Punské války

Jan Pieronkiewicz
 Punské války (264–146 př. n. l.) je označení tří konfliktů mezi římskou
republikou a Kartágem. Klíčovou postavou pro popis punských válek je řecký
historik Polybios, který žil ve druhém
století př. n. l., jako dospělý tedy zažil
jen poslední punskou válku, ale i
přesto bývá jeho popis všech
punských válek vnímán jako relativně
spolehlivý. Střetly se zde zásadně
odlišné státní a vojenské koncepce:
zatímco Řím byl republikou a římské
vojsko se skládalo z občanů, v Kartágu
panovala oligarchie a kartaginskou
armádu tvořili převážně najatí
cizí žoldnéři. Když Římská
říše dokázala v průběhu zhruba 150 let ovládnout Itálii po tvrdých bojích na jihu Itálie, měla
potenciál stát se středomořskou mocností. Tím však ohrozila další velmoc: Kartágo.
Kartágo bylo starověké město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře. Byla to
také civilizace, která se ve sféře vlivu tohoto města rozvinula. Ačkoliv toto jméno neslo více
fénických sídlišť, jen toto město je Kartágem starověkého světa. Proto bývá civilizace někdy
nazývána kartaginskou říší nebo podle jejího pozdějšího politického zřízení kartaginskou
republikou vedenou sufity (obdobou římských konzulů), do roku 480 př. n. l. bylo Kartágo
královstvím. Město Kartágo leželo na východ od Tuniského jezera, na druhé straně proti
centru moderního města Tunis v Tunisku. Založeno bylo pravděpodobně v roce
814 př. n. l. Féničany jako kolonie jejich města Týr, kterému odvádělo tribut. Postupem času
Kartágo vyrostlo ve velkou ekonomickou mocnost ve Středomoří, shromažďující bohatství a
vliv díky své ekonomické obratnosti. Říše Kartága byla silně závislá na obchodu, ze kterého
získávala obrovské množství stříbra, olova, a mnohem důležitější cínovou rudu, která byla
přísadou k výrobě bronzových předmětů. Jak bylo dříve zmíněno, vzhledem k nižšímu počtu
obyvatel města Kartága a jeho mizivému zájmu o službu ve vojsku byla většina kartaginských
jednotek tvořena cizími žoldnéři nebo oddíly afrických spojenců ze spřízněných měst. Ne
zcela všichni žoldnéři ve službách Kartága byli zkušenými profesionály, ale spíše byli
srovnatelní s pozdějšími pomocnými sbory Římanů. Rodilí Kartaginci působili ve vojsku
zejména jako důstojníci nebo elitní jezdci v omezeném počtu. Důstojníci byli vybíráni na
základě aristokratického původu a v praxi se potýkali s nedostatkem zkušeností, tak s
jazykovou bariérou, když měli velet jednotkám cizinců. Vedle nich tvořili bohatí aristokraté
také prestižní útvar elitních pěšáků označovanou již antickými historiky jako svatý oddíl,
který byl cvičen v tradičním antickém umění boje ve formě falangy, k němuž zřejmě náleželo
i jezdectvo. Vedle zmíněných důstojníků a jezdců to byly jediné vojenské útvary tvořené
občany– pravými obyvateli Kartága o velikosti několik tisíc mužů. Kartaginští aristokraté a
důstojníci sice tvořili jen malou část, za to byli nejlépe vyzbrojenými jednotkami dle
tradičního řecko-makedonského vzoru jako obrnění hoplíti bojujících ve falanze.
Většina římských občanů mužského pohlaví byla způsobilá k vojenské službě a sloužila
jako pěchota, přičemž lépe situovaná menšina tvořila jezdeckou složku. Ve válce Římané
tradičně sestavovali dvě legie, každou o síle 4 200 pěšáků a 300 jezdců. Přibližně 1 200
pěšáků, chudších nebo mladších mužů, kteří si nemohli dovolit zbroj a vybavení standardních
legionářů, sloužilo jako oštěpem vyzbrojení střelci. Nosili několik oštěpů, které se házely na
dálku, krátký meč a štít o délce 90 cm. Zbytek byl vybaven jako těžká pěchota, s pancířem,
velkým štítem a krátkými bodnými meči. Byli rozděleni do tří řádů, z nichž první řad nesl také
dva oštěpy, zatímco druhý a třetí řad měl místo
nich kopí. Podjednotky legionářů i jednotliví
legionáři bojovali v relativně otevřeném pořadí.
Armáda byla obvykle vytvořena spojením
římské legie s podobně velkou a vybavenou
legií poskytnutou jejich latinskými spojenci.
Římané byli nezkušení loďaři, a tak stavěli kopie
kartaginských plavidel, které byly těžší, a tudíž
pomalejší a hůře manévrovatelné. Přimět
veslaře, aby veslovali jako celek, natož aby
prováděli složitější bitevní manévry, vyžadovalo
dlouhý a náročný výcvik. Nejméně polovina
veslařů musela mít nějaké zkušenosti, aby se
loď dala efektivně ovládat. V důsledku toho byli
Římané proti zkušenějším Kartagincům zpočátku v nevýhodě. Aby tomu Římané čelili, zavedli
corvus (v překladu havran), můstek široký 1,2 metru a dlouhý 11 metrů s těžkým hrotem na
spodní straně, který byl určen k proražení a přichycení k nepřátelské lodi, což umožnilo
římským legionářům působícím jako námořní pěchota nalodit se na nepřátelské lodě a
zajmout je, místo aby použili dříve tradiční taktiku taranování.

První Punská válka

Příčinou první ze tří krvavých válek mezi Římem a Kartágem bylo obsazení sicilského
města Messina žoldáky "Mamertiny" a vládcem Agathoklem. Následně tito žoldáci museli
požádat o pomoc. Současně o pomoc požádali Řím a Kartágo. Kartágo se po dohodě
s římským konzulem stáhlo, ale později Římu vyhlásilo válku. Jejich rozhodnutí bylo také
ovlivněno napětím mezi městy, které trvalo již od roku 272 př. n. l., kdy se Kartaginci bez
předchozího oznámení svým římským spojencům vylodili v Tarentu, aby toto město
vysvobodili od řecké Pyrrhovy armády. Obecně se tedy dá říci, že hlavními důvody punských
válek bylo mocenské soupeření, politická rivalita, nějakou roli hrály ale nejspíše i ekonomické
důvody. Zprvu obléhalo Kartágo pod velením Hannóna již zmiňovanou Messinu, Římané je
však od svého města odehnali a roku 262 př. n. l. se po půlročním obléhání zmocnili
nejvýznamnějšího města Kartaginců na Sicílii – Akragantu. Kartáginská armáda složená z 50
000 pěšáků, 6 000 jezdců a 60 slonů se v roce 262 př. n. l. pokusila dobýt město zpátky, ale v
bitvě u Akragasu byla drtivě poražena. Té noci kartáginská posádka uprchla a Římané se
zmocnili města i jeho obyvatel a 25 000 z nich prodali do otroctví. Pozemní válka na Sicílii se
poté dostala do patové situace, neboť Kartaginci se soustředili na obranu svých dobře
opevněných měst, která se nacházela většinou na pobřeží, a tak mohla být zásobována a
posilována, aniž by Římané mohli zasáhnout svou přesilou. Ohniště války se přesunulo na
moře, kde měli Římané jen málo zkušeností; v několika málo případech, kdy dříve cítili
potřebu námořní síly, se obvykle spoléhali na malé posádky, které jim poskytovali jejich
latinští nebo řečtí spojenci. A tak Římané vybudovali válečné loďstvo, které by se mohlo
postavit Kartágu, a s pomocí corvusů Kartagu v bitvě u Mylae v roce 260 př. n. l. způsobili
velkou porážku. Kartáginská základna na Korsice byla obsazena, ale útok na Sardinii byl
odražen. Válka pokračovala a ani jedna strana nebyla schopna získat rozhodující převahu.
Kartáginci zaútočili a dobyli zpátky Akragas v roce 255 př. n. l., ale nevěřili, že by město

ubránili, tak ho srovnali se zemí a opustili. Římané rychle posílili svou flotilu, doplnili ji o 220
nových lodí a v roce 254 př. n. l. dobyli Panormus (dnešní Palermo). Následujícího roku přišli
kvůli bouři o 150 lodí. Podnikli překvapivý útok na kartáginskou flotilu, ale byli poraženi; šlo o
největší námořní vítězství Kartága ve válce.
Po více než dvaceti letech války byly oba státy finančně vyčerpané. O finanční situaci
Kartága svědčí i jeho žádost o půjčku od Egypta, která byla odmítnuta. Řím byl také blízko
bankrotu a počet dospělých mužů, kteří poskytovali pracovní sílu pro námořnictvo a legie, se
od začátku války snížil o 17 %. Nová římská flotila účinně zablokovala kartáginské posádky.
Kartágo sestavilo loďstvo, které se je pokusilo vysvobodit, ale bylo zničeno v bitvě u
Aegátských ostrovů v roce 241 př. n. l., což donutilo odříznuté kartáginské jednotky na Sicílii
vyjednávat o míru. Byla dohodnuta Lutatiova smlouva. Podle jejích podmínek Kartágo
zaplatilo 51 tun stříbra jako reparace a Sicílie byla připojena jako římská provincie. Od té
doby se Řím považoval za vedoucí vojenskou mocnost v západním Středomoří. Nesmírné
úsilí, které bylo během války vynaloženo na opakované budování velkých flotil galér, položilo
základ námořní nadvlády Říma na 600 let.
Druhá Punská válka
Dle Polybia měla druhá punská válka tři příčiny. Za prvé Punové byli nespokojení se ztrátou
úrodné Sicílie. Druhým důvod údajně spočíval v nespokojenosti Kartága s mírovými
podmínkami a tím, že museli vyklidit i další ostrovy (jako například Sardinii). Za třetí Kartágu
údajně dodaly jejich úspěchy v Hispánii sebedůvěry do dalšího souboje s římskou říší. V roce
219 př. n. l. kartáginská armáda pod
vedením Hannibala oblehla, dobyla a
vyplenila Saguntum a na jaře roku 218
př. n. l. vyhlásil Řím Kartágu válku. Ve
válce existovaly tři hlavní vojenské
oblasti: Itálie, kde Hannibal opakovaně
porážel římské legie a příležitostně
podnikal vedlejší tažení na Sicílii,
v Řecku: kde Hasdrubal, Hannibalův
mladší bratr, se střídavými úspěchy
bránil kartaginská koloniální města,
dokud se nepřesunul do Itálie; a Afrika,
kde se válka rozhodla. Na jaře roku 218
př. n. l. pak vyrazil Hannibal z Nového
Kartága na sever. Jeho armáda dle
Polybia čítala 50 000 mužů pěchoty, 9 000 jezdců a 37 válečných slonů. Brzy dosáhli Pyrenejí
a překročili řeku Rhônu. V Itálii jim pomohli Galové, nespokojeni s nadvládo u Říma. I přesto
mohl dle moderních odhadů Hannibal cestou ztratit více než dvě třetiny vojáků. U řek Ticin a
Trebia se Hannibala Římané marně pokusili zastavit. V létě roku 216 př. n. l. se s Římany
střetl ve světově proslulé bitvě u Kann. Římané zde mohli mít kolem 80 000 pěšáků a 6000
jezdců, v čele jízdy pak stanuli dva římští konzulové. Jeden z konzulů a spoustu dalších
významných Římanů v bitvě padlo. Hannibalovi vojáci zaujali rozestavění ve tvaru půlměsíce
a uprostřed bojů pak římské vojáky napadli ze stran. V této kruté bitvě padlo snad až 70 000
římských vojáků. Na jaře roku 211 př. n. l. se pak v ulicích Říma začalo údajně rozléhat:
„Hannibal před branami!". Nicméně Hannibal se město dobýt nevydal. Dle historiků si byl asi
vědom toho, že na dobytí města samotného nemá dostatečný počet vojáků.
Hannibalovo přiblížení se k Římu vyvolalo ohromnou paniku. Nadále Řím povolal do
zbraně všechny muže starší 17 let. Udělil také amnestii 6000 otroků a začlenil je do armády.
Již roku 210 př. n. l. dobyli Římané poslední kartaginské město na Sicílii, Akragás, rok nato se
zmocnili Tarentu, jenž byl Hannibalovým hlavním opěrným bodem v Itálii. Situace se tedy
opět dostala pod kontrolu Římanů, protože v roce 209 př. n. l. se jim podařilo dobýt také
Nové Kartágo. Hannibal tak musel rychle na pomoc Kartágu a na jaře roku 202 př. n. l. se s
Římany utkal v bitvě u Zamy (asi 150 km jihozápadně od Kartága). Zde utrpěl rozhodující
porážku. Řím pak nadiktoval Kartágu přísné mírové podmínky. Muselo se vzdát ve prospěch
Říma všech území mimo Afriku, vydat všechny lodě a postupně ve splátkách rozložených do
50 let splatit tun stříbra. Moc Kartága tak byla zlomena.
Třetí Punská válka
Masinissa, král Numidie a spojenec Říma, v následujících 48 letech opakovaně využíval
neschopnosti Kartága se chránit. Kdykoli Kartágo požádalo Řím o nápravu nebo o povolení k
vojenské akci, Řím podpořil svého spojence a odmítl. Masinissovy nájezdy na kartáginské
území nabíraly na intenzitě. V roce 151 př. n. l. Kartágo navzdory smlouvě shromáždilo
velkou armádu a podniklo protiútok na Numidijce. Tažení skončilo pro Kartágince
katastrofou a jejich armáda se vzdala. Kartágo nepředstavovalo pro Řím žádnou vojenskou
hrozbu, ale některé složky římského senátu si již dlouho přály Kartágo zničit a s porušením
smlouvy byla v roce 149 př. n. l. vyhlášena válka.
Kartáginci kromě posílení hradební posádky Kartága vytvořili armádu pod Hasdrubalovým
velením. Římská armáda se vydala obléhat město Kartágo, ale jeho hradby byly tak silné a
občanská milice tak odhodlaná, že se jí nepodařilo dosáhnout žádného úspěchu, zatímco
Kartáginci účinně udeřili zpět. Římská armáda se vydala obléhat Kartágo, ale jeho hradby
byly tak silné a městská obrana tak odhodlaná, že se jí nepodařilo dosáhnout žádného
úspěchu. Kartáginská armáda napadla římské komunikační linie a v roce 148 př. n. l.
kartaginské lodě zničily mnoho římských plavidel. Hlavní římský tábor se nacházel v bažině,
což v létě způsobilo epidemii. Římané přesunuli svůj tábor i lodě dále – takže nyní město
spíše blokovali, než obléhali. Římané opět zahájili útok na hradby, po zmateném boji pronikli
do města, ale ztraceni ve tmě se stáhli. Hasdrubal se svým vojskem ustoupil do města, aby
posílil městskou obranu.
Hasdrubal nechal na hradbách
před zraky římského vojska
umučit k smrti římské zajatce.
Posiloval tak v kartaginských
občanech vůli k odporu; od
tohoto okamžiku nemohlo být
vyjednávání možné. Někteří
členové městské rady jeho
počínání odsoudili. Hasdrubal je
nechal usmrtit a tím násilně
převzal vládu nad městem. Bez
kartaginského vojska na bojišti
přešla ta města, která bývala loajální Kartágu, na stranu Římanů, anebo byla dobyta. Římská
armáda vybudoval molo, které odřízlo zásobování Kartága z moře. Když začal hlavní útok,
armáda se rychle zmocnila hlavního městského náměstí, kde legie přenocovaly. Druhý den
ráno Římané systematicky procházeli obytnou částí města, zabíjeli každého, na koho narazili,
a zapalovali budovy za sebou. Vyčistit město od odporu trvalo šest dní; teprve poslední den
hlavní římský konzul souhlasil s tím, že vezme zajatce. Poslední odpůrci, mezi nimiž byli i
římští dezertéři v kartáginských službách, bojovali dál v chrámu v Ešmúnu, ale když už byla
veškerá naděje pryč, chrám kolem sebe zapálili. 50 000 kartáginských zajatců, což byla malá
část předválečného obyvatelstva, bylo později prodáno do otroctví.
 Zbývající kartaginská území byla připojena k Římu, a tím vytvořila římskou provincii s
hlavním městem Utikou. Provincie se stala hlavním zdrojem obilí a dalších potravin.
Zdroje
Punské války – Wikipedie (wikipedia.org)

Starověké Kartágo – Wikipedie (wikipedia.org)

Punic Wars – Wikipedia

Punské války ›Dějepis ›Uč se online! - Vše, co potřebuješ do školy (ucseonline.cz)

Knižní zdroje:

The Fall of Carthage: The Punic Wars 265–146 BC

The Fall of Carthage (Cassell Military Paperbacks): Goldsworthy, Adrian: 0978030436642:

Amazon.com: Books

 Autor: Adrian Goldsworthy

 Rok vydání: 2003
 Nakladatelství: Phoenix

Hannibal před branami: Kartágo proti Římu 218-202 př. n. l.

Hannibal před branami: Kartágo proti Římu 218-202 př. n. l. - Karel Richter | Databáze knih
(databazeknih.cz)

 Autor: Karel Richter

 Rok vydání: 2012
 Nakladatelství: Epocha