Láska jako odvěké téma

Milostný „slovník“ (nejen dle Jiřího Suchého – Větší slovník pro zamilované)
Láska …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….....
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milenec ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milenka ………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milovat ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milovat se ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Milovat se s ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Manžel ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Manželka ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Muž ………….…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Žena ………….…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Partner ………….……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Partnerka ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Vztah ………….……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Manželství ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Nevěra ………….……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Věrnost ………….…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Rande ………….……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Žárlivost ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Svádět ………….…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Koketovat ………….………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

15
/EGYPT/
(***)
Jestliže si přeješ zachovat přátelství
v domě, do něhož vstupuješ
jako syn, bratr nebo přítel
– ať už jsi v jakémkoli postavení –,
chraň se tam sblížit s ženami!
Není to k tomu vhodné místo.
Muže vzruší tělo lesknoucí se jako fajáns –
ta se však může rychle změnit v karneol.
Chvíle pomíjivá jako sen
a přinese jen smrt:
pozdě člověk zjistí svou lehkovážnost.
Muž se tak vzdává tisíce důležitějších věcí;
nic tím nezíská.
Nepřítel je ten, kdo nabádá k něčemu
takovému.
A pokud se k tomu někdo přesto odhodlává,
svědomí ho musí zastavit.
Nedělej to – vždyť je to hnusné! –
a ušetříš si neustálé trápení.
Ten, kdo odolá touze,
uspěje ve všem.
(***)
Střez se cizí ženy,
kterou v jejím městě lidé neznají.
Nedívej se na ni upřeně, když jde kolem,
a nesnaž se ji poznat důvěrně.
Je jako hluboká voda, jejíž proud nikdo nezná.
Žena, která je vzdálena od svého muže,
ti bude snad denně říkat:
jsem hladce vyholena,
pokud však nebude mít svědky.
A tak chystá pasti:
je to ale těžký smrtelný hřích,
když s tímto přichází
a nedovede se ovládnout
První píseň
Mé milé se žádná nevyrovná,
nad všechno na světě je krásnější.
Září jak novoroční hvězda
před krásným rokem.
Vyniká jemnou pletí,
dívá se rozjasněnýma očima,
a když mluví, mluví sladce,
bez zbytečných slov.
Nad štíhlou šíjí, nad plnými ňadry
vlní se tmavá modř vlasů.
Paže má nad zlato
a dlaně jako kalichy lotosu.
Krásu jejích boků a úzkého pasu
umocňují stehna.
Když vznešeně kráčí,
loupí mé srdce.
Muži se za ní otáčejí,
aby ji obdivovali.
Koho obšťastní úsměvem,
cítí se první mezi všemi.
Když vychází z domu,
jako by bylo vidět jenom ji
a žádnou jinou.
16
Druhá píseň
Můj milý hlasem svádí mé srdce
a způsobuje, že jsem nemocná.
Patří k sousedům domu mé matky,
a přesto nevím, jak se s ním setkat.
Pohleď, mé srdce se trápí,
když si na něj vzpomenu.
Zachvátila mne láska.
Pohleď, jak je pošetilý,
ale já jsem pošetilá
stejně jako on.
Nic neví o mé touze,
že ho chci objímat.
Můj milý, kéž bych Ti Zlatou
byla přikázána mezi ženami.
Přijď ke mně,
abych tě spatřila,
aby se radoval můj otec a matka,
aby ti vyšli vstříc,
aby jásali, můj milý.
Třetí píseň
Mé srdce touží spatřit Hathořinu krásu
a s ní přebývat v jejím domě.
Cestou jsem potkala Meheje na koni
s jeho mladíky.
Nevím, jak bych mu unikla.
Mám si ho nevšímat?
Cesta se podobá řece
a země mi utíká pod nohama.
Jak jsi strašně nevědomé, srdce moje!
Proč Meheje přehlížíš?
Když ho nevšímavě minu,
jen mu tak prozradím své city.
Hle, jsem tvoje, řeknu mu.
A on bude mé jméno hlasitě velebit.
Ustanoví mě první
z těch, kteří ho následují.
Čtvrtá píseň
Srdce se mi prudce chvěje,
když pomyslím, jak ho miluji.
Nenechá mě kráčet
jako jiného člověka.
Nedovolí mi obléknout si šaty,
nedovolí mi uchopit vějíř,
nedovolí mi nalíčit si oči
ani se pomazat vonnými mastmi.
Když na něj pomyslím,
srdce mi říká:
Nezastavuj se! Jdi rovnou k cíli!
Netrap mě, srdce moje,
nebuď tak pošetilé!
Vzpamatuj se!
Když milý k tobě přichází,
přicházejí s ním
i oči jiných.
Nedopusť, aby lidé o mně řekli:
Ta žena se zamilovala.
Kdykoliv na něj pomyslíš,
zůstaň pevné, srdce moje.
Sedmá píseň
Už sedm dní jsem nespatřil milou.
Přišla na mne nemoc,
údy mi ztěžkly,
zapomněl jsem na své tělo.
Ani vrchní lékaři
mne nevyléčí svými léky
Ani zaříkávači
nezaženou mou nemoc.
Stačí však vyslovit její jméno
a já se uzdravím.
Stačí, když budou přicházet její poslové,
a to mne navrátí k životu.
Nad všechny léky,
nad všechny lékařské knihy je má milá.
Ona je můj amulet.
Když přichází, uzdravuji se.
Když se na mne dívá, mládnu.
Když se mnou mluví, sílím.
Když ji objímám, vyhání ze mne zlo.
Odešla ode mne už před sedmi dny
Milostná
Jak je krásné, můj milý,
jít s tebou k řece.
Těším se, že si budeš přát,
abych se koupala před tebou.
Ponořím se do vody
a vynořím se ti s červenou rybičkou.
Bude jí dobře v mých prstech.
Položím si ji mezi ňadra.
Můj milý, pojď se podívat.
(***)
Když přijdeš do domu milé,
když vnikneš do její místnosti,
celý příbytek se rázem změní,
její pevnost padne.
Ať s tebou zpívá a tančí,
ať s tebou pije víno a pivo,
tím ji úplně popleteš
a zvítězíš nad ní.
Poté ti řekne: Obejmi mne.
Ráno vše zopakuj.“
Poznámky:
Malanága Vátsjajána (………………………): Kamasútra aneb Poučení o rozkoši /INDIE/
Avšak rozkoš je pro stav těla stejné důležitá jako potrava. A je tudíž tak podstatná co Víra a prospěch. Jen je nutno vyvarovat se chyb. Což
nevaříme pokrm, byť kolem okounějí žebraví mniši? Což nesejeme ječmen, byť v lesích číhají jeleni? Tak praví Vatsjajana.
Nejen o viru a prospěch,
leč i o rozkoše dbejte; j
en tak dosáhnete štěstí
na tomto i onom světě.
Moudří konají vždy všechno
ohleduplně a vlídně –
z jejich činů nevznikají
pochybnosti o dobrotě.
V souladu nechť vždy je dílo
s třemi smysly životními,
s vírou v rozporu nechť není,
ani proti dvěma že tři.
Muž se má soustavné vzdělávat ve vědách o víře a prospěchu a o vědách v rozkoši. Jakož žena, a to odmalička; po sňatku však se souhlasem
manžela. Vzdělávat ženy ve vědách je marno, neboť nejsou schopny chápat. Tak praví někteří. Avšak i ženy konají činnost. A před činnosti není
poučeni nadarmo. Tak praví Vatsjajana.
(…)
Už dívka se má v tajnosti a o samotě vzdělávat ve čtyřiašedesáti vhodných a užitečných oborech. Její učitelkou muže být: chůvina dcera s
dívkou spolu vychovaná a v jednáni s muži obeznala, věrna a zkušená přítelkyně, teta téhož veku, stará důvěryhodná služka patřící rodině, dobré
známa žebravá mniška, nebo starší sestra.
A čtyřiašedesátero pomocných oboru zahrnutých do poučeni o rozkoši: zpěv, hudba, tanec, malba znamínka na čele, kreslení květin a obrazců
rýžovou moučkou, květinová výzdoba komnat, barvení zubu, oděvu a častí těla, vykládání podlahy barevnými kameny, úprava lože, vodní hudba,
vodní hry a zábavy, znalost bylin, zaříkadel a car, věnce a kytice, účesy a čelenky, lícení a odívání, ozdoby že slonoviny a lastur, voňavky, masti a
oleje, šperky, kouzla a kejkle, nápoje lásky a podobné předpisy, obratnost rukou, vaření různých pokrmu, polévek a zeleniny, příprava a míchání
nápojů prostých i pálených, ruční práce jehlami a jehlicemi, prstová hra se šňůrkou, nápodoba hry na hudební nástroje, hádanky, odpovědi veršem
na verš, říkanky pro oblomení jazyka i ducha, umělecky přednes, písemnictví v reci vázané i nevázané, doplňováni neúplných veršů, pletení z rákosí
a bambusu, dřevořezba, truhlařina, stavebnictví, prubováni minci a drahokamů, znalost zemin a kovu, kutání drahokamů a jejich úprava,
zahradnictví a sadařství, berani, kohouti a křepelčí zápasy, schopnost naučit papoušky a loskutáky mluvě, zručnost v lazebních úkonech, řeč prstů,
tajné jazyky a šifry, místní jazyky a nářečí, umění vykládat nebeské hlasy, věštby a jasnovidectví, čarodějné značky a muří nohy, talismany, paměť
na verse, plynule veršotepectví, slovníky a příručky, básnické rozměry a ozdoby, řečnické obraty, klam a šalba, účelné převlékání, společenské hry,
hazardní hry, dětské hry, skromné a zdvořile vystupovaní, pikle, finty a úskoky, tělesná zdatnost.
(…)
Když frejíř ráno vstane, uleví si, vyčisti zuby, mírné se upraví olejem a voňavkou, vezme si věnec, zkrášlí se voskem a rudou pryskyřici, a
prohlédna si tvář v zrcadle a zvykaje betelový svitek kvůli vonnému dechu, vyřizuje záležitosti. Denně koná koupel, každý druhý den vtíraní vonné
masti, každý třetí drhnutí sépiovou kosti, čtvrtý úpravu vlasu, vousu a nehtu a paty nebo desty ochlupení. To nechť nezanedbá. A pravidelné
odstraňuje pot z podpaží. Ji dopoledne a odpoledne. Nebo večer. Tak praví Carajana. Po dopoledním jídle učí papoušky a loskutáky mluvit, pořádá
křepelčí, kohouti a berani zápasy a baví se uměním a hrami. Jedná s přáteli, s nohsledem, světákem a šantalou. Pak si zdřímne. Odpoledne jde
upraven za zábavou do společnosti. A večer pořádá hudební dýchánek. Potom, vleže na pohovce v skvěle komnatě plné jemných vůni, s přáteli
očekává milenky. Nebo pro ně pošle poslice, anebo jde sám. Když přijdou, věnuje jim s přáteli něžnou péči a promlouvá k nim rozmile. V ošklivý
den on sám nebo přátele převléknou milenkám šat promočený deštěm, znova je nalíčí a posluhují jim. Tak tráví den a noc. Frejíř se účastní:
společenských zábav, divadelních představeni, mejdanů, pitek, zahradních slavnosti a jiných her a radovánek.
(…)
Podle rozměru pohlaví jsou milenci zajíc, býk a hřebec. A milenky zase srnka, kobyla a slonice. Při souloži podobných jsou tedy tři rozkoše
shodné. Jinak šest neshodných. A tu, je-li milenec vyššího stupně, jsou při souloži dvě rozkoše hrubé. A jedna přehrubá. A naopak dvě jemné. A
jedna přejemná. Z nich nejlepší jsou shodné. Přílišné jsou nejhorší. Ostatní prostřední. I při shodě lze upravit rozměr pro rozkoš hrubou nebo
jemnou. A je devět rozkoši. (…) A pak podle času jsou milenci letmí, prostřední a vytrvali. Různé druhy lásky Leč o ženách je spor. Žena nedochází
té slasti co muž.
(…)
A ona shledává potěchu v průvodním milkování. V tom její pojetí rozkoše. Nechápe rozkoš mužskou. Je marno se jí ptát: Jaká je tvá rozkoš?
Jak by to věděla, když muž, dosáhna slasti, svévolné zanechá trtkání, ženy nedbaje! A tudíž žena nikoli.
(…)
U příležitosti souložení jsou čtyři: objetí liány, šplh na strom, sezam a ryze, mléko a voda. Objetí liány je, když se milenka vine co liána ke kmeni
damaronovému, zdvihajíc přikloněnou tvář k polibkům, slabé sténajíc jemu poddaná, a hledí na něco rejcovného. Šplh na strom je, když vstoupivší
chodidlem na nárt milencův, obmyká druhou nohou jeho stehno, jednou paží objímá jeho hřbet, druhou pak přiklání rámě, a slabě sténajíc a vrníc
dychtí se vyšplhat k polibkům. To obě vestoje. Sezam a ryze je, když se objímají, trouce se na lůžku s nohama a pažemi vzájemné propletenými.
Mléko a vodě je, když zaslepeni vášni a nedbajíce bolesti k sobě se tisknou, nohy kolem kyčlí a tvář k tváři, vsedě nebo vleze.
(…)
Když si ženy prohlížejí poškrabané častí těla, Poznámky:
dávno vyprchaná láska znova plápolat v nich začne.
Utichnou-li chtíč a vášeň, přijde láska v zapomnění,
avšak stopy po škrábnutí připomenou všechny slasti.
Ten, kdo spatři třeba z dálky zenu s poškrabaným ňadrem,
ocení ji, planá chtíčem, byť ji předtím vůbec neznal.
Také muž, jenž na svých údech ozdoben je poškrábáním,
zapůsobí tak, že váha třeba pevná mysl ženy.
17
Bible – Starý zákon /ŽIDÉ/ KŘESŤANÉ/
Nejkrásnější z písní Šalomounových.
I. Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť
lepší je tvé laskání než víno.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé
jméno. Proto tě dívky milují.
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Král
uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat,
radovat se z tebe, připomínat tvé laskání
opojnější než víno. Právem tě všichni milují.
Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské
dcery, jak stany Kédarců, jako stanové
houně Šalomounovy.
Nehleďte na mne, že jsem až dočerna
opálená, že mě tak ožehlo slunce. To
synové mé matky se proti mně rozohnili:
uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však
vinici vlastní.
Pověz mi ty, kterého tolik miluji, kde budeš
pást, kde necháš odpočívat stáda za
poledne! Proč musím být jako zahalená
poběhlice při stádech tvých druhů?
„Jestliže to sama nevíš, nejkrásnější z žen,
vyjdi po šlépějích stád a kůzlátka svá pas u
pastýřských kolib.“
Ke klisně vozu faraónova jsem tě
připodobnil, má přítelkyně.
Půvabné jsou tvé tváře přívěsky ozdobené,
tvé hrdlo ovinuté šňůrou perel.
Přívěsky zlaté ti uděláme, poseté stříbrem.
Pokud je při stole král, vydává nard můj
svou vůni.
Voničkou myrhy je pro mne můj milý,
spočívá na mých prsou.
Hroznem henny je pro mne můj milý v
éngedských vinicích.
Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi
krásná, oči tvé jsou holubice.
Jak jsi krásný, milý můj, jsi líbezný! A naše
lůžko samá zeleň.
Trámoví našeho domu je z cedrů, deštění
cypřišové.
II. Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách.
Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi
dcerami.
Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj
milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v
jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech.
On mě uvedl do domu vína, jeho prapor
nade mnou je láska.
Občerstvěte mě koláči hrozinkovými,
osvěžte mě jablky, neboť jsem nemocna
láskou.
Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice
mě objímá.
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při
gazelách a při polních laních: nebuďte a
nezburcujte lásku, dokud nebude chtít
sama.
Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory
přeskakuje, přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý nebo
kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou,
nahlíží do oken, dívá se mřížovím.
Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má
přítelkyně, krásko má, a pojď!
Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou
tytam.
18
Po zemi se objevují květy, nadešel čas
prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v
naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky
vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má,
a pojď!“
Holubičko moje v rozsedlinách skály, v
úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou
tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je
tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář!
„Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící
vinice, vinice naše, když kvetou!“
Můj milý je můj a já jsem jeho, on pase v
liliích.
Než zavane den a stíny dají se v běh,
přiběhni, milý můj, podoben gazele či
kolouškovi na Béterských horách.
III. Noc co noc hledala jsem na svém lůžku
toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a
nenalezla.
Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí,
vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala
jsem ho, a nenalezla.
Našli mě strážci obcházející město: „Toho,
kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“
Potom, jen co jsem od nich odešla, hned
jsem nalezla toho, kterého tolik miluji.
Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud
ho nepřivedu do domu své matky, do
pokojíku té, jež mě počala.
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při
gazelách a při polních laních: nebuďte a
nezburcujte lásku, dokud nebude chtít
sama.
„Kdo je ta, jež vystupuje z pouště jako sloup
dýmu, ovanuta vůní kadidlovou z myrhy a z
nejjemnějšího koření kupeckého?“
Hle, jeho lože – lože Šalomouna, šedesát
bohatýrů okolo stojí, bohatýrů z Izraele.
Všichni drží v rukou meče, vycvičeni k boji,
každý po boku má meč proti nočnímu děsu.
Nosítka král si zhotovil, král Šalomoun, ze
stromů libanónských.
Sloupky k nim zhotovil stříbrné, opěradlo
zlaté, sedadlo purpurové. Vnitřek je obložen
láskou jeruzalémských dcer.
Vyjděte jen a pohleďte, sijónské dcery, na
krále Šalomouna, na korunu, jíž ho
korunovala jeho matka v den jeho svatby, v
den, kdy jeho srdce naplnila radost.
IV. Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi
krásná, oči tvé jsou holubice pod závojem,
vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou
z hory Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo ovcí před
střiháním, jež z brodiště vystupují, a každá z
nich vrhne po dvou, žádná z nich neplodná
nezůstane.
Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, ústa tvá
půvabu plná. Jak rozpuklé granátové jablko
jsou tvoje skráně pod závojem.
Tvé hrdlo je jak Davidova věž z vrstev
kamene zbudovaná, tisíc na ní zavěšeno
štítů, samých pavéz bohatýrů.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka
gazelí, která se v liliích pasou.
Než zavane den a stíny dají se v běh, vydám
se k myrhové hoře, k pahorku kadidlovému.
Celá jsi krásná, přítelkyně moje, poskvrny
na tobě není.
Se mnou z Libanónu, nevěsto má, se mnou
z Libanónu půjdeš. Rozhlédneš se z vrcholu
Amány, z vrcholu Seníru a Chermónu, ze
lvích doupat, z hor leopardů.
Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto,
učarovala jsi mi jediným pohledem svých
očí, jediným článkem svého náhrdelníku.
Oč krásnější je tvé laskání, sestro má,
nevěsto, oč lepší je tvé laskání než víno.
Vůně tvých olejů nad všechny balzámy.
Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto, pod tvým
jazykem je med a mléko, a vůně tvých šatů
je jak vůně Libanónu.
Zahrada uzavřená jsi, sestro má, nevěsto,
uzavřený val, zapečetěný pramen.
Vydáváš vůni jako sad s jablky granátovými,
s výtečným ovocem, hennou i nardem,
s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí,
se vším kadidlovým stromovím, myrhou a
aloe, se všemi balzámy nejlepšími.
Jsi pramen zahradní, studna vody živé,
bystřina z Libanónu.
Probuď se, vánku severní, přijď, vánku jižní,
ať voní moje zahrádka, ať její balzámy
proudí jak bystřiny, ať přijde do své zahrady
můj milý a jí výtečné ovoce její.
V. Do zahrady své jsem přišel, sestro má,
nevěsto, sbíral jsem svou myrhu a svůj
balzám, z plástve jsem jedl svůj med, pil
víno své a mléko. Jezte, přátelé, a pijte,
opájejte se laskáním.
Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj
klepe: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má,
holubice má, má bezúhonná, vždyť mám
hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční.“
„Svlékla jsem šaty, mám je zas oblékat?
Umyla jsem si nohy, mám si je zašpinit?“
Můj milý prostrčil otvorem ruku a celé mé
nitro se zachvělo před ním.
Vstala jsem otevřít milému svému. Z rukou
mi kanula myrha, myrha stékala z mých
prstů na rukojeť zástrčky.
Než jsem však milému otevřela, můj milý
odbočil jinam. Život ze mne prchal, když ke
mně mluvil. Hledala jsem ho, a nenalezla,
volala jsem ho, a neodpověděl mi.
Našli mě strážci obcházející město, zbili mě,
zranili mě, přehoz mi strhli strážci hradeb.
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery,
jestliže najdete mého milého, co mu
sdělíte? Že jsem nemocna láskou.
Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty
nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je
nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš?
Můj milý je běloskvoucí i červený,
významnější nad tisíce jiných.
Jeho hlava je třpytivé zlato ryzí, jeho kadeře
jsou trsy palmových plodů, černé jako
havran.
Jeho oči jsou jako holubi nad potůčky vod, v
mléce se koupou, podobné vsazeným
drahokamům.
Jeho líce jsou jak balzámový záhon,
schránky kořenných vůní, jeho rty jsou lilie,
z nichž kane tekutá myrha.
Jeho ruce jsou válce zlaté taršíšem
posázené, jeho břicho je mistrné dílo ze
slonoviny safíry vykládané.
Jeho stehna jsou sloupy z bílého mramoru,
spočívající na patkách z ryzího zlata. Vzhled
má jak Libanón, je ztepilý jak cedr.
Patro jeho úst je přesladké, on sám je
přežádoucí skvost. Takový je milý můj,
takový je můj přítel, jeruzalémské dcery.
VI. Kam odešel tvůj milý, ty nejkrásnější z
žen? Kam se obrátil tvůj milý? Budeme ho s
tebou hledat.
Můj milý sestoupil do své zahrady k
záhonům balzámovým, aby v zahradách
pásl a trhal lilie.
Já jsem svého milého a můj milý je můj, on
pase v liliích.
Krásná jsi, přítelkyně má, jak Tirsa, půvabná
jak Jeruzalém, strašná jako vojsko pod
praporci.
Odvrať ode mne své oči, vždyť mě uhranuly!
Vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou
z Gileádu.
Zuby tvé jsou jako stádo březích ovcí, jež z
brodiště vystupují a každá z nich vrhne po
dvou, žádná z nich neplodná nezůstane.
Jak rozpuklé granátové jablko jsou tvoje
skráně pod závojem.
Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát
ženin a dívek bez počtu,
ona jediná je holubice moje, moje
bezúhonná, jedinečná ze své matky,
přečistá z té, jež ji porodila. Spatřily ji
dcery, blahoslavily ji, královny i ženiny jí
vzdaly chválu.
„Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako
Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako
vojsko pod praporci?“
Sestoupil jsem do zahrady ořechové podívat
se na poupátka do údolí, podívat se, zda už
pučí vinná réva, zda rozkvetly granátové
stromy.
Sám nevím, jak jsem se dostal do
Amínádíbových vozů.
VII. „Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se,
obrať se, chceme tě vidět.“ Co na Šulamítce
uvidíte? Že tančí táborový tanec!
Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, knížecí
dcero! Křivky tvých boků jsou jako
náhrdelníky, dílo umělcových rukou.
Tvůj pupek je pěkně vykroužená mísa, kéž
nechybí v ní vonné víno! Tvé břicho je stoh
pšeničný, obrostlý liliemi.
Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka
gazelí.
Tvé hrdlo je jak věž ze slonoviny, tvé oči –
rybníky v Chešbónu u brány Batrabímské.
Tvůj nos je jak libanónská věž, zkoumavě
hledící k Damašku.
Tvá hlava se tyčí jako Karmel, vrkoče tvé
hlavy jsou jak purpur. Král je těmi kadeřemi
spoután.
Jak krásná, jak líbezná jsi, lásko, při hrách
milostných!
Postavou se podobáš palmě a svými prsy
hroznům datlí.
Řekl jsem: „Vystoupím na palmu, abych se
zmocnil plodů.“ Tvé prsy ať jsou hrozny
révovými, dech tvého chřípí ať jablky voní ,
patro tvých úst ať je jako nejlepší víno.
Jedině pro mého milého stéká, plyne i ve
spánku ze rtů.
Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně.
Pojď, můj milý, vyjděme na pole,
přenocujeme v keřích henny.
Časně zrána půjdeme do vinic, pohledíme,
zda pučí vinná réva, zda její květ se rozvil,
zda rozkvetly granátové stromy. Tam tě
zahrnu laskáním.
Voní jablíčka lásky a všechny výtečné plody
nad našimi dveřmi, nové i staré. Schovala
jsem je pro tebe, můj milý.
VIII. Kéž bys byl jako můj bratr, který sál z
prsů mé matky! Až bych tě nalezla někde
venku, políbila bych tě a nikdo by mnou
pohrdat nesměl.
Odvedla bych si tě, uvedla tě do domu své
matky a tam bys mě poučoval. Dala bych ti
pít kořenné víno, šťávu ze svých
granátových jablek.
Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice
mě objímá.
Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery,
nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude
chtít sama.
Kdo je ta, jež vystupuje z pouště, opřena o
svého milého? Zburcovala jsem tě pod
jabloní, kde tě počala tvá matka, kde tě
počala ta, jež tě porodila.
Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť
na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska,
neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její
– žár ohně, plamen Hospodinův.
Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji
nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat
všechno jmění svého domu, sklidil by jen
pohrdání.
„Maličkou máme sestru, prsy ještě nemá.
Co s tou sestrou uděláme v den, kdy o ni
přijdou smlouvat?
Jestliže je hradbou, stříbrné cimbuří na ní
postavíme, jestliže je dveřmi, zahradíme je
cedrovou deskou.“
„Já jsem hradba, mé prsy jsou jako věže.“
Tehdy stala jsem se v jeho očích tou, která
nalézá pokoj.
Vinici měl Šalomoun v Baal-hamónu; svěřil
tu vinici hlídačům; za její ovoce každý mu
přinést musí tisíc šekelů stříbra.
„Má vinice patří mně, jen mně samotnému.
Měj si ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě pro ty,
kdo hlídají ovoce její.
Ty, která prodléváš v zahradách, kde
druhové sledují hlas tvůj, ozvi se mi!“
„Uprchni, milý můj, podoben gazele či
kolouškovi na balzámových horách.“

13. List Pavla Korintským

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych
neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

19
Sapfó (………………………): Z písní o Atthidě /ŘECKO/
I.
Já jsem tě milovala dávno, Atthido.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,
když vpadne náhle do hor lesy pokrytých,
tak otřásl mou duší Eros, zuřivec,
syn Uranův a Gajin, sladce trpký tvor,
či spíše netvor, hrozný, stále vítězný…
Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným
se rozezpíval nocí — slavík lesbický —
a v bílé údy, měkkým peplem halené,
se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,
jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,
my slavily jsme lásku Afroditinu.
Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido!
Já milovala dávno krásnou duši tvou
i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů
se mísil do úderů mého barbita;
že jsi však tolik krásná, netušila jsem!
Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu,
žár pod koží se rozlil, potem zkalenou,
jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl,
mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic
a z jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal,
ni slovo nesplynulo na užaslé rty…
To byla krásná noc, má sladká Atthido,
když srpek Selenin se k lesům naklonil,
jak milence by hledal v sluji spícího,
a potom v dálce zašel, na svět padl stín
a nebe pokrylo se celé hvězdami…
Poznámky:
20
IV.
Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle.
Když vycházel měsíc a prsty bělostnými
mé pohladil rty, jež polibky tušenými
se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé
a bledého stříbra mi nasypal do lící,
já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá,
a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly,
a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí,
v níž sama jsem ležela, úzkostným tušením
jata:
žár ztavil mé údy, jež mrazivou touhou se
třásly
— a já byla sama!
Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfó,
když zapadl měsíc a Plejády pohasly
a výkřiky v neznámých záchvěvech sténá
zem!
A pouze Spánek, jenž k lůžku snad přiletí,
užaslý,
té noci bude mým jediným milencem…
V.
Afrodito na zdobném trůně, věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce:
sem přijď, jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.
Krásní rychlí vezli tě opeřenci
z nebe středem ovzduší zářivého,
svými křídly víříce hbitě v letu
nad černou zemí.
Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na líci nesmrtelném,
a ty ses mne tázala, co mě bolí,
cože tě volám,
po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. „Koho má Peitho zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfó,
působí bolest?
Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane,
třebas i nechtíc!“
Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě
z těžkých dum a vše, co si přeje míti
splněno mé srdce, mi splň: ty sama,
pomoz mi v boji!
VIII.
„Ty touho krásná, ty touho krutá,
je marna všecka práce má:
co člunek se míhá
a oko jej stíhá,
jak daleko myšlenka zalétá! — —“
———————————
Ach, opravdu, chci zemřít! Mrtva, mrtva být!
—…
Když loučila se, navždy opouštějíc mne,
tak hořce plakala a takto pravila:
„Ó žel, ach, běda, Sapfó! Jaký krutý los!
Já opouštím tě, Sapfó: věř, jak nerada!“
A já jsem tato slova — sobě útěchou —
jí dala v odpověď: „Buď sbohem, Atthido,
jdi šťastně, s úsměvem a na mne vzpomínej!
Jak jsme tě milovaly, sama dobře víš;
či zapomnělas? Chci ti připomenout vše,
jak radostný, pln krás byl celý život náš —
Hle, mnoha věnci z růží, vonných fialek
sis věnčívala svoje krásné kadeře
a mnoha vínky z jarních květů svitými
sis jemně ovíjela něžnou šíji svou;
a mnohých mastí vůně, brenthos královský
jsi rozlévala na svou hlavu, krásný vlas,
a v měkkých poduškách, když touha po klidu
tě jala, kojila jsi údy zemdlené.
Nebylo svatyně, kams nevstoupila ty,
nebylo slavnosti, jížs neslavila ty,
nebylo háje svatého, v němž noha tvá
své stopy nevtiskla a nezazpíval ret — —“
————————————
— — Je marno volat v touze; touha nesytí,
jen nitrem otřese а k slzám naladí — —
Spi, Atthido! Je temno, hvězdy nesvítí…
Publius Ovidius Naso (………………………): Lásky, Umění milovat, Jak léčit lásku /ŘÍM/
Budu jen pravdu zpívat. Venuše, podniku přej!
Vzdalte se, něžné stužky, jež zdobíte ctihodné ženy,
pryč, vy lemovky dlouhé, kryjící chodidel půl!
Chci jen neškodnou lásku a přípustné zálety líčit,
nebude tedy v mé básni tajit se nějaký hřích.
Toto je směr: můj vůz ti označí závodní dráhu,
ty pak k tomuto cíli s vozem svým o závod spěj
Dokavad lze a můžeš si porůznu bez uzdy jezdit,
vyber si, které bys řekl: "Ty se mi líbíš, jen ty"
Ta však z ničeho nic ti nespadne z nebeských výšin:
bystře pátrati musí po vhodné dívce tvůj zrak.
(…)
Svěřiti plachty větrům já nekáži tomu, kdo hledá,
nemusíš, abys našel, vydat se na dlouhou pouť.
Třebaže Andromedu si Perseus od Indů přivez,
třebaže Helenu spartskou trojský zas uchvátil muž,
tobě poskytne Řim tak půvabné dívky, a tolik,
že si pak přiznáš: "Má vše, cokoli zrodil kdy svět.“
Důvěřuj v úspěch
Předně měj důvěru v sebe, že všechny se získati dají;
vskutku je všechny získáš, jenom už rozestři síť.
Spíš by na jaře ptáci a v létě umlkli cvrčci,
spíše by před zajícem utekl lovecký pes,
než by se zdráhala žena, když muž ji lichotně svádí-
nakonec svolí i ta, o níž bys věřil, že ne.
Právě tak muži jak ženě je milá tajená láska;
muž ji zastírá špatně, skrytěji v ženě to vře.
Nesmíme žádnou z žen my muži však prositi napřed;
žena, jež podlehla už, prosebnou roli ať hrá 1
Bučí po býku kráva, když na měkké louce se pase,
po hřebci pevných kopyt klisna zas řehtává vždy.
U nás však pohlavní vášeň je slabší a není tak divá;
muž, jenž zahoří láskou, určí si patřičnou mez.
Buď výmluvný!
Uměním krásným se uč, to radím ti, mládeži řimská,
ne, abys hájila jen viníky, majicí strach:
jako as přisný soudce i vybraný senát a nářod
podlehne obratné řeči, divka jí podlehne též.
Ukryj však tuto moc, svou výmluvnost na odiv nestav,
vzdálena buď tvým ústům nadutá, přepjatá řeč.
Před něžnou milenkou řeční jen ten, kdo rozumu nemá;
často již přehnaný dopis vyvolal u dívky hněv.
Mluva ať důvěru budí a užívá výrazů běžných,
přitom lichotných přec, jako bys mluvil ty sám.
Vytrvej!
Jestliže nepřijme dopis a nečtený pošle ho zpátky,
doufej, že jednou ho přečte; proto jí neustaň psátl
Časem i vzpurní býci se do pluhu zapřáhnout dají,
časem i tuhou uzdu snášet se naučí ků ;
otře se železný prsten, když stále se na prstě nosi,
zbrousí se zahnuté rádlo, stále když obrací zem.
Copak je tvrdši než skála, co naopak měkčí než voda?
A přece měkká voda vyhloubí úbočí skal.
Nad samou Pénelopou (jen vytrvej!) zvítězíš časem,
spatříš sic pozdě pád Tróje, přece však spaťříš ten pád.
Nenuť ji, přečte-li dopis a nechce ti odepsat na něj:
dbej jen, ať lichotky tvé stále a stále si čte!
Byla-li povolná číst, též odepsat bude pak svolná-
postupně, zvolna co krok, přijde ti vítězství tvé.
Možná že z počátku též ti přijde jen nevlídný dopis,
ve kterém bude tě žádat, abys ji nedráždil již.
Bojí se toho, co žádá, co nežádá, přeje si: útok!
Brzy se splní tvé přání, stále jen v patách jí buď!
21
Ne hejskovství, ale prostá elegance!
Nesmíš však v oblibě mít si želízkem natáčet vlasy,
aniž hranami pemzy nohy si hladiti smíš.
Tohle nechť činí ti, kdo hlučně při fryžské písni
matku Kybelu slaví, mísíce výskot a křik.
Spíše nedbalý vzhled se pro muže hodí. Tak Théseus
Ariadnu si odnes, aniž měl pěstěný vlas;
vzplanula pro Hippolyta, ač nebyl vyšňořen, Faidra ;
Adónis, stvořený pro les, miláčkem bohyně byl.
Čistotu v oblibě měj: buď opálen z Martova pole,
toga ať dobře ti padne, beze vší poskvrny buď!
Na zubech neměj kaz a neměj strnulý jazyk,
nechať ti v střevici volném nepluje noha sem tam,
nedej se nedbale stříhat, to hyzdí a zježuje vlasy,
proto své vlasy a vousy obratné ruce vždy svěř!
Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína,
také ať z nosní dírky chloupek ti neleze ven!
Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný výdech,
potem, jímž kozel páchne, nedráždi nikomu čich!
Ostatní na péči ponech všem dívčinám bujným a tomu,
kdo si chce získat muže, ježto je zvrácený muž.
Chyby nevytýkej
Zvláště se varujte všichni svým dívkám vytýkat vady,
mnohému k užitku bylo tvářit se neznalým jich.
Nikdy přec před Andromedou se nezmínil o její pleti
Perseus, jenž hybná křídla na obou chodidlech měl;
zdála se Andromaché všem delší, než může být správné;
jediný Hektór byl, který ji úměrnou zval.
Zvykni si těžkosti nést, pak dobře je poneseš. Mnoho
zmírní i čas, leč láska klíčící pocítí vše.
Zatímco nová snítka se ujímá v zelené kůře,
upadne, jsouc tak útlá, vánek když zachvěje s ní;
když pak zmohutni časem, i silným vzdoruje větrům;
ovoce, přijaté roubem, silný už ponese strom.
Zahladí denní styk sám všechny ty tělesné vady,
a co kdys bývalo chybou, časem jí přestane být.
Zdráhá se nezvyklý nos snést zápach hovězí kůže,
zvykne-li prodlením doby, přestane vnímat ten pach.
Vadu lze zmírnit i názvem: buď snědou nazvána dívka,
která bude mít v žilácb nad smůlu černější krev;
šilhavou Venuší zvi a Minervou pichlavě zřící,
která je hubená na kost, štíhlou ať nazvána jest,
maličkou nazývej něžnou a přespříliš tlustou zvi kyprou;
tak ať se ukryje vada, přednosti podobna jsouc.
Číst básně
Poznej Kallimachovy i kójského Filéta zpěvy,
poznej i Anakreonta, starce, jenž víno rád pi ;
také máš Sapfu znát (vždyť copak je bujnější nad ni?),
i jak šibalský Geta s otcem si zahrává lstně.
Něžného Propertia si můžeš přečísti básně,
nebo snad něco z Galla, z tebe cos, Tibulle, též,
nebo co vyprávěl Varró kdys o zlatém beraním rounu,
pro které musels, Frige, nad ztrátou sestry své Ikát ;
čítej Aeneův útěk i počátky hrdého Říma-
není v národě našem slavnější dílo než to.
Snad se i moje jméno k těm jménům připojí jednou,
nebude moci mé spisy pohltit léthejský proud.
Potom pronese kdos: "Čti také lahodné básně
našeho rádce, jenž strany obě dvě poučit chc ;
nebo si ze tří knih, jež označil nápisem Lásky,
vyber, co chápavým rtem s požitkem mohl bys číst,
anebo rytmickým hlasem hleď přednášet některý z Listů;
druh ten, neznámý jiným, ve známost uvedl on."
Kéž si tak přeješ, ó Foibe, i básníkům oddaná božstva,
Bakchu, zdobený rohy, kéž si to přeje sbor Múz!
Společně k cíli
Důvěrné lůžko, hle, již přijalo milence oba;
ložnice zavřena, Múzo, před dveřmi zastav svůj krok.
Bez tebe, od sebe sami, si řeknou tam nesčetná slova,
levice na lůžku věru nebude ležet jen tak.
Prsty si najdou již svou práci na oněch částech,
do nichž potají Amor nořívá šípů svých hrot.
Dělával s Andromachou dřív totéž i statečný Hektór,
nejen k válečným činům schopným se ukázal on;
dělal to s Bríseovnou, již zajal, i Achilleus slavný,
kdykoli unaven bojem na měkké lůžko si leh.
Dotyky rukou těch jsi snášela, Brísova dcero,
na kterých stále lpěla Trójanů prolitá krev.
Či snad ti právě to, ty necudná, potěchou bylo,
že se ty vítězné ruce přimknou zas na tělo tvé?
Věř mi, že vrcholná rozkoš se nikdy uspíšit nemá,
nýbrž průtahem dlouhým zvolna se přivábit má.
Až pak nalezneš místa, jichž dotek ženu vždy blaží,
nechať ti nebrání stud dále se dotýkat jich;
uvidíš její oči, jak lesknou se kmitavým jasem,
jako když od jasných vod slunka se odráží zář;
k tomu se přidruží vzdechy a druží se líbezný šepot,
vzlykání sladké a slova, k lásky jež hodí se hrám.
Neopusť však svou paní, když rychlejších použils plachet,
ani ať ona svou plavbu neskončí dříve než ty.
Najednou spějte k cíli! To teprv je vrcholná rozkoš,
jestliže, zmoženi stejně, leží pak žena i muž.
Takový udržuj běh, když klidu ti po vůli přáno,
a když tě nenutí strach uspíšit tajný ten čin;
není-li bezpečný průtah, vší silou se do vesel opři,
ostruhou pobídni koně, jenž se už do trysku dal.
Dělejte drahoty, podněcujte žárlivost a odvahu
Čeho se dosáhne snadno, to nadlouho neživí lásku,
někdy i odmítnutím přerušte radostné hry.
Ctitel ať před vchodem leží a naříká: "Ukrutná bráno,
mnoho ať pokorně prosí, mnoho ať láteří zas!
Nesnesem sladkosti již, lék hořký ať opět nás vzpruží!
Často i v příznivém větru přece se potopí člun.
Tohleto manželům brání mít v horoucí lásce své ženy,
neboť se slučují s nimi, kdykoli zachce se jim.
Představ si dveře a to, jak hlídač tě osloví tvrdě:
"Nesmíš mi dovnitř!" Ač venku, pocítíš lásku i tam.
Tupé již odložte meče a s ostrými do boje jděte!
Budu však bez pochyby zbraní svou zasažen sám.
Zatím co do tvé léčky již milenec padá, neb je-li
nedávno chycen, ať věří, sám že jen lůžko tvé má;
později nechať zví, že sok se s ním o lůžko dělí.
Vychladne láska a zvadne, necháš-li úskoků těch.
Tehdy poběží dobře, jsa ze stáje puštěn, oř statný,
má-li, koho by předběh anebo koho by stih.
Jakkoli vyhaslý oheň lze křivdou roznítit znova;
ejhle, i já se přiznám: zlehčován miluji jen.
Nesmí však důvod bolu být pro něho přespříliš zřejmý:
nechať si pobouřen myslí, víc že je toho, než ví.
Může ho smyšlený otrok svým přísným dozorem dráždit,
může ho trápit strach před krutým manželem tvým.
Méně je vítána rozkoš, jež přichází v bezpečné chvilce;
i když jsi svolná jak Thais, přece jen předstírej strach!
Oknem ho vpouštěj dovnitř, ač mohla bys vhodněji dveřmi,
přitom i na své tváři znamení obavy měj.
Vtom ať prohnaná služka se vřítí A řekne: "Je po nás !"
Mladíka poplašeného ihned ty kdekoli skryj!
Přesto však musíš strach zas vystřídat s rozkoší klidnou,
aby si nemyslil pak, nestojí za to ta noc.
22
Umění být vzácným
Větší až záruka bude, že může už po tobě toužit,
a že jí, vzdálena je-li, způsobíš starost a rmut,
*oddech jí přej! Když oddech má pole, dluh bohatě vrací,
dychtivě nebeskou vláhu vypíjí vyprahlá zem.
Fyllidu Démofoón jsa u ní, nemnoho vznítil,
když však na lodi odplul, mocnější oheň v ní vzplál.
Ulixés chytrý, jsa vzdálen, svou Pénelopu jen mučil,
také tvůj Prótesiláos, Láodameio, byl pryč.
Krátký jen průtah je jistý, neb časem se útrapy zmenší,
vadne vzdálená láska, nová se přikrade v hruď
Překrásná chvíle
Bylo tak parno a den již polední hodinu přešel;
leh jsem si doprostřed lůžka, abych si pohověl tak.
Okno je zavřeno napůl a napůl pootevřeno;
měl jsem takové přítmí, jaké as mívá kdy les,
jako je v soumraku přísvit, když slunce z oblohy mizí,
nebo když uplyne noc, ještě však nenastal den --
takové skrovné světlo buď dopřáno stydlivým dívkám,
ve kterém bázlivý stud doufá mít bezpečný kryt.
Hle, tu Corina vchází, jen v košilku volnou se halí,
dva í prameny vlasů skrývají bělostnou šíj;
proslulá Semíramis prý vcházela v ložnici takto,
takto i Lájis, již prý miloval kdekterý muž.
Košilku strhnu: tak tenká mi v pohledu vadila málo --
bránila se a chtěla košilku nechat si přec.
Že se tak bránila přitom jak žena, jež zvítězit nechce,
snadno jsem zvítězil nad ní -- zradila sama svůj boj.
Jakmile před mým zrakem pak stanula, svlečena z roucha,
nikde na celém těle nebyla jediná z vad.
Jaká jsem ramena spatřil a jakých se dotýkal paží!
Jaká to krásná ňadra, příhodná sevřít je v dlaň!
Jaká to pevná hruď a pod ní hlaďounký život!
Jaká to líbezná stehna, kyprý a nádherný bok!
K čemu část po části líčit? Co spatřil jsem, musel bych
chválit;
K tělu tu nahou dívku stále a stále jsem tisk.
Nevíte, co bylo dál? My zemdleni ulehli oba ...
Kéž se mi dostane často takových poledních chvil!
O prchavém mládí
(…)
Nastane čas, kdy ty, jež odmítáš milence nyní,
prokřehlá v samotě noční budeš jak stařena spát,
nebudou při noční hádce tvé dveře již údery praskat,
ani nenajdeš ráno růžemi posetý práh.
Jak jenom rychle, ó běda, nám vrásky rozbrázdí tělo,
a jak mizí i barva, kterou kdys zářila líc!
Brzy už celou hlavu ti protkají šedivé vlasy,
o kterých urputně tvrdíš, že je už od mládí máš.
Hadové svlékají vždy i stáří s tenounkou kůží,
shodí-li parohy jelen, nečiní dojem, že stár,
nám však uprchne mládí (co naplat?). Trhejte květy:
není-li utržen květ, žalostně opadá sám.
Pomni, že mateřství v mládí tě učiní daleko starší,
podobně stárne i pole, stále když vydává žeň
(…)
Řidte se příkladem bohyň, vy ženy, smrtelné plémě,
nesmíte toužícím mužům odpírat rozkoše své.
Třebaže oklamou vás, co ztrácít ? Všechno vám trvá:
i když si tisíckrát vezmou, tím se vám neničí nic.
Křemen se užitím ztenčí a železo také se otře,
trvá jen sídlo lásky, žádných se nebojí škod.