DĚJINY STAROVĚKU

Zimní semestr
 Mezopotámie a Blízký východ
Starověký Blízký východ, oblast táhnoucí se od východního pobřeží Středozemního moře k náhorní plošině Íránu, se stal
domovem řady významných civilizací, počínající civilizací starých Sumerů a končící novobabylonskou říší, která přetrvala
dobu asi tří tisíciletí až do poloviny prvního tisíciletí př. Kr. Až do poloviny 19. stol., kdy v této oblasti probíhaly intenzívní
archeologické výzkumy, a až do rozluštění babylonského písma o něco později zprostředkovávala vědomosti o této oblasti
pouze bible, jejíž zápisy jsou nevyhnutelně zkreslené, a nepřesná vyprávění klasických autorů.
Tak například vlámský malíř z 16. stol. Pieter Bruegel namaloval svou Babylonskou věž podle římského Kolosea a vytvořil
představu starověkého Babylónu, kterou později převzali i další umělci. Německé archeologické výzkumy, uskutečněné v
Babyloně počátkem 20. stol., však ukázaly, že Babylon v době vlády Nabukadnesara II. (604-562 př. Kr.) byl nádhernější,
než jak si jej lidé později představovali.
Právě na Blízkém východě, zvláště v Palestině a Levante, se odehrál důležitý krok v dějinách lidstva - člověk lovec a sběrač
se zde začal přeměňovat v člověka zemědělce. Tato významná změna způsobu opatřování potravy vytvořila příznivé
podmínky pro usedlý způsob života a dala předpoklady pro vznik prvních vesnic. Později se v Mezopotámii, oblasti mezi
řekami Eufrat a Tigris, rozvíjela první města a městské státy a objevily se první znaky civilizované společnosti: vzdělanost,
organizované náboženství a monumentální architektura v podobě velikých zikkura- tů, tvarem připomínajících pyramidy.
V Mezopotámii vzniklo také první písmo, nejprve obrázkové, které se později přeměnilo v klínové. Jeho rozluštění nám
umožnilo dozvědět se mnoho poznatků o úsvitu civilizace z nejstarších historických záznamů. První města zakládali v
Mezopotámii Sumerové. Později přišli Akkadové, Amorité, Churrité. Všechny tyto národy se zde adaptovaly a přispěly k
vytvoření kultury, která přežila více než tři tisíciletí. Na západě Mezopotámie se Kananejci, obývající Palestinu a Levantu,
dostali do styku s egyptskou kulturou - ta se odráží v levantském umění. Kananejci si však také uchovali svou výraznou
kulturu až do prvního tisíciletí př. Kr., kdy na jejich místo přišli Pelištejci, Izraelité a Aramejci, které známe z bible.
Na sever od Palestiny ovládali Chetité z Anatólie území zasahující až do Sýrie. První skutečnou říši však vytvořili Asyřané,
bojovný národ, který vládl většině Blízkého východu po více než 200 let až do počátku 6. stol. př. Kr. Po Asyřanech nastoupili
Babyloňané. Ti opět v r. 539 př. Kr. podlehli Peršanům. Poslední mezopotámské říše zmizely pod pozdějšími útoky Řeků a
Římanů. Jejich dějiny poněkud nespolehlivě popisuje bible a několik řeckých autorů.

První zemědělci
V období mezi koncem doby ledové kolem r. 10000 př. Kr. a rozvojem prvních civilizací na Blízkém východě došlo k výrazné
změně způsobu života lidí. Nejprve se krajinou potulovaly malé tlupy lovců a sběračů, hledajících potravu - rostliny i
živočichy. Během několika málo tisíciletí se však krajina promě nila, objevila se pole, vznikly vesnice a města. Zemědělství
přineslo skutečně radikální změnu, umožnilo nejenom usedlý způsob života, ale vytvořilo také podmínky pro rozvoj nových
technik, například hrnčířství a zpracování kovů. Krátce řečeno se zemědělství stalo hospodářskou základnou civilizace.
Na vyvýšených místech ,,úrodného půlměsíce", krajiny mezi Pales- tinou a pohořím Zagros, se pěstovaly různé obilniny,
například pšenice a oves. Nálezy čepelí srpů dokládají, že klasy těchto obilnin sekali již lovci-sběrači kolem roku 15000 př.
Kr. Kolem r. 10000 př. Kr. se proces přeměny způsobu života začal uplatňovat ještě výrazněji a v Palestině a Sýrii se utvořily
komunity, žijící usedlým způsobem života a skladující v zásobních jamách zrní divoce rostoucích obilovin, z něhož později
lidé mleli mezi mlýnskými kameny mouku.
Zhruba za dalších 1000 let učinili neolitičtí obyvatelé Blízkého východu jeden z nejdůležitějších kroků v historii lidské
společnosti: začali rostliny pěstovat. Pomocí selektivní sklizně a setby vypěstovali z divokých druhů kulturní. Není však
jisté, kde přesně se to odehrálo. Nejstarší známou zemědělskou komunitou je Jericho, které podle bible dobyl Jozue. První
významné důkazy pěstování zemědělských plodin však byly nalezeny v jihovýchodní Anatólii a pohoří Zagros. Kolem r. 7000
př. Kr. se rostliny pěstovaly na většině území Blízkého východu a již dříve lidé začali chovat zvířata. Podle archeologických
nálezů je pes nejenom nejlepším přítelem člověka, ale také nejstarším. Postupně se rozvíjely zemědělské vesnice a v
Palestině, kde lidé nejprve bydleli v chýších, se začaly stavět domy s omítnutými a malovanými stěnami. Jejich obyvatelé
uměli vyrábět koše, tkali lněné látky, zhotovovali kamenné nádoby. Tato řemesla se mohla rozvíjet proto, že větší množství
potravy produkované zemědělci umožnilo nasytit více lidí, než kolik jich v zemědělství pracovalo. Zde můžeme hledat
počátky specializace lidí na určité řemeslo.
Již tyto první zemědělské komunity však,,nežily pouze chle- bem". V r. 1983 bylo v Jordánsku, v místě zvaném Ain Ghazal,
nalezeno několik figur mužů a žen vyrobených z vápenné sádry na rákosovém rámu. Nevíme sice, k jakému účelu sloužily,
pravděpo- dobně však byly užívány při nějakých slavnostech nebo nábožen- ských obřadech. V Jerichu i jinde se také našly
lidské lebky, jejichž tváře byly upraveny pomocí sádry, a do jejichž očních důlků byly vloženy mušličky. Odborníci je spojují
s uctíváním předků. Jsou jistě důkazem vzrůstajícího významu náboženství.
V blízkosti stálého pramene bylo kolem r. 9000 př. Kr. založeno Jericho. Rychle se rozvíjelo do podoby pozoruhodného města
a kolem r. 8000 př. Kr. již zabíralo plochu asi 40 000 m2. Zřejmě v té době byly postaveny mohutné kamenné hradby a
kamenná věž, snad na obranu před nepřáteli, nebo proti povodni. Tyto rozsáhlé stavby muselo budovat hodně lidí a bylo
jistě také potře- ba hodně prostředků na jejich obživu - město prý tehdy mělo asi 1500 obyvatel, podle některých odhadů
však dokonce 3000. Nezná- me zdroj bohatství města Jericha, pravděpodobně jím však byl obchod se solí a živicemi
získávanými nedaleko odtud, v oblasti Mrtvého moře. V té době hrál jistě velice významnou úlohu obchod.

Zajímavost
DOMESTIKACE ZVÍŘAT
Lidé začali domestikovat zvířata krátce po prvních pokusech s pěstováním rostlin kolem r. 9000 př. Kr. Zvířata se při své
přeměně z divokých na domácí postupně měnila - archeologové specializovaní na nálezy pozůstatků zvířat dokáží podle
rozboru kostí určit, zda se jedná o varietu domácí, nebo divokou. Z kostí také poznáme, jak se měnily proporce různých
zvířecích druhů - tato proměna je rovněž jedním ze znaků domestikace. Graf (dole) znázorňuje tento proces v Jerichu v
období mezi rokem 8000 a 6000 př. Kr. I když se každý zvířecí druh k domestikaci nehodí, chovali zde lidé kolem r. 7000
př. Kr. řadu domácích zvířat (například psy, kozy, ovce, prasata, krávy a kočky), vypěstovaných z divokých druhů žijících
na Blízkém východě (vlk, koza bezoárová, asijský muflon, divoké prase, pratur, kočka divoká). Osla a koně začali lidé
chovat kolem r. 4000 př. Kr.

1
 První zemědělci pokračovali v lovu zvěře i v době, kdy již sami chovali dobytek a pásli stáda. Psi jim mohli pomoci při
lovu, a proto byli ochočeni již kolem roku 10000 př. Kr., tedy ještě dříve, než začali lidé pěstovat obilí. Stáda koz
poskytovala také mléko. Kozy byly oblíbené proto, že se pásly divoce a potřebovaly jen málo píce. Ovcí si lidé vážili pro
vlnu, hovězí dobytek a osli byli vysoce cenění jako tažná zvířata.
Zemědělství v Jerichu mezi lety 8000 a 6000 př. Kr.

Přeměna vesnic na města

S rozvojem nových technik a nových řemesel na Blízkém východě se od roku 7000 př. Kr. začal rozvíjet také obchod mezi
jednotlivými komunitami a lidé začali využívat přírodních zdrojů. Obsidián z Anatólie (dnešní Turecko) se například našel
v Jerichu, které leží asi 800 km odtud. Toto sopečné sklo se používalo k výrobě ostrých nástrojů a bylo nalezeno na místech
skutečné dosti vzdálených do různých směrů od jeho zdroje ve střední a východní Anatólii. Také polodrahokamy, mušličky
a živice se našly v místech ležících velmi daleko od jejich naleziště. Nevíme, zda zboží vozili specializovaní obchodníci, nebo
zda se do vzdálených končin dostalo jiným způsobem, je však zřejmé, že se obchod během času rozvíjel zároveň s rozvojem
vesnic.
Jakmile se kolem roku 7000 př. Kr. rozšířilo zemědělství na velké území, rozšířilo se zároveň také hrnčířské řemeslo.
Hrnčířské výrobky se mohou používat k tolika různým účelům, že nás rozvoj hrnčířství právě v této době nijak nepřekvapuje.
Keramika se vyráběla již dříve, nepoužívala se však tak široce a nevypalovala se. Dobře vypálená keramika je prakticky
nezničitelná a archeologové mohou získat při porovnávání střepů mnoho cenných informací. Dalším důležitým krokem vpřed
v oblasti techniky bylo v té době zpracování kovů. Zpočátku lidé uměli pouze zpracovat pomocí kamenných nástrojů měděné
nugety, které našli v přírodě První kovové výrobky tohoto typu objevili archeologové v jihovýchodní Anatólii v místě zvaném
Cayonu, nedaleko od dolů. v nichž se získávala měď v pozdějším období. Někdy po roce 7000 př. Kr. však lidstvo učinilo
převratný objev: čistý kov lze získat zahříváním rudy. Nejstarší známý kovový předmět vyrobený litím pochází rovněž z
Anatólie z doby kolem roku 5000 př. Kr. a přitom úrodné aluviální půdy na jihu oblasti. Vyšší výnosy uživily více lidí a
krajina, nazývaná později Sumer, se proměnila. V historických dobách tvrdily národy Mezopotámie, že jako první vzniklo
město Eridu. Podle babylonske Písně o stvoření světa
Kolem roku 7000 př. Kr. existovaly zemědělské komunity na většině území Blízkého východu. Byly však obvykle malé a
stejně jako dřívější komunity (s výjimkou Jericha v osmém tisíciletí př.kr.) spíše vesnického než městského typu. V západní
Anatólii však vzniklo před rokem 6000 př. Kr. výjimečné město Çatal Hüyük s více než 5000 obyvateli. I když dnes toto
město vypadá jako výjimečný jev, je možné, že naše vědomosti jsou v tomto směru nedokonalé a že v Anatólii existovalo v té
době takových měst více.
V Mezopotámii kolem roku 6500 př. Kr. však zavlažování umožnilo rozšířit pěstování zemědělských plodin také na suché,
rostlo město, všude byly vody. Tenkrát vzniklo Eridu. Archeologické výzkumy potvrdily starobylost města: v pátém tisíciletí
př. Kr. byla postavena malá svatyně, která již měla rysy obvyklé u pozdějších chrámů v oblasti Mezopotámie (například
oltářní výklenek a obětní stůl). Složitě opracované kamenné výrobky, keramika a kovové předměty nalezené v Eridu a na
jiných místech jsou důkazem celkové prosperity a čilých obchodních styků. V této oblasti vznikla první města na světě.

Zajímavost
ÇATAL HÜYÜK - MĚSTO Z MLADŠÍ DOBY KAMENNÉ
Nejbohatším zdrojem poznatků o životě lidí v dobách mladší doby kamenné na tomto území jsou vykopávky v anatolském
Çatal Hüyük, kde stávalo město již v 7. tisíciletí př. Kr. Prozkoumáno bylo celkem 14 vrstev s památkami pocházejícími
z období zahrnujícího šest staletí zhruba od roku 6800 př. Kr. Nejstarší vrstvy dosud nebyly prozkoumány. Základem
hospodářství města s 5000 obyvateli bylo zemědělství, specializovaná řemesla měla také svůj význam. Město obchodovalo
s obsidiánem (sopečným sklem), který snad pocházel z nedalekých sopek Dağ (DOLE) a Karaca Dağ. Lidé zde žili v
domech postavených z cihel a ze dřeva těsně jeden vedle druhého. Vstupovalo se do nich shora po žebříku. Vnitřek domu
se dělil na komoru a obytnou místnost s vestavěným nábytkem, obvykle lavicí a plošinami na spaní, sezení a práci, pod
nimiž byli pohřbíváni mrtví. Na jednom konci místnosti byla kuchyně s pecí a ohništěm.
Odborníci předpokládají, že některé budovy sloužily jako svatyně. Nebyly zde sice nalezeny žádné oltáře, bohatá výzdoba
místností malbami a reliéfy se symbolickými motivy i přítomnost sošek bohů však svědčí o tom, že se zde konaly
náboženské obřady. Obrazy bohů na stěnách vypovídají o slavnostech kultu býka, plastické hlavy býků najdeme i na
stěnách výklenků. Podle obrazů dravých ptáků hodujících na mrtvolách a podle nálezů lidských lebek v jedné ze svatyní
(malby v ní bývají považovány za obrazy kněží přeměněných v dravé ptáky) odborníci soudí, že se zde konaly nějaké
pohřební obřady.

První města
V letech 4000-3000 př. Kr. začali lidé v oblasti jižní Mezopotámie, později nazývané Sumer, zakládat první známá města.
Protože zdejší obyvatelé již používali zavlažovací systémy, dokázali vypěstovat více potravy, a mohlo zde tedy žít více lidí ve
větších komunitách městech. Rozvoj měst přinesl také převratné změny společenského, politického i hospodářského života.
když tedy zemědělství představuje ekonomickou základnu civilizace, není jí samo o sobě.
Důvody, pro které vlastně města začala vznikat, dosud plně nechápeme. Jistě zde však hrála svou úlohu řada faktorů. Každé
To přinášely řeky Eufrat a Tigris úrodné bahno a zemědělci museli budovat složitý systém kanálů, aby každoroční záplavy
udrželi pod kontrolou. To vyžadovalo promyšlenou organizaci dobrou spolupráci mnoha lidí. Půda poskytovala v různých
oblastech různou úrodu a společnost se začala diferencovat podle majetku do různých společenských tříd.
Již dříve se ve vesnicích díky dostatečně velkému přebytku potravy vyčlenili specializovaní řemeslníci. Náplavy v jižní
Mezopotámii zajišťovaly dosti značný přebytek potravy, a tak se zde mohlo specializovat hodně lidí. Komunity, v nichž se
vydělili zemědělci, řemeslníci, dělníci, obchodníci a dokonce i první úředníci, již nemohly existovat bez určitých zákonů a
bez mechanismů, jak tyto zákony prosazovat v praxi. Jinými slovy vznikly podmínky pro centralizované rozhodování a určitá
struktura, která rozhodnutí prosazovala v praxi.
S těmito dynamickými změnami ve společnosti souvisí také vynález písma, jímž se zaznamenávaly obchodní transakce
příjmy, výnosy, dodávky apod. Písmo se poprvé objevilo kolem roku 3300 př. Kr., nejstarší záznamy byly nalezeny v Uruku.
Písmo vzniklo z jednoduchých obrazů předmětů a čísel - vyvinul se složitější abstraktní systém. Psát však uměli pouze
písaři, kteří se díky tomu stali špičkou společnosti. První texty, které lze číst a které jsou napsány v určitém jazyce, jsou v
sumerštině.

2
Ve stejném období nastal i rozvoj stavitelského umění. Podle archeologických nálezů existovala v Sumeru koncem 4. tisíciletí
př. Kr. řada měst s ústředním chrámem nebo chrámovým komplexem a každé město mělo své hospodářské vedení
soustředěné kolem chrámu. Nejznámější je Uruk, v té době bylo však stejně významné také město Kiš. Možná bylo dokonce
významnější než Uruk.
O vzniku Nippuru mnoho nevíme, ve 3. tisíciletí př. Kr. však již byl nejvýznačnějším náboženským centrem. Každé město
spoléhalo na ochranu jiného boha, jemuž zasvěcovalo svůj hlavní chrám. Chrámový komplex dominoval městu jak fyzicky,
tak i ze společenského hlediska. Chrám vlastnil většinu půdy i dobytka. V chrámových školách se učili písaři - elita
společnosti. Písaři potom řídili chod společnosti ve městě.
Nejznámější z archeologických nalezišť na místě těchto starověkých měst, Uruk, dnes leží asi 20 km od Eufratu, jehož
rameno kdysi kolem města protékalo. Najdeme zde nejkrásnější příklad sumerského chrámu - Bílý chrám. Uvnitř byl
umístěn vyvýšený oltář a stůl pro zápalné oběti. Schodiště po straně umožňovalo přístup na střechu, kde se také odehrávaly
určité obřady. Z té doby pochází i barevná mozaika z hliněných kuželů. Kužely se zasazovaly do stěn tak, aby vytvářely
potřebný vzor. Najdeme je například ve dvoře v sousedství chrámu v Uruku. Překrásné sochařské práce z vápence a
mramoru, které vznikly v Uruku v pozdějších dobách, ukazují na velkou citlivost a velké technické umění zdejších obyvatel.

Zajímavost
NEDOCENITELNÉ HRNCE
Nejstarší známé hrnčířské výrobky byly nalezeny v Sýrii. Pocházejí asi z počátku 8. tisíciletí př. Kr. Nádoby byly vyrobeny
ručně a mírně vypáleny. V 5. tisíciletí užívali řemeslníci pomalý, ručně poháněný hrnčířský kruh, o tisíciletí později přišli
na to, jak kruh pohánět rychleji, a mohli začít vyrábět ve velkém.
Lidé žijící v komunitách usedlým způsobem života si hrnčířského řemesla velice vážili. Hrnčíři jim vyráběli nádoby na
vaření, na jídlo, pití i skladování potravin. Hrnčířské výrobky mají také nesmírnou cenu pro archeology. Keramická
nádoba se snadno rozbije, střepy jsou však prakticky nezničitelné a mohou nám poskytnout mnoho informací. Pomocí
chemického rozboru můžeme zjistit, odkud pocházela hlína, z níž byla nádoba vyrobena, střep nám prozradí leccos o typu
nádoby i o tom, jakým způsobem byla nádoba vyrobena, z výzdoby nádoby a úrovně dovedností hrnčíře můžeme vyčíst
hodně o činnosti a technické vyspělosti lidí, kteří nádobu zhotovili. A protože se způsob výroby a zdobení keramiky dosti
rychle mění, jsou hrnčířské výrobky užitečné také při rozlišování jednotlivých archeologických období.

Sumer a Akkad
Sumerské městské státy prožívaly dobu největšího rozkvětu v jižní Mezopotámii ve třetím tisíciletí př. Kr. Naše informace
o nich pocházejí z vykopávek chrámů a jejich okolí. Tato posvátná místa se často přestavovala a nasypané tely, neboli kupy
stavební sutí, jsou nápadné a přitahují zájem archeologů již od 19. století. O městech, která kdysi chrámy obklopovala, víme
jen málo, a možná proto přisuzujeme pod dojmem nálezů, které máme k dispozici, chrámům významnější úlohu, než jakou
měly. Byly to však jistě důležité, soběstačné organizace, které ekonomicky, í když ne politicky, vládly městu.
O uspořádání prvních sumerských království a politickém řízení prvních městských států toho mnoho nevíme. Království
se možná začala rozvíjet v dobách, kdy byli vojevůdci jakožto silní mužové, pověření tím, aby vedli ostatní v bojích o hranice
státu a v jiných sporech. Titul označující krále, lugal, znamená v překladu ,,velký muž", a pochází možná z doby, kdy králové
měli tuto funkci. Dějiny těchto prvních království jsou zcela jistě poznamenána téměř nepřetržitou válkou. Na obranu města
se pak musely stavět mohutné hradby. Rozvíjela se také vojenská technika.
Bohatství měst se při vzájemných bojích měnilo. Tato skutečnost se zřejmě odráží v ,,seznamu sumerských králů", který
pochází z pozdějšího období. Královská hodnost prý poprvé,,sestoupila s nebe" v Eridu, jednom z nejstarších měst. Po velké
potopě (o níž dosud nemáme žádné důkazy, i když to mohly být výrazně velké každoroční záplavy) panoval král i v Kiši,
později v Uruku. Do bojů prvních sumerských městských států se zapojovala také města Lagaš, Ur a Umma. Když král
Ummy Lugalzaggesi dobyl Uruk, stal se ,,králem země Sumerů" a stál v čele konfederace 50 měst.
Tato politická jednota neměla dlouhého trvání, protože asi v roce 2370 př. Kr. dobyl Sumer Sargon Akkadský. Legenda o
jeho narození se podobá legendě o zrodu mnoha hrdinů, například Mojžíše, je však z nich nejstaršího data. Matka prý
Sargona položila do košíku vymazaného asfaltem a poslala jej do proudu Eufratu. Košík vylovil jeden pastýř a chlapce
vychoval jako svého vlastního. Mladík se pak stal číšníkem krále města Kiš a později jej svrhl. Dobyl celou Mezopotámii,
části severní Sýrie a Elam na východě. Založil nové město Akkad, jež se stalo hlavním městem říše, a on sám i jeho následníci
mluvil semitským jazykem, který dnes nazýváme akkadština. Sumerské klínové písmo bylo upraveno tak, aby vyhovovalo
akkadštině, jež se stala úředním jazykem říše a později také převládajícím jazykem oblasti.
Sargonova dynastie nevládla dlouho, a i když byl Sargonův vnuk Narám-Sín také dobrým válečníkem a vládcem, trpěla
země jak vnitřními, tak vnějšími tlaky. Kolem roku 2200 př. Kr. ji dobyl horský národ přicházející z východu, Gutejci. Po
sto letech bezvládí založil Ur-Nammu třetí dynastii města Ur (asi 2112-2006 př. Kr.). Ur-Nammu i jeho nástupci byli velkými
válečníky a jejich století bylo stoletím prosperity. Vytvořili účinnou centralizovanou vládu, obnovili chrámy a podporovali
renesanci sumerské literatury a výtvarného umění. V roce 2006 př. Kr. však město Ur přemohli Elamité, národ z území
ležícího na východ od Sumeru, tam, kde je dnes Írán.

Zajímavosti
PRVNÍ PÍSMO
Nejstarší písemné zápisy na světě byly nalezeny v Uruku. Hliněné tabulky pocházejí asi z roku 3300 př. Kr. a obsahují
hospodářské záznamy. Byly to vlastně piktogramy: hlava býka znamenala býka apod. Podobný záznam vidíme také na
této pět tisíc let staré tabulce (DOLE). Tímto systémem nebylo možno předávat složité myšlenky, proto se z piktogramů
vyvinul systém písma na základě slabik. Obrázky vyjadřovaly jednoduché myšlenky ,,ústa" například znamenala také
,,mluvit" (aby se zabránilo zmatkům, byl zaveden znak zvaný determinativ, podle něhož se slovo zařazovalo do určité
třídy). Znaky se také kombinovaly: například znak úst a vody společně znamenal „pít".
Významný krok ve vývoji písma byl učiněn v okamžiku, kdy symbol slova začal zastupovat zvuk, nikoli význam. Obrázky
se postupně stávaly abstraktními symboly a sumerština se stala prvním jazykem, který byl zapsán pomocí slabikového
písma, které později převzali také Eblaité a Akkadové.

KRÁLOVSKÉ HROBY V URU

V letech 1922-1934 řídil britský archeolog Leonard Wooley z pověření Britského muzea a Pennsylvánské univerzity
vykopávky sumerského města Uru. Díky jeho práci jsme získali nejúplnější obraz sumerského města, jaký se až dosud
podařilo objevit. Archeologové našli pohřebiště s 1840 hroby, z nichž 17 mělo obzvlášť velký význam. Jen dva z nich však
3
 byly neporušené. Podle jmen králů Meskalamdu a Akalandu zjistili odborníci, že jde o královské hroby z doby kolem roku
2500 př. Kr. I kdybychom však neznali jména pohřbených, bylo by podle bohatství v hrobech obsaženého zřejmé, o jaké
hroby jde.
Pohřební komory byly také mnohem prostornější než v jiných hrobech a byly postaveny z cihel a kamenů. Vedle velikosti
a obsahu hrobky bylo pozoruhodné také to, že krále ve smrti doprovázelo služebnictvo (v počtu 3 až 75 osob). Odborníci
zjistili, že služebníci požili po vstupu do hrobky jed a seřadili se podle své hodnosti. U jedné služky našli archeologové
stuhu do vlasů v kapse, chtěla si ji zřejmě uvázat až později. Protože ostatní hroby byly porušené, není jasné, zda byl
tento způsob pohřbívání v Uru zvláštností, nebo zda se používal i v jiných sumerských městech.
V největší hrobce bylo nalezeno 74 koster a tři harfy (dvě stříbrné a jedna zlata) K nejzajímavějším nálezům patřila
přilba krále Mekalamdu, která se podobá přilbám vojáků Eannata I. z Lagaše namalovaným na stéle s dravými ptáky.
Mozaiková standarta z Uru", jež pravděpodobně byla ozvučnou skříňkou harty, je vyzdobena mušličkami a lapisem lazuli
pokládaným do živice. Na jedné straně (VLEVO DOLE) jsou scény z válečného života, válečné vozy, vojáci V horní části
předstupují před krále zajatci, král je zobrazen o mnoho větší než ostatní. Na druhé straně standarty jsou obrazy ze
slavnosti, jež asi následovala po vítězství. Zpěvák, který je snad slepý drží v ruce harfu podobnou harfám nalezeným v
hrobce.
Našlo se také mnoho šperků, náhrdelníků. Čelenek a kruhů do vlasů, vyrobených ze zlata nebo stříbra a zdobených
lapisem lazuli, karneoly a acháty. Město Ur muselo být zřejmě velmi bohaté, aby mohlo dovážet tyto drahocenné
předměty ze vzdálených mist, například z údolí řeky Indus a z Afghánistánu (lapis lazul) Nevime, odkud pocházelo zlato,
jistě však ne
ze Sumeru, protože v Sumeru nevznikl zadny ze zlatých výrobků.

Kupci
Ještě dříve, než Elamité kolem roku 2000 př. Kr. dobyli město Mezopotámie kočovné ze a za braly zde rozsáhlé území. Tito
noví příchozí, kteří se obvykle ztotožňují s biblickými Amority, nakonec převzali vládu nad ně- kolika městy, například nad
městem Mari na horním toku řeky Eufrat, nad Aššurem, ležícím o něco severněji, a nad Babylonem, kde vládla dynastie
Amoritů po r. 1900 př. Kr. Babylon (,,brána bohů") byl v té době malým provinčním městem, za vlády Cham- murabiho
(1792-1750 př. Kr.), který Mezopotámii na krátkou dobu pod nadvládou Babylonu sjednotil, však Babylon získal na
významu.
Informace o Chammurabiho diplomatických a obchodních stycích s ostatními městy v oblasti Mezopotámie nám přinesl
soubor dopisů nalezených v Mari (dnešní Sýrie). Při vykopávkách zde bylo nalezeno více než 13 000 tabulek s klínovým
písmem. Prozradily mnoho zajímavého o mezinárodní situaci v prvních 30 letech Chammurabiho vlády a o uzavírání
spojenectví s ostatními vý- znamnými městy proti společným nepřátelům. Chammurabi byl těmto nepřátelům více než
mocným soupeřem a kolem r. 1750 př. Kr. zničil Babylon město Mari.
Prosperita Mari, podobně jako prosperita města Ebla ležícího o něco západněji, závisela na obchodě. Mari bylo založeno
někdy ve třetím tisíciletí a v sumerském období nabylo na významu. Jak bohatá města na jihu rostla a potřebovala suroviny,
například stavební dřevo, kámen, kovy ze západu, začal se rozvíjet obchod se Sýrií. Město Ebla například ovládalo obchod
se dřevem, zatímco Mari bohatlo z daní z říční dopravy.
Dopisy nalezené v Mari poskytují informace o složité politice různých králů Amoritů, trosky zdejšího paláce zase vypovídají
o životě bohatých vládců města. Prozrazují sumerský vliv - palác byl postaven z hliněných cihel, přízemí bylo rozděleno do
více než 260 místností a ještě další místnosti se nacházely v patře. Uprostřed byl veřejnosti přístupný dvůr a další nádvoří,
určené pouze pro vládce a jeho rodinu. Z malovaných úlomků omítky soudíme, že místnosti měly barevnou výzdobu. Na
jednom z těchto úlomků, pocházejícím z doby vlády posledního krále, Zimri-Lima, vidíme býky vedené k obětování v chrámu.
Stěny byly vyzdobeny také mozaikou z mušliček, která byla v sumerském období oblíbená. Palác byl více než tři staletí
neustále přistavován. Poblíž paláce stával chrám a za ním pak soukromé domy. Město rozložené na ploše zhruba 1 kilometru
čtverečního obklopovala mohutná zděná hradba. K soupeřům města patřil podle dopisů nalezených v Mari také amoritský
vládce Aššuru, hlavního města asyrské říše (na severu Mezopotámie). Jiný soubor dokumentů, mezi nimiž bylo nalezeno i
mnoho dopisů, nám poskytuje informace o životě několika generací asyrských obchodníků. Tyto tabulky byly nalezeny v
Anatólii na místě asyrské kupecké kolonie na okraji města Kaneš, jemuž vládl místní vládce. Obchodníci z Aššuru
obchodovali v období asi od r. 1950 do r. 1750 př. Kr. s několika podobnými městy. Karavany černých oslů vozily textil a cín
přes pohoří Taurus asyrským překupníkům bydlícím v kupeckých koloniích. Zboží se potom prodávalo na místě a zisk ve
zlatě a stříbře se posílal zpět do Aššuru.

Zajímavost
BOHOVÉ A BOHYNĚ BLÍZKÉHO VÝCHODU
Obyvatelé starověkého Blízkého východu uctívali mnoho bohů. Zpočátku uctívali přírodní jevy, později však nebe, vítr,
vodu, zemi a jiné živly personifikovali. Personifikovaní bohové si však často uchovali prvky původních bohů, například
paprsky vycházející z ramenou boha slunce, blesk v rukou boha nebe Ba'ala. Uctívání základních přírodních sil možná
odráží také tendence kananejských kultů nezobrazovat bohy.
Určití bohové patřili k určitým místům. Někteří z nich získali na významu, když město získalo větší moc, například
babylonský bůh Marduk. Různá božstva, která prý bydlela v chrámech pro ně ve městě postavených, měla své zvláštní
Kulty a obřady. Lidé jim v chrámech sloužili a vládcové města byli prostředníky mezi těmito bohy a lidmi.
V Mezopotámii bylo důležitou součástí náboženství věštění. Aby si lidé získali přízeň bohů, obětovali jim zvířata a u
fénických potomků Kananejců byly nalezeny i důkazy o obětování dětí. Starověcí lidé byli v záležitostech náboženství
většinou tolerantní a obvykle ztotožňovali bohy svého města s bohy jiných měst, takže se jeden bůh objevuje pod různými
jmény. Bůh nebe se tak u Sumerů jmenoval An, u Akkadů Anu, u Asyřanů Adad, u Kananejců Ba'al, u Aramejců Hadad
a u Churitů Tešub.

Anatólie a Chetité
Ve 2. tisíciletí př. Kr. získali velkou moc nad Blízkým východem Chetité. V průběhu čtyř staletí ovládali různě velká území
této oblasti a s úspěchem čelili hegemonii Egypta nad Sýrii, až krátce před r. 1200 př. Kr. došlo k pádu jejich říše. Ze svého
hlavního města Chattušaš (dnes Boğazköy) ve střední Anatólii vládli říši, jejíž dějiny se vyznačovaly střídáním období
rozkvětu a období úpadku. Říše Chetitů se v některých obdobích zmenšila pouze na území města Chattušaš a jeho
bezprostřední okolí.

4
Město Chattušaš bylo původně městem Chattijců, národa, o němž toho mnoho nevíme. Ovlivnil však do značné míry kulturu
Chetitů. Původ národa Chetitů je nejistý a památky z nejstaršího období jsou jen zlomkovité. Kolem r. 1800 př. Kr. však
chetitský král Anita dobyl město Chattušaš, zničil je a proklel a zakázal svým následníkům, aby zde sídlili. Ti se však jeho
přáním neřídili a za Chammurabiho (1792-1750 př. Kr.) ve městě, založeném na vysokém ostrohu, Chetité žili.
Z chetitských archivů pocházejících zhruba z r. 1650 př. Kr., nalezených v Chattušaš, jsme se dozvěděli, že Chetité hovořili
indoevropským jazykem. Většina textů, které se týkají historie, politiky, právnických záležitostí, literatury a náboženství,
byla napsána v chetitštině klínovým písmem na hliněných tabulkách. Byly zde nalezeny také tabulky se záznamy v jiných
jazycích, například v akkadštině, která v oněch dobách bývala jazykem diplomatů.
Za krále Chattusily I. (asi 1650 př. Kr.) dobyli Chetité severní Sýrii, přes kterou vedly důležité obchodní cesty a která
umožňovala přístup k přístavům Byblos a Ugarit na pobřeží Středozemního moře. Později ji Chetité ztratili a opět získali.
Kolem r. 1550 př. Kr. Mursilis I. dobyl a zničil Babylon a přispěl k pádu Chammurabiho dynastie. Poté zabrali část území
Chetitů Mitánci a téměř celé století byla chetitská říše podstatně slabší. Po nástupu krále Suppiluliuma v r. 1380 př. Kr. se
moc Chetitů opět upevnila a v příštím století nastal nový rozkvět jejich říše. Znovu dobyli Sýrii a vládli prostřednictvím
vazalských států silným městům Karchemiš a Alalak. V té době uzavřeli také spojenectví s městy Ugarit a Alalak.
Po otevřeném střetu Chetitů s Egyptem v nerozhodné bitvě u Kadeše byla o několik let později, kolem r. 1269 př. Kr.,
podepsána mírová smlouva. Egypt v ní omezuje svůj zájem na Palestinu. Kupodivu se dochovaly obě verze smlouvy - jak
chetitská (v akkadštině), tak egyptská. Mír trval až do rozpadu chetitské říše krátce před r. 1200 př. Kr. Nevíme, proč se
říše náhle rozpadla, její pád je však pravděpodobně spojen s nástupem mořských národů" a s vnitřními zmatky, jež způsobili
nájezdníci ze severu (Kaškové, obvykle ztotožňovaní s Frýgy ze severozápadní Anatólie). Nemáme žádné důkazy o tom, že
by Chetité byli tak mocní díky svému monopolu na výrobu železa. Na jejich válečných úspěších však měli velký podíl koně
a válečné vozy. Chetitský král velel armádě a vydržoval na feudálním základě početné pěší vojsko a svou osobni gardu. Byl
také nejvyšší soudní instancí a nejvyšším knězem. V této své úloze také býval nejčastěji zobrazován. Chetitské královny
byly sine a nezávislé.
Chetité se tak odlišovali od svých východních sousedů - i přesto, že částečně přejali cizí kulturu. Písmo Chetitů pochází z
Mezopotámie podobně jako určitá část jejich literatury, zatímco v náboženství se projevovaly vlivy Churritů. I po náhlém
úpadku He přežívaly některé rysy chetitského světa po dobu tři staletí v malých novochetitských královstvích na
jihovýchodě Anatólie a severní Sýrie.

Zajímavost
HUGO WINKLER V CHATTUŠAŠ
V říjnu roku 1905 zahájil německý asyriolog dr. Hugo Winkler vykopávky v Boğatzköy severně od tureckého hlavního
města Ankary. Cesta z Ankary na místo výzkumů trvala pět dní a nocí, v nichž byli cestovatelé sužování hmyzem, a
Winkler si nepřestával stěžovat. V prvním týdnu práce neustále pršelo a archeologické naleziště se proměnilo v moře
bláta. Přesto našel Winkler 34 úlomků hliněných tabulek. V roce 1906 práce s úspěchem pokračovaly a výsledek nakonec
předčil všechna očekávání: bylo nalezeno více než 10000 tabulek s klínovým písmem a vykopána část města. Mnoho
tabulek bylo napsáno v akkadštině a Winkler zjistil, že jde o dopisy mezi Egyptem a chetitským králem. Bylo mu jasné,
že našel královský archiv Chetitů a že Boğatzköy je vlastně chetitské hlavní město Chattušaš.
Winkler byl při práci s těmito tabulkami vážně nemocný, práci však nepřerušil. V roce 1907 publikoval výsledky: přeložil
mnoho tabulek z akkadštiny, velký počet jich však ještě zbýval Texty byly totiž napsány v jazyku, který odborníci ještě
neuměli číst. Po Winklerově smrti v roce 1913 však mladý učenec Bedřich Hrozný chetitský jazyk rozluštil a zjistil, že
patří do skupiny indoevropských jazyků (kam patří většina současných evropských jazyků), a že je z této skupiny snad
nejstarší.

Starověká diplomacie
V období mezi roky 1600 a 1200 př. Kr. se mocné říše Blízkého východu dohadovaly o vládu nad tímto důležitým územím
vojenskými i diplomatickými prostředky. V té době byli rovnocennými soupeři Kassité v Babylonii, Mitánci ve východní Sýrii
a Palestině, Egypťané v Palestině a jižní Sýrii, Asyřané v severní Mezopotámii a Chetité v Anatólii a severní Sýrii.
Říše zvaná Mitanni prožívala období největšího rozkvětu mezi léty 1430 a 1350 př. Kr. Zabírala tehdy území od pohoří
Zagros po Středozemní moře. Hlavní město říše, Vaššukani, dosud nebylo objeveno, leželo však někde v oblasti nazývané
Nairi, východně od velkého oblouku řeky Eufrat. Bydleli zde především Churrité, vládnoucí aristokracii však zřejmě
představovali Indo-árijci. Jedním z důvodů rozkvětu této říše v uvedeném období bylo užívání válečných vozů se dvěma koly,
tažených koňmi. Říše nakonec podlehla útokům svých bývalých vazalů v Asýrii a Chetitů. Po nájezdu Chetitů na Babylon
kolem r. 1550 př. Kr. a po pádu Chammurabiho dynastie vládl v Babylonii národ nejistého původu, Kassité. Poprvé se v
historických záznamech objevují kolem r. 1700 př. Kr., obvykle jako odborníci na obchod s koňmi. Koně tehdy začínali
významně proměňovat způsob vedení válek. Jeden z vůdců Kassitů se zmocnil trůnu, když Chetité obsadili Babylon. Z
kassitského období máme jen málo památek, Babylonie však v té době (400 let) bývala zřejmě velice stabilní. Hlavní město
bylo přeneseno na strategicky výhodné místo zvané Dur-Kurigalzu, které bylo až doposud prozkoumáno jen částečně. V
prvním tisíciletí existence Babylonie vládli jejímu území Sumerové. Po pádu třetí dynastie v Uru kolem roku 2000 př. Kr.
získala Asýrie nezávislost a její obchodníci obchodovali s Anatólií. Amoritský vládce Šamšiadad I. se stal králem Asýrie v r.
1814 př. Kr. Asýrie tehdy ovládala většinu severní Mezopotámie, včetně města Mari, které-
ho se později znovu zmocnil místní vládce. Za vlády Chammurabiho dobyla Babylonie Asýrii, která tehdy postupně slábla a
přecházela pod kontrolu vládců říše Mitanni. Jejich vláda však neměla dlouhého trvání.
V tomto období se klínové písmo, které se již dříve rozšířilo na většině Blízkého východu, stalo mezinárodním písmem.
Akkadština se stala jazykem diplomacie. V archivu nalezeném na archeologickém nalezišti Tell el-Amarna v Egyptě (str.
52-53) byly objeveny tabulky s klínovým písmem ze 14. stol. př. Kr., obsahující dopisy mocných králů tohoto území. Často si
vyměňovali dopisy a dary, někdy si také brali za manželky dcery druhých vládců. Po určitou dobu byl na Blízkém východě
nejmocnější egyptský faraon, za vlády Achnatona (1379—1362 př. Kr.) však Egypt svou pozici ztratil. Tabulky z archivu
nalezla v roce 1887 venkovanka, která hledala staré cihly na hnojení pole. Když je spatřili odborní- ci, bylo jim rychle zřejmé,
že jde o korespondenci ,,ministerstva zahraničí" faraona Achnatona. Byly zde však také starší dopisy přivezené
pravděpodobně z Théb při přenesení hlavního města. Z tabulek se dozvídáme mnoho zajímavého o mezinárodních
záležitostech oné doby. Chetité z Anatólie zlomili moc říše Mitanni a jednali s vazaly Egypta v Sýrii. Loajální vazalové žádali
Egypt o pomoc, Achnaton však zřejmě jejich žádosti ignoroval. Na konci jeho vlády pak egyptské království Sýrii ztratilo a
nikdy ji už nezískalo zpět.
5
Sýrie, Palestina a Levanta
Asi od r. 1650 př. Kr. byla historie Sýrie, Palestiny a Levanty (pobřežní území od Egypta po Anatoli) úzce spojena s historii
sousedních mocných říši. Egypt na jihu, chetitská říše na severu a mitánská říše na východě toužily po prosperujících
městských státech této oblasti i po obchodních stezkách, které tyto státy ovládaly. Území bylo obydleno semitskými národy
Amoritů a Kananejců, které i přes rozdíly v kultuře hovořily vlastně stejným jazykem. Kananejci, kteří obývali Levantu a
Palestinu a byli pravděpodobně potomky starších Amoritů, se dostali díky obchodním stykům pod vliv egyptské kultury.
Severněji usídleni Amorité byli zase ovlivněni mezopotámskou a churritskou kulturou díky obchodu východ - západ mezi
údolím řeky Eufrat a Středozemnim mořem.
Staré syrské město Ebla (jižně od Aleppa) je známé z akkadských textů z konce 3. tisíciletí př. Kr. Archivni texty nalezené
v Eble - některé z nich psané klínovým písmem v eblajštině, jež je nejstarší známou formou psaného západosemitského
jazyka naznačuji, že Ebla bývala kolem r. 2500 př. Kr. kvetoucím obchodním městem. Jeho obyvatelé jsou předchůdci
nomádského národa Amoritů, který se dříve považoval za nejstarší semitský národ v Sýrii. Kolem r. 2000 př. Kr. dobyli
Amorité Eblu a kolem r. 1800 př. Kr. existovalo v Sýrii a Palestině několik amoritských království, například Byblos a
Ugarit. Největším královstvím byl Jamchad (Aleppo), který pomocí místních vládců ovládal oblast od pohoří Taurus až po
řeku Eufrat.
Na počátku 16. stol. př. Kr. zničili Chetité Aleppo, které později přešlo pod kontrolu churritských Mitánců. Churrité,
nesemitský národ pocházející možná z východní Anatólie, se v Sýrii dostali na počátku druhého tisíciletí př. Kr. až k Alalaku,
jejich království Mitanni však vzniklo teprve v 16. stol. př. Kr. V r. 1480 byl Alalak vazalem země Mitanni, jež v té době
byla spojena s Egyptem. Pozdější snížení egyptského vlivu v Sýrii umožnilo chetitskému králi Suppiluliumovi (1380-1346
př. Kr.) porazit zemi Mitanni a její vazaly, Aleppo a Alalak. Na konci století ovládali Chetité většinu tohoto území, včetně
Ugaritu, který býval také vazalem Egypta. Egypt měl již dávno obchodní styky s Levantou a v době od r. 1900 do r. 1788 př.
Kr. měl těsné obchodní spojení s Byblosem. Předměty nalezené v královských hrobech ve městě Byblos například vypovídají
o počátcích egyptského vlivu na kulturu Kananejců / Amoritů (ten můžeme rovněž pozorovat později i u Féničanů, kulturních
potomků Kananejců).
Asi dvě staletí do r. 1570 vládli Egyptu Hyksosové. Po jejich porážce nastoupili v Egyptě silní vládcové, kteří kolem r. 1525
měli pod kontrolou Palestinu, Levantu a část Sýrie až po řeku Eufrat. Mír v této oblasti však nastal teprve po taženich
Amenophise II. (Amenhotep, 1450-1425 př. Kr.) proti zemi Mitanni. V době hegemonie Egypta kvetl obchod. Kanaán a Sýrie
obchodovaly se stavebním dřevem, barvenými látkami, nádobami na vino a olej, kovovými výrobky a dobytkem. Za
Achnatona (1379-1362 př. Kr.) však Egypt ztratil velká území. Nikdy je již neziskal zpět, i když se o to později velmi snažil.
Asi v r. 1269 podepsal Egypt mírovou smlouvu s chetitskou říši. Úpadek Egypta dostoupil takové míry, že se kananejská a
syrská města mohla rozvíjet podle svého.

Zajímavosti
BYBLOS A SPOJENÍ S EGYPTEM
Starobylé přístavní město Byblos bohatlo díky obchodu, zvláště obchodu s Egyptem, kam vyváželo od r. 2600 př. Kr. a
možná ještě dříve stavební dřevo. Vztahy s Egyptem byly později ještě těsnější a měly dlouhodobý vliv na umění a kulturu
města. V královských hrobech byli pohřbeni místní amoritští vládci s egyptskými předměty, například s obsidiánovou
krabičkou zdobenou zlatem, na níž je stříbrnými hieroglyfy napsáno jméno faraóna Amenemheta IV. (1798-1740 př.Kr.).
Zlatý pektorál v podobě boha Hóra byl pravděpodobně vyroben přímo ve městě - má sice egyptský vzhled, avšak
podrobnosti ve zpracování jsou kananejské. U chrámu byly nalezeny předměty vyrobené v amoritském stylu, například
zlatá pochva na dýku s rukojetí ze slonoviny, na niž tři muži hlídají zvláštní stádo zvířat - kozu, lva, paviána, psa a rybu.
V mezopotámských textech se o městě hovoří v r. 2100 př. Kr., asi o 400 let později prodávalo městu Mari látky
a oblečení, bezpochyby barvené purpurovým barvivem, jež později proslavili Féničané. Byblos měl obchodní styky také s
Krétou.

UGARIT A OBCHOD
Přístav Ugarit na syrském pobřeží byl podobně jako Byblos důležitým obchodním střediskem. Také on byl na počátku
druhého tisíciletí pod vlivem Egypta. Období největšího rozvoje prožíval v čase míru mezi zemí Mitanni a Egyptem,
kterému byl jmenovitě podřízen. Uznával však také chetitskou nadvládu a při svých obchodech se podobně jako všechna
levantská města příliš neřídil tím, která mocná říše je právě nejmocnější. Navázal také obchodní styky s Mykénami (str.
96-99). Většinu svého bohatství získal díky obchodu s kyperskou mědí a kovovými výrobky. Vyváželo se odtud rovněž
purpurové barvivo z plžů ostranek, sůl a obilí.
Archiv nalezený v Ugaritu obsahoval texty v několika jazycích, některé z nich psané klínovým abecedním písmem.
Najdeme v nich informace o ugaritských bozích a mýtech, které nám vysvětlují kananejské náboženské obřady. Město
pravděpodobně zničily mořské národy" kolem roku 1200 př. Kr.

Národy známé ze Starého Zákona

Kolem roku 1200 př. Kr. chetitská říše náhle zanikla a města na východním pobřeží Středozemního moře pustla. Některá z
nich, například kananejské město Ugarit na pobřeží Sýrie, byla zcela opuštěná. Odborníci soudí, že tyto zmatky způsobily
tlupy nájezdníků z moře, kterým se říká ,,mořské národy". Není to sice jisté, je však možné, že tyto národy mají také vztah
ke zničení Tróje a mykénských měst. Z egyptských zápisů víme, že tito nájezdníci dvakrát napadli Egypt a v obou případech
byli odraženi podruhé to bylo asi v r. 1186 př. Kr.
Část nájezdníků se zřejmě usadila na egyptském pobřeží a později se z nich stali námezdní vojáci. Jiná skupina se usadila
kolem Gazy v jižním Kanaánu-jsou to známí Pelištejci (Filištini), podle nichž byla oblast pojmenována Palestina. Zbytky
jejich zbraní potvrzují vyprávění Starého zákona, že tito lidé bojovali dlouhými oštěpy a že to byli divocí bojovníci.
Není jasné, co se dělo na Blízkém východě století před rokem 1000 př. Kr., nemáme ani žádné archeologické nálezy z tohoto
období. V období, z kterého už zase archeologické nálezy máme, vypadal Blízký východ poněkud jinak. Dřívější mocnosti,
například Egypt, Babylonie a Asýrie, byly již slabší, a Chetité z politické mapy zcela vymizeli. V oblasti Sýrie a Palestiny se
usadily nomádské kmeny a postupně zde vznikaly malé státy. Této oblasti však vždycky vládli silnější sousedé, a proto také
tyto malé státy později přemohla Asýrie. Přesto znamenaly přínos pro budoucí společnosti.
V Sýrii a kolem řeky Eufrat se usadili nomádští Aramejci. V 9. stol. př. Kr. se jejich království rozšířilo i na asyrské území.
Nejvýznamnější z těchto království však bylo království města Damašek, které vedlo neustálé spory s Izraelem. Nakonec

6
podlehlo v r. 732 př. Kr. Asýrii. Po Aramejcích zůstal v této oblasti především jejich jazyk, který se dlouhou dobu používal
na Blízkém východě jako společný jazyk mnoha národů. Teprve od 7. stol. po Kr. jej nahradila arabština. Aramejci odvodili
své písmo z fénické abecedy (str. 30-31). Protože se snadno psalo, vytlačilo brzy klínové písmo. Aramejsky se hovořilo také
v době, kdy žil Ježíš Kristus, a v aramejštině byly původně napsány některé části bible.
Severně od území Aramejců se utvořily tak zvané novochetitské státy. Ležely částečně na území Sýrie a zasahovaly do
jihovýchodní Anatólie. Novochetitské se nazývají proto, že jejich svět vykazuje některé společné rysy se světem dřívějších
Chetitů. Tyto národy rovněž v 9. stol. pohltila asyrská říše a odborníci soudí, že Asyřané převzali některé jejich tradice ve
stavitelství. V asyrských palácích se například v té době začaly objevovat první kamenné reliéfy.
Z bible známe historii usazení hebrejských kmenů ve starověkém Kanaánu, jejich konfliktů se sousedními národy i rozdělení
Davidova a Šalomounova království na dva státy, Izrael a Judu. Od 8. stol. př. Kr. se dějiny a zákony těchto národů
zapisovaly a uchovávaly a některé zápisy se pak staly součástí bible - Starého zákona. I když Hebrejové hráli na Blízkém
východě poměrně nevýznamnou úlohu, stalo se jejich náboženství zvané judaismus (první náboženství na světě, jež uznávalo
jediného boha) základem křesťanství a islámu. Toto jejich trvalé dědictví mělo nesmírný vliv na dějiny a kulturu Západu.

Féničané
Jednotlivé národy žijící na východním pobřeží Středozemního moře udržovaly vzájemné spojení po moři. V nejstarším
egyptském historickém dokumentu najdeme záznamy o dovozu ,,čtyřiceti cedrových lodí" za vlády faraona Sneferu (Snofrev,
asi 2950 př. Kr.). Tento zápis se bezpochyby týká proslavených libanonských cedrů, které byly jedním z prvních druhů zboží
prodávaného národy z tohoto pobřeží. Ještě mnohem později, v 1. tisíciletí př. Kr., vyváželi Féničané cedrové dřevo a olej,
byli však v té době zároveň také nejlepšími dopravci, námořníky a řemeslníky v celé oblasti. Byl to semitský národ. Sami
sebe nazývali Kinahu neboli Kananejci (Kanaánci) podle jména celé oblasti, i když svá města zakládali na úzkém pásu
pobřeží dnešního Libanonu. Řekové jim říkali Phoinikes (odtud české pojmenování Foiničané) ,,purpuroví lidé", snad proto,
že jejich nejvyhledávanějším zbožím byly purpurově zbarvené látky z Týru. Purpurové barvivo Féničané získávali z
mořských plžů rodu Murex (ostranky) a dokázali tkaninu zbarvit jemně růžově i hodně fialově. Tmavý purpur měla později
v oblibě římská aristokracie.
Fénická města byla samostatná, městské státy však čas od času uzavíraly různá spojenectví. Největší z měst byl Týros,
prosperovala však i jiná města, například Byblos a Aradus. Féničané svá města stavěli pokud možno na výběžcích pevniny
do moře nebo na ostrovech při pobřeží. Jejich obyvatelé žili v patrových domech s balkóny, město obklopovaly vysoké
kamenné hradby s věžemi. Féničané uměli skutečně dobře stavět a v 10. stol. př. Kr. si je najal například Šalomoun na
stavbu slavného chrámu v Jeruzalémě.
Féničané se vyznali i v jiných řemeslech a jejich předměty ze slonoviny zdobené vyřezáváním, sklo, šperky a kovové výrobky
se našly na mnoha různých místech, od Mezopotámie až po Španělsko. Jejich řezby ve slonovině zdobily například palác
postavený izraelským králem Omrim v jeho hlavním městě Samaře a velká sbírka výrobků ze slonoviny, z nichž hodně bylo
vyrobeno ve fénickém stylu, se našla také v asyrském hlavním městě Nimrudu. Byla to válečná kořist Asyřanů. Slonovinou
se často zdobil nábytek a někdy se slonovina ještě přikrášlovala zlatem. Podle některých historiků mají pozdější řecké
kultovní sochy z pozlacené slonoviny svůj původ u Féničanů.
Féničané vyráběli zboží na export, působili však také jako překupníci. Fénické lodě vyjížděly pro kovy již od 10. stol. př. Kr.
Zpočátku těžili měď na Kypru, kde založili kolonii Kition. Později nalezli ve Španělsku bohaté ložisko stříbra a založili zde
Gades, dnešní Cadiz. Nejslavnější z jejich kolonií však bylo Kartágo. Podle tradice je založili lidé z Týru v r. 814 př. Kr. Toto
město legendární královny Dido bývalo původně místem pravidelné zastávky na daleké cestě do Španělska, postupně se
však rozrostlo ve velké město a zastínilo dokonce i samotný Týros. Porazili je teprve Římané v punských válkách (str. 128-
129), jež skončily r. 146 př. Kr.
Největším přínosem Féničanů však bylo abecední písmo. Tento systém psaní začali nejprve užívat Kananejci ve 2. tisíciletí
př. Kr. a féničtí obchodníci jej šířili všude, kam se svým zbožím zajížděli. přejali je od nich Řekové, kteří je mírně upravili,
aby vyhovovalo jejich jazyku. Římané později řeckou abecedu upravili a římská abeceda je základem dnešního západního
písma.

Zajímavosti
PRVNÍ ABECEDY
Abecední písmo vzniklo v Levantě kolem r. 1600 př. Kr. V abecedním systému znamená každý znak zvuk a nikoli pojem
jako v dřívějších piktogramech, takže bylo možné podstatně snížit počet znaků potřebných pro písemnou komunikaci. Ve
městě Ugarit (dnešní Sýrie) se kolem r. 1400 př. Kr. používala klínová abeceda s 32 symboly a ve stejné době byly také
učiněny pokusy zjednodušit systém egyptských hieroglyfů. Na počátku 10. stol. vznikl nejstarší známý kananejský
abecední systém jeho důkazem je nápis na sarkofágu vládce Týru Ahirama. Tomuto méně známému kananejskému
systému je příbuzná abeceda Féničanů i první hebrejská abeceda. Když tento systém psaní přejali Řekové, zavedli nové
znaky a upravili již existující tak, aby vyjadřovaly samohlásky, protože kananejský systém znal pouze souhlásky.

Asyrská říše
Prvním národem, který sjednotil většinu Blízkého východu v jediné říší, byli Asyřané. I když jak Chetité, tak také Egypťané
rozšiřovali své teritorium, ovládali své poddané pomocí vazalských králů. Asyřané však vytvořili systém provincií. Asyrská
říše se od těchto dřívějších expanzí lišila také co do rozsahu svých vítězství a vysoké organizovanosti systému vlády.
Srdcem Asýrie byla oblast severní Mezopotámie kolem řeky Tigris. Asyřané postavili své svatyně v hlavním městě Aššuru
a v Ištařině městě Ninive již kolem r. 3000 př. Kr. V prvním tisíciletí existence Asýrie, která ležela na důležitých obchodních
cestách do Anatólie, se ještě projevovala nadvláda Sumeru. Asi v r. 1814 př. Kr. však nastoupil na trůn amoritský král
Šamšiadad I. a Asyřané ovládli většinu severní Mezopotámie. Jejich moc později (za vlády Chammurabiho, 1792-1750 př.
Kr.) omezila Babylonie a později asyrskou říši ovládla říše Mitanni.
Po skončení doby slávy chetitské říše kolem r. 1200 př. Kr. a zmenšení moci Egypta vyplnila asyrská říše politické vakuum,
stala se převládající mocností a získala zpět území, které zabrali Aramejci. Za krále Aššurnasirpala II. (883-859 př. Kr.)
získala nová území. Za tohoto vládce a za jeho nástupce Salmanassara III. (858-824 př. Kr.) ležely hranice Asýrie na řece
Eufrat a království severní Sýrie byla vazaly Asýrie. Vzpoura v Asýrii na konci Salmanessarovy vlády pomohla království
Urartu, ležícímu severovýchodně od asyrské říše, rozšířit území a ovládnout východní obchodní cesty a syrské vazaly, kteří
byli pro Asýrii zdrojem dělníků, kovů a koní z Malé Asie. První polovina 8. stol. př. Kr. se vyznačovala slabostí centrální

7
vlády. Provinční vládci tehdy jednali, jako by byli skutečnými nezávislými vládci. V r.745 př. Kr. nastoupil na trůn
Tiglatpilesar III. a začalo století největšího rozmachu Asýrie. Tento vládce chtěl vyřešit dlouhodobé spory o hranice s
Babylonií, prosazoval nároky Asýrie a posunul hranici dále k jihu. Později se zmocnil Babylonu a v r. 729 se stal jeho králem.
Podnikl vojenské tažení proti království Urartu, tohoto soupeře však přemohl až Sargon II. (721-705 př. Kr.). Tiglatpilesar
se na západě zmocnil syrských států a podřídil je přímé asyrské vládě. Později se zmocnil Damašku a vytvořil z něho a z
některých částí Izraele asyrské provincie. Při každé vojenské expanzi se od té doby vždy uplatňovala přímá provinciální
vláda. Za vlády Sennacheriba (704-681 př. Kr.) vytáhli Asyřané do Palestiny, porazili pobřežní města, zatlačili Egypt, projeli
Judu a oblehli Jeruzalém. I když se Jeruzaléma nezmocnili, museli jeruzalémští zaplatit útočníkům vysoké daně. V
Babylonii opět vypuklo povstání. Sennacherib vytáhl proti Babylonu a zmocnil se ho. Jeho syn Assarhaddon (680-669 př.
Kr.) však Babylon znovu vystavěl a uzavřel vazalské smlouvy s vládci stále mocnějších Médů, protože si uvědomil, že Médové
mohou být jeho spojenci proti starému nepříteli Babylonie, Elamitům. (Elamity nakonec porazil Assarhaddonův nástupce
Aššurbanipal v r. 647 př. Kr.) V r. 675 př. Kr., za vlády faraóna Taharky, napadl Assarhaddon Egypt, dobyl město Memfis
a prohlásil se králem. Když však později odtáhl, zmocnil se vlády opět Taharka. Největšího územního rozmachu dosáhla
asyrská říše v době, kdy Aššurbanipalova armáda dobyla egyptské město Théby (668-627 př. Kr.). Ozvěny těchto
převratných událostí najdeme v bibli. Potomci také označovali Asyřany přívlastkem ,,výbojní“ nebo „,bojovní“ dávno před-
tím, než sir Henry Layard v 19. stol. vykopal mnoho asyrských reliéfů se scénami z válečných tažení. Tuto představu potvrdil
také například básník Lord Byron ve své básni,, Sennacheribův pád“. Představa Asyřanů jako nenasytných dobyvatelů je
částečně pravdivá. Jejich vazalové museli přísahat poslušnost a platit daně, tresty za neposlušnost pak byly opravdu kruté:
když se Asyřané zmocnili města, vyplenili je a někdy zcela zničili; pokud je nezniči- li, odvedli často jeho obyvatele do jiného
kouta své říše.
Navzdory této své pověsti válečníků si však Asyřané vážili také umění. Když Aššurnasirpal II. přenesl hlavní město z Aššuru
do Nimrudu, vystavěl zde s využitím řemeslníků z porobených území velký královský palác. Jeho dokončení oslavil hostinou
pro 69 574 lidí. Nimrud byl centrem království až do doby, než Sargon II. postavil nové město o něco severněji, užíval je však
pouze krátkou dobu. Jeho syn Sennacherib si nechal postavit nový palác v Ninive, který nazýval ,,Palác, jakému není rovno".
Chrámy a paláce v Ninive, proslaveném bohatstvím a nádherou, vděčily za svou výzdobu válečné kořisti a daním. Ke
královskému paláci patřily nádherné zahrady s potoky a rostlinami přinesenými ze vzdálených krajin.
Paláce byly administrativními centry i domovem krále, jeho rodiny a královského dvora. Král měl mnoho rádců a věštce,
kteří četli dobrá a špatná znamení, dříve než král vyhlásil nějaké státnické rozhodnutí. První králové vedli válečná tažení
jednom z nich zahynul Sargon při pozdější králové však již zůstávali v paláci. Aššurbanipal, jehož učenci opisovali a sbírali
staré texty pro královskou knihovnu, byl hrdý na svou vzdělanost a učenost.
Asyrskou armádu zprvu tvořili venkované, jak se však říše rozrůstala, vznikla také stálá armáda z povinně odvedených
vojáků. Provinční vládci, kteří měli vládu nad posádkou místních pevností, odpovídali za odvedení mužů a zásobování
armády při vojenských taženích k jejich povinnostem patřilo i zajištění potravy pro koně. Systém silnic a sýpek pomáhal
armádě i královským poslům při rychlých přesunech. Guvernéři v provinciích museli dodávat také dělníky na stavbu a
údržbu silnic a vybírat pro krále daně.
Neustálé vybírání daní v provinciích a vazalských daní ve vazalských státech vedlo čas od času k povstáním, jež Asyřané
krutě potlačovali. Nakonec byla říše kvůli tlakům zvnějšku a vnitřním občanským bojům příliš slabá, než aby mohla odolat
spojení babylonského hnutí odporu s Médy. Moc asyrské říše skončila, když v r.612 př. Kr. dobyly spojené voje Médů a
Babyloňanů Ninive, i když poslední zbytky Nabopolassarovy armády byly s konečnou platností poraženy teprve později u
města Harran západně od Ninive.

Zajímavosti
LAYARDOVY VYKOPÁVKY V ASÝRII
Sir Henry Austen Layard (1817-1894) zahájil vykopávky v asyrském Nimrudu (starověké město Kalhu) v listopadu 1845.
Layard již dříve hodně cestoval po Blízkém východě a podařilo se mu přesvědčit britského velvyslance v Istanbulu, sira
Stratforda Canninga, aby tento podnik financoval. To už samo o sobě znamenalo na osmadvacetiletého muže úctyhodný
výkon. Naštěstí mu jeho zkušenosti pomohly při jednáních s místním pašou a místními kmeny, takže dokázal zvládnout
těžkosti, jež později nastaly.
V Nimrudu objevil Layard velký Severozápadní palác Aššurnasirpala II. (883-859 př. Kr.) a mladší paláce Assarhaddona
(680-669 př. Kr.) a Tiglatpilesara III. (745-727 př. Kr.) i zbytky jiných budov. Krátkou dobu kopal v Aššuru a v r. 1849
začal s vykopávkami Sennacheribova (704-681 př. Kr.) paláce v Ninive, kde, jak později spočítal, vykopal asi 2,5 km
kamenných reliéfů. Organizoval také obtížnou dopravu soch, například soch okřídlených býků, z nichž každá vážila 10
tun, do Velké Británie. Layard z Mezopotámie naposledy odjel v r. 1851. Již dříve úspěšně vydal knihu Niniveh and its
Remains (Ninive a zdejší archeologické nálezy), v níž živým způsobem popisuje svou práci v Nimrudu, který původně
považoval za Ninive. Po svém návratu do Británie se Layard věnoval politice a v letech 1877-1880 působil jako britský
velvyslanec v Turecku. V r. 1878 byl povýšen do šlechtického stavu.

Babylonie
Po konečné porážce Asýrie v r. 609 př. Kr. se starobylé město Babylon stalo ještě jednou největším městem Mezopotámie.
Za vlády nové dynastie, jejíž první král Nabopolassar (625-605 př. Kr.) vedl válečnou výpravu proti Asýrii, se Babylon stal
střediskem říše, která sahala až k hranicím Egypta. I když tato říše neměla dlouhého trvání, nevydržela ani celé jedno
století, zachoval se právě tento Babylon v pozdější literatuře.
Od slavných dnů vládce Chammurabiho (1792-1750 př. Kr.) byl Babylon několikrát dobyt a vyloupen. Dokonce i velkou stélu
se slavným Chammurabiho zákoníkem odvezli Elamité do Súz, kde ji v 19. stol. archeologové vykopali. Více než tisíciletí po
Chammurabim vystavěl chaldejský šejk Nabopolasar, který se zmocnil babylonského trůnu, a jeho nástupce Nabukadnesar
II. (604-562 př. Kr.) Babylon v ještě nádhernější podobě, než jakou kdy míval.
Město obklopovala mohutná vnější a vnitřní hradba, jež byla Dodle řeckého dějepisce Hérodota tak široká, že po ní mohl jet
vůz tažený čtyřspřežím. Vykopávky jeho tvrzení podpořily. Do města vedlo několik bran, pojmenovaných po jednotlivých
bozích. Reka Eufrat dělila město na dvě části, spojené mostem. Ve východní části města stály chrámy a paláce obrácené
průčelím k řece. Od Ištařiny brány k nim vedla Mardukova cesta.
Jak brána, tak také zdi podél Mardukovy cesty byly obloženy překrásnými modře glazovanými dlaždicemi s reliéfními
obrazy İvů, býků a draků. Tato zvířata představovala nejdůležitější bohy města. Babylonský bůh Marduk byl zobrazen v
podobě draka, boha nebe a počasí Adada představoval býk, lev pak symbolizoval bohyni lásky a války Ištar. Vedle velkého
8
zikkuratu stál Mardukův chrám a v blízkém okolí se nacházelo ještě několik dalších chrámů. Glazované dlaždice zdobily
také královský palác. Nedaleko odtud byly na umělých terasách založeny ,,visuté zahrady Semiramidiny", jeden ze sedmi
divů světa.
Během několika let od dobytí Asýrie ovládl Nabukadnesar II. území od Mezopotámie po Levantu. V r. 597 se zmocnil
Jeruzaléma a donutil krále Jójakína a větší část židovské šlechty k odchodu do vyhnanství. Jójakínova strýce Sidkijáše pak
jmenoval novým vladařem města. Sidkijáš však začal brzy v souladu s přáním Egypta, soupeřícího s Babylonií o nadvládu
nad Blízkým východem, otevřeně uplatňovat protibabylonskou politiku. Sidkijášova taktika se městu nevyplatila
Nabukadnesar napadl Jeruzalém znovu r. 587 př. Kr. a po osmnáctiměsíčním obléhání zlomil odpor obyvatelstva. Druhá
skupina Židů musela odejít do vyhnanství.
Tato politika násilných deportací byla ve starověku na Blízkém východě uplatňována častěji, protože vítěz pak měl vůdce
poražených národů pod přímou kontrolou. Poraženým provinciím vládli babylonští vládci, některé však zůstaly v rukou
místních králů, na jejichž věrnost se Babylon mohl spolehnout. Náklady na řízení provincií se hradily z místních daní.
Chrámy musely odevzdávat desetinu svých příjmů (z pozemků) králi. Je možné, že právě kvůli odporu vůči placení těchto
poplatků podporovali chrámoví kněží perského krále Kýra, který se podle babylonských záznamů zmocnil Babylonu ,,bez
boje" v r. 539 př. Kr.

Zajímavosti
OBRÁZKY Z BABYLÓNU
Až do začátku 20. stol. byl obraz Babylonu v západním umění do značné míry poplatný líčení Starého zákona a řeckých
autorů. Umělci si zvykli používat jiné než literární zdroje teprve v druhé polovině 19. stol., kdy archeologové začali znovu
objevovat mezopotámské civilizace. Do té doby znali jak malíři, tak ti, kdo se na jejich obrazy dívali, biblické příběhy, a
za staletí, kdy umění podporovalo nepříznivé líčení bible a řeckých autorů, vznikla představa o zkaženosti Babylonu. V
babylonských textech a nalezených uměleckých předmětech není nic, co by tuto zápornou představu potvrzovalo, šířit
vědomosti o nově objeveném mezopotámském a přesto přežívá. Dokonce i tehdy, když se začaly umění a tamější kultuře,
využívali jich umělci pouze k tomu, aby zobrazovanému předmětu dodali falešnou autentičnost. Typický, i když nepřesný
obraz Babylonu se tak stále posiloval a utvrzoval. Například obraz Babylonský trh nevěst (DOLE), který namaloval
Edwin Long koncem 19. stol., vychází ze zprávy řeckého historika Hérodota o údajném babylonském zvyku prodávat
dívky na trhu tomu, kdo za ně nabídne nejvíce. Malíř se věrně držel textu, podle něhož se dívky na aukci nabízely po
řadě - začínalo se tou nejkrásnější. Malíř zřejmě znal reliéfy z asyrských paláců a využil jich při zobrazení stěn místnosti
v pozadí scény. Nemohl však znát žádné babylonské reliéfy, protože v té době nebyly pozůstatky města ještě objeveny.

Egypt
Zhruba v období od r. 3100 do r. 332 př. Kr. vzkvétala v údolí řeky Nilu jedna z nejstarších
světě. Egyptské dynastie králů vládly území sahajícímu od prvních peřejí Nilu až ke Středozemnímu moři. V období
největšího rozmachu sahala jejich říše na severu až do Sýrie a na jihu až do Núbie (dnešní Súdán). I po několika tisíciletích
vypovídají egyptské pyramidy, chrámy a královské hroby o bohatství a moci zdejších vládců - faraonů, kteří byli zároveň
králi i bohy, pány dvou zemí, Horního a Dolního Egypta.
Tyto dvě země sjednotil první z vládců Menej, o němž toho však mnoho nevíme. Oběma zeměmi protékala řeka Nil a obě
měly srovnatelnou úroveň z hospodářského i kulturního hlediska. Od žulových útesů Asuánu - kde bývala jižní hranice říše
- až po houštiny papyru a úrodná pole v deltě představoval Nil pro Egypfany zdroj života. V 5. stol. př. Kr. nazval řecký
historik Hérodotos Egypt,,darem Nilu" a Egypťané sami si byli vědomi, že veškeré jejich bohatství přináší tato mohutná
řeka. Nazývali svou zemi Kmt, neboli,,Černá země", podle černého úrodného bahna, jež se na jejich území usazovalo po
každoročních záplavách.
Poušť kolem údolí nazývali Dsrt ,,Červená země", a pohřbívali do ní své mrtvé. Do hrobu ,,domova na věčnost", jim dávali
všechno, co by mohli potřebovat k příjemnému životu v záhrobí. Hodně z našich informací o starověkém Egyptě známe z
obrazů, textů a předmětů nalezených v těchto hrobech, kde se v suchých pouštních podmínkách uchovaly bez poškození.
Památky na tento dlouho ztracený svět se dochovaly také v podobě monumentálních kamenných staveb - pyramid, obelisků,
chrámů a soch.
Na výrazné kultuře starověkého Egypta je jedinečná její kontinuita. Uchovala si svou identitu až do 3. a 4. stol. po Kr., kdy
podlehla křesťanské civilizaci. Nezemřela však docela, protože se koptština, poslední forma starého jazyka, používala (a
používá se v egyptských hieroglyfech vznikl r. 394 po Kr. a v příštím roce, kdy se říše římská rozdělila na dvě části, se Egypt
stal součástí říše východořímské, později zvané byzantská.
Dávno před koncem starověké egyptské civilizace navštívili Egypt antičtí dějepisci a zanechali nám své zprávy o této
kouzelné zemi. Jednu z nejzajímavějších literárních prací z tohoto období však napsal v řečtině egyptský kněz ve 3. stol. př.
Kr.: Manehtova Kronika králů, uchovaná pozdějšími autory, obsahuje seznam egyptských vládců od časů Menesových až po
dobytí Egypta Alexandrem Velikým v roce 332 př. Kr. Manehto určil dobu vlády každého krále a rozdělil svůj seznam do 31
dynastií. Jeho systém h představuje dnes základní rámec dějin starověkého Egypta. Pro zjednodušení se dlouhá historie
Egypta dělí do několika fází. Hlavní fáze v jeho vývoji se nazývají Stará, Střední a Nová říše.
Až do rozluštění hieroglyfů v r. 1822 byly hlavním zdrojem informací o starověkém Egyptě práce antických dějepisců a
záznamy bible. Evropští cestovatelé do Egypta jezdili již od 15. stol., soustavná egyptologická studia však byla zahájena
teprve po Napoleonově tažení do Egypta v r. 1798. Spolu s Napoleonem sem přijelo 200 odborníků, jejichž povinností bylo
prozkoumat a popsat tuto zemi. Když byly výsledky jejich práce zveřejněny, mohli kopie starověkých textů studovat i další
učenci. Mezi zveřejněnými památkami byla také Rosettská deska, na jejímž základě rozluštil francouzský vědec F.
Champollion hieroglyfy a umožnil tak čtení egyptských textů.

Egyptská země
Řeka Nil měla nesmírný význam jak pro obyvatele starověkého Egypta, tak i pro zdejší zemi. Sami Egypťané to dobře
vyjádřili v jedné staré písni oslavující tuto životodárnou řeku. Nazývají ji ,,štědrým dárcem potravy, který vytváří vše, co je
dobré". V této oblasti, s výjimkou úzkého pruhu při pobřeží Středozemního moře, téměř nikdy neprší, a proto byl Nil
skutečným živitelem Egypta. Poskytoval zdejším lidem vodu i potravu a představoval pro ně i hlavní dopravní cestu. Bez
Nilu by byla v celé oblasti poušť, taková, jaká se rozkládá po obou stranách říční oázy.

9
Mezi největšími řekami světa je Nil nejspolehlivější a lidé odpradávna obvykle dokázali přesně předpovědět, kdy se vody
Nilu zvednou, i jak velké záplavy nastanou. Deště ve vysočinách Etiopie a střední Afriky napájejí prameny Bílého a Modrého
Nilu a Nil se pak v Egyptě v létě a na podzim rozvodní. Dokud nebyla řeka regulována přehradami, především Asuánskou
přehradou dokončenou v roce 1970, rozvodňovala se koncem července a od poloviny srpna do konce září zaplavovala údolí.
Z půdy vymývala soli a přinášela nové vrstvy úrodného bahna. Venkované se zabývali převážně zemědělstvím a záplavy
určovaly období polních prací. Rok začínal koncem léta ,,záplavou", kdy zemědělci nemohli na polích pracovat. Potom
následovalo období obdělávání půdy,
neboli ústupu záplavy", a pak přišla doba sklizně v období sucha". Rozvodňování Nilu se sice dalo obvykle dobře předpoví.
dat, ve výjimečných případech však řeka také dokázala způsobit hladomor, bylo-li vody málo, nebo zničit rozsáhlá území,
bylo-li vody příliš. Řízení záplav a regulace řeky měly tedy obrovský význam a staří Egypťané znali již odpradávna
zavlažování. Zregulovali břehy, aby se z nich řeka nevylévala, a postavili kanály, aby vodu přivedli na pole, která by jinak
ležela ladem. Výšku hladiny měřili a zaznamenávali zvláštními přístroji ,,nilometry". Státní úředníci dokázali z jejich
záznamů vypočítat pravděpodobnou úrodu a tedy i výši daní, které mohli na obyvatelstvo uvalit.
Obdělávaná půda přinášela bohatou úrodu a byla základem bohatství Egypta. Staří Egypťané pěstovali několik druhů
obilovin a zrno se později stalo jejich nejdůležitějším vývozním zbožím. Různé druhy zeleniny, bylin a olejnin se používaly v
kuchyni a k svícení. Důležitou rostlinou byl také len na výrobu látek a papyrus na výrobu papíru.
Staří Egypťané vynalezli různé přístroje na zdvíhání vody, s nimiž se můžeme setkat dodnes. Na obrazech z období Nové
říše často spatříme vahadlo (šadúf), džber zavěšený na tyči s protizávažím. Za Ptolemaiovců a možná již dříve se používalo
velké korečkové čerpací kolo, jež má po svém obvodu připevněny nádoby. Později se k přenášení vody na krátkou vzdálenost
začal používat Archimedův šroub. Obyvatelé Egypta jedli ryby, jichž byl v Nilu dostatek, zvěřinu, domácí zvířata a drůbež.
V suchých oblastech mimo obdělávaná pole a zahrady nacházeli lidé tvrdé i měkké kameny na stavby a k tesání soch i
nádob. Byla zde nejtvrdší žula, diorit, i měkký a průsvitný alabastr. Mohli zde najít polodrahokamy, například karneol,
acháty, onyx a jaspis. Ze Sinajského poloostrova přiváželi tyrkysy a z Núbie ametysty Využívali také měď a zvláště zlato z
východních pouští a později sodný, používaný při mumifikaci. Při po břeh v deltě Nilu byly z Núbie, ležící na jihu. Ze západní
pouště pocházel uhličitan rozsáhlé saliny. Oázy v poušti poskytovaly nomádům potravu velice úrodná a žilo v ní hodně lidí.
a vodu pro chov dobytka. Oáza Fajjúm, ležící blízko Nilu, byla velice úrodná a žilo v ní hodně lidí.

Před nástupem Faraonů

Kořeny egyptské kultury spočívají v Africe. Postupem vývoje způsobeného částečně klimatickými změnami se však tato
oblast od zbytku Afriky výrazně odlišila. V posledních několika staletích před nástupem dynastií faraonů (zhruba r.3100 př.
Kr.) můžeme pozorovat rychlý rozvoj civilizace, včetně rozsáhlé výstavby a rozšíření písma. Podle některých odborníků mají
tyto změny přímou návaznost na vztahy Egypta k západoasijským civilizacím, podle jiných názorů jsou však přirozeným
výsledkem vývoje domácí egyptské kultury.
Po poslední době ledové se kolem r. 10000 př. Kr. ze savan severní Afriky postupně staly pouště. Jak planiny a řeky
vysychaly, stěhovali se lidé (nomádští lovci) i zvířata do údolí Nilu. V porovnání s Blízkým východem se neolitické
zemědělství v Egyptě rozvinulo poměrně pozdě, kolem r. 5000 př. Kr. se však i zde pěstovaly kulturní rostliny a chovala
domácí zvířata, lidé si stavěli domy, pletli koše a vyráběli hrnčířské výrobky. Je také zřejmé, že v Egyptě v té době již věřili
v posmrtný život, protože svým mrtvým dávali do hrobu potraviny, nádoby na pití, nástroje, korálky, palety na roztírání
líčidel a jiné předměty.
V prvním období existovala v egyptské společnosti řada různých skupin lidí. Jejich kultura, pojmenovaná vždy podle místa
prvních nálezů, se liší typem keramiky a stále složitějších předmětů, například předmětů vyřezávaných ze slonoviny a
glazovaných kamenných nádob. Začaly se používat jednoduché měděné nástroje a s mrtvými se pochovávalo stále více
měděných a zlatých šperků.
Kolem r. 3500 př. Kr. nastal obrat, který znamenal konec období postupných přeměn a místních vesnických kultur. Poprvé
byly navázány kontakty s jinými zeměmi, v celém údolí Nilu a v celé deltě se rozšířila jednotná kultura a vznikla řada
kulturních center, například Nagáda, Koptos, Abydos a Hierakonpolis. Začaly se projevovat také společenské změny,
vydělily se skupiny bohatších a mocnějších obyvatel. Rozvíjelo se písmo a stavěly se rozsáhlé stavby. Některé architektonické
prvky a umělecké motivy i rozšíření písma ukazují na styky Egypta s Mezopotámií. Příbuznost s mezopotámským uměním
vykazují například břidlicové palety, válečkové pečeti a velké cihlové hrobky z doby nejstarších faraonů, nevíme však, jakým
způsobem se tyto kulturní prvky přenášely. Mohly se přenášet obchodem, při stěhování obyvatelstva nebo při vojenské
invazi.
Podle pozdějších historických pramenů vládli Hornímu (na jihu) a Dolnímu (na severu) Egyptu před první dynastií faraónů
(asi 3100-2890 př. Kr.) králové. O starých královstvích nemáme mnoho informací, hlavním městem na severu prý bylo město
Buto a na jihu Necheb poblíž Hierakonpole. Informace o jejich vládcích jsou rovněž skoupé úlomky žezla z Hierakonpolis,
patřící králi zvanému Štír, obsahují výjevy ze zavodňovacích prací a z vítězných bitev,
Štír byl možná předchůdcem Na'rmera, který porazil severní království a zemi sjednotil. Je však také možné, že představa
dvou předdynastických království vyplývá z dualistické povahy egyptské ideologie a neodráží historickou skutečnost. V tom
případě nemuselo být sjednocení náhlé, mohlo být postupné a mohlo k němu také dojít díky šíření jednotné kultury.

Zajímavost
NA'RMEROVA PALETA
Tuto velkou obřadní břidlicovou paletu nalezli archeologové v Kom el-Ahmar (Hierakonpolis) v r. 1898. Zobrazuje
vítězství nad městy ležícími v deltě a v Libyi i obrázky z každodenního života zemědělců a z náboženských obřadů. Na
jedné straně (DOLE) má Na'rmer na hlavě bílou korunu Horního Egypta. V textu pod sokolem je napsáno:,,bůh Hór
předává králi porobenou deltu". Na druhé straně (VLEVO) má král červenou korunu Dolního Egypta a prohlíží bitevní
pole. Vysvětlíme si některé hieroglyfy a znaky zastupující pojmy nebo zvuky.

Stavitelé pyramid
Prvním králem nedávno sjednoceného Egypta byl bájný Menej, známý z pozdějších seznamů egyptských králů a antických
historických pramenů. Tento první vládce z první dynastie, který žil kolem r. 3100 př. Kr., je zahalen tajemstvím a někteří
odborníci jej ztotožňují s Na'rmerem, sjednotitelem obou království. Z období 500 let po skončení Menesovy vlády až po dobu
prvních stavebníků velkých pyramid ze čtvrté dynastie (asi 2613-2494 př. Kr.) nemáme mnoho informací, toto období však

10
znamenalo počátek egyptské civilizace. V té době byl vytvořen centrální systém vlády. Hlavním městem bylo město Memfis,
jež prý založil Menej. Egyptské písmo v tomto období nabývalo své klasické podoby, psalo se na papyrus. Se zaváděním
zavlažovacích systémů rostlo bohatství Egypta. Byla stanovena jižní hranice říše - první katarakt Nilu. Řemeslníci ovládali
jemné kamenické práce, dokázali vyrobit šperky i nábytek. Důkazem jejich umění jsou nálezy z hrobů z prvních dvou
dynastií v Abydu a Sakkáře.
V tomto období umělci také experimentovali-za příklad může sloužit stupňovitá pyramida v Sakkáře, hrobka vládce z třetí
dynastie Džosera. Tento nový typ pyramidy s několika ustupujícími stupni, postavené z nových materiálů a novou technikou,
navrhl architekt a zároveň vezír Imhotep. Je to nejstarší kamenná stavba této velikostí na světě.
Od doby vlády čtvrté dynastie se králové pohřbívali do skutečných pyramid s hladkými stěnami. Snofrev (Sneferu), první
vládce této dynastie, nechal postavit pyramidy v Dahšúru a Médúmu. Velké projekty vyžadovaly velké bohatství a
promyšlenou organizací. Proto na těchto stavebních projektech pracovali zemědělci (představovali většinu egyptského
obyvatelstva) v období záplav, kdy nemohli pracovat na polích. Měli pracovní povinnost, protože půda, kterou obdělávali po
většinu roku, patřila teoreticky králi. Z doby Snoferovy vlády pocházejí záznamy o obchodě s levantským městem Byblos
(cedrové dřevo). Král podnikl tažení do Núbie a založil zde město Buhen, pravděpodobně jako základnu pro těžbu surovin v
této oblasti a pro obchod s nimi.
Pyramidy postavené v Gíze pro další vládce ze čtvrté dynastie (Cheops, Chefren a Mykerinos) dodnes dominují horizontu
poblíž Káhiry, i když již ztratily obložení z kamenných desek a pozlacené vrcholky. Výstavba Velké Cheopsovy pyramidy by
znamenala úctyhodný technický výkon i v dnešní době. Odhaduje se, že během celého období vlády tohoto faraona (23 let)
museli dělníci v lomu vylomit a opracovat 100 000 obrovských kamenných bloků o váze asi dvě a půl tuny, dopravit je na
místo a uložit tak, jak patřily.
Pyramida měla chránit tělo mrtvého krále a jeho šperky, nábytek a jiné předměty, jež mu potomci dávali na cestu do záhrobí.
Královny měly své menší, oddělené pyramidy. Do komplexu patřil také pohřební chrám spojený dlážděnou cestou s údolním
chrámem, kde se konala část pohřebních obřadů. V lodi nalezené nedaleko pyramidy se tělo mrtvého krále zřejmě převáželo
do údolního chrámu. Loď možná také představuje symbolické spojení se sluneční bárkou, na níž podle egyptské mytologie
pluje bůh slunce denně oblohou. Kult boha slunce byl v období čtvrté a páté dynastie velice významný a pyramida mohla
být některým z jeho symbolů.
Rozměry pyramid z období čtvrté dynastie a zdroje, které byly na jejich stavbu potřebné, nám mohou posloužit jako měřítko
moci a bohatství tehdejších faraonů. Význam kultu boha slunce Ré se postupně zvyšoval a od doby Cheopsovy se faraoni
nazývali „syn boha Ré". Chrámy v kultovním středisku tohoto boha, v Heliopoli, patřily k nejvlivnějším v Egyptě a od páté
dynastie (asi 2494-2345 př. Kr.) měli jejich kněží velikou moc. Zároveň se snižovala moc faraonů, královské hrobky byly
stále menší a někteří vládcové stavěli chrámy bohu slunce. Kult boha slunce byl sice důležitý pro ideologii království, nebyl
však příliš přitažlivý a na konci této dynastie ztratil na významu.
První králové předali část svých povinností urozeným úředníkům, obvykle svým příbuzným. Tito úředníci byli pohřbíváni
ve vlastních hrobkách v sousedství královských pyramid - ti, které měl král nejraději, měli svou hrobku přímo ve stínu
královské pyramidy. V Gíze si můžeme prohlédnout řady mastab s plochými vrcholky, jež jsou symbolem úzkého vztahu
mrtvého k jeho vládci zaživa i po smrti. Jak postupně slábla moc krále, nabývali tito dvořané na moci a na nezávislosti.
Šlechtici dostávali od krále darem půdu a brzy byli velmi bohatí. Královské dary byly určeny na udržování rodinných hrobek
a na pohřební obřady a často byly osvobozeny od daní. Darované pozemky přecházely dědictvím na potomky dvořanů. Jejich
postavení již na králi nijak nezáviselo, stalo se tedy dědičným. Výjimečnou nezávislost měli pak nomarchové, vládci
provincií. Někteří zvláště ti ze vzdálených částí země měli i vlastní soukromé vojsko.
Nomarchové se stále častěji nechávali pohřbívat v působivých hrobkách vytesaných do skály v oblasti, kde žili a vládli.
Weni, guvernér Horního Egypta za vlády šesté dynastie, se nechal pohřbít v Abydu, a nápisy v jeho hrobce popisují jeho
významné činy, například válečné tažení do Palestiny za vlády faraona Pepiho I. Faraoni vysílali pravidelně obchodní
expedice do Núbie pro exotické zboží, například pro kadidlo, slonovinu a kožešiny. Výpravy přiváděly do Egypta také otroky
a dobytek. Harkuf, jeden z pozdějších guvernérů, byl pohřben na ostrově Elefantiné a jeho činy byly rovněž zaznamenány.
Vypravil se do Núbie celkem čtyřikrát a z jedné výpravy přivezl mladému faraonovi Pepimu II. pygmejskou tanečnici.
Poslední faraon z šesté dynastie Pepi II. vládl Egyptu více než 90 let. Po jeho smrti asi v r. 2181 př. Kr. nastalo období krize
a společenských zmatků nazývané První mezidobí. Několikaleté sucho a z něho vyplývající hladomor za vlády šesté dynastie
oslabily stabilitu státu a vyvolaly možná také vzpouru. Egyptský lid vždy vzpomínal na údobí Staré říše jako na „zlatý věk
Egypta“ a toto období bylo vždy měřítkem všech pozdějších kulturních činů. Kromě inovací ve stavebnictví (některé památky
si můžeme prohlédnout i po několika tisících let) se rozvíjelo také malířství a sochařství, lékařská věda, literatura a teologie.
Potom však nastal rychlý úpadek. Neexistovala žádná centrální moc, provincie se osamostatnily a často mezi sebou vedly
války. Situaci ještě zhoršovaly cizí nomádské kmeny, které pronikaly do oblasti delty. V textech z oné doby se odráží nejistota
a smutek lidí, pro něž,,Smích zmizel. Zemí obchází smutek."

Zajímavosti
BOŽSTVA SMRTI
Egyptané vyznávali nespočet bohů, jejichž funkce se překrývaly. Bohové se také často zobrazovali v různé podobě a lidé
je snadno mohli zaměnit. Je proto obtížné je navzájem rozlišit. Existovali bohové celoegyptští i bohové místní. Některé z
celoegyptských bohů spojujeme úplně anebo částečně se smrti a pohřbíváním. Osiris (Usirev), byl zobrazován s bílou
korunou, holí a žezlem. Byl to také vládce záhrobí a bůh veškeré vegetace. Osiridův bratr Sethos (Sutech), vládce pouště
a krutý bůh války, jej zabil, rozsekal na kousky a rozházel po vší zemi. Anubis (Anup), bůh balzamování zobrazovaný s
šakali hlavou, však pomohl bohyni Isis (Eset), jež byla Osirovou sestrou-manželkou, tohoto boha zachránit. Isis mu
vdechla život a měla pak s ním syna Hóra, boha jitřního slunce. Jakožto otec živého Hóra se mrtvý král stával Osiridem.

BELZONI - SILÁK V EGYPTĚ

Giovanni Battista Belzoni se narodil v Padově v r. 1778, byl však nucen své rodné město opustit, když je v r. 1798
okupovali Francouzi. V r. 1803 přijel do Anglie, kde se díky své výšce bezmála dvou metrů živil jako kabaretní silák. V
roli,,Samsona z Patagonie" vystupoval ironií osudu jako jeden z aktérů živé pyramidy později měl k egyptským
pyramidám poněkud jiný vztah.
V r. 1815 se G. B. Belzoni náhodou dostal do Egypta. Jeho dřívější studium hydrauliky, síla i velikost mu pomohly k nové
roli - stal se sběratelem starožitností pro Britské muzeum. Vystupoval jménem britského konzula Henryho Salta. Jeho
prvním úkolem bylo odstranit z Ramessea v Thébách žulovou bustu Mommona mladšího. Potom se vydal proti proudu

11
 Nilu a otevřel v Abú Simbelu chrám Ramesse II. Po návratu do Théb objevil G. B. Belzoni několik hrobů v Údolí králů,
například hrob Setchiho I. Našel obrovskou hlavu faraona z období 18. dynastie. Potom cestoval směrem k severu a v
Gíze vstoupil do Chefrenovy pyramidy, o níž se až do té doby předpokládalo, že do ní vstoupit nelze.
V r. 1819 odjel G. B. Belzoni z Egypta. Dva roky nato uspořádal výstavu svých objevů, kreseb a náčrtků v londýnské
výstavní síni Egyptian Hall. Londýnská společnost jej však nudila, a tak se vydal opět do Afriky, aby objevil prameny
řeky Niger. Zemřel však na úplavici v r. 1823.

OTEC MODERNÍ EGYPTOLOGIE

Na rozdíl od jména exotického G. B. Belzoniho (PROTEJŠI STRÁNKA) se jméno vážného britského profesora Flinderse
Petrieho (1853-1942) jen málokdy objevovalo v titulcích novinových článků. Začínal jako archeolog-amatér a nakonec jej
nazývali otcem moderní egyptologie. Vnesl do archeologie nové metody. Většina dřívějších vědců totiž - jako Belzoni
odvážela své poklady do své vlasti a tam je vystavovala v muzeích. Petriho názor, že vykopávky se uskutečňují kvůli
získání informací a nikoli kvůli nalezení velkých pokladů, byl v té době něčím novým.
F. Petrie byl původně zeměměřičem a zajímal se o pyramidy a ztracený izraelský kmen, který prý žije v Británii. Nic
tehdy nenasvědčovalo tomu, že se z něho stane nejvýznamnější archeolog v Egyptě a že povede vykopávky na mnoha
archeologických nalezištích. Učinil sice také senzační objevy, jeho práce však především poskytla rámec informací o
různých oblastech a údobích egyptských dějin. Chápal cenu drobných předmětů a význam záznamů o všem, co se najde.
Jedním z jeho největších přínosů archeologii bylo zavedení postupného datování. Zjistil, že hrnčířské výrobky se postupně
mění, uspořádal nálezy z 900 hrobů do chronologické řady. Řadu pak rozdělil na stejnoměrné úseky, očísloval a ponechal
místo pro budoucí nálezy. F. Petrie žil dlouho a jeho život byl naplněn vykopávkami, záznamy a uspořádáváním dat z
egyptských dějin. Stáří prožil v Palestině. Zemřel v 89 letech, roku 1942.

IZRAELITÉ V EGYPTĚ
Sir Edward Poynter namaloval svůj obraz Israel in Egpyt (VLEVO DOLE) v r. 1867 jako jednatřicetiletý a získal jím
velkou popularitu. I když nejde přímo o ilustraci určitého úseku z bible, práce izraelských otroků v Egyptě, lidé tehdy
dobře chápali obsah obrazu. V 19. stol. znali všichni Starý zákon a hodně lidí se zajímalo o kulturu starověkého Egypta.
Podobně jako jiní umělci tohoto žánru, například Edwin Long a sir Lawrence Alma-Tadema, nebyl E. Poynter nikdy v
Egyptě, měl však přístup ke knihám a navštěvoval muzea (dokonce se mu podařilo bydlet naproti Britskému muzeu), což
mu pomáhalo při složitých,,rekonstrukcích" světa egyptských faraonů. I když jde o fantazii, namaloval E. Poynter
všechny podrobnosti teprve na základě pečlivého výzkumu, nebo je přesně kopíroval. Celek je však směsicí staveb a prvků
z mnoha různých míst a období. Lev v popředí byl namalován na základě jednoho z dvojice Ivů uložených v Britském
muzeu a pochází z období osmnácté dynastie, chrám vpravo nese prvky chrámů v Luxoru a Edfu a Velká Cheopsova
pyramida z Gízy se tyčí na pozadí kopců z Théb. Obraz byl označen za ,,směsici neasimilovaných skutečností", což je sice
pravda, ale ne chyba, protože umělec nechtěl kopírovat skutečnost, chtěl jenom vytvořit určitou představu. Naprostá
věrnost historii, ochuzená o uměleckou licenci, by zmenšila dramatický dopad protikladu otroctví Izraelitů a bujné
nádhery světa faraonů.

Král a jeho dvůr

Nástupem Mentuhotepa II. na trůn v r. 2060 př. Kr. skončilo devadesátileté období konfliktu s dynastií, která se usídlila v
Herakleopoli jižně od města Memfis. Mentuhotep II. (nazývaný též Mentuhotpe) se považuje za prvního faraona období
Střední říše a patří do jedenácté dynastie. Byl to silný panovník, obnovil v Egyptě pořádek a pevně stanovil jeho hranice.
Vytlačil z delty asijské národy a podnikl válečné tažení proti Libyjcům a kočovným kmenům na Sinajském poloostrově a ve
východní poušti. Vysílal obchodníky do Sýrie a Palestiny. V Núbii, kde od šesté dynastie moc Egypta slábla, stanovil vazalské
daně a obnovil bezpečnost obchodní stezky. Mentuhotep II. panoval 50 let a byl pohřben v Deir el-Bahri v neobvyklé hrobce,
která v sobě zahrnovala jak chrám, tak i pyramidu.
Za vlády Mentuhotepa III. opět pluly egyptské lodě po Rudém moři do země Punt nevíme sice přesně, kde se rozkládala, šlo
však pravděpodobně o Etiopii, kde rostlo drahocenné kadidlo. Za krátkého a neklidného období vlády Mentuhotepa IV. vedl
vezír Amenemhét (o pět let později se pak zmocnil vlády) výpravu do Vádí Hammamat. Po dobu čtyř staletí od r. 1991 př.
Kr. pak Egypt prosperoval pod schopnými a energetickými vládci dvanácté dynastie. Amenemhét I. přestěhoval královský
dvůr do It-towy, města ležícího někde mezi městy Memfis a Majdum. On a jeho nástupci stavěli pyramidy v sousedství oázy
Fajjúm, kde se za vlády Sesostra II. (1897-1878 př. Kr.) začal uskutečňovat rozsáhlý projekt zúrodňování dosud neplodné
půdy. Později bylo zdejší jezero vysušeno a zkultivovány rozsáhlé pozemky.
Za vlády mocných králů měl Egypt také výkonnou administrativu. Velká část bohatství říše pocházela z daní. Každé dva
roky se sčítala pole a dobytek. Pomocí nilometrů byla vypočítána pravděpodobná výše záplav a tedy i úrody z každého pole.
Na základě těchto výpočtů stanovili úředníci příslušnou daň. Vedle výpočtů a vybírání daní měli úředníci důležitý úkol
vytvářet zásoby obilí, aby nebyl hlad v případě neúrody. Stát řídil veškerý zahraniční obchod a vlastnil doly a lomy.
Nejvyšším úředníkem byl vezír, který řídil ,,ministerstva" zemědělství, spravedlnosti, práce a financí. Jeho vedení podléhalo
také centrální řízení provincií Horní, Střední a Dolní Egypt, vytvořených za vlády Sesostra III. (1878-1843 př. Kr.). Tento
král zbavil bohaté nomarchy jejich privilegií a vzal jim politickou moc. Ve stejném období se ve společnosti vydělila střední
třída řemeslníků, obchodníků a drobných zemědělců.
Sesostris III. osobně vedl tři vojenské výpravy do Núbie a upevnil tam egyptskou vládu. Na ochranu obchodu a k zajištění
přístupu k núbijskému zlatu byly již dříve postaveny pevnosti až po Buhen nad 2. kataraktem. Několik pevností bylo
vybudováno na hranicích. Byly vypraveny expedice na Sinajský poloostrov, aby tam těžily tyrkysy. Egypt obchodoval se
Sýrií a Levantou městě Byblos vykopali archeologové řadu egyptských předmětů z doby vlády dvanácté dynastie.
O tom, jak vláda dvanácté dynastie vlastně skončila, nemáme mnoho informací. Více než sto let po smrti královny, jež byla
v této dynastii poslední, sídlili králové třinácté dynastie ve městě It-towy. Pozdější Egypťané považovali dobu Střední říše
za „zlatý věk“ literatury, v němž nabyla egyptština své klasické podoby. Studenti, kteří se zajímají o egyptologii, se také
hned na počátku svého studia učí egyptský jazyk z období Střední říše.

Zajímavost
BOŽSTVA ŽIVOTA
Někteří z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších egyptských bohů byli potomky božstev symbolizujících základní fyzikální
prvky v nejrůznějších bájích o stvoření světa. I když byl Osiris (Usirev) bohem záhrobí (str. 44), byl také zároveň bohem
vegetace, a lidé věřili, že v Egyptě zavedl zemědělství a vinařství. Jeho bratrem byl bůh Sethos (Sutech) a jeho žena Isis
(Eset) byla zároveň jeho sestrou. Hóra, syna Isis a Osirida, zobrazovali staří Egypťané v podobě sokola (krahujce) - byl
12
 to bůh nebes a byl jím žijící král. Těsný vztah ke králi měl také thébský bůh Amón, který se nakonec stal nejvyšším
státním bohem. Ztotožňoval se s bohem slunce Ré jako Amónré.
Někteří bohové se spojovali s láskou a úspěchem. Bohyně lásky, hudby a tance se zobrazovala s hudebním nástrojem
zvaným sistrum v rukou. Obvykle měla lidskou podobu a na hlavě mívala sluneční kotouč a kravské rohy, protože kdysi
na svých rozích vyzdvihla jitřní slunce na nebe. Bůh vzedmutého Nilu Hapi přinášel zemi plodnost. Zobrazoval se jako
muž s dlouhými vlasy a papyrem na hlavě, v rukou nesl obětní desku s vypěstovanými plodinami. Bohyně pravdy a práva
Ma'at symbolizovala základní zákony existence a přinášela řád a harmonii.
Někteří bohové byli spojováni s každodenní činností obyčejných lidí: Ptah byl místním bohem města Memfis, vynálezcem
umění a patronem řemeslníků. Oblibě u žen se těšila dvě božstva svázaná s novým životem bůh-trpaslík Bes, který byl
bohem rodiny a ochráncem těhotných žen, a bohyně-hrošice Taweret, rovněž ochránkyně těhotných žen.

Nástup a pád Hyksósů

Po skončení vlády třinácté dynastie v r. 1633 př. Kr. ovládl většinu Egypta národ Hyksósů. Jeho název pochází z egyptského
heka-haswt (,,vládcové cizích zemí"). Sídelním městem králů bylo dosud nenalezené město Avaris, ležící pravděpodobně
nedaleko dnešního města Qatana ve východní části delty. Původ Hyksósů je nejasný a nemáme žádné důkazy o tom, že by
Egypt okupovali. Je pravděpodobnější, že vládu převzali pokojně a že jejich nástup byl spíše výsledkem zvýšení počtu
obyvatel asijského původu v oblasti delty, který nastal současně s úpadkem na konci vlády třinácté dynastie. V období
Střední říše zaměstnával Egypt pracovníky z Asie nejprve v dolech na Sinajském poloostrově a potom stále častěji i na území
vlastního Egypta.
Po úpadku centrální moci došlo opět k rozdělení říše. V době třinácté dynastie a po určitou dobu i později vládla linie místních
králů z města Xois v západní části delty. Zdá se, že si tito králové
ze čtrnácté dynastie udrželi svou nezávislost, i když většina země byla poddána Hyksósům, kteří se považují za vládce
patnácté a šestnácté dynastie. Na jihu nastoupila v Thébách nová linie knížat a tito vládcové sedmnácté dynastie utvořili
polonezávislý stát. I když platili Hyksósům vazalské daně, podrželi si svou autonomii. A asi o sto let později tito vládcové
Hyksósy svrhli a vyhnali z Egypta.
Později se tradovalo, snad na základě propagandy vítězů z Théb, že za Hyksósů bylo v zemi bezvládí, že Hyksósové vypalovali
chrámy a města. Nemáme však o tom žádné důkazy. Spíše se zdá, že egyptskou kulturu chovali v úctě a že ji přejali. Používali
egyptské tituly, svá jména psali v hieroglyfech, jmenovali egyptské úředníky a ponechali si egyptský systém administrativy.
Za jejich vlády se v Egyptě zavedlo mnoho novinek a praktických dovedností, například nové metody výroby bronzu, svislý
tkalcovský stav, zdokonalený hrnčířský kruh, lyra a loutna, začal se chovat dobytek s hrbem na hřbetě, zavedly se nové
druhy zeleniny a ovoce. Nejdůležitější však bylo užívaní nových zbraní a válečných vozů tažených koňmi.
Ať už však byla situace za jejich vlády jakákoli, nebyli zřejmě v zemi oblíbení. Egypťané pohlíželi vždy na cizince s nevolí.
Jedním z důsledků vlády Hyksósů však byla převratná změna v egyptském přístupu k vedení válek a k dobývání cizích
území. Egypt od těch dob začal praktikovat agresívní vojenskou a zahra- niční politiku a udržoval naprosto profesionální
armádu.
Boj proti Hyksósům zahájil thébský kníže Sekeneuré. Zemřel však v bitvě na smrtelné poranění hlavy. Jeho syn Kamose
vyhnal Hyksósy ze středního Egypta a zmocnil se města Avaris. V r. 1570 př. Kr. nastoupil vládu jeho mladší bratr Amosis
(Ahmóse)- ten vyhnal Hyksósy z Egypta, pronásledoval je až do Palestiny a řadou válečných tažení se jich zbavil. Potom se
obrátil k jihu proti ji Núbijcům, kteří Hyksosy podporovali.
Po deseti letech válčení se Amosis stal prvním králem osmnácté dynastre. Jeho prvním úkolem bylo obnovit hospodářství
Egypta po létech válčení. Opět se objevily suroviny z cizích zemi v hrobech z tohoto období opět nacházíme stříbro, zlato,
lapis lazuli a tyrkys. Egypťané také znovu obětovali tyto cennosti bohu Amónovi, nazývanému teď Amónré, jehož kult
Amosis podporoval. Zakladatel této nejslavnější egyptské dynastie zemřel v r. 1546 př. Kr.

Osmnáctá dynastie
Za a vlády schopných králů osmnácté dynastie získal Egypt nadvládu nad Sýrii a Palestinou a stal se nejvýznamnější
mocností Blízkého východu. Nově dobytá území v Asii měli na starosti provinční vládci, často místní králové, a v některých
státech byla zřízena egyptská vojenská posádka. Aby si egyptští faraoni zajistili věrnost těchto států, brali na výchovu do
Egypta syny místních vládců. Ti měli při studiu načerpat také sympatie k Egyptu. Za prostředníka mezi královským dvorem
a provinciemi sloužil královský posel, který také stanovil výši ročních daní.
Egypt si znovu porobil Núbii a na konci vlády Amenophise (Amenhotepa) II. (1450-1425 př. Kr.) sahala egyptská moc až za
4. katarakt. Této provincii nazývané Kuš vládl egyptský úředník a egyptskou nadvládu symbolizovaly stavby ohrazených
měst. Každé město mělo svůj vlastní chrám nahrazující pevnost z období Střední říše. Egypt získával z dolů v zemi Kuš
zlato, Núbie však poskytovala i jiné luxusní zboží, například měď, slonovinu, ebenové dřevo a kožešiny.
Bohatství získané jako válečná kořist, vybrané v podobě daní a získané obchodem stimulovalo kulturní život v říši. K jeho
rozvoji přispívaly také styky s cizími zeměmi. Změnila se móda v oblékání, nosily se jiné šperky, uchytily se nové zvyky a
lidé začali uctívat nové bohy. Hlavním městem říše byly teď Théby. Vyrostly zde překrásné cihlové paláce s omítkou
zdobenou malbami i zlatem. Zbytky paláce Amenophise III. (1417-1379 př. Kr.) poskytují důkazy o někdejší eleganci tohoto
královského sídla. Od časů vlády Thutmose I. (1546-1526 př. Kr.) se rozšiřoval chrám státního boha Amóna. Králové
odkazovali tomuto chrámu kořist z vítězných válečných tažení.
Chrám byl také hlavní pokladnicí říše. Králové se nechávali pohřbít do hrobek vytesaných do skal v blízkosti Théb. Jediná
z nich, Tutanchamónova (1361-1352 př. Kr.) unikla řádění lupičů. Z toho, co v ní bylo nalezeno, můžeme usuzovat, jak velké
poklady se asi pohřbívaly s významnějšími vladaří. Vypovídá také mnohé o bohatství a nádheře tohoto období. Královi
příbuzní Stěny jejich hrobek zdobily malované výjevy z každodenního života a další urozené osobnosti se pohřbívali v
sousedních údolích.
Moc a úspěchy Egypta se z velké částí zakládaly na činech několika králů. Thutmose I. podnikl válečnou výpravu až k řece
Eufrat a jako první získal Egyptu Sýrii a Palestinu. Po královně stoupil na trůn její synovec a nevlastní syn Thutmósis III.
(1504 až Hatšepsovet (1503-1482 př. Kr.), vdově po Thutmósovi II., na- 1450 př. Kr.). Potvrdil egyptskou nadvládu v Asii,
dostal se však do sporu s Mitánci. Za Thutmose IV. (1425-1417 př. Kr.) byla královských rodů. Ke konci vlády Amenophise
III. dobyli Chetité podepsána mírová smlouva a zpěčetěna svatbami mezi příslušníky hlavní město země Mitanni a začali si
podmaňovat Sýrii, kterou získali za vlády Amenophise IV. (1379–1362 př. Kr.). Egyptský vliv v této oblasti v uvedeném
období slábl.

13
vede Aton, neboli sluneční kotouč. Přijal jméno Achnaton, což Amenophis IV. přestal uctívat Amóna, tvrdil, že jeho kroky
znamená vede Aton, neboli sluneční kotouč ,,Aton je potěšen", nepodařilo se mu však nové náboženství prosadit v Thébách,
kde Amónovi kněží tvořili silnou opozici. Přenesl hlavní město říše do nově postaveného města Achetaton (,,město Atonova
obzoru", dnes Tell el-Amarna) asi 300 mil sever- ně od Théb. Atona zde vzývali ve Velkém chrámu u oltáře pod širým nebem.
Achnaton, jeho krásná manželka Nefertiti a jejich děti žili v královské rezidenci a v letohrádku Maru-Aton s jezerem jižně
od města. Při výzdobě paláců a vil šlechticů, na reliéfech a sochách z toho období se začal uplatňovat nový, výrazně
naturalistický styl.

Zajímavost
ACHNATONOVA RODINA
Historické události v době Achnatonově nejsou zcela jasné, zčásti také proto, že se pozdější vladaři snažili vymazat z
historie všechny stopy Achnatona. Je obtížné určit, v jakém pořadí jednotliví vládci nastoupili na trůn v Tell el-Amarně,
neboť někteří z nich určili své dědice za spoluvladaře. Rodokmen Achnatona je složitý také z toho důvodu, že si například
faraoni z osmnácté dynastie brali často za manželku „Velkou královskou dceru", jež byla obvykle jejich vlastní nebo napůl
vlastní sestrou. Amenophis (Amenhotep) III. se oženil s ženou nízkého rodu Tij a měl s ní několik dětí, včetně Achnatona
a nejstarší dcery Sitamón. Ta se pak zřejmě vdala za svého otce a měla s ním několik dětí, například Smenchkarého,
který byl strýcem a napůl bratrem Achnatona. Krátkou dobu po něm také vládl Egyptu.
Achnaton se oženil s Nefertiti a měli spolu šest dcer. Nejstarší z nich brzy zemřela. Nefertiiti později buď zemřela, nebo
byla uvězněna a Achnaton se oženil se svou druhou dcerou Meritaten. Jako dědička trůnu se Meritaten dodatečně vdala
za Smenchkarého a Achnaton si vzal za ženu svojí třetí dceru, Anchesenpaaton. Achnaton i Meritaten zemřeli a
Smenchkaré se oženil s ovdovělou princeznou Anchesenpaaton. Jeho mladý nástupce Tutanchamón se rovněž oženil s
Anchesenpaaton. Jejich příbuzenský vztah byl zároveň bud strýc neteř, nebo to byli nevlastní sourozenci, podle toho, zda
byl Tutanchamón bratrem Smenchkarého, jak naznačily testy provedené s jejich mumiemi, nebo Achnatonovým synem
s jeho čtvrtou ženou nebo milenkou Kijou. Mladý faraon zemřel stejně jako jeho několikrát ovdovělá manželka bez
potomstva.

Válka proti Chetitům

Po Achnatonově smrti nastoupil vládu další král z osmnácté převzal korunu devítiletý Tutanchaton (1361-1352 př. Kr.).
Podle starých zvyků se oženil s dědičkou trůnu a královský dvůr se brzy nato přestěhoval do města Memfis. Dokud král
nebyl dospělý, vládl v zemi velekněz Aj. Vrátil zemi ke starým politickým praktikám i ke starému kultu boha Amóna. Na
počest thebského boha si královští manželé změnili jméno na Tutanchamón a Anchesenamón.
Když mladý faraón zemřel, pohřbili jej do malého hrobu. (V r. 1923 objevili jeho hrob britský archeolog Howard Carter a
jeho sponzor lord Carnaveron a Tutanchamón se rázem stal nejpopulárnějším ze všech faraonů.) Vdova po něm napsala
chetitskému králi, aby vyslal jednoho ze svých synů, který se s ní měl oženit a stát se vládcem Egypta. Chetitský král byl
nedůvěřivý, nakonec však prince přece jen vyslal. Princ byl cestou do Egypta zabit. Trůn si pro sebe svatbou s Anchesenamón
zajistil starý velekněz Aj. O královské vdově nemáme po jeho smrti v r. 1348 př. Kr. již žádných zpráv.
Po krátkém údobí Ajovy vlády nastoupil na trůn bývalý vojenský vůdce Haremheb (1348-1320 př. Kr.). I když se počítá za
posledního krále osmnácté dynastie, zdá se, že jej sami Egypťané později považovali za zakladatele devatenácté dynastie.
Neznáme mnoho podrobností o době jeho vlády, chtěl však zřejmě obnovit starý řád a smazat všechny stopy po Achnatonovi
a jeho rodině. První král z nové dynastie, Ramesse I., byl synem důstojníka nízkého rodu. Harembeb jej jmenoval vezírem
a ustanovil jej za svého nástupce. Ramesse I. vládl dva roky a vystřídal jej jeho syn Setchi I. (1318-1304 př. Kr.), který udělal
mnoho pro obnovu staré slávy Egypta. Podnikl válečnou výpravu na západ do Libye i na východ do Palestiny, kde obnovil
egyptské panství. Dostal se do konfliktu s Chetity v Sýrii, na konci Setchiho vlády se však obě strany zřejmě nějak dohodly.
Setchiho syn Ramesse II. (1304-1237 př. Kr.) obnovil nepřátelství s Chetity a svedl s králem Muvatallišem bitvu u Kadeše.
Ramesse II. považoval tuto bitvu, jež měla vítězi zajistit vládu nad Sýrií, za své vítězství a nechal ji zaznamenat na mnoha
reliéfech. Bitva však ve skutečnosti skončila nerozhodně a obě armády utrpěly těžké ztráty. Město Kadeš, ležící na řece
Orontes, bylo jižní obrannou baštou Chetitů. Ramesse pověřil při svém tažení na sever speciální oddíl zajištěním námořních
přístavů. Tento oddíl se měl pak připojit k hlavnímu voji ve městě Kadeš. Hlavní voj však dostal falešné zprávy a pokračoval
v pochodu směrem k severu podle řeky Orontes. Jeho velitelé neměli tušení o tom, že Chetité na ně čekají hned za městem.
Na místo bitvy dorazila jako první Amónova divize vedená Ramessem II. a utábořila se. Když se přiblížila další divize,
napadlo ji chetitské vozatajstvo, rozbilo její řady a mnoho vojáků pobilo. Třetí divize byla příliš daleko a nemohla ostatním
dvěma nijak pomoci. Chetité napadli a zničili ležení Egypťanů. Mnoho vojáků zahynulo. Záznamy však hovoří o tom, že
Ramesse podnikl smělý protiútok, přišla mu na pomoc vojska z přístavu a že pak Chetity porazil. Obě strany odtáhly a o
několik let později spolu podepsaly mírovou smlouvu.

Období úpadku a občanské války

Další údobí Ramessovy dlouhé vlády bylo poměrně klidné a Egypt v té době bohatl. Ovládal ještě Núbii, i když se zřejmě již
projevovaly určité problémy s udržením těžby zlata na úrovni, kterou měla dříve. Za vlády Ramesse II. se hodně stavělo
například chrám v Abú Simbelu, jeho pohřební chrám v Thébách a různé stavby ve městě Tanis. Přesídlil také do Pi-
Ramesse, ležícího severněji. Za jeho následníků nastalo pro Egypt dlouhé období úpadku. Menefté (1236-1223 př. Kr.)
vybojoval vítězný boj s libyjskými vojsky, která se snažila Egypt okupovat od západu. Libyjci byli spojenci mořských národů
(str. 28-29). Za vlády Ramesse III. (1198-1166 př. Kr.) z dvacáté dynastie napadli opět Egypt Libyjci a mořské národy.
Útočníci byli odraženi teprve po třech válečných taženích v deltě Nilu.
Po většinu období vlády Ramesse III. Egypt prosperoval a král dával chrámům bohaté dary. Ke konci se však začaly
objevovat potíže. Došlo k první zaznamenané stávce v dějinách, protože se opozdily měsíční potravinové dávky pro stavitele
královských hrobů. Vážnější však bylo zjištění, že některé ženy a úředníci z královského harému se zapojili do spiknutí,
jehož cílem bylo krále zavraždit. Někteří spiklenci se pak směli sami zabít, zatímco jiným byly za trest uříznuty nosy a uši.
Dalších osm vládců se nazývalo shodně Ramesse. Egypt tehdy ztratil zbytek své někdejší slávy a stále více se zmítal v
nepokojích. Vykradači hrobů zpustošili královské hroby v Thébách. Když se na to přišlo, ukryli úředníci 36 královských
mumií v odlehlé skalní prostoře - zde byly také o 3000 let později nalezeny. Podobné loupeže se mohly zlodějům podařit
částečně také proto, že chyběly peníze na ostrahu královské nekropole.
Posledním vládcem dvacáté dynastie byl Ramesse XI. (1113 až 1085 př. Kr.). Za jeho vlády se Egypt skutečně rozdělil mezi
mocného Amónova velekněze z Théb a vezíra Dolního Egypta, Smen- dessa, který sídlil ve městě Tanis. Poslední Ramesse

14
měl sice ještě titul faraona, neměl však již téměř žádnou moc a stáhl se do svého sídla v deltě Nilu. Po jeho smrti vládli opět
Egyptu soupeřící králové z několika měst a dny slávy Egypta již byly sečteny. Smendovi potomci vládli jako králové v Tanis
asi sto let, do r. 945 př. Kr., a v Thébách vládla královská linie potomků. Svazky obou těchto dynastií se upevňovaly svatbami
a další období bylo již poměrně klidné.
Do Egypta však vtrhly jako vždy v obdobích slabé centrální moci skupiny cizinců. Libyjci, které Egypťané tolikrát dokázali
odehnat, se nyní usadili v západní časti delty a ve Fajjúmu. Postupem času přejali egyptskou kulturu a moc mnoha předních
libyj- ských rodin se zvýšila. Někteří Libyjci byli také potomky zajatců přivedených do Egypta Ramessem III.
Asi v r. 945 př. Kr. se Šešonk, pocházející z jednoho významného libyjského rodu, prohlásil ve městě Bubastis, ležícím v
polovině cesty mezi městy Memfis a Tanis, králem - byl to první vladař dvaadvacáté dynastie. Obnovil egyptské zájmy v
Núbii, obchodoval s přístavním městem Byblos a asi r. 925 př. Kr. napadl Izrael. V Thébách i jinde však lidé moc jeho
nástupců zpochybňovali. V průběhu jednoho století se různé libyjské dynastie navzájem znesvářily a vypukla občanská
válka. Egypt těmito zmatky slábl a z jihu se na něj začalo tlačit núbijské království Kuš s centrem ve městě Napata poblíž
4. kataraktu.

Zajímavosti
MUMIFIKACE
Egypťané své mrtvé mumifikovali, protože věřili v posmrtný život. Mysleli si, že ka, životní síla stvořená
zároveň s fyzickým tělem, nemůže přetrvat, neuchová-li se tělo v poznatelné podobě. Nejdůkladnější a
nejnákladnější způsob mumifikace začínal očištěním těla, nejprve omýváním a potom odstraněním orgánů.
Takto upravené tělo se pak 40 dnů sušilo uhličitanem sodným. Potom se omylo a omotalo obvazy nasáklými
pryskyřicemi a obložilo balíčky s vonnými bylinami. Pak se opět zabalilo do obvazů, ozdobilo šperky a
ochrannými amulety. Na obličej se nasadila malovaná maska. Nakonec se mumie uložila do vnitřní rakve
ve tvaru lidského těla, která se často vkládala do dalších dvou rakví. Rakev se pak uložila do hrobky spolu
s mnoha předměty, jež měly mrtvému sloužit v posmrtném životě. Hrobka se pak obvykle uzavřela velkými
kameny usazenými do malty. Toto opatření však často nedokázalo zadržet zloděje toužící po drahocenných
předmětech pohřbených spolu se zesnulým.

Poslední egyptští králové

Rozdělením Egypta na řadu malých států na severu a stát ovládaný thébským veleknězem na jihu získala Núbie nezávislost.
V 8. stol. př.Kr. uctívala dynastie vládnoucí v núbijském městě Napata Amóna a udržovala dobré vztahy s Thébami. Núbijci
se stále častěji zabývali záležitostmi Egypta a v polovině 8. stol. př. Kr. podnikli pod vedením Pianchiho tažení na Théby a
brzy si podmanili celý Egypt. Pianchi tvrdě přinutil nesmírně mocnou „Amónovu manželku", jíž teď vždy byla králova dcera,
aby jeho sestru přijala za svou nástupkyni - tímto činem pomohl Núbii při uplatňování nároků na Egypt. V r. 715 př. Kr.
nastoupil vládu Pianchiho bratr Šabaka jako první faraon pětadvacáté dynastie.
Za nových vladařů bylo v Egyptě po určitou dobu poměrně klidno, králové však brzy začali spřádat intriky s palestinskými
vládci proti mocné Asýrii. V r. 701 př. Kr. unikli Egypťané asyrskému hněvu pouze díky moru, který se rozšířil v řadách
asyrské armády. V Asýrii nastoupil nový král, podnikl útok na Egypt a faraon Taharka musel uprchnout z města Memfis.
Asyřané zde však nezanechali žádnou okupační armádu, a tak se Taharka zase vrátil. Za krále Aššurbanipala napadli
Asyřané nejenom Memfis, ale zpustošili také Théby. To byl konec slávy núbijské dynastie: její potomci se vrátili do Núbie a
založili tam nové hlavní město Meroé, kde si stavěli hrobky ve tvaru pyramidy a uctívali egyptské bohy. I nadále zde také
používali egyptské hieroglyfy v jejich klasické podobě.
Z doby vlády XXI. až XXV. dynastie máme jen poměrně málo památek, zčásti také proto, že významná města ležela v deltě
Nilu a byla tedy zničena záplavami a nánosy bahna. Nalezené předměty, například překrásné šperky nebo pohřební maska
Psusena I. z města Tanis či jemně vypracované sochy, dokazují, že řemesla měla v tomto období skutečně vysokou úroveň.
Asyrský král jmenoval v Egyptě vazalské vládce, kteří mu byli věrní, s oslabením asyrské moci však Egypt znovu získal
samostatnost za vlády dynastie králů z města Sais (Saj) ležícího v deltě. Období této XXVI. dynastie bylo posledním slavným
údobím Egypta. Renesance se projevila také v umění a králové podporovali obnovu starších uměleckých forem. Z období
sajské renesance se dochovalo mnoho překrásných památek.
Egypt již v tomto období nepohlížel na cizince tak přísně, začínali se zde usazovat řečtí kupci. Začala výstavba kanálu
spojujícího Středozemní a Rudé moře. S pomocí Féničanů vybudovali Psammetich (Psammétek) I. a jeho nástupci vojenskou
a obchodní flotilu. Faraon Necho (Nekó) (610-595 př. Kr.) vyslal expedici vedenou fénickými námořníky kolem Afriky.
Sajská dynastie ovládala obě egyptské země, její aspirace na obnovu velké egyptské říše však mařili Babyloňané, kteří Egypt
porazili v bitvě r. 605 př. Kr. Když v r. 539 př. Kr. podlehla Babylonie Persii, měl Egypt nového souseda. Ten však pro něj
opět představoval hrozbu. V r. 525 př. Kr. napadli Peršané vedení Kambysem Egypt a porazili jej. Země se stala perskou
satrapií neboli provincií, jíž vládl perský satrapa.
Peršané však vládli Egyptu rozumně, nechali mu většinu jeho zákonů a vybírali pravidelně daně. Přesto došlo k několika
neúspěšným povstáním. V jednom období byli Peršané ze země vyhnáni, r. 341 př. Kr. se však vrátili. V mezidobí mezi sebou
bojovaly různé egyptské dynastie podporované řeckými žoldnéři. Země byla stále neklidnější a chudší. Devět let po návratu
Peršanů tak Feypťané uvítali Alexandra Makedonského jako svého osvoboditele.

Zajímavost
NÚBIJŠTÍ KRÁLOVÉ
Po rozpadu egyptské říše na počátku 1. tisíciletí př. Kr. nastalo v Núbii a Horním Egyptě bezvládí, jež urychlilo nástup
núbijské dynastie z města Napata. O původu této královské rodiny nevíme nic, byli to však pravděpodobně místní vládci,
kteří poskytli podporu a ochranu Amónovým kněžím z Džebel Barkalu vládcům této oblasti po úpadku moci faraonů.
Protože se zastávali Amónových kněží a ovládali núbijské vojsko (Egypt na jeho ochranu spoléhal již dlouhou dobu),
přijali je pravděpodobně za krále kněží jak v Džebel Barkalu, tak v Karnaku. Králové zase očekávali od kněží podporu a
oficiální uznání za vladaře země.
První z núbijských králů, kterého známe jménem, byl Kašta, šestý z této dynastie. Jako první navštívil Théby v roli
Amónova ochránce a bojovníka za víru. Asi v r. 751 př. Kr. jej vystřídal jeho syn Pianchi. Prvních 20 let vládl z Napaty.
Když Théby ohrožoval jeden z králů vládnoucích v deltě, požádalo město Pianchiho o ochranu. Pianchi zvítězil, vrátil se
do Napaty a později zde také zemřel.
15
 Na trůn obvykle nastupovali nejprve bratři zesnulého krále a teprve potom jeho nejstarší syn - tento systém měl zajistit
vládu dospělých králů. Po Pianchiho smrti tak nastoupil jeho bratr Šabaka, potom jeho syn Šabataka. I když oba sídlili
v Thébách, nechali se pohřbít poblíž Napaty. Taharka, který se stal králem kolem r. 689 př. Kr., se musel vyrovnat s
problémy v Palestině vzniklými za vlády jeho předchůdců. I když měl tedy určité potíže, postavil v Egyptě a Núbii několik
chrámů. Vrátil se do Napaty a pověřil svého synovce Tenutamóna, aby vládl zmenšenému egyptskému území. Asyřané
pak kolem r. 667 př. Kr. dobyli Théby a poslední vládce XXV. dynastie se vrátil do své domoviny. Núbijští králové pak
vládli dalších 1000 let nejprve z Napaty a potom ze střediska železářství Meroé a užívali i nadále titul faraon.

Egypt pod vládou Řeků a Římanů

V r. 332 př. Kr. podlehla egyptská satrapie bez boje Alexandrovi Velikému (str. 114-115). Egypťané Alexandra přijali za
svého faraona. Když navštívil Amónův chrám v Sivé, byl prohlášen za boha - této pocty se faraonům obvykle dostávalo,
Alexandr však zřejmě bral své božství doslova. Založil v západní oblasti delty Nilu město Alexandria a naplánoval vládu
nad Egyptem Jmenoval místní vládce a učinil opatření k vybírání daní.
V r. 323 př. Kr. převezl Alexandrův mladý generál Ptolemaios, syn Loga, tělo mrtvého vládce do Alexandrie, kde pro ně byla
postavena velká hrobka. Ptolemaios tak symbolicky spojil sebe a své nástupce s božskými faraony a zakladatelem města.
Roku 305 př. Kr. se Ptolemaios prohlásil králem Egypta a byl prvním v řadě panovníků končící královnou Kleopatrou VII.,
jež vládla Egyptu až do r. 30 př. Kr. Tehdy se země zmocnila říše římská. Ptolemaiovci měli titul faraonů a uznávali egyptské
bohy, takže je kněží podporovali. Navenek vypadal egyptský život skoro stejně jako za časů faraonů, ve skutečnosti však
byly zájmy místních obyvatel podřízeny zájmům jejich nových pánů.
Doba vlády Ptolemaiovců byla dobou velkých kontrastů. Město Alexandrie bylo významným střediskem helénistické
kultury. Bylo zde první muzeum na světě a největší knihovna té doby. Působili zde významní lékaři, matematikové a
zeměpisci. Egypťané však museli platit vysoké daně a chudli také díky dalším podmínkám v zemi. Zemědělci si museli půdu
pronajímat od státu, který určoval typ a množství plodin, které mohou každý rok pěstovat. Museli udržovat kanály, platit
daně zrním a nabídnout státu k odkoupení část úrody za státem stanovenou cenu. Také jiní výrobci museli odvádět vysoké
daně a stát měl na výrobu určitého zboží monopol. Během času začali lidé stávkovat a utíkat ze své půdy. Na konci tohoto
období panoval v zemi neklid a venkov se vylidňoval.
Římané administrativu v zemi přetvořili a rychle učinili opatření na zastavení úpadku zemědělství. Egypt se stal obilnicí
Říma a jeho význam zdůrazňuje skutečnost, že byl na rozdíl od ostatních římských provincií pod přímou kontrolou císaře. V
zemi zavládl mír a bezpečnost a díky promyšlené vládě se hospodářství znovu pozvedlo, zvýšily se výnosy v zemědělství a
kvetl obchod. Tato nová prosperita však prospívala Římu a nikoli Egyptu.
O osudech Egypťanů v prvních dvou staletích římské vlády nemáme mnoho informací. Uctívali nadále svá stará božstva a
stavěli pro ně chrámy; pozemky chrámů však nyní vlastnil stát a kněží podléhali římskému civilnímu úředníkovi. Přestalo
se používat hieroglyfické písmo v hieroglyfech se tesaly pouze nápisy na stěnách chrámů v Horním Egyptě. Ke konci 2. stol.
po Kr. docházelo stále častěji ke vzpourám a stále častěji se nedodržovaly zákony. Politický, společenský i kulturní úpadek
připravil v Egyptě podmínky pro šíření křesťanství. Toto nové, celosvětové náboženství se nejprve ujalo v Alexandrii a odtud
se rychle šířilo. Egypťané byli i mezi prvními církevními otci a právě zde se objevili první mniši.

Zajímavosti
ROSETTSKÁ DESKA
V r. 1799 objevili vojáci Napoleonovy okupační armády při opevňovacích pracech poblíž města Rosetta
(Rašid) v deltě Nilu černou čedičovou desku. Byl do ní vytesán text výnosu vydaného radou egyptských
kněží v r. 196 př. Kr. ve dvou jazycích, v řečtině a egyptštině, a ve třech typech písma, v řeckém, egyptském
hieroglyfickém a démotickém. Vynikajícímu francouzskému odborníkovi Jeanu Françoisovi Champollionovi
se podařilo do té doby nerozluštěné hieroglyfy přečíst. Výsledky své práce publikoval v r. 1822.
Champollion měl opravdu široké znalosti starověkých jazyků, znal jak koptštinu, starší formu egyptštiny,
tak řečtinu, a proto byl schopen rozpoznat hieroglyfické znaky jména ,,PTOLMYS", neboli Ptolemaios -
jméno krále bylo v rámečku. Porovnával potom tyto znaky se znaky v jiném rámečku - některé (P, L, O)
byly stejné. Přečetl jméno ,,KLIOPADRA" - Kleopatra, takže znal již 12 znaků. Postupně vytvořil seznam
znaků ze jmen a titulů jiných králů, označených rovněž rámečky - kartušemi. I když pro dokonalé rozluštění
hieroglyfů bylo třeba vykonat ještě mnoho práce, znamenal tento jeho první krok výjimečný čin pro vývoj
archeologie.

KLEOPATŘINA KRÁSA
Kleopatra VII., poslední vládkyně z řady Ptolemaiovců, je snad nejslavnější ženou starověku. Narodila se
r. 69 př. Kr. jako dcera Ptolemaia XII. a královnou se stala v r. 51 př. Kr. - vládla zároveň se svým
nevlastním bratrem. Využila intrik na královském dvoře a stala se jedinou královnou země. Získala srdce
římského Julia Césara a potom Marka Antonia. Právě její vztah k Marku Antoniovi se stal později jedním
z nejslavnějších příběhů o lásce na světě.
Jako první sepsal její životopis řecký historik Plutarchos na počátku 2. stol. po Kr. Na základě jeho líčení
napsal svou tragédii W. Shakespeare. Od té doby se příběh Antonia a Kleopatry stal námětem mnoha
divadelních her, básní i obrazů a v poslední době také filmů. Právě film vylíčil Kleopatru jako velkou krásku,
protože ji představovala řada bohyň stříbrného plátna, například Elizabeth Taylorová nebo Claudette
Colbertová (VPRAVO). Na tomto snímku má ozdobu hlavy, jakou obvykle mívala bohyně Hathor. Kleopatra
prý v r. 30 př. Kr., když římský císař Octavius porazil její vojsko u Aktia, spáchala sebevraždu tak, že se
nechala uštknout jedovatým hadem. Výjev zachycuje německá rytina ze 17. stol.

Persie
Po dobu asi 200 let od konce 6. stol. př. Kr. byla perská říše dynastie Achajmenovců, sahající od střední Asie po řeku Indus
a od Egypta po oblast Středomoří, největší a nejlépe organizovanou říší, jaká do té doby existovala. Její sláva je pozoruhodná
už z toho důvodu, že o pouhou jednu generaci dříve byli Achajmenovci pouze bezvýznamným iránským kmenem. Zakladatel
16
perské říše Kýros Veliký sjednotil nejprve zemi ležící na Íránské náhorní plošině, která se stala novým centrem moci na
Blízkém východě.
Kýrovo dobytí Babylonu v r. 539 př. Kr. znamenalo konec starého řádu, podle něhož vládla této oblasti kulturně i politicky
Mezopotámie a Egypt. V tomto období byly také prvně navázány úzké vztahy mezi Blízkým východem a Evropou, protože
Řekové z Iónie a Malé Asie teď podléhali perské vládě. Nedocházelo však pouze ke sporům mezi Řeky a Peršany, obě oblasti
si začaly vyměňovat politiky, učence, obchodníky a žoldnéře. Cestování umožňoval vynikající perský systém silnic,
například,,královská silnice" spojující města Súzy a Sardy.
Činy perských vládců od Kýra po Xerxa známe z barvitého ličení řeckých autorů, kteří také popsali bohatství a nádheru
Achajmenovců a perských šlechticů v časech jejich vlády. Podle řeckého historika Hérodota brali s sebou perští králové na
válečné výpravy zlatý a stříbrný nábytek, zlaté mísy a poháry. Naši před- stavu o tehdejší hojnosti dokreslují nádherné zlaté
a stříbrné předměty a trosky paláců vykopané v Persepoli, Súzách i jinde.
Řecká a biblická literatura staví těsně vedle sebe Peršany a jim příbuzný národ Médů - toto spojení odráží politickou situaci
té doby. Peršané měli s Médy také společný původ v Íránu a jejich jazyky se řadí do stejné jazykové skupiny. Řekové jako
první nazývali Persii celý Írán. Název odvodili od pojmenování Pársie, z níž pocházeli Achajmenovci - dnešní jihozápadní
provincie Fars. Írán znamená v překladu,,země Árijců“ a zabíral tehdy mnohem větší území než dnes. Patřila k němu část
střední Asie, Afghánistán a Kavkaz. Zdejší kmeny spojoval společný jazyk a společná kultura. Pocházely z nomádského
indoevropského kmene Árijců (Árjů), který na náhorní plošinu přišel ve 2. tisíciletí př. Kr.
O skupinách, jež obývaly tuto zemi před příchodem árijských kmenů, máme jen poměrně málo informací. Nemáme o nich
žádné písemné zprávy. Jejich dějiny se omezují vlastně jen na dějiny království Elam na jihozápadě oblasti. Toto království
mělo nepřetržité spojení s Mezopotámií a vztahy obou zemí se v dějinách Elamu odrážejí po celou dobu. Nejslavnější město
Elamitů nazývané Súzy, v němž také odborníci podnikli nejvíce výzkumů, ozdobil později Dareios I. Veliký nádhernými
stavbami. Za jeho vlády se Súzy staly hlavním administrativním střediskem perské říše.
Často se kritizuje skutečnost, že říše Achajmenovců čerpala do značné míry z kulturních tradicí ostatních zemí. Míšení
národů a kultur, které se odehrálo za vlády Achajmenovců, však vedlo k vytvoření íránské jednoty. To byl jeden z
nejtrvalejších přínosů této dynastie. Když v r. 331 př. Kr. porazil Alexandr Veliký Dareia III. (str. 114-115), dostala se země
na jedno a půl století pod nadvládu helénské kultury. Ta se však uplatňovala hlavně ve městech a perská kultura i
zoroastrismus období vlády Seleukovců přežily. Íránská dynastie Parthů, která vládla asi v letech 170 př. Kr.- 224 po Kr.,
přejala - podobně jako jejich nástupci Sásánovci - tradice Achajmenovců. Obě dynastie podporovaly zoroastrismus a své
právo vládnout zdůvodňovaly tím, že jejich předky byli Achajmenovci.

Elam a počátek Iránského státu

Velká náhorní plošina středního Íránu leží východně od Mezopotámie. Tyto dvě oblasti od sebe odděluje pohoří Zagros.
Západní část pohoří Zagros byla jednou z prvních oblastí na světě, v níž se začaly zakládat usedlé zemědělské společnosti.
O něco jižněji, od jihozápadních výběžků hor až po Perský záliv, se rozkládal Elam, země nejstarších městských civilizací v
Persii. Uprostřed a na východě plošiny se rozkládaly neobyvatelné solné pouště a kolem jejich severního a jižního okraje
vedly obchodní stezky spojující Východ a Západ. Na severu oddělují hřebeny hor plošinu od Kaspického moře a střední Asie.
V této oblasti najdeme tedy nejrůznější klimatické i geografické podmínky a zemědělské usedlé společnosti vznikaly vždy
jen tam, kde tyto podmínky byly nejvhodnější. Na základě archeologických nálezů můžeme soudit, že v této velké oblasti
existovalo kolem r. 6000 př. Kr. mnoho různých kultur a že Írán obývalo několik skupin s různou tradicí. Zvláštním rysem
období asi do r. 3000 př. Kr. je pozoruhodná keramika, jež byla nalezena na kruh a své výrobky často zdobili zvířecími
motivy. různých místech. Ve 4. tisíciletí př. Kr. používali zdejší hrnčíři
Ke konci 4. tisíciletí př. Kr. se v některých městských centrech užívalo písmo - piktogramy. Na několika nalezištích,
například v Súzách a Šahr-i Sochte nedaleko od hranic dnešního Afghánistáprotoelamské. Ve 3. tisíciletí př. Kr. se toto
město stalo střediskem nu, vykopali archeologové hliněné tabulky s písmem, jež nazývají obchodu s lapisem lazuli
(lazuritem). Značné množství ozdob z tohoto polodrahokamu, nalezených například v Uru v Mezopotámii ve vykopávkách z
tohoto období, pochází pravděpodobně z dolů v Afghánistánu, soustředěných kolem cesty, jež procházela několika centry,
například městem Šahr-i Sochte. Velké množství lapisu lazuli bylo také nalezeno v Tepe Hissar na severní obchodní stezce.
Centrem civilizace, která měla styky se Elamem na západě a Afghánistánem na východě, byla zřejmě oblast Kermanu v
jihovýchodním Íránu. Zdejší řemeslníci vytvářeli skutečně vynikající kovové výrobky, zhruba od r. 1900 př. Kr. však máme
jen málo archeologického materiálu z této oblasti. Jedním z dávných středisek zpracování mědi a bronzu bylo také starověké
království Elam na jihozápadě území dnešního Íránu. Zdejší řemeslníci zabývající se kovovýrobou byli opravdu velice
šikovní. Část území Elamu zabírají hory bohaté na minerály, kameny a dřevo - tyto suroviny poskytovali Elamité Sumerůn.
Do této oblasti pronikaly vnější vlivy méně než do nížinných oblastí Elamu či do oblasti kolem elamského města Súzy v
Mezopotámské nížině, jemuž v určitých obdobích vládly mezopotámské státy. Kontakty s nimi samozřejmě ovlivňovaly
kulturu Elamitů a v 1. polovině 2. tisíciletí př. Kr. se úřední texty místních vládců stále psaly v akkadštině a sumerštině, i
když už akkadská říše a 3. dynastie z Uru oblasti nevládly.
Pro Elamity jsou typické tesané skalní reliéfy. Objevují se již od 2. tisíciletí př. Kr., i když jich později bylo více.
Monumentální reliéfy vznikly také v údobí perské říše, za vlády Parthů a Sásánovců, objevují se i v 19. stol. po Kr.
Nejkrásnější z nich však pocházejí ze středního elamského období (1450-1100 př. Kr.). V tomto období byly zhotoveny
překrásné bronzové i zlaté předměty, z hlíny se tvarovaly terakotové sochy.
Nejznámější archeologické naleziště z období vlády Elamitů, město Súzy, bývalo pouze jedním z významných center - patřil
k nim také Anšan ležící západně od Persepole. Haft Tepe jižně od Súz je vlastně Kabnak. Postavil jej král Súz a Anšanu ve
14. stol. př. Kr. Jihovýchodně od Súz na místě Čoga Zambil se nacházejí trosky hlavního města zbudovaného králem Untaš-
Napirišou (asi 1260-1235 př. Kr.). Nápisy z tohoto období jsou psány elamštinou, jež není příbuzná s žádným známým
jazykem a jíž rozumíme pouze částečně. V r. 1168 př. Kr. napadli Elamité Babylon a vzali s sebou do Súz Chamurappiho
zákoník i jiné památky, nalezené pak v 19. stol. po Kr. Kolem r. 1100 př. Kr. ukončila toto období dějin Elamitů babylonská
vojska. Krátké oživení v 8. a 7. stol. př. Kr. skončilo v polovině 40. let 7. stol. př. Kr. Elam definitivně podlehl Asyřanům.
Jedním z důsledků zpustošení území byl pak příchod perských kmenů do oblasti Elamu.

Stěhování
Médové a Peršané se poprvé objevují v asyrských textech z poloviny 9. století, kdy sídlili v západním Íránu. Nevíme, kdy
tyto iránské národy oblast osídlily, ani odkud pocházely. Skupiny indoevropských Árijců přišly podle názoru odborníků ze
17
své pravděpodobné domoviny na pláních jižního Ruska kolem r. 1300 př. Kr.-archeologické nálezy z tohoto období dokládají
výraznou kulturní změnu. Je však také možné, že k tomu došlo v polovině 9. stol. př. Kr.
Na archeologických nalezištích v severozápadním Íránu nacházíme někdy po r. 1400 př. Kr. nový typ keramiky nazývaný
,,šedé výrobky" a zdá se, že tento typ vychází ze staršího typu šedé keramiky z pozdní doby bronzové z oblasti ležící
jihozápadně od Kaspického moře. Tato keramika je zase příbuzná keramice pocházející z konce 3. tisíciletí př. Kr. z oblasti
Turkmenistánu. Znamenají-li tedy ,,šedé výrobky" přítomnost Íránců, vedou stopy těchto předků Médů a Peršanů z
Turkmenistánu do oblasti jihovýchodně od Kaspického moře a nakonec do západního Íránu. Šedá keramika se našla také v
hrobech z období 1400-1000 př. Kr. v Marliku ležícím mezi pohořím Elbrus a Kaspickým mořem. Pozdní šedou keramiku
(asi 1000-800 př. Kr.) našli archeologové v pevnosti Hasanlu jihozápadně od jezera Urmia. Zdejší stavby zničil požár, který
snad mělo na svědomí útočící vojsko z Urartu asi v r. 800 př. Kr. Mezi četnými nálezy z Hasanlu nás upoutají železné zbraně,
bronzové přílby, glazované dlaždice a nádoby ze zlata, stříbra a bronzu. U některých z nich můžeme pozorovat severoasyrské
a syrské vlivy, což nás nijak nepřekvapuje, protože Hasanlu leželo nedaleko od Asýrie.
Asyrský vliv na kulturu oblasti západního Íránu se projevuje také na několika stélách (vytesávané kamenné tabule) a
plastikách nalezených v oblasti mezi pohořím Zagros a hlavním městem Médů Hamadánem. Předměty v asyrském stylu
byly nalezeny také u Ziwijehu v Kurdistánu, kde snad sídlili Manneánci, známí z asyrských textů.
V době, ze které pochází šedá keramika, sídlily původní národy pravděpodobně také v Luristánu ve střední části pohoří
Zagros. Archeologové zde vykopali pozoruhodné bronzové předměty, po-
cházející zřejmě z asyrských zdrojů. Možná že se právě zde na počátku 1. tisíciletí př. Kr. rozkládalo samostatné království
Ellipi. Z tohoto období pochází většina nalezených bronzových předmětů, zdejší řemeslníci však dosáhli vrcholu svého umění
mezi 9. a 7. stol. př. Kr., kdy se zde také objevují první železné výrobky. Z bronzu se vyráběly často zbraně a postroje koní,
sloužily zřejmě významným členům kočovných pasteveckých kmenů.
Na konci 7. stol. př. Kr. začíná bronzových výrobků v této oblasti ubývat, snad kvůli těsnějšímu spojení Médů a Peršanů,
kteří snad blokovali přístup k dolům na severu a na východě. Pastevci také zřejmě trpěli příchodem íránských kmenů a
nebyli již tak bohatí, aby mohli bronzové výrobky kupovat. Značné množství důkazů o přítomnosti Íránců v oblasti pohoří
Zagros pochází z doby po r. 650 př. Kr., bezpochyby v souvislosti s rychlým vzestupem Médů v tomto období.
O původu Médů mnoho nevíme, zpočátku však zřejmě utvořili volnou konfederaci kmenů, snad na obranu proti opakovaným
nájezdům vojsk města Urartu a Asyřanů. V 7. stol. př. Kr. byli jednotní a ovládali rozsáhlou oblast kolem svého opevněného
hlavního města Ekbatany (dnešní Hamadán). O kultuře Médů mnoho nevíme, známe jen jejich působivou pevnost Godin,
posta- venou na příkrém svahu spadajícím do hloubky zhruba 25 metrů, a poklady nalezené v Nuš-i Janu. Kolem r. 650 př.
Kr. začali ovládat Peršany, kteří se usadili v dnešní provincii Fars, a ke konci 7. stol. př. Kr. začali napadat asyrská města.
V r. 615 př. Kr. se médský vládce Kyaxarés (625-585 př. Kr., v textech psaných klínovým písmem uváděn jako Umakištar)
spojil s babylonským králem Nabopolasarem proti Asýrii. O tři roky později dobyli tito spojenci asyrské město Ninive.
Vítězové se opět rozdělili, Médové pak získali hornatou střední Anatólii. Dostali se zde do konfliktu s Lýdy. V r. 585 byl
ujednán mír a za hranici mezi Médy a Lýdy byla určena řeka Halys. O posledním médském králi Astyágovi (585-550 př.
Kr.) známe většinou jen legendy. Svrhl jej jeho vnuk Kýros II., vládce Anšanu.

Zajímavost
POKLADY ZE ZIWIJEHU A NUŠ-I JANU
Tento zlatý plát, nalezený prý v Ziwijehu v severozápadním Íránu, a tyto stříbrné předměty z Nuš-i Janu v oblasti
Luristánu, pocházejí z období nástupu Médů. Až do té doby se nacházely ve výrazně médském stylu pouze hrnčířské
výrobky. Stříbrný poklad byl v Nuš-i Janu ukryt pravděpodobně v 6. stol. př. Kr., některé předměty jsou však mnohem
starší. Například spirálovité přívěsky se podobají typu známému z konce 3. nebo počátku 2. tisíciletí př. Kr. Nemáme
tedy mnoho důkazů o tom, jak vypadaly kovové výrobky Médů. Až do počátku užívání mincí měly velký význam šperky
a tyto drobné stříbrné předměty se snad užívaly jako platidlo při výměnném obchodu.
V Ziwijehu pravděpodobně bydlel národ Manneánců, patřící mezi íránské národy a obývající území jihozápadně od
Kaspického moře a jihovýchodně od jezera Urmia. Jejich umění ovlivňovali sousedi, Urartejci, Asyřané a Skytové. Tento
zlatý plát například vykazuje prvky skytského umění. Byl snad jako součást nějakého pásku podložen látkou nebo kůží.
Na archeologickém nalezišti Ziwijeh se od 40. let 20. stol. hodně loupí, odborníci tak nemají jistotu, zda jsou předměty, o
nichž se tvrdí, že zde byly nalezeny, skutečně odtud. K těm pravým patří řada vyřezávaných předmětů ze slonoviny,
zlatých proužků zdobených postavami Ivů a dravých ptáků, stříbrná ozdoba ve tvaru koně a zlatý prsní pancíř s
mytologickými motivy.

Nástup dynastie Achajmenovců

Kyros II., později nazývaný Veliký, patřil do vládnoucí perské dynastie Achajmenovců. Kýros nastoupil vládu v r. 559 př.
Kr. po svém otci Kambysovi I. a sjednotil několik perských a iránských skupin. Zahájil také diplomatická jednání s
Babylonem a potom se postavil proti Médům, kteří uplatňovali svou moc nad Peršany. V r. 549 př. Kr. porazil médského
krále Astyága, dobyl Ekbatanu a prohlásil se nesporným králem Médů a Perianů. Jako takový měl již značně rozsáhlé
území, když se vydal na válečnou výpravu, jež mu měla zajistit říši dosahující od východního Afghánistánu až po hranice
Egypta.
Kýros prý byl napůl Méd - jeho matka Mandane měla být Astyágovou dcerou. Pokud tomu tak skutečně bylo, pomohl mu
jistě jeho původ v očích Médů při získávání moci. Nemáme však absolutní jistotu, zda Kýrovi opravdu kolovala v žilách
médská krev. V řeckých záznamech se o Kýrově původu a nástupu na trůn objevují rozdílné údaje. Na těchto příbězích není
zajímavá ani tak jejich historická přesnost jako jejich podobnost s jinými pověstmi z Blízkého východu, v nichž se velký muž
nejasného původu stává králem.
Nový vládce Médů a Peršanů se nejprve zaměřil na Anatólii, kde se jeho lýdský soused, nesmírně bohatý král Kroisos snažil
rozšířit své území na země kolem řeky Halys. Zdrojem Kroisova bájného bohatství bylo zlato z řeky Pactolus protékající
lýdským hlavním městem Sardy. Podle různých záznamů - potvrzených později archeologickými nálezy - Kroisos své
bohatství velkoryse rozdával řeckým věštírnám. Kněží z věštiren (str. 102-103) pak na oplátku za jeho štědrost sestavovali
věštby tak, jak to vyhovovalo jejich příznivci. Zdá se, že techniku sestavování záhadných předpovědí, které umožňovaly
různou interpretaci, dovedli ke skutečné dokonalosti.
Nějaká taková věštba z Apolónovy věštírny v Delfách pak pomohla ke zkáze lýdského království. Před srážkou s Kýrem
požádal Kroisos o radu tuto nejslavnější řeckou věštírnu. Dozvěděl se, že překročí-li řeku Halys, padne velká říše. Podle
Kroisa měla onou velkou říší být říše Kýrova. Překročil tedy v r.547 př. Kr. řeku Halys. Po nerozhodné bitvě se Lýdové
18
vrátili do Sard, a protože už skončilo období válečných výprav, rozpustili své žoldáky. Kýros však zaútočil na Sardy a r. 546
př. Kr. je dobyl.
Po tomto svém úspěchu se Kýros vrátil do Íránu a dobyti Anatólie měl dokončit jeho generál Harpagus. Během dvou až tři
let připojil k nové říši Lycii, Carii a řecké městské státy v lónii. Není snadné zjistit, co dělal Kýros v sedmiletém období mezi
válkou s Lýdií a dobytím Babylonu, pravděpodobně se však v té době dostal na východě až k Baktrii a Sogdianě a proti
proudu řeky Jaxartes (dnešní Syr Darja). Nevíme, do jaké míry upevňoval svá území nebo dobýval nová, pravděpodobně
však dobyl území zasahující na východě až do Gandháry. Když se Kýros vrátil z výpravy na východ a vydal se na Babylon,
byl vládcem Meda a Perlanů již celých deset let.

Zajímavost
FRÝGOVÉ A LÝDOVÉ
Království Frýgie, spojované v řeckých bájích se jmény Midas a Gordius, leželo na západě střední Anatólie na území, jež
dříve bývalo součástí chetitské říše. Frýgové byli příbuzní Gasků zmiňovaných v chetitských textech. Na daném území
žili asi po r. 1200 př. Kr. po pádu chetitské říše. V 2. polovině osmého stol. př. Kr. získali Frýgové velkou moc a jejich
hlavní město Gordion na březích řeky Sakarja bylo dobře opevněno. Královské a šlechtické rodiny se pohřbívaly s bohatou
výbavou v hrobových komorách ze dřeva překrytých kameny a hlínou tak, aby vznikla jakási mohyla. Po invazi Kimmeriů
do jejich oblasti na počátku 7. stol. př. Kr. se moc Frýgů zmenšila a nakonec jim začali vládnout Lýdové.
Lýdie, ležící na západě Malé Asie, se po ovládnutí Frýgie dostala do sporu s Médy. Po pěti letech přerušované války byla
r. 585 př. Kr. za hranici obou říší stanovena řeka Halys. Zdrojem bohatství Lýdie bylo zlato z řeky Pactolus. Kromě toho
ležela Lýdie na dvou důležitých obchodních stezkách z pobřeží do nitra Malé Asie. Podle jazyka odborníci soudí, že Lýdové
byli původními obyvateli Anatólie, v umění a kultuře však přijímali vlivy od svých řeckých sousedů. Lýdové začali jako
první razit mince a podle Řeků také zavedli některé novinky v hudbě.
I když si poslední z lýdských králů Kroisos podmanil řecká města na pobřeží, nebyly jeho vztahy k nim zřejmě nijak
nepřátelské. Přispěl k přestavbě Artemidina chrámu v Efesu a podporoval řecké chrámy. Nesprávná interpretace věštby
z delfské věštírny jej povzbudila, aby se vypravil do války proti Kýroví, který spojil Médy a Peršany, a stal se jeho
východním sousedem. V r. 546 př. Kr. byl Kroisos v Sardech poražen a Lýdie se stala perskou provincií.

Říše Achajmenovců
Když získal Kýros Anatólii a rozšířil východní državy své říše zaměřil se na Babylon. Využil neoblíbenosti babylonského
krále Nabonida. Stejně jako v jiných oblastech používal i zde propagandu vychvalující jeho dobrotivost a toleranci v
náboženských otázkách. Zdá se, že po dobytí Médie a Lýdie Kýros ušetřil životy tamějších králů Astyága a Kroisa. To je
důkazem nejenom jeho dobrotivosti, ale také vysoké diplomatické úrovně, protože mu tento přístup zajistil lepší vztahy s
novými poddanými.
V r. 555 př. Kr., kdy na trůn nastoupil Nabonidus, neměl již Babylon pravděpodobně takovou moc jako za vlády
Nabuchadnesara (str. 36-37). Zdá se, že Babyloňané měli strach z útoku již před jeho smrtí v r. 562 př. Kr. Snad se báli
Médů, ke konci vlády Nabuchadnesara však již začali na sever od Babylonu stavět obrannou hradbu. Zároveň existují
důkazy o vnitřních problémech za sedm let od smrti Nabuchadnesara do nástupu Nabonida na trůn se vystřídali tři králové
a byly potlačeny dvě vzpoury.
Nabonidus uctíval měsíčního boha Sina, jehož chrám v Harranu nechal opravit hned na začátku své vlády. V Uru nechal
restaurovat zikkurat měsíčního boha starých Sumerů Nany, nezabýval se však místními záležitostmi a náboženskými
obřady v Babylonu. Babylonským bohem byl Marduk a každoročně pořádané novoroční slavnosti měly zemi zajistit plodnost.
Novoroční obřad směl vést pouze král a jeho nepřítomnost v oáze Tema v Arábii několik let za sebou znemožňovala
uspořádání tohoto významného obřadu. Prosadil také administrativní reformy, podle nichž král spravoval finance chrámu.
Babyloňané měli tak důvod k nespokojenosti. Nejvíce zaskočení se však cítili chrámoví písaři, kteří Kýra při pádu Babylonu
podporovali a vytvářeli properskou propagandu. Vychvalovali Kýra a tvrdili, že Babylon padl bez boje proto, že Kýra všichni
uvítali. Zdá se však že boj Peršanů s Babyloňany v Opisu na počátku října r. 539 př. Kr. nebyl nijak snadný. V této bitvě
snad také padl korunní princ Belšazar, známý z bible.
Po tomto vítězství se Kýros zmocnil Sipparu. 12. října vstoupily jeho voje vedené Ugbarem, jenž byl možná babylonský
dezertér, bez boje do Babylonu. Nabonidus uprchl z Opisu do Babylonu a byl zde zajat. Ugbarovi vojáci udrželi město v klidu
až do příchodu Kýra koncem měsíce. V tomto období se dodržovaly všechny náboženské obřady a když Kýros přijel, dostalo
se mu srdečného uvítání: Všichni Babyloňané ... jej zdravili jako svého pána, s jehož pomocí se osvobodili od smrti ... a
uctívali již pouhé jeho jméno."
Tímto vítězstvím získal Kýros nejenom Mezopotámii, ale celou babylonskou říši, která tehdy sahala až k hranicím Egypta.
Opět ukázal svou dobrotivost a umožnil odchod do původní vlasti různým přesídlencům, například Židům, které do zajetí
babylonského zavlekl Nabuchadnesar. Kýros se pak vrátil do Íránu a zahynul při válečné výpravě na severovýchodní hranici
říše v r. 530 př. Kr. Jeho tělo převezli vojáci do hlavního města Pasargadae, které si Kýros nechal pro sebe postavit prý na
místě vítězství nad Astyágem. Byl uložen k odpočinku v nádherné kamenné hrobce.

Období Dareiovy vlády

Po Kýrově smrti v r. 530 př. Kr. nastoupil vládu jeho syn Kambyses. Otec mu zřejmě plně důvěřoval a na určitou dobu mu
svěřil funkci vládce v Babylonu. Podle řeckého dějepisce Hérodota však byl Kambyses blázen a krutý tyran. Nemáme však
o tom žádný důkaz. Čtyři roky po nástupu na trůn se Kambyses vydal do Egypta. Postoupil daleko k jihu, až za první peřeje,
a zmocnil se také území na západě, až za Kyrenaiku. Kambyses dokázal Persii vytvořit v Egyptě tak pevné postavení, že se
první vzpoura na tomto území projevila až na konci vlády jeho nástupce.
V r. 522 př. Kr. však Kambyses dostal zprávu o nepokojích v Persii, které vedl snad jeho bratr Bardiya nebo podvodník
jménem Gaumata. Kambyses zahynul na cestě ze Sýrie do Persie. Velení pak převzal důstojník Dareios, který pocházel z
jedné větve dynastie Achajmenovců. Pokračoval v pochodu do Persie a podařilo se mu vzpouru uklidnit.
Stejně jako v případě Kýra Velikého známe také u Dareia podrobnosti o jeho vládě v jeho vlastním podání. Například zprávu
o porážce vzbouřenců obsahuje text vytesaný vysoko na útesu nad Velkou chorasanskou silnicí v Bisitunu. Píše se zde
nejenom o tom, jak Dareios potlačil vzpouru a přišel k moci, ale vyhlásil zde také své právo vládnout, neboť má královské
předky. Zdá se však, že ve skutečnosti získal vládu spíše díky tomu, že byl vůdcem šlechticů, kteří se stavěli proti vzpouře,
a díky tomu, že ovládal většinu vojska. Vzpoura však zasáhla velké území a její uklidnění trvalo více než rok. V prvních

19
letech své vlády vypravil Dareios expedici do Indie. Připojil ke své říši Sindh a možná i Paňdžáb. Menší úspěch mělo jeho
tažení proti Skytům na sever od Černého moře. Přesto však perská říše dosáhla největšího rozmachu právě za Dareia a
zabírala tehdy území od řeky Indus na východě až po Libyi na západě.
Dareios dokonale ovládal správu říše - rozdělil ji na provincie zvané satrapie. Podle Hérodota jich bylo 20 a každá měla
svého satrapu, obvykle perského šlechtice nebo člena královské rodiny. Zvláštní úředník, který měl na starosti armádu,
odpovídal za roční vazalské daně, placené nejenom ve zlatě a stříbře, ale také v naturáliích. Na persepolských reliéfech
nesou vazalové celou řadu zboží, například slonovinu z Etiopie, kadidlo z Arábie a dokonce vedou i velbloudy z Baktrie.
Dareios přenesl hlavní město z Pasargad do Súz a vytvořil z nich hlavní středisko vlády říše, i když i nadále používal staré
hlavní město, zřejmě ke slavnostním účelům. V Súzách je teplejší podnebí, a tak se v létě dvůr stěhoval do chladnější
Ekbatany, starého hlavního města Médů, ležícího v horách. Za Dareiovy vlády se v Súzách hodně stavělo, například
přijímací sál ,,apadana" a nový královský palác. Jak v Súzách, tak i v Persepoli, pracovalo na jeho palácích mnoho
řemeslníků z různých koutů říše. V Súzách obloži- li babylonští řemeslníci stěny v jednom paláci sousedícím s apada- nou
panely z polychromovaných glazovaných dlaždic. Na jednom z nich děkuje král své královské gardě (,deset tisíc
nesmrtelných") za její podporu.

Úpadek a pád
Ke konci období Dareiovy vlády začal vážný konflikt s Reckem Z perských zdrojů nemáme téměř žádné zprávy o tomto
střetu, známe jej pouze z Hérodotova ličení. Deset let po vzpouře a potlačení řeckých měst v Jónii v Malé Asii vyslal r.490
př. Kr. Dareios trestnou výpravu do Řecka. Řekové však u Maratónu Peršany porazili a přinutili k návratu. Dareios r. 486
př. Kr. zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Xerxes (486-465 př. Kr.). Nový vládce čelil vzpouře v Egyptě r. 485 př. Kr. a o tři
roky později uklidnil vzpouru v Babylonu. V obou případech po vítěz ství vzbouřence nemilosrdně potrestal, což byl pravý
opak obvyklé tolerance Peršanů. V r. 480 př. Kr. velel Xerxes při dobyvačném tažení do Řecka invaznímu vojsku v síle 70000
mužů. I přes počáteční úspěchy však byli Peršané nakonec poraženi.
Významnými rysy pozdějšího období Xerxovy vlády byla výstavba Persepole a harémové intriky, jež vedly k jeho zavraždění
r. 465 př. Kr. Za vlády dalších tří perských králů vypukla peloponéská válka (str. 108-109) mezi Athénami a Spartou. Persie
podporovala střídavě obě strany, podle toho, jak to vyhovovalo jejím zájmům. V mírové smlouvě podepsané v Callias
například Persie souhlasí, že se vzdá svých zájmů v egejské oblasti a Athény na oplátku slíbily, že nepůjdou do Malé Asie.
Od konce 5. stol. př. Kr. se perská říše neustále zmítala v bojích a nepokojích. V r. 405 př. Kr. vypukla vzpoura v Egyptě. O
tři roky později si Kýros Mladší, bratr krále Artaxerxa II. (405-395 př. Kr.), najal 10000 řeckých žoldnéřů a vytáhl z Anatólie
k východu, aby se zmocnil trůnu. Nakonec však v bitvě podlehl. Podle zápisků řeckého vojevůdce Xenofóna (Anabasis) se
řečtí žoldnéři v pořádku stáhlí a vydali se domů. Podobné boje byly důkazem stále větší zranitelnosti impéria. Jako by byl
potřeba ještě další důkaz, vrátil Artaxerxes v r.373 př. Kr. provincie vzbouřeným satrapům. Králové v té době vždy svou
vládu zahajovali nebo zakončovali vraždami. Roku 336 př. Kr. se díky intrikám eunucha Bagoase dostal na trůn Dareios
III. O pět let později podlehla říše Alexandrovi Makedonskému (str. 114-115) a na určitou dobu se stala součástí nového
světa helénské kultury.
V dobách rozkvětu spravovali perští vládci svou říši poměrně tolerantně. Porobené národy si uchovaly své zvyky a své
náboženství a do určité míry i svou vlastní formu vlády. Administrativa byla dobře organizovaná, každá provincie měla dva
soudy, jeden pro místní záležitosti a druhý pro záležitosti spadající pod říšské nebo perské zákony.
Promyšlený systém silnic umožnil rozvoj obchodu, zvětšily se tak trhy. Obchodu napomáhala také standardizace měr a vah,
používání mincí a rozšíření bankovních operací. Hospodářský úpadek říše v posledních letech způsobila zpočátku nejistá
politická situace, takže se projevila silná korupce a země musela platit cizí žoldnéře. Prudká inflace a zvýšení úrokové míry
způsobily ekonomické potíže, jež zase vedly k politickým nepokojům.
Řekové pohlíželi na Peršany již od dob rozkvětu říše za Kýra Velikého jako na dekadenty milující přepych. Peršané skutečně
věnovali značnou část svého bohatství na vnější nádheru. Perští šlechtici používali nádoby z drahých kovů, nosili nádherné
šperky a jako výraz společenského postavení se často udělovaly masivní náramky.

Zajímavosti
RAWLINSON V BISITUNU
Henrymu Creswickovi Rawlinsonovi (VPRAVO) se podařilo rozluštit staroperský text Dareiova trojjazyčného nápisu
psaného klínovým písmem v Bisitunu nedaleko Kermanšáhu. Tento nápis posloužil pak jako klíč k porozumění
zbývajícím dvěma jazykům textu, akkadštině a elamštině. Rawlinson byl jako britský důstojník vyslán do Persie r. 1833,
aby pomáhal při reorganizaci perské armády. V letech 1835-1839 působil jako vojenský poradce bratra perského šáha v
Kermanšáhu. V té době opsal prvních 200 řádků bisitunského nápisu. Už to samo o sobě bylo obtížné, protože nápis je
vytesán do skály asi 165 m nad zemí. Potom tuto část přeložil. Rawlinson pak odešel do afghánské války a další povinnosti
jej zdržovaly od práce s nápisem až do r. 1844, kdy dokončil opisování textu i luštění. I když se staroperskými nápisy z
Persepole psanými klínovým písmem zabývali také jiní učenci, například Němec Georg Grotefend, šlo v tomto případě
většinou o jména a tituly králů, a proto nebylo možné s jejich pomocí plně rozluštit jazyk.
Dlouhý bisitunský nápis poskytl dostatek materiálu k dokonalému porozumění staroperštině. Rawlinson znal natolik
dobře perštinu, že byl schopen staroperský nápis rozluštit. Začal znaky, které viděl v jiných nápisech a které podle jeho
názoru znamenaly jména králů známých z řeckých zdrojů. Sestavil si z nich seznam. Nakonec bylo možné rozluštit i
zbývající dva starověké jazyky nápisu.
Na reliéfu stojí pod symbolem boha Ahury Mazdy král Dareios jednou nohou na těle uzurpátora Gaumaty. Proti němu
stojí devět zajatých vzbouřených králů. Vedou je dva sluhové. Doprovodný text uvádí podrobnosti o Dareiových úspěšných
bojích o vládu nad perskou říší a o jeho právu zastávat královský úřad.
Reliéf měří zhruba 6 x 3 m a byl pravděpodobně vytesán po částech v letech 520-519 př. Kr. do uhlazené skály na hoře
Kuh-i Parau. Ta sa zdvíhá přímo z roviny u Bisitunu a vede kolem ní starověká silnice z Persepole do Hamadánu. Zdá
se, že jde o první nápis ve staroperštině, jazyku, který používali Achajmenovci.

POKLAD OD ŘEKY OXUS

V roce 1877 byl údajně na severním břehu řeky Oxus nalezen poklad tvořený zlatými a stříbrnými předměty. O tři roky
později jej vezla skupina afghánských kupců z Kábulu do Pešáváru, byla přepadena a lupiči si poklad odnesli. Angličan
F. C. Burton však lupiče dopadl a přesvědčil je, aby většinu ukradených předmětů vydali.

20
 Kupci se Burtonovi odměnili nádherným zlatým náramkem, podobným jaký je na naší fotografii (VLEVO), a zbytek
předmětů prodali v Rávalpindi v dnešním Pákistánu. Zde je kousek po kousku koupil sir Alexander Cunningham,
generální ředitel indické archeologické společnosti, a od něho se pak dostaly do Britského muzea.
Poklad od řeky Oxus tvoří asi 170 předmětů pocházejících většinou z pátého a čtvrtého století př. Kr., z období vlády
Achajmenovců. Údajné místo nálezu leželo v říši Achajmenovců, na hranicích Baktrie a Sogdiany. Není však jisté, že
ležely všechny pohromadě, ani že nebyly některé k původní sbírce přidány navíc.

Parthové a Sásánovci
Po smrti Alexandra Velikého v r. 323 př. Kr. vedli jeho generálové spory o rozdělení dobyté říše (str. 116-117). Na východě
z nich vyšel vítězně Seleukos a v r. 300 př. Kr. ovládal Írán, Mezopotámii a severní Sýrii. Vláda Seleukovců v Íránu trvala
asi 150 let. Kolem poloviny třetího století př. Kr. jejich moc slábla a od říše se oddělily severovýchodní provincie Baktrie,
Sogdiana a Parthie.
V r. 247 př. Kr. založil Íránec Arsakés dynastii Arsakovců neboli Parthů, jež vládla téměř 500 let. Za vlády slabého krále z
rodu Seleukovců Antiocha IV. začal Phraates I. rozšiřovat území parthské říše, jejím skutečným zakladatelem byl však
teprve jeho mladší bratr Mithridates I. (171-138 př. Kr.). Postupoval směrem k západu a pravděpodobně v letech 148/147
př. Kr. zabral Médii. Později převzal vládu nad Mezopotámií a v r. 141 př. Kr. přišel do starého hlavního města Seleukovců
zvaného Seleukeia na Tigridu.
Když Mithridates zemřel, sahala parthská říše od Babylonie na západě až po východní Baktrii. Seleukovci učinili ještě jeden
pokus o získání svých někdejších území. Neuspěli však a Parthové zde vládli po dobu tří staletí. Největšího rozmachu
dosáhla parthská říše za vlády Mithridata II. (124-87 př. Kr.), západní hranici říše tvořila řeka Eufrat v Sýrii. Zde přišli
Parthové do styku s mocí Říma, a r. 53 porazila parthská kavalérie potupným způsobem římské legie u Karrh (Harran) v
severní Sýrii.
Po dobu asi jednoho století parthskou vládu nic vážně neohro- žovalo. Potom se r. 116 po Kr. zmocnil římský císař Traianus
hlavního města parthské říše Ktesifonu a postupoval k Perskému zálivu. I když se brzy stáhl, začala moc Parthů slábnout.
Projevovaly se vnitřní neshody a spory o trůn a došlo i k vraždám v královské rodině. Parthové rovněž začali mít brzy potíže
na východě, kde začínal nabývat na významu národ Kušánů. I když se sláva parthské říše obnovila ještě v druhé polovině
2. stol. po Kr., prožívala nyní údobí dočasného úpadku. Parthští králové se stále častěji považovali za pravé nástupce
Achajmenovců. Již za vlády Mithridata II. se na mincích pou- žival titul ,,král králů" zavedený Achajmenovci. Tento vládce
také tvrdil, že jeho předkem byl Artaxerxes II. (405-359 př.- Kr.), a že je tedy takto spojen se staroperskou dynastií. Některé
motivy na reliéfech parthských vládců připomínají dávné krále. Někdy byly dokonce vytesány do stejných skal, například v
Bisitunu, a u hrobů Achajmenovců.
Kolem r. 226 po Kr. zabil Ardašír z rodu Sásánova z Farsu posledního parthského krále. Jeho předkové měli spojení se
zoroastrovským kultem v Istachru v oblasti Persepole. Tato dynastie, jež měla své kořeny ve staré říši Achajmenovců, byla
stále nacionalističtější a nábožnější a vládla Íránu po dobu více než 400 let. Dochované monumentální skalní reliéfy
(Sásánovci pokračovali v jejich tradici) představují v několika výjevech z nástupu krále k moci boha Ahura Mazdu
udělujícího královskou moc Sásánovcům.
Ardašírův syn Šapur I. (240-272 po Kr.) posunul hranice říše, takže pak zabírala území dnešního Íránu, části Afghánistánu,
Pákistánu, střední Asie, Iráku a východní pobřeží Arabského poloostrova. Šapur I. porazil tři římské císaře, dobyl Arménii
a porazil kušánskou říši ve střední Asii. Šapur byl také tolerantní a na rozdíl od tří následujících Sásánovců, kteří
pronásledovali ty, kdo nevyznávali zoroastrismus, dovoloval náboženským menšinám jejich obřady a zvyky. Obětí
náboženského pronásledování se stali učedníci proroka Maniho, vyznavači manicheismu, který v sobě spojoval prvky
zoroastrismu, buddhismu a křesťanství. Od persekucí upustil Bahram III. v r. 293 a perští králové se opět vrátili ke své
tradiční toleranci.
Po vládě silného krále Šapura II. (309-379) začalo období téměř neustálých válek proti nomádským skupinám na severní a
východní hranici. Sásánovci museli dokonce platit vazalské daně Hunům (Hefthalitům) ze střední Asie. Na západě byl jejich
tradičním nepřítelem Řím, nyní to byla byzantská říše. Posledního krále z dynastie Sásánovců Jazdigirda III. (632-651),
jehož vynesla na trůn šlechta, porazila arabská armáda. V r. 637 dobyla Ktesifon a během několika let ovládl islám íránské
území. Posledního Sásá- novce potkal stejný osud jako posledního Achajmenovce Dareia III. zhruba o tisíc let dříve - byl
zabit na útěku.

Zajímavost
ZOROASTRISMUS
Za vlády prvního krále z rodu Sásánovců, Ardašira, který nastoupil na trůn v r. 247 př. Kr., se v Íránu stal převládající
náboženskou silou zoroastrismus. Má své stoupence i v dnešní době. Toto náboženství založil íránský prorok Zarathustra
(řecky Zoroaster), který podle tradice žil v letech 628-551 př. Kr. (podle některých odborníků žil již ve 2. tisíciletí př. Kr.).
V zoroastrismu má velký význam dualismus - proti dobru, pravdě a světlu vytvořeným nejvyšším bohem Ahurou Mazdou
neustále vystupují síly zla, špatnosti a temnoty, kterým velí Ahriman. Na světě existují dobří duchové zvaní ahura a zlí
duchové nazývaní daeva. Konflikt mezi protichůdnými silami skončí definitivním vítězstvím Ahury Mazdy.
Velký význam má oheň jakožto nejčistší projev Ahury Mazdy. Mrtví se nesmějí spalovat, aby neznečistili oheň - vystavují
se působení přírody, dokud neshnijí nebo je nezlikvidují draví ptáci. Vědci vedou spory o to, zda první Achajmenovci
vyznávali zoroastrismus, za vlády Sásánovců však toto náboženství bylo v Íránu nejmocnější. Po příchodu islámu téměř
zmizelo, i když je někteří lidé v Asii, Spojených státech a Kanadě vyznávají dodnes. Největší skupinu jeho vyznavačů
představují Pársové (Peršané), kteří se z Íránu vystěhovali do Indie na konci 9. století po Kr.

21