OTÁZKY KE ZKOUŠCE: BIOMEDICÍNA

(po vložení vypracované otázky prosím označte v seznamu zeleně)

1. Neurologická onemocnění. Základní druhy onemocnění a poruch centrálního nervového

systému. Onemocnění a poruchy periferního nervového systému. Vliv onemocnění a poruch
funkce nervového systému na hrubou a jemnou motoriku a na psychické funkce. Daniel
Ullrich
2. Parkinsonova choroba. Příčiny vzniku, rizikové faktory, symptomy Parkinsonovy choroby.
Strategie léčby. Prostředky a možnosti aplikace prostředků podpory zdraví v denním režimu
pacienta - Jana Přibylová
3. Cévní mozkové příhody (CMP). Příčiny vzniku, rizikové faktory, symptomy CPM, první pomoc
při CMP. Přechodné a trvalé následky CMP (postižení motoriky: plegie, parézy). Prostředky
pohybové léčby a režimová opatření po ukončení léčebné a rehabilitační péče. Romana
Rybková
4. Roztroušená skleróza. Příčiny vzniku, rizikové faktory, symptomy RS. Strategie léčby.
Prostředky a možnosti aplikace prostředků podpory zdraví v denním režimu .
Eliška Rindová
5. Myopatie,typy myopatie. Příznaky svalové dystrofie. Vhodné podpůrné prostředky u
svalové dystrofie. - Tereza Fišerová
6. Myositidy – charakter onemocnění, příznaky, strategie léčby. Využití prostředků
fyzioterapie, fyziatrie a pohybové léčby. - Tereza Hájková
7. Chronický únavový syndrom. Příčiny vzniku, příznaky, léčba chronického únavového
syndromu s využitím nefarmakologických prostředků. Jiří Rajtmajer
8. Syndrom vyhoření. Příčiny vzniku, rizikové faktory, příznaky. Prevence a léčba syndromu
vyhoření. Prostředky pohybové aktivity a význam regenerace v léčbě syndromu vyhoření.
David Fechtner
9. Poruchy spánku. Typy spánkových poruch, příčiny poruch spánku. Léčba poruch spánku.
Režimová opatření v léčbě poruch spánku. Spánková apnoe a její rizika pro vznik dalších
náhlých zdravotních komplikací. Prevence a léčba spánkové apnoe.
10. Poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie). Příčiny vzniku, příznaky, rizikové
faktory. Prevence a léčba mentální anorexie a bulimie. Tělesná zátěž v léčbě mentální
anorexie a bulimie. Kateřina Prokopová
11. Fobie. Základní skupiny fobických poruch a jejich charakteristika. Využití prostředků podpory
zdraví v prevenci a léčbě. Kateřina Říhová
12. Postraumatická stresová porucha. Příčiny vzniku, příznaky. Léčba posttraumatických
stresových poruch.
13. Stresová reakce. Význam stresu v životě člověka. Pojem tělesný, psychický stres, eustres,
distres. Změny fyziologických parametrů během stresové reakce. Zotavení, význam pro
organismus, změny fyziologických parametrů v průběhu zotavení. Pojem relaxační odezva
organismu.Josef Smetana
14. Maniodepresivní psychóza. Příčiny vzniku, rizikové faktory, strategie léčby a prevence
s využitím prostředků podpory zdraví.
Katka Moravcová
15. Bronchiální astma. Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové faktory, využití
prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě bronchiálního astmatu. Indikace a
kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení.
 Martina Kurková
16. Chronická bronchitis a CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc). Charakter onemocnění,
příčiny vzniku, rizikové faktory, využití prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě
bronchiálního astmatu. Indikace a kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska
intenzity, času a frekvence zatížení. Magda Boháčková
17. Plicní hypertenze. Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové faktory, využití prostředků
podpory zdraví v prevenci a léčbě bronchiálního astmatu. Indikace a kontraindikace
prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení. Barbora
Hronová
18. Ischemická choroba srdeční. Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové faktory, využití
prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě bronchiálního astmatu. Indikace a
kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení.
19. Infarkt myokardu (AIM). Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové faktory, závažnost
AIM využití prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě infarktu myokardu.Fáze
rehabilitace po AIM. Indikace a kontraindikace prostředků pohybové aktivity u AIM
z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení.
20. Chronické srdeční selhání. Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové faktory, využití
prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě chronického srdečního selhání. Indikace a
kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení
dle tolerance tělesné zátěže dle NYHA I - IV. Michal Starý
21. Stavy po revaskularizaci srdce. Metody revaskularizace srdečních cév, využití prostředků
podpory zdraví u stavů po revaskularizaci. Indikace a kontraindikace prostředků pohybové
aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení.
22. Ischemická choroba dolních končetin. Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové
faktory, stupně ICHDK dle tolerance chůze, využití prostředků podpory zdraví v prevenci a
léčbě ICHDK. Indikace a kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity,
času a frekvence zatížení dle tolerance tělesné zátěže
23. Onemocnění žil dolních končetin (varixy). Charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové
faktory, využití prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě varixů. Indikace a
kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska intenzity, času a frekvence zatížení
dle tolerance tělesné zátěže.
24. Trávící systém – základní části trávícího traktu. Trávení živin v jednotlivých částech trávícího
traktu.
25. Metabolický syndrom X. Definice metabolického syndromu, příčiny vzniku a rizikové faktory
MS. Strategie prevence a léčby metabolického syndromu. Prevalence metabolického
syndromu v české populaci. Jan Kovář - otázka je v komentáři

26. Diabetes mellitus I. a II. typu. Charakteristika onemocnění, příčiny onemocnění, rizikové
faktory. Pojmy inzulinorezistence, hypoglykémie. Strategie prevence a léčby diabetu II. typu.
Specifika aplikace tělesné zátěže u diabetiků. Petr Bajer
27. Dyslipidemie. Vymezení pojmu dyslipidémie, příčiny dyslipidémie, rizikové faktory, kritéria
hodnocení dyslipidémie, strategie prevence a léčby dyslipidemií. Program pohybové aktivity
v léčbě dyslipidemií.
28. Hypertenze. Pojem hypertenze, příčíny vzniku a druhy hypertenze, rizikové faktory vzniku
hypertenze, diagnostika hypertenze, stupně hypertenzní choroby. Strategie prevence a
léčby hypertenzní choroby. Petra Nosková
29. Obezita. Pojem obezita, příčiny vzniku, rizikové faktory, obezita a somatotyp. Rizikový a
nerizikový typ obezity. Vztah obezity k dalším onemocněním. Strategie léčby obezity dle
 stupně obezity. Aplikace prostředků pohybové aktivity u obezity. Problematiky redukce
hmotnosti u obezních osob- Šalamoun Martin

30. Ateroskleróza Pojem ateroskleróza, teorie vzniku aterosklerozy, příčiny vzniku aterosklerózy,
rizikové faktory předčasného vzniku ATS. Vztah aterosklerozy k dalším onemocněním
oběhového a kardiorespiračního systému.
31. Ontogeneze motoriky člověka. Reakce a adaptace na tělesnou zátěž v období dospělosti a
senia.
32. Efekty pohybové aktivity na kvalitu lidského zdraví. Pozitivní i negativní efekty tělesné
zátěže, pojmy adaptace, maladaptace). Petra Školová
33. Poruchy tvaru a funkce páteře. Stručný přehled poruch a vad páteře a příčiny vzniku.
Indikované a kontraindikované pohybové aktivity. Alois Jílek
34. Vliv postavení kloubů dolní končetiny na vznik předčasných degenerativních změn kloubů a
rizika úrazů (kyčelní, kolenní, hlezenní kloub, chodidlo).
35. Úrazy při sportu a pohybové aktivitě. Příčiny úrazů. Nejčastější úrazy ve vybraném druhu
sportu - Stanislav Kozubek
36. Zásady preskripce programů pohybové aktivity. Komplexní hodnocení zdravotního stavu
klienta, sestavení pohybového programu (komplexnost, frekvence, intenzita, čas, doba a
celkový objem pohybové aktivity. Vztahy pohybové aktivity k úpravě nutrice.
1.Neurologická onemocnění

Psychosomatická onemocnění

- Psychosomatická onemocnění resp. vztah mezi psychikou a cílovým orgánem není dostatečně
objasněn. Je však velmi pravděpodobné, že původ vzniku většiny tzv. psychosomatických onemocnění
má původ v dlouhodobém psychogenním stresu (chronická psychogenní psychoemocionální zátěž
distresového charakteru), která v počáteční fázi vzniku psychosomatické poruchy zvyšuje reaktivitu
autonomního nervového systému a při dlouhodobém působení psychogenního stimulu jeho aktivitu
postupně snižuje (postupné vyčerpávání energetických rezerv organismu → vznik chronické únavy →
celkové oslabení organismu → vznik onemocnění psychosomatického charakteru.
- Pokud v léčbě onemocnění psychosomatického charakteru neovlivníme psychogenní složku
onemocnění (často může být v podvědomé sféře chování) nejsou léčebné postupy a metody plně
efektivní.
- U skupiny neinfekčních chorob hromadného výskytu (civilizační choroby) nalézáme cca v 70%
případů výrazný podíl psychogenní složky na původu onemocnění. Do této skupiny patří i některá
nádorová onemocnění. Typickým příkladem skupiny nemocí s výraznou psychogenní složkou je
většina onemocnění kardiovaskulárního aparátu.

Neurologická onemocnění
Onemocnění centrálního nervového systému

• Onemocnění postihuje funkci CNS, kde jsou uložena řídící a integrační centra motorických, vegetativních a
smyslových funkcí a prostřednictvím eferentní informace systémově regulují motoriku, vegetativní funkce,
smyslové orgány.

• Vývoj neokortexu není ukončen, resp. člověk je schopen v průběhu ontogeneze vytvářet dočasné neuronální
spoje a programy chování, které se vlivem učení mohou přenášet v horizontální rovině a ovlivnit společenské
vzory chování a mít společenské zdravotní benefity např. v oblasti stravovacích návyků, pohybové aktivity aj.

Onemocnění a poruchy CNS

Neinfekční onemocnění CNS

• Vrozené choroby: např. dětská mozková obrna (DMO)

• Choroby v průběhu ontogenezy:

• poporodní novorozenecká a kojenecká DMO

• (CMP, Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, nádory mozku,

• epilepsie, schizofrenie aj.)

• traumatické příčiny (úrazy hlavy)

Infekční onemocnění CNS

• Následek virové nebo bakteriální infekce CNS obvykle přes poruchu hematoencefalické bariéry parakrinních
orgánů např.

• klíšťová encefalitida, dětská obrna, aj.

• Následek sekundární infekce vlivem úrazu hlavy.

Onemocnění a poruchy periferního nervového systému
Neinfekční onemocnění a poruchy PNS
● poranění a poruchy periferních motoneuronů (neuropatie)
● úžinové syndromy (např. karpální tunel)
● myopatie (degenerace a atrofie příčně pruhovaných svalů)
● autonomní neuropatie (diabetická, srdeční, svalová, polyneuropatie)

Infekční onemocnění a poruchy PNS

• důsledek bakteriální nebo virové infekce postihující PNS). např. lymská borelióza, nilská
horečka aj.)

Neurologická onemocnění
• Alzheimerova choroba, bolesti hlavy, cévní mozkové příhody, Chronický únavový syndrom, dekompresní
choroba, dětská mozková obrna.

• Epilepsie, autonomní neuropatie, Huntingtonova choroba, lehká mozková dysfunkce, migréna, mozkové
krvácení, myasthenia gravis, myopatie.

• Narkolepsie, nespavost, neurinom akustického nervu, obrna, otřes mozku.

• Parkinsonova choroba, prionové infekce roztroušená skleróza, zánět mozkových blan, zánět nervu.

Stádia onemocnění
Akutní stádium:

• Vyžaduje vždy odbornou léčbu – farmakologická + nefarmakologická léčba v odborném léčebném zařízení
(neurologie) př. cílenou odbornou ambulantní léčbu odborným lékařem.

Chronické stádium:

• dodatečná střednědobá nebo dlouhodobá léčba následků akutního onemocnění, nebo podpůrná léčba při
zhoršení průběhu chronického stadia onemocnění.

• akutní i chronické stádium neurologických onemocnění vyžaduje vždy multidisciplinární přístup a je v plně v
gesci odborné lékařské péče (spolupráce neurologie, léčebné rehabilitace, př. infekčního lékařství)

• u chronických neurologických onemocnění dochází velmi často ke změnám:

• kvality motoriky

• změnám psychiky (zvýšený výskyt endogenních depresí, afektivního a emocionálního chování

• změnám v oblasti psychosociální.

Zařízení poskytující komplexní léčbu klientů s neurologickou diagnózou

1. fáze léčby
 ● akutní neurologická onemocnění: neurologické kliniky (př. ortopedické či chirurgické kliniky - úrazy),
neurologická, př. ortopedická či chirurgická oddělení nemocnic s lůžkovou péčí ve spolupráci s
příslušným rehabilitačním oddělením.
● Personální zabezpečení: odborný zdravotnický personál s příslušnou certifikací v oboru (lékaři,
zdravotní sestry, fyzioterapeuté).

2. fáze léčby
• po propuštění z akutní léčebné péče pokračující léčba:

• odborné léčebné ústavy specializované na problematiku neurologických onemocnění (léčebné pobyty př.
ambulantní léčba)

• odborná lázeňská zařízení poskytující komplexní lázeňskou léčbu neurologických onemocnění v délce 3 – 4
týdny plně hrazenou pojišťovnami

• ambulantní zařízení poskytující komplexní neurologickou péči (ambulantní rehabilitační zařízení).

• personální zabezpečení: odborný zdravotnický personál (lékaři s odborností neurologie, FBRL, rehabilitace,
certifikované zdravotní sestry, fyzioterapeut, ergoterapeut, masér, aj.)

• Zařízení poskytují služby v rámci plně hrazené léčebné péče, příspěvkové péče hrazené pojišťovnami,
samoplátci. Cílem je postupná integrace do běžného života

3. fáze léčby

• Postupné zvyšování adaptace na bio – psycho – sociální zátěž běžného života s respektováním zdravotních
omezení a změn psychosociální sféry klienta. V této fázi je možno využít vybrané prostředky wellnes po
konzultaci s lékařem, je vhodná spolupráce s rehabilitačním pracovníkem (odborná fyzioterapie), př.
specialistou v oboru medical wellness (aplikace vhodných prostředků zdravotní tělesné výchovy dle druhu
onemocnění a spolupráce s psychologem.

Zařízení:

• Lázeňská zařízení s vhodným vybavením pro realizaci medical wellness: - balneologická část: – koupele,
masáže, sauna aj. wellnes procedury, odborná fyziatrie a fyzioterapie, část medical physical wellness (plavecký
bazén, tělocvična s vybavením pro LTV a ZTV, fitness centrum pro aplikaci odborného rezistentního a
vytrvalostního tréninku včetně ergoterapie, psychoterapeutická část: psychoterapeutická místnost pro aplikaci
individuální nebo skupinové psychoterapie). Outdoorová část: terénní léčba (individuální a skupinová terénní
léčba).

• Zařízení poskytuje služby v rámci komplexní lázeńské léčby hrazené pojišťovnami, léčebné lázeňské pobyty,
př. služby pro ambulantní pacienty (příspěvková léčba, samoplátci).

• Personální zabezpečení: lékař s příslušnou atestací FBRL, rehabilitační pracovníci, maséři, lázeňský
pracovník, př. medical wellness specialista.

• Zařízení poskytuje služby v rámci léčebných pobytů (ubytování, stravování, léčba, wellness. Pokud nemá
zařízení smlouvu se zdravotní pojišťovnou jsou pobyt a služby hrazené plně klientem.

• Wellness zařízení: vybavení podobné jako u lázeňských zařízení.

• Odborné zázemí: lékař (rehabilitace, př. neurolog), fyzioterapeut, specialista medical physical wellness,
psychoterapeut, výživový poradce, spolupráce s certifikovanými cvičiteli (jóga, tai či, aj.).

• Zařízení poskytuje služby hrazené klientem nebo jako služby částečně hrazené příspěvkem pojišťovny
klientovi.
2. PARKINSONOVA CHOROBA
1) Příčina vzniku - Dochází k úbytku nervových buněk části středního mozku zvané černá
substance (substantia nigra). Tyto buňky jsou významným producentem dopaminu, což je
neurotransmiter který umožňuje přenos signálů mezi neurony. Výsledkem je postižení
motorického systému pohybu včetně schopnosti koordinace a regulace jemné motoriky a v
pozdějším stádiu pohybových stereotypů (chůze). Z pohledu CNS se na těchto pohybech
výraznou měrou účastní funkce mozečku. Při úbytku dopaminu člověk postupně
ztrácí schopnost ovládat a koordinovat svůj pohyb, svalové napětí a automatické
pohyby.
2) Rizikové faktory - nejsou doposud exaktně objasněny. Uvažuje se o genetických
dispozicích, nepříznivém vlivu vnějšího prostředí (nepravidelný denní režim, vysoká
dlouhodobá úroveň psychogenní zátěže, užívání návykových látek (alkohol, heroin aj.
toxické látky), virové mozkové infekce, opakovaná zhmoždění hlavy.
Věk nemoc postihuje ve zvýšené míře muže a ženy nad 60 let.
3) Projevy Parkinsonovy choroby
Třes – mimovolní rytmický pohyb částí těla, třes hlavy, mizí během spánku či pohybové
aktivitě
Rigidita – zvýšení svalového tonu, neschopnost zkrácený sval protáhnout. Dochází
k narušení plynulosti pohybu, bolestivé končetiny, problémy s obličejovou mimikou.
V pokročilém stadiu zhoršení řečového projevu.
Posturální poruchy – flekční držení trupu a nejistota ve stoji. Šouravá chůze, freezing –
neschopnost zahájit pohyb. Ztráta koordinace pohybů
4) Prevence - Fytoterapie - ploštičník, ženšen, mučenka, kozlík lékařský, česnek pravý a
medvědí; Doplňky výživy - vitamin B6 a jeho zdroje - avokádo, brambory, banána, ryby.
Vitamín E, C, koenzymu Q10, výtažky z ginko biloba, rybí tuk.
5) Léčba
o Farmakologická léčba – levodop (po vstřebání metabolizuje na dopamin, ten se váže na
receptory).
o Chirurgická léčba- operace mozku (pallidotomie – zničení globus pallidus), implantace
elektrod. Pozitivně působí stimulátory operované do kmene n. vagus.
o Léčba kmenovými buňkami
o Rehabilitace - Fyzioterapie – zlepšení zdatnosti, svalového oslabení, nácvik správného
dýchání. Cviky švihové v plném rozsahu. Doporučuje se plavání. Skupinové cvičení – po
zacvičení, chůze, cvičení s pomůckami (míče, kuželky…cviční na počítání, s hudbou;
Ergoterapie – nácvik běžných činností, lze využít pomůcky do domácnosti – zábradlí, úchyty
do koupelny, nástavec na WC; Lázeňská léčba – 1x ročně; Wellness procedury – ZTV, jóga,
nordic walking, masáže, aqua gymnastika POHYB DENNĚ
3) Cévní mozkové příhody = CMP, mozková mrtvice
PŘÍČINY VZNIKU
− akutní neurologické onemocnění
− je způsobené přerušením krevního zásobení mozku – v důsledku akutní ischemie1 části
mozkové tkáně
! z 80% vzniká na základě ucpání cévy trombem2 (embolem3)
! ve 20% případů dochází ke krvácení do mozku v důsledku ruptury cévy
RIZIKOVÉ FAKTORY
• Věk: proces aterosklerózy mozkových cév v důsledku stárnutí
• Genetické dispozice: výskyt CMP u rodičů nebo prarodičů
• Pohlaví:
− vyšší riziko u mužů ve středním a starším věku (vyšší hladina stresové zátěže + častější
výskyt rizikových faktorů)
− u žen existuje v období menarché4 hormonální ochrana
− v době menopauzy v období presenia se rizika postupně vyrovnávají
− rizikoCPMM:Ž,1,5:1
• Hypertenze v kombinaci s aterosklerózou:
− může dojít k embolii mozkové cévy embolem z jiné části těla (periferie, srdce)

− riziko vzniku embolu je i po úrazech

− u starších osob po úrazech a operacích doporučení podávání léků na ředění krve
• Hyperlipidemie, diabetes mellitus: zvýšení rizika aterosklerózy a embolie
• Kouření: rizikový faktor pro vznik onemocnění koronárních a mozkových cév vlivem jejich
kontrakce (vliv nikotinu na receptory ANS regulující hladké svalstvo cév)
• Vrozené vady mozkových cév: CMP v mladším věku se občas vyskytuje ve spojení s
leukémií,
infekčními chorobami nebo intoxikacemi (předávkování – alkohol, drogy nebo léky)
SYMPTOMY CMP
o ochrnutí - výskyt parézy5 nebo plegie6
o zmatenost,dezorientacevčaseaprostoru,poruchyčití,bolesthlavy,závratě,povislýkoutekúst,
poruchy řeči, agresivita, bezvědomí, krátkodobá ztráta vědomí, špatná koordinace pohybů,
pocit
mravenčení, slepota, dvojité vidění, zvracení, oslepnutí na jedno oko
o pokudmírnépříznakyustoupído24hod.jednáseotranzitorníischemickouatakuamůže
dojít obvykle k plné obnově funkce CNS
PRVNÍ POMOC PŘI CMP
1) Zavolat lékařskou pomoc
2) Hlídat stav nemocného do příjezdu záchranné služby
3) Při zástavě srdeční činnosti provést srdeční masáž + dýchání z plic do plic
PŘECHODNÉ A TRVALÉ NÁSLEDKY CMP (postižení motoriky: plegie, parézy)
Úspěšnost léčby závisí:
⇒ na míře poškození mozkové tkáně
⇒ času zahájení léčby (vyšetření, antitrombotická léčba, odsání výronu krve z mozku)
⇒ věku a zdravotním stavu pacienta (riziko opakované CPM nebo AIM) se zvyšuje s věkem
1 Ischémie = (nedokrevnost, místní anémie) je snížení až úplné zastavení přítoku tepenné
krve do tkáně (tkáně pak trpí hypoxií až anoxií)
2 Tromb = krevní sraženina
3 Embolus = je cizí těleso v cévě, např. utržený kus krevní sraženiny, částice tuku
4 Menarché = období první menstruace
5 Paréza = částečné ochrnutí, ztráta hybnosti 6 Plegie = plné ochrnutí

Následky:
− 20% pacientů s CMP umírá do jednoho měsíce od mozkové příhody
− 40% se vyléčí zcela téměř bez následků
− 40% pacientů má trvalé obtíže spojené s částečným nebo úplným ochrnutím končetin a
motoriky dle lokalizace a rozsahu postižení mozkové tkáně
− ložisko na levé straně vyvolává parézu nebo poruchu motoriky na pravé straně těla
PROSTŘEDKY POHYBOVÉ LÉČBY
• zdravotní tělesná výchova, jóga, tai či, Feldenkraisova metoda, Alexandrovova metoda aj.,
zdravotní plavání, aqua gymnastika, dechová gymnastika, terénní vycházky (chůze, nordic
walking)
REŽIMOVÁ OPATŘENÍ PO UKONČENÍ LÉČEBNÉ A REHABILITAČNÍ PÉČE
! Manuální techniky: rekondiční masáže (částečné, celkové)
! Skupinová edukace: je zaměřena na nácvik cvičení a technik s individuálním využitím na
doma
! Frekvence a intenzita zatížení: doporučuje se nižší intenzita cvičení u vytrvalostních cvičení
cca
50-60% SF max (po předchozí konzultaci s lékařem). U zdravotní Tv cvičení do pocitu
uvolnění a
protažení končetin a těla, ne do bolesti.
! Doba a délka cvičení: doba cvičební jednotky 30-45 min. u zdravotní gymnastiky
intervalové
cvičení, nebo kruhový provoz. Dlouhodobost aplikace, kombinace skupinové formy cvičení
2-3x
týdně a denní domácí cvičení (možno rozdělit na dvou fázové cvičení ráno a večer)
! Během aplikace nutno respektovat atmosférické podmínky (stupeň biozátěže), která
ovlivňuje
kardiovaskulární systém
! Dechové techniky: nácvik lokálního a celkového dýchání, u CPM se nedoporučuje aplikace
zádrže dechu.
! Psychoterapie: Nácvik psychogenní a svalové relaxace např. Schultzova progresivní svalová
relaxace, autogenní trénink. Výcvik je zaměřen na možnost denní aplikace relaxačních
technik
v domácích podmínkách. Výcvik se doporučuje individuálně dle psychického stavu klienta
doplnit muzikoterapií (relaxační hudba), pozitivními konfirmačními technikami.
! Sociální terapie: integrace klienta do stálé cvičební skupiny, která má pozitivní vliv na
psychoemoční stav klienta, motivuje jeho sebedůvěru a vytváří pozitivní sociální vazby ve
skupině.
! Apendix: Pravidelný denní režim. Respektovat aktuální tělesné a psychické pocity (v
období diskomfortu snížit intenzitu cvičení nebo cvičení vynechat). U hypertoniků pravidelná
kontrola TK. Snížení intenzity psychogenního distresu, pravidelnou aplikací relaxačních a
dechových cvičení.
 5. Myopatie,typy myopatie. Příznaky svalové dystrofie.
Vhodné podpůrné prostředky u svalové dystrofie.
- Myopatie
o Onemocnění příčně pruhovaných svalů podpůrně pohybového systému. Jedná se o
onemocnění, která se liší příčinou vzniku, průběhem a závažností.
- Typy myopatie
o Svalová dystrofie, myositida, myopatie související s vadnou funkcí štítné žlázy,
myotonická myopatie
- Svalová dystrofie
o Smrtelné onemocnění, způsobené mutací genu kódujícího protein dystrofin.
o Onemocnění je charakteristické postupným ochabováním kosterního svalstva.
o Nejčastější formy jsou Duchennova svalová dystrofie a Beckerova svalová dystrofie.
Dochází u nich k postupnému úbytku svalových vláken, která se postupně
přeměňují na vazivovou a tukovou tkáň.
o Onemocněním trpí především chlapci ve věku 1 – 3 let. Jedná se o nejčastější
genetickou smrtelnou chorobu. Porucha je způsobena kompletním nebo částečným
deficitem dystrofinu, který se váže na pohlavní chromozom X. Dystrofin
pravděpodobně stabilizuje sarkolema během kontrakce a relaxace.
- Příznaky svalové dystrofie
o Hypertrofie lýtkových svalů u batolat
o Problémy s chůzí
§ ve věku 1-3 let, v předškolním věku častější pády, problémy s chůzí do schodů,
vstáváním ze země, problémy s během.
o Školní věk
§ chůze po špičkách, zvětšování bederní lordózy, ztráta schopnosti chůze ve
věku 7-12 let.
o Narůstající svalová slabost
§ (nejprve nohy, pánevní svalstvo, poté horní končetiny, krk a dýchací svaly).
o Dechová a srdeční nedostatečnost
§ Průměrná života s tímto onemocněním je cca 20 let.
o Beckerova svalová dystrofie
§ je mírnější formou dystrofie, umožňuje delší dobu přežití. První příznaky se
objevují ve věku 5 let.
- Podpůrné prostředky svalové dystrofie
o Odborná fyzioterapie
o Manuální techniky
§ prevence svalových kontraktur a protahování zkrácených svalů (svalstvo
kyčelního kloubu, kolenního kloubu včetně úponových šlach v oblasti kolene
a achillova šlacha.
§ Stimulace svalstva myostimulátorem.
 § Rehabilitační plavání, chůze ve vodě
§ LTV – polohování v kombinaci s dechovou gymnastikou
§ Relaxační techniky v kombinaci s dýcháním a muzikoterapií
§ Hipoterapie (facilitace svalových řetězců a synkinéz svalových skupin, které
nejsou zapojovány dostatečně při chůzi.
§ Využití rehabilitačních pomůcek pro podporu chůze, v poslední fázi invalidní
vozík.
o Balneoterapie
§ koupele, vířivé koupele, teplo léčba na uvolnění kontraktur, kontrastní
procedury: saunování, skotské střiky
 6. Myositidy – charakter onemocnění, příznaky,
strategie léčby. Využití prostředků fyzioterapie, fyziatrie
a pohybové léčby.
- Myositidy – zánět svalů
o Stav může být vyvolán zraněním, infekcí, autoimunitním onemocněním. Vyskytuje se v
souvislosti s několika různými onemocněními, např. polyomyelitidou a dermatomyózou.
o Myositis může působit na různé části těla: nejčastěji klouby, srdce, plíce, střeva a pokožku.
o Jedná se o velice vzácné onemocnění s různými formami projevu onemocnění. Častěji jsou
jím postiženy ženy, děti mezi 5. a 15. rokem a dospělí mezí 30. a 60. rokem věku.

- Příznaky
o Svalová slabost v oblasti kyčelního nebo ramenního kloubu.
o Často zvýšená únava až vyčerpání, obtíže s postavením ze sedu
o Později slabost svalů šíje a krku (obtíže s polykáním, zvedáním hlavy, problémy s řečí).
o Možné postižení dýchacích svalů (poruchy ventilace).
o Horečka, bolest svalů, svalový hypotonus, úbytek hmotnosti.
o Snížené prokrvení prstů
- Léčba
o Farmakoterapie
§ kortikosteroidy, imunosupresiva
o Nefarmakologické prostředky
§ Rehabilitace
· Masáže, měkké techniky, individuální léčebná tělesná výchova, dechová
cvičení, individuální aqua gymnastika, chůze ve vodě, individuálně: jóga, Tai
či, Feldekraisova metoda, Alexandrova metoda aj. Individuální terénní
vycházky s terapeutem podle stavu pacienta s intervaly pro vydýchání a
protažení, uvolnění svalstva.
· Fyziatrie: elektromyostimulace oslabených, chabých svalů, elektroléčba,
teploléčba
§ Balneoterapie
· bahenní koupele, uhličité koupele zábaly (lokální, celkové), oxygenoterapie
vířivá vana, skotské střiky, saunování, aj.
§ Ergoterapie
· nácvik sebeobsluhy a pohybu s využitím kompenzačních pomůcek, včetně
používání invalidního vozíku u klientů s progresí choroby.
§ Psychoterapie
· Relaxační techniky v kombinaci s dechovými technikami a relaxační
hudbou.Pasivní a aktivní muzikoterapie dle stavu pacienta.
Psychosociální terapie -podpora rodinné komunity, pokud možno integrace v kolektivu.
7. Chronický únavový syndrom (příčiny vzniku, příznaky, léčba)
• Chronický únavový syndrom jsou dlouhotrvající obtíže pacienta, které nejsou dostupnými
diagnostickými metodami objektivizovatelné. Klient je tak často považován lékařem za
hypochondra, neurastenika, psychotika. Přesto jsou subjektivní obtíže pacienta natolik
výrazné a dlouhodobé, že mohou vést k neschopnosti pravidelné pracovní činnosti.

Příčiny vzniku

Nejsou dosud exaktně objasněny a objevuje se řada názorů na vznik chronického únavového
syndromu

• Zvýšení hladiny distresové psychogenní zátěže vlivem vysokého stupně pracovního

nasazení a nedostatek regenerace organismu. (Pocit vnitřního stresu a snížená schopnost
psychického uvolnění spojená s pocitem celkové únavy a snížená emocionální reaktivita
spojená s chronickým pocitem celkové únavy nalézáme také u tzv. syndromu vyhoření).

• Vliv technizace společnosti - dlouhodobá práce na počítači, časté používání mobilních

telefonů, dlouhodobý poslech televize aj., které jsou zdrojem elektromagnetického vlnění,
které ovlivňuje CNS.

• Pocit celkové únavy spojený s poruchami spánku tvoří kontinuum endogenních depresí a
může přejít do stádia chronické únavy.

• Opakované virové infekce spojené s nedostatečnou rekonvalescencí a zvýšenou

pracovní či jinou zátěží, kdy dojde k celkovému snížení imunity.

- Pravděpodobnou příčinou nejsou zřejmě specifické kmeny virů (např. Epstein Barré
virus).

• Celková dlouhodobá únava může být nespecifickým symptomem jiného onemocnění,

psychického onemocnění, dlouhodobého užívání některých návykových látek.

• O chronickém únavovém syndromu hovoříme pokud se celková únava projevuje min.

6 měsíců a jsou vyloučeny jiné klinicky zjistitelné příčiny onemocnění. V populaci trpí tímto
syndromem cca 2-3% populace.

V současné době je syndrom chronické únavy pojímán jako onemocnění na podkladě

počínající psychické poruchy ztotožňované z psychiatrického hlediska s neurastenií
(diagnóza F 48.0). Právě u neurotických poruch se vyskytuje pocit

zvýšené celkové únavy po psychické (typ 1) nebo fyzické zátěži (typ 2).

Příznaky

Únava, poruchy spánku, bolest hlavy, zvětšené mízní uzliny na krku, bolest svalů, bolest
kloubu, bolest v krku, bolestivé uzliny, závratě, nervozita, poruchy koncentrace, malátnost.

Léčba chronického únavového syndromu

• Farmakologická léčba
- Antidepresiva: pouze v případech depresí, úzkostných stavů aj.

- Fytoterapeutika: na částečnou eliminaci únavy (adaptogeny: žen šen, maralí kořen,

eleuterokok, gotukola. Stimulancia jako černá káva, coca cola aj. mají pouze krátkodobý
účinek a neřeší problém chronické únavy.

• Nefarmakologické prostředky

- Fyzioterapie, balneoterapie, wellness:

- Možno využít vhodné prostředky a wellness procedury: klasické masáže, kontrastní

procedury (saunování, skotské střiky), otužování – kontrastní sprcha, kontrastní koupele,
oxygenoterapie, zábaly aj. Po aplikaci procedur doporučovaný odpočinek v teplém zábalu.

- Alternativní pohybové techniky (jógová cvičení, Tai či, aj.) – skupinové cvičení 1-2x týdně,
individuální ranní cvičení denně 15 min., ukončit krátkou relaxací.

- Procházky v přírodě (chůze, nordic walking) denně min. 30 min.

- Relaxační cvičení, meditace, muzikoterapie, dechová cvičení:skupinová cvičení 1-2 x

týdně, individuální forma cvičení denně večer min 15-20 min.

8. Sydrom vyhoření - „burnout syndrome“

První zmínky o takzvaném syndromu vyhoření byly publikovány v USA v letech 1974
americkým psychiatrem H. J. Freudendergerem, povšiml, že mnoho pracovníků prožívalo
postupné emoční vyčerpání, ztrátu motivace a pracovního zaujetí. Tento proces byl
doprovázen různými psychickými a tělesnými potížemi, přičemž se ukázalo, že nejde o
abnormální chování několika jedinců, ale o širší sociální kontext.

Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání

se s psychickou i fyzickou zátěží. Chronickým stresem trpí především lidé vystavení trvalé
zátěži v sociálně-emocionální oblasti.

Riziko onemocnění ( v Beckerově koncepci duševního zdraví ) vyjádřeno poměrem mezi

rizikovými a protektivními faktory, přičemž rizikovými faktory se rozumí především
zranitelnost, (vulnerabilita) a stresory, protektivními faktory pak kompetence (Becker
rozlišuje kompetence v uspokojování potřeb, sociální kompetence, kognitivní kompetence,
kompetence zvládat stresové situace a kompetence v kontrole jáství) a podpůrné vlivy
vnějšího prostředí. Komplex duševního zdraví pak v Beckerově koncepci doplňuje osobní
pohoda („well-being“)

- Za vnitřní klíčový faktor, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům

stresu je pokládána osobnost jedince (Proč se někteří lidé dostávají do stresogenních

situací a jiní ne. Způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních situačních. Jak zvládají stres –
copingové mechanismy.

podmínkách).

- Za klíčový vnější (sociální) faktor je pokládána tzv.

sociální opora, tj. systém sociálních vztahů a vazeb, jež člověk jednak produkuje ve vztahu

k okolí, jednak z tohoto okolí přijímá.

Fáze vývoje syndromu vyhoření:

1. nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost;

2. stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky klientů,

jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat;

3. frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké
zklamání;

4. apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá

odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám;
 5. syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce,
cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem;

Proces, většinou trvá mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě
dlouhé. Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou
být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se
necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a
komunikačních stylech.

Profese, kde jsou pracovníci nejčastěji postiženi syndromem

vyhoření
- lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, velmi často pracovníci na oddělení
intenzivní péče, sociální pracovníci, psychoterapeuté, právníci, policisti, učitelé,
pracovníci věznic, duchovní aj.

Rizikové faktory syndromu vyhoření:

- již samotný život v současné civilizované společnosti, s neustále rostoucím životním

- tempem a nároky na člověka, příslušnost k profesi, obsahující profesionální práci (ale

i pouze kontakt) s lidmi

- nutnost čelit chronickému stresu

- vysoké až nadměrné požadavky na výkon, nízká autonomie pracovní činnosti,

monotonie

- práce

- původně vysoký pracovní entuziasmus, angažovanost, zaujetí pro věc

- chování typu A s důrazem na soutěživost a hostilitu

- původně vysoká empatie, obětavost, zájem o druhé

- původně střední až vysoká senzitivita

 - nízká asertivita

- původně vysoký perfekcionismus, pedantství, odpovědnost

- neschopnost relaxace

- negativní afektivita, depresivní ladění

- úzkostné, fobické a obsedantní rysy

- vyšší skóre životních událostí a „daily hassles“

- permanentně prožívaný časový tlak („rush out“ a „rush up“ syndrom)

- vyšší habituální nastavení na fyzickou reaktivitu ve stresu s permanentně zvýšenou

- reaktivitou zvl. v oblasti kardiovaskulárního aparátu („hot reactors“)

- externí lokalizace kontroly

- nízké či nestabilní sebepojetí a sebehodnocení

- chronické přesvědčení o neadekvátním společenském uznání a ekonomickém

hodnocení

- vykonávané profese

- stabilně prožívaný hněv (jako emoční stav), hostilita (jako osobnostní rys) a agrese
(jako

- chování, v němž dochází k behaviorální expresi obojího, tj. tzv. AHA syndrom

- Anger, Hostility, Aggression“ Ch. Spielbergera)

- syndrom „hopelessness-helplessness“ (prožitek bezmoci a beznaděje) a behaviorální

ekvivalent,

- komplex „giving up-given up“, tj. komplex vzdání se vs. zanechání druhými

Příznaky syndromu vyhoření

Psychické příznaky

Kognitivní rovina (poznávací a rozumová)

n ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti;
 n nechuť, lhostejnost k práci;
n negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu;
n únik do fantazie;
n potíže se soustředěním, zapomínání;

Emocionální rovina
n sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost;
n pocit nedostatku uznání;

Tělesné příznaky
n poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní obtíže (srdce, dýchání,
zažívání);
n rychlá unavitelnost, vyčerpanost svalové napětí, vysoký krevní tlak;

Sociální vztahy
n ubývaní angažovanosti, snahy pomáhat problémovým klientům;
n omezení kontaktu s klienty a jejich příbuznými;
n omezení kontaktů s kolegy;
n přibývání konfliktů v oblasti soukromí;
n nedostatečná příprava k výkonu práce;

Prevence syndromu vyhoření:

· pečovat o své zdraví a kondici - Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte
pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si
radost.

· pěstovat dobré mezilidské vztahy

· snížit příliš vysoké nároky - Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.

 · naučit se říkat NE - Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je
toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe.

· stanovit si priority - Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na

nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.

· doplňovat energii - Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a

které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.

· naučit se vyjadřovat pocity, najít si emocionální podporu .

· využívat nabídek pomoci.

Protektivní faktory ve vztahu k syndromu

- dostatečná asertivita

- schopnost a dovednosti relaxovat

- vhodný time-management (umění nedostat se pod časový tlak)

- pracovní autonomie, pestrost a proměnlivost práce

- odolnost („resilience“) ve smyslu hardiness či smyslu pro koherenci (sense of

coherence)

- personal competence, pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace

- ego-kompetence

- self-efficacy, víra ve vlastní schopnosti, sebeuplatnění

- percipovaná kontrola („perceived control“)

- interní lokalizace kontroly

- dispoziční optimismus

- „flow“ – příjemný tok, či proud zážitků, dostavující se na základě přiměřených

požadavků

- v poměru k možnostem jedince a silného, euforicky laděného zaujetí pro věc

- „social support“, sociální opora, v případě burnout syndromu se jako nejefektivnější

jeví

- opora ze strany spolupracovníků stejného postavení („peer-support“)

- pocit adekvátního společenského a ekonomického uznání a hodnocení

- pocit osobní pohody („well-being“), zahrnuje podle E. Dienera životní spokojenost,

pozitivní emoce a štěstí, definované dle Wilsona následujícím souborem adjektiv: Mladý,
zdravý, vzdělaný a vychovaný, vykonávající zaměstnání, jež jej uspokojuje, dobře
placený, extravertovaný, optimistický, bezstarostný, věřící, ženatý (vdaná), s vysokým
sebehodnocením, sebeúctou a pracovní morálkou, s mírnými a splnitelnými aspiracemi a
se širokou inteligencí.
11. Fobie. Základní skupiny fobických poruch a jejich
charakteristika. Využití prostředků podpory zdraví v prevenci a
léčbě.

Fobie (z řeckého slova „fobos“) je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací,
lidí či objektů. Tento strach může být ochromující. Výrazně narušuje běžné fungování a může zasahovat
do každodenního života. Pouhé pomyšlení na fobickou situaci může vyvolat úzkost. Postižený si
nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Je známo přes pět set druhů.

Úzkost a strach - Mají ochranný význam. Úzkost a strach se liší: strach je určitou odpovědí na
konkrétní nebezpečí. Úzkost naopak je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat.
Strach trvá pouze po dobu hrozícího nebezpečí. Intenzita strachu je různá, od lehkého neklidu až po stav
masivního prožitku strachu. Ten, kdo trpí těžkou fobií, se při záchvatu paniky bojí o svůj život. Výsledkem
je typické vyhýbání se situacím, které úzkost vyvolávají, nebo jejich velmi obtížné překonávání. Úzkost je
přítomna nejen při vystavení se takové situaci či objektu, ale i při očekávání (anticipaci). Tomu říkáme
úzkost z očekávání, tedy anticipační úzkost.
Pro člověka trpícího fobií je obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně
ovlivnit jeho fungování v běžném životě i fyzické zdraví (hlavně v případě aichmofobie). Fobie člověku
velmi znepříjemňuje život, nedovolí mu dělat některé běžné věci nebo ho nutí vykonávat aktivity, které by
jinak nedělal.
Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti může spontánně odeznít). Příčinou může být vrozená úzkostnost
(30–40 % případů), traumatický zážitek aj.

Příznaky
Psychické – úzkost, pocit ohrožení, napětí, neklid, strach ze ztráty sebekontroly, obava ze ztráty vědomí,
obava ze smrti
Fyzické – bušení srdce, zrychlený puls, chvění či třes, pocení, sucho v ústech, obtížné dýchání, bolesti na
hrudníku, víření v břiše, nevolnost, bolest hlavy, závrať, návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění
nebo mravenčení, červenání

Příčiny
· fobie mohou vznikat v dětství (s přibývajícím věkem se mohou zmírňovat nebo zcela vymizet) –
dynamická teorie

· Další teorií je tzv. kognitivně-behaviorální, která zdůrazňuje význam potřeby pevné vazby s blízkou
osobou při zátežových situacích. Příkladem může být třeba úzkostná porucha v dospělosti, která má jisté
podklady na pocitech úzkosti zažívaných v dětství, kdy při zátěžových situacích (například nástup do školy)
nebyl přítomen ani jeden z rodičů. Podle existancionální teorie si jedinec uvědomuje svoji smrtelnost a
podstatu své existence a logickou reakcí na toto uvědomění je pocit strachu a úzkosti.

· V poslední době je však poukazováno i na řadu somatických faktorů, které se podílejí na vzniku
úzkostných poruch. Jedním z těchto faktorů je bezesporu dědičnost, kdy postižení příbuzných zvyšuje riziko
onemocnění. A dále je prokazován zvýšený výskyt úzkostné poruchy u jedinců s odlišným cévním
zásobením některých oblastí mozku.

· psychické trauma nebo posttraumatická stresová porucha

· vrozená úzkostnost
 · dotyčný slyší o traumatické zážitku jiného člověka (napadení, nehoda, vážné zranění, úmrtí)

· fyzické nebo sexuální zneužívání v dětství (což způsobuje i jiné psychické poruchy)
Riziko vzniku fobie se zvyšuje, pokud jeden z rodičů trpí fobií

Léčba
Lékařská věda dokáže určit, jaké chemické děje vyvolá fobie v mozku, a navrhnout způsob léčby.

· Kognitivně behaviorální terapie (zkráceně KBT) je převážně direktivní. Terapeut (zpočátku více
aktivní) zaujímá roli experta, postupně však přenáší odpovědnost za průběh terapie na pacienta.
KBT může pracovat také s expozicí; u silně úzkostných pacientů se pracuje s představou situace
vyvolávající úzkost (např. představa, jak bude reagovat, až uvidí pavouka). KBT se zaměřuje na
učení a směruje pacienta k soběstačnosti.

· Expoziční terapie: Pacient je postupně vystavován obávaným situacím (začíná se od situací

působících nejnižší úzkost). Technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a
po určité době začne klesat. Expozice by měla trvat dostatečně dlouhou dobu, aby došlo k poklesu
úzkosti. Měla by být prováděna systematicky alespoň 1× denně, a to jak za dohledu terapeuta, tak
samostatně. K náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí méně náročných situací.
Situace, které spouštějí fobii, lze vytvořit virtuálně. Tak se může klient pod vedením terapeuta
zvolna postupně zbavovat hrůzy, kterou v něm dané situace vyvolávají.

· U některých druhů fobie lze podávat léky, které potlačují úzkost (anxiolytika), příp. antidepresiva.

· V některých případech pomáhá tzv. léčba šokem, ale může mít i opačný vliv, zejména u pacientů
trpících sociální fobií.

· „Rychlá léčba fobie“ NLP (neurolingvistické programování) metodou dvojité disociace. Léčený
projde procesem, který mění vzpomínku na dobu, kdy fobie vznikla.

1 Fobické úzkostné poruchy

1.1 Agorafobie
Agorafobie je jednou z úzkostných poruch. Pojem agorafobie se používal původně pro označení
strachu z velkého otevřeného prostranství. Tato definice však není zcela přesná. Lidí, trpící
agorafobií, mají obavy především z prostor, kde se vyskytuje větší množství lidí nebo z prostor, které
znemožňují rychlý únik. Jedná se typicky o dopravní prostředky, supermarkety, kulturní objekty a
podobně. Úzkostný člověk trpí těžko popsatelným strachem, že se mu v této situaci „něco stane“.
Psychicky či fyzicky zkolabuje, přepadne ho panika, omdlí. Z uzavřeného prostoru nestačí uniknout,
ztrapní se, okolí nepochopí, že je mu zle, bude ho pozorovat či odsuzovat.

Některé agorafobiky ale naopak stresují situace a prostory, kde se ocitnou sami a bez pomoci (ve
výtahu, doma, v autě). Na blízku nebude nikdo, kdo by jim v případě nouze poskytnul pomoc

Mezi časté agorafobické situace patří: dopravní prostředky (autobus, letadlo, vlak), • otevřená
prostranství (náměstí), • haly a sály, • nakupování, • čekání ve frontě, • pobyt mimo domov, •
podchody, tunely, mosty

1.2 Sociální fobie

Typickými rysy sociální fobie jsou nepříjemné pocity v kontaktu s lidmi a následná snaha se těmto
situacím vyhnout. Lidé postižení sociální fobií pociťují strach před jakoukoliv činností, při níž by
mohli být sledováni a kriticky hodnoceni. Předjímají, že tuto situaci nezvládnou, budou působit divně,
okolí si jejich rozpaků všimne, bude je soudit, vysmívat se jim a pomlouvat je. Obecně lze tedy velmi
zjednodušeně říci, že sociální fobii můžeme definovat nejen jako patologický strach z lidí, ale spíše ze
sebe sama a ze svých reakcí.

Sociální fobie a její příčiny

Příčiny sociální fobie jsou různé. Jedním z významných faktorů může být výchova a sociální vlivy v
útlém dětství. Další příčinou může být i vrozená zranitelnost, která je ovlivněna genetickými faktory.
Sociální fobik nemusí být svým založením tichý introvert, touto poruchou mohou trpět i lidé, které by
okolí označilo za extroverty a podobné úzkosti u nich nikdy nepředpokládalo. Sociální fobii může
spustit i konkrétní prožité trauma, jako je šikana, vyřazování z kolektivu na základě odlišnosti,
vysmívání se a ponižování. V neposlední řadě může k rozvoji sociální fobii dojít i v důsledku izolace,
například po dlouhé nemoci nebo zamezení sociálních kontaktů kvůli pandemickým opatřením.

1.3 Specifické (izolované) fobie

- je všeobecný termín označující skupinu úzkostných poruch. Projevuje se bezdůvodným nebo
nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se osoba postižená
fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá.
Strach nebo úzkost, které obvykle vyústí v panický záchvat, mohou být spuštěny setkáním s
obávaným objektem či situací nebo očekáváním tohoto setkání (tzv. anticipační úzkost). V případě
dospělých si je většinou osoba fobie vědoma. Přesto je pro ni obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé
chování, ačkoli to může výrazně ovlivnit fungování v běžném životě i fyzické zdraví (hlavně v
případě aichmofobie). Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti obvykle spontánně odezní). Příčinou
může být vrozená úzkostnost (30–40 % případů) nebo traumatický zážitek.

Typy fobií podle DSM-IV:

· fobie ze zvířat (např. arachnofobie – strach z pavouků);

· fobie týkající se přírodního prostředí (např. akrofobie – strach z výšek, keraunofobie – strach
z bouřek, blesků);

· fobie situačního typu (např. klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru, agyiofobie – strach
z přecházení silnice);

· fobie z krve/injekce/zranění (např. aichmofobie – strach z jehel a špičatých předmětů) a

další...

Diagnostika

● nepřiměřený strach z určitého objektu nebo situace a vyhýbání se tomuto objektu nebo
situaci. Přitom nesmí jít o objekt nebo situaci, které jsou zahrnuté do agorafobie nebo sociální
fobie;
● musí se vyskytnout alespoň dva příznaky úzkosti (alespoň jeden z nich musí být z oblasti
vegetativní – bušení srdce, pocení, chvění, sucho v ústech);
● pacient si uvědomuje, že úzkost a vyhýbavé chování jsou přehnané nebo nesmyslné;
● úzkost se neprojevuje, pokud osoba není v kontaktu s předmětem nebo situací (nebo kontakt
neočekává);
● úzkost a vyhýbavé chování nejsou následkem bludů nebo halucinací, poruch nálady,
obsedantně kompulzivní poruchy atd.
Míra rozšíření

· celoživotní prevalence 10 % (tzn. velmi rozšířená úzkostná porucha)

· u mužů 4 %

· u žen 6–7 %.

13.Stresová reakce - Význam stresu v životě člověka.

Pojem tělesný, psychický stres, eustres, distres. Změny
fyziologických parametrů během stresové reakce.
Zotavení, význam pro organismus, změny fyziologických
parametrů v průběhu zotavení. Pojem relaxační odezva
organismu.
● Stres (angl. stress = napětí, tlak, zátěž) je funkční stav živého organismu, kdy
je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho
následné obranné reakce, které mají za cíl zachování homeostázy a zabránit
poškození nebo smrti organismu.
● Druhy psychologického stresu (dělení zavedl roku 1975 Hans Selye)

● Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším a

nebo lepším výkonům.
● Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat
onemocnění či dokonce smrt.

● Psychické reakce na stres

Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k
vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Tento druh
stresu patří k hlavním motivačním prvkům konání. Může například vést k
lepšímu učení. I malý stres ale nemívá pozitivní účinek. Pokud ovšem
působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může
vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní
(ústup) chování.

● Fyzická reakce na stres

způsobí nadměrné tělesné vyčerpání, důsledky úrazu, otravy nebo třeba
ozáření. Nezáleží jen na jeho závažnosti, ale i na délce expozice,
souvislostech.

● Stresová reakce
Tato stresová situace je charakterizována excitací sympatické nervové
soustavy, mající za úkol „vzbouřit” celý organismus a mobilizovat všechny síly
a rezervy k obraně. Nejprve zasáhne složka nervová přes sympatické
vegetativní dráhy do dřeně nadledvin, kde vyplaví do krve adrenalin, působící
zrychlení srdeční činnosti i dýchání, zvýšení krevního tlaku i krevního cukru,
tedy vše, co připravuje organismus k okamžité akci, k „útoku nebo k útěku”.
Zároveň jako druhá vlna jde druhý pomalejší „rozkaz” přes hypotalamus a
hypofýzu do kůry nadledvin, kde se produkují hormony, zasahující do
metabolismu těla, sahající „hlouběji do rezerv organismu” a připravujících jej
na „boj” delšího trvání. Tyto dvě vlny jsou ve vzájemné korelaci. (Toto vše má
ovšem zase zpětný vliv na stav psychický.)

● Stresová adaptační reakce probíhá ve třech fázích.

První fáze je „alarmující”, poplachová, pohotovostní a nastává při náhlém
narušení životních podmínek nejrůznějšího druhu. Je vyjádřena excitací
 sympatické soustavy, dřeně a později i kůry nadledvin. Jestliže v této fázi
stresor ustoupí, odezní i stresová reakce, fáze pohotovostní přechází do fáze
zotavovací.
Když účinek stresoru přetrvává, následuje fáze druhá, vyrovnávací, či fáze
rezistence, odolnosti. Původní poplachová reakce se zklidňuje, snižuje,
organismus si adaptačními mechanismy na stresující faktor zvyká „otužuje
se”, adaptuje se na zátěž.
Pokud však stresující činitel působí příliš dlouho, nebo je příliš silný, následuje
pak fáze třetí, konečná, charakterizovaná celkovým vyčerpáním a selháním
adaptačních obranných schopností organismu.Znamená vážné ohrožení
organismu, ochoření, končící případně smrtí.

● Relaxace jako protipól stresu je využívána jako prostředek pro regeneraci a

zotavení celého organismu včetně centrálního nervového systému.
Charakteristika relaxace z hlediska fyziologického účinku je snížení množství
impulsů, které jako periferní podněty přicházejí ze svalů a smyslových orgánů
do mozku. V důsledku pak způsobuje snížení míry celkového dráždění mozku
a vytvářejí se tak optimální podmínky k regeneraci

● Relaxační odezva jako vrozená schopnost těla dosahovat zvláštního stavu

spojeného s nižší spotřebou kyslíku, který má za následek obecně nazývaný
hypometabolismus. Tento stav je charakterizovaný pomalejším srdečním
tepem, pomalejším dýcháním, nižším krevním tlakem, pomalejší aktivitou
mozku a celkovým pozdržením metabolismu, což jsou charakteristické rysy
parasympatikotonie. Jedná se o právě opačnou reakci než jakou je odezva
„útoč/uteč“

14.
Maniodepresivní psychóza (MDP), moderní označení - Bipolární
afektivní porucha (BAP)

BAP je většinou celoživotní onemocnění s velmi různorodým průběhem, je to

závažná duševní porucha, při níž se střídá stav mánie a deprese. Významnou
charakteristikou BAP je změna nálady. U většiny pacientů dochází k prvním
příznakům nemoci v adolescenci resp. mezi 15. a 30. rokem života. Nachází se u
jednoho procenta populace.

Etiologie: příčina vzniku BAP zatím není známa, ale předpokládá se, že na vznik a
vývoj nemoci působí vlivy genetické, neurotransmiterové abnormality, stres,
rozladění biologických rytmů a další.
Průběh, projevy, příznaky onemocnění: BAP dělíme na BAP I typu a BAP II
typu.
U BAP I se setkáváme s depresivními a plně manickými epizodami. U BAP II vidíme
opakované depresivní stavy a pouze hypomanické příhody (mírnější manická
epizoda).

Projevy: Hlavním projevem BAP je střídání depresivní a manické fáze. Obě fáze
mohou trvat od několika dnů až týdnů, někdy i měsíců. Epizody mánie a deprese
netrvají nepřetržitě. Jsou mezi nimi tzv. bezpříznaková období (remise).
Smíšená epizoda BAP je charakteristická rychlým cyklováním stavů mánie a
deprese.

Příznaky deprese: hluboké stavy smutku, snížená energie, pesimismus, pokles

zájmu, plačtivost, poruchy spánku, apatie, neschopnost prožít radost, nízké
sebehodnocení, nechutenství, pocity viny a sebeobviňování, myšlenky na smrt.
Nebezpečí sebevraždy kulminuje, když deprese odeznívá. Okolo 50% pacientů se o
sebevraždu pokusí a 20% jí dokoná.

Příznaky mánie: zvýšená euforie, nepřiměřeně veselá až bujará nálada, zvýšené

sebevědomí a sebehodnocení, velikášství, přeceňování svých schopností, zrychlené
myšlení, řeč i psychomotorické tempo, snížená potřeba spánku. Postižený může být
nebezpečný sobě i okolí, protože jedná impulzivně. Když projevy zesílí, mohou se
manifestovat bludy, halucinace. V této epizodě je nebezpečné, že se pacient
přestává cítit nemocný a může přestat užívat léky a nevyhledává lékaře.

Terapie: Farmakologická- na stabilizování akutní manické nebo depresivní epizody.

- Psychofarmaka- stabilizátory nálady (lithium, valproát, karbamazepin),
antidepresiva, antipsychotika, antiepileptika

Nefarmakologická- psychoterapie, arteterapie, ergoterapie, fyzioterapie- relaxační

koupele a masáže, kontrastní procedury vždy na doporučení lékaře. U těžkých
případů BAP s těžkými depresemi a manickými fázemi se používá elektrokonvulzivní
terapie.
Pohybová terapie podle fáze, ve které se pacient nachází.

V klidové fázi onemocnění se doporučují aktivity na celkové zvýšení tělesné

kondice a celkové zlepšení stavu pohybového systému. Např. aerobní cvičení
vytrvalostního charakteru 5-6x týdně, intenzita 60% SF max., 60-90 min. Dle subj.
pocitů. Vhodné aktivity: nordic walking, chůze, joga, plavání, jízda na kole.

V depresivní fázi onemocnění se doporučují pohybové aktivity, které

nevyvolávají celkovou únavu, 5-6x týdně,50-60min dle subj. stavu. Např. chůze
v přírodě, chůze naboso, plavání, prvky jogy, Tai či, elax. cvičení.

V manické fázi onemocnění tlumíme výraznou snahu o hyperaktivitu. Např.

skupinové vycházky, sedativní efekt cvičení, navození celkového uvolnění. Zdravotní
cvičení v přírodě, Alexandrova technika, relaxační techniky.
Ergoterapie, zooterapie.

Prevence: pravidelný denní režim, absence konzumace návykových látek,

vyhýbání se stresovým situacím, spolupráce s lékařem.

Cíl léčby: ovlivnit příznaky tak, aby byl pacient schopen vrátit se do normálního
psychosociálního fungování. Během léčby je zásadní kombinace farmakoterapie a
psychoterapie, pacient totiž trpí následky prožitých epizod. Léčba je většinou
dlouhodobá, přičemž i přes léčbu ataka obvykle odezní až po mnohých týdnech,
nebo i po několika měsících. Protože pacient neví, kdy se může ataka deprese nebo
mánie znovu projevit, je důležité dodržovat léčebný plán, díky kterému je BAP dobře
zvládnutelná. Pacient tak může opět získat kontrolu nad svým životem a zásadně
změnit jeho kvalitu.
15. Astma bronchiale – charakter onemocnění, příčiny vzniku, rizikové
faktory, využití prostředků podpory zdraví v prevenci a léčbě bronchiálního
astmatu. Indikace a kontraindikace prostředků pohybové aktivity z hlediska
intenzity, času a frekvence zatížení.

Charakteristika onemocnění
· Zánětlivé onemocnění dýchacích cest, které působí průduškovou hyperaktivitu na
řadu bronchotropních podnětů. Zánět zvyšuje hyperreaktivitu průdušek, jejímž
výsledkem jsou projevy bronchiální obstrukce (zvýšený odpor v průduškách vůči
proudícímu vzduchu), reverzibilně (schopný zpětného procesu) ať spontálně
nebo vlivem léčby.

Příčiny vzniku a rizikové faktory

· Imunologické reakce organismu při kontaktu s alergenem (pyl, roztoči, domácí prach,
výkaly zvířat, léky, potrava, aj.).

· Neimunologické reakce
○ (podráždění kouřem, tělesná námaha, psychický stres, aj). U
neimunologických reakcí působí především neurogenní mechanismy
(autonomní nervový systém (regulace hladké svaloviny), motorika (spasmus
dýchacích svalů)
○ Specifickou reakci tvoří tzv. atopické astma, kde se prolínají jak imunologické
tak i nervové reakce v různých proporcích a vazbách

Příznaky
● kašel, záchvatovitá dušnost, cyanóza, úzkost aj.
● Pokud protrahovaná forma astmatického záchvatu nereaguje na léčbu hovoříme o
tzv. status astmaticus

Astmatický záchvat
·
● okamžitá reakce
○ do 30 min. po kontaktu s příčinou. (Dochází okamžitě k tvorbě protilátek IgE.
Při vazbě protilátky a antigenu (např v žírných buňkách sliznice) dochází k
uvolnění látek vyvolávajících zánět a spasmus bronchů.
● Pozdní reakce
○ 6 – 10 hodin i déle po kontaktu s příčinou. (v plazmě se postupně tvoří
komplex antigen – protilátka.) Při kontaktu musí být přítomen nadbytek
alergenu např. pyl.

Léčba astmatu

· Farmakologická léčba - antihistaminika, kortikoidy

· Nefarmakologická léčba - v klidové fázi onemocnění spočívá léčba v aplikaci

prostředků, které vedou ke zvýšení celkové rezistence organismu na podněty vnějšího
prostředí.
 ○ Fyzioterapie, balneoterapie
○ masáže, reflexní masáže,
○ LTV – dechová cvičení,
○ koupele, kontrastní procedury (saunování), kontrastní sprchy,
○ elektroléčba (biolampa), oxygenoterapie,
○ klimatoterapie (čistý vzduch, pobyt v přírodě v kombinaci s pohybem,
otužování, slunění). U alergických astmatiků omezit pohyb v přírodě v období
výskytu alergenu (jaro-léto). Viz níže.
○ Otužování - tvoří nedílnou součást adaptace organismu astmatiků a osob s
onemocněním dýchacího systému. Cílem otužování je zlepšit termoregulační
schopnost organismu při adaptaci na chladové a tepelné podněty a zvýšit
celkovou rezistenci organismu vůči fyzikálním a bilogickým podnětům
vnějšího okolí. Používáme otužování vzduchem, vodou. Jednou z forem
otužování je terénní klimatoterapie (kombinace tělesné zátěže s chladovými
podněty). Vhodnými prostředky je saunování, kontrastní procedury.

Indikace pohybové aktivity

Vychází vždy z doporučení lékaře
· Za klidových podmínek důraz na dýchání nosem
· Výdech delší než nádech

Kontraindikace pohybové aktivity

Nevhodné jsou všechny činnosti, při kterých je omezeno dýchání nebo intenzita
přesahuje možnosti cvičence.

16. CHOPN

Chronická Obstrukční bronchoPulmonární Nemoc

- Dlouhodobé chronické onemocnění, které spočívá v zužování a ucpávání (obstrukce)
plicních průdušek.
- Vzniká jako abnormální zánětlivá reakce na škodlivé látky a plyny
- Ucpávání a zúžování průdušek vlivem chronického zánětu– při vdechování škodlivin
dochází k dráždění stěny sliznice dýchacích cest, to vede k jejich ztlušťování a tím pádem k
zúžování jejich průsvitu – v podrážděné sliznici se rozmnožují buňky, které tvoří sekret, ve
kterém se množí bakterie.
- Pokud se vdechované škodliviny dostávají až do plicních sklípků, aktivují tím imunitní
systém a dojde k agresivnímu vylučování látek bílými krvinkami, čímž dochází k odbourávání
i stěny plicních sklípků. Tím jsou v plicích místo malých váčků pouze velké vaky plněné
vzduchem, což znamená, že je menší plocha k výměně plynů = rozedma plic (plicní emfyzém)
-> dušnost
- 4 stádia
o 1. stupeň - lehké stádium – 80% normálních hodnot, může se objevit chronická kašel
o 2. stupeň - středně těžké stádium – méně jak 80% fyziologických hodnot - větší dušnost
při fyzické námaze
o 3. stupeň – těžké stádium – méně jak 50% fyziologických hodnot - dušnost se zhoršuje,
omezuje pacienta i při běžných denních aktivitách, zvládá běžné domácí práce a lehkou práci
na zahradě
o 4. stupeň – velmi těžké stádium – 30-50% fyziologických hodnot - neschopnost vyjít
schody, pacient je ohrožen, možná pouze sebeobsluha

- Příčiny
o Kouření – aktivní i pasivní
o Dlouhodobý pobyt/ práce ve znečištěném ovzduší

- Příznaky
o Projevuje se postupně v průběhu let jako chronický zánět průdušek -> zvýšená dušnost při
námaze, častý vlhký kašel a vykašlávání hlenů.
o Problémy s dýcháním se postupně prohlubují – dušnost při větší fyzické námaze až po
dušnost při běžných denních činnostech.
o Ve zúžených průduškách se hromadí sekret -> vhodné místo pro bakterie -> zápal plic
o Dlouhodobá CHOPN se může projevovat cyanozou (modravé zabarvení některých částí na
těle) a polycytémií (zvýšení počet erytrocytů – problémy se srážením krve -> vznik tromboz)
o Kašel, dušnost, snížení fyzické kondice, atrofie, zvukové fenomény na plicích, problémy
především výdechové, výrazně omezena celková funkční kapacita plic

- Léčba
o Léky – k rozpuštění hlenu (mukolytika), ke zlepšení průsvitu průdušek (bronchodilatancia),
při infekci antibiotika
o Rozedma plic je nevratný stav a žádné léky nezaberou
o Nefarmako léčba
▪ Zlepšení nebo alespoň udržení celkové kondice člověka
▪ Fyzioterapie – reflexní masáže, dechová gymnastika,
▪ Balneoterapie – koupele, saunování, pobyt na čerstvém vzduchu, otužování, inhalace –
např. vincentka
▪ Pohybová léčba – dle funkčního stavu a subjektivních pocitů pacienta. Pohybová léčba až
po podání farmak
• Kontraindikace – zadržování dechu, silový trénink s maximálním úsilí
• U CHOPN 1 - 3-5x týdně 30-60 minut – 10-15 opakování s plným rozsahem pohybu, např.
nordic wlaking, běh, jízda na kole
• U CHOPN 2 – 3-5x týdně 30-45 minut – nordic walking, golf, plavání
• U CHOPN 3 – 3-5x týdně 30-45 minut, intervalově 3-4x - trénink sedu, stoje, dechové
cvičení, chůze po rovině, plavání
• U CHOPN 4 - trénink sedu, stoje, chůze na krátké vzdálenosti, rotoped, dechová cvičení
▪ Dechová cvičení
• CHOPN 1-2 – 10 minur 1-2x denně – facilitace bráničního dýchání,
• CHOPN 3-4 -klidové dechové cvičení v sedě a ve stoji, možsno přidat souhyb končetin
▪ Rezistentní cvičení
• Stupeň 1 – vytrvalostní silový trénink, intervalové zatěžování – 3-4x týdně, 30-60 minut,
15-20 opakování.
• Stupeň 2 – vytrvalostní silový trénink, intervalové zatěžování - 3x denně, 30-45 minut, 15-
20 opakování, odpočinek na vydýchání
• Stupeň 3 – rezistentní cvičení se vzhledem ke klidové dušnosti nedoporučuje. Může se
cvičit lehce odporově – odpor vlastního těla – 10-15minut 2xdenně
▪ Redukce celkové hmotnosti při nadváze
▪ Úprava výživy – kvalitní strava nemusí obsahovat tolik alergenů

- Prevence
o Nekouřit/přestat včas při objevení prvních příznaků
o Při práci ve znečistěném ovzduší používat ochranné pomůckY
- Komplikace
o Srdeční selhání prvé poloviny srdce – krev ze srdce vede do plicního oběhu, kde jsou
zúžené cévy, proto musí vynaložit víc síly, aby tam krev mohla proudit, čímž se pravá strana
začne přetěžovat a vzniká tzv. cor pulmonale
- Diagnostika
o Vyšetření poslechem, RTG plic, spirometrie
17. PLICNÍ HYPERTENZE

Jedná se o onemocnění, které je způsobeno vysokým krevním tlakem (střední arteriální tlak)
v plicních cévách. To zvyšuje námahu pravé srdeční komory, která pumpuje krev přes plicní
cévy do levé poloviny srdce. Dlouho trvající a neléčený vysoký tlak v plicních cévách
vyčerpává pravou srdeční komoru. Levá polovina srdce a vlastně pak celý organizmus
dostává menší množství krve, která je navíc hůře okysličena. Důsledkem je pokles krevního
tlaku ve velkých cévách, slabost, únava, dušnost, závratě.

A - Primární – rozvijí se bez známé příčiny (hlavně u žen v reprodukčním věku) s

postižením malých artérií, příčina je zřejmě postižení endotelu plicního řečiště v souvislosti s
vlivem ovariálních hormonů. Onemocnění má špatnou prognózu většinou úmrtí do 3 let,
příznaky dušnost s cyanózou, bolest na hrudi

B – Sekundární – vzniká na základě jiného onemocnění (hlavní příčinou je zmnožení

pojivové tkáně a hypertrofie hladkého svalstva v periferních plicních cévách)

· Prekapilární plicní hypertenze – vzniká zvýšením periferního odporu v arteriální

části plicního řečiště

-Restriktivn forma: v důsledku snížení plicního řečiště u TBC, silikózy, plicní fibrózy

-Aktivní forma: převládá aktivní vazokonstrikce plicních cév u CHOPN, alveolární

hypoventilaci, plic.hypertenze u pobytu ve vysokých nadmořských výškách

- Obstrukční forma: v důsledku mechanické obstrukce cév vlivem plicní embolie

· Postkapilární venózní plicní hypertenze – Příčina je v levostranném srdečním

postižení (levostranné srdeční selhávání, mitrální stenóza, hypertrofická kardiomyopatie),
konstriktivní perikarditida

· Hyperkinetická plicní hypertenze – v důsledku zvýšeného průtoku krve plícemi

(vzniká především u vrozených vad srdce)

Jednotlivé faktory vedoucí k plicní hypertenzi se často navzájem prolínají, takže je nutný
vždy individuální přístup k pacientovi. Prolíná se respirační a kardiologické systémy.

Z funkčního hlediska dělíme na 2 základní skupiny:

· Pacienti s PH v klidu

· Pacienti s PH pouze při tělesné zátěži

Z hlediska funkčního stavu srdce dělíme na:

· PH s hypertrofií pravé komory

· PH s pravostranným srdečním selháním

Neexistují symptomy, které by byly typické čistě pro plicní hypertenzi. Všechny příznaky
jsou nespecifické, což je bohužel příčina často pozdního odhalení onemocnění. Námahová
dušnost, rychlá unavitelnost, bolest na hrudi, synkopa, hemoptýza, otoky DK( a jiné
příznaky pravostranného srdečního selhání), cyanóza

Diagnostika a vyšetření:

· EKG – odhalí známky hypertrofie pravé komory

· RTG hrudníku – může odhalit zvětšení pravostranných srdečních oddílů, zvětšení

plicnice.

· ECHO – zjistí hypertrofii pravé komory, na základě dopplerovského vyšetření

· HRCT hrudníku – detailnější zobrazení srdečních oddílů, typicky zvětšení pravé

komory, zbytnění její svaloviny ve srovnání s levou komorou

· Funkční vyšetření plic:

1. spirometrie – odhalí funkční poruchu plic,

2. celotělová pletysmografie

3. ventilačně perfuzní scintigrafie – odhalí nesouhru mezi ventilací a perfuzí

plic,

· Pravostranná srdeční katetrizace definitivně určí diagnózu! – měří se:

1. střední tlak v plicnici (> 25 mmHg),

2. tlak v zaklínění (> 12 mmHg),

· test šestiminutové chůze – velice jednoduchá metoda, měříme, jakou vzdálenost

pacient ujde za 6 minut (norma cca 650 m, pacient s plicní hypertenzí okolo 250 m),
výsledek vyšetření koreluje s vážností a prognózou onemocnění,

· plicní biopsie,

· laboratorní vyšetření – markery srdečního selhávání (natriuretické peptidy, srdeční

troponiny)

Farmakoterapie:

· Podpůrná léčba PAH – sem patří:

1. antikoagulační léčba – warfarin,

2. diuretika.

3. ATB, když bude zánět, kortikoidy, parasympatolytika, theopylin- rozšíření

průdušek

· Specifická léčba PAH – terapie, která se snaží zabránit vazokonstrikci nebo

podporuje vazodilataci v cévním řečišti
 Nefarmakologická léčba:

· transplantace plic – indikováni jsou pacienti s NYHA IV,

· balónková septostomie (PBAS) – umělé otevření mezisíňového septa (vytvoření

pravo-levého zkratu), část krve neprotéká plícemi, důsledkem je zvýšení srdečního
výdeje levé komory ale i desaturace krve.

VLIV WELLNESS

-Podpůrná léčba fitoterapeutika (někdy mohou suplovat), čaje, inhalace, potraviny

-Fyzioterapie, balneoterapie – vhodná u všech stavů PH- masáže, reflexní masáže, dechová
cvičení, uhličité koupele, sauna jen u těch bez symptomů klidové PH- omezení teploty 60
stupňů, kontrastní sprchy, elektroléčba, oxygenoterapie, klimatoterapie, čerství vzduch,
otužování – u pacientů bez klidové PH

-pohybová aktivita: dle kritérií PH v klidu nebo při zátěži, úroveň tolerance KVS při zátěži
(NYHA ) a funkční stav respiračního systému dle spirometrie (stupeň 1-2, 3-4)

- dechová cvičení: Chronická PH 1-2x denně min 10min., PH bez klidové zátěže kombinovat
i s dechovou gymnastikou, u CHOPN 3-4 cvičení v sedě či stoji + oxygenoterapie

- psychoterapie – u úzkostí a depresí meditační a relaxační cvičení, muzikoterapie – zpěv

-prevence: dodržování denního režimu , pravidelnost práce, odpočinek, dostatek spánku

Pacienti s NYHA I- II bez příznaků PH v klidu

Vytrvalostní cvičení- chůze, kolo, hůlky, plavání – stupňovaná zátěž 5-10 min, zvýšit 30-45
min, 5min vydýchání, frekvence 3-5x týdně intenzita max 70-80%SF max./zátěžová
spirometrie, když jí nemáme volíme 50-60% zdravé populace – 45-60 min

-částečná kontraindikace – poruchy pohyb. Aparátu, bolesti kloubů..

- absolutní kontraindikace stavy po plicní embolii

-výživa: potravinová alergie -méně časté než u astmatiků, BMI udržet v normě a udržet
svalovou hmotu, racionální strava malé dávky 4-5x denně, doplnit minerály, vitamíny,
vyloučit alkohol, kávu, colu

-rezistentní cvičení vytrvalostně silové opakování 20-30x, správně dýchat, 2-3x týdně, 30-45
min, zátěž stupňovaná s opakováním cviku 30 S – dechová dostatečnost

-kontraindikace: embolie plic, zadržování dechu, horizontální polohy, zvedání břemena

- léčebná a zdravotní tělesná výchova – skupinové aktivity 1-2 týdně nízká a střední
intenzita, 45-60min, individuální 5-6x týdně 15-20 min

Pacienti s NYHA III- IV s příznaky PH v klidu

Vytrvalostní cvičení- chůze, rotoped, chodící trenažer, dynamická oxygenoterapie –
vdechování kyslíku, intervalové metody zatížení – pozor na subjektivní pocity – vydýchat

- aktivita – pocit dechové dostatečnosti/talk test/, frekvence 3-5x týdně, 20-30 min, můžeme
pro-částečná kontraindikace – poruchy pohyb. Aparátu, bolesti kloubů..

- absolutní kontraindikace stavy po plicní embolii

-rezistentní cvičení v omezené míře- cvičení s odporem vlastního těla 4-5x týdně 10-15 min,
kontraindikace stejné jako u NYHA I-II

- dechové cvičení. Prvky jógy, v sedu a stoji, frekvence nízká 15-20 min denně, intenzita
nízká, s pocitem dechové dostatečnost

22., 23.
1 Obecná stavba cév a jejich funkce v lidském organismu
Cévy jsou v lidském těle hlavními rozvaděči krve a kyslíku pro svaly. Jsou to uzavřené
soustavy trubic různých velikostí tlouštěk. Cévní systém je uzavřená soustava trubic.
Rozdílem mezi druhy cév jsou jejich vlastnosti, stavba a účel.
Nejsilnějšími cévami jsou tepny. Ty vedou kyslík do a ze srdce, jednoho z nejdůležitějších
orgánů v lidském organismu. Tepny jsou silnostěnné a jsou základem pro tepennou část
krevního oběhu. Tepna neboli Aorta vede z levé srdeční komory srdce a pak se dále větví a
zužuje do celého lidského organismu. Jak se postupně větví do organismu jsou tenčí a mají
menší a menší průsvit. ( Dylevský, 2016)
Obrázek 1 - Porovnání stavby tepny a žíly

Zdroj: (Beran, 2022)

Pokud tepna zeslabí svou stěnu a průsvit nazývá se arteriola. Tyto druhy cév obsahují velké
množství svalové tkáně, a proto díky svému rozsáhlému smrštění zúží ještě svůj průsvit
stěny, a tím velice ovlivní průtok krve.
Arterioly jsou dále zúženy do vlásečnic neboli kapilár a tím se průhlednost žilní stěny ještě
zúží. Rozdíl mezi vlásečnicemi je stupeň nasycení kyslíkem a tím se rozlišuje síť vlásečnic na
tepennou nebo žilní. Vlásečnice se dále štěpí do malých žilek zvaných venuly. Žilky vedou
krev do dolní a horní duté žíly a ty přivádějí krev do pravé srdeční síně.
Větší cévy jako tepny a srdečnice mají několik vrstev. Vrstvy jsou celkem 3 a to vnitřní,
střední a vnější. Vnitřní vrstva je složená z plochých endotelových buněk, které vytváří
hladký povrch. Střední vrstva je tvořena hladkou svalovinou, která má spirálovou a kruhovou
orientaci buněk. Tato vrstva zajišťuje možnost zvyšovat průsvitnost stěn cév, regulaci toku
krve a tlaku krve. Poslední vrstva vnější je z vazivových elastických vláken. Tyto vlákna
zvyšují pružnost a zároveň vedou cévami nervy. Cévy se liší od sebe různými počty a druhy
vrstev podle svého krevního řečiště a úkolu. Každá vrstva je jinak stavebně uzpůsobena a
diferenciována na každou cévu individuálně. Například vlásečnice mají zredukovanou střední
i zevní vrstvu proto, aby jejich povrch dobře prováděl krev a látkovou výměnu a difuzi
tekutin a plynů. (Dylevský, 2016)
Obrázek 2 - Vrstvy cév

Zdroj: (LATINSKY.ESTRANKY.CZ, 2007)

2 Periferní onemocnění
Pokud nastane u cévy vysoká pružnost, neudrží svůj průsvit na uzdě a může se vydout na
povrch pod kůží. Nejčastěji se prodere na povrch na dolních končetinách, tam je krevní tlak
opodstatněně vyšší než v jiných částech těla a tak jsou dolní končetiny nejohroženější. V
tomto případě se jedná o onemocnění cév dolních končetin. (Penka a kol., 2014)
Cévních onemocnění jako takových je mnoho. Onemocnění cév spočívá ve špatném průtoku
a funkci cév, kdy vlivem této špatné funkce je oslabena práce svalových skupin. Tyto svaly
přestávají pracovat z důvodu přílišného nedostatku přívodu kyslíku a nedostatečného
vyživení svalu pro potřebnou pohyblivost. Člověk s tímto problémem je většinou silný kuřák
a má nevhodný životní styl. (Penka a kol., 2014)
Tato práce se konkrétně zabývá periferním onemocněním. Toto onemocnění nejčastěji
postihuje dolní končetiny, kde ztěžují průtok krve tak omezují jejich správnou funkci a
hybnost. Tento typ onemocnění se dělí na dvě skupiny a to podle příčin vzniku. Je to
Ischemická choroba dolních končetin a Žilní nedostatečnost neboli varixy neboli křečové
žíly. (Kolísko a kol. 2014)
2.1 Ischemická choroba dolních končetin
Nemoc pod zkratkou ICHS DK je označována mezi lékaři jako zhoršené prokrvování tkání
dolních končetin. Hlavní příčinou u Ischemické choroby DK je proces arterosklerózy, což je
degenerativní proces v cévních řečištích. Cévy se uzavírají částečně nebo úplně, záleží na fázi
před zahájením léčby. Ukládají se aterogenní látky ve stěnách tepen a tak se lipidy uchycují
na stěnách a zabraňují tak průtoku krve. (Nemocnice na Homolce, 2017)
Obrázek 3 - zúžení průtoku krve cévami

Zdroj: (VANĚČEK, 2021)

Ischemická choroba DK postupuje pomalu a má několik fází. V první fázi se pěnové buňky
nakupují na vnitřní vrstvě cév a vytváří tzv. hrudky, které zabraňují průtoku buněk. V druhé
fázi degenerace se začínají tvořit fibrózní plaky neboli aterony na stěnách. Vznikají z
nakupení makrofágů, krystalů cholesterolu, T lymfocytů, pěnových buněk a zbytků
nekrotické tkáně. Tyto nánosy bývají často infikovány chlamydia pneumoniae a ty průběhu
nemoci velice přitěžují, protože postupně se nánosy uzavírá tepna a zhoršuje průtok
okysličené krve. Nejčastěji postižené cévy jsou koronární, břišní aorta a cerebrální artérie.
(Kolísko a kol. 2014)
Mezi hlavní příčiny vzniku této nemoci je špatný životní styl, ve kterém je zahrnuto kouření,
přílišné požívání tučných jídel a cukrovka obou typů. Dalším faktorem pro příčiny může být
věk a příliš vysoké nebo příliš nízké hodnoty LDL a HDL cholesterolu. Krevní tlak jako
takový nemá tolik zapříčinění v této nemoci, ale v kombinaci s obezitou a poruchou
metabolismu tuků je pro nemoc významnou příčinou. Dále mezi časté rizikové faktory patří
zvýšené hodnoty apolipoproteinů A- I a CRP. Vysoká viskozita krve a vysoké hladiny
homocysteinu a fibrinogenu též patří mezi velmi rizikové faktory pro vznik ICHS DK. Výše
zmíněné faktory souvisí s procesem aterosklerozy, která souvisí se stárnutím. (Kolísko a kol.
2014)
Pacient u ICHS DK může na počátku nemoci pozorovat pouze nepatrné změny organismu,
jako jsou studené nohy nebo ztráta ochlupení na dolních končetinách v oblasti chodidel. Poté
přichází občasná nebo častá klaudikace neboli kulhání, což je zhoršené zásobení energií
klaudikačních cév v oblasti pod kolenem. Další fází onemocnění je pociťování prudkých
bolestí pouze při chůzi, po chůzi bolest ustane. Další doprovodné příznaky jsou velmi suchá
kůže na dolních končetinách, významná ochablost svalstva a velmi časté lámání nehtů. V
předposlední fázi onemocnění je bolest nohou trvalá, stupňovitého rázu a v noci v klidném
režimu v lehu. Bolest se projeví ve stehenních svalech. V poslední fázi už je nemoc plně
rozvinuta ve velkých tepnách v kyčelních kloub ech. Ochablé svalstvo projevuje špatné
zásobení okysličenou krví záškuby, křečemi a artrofií. Pokud dojde k povrchovému zranění je
velké riziko gangrény v důsledku špatného hojení tkání. Může tak dojít k otravě krve.
(Kolísko a kol. 2014; Nemocnice na Homolce, 2017)
Léčba tohoto onemocnění je závislá na fázi a rozvinutí onemocnění. U těžkých průběhů je
nutné okamžité odstranění zúžení neboli je nutné provést perkutánní trasluminární
angioplastiku, která je podobná jako u ISCH myokardu. V nejhorším případě se uvažuje i o
amputaci končetiny. Samozřejmě se dá tomuto onemocnění pomoci různými druhy
fyzioterapie a balneoterapie. Fyzioterapie v tomto případě pomáhá zmírňovat příznaky a
potlačuje projevy. Je doporučeno v tomto případě zařadit více pohybové aktivity různé zátěže
a vytrvalosti. Zlepší se tak průtok krve cévami a zmírní se tak průběh nemoci. Je nutné se
poradit s ošetřujícím lékařem nebo fyzioterapeutem co je pro pacienta vhodné v jeho fázi.
(Kolísko a kol. 2014)
2.2 Žilní nedostatečnost
Kolísko a kol. (2014, str.136) uvádí, že onemocnění žil patří v této době mezi nejrozšířenější
onemocnění a to díky zhoršujícímu se životnímu stylu u populace, sedavému zaměstnání a
nedostatku pohybu. Mezi největší vlivy rizikových faktorů patří vysoký dosažený věk,
statické zaměstnání, kde pacient často jen sedí nebo stojí nebo genetická propozice na
zvýšenou elasticitu žilních stěn. Dále v těhotenství jsou pacientky tímto onemocněním
ohrožený kvůli vysokému průtoku krve, hormonálním změnám a také poloha dítěte může mít
velký vliv. U ženských pacientek může mít vliv i antikoncepce, která nese riziko zvýšené
srážlivosti krve a tromboflebitidů. V neposlední řadě je významným faktorem obezita. Ta
vede ke snížení průtoku krve v dolních končetinách, zvýší se tak oběhová zátěž a vede k
menší pohyblivosti. Nejčastěji onemocnění žil postihuje dolní končetiny a vznikají tak varixy
neboli křečové žíly. Krevní oběh dolních končetin je hlubokým nebo povrchovým žilním
systémem dolních končetin, který je navzájem propojen žilními spojkami. Stěny žil jsou
velice slabé a na vnitřních stranách mají tzv. žilní chlopně. Žilní chlopně během relaxace
svalů umožňují krvi proudit z povrchových žil do hlubokých. U napětí svalů žilní chlopně
zabraňují zpětnému protékání krve z hlubokého žilního systému do povrchového. Vyhovující
venózní návrat krve z dolních končetin je možné při kontrakci a relaxaci svalu při cyklických
flexně extenzních pohybech v kloubech dolních končetin, tzn. pokud pohybujeme kolenem,
kotníkem či kyčlemi jde o kloubně svalovou pumpu, která tento krevní návrat umožňuje.
Křečové žíly neboli varixy vznikají rozšířením a zkroucením povrchového žilního systému. V
žilních spojkách dochází ke kyvadlovému pohybu krve mezi nedostačujícími částmi žil,
chlopenní nedostatečnosti a ke zhoršení žilního návratu krve. Díky těmto příznakům začíná
docházet k primárním varixům, hluboký žilní systém je tak vysoce zatížen. V případě
částečné nebo úplné flebotrombóze se naruší chlopně žilních spojů. Při odtékání krve
povrchovým systémem se při žilní nedostatečnosti stěn vytvářejí sekundární varixy. Při
dlouhodobém onemocnění žil se varixy projevují otoky dolních končetin. V terminálním
stádiu může docházet k dermatoskleróze, fibróze kůže a může postihnout i bérec, který je
postižen vředy. U pacientů s chronickou formou tohoto onemocnění je nutné dbát na
zvýšenou opatrnost a kontrolu zranění a úrazů dolních končetin. Takový pacienti často bývají
omezováni na pohyblivosti, a proto hrozí vysoké riziko flebotrombózy. (Kolísko a kol. 2014)
Pro prevenci vzniku flebotrombózy je nutné včas navštívit lékaře, který onemocnění odhalí a
může tak včas zasáhnout s léčbou. Pacient může sám napomoci svému zdravějšímu já a to
vynecháním kouření, více zařadit pohyb ve svém sedavém zaměstnání, nebo kontrastními
koupelemi kdy se střídá teplá a studená voda. Také úprava stravovacích návyků a následná
redukce hmotnosti je na místě a jde ruku v ruce s prevencí proti onemocnění žil. Prevencí
proti křečovým žilám se i často doporučují stahovací punčochy či ponožky, které podporují
správnou cirkulaci krve a zabraňují otokům při dlouhém sedu. U žen má velké riziko žilní
tromboflebitidy při užívání antikoncepce podle Kolíska a kol (2014, str.137)
Obrázek 4 - křečové žíly a zdravé žíly

zdroj: (DENTIMED S.R.O., 2020)

2.3 Léčba a prevence
Kolísko a kol. (2014, str. 133-138) uvádí, že při léčbě periferních onemocnění cév se
postupuje většinou stejným způsobem. Nejdůležitějším faktorem je zprůchodnit cévy a
umožnit tak co největší průtok krve dolními končetinami. Prvotní pomocí můžou být
kompresní podkolenky, pokud dlouho pacient není v pohybu a sedí. Důležité ale je aby i v
sedavém zaměstnání se člověk občas prošel a protáhl se. Dalším krokem v prevenci je
dodržovat zdravou stravu. Nejíst příliš tučná jídla a nekonzumovat alkohol. (Kolísko a kol.,
2014)
Konkrétněji i ICHS DK se léčba liší podle stavu a stádia onemocnění. Pokud už je stádium
velmi závažné tak se prování odstranění zúžení cévy a v nejhorším případě i amputace
končetiny. V těchto případech se zavádí i farmakologická léčba a to vasodilatační a
antiagregační. V prvních fázích onemocnění je nasazena farmakologická léčba a i
nefarmakologické metody jako je fyzioterapie. Druhy podpůrných nefarmakologických
metod podle Kolíska, Martinči a Kysela, 2014:
• Fyzioterapie a balneoterapie – ve wellness centrech individuálně určí různé
procedury. Např.: vířivé a uhličité koupele, vodní léčby kontrastní procedury a
oxygenoterapie.
• Pohybové léčby jako např.: ZTV, vytrvalostní cvičení, rezistentní cvičení a
ergoterapie
• Relaxační a dechová cvičení
U onemocnění žil neboli varixů je konkrétní léčba odlišná. Farmakologická léčba je ovšem
nutná ve formě léků a různých mastí na podporu průtoku krve a zvětšení pevnosti žilní stěny.
Další možnosti léčby:
• Doporučuje se nosit kompresní punčochy a podkolenky a časté změny poloh v
zaměstnání
• Chůze v kompresních podkolenkách nebo jízda na kole, plavání styl prsa nebo různá
cvičení ve vodě
• Silový trénink ne!
• Aplikace studené vody na dolní končetiny
• Obezřetnost na úrazy DK
• Při akutním stavu podávat farmaka, nosit kompresní podkolenky a DK při
odpočinkových polohách mít výše než tělo a pokud se objeví dechové potíže okamžitě
vyhledat pomoc
• Při provozování pohybových režimů se doporučuje aerobní cvičení, rezistentní
cvičení, relaxační cvičení a jako další velmi pozitivní účinek má jóga
Pokud i přes preventivní opatření se nemoc rozšíří, je nutné se poradit s lékařem. Lékař včas
stanoví diagnózu a určí pacientovi medikaci a popřípadě cvičení, které pomůže zmírnit
příznaky. V závislosti na stupni postižení je terapie konzervativní nebo intervenční.
Konzervativní léčba zahrnuje intervalový trénink, medikamentósní léčbu, vasodilatační
infuse. Typ intervenční revaskularizační terapie závisí na druhu a rozsahu postižení cév. Jsou
používány intervenční radiologické metody, jako je balonková angioplastika prostá nebo se
stentem či s použitím rotablátoru. Chirurgické revaskularizace obsahují rekonstrukce tepen,
endarterektomie či bypassy. Pokud selžou veškeré pokusy o terapii a léčbu u ICHS DK ,
dojde bohužel ke ztrátě končetiny, aby se onemocnění dále nešířilo. (Nemocnice na Homolce,
2017)

Metabolické poruchy - Cukrovka

Cukrovku dnes řadíme mezi závažnou civilizační
chorobu, i když je známa již
3 000 let.
Cukrovka je choroba látkové přeměny, při které je
porušen nejen metabolismus glycidů, ale také tuků,
bílkovin vody a elektrolytů.
Podstatou onemocnění je nedostatečná produkce
nebo nedostatečná účinnost inzulínu.
Cukrovkou trpí 1–3% obyvatelstva, obě pohlaví jsou
postižena stejně. Je to onemocnění dědičné, nedědí
se však choroba, ale dispozice k ní.
Kromě dědičných faktorů se podílejí na jejím rozvoji
nepříznivé vlivy současného života.
Neustálé zvyšování nároků na nervovou činnost na
úkor činnosti fyzické, ale i celkové snižování pohybové
aktivity
Vysoké životní tempo s častými stresovými situacemi
Kvalitativně i kvantitativně nesprávná strava vedoucí
k otylosti
Časově i obsahově nevhodný denní režim
Cukrovku rozlišujeme na dva typy
Diabetes mellitus I. typu ( typ juvenilní)
Má dědičný podklad. Je to oslabení na celý život.
Manifestuje v dětství a v mladém věku. Vyžaduje
prakticky vždy léčbu insulínem.
Diabetes mellitus II. typu ( typ dospělých)
Začíná obvykle po 40 roce věku. U tohoto typu nejde
jen o nedostatek inzulínu, nýbrž i o sníženou citlivost
tkání k působení inzulínu.
Nemocné scukrovkou lze rozdělit podle pokročilosti
onemocnění do 4 vývojových stadií:
I. Potencionálnídiabetici II. Latentnídiabetici
III. Asymptomatičtídiabetici IV. Manifestnídiabetici
Léčení
Cílem léčby u diabetika je kromě zabránění
komplikacím dosažení trvalého metabolicky
vyrovnaného stavu.
K léčbě máme k dispozici 3 hlavní způsoby:
1) Léčba dietou
2) Léčba dietou a perorálními diabetiky

3) Léčba dietou a inzulínem

Při dlouhotrvajícím neléčném onemocnění může
cukrovka vést k chronickým komplikacím, především
cévním, srdečním, očním, ledvinovým a nervovým.
Cílem řízené pohybové aktivity u osob postižených
cukrovkou je zvětšení funkční rezervy oběhového
systému.
O podstatném vlivu pohybu na metabolickou situaci
při cukrovce se ví již řadu let.
Funkční svalovou zátěž využíváme pro pozitivní
ovlivnění cukrovky jako základní a obecně platný
prostředek.
Cvičením chceme dosáhnout:
Zlepšení kapacity a funkčnosti svalové hmoty,
zlepšení pohybových
schopností, zvýšení tělesné zdatnosti a výkonnosti
Zlepšení citlivosti tkání na inzulín a tím zlepšení jeho
využití
 Zlepšení využití glukózy ve svalech
Je důležité si uvědomit, že rozpětí mezi minimální
účinnou a maximální ještě tolerovanou intenzitou
funkční svalové zátěže je u jedinců s cukrovkou velmi
úzké. Zejména u osob nezvyklých na tělesnou
námahu.
Pro pohybovou aktivitu osob s cukrovkou platí zásady.
Intenzita
Frekvence
Doba trvání a čas provádění Způsob
Před započetím pohybové činnosti je nutná
konzultace s lékařem. Každý pacient s cukrovkou by
měl mít u sebe kostku cukru, kterou by snědl při
eventuálním snížením hladiny krevního cukru –
hypoglykemie.

Pohybové aktivity u jednotlivých typů cukrovky

Typ I
Jedná se o nemocné s absolutní insulinární
nedostatečností, odkázané na léčbu insulinovými
přípravky. Většinou se jedná o osoby mladé, nebo
středního věku, jejichž přizpůsobivost na funkční
tělesnou zátěž je nízká.
U těchto jedinců nesmí cvičební zátěž vést k příliš
mohutné metabolické odezvě.
Cvičební jednotky jsou vedeny intervalově. Jednotlivé
svalové skupiny zapojujeme postupně. Volíme
krátkodobá nenáročná silová cvičení. Doba cvičení
nepřesahuje 45 minut. Intervaly cvičení prokládáme
pasivní relaxací nebo zařazujeme cviky, které uvolňují
svaly předtím namáhané.
Cviky obsažené ve cvičební jednotce opakujeme při
každém cvičení pro vytvoření pohybového
stereotypu. Stálým opakováním intenzity cviků se
zvyšuje trénovaností a zvyšuje se rozvoj aktivní
tělesné hmoty.
Typ II
Jde o diabetiky zralého věku s nedostatečnou
reservou insulinární funkce. Jedná se o jedince bez
medikamentózní léčby.
U tohoto typu je žádoucí zvýšení energetické
spotřeby.
Cvičební jednotky jsou vedeny dynamicky se
zapojením velkých svalových skupin. Trvání jednotky
u zdatných jedinců může překročit 45 minut.
Energetický výdej je asi o třetinu vyšší než u typu I.
Cíleně zaměřenými cviky odstraňujeme svalové
dysbalance a zpevňujeme svalstvo.
Ve větší míře začleňujeme dynamická lokomoční
cvičení s využitím chůze a rekreačních aktivit jako
plavání a jízdu na kole.Vzhledem kběžným
komplikacím diabetiků i zde je nutné sledovat
všechny známky únavy, aby nedošlo k přetížení nebo
k hypoglykémii. Ta se může rozvinout akutně, během
několika minut.
Typ III
Týká se diabetiků pokročilého věku, kteří mají
sníženou tvorbu insulínu. Jejich fyzická zdatnost je
často velice nízká.
Cvičební jednotky trvají maximálně 30 minut.
Energetický výdej je asi o polovinu nižší než u typu I.
Tempo a intenzitu cvičení podřizujeme schopnosti
jedince sladit pohyb spravidelným rytmem dýchání.
Postupně je možné zařazovat posilovací cvičení pro
udržení svalového korzetu.
Kontraindikace
Kontraindikovaná jsou ta cvičení, u kterých dochází k
velkému energetickému vyčerpání. Nevhodné jsou i ty
sporty, u kterých náhlá nevolnost představuje

zdravotní ohrožení (judo, box zápas, motorismus).

Opatrnost vyžaduje plavání na hloubce, potápění.
Hypoglykemický šok
Je to nejdůležitější komplikace inzulinové léčby.
Vzniká tím, že si nemocný aplikoval inzulín, aniž by se
najedl, nebo byla dávka příliš vysoká, nebo byl
nemocný vystaven těžké fyzické zátěži.
Nemocný pociťuje tělesnou slabost, silně se potí, je
bledý, může dělat dojem opilého. Nakonec upadne do
bezvědomí a má křeče.
Pokud má diabetik sklon k hypoglykémiím, je vhodné
mu doporučit, aby u sebe měl několik kostek cukru,
které při hrozící hypoglykémii požije.
Diabetická ketoacidóza
Jde o těžký metabolický rozvrat, který vzniká, když
diabetik nerespektuje životosprávu, nebo vynechává
inzulín, ale také při infekčních nemocech. Klinický
obraz je charakterizován postupně rozvíjející se
tělesnou slabostí, žízní, nauzeou, zvracením, bolestí
břicha. Dech je hluboký a je z něho cítit aceton, puls je
nitkovitý. Stav většinou přechází do bezvědomí.
Někteří nemocní však i při těžké ketoacidóze mohou
být stále při vědomí a jsou dokonce schopni chůze.
Prognóza diabetu
Závisí na věku, kdy onemocnění manifestuje, dále na
druhu a tíži diabetu, na způsobu života nemocného a
na komplikacích.
Mladého diabetika ohrožuje především diabetická
ketoacidóza a tuberkulóza, staršího cévní komplikace
jako je srdeční infarkt, mozkové krvácení a diabetická
gangréna dolních končetin.
Vprůměru se diabetici dnes dožívají o 20 let více, než
tomu bylo před inzulínovou léčbou.

28. HYPERTENZE

Pojem hypertenze, příčiny vzniku a druhy hypertenze, rizikové faktory vzniku hypertenze,
diagnostika hypertenze, stupně hypertenzní choroby. Strategie prevence a léčby hypertenzní
choroby

· zvýšení krevního tlaku nad 140 mmHg v systole a 90 mmHg v diastole

· pokud pacient nemá příliš vysoké hodnoty krevního tlaku, tak obvykle nemá žádné výrazné
obtíže
· pokud ano, tak se většinou jedná o: únavu, nevýkonnost, namáhavá dušnost, pocit tlaku v
hlavě, bolest hlavy
· projevem hypertenze může být postižení nějakého orgánu (srdce: infarkt myokardu,
mozek: mozková příhoda, ledviny: selhání)
· klinické vyšetření hypertenze:
- měření krevního tlaku
- zátěžové vyšetření (informuje o tom, jak je organismus schopen vyrovnat- oční
pozadí (při dlouhodobé hypertenzi pozorovatelné změny)

Druhy hypertenze:
1) Primární hypertenze
- u 95% pacientů se nenajde přímá příčina hypertenze
- začíná obvykle mezi 22. – 55. rokem života, vzestup je zpočátku přechodný a
později trvalý
- genetické faktory
- spolupodílející se faktory: hyperaktivita sympatického vegetativního systému, vyšší
koncentrace intracelulárního sodíku a vápníku
- rizikové faktory: obezita, alkohol, kouření, nezdravý životní styl

· 2) Sekundární hypertenze
- příčina lze určit u 5% pacientů
- příčiny:
- užívání estrogenů (zvýšení krevního tlaku a vliv na renin-angiotensin-aldosteron)
 - nemoci ledvin (akutní a chronická glomerulonefritida, pyelonefritida)
- renální vaskulární hypertenze
- nadměrné vylučování hormonu se s běžnou psychickou a fyzickou aktivitou)
- EKG a RTG (posouzení stupně hypertrofie levé komory srdce)
aldosteron

- klinický obraz:
- dlouho se neprojevuje, chronická hypertenze vede k hypertrofii levé srdeční
komory a dochází ke zvýšenému metabolickému nároku
- spolu s aterosklerózou se objeví příznaky anginy pectoris
- zhoršení funkce ledvin a změny (nefroskleróza)
- hypertonické postižení mozku -> vede k CMP

- diagnostika:
- EKG a RTG – pro zjištění hypertrofie levé komory
- vyšetření očního pozadí = změny v oblasti křížení retinálních tepének a žil po
delším trvání

- léčba:
- diuretika, beta-blokátory, inhibitory renin-angiotensinové sestavy, blokátory
kalciového kanálu
- trvalé sledování lékařem

· Strategie a prevence léčby pacienta s hypertenzí:

- stabilní pacient = tlak je stabilní a pacient nemá žádné vedlejší obtíže: hypertenzní
nemoc se léčí v rámci velké skupiny kardiovaskulárního aparátu lázeňskou
léčbou – cílem je naučit pacienta zdravému životnímu stylu (strava, solení jídla,
pitný režim, pohyb) a díky rehabilitaci přivést pacienta do fyzické kondice
- nestabilní pacient = tlak není stabilní, léčba nezabírá:
lázně jsou kontraindindikovány, pacient by měl v rámci své léčby dostat léky na
srovnání tlaku a cvičení by mělo probíhat opatrně pod vedením odborníka

29. Obezita
Pojem
- chronicky zvýšený energetický příjem
- snížený výdej energie (hypokineze) → zvýšené ukládání tuku v těle
- zmnožení tukové tkáně v těle, které může začínat již v dětském věku (roli hraje anamnéze
obezity v rodině)

Příčiny vzniku
Majoritní příčiny vzniku obezity
- chronická nerovnováha mezi zvýšeným energetickým příjmem a sníženým energetickým
výdejem (majoritní příčina)
- snížená úroveň pohybové aktivity v průběhu ontogeneze (omezení pohybu v důsledku
onemocnění nebo úrazu, náhlé ukončení sportovní činnosti)
- výraznější psychická zátěž (distres) a některé psychické poruchy (deprese, úzkost)
- nadměrné užívání některých skupin léků (antidepresiva, kortikoidy)
- náhlá absence kouření
- nižší úroveň vzdělanosti a nižší finanční příjmy

Minoritní příčiny obezity

- hormonální onemocnění a poruchy (hypothyreóza, postmenopauza u žen, nadměrná
produkce hormonů kůry nadledvin)

Rizikové faktory
- můžeme definovat jako podíl genetických predispozic
- Inzulinorezistence (nerovnováha příjmu a výdeje energie)
- Dyslipidémie - zvýšené hodnoty celkového cholesterolu nad 6,2 mmol/l (norma do 5,6)
- v krevní plasmě jsou tyto zvýšené hodnoty rizikem procesu aterosklerózy
- u obezních jedinců v kombinaci s dyslipidémií nalézáme častější výskyt
hypertenze, ICHS a onemocnění cév

Obezita a somatotyp
Somatotyp
- prostorové uspořádání lidského těla
- celkový tělesný vzhled - výška, hmotnost, stavba kostry, svalstvo, tuková tkáň a další
prostorové parametry
- z velké části ovlivněny dědičností.
- tři extrémní typy tělesné stavby
- endomorf (úzká ramena, široké boky, krátké končetiny, malé množství svalové hmoty,
velké množství tukové hmoty
- mezomorf široká ramena, úzké boky, dlouhé končetiny, velké množství svalové hmoty,
malé množství tukové hmoty
- ektomorf úzká ramena, úzké boky, dlouhé končetiny, malé množství svalové hmoty, malé
množství tukové hmoty
- nejrizikovější v oblasti obezity endomorf (musí si hlídat jídelníček, aby se vyhnul
problémům s nadváhou a obezitou, větší sklony k nabírání tukové zásoby)

Rizikový a nerizikový typ obezity

Androidní typ („jablko“)
- označuje se také jako typ jablko, protože jejím typickým rysem je výrazné ukládání tuku
právě v oblasti břicha. Ze zdravotního hlediska je tento typ obezity nebezpečnější, neboť je
zde větší riziko rozvoje diabetu a onemocnění srdce a cév
Gynoidní typ („hruška“)
- obezita tvaru hrušky, pro který je charakteristické ukládání podkožního tuku v oblasti hýždí
a stehen. Bývá typický pro ženy.

Vztah obezity k dalším onemocněním

Výrazně zvýšené riziko Středně zvýšené riziko
- diabetes - srdeční selhání
- hypertenze - artróza kolenních kloubů
- spánková apnoe - dna a hyperurikémie
- dušnost - komplikace v těhotenství
- onemocnění žlučníku

Zvýšené riziko
- rakovina
- bolestivost bederní páteře
- zvýšené riziko během anestesie
- vady plodu v důsledku obezity matky

Strategie léčby obezity dle stupně obezity

Pasivní redukční diety
- omezení celkového příjmu potravy (vede ke snižování hmotnosti těla)
- s úbytkem tukové složky dochází k úbytku aktivní svalové hmoty
- po efektivním úbytku hmotnosti o 6 – 8 kg se úbytek hmotnosti výrazně zpomalí v důsledku
snížení bazálního metabolismu
- po ukončení redukční diety se hmotnost obvykle opět zvyšuje s negativním efektem na
proporci aktivní svalové hmoty (jojo efekt).

Nízkoenergetické diety s podporou farmakoterapie

- jsou efektivní a používají se u obézních osob BMI 30 – 39.
- podpůrná farmakoterapie je zaměřena na snížení pocitu hladu
- přibližná hodnota spodní hranice denního energetického příjmu schopná zajistit udržení
hmotnosti je pro ležící osoby cca 1200 kcal.
- minimální hodnota energetického příjmu při adekvátním zajištění mikro a makro
komponentů výživy je 500 kcal denně pouze pod lékařským dohledem.
- efekt pohybové léčby je snížený, vzhledem ke snížené toleranci tělesné zátěže, rychlému
únavy a nízkému energetickému výdeji
- pokud ale stav obézního dovolí, kombinace diety s pohybovou aktivitou - výhodná
pohybová aktivita ve vodě (plavání, chůze ve vodě) - snižuje zatížení podpůrně pohybového
systému.

Chirurgická léčba
- je efektivní především u morbidní obezity (BMI 40+), kde pacient vzhledem k tělesné
hmotnosti má výrazně omezen pohyb a netoleruje jiné metody léčby obezity
- nejvýhodnější strategie chirurgická léčba (žaludeční bypass, tubulizace žaludku).

Aplikace prostředků pohybové aktivity u obezity

- pro dlouhodobou redukci hmotnosti je doporučena pohybová aktivita 6 – 7x týdně, doba 60
– 90 min
- doporučený týdenní energetický výdej cca 2500 – 2800 kcal/týden
- prostředky pohybové aktivity: preferuje se aerobní vytrvalostní cvičení
- po úbytku hmotnosti cca 6 – 8kg se efekt redukce hmotnosti snižuje v důsledku snížení
bazálního metabolismu. Pro další efektivní hubnutí je třeba zvýšit denní objem pohybové
aktivity nebo snížit energetický příjem nebo kombinovat obojí.

Problematiky redukce hmotnosti u obézních osob

- hledání alternativní metody redukce hmotnosti v aplikaci různých doplňků výživy
- snaha obejít základní a efektivní způsob redukce hmotnosti: omezit příjem potravin –
zvýšit objem a frekvenci pohybové aktivity

33
Poruchy tvaru a funkce páteře:
Hlavní funkce páteře:
1. Tvoří nosnou a opornou osu těla
2. Chrání míchu (tvoří ochranné pouzdro pro míchu)
3. Umožňuje pohyb kmene tělního a je pohyblivou oporou pro ostatní, měkčí
tkáně.
Páteř člověka se skládá z 33-34 obratlů, které podle tvaru, velikosti a polohy
umístění dělíme na:
- 7 krčních obratlů (cervicales vertebrae), C1-C7
- 12 obratlů hrudních (vertebrae thoracicae) Th1-Th12
- 5 obratlů bederních (vertebrae lumbales) L1-L5
- 5 obratlů křížových (vertebrae sacrales) S1-S5, které srůstají v kost křížovou
(os sacrum)
- 4-5 obratlů kostrčních (vertebrae coccygeae) Co1-Co5, ktré sekundárně
srůstají v kostrč (os
coccygis)
Obratle krční, hrudní a bederní označujeme jako obratle pravé (volné), zatímco
obratle křížové a kostrční označujeme jako nepravé (srostlé).
Stavba obratlů:
S výjimkou prvního krčního obratle (atlas) a druhého obratle (axis), má každý
obratel tři hlavní části, odlišně fungující části: tělo, oblouk a výběžky. Jednotlivé
obratle jsou meziobratlovými klouby a vazy pohyblivě spojeny.
Páteř dospělého člověka je esovitě zakřivena v předozadním směru (rovina
sagitální). V krajině krční a bederní je vyklenuta dopředu (lordóza), v oblasti
trupu je prohnutá dozadu (kyfóza).
Poranění páteře
Vzniká přetížením její mechanické odolnosti. Dochází k poškození vazivových
spojení, meziobratlových plotének, kloubů kostní struktury obratlů buď
izolovaně, nebo v různých kombinacích.
Poranění páteře je velmi nebezpečný stav. Nastává při různých příležitostech a
situacích – pád
z výšky, autonehody, při sportu (horolezectví, skoky do vody...). Může dojít od
pohmoždění měkkých tkání, blokád obratlů, distorzí, relativně nezávažných
zlomenin (izolované zlomeniny obratlových výběžků) až po poranění nejtěžší,
jaké představují luxační zlomeniny (často se kombinují).
Nejvíce náchylná k úrazu je krční páteř, pak následuje bederní a nakonec
hrudní. K zablokování krční páteře dochází často jen v důsledku nezdravého
životního stylu (např. nesprávné sezení, náhlé trhnutí hlavou), ale může se
jednat také o následky úrazu nebo onemocnění. Blokáda krční páteře je
spojena s velmi nepříjemnými příznaky, bolestmi hlavy počínaje a závratěmi
konče.
Rozlišujeme poranění páteře bez poškození míchy (izolované) a poranění
páteře spolu s poraněním míchy. Izolované poranění se projevuje vždy bolestí
postižené oblasti a dále příznaky podle charakteru zranění (pohmoždění,
zlomenina). Při současném poranění míchy může dojít ke ztrátě citlivosti v
některé části těla či přímo k ochrnutí končetin. Poranění v oblasti krční míchy
způsobuje
Páteř (columna vertebralis) člověka je část osové kostry trupu a skládá se z
obratlů. Obratle
jsou vzájemně spojeny v pevný, ale přitom pružný a pohyblivý sloupec.

ochrnutí horních i dolních končetin (kvadruplegie), v nižším úseku paraplegii

dolních končetin. Při poranění v oblasti prvních dvou krčních obratlů, kde se v
prodloužené míše nachází centra pro dýchání a krevní oběh, je ohrožen život.
Při zlomeninách výběžků obratle může dojít k poškození míšních nervových
kořenů. Může se projevovat poruchou citlivosti, mravenčením, nebo i
ochrnutím. (tzv. kořenová bolest).
Dále pak jsou známé únavové zlomeniny obratlů, častěji v bederní páteře
(kulturisti, špatná stabilizace páteře). K té dochází, když je přetížená zadní část
obratle, např. při oslabení svalů trupu.
U starších lidí v důsledku osteoporózy obratlů vznikají kompresní zlomeniny
těla obratlů, které však při vertikálním působení násilí mohou postihnout i
zdravou páteř.
Zatímco kostní poranění má z hlediska hojivosti dobrou prognózu, u vazivového
poranění nikoli. Vazy na páteři se téměř vždy hojí funkčně méněcennou jizvou,
což může vést k trvalé nestabilitě páteře.
Příznaky u poranění páteře
Poranění jsou různě rozsáhlé a různé intenzity. Je přítomna lokální bolest,
omezení až ztráta pohybu, porucha citlivosti (mravenčení). Mohou být i
přítomny i poruchy vědomí, dýchání i s pomočením a pokálením. Výjimečně
jsou i taková poranění páteře, která nezpůsobují bolest a jsou tedy
asymptomatické, takže bývají pak objeveny v rámci diagnostikování jiného
zranění.
První pomoc:
Zabránit nebezpečné manipulaci s pacientem, neopatrná či přehnaná snaha
může vést k poškození míchy. Proto není-li ohroženo bezpečí poraněného,
nebo není nutné provádět KPR, je bezpečnější ponechat jej na místě úrazu v
poloze, jakou zaujímá. Bránit podchlazení, fixovat krční páteř improvizovaným
límcem, hlídat hlavní životní funkce a vyčkat na RZP.
Léčba poranění páteře:
Odvíjí se od typu poranění a závažnosti. Vždy vyšetření lékařem. Prosté
pohmoždění vyžaduje studené obklady, blokádám a distorzím pomůže
manipulace, cvičení event. Farmaka. Závažnější poškození vždy konzultace
specialistů.
Rehabilitace:
Pacienti pouze se zlomeninou páteře, tedy bez neurologického postižení,
posilují rehabilitačními cvičením páteřního svalového korzetu , pod vedením
fyzioterapeuta.
Při poškození míchy jsou překládáni na specializované spinální jednotky.
Jestliže je míšní funkce zcela ztracena, nelze ji žádným způsobem obnovit a je
třeba pacienta s postižením naučit žít.
Při zachování alespoň zbytkové funkce míchy mají pacienti díky pokrokům v
oboru rehabilitace a fyzioterapie naději na alespoň částečné zlepšení svých
neurologických funkcí.
35. Úrazy při sportu a pohybové aktivitě. Příčiny úrazů. Nejčastější úrazy ve
vybraném druhu sportu

S určitou mírou rizika se setkáváme ve všech sportovních odvětvích. Některé sporty jsou však svou
zvýšenou úrazovostí více známé, jako např. sporty adrenalinové, úpolové nebo kontaktní. Větší
riziko úrazu hrozí při soutěžích, protože znamenají vyšší intenzitu a vyšší agresivitu spoluhráčů.

Příčiny úrazů
1. osobnostní vlastnosti sportovce
a. antropologické vlastnosti (stavba kostí a svalů)
b. psychické vlastnosti (nepozornost, nedbalost, únava, roztržitost)
c. výkonnost a zdatnost jedince, současná kondice, zdravotní stav nebo nedostatečná
regenerace
2. vliv druhé osoby (spoluhráče, protihráče)
3. objektivní příčiny vyplývající z daného sportovního odvětví (adrenalinové, úpolové,
kontaktní)
4. klimatické a hygienické podmínky (podcenění podmínek či oblečení - horko, chlad, mlha)
5. vliv technického vybavení

Nejčastější úrazy
kosti - fraktury, částečné fraktury
klouby - podvrknutí, vykloubení
svaly - natažené, pohmožděné, natržené, přetržené
kůže - odřeniny, tržné rány
hlava - odřeniny, fraktury lebečních kostí, otřes mozku
páteř - poškození meziobratlových plotének, zlomenina obratle

Mikrotraumata
- jsou to drobná poranění > postižený je často nepozoruje a pokračuje v zatížení > chronické
poškození typické ve svalech > krvácení, ruptury svalových vláken, činnost svalů nahrazována
agonisty > vznik svalových dysbalancí
- nebezpečí hlavně v období růstu a vývoje > mikrotraumata na obratlových tělech >
nerovnosti, fraktury, aseptické nekrózy
- faktorem vzniku jsou lokální adaptace, trvalé přetěžování, zevní násilí mírné intenzity
- prevence
- do 10 let DŮLEŽITÁ všeobecná příprava,
- zařazovat kompenzační cvičení,
- postupné zvyšování zatížení,
- plné doléčení zranění před dalším zatížením

Chronické poškození
- příčinou je opotřebení přemírou zátěže, nadměrná opakovaná zátěž, extrémní sportovní
výkony, opakované úrazy s nedůsledným doléčením, opakovaná mikrotraumata
- prevence:
- tělesný výkon musí odpovídat aktuální kapacitě organismu,
 - při poranění jen léčebná pohybová aktivita (rehabilitace),
- sportovní činnost provádět v kolektivech stejného věku, zdatnosti a výkonnosti,
- pravidelné preventivní prohlídky,
- důsledně léčit a doléčit všechny patologické stavy,
- zařazení kompenzačních cvičení a doplňkových sportů.

37.Efekty pohybové aktivity na kvalitu lidského zdraví. Pozitivní i negativní

efekty tělesné zátěže, pojmy adaptace, maladaptace.

Zdravotní benefity pohybové aktivity

Definice zdravotních benefitů podle Hendla a Dobrého (2011, s. 17) zní: „jsou to kumulativní
efekty pohybových aktivit na zdraví. Má za následek zdravotní prospěch, užitek, zvýhodnění,
výhody či hodnoty získané pravidelně vykonávanými pohybovými aktivitami doporučené
namáhavosti a frekvence.“

Pohybová aktivita je označována za sekundární prevenci a to z toho důvodu, že má za cíl
zlepšit zdravotní stav pacienta a hlavně předcházet projevům onemocnění. Také tělesný
pohyb a pohyb, který má povahu spíše rekreačně sportovní či pracovní, kladně ovlivňuje
zdravotní stav.

Zařazení pravidelné pohybové aktivity do životního stylu má také za příčinu negativní vliv na
chuť k jídlu. Martins (et al., 2008) tvrdí, že při provádění tělesných cvičení dochází nejspíše k
odkrvení gastrointestinálního traktu a tím ustupuje chuť na jídlo, protože krev se přesouvá do
pracujících svalů.

Jedním z dalších benefitů pohybové aktivity je hormonální rovnováha, protože tělo vylučuje
některé hormony již před zátěží např. adrenalin (glukokortikoid). Při zátěži se uvolňují
zásoby cukru (glukagonu). Méně znám je testosteron, který se také uvolňuje při pravidelné
pohybové zátěži a je jedním z nejefektivnějších prostředků proti stárnutí. Po zátěži nastává
regenerační fáze a tu má za úkol hormon somatotropin. Díky větší produkci melatoninu lépe
spíme, výše zmíněný testosteron a estrogen podporují kvalitu a hloubku sexuálního prožitku.
(Kukačka, 2009)

Pozitivní vliv pohybové aktivity na fyzické zdraví

Už v úvodu bylo zmíněno mnoho pozitivních vlivů a benefitů pohybové aktivity na zdraví
člověka. Souhrnný výčet benefitů, které přináší pravidelná pohybová aktivnost, jako jsou
lepší kontrola nad hmotností, přispívá ke zdraví kloubů, kostí a svalů, u lidí ve vyšším věku
pomáhá snížit riziko pádů, utlumuje bolesti artritidy a má i pozitivně ekonomický charakter,
co se týče nákupu léků a návštěv u lékaře přináší Bouchard, Shephard et Stephens (1994).
Hendl a Dobrý (2011, s. 21) uveřejňují vědecké záznamy organizace USD-HHS1 z roku 1996
za pomoci programu „Pohybová aktivita a zdraví kardiovaskulárního systému“, že
systematické provádění pohybových aktivit, střední a vyšší intenzity snižují o 30 až

1 United States Department of Health and Human Services 12

50% nebezpečí vzniku ICHS, infarktu myokardu, cukrovky typu 2, hypertenze a rakoviny
tlustého střeva.

Dalšími zdravotními pozitivy pohybové aktivnosti je zlepšení srdečního rytmu, tedy snížení
klidové frekvence. Zvyšuje se hladina HDL cholesterolu v krvi a tím nám chrání myokard.
Také se zlepšuje senzitivita na inzulin a příznivě udržuje hladinu cukru v krvi. Gravitace,
která na nás působí, spolu s pohybem zvyšuje hustotu kostní dřeně a tím se kost stává
odolnější vůči zlomeninám. Výkonnost energetických systémů vzrůstá, zlepšuje se
metabolismus a tím pomáhá k zlepšování složení těla, vede ke spalování tuků a vylepšení
body image. Po pohybové aktivitě člověk rychleji usne a spánek je kvalitnější, má také velký
podíl na posílení imunitního systému. (Hendl, Dobrý, 2011, s. 21)

Pozitivní vliv pohybové aktivity na psychické zdraví

Lidé, kteří pravidelně provozují pohybovou aktivitu, potvrzují, že se cítí více uvolnění, mají
pozitivnější myšlení a tím pádem méně úzkostných stavů. (Křivohlavý, 2009, s. 140) Je
mnoho studií, které dokazují, že pravidelně vykonávaná tělesná aktivita je prospěšná pro
mentální funkce, jako je např. krátkodobá paměť, rozhodování a i plánování. Hinkle (1992)
potvrzuje, že tělesná cvičení prokazatelně eliminují projevy úzkostných stavů a zvyšuje se
pozitivní sebehodnocení (self–esteem). Dalším přínosem je psychická pohoda, tedy sportující
lidé se lépe vyrovnávají se stresem a netrpí tak často depresivními stavy. U lidí ve starším
věku je prokázáno, že snižuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby a demence (Biddle et al.,
2000)

Dokonce existuje výzkumná studie SMILE, ve které se mluví o tom, že správně vedená
pohybová aktivita má srovnatelné účinky jako standartní antidepresiva. A u cvičenců léčících
se pro depresi, pozorovali během několika týdnů méně návratů choroby. Avšak náhrada
antidepresiv pohybem se nedoporučuje, pohyb spíše zvýší jejich účinnost. (Matoulek,
2014/1)

Co je to adaptace:
přizpůsobení se organismu podmínkám určitého měnícího se prostředí, vlivem
zatížení dochází k mobilizaci četných funkcí organizmu, kterou se organizmus
snaží zajistit novou rovnováhu, odpovídající příslušné situaci.
•Základní stavy adaptace – adaptace vlastní- požadovaná adaptace na vnější vlivy(tréninkové,
okolí, přírodní atd…), adaptace záměrná
•Desadaptace je proces právě opačný,, vzniká při zmírnění, nebo úplném odstranění působení
tělesného zatížení na organismus
•Maladaptace – nepřizpůsobivost - neodpovídající reakce organismu na zatížení.
•Přirozené adaptační podněty – chlad,teplo, vysokohorské prostředí...
•O povaze reakce na podněty rozhoduje objem (doba působení podnětu,, počet opakování),
intenzita (míra vynaloženého úsilí) podnětu a doba, způsob odpočinku f

22., 23.
1 Obecná stavba cév a jejich funkce v lidském organismu
Cévy jsou v lidském těle hlavními rozvaděči krve a kyslíku pro svaly. Jsou to uzavřené
soustavy trubic různých velikostí tlouštěk. Cévní systém je uzavřená soustava trubic.
Rozdílem mezi druhy cév jsou jejich vlastnosti, stavba a účel.
Nejsilnějšími cévami jsou tepny. Ty vedou kyslík do a ze srdce, jednoho z nejdůležitějších
orgánů v lidském organismu. Tepny jsou silnostěnné a jsou základem pro tepennou část
krevního oběhu. Tepna neboli Aorta vede z levé srdeční komory srdce a pak se dále větví a
zužuje do celého lidského organismu. Jak se postupně větví do organismu jsou tenčí a mají
menší a menší průsvit. ( Dylevský, 2016)
Obrázek 1 - Porovnání stavby tepny a žíly

Zdroj: (Beran, 2022)

Pokud tepna zeslabí svou stěnu a průsvit nazývá se arteriola. Tyto druhy cév obsahují velké
množství svalové tkáně, a proto díky svému rozsáhlému smrštění zúží ještě svůj průsvit
stěny, a tím velice ovlivní průtok krve.
Arterioly jsou dále zúženy do vlásečnic neboli kapilár a tím se průhlednost žilní stěny ještě
zúží. Rozdíl mezi vlásečnicemi je stupeň nasycení kyslíkem a tím se rozlišuje síť vlásečnic na
tepennou nebo žilní. Vlásečnice se dále štěpí do malých žilek zvaných venuly. Žilky vedou
krev do dolní a horní duté žíly a ty přivádějí krev do pravé srdeční síně.
Větší cévy jako tepny a srdečnice mají několik vrstev. Vrstvy jsou celkem 3 a to vnitřní,
střední a vnější. Vnitřní vrstva je složená z plochých endotelových buněk, které vytváří
hladký povrch. Střední vrstva je tvořena hladkou svalovinou, která má spirálovou a kruhovou
orientaci buněk. Tato vrstva zajišťuje možnost zvyšovat průsvitnost stěn cév, regulaci toku
krve a tlaku krve. Poslední vrstva vnější je z vazivových elastických vláken. Tyto vlákna
zvyšují pružnost a zároveň vedou cévami nervy. Cévy se liší od sebe různými počty a druhy
vrstev podle svého krevního řečiště a úkolu. Každá vrstva je jinak stavebně uzpůsobena a
diferenciována na každou cévu individuálně. Například vlásečnice mají zredukovanou střední
i zevní vrstvu proto, aby jejich povrch dobře prováděl krev a látkovou výměnu a difuzi
tekutin a plynů. (Dylevský, 2016)
Obrázek 2 - Vrstvy cév

Zdroj: (LATINSKY.ESTRANKY.CZ, 2007)

2 Periferní onemocnění
Pokud nastane u cévy vysoká pružnost, neudrží svůj průsvit na uzdě a může se vydout na
povrch pod kůží. Nejčastěji se prodere na povrch na dolních končetinách, tam je krevní tlak
opodstatněně vyšší než v jiných částech těla a tak jsou dolní končetiny nejohroženější. V
tomto případě se jedná o onemocnění cév dolních končetin. (Penka a kol., 2014)
Cévních onemocnění jako takových je mnoho. Onemocnění cév spočívá ve špatném průtoku
a funkci cév, kdy vlivem této špatné funkce je oslabena práce svalových skupin. Tyto svaly
přestávají pracovat z důvodu přílišného nedostatku přívodu kyslíku a nedostatečného
vyživení svalu pro potřebnou pohyblivost. Člověk s tímto problémem je většinou silný kuřák
a má nevhodný životní styl. (Penka a kol., 2014)
Tato práce se konkrétně zabývá periferním onemocněním. Toto onemocnění nejčastěji
postihuje dolní končetiny, kde ztěžují průtok krve tak omezují jejich správnou funkci a
hybnost. Tento typ onemocnění se dělí na dvě skupiny a to podle příčin vzniku. Je to
Ischemická choroba dolních končetin a Žilní nedostatečnost neboli varixy neboli křečové
žíly. (Kolísko a kol. 2014)
2.1 Ischemická choroba dolních končetin
Nemoc pod zkratkou ICHS DK je označována mezi lékaři jako zhoršené prokrvování tkání
dolních končetin. Hlavní příčinou u Ischemické choroby DK je proces arterosklerózy, což je
degenerativní proces v cévních řečištích. Cévy se uzavírají částečně nebo úplně, záleží na fázi
před zahájením léčby. Ukládají se aterogenní látky ve stěnách tepen a tak se lipidy uchycují
na stěnách a zabraňují tak průtoku krve. (Nemocnice na Homolce, 2017)
Obrázek 3 - zúžení průtoku krve cévami

Zdroj: (VANĚČEK, 2021)

Ischemická choroba DK postupuje pomalu a má několik fází. V první fázi se pěnové buňky
nakupují na vnitřní vrstvě cév a vytváří tzv. hrudky, které zabraňují průtoku buněk. V druhé
fázi degenerace se začínají tvořit fibrózní plaky neboli aterony na stěnách. Vznikají z
nakupení makrofágů, krystalů cholesterolu, T lymfocytů, pěnových buněk a zbytků
nekrotické tkáně. Tyto nánosy bývají často infikovány chlamydia pneumoniae a ty průběhu
nemoci velice přitěžují, protože postupně se nánosy uzavírá tepna a zhoršuje průtok
okysličené krve. Nejčastěji postižené cévy jsou koronární, břišní aorta a cerebrální artérie.
(Kolísko a kol. 2014)
Mezi hlavní příčiny vzniku této nemoci je špatný životní styl, ve kterém je zahrnuto kouření,
přílišné požívání tučných jídel a cukrovka obou typů. Dalším faktorem pro příčiny může být
věk a příliš vysoké nebo příliš nízké hodnoty LDL a HDL cholesterolu. Krevní tlak jako
takový nemá tolik zapříčinění v této nemoci, ale v kombinaci s obezitou a poruchou
metabolismu tuků je pro nemoc významnou příčinou. Dále mezi časté rizikové faktory patří
zvýšené hodnoty apolipoproteinů A- I a CRP. Vysoká viskozita krve a vysoké hladiny
homocysteinu a fibrinogenu též patří mezi velmi rizikové faktory pro vznik ICHS DK. Výše
zmíněné faktory souvisí s procesem aterosklerozy, která souvisí se stárnutím. (Kolísko a kol.
2014)
Pacient u ICHS DK může na počátku nemoci pozorovat pouze nepatrné změny organismu,
jako jsou studené nohy nebo ztráta ochlupení na dolních končetinách v oblasti chodidel. Poté
přichází občasná nebo častá klaudikace neboli kulhání, což je zhoršené zásobení energií
klaudikačních cév v oblasti pod kolenem. Další fází onemocnění je pociťování prudkých
bolestí pouze při chůzi, po chůzi bolest ustane. Další doprovodné příznaky jsou velmi suchá
kůže na dolních končetinách, významná ochablost svalstva a velmi časté lámání nehtů. V
předposlední fázi onemocnění je bolest nohou trvalá, stupňovitého rázu a v noci v klidném
režimu v lehu. Bolest se projeví ve stehenních svalech. V poslední fázi už je nemoc plně
rozvinuta ve velkých tepnách v kyčelních kloub ech. Ochablé svalstvo projevuje špatné
zásobení okysličenou krví záškuby, křečemi a artrofií. Pokud dojde k povrchovému zranění je
velké riziko gangrény v důsledku špatného hojení tkání. Může tak dojít k otravě krve.
(Kolísko a kol. 2014; Nemocnice na Homolce, 2017)
Léčba tohoto onemocnění je závislá na fázi a rozvinutí onemocnění. U těžkých průběhů je
nutné okamžité odstranění zúžení neboli je nutné provést perkutánní trasluminární
angioplastiku, která je podobná jako u ISCH myokardu. V nejhorším případě se uvažuje i o
amputaci končetiny. Samozřejmě se dá tomuto onemocnění pomoci různými druhy
fyzioterapie a balneoterapie. Fyzioterapie v tomto případě pomáhá zmírňovat příznaky a
potlačuje projevy. Je doporučeno v tomto případě zařadit více pohybové aktivity různé zátěže
a vytrvalosti. Zlepší se tak průtok krve cévami a zmírní se tak průběh nemoci. Je nutné se
poradit s ošetřujícím lékařem nebo fyzioterapeutem co je pro pacienta vhodné v jeho fázi.
(Kolísko a kol. 2014)
2.2 Žilní nedostatečnost
Kolísko a kol. (2014, str.136) uvádí, že onemocnění žil patří v této době mezi nejrozšířenější
onemocnění a to díky zhoršujícímu se životnímu stylu u populace, sedavému zaměstnání a
nedostatku pohybu. Mezi největší vlivy rizikových faktorů patří vysoký dosažený věk,
statické zaměstnání, kde pacient často jen sedí nebo stojí nebo genetická propozice na
zvýšenou elasticitu žilních stěn. Dále v těhotenství jsou pacientky tímto onemocněním
ohrožený kvůli vysokému průtoku krve, hormonálním změnám a také poloha dítěte může mít
velký vliv. U ženských pacientek může mít vliv i antikoncepce, která nese riziko zvýšené
srážlivosti krve a tromboflebitidů. V neposlední řadě je významným faktorem obezita. Ta
vede ke snížení průtoku krve v dolních končetinách, zvýší se tak oběhová zátěž a vede k
menší pohyblivosti. Nejčastěji onemocnění žil postihuje dolní končetiny a vznikají tak varixy
neboli křečové žíly. Krevní oběh dolních končetin je hlubokým nebo povrchovým žilním
systémem dolních končetin, který je navzájem propojen žilními spojkami. Stěny žil jsou
velice slabé a na vnitřních stranách mají tzv. žilní chlopně. Žilní chlopně během relaxace
svalů umožňují krvi proudit z povrchových žil do hlubokých. U napětí svalů žilní chlopně
zabraňují zpětnému protékání krve z hlubokého žilního systému do povrchového. Vyhovující
venózní návrat krve z dolních končetin je možné při kontrakci a relaxaci svalu při cyklických
flexně extenzních pohybech v kloubech dolních končetin, tzn. pokud pohybujeme kolenem,
kotníkem či kyčlemi jde o kloubně svalovou pumpu, která tento krevní návrat umožňuje.
Křečové žíly neboli varixy vznikají rozšířením a zkroucením povrchového žilního systému. V
žilních spojkách dochází ke kyvadlovému pohybu krve mezi nedostačujícími částmi žil,
chlopenní nedostatečnosti a ke zhoršení žilního návratu krve. Díky těmto příznakům začíná
docházet k primárním varixům, hluboký žilní systém je tak vysoce zatížen. V případě
částečné nebo úplné flebotrombóze se naruší chlopně žilních spojů. Při odtékání krve
povrchovým systémem se při žilní nedostatečnosti stěn vytvářejí sekundární varixy. Při
dlouhodobém onemocnění žil se varixy projevují otoky dolních končetin. V terminálním
stádiu může docházet k dermatoskleróze, fibróze kůže a může postihnout i bérec, který je
postižen vředy. U pacientů s chronickou formou tohoto onemocnění je nutné dbát na
zvýšenou opatrnost a kontrolu zranění a úrazů dolních končetin. Takový pacienti často bývají
omezováni na pohyblivosti, a proto hrozí vysoké riziko flebotrombózy. (Kolísko a kol. 2014)
Pro prevenci vzniku flebotrombózy je nutné včas navštívit lékaře, který onemocnění odhalí a
může tak včas zasáhnout s léčbou. Pacient může sám napomoci svému zdravějšímu já a to
vynecháním kouření, více zařadit pohyb ve svém sedavém zaměstnání, nebo kontrastními
koupelemi kdy se střídá teplá a studená voda. Také úprava stravovacích návyků a následná
redukce hmotnosti je na místě a jde ruku v ruce s prevencí proti onemocnění žil. Prevencí
proti křečovým žilám se i často doporučují stahovací punčochy či ponožky, které podporují
správnou cirkulaci krve a zabraňují otokům při dlouhém sedu. U žen má velké riziko žilní
tromboflebitidy při užívání antikoncepce podle Kolíska a kol (2014, str.137)
Obrázek 4 - křečové žíly a zdravé žíly
zdroj: (DENTIMED S.R.O., 2020)
2.3 Léčba a prevence
Kolísko a kol. (2014, str. 133-138) uvádí, že při léčbě periferních onemocnění cév se
postupuje většinou stejným způsobem. Nejdůležitějším faktorem je zprůchodnit cévy a
umožnit tak co největší průtok krve dolními končetinami. Prvotní pomocí můžou být
kompresní podkolenky, pokud dlouho pacient není v pohybu a sedí. Důležité ale je aby i v
sedavém zaměstnání se člověk občas prošel a protáhl se. Dalším krokem v prevenci je
dodržovat zdravou stravu. Nejíst příliš tučná jídla a nekonzumovat alkohol. (Kolísko a kol.,
2014)
Konkrétněji i ICHS DK se léčba liší podle stavu a stádia onemocnění. Pokud už je stádium
velmi závažné tak se prování odstranění zúžení cévy a v nejhorším případě i amputace
končetiny. V těchto případech se zavádí i farmakologická léčba a to vasodilatační a
antiagregační. V prvních fázích onemocnění je nasazena farmakologická léčba a i
nefarmakologické metody jako je fyzioterapie. Druhy podpůrných nefarmakologických
metod podle Kolíska, Martinči a Kysela, 2014:
• Fyzioterapie a balneoterapie – ve wellness centrech individuálně určí různé
procedury. Např.: vířivé a uhličité koupele, vodní léčby kontrastní procedury a
oxygenoterapie.
• Pohybové léčby jako např.: ZTV, vytrvalostní cvičení, rezistentní cvičení a
ergoterapie
• Relaxační a dechová cvičení
U onemocnění žil neboli varixů je konkrétní léčba odlišná. Farmakologická léčba je ovšem
nutná ve formě léků a různých mastí na podporu průtoku krve a zvětšení pevnosti žilní stěny.
Další možnosti léčby:
• Doporučuje se nosit kompresní punčochy a podkolenky a časté změny poloh v
zaměstnání
• Chůze v kompresních podkolenkách nebo jízda na kole, plavání styl prsa nebo různá
cvičení ve vodě
• Silový trénink ne!
• Aplikace studené vody na dolní končetiny
• Obezřetnost na úrazy DK
• Při akutním stavu podávat farmaka, nosit kompresní podkolenky a DK při
odpočinkových polohách mít výše než tělo a pokud se objeví dechové potíže okamžitě
vyhledat pomoc
• Při provozování pohybových režimů se doporučuje aerobní cvičení, rezistentní
cvičení, relaxační cvičení a jako další velmi pozitivní účinek má jóga
Pokud i přes preventivní opatření se nemoc rozšíří, je nutné se poradit s lékařem. Lékař včas
stanoví diagnózu a určí pacientovi medikaci a popřípadě cvičení, které pomůže zmírnit
příznaky. V závislosti na stupni postižení je terapie konzervativní nebo intervenční.
Konzervativní léčba zahrnuje intervalový trénink, medikamentósní léčbu, vasodilatační
infuse. Typ intervenční revaskularizační terapie závisí na druhu a rozsahu postižení cév. Jsou
používány intervenční radiologické metody, jako je balonková angioplastika prostá nebo se
stentem či s použitím rotablátoru. Chirurgické revaskularizace obsahují rekonstrukce tepen,
endarterektomie či bypassy. Pokud selžou veškeré pokusy o terapii a léčbu u ICHS DK ,
dojde bohužel ke ztrátě končetiny, aby se onemocnění dále nešířilo. (Nemocnice na Homolce,
2017)
PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY
MENTÁLNÍ ANOREXIE
Klinický obraz mentální anorexie je charakterizován zkreslenou představou o vlastním
těle. Pacientky s mentální anorexií chtějí i přes extrémně vyhublé tělo stále svou váhu
redukovat. Kromě výrazného omezení příjmu potravy snižují svou hmotnost
provokovaným zvracením, užíváním anorektitk a diuretik v kombinaci s nadměrným
cvičením .
2 typy mentální anorexie:
- Restriktivní typ jsou tzv. dietářky - u kterých dochází k hladovění. Nedochází u nich
tedy k přejídání a následnému uměle vyvolanému zvracení.
- Druhým typem je purgativní mentální anorexie, při které je prosté hladovění
přerušované epizodami přejídání, kterým následuje uměle vyvolané zvracení.
Mezi projevy na tělesném zdraví patří: horší oběh rukou a nohou, poruchy cirkulace,
nízký krevní tlak a s ním související stavy omdlévání. Objevují se poruchy spánku,
probouzení několikrát za noc, časné vstávání. Menstruace se stává nepravidelnou či
úplně přestává. Ženy chodí častěji močit ve dne i v noci a v důsledku nedostatečné
funkce červených a bílých krvinek dochází k anémii a náchylnostem k určitým infekcím.
Nedostatkem výživy jsou ohroženy i játra a opěrný systém, kdy dochází k zeslábnutí
kostí a častějším zlomeninám, deformacím páteře a bolestem pohybového aparátu.
Jídlo se stává pro pacientku velkým stresem a v důsledku hladovění je ovlivňován i
mozek. Přichází stavy paniky a pocity viny, deprese či podrážděnost. Toto chování
začne vnímat poté i okolí a pacientka postupně ztrácí společenský život a přátele.

MENTÁLNÍ BULIMIE
Mentální bulimie se oproti mentální anorexii vyznačuje normálními hodnotami BMI,
pacientky s mentální bulimií mohou mít dokonce i mírnou nadváhu. Toto onemocnění
začíná většinou o něco později, kolem 14.-18. roku a někdy mu může předcházet
mentální anorexie. Tyto ženy také potlačují hlad a redukci příjmu potravy, nicméně u
nich dochází k tajnému přejídání a jídelním excesům. Nejsou totiž schopné dodržet
přísný dietní režim. Mají problém se sebeovládáním a sebekontrolou a bývají často
nepřiměřeně závislé na hodnocení druhých.
Narozdíl od pacientek s mentální anorexií nemají žádné somatické ani laboratorní
odchylky, je u nich však přítomná neodolatelná touha po jídle. V diagnostice je tedy
důležitá důkladná anamnéza a psychiatrické vyšetření.
Mentální bulimii dělíme také na 2 podtypy - tzv. purgativní typ, při kterém dotyčná zvrací.
Při druhém typu mentální bulimie pacientka několik dní omezeně přijímá potravu, a poté
následuje záchvat přejídání (bez vyvolaného zvracení), který opět následuje
několikadenní restrikce příjmu potravy. Tento druhý podtyp je vzácný. Terapie je stejně
jako u mentální anorexie komplexní. U nejzávažnějších případů je opět nutná
hospitalizace na interním oddělení.
Mentální bulimii může předcházet podivné chování jako např. Časté zvracení, drobné
krádeže jídla kvůli přejídání, snaha jíst v tajnosti, odchody do koupelny hned po jídle
(tekoucí voda v koupelně pro překrytí zvuků při zvracení), extrémní zájem o váhu a
fyzický vzhled, deprese.

Mezi atypické formy PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY řadíme například:

- Záchvatovité přejídání (BED = binge eating disorder), která patří v USA mezi
nejběžnější. Toto onemocnění má podobné znaky jako bulimie, neobsahuje však
nezdravé zvracení. Tímto přejídáním se jedinci snaží zmírnit depresi, stres nebo úzkost
a trpí jím téměř dvě třetiny lidí s nadváhou.
- Syndrom nočního přejídání (NES = night eating syndrome).
- Syndrom nočního příjmu potravy a pití (NEDS = nocturnal eating/drinking syndrome)
- Noční poruchy příjmu potravy spojené s poruchami spánku (NSRED = nocturnal sleep-
related eating disorders) .

Prevence a léčba:
- sledování rizikových faktorů
- Preventivní programy – již na základních školách – nezmiňovat váhu, nedělat žádné
tabulky, prezentovat zdravý životní styl a tělesnou aktivitu
- důležitá je motivace pacientek – využívány motivační rozhovory, vliv rodičů
- příznivý vliv má kognitivně-behaviorální terapie – zahrnuje aktivní až direktivní roli
terapeuta + sebemonitorování (jídelní záznamy)

Cílem a podmínkou léčby je poté nutriční rehabilitace.

- U anorexie by se jednalo o:
- Navození normální váhy - tedy stanovení a dosažení “zdravé” cílové váhy.
- Edukace o zásadách zdravé výživy a následcích hladovění a diet.
- Obnovení menstruačního cyklu a sexuálního cítění.
- Zastavení demineralizace kostí.
- Změna postojů a myšlení týkající se příjmu potravy.
- Podpora rodiny nebo partnerů, poradenství.
- Prevence relapsu.
- U bulimie se jedná zejména o redukci přejídání a zvracení. Akceptování optimální
váhy, nastolení pravidelné a pestré stravy. Zvolit adekvátní tělesnou zátěž a
minimalizovat držení diet.

Co se týče fyzické aktivity u poruch příjmu potravy, je nutné předem pečlivě posoudit
aktuální zdravotní stav pacientky, anamnézu (kardiální a endokrinní komplikace),
případně historii cvičení a sním spojené svalové slabosti. Pacientky s mentální anorexií
mají menší zvýšení srdeční tepové frekvence a spotřebu kyslíku. Měly by být proto
vyšetřeny kardiologem. V důsledků demineralizace kostí či případné osteoporózy je
potřeba dbát na nárazové aktivity (je zde i vyšší riziko pádů). Komplikací u mentální
anorexie mohou být hypoglykemické stavy, je tedy dobré u sebe mít tzv. rychlý cukr.
Zaměřit bychom se měli minimálně 2x týdně na anaerobní aktivity - strečink, protahování
a celkové zlepšení držení těla v běžných denních činnostech.