MARKUS HEITZ

VÁLKA STARÝCH DUŠÍ

EXKARNACE 1.
Nejmocnější na světě je to,
co není možno vidět,
slyšet ani ohmatat.
Lao-c‘ (6. st. př. Kr.)
 PROLOG
Německo, Sasko, Lipsko
„Co dělá, Henri?“
Artjom si přitáhl pevněji pás, aby mu kevlarová vesta lépe přiléhala k tělu.
V pravici svíral H&K MP5K s nasazeným tlumičem, jehož popruh si teď
přehodil přes prsa. V tuto chvíli nemohl věnovat pozornost čtyřem tabletům,
které poblikávaly v sanitce a přinášely obrázky z bytu ženy, kterou sledovali;
tvář mu stejně jako ostatním třem mužům a dvěma ženám kryla maska s
otvorem pro ústa.
„Přesně to, co má,“ opáčil Henri a přepínal mezi ostrými záběry sem a tam;
na malých, plochých monitorech s vysokým rozlišením se střídaly výjevy z
jednotlivých místností. „Už je v koupelně. Vypadá to dobře.“
„Fajn. Kontrola.“ Artjomův rozkaz způsobil, že dva muži a jedna z žen
naposledy zkontrolovali své zbraně i usazení náhlavní soupravy. „Doktorko?“
Druhá žena nahlédla do batohu s lékařskou záchranářskou výbavou a kývla
na svého asistenta.
„Máme všechno,“ potvrdil muž, zavřel oba velké kovové kufry a hodil si
jejich popruhy na ramena.
Artjom přejel pohledem po přítomných a všiml si v jejich očích napětí.
Máme všechno znamenalo injekce, infuzní sety, defibrilátor, krevní
konzervy, celou lékárnu, s jejíž pomocí bylo možno znovu uvést do chodu
krevní oběh, a různé ilegální látky, které dokázaly přimět k činnosti v
podstatě každý orgán v těle.
Dnešní noc pro ně bude představovat zatěžkávací zkoušku a nejmenší
chyba by mohla zhatit nejen měsíce příprav. Nejfatálnějším následkem by byl
konec jejich paní, jejich hery. Definitivní.
„Ukaž mi ji.“ Artjom se chtěl podívat, co sledovaná žena ve svém
městském bytě právě provádí.
Henri přepnul záběr a přiblížil ho.
Byla hezká, pětatřicátnice s dlouhými mahagonovými loknami a od přírody
vysoko posazenými lícními kostmi, které zdůrazňovaly rysy její tváře.
Podle podkladů si nechala po porodu dvou dětí upravit prsa, také nos kdysi
mívala křivý. Zbytek těla držela v šachu pomocí sportu a zdravé stravy, což se
jí podle záběrů výborně dařilo.
 Vlasy měla rozpuštěné a právě si do velké vany napouštěla vodu. Všude
kolem hořely nesčetné svíčky a vytvářely v prakticky, ale vkusně zařízené
místnosti poklidnou atmosféru.
Svlékla si župan a předvedla divákům tělo bez poskvrnky. Ani příliš
hubené, ani příliš tlusté, souměrné a pevné. Přesto Artjoma pohled na ni
sebeméně nevzrušil. Byl profesionál, stejně jako zbytek jeho oddílu v sanitce.
Tmavovláska zkusila vodu a dolila do velké baňaté sklenice, stojící na
komodě vedle dveří, další hlt vína. Její pohyby působily těžkopádně, jako by
měla každým okamžikem usnout. Přesto vypila alkohol jedním douškem a
nejistě vklouzla do vany.
„Připravte se,“ rozkázal Artjom svému týmu. Vsunul si do úst žvýkačku,
aby ji vzápětí začal tiše zpracovávat zuby, pak nervózně zabubnoval prsty na
popruh zbraně.
Žena ulehla do vody, která jí beze zbytku zakryla hruď i spodní část těla, a
zavřela oči.
Henri zvětšil záběr a napjatě zamumlal něco nesrozumitelného.
Všichni spatřili, jak z ženina levého očního koutku velmi pomalu skanula
slza, pravá paže s prázdnou skleničkou sklouzla přes okraj.
V této poloze tmavovláska strnula.
Vteřiny plynuly a měnily se v minuty; elektronický senzor vany
zaznamenal nebezpečí, hrozící od tekoucí vody, a automaticky vypnul přívod.
V koupelně panovalo naprosté ticho. Stejně jako ve voze.
Žena se nepohnula, jen její hruď se zvedala a klesala a vytvářela drobné
vlnky.
„No tak, holka,“ zamumlala lékařka, aby prolomila ticho.
„Do prdele, ona nám usne,“ zaklel Henri a ještě víc přiblížil ženinu
uvolněnou tvář. „Ne, ne, ty pitomá couro! Zůstaň vzhůru! ZŮSTAŇ
VZHŮRU! Fuck!“
Artjom popadl mobil s předplacenou kartou a vytočil číslo. V bytě začal
vyzvánět telefon.
Slyšeli jeho drnčení skrz reproduktory a viděli, jak sebou žena trhla. Přitom
rozbila v prstech tenkostěnnou nádobu, z řezné rány na ruce vytryskla krev.
A tekla.
A tekla…
 Tmavovláska si s povzdechem přitiskla zbytky stopky s ostrými hranami k
podpaždí a prořízla nádherně čistou pokožku, pak s tichým sténáním přejela
sklenicí až k zápěstí.
Ze zející rány se okamžitě vyvalila životodárná tekutina.
„Všechno v pořádku. Jsme zpátky ve hře.“ Henri se spokojeně zadíval na
druhý monitor, který po kliknutí zobrazil okolí vozidla. Mezi zaparkovanými
auty místních obyvatel se nic nepohnulo. „Není tu nikdo, kdo by nám mohl
způsobit problémy.“
Voda v lázni se zbarvila do růžova, temně rudá krev stékala po vnějším
plášti vany a odkapávala na bílé kachličky.
Žena přiložila dlouhou stopku i ke druhé paži a se slzami v očích si také na
ní otevřela žílu, i když nejistými pohyby.
„Vystupovat, panstvo,“ zavelel Artjom.
Henri bez komentáře popadl jeden z tabletů a zaujal místo v čele, otevřel
dveře na zádi a vyskočil ze sanitky, která se navenek nijak nelišila od běžného
záchranářského vozidla.
Osádka ovšem ano.
Muži a ženy, celí v bílém, obrnění, maskovaní a těžce vyzbrojení, se
rozběhli studenou lednovou nocí po Čajkovského ulici ke vchodu nájemního
domu s apartmány; asistent lékařky vlekl hliníková nosítka. Každý z nich
přesně znal situaci; věděli, co mají dělat.
Tým potřeboval k překonání zámku vstupních dveří jen pár vteřin. Kód a
umělý otisk prstu, natažený na špachtli s tenkou vrstvou gelu, měli k dispozici
už dávno.
Tiše a takřka nehlučně prošli maličkou vstupní halou, vystoupali po
schodech a vkročili do nevelké chodby, zbraně stále v pohotovosti a
připraveni s maximální rychlostí a tvrdostí zareagovat na možné vyrušení.
Před apartmánem zůstal oddíl stát.
Artjom a Henri se zadívali na kontrolní záběr na displeji tabletu, který
zachycoval výlučně koupelnu.
Žena držela pořezané paže pod vodou, aby zabránila ranám v zacelení, a
navzdory slzám vypadala, jako by se jí ulevilo. Viditelně ztrácela síly a
sklouzávala ve vaně dolů, až jí brada sahala k bledě růžové hladině.
„Teď?“ Henri znovu zaostřil na její tvář.
Artjom vytáhl klíč a pomalu ho vsunul do zámku, aby to zevnitř nebylo
slyšet. „Ještě ne.“ Ujal se tabletu a velmi pozorně se na něj podíval.
Žena sebou ještě naposledy trhla, když jí vlnky zalily ústa. V místě, kam
sahala zbarvená voda, se jí na tváři objevila načervenalá linka. S přidušeným
zanaříkáním a umdlévajícím pláčem sklouzla ještě níž, až na hladině zůstalo
plavat posledních pár kadeří.
„To bude tak tak,“ varovala je lékařka.
„Ještě ne.“ Artjom pozoroval vzduchové bubliny, stoupající k povrchu.
Byla jich spousta.
„Kroky na schodišti,“ varoval je zadní voj ve sluchátkách.
Bublin ubylo. Nakonec zůstala hladina klidná.
„Teď!“ zavelel Artjom, otevřel dveře a ustoupil dozadu. Od této chvíle je
měl jistit.
Skupina se vřítila do luxusního bytu, aniž by věnovala pozornost pečlivě
sladěnému zařízení. Se zbraněmi na ramenou postupovala ke koupelně.
Dva muži vylovili ženu z vany a asistent připravil nosítka, na která ženu
vzápětí položili. Čtyři ručníky z komody posloužily k zachycení vody a krve,
stékající z pokožky.
Lékařka se pokusila zachytit puls a tlukot srdce. „Obojí pryč,“ konstatovala
spokojeně. „Je mrtvá.“
„Skvělé.“ Artjom se zadíval na mrtvolu. „Počkáme.“
Oddíl se zastavil, jedna část jistila, ostatní zůstávali v pohotovosti.
„Zástava nastala přede dvěma minutami,“ oznámila lékařka napjatě. „To by
mělo stačit.“
„Ještě počkáme.“ Artjom se podíval na hodinky.
Nikdo nic nenamítal.
Ručička se vteřinu po vteřině sunula vpřed, až odpočítala konec třetí
minuty.
„A… teď!“
Lékařka obrovskou rychlostí nejprve uzavřela zející rány, zatímco její
asistent začal do takřka vyprázdněného těla vpravovat krevní transfúzi. Druhá
maskovaná postava se střídavě ujímala srdeční masáže a dýchací masky.
Pak lékařka připravila defibrilátor a stříkla do krevního řečiště různé
přípravky a adrenalin. Asistent napojil pacientku na přenosný přístroj
zaznamenávající její životní funkce. Na hruď umístil kontaktní podložky pro
případ, že by bylo potřeba uštědřit srdci šok.
Artjom stál na prahu koupelny a střídavě pozoroval své lidi a zavřené
vstupní dveře apartmánu. Prozatím všechno probíhalo nerušeně.
Tým pokračoval v umělém dýchání i srdeční masáži, aby se čerstvě dodaná
krev okysličila a proudila žilami.
Lékařka vpravila do žilní kanyly další adrenalin a v místě srdce prudce
udeřila ženu do hrudního koše.
Z monitorovacího přístroje se ozvalo krátké písknutí, které okamžitě přešlo
do horečnatého tónu.
„Komorová fibrilace.“ Lékařka přiložila elektrody potřené gelem.
„Odstupte,“ nařídila a vypálila salvu.
Tiché pískání srdečního monitoru jim prozradilo, že první elektrický šok
nestačil, aby orgán začal normálně bít.
Defibrilátor bzučel a za pár vteřin se znovu nabil.
„Odstupte,“ zvolala doktorka znovu.
Zapraskal výboj a hvízdání monitorovacího přístroje se změnilo v rytmické
pípání.
Artjom symbolicky tleskl do dlaní. „Výborně. Dobrá práce. Stabilizování,
ošetření ran a tak dále proběhne v sanitce.“ Zvedl MP5K a zahájil ústup.
Rychlým stiskem tlačítka na náhlavní soupravě otevřel kanál k čekajícímu
druhému týmu, podřízenému Joše. On a necessaria se neměli zvlášť v lásce,
ale hráli za stejný tým, i když samostatně. „Tvůj uklízecí oddíl se postará o
zbytek,“ ohlásil.
„Da,“ odvětila Joša rusky.
„A nezapomeň na vrače.“
„Do mých úkolů ti nic není, nabaldašniku,“ sjela ho Joša a přerušila
spojení. Všechno bylo řečeno.
Se ženou na nosítkách se pustili dolů po schodech, zase nikoho nepotkali.
Načasování bylo dokonalé.
Teprve když rychle přebíhali Čajkovského ulici, zadívala se na ně
vykulenýma očima posádka kolemjedoucího vozu.
Henri zaklekl a zacílil MP5K, na hlavové podpěrce řidiče zazářil červený
bod.
 „Ne,“ odvolal ho Artjom hvízdnutím zpátky. „Vyvolali bychom příliš velký
rozruch. Za pár minut to budou považovat za optický klam, a i kdyby ne,
nikdo jim neuvěří.“ Jistil okolí, zatímco oddíl nastoupil do sanitky, ukotvil
nosítka a zaujal svá místa. Lékařská péče znovuoživené ženy byla v plném
proudu, každý úkon seděl.
Artjom se vyšvihl dovnitř jako poslední a zahleděl se do krásné, stále ještě
bledé tváře pacientky v bezvědomí. Spolu se svým týmem udělal všechno
správně, každá fáze akce proběhla bez sebemenších problémů.
Teď už se žena musela jen probrat. Pak bude všechno v nejlepším pořádku.
Na Diův rozkaz vytvořil Prométheus lidi a zvířata.
Když ale Zeus uviděl, že počet zvířat převyšuje počet lidí, nařídil
Prométheovi,
aby přetvořil některá zvířata v lidi.
Prométheus učinil, co mu bylo poručeno.
A tak se stalo,
že nejeden člověk sice má lidskou podobu,
nosí ale v sobě animální duši.
Ezop, Prométheus a lidé (kolem 600 př. Kr.)
 KAPITOLA I
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Claire stála u okna své malé irské kavárny jménem Uisce, popíjela horkou
kávu a skrz brýle sledovala Starotržní náměstí s Oslí kašnou, které se víc a víc
zaplňovalo životem. Bylo ještě časné ráno, ale ve Starém městě se už hemžili
místní i pár turistů. Hezký den.
Šikmo shora dopadaly do místnosti, do půl stěn obložené tmavým dřevem,
sluneční paprsky. Díky bílému stropu tu bylo dost světla, aby nevznikl dojem
špeluňky.
Na všech zeleně natřených příhradových nosnících visely keltské symboly;
krajinářské fotografie na stěnách vzbuzovaly touhu navštívit jedinečný ostrov,
kde Claire během dovolené potkala muže svého života. Klasický příběh, s
happy endem.
Kde vězí? Finn jí dnes slíbil, že jí ukáže nejnovější fotografie, které pořídil
na Vraním ostrově. Miloval přírodu a dokázal pomocí čočky fotoaparátu
dokonale zachytit scénu.
Už vyřídila nákupy a uložila všechno do chladicího pultu. Těsto na lívance
bylo hotové, v peci se pekly čajové koláčky a zalévaly celý prostor pro hosty
lahodnou vůní. Za zhruba patnáct minut odemkne vchod Uisce a s radostí
uvítá nové i dobře známé tváře.
Nejkrásnější kompliment jí složila skupina irských turistů, kteří po
ochutnání jejího irish stew a dalších lahůdek naprosto vážně dospěli k
přesvědčení, že je Irka a tyto jediné pravé recepty podloudně ukradla. Claire
vařila intuitivně, jen tu a tam nahlížela do seznamu přísad a prováděla s nimi
to, co by člověk dělal i v Irsku – přesně to pravé.
V tuto hodinu sem kromě stálých hostů přicházeli na snídani i lidé, kterým
připadal poměr mezi cenou a výkonem v hotelech nepřiměřený, dále různí
vyhledávači originality a cestující, kteří si tu cestou na letiště udělali malou
zastávku.
Lidé chtěli vidět, co může malé město nabídnout, od muzea Beatles až po
historické knihovny a nákupní možnosti. Dlouhý stín Lipska sice sahal až
sem, ale Halle a jeho obyvatelům nechybělo sebevědomí, v neposlední řadě
díky společnému boji s povodní.
Je to tu prima. Claire se opřela ramenem o výlohu a rozhlížela se po
Finnovi, který na sebe zase jednou nechával čekat. Chtěl se k ní před svou
navolanou schůzkou ještě stavit na kafe, jak to v posledních letech dělával.
Nezasvěceným osobám muselo připadat legrační, že při tom vždycky
mlčeli. Připomínalo to malou meditaci, umožňující lépe nastartovat den. V
týdnech, kdy ho jeho práce nezávislého zástupce různých malých
nakladatelství nutila cestovat křížem krážem republikou, se Claire bez tohoto
rituálu cítila malátnější.
Pozdravila řidiče městských služeb, který se zavalitým oranžovým vozem
čistil odtokové kanály a obratně při tom objížděl Oslí kašnu s oběma sochami.
Zamával jí a gestem slíbil, že se později zastaví.
Zvedla na pozdrav ruku se šálkem a usmála se na něj, načež jí
komediantsky hodil své srdce a rozesmál ji. Marná snaha.
Claiřina láska patřila už osmnáct let stejnému muži.
Strávila s Finnem nějakou dobu v Irsku, než na ni začal naléhat, aby se s
ním vydala do Německa, kde chtěl po úspěšné kariéře realitního makléře začít
znovu od začátku. Sice to přišlo náhle, ale těšilo ji, že se vrátí do vlasti.
Teď už deset let provozovala Uisce na Starotržním náměstí, i když její
sestra zpočátku prohlašovala, že se zbláznila. Otevřít irskou kavárnu v Halle,
k němuž se Lipsko chovalo trochu macešsky jako ke svému předměstí s
letištěm, připadalo Nikole jako špatný vtip. Ovšem posledních pět let se pro
Claire všechno vyvíjelo neuvěřitelně dobře, takže měla dva zaměstnance a tu
a tam jí musela vypomáhat i dcera. Město, které se v roce 2013 velmi často
ocitalo kvůli povodni v médiích a přitahovalo pozornost, objevovalo stále víc
turistů. Drobný pozitivní efekt ničivé záplavy.
Claire usrkovala kávu, stoupající pára jí rosila tlustá skla brýlí.
Takřka padesát křížků zanechalo stopy na jejím těle, jakmile pracovala déle
než hodinu, bolela ji záda. Ale měla svou kavárnu příliš ráda na to, než aby se
jí kvůli pár bolístkám vzdala.
Ten, kdo se každý den věnoval sladkému těstu a kaloricky vydatným
pokrmům jako pečený black pudding, párečky nebo slanina, nemohl mít míry
modelky. Finn ji miloval přesně takovou a říkal jí solas, mé světýlko. Kromě
toho jí to už nepřipadalo tak důležité. Dbát na sebe, to ano. Ale dietami a
podobnými věcmi pohrdala. Její dcera Deborah vypadala jako kopie oslnivě
atraktivní ženy, jíž Claire kdysi bývala, a naplňovala své rodiče pýchou.
Claire si odfoukla z tváře černý pramen vlasů a rukou si urovnala zelenou
zástěru, přehozenou přes jednoduché bílé tričko s límečkem a černé kalhoty.
Měla bych se vypravit k holiči.
Starý modrý Passat Kombi jejího muže zastavil asi deset metrů odtud na
opačné straně ulice a zacouval na jediné volné parkovací místo.
Finn vystoupil, šlachovitý šedesátiletý muž s uličnickým úsměvem na tváři
poseté pihami. Na sobě měl zelenočerný károvaný oblek a tmavě červenou
košili s károvaným motýlkem. Protože věděl, že Claire stojí u okna, zamával
jí, pak otevřel zadní dveře a vytáhl aktovku, v níž nosil fotografie.
Claire mu zamávání opětovala. Měla takovou radost, že ho vidí – přitom
neuplynuly ani dvě hodiny od chvíle, kdy odešla z domu, aby obstarala
nákupy.
Láska. Prostě láska.
Finn si nasadil čepici s kšiltem a právě se chystal vyrazit, když tu k němu
náhle ze stínu budovy přistoupil z boku maskovaný muž; nůž v jeho ruce trčel
výhružně kupředu.
Claire na vteřinu zapomněla samou hrůzou dýchat, pak horečně zapátrala
po mobilu v kapse zástěry, vyťukala číslo policie a rychle odložila šálek.
Lupič určitě považoval jejího manžela za bankéře nebo se domníval, že se v
aktovce ukrývá něco cenného, přitom tam byly jen kontrolní obtahy nových
fotografií.
„Tísňové volání policie, co pro vás mohu udělat?“ uslyšela z reproduktoru
hlas policistky.
„Jmenuji se Claire Riordanová, jsem na Starotržním náměstí v Halle.“
Otevřela dveře, vytáhla ze stojanu vedle nich zapomenutý deštník a vykročila
na náměstí. „Mého muže právě přepadají. Přijeďte rychle!“
Ukončila hovor a dala se do běhu, deštník při tom pevně svírala oběma
rukama. Nějakou dobu hrávala v Irsku hokej a trochu hurling, což mělo za
následek povážlivou jistotu úderu a sílu. Dám tomu darebákovi za vyučenou!
Claire na okamžik zmátl modravý záblesk v lupičově uchu. Sluchátko s
bluetooth? Finn na muže promlouval a nabízel mu tašku. „Tak si ji vem, ty
svině!“ zvolala Claire vztekle. „Nebo okamžitě vypadni. Zavolala jsem
policii!“
Maskovaný muž se zadíval jejím směrem a pronesl něco, čemu nerozuměla
– ovšem přiměl tím jejího muže k tomu, aby se s vyděšeným výkřikem vrhl
na většího protivníka.
Claire slyšela, jak jí za zády hlasitě zavyl motor.
Když přecházela ulici, bezděčně počítala se zakvílením brzd. „No tak, you
bloody bastard!“ Zvedla výhružně zbraň.
Hluk vozu se jí držel v patách.
 Když se otočila, uviděla těsně za sebou velké auto: vysoké čelní přední
sklo, široký předek s ochrannou mříží a za volantem drobná hnědovláska.
Modravá záře v jejím uchu.
Mříž jí podrazila nohy a okamžitě jí zlomila obě stehenní kosti.
Zatímco otvírala ústa k bolestnému výkřiku, narazila tváří na kapotu, až to
kovově zadunělo a v uších jí suše luplo.
Ústa se jí okamžitě zalila krví. Klouzala po kapotě a čelním sklu vzhůru a
současně se nekontrolovatelně otáčela, tu viděla nebe, tu sklo, tu drobné
obláčky, pak zase mrtvé mouchy. Měla dojem, jako by zachytila pach
tlejících chitinových krunýřů.
Drhla hlavou o střešní lištu, kůže se jí sloupávala, jako by přejížděla po
kruhadle na zeleninu, dlouhé vlasy se jí v celých chumáčích zamotávaly a za
pronikavé bolesti vyškubávaly. Vnímala už jen zápach a chuť krve.
Náhle se ocitla na konci vozidla a jako papírová kulička vířivě letěla vstříc
asfaltu. Uviděla sluncem ozářenou Oslí kašnu a lhostejné figury, které jako by
se od ní odvracely.
Při nárazu na silnici se ozvalo zřetelné křupnutí, které jí proběhlo celým
tělem a přehlušilo veškeré smyslové vjemy – a od té chvíle pominula veškerá
bolest.
Claire se náhle cítila být zbavena veškeré tíhy, jako by jí vpíchli nějakou
drogu, která ji měla poslat na trip. Předpokládala, že se jedná o utišující
prostředek, podaný lékařem záchranné služby.
Ale lehkost nepomíjela, Claire se začala vznášet, najednou se ocitla nad
Starotržním náměstím a shlížela na scenérii dole.
Zmocnilo se jí tušení: Párkrát četla o lidech, kteří se ocitli blízko smrti a
popisovali opuštění těla. Ach bože, ne, ne! Já… Claire viděla vlastní schránku
ležet pár metrů pod sebou na ulici, pokroucenou, znetvořenou a částečně
zbavenou kůže. Další přijíždějící auto zabrzdilo právě včas, aby ji nepřejelo.
Finne! Rozhlédla se a spatřila svého muže, jak leží na chodníku a krvácí z
nosu, protože podle všeho schytal ránu. Právě hodil maskovanému muži
peněženku, zadíval se k její mrtvole a vykřikl její jméno, žíly na krku mu
ostře vystoupily.
V dálce zaječely sirény, k místu nehody se z různých míst sbíhali lidé. Také
muž z městských služeb přichvátal a sundal si rukavice.
Vůz, který ji srazil, stál klidně a s bublajícím motorem vedle. Plech
karoserie notně utrpěl nárazem, její krev, cáry kůže a chomáče vlasů na něm
lpěly jako trofeje.
 Claire nedokázala uvažovat, nevíra ochromovala veškeré její myšlení a
dusila v zárodku každičkou jiskřičku rozumu. Na tom, co právě prožívala,
nebylo nic racionálního.
Zrak se jí kalil, barvy mizely. Starotržní náměstí se ponořilo do
jednobarevnosti, tu a tam se nad ním mihly stříbřité světelné záblesky, projely
budovami i lidmi. Celé místo díky tomu působilo neskutečně, jako animované
černobílé obrázky komiksu.
Lupič rutinním pohybem schoval nůž, vzal Finnovu aktovku, zvedl
peněženku a sáhl si pod koženou bundu.
Co bude teď? Claire chtěla křičet a varovat Finna, který se po čtyřech zpola
plazil, zpola lezl k jejímu ztýranému tělu. Krev, proudící z její mrtvoly, byla
černá jako inkoust. Z okolí stále víc vyprchávalo světlo, jako by se Halle
nacházelo v samém středu zatmění slunce.
Zakuklenec vytáhl pistoli s tlumičem, jakou Claire znala z gangsterek.
Namířil masivní hlaveň na záda jejího nic netušícího manžela, pak vyšly tři
rychlé, jisté výstřely. Ten muž nepoužíval zbraň poprvé.
Náraz stačil, aby košile vpředu doslova explodovala. Vzduchem se
rozletěly velké, tmavé stříkance krve, z horní části trupu pršely kusy
vyrvaných tkání a bílé úlomky kostí.
Finn se okamžitě zhroutil.
Lidé s křikem hledali úkryt, také světla přímo děsivě ubylo, zatímco vrah
spěšně, ale nikoliv rozrušeně nastoupil do čekajícího auta.
Dvojice zločinců prchala v terénním voze i s peněženkou a aktovkou, na
Schmeerstraße odmrštila z cesty dvě vozidla. Řidička šlápla na plyn, jako by
se jim povedlo nejlepší přepadení roku s miliónovou kořistí.
To nemůže být pravda. Claire se zahleděla na svou sotva rozeznatelnou,
jakoby černou barvou pocákanou mrtvolu – roztrhané šaty, otevřené rány a
zlomeniny –, která jí připadala nevýslovně cizí.
Pronikavého blýskání na fasádách, na zemi i na lidech přibývalo,
stupňovalo se. Bylo všude, neviditelné stroboskopické efekty a miniaturní
bouře zuřily bez jakéhokoliv rozeznatelného rytmu. Světlo zalévalo hrany
budov, rámy oken, rysy tváří i sochy na Oslí kašně. Starotržní náměstí i s
obyvateli už nebylo díky temnotě hrnoucí se ze všech stran takřka vidět, jen
tu a tam ho ozařovaly výboje.
Přesto Claire zřetelně zahlédla, jak se Finnova ruka pohybuje.
On ještě žije! Její muž ji potřeboval, dcera ji potřebovala. Claire musela žít,
za každou cenu.
S Finnem.
S Deborah.
Se svou malou rodinou.
A musela vypátrat lupiče, kteří jim to provedli, kvůli maličkostem. Jen ona
spatřila tvář řidičky a dokáže ji znovu poznat. Toužila po irské pomstě,
nikoliv po německé spravedlnosti, za svou bolest a za bolest milovaného
Finna.
Poslední, co spatřila, než všemocná tma pohltila i poslední blýskání, bylo,
jak chodci váhavě přistupují k její mrtvole, jak ti nejstatečnější začínají s
povrchní prohlídkou a zaměstnanec městských služeb se ji snaží oživit.
Pak už neexistovalo nic, jen Claiřiny myšlenky.
Sestávala už jen z myšlení, z vůle, z netělesnosti, která se vznášela ve tmě,
kde nebylo žádné nahoře ani dole, žádné zvuky, žádné dýchání.
Neodebrala se do náruče pověstného světla.
Na mysli jí tanuly milióny obrazů a mizely, překrývaly se, tvořily koláže,
vyprchávaly, nečekaně se objevovaly a měnily se ve zmatený film, pak v
malbu a nakonec v dojem, který v ní vyvolával strach.
Claire nic z toho nedokázala řídit. Vůbec nic.
Tento nezkrotný příval se valil jejím vědomím a odplavoval ho. Claire jím
byla unášena, nořila se do výjevů, tonula v pocitech, které vzbuzovaly, chtělo
se jí smát i plakat, křičet a úpěnlivě prosit…
Nic z toho všeho se jí nepodařilo.
Cítila, jak se jí zmocňuje šílenství a pátrala po kotvě, které by se zachytila:
Musím za Finnem a Deborah. Potřebují mě!
Opakovala ty věty jako mantru stále dokola, znovu a znovu, zatímco ji
zaplavovaly staré vzpomínky a doslova jí vymývaly mozek.
Ale nechtěla zemřít ani přijít o rozum. Dál ji ovládala nezlomná vůle
neopustit svět ani tento život.
Musím jenom vydržet dost dlouho, než se objeví lékař, který mě resuscituje.
Claire soustředila myšlenky na svého těžce zraněného muže, na svou dceru,
na lidi, které milovala. Smrt ji nesměla dostat na kolena.
Prudce vířící dojmy se postupně zpomalovaly jako pozvolna se zastavující
kolo štěstí. Současně bledly a ztrácely na jasnosti, až ji znovu zahalila
temnota a uzavřela ji do své černé klece.
Pak jí vědomím projel náraz.
Velmi obezřele se objevilo stříbřité blýskání, které se velmi rychle blížilo.
Naprosto zřetelně s sebou cosi přinášelo, jakousi neviditelnou existenci, jako
když člověk se zavřenýma očima cítí blízkost jiné osoby. Přihnala se a
chystala se proletět kolem Claire.
Ta intuitivně, a aniž by tušila jak to funguje, zapátrala po její blízkosti, byla
nasávána, strhávána a současně odvrhována.
Claiřiny smysly jako by se jeden po druhém probouzely. Měla dojem, jako
by v temnotě slyšela vzteklý řev a syčení, jako od požáru, který se brání
uhašení vodou.
Claire a ta druhá neviditelná existence se lehce dotkly. Claire projela bolest.
Trhání a pálení nabylo na intenzitě, hučení a běsnění zesílilo, kolem bylo cítit
prskavky a horký asfalt.
Blýskání bylo čím dál oslnivější, rychlejší, zanechávalo ve tmě trhliny a
vytvářelo plochy, připomínající skleněné ledovce.
Náhle Claire zahlédla skrz mihotající se světlo další výjevy – vzpomínky,
které nepatřily jí. A přece se jí draly do mysli, pronikaly do každičkého jejího
koutku a jako by se tam ustrašeně schovávaly; zdálo se, že se ve svém novém
domově bojí, takže připomínaly plaché kočky, které si člověk přivede z
útulku.
Pak všude převládl jas a zahnal tmu – následovala fyzicky citelná rána,
vystřídaná brněním.
Claire se nadechla.
***
„Máme ji! Bene, jeď rychle,“ pronesl hlasitě muž vedle ní.
Zaregistrovala pach dezinfekčních prostředků, zaslechla hlasy, které spolu
rozmlouvaly a vyměňovaly si lékařské pokyny. Nebylo pochyb, ocitla se v
rukou záchranářů, kteří ji oživili.
Zvládla jsem to! Claire se cítila unavená a potlučená, nevnímala ovšem
žádnou bolest. Podklad, na němž ležela, jí připadal měkký a lehce se
pohyboval. Vezli ji v autě a nejspíš mířili do nemocnice.
Mnohem důležitější otázka ovšem zněla: Co je s Finnem?
Podařilo se jí lehce nadzvednout víčka.
Nad hlavou se jí klenula bílá střecha auta, pod níž se pohupovalo několik
sáčků s infuzí. K tělu jí vedly hadičky s průhledným i rudým obsahem a
nejspíš končily v ohybu ruky, nápisy na sáčcích nedokázala přečíst.
Vedle ní stáli lékař a lékařka, pláště a latexové rukavice jim hyzdily
stříkance zaschlé krve.
Claire se přiměla zvednout víčka ještě víc – a náhle spatřila, jak se nad ní
vznáší pár modrých očí, zbytek tváře až na ústa zakrývala bílá maska. Zprvu
se domnívala, že je jen výtvorem její fantazie, pak ale začala pátrat po
vysvětlení. Možná se jednalo o ochranu před ohněm.
Ale auto, které mě přejelo, nehořelo.
„Hero! Slyšíte mě?“ zašeptal muž radostně a všechny rozhovory ve voze
rázem utichly.
Claire otočila hlavu v naději, že na nosítkách vedle sebe uvidí Finna.
Ovšem seděla tam jen bíle oděná žena s rozepnutým pláštěm navlečeným
přes neprůstřelnou vestu a s maskou na obličeji. Ostražitě vyhlížela z malého
okna v zadních dveřích, jako by musela dávat pozor na pronásledovatele. V
prstech chráněných rukavicemi svírala matně černý automat, nevinná běl ještě
podtrhovala jeho přítomnost.
Claire zamrkala a ucítila nával paniky, když se rozhlédla pozorněji a u
všech přítomných objevila zbraně.
A – Finn tu není.
Polkla, marně se pokusila promluvit. Zoufale pátrala po novém vysvětlení
toho, co se právě dělo, ale žádné nenašla, snad kromě naprosto pochybných
věcí typu obchod s orgány nebo vydírání za účelem získání výkupného.
Muž si sundal masku a odhalil jí tak přátelský, jizvami po akné posetý
obličej, na němž se zračila neuvěřitelná úleva. Claire měla dojem, jako by
před sebou viděl velmi dobrou přítelkyni nebo dokonce lásku z mládí, kterou
právě zachránil před smrtí.
Zato Claire si byla naprosto jistá, že tohoto muže vidí poprvé v životě.
„Hero,“ hlesl dojatě. „Zdravím vás.“
Z druhé strany přistoupila k nosítkům lékařka v zakrvácených rukavicích.
„Jsou vaše bolesti snesitelné, hero, nebo potřebujete další utišující
prostředky?“
Muž vyčetl z Claiřiny tváře údiv. „Hero Anastázie, to jsem já, Artjom,“
pronesl zřetelně a důrazně, aby si byl jist, že mu rozumí. „Jsme tady všichni.
Vaši věrní necessarii.“
 „Chci za Finnem,“ zaskřehotala Claire.
„Finn?“ Artjom se zamračil. „Říkala Finn?“
„Je ještě celá zmatená z návratu. Vždyť to známe.“ Lékařka natáhla
injekční stříkačku a vstříkla její obsah do kanyly, hned poté Claire ucítila
uvolňující teplo. „Dám jí něco na vzpamatování a na povzbuzení. Je možné,
že ztráta krve byla příliš velká. Ve vodě se dalo těžko rozeznat, o kolik
opravdu přišla.“
„Jak ve vodě?“ podivila se Claire lámaně. „Kde byla na ulici voda?“ Čím
více na ni neznámí hovořili, tím méně chápala. Při nejlepší vůli si nedokázala
vybavit, že by po srážce skončila v nějaké kaluži nebo dokonce v kašně. O
čem to mluví?
Teď se Artjom narovnal. „Bene, zastav. Tady něco nesedí.“
Vůz jemně zabrzdil a zůstal stát.
„Hera je popletená,“ trvala na svém lékařka a podala jí další prostředek.
„Dej jí ještě pár minut.“
Claire ucítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji a hlava se pročistila, ačkoliv
ji na oplátku zalil pot. Myšlení jí šlo podstatně snáze, ovšem panika v žádném
případě nepolevovala.
Artjom se jí pozorně zadíval do tváře. „Na obyčejnou poruchu orientace mi
to přijde příliš závažné.“ Obrátil se na lékařku. „Zvlášť když má hera za
sebou už několik cest.“
Vedle nosítek se objevil další muž, jemuž pod očními otvory v masce trčely
krátké blonďaté vlasy. „Chová se jako začátečnice,“ pronesl zneklidněně.
„Navíc říkala, že chce za Finnem.“
Lékařka vykulila oči. „Ach, u všech… Ne. To nemůže být pravda!“
Artjom zvedl ruku, nejspíš aby tímto gestem zjednal ve voze pořádek, pak
upřel pohled modrých očí na Claire; zračilo se v nich cosi nebezpečného, i
když se na ni jeho ústa stále usmívala. „Kdo je Finn?“
Claire ucítila, jak se jí zmocňuje další nával strachu, který ji zaplavil a
vystřelil až do kořínků vlasů. Srdce jí rámusilo a pumpovalo v hrudi, byla čím
dál bdělejší. Pokud se ptá na Finna, určitě ho nemohli vidět. „Co se to děje?“
zašeptala rozechvěle.
„Kdo je Finn?“ opakoval muž chladně.
„Fuck! Ty pitomá couro, okamžitě mi řekni, jak se do prdele jmenuješ!“
zaječel na ni blonďák a praštil ji do ramene.
 Samou hrůzou sebou škubla.
„Ne,“ vyjekla znovu lékařka a vyděšeně zírala na Artjoma. „Máme
nesprávnou.“
„Zasraná zlodějko,“ křičel blonďák celý bez sebe. „Fuck, co tě to napadlo,
ukrást naší heře tělo?“ Rozmáchl se k ráně pěstí.
Claire reflexivně zvedla paže – a spatřila končetiny, které v žádném případě
nemohly být její: předloktí měla obvázána, prsty štíhlé a nehty nalakované na
tmavě zeleno.
Všechno jsou to jenom halucinace. Jsem mrtvá a… tohle je mezisvět nebo
peklo nebo sen nebo… Claire se znovu s palčivou jasností a intenzitou
zmocnilo zoufalství. Prostě nebyla z informací neznámého moudrá.
„To znamená, že hera je ještě někde tam venku,“ usoudil Artjom, zadržel
blonďákovu napřáhnutou paži a polekaně se podíval na hodinky na mužově
zápěstí. „Dokážu si představit, jak běsní. Raději si pospěšme.“ Pustil
společníkovu ruku.
Doktorka se zhroutila. „To nikdy nezvládneme. Kde tak narychlo seženeme
osobu s těmito předpoklady?“
Artjom zavrtěl hlavou. „Jenom klid! Potřebujeme pro naši paní prozatímní
útočiště. Ještě není nic ztraceno.“ Zadíval se na Claire. „Zato ty ano. Chtěla jsi
oklamat koloběh a my jsme ti k tomu nechtěně poskytli příležitost.“ Sklouzl
pravou rukou k boku a uchopil prázdnou stříkačku, do které natáhl vzduch.
„Bereme svou nabídku zpátky. Vrať se tam, odkud jsi přišla.“
Claire se snažila vzepřít, ale blonďák ji pevně držel za ramena.
„Artjome,“ ozval se zepředu z malého okénka oddělené kabiny pro řidiče
varovný výkřik. „Zastavuje za námi policejní auto.“
Zaznělo několikeré cvaknutí, jak osádka odjišťovala automatické zbraně.
Claire ječela a bez rozmyslu kopala kolem sebe, ale popadli ji za nohy.
„Pomoc!“
„Pusť sirénu a majáček a jeď,“ nařídil velitel a jehla klesla dolů, směrem ke
Claiřině paži.
Siréna spustila, vozidlo začalo prudce zrychlovat. Řidič horečně zařazoval
jeden rychlostní stupeň za druhým.
„Zmiz, nevítaná duše,“ obrátil se Artjom na Claire. „Napáchala jsi dost
škody.“
Náhle cosi zprava prudce narazilo do sanitky. Pak se auto pomalu překotilo
doleva – a s ním všechno, co se nacházelo uvnitř.
Knížectví monacké, Monte Carlo
Faina Zacharovna, která právě oslavila jednadvacáté narozeniny, vyhlédla
vzrušeně z postranního okénka a poznala secesní budovu, k níž limuzína
mířila.
„Máme zpoždění,“ pronesla naléhavě a krátkým pohybem si ověřila, zda
má v pořádku vysoko vyčesaný účes; v plavých vlasech se jí třpytily pravé
perly.
„Ženy z naší rodiny nikdy nepřicházejí pozdě.“ Vedle Fainy seděla její
matka Naděžda, která díky dobrým genům vypadala spíše jako její starší
sestra. „Stejně všichni čekají na nás.“ Rychlým pohledem si zkontrolovala
lesk svých prstenů a oheň, planoucí v jejich diamantech.
Obě dámy se vyparádily. Chtěly být spatřeny v těch nejdražších,
nejkrásnějších toaletách na míru, aby vyvolaly odpovídající dojem. Dcera v
červené, matka v černé.
Místo, k němuž limuzína mířila, bylo proslulé, nasáklé historií a velmi
působivé. Kdo zvládl příjezd do večerního, jasně osvětleného kasina, aniž by
při pohledu na impozantní budovu a třpytící se fontány samým nadšením padl
do mdlob, na toho čekala další výzva – před vchodem se za zátarasy na
schodech tísnili fotografové. Po zastavení vedla cesta do proslulé herny bouří
blesků, která se rozpoutala okamžitě, jakmile se otevřely dveře vozu.
Naděžda se sklonila k dceři a políbila ji na čelo. „Neříkala jsem, že na nás
čekají, Ino?“
CLS 350 vjel na kruhový objezd, v jehož středu trůnila jediná fontána, a
projel kolem Hotel de Paris. Na okraji ulice parkovaly motocyklistické
hlídky, dávající zřetelně najevo, že se nikdo nemusí obávat o své bezpečí.
Vůz zastavil před prostorem odděleným lany, schody kasina pokrýval rudý
koberec. Dva livrejovaní sloužící přispěchali a otevřeli dveře.
„Hezky si to užij,“ pošeptala matka dceři. „A prosím tě, drž se tentokrát dál
od mužů.“ Vystoupila.
Faina ji následovala.
Hektické cvakání závěrek a neutuchající, arytmické záblesky vytvořily
opticko-akustickou bouři, která působila nanejvýš příjemně dráždivě a
uvolnila ve Fainině těle záplavu endorfinů, takže se sama od sebe začala
usmívat. Úplně cizí lidé vykřikovali její jméno, aby se otočila a oni mohli
pořídit lepší snímek jejího pohledného obličeje.
 Faina kráčela vedle matky po schodech úmyslně pomalu a půvabně, aniž by
reagovala na naléhavé prosby. Kdo ji chtěl vyfotit, musel se snažit. Nebyla
žádná tuctová hvězdička. Vychutnávala si pozornost, ale nebažila po ní.
Dva zaměstnanci kasina už čekali na odpočívadle, aby uvedli dámy do
mramorem vykládaného interiéru; v atriu podpíraném sloupy je tu osobně
přivítal sám ředitel; objevila se hosteska s podnosem plným skleniček se
šampaňským, doprovázená kolegyní s jednohubkami.
Matka a dcera se každá chopily jedné skleničky a pomalu kráčely opulentní
halou z devatenáctého století.
Faině připadala nádherná. Pomalovanou galerii zdobily pilíře, také boční
stěny krášlila výmalba, a ve stropě bylo zasazené velké skleněné okno.
Bronzové svícny poskytovaly hostům světlo, všechno bylo nablýskané a
vyleštěné. Štuková nádhera zdobená lístkovým zlatem. Jen ten, kdo se zadíval
pozorněji, zaznamenal, že v obložení stěn tu a tam zeje trhlina. Faině ovšem
díky tomu připadalo toto místo o to šarmantnější, protože v sobě ukrývalo
historii.
Galavečer představoval cosi výjimečného, dokonce i na monacké poměry.
Jen zřídka viděl svět tolik bohatých lidí shromážděných v jedné budově,
nanejvýš na svépomocné skupině nešťastných multimilionářů či na aukci koní
v Dubaji nebo při setkání bývalých amerických prezidentů, napsal satiricky
společenský magazín.
Naděžda se dotkla Faininy paže. „Támhle jsou Adelsonovi. Omluv mě, ale
musím za nimi a poděkovat jim za kaviár, a to tak, aby mi už žádný další
nikdy neposílali.“
„Jenom jdi. Však já sama nezůstanu.“ Usmála se přes okraj sklenice,
praskající bublinky nápoje ji lechtaly na špičce nosu.
Matka po ní střelila varovným pohledem. Všechno na toto téma řekla už ve
voze.
Faina na ni zamrkala a obrátila se k pódiu, na němž zaujal místo ředitel
kasina a právě zvedal k ústům mikrofon, aby pronesl oficiální řeč.
Pod pravým podpaždím svírala psaníčko, v levé držela sklenici. Zatímco
muž hovořil, pátrala mezi přítomnými po kořisti.
„Těší mě,“ zaznělo francouzsky z reproduktorů, „že se dnes dostavilo tolik
hostů, aby se zúčastnilo našeho večera, nesoucího se zcela a beze zbytku ve
znamení dobré věci. Všechno, co dnes prohrajete, půjde na konto Nadace
Casino Royale a poslouží dobročinným účelům. Co provedete se svými
výhrami, panstvo, záleží toliko na vás, ale věřte mi: Poprvé budete mít špatné
svědomí, když při ruletě padne vaše číslo nebo budete mít Black Jack.“
Ozval se tichý smích.
Pak ředitel uvolnil místo knížecímu patronovi, který oznámil, že k večeru
také přispěje svým dílem.
Jeho slavnostní proslov vnímaly Faininy uši už jen jako mumlání,
intenzivně pátrala očima po čerstvém mase.
Ale bylo tu příliš plno. Tváře splývaly v masu, bylo obtížné rozeznat
atraktivní mladé muže. Řekla si, že u stolků, u některého z barů či v jedné z
restaurací bude mít větší šanci uhasit svou touhu.
Patron dospěl k závěru. Zaměstnanci otevřeli průchod a zámožní hosté se
přelili skrz Salle Renaissance s elektronickými automaty, které úmyslně
ignorovali, do hlavního sálu kasina. V centru se nacházely kostky, ruleta a
Black Jack. Dnes se nebude hrát o malé sázky.
Faina dopila šampaňské a chopila se druhé skleničky. Ponořila se do libě
vonícího proudu a nechala se jím unášet, usrkávala, rozhlížela se kolem sebe
a vychutnávala si atmosféru.
Krása budovy z období belle époque na okamžik odvedla myšlenky mladé
ženy od lovu. Nechala se vtáhnout do filmové scenérie, která se v těchto
zdech proměnila v realitu a dnes v noci měla představovat dějiště jejího filmu.
Faina se v chůzi otočila kolem své osy, klouzala pohledem kolem sebe a
myšlenky jí přeskakovaly tam a zpátky.
Jaký film to asi bude?
Spíš James Bond jako v Casino Royale? Nebo v Nikdy neříkej nikdy? Nebo
spíš v Chobotničce? Pokud si dobře vzpomínala, vystupovalo kasino i v
jiných filmech. Faina se neubránila širokému úsměvu. Chlapík jako Bond by
byl přesně tím pravým. Nemohla se ovšem rozhodnout, zda by měl vypadat
jako Daniel Craig nebo Sean Connery či… ne. Pierce Brosnan ne.
Mladá žena bezcílně bloumala po Salle Europe, který se víc a víc
zaplňoval, a její sklenička se viditelně vyprazdňovala. Alkohol jí stoupal do
hlavy a ještě víc vybičovával její touhu.
Měkký koberec tlumil kroky, Faina zvedla zrak ke křišťálovým lustrům a
třpytícímu se stropu. Také zde převládala skvostná secesní optika. Do zlatem
zdobených stěn byly zasazeny obrazy v nadživotní velikosti, které dodávaly
hráčskému chrámu nádech muzea.
U stolků už se hrálo. Bylo slyšet se poskakování kuliček po ruletách, občas
se ozval hlasitý smích vítězů nebo tichý potlesk, pokud někdo vsadil obzvlášť
odvážně.
Faina se postavila k jednomu z ruletových stolků potažených zelenou plstí,
nacházejícímu se poblíž podlouhlého baru, a pozorovala hráče, používající
pro své sázky coby minimum žetony s vyraženou padesátkou.
Dva mladí muži se jí zamlouvali. Byli naprosto rozdílní; jeden blonďák a
hladce oholený, druhý tmavovlasý a s odvážným, ovšem pěstěným strništěm
na tváři. Oběma mohlo být kolem třicítky, na sobě měli obleky na míru a
žádné prstýnky, které by naznačovaly, že jsou ženatí.
Tu a tam vzhlédli a změřili si pohledem Fainu. Blonďák se na ni usmíval,
brunet podle všeho zvolil strategii odmítavého výrazu.
Výborně. Odložila prázdnou skleničku na tác, se kterým kolem ní proplula
obsluha, a se zhoupnutím boků zaujala místo u stolu. Vážně to bude
bondovský večer.
Přisunula ke krupiérovi z kabelky dva tisíce eur a obdržela za ně výměnou
padesátkové žetony, které se na zelené plsti velmi hezky vyjímaly.
S naprostým klidem sázela a velmi pozorně si všímala pohledů, kterými ji
brunet i blonďák příležitostně častovali. Zajímali se o ni. Ona sama ještě
nevěděla, kdo z nich jí připadá přitažlivější. Nebo lépe – na koho z nich má
chuť.
Hráč po její pravici se zvedl a rozloučil se s ostatními; všichni kývnutím
opětovali jeho gesto.
Jeho místo okamžitě zaujal jiný muž, jehož omamný parfém Fainu doslova
zaplavil. Upoutal její pozornost, neboť v žádném případě nevoněl jako
obyčejná voňavka: kadidlo, ambra a dva podprahové tóny, které nedokázala
zařadit, ale které ji neuvěřitelně vzrušovaly.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji hřejivým, hlubokým hlasem. Jeho přízvuk se
dal jen těžko zařadit, tipovala by ho na Němce.
Faina se na něj ani nepodívala, když odpověděla: „Běda, jestli vyhrajete,
monsieur. Váš předchůdce se neodvážil.“ Z odmítavých výrazů obou svých
prvních obětí vyčetla, že muže vyhodnotili jako nebezpečného soka.
„Přísahám, že udělám vše, abych tomu zabránil. Štěstí na mě čeká na jiných
místech než u hracího stolku, madame. Jsem perfektním hostem pro tento
večer.“
Okolostojící se tiše zasmáli.
Faina pohledem zachytila jeho ruku, která se jí při sázení ocitla v zorném
poli. Silná, ale pěstěná, krátké nehty, žádné šperky, dokonce ani hodinky.
Doplňky mu byly cizí.
Muž hrál s padesátkami jako všichni ostatní u stolu a sázel vždy jen jednou
– pokaždé na jednotlivá čísla – a neustále prohrával. Na rozdíl od spoluhráčů
si neobjednal alkohol, jen kávu a vodu. Zdálo se, že si chce uchovat
nezkalenou mysl. Nápoje byly podávány na malých stolcích za hráči a
hráčkami.
Faina popíjela čtvrté šampaňské a cítila se rozjařeně a roztouženě. Bylo
načase, aby někoho ukořistila. Musela se rozhodnout: jeden z těch dvou
pohledných mužů naproti, nebo neznámý vedle ní, o němž netušila, jak
vypadá.
Ale jeho hlas a vůně jsou nevýslovně přitažlivé!
Riziko. Vsadila na jedenáctku a předsevzala si, že pokud padne její číslo,
vybere si cizince, bez ohledu na to, jak vypadá.
Olízla si rty. Její hlad vzrostl.
„Konec sázek,“ oznámil krupiér; bílá kulička stále poskakovala po horním
okraji rulety, kolo se otáčelo závratnou rychlostí.
Pak začala ta bílá věcička klesat, narazila do jednoho z odrazníků, chvíli
ještě poskakovala na rotující ruletě mezi jednotlivými dílky sem a tam, až se
nakonec s klapnutím rozhodla pro jedno z čísel.
Faině trvalo několik vteřin, než ho v podnapilosti rozeznala. „Vyhrála
jsem!“ zajásala a na okamžik ztratila duševní rovnováhu.
„Madame, i když bych vám to velmi přál, desítka byla moje číslo,“ namítl
libě vonící muž vedle ní. „Vy jste měla jedenáctku.“
„Ne, neměla.“ Faina se k němu nehodlala otočit dřív, než se spor rozhodne.
Krupiér se smíchem zavrtěl hlavou. „Madame, měla jste jedenáctku. Ten
pán má pravdu.“ Oba jeho kolegové přitakali.
„Ne. Viděl jsem to,“ přispěchal Faině na pomoc blonďák. „Bylo to číslo
mademoiselle.“
„Bezpochyby máte kamerový systém, s jehož pomocí můžeme dokázat,
kdo položil který žeton,“ navrhl voňavý neznámý diplomaticky.
„Messieurs dames, prosím,“ zasáhl dozorčí stolu. „S ohledem na soukromí
našich hostů jsme dnes náš systém bohužel vypnuli. Musíte se spolehnout na
naše dobré oči a na naše slovo.“
Faina dopila šampaňské. Věděla, že se zmýlila. „Měla jsem desítku,“ trvala
přesto na svém a blonďák přitakal. Chtěla vědět, jak se muž po jejím boku
zachová.
„Navrhuji, mademoiselle, abychom nechali výhru prostě být. Pokud padne
číslo znovu, rozdělíme se. Souhlasíte?“
Teď se k němu Faina přece jen otočila, protože už nemohla vydržet, že
promlouvá jen k jeho vůni a hlasu.
Vizáž dokonale odpovídala – vysoký, statný, klasická tvář, krátké černé
vlasy sčesané dozadu. Tmavé oči se zdály být zprvu hnědé, ale pak si všimla,
že přechází spíš do barvy lila. Klasický tmavý oblek mu seděl jako ulitý. Jako
Bondovi.
Ovšem bylo mu jistě čtyřicet, možná i trochu víc. Hodil by se spíš k matce.
Na druhou stranu…
„Pro mě za mě. Pokud padne moje číslo,“ opáčila Faina bojovně a zaťukala
na desítku, „budete mi dlužit laskavost, monsieur.“
„Aha. Navyšujeme sázku o věci, nacházející se mimo oblast hracího
stolku?“ Pobaveně se usmál. „Varuji vás, madame, že budu ve výhodě, pokud
na tom budete trvat.“
Okolostojící se znovu zasmáli. Neznámý si bezpochyby získal jejich srdce,
což platilo i pro zbývající přítomné dámy.
Faina přijala boj. Muž bude její obětí.
„Prosím, vaše sázky,“ zvolal krupiér a sázení započalo. Nikdo jiný si
nevybral sporné číslo. Nechtěli se vměšovat. „Konec sázek.“
Kulička předla, poskakovala, až se zastavila na políčku.
„Desítka, černá,“ ozvalo se hlasitě a celý stůl polohlasně vzdechl. Oba
vítězové získali 61 250 eur.
„Teď mi něco dlužíte,“ prohlásila Faina a usmála se.
„Vaše číslo byla jedenáctka, madame. Nedlužím vám vůbec nic,“ nedal se
muž a usmál se způsobem, jakým to dokážou jen okouzlující zlosyni ve
filmech – svůdně, přitažlivě a s nádechem skryté hrozby, která působila až
nepřístojně atraktivně. Faina musela zjistit, co v něm vězí.
„Co vy na to? Necháme těch zhruba 62 000 ležet?“ Do pohledu se mu
vkradla vyzývavost.
Hosté kolem stolu se hlasitě nadechli, pak začali tlumeně mumlat; ozval se
tichý potlesk oceňující mužovu statečnost.
„Prohrála bych spoustu peněz.“
 „Pokud prohrajeme,“ – naklonil se k jejímu uchu, aby nikdo jiný neslyšel
jeho slova – „budu patřit dnes večer vám, mademoiselle. Můžete ode mě
žádat, co budete chtít.“
Faina se zachvěla, ale nedala na sobě nic znát. Doufala, že se jí pod šaty
příliš okatě nerýsují ztvrdlé bradavky. „Cokoliv?“
Přikývl.
„Vyžehlil byste mi šaty, monsieur?“
„S potěšením.“
„Stál byste celou noc v koutě a držel vázu?“
„Nikdo neumí držet vázy lépe než já.“
„Přepadl byste starou babičku?“ Neubránila se širokému úsměvu.
„Zdá se, že jste zkažená.“ Naznačil úklonu. „Udělal bych to opatrně, ale
ano.“
Napřáhla k němu ruku. „V tom případě tam tu sázku necháme.“
Přijal ji. Měl hebké, přesto silné prsty.
Projevy souhlasu byly ohlušující a přilákaly další zvědavce. Troufalý počin
se rychle roznesl, a tak už v této hře nikdo jiný nesázel. Všichni hleděli na
hromadu 61 250 eur a na kuličku, kterou krupiér právě vyslal na cestu.
Faině bušilo srdce až v krku. Tak moc doufala, že desítka nepadne i potřetí,
ačkoliv pravděpodobnost zůstávala stále stejná. Teoreticky mohla celý večer
padat jedna desítka za druhou – nebo nikdy.
Kulička se stále kutálela, zdálo se, že potřebuje více času než obvykle, jako
by nemohla najít cestu. Rozhovory postupně utichly.
Bílá věcička s klapáním a rachocením poskakovala po jednotlivých polích,
odrážela se od okrajů, až se nakonec zastavila.
„Jedenáctka, červená,“ oznámil krupiér a přesunul si hráběmi úctyhodnou
hromádku žetonů k sobě. „Panstvo prohrálo.“
„Ale dobrá věc zvítězila,“ opáčil neznámý a za potlesku diváků vstal, pak
nabídl Faině rámě. „Dovolíte, abych vás unesl na drink?“
Faina se usmála. „Bien sȗr, monsieur.“ Zavěsila se do něj a nechala ho, aby
rozhodl, kam se společně vytratí. Kvůli velkému návalu mezitím otevřeli v
kasinu další dva sály. „Ach, mimochodem, něco mi dlužíte,“ zašeptala mu do
ucha.
„Prohráli jsme.“
 „Ale měl jste pravdu. Jedenáctka byla moje číslo!“ Hlasitě se rozesmála a
on se k ní přidal.
Její touha se dala už jen obtížně snést a jeho vzrušující vůně ji ještě
vybičovávala. Víc než jeden drink mu nedopřeje – a pak bude její.
Několika kroky se přenesli k baru v Salle Europe a on objednal Fresh
Death pro sebe a Mary Pickford pro ni. Přesně se trefil do jejího vkusu.
„Jmenuji se Kajtan,“ představil se muž a naznačil políbení ruky.
„Faina,“ odvětila.
„Jack,“ ozval se třetí hlas. Oba se udiveně otočili na stranu, odkud se k nim
od hracího stolku blížil blonďák. „Dobrá hra.“
„Díky,“ odvětil Kajtan. „Zkuste to provést líp než my.“ Ukázal na stolky.
„Je jich tam dost.“
„Ach ne. Raději ne. Vaše představení bylo příliš dobré.“ Jack se podle
všeho nechystal vyklidit pole, což by se Faině za jiných okolností
zamlouvalo. Líbilo se jí, když se o ni muži přeli. Ale teď zrovna ne. Vybrala
si a Jack právě všechno zbytečně komplikoval.
A tak vyřešila situaci tím nejjednodušším způsobem. Naklonila se ke
Kajtanovi, jednou rukou ho popadla za bradu a vášnivě ho políbila. Ten její
něžné gesto okamžitě opětoval.
Fainu jako by zasáhl blesk, její tělo na urostlého muže okamžitě
zareagovalo. V podbřišku ji zašimralo, nedokázala se odtrhnout. Čas plynul,
zatímco se jejich rty a jazyky dotýkaly.
Když ji od sebe jemně odstrčil, byl Jack pryč.
Faina to hodlala dovést do konce. Teď, tady.
Jediným douškem dopila svůj drink a Kajtan ji napodobil. Byli stejného
názoru.
Bez dalšího slova prošli hlavním sálem a v Salle Blanche si vybrali jeden
ze salons privés, kde za normálních okolností probíhaly hry v menším
kroužku a rodinném prostředí. Dnes zůstaly salónky prázdné, ale nikoliv
zamčené, jak Faina s potěšením zjistila. Její touha se nedala zastavit ani
červenou uzavírací šňůrou.
Potají se vkradli dovnitř.
Místnost zalévalo šeré světlo, dopadající sem zvenku dveřmi na terasu a
okny; vonělo to tu dřevem a čisticími prostředky, trochu kouřem a tajemnou
atmosférou.
 Daleko venku na moři poblikávala na temné vodě světla a závodila s
hvězdami. Faina rozeznala obrysy malého venkovního zařízení kasina, kde si
hosté v létě pohrávali se štěstím.
Kajtan pevně zavřel dveře a zapříčil je jednou z těžkých židlí, aby je v
žádném případě nemohl někdo nachytat. Zvuky zvenku sem nedoléhaly,
izolace byla dokonalá.
Faina ze sebe mezitím rychle strhla své červené šaty na míru a předvedla se
mu v černém spodním prádle, které jen sotva mohlo být miniaturnější.
„Kamery tady uvnitř jsou určitě taky vypnuté.“ Lehce odtáhla paže od těla a
demonstrovala své dobře trénované tělo. Za okamžik to začne. „Přejděme k
mé laskavosti,“ pronesla vzrušeně a trochu chraptivě.
Kajtan odhodil žaket a odhalil sportovní tělo. Musel dělat desetiboj nebo
bojový sport či obojí.
V příštím okamžiku držel v obou dlaních cosi, co se ve světle stříbřitě
třpytilo. Když sevřel ruce v pěst, Faina předměty poznala – boxery.
Couvla před ním, klopýtla a chtěla vyrazit ke dveřím – ale zastoupil jí
cestu. Zmocnila se jí panika. Výraz v jeho nezvyklých očích se změnil, náhle
byl tvrdý a neústupný.
„Jsem rád, že jsem tě konečně našel,“ prohlásil Kajtan a blížil se mrštným,
vláčným krokem, který Faině připomínal pohyb šelmy. „Mé skutečné jméno
je Eric von Kastell a lovím dlaky jako ty už velmi dlouho. Mám otázky.“
Jeden zásah a bylo by po ní. Faina se prudce otočila na podpatku a rozběhla
se k oknům. Jen pryč od toho šílence. „Dudka!“ zasyčela rusky.
„Ne, to nejsem,“ odsekl Eric a přešel do jejího jazyka. „Zabila jsi příliš
mnoho lidí.“
„Cože?“ Okno odolávalo jejímu cloumání. Faina popadla z barového pultu
po své levici velký svícen.
Dál se blížil, nezdálo se, že by na něj její zbraň nějak zvlášť zapůsobila.
„Na to, že jsi tak mladá, úctyhodný výkon. Bohužel ne dobrý.“
Fainin těžko utišitelný hlad po sexu vystřídal čirý strach. „Pomoc!“
vykřikla a rozehnala se proti sklu. Musela pryč.
„Salons privés jsou zvukotěsné,“ utrousil Eric a rozběhl se k ní. Její první
ráně svícnem a následnému výpadu dlouhými železnými trny se obratně
vyhnul. „Nikdo tě neuslyší, dlačice.“
„Vy jste zešílel!“
Zasmál se – a náhle při pohledu na stříbrný svícen strnul.
 Faina využila jeho zaváhání. Pokusila se kolem něj proklouznout ke
dveřím. Ale Eric byl rychlejší a zasadil jí jednoduchý úder dlaní do polonahé
hrudi, až se pozadu zřítila na ruletový stolek. Svícen spadl s tlumeným
žuchnutím na podlahu.
V příštím okamžiku na ní seděl a koleny jí tiskl paže k desce; jedna jeho
ruka jí spočívala na hrdle, druhou jí bolestivě zarýval boxer do tváře.
„Prosím, ne obličej,“ vydechla vyděšeně. „Jsem modelka.“
Eric na ni překvapeně vykulil oči. „Hlavně nejsi ta pravá,“ zašeptal.
V tu chvíli se dveře salon privé rozletěly, jako by židle před nimi vůbec
neexistovala; opěradlo s prasknutím povolilo.
Na prahu stála Naděžda. Zase dveře zavřela a zapříčila je dlouhým
dřevěným úlomkem. „Co to má znamenat?“
„Mamuška,“ zaštkala Faina. „Zavolej policii.“
Matka si změřila nejdříve ji, pak Erika. „Pryč od mé dcery,“ nařídila
výhružně a lhostejně ze sebe shodila šaty, pod nimiž nenosila spodní prádlo.
Eric se nechápavě zasmál.
„Mamuška,“ zvolala Faina vyděšeně. „Co to děláš?“
„Snažím se nezničit si šaty,“ opáčila Naděžda suše, zatímco její tělo se už
přetvářelo. „Byly drahé.“ S tichým praskáním kostí se Ruska proměňovala v
napůl člověka, napůl tygra, z kůže jí rašil krátký kožich. Krok za krokem se
blížila ke stolu.
Faina vykřikla hrůzou.
Z lehce pootevřených úst uniklo zařvání, ostré, dlouhé tesáky se zřetelně
rýsovaly. Svalnaté paže se napjaly, ruce připomínající pracky zdobily dlouhé,
zakřivené drápy.
„Říkala jsem: Pryč od mé dcery,“ zavrčela obluda a vzápětí vztekle
zaprskala, uši stažené dozadu.
Fainu cosi zasáhlo do spánku a ztratila vědomí.
Máš-li něco, dej to sem,
a já ti zaplatím spravedlivou cenu.
Jsi-li něčím, ó, pak vyměňme si duše.
Friedrich Schiller, Das Werte und Würdige (1797)
 KAPITOLA II
Německo, Sasko, Lipsko
Claire sletěla z nosítek a srazila se s Artjomem, který svým tělem nechtěně
ztlumil její pád. Ucítila lehké škubnutí doprovázené bolestí, jak jí infuzní
jehly vyklouzly z masa, pak kolem nich prosvištěla krevní konzerva,
rozprskla se o boční stěnu a zbarvila obložení do ruda; útrobami vozu se
okamžitě rozlil kovový pach.
„Do prdele,“ slyšela zaklít blonďáka, který sáhl po zbrani. „Který blbec
přehlídne sanitku?!“
V Claire zvítězila pragmatická snaha zachránit si život. Všechno ostatní se
uvidí později. Musím za Finnem! Kopla Artjoma do rozkroku, přelezla přes
něj, vrhla se k dvojitým dveřím a odblokovala je.
Jedno křídlo se uvolnilo a s rachotem dopadlo na ulici.
Na Claire dopadlo modré světlo rotujícího majáku. Před ní stál policejní
vůz, jemuž se předtím neznámí snažili uniknout.
„Artjome, utíká nám!“ zvolala lékařka a napřímila se. Na hlavě měla tržnou
ránu, v ruce svírala pistoli s nezvykle dlouhým zásobníkem a mířila hlavní na
Claire.
Claire se vykutálela ven, přistála na studeném asfaltu a ucítila, jak se jí do
kůže zabodávají umělohmotné úlomky zničených světel. Šikmo vedle ní stál
popelářský vůz s promáčknutým předkem, který předtím narazil do
ambulance a převrátil ji. Ze svého místa neviděla, jestli někdo sedí uvnitř.
S pozoruhodnou lehkostí se zvedla a všimla si, že je nahá. Tělo, v němž se
pohybovala, vypadalo mladší než její vlastní, jak jí prozradil nevěřícný,
rychlý pohled, kterým po sobě sklouzla. Štíhlé, s výraznými a pevnými ňadry
a malým, pestrobarevným tetováním na nártu.
Tohle nemůže být pravda. Claire se rozhlédla po policistech, aby se dostala
do bezpečí. Potřebovala klid, uspořádat si dojmy, možná usnout a probudit se
na úplně jiném místě nebo zemřít či zažít cosi, co by ukončilo to šílenství,
které právě prožívala.
Z modrostříbrného vozu vystoupili dva policisté – a zvedli pušky s dlouhou
hlavní. Jejich úmysl byl jednoznačný.
Copak tomu nebude nikdy konec? Claire se vrhla doleva za masivní
popelářské auto, pak v rychlém sledu třeskly výstřely. Kulky narazily do
sanitky překocené na bok, ozbrojenci v jejím nitru opětovali palbu.
 Claire uslyšela, jak lékařka vykřikla, pak zaduněla mohutná exploze. Také
z kabiny řidiče nákladního auta to třesklo. Z krátké přestřelky se vyvinula
neutuchající palba, na jejíž výsledek nehodlala čekat.
Kradla se pryč od potyčky, skrčená utíkala pod ochranou parkujících aut, až
nakonec zazvonila u nejbližších domovních dveří.
Ale i když byla okna budovy jasně osvětlená, nikdo neotevřel. Zdálo se, že
se obyvatelé bojí výstřelů.
„Prosím!“ zakřičela Claire a poprvé pořádně zaslechla svůj změněný hlas;
byl trochu příliš vysoký a pronikavý, takže ji samotnou z něj zabolelo v uších.
Ohlédla se přes rameno ke kanonádě, kterou díky širokému popelářskému
vozu vnímala jen jako záblesky a třeskot. Už nevěřila, že se jednalo o pravé
policisty.
Za zádí vozu na svoz odpadu se objevil muž ve vycházkovém oděvu, který
se pátravě rozhlížel – a pak ji zahlédl. „Hej!“ zvolal a vyrazil přímo k ní.
„Prosím, tak otevřete přece!“ zaječela Claire. Začala kopat holou nohou do
dveří a bušit do nich pěstmi, až toho nakonec nechala, otočila se a rozběhla se
ulicí.
Čtvrť nepatřila k nejkrásnějším. Tuto oblast Halle Claire neznala, což její
situaci v žádném případě neusnadňovalo. Pak si všimla, že v této ulici nemá
jediné auto poznávací značku Halle. Její nejistota vzrostla.
Zahnula a po několika málo metrech stanula před proskleným průčelím
zavřeného obchodního domu, který se před ní tyčil a znemožňoval jí únik.
Z dálky uslyšela poslední tlumený výstřel, jehož ozvěna postupně dozněla v
boční ulici. Teď Claire zaslechla spěšné kroky a několik hlasů, které se k ní
blížily.
Celá vystrašená se schovala za dvěma velkými kontejnery na odpadky,
přikrčila se a vtiskla si tvář mezi kolena, aby se chránila a nic neviděla. Srdce
jí divoce tepalo, potila se a třásla.
„Vběhla sem,“ zvolal napjatý mužský hlas. „Najděte ji.“
Zaplály silné světelné paprsky, klouzaly kolem, odrážely se od skla a
vrhaly na Claire nepřímé světlo.
Těsně před ní se ozvalo zaskřípění podrážek a k hlavě se jí přitisklo něco
kovového, tvrdého.
„Konečně to pro tebe končí. Způsobovala jsi nám problémy už dost dlouho,
Anastázie!“ prohlásil tentýž hlas, který nařídil pátrání.
 „Nejmenuji se Anastázie,“ zaštkala Claire. Dopadly na ni další kužely
světla a definitivně ji vytrhly z ochranné náruče tmy. „Jmenuji se Claire.
Claire Riordanová.“ Cítila se bezmocná, ponížená, vystrašená a především
zoufalá. Bezmezně zoufalá.
Skupina za pronikavými světelnými paprsky se ošklivě zasmála.
„Jistě,“ opáčil mluvčí. „Gratuluji ti ke krásnému tělu a k možnostem, které
by se ti s Bechsteinovou otevřely: peníze, velká spousta peněz a přístup k
nejrůznějším laboratořím včetně zaměstnanců.“ Tlak na její lebku už byl
bolestivý. „Co s tím zamýšlíš? Nebo za tím vězíte oba?“
„Jmenuji se Claire,“ zašeptala a pomalu zvedla hlavu. Když se zahleděla do
čtyř oslepujících kapesních svítilen, sklouzla jí hlaveň po lebce a zůstala
namířená přímo na její nos. „Claire.“
Nečekaně schytala kopanec do hrudi, který ji odmrštil dozadu na hrubou
zeď.
„Vážně dobře vypadající tělo. Kosmetický chirurg odvedl na těch kozách
skvělou práci,“ pronesl ženský hlas pohrdavě. „Užívej si ten pocit, dokud
vězíš uvnitř.“
Claire neviděla ani ránu, která ji zasáhla do pravé líce a odhodila na šedivý
kontejner. Smrdělo to tady jako na veřejných záchodcích; kaluž, v níž
skončila, byla podle všeho tvořena močí.
Cítila zoufalství, přehlušující všechno ostatní. Neprovedla těm neznámým
lidem nic, vůbec nic. „Tak mě zabijte,“ zamumlala. „Chci, aby to skončilo.“
„To bys ráda, co?“ odsekl známý mužský hlas.
„Čeká tě ještě spousta věcí,“ zaševelila nenávistně žena. „Všechno nám
povíš, o sobě a o Duboisovi. Máme ty nejlepší prostředky.“
„Nepřipadá nikomu z vás divné, že se nebrání?“ vmísil se do hovoru třetí
hlas.
„Právě vklouzla dovnitř. Možná ještě nedokáže plně využít svých
schopností,“ namítl kdosi. „Musí si teprve zvyknout na tělo Bechsteinové.“
Claire někdo popadl v podpaždí a postavil ji na nohy. „Nejsem Anastázie,“
ujišťovala je v slzách – a současně jí myslí projely neznámé výjevy, příliš
rychlé a zmatené, než aby se v nich dokázala zorientovat.
Komu patřily? Té Bechsteinové, v jejíž tělesné schránce podle všeho
vězela?
Neznámé vjemy ji trýznily a mučily, bodaly ji do mozku a vháněly slzy do
očí.
 „To nejsem já,“ opakovala Claire přidušeně. „Prosím, já…“
„Drž hubu, potvoro,“ zasyčel na ni mužský hlas a vzápětí slízla ránu
těžkým koncem svítilny do boku.
Bolest se prokousala jejím zoufalstvím, takže vyrazila dlouhý, nekončící
výkřik.
Když jí z úst vyšel první tón, uvědomila si sílu, s jakou jí vytryskl ze rtů.
Nahromaděné emoce hledaly ventil, protože Claire samotná nedokázala
uniknout ze svého zajetí, snu či pekla.
Ovšem jek neustával, místo toho sílil a byl čím dál hlasitější a hlasitější,
jako by její plíce disponovaly nekonečnou kapacitou.
Sevření na jejích pažích povolilo, paprsky svítilen poskočily na zemi, aby
vzápětí nesmyslně namířily na stěny, k nebi či na kontejner.
Claire uviděla, jak její pronásledovatelé padli s tváří staženou bolestí na
kolena a zakryli si uši, aby tomu tónu unikli.
Výloha obchodního domu vedle ní se zařinčením pukla a také skla brýlí
zrzavé ženy před ní slyšitelně praskly. Pak se lidé kolem zhroutili. V
mdlobách či mrtví.
Claire vyděšeně zaklapla pusu. To jsem byla… já?
Ulici na pár vteřin zahalilo děsivé ticho. Claire začala pomalu ustupovat a
skoro při tom zakopla o jednu z ležících žen. Bosýma nohama šlapala po
střepech, které pod ní skřípěly a praskaly, aniž by jí způsobily řezné rány.
Pak začala znovu vnímat své okolí. Stála ve vstupu obchodního domu, v
němž ječel alarm, oznamující vloupání. Claire ovládala jediná myšlenka.
Musím za Finnem! Za svým mužem, kterého zanechala těžce zraněného
před kavárnou.
Claire se rozběhla obchodem. Spěšně popadla oblečení a vklouzla do něj,
aby vzápětí proklouzla na druhé straně zničenou výlohou ven.
Strnula. Chodník byl posetý střepinami prasklých okenních tabulí, z nichž
některé dopadly až na vozovku. Na ulici stáli lidé, vzrušeně hovořili, někteří
fotografovali a další už začali s úklidem. Nemálo obyvatel si tisklo na rány na
pažích, ve tváři či na hlavě kapesníky.
Bezpečnostní skla v autech nebyla zničujícího jevu uchráněna, někteří
řidiči samým leknutím strhli volant a poškrábali parkující vozy. Claire
zahlédla dva nárazy na vozidla zezadu, pravděpodobně způsobená puknutím
skel.
 Kde to jsem? Přejížděla pohledem po široké ulici, až v dálce zahlédla
dlouhý obrys tyčícího se mrakodrapu. Když člověk jednou ten
charakteristický tvar spatřil, nemohl už na něj zapomenout.
Zub moudrosti. Claire naráz pochopila, že se nenachází v Halle, nýbrž v
Lipsku, což vysvětlovalo značky na autech. Cesta za Finnem se rázem
zkomplikovala.
Nehrálo roli, zda uvízla ve snu, ve vymyšlených zážitcích svého nejspíš
komatózního těla ležícího na jednotce intenzivní péče, na tripu vyvolaném
léky, které jí podal lékař, či v pekle. Jakmile bude zase u Finna a Deborah,
všechno bude v pořádku.
Claire musela tam, kde se ten hrozný film začal odvíjet. Představa, že ji na
místě neštěstí čeká spása, se změnila z vágního nápadu v utkvělou myšlenku.
Toto přesvědčení ji přimělo, aby usedla do opuštěného bouraného auta,
jehož majitel nejspíš samým rozčilením nechal klíčky v zapalování. Po čelním
skle se táhlo několik dlouhých, hladkých trhlin, které jí ale nikterak zásadně
neztěžovaly výhled.
Nastartovala, sešlápla plyn a prudce se rozjela rušnou ulicí, aby se dostala k
přivaděči na dálnici do Halle. Její cíl neležel příliš daleko, víc než třicet minut
nebude potřebovat.
Štítek ukradeného kabátu ji škrábal na krku a v ranách na pažích jí teď
znatelně tepalo. Léky proti bolesti přestávaly účinkovat.
Všechno to ignorovala a burácela městem, v němž neměla co pohledávat.
Knížectví monacké, Monte Carlo
Bytost tvořená napůl člověkem, napůl šelmou, která kdysi bývala Naděždou
Zacharovovou, se hnala přes Salle Blanche ke stolu.
Eric se skutálel z omdlelé ženy, kterou omráčil dobře vypočítaným úderem
lokte do hlavy, aby ji uvedl do klidu, a očekával útok bestie.
Když mladá Faina popadla z baru zrovna stříbrný svícen, aby se bránila,
pochopil, že se zmýlil.
Tygrodlačice se po něm s prskáním ohnala.
Eric uhnul před drápy, které by mu dokázaly rozervat maso do
několikacentimetrové hloubky. Otevřená tlama se přiblížila a zabrala celé
jeho zorné pole, pak mu sklapla na prst před nosem. Čelisti hlasitě cvakly;
dlouhé tesáky připomínaly stěnu z bílých čepelí.
A přesně na ně Eric zamířil mohutným úderem obou pěstí.
 Stříbrné boxery zajely do zubů, několik jich roztříštily a rozdrtily. Pravý
tesák se s hlasitým lupnutím ulomil.
Tygrodlačice zařvala, odpotácela se dozadu a potřásla mohutnou hlavou,
divoce bila ocasem. „Nedostaneš se z téhle místnosti živý,“ přísahala temně
oním hrdelním hlasem, který byl typický pro všechny dlaky ve smíšené
podobě.
Eric nechápal, jak ho mohla oklamat. Jeho test stříbrem při dřívější
příležitosti měl zaúčinkovat, ovšem třeba byla vůči tomuto ušlechtilému kovu
stejně odolná jako tehdy jaguáři, které bylo možno zabít zlatem, nikoliv
stříbrem.
Zadíval se na své zbraně. V tomto případě mu budou k ničemu, i se svým
zesíleným úderným účinkem. Zabít dlaka, surově a hrubě, bylo nesmírně
těžké.
Tím zůstala Erikovi jen možnost, které se chtěl vyhnout – bojovat proti zlu
zlem, nikoliv čistotou argenta.
„Ale ano, dostanu,“ odvětil po jistém zaváhání. „Já ano.“
Naděžda se napřímila a zadívala se na něj ze své výšky. „Za koho se máš,
že si myslíš, že proti mně obstojíš?“ Z tlamy bestie prýštila krev, kapala na
nádherně žilkovaný kožich a malovala na něj rudé body.
Zaklesl si boxery pevněji na prsty. „Zabila jsi příliš mnoho lidí, bestie.“
Vrčivě se zasmála. „Převážně zločinců a těch zlých. Nedělá to ze mě jednu
z těch dobrých?“
Eric zavrtěl hlavou. „Jedna z tvých obětí přežila a vraždila, protože jsi ji ty
proměnila. Tvůj zárodek učinil toho muže ještě nebezpečnějším!“
„A i kdyby? Na světě je dost lidí, které je možné roztrhat,“ odsekla, zařvala
a její tělo se napjalo ke skoku. „Za chvíli bude po tobě!“
Naděžda zaburácela a přiletěla k Erikovi, tlapy natažené a krátkou tlamu
otevřenou k vražednému kousnutí.
Eric se uchýlil ke svým démonickým silám, kolem rukou mu náhle začaly
pohrávat modravé plaménky. Uviděl hrůzu, která se z vteřiny na vteřinu
objevila na zpola lidské, zpola zvířecí tváři bestie. To už se mu pokožka
zbarvila do temně fialova, prsty se změnily ve spáry a oči zazářily hlubokou
červení.
Eric odstrčil Naděždiny paže, žilkovaný kožich zmizel v závoji dýmu tam,
kde se ho dotkl.
Naděžda zařvala bolestí a chňapla po něm s odvahou, vybičovanou
zoufalstvím. Pochopila, že se v Erikovi ukrývá něco, co přesahuje její síly.
Eric se vyhnul smrtonosným tesákům a ucítil, jak se mu tělo víc a víc
zvětšuje. Démon v jeho nitru se dral do normálního světa.
Dvojitým úderem do hrudi a brady poslal dlačici několik metrů napříč Salle
Blanche.
Naděžda narazila do stěny a svezla se po ní.
Erikovy doteky opět zanechaly v jejím kožichu holá, vypálená místa. Z
mordy jí kapaly rudé sliny, pak se pomalu překotila na bok a jen tak tak se
vzchopila natolik, aby neupadla na koberec. Dýchala rychle a přerývaně,
podle všeho měla zlomená žebra.
Eric se k ní pomalu vydal a uhasil drobné plamínky kolem svých prstů.
Stálo ho obrovské soustředění, aby v sobě potlačil démona, který se
bouřlivě a lačně dožadoval větší svobody. Přepadla ho známá nevolnost, měl
dojem, jako by se mu rozkládal žaludek a šplouchal vzhůru.
Dlačice si ho měřila rozhněvanými šelmími zraky, tiše vrčela a výhružně
zvedala pysky, i když věděla, že prohrála. Nad takovým soupeřem nebylo
možné zvítězit.
„Považoval jsem tvou dceru za tygřici,“ pronesl Eric a dřepl si k ní. „Jak je
možné, že jsi imunní vůči stříbru?“
„To nejsem. Staré zranění. V páteři mi pořád vězí neoperovatelný úlomek,“
zasípala na vysvětlenou a odplivla si. „Trénovala jsem, abych snášela bolest.“
Eric přikývl. To vysvětlovalo, proč si Zacharovová počínala navýsost
agresivně – snažila se zmírnit bolest zabíjením a požíráním. V Moskvě,
Petrohradě a v některých částech Sibiře došlo k úmrtím, která vypadala jako
důsledek útoku divokého tygra, což se dalo v divočině tajgy a tundry bez
problémů pochopit. Nikoliv ovšem v ruských metropolích. Právě to přilákalo
Erikovu pozornost.
Sevřel bestii rukama hlavu a chystal se jí rychlým škubnutím zlomit vaz.
Naděžda ho popadla za předloktí, její drápy se mu bez účinku zarývaly do
kůže. „Kdo jsi?“
„Někdo zlý,“ odvětil, „kdo si nemůže pomoci a musí lovit. Jako ty.“
Erikovy svaly se napjaly.
„Nech moji dceru na pokoji. Není dlačice,“ poprosila ho.
„Nespustím ji z očí,“ odpověděl, aniž by jí slíbil milost. Na to je ještě čas.
Jedno z oken za jeho zády se s řinčením roztříštilo, do místnosti zavál slaný
večerní vzduch.
Eric se ohlédl přes rameno. Do Salle Blanche právě skákaly dvě maskované
postavy, připomínající svým vzhledem členy vojenských speciálních
jednotek, neměly ovšem na tmavém oblečení žádné označení.
Než mohl Eric něco říct, popadla ho jakási neviditelná síla a odmrštila ho
od Naděždy.
Několikrát se překotil, hned ale pružně vyskočil na nohy. Démon v něm se
rozhněvaně dral na povrch, ze špiček prstů mu vyskočily plameny jako od
řezacího hořáku. „Co chcete?“
Eric uviděl, jak se jeden z vetřelců sklonil k dlačici a přitiskl jí dlaň ke
středu těla. Naděždu zahalil hnědavě zlatý třpyt a popálená místa na kůži se
zhojila; pak jí zakuklenec pomohl na nohy.
„Musí zemřít!“ Eric dospěl k závěru, že útočníci jsou spojenci ruské
milionářky, nedokázal si ale dění vysvětlit.
Druhý maskovaný muž si ho zvědavě změřil. „Nezvyklý exemplář,“ obrátil
se na svého společníka a zvedl paži, dlaň svisle namířenou na Erika. „Takový
jsme ještě neviděli. Měli bychom ho odvést s sebou.“
Eric k němu skočil a ucítil odpor, který sílil, čím víc se k neznámému blížil,
jako by se brodil čím dál hustším želé.
Démon v něm si s řevem proklestil cestu a z úst mu vystřelily dlouhé
plameny přímo na neznámé, kteří si předsevzali zachránit dlačici.
Zakuklenec vepředu překvapeně vyjekl. Smýkl sebou po koberci, kolem
těla mu sršely elektrostatické výboje. Natáhl i druhou ruku a nejspíš zesílil
neviditelný odpor, jehož zdrojem bezpochyby byl.
Plameny jako by pak ztratily sílu i rychlost, zamrzly ve vzduchu dřív, než
dosáhly ke dvojici.
„Je moc silný!“ zvolal muž vepředu vysíleně.
Jeho společník nešetrně zvedl Naděždu, která se mezitím už proměnila
zpátky v ženu a ponořila se do hlubokého spánku. „Zastav ho na tak dlouho,
jak to jen půjde. Nemáme čas.“ Hodil si ji přes rameno, rozběhl se k oknu a
vyskočil ven na terasu.
Eric si prohlížel paprsek plamenů, vznášející se před jeho ústy. Zlo v něm
běsnilo a dožadovalo se smrti neznámých. Jak se mohli opovážit? A hlavně:
Jak to dokázali?
Výheň se rozprášila a vyhasla.
 Eric se už nehodlal nechat těmito triky zastavit. Vykročil vpřed, svaly se
mu napjaly.
Zbývající zakuklenec couvl, podle všeho pochopil, že na tohoto soupeře
nestačí.
„Kdo jste? Proč přede mnou tu bestii zachraňujete?“ zahřměl Eric.
„Roztrhala víc než sto lidí a rozesela své sémě.“
„Protože její smrt by všechno jen zhoršila,“ odpověděl neznámý a pomalu
nechal paže klesnout.
„Stejně jako ta tvoje,“ ozvalo se ode dveří.
Dorazil jejich zadní voj. Eric zlehka otočil hlavu a poznal mladého
tmavovlasého muže s třídenním strništěm od ruletového stolku.
Nepozorovaně odstranil klín a tajně vstoupil. Připravili si svou akci dobře.
„Pospěšte si,“ obrátil se nově příchozí na maskovaného muže. „Prozatím si
nikdo ničeho nevšiml. Kamery venku ale každou chvíli zase naskočí.“ Obrátil
se na Erika. „Teď víme, že existuješ. To je dobře. A brzy si tě najdeme a
postaráme se o tebe, hned jak pro tebe najdeme vhodné umístění.“ V levé ruce
držel jantarový amulet a teď ho natáhl k Erikovi. „Ale dnes ne.“
Vyrytý symbol temně zaplál a z kamene vystřelil medový paprsek.
Eric se ještě pokusil útoku vyhnout, ale energie sledovala jeho pohyby, jako
by ji někdo řídil.
Obklopilo ho horko. Ucítil vůni piniových lesů v létě a zrak se mu zakalil.
Salle Blanche se celý ponořil do jantarové barvy a každý pohyb byl nemožný.
Tak musí vypadat vznášení se v kosmickém prostoru nebo uvíznutí v pavoučí
síti či v teplé ovocné želatině.
A přece Eric vyplivl jako smyslů zbavený přímo doprostřed další fialový
plamen a tentokrát se zdálo, že dokáže cizí energii zatlačit.
Když se znovu dokázal pohnout, ležel v koutě místnosti šikmo naproti baru.
Zničeným oknem se do místnosti ševelivě hnal večerní vánek.
Neznámí zmizeli i s Naděždou Zacharovovou.
Na hracím stole ležela omráčená Faina ve spodním prádle a ve vší své
kráse, jako by byla jakási zapomenutá sázka či odmítnutá výhra; dlouhé plavé
vlasy splývající přes dřevěný okraj připomínaly zlaté nitky.
Jeho plamen, předtím visící ve vzduchu, už neexistoval. Místností už jen
jako lehký závoj kouře plula vůně pryskyřice a piniových lesů.
Eric se napřímil a zaposlouchal se do svého nitra.
 Zdálo se, že démon je potlačen a nehýbe se. Ale kůže ho stále brněla a
hnilobná pachuť v ústech více než jasně dosvědčovala, že se zlo v něm na
okamžik osvobodilo.
Symbol na jantarovém amuletu mu něco připomněl.
Ale co přesně?
Přede dveřmi se hlasitě rozezvučely hlasy, někdo se dožadoval otevření
dveří. Tmavovlasý muž už podle všeho nedokázal dál odvádět pozornost
zaměstnanců nebo kamery venku znovu snímaly okolí.
Eric popadl sako, rozbitým oknem vylezl ze Salle Blanche a dostal se na
terasu plnou nábytku a hracích stolů zakrytých plachtami, odkud vedla jediná
cesta dolů – skokem. Na rozdíl od neznámých nebyl na tento způsob odchodu
připraven.
Přehoupl se přes zábradlí, po několika metrech tvrdě přistál na zemi a
překulil se přes rameno. Dřímající zlo v jeho nitru mu propůjčovalo
robustnost. Zato sako a látkové kalhoty povolily, na to ovšem nemohl brát
zřetel.
Protože si byl vědom toho, jak se Monako hemží kamerami a celými
zástupy policistů, vzdal se myšlenky na sprint ulicemi. Místo toho spontánně
pokračoval v cestě dalšími skoky dolů, až se dostal přes různé balkóny a malé
střešní zahrádky do Port Hercule, největšího přístaviště pro jachty.
Poslední metry zdolal mohutným skokem a přistál daleko od kotvišť ve
tmavé části přístavu, odkud hodlal přeplavat pod hladinou ke svému člunu.
Tímto způsobem mohl uniknout strážcům. V žádném případě netoužil
vysvětlovat úřadům stav zařízení či Fainy Zacharovové.
Po vnějším žebříku nepozorovaně vylezl na palubu své lodi Refugio, kde se
převlékl, aniž by v kabině rozsvítil světlo. V tričku, dlouhých černých
teplákách a vyzbrojen Rusty Nail se vrátil na palubu.
Kolem něj se na vodě kolébaly menší čluny, větší jachty přirazily k molu
blíže u vjezdu do přístavu.
Nejvíc se Erikovi líbila stará loď ze třicátých let, skvěle renovovaná a
nádherná na pohled. Mezi obrovitými plavidly z oceli a skla působila, jako by
mezi hypermodernou zakotvila minulost.
Eric se posadil na pohodlné lehátko, odkud se mu otvíral výhled na přístav
a čtvrť La Condamine, a popadl satelitní telefon.
Monako zářilo a svítilo.
Představovalo podivnou směsici krásy a ošklivosti. Vily z belle époque s
jasně nasvícenými fasádami odváděly pozornost od všudypřítomných
mrakodrapů u hory. Všude se stavělo do čím dál větší výšky, protože v
knížectví už takřka nebylo místo. Mezi tím vším se tyčily palmy a
pomerančovníky, jako výstraha, aby lidé úplně nezničili přírodu.
Eric usrkával drink a hleděl ke skále, kde se naproti kasinu skvěl knížecí
palác spolu se skutečným centrem Starého města, obojí rovněž nasvícené.
Zvláštní atmosféra tam nahoře se mu zamlouvala. Kdo si dal trochu práci,
objevil mezi vší tou nadutostí a betonem také kostely a klidná zákoutí.
Ale zrovna teď by to bylo obtížné. Eric sledoval majáčky, tančící po
fasádách a pohybující se křivolakými, spletitými uličkami. Nocí ječely sirény
a přehlušovaly tiché šplouchání vody narážející do trupů lodí a vrzání
napjatých provazů. Bohaté to vyplaší. Policie pátrala, aniž by tušila, kde má
začít.
A tak to taky zůstane. Eric vyťukal tajné číslo, které znali na tomto světě
jen dva lidé.
Podle zachrastění poznal, že byl hovor po dvojím zazvonění přijat. Než
stihla druhá strana něco říct, spustil: „Jsem v Monaku a narazil jsem na
velkou věc. Nějaké blázny, kteří sbírají dlaky. Jednoho mi ukradli před
nosem, aby ho chránili. A…“ Zaváhal.
Co to ti neznámí říkali?
Že by smrt Zacharovové všechno jenom zhoršila. A že teď vědí, že on,
Eric, existuje a že se o něj postarají. Zdálo se, že se nikterak neděsí toho, co v
něm dřímalo nebo kým byl.
„Ne, bojím se, že sbírají víc než jen to,“ pravil rozvláčně. „Ale nedokážu ti
říct, co mají v plánu, Sio.“
Německo, Sasko, Lipsko
Eugen Ernst Bechstein vjel s vozem do garáže rozlehlé usedlosti, ležící v
blízkosti Kulkvického jezera. Vzápětí se vrata za bílým Range Roverem TD
V6 zase zavřela a díky pohybovému senzoru se uvnitř rozsvítilo.
Vystoupil a nechal sako viset na věšáku v autě, protože ho bude později
ještě potřebovat. Po večeři se ženou a oběma dětmi ho čekali v centru Lipska
na schůzce, na níž měli zapít nové smlouvy s Asian Cosmetiques.
Vlastně by Eugen raději zůstal doma, ale obchod měl v tomto případě
přednost. Asijský trh byl podle všeho konečně připraven na speciální výrobky
jeho firmy. Ale nedorazí před desátou hodinou večerní, aby ještě víc vylepšil
náladu hostů z Japonska několika anekdotami.
 Z koženého sedadla sebral tašku s nákupem, prošel dveřmi do domu a v
rychlosti naskládal potraviny do ledničky, protože hospodyně dnes měla
volno. Proto chvíli trvalo, než objevil prostou obálku, opřenou o skleněnou
karafu stojící na jídelním stole.
Skvěl se na ní rukopis jeho ženy a hlásal:
Pro Eugena.
Na vysvětlenou.
Eugen se zamračil, vzal psaní a otevřel ho, zatímco z horního poschodí k
němu doléhal smích dětí a hlas chůvy.
Objevil se rovněž ručně psaný lístek.
Milovaný Eugene,
odpusť mi můj čin.
Nemoc se už nedá zastavit, hodnoty se v posledních měsících rychle
zhoršují a já nechci být na obtíž Tobě ani našim dětem.
Pokud mi můžeš splnit poslední přání: Rychle si najdi novou ženu, která
by byla dětem dobrou matkou.
S láskou, ale také plna nesnesitelného zoufalství
Lene
Jaké hodnoty? Zamrkal, hleděl na stručné řádky a nedokázal si vysvětlit, co
mají znamenat. Jaká nemoc? Očividně mu zamlčela, že na tom není
zdravotně nejlépe.
Eugen se opřel o stůl, protože náhle ho už nohy neunesly.
Znovu se upřeně zadíval na řádky, přečetl je podruhé, potřetí. Nebýt na
obtíž… To, co nalezl, byl jednoznačně dopis na rozloučenou.
Eugen se vzpamatoval, uložil list papíru zpátky do obálky, vstal a rozběhl
se do garáže. Tam se vrhl za volant noblesního SUV.
Existovalo jen jedno místo, kde Lene mohla proměnit podobný nesmysl v
čin – ve svém milovaném městském bytě.
Auto zavylo, garážová vrata vyjížděla vzhůru nesnesitelně pomalu. Kola se
protočila, když zpátečkou vystřelil z malého přístavku, otočil se na štěrkové
cestičce a prudce vyrazil krátkou alejí, vedoucí k silnici.
Mezitím se snažil dovolat Lene do bytu, ovšem hlásil se mu jen záznamník.
Jako další krok oznámil mobilem paní na hlídání, že bude její služby
potřebovat celý večer. Zatajil jí ovšem, o co jde. Než si bude absolutně jistý,
že všechno správně pochopil, nehodlal nic sdělovat jí ani dětem.
Range Rover vyjel z Lausenu a pokračoval po Lütznerově ulici dál do
centra. Žádná značka omezující rychlost ho nemohla přibrzdit, Eugen dorazil
do Čajkovského ulice rekordní rychlostí a šikmo nacpal dlouhé, mohutné
SUV do parkovací mezery na zadní straně budovy, protože druhý vchod byl
blíž než ten oficiální.
Vyskočil z vozu, rozběhl se ke dveřím, zadal vstupní kód a vkročil do
vstupní haly.
Protože se mu výtah zdál být příliš pomalý, vyběhl nahoru po schodech a
malou chodbou dorazil ke vstupním dveřím.
Strčil klíč do zámku. „Lene!“ zakřičel hned při vstupu a rozsvítil.
Byt voněl čistotou a působil uklizeně, Lene musela čerstvě vyluxovat a
vytřít.
Dělá člověk něco takového, když hodlá spáchat sebevraždu?
„Lene?“ Eugen chvátal z pokoje do pokoje, všechny byly v dokonalém
stavu. Všude se vznášela vůně čisticích prostředků a leštidla, dokonce i v
koupelně.
Ale svou ženu nenašel.
Záznamník blikal, ale objevil na něm jen vlastní polekané vzkazy, které
vymazal. Skoro by se zaradoval z další obálky, ukrývající zprávu s dalšími
záchytnými body, které by tu děsivou záležitost vysvětlovaly.
Kde může být? Pustil se znovu do pátrání, nahlížel do skříní a pod všechny
regály a nábytek, aby nic nepřehlédl, ale nikde na něj nečekala žádná hrůzná
překvapení.
Co mám dělat? Eugen se vydal do koupelny a zběžně si opláchl zpocenou
tvář studenou vodou, pak sundal z věšáku ručník – a uslyšel tiché cinknutí,
jak něco spadlo na podlahu.
Naklonil se na bok a zadíval se přes okraj umyvadla na zem.
Protože ten předmět okamžitě nepoznal, sklonil se a zvedl ho. Krycí vršek
injekční stříkačky? Musel se zachytit v látce a spadnout, když se utíral.
Eugen okamžitě padl na kolena a pátral po příslušné stříkačce, znovu se
díval pod vanu a skříňky, aniž by na něco narazil.
Ale na jednom místě vany, těsně u zdi, objevil dva malé rozmazané
stříkance krve, částečně setřené.
 Posadil se na okraj vany a hleděl na sotva patrné rudé tečky. Pokusila se
Lene vstříknout si smrtící injekci?
Potřebuju záchytný bod. Vyšel z koupelny a zahájil druhou prohlídku, když
tu mu padl pohled z okna na ulici před věžákem.
Elektrizován se napřímil: Záchranka!
Uvnitř se svítilo a pohybovalo se tam několik stínů.
Lene! Je možné, že si sama ublížila a pak zavolala ambulanci, protože
přece jen chtěla žít?
Eugen se dal do běhu, ven z bytu a dolů po schodech. V ruce svíral jako
drahocenný poklad vršek od stříkačky a opájel se novou nadějí, že svou ženu
možná přece jen neztratil.
Bez dechu vyběhl předním východem z domu – a uviděl, jak sanitka
odjíždí. Protože osádka nepustila maják ani sirénu, byla už pacientka buď
mimo nebezpečí nebo…
Eugen zíral za mizejícím vozem.
Rozum mu říkal, že může existovat tisíc důvodů, proč tady záchranka stála
a odjela bez sirény.
Zoufalství mu našeptávalo, že uvnitř leží jeho Lene, mrtvá.
Eugen potřeboval jistotu. Když nevelká sanitka zahnula za roh, oběhl
věžák, seběhl po příjezdové cestě, rozrazil dveře svého Range Roveru a
nastartoval silný turbomotor.
Takřka stejně krkolomně jako při cestě sem se rozjel Čajkovského ulicí,
odbočil – a nenašel už po sanitce ani stopy. Vozidlo jako by zmizelo z
povrchu zemského.
„Do prdele!“ Eugen jezdil křížem krážem čtvrtí, rozhlížel se na všechny
strany, nedal jednomu autu přednost v jízdě a gestem se omluvil.
Byl v pokušení zavolat na policii, ale udělá to až ve chvíli, kdy se sanitka
ukáže být falešnou stopou. Policisté by mu stejně řekli, že pátrání může být
vyhlášeno až po čtyřiadvaceti hodinách a že dopis na rozloučenou neznamená
nezbytně, že se daná osoba opravdu okamžitě zabije.
Tam! Eugen dupl na brzdu, protože koutkem oka zahlédl v postranní ulici
něco velkého, bíločerveného.
Rychle tam zacouval a nevěřil vlastním očím – popelářský vůz narazil do
sanitky a překotil ji. Před otevřenými sklopnými dveřmi ležely dvě bíle oděné
postavy a stále fungující reflektor oranžově zbarveného vozidla na svoz
odpadu ozařoval jednoznačné střelné rány v lidech i v zádi.
Eugen polkl a rychle vjel do ulice.
Range Rover projížděl kolem místa, připomínajícího mafiánský film:
nehybní lidé, krev, prázdné nábojnice, kulkami provrtaná sanitka a opuštěné
nákladní auto.
Pakliže Eugen předtím z dálky považoval bíle oblečené lidi za lékaře a
ošetřovatele, teď viděl bílé masky, bílé neprůstřelné vesty a zbraně v rukou.
Uvnitř ambulance musel explodovat granát, boční stěna byla tu a tam
provrtána děrami a všechno sklo popraskalo, úlomky se třpytily ve světle
pouličních lamp.
Bože. Eugen zvedl chytrý telefon, aby uvědomil policii – a strnul uprostřed
pohybu. Barevný kapesník, který ležel vedle zhroucené mrtvoly muže,
pocházel z Lenina městského bytu. Ach, můj…
Vystoupil a spěšně se pustil přes skřípající střepy a řinčící nábojnice, aby si
objev prohlédl z větší blízkosti – byl to kapesník s pestrým mexickým
vzorem, který kdysi koupili během pobytu v Toluce.
Byla v té sanitce. Eugen uspořádal nové poznatky do souvislostí a došel k
úplně jinému závěru – únos! Pachatelé napsali dopis, aby odvrátili pozornost
a zamaskovali odvlečení jeho ženy jako urgentní lékařský případ.
„Lene?“ vykřikl a rozhlédl se. Třásl se po celém těle; vytočil linku
tísňového volání, zařadil se mezi lidi čekající na spojení a vrhl při tom pohled
na provrtanou kabinu popelářského vozu, v níž nikdo neseděl. Zápach starých
odpadků se mísil s pachem krve a různých spálených a doutnajících
materiálů.
V dálce se rozječely sirény, někdo musel zaznamenat přestřelku.
„Tísňová linka policie,“ ozval se ze sluchátka ženský hlas. „Promiňte
prosím, že…“
Ve stejném okamžiku mu chytrý telefon oznámil, že má hovor.
Eugen se intuitivně podíval na displej: VOLÁ LENA.
„Odpusťte.“ Rychle přerušil spojení a přijal telefonát, který ho měl zbavit
strachu, nejistoty a přemítání.
„Leno, jak se máš? Kde vězíš?“ vyhrkl. „Pověz mi, že…“
„Jen klid, pane von Bechsteine,“ přerušil ho muž, za jehož barvu hlasu by
se nemusel stydět ani Sean Connery. „Vaše žena je v pořádku.“
„Co… to má znamenat?“ Eugen přejel pohledem po mrtvolách, střelných
ranách, po kapesníku. „Vy jste ji unesli?“
„Brzy se vám vrátí, pane von Bechsteine – pokud ovšem vynecháte ze hry
policii,“ pokračoval neznámý.
„Kolik peněz požadujete?“ Eugena stálo velké přemáhání, aby se nezhroutil
nebo nezačal řvát do telefonu.
„Běžte domů. Ani slovo policii. Počkejte, a vaše žena bude brzy zase s
vámi,“ zdůraznil neznámý a zavěsil.
Eugen chvíli zíral na displej, pak stiskl tlačítko opakovaného volání.
Ovšem telefon vyzváněl marně. Nikdo ho nezvedl.
Do ulici zabočil první policejní vůz a zůstal stát za Range Roverem, dveře
se otevřely.
„Vy tam,“ zařval jeden z policistů na Eugena. „Vraťte se k terénnímu vozu.
Pomalu!“
Udělal, co po něm chtěli, a pro jistotu zvedl zvolna ruce. „Vytočil jsem
tísňovou linku,“ pronesl hlasitě. „Chtěl jsem to ohlásit.“
„Zůstaňte stát,“ dostal rozkaz, pak se přiblížily kroky. Před Eugenem stanul
uniformovaný muž v neprůstřelné vestě a se samopalem přes rameno, hlaveň
namířenou přímo na něj. „Váš občanský průkaz, prosím.“
Eugen zapátral po plastikové kartičce a podal mu ji, aniž by věděl, co má
dělat. Po všem, co viděl a právě slyšel, uvěřil v dlouho plánovaný únos a
počítal s brzkým požadavkem na výkupné.
Strach z podobného zážitku provázel Eugena už léta. Koneckonců byli s
manželkou víc než bohatí. Lene stále odmítala osobní strážce, protože by to
zkomplikovalo život i jejich dcerám.
Nebo šlo o smlouvu s Asian Cosmetiques?
„Všechno v pořádku, pane von Bechsteine?“ zeptal se policista, který
působil po pohledu na průkaz uvolněněji.
Chci ji zpátky. Záleželo jen na Eugenovi, co na tu otázku odpoví.
Jen na něm.
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Claire stála, omráčená bolestí a zděšením, na Starotržním náměstí stranou
policejní uzávěry, u níž se tísnili zvědavci. Úmyslně setrvala pod ochranou
Oslí kašny, nechtěla, aby si jí někdo všiml. Je mrtvý. Dál upírala oči na
plachty na zemi, pod nimiž se rýsovaly siluety ležících postav.
 Uzavřeným prostorem se pohybovali lidé v bílých ochranných oděvech a
návlecích na botách, rozmisťovali cedulky, pořizovali fotografie či sbírali ze
země předměty.
Celou proceduru znala Claire z běžných kriminálních filmů.
Šokující rozdíl spočíval v tom, že tentokrát se ve středu dění nacházela ona
se svým manželem – i když zase jen zpola, protože její vlastní duše podle
všeho vjela do tohoto neznámého těla. Netušila ani, jak zní její nové jméno.
Anastázie?
Zachvěla se a objala pažemi svou nezvyklou, hubenou schránku, zabylo jí
zima. Tohle prostě nebyla ona. Cítila se hrozně.
Claire se vrátila na místo nehody, protože právě tady celé to šílenství
začalo.
Ale pohled na dění před její milovanou kavárnou Uisce jí nepřinesl úlevu,
nýbrž spíš dvojnásobný šok: Její i Finnova mrtvola byly zakryty, policejní
technici navíc vztyčili ploty, na něž zavěsili plachty, aby chránili místo činu
před nechtěnými snímky televizních a novinových zpravodajů a takzvaných
reportérů z řad čtenářů.
Pohled na zavražděného manžela vyvolal v Claire různé dojmy. Život jí teď
připadal ještě neskutečnější, všechno v jejím nitru bylo otupělé a netečné,
všechno ji naplňovalo lhostejností.
A přesto zůstával zbytek bezpodmínečné touhy být tu pro dceru a najít
vrahy, aby je mohla popohnat k odpovědnosti.
Claire se zadívala k týmům kameramanů, kteří filmovali a zachytávali
dojmy, přejížděli po řadách diváků a hledali někoho, s kým by mohli natočit
rozhovor.
Já bych jim mohla prozradit, co se stalo. Claire nenáviděla tohle hubené
tělo, protože ho prostě nedokázala zahřát, byla jí taková zima, až jí cvakaly
zuby. Jenom by mi nikdo nevěřil.
Dorazili dva mladě působící zaměstnanci pohřební služby Ars Moriendi v
černých oblecích a zmizeli s obyčejnou šedočernou rakví za ochrannou
bariérou, aby se o pár minut později znovu objevili a naložili ji i s mrtvolou
uvnitř do nákladního auta.
Claire zaslechla útržky vět novinářů. Až k uším jí dolehla slova soudní
medicína, pitva, vražda, nepodařené přepadení, řetězec tragických událostí.
Zaplavila ji, působila temně a děsivě, protože zněla neochvějně pravdivě –
pak už to pro Claire začalo být nesnesitelné, udělalo se jí zle. Musela
uprchnout před všemi těmi dojmy a strašným dopadem obrazů, citů a vět.
 Obrátila se na podpatku a jako zombie se odpotácela k ukradenému vozu,
který předtím zaparkovala v Rannišské ulici. V slzách nastartovala a vyjela,
prostě jen tak, pryč od kavárny, od očíslovaných cedulek na asfaltu, od
zvědavců a reportérů.
Vařilo to v ní jako v papiňáku, emoční přetlak způsobil, že se najednou dala
za volantem do pláče a nekontrolovaného křiku. Za závojem slz skoro
neviděla, kam jede.
Hlavně pryč! Pryč od té hrůzy, čiré hrůzy…
Z jedné z ulic se s troubením přihnal pár reflektorů a minul ji ani ne o deset
centimetrů.
Claire vykřikla úlekem. S popotahováním si neobratně otřela rukávem
uslzenou tvář a zamířila s vozem k chodníku, kde zastavila.
V návalu křečovitého pláče se zhroutila na sedadle, celá se schoulila a
ukryla tvář v nenáviděných, útlých rukou se snubním prstenem, který nebyl
její.
Slzy jí tiše kanuly z brady na bundu, vonící impregnačními prostředky.
Po nekonečné chvíli se uklidnila, napřímila se a pokoušela se přijít na
nějaké nové myšlenky, které by v ní vzbudily naději na dobrý konec.
Právě když se soustředila na to, aby se probudila a zvedla víčka na hezčím
místě než toto, rozeznala za zamlženými okny ulici – Pirolweg.
Nevědomky zamířila domů. Za svou dcerou Deborah. Na důvěrně známé
místo, slibující ochranu.
Claire vystoupila a zaznamenala, že se pohybuje čím dál snadněji. Zvykala
si na tělo neznámé ženy, díky čemuž bylo všechno ještě děsivější.
Přímo před domem stál starý brouk její sestry Nikoly spolu s dalším vozem,
v jehož prostoru pro nohy ležel maják, jak si cestou kolem všimla. Takže
Deborah nenavštívila jen rodina.
Claire se doslova vkradla malou zahradní brankou na cestičku s
popraskanými břidlicovými dlaždicemi, pak se stočila doprava, aby nakoukla
do domu kuchyňským oknem.
Její dcera seděla rovně jako svíčka u stolu a apaticky zírala před sebe;
Nicola dřepěla vedle ní, jednou rukou ji objímala a byla úplně stejně bledá.
Naproti nim se o kuchyňskou linku opírala mladá žena a v ruce svírala
tablet, kam si zapisovala poznámky. Okno bylo pootevřené, takže hovor
doléhal až ven.
 „… svědky, kteří by mohli popsat pachatele. Ale podle všeho byl
maskovaný,“ pronesla policistka v civilu obezřetně.
Nicola pohladila neteř po černé kštici. „Všechno je to neuvěřitelné a…“
vyhrkla bezmocně. „Ještě jsme se bavily o nových receptech a oba chtěli do
Irska, aby tam navštívili Finnova strýce.“
Deborah natáhla ruku po sklenici vody, prsty se jí třásly. „Třemi ranami?“
zašeptala nezvučně. „Proč?“
Policistka přikývla. „Je to záhada, protože to vypadá, že pachatel vystřelil
až poté, co bylo přepadení dokonáno. Možná ho váš otec navzdory masce
poznal?“
Deborah si zvedla sklenici k suchým rtům, napila se a odložila ji. „Já…
moje rodina nezná nikoho, kdo by byl něčeho takového schopen.“
„Možná pachatele navnadila ta aktovka?“ nadhodila policistka. „Co v ní
váš otec nosil?“
„Každý, kdo ho znal, věděl, že s sebou tahá fotografie, ale určitě ne
takovou hromadu peněz, aby na to potřeboval kufřík,“ odvětila Deborah
nezvučně.
Claire sledovala rozhovor se zadrženým dechem. Bylo šílené naslouchat,
jak se baví o její smrti a Finnově vraždě. Takhle se musí cítit duch!
Mladá policistka se zahleděla na svůj tablet. „Vyhrožoval jim někdo?“
„Jak vyhrožoval?“ rozlítila se Nicola. „Moje sestra byla ta nejmilejší osoba,
jakou znám.“
„Jistě. Ale někdo se mohl domnívat, že její kavárna vydělává spoustu peněz
a že by mohl požadovat výpalné,“ namítla vyšetřovatelka; při tom se
napřímila a vytáhla z kapsy vizitku.
„Kletba,“ hlesla Deborah. „Lpí na nás kletba.“
„Nejdříve se seberte. Nechám vás obě na pokoji. Kdyby vás něco
napadlo…“ Položila tenký kartón na stůl a dala se na odchod.
Když se otevřely domovní dveře a policistka procházela kolem, ustoupila
Claire do stínu. Nikdo by mi nevěřil, kdybych vyprávěla svou historku.
Zadívala se na sebe. Mysleli by si, že mi přeskočilo.
Dveře auta s třesknutím zapadly do zámku, motor naskočil a vůz odjel.
Claire hleděla do okna a necítila sebemenší úlevu ani vysvobození, ačkoliv
před sebou viděla Nikolu a Deborah. Moje rodina. Stal se pravý opak – jak si
tak sestra s dcerou ležely s pláčem v náručí, znovu se jí zmocnilo zoufalství.
 Claire se s povzdechem odvrátila a kradmo se odplížila po cestičce zpátky.
Neměla nic, dokonce ani rozumné vysvětlení, aby mohla předstoupit před
policii či před vlastní dceru.
Ale vzdát se nepřipadalo v úvahu.
Jak to mám navléct? Opatrně? Z dálky a pomalu ji na to připravit? Claire
stála před vlastním domem jako cizinka a rozhlížela se.
Ve Vřesovištní ulici se dosud nacházela jedna z posledních telefonních
budek a v ukradeném autě ležely v přihrádce mince do parkovacího automatu
nebo nákupního vozíku.
V hlavě se jí vylíhl neurčitý plán.
Rychle se rozběhla k autu a zajela do Vřesovištní ulice, kde zaparkovala.
Pak popadla drobné a spěšně vykročila k telefonní budce, kde to páchlo
zmoklými psy, starými žvýkačkami a vlhkým papírem. Se zavrzáním za
sebou zavřela dveře.
Mince s cinkotem zmizely v otvoru a Claire vyťukala číslo vlastní pevné
linky, aniž by dokázala přestat zírat na tmavozeleně nalakované nehty.
Surrealistické.
Chvíli to trvalo, pak někdo zvedl sluchátko.
„Riordanovi,“ ohlásila se Nicola.
Claire polkla, jako by ztratila hlas. Musela se jednou rukou opřít o
prosklenou tabuli.
„Haló?“ zvolala teď její sestra o něco energičtěji.
„Tady… tady je Claire,“ hlesla, příliš tiše, příliš nejistě.
„Kdo je tam?“
„To jsem já. Claire,“ zopakovala a to už zápasila se slzami. „Musíš mi
věřit, když ti…“
„Claire tady není,“ odvětila Nicola, která jí podle všeho špatně rozuměla.
„Dnes zemřela.“
„Ne! Ne, ne! To jsem já, Claire, tvoje sestra,“ zvolala zoufale. „Jsem…“
Hlas jí selhal.
Na tři vteřiny zavládlo na opačném konci drátu bezradné ticho.
„Tomu nevěřím,“ vykřikla Nicola. „Ať seš, ty pomatenče, kdokoliv, už
nikdy nevolej, nebo zjistím, kde bydlíš, a pak tě…“
 Spojení se přerušilo.
Claire strnule stála v neónovém světle telefonní budky.
Musela se přimět, aby vrátila sluchátko do vidlice, a vyděsila se, když
zaznělo řinčení vrácených mincí. To mě mohlo napadnout.
Pohled jí padl na odraz vlastní, a přece cizí tváře v postranním skle
páchnoucí budky. Nemohla s tím nic dělat.
Přitiskla dva prsty na poškrábané sklo a obkroužila rysy zrcadlícího se
obličeje. Žádná bytost na světě se nemohla cítit opuštěněji a ztraceněji než
ona. Musím znovu umřít, abych tomu všemu unikla?
Tiché zarachocení jí prozradilo, že někdo otevřel těžkopádné dveře; dovnitř
se nahrnul čerstvý noční vzduch.
Claire se neotočila. Díky odrazu ve skle za sebou viděla neznámého, dost
malého muže v obyčejných šatech, který si ji zvědavě měřil.
„Skončila jsem,“ pronesla nepřítomně, aniž by se pohnula. „Tady v misce
ještě leží mince. Můžete si je nechat.“
„Mockrát děkuji.“ Otevřel dveře víc, aby mohla projít. „Ale měl bych ještě
otázku. Kdo opravdu jste?“
Sto tisíc duší – kolik lidí to může být?
Jules Renard (1864-1910)
 KAPITOLA III
Knížectví monacké, La Condamine
Eric pročetl hromadu novin odshora až dolů a s jistým překvapením
konstatoval, že o událostech v kasinu v Monte Carlu nikdo nepíše, ačkoliv se
před jeho branami tísnily zástupy novinářů a fotografů.
Ani jediný článek, dokonce ani v týdenících.
Bylo možné, že se kasinu podařilo udržet celý incident pod pokličkou a že
stačilo najít nějaké řešení pro Fainu a její matku?
Vlny otevřeného moře dosahovaly až do Port Hercule. Eric ovšem mohutné
kolébání Refugia takřka nevnímal, už si zvykl na život na vodě.
Původně chtěl z Monaka odplout, ale kvůli špatnému počasí si to
rozmyslel. V nadcházející bouři by nebylo nic příjemného proplouvat
vzedmutými vlnami a doufat, že nepřehlédne žádný útes.
Odložil stranou Le Monde a vrhl pohled na bulvární tisk, kde určitě také nic
nenajde. Ani herna, ani bohatí a bohatší či knížectví samotné neměli zájem na
tom, aby celá záležitost vešla ve známost. Půjdu si trochu zaběhat. Aspoň si
vyčistím hlavu.
Rychle se převlékl, vklouzl do běžeckých bot a vyšel na pevninu, kde na
Quai des États-Unis přešel do lehkého klusu.
Jeho cesta vedla přístavem, kolem malých i velkých jachet, které sebou
zmítaly v neklidných vodách a dávaly zabrat fendrům. Bylo dost teplo,
vzduch byl cítit mořem a výfukovými plyny, tu a tam pomeranči.
Zatímco se jeho nohy zvedaly a klesaly, Eric přemýšlel.
Na první pohled vypadalo přepadení jako obyčejný únos spojený s žádostí
o výkupné. Bez jeho malého představení s matkou a dcerou, která soudě
podle křiku poprvé v životě viděla dlaka v jeho smíšené podobě, by zmizení
Zacharovové proběhlo méně dramaticky.
Eric si nedokázal představit, jak se Faina cítila. Její matka zmizela, místo
toho spatřila dlaka v celé jeho běsnící kráse a takřka ji zabil šílenec – on sám.
Pro něj to mělo tu výhodu, že po něm nepátrala policie, lépe řečeno
nepátrala po muži jménem Kajtan Berg-Welsner. Právě pod ním se nechal
zanést na seznam pozvaných hostů, coby údajný velmi bohatý akciový
milionář. Mezitím už se zajisté zjistilo, že tento muž neexistuje a jeho tvář
není zachycena na žádném záběru, protože bezpečnostní kamery byly
vypnuté. Při příchodu si dával pozor, aby se ztratil v davu.
Falešných jmen měl Eric k dispozici stejně tolik jako falešných pasů.
Někdy si nasazoval vousy a paruku a používal různé přízvuky, aby sehrál
svou roli důvěryhodněji. Člověk musel být nápaditý, pokud chtěl vyslídit
dlaky v jejich nejroztodivnějších podobách a složit je.
Bylo to jeho poslání, démonické jádro nejádro.
Eric míjel bistra a hospůdky, kde nevládl nijak čilý večerní ruch. Navzdory
cirkusovému festivalu nepanovala hlavní sezóna a počet turistů zůstával
omezený.
Zahnul na Quai Antoine 1er, aby odtamtud vyšplhal po skalních schodech
nahoru ke Starému městu a paláci. Nad hlavou mu plachtili racci, unášení
poryvy větru jako vystřelené šípy. Lovili snadno polapitelné jídlo, hlavně z
rukou neopatrných lidí.
Kdysi Eric býval sám dlakem, dokud neužil léčivý prostředek, který ovšem
plně nerozvinul svůj účinek. V bezvýchodné situaci mu zachránil život
žárlivý démon, což s sebou přineslo jiný, neobyčejně nebezpečný problém:
Dokázal v sobě vyvolat a využít démonickou stránku – ovšem platil za to daň
v podobě bolesti. Navíc ho přepadal hlad, žravý reflex jako u žraloka, který
ucítil krev oběti.
Bohužel se terčem tohoto hladu stala právě žena, kterou miloval jako
žádnou jinou předtím.
Proto žili Sia a on odděleně, jak tomu eufemisticky říkali. Příležitostná
setkání museli přerušovat ve chvíli, kdy démon v Erikovi získal příliš navrch,
takže začal být díky své lačnosti nevypočitatelný. Právě při sexu nastával
kritický okamžik, protože kvůli emocím ztrácel víc a víc kontrolu.
Eric zdolával úzké schody, míjel navrstvené a dohromady svařené koule z
kanónů i malý amfiteátr; stromy a keře se nakláněly v sílícím větru.
Zastavil na terase pod silničním přivaděčem, po němž jezdily autobusy s
turisty k paláci, a zadíval se na noční Monako, v němž se znovu probouzely k
životu pouliční svítilny a reflektory. Naproti, odděleno přístavem, leželo ve
čtvrti Monte Carlo kasino, pod sebou viděl Refugio.
Vzdálené blýskání nad mořem ho přimělo otočit hlavu. Blížila se bouře a
přinášela s sebou vichřici a déšť.
Jí by se to líbilo. Také Sia skrývala ponurá tajemství, která jí nikterak
neulehčovala existenci. Byla upírka, dítě Jidášovo, jak se jmenoval její druh,
a díky tomu náležela démonu Botisovi.
Než aby se příliš ponořil do vzpomínek na pohlednou zrzku, soustředil se
raději na večer v kasinu, odkud si odnesl dvě domněnky.
Za prvé: Faina v sobě může nosit dlačí sémě, které ovšem prozatím
nevzklíčilo. Nesmí ji spustit z očí.
Za druhé: Naděžda byla unesena skupinou, která věděla, kdo jsou dlaci, ale
nezabíjela je jako on, aby minimalizovala hrozby pro nic netušící lidi. Tito
lidé je chytali.
Ale aby s nimi prováděli co? Eric zažil v průběhu své lovecké kariéry ta
nejbláznivější setkání. Někteří lidé chtěli využít krev dlaků pro nejrůznější
účely, a také existovaly kulty, jejichž přívrženci se bezpodmínečně chtěli stát
tím, čím byly jejich zpola lidské, zpola zvířecí vzory.
Dlaci se vyskytovali v nejroztodivnějších podobách na celém světě,
přičemž až dodnes se Eric setkával převážně se savci. Jedinou výjimku
představovala hadodlačice. A i když netrpěl arachnofobií, ocenil by, kdyby
nikdy nenarazil na pavoukodlaka.
Způsob jednání černě oděného týmu ho nutil k zamyšlení. Drželi ho na
uzdě neviditelným silovým polem, které podle všeho nespočívalo na
elektrickém základě.
Tím zbývali jen další spoluhráči ze světa stínů.
A otázka všech otázek: Co zamýšlejí s dlaky?
Eric se dal znovu do běhu a současně v duchu procházel každičkou scénu z
oné osudné noci, vybavoval si každé slovo, každé gesto, každou drobnost. Při
tom klusal po přivaděči, čtvrtí Condamine, a ve Fontvieille minul
pestrobarevný stan, v němž se konal každoroční cirkusový festival.
Muž, který na závěr dorazil do Salle Blanche, nemaskovaný a velmi
sebevědomý, nosil prsten. Pečetní prsten ze stříbra, platiny či bílého zlata.
Eric si ho všiml, když zvedl do výšky jantarový amulet.
A pak je tady ten symbol vyrytý do medově zbarveného šperku.
Už jen vzpomínka na paprsek, který z něj vycházel, zaplnila Erikův nos
vůní piniových lesů a léta.
Dohadoval se, že se v amuletu ukrývá kouzlo nebo slouží jako katalyzátor
uvolňující síly. Předsevzal si, že si o jantaru zjistí víc.
Eric supěl do kopce pod plody obsypanými pomerančovníky, až vlevo před
sebou uviděl hřbitov knížectví.
Bez okolků zpomalil a zahnul do terasovitě vybudovaného areálu. Byl
zvědavý, jak se v Monaku zachází s mrtvými.
 Škála hrobů byla velmi pestrá, od vysoko se tyčící zdi s uzavřenými
výklenky v sloupcové chodbě až po jednotlivé hroby natěsnané k sobě pod
otevřeným nebem, tu prosté, tu bohaté, tu s kryptami, tu opatřené zdobnými
uměleckými prvky, jindy zase zkrášlené podobiznami mrtvých.
Nejstarší hroby, které míjel, pocházely z devatenáctého století. Angličané,
Francouzi, Němci, dokonce i mrtví byli v této zemi mezinárodní.
Trochu strašidelný připadal Erikovi hrob dívenky, zdobený sochou dítěte v
životní velikosti, z bílého mramoru. Skulptura měla přehozenou nohu přes
nohu a byla umístěna na podstavci. Kamenné oči jako by ho sledovaly,
zatímco se na knížectví hnaly černé mraky, plivající blesky. Bylo načase
vrátit se na palubu, než bouře zasáhne Monako plnou silou.
Eric seběhl z opuštěných hřbitovních teras a v nadcházejícím drobném dešti
se vracel ulicemi, tunely a veřejnými zdvižemi, jichž se tu pár našlo, do Port
Hercule.
Na posledních metrech nábřeží ho nakonec přece jen dostihla průtrž
mračen. V záplavě blesků a deště se vrátil na Refugio, která se stejně jako
ostatní jachty a lodě prudce zmítala na vlnách. Lana sténala, fendry vrzaly a
otíraly se o sebe hlasitěji než obvykle.
Aspoň si můžu ušetřit sprchu. Eric ze sebe v koupelně shodil promočené
věci a zahalil se do tmavě šedého županu.
V nevelké kabině si nalil víno a pozoroval, jak se červeň zmítá v tenkých,
průhledných stěnách. Vlny na moři a ve sklenici, souznění rudé a modré.
Vytáhl z černého obalu laptop a zapnul ho. Venku bušily do paluby
obrovské kapky a vytvářely rovnoměrný šum.
Eric se přihlásil přes modem na server na odlehlém místě, kde doslova a do
písmene umístil vlastní vyhledávací stroje. Dobře chráněné na bezpečném
kousku země a opatřené nejrůznějšími programy, které dokázaly vyslídit
všechno od souborů dat až po obrázky, byly pro něj přístupné z jakéhokoliv
místa na zeměkouli.
Kdysi dával Eric přednost stálému bydlišti, ovšem pak si zamiloval život na
palubě této skromné, nenápadné jachty. Byl díky ní svobodnější a obtížněji
vypátratelný.
Tak do toho. Nechal tři propojené počítače pátrat po informacích o jantaru,
od faktů až po pověsti.
Pak po paměti namaloval v kreslicím programu spatřený symbol a spustil
další vyhledávání.
Díky svému malému výletu na hřbitov věděl, že se nejedná o řeckou
omegu, jak se zprvu domníval. Viděl ji na spoustě hrobů.
Během několika vteřin ho už běžné vyhledávače zavalily výsledky.
„Váhy,“ přečetl si astrologický význam: podtržítko, nad ním omega s
protaženými postranními liniemi. Ve většině horoskopů byly váhy
znázorňovány výlučně obrázkem, se dvěma miskami a příčným břevnem.
Internet ho zahltil spoustou informací kolem vah: vzdušné znamení, jediný
předmět ve zvířetníku, kultivovaný, diplomatický charakter a všechny další
hlouposti, které se tomuto znamení přisuzovaly a které nutily své příslušníky
patřičně se rozhodovat a jednat.
Eric si promasíroval levý spánek a přemítal.
Neměl neznámý na prstenu klasické zobrazení vah? Misky visely ve stejné
výši. Nebo mě klame představivost?
Dopřál si další doušek vína a zaposlouchal se do skřípotu a pronikavého
řinčení, vyluzovaného nesčetnými stěžni a oky v přístavu, jak kov narážel na
kov.
Moji protivníci jsou astrologové se slabostí pro váhy a magii, usoudil
nespokojeně. Pěkně nesmyslný poznatek.
Zadíval se na spletitý, tmavý symbol na svém pravém předloktí, který se
velmi podobal tomu na pravé straně lebky. Cejch démona jménem Avnas,
polibek a nesmazatelná připomínka. Velké prokletí, pramalé požehnání.
Avnas a Botis se nenáviděli – o to bylo složitější vést život se Siou. Přesto
Eric pracoval na tom, aby tuto ničivou žravost potlačil, aby s ní mohl žít. Žít
hezký život, bez dlaků a démonů.
Asi by se to dalo nazvat romantickou utopií, ušklíbl se v duchu.
Vyhledávač mu nabídl nekonečné množství organizací, hlásících se k
vyrovnanosti, harmonii a spoustě dalších atributů vah.
Eric si povzdechl a zaposlouchal se do šumění deště, nástavbou kabiny
lomcoval prudký vítr.
Potřebuje snad ta skupina od každého dlačího druhu jeden exemplář, aby
vytvořila rovnováhu, ať už jakéhokoliv typu? Pro nějaký rituál? Nebo
shromažďují různé služebníky démonů? Tím by byla v nebezpečí i Sia.
Přemítání nepřineslo žádné ovoce. Potřeboval input, bezpečné a jedinečné
informace.
Pohrával si s myšlenkou, že znovu vyhledá Fainu nebo přinejmenším různá
bydliště rodiny Zacharovovy, aby v nich pátral po stopách. Chtěl být
připraven pro případ, že by tato militantní skupina astrologů jednoho dne
stanula na jeho prahu. Už dokázali, že ho navzdory jeho démonickým silám
dokážou udržet na uzdě, což mu způsobovalo vrásky na čele a nutilo ho k
zamyšlení.
Déšť už pomalu ustával, bouře mizela za horami a dávala o sobě vědět
pouze vzdalujícím se hřměním.
Eric vstal a vyšel na palubu, přiléhající za spodní kajutou k zádi. Stále silný
vítr mu rval vlasy.
Kroužil posledními zbytky vína ve sklenici, nasával vůni soli z
rozbouřeného moře a hleděl na světla města, které by velmi rád spatřil bez
těch ošklivých mrakodrapů. Ovšem kapitál potřeboval místo a tvořil si ho ve
výšinách.
Pocit, že stanul tváří v tvář novému nepříteli, na něhož nebyl připraven,
Erika zneklidňoval. Nutil ho k aktivitě, což se mu pranic nezamlouvalo.
Většiny chyb se člověk dopouští ve chvíli, kdy získá dojem, že musí
popadnout věci za pačesy. Dost často se ale vyplatí vyčkávat a pozorovat.
Čistě instinktivně se obrátil doprava a na palubě středně velké jachty spatřil
stát ženu, zahalenou do pokrývky, která na oplátku sledovala jeho a v rukou
svírala hrnek, z něhož stoupala pára. Její nehybný postoj mu připomněl
mramorovou sochu dítěte.
Erika zamrazilo. Zvedl volnou ruku a zamával jí, žena jeho gesto
opětovala. Někdy je člověk při pozorování sám pozorován. Lovci, číhající na
kořist, mohli být snadno zaskočeni z boku a zezadu.
Rozhodl se, že už nebude dát čekat a číhat, místo toho se poohlédne u
Zacharovových.
Jen pro jistotu.
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
„Vy nejste Anastázie. To jsem v posledních minutách pochopil.“ Neznámý
muž si ji pozorně měřil. „Ale jak se dostala vaše duše do těla Marlene von
Bechsteinové?“
Claire zamrkala a hystericky se rozesmála, když poznala jeho hlas: Patřil
onomu zakuklenci, který ji v ulici před nákupním centrem držel u hlavy
pistoli.
„Proč jste mě nezastřelil?“ zašeptala a pomalu sklouzla na špinavou zem
před telefonní budkou. „Pak by to všechno skončilo. A já… bych se mohla
probudit.“
 Rozhlédl se, pak se posadil vedle ní, přitáhl si nohy k tělu a nedbale se o ně
opřel pažemi. „Vy si myslíte, že se vám to zdá?“
Claire přikývla.
„Nezdá.“ Vytáhl z kapsy kožené bundy kovovou krabičku, otevřel ji a
nabídl jí. „Tofé. Starý recept. Dneska se už takové nedostanou.“ Protože na
něj nechápavě zírala, schoval měkké bonbóny, zanechávající ve vzduchu
nádhernou karamelovou vůni, zase zpátky.
„Kdo je Anastázie? A co mají znamenat ty duše?“ zeptala se nejistě a
znovu se roztřásla. Ještě ani zdaleka nebyla přesvědčená o tom, že neuvízla v
nějakém výplodu fantazie.
Svlékl si koženou bundu a podal jí ji. „Takže náhodné zachycení,“
konstatoval. „To asi Artjoma nepotěšilo.“ Cucal své tofé. „Artjom byl jeden z
těch bíle oděných. Těšili se na příchod své hery, paní. To je právě ona
Anastázie, pro niž připravovali Lene von Bechsteinovou.“
„Připravovali?“
„Putující duše může vklouznout do nového těla jen tehdy, když je původní
duše dohnána do stavu naprostého zoufalství a člověk nevidí jiné východisko,
než aby… no, spáchal sebevraždu.“ Ukázal na obvazy na jejích předloktích.
„Tito vyvolení jsou vystaveni manipulacím a dohnáni k tomu, aby spáchali
nedrastickou formu sebevraždy, a tělo tak neutrpělo žádné nenapravitelné
škody. To by bylo vskutku kontraproduktivní.“
Claire si přes sebe přehodila bundu, zvedla ovázané paže a zadívala se na
útlé ruce a snubní prsten. „A proč vězím v tomto těle místo té… Anastázie
já?“
Muž zamyšleně pokývala hlavou. „Hm.“
Claire si všimla, že se přestala třást. „Vy to nevíte?“
„Říká se, že duše zemřelých setrvávají na zemi a odmítají odejít, přičemž
existují dál jako duchové nebo stejně jako vy využijí šanci a vklouznou do
volného těla. Děje se to nevědomky a pro postižené je to nanejvýš matoucí.“
Otřel si ruku a natáhl ji k ní. „Mimochodem, jmenuju se Fabian.“
Claire se zamračila. „Chtěl jste mě zabít a já…“
„Anastázii,“ opravil ji chápavě. „Na tu jsem měl spadeno. Je to mocná
putující duše a patří k těm zlým, mírně řečeno.“
„Mohl byste lhát.“
„Ale nelžu.“
 Claire se zahleděla na sedícího muže a dál se snažila ovládat a pozorně
naslouchat. „Předpokládejme, že to bylo tak: Nechtěla jsem po nehodě odejít
a opustit svou rodinu,“ nastínila svou motivaci. „Někdo zabil mého manžela a
já chci vědět proč.“
„Dva velmi silné důvody k tomu, aby duše přerostla samu sebe. To to
vysvětluje.“
Claire přejela pohledem po ulici, kde nevládl takřka žádný ruch. V tuto
hodinu mělo jen pramálo lidí důvod tudy projíždět či procházet nebo dokonce
používat telefonní budku. „Co by se stalo s mou duší?“
„Myslíte po nehodě?“
Přikývla.
„Pokusím se být stručný, protože látka není zrovna snadná.“ Fabian se na
okamžik zamyslel. „Duše je něco, co si vystačí bez náboženství a co bylo
většinou světových kultur okamžitě pochopeno. Je to vyšší součást člověka.
Základní energie,“ vyprávěl opatrně. „Lidé poznali, že existuje, a
zakomponovali ji do různých verzí vysvětlujících realitu. Přitom duše vůbec
nepotřebuje boha.“
Claire přitakala a soustředila se. „Mohla bych si přece jen dát tofé?“ Chtěla
zapudit z úst mdlou chuť.
Fabian vylovil z bundy plechovku a znovu jí nabídl bonbón. „Kdybyste
nebojovala o své setrvání, vrátila by se vaše duše do kosmické masy duší, z
níž kdysi vzešla. Energie se vrací zpět do svého výchozího bodu a rozplývá se
v něm, aby přiživila zdroj. A se vznikem nového života se z něj zase část
odčerpá. Věčný koloběh.“
„Neexistuje nějaké náboženství, které to tvrdí?“
„Ano, hinduismus míří tímto směrem. Ale vlastně se tato duše v pramase
rozpustí.“
„Jako byste vylili naběračku polévky zpátky do hrnce, z něhož jste ji vzali,“
napadlo ji.
„Pragmaticky a málo dramaticky vyjádřeno, ale ano,“ připustil Fabian a
zasmál se. „Pokud by byla tato porce polévky okořeněná, pronikne toto koření
i do hrnce a dodá základní hmotě nádech nové chuti, který by ale nebyl nijak
výrazný. Jako kapka červeného vína v moři.“ S širokým úsměvem si vzal
další tofé. „Potkala jste někdy na úplně opačných koncích zeměkoule lidi,
kteří se velmi podobali určitými svými způsoby nebo názory vám či
některému z vašich známých, ačkoliv jsou vaše kultury rozdílné?“
Claire přisvědčila. Na mysli ji vytanul otřepaný pojem spřízněné duše,
protože podle všeho právě toto existovalo. Víc než to.
„Pokračujme.“ Fabian namaloval na zamžené sklo kruh. „Lidská duše.“
Rozpůlil ho, rozčtvrtil. „Dál se dělí.“ Vytvořil osminy a rozdělil je další
spoustou čar. „Na spoustu malých fragmentů a tak dál.“ Pak zachoval dvě z
těchto úzkých částí, ostatní smazal a kolem každé naznačil kruh, prst na skle
skřípěl. „Dvě nové lidské duše. Ale možná kdysi patřily ony části jejich duše
jedné a téže osobě.“
Claire si vzpomněla na blesky, na pocit počínajícího přechodu a na dojem,
že není ničím jiným než stále slábnoucí myšlenkou, která víc a víc bledne – a
že přesně toto nechtěla. „Proč jsem ještě úplná?“
Fabian se jí zahleděl do očí. „Některé duše jsou silnější než ostatní.
Vzepřou se rozplynutí a najdou si nové tělo, aby byly stále stejným člověkem
a zůstaly na zemi. Ovšem někteří to dělají z méně vznešených úmyslů než vy,
paní…?“
„Claire. Riordanová.“
Usmál se na ni. „Tak dobrá, Claire. Říkejme těmto úmyslným odmítavcům
putující duše či převtělenci. Dokážou se svému rozplynutí víc než jednou
vzepřít, a ti nejlepší z nich jsou už na světě mnoho set let.“
„Jako ta Anastázie?“
„Ano. Ale k ní se dostanu později.“ Fabian se dál snažil soustředit na to
nejdůležitější. „Tito vyvolení řídí dějiny lidstva už po dlouhou dobu. Být
putující duší má své výhody, protože s každým přechodem do nového těla
získávají tyto duše mimořádné schopnosti a ještě je posilují. Tyto bytosti,
vybavené nepředstavitelnými, velmi rozdílnými schopnostmi, nazývali lidé tu
anděly, tu démony, a někdy dokonce bohy.“
V Claiřině mysli panoval divoký zmatek. Cukr z tofé jí pomáhal sledovat
výklad – ale ten zněl tak neuvěřitelně.
Fabian se zhluboka nadechl. „Dopustili se nevýslovných krutostí a vykonali
nepředstavitelné hrdinské činy, jimiž vstoupili do učebnic dějepisu, od
největších učenců až po nejstrašlivější vojevůdce a válečné štváče. A než
zapomenu: Někteří převtělenci se nenávidějí až do morku kostí, až do dna
svých prastarých duší.“
Do čeho jsem se to dostala? Claire zamrazilo, a tentokrát v tom bylo její
hubené tělo nevinně. Přitom jsem tu chtěla být jen pro Finna a Deborah.
„Vedou skrytou válku o rozhodující vědění – poslední tajemství duše. Ten,
kdo probádal nejniternější, nejdůležitější jádro, může vládnout převtělencům i
lidem,“ pokračoval Fabian ve vysvětlování. „Dokázala jste mě sledovat,
Claire?“
Vstala, protože sezení na podlaze telefonní budky bylo čím dál méně
pohodlné. V ranách na předloktích jí tepalo, protože účinek adrenalinu a léků
proti bolesti postupně vyprchával. Navíc z toho všeho pochopila sotva
polovinu. „Nejsem si jista, že jsem tomu porozuměla.“ Polkla. „Ale věřit
tomu nedokážu.“
„To je dobré.“ Fabian se také zvedl. „Nemusíte tomu věřit. Prostě to tak
je.“
Claire popotáhla. „Proč jsem se nevrátila do svého vlastního těla?“ Sevřela
ruce v pěst. „Jak se dostanu z tohohle?“
„Odpověď na tuto otázku,“ zaváhal Fabian, „je přece jen komplikovanější.“
Fabian ukázal na cestu, vedoucí dolů k jezeru. „Moc mě to mrzí, ale musím
vás ještě o něco poprosit.“
Claire se nechala doprovodit k vodě.
Posadili se na břehu jezera na lavičku, stojící v nočním stínu dubu, na onu
lavičku, kde s Finnem nesčetněkrát seděli a pozorovali neteře a dceru při
hraní. Bylo bolestné ocitnout se na tomto místě s neznámým člověkem a v
cizím těle. Nezměrně bolestné.
Minul je muž v ležérně volném oblečení a se psem, zpod kapuce mu
stoupal dým, jako by mu hořel obličej.
„Naléhavě vás potřebuji, abych zabránil…“ Fabian se odmlčel a pak začal
znovu. „Musíte mi pomoci zachránit stovky, možná tisíce lidí.“
„Já?“ Zadívala se do kaluže, v níž se odrážel měsíc. Rákosí se jemně
kolébalo, stvoly a listí tiše ševelily.
„Ne jako Claire. Jako Marlene von Bechsteinová. A současně Anastázie,“
vyjevil jí vážně.
„To… nemůžu!“ vzbouřila se hlasitě. „Nechci být jedna ani druhá. Jsem
Claire a chci za svou rodinou.“ Pokud mě ještě vůbec chce. Tvrdé sestřiny
nadávky v telefonu jí stále zněly v uších. Claire zavzlykala. Ten krátký
telefonát jí dal pořádně zabrat.
„Anastázie a její lidé vyhledali a připravili Lenu von Bechsteinovou zcela
úmyslně,“ naléhal na ni Fabian. „Manželům patří dodavatelská společnost
zaměřená na mezinárodní kosmetický průmysl a disponující skvěle
vybavenými laboratořemi. Mají přístup do nejvyšších kruhů a vliv na
politiky.“ Dotkl se její paže. „Anastázie chystá něco velkého.“
„A já mám hrát Bechsteinovou a Anastázii?“ Na Claire by byla moc už
jedna role. Vzpomněla si na Deborah, na Nikolu, na vraha svého muže. „Ne.
Ne, musíte najít jiný způsob. Chci odtud pryč a…“
„Musíme zjistit, o jaký plán se jedná, Claire!“ Fabian ji popadl a otočil ji k
sobě. Oči se mu zúžily, vypadal děsivě a výhružně.
„Nejsem herečka.“ Claire se začalo znovu zmocňovat zoufalství. Během
několika málo hodin se změnila její existence, tělo, všechno.
„Jde při tom i o vás.“ Fabian ji pustil.
Claire se znovu zadívala do kaluže, v níž se stříbřitě třpytil měsíc, jako by
ležel na jejím dně. „Jsem mrtvá,“ odsekla dutě a posměšně.
„Anastáziina duše tady kolem pořád někde krouží,“ vysvětloval. „Pokud se
jí podaří vklouznout do jiného těla a učinit protiopatření, bude po vás jako
Lene von Bechsteinové brzy veta. A já se odvažuji pochybovat o tom, že se
vaše duše dokáže i podruhé vzepřít návratu do masy duší. A pak se budete
muset definitivně rozžehnat se svými drahými. Kromě toho vám pak nebudu
schopen pomoct s hledáním vraha vašeho muže.“ Položil jí ruku na záda.
„Mrzí mě to, ale musí to být.“
Teď nesu ještě větší odpovědnost. Na Claire toho bylo strašně moc. „Já nic
z toho nechci,“ zašeptala, aniž by zvedla zrak.
Přála si ztratit vědomí nebo se ocitnout někde, kde by se mohla vyspat a
odpočinout si. Každičká částečka její bytosti se chvěla a třásla, rány ji pálily a
bolely.
Potřebuji nějakou kotvu. Zvedla hlavu a zadívala se na pěšinu vedoucí
vzhůru, tam, kde bydlely její sestra a dcera. Toužila po nějakém důvěrníkovi,
jemuž by se mohla svěřit, protože vlastní rodina by jí neuvěřila. Nemohla jí to
mít za zlé.
„Smím vás odvést k člověku, který by vám možná dokázal říct víc?“ nabídl
jí Fabian. „Tam se můžete vyspat.“
„Chci zase zpátky. Do svého starého života,“ odvětila Claire tiše, ale
rozhodně. „A chci najít vraha svého muže. Musí…“ Zemřít, napadlo ji.
Pomsta chutná líp než spravedlnost. „Říkal jste, že byste mi mohl pomoct?“
„Přinejmenším vám mohu přislíbit svou podporu. Máme možnosti zjistit
víc než vyšetřovatelé.“ Fabian vstal z lavičky a nabídl jí ruku. „Pojďte.
Setkáme se s převtělencem, který má větší zkušenosti než já a patří k těm
dobrým.“
Claire se zvedla bez jeho pomoci a náhle ji napadlo cosi, co v ní přece jen
vykřesalo určitou naději. „Měla bych ještě jednu prosbu.“
 „A sice?“
„Pokud bych se směla na soudním lékařství naposledy podívat na svou…
mrtvolu, tedy na sebe, doprovodila bych vás potom kamkoliv.“ Claire se
znovu zahleděla na jezero, na pohupující se rákosí a měsíc stojící v úplňku na
nebi. „Chci se rozloučit se svým starým tělem. V klidu.“
Fabian se netvářil nadšeně, ale souhlasil.
Společně se vrátili do ulice, kde zaparkoval své tmavě zelené Audi A6
Allroad Quattro, nastoupili a vyrazili.
Jejich cesta vedla do Lipska, do Institutu soudního lékařství ve Svatojánské
aleji, kde byla bezpochyby v mrazicím boxu uchovávána její mrtvola a
chráněna před rozkladem.
Představovala Claiřinu jedinou naději.
Duše nikdy nepomíjí,
spíš dřívější příbytek mění
za nové sídlo a žije a působí v něm.
Giordano Bruno (1548-1600)
 KAPITOLA IV
Německo, Sasko, Lipsko
Eugen klečel v obývacím pokoji městského bytu své ženy. Předtím už
povytahoval zásuvky a pozotvíral skříně, prošel všechny možné papíry, aby
našel nějaké vysvětlení. Aby získal odpovědi nebo objevil stopy, které by mu
umožnily učinit si závěry. Radoval by se byť jen z lístku, umožňujícího
spekulace.
Z kuchyně se ozvalo tiché cinknutí, kávovar vyfoukl páru.
„Já se v tom krámu nikdy nevyznám,“ zaláteřil jeho nejlepší přítel Frederik.
„Káva bude později,“ oznámil pak hlasitě.
„To je v pořádku.“ Když Eugen napovídal policistům, že je pouhým
svědkem, který jen dorazil k rozstřílené sanitce jako první a nic neviděl,
nechali ho po půlhodině jet dál.
Pak vytáhl telefonem z postele Frederika a zavolal ho do bytu, kde mu
ukázal dopis na rozloučenou a převyprávěl události. Pomohlo mu to trochu si
uspořádat myšlenky.
Znali se s Frederikem třicet let. Byl šéfem pro styk s veřejností
Bechsteinových laboratoří a mohl se pochlubit velmi pragmatickým a
analytickým uvažováním. Dalo se na něj spolehnout v obtížných situacích,
většinou našel zárodek řešení problému, i když byl velmi neobvyklý. Jen před
kávovary podle všeho takřka kapituloval.
„Našel jsi něco?“ Frederik vyšel z kuchyně do obýváku a v rukou
balancoval dvěma šálky na podšálcích. Postavil je na konferenční stolek a
posadil se.
„Ne.“ Eugena přilákala vůně kávy. Bylo krátce po páté ranní a cítil únavu.
Potřebuju přestávku.
Sklouzl na nízký kus nábytku a vzal si šálek s nápojem. Černým, bez cukru.
Po rychlém usrknutí se zadíval na chytrý telefon, jehož displej zůstával
mrtvý. Žádné zmeškané hovory, žádné nové zprávy v jakékoliv podobě.
„Nemám chuť čekat na ty darebáky,“ vyhrkl.
„Doufal jsi, že narazíš na neznámé telefonní číslo a vyzkoušíš ho?“
Frederik si nasypal do šálku velkorysou lžíci cukru. „Myslíš, že ji unesl někdo
z vašeho okolí? Nějaká nová známost ve vašem životě, někdo, komu Lene
důvěřovala?“
 „Co já vím?!‘“ Eugen cítil, jak se ho zmocňuje bezmocný hněv. Zadíval se
na uspořádaný chaos na podlaze, na listy a pořadače. Nikdy by nevěřil, že se
bude muset přehrabovat v ženiných věcech, a cítil se teď provinile.
Frederik si pohladil volnou rukou bradu, strniště tiše zaškrábalo. „Je to
skládačka se zabudovanými nesprávnými kousky: Lene ohlásí sebevraždu a
zmíní se o osudné smrtelné nemoci, pak ji unesou ze sanitky, která ji podle
všeho odvezla po jejím pokusu. Tobě zavolají, aby ti řekli, že nemáš nic
podnikat. Žádný požadavek výkupného.“ Máchl šálkem doprava a doleva. „A
dál. Někdo tady uvnitř uklízel, aby za sebou zahladil stopy – což se mu taky
až na kryt injekční stříkačky podařilo. To by neudělal žádný tým lékařů,
povolaný k případu.“ Dokončil resumé a napil se kávy. „Což znamená:
Únosci dorazili do bytu, poté co tu možná byli lékaři, odstranili stopy po
údajné sebevraždě – ale proč?“
Eugen sledoval jeho monolog a toužil, aby do něj mohl na nějakém místě
zasáhnout a doplnit něco smysluplného.
Ale na nic takového nepřipadl, a to jen vystupňovalo jeho hněv na neznámé
a na ten hlas v telefonu. „A nevolají, protože…“
„Mlčí, abys byl dostatečně zoufalý a oni se snadněji dostali k penězům,“
dohadoval se Frederik.
„Zoufalství,“ pokývl Eugen zlehka hlavou. „Jako u Lene.“
„Udivuje tě to? Určitě se ještě nevzpamatovala z potratu. Pak měli ani ne o
dva týdny později její rodiče smrtelnou nehodu, vzápětí ztratila celé své jmění
díky finanční manipulaci, která takřka stáhla do zkázy i koncern. Bez tebe by
byla v koncích,“ vypočítával Frederik nemilosrdně. „A nesmíme zapomenout,
že zmizel její malý bráška. Jedna rána osudu za druhou. Během pouhého půl
roku. A kdyby pak přišla jediná temná hodina, dokázal bych ztratit vůli žít i
já.“
„Nikdy,“ opáčil Eugen bleskurychle. „Miluje naše dcery, a kromě toho byla
spíš posedlá pátráním po bratrovi. Navíc v dopise žádná z těchto věcí
nestála.“
„Žádná narážka?“
Eugen vylovil papír, na němž se skvěl Lenin rukopis. Rychle přelétl řádky
a pak ho podal příteli. „Nebo jsem něco přehlédl?“
Frederik chvíli četl a pak zavrtěl hlavou. „Zmiňuje se tady jen o nějakých
hodnotách.“
„Nic mi o tom neřekla.“ Eugen si povzdechl.
Frederik studoval vzkaz, jako by mohl mezi řádky objevit nějakou utajenou
zprávu. „Hodnoty, které se v posledních měsících zhoršily. Nějaké nápady?“
„Nedorazila žádná pošta z laboratoře ani účet od lékaře.“ Eugen dopil kávu
a znovu se pustil do prozkoumávání dokumentů.
„Ne na vaši adresu v Lausenu,“ opravil ho Frederik.
„Nic nakažlivého to nebylo, jinak by dávno zareagovala, aby ochránila děti
i mě.“ Vytáhl z hromady první pořadač, který se mu namanul.
„Hledal jsi už v koši na papíry?“
„Ano.“
„Ve zbytku odpadků?“
Eugen otevřel pořadač a zamyslel se. „Ne. Proč?“
„Když se chce člověk zabít, nemá možná nutně chuť správně třídit odpad.“
Přítel vstal. „Hned se kouknu.“ Zmizel v kuchyni.
Eugen netušil, zda se Lene opravdu chtěla zabít. Byla to jen domněnka
vzniklá na základě vzkazu. A kousek skládačky nepasoval, jak to Frederik
zformuloval.
Ani ne o pět minut později se přítel vrátil, na rukou úklidové rukavice. Nesl
tác, na němž leželo několik útržků. „Laboratorní hodnoty a doprovodný dopis.
S adresou.“
Eugen se okamžitě probral. Posadili se na gauč a prohlíželi si jednotlivé
části, které se v odpadcích silně zabarvily a byly z velké části nečitelné. Právě
krevní hodnoty sepsané drobným, nahuštěným písmem se daly nanejvýš
vytušit.
„Jméno laborky se skoro nedá vyluštit,“ poznamenal Frederik a opatrně
setřel kávovou sedlinu. „Tohle bylo jméno lékaře, profesor… něco na -ling. A
tohle by mohlo znamenat vnitřní, a tady… hema.“
„Hematologie!“ Eugen se zadíval na adresu. „To je adresa univerzitní
kliniky.“ Vytušil souvislost. Pokud se hodnoty dramaticky zhoršily a Lenu
ošetřoval hematolog, znamenalo to s největší pravděpodobností…
„Do prdele!“ zašeptal a ucítil, že zbledl jako křída. „Má leukémii.“ Přejel si
rukou po čele. „Jak to mohlo jít tak rychle?“
Frederik se neúnavně snažil opatrně zbavit papír špíny. „Je to odporná
nemoc.“
„To ano. Ale… byla teprve přede dvěma měsíci na pravidelné prohlídce, a
kromě několika vitamínů jí náš praktický lékař nic nepředepsal.“
 „A to ti řekla ona, nebo váš doktor?“
Eugen pochopil – Lene před ním zatajila nález. Přípravky nebyly žádné
neškodné doplňky stravy. „Sakra.“ Pohrával si s myšlenkou, že zavolá
doktoru Frischovi a promluví si s ním. Pak si to rozmyslel. „Zavolám tomu
hematologovi.“ Sáhl po telefonu.
„Stůj.“ Frederik ho popadl za paži. „Počkej aspoň, než bude devět nebo
deset,“ konejšil přítele. „Stejně ti do telefonu nepodá žádné informace. Pokud
ho chceš připravit na svou návštěvu, neměl bys ho vytrhávat ze spánku a kazit
mu náladu.“
„Je to naléhavý případ!“
„Ne podle lékařských měřítek, a o únosu se nesmí nikdo dozvědět.“
Eugen neochotně odtáhl ruku. „Počkám do devíti. Pak mu zavolám. Nebo
zajedeme za doktorem Frischem.“ Zlobilo ho, že má svázané ruce. Neměl rád
čekání.
Leukémie. Eugen se podivil. Lene a on před sebou nikdy nemívali tajnosti.
Poháněl ji strach, že by tím zatížila jeho i děti?
Takový nesmysl. Udělal bych všechno, abych jí pomohl. Zíral na
smartphone ležící na stole, němý a bez života. Takže byl dopis na rozloučenou
zfalšovaný a součástí plánu únosců?
Možná jim šlo o odvedení pozornosti. Proto taky ta sanitka. Neznámí
možná pronikli do bytu jeho ženy jako lékaři, při potyčce byl někdo zraněn,
což by vysvětlovalo krev, a uklidnili Lene injekcí.
Ale jak pasoval do tohoto scénáře útok na záchranku?
Došlo mezi únosci k hádce? Ať za tím vězelo cokoliv – nemohl ignorovat
zneklidňující laboratorní hodnoty.
Pak mu vytanula na mysli nová, děsivá myšlenka.
A pokud Lene potřebuje prášky na leukémii, aby přežila? Vzali únosci lék s
sebou, nebo jim umře pod rukama, protože nedostala svou denní dávku?
Eugen vyskočil a rozběhl se do koupelny, aby si pozorně prohlédl lahvičky
s léky.
Doufal, že nenarazí na žádný preparát, který by neznal.
Spojené království, Anglie, Londýn
„Líbí se vám kancelář, paní starostko Sternová?“ zeptala se nová sekretářka
Uma zvědavě, poté co velmi teatrálně rozrazila dveře pracoviště. „Malíři
včera skončili.“
Artemis Sternová, dvaatřicetiletá dáma v tmavě šedém kalhotovém
kostýmku, vstoupila odměřenými kroky do vysoké místnosti. Její úřední sídlo
ve výjimečně působivém, třípatrovém Mansion House se dočkalo generální
opravy, přesně podle jejích pokynů.
Teď se cítila dobře, teď mohla hra začít. Moje hra.
Ze všech stran ji obklopovala zářivě bílá barva, starobylý tmavý nábytek
nechala nahradit moderním interiérem a vzepřela se spoustě tradic. Zase
jednou. Jen „šarmantní ďáblice“, jak jí říkal lord Timothy, si mohla dovolit
něco podobného.
„Vypadá to nádherně,“ odpověděla Sternová. Díky běli vynikly obrazy z
dávných časů s vážně shlížejícími hodnostáři, romantickými krajinkami a
zátišími, nahoře na stropě se skvěl štuk spolu s lístkovým zlatem.
Uma, která stejně tak mohla udělat kariéru jako černovlasá modelka pro
nadměrné velikosti, se ve svém světlém kostýmku šťastně usmála. „Čaj, paní
starostko?“
„Ráda.“ Sternová se odebrala do sedacího koutu s tmavě červenými
chesterfieldskými křesly vedle otevřeného krbu, v němž plápolal nevelký
oheň. Rozepnula si sáčko, díky čemuž vynikla bílá halenka s volány a
hlubokým výstřihem. „Nepřijde kolem půl jedenácté ten redaktor z BBC?“
„Přesně tak, paní starostko.“
„Dobrá, dobrá. Pak bude čaj ta správná příprava.“ Sternová obdařila svou
podřízenou dlouhým pohledem, a ta zčervenala. „Jen jděte, Umo.“
Sekretářka se na vysokých podpatcích odkolébala pryč.
Sternová se pro sebe tiše zasmála, potřásla dlouhou blonďatou hřívou a při
tom si prohlížela kancelář.
Její kariéra byla legendární: úřad šerifa, pak titul radní City a nyní lord
mayor, starostka téže londýnské čtvrti.
Od té doby směla sídlit v této velkopanské budově z osmnáctého století s
uměleckou fasádou a obrovskými korintskými sloupy. Obvyklý slavnostní
průvod při příležitosti jejího uvedení do úřadu přitáhl davy.
Nikdo s ní, mladou ženou, nepočítal, stejně jako s jejím prudkým
vzestupem.
Sternová, pobrukující si písničku, přistoupila k oknu a zadívala se na
frekventované ulice pod sebou, kde se sléval provoz, proudící sem ze všech
stran.
 Její tajemství bylo zcela zřejmé: šarm nepochopitelné, zřídka vídané síly.
Dokázala si pro sebe získat všechny, lhostejno zda muže či ženy.
O tom, jak využije své kouzlo, rozhodovala spontánně. V její posteli už
skončila nejedna žena, kterou by předtím ani ve snu nenapadlo, že nalezne
potěšení v dotecích ženského těla. Dokonce ani homosexuálové jí neuměli
odolat, což udivovalo především je samotné.
Ale nešlo jenom o sex.
Šlo o moc a její budování. O podmaňování, aniž by to protistrana vycítila.
Šarmantní ďáblice. To sedělo.
Sternová přistoupila k psacímu stolu, aktivovala počítač a pročítala si
memoranda, která jí Uma v pěkně uspořádané podobě předložila.
Její úkoly byly spíše ceremoniální než politické povahy, od přijímání
hodnostářů až po cesty propagující Anglii, samozřejmě vedle banketů s
hromadami ministrů shromážděných u stolu.
Co by jiné obtěžovalo, představovalo pro Sternovou nejlepší přípravu na
hru, která ji měla dostat na samotnou špici Velké Británie. Rozšiřovala
kontakty a vytvářela sítě, počínaje hospodářskými svazy města až po
hodnostáře z vyšších vrstev. Neboť byla také vedoucí magistrátu City,
kancléřkou City univerzity, vrchní velitelkou kadetů a záložních oddílů City,
admirálkou londýnského přístavu a brzy rovněž správkyní katedrály svatého
Pavla.
Jako pavouk tkala svou síť, jako houba rašila nepozorovaně v každém
koutě města, jako voda prýštila a nezadržitelně pronikala do mocenských
ústředí.
„The Right Honourable the Lord Mayor of London,“ přečetla polohlasem
celý svůj titul a zakřenila se. V centru města byla nejvyšší hodnostářkou, nad
ní stála pouze královna. A to je teprve začátek.
Její plán zněl absolvovat aspoň pět úředních období, což by bylo v
dosavadních dějinách jedinečné. Kromě toho by se dostala do častějšího
kontaktu s královskou rodinou a rychle by přiměla některého z atraktivnějších
mužů rodu, aby se do ní zamiloval.
Pak se uvidí, co z toho vytluču. Sternová se široce usmála a prohrábla si
dlouhé, plavé vlasy. Royal Highness by nebyl špatný titul a bylo by to hezké
vylepšení mého aktuálního postavení.
Někdo zaklepal.
„Sem s mým čajem,“ zvolala a vstala, aby se vrátila do rohu s krbem. Bylo
načase přiložit.
Pravé křídlo dveří se rozlétlo.
Dovnitř napochodovala Uma s čajem na podnose, doprovázená vysokým
mužem kolem čtyřicítky, který měl na sobě tmavý oblek. Sternová rozeznala
na látce jemně károvaný rudý vzor, připomínající krvavé linie. Přes rameno
měl neznámý přehozenou tašku.
Sternová přihodila do ohně dvě polena. „Ach, moje návštěva.“
Muž s rovnými černými vlasy zůstal způsobně stát na prahu a čekal, až
bude pozván dovnitř; obočí se mu sbíhala do nápadné špičky.
Jako upír, pomyslela si pobaveně a vstala, zatímco plameny se lačně vrhly
na nové dřevo.
„Paní starostko, to je pan Zima z BBC.“ Uma přebalancovala s tácem k
sedací soupravě, aby ho pak položila na tmavě mořený stolek. Vedle
konvičky, dvou šálků, mléka a cukru navršila na talířek a položila na tác také
linecké pečivo. „Pokud si chcete nejdřív v klidu vypít čaj, odvedu ho zase
pryč,“ zašeptala.
Sternová na ni mrkla. „Smířím se s jeho přítomností,“ odvětila tiše. „Pane
Zimo,“ oslovila ho hlasitě a přátelsky. „Přistupte blíže a vychutnejte si se
mnou skvělý assam z plantáže Boisahabi.“
Muž naznačil úklonu. „To je od vás velmi pozorné, paní starostko.
Odpusťte, že jsem dorazil dříve, ale předcházející schůzka proběhla rychleji,
než jsem předpokládal.“ Zima se mohl pochlubit neuvěřitelně hlubokým
hlasem, slyšitelně oscilujícím prostorem. Přistoupil ke krbu a usmál se; při
tom se mu na zubech zablýskaly zlaté korunky. Sternová měla na okamžik
dojem, že v jeho chůzi rozeznala nepatrné kulhání.
„To přece všichni známe.“ Nabídla mu místo vedle krbu a dbala na to, aby
mu výstřih její halenky umožňoval krátké pohledy na červené spodní prádlo.
Zima se posadil, otevřel tašku a vytáhl černý zápisník s propiskou,
zhotovenou z třpytivě modrého materiálu. Hřejivě žhnula ve světle ohně, jako
by měla ráda teplo. „Děkuji za vaše porozumění a za váš čas, paní starostko.“
Uma rychle nalila čaj a stáhla se. Dveře vedoucí do předpokoje hlasitě
zaklaply do zámku.
Dopravní ruch sem tlustými zdmi a izolovanými okny takřka nedoléhal,
byli sami se zvuky místnosti – praskáním ohně, tikáním hodin a bzučením
ventilátoru počítače.
I když měl Zima sympatické, klasické rysy, šířil kolem sebe neurčitou
hrozbu.
Sternová vyhledala jeho pohled a trochu se vylekala. Viděla jedno zelené
oko, na druhé dopadal stín tak, že důlek vypadal prázdně a nekonečně
hluboce. „Prosím vás,“ odpověděla s notným zpožděním a měla dojem, že její
hlas zní chraplavě. „Jak mohu BBC pomoci? A říkejte mi Artemis.“
Zima si dělal první poznámky na rozevřenou prázdnou stránku. „Jde o
příspěvek, který o vás budeme točit. Vaše kariéra je pozoruhodná, ale to vám
nemusím vykládat.“
„Jsem spokojená, pokud jste chtěl slyšet tohle.“ Sternová si přidala do
nápoje mléko a cukr, zvedla si šálek s podšálkem k ústům a napila se.
Uplatnila při tom veškerý svůj šarm, naprosto skvělý dar, aspoň měla ten
dojem. „Takže příspěvek.“ BBC znamenala větší pozornost – pokud to byla ta
správná pozornost. „Předpokládám, že bude kritický, nemám pravdu?“
Zima se chladně usmál a pohrával si s tužkou, která teď zářila výrazněji a
jako by imitovala plameny. „Znáte pověsti o svém vzestupu. Některá média
se domnívají, že máte za zády vlivné příznivce, další jsou přesvědčena, že
disponujete informacemi o důležitých lidech, kteří vám pomáhají vzhůru.“
Vzal si kousek lineckého pečiva a zadíval se na něj, jako by to bylo bezmocné
zvířátko, které se právě chystá pohltit lovec. „Úplně odlišná frakce tvrdí, že
vás do úřadu vyzvedla královská rodina a zaplatila cechovním společnostem
za hlasy.“ Bleskurychle se zakousl do pečiva a začal labužnicky žvýkat.
„Chtěla byste tyto fámy eventuálně komentovat a představit se v lepším
světle? Mohl bych vám k tomu poskytnout příležitost. Ale mohu ten
příspěvek vytvořit samozřejmě i bez vás.“
Sternová znovu usrkla čas a prohlížela si muže, který vypadal dokonce i
vsedě urostle. Nezazářilo mu právě pravé oko zlatě? Přisoudila to páře,
stoupající z hladiny čaje a zkreslující její pohled.
Byla dostatečná obchodnice na to, aby přečetla vzkaz mezi redaktorovými
řádky. „Zní to trochu jako vydírání, že ano?“
Zima se zasmál; některé drobky poseté korunky byly podle všeho z platiny.
„Ach ne, Artemis. Spíš jako má dáti – dal.“
Sternové se zmocnil první závan údivu a zmatku. Zdálo se, že na něj její
šarm, který z něj měl učinit poddajného spojence, stále nezapůsobil.
A tak ho zaplavila větším přívalem, neviditelně jím na muže dorážela a
vylepšovala svou ofenzívu významnými pohledy a neodolatelným úsměvem.
Brzy jí propadne.
„Co byste rád, pane Zimo?“
 Dál si ji lhostejně měřil svým pravým zlatým okem, levé se tentokrát
ukrývalo ve stínu. „Informace.“ Ke svému úžasu uviděla, jak propiska v jeho
ruce zazářila. „Kdo jsem, putující duše?“
Sternové se stáhl žaludek do velikosti pěsti a proměnil se v chladný kámen;
šálek s čajem jí takřka vypadl z ruky. Zima zdatně čelil jejímu daru svým
pohledem. „Jak jste mi to řekl?“ zašeptala.
„Znáš mě, putující duše?“ zeptal se hluše.
„Ne,“ vydralo se jí s námahou ze rtů.
„Nesetkala ses se mnou v dřívějším životě?“ dotíral a předklonil se, natáčel
hlavu doleva a doprava, aby si musela prohlédnout jeho výrazný profil, aniž
by ji přitom sám spustil z očí. Černý oční důlek působil děsivě; vypadalo to,
jako by mu chybělo oko, jako by měl jen jedno, které se mu v lebce
pohybovalo sem a tam a měnilo barvu. „Pořádně se podívej, protože se ptám
naposledy. Znáš tuto tvář?“
Sternová polkla.
Hrůza, kterou jí naháněl, aniž by pozvedl svůj hluboký hlas, aniž by na ni
zakřičel, aniž by ji tělesně ohrožoval či tasil zbraň, překonávala každý strach,
který během své existence zakusila. Ochromoval ji a olupoval ji o vůli
vzdorovat.
V panice znovu nasadila svůj dar a doufala, že svým šarmem u něj něco
pořídí.
Ale když k ní opět plně natočil tvář, poznala podle jeho výrazu, že to bylo k
ničemu. Tento člověk je vůči mému kouzlu imunní.
Poprvé se setkala s někým, kdo se nedal získat falešnými sympatiemi a
koho nemohla jemně kontrolovat.
Sternová neměla představu, co s sebou přinese souhlasná či odmítavá
odpověď na jeho otázku. Protože by zajisté prohlédl lež a nejspíš nebyla
první, koho se ptal, rozhodla se pro pravdu.
„Neznám vás. Vás ani vaši tvář, a to ani ze současnosti, ani z minulosti,“
odpověděla tiše a uvědomila si, že jí po spánku sklouzla kapka potu.
Neodvážila se ho zeptat, kdo je a co má znamenat jeho inkvizitorská
návštěva.
Zima si ji měřil, tu mu oko zazářilo zlatě, tu zeleně, pak se znovu propadlo
do tmy.
Z paží jí vyprchala síla, prsty upustily šálek. Porcelán se s třesknutím rozbil
na parketách, tmavý čaj se rozlil po dřevě.
 „V tom případě zůstanu ztracencem a budu muset hledat dál,“ odvětil
smutně a zklamaně. Jeho tužka vyrazila vpřed a přitiskla se jí na čelo nad
kořenem nosu. „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nedokážou.
Tak to stojí v Matoušově evangeliu.“ Tužka zlatavě zazářila a uvnitř
materiálu se zableskly četné vměstky, modř z převážné části zmizela. „Já
dokážu horší věci.“
Sternová se snažila uniknout doteku, ale seděla v křesle jako přimražená.
Místo na čele jí náhle zaplálo žárem, pak se jí odtamtud rozlilo brnění od
hlavy a krku až do prstů na rukou a na nohou, kde se proměnilo v palčivou
bolest, která ji přiměla stisknout zuby.
Tužka jí svítila před očima, barva pulzovala.
Sternová zahlédla, jak v materiálu vzniká nový tmavý vměstek, zatímco
sama čím dál víc slábla, až už takřka nedokázala udržet oči otevřené.
Když se milimetrově jemná inkluze zastavila, žena se zhroutila.
Artemis Sternová už necítila, jak Zima sejmul tužku z jejího čela. Smrt byla
rychlá.
Německo, Sasko, Lipsko
Na budově soudního lékařství bylo už zdaleka poznat, že se pod moderní
fasádou skrývá staré stavební jádro spolu s dlouhou historií a vysokým
počtem pitvaných mrtvol.
Nebo to bylo spíš cítit?
Moderna působila na pozorovatele nenápadně a konejšivě – možná
úmyslně, aby zmírnila hrůzu, kterou dokázala vyvolat představa čepelí, pil a
kovových stolů ve vykachlíčkovaných prostorách.
Claire seděla vedle Fabiana v Audi A6 a hlavou jí vířily myšlenky.
V duchu si kladla otázku, kolik pozůstalých už stanulo před chladicím
boxem, aby identifikovalo mrtvého, a kolikrát už lékaři odhrnuli z bledé tváře
plachtu.
Ústav soudního lékařství stálo nad hlavním vchodem starým písmem, jako
by to byl cejch, který nesmazatelně přetrval víc než století a dával najevo, že
tu bude i za dalších sto let.
Vůz zastavil na parkovišti.
Claire se zachvěla.
„Tak jdeme na to.“ Fabian vystoupil. „Půjdeme postranním vchodem,“
vysvětlil jí přes střechu, když také vylezla z auta.
„Vy máte klíč?“
Poklepal si na bundu, kde se rýsovala boule. „Svým způsobem ano.“
Vydali se po chodníku kolem zamřížovaného vjezdu do podzemní garáže.
Fabian se ujal vedení a společně obešli budovu.
„Budeme muset postupovat rychle,“ prohlásil Fabian. „Nevím, jak dobře je
soudní lékařství zabezpečeno. Možná spustíme tichý alarm.“
Claire přikývla. „Nepotřebuji dlouho. Na rozloučení, myslím.“
Dorazili k bočním dveřím.
Fabian vytáhl z bundy elektrický paklíč a přiložil ho k zámku, druhou
rukou páčil plochý kus železa u dveřní štěrbiny.
Nástroj s tichým bzučením zpracovával cylindr, tu a tam to cvaklo.
Claire se rozhlédla. Nikde nikdo.
Rány na předloktích ji už bolely méně, od chvíle, co jí Fabian cestou
obstaral léky proti bolesti, ale proti skleslé náladě v jejím nitru nepomáhaly.
Netrpělivě čekala, až jim její společník zjedná přístup do budovy.
Ozvalo se cvaknutí.
Fabian spokojeně zamručel a chtěl se napřímit. „Dobře. Můžeme…“
Na to Claire čekala. Strčila do něj takovou silou, až narazil čelem do dveří
a omámeně klesl k zemi. Mrzí mě to.
K tomu, co zamýšlela, ho nepotřebovala.
Rychle ho překročila a vstoupila do chodby za dveřmi, kde jí pohybové
čidlo rozsvítilo světlo.
Jako v horečnatém snu se potácela a tápala kupředu, vcházela do místností
a zase z nich vycházela, až se konečně ocitla v chladicí komoře.
Jsem na místě? Claire polkla a začala otevírat jedna dvířka z ušlechtilé
oceli za druhými, vytahovala nosítka, odhrnovala plachty a otvírala zipy na
vacích, aby spatřila tváře zde uložených těl.
Z boxů se linul chlad, vkrádal se do místnosti a nesl s sebou jemný zápach
rozkladu.
Claire spatřovala hlavně rysy starších lidí, pak následovali dva mladší, muž
a žena, podle všeho oběti nehody.
Claire jejich podobu příliš nevnímala, pracovala rychle a s třesoucíma se
rukama a prosila prozřetelnost, aby před sebou nespatřila Finna – až stáhla
dolů další zip a pohlédla do vlastní tváře.
Okamžitě strnula.
Její obličej byl zdeformovaný, plný ošklivých tržných a řezných ran. Vlasy
měla zbarvené krví, na kůži jí visely drobné plátky strupů.
To se spraví, pomyslela si Claire. Usmála se, polkla a rozhlédla se po
místnosti. Hned to bude.
Na opačném konci stála kovová skříňka. Claire se k ní vyřítila a začala
otvírat zásuvky. V jedné z nich objevila nůžky na obvazy.
To bude stačit. Vrátila se ke svému tělu a cestou si přestřihla obvazy na
předloktích. Zarudlé pruhy bez povšimnutí spadly na dlaždice vedle odtoku
uprostřed chladírny.
Claire se postavila vedle vysunutých nosítek a upřela zrak na svou ztýranou
tvář.
„Stůj!“ zvolal ode dveří mužský hlas. Koutkem oka zahlédla Fabiana. „Co
to má znamenat?“
„Vracím se,“ zašeptala. „Přerušuji tenhle děsivý sen.“ Claire si začala
vytahovat stehy na levé paži, jeden po druhém. „Moje duše musí zpátky. Pak
bude všechno v pořádku.“
Fabian opatrně vkročil do místnosti. „Claire, ne,“ uklidňoval ji. „Není to
žádný sen, z něhož byste se mohla probudit. Je to realita.“
„Přemýšlela jsem a myslím,“ zašeptala nepřítomně, „že se moje duše vrátí
do mého těla, jen co zabiju schránku, v níž vězím.“
Po paži jí stékala krev.
„Vaše staré tělo už zachvátil rozklad. Mozek už nereaguje, buňky jsou
nenávratně zničeny,“ vysvětlil jí Fabian a přistoupil z druhé strany k
nosítkům, ruce napřažené ke Claire. „Dejte mi ty nůžky.“
Claire zavrtěla hlavou. „Moje duše ví, co má dělat.“
„Vaše duše se rozplyne,“ namítl.
„Proč by měla?“ Položila levou dlaň mrtvole na čelo a odhrnula z něj
několik tmavých pramínků. Po prstech jí proudila krev a zanechávala rudé
stopy na pokožce, která byla nezvykle chladná. „Toto je její domov. Stane se
další zázrak.“ Stále se na Fabiana nepodívala. „A když ne, holt zemřu. To je
taky v pořádku. Budu s Finnem.“
„Claire!“ obořil se na ni. „Claire, vy…“
 „Chci zpátky,“ zašeptala a ucítila, jak jí po tvářích kanou horoucí slzy. Její
pohyby, jimiž hladila mrtvou po tváři, byly náhle přerývanější, trhanější.
„Chci zpátky. Zpátky do svého starého života,“ pravila hlasitěji a rozhodněji.
„To nejde,“ opáčil Fabian. „Nezapomeňte na svou zodpovědnost.“
„Chci zpátky!“ vykřikla, paže s nůžkami jí vystřelila ke krku. „Chci to!
Chci to teď!“ Přitiskla si ostří k pulzující krkavici. „Chci svůj starý život nebo
zemřít či se probudit!“ Musí existovat nějaké východisko! Zvedla oči ke
stropu. „Ať už mi to dělá kdokoliv: Nech toho!“ zaprosila a zaštkala.
„Potřebujeme vás!“
„Ale já nejsem Anastázie, a nejsem ani Lene. A už vůbec nechci některou z
nich hrát!“
Fabian zasunul jednu ruku do kapsy. Tou druhou se pokoušel popadnout
Claire za paži, ale ta se nedala a rozehnala se nůžkami proti vlastnímu hrdlu.
Fabianovi se s neuvěřitelnou rychlostí ocitla v ruce zbraň připomínající
pistoli. Než si Claire stihla nůžkami podřezat krk, ozvala se rána doprovázená
zapraskáním.
Svět se rozjasnil, Claiřino srdce jako by zachvátily plameny. Zhroutila se
na ledovou hruď mrtvoly, plastový vak zašustil; odtamtud sebou jako
neohrabaný brouk plácla na záda na podlahu. Stále pořádně neviděla, a tak
zavřela oči, aby se soustředila.
„To nemohu připustit,“ uslyšela Fabianova krutá slova.
Claire se pokoušela zvednout paže na obranu, ale necítila údy. Celé tělo ji
brnělo a svědilo.
Na kratičký okamžik se jí zmocnila naděje, že znovu zemřela a její duše se
vrací do svého těla. Pak budu aspoň moci pomáhat své rodině – když tu se
náhle vyplavily vzpomínky.
Cizí vzpomínky, odvíjející se jí v hlavě jako film.
***
… v kapesním zrcátku uviděla zestárlou tvář, na niž právě nanášela
čerstvou vrstvu líčidla. Hned poté se odebrala do temné klenuté místnosti plné
sešlých lidí, kteří leželi na polních lůžkách v izolačních komorách
připomínajících stany a apaticky zírali do stropu; nad nimi se klátily barevně
označené sáčky s infuzí, tenké hadičky vedly k jehlám v pažích.
Tu a tam se prostorem, připomínajícím prastaré sklepení nebo kryptu,
rozezněl pronikavý výkřik. Podobné zvuky ve svém životě nikdy předtím
neslyšela, utrpení přesahovalo tělesná muka.
 Zamířila k vysokému muži vedle lůžka, který měl na sobě černý lékařský
plášť a tmavé kalhoty. Špinavě blond vlasy nosil na šíji vyholené a přísně
ulíznuté dozadu, skrz módní brýle shlížel na tablet. Zůstala stát vedle něj.
„Jak jsme na tom?“
„Ne tak dobře, jak jsme doufali.“ Přidržel jí před očima hodnoty, ukazoval
tabulky a ona přikyvovala. „Ale zdravím tě, Anastázie.“
Místo odpovědi se na něj krátce usmála.
„To znamená?“
„Náš prostředek neničí chuť do života pokusných osob, jen ji mění. To ale
není žádoucí cíl.“ Zadíval se na sáček s infuzí a žlutým kolečkem zvýšil dávku,
zatímco to zelené přiškrtil. „Momentálně mi připadá povzbuzující účinek
příliš vysoký a následný pád příliš malý.“ Ukázal na ženu ležící před sebou.
„Měli by se tak vybičovat, že by měli chtít vyletět na mrakodrap a pak se
samým zoufalstvím vrhnout dolů. Momentálně se nacházejí na mrakodrapu,
ale sjedou dolů výtahem a při tom brečí.“
Zasmála se. „Tvoje přirovnání se mi líbí. Což znamená: Endorfiny se
odbourávají pořád příliš pomalu. Potřebujeme vyšší dávkování.“ Také
přejížděla na malém monitoru nahoru a dolů. „Zakrátko to dokážu lépe
vyvážit. Řekněme, že přiměju pokusné osoby, aby přeřízly kabel zdviže.“
„O tom nepochybuju.“ Tentokrát se zasmál. „Dosahujeme slušného
pokroku. Už stačí, aby klapla výměna Bechsteinové.“
„Klapne, Gregore. Prototyp našeho séra u ní dobře zabírá.“ Odkašlala si.
„Stejně se mi už tohle tělo nelíbí. Je staré a ochablé, navzdory kosmetickým
operacím.“
„Poskytlo ti dobré služby. Co bys chtěla víc?“ Vyvolal na obrazovce
diagram. „Tento element musíme přimět, aby se navázal na synapse. To je
naše cesta k hladině serotoninu.“
„Velmi složité. Ale proveditelné.“ Povzdechla si. „Hlavně když se
proměním v Bechsteinovou.“
***
… Claire se zhluboka nadechla a otevřela oči.
Krátký, velmi realisticky působící sen ji nechal uniknout, ale v mysli jí
doznívaly výjevy. Zanechávaly za sebou pocit zlovolnosti, připomínající
zvětralou pachuť hniloby na jazyku.
Místo na dlaždicích na soudním lékařství ležela ke svému překvapení v
posteli, v bíle vymalovaném nevelkém pokoji se zabudovanou skříní, dvojími
dveřmi a velkým oknem, na němž vlály tmavě modré závěsy. Škvírou mezi
nimi pronikalo dovnitř slabé světlo.
Vedle ní seděl Fabian, na čele bouli. „Podívejme se, probudili jsme se.“
Ukázal na lůžko. „Sundáme vám je, jakmile si promluvíte s mými…
partnery.“
Claire se zadívala dolů. Paže měla opatřeny čerstvými obvazy, zápěstí
vězela v polstrovaných řemenech, připoutaných k rámu, takže se nemohla
hýbat.
Teď, když její pokus o sebevraždu ztroskotal, jí prozatím chyběly síly na
další odpor. Ani se vzepřít netoužila. Nejspíš mi dali nějaký uklidňující
prostředek.
„Brzy na viděnou.“ Fabian se vzdálil.
Claire zamrkala a položila hlavu zpátky na polštář. Jímala ji závrať, výjevy
ze sklepení jí naháněly strach.
Věděla: To, co jsem právě zažila, nebyl sen. Byly to Anastáziiny
vzpomínky, které při doteku během závodu jejich duší o tělo Bechsteinové
podle všeho převzala.
To, co mi Fabian vykládal u jezera, je pravda. Anastázie chystá něco
děsivého! Sérum, které člověka nejdřív dostane do extáze, a pak ho sklíčí až k
smrti. Představila si, co by takový prostředek dokázal napáchat v pitné vodě
města. Proč?
Jakmile se velmi intenzivně soustředila, vytanuly jí na mysli vágní
vzpomínky na popsaný list papíru, znaky, čísla a šipky se divoce prolínaly,
takže připomínaly moderní umělecké dílo. Byla to část vzorce, který spolu s
oním Gregorem vytvořili.
Ovšem pouze část, která hned zase zmizela.
Claire se znovu rozhlédla, ale nezachytila nic, co by jí pomohlo učinit si
představu o tom, kde se nachází. Nemocnice? To asi sotva.
Předpokládala, že se jedná o soukromé, dobře vybavené útočiště. Podle
všeho se nevraživé putující duše, které bylo třeba přivázat, vyskytovaly
častěji.
Pak ji napadl blázinec, jeden z těch ošklivých, jaké znala z detektivek.
Nebo ze svého snu.
Na chodbě zazněly tiché hlasy. Na podlaze zaduněly tvrdé podpatky,
doprovázené jemným vrzáním, jako by skupinu, mířící ke dveřím,
pronásledoval nervózní basketbalista.
 Ozvalo se zaklepání, pak se dveře otevřely.
Claire spatřila vcházející trojici: jednu ženu, dva muže, všechny ve
středním věku, všechny nenápadného zevnějšku.
Žena měla krátké černé vlasy, vyšší z obou mužů dlouhou, stříbřitě šedivou
hřívu a nedefinovatelné hnědé kadeře druhého muže připomínaly padesátá
léta; jejich šaty působily všedně a střízlivě.
Na první pohled nebyli ničím zvláštní, přesto z nich cosi vyzařovalo, jakési
charisma, připomínající Claire silové pole, které ji zasáhlo a zatlačilo do
matrace. Proti slovu, úsměvu této trojice nebylo obrany. Člověk toužil vyplnit
jim všechna přání, jakmile je vyslovili. Claire na ně zírala a cítila se malá,
nehodná.
Fabian zůstal stát ve dveřích a zastrčil si ruce do kapes kalhot.
Muž s hnědými vlasy vykročil a přistoupil blíž. „Dobrý den,“ pozdravil ji
příjemným hlasem, který na ni měl okamžitý konejšivý účinek. „Fabian nás
informoval, že nejste Anastázie.“
Claire si odkašlala. „A?“
Muž se mile usmál. „Jsme překvapeni úplně stejně. Za ty roky, co cestuji,
se to nepřihodilo ani jedinkrát. Jen jsem o tom četl.“
„Kdo jste?“ opovážila se Claire zeptat.
„Fabian tvrdil, že vás zasvětil.“
„Poskytl mi vysvětlení na téma duše a jejího putování, to ano,“ připustila
Claire. „Ale neuvedl mi jméno žádné organice ani spolku, nebo co to vlastně
je.“ Claire připadal neznámý velmi sympatický a ke svému údivu díky tomu
zapomněla na neuvěřitelné okolnosti jejich setkání.
„Začněme u vás,“ opáčil. „Kdo tedy teď vězí v těle Marlene von
Bechsteinové?“
Claire se na okamžik zahleděla na Fabiana, který její pohled nevinně
opětoval. Zamlčel jim, kdo jsem. Vysvětlila si to jako důkaz důvěry – Claire
se měla sama rozhodnout, co jeho nadřízeným prozradí. „Chci se nejdřív
dozvědět víc o vás. Pokud jsem to správně pochopila, potřebujete mě.“
Tvář dlouhovlasého muže okamžitě získala neproniknutelný výraz.
Zkoumavě se na ni zahleděl, jako by přemýšlel, na jakém místě jejího těla má
začít s mučením. Naproti tomu žena zůstala přívětivá.
Její partner v rozhovoru si ji změřil. „Chápu,“ pronesl po delší odmlce.
„Jmenuji se Philipp Stahl, tato dáma je Marie Hochschmidtová a vedle ní
Sergej Taronov. Stojíme v čele skupiny putujících duší, které na rozdíl od
jiných přebírají odpovědnost za obecné blaho.“ Zamrkal na ni. „Musím vás
zklamat. Nemáme pro svou organizaci žádné spiklenecké označení.“
Claire pozorně poslouchala.
Současně ji zaměstnávala otázka, proč Fabian svým nadřízeným nic neřekl.
Jakou hru to s nimi hraje? Nebo to ve skutečnosti vědí a předstírají neznalost,
aby mi dodali pocit jistoty? Existovalo mnoho možností coby vysvětlení. Proto
jim prozatím svou identitu neprozradí.
„Omluvte prosím ještě jednou toto přijetí,“ pronesl Stahl. „Nevěděli jsme,
že nemáme tu správnou.“ Rozmáchl se neurčitě do prostoru. „Nacházíte se v
hospici Elysium, kam vás Fabian dopravil okamžitě po vaší záchraně. Slouží
nám k poskytování útočiště některým ztraceným a zmateným duším. Jako je
ta vaše.“
„Zmatené duše?“ opakovala jako ozvěna.
Teď předstoupila Hochschmidtová. „Duše, které se brání návratu do
pramasy a vklouznou do těl, která už mají duši. Ne každá schizofrenie je
schizofrenií a ne každé vymítání ďábla je namířeno proti démonům.“
„Tak to není. Neexistují žádní démoni,“ zamumlal Taronov basem, který
navzdory své tichosti projel Claire až do morku kostí. „Jen putující duše.“
„Máme lepší možnosti, jak těmto dvojím, někdy i vícerým duším v jediném
těle pomoci,“ dodal Stahl. „Existují lidé, kteří působí na volné duše jako
měděné dráty na blesky. A přesně tyto…“
„To není tématem rozhovoru,“ vmísil se Taronov. Upíral ledově šedé oči
střídavě na oba své společníky. „Ztrácíme čas. Skutečná Anastázie je pořád
tam venku a její lidé se jí snaží najít náhradní tělo.“
Stahl zvedl ruku. „Díky za připomenutí, Sergeji. Přece jen ale
nepostupujme tak přímočaře.“
Hochschmidtové nemizel z tváře úsměv. „I když by to člověk do Sergeje
neřekl, patříme všichni k těm dobrým,“ zdůraznila a nechala zaznít lehce
káravému podtónu. „Chceme zachránit život tisícům nevinných, protože
Anastázie a její spolubojovník Dubois představují obrovské nebezpečí.“
Claire se přistihla při myšlence, že se jí zamlouvá i ta žena. Vyzařovala z ní
důstojnost, moudrost a velikost hodná královny. S ní v čele by se monarchie
okamžitě stala převažující formou vlády, dokonce i v demokratických zemích
světa.
„Anastázie je nejmocnější protivnice, která nám zůstala. Všechny ostatní
nebezpečné velké jsme porazili,“ vysvětloval Stahl rozvážně. „Dokáže toho
spoustu, disponuje rozsáhlými znalostmi a neuvěřitelnými schopnostmi,
jakmile jen vjede do nového těla.“ Ukázal na Claire. „Dozvěděli jsme se, že
její lidé vybrali a vyhledali Marlene von Bechsteinovou. Cílem našeho
přepadení transportéru bylo dopadnout Anastázii krátce poté, co vklouzne do
těla Bechsteinové. Zpátky do svého starého už nemohla. To souvisí s extruzí.“
Jen o vlásek mě přitom nezabili. Claire zamrazilo, když si uvědomila, že
být naživu, ne, dostat druhou šanci byla jen čirá náhoda. Znovu se zadívala na
Fabiana a pokusila se mu pohledem vyjádřit svou vděčnost.
S úsměvem ho opětoval.
Stahl se posadil na okraj postele. „Chtěl bych vědět, zda si dokážete
vzpomenout na něco z Anastáziina života. Něco, co by nám objasnilo
Anastáziiny a Duboisovy plány.“
„To je ztráta času,“ spíše zavrčel než pronesl Taronov. „Na to by se musela
dostat do kontaktu s Anastáziinou duší. Ale ona jen ukradla tělo, které jí bylo
určeno.“
„Je možné, že má přístup ke vzpomínkám Bechsteinové,“ vyjela na něj
Hochschmidtová. „Mohli bychom nepřímo vyvodit, co…“
Claire sebrala veškerou odvahu. „Dotkla jsem se jí.“ Zase jí selhal ten
chraplavý hlas.
Fabian upozornil diskutující trojici. „Něco říkala.“
Upřely se na ni oči: nedůvěra, naděje, odpor, zvědavost. Claire zaplavily
čtyři velmi odlišné emoce a přivedly ji k definitivnímu rozhodnutí, že si pro
sebe ponechá svou identitu. Bylo třeba chránit rodinu.
„Podstoupily jsme něco jako závod o tělo. Aspoň myslím,“ vysvětlila.
„Měla jsem pocit, jako bych se několikrát s… něčím srazila.“ Claire se
snažila rozpomenout na cizí a současně reálné výjevy, které spatřila v
bezvědomí. „Anastázie stála s nějakým mužem ve zchátralém sklepení plném
lidí, připojených na infuzi. Hovořili o séru, které mělo lidi dohnat k takovému
zoufalství, že by spáchali sebevraždu. Jsou na dobré cestě, ale prostředek ještě
neúčinkuje tak rychle, jak by chtěli,“ vyprávěla.
„Chtějí zjednodušit putování duší,“ dohadovala se Hochschmidtová. „Díky
tomu by mohli rychle získat větší schopnosti a získat nad námi převahu.“
„Vzorec ale není hotový,“ pokračovala Claire. „Z nějakého důvodu
potřebují Bechsteinovou. Aspoň to tvrdili.“
„Existuje nějaký vzorec?“ Taronov na ni zíral a z očí jako by mu sršel led.
Claire nepochybovala, že tohohle člověka bude vždycky nesnášet, bez
ohledu na jeho charisma. „Nevzpomínám si.“
 „Neměli bychom zapomínat,“ ozval se zezadu Fabian, „že od její cesty
neuplynula dlouhá doba a že zažila něco podobného vůbec poprvé.“
Stahl přikývl. „Opravdu bychom si měli počínat ohleduplněji. A když si
vzpomenu, jak jsem na tom byl po prvním putování já, držíte se báječně.“
Znovu se na Claire zářivě usmál. „Jsem rád, že se s námi dělíte o tyto
informace, paní…?“
Zadívala se na svá pouta. „Ponechám si své skutečné jméno prozatím pro
sebe,“ oznámila. „Potřebuji důvěru.“
Taronov vyrazil několik slov, znějících rusky. Nejspíš ji posílal k čertu.
Claire si gratulovala, že o sobě nic neprozradila, a v duchu děkovala
Fabianovi za jeho mlčenlivost. Přesto nebude dlouho trvat, než jeden z nich
zjistí, kým opravdu jsem.
Stahl dál seděl vedle ní. Po několika vteřinách váhání uvolnil řemeny. „Ať
jste kdokoliv, slibuji vám, že vám pomůžeme najít cestu zpátky k vašemu
starému životu, i když to nepůjde v původním těle. Naučíme vás zacházet s
vašimi nově nabytými schopnostmi, abyste nemohla ublížit svému okolí, jako
se to stalo u nákupního centra,“ vysvětloval. „To bude vaše odměna za to, že
nám pomůžete odhalit plán, jaký měli s Marlene Bechsteinovou.“
„V sázce je mnoho,“ zdůraznila Hochschmidtová naléhavě. „Potřebujeme
informace o rozsahu plánu. Podobné sérum by mohlo způsobit nedozírnou
katastrofu.“
Claire přejela pohledem po čtveřici. „Já pomůžu vám, vy mně. Přísaháte?“
„Jistě.“ Stahl se rozhlédl po ostatních a dočkal se souhlasného pokývnutí –
až na Taronova, který se zjevnou neochotou přitakal teprve na pokyn
Hochschmidtové.
„A poskytnete mi podporu při pátrání po vrahovi mého muže,“ dodala.
„Ach, proto tu vaše duše zůstala! Jak strašné,“ hlesla okamžitě
Hochschmidtová, na jejíž tváři se zřetelně zračil soucit. „Samozřejmě
dopadneme viníka.“
„Mohli byste mě obelhat.“
„Jen si ji poslechněte!“ Taronov se temně zasmál. „Jistě že bychom mohli.
Mohli bychom vás dokonce nadrogovat, mučit, ovlivnit vaši vůli svými silami
a spoustu dalších věcí.“ Založil si ruce na prsou. „To by byla alternativa.“
„Ne, to není alternativa.“ Stahl položil Claire pravou ruku na rameno, jeho
dotek byl hřejivý a pevný. „Jsme ti dobří. Sergej je nervózní, protože jsme se
domnívali, že máme cíl na dosah, ale situace se teď velmi změnila. V náš
neprospěch.“ Nadechl se a zadíval se jí do očí. „Pokud nám nechcete pomoci
dobrovolně, budeme si muset vymyslet něco jiného. Ale budete moci opustit
hospic a dělat si, co je vám libo.“
Claire se zamyslela. Taronovovy rty se proměnily v úzké čárky, ale s
námahou se zdržel komentáře.
Postupem času přijímá duše barvu myšlenek.
Marcus Aurelius (121-180)
 KAPITOLA V
Rusko, Petrohrad
Kolem okna taxíku, v němž Eric seděl, se míhaly fasády skvostných a
nákladně opravených prospektů. Po třístém výročí založení města v roce 2003
se vláda postarala, aby si většina průčelí zachovala svou krásu. Jak to
vypadalo na zadních dvorcích, do toho očím turistů nic nebylo.
Z nebe se zdánlivě nejistě snášely k zemi vločky, podobně jako se opozdilí
návštěvníci kradou na divadelní představení, při prvním pohledu nenacházejí
volné místo a musejí se nejprve zorientovat. Na chodnících se kupily
hromady sněhu, běl tvořila na ulici pevnou, tlustou vrstvu.
Eric nevzpomínal právě v dobrém na toto velkolepé město, do něhož se
musel vydat, aby prozkoumal jednu z mnoha nemovitostí rodiny
Zacharovových.
Doprava pulzovala. Neustále někdo troubil, prudce brzdil a najížděl na ně
jako závodník, až jim u zádi vytryskovaly bílé fontány.
Muž za volantem chrlil jednu nadávku za druhou, jako by chtěl Erika
cestou z letiště do hotelu naučit všechna sprostá slova, která ruština znala.
Právě byli u písmene O jako obdumok, což znamenalo blbec.
„Žádný spěch,“ obrátil se anglicky dopředu. Řidič nemusel vědět, že hovoří
rusky.
„Da, da,“ zněla chlácholivá odpověď.
Minuli most, vedoucí přes zamrzlé vodní rameno.
Ten pohled probudil vzpomínky. Se svým upraveným Porsche Cayenne se
Eric tehdy s burácením hnal po městských kanálech, uvězněných v ledu, a
závodil se svými protivníky. Pak se raději vyhýbal Ruské federaci, jak to jen
šlo.
Je to už dávno. I když si Erika při příletu na letiště pohraničníci ani
policisté podezíravě neprohlíželi, nebylo mu dobře po těle.
Změnil jsem se. Skrz na skrz, pomyslel si s černým humorem a prohlížel si
sochu Petra Velikého, kolem které právě projížděli.
Jeho zfalšovaný britský pas na jméno William Miller obstál při všech
prohlídkách, nikdo ho nepoznal. Registrovali ho právě tak málo jako tisíce
dalších hostů, kteří den za dnem proudili do Petrohradu.
V tu chvíli se ohlásil jeho chytrý telefon a Eric se zadíval na textovku, která
mu právě dorazila.
U tebe všechno v pořádku? psala Sia.
Všechno OK, odepsal. Jsem na cestách. Ozvu se, jakmile budu vědět víc.
Taxi odbočilo z Něvského prospektu do Michajlovské ulice a zastavilo před
Grand hotelem. Stříška nad vchodem chránila hosty před rozmary počasí.
„Dělá to dvacet eur,“ řekl řidič anglicky a zpola se otočil na sedadle
dozadu. Při tom se mu povyhrnul rukáv kožené bundy, částečně se objevily
vytetované linie. Rozeznatelné číslo patřilo vojenské jednotce.
„Eur?“
„Da,“ přikývl muž. „Dostanu za ně víc než za rubly.“ Náhle se široce
usmál. „Jiná měna? Libry? Ale žádné dolary.“
Eric se zasmál a podal mu žádaný obnos. Hotelový zřízenec se už mezitím
chopil jeho skromného zavazadla, sestávajícího z kožené tašky připomínající
vak, která se dokonale vešla do přihrádky v letadle.
Vystoupil, a vzápětí před ním stanul muž v tlustém kabátě a ve služební
čepici. „Vítejte v Grand hotelu, pane,“ pozdravil ho anglicky. „Měl jste
příjemný let?“
„Ano, měl. A doufám, že můj pokoj bude stejně tak příjemný.“ Následoval
muže, který mu nesl tašku, pod stříšku a dál otočnými dveřmi do hotelové
haly.
„Pane, nepochybuji, že bude více než příjemný.“ Muž ho doprovodil k
recepci a předal jeho zavazadlo poslíčkovi, oblečenému do livreje s čepicí.
„Pokud byste potřeboval víc než jen luxus tohoto hotelu, pane, obraťte se na
recepčního nebo na mě.“ Pak se okamžitě vrátil na své místo před vchodem.
To tak připomínám obchodníka závislého na drogách? Eric se v duchu
pobaveně ptal, jak ilegálně byla míněna tato přátelská nabídka, a uložil si ji do
paměti. Člověk nikdy neví, co si bude potřebovat obstarat v podsvětí.
Přihlášení v přepychové lobby proběhlo bez problémů. Zdrženlivě, a přesto
přátelsky. Hned poté stanul v elegantním apartmá o velikosti padesáti
čtverečních metrů, vybaveném dvěma koupelnami, dvěma pokoji a košem se
šampaňským, vodkou, ovocem a cukrovinkami plus – na jeho přání –
kaviárem, samozřejmě čerstvě naservírovaným.
Ve ztlumené televizi, která se při jeho vstupu sama zapnula, běžel anglický
zpravodajský pořad, kde právě informovali o překvapivé smrti oblíbené a
velmi mladé londýnské starostky.
Holt nás to čeká všechny. Eric přistoupil k oknu a zadíval se ven do hustého
sněžení. Dokonalé.
Pomocí několika rešerší, křížových odkazů a v neposlední řadě článků z
bulvárního tisku se dala zjistit spousta věcí. Včetně adres výkvětu ruské
smetánky. Přímo naproti jeho apartmá se nacházel městský byt
Zacharovových, ve třetím poschodí přestavěné, klasicistně vyhlížející
budovy. Příslušná okna byla potemnělá, což naznačovalo, že uvnitř nenarazí
na bezpečnostní prvky.
Nejdříve tam, pak na venkov, rozhodl se Eric.
Protože letěl z Nice a cestoval jen s příručním zavazadlem, neměl u sebe
žádné zbraně.
Ve venkovském sídle Zacharovových, které se nacházelo zhruba třicet
kilometrů severně od Petrohradu, počítal se třemi, maximálně čtyřmi lidmi ze
soukromé bezpečnostní služby. Na těch pár protivníků nepotřeboval vlastní
pistole, neboť jakmile jednoho z nich vyřídí, zmocní se jeho výzbroje.
Eric hmátl za sebe po láhvi šampaňského. Ale ne proto, aby ji otevřel.
O pár minut později vyšel z Grand hotelu, už převlečený, na tmavých
vlasech posazenou kšiltovku s ruským nápisem; v ruce držel svou tašku, v níž
spočívala láhev se šampaňským, část kytice a krabice s cukrovinkami.
Sněžení neustávalo, což mu poskytovalo tu nejlepší ochranu, jakou si jen
mohl přát.
Prudce zabočil, přešel na druhou stranu ulice, cestou si nalepil na tvář
falešné kníry, které vytáhl z bundy, a na oči nasadil tlusté brýle z rohoviny a s
obyčejnými skly. Stín vrhaný pokrývkou hlavy se postaral o zbytek, takže
muž zakryl svůj skutečný vzhled.
Takto maskován vstoupil do haly budovy, v níž se nacházel byt
Zacharovových.
Mladý recepční v nemoderním mátově zeleném saku vzhlédl od monitorů,
seřazených na pultu. Podle cedulky se jmenoval Maxim. „Ano?“
„Mám dárkový balíček pro Fainu Zacharovnu,“ odpověděl rusky a sáhl do
tašky, aby postupně vytáhl jednotlivé předměty a položil je na stůl.
„Počkejte, počkejte.“ Recepční zvedl paži. „Co si s tím počnu?“
Eric ukázal na výtah. „Mám to zavézt nahoru?“
„Ne. Žádná z dam není přítomna. Budeš muset přijít jindy.“ Podíval se na
šampaňské, kytici a sladkosti, jako by mohl ty dárky pod nějakou záminkou
zabavit.
 „Kdy se Faina Zacharovna vrátí? Za hodinu?“
„Jako by se mi Jejich blahorodí hlásila.“ Maxim pokrčil rameny. „Ale vím,
že jsou na cestách. Holt předem zavolej.“
„To je škoda.“ Eric schoval sladkosti, prsty sevřel hrdlo láhve. „A co
kdybys mi odemkl a já to tam naaranžoval?“ Luskl prstem druhé ruky o
láhev. „To by přece bylo hezké překvapení.“
„Zbláznil ses? To nemůžu udělat! Květiny vadnou a padají z nich lístky,
mohly by zašpinit nějaké drahé koberce nebo nábytek. Ne. Ne.“ Velmi
akurátní a neochotný recepční ukázal na dveře. „Zavolej!“ trval na svém.
„Nic ve zlém.“ Eric přikývl, zvedl láhev a praštil ho do pravého spánku.
Maxim, zaskočený nečekaným útokem, upadl na zem a zůstal ležet vedle
kancelářské židle. Tlusté sklo úderu do lebky s přehledem odolalo.
Eric recepčního prohledal, vzal mu elektronickou přístupovou kartu a
převalil omráčeného muže pod pult, aby ho nikdo hned nezahlédl.
Kartou deaktivoval elektronické zabezpečení maličkého trezoru pod
pracovní deskou, v němž se ukrývaly náhradní klíče od bytů. Protože nebyly
označeny, sebral je prostě všechny, odložil láhev a popadl kytici.
Čtyři kamery, umístěné v polokulatých držácích na stěně, mu nedělaly
starosti. Připadal si dostatečně dobře maskovaný.
Pospíchal k výtahu. Znovu si pomohl Maximovou čipovou kartou, která se
postarala o zadání číselného kódu. Dveře zdviže se poslušně otevřely.
Eric nastoupil a stiskl trojku, číslo se rozsvítilo.
Než se kabina úplně zavřela, zaslechl, jak se otvírají vstupní dveře domu.
Jakási osoba rychle vkročila do vstupní haly, na okamžik se zarazila a pak se
rozběhla k výtahu.
Dokud nenajdou recepčního, je všechno v pořádku. Zvedl kytici výš,
květiny zakryly spolu se stínem vrhaným kšiltovkou rysy jeho tváře.
Do mezírky ve dveřích se brutálně vsunula špička černých dámských
kozaček a zabránila jim, aby se zavřely.
Ochranný mechanismus zasáhl, dveře se otevřely.
Mladá plavovlasá žena, jejíž tvář působila díky husté, vločkami pokryté
kožešině na kapuci příliš drobně, ho neuznala za hodna pohledu. Vnesla
dovnitř zimu, linoucí se z jemných chlupů jejího kabátu, a teplota klesla.
Podívala se na ovládací panel a podivila se, což Eric poznal podle výrazu v
jejím obličeji.
 „Maxim ti navolil trojku?“ zeptala se takřka uraženě, aniž by se na něj
podívala.
Výtah se znovu zavřel, jízda vzhůru začala.
Eric okamžitě poznal Fainu Zacharovnu a pobavilo ho, s jakou
samozřejmostí mu tykala a mluvila s ním spatra jako šlechtična se sluhou.
„Ne.“ Zvedl kartu. „Půjčil mi tohle.“
Faina zírala na čipovou kartu, pak se mu zadívala do zahalené tváře.
„Copak se Maxim zbláznil?“ vyhrkla. „On tě pouští do mého bytu?“
„Květiny,“ odvětil, pak lehce nadzvedl tašku. „Šampaňské a cukrovinky.
Zásilka od ctitele.“
Odhrnula si kapuci. „A ty jsi to vážně chtěl nechat u mě?“ Natáhla k němu
rozkazovačně ruku. „Dej to sem. A tu kartu taky.“
„To nemůžu. Mám vyřídit ústní vzkaz,“ odsekl. Situace ho víc a víc bavila.
Mladá Ruska si ho změřila modrýma očima. „Aha, chtěl sis v mém bytě
udělat pohodlí a počkat, až se vrátím? Odkud jsi věděl, kdy…“
Výtah se zastavil, dveře se otevřely.
Eric uviděl, jak zavadila očima po nouzovém tlačítku na ovládacím panelu.
Pochopila, že něco není v pořádku. „Mám vám vyřídit, že je mu líto, jak se k
vám choval v Monaku.“
Faina vsunula nohu do dveří, a držela si tak únikovou cestu otevřenou.
„Ten večer v kasinu,“ dodal a pomalu sklonil kytici, aby jí ukázal svou
tvář. „A moc by mě mrzelo, kdybych vám musel způsobit další nepříjemnosti,
paní Zacharovno.“
„Do prdele!“ Vyskočila z výtahu a současně hmátla dozadu po nouzovém
tlačítku.
„Ne.“ Eric ji chytil za zápěstí dřív, než její prsty našly cíl, a vydal se za ní.
Přitiskl ji ke dveřím bytu a otevřel si ukořistěnou kartou. „Musíme probrat pár
věcí.“ Opatrně ji strčil do rozlehlé haly.
Faina se prudce otočila a pokusila se dosáhnout na druhý vypínač vedle
dveří.
Eric jí překazil i tento pokus a rychlou otočkou sevřel mladou Rusku tak, že
neměla úniku. „Paní Zacharovno, poslouchejte mě: Potřebuji vědět, co se
stalo s vaší matkou.“
„Jdi k čertu!“ zařvala na něj a vší silou se vzepřela.
 Erikovi prolétly hlavou tisíce trefných odpovědí na toto téma, ale Rusce by
nepřipadaly vtipné. „Věděla jste, že je vaše matka dlak?“
„Pusť mě, ty mizero!“ zaječela Faina a její hlas vystoupal do nepříjemné
výšky. Polovysokým podpatkem kozačky mu dupla na nárt.
Eric ignoroval bolest. „Kdo byli ti únosci?“
„Naser si!“ Zapřela se nohama o zeď, aby ho vyvedla z rovnováhy.
„Jak pokročilo vyšetřování?“
Faina zuřila, běsnila a stále znovu křičela, až se mu to přestalo líbit. Tímto
způsobem by ničeho nedosáhl, a nekonečné množství času bohužel neměl.
A tak ji prostě silou odhodil na zeď.
Mladá žena zasupěla a omámeně se svezla na zem. V kožichu se podobala
tlustému, nepovedenému dlakovi.
„Zůstaňte na podlaze,“ vyjel na ni a dal se do prohledávání velmi luxusně
zařízeného, rozlehlého bytu, kam by se v pohodě vešly dvě vícegenerační
rodiny i se psy, kočkami a přinejmenším jedním koněm. Ale když spotřeboval
víc než pět minut na to, aby v jediné místnosti otevřel všechny zásuvky a
skříně, pochopil, že mu utíká čas.
Poznal cvaknutí za zády – někdo natáhl kohoutek zbraně.
Eric strnul a zadíval se do velkého zrcadla, visícího nad komodou, v níž se
právě přehraboval.
Za ním stála blonďatá Ruska, stále navlečená v kožichu, a rukama v
rukavicích svírala poloautomatickou pistoli značky Makarov. Ústí mířilo na
něj.
„Řekneš mi, co jsi a jak jsi věděl, že je mamuška tygřice,“ vyzvala ho
roztřeseně.
Eric se přátelsky usmál do zrcadla. „Takže jste mě spatřila v mé druhé
podobě.“ Odvaha jí nechybí. „Myslíte, že mě ty kulky zastaví?“
„Uvidíme.“ Faina vystřelila.
Projektil mu projel levým stehnem a zaryl se do nábytku, kde zanechal díru
a krvavé stříkance.
Eric tlumeně zasténal, zaryl prsty do dřeva zásuvky a vytvořil v něm rýhy.
Pod protrženými kalhotami mu po noze stékala horká krev.
„Jsi zranitelný,“ zasyčela Faina nenávistně. „Takže tě dokážu i zabít.“
Eric se pomalu otočil. „Soustřeďme se na rozhovor,“ procedil mezi
zaťatými zuby. „To bude pro nás pro oba lepší.“ Ucítil, jak ho rána svědí a
začíná se zacelovat. „Nevěděla jste, že vaše matka…“
„Zpočátku jsem si myslela, že to, jak vy dva vypadáte, je jenom halucinace.
Tvůj úder mě neomráčil okamžitě. Slyšela jsem, o čem se bavíte, a pak se
objevili ti neznámí muži,“ vytrysklo z ní. „Můj lékař se domníval, že za těmi
šílenými věcmi, které jsem viděla, byl stres. Dostala jsem všechny možné
prášky, ale nezapomněla jsem na nic, co jsem spatřila. Pak jsem pátrala. Po
tvém skutečném jméně. Po vraždách. Matčině starém zranění.“ Polkla. „Chtěl
jsi ji zabít!“
Eric od ní neodvrátil oči. „To je pravda. Vaše matka je dlačice, vraždící s
neuvěřitelnou surovostí. Takové bestie nesmějí žít. Představují hrozbu pro
normální lidi.“
„Ale je to moje matka!“
„Zabila syny a dcery jiných matek,“ namítl ostře. „Pokračovala by v tom,
pořád dál, až byste se možná stala obětí i vy.“
Faina na něj nenávistně zírala, zbraň mířila Erikovi přímo na hlavu.
Do napjatého ticha zazvonila pevná linka. Na zeleně svítícím displeji stálo
recepční.
Německo, Sasko, Lipsko
„Vy se přede mnou právě se vší vážností odvoláváte na lékařské tajemství,
profesore Ingerlingu?“ Eugen Bechstein se jen s námahou ovládl a nechápavě
hleděl na svého přítele Frederika, který sledoval telefonát prostřednictvím
hlasitého odposlechu. Zastihl vedoucího hematologie v jeho kanceláři krátce
před desátou, ale rozhovor se nevyvíjel slibně.
„Je mi líto, pane von Bechsteine, ale dokud mě vaše paní nezbaví závazku
mlčenlivosti, nesmím vám nic říct, i když naprosto chápu vaši situaci,“
opakoval muž na druhém konci linky.
„Praktického lékaře své ženy také neznám osobně, ale ujistil mě, že její
krevní hodnoty byly ještě před několika týdny v naprostém pořádku,“
rozčiloval se Eugen. „Jak je možné, že nemoc vypukla tak rychle?“
„Nu, pokud je mi známo, pohybuje se vaše žena také ve vašich
laboratořích. Předpokládejme, jen předpokládejme, že by měla leukémii, pak
je možné, že se dostala do kontaktu s nějakou látkou, vyvolávající rychlou
změnu krevních buněk,“ pronesl Ingerling. „Přiznávám, že by to bylo
ojedinělé.“
Eugen vykulil oči. „Chcete říct, že nejenže má žena dostala leukémii, ale
nebezpečí hrozí i mým zaměstnancům?“ Už jen to podezření bylo neslýchané.
Nechá prověřit složení látek ze všech zakázek za poslední měsíce. „V tom
případě jste mě měl už tím tuplem informovat!“
„Je to čistě jen hypotéza. Spekuluji. Nic víc,“ odpověděl Ingerling úsečně.
„Zatraceně! Měl jste mě informovat, profesore,“ zakřičel Eugen do
sluchátka. „Moje žena zanechala dopis na rozloučenou…“
„Eugene,“ chlácholil ho Frederik.
Ale ten mávl odmítavě rukou. Zoufalství mu rozvázalo jazyk, věděl, že si
počíná nefér, ale lékař měl pochopit, v čem spočívá jeho lidské selhání, i když
se držel všech pracovních postupů. „Stačil by mi náznak a mohl bych jí
zajistit lepší terapii.“ Polkl, zápasil se slzami. Únos už celou situaci jen
korunoval. Cítil, jak se ho zmocňuje závrať.
Ingerling si povzdechl. „Pane von Bechsteine, musím na přednášku.“
„Eugene!“ zvolal Frederik a vstal. „Počkej.“
„Přísahám, že se za vámi zastavím, profesore,“ zahrozil Eugen, „a že si
dlouze pohovoříme o nemoci mé ženy, a taky chci další testy…“
„Eugene.“
Tentokrát to nebyl Frederikův hlas, a tak se prudce otočil.
Na prahu obývacího pokoje stála jeho žena.
„Lene,“ zašeptal a samým překvapením mu ruka s telefonem klesla,
profesorův hlas se vzdálil, jako by lékař seděl v odjíždějícím voze. Eugen na
ni nevěřícně zíral.
Měla na sobě cizí šaty, přes ně přehozený tlustý oranžový prošívaný kabát a
vypadala bledě. Její rysy působily unaveně, oči měla zarudlé a nateklé
pláčem. Frederik vstal, aby ji upozornil na svou přítomnost.
Eugen nechal sluchátko nevšímavě spadnout, rozběhl se k Lene, přitáhl si ji
k sobě a pevně ji sevřel v náručí.
Lene opětovala jeho uvítání až po několika vteřinách, a navíc mnohem
slaběji.
Chtěl něco říct, ale úleva mu sevřela hrdlo, a tak jen vzlykal.
„Lene,“ splynulo mu konečně ze rtů a od té chvíle ustavičně opakoval její
jméno, pak jí sevřel tvář do dlaní, políbil ji na čelo a ustaraně si ji prohlížel.
Pokusila se o úsměv, který ale spíš připomínal potlačovanou bolest. Vzala
jeho ruce do svých a jemně je stiskla. „Mrzí mě, že jsem ti nahnala strach,“
řekla. „To jsem nechtěla.“
„Jsi zase zpátky. Všechno ostatní je druhořadé,“ zlehčil drama posledních
hodin. Mám ji zpátky. Jenom to se počítá.
Frederik vytáhl další šálek a nalil jí čerstvou kávu, kterou s radostí přijala.
„Mohla bych dostat cukr a mléko?“ Lene se zachvěla.
Frederik se na okamžik zarazil. „Samozřejmě.“ Zmizel v kuchyni a vrátil se
s požadovanými věcmi.
Eugen se posadil na pohovku a stáhl ji k sobě, pak jí přehodil přes ramena
deku. „Pronásledovali tě?“
Zavrtěla hlavou, její kadeřavé mahagonové vlasy vypadaly zpoceně a
špinavě, drobné hnědé krusty na pokožce hlavy mohla tvořit zaschlá krev.
„Na okamžik nedávali pozor, tak jsem utekla skulinou ve zdi, která byla pro
mé hlídače příliš úzká. Drželi mě v nějakém domě určeném k demolici,“
vypravovala. „Drogy, které do mě cpali, mě dezorientovaly a… nejspíš jsem
se sem vrátila podvědomě.“ Přitiskla si ruku na čelo. Při tom jí sklouzl rukáv
a odhalil pohled na obvaz na zápěstí.
„Jsi zraněná!“ vyděsil se Eugen.
Upravila si kabát. „Jenom škrábnutí. Já… byla jsem zmatená a ty špatné
zprávy spolu s alkoholem a… skoro jsem spáchala sebevraždu, ale pak se v
bytě objevili ti lidé a… Moc si nevzpomínám.“ Nasála vůni linoucí se z kávy,
napila se, pak si do ní přidala mléko a cukr. „Měla bych jím být skoro vděčná,
že mě zachránili před smrtí.“ Lene znovu usrkla a stav nápoje ji očividně
uspokojil. Povzdechla si a dopila kávu jedním douškem. „Můžeme jet domů,
Eugene? Potřebuju se nutně vyspat.“
„Rád bych tě nechal vyšetřit…“
Lene vstala a shodila ze sebe pokrývku. „Nepotřebuji lékaře. Domov mi
bude milejší.“
„Máš pravdu.“ Eugen se nehodlal pouštět do žádných diskusí se svou
traumatizovanou ženou, chtěl jí vyhovět. V důvěrně známém prostředí si
budou moci po dni klidu a vydatného spánku o všem lépe pohovořit. Také o
Lenině údajné leukémii. „Děti se na tebe těší.“
„Já na ně ta…“ Lene selhal hlas, potlačovala slzy.
Eugen vstal a vzal ji do náruče. Okamžitě se dala do pláče a křečovitě se
držela klop jeho saka. Objal ji a poskytl jí útočiště, aby se cítila bezpečněji.
Teprve po několika minutách se vzpamatovala a uvolnila sevření.
„Měli byste jít na policii,“ namítl Frederik opatrně. „Mohli by…“
 „Kdyby ti to nevadilo, raději bych to nedělala,“ nesouhlasila Lene.
„Vzbudili bychom velký rozruch, a to by nebylo pro firmu dobré. Kromě toho
už v podstatě nic dalšího nevím. Je to jako… smazané.“
Eugen chápavě přikývl.
Vyšli z bytu a vydali se výtahem do podzemní garáže, kde parkoval Range
Rover.
„Měli bychom najmout bezpečnostní službu,“ usoudil Frederik cestou dolů.
„Ti neznámí se tě už jednou pokusili unést, Lene. Třeba se opováží znovu?“
Eugen se právě chystal souhlasit, když Lene k jejich překvapení zavrtěla
hlavou. „To si nemyslím. Jeden z nich tvrdil, že zmizí. Zmiňovali se o
Rumunsku.“
„To ti prozradili?“ podivil se Frederik.
„Zaslechla jsem to, když jsem se skrývala, a oni šli kolem.“
Výtah zastavil, vystoupili.
„I tak.“ Frederik se rozloučil. „Zavolejte mi, kdybyste něco potřebovali.“
Eugen a jeho žena mlčky projeli večerním Lipskem a odbočili do Lausenu,
kde stálo hlavní sídlo rodiny, rekonstruovaná vila z gründerského období s
nádherným parkem se starými stromy a malým rybníčkem s ostrůvkem.
Eugen doufal, že se tady Lene po několika dnech klidu zotaví.
Jeho žena zírala z bočního okénka, v žaludku jí slyšitelně kručelo.
Eugenovy myšlenky mezitím kroužily kolem událostí. Moc rád by se
dozvěděl víc. Provedli únosci jeho ženě ještě něco horšího? Bylo možné, že
mu úmyslně zamlčovala hodiny strávené v zajetí a amnézii jen předstírala?
Ale neopovažoval se jí zeptat.
Mohutné luxusní SUV vjelo na příjezdovou cestu, kola ujížděla po
mokrém, světlém štěrku, na němž se nedržel sníh.
Pak se před nimi vztyčila usedlost, blížili se k přístřešku nad vstupem,
podpíraným kruhovými sloupy. Reflektory zapuštěné do země ozařovaly
pískovcovou fasádu, reliéfy a pnoucí se úponky břečťanu. V několika oknech
se svítilo, z jednoho ze tří komínů stoupal kouř.
Eugen zajel s Range Roverem pod stříšku a zabrzdil.
Lene hleděla z okna, oči jí těkaly sem a tam, jako by tu byla cizí a teprve
musela pochopit, kde se nachází. „Vypadá to trochu jako usedlost
Waynových,“ zamumlala.
„Cože?“
 Obrátila se k němu. „Waynovi. Rodina Bruce Wayna. Nedávno jsem viděla
ten film v televizi a vzpomněla jsem si na něj.“ Lene se zmateně usmála.
„Batman, Eugene. Zapomeň na to.“
Eugen opětoval její úsměv, vystoupil, obešel vůz a otevřel dvířka na straně
spolujezdce. „Pojď. Můžeš si jít hned lehnout.“
Dvě křídla tři metry vysokých dveří se otevřela a vyšla z nich Melanie,
hospodyně. Podle všeho se jí ulevilo, že před sebou Bechsteinovy vidí celé a
zdravé. Ale okamžitě si všimla, že s Lene není něco v pořádku, jak Eugen
vyčetl z její polekané tváře.
„Vede se jí jakž takž dobře,“ oznámil. „Prosím o lehkou večeři do pokoje s
krbem a pak se moje paní odebere k odpočinku.“
„Jak si přejete, pane von Bechsteine.“
Lene se nechala vést manželem, společně vkročili do vstupní haly se
světlým a širokým schodištěm. Sklouzla pohledem po stěnách s uměleckými
díly v přízemí a na galerii, zadívala se na velký lustr a pestrobarevná skleněná
okna sahající až k zemi.
„Vždyť jsem to říkala,“ zamumlala znovu. „Usedlost Waynových.“ Pak
rychle dodala: „Nikdy dřív jsem si toho nevšimla.“
Mluví jinak. Eugen se nejistě zasmál. Nejspíš za to můžou ty drogy, co jí
dali.
Odložili si kabáty, podali je Melanii a ta je odnesla do šatny.
V patře se rozletěly dveře, ozval se radostný dětský křik. Charlene a
Pauline se hnaly dolů po schodech, aby uvítaly rodiče. Měly už na sobě
pyžamo a podle všeho utekly chůvě. Vlastně už měly spát.
A pak si Eugen všiml něčeho podivného – Lene před nimi o krok ucouvla.
Nevědomky si vytvářela odstup, jako by její vlastní děti byly vzteklými, zuby
cenícími psy nebo po krvi bažící chátrou s pochodněmi a vidlemi.
„Hej, ne tak divoce,“ zakřičel na ně Eugen, ale tušil, že nabádat sestry k
rozvaze bude marné.
To už k nim Charlene a Pauline doběhly a vrhly se nejdříve k Lene.
Stejně jako u jejich prvního setkání trvalo i teď několik vteřin, než jeho
žena zareagovala. Jako ve zpomaleném filmu položila dětem ruce na
hlavičky, opatrně jim prohrábla vlasy a strnule se usmála. Očividně bojovala
o duševní rovnováhu. Trpěla, svíjela se a ovládala se.
Pauline a Charlene se držely Lene jako klíště a objímaly ji.
 „Nechte maminku vydechnout,“ krotil je Eugen. „Má za sebou těžký den.“
„Budeš nám číst?“ žadonila Charlene a její sestra v radostném očekávání
zatleskala ručkama. Obě děti citelně zaplavily vstupní halu štěstím a radostí,
takže světla náhle působila zářivěji a jasněji. Člověk by řekl, že jejich matka
byla pryč celé měsíce. Možná vycítily, jak málo chybělo ke katastrofě.
Lene znovu zaváhala. Pak si pomalu dřepla, popadla děti do náruče a skryla
tvář na jejich ramínkách. Vmžiku jí vytryskly slzy. „Mám takovou radost,“
zavzlykala, zatímco Pauline a Charlene opětovaly její objetí.
Ale Eugen moc dobře slyšel, že to nejsou slzy úlevy. Přeběhl mu mráz po
zádech. Je zoufalá. Ve svém vlastním domově jí zmítá zoufalství.
„Je krásné být zase s vámi.“ Lene se smíchem a s mokrou tváří vstala,
popadla sestry za ruku a nechala se jimi odvléct nahoru, kde všechny zmizely
ve společném dětském pokoji; dveře zůstaly otevřené.
Eugen se zahleděl na podlahu dlážděnou bílými a černými dlaždicemi.
Našlo si na ni cestu pár vloček, ve světle se třpytily kapky.
„Připravím večeři, pane von Bechsteine,“ oznámila Melanie a Eugen se
lehce polekal. Úplně zapomněl na její přítomnost. „Do pokoje s krbem jste
říkal?“
„Ano, to by bylo milé. Moje žena určitě brzy sejde dolů.“
Hospodyně se usmála. „Přejete si i polévku?“
„Ano, rádi. Nějakou s bylinkami.“
Melanie přikývla.
Náhle zazněla z horního patra písnička s anglickým textem, zpívaná
ženským hlasem.
Eugen si zprvu pomyslel, že je to z CD přehrávače jeho dětí, ale pak ten
hlas poznal – zpívala Lene.
A Eugen tak poprvé uslyšel svou ženu, která jinak ani střízlivá, ani s lehkou
špičkou nedokázala správně trefit tón, jak opravdu krásně zpívá.
Také samotná píseň představovala premiéru z jejích úst. Lene se při
uspávání dětí opakovaně pokoušela o klasické písničky, od Dobrý večer,
dobrou noc až po Vyšel měsíček. Ale tuhle melodii Eugen neznal.
Naslouchal textu, porozuměl ale jen zlomkům: Days bring bad sad
reflections of happy time there spent so long ago a něco s Carrickfergus.
To je irská píseň. Jak k ní přišla?
 Manželský pár se Zeleným ostrovem nic nespojovalo, nestrávili tam
dovolenou ani nenavštěvovali irské hospody. Potrpěli si s Lene spíš na jazz a
operu, tu a tam na moderní divadlo, jako bylo třeba nedávné uvedení
Kleistova Rozbitého džbánu. Holohlavý obr coby soudce Adam hrál a nově
interpretoval velmi působivě. Nejmenoval se Löwenstein? Takový kolos by si
přál za osobního strážce své ženy.
Uklidňující melodie se nesla halou a hluboce Eugena dojímala. Zaznívalo z
ní obrovské množství citu, bolu a touhy.
Pak písnička skončila a děti hlasitě volaly bravo a tleskaly, až jim Lene
zazpívala další. Tentokrát to bylo Dobrý večer, dobrou noc.
A znělo to dokonale.
Tak libozvučně a nezvykle, až se Eugenovi zježily chloupky na pažích a na
šíji.
„To je nádhera!“ hlesla Melanie. „Od kdy bere vaše paní hodiny zpěvu?“
Eugen netušil, co jí na to odpovědět.
Vypadalo to, jako by se mu vrátila jiná Lene. Teprve teď si uvědomil, že se
mu ani jedinkrát nepodívala do očí, jak to dělávají děti, když se bojí, že je
dospělý nachytá při lži.
Přisoudil to traumatickým zážitkům.
„Nezapomeňte na tu polévku, Melanie.“ Vydal se do pokoje s krbem. Jeho
obavy o Lene se změnily ve zmatek.
Velká duše je povznesena nad urážky,
nespravedlnost, bolest i výsměch.
Byla by nezranitelná,
kdyby jen netrpěla ze soucitu.
Jean de La Bruyère (1645-1696)
 KAPITOLA VI
Rusko, Petrohrad
Faina zvedla bezdrátový telefon a přijala hovor.
„Zacharovna?“ Naslouchala. „Ano, poslíček tady byl. Přinesl balíček
nahoru a nechal tady i čipovou kartu. Ze strachu utekl po požárním žebříku.
Mám vyřídit jeho omluvu, ale musel doručit dárek, jinak by přišel o… Ne.
Žádnou policii. To není třeba. Každopádně ne kvůli mně. Děkuji, Maxime.“
Stiskla červené tlačítko. „Recepční se našel.“
„Děkuji, že jste lhala.“
„Protože se chci dozvědět, co se děje.“ Faina pokynula Erikovi makarovem,
aby se posadil do ušáku. „Tak spusťte.“
„Viděla jste svou matku ve zvířecí podobě. O existenci těchto bytostí se
tedy nemusíme přít,“ začal. „Hlad po lidském mase, radost z lovu a zabíjení –
tyto instinkty je velmi obtížné kontrolovat, a už vůbec to nejde, když jdou
ruku v ruce s hněvem.“ Na mysli mu vytanula vzpomínka na matku, kterou
měl na svědomí, když se ve svých vlkodlačích dobách nekontrolovaně
proměnil a vrhl se na ni. „Vím, na co se chcete zeptat, a odpovídám ne. Na
lykantropii bohužel neexistuje žádný lék.“ Nebyla to tak úplně pravda, ale v
případě Naděždy Zacharovové už bylo dozajista na všechno pozdě.
Poznal na Faině, že přemýšlí. „Předpokládejme, že zjistíme, kdo ji unesl, a
osvobodíme ji – pak mamušku uvězním a budu se o ni starat,“ prohlásila.
„To je chvályhodné a statečné, ale žena jako vy nedokáže navěky střežit tak
silného dlaka,“ namítl Eric. „Použije všechny triky a jednoho dne nebo noci
vás zaskočí a zabije.“
„Nikdy.“ Faina shodila kožich, pod ním se objevily pestrobarevné šaty v
základním červeném tónu a s pestrými brokátovými výšivkami. Dokonale jí
seděly na těle a ladily s dlouhými plavými vlasy. Navzdory přehození z ruky
do ruky zbraň dál neochvějně mířila na Erika. „Tomu nevěřím.“ Posadila se
vedle krbu, na lavici potaženou kůží. „Ti muži v kasinu byli lovci jako ty?“
Tuto myšlenku už Eric zavrhl. „Ne. V tom případě by zastřelili vaši matku
několika stříbrnými kulkami. Chtěli ji dostat živou.“
„Zajetí rukojmí a požadování výkupného to nebude,“ dál rozvíjela mladá
Ruska jeho úvahu. „Obyčejní gangsteři by při takovém pohledu okamžitě
vzali do zaječích.“
„Přesně tak.“ Eric se zamyslel. „Uzavřeme dohodu: Vy mi pomůžete
vypátrat svou matku a spolu s ní i ty neznámé. A já vám na oplátku slibuji, že
vaši matku nezabiju.“
„Nýbrž?“
„Pro začátek ji někde zavřeme, jak jste navrhovala – ale v jedné z mých cel.
Jsem lépe připraven než vy.“ To byla lež, ale jen tak mohl něčeho dosáhnout.
Nic ho nepřiměje projevit milosrdenství. S bolestivým stříbrným úlomkem v
těle disponovala Naděžda mnohem vyšším agresivním potenciálem než
ostatní dlaci.
Poznal na Faině, že mu nevěří. „Najmu pár dalších lidí,“ odvětila
tvrdošíjně. „Na svou ochranu.“
„Nejdříve se zamysleme, kdo byli ti lidé, kteří se objevili v Monaku,“
vyhnul se Eric jejímu návrhu. Nepotřeboval další lidi, u nichž by musel dávat
pozor na to, co dělají.
Faina si ho několik vteřin mlčky měřila. „Souhlasím. Ale jakmile budeme
mít nějaký cíl, seženu nám pár bývalých týpků z OMONu.“ Zadívala se na
průstřel v jeho noze. „Ty nepotřebuješ lékaře?“
„Moje tělo to zvládne samo.“ Eric jí předvedl děsivý démonický škleb.
„Ale něco k pití by neškodilo.“
Mladá Ruska přikývla a vstala. „Pojď za mnou.“
Společně prošli bytem.
Vypadalo to, jako by někdo kdysi prorazil stěny sousedního domu, aby
vytvořil tak nestydatou spoustu místa, že by se toto obydlí klidně dalo
nabídnout careviči. Tři metry padesát vysoké stropy, svícny, štukatura,
normální míru přesahující ruská nádhera s hromadou zlata a rudé barvy.
Tmavé historické obrazy se střídaly s ikonami a kýčovitými moderními
malbami, tu a tam ale probleskl i nanejvýš vytříbený vkus.
Na Erika to působilo, jako by tu spolu válčili tři různí bytoví architekti i s
popem, přičemž byt představoval jejich oběť.
Skončili v kuchyni, kde se pro oba našla sklenice rybízového džusu s
velkorysým panákem vodky.
„Na naši dohodu.“ Faina si s ním připila.
„Na naši dohodu.“ Eric nevěřil, že mu Ruska důvěřuje, ale hrála to na něj
dobře. Naopak tomu bylo přesně stejně. Bylo mu jedno, jestli mu Faina věří
nebo ne, nebo zda věří v dlaky či nikoliv. Nejspíš se nacházela v nějakém
přechodném stadiu, protože toho viděla příliš, co se nedalo vysvětlit deliriem.
Ovšem pokud mohla být užitečná pro řešení hádanky, neviděl Eric důvod,
proč se jí zbavovat.
Kuchyň by mohla díky své kapacitě působit na nezasvěcené jako kantýna,
se středovým blokem, obrovským sporákem s plynem a indukcí, dvěma
delšími oválnými pánvemi na pečení a dušení a lednicemi, v nichž by klidně
mohly zmizet celé hovězí půlky. Nebo lidi. Na digestoři byl zvěčněn carský
znak Romanovců.
Eric se opřel zadkem o pracovní desku. „Ti lidé přesně věděli, kde se vy a
vaše matka nacházíte, od lokality až po sál,“ přemítal nahlas. „Museli vás obě
sledovat.“
Faina zavrtěla hlavou; brokátové nitky v jejích šatech se při každém jejím
pohybu třpytily. „Mamuška by si toho okamžitě všimla. Má jemné smysly.“
„Ucítila by je,“ opravil ji Eric. „Dlakův čenich je citlivější a přesnější.“
Souhlasil s její domněnkou. „Ale není problém rozmístit odposlouchávací
zařízení.“ Ukázal do předsíně. „Sem možná taky.“ Ta představa se mu pranic
nezamlouvala.
Fainu zjevně napadlo totéž. „Neměli bychom jít někam jinam?“
„Prostě se po těch štěnicích podíváme,“ navrhl Eric a jedním douškem
vypil džus. Vstal a dal se do prohledávání bytu.
Zatímco se přehraboval ve věcech a zase je uklízel, přemýšlel nad tím, co
vlastně mohl svým zabíjením dlaků zhoršit, jak to tvrdil neznámý v kasinu.
Existoval nějaký klan tygrodlaků, kteří by odpřisáhli pomstu a vrhli se na
lidi?
Přisoudila by policie vraždu Naděždy Zacharovové kriminálníkům a
vyvolala tak válku podsvětí?
Měla rodina prsty ve zločineckých obchodech, které by se po Naděždině
smrti zhroutily a vymkly kontrole?
Eric nechtěl ani vyloučit, že Naděždu používali jako nezasvěcený testovací
objekt a z dálky sledovali, jak dlouho dokáže žít dlak, trpící permanentní
otravou stříbrem, na svobodě a ovládat se. Když se situace stala pro
Zacharovovou kritickou, odklidili ji z jeho dosahu.
Tím by současně riskovali smrt mnoha nevinných. Erika nenapadalo žádné
rozumné vysvětlení.
Pečlivě pročesal tři místnosti, ale nenašel žádné štěnice, kamery ani
jakéhokoli stopy poukazující na neznámé.
Hledal Fainu a objevil ji za psacím stolem v pracovně, která nejspíš patřila
její matce. Laptop běžel, vedle se vršila korespondence. Mladá Ruska
procházela dopisy.
Stěny sestávaly na první pohled výlučně z knihoven sahajících až ke stropu,
schůdky umožňovaly dostat se i k exemplářům úplně nahoře. Některé police
byly uzavřeny sklem a klimatizovány, aby byl papír uchováván při
neměnných podmínkách. V této místnosti stoprocentně existoval tajný
východ.
Také obrovský psací stůl uprostřed byl zhotoven z knih nebo alespoň tak,
aby to tak vypadalo. Teprve při bližším prozkoumání si Eric všiml, že se
jedná o vyřezávané, nalakované a pomalované dřevo.
„Nic,“ utrousila Faina, aniž by se na něj podívala.
„U mě totéž.“ Zadíval se na laptop a malou čočku kamery.
Kontrolka sice nesvítila, ale to se dalo obejít různými obyčejnými
programy. Sklopný počítač se mohl stát po zapnutí tím nejlepším špiónem.
Eric si ověřil, zda funguje antivirový software. Nic podezřelého. Pomalu
mu docházely nápady. „Dáte si ještě něco k pití?“
Faina zvedla na znamení souhlasu ruku. „Trojité espreso. Kávovar je v
kuchyni.“
Eric chvíli bloudil bytem, než znovu našel potřebnou místnost.
Plně automatický kávovar samozřejmě patřil k těm nejdražším, alespoň
podle značky. Pár pohybů a stisknutí tlačítek a espreso s prskáním a bubláním
vytrysklo do předehřátých šálků.
Eric s nimi v jedné ruce vbalancoval do pracovny a položil nápoj před
Fainu. „Prosím.“ Sklouzl pohledem po hromádce prosebných dopisů, které
rodině Zacharovové poslaly různé dobročinné organizace. Poznal, že se v
nich žádá o povážlivé sumy. „Je to normální?“
„Ano,“ odpověděla a položila si nohy na stůl, přímo mezi dopisy. Vězely v
obyčejných černých pantoflích s vyšitým monogramem. Makarov spočíval
vedle laptopu. „Rozneslo se, že mamuška ráda pomáhá.“
Tygrodlačice se zlatým srdcem. Eric zvedl obočí. „Chcete říct, že vaše
matka daruje hodně peněz na charitu?“
„Tisíce.“ Zakroužila espresem v šálku; černá tekutina, podobná téru, se
rozlila po bílých stěnách. „Samozřejmě to přitahuje různé parazity.“
Nejlepší způsob, jak se vyhnout podezření, byl dobrý skutek. Čirý dobrý
skutek. Vytrhl zpod jejích nohou hrst listů. „Červený kříž, nadace proti hladu
ve světě…“
 Faina se naklonila a podala mu druhou hromádku. „Tady, to jsou ty
bláznivé dopisy. Aby ses měl čemu zasmát.“
Eric je vzal, listoval jimi a usrkával kávu. „Spolek pro odchov sibiřského
mamuta, Spolek proti depresi psů, Lóže Rasputinovců,“ četl polohlasem a
křenil se. „Iniciativa za opětovné dosazení velkokněžny carevny Anastázie?“
Měl dojem, že v posledních letech bylo dokázáno vymření posledních
carových potomků. „Neexistuje žádný Romanovec z této linie.“
„Vždyť jsem to říkala. Bláznivé.“ Faina zavrtěla hlavou. „Každý měsíc
přibývá zhruba deset dalších.“
Eric nepokračoval ve čtení, místo toho hodil dopisy zpátky.
Když hromádka dopadla na stůl, vějířovitě se na něm rozprostřela.
Symbol, který se objevil v dolní třetině, okamžitě vzbudil jeho pozornost,
ačkoliv byl vzhůru nohama.
Rychle popadl list, vytáhl ho a zadíval se na něj. Když symbol poznal,
rozbušilo se mu srdce. Napřímil se a proletěl řádky.
Faině neuniklo jeho rozrušení. „Přece jen jsi něco našel?“
„Pozvání. Z doby zhruba před měsícem.“ Ukázal jí dopis. „Vyslyšela ho
vaše matka?“
Přečetla si adresu a záhlaví prosby. „Aha, ti! Ano, myslím, že si prohlédla
jejich podnikání. Co je na těch cvocích jiného než na ostatních, že ti připadají
podezřelí?“
„Znamení váhy.“ Eric zaťukal ukazováčkem na symbol organizace. „Stejné
jsem viděl u neznámých, kteří unesli vaši matku.“ Zamlčel jí podrobnosti o
magickém útoku na svou osobu, vycházejícím z jantaru.
„Existují tisíce organizací, které takový znak používají. Dokonce i justice.“
Faina se obrátila k počítači, zadala do vyhledávače pojem váhy a na důkaz
svých slov mu ukázala nesčetné odkazy.
„Nic lepšího ale momentálně nemáme,“ namítl. „Za kouknutí nic nedáme.
A pokud se budou chovat podivně, budu mít jasno.“
„Budeme mít jasno.“ Faina se chladně usmála. „Půjdu samozřejmě s tebou.
Já a pár najatých lidí z OMONu.“ Zvedla pistoli.
Eric se už předem obával, že se ho blonďatá Ruska bude držet jako klíště.
Což bylo pochopitelné, když šlo o její matku. Pro něj to představovalo břímě.
„Pro začátek žádné další kanóny,“ trval na svém.
Faina se zmocnila dopisu. „Je to daleko za městem směrem na východ.
Můžeme tam být za dvě hodiny, pokud sněžení nezesílí.“ Zamyslela se.
„Nebo zavolám vrtulník.“ Vzala chytrý telefon a napsala zprávu. „Předpověď
počasí je příznivá. Za hodinu bude stroj připraven ke startu. Na malý
soukromý heliport to odtud není nijak daleko.“
Eric věděl, že je výhodné disponovat penězi, které člověk může použít. A
mít tolik peněz, že si můžete vydržovat vlastní helikoptéru nebo tryskáč, jako
jiní lidé mívají kola, mu připadalo ještě praktičtější. Jachta zkrátka nemohla
létat. Měl bych na tom zapracovat. „V tom případě se rychle odhlásím z
hotelu.“
„Udělej to.“ Faina vstala a zadívala se na něj.
Eric ten pohled u žen znal. Démon v jeho nitru jako by si dělal legraci a
propůjčoval Erikovi v těch nejpodivnějších situacích neodolatelnou
přitažlivost pro opačné pohlaví. Jiní muži by z toho možná měli radost. On
ne. „Nejsem člověk, Faino. Dejte ode mě ruce pryč.“
Přistoupila těsně k němu. „Vyzařuje z tebe žár,“ poznamenala a položila
mu útlou ruku na prsa.
Podrážděně si odfrkl. „Necháme toho.“
Faina se svůdně usmála. „Protože by bylo divné vyspat se s mužem, který
mi chtěl zabít mamušku?“
„V prvé řadě proto, že si tuhle scénu zrovna představuju jako film a diváci
by se podivili, kdybychom se spolu bez jakékoliv motivace vrhli do postele.“
Eric o krok ustoupil. „Hned se vrátím. A prosím nestůjte tady nahá, až se
vrátím, paní Zacharovno. Vím, že máte skvostnou postavu a nepotřebuju
žádný další důkaz.“
Svraštila hladké čelo. „Jsi zadaný?“
„Ano.“
„Jsem lepší než ona,“ slíbila Faina hlubokým hlasem a dlouze si ho
změřila. O jejím ruském sebevědomí ani na okamžik nepochyboval, všiml si
ale také, že si ho dobírá. Mezitím už smetla Erikovo odmítnutí svého ne tak
úplně vážně míněného milostného návrhu ze stolu.
Eric se smíchem vyšel z pokoje. Žádná žena nebyla lepší než Sia, a už
vůbec ne dráždivější.
Nebo nebezpečnější.
Několik set let stará upírka se nemusela obávat žádné konkurence.
K vlastnímu úžasu našel Eric cestu do předsíně bez většího bloudění.
Přemítal, zda by neměl vyrazit na příslušnou adresu bez Fainy, ale vrtulníkem
by tam byla stejně před ním. Hodinový náskok při dvouhodinové cestě po
zmrzlé a zasněžené silnici nemohl proti helikoptéře obstát.
Eric otevřel dveře.
Chyba byla, že předtím nenahlédl do kukátka.
Přede dveřmi číhali dva maskovaní muži, kteří na něj okamžitě zaútočili
dlouhými elektrickými bodci, jaké se používají na pohánění dobytka. Bzučení
blížícího se světelného oblouku znělo velmi výhružně.
Eric uhnul, a jak se neznámý v čele pohyboval kupředu, kopl ho do hrudi.
Muž proletěl pozadu chodbou, kde narazil do stoličky s květinovou vázou a
šel i s nábytkem k zemi.
Druhý soupeř se ho pokusil zasáhnout elektrodami.
Eric odrazil bodec, výboj trefil rám dveří a vylomil z něj několik dřevěných
třísek. Pak Eric popadl útočníka za krk, aby zablokoval jeho paži se zbraní, a
bleskově mu vrazil koleno dvakrát po sobě do rozkroku. Muž se celý zkroutil
a začal dávit, zatímco ho Eric zvedl za hrdlo do výšky a pozadu srazil na
podlahu. Jak se po ní útočník smýkal, zvedal za sebou prach.
„Co to děláš?“ zlobila se Faina; blížila se rychlými kroky. „Ty věci jsou
drahé.“
Výtah se otevřel a vyplivl další čtyři protivníky s tvářemi skrytými za
maskami.
Krátkou chodbičkou se náhle nepochopitelně prohnal řvoucí poryv větru a
odmrštil Erika ode dveří dřív, než je stihl zabouchnout. Vzduch v sobě nesl
vůni pryskyřice a lesa.
Ti blázni poslali své výběrčí darů. Eric se zapřel proti bouřící vichřici, ale
koberec, na němž stál, mu klouzal pod nohama a unášel ho s sebou.
Čtyři maskovaní ozbrojenci se blížili; dva z nich svírali v rukou brokovnice
s dlouhou hlavní a působivým bubínkovým zásobníkem s náboji, třetí držel
automatickou pušku. Muž v čele třímal ve zvednuté pravici jantarový amulet,
do něhož byl vypálen symbol vah.
Za Erikovými zády se ozvalo dvojí třesknutí, Faina zaklela. Bránila svůj
domov makarovem.
Její výstřely zasáhly. Muž s amuletem vykřikl, při dalším kroku zakolísal a
zhroutil se na koberec s krátkým vlasem.
Jeho společníci zacílili brokovnice, pak se ozvalo pravidelné tlumené
dunění. Dýmající tlusté nábojnice vylétaly v půlvteřinových intervalech z
vyhazovačů, plně automatická palba prolétala kolem Erika a mířila na Fainu.
 Byt kolem explodoval. Směs jednotných nábojů a broků pronikala vším a
do všeho, co se jí ocitlo v cestě. Vázy, ozdoby na stěnách, obrazy a tapety se
tříštily a praskaly a měnily se v oblaka prachu a úlomků, ve střepy a
fragmenty.
Ve stejném okamžiku Faina vykřikla.
Eric se ohlédl přes rameno.
Blonďatá Ruska se sice ukryla za stěnu, ale celoplášťovým střelám tohoto
kalibru, které dokázaly vyrvat dveřní stěžeje z ukotvení, nedokázal stavební
materiál odolat. Zeď ozdobily nesčetné otvory, zpoza rohu se kolem trosek
vyřinul po parketách krvavý potůček a zářil pronikavou červení.
Eric cítil, jak ho zalévá démonický žár. Zlo přebíralo vládu nad myslí, jak
to znal ze svých nejhorších vlkodlačích dnů.
S řevem a modravými plamínky pohrávajícími kolem sevřených pěstí se
vrhl na nepřátele.
Muž s amuletem se zvedl, podpírán maskovaným ozbrojencem s
automatickou puškou. „Stůjte!“ Ústí brokovnic se na jeho pokyn sklonila.
Pomocí slabiky a záhadného zvuku spustil další magický útok. Jantarový
talisman hřejivě, zlatavě zazářil.
Paprsky zasáhly Erika a obklopily ho, obklíčily ho viskozitou vonící lesem
a zpomalily jeho pohyby.
Ale tentokrát s tím Eric počítal.
Než zůstal úplně uvězněn uprostřed pohybu jako hmyz v krůpěji
pryskyřice, pořádně a cíleně kopl do elektrického bodce, který tu předtím
ztratil první útočník.
Zbraň se rozletěla přímo na nositele amuletu. Jeho schopnosti ho podle
všeho nechránily před fyzickými útoky.
„Pozor!“ Druh s automatickou puškou už nestačil bodec odrazit. Elektrody
zasáhly muže s amuletem do pravého ramene, elektrická energie se uvolnila a
přeskočila také na zbraň zakuklence, který ho podpíral.
Oba protivníci klesli s přidušeným zasténáním na kolena.
Paprsky pohasly, Eric byl volný.
Současně poškubávající se prsty maskovaného muže upustily pušku a
projektily nekontrolovatelně létaly z hlavně. Jedna salva ustřelila protivníkovi
s brokovnicí hlavu.
Poslední bojeschopný útočník prudce zvedl automat a zamířil na Erika, ale
bylo pozdě. Rána pěstí obklopenou plamínky utrhla nepříteli polovinu tváře.
Muž se v záplavě krve zhroutil na koberec.
V předsíni teď nastalo hrobové ticho. Vzduchem vířila oblaka střelného
prachu a špíny, všude to páchlo krví a exkrementy. Smrt jen zřídka přicházela
elegantně a půvabně, většinou za sebou zanechávala výkaly a slzy.
Eric s velkým vypětím vůle potlačil démona ve svém nitru, který se
dožadoval pořádného vybouření. Potřeboval jasnou a prozíravou mysl, aby
unikl.
Dveře výtahu se chystaly zavřít.
Eric odkopl jednu z pušek mezi křídla, aby zabránil tomu, že zdviž zmizí v
hlubinách a vrátí se s dalšími protivníky.
Rychle se zmocnil jantarového amuletu, na prohlížení ale nebyl čas.
Prohledal soupeře, aniž by ovšem našel peněženky či průkazy totožnosti. Pak
jim strhl z hlavy kukly, aby jim mohl chytrým telefonem vyfotografovat
tváře.
K budově se z několika stran blížily sirény. Přestřelka se bezpochyby
rozléhala po celém domě.
Vaše smůla. Protože Eric nemohl čekat, až se některý z mužů probere, aby
ho mohl vyslechnout, popravil je nemilosrdně brokovnicí. Nemohl potřebovat
nepřátele v zádech.
Lebky se při nárazu projektilů rozprskly, po předsíni se rozlétly další
úlomky kostí smíšené s krví a tkání. Tím zajistil, že na nikoho z nich už nikdy
nenarazí, i pokud by disponovali zvláštními schopnostmi. Zkušenost mu
říkala, že bez hlavy umřou všichni.
Se zbraní v ruce se rozběhl do bytu, aby zkontroloval Fainu.
Našel ji mrtvou na podlaze, těsně vedle zdi, za níž hledala ochranu. Střely ji
zasáhly do zad.
Eric si vedle ní dřepl a zalitoval, že to Faina schytala. Mohla mu být velmi
užitečná.
Zmocnil se jejího chytrého telefonu a místo něj jí vtiskl do ruky plně
automatickou brokovnici. Ať si s tím vyšetřovatelé poradí.
Kolem domu se rozléhal koncert sirén, na schodišti zadusaly první kroky.
Bezpochyby sem pochodovala jednotka OMONu, zvláštních policejních sil,
aby zklidnila situaci.
Pro dnešek už bylo mrtvých dost. Kromě toho mám adresu, kterou musím
naléhavě prověřit.
 Zvolil ústup bytem Zacharovových, přičemž se neustále rozhlížel po
tančících majáčcích, jejichž světlo dopadalo okny dovnitř. Když jich ubylo,
vkročil do nejbližší místnosti a zadíval se dolů na zasněženou ulici.
Nestály tam žádné policejní vozy, stále na ní panoval hustý provoz.
Eric otevřel křídla, vyhoupl se na vnější parapet a zase za sebou okno
zavřel. Okamžitě na něj zaútočil třeskutý petrohradský mráz, tělem mu
cloumal vítr a snažil se ho svrhnout do hlubin. Dokonce i sněhové vločky mu
při doteku s kůží způsobovaly bolest, jako by ho chtěly zranit.
Eric se nacházel ve třetím poschodí, od chodníku ho dělilo jedenáct až
dvanáct metrů.
Skok z takové výšky mohl navzdory tlusté sněhové pokrývce vést ke
zlomeným končetinám. Na druhou stranu – démon mu zlomeniny rychle
zahojí.
Když pod ním projížděl velký náklaďák, odrazil se a vrhl se na širokou,
zasněženou plachtu návěsu, která mu okamžitě začala ujíždět pod nohama,
podobna voru.
Německo, Sasko, Lipsko
Claire, Lene, Anastázie.
Hned tři ženy ležely v jedné posteli, v její posteli – a přece se sedmou noc
od stěhování duše necítila ani jako jedna z nich.
Claire zírala na působivou štukaturu na stropě, viditelnou díky slabému
svitu venkovních světel. Rolety tady nebyly a závěsy nepohlcovaly světlo
beze zbytku. Vila, kterou si sama pro sebe pokřtila Wayne Manor, byla
rozlehlá, místnosti obrovské, všechno vypadalo větší a dražší než v jiných
domech.
Claire ležela pod měkkou, hřejivou péřovou pokrývkou, vonící čistotou.
Stýskalo se jí po jejich domku a pocitu bezpečí, který tam vládl.
Nemohla usnout.
Ani jedna z oněch tří žen, přičemž Claire by se spokojila aspoň s třetinou
odpočinku.
Bolesti v jejích pažích sílily, analgetikum tentokrát potřebovalo delší dobu,
aby zabralo.
Nebo se nějaká rána zanítila? Claire zaplašila takovou myšlenku. Asi se
přece jen nechám prohlédnout lékařem.
Vedle ní spal muž – ne její muž, navzdory prstenu na její ruce, který tvrdil
a zpečeťoval opak. Jeho oddechování znělo úplně jinak než Finnovo, klidněji
a trochu tišeji. Skutečnost, která by vlastně měla Claire uklidňovat – že není
sama –, naopak zvyšovala její vnitřní neklid.
Bezpečí jí mohl zajistit jen jediný muž v životě.
Ale ten byl mrtvý.
Několik dní – jak se domluvila se třemi putujícími dušemi – hrála divadlo,
s odkazem na svůj stav se stranila rodiny a odmítala lékaře. Tu a tam se
musela smířit s tím, že Eugen přišel, vzal ji za ruku, zápasil s dojetím a políbil
ji na čelo. Ptal se jí na její leukémii, ale odkázala ho na lékaře a tvrdila, že se
přinejmenším tělesně cítí dobře. Mohla jen tušit, co všechno si v souvislosti s
jejím únosem představoval. Po večerech zpívala dětem, což uvádělo Charlene
i Pauline v bouřlivé nadšení.
Claire nastražila uši.
Poloha vily a silné zdi zajišťovaly absolutní ticho, což by většina lidí
přivítala. Nedoléhaly sem zvuky rušné dopravy, hluk letadel, rachocení
tramvají ani výkřiky opilých nebo hádajících se lidí.
Claire ovšem nepřítomnost zvuků znervózňovala.
Coby městské dítě nic podobného neznala, nanejvýš z dovolených v Irsku
nebo na nějakém odlehlém statku. Ale to s ní býval Finn. Finn a Deborah.
Claire tiše vstala z postele, vytáhla ze zásuvky chytrý telefon a postavila se
k oknu. Skulinou v tlusté, těžké látce vyhlédla ven.
Příjezdová cesta tonula ve tmě, jen u brány svítilo světlo, signalizující, kde
se nachází vjezd. K nočnímu nebi se tyčily vysoké stromy, které nedokázala
botanicky zařadit, a splývaly s tmou nebo se rýsovaly coby siluety na pozadí
nemnoha zářících hvězd. Všechny působily staře a vznešeně, zoceleny
bouřemi a pohrdající lidmi.
Jsou trvalejší než putující duše. Pro Claire bylo stále obtížné pochopit
všechny ty záležitosti týkající se duší.
Zapamatovala si sice, co jí Fabian vysvětloval, ale bylo to neuchopitelné:
pramasa s dušemi, návrat duše po smrti a její rozpuštění v ní, nový začátek s
každým novorozencem.
Pod čarou to znamenalo, že veškerý život už jednou existoval.
Claire vytanulo na mysli, jak někteří lidé tvrdili, že si pamatují na svůj
život děvečky ve středověku nebo vojáka ve třicetileté válce.
Díky Fabianovým vysvětlením to dávalo smysl. Nová duše si uchovala
zlomky z předchozího bytí a přehrávala si je ve spánku, během denního snění
nebo když se daná osoba ocitla na místě ze své staré minulosti.
Claire se vyhýbala pohledu na svůj odraz v okenní tabulce. Nechtěla
přilákat žádné cizí vzpomínky, Anastáziiny ani Leniny, pokud to vůbec bylo
možné. Musím se zeptat Fabiana, zda se to může stát.
Sněžení zesílilo, všudypřítomná běl rozjasňovala noc. Ale větší naději
neskýtala.
Claire před sebou v duchu viděla vlastní mrtvolu, své studené tělo, do
něhož se už nemohla vrátit, uchovávané na soudním lékařství spolu s
ostatními mrtvými. Její duše už nemohla důvěrně známou schránku dál
používat. Už nikdy.
Ovšem Claire hodlala využít svou druhou šanci, najít vraha svého muže a
vrátit se ke svému starému životu – nebo aspoň k tomu, co z něj zbývalo: ke
své dceři, sestře a neteřím. Toto byl její jediný cíl, nikoliv odhalování
tajemství týkajících se séra, starých duší s jejich intrikami a zápletkami a
všech dalších neskutečných věcí.
Aby Claire v této situaci úplně nepřišla o rozum, vytvořila si v uplynulých
dnech jinou taktiku.
S popíráním toho, co se právě s ní a kolem ní dělo, se daleko nedostane.
A tak vzala situaci za danou, ačkoliv dál vycházela z toho, že se ocitla ve
snu, v kómatu nebo jiném stavu vědomí, v němž všechno tohle prožívala.
Proč to zažívala, to už pro ni od této chvíle nehrálo žádnou roli.
Nadále bylo třeba akceptovat, orientovat se, rozeznávat řešení, aplikovat je
a čekat, co se následně stane.
Tak znělo její skálopevné předsevzetí – ovšem právě teď ztroskotávala na
něčem tak prostém jako usínání.
Claire si povzdechla.
Cítila cizí tep, který přesto patřil jí, v tom hubeném, pěkně tvarovaném těle.
Při pohledu na sníh se zachvěla. Bradavky jí ztuhly a tlačily do látky tmavě
červeného hedvábného pyžama. Od okamžiku, kdy vklouzla do tohoto těla,
měla neustále pocit, že trpí zimou.
Čas na čaj. Tiše se vykradla z ložnice a chvíli bloudila usedlostí, než ve
tmě nalezla kuchyni. Teprve tam rozsvítila stropní světlo a ztlumila ho.
Pak se pustila do prohledávání skříněk ve snaze najít čaj. Brzy bublala v
konvici voda a v šálku leželo čajové vajíčko se směsí na dobrý spánek.
Zatímco čekala, padl její pohled na pečlivě uklizené dětské hračky v
chodbě. Bude se muset do budoucna vzpamatovat, být víc milující matkou.
Láskyplnou Lene.
Už jen užasle vykulené oči sester při zpívání jí prozradily, že zpěv nepatřil
do repertoáru staré Lene. Eugen se na ni tu a tam udiveně díval, když stál ve
dveřích a pozoroval ji, jak si hraje s dětmi. Některé formulace jeho ženy zněly
podle všeho jeho uším cize.
Claire předpokládala, že se Anastázie velmi pečlivě připravila na tajnou
výměnu, že znala život své oběti až do sebemenšího detailu, aby se
neprozradila nebo nevzbudila pochybnosti. Zato ona nevěděla nic.
Musím se rychle naučit, co bylo pro starou Lene typické. Claire si zalila čaj
a s hrnkem v ruce se pustila do obchůzky domem, aby si Wayne Manor beze
spěchu a bez přítomnosti svého staronového manžela pořádně prohlédla.
U sebe měla mobil, který ji dal Fabian. Tvrdil, že přes tuto zabezpečenou
linku spolu mohou komunikovat. Byl její styčnou osobou, tím, kdo ji měl
vést, řídit a poskytovat jí rady.
Eugen uvítal, když se čtvrtého dne přece jen začala dožadovat osobního
strážce. Společně procházeli internet, prohlíželi si doporučení, až díky předem
pečlivě připravené náhodě narazili na webové stránky, kde Fabian pod
jménem Vacinsky nabízel své služby bodyguarda. Eugena nebylo třeba příliš
přemlouvat, aby ho najal.
Claire vylovila čajové vajíčko a vyprázdnila jeho obsah do květináče, jak to
dělávala doma, protože si namlouvala, že díky tomu rostliny lépe prospívají.
Z portrétů Lene a její rodiny, kolem kterých kráčela, vyzařovala
bezstarostnost, která v tomto domě kdysi panovala, než sem zavítalo neštěstí.
Budu se snažit, aby alespoň děti netrpěly. Bylo pro ni dosud záhadou, jak
později nalezne cestu z tohoto do svého starého života. Odlišnější snad dvě
lidské existence ani nemohly být.
Někde určitě budou videonahrávky. Z Vánoc, Velikonoc, narozenin. Claire
si je prohlédne, aby se dozvěděla víc a naučila se lépe napodobovat mluvu a
intonaci mrtvé. Nikdo nepojme podezření, když si bude prohlížet záznamy ze
starých dobrých časů. Strategie osobní terapie.
Křížem krážem putovala starou vilou, která byla renovována s velkým
úsilím a láskou, jak vycítila z mnoha detailů. Busty, obrázky, malby, tu staré,
tu nové, každý výklenek využili, aby tam něco umístili, někdy nápadně,
někdy tak, že to bylo patrné až na třetí nebo čtvrtý pohled. Bez těch děsivých,
krutých okolností by se tady Claire cítila dobře.
Omezovala se na to, že si vštěpovala cestu a seznamovala se s okolím, aby
nepůsobila na obyvatele domu jako cizinka nebo pomatenec.
Navzdory veškeré motivaci k tomu, aby se vžila do situace, jednala v zájmu
putujících duší a mohla tak překazit plány zla, neztrácela ze zřetele své
nejhoroucnější přání – najít Finnovy vrahy.
Náhle její myšlenky nabyly temnějšího, pomstychtivějšího tónu, protože
koneckonců právě těmto lidem vděčila za to, že uvízla ve zlém snu.
Jejich smrt by mě potěšila. Možná by to dokonce byla moje spása. Stále
usrkávajíc čaj zabočila do další chodby. Zůstala stát, protože si nedokázala
vzpomenout, zda už tudy procházela.
Aspoň tak uteče noc.
Očištěná duše není čistá duše.
Charles Pierre Péguy (1873-1914)
 KAPITOLA VII
Německo, Sasko, Lipsko
Claire nevěděla, zda bylo rozumné pustit se tak časně ráno po zasněžené
příjezdové cestě k silnici, místo aby nechala Fabiana vzít Range Rover, který
stál v garáži a patřil jí. V nejhorším svede fakt, že se Marlene von
Bechsteinová chová podivně nebo přinejmenším jinak, opět na důsledek
únosu.
Vybrala si šaty z cizího šatníku, přehodila přes sebe černý svetr a černou
sukni, zvolila ty nejnižší boty, jaké našla, a ještě před probuzením obyvatel
domu se vykradla ven. Tlustý šedý módní kabát ji chránil před chladem;
kožené aktovky vedle dveří, na níž se skvěl vyšitý stříbrný monogram LvB, se
chopila čistě instinktivně.
Firma se nacházela v průmyslové oblasti Seehausen, za veletržním areálem,
pokud to správně vyčetla z mapy. Netušila, kolik času bude v tomhle počasí
potřebovat na cestu. Na to se vyznala v Lipsku příliš mizerně.
„Dobré ráno,“ pozdravila letmo muže v dlouhé větrovce a s čapkou na
hlavě, který právě širokou lopatou odhazoval na příjezdové cestě sníh.
„Dobré ráno, paní von Bechsteinová,“ odpověděl zaraženě a ustal v práci.
„Už do kanceláře? Máte pěkně naspěch.“
„To mi povídejte.“ Claire netušila, jak se muž jmenuje, ale podle všeho
patřil k zaměstnancům rodiny. „Musím v laborce ověřit pár věcí.“ Spěchala
dál.
„Range Rover má poruchu, paní von Bechsteinová?“ zakřičel za ní. „Mám
zavolat do autoopravny?“
„Ne. Pohyb je zdravý,“ odvětila rychle a ještě přidala do kroku, aby se
vyhnula dalším udiveným dotazům. „Můj šofér mě vyzvedne, jdu mu naproti.
Pozdravte mého muže, jestli ho uvidíte.“
Claire dorazila k vjezdu a brodíc se sněhem se pustila doprava; přitom
zvedla levou paži, jak měli domluveno. Přešla na okraj silnice a čekala.
Sotva tam stanula, ozvalo se burácení startujícího motoru a zaplály
reflektory. Claire se nedokázala ubránit sílícímu nepříjemnému pocitu.
Auto se přiblížilo.
Ke svému ulehčení poznala tmavě zelené Audi A6 Allroad Quattro. Vůz
zastavil, na místě řidiče seděl Fabian, jak bylo dohodnuto, v černém obleku s
bílou košilí a úzkou černou kravatou.
Kývl jí na pozdrav a naklonil se, aby jí otevřel dveře. Ve svém oblečení i
autě vypadal trochu moc malý.
Claire nastoupila. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno.“ Podal jí obálku formátu A4. „Prosím. Abychom
nezapomněli. Moje podepsaná pracovní smlouva, písemná doporučení jsou
přiložena.“
Přikývla a natočila průduchy tak, aby na ni proudil teplý vzduch. Obálka
zmizela v aktovce v prostoru dole před sedadlem.
„Projdeme si rychle, co oficiálně víte o svém životě coby Marlene von
Bechsteinová?“
„Jsem spolušéfka Von Bechstein Laboratories, dodavatelské společnosti v
oblasti kosmetiky, působící na mezinárodní úrovni. Kromě toho chceme
rozjet vlastní sérii vůní,“ vypočítávala. „Díky neúspěchu v patentovém sporu
jsem ztratila takřka veškerý soukromý majetek. Když se k tomu přidaly
osobní tragédie, nervově jsem se zhroutila. Šlo o potrat, zmizení mého bratra
a smrt rodičů při nehodě, načež jsem se prozatímně stáhla z provozního chodu
firmy,“ podávala oficiální variantu.
„Správně.“ Fabian se rozjel. Audi A6 si neomylně razilo cestu sněhem,
jako by klouzalo po kolejích.
„Unesli mě, dokázala jsem se osvobodit, ale v důsledku šoku trpím
částečnou amnézií, což se mezitím rozneslo,“ pokračovala. „Abych se rychleji
vzpamatovala, vracím se do práce.“ Zaváhala. Do práce, o níž nic nevím.
„Netuším, jestli to zvládnu. Poslal jste mi tolik podrobností, které si musím
zapamatovat.“ Potlačila pocit vzrůstající paniky.
Claire si ve svém starém životě dokázala poradit i s těmi největšími
protivenstvími. Ale po nedobrovolném přechodu do tohoto hubeného,
drobného, křehkého těla jako by jí pokleslo sebevědomí.
Fabian přeřadil a využil brzdění motorem, místo aby sešlápl pedál. „Žádný
strach, znám všechny detaily, které jsme dokázali o životě Lene Bechsteinové
sehnat. Budu vás v kanceláři dál instruovat a zaskočím, kdybyste se dostala
do úzkých. Jak jsem říkal,“ – dlouze se na ni zadíval – „máme výhodu
amnézie. Nikdo nepojme podezření.“
Claire přikývla a přejela si po rukávech, ucítila rány pod tenkými obvazy.
V duchu před sebou spatřila vnitřek sanitky, v níž se probrala.
Zprávy informovaly o surové přestřelce, ale nikdo si nedokázal vysvětlit,
co se za ní skrývá.
 Média se dohadovala, že skupina kriminálníků se pokusila ukrást
záchranku, aby ji využila při jiném trestném činu. Ovšem nikdo netušil, kdo
jsou mrtví. Prozatím musely postačit spekulace o ganzích motorkářů a o ruské
mafii. Někteří novináři se domnívali, že v autě ležel kmotr.
„Bolesti?“
Claire se zadívala přes pracující stěrače na ulici. „Už ne. Přede dvěma dny
mě napadlo, že mám otravu krve, ale nejspíš to bude hojení.“ S Fabianem po
boku se cítila bezpečněji než s Eugenem.
„Výborně. Ale příště mi raději zavolejte, abychom se o to mohli postarat.
Nesmíme podstupovat žádné riziko, pokud jde o vaše uzdravování.“ Ukázal
na její aktovku. „V obálce jsou také vaše aktuální krevní hodnoty. Když jste
byla v hospici, odebrali jsme vám vzorek a nechali ho otestovat. Žádné
příznaky leukémie. Hodnoty někdo zfalšoval. Anastáziina práce, aby dostala
Lene von Bechsteinovou emocionálně na samé dno.“
„To aspoň Eugena zbaví strachu.“
„Vás ne?“ Fabian po ní střelil pohledem. „Měla byste mu ty výsledky brzy
ukázat a nabídnout nějaké vysvětlení, dřív než se sám pustí do pátrání.“
„Budu tvrdit, že někdo zaměnil vzorky. To je nasnadě.“ Claire se
zamyslela. „Kolik životů jste už prožil?“
Fabian se chápavě usmál. „Jsem rád, že projevujete zájem o ty, k nimž
patříte. Sotva jsme měli od té doby příležitost…“
„Od té doby uběhlo osm dní. Přibližně,“ zamumlala. Nepatřím k vám.
Udělali ze mě jednu z vás.
Fabian se řídil pokyny navigace a zahnul k severu do Lütznerovy ulice.
„Poprvé, ale ne naposledy jsem zemřel v den svých třicátých narozenin. Při
všední výpravě do hor, když jsme chtěli zkontrolovat krávy na pastvině. Na
úzké stezce mi uklouzla noha a ztratil jsem rovnováhu,“ vyprávěl suše.
„Nikdy nezapomenu na vyděšené tváře svých synů, když sledovali můj pád.
Všeho všudy to muselo být tři sta metrů do nárazu – a najednou se má duše
oddělila od těla.“ Na několik okamžiků se odmlčel. „Co se pak stalo, znáte:
tma, světelné výboje, jakési blýskání jako při bouřce, strach, osamělost a
citelné blednutí, jemuž jsem se vzpíral. Přistál jsem ve volném těle – hloupé
bylo, že patřilo odsouzenému zločinci. Samým zoufalstvím spáchal
sebevraždu. Tak jsem dostal druhou šanci.“
Claire se snažila zorientovat v jeho vyprávění. „Takže pocházíte z jižního
Německa?“
„Narodil jsem se v Krünu. Byl jsem horský sedlák. Nic světoborného, malé
stádo, velká rodina, pastvina. Po tom pádu se můj život změnil.“ Fabian
odbočil do Jahnovy aleje a přidal plyn, aby předjel pomalu jedoucí vozy.
Allroad předváděl na záludném povrchu své přednosti oproti běžným autům.
„Ach, ten zločinec byl mimochodem odsouzen k smrti,“ dodal se smíchem.
„Špatné načasování.“
„Tehdy ještě existoval v Německu trest smrti?“ Ve stejném okamžiku se
Claire zastyděla za svou pošetilost. Kdo prožil několik životů, mohl být pěkně
starý. Nebo spíše jeho duše. Stará duše.
„Myslím, že ještě existoval. Nebo už zase. Ale neříkal jsem, že ten zločinec
žil v Německu.“ Fabian suverénně řídil audi záplavou plechu a sněhu na
silnici. „Měla jste štěstí v neštěstí, pokud jde o vaše přistání.“
A Claire si znovu připadala naivně. Musela si zvyknout na to, že pro duši,
která podle všeho nepředstavovala nic jiného než jakousi formu energie,
aspoň trochu vědecky viděno, neexistují žádná prostorová omezení. „Kde
jste… říká se procitl?“
„Dá se to tak říct.“ Přitiskl si ruku ke krku. „Probral jsem se na podlaze
cely, s opaskem kolem hrdla, který dozorci přeřízli. Museli mě oživit. A
řeknu vám – v Rusku nebyly žaláře už v roce 1884 nic pěkného.“
Claire polkla. „Rusko.“
„V carské říši. Aniž bych uměl aspoň maličko rusky. Odkud taky? Ze
samého srdce Bavorska rovnou do Irkutsku.“ Fabian se neubránil smíchu, i
když nezněl vesele. „Proboha. Když si na to vzpomenu.“
„Kolik vám bylo?“
„Vklouzl jsem do těla kluka z ulice, který se živil zločinem.“
„Ne, předtím.“
„Třicet,“ opakoval shovívavě. „Po svém útěku z vězení jsem žil třiašedesát
let, pak pětapadesát, a v tomto těle,“ ukázal na sebe, „putuji dvanáct let.
Prozatím je ze všech nejlepší. Vypadá dobře, je v dobrém stavu – co si přát
víc?“
Sto šedesát let, spočítala Claire. Narozen 1854, a nejspíš už nikdy nezemře.
Zakřenil se. „Zrovna jste počítala, kolik mi je.“
Přikývla.
„12. května.“
„Cože?“
„Moje narozeniny. No, moje první narozeniny coby člověka. Kdybyste mi
chtěla něco darovat.“ Fabian překřížil vozovku a lehkým skluzem navedl
Audi A6 z Delitzschské do Essenské ulice a dál do Maxmiliánovy aleje. Na
displeji zasvítily varovné signály a Fabian vypnul elektronické programy na
podporu jízdy.
VoBeLa, Von Bechstein Laboratories, už byly značeny, aby nákladní vozy
dodavatelů nezabloudily.
Vpravo se kolem nich mihl veletržní areál, blížili se k průmyslové oblasti
Seehausen.
Nedaleko přilehlé dálnice se mezi ostatními firemními halami tyčil
přibližně třicet metrů vysoký, krabicovitý komplex budov. Reflektory ho
vykrajovaly ze zimní tmy a sněhové vločky se měnily v padající můry, které
jako by se bez rozumu vrhaly podél světel ke zmrzlé zemi.
Stěny velké budovy byly natřeny šedou, bílou a tmavě zelenou barvou, logo
sestávalo ze stylizované chemické baňky se slabikami VoBeLa vyvedenými
shora dolů. Pod ním neóny zvěstovaly: Inventing Health & Care.
V Claire se při pohledu na firmu nic neozvalo. Na mysli jí nevytanuly
žádné vzpomínky Marlene von Bechsteinové. Objeví se vůbec nějaké, nebo
zmizely spolu s duší? „Kolik životů měl triumvirát?“
„To je hezké označení. Líbilo by se jim.“ Fabian se tiše zasmál. „Měli
mnoho životů. Ti nejmocnější to nikdy přesně neprozrazují, ale jejich stáří se
dá odhadnout na základě jejich schopností.“ Zahnul do průmyslového areálu.
„Myslíte schopností jako můj křik?“ Až dosud ve svém nitru potlačovala
vědomí, že nezískala jen druhý život, ale také cosi mimořádného.
„Přesně tak. Je to ne tak zanedbatelná pobídka k tomu, aby lidská duše
prodělala putování. A nesmíme zapomenout ani na sílící charisma.“
Osvětlená vstupní brána s nenáročným domkem připomínajícím obytný
kontejner se přiblížila, závory se střídavě zvedaly a zase klesaly pro těch pár
vozů, které směly vjet do prostoru firmy. Zaměstnanci parkovali na rozlehlém
prostranství vpředu nebo je vyplivovaly autobusy.
„A co jsou vaše tři superschopnosti?“
Fabian se spokojil s tajuplným úsměvem.
Audi A6 zabočilo k bráně, ale přístup mu byl odepřen. Podniková
bezpečnostní služba vůz neznala.
Uvnitř malého domku se zvedla postava, vyšla ze dveří a přistoupila k autu.
Claire polilo horko, protože si uvědomila, že nepomyslela na průkaz.
Začala pátrat v aktovce, divoce se v ní přehrabovala a krámovala, zatímco
Fabian spustil okénko na její straně. „Jenom klid,“ pošeptal jí.
„Ach, dobré ráno, paní von Bechsteinová,“ uslyšela hlídače.
Pomalu se narovnala a usmála se na muže. „Dobré ráno.“
Žlutočerná závora před kapotou vystřelila nahoru a s lehkým chvěním se
ustálila ve svislé poloze.
„Jsme rádi, že jste zpátky.“ Muž si poklepal na štítek čepice.
„Taky jsem ráda.“ Claire dál pohrával na rtech přátelský úsměv. „Zapište si
vůz a poznávací značku, pak to příště půjde bez zastavování.“
„Samozřejmě. Odpusťte mi to nedopatření, paní von Bechsteinová.“
Claire s úsměvem přikývla a Fabian se rozjel. Musela být oblíbená… ne, je
oblíbená, prolétlo jí hlavou. „Netuším, s kým se ve firmě Marlene přátelí,“
vyslovila nahlas své obavy a ucítila, jak jí buší srdce.
„Amnézie. Díky ní všechno zvládneme.“ Fabian zachoval chladnou hlavu a
zamířil s vozem na parkoviště vedle hlavního vchodu, kde cedulka s nápisem
P. v. Bechsteinová jasně dávala najevo, kdo tady smí parkovat.
Vypnul motor, zhasl, pak se k ní otočil a povzbudivě jí pohlédl do očí.
„Zvládnete to.“ Vzal ji za ruku a krátce ji stiskl. „Jsem s vámi.“
Ale nejsi Finn. Claire pevně stiskla rty, potom otevřela dveře a vystoupila.
Mezitím si nasadila sluneční brýle, které objevila v aktovce. Věděla, že to v
tuto denní dobu postrádá smysl, ale cítila se za nimi trochu chráněná před
zraky lidí.
Společně prošli vrátnicí, aniž by museli ukazovat průkazy. V jasném světle
byl Lenin výrazný obličej snadno identifikovatelný. Pro Fabiana si vyžádali
jmenovku pro návštěvníky, aby ho neustále nezastavovali hlídači. Nejpozději
za hodinu dostane vlastní průkaz.
Plně obsazeným výtahem se rozjeli nahoru.
V kabině vládlo ticho. Claire se vyhýbala pohledu na ostatní pasažéry i do
zrcadel pokrývajících stěny. Nechtěla vidět ty cizí rysy, které posledních osm
dní nosila.
Nakonec se tomu ale nedalo vyhnout.
Vyděsila se, jak špatně její tvář vypadá. Bledá, propadlá a spíš mrtvá než
živá, studené světlo jen dokonalo zkázu. Živoucí mrtvola. Ve filmech, které
sledovala její dcera, by se měla vrhnout jako zombie na lidi kolem sebe a
rozpoutat ve výtahu pořádný masakr.
Ve skutečnosti to byla Claire, kdo se cítil jako oběť: nepokrytě pozorovaná,
kradmo okukovaná, všemi litovaná. Zdálo se, že Lene von Bechsteinové
nikdo nepřeje neštěstí, které ji postihlo.
Dýchej pomalu. Zřetelné sympatie Claire přiměly, aby se trochu uvolnila.
Kabina se poschodí za poschodím viditelně vyprazdňovala. Nakonec v
osmém patře s Fabianem konečně osaměli.
Aspoň tohle jsem zvládla. Claire se chystala promluvit, ale Fabian ukázal
krátce ke stropu, kde si Claire teprve teď všimla čočky kamery. Sledování
pokračovalo, proto mlčela.
Zdviž se zastavila, dveře se otevřely – a před nimi se objevil špalír dvaceti
zaměstnanců a zaměstnankyň, kteří vítali svou neštěstím stiženou šéfku
srdečným potleskem, patrně míněným coby povzbuzující gesto.
Claire ovšem ztuhla, jako když se vítala ve vile Bechsteinových se svými
rádoby dětmi.
Nedokázala udělat ani krok – a náhle ji zaplavily neznámé vzpomínky a
zaplašily její vlastní vědomí.
Rusko, oblast Vologda, západně od Bělozersku
Vrtulník letěl těsně nad holými břízami, jeho břicho nebylo vzdáleno od
korun stromů ani dva metry. Svištící rotory sfoukávaly z větví a haluzí sníh,
čumák se lehce stáčel dolů. Kamov Ka-62 se hnal nejvyšší rychlostí vpřed.
Eric seděl vedle stoického pilota Pjotra, kterého díky Fainině mobilu a
zfalšované esemesce přesvědčil, že je všechno v pořádku, když se sám objevil
na heliportu a chtěl se nechat odvézt. Rodina Zacharovových platila dost na
to, aby muž nekladl žádné otázky, ačkoliv některé pokyny zněly záhadně,
například aby letěl při rychlosti tři sta kilometrů za hodinu co nejníže nad
zemí.
Místo několik kilometrů za velkoměstem, kde organizace rozbila svůj stan,
leželo podle mapy západně od Bílého moře.
Na internetu se psalo o opuštěném klášterním statku, který po ruské
revoluci přeměnili v selskou usedlost. Ještě před několika lety se v ní
nacházelo muzeum, pak ji podle údajů na síti koupili investoři. Plán zřídit tu
luxusní hotel pro oligarchy začal podle všeho váznout.
Eric se zadíval kupředu, kde les prořídl a rýsoval se v něm široký průsek.
Na mýtině o průměru zhruba pěti set metrů se tyčila usedlost, která svými
cibulovitými věžičkami a zvonkohrou v nejvyšší budově prozrazovala starý
klášterní charakter.
 Hlavní budova, která nejspíš kdysi musela být kostelem či klášterem, stála
osamoceně, obklopena po stranách stájemi.
Ke statku vedla široká, ale nezpevněná cesta, zplanýrovaný kus půdy za
stodolou vpravo sloužil jako parkoviště.
Helikoptéra se s rachotem hnala ke skupině domů.
Lepší než cestovat na zasněženém návěsu. Eric unikl policii na dodávce a
nechal se ledovým stopem provézt městem, aby pak kousek od nádraží
seskočil na semaforech z vozu. Někdy během cesty musel ztratit amulet, což
ho rozzlobilo, ale nedalo se nic dělat. K soukromému letišti dorazil rychle,
teď se ocitl u cíle za soumraku a později než plánoval.
Ke statku nevedly žádné čerstvé stopy pneumatik, pod vysokou vrstvou
sněhu se rýsoval pick-up. Z komína nestoupal kouř, který by svědčil o
běžícím topení nebo hořícím krbu.
Je opuštěný? Eric odhadl rozměry Kamova Ka-62 a ukázal na vnitřní dvůr.
„Přistaňte.“
Pilot stroze přikývl a sklonil po přeletu nad poslední korunou břízy čumák
stroje prudce dolů, takže se hnal nad zasněženým terénem, jako by
pronásledoval tanky. Tiché zabzučení prozradilo, že kola vyjela. Pjotr srovnal
stroj až na poslední chvíli, Erikovi se prudce zhoupl žaludek. Zmocnila se ho
nevolnost.
Stroj, zahalený bílými závoji, dosedl na zem, rotory ale dál vířily.
„Přepněte na volnoběh. Počkejte,“ nařídil Eric pilotovi anglicky.
„Nět. To nebyl pokyn, který jste mi ukázal.“ Pjotr ukázal dveře. „Mluvilo
se jen o dopravě sem.“
Tuhle hru Eric znal. Nechtěl před mužovýma očima vyťukávat další
esemesku, a tak zvolil přímou metodu. „Kolik mě bude stát, když počkáte?“
„Tisíc eur…“
„Domluveno.“
„… za patnáct minut.“ Pjotr k němu natáhl ruku. „Zálohu dva tisíce,
prosím. Nebo se nechte odvézt zpátky.“
Protože Eric neměl čas, nejdřív muži přátelsky pokývl, aby ho ani ne o
vteřinu později prudce udeřil loktem do spánku. Pilot, zneškodněný a se
sluchátky s mikrofonem sklouznutými z hlavy, zůstal viset v bezpečnostních
popruzích.
„První půlhodina je zdarma,“ zabručel Eric, vylezl z kabiny a zamířil k
hlavní budově.
Nikdo se nevyřítil ven, aby zadržel nezvaného hosta, což jen vystupňovalo
Erikovu zvědavost.
Hučící listy točících se rotorů a tiché svištění větru přehlušovaly veškeré
zvuky a poskytovaly ochranu případným nepřátelům. Vítr sice rozviřoval sníh
a ukrýval Erika v chumelenici, zato ale takřka nic neviděl ani neslyšel.
Jeho napětí se projevilo. Démon v něm se pohnul, dral se ven a připravoval
se. Zlo se hlásilo ke slovu.
Doufejme, že ho nebudu potřebovat. Došel ke vchodu a prudce se vrhl proti
dveřím, aby je otevřel a velkým skokem se přenesl dovnitř.
Překulil se přes rameno, a zatímco se chystal vyskočit na nohy, zkoumavě
se rozhlížel – aby zjistil, že je sám.
Dřepěl uprostřed vstupní haly, podél níž se táhla galerie. Tmavé dřevo,
podle všeho tvořící stěny, páchlo starobou. Dva starobylé stropní lustry
vydávaly skomírající světlo, které nedosahovalo do nejvzdálenějších koutů a
ponechávalo dveře v přízemí ve stínu. Vyleštěné mosazné kulaté kliky se
slabě třpytily a prozrazovaly, kde se nachází vstupy do dalších místností.
Eric nikoho neviděl ani neslyšel. Opatrně zavětřil.
Ve vzduchu se vznášela slabá vůně leštidla, jídla, různých kolínských a
dámského parfému, tiskařské černi a papíru – a v neposlední řadě prostředků
na čistění zbraní.
Pomalu vstal, přešel pár kroků na bok a vyhlédl z okna.
Helikoptéra vězela ve svém kokonu tvořeném vířícími vločkami, jinak byl
dvůr prázdný a osiřelý.
Ať ti lidé vězí kdekoliv, tady nejsou. Eric se uvolnil a potlačil svou temnou
stránku, která už vysílala do jeho těla první vlny žáru, aby usnadnila proměnu.
Protože ho nikdo nerušil a už vůbec se ho nesnažil zabít, v klidu si prohlížel
halu.
Na tmavých stěnách obložených teakovým dřevem visely ikony různých
světců, klasicky ponuré a posázené spoustou lístkového zlata. Mezi nimi se
skvěly kříže, ortodoxní i jiné.
Čím více si jeho oči zvykaly na rozptýlené světlo, tím více symbolů
rozeznával všude na stěnách a na opěrných pilířích galerie: keltské, indické,
jihoamerické a astrologické; k nim se družily čínské a japonské znaky,
vidoucí oko Egypťanů, Ankhy, ochranná ruka, Černé slunce a svastiky s
různě orientovanými rameny pro mužský a ženský princip. Kvůli kombinaci s
ostatními symboly Erika ani nenapadlo, že by se mohlo jednat o ruské
neonacisty posedlé mystikou.
Umístili sem všechno, co může sloužit jako ochrana. Čistě instinktivně
zaklonil hlavu a uviděl na stropě namalovaný velký znak – symbol vah!
Sklopil zrak a prohlížel si sotva rozeznatelné dveře kolem sebe. Vypadaly
jedny jako druhé.
Nezbude mu nic jiného, než aby každé z nich otevřel a podíval se, co pro
něj oddíl připravil. Nepředpokládal, že by jeho vloupání dál probíhalo
nerušeně. Past mohla každým okamžikem sklapnout.
Vkročil do první místnosti, z níž se linul klasický kuchyňský pach. Krátké
nahlédnutí dovnitř stačilo, aby dál nepokračoval v prohlídce mezi hrnci,
pánvičkami a špinavým nádobím.
Těsně ke kuchyni přiléhala obrovská spíž, v níž stálo nezvyklé množství
mrazících pultů. Také tady rychlé otevření neukázalo nic zvláštního, pokud
pominul zálibu v plátcích mletého masa na hamburgery. Musely jich tu být
stovky.
Zhruba po čtvrthodině bylo jasné, že se v přízemí nachází ubikace pro
mužstvo, jídelna a všechno ostatní, co společenství potřebuje pro své soužití.
Počet postelí poukazoval na patnáct lidí, osobní věci ve skříňkách, vůně
kolínské a sladkého parfému svědčily o smíšeném obsazení.
Ale kde ti lidi vězí?
Opravdu to nevypadalo, že v hlavní budově probíhá proměna v luxusní
hotel pro ruskou oligarchii. Nikdo tu nic nepřestavěl ani nezboural. Žádné
stopy po Zacharovové.
Eric se kradl po schodech nahoru a doufal, že konečně narazí na kanceláře.
Počítal s tím, že se obyvatelé statku každým okamžikem vrátí, a pak by
musel improvizovat. Možná vyrazili před chumelenicí pro zásoby do
nejbližšího města nebo na hlídku. Dokud ho nebudou rušit, využije každou
vteřinu k pátrání.
První místnost u schodů mu připravila příjemné překvapení. Objevil
konferenční sál, jehož stěny byly opatřeny jednak bílými tabulemi, jednak
stejnou sbírkou symbolů jako hala.
Uprostřed trůnil starobylý stůl, na němž stály prázdné láhve a použité
sklenice; na plátno mířil dataprojektor, ovšem vypnutý. Do dřeva uprostřed
byl vypálen symbol vah.
Moc dlouhá doba od toho meetingu neuplynula. Eric si všiml, že se na
tabulích skví spousta vytištěných listů a rychle po nich přejel pohledem, aby
si udělal představu, o co jde.
Jednalo se o galerii miniportrétů. Zachycovaly muže a ženy různého věku a
barvy pokožky, soudě podle perspektivy byli vyfotografováni bez svého
vědomí. Vedle byla zaznamenána jejich bydliště, povolání a heslovitě také
zvyky a životní podmínky. Nechyběli nechutně bohatí ani lidé žijící v
nuzných poměrech.
Kdyby Eric nebyl na tomto nezvyklém místě, mohl by se domnívat, že se
ocitl v centrále tajné služby nebo policie, která se snaží rozšifrovat
organizační strukturu podezřelých a chystá úder proti rozvětvenému uskupení
zločinců.
Ovšem dovětek a-specifikace druhu se od obyčejných policejních a
zpravodajských podkladů odlišoval.
Erikovi těkaly oči tam a zpátky, zaznamenávaly dohady pozorovatelů. Typ
vlkodlak, typ upír, typ tygrodlačice, typ démon, typ phagoi, typ spiritus.
S tím áčkem si nevěděl rady. Mělo reprezentovat stupeň nebezpečnosti? Na
některých fotografiích bylo rukou a v zelené barvě vyvedeno datum.
Odstoupil o krok a prohlížel si sbírku bytostí, které by normální lidé
očekávali v hororech. Tahle skupina dělá totéž co já. Podle všeho také s
celosvětovým okruhem působnosti.
Dva fotografované znal, měl je na svém vlastním seznamu osob určených k
prověření. Fakt, že na ně narazil u neznámých, tak jen potvrdil jeho
domněnku. Specifikace druhu je označovala jako šakalodlaka a grizzlodlaka.
Na pravém konci galerie visel snímek Naděždy Zacharovové. Zelené datum
souhlasilo se dnem, kdy zakuklenci vtrhli do kasina a tygrodlačici unesli; pod
ním se skvěl nápis převést. Zacharovová v tomto směru tvořila výjimku.
Velkoryse zakryt několika fotografiemi Fainy, podle všeho pořízených pro
zábavu, vykukoval další záběr. Kabát, zčásti viditelný, Eric důvěrně znal.
„Do prdele,“ zamumlal a vytáhl soubor materiálů.
Svých materiálů.
Zachycovaly ho rozmazaně a nezřetelně v Salle Blanche, pak ostře, ale z
velké vzdálenosti na palubě Refugia. Okamžitě si vzpomněl na ženu, která ho
oné noci pozorovala. Neznámí dodrželi slib a zařadili ho na svůj seznam.
U jeho charakterizace druhu stál otazník a pod ním pravděpodobně démon.
To by ho nezneklidnilo, kdyby nenásledovala data z mobilního telefonu. Až
dosud považoval své hračky za zabezpečené proti odposlechu.
 Sakra! Zalil ho neblahý žár. Na konci seznamu se skvělo Siino číslo. Musel
přijít na něco, čím tuto organizaci zastaví dřív, než zjistí, kdo je Sia, a vyrazí
do akce. Nesmí se proměnit v akta.
Eric si jen poznenáhlu uvědomoval, že se v jeho okolí něco změnilo.
Rotory utichly.
Přistoupil k oknu a vykoukl na dvůr, kde se k zemi mezitím snesly poslední
závoje sněhu a uvolnily výhled.
Turbíny vrtulníku byly vypnuté, pilot zmizel.
Za Erikovými zády zrádně zapraskalo prkno.
Než se stihl otočit, pronesl jakýsi ženský hlas anglicky: „Je milé, že jste si
dal tu práci a přijel k nám. Naše jednotka v Petrohradě vás nejspíš těsně
minula.“
„Takový jsem já.“ Pomalu otočil hlavu a ohlédl se přes rameno. „Navíc
jsem měl svoje důvody.“
Na prahu stála žena s krátkými blond vlasy. V ruce svírala dlouhou dýku,
jejíž ostří bylo zhotoveno z jantaru; prostřední část sestávala nejspíš ze stříbra
a byla zdobena rytinami. Oděvem, praktickým černobílým kostýmkem,
připomínala sekretářku. Nerdovské brýle s tlustými obroučkami jí
propůjčovaly přísnost. „Vážně?“
„Chtěl jsem zjistit, kdo se mě snaží zabít,“ odsekl a potlačil v sobě
probouzejícího se démona. Jeho nejhorší já se dožadovalo projevu. Ale
prozatím ho nepotřeboval, ta žena tu byla podle všeho sama. „Přitom děláme
očividně totéž. Říkal jsem to už v Monaku.“ Chtěl přimět neznámou, aby mu
prozradila víc, a on si tak udělal jasno. „Mohli bychom spojit síly.“
„Ach, to je nedorozumění,“ namítla. „Nechceme vás zabít.“
„Nýbrž?“
„Chytit.“
„A pak?“
Pohrávala si s dýkou a otáčela jí v rukou velmi obratně, jak by to dokázala
jen sekretářka, která se celé roky věnovala bojovému umění. „Nic. Jen chytit
a dát pod zámek.“
Eric si vzpomněl, že neznámý v Salle Blanche tvrdil totéž. Eric se k ní
velmi pomalu otočil. „Proč si dáváte tu práci a vězníte tyto bytosti v ústraní,
místo abyste je zneškodnili?“
„Jsme libra. Chráníme lidstvo lépe než vy.“
 Libra. Latinsky váhy. Ošklivě se zasmál. „Posílám služebníky zla na druhý
břeh. Co může být účinnějšího?“
Žena pomalu zavrtěla hlavou. „Dopouštíte se omylu, jako většina lidí.“
„Opravdu?“
Blondýna se velmi soucitně usmála.
„V tom případě,“ Eric usedl na jednu z židlí, „mi to vysvětlete. Možná se
vámi nechám uvěznit dobrovolně, pokud mi naservírujete dobrý příběh.“
Protože neslyšel žádné zvuky, které by prozrazovaly přítomnost jiných lidí,
hodlal si dopřát rozhovor. Pokud jste nechali protivníky mluvit, často se z
vlastní ješitnosti sami prozradili.
„Vaše otrlost mi velmi imponuje. Jsem napjatá.“ Neznámá si ho zkoumavě
změřila. „No, neexistuje žádný druhý břeh. Neexistuje žádné peklo, z něhož
vzcházejí démoni, ani žádné nebe, z něhož přilétají andělé. A neexistuje
milost.“
Eric zpozorněl. „Který princip tedy sledujete?“
„Univerzální, žádný specifický, spojený s nějakým náboženstvím.
Náboženství jsou nesmysl, většina jen využívá lidské slabosti, aby udržela své
vyznavače v poslušnosti.“
„V tom případě jsou symboly ve vstupní hale a tady jen dekorace?“
„Ach, na některé působí. Protože se domnívají, že budou působit.“ Ukázala
hrotem dýky na Erika. „Apropos: Vy si nejspíš myslíte, že v sobě máte
démona a lovíte dlaky a upíry.“
„No jo. Když se mi člověk před očima promění ve vlka nebo mu vyjedou
tesáky – čím by pak měl být?“ Sledoval její vývody se zájmem.
„Duší.“
„Nějaké podrobnější vysvětlení by neškodilo.“
Znovu ho obdařila tím vědoucím, arogantním úsměvem. „To a před
specifikací druhu znamená animus, latinsky duše. Duše zase není nic jiného
než forma energie.“
„Duše není měřitelná,“ dotíral.
„Momentálně není zachytitelná přístroji,“ smetla jeho námitku ze stolu.
„Kdybyste ve středověku strčil člověka do tunelu na magnetickou rezonanci,
abyste ho vyšetřil, upálili by vás jako čaroděje, místo aby vás oslavovali jako
lékaře.“ Se širokým úsměvem dodala: „Nazvali by to dílo ďáblovo. Vsadím
se, že za sto let se budou dát změřit věci, o nichž my dva nemáme ani tušení.
Vzpomeňte si na temnou hmotu.“
Eric chápal, co má na mysli. „Duše coby forma energie. Odkud se bere?“
„Patří k životu a prostě je tu. Jako vesmír.“
Eric se zasmál. „Tím si to velmi zjednodušujete.“
„Někdy se v jednoduchosti skrývá pravda. Atomy a ještě menší částice také
existují, údajně díky Velkému třesku. Ale kdo říká, že to tak opravdu bylo?
Některé důkazy budeme schopni podat až za pár desetiletí. Do té doby
považujeme za dané, že tomu tak je. Existuje dost indicií.“
„Fajn. Ale jak to jde dohromady s tělem?“
„Duše a tělo se vzájemně ovlivňují, přičemž duše dominuje. Zajisté
chápete, že proměny duše, tedy oné energie, mění také příslušné tělo.“
Eric ukázal na bílé tabule se snímky sledovaných osob. „To má stačit, aby
vznikly podobné síly a tužby?“
„Jistě. V průběhu života se duševní energie nabíjí pozitivně nebo negativně,
většina bytostí je předurčena už svým zrozením. Některé shromažďují energii,
další ji odevzdávají nebo ztrácejí,“ vykládala dál, jako by spolu seděli u čaje.
Dýka v ruce jako by jí dodávala výjimečnou sebejistotu. „A náhle duševní
energie vzroste až příliš. Někteří se promění v zářivé bytosti, které byste
označil za anděly. Další zmutují v to, co by se dalo květnatě nazvat upíři nebo
výplody zla. Jsou agresivní, podlí, záhadní.“
Eric slyšel tuto nezvyklou teorii poprvé. „Jak může podle vašeho názoru
duše získat takovou moc?“
„Příčiny mohou být různé. Většinou se za tím skrývá energie, kterou duše
hromadí, aniž by ji využívala. Hledá si nekontrolovatelně svou cestu. Tato
erupce je u slabých lidí často spojena s duševními poruchami, a podle
dispozic a založení člověka se pak rodí bestie nebo andělé, stručně řečeno.“
Neznámá si hravě položila zbraň na rameno. „Přesvědčila jsem vás?“
Nanejvýš maličko. „Funguje to i u zvířat?“ Eric si vzpomněl na
člověkodlaka, s nímž se setkal.
Neznámá přikývla. „Proč by zvířata neměla mít duši?“
„To by vám u některých náboženství neprošlo.“
Pokrčila rameny. „Už jsem říkala, že náboženství jsou nesmysl.“
„Dobře, střežíte země, pátráte po proměněných duších…“
„Jen po těch nebezpečných. Ty dobré necháváme dělat jejich práci. Už tak
to mají těžké, když se snaží zlepšit svět. A naše vysvětlení by je mohla zmást
a odvést od jejich jednání.“
Eric se předklonil a zapřel se lokty o kolena. „Ale postrádám důvod, proč
tyto nebezpečné lidi nezabijete. Protože to jsou v jádru lidé?“
„Prosíte mě právě, abych se vyjadřovala zevrubněji? Znamená to, že mi
věříte?“
„Pokud chcete, abych se vám vzdal bez boje, chci dostat něco na oplátku.“
Slabě se usmála a zamyslela se. „S každým narozením se z masy duševní
energie odčerpá malá část a umístí se do nové tělesné schránky. Po smrti se
tato duše vrátí do pramasy a rozpustí se v ní, přinese s sebou ovšem veškeré
zkušenosti, všechno dobro i zlo.“ Zbraň znovu zamířila na Erika. „Pochopil
jste to?“
„Všechno končí v tomhle hrnci,“ vyvodil z jejího výkladu. „I zlo.“
Ocenila jeho závěr úsměvem. „A když ho nezabijeme?“ napovídala mu
učitelským tónem, jako by chtěla pomoci zabedněnému žákovi připadnout na
správné řešení.
„Neznečistí výchozí masu, a tím ani nadcházející životy.“
„Ach, vy jste to pochopil.“ Podívala se na hodinky. Eric se dohadoval, že
zjišťuje, kdy se vrátí její spolubojovníci. Prozatím panoval v domě klid. „Jde
o to odvrátit nebezpečí. Dokud nenalezneme způsob, jak duše očistit, jak
nabít energii neutrálně, zadržujeme tu negativní. Zajišťujeme lepší lidi tím, že
posilujeme kladný charakter. Zlo je na vzestupu už víc než sto let. Někdo se
musí postarat o rovnováhu.“
„Neokrádáte masu o přísun?“
„Ve srovnání s tisícovkami mrtvých denně zadržujeme jen malá množství,“
kontrovala. „Ale potenciál vracející se zlé duše působí jako jed.“
„A naopak mi vyčítáte, že všechno obracím k horšímu, když zabíjím bestie,
vysílám jejich negativní náboj do masy a měním ji tak k horšímu.“ Eric musel
připustit, že to zní logicky – pokud jste akceptovali domněnku, že duše je
energie a při návratu do masy se pěkně promísí. A pokud se nesmíchávají?
Pokud existují vlastní hrnce pro dobro, zlo a něco mezi tím?
„Uvěznění je lepší než poprava.“ Vstala. „Totéž provedeme i s vámi.
Budete se mít dobře.“
Eric se také zvedl. Sice měl ještě spoustu otázek, ale poznal na ženě, že už
mu nic dalšího neprozradí. Nanejvýš přes interkomunikační zařízení v cele.
„Mám pro vás špatnou zprávu.“
„Nedokázala jsem vás přesvědčit?“
 „Ne. A musím z tohoto zařízení odnést veškeré informace, které by mohly
být užitečné.“ Eric se připravoval na její i svůj vlastní útok.
„Bez pilota se odtud nedostanete.“
„Nezabila jste ho. Patříte přece k těm dobrým,“ namítl. „Určitě ho najdu,
jen když budu dost dlouho hledat.“
Držela dýku v jedné ruce kolmo a mířila širokou stranou na Erika. „Nebude
to bolet,“ slíbila. „Vaše duševní schopnosti vám nebudou nic platné.“
Duševní schopnosti. Zní to mnohem líp než kletba. Eric chtěl zjistit, jestli
blufuje – nebo to chtěl démon?
Další vlna žáru osvobodila bytost v něm. Zahalily ho drobné plamínky a
proměnily ho v monstrum. Vyrazil, jednu paži napřaženou vpřed, aby se
zmocnil soupeřčiny zbraně.
Současně obklopilo čepel hřejivě zlatavé světlo.
Erika obklíčila medově zbarvená energie jako v Salle Blanche, a to už ho
také do nosu udeřila vůně jedlového lesa. Náhle se pohyboval jen ztuha, jako
by uvízl v pryskyřici; modrý démonický oheň, vyrážející mu z pórů, skomíral,
až pohasl úplně.
Nedostávalo se mu vzduchu a nepodařilo se mu ani vyslat proti soupeřce
plamen. Zůstal uvězněn ve vůni, zalit jantarovým jasem a zbaven zraku i
sluchu. Svět jako by zakryl obrovský skleněný stavební kámen, který
deformoval vidění.
Z končetin mu vyprchala síla, nenávist pohasla, démon z vteřiny na vteřinu
zmizel. Tentokrát se jim podařilo ho zastavit.
Těsně předtím, než upadl do mdlob, se jeho vězení rozplynulo.
To je neuvěřitelné. Eric padl na kolena, sípavě lapal po dechu a sledoval
neznámou – divoce ťukala do tabletu a už mu nevěnovala pozornost. Pokud
se zprvu domníval, že se mu zatmívá před očima kvůli nedostatku vzduchu,
teď zaznamenal, že světlo v místnosti pohaslo.
„Je možné,“ zašeptala chraptivě, „že budeme schopnosti vaší duše přece jen
potřebovat.“
„K čemu?“ zaskřehotal.
„Abychom přežili.“ Zaklela a vrátila tablet do nevelké tašky. „Musíme jít.“
Eric si nedokázal se změnou situace poradit, jeho mozek pracoval jen
poloviční rychlostí. „Nechtěla jste mě ještě před okamžikem strčit pod
zámek?“
 „Podívejte se z okna,“ vybídla ho zachmuřeně.
Eric se zvedl a zadíval se skulinou mezi závěsy na dvůr, kde zapadalo
slunce.
Z obou postranních budov vybíhaly postavy.
Velká spousta postav.
Nejrůznější dlaci, pár upírů, lidi, kteří se v běhu proměňovali v neuvěřitelné
zrůdy a okamžitě se vrhali na ty okolo. Nikdo z nich nemyslel na únik,
okamžitě se vrhali do boje, jako by vyslyšeli jakýsi nehlučný rozkaz zaútočit
na všechny, s nimiž se setkají.
Eric pochopil, k čemu byly velké stavby určeny. Drželi tu své zajatce.
Ale z jakéhosi důvodu už cely neodolaly.
Eric přestal počítat. První bytosti už ležely na zemi, roztrhané a rozsápané
na kusy. Prolitá krev sytila sníh a terén, červeň stříkala na metry, z
vyvržených těl se kouřilo, živočišné teplo tvořilo bílé obláčky, které se
rozpouštěly ve vzduchu.
Lvodlačice a grizzlodlak, kteří kousanci a ranami tlap v několika vteřinách
vyřadili své protivníky z boje, natočili zvířecí hlavy k hlavní budově a
zavětřili.
Tlamy zbrocené krví se otevřely a vyšel z nich mocný řev. Pysky se
ohrnuly, objevily se dlouhé tesáky, zatímco na kožichy pomalu odkapávaly
rudé krůpěje a pramínky slin.
Eric znal tu nenávist, která si hledala průchod. Dlaci přesně věděli, kde sídlí
jejich strážci. Fakt, že k nim sám nepatří, ty doslova pout zbavené bestie
nezastaví.
Z budovy vpravo majestátně vystoupila nahá, starší žena s divoce
rozcuchanými, dlouhými vlasy a zadívala se přímo k oknu, za nímž Eric stál.
Žádný z tvorů se na ni neopovážil zaútočit. Usmála se a jako příslib mu
předvedla své upíří špičáky.
Eric sebou trhl. Z ničeho nic ho zaplavila touha, kterou dosud zakoušel jen
se Siou.
Pocit představoval osudovou směs, tvořenou touhou po tělesném spojení a
dokonalém zničení protivníka, k němuž neexistovala alternativa. Bylo to o to
krutější, když jste tuto osobu milovali. Ovšem znepřáteleným démonům, kteří
vysílali své vojáky do pole, aby za ně vedli válku, to bylo srdečně ukradené.
Eric byl zmatený, zatímco zlo v něm se zažehovalo jako místnost plná
plynu, když do ní hodíte drobnou jiskru. Dál upíral zrak na zrzavou upírku,
která k němu nehybně vzhlížela. Cítí moji přítomnost. Botis a Avnas touží po
souboji. Nebo… je to prostě jenom instinkt? Reakce duše?
„Pomůžete mi?“ uslyšel neznámou za svými zády. „Musíme se dostat k
vrtulníku. Umím ho pilotovat.“
„Ale samozřejmě. Dámy mají přednost.“ Eric se bleskurychle otočil a
popadl ji za klopy kostýmku.
Než stihla zareagovat, prohodil ji vysokým obloukem zavřeným oknem
ven.
Jen když Bůh má věci prostě v sobě,
má je i duše, ovšem s jazykovým rozlišením:
ďábel
a anděl
a všechny věci.
Mistr Eckhart, O cestě k Božství (kolem 1300)
 KAPITOLA VIII
Kanada, Edmonton
„Pojď, zajdeme si do surfařského bazénu!“ Anjelica vstala a popadla Evana
za ruku, zdobenou prstenem. Miniaturní, tmavě červené bikiny jí na štíhlém
těle dokonale seděly, dlouhé hnědé vlasy nosila spletené do copu. Pořád je
měla mokré od poslední jízdy na skluzavce s názvem Tropický tajfun a
následného přistání v bazénu.
V restauraci Světového vodního parku, který se nacházel v nákupním
centru West Edmonton Mall, seděla kromě nich spousta dalších hostů, kteří se
chtěli posilnit po radovánkách na nejrůznějších vodních atrakcích. Vzduch
byl lehce cítit dezinfekčními prostředky a nezaměnitelným odérem bazénové
vody, což ovšem nikomu nevadilo. Patřilo to k věci.
„Pustí vlny až za čtvrt hodiny.“ Evan, třiačtyřicet let a ve výborné kondici,
se škádlivým zasmáním setřásl její ruku. Muž se surfařským prknem a
podholeným účesem si chtěl nejdřív dojíst hranolky na talíři, aby načerpal
sílu. Jednak na surfování, jednak na sex, který bude později následovat,
ačkoliv znal Anjeliku teprve od koncertu včera večer. Ale to byl jeho život,
jak hlásalo velké tetování na jeho hrudi: Rock’n’Roll. „Nech mě se najíst,
zlato.“
Zapřela si ruce ve štíhlých bocích, kde se skvěly na kůži namalované
úponky, vinoucí se vzhůru až ke krku. Nemohlo jí být víc než pětadvacet, a
přesně tak to měl rád.
„Já už jdu. Budeš si mě muset u toho obrovitého bazénu hledat, jestli po
mně něco chceš,“ předstírala uraženou, velmi ladně se otočila a s mírným
dráždivým pohupováním v bocích, které dávalo vyniknout jejímu zadečku,
odcházela.
A jak po tobě něco chci. Evan ji sledoval se širokým úsměvem a namáčel si
hranolky do majonézy. Později si tu tvoji prdelku prohlídnu bez kalhotek.
Po vystoupení jeho kapely FameGeneratoR v klubu Whatthe? si s
Anjelikou nejdřív dvě hodiny povídali, pak se mazlili a nakonec se domluvili
na dnešek, aby zjistili, kam to povede – i když to už oba věděli.
Evan dojedl hranolky.
Pár dívek u sousedního stolu po něm vrhalo pohledy, chichotaly se a špitaly
si.
Zakřenil se na ně. Samozřejmě poutal pozornost, jednak díky různým
tetováním, která mu pokrývala tělo, jednak díky svému neodolatelnému
šarmu. Právě jemu vděčila kapela za to, že se v Kanadě proslavila, i když
seděl jen u bicích a vlastní představení přenechával kámošovi Fameovi u
mikrofonu. Jeho kouzlo stačilo, aby fanoušci naprosto propadli skupině i
tvrdé muzice.
Všem z toho plynuly výhody. On se neocital ve středu dění a užíval si život
s penězi a děvčaty, jeho přátelé získali svou část slávy a peněz plynoucí z
úspěšného života.
No, vy slepičky? Evan se dlouze napil ze zpola plné láhve s pivem.
Úmyslně nechal několik kapek uniknout a splynout po svém svalnatém trupu,
což vyvolalo u vedlejšího stolu tichý povzdech.
Evan položil láhev na stůl a zamrkal na děvčata.
Obdiv. O ničem jiném nikdy nesnil, a přesně toho si teď užíval, navzdory
důrazným radám a přáním svého mentora. I po rozchodu zůstávali v kontaktu.
Nerozloučili se ve zlém. Jejich cesty se rozešly, ale tu a tam se zkřížily.
Evan se podíval na hodinky.
Ještě deset minut a velký klakson nad Blue Thunder Wavepool se
rozezvučí. Pak naskočí turbíny o síle tisíce koní a vytvoří vlny, které podle
stanoviště dosáhnou výšky až dvou metrů a podtrhnou nepozorným
návštěvníkům nohy.
Anjelica to měla ráda rychle a tvrdě, jak při muzice, tak při vodních
radovánkách. Při sexu dozajista taky. Evan pro ni chystal něco mimořádného.
Právě se chystal vstát, když k jeho stolu zprava přistoupil vysoký,
tmavovlasý muž, posadil se a postavil mu před nos další pivo.
„Pro vás, pane Melville.“ Na sobě měl suchý, modrý neoprénový oblek,
který nechával paže a nohy od stehen dolů volné. Evan si mlhavě vzpomínal,
že takový oděv byl ve vodním parku zakázaný. Věkově si nebyli příliš
vzdálení, tělesnou stavbou byl ovšem neznámý výrazně subtilnější. „Ode mě
coby fanouška.“ Na krku se mu pohupoval dlouhý přívěsek, připomínající
tužku.
„Díky, chlape.“ Evan měl pivo rád. Měl rád i Anjeliku, její zadek a všechno
ostatní na ní, co na něj čekalo v surfařském bazénu, aby si to pořádně
ohmatal. Ale pivo se dalo v nejhorším vypít i za pár vteřin.
Evan odšrouboval uzávěr, jeho protějšek ho napodobil.
Pak jím jako blesk projela vzpomínka. „Vy jste byl včera večer v klubu!“
Tenkrát mu ten týpek, okounějící u baru a zírající na něj, nijak zvlášť
sympatický nepřipadal; kromě toho skoro nedokázal rozeznat, jakou má barvu
očí. „Potřebujete něco pracovně?“ Přiložil hrdlo ke rtům a jedním douškem
do sebe překlopil polovinu nápoje.
„Jmenuji se Vintrar.“ Muž se široce usmál a krátce mu předvedl zlaté a
stříbrné korunky, trochu připomínající špičáky. „Jsem někdo, kdo se o vás
zajímá.“
„Vintrar,“ opakoval Evan. „To by bylo zatraceně dobré jméno pro
skandinávskou kapelu hrající death metal.“
„Vhodný žánr,“ dodal muž pobaveně.
„Kdo jste? Producent? Z jiné nahrávací společnosti?“ Evan si všiml, že
mužova aura tu jeho doslova strávila. Stolky kolem nich se už vyprázdnily.
Dívky právě odcházely.
„Jiný zájem.“
„Ach.“ Evan dopil pivo. Neměl chuť na další rozhovor. „Na teploušské
kecy nemám náladu.“ Ukázal si na rozkrok. „Nechápejte mě špatně. Můžete
si ojet, koho chcete, ale můj zadek je stoprocentně hetero. Moje péro taky.“
„Já vím. Viděl jsem vaši společnici.“ Vintrarovy oči jako by se nedokázaly
rozhodnout, jakou barvu zvolí. Tu vypadaly zelené, pak zlaté, jindy zase
mizely v důlcích, a místo nich se objevovala jen děsivá čerň.
„Super speciální efekt,“ komentoval to Evan a otřel si ruce do sexy malých
černých plavek, na kterých se samozřejmě skvěly umrlčí lebky. „Musím jít.
Čeká na mě ta…“
„Kdo jsem, putující duše?“
Evan strnul na židli. „Co to žvaníš za nesmysly?“ V žádném případě
nesměl dát najevo, jak se ten muž ve svém předpokladu trefil. Přešel do
útoku, ačkoliv ho to stálo obrovské úsilí. Mužova aura jako by ho doslova
ochromovala. „Vypadni, nebo ti rozbiju hubu!“
„Znáš mě, putující duše?“ opakoval Vintrar chladně.
Evan se vztyčil do výše, ačkoliv měl dojem, že váží víc než tunu. „Polib
si!“
„Setkal ses se mnou ve svém dřívějším životě?“ Vintrar mu pomalu
předvedl svůj profil, přičemž ovšem nespouštěl zrak ze svého protějšku. V
temných důlcích jako by číhalo děsivé zlo. „Pořádně se podívej, protože se
ptám naposledy: Znáš tuto tvář?“
Evan konečně stál zpříma. Napjal svaly, aby Vintrar viděl, co ho čeká.
„Zobej jiné drogy, čuráku!“
 Impuls vysokého muže udeřit zmizel stejně rychle, jako se objevil: Nechtěl
se Vintrara dotknout, dokonce ani proto ne, aby ho praštil.
Ten chlápek smrděl velkými problémy, nejen pro něj. Jeho mentor se musí
dozvědět o člověku, který podle všeho dokáže rozpoznat putující duše.
Souvisí to nějak s jeho očima?
„Dubois…“ – kousl se do zrádných rtů, které prozradily jeho úvahy – „tě
oddělá, až mu o tobě řeknu.“ Obloukem obešel sedícího muže. „Somráku.“
„V tom případě zůstanu ztracený a budu muset hledat dál,“ uslyšel za tebou
tiše pronášet Vintrara.
Evan spěchal k bazénu, ale nedokázal ze sebe setřást setkání s mužem.
Dojmy byly příliš silné; oči a způsob, jakým na něj hleděly, v něm vyvolaly
strach a údiv, proti nimž byl bezmocný.
Evan se ohlédl, ale Vintrar ho nesledoval.
Teprve od té chvíle se ho začala zmocňovat úleva. Vkročil na umělou pláž
pod obrovskou kupolovitou střechou a rozhlédl se, jestli mezi tím nesčetným
množstvím lidí v obrovité nádrži nezahlédne Anjeliku. Mnoho návštěvníků si
nafouklo duše z pneumatik, lehli si na ně nebo jimi protáhli těla, aby se
pokupovali na vlnách jako korky.
Evan mrzutě zavrčel. Ve vodě muselo být několik stovek lidí. Anjelica mu
to osahávání svých ňader a zadečku zrovna neulehčovala.
V tu chvíli se nad jejich hlavami rozezvučel varovný klakson.
Dav ve vodě nad tímto oznámením, že se vzápětí spustí umělé vlny, zajásal.
Turbíny se s duněním a hučením rozběhly, zhruba patnáct set koňských sil
začalo vytvářet víření a tlak, aby vyrobilo vlny.
„Evane!“
Objevil Anjeliku daleko vpředu v hlubší části bazénu. Mávala na něj a
obscénně se dotýkala svých ňader, aby ho vyprovokovala. Vedle ní už plaval
nový, mladší ctitel.
Evan se ušklíbl a vydal se do čím dál neklidnější vody.
Nehledě na přirozený dar aury dokázal manipulovat elektrickými předměty.
Turbíny surfařského bazénu se dokonale hodily k tomu, aby rozproudil náladu
ve vodním parku a užil si větší legraci než jindy. Zažili už někdy tady uvnitř
opravdu vysoké vlny?
Evan se prodíral mezi pohupujícími se dušemi a návštěvníky, podplaval
největší dav, a když se mu otevřel pohled na otvory turbín, využil pod vodou
svou schopnost.
Doslova stroje cítil, zvýšil jejich výkon a zabránil ochranným
mechanismům, aby zareagovaly na přetížení. Trvalo mu to jen pár vteřin, pak
se odrazil ode dna a vystřelil k hladině.
Sotva vynořil uši, uslyšel výkřiky návštěvníků. V některých se vznášelo
příjemné překvapení, v jiných ovšem první závan strachu z vysokých vln,
které se valily daleko na pláž. Také vpravo a vlevo šplouchaly přes okraj
nádrže.
Rozječela se varovná siréna a jakýsi vzrušený hlas žádal lidi, aby opustili
bazén. Ve wavepoolu prý došlo k poruše.
Evan s širokým úsměvem zamířil k Anjelice, jejíž hlava se tu a tam
objevovala ve zmítajících se vlnách. Už nevypadala rozverně a její ctitel se
šikovně prodíral dozadu směrem k mělčí oblasti, což ovšem nebyl dobrý
nápad, protože vlny vyvíjely právě v plytkém prostoru obrovskou sílu.
„Anjeliko! Tady jsem!“ zvolal Evan v dobrém rozmaru.
„Pomoz mi!“ Byla bledá a na okamžik zmizela pod vodou, pak se s
prskáním objevila zpátky na hladině. „Neumím moc plavat,“ zasípala.
Evan si blahopřál ke svému nápadu: Anjelica si nechá všechno líbit,
protože jí zachránil život.
„Hned jsem u tebe!“ Prozatím nevypnul turbíny. Trocha rock-and-rollu těm
ženuškám z domácnosti, šosákům a nudným lidičkám neuškodí.
Vlna, na níž plaval, se propadla.
Evan klesal spolu s ní – když vtom ho někdo zezadu pevně chytil a sevřel
ho v tvrdém objetí.
„Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nedokážou. Tak to stojí v
Matoušově evangeliu,“ zaslechl u ucha hluboký hlas. „Já dokážu horší věci.“
Vintrar! „Pusť mě, ty zasranej magore!“ zařval Evan. Vintrar ho stahoval
dolů. Nedařilo se mu vymanit se z protivníkova sevření. Jeho nadávky
klokotavě zanikly v bazénu, plíce se zalily vodou. Vykašlávací reflex
způsobil, že se jen nalokal další tekutiny.
Pak se znovu dostal na vzduch, plival a lapal po dechu.
„Zabiju tě,“ zachraptěl omámen nedostatkem kyslíku, ale to už ho Vintrar
zase táhl pod vodu.
Náhle ho pustil. Evanovo tělo se ve spodním proudu slabě pohupovalo sem
a tam.
 Před ním plaval Vintrar, který byl ve svém modrém neoprénu takřka
neviditelný, což vysvětlovalo účel tohoto úboru.
Turbíny musí přestat pracovat a… Než Evan stihl vyplavat nahoru a využít
svou schopnost, aby zastavil stroje, uviděl před obličejem podlouhlý přívěsek,
který intenzivně medově zářil. Ve šperku se rýsovaly nesčetné maličké
vměstky.
Hrot vyrazil kupředu a přitiskl se Evanovi přesně doprostřed čela, což
nejdřív vyvolalo píchání v každičkém vláknu jeho těla a pak prudkou bolest.
Z Evanových otevřených úst se vydral výkřik, pronikající až do morku kostí –
jeho výsledkem bylo obrovské množství bublin, které mu zakryly výhled.
Tím se jeho plíce vyprázdnily a síla vyprchala. Evanovi se zastavilo srdce.
Ještě nezřetelně zahlédl, jak třpyt Vintrarova přívěšku pohasl a vytvořil se
další vměstek. Kousek dál od nich, v zadní části nádrže, klesalo ke dnu
bezduché ženské tělo v červených bikinách.
Německo, Sasko, Lipsko
„Výborně. Na okamžik jsem si pomyslel, že to nezvládnete.“
Claire sebou trhla, když jí někdo vtiskl do ruky plnou sklenici vody.
„Vážně, klobouk dolů! Předvedla jste neuvěřitelné představení. A ještě jste
mě jen tak mimochodem představila jako svého osobního asistenta a
tělesného strážce v jednom – perfektní.“
Zamrkala a uvědomila si, že stojí v prostorné, vkusně zařízení kanceláři a je
s Fabianem sama.
Jak jsem se sem dostala? Claire potlačila vzmáhající se strach a chvění
ruky s nádobou.
Její výpadek paměti trval od okamžiku, kdy se otevřely dveře výtahu, až
dosud.
Pohled na hodinky jí prozradil, že uběhlo asi pět minut.
Zapracovala vzpomínka Lene Bechsteinové a cílevědomě ji provedla touto
situací? Nebo panika? Začínám být schizofrenní? Co když se to bude stávat
častěji? Srdce se jí rozbušilo rychleji.
Fabian si všiml jejího mlčení a podrážděného výrazu. „Točí se vám hlava?“
Vypila vodu jedním douškem a posadila se do křesla, stojícího za
elegantním psacím stolem z oceli, chromu a skla. Stará Lene dávala ve svém
podniku přednost modernímu retro stylu Bauhausu, s čímž se Claire jen těžko
ztotožňovala.
 „Trochu,“ zalhala a dolila si vodu ze džbánu na odkládacím stolku, v němž
plavaly plátky citrónu. Divoké bušení v její hrudi ustávalo. „Co teď budeme
dělat?“
Fabian otevřel ústa, když tu někdo zaklepal.
„Dále,“ zvolala Claire naprosto automaticky a doufala, že ten pohled
nevyvolá další výpadek paměti.
Dovnitř vešla žena, nesoucí tác s čajem, pečivem a dvěma šálky.
„Ella,“ zašeptal Fabian rychle.
„Prosím, paní von Bechsteinová,“ pronesla přívětivě. „Kolik schůzek dnes
hodláte absolvovat?“ Nalila čaj a podala jeden šálek Fabianovi, který se
usadil do černého koženého sedacího koutu a vděčně pokývl. „Můžu všechno
upravit. Nepočítali jsme prozatím s vaším návratem.“
„Co mi můžete nabídnout, Ello?“
„Co takhle posouzení flakónů pro nový parfém?“ navrhla žena.
„Pokud u toho nebude moc lidí,“ vmísil se do hovoru ochranitelsky Fabian.
Claire mávla na souhlas rukou. „Kdo se zúčastní?“
„Jen marketing.“ Ella se hřejivě a mateřsky usmála, což se jí podařilo,
ačkoliv byla o něco mladší než Claire.
„Jen mi dejte ještě hodinu. Do té doby si projdu zprávy. Jakmile všichni
dorazí, zavolejte mi.“
„Samozřejmě.“ Ella nehlučně odešla.
Fabian si přidal do čaje lžičku cukru a zamíchal ho. „Dobrá práce.“
„Ta slova mi prostě sama plynou ze rtů,“ přiznala. „Nepřemýšlím o nich.“
Claire spustila počítač. „Myslím.“ Když na obrazovce zasvítil požadavek na
zadání hesla, zadala správnou kombinaci, která jí doslova vytryskla z prstů na
klávesnici. Z jakéhosi důvodu měla částečný přístup ke starým vzpomínkám.
To je jedno.
„Chápu, co máte na mysli.“ Fabian vyhlédl z okna. „Chtěl jsem vám ještě
jednou poděkovat.“
„Za co?“
„Že tohle všechno podstupujete.“ Obrátil k ní tvář. „Jste silná žena, i když
to teď možná cítíte úplně jinak.“
Claire se zhluboka nadechla a vděčně na něj pohlédla. Měla ho ráda – i
když si velmi dobře pamatovala, jak jí přitiskl ústí hlavně k hlavě. Pak
soustředila svou pozornost na e-maily a při tom popíjela čaj.
Dostala spoustu pracovních zpráv, přílohy ukazovaly na tabulky, propočty,
náklady a úspory. Obávala se, že to není nic, co by si mohla spontánně přečíst
a pochopit, ledaže by jí znovu přispěchaly na pomoc ukradené vědomosti.
Mezi e-maily objevila také zprávu detektivní kanceláře, která jí bohužel
nedokázala poskytnout žádné informace o místě pobytu jejího pohřešovaného
bratra. Všechny stopy se rozplynuly.
Claire odpověděla, ať pokračují v pátrání.
E-mail advokáta přinášel potěšující zprávu, že v patentovém sporu došlo k
obratu. Protistrana nedokázala poskytnout o svých tvrzeních žádné důkazy,
proces teď směřoval k mimosoudnímu vyrovnání a vypadalo to, že bude
neslyšně sprovozen ze světa.
Claire ho pověřila, aby ji nadále zastupoval.
Pak uviděla e-mail, o němž okamžitě věděla, že je určen Anastázii.
„Fabiane?“
Vstal z kožené pohovky a přistoupil k ní. „Zprávy od protivníků?“
Ukázala na e-mail s odesílatelem Soulman, v textovém okně se skvěl pouze
odkaz na virtuální schránku na webovém úložišti. Přístup byl otevřen jen
čtyřiadvacet hodin, u slov user a password blikala volná místa.
„Mám to zkusit?“ zeptala se.
Fabian to chvíli zvažoval. „Musíte. Pokud se Anastázie dostane do jiného
těla, pokusí se navázat kontakt s Duboisem. Když se jí to podaří, jsme ze
hry.“ Klikl na odkaz, najela stránka poskytovatele úložiště. „Takže?“
Malé dialogové pole požadovalo zadání přístupových dat.
Claire k user vyťukala ANASTAZIE.
U password… se zarazila.
Špičky jejích prstů strnuly nad umělohmotnými klávesami. Mysl jí
nezaplavila žádná slova ani čísla. Blok.
Fabian jí položil ruku na rameno. „Nic se neděje. Pokud vás nic nenapadne,
zkusíme to později. Po prezentaci flakónů.“
Cítila jeho teplo, pronikající černým svetrem, a myšlenky se jí uklidnily;
současně se v ní ozvalo špatné svědomí, které jí zakazovalo, aby se díky jeho
doteku cítila lépe, i když byl míněn jen jako povzbuzení a projev účasti.
Jejího manžela zavraždili před osmi dny, nebyl tu prostor pro jiné muže.
 Nebo to byly Leniny pocity?
Anastáziiny?
Claire zavřela dialogové okno a opřela se dozadu, čímž setřásla i Fabianovu
ruku. „Ano, můžeme to tak udělat.“
Chystal se vrátit na pohovku. V půli cesty mu zavibroval chytrý telefon.
„Ano?“ Fabian zagestikuloval a odešel z kanceláře. Hovor očividně nebyl
určen jejím uším.
Claire osaměla ve své elegantní, funkční a velké pracovně ve stylu
Bauhausu a nerozhodně se zadívala na pevný telefon.
Touha mít kolem sebe důvěrně známý hlas, důvěrně známé tváře a důvěrně
známé okolí byla příliš silná. A její strážce byl venku.
Fabian se nic nedozví. Zvedla sluchátko a vytočila číslo svého vlastního
domova, svého starého bytu na ulici Pirolweg.
Přístroj zazvonil jen třikrát.
„Ano?“ ohlásila se její sestra Nicola.
„Dobrý den, paní Wilmersová.“
„Kdo jste, a jak víte, jak se jmenuji?“ zavrčela Nicola vzápětí nepříjemně.
„Claire mi o vás vyprávěla, a protože nezníte jako její dcera, bylo to
nabíledni.“ Musela si odkašlat a soustředit se na každé slovo, aby toho z ní
zase nevytrysklo až příliš. Ne po telefonu. Zmítaly jí emoce a nejraději by
přecházela sem a tam. „Jmenuji se Marlene von Bechsteinová. Vaše sestra a
já jsme se dobře znaly. Poprosila mě, abych se postarala o pár věcí, kdyby se
jí něco stalo.“ Bylo to naprosto spontánní, ale připadalo jí to nejjednodušší.
Claire nervózně popadla tužku a začala si jen tak pro sebe něco čmárat:
čáry, znaky, malé symboly. Zaměstnání pro tělo, aby odbourala napětí,
zatímco přemýšlela a reagovala.
Nicola se nijak netajila svou nedůvěrou. „Nejspíš bych o tom věděla, pokud
mluvíte pravdu.“
„Myslela si, že tak budete reagovat. Mám pár řádků… tady,“ zachraňovala
situaci, „které jsou určeny pro vás a dceru. Existují věci, které si sestry
vždycky neprozrazují. K tomu měla mě.“
Nicola oddechovala a mlčela. „Jsem trošku podrážděná,“ přiznala pak.
„Váš telefonát přichází nečekaně, a navíc uprostřed příprav pohřbu.“
Claire bodlo u srdce, tužka strnula uprostřed pohybu.
 Viděla před sebou ležet na márách vlastní mrtvolu, kterou brzy zpopelní
spolu s Finnovou a uloží pod zem. „To mě mrzí,“ vykoktala a snažila se
ovládnout. „Byl už stanoven termín?“
„Ano. Soudní lékař už uvolnil těla. Pohřeb bude dnes. Na Jižním hřbitově.
Budete chtít přijít?“
To bych nikdy nezvládla. Všechny ty uplakané, milované tváře… Claire
uslyšela kroky, blížící se ke dveřím kanceláře. „Ozvu se vám a domluvíme si
schůzku, v pořádku?“
„V pořádku,“ přitakala Nicola.
„Fajn. Takže na slyšenou!“ Claire rychle zavěsila – a zírala na to, co
mimoděk nakreslila. Na ni, která nikdy nijak nevynikala v chemii, to působilo
jako vzorec.
Sérum! Anastáziiny vzpomínky využily příležitost a nalezly způsob,
zatímco Claiřina mysl se cele upínala k rozhovoru s Nikolou.
Claire zvedla oči ke dveřím, klika už klesala. Něco v ní nechtělo, aby se o
tom Fabian dozvěděl, a tak schovala lístek rychle pod podložku na stole.
Vykukoval jen malý rožek.
Fabian vstoupil a zavřel za sebou dveře. „Dostali jsme instrukce.“
Claire dál zmítalo rozrušení, ale takto ho mohla báječně zakrýt. „A?“
„Protože nemůžeme čekat, až vás napadne přístupové heslo, budeme se
muset odchýlit od běžného postupu, na kterém se Anastázie s Duboisem
nejspíš domluvili.“ Popadl tužku a papír a napsal na něj několik adres. „To
jsou místa, kde ho v minulosti zahlédli.“
„Aha.“ Zadívala se na seznam kaváren a restaurací, roztroušených po celém
světě. Nenápadně se opřela loktem o psací stůl a zakryla zrádný rožek lístku
se vzorcem. Mám mu o tom říct?
V loterii by měli větší šanci na hlavní výhru, než že zastihnou toho muže na
jednom z uvedených míst. Na druhou stranu dost lidí vyhrávalo ve hře 6 ze
49, přičemž pravděpodobnost, že trefíte jackpot, byla zhruba 1:140 miliónům.
„Jak zní plán? Já ho vylákám, vy ho zabijete?“
„Tělo obyčejného převtělence by se dalo zničit, a pak by zanikla i duše.“
Fabian si povzdechl. „Ovšem je těžké sprovodit ze světa Starou duši, která ví,
jak se vrátit. Takoví jedinci dokážou zachránit svou duši před rozplynutím, i
když to není bez problémů. Jeho přívrženci by mu rychle obstarali nějakou
přechodnou schránku. Moc bychom nezískali.“ Ukázal na dvě kavárny, které
považoval za obzvláště nadějné. „Navíc Dubois disponuje schopnostmi, díky
kterým je obtížné ho polapit. Řekněme, že ho jen stěží zaskočíte, a na
veřejnosti to není možné už vůbec. Mohlo by být zraněno nebo zabito příliš
mnoho nevinných lidí. Zjištění, co hodlají napáchat se sérem, by se nadlouho
oddálilo.“
Ten vzorec máš na dosah ruky. Bylo příliš pozdě mu to říct a vypadat
přitom upřímně. Navíc – nepřála si to. Musím se o tom prostředku dozvědět
víc.
Claire mu dala za pravdu. „Kdy zahájíme pátrání?“
„Hned po prezentaci. Měla byste ve firmě jasně a jednoznačně vyjádřit své
stanovisko, a pak si zasloužíte pauzu. Nikdo nepojme podezření,“ vypočítával
pořadí. „Začneme s místy v Lipsku. Považuji za pravděpodobné, že tam na
něj narazíme, protože v tomto městě čeká na Anastáziin příchod. Pak
rozšíříme okruh pátrání.“
„Dobře.“ V duchu se snažila odhadnout, co by Fabian jako její ochránce
řekl, kdyby se setkala se svou sestrou.
Nejspíš se ho nezbaví.
Ještě zbývá zasvětit ho do svého úmyslu. Projeví dostatečné porozumění?
Nerada by ho znovu omračovala – ledaže by se opravdu postavil mezi ni a
její rodinu.
Fabian poodešel k oknu a začal vyťukávat do telefonu zprávu.
Myšlenky ze tří životů. Jaké to je? Možná člověk může napravit to, co se mu
v dřívějších životech nepodařilo?
Neodvažovala se vytáhnout vzorec zpod podložky. V přicházejících
aktuálních e-mailech nebylo nic zajímavého, Dubois se už neozval. Claire si
dolila čaj a znovu se pustila do kreslení, které ji uklidňovalo, jak zjistila.
Pak strčila dovnitř hlavu Ella a oznámila, že se marketing sešel v
konferenční místnosti číslo tři.
Fabian nepřítomně přikývl.
„Hned přijdu.“ Claire odložila tužku a vytáhla z aktovky stránku se svými
vytištěnými krevními hodnotami. Rukou opravila datum. Odfaxuje ji do
Eugenovy domácí kanceláře, aby si už nedělal starosti kvůli její leukémii.
Pak uposlechla své spontánní vnuknutí. Zatímco manipulovala s listem
papíru, vytáhla tajně lístek se vzorcem, vložila ho do obálky, napsala na ni
pokyny pro Ellu a položila ji nahoru do přihrádky na písemnosti.
„Co to děláte?“ Fabian dál hleděl jako uhranutý na malý displej.
 „Připravuji vytištěné krevní hodnoty pro Eugena. Nechám je odfaxovat. A
podepisuju blahopřání,“ lhala. „Někdo v podniku má narozeniny.“ Zrak jí
padl na kalendář. Můj pohřeb. Už nebylo cesty zpátky. Po krátké úvaze
přidala ještě další poznámku. „Musí odejít ještě dnes,“ komentovala své
počínání, aby Fabian nepojal podezření. Ve skutečnosti tak vsune nohu do
dveří ke svému starému životu. Ella bude mít práci.
„To je od vás milé.“ Fabian přestal číst. „Fajn, jdeme?“ Pohlédl na ni beze
stopy podezíravosti.
Claire vstala a upravila si svetr a sukni. Připadala si trochu podle, že ho
nezasvětila do svých plánů. Ovšem chtěla být vůči putujícím duším aspoň
jednou ve výhodě a nepřipadat si tak naivně. „Můžeme vyrazit.“
Společně vyšli z kanceláře.
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Nicola zavěsila a podivovala se telefonátu. Claire se o téhle Marlene von
Bechsteinové nikdy nezmínila, za všechny ty roky.
Mohla to být pravda?
Dokázala by její sestra tak dobře skrývat přítelkyni?
Na druhou stranu: Proč by to měla Bechsteinová předstírat?
Nicola se vrátila do obývacího pokoje, kde seděli Deborah a muž ze
Zemského úřadu vyšetřování. Kriminalistův příchod byl stejně nečekaný jako
telefonát velmi známé osobnosti. „Tvrdíte, že zbraň, kterou zabili mého
švagra, už byla někdy předtím použita?“ navázala znovu na jejich rozhovor.
Vrchní komisař kriminálky Linger – kolem padesátky, pečlivě ostříhaný a
oholený, v košili, látkových kalhotách a v odvážné bundě tvořené směsicí
džínoviny a kůže, která se nehodila ke zbytku jeho zjevu – přikývl. „Přesně
tak. Není to ale nic zvláštního a odpusťte mi v této souvislosti volbu slov. Jen
poukazuji na to, že zbraně, s nimiž byl spáchán zločin, se prodávají dál, aby
se jich pachatelé zbavili a nastražili falešné stopy.“
Deborah hleděla na sklenici se světle červeným ovocným čajem. Chtěla být
přítomna, ovšem mlčela a jako autistka zírala na různé předměty, někdy
minuty, někdy hodiny.
„Co vás přimělo, abyste nás vyhledal?“ Nicola se posadila vedle neteře a
objala ji kolem ramen, což vykouzlilo mladé ženě na tváři nepřítomný úsměv.
„Ta opravdu obstarožní pistole, Tokarev TT-33 s tlumičem, jak balistika
potvrdila výpovědi svědků, byla naposledy použita před jedenácti lety. Při
vloupání, které se zvrtlo v loupež s následkem smrti.“
 Než Nicola stihla něco poznamenat, ozvala se Deborah. „Děda Siggi,“
pronesla otupěle.
„Siegfried Wensler, přesně tak. Váš otec, paní Wilmersová.“ Komisař
Linger si Nikolu vážně změřil. „Může to být náhoda, ale taky ne. V obou
případech se mohlo jednat o naplánované vraždy. Ostatní činy mohly
posloužit k tomu, aby zakryly skutečnost, že jde o cílené zabití.“ Opřel se
lokty o desku stolu. „A tak se přímo zeptám: Existuje někdo, kdo by měl
spadeno na vaši rodinu?“
Pro Nikolu představovalo toto odhalení další šok. „Někdo nás chce zabít?“
Vzala neteř za ruku.
„Je to možné,“ opravil ji vyšetřovatel. „Nechtěl bych vám nahánět strach a
hrůzu. Svědomitost mě nutí, abych tuto možnost nevyloučil.“ Linger se na ni
přívětivě zahleděl. „Takže – máte vy nebo vaše rodina s někým vážný spor,
který trvá už dlouhou dobu? Dědictví, hádky, soudní záležitosti?“
Nicola přemítala, jak by si to mohli s někým rozházet natolik, že by to
ospravedlňovalo vraždy. Obyčejná urážka na to nestačila, tvrdé slovo
jakbysmet. Nenapadalo ji nic, co by mohlo někoho přimět k tomu, aby
zastřelil neškodného starého muže a o jedenáct let později Finna.
„Ne,“ odvětila nechápavě.
„Farář,“ vmísila se Deborah tiše, „mluvil o nějaké kletbě, která postihla
naši rodinu. Vždycky jsem tomu věřila.“
Linger se na ni tázavě zahleděl. „Což znamená co?“
„Nejde ani tak o přítomnost,“ zlehčovala to Nicola. „Farář Schmidt zná naši
rodinu už dlouho, a zná i její historii.“ Dolila policistovi kávu. „Členové mé
rodiny umírali při záhadných nehodách nebo byli brutálně zavražděni.“
„Jako děda Siggi. Jako máma a táta,“ zamumlala Deborah a sevřela sklenici
prsty, úzké prstýnky přitom zaťukaly o tenkou stěnu nádoby. „A ti ostatní.“
„Můj strýc tvrdil, že se rodina zatížila vinou a že se nám budou duchové
minulosti mstít tak dlouho, dokud nikdo nezbude.“ Nicola měla dojem, jako
by zase slyšela vyprávění strýce, který se tenkrát tvářil naprosto přesvědčeně.
On sám se při procházce utopil v Labi.
„Kam až ta vina sahá?“ zeptal se Linger a vytáhl tužku, aby si dělal
poznámky do zápisníku. „Šlo by to konkrétněji?“
„Bohužel ne.“ Nicola se letmo usmála. „Říkal něco o Napoleonovi.“
Vyšetřovatel zase tužku schoval a zklamaně protáhl ústa. „V tom případě to
asi nehraje roli. Nebo řekněme, že je to promlčeno.“ Pokývl oběma ženám.
„Takže to budeme dál považovat za náhodu. Ale kdybyste narazily na něco
nezvyklého nebo vám někdo vyhrožoval, neberte to na lehkou váhu.“ Linger
zalovil v kapsách bundy, až našel vizitku, kterou položil na stůl. „Zavolejte
mi, pokud se něco objeví nebo vás něco napadne.“ Vstal. „Tudy se jde ven?“
„Děkuji.“ Nicola vstala. „Doprovodím vás ke dveřím.“ Dovedla policistu k
východu a dívala se za ním, jak nastupuje do auta a odjíždí.
Myšlenky jí dál vířily hlavou.
Dal by se telefonát paní Bechsteinové považovat za podivný?
Věděla něco o těch vraždách, a proto ji Claire držela dál od jejich života,
aby se Bechsteinová po její smrti vynořila z temnoty jako fantóm?
Ponořena v úvahách se vrátila do obývacího pokoje, kde teď pronikavě
voněly jahody. Deborah dál seděla u čaje; pára aromatizovala vzduch. Tetin
pohled padl na malou šedivou kuličku, spočívající uprostřed stolu.
Nicola udiveně přistoupila blíž a posadila se. „Co je to?“
Deborah zacukaly koutky očí. „Kulička.“ Natáhla pravou ruku a položila na
ni špičku ukazováčku. „Našla jsem ji v kanále na okraji silnice, v těsné
blízkosti místa, kde zastřelili mámu a tátu.“
Nicola si prohlížela úlovek. Brázdily ho rýhy, nebyl dokonale kulatý a měl
patinu, jako by ležel v blátě už dlouho. „Že by z kuličkového ložiska?“
„Na to je moc měkká. Řekla bych, že je to olovo,“ usoudila neteř. „Internet
tvrdí, že by to mohla být kulka, jakými se nabíjely pistole s křesadlovým
zámkem.“ Odtáhla prst. Projektil se lehce zakolébal dopředu a dozadu, aby
pak zaujal svou původní pozici. „Takové zbraně používaly Napoleonovy
oddíly. A takové kulky.“
Nicola si prohlédla Deborah z profilu. „Snad si vážně nemyslíš, že to má
něco společného s tou kletbou?“
„Ale ano,“ hlesla Deborah. „Vsadím se, že tyhle kulky ležely všude, u
všech našich mrtvých. Jen jim nikdo nevěnoval pozornost nebo je nenašel.“
Nicola přisoudila ty pomatené myšlenky šoku, jehož následky neteř stále
trpěla.
„Duchové neznají náhody.“ Deborah, celá bledá, se zadívala na tetu. „Jsme
další na řadě, teto Nikolo.“ Vzala sklenici, vstala, vyšla z obýváku a hlasitě
dusala po schodech vedoucích k jejímu pokoji.
Nicola se natáhla po svém hrnku a dolila si čerstvou kávu. Skrz stoupající
páru se zahleděla na dosti velkou, šedou kulku.
 Určitě existovalo nějaké logické vysvětlení, jak se podobný projektil dostal
do odtokového žlábku.
V Halle i Lipsku se pohybovalo nemálo nadšených účastníků rekonstrukcí
bitev, kteří si v historických uniformách připomínali Bitvu národů. Jeden z
nich mohl například při cestě na jejich setkání ztratit kulku. Nebo o ni
nevědomky přišel nějaký sběratel militárií. Mohly ji najít a znovu ztratit děti.
Nicola odložila konvici dřív, než hrnek přetekl.
Existovalo velké množství nepravděpodobných řešení a vysvětlení, která
měla jedno společné: Všechna byla realističtější než kletba.
Německo, Sasko, Lipsko
„Zbavme se jí.“ Taronov se nepodíval na žádného ze svých druhů, když po
nich žádal rozsudek smrti. „Zbavme se jí, než se dopustí chyby, kterou
nedokážeme ututlat. Přepadení sanitky a prasklé okenní tabule vzbudily
dostatečný rozruch. Nebudeme mít vždycky takové štěstí, aby tryskáč
prolomil zvukovou bariéru a byl označen za viníka.“
Seděli ve střízlivě zařízené správní kanceláři hospice a už hodinu vedli
neplodnou debatu o své osudem seslané spojenkyni, jíž každý z nich
přisuzoval jiný význam. Nejradikálněji si počínal Rus, který popíral
jakoukoliv Leninu užitečnost pro jejich věc. Stahl představoval toho
neutrálního z trojice.
„Ne! Je klíčem k výzkumům, které prováděli Dubois a Anastázie. Dva
takto mocní alchymisté, kteří spojili síly, jsou hrozba pro lidstvo. Když líčila,
co to sérum dokáže, udělalo se mi doslova zle,“ odporovala Hochschmidtová,
která se neustále vášnivě zastávala neznámé.
Stahl sledoval, jak jeho kudlanka nábožná v teráriu, stojícím na stole,
vystartovala za kořistí. „Počkejme, jak se projeví při prvním setkání s
nepřítelem. Stačí jeden telefonát a Fabian se jí zbaví.“
Taronov praštil dlaní do světlého dřeva. „Dostane nás do potíží!“
Kudlanka vycítila vibrace způsobené úderem a strnula.
Hochschmidtová sepjala ruce. „Do ještě větších potíží? To už snad nejde,
ne?“ zeptala se sžíravě.
„Dubois ji prokoukne, už při prvním pohledu.“ Taronov zlostně zasupěl,
otočil hlavu na bok a sledoval mraky.
„A i kdyby ano: Nemůže nic prozradit, protože nic neví.“ Hochschmidtová
nehodlala ustoupit. „Ví toho o nás stejně jako Dubois.“
 Stahl fascinovaně pozoroval, jak se ozubené končetiny pomalu rozevírají,
zatímco se hmyz blíží k nic netušící, vypasené masařce. „Když vás člověk
poslouchá, mohl by snadno zapomenout, jak dlouho už pobýváte na zemi.
Hašteříte se jako děti.“
„Vím, že s ní není něco v pořádku. Je nevyrovnaná,“ trval na svém
Taronov. „Mělo by vám to být jasné.“
„Nevíš nic. Jsi jako malé dítě, které se snaží si něco vydupat,“ odrazila jeho
úder Hochschmidtová pohrdavě.
„Jsem upomínatel!“ zvýšil hlas. „Osamělý upomínatel, který se dožaduje
sluchu.“ Podíval se na Stahla. „Jsi rozumnější než ona. Hlasuj se mnou pro to,
abychom Bechsteinovou zabili.“
„Už jsem říkal, jak budeme postupovat.“ Obdivoval ladnost, s jakou se
zelená lovkyně plížila ke své oběti, oklamávala ji a nehybností ji ukolébávala
do pocitu bezpečí. Přitom se už dostala do takové blízkosti, že mohla
kdykoliv zaútočit. Zdálo se, jako by si s obětí pohrávala a oddalovala
okamžik její smrti. „I kdyby ji prohlédl – co by se stalo? Je jedno, jestli ji
zabije on nebo my.“
Taronov se prudce zvedl. Znovu způsobil otřes, takže moucha vyděšeně
odlétla.
Kudlanka lhostejně, jako robot, otočila fasetovou hlavu a zadíval se za svou
hostinou.
Stahl se zamračil. Podívaná na sebe dávala čekat.
„Vzal někdo z vás v úvahu, že by to mohla být Anastázie, předstírající, že
je někdo jiný?“ Taronov se obrátil k odchodu a ukázal ven z okna. „Věší nám
bulíky na nos. Díky tomu mohou s Duboisem v naprostém klidu provádět
přípravy. A my se mezitím považujeme za kdovíjak chytré.“
Oba si vyměnili krátký pohled. Tento bod byl nový na seznamu pro a proti.
„To by byl opravdu velmi mazaný postup, hodící se k Anastázii,“ odvětil
Stahl pozorněji než předtím. „Fabian nám dá určitě okamžitě vědět, pokud si
něčeho všimne.“
„Při schopnostech, kterými Anastázie disponuje, je nepravděpodobné, že by
vůbec stihl otevřít pusu, kdyby se prozradila. V téže chvíli by zemřel.“
Taronov si prohrábl dlouhou, stříbřitě šedou hřívu. „Zvítězil konečně rozum?
Jste teď přece jen na mé straně?“
„Jakmile začne dělat potíže nebo splní svůj úkol, zbavíme se jí. Dříve ne,“
zdůraznil Stahl a zadíval se na svého domácího mazlíčka. Pro něj rozhovor
skončil. „Rozhodli jsme. Dva proti jednomu.“
 Taronov se vyřítil ven.
Po jeho odchodu zavládlo v místnosti ticho.
Kudlanka se pustila do opatrného pronásledování své původní oběti a
blížila se ke všemi barvami hrající masařce, která se usadila na kousku chleba
a zlehka se ho dotýkala sosákem, jako by chtěla ověřit jeho životní funkce.
„Myslíš, že proti ní z hněvu něco podnikne?“ prolomila Hochschmidtová
ticho. „Aniž by se s námi dohodl?“
„Spíš z přesvědčení, že dělá správnou věc.“ Stahl už nespouštěl lovící hmyz
z očí. „V posledních staletích udělal často správnou věc. Toto vědomí mu
dodává sílu.“ Stahl čekal na útok. „Fabian to zvládne. Je to dobrý kluk.“
Taronov mezitím s rukama založenýma za zády spěšně prošel chodbou a
nakráčel do prostorného výtahu, v němž se převážela i nemocniční lůžka.
Zmítal jím hněv, hněv na oba druhy i Bechsteinovou. Sjel dolů a přehnal se
vstupní halou hospice jako bouře.
Každý mu uctivě uhýbal z cesty, návštěvníci i zaměstnanci. Nepotřeboval k
tomu působivé oblečení ani zbraně. Aura jeho moci je nutila ustoupit stranou,
aniž by se na ně musel podívat či zvednout hlas. Byla to jedna z výhod, když
jste prodělali několikeré putování duše.
Nemálo podobných využilo toto charisma pro vlastní prospěch a stali se z
nich nesmyslně bezohlední vládci, nespolehliví státníci či narcističtí umělci.
Takovými putujícími dušemi Taronov pohrdal. Nepochopili smysl své
existence a plýtvali zdroji sami pro sebe, místo aby měnili k lepšímu svět jako
celek.
Naproti tomu lidí jako Dubois si Rus vážil – protože sledovali vyšší cíl. Byl
ovšem nesprávný, a tak je musel zastavit.
S Duboisem se znali, po jeden lidský život si udržovali neutrální odstup,
dokud nebylo jasné, kudy probíhá bojová linie.
Dubois a Anastázie lačnili po moci, aby ji využili pro své účely. Ovšem
jemu ani jeho druhům se nikdy nepodařilo přesně zjistit, o co jim jde.
Taronov vyšel z hospice v Diamantové ulici a nastoupil do černého vozu
značky Rolls-Royce 102EX, který na něj čekal. Vlastnil jeden z mála modelů,
které měly místo V12 dva elektromotory s celkovým výkonem 400 koňských
sil. Soška na chladiči, slavný Spirit of Ecstasy, ovšem nebyla zhotovena z
plexiskla a také modře nezářila. Dával přednost stříbrnému originálu.
Za volantem seděla Taťána, jeho nejlepší necessaria, která vzápětí
nastartovala nehlučný elektromotor přestavěného Phantoma. „Ere?“
 „Do restaurace Falco. Mám hlad a náladu na pěknou vyhlídku.“ Opřel se
do polstrování a zavřel oči, aby se soustředil na vlastní úvahy a
nerozptylovaly ho vjemy, zprostředkované jízdou.
Rolls-Royce se dal měkce a takřka neslyšně do pohybu.
Sérum, které by připravilo člověka o vůli žít, znamenalo jednodušší
převtělování, a tím i rychlejší hromadění nových schopností – a s nimi i
nekonečné možnosti, díky kterým by Superman a všichni ostatní myslitelní
komiksoví hrdinové vypadali jako cucáci.
Nejnebezpečnější zbraň, kterou Dubois a Anastázie získávali, byla
bezpochyby neustále sílící aura, přitažlivost, ctihodnost, která okouzlovala
normální lidi a nutila je k poslušnosti.
Poddajná stvoření, vykonávající každý rozkaz.
Dějiny se jen hemžily talentovanými putujícími dušemi, které kolem sebe
díky svému šarmu shromáždily příznivce, ba celé národy. Bohužel začala
většina z nich trpět stihomamem a rozpoutala ve své pýše války.
Taronov dodnes nedokázal zjistit, který převtělenec se skrýval za Hitlerem.
Nikdo se nechtěl přiznat k takové vině. Zato k Ježíšovi se hlásilo hned pět
duší.
Co mají Anastázie s Duboisem v úmyslu? Bylo nabíledni, že oběma
nadaným alchymistům nikdy nešlo o účel sám o sobě. Na to byli příliš chytří.
Toužili po něčem vyšším, podstatně vyšším než peníze, vliv a moc.
Taronov netušil, v co to má všechno vyústit. Třetí světovou válku by
nehodlal vyvolat ani Dubois – ale co tedy? Definitivní poznání?
Rolls-Royce 102EX se doslova vznášel. Předení přebudovaných
elektromotorů nebylo vůbec slyšet a tlumiče zachycovaly otřesy vyvolané
dírami v asfaltové vozovce.
„Ere, za chvíli tam budeme.“
„Díky.“ Taronov otevřel oči a příležitostně zahlédl vysoko se tyčící
obrovskou budovu hotelu, v jehož nejvyšším poschodí se zhruba ve výšce sta
metrů nacházela přepychová restaurace. „Stále máš volnou ruku, pokud jde o
tvůj úkol,“ pronesl káravě a přívětivě současně. „Nečekej příliš dlouho.“
Váhavé mlčení jeho pomocnice, které prozrazovalo víc než jakákoliv slova,
se mu pranic nezamlouvalo.
Luxusní vůz zastavil před semafory.
Taronov položil drobné, hnědovlasé ženě ruku na rameno. „Tentokrát
ovšem s trochu větší diskrétností. Ve městě už vládne neklid. Zbav se jich
čistě, aby nikdo nenašel jejich mrtvoly.“
Upírala oči na semafor.
„Probudilo se v tobě svědomí, Taťáno?“
„Myslím,“ opovážila se konečně hlesnout, „že ta rodina byla dvojnásobnou
smrtí už dostatečně potrestána.“
Taronovovy prsty jí teď sevřely rameno pevněji. „Neexistuje žádné dost,“
zašeptal, naklonil se dopředu a přiblížil se ústy těsně k jejímu uchu. „Dal jsem
ti seznam. Postupuj podle něj, jak jsem ti uložil.“
„Ere, nevidím v tom smysl. Je to mladá žena. Měla s vaší rodinou stejně
pramálo společného jako oba Riordanovi.“
„Jsou to potomci muže, kterého chci vidět vyhlazeného i s celou rodinou,“
zašeptal Taronov a zesílil stisk, až žena zasípala. „I kdybys stanula u kolébky,
žádám, abys zabila dítě, které v ní leží.“
Taťána pomalu přikývla. Z koutků očí jí vytryskly dvě slzy bolesti a razily
si cestu po tvářích pokrytých lehkou vrstvou zdravíčka.
„Myslíš, že ti ubližuji?“ zeptal se tiše a nepolevoval ve svém tlaku. „Není
to nic, vůbec nic ve srovnání s tím, co jsem cítil, když mě o všechno
připravili. Nic proti tělesné i duševní bolesti, za kterou vděčím té rodině.
Vyhubím je stejně, jako oni tehdy…“
Postranní dveře modelu 102EX se rozletěly.
Naproti Rusovi se do vozu nacpal muž v obyčejném vycházkovém
oblečení, ve tváři zachmuřený výraz.
„Co tady pohledáváš, Iljo?“ vyhrkl Taronov, kterého náhlý příchod jeho
necessaria zaskočil. Musel jet za námi. „Měl jsi obstarat nové zbraně.“
„Co chci? Dokončit svůj úkol.“
Taranov zneklidněl. Spontánně zvedl ochranný štít, ucítil totiž nepřirozené
rozrušení svého důvěrníka, které mělo cizí emoční pozadí. Navíc Ilja nepoužil
náležité oslovení svého pána.
„Ty idiote, co to má znamenat?“ vyjela na něj Taťána. Na semaforu
naskočila oranžová, pak zelená, ale nerozjeli se.
V tu chvíli vytryskla z Iljových rukou stříbrná záře a plazila se jako had k
oběma cestujícím – aby těsně před Rusem a jeho pomocnicí strnula ve
vzduchu. Taronov bez sebemenšího úsilí zadržel Iljův útok.
„Co to má být, ty darebáku?“ vykřikla Taťána.
 „Jak tě mohlo napadnout, že bys nám tím uškodil?“ pokáral ho Taronov.
„Kdo tě tím pověřil?“
„Sloužilo to k odvedení pozornosti. Protože současně jsem udělal tohle!“ Z
Iljovy zapnuté bundy se zařinčením vypadly nesčetné pojistky ručních
granátů. „Jsem Duboisův pozdrav,“ zaječel freneticky. „Vaše duše potáhnou k
čertu!“
Taťána s nadávkou vyslala ze své dlaně na Ilju energetický výboj, ten ho
ale odrazil a nechal ho rozplynout ve vzduchu.
Taronov mezitím jednal. Zatímco probíhala první exploze a Iljovo oblečení
na různých místech vybuchovalo, uzavřel muže do úzké sféry a silou udržoval
jeho vězení v chodu.
Spolu s Taťánou sledoval, jak se průsvitné stěny rychle po sobě zbarvily do
ruda a do černa a dochází k nehlučným explozím; ovšem ze schrány, v níž
zuřila bouře, nepronikly ven úlomky, žár, kouř ani zvuk.
Za nimi se ozvalo mnohohlasé troubení klaksonů, které ignorovali.
Kolik granátů měl Ilja omotaných kolem těla a jakého druhu byly, to
nedokázal Taronov s jistotou určit, ale proměnily bývalého necessaria uvnitř
sféry v krvavou kašovitou hmotu, v níž šplouchaly šrapnely a pomalu se
potápěly. Nedala se rozeznat už ani jediná kost.
Taťána rozrazila dveře na straně řidiče a začala dávit na ulici; koncert
klaksonů ještě nabral na intenzitě.
Taronov na skulinu pootevřel své dveře a usoudil, že kanál na ulici se
dokonale hodí pro jeho úmysl. Přetvaroval ochrannou energetickou schránu
do podoby hadice a nenápadně ji nechal vyklouznout ven a rozpustit se.
Iljovy smrtelné ostatky pleskly do kanalizace, na mřížce s cinknutím
přistálo jen pár menších kovových úlomků.
Taronov bleskově přibouchl dveře 102EX dřív, než ho mohl do nosu udeřit
bestiální zápach vařících se, spálených ostatků.
„Pokračuj v cestě,“ nařídil Taťáně. „Prosím do Zestu. Moje chutě se jaksi
změnily.“ Zrovna teď neměl náladu na maso.
Taťána si naposledy odplivla, zavřela dveře, šlápla na plyn a odbočila do
nejbližší ulice.
Taronov vytáhl během jízdy chytrý telefon a poslal zprávu
Hochschmidtové a Stahlovi. Informoval je, že se ho Dubois právě pokusil
odstranit pomocí zmanipulovaného necessaria. Jejich protivník nahodile
zkoušel tento trik po celé dekády. Prozatím nevěděli, jak alchymista tento
malý, nanejvýš otravný zázrak provádí.
Šlo o to pokud možno zákeřně zlikvidovat aktuální tělo putující duše i její
důvěrníky. Převtělencům trvalo, než si vychovali kvalitní personál, který by
po dvou inkarnacích okamžitě nepřišel o rozum.
Taronov svým společníkům pro jistotu doporučil, aby u svých vlastních
necessarii ověřili pevnost duše.
Ilja nepatřil k nejchytřejším, ale vykonával úkoly bez morálních zábran,
což ho zřetelně odlišovalo od Taťány.
Díky tomu už Taronovovi zůstávala k uskutečnění plánu pomsty jen
necessaria. Jeho méně významní pěšáci nebyli dost schopní ani ochotní
ponechat si podobné tajemství pro sebe.
Když míjeli Park míru, nechal Taťánu zastavit Rolls-Royce.
„Chcete si protáhnout nohy, ere?“ podivila se a otočila se k němu. „Mám
vás doprovodit?“
Taronov se posunul na sedadle dopředu a znovu jí položil ruku na rameno,
ovšem tentokrát na druhé. Nešlo mu o to, aby ji potrestal tím, že jí způsobí
další fyzickou bolest.
„Musím se ubezpečit, že ještě patříš ke mně a jsi moje věrná necessaria,“
odpověděl jemně. „Připrav se.“
Taťána stiskla zuby a zavřela oči v očekávání muk, které byly s touto
procedurou spojeny.
V ničem jiném se necítím být tak šťastný
jako ve své duši,
která se upamatovává na dobrého přítele.
William Shakespeare (1564-1616)
 KAPITOLA IX
Německo, Sasko, Lipsko
Claire zvedla průhledný flakón z kouřového skla do vzduchu tak, aby jím
prosvítalo sluneční světlo, zatímco Fabian řídil vůz k restauraci Princeps, kde
snad narazí na Duboise.
Vzorek měl kuželovitý tvar, dobře ležel v ruce a po obvodu byl opatřen
zaobleným výstupkem, v němž se třpytily perličky z olovnatého skla a
stříbrné flitry. Znázorňoval stékající kapku, propůjčoval celku určitou
dynamiku a zabraňoval, aby lahvička vyklouzla své uživatelce z ruky.
„Prostý, elegantní a dobře se vejde do psaníčka,“ oznámila předtím lidem z
marketingu a zavrhla tak další návrhy nejpodivnějších tvarů.
„Ovšem ta nezvyklá vůně má představovat komplexní zážitek a hodnota
výrobku se projevuje také výjimečným designem flakónu. Má být elegantní,
luxusní a ušlechtilý,“ naříkal jeden z přítomných. „Naši zákazníci si to přejí!“
„Uvažuji spíš prakticky,“ opáčila Claire a zaslechla Ellu, jak prská smíchy.
Když muž začal znovu reptat, sladce se ho zeptala: „Znáte nějaký Rolls-
Royce, který by měl na sobě krajky, obří srdíčka nebo měl tvar banánu? Já ne.
A přesto jsou tyto vozy považovány za elegantní, luxusní a ušlechtilé.“
Fabian se hlasitě zasmál a Ella zakřenila, ovšem celý marketing se jako
jeden muž zatvářil ledově. Přesto poputuje na její flakón objednávka.
Rozhodnutí šéfky.
Claire odložila lahvičku vedle sebe na hromádku papírů ležících na zadním
sedadle. Prostě ji vzala s sebou, aniž by o tom uvažovala. „Už teď mám husí
kůži při představě, jak budeme vybírat jméno,“ utrousila.
„Marketing určitě taky,“ zachechtal se Fabian.
V Lipsku svítilo zimní slunce, panoval třeskutý mráz a sníh zářil tak
bělostně, až z toho bolely oči.
Claire objevila v kabelce sluneční brýle a nasadila si je. Postupně si zvykala
na cizí tělo, bolest v ranách po poslední tabletě zmizela a snad to také tak
zůstane.
Nejvíce se jí zamlouvalo, že se nikdy nezadýchávala. Lene von
Bechsteinová hodně sportovala, jako by se chtěla zúčastnit maratónu nebo se
stát Miss Fitness. Společně s drobnými kosmetickými operacemi tak celkově
vznikl příjemný obrázek úspěšné ženy. Anastázie prokázala při výběru svého
nového domova dobrý vkus a ostrovtip.
„Co když budu muset odcestovat do jiných měst? Budeme to maskovat
jako dovolenou?“ zeptala se.
„Byl bych pro. Nikdo vám nebude mít podobné přání za zlé.“
Kromě dětí, prolétlo jí hlavou.
Nebyly její, ale cítila za ně zodpovědnost, a navzdory změně těla nemohla
paradoxně změnit svou povahu. Charlene a Pauline ztratily matku, aniž by to
tušily, a tato nevědomost měla zůstat zachována, jak jen to půjde.
Nejdřív Dubois. Vytáhla zpod flakónu vytištěné papíry, které jí dal Fabian.
Zadívala se na hranatou tvář padesátiletého muže s fascinujícíma očima
barvy lískových oříšků; jeho rysy a strniště na tváři by se dobře hodily k
neohroženému hrdinovi nebo protřelému a elegantnímu lotrovi; špinavě blond
vlasy nosil na šíji vyholené a vlevo se mu v nich rýsovala sportovní pěšinka.
Na ostatních listech byly zaznamenány podrobnosti o Anastázii, aspoň
pokud se je podařilo zjistit. Už osm dní se je Claire učila zpaměti, aby
dokázala Duboise oklamat, ačkoliv pochybovala, že uspěje.
Pomalu listy sklonila. „Mám strach, Fabiane.“
Fabian se zadíval do zpětného zrcátka, jejich pohledy se setkaly. „Nic
jiného bych vám ani nevěřil,“ pronesl konejšivým hlasem. „Budu poblíž,
kdyby se to zvrtlo.“
Claire si vzpomněla, jak způsobila v postranní uličce svým hlasem zkázu.
Hlasitým výkřikem. Dokázala by tím v případě potřeby dostat mocnou putující
duši na kolena?
Audi A6 Allroad zastavilo na kraji Kateřinské ulice.
Fabian se otočil na sedadle a vzal ji za ruku. „Dokážete to. Jste chytrá,
Claire.“
Když z jeho úst zaslechla své staré jméno, znovu si uvědomila, že
triumvirátu zamlčel, kdo opravdu vklouzl do těla Lene von Bechsteinové.
Bezpodmínečně se ho na to ještě musím zeptat.
„Pokud to tvrdíte.“ Claire mu stiskla ruku a vychutnávala si jeho blízkost,
která jí opět dodala trochu klidu. Srdce jí hlasitě bušilo, jako by naráželo do
hrudního koše, a rozechvívalo celé hubené tělo. Teplo linoucí se z jeho kůže jí
dělalo dobře.
„Dávejte si pozor, aby se vás nedotkl bez rukavic.“
„Jak… to myslíte?“
 „Při přímém kontaktu kůže na kůži by se mohlo stát, že vám pronikne do
mysli. Existují putující duše vyznačující se podobným darem. V jeho případě
si nejsme jisti.“
To mi ještě chybělo. Claire se okamžitě zmocnila tíseň, její sebevědomí
pokleslo. Byla ráda, že si díky zimě může nechat rukavice, aniž by vzbudila
podezření. Vybere místo venku, pod jedním z ohřívadel. Před svou návštěvou
se informovala na bar i na cestu, kterou bude muset jít.
Povzdechla si a vystoupila.
Aniž by se obrátila, pustila se zkratkou uličkami a dvory, až stanula na
chodníčku před Princepsem.
K její úlevě podnik opravdu disponoval ohřívadly připomínajícími lucerny,
a tak si vybrala židli venku, ale poblíž vchodu, aby mohla jen lehkým
pootočením hlavy bez problémů kontrolovat uličku, prostranství venku i
vnitřní prostor.
Cítila se jako volavka, jako vysoká, vystupující na mýtinu, kde v houští
číhá smrtonosný lovec. Když se objevila obsluha, objednala si kávu s
koňakem v naději, že alkohol poněkud zmírní její rozrušení.
Neustále si upravovala rukavice, které mohly znamenat ochranu před
okamžitým odhalením.
Po dvou hodinách ještě stále seděla před Princepsem, měla za sebou třetí
kávu, drobné občerstvení, přečtené noviny a telefonát s Ellou, s níž dohodla
další termíny na zítra ráno. Marketing chtěl pro veřejnou kampaň rychle najít
vhodné jméno parfému. Vyžádala si od sekretářky vzorek produktu, který už
byl podle všeho namíchaný. Autor parfému poukazoval na to, že jeho
duchovní dítko bude potřebovat jistou dobu na zrání, ale Claiřina zvědavost
se dožadovala nějakého dojmu.
Další hodinu strávila Claire tím, že si poznamenávala návrhy jmen, z nichž
se jí ale ani jedno nezamlouvalo. Dokud netušila, jak parfém voní, mohla se
jen mýlit, jako u nového pokrmu, který bylo třeba nejdřív ochutnat, než
dostane své označení.
Zmizela na toaletu a při mytí rukou se už nevylekala tváře, která na ni
hleděla ze zrcadla. Smířila se s okolnostmi i s novou schránkou a současně
převzala starost o péči o ni.
Hezká. Ale moc hubená, pomyslela si, upravila si černý svetr a prohrábla
mahagonové kadeře. Měla bych si ještě něco objednat. Usmála se. Něco se
spoustou másla.
Cestou ven si znovu natáhla rukavice a zachytila kolínskou, kterou velmi
dobře znala.
Finn! Claire zůstala stát a rozhlížela se, jako by její zavražděný manžel
opravdu mohl sedět v Princepsu, což jí ovšem v tomtéž okamžiku připadlo
nesmyslné. Ovšem proti pocitům, které v ní vyvolala povědomá vůně, byla
bezmocná.
U stolu vedle úzké uličky vedoucí k východu seděl zády k ní muž s
krátkými vlasy vyčesanými vlevo na pěšinku a se sestřihem do fazóny.
Jak na něj Claire zírala, sklonil pomalu tablet, na němž si četl. Zlehka
natočil trup, aby se mohl ohlédnout přes rameno. Claire rozeznala titulky,
informující o tragické nehodě v kanadském vodním parku.
Byl to Gregor Dubois, v jeho pohledu se zračila nevíra a radost. Elegantně
vstal, odložil přístroj na stůl a vykročil k ní.
Charisma, které z něj tryskalo, ji doslova zaplavilo. Kolínská byla jeho, a
ani trošku nevoněla jako Finnova. Nejspíš se v jejím podvědomí ozvaly
Anastáziiny vzpomínky.
Dubois měl na sobě tmavě šedý oblek, pod ním černou košili, bílou kravatu
a černou vestu. Módní brýle jen podtrhovaly jeho neobvyklý zevnějšek.
Claire měla pocit, jako by se všichni hosté hojně navštíveného baru zarazili
a pohlédli jejich směrem. Zavládlo větší ticho, hovory umlkaly.
Musela si připomenout, že mohli poznat Lene von Bechsteinovou, která
byla navíc atraktivní. Divákům musel celý výjev připomínat film – setkání
hrdiny a hrdinky.
Dubois uchopil její ruku a naznačil polibek. „Paní von Bechsteinová, jak
rád vás tady vidím.“ Měřil si ji šťastně a tázavě současně. Byl přesvědčen, že
má před sebou Anastázii, a čekal na signál, že se nemýlí.
„Monsieur Dubois,“ pozdravila ho Claire poněkud bez dechu. „Je nádherné
se tu s vámi setkat. Promluvme si o dávných časech, jako bychom byli staré
duše.“
Usmál se a galantně ji doprovodil ke stolu.
Dva číšníci přispěchali hbitě jako lasičky, prostřeli pro druhou osobu,
okamžitě se zeptali na Claiřino přání a postavili před ni sklenici
šampaňského. Třetí přinesl noviny, které nechala venku na svém stolku, a
čtvrtý jí pomohl z kabátu. Ostatní návštěvníci závistivě pozorovali nevídanou
pozornost, které se páru dostalo.
„Co se stalo, Anastázie?“ zeptal se Dubois tiše. „Proč ses neozvala, jak
jsme se domluvili?“
 Srdce se jí rozbušilo rychleji, ale nikoliv strachem, nýbrž – štěstím? Claire
si velmi dobře vzpomínala na rozechvění, na ty nádherné vnitřní doprovodné
jevy vroucí náklonnosti, když se v její blízkosti ocitl Finn.
Ovšem jak to bylo možné, když seděla naproti neznámému muži?
Claire napadalo jen jediné vysvětlení – přenesly se na ni Anastáziiny city.
Celým tělem se jí rozlévalo divoké mravenčení, vášeň procitala k životu.
Mezi ní a Duboisem existovalo velmi, velmi silné pouto.
Nebesa – museli být pár! Fabian mě před tím měl varovat! Na tvář jí sám
od sebe naskočil úsměv.
Protože jak známo láska zaslepuje, musela tuto okolnost u Duboise využít,
dokud jí Anastáziiny city nekřížily plány.
„Slyšel jsi, na jaké problémy jsme narazili,“ odpověděla a položila svou
dlaň na jeho, přičemž se plně a beze zbytku spolehla na tenkou vrstvu kůže,
která ji chránila před odhalením.
A přece měla radost, že se ho může dotýkat. Nebylo jí pranic platné říkat si,
že ji klamou cizí emoce. Její tělo stejně reagovalo. Zřetelně.
„Triumvirát vyslal přepadové komando a zlikvidoval moje lidi dřív, než se
mi dostalo náležité lékařské péče. Po přestřelce mě odvezli do nemocnice a
můj muž,“ – úmyslně to slovo pohrdavě zdůraznila – „mě nechal naším
praktickým lékařem nadopovat hromadou uklidňujících injekcí.“
Velmi pozorně naslouchal. „Triumvirát? Myslíš Taronova a ty dva
ostatní?“
„Ano. Myslím, že to označení sedí.“
„Je pro ně až příliš lichotivé. Poslal jsem ti e-mail s odkazem,“ pronesl
důrazně. „Proč ses mi přes něj neozvala?“
„Zapomněla jsem heslo,“ přiznala.
Dubois se opřel dozadu. „Zapomněla?“ opakoval ledově. Z oříškových očí
mu vyprchala radost a vystřídala ji očividná nedůvěra. Pomalu vytáhl svou
ruku zpod její.
„Nezapomněla jsem jen to. Při přepadení se sanitka překotila a já narazila
hlavou do stěny. Lékaři hovořili o částečné amnézii, jaká se tu a tam objevuje
při tvrdých úderech do hlavy. Spraví se to.“ Claire se usmála a znovu
uchopila jeho prsty. Nechtěla, aby se od ní odtahoval. Bylo příjemné cítit jeho
dotek.
Mysl jí zaplavily cizí a současně důvěrně známé výjevy.
 Viděla Duboise při sexu se sebou samou, v přepychově zařízené ložnici,
jaké bývají jen na zámcích, pak společně seděli v jakési směsici laboratoře a
knihovny s prastarými knihami a nejmodernějšími přístroji; hned poté se
spatřila na koženém sedadle tryskového letadla a zase při sexu s Duboisem…
Claire se vynořila ze vzpomínek, působících opravdově. Tak opravdově, že
cítila, jak se jí podbřišek stahuje touhou.
„Na co jsi zrovna myslela?“
Usmála se. Proč se o tom nezmínit? „Jak jsme to dělali v letadle. A v té
nádherné obrovské posteli s císařsko-královským monogramem nad ní.“
Dubois se rozesmál. „Na okamžik se mě zmocnily pochybnosti, kdo to
přede mnou sedí, ale cítím tvou přítomnost velmi zřetelně, Anastázie.“ Sevřel
její ruku v dlaních. Špička jeho prostředníčku se nebezpečně přiblížila k
nechráněné kůži u okraje rukavice. „Pamatuješ si ještě, jak se jmenoval ten
hotel?“
„Který hotel?“
„Ten s tou obrovskou postelí.“
Claire si vybavila nápis v hlavě postele. „Zámek Bensberg.“ To vyvolalo
další vzpomínky. „A než se mě zeptáš, pak jsme letěli letadlem z Kolína do
Marrákeše a já si tam koupila řetízek z bílého zlata. Říkal jsi, že mi sluší,
protože…“
Se smíchem zvedl ruku. „Dost, dost. Věřím ti.“ Dubois jí položil ruku na
předloktí, na prstě se mu při tom zablýskl nápadný prsten. „Pořád ti sluší.“
Naklonil se k ní.
Claire netušila, co si počít. Pokud uhne, aby se vyhnula jeho polibku,
mohlo by se ho znovu zmocnit podezření, které právě rozptýlila; současně
chtěla cítit jeho rty a ochutnat je.
Ovšem jeho ústa proklouzla těsně kolem jejích a přiblížila se k jejímu uchu.
„Hlavně když jsi nahá. Zase sis našla fantastické tělo. Škoda, že každý zná
Lene von Bechsteinovou, jinak bych tě políbil.“
Zachvěla se, když ji zahalil jeho dech a vůně. Její představivost opět
zaplavily výjevy, vyvolané přáním spojit se s ním. „Po ničem bych netoužila
víc,“ odvětila. Skoro jí bylo jedno, že by při sexu vyšla všechna tajemství
najevo.
„Brzy.“ Znovu se napřímil. „Měla by sis rozhodně objednat jakubské
mušle. Jsou lahodné.“ Dubois lehce zvedl ruku a číšník okamžitě přispěchal k
jejich stolu. „Sundej si přece rukavice.“
 Claire se po lehkém váhání vzdala ochrany kůže, objednala si a dala si další
kávu. Citový zmatek jí dával zabrat a vášeň této intenzity ho jen zvyšovala.
Rychle jim přinesli jídlo a připojili varování, že se před vchodem
ochomýtají dva fotografové a čekají na to, až se objeví paní von
Bechsteinová.
„Mockrát díky.“ Dubois dal číšníkovi dvacku. „Odejdeme pak zadním
vchodem.“
„Jistě.“ Muž zmizel.
Po dvou soustech se Dubois zahleděl na Claire. „Jak daleko jsi se
vzorcem?“ zeptal se.
„Existuje ještě pár nejistých faktorů,“ vymlouvala se. „Ale vypadá to dobře.
S pomocí laboratoří Bechsteinových jsem rychle odstranila vady.“
Zatvářil se udiveně. „K čemu jsou ti ti mastičkáři?“ Ukrojil si kousek
bílého masa a obdivoval jeho dokonalou konzistenci. „Nemají o ničem tušení,
že ne, Anastázie?“
„Samozřejmě že ne,“ opáčila rychle a předstírala, že měla na mysli něco
jiného. „Jde spíš o spojování substancí než o specifikaci váhy složení.“
„Spojování?“ Sklonil příbor. „O čem to mluvíš?“
Vyčítavě se na něj podívala, aby mu vrátila pocit viny. V duchu se jí
zmocnila panika. Ještě před okamžikem do sebe kolečka dokonale zapadala,
teď začínala mocně dřít.
„Aby byla substance stabilnější,“ odvětila důrazně. „K čemu nám bude
sérum, když nevydrží?“ Doufám, že neplácám moc velké nesmysly.
Dubois mlčel a žvýkal, krájel, vsunul si do úst další sousto, žvýkal.
„Kdybych si to neověřil a necítil tě,“ prohlásil poté, co polkl a zadíval se na
její ruce, „velmi bych znejistěl, zda mám před sebou skutečnou Anastázii.“
Musím ho uchlácholit. „Však já ti to ještě dokážu,“ změřila si ho Claire
svůdně.
Dubois se usmál, vědom si své převahy. „Pojeďme do laboratoře. Mám
svou část hotovou.“
„Ach,“ vyhrkla. „To je… báječné.“
„Pomůžu ti dostat stabilitu pod kontrolu, jak jsi říkala. Ti mastičkáři nesmí
v žádném případě spatřit vzorec. Stejně by nevěděli, co s ním.“
Claire polilo horko, když si vzpomněla na obálku v přihrádce na poštu, s
pokyny pro Ellu. Sekretářka ji určitě nepřehlédla. Nenápadně mrkla na
hodinky. Mohla bych si zajít rychle na toaletu a…
Dubois si všiml jejího pohledu. „Další schůzky, paní von Bechsteinová?“
„Slíbila jsem dětem, že jim dnes večer něco zazpívám,“ lhala.
„Mon dieu!“ Dubois se burácivě zasmál. „Objevila jsi v sobě lásku k
dětem? Co ti ten lékař ještě podal?“
Claire se přidala. „Musím hrát svou roli. Jinak by se náš plán mohl otřást v
základech. Zítra ráno je na programu důležitá schůzka.“
„To je pravda.“ Zamrkal a odložil příbor na mezitím prázdný talíř. „Pokud
povane dobrý vítr, zvládneme to dokonce až tam. V nejhorším ty uličnice
dnes v noci probudíš, abys je zase uspala zpěvem.“
Vítr? Claire jednoduše přikývla. Pohybovala se na ostří nože a nechtěla
novými otázkami vyvolat další Duboisovy pochybnosti. Chce se mnou někam
letět.
„Kde máš prsten?“
Ukázala na svůj snubní prstýnek.
„Ne, ten ne. Ten, který jsem ti nechal vyrobit. Jako obdobu toho svého.“
Poklepal si na šperk, na němž se při bližším pohledu vyloupla umrlčí lebka
zapuštěná do kamene.
„Ach, ten zůstal ve vile,“ odpověděla duchapřítomně, jako by věděla, co má
na mysli. „Marlene von Bechsteinová by ho nenosila.“
Dubois se usmál. „Umrlčí hlava by na ní vypadala podivně, to je pravda.
Ale mám rád její symboličnost. Jsme přece nesmrtelní. Vezmi si ho příště,
prosím. Udělej mi tu radost. Kvůli starým časům.“ Vstal, vytáhl z kapsy
svazek pěti set eurových bankovek, jako by to byly peníze z monopolů, a
vtiskl jednu do ruky nevěřícímu číšníkovi. „Tady máte, to je dobré. Zbytek si
nechte. A nedělte se, proboha, se svými kolegy.“ Pomohl Claire do kabátu, ta
si nasadila rukavice a vyhnula se jakémukoliv doteku kůže na kůži.
Společně vyšli zadním vchodem z restaurace.
„Viděla jsi jeho pohled?“ Dubois se odporně zasmál. „Nebude se o těch
zhruba 380 eur dělit. A pak vyjde najevo, jaké dostal dýško, a ostatní ho
budou nenávidět.“ Nabídl jí rámě. „Tak se nám to líbí, že ano? Drobné
zlomyslnosti udržují nepřátelství mezi lidmi.“
„Tak se nám to líbí.“ Claire cítila mužovu čirou špatnost, která byla v
příkrém rozporu s Anastáziinou náklonností k němu.
Zavedl ji do postranní ulice k stříbřitě šedému Maserati, jak prozradil
trojzubec na roštu chladiče, otevřel jí galantně dveře a zase je za ní zabouchl.
Ztratila přehled o tom, kde se nachází, přitom ale nechtěla vytahovat chytrý
telefon, aby zjistila svou lokaci.
Hned poté Dubois také nastoupil a vyjeli.
Samozřejmým pohybem jí položil ruku na koleno a jemně je hladil.
Claire k němu cítila odpor a současně ji přitahoval. Vychutnávala si jeho
dotek, toužila cítit jeho prsty na jiných částech svého těla, v němž doznívaly
vzpomínky na dřívější sex, který musel být báječný.
Okamžitě se zastyděla za své chlípné myšlenky – byla to zrada na Finnovi.
Zrada, kterou si nepřála a kterou nekontrolovala.
„Co k…?“ Dubois dupl na brzdu a přímo uprostřed úzké uličky strhl
sportovní vůz napříč, čímž ji zablokoval. Na přístrojové desce varovně svítily
všechny kontrolky.
Za jejich zády se ozvalo kvílení kol.
Claire ze sedadla spolujezdce dobře viděla na vozovku a spatřila Fabianovo
tmavě zelené Audi A6 Allroad, které trhavě a plnou rychlostí couvalo, aby
uniklo. Nad ulicí se jako mlha převaloval kouř ze spálených pneumatik.
Dubois vystoupil a široce se rozmáchl pravou rukou.
Pod autem jejich pronásledovatele se zableskl pronikavě jasný výbuch a
vůz vyletěl dobrých pět metrů do vzduchu. Současně vzplál a z jeho
pukajících oken vylétly plameny. Ničivé síly odváděly dokonalou práci.
„Ne,“ zasténala Claire vyděšeně.
A6 s žuchnutím přistálo zpátky na ulici, kabinu vozu rozervala další
exploze a po okolí se rozletěly úlomky kovu a umělé hmoty. Z oblasti motoru
a zádě vyrazily zelené plameny. Tlaková vlna rozbila výlohu blízké kavárny.
Dubois se vrátil na sedadlo řidiče. „Tahle moderní auta,“ poznamenal
posměšně. „Neustále v nich vybuchuje elektronika a strhává s sebou všechno
do záhuby.“
Fabian. „Kdo to byl?“ přiměla se k otázce, aniž by se jí přitom zrádně
zlomil nebo zajíkl hlas.
„Nemám tušení. Nejspíš reportér. Nebo špicl protistrany. Myslel jsem si, že
tě nechají sledovat. A po tom kousku, který jsem provedl Taronovovi, na mě
určitě mají pifku.“ Nastartoval maserati a vyrazil svižně vpřed, motor zařval.
„To je jedno. Už to není náš problém.“
Dubois zachoval ledový klid, jako by jen nakrátko zastavil, aby si ulevil u
krajnice. Na semaforu zabočil doprava a ocitl se na široké ulici, vedoucí k
nádraží. Pak aktivoval zabudovaný telefon.
„Ano, pane Duboisi?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Kevine, je letadlo připraveno ke startu?“
„Kdykoliv, pane Duboisi.“
„Jak rychle se dostaneme do Vídně?“
„Okamžik, zkontroluji počasí.“ Kevin se odmlčel, v pozadí něco cvakalo.
„Čistá doba letu představuje díky zadnímu větru zhruba pětačtyřicet minut.“
Na okraji vozovky se objevila kočka, ladně vkročila do jízdního pruhu, ale
pak si všimla blížícího se auta. Rychle utekla zpátky.
Claire si oddechla.
„Dobře. Hned jsme u vás. A postarejte se, abychom mohli kolem
jednadvacáté hodiny přistát zase v Lipsku-Halle.“ Náhle strhl volant doprava.
Nízko posazené maserati přeskočilo jako šelma obrubník a Claire ucítila, že
přejelo něco měkkého. Pod pneumatikou se něco rozpláclo, pak muž
vmanévroval vůz zpátky do vozovky.
„Provedu, pane Duboisi.“
Dubois zavěsil a zadíval se do zadního zrcátka. „Kdo by to byl řekl? Sedm
životů na jeden zátah.“ Pak se široce zašklebil.
Claire znechuceně sevřela sedadlo. Měla na rtech stovky nadávek, ale
zadržela je. Anastázie by tak nereagovala.
Prohlížela si Duboise koutkem oka.
Bytosti jako on působily muka z čirého potěšení. Strkaly zoufalce přes
okraj propasti, místo aby je zachránily, způsobovaly ropné katastrofy nebo
házely do místnosti plné hladovějících krajíc chleba spolu s padesátkou pušek
i s municí. Protože bytosti jako on se popásaly na utrpení a živily se jím.
Tato stará duše byla skrz na skrz černá, zkažená a ďábelská.
Claire pochopila, proč se triumvirát obával, že on a Anastázie plánují něco
hrozného – protože toho byli schopni a mohli to dotáhnout do konce. Protože
jim to způsobuje potěšení.
Kolem nich se prohnali hasiči a policisté, nejspíš mířili na místo neštěstí,
kde vybuchlo audi.
V tu chvíli si Claire uvědomila, že už nemá svého anděla strážného.
Německo, Sasko, Lipsko
 Německo, Sasko, Lipsko
„Ano, ano, já vím. Profesor Ingerling nemá čas!“ Eugen von Bechstein slyšel
tu výmluvu během několika dní už po jedenácté. „Vyřiďte tomu zbabělci, že o
jeho neuvěřitelném diletantství informuji přednostu univerzitní kliniky i
ředitelství.“ Vztekle praštil sluchátkem.
Frederik vstoupil do domácí kanceláře vily s čerstvou kávou. „Výhodou
tvého křiku je, že se nemusím ptát, co doktor říkal.“
Eugen se zadíval na nejnovější výsledky krevních hodnot své ženy, které
mu odfaxovala z kanceláře. Vyslechla dnes ráno jeho prosbu a nechala se
bleskově vyšetřit, což ho velmi potěšilo a zbavilo jedné starosti. Všechny
rozhodující parametry se nacházely v zelené oblasti. To znamenalo, že se
Ingerling dopustil fatální chyby.
„Ten nezodpovědný darebák moc dobře ví, že jeho diagnóza byla chybná.“
Udeřil dlaní do vytištěné stránky, rána zaduněla víc, než zamýšlel. „Ani
náznak příznaků leukémie nebo nějaké zánětlivé nemoci. Je zdravá jako řípa.“
Zavrtěl hlavou a položil papír na psací stůl. „Bude to mít dohru.“
Pomyšlení na pomstu ho zaměstnávalo už několik dní. Nejen kvůli lékaři.
Nenávist ho přivedla k rozhodnutí – vypíše odměnu za hlavu každičkého z
nich, a je mu jedno, že jeho postup bude ilegální. Budou trpět. Musel jen najít
způsob, jak svůj úmysl uskutečnit, aniž by zanechal stopy, které by vedly k
němu.
Zvenku k nim dolehl veselý dětský křik, Charlene a Pauline pobíhaly sem a
tam po galerii.
Eugen se při těch rozpustilých zvucích usmál.
Kvůli ledově studenému počasí jeho potomci právě řádili uvnitř sídla a
vysoký kvikot svědčil o tom, že se u toho neuvěřitelně baví. Holky lítaly po
domě a chůva se je tu a tam pokoušela trochu zkrotit.
„Možná za to může laboratoř, ne Ingerling. Muselo dojít k záměně.“
Frederik postavil šálky na stůl. Stejně jako Eugen měl na sobě pohodlné
neformální oblečení v anglickém venkovském stylu. Mimo firmu nenosil ani
jeden z nich oblek, pokud to jen trochu šlo. „Proč ji praktický lékař poslal za
Ingerlingem?“
„Neposlal. Šla k němu sama, kvůli špatným hodnotám železa. Už u něj
kdysi byla.“ Eugen prudce vydechl. „Pokud vím, prověřuje se krev při
leukémii opakovaně.“
„V tom případě,“ poznamenal přítel, „by to byl záměr.“
Eugen zvedl kávu a přičichl k ní. „Proč by měl primář hematologie léčit
moji ženu na leukémii, pokud věděl, že je zdravá?“
„Ne úplně legální lékařská studie?“
Eugenovi se to moc nezdálo. Jméno Bechstein bylo příliš prominentní, než
aby jeho ženu někdo zatáhl do řady ilegálních testů. Skandál, který se právě
rýsoval, by stál univerzitu reputaci a v případě procesu hromadu peněz.
Frederik se zamyslel. „Nic jiného, proč by měl nechat někoho tak trpět, mě
nenapadá. Kromě pomsty.“
Eugen mlčel, přemýšlel. „Ne, neexistují žádné nevyřízené účty. Kromě
toho jsem neudělal nic, co by ospravedlňovalo něco takového.“
„Ne, to je moje!“ zahulákala na chodbě Charlene.
„Já to ale měla dřív,“ rozvzteklila se Pauline v odpověď a proběhla kolem
otevřených dveří. Na sobě měla jakési příliš dlouhé oblečení dospělé osoby.
Podle všeho sestry vyplenily šatní skříně rodičů.
„Hej, slečinky! Ruce pryč od toho drahého oblečení!“ zavolal Eugen a
chystal se vstát. Chůva by teď už přece jen měla zasáhnout, navzdory
svobodě, které se děti normálně těšily.
Frederik nepřestával hloubat. „Je možné, že něco provedly Von Bechstein
Laboratories.“
Eugen se zase posadil. Bylo důležité soustředit se na záhadné téma. „Vždyť
přece víš, ty náš manažere pro vztahy s veřejností, že neděláme ani pokusy na
zvířatech.“
„Co někdo další? Je přece možné, že lékař bral za to, že Leně ublíží,
peníze.“ Frederik stáčel úvahy jiným směrem. „Třeba jeden z našich
protivníků na trhu? Při dohodě s Asian Cosmetiques jsme vyřadili ze hry
několik nečistých konkurentů.“
Eugen usrkával kávu.
Uvědomoval si, že globální obchod s mastmi, kosmetickými výrobky a
parfémy je pořádně tvrdá záležitost. I on dokázal odložit sametové rukavičky,
pokud ho k tomu donutili. Chtěl někdo proměnit jeho ženu v trosku, aby
spáchala sebevraždu a on se po její smrti stáhl z byznysu? To vypadá jako
zatraceně přitažené za vlasy.
„Přistupme k tomu racionálně.“ Eugen pronášel své úvahy nahlas, aby si
ověřil přítelův názor. „Na to, abys přiměl k povolnosti profesora, potřebuješ
velkou spoustu peněz a dobrý prostředek k vydírání. Podobné zdroje vlastní
milionáři a koncerny.“
„Správně.“ Frederik se posadil do křesla naproti němu. „Ach ano. Co jsme
nevzali v úvahu, je, že Ingerlingovi prostě přeskočilo a provádí šílenosti.“
„To je pravda.“ Eugen dospěl k přesvědčení, že musí informovat kliniku.
Tak nebo tak už toho lékaře nesměli pustit k lidem. „Informujeme grémia a
pohrozíme tiskem.“
„Nejlépe hned.“ Frederik se rozmáchl rukou. „Já se mezitím poptám u
našich spřátelených obchodních partnerů, zda se neproslýchá, že nás nenávidí
nějaká třetí strana. Měl bych jisté podezření.“
„Ta patentová záležitost?“ Eugen otevřel notebook a napsal hromadný e-
mail členům direktoria kliniky, z nichž někteří uveřejnili své adresy na
webové stránce, a poprosil je o schůzku.
„Proč ne? Budou bojovat všemi prostředky, když to pro ně najednou
nevypadá dobře. Zasypaly by je miliónové pohledávky.“ Frederik okamžitě
začal cosi kutit na chytrém telefonu.
Eugen se mezitím věnoval svému informačnímu e-mailu. Jako přílohu k
němu připojil vzájemně si odporující nálezy a laboratorní hodnoty a nakonec
stejný text i vytiskl, aby ho poslal členům vedení a správní radě poštou a
nikdo se tak nemohl vymlouvat.
Jeden dopis hodlal zaslat Ingerlingovi osobně, aby věděl, jaký blesk ho
zasáhne, a aby se bouři postavil raději hned. Prohlédl si lékařovu podobenku
na stránkách kliniky; muž mu připadal všechno, jen ne sympatický, což jeho
hněv na něj jen usnadňovalo.
Eugen přečetl svůj e-mail nahlas, aby si vyslechl Frederikův názor. „Rád
bych poukázal na to, že poskytnu tisku, místnímu i celostátnímu, informace o
tomto neuvěřitelném incidentu, pokud zjistím, že moje zpráva nevyvolala z
vaší strany žádný zásah.“
Přítel přikývl. „Výborně.“
Kolem otevřených dveří znovu proběhlo jedno z dětí.
Eugen poznal, co má mladší dcera posazeno na hnědých kadeřích. Byl to
krajkový čepeček – a ten se dal najít jen na jediném místě v domě, kde měly
děti zakázáno se přehrabovat.
Vstal a spěšně vyšel na galerii. „Pauline! Jak tě napadlo oblékat si ty staré
věci?“
Otcův hlas, nesoucí se halou, způsobil, že děti okamžitě strnuly na místě,
kde se zrovna nacházely. Chůva právě zapínala Charlene vestu, kterou nosíval
Eugenův dědeček; na černých vlasech seděla dívence obnošená čapka z první
světové války. I to bylo vlastně zakázáno.
 „Zapomněly jste na moje příkazy?“ Eugen se blížil k hrající si skupince,
jejíž rozpustilost pominula, aniž by ji ovšem přepadlo špatné svědomí. „To
jsou věci na památku, ne na hraní.“ Ke slovu se dostal i bílý límec z
osmnáctého století. „Vysvlečte to a ukliďte.“
„Ale maminka to dovolila,“ namítla Pauline vzpurně.
„Říkala, že ty staré věci už stejně k ničemu nejsou,“ dodala Charlene.
„A báječně mi sluší!“ zaskřehotala Pauline a posunula si čepeček do čela.
Eugen otevřel ústa, když tu přispěchala dětem na pomoc chůva. „Je to
pravda, pane von Bechsteine. Vaše manželka to dovolila.“
Přesvědčila ho, přesto se divil. Naklonil se přes zábradlí a zadíval se k
věšáku v hale, aby zjistil, co si Lene dnes oblékla – a uviděl na malém stolku
líčidla. Neobvyklé. Normálně je krátce před odchodem z domu použila a
odnesla s sebou.
„Netušíte, zda moje žena odešla z domu nenalíčená?“ zeptal se chůvy.
„Nevím. Bylo ještě velmi časně, když se vzdálila. Herbert tvrdil, že ji
vyzvedl ten nový osobní strážce.“
Eugen se poškrábal na hlavě. „Dobře, v tom případě… V zásadě má
maminka pravdu. Pokud vás to baví, hrajte si s tím. Ale ne, že to hned
zničíte…“
Děti radostně zavýskly a znovu se rozběhly; chůva se vděčně usmála.
Než se Eugen vrátil do kanceláře, ucítil vůni čerstvých vaflí. Melanie se
činila v kuchyni. Pamlsek se výtečně hodil k další kávě, pro kterou si chtěl
zajít.
Zavolal k sobě Frederika a společně se vydali za lákavým aromatem.
V kuchyni stála hospodyně a právě sundávala vafle z talíře, který
bezpochyby pocházel z mikrovlnky.
„Ach, vafle k ohřátí?“ Eugen se podivil. „Přitom přece můžete…“
„Nejsou z balení. Udělala je vaše žena.“ Melanie zněla stejně udiveně, jako
na ni on hleděl.
„Lene pekla?“ Frederik se z plna hrdla rozesmál. „Tomu nevěřím.“
„Vsadím se, že chutnají hrozně.“ Eugen se zmocnil jednoho nabízeného
pamlsku, ochutnal ho a nevěřil vlastním chuťovým buňkám. „To je skvělé!“
Něco mu tiše zavrzalo mezi zuby, uvolnila se nasládle kyselá šťáva. „Kousky
jablek?“
 Frederik také ochutnal. „Jednoznačně. Není na ně alergická?“
„Asi na to zapomněla.“ Eugen si udělal v plně automatickém kávovaru
čerstvou kávu a pak se vydal s přítelem do vstupní haly, aby si mohli
nerušeně promluvit. „Ať vedle mě spí kdokoliv, už to není moje žena,“
zašeptal. „To trauma ji změnilo. Kdo ví, co ještě provede.“ Teď, když
pominulo podezření na leukémii, stále zůstávala hromada dalších starostí,
které si dělal. Podíval se na hodinky. „Kromě toho by už měla být dávno
doma.“
„V kanceláři je spousta práce. Však to znáš. Dnes proběhla ukázka
flakónů.“
„Ella říkala, že si Lene vzala po prezentaci volno.“ Eugen se zamyslel.
„Kdepak ho asi tráví?“
Frederik si složil ruce na břiše. „Teď bychom potřebovali GPS lokátor.“
Eugen strčil ruku do kapsy kalhot. „Ten máme,“ přiznal váhavě. Připadalo
mu nenáležité o tom mluvit, protože lokátor byl určen pouze pro nouzové
případy, nikoliv pro špiclování jeho ženy.
Frederik přimhouřil oči.
„Nekoukej tak. Nechal jsem jí do oblečení zašít štěnice, abychom ji mohli v
případě dalšího únosu najít a já nebyl odsouzen k čekání.“ Eugen vytáhl
chytrý telefon a zvolil její číslo. Když to nebrala, zkusil se dovolat jejímu
strážci.
Zase nic.
„Můžou být mimo dosah signálu, třeba v podzemní garáži.“ Frederik si
dopřál dlouhý doušek.
Eugen toužil po jistotě. Kromě toho se mu právě naskýtala skvělá
příležitost, jak lokátor otestovat. „Dojdu si pro tablet.“
Vyběhl po schodech do kanceláře a popadl přístroj, v němž byla
nainstalována aplikace sloužící ke stanovení polohy. Výrobce sliboval v
okruhu dvaceti kilometrů přesnost plus minus půl metru.
Frederik už měl oblečenou bundu a stál v hale, připraven k odchodu.
„Nemyslím si, že se něco přihodilo,“ zdůraznil znovu.
„To zjistíme.“ Eugen si vybral nenápadnou šedivou péřovku, nasadil si
černou kšiltovku z látky a kůže a sundal z věšáku klíč od Range Roveru.
„Melanie, za chvíli jsme zpátky,“ zvolal a otevřel dveře – když tu uviděl
Ingerlinga, chvátajícího po příjezdové cestě.
Profesor působil naprosto vyčerpaně a vykolejeně. Díky šedému strništi na
tváři vypadal starší než na fotografii, rysy mu brázdily hluboké vrásky. Oblek
měl pomačkaný, jako by v něm spal.
„Pane von Bechsteine!“ zvolal prosebně; v pravici svíral omšelou koženou
aktovku, která ani nebyla pořádně zavřená.
Eugen neslyšel zvonek, takže muž musel přelézt plot. U brány spatřil
Herberta, který odhodil hrablo na sníh a chystal se pustit za neohlášeným
návštěvníkem. Eugen na něj zamával, aby toho nechal.
„Musíte mi pomoct!“ zavyl Ingerling udýchaně a rozhlédl se.
Frederik zaujal místo po Eugenově boku. „Má panický strach.“ Vykročili
mu pozvolna vstříc. „Podívej se na něj. Ten už pár dní neviděl sprchu.“
„Od mého telefonátu, řekl bych.“ Eugen si strčil ruce do kapes a obrnil se
proti soucitu. Profesor bude potřebovat zatraceně dobré vysvětlení.
Ingerling se přiblížil na několik kroků. Sahal do otevřené aktovky a
vytahoval tablet. „Řeknu vám, co se stalo,“ hlesl prosebně. „Vím, že jsem
udělal chybu. Ale musíte mě ochránit!“
„Teď to bude zajímavé.“ Frederik se podíval na Eugena. „Takže za tím
opravdu vězel konkurent?“
Náhle se kolem nich prořítila Pauline. V běhu s výskotem popadla hrst
sněhu, pak zůstala stát a hodila narychlo uplácanou kouli směrem ke vchodu
do vily, kde se ozvalo pronikavé dívčí zaječení.
Chůva nejmladší dívenku ode dveří okamžitě napomenula.
„Mladá dámo, zůstaneš tady!“ Frederik pevně popadl rozpustilou dívku,
která se chystala uprchnout bez kabátu a vhodného obutí hlouběji do zahrady.
„Mazej do tepla.“
Eugen právě chtěl dceru napomenout, když tu upoutal jeho pozornost
příjezd vozu s balíkovou poštou.
Za plotem, před mřížovanou branou zabrzdila žlutočervená dodávka DHL,
a to tak prudce, až se smýkla po sněhové břečce; záď vozidla se přitom
natočila k sídlu, současně s akrobatickým kouskem se otevřely zadní dveře.
Ti teda mají dneska s dodávkou pošty pěkně naspěch. Eugen se zadíval do
tmavých útrob vozu, odkud se ovšem nevynořil žádný doručovatel.
„Vrač, pojď sem,“ zazněl ze tmy hlasitý rozkaz nějaké ženy. Na světlo se
vysunula dlouhá, široká hlaveň pušky.
Ingerling strnul a rozmáchl se aktovkou, aby ji Eugenovi hodil.
Zvuk tlumičem zeslabeného výstřelu nebyl takřka slyšitelný, zato jeho
účinek byl velmi patrný. Doktorova hruď se vyklenula a pukla jako zralý
uher, do vzduchu vystříkla rudá mlha a potřísnila sníh; současně Frederik
vykřikl a překotil se dopředu, padl na Pauline a strhl ji s sebou. Tablet spadl
na zem.
Eugen se instinktivně přikrčil. „Do domu,“ zařval na chůvu a uslyšel za
zády náraz kulky do pískovcové fasády; pokračovala předtím v letu.
K potácejícímu se hematologovi zamířil další projektil a jeho obličej se
rozletěl. Stržený skalp pleskl na zem, znetvořená mrtvola dopadla na
štěrkovou cestu a kamínky zalila krev smísená s mozkomíšním mokem.
Aktovka přistála vedle.
Eugen se vrhl na břicho na zasněženou zem a zadíval se na Frederika,
kolem něhož se tvořila rudá kaluž. Pauline řvala jako by ji na nože bral, ale
byla naživu. Pak se rozhlédl po dodávce DHL.
Hlaveň zmizela, místo toho se objevila zakuklená postava, která nehybně
stála u zadních dveří auta a zírala směrem k nim.
Co to dělá? „Melanie, zavolejte policii,“ vykřikl směrem k domu. „Ať
pošlou zásahovku!“ Normální policisté by neměli proti ostřelovači šanci.
Vtom se profesorova mrtvola s trhnutím pohnula. Začala velkou rychlostí
klouzat štěrkem, pak sněhem, jako by ji k sobě někdo přitahoval neviditelnou
šňůrou, do vzduchu tryskaly fontány sněhu. Za mrtvým následovaly aktovka a
tablet.
Ať už to neznámá dělala jakkoliv, zmocňovala se právě důkazů, že se
Ingerling dopustil trestných činů. Eugen za tabletem nechápavě a lítostivě
hleděl.
Jeho údiv se ještě zdvojnásobil, když se i každičký sebemenší ztracený cár
kůže a šatů, každičká byť sebenepatrnější prolitá kapka krve, patřící lékaři,
rovněž zvedly a rozletěly se k dodávce. Nad Eugenem dokonce se
zasvištěním proletěla kulka, která se předtím zaryla do fasády vily.
Mezitím byla mrtvola obrovskou silou protahována mřížemi. Protože
rozestup mezi železnými tyčemi nebyl dostatečně velký, kosti v těle na
mnoha místech praskaly, profesor byl doslova skládán a pěchován; pukalo to
a skřípalo. Kůži a šaty prorazily úlomky kostí.
Současně proletěly důkazy, svědčící o Ingerlingově přítomnosti, kolem
zakuklené ženy do dodávky a zmizely.
To… není možné! Eugen přihlížel, jak neznámá couvla do temného vozu a
dovnitř vlétla i dokonale zdeformovaná mrtvola.
Dveře se hlasitě zabouchly a vůz s burácením odjel.
 Co se to tady zrovna stalo? Eugen vstal a zadíval se na čistý, rozrytý sníh a
štěrk, v němž se už nedaly najít žádné zrádné stopy. Jakou technologii to tady
použili? V žádném případě to nemohla být drátěná oka ani nic podobného.
„Frederiku!“ Přesunul se k příteli a opatrně ho skulil z Pauline.
Chůva přiběhla a odnesla křičící, ale nezraněnou dívenku pryč.
Zato Frederik ztratil šokem vědomí, v pravém rameni mu zela velká díra.
Prýštila z ní krev, céva musela být poškozená.
Eugen přítele nadzvedl a přitiskl mu ruce na ránu, aby minimalizoval ztrátu
krve, než dorazí sanitka. „Bude to v pořádku,“ konejšil omráčeného
Frederika.
Rozhodl se, že jakmile se přítel ocitne v péči lékařů, vydá se pátrat po
Lene. Neměl pochybnosti – někdo měl spadeno na Von Bechstein
Laboratories, a ten někdo používal všechny prostředky.
Do prdele. Eugen viděl, jak mu teplá krev prosakuje mezi prsty a její příval
se ne a ne zastavit.
Duše se živí tím,
z čeho se těší.
Augustinus Aurelius (354-430)
 KAPITOLA X
Rusko, oblast Vologda, západně od Bělozersku
Eric sledoval, jak žena po jeho prudkém zásahu s výkřikem vypadla z okna
usedlosti a strhla s sebou i závěs. Její nerdovské brýle dopadly před ním na
podlahu.
Otvorem prosvištěl jantarový paprsek a jen tak tak Erika minul. Zasažená
ikona se utrhla ze skoby na stěně a následovala neznámou na dvůr.
Rozbitou okenní tabulí k němu doléhaly nejrůznější zvuky vydávané
osvobozenými bestiemi, které při vzájemných soubojích vrčely a vyly,
prskaly a děsivě řvaly; s tím se mísilo praskání kostí a trhání masa. Řež
začala.
Ta žena bude nejlepší odvrácení pozornosti. Bestie v ní podle pachu
poznají jednu ze svých mučitelek. Eric neměl v úmyslu vrhat se do běsnící
šarvátky; hodlal počkat, aby se pak mohl vrhnout na zesláblé přeživší.
Aspoň to mu našeptával rozum.
Ovšem démon v něm už dávno poznal v zrzavé upírce dceru Jidášovu a
žádal, aby se na ni Eric vrhl, přefikl ji, zabil, sežral a smetl z povrchu
zemského každičkou stopu její existence. Nedokázal překonat prastaré
nepřátelství mezi démony, jimž on a upírka sloužili.
Erikův neklid se už takřka nedal ovládnout, proměnu bylo možno nanejvýš
zpomalit, ale ne zastavit.
Odvrátil se a doufal, že se o upírku postarají jiné potvory a on se s ní
nebude muset potýkat.
Závan větru, který ho zasáhl do zad, ho vyvedl z omylu. Dcera Jidášova
dorazila prasklým oknem k němu. Také ona vyslyšela neodolatelné nutkání.
„Co je to za svět, v němž se setkáváme?“ zaslechl její hlas. Otočil se k ní a
uviděl, jak seskakuje z parapetu na zem.
Mluvila starodávnou ruštinou, které rozuměl jen s velkými obtížemi.
Zrzavé vlasy, obstojně zkrocené, jí splývaly až do půli stehen a tvořily jakýsi
závoj.
Při celkovém pohledu vypadala na hubenou šedesátnici. Protože Sia
působila ve více než třech stech letech ještě takřka mladě, Eric vytušil, že má
co dělat s velmi starou upírkou.
Lehce roztáhl paže a napjal svaly. Z pokožky mu se zaprskáním vyrazily
modré plamínky a zalily mu pěsti. „Na to se ptáš svého úhlavního nepřítele?“
zahřměl hlubokým, hrdelním hlasem.
„Staří nepřátelé jsou mi důvěrněji známí než ti, které kolem sebe jinak
vídávám,“ odvětila. „V jakém roce se nacházíme?“
Eric k ní o krok postoupil a zoufale se snažil zkrotit zlo ve svém nitru, aby s
ní prohodil ještě pár vět, než dojde k nevyhnutelnému. „V jakém roce tě
uvěznili?“
„Psal se rok 1643,“ odpověděla. „Ten stroj, který stojí na dvoře, věci, které
jsem viděla při svém útěku, ruština, kterou hovoříš – posunuli jsme se o
hodný kus v čase dál, nemám pravdu?“
Eric zavrčel a odrazil se. Otevřel ústa a napřáhl paže, aby mohl zabořit
ohnivé spáry do upírčina měkkého, bledého masa.
Ale jeho protivnice přijala průsvitnou větrnou podobu, a tak proskočil
nehmotným přízračným tělem a probořil se tenkou stěnou do vedlejšího
pokoje.
S divokým řevem se prodral otvorem zpátky do místnosti, kde na něj s
ledovým klidem čekala dcera Jidášova.
„Mohla bych s tebou hrát tuhle hru velmi dlouho,“ pronesla blahosklonně.
„Avnasovi služebníci jsou pozoruhodně silní, ale jejich lačnost z nich
většinou dělá ťulpasy. Z tebe taky.“
Křik, ječení, prskání a řev na dvoře ustávaly, tu a tam se objevila hřejivě
zlatavá záře. Neznámá se podle všeho bránila pomocí svých schopností i
dýky.
Eric dal upírce za pravdu, přesto se odhodlal ke druhému útoku, který díky
její větrné podobě opět vyšel naprázdno. Tentokrát Eric ovšem včas zabrzdil
před zdí.
„Bojuj,“ běsnil. „Postav se mi!“
Vysmála se mu a vykoukla z okna dolů na dvůr. „Řídne to tam. Taky libra
padla. Namyšlená člověčice. Vrhlo se na ni příliš mnoho vzteklých bestií.
Ikona jí nepomohla.“
Démon v Erikovi zuřil a řval, ale i k němu dolehlo poznání, že proti
upírčině větrné podobě nic nezmůže. Zlo se stáhlo, ale číhalo a doufalo v
chybu, které se dcera Jidášova díky své aroganci a sebejistotě nakonec jistě
dopustí.
„Strávila jsi všechny ty roky na tomto místě?“ Eric nedokázal uhasit drobné
plamínky, námaha ho postupně vysilovala. Jeho lidské tělo výbuchem
Avnasovy kletby vždy trpělo.
„Ne. Libra mě drželi v kleci a vozili mě v ní sem a tam. Byla jsem ve
spoustě jejich pevností.“
„Navzdory tvé nehmotné podobě?“
„Ach, ty víš, jak se mému daru říká? Nu, našli cestu, jak mě zkrotit. Ovšem
dnes se v jejich systému očividně objevila díra.“ Prohlížela si Erika a
olizovala si rozpraskané rty. „Jmenuji se Máša.“
Nesnažil se uchovat si její jméno v paměti. Žena tak jako tak nepřežije
dnešní noc, protože ji nesměl nechat odejít. „Víš, kde najdu ta další místa?“
„Abys provedl co?“ Bedlivě si ho změřila. „Jsi lovec, ne jeden z jejich
zajatců jako já nebo ostatní.“ Máša se mu zadívala do očí. „Ach, zřetelně
rozeznávám, že tvé úmysly jsou ušlechtilé. Chceš zbavit svět bestií.“
Eric žasl. Skrývá se za tím nějaká zvláštní schopnost, nebo jen spekuluje a
doufá, že se svou reakcí prozradím? „Přesně tak.“
„Zahubil jsi jich už spoustu, i to je jasně vidět na tvé auře.“ Máša si
odhodila zrzavé vlasy dozadu, takže se objevila její nahá silueta. Libra se o ni
nestarali dobře, byla velmi hubená, na hrudi a v bocích jí zřetelně vystupovaly
kosti. Na hladovou starou upírku se ovšem podivuhodně dobře ovládala.
„Věříš jejich vysvětlení, že naše duše proměňují těla?“
„Ne.“
„Já ano, a měla jsem spoustu času na přemýšlení.“ Ukázala nejprve na
sebe, pak na něj. „Copak nerozeznáváš, že teď všechno dává smysl? Příběhy
o hrdinech, bozích, bájných bytostech, démonech a zrůdách jako my – jsou
pravdivé!“
„Odkud potom pramení moje nenávist k tobě a takovým, jako jsi ty?“
„Proč se někteří lidé mají rádi a jiní se nedokážou vystát?“ Máša k němu
vykročila. „Nepatříme žádným démonům. Zbav se svého omylu. Nikdo tě
nenutí, abys mě zabil.“
Zvedl paži, odhrnul si rukáv a ukázal jí svůj cejch. „Tohle je mé znamení!“
„To je znamení duše, jaké se často objevuje, když se v člověku uvolní nebo
změní energie a tělo zmutuje. Nic víc,“ odvětila přívětivě.
Erika napadl ještě jeden argument. „Nemusí člověk zemřít, než se probudí
jako upír?“
„Člověk zemře teprve ve chvíli, kdy ztratil svou duši. Ta moje se jen
změnila a její energie způsobuje, že žiju dál.“ Máša si ho přátelsky měřila.
„Způsobuje, že žijeme a disponujeme schopnostmi, o nichž jednoduché duše
jen sní.“
Eric se zadíval na Avnasovo znamení.
„Zapomeň na toho domnělého zlého ducha nebo pekelného knížete. Jsi
schopen se zbavit své nenávisti ke mně i lidem mně podobným. Nikdo kromě
tebe na tebe nemá vliv.“ Máša se k němu opovážila přiblížit na půl metru.
„Překonej sám sebe. Překonej, co z tebe dělá otroka, a budeš vládnout jiným,
jak jsem to dělala a zase budu dělat já.“
Eric pravidelně dýchal a nespouštěl upírku z očí. Proč by to, co říká,
neměla být pravda? Ovšem zrovna teď se toho kolem něj odehrávalo příliš
mnoho na to, aby se vážně zabýval teorií. Nejdříve musel odstranit nebezpečí
ohrožující jeho vlastní život.
Náhle Máša přimhouřila oči a bleskurychle se na něj vrhla. Dolní čelist se jí
široce rozevřela, objevily se dlouhé špičáky. Hubené ruce se mu jako šrouby
sevřely kolem krku a upírka si ho k sobě přitáhla jako dlouho vytouženého
milence. Byla cítit zatuchlým vzduchem, studeným kamením a nasládlou
smrtí.
Eric se pokusil vymanit z jejího sevření, ovšem špičáky mu už pronikly
červenavě fialovou kůží a překously tlustou krkavici.
Rána ho začala pálit způsobem, jaký nikdy nepoznal. Z těla mu vytryskla
horoucí krev.
Právě když se jí chystal zabořit prsty do zrzavé hřívy, aby ji od sebe odtáhl,
přijala soupeřka větrnou podobu a jeho ruce projely prázdnem.
Hluboké kousnutí se nezacelovalo, bolestivé píchání v ráně neustávalo.
Eric si přitiskl ruku ke krku, aby zadržel příval krve. Jeho schopnost
samoléčení dosáhla svých hranic. „Co jsi to provedla?“
Máša se kolem něj vznášela a nehlučně se smála, pak se vzdálila několik
metrů, aby se zhmotnila, a odpověděla: „Jsem dcera Jidášova, která se živila
ostatními bestiemi – co mi také v zajetí jiného zbývalo? Nejednou se mi
podařilo vysát nepozorného dlaka. Díky tomu nezměrně vzrostla moc mé
duše. Moje sliny fungují jako blokátor srážlivosti, rána se ti sama od sebe
nezacelí,“ pronesla. „Můžu si v klidu počkat, až se zhroutíš, a pak slízat z
tvého chladnoucího těla krev, jak už jsem to nejednou udělala.“ Krutě se
zasmála. „Nejsi jediný lovec.“
Eric se trhavě překotil na stranu a dopadl na dřevěnou podlahu, která se pod
jeho vahou zatřásla. Ruka mu sjela z rány v mase a kůži. Ležel nehybně,
víčka mu bezmocně padala…
 Máša k němu přiskočila a lačně se k němu sklonila – v tu chvíli jí zabořil
natažené prsty do hrudního koše, aby jí vyrval srdce.
Ovšem jeho výpad nebyl přesný, takže jí vytrhl jen kus plíce.
Upírka s výkřikem ucukla a zírala na díru ve svém těle. Viděl její strach.
To je moje poslední šance. Eric se na ni se slábnoucími silami vrhl a zasadil
jí takovou ránu do krku, až jí přerazil páteř.
Máša však byla velmi odolná. Pokusila se proměnit se do své nehmotné
podoby.
Eric lhostejně odhodil rozmačkaný kus plíce do kouta. Drtivý úder, ke
kterému se se vzteklým řevem rozmáchl, zasáhl upírčina otevřená ústa a
projel skrz. Jeho nehty jí urvaly horní polovinu hlavy, zrzavé vlasy
následovaly kus lebky jako ocas komety.
Teprve teď vyprchalo z ženina vyzáblého těla napětí a ona se sesula k zemi.
Eric dál slábl, krev mu nepřestávala téct z rány. Tak se prostě zmocním tvé
síly. S vrčením se vrhl na mrtvolu dcery Jidášovy, aby ji sežral.
Máša chutnala strašně, staře a zkaženě. Přesto se do ní zakusoval, žvýkal a
dávil, vysával morek z kostí; pohrdl jen dlouhými zrzavými vlasy.
Umazaný od hlavy k patě upírčinou krví seděl o chvíli později na prkenné
podlaze, opojený vítězstvím a dosyta nažraný. Všechno se s ním točilo a smál
se jako smyslů zbavený. Triumf ho přemohl, zalily ho pocity štěstí, jaké nikdy
předtím nepoznal.
Myšlení se mu vracelo jen pozvolna, těžký závoj jedinečné extáze se zvedal
jen neochotně.
Eric se napřímil a s fascinovaným odporem si prohlížel holé kosti, rozbitou
a vysátou lebku, zničené ostatky. Celou jsem ji spolykal!
Pohmatem zjistil, že se mu rána zavřela. Upírčino maso mu dodalo novou
sílu, přesně jak doufal.
Souviselo to nějak s energií duše, o níž upírka a ta neznámá žena hovořily?
Dějou se věci. Eric přešel k oknu a vyhlédl ven. Přitom jsem jen chtěl
zúčtovat s upírkou.
Boj před domy skončil, dvůr byl posetý utrženými údy a roztrhanými
mršinami. Bestie se nešetřily.
Přitom si mohli jít všichni svou cestou. Možná byli vítězové, kteří unikli z
této arény, na cestě do březových lesů, aby nadcházející útoky na lidi daly
velmi brzy povstat novému mýtu.
 Na hon neměl Eric čas. Potřeboval zjistit o téhle organizaci víc. Podle
všeho udržovala celou řadu podobných opěrných bodů a po desetiletí a staletí
v nich shromažďovala bytosti, které jako by se zrodily z nejhorších nočních
můr.
Démoni, dlaci a upíři, duchové, phagoi. Co všechno ještě existuje, o čem
nemám ani tušení? Přitom nehrálo roli, jaké okolnosti daly vzniknout těmto
bestiím – jejich zhoubná podstata je nutila vrhat se na lidi.
Eric si v duchu kladl otázku, zda se podobná zásobárna nachází v nějakém
velkoměstě a co by se stalo, kdyby její brány neodolaly. Nebo kdyby někdo
úmyslně otevřel mříže. Žádná vláda světa na to nebyla připravena.
Jaká nebezpečí číhají ve skrytu? Eric nedokázal určit, kolik zrůd se
ukrývalo ve sklepeních, masakr a roztroušené části těl ztěžovaly počítání.
Největší hrozba pro něj se sama eliminovala.
Zůstávali chybějící lidé z řad libra. Neznámá se předtím podívala na
hodinky. Měl bych sebou hodit.
Eric odspěchal do ubikací pro mužstvo a shodil ze sebe zakrvácené šaty.
Narychlo si smyl červeň z rukou, krku a tváře, pak si oblékl náhradní oblečení
ze šatníku oddílu. Od této chvíle bude mít na sobě černé kožené kalhoty,
vysoké boty, tričko, svetr a bílou kožešinovou bundu, v níž připomínal
polárníka. Rukavice schoval do kapsy.
Popadl bezprizorní námořnický pytel a sportovní tašku, rozběhl se
místnostmi a házel do zavazadel všechno, co mohl odnést – přenosné
počítače, USB flash disky, rukopisné poznámky a nákresy. V konferenční
místnosti vzal a schoval i portréty bestií.
Rozhodl se, že poprosí Siu o pomoc, jakmile zjistí, kde se nachází další
základny libra.
Vytáhl mobil, ale neměl signál. Displej neukazoval dokonce ani možnost
nouzového volání. Rušička.
Tu a tam nastražil uši, jestli neuslyší burácení motorů nebo hlasy, ale všude
panoval klid. A tak pokračoval v rychlém prohledávání.
Kroky ho zavedly dolů do sklepa, kde se za ocelovými dveřmi skrývala
klimatizovaná knihovna.
Díla byla stará, poznal to podle vazeb. Letitá kůže, skvrnitá a ohmataná, tu
a tam bez ražby, tu a tam opatřena latinskými a řeckými znaky či azbukou.
Eric si některé z knih letmo prohlédl.
Vypadalo to na alchymistické folianty, příručky a lexikony. Pokaždé, když
padla zmínka o jantaru, byla patřičná místa označena, podtržena či opatřena
rukopisnými poznámkami. Vyfotil si je na smartphone.
Ovšem jeho naděje, že narazí na další základny libra, byla zklamána.
A tak se Eric velmi obezřetně pustil do prozkoumávání vedlejších budov.
Přes dvůr posetý kusy těl prošel tmou nejdříve k domu napravo, který kdysi
ukrýval stáje.
Rozsvítil, rozzářila se zářivka.
Boxy byly přeměněny na cely, dvířka otevřená, takže umožňovala zajatcům
únik, který ovšem vedl rovnou do náruče smrti. Před rozvodnou skříní narazil
Eric na ošklivě zřízeného pilota, kterého nějaká bestie rozervala na tři kusy.
Musel nedopatřením otevřít jedna dvířka nebo všechny boxy a tak způsobit
katastrofu.
Kromě toho tu leželo poházeno několik okousaných a utržených částí těl,
které patřily oddílům libra, jak Eric poznal podle zbytků uniforem. To
vysvětlovalo, kde vězeli chybějící obyvatelé základny.
Eric objevil tenké, medově žluté pruhy, táhnoucí se po stěnách, stropě i
podlaze boxů, na dvířkách se rýsovaly dokonce pruhy dvojité.
Další záhada. Přejel malíčkem po zlatých rýhách. Jantar podle všeho zrůdy
zadržoval, a to lépe, než by to dokázal jakýkoliv řetěz nebo ocelové dveře.
Podivuhodné.
Cely samotné byly strohé: lůžko, toaleta, malý stolek, umyvadlo, ve většině
se našla i police s osobními věcmi jako knihy, figurky a drobné tretky.
Některé stěny byly celé počmárané, další poseté škrábanci a důlky. Strážci
jednotlivé vzkazy odstranili a zanechali jen nečitelné zbytky.
Eric si dal načas a procházel i sebemenší čmáranici, až konečně uspěl. Do
ocelového umyvadla někdo vyškrábal ostrým předmětem stupně zeměpisné
šířky a délky. Vedle stálo: Osvoboďte mě! N. Zacharovová.
Eric neviděl na dvoře žádnou tygřici, a mezi mrtvolami by si Rusky
okamžitě všiml. Takže ji libra už odvezli nebo převedli, jak stálo u jejího
portrétu.
Možná na ono místo, které je tady označeno souřadnicemi. Eric se narovnal
a opřel se o umyvadlo. Musela vyslechnout nějaký rozhovor. Hodlal to místo
co nejrychleji ověřit, ale jedno bylo jasné: Tahle záležitost je na mě příliš
velká.
Dům nalevo se konstrukčně podobal druhému, také tady byly mrtvoly, cely
a v zadní části velká nádrž, z níž vedla hadice s čerpací pistolí, která se dala
protáhnout oknem. Benzín pro proudové agregáty a vozidla.
Potřeboval nutně posilu, ale Sia by nejspíš nestačila. Takže zbývala
nevlastní sestra a její dobré kontakty.
Co asi číhá v útulcích bestií libra? Pokud byla pravdivá teorie, že duševní
energie dokáže změnit tělo a nechat zmutovat živé tvory, pak neexistovala
hranice toho, jaké dobré a zlé bytosti mohou existovat.
Stačí jediné kousnutí, aby proměnilo duši? Je možné ji otrávit, a tak
přivodit metamorfózu? Eric vyšel z cely a z vedlejší budovy, aby znovu přešel
přes dvůr, páchnoucí krví a vnitřnostmi. Pokud ji bylo možné otrávit, musela
se dát také vyčistit. Očista duše místo očisty krve. Zní to tak jednoduše. Tak
triviálně. A tak zatraceně nebezpečně.
Vydal se k hromadě sněhu, pod níž tušil auto, s nímž by mohl opustit
statek, a byl velmi zvědavý, na jaké informace narazí v ukořistěných
záznamech.
Nakrátko se zastavil a ohlédl se přes rameno zpátky ke třem budovám.
Oheň byl přítel. Ničil dlaky, upíry a jejich stopy. A samozřejmě i jeho
vlastní.
Rozhodným pohybem se obrátil na patě. Nádrž s palivem mu přišla právě
vhod.
Rakousko, Vídeň
Claire nedokázala uvěřit, že projíždí ulicemi Vídně, ani ne hodinu a půl poté,
co viděla mizet Fabianovo auto v plamenech. Po její nouzové posile byla
veta.
O to bylo důležitější, aby Dubois nepojal žádné podezření – a náhodou se
nedotkl její odhalené pokožky, aby tak pronikl do její mysli.
Pak bych byla ztracena. Nikdy by se nesmířil s tím, že si s ním pohrávala, a
okamžitě by věděl, kdo za tím stojí.
Černé Audi Q7 s tónovanými skly projíždělo centrem, jak zjistila podle
cedulí. Nacházeli se v muzejní čtvrti. Kolem nich se míhaly přepychové
stavby z doby rakousko-uherské monarchie, nádherně nasvícené, aby lesk a
plýtvání oněch dob vynikly i v noci. Na některých litinových lucernách podél
silnice se skvěly korunky.
Ani moderna nepřišla zkrátka; do muzejní čtvrti zval plakát se současnými
umělci. Modrý neónový nápis napříč fasádou hlásal: Tvoje země neexistuje.
Můj život neexistuje. Už ne. Claire na sobě měla elegantní černé šaty, přes
ně tmavý norkový kožich. Obojí si musela obléct před startem letadla, jejího
starého oblečení se zbavili. Dubois se obával, že jí do něj umístili štěnice,
aniž by z toho obviňoval ji samotnou. Netrval na tom, že ji bude při
převlékání pozorovat. Zdálo se, že chová k Anastázii velký respekt, snad s
výjimkou jeho prstů, které jí pokaždé spočinuly na koleně.
K její radosti se postupně vytratil ten zatracený Anastáziin pocit, díky
kterému Dubois působil pozitivně a sympaticky. Mohlo to být tím, že se
poněkud uklidnila a pokoušela se racionálně najít východisko. Po přistání
soukromého tryskáče už na ně u letištní plochy čekalo černé audi, připravené
vyrazit.
Dubois teď vyhodil blinkr a zahnul do široké ulice, vedoucí mezi dvěma
sochami a kolem parkujících vozů k obrovitému komplexu budov. Ocelový
nápis vpravo na fasádě hlásal Hofburg.
„Není skvělé vrátit se do staré vlasti?“ zeptal se Dubois a znovu jí položil
ruku na levé koleno.
Bez vlastního přičinění Claire věděla, že se nacházejí na náměstí Hrdinů a
právě projíždějí bývalou rezidencí rakouských vládců. Cedule zvala do muzea
císařovny Sisi, po volném prostranství bloumali poslední turisté, opojení
zážitky.
Claire se modlila, aby nylon dokázal zablokovat Duboisovu schopnost.
„Moc mi chyběla,“ odpověděla tak obecně, jak to dělala už od odletu. Její
společník neustále dělal nějaké narážky, s nimiž si nevěděla rady a které
vycházely z Anastáziiných vědomostí. Další nápomocné cizí vzpomínky se
prozatím nedostavily, jako by se vzpíraly a durdily a chtěly Claire přimět, aby
si naběhla.
„Chyběla ti vlast, nebo my?“ Ruka na koleně ji jemně pohladila.
Ta otázka byla pro Claire jako rána do žaludku. Vypadalo to, že Dubois
věří, že se ve Vídni zase dají dohromady. Na místě, které bylo pro něj a
Anastázii významné. Ovšem nikoliv pro Claire, u níž šok nad Fabianovým
koncem přehlušil všechny předchozí narážky.
Nebo smrt jejího muže.
Nebo pohled na vlastní mrtvolu… Z kabiny velkého auta jako by náhle
vyprchal veškerý kyslík. Claire přepadl strach, začala zrychleně dýchat a
musela otevřít okno, než pocit, že se udusí, příliš zesílí. „Nejspíš z obojího
trochu.“
Přejeli rozlehlé nádvoří a opustili Hofburg na opačné straně. Dubois si
podle všeho mohl dovolit využívat průjezd jako zkratku.
 Zamířil s audi doprava do Augustiniánské ulice. Byli tu cítit koně, míjeli
stáje.
„Mám pro tebe překvapení.“ Dubois zajel s vozem na otevřené nádvoří
naproti hřebčinci, závora se zvedla jako pod dotekem přízračné ruky a
umožnila jim zaparkovat. „Tvůj palác je hotov. Nechal jsem zpřístupnit
podzemní chodbu až k paláci Cavriani, abychom se mohli kdykoliv
navštěvovat, aniž bychom museli procházet ulicemi.“ Vypnul motor. „Pojď.“
Palác? Vytušila, že se uvnitř nachází postel. Velká postel. Sexu s
Duboisem se chtěla za každou cenu vyhnout. „To je od tebe hrozně milé.“
Opatrně ho vzala za ruku. „Nemáme čas, který bychom si přáli. Ještě ne.
Mysli na náš plán. Musím se brzy vrátit.“
Dubois už zpola otevřel dveře audi a teď se zatvářil zklamaně. „Ani se na
chvíli nezaskočíš podívat dovnitř?“ Náhle jako by pochopil. „Nevíš, co mám
na mysli. Kvůli té ráně do hlavy.“ Přátelsky se zasmál. „Dům, v němž sídlila
a vraždila hraběnka Báthoryová, když pobývala ve Vídni. Augustiniánská
ulice číslo 12. Koupil jsem ho a opravil. Protože sis ho přála mít. A jak sis ho
přála mít.“
Claire netušila, o čem to mluví, přesto se na něj usmála. „Děkuji. Určitě si
na to vzpomenu, až do něj vejdu, ale teď musíme do tvé laboratoře.“
S povzdechem zavřel auto a nastartoval. „Tak dobrá. Ani žádná návštěva ve
slavnostní síni tvé milované Národní knihovny?“
Zavrtěla hlavou.
„Velmi odhodlané. To vysvětluje, proč jsi úspěšnější než já.“ Dubois
odbočil zpátky do úzké ulice, vedoucí kolem výstavní síně Albertina a Státní
opery. Claire připadaly budovy vágně povědomé. Znovu zabočil a přejel přes
dvojitý pruh, aniž by si všímal ječení klaksonů. „Jsi si jistá, že mezi námi
tentokrát není nic víc než přátelství a spřízněnost dvou starých duší?“
„Kdopak ví?“ odvětila Claire nezávazně a byla přitom na sebe hrdá, že
uchovala maškarádu. Nesměla ho urazit rychlým odmítnutím.
Podle všeho toto téma pro Duboise stále nebylo uzavřené. „Byla to jen
směšná hádka. Přece jsi mě kvůli ní nemohla přestat milovat!“ Přeřadil a
zrychlil, rychle opustili muzejní čtvrť a první obvod. „Trestáš mě.“ Rozhovor
ho rozrušoval a snažil se to kompenzovat stylem jízdy. „A protože to chceš
slyšet: Ano, miluji tě.“
Jaká hádka? Claire nastavila tvář zimnímu vídeňskému větru, aby se
ochladila a nevyrazil jí pot. Pokud se celou dobu bála cizích myšlenek, teď po
nich zatoužila, aby měla Duboise čím nakrmit. Na druhou stranu existovalo
nebezpečí, že se spolu s nimi vrátí i cizí city k tomuto muži, a to by ji dostalo
do velmi ošemetné situace. Jak bych mu pak dokázala odolat? „Já vím.“
„Říkala jsi, že to zkusíme, jakmile vytvoříme sérum.“ Pohlédl na ni
úkosem. „Já mám svoji polovinu, ty máš svoji polovinu. Už to nebude dlouho
trvat.“
„Ta chvíle ještě nenastala.“ Tím měla Claire limit, což ji uklidňovalo.
Mohla se teď s poukazem na něj vždycky vykroutit.
„A co bude pak?“
Claire podrážděně vydechla a zadoufala, že se Anastázie chovala podobně.
„Opakuješ se.“
„Nemluvím o nás. Měl jsem na mysli to, jaké možnosti se nám pak
naskytnou,“ chlácholil ji. „Sérum z nás může za rok udělat bohy. Budeme
rychleji měnit těla, takřka kdykoliv, aniž bychom potřebovali naše bezcenné
necessarii, na které jsme prozatím odkázáni.“
„Nanejvýš pro oživování,“ podotkla.
„I to by se mohlo změnit, a pak už nebudeme potřebovat nikoho.“ Zasmál
se v radostném očekávání. „Kdykoliv a kdekoliv budeme chtít. Představ si to:
Denně se přestěhujeme desetkrát, až se nakonec vrátíme do výchozího těla.
Naše duše získají schopnosti, díky nimž odoláme všemu na zemi. A pak ještě
tvoje úpravy vzorce! Bude to dokonalé! Svět patří nám.“
Myslí to jako metaforu? Claire si nedokázala představit, že by měla tuto
proceduru nastěhování se do cizího těla absolvovat několikrát za sebou. „K
tomu dojde až ve chvíli, kdy bude naše sérum naprosto dokonale fungovat.“
„Ale ono bude.“ Dubois vyhodil blinkr a zamířil do změti uliček, které jako
by patřily do jiné doby. Cihlové zídky, hrázděné konstrukce, tmavé trámy,
úzké chodníky a jen pár funkčních lamp vytvářelo iluzi, že se ocitli v
devatenáctém století.
„Co jsi tím myslel, když jsi říkal, že se najde nějaké jiné řešení pro
oživování?“
„Myslím, že po deseti, dvaceti dalších převtěleních dokážeme sami
probudit k životu mrtvá těla, do nichž vklouzneme. Díky svým schopnostem.
I to se už v minulosti vícekrát stalo.“ Zasmál se. „Prý zdánlivě mrtví!“
Omezila se na přikývnutí.
Do uličky se vešlo jen jedno auto, na ulici se takřka nevyskytovali lidé, a už
vůbec ne turisté.
Claire spatřila, jak se přes osvětlená místa míhají temné siluety, sledující
Q7 napravo a nalevo kolem drsných, zvětralých zdí. Kryly převtělence z
boku, doprovázely je a varovaly okolí, aspoň to tak vypadalo. Současně jako
by se spolu s vozem pohybovaly desetiletími nazpět.
Atmosféra tohoto místa se Claire pranic nezamlouvala a hodila se k tomu,
co právě vyslechla. Chňapalo po ní zlo, hrozba a děs, dokonce i světlo
působilo nepřátelsky a vytvářelo stíny, které se bez cizího přičinění
pohybovaly. Jacku Rozparovačovi by se to tady líbilo.
„Ta spousta staletí našeho bádání se vyplatila,“ poznamenal Dubois tiše.
„Alchymie je klíčem k duši. Tys to věděla.“ Snížil rychlost a zamířil k úzké
bráně, která se sama otevřela, jakmile se terénní vůz přiblížil. „Měl jsem tě od
samého začátku poslechnout, místo abych tě pomlouval u císaře Josefa II.
Čeho všeho jsi mohla s tou Věží bláznů dosáhnout. Pro nic za nic jsi ji
nenazývala transmutačním strojem. Odpusť, že jsem tvou snahu sabotoval.
Ale Vídeň byla a je mé město.“
„Zapomeň na to! Teď z toho oba profitujeme.“ Claire musela potlačovat
strach, zatímco audi klouzalo úzkým vjezdem na zadní dvůr, nacházející se v
zapomenutém století. Dubois si s ní povídal o jejich údajné společné
minulosti – ale v jejím nitru se nic neprobouzelo.
Na stěnách byly připevněny držáky na pochodně, zvětralé zdi byly černé od
sazí a pod přístřeškem stál zpola rozpadlý kočár, který se nerušeně rozpadal.
Claire by neudivilo, kdyby před ním objevila kostru koně.
O prastaré sudy se opírala dřevěná kola vozů, ve výšce dvou metrů visely
štíty s nečitelnými nápisy. V dobách rakousko-uherské monarchie se na tomto
dvoře možná nacházelo formanství; jeho duch se dnes černě a pochmurně
rýsoval v záři xenonových reflektorů.
„Je od tebe velmi velkorysé, že mi odpouštíš.“ Dubois zastavil, vypnul
motor a po krátkém zaváhání vystoupil. „Oba jsme se změnili, Anastázie.“
Že by přece jen něco tušil? Claire chvíli upřeně hleděla do tmy dvora, pak
polkla a také vystoupila. „Zvolit Marlene von Bechsteinovou byl dobrý
nápad,“ řekla a polekala se zvuku vlastního hlasu, který zněl náhle změněně a
neskutečně, jako by vycházel z plechové gramofonové trouby.
„Že by ses právě chlubila, drahá?“ škádlil ji Dubois. Splýval s tmou.
Claire tápavě postupovala vpřed, pak klopýtla o nějakou překážku na zemi
– a náhle před sebou spatřila okolí jako za bílého dne.
Pokud se zprvu domnívala, že Dubois zapnul reflektor, teď si uvědomila,
že tma už pro ni nepředstavuje problém. Rozdíl oproti vnímání ve slunečním
světle pociťovala jen díky lehkému modravému a stříbřitému nádechu barev.
 Duševní schopnost. Claire měla za to, že to její hlas je onou zvláštností, jíž
by mohla v případě krajní nouze napáchat škodu. Jak je možné, že mám další?
Dubois stál zhruba deset metrů po její pravici. Právě posunoval kryt na
omšelé zdi a vsunoval klíč do zámku. Když s ním otočil, vyskočil za
kamenem moderní chromovaný číselný panel. Zadal do něj kód.
Claire se snažila zapamatovat si kombinaci. „Nechlubím se. Právě jsem si
uvědomila, jak příjemný je život coby paní von Bechsteinová.“
Jedna část zdi se odsunula dozadu. Kalné světlo, vydávané drobnými LED
světly umístěnými ve výšce podlahy, ozářilo širokou rampu klesající dolů.
„Přece by ses nezamilovala do svého manžela?“ Dubois vešel dovnitř, a ani
se neotočil, aby si ověřil, že ho následuje. Podle všeho bylo normální, že ho
doprovází do podzemí. Nejspíš mířili do společné laboratoře.
„Zabil bys ho?“ vyklouzlo jí.
Dubois naznačil úklonu. „Přiznávám, že ano. A to ještě předtím, než potká
jeho děti nehoda. Ale řekni mi, že si užíváš jen život, a budu se držet našeho
plánu. Tudíž by mu zbývalo ještě,“ – podíval se na hodinky – „jedenáct dní.
Pak bude v sídle ještě víc místa a já si tě budu moci brzy vzít coby monsieur
Dubois. Nebo se zmocním Eugenova těla. Ale myslím, že nevypadá moc
dobře. A je na něm něco šosáckého.“
Claire spolkla zděšení. Poznala podle jeho tónu, že to myslí vážně.
Samozřejmě. Udělají ze mě… ne, z Anastázie, jedinou dědičku. Až budou
využívat pro své účely Von Bechstein Laboratories, nesmí jim stát nic v cestě.
Zůstávala otázka, k čemu firmu potřebují, pokud sérum vznikalo ve Vídni
podle alchymistických předloh a postupů.
Claire před sebou v duchu viděla Charlene a Pauline, které měly padnout za
oběť děsivým machinacím obou převtělenců. Ani Eugen si nic podobného
nezasloužil. Jsou nevinní. Jako Finn a já. Podívala se na Duboisova záda před
sebou a otřásla se. Je to zrůda. Ne, nejspíš už díky stěhováním z těla do těla a
díky staletím zešílel. Anastáziin charakter za tím jeho dozajista nikterak
nezaostával.
Scházeli po točité rampě, obklopeni pachem vlhkého zdiva a ledkem, až po
několika metrech stanuli před druhými ocelovými dveřmi s elektronickým
číselným panelem.
Stalo se, čeho se Claire obávala – Dubois jí dal mávnutím ruky přednost.
Prázdná políčka na ni vyčkávavě pomrkávala, bylo třeba zadat deset číslic.
9 999 999 možností – a ji nenapadala ani jediná.
 Jako ve zpomaleném filmu zvedla ukazováček v rukavici.
Dubois si odkašlal.
9.
3.
2.
„Nešlo by to trochu rychleji? Čekají nás.“
1…
Claire zaváhala. Cítila, že to není správná kombinace.
Smazala číslice a zaposlouchala se do svého nitra, jaké údaje jí přihraje cizí
podvědomí.
Náhle odpor zmizel a s bolestivým pícháním ve spáncích se na ni vyvalily
Anastáziiny informace.
Zkušeně vyťukala kód a stiskla klávesu potvrzení.
Čepy s cvaknutím zajely dovnitř, dveře se otevřely a objevil se průchod.
Ale z Anastáziiných vzpomínek neunikly jen požadované informace.
Jakmile se vstup otevřel, zaplavily Claiřino srdce i nevítané city k Duboisovi.
Anastáziia náklonnost zmírnila Claiřin odpor a jako závoj zahalila mužovu
krutost.
Musím to lépe kontrolovat. Claire se k němu otočila a usmála se. „Odpusť,
zamyslela jsem se.“
Dubois si ji potěšeně prohlížel. „Budiž ti to přáno. Asi jsi myslela na něco
hezkého?“
„Na nás,“ odpověděla až příliš rychle. Nesprávné emoce ji ovlivňovaly.
„Vážně?“ Prošel kolem ní, přičemž se o ni letmo otřel.
Claire si to vychutnala, ale hned se napomenula. Tento muž spáchal
bezpochyby tisíce vražd, prováděl pokusy na lidech a v neposlední řadě hodlá
zabít dvě okouzlující děti. Prostě proto, že chce. Nesmím k němu cítit nic
pozitivního. „Na to, co pro nás připravuje budoucnost, pokud bude sérum
fungovat.“
„Je to na tobě, drahá. To ty nosíš v hlavě rozhodující část.“
Prošli průchodem, druhá kombinace projela Claire hlavou jakoby sama od
sebe a přenesla se jí přímo do prstů.
Zatímco se přepážka v chodbě za jejich zády zavírala a zamykala, otevřel
se před nimi další vstup.
Pach, který se vyvalil ven, tvořila směsice úzkostně čisté nemocnice,
opuštěné hrobky a nádechu výfukových plynů a kerosinu, jak to bývá u
rozjezdových ploch na letišti.
Claire to přisuzovala odpadní vodě, která sem prosakovala z povrchu a
přinášela s sebou dolů špínu ulic. Možná toto místo kdysi využívali i k
ukládání naftových nádrží.
Za tiše bzučícími dveřmi se otevřelo vysoké středověké sklepení s
valenými klenbami, v němž se nacházelo čtyřicet moderních izolačních
komor z plachet a konstrukcí, které se pranic nehodily ke zdivu. Ze stropů
visely staveništní lampy, některé se kymácely ve slabém proudu vzduchu
nebo díky nadzemním otřesům.
V průhledných umělohmotných stanech výšky člověka bylo zřetelně vidět
lidi různého věku. Nad hlavami se jim na držácích pohupovaly sáčky s infuzí,
k žílám na krku a pažích vedly hadičky. Popruhy na zápěstích, kotnících a
kolem břicha zabraňovaly, aby muži a ženy vstali.
U vstupů ke komorám byla umístěna dokumentace spolu s barevnými
značkami, které podle všeho informovaly o stavu pokusných osob – byly
zelené, žluté, červené a černé.
Na konci sklepení se tyčil velký bílý stanový pavilon. Byl jasně osvětlený a
právě z něj vycházela žena s plavými kadeřemi a v lékařském plášti.
„Panstvo,“ zvolala vídeňským dialektem. „Vítejte zpátky v mém podzemním
království.“
Claire si vzpomněla, kdo to je – profesorka Marie Haiderová, vynikající
hematoložka a chirurgyně.
Už po dvě generace patřila k Duboisovým stoupencům, měla za sebou
převtělení a dokázala díky tomu rychleji léčit zranění všeho druhu, včetně
otrav. Ovšem místo toho, aby tento dar využívala pro blaho lidí, dozírala na
osoby, na nichž se zkoušelo sérum.
Claire sklouzla pohledem po stanech, v nichž leželi nedobrovolníci. Tu a
tam se ozval tlumený povzdech.
Unesení, odvlečení, nadrogovaní. Věděla, že Anastázie a Dubois už to
provádějí sto padesát let. Jejich bádání týkající se manipulace s lidskou duší
mělo za následek nesčetné mrtvé.
„Paní tajná radová,“ pozdravil ji Dubois, objal ji a políbil ji na čelo. „A
moje nejlepší necessaria.“
Jeho chvála zapůsobila. Haiderová blaženě přitiskla rty k umrlčímu prstenu
na jeho levém prostředníčku. Byl jejím lenním pánem, o tom nebylo pochyb.
Claire se musela spokojit se strohým pokývnutím. „Už jste se doslechl o
Evansově konci?“
Dubois přisvědčil. „Tragický případ. Nehoda při koupání. Myslel jsem, že
ho jednoho dne zastřelí žárlivý přítel nějaké fanynky.“
„Kdyby zůstal, mohl se podílet na něčem větším. Neměl jste ho nechat
odejít, ere. Ne živého.“
„To není tvůj problém.“
„Samozřejmě, ere.“ Haiderová ukázala na stan. „Panstvo, máme mezi
novými přírůstky pár zajímavých kandidátů.“ Plavovlasá žena se otočila na
patě a vedla je do svého příbytku. Její parfém byl příliš sladký a Claire se
zašklebila.
V pavilónu se nacházelo několik notebooků, propojených kabely s
analyzátory. Aparáty bzučely a pracovaly s krevními vzorky, protřepávaly a
odpařovaly tekutiny, rozkládaly výpary na jednotlivé složky a vyplivovaly
záhadná čísla.
„Zajímavých, to zní dobře, paní tajná radová.“ Dubois ji následoval k
velkému psacímu stolu, na němž ležela puntičkářsky uspořádaná vytištěná
dokumentace nemocných. „Zahlédl jsem dva kandidáty, kteří jsou mrtví. Proč
tam ještě leží?“
„Neměla jsem ještě čas se jich zbavit. Živí mají přednost.“
„Už jsi sehnala náhradu?“
Haiderová přikývla. „Je vybrána. Ale za těchto okolností,“ – vybrala dva
spisy a podala mu je – „už je nebudeme potřebovat, ere.“
Claire sledovala rozhovor a prohlížela si prostor. Připadal jí podivně
povědomý. Sklepení, zvuky vydávané přístroji a pokusnými králíky.
Dojmy způsobily, že v duchu znovu spatřila vzorec s neznámými znaky a
chemickými symboly.
Ovšem tentokrát jí tato verze připadala delší než ta, kterou náhodně
naškrábala v kanceláři. Anastáziiny myšlenky získávaly na jasnosti. Zmocní
se brzy i mé mysli?
Dubois si prohlédl první list, něco zabručel a podal ho Claire. „Co na to
říkáš? Jsme takřka šťastní, nebo jen zpola rádi?“
I když zněl vesele, Claire z jeho držení těla vycítila, že ho informace ve
skutečnosti neuspokojily.
 Přelétla hodnoty a k vlastnímu údivu pochopila, co znamenají – hladina
serotoninu se po podání séra během několika hodin nečekaně změnila, klesla
na nulu.
Také látková výměna probíhala úplně jinak. Došlo k hyperfunkci štítné
žlázy, nedostatku testosteronu u mužů a neuvěřitelným výronům adrenalinu,
které měly u pokusných osob za následek strach, proti němuž nic
nepomáhalo. Citové stavy se měnily v minutovém rytmu, spirála vedla
nezadržitelně dolů, hlouběji než u jakékoliv myslitelné deprese.
Většina pokusných osob umírala na selhání orgánů během čtyřiadvaceti
hodin. Ne proto, že by je zabil jed, ale protože duše ztratila vůli žít. A bez
pohánějící vůle přestává tělo sloužit.
„Trvá to příliš dlouho,“ slyšela Claire samu sebe pronášet nemilosrdně.
Ano, Anastázie se důrazněji prosazovala. A rovněž Duboisova přitažlivost
rostla. Claire si uvědomila, že se k němu pomalu, nenápadně přibližuje. Bože,
musím to lépe kontrolovat!
„Co tím myslíš?“
„Že to účinkuje, ale trvá to příliš dlouho.“ Claire zaťukala na hodinové
údaje. „Z tohohle se musí stát minuty, v nejlepším případě vteřiny, jinak by
jim ještě bylo pomoci, pokud žijí v pozorném prostředí.“
„Promiňte, panstvo, ale na základě vašich pokynů jsem sérum trojnásobně
redukovala, abych urychlila účinek,“ bránila se Haiderová. „Při čtyřnásobné
destilaci se sérum stává nestabilním a může ztratit účinnost.“ Rozladěně si
změřila Claire. „Lépe to nedokážu udělat.“
„Hodiny nejsou přijatelné. Proto pracujeme na novém složení základního
vzorce.“ Dubois předal Claire i druhý spis. „Ale základní úspěch je skvělý.
Poprvé umírají všechny pokusné osoby! Toho jsme nedosáhli od roku 1935.
Všechny ostatní varianty vedly k prodlužování a teď, teď jsme to dokázali.“
Děsivé. „Ještě jsme to nedokázali,“ namítla Claire a nedala na sobě znát
znechucení; cizí vnitřní radost ji dráždila.
„Copak to nevidíš – nikdo neunikne smrti!“ Jeho oříškově hnědé oči zářily
nadšením.
„Ovšem proces trvá prostě příliš dlouho,“ nedala se Claire, aby nezaostala
za Anastázií. „Ale spolehni se na mě. Naše depresivum bude brzy dokonalé.“
Pohlédla na něj a srdce se jí radostně rozbušilo, zatímco přejížděla pohledem
po jeho přitažlivé tváři. Nesmím se v ni proměnit, napomínala se Claire.
Dubois si ji obdivně změřil, polkl. „Můžeš mě pak nenávidět, ale já to už
nevydržím!“ Sevřel jí tvář do dlaní a opatrně ji políbil na rty.
 Claire strnula. Hrůzou. Radostí.
Podbřiškem se jí rozlilo horko. Vášeň vzplála a dala vytrysknout jiskrám,
aby spálily rozum a nechaly ho zaniknout v plamenech, ačkoliv toho muže
nenáviděla za to, jaký byl. Kým byl.
Zatímco opětovala jeho polibek, aniž by to chápala, prolétlo jí hlavou, že se
jí dotkl.
Že jí přečte myšlenky.
Že se prozradila.
Přesto ho ovinula pažemi a přitáhla si ho k sobě.
Ten nejhlubší a nejvznešenější cit,
jehož jsme schopni,
je prožitek mystického.
Jen z něj vzchází skutečná věda.
Komu je tento cit cizí,
kdo už nedokáže žasnout
a nechat se přemoci hlubokou úctou,
ten je duševně mrtev.
Albert Einstein (1879-1955)
 KAPITOLA XI
Německo, Sasko, Lipsko
Fabian seděl v kavárně 100 vod na rohu Velké řeznické ulice a u kávy
cortado sledoval odklízecí práce, které byly v plném proudu.
Hasiči uhasili hořící Audi A6 a rozsypali kolem práškovitou substanci, aby
na sebe navázala vylitý olej a další tekutiny.
Dva angažovaní zaměstnanci odtahové služby se už notnou dobu pokoušeli
zaháknout kopec z těžké pěny a zvednout ho na nákladovou plochu dodávky
ozářenou reflektory. Bylo to ošidnější, než si mysleli, protože díky pěně
nebylo z vraku moc vidět a většina míst, kam bylo možno hák připevnit, se
ukázala být nestabilní.
Místní obyvatelé si celou akci fotili a pořizovali si i snímky rozbitých oken
svých bytů, které díky detonaci popraskaly. Také 100 vod utrpěla újmu,
narychlo opatřená deska z překližky musela posloužit jako náhrada kusu
výlohy.
Fabian nahlásil Allroad hned na začátku honičky jako kradený, protože
tušil, jak to pro audi skončí. Znal Duboise a jeho bezohledný temperament.
Vrak představoval atrakci. Fotografové pořizovali poslední záběry, blesky
plály. Kolem postávalo u pásky pár obyvatel Lipska; bavili se na účet osádky
dodávky a dohadovali se, jak může být obtížné odtáhnout explodované audi.
Právě teď probíhal další pokus o naložení. Záběry z chytrých telefonů se po
desítkách objeví na internetu.
Fabian si přidal do nápoje cukr a podíval se na displej mobilu, který se
právě rozzářil a místo čísla ukázal jen symbol.
Přijal hovor. „Přežil jsem to,“ hlásil.
Z druhé strany se ozval tichý přátelský smích. „Jako by to bylo poprvé,
Teukre,“ pravil ženský hlas.
„Kvůli tomu to není o nic méně nebezpečné.“ Musel se usmát, protože ho
oslovila jeho krycím jménem. Teukros patřil k hrdinům, kteří se za trojské
války vkradli v dřevěném koni do města.
Označení se hodilo k necessariovi jen podmíněně: vplížit se, zaútočit ze
zálohy – ovšem on nechtěl zničit jen Tróju, nýbrž i všechny, kteří s ním seděli
v koni. Žádná ze Starých duší nesměla přežít válku, dokonce ani jeho erus.
„Máte vhodnou schopnost, abyste unikl.“ Žena zněla zvědavě. „Co podnik?
Jak se drží nová hráčka?“
„Docela dobře. Pozoruhodně dobře, pokud vezmeme v úvahu okolnosti.“
Fabian musel potlačit smích, když se vrak auta utrhl z háku a v několika
kusech se rozsypal po koberci z pěny. Muži z odtahovky zakleli tak hlasitě, že
to slyšel i přes sklo.
„Je na naší straně?“
„Ještě jsem neměl čas ji zasvětit. Ale jakmile uvidí, co Anastázie a Dubois
provádějí, pochopí, že machinace všech putujících duší musí skončit.
Bezpochyby přijme mou nabídku.“
„Musí to také chtít,“ naléhala žena. „Jinak ji hned vyřaďte ze hry.“
„Rozumím. Pod rostoucím tlakem se Dubois sám postará o to, aby ho brzy
nenáviděla. Jeho i všechny putující duše. Pochopí, že ti tři nejsou v zásadě o
nic lepší.“
„Vidím to stejně. Dobře, že Anastáziini lidé udělali takovou chybu.“
„Nebyla to chyba, byla to příznivé řízení osudu.“ Fabian přemýšlel, jestli
by měl něco sníst. Po využití své schopnosti byl hladový a ospalý. Káva ho
nemohla nasytit.
„Víme, kam ji Dubois odvezl?“
„Jistě na nějaké klidné místo, kde si budou moci promluvit o séru. Donese
se mi, až se zase objeví doma.“
„Eugen von Bechstein nebude nadšený, že nový osobní strážce ztratil jeho
ženu hned první den z očí.“
„Nevšimne si toho.“ Fabian si vymyslel výmluvu a zanechal na sekretariátě
zprávu o nečekané schůzce s novou marketingovou agenturou kvůli jménu
parfému. Podobná setkání se mohla protáhnout.
„Takže co mám říct libra?“
„Že s novou hráčkou získáváme nečekané možnosti, jak ty nejmocnější
putující duše v dohledné době zahubit pomocí séra. Kdo ztratí vůli žít, ten se
už nechce vrátit zpátky. Akce Exkarnace bude moci brzy začít.“ A pak skončí
poručníkování těch bastardů. Fabian viděl, že chodci odměnili statečné muže
z odtahovky potleskem na otevřené scéně, protože teď zvedali části audi na
dodávku ručně. Už po prvním kousku vypadali oba jako po návštěvě nějaké
pěnové párty.
„Výborně. V tom případě dál hodně zdaru, Teukre. A dávejte na sebe
pozor, navzdory svým schopnostem. Libra vás potřebují. Až do konce.“ Žena
zavěsila.
 Až do konce. Fabian odložil chytrý telefon na stolek, dopil kávu a objednal
si mávnutím ruky další, aby zahnal únavu.
Sám patřil k těm bastardům, jak je nazýval. Ale nešlo mu o to, aby
obyvatelům země vnucoval svou vůli a mohl jimi kdykoliv manipulovat nebo
aby si plnil vlastní sny. Hodlal porazit největší nepřátele lidstva jejich
vlastními zbraněmi. Vyhubit je.
Toto nečekaně se objevivší sérum to umožňovalo a on udělá všechno pro
to, aby se ho zmocnil.
Libra byla organizací, která toužila po rovnováze jako váhy. Bylo třeba
zajistit stabilitu, různými prostředky a na různých bojištích.
Jeho úkolem bylo zničit manipulující putující duše, což nebylo snadné a
vyžadovalo to spoustu klamných manévrů. Jako v trojské válce. Ovšem lidé si
zasloužili řídit si své osudy sami a nebýt už jen nic netušícími loutkami.
Fabianovi přinesli druhou kávu a on pokývnutím poděkoval.
Přemítal o tom, kolik mimořádných státníků obou pohlaví byly ve
skutečnosti stále stejné duše. Často se jejich krutosti napříč epochami
podobaly, což historikové sice zaznamenali, ale nezneklidnilo je to. Neviděli
souvislosti a připisovali vše podobným vzorcům chování. Tu nejvelkolepější
výmluvu musel vymyslet nějaký převtělenec sám: „Dějiny se opakují.“
Jak by také mohli předpokládat něco jiného? Fabian zaznamenal drsný
pocit na jazyku i rostoucí vyprahlost, vyvolanou kávou.
Sérum mohlo představovat vhodný prostředek, jak se putujících duší zbavit,
ale Claire mu musela obstarat víc informací.
Pokud by byl přípravek dost silný, mohl po podání zničit i převtělencovu
touhu žít, jak pravil do telefonu. Duše by se rozplynula a stala by se součástí
pramasy.
Už žádné převtělování, už žádný únik. Fabian se cítil jistý jako málokdy, že
poskytuje obrovskou službu libra i skutečné svobodě lidí. Teukros. Sám mezi
nepřáteli.
Podíval se na hodinky. Od jeho údajné smrti uplynula sotva hodina.
Fabian se neodvažoval poslat Claire textovou zprávu. Dubois by si ji mohl
přečíst, a Fabian by tím svou chráněnkyni uvedl do velkého nebezpečí.
Bezpochyby předpokládala, že v audi zemřel. Ale zpráva od jejího muže
nebude podezřelá.
Kde jsi? Děláme si s dětmi starosti. Eugen, vyťukal a vzápětí esemesku
odeslal. Claire pozná jeho číslo a pochopí, že žije. Hotovo.
 Fabian popadl jídelní lístek a pustil se do pátrání po vydatném jídle.
Německo, Sasko, Lipsko
Eugen seděl v čekárně urgentního příjmu univerzitní kliniky, naproti němu se
usadila Susanne, Frederikova manželka, a neklidně listovala časopisy. Jinak
bylo v nepříliš pohledné místnosti pusto a prázdno. Přítele právě operovali,
zákrok podle všeho nebyl jednoduchý.
Eugen se Susanne několikrát zeptal, jestli si chce promluvit, ale ta jen
zavrtěla hlavou. A tak pozoroval indikátor pozice v lokalizační aplikaci, která
měla na jeho tabletu nenápadně prozrazovat, kde se nachází jeho žena.
Program nefungoval tak, jak výrobce sliboval. Nejdřív nemohl štěnici
navzdory projíždění městem sem a tam vůbec najít, pak mu aplikace ukázala
asi padesát bodů současně, z nichž se po jejím restartu vylouplo jedenáct
možných míst: Jižní hřbitov, jedno uprostřed parku, veletržní mrakodrap,
hangár na letišti, restaurace, střed Jižního náměstí a tak dále. Naprosto
nesrozumitelné.
A – žádný signál se nehýbal.
Z telefonátu na sekretariát vyplynulo, že se Lene rozhodla spontánně setkat
s novou marketingovou firmou kvůli kampani na parfém. To ho částečně
uklidnilo, a tak se vydal do nemocnice, aby vyčkal na konec Frederikovy
operace.
Eugen upřeně hleděl na body. Opravdu za tím vězí něco pracovního? Proč
sekretářka neznala jméno té agentury?
Susanne hodila časopis na hromadu, vstala a začala neklidně přecházet sem
a tam. Kradmo si utírala z koutků očí slzy.
Eugen se pokusil o povzbudivý úsměv. „Mám ti dojít pro kávu?“ Policii
navykládal, že se někdo pokusil o útok na jeho osobu a jeho zaměstnanci ho
kryli. Ingerlinga do toho nechtěl zatahovat, navíc by mu nikdo nevěřil. Špatně
– nemohl by mu věřit. Po profesorovi už nebylo ani stopy.
„Ne, díky.“ Susanne otevřela okno a vpustila dovnitř svěží, časně večerní
vzduch. „Trvá to tak dlouho,“ zamumlala.
Eugen se nadechl. Ani ona neznala pravdu o průběhu událostí. Pořádně si
prohlédl rozrytý sníh i štěrk a nic nenašel. Žádné kapky, pozůstatky po
kulkách ve stěně ani stránky s poznámkami, vůbec nemluvě o lékařově
tabletu. Neznámí v dodávce DHL si přitáhli všechno k sobě.
Jak to udělali? Další otázka bez odpovědi. Ráno ho čekala podrobná
výpověď na policejním komisařství. První výslech ve vile zvládl rychle,
protože chtěl pátrat po Lene, ale zítra bude potřebovat lepší odpovědi.
Tablet zapípal. Přišel e-mail z kanceláře vedoucího laboratoří.
Ale než si ho stihl přečíst, někdo zaklepal a dveře se otevřely.
Dovnitř vstoupil asistenční lékař. „Paní Meißnerová, operace je u konce,“
prohlásil a nevypadal, že přináší špatné zprávy.
Susanne si rychle sedla vedle Eugena a chytla ho za paži. „A?“
„Operace ramene se zdařila, pažní kost byla zlomená, ale frakturu jsme
napravili. Hlavní problém představovalo poranění cévy a s ním související
ztráta krve,“ vysvětloval pomalu, aby porozuměla každému slovu. „Ale
nedělejte si starosti. Jeho krevní oběh je zase stabilní.“
Susanne objala Eugena a rozplakala se úlevou. Krátce ji k sobě přitiskl.
„Necháme si tady vašeho muže ještě týden a pak se uvidí,“ pokračoval
lékař mezitím ve vysvětlování. „Přeložili jsme ho na druhé oddělení chirurgie,
pokoj 221. Zítra odpoledne ho můžete navštívit. Do té doby odezní účinky
narkózy.“
Susanne pustila Eugena a objala i lékaře, který se spokojeně usmál.
„Mockrát děkuji.“ Eugen vstal a podal mu ruku. Úleva nad šťastným
koncem operace dokonce na okamžik ztlumila jeho starosti o Lene.
„Mohla byste ještě rychle podepsat pár dokumentů, paní Meißnerová?“
poprosil ji lékař a Susanne s ním odešla.
„Počkám tady na tebe.“ Eugen se posadil a otevřel e-mail. Profesor Uwe
Hakel se naprosto nepokrytě podivoval nad úkolem, který ráno dostal od
šéfky.
Co já s tím??? zněl text psaný obávaným přímým vědcovým způsobem.
Eugen otevřel přílohu, která vypadala na první pohled jako naskenovaný,
rukou psaný chemický vzorec, při bližším pohledu se ovšem ukázal být velmi
složitý.
Jeho nejlepší doby v chemii už dávno pominuly, Eugen se ve VoBeLa
staral o obchodní stránku věci. Nebyl si jist, co to má znamenat.
A tak prostě Hakelovi zavolal. „Dobrý den, pane profesore.“
„Dobrý den, pane von Bechsteine.“
„Velmi stručně: Jde o váš e-mail se vzorcem,“ začal bez okolků, protože
Hakel to dělával stejně. „Obávám se, že tak úplně nerozumím.“
„Já taky ne.“
 Eugen mlčel a čekal na vysvětlení. Ovšem když nic nepřicházelo, zeptal se:
„Čemu nerozumíte, profesore Hakele?“
„Pokynu vaší ženy.“ Vědec se nadechl, znělo to, jako by chtěl získat spíš
více času než vzduchu. „Psala, že mám prozkoumat vzorec, který mi zaslala.“
„Aha. Takže ty dodatečné znaky nejsou od vás?“
Hakel se bouřlivě zachechtal. „Pane von Bechsteine, jsem promovaný
chemik. To, co vidíte před sebou, je něco, čemu se může osvícený vědec jen
divit.“
„Vysvětlete mi to, pane profesore.“
„Ten vzorec mě stál několik minut mého drahocenného času, který jsem
právě potřeboval pro novou přísadu do zubní pasty,“ poznamenal jízlivě.
„Nejspíš se jedná o alchymii.“
Eugen se opřel dozadu a upřel pohled na bílý strop čekárny, aby se mohl
lépe soustředit. „Pochopil jsem to správně?“
Věděl o alchymii pouze to, že se s oblibou objevovala v románech a
filmových hororech; že se alchymisté pokoušeli proměnit olovo ve zlato; že
chtěli vyrobit kámen mudrců; že tak byl údajně náhodně vynalezen porcelán;
že k pokusům byly zapotřebí drahokamy, různé živly a spousta přísad a že
svou roli hrála i konstelace hvězd. Proč se Lene zajímá o takový hokuspokus?
Co hledá?
„Dává vám ten vzorec alespoň trochu smysl, profesore Hakele?“
Další záchvat smíchu mluvil za vše. „Nezaměstnal jste mě kvůli mým
znalostem na poli alchymie. Jistě, jsou tam oxidační procesy a podobné věci,
ale díky těm dodatečným symbolům můžou znamenat všechno možné.“
„Rozumím.“
„Já ne.“ Hakel nesouhlasně mlaskl. „Co mám říct vaší ženě, pane von
Bechsteine? To jsem po vás chtěl vlastně vědět.“
Naprosto oprávněná otázka. „Řekněte jí, že ten vzorec je nesmysl.“
„Dobře. Mám jí prozradit, že jsme to spolu probírali?“
Eugen zaváhal. „Ne. Budeme se tvářit, že tento rozhovor nikdy neproběhl.“
„Dobře, pane von Bechsteine.“ Hakel zmačkal něco, co mohl být vytištěný
vzorec. „V tom případě budu pokračovat. Se skutečnou chemií.“
„Přesně tak, pane Hakele.“ Eugenovi prolétlo hlavou, že se Lene ze
zoufalství uchýlila k pověrám. „Ovšem pokud byste ten vzorec přece jen
nějak dokázal zařadit do svého plánu, věnujte mu pozornost,“ dodal
spontánně.
Vědec zasténal. „Takže přece jen pro vaši ženu?“
„Ne. Pro mě. Díky.“ Eugen zavěsil a začal pátrat v různých internetových
prohlížečích po pojmu alchymie. Chtěl zjistit, co znamenají symboly, které se
ve vzorci objevovaly. Čistě ze zvědavosti.
„Alchymie, božské umění,“ zamumlal jméno jedné internetové stránky.
Znaky se rychle vysvětlily. Byly to pokyny, co se má s různými
sloučeninami dělat: míchat, filtrovat, rozmělnit na prášek, vařit, pražit zlato či
stříbro… Pak tady byla různá znamení zvěrokruhu a symboly, s nimiž si
nevěděl rady. Internet neznal odpověď na všechno.
Ale Eugen získal jistou představu, jak komplexní a složitá je alchymie pro
vyznavače tohoto umění.
Všude se zdůrazňovalo, že její postupy jsou tajné a nemluví se o nich. Jak
se v tom případě Lene k tomu vzorci dostala? Možná ho našla nebo jí ho
někdo přihrál a chtěla zjistit, zda k něčemu bude.
Eugenem projel jako blesk nápad, že by vzorec mohl nějak souviset s jejím
únosem. Co když alchymie opravdu funguje? Co když se Hakel smál
předčasně?
Podivoval se vlastní ochotě vzít v úvahu ty nejpodivnější pokusy o
vysvětlení.
Eugen se zadíval na zaměřovací signály, blikající po celém Lipsku. Pomalu
začínal pochybovat o tom, že se jeho žena nachází na nějaké schůzce.
Protože se Susanne ještě nevrátila, měl dost času zabývat se danou
problematikou. A tak přejížděl očima po hromadě informací, které ukládal,
aniž by jim rozuměl.
Dočetl se o univerzálním rozpouštědle zvaném alkahest a o výrobě všeléku
jménem panacea, což ho jen utvrdilo v domněnce, že se Lene při pátrání po
nových produktech pro Von Bechstein Laboratories vydala na pole mystiky.
Konstelace hvězd měly umožnit či usnadnit přeměnu chemických prvků, ke
slovu přicházely prvotní živly. Tato transmutace měnila neušlechtilé kovy v
lidmi tak žádané zlato či stříbro.
Eugenovi se točila hlava z té hromady pojmů a popisů destilačních a
sublimačních aparatur, extrahování a redukcí. Když do hry vstoupily ještě
náboženské zásady a během transmutace kovů se měla očistit i duše
alchymistova, bylo toho už na něj moc.
Na prahu se objevila Susanne. „Promiň, trvalo to déle.“
 Eugen vstal a naposledy se podíval na tablet. Mikrokosmos, makrokosmos,
dřísty. Už se nedivil, že se mu Hakel vysmál. Zlato znamená stav vykoupení,
olovo otupělý stav duše, přelétl poslední řádek a definitivně to vzdal. Vypnul
přístroj.
„Odvezu tě domů.“ Eugen se zrovna teď cítil velmi olověně. Vůbec nic by
nenamítal, kdyby se objevil nějaký alchymista a očistil mikrokosmos,
makrokosmos, vlastní duši, prostě všechno. Pak bych dostal zpátky Lene,
kterou znám.
Susanne se do něj zavěsila a skoro to vypadalo, jako by mu chtěla
poskytnout podporu.
Německo, Sasko, Lipsko
Zima pevně svírala Lipsko ve svých spárech a činila z pohřbu na Jižním
hřbitově mrazivou záležitost. Prolité slzy mrzly na límcích a na kabátech,
nosy se zbarvovaly do červena, z úst a chřípí v nepravidelných intervalech
vylétaly bílé obláčky, jako by stroje vypouštěly vodní páru.
Rodinný hrob Riordanových a Wenslerových ležel nedaleko nádherné
obřadní síně, ale hluboce zasněžené cesty stály účastníky smutečního průvodu
velkou spoustu sil.
Dlouhá řada v černém se táhla za dvěma světlými rakvemi, které převáželi
na kárách, protože auta by se sem nevešla.
Taronovovi připomínal pohled na seřazené, tmavě oblečené lidi uprostřed
běli inkoustovou čáru, klikatící se po papíru, nebo černou mambu, plazící se
světlým pískem.
Rus ztěžka kráčel na konci procesí, doprovázen Taťánou. Nenechal si ujít
příležitost vidět pohřeb na vlastní oči.
Jeho seznam byl po všech těch letech konečně přehledný. Zbývala čtyři
jména. Na samém vrcholu stála Deborah, s níž by byla definitivně uťata tato
již takřka zcela seřezaná větev rodokmenu Wencislarsů, pak měla padnout
Nicola se svými dvěma dětmi. Taronov by se tím dočkal své závěrečné
pomsty. Nikdo z této pokrevní linie a jejích partnerů by už nepobýval na
zemi.
Jeho hůl, kterou s sebou už čtyřicet let nosil na delší vycházky ze zvyku,
nikoliv kvůli tělesné křehkosti, zanechávala ve sněhu malé kulaté důlky; její
hrot dokázal vytvořit podobné otvory i v mase. Dlouhý kabát se mu smýkal
po zemi a zametal jeho stopy, jako by to tak bylo v plánu.
„Spousta lidí,“ poznamenala Taťána.
 „Sentimentálních lidí,“ opáčil Taronov a usmál se. Sluneční brýle mu
zakrývaly značnou část obličeje, na dlouhých stříbřitě šedivých vlasech seděl
prostý klobouk se dvěma polodlouhými, zahnutými černými pery.
Věděl, že se tím při bližším pohledu výrazně odlišuje od ostatních, ovšem
tato příležitost mu připadala vhodná. Už jen kvůli svému šarmu nemohl
nenápadně splývat s masou, kvůli tomu také kráčel na konci průvodu. Kdyby
se nacházel uprostřed, brzy by se všechny páry očí upíraly na něj místo na
rakve a truchlící rodinu.
Taronov se choval netypicky, ale tak těsně před cílem se odvážil vyjít z
úkrytu. Stará duše jako on si to mohla dovolit.
Chtěl stanout Deborah tváří v tvář, než dnes večer mladá žena zmizí.
Taťána se jí zmocní, zabije ji a její tělo nechá zmizet v Cospudenském jezeře.
Lidé připíší její odchod přílišnému emocionálnímu vypětí.
Pohrával si s myšlenkou, že Deborah zabije sám. Chtěl vědět, zda tím jeho
zadostiučinění vzroste. Na zkoušku.
Nejpozději u posledního potomka Wencislarsů sám stiskne spoušť nebo
povede dýku či jakýkoliv jiný vražedný nástroj, který přijde ke slovu. Možná
ho umučí k smrti.
Rakve dospěly k polokruhovému náhrobku, jáma před ním zela otevřená a
připravená přijmout těla.
Taronov zůstal stát pod skupinou jedlí, které skýtaly ochranu před
zvědavými zraky, zatímco sám měl skvělý výhled na hrob. Jedna z jeho
schopností mu umožňovala pozorovat dění z velké vzdálenosti, jako by stál
těsně vedle.
Taťána stanula po jeho boku a vytáhla digitální divadelní kukátko, aby lépe
viděla, co se právě odehrává. „Mají dudáka,“ hlásila.
„To vidím,“ opáčil Taronov. Tihle zatracení Irové. Kéž by se byli raději
lépe věnovali své válce s Anglií, místo aby se jen tak potloukali dějinami. Už
jen kvůli svým dudám si spolu se Skoty zasloužili trest.
O mumlaná farářova slova nestál, a tak ani nenamáhal sluch.
S úsměvem si vybavil slova, která předtím bez zkratek či jmen zaznamenal
do kondolenční knihy: mors certa es. Latinsky to znamenalo: Smrt je jistá.
Dalo se to chápat jako filozofický výrok. Nebo jako hrozba. Taronov
dodržoval, co slíbil.
„Myslím, že to udělám sám,“ oznámil své služebnici, protože právě to si
přál.
 „Zabijete tu malou, ere?“ Hleděla do kukátka. „Vypadá bledě a vyčerpaně.“
„Je to další pokus, jak mě přimět ke shovívavosti?“ Taronov věděl, že
Taťána jeho počínání nechápe.
„Ne, ne! Jen konstatuji.“ Taťána pomalu přejížděla broušenými čočkami po
černém truchlícím zástupu, jako když plavčík sleduje v moři plavce, které má
na starosti. „Jak to chcete zaonačit, ere?“
Taronov sevřel volnou ruku v pěst. „Měl bych ji uškrtit. Nebo snad ubít k
smrti jako psa?“ Osvědčená hůl mu důvěrně spočívala v ruce. „Je to už dávno,
co jsem rozpouštěl něčí duši. Vlastníma rukama.“ Představa, že mladou ženu
zbije, bude ji mlátit do hlavy, až lebka praskne a z uší, úst a nosu vytryskne
krev, se mu zamlouvala.
„Ano, myslím, že se toho ujmu sám. Ty se zbavíš toho, co zbude.“ Přiblížil
si pomocí své schopnosti bledé rysy, pásl se na ženině utrpení.
Po lících jí stékaly slzy, i když tvář neměla staženu žalem. Zato Nicola a
obě její dcery bez ustání naříkali.
Při pohledu na zoufalé ženy se Rusa zmocnila neuvěřitelně dobrá nálada.
Tento povznesený pocit ho neopouštěl, zatímco pohřební rituál pokračoval,
až nakonec spustili rakve do jámy, farář je požehnal a hodil na ně hrst písku.
Pak začalo hemžení kolem hrobu, které zahájili příbuzní.
Taronov vzhlédl k hejnu vran, které se usadily v holých korunách listnatých
stromů a doprovázely tryznu chraptivým krákáním, zatímco počet smutečních
hostů krok za krokem klesal.
Teprve když u hrobu zůstali poslední dva lidé, dal se do pohybu.
Taťána ho udiveně sledovala. „Co máte v plánu?“
„Rozloučit se,“ odvětil Taronov, který cítil takové rozjaření, jaké se ho
nezmocnilo už aspoň sto let. „Počkej tady. Nemusí tě vidět.“
Jeho duše se samým štěstím vznášela a chtěla se ještě víc popásat na
neštěstí druhých, zesílit ho konejšivými slovy a využít domnělé útěchy coby
nejhoršího jedu.
Taronov zavířil špacírkou a vrány mu zaskřehotaly na počest. Vzlétly a
začaly kroužit nad otevřeným hrobem, jako by chtěly nabrat rychlost a pak se
vrhnout dolů, aby zobáky prorazily dřevo a oklovaly mrtvolám maso z kostí.
Deborah tupě hleděla do jámy, na hlínou a květinami pokryté rakve, jejichž
tvar se dal už jen vytušit. Nicola smrkala a otírala si kapesníkem oteklé oči.
Její muž právě postrkoval děti, aby je přiměl k rychlejší chůzi a dostal je ze
zimy do auta.
 Jeho nechám přejet. Každý, kdo se spustí s pokrevní linií Wencislarsů, musí
zemřít. Taronov se soustředil, aby zaplašil ze rtů poslední zbytky úsměvu a
nahradil je chladem. Nedokázal předstírat zármutek.
Nicola na něj pohlédla, její výraz se změnil. Jeho aura působila, také děti a
manžel se v chůzi otočili k nově příchozímu. Jen Deborah, zrovna Deborah,
další na jeho seznamu, podle všeho odolávala jeho moci.
„Rád bych vám řekl, že mě smrt těchto dvou lidí nenechává chladným, paní
Wilmersová,“ spustil Taronov klidným hlasem. Podal jí ruku, vězící v černé
kůži. „Byl jsem dobrým zákazníkem a strávil jsem v té malé kavárně nejednu
hodinu.“
„To je od vás velmi milé.“ Prohlížela si ho.
„Farewell.“ Taronov pustil její ruku, popadl násadu a nabral půl lopaty
hlíny. „Nikdy ne na věčnost,“ pravil a hodil první hrst hlíny do hrobu a na
početné růže, „nikdy ne jen pro dnešek,“ – další zadunění – „a přece žili tak,
že zůstanou ve vzpomínkách.“
Zahlédl, jak kolem něj prolétá nějaký malý předmět a se slyšitelným
cinknutím dopadá na rakev. Olověnou kulku, která zůstala ležet nahoře mezi
květinami, znal. S pohledem na ni nepočítal.
Překvapeně sklouzl očima k Deborah, která stále držela paži zpola
zvednutou. To ona musela předmět hodit. Zarazil lopatu zpátky do hromady
hlíny a vzal ji za ruku. „Také tebe ujišťuji, že se tvá bolest dá zmírnit,“
pronesl. „Možná to nebude hned, ale přijde doba, kdy ti bude lépe.“
Deborah se na něj ještě stále nepodívala. „To nejspíš bude doba mé smrti,“
odvětila nezřetelně.
Taronov chtěl zachytit její pohled, popatřit jí do duše a zjistit, nakolik je
zlomená, než ji zahubí. Toužil po ještě silnějším povznesení.
Opatrně zesílil svou auru.
Deborah trochu nadzvedla víčka, oči se jí pohnuly, zorničky se upřely
přímo na něj. „Jste ten duch?“ zašeptala, prosta strachu.
„Jaký duch?“ zeptal se napjatě.
„Ten duch,“ nesetřásla jeho ruku, „který celá staletí ničí mou rodinu.“
„Vypadám snad jako duch?“ Taronov žasl nad její vnímavostí.
„Deborah!“ napomenula ji teta.
Mladá žena zaklonila hlavu a zadívala se na vrány. „Krouží kolem nás od
chvíle, co přišel. Prorokují nám smrt.“ Vykročila k němu. „Jste ten duch?“
opakovala. „Co jsme vám udělali?“
„Dítě, nech toho.“ Nicola k ní přistoupila a chlácholivě ji objala.
„Promiňte,“ obrátila se na Rusa. „Nemyslí to zle. Utišující prostředky
nepůsobí.“
Jeho stará a její mladá ruka stále zůstávaly spojeny.
„Jste ten duch?“ vykřikla Deborah. „Co jsme vám udělali!? Co?“
Taronov v duchu zajásal, když slyšel to čiré zoufalství a viděl stav její duše.
Dcera byla u konce sil. Už nedokázal zadržet úsměv, elegantně se jí vymanil a
ustoupil o krok.
„Vy,“ zavyla Deborah a klesla do tetiny náruče, „jste ten duch! Jste to vy!“
Pak její slova zanikla v hysterickém nářku.
„Ta doba přijde,“ rozloučil se a otočil se k odchodu.
Úsměv na jeho tváři se s každým krokem zvětšoval, až byl tak široký, že
lícemi narazil do obrouček slunečních brýlí. Mimoděk přejel rukou po těžkém
konci hole, vyrobeném s masivního železa. Ubiju tě, maličká. Do tvého konce
už nechybí mnoho.
S tichým smíchem se vrátil pod ochranu splývajících jedlových větví. „Její
duše se už trhá,“ oznámil Taťáně rozverně.
Jeho necessaria sklonila operní kukátko. „Viděl jste ten velký smuteční
věnec s rudými květy, ere?“
S podobnou otázkou nepočítal. „Ne. Co je mi do tretek pro mrtvé?“
„Pochází totiž od jedné živé, kterou známe.“ Taťána stiskla spoušť a
pořídila snímek, který pak ukázala Taronovovi na malém displeji. Na stuze
stálo: Pro mou nejlepší přítelkyni – Marlene.
Rus se prudce otočil a zadíval se ke hrobu, kam mezitím přispěchal Nikolin
muž, aby poskytl podporu zesláblému sirotkovi. Taronov upřel zrak na
hromadu kytic a věnců, až objevil zmíněný nápis; černá umělohmotná páska
se třepetala ve větru.
Marlene bylo obvyklé jméno, ale ne zvlášť rozšířené. I když to bylo velmi,
velmi nepravděpodobné, chtěl mít Taronov jistotu. Nezmínila se ta falešná
Bechsteinová o vraždě svého muže?
Přečetl si adresu květinářství, vytištěnou maličkým písmem na zadní straně
povlávající stuhy, a vytáhl z kapsy chytrý telefon. Trvalo mu jen pár vteřin,
než našel a vytočil příslušné číslo.
Upřel zrak na jámu, kterou hřbitovní zřízenci právě začali zasypávat. Moc
rád by jim sdělil, že můžou počkat, protože za pár dní přibudou další mrtvá
těla.
„Květinářství Lilienschön?“
„Dobrý den. Jmenuji se Schmidt,“ představil se změněným hlasem a
předstíral křehkého starce. Číslo jeho telefonu se nezobrazovalo. „Právě jsem
se zúčastnil pohřbu manželů Riordanových a všiml jsem si věnce Marlene
von Bechsteinové. S nápisem Pro mou nejlepší přítelkyni.“
„Správně, ten je od nás.“ V ženině hlase se vznášela jistá pýcha.
„Jednak jsem chtěl říct, že je povedený, a pak také vědět, jak rychle
dokážete takový věnec dodat? Mám další pohřeb, na který bych potřeboval
podobný.“
„To není problém,“ odvětila žena na druhém konci horlivě. „Zhotovujeme
je sami a můžeme jeden dodat ještě dnes. U paní von Bechsteinové taky
nebylo času nazbyt.“
Taronov spočinul zrakem na věnci. „Děkuji. Ozvu se.“ Ukončil hovor.
„Byla to ona,“ potvrdil ledově podezření.
„Protože původní Bechsteinová tuto rodinu neznala,“ dohadovala se Taťána
zamyšleně, „tak to nejspíš znamená, že jsme právě zjistili, čí duše vězí v
Marlenině těle.“ Podívala se na něj, její bezradný pohled prozrazoval vše.
Taronovova ruka sevřela hlavici špacírky a stiskla ji. Jeho hněv rostl z
vteřiny na vteřinu, tříštil povznesenou náladu a zanechával díru, jámu, do níž
mohl svrhnout své další plány s rodinou.
Zatracení Wencislarsové! Pohřbil jen tělo nepřítele, nezničil jeho duši. A k
tomu ta ženská nalezla záchranu v těle, které naléhavě potřebovali.
„Jak se to mohlo stát?“ zašeptal Taronov. Jeho zrak sklouzl z pásky na
věnci a znovu pomalu zahrnul celek.
Otázka byla špatně položena, protože dobře věděl, jak došlo k převtělení.
Jen byla Bechsteinová protistranou určena pro Anastázii, nikoliv pro Claire
Riordanovou.
To bylo nepochopitelné, neuvěřitelné, to nejhorší, co si dokázal představit.
Ze sněhu stoupala mlha, jako by se popadaná běl snažila vrátit zpátky do
mraků. Vrány se znovu usadily na stromech, moudře shlížely na hřbitovní
zřízence a krákaly.
Taronov měl pocit, jako by se bavily jeho neštěstím. Posměvační ptáci,
kteří všechno věděli, od samého začátku, a shromáždili se, aby se popásali na
jeho překvapení.
 Promarnil jsem už dost času. Důležité věci čekají. Pomalu vykročil, vyšel
zpod skupiny jedlí a vstoupil do jemných mlžných závojů. Hůl svíral jako
šavli, připravenou k ráně, hrot vytrčený šikmo vzhůru. Přitom se předtím už
těšil, jak se postará o další vraždu.
Taťána s ním srovnala krok. „Co mám dělat, ere?“
„Zjistíme, zda Claire Riordanová opravdu vězí v těle Bechsteinové, teprve
pak něco podnikneme.“ Taronov se zamyslel. „Pokud tomu tak je, objeví se
dříve či později u své dcery. Nenápadně tu malou sleduj.“ Kráčel po úzké
stezce, aby se dostal na jednu z hlavních cest. Mezi stromy se tyčily komíny
krematoria a sloužily mu jako orientační bod. „Otestuji Bechsteinovou,
jakmile se objeví v hospici.“
Mlčky se vrátili k vozu.
Taronov nastoupil dozadu a cítil palčivou touhu rozpustit celý zástup duší.
Pomocí své hole a brutálních úderů do lebek lidí, až jim budou praskat kosti.
Kdysi by to býval udělal.
Velcí lidé mě naučili,
že lidská duše je nesmrtelná
a neporazitelná,
jen pokud chce a má dostatek odvahy,
aby bránila svou ušlechtilou podstatu.
Matthias Claudius (1740-1815)
 KAPITOLA XII
Francie, Pays de la Loire,
departement Loire-Atlantique,
Saint-Brevin-les-Pins
Vítr pozdního odpoledne vál od moře s takovou silou, že se Eric mohl opřít o
proudící vzduch, aniž by upadl. Místní by to neoznačili za bouři, oblast
dokázala být divočejší. Stromy vlevo od cesty se skláněly a vzdorovaly živlu.
Eric kráčel po úzké cestě podél pruhu pobřeží, zatímco moře se několik
metrů šikmo pod ním snažilo vyvrátit vlnolamy. Vlna za vlnou se hnaly k
pláži, lámaly se a vysílaly vodní tříšť do větru, který odnášel slané kapky až k
Erikovi.
Olízl si horní ret, ucítil moře a zadíval se na temné vody, které se zvedaly a
klesaly, pěnily a vzpínaly, aby neustále dotíraly na pevninu a odplavovaly ji
pryč. I dnes to bude marné, stejně jako po tu nekonečnou spoustu dní předtím.
I Atlantik je nepoučitelný. Eric dál kráčel po stezce, vedoucí přes duny
Saint-Brevinu.
Na tuto osamělou pouť ho nevyhnala ani tak touha po procházce, jako spíš
honba za souřadnicemi, které objevil na statku patřícím libra.
Nedokázal tak narychlo prolomit zašifrovaná data, která ukořistil ve
Vologdě, a tak ukryl počítače na bezpečném místě a poslal všechno, co se
virtuálně poslat dalo, své nevlastní sestře. Také se k nim bude snažit dostat.
Eric předtím přejel přes víc než tři kilometry dlouhý, obloukovitý most,
pnoucí se nad ústím Loiry, kolem rafinérií, loděnic a zdánlivě nekonečných
přístavních mol s jeřáby, kontejnery a loděmi nejrůznějších velikostí.
Někde četl, že Saint-Nazaire je největší francouzský přístav u Atlantiku.
Poklidné rodinné letní dovolené na pláži lidé raději trávili v sousedním
lázeňském městě La Baule nebo tady v Saint-Brevin-les-Pins.
Teprve na tomto místě zavládla větší tma a samota. Nechal za zády světla
města i monstrózní přístaviště, vítr odnášel všechny zvuky, které by sem
odtamtud mohly dolehnout.
Příroda na Côte d’Armor byla divoká. Dál na sever směrem ke Guérande
ležela vřesoviště a moře rákosí, kanály a odpařovací nádrže pro přirozenou
těžbu soli.
Eric si vzpomněl, že se Sia o této oblasti kdysi zmínila, ale už zapomněl, v
jaké souvislosti to bylo. Hlavu měl plnou jiných věcí.
Například souřadnic.
Podle map, které si vzal na pomoc, se na daném místě nic nenacházelo, ani
internet s různými záběry oblasti pořízenými shora mu nepomohl dál.
Vypadalo to na zarostlé místo na pobřeží, stranou Boulevard de l’Océan,
obklopené řídkým lesíkem nad mořem.
Cestou nepotkával žádné turisty ani místní. Nikdo se bez dobrého důvodu
neodvažoval do takového počasí.
Tu a tam se ozvala rána, jak se v lese ulomila velká větev a spadla na zem.
Z pláže se zvedal jemný písek, létal vzduchem, otíral se Erikovi o bundu a
píchal ho do tváře.
Rychle se stmívalo. Od moře se hnaly dešťové mraky a zakrývaly poslední
cáry modrého nebe.
Eric sestoupil do hluboké prolákliny mezi dunami, kde na půl minuty unikl
silnému větru.
Když začala stezka znovu stoupat, prošel kolem cedule, která jasně a
zřetelně hlásala, že následující úsek se nachází v soukromém vlastnictví.
Začíná to být zajímavé. Kvůli větru a písku musel přimhouřit oči do úzkých
škvírek.
Pak uviděl mezi stromy asi ve výšce tří metrů reflektor, vrhající rozptýlené,
mechově zelené světlo. V tlumeném svitu rozeznal rozpraskanou betonovou
plochu a šedivé zdi, tyčící se kolmo vzhůru, spolu s plotem, zakončeným
nahoře drátem z výbavy NATO, který obepínal prostor a dělil les.
Eric pochopil, proč na satelitních snímcích chybí jakékoliv stopy. Koruny
stromů budovu dokonale ukrývaly před nepovolanými zraky.
Opatrně kráčel dál a zastrčil si ruce do kapes. Podezření, co to je, bych měl.
Ale to by pro mě nebylo dobré.
Přiblížil se na dvacet metrů a uviděl vjezd, zabezpečený silným řetězem.
Na malém prostranství za ním stál vetchý, prostřílený vůz neznámé značky,
připomínající zapomenutý exponát.
Reflektor, připevněný na budově, byl ověšený mechem a lišejníkem,
pocházejícím ze stromů, takže jeho kalné světlo vypadalo, jako by prosvítalo
skrz vinnou láhev.
Eric zahlédl starý, hranatý bunkr s kupolovitou střechou, který kdysi býval
součástí nacistického Atlantického valu. Tím se jeho podezření potvrdilo.
 Změněné světlo propůjčovalo betonu surrealistický nádech, jako by ho na
toto místo promítal dataprojektor; dokonce i starý německý nápis byl ještě
rozeznatelný, zato chybělo jakékoliv graffiti. Sprejeři se očividně
neodvažovali za plot, který byl pod napětím, jak hlásala další cedule.
Zrezavělé ocelové dveře na zadní straně představovaly přístup do opevnění,
na němž bylo patrné hnědavé zabarvení. Obě střílny, mířící na pláž,
připomínaly zlostné oči, pozorující všechno a všechny. I Erika.
Vytáhl chytrý telefon, spustil funkci GPS a doufal, že udělal chybu nebo že
se přístroj zmýlil či že satelity neměly správnou pozici.
Zapípalo to. Přístroj porovnal stanoviště, pak se lovci dlaků objevil před
očima výsledek – přesně toto byly souřadnice, které nalezl v cele.
Do prdele. Eric odhadoval své možnosti, protože do podobných zařízení
existovaly různé cesty.
Například Spojenci vyvinuli hezky mohutné bomby, aby s jejich pomocí
prorazili betonové zdi.
Mohl také pátrat po větracích šachtách, které vždycky někde byly. Nebo se
mohl vydávat za člena libra a doufat, že ho pustí dovnitř.
Po mlčenlivé prohlídce masivní stavby by se nejraději přiklonil ke
spojenecké variantě. Ale kde teď vezmu ty dobré bomby? Možná se poblíž
nacházelo nějaké muzeum války, kde by si mohl posloužit. Široce se
zašklebil. Pěkně by koukali, kdybych jim s nima zaklepal u dveří.
Fantazie mu vykouzlila čtvrtou možnost.
Po krátké úvaze se pro ni rozhodl, protože zněla šíleně, ale přesto měla
největší vyhlídky na úspěch. Ale jen proto, že se tak narychlo nedostanu k
dotyčným bombám.
Vytáhl ruce z kapes a vydal se přímo k bráně v plotu.
Střílny shlížely dolů na něj.
Bunkr mu víc a víc připomínal hlavu obra, kterého za trest zahrabali na
pobřeží, aby střežil zemi a odstrašoval nepřátele.
Před bránou z drátěného pletiva zůstal stát a nastražil uši, zda uslyší
proudění elektřiny.
Nic. Podle všeho nechtěli členové libra riskovat, že budou muset každých
pár dní seškrabávat z plotu uškvařenou mládež, turisty a zbloudilá zvířata.
Nevelká cedulka znovu zdůraznila, že se jedná o soukromý majetek, a sice
nadace Mise en Garde, německy Připomínka. Vstup byl možný jen na
telefonické vyžádání, číslo nebylo uvedeno.
Eric znovu vytáhl smartphone, zadal jméno organizace a po několika
kliknutích opravdu uspěl. Měla sídlo v La Rochelle a starala se o údržbu
bunkrů, aby je uchovala coby připomínku hříchů minulosti, jak prozrazovalo
těch nemnoho informací na webu.
Rychlá křížová kontrola vyplivla deset stanovišť zařízení, o které se starala
německá odnož Mise en Garde, a to jak u Severního, tak u Baltského moře,
na dalším seznamu se objevilo i pár pozůstatků Západního valu.
Eric upřel zrak na nehostinně působící opevnění.
Pokud nadaci využívali jako bílého koně libra, pak to byl ďábelsky chytrý
způsob, jak si opatřit doslova a do písmene neprůstřelné úkryty. Působili
všem na očích, a tím tak nenápadně, že to ani méně nápadně nešlo. Každý
náklad na náklaďáku, který tam mířil, mohl být maskován jako stavební
materiál určený pro rekonstrukci. Co se skutečně ukrývalo v bednách či
kontejnerech, zůstávalo tajemstvím.
Určitě všude ukryli zrůdy, které by se v případě útěku velmi rychle dostaly
do nejbližšího města. Eric schoval telefon, sevřel prsty řetěz, napjal své
démonické síly a škubnutím přetrhl visací zámek. Sebevědomí idioti.
Pak otevřel vrzající bránu a vkročil na betonovou plochu, posetou
ulomenými větvemi a borovicovými šiškami.
Oči střílen jako by pozorovaly každý jeho krok.
Předpokládal, že tu jsou umístěny kamery, nejspíš pod ochranou průzorů, z
nichž před zhruba sedmdesáti lety mířili kulometčíci a dělostřelci ústími
svých zbraní na pláž.
V útrobách bunkru už dozajista věděli, že právě prošel kolem rozstříleného
vozu a míří k ocelovým dveřím na zadní straně. Ale prozatím ho ignorovali.
Zůstal stát dva kroky před střílnami. „Chtěl bych se vzdát libra,“ zvolal
hlasitě do větru. „Byl jsem na vaší stanici u Bělozersku, když došlo ke
katastrofě. Bohužel se mi nepodařilo zachránit vaše lidi.“ Sledoval, zda se v
temných průzorech někdo objeví. „Vaši spolupracovníci mi udali tuto adresu,
abych s vámi mohl navázat kontakt.“
Vítr skučel a šelestil, ozývalo se lámání příboje, který neustále napájel
vzduch mikroskopickými částečkami soli.
„Mluvil jsem s vaší kolegyní o teorii duší,“ zkusil to znovu. „Vím, že po
mně pátráte. Chtěl bych spolupracovat.“
Bunkr dál zůstával němý a temný.
 Eric to pochopil jako výzvu, aby podal libra důkaz, že před sebou mají
proměněnou duši. Chcete show?
Vytáhl ruce z kapes, roztáhl paže a nechal ze špiček prstů se syčením
vyskočit žlutomodré plamínky.
Podle všeho ještě libra nepřesvědčil.
Nechal plameny vystoupat výš. Pak náhle vyrazil oběma rukama současně
vpřed.
Větrem prosvištěl prskající modrý démonický oheň, a aniž by se nechal
ovlivnit poryvy, hnal se přímo mezi střílnami na beton, kde vybuchl ve
velkém oblaku plamenů. Nevelká spálenina na zdi dokazovala, že nebyl
pouhou iluzí.
Mechově zelené světlo se zamihotáním pohaslo. Pak se s cvaknutím
rozsvítily reflektory v průzorech a zalily Erika oslepujícími paprsky; ostré
klapnutí, následované zabzučením, dávalo tušit, že na něj ze střílen namířila
nějaká pro něj neviditelná zbraň.
Náhle vykročil do vzájemně se překrývajících kuželů světla jakýsi mladý
muž a postavil se před Erika. Na sobě měl černý oblek a přes něj světlý
trenčkot. „Jste u nás vítán,“ pronesl anglicky s tvrdým přízvukem a zval ho
pohybem ruky dál. „Až po vás. Všechno další probereme uvnitř.“
Eric ho obešel.
Věž bunkru se začala tiše otáčet. Paprsky reflektorů ho sledovaly a
proměnily se ve žhnoucí zraky zakopaného obra.
Eric prošel otevřenou ocelovou přepážkou a ocitl se v prostoru
připomínajícím tlakovou komoru. Jeho společník ho následoval a zavřel
dveře. Systém čepů, ovládaných velkým kolem, kterým muž otáčel, zapadl na
místo.
Další vstup tu nebyl, v místnosti velké čtyři metry krychlové chyběly
jakékoliv otvory i východy.
Kolem Erika se táhly šedé betonové stěny, v nichž zahlédl vodorovně i
svisle se vinoucí jantarové linie, které sem zcela určitě nezasadili nacisté.
LED světla na podlaze tvořila nepřímé osvětlení, které úplně stačilo k
orientaci.
Eric trpělivě vyčkával.
Mladý muž si narovnal kravatu a poodstoupil od vchodu. „Nacházíte se v
jednom z nesčetných bunkrů Atlantického valu, které nechal Hitler vybudovat
na obranu před invazí Spojenců,“ referoval. „Kolem vás leží tři metry
speciálního betonu, který dokážou vyhodit do vzduchu nanejvýš těžké
bomby.“
„Spíš mě zajímá, co s tím bunkrem provádějí libra,“ využil Eric přestávku,
když se jeho protějšek nadechoval. „Lidstvo mělo štěstí, že se poblíž statku
nenacházelo žádné velké město. Jinak by došlo po útěku… shromážděných
objektů k masakru, který by se dal jen těžko ututlat.“
„V minulosti jsme to museli už několikrát udělat a lidé tomu vždycky
uvěřili. Ne každá katastrofa oznámená médii je nehoda nebo důsledek
amoku,“ opáčil mladý muž a naznačil úklonu. „Jsem Tagasuki Minamoto, ale
můžete mi říkat Goryō.“
Eric neviděl na tmavovlasém muži ani náznak čehokoliv asijského. „A
zůstaneme v této předsíni?“
Minamoto se slabě usmál. „Nejdříve si trochu promluvíme. Rád bych
poznal hosta, kterého si zvu do domu.“
„Do svého domu?“
„Je skromný.“ Přitiskl dlaň na betonovou stěnu. „Ale je můj.“ Minamoto si
rozepnul trenčkot a strčil si ruce do kapes. „Věříte ve schopnosti duší a
všechno, co s tím souvisí?“
„Zní to rozumně,“ připustil Eric. „Cestou sem jsem měl příležitost o tom
zevrubněji přemýšlet a nenapadlo mě nic, co by mluvilo proti.“ Viděl skepsi,
skrývající se za mužovým nezávazným úsměvem. „Proč by mi jinak vaše
kolegyně dávala souřadnice tohoto bunkru?“
„Aby vás vlákala do pasti?“ Minamoto se neproniknutelně usmál.
„Máte pravdu.“ Eric jeho úsměv opětoval. „Ale návnadu vždycky sežerou.“
Muži si stáli tváří v tvář v absolutním tichu, které v prostoru vládlo. Člověk
by klidně mohl zapomenout, že kolem nich zuří bouře, že se moře vrhá proti
pláži, že se stromy sklánějí a větve praskají. Ozývalo se jen dýchání a tiché
šustění šatů, když se jeden z nich pohnul.
„Vy víte, že jsem lovec?“
„Rozkřiklo se to. Váš zásah v Monte Carlu to naznačoval.“
„Co říkáte na to, že bych pomáhal libra tím, že bych pokračoval v honu na
dlaky a dodával bych vám je, místo abych je hubil?“ Eric zase jednou
improvizoval. Šlo mu o to, aby se dozvěděl víc o organizaci, a toho mohl
nejsnáze dosáhnout tím, že mu její členové dobrovolně poskytnou informace.
„Tento postup by byl novátorský,“ odvětil Minamoto. „A při veškerém
respektu ke schopnostem vaší duše – jako… spolupracovník byste nebyl
vhodný.“
„Proč?“
„Protože se neovládáte. Vaše duše je negativně nabita, je impulsivní, chce
ničit, hubit a porážet,“ vypočítával Minamoto. „Máte všechny vlastnosti, které
z vás v očích nezasvěcených dělají démona. Jakmile se dostanete pod tlak,
uchylujete se k násilí.“ Přistoupil k Erikovi tak blízko, že se špičky jejich
nosů takřka dotýkaly. „Stačí už proniknutí do vašeho osobního prostoru.“
„Takže chcete důkaz, že se dovedu ovládat?“ Eric si uvědomil, že má
Minamoto pravdu. Nejraději by ho srazil k zemi.
„Víc než jeden. Protože jednou vám to může náhodně vyjít.“ Couvl až ke
dveřím a začal otáčet zabezpečovacím kolem. To se dalo bzučivě do pohybu a
uvolnilo čepy. „Ale jste dobrý a máte zkušenosti. Díky tomu jste cenný.“
Minamoto otevřel dveře směrem dovnitř.
Ozvalo se hlasité hučení moře a do malé místnosti vlétl vítr, jako by chtěl
zjistit, co se tady v posledních minutách odehrálo.
Svět se vrátil se svými zvuky a vůněmi zpátky k Erikovi, který se vůbec
nenamáhal skrýt své zklamání, že ho vyhazují. Ale asi by to bylo příliš
snadné. „Nechcete mě ani zařadit do své sbírky?“
„Možná později. Pokud se přece jen ukážete jako příliš málo nadaný.“
Minamoto ukázal na východ. „Půjdeme?“
Eric pochopil, že začíná jeho zkouška, aby byl přijat mezi libra. „Co
budeme dělat?“
„Mám tady seznam. Je na něm zaznamenáno deset jmen, deset míst.
Navštívíme ty lidi a vy mi ukážete, zda takové kreatury dokážete přemoci.“
Mladý muž naznačil asijsky působící úklonu. „Pokud byste se dopustil chyby,
osobně vás doprovodím do sbírky, jak jste to nazval.“
Eric prošel kolem něj ven.
Přitom vymyslel plán. Pokud by tento test trval příliš dlouho, zahubí jednu
bestii a nechá se Minamotem odvést do kabinetu hrůzy, aby v něm uklidil.
Jeho nevlastní sestra možná mezitím pronikne do datových souborů a získá
informace. Pokud by se tak stalo, okamžitě svůj test u libra ukončí.
Minamoto ho předešel a prošel branou. „Moje auto stojí nahoře na
promenádě. Zajedeme pro vaše věci a vyrazíme.“
„Mám jen příruční zavazadlo. Hotel je poblíž.“ Eric ještě přesně nevěděl,
zda se mu zamlouvá, co bude následovat. Kreatury, tak je jeho průvodce
nazval, a úmyslně. Podle toho na něj čekalo něco jiného než běžné bytosti
měnící podobu. Hlavou mu prolétla označení phagoi a spiritus.
Eric jen doufal, že si neukousl příliš velké sousto.
Rakousko, Vídeň
Claire slyšela ve svém nitru výkřik svého starého já, ale proti Anastáziině
touze byla bezmocná. Její city se staly i jejími.
Cítila Duboisovy rty na svých, šimrání v žaludku a přání okamžitě s ním
mít sex. Její paže spočívaly na jeho šíji a pevně ho držely.
Popadl ji za boky a přitáhl si ji k sobě.
S rostoucí vášní, kterou zřetelně vnímala v rozkroku, ji znovu zaplavily cizí
myšlenky. Ale nebyly Anastáziiny. Spíš její mysl pátravě pronikala do
Duboisovy hlavy.
Jeho tělem proběhlo odmítavé trhnutí a Dubois se napřímil, aby odtáhl ústa.
Zmatený a současně nenávistný pohled, který na ni upřel, nepřipouštěl
žádné pochybnosti. Věděl, že před sebou nemá svou partnerku, nýbrž cizí
ženu, která si z něj vystřelila, která ho ošálila, aby vypátrala jeho tajemství.
Odstrčil ji.
Claire narazila do stolu a shodila při tom na zem dva přenosné počítače.
Hlavou jí současně prolétly obrazy. Uviděla Duboisovu část vzorce a místo,
kde ho ukrýval.
„Kdo jsi?“ zasyčel na ni. „Co jsi provedla s Anastázií?“
Profesorka Haiderová se právě chystala počítače zvednout, ale zarazila se
uprostřed pohybu. „Cože? Ona není ta pravá?“
Claire se zmocnila panika. Proti Duboisovi, několikanásobnému
převtělenci, neměla šanci. Nedokázala odvrátit zrak od mužova obličeje,
staženého nenávistí. „Já… nemohla jsem za to,“ vykoktala a zápasila s
výjevy, které pocházely z jeho vzpomínek a nechtěně se jí zahnízdily v mysli.
Všechno bylo vzhůru nohama. Krevní tlak jí prudce klesl, nohy se jí
podlamovaly.
Dubois stáhl ústa, vykročil k ní a popadl ji za krk. „Řekni mi, co jsi s ní
provedla!“ zařval a mrštil s Claire napříč velkým stanem.
Měla pocit, že odletěla sto metrů; přistála těsně vedle konstrukce a
překulila se pod plachtou do rozlehlého sklepení.
Pryč! Pryč odtud! Vyškrábala se na nohy a klopýtala vpřed, kolem
děsivých izolačních komor z průhledného plastu, směrem k východu.
 „Jak daleko myslíš, že tě nechám utéct?“ zahřměl za ní jeho hlas. „Vrať mi
Anastázii!“
Neviditelná ruka popadla Claire za lýtka, s trhnutím ztratila půdu pod
nohama.
Lampy na stropě se kývaly, světla a stíny se komíhaly sem a tam.
Claire dopadla na plachtu izolačního stanu. Materiál se napnul, aniž by se
roztrhl, a vytvořil milimetrovou dělící vrstvu mezi ní a pacientem na lůžku
pod ní. Jeho životní hodnoty se už nezobrazovaly na monitoru, tvář měl bílou,
pohled prázdný. Ke svému zděšení poznala v mrtvém Lenina pohřešovaného
bratra, jehož fotografii zahlédla ve vile. Skončil jako Duboisův pokusný
objekt.
Zasípala úlekem, klesla na kolena a snažila se ukrýt před blížícím se
Duboisem.
„Zemřeš tady!“ zakřičel celý bez sebe. „Ale nejdřív mi všechno povíš! Chci
ji zpátky!“
Nedokázal mi přečíst myšlenky, pochopila Claire a pátravě se rozhlížela po
východu. Pak si zula boty, aby mohla běžet neslyšně. Byl náš kontakt příliš
krátký?
Úniková cesta se nacházela zhruba čtyřicet kroků šikmo za ní.
Když využiji izolační komoru coby ochranu, mohla bych to dokázat. Claire
přikrčeně vyrazila, trénované tělo jí poskytovalo výhodu. Cestou zaslechla
tiché chrastění a cvakání.
Když vykoukla zpoza rohu stanu, čekala na ni před východem stěna ze
vznášejících se infuzních jehel. Ostré duté hroty se střídavě třpytily ve světle
kývajících se lamp. Duboisovi už podle všeho nezáleželo na tom, aby pro
Anastázii zachoval její tělo nedotčené.
Dokázala bych je výkřikem smést stranou? Prozatím věděla, že účinkuje na
lidský sluch a sklo – ale ocelové špice?
Pak uslyšela poblíž tiché kroky a vyhnula se jim, v hlubokém předklonu se
rozběhla mezi komorami.
„Ere! Tady!“ Z ničeho nic před ní stála Haiderová a mávala rezavou
trubkou.
Claire zareagovala bez přemýšlení. Jedna paže jí vystřelila vzhůru a
zablokovala snášející se ránu, druhá pěst se neuvěřitelnou rychlostí zaryla
Haiderové do žaludku, aby pokračujícím pohybem zdola dopadla na měkkou
část lékařčiny brady.
 Profesorčina hlava se prudce zaklonila, brýle odlétly vysokým obloukem
pryč.
Claire netušila, kde se vzaly její bojové dovednosti, ale pokračovala v jejich
využívání. Než se Haiderová stihla z obou útoků vzpamatovat, přiskočila k ní
a oběma rukama současně ji udeřila do uší, praštila ji čelem prudce do nosu a
předvedla vysoký výpad kolenem do těla. Praskot povolující nosní kosti se
smísil s výkřikem Haiderové a takřka bezprostředně následujícím pukáním
žeber.
Necessaria se odpotácela dozadu, držela se za uši a stejně jako Claire
předtím přistála na pružné plastové plachtě, od které se odrazila.
Claire znovu zareagovala čistě instinktivně a z otočky ženě zasadila
nemilosrdný vysoký kopanec do pravé strany spodní čelisti.
Ozval se zvuk připomínající zásah blesku, nedoprovázelo ho ovšem
zahřmění. Haiderovou, krvácející z nosu a uší, obklopila záře, vzápětí se
lékařka zhroutila, zůstala ležet na zemi a škubala sebou.
Claire za sebou uslyšela svist a vrhla se na podlahu.
Nad hlavou se jí prohnaly řady infuzních jehel a zaryly se do stěny izolační
komory, některé ji prorazily a zabořily se do pokusné osoby. Fólie se zevnitř
okamžitě pokryla rudými stříkanci.
Za okamžik budu venku! Claire se plazila vpřed, klopýtala k průchodu, až k
němu konečně dorazila.
V tu chvíli ji někdo popadl zezadu za krk, tlak prstů byl bolestivý. Její páteř
mu dlouho neodolá.
Claire se otočila přes levé rameno a současně s trhnutím zvedla loket.
Kloub jen zavadil Duboisovi o levou líci, protože výpad vytušil a včas strhl
hlavu dozadu.
Znovu se uvolnila energie. Putující duši zalila záře, ale okamžitě pohasla,
jako by blesku došla uprostřed výboje síla.
Stačilo to. Dubois pustil Claiřinu šíji a klesl na kolena. Oči měl zoufale
vytřeštěné, sípavě lapal po dechu a pomalu se hroutil na bok. Z očí bylo na
pár vteřin vidět jen bělma, hrudní koš jakoby se už nezvedal a neklesal.
Co… co to bylo? Claire poodstoupila na dva kroky od soupeře. To je jedno.
Musím zmizet a… Uvědomila si, že předtím v duchu zahlédla úkryt
Duboisova vzorce.
Pokud chtěla zjistit celou pravdu o přípravku, nesměla bez této kombinace
znaků a symbolů odejít.
 Vyšla ze sklepení a vydala se za výjevy, které uloupila z Duboisovy hlavy.
Jeho vzpomínky ji vedly prostupem do chodby a ke skrytým dveřím s
elektronickým panelem, které musela cestou tam přehlédnout. Kód, který
vyťukala, jí vytanul na mysli sám od sebe.
Před ní se objevil třípokojový byt, používaný Haiderovou a Duboisem k
odpočinku a pobývání. Sklepení spojovaly s přízemím nad ním točité schody.
Ukradené vzpomínky nedovedly Claire k psacímu stolu, nýbrž ke
knihovně: Ve čtvrtém podélném nosníku zprava byla tajná přihrádka, kde se
nacházel USB disk a malý lístek s poznámkami.
Claire obojí popadla, schovala a rozběhla se z bytu po schodech nahoru na
zadní dvůr.
Nezmocnila se terénního vozu, který mohl Dubois zaměřit pomocí
zabudovaného systému GPS, místo toho bosá přelezla přes bránu na
potemnělou ulici.
Obklopily ji roztančené, nikomu nepatřící stíny, které jako by ji chtěly
současně uvítat i zradit.
Claire spěchala dál, aby unikla z děsivé čtvrti. Dláždění ji ledově studilo do
chodidel, tu a tam uklouzla na hladkém povrchu.
Chvátala po křivém chodníku, přebíhala od jednoho ostrůvku světla
vrhaného podivnými pouličními svítilnami ke druhému a měla dojem, že za
zády slyší rachocení kol drožky. Pocit, že se v této části Vídně ocitla v
nesprávném čase, nepomíjel; chytrý telefon neměl signál.
Neměla tušení, kam běží. Pak zaznamenala, že dopravní ruch sílí a město
působí světleji, přívětivěji a rušněji.
Před ní se objevil velký, nasvícený kostel, vykazující jistou podobnost s
Tádž Mahalem. Vyčerpaně se posadila na jeho schody. Jenom na okamžik. I
když jí byla příliš velká zima, než aby se zastavovala, potřebovala si
vydechnout.
Několik metrů od rozlehlého prostranství před budovou zahlédla stanici
metra. Tam bude určitě tepleji než tady nebo v kostele.
Cestou ke stanici dopřála moderní doba Claire signál, takže mohla znovu
využívat svůj chytrý telefon. Okamžitě jí dorazila textová zpráva, která sice
zněla jako od Eugena, ale byla poslána z Fabianova mobilu.
Vzpomněla si na konec, který potkal Audi A6. Její anděl strážný by měl být
mrtvý – ale byl putující duše. Propůjčilo mu to snad schopnosti, které ho
uchránily před výbuchem? Musím to zkusit. Claire mu zavolala a ke své
obrovské radosti nemusela čekat dlouho, než se ozval.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Fabian ustaraně, aniž by něco musela říct.
Cítila nezměrnou úlevu, že není tak sama, jak si myslela. Kráčela přes
volné prostranství a zeleň a nevnímala chodidla. Měla je znecitlivělá chladem
a chůzí po nerovném povrchu. Nápis Karlsplatz jí poskytl záchytný bod, kde
se ve Vídni nachází. „To bych se měla zeptat já vás,“ odpověděla ulehčeně.
„Jsem ve Vídni a byla jsem v laboratoři, patřící Duboisovi, a…“ Moc
nechybělo a byla by mu prozradila, že vlastní úplný vzorec. Rozhodla se, že si
tuto novinku zatím nechá pro sebe.
„Kde teď vězíte?“
„Já… jsem ho srazila. Jeho a jeho necessariu,“ chrlila ze sebe až příliš
rychle. „Myslím, že jsem je zabila, a teď nevím…“
„Jenom klid,“ přerušil ji Fabian. „Vyzvednu vás. Odjeďte na letiště, kupte
si letenku první třídy do Lipska-Halle a posaďte se do haly. Přijedu pro vás.“
Claire se cítila trochu lépe, i když se na její situaci nic nezměnilo – kromě
toho, že Fabian byl stále naživu. Uslyšela poblíž hlasitě vyzvánět kostelní
hodiny a začala počítat. Je moc pozdě. „Ne, to by trvalo příliš dlouho. Můžete
mě vyzvednout na letišti v Berlíně.“
„Jste si jistá?“
Claire usoudila, že se jí už nic moc nemůže stát. Viděla Duboisovo
bezduché tělo. A i kdyby ovládal triky, které by mu bránily zemřít, byl
prozatím vyřazen z provozu. Její náskok musel stačit. „Ano, jsem si jistá.
Dám vám vědět. A budu si chtít poslechnout, jak jste unikl z toho auta.“ Vešla
do stanice metra a vydala se po špinavé podlaze k automatu na jízdenky. Bylo
skvělé, že na letišti mají obchody.
Fabian se tiše zasmál. „Dozvíte se to. Brzy na viděnou.“
„Ach, počkejte,“ dodala rychle, „měli bychom Eugenovi poskytnout nějaké
vysvětlení, proč jsme se dnes zdrželi.“
„Už jsem ho poskytl. Nečekaná schůzka s marketingovou agenturou kvůli
tomu parfému,“ uklidnil ji.
Claire přikývla, což byl samozřejmě nesmysl, protože to nemohl vidět. „A
pak jsme si vyrazila na nákupy a jídlo s přáteli?“
„Navrhuji, abychom tvrdili, že jsem vás pak vozil po okolí,“ odpověděl.
„Prostě jen tak, abyste měla čas k přemýšlení o návrzích, a při tom jste
zapomněla na čas.“
Výmluva se jí moc nezamlouvala. Eugen určitě umírá strachy. A strach se
rychle mění v nedůvěru. „Dobře. Na shledanou.“ Zavěsila a zadívala se na
automat. Proč vlastně metro?
Claire se vrátila nahoru na Karlovo náměstí a rozhlížela se po taxi. Když
zvedla paži, aby na sebe upozornila řidiče, všimla si, jak se jí třese ruka.
Události jí nedopřávaly klid.
Taxík zastavil, Claire nastoupila a uvedla coby svůj cíl letiště.
Připadalo jí nejlepší hned si najít let na chytrém telefonu a zarezervovat si
letenku, což nebyl problém. Teprve když už měl být příslušný obnos stažen z
kreditní karty, napadlo ji, že to není dobrý nápad – potřebovala vysvětlení pro
Eugena.
No tak jsem byla ve Vídni. Marketingová agentura může být klidně i tady.
Claire pokračovala v rezervaci, až završila všechny kroky, a pak vyhlédla z
okna. Předem ho varuju. Vzchopila se, přinutila se vyhledat číslo Eugena von
Bechsteina a zmáčknout zelené tlačítko pro navázání hovoru.
„Ahoj, Lene,“ pozdravil ji a zněl zaměstnaně.
„Promiň, nechtěla jsem tě rušit. Máš něco důležitého na práci?“
„Ověřuji pár postupů,“ odvětil s úlevou. „Ale pro tebe mám vždycky čas.
Co se děje?“
Claire se zhluboka nadechla. „Určitě se vrátím domů pozdě.“
„Já vím. Schůzka s tou novou marketingovou firmou.“
„Prostě mě to tak napadlo a vzpomněla jsem si na jejich jméno. Ale nediv
se – pan Vacinsky a já jsme ve Vídni.“
„Ve Vídni?“ Eugen zněl naprosto zaskočeně. „Ještě tam pořád jsi?“
„Zrovna jedeme na letiště,“ odpověděla podle pravdy. „Náš let přistane v
Berlíně kolem půlnoci.“
„To teda koukám.“ Následoval dlouhý výdech. „Usnu klidně až ve chvíli,
kdy budeš zpátky doma.“ Eugen působil poměrně klidně. „Byla ta schůzka
užitečná?“
„Ano, i když si musíš myslet, že jsem zešílela,“ přiznala. „Povím ti to
později. Bohužel nepřišli s žádnými dobrými nápady.“
V pozadí něco cvakalo, jako klávesnice. „Těším se na tebe.“
„Ano,“ odpověděla neutrálně. „Uvidíme se později.“ Claire zavěsila a
pozorovala okolí, kde původně hustá zástavba neustále řídla. Mířili na letiště.
V jedné kapse kabátu jí spočíval USB disk, ve druhé lehce šustil papírek se
vzorcem.
Claire si ho nechtěla přečíst, aby ji třeba zase nezahltily cizí myšlenky.
Nemohla to potřebovat, dokud ji zaměstnávaly poslední události.
Zachvěla se, když před sebou v duchu uviděla bledou, mrtvou tvář Lenina
bratra. Stal se obětí Duboisových machinací.
Pak jí na mysli vytanula důležitá otázka. Díky svému nechtěnému
převtělení získala dar ničivého křiku – ale jak dokázala zabít soupeře jednou
ranou?
Co měla znamenat ta záře kolem zasažených?
A jak to, že najednou viděla ve tmě stejně jasně jako za bílého dne?
Tři schopnosti. Prohlížela si odraz své siluety v bočním okénku. Jak to?
Ani její zrcadlový obraz neznal odpověď.
Jako tělo je každý člověk jedno,
jako duše nikdy.
Hermann Hesse, Stepní vlk (1927)
 KAPITOLA XIII
Rakousko, Vídeň
Gregor Dubois zvedl víčka, která se otvírala jen ztuha, jako by je držely
neviditelné nitky.
Hleděl do klenutého kamenného stropu své laboratoře, k zářivce, která ho
zalévala mléčným, studeným světlem jako nějaký podlouhlý měsíc.
V mysli mu vířily myšlenky, jeho vlastní vzpomínky tančily s těmi
Anastáziinými a se vzpomínkami neznámé ženy neuvěřitelně rychlý valčík.
Nacházel se ve vysoce matoucím stavu, protože cizí dojmy se daly od sebe
oddělit jen velmi obtížně. Spečené, stavené, neužitečné.
Nadzvedl se a ucítil v celém těle brnění, spojené se znecitlivěním. Bylo mu
zle, opravdu zle, a měl dojem, jako by pozbyl všechnu sílu, jako po těžké
chřipce.
To nebyla Anastázie ani Bechsteinová. Opatrně vstal a snažil se potlačit
závrať. Musím zjistit, kdo ta žena je. Kdo ví, co všechno zjistila z mých
vzpomínek.
Souvisela její návštěva s trojicí? To bylo nejpravděpodobnější řešení.
Dubois se rozhlédl po Haiderové, která ležela s otevřenýma očima pár metrů
od něj.
„Necessario!“ Potácel se k ní.
Lékařka se nepohnula.
Když ověřoval její životní funkce, nenašel puls ani dech. Byla mrtvá a její
oči se zbarvily úplně do běla, jako by duhovky i zornice zmizely.
Vpravo na spodní čelisti objevil otisky, jako by schytala tvrdý úder, naproti
tomu pokožka vypadala, jako by do ní současně něco udeřilo. Ovšem týl jeho
důvěrnice byl v pořádku, nebyla tady ani stopa po krvácení do mozku či
smrtelném zranění.
Vlastní stav a změna očí jeho pomocnice vzbudily Duboisovu nedůvěru.
Takhle nevypadaly následky elektrického výboje.
Nutně potřeboval něco s cukrem, aby povzbudil svůj krevní oběh. Dovlekl
se ze sklepení do prvního pokoje v přilelhlé odpočinkové zóně, kde si nalil
sklenici koly a vypil ji. Kam…
Pevný telefon na psacím stole se rozzářil. Displej ukazoval automatické
přesměrování hovoru z jeho mobilu, protože tady pod zemí nebyl signál.
 Zadíval se na důvěrně známou řadu číslic a přijal volání. On žije? Nebo
další past? „Ano?“ ohlásil se nedůvěřivě.
„Tady je Artjom,“ uslyšel drsný hlas.
Dubois nehodlal vyzradit žádné informace, dokud se nepřesvědčí, že se
opravdu jedná o skutečného necessaria jeho bývalé milenky. „Vážně?“
„Ano. Určitě to víte: Výměna se nepovedla.“
Dubois se zamračil. Informace ho zastihla s mnohahodinovým zpožděním.
„Jak to?“
„Udělali jsme všechno tak, jak jsme se domluvili, ale místo hery vjela do
těla jiná duše,“ vysvětloval Artjom zajíkavě. Znělo to, jako by byl zraněný
nebo pod vlivem silných léků proti bolesti. Jeho dýchání připomínalo
astmatika, hvízdal a chrčel jako rozbitý čajník. „Než jsme mohli něco
podniknout a začít ji hledat, upadli jsme do léčky.“
„A ty jsi přežil, protože?“ Dubois si dál zachovával odstup. Všechno mu to
připadalo velmi podivné.
„Unikl jsem postřelený do kanalizace a ležel jsem tam několik dní v
bezvědomí, než mě našli stokaři a pomohli mi. Všichni ostatní členové týmu
jsou mrtví.“ Zakašlal, vlhce a těžce. „Objevila se hera?“
Dubois upřeně zíral do prázdna. Jaký děs: Anastáziina duše se buď někde
vznášela, nebo se nastěhovala do jiného těla, kdekoliv na světě. Neznámá
žena navíc svým Jidášovým polibkem získala takřka veškeré jeho znalosti a…
Ne.
„Počkej!“ zavelel rychle do sluchátka, položil ho na stůl a rozběhl se do
knihovny.
Stačil mu jediný pohled do místnosti a na otevřenou přihrádku a věděl, že si
neznámá s sebou odnesla jeho zápisky týkající se vzorce.
Díky tomu mohla vyrobit sérum.
Výlučně ona – protože jemu chyběla její polovina.
Vrátil se k telefonu. „Artjome?“
„Ano?“
„Co jste si s herou domluvili pro případ, že by se převtělení nevydařilo?“
„Jako obyčejně. Že její duše počká poblíž.“ Přidušeně zakašlal. Bylo to
železné pravidlo, aby vůbec mohla být volná duše nalezena. Pokud proměna
nevyšla, nikdy se nehnout z místa a umožnit necessariům, aby tam dodali
náhradní tělo a zabránili zániku.
 A protože Anastázie nenávidí, když se musí nastěhovat do nevhodných těl.
Ženská ješitnost. „Učiníš všechny přípravy, abys zjistil, kdo opravdu vklouzl
do Bechsteinové,“ nařídil Dubois ledově. „Dorazím zítra do Lipska, abych se
podíval po Anastázii.“
„Jak to mám sám…“
„To je mi jedno!“ zařval Dubois a ztratil namáhavě udržované
sebeovládání. Trápila ho bolest hlavy, ve spáncích mu bušilo a pálily ho, jako
by v nich proudila žhavá kyselina. Přitiskl si k pravé polovině lebky ruku, ale
nepomohlo to. „Pozoroval jsi Bechsteinovou celý rok. Na něco přijdeš.“
Pohled mu padl do zrcadla vedle věšáku na šaty. Na tváři se mu v místě,
kde schytal ránu, rýsovaly otisky kloubů.
To vysvětlovalo, proč mu bylo špatně a cítil se slabý. Žena musela coby
duševní dar obdržet zvláštní druh úderu pěstí, navíc ke své schopnosti oloupit
ho o informace. Naproti tomu jeho oči vypadaly normálně.
„Pokud ji poslali ti tři, bude už dávno u nich,“ namítl Artjom.
Dubois sklouzl pohledem po kalendáři. „Pustím se do pátrání po duši tvé
hery.“ Nezbývá už moc času a rozplyne se. Bude čekat do poslední vteřiny.
Doufal, že bude schopna si v případě potřeby obstarat přechodné tělo. Možná
už k tomu došlo a Anastázie se nacházela na druhém konci světa, zmatená
nebo odříznutá od civilizace, protože se neozvala.
„Pokud bys narazil na jiného necessaria, zeptej se ho, kam se poděla
Bechsteinová s mým majetkem,“ dodal. „Ukradla mi něco, co je pro mě
důležité.“
„Jak si přejete. Na něco přijdu.“ Artjom zavěsil.
Dubois v duchu vřel a vrátil se do laboratoře.
Přejížděl pohledem po lidských pokusných králících, na nichž Haiderová
testovala sérum. Anastázie tak dlouho pracovala na svém přechodu, vybrala si
pro svůj záměr Bechsteinovou, a pak do toho zasáhly machinace těch tří.
Jak se o tom mohli dozvědět? Upřel zrak na mrtvou lékařku. Nikdo z jeho
necessarii nepracoval pro protistranu. Nikdy by se neodvážili.
Chci svůj vzorec. Dubois pomalu kráčel sklepením, procházel kolem
izolačních komor, ale nemarnil při tom čas pohledem na muže a ženy uvnitř.
Nejdříve poletí do Lipska, dobře vybaven a v doprovodu svých specialistů,
aby nabídl Anastáziině duši přechodný domov, pokud se tam stále zdržuje. To
mělo přednost.
Dorazil do velkého stanového pavilonu, v němž si Haiderová zřídila
laboratoř. Jeho součástí byl i vysoký, metr hluboký ocelový trezor, k němuž
znali kombinaci jen oni dva.
Když pomalu otáčel kolečkem sem a tam, aby nastavil číslice, zmocnila se
ho na okamžik obava, že neznámá mohla udeřit i zde, jak to učinila v případě
jeho zápisků se vzorcem.
Ale když otevřel masivní dveře, hleděl na deset ampulí se sérem.
Schoval si je do kapsy kabátu.
Přípravek sice ještě potřeboval drahnou dobu, než získá potřebný účinek,
ale byl lepší než měsíce trvající ničení oběti, než konečně spáchala
sebevraždu. Jediná injekce, několik hodin trpělivosti a Anastáziina duše získá
přechodné útočiště.
Jak dlouho jsme na tom pracovali. A co všechno by z toho mohlo být. Ale
na to Dubois potřeboval druhou část vzorce, buď od Anastázie, nebo od
neznámé ženy.
Prohlížel si osiřelé přístroje, které získávaly na ceně teprve díky znalostem
Haiderové a teď stály osaměle a ztraceně ve velkém stanu. Bude obtížné
sehnat adekvátní náhradu. V řadách jeho necessarii se nenacházel žádný
lékař, který by dokázal vědění a znalosti hematoložky a chirurgyně vyvážit.
Takže už ta pokusná zvířata nepotřebuju. Otevřel jeden z notebooků,
zapnul ho a po jeho najetí vyvolal spojení WLAN.
Rychlým zadáním hesla se dostal do ústřední správy kontroly životních
funkcí a zadal kód, kterým se do infuzí uvolnila smrtelná dávka prostředku
proti bolesti. Muži a ženy v izolačních komorách díky němu ani ne za minutu
zemřou. Jeho méně cenní necessarii se zbaví mrtvol.
Kráčel sklepením, pomalu a zvolna, zatímco kolem něj slyšitelně začínalo
umírání.
Pokusné osoby vlivem přípravku naříkaly a sténaly, jejich dýchání se
ochromovalo, ozývalo se potlačované dávení.
Dubois kráčel chodbičkou a s každým metrem, který urazil, jako by lidem
přinášel smrt.
Když dospěl k protilehlému konci, panovalo ve sklepní laboratoři naprosté
ticho; monitory ukazovaly rovné čáry, kontrolky divoce blikaly.
U dveří průchodu se ještě naposledy otočil a přejel pohledem kolem sebe,
jak by to nejspíš učinil starodávný vojevůdce po bitvě. Tyto oddíly splnily
svůj účel a odešly pro něj do věčnosti. Vmísily se do velké masy duší.
Dubois natáhl ruku k hlavnímu vypínači a jediným pohybem vypnul proud.
 Laboratoř se zahalila do tmy.
Vkročil do meziprostoru a přepážka se za ním se zasyčením zavřela. Jeho
cesta povede po několika telefonátech přímo do Lipska a k Anastázii.
Pak vpraví do těla Lene Bechsteinové sérum, aby uvolnil její tělesnou
schránku pro svou bývalou milenku. Kontakty Bechsteinových a jejich
produkty představovaly záruku úspěšnosti plánu, který sledovali už více než
dvě stě let.
Duše neznámé ženy ať klidně táhne do pekla – ale to existovalo stejně
pramálo jako nebe.
Peklem pro něj by byl život bez Anastázie.
Dubois si přitiskl ukazováček ke rtům v místech, kde ho neznámá políbila.
Ale proč jsem předtím cítil Anastázii?
Německo, Berlín
Claire vyšla z příletového prostoru letiště Berlín-Tegel a okamžitě spatřila
Fabiana, jak stojí u bariéry. Nové boty ji trochu tlačily, ale poskytovaly jí
velmi dobré služby. V pravici svírala tašku s drobnými nákupy, dárky pro
Pauline a Charlene.
S úlevou se vydala ke svému osobnímu strážci a nedokázala si pomoci,
musela ho obejmout. Tak se radovala z toho, že před sebou vidí aspoň trochu
známou tvář, při jejímž spatření nepropadá do naprostého emocionálního
chaosu.
Fabian ji pevně stiskl. „Statečná,“ hlesl jen, opatrně ji pustil a pohladil ji po
zádech. „Pojďte.“
Provedl ji zástupem ven k naleštěnému bílému Mini Cooperu S
Countryman, zaparkovanému na místě pro invalidy.
Claire si nechala otevřít dveře a vklouzla na sedadlo spolujezdce.
Fabian se přesunul za volant, nastartoval motor a vyjel, aniž by utrousil
jediné slovo. Nejspíš cítil, že se Claire nejdřív musí vzchopit.
Ve skutečnosti nevěděla ani celé hodiny po tom osudném polibku, kde jí
hlava stojí.
Zachytila neuvěřitelné množství Duboisových vzpomínek, které se vklínily
mezi její a Anastáziiny. Myslela jsem, že to on uvidí můj život, ne já jeho.
Claiřina lebka byla už dávno příliš malá na tu spoustu dojmů. Měla pocit,
že doslova slyší praskání kosti, natahující se a vzdouvající se pod masou
informací. Ovšem pohled do zrcadla jí prozradil, že vypadá normálně,
nanejvýš velmi unaveně. Zdřímnutí v letadle jí zdaleka nepřineslo dostatečný
odpočinek.
Fabian nasměroval auto k dálnici, aby je dopravil do Lipska. Rádio bylo
zapnuté a linula se z něj pomalá swingová muzika, která působila konejšivě.
Nakonec se Claire přece jen přiměla vypustit z úst první slovo – a pak z ní
všechno doslova vytrysklo: jízda do laboratoře, sklepení, pokusné osoby, co
dokáže sérum, útěk, a dokonce i skutečnost, že vlastní chybějící část vzorce a
USB disk. Fabian měl její naprostou důvěru.
„Ukažte mi je,“ poprosil ji Fabian a stiskl zapalovač.
„Od kdy kouříte?“ Vzala lístek, který ukradla v Duboisově knihovně.
„Kouřím vždycky, když jsem nervózní,“ odvětil.
Claire mu podala složený lístek i USB disk. „Teď mi prozraďte, jak jste
unikl!“
„Z audi?“
„Samozřejmě že z audi! Viděla jsem, jak to auto vybuchlo,“ drmolila.
„Věděl jsem, jak Dubois zareaguje, až mě uvidí. A bylo pro mě důležité,
aby mě viděl.“
„Aby uvěřil, že mě sledují,“ dohadovala se.
„Správně. Měl jsem dojem, že pak bude váš příchod působit důvěryhodněji.
A on váš příběh spolkl.“
Až do toho polibku, pomyslela si Claire a přesně si vybavila Duboisovo
objetí. „Jak to, že mi nedokázal přečíst myšlenky?“
„Předpokládám, že byl zaskočen. Doufejme, že si na ně nevzpomene
dodatečně.“ Fabian navedl Mini Cooper na dálnici a zrychlil na víc než sto
osmdesát kilometrů v hodině. Pohon na čtyři kola hravě přenášel energii na
asfalt. „To, co jste dnes předvedla, bylo odvážné. A je neuvěřitelné, co jste
zjistila.“ Potřásal lístkem. „Tím máme vzorec kompletní.“
Tlačítko zapalovače s cvaknutím vyskočilo.
Fabian upustil lístek do popelníku a přidržel u něj žhavý konec.
Papír okamžitě zachvátily plameny.
„Co to děláte?“ Claire měla za to, že žertuje. Teď už bylo na uhašení
požáru pozdě. Tenký papír se rozplynul v kouři a plameni.
„Ničím tuto polovinu,“ odpověděl podle pravdy a čekal, až se lístek
promění v popel. Pak ho i s popelníkem v plné jízdě vyhodil z otevřeného
okna. „Nesmí se ho zmocnit žádná putující duše.“ Hodil USB disk do
prostoru pro nohy a několikrát na něj šlápl, až se umělá hmota a kov
roztříštily. Také tyto kousky vylétly ven. „Ani nikdo jiný. Je to příliš
nebezpečné, příliš mocné. Musí existovat jiné cesty.“
Koho myslí tím nikdo jiný? Claire na něj užasle hleděla. „Ale… triumvirát
nám dal přece za úkol…“
„Myslíte si, že Stahl a jeho přátelé patří k těm dobrým. Kdysi jsem na tom
byl stejně,“ přerušil ji. „Byl jsem poslušný necessarius. Ale tomu je konec. Ti
tři jsou putující duše a znají jediný cíl – moc.“
Claire se zadívala před sebe, myšlenky se jí honily hlavou. „To byl ten
důvod, proč jste jim neřekl, kdo jsem?“
„Jeden z důvodů, ano. Chtěl jsem chránit vaši rodinu před… triumvirátem,
jak jim říkáte, aby se nestala nátlakovým prostředkem, kdybyste se jim
postavila na odpor,“ vysvětloval. „Čím méně toho vědí o Claire Riordanové,
tím lépe.“
Claire tak úplně nechápala jeho motivaci. Zrazoval svého nadřízeného – ale
co plánoval místo toho? „Chcete mi říct, že ti tři by ani na vteřinu neváhali a
využili vzorec pro své vlastní účely?“ Nedokázala tomu uvěřit. „Takový
dojem jsem při našem rozhovoru nezískala.“
Fabian se chladně zasmál. „Co člověk najde v hospici?“
„Smrtelně nemocné lidi?“ Pak si Claire uvědomila, kam svou otázkou
mířil, a celá se lehce schoulila. „Samozřejmě! Čekají tam na unavené
životem, aby se rychle stěhovali z jednoho do druhého.“
„Přesně tak. Za každé převtělení jedna schopnost navíc. Jejich kořist je
opravdu úctyhodná.“ Fabian po ní v rychlosti dvě stě kilometrů za hodinu
rychle střelil pohledem. „Všichni by použili to sérum a jejich zdůvodnění by
bylo nicotné. Ne každé zlo má svoje dobro, jak se tak hezky říká.“ Začal
předjíždět řadu vojenských náklaďáků, které tvořily konvoj, zabírající celý
pravý jízdní pruh. „Pohrdají lidmi. V tom si jsou všechny putující duše
podobné.“
Claire mu pozorně naslouchala a zachytila odmítavý podtón v jeho slovech.
„Ale vy k nim taky patříte.“
„Stal jsem se jedním z nich, ano. Ale nepřál jsem si to. A už to nechci.“
Fabian si otřel ruce umazané od popela do kalhot. „To, co vám teď řeknu,
považujte za důkaz mé největší důvěry.“
Claire přikývla, celá rozrušená.
„Dokud existují putující duše, a sice takové jako Dubois či Anastázie nebo
Stahl s Taronovem, nebude lidstvo nikdy svobodné,“ začal, aniž by změnil
styl jízdy. „A svobodné není už velmi, velmi dlouho.“ Konstantními dvěma
sty kilometry za hodinu ujížděli po dálnici, konvoj letěl kolem nich. „Považuji
za podstatně spravedlivější, aby o sobě lidstvo samo rozhodovalo, místo aby
bylo hříčkou putujících duší a jejich ambicí.“
Claire si vzpomněla na jeho první slova. „Státníci, kteří byli ve skutečnosti
převtělenci.“
„Přesně tak. A pokračovali ve svých starých sporech, od těla k tělu. Celé
generace byly zabity jen proto, že se Staré duše nenáviděly a vedly proti sobě
válku.“ Na Fabianovi bylo patrné jeho znechucení. „Mohla byste mi pomoci
zmenšit vliv putujících duší…“
„Tím, že zmenšíme jejich počet,“ dokončila za něj.
„Jak jsem řekl: Čím jsou starší, tím jsou nepoddajnější. Každá exkarnace
musí být pečlivě připravena, aby putující duše nedostala sebemenší šanci k
záchově.“
Claire znala slovo inkarnace a předpokládala, že toto je jeho opak. Nejspíš
je to odborný pojem. Odtělení, pokud by se měl přeložit. „Takže Anastáziina
duše opravdu ještě existuje?“
„Předpokládám, že ano, i když už uplynulo několik dní a Anastázie
zaplatila za tuto dlouho dobu v mezistádiu některými svými schopnostmi.
Dubois to teď ví a udělá všechno pro to, aby ji našel.“ Fabian předjel poslední
náklaďák a zpomalil, vrátil se do pravého pruhu a pokračoval už jen
stoosmdesátkou. „Chtěl jsem vědět, zda ve vás mám spojenkyni.“
Claire se cítila nepříjemně a pod tlakem. „Musím si to rozmyslet.“
„To chápu. O mé ochraně nepochybujte.“
„Vy už máte nějaký plán?“
„Řekněme, že nejsem sám. Ale další informace dostanete teprve ve chvíli,“
Fabian se na ni zadíval delším pohledem, než by odpovídalo jeho stylu jízdy,
„kdy si budu moci být jist, že jste mou spolubojovnicí.“
To myslel tím nikdo jiný. Claire přikývla – a zatoužila, aby si mohla
promluvit se sestrou. Další kámen, který ji tížil. Při nejlepší vůli netušila, jak
dlouho ještě dokáže tlaku odolávat. Momentálně se zachránila tak, že ty
myšlenky zahnala.
Mini Cooper se hnal nocí a jeho kabinu znovu zahalilo mlčení.
Fabian byl zřejmě rebel, účastník odboje proti všem putujícím duším,
toužící zbavit lidstvo jejich vlivu. Claire to připadalo statečné, působivé –
pokud ovšem bylo jeho tvrzení pravdivé.
Povzdechla si a vyhlédla z okna, kde jako malé blikající pozemské hvězdy
zářila světla neznámého města. Každý mi vypráví jiný příběh. „Zabil byste se
taky?“ zeptala se ho tiše.
Fabian se zasmál. „Někdo se přece musí převtělencům postavit. Normální
lidé by se mohli dostat velmi rychle do problémů, i když jsou moji spojenci
dobře připraveni.“
„Ale pak byste byl vy jedna z mála putujících duší.“ Claire si ho kradmo
prohlížela. „Kdo by zastavil vás, kdybyste se rozhodl, že se stanete
německým kancléřem nebo příštím ruským prezidentem požadujícím
absolutní moc?“
„Nikdo,“ odpověděl upřímně jako vždycky. „Z toho důvodu to neudělám.“
A co když tváří v tvář moci otočíš? Claire si položila drobné ruce do klína,
vypadaly tam trochu ztraceně. „Musíte mi ještě prozradit, jak jste unikl z
audi.“
„Ach, schopnost duše.“ Fabian se uličnicky usmál. „Trik spočíval v tom, že
už jsem nebyl uvnitř.“ Sundal ruce z volantu, odepnul si pás a přelezl mezi
zadními sedadly dozadu.
Vůz se nezmenšenou rychlostí hnal po dálnici, aniž by vyjel z pruhu nebo
změnil způsob jízdy.
Claire spustila paže podél těla, pevně sevřela kůži a polykala strach. Ví, co
dělá, přesvědčovala se neustále.
Fabian pohlédl kupředu a usmál se. „Všiml jsem si toho daru až po letech.
Čirou náhodou. Mohu řídit jakékoliv vozidlo, pokud jsem s ním předtím měl
kontakt. Mohl bych i vystoupit a řídit ho z dálky, aniž bych do něčeho
narazil.“ Obrátil k ní hlavu. „Takříkajíc vidím, co se kolem auta děje. A fotky
z fotopastí bez řidiče, no, ty před soudem neobstojí.“
Claire se přiměla k úsměvu a pokoušela se uvolnit, i když se Fabian
očividně bavil a ještě Countrymana zrychlil. „Zůstávají duševní schopnosti
občas skryty?“
„Někdy ano. Po přechodu se vyskytly případy, kdy putující duše rok i víc
pátrala po svém novém daru, než se projevil.“ Fabian přelezl zpátky na
sedadlo řidiče.
„Bylo by možné,“ pustila se Claire opatrně do rozhodující otázky, „že bych
disponovala vícero schopnostmi?“
„Jak vás to napadlo?“ Sice dál svíral rukama volant, ale strhl ho lehce
doleva, takže jím musel otočit zpátky, aby nenarazil do svodidel. „Ale
samozřejmě! Četla jste Duboisovy myšlenky!“
„Já,“ Claire pátrala po správných slovech, „dokážu ještě víc. Když jsem
zápasila s ním a s tou lékařkou a udeřila ji, vyletěl blesk, jako bych měla ruce
nabité elektřinou.“
„To by už byly tři.“
„Vidím ve tmě. Je to normální?“
„Čtyři.“ Na Fabianovi bylo vidět, že intenzivně přemýšlí. „To je těžké,“
usoudil nakonec. „Někdo z triumvirátu by možná věděl víc, ale…“
„Ne!“ vyjekla vyděšeně. „Ti se to nesmějí dozvědět.“
„Přesně tak. Zkusím potají zjistit víc.“ Ukázal na ceduli, kterou míjeli. „Za
okamžik budeme v Lipsku. Vítejte doma.“
To není můj domov. Claire se připravovala na setkání s Eugenem, který
ještě určitě nespal.
Společně s Fabianem si procházela svou historku. Vylepšoval její lži
drobnými poznámkami, takže její výmluva, proč dorazila z neplánované
schůzky ve Vídni do vily Bechsteinových až kolem třetí ráno, zněla aspoň
trochu přijatelně. Eugen by jinak právem považoval svou manželku za
bláznivou.
Dorazili do ospalého, poklidného Lausenu a blížili se uličkami k panskému
sídlu poblíž Kulkvického jezera.
Fabian zamířil k nasvícené budově. Cestou oba zahlédli žlutou
umělohmotnou cedulku, trčící na začátku aleje z rozrytého sněhu u silnice.
Mini zastavil před vchodem.
Fabian vystoupil a otevřel Claire dveře. „Zítra ráno v kolik, paní von
Bechsteinová?“ zeptal se galantně a současně rezervovaně, jak se slušelo na
osobního strážce.
„Moc brzy ne. Kolem deváté to bude stačit.“ Claire popadla tašku a
vykročila ke dveřím. „Dobrou noc, pane Vacinsky.“ Vylovila klíč a odemkla,
aby mohla vejít. Wayne Manor. Zachvěla se.
„Dobrou noc, paní von Bechsteinová.“ Nastoupil, motor malého SUV
zaburácel a vůz se vzdálil.
Claire se znovu zmocnil pocit, že ji nechali na holičkách, i když k ní halou
kráčel Eugen a rozpřahoval paže na pozdrav.
***
Fabian zdolal s vozem příjezdovou cestu a zabočil do ulice, po několika
metrech ovšem zastavil na okraji vozovky. Jednu věc ještě bylo třeba
prozkoumat. Bez rozruchu, a aniž by na ni upozornil Claire.
Zničil vzorec, protože důvěřoval svým spojencům z řad libra právě tak
málo jako trojici. Pokud by zrádná formule jednou spatřila světlo světa a
přípravek by byl vytvořen, jeho použití už by takřka nebylo kontrolovatelné.
Nevinní nesměli přijít k újmě a on nedokázal odhadnout, jaký ohled by brali
libra.
Vystoupil a vykročil k sídlu Bechsteinových.
Jediným pohybem vytrhl z hromady sněhu žlutou cedulku, jakou používá
policie k označení místa nálezu důkazu. Na chodníku rozeznal široké otisky
pneumatik a stopu po smyku.
Fabian pohlédl k sídlu. Manévrem se podle všeho otočil zadek dodávky,
případná záklopka nákladového prostoru by tak mířila přesně ke vchodovým
dveřím. Volné palebné pole.
Fabian si při vystupování všiml vedle vchodu díry ve zdi, které zprvu
nepřisuzoval žádný význam. Staré domy mívají jizvy. Teď se ovšem chtěl
ujistit, že mu nic neuniklo.
Přelezl plot, aby se vyhnul kamerám, a plížil se parkem.
Když si klekl za jedli, aby nebyl z domu vidět, zašklebil se – sníh byl
extrémně rozrytý. Během jeho a Claiřiny nepřítomnosti muselo dojít před
vilou k nějakému incidentu, ale kromě otvoru ve zdi Eugen podle všeho
odstranil všechny důkazy.
Kvůli dětem, nebo kvůli své zdánlivě labilní ženě?
Fabian v první chvíli vytáhl chytrý telefon, aby zpravil Claire esemeskou,
ale pak si to rozmyslel. Hraničilo se zázrakem, že se ta žena už dávno
nezhroutila.
Vskutku, sice ne stará, ale velmi silná duše. Fabian se zvedl a změnil plán.
Zítra bude dost času prohlédnout si díru a poptat se na události ve vile.
Otočil se – a ocitl se před mužem, kterého by bylo možno klidně považovat
za ducha.
Neznámý měl na sobě bílošedou maskovací kombinézu zapnutou až ke
krku, z oděvu izolovaného před chladem se ještě snášely poslední zbytky běli.
Musel potají číhat někde v zahradě. Jeho pravá pěst s obuškem vystřelila
šikmo shora dolů.
Fabian uskočil a narazil do kmene stromu. Přikrčil se, aby unikl útoku,
jemuž předcházela vlna žáru.
Kovová zbraň zaplála, zakousla se do jedle a zanechala ve dřevě hlubokou
brázdu, která byla na okrajích cítit spáleninou; studeným vzduchem se rozlila
vůně čerstvé pryskyřice.
Necessarius! Další výpad podkopl Fabianovi nohy, takže skončil ve sněhu.
Sílící syčení prozradilo nadcházející útok žhavým železem a Fabian stáhl
hlavu mezi ramena. Jeden z Duboisových mužů?
Obušek s prskáním dopadl do sněhu, vzhůru okamžitě vyletěla vodní pára a
zahalila oba muže.
Fabian se překulil doprava, současně vyskočil na nohy a vrhl se mohutným
skokem na protivníka, aby mu zasadil kopanec do maskovaného obličeje.
Ten ale zachytil krouživým pohybem paže jeho nohu ve vzduchu a Fabian
znovu tvrdě přistál na zemi.
Pak ucítil na hrudi chodidlo a uviděl, jak se před ním vznáší žhnoucí kov.
Žár, který z něj vycházel, jako by mu ožehoval tvář, musel zavřít víčka, aby
se mu neuvařila či neroztekla bělma.
„Co máte v úmyslu s Bechsteinovou?“ uslyšel drsný hlas starého známého,
kterého považoval za mrtvého.
Artjom! Fabian nedokázal skrýt úlek. Vždyť jsem ho zastřelil.
Ozval se nenávistný smích. „Někdy duše nepotřebuje nové tělo, aby se
vrátila,“ pronesl protivník spokojeně. „Tu a tam to zvládne i to staré, když se
zotaví.“
„Příště budu důkladnější,“ procedil Fabian mezi zuby.
Artjom přitiskl žhavé železo Fabianovi ke krku a ten vyrazil hlasitý výkřik.
Sokova pěst ho ani ne ve vteřině zase umlčela. „Kde je to, co Bechsteinová
ukradla ve Vídni?“
„Od kdy posloucháš Duboisovy rozkazy?“
Žhavý kov ho zasáhl znovu.
„Vzorec je zničen,“ zasípal Fabian. „Disk i papír jsou ztraceny.“ Běžným
způsobem Anastáziinu důvěrníkovi neunikne. Podcenil, jakou sílu Artjom
získal od svého posledního převtělení. Rus dokázal v rukou rozžhavit každý
kov, aniž by přišel k úhoně, bez námahy zvedl tunu a zdálo se, že je obdařen
nadlidskou konstitucí. Vzpomněl si, že Artjomovi se už kdysi říkalo
Anastáziin ničitel.
„Zničen?“ Artjom ho zvedl do vzduchu, modré oči hleděly přes žárem
svítící železo a bedlivě si prohlížely nepřítele. „To ti nevěřím.“
V tu chvíli se k nim zahradou náhle přihnal Mini Countryman, v poslední
vteřině zapnul světla a smetl Rusa.
Artjom pustil Fabiana a pozadu spadl na kapotu, kde zanechal hlubokou
prohlubeň. Pak dopadl na druhé straně do trnitého roští, žhavý obušek odlétl
vysokým obloukem pryč.
Fabian se sténáním přistál na zemi a po dvou metrech nechal vůz zastavit.
SUV s lehkým trhnutím zůstalo stát před živým plotem. Motor utichl a
reflektory pohasly, aby nevzbudily v parku pozornost.
Tak vida. Fabian popadl dezorientovaného Artjoma levačkou, vytáhl ho z
křoví a několikrát ho praštil pěstí do obličeje. Z rozbitého rtu vytryskla krev a
potřísnila bílou kombinézu.
„Tentokrát tvoje duše zanikne,“ slíbil soupeři a sáhl pod sako, kde potají
nosil dlouhou dýku.
Fabian vytáhl zbraň, ještě jednou se zadíval k usedlosti, aby se ujistil, že
nikdo nesleduje, co se děje – a schytal takovou ránu do krku, že slyšel, jak mu
skřípe ohryzek. Artjom provedl v poslední chvíli výpad hlavou.
Fabian se s kašlem zhroutil vedle něj, přesto se po soupeři ohnal dýkou.
Hrot zbraně se s tlumeným škrábáním zanořil do nepřítelova těla a
necessarius zasténal.
„Chcípni,“ zaskřehotal Fabian a znovu se ohnal čepelí. Doufal, že jeho
vlastní zranění není příliš závažné, mluvil a dýchal totiž jen s největšími
obtížemi.
Artjom se ho snažil ze sebe setřást, ovšem po třetí bodné ráně, která mu
zajela z boku mezi žebra, svalnatý muž náhle znehybněl.
Fabian nasál vzduch, čímž vyloudil děsivý zvuk, a ztěžka vstal. Měl pocit,
jako by mu v krku zbyla maličká škvírka.
S cvaknutím otevřel zámek zavazadlového prostoru terénního vozu; kapota
se zvedla.
Rus podnikne uvnitř svou poslední cestu, pak Fabian hodí jeho mrtvolu do
jezera nebo ji pokud možno ještě dnes v noci spálí.
Budu muset sklopit zadní sedadla. Rozkašlal se a chytil se za krk,
zachrchlal a ucítil vlastní krev. Na maskovací kombinéze jeho soka se na
třech místech rýsovaly rudé stružky.
O jednoho bastarda míň. Fabian se sklonil a popadl Artjoma za pravý
kotník; jeho noha sebou ještě škubala v dozvuku smrtelného zápasu. Nervy
posílaly poslední impulzy svalům.
Sevřel prsty bílou kůži bot.
V tu chvíli schytal elektrickou ránu, která mu projela od špiček prstů přes
paži až do mozku.
Neschopen se pohnout, udržoval kontakt s Artjomem, zuby zaťaté, aby
hlasitě nekřičel, pak se konečně ze všech sil vrhl dozadu, aby se odpoutal od
protivníka. Maso, které se v několika vteřinách připeklo k doběla
rozžhaveným kroužkům na botách, se mu odtrhlo z prstů.
Fabian zděšeně zíral na údajnou mrtvolu. Artjom se už vzpamatovával ze
tří smrtelných bodných ran. Jeho mohutný trup vystřelil vzhůru jako u
probuzeného upíra, pravá paže sebou trhla dopředu příliš rychle, než aby jí
stihl uniknout. „Už jsem ti vyprávěl o své nejnovější duševní schopnosti?“
zvolal Artjom a hmátl holou rukou Fabianovi přímo do obličeje.
Stejně umřeš! Fabian znovu vytrhl dýku z pouzdra; současně ho zaplavila
nevýslovná bolest.
Muž v maskovací kombinéze se zarazil, pak se jeho konečky prstů
neochotně odlepily od Fabianovy tváře. „Co…“ vykoktal a zíral na svou ruku.
„Jak jsi…?“
Fabian mu zasadil kopanec, kterým ho odhodil dozadu. „Teď se vrátíš tam,
odkud tě vzali,“ zahřměl. Ze všech sil se rozmáchl k hodu. „Zanikni, duše!“
Dýka proletěla vzduchem a zabodla se Artjomovi do levého očního důlku.
Čepel délky předloktí vyrazila na druhé straně lebky zase ven a napjala bílou
kuklu v týle jako stan, až to působilo groteskně. Spodní čelist zasaženého
muže poklesla, ale necessarius už ze sebe nevydal ani hlásek.
Mlčky padl dozadu a zůstal nehybně ležet. Už ani noha mu nepoškubávala.
Fabian se bezcitně usmál.
Když jsem se zeptal své duše,
co věčnost provádí s přáními,
která jsme nashromáždili,
odvětila:
Já jsem věčnost!
Kahlil Gibran (1883-1931)
 KAPITOLA XIV
Spojené království, Anglie, Brighton
Eric stál na zděné vyhlídkové plošině, která se nacházela na konci cesty pod
brightonským molem, několik metrů v hloubi Atlantiku. Vzduch byl vlhký a
chutnal po soli, vysoké šedé vlny se valily k pobřeží a s burácením se
rozbíjely o vlnolamy pod plošinou.
Moře je ještě divočejší než na Côte d’Armor. Voda doslova vybuchovala,
strmě stoupala do výše a létala přes zábradlí. Bouřlivý vítr hnal vodní tříšť
vpřed, kapky přistávaly Erikovi na tváři.
Na samém okraji plošiny stoicky setrvávali rybáři, zalévaní ledovou vodou.
Napjaté šňůry na prutech, obtížené závažími, směřovaly do moře.
Eric nechápal, jak někdo může za těchto podmínek chytit rybu a ještě si to
užívat.
Ačkoliv živly běsnily, hučely a hvízdaly, doléhala Erikovi k uším
nejhroznější taneční hudba devadesátých let. Reprobedny na brightonském
mole vyplivovaly své basy do všech stran, jako by chtěly stejnou měrou
urážet moře i lidi s dobrým vkusem.
„Víc se mi to zamlouvalo, když ještě nechávali hrát opravdické kapely,“
zakřičel Minamoto do větru a zprava přistoupil k Erikovi. „Tehdy to tu bylo
noblesní a solidní. Lidé se těšili na odpolední čaj. Většina se hezky oblékla,
aby si mola opravdu vychutnala.“ Podal mu papírový kelímek s kávou. „Stal
se z toho levný blikající elektronický cirkus. Veškerá jedinečná atmosféra se
vytratila.“
Eric se zadíval na konstrukci na pilířích, která se tyčila vysoko nad vodami
a po níž se procházeli lidé, fotografovali si moře i sebe samé. Nikterak jim
nevadilo, že pod nimi pění Atlantik a naráží do nosníků. Nahoře okázalost a
zábava, dole zkáza. „Kdy to bylo s těmi kapelami?“
„Vážně báječné to začalo být po roce 1890,“ odvětil Minamoto a napil se
kávy. „Pojďte. Ten řev je na mě moc.“ Vyrazil.
Eric ho následoval a prohlížel si mužovu mladou tělesnou schránku. Ty
stovky let na ní nebyly poznat. Ale upír to není.
Vydali se k pobřežní promenádě, v jejíchž tlustých zdech se nacházely
obchůdky, restaurace a hospody, zatímco nad tím vším vedla silnice.
Chráněni před vodní tříští a větrem, ale ne před hudbou, zpočátku mlčky
usrkávali.
 Vlny vracející se do moře strhávaly a přehazovaly drobný štěrk na pláži,
takže se ozývalo pronikavé chrastění.
Eric se rozhlédl a přemítal, jak bude vypadat jeho první úkol. Navzdory
proměnlivému počasí se všude procházeli turisté, kolem nich probíhali běžci
v úzkých sportovních kalhotách a štěkající psi. Nacházela se ta bytost mezi
nimi? Číhala v nějakém sklepení nebo odtokové rouře pod silnicí? Však on mi
to prozradí.
Ve vzduchu se s roztaženými křídly vznášeli racci, pak zakroužili kolem
protáhlého mola a usadili se na zaparkovaných pojízdných atrakcích
komediantů v zábavním parku. Světla na budovách a na zábradlích zářila v
nastávajícím pološeru žlutavě břidlicovým tónem.
Eric si ze zvědavosti vyhledal Goryō, přezdívku, kterou mu uvedl
Minamoto. Označení pro vysoce postaveného/urozeného ducha, toužícího po
pomstě, japonská víra. S jeho společníkem ještě možná bude zábava. „Vy jste
z Brightonu?“ zeptal se.
„Ne. Ale moje rodina a já jsme sem často jezdívali. Byl jsem u toho, když
vznikalo první molo.“ Minamoto se zatvářil zasněně. „Kdysi existovala tři,
postavená pro boháče z Londýna, kteří si chtěli užívat moře a mořský vzduch.
Brightonskému moři se přisuzovaly léčebné účinky.“ Ukázal k převážně
ošklivým fasádám hotelů, které se jako val tyčily před půvabnou historickou
částí města. Pár průčelí působilo staře, většina ale podle všeho pocházela ze
sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a byla tu lépe, tu hůře
opravena. „V drahých pokojích mívali třetí kohoutek, z něhož tekla mořská
voda, protože prý obzvlášť svědčila tělu.“
„Ti lidé ji pili?“ Eric se zoufale snažil nevnímat písně devadesátých let a
přivolat atmosféru těch dvacátých. Nedařilo se mu to.
Minamoto se zasmál. „Co všechno lidé neudělají, když si myslí, že to
prospívá jejich zdraví?“ Ukázal k zářícímu, poblikávajícímu molu. „Tohle,
brightonské molo Marina and Palace, jak se kdysi jmenovalo, existuje zhruba
od roku 1900. Ale své počátky má už v roce 1866, tehdy to bývala spíš lávka
s malými boudami na konci. Kdo na ni chtěl vstoupit, musel zaplatit. Brzy
poté vybudovali zábavní zařízení. Pavilóny, dokonce dvoupatrové, v nichž
hrály orchestry a konala se představení.“
Eric zahlédl zhruba tři sta metrů napravo ve vodě ocelovou kostru, z
Atlantiku se tyčily kůly, podle všeho se táhnoucí v přímé linii. „To taky
bývalo molo?“
„Přesně tak. Západní molo. Bylo nejhezčí, právě kvůli divadlu. Nejdříve
upadalo, protože majitel neměl peníze na renovace, pak přišla bouře a
nakonec vypukl požár.“ Minamoto nehleděl ke kovovému skeletu, místo toho
upíral zrak k ruchu šikmo před nimi. „Po druhé světové válce mondénní svět
zanikl a tohle,“ ukázal k poblikávajícím světlům, „se z toho stalo. Přiznávám,
že se mi stýská po starých časech.“ Teprve teď sklouzl očima ke zbytkům
Západního mola. „Od sedmdesátých let to tu pro mě úplně ztratilo kouzlo.
Když si člověk pamatuje, jak nádherně vypadaly dámy v nákladných róbách,
nedopadá to srovnání pro mírně obézní výrostky v příliš upnutých
sportovních soupravách dobře.“
Eric se ušklíbl. „Nepřivedl jste mě do Brightonu kvůli zdravému povětří.“
„Máte naprostou pravdu.“ Minamoto odhodil prázdný kelímek do
odpadkového koše, vítr lehkou nádobku skoro strhl a odnesl. „Muselo to být v
roce 1975, když z bezpečnostních důvodů uzavřeli zadní část Západního
mola.“
Eric z Minamotova změněného tónu pochopil, že se za jeho slovy skrývá
něco víc. „Z bezpečnostních důvodů bude pravda, ale ne proto, že by byla
konstrukce prohnilá?“
Minamoto zvedl pochvalně palec. „Dobrá úvaha. Oficiálně se tvrdilo, že by
oprava byla příliš nákladná a počty návštěvníků nejsou dostatečné.“ Zadíval
se na Erika. „Pravda je, že se tam vyskytovala bytost, kterou nebylo možno
polapit a která sežrala příliš mnoho lidí, než aby se to dalo neustále
vysvětlovat nehodami. A tak jsme pár triky udržovali lidi opodál.“
„A ta bestie zůstala?“
„Byla vázána na místo. Současně se ukázalo být nebezpečné ji tam
nechávat. Stále znovu a znovu mizeli zvědavci, které to zchátralé místo
lákalo, nebo surfaři, kteří se odvážili příliš blízko.“ Minamoto si vytáhl z
kapes kabátu rukavice a navlékl si je. „Když jsme tu zrůdu konečně dopadli a
uvěznili, vypukl požár. To, co vidíte tyčit se z vody, je stará část Západního
mola. Ta nová mezitím úplně zmizela, zůstaly jen pilíře.“
Eric se zahleděl k jasně osvětlenému zábavnímu podniku po jejich levici.
„Ta zrůda unikla a teď tam páchá svá alotria?“
„Ne, pořád je pod zámkem. Ale existují známky toho, že se před naším
zásahem postarala o následníka trůnu. V poslední době jsou pohřešováni
turisté, komedianti i místní.“ Ukázal ke schodům, vedoucím nahoru k silnici a
ke vstupu. „Dobrá příležitost, jak mi můžete předvést své schopnosti.“
„Uprostřed toho davu?“ Eric nedokázal odhadnout, kolik lidí se na zařízení
zdržuje, ale mohlo jich být k tisícovce.
„Budeme opatrně sondovat a počkáme, až zavřou. Pak udeříme… ne, vy
udeříte.“ Minamoto převzal vedení. „Pojďte. Vítejte v nejlevnějším
pouťovém pekle.“
„V peklech se vyznám,“ utrousil Eric, ale věděl, že jeho odpověď odnesl
vítr.
Vyšli po vlhkých schodech na malé prostranství u výše položené silnice a
zamířili ke vstupu.
„Tady se kdysi nacházelo molo Royal Suspension Chain, které muselo v
roce 1899 ustoupit novostavbě,“ vysvětloval Minamoto. „Proto jsem předtím
mluvil o třech.“
Prošli litinovou branou dovnitř.
Moderně nostalgická hudba zesílila, živly už nedokázaly obstát proti Marky
Mark, East 17 a Backstreet Boys.
I tohle může být důvod, proč zapálit molo, prolétlo Erikovi hlavou.
Kráčeli s Minamotem po jarmarku, loudali se kolem hojně vyhledávaných
restaurací, barů, stánků a horských drah, heren a ojedinělých kolotočů.
Většina lidí se zdržovala v budovách, vyhýbala se studenému, bičujícímu
větru. Z heren se linulo hektické pípání, ještě hlasitější muzika a mizerný
vzduch. Eric by tam dobrovolně nikdy nevlezl.
Oba muži si koupili čaj na zahřátí, zatímco pokračovali v cestě po kluzkých
dřevěných prknech, pod nimiž běsnilo a výhružně šumělo moře.
Eric si všiml, že si jeho společník neustále vyhrnuje rukáv trenčkotu a hledí
na pravé zápěstí, kde měl umístěn přístroj, který by se dal na první pohled
splést s hodinkami. Jantarový svit, nepocházející z elektricky poháněného
displeje, mu prozradil, že u sebe Minamoto nosí artefakt, s jehož pomocí
dokáže podle všeho hledanou bestii lokalizovat.
„Takže?“ zeptal se lakonicky.
„Mám určité tušení, kde bychom měli později hledat,“ odvětil Minamoto
soustředěně a znovu se zadíval na podlouhlé zařízení na svém předloktí.
„Pokud si to vykládám správně, pohybuje se zrovna pod námi.“
„Pod prkny?“
„Postupuje tímto způsobem rychleji vpřed,“ vysvětlil mladý muž. „Zdá se,
že se to ta zrůda naučila od svého předchůdce.“ Přistoupil k zábradlí, na němž
cedule upozorňovala, že návštěvníci nemají skákat dolů, plavat ani se potápět,
protože je to nebezpečné a zakázané.
V Anglii se zákaz spojuje s apelem na zdravý rozum. „Co je to za bytost
měnící podobu?“ Eric se zadíval na vlny, pak přejel pohledem po městě a
vzdálených křídových skalách. Navenek dokonale připomínali turisty.
„Nemluvil jsem o žádné bytosti měnící podobu,“ nesouhlasil Minamoto.
„Kromě toho můžete na ten pojem zapomenout. Neodpovídá skutečnosti.“
„Co mám říkat jiného?“
„Jsou to duševní bytosti, které dělíme do různých kategorií.“
Eric obrátil oči v sloup a podíval se na Minamota. „To zní dost
hnidopišsky.“
„Ne. Zní to správně, protože žádné bytosti měnící podobu neexistují. Pouze
duše způsobuje, že se těla a lidé proměňují,“ opravil ho.
„Tak… proměnlivé duše?“ navrhl Eric se širokým úsměvem. Když se mu
nedostalo odpovědi, pokrčil rameny. „Přesto by bylo dobré vědět, co mě
čeká.“
„Zrůda, kterou jsme polapili na Západním molu, v sobě spojovala mnoho
znaků, které byste ve své nevědomosti přisuzoval různým bytostem,“
odpověděl Minamoto. „Proto jsem říkal, že máte zapomenout na své zastaralé
definice. Příliš vás spoutávají, což by pro vás mohlo být nebezpečné.“
„Jaké zvláštnosti to byly?“
Začalo drobně pršet, deštík muže studil a potahoval jim kabát a bundu
vrstvou mokrých krůpějí.
Minamoto odstoupil od zábradlí a vyhledal útočiště v přístřešku, kde stály
složené židle na opalování. V Brightonu podle všeho bývaly i mnohem
přívětivější dny. „Zvýšená rychlost, vystupňovaná obratnost, chuť na lidské
maso, a navíc schopnost vyzařovat pronikavý jas, který oslepí soupeře
dostatečně dlouho na to, aby bylo možné vést neodvratitelný útok.“
Ozvalo se hlášení oznamující, že se molo zavírá.
Vzápětí kolem nich prošel menší proud návštěvníků, z něhož zaznívaly
nejrůznější jazyky; angličtina byla mezi nimi jen jedním z mnoha.
Eric zachoval klid. Počítal s něčím horším – nebo ho Minamoto nechtěl
úplně zničit hned při první bytosti. Byl to test v deseti stupních a momentálně
se nacházeli na první úrovni. „Nějaké slabiny, aby se ta zrůda dala snadněji
zneškodnit?“
„Nemá ráda žádné hlasité, kovové zvuky, jako vyzvánění zvonů nebo úder
kladivem do železa. Něco v tomto stylu. Kdysi se tím podobné bytosti
zaháněly,“ líčil Minamoto. „A samozřejmě je jako každá bestie takřka
bezbranná proti síle jantaru.“ Široce se na Erika ušklíbl, protože si velmi
dobře uvědomoval, že už lovec dlaků poznal medově zbarvené paprsky na
vlastní kůži.
Eric se opřel zadkem o skládací židle. „V tom případě předpokládám, že
pro mě máte kousek jantaru.“
„Ne. Nevěděl byste, co s ním máte dělat. Tato duševní schopnost vám
nebyla propůjčena, ale to už jste pocítil.“
Procesí vykázaných návštěvníků ustalo. Hudbu s cvaknutím vypnuli, takže
se Erikovi o několik procent zlepšila nálada.
Blížil se k nim nějaký komediant a s nezávazným úsměvem je gestem ruky
vyháněl způsobem, kterému rozuměli turisté na celém světě. Hučení moře,
burácení vln a vítr jako by byly ještě hlasitější, dokonce i drobný déšť tiše
bubnoval, jako by se mezi kapkami nacházely i kroupy. Na víc než metr by
hlídači bez megafonu nikdo nerozuměl.
Minamoto suverénně vytáhl z vnitřní kapsy trenčkotu průkaz a diskrétně
vykázal muže do patřičných mezí. „Jmenuji se Pickerton a toto je můj kolega
Russ,“ vysvětlil hlasitě a zřetelně. „Jsme z Yardu a byli jsme pověřeni
předběžným vyšetřováním zmizení osob.“ Lítostivě protáhl tvář, aby dal
najevo, že soucítí s účinkujícími. „Strávíme tuto noc na molu, pane.“
„Aha,“ zakřičel muž a naklonil se dopředu, takže se takřka dotýkali
obličeji. „O tom ale nic nevím. Budu muset dojít pro starého, aby to dovolil.“
„Doprovodíme vás do kanceláře,“ navrhl Minamoto. „Půjde to rychleji.“
„Ne. Počkáte tady. Ještě vyhodím turisty,“ rozhodl hlídač a vyrazil. „Hned
jsem zpátky.“
Eric přikývl. Když se muž ocitl z doslechu, obrátil se na Minamota. „My
jsme ze Scotland Yardu?“
„Zrovna teď ano.“ Jeho společník si poklepal na kabát. „FSB by nebyla
vhodná, jejich průkaz mám ale taky, kdybyste chtěl.“
Eric se ušklíbl. Členové libra jsou připraveni.
Minuli je poslední návštěvníci, zatímco v boudách s rachotem stahovali
rolety. Personál restaurací a barů bleskurychle uklízel, rutina mu pomáhala se
velmi rychle vypařit.
Blížili se k nim dva muži. Prvním byl jejich známý vyhazovač, vedle něj
kráčel postarší pán v šatech, které byly tak nadčasové, že se mohly nosit už ve
dvacátých letech.
„To jsou ti dva ptáčci,“ představil je vyhazovač stručně. „Jména jsem
zapomněl.“
 „Já jsem Terence.“ Muž podal ruku nejdřív Minamotovi, pak Erikovi. „Rob
tvrdil, že vás Yard posílá kvůli těm zmizením?“
„Přesně tak, pánové.“ Minamoto znovu ukázal průkaz. „Kolegové z místní
stanice dospěli k názoru, že by se na to měli podívat specialisté.“ Vytáhl
lístek. „Tady je několik případů zmizení. Ke všem došlo u mola, pane.“
„To je pravda. Může to být náhoda.“ Terence si je podezíravě měřil. „Ale
nechcete doufám něco přišít nám komediantům?“
Eric nasál vzduch, do něhož se přimísily nové tóny. Kov a karamel.
„Ne, pane. Nechceme nikomu nic přišít. Chceme zjistit, co se v noci u mola
děje,“ odvětil Minamoto přátelsky.
„V tom případě byste mohli začít se záběry z kontrolních kamer,“ navrhl
Rob.
„Máme své vlastní metody, pane.“ Minamoto s úsměvem smetl všeználkův
návrh ze stolu. „Potřeboval bych univerzální klíč, pane Terenci.“
„Může vás doprovázet hlídač,“ pokoušel se starší muž vyhnout sólové akci
údajných vyšetřovatelů. „Odemkne vám všechna místa, kam se budete chtít
podívat.“
Eric poodstoupil o pár kroků od mužů, zavětřil a obrátil se pomalu doleva,
kde stály ozářené, nehybné atrakce. Jde to odtamtud.
„Pokud budeme pronásledovat podezřelého, nerad bych musel čekat na
vašeho člověka.“ Z Minamotovy tváře zmizel přívětivý výraz. „Pane, máte na
molu problém. Můžeme to tady taky každý den převrátit s tuctem
uniformovaných policistů vzhůru nohama, provádět kontroly legitimací,
ověřovat licence…“
„No dobrá.“ Terence sáhl do kapsy kalhot, vytáhl svazek a sundal z něj
označený klíč. „Kdybyste ho ztratili, bude vás to stát tisíc liber. Kvůli
zámkům.“
„To je jasné, pane.“
Stařec vytáhl z kapsy chytrý telefon a pořídil si snímek Minamotova
průkazu, který si nechal znovu ukázat. „Pro všechny případy.“
Erika zachvátila lovecká horečka. Vyrazil, dopil čaj a hodil kelímek do
nejbližšího odpadkového koše. Kdo potřebuje nějaký lokalizační jantarový
artefakt?
Vůně karamelu a zrezivělého železa ho dovedla k horské dráze. Za
plachtou na čelní straně se ozvalo tiché zařinčení.
 Eric obešel pojízdnou atrakci a zaslechl tiché, cupitavé kroky, které se od
něj rychle vzdalovaly.
Nezvyklý pach zesílil.
Opatrně vkročil do stínů, sunul se podél tmavě modré plachty. Koutkem
oka zahlédl siluetu, která se vsoukala za nástavbu připomínající větrný mlýn.
Eric se rozhlédl, ale Minamota nikde neviděl. Muž z libra se držel zpátky a
jistě ho sledoval z bezpečné vzdálenosti.
Náhle nehlučně vystřelilo chapadlo a sevřelo se Erikovi kolem hrdla, které
okamžitě stisklo, aby zadusilo sebemenší výkřik.
Démon v jeho nitru procitl k životu a roznítil žár – to už se ale přihnala
další chapadla, ovinula se Erikovi kolem těla a přišpendlila mu k němu ruce.
Zpoza mlýnovité konstrukce se syčením vystoupila humanoidní, dlouhá
postava, z níž vybíhala chapadla, a vrhla se přes zábradlí. Okamžitě strhla
Erika s sebou.
Nastal volný pád, vstříc temným vlnám, a pak se Eric ponořil do tekutého
ledu, který ho obklopil ze všech stran; současně zesílil tlak kolem jeho krku a
těla, svalnaté, elastické popruhy se přitáhly pevněji.
Moře kolem něj bylo v pohybu. Vnímal tah proudění, které ho okamžitě
přitisklo k jednomu z mnoha pilířů, na nichž stálo molo. Pod tlakem bestie i
moře mu praskaly kosti.
Zlo v něm se nekontrolovatelně utrhlo ze řetězu, aby uchránilo Erika a tím i
sebe před zkázou. Zahalil ho modravý oheň a začal přepalovat chapadla jako
plameny nesčetných řezacích hořáků.
Sotva se Eric osvobodil, hmátl dopředu, kde očekával soupeře. Ani ho
nenapadlo, aby se zmocňoval té bytosti živé.
Jeho planoucí prsty sáhly do něčeho měkkého, rosolovitého a sevřely se. Ze
špiček prstů mu vyrazily plameny a vpalovaly se hluboko do těla protivníka,
kterého světlo vylouplo z temnoty Atlantiku.
Před Erikem se vznášela tři metry dlouhá medúzovitá přízračná kreatura, na
jejímž trupu seděla lidská hlava. Tlamu opatřenou zuby měla otevřenou ke
kousnutí, oči velikosti dlaně se třpytily a svit v nich sílil. Kolem plavaly
spálené zbytky chapadel, také na těle se rýsovala černá, zuhelnatělá místa. A
přece se v pohledu na ni skrývalo cosi majestátního, působivého.
Kdo jsi? Erikovi docházel vzduch, zřetelně to cítil. Ale démon v něm se
dožadoval, aby nejdříve porazil soupeře.
Chapadlovité stvoření vytvářelo na svém medúzovitém těle nová chapadla,
současně zazářilo pronikavé světlo.
Eric byl oslepen a opětoval pokus o útok oblakem plamenů, který mu
vyšlehl z otevřených úst. Moře kolem něj vřelo v důsledku žáru, který
vydávala jeho pokožka.
Temně fialový plamen vletěl přímo doprostřed záře a uhasil ji. Chapadla,
která se mu chystala ovinout kolem paží, se horkem nafoukla a vybuchla.
Eric skrz stoupající bubliny vzduchu sledoval, jak horní polovina bestie
shořela. Ze zmrzačeného podbřišku vytékaly vnitřnosti a jakési olejovité
tekutiny a rozplývaly se v moři. Nevypadalo to, že by jeho protivník
regeneroval.
Ale k chycení tady už bohužel také nic nebylo.
Protože běs démona tváří v tvář zničenému nepříteli vyprchal, převzalo
kontrolu lidské uvažování – a dalo mu jasně najevo, že se každým okamžikem
udusí.
Eric se omámeně odrazil od příčných výztuh pilíře a z posledních sil rychle
vystoupal k pěnící, běsnící hladině.
S prskáním se vynořil z vod, kašlal a plival, zatímco ho vlny pronesly jako
nějaký bezvýznamný korek mezi ocelovými vzpěrami mola a vyplivly ho na
štěrkovou pláž, jako by ho moře mělo plné zuby.
To bylo natěsno. Eric zaryl prsty do kamínků. S dávením se sunul a plazil
dál od vody, aby ho vlny nestrhly a on se přece jen bídně neutopil. V ústech
se mu hromadila chuť karamelu a rezavého železa coby jakýsi poslední
pozdrav poraženého soka.
Obklopen mořskými řasami, pěnou a zbytky mušlí ležel na břehu a sípal,
pumpoval si vzduch do plic. Zatraceně natěsno.
„To nebylo to, co jsem chtěl vidět,“ uslyšel nad sebou Minamotův hlas.
Zvedl zrak a uviděl těsně před svými prsty plnými štěrku černé špičky
mužových bot. Nezbývalo mu dost sil, aby odsekl něco chytrého nebo
urážlivého.
Na břeh se vyvalily vlny a vyplavily spodní část trupu starší ženy, která
zůstala ležet šikmo vedle Erika. Vykazovala zřetelné stopy popálenin, tu a
tam se daly rozeznat zbytky vnitřností a střev.
„Tady máte lidskou podobu naší zrůdy.“ Minamoto zůstal, kde byl. „Policie
se o ni zítra postará. Mrtvola vstoupí do britských dějin coby poslední oběť
vraha z mola.“
Eric se se sténáním překulil na záda a zadíval se na muže šikmo nad sebou,
rýsujícího se na pozadí pomalu blednoucího nočního nebe. Selhal jsem hned
při prvním testu.
Minamoto vytáhl z kapsy kabátu bonbon, odbalil ho a strčil si ho do úst.
„Do pramasy se právě vrátila velmi zlá duše, díky vám a vaší neschopnosti,“
konstatoval jako soudce, který vzápětí oznámí rozsudek.
„Bylo to… komplikované,“ vysoukal ze sebe Eric s námahou, stále se
nedokázal pohnout. Jeho démonická stránka ho stála spoustu sil, pobyt pod
vodou taktéž. Porážka ho zlobila.
„Máte štěstí – líbíte se mi.“ Minamoto si k němu dřepl. „Zajdu tím dál, než
bych měl,“ pravil, „ale myslím, že vám dám druhou šanci. Zařaďme celou
záležitost do kolonky Počáteční potíže.“
„Zamlčel jste mi ta chapadla.“ Eric měl dojem, že to mladý muž bere s
potěšitelným klidem, a podivil se. Pro mě jen dobře. „Příště budu
zdrženlivější.“
„To předpokládám.“ Minamoto se neupřímně usmál. „Máte potenciál, který
bych nerad nechal zmizet v cele. Libra mohou spolupracovníky jako vy
potřebovat, pokud tedy přestanete ničit duše. Předstírejme, že se to nestalo.“
Vytáhl ruku z kapsy a nabídl mu bonbon. „Cukr je dobrý na porážky.“
Eric zachytil karamelovou vůni a v duchu se otřásl. „Nechci bonbon, díky,“
odvětil a nadzvedl se. Pozoroval spodní část těla staré ženy, z níž prosakovaly
tekutiny, vzápětí odnášené mořem.
Minamoto vstal a pomohl Erikovi na nohy. „To jsem si myslel. V
hotelovém baru pro nás budou mít dobrou whisky.“ Sundal si trenčkot a
přehodil ho přes ramena Erikovi, který se náhle cítil prochladlý a
vyhladovělý.
Pustili se po opuštěné pláži zpátky k promenádě. Molo za nimi svítilo, jako
by se pod jeho základy nic nestalo.
Kromě toho jsem vyhrál. V zásadě, prolétlo Erikovi hlavou. Navzdory
všemu, co se nepovedlo, nedokázal zabránit, aby se ho poznenáhlu
nezmocnila pýcha.
Stále nevěřil teorii o proměně duše. Zrůda byla zničena. O hrozbu pro
lidstvo méně. I když to libra viděli jinak.
Německo, Sasko, Lipsko
Pro Eugena byla noc velmi krátká.
Jeho žena, kterou znal den ze dne méně, ještě spala a odpočívala po výletu
do Vídně. Lene mu ukázala letenku a přivezla z Vídně také suvenýry pro děti.
Včera si ještě krátce popovídali o vpravdě prostoduchých nápadech Rakušanů
na marketingovou kampaň, takže neexistoval důvod, proč by se měli blíže
zabývat bezejmennou marketingovou agenturou, kterou jeho žena z ničeho
nic vykouzlila z klobouku.
Pro Eugena to zůstávalo záhadným intermezzem, které se hodilo k
celkovému obrazu.
Že si Lene prohlíží doma natočené filmy z rodinných oslav, Vánoc,
Velikonoc a Silvestra, patřilo buď do stejné kategorie, nebo jí to pomáhalo
zotavit se z traumatu. Stále se zdráhala vyhledat psychologa.
Společně s chůvou vypravili Charlene a Pauline do školy a sám je tam
zavezl. Teď seděl ve své domácí kanceláři, kontroloval příchozí e-maily,
připravoval se na pracovní den, procházel si prezentace a návrhy smluv.
Vlastně měl důvod k radosti.
Dlouho se dopracovával k dnešnímu dni, kdy podepíše smlouvu s
koncernem o nové fluoridové přísadě do zubních past, smlouvu v hodnotě
milionů eur. Čtyři roky bádání, investic a nakonec vytoužený úspěch. Ale
díky událostem kolem Leny ztrácel na významu, na chuti, na barvě.
Eugen upravil smlouvy a opatřil je svým podpisem a razítkem. Chyběla už
jen parafa jeho ženy.
Jako obvykle pak online zkontroloval částky stržené z kreditních karet a
kont.
Zarazil ho účet za smuteční věnec ve výši tři sta eur od květinářství
Lilienschön.
Poznámky u platby zněla: Zakázka 34281-A-21, rychlostní příplatek, M.
von Bechsteinová, pohřeb manželů Riordanových. Děkujeme za vaši důvěru.
Eugen si nevzpomínal, že by někdo z firmy zemřel. Navíc dokonce ani
dlouholetí zaměstnanci nedostávali smuteční věnce, nýbrž jen kondolenci a
malou sumu v obálce.
Zavrtěl hlavou, pustil se do pátrání a díky oznámeným datům pohřbů v
novinách a na stránkách obce rychle dospěl k výsledku. Kytice byla určena na
pohřeb Claire a Finna Riordanových.
Neměl tušení, kdo to může být.
Co to Lene provádí?
Eugena se znovu zmocnily pochybnosti. Nejdřív ta věc s Vídní, pak její
návrat časně ráno – v úplně novém ošacení, o kterém se ani nezmiňoval.
 Vyvolal si na displeji zaměřovací aplikaci, která prozrazovala pouze to, že
poslední bezpečnostní signál dorazil z hangáru na letišti Lipsko-Halle. Je to
pokažené, nebo ne?
A teď další záhada.
Bylo krátce po deváté a on měl hlad. Musím se jí pak zeptat, co vězí za tím
věncem. Eugen vstal, prošel několika pokoji, po galerii a dolů po schodech.
Řídil se vůní kávy.
Přistihl se při představě, že by mu Lene mohla udělat palačinky. Tento
nový talent jeho ženy patřil spolu se zpěvem k pozitivním změnám.
Připravil si v plně automatickém kávovaru dvojité espreso, nasypal si do
misky müsli a nalil mléko a při tom se vyhýbal hospodyni, která se v kuchyni
pustila do úklidu.
Chytrý telefon zavibroval a vzápětí spustil melodii, která mu signalizovala,
že ho shání někdo z firmy.
„Už mizím, Melanie, nebudu vás rušit.“ Uchýlil se do knihovny.
Tam odložil misku, zatímco espreso si nechal v ruce, pak vytáhl
smartphone a zadíval se na číslo. Hakel. Vyhlédl do zahrady, kde pobíhal
Herbert a podle všeho sledoval stopu ve sněhu. Co to tam vyvádí?
Po rychlém doušku horkého, hořkého nápoje zavolal vedoucímu laboratoře
zpátky. „Pane profesore, co že tak časně ráno?“
Muž se zasmál. „Napadlo mě, že vám přinesu zajímavou zprávu.“
„Jsem jedno velké ucho, ale dobrá zpráva by mi byla milejší.“
„Poprosil jste mě, abych se podíval na ten alchymistický vzorec, kdyby mi
zbyla troška času.“
Eugen na něj mezitím už zapomněl. „A? Vyvinula moje žena kámen
mudrců?“ pokusil se o žert.
„Ach, pokoušíte se o vlastní bádání?“
„Ne. Mám to z pročítání internetu.“
„Internet.“ Hakel pohrdavě zamručel. „Doufám, že mi nemáte za zlé, že
jsem se – zcela nezávazně a bez konkrétních údajů – poptal svých vědeckých
kolegů. Alchymie není, jak už jsem zdůrazňoval, moje silná stránka.“
Eugen zpozorněl. „Dnes se jí ještě někdo zabývá?“
„Řekněme, že existuje ekvivalent k lidem zabývajícím se experimentální
archeologií: zkouší se, ověřuje a doufá, že se napodobováním dosáhne
výsledků, které jsme si dosud nedokázali představit.“ Hakel někoho
nezřetelně pozdravil, laboratoř se nejspíš plnila zaměstnanci. „Po mém volání
o kolegiální pomoc se mi ozval někdo, kdo se těší opravdu dobré pověsti.
Neznám ho osobně, ale poslal jsem mu včera tento náčrt. Samozřejmě jsem
tvrdil, že vzorec pochází z blešáku.“
Eugen stále nevěděl, jestli to má hodnotit pozitivně. Ale co jiného mu
zbývalo? „Takže můžu brzy počítat s novinkami?“
„Proto vám volám.“ Hakel zněl ustaraně. „Náš vážený neznámý kolega
dnes dorazí z Bogoty, aby vzorec kriticky posoudil.“
Eugen samým překvapením položil šálek s espresem na stůl a sledoval
očima zahradníka venku, který stále ještě pobíhal sem a tam. Takže to, co si
poznamenala Lene, přece jen nebyl žádný nesmysl.
Tím se teorie, že tento podivný vzorec by mohl souviset s proměnou jeho
ženy a s uplynulými událostmi, přesunula ze samého konce jeho seznamu
domněnek na první místo hitparády. Kdo by si to byl pomyslel?
„V tom případě ho prosím pozvěte. Ubytujte ho v Knížecím dvoře a nechte
si na všechno vystavit potvrzení. Převezmu náklady. A…“ Eugen zaslechl, že
se dveře za ním otevřely. Zavanul k němu parfém jeho ženy. „Kdy dorazí?“
pokusil se znovu o neutrální tón.
„Letadlem kolem jedné, do Berlína, pane von Bechsteine.“ Zdálo se, že
Hakel má ještě něco na srdci, jeho hlas zněl naléhavě. „Kolega naznačoval, že
substance, která by mohla nakonec vzniknout, by mohla za jistých okolností
spadat pod zákon o omamných látkách.“
Eugen si odkašlal. „To se uvidí později. Postarejte se o to. Ať z toho bude
cokoliv, musí to zůstat v tajnosti.“ Pak zavěsil a otočil se k Lene. „Dobré
ráno.“
Stála před ním, hezká a vyparáděná, celá v černém a se stříbrným dvojitým
náhrdelníkem z perel kolem límce roláku. Dlouhé mahagonové lokny měla
spleteny do copu, díky blejzru, kalhotám a botám bez podpatku vypadala jako
ztělesnění sportovně založené podnikatelky. „Promiň, že jsi byl včera kvůli
mně tak dlouho vzhůru.“
Přiměl se k úsměvu. „Prospělo ti to, jak vidím. Jenom to se počítá.“
Přistoupil k ní a políbil ji na čelo. Byla decentně navoněná parfémem, ale
nenalíčila se. Jako tak často v uplynulých dnech.
Objala ho pažemi a přitáhla si ho k sobě. „Děkuji ti,“ zašeptala. „Děkuji ti
za pochopení. Jsi báječný muž.“
Eugen zavřel oči a jemně svou ženu k sobě přitiskl. „Protože tě miluji. A ať
ti teď nebo v budoucnu bude dělat starosti cokoliv, pověz mi to.“ Měl toho na
srdci ještě mnohem víc. Zaplašil nesčetné otázky týkající se jejího chování,
vzorce, tajnůstkářství i věnce. Vychutnával si danou chvíli a Leninu blízkost.
Zvedla hlavu a zadívala se na něj.
Eugen se vylekal, protože na pár vteřin zahlédl v její tváři výraz, který
neznal. Ale v jejích očích se zračilo tolik vřelosti, tolik nefalšované vděčnosti,
že ho to hluboce dojalo. Stáhlo se mu hrdlo, sotva dokázal polykat.
Lene se usmála a přitiskla mu dlaň na tvář. „Vidím, jaké ti způsobuji
starosti,“ pronesla se soucitem v hlase. „Věř mi, že jsem to nikdy nechtěla,
jako jsem nechtěla spoustu jiných věcí.“ Políbila ho na čelo.
„Včera jsi dětem chyběla,“ zaskřehotal s námahou. „Chtěly si s tebou
bezpodmínečně zazpívat. Měly velkou radost z tvých dárků, ale…“
„Já vím,“ odpověděla Lene šeptem a snažila se ovládnout. „Zajedu si krátce
nakoupit, a pak s nimi strávím zbytek dne. Budeme péct.“ Zhluboka se
nadechla. „Máš nějaké speciální přání?“
Eugen ji pohladil po tmavých vlasech. „Palačinky.“
„Uděláme ti je. A spoustu příloh k nim taky.“ Lene se od něj odtáhla a
vydala se ke dveřím. „Uvidíme se později.“
A byla pryč.
Eugen se za ní díval a cítil se, jako by potkal strašidlo. Posadil se na desku
stolu, vzal si do ruky šálek s espresem a zahleděl se oknem do zahrady.
Herbert tam diskutoval s Leniným osobním strážcem, který měl odmítavě
zkřížené ruce na hrudi, jako by popíral nějaké provinění, něco, co patrně
souviselo se stavem zahrady.
Co to má znamenat? Eugen zvedl ruku se šálkem k ústům. Budu…
Náhle vůně Lenina parfému zesílila, protože mu její voňavka ulpěla na
prstech. Nejspíš si jí postříkala vlasy.
To už bylo moc. Nedokázal se dál ovládat a vyhrkly mu slzy. Šálek mu
sklouzl, espreso kapalo na hustý koberec a barvilo pletené hedvábí do tmavě
hněda.
Eugen klesl do křesla, zakryl si tvář dlaněmi a plakal.
Je neuvěřitelné, kolik sil
dokáže duše propůjčit tělu.
Není ani zapotřebí velké
nebo hrdinné energie ducha.
Stačí vnitřní odhodlání
ničeho se nebát a netoužit po ničem než po tom,
co v sobě člověk může odmítnout
či oč může usilovat sám.
Wilhelm von Humboldt (1767-1835)
 KAPITOLA XV
Německo, Sasko, Lipsko
Gregor Dubois čekal vedle svého maserati a prohlížel si vysoký dům v
poklidné Čajkovského ulici, kde měla Marlene von Bechsteinová svůj
městský byt.
Přesně tam mělo dojít k výměně, po koupeli.
Po měsících příprav.
Po drtivých ranách osudu dopadajících na vybranou dárkyni těla, které ji
měly dohnat k zoufalství.
Také Anastázie hodně riskovala a vyhladověla své staré tělo, už
nepotřebnou schránku, k smrti, aby z ní bez problémů a potíží vyklouzla.
Náhlá smrt mohla způsobit, že se i Staré duše rozplynuly. S Anastázií už nám
dochází čas. Duboisův chytrý telefon oznámil příchod zprávy: Čisto a
zajištěno.
Ověřil si, že zamkl auto, a přešel ulici.
Kroky ho dovedly vstupní halou věžáku k výtahu. Vyjel do čtvrtého patra a
vyšel z kabiny.
Nevelká chodba zela prázdnotou a Dubois cíleně zamířil přímo ke dveřím
bytu Bechsteinové.
Náhle se vpravo od něj otevřely dveře.
Vyšla z nich velmi pěstěná žena kolem padesátky, v tmavě hnědém kožichu
a drahých kozačkách. Kývla mu na pozdrav a fascinovaně se na něj zahleděla,
jako fanoušek zahrnující obdivem svou zbožňovanou filmovou hvězdu.
Duboisova aura se přihlásila ke slovu.
Dubois se zastavil, aniž by se ohlédl. „Měla byste na mě minutku?“
„Jistě,“ odpověděla neznámá bez váhání. „Jak vám mohu pomoci?“
Přistoupila k němu. „Stěhujete se sem?“
Dubois si ji prohlédl a byl spokojen. Anastázie mu za jeho spontánní volbu
neutrhne hlavu. A kdo ví, jaké zázemí ta žena má a jestli ho nebudou moci
využít. Bohatství a vliv nikdy neškodily a nemusel aspoň obětovat žádného ze
svých necessarii. „Ne přímo. Ale u vás k tomu brzy dojde.“ Pokračoval v
chůzi.
Navzdory jeho záhadné poznámce se ho držela. „V tom případě víte více
než já. Jste z domovní správy?“ tlachala a čekala, až zaklepe na dveře
Bechsteinové. „Ach, vy jste Lenin přítel.“
„Nepřímo. Zajímají mě hlavně její vnitřní hodnoty.“ Otevřel jim
zakuklenec ve výstroji zásahové jednotky. „Pojďte dál. Vysvětlím vám, v
jakých problémech paní von Bechsteinová vězí.“ Dubois ji galantně vybídl,
aby vstoupila, a zaplavil ji svým šarmem. „Après vous, madame.“
Zaváhala nanejvýš půl vteřiny, pak překročila práh. Nikdo se nevzpíral,
když podobná bytost zvala k dostaveníčku.
Uvnitř čekalo pět jeho obyčejných necessarii, všichni byli oblečeni a
vybaveni jako zásahové komando. Dva z nich byli dobře vycvičení
záchranáři, kteří si už vybalili své oživovací nádobíčko a připravili ho k
použití. Všichni pozdravili nově příchozí strohým kývnutím, nikdo nevypadal
napjatě.
Žena kráčela černým špalírem, Duboisova blízkost jí dávala zapomenout na
veškerou ostražitost. „To je mi pěkná sešlost.“
„Je to otázka života a smrti.“ Dubois jí pokynul, aby se odebrala do
obývacího pokoje. „Sledujeme paní von Bechsteinovou už delší dobu.“
„Zaslechla jsem něco o pokusu o únos,“ přitakala žena a zaujala místo na
otomanu, k němuž ji obratně nasměroval. Předtím si svlékla kabát, který jí
odebral a přehodil přes křeslo.
„Naše přítomnost s tím souvisí.“ Dubois si přitáhl křeslo a posadil se.
Ozbrojenci ho postupně obklopili, což působilo spíš ochranitelsky než
výhružně. „Udělejte si pohodlí. Bude to chvíli trvat.“
Hodila si nohy nahoru.
Dubois ji uchopil za pravou ruku a sevřel ji. „Než začneme – spěte.
Odpočiňte si, má drahá. Jste v bezpečí.“
Žena přikývla, zavřela oči. Ani ne o pět vteřin později se jí už hruď pomalu
a pravidelně zvedala.
Byla to jedna z Duboisových duševních schopností. Dokázal nechat lidi,
kteří podlehli jeho kouzlu, upadnout do dřímoty. Dál držel ženiny prsty a
současně jí vyhrnul rukáv, aby záchranářům odhalil žílu.
„Dobrá práce,“ pošeptal spící ženě. „Uvidíte, že jsem měl pravdu, když
jsem tvrdil, že se k vám někdo nastěhuje.“ Vstal a cestou vtiskl jednomu ze
saniťáků do ruky deset ampulí se sérem. „Dej jí je všechny.“
Necessarius přikývl a přistoupil s kolegou k otomanu. Vytvořili přístup k
žíle na předloktí a píchli ženě přípravek. Zkušeně jí rozřízli šaty, aby
připevnili elektrody a vytvořili prostor pro defibrilátor.
Ostatní ozbrojenci zaujali svá místa a střežili byt před cizím vpádem.
Dubois se podíval na hodinky.
Haiderová tvrdila, že zredukovala dobu do plného rozvinutí účinku na
pouhých pár hodin. Obrovský pokrok, nesrovnatelný s předchozím nutným
úsilím. Více séra, rychlejší působení.
A přece se zdálo, jako by byla každá vteřina, kdy musel nečinně čekat, pro
Anastáziinu duši až příliš.
Potřebuju rozptýlení. Dubois pobíhal po pokoji a prohledával skříně, jako
by se zmizelá duše mohla ukrývat v nich; posílal zprávy Artjomovi, který ho
předtím informoval, že našel řešení problému. Než se Dubois stihl vyptat
podrobněji, necessarius ovšem zavěsil a od té doby se neohlásil.
Dubois nadával tiše a nadával nahlas – ale ať dělal cokoliv, hodiny se táhly.
Když nastal večer, oznámili saniťáci, že ženiny životní hodnoty slábnou.
Depresivum konečně zapůsobilo na stav její mysli a dosáhlo požadovaného
efektu na tělo. Vůle žít pohasínala jako jiskra bez potravy.
Dubois se posadil do křesla naproti neznámé. Bylo mu jedno, že viděl její
ňadra, nesledoval žádné erotické zájmy. Změní se to teprve ve chvíli, až bude
vědět, že do těla vklouzla Anastáziina duše.
Údery na monitoru byly čím dál pomalejší a pomalejší, nakonec se srdce
zastavilo.
Jeden záchranář natáhl do stříkačky povzbuzující prostředek, druhý opatřil
kontakty defibrilátoru gelem, aby zabránil vzniku popálenin na kůži, k čemuž
by jinak díky silným výbojům došlo. S naprostým klidem nasadili ženě
kyslíkovou masku a připravili všechno k oživování.
Dubois složil ruce, jako by se chtěl modlit. Ovšemže věděl, že žádný bůh
neexistuje. Šlo o to, aby zachoval klid. Jeho tým nedělal něco podobného
poprvé.
Po několika minutách zahájili saniťáci masáž srdce a plic, až se sval v
ženině hrudi začal poprvé váhavě hýbat. Zdálo se však, že sérum důkladně
ochromilo vůli k životu, protože se nerozběhl trvale. Podali jí další adrenalin,
ale víc než záchvěvy se nedostavily. Tělo se dál vzpíralo žít.
„Fajn, ustupte,“ zazněl saniťákův pokyn, pak muž přiložil na hruď
elektrody defibrilátoru a ozvalo se prásknutí.
Proud projel ženiným tělem a vyvolal záškuby, jako by všechny končetiny
chtěly současně tančit.
 Monitor ukazoval nepravidelnou linii.
„Ještě jednou. Ustupte!“
Záchranář znovu zapnul defibrilátor.
Bod na monitoru vystřelil nahoru a dolů, pravidelně, ale příliš rychle. Díky
rychle podaným lékům ovšem srdce postupně získalo pravidelný rytmus.
„Dobrá práce,“ pochválil je Dubois, vyskočil a dřepl si vedle otomanu.
Sevřel ženinu ruku v dlaních a zaradoval se, když se jí zachvěla víčka a ona s
největší námahou otevřela oči.
Přejela zamženým pohledem po jeho rozzářené tváři, pak po okolí. Dýchací
maska se zarosila, žena dýchala rychleji, zvuky zněly tlumeně a dutě.
Strach. Duboisova radost vyprchala. Oživená nemusela nic říci ani učinit
žádné gesto – cítil to. Není to ona!
Narovnal se a vytáhl ze zdravotníkova pouzdra pistoli s tlumičem. Hned po
odjištění stiskl spoušť a střelil ženu jednou, dvakrát, třikrát do hrudi.
Její krev vystříkla na stěnu, žena otevřela ústa k výkřiku, ale vyhrnula se z
nich jen temně růžová tekutina a zalila masku zevnitř.
Dubois ztěžka klesl zpátky do křesla, zbraň stále v ruce, a zíral na mrtvou.
Kdyby tady Anastázie ještě byla, vklouzla by do těla. To znamenalo, že
promarnili příliš mnoho dní. Šaráda trojice na příliš dlouho odvedla jeho
pozornost a odlákala ho na falešnou stopu.
Rozplynula se Anastáziina duše?
Ne. Spíš na poslední chvíli vjela do uvolněného těla nějaké sebevražedkyně,
někde na světě. Ve své nejhorší představě viděl Anastázii uvězněnou ve
zmrzačeném těle, neschopnou se pohnout nebo na sebe upozornit. Jak ji
najdu?
Dubois zíral skrz mrtvolu, po jejíž svěšené ruce stékala krev a kapala na
podlahu. Zabloudil myšlenkami k polibku, který si vyměnili s Bechsteinovou.
Plnému vášně.
Plnému opravdovosti.
Plnému citu.
Cítil jsem ji. Byla tam. Dubois si přitiskl ke rtům tlumič, cítil výpary
vypálené hnacích náplně. Je možné, že Anastázie musí sdílet tělo s tou
druhou?
Sklonil zbraň.
 Nebylo by to poprvé v dějinách putujících duší, co by k něčemu takovému
došlo. Většinou představovalo zdvojení tragickou chybu nebo nehodu, ale
nikdy…
Samozřejmě! Dubois sebou trhl. Udělala to úmyslně!
Anastázie v okamžiku vstupu ucítila, že není sama, a natlačila se do
Bechsteinové spolu s neznámou, protože jí nehodlala tělo přenechat.
Proto také cítil svou bývalou partnerku a nechal se zprvu ošálit. Anastázie
teď byla uvězněná a potřebovala jeho pomoc.
Jak tě dostanu ven? Dubois musel nutně zjistit, co je potřeba udělat. Zásoba
umocněného séra byla prozatím vyčerpána.
Zastřelit Marlene von Bechsteinovou byla nejjednodušší a nejlogičtější
volba – ale přineslo by to také kýžený výsledek? Navíc by byla průmyslnice
ztracena pro jejich velký plán.
Tudíž musela ta druhá – ať to byl kdokoliv – z vybraného těla zmizet.
Najdu nějaký způsob. Zajistil pistoli a hodil ji saniťákovi, který ji obratně
chytil a schoval do pouzdra. „Ukliďte tady a vypadněte,“ nařídil Dubois a
vstal. „Pozor na skvrny od krve.“
Další chybu si nemohl dovolit, aby duši své milované nezničil.
Jaká ironie, že ve skutečnosti existovala věčnost jen na zemi.
Německo, Sasko, Lipsko
Taťána čekala v konferenční místnosti hospice, až dorazí její erus, a
prohlížela si poznámky a údaje, které před ní ležely rozprostřeny na stole.
Veškeré informace, které získala, počínaje odpověďmi pohřebního ústavu
až po zprávy z různých novin, internetu a rádia, vedly k jedinému závěru –
ovšem ne se stoprocentní jistotou.
Taťána si prohlédla snímek Claire Riordanové, pak fotografii
Bechsteinové.
S velkou pravděpodobností vězela v těle královny pleťových mlék žena,
kterou přejela. Ta tlustá děvka nehodlala odejít a dělá problémy i po smrti.
Taťána se opřela dozadu a překryla snímky žen zpola přes sebe.
Její pátrání potvrzovalo to, čeho se od pohřbu obával Taronov, pochybnosti
byly na devadesát devět procent vyloučeny. S Finnem Riordanem byl
odstraněn jen člověk přiženěný do rodu Wencislarsů, duše Claire Riordanové
naproti tomu hledala a nalezla útočiště.
 Taťána si už roky lámala hlavu, co rodina Wencislarsů v minulosti
spáchala, že její erus pronásledoval a vyhlazoval všechny její potomky a
příslušníky.
Taronov o tom nikdy nemluvil, jen prudce reagoval na všechny její opatrné
otázky. Nejspíš to mělo zůstat tajemstvím.
V tu chvíli se bez zaklepání otevřely dveře.
„Neříkal jsem, že máš sledovat ten dům?“ Sergej Taronov se vřítil dovnitř,
podíval se na ni a vzápětí na překrývající se fotografie, vykukující zpod
vytištěných kopií a lístků.
„Považovala jsem za lepší vás osobně informovat o svém pátrání.“ Taťána
vstala a naznačila úklonu. „Umístila jsem do zahrady Riordanových kameru s
on-line přenosem.“ Ukázala na svůj chytrý telefon. „Vyrazím, jakmile se
Bechsteinová objeví.“
„Proč leží ty snímky přes sebe?“ Taronov jistě tušil odpověď.
Taťána položila ukazováček na čelo vyfotografované Riordanové. „To
ona,“ ukazováček sjel a usadil se na kořenu nosu Bechsteinové, „je uvnitř,
ere.“
„V tom případě je to pravda?“ hlesl slabým hlasem.
„Vypadá to velmi pravděpodobně.“
Taronov prošel kolem ní a začal kroužit kolem stolu s dokumenty. „Ne,“
zašeptal zprvu. „Ne, ne, NE!“ Poslední slovo už zařval. „To nemůže být
pravda!“
Taťána se raději zdržela komentáře. Jinak by na sebe přivolala jeho hněv.
Taronov vylovil chvějícími se prsty ze změti fotografii Deborah, která se z
vteřiny na vteřinu ocitla v plamenech. Díky vysoké teplotě jeho ruky se plast,
ve které byla zatavená, rozpustil a na podlahu se snesl popel. Samotnému
převtělenci nedokázal žár ublížit. „Claire Riordanová je možná prozatím v
bezpečí, ale totéž se nedá říct o zbytku jejího příbuzenstva.“
„Jak myslíte.“
„Chci vidět, co Bechsteinová udělá, když se rodině Riordanových něco
stane.“ Taronov se vyzývavě ohlédl přes rameno na Taťánu. „Nechme ji trpět,
když už ji nemůžu zabít.“
Taťána se hluboce uklonila svému erovi a pozadu vycouvala z místnosti.
Ten pohled znamenal smrt pro Deborah a Nikolu i s celou její rodinou.
Poselství určené pro Claire Riordanovou bude jednoznačné – žádné
slitování. V žádném století.
Německo, Sasko, Lipsko
„Původně jsme se domluvili na devátou.“ Claire seděla vedle Fabiana na
sedadle spolujezdce v Mini Countrymanu a byla rozrušená, nejistá a současně
plná radostného očekávání. Srdce jí bušilo až v krku.
„Měl jsem drsnou noc.“
Kradmo po něm střelila pohledem. Nebyl oholený, pod očima podlitýma
krví se mu rýsovaly temné kruhy. Ve vlastním stavu mysli si jeho špatného
vzhledu až dosud vůbec nevšimla. „Stalo se něco?“
„Osobní trable s jedním starým protivníkem, ale neznepokojujte se tím. Byl
to mimochodem onen muž, na něhož jste přede dvěma týdny narazila v
sanitce.“
Claire si okamžitě vzpomněla na tvář posetou jizvami po akné a na modré
oči, které na ni po procitnutí shlížely. Jak že se to jmenoval? Nějak na A. „Je
mrtvý?“
„Zneškodnil jsem ho.“ Fabian se zhluboka nadechl. „Bylo to jen tak tak.
Chystal se zalarmovat druhý tým, patřící k Anastázii. Artjom a Joša se sice
nenávidějí, ale pokud jde o jejich heru, Joša by okamžitě přispěchala. Ale už
se mu nepodařilo zavolat.“ Nuceně se usmál, jak to dělávají rodiče, když
chtějí zaplašit starosti dětí, ačkoliv jde zrovna všechno z kopce. Coby dospělý
byl člověk lépe schopen tento klamný manévr prohlédnout. „Jedeme do
VoBeLa?“
Artjom. Přesně tak se jmenoval. Claire potřásla hlavou a rozhodla se, že se
už dál nebude vyptávat. Musela důvěřovat Fabianovi a jeho úsudku. „Ne. Do
Halle. Do ulice Pirolweg.“
„Fajn.“ Zapnul navigaci a zadal do ní adresu.
„Neptáte se, co chci ve svém starém domě?“
„Podívat se, jestli je všechno v pořádku,“ odvětil dost nezúčastněně a
pohladil si levou rukou bradu porostlou strništěm. Na několik vteřin se na
sebe zahleděl do zpětného zrcátka. „Apropos – vypadám příšerně.“
„Je na vás vidět, že to bylo náročné.“ Claire sklopila clonu proti slunci a
také si prohlédla svůj zevnějšek.
Úzká tvář, růžové tváře, světlé oči, dokonale pěstěná obočí a čistá pokožka
jasně prozrazovaly, že Lene von Bechsteinová byla žena, která o sebe dbala.
Claire se ze všech sil snažila v tomto počínání pokračovat, ale líčení
nenáviděla. Kromě toho měla dojem, že toto tělo a rysy tváře jsou natolik
hezké, že ten neuvěřitelný výběr kosmetických produktů a líčidel nepotřebují.
Nejspíš to spadá pod firemní kulturu.
„Sestra bude zírat,“ zašeptala směrem ke svému odrazu v zrcátku.
„Prosím?“
„Nic.“ Zvedla sluneční clonu zpátky a ta s tlumeným nárazem zapružila o
střechu vozu. „Ukázal jste se někdy po převtělení svým přátelům nebo
blízkým v novém těle?“
Fabian zavrtěl hlavou. „Jak bych jim to mohl dokázat?“
„Líčením některých věcí, které jste mohl vědět jen vy.“ Měla to být její
strategie, jak přesvědčit Nikolu a Deborah. Doufám, že s ní uspěju, jinak… mi
z mého starého života nezbude vůbec nic.
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Claiřino rozechvělé srdce se takřka zastavilo, když navigace ukázala
Pirolweg.
Její ulice.
Sestřino auto parkovalo u okraje vozovky. Za okamžik to přijde.
„Možná byste na to měla raději zapomenout,“ podotkl Fabian obezřetně.
„Pomůže mi to se se vším vypořádat,“ odvětila Claire a pokynula mu, aby
zastavil za zeleným Volkswagenem Polo. Prohlížela si fasádu svého bývalého
domova, který jí najednou připadal menší. „Později si promluvíme o
putujících duších a o tom, co jste mi navrhoval.“ Položila ruku na kliku.
„Co máte na mysli?“
„No, rovnováhu.“ Claire mu neměla chuť dopodrobna vysvětlovat svou
motivaci. „Konec putujících duší. Vaše spojence.“
„Ach ano.“ Fabian se povzbudivě usmál. „Počkám tady na vás.“
Claire vystoupila.
Nejistě vykročila k domu, v jehož blízkosti se naposledy zdržovala oné
strašlivé noci, od níž zdánlivě uplynulo sto let, ve skutečnosti ale neuběhly
ještě ani dva týdny.
Na mysli jí vytanula ustrašená vzpomínka na kusý telefonní hovor, kdy ji
Nicola považovala za blázna a praštila jí s telefonem.
Bude se to za okamžik opakovat v podobné formě nebo to bude ještě
mnohem horší?
 Claiřiny nohy jako by náhle vážily tunu, každý krok ji stál neuvěřitelné
množství energie. Takřka se šourala.
Ty dveře otvírala a zavírala tisíckrát, stejně tak často překračovala práh. Za
chviličku bude muset předstírat, že je tady poprvé – stejně jako se musela ve
vile Bechsteinových tvářit, že ji zná jako svoje boty. Zvrácené světy.
Claire si zakázala ohlédnout se přes rameno k autu, v němž seděl Fabian.
Její cíl ležel před ní, její jediný skutečný domov.
Konečně dorazila ke vchodu.
Ruka v rukavici se zvedla, prsty uchopily šňůru, spojenou se spoustou
malých zvonků, rozptýlených po celém domě. Nesnášela moderní elektrické
zvonky. Jako bych byla svůj vlastní duch, přicházející na návštěvu.
Když se ozvalo vyzvánění, stáhlo se jí hrdlo. Uvědomila si, jak vzácně
slyšela tento zvuk zvenčí.
Přiblížily se kroky, pak se dveře otevřely.
Před ní stála její sestra Nicola, oděná do strach nahánějící černi. Sklouzla
očima po Claire, aniž by ji poznala. Pro ni to byla Marlene von Bechsteinová,
kdo tady žádal o vstup a překvapivě vystupoval jako dobrá přítelkyně zesnulé.
„Dobrý den,“ vyrazila ze sebe Claire se staženým hrdlem; její hlas jí náhle
připadal ještě cizejší. „Jsem…“
Nicola se polovičatě usmála. „Vím, kdo jste. Internet byl tak laskav a
ukázal mi fotografie.“ Ustoupila, aby Claire mohla vstoupit. „Pojďte dál.
Káva bude hned.“
Claire se musela vnitřně odhodlat, aby vůbec překročila práh. Nakonec
vešla, nejistě, radostně, a přece trochu nechápavě.
Vůně zůstala stejná, všechno bylo na svém místě. Deborah se o to podle
všeho postarala.
Jsem mrtvá teprve čtrnáct dní. Co by se asi tak mělo změnit? napomenula
se Claire, s naprostou samozřejmostí si pověsila kabát na věšák, prošla
chodbou a odebrala se do kuchyně, jako to dělávala vždycky.
Nicola ji následovala. „Je vidět, že jste tady musela bývat častěji,“
poznamenala. „Vyznáte se tu.“
Claire zrudla. „Ach, odpusťte! Nechtěla jsem být v žádném případě
nezdvořilá nebo neuctivá.“ Chytila se opěradla židle, protože se jí zmocnila
závrať. Obklopovala ji milovaná minulost, v kamenné i lidské podobě. Jak mi
to chybí. A jak malé a útulné to tu je. Pobyt ve vile Bechsteinových ovlivnil
její smysl pro rozměry.
 „Zůstaneme tady?“ poprosila. „Vždycky jsem mívala kuchyň nejraději.“
Nicola se teď usmála otevřeněji. „Jistě.“ Vzala konvičku z automatu a
nalila kávu do připravených hrníčků. „Posaďte se.“
Claire neusedla na své místo, nýbrž na manželovo. Srdce jí bilo se zrádnou
hlasitostí, jako by chtělo vykřičet pravdu, protože ústa se neodvažovala.
Sevřela porcelán oběma rukama, vychutnávala si teplo. Prstýnky tiše klepaly
o křehký materiál.
Snažila se ovládnout, hledala téma, jímž by mohla začít. Bechsteinovské
téma, nikoliv Claiřino.
Nicola se posadila vpravo od ní. „Povídejte, odkud jste se s mou sestrou
znala. Vaše světy jsou vskutku odlišné.“ Sáhla za sebe, kde ležel balíček
sušenek, prudce ho roztrhla, vysypala a nabídla Claire.
Ta odmítla. „Potkaly jsem se v kavárně, ochutnala jsem její koláč s
whisky,“ vymýšlela si historku. „Zeptala jsem se jí na recept a daly jsme se
do řeči. Postupem let se mezi námi vyvinulo přátelství, ale poprosila jsem ji,
aby o tom nikomu neříkala. Byla jsem vždycky ráda, že můžu být v Uisce
prostě jenom Lene. Hosté mě neznali – ani moje zázemí.“
„Nikdy jsem vás v kavárně neviděla,“ ozvala se Deborah z obývacího
pokoje. Seděla tam, soudě podle zvuku v křesle vedle okna do zahrady, a
poslouchala je. „Máma by mi o vás řekla.“
Nicola sklopila zrak ke kávě a jemnými pohyby začala kroužit nápojem.
Její decentně formulované pochybnosti na úvod rozhovoru byly neteřinou
poznámkou překonány, nešlo o nic jiného než o obvinění ze lži.
Claire toužila spatřit své vlastní dítě, poté co se celé dny starala o své nové
potomky, ale setrvala statečně na židli. Zadívala se ke kuchyňským hodinám,
které zůstaly stát.
Mám? Lži ji nedovedou dál. Její rodina jednoduchými otázkami vyvrátí
každou smyšlenku.
Prsty na tenkém porcelánu ji začaly pálit, ale Claire v duchu bolest
zaplašila.
Pomalu otevřela ústa. Budou mě považovat za šílence, prolétlo jí hlavou.
Začnou mi spílat a vyženou mě z vlastního domu. Znovu sevřela rty, její
odvaha vyprchala.
Claire cítila, že se na židli doslova scvrkla, jako Alenka v říši divů, když
vypila nápoj. Rychle ochutnala kávu, která byla velmi silná, protože Nicola
dala do kávovaru příliš mnoho lžic.
 „Děkuji za věnec,“ pokoušela se sestra trochu dodat setkání na přívětivosti.
„Byl překrásný.“
„Moc ráda bych přišla sama,“ vyhrkla Claire vděčně, i když jí připadalo
surrealistické bavit se o vlastním pohřbu, na který si navíc sama poslala
věnec. „A…“ Zajíkla se.
V tu chvíli už byla po pokusu začít nějaký skutečný rozhovor veta. Stále se
mezi nimi vznášela výčitka neupřímnosti.
Claire sklouzla pohledem ke dveřím do obývacího pokoje, pak k Nikole.
„Deborah, přišla bys prosím do kuchyně?“ zvolala, a aniž by to zamýšlela,
nasadila tón, kterým ve svém starém životě udělovala dceři příkazy. „Něco
pro tebe mám. Od tvé matky.“
Její sestra svraštila čelo.
Křeslo zaskřípalo o parkety, ke dveřím se přiblížily tiché kroky.
Deborah se objevila v černém županu, pod ním měla světle zelené pyžamo.
Podle všeho byla nemocná, nos měla zarudlý jako od rýmy. Odmítavě si
založila ruce na hrudi a opřela se o rám dveří. „Nevěřím vám ani slovo,“
pronesla vzpurně. „Jedině že bych viděla nějaký dopis od mámy.“
Claire dýchala rychleji, aby zadržela blížící se nával pláče. „Narodila ses
21. ledna, a to v Belfastu, coby první dítě onoho dne, a tvůj táta ti zahrál
serenádu, na hřebeni potaženém pergamenovým papírem. V den svých
čtvrtých narozenin jsi upadla a utržila první jizvu svého života,“ tryskalo z
Claire. „Máš tři malé jizvy vedle pupku, pocházející od vrhací hvězdice,
protože ten pitomý Friedrich při výletu do lesa minul cíl a místo něj zasáhl
tebe.“
Deborah na ni zírala, v obličeji bílá jako křída. Paže jí pomalu klesly.
„Zanítil se ti piercing v jazyce a tvůj první přítel se jmenoval Vincent.
Osobně jsem ho vyhodila z domu, když tátovi vypil jeho nejlepší whisky.“
Claire se zadívala na sestru. „Tvému prvnímu příteli říkali všichni Rick, ale
ve skutečnosti se jmenoval Ivo,“ hrkala další informace, které mohla znát jen
Claire Riordanová. „Tátovo auto jsem tenkrát rozsekala já, ne ty. U Baltu sis
dělala legraci z racků koblihami plněnými hořčicí.“ Ztlumila hlas v šepot.
„Znám vás.“
Nicola se opřela dozadu a vyděšeně si ji prohlížela. Nervózně polykala.
Claire zavřela oči, aby se ovládla. Po pravé líci jí stekla horká slza, pak
zvedla víčka. „Nejsem mrtvá,“ zašeptala a pustila šálek. „Onoho dne, kdy
zabili mé tělo, přešla má duše do jiného, abych vás neopustila.“
Nicola vyrazila nedefinovatelný zvuk a už se nehýbala. Dokonce ani
nezamrkala.
Zato Deborah přistoupila ke stolu, naklonila hlavu dopředu, přimhouřila oči
a bedlivě si Claire měřila. „Jak je to možné?“ zašeptala.
„Moje duše vklouzla do Marlene Bechsteinové, která právě zemřela,“
vysvětlila. Na podrobnosti nebyla vhodná chvíle. Po tváři se jí kutálely další
slzy, ale snažila se ovládnout. „Pak se toho tolik přihodilo, a já netušila, co
mám…“ Claire lapala po dechu. „Tak moc mi chybíte,“ vyhrkla.
Deborah se k ní se vzlykotem vrhla, klesla u její židle na kolena a objala ji.
Claire ji k sobě přitiskla, políbila ji na tmavé kadeře a uvědomila si, že už
nedokáže zastavit úlevný a současně zoufalý pláč. Po lících jí stékaly potůčky
slz a kapaly na župan.
Deborah jí zatínala prsty do roláku na zádech, jako by ji už nikdy nechtěla
pustit.
„To není možné,“ ozvala se Nicola. „Identifikovala jsem tě. Byla jsem na
soudním lékařství a…“
Závojem slz Claire rozeznávala obrysy okolí. Sestra dál seděla na židli.
„Moje duše se nevzdala,“ vykoktala a nenáviděla se za to, že mluví ubrečeně
jako malá holka. „Jaké ještě chceš důkazy, abys mi uvěřila?“ Políbila
Deborah na čelo a otřela si oči. „Zeptej se mě. Zeptej se mě, na cokoliv chceš.
Já jsem Claire!“
Nicola otevřela ústa a zaváhala, pak se chystala vstát, jako by musela
uprchnout před zjevným.
V příštím okamžiku se ozvalo zařinčení, jako by praskla jedna z kachliček
za ní, a dřez potřísnily rudé stříkance.
Nicola zasténala a jako rosol sklouzla ze židle pod stůl.
Claire prudce otočila hlavu a uviděla stát ve dveřích do předsíně
maskovanou osobu s poloautomatem opatřeným tlumičem v pravici.
Pitval jsem tolik mrtvol
a nikdy jsem duši nenašel.
Rudolf Virchow (1821-1902)
 KAPITOLA XVI
Německo, Sasko, Lipsko
„Toto, pane von Bechsteine, je profesor Inverno.“ Hakel ukázal při
Eugenově vstupu do Konferenční místnosti I VoBeLa na hnědovlasého,
hladce oholeného muže s černými vlasy sčesanými dozadu. „Pane kolego,“
obrátil se pak na hosta, „toto je majitel firmy a mecenáš vašeho pobytu.“
„Majitel spolu se svou manželkou,“ opravil ho Eugen okamžitě a vykročil k
vysokému muži, jehož hlava jako by sahala až ke stropu, což Eugena stavělo
do velmi nevýhodného úhlu i světla. „Omluvte mé zpoždění. Stavil jsem se
ještě v nemocnici.“
„Nic vážného, doufám,“ zeptal se Inverno zdvořile. Hloubka jeho hlasu
skutečně rozechvěla vodu ve sklenicích.
Na Eugena okamžitě udělala dojem síla, která vycházela z cizincových
prstů, jimiž by mu snadno dokázal sevřít pěst. „Návštěva přítele.“ Téma se
nehodilo pro nezávazný rozhovor – střelná rána, mrtvý hematolog a
zfalšované krevní hodnoty –, což všechno podle všeho souviselo s Lene a tím
vzorcem. „Už je mu lépe.“
„To mě těší.“ Inverno hovořil s přízvukem, který se dal obtížně zařadit.
Způsobně čekal, až se Eugen posadí, než se sám poskládal na židli. Eugen si
bezděky vzpomněl na třídní schůzky, kdy se dospělí museli vmáčknout do
dětských lavic.
„Profesor Inverno pochází z Kolumbie,“ pokračoval Hakel v představování,
„přednášel na různých univerzitách a vyučoval také na Německé škole v
Bogotě.“
Eugen teď dokázal návštěvníkův přízvuk lépe určit, žasl ovšem, že muž
zhruba pětačtyřicetiletý má za sebou tak rychlou vysokoškolskou kariéru.
„Vaší specializací je…?“ nadhodil.
Inverno se široce usmál a předvedl zlaté korunky, které mu spolu s lehce
křivými ústy a sbíhajícími se obočími dodávaly mírně zlovolný nádech.
„Všechno, co drží svět zevnitř pohromadě,“ odvětil. „Chemie a fyzika. Někdy
je jejich společné působení skutečně magické.“
Eugen protáhl ústa v náznaku úsměvu. „To zní spíš filozoficky, profesore
Inverno.“
„Žádný vědec se nemůže před filozofií uzavírat, pokud chce dosáhnout
něčeho opravdu velkého,“ odpověděl Inverno samolibně hrdelním hlasem.
„Ostatní jen přicházejí s objevy a na rozdíl od svých výtvorů budou jednoho
dne zapomenuti.“ Omluvně se podíval na Hakela. „Nic ve zlém, pane
kolego.“
„Aspoň moje jméno nezní jako katastrofa,“ odsekl Hakel nevrle.
„Je portugalské a znamená Zima.“ Invernovo levé oko se zeleně zatřpytilo,
zatímco pravé působilo černě a prázdně, což Eugena na okamžik udivilo.
Světlo v místnosti si s nimi očividně pohrávalo.
Inverno sáhl vedle sebe a zvedl kovový kufřík, který si předtím musel
postavit pod stůl. Zámky se s cvaknutím otevřely. „Abych odpověděl na vaši
otázku, pane von Bechsteine. Mám u sebe své reference,“ navázal a vylovil
složku. „Zde jsou mé tituly z chemie a fyziky, mé závěrečné zkoušky ze
starověkých, středověkých i novějších dějin, těžištěm mého zájmu tehdy byla
Evropa. Momentálně vyučuji coby hostující docent na univerzitě v
Edinburghu a užívám si oproštění od přednášek ve své vlasti.“
Eugen od něj přijal hromádku dokumentů a zběžně si je prohlédl. „Jak jste
se dostal k alchymii?“
„Přes studium historie. Zprvu jsem k ní cítil pohrdání, které vnímám i u
kolegy Hakela,“ vysvětloval, „ale čím více jsem se jí zabýval a analyzoval její
všeobsáhlost, tím jasnější mi bylo, že alchymie před námi ukrývá velké divy,
které bychom mohli odhalit.“
Hakel obrátil oči v sloup. „Pánové si beze mě poradí,“ obrátil se na
přítomné a přešel ke dveřím. „Je třeba namíchat krém proti vráskám.“
Inverno za ním hleděl, dokud neodešel. „Muž čisté vědy, solidní a řítící se
přímo jako vlak po kolejích,“ usoudil a upřel zrak na Eugena. „Zato já jsem
ve svém myšlení volný jako pták a mohu se pustit, kamkoliv se mi zamane.
Dokonce rychleji než vlak.“ Znovu se chopil svých referencí. „Když jsem
uviděl ten kus vzorce, uvědomil jsem si, že se ještě mohu něco naučit.“
Eugen slyšel v jeho hlubokém hlase chtíč a lačnost. „Co myslíte tím
kusem?“
Invernovo pravé oko se podivně zlatě zalesklo, zatímco levé bylo prázdné a
černé. „Je to polovina, pane von Bechsteine.“ Vytáhl z kufříku vytištěný
vzorec a položil ho mezi sebe a Eugena. Celý list byl pokryt dodatečným
naškrábaným textem, poznámkami, škrtanci a dalšími vývody. „Pokusil jsem
se o jeho dovození, ale výsledky bohužel nebyly uspokojivé.“
Eugen si chtěl poslechnout expertovo vyhodnocení vzorce, ale nehodlal
předtím absolvovat kurs alchymie. „Vysvětlete mi to. Jednoduše, prosím.“
Inverno se zasmál temným smíchem, před nímž by se dali na útěk i démoni
pekelní; korunky na jeho zubech jako by byly spíš platinové než zlaté. „Tak
tedy jednoduše. Máte kuchyňský recept, ale chybí vám všechny přísady i
přesný postup. Můžete improvizovat, ale nikdy nezjistíte, jak chutná
originál.“ Vysoký muž vytáhl tablet, k němuž připojil externí klávesnici.
„Odkud máte ten fragment, pane von Bechsteine?“
„Já?“
„Hakel předstíral, jako by ho získal sám. Prokouknu lidi vesměs velmi
rychle.“
Eugen si uvědomil, že otázka nebyla zodpovězena. „Mám ho z blešáku.“
„Ze kterého?“
„Nočního, v Kedlubnovém cirkuse.“
„Ze kdy?“
„Z posledního.“
„Který stánek?“
„To už netuším.“ Eugen polkl. „Byl… to… přídavek,“ vykoktal a zmlkl.
Inverno zvedl zrak, jeho oční důlky jako by byly prázdné a mrtvé. „Ach,
prosím,“ utrousil opovržlivě. „Pravdu. Ta ulevuje,“ pronesl mámivě sladce.
„Tak dobrá duše jako vy nedokáže lhát.“
Eugen se při tom děsivém pohledu vylekal do hloubi duše. „Moje žena,“
slyšel sám sebe. „Přišla s tím do firmy.“
„Ona se vyzná v alchymii?“
„Vlastně ne.“ Eugen chtěl mlčet, chtěl vstát a jít, chtěl pryč od tohoto muže
bez očí, z něhož náhle vycházel chlad.
A přece nic z toho neudělal.
Inverno znamená zima. Zadíval se na stůl, na němž se tvořila jinovatka a
postupovala směrem k němu. Vodu ve sklenicích pokrývala tenká vrstva ledu.
„V tom případě jí ten vzorec někdo daroval?“
Eugen se začal lehce třást, od úst mu stoupaly bílé obláčky dechu. „Ne.
Napsala ho. Zpaměti.“
Tvář bez očí a se sbíhajícími se obočími zůstávala nemilosrdně obrácena
jeho směrem. „K vašemu údivu tak učinila poprvé?“
Eugen přikývl, zuby mu cvakaly zimou.
„Chtěl bych mluvit s vaší ženou.“
 „Je právě na cestě.“ Eugen měl pocit, že padá, i když seděl na židli. Lene se
v žádném případě nesměla ocitnout v blízkosti tohoto muže, který začínal
splývat s okolím a rozostřovat se.
„Promluvme si trochu o vás, pane von Bechsteine.“ Další slova pronikala
Eugenovi k uším jakoby skrz měkký sníh. Měl dojem, že blekotá odpovědi,
aniž by to mohl odpřisáhnout nebo tomu zabránit…
„Pane von Bechsteine?“ dolehlo zřetelně k jeho vznášející se mysli.
Eugen sebou trhl, zamrkal. „Ano?“ Pohled se mu vyjasňoval.
„Říkal jsem: V tom případě zůstanu nadále vaším hostem, pane von
Bechsteine,“ opakoval Inverno a usmál se, až se mu korunky zlatavě
zatřpytily.
To už se do místnosti vracelo teplo. Z desky stolu zmizela jinovatka, z vody
vrstva ledu, a ani dech se už nesrážel.
Eugen se přestal klepat, jako by stál v mrazáku. Připadal si neskutečně
pošetile, že upadl do takového bdělého snění. Od doby, co se Lene chovala
podivně, se v jeho životě všechno změnilo. Dokonce i moje vnímání. „Budu
velmi potěšen, pane profesore.“ Přesto mu připadalo namístě poslechnout si
ještě něco o vzorci. „Tušíte, co by mohlo z této receptury vzniknout? Hakel
dospěl k názoru, že by se mohlo jednat o drogu.“
Vysoký muž vstal a vypadalo to, že narazí hlavou do stropu. Jeho
manévrování v maličkých odstupech mezi kusy nábytku připomnělo
Eugenovi hrubou motoriku nemrtvého.
„Byla by to čirá spekulace, a tudíž neseriózní. Alchymie vám možná
připadá jako hraniční věda, ale držím se při svých tvrzeních správných
postupů.“ Inverno sebral kufřík. „Mohu vás přesto požádat, abyste se o vzorci
nikomu nezmiňoval, pane von Bechsteine?“
„Nevidím důvod, proč bych ho měl tajit,“ odvětil Eugen vzdorovitě. „Je
možné, že by mi nějaký váš kolega prozradil víc, kdybych ho dal volně k
dispozici ostatním.“
Inverno ho obdařil káravým pohledem a jako by mu před očima vyrostl.
„To by od vás bylo nezodpovědné, pane von Bechsteine. Skrývá se v tom
velké riziko. Nebezpečí pro ty, kteří nerozumějí věci a dělali by s recepturou
pokusy.“
„Šlo by to trochu jasněji?“
„Měl jste se svým předchozím předpokladem pravdu.“ Inverno vykročil ke
dveřím, přičemž lehce kulhal. „Mohla by vzniknout látka, která by vytvořila
hned při prvním užití závislost. Ale je to jen domněnka. Kolega Hakel na mou
radu zničil svou kopii vzorce a ostatní příjemce instruoval, aby následovali
jeho příkladu.“
„To mi prozatím stačí.“ Eugen přikývl. „Děkuji, pane profesore.“
„Já děkuji vám, že jste mi poskytl příležitost získat náhled do nových
aspektů alchymie. Do souhry živlů s duší.“ Inverno naznačil úklonu. „Rád
přijdu k vám do vily na večeři. Děkuji za pozvání.“ Vyšel kulhavě ven.
„Těším se na rozhovor s vaší ženou.“ Dveře se za ním nehlučně zavřely.
Pozvání? Kdy jsem ho pozval? Představa, že se Inverno ocitne poblíž dětí,
se mu protivila ještě víc než pomyšlení na to, jak s Lene probírají alchymii.
„Je to přece všechno nesmysl,“ zamumlal a vstal.
Zlobil se, že přenechal Hakelovi iniciativu, která přinesla takové ovoce.
Měl jsem tu blbost nechat odpískat a zeptat se Lene, co tím zamýšlí, místo
abych se snažil získat za jejími zády informace sám.
Teď tady měl profesora Inverna, jehož jméno znělo jako z nějakého
komiksu a který projevoval o tu hloupost až příliš velký zájem.
Získat závislost po jediné dávce – nikdy. Pošle Inverna pryč. Eugen vypil
ledovou vodu. Bez večeře pod mou střechou, bez rozhovoru s mou ženou.
O zuby mu v ústech cinkaly droboučké kousky ledu, aby se nakonec
roztopily.
Francie, Languedoc-Roussillon,
departement Aude
Stěrače hnaly vodu na čelním skle zprava doleva a zdálo se, že tuto činnost
budou muset vykonávat až do zastavení, protože příkrov mraků se netrhal a
chrlil na zem litry a litry vody.
Ukazatel venkovní teploty letitého hranatého Land Roveru Defender tvrdil,
že je plus dvanáct stupňů. Jejich výlet neohrožovalo náledí ani sníh. Zatímco
Eric a Minamoto projížděli jihozápadem země, jen bez ustání pršelo.
„Měl jste už někdy co do činění se strašidlem, nebo jste se v minulosti
omezoval jen na dlaky a upíry?“ Minamoto byl velmi zkušený řidič, který
bral zatáčky optimální rychlostí a zrychloval jako závodník, ačkoliv se
jednalo o zelenou terénní kraksnu.
Na D117 vládl minimální ruch, předjíždění pomalých autobusů a traktorů
byla s autem se silným motorem vpravdě hračka.
Eric si obstaral blonďatou paruku a modré kontaktní čočky, které z něj
spolu s vousy a falešným průkazem dělaly pana Karla Webera. Po svém
vystoupení v Petrohradu chtěl používat jiné jméno. Prohlížel si nehostinnou
krajinu s tyčícími se horami, na nichž se každých pár kilometrů rýsovaly
zbytky opevnění a hradů. Cedule prohlašovala oblast za Zemi katarů.
Jediné, co o uskupení katarů věděl, bylo, že se od nich odvozoval pojem
kacíř a že je katolická církev ve středověku pronásledovala, dokonce velmi
intenzivně. Nejspíš proto si vystavěli tyto bašty.
„Ještě nikdy jsem se s žádným duchem nesetkal. Dlaci, které jsem zahubil,
se nikdy nevrátili.“ Kolem nich prolétla cedule upozorňující na Carcassone,
španělské hranice nemohly být příliš daleko. „Ale díky vašemu vysvětlení teď
vím, proč tomu tak je.“
„Právě vyvozujete špatné závěry. Duše představuje energii, která klidně
může setrvat na místě, pokud je svéhlavá.“ Minamoto zabočil do postranní
ulice. „Však uvidíte.“
Eric zahlédl směrovku vedoucí k historickému jádru Puilaurens, k němuž se
blížili, zatímco se stmívalo. Neviditelné slunce klesalo za mraky k obzoru,
ovšem déšť neustával. „Mám honit ducha,“ usoudil z otázek svého
společníka. Mohlo by být veselo.
„Bytost, kterou budeme pronásledovat, je zatím neškodná, ale v příštích
letech by se mohla stát značnou hrozbou.“ Vjel do malé vesnice a zamířil
přímo k jedinému hostinci.
„Navštívíme hrad.“ Eric ukázal na nasvícenou zříceninu na kopci nad
řekou.
„Ve starých zdech žije zatvrzelá duše, správně.“ Minamoto zastavil před
domem a vypnul motor, stěrače znehybněly. „Ale podobné vytrvalé energie
najde člověk i v moderních budovách. Stačí se pořádně podívat. Podle
romantických představ se ovšem lépe hodí k zříceninám, zámkům a
opuštěným místům. Klišé. Jako hodina duchů.“ Také vzhlédl ke zbytkům
opevnění. „Poslední, co zajímá duši, je čas a denní doba.“
Bez zvuků doprovázejících jízdu duněl Erikovi déšť narážející do plechu a
skla v uších, bylo to neutuchající šumění jako od skotačivého horského
potoka.
Eric přemítal, zda socha dívky na monackém hřbitově také mohla být duší.
Zkamenělou duší nebo kamenem s uvězněnou duší. K vlastnímu údivu mu
přejel mráz po zádech. Přitom jsem pronásledoval mnohem horší bytosti, než
aby mě děsilo něco takového.
„Ptáte se, co si počnete se strašidlem, jak vidím podle vašeho výrazu.“
„Ne.“ Eric ukázal k osvětlenému hostinci. „Ptám se, jak se dostaneme
dovnitř, aniž bychom zmokli.“
„Muž, kterého cestou nečekaně zaskočí déšť, přeběhne ulici, aby nezmokl a
nepromáčel se,“ poučoval ho Minamoto. „Ale pokud člověk vezme jako něco
přirozeného, že v dešti zmokne, může s naprostým klidem promoknout až na
kůži. Tato lekce platí na všechno.“
„To zní jako nějaký z těch zatracených návodů na štěstí.“
„Omyl. Je to citát z Hagakure od Jamamota Cunetoma, z 18. století.
Samurajský kodex. Měl byste si ho přečíst, osvítil by vás.“ Minamoto se
smíchem vystoupil a vytáhl z velkého kufru tašky.
Takže v něm vězí stará duše samuraje. Eric se vydal za Minamotem a
popadl dva těžké kovové kufry, u nichž netušil, co se v nich nachází.
Pocházely z arzenálu jeho společníka.
Ne nepodobni dvoučlennému týmu nájemných zabijáků vkročili do maličké
vstupní haly hostince, kde byli vítáni pěší turisté, jak oznamovala
zalaminovaná zažloutlá cedule. Tam čekali a vydatně kapali na starou
prkennou podlahu.
„Dobrý večer a nepolekejte se,“ zvolal Eric francouzsky.
Za jejich zády vyšla ze dveří postarší šedovlasá dáma v letitém, zeleném
károvaném pracovním plášti. „Proč bych měla? Viděla jsem vás vcházet.“
Pozdravila je mávnutím ruky. „Máte štěstí, že ještě máme dvoulůžkový pokoj,
messieurs.“
„Děje se něco zvláštního?“ zeptal se Minamoto.
„Školní výlet, německo-francouzská třída. Uvízli tady s porouchaným
autobusem,“ vysvětlovala dáma a sáhla, aniž by se ohlédla, za sebe, kde na
háčku čekal poslední klíč. „Teď máme v Puilaurens přes tři sta obyvatel,“
zasmála se. „Jedenáctka pro vás, messieurs. Snídaně se podávají od sedmi do
devíti. Počítejte s boji o marmeládu. Děti neznají žádné ohledy.“ Podívala se
na tu spoustu kufrů. „Mizerná noc pro lovce duchů. Bílá paní nemá ráda
déšť.“
Minamoto se zasmál. „Vsadím se, že přestane pršet, a pak pro ně bude noc
jako stvořená.“ Vyrazil. „Neměla byste pro nás kávu, madame?“
„Přijďte za deset minut do knihovny, messieurs. Najdete tam všechno, co
člověk potřebuje za časného večera.“ Znovu zmizela ve dveřích.
„Děkujeme, madame.“ Eric se pověsil Minamotovi na paty.
Vyšli po skřípajících schodech a klestili si cestu zástupem pobíhajících dětí,
které se smíchem a s kvikotem hrály na honěnou. Nacházeli se v části domu,
která kdysi musela být stodolou; chodba byla velmi dlouhá, stěny křivé a
opatřené odhalenými trámy.
Děti se omluvily pokaždé, když do nich vrazily, ale pak dál nerušeně
pokračovaly v dovádění.
Když dorazili do pokoje, postavil Eric se slyšitelným třesknutím kufry na
dřevěnou podlahu. „Lovci duchů.“ Podíval se na hodiny. Krátce před pátou.
Do půlnoci zbývalo ještě několik hodin, pokud to tedy hrálo roli. „Je to tady
obvyklé?“
„Nejlepší maskování, které může být.“ Minamoto odložil zavazadlo do
kouta a svlékl si mokrý kabát. „Bílá paní je ve Francii velmi populární.
Údajně to byla praneteř Filipa Sličného.“
„Nebyl to ten, který vyvraždil templáře?“
„To neví moc lidí.“
„Luštím křížovky, když musím čekat.“ Eric dal tónem najevo, že se mu
moc nezamlouvá, když ho považují za ignoranta.
Minamoto se omluvně usmál. „Legenda praví, že se zjevuje za
pošmourných nocí a vzdouvá kolem sebe nápadné závoje mlhy, což už mnozí
samozvaní lovci duchů i nafilmovali. Většinou se tento fenomén objevuje při
obchůzce stržených hradeb.“ Ukázal na kovové kufry. „Uvnitř je naše
výbava.“
„Aha.“ Eric neotevřel zámky, místo toho si svlékl teplou zimní bundu.
„Prozraďte mi, jak mám chytit strašidlo, které se zjevuje v podobě mlhy.“
„Při kávě se to bude lépe probírat.“ Minamoto vytáhl ze svého kufru laptop
spolu s nepříliš velkou hromádkou potištěných papírů. Odhalil při tom široký
jantarový náramek na pravém předloktí, jehož symboly slabě zářily.
„Má to tak být?“ upozornil ho Eric.
„Cokoliv jiného by mě zarazilo.“ Přešel ke dveřím. „Nenechme kávu té
dámy vystydnout.“
Společně se vrátili do přízemí a naproti vstupu do hotelu objevili dveře s
nápisem Bibliotheque et des Salles.
Když vstoupili dovnitř, ocitli se ve spodní části zděné stodoly, která
sloužila jako jídelna, kde se podávaly snídaně, a knihovna – přičemž na
osamělé polici stály přesně dva svazky.
Na stolku pod ní byla připravena rustikální kovová konvice na kávu a dva
boles, do nichž se dalo lehce namáčet připravené pečivo. Mléko a cukr
chyběly. Majitelka hotelu dospěla k názoru, že pánové pijí kávu černou. V
obrovském krbu napravo hořela obrovská polena.
Knihovna. Francouzský humor. Eric přistoupil ke stolku a posadil se. Vítr
hnal déšť proti okenním tabulkám, po nichž pak voda stékala v širokých
stužkách. „Vaše předpověď zatím nevychází.“
Minamotův přenosný počítač působil v prastarém prostředí podivně,
výrazně nepatřičně. Muž se posadil vedle Erika a nalil jim oběma kávu.
„Však počkejte.“ Aroma nápoje se mísilo s vůní hořícího, rozpáleného dřeva.
„Popíšu vám okolí a na co se musíte připravit.“ Sáhl po listech papíru, na
nichž byly fotografie a nákresy staré pevnosti.
Prošli pečlivě plány, přičemž Minamoto k Erikově úlevě upustil od
rozsáhlých historických výkladů.
Hrad sloužil ve středověku jako útočiště náboženských uprchlíků, právě
zmínění kataři se tady bránili útokům křižáků, dokud nemuseli kapitulovat.
Po posunutí španělsko-francouzské hranice v 17. století ztratila pevnost
strategický význam, ale bílá paní zůstala coby vzpomínka na významné dny
uplynulých staletí.
„Co dělá bílou paní tak nebezpečnou, že musíme zajistit její duši?“ Eric
samozřejmě znal příběhy spojené se zjeveními duchů, ale nikdy jim
nevěnoval zvláštní pozornost. Nikdy nepředstavovali problém. „Zdá se, že se
věnuje svým záležitostem už dlouho a nikoho neohrožuje.“
Pevnost připadala Erikovi hodně přehledná, a přece obratně postavená. V
průběhu vzniku musela být několikrát zesílena.
Všudypřítomné skalní stěny nutily útočníky, aby se při obléhání pouštěli do
těsné blízkosti hradu a dostávali se tak na dosah katapultů obránců. Poslední
metry vedly cikcak, což ztěžovalo útok.
„Duše, které z jakéhokoliv důvodu setrvají na zemi bez těla, ztrácejí
pasivitu. Bílé paní mohou pozbýt svůj neškodný charakter. Stalo se to v
Německu, na Plassenburgu,“ vysvětloval Minamoto. „V šestnáctém století
tam bílá paní uškrtila přinejmenším jednoho člověka.“ Ukázal na plány
zříceniny. „Dobře si to místo vštěpte do paměti. Rozhodující bude jihozápad,
kde se nachází věž toho strašidla. Bude se to muset odehrát rychle. Jakmile tu
zrůdu dostaneme, bude načase ustoupit.“
Eric si prohlížel skici a snímky. Tak těžké to k zapamatování zase nebylo:
dvě nádvoří, hradní věž uprostřed a věž na jihozápadě, na níž spočinul jeho
pohled.
Minamoto si vyhrnul pravý rukáv svetru a odhalil tak protáhlý náramek, na
němž se nacházely miniaturní ručičky, takže zařízení připomínalo hodinový
strojek. „Skládá se výlučně z různých přírodních jantarů a ze stříbra, je
zesílen rozličnými drahokamy,“ objasňoval. „Mohu tak měřit duševní pole:
jak jsou silná, jak se mění, co se nachází v mém okolí.“
Minamoto posunul zasazený tmavý kamínek.
Ručičky se daly okamžitě do pohybu a mohutně se vychýlily do obou stran.
Ozvalo se tiché tikání, ozubená kolečka se zakousla do sebe. Dva kamínky se
zbarvily do červena, ve vzduchu byla náhle cítit pryskyřice.
„To je hodnota vašeho duševního pole,“ vysvětloval. „Disponujete velkou
silou, kterou jste podle mého názoru ještě dostatečně neprobádal. Bohužel
představujete také značné nebezpečí. Dá se z toho vyčíst i víc, ale to nepatří k
tématu.“
Proto mě chtějí libra dostat pod zámek. Eric si užasle prohlížel přístroj.
Směs Geigerova počítače a radaru zachycujícího všechno démonické. Zarazil
se. Spíš všechno obdařené duší. „Dostanu taky podobný?“
„Zvládněte svých devět zkoušek a promluvíme si o tom.“ Minamoto spustil
program na laptopu, aktivoval wi-fi připojení a začal psát e-mail zvláštními
znaky, které Eric nedokázal přečíst. „Seznamte se s mapami,“ zdůraznil
Minamoto. „Je to důležité.“
„Jistě.“ Vlastně měl v plánu dozvědět se víc o organizaci libra a o jantaru, a
to tak, že si Minamota tvrdě podá, aby mohl s nátlakem získanými
informacemi podniknout další kroky.
Ale událost v Brightonu ho přiměla k zamyšlení.
Navíc dřímalo v jeho štíhlém společníkovi něco, ve srovnání s čím mohl
jeho démon, duševní síly i jakékoliv schopnosti působit staře. Někdo, kdo si
říkal Goryō a citoval ze samurajského kodexu, určitě nebyl žádný měkkota.
Devět. Erikův největší nepřítel se jmenoval netrpělivost. Devět zkoušek.
K čemu mu bude i sebelepší znalost místa, když netušil, jak by mohl bílou
paní polapit? V kovových kufrech se bude dozajista nacházet něco, co bude
potřebovat.
Eric si představil, jak stojí s lahví na věži a cpe do ní mlhu. Pak se viděl,
jak jako nějaký krotitel duchů spurtuje přes vnitřní nádvoří s přístrojem
podobným vysavači a rozhazuje nástrahy.
Nebyl by to nejhloupější nápad, pokud duše opravdu nejsou ničím jiným
než energií. Eric stále netušil, co si má myslet o teorii libra.
Minamoto a jeho spojenci v ni pevně věřili, považovali ji za prokázanou.
Dosažené úspěchy jim dávaly za pravdu, ale stejně klidně mohli existovat
další démoni. S paralelními vesmíry. S pekly. Z jednoho takového kdysi
unikla jeho nevlastní sestra Justine. Jak to pasuje do teorie libra?
Eric zvedl hlavu. Něco se změnilo.
Pak se zpola otočil a podíval se z okna. Opravdu přestalo pršet!
Minamoto bušil do klávesnice jako posedlý. Ale široce se usmíval.
Za tmy, kolem desáté hodiny večerní, zahájili Eric a Minamoto výstup k
hradu.
Všude kolem nich to tiše kapalo a pleskalo. Voda stékala po zemi nebo po
kapkách přeskakovala z větve na větev, aby nakonec skanula dolů na hlínu.
Jiné zvuky se neozývaly, zvířata ještě zůstávala ve skrytu a vyčkávala.
K Erikově překvapení nesl jeho společník oba kufry, aniž by utrousil jediné
slůvko o jejich obsahu. On sám netáhl do kopce nic kromě šatů na těle.
Minamoto nás pěkně napíná.
Pak před sebou náhle uslyšeli spoustu jasných hlásků, které nad nimi
zpívaly píseň.
Prosím, ať se pletu! Eric nepochyboval, kdo je ve výstupu předstihl.
Když oba muži zašli za ohyb, narazili na stezce pod pevností na směs svitu
pochodní a trhavých paprsků kapesních svítilen. Školní třída patrně
považovala za dobrý nápad podniknout noční putování za bílou paní.
Nikdo z dětí ani učitelů netušil, že tento duch opravdu existuje a má
mizernou náladu a že dorazí dva muži, hodlající svést se strašidlem souboj.
Za těchto okolností celou akci ukončím. „Děti,“ pronesl Eric a zůstal stát,
„neohrozím.“
Minamoto pokračoval v chůzi. „Tam nahoře na vás čeká číslo devět.“
Ohlédl se přes rameno. „Naše načasování je dokonalé. Když se vrátíme, bude
to pro ty děti bez ochrany ošklivé. A vaše zkouška by také přišla vniveč.“
Eric zaklel a znovu vyrazil. Pochopil, že jiná možnost neexistuje.
Z okolního lesa stoupala mlha. V závojích se mezi stromy zvedala ze země
a tvořila husté, chladivé chuchvalce, jimiž Eric s Minamotem spěšně
procházeli.
Školáci mezitím dorazili až k hradu, pochodně a kapesní svítilny zmizely
na nádvoří.
Minamoto je rychle vedl vpřed. Přikrčeni se hnali po klikaté stezce a drželi
se ve stínu hradebních zdí, které je přívětivě obklopily a ukryly před světly.
 Nocí se neslo brnkání kytary, zpěv neutichal. Byla to píseň o duchovi, který
byl smutný, že si s ním nikdo nechce hrát, dokud ho nenavštívily děti.
Minamoto si klekl, rozložil kufry kolem sebe a otevřel zámky, aniž by
zvedl víka. „Vydáte se k západní věži a porozhlédnete se tam. Bílá dáma na
sebe nenechá dlouho čekat. Nemá ráda vyrušování.“
Eric se na něj zadíval. „Co mám udělat pak?“
„Překvapte mě.“
„A vy?“
„Dobře, uděláme to jinak.“ Minamoto mu podal vysílačku do ucha velikosti
bříška prstu. „Skrz tohle se vám ozvu a řeknu vám, co byste měl nejlépe
podniknout, abyste tu zrůdu chytil.“
„Budete mi krýt záda.“
Minamoto místo odpovědi poklepal na oba kovové kufry. „A teď vzhůru. A
nevylekejte děti.“
Eric se odkradl pryč.
Rozptylující se mračna propouštěla světlo hvězd. Spolu se svitem pochodní
a svítilen ho bylo dost, aby se mohl ve zřícenině orientovat. Díky znalosti
terénu pro něj bylo snadné rychle proniknout až k jihozápadní věži, vyškrábat
se nahoru a ukrýt se ve vstupním výklenku.
Před jeho zraky se rozprostíralo rozlehlé nádvoří, měl odtud skvělý rozhled.
Několik dětí skákalo po kamenech a po louce, vzájemně na sebe svítilo,
šklebilo se a pištělo příjemnou hrůzou. Učitelé a učitelky je přísně volali
zpátky ke skupině; školáci znovu zanotovali píseň.
Jako by chtěli přivolat bílou paní. Eric se rozhlížel po zrádných stopách
mlhy ve své blízkosti, nespatřil ale nic nápadného. Doufal, že se Minamoto
mýlí a duše se neukáže. Ne dokud tu jsou děti.
Pokud by se jednalo o podobně zlovolné stvoření jako v Brightonu, musel
by je zastavit velmi rychle, než by žáčkům hrozilo nebezpečí.
Eric se zahleděl přes hradby a uviděl hluboko dole pod sebou světla
vesnice, zářivá a mihotavá.
„Jste u vchodu. Vidím vás,“ uslyšel v uchu Minamotův hlas. „Výborně.
Zůstaňte tam.“
Eric přikývl na znamení, že rozuměl. Považoval za šikanu, že nedostal
mikrofon, aby se mohl také ozvat. Nebo úmysl, abych to strašidlo nevyplašil.
Upřel pozornost na zříceninu.
 Děti vytvořily kruh. Kvůli mokré zemi zůstaly stát a naházely pochodně na
hromadu, čímž vytvořily improvizovaný táborák. Poslušně zpívaly písničku a
současně do sebe vrážely a strkaly se, když se dospělí zrovna nedívali.
Náhle zaplavil Erikovu šíji chlad.
Opatrně se otočil.
Jako plynné mléko se z vrcholu věže v dlouhých závojích rychle plazila
dolů podél hradeb mlha, zprava a zleva oblévala Erika a stékala na zem.
Natahovala k němu prsty a on je dlaní opatrně odstrkoval stranou.
Předivo zavířilo, zdánlivě se rozpustilo – a okamžitě se znovu spojilo, aby
se přiblížilo k jeho tváři. Očividně bílou paní upoutal.
Ozval se první jek, směs nadšení a hrůzy. Děti si podivné mlhy všimly a
zareagovaly na ni zplna hrdla. Zpěv náhle utichl.
„Udržujte pozici,“ ozval se Minamotův pokyn. „Nedívejte se nahoru. Oči
na nádvoří!“
Eric stále netušil, co by si měl počít. Měl ale dojem, že má být pouhou
návnadou, zatímco jeho společník rozestavoval přístroje k polapení strašidla.
První děvčata a chlapci se už dali do běhu, nevšímali si volání učitelů.
Popadli pochodně, pak začal děsivý rozpad skupiny, zatímco se dospělí
snažili vnést do toho všeho nějaký řád. Třída pospíchala v malých hloučcích k
východu, některé děti upadly a znovu se vyškrábaly na nohy.
Nádvoří se postupně vyprázdnilo. Ležely tu jen dvě zapomenuté hořící
louče, které sršely a dštily jiskry.
Erika mezitím obklopily měkké, studené výpary. V troskách dosud
nerozhodně postávalo dítě ve žluté větrovce. Vydalo se k opuštěným
pochodním a sklonilo se k nim, zatímco k němu spěchal jeden z učitelů, který
se pro ně vrátil.
„Vidíte tu dívku?“ zazněla Minamotova otázka.
Eric přikývl. Za okamžik budou všichni pryč.
„To je vaše číslo devět.“
„Cože?“ Eric si uvědomil, že ho jeho společník neslyší.
„Měl byste se naučit, že se nemáte nechat oklamat zevnějškem,“ znělo
příkré pokárání. „Honem! Než bude pozdě.“
Ten mizera. Eric věděl, že má Minamoto pravdu. Jako lovec projevoval v
životě soucit jen zřídka – proč by s tím měl začínat teď? Nikdy neměl spadeno
na bílou paní. Chtěl vědět, jak budu postupovat v případě domnělých dětí.
 Eric seskočil od vstupu skrz závoje mlhy dolů a rozběhl se k dívence ve
žluté bundě.
Učitel koutkem oka blížícího se Erika zahlédl a na pedagoga zareagoval
překvapivě – sáhl pod bundu a vytáhl pistoli opatřenou tlumičem. Spoušť
stiskl ve stejném okamžiku, kdy na Erika namířil ústí zbraně.
Toho zasáhlo několik kulek, které nevypadaly na obyčejné projektily.
Démon v něm se díky provokaci a bolesti s řevem probudil k životu, tělo
vypudilo střely a zacelilo rány. Za píchání a bodání mohla proměna, která mu
zbarvovala kůži do tmavě fialova, démonická znamení na pokožce žhavě
zaplála.
Dítě zvedlo udiveně pochodně, aby si prohlédlo útočníka.
To už byl Eric u nich. „To nepřežiješ!“ zahřměl na muže.
Ale jeho protivník, který byl skrz jemné závoje mlhy sotva rozeznatelný,
náhle držel ve druhé ruce stříbrnou dýku a bez váhání bodl.
Eric rychle uhnul a zasadil nepříteli direkt pěstí do hrudi.
Muž ztratil půdu pod nohama a proletěl přes nádvoří, aby pak se sténáním
narazil do zdi a svezl se po ní dolů.
Najednou Eric schytal ránu pochodní do tváře, druhý výpad ho zasáhl do
rozkroku. Kolem létaly jiskry a popel, šourek ho pálil.
S řevem popadl dětskou zrůdu za pravou paži a prudce jí mrštil o zem.
Pronikavě a vztekle zaječela, zaprskala, zaryla mu drápy do lýtka a vytrhla
z něj velký kus masa.
Eric ostře zavyl, uviděl své roztrhané kalhoty a horkou krev, napájející
mokrou hlínu. Jeho noha se zvedla, aby dopadla na útlou šíji bytosti a zlomila
jí vaz.
„Jen ji zajměte, nezabíjejte ji,“ vmísil se Minamoto.
Dívka se odkutálela a vyskočila na nohy, chystala se utéct.
Eric ji dvěma, třemi kroky démona dohonil a ztratil při tom blonďatou
paruku. Jeho spárovitá, v tomto světle černě vypadající ruka popadla drobný
krk. „Jestli nechceš zemřít,“ pravil výhružně, „vzdej se.“
Pokud se bytost ještě před okamžikem chystala bránit se od krve umazanou
rukou, teď strnula.
„Eriku?“ zeptala se ohromeně.
Podstatně hustší mlha bílé paní se přivalila až k nim a zahalila je. Okamžitě
se ochladilo.
„Jste moc pomalý,“ napomenul ho Minamoto. „No tak, honem!“
To… ne! Nikdy. Eric vágně rozeznával dívčin hlas. Démon v něm běsnil a
dožadoval se jejího masa. Dál pevně svíral útlou šíji a otočil bytost k sobě,
aby si prohlédl její tvář. Ale jak…
„Pryč od mé dcery,“ rozezvučelo se nádvořím ledové nařízení nějaké ženy.
Eric nasál vzduch a ucítil pach, po kterém stejnou měrou toužil, jako se ho
bál. Ta vůně ho dohnala na samou hranici sebekontroly. Sia!
Nejzřetelněji se však projevuje
jako touha po vlastnictví láska mezi pohlavími:
Milující člověk chce vytouženou bytost
vlastnit bezpodmínečně a výlučně,
chce mít stejně bezvýhradnou moc
nad její duší i nad jejím tělem,
chce být milován jediný
a přebývat a panovat v druhé duši
jako to vůbec nejvyšší a nejžádoucnější.
1
Friedrich Nietzsche, Radostná věda (1882)
 KAPITOLA XVII
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
Kouřící hlaveň se otočila k nim.
Ne! Claire vyrazila směrem k zakuklené postavě vysoký, protáhlý výkřik,
dřív než ústí zamířilo na hlavu; dceři zakryla uši dlaněmi, aby ji chránila před
jeho účinkem.
V kuchyni s řinčením pukl veškerý porcelán, během vteřiny se objevily
trhliny na každičkém kousku skla.
Energie, obsažená v útoku, jako by sílila. Zachytila útočnici a i s dveřním
rámem ji odmrštila do předsíně, kde žena s klením dopadla na podlahu.
Už se o nic podobného nepokusíš! Claire okamžitě vyskočila na nohy a
vrhla se za maskovanou postavou, která ze sebe právě setřásala trosky. Těžký
poloautomat s dlouhým tlumičem ležel dva metry od ní, zpola ukrytý pod
dřevěnými třískami.
Ale místo aby se po něm neznámá vrhla, zvedla ruku.
Objevilo se světélkování, mířící na překlad nad Claire. Zásah neviditelné
energie způsobil, že se na Claire snesla záplava suti.
Obklopena úlomky a prachem, překlopýtala Claire troskami vpřed a hmátla
po prchající siluetě. Proč se mě nepokusila zasáhnout? Je to ona Joša, o níž
se zmiňoval Fabian?
Podařilo se jí popadnout lem ženiny bundy.
Neznámá se obratnou otočkou zbavila kusu oděvu a využila setrvačnosti,
aby Claire zasadila kopanec do kolena.
Ta se blížící se noze vyhnula a shora udeřila soupeřku do kolenního kloubu,
aniž by musela nad svými pohyby přemýšlet. Ozvalo se zapraskání.
Maskovaná vykřikla a vyslala další záblesk, který se rozdvojil a udeřil do
stropu i do stěny napravo od Claire.
Claire znovu zasypala omítka smíšená s prachem a připravila ji o zrak.
Nechce mě zabít. Proč?
Kašlající a skoro osleplá závojem nečistot pokračovala v pronásledování.
Při tom zvedla pistoli a uklouzla na malém kulatém předmětu, který se jí
odkutálel zpod podrážky a zastavil se v koutě.
Útočnice vyrazila ze dveří.
 Kde vězí Fabian? Claire také vyběhla z domu a vypálila ránu, která ovšem
ženu minula. „Stůjte!“
Její hlas znovu vyvolal nechtěný efekt. Coby manifestace její uvolněné
moci se po zemi rozběhla rovná trhlina, tříštila dláždění a pronásledovala
prchající.
Energie připravila neznámou o půdu pod nohama dřív, než stihla doběhnout
k zahradní brance. Odhodilo ji to z boku do záhonku u obrubníku. Hlasitě
zaklela, otočila se a znovu se vyškrábala na nohy.
„Kdo jste? Kdo vás poslal?“ Claire se přiblížila k ženě a zacílila na ni ústí
zbraně.
Neznámá si ji nepřátelsky měřila. Pak se nerozhodně podívala na pistoli.
„Kdo?“ Claire natáhla úderník a po vteřině čekání stiskla k vlastnímu
překvapení spoušť.
Kulka s tlumeným vyštěknutím vylétla z hlavně a projela maskované ženě
stehnem. Ta vykřikla. Současně před ní zasvětélkoval vzduch a proti Claire se
rozehnala mihotavá stěna.
Měla pocit, jako by ji popadla neviditelná posuvná čelist a táhla ji dozadu.
Kdyby se za jejími zády čirou náhodou nenacházely otevřené domovní dveře,
rozmačkalo by ji to o zeď. Znovu uklouzla na malé šedivé kulce, která podle
všeho nalezla zalíbení v tom, přivádět ji do nesnází.
„Je mi fuk, že tě potřebujou,“ vyštěkla neznámá za jejími zády. „Erovi to
nebude vadit. Všechno má svůj konec. I tvoje duše, Claire Riordanová.“
Ke vstupu do domu se blížily rychlé kroky.
Žena znovu stanula na prahu, v ruce třímala druhou pistoli. „Nejdříve ty,
pak tvoje dcera!“ Hlaveň se začala zvedat.
Claire vystřelila první a neustále pálila, minula ovšem soupeřku, která
skočila do úkrytu, o pár milimetrů. Vstupní dveře sténaly pod zásahy.
Cvak.
Maskovaná žena ten výmluvný zvuk zaslechla, znovu vkročila do předsíně
a zamířila.
Claire po ní mrštila prázdnou pistolí a zasáhla ji do tváře. Kov tlumeně
dopadl na lebku, krev vystříkla a část nylonové punčochy praskla, takže se
objevily ženiny rysy.
Claire využila překvapení neznámé a skokem se vrhla do boje zblízka.
Udeřila a mířila při tom na střed těla.
 Uprostřed pohybu si to uvědomila. To je ta žena, která mě přejela! V duchu
před sebou přesně viděla okamžik vlastní smrti, kdy tato drobná žena seděla
za volantem terénního vozu a nabírala ji na ochrannou mříž na přídi.
Úmyslně. Zaplavila ji palčivá nenávist.
Soupeřce se nepodařilo včas uhnout a schytala ránu pěstí přímo na solar
plexus.
Znovu vylétl výboj, jak to Claire předtím zažila u Haiderové a Duboise.
Zasaženou ženu obklopila zářivá koule. Neznámá vyrazila strašlivý výkřik,
zhroutila se k zemi a škubala sebou. Křeče nepolevovaly, jako by dostala
epileptický záchvat. Oči měla vypoulené, tvář staženou bolestí a strachem.
„Paní von Bechsteinová!“ U dveří stál Fabian, v pravé ruce držel pistoli.
Přistoupil blíž, hlaveň namířenou na neznámou, a zatěkal pohledem mezi ní a
Claire.
Claire ztěžka dýchala, kotníky prstů ji pálily a jako by uvnitř žhnuly. „Jsem
v pořádku,“ hlesla a sledovala ženu, zmítající se v křečích na podlaze. „Je to
ta Joša, o které jste se zmiňoval?“
Světlo v domě zablikalo a žena s posledním zasténáním náhle znehybněla.
„Ne. Není. Ale držte se od ní dál.“ Fabian se sklonil a opatrně se snažil
neznámé nahmatat puls na krční tepně. Pak si se směsicí zděšení a respektu
změřil Claire. „Mrtvá. Co… jak jste to udělala?“
Pokrčila rameny. „Musím zjistit, co je s mou sestrou.“ Odspěchala do
kuchyně, kde mezitím Deborah pečovala o tetu.
Nicola už zase seděla na židli. Střela se jí otřela o rameno a zanechala
pouze škrábanec.
Claire se zmocnila obrovská úleva. „Mrzí mě to,“ omlouvala se.
„Mrzí tě to? Zachránila jsi nám život,“ odvětila sestra, stále velmi bledá ve
tváři.
Deborah jí kývla na pozdrav, pak sebrala utěrku a přitiskla ji na ránu.
Přišel za nimi Fabian, Claire ho představila oběma ženám jako svého
osobního strážce. Prohlédl si zranění a požádal o čistý alkohol, aby je mohl
vydezinfikovat, a pak o lékárničku kvůli obvazu. „Vím, že to zní
staromódně,“ ušklíbl se. „Můžete ho taky vypít a já použiju jód.“
Nicola si ho neochotně pustila k tělu.
Fabian položil na stůl malou šedivou kulku. „Ležela venku a…“
„Ta není moje.“ Deborah zírala na nález. „Hodila jsem tu svoji do hrobu.“
 „Svoji kulku?“ Claire po ní střelila pohledem. „Kde jsi k ní přišla?“
Deborah jim rychle vysvětlila, za jakých okolností ji nalezla – na místě
vraždy svých rodičů. „Možná byla jedním z těch vrahů.“ Vyšla ven, aby se
podívala na mrtvou, dřív než jí v tom Claire dokázala zabránit. Sotva se ocitla
v předsíni, tlumeně vykřikla. „Oči! Její oči jsou…“
Všichni spěšně vyšli do chodby, kde Deborah pomalu ustupovala od
mrtvoly, z jejíchž očí byla vidět jen bělma. Duhovky i zornice zmizely.
„Byla na pohřbu,“ vyhrkla Nicola překvapeně při pohledu na tělo.
„Duchova přítelkyně,“ zašeptala Deborah a ovinula si paže kolem těla. „To
on ji za námi poslal!“
Claire se podívala na Fabiana, který dal gestem najevo, že ničemu
nerozumí. „Uklidni se, trojlístku,“ pronesla Claire nepřítomně a položila dceři
ruku na hlavu. „Žádní duchové nejsou.“ Prohlížela si mrtvou, kterou nakonec
paradoxně zabila její vlastní oběť. Pravda, se zpožděním.
Fabian se sklonil a sundal ženě z hlavy nylonovou punčochu, vyhrnuly se
hnědé vlasy.
Claire si byla stoprocentně jistá, že má před sebou řidičku vražedného
vozu.
„Je to duch. To on pronásleduje naši rodinu,“ trvala Deborah na svém.
Neohrabaně zalovila v kapse županu, vytáhla chytrý telefon a ukázala matce
fotografie, pořízené na pohřbu. „To je on!“
Pohled na hrob, lidi a rakve zasadil Claire ránu přímo do srdce, kterou
zřetelně vnímala.
Neodvolatelnost okamžiku byla až příliš zjevná. Důvěrně známá tělesná
schránka byla ztracena, její manžel byl ztracen, její starý život právě tak.
Klidně se mohla nacházet v blízkosti Deborah a Nikoly, říci jim pravdu –
přesto se všechno změnilo.
Claire zachvátila slabost. Cítila v hrudi nepříjemný tlak, který jako by jí
drtil plíce. Zmocnila se jí závrať, musela se opřít o poškozenou stěnu, na
kabátě se jí objevila spousta špinavých bílých skvrn. Těžko zaostřovala zrak.
Nesmím omdlít. Jako opilá usilovně zírala na malý displej a potřebovala
drahnou chvíli, než vůbec něco uviděla. Ne, než někoho na okraji obřadu pod
břízou uviděla: Taronov. On a neznámá, která jí teď coby bezduché tělo
spočívala u nohou.
„Kde má být ten duch?“ zeptala se zastřeným hlasem.
„No, on!“ Deborah ukázala na převtělence. „Přišel k nám a kondoloval
nám, ale… bylo v něm něco, vyzařovala z něj moc a tichá radost, která prostě
působila nepatřičně,“ vysvětlovala Deborah až příliš rychle a obtížně
srozumitelně. „Nikdo jiný se neradoval, že máma… že jste s tátou umřeli.
Nikdo. Jen on. Předstíral truchlícího, ale z očí, z pohledu, z držení těla mu
vyzařovala vítězosláva.“ Chvěla se rozrušením.
Claire ji konejšivě objala a v duchu pátrala po souvislostech mezi
událostmi. Setkala jsem se s Taronovem poprvé před několika dny, a ani Finn
se nezmiňoval o ničem, z čeho by se dalo usuzovat, že převtělence znal. Žádná
souvislost neexistovala. Nebo si se mnou Fabian pohrává?
Ten se podíval na hodinky. „Co provedeme s tou mrtvou?“
„V žádném případě nebudeme volat policii,“ prohlásila Claire, než se
někdo stihl ozvat. Ukázala na poškozený vstup do kuchyně a zničená okna.
„Seženu řemeslníky, kteří ten chaos odstraní, a nikdo se o žádném útoku
nedozví.“
Nicola se zamračila. „Proč žádná policie?“
„Jděte do obýváku. Musíme to společně probrat,“ pronesla Claire opatrně,
protože z tváře své vždy tak rezolutní sestry vyčetla, že je toho spousta, co
chce Nicola říct a na co se chce zeptat. Dobře tomu rozumím. Srdce jí divoce
bušilo v hrudi. Taronov už nebyl spojencem, nýbrž nepřítelem větším než
Dubois.
Teta a neteř se na sebe podívaly a vyrazily.
„Znáte tu útočnici?“ pošeptala Claire Fabianovi.
Zavrtěl pochybovačně hlavou a upíral na zrak na bílé očí mrtvé. „Joša to
není. A s Taronovovými necessarii jsem nikdy neměl nic co do činění.“
„Co si myslíte o těch změněných očích?“
„Bude to nějak souviset s vašimi schopnostmi.“ Chystal se pokračovat, ale
pak se odmlčel. „Vidím něco podobného poprvé,“ přiznal váhavě.
Claire ukula plán. „Dobře. V tom případě odstraňte tu mrtvolu, prosím. A
informujte o novém vývoji Stahla a Hochschmidtovou.“
Fabian sešpulil rty. Zdálo se, že se jeho úvahy ubírají jinou cestou. „Je to
dobrý nápad?“
„No… co bych mohla s Taronovem sama pořídit?“
„Pokračujte v té hře jako dosud,“ radil jí Fabian. „Já se pokusím tajně
zjistit, co Taronova přimělo, aby pronásledoval vaši rodinu.“
Claire se otočila na patě a následovala sestru a dceru do obývacího pokoje.
„Tak dobře, uděláme to tak.“ Vděčně na něj pohlédla a on na ni zamrkal.
Claire se posadila naproti Deborah a Nikole na židli, zhluboka se nadechla
a sepnula ruce, aby sama sobě poskytla oporu. Musela teď svým nejbližším
vysvětlit, co se jí přihodilo, i když to sama ještě pořádně nezpracovala.
Současně cítila vzrůstající úlevu, že snad nalezla přístav, že má lidi, s nimiž
si může promluvit, od nichž se jí dostane rady a kteří ji milují, navzdory
změněnému zevnějšku. Doufám, že to tak opravdu je.
Claire ztěžka polkla sliny, které jako by se náhle změnily v tuhé lepidlo a
ulpívaly jí v hrdle.
Nicola nečekaně zvedla nezraněnou paži. „Než začneš,“ řekla a vstala.
Nejdříve vytáhla jednou rukou ze skříňky tři skleničky a vzápětí i láhev dobré
whisky a nalila všem pořádného panáka. „Slainté.“
Tři ženy se chopily nápoje, připily si a vypily vydatný doušek, protože je
čekalo velmi dlouhé dopoledne. V takovém případě bylo povoleno pořádně si
dopřát Uisce beatha. Voda života – jak příznačné, pomyslela si Claire a
ucítila na patře jemnou, aromatickou chuť.
***
Hodně po jedné hodině odpolední odvezl Fabian Claire zpátky do sídla
Bechsteinových. Neustále si kontrolovala líčení, které výjimečně využila, aby
zakryla nejhorší stopy pláče, a vycucala deset malých mátových pastilek, aby
zaplašila pach whisky linoucí se jí z úst.
„Vaše rodina vám velmi chyběla,“ konstatoval Fabian.
„Jsou to moje sestra a dítě. Nikdy bych bez nich nemohla žít,“ odvětila
upřímně. Brzy se bude zase muset stát Lene, a pokud si Eugen všimne, že
pila, vysvětlí to starostmi. „Cítím se mnohem jistěji.“ Ulehčeně si oddechla.
„A teď bych se od vás ráda dozvěděla víc.“
„Ode mě?“
„Mám na mysli ty náznaky o vašich spojencích, s jejichž pomocí hodláte
zmírnit vliv putujících duší na lidstvo.“ Claire si vychutnávala přednosti
vyhřívaného sedadla, ale teplo ji uspávalo. Potřebovala se soustředit. Jako
kompromis otevřela okénko. „Co máte v úmyslu a kdo vám při tom pomáhá?“
Fabian znovu sešpulil rty. „Nevím, jestli byl dobrý nápad vám o tom říkat.“
Udiveně se k němu otočila. „Ale probírala jsem to se svou rodinou,
abychom dospěli k rozhodnutí.“
Široce se usmál. „To rád slyším. A k čemu rodinná rada dospěla?“
 „Že budeme pokračovat,“ opáčila vzletně; whisky stále působila. Claire
byla ráda, že se jí podařilo přesvědčit dceru a sestru o své skutečné identitě;
pak se přihlásil ke slovu organizační a plánovací gen rodiny.
Nicola a Deborah ji povzbuzovaly, aby pokračovala ve spolupráci s
triumvirátem a dožadovala se vysvětlení, proč stará putující duše baží po
smrti rodiny Wenslerovy, Wilmersovy a Riordanovy.
„Měl jste pravdu,“ obrátila se Claire na Fabiana. „Taronovův postup a
všechny ty lži mi ukázaly, jak důležité je putující duše zastavit. Tolik utrpení,
které způsobily.“ Rozhodila ruce. „A v neposlední řadě je tu i můj osud a
osud nebohé Lene von Bechsteinové.“
„Neuvažujete příliš všeobecně?“
Claire se zasmála. „To vy jste mě přece chtěl do celé věci zapojit!“
„Snažím se hrát roli ďáblova advokáta, abych vás otestoval,“ připustil
mazaně. „Tedy: Co když jsou mezi nimi milé exempláře? Předpokládejme, že
jeden z nich má sjednocující potenciál druhého Gándhího? Nebo dokonce
Ježíšovy schopnosti – zabila byste ho?“
Claire se zadívala před sebe na ulici a zamyslela se. O tom jsme
samozřejmě nemluvily. Zlobila se, že našel díru v její zdi předsevzetí. Zrovna
on, který ji chtěl naverbovat. „Víte, co si myslím?“
„Touto schopností nedisponuji,“ ušklíbl se.
„Možná to zní sobecky, ale prozatím to hodlám brát jako osobní věc,“
rozhodla se. „Nepochybuji, že Stahlovi, Taronovovi a Hochschmidtové nikdy
nešlo o to, aby ochránili lidi před tím vzorcem, nýbrž jen a pouze, aby ten
přípravek vyrobili sami, dřív než to udělá Dubois.“
„Ovlivňuje tento váš odhad stále stará dobrá irská whisky?“
Přeslechla jeho škádlení. „Vzorec je garantem rychlé proměny putující duše
v jakéhokoliv člověka, a to bez dlouhých příprav. Ti dobří to mohou jistě
potřebovat stejně jako ti špatní. Mám pravdu?“ Claire vylovila z příruční
přihrádky kapesník, kvůli studenému větru jí kapalo z nosu. „A vy jste tvrdil,
že elysium v zásadě plní stejný účel.“
„Elysium?“
„Hospic.“ Svraštila čelo a vysmrkala se. „Umožňuje rychlejší proměnu.“
„Ach, ano. Přesně tak. Promiňte, zamyslel jsem se.“ Objevila se příjezdová
cesta k usedlosti, Fabian vyhodil blinkr. „Co tedy uděláte?“
„Zítra se vydám do hospice a promluvím si s triumvirátem.“
 „A dáte jim vzorec?“
Claire zvedla obočí. „Přece jste jeho druhou část spálil a USB disk
rozšlapal. Jen s mou částí se nikdo moc daleko nedostane.“
„To je pravda.“ Fabian projížděl po štěrkové cestičce. „Je ovšem možné, že
si vzpomenete.“
Claire si odfrkla. „To bych měla…“ Zatímco hovořila, představila si v
duchu vzorec – část, kterou vyvinula Anastázie – a k jejímu úleku i řádky,
které spadaly na Duboisovo konto.
Ne! Ne, nechci to vědět! Musela se ovládat, aby si Fabian ničeho nevšiml. I
když byl důvěryhodný, i když hodlal zakročit proti putujícím duším, musela si
uvědomit, že to krajně nebezpečné sérum je možná zajímavé i pro něj.
Představovalo velké pokušení.
„Všechno v pořádku?“
„Ano, jen mě napadlo, že jsem chtěla nakupovat. Abych s dětmi vyráběla
palačinky,“ přehrála Claire úlek a ukázala na vilu. „Dnes patřím svým…
Charlene a Pauline.“
Countryman zastavil před vstupem do vily.
„Co jste provedl s mrtvolou?“ Claire si ho změřila.
„Nezahrabal jsem ji na zahradě,“ opáčil a zasmál se. „Co nevíte, to vás taky
netrápí.“ Ukázal na dveře. „Čekají na vás. Zítra v devět hodin, paní von
Bechsteinová?“
Claire přikývla a vystoupila.
***
Zamyšleně za ní hleděl. Žena vypadala útle a křehce, její tělesná schránka
neměla nic společného s tělem Claire Riordanové.
Musel připustit, že ho po té době, kterou spolu strávili, tato Lene von
Bechsteinová přitahuje. O to víc ho zlobilo, že při Taťánině útoku dorazil
pozdě. Obratně se kolem něj prosmýkla. Mohlo to špatně skončit.
Pomalu vedl Mini po příjezdové cestě, aby opustil Lausen.
Obdivoval Claiřinu sílu, a nemělo to nic společného s jejími rozličnými
schopnostmi.
Ale jak se jí tak rychle podařilo vyvinout si víc než jednu?
A co měl Taronov proti její rodině?
Rád bych odhalil její tajemství. Přál si setrvávat v její blízkosti déle, nejen
jako údajný osobní strážce. Čtyřiadvacet hodin denně.
Zcela vážně si pohrával s myšlenkou, že opustí staré závazky a stane se
jejím novým necessariem. Claire byla sama, neměla žádné necessarii.
Hraničilo se zázrakem, že krátce po převtělení obstála ve všech těžkých
zkouškách. Protože se mohla pochlubit většími schopnostmi než on, byla mu
nadřazena.
Přijala by mě za svého důvěrníka? Kdyby se tak nestalo, byl by profugem,
vyhnancem se závažnými důsledky. Ostatní by se v první řadě snažili o jeho
odstranění.
Prozatím nevyzvěděl všechna Claiřina tajemství, ale to bylo jen otázkou
času a jeho bystrosti. Prozatím všechno běželo dobře.
Displej mobilu se rozzářil. Místo jména se na něm objevil pouze symbol.
Nové informace? Přes bluetooth připojil chytrý telefon k handsfree a
váhavě přijal hovor. „Vacinsky.“
„Dobrý den, Teukre,“ ozval se ženský hlas. „Je něco nového?“
„Ne,“ odvětil rozpačitě. Do přesného průběhu událostí ženě nic nebylo. „Je
zpátky v Bechsteinově domě.“
„Dobře. Pokoušela jsem se mezitím zjistit něco o mnohonásobných
schopnostech po jediném převtělení, ale v našich záznamech se nic
podobného nevyskytuje,“ vysvětlovala. „To znamená, že buď lže a je zběhlou
putující duší…“
„Ne,“ zasmál se. „Ach ne, to bych si všiml.“
„V tom případě by Claire Riordanová představovala anomálii, jak jsme si
už mysleli, vyvolanou traumatem, které jí způsobila smrt manžela a vlastní,
nebo dotekem při závodě s jinou duší o tělo,“ dovozovala žena. „O to je pro
nás cennější. Kdo ví, co všechno ještě dokáže a co se ještě projeví?“
„To znamená, že by mohla disponovat ještě dalšími dary?“ Jel po ulici
Friedricha Eberta a odtamtud zamířil k hotelu na Augustově náměstí, kde
zastavil.
„Vyloučit se to nedá. V případě anomálií neexistují žádná pravidla.“
Proč bych neměl využít tenhle kontakt? „Ach, ještě jedna věc, která nám
možná pomůže dál. Došlo k incidentu mezi ní a jedním lupičem,“ zůstal u
náznaku. „Po krátké potyčce šel ten muž k zemi. Pak se mu změnily oči a
úplně zbělely. Můžete mi k tomu něco říct?“
„Jen tak ne. Co se stalo s tím mužem?“
 „Je mrtvý. Ale ne díky úderu. Tipoval bych to na další schopnost.“
Žena hlasitě vydechla. „Podívám se a ozvu se, Teukre.“
„Dobře. Brzy na slyšenou. Vjíždím do podzemní garáže.“ Přerušil spojení a
navedl Countrymana po nájezdové rampě dolů do studeného neonového
světla.
Teď už nešlo o Anastázii a vzorec.
Ne v jeho očích.
Šlo o ženu, která byla mocnější než jakýkoliv převtělenec ženského i
mužského pohlaví, jakého kdy poznal. V šachu by představovala Dame
deluxe, která ovládá schopnosti ostatních figur a nejspíš ještě dokáže létat.
A přitom Claire vůbec netušila, jak je jedinečná.
Změním to. Uvědomil si, že jeho srovnání s Dame deluxe kulhá. Musí
pochopit, že může být víc než jen figura v rukou ostatních.
Zaparkoval mini SUV v pronajatém boxu a upřel pohled do prázdna.
Ještě lépe: Mohla by situaci zvrátit a stát se nenadálou hráčkou. Budou se jí
bát. Hbitě vystoupil.
Přišel čas na drink a nový bitevní plán.
Rakousko, Vídeň
Vždycky, když ho něco příliš zaměstnávalo a jeho mysl nenacházela klid,
přicházel Gregor Dubois na toto majestátní, sloupy podpírané místo, které
měl rád od chvíle, kdy ho poprvé spatřil a uctivě vytáhl knihu z vysokánských
polic z ořechového dřeva. Vedlo sem nenápadné šedé kamenné schodiště,
které nikterak nenapovídalo, co se ukrývá za velkými dveřmi z tmavého
dřeva. Ten pohled ho pokaždé znovu dojímal a rozechvíval.
Stál uprostřed traktu, připomínajícího síň, kde se vysoký kupolovitý strop
tyčil do výše třiceti metrů a kde na něj shlížela vysoká socha Karla VI.
Nádherný barokní sál rakouské Národní knihovny představoval klenot, který
Dubois využíval nejraději sám. Po večerech, kdy sem nesměl nikdo kromě
něj. Fresky pak patřily výlučně jemu, považoval staré knihy, dokonce i světlo,
dopadající dovnitř, za své neomezené vlastnictví.
V takřka každé historické stavbě ve Vídni Dubois disponoval speciálním
povolením ke vstupu, buď díky svému mecenášství, nebo díky povážlivému
vlivu, jemuž se těšil. Od Uměleckohistorického muzea až po Císařskou
hrobku, od nejrůznějších kostelů přes císařský klenot Schönbrunn až po Věž
bláznů – Dubois směl dovnitř v jakoukoliv denní i noční hodinu. Skláněl se
před ním dokonce i Německý řád, který měl svůj kostel a klenotnici vedle
chrámu sv. Štěpána. Pokud se to tak dalo říct, byl tajným císařem.
Dubois si vychutnával, když mohl stát v obrovských stavbách z
osmnáctého století a cítit velikost, historii a námahu, kterou jejich vybudování
stálo.
Chytrý telefon měl vypnutý, aby ho nikdo nerušil, dokud se nacházel v
tomto světě.
Procházel kolem polic s knihami, jejichž horní svazky byly dosažitelné
pouze s pomocí pojízdného žebříku; ve druhém poschodí se vedle sebe tísnila
spousta dalších děl, takže sál obsahoval na dvě stě tisíc knih z let 1501-1850.
Dubois si vzpomínal, jak knihovnu pročesával při pátrání po tajemstvích.
Tato schrána vědění představovala jednu z nejcennějších sbírek knih na světě,
dobře střeženou lidmi i sochami císařů. Objevil tady pár stop, které mu
pomohly v jeho alchymistických výzkumech.
Přikročil k jednomu z velkých regálů a jeho prsty nahmataly otvírací
mechanismus, aniž by se musel podívat. Část se odsunula dozadu a umožnila
průchod do místnůstky, jejímž oknem pronikalo dovnitř večerní světlo. Tady
knihovna uchovávala další poklady, v nichž tu a tam se zájmem listoval.
Dnes tam nalezl čerstvě doručený opis jen vzácně se vyskytujícího koránu
podle Abdulláha ibn Masúda. Podle přiloženého dopisu obsahoval sto deset
místo běžných sto čtrnácti súr, byl odlišně uspořádán a zaznamenán na
stránkách zdobených lístkovým zlatem.
Dubois netušil, co s ním knihovna zamýšlí. Možná je určen na výstavu
knižního umění.
Pohled na zlato mu připomněl pokusy, které byly prováděny ve snaze
vyrobit tento ušlechtilý kov. Rovněž zde ve Vídni.
Dubois si ještě velmi dobře pamatoval, jak se chtěl zbavit toho šarlatána
Sehfelda, ale císař dal tomu šejdíři k dispozici dokonce vlastní laboratoř ve
Wallnerstraße. Coby pozdější zadostiučinění dnes patřil dům jemu a jeho
experimenty přinášely ovoce, aniž by vzniklo zlato.
Měl bych zkontrolovat sérum. Je třeba dokončit jeho destilaci. Dubois
vrátil knihu na místo a opustil místnůstku. Pokojným krokem vyšel ze
slavnostní síně, přešel po mramoru ven a zavřel za sebou dveře.
Prošel kolem Augustiniánského kostela, v jehož kapli sv. Jiří nalezl místo
posledního odpočinku Van Swieten, nejlepší lovec upírů Marie Terezie –
přímo naproti domu Báthoryů, což nebyla náhoda.
Dubois spěšně kráčel prvním okresem města na Dunaji a navzdory čilému
ruchu současnosti se ponořil do vzpomínek. Jak Mesmer prováděl své pokusy
s magnetismem; jak v Lobkovickém paláci vedl odborné rozpravy s hrabětem
ze Saint Germain; jak moc se hádal s hrabětem Cobenzlem a později se
svobodným pánem z Reichenbachu kvůli ódickým jevům. Vídeň byla a
zůstávala velmi mystickým místem.
Všechny jsem je přežil. Zahnul do Wallnerstraße a blížil se k domovnímu
číslu tři, které koupil a jehož nájemníky jednoho po druhém vyhodil. Aspoň si
to myslím.
Putující duše se ne vždy poznávaly. Existovali tací, kteří dokázali vycítit,
koho nebo co mají před sebou, pohledem, dotekem nebo na velkou
vzdálenost. Další se prozrazovali svými schopnostmi, činy nebo aurou.
S úsměvem odemkl dveře na dvůr a vstoupil. Jak to říkali Saint
Germainovi? Muž, který nikdy nezemře a všechno ví. Odebral se k
nezdobeným dveřím, vedoucím do zdánlivě prázdného prostoru. Jsem mu
těsně v patách.
Tajným průchodem a dvěma bezpečnostními komorami, chráněnými
číselnými kódy, sešel dolů do sklepa.
Nacházela se tady Duboisova vlastní laboratoř, menší a skromnější než ta v
pátém městském okrese, kde ve starém chorobinci „Zum Klagbaum“ bádala
Haiderová. Na kovovém stole stály přístroje, které potřeboval pro
alchymistické výrobní postupy a které v uplynulých hodinách jely na plný
plyn.
Velké přesýpací hodiny vedle měděné nádoby velikosti dospělého člověka
se už skoro dosypaly.
V tom případě do toho. Když se dolů sneslo poslední zrníčko, otočil malý
vypouštěcí ventil na spodním konci. Teď se ukáže, zda navzdory vysoké
rychlosti odvedl dobrou práci.
Místo hnědé, kalné tekutiny, jíž proces před dvanácti hodinami započal, by
mělo z nádoby vytékat průzračné sérum a řinout se do křišťálové kokily pod
ní. Z ní pak naplní jednotlivé ampule.
K jeho úlevě vytékal z otvoru přípravek hustý, a přesto průhledný jako
nejlepší vodka.
Dubois otočil kohoutek naplno.
Výtěžek bude stačit na deset jednotek, i když se jednalo o původní sérum,
nezredukované a nezesílené ve svém účinku, jaké pro něj dokázala vyrobit
Haiderová. Své poslední přesné informace uložila do laptopu, který skončil
při boji s Bechsteinovou na zemi. Jeho odborníci stále pracovali na obnově
poškozeného pevného disku.
Dubois čekal a rozhlížel se po sklepě, kde nesídlil jen šarlatán Sehfeld.
Kolem roku 1780 tady hrabě Kuefstein a hrabě Lamberg vytvářeli spolu s
italským polyhistorem Gelonim různé homunkuly.
Za některé děsivé historky z dějin Vídně byl zodpovědný sám Dubois,
ačkoliv ho nikdo nikdy nepodezíral a nepohnal před soud. Některé jeho
opuštěné podzemní skrýše byly objeveny a staly se turistickými lákadly, další
dál zůstávaly utajeny – jako tato, kde prováděl svá alchymistická bádání.
Sérum bude potřebovat nějakou dobu, než vyteče z nádoby, a Dubois
hodlal tento čas využít k dalším přípravám. Stále bylo potřeba zachránit
Anastázii. Kvůli tomu si zapnul chytrý telefon.
Sotva vyšel po příkrých schodech do přízemí, dorazily mu textové zprávy a
informace. Přístroj nepřestával pípat. Moderní svět se hlásil o jeho pozornost.
Duboisovi se někdy stýskalo po starých časech.
V žádném případě to tehdy nebylo lepší. To tvrdili pouze ti, kteří v těchto
staletích či desetiletích nikdy nežili. Ale kdysi byl obtížněji dosažitelný – a
pokud se člověk v jednadvacátém století této dosažitelnosti vzpíral,
pokračoval život jednoduše dál bez něj.
Dubois se ještě musel podrobovat systému a jeho nárokům.
Ovšem aplikace úplného vzorce přivodí změnu, která zasáhne všechno a
všechny. Možná bude těžiště moderního světa brzy spočívat jinde – ve mně.
Dubois nakráčel do své kanceláře, která byla zařízena, jako by tady dosud
pobýval císař osobně. Celý prostor představoval skok do časů habsburské
monarchie. Z legrace si nechal patřičně upravit i počítače, takže monitory,
klávesnice, a dokonce i kabely působily starobyle. Leštěná měď tvořící skříně
a mosazné klávesnice dokonale zapadaly do zdejších kulis.
Dubois se odebral k velkému křeslu v pravém rohu vedle okna, odkud měl
rozhled po celé místnosti, a aktivoval třicetipalcovou obrazovku, aby si mohl
přečíst novinky ve velkém formátu a napsat pokyny.
Na burzovním parketu vládl jistý neklid, takže se některé z jeho menších
fondů dostaly na nejistou půdu, což ho ovšem nikterak neděsilo. Jeho velké
firmy zrovna teď vydělávaly spoustu peněz, které přesunoval několika
kliknutími myši na nedotknutelná konta na celém světě.
Jeho finanční zdroje byly v bezpečí, bez ohledu na to, co se zrovna fyzicky
dělo s osobou podnikatele Gregora Duboise. Vždycky se včas postaral o to,
aby netrpěl nedostatkem. Nenáviděl chudobu.
 Jedna z došlých zpráv vzbudila jeho pozornost – Artjom měl novinky.
Líčil, jak pozoroval oči jedné necessarii, které se po zásahu Bechsteinové a
použití její schopnosti plně zbarvily do běla; pak žena v domě Riordanových
v křečích zemřela, ačkoliv rána samotná nemohla být podle Artjomova názoru
smrtelná.
Na důkaz svého tvrzení zasílal snímek mrtvé, kvůli jehož pořízení musel
vykopat její tělo. Tvář měla umazanou od hlíny, víčka otevřená a oční důlky
jako by vylité čistým mlékem.
Bílé oči. Dubois měl dojem, že se v ženině tváři zračí víc než jen smrtelný
strach. Jako u Haiderové.
Přitiskl špičky prstů k sobě a zadíval se přes ně ke své knihovně, která
působila ve srovnání se slavnostním sálem směšně.
O putujících duších se v ní nic konkrétního nenacházelo, ale pohled na
hřbety knih mu pomáhal uspořádat si myšlenky a vrátit se v duchu do
minulosti, kde byly uloženy staré poznatky.
Ta běl mu připomněla jednu událost.
Nějak souvisela s protivníkem, na kterého už kdysi narazil.
A díky jedné schopnosti byl tento muž obzvláště nebezpečný.
Jak se to jen jmenoval? Dubois vstal, přešel k prvnímu regálu a sehnul se
pro staré vydání Tolstého Vojny a míru, v němž ukrýval zvláštní list, který by
pro nezasvěcené nebyl ničím jiným než výčtem jmen.
Nalistoval stránku a prohlížel si seznam zničených soků a jejich necessarii.
Válka Starých duší vedla ke značným ztrátám. Také on se před zhruba sto
lety ocitl úplně izolovaný a sám, a kdyby nebylo Anastázie, bylo by po něm.
Už jen proto by pro ni udělal všechno.
Klouzal oříškovýma očima shora dolů po papíru – až se zarazil u jednoho
jména. To byl on!
Guiseppe Zarbo, muž zhruba dvacetiletý, ale po jediném převtělení
disponující duševní schopností, která z něj činila nejnebezpečnějšího
nepřítele. Dubois kvůli němu ztratil jedenáct necessarii a jednu velmi dobrou
přítelkyni.
Vrátil se k psacímu stolu, v pravici držel seznam, který položil na desku.
Když se posadil, vytáhl z pravé postranní přihrádky popelník a svá oblíbená
cigarilla, jedno si zapálil jako vždy sirkou a vdechl ostrý, žhavý kouř.
„Guiseppe Zarbo,“ pronesl nahlas a nechal jeho jméno uniknout spolu s
dýmem z úst a vystoupat ke stropu.
Dubois ho zastřelil, ostřelovačskou puškou, starou dobrou mauzerovkou
Mauser C96, v roce 1898. Na pořádnou vzdálenost, aby se vyhnul
jakémukoliv kontaktu.
Zarbo byl schopen rozpouštět duše těch, na které zaútočil. Úplně a beze
zbytku. Po jeho zásahu se už nedokázaly udržet na zemi ani se nevracely do
tavicího kotle pramasy – rozplynuly se. V nicotě.
Veškeré vědění, veškeré schopnosti, všechno dobré i zlé, co v duši sídlilo,
zaniklo a bylo navždy ztraceno.
Dubois neviděl všechny Italovy oběti, ale pokud si dobře vzpomínal,
zbarvily se jejich oči po Zarbově zásahu do bíla.
Naprosté zničení bytí. Zrovna tuto nejnebezpečnější schopnost ze všech
musela ta okupantka získat?
Zadal do počítače Riordan.
Vyhledávač našel příliš mnoho odkazů, a tak rozšířil a změnil dotaz, až
narazil na poučnou zprávu: Manželský pár z Halle jménem Finn a Claire
Riordanovi padl za oběť loupežnému přepadení spojenému s ujetím řidiče. A
v Halle bydleli Riordanovi na jediné adrese. Shodovalo by se to s místem
potyčky. Ale jak to souvisí?
Požádá Artjoma o podrobnější popis, i když se divil, že mu necessarius
nesdělil tento detail sám od sebe. Vždycky byl nespolehlivý. Často jsem
Anastázii varoval.
Dubois vdechoval kouř a sledoval oblaka dýmu, jak kreslí pod stropem
znamení osudu. Přitiskl si dlaň na tvář v místě, kde se o něj při boji otřel loket
Bechsteinové. Ještě žiju, protože mě pořádně netrefila.
Toto poznání ho vrátilo zpátky do přítomnosti.
A probudilo v něm strašlivé podezření.
Pokud dosud věřil, že se Anastáziina duše nachází spolu s tou podvodnicí v
těle Lene von Bechsteinové, teď mu do vědomí prosakovala další možnost.
Dubois ucítil bodání ve spáncích, pohled se mu rozostřil. Místnost se s ním
lehce zatočila. Zmocnila se ho čirá hrůza. Kdo mu mohl garantovat, že se
Anastáziina duše nerozplynula?
Ne. Cítil jsem ji při polibku, napomenul sám sebe vztekle a dlouze potáhl z
cigarilla; tmavý tabák s tichým praskáním shořel. Anastázie s ní sdílí tělo.
Ale pochybnosti přetrvávaly.
 Možná ucítil pouze ozvěnu své bývalé velké lásky.
Dubois hlasitě zaklel, vyskočil a začal přecházet po pokoji sem a tam jako
podrážděný tygr. Tlustý koberec tlumil jeho kroky.
Neměl nic, spolehlivé informace ani důkazy o tom, kde se zdržuje
Anastáziina duše. Toužil po válce, současně cítil nejistotu, strach a velké
pochyby, jak jeho plán dopadne.
Velký plán.
Dubois nenáviděl, když byl ve vteřinách vystaven novým myšlenkám, které
si s ním pohrávaly, mučily ho, dávaly mu naději, aby ho vzápětí uvrhly do
stavu zoufalství.
Náhle se zastavil a zavřel oči.
Vypudil z mysli veškeré city, veškeré emoce a podřídil se čirému rozumu,
plánování a strategii, s čímž dosud vždycky slavil největší úspěchy.
Bez matoucích pocitů se mu dařilo soustředit se a improvizovat, pokud šlo
o velkou vizi, kterou kdysi sdílel s Anastázií. Bude pokračovat na její počest,
bez ohledu na to, kde vězela, zda dosud žila, nebo se vrátila do pramasy, zda
zůstala v těle Bechsteinové, nebo se rozplynula.
Přednost měl od tohoto okamžiku největší ze všech projektů.
K tomu stále potřeboval Von Bechstein Laboratories. Protože si nemohl být
jist, zda dospěje k cíli zamýšleným způsobem, musel se vydat novými cestami
– i když se kvůli tomu bude muset vzdát svého těla a existence coby Gregor
Dubois.
Otevřel oči a vyhlédl z okna na Wallnerstraße.
Firma Bechsteinových měla dva majitele.
S pomocí séra a radikální kůry pronikne rychle a hlavně tajně do Eugenova
těla a získá přístup k výrobě, což měl být původně Anastáziin úkol.
Jako Eugen navíc bude moci zjistit, jak je to s jeho ženou, a možná se
dokonce dostat ke své ukradené polovině vzorce.
To by bylo optimální.
Pokud by to nefungovalo, bude už samotný jeho vzorec stačit, aby vehnal
tisíce lidských duší do náruče smrti. Ve velmi krátké době by mohl
přeskakovat z těla do těla, nechávat se oživovat a shromažďovat duševní
schopnosti, díky nimž by se stal velkolepějším než kterýkoliv představitelný
bůh. Protože byl na extruzi – rychlé vyklouznutí duše z tělesné schránky –
připraven, nehrozilo nebezpečí, že se dostane do fáze rozplynutí a do víru.
 Odebral se klidně na své místo za psacím stolem a sestavil seznam věcí,
které bylo třeba vyřídit, než Gregor Dubois oficiálně zemře.
Proceduru vyhladovění starého těla urychlí pomocí léků. Začal závětí.
Přemítal, kterému ze svých necessarii by měl svěřit plné moci, aby jeho
impérium přetrvalo.
Pak si nechá Artjomem připravit přehled schůzek Eugena von Bechsteina,
aby zvážil, kdy bude nejlepší udeřit. Do té doby projde redukcí dostatečné
množství séra na to, aby přechod trval jen pár hodin a nikdo nepojal žádné
podezření.
Dokonce ani Marlene von Bechsteinová.
Dubois si dovolil pousmání. Porazil nenáviděnou zmatenost a věděl, co je
třeba udělat – stanu se Eugenem.
Stačilo jediné kliknutí a na obrazovce se objevily různé snímky šéfa
laboratoří. Muž nebyl nejošklivější a hlavně byl ještě docela mladý. Zdálo se,
že sportuje a udržuje se fit, což by napomáhalo dlouhému životu v tomto těle,
pokud by bylo potřeba.
Ale ten účes je příšerný.
Dubois si připravil poznámky pro proměnu, jakmile se ocitne v novém
příbytku. Zpočátku si bude muset počínat zdrženlivě, ale během půl roku
úplně změní mužův sestřih a styl.
Pokud v něm budu vůbec tak dlouho přebývat. Dubois si vyvolal na
obrazovku stránku pro investory firmy VoBeLa, kde propagovali revoluční
přísadu do zubní pasty, která posilovala sklovinu a odstraňovala její
zabarvení.
Nikdo netušil, že se v této báječné přísadě, po níž už prahli i velcí výrobci,
budou vyskytovat také stopy Duboisova séra. Stejně jako ve všech
kosmetických výrobcích, které firma Bechsteinových produkovala a dodávala
národním i mezinárodním velkoodběratelům. Od šampónů po denní krémy,
od očních stínů až po krémy na holení.
Dubois měl všechny důvody k úsměvu, zatímco lidstvo veselost už brzy
přejde.
Protože nic pomíjivého,
ani celý svět,
nedokáže uspokojit lidskou duši,
v níž zaznívá touha po věčnosti.
Søren Kierkegaard, Buď – anebo (1843)
 KAPITOLA XVIII
Francie, Languedoc-Roussillon, Puilaurens
Eric se zadíval na Siu, která stála na hradní věži uprostřed zříceniny a vztekle
si ho shora měřila. Vítr k němu zavál její lákavou vůni, démon v něm zařval
touhou a dožadoval se upírčina těla.
Myšlení mu náhle z vteřiny na vteřinu připadalo nesmírně obtížné.
Existovala pro něj už jen Sia a touha ji získat, aby ji políbil, zmocnil se jí,
spolkl ji, pojal do sebe a odstranil ji z povrchu zemského. Zničující touha.
„Strýčku Eriku,“ žadonila Elena. „Zlámeš mi vaz!“
„Buď zticha,“ vyjel na ni a zacloumal jí, aby zdůraznil svou hrozbu.
„Nechci tě slyšet. Ani muk.“
„Odstup,“ nařídila Sia znovu.
Eric zařval. „Sejdi dolů a zachraň ji přede mnou.“ Zvedl dívku do vzduchu
a ta vykřikla.
Sia vykročila kupředu a sklouzla do hlubiny, přistála na zemi a lehce klesla
v kolenou; černý zvonovitý kožich kolem ní vlál a propůjčoval dceři Jidášově
vzezření královny. Pod ním měla bílý svetr a bílé kalhoty, nohy jí vězely ve
vysokých černých kozačkách.
Eric si ji prohlížel, viděl její drobnou postavu, milovanou tvář a dlouhé
vlasy, které si až na jeden zrzavý pramínek obarvila na černo. Zvedl před sebe
Elenu jako štít.
Sia si ho rozčileně měřila. „Co tady pohledáváš? A proč se chováš jako
mizera?“
Mlha bílé paní stoupala na vnitřním nádvoří jako moře za přílivu,
pohlcovala všechno, co se na něm nacházelo. Ovíjela Erikovi kolena a upírce
stehna a šplhala po nich vzhůru, jako by chtěla oba obepnout svými úponky.
Eric otevřel ústa a chystal se odpovědět.
„Máme to dítě,“ uslyšel v uchu. Minamoto dál sledoval dění z úkrytu.
„Ústup!“
Sia ho nespouštěla z očí. „Odkud jsi věděl, že tady s Elenou budeme? Ve
tvém vlastním zájmu doufám, že Wilson není vážně zraněný.“ Přiblížila se k
němu o krok. „Pusť ji!“
Eric se už takřka nedokázal ovládat. Tak blízko se u něj dcera Jidášova bez
bezpečnostních opatření už dlouho neocitla. Od Bělozersku velmi dobře
věděl, jak sladce chutná maso a krev tohoto druhu upírů, a toužil po dalším.
„Právě se chystáte pokazit svou druhou zkoušku. A nejen to,“ varoval ho
jeho společník přes vysílačku. „Věřte mi: Mám tady všechno, abych vás, to
dítě i upírku v mžiku proměnil v popel a vyhladil.“ Jeho hlas zněl
přesvědčivě.
Erikovo myšlení nabralo na síle a zápasilo s démonovými pudy. V zájmu
Eleny a dcery Jidášovy se musel ovládnout, podrobit se a pokračovat ve hře
libra. Věřil Minamotovým slovům a myslel na oba kovové kufry, v nichž se
ukrýval arzenál zkázy, o němž neměly Sia ani ta malá ani tušení.
Pomalu od ní ustupoval.
„Snažíš se mi uloupit dítě? To myslíš vážně?“ Sia ho následovala pružnou
chůzí šelmy. „Okamžitě zůstaň stát!“
„Nic jí neříkejte!“ nařídil mu Minamoto.
Eric zavrčel a couval, aby se obloukem dostal k bráně, zatímco bílé závoje
mu mezitím sahaly až k pasu.
„Co to má znamenat? Mluv se mnou!“ Na znepokojené upírce bylo vidět,
že nemá nejmenší tušení, co Eric tímto únosem sleduje. „Je to kvůli nám?
Kvůli démonovi?“
Eric zavrtěl hlavou.
„Nutí tě k tomu někdo?“ Dcera Jidášova lehce přimhouřila oči. „Děláš to,
protože ti to někdo nařizuje. Kdo?“
Eric zmizel po hruď v mlze a spustil ruku, v níž držel ztichlou Elenu, takže
ji už Sia neviděla. „Odpusť,“ zformuloval nehlučně rty.
„Ať za tím vězí cokoliv – nemůžu to připustit,“ prohlásila Sia rozhodně a
skočila dopředu, aby se na něj vrhla.
Eric padl k zemi a zmizel ve studeném, kalně bílém oparu.
Upírka proletěla nad ním, jedním z ostrým nehtů mu vyryla do tváře pálící
brázdu.
Narazil zády na mokrou zem vnitřního nádvoří. Jeho démonické já vycenilo
zuby a dožadovalo se protiútoku, aby dceru Jidášovu potrestalo, roztrhalo,
sežralo.
Elena sebou v jeho sevření trhla a zachroptěla. Zdálo se, že ji nevědomky
stiskl příliš silně, a tak rychle trochu povolil prsty.
Překulil se, vstal a přikrčen se rozběhl vpřed, takže mu mlha skýtala
dostatečnou ochranu. Pustil se po strmě klesající cestě, která ho sama vedla
pryč od zříceniny a z hory. Ovládnout démona ho stálo nezměrné úsilí.
„Vím, kde jsi,“ uslyšel za sebou Siin hlas.
„Zmiz,“ vykřikl. „Jinak…“
„Nic neříkejte!“ zazněl mu v uchu Minamotův napjatý hlas. „Utíkejte dolů
po stezce, jak nejrychleji dokážete. Budu vám krýt záda.“
„Vrať mi Elenu!“ Vypadalo to, že Sia je náhle těsně za ním. „Přísahám, že
tě zabiju, jestli jí ublížíš!“
Na pravé rameno mu dopadla ruka, do tkáně se mu skrz kůži zaryly nehty a
snažily se ho zadržet. Druhá ruka mu sevřela šíji, pronikla masem a surově ho
škrábla po páteři.
Eric zaklel a proběhl posledními výběžky mlhy, která ho vyplivla jako
projektil.
Siiny drápy mu bolestivě sklouzly z těla a zanechaly po sobě hluboké řezné
rány, po kůži mu stékala krev a vpíjela se do šatů.
„Utíkejte!“ vykřikl Minamoto.
Pak noc zaplavila hřejivě zlatavá záře. Blednoucí mlžná chapadla kolem
Erika změnila barvu a připomínala teď vznášející se med.
Co se s ní děje? Otočil hlavu, aby se poohlédl po upírce.
Všechno, co se nacházelo uvnitř mlžného oparu, teď bylo ozářeno, od
nejmenších stébel a kamínků až po stromy a zříceninu. Okolí připomínalo
obraz a působilo nereálně.
Sia byla obklopena třpytící se jantarovou mlhou a stála na místě. Ústa měla
otevřená, ale nevydral se z nich jediný výkřik. Pohled, který na něj upírala, a
výraz její tvářie ovšem svědčily o nenávisti. Nenávisti a příslibu, že ho za
loupež dítěte potrestá smrtí. Špičáky jí vyjely a zaleskly se, jako by je někdo
nabrousil.
Eric se dál hnal dolů po stezce, Elenu svíral pod paží a postupoval
dlouhými kroky vpřed, aby získal co největší odstup od dcery Jidášovy.
Jakmile ochromující záře pohasne, bude pro Siu jediné vhodné označení fúrie.
Pálení v lýtku, na zádech a na šíji prozrazovalo, že se mu rány už zase
zacelují. Nejvážnější zranění mu paradoxně způsobila Elena, ačkoliv
nechápal, jak se jí to povedlo.
„Běžte s tím dítětem k vozu a počkejte tam na mě,“ dostal pokyn
vysílačkou. „Ať vám neuteče.“
 Dlužíš mi velmi, velmi dobré vysvětlení. V žádném případě nemohla být
náhoda, že narazil zrovna na Siu. Libra se na něj vyptávali, shromažďovali
informace a vyhodnocovali je. To já je k těm dvěma dovedl.
Dívka omdlela a ochable mu visela v náručí, měl dojem, že váží dvakrát
tolik. Uchopil ji tak, aby to pro ni bylo pohodlnější, kdyby se probrala.
Eric dorazil zpátky do vesnice, kde svítila všechna okna. Zdálo se, že si
obyvatelé všimli nečekaného světla na hradě a křiku školáků. V Puilaurens
tak získali nezpochybnitelný důkaz, že dame blanche dokáže být také velmi
nepříjemná.
Eric zvolil cestu stínem, aby nenápadně dorazil k hostinci. Rychle uložil
Elenu na zadní sedadlo Land Roveru a přikryl ji, aby ji zvenku nebylo na
první pohled vidět.
Levou ruku, vykukující zpod látky, měla umazanou od zaschlé krve. Jeho
krve. Viděl mezi jejími drobnými prsty cáry tkáně, která před jejím srdnatým
útokem patřila k jeho noze.
Žádné dítě by podobný kousek nezvládlo – ale Elena nebyla upírka. Nebo
ano? Sia mu na toto téma nic neprozradila a ani při jejich rozhovorech nic
podobného nenaznačila.
Zatímco přemítal, objevil se Minamoto; oba kovové kufry nechal na místě.
Sotva stanul vedle Erika, záře nad jejich hlavami pohasla. Zřícenina hradu se
ponořila zpátky do svitu hvězd a mlha se proměnila v neškodnou vodní páru.
„Jedeme.“ Minamoto otevřel dveře na straně řidiče a vyšvihl se za volant
Land Roveru. „Nastupte si.“
Eric ho neochotně poslechl. „Tomu dítěti se nic nestane,“ pravil, zatímco si
sedal.
„Libra nikoho nezabíjejí, pokud se tomu dá zabránit. A už vůbec ne
zkažené duše.“ Minamoto nastartoval a velmi svižně se rozjel, kolem
několika vesničanů, kteří stáli na okraji silnice, tlachali, hleděli na displeje
svých telefonů a porovnávali si fotografie. Puilaurens bezpochyby čeká v
nadcházejících týdnech a měsících příval turistů.
„Dostal jste se jim na stopu přese mě.“ Eric si muže kradmo změřil. „Sehrál
jste tady pěkně odpornou hru.“
„Nemáte úplně pravdu. Hned vám to vysvětlím.“ Minamoto hnal Defendera
po úzké silnici, aby nechal vesnici za zády, pak zatáhl za ruční brzdu a navedl
auto do pětačtyřicetistupňové zatáčky, aby ho vzápětí srovnal a přidal plyn.
Těžký, krabicovitý vůz doslova poskočil vpřed a vřítil se na úzký most,
vedoucí přes říčku.
 Eric si při cestě sem této odbočky nevšiml. Boulzane zajistí, že je Sia
nebude hned tak pronásledovat. Dcera Jidášova nemohla jen tak překračovat
tekoucí vodu, což byla jedna z mála slabin jejího druhu.
„Nejdříve vám gratuluji k úspěšnému složení zkoušky. Vím, že to pro vás
bylo velmi náročné.“ Minamoto řídil vůz po polní cestě, vinoucí se vzhůru do
hor, což ovšem nepředstavovalo pro Defender problém. Pneumatiky se
bručivě prokousávaly vpřed.
Eric se otočil na Elenu, která spala na zadním sedadle. Nic jí není.
„Za nic nemůžete, pokud vás to uklidní,“ vysvětloval Minamoto.
„Dokážete si představit, že jsme upírku už delší dobu sledovali, ale hodně a
velmi rychle cestovala, takže pro nás bylo obtížné držet se jí v patách,“
pokračoval, aniž by kvůli terénu změnil svůj razantní styl jízdy. „Pak
vstoupilo do hry to dítě, a my jsme moc nevěděli, jak bychom měli
postupovat.“ Vyhrnul si rukáv na paži, na níž ukrýval jantarový artefakt.
Displej zářil, dvě ručičky se chvěly v červené oblasti a lehce se ohýbaly. „To
je síla duševního pole té dívky.“
„Má vyšší hodnoty než já,“ podivil se Eric. Znovu si vzpomněl na ránu na
lýtku. Vyrvala mu z něj maso holýma rukama.
„Přinejmenším v těchto dvou oblastech,“ upřesnil Minamoto. „To je důvod,
proč jsme ji museli sebrat. Není to na ní poznat, ale je extrémně nebezpečná a
dobrý příklad toho, jak se nebezpečí podceňuje, když přichází v podobě
malého a sladkého dítěte.“ Upíral oči přímo před sebe, soustředěně řídil a
dostával z Land Roveru všechno, co do něj konstruktéři vložili. Tlumiče
sténaly a zachycovaly otřesy. „Stejně jsme se jí museli zmocnit. Překrývaní s
vámi nám jen přišlo vhod.“
Eric mu nevěřil. „Proč je tak nebezpečná?“
„Proto jsme tu malou slečnu unesli – musíme ji prozkoumat a zjistit, jaké
změny prodělala její duše.“
„Znepřátelili jste si tím neuvěřitelně mocnou upírku. Sia udělá všechno,
aby dostala svou dceru zpátky.“ Elena byla přísně vzato její neteř, ale
oficiálně Sia platila za její matku. Libra to určitě taky vědí.
„S tím počítáme.“ Minamoto přibrzdil před vyvýšeninou v terénu, aby přes
ni Defender nepřeplachtil.
„Poštvali jste Siu na mě,“ dodal Eric.
„Posloužilo to k dočasnému odvedení pozornosti, aby se nedozvěděla o
libra, a místo toho to považovala za úlet z vaší strany,“ upřesnil Minamoto.
„Ovšem pokud půjde všechno dobře, budeme moci tu malou brzy pustit.“
 Eric se zasmál. „Myslel jsem, že je nebezpečná?“
„To taky je. Ale je mladá a díky tomu dobrá kandidátka pro léčebnou
metodu, kterou jsme vyvinuli.“
Eric znal jedinou metodu, jíž bylo možno vypudit z živého tvora démona,
aniž byste ho zabili. Mají sanctum!
„Není to žádný elixír ani nic podobného,“ řekl Minamoto, jako by mu četl
myšlenky. „Občas se člověk dočte o nějakých alchymistických nesmyslech,
ale ty nefungují.“
„Nýbrž?“ Eric si ponechal informace o sanctu pro sebe. Spasitelova krev se
dala těžko označit za alchymistický nesmysl. Viděl, že působí – bohužel
jinak, než měla.
Defender se hnal ze svahu a mířil k D117, po níž tu a tam projížděly vozy.
Do blatníků bušily kamínky, tmavě zelený lak bezpochyby utržil pár šrámů.
„Jak jste již mohl zjistit, používáme spojení a zaostření duševních sil
pomocí jantaru. Je to báječný materiál, schopný nezvyklého účinku.“
„Jako u té mlhy.“
Minamoto přikývl. „Změnil jsem energii bílé paní, která se objevila jako
mlžný opar, a využil ji pro naše potřeby.“ Ukázal palcem na zadní sedadlo.
„Naši vědci se domnívají, že je možné očistit duši, která se pokazila. Sice to
neudělá z mizery anděla, ale zlo se sníží na nulu. Při proměně se pravda
vytratí duševní dary, ale to je mizivá cena.“
„Měli byste nejdřív vyprázdnit zásobárny bestií, než se bude opakovat něco
podobného jako na tom statku v Rusku,“ poznamenal Eric.
„Přesně tak. Libra na tomto výzkumu neúnavně pracují už řadu let.“
Minamoto projel s vozem proláklinou, v níž stála voda. Vpravo a vlevo
vystříkly gejzíry, voda hlasitě zabušila o karoserii a okna. „Teď přišel
rozhodující okamžik.“
„Chcete použít Elenu jako pokusného králíka,“ usoudil Eric.
„Až dosud neprobíhaly naše zkoušky uspokojivě, protože pokusné osoby
byly příliš zatíženy hříchy. Elena se ovšem dokonale hodí k tomu, abychom
dosáhli použitelného výsledku a úspěchu. Je nebezpečná, ale dosud schopná
se změnit. Poslouží nám k nastavení léčby. Když uspějeme v jejím případě,
budeme mít nové parametry, které nám pomohou v dalším bádání.“
Minamoto zastavil na vjezdu na D117, zabočil a zrychlil Land Rover na
devadesátku, povolenou ve Francii na silnicích I. třídy. Podle všeho se hodlal
vyhnout jakémukoliv upoutání pozornosti.
 „A jak taková proměna probíhá?“
„Je to dlouhá historie. Začali jsme s pracemi kolem roku 1702. Naši
nejlepší řemeslníci vytvořili komoru, kterou celou vyložili vzácným jantarem.
Ale zrovna když ji dokončili, věnoval ji tehdejší vládce navzdory předchozím
dohodám carovi. Friedrich I. nám původně přislíbil svou podporu. Ale asi to
pro něj začalo být příliš nebezpečné.“
„Friedrich I.“ Eric tušil, o jaké komoře Minamoto mluví. „Bavíme se o
Jantarové komnatě? Myslel jsem, že shořela.“
Minamoto se shovívavě usmál. „Pravda je, že jsme využili zmatků druhé
světové války, abychom se jí znovu zmocnili. Poslední chybějící části jsme
doplnili, a od té doby provádíme testy.“
Eric se znovu zadíval na Elenu, která dřímala za nimi. Věřil Minamotovi,
že libra umějí zacházet se silami jantaru, jen nebyl přesvědčen o šťastném
konci pokusu. „Takže by bylo možné očistit duši a zbavit ji všech
nadpřirozených schopností?“ ujišťoval se. „Můžete to garantovat?“
„Já? Ne. Nemám s tím žádné zkušenosti.“ Minamoto seděl za volantem
naprosto uvolněně. „Nemůžu se starat o všechno.“
„Je to pro tu malou nebezpečné?“
„Pokud vím, tak ne. Ale nechci vám lhát. Ledacos může selhat.“
„V tom případě chci být u toho, až budete to čištění duše provádět.“ Eric
hodlal být alespoň poblíž, aby mohl zasáhnout. Nic, co libra udělají, ho
nedokáže zastavit, aby se postaral o Elenu, když ji uloupil matce.
„Řekl bych, že se to bude dát zařídit.“ Minamoto vytáhl mobil a vybral
číslo. V rozhovoru, který vedl nesrozumitelným jazykem, několikrát padlo
Erikovo jméno; nakonec zavěsil. „Smíte se dívat. Považujme to za přestávku,
než se pustíme do čísla osm.“
Eric se natáhl za sebe a přikryl Elenu pořádně dekou, aby jí nebyla zima.
Zmocnil se ho pocit, že brzy zjistí o libra dost. Jakmile tu malou uzdraví,
odejde, ať se souhlasem organizace nebo bez něj – ovšem zcela určitě v
Elenině doprovodu.
V jeho nitru vzklíčila nepatrná naděje, že by také mohl být vyléčen.
Zda ho Sia po tomto zničení důvěry ovšem ještě bude chtít, to byla jiná
otázka.
Německo, Sasko, Lipsko
„… tak žijí dodnes.“ Claire velmi tiše zavřela knížku a láskyplně se zadívala
na spící děti. Měla Charlene i Pauline moc ráda, i když se přísně vzato znaly
jen pár týdnů. Její silné city vyplývaly jednak z mateřských instinktů, jednak
z vědomí o krutém, nezaslouženém konci skutečné Marlene von
Bechsteinové. Navíc byly sestry po útoku na otce vyděšenější, citlivější.
Claire jim to chtěla vynahradit.
Vdechla jim lehké polibky na hebká čelíčka, rozsvítila noční lampičku a
zhasla velké, pestrobarevné stropní světlo, aby mohly sestry nerušeně spát. Ta
procedura jí připomněla dávné časy, kdy ukládala do postýlky Deborah. Pusa
na čelo prostě musela být.
Tiše vyšla na galerii a ještě naposledy se na děti usmála. Ne, nesmí tím vším
trpět ještě víc.
Z přízemí k ní doléhal tichý rozhovor mezi Eugenem a kýmsi neznámým.
Prošli pod Claire halou a zmizeli ve velkém salonu.
Návštěva? Eugen se o ničem nezmiňoval.
Od Claiřina návratu od rodiny uplynulo několik dní.
Původně se hodlala setkat s triumvirátem a podat si Taronova, od té doby ji
ovšem trápily početné záblesky z cizího života, kráčející ruku v ruce s
obrovskými bolestmi hlavy.
Přiřadit ty letmé výjevy bylo takřka nemožné, na to byly příliš krátké.
Chovala neurčité podezření, že by se mohlo jednat převážně o Anastáziiny
vzpomínky, útržky řeči byly totiž ruské.
Záblesky minulosti byly velmi vyčerpávající a takřka jí znemožňovaly
soustředění, protože přicházely bez jakéhokoliv varování a kdykoliv, jako by
chtěly zahnat Claire zpátky k Duboisovi, aby mu vrátila chybějící vzorec.
Bohužel si velmi dobře uvědomovala, že vlastní úplnou recepturu – ovšem
aniž by znala její celkový účinek. Neboť šlo o víc než čiré zoufalství, do
něhož měli být lidé uvrženi. Claire tušila ve vynálezu alchymistů další podlou
krutost, ačkoliv nedokázala podivný vzorec sama rozklíčovat. Buď jí chyběly
odborné znalosti, nebo bylo působení přípravku prostě nepředstavitelné.
Někdy Claire ležela celé hodiny v posteli a trpěla, zatímco Eugen ji co
nejvíc chránil před nutností účastnit se schůzek. Všichni věřili, že se jedná o
dozvuky únosu, celý soubor následků posttraumatické poruchy. V podobně
ubohém stavu by bylo prostě nesmyslné slovně zaútočit na Taronova.
Od dnešního odpoledne ovšem potíže pominuly a Claire se cítila připravena
rozjet se zítra do hospice.
Velkou oporou jí byly Nicola a Deborah, s nimiž komunikovala
prostřednictvím textových zpráv a internetu, někdy přes chat, někdy přes
kameru. Vyměňovaly si poznatky, dodávaly si odvahu a poskytovaly oporu.
Sestra i dcera slíbily, že budou mít oči otevřené; navíc Claire pověřila
Fabiana, aby je obě chránil, dokud se záležitost s Taronovem nevyjasní.
Zítra to přijde. Ke Claire stále doléhal hovor, dveře do salonu musely být
otevřené. Ale kdo je to s Eugenem?
Spěšně se pustila dolů po schodišti.
Její neklid rostl s každým schodem, a určitě to nijak nesouviselo s útrapami
posledních dní. Ve vile se nacházel někdo nebo něco, šířící kolem sebe auru,
která ji odpuzovala.
O to víc chtěla návštěvníka spatřit na vlastní oči. Podvědomě se obávala, že
dorazil sám Taronov nebo dokonce Dubois, aby pokračoval ve svých
hrátkách.
Když sešla do přízemí a vydala se k salonu, uviděla Eugena, jak sedí sám
před krbem ve vysokém ušáku z černé kůže.
V ruce držel koňakovou sklenici a na sobě měl pro něj netypický oblek
ušitý na míru, v němž vypadal, jako by se vrátil domů přímo z módního mola.
Na vzhled anglického venkovského džentlmena se očividně vykašlal.
Takového ho ještě nikdy neviděla.
„Jsem rád, že jsi tady,“ zavolal na ni, aniž by odvrátil zrak od plamenů.
„Musíme si promluvit, má drahá.“
Claire přistoupila blíž a vešla do salonu. Široko daleko ani stopa po
návštěvníkovi, a přece zřetelně cítila tu negativní auru. „Měla jsem dojem, že
někoho slyším?“ nadhodila se. A ten někdo je pořád ještě tady.
„Telefonát,“ odvětil. „Přes hlasitý poslech.“ Eugen vstal a nabídl jí své
místo. Jeho pohled se změnil, měřil si ji přísněji než obvykle. „Prosím.“
Claire vytušila, že rozhovor nebude příjemný. Posadila se a odmítla
nabízený alkohol.
Dřevo v krbu praskalo, zatímco si Eugen doléval a zahříval baňatou
skleničku v ruce, aby se chuť koňaku mohla plně rozvinout.
„V poslední době se kolem tebe semlela spousta strašlivých věcí,“ začal
chápavým tónem. „Nejdříve potrat a smrt tvých rodičů, pak porážky před
soudem v patentovém sporu, únos,“ vypočítával. „Kladl jsem si otázku, jestli
se snad proti nám spikl osud.“
Claire měla na jazyku odpověď. Místo toho ho uchopila za ruku a stiskla ji.
„Vím, co v tobě mám.“
Změřil si ji zklamaným pohledem, jeho úsměv vypadal uměle. „Existují
ovšem záležitosti, které nechápu. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se o nich mám
před tebou zmiňovat, ale bez tebe mě žádné vysvětlení nenapadá.“
Claire se zmocnila tíseň. Obávala se, že dostatečně nezahladila stopy svého
počínání. „Samozřejmě se mě můžeš zeptat.“
Eugen přikývl. „Těch hádanek je tolik, a možná spolu souvisejí.“ Dopřál si
doušek koňaku. „Je tu onen vzorec, který jsi dala Hakelovi, aby se na něj
podíval. Ukázalo se, že je založen na alchymii.“ Pátravě na ni hleděl.
„Jednotlivé složky tvoří podle Hakelova názoru látku, která vyvolává u
uživatele silnou závislost. Nic přesnějšího mi nedokázal říct.“
Claire přejela po páteři žhavá vlna. „Ach, to byla legrace,“ snažila se
vysvětlit své osudné pověření. „Měla jsem…“
„Počkej.“ Eugen prudce zvedl sklenici, temně zlatavý alkohol vyšplíchl až
k jejím okrajům. „Řekla jsi mi, že jsi letěla do Vídně.“
Claire se už neopovažovala jeho slovům přitakat.
„Nechal jsem ti do oblečení a do kabelky všít zaměřovače pozice, aby bylo
v případě dalšího únosu snazší tě najít. Neřekl jsem ti to, abys to nemohla
prozradit případným únoscům,“ přiznal se. „Dobře, byla jsi ve Vídni. Ale
určitě ne kvůli nějaké marketingové společnosti. Všechny jsem je ověřil a v
žádné si nepamatovali na schůzku s tebou.“
Myslela jsem, že to nechá být. Nadechla se. „Já…“
Eugen ji znovu vyzval gestem, aby posečkala. „Pak jsem našel tvoje krevní
hodnoty, které profesor Ingerling zfalšoval, aby ti namluvil, že máš leukémii.
Nejdříve se mi vyhýbal, utěšoval mě, a pak ho před naší vilou zastřelili nějací
neznámí ozbrojenci a unesli jeho mrtvolu,“ vyprávěl a jen s námahou se
ovládal.
Claire neměla o celém incidentu ani tušení, věřila verzi o útoku na Eugena.
Zmiňovaného profesora neznala, ale dohadovala se, že ho Anastáziini lidé
podplatili, aby zmanipulovanými údaji připravil Marlene von Bechsteinovou
o chuť do života a dohnal ji k sebevraždě. Bylo to očividné – profesora už
nepotřebovali, a protože byl díky svým informacím nebezpečný, odklidili ho
z cesty.
Ovšem těžko to tak mohla prezentovat Eugenovi, i když to nejspíš byla
pravda.
Hleděla na něj a snažila se zachovat si ve tváři přívětivý výraz. Současně
její mysl pracovala na plné obrátky, aby unikla z pasti, v níž uvízla, aniž by za
to mohla. Snažila se vyjít vstříc příliš mnoha stranám, a teď některé masky
padaly. Špatná aura neznámého, jenž se musel zdržovat ve vile, a kterou
vnímala jako ochromující závan mrazu uprostřed léta, jí soustředění nikterak
neusnadňovala.
Eugen sáhl do kapsy kalhot a položil na opěradlo křesla složený list papíru.
„Tohle je doklad o zakoupení smutečního věnce na pohřeb manželů
Riordanových z Halle. Ani jeden z nás jsme je neznali, nepatřili k osazenstvu
VoBeLa. Přesto jsi utratila tři sta eur a nechala jsi na stuhu vytisknout slova:
Pro mou nejlepší přítelkyni – Marlene.“
Claire se neobtěžovala rozložit účet. Její mozek stále nenašel žádnou
logickou, všezahrnující vysvětlující lež, kterou by mohla naservírovat
milujícímu, normálně uvažujícímu manželovi. Má pravdu. Je to příliš velký
zmatek, než aby se to dalo pochopit. Musí si myslet, že jsem se zbláznila.
Lehce se k ní naklonil. „Nechápu tu spoustu tvých tajemství, Lene.“ V jeho
ústech znovu zmizel vydatný doušek. „Nechápu už tebe. Kolem tvé osoby
vládne smrt a temnota, dokonce vyrábíš vlastní drogy tím, že používáš drsné
recepty ze středověku.“ Dýchal rychleji, jako by se zoufale snažil ovládnout
své emoce a nevybuchnout.
Claiřinu hruď sevřely železné kleště a zesilovaly stisk. Bylo jí Eugena líto.
Hrozně líto.
„Jak už jsem říkala, to s tím receptem byla legrace,“ pokusila se chraptivě
poskytnout první vysvětlení a odkašlala si.
„Nechala jsi zinscenovat svůj únos?“ zeptal se nezvučně. „Bylo to všechno
jenom divadlo?“
„Cože?“ Claire jeho dohad naprosto zaskočil.
„Nebo je ten absurdní recept na nějakou novou drogu? Narazila jsi na
zločince? Přinutili tě? Souviselo to s profesorem?“
„Ne! Eugene, proboha…“
Eugenovi se podařilo zvednout zrak a podívat se na ni. „Tak zoufale se
snažím najít smysl ve věcech, které se staly.“
Nejspíš mi pomůže jenom pravda. „Ne, je to… těžko se to vysvětluje.“ Ale
pak mě teprve bude považovat za blázna. A ohrozím ho ještě víc.
Eugen ji políbil na mahagonové kadeře. „Měl jsem si toho všimnout
mnohem dřív. To břímě potratu na tebe bylo příliš těžké. A pak ještě firma a
patentní spory. Muselo tě to stát spoustu nervového vypětí.“ Jemně se jí dotkl
na rameni. „Udělej si pauzu a dáme všechny tyhle věci do pořádku.“
„Nepotřebuju pauzu.“
Ale Eugenův pohled znovu ztvrdl. „Ale ano, potřebuješ. Dal jsem ti
dovolenou.“ Naklonil se dopředu a sebral z odkládacího stolku prospekt
lázeňské kliniky s hezkým jménem Silentio. „Pro začátek tam strávíš čtyři
týdny, Lene. Mají specialisty, dobře vyškolené psychology a terapeuty.
Můžeš s nimi o všem mluvit, když už ti to nejde se mnou. Ale s někým mluvit
musíš.“
Napřímila se jako svíčka. „Ty mě posíláš pryč?“ vyhrkla. Claire úmyslně
přehlížela tenkou složku v jeho rukou.
„Prosím tě o to. Kvůli našim dětem. Kvůli našemu životu. A až se vrátíš, už
o tom nikdy nebudeme mluvit.“
Claire se snažila najít pochopení pro jeho počínání. Z jeho úhlu pohledu to
nemohlo vypadat jinak, než že jeho ženě chybí velmi málo a přijde úplně o
rozum. Chtěl s tím něco udělat.
Její problém spočíval v tom, že mu stále nemohla nabídnout nic, čím by
nahlodala jeho přesvědčení. Ve všech těch povídačkách, jejích eskapádách,
očividných lžích, smrti lékaře i únosu bylo příliš mnoho nesrovnalostí. Nic
nedávalo smysl.
Eugen prostě chtěl začít od začátku, což bylo čestné.
Současně si Claire nemohla dovolit zachovávat zdání chápavé manželky a
vzdálit se na měsíc z Lipska. Hlavně ne, když byl Dubois nejspíš o mnohém
informován.
A tak řekla to, co by nejspíš řekla většina pacientů v její situaci: „Ne.“
Zachvěla se, negativní aura rázem zesílila, jako by měla být za své odmítnutí
potrestána.
Eugen stáhl rty do úzké čárky. „Znovu tě prosím, Lene,“ zašeptal.
„Jinak…“ Zdálo se, že nedokáže důsledky vyslovit.
Claire musela krotit svůj starý, skutečný temperament, aby se s ním
nepustila do hádky. Myslí to dobře. „Nechal bys mě tam poslat?“ Přátelsky se
usmála a přitiskla mu dlaň na tvář. „Vždyť já ti rozumím,“ chlácholila ho.
„Tvá starost o mě je dojemná, ale vyvozuješ nesprávné závěry,“ uchýlila se k
otřepané frázi.
„Jaké závěry bych měl z toho vyvozovat?“ Eugen se okamžitě chopil
pomyslného hozeného záchranného lana, aby se zbavil vlastních obav.
„Vysvětli mi to, Lene! Ať to bude sebehorší, spolu to zvládneme.“ Přitiskl své
čelo k jejímu. „Prosím.“
Na rám dveří někdo zaklepal. „Odpusťte mi to vyrušení a zpoždění,“
pronesl hluboký hlas, aby na sebe upozornil. „Doufám, že nejdu nevhod, pane
von Bechsteine?“
 Dovnitř se vevalila vlna tísně a zaplavila Claire chladem. Zachvěla se a
neodvážila se otočit se k muži, který nehlučně stál ve dveřích.
Cítila čirou hrůzu, vytěsňující všechny její myšlenky.
Duše je vládkyně,
tělo je děvečka,
neboť tím, že duše zprostředkovává tělu život,
má ho ve své moci
a tělo se přijímáním života podrobuje duši.
Hildegarda z Bingenu (1098-1179)
 KAPITOLA XIX
Německo, Sasko, Lipsko
Taronov se zahleděl na malý displej svého chytrého telefonu, na němž se od
posledního podívání nic nového neobjevilo. Kráčel chodbami hospice, aniž by
dával pozor na cestu. Ve správním poschodí to příjemně vonělo čistotou, ani
stopa po pachu mís na vyprazdňování, hygienických sprejů a jídla, což velmi
vítal. Co se stalo?
Zmocňoval se ho dosti určitý pocit, že se žádný z jeho plánů uplynulých
týdnů nechce uskutečnit. Povedeným útokem na Riordanovy paradoxně
začalo jeho fiasko, které narůstalo a narůstalo, korunováno Duboisovým
malým vražedným pozdravem v podobě Ilji.
A teď se už nehlásila ani Taťána. Taronov tak netušil, zda uspěla, nebo co v
Halle selhalo.
Protože noviny ani ostatní média nepřinesly žádnou zprávu o dvojnásobné
vraždě v ulici Pirolweg, musel předpokládat, že i druhá necessaria z jeho
nejužšího kruhu přišla o život.
Taronov se zastavil před vstupem do konferenční místnosti, aby se trochu
vzpamatoval. Domluvil si s oběma svými druhy schůzku, na níž hodlali
společně probrat eventuální poznatky týkající se Duboise a Anastázie.
Teď už se zlobil, že udělil rozkaz obě ženy zabít – nikoliv proto, že by se
ho zmocnil soucit, nýbrž že neodhadl správně vhodný okamžik.
Nyní, kdy považoval za jisté, že v Bechsteinové vězí Claire Riordanová,
měl počkat. Počkat, dokud se nevyjasní záhada kolem vzorce. Jeho osobní,
tajný spor se ocitl příliš v popředí a Hochschmidtová se Stahlem mohli
zpozornět.
Netrpělivost je něco hrozného. Schoval přístroj do kapsy. Zrovna když má
člověk dost času.
Taronov vešel do místnosti, kde se mezitím už Hochschmidtová se Stahlem
pohodlně usadili na židlích. Na ploché obrazovce na stěně se rýsoval
Fabianův obrovský obličej. Nejspíš musel držet kameru, kterou používal pro
přenos, velmi těsně před sebou.
Taronov jim kývl na pozdrav. „Nejdu pozdě?“ ujistil se.
„Ne, nejdeš,“ odsekl Stahl.
Ve vzduchu se rázem začalo vznášet podezření jako zápach hniloby. Ti tři
něco probírali bez něj. Úmyslně.
Taronov si předsevzal, že si bude dávat velký pozor na to, co říká. „Kde
vězí tvůj necessarius?“ zeptal se konverzačním tónem. „To vzadu vypadá
jako obývací pokoj.“
„Taky je,“ odpověděl Stahl. „Jsme naživo v domě Riordanových.“
„Ach. Neměl Fabian hlídat Bechsteinovou?“ zeptal se Taronov ostřeji, než
zamýšlel. „Jako její osobní strážce?“
„Pověřila mě ochranou své rodiny. Duše, která vklouzla do Bechsteinové,
je Claire Riordanová,“ vysvětloval Fabian uvolněně. „Prozatím se nic
mimořádného nepřihodilo.“
Teď to vědí všichni. Taronov tušil, proč se Taťána už neozývá. Narazila na
Fabiana, a ten ji zlikvidoval. To by vysvětlovalo, proč se Stahl,
Hochschmidtová a necessarius tvářili tak nezúčastněně. „Kdo v tom případě
dává pozor na Bechsteinovou?“ zeptal se. „Její život by pro nás měl být
důležitější než život její rodiny.“
Hochschmidtová ho sjela pohledem, který by mohl směle označit za
nechápavý. „Chce chránit své nejbližší. Dubois by se jim mohl pokusit
ublížit.“
„Claire je ve vile a v bezpečí,“ zdůraznil Fabian. „Kdyby hodlala odejít,
zavolá mi. Důvěřuje mi.“
Taronov okamžitě poznal, že Stahlův necessarius lže. Bylo to na něm vidět,
bylo to slyšet v jeho slovech. Lže se souhlasem těch dvou vedle mě, usoudil z
toho. Což zase znamenalo, že celá tahle věc byla jednoznačně namířena proti
němu.
Fabian se rozhlédl, zda může mluvit nerušeně. „Ve vší stručnosti,“ pronesl
tlumeně. „Claire se svěřila své sestře a dceři. Obě přinejmenším vědí, kdo
jsou putující duše a že existuje ten vzorec.“
Taronov hlasitě zaklel. „Hned jsem říkal, že ji máme zlikvidovat,“ zakřičel
na ostatní. „Vidíte, co z toho vzešlo? Proč to neumístí rovnou na internet?“
„Jako by jí to někdo věřil,“ odtušila Hochschmidtová blahosklonně. „Má v
těch dvou důvěrnice a oporu. Tato stabilita je důležitá, pokud má splnit svůj
úkol.“
„Já vidím jenom potíže,“ zabručel.
„Claire si už nejspíš nevzpomíná na celý vzorec. Návštěva u Duboise ve
Vídni nepřinesla ovoce,“ shrnoval dál Fabian. „Řekla mi, že rozmazaně vidí
uspořádání symbolů. Ale nepochybuje, že se jí vzpomínka vrátí.“ Ukázal
doleva, aby dal najevo, že se někdo blíží. „Více později,“ zašeptal rychle, pak
bylo spojení přerušeno.
Hochschmidtová a Stahl mlčeli a otočili si židle tak, aby na sebe u stolu
vzájemně viděli.
Hrajou to na mě. Taronov byl pevně přesvědčen, že existují nějaké novinky
– ale ne pro něj.
Bude v jejich hře pokračovat a nechá je v domnění, že tu frašku spolkl,
dokud se neprozradí. Taťániny zdánlivě nesmyslné pokusy o vraždu vysvětlí
tím, že její mysl stejně jako v Iljově případě ovládl Dubois a on nad ní ztratil
kontrolu. Nevěrohodné, ale ne úplně nemožné.
„Jsme s ní na dobré cestě,“ usoudila Hochschmidtová.
„Ale Dubois by ji mohl napadnout, protože mezitím pochopil, že není
Anastázie,“ poznamenal Stahl. „Měli bychom poslat někoho k vile, aby ji
chránil. Tajně.“ Vážně se na Taronova podíval. „Můžeš postrádat Taťánu,
nebo pro ni máš momentálně jinou práci?“
Taronov pochopil jeho otázku jako past a přešel do protiútoku, aniž by
odpověděl na Stahlovu otázku. „Pořád jsem pro, abychom Bechsteinovou
vyřadili z oběhu. Říkal jsem to od začátku.“
„Cože?“ Hochschmidtová si ho rozhořčeně měřila.
„Představuje riziko, a navíc je nám k ničemu,“ pokračoval s naprostým
klidem. „Za prvé: Zná příliš mnoho našich tajemství, které už klidně
vyžvanila dál. Za druhé: Nevzpomíná si na vzorec, který bezpodmínečně
potřebujeme. A za třetí: Zdá se, že si Dubois všiml, že dostal nesprávnou
Anastázii. Jinak by ji zasvětil do svého velkého plánu.“
„Necháme ji na pokoji,“ rozhodl Stahl. „Můžeme ji potřebovat.“
„Jako co? Hrozbu pro nás?“ zeptal se Taronov sžíravě a úmyslně ty dva
provokoval. „Uzavíráte se mým argumentům. Rád bych se dozvěděl důvod.“
Nalil si kolu. „Kdysi jsme nebývali tak útlocitní,“ dodal požitkářsky. „Jakmile
se nám někdo dostal moc blízko k tělu, vyřídili jsme ho. Ne, stačilo pouhé
podezření a s dotyčným byl konec. Teď není ta správná doba začínat s
výjimkami.“
„Tentokrát je to jiné a zvláštní. Dáme jí ještě čas,“ trval na svém Stahl.
„Aby mohla přijít na vzorec,“ přitakala Hochschmidtová okamžitě a z hlasu
jí zaznívala vděčnost, že jí někdo přispěchal na pomoc. „Může nám být
užitečná. Samozřejmě bychom ho využili jen v hospici,“ dodala rychle. „U
starých a nemocných, jejichž konec je už stejně blízko.“
 Stahl přikývl.
Pokrytci, oba dva. Jenom se chcete cítit líp. „Předpokládejme, že bychom o
osudu Bechsteinové hlasovali. Prohrál bych, je to tak?“ Taronov se dlouze
napil nápoje a hlasitě praštil sklenicí o stůl. „Rád bych poukázal na to, že
jsem byl pro, abychom ji zabili. Všechno, co se po tomto setkání stane, padá
jen na váš vrub,“ zdůraznil. „Ať už to povede k čemukoliv.“
Stahl stáhl obočí. „Co má tohle znamenat, prosím?“
Taronov vstal. „Že jste si nikterak nelámali hlavu s tím, co bude její další
přežití znamenat pro nás. Myslíte na vzorec, já myslím na problémy, které
tato zbytečná duše vyvolává tím, že dlí na zemi a uvádí do pohybu věci, které
nevidíme a tedy nemůžeme zastavit.“ Vydal se ke dveřím.
„Máš v plánu vyslat Taťánu k vile?“ zasáhla ho do zad výzva.
Taronov se chladně a odmítavě zasmál. „Vy necháváte Bechsteinovou
naživu, vy se musíte postarat, aby nezpůsobila žádné katastrofy.“ Otevřel
dveře. „Ode dneška je to vaše věc. Já se postarám o vzorec jinou cestou.“ Po
těch slovech vyšel ven na chodbu a zavřel za sebou.
Velmi pomalu pustil kliku a měl pocit, že se neobrací zády jen ke
konferenční místnosti. Nemyslete si, že se s vámi o své informace podělím.
Však já vás naučím, jak se tyhle hry hrajou.
Možná bylo načase trojhvězdí rozpustit. Ať se Stahl a Hochschmidtová
baví v Elysiu sami, přednosti tohoto nuceného spojenectví putujících duší v
jeho očích zmizely. Ti dva ho brzdili, a to nemohl potřebovat. Ani při své
pomstě, ani ve svém životě, který až dosud po celá staletí probíhal úspěšně.
Německo, Sársko, poblíž Saarbrückenu
„Hned tam budeme.“ Minamoto navedl červenobílý Eurocopter SA360 níž.
Rotory se zakusovaly do nízko visících poledních dešťových mraků, jako by
dokázaly rozervat šedivý příkrov na cáry.
„A kde je to tam?“ Eric si narovnal na hlavě sluchátka se zabudovaným
mikrofonem. Jen díky nim se mohli v kabině dorozumívat, na všechno ostatní
tady panoval příliš velký hluk. Na rozdíl od letu ruským modelem se tato
helikoptéra otřásala. Ne všechno, co pocházelo z Ruska, bylo špatné.
Nedivil se, když Minamoto velmi rychle objednal na malé letiště vrtulník a
sám ho dokázal pilotovat.
Elenu udržovali pomocí malé injekce v hlubokém spánku, aby zůstala až do
příletu na místo určení v klidu.
Eric jí kapesníky setřel z prstů zaschlou krev, navíc mu na letišti předali i
nové kalhoty a novou košili.
Pod nimi se podle ukazatele GPS nacházely francouzské hranice, vraceli se
do německého vzdušného prostoru.
Eric pozoroval spoustu zeleně, roztroušené vesnice a kolem se míhající bílé
mraky, které jako by prchaly před strojem a šedí nebes.
Pokud si dobře vybavoval své znalosti zeměpisu, nacházeli se nad Sárskem,
co do plochy nejmenší spolkovou zemí, o níž málokdo věděl víc, než že
sousedí s Francií.
Eric patřil k těm vyvoleným, kteří se mohli chlubit lepšími vědomostmi, i
když je nezískal úplně dobrovolně. Dobře si vzpomínal na pronásledování v
kampusu univerzitní kliniky v Homburgu i následnou přestřelku. To bylo v
dobách, kdy ještě patřil mezi dlaky.
„Nekoupili libra náhodou Schlossberg a nevybudovali si tam své hlavní
sídlo?“ zeptal se.
„Jaký Schlossberg?“
„V Homburgu. Jsou tam největší pískovcové jeskyně v Evropě.“ Protože to
musel vysvětlovat, pochopil, že jeho tip nebyl správný. Ovšem
dvanáctiposchoďová centrála v soustavě jeskyní by se k organizaci dobře
hodila.
„Nepochybuji, že se to zvažovalo,“ odvětil Minamoto a sklopil čumák
vrtulníku dolů. „Ale potrpíme si spíš na pevnosti.“
Přeletěli horu a hnali se nad větším městem, kterým se takřka paralelně
vinuly dálnice a řeka.
Eric si vzpomněl, že do portfolia nadace Mise en Garde patřilo několik
staveb Západního valu. Sársko se coby bývalý nástupní prostor na západní
frontu mohlo pochlubit několika působivými dobovými bunkry.
„Jsem zvědavý, co řeknete na Jantarovou komnatu.“ Minamoto nevypadal,
že by byl nervózní.
„Viděl jsem už v Rusku její kopii.“
„Ach, ano. Zjistíte, že existují rozdíly. Důležité rozdíly v uspořádání
motivů. Všechny plní určité zadání.“ Přeletěl s SA360 nádraží a přistál na
betonové ploše za působivým staveništěm. Hrubé stavby připomínaly Erikovi
bunkry, nad nimi se nehybně tyčily dva jeřáby. Podle všeho se tu teď
nepracovalo.
Minamoto vypnul motory a sundal si sluchátka. Mechanický svist nad
jejich hlavami utichal, rotory pomalu dobíhaly.
 Eric se rozhlížel, zatímco venku se spustil déšť a bušil do kokpitu.
Velká svítící cedule po jeho levici v několika jazycích oznamovala, že tady
má vzniknout historické centrum a místo setkávání německo-francouzského
přátelství, samozřejmě podporované všemi možnými zemskými, spolkovými i
evropskými institucemi; malým písmem mezi nimi bylo uvedeno i jméno
nadace.
Z už dokončené budovy vyšli dva lidé s velkými deštníky, aby vyzvedli
příchozí.
„Vezmou to dítě.“ Minamoto vyskočil ven. „Nemusím zdůrazňovat, že se
nemusíte bát? O sebe ani o tu malou?“
„Prima, že to znovu zmiňujete.“ Eric si prohlížel stavby, působící v
mlhavém světle poněkud pochmurně. S trochou představivosti by člověk
dokázal uvěřit, že Německo buduje novou obrannou linii, tentokrát ještě větší
a silnější, aby chránila před vším.
Libra jsou mazaní. Centrála všem na očích, a přece nenápadná. Když se
dveře na jeho straně helikoptéry otevřely a Minamoto v nich stanul se třetím
připraveným deštníkem, vzal Eric Elenu opatrně do náruče.
Doprovázeni oběma muži v černých pláštěnkách přešli rovné prostranství
ke vchodu, který se před nimi se sykotem otevřel.
„Nacházíme se v saarbrückenské městské části Rodenhof,“ vysvětlil
Minamoto. „Naše vzpomínkové centrum má pro návštěvníky výborné
spojení. Dráhy vydupaly ze země severní terminál, támhle máme nové
odstavné parkoviště a dálnice jsou odtud taky snadno dosažitelné.“
Eric věděl, že Minamoto hovoří o dopravě bytostí, nikoliv návštěvníků.
„Dobrá volba.“
Uvnitř budovy bylo cítit hrubou stavbu, holé zdi a čerstvou barvu.
Recepce byla obsazena dvěma pohlednými dámami v ležérním oděvu, které
pracovaly na počítači a podle všeho procházely seznamy. Vedle nich
pracovali technici na elektrickém vedení, zářivky poskytovaly studené,
neskutečné světlo. Nikdo z nich nevěnoval nově příchozím sebemenší
pozornost.
„Hezká betonová šeď.“ Eric spatřil další bednění, které mělo posílit stěny
zevnitř, a opěrné pilíře tloušťky člověka, nesoucí vysoký strop. „Příjemná pro
oči.“
Šikmo za recepčním pultem se ve vzdálenosti čtyř metrů tyčil starý bunkr,
obklopený novostavbou: zrezivělé ocelové dveře, maličké kulometné střílny,
vysunutá střelecká věž nad nimi a nesčetné stopy po kulkách svědčily o jeho
válečné minulosti.
„Moc bunkrů se nenatíralo na optimistickou terakotu.“ Minamoto si
zachovával zdrženlivou přívětivost turistického průvodce, obtěžovaného příliš
rozvernými cizinci. „Tuhle věcičku jsme našli teprve nedávno. Nejspíš ji
zasypali a zahrnuli Američané. Museli jsme písek vynést ručně,“ vyjasnil a
složil deštník. „Zařízení N38401/S, S jako Sonderbau, zvláštní stavba, z roku
1937, dosti jedinečná záležitost. Podobná se dá najít v Besseringenu. První
dvě patra jsou stejná jako u objektů typu Regelbau.“
„Aha.“ Eric čekal na pointu, čím je zařízení zajímavé pro libra. V
označeních německých opevnění se nevyznal.
„Kromě běžných plamenometů a granátometů disponovalo zařízení dělem
Nový Bruno, namířeným tak, že se pod dělostřeleckou palbou mohlo ocitnout
okolí v okruhu padesáti kilometrů.“ Kráčeli pod Minamotovým vedením k
nákladnímu výtahu, dveře obrovské kabiny byly otevřené. „Ovšem stejně jako
mnoho jiných věcí tehdy bunkr nedostavěli. Odborníci se domnívají, že se
jednalo o tajný projekt. Ať už s ním nacisté zamýšleli cokoliv.“
Jejich průvodci se mlčky zastavili.
Eric nahlédl do výtahu a zaváhal.
„Myslíte, že vás chci vlákat do pasti?“ Minamoto působil vesele a
pobaveně.
„Mohli bychom zůstat nahoře a pohovořit si, než sjedu do vašeho
podsvětí?“
„To bychom mohli.“ Minamoto ukázal do kabiny. „Ale předpokládejme, že
v sedativu, který jsem podal té malé, se kromě anestetika nacházel i vzácný,
silný jed, který má zajistit, že se s ní jednoduše nevypaříte, jakmile se
naskytne příležitost. Protilátka čeká dole.“ Usmál se. „To by ode mě bylo
chytré, ne?“
„To by bylo.“ Eric polkl. Svině!
„Takže třeba chcete odejít a zjistit, zda vám Elena zemře v náručí?“
Eric vkročil do výtahu.
Dveře se nehlučně zavřely a začali klesat.
„Projedeme kolem podzemního poschodí pro zásobování a pro osazenstvo,
kde se později budou konat semináře a přednášky z oblasti politického
vzdělávání. Školní třídy, studenti, celkový program, abychom se dostali k
podpůrným prostředkům.“ Minamoto vytáhl z kapsy klíč, strčil ho do otvoru
v kontrolním panelu a otočil jím, pak stiskl v určitém pořadí tlačítka.
 Eric by se od něj klidně nadál, že podal Eleně jed. Neexistoval ovšem
způsob, jak by to mohl ověřit. A tak hrál podle jeho pravidel, i když se démon
v jeho nitru bouřil a nejraději by se na Minamota vrhl. „Doufáte v pár
opravdových kumpánů, kteří se chtějí cítit trochu příjemně?“
„Vy mizero.“ Minamoto káravě mlaskl. „Mám rád váš humor. Ale nacisté
jsou u nás vždy vítáni.“
„Vážně?“
„Některé změněné duše je milují k sežrání.“ Minamoto se zašklebil.
Eric se zasmál.
Výtah zůstal stát.
„Na tomto patře přicházejí ke slovu libra, ale to už dávno tušíte.“ Po
vložení dalšího kódu se dveře otevřely do chodby obložené ocelovými
deskami, jimiž se táhly jemné jantarové linie.
Eric ukázal na tento detail. „V čem tkví kouzlo jantaru?“
„Je to po tisícletí oblíbený a tajemstvím opředený materiál. Na první pohled
kámen, který hoří, elektricky se nabíjí, když ho třete, ale velmi špatně vede,“
shrnul Minamoto. „Už faraóni se zdobili touto pryskyřicí od Baltu a v prvních
dnech lidstva sloužil jantar jako platební prostředek. Brennerský průsmyk
vděčí za své jméno ostatně faktu, že se přes něj dopravoval na jih Brennstein,
německy Bernstein, tedy jantar. Kromě nanejvýš pozoruhodných fyzikálních
vlastností slouží mimo jiné k soustředění duševních sil, jak jste toho už byl
mnohokrát svědkem. Archeologové dokonce vykopali lebku, do níž byl
zasazen kus jantaru. Kdo ví, k čemu to sloužilo?“ Minamoto ho vedl dál. „Víc
v tomto okamžiku nepotřebujete vědět. Pro vás i Elenu existují důležitější
věci.“
Eric si předsevzal, že se později ještě zeptá.
V duchu před sebou spatřil Siu, strnulou jako dětská socha na monackém
hřbitově. Protože se mohl pohybovat bez omezení, předpokládal, že
bezpečnostní opatření dosud nevstoupila v platnost. Práce podle všeho ještě
neskončily. Kromě toho bylo nejlepším nátlakovým prostředkem proti němu
tvrzení o možném jedu kolujícím v Eleniných žilách.
Prohlížel si beton a dohadoval se, že pokud by v této oblasti vůbec někdo
chtěl dosáhnout nějakého účinku, musel by použít speciální bomby. „Jak
vysoko nad námi leží povrch?“
„Pár metrů to bude. Žádný strach, z téhle klece neunikne jediná duše.“
„Čím se to tady tak liší od toho ruského statku?“
 „Tohle silo je vysoce moderní.“ Minamoto se vydal ke dveřím naproti.
„Objevili jsme tady haly, které sloužily jako sklad munice a úschovna
náhradních hlavní pro dělo. Těmito stěnami nic nepronikne, ani kdyby to byla
dračí duše. A už vůbec ne po našich úpravách.“
Dveře se před nimi otevřely a vpustily je do větší haly, připomínající
hangár pro vzducholodě. V zadní části stály obrovské agregáty a konstrukce z
měděných cívek a drátů, které vedly do skleněných přístrojů s kovovými
obroučkami a prstenci.
„Toto je první hala,“ vysvětloval Minamoto a kývnutím pozdravil dva
ozbrojence, kteří tu stáli; u nohou jim ležela dvě černá psiska, větší než
jakákoliv známá rasa. Strážní mu uvolněně odpověděli na pozdrav. „Tady
jsme z časových důvodů ještě žádné přestavby neprovedli. Vidíte, jak velké
množství místa máme k dispozici.“
Eric vskutku žasl. Každý filmový zlosyn by nad podobným hlavním stanem
jásal. „Kde je nádrž se žraloky?“ Klidně by se nadál, že se jedna z devíti bran
před nimi otevře, aby je mohl vyzvednout golfový vozík.
Minamoto se zasmál. „Tu jsme ještě nenašli.“ Ukázal na dveře, vedle nichž
se na zdi skvěla dvojka. „My musíme pokračovat tudy.“
Eric slyšel hluboké oddechování Eleny, která dál nerušeně spala. Ohromen
možnostmi, jimiž libra disponovali, si víc než jasně uvědomil, že z tohoto
zařízení unikne nanejvýš lstí. Hned jak se vyjasní ta věc s protilátkou.
„Bezpečněji se informace snad ani nedají ukládat.“
„Jistě. Plánujeme, že tady založíme ústřední archiv. Předpoklady jsou
dobré, maskování perfektní. Nadace Mise en Garde se těší velké vážnosti a
ochraně ze strany Evropské unie.“
„Měli by vás nominovat na Nobelovu cenu míru.“
„Vždycky posměšný výrok na rtech. Byl byste snem každého psychologa.
Ale pokud vezmeme v úvahu, jakou práci odvádíme,“ Minamoto se zastavil
před bránou a zadal další číselný kód, „máte pravdu. Škoda, že se to nikdo
nesmí dozvědět.“
Ocelová přepážka se s cvaknutím otevřela a odhalila pohled na
čtyřpatrovou halu, připomínající svým uspořádáním vězení.
Eric viděl, že stěny byly vestavěny dodatečně, včetně jantarových linií.
Zdola vedly do různých poschodí dva výtahy spolu s několikerými ocelovými
schodišti. Coby podlážka sloužily rošty, kolem dokola byla zapuštěna řada
dveří.
Nečekaně příjemná vůně teplé pryskyřice se nevznášela ve vzduchu bez
příčiny. Uprostřed tun betonu spočívala velká krychle se skleněnými stěnami,
takže bylo možno ze všech stran nahlédnout dovnitř. V jejích útrobách se
nacházela plně sestavená a jasně osvětlená Jantarová komnata.
Eric žasl.
Minamoto ukázal na vstupní dveře do kostky. „Nechcete si ji krátce
prohlédnout, než v průběhu dne začneme s procedurou? Hned se postaráme o
malou.“
Eric zavrtěl hlavou. „Myslím, že si to omrknu zvenku.“ Místnost
nevypadala úplně tak, jak ji znal z obrázků. Libra rezignovali na veškeré
doplňkové štukové a dřevěné prvky a soustředili se pouze na umění z jantaru,
volně připevněné na skleněných stěnách.
„Jak si přejete. Vidíte kompletní obložení stěn, zhotovené z nejlepšího
sukcinitu a právem považované za skutečný div světa, vyprojektovaný
Andreasem Schlüterem a realizovaný Ernstem Schachtem a Gottfriedem
Turauem,“ vysvětloval Minamoto, zatímco mířil ke krychli, jako by se
nacházeli na muzejní prohlídce. Zdálo se, že ho Erikovo odmítnutí
nepřekvapilo ani neurazilo. „Ty krámy od Rastrelliho jsme vymontovali.
Zrcadlové pilastry a pozlacené dřevořezby jsme nepotřebovali. Nikdy nebyly
v plánu a ruší tok energie.“
Eric se odpoutal od pohledu na komnatu a znovu spatřil v rozích haly
agregáty a skleněné konstrukce s pohyblivými kovovými prstenci, které by
začaly oscilovat kolem různých os, jakmile by k tomu dostaly podnět. V
aparaturách byly ponechány prohlubně, aby tam bylo možno něco vsadit. Ke
krychli uprostřed opět vedly měděné kabely.
Minamoto vešel do kostky, která byla směrem nahoru otevřená. Nad ní se
táhla síť z jantarových vláken. „Schlüter byl víc než architekt. Uspořádání
broušených jantarových desek,“ ukazoval z panelu na panel, „vytváří zvláštní
vzor, který se ovšem objeví jen za určitých okolností. Pracoval na perpetum
mobile a pochopil, že existují víc než jen viditelné věci.“
Elena si v Erikově náručí povzdechla, začala být neklidná. Jsou to účinky
jedu? Bude mě nenávidět stejně, jako mě už nenávidí Sia. Přiměl se znovu se
soustředit na své okolí. Pokud chtěl uniknout, potřeboval každou informaci.
„K čemu vám jsou tyhle konstrukce?“
„Myslíte ty v rohu? Zajišťují, že Jantarová komnata bude schopna sloužit
svému účelu.“ Minamoto přešel do středu krychle. „Jsou to perpetua mobilia,
která Schlüter vymyslel a my zdokonalili. Pomocí magnetismu se dá
ledasčeho dosáhnout. Sám to brzy spatříte na vlastní oči.“ Ukázal doleva.
„Tento prvek obložení, čtvrtý zprava – z vašeho úhlu pohledu –, uvádí proces
do pohybu, jakmile získá od agregátů energii.“
Elena něco zamumlala a začala se třást. Čelo měla horké, jak Eric zjistil
rychlým dotekem. Opravdu jí dal jed! Jeho napětí způsobilo, že se démon v
něm znovu pohnul, což situaci nikterak nezlepšovalo. „Teď už dost. Chci,
abyste jí podal protijed.“
Z brány vyšli lidé v bílých ochranných oděvech. Nesli jakési krabičky a
mířili přímo k aparátům.
„Ach, experti zahajují testovací chod,“ poznamenal Minamoto, aniž by
Erikovi věnoval pozornost. „Hned uvidíte, jak magnety uvádějí a pak udržují
v pohybu takové perpetuum mobile.“
Eric sledoval, jak zaměstnanci vkládají do prohlubní v zařízeních černé
kovové bločky. Kovové prstence uvnitř začaly okamžitě kroužit a vířit kolem
sebe, vzduch kolem nich sršel výboji. „Tu protilátku!“
Minamoto se zasmál. „Co chcete dělat? Proměnit se a roztrhat mě na kusy?
Pak by ta malá zemřela.“
Eric pohlédl k východu. Kdybych se dostal na povrch a do nejbližší
nemocnice…
„Ten jed je pouhá pojistka, než se mi podaří zmírnit vaše pochybnosti.
Libra vás chtějí získat, ne přinutit,“ ozvalo se z krychle. „Už jsem vám
dokonce vysvětlil všechno, co děláme a zamýšlíme. Dal bych si jinak takovou
práci?“ Vyhrnul si rukáv.
Ozvalo se tiché bzučení o vysoké frekvenci. Erikovi se zježily chlupy na
předloktích, vzduch v hale se nabil elektřinou.
Pak jantarové tabule zaplály, z každičké vyrazily medové paprsky a spojily
se v přístroji, který Minamoto nosil na zápěstí. Namířil ho na Erika,
fokusovaná energie pokračovala v podobě tlustého svazku dál.
Sa… Eric se ještě pokusil s Elenou v náručí uhnout, ale svazek je zachytil.
Ústa a nos mu okamžitě zalila pryskyřice, existovala už jen tato chuť a vůně.
Záře je táhla do středu krychle; jeho snaha křičet a postavit se na odpor
vyzněla naprázdno.
Minamoto před nimi uhnul, nechal je v krychli klesnout k zemi a vyšel z
komnaty. Pak paprsek pohasl a on stál na opačné straně průhledné stěny,
dveře s cvaknutím zapadly. Východ z kostky byl uzavřen.
To se vám nepodaří. Eric setřásl omámení a odplivl si, jako by se tak mohl
zbavit pachuti pryskyřice. Ztěžka dýchaje se zvedl, obklopen pulzujícími
jantarovými deskami. „Co ten jed?“
 „No,“ opáčil Minamoto a strčil si ruce do kapes. „Trik. Jeden z mnoha.“ Na
tváři se mu zračil zvědavý úsměv. „Ta zkouška v Brightonu byla míněna
naprosto vážně. Poskytla nám představu o vašich schopnostech, navíc jsme
získali čas shromáždit informace o upírce a dívce. Nikdy bychom sem to dítě
nedostali snadněji než s vaší pomocí,“ křičel v dobrém rozpoložení. „Prima,
že to vyšlo. Nechtěli jsme podstupovat žádné riziko. Na to jste příliš silný, a
ta dívenka příliš cenná. Jak jsem říkal – je naším měřítkem pro všechny další
experimenty.“
Na to byste ale potřebovali funkční kubus. Eric bleskurychle hmátl po
čtvrté desce, aby ji poškodil a zabránil tak uvedení procesu do chodu. Číhající
démon byl v následující vteřině připraven, Erikovy nehty se při pohybu vpřed
proměnily v zahnuté drápy.
Než ale jejich špičky rozryly měkký jantar, zazářila skleněná kostka
sametovým zlatem a mechovou zelení. Erika i Elenu zalévala ze všech stran
energie a přinášela s sebou znovu pach a vůni pryskyřice. Vlákna nad krychlí
bránila, aby síla unikla vzhůru.
Erikova pěst odskočila stranou, ale podařilo se mu z celku uvolnit jeden
kámen, který spadl na zem – a shořel. Objal dívku pažemi, aby ji chránil.
Odpusť mi!
„Stůjte!“ zaječel náhle Minamoto zděšeně halou. „Vypněte stroje! On…“
Eric zděšeně zaregistroval, jak jím proniká záře a nezastavuje se ani před
Elenou. Z pórů mu stoupal dým, z démonova cejchu se černě kouřilo, jako by
mu do něj z druhé strany vypalovali jiné znamení.
Pak přišla muka, žhavá a všudypřítomná.
Do jeho hlubokého řevu se mísil Elenin pronikavý jek.
Německo, Sasko, Lipsko
Claire dál strnule seděla v křesle a hleděla na své ledové ruce, jejichž tkáň se
stáhla vnitřním chladem, takže prsteny na nich teď seděly volněji, zatímco
Eugen vstal a vyšel vstříc hostovi.
Srdce ji bolestivě bušilo do žeber. Nic podobného jsem ještě nikdy nezažila.
Netušila, zda se jedná o starou vzpomínku nebo její vlastní pocit, ale její
odpor k nositeli tohoto hrobově hlubokého a vražedně studeného hlasu byl
naprosto jednoznačný. Nejraději by se zvedla a odspěchala do dětského
pokoje, aby chránila dcery před tím člověkem.
„Lene, mohu ti představit našeho hosta?“
Teď už to nešlo jinak, a tak se Claire otočila ke vstupu do salónu.
 Čekal tam vysoký muž s černými vlasy sčesanými dozadu a pohlednou
tváří. Jeho věk odhadovala na něco přes čtyřicet. Byl oblečený do tmavého
obleku, který by se velmi podobal Eugenovu, pokud by se v něm nerýsovaly
jemné červené linie.
Instinkt jí říkal, že ani Anastázie ho neznala. Ne osobně.
„To je profesor Inverno,“ představil ho Eugen a muž se jemně uklonil.
„Bude nám dnes večer dělat u jídla společnost.“
Claire okamžitě napadlo, že to bude nějak souviset s ní a s náhle
ukončeným tématem rozhovoru. Její manžel budil dojem, že už ho sám
nechce znovu otevírat a místo toho to přenechá Invernovi. Claire vstala, ale
nechystala se mu podat ruku. „Vy jste profesorem čeho?“
„Mezi jiným chemie a fyziky. Mám široký záběr,“ odpověděl muž
neuvěřitelně hlubokým hlasem, z něhož by každý basista zezelenal závistí.
„Považujte mě za konzultanta vašeho muže a vašeho podniku.“
Claiřina zvědavost přehlušila nesmírný odpor; navíc bylo třeba zjistit, co ho
vyvolalo. Pokud Inverno představoval hrozbu, potřebovala vědět, v čem
spočívá. Vzpamatuj se. „Ach. O tom se mi nezmiňoval.“
„Nebylo ti moc dobře a nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ vysvětlil Eugen. „K
setkání mělo dojít nenuceně. Pak ti může všechno povyprávět.“ Prošel kolem
vysokého muže. „Půjdu se podívat, jak jsme na tom s jídlem a zda už je
prostřený stůl.“ Jeho kroky se ztratily v hale.
Inverno se usmál. Při tom mu zazářily korunky, jejichž barva se dala určit
stejně obtížně jako barva jeho očí.
Claire se zhluboka nadechla a odkašlala si, obrátila se ke krbu a poklekla
vedle hřejivých plamenů. Přihodila polínko a upravila jeho pozici
pohrabáčem. Měla lepší pocit, když teď svírala v ruce nějakou fyzickou zbraň
a byla poblíž ohně. „Konzultanti poskytují rady,“ konstatovala.
„Přesně tak, paní von Bechsteinová.“ Soudě podle hlasu se Inverno
nepohnul.
„V jaké záležitosti?“
„Mysteriózní.“
„V tom případě jste astrolog?“ Claire se k němu zpola otočila.
K jejímu údivu seděl Inverno v křesle, kde předtím trůnil Eugen. „S
hvězdami nemám nic společného. Většina z nich je mrtvá, a my o tom ani
nemáme tušení.“
„Což je spojuje s některými lidmi,“ dodala.
 „To je asi pravda, paní von Bechsteinová.“ Naznačil úklonu, pravé oko mu
zlatě zazářilo, zatímco druhé se skrývalo ve stínu a jako by ho ani nebylo.
„Někteří zase pozbudou jen své tělo a promění se ve zmatené duše.“
Nad kořenem Claiřina nosu se objevila vráska.
„Mám na mysli duchy,“ rozváděl Inverno svou myšlenku. „Ozvěnu a
poslední zbytky energie, které z člověka zůstaly na zemi.“
„Nejste o nic méně filozofem.“
Hluboce a nadřazeně se zasmál. „To mi tvrdil už váš muž, paní von
Bechsteinová.“ Sáhl pěstěnou pravou rukou pod sako a vytáhl tužku, která
zevnitř zářila namodralým zlatem. Začal si s ní pohrávat, rutinovaně a
zkušeně, jako by to míval ve zvyku.
Třpyt tužky neměl nic společného s odrazem ohně z krbu. Přízvuk Claire
prozradil, že profesor v žádném případě nepochází z Německa. „Vy jste ze
Španělska?“
„Z Kolumbie. Učil jsem tam, mezi jiným.“ Inverno hleděl do plamenů, levé
oko mu teď plálo hřejivou zelení. „Našel jsem k vám cestu oklikou.“
„Myslela jsem, že můj manžel…“
„Do Německa mě přivedl ten alchymistický vzorec, který jste dala kolegovi
Hakelovi,“ vpadl jí do řeči. Podíval se na tužku, která mu klidně spočívala
mezi prsty. Barvy uvnitř se měnily, pulzovaly. V Invernově pohledu se zračila
nechápavost. „Objevila jste něco velkého,“ pokračoval pomalu dál, jako by
současně přemýšlel. „A přitom o tom nemáte tušení.“
Claire se proklínala, že se vedoucího laboratoře pořádně nevyptala na úkol,
kterým ho pověřila. V tom zmatku na to zapomněla. Kdo taky mohl tušit, že se
do toho tak zakousne? Přilákala tím Inverna a upozornila na sebe. „Proč si to
myslíte?“
„Jak by vás jinak mohlo napadnout pověřit alchymistickou záležitostí
zkostnatělého přírodovědce?“
„Našla jsem ten vzorec a – jak už jste říkal – nic jsem o něm nevěděla.
Stejně tak málo jako Hakel.“ Byl pro ni záhadou. Pohrával si s ní, zdálo se, že
uvažuje a zdržuje ji tak dlouho, dokud nedospěje k rozhodnutí.
Zasmál se. „Ten vzorec je psán rukou. Styl písma se shoduje s vaším, i
když se některé znaky odchylují.“ Inverno pokyvoval podivnou tužkou. „Jsem
v pokušení předpokládat, že představujete anomálii.“ Schoval ji. „Přesně to
vás přede mnou ochrání, paní von Bechsteinová.“
Venku zazněly rychlé kroky. Eugen kráčel halou. „Melanie tvrdí, že to ještě
bude trvat,“ zavolal do salónu. „Omluvte mě prosím, pane profesore. Musím
ještě vyřídit jeden hovor.“
„Jistě,“ odvětil Inverno. „Skvěle se s vaší paní bavíme.“
„V tom případě brzy na viděnou.“ Eugen vyběhl po schodech nahoru.
Claire přihodila do plamenů další poleno. Pohrabáč zastrčila do výhně, aby
se rozžhavil. „Předpokládám, že asi nejste blázen?“
„Právě tak málo jako vy.“ Inverno ukázal na prospekt. „Ten má váš muž
ode mě. Kliniku spravuje jeden můj přítel, a bylo by mi ctí, kdybych vás tam
mohl uvítat. Ovšem ve vašem případě nejde ani tak o zbavení práv nebo
psychologické problémy.“ Neproniknutelně se usmál, korunky na zubech se
mu znovu zablýskly. „Spíše o duševno.“ Zář ohně mu propůjčovala ďábelské
rysy.
Claire dál s neztenčenou silou pociťovala k Invernovi strach a odpor.
Vypadal jako protipól charismatických, příjemných putujících duší. „Co o
mně víte?“ zašeptala.
„Sérum je napínavé,“ začal zamyšleně. „Hned jsem poznal, že slouží
jedinému účelu.“ Předklonil se. „Ale tento účel mě nezajímá.“
Claire se kousala do rtů, aby se nezeptala, co úplný vzorec dokáže. „Proč
jste přišel do našeho domu?“
„Pánové Hakel ani von Bechstein nepatří k těm, které hledám. To se dalo
snadno ověřit. Když mi váš manžel vyprávěl o vás, o vaší proměně, vytušil
jsem, že moje návštěva v Německu nebude úplně marná.“ Inverno se opřel
dozadu, jednu ruku položenou na bradě. Stín ušáku pohlcoval horní část jeho
tváře, takže záře plamenů zvýrazňovala jeho zuby, korunky i klenuté rty.
„Nevklouzla jste do tohoto těla dobrovolně.“
Claire cítila chlad, který se k ní od toho děsivého muže plazil, a
vychutnávala si planoucí oheň za zády. „To dokážete vyčíst z propisky?“
pokusila se o drsný humor.
„Umím ze svého talismanu vyčíst, že jste putující duše, odlišná od
ostatních a disponující zvláštními schopnostmi,“ odvětil. „A to znamená, že
se někde skrývá váš skutečný život. S lidmi, které upřímně milujete a kteří
vám chybí, stejně jako vy chybíte jim.“
Do Claiřina srdce jako by vletěla kulka a vybuchla. Inverno svými závěry
bez námahy ničil její s námahou zachovávanou duševní rovnováhu.
Nedokázala se ubránit slzám, které se jí draly do očí.
„Ach, chápu. Někoho jste ztratila,“ komentoval profesor jemně, co viděl.
„To mě mrzí.“ Naklonil se doprava, takže se ze stínu vynořila levá polovina
jeho tváře; jen oko zůstalo černé, zatímco pravé zlatě zářilo. „Ale díky tomu
možná rychleji uzavřeme dohodu, paní von Bechsteinová?“
Claire nechtěla slyšet, co se jí chystá navrhnout. Bála se nejen jeho, ale
každého slova, které mu uniklo ze rtů. Prosákne do ní, uvízne v ní a zapustí
kořeny. „Myslím, že ne,“ dostala ze sebe s námahou.
„Myslím, že ano,“ nesouhlasil lichotivě. „Protože co když znám způsob,
jak z pramasy dostat zpátky zmizelou duši? A sice jako duši, která si
vzpomíná na svůj poslední život?“ Přejel si ukazováčkem po tváři až dolů k
bradě. „Ať oplakáváte kohokoliv a ať jste kdokoliv: Můžu vám přivést zpět
milovanou duši a umístit ji do těla dle vaší volby.“
Claire se tomu nechtělo věřit. Mohla by získat zpátky Finna. Můj život by
se mohl vrátit do starých kolejí. Ale ostražitost ji varovala. „Jste lhář.“
„V životě často, ale teď zrovna ne.“ Invernovi zaškubaly rty. „Tvrdili vám,
že se duše po zániku těla rozplynou. A v zásadě je to pravda. Ovšem tak, jako
vy jste anomálie,“ ukázal ukazováčkem na Claire, „jsem jí i já. My anomálie
dokážeme nemožné.“ Nechal ruku klesnout a ztišil hlas. „Z toho důvodu se
nás ostatní bojí.“
Claire se nezmohla na odpověď. Slyšela jeho slova a ta se jí zaryla do mysli
a vyvolala vzpomínky. Viděla Finna, svou rodinu, jejich malou kavárnu a
výjevy z oněch dní, které plynuly nádherně a bez starostí.
„To všechno zase můžete mít,“ pronikl jí do ucha Invernův mámivý hlas.
„Těla budou odlišná, ale city, které k sobě chováte, zůstanou stejné.“
„Já…“ Claire se zamžil zrak, musela se přidržet krbu. Finne! Mohla bych s
tebou zase žít. Na jiném místě nebo… Tisícero radostí vystřídalo tisícero
obav: Taronov, triumvirát, Dubois, vzorec. „Já nemůžu,“ dokončila koktavě
započatou větu.
„Chápu, že potřebujete čas na rozmyšlenou. Navíc máte všechny důvody
mi nevěřit.“ Inverno už byl pouhým stínem v ušáku. „V tom případě vám
prozradím, že jsem v uplynulých desetiletích zabil mnoho převtělenců a
zmocnil se jejich duší.“ Jeho stínová ruka si zaťukala na hruď v místě, kde
spočíval talisman. „Mým motivem je pomsta.“
„Co vám udělali?“
„Něco podobného jako vám. Oloupili mě o můj život, takřka o všechny
vzpomínky, prostě o všechno, co ze mě dělalo člověka,“ zasyčel nenávistně.
„Toulám se po světě a pátrám po sobě a své minulosti. A mstím se těm, kteří
se opovažují ničit jiným život! To mi zůstalo.“ Odfrkl si a neradostně se
zasmál. „To a schopnost, která mi je zatím k ničemu.“
 Jeho vysvětlení znělo Claire zmateně, ale myslí se jí míhaly zavrženíhodné,
a přece spásné myšlenky. Mohla bych ho poštvat na Taronova a Duboise. Na
ni samotnou by nepadlo sebemenší podezření. „Mohu vám prozradit místo
pobytu dvou převtělenců,“ uniklo jí z úst, dřív než dokázala ta slova zastavit.
Teď se Inverno zasmál svým známým, hlubokým smíchem. „Dvou
převtělenců, kteří vám dávají zabrat. Kteří vás možná chtěli přinutit, abyste se
zabývala neúplným vzorcem.“ Vstal. „Dobře, zahraju si na vašeho psa na
řetězu. Vyděláme na tom oba.“ Naprosto nečekaně stanul vedle ní, takže ho
zřetelně viděla. Oheň byl bezmocný proti vlně chladu, která z něj vycházela.
„Uzavřeli jsme dohodu, paní von Bechsteinová? Já se postarám o ty dva, a vy
v klidu popřemýšlíte, zda budete chtít přijet na kliniku. Kvůli duševní
regeneraci.“ Podával jí ruku. „Popřemýšlíte. Nic víc,“ zdůraznil. „Jakmile tam
dorazíte, přítel mi pošle zprávu, a já vám vrátím toho,“ – levé oko mu zazářilo
jako smaragd – „koho postrádáte.“
„Co požadujete na oplátku?“
„Promluvme si o tom, až budete v zásadě rozhodnutá. Moje odměna bude
nepatrná.“
Claire stále pevně svírala teplý kámen, pak pustila násadu pohrabáče – a
plácla si s ním. Invernova pokožka byla k jejímu překvapení stejně horká jako
římsa krbu.
Jako ve snu mu uvedla Duboisovo a Taronovovo jméno, včetně veškerých
informací, které měla. Její rty se bez ustání pohybovaly, mluvila a referovala,
až už ji nic dalšího nenapadalo.
„Děkuji, paní von Bechsteinová,“ pronesl po jejím posledním slově. „S tím
si už dokážu něco počít. Lépe řečeno – dovést do konce.“ Chtěl vyprostit ruku
z její dlaně.
„Ještě něco.“ Claire ji dál pevně držela. „Ten vzorec,“ řekla naléhavě.
„Mám jeho chybějící část. Můžete mi prozradit, co dokáže jako celek?“
Obdařil ji velkopanským úsměvem. „Jistě.“
Claire viděla v duchu veškerý sled znaků a popsala mu ho. Nechtěla ho
zapsat, jako by se něco mohlo zhoršit tím, že se vzorec ocitne černý na bílém.
Pak se odmlčela, napjatě čekala. Byla to chyba? Chtěl ve skutečnosti jen ten
vzorec?
Pochybnosti přišly příliš pozdě. Nejspíš za to mohla jeho aura, že ochotně
prozradila tajemství, po němž tolik jiných bažilo.
Inverno si ji prohlížel pravým zlatým okem. Vyprostil prsty z její ruky,
jako by se jí tentokrát bál. „Mýlil jsem se, když jsem tvrdil, že vím, co
všechno sérum dokáže,“ přiznal zasmušile. „Jeho skutečný rozměr byl
nepoznatelný, protože je příliš zlovolné, příliš ničemné a podlé. Teď
poznávám, že jsou převtělenci ve své podstatě nelidští.“
„Co ten vzorec může způsobit?“ Claire hodlala zjistit pravdu.
A Inverno jí ji odhalil.
Po několika málo slovech zaplavily Claire vzpomínky. Vzpomínky, které
nesporně patřily Anastázii a se zjevným požitkem potvrzovaly to
nepředstavitelně odporné, co jí ten muž vyprávěl. Lidstvo, ne, žádná bytost
obdařena duší by se z takové rány už nikdy nevzpamatovala. Následky by
působily po generace a sotva by mohly být zmírněny, dokud existoval sám
život.
Pak ve dveřích stanul Eugen a pozval je k jídlu.
Smrtelné se otřásá v základech,
ale nesmrtelné začíná zářit jasněji
a poznává sebe samo.
Novalis (1772-1801)
 KAPITOLA XX
Německo, Sasko, Lipsko
Profesor Uwe Hakel uklízel svou miniaturní kancelář, jak to dělával každý
pátek coby rituál před nadcházejícím víkendem. Čas strávený u počítače a
zpráv neměl rád. Raději pobýval v laboratoři a věnoval se produktům
VoBeLa. Demonstrativně nosil i v kanceláři plášť přehozený přes košili a
plátěné kalhoty.
Na pravou stranu neosobitého hliníkového psacího stolu odkládal
záležitosti, jimž se musel v pondělí znovu věnovat, na levou vyřízené věci.
Na zvládnutou hromádku byl tentokrát obzvláště pyšný, protože byla
vysoká: další a další doklady o certifikaci, DIN ISO 4009 a podobná číselná
monstra, schválení nových krémů, přísady do zubní pasty a nového vzorce
kofeinu pro šampóny plus změněné kombinace vonných látek.
Hakel ukládal papíry do příslušných pořadačů, až po deseti minutách
objevil pod poslední stránkou zmuchlaný výtisk naskenovaného vzorce, který
mu kdysi poslala šéfová.
Vzal list do ruky. I to se vyřešilo.
Nerozhodně přejel pohledem po pořadačích. Pro tenhle humbuk tady
nebylo místo, ať se o něj kolega Inverno zajímal sebevíc a tvářil se, že
alchymie je vědecká a slučitelná s nejnovějšími poznatky o přírodních
zákonech.
Byli to titíž lidé, kteří navštěvovali startrekovské přednášky, diskutovali o
realizovatelnosti warp pohonu nebo považovali za možné perpetuum mobile.
Psedovědečtí snílci. Hakel byl přetížený, jeho mozek se nedokázal
rozhodnout, co si má počít s papírem.
Prostě ho vyhodit?
Upřel pohled na skartovačku.
Neposlal mu v této záležitosti šéf nějaké oficiální pokyny?
Hakel se posadil, otevřel interní emailovou komunikaci a pátral po
zprávách, týkajících se vzorce.
<file not found>
Povytáhl obočí. Copak je někdo vymazal? Hakel pátral na datovém serveru
po kopii naskenovaného listu.
 <file not found>
Zdálo se, že ho šéf s vymazáním podkladů předběhl.
Tím dostal Hakel také nepřímou odpověď na otázku, co se má stát s
vytištěnou kopií. Popadl ji a přiložil ji k otvoru skartovačky, stojící pod
pracovní deskou.
Na poslední chvíli se jeho ruka zastavila.
Myšlenky mu vířily kolem znaků, vymazání, Inverna a únosu šéfky, k
němuž podle pověstí došlo.
Má s tím tenhle vzorec něco společného? Hakel zamlaskal. Možná nakonec
dostal do ruky něco, co by jinému koncernu stálo za milióny.
Ne že by nechtěl být VoBeLa věrný, ale jak známo konkurence prospívala
obchodu, a proti dodatečnému příjmu by taky nic nenamítal. On koneckonců
nemusel v účinnost těch alchymistických nesmyslů věřit. Úplně stačilo, když
jim věřili zájemci.
Hakel zase paži odtáhl a schoval si výtisk do vnitřní kapsy saka, které měl
přehozené přes opěrku židle.
Samozřejmě znal na trhu několik konkurenčních firem. Headhunteři se ho
jejich jménem nejednou dotazovali, zda by nechtěl změnit zaměstnavatele.
O to neměl zájem – o peníze ovšem ano. O víkendu opatrně vystrčí tykadla.
„Jsem rád, že jsem vás ještě zastihl.“
Invernův hluboký hlas, přicházející z boku, Hakela doslova provrtal. Strnul,
jako by se už dopustil něčeho nečestného. „Ach, profesore.“ Položil ruku na
hromadu s projekty na pondělí. „Přicházíte se rozloučit?“ drmolil, jen aby
něco řekl a skryl pocit, že ho při něčem přistihli.
Inverno měl na sobě tmavý oblek s červenými liniemi, ostříhané tmavé
vlasy nosil sčesané doleva na pěšinku, což Hakelovi připomínalo styl
dvacátých let. „Uhádl jste.“ Rozhlédl se zlatavým okem kolem sebe. „Ano,
moje práce je skoro u konce.“
„To je skvělé.“
Inverno se s úsměvem přesunul blíž. „Chtěl jsem vám poděkovat, profesore
Hakele.“
„Za co?“
„Že jste mi poskytl příležitost účastnit se tohoto projektu. Možná nevěříte v
alchymii, ale pro mě je velmi důležitá.“ Inverno nepřestával zlehka otáčet
hlavou doprava a doleva, jako by se po malé kanceláři rozhlížel.
 „Byla to náhoda.“ Hakel odložil plášť a oblékl si sako a béžový kabát.
Nehodlal tu setrvat už ani vteřinu. „Nezlobte se, ale čekají mě.“
Když procházel kolem, vysoký muž ukročil stranou a narazil do něj.
Hakel odletěl na skříň se spisy a vzápětí ucítil pod krkem Invernovo
předloktí, které ho připravovalo o vzduch a zbavovalo možnosti zavolat o
pomoc. Než mohl sám zaútočit, ocitla se mu před čelem tužka zářící
namodralým zlatem, na kterou musel zírat. Nešlo to jinak.
„Jste zloděj, Hakele,“ vynořil se ze třpytu Invernův hlas. „Chtěl jste si
přivlastnit něco, co vám nepatří a čím navíc pohrdáte.“
Hrot se mu přitiskl k čelu, těsně nad kořen nosu.
„Ten vzorec je v kapse mého saka, v náprsní,“ zaskřehotal Hakel
vystrašeně.
„Já vím.“
„Prostě si ten nesmysl vezměte a nechte mě na pokoji,“ vyrazil ze sebe s
námahou. Bod na jeho čele, kde cítil dotek tužky, se rozehříval.
„Mohl byste o tom někomu říct. Máte dobrou paměť. Musí to zůstat
tajemstvím.“ Invernova tužka zaplála a Hakelovým tělem projelo brnění.
„Duše se mi vždycky hodí, i když nejste jedna z těch, které pronásleduji.“
Hakelovi se podlomila kolena. Ztratil veškerou sílu a měl dojem, že už
necítí tlukot vlastního srdce. Inverno ho zachytil a jemně položil na psací stůl.
„Vidíte, jak malou hodnotu má vaše duše? Potřebuji tisíc podobných, abych
vyvážil duši jediného převtělence,“ odfrkl si Inverno pohrdavě. „A přece je
lepší než žádná.“
Hakel zíral na vměstek, který se mu formoval před očima.
„Dám na vaši duši pozor, pane kolego. Poslouží vyššímu účelu,“ loučil se
Inverno, zatímco jeho hlas slábl.
Z vedoucího laboratoře vyprchal život.
Německo, Sasko, Lipsko
Claire měla na sobě pracovní kostýmek a poprvé sama řídila bílý Range
Rover TD V6.
Fabian seděl na místě spolujezdce, oblečený do džínů a kožené bundy.
Předtím vyzvedli Nikolu a Deborah a posadili je do letadla do Barcelony, kde
snad budou prozatím mimo dosah nepřátel.
Důvěřovala Fabianovi, protože nezištně chránil její původní rodinu,
zatímco sama ležela ve vile, a protože byl tím, kdo jí oné noci podruhé
nezabil – ačkoliv k tomu měl příležitost.
Claire si všimla, že ji neustále pozoruje, tu otevřeně, tu kradmo. „Chcete mi
něco říct?“
„Spoustu věcí,“ vyklouzlo mu, pak si povzdechl. „Já… chtěl jsem, abyste
věděla, že ať setkání proběhne jakkoliv…“ Hledal vhodná slova.
Co přijde teď? Claire nebyla z jeho vyjádření moudrá.
„Jste putující duše. Jestli se vám to líbí nebo ne, nehraje roli. Prostě jí jste,“
pokusil se Fabian o vysvětlení. „Navíc jste něčím zvláštním, to mi bylo hned
jasné. Svými početnými schopnostmi po jediném převtělení překonáváte vše,
co nám bylo dosud známo.“ Fabian se na ni zahleděl. „V uplynulých týdnech
jste se změnila. Jste statečnější a sebevědomější, nezhroutila jste se pod svým
břemenem.“
Claire jeho slova před setkání s velkou trojkou povzbudila. „Jsem ráda, že
to tak vnímáte.“ Vděčně se na něj usmála a cítila, že Fabian hodlá pokračovat.
Ten muž měl něco na srdci.
„Nemáte coby mocný převtělenec žádného necessaria,“ dodal. „Nikoho,
kdo by vám pomáhal. Žádného důvěrníka.“
„Mám svou sestru a svou dceru.“
„Víte, co mám na mysli. Nedokážou vám poradit, pokud jde o vaše
schopnosti nebo pokud byste měla další otázky týkající se našeho druhu.“
Fabian si znovu odkašlal. „Tak jako tak Stahla požádám, aby mě propustil ze
svých služeb. Nemusíte mě za svého necessaria přijmout, ale velmi by mě to
potěšilo.“
Claire zvažovala, jaké by to bylo, kdyby kolem sebe neustále měla svého
osobního strážce. Někoho, kdo ví, jaké to je být putující duší. Někoho, komu
můžu důvěřovat a kdo mi bude stát po boku. Nepřipadalo jí to podivné či
scestné. „Myslíte, že to Stahl dovolí?“
„Co by s tím mohl dělat?“ Fabian se zasmál. „Samozřejmě budu
respektovat zákony a požádám o propuštění. Tu a tam se to stává.“
Claire měla radost, ačkoliv jí zmítala určitá nejistota. Navíc měla dojem, že
jí Fabian něco zamlčuje. „Jste mnohem starší a zkušenější než já, pokud jde o
tento život. Vlastně to já bych měla být vaše necessaria.“
„Disponujete vícero schopnostmi. Kdo jich má víc, těší se vyššímu
postavení.“ Fabian se usmál. „Takže souhlasíte?“
Claire by se hodil spojenec, který se vyznal. Měla Fabiana ráda a z
nepochopitelných důvodů vůči němu cítila něco jako náznak závazku, protože
ji nechal naživu, postaral se o ni a neprozradil její skutečnou identitu. Když ne
on, pak kdo?
„Vítejte v mém týmu,“ odvětila. „Ale musím vás varovat – není nás moc.“
Fabian zatleskal. „Podstatná je kvalita. A tu máme vysokou.“
Podala mu ruku. „Jsem Claire, i když bys mi měl říkat Lene.“
Široce se usmál a potřásl si s ní pravicí.
Claire se na něj podívala a přitom lehce stočila volant Range Roveru.
Ale Fabian se bleskurychle naklonil, popadl řízení a upravil směr jízdy.
Jejich obličeje se při tom ocitly docela blízko. „Jak už jsem říkal – ten
nejlepší tým.“
Zasmála se a znovu se soustředila na silnici. „Co ta věc, o které jsme se
zatím bavili jen krátce?“
„Co máš na mysli?“ Fabian se zase pořádně posadil.
„Že bychom měli něco podniknout proti mocenské převaze putujících duší.
Znělo to, jako by existovala nějaká organizace, k níž patříš. Kdo jsou ti
spojenci, o nichž ses zmiňoval?“
Zlehka pohnul hlavou, až to Claire skoro připomínalo pokývnutí. „Prozatím
byly pozastaveny všechny aktivity. Objevily se vnitřní spory,“ vysvětlil
lítostivě. „Musí si ujasnit své další směřování.“
Claire nerozuměla ničemu z toho, co naznačoval. „Přesto bych se o tom
ráda dozvěděla víc.“
„To chápu. Stále zastávám názor, že převtělenci musí zmizet. Ale nechme
Staré duše, ať spolu válčí,“ doporučil diplomaticky. „Zasáhneme až poté, co
už ti nejnebezpečnější soupeři padnou.“
„Zakročí triumvirát proti Duboisovi?“ přeložila si Claire jeho slova.
Nejpozději až jim vysvětlím, co mají s Anastázií v úmyslu. „Osobně?“
„Myslím, že ano. Sledují se navzájem už dlouho.“ Fabian se ošklivě
zasmál. „Od určitého věku začnou být některé duše opatrné, protože se bojí,
že by jim přímá konfrontace přinesla zkázu.“ Poklepal si na hruď. „Proto mají
necessarii a méně významné spojence.“ Dotkl se jejího ramene. „Ale nakonec
už nemůžou setrvat v nečinnosti. Možná se právě tobě podaří vyslat do války
samotný triumvirát.“
Před nimi se objevil hospic Elysium. Zdálky působil nenápadně, jako letitý,
narychlo opravený panelák. Umírání nemusela být nutně zábava.
 Claire vyhodila blinkr a odbočila na parkoviště. Vzala Fabiana za ruku a
stiskla ji, pak vystoupila.
Cestou nahoru přemýšlela o jeho slovech, že se změnila.
Byla to pravda. Mohla si vybrat mezi šílenstvím a přijetím daného. Aniž by
si to pořádně uvědomovala, rostla spolu s rostoucími úkoly.
Claire uviděla svůj slabý odlesk ve skleněných dveřích a bez námahy je
rozrazila. Ve trénovaném těle Bechsteinové se ukrývala značná síla, zatvrzele
odmítalo se zakulatit a víc vypadat jako to Claiřino původní. K bojovnici
sedělo. Válka může začít.
S Fabianem po boku zamířila do zabezpečené oblasti, kde pak nasměrovali
kroky ke konferenční místnosti.
Připadalo jí příznačné, že se její společník stáhl zpátky. To ona šla napřed,
to ona byla od nynějška ten, kdo drží v rukou nitky.
Když vešli, Stahl s Hochschmidtovou už čekali u dlouhého, skleněného
konferenčního stolu. Nechybělo ani pečivo a káva, jako by se chystali probírat
služby personálu nebo projekt na zlepšení obrazu hospice na veřejnosti.
„Dobrý den.“ Fakt, že Taronov chyběl, přivedl Claire na potěšující
myšlenku, že Inverno už možná přešel do akce. Když si sedala, usmívala se.
Fabian zůstal stát šikmo za jejími zády. Znamení, že doslova a do písmene
změnil strany. „Než začneme mluvit o vzorci,“ pronesl, „rád bych požádal o
propuštění z vašich služeb, ere.“
Stahl zatěkal pohledem z něj na Claire a zpátky; mlčel a nalil si kávu, pak
obsloužil i Hochschmidtovou. S rozmachem přisunul konvici přes stůl ke
Claire. „Myslel jsem si, že raději pracuješ pro ni,“ pravil chápavě. „Jsi
přesvědčen, že je to tvé předurčení.“
„Ano. Protože jsem to byl já, kdo ji našel.“ Fabian se napřímil a
sebevědomě opětoval pánův pohled. „A protože…“
„Dovoluji ti to,“ přerušil ho Stahl a mávl souhlasně rukou, i když to
působilo povýšeně. „Už ses rozhodl. Necessaria, který mi neslouží celým
srdcem i myslí, nemůžu potřebovat.“ Usmál se na Claire, jako by jí daroval
otroka. „Uvidíte – dá se na něj spolehnout.“
„Pokud zrovna nenajde někoho, o koho by se staral raději,“ poznamenala
Hochschmidtová, ovšem usmívala se při tom. „Jsem moc ráda, že se nemusím
vzdát jednoho ze svých necessarii.“
Fabian se uklonil a teprve teď se posadil.
„Pokud jde o vzorec – vím, co všechno dokáže.“ Claire odsunula konvici
stranou. Poslední, co mohla potřebovat, byl vyšší krevní tlak. „Dubois a
Anastázie chtěli…“
Stahl ji zarazil zvednutím ruky. „Počkáme na Taronova. Vzkázal nám, že
velmi prozaicky uvízl v dopravní zácpě.“
Claire by nejraději hlasitě zaklela. Radovala jsem se předčasně. „V tom
případě si promluvme o něm.“
Po krátkém pohledu na Fabiana jim povyprávěla, co se v uplynulých
týdnech odehrálo. Líčila všechno po pravdě: jak skončil život její a manželův;
že se její vražedkyně objevila na pohřbu spolu s Taronovem a pak se pokusila
zastřelit její sestru a dceru. Nezamlčela ani, že v minulosti došlo k vraždám
členů její rodiny, jejichž stopy vedly k ruskému převtělenci.
Otevřenost měla zdůraznit, že doba strachu pominula. Claire představovala
anomálii, mocnou putující duši, která by dokázala vrátit úder.
Na doklad svých tvrzení vytáhla tablet s uloženými důkazy, který Fabian
odnesl Stahlovi a Hochschmidtové: fotografie z pohřbu, výsledky balistického
zkoumání střel, snímky mrtvé Taťány.
Hochschmidtová a Stahl procházeli data, která byla naprosto neochvějná.
„Nemám sebemenší představu,“ přiznal nakonec Stahl a vrátil tablet
Fabianovi, který ho odnesl zpátky na druhou stranu stolu. „Nikdy se nám o
vaší rodině nezmiňoval, paní Riordanová.“
„Dalo by se říct, že je to jeho soukromá záležitost,“ dodala
Hochschmidtová, „ale myslím, že nám dluží vysvětlení, jakou hru to vlastně
hraje.“
Soukromá záležitost. Claire se zatvářila pohrdavě. Znělo to tak cynicky.
Počínání převtělence, který putoval světem a zabíjel nevinné, považovali jeho
druhové za soukromou věc. Jsou odporní. Dlouhý život z nich nedělá o nic
lepší duše.
Znovu se podívala na Fabiana, který zvedl levé obočí a lehce sklonil hlavu,
jako by chtěl říct: Vidíš? Proto je třeba je zlikvidovat.
Claire s ním z celého srdce souhlasila.
Dveře se rozlétly, aniž by se někdo obtěžoval zaklepat.
Dovnitř se v ležérním tmavě šedém obleku vřítil Taronov, v ruce černou
vycházkovou hůl. Po dvou krocích se ovšem zarazil. Zadíval se nejdříve na
členy triumvirátu, pak sklouzl pohledem ke Claire. Nijak se nesnažil skrýt
svůj odpor a zíral na tablet. Tím bylo jasné, co zmeškal. „Co má tohle
znamenat? Myslel jsem, že si promluvíme o Duboisovi?“
 „Zrovna teď mluvíme o tobě.“ Hochschmidtová ho sjela pohledem.
„Ledacos se nám doneslo.“ Stručně shrnula, co se dozvěděli. „Důkazy jsou
jednoznačné. Co máš společného s její rodinou?“
Taronov lhostejně pokrčil rameny. „To není důležité a nikterak se to
netýká…“
„Není důležité?“ zvolala Claire rozzlobeně. Na sklenicích na stole se při
zvuku jejího hlasu objevily trhliny. „Můj muž je důležitý, ty svině!“ Pomalu
vstala, ruce sevřené v pěst. „Pokud někdo z přítomných chce slyšet o vzorci a
o plánu, který s ním Dubois má, žádám okamžité vysvětlení!“ Obrátila se na
Stahla a Hochschmidtovou. „Jakož i trest za vraždy členů mé rodiny.“
Taronov prudce otočil hlavu, nenávistně si ji změřil a využil hůl, aby na ni
ukázal. „Ty žádáš mé potrestání? Můžeš být ráda, že jsem tě nechal naživu,
když jsi mi unikla.“
„Protože jsi mě potřeboval,“ odsekla neohroženě. „Protože jsi věděl, že by
to bylo nápadné, kdybys na mě podruhé zaútočil. A tak jsi poštval svou
necessariu na mou rodinu.“
Taronov mávl rukou a místo toho se zadíval na Stahla a Hochschmidtovou.
„Co teď? Zlikvidujeme ji, nebo se necháme tou přivandrovalou duší vydírat?“
Přitiskl hrot hole na podlahu. „Nepochybuji, že Fabian ví všechno důležité a
řekne nám to.“
Claire nebyla schopna samým hněvem jasně uvažovat. On žádá mou smrt!
Bez vysvětlení!
Přehoupla se přes stůl, stanula před Rusem a rozmáchla se k úderu, aby ho
rozdrtila jako Taťánu a Haiderovou.
Ale Taronov zvedl levou dlaň prsty nahoru a předvedl posuvný pohyb.
Claire náhle zatlačila dozadu neviditelná stěna, nepodařilo se jí dostat
převtělenci na tělo. Vztekle zabušila do bariéry. Z jejích kloubů sice vyletěla
energie, ale ničeho nedosáhla.
„Chceš vysvětlení?“ Taronov si ji skrz duševní štít pohrdavě měřil. „Tvoje
rodina může za to, že jsem zemřel. Že moje duše nenalezla klid. Že jsem
musel sledovat, jak ztrácím všechny, které jsem miloval a kteří milovali mě,“
vysvětloval drsně. „Tvůj předek Jean Wencislars přišel k nám, se svým
oddílem s mušketami a nasazenými bajonety, ukradl nám dobytek a
vydrancoval zásoby. Nejdřív zhanobil mou matku, pak zastřelil mého otce a
spolu s mými sourozenci mě pověsil na střešní trám.“ Taronovovi se zalily oči
slzami, tvář měl ale znetvořenou nenávistí. „Dusil jsem se a sledoval, jak se
tvůj předek směje. Močil na mou matku, která se s nářkem plazila blátem,
poté co ji jeho horda znásilnila.“ Znovu máchl volnou rukou.
Claire ztratila půdu pod nohama a dopadla zády na stůl. Neviditelná energie
jí začala roztahovat nohy. Ztěžka dýchala a snažila se proti tomu bránit, ale
síla byla příliš velká.
„Není to příjemný pocit.“ Taronov sklonil bradu. „Teď si představ, jak si to
s tebou rozdávají.“ Přitiskl jí konec hole do výše pupku a putoval s ním dolů.
„Smradlaví, barbarští vojáci! Pronikají do tebe jeden po druhém.“
Fabian vyskočil, ale jediné Rusovo gesto stačilo, aby odletěl k protilehlé
stěně a tvrdě do ní narazil. Se sténáním se po ní svezl.
„Taronove!“ snažila se ho Hochschmidtová přimět k rozumu. „Jeden zločin
neospravedlňuje smrt nevinných, kteří přijdou na svět jako hanobitelovi
potomci.“
Zcela určitě ne smrt Deborah a Nikoly, pomyslela si Claire, která se
zoufale pokoušela vzepřít útoku. Konec hole jí mezitím dál sjížděl po těle.
Připadalo jí příznačné, že kromě jejího necessaria jí nikdo jiný nepřispěchal
na pomoc.
„Nech toho!“ nařídil Stahl.
„Nemáte mi co poroučet!“ odbyl ho Taronov. „Tak dlouho jsem čekal, tak
dlouho jsem zabíjel, až jsem si byl jistý, že jsem rodovou linii Wencislarsů
takřka vyhladil.“ Taronov se vrhl skokem vpřed a přistál vedle Claiřiny hlavy
na průhledném stole; zakulacený kovový konec se přitiskl Claire k nosu,
takže ucítila vůni železa a vody po holení. „Dokončím svůj úkol. Nejdříve ty,
pak zbytek tvé rodiny. Určitě to chápeš, že ano? Taky jsi ztratila toho, koho
jsi milovala.“
Nikdy. Claire měla nohy roztažené tak, až jí bolely kyčle.
Využila muk a vyrazila výkřik, jaký kdysi použila proti Fabianovi.
Štít tentokrát její duševní síle neodolal. V příštím okamžiku už pukal a
praskal veškerý porcelán i sklo nacházející se v místnosti.
Bezpečnostní sklo stolu pod Claire se rozpadlo na maličké úlomky a s
Taronovem začali oba padat dolů.
Rus si tiskl dlaně k uším a také křičel, z nosu mu prýštila krev. Nějakým
zázrakem se mu podařilo přistát na nohou.
Claire si nevšímala, co v tu chvíli dělají ostatní, a vstala. Veškerou
pozornost upírala na svého soka, mnohonásobného vraha její rodiny.
Vykročila vpřed a udeřila.
Taronov si sundal ruce z uší a odrazil její pěst špacírkou, aby jí pak
krouživým pohybem také zasadil úder. Leštěný knoflík svištěl na Claire.
Ta se vrhla stranou, konec hole ji minul a k jejímu překvapení udělal do
stěny díru, jako by vážil spoustu kil. Taronov musel použít nějakou další svou
schopnost, aby změnil povahu zbraně.
Podkopla Taronovovi nohy, ale tomu se podařilo zachytit se opěradla křesla
a nespadnout. „Zabiju tě,“ slíbil jí. „Nebo spíš: Nechám tě se houpat, jako
jsem se musel houpat já!“ Zvedl levou ruku a ke Claire se rozletěl bílý
prodlužovací kabel. Vzápětí se jí ovinul kolem krku a škubl sebou vzhůru.
Claire znovu vykřikla, vysoce a hlasitě, dokud ještě měla v plicích vzduch.
Taronov zaklel a zapotácel se, znovu si přitiskl dlaně na uši tak pevně, jak
to jen šlo.
Tentokrát zbrázdily praskliny velké okenní tabule a tyto střepy už mohly
být při zásahu smrtonosné, hlavně pro nic netušící lidi, kteří by se zrovna
nacházeli před Elysiem.
Nejsem jako Taronov. Neuvádím do nebezpečí nevinné. Claire si odkašlala
a strhla si uvázaný kabel z krku. Vykročila k Taronovovi a rozmáchla se k
ráně.
Ale Taronov rusky zaklel, uhnul a máchl holí jako válečným kladivem
šikmo shora dolů.
Claire se přikrčila před svištícím knoflíkem, který zasáhl dveřní rám a
rozbil ho na kusy, jako by do něj narazila bourací koule; zbytky proletěly
místností. Claire unikla i dalšímu výpadu a bodavému úderu úzkým koncem
hole. Nohou vykopla Taronovovi zbraň.
Konečně se mu dostala dostatečně blízko k tělu. „Pomstím se.“ Zvedla paži
k ráně. Za Finna.
Taronov se nečekaně chladně usmál. „Já také.“
Ozval se tichý svistot.
V tu chvíli ji něco zasáhlo do zad – a následoval tlumený sten.
Rychlý pohled před rameno Claire prozradil, že se Fabian vrhl proti
snášejícímu se konci hole, aby ji ochránil. Stahl a Hochschmidtová leželi na
zemi, zpola paralyzováni účinkem křiku.
Taronov kolem sebe rychle vytvořil kulovitou sféru, ale Claire se nedala
zastavit. Prorazila štít, který jeho duševní schopnosti vytvořily, a zničila ho.
Její pěst pokračovala v cestě a přistála Taronovovi na nose.
Ze sevřené Claiřiny ruky vyrazilo žhavé předivo energie a zahalilo starého
převtělence, jehož tělo teď sebou nekontrolovatelně škubalo. Zhroutil se na
podlahu, z úst se mu bez ustání valila krev.
Zdálo se, že se Taronov snaží něco říct, ale každé případné slovo, každá
případná nadávka, každá případná prosba o odpouštění se měnila v zuřivé
plivání a chrlení rudých spršek. Nakonec mu zbělely oči a jeho tělo
znehybnělo.
To bychom měli, pokud jde o tvoje další vražedné plány. Claire se tyčila
nad ním a ztěžka dýchala, pěsti zaťaté. Celé tělo ji bolelo, nasazení této
schopnosti si žádalo svou daň. Doufám, že tvoje duše nenajde žádné útočiště.
Po okenních tabulích se s tichým praskáním dál šířily trhliny, až na
Fabianovo sténání ale jinak panovalo v místnosti ticho. Na chodbě se mezitím
ozvaly hektické hlasy, někdo vykřikoval něco o zemětřesení.
Fabian! Claire otočila hlavu dozadu, aby se podívala, co je s jejím
necessariem.
Hochschmidtová se mezitím vzpamatovala a klečela teď vedle zraněného.
Vytáhla hůl z rány a přitiskla ruku na otevřené místo na boku. Podle všeho
dokázala vyléčit jeho zranění nebo zastavit krvácení. „Nebude to trvat
dlouho,“ uklidňovala ho.
Stahl se překulil na břicho a těžkopádně se vyškrábal na kolena. Očividně
bojoval s následky její schopnosti více. Nejdříve se zadíval na Claire, pak na
mrtvého – a do hloubi duše se vyděsil. Pak na ni znovu upřel pohled široce
otevřených očí.
„Kolik času mi zbývá, než se Taronov vrátí?“ Claire se musela posadit na
židli a pevně sevřít opěradlo. Místnost jako by se s ní točila, vynaložené úsilí
si žádalo své. „Jak to pro něj bude těžké…“
Stahl vstal a pomalu vykročil k mrtvole. „Zničila jsi ho,“ zašeptal.
Zadívala se na své zrudlé klouby, ústy se jí rozlévala kyselá pachuť.
Zatoužila po Fabianově karamelovém bonbónu. „Chtěl mě…“
„Už se nevrátí.“ Stahl zatlačil mrtvému oči. „Jeho duše se rozplynula a
nenávratně ztratila.“ Nervózně se podíval na Hochschmidtovou. „Až dodnes
jsem o tom jen četl.“
„Je to ta největší duševní schopnost ze všech,“ prohlásila a vstala. Pomohla
na nohy i Fabianovi, který měl stále tvář bledou jako křída, ale kůže nad
otvorem se už zacelila. Zíral na postižené místo, jako by tomu sám nedokázal
uvěřit.
Hochschmidtová si otřela potřísněné prsty do ubrusu a nalila si na ně z
láhve minerálku, aby smyla červeň. „Ten, kdo zabíjí tímto způsobem, se
zmocňuje části duše své oběti.“ Hocschmidtová upřeně hleděla na Claire.
„Taronov ve vás žije dál, jako zlomek, a nejspíš i se schopnostmi, které mu
patřily.“
„Ve mně?“ Zmocnil se jí strach z dojmů, které by ji mohly díky Rusovi
zaplavit. Vytušila také, že předtím zničila i Anastáziinu duši, protože
disponovala jejími vzpomínkami a chovala její city k Duboisovi.
Přitiskla si ruku na čelo. Udělalo se jí zle, když si vzpomněla na tu spoustu
fragmentů duší, které v sobě údajně nosila. Haiderová. Taťána. O Duboisově
smrti dosud postrádala důkaz. Sice ho také zanechala ve Vídni na podlaze
jeho laboratoře, škubajícího sebou jako Taronov, ale připadalo jí to tehdy jiné.
Jen jsem se o něj otřela loktem.
„Mohly by se tyto… úlomky zmocnit mého myšlení?“ Claire vyhledala
pohled Hochschmidtové, které podle všeho byla v této záležitosti
informovanější. „Nebo mé osobnosti?“
„Budou se objevovat v podobě záblesků z cizí minulosti nebo falešných
vzpomínek. S výjimkou stresu, nočních můr a situací, kdy z nepochopitelných
důvodů dostanete strach, by se vám nemělo nic stát.“
Claire si kladla otázku, zda Hochschmidtová nemyslí svou odpověď
ironicky. Výčet vedlejších účinků v žádném případě nepřevažoval užitečnost
tohoto děsivého nadání, které jí pomohlo navždy zneškodnit hrozbu
ohrožující její nejbližší. Musím se je naučit kontrolovat. Ještě lepší by bylo se
ho zbavit.
Hochschmidtová se tvářila zamyšleně. „Skutečná anomálie.“
Někdo zaklepal. „Potřebujete pomoc?“ zavolal rozrušený hlas.
„Ne, všechno je v pořádku, sestro Elke. Jenom nehoda.“ Stahl se zadíval na
trhliny v okenním skle, které se neustále šířily, takže připomínaly vznikající
žíly. „Nechte prosím uzavřít chodník dole pod kanceláří. Bohužel se tady
vysypou okna.“
„Zařídím to, pane Stahle.“ Kroky se vzdálily.
Fabian zaujal místo vedle Claire.
Položila mu vděčně ruku na rameno a ucítila při tom jeho čerstvou krev,
která mu ulpěla na košili a pomalu zasychala. „Své vysvětlení, co vězí za
Taronovovými skutky, jsem dostala,“ začala. I když jinak než jsem čekala.
„Teď vám já dlužím vysvětlení, co plánují Dubois s Anastázií.“
Stahl se posadil, přímo doprostřed vší té změti. „Jsme jedno velké ucho.“
„Druhá část vzorce, kterou vytvořila Anastázie, působila na duše obětí. Byl
to extrakt, s jehož pomocí se lidé měli stát zlovolnějšími, podlejšími.“ Claire
vylovila ze střepů láhev koly a otevřela si ji o hranu židle. Potřebovala
naléhavě cukr. „S pomocí VoBeLa ho chtěli přidávat do kosmetických
přípravků, do zubních past, do krémů, šampónů a mýdel,“ vypočítávala.
„Firma má dodavatelské smlouvy s mezinárodními výrobci, od nedávné doby
také na asijském trhu. Nechybí ani smlouvy na fluoridaci pitné vody v
amerických velkoměstech a patent na vitamínový preparát, přidávaný do
sušeného mléka v prášku a určený pro rozvojové země. Nikdo by těm dvěma
neunikl.“
Hochschmidtová vyrazila sten, prozrazující její zděšení.
„Tím by vyvedli duševní masu z rovnováhy. Byla by zaplavena zkaženými
dušemi,“ usoudil Stahl šokovaně. „To byl jejich plán! Rodící se lidé měli být
bytostně zlí.“
„Díky Duboisovi a Anastázii by svět potemněl a proměnil by se v místo
zla,“ zaskřehotala Hochschmidtová na souhlas. „Navěky.“
„Pracovali na tom dlouho. Jenom jsem nezjistila, proč to chtěli.“ Claire se
zachvěla, když si vybavila Anastáziini vzpomínky.
Stahl se tvářil bezradně. „Protože to vyhovovalo jejich sklonům? Protože si
slibovali pro sebe výhody, když bude na světě více zla? Staré duše mají
sklon…“ Nepokračoval, jako by mohl prozradit příliš mnoho.
„Hrozné,“ zašeptala Hochschmidtová. „Neměli jsme o rozsahu té
záležitosti ani tušení.“
Staré duše mají sklon k čemu? Ke zlu? Protože žijí příliš dlouho?
„Nevydám ten vzorec,“ oznámila Claire. „Zůstane u mě. Nedostanete ho vy
ani nikdo jiný.“
Hochschmidtová si ji uznale změřila. „Strážkyně světa před zničením. To je
velký úkol.“
„Nevybrala jsem si ho. Přišel za mnou.“ Claire se nadechla. Putující duše
jsou kruté. Jak můžu zabránit, abych se nestala takovou jako ony? Moc ráda
by impulzivně vzala Fabiana za ruku. „A – ne.“
„Ne?“ opakoval Stahl jako ozvěna.
„Pokud se mě ptáte, jestli nastoupím na Taronovovo místo a doplním
triumvirát.“ Claire se neubránila úsměvu, když spatřila překvapení zračící se
na tvářích naproti sobě. „Budu se držet bokem a zůstanu Marlene von
Bechsteinovou.“ Postupně se na jednoho po druhém dlouze zahleděla.
„Vytáhnete proti Duboisovi do války. Mám pravdu?“
Hochschmidtová přikývla. „Míra přetekla. Podcenili jsme jeho
nebezpečnost, trestuhodně jsme ji podcenili. Byli jsme si vědomi jeho touhy
po osobní moci a vážnosti, bohatství a respektu, ale… uvrhnout zemi do
temnoty, z níž nemůže být úniku, protože zamoří zdroj, který bude s každou
navrátivší se duší ještě temnější – nemůžeme dovolit, aby mu tohle prošlo.
Zkusí to znovu.“
„Už jen kvůli jeho části vzorce je nejspíš načase jednat nesobecky.“ Stahl si
odkašlal. „Podpořila byste nás, kdybychom ho vypátrali? Vaše schopnosti
jsou těm našim přinejmenším rovnocenné.“
„Jsou větší,“ opravil ho Fabian s požitkem. „Mnohem větší.“
V případě podobné prosby bylo váhání nemožné, ale Claire věděla, že
nemůže důvěřovat žádnému převtělenci, s výjimkou Fabiana, který proti nim
potají vedl vlastní křížovou výpravu. Neodpustila jim, že označili Taronovovy
vraždy spáchané na její rodině za soukromou záležitost.
„Zvažuje, nakolik nám může důvěřovat,“ uhádla Hochschmidtová její
myšlenky.
„Nejde o nás, pokud je to to, co vás odrazuje. Čím dříve Duboise
zneškodníme, tím dříve budou v bezpečí vaši nejbližší,“ namítl Stahl. „Jeden
z jeho necessarii by mohl v budoucnu zjistit, kdo vězí v Lene von
Bechsteinové, a využít vaši dceru jako nátlakový prostředek, aby se dostal k
oné části vzorce, která mu chybí. Nebo půjde po Pauline a Charlene. K tomu
ani nebude potřebovat vědět, kdo jste.“
Všechno by začalo od začátku. Claire se nelíbilo, že ji znovu nutí k
rozhodnutí. Zadívala se na Taronovovu chladnoucí mrtvolu a na krev, která
mu předtím vytekla z úst. „Možná to za nás někdo převezme.“
Hochschidtová se zamračila. „Co ještě víte?“
Claire jedním douškem vypila kolu a postavila láhev na kývající se
hromadu střepů, která se soupeřovou krví zbarvila do ruda jako rubíny.
„Navštívil mě muž, který si říkal Inverno. Ví, kdo jsou převtělenci. Podle
všeho je pronásleduje.“ Zachvěla se, když si vzpomněla na jeho úzkou tvář, v
níž jako by chybělo jedno oko. Nezapomněla na návrh, který jí udělal.
„Hledal Duboise,“ zalhala. „Dala jsem mu dost záchytných bodů k tomu, aby
ho mohl najít.“ Polkla. „Měli byste si na něj dávat pozor. Řekla bych, že
pronásleduje všechny putující duše.“
„Ale vás nechal naživu?“ Stahl vytáhl chytrý telefon. „Proč?“
„Tvrdil, že jsem anomálie.“ Claire se podívala na Hochschmidtovou.
„Stejně jako vy.“ Vstala. „A teď půjdu domů. Dejte mi vědět, pokud bych
vám mohla pomoct Duboise lokalizovat nebo dopadnout.“
 Fabian si přitáhl bundu k tělu, aby nebylo vidět jeho zranění.
Vrávoravě odcházeli jako dva úspěšní bojovníci z bitevního pole, a než
otevřeli dveře a vyšli ze zpustošené konferenční místnosti, krátce se na sebe
usmáli.
Claire cítila úlevu, i když všechny starosti nezmizely. Vrah jejího muže a
tolika dalších lidí z její rodové linie byl zabit. Nicola a Deborah se budou
moci výjimečně radovat z něčí smrti.
O jednu Starou duši méně. Teď už Claire toužila jenom po vaně.
Jen prostřednictvím lásky a smrti
se člověk dotýká nesmrtelnosti.
Alexandre Dumas mladší (1824-1895)
 KAPITOLA XXI
Rakousko, Vídeň
Dubois opatrně klepl do fióly a pozoroval, jak husté bezbarvé sérum uvnitř
stéká po skleněných stěnách jako med. Hotovo.
Brzy ho bude moci použít.
Postavil nádobku zpátky do držáku, ten vsunul do nástěnného trezoru a
zabouchl těžká dvířka, která se sama zamkla. Nacházel se ve spodním z obou
barokních sklepních pater paláce Cavriani v Habsburské ulici v 1. městském
okrese, protože podmínky pro pokračování zrání tady byly lepší než v
císařském domě ve Wallnerstraße. Navíc sklep disponoval ostrahou, která
byla lepší než jakýkoliv elektronický varovný systém.
Dubois si dopřál drobný úsměv. Uplynulé týdny byly náročné.
Jednak bylo třeba upravit přípravek, aby byl účinnější než varianta, kterou
vytvořila Haiderová. Když mu jeho odborníci zpřístupnili data z pevného
disku zničeného laptopu, přišel na řešení.
Trik: Sérum muselo zrát a po destilaci se prostě odpařovat, úplně jako
whisky nebo jedinečný vermut. Tento proces urychlil ve sklepě paláce
Cavriani.
Sérum, které nyní bylo esencí, mělo člověka během půl minuty přimět
propadnout takovému zoufalství nad vlastním životem, že zemře rovným
dílem na zlomené srdce i vůli.
Vedle tohoto úspěchu musel Dubois zápasit s útoky na svá různá úniková
místa, které ho ovšem nezastihly úplně nepřipraveného. Po spěšném odchodu
falešné Anastázie se vzdal oněch úkrytů, které znala i jeho bývalá milenka.
Do úzkých se dostal jen ve vile u Lago Maggiore. Ztratil tam deset svých
necessarii a milovanou uměleckou sbírku. Stálo ho to zhruba čtyřicet miliónů.
Dubois věděl, že za tím vězí trojice. Spolek převtělenců, přesvědčených o
vlastní neomylnosti a považujících se za apoštoly morálky, přestože zpívali
stejnou písničku jako on, se podle všeho rozhodl, že ho po desítkách let
váhání přece jen odstraní. Jenom kvůli tomu, že zpívali o oktávu výš, nebyli o
nic důvěryhodnější.
Dubois se pro sebe tiše zasmál. Pozdě. Uletěl jsem.
Do Vídně se jen tak neodvažovali. Toto město byla jeho bašta, jeho
pevnost, prošpikovaná pastmi a záludnostmi.
 Bavilo ho ve svém paláci plánovat, jak se jim pomstí.
Ještě větší zábavou pro něj byla válka.
A vítězství bude zábava největší. Hochschmidtová a Stahl byli příliš laskaví,
než aby mohli být úspěšní – jen na Taronova si musel dávat pozor. Rus
disponoval temným potenciálem, který by měl Dubois rád na své straně. Ale
už za Anastáziina posledního života jim dal Taronov zřetelně najevo, že se k
nim nehodlá přidat.
Brzy toho bude pořádně litovat. Dubois si prohlížel sklep, spojený chodbou
s domem Báthoryů.
Většina sklepení paláců v historickém městě spolu byla propojena.
Vypátrat a nechat vyčistit zasypané chodby ho stálo spoustu trpělivosti. Ale
vytvořil si tímto způsobem hezký systém zabezpečených tunelů, jimiž se
mohl nerušeně a nenápadně pohybovat.
Palác Cavriani býval ještě donedávna hotelem. Dubois ho koupil a nechal
opravit, protože se mu líbila pověst s ním spojená. Ve sklepě je prý zakopán
poklad, šest velkých železných truhlic opatřených visacími zámky a plných
mincí, které prý střeží různá hlučící strašidla, mající své shromaždiště v
takzvaných zelených pokojích v prvním poschodí paláce.
Poklad Dubois objevil při výkopech, strašidla taky. Ale protože nechal
truhlice dál spočívat v zemi, duchové ho poslouchali. Nešlo o nic jiného než o
zatvrzelé duše bývalých majitelů. Posedlost penězi je připoutala k tomuto
světu a uvěznila je na místě.
Dubois na nich vymámil slib, že kromě něj roztrhají každého, kdo by se
odvážil do sklepa.
„Hezky hlídejte,“ pronesl hlasitě a vyrazil po křivých, prošlapaných
schodech nahoru.
Palác z roku 1723 byl pro jednu osobu marnotratně rozlehlý a stále velmi
skrovně zařízený, ale to mu nevadilo. Velké myšlenky a staré duše
potřebovaly spoustu místa. Jeho náklonnost ke staré habsburské monarchii se
projevovala ve Wallnerstraße, v případě paláce Cavriani si představoval jinou
tématiku.
Dubois si svlékl pracovní šaty, rychle se osprchoval a v šatně si oblékl
oblek. Měl chuť na dobrý drink na oslavu dne, nejlépe ve Sky Baru, z něhož
byl nádherný výhled na Vídeň a chrám svatého Štěpána. Populární vídeňskou
hudbu a víno si dopřeje jindy.
Z pohotovostní místnosti povolal své dva nižší necessarii, Thea a Patrika.
Sice se cítil celkem vzato v bezpečí, ale měl je rád ve své blízkosti. I kdyby
sloužili jen k rozptýlení pozornosti, posloužili by svému účelu. „Neozval se
někomu z vás Artjom?“
Muži zavrtěli hlavou.
Vypadalo to, že Anastáziin nejlepší důvěrník se také stal obětí útoků
trojice. Nepříjemné. Ale žádná velká ztráta.
„No dobrá. Vyrazíme si na koktejl.“ Napsal na chytrém telefonu zprávu,
určenu Joše, Anastáziině zbylé služebnici, která se někde potloukala a
statečně čekala, až se jí ozve její hera, aby jí dala instrukce.
Trvalo mu dlouho, než vypátral její číslo. Teď, když už Artjom nejspíš
nežil, se s ní mohl spojit. Oba necessarii se nemohli vzájemně vystát. Dubois
ji požádal o setkání, aby ji mohl informovat o posledních událostech.
Sešel se svými průvodci na vnitřní nádvoří, odkud hodlal vyjít z paláce
východem vedoucím na Bräunerstraße. Těch pár metrů k dómu se chtěl projít.
Drobný déšť mu nevadil. Vídeň voněla jarem a květinami.
Dostal zprávu od svého realitního makléře, že vyšla koupě jak zámečku na
Cobenzlu, tak i zchátralého hradu na kopci Leopoldsberg před branami
Vídně. Další místa k prozkoumání. Nálada se mu ještě zlepšila. Vila u Lago
Maggiore už nehrála roli; litoval jen ztráty obrazů.
Theo odemkl vrata, popadl železný kruh a potáhl za velké pravé křídlo.
Ale to nepovolilo, něco se muselo zaseknout.
Zatímco Theo škubal kruhem, Patrik popošel dopředu a sklonil se, aby se
poohlédl po kameni, z kterého by se mohl eventuálně vyloupnout původce
zádrhelu.
„Přece zvládnete otevřít dveře?“ Ve své současné povznesené náladě se
Dubois spíš bavil než zlobil. Schoval chytrý telefon a přemítal nad drinkem.
Spice. To bude ono.
Theo vytáhl z vysokých bot dva bojové nože a vrazil čepele do štěrbiny
mezi vraty a zárubní. „Pomoz mi!“ nařídil Patrikovi.
Dřevo skřípalo pod násilným působením obou mužů, zámek vrzal a kovově
drhl. Společně rozšířili mezeru, jíž problesklo světlo pouliční svítilny.
„Hele,“ podivil se Theo, když se zadíval na zámek, „není zamrzlý? Jak
může…“
Vzápětí zalila oba necessarii krátká, pronikavá záře. Bez hlesu padli k zemi
jako podťatí.
Dubois couvl dva kroky zpátky na nádvoří. Oslněn se rozhlédl a připravil
se k použití svých duševních sil. Odkud věděli, že jsem tady?
Dubois, takřka slepý, přeběhl po dláždění ke vchodu do paláce, vyběhl po
příkrých schodech a chystal se proniknout dveřmi dovnitř, aby získal odstup
od útočníka.
Než ale stihl vrazit do budovy, popadl ho někdo za levou nohu. Cizí ruka,
která ho pevně svírala, byla velmi teplá, ale do těla se mu z ní přeléval chlad.
Trhla mu nohou, jako by se mu do ní zakousl žralok.
Dubois upadl na schody a tvrdě se udeřil o práh, současně se ale otočil a
namířil své ničivé síly proti stínu za sebou. Všechno anorganické, nacházející
se na soupeři, se vznítí a promění nepřítele v pochodeň.
Ale plameny vyšlehly jen krátce a se zasyčením pohasly. Jeho protivník se
uměl bránit.
Než se Duboisovi stihl vyjasnit zrak, vyhoupl se mu stín na hruď, posadil
se na ni a přitiskl mu na čelo zaoblený konec jakési jasně zářící trubičky. V
místě doteku okamžitě ucítil varovné brnění.
K čertu! Okamžitě pochopil, že každé užití duševních schopností by
znamenalo jeho konec – a že to nebyla trojice, kdo ho našel.
Namodrale zlatavé světlo trubičky oscilovalo, uvnitř se pohybovaly jemné
vměstky připomínající rozrušené spermie.
Pomalu se mu projasňoval zrak. Úzký, nezúčastněný obličej s rovnými,
dozadu sčesanými černými vlasy mu vůbec nic neříkal. Shlíželo z něj na něho
třpytící se zelené oko.
„Kdo jsem, putující duše?“ ozval se hluboký, působivý hlas, jakým se
většinou namlouvaly audioknihy s hororovými příběhy.
„Jak to mám vědět? Sotva vás vidím.“ Strach. Přesně ten v něm neznámý
vyvolával měrou, která způsobovala, že mu srdce pumpovalo, jako by chtělo
ten pocit vypudit. Na tvář se mu snášel déšť, vlhkost ze schodů mu
prosakovala do oblečení.
Trubička se naklonila lehce nahoru, přesto neopustila jeho hlavu. Tvář teď
vystupovala zřetelněji. „Znáš mě, putující duše?“ zeptal se muž chladně.
Dubois rychle těkal očima tam a zpátky, zkoumal každičký centimetr.
Současně si uvědomil, že mu nikdo nepřijde na pomoc. Duchové neopouštěli
sklep, ani jeden z jeho necessarii se nehýbal. Bylo to jen na něm.
Neznámý si vyložil jeho mlčení jako zápornou odpověď. „Setkal ses se
mnou v minulém životě?“ Otočil hlavou zleva doprava, aniž by přerušil oční
kontakt; profil měl klasický, ale jeden oční důlek jakoby zel prázdnotou.
„Podívej se pořádně, protože se ptám naposledy: Znáš tuto tvář?“
Dubois se snažil. Kdesi v propasti jeho prastarých vzpomínek se cosi
ozvalo. „Nejsem si jist…“
„V tom případě zůstanu ztracen a musím hledat dál,“ odvětil muž.
Brnění na Duboisově čele zesílilo. Cítil, že se děje něco, co vyústí v jeho
smrt, ale strach a mužův hluboký hlas ho ochromovaly. Odsouzen k
nečinnosti jako zvíře před řezníkem zíral na cizí tvář… „Zadrž!“
Záře nabrala na síle.
„Zadrž, vím, kdo jsi!“ vykřikl ve smrtelné hrůze.
„Tak mi to pověz.“
„Abys mě zabil?“ Dubois se zasmál. „Tak to nefunguje.“
Bodání zesílilo, citelně se v něm rozlévalo, rozvětvovalo se a ovíjelo to, co
nazýval duší. Ozvalo se tiché, mrazivé praskání.
Je mu jedno, jestli mě zlikviduje nebo ne. „Ale já to opravdu vím,“ zařval
Dubois celý bez sebe. Páteř ho bolela, ohnutá přes dva schody, ale to nebylo
nic proti hrůze, která mu svírala duši. „Opravdu! Slyšíš?“
„Dokaž to, abych si to mohl ověřit.“
„Poznávám tvou tvář. Žil jsi v Atlantic City, v New Jersey.“ Dubois ke své
úlevě zaznamenal, že bodání a píchání polevuje. Zničující smyčky kolem jeho
duše se uvolňovaly.
„Odkud to víš?“
„Vzpomínám si na obrázek, který mi před mnoha lety ukázal jeden můj
přítel. V roce 1899.“ Potil se strachy a dýchal skoro jako pes. „Musel jsi žít u
přístavního mola, hned vedle řeznictví mého kumpána Morrisona. Za
prohibice jste byli ve stejné bandě.“ Ale proč jsi od té doby nezestárl?
Cizinec chvíli mlčel, jako by chtěl potají porovnat své vzpomínky s tím, co
právě slyšel. „Jsi si jistý?“
„Ano, stoprocentně, ano,“ zvolal Dubois. „Když mě ušetříš a dopřeješ mi
čas, zjistím víc.“
Navzdory hrůze svírající jeho údy ho zaplavila jistota, že si zachrání kůži i
duši, pokud mu tedy neznámý nezlomí na poslední chvíli kříž. Bez ohledu na
okolnosti a strach, který cítil, jeho mysl v pozadí dál neúnavně pracovala.
Zjistí, co toho muže žene, a využije toho. Možná se mi ho povede poštvat na
ty tři. „Zabil jsi Evana?“ zeptal se instinktivně. „Protože ti nedokázal
pomoci?“
 „Zabil jsem spoustu převtělenců,“ odpověděl muž lhostejně; podle všeho se
mu nechystal oddálit ten smrtelně nebezpečný artefakt od čela. „Ale protože
slyším ve tvém hlase pravdu, prozatím tě ušetřím. Pokud mi dokážeš obstarat
další informace, mohl bych ti ponechat život, kterého ses zmocnil. Bylo by to
velké privilegium.“
„Pustím se do práce. Okamžitě!“
Ozval se temný smích, postrádající jakoukoliv radost nebo přívětivost.
Neznámý mrštně vstal a zadíval se na něj zlatavým okem. „Poskytnu ti čas.
Za týden se k tobě vrátím a budu chtít další odpovědi.“ Schoval předmět do
kapsy saka. „Nepokoušej se utéct. Najdu tě, Gregore Duboisi. Všude. Znám
teď důvěrně tvou duši.“ Po těch slovech se otočil a vyšel z nádvoří vraty, před
nimiž stále nehybně leželi Duboisovi necessarii.
Dubois se s naříkáním zvedl, chytil se za záda a opřel se o zeď. Zadíval se
na svou ušpiněnou garderobu. Do prdele.
„Hej!“
Theo ani Patrik nereagovali.
Otřel si z tváře dešťovou vodu a kulhavě se vydal k mužům. Když k nim
dorazil, takřka upadl na hladké zemi.
To je led? Přejel levou nohou po dláždění a seškrábl tenkou vrstvu.
Opravdu.
Když se pokusil Theovi nahmatat puls, zděšeně couvl. Muž byl zmrzlý na
kost, jeho druhý necessarius právě tak.
Dubois se narovnal. Má mě to varovat. O Atlantic City nelhal. Opravdu si
vzpomněl na snímek gangu, který mu Morrison ukázal a k němuž patřil i ten
vytáhlý hubeňour.
Ale Morrison byl už dávno mrtvý.
A Duboise ani nenapadlo, aby neznámému prokazoval laskavost, bez
ohledu na to, kolik jeho necessarii dotyčný na důkaz své nebezpečnosti
zabije. Za týden už tady nebudu. Můžeš si mě hledat, kde chceš. Opatrně se
dotkl malíčkem čela na místě, kde spočinul artefakt. Můžou ty vměstky
představovat ukradené duše? Muselo jich být víc než sto.
Přepadla ho lehká závrať, kterou si nedokázal vysvětlit. Opřel se zády o
stěnu.
Zaposlouchal se do vlastního nitra a měl dojem, jako by v něm chyběla
maličká část jeho já.
Německo, Sasko, Lipsko
 Německo, Sasko, Lipsko
Claire seděla v kanceláři VoBeLa a prohlížela si kvalitně provedený, ale
jednoduchý prodejní prospekt, který marketing vytvořil k jejich novému Eau
de Parfum Chaleureuse.
Byla spokojená, jak s plnou, nasládle hřejivou, aromatickou vůní, tak se
jménem. Mimo jiné znamenalo duchaplný.
Claire krátce upřela pohled na flakón, stojící před ní na stole. Případné
jméno. Pak se podívala na kalendář – dnes se reklama objeví na mnoha
internetových platformách, za týden ji vytisknou v různých listech.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Eugen.
Vypadal odpočatěji než v uplynulých týdnech, oblek mu už zase seděl lépe.
Očividně se přestal tolik strachovat o svou ženu, která předváděla po
rozhovoru s profesorem Invernem přímo vzornou manželku, i když s
drobnými kompromisy. Snažím se.
Eugen se na ni usmál. „Ještě není devět, a ty už jsi v práci.“
„Ale jistě. Děti jsou ve škole, proč bych měla nečinně sedět?“ Claire vstala
a objala ho, krátce ho k sobě přitiskla a políbila ho na čelo. „Svět se musí
dozvědět o naší vůni.“
„Nepřenecháváš nic náhodě ani marketingu.“ Eugen se vymanil z její
náruče a posadil se na jednu ze židlí ve stylu Bauhausu před psacím stolem.
„První odezvy odborného tisku a obchodních portálů jsou dobré. Už se ptají
na variantu pro pány.“
Claire se široce usmála a také usedla. „Říkejme jí Cœur d’Or. Už jsem
sepsala pozměněné přísady, na přesném složení ale ještě musím zapracovat s
odborníky. Za měsíc se do toho můžeme pustit, jen co se Chaleureuse
etabluje mezi zákaznicemi.“ Opřela se předloktími o stůl. „Napadlo mě, proč
nevytvořit módní řadu? Byl by to vhodný doplněk pro naši firmu. Výtečně se
hodí k tématu životního stylu. Jen vysoce kvalitní kousky, se všemi
certifikáty.“
„Móda? Dobrý bože!“ Eugen na ni šťastně hleděl. „Každopádně zase
plánuješ. Ať ti dal Inverno cokoliv, když jste byli spolu v salónu, jsem mu
vděčný.“
„Malé pilulky, ty mi dal.“ Claire se na něj jemně usmála, aby jí tu lež lépe
spolkl. „V každém případě to nebylo nic alchymistického. Jsou to rostlinné
přípravky na povzbuzení nálady, které můžu za měsíc vysadit, jak tvrdil.“
Natáhla k němu ruku a on ji vložil pravici do dlaně. „Nenechám se porazit.“
Eugen polkl a šťastně vzdychl.
 Několik vteřin seděli mlčky, pak zazvonil telefon. Ella ze sekretariátu se
chystala přepojit hovor.
Eugen vstal. „Mizím. Chtěl jsem ti jenom rychle pogratulovat a… vidět tě.“
Krátce jí zamával a spěchal ke dveřím. „Miluju tě,“ rozloučil se a odešel, dřív
než mohla jeho slova opětovat. Vypadalo to, že ji nechce k ničemu nutit.
Skulinou ve dveřích se do kanceláře protáhl Fabian, přes ruku přehozený
svůj a Claiřin kabát. Nosil perfektně v hlavě všechny termíny a byl na denní
rozvrh připraven přinejmenším stejně dobře jako Ella.
Claire zvedla ruku na pozdrav a ukázala na židli, pak zvedla sluchátko.
„Ano?“
„Z New Yorku dorazily podepsané smlouvy na tu fluoridovou přísadu, paní
von Bechsteinová. G&P se ptá, zda by mohli dostat dodávky přednostně,“
uslyšela Ellin hlas.
Claire se krátce zarazila. „Musím to probrat s výrobou. Odpovězte jim, že
kvůli nečekané smrti vedoucího naší laboratoře dojde v uvedené záležitosti ke
zpoždění.“
„Dobře, paní von Bechsteinová.“
Claire zavěsila a podívala se nejdřív na Fabiana, pak na kabáty.
„Zapomněla jsem na nějakou schůzku?“
„Znovuotevření,“ opáčil stručně.
Claire se prudce nadechla. „Proboha. Ještěže tě mám.“
Její necessarius se souhlasně usmál. „Vidím na tobě, že ses rozhodla.“
Rychle si vyvolala na obrazovku ještě firemní e-maily a zběžně je prolétla,
zda se mezi nimi nenacházejí důležité zprávy. „To ano.“
Probrala s Fabianem Invernovu nabídku, stejně jako se svou dcerou a
sestrou. Názory na záhadného lovce duší se rozcházely, ale pokud šlo o jeho
návrh, panovala shoda.
Claire je svým rozhodnutím překvapí. Zavřela program a položila pravý
ukazováček na uzávěr flakónu. „Zůstanu, kde jsem.“
Fabianův úsměv se rozšířil. „Chaleureuse. To se k tobě hodí.“
„Nedivíš se.“
Zavrtěl hlavou. „Ale jsem zvědavý na zdůvodnění.“
Claire dlouho zvažovala, jaké by to bylo, kdyby byla Invernova slova
pravdivá a on opravdu dokázal přivolat Finna zpátky z masy duší. „Šlo mi o
otázku: Co pak?“
„Kdyby se jeho duše vrátila?“
„Ano.“ Přejela prstem po flakónu. „Potřebovali bychom s Finnem nová
těla, ale kde bychom je vzali? V žádném případě bych nedokázala dohnat
kvůli vlastnímu štěstí jiné lidi k sebevraždě, jak to dělají převtělenci.“ Claire
se zachvěla.
Existovalo sotva co horšího, co by se dalo nevinným provést. Navíc nemohl
nikdo předpovědět, jak by Finn na události reagoval. Neexistovaly žádné
zkušenosti. Možná by přišel o rozum.
„Proto jsem se rozhodla, že budu dál pokračovat v roli, kterou už hraju
několik týdnů,“ oznámila. Ale s větším přesvědčením, s vnitřním chtěním.
„Můžu tady být pro Marleniny děti a současně trávit čas se svou původní
rodinou.“ I když bude ještě dlouho oplakávat Finna – Eugen si ničeho z toho
nevšimne. Snad si postupem času vyvine k tomu upřímnému, hodnému muži
jakousi náklonnost. Na lásku se ještě neodvažovala pomyslet. „Duše, které
odešly, by měly spočívat v pokoji.“ Claire vstala a schovala flakón do
kabelky, kterou jí Fabian podal. „Mělo by se říkat rozplynout se v pokoji.“
„Lepší rozhodnutí,“ poznamenal Fabian. „Navíc nevěřím, že Inverno něco
podobného dokáže. Určitě s tebou měl jiné plány.“
„Už to nezjistíme.“ Claire ho nechala, aby jí pomohl do kabátu, a
vychutnávala si jeho blízkost.
Možná je spojovalo víc než jen přátelství a vděčnost, ale ani o tom nechtěla
přemýšlet. Musela se věnovat jiným věcem – zorganizovat si svůj nový život.
„Máš nějaké novinky o Starých duších?“ zeptala se, zatímco kráčeli ke
dveřím. „Vypadá to, že mě ke své válce nepotřebují.“
„Od té doby, co jsem vypověděl Stahlovi poslušnost, nedostávám žádné
nové informace. Ale nejsem z toho smutný.“ Fabian jí otevřel dveře. „Opustili
hospic. Nedávno jsem tam byl. Je prázdný a k prodeji.“
Claire pomyslela na smrtelně nemocné pacienty, kteří určitě neodešli
dobrovolně. Protože se v médiích neobjevila žádná zpráva o záhadném
hromadném umírání, doufala, že obyvatelé hospice nalezli jiné útočiště. „A co
ses doslechl od své organizace?“
Fabian se na ni chlácholivě usmál. „Taky nic. Chtějí počkat, jak se válka
vyvine.“
„Je to moudrá taktika?“ Claire si nebyla jistá, kolik toho chce vědět.
„Lepší než se dostat mezi dvě armády.“ Fabian jí dal přednost.
 Claire už ho neobtěžovala dalšími otázkami. Důvěřovala mu, jednoho dne
jí sám prozradí, jaká že to organizace touží po záhubě putujících duší.
Hodlala zjistit, kde se zdržuje Dubois. Příležitostně zavolá na kliniku,
kterou jí doporučoval Inverno, aby s ním navázala kontakt. Chtěla vědět, jak
daleko pokročil a zda dostal Duboise.
Ale ne dnes. Bylo třeba oslavit víc než jen zrod nového parfému.
Společně vyšli z kanceláře a prošli sekretariátem k výtahu.
Německo, Sasko, Lipsko
Eugen von Bechstein si prohlížel lidi kolem sebe, kteří seděli u hrubých stolů
a jedli, při tom si povídali a popíjeli drahé víno.
Garderoba hostů byla nezvykle pestrá, zahrnovala obnošený vycházkový
oděv i drahé návrhářské kousky, aniž by někde zahlédl hipstery. Lipsko
nepotřebovalo hipstery.
Interiér restaurace bylo možno označit za prostý, ale stylový. Tomu se říká
moderní vysoká gastronomie, rezignující na přepychovost prostředí.
Nenuceně se najíst, to se mu zamlouvalo.
Eugen dosud nikdy podnik v Gottschedově ulici nenavštívil, ale pohled na
jídelní lístek ho přesvědčil. Pyré z jedlých kaštanů, sous vide připravené maso
a domácí dortíky vystavené v malém chladicím boxu na pultě ho okamžitě
oslovily.
Eugen dorazil na první oťukání investora o půl hodiny dřív. A tak vybral
stůl u velkého okna, objednal si víno Liante a malou láhev vody, vytáhl si
knížku a pustil se do čtení.
Návrh nového potenciálního investora, aby se setkali na nějakém
neutrálním místě, se mu zamlouval. Jeho finanční síla byla působivá, VoBeLa
by se díky němu mohlo podařit udělat díru do světa, vystoupit z řad
subdodavatelů a stát se globálním hráčem. S vlastními značkami. Nápad zřídit
módní řadu se s tím vhodně doplňoval.
I když ho četba Schillerových povídek dokázala zaujmout, neuměl přestat
myslet na Lene.
Sklonil knihu a vyhlédl oknem ven na ulici, kde kolem právě rachotila
tramvaj.
Poslední týdny pro něj představovaly peklo, v němž existovaly jen starosti,
zoufalství a strádání.
Některá tajemství obestírající jeho ženu se mu nepodařilo odhalit, ale už si
s tím nechtěl dál lámat hlavu, stejně jako se zmizelým hematologem, jehož
místo pobytu zajímalo noviny jen krátce, či s únosem. K ničemu to nevedlo a
jeho žena na toto téma neutrousila jediné slovo.
Předstírali, že se nic nestalo, a fungovalo to kupodivu dobře, protože si to
tak přáli oba.
Ale měl svou Lene zpátky, to cítil.
Navzdory veškerým změnám vnímal její vřelou, přívětivou povahu. Víc pro
sebe ani děti nechtěl. A od onoho večera stráveného v Invernově společnosti
působila jinak, šťastně.
Eugen vytáhl mobil a s úsměvem napsal Lene zprávu. Myslím na tebe,
těším se na tebe a chybíš mi.
Bylo to dětinské, věděl to, ale musel dát své úlevě, svým citům volný
průběh. Dobrodružství skončilo. Dokonce i Frederika už dávno propustili z
nemocnice, aniž by jeho rameno utrpělo nějakou trvalou újmu. S ním skončí
veřejná kampaň na parfém úspěchem.
„Pan von Bechstein?“
Vzhlédl a uviděl vedle sebe stát dobře vypadajícího muže v tmavě šedém
obleku, kterého už znal z fotografie. „Ach, monsieur Dubois!“ Vstal a podal
mu ruku. „Comment allez-vous?“
„Très bien, merci. Je suis en pleine forme.“ Přehodil si kabát přes volnou
židli a usedl naproti Eugena. Toho ovanula příjemná vůně vody po holení.
„Vy mluvíte francouzsky?“
„Jen trochu. Moje ruština je lepší.“
„V tom případě jsem vás mohl pozvat na svůj zámek na Loiře. Hravě byste
si tam poradil.“ Zasmál se a prohrábl si hnědé vlasy. „Merci za vaši
discrétion. Obávám se, že by na burze mohl zavládnout rozruch, kdyby se
proslechlo, že se majitel VoBeLa a Laboratoires Absolus setkali na firemním
jednání. Zaměstnanci si občas pouštějí pusu na špacír, n’est-ce pas?“
Eugen se usmál.
„Copak to čtete, monsieur von Bechsteine?“ Dubois se zadíval na přebal
knihy. „Friedrich Schiller, povídky.“ Založil si ruce na hrudi a zamyšleně
vzhlédl ke stropu. „Osud duše je zapsán v matérii – nestojí tam tato úžasná
věta?“
„To je možné.“ Na Eugena to zapůsobilo. „Ještě jsem to nedočetl. Ale zní
to jako rozpor.“
Dubois popadl jídelní lístek a bryskně si objednal chianti. „Myslíte?
Protože je duše něco ezoterického?“
„Protože duše je svobodná a není matérií.“
„A přece vězí duše v těle. Které hmotné je.“ Dubois se uznale ušklíbl.
„Mon dieu. Milý pane von Bechsteine, zahajujeme naše obchodní vztahy
filozofickou rozpravou. Tomu říkám velkolepý začátek.“ Vzal si sklenici od
obsluhy a lehce ji zvedl do výše. „Na příjemnou zábavu, monsieur. Santé!“
„Santé!“
Eugen strávil s temperamentním, gestikulujícím Francouzem dvě hodiny,
jedl a pil. Tu hovořili o životě, o jeho vzestupech a pádech, tu a tam o
obchodu, aby si pak zase vyprávěli anekdoty, kterých měl Dubois podle všeho
v zásobě neskutečné množství, jako by prožil spoustu životů. A přece musel
Eugen občas potlačit zívnutí.
Nakonec opět skončili u byznysu. Šlo o skok do Ameriky a kosmetický trh,
kde to hodlali společně roztočit.
„Když jsme zrovna u roztáčení: Existuje ještě jedna oblast, kde bychom
mohli vydělat pořádnou hromadu peněz,“ podotkl Dubois nadšeně.
„Žádné experimenty,“ krotil Eugen jeho nadšení. „Vím, co umím. Člověk
by si to měl uvědomovat.“ Vzpomněl si na nápad své ženy zavést módní řadu.
Výjimky potvrzují pravidlo.
„To je výborné, pane von Bechsteine. Ale v tomto případě bych know-how
dodal já. Vaše chvíle by přišla při odbytu.“ Dubois se usmál. „Někdo musí
dostat mé plechovky do obchodů.“
„Nápoje?“
„Energetické drinky, monsieur von Bechsteine.“ Duboise se ušklíbl. „Celou
dobu zíváte a taky by se vám jeden hodil.“
„Dvojité espreso s cukrem odvede stejnou práci.“ Eugen si ho objednal,
probudila se v něm ovšem zvědavost. „Máte pro ně trh?“
„A jaký! Američané chtějí novou příchuť, a přesně tu jim taky
poskytneme.“ Dubois se naklonil dopředu a ztišil hlas. „Veškerý trik v těch
nápojích představují kofein a cukr. Přesně jako v případě vašeho espresa.
Moji pilní laboranti z mého pověření něco vyvinuli.“ Sáhl do vnitřní kapsy a
postavil před Eugena lahvičku se šroubovacím uzávěrem. „Voilà.“
Eugen ji uchopil mezi palec a ukazováček a prohlédl si průzračný, hustý
obsah. „Co je to?“
„Zapomeňte na přísady jako taurin, inosit nebo guarana, které uvádějí
výrobci,“ vysvětloval Dubois tajnůstkářsky. „Dostali jsme z kávy to nejlepší.“
Naznačil gestem Eugenovi, aby odšrouboval uzávěr.
Eugen tak učinil – a nic necítil. „Z kávy?“
Dubois se vesele usmál. „To, co držíte v ruce, je stejně silné jako dvě
dvojitá espresa. Můžete toho vypít, kolik jen vaše srdce ráčí, a to bez
vedlejších účinků. Žádný neklid, nervozita, nevolnost, nespavost ani bušení
srdce. A můžeme to prodávat dokonce i těhotným a kojícím ženám nebo
lidem citlivým na kofein.“
Eugen se zadíval na svou zpola vypitou sklenici minerálky. „Mohu?“
„Jen do toho. Proto jsem vám to přinesl, pane von Bechsteine.“ Dubois
napjatě sledoval, jak Eugen nalévá hustý obsah do nápoje. „Ještě jedna věc,
kterou možná nevíte. V Německu smí litr nápoje obsahovat nanejvýš 320
miligramů kofeinu. Ale tímto,“ – ukázal na lahvičku, která teď byla skoro
prázdná – „toto nařízení obejdeme. Upravený kofein se chová jinak. V žádné
zemi světa nemusíme dodržovat hraniční hodnoty.“
„Povolení?“
„Už máme. Pro Evropu i Spojené státy.“
„Osvědčení o nezávadnosti?“
„Kdykoliv vám ho pošlu, stejně jako recepturu – pokud uzavřeme obchod,
monsieur von Bechsteine.“
Eugen si změřil živého Francouze, pak zvedl sklenici a zakroužil
minerálkou. Přísada opravdu nebyla vidět ani cítit. „Taky jste si dal, že ano?“
„Myslíte protože jsem tak neposedný?“ Dubois se hlasitě zasmál a
pobaveně bouchl do stolu. „Přistihl jste mě, monsieur.“ Opřel se dozadu.
„Přesvědčte se o jeho účincích sám. Uvidíte,“ – na okamžik pozbyl
přívětivosti – „pak už nebudete chtít nic jiného.“
Německo, Sasko, Lipsko
Tagasuki Minamoto stál s černým kufříkem v pravici ve vstupním prostoru
Centra vzpomínek a setkávání proti válce a pro usmíření mezi národy, jak
zněl oficiální název zařízení. Díky němu mohli na tu část, kterou hodlali
zpřístupnit veřejnosti, získat přístup k většině subvencí z prostředků Evropské
unie.
Stejnou hru právě nadace rozehrávala ve Vídni. Obě obrovité protiletadlové
věže-dvojčata v Augarten se dokonale hodily k přestavbě, dohoda už byla
uzavřena. Budou sem převážet duše ze starších zařízení, pro které už nebylo
místo ve Francii.
 Vídeň byla předurčena k tomu stát se druhým hlavním stanem libra. Všeho
všudy existovalo šest těchto staveb ze železobetonu, postavených v letech
1942 až 1945. Nikdo neměl peníze na to, aby je strhl nebo z nich udělal něco
jiného. Nikdo kromě nadace.
Minamoto pozoroval první školní třídu, jak prochází půlkou hrubé stavby a
krouží kolem zařízení N38401/S, zatímco zaměstnankyně žákům trpělivě
vysvětluje jeho účel. Kluky fascinovaly díry po kulkách ve stěnách, zatímco
děvčata se cítila spíše nepříjemně.
Netušili, že se pod jejich nohama nachází stavba připomínající úl, v níž
brzy skončí nebezpečné proměněné duše, které snad budou v dohledné době
zbaveny svých muk.
Minamoto vyšel ven a přešel vybetonované prostranství.
Vrtulník, který ho měl dopravit zpátky do Francie, by měl každým
okamžikem dorazit. V jeho zařízení v Saint-Brevin-les-Pins se nacházelo
několik nebezpečných duší, z nichž měl vybrat ty, které převezou do Sárska.
Propátrával tmavě šedýma očima zatažené nebe, ale po helikoptéře nebylo
zatím ani vidu ani slechu. Přece mi počasí neudělá čáru přes rozpočet?
V jedné věci měl Eric pravdu – incident na statku v Rusku ukázal, jak
zastaralá je technika poutající hrozbu v silech.
Ovšem pro Minamota nepřicházelo v úvahu, aby jejich obyvatele odstranil,
jak žádaly některé vyplašené hlasy z řad libra. Masa duší musela být co
nejdéle chráněna před podobně silným znečištěním.
Jantarová komnata představovala klíč k očistě. Pak bude možno tyto lidi
zlikvidovat a vypustit jejich čisté duše. Po proceduře už stejně nebudou k
ničemu použitelní.
Kdyby se Minamoto zmínil o tomto drobném vedlejším účinku před
Erikem, určitě by s ním lovec dlaků dobrovolně nešel. Vyhlídka na uzdravení
malé duše té dívenky ho zaslepila.
Nepříjemné bylo, že když se ten muž a dítě ocitli v krychli, došlo k onomu
incidentu. Perpetua mobilia zastavili příliš pozdě.
Rachocení vrtulníku prozradilo přílet jeho nezvyklého taxíku dřív, než stroj
uviděl.
Pak se Bell-Boeing V-22 snesl z mraků a po vertikálním sestupu přistál v
zadní části novostavby, oba překlopné rotory vpravo a vlevo od trupu ve
svislé poloze.
Nezvyklý model samozřejmě upoutal pozornost návštěvníků i chodců.
Konvertoplán se dal v civilní oblasti zahlédnout spíše zřídka. Stejně jako
vrtulník startoval vzhůru, dokázal se vznášet a otáčet kolem vlastní osy, ale
jakmile sklopil rotory dopředu, získával rychlost letadla. Díky užitnému
zatížení a doletu byl Osprey pro účely libra k nezaplacení.
Rotory vrněly ani ne dvacet metrů od Minamota.
Sklonil se a vyrazil vpřed, zatímco posádka otevřela zadní sklopnou rampu,
takže bylo vidět různě velké boxy uvnitř. Oficiálně se jednalo o obzvlášť
cenné exponáty, neoficiálně šlo o stavební díly pro tajnou část zařízení, které
se nedaly jen tak koupit. A proměněné duše do cel.
Začala vykládka.
Minamoto se mezitím protáhl kolem posádky do nákladového prostoru a ke
svému údivu uviděl zraněného, připoutaného na nosítka. Přes levé oko a
hlavu se mu táhl obvaz. Vedle něj seděl lékař s ošetřovatelkou a na
přenosném monitoru kontrolovali jeho životní hodnoty.
Minamoto muže s tváří posetou akné, na jehož životě libra podle všeho
velmi záleželo, nikdy předtím neviděl. Víčka měl otevřená, modré oči mu tu a
tam zatěkaly.
„Kdo je to?“ zakřičel tak, aby přehlušil zvuk rotorů, protože neměl
mikrofon ani sluchátka. Ale dorozumívání bez vysílačky nefungovalo. Rychle
si sehnal helmu a zopakoval otázku. „A proč ho bereme s sebou?“
„Pokyn shora,“ odvětil lékař. „Zavezeme ho do La Rochelle. Máme tam
specialistu, který se o něj postará.“
„Kvůli tomu zranění?“
„To taky. Musíme zjistit, jak je na tom jeho mozek.“ Lékař ukázal na
mužův solar plexus. „Navíc je jeho duše zmatená. V těch několika
okamžicích, kdy se na něj dalo mluvit, se ukázalo, že nezvládl nucenou
výměnu. Ale potřebujeme jeho informace pro projekt Exkarnace.“
Exkarnace? Minamoto si pozorněji prohlédl muže na nosítkách. „To přece
není Teukros!“
„To je ten problém,“ vysvětloval lékař. „Někdo přiměl jeho duši
vklouznout do tohoto těla. Domníváme se, že se jedná o schránku toho, s kým
byla vykonána záměna. Teukros vyslal volání o pomoc a jeden z našich týmů
ho sebral poblíž Lipska. Pohřbili ho zaživa, ale dokázali jsme mu znovu
nahodit motor.“ Z lékařova hlasu zaznívala pýcha.
Minamoto pochopil.
Měl před sebou jediného převtělence, který byl přístupný myšlenkám libra
a slíbil, že opatří organizaci další informace. Teukrovy vědomosti pro ně byly
nesmírně cenné.
Podle všeho mu to měl někdo z řad putujících duší za zlé a pořádně ho
praštil zbraní do hlavy.
Ale ten, kdo si předtím vyměnil s Teukrem místo, k tomu musel mít dobrý
důvod. „Kdy se to přibližně stalo?“
„Už před nějakou dobou. Ale až dosud nebyl schopen transportu,“ vysvětlil
lékař. „Když ze sebe něco dostane, blábolí o nějaké zahradě.“
Vykládka byla u konce, úložný prostor se uzavřel.
„V tom případě dávejte dobrý pozor na jeho duši,“ vybídl je Minamoto a
přešel ke kokpitu, aby si promluvil s pilotem. „Potřebujeme ho v lepší
kondici.“
„Nespustím ho z očí,“ slíbil lékař.
Dvojité rotory konvertoplánu zaduněly, turbíny roztočily listy a začaly
zvedat těžký kovový trup do výšky.
Minamoto cítil tlak na nohy. Osprey se naklonil tak silně, že se muž musel
přidržet.
„Ach, máme ještě jednu skvělou zprávu,“ uslyšel ve sluchátkách ženský
hlas, který musel patřit ošetřovatelce. „Mezi převtělenci se objevila anomálie.
Někdo, kdo se může od počátku pochlubit většími schopnostmi než ostatní a
kdo dokáže beze zbytku vymazat duše z povrchu zemského!“
„Z jakého zdroje pochází tato zpráva?“ Zůstal stát. Vymazat. Beze zbytku.
Bylo by to lepší než nechat zlo vplynout do pramasy.
„Stopa pocházela od Teukra, respektive jsme se domnívali, že je to
Teukros,“ vmísil se lékař do hovoru. „Proto to není jisté.“
Minamoto se dohadoval, že se v tomto případě jedná o ženu, s níž se
Teukros setkal a kterou pro ně hodlal získat. Zdálo se, že proti našemu
nápadu nic nenamítá. „O to je důležitější, abychom našeho přítele na
nosítkách dali dohromady a poslali ho zpátky do hry. Měl by ji definitivně
přetáhnout na naši stranu. Pokud tedy tato anomálie existuje,“ odpověděl, aniž
by se otočil, a otevřel dveře kokpitu.
Vymazat duše. Byla to alternativa, v nejhorším i k jantarové komnatě.
Projekt Exkarnace musí pokračovat.
Minamoto si vzpomněl na výrok z Hagakure. Buď proto plně rozhodnut
dosáhnout těchto cílů, aniž bys sebeméně zakolísal, i kdyby s tím učení
Buddhovo či bohů nebylo v souladu.
 Protože žádní bohové neexistovali, bylo to snadné.
Německo, Sasko-Anhaltsko, Halle nad Sálou
„Jak to tady zkrásnělo!“ Claire stála dojatě na Starotržním náměstí před svou
bývalou irskou kavárnou Uisce, nad jejímiž vstupními dveřmi se velkými
písmeny skvěl na plakátě nápis NOVĚ OTEVŘENO.
Zelené okenice dostaly nový nátěr, v květináčích vězely větévky kručinky,
čekající, až se na nich objeví květy. Okna byla umytá a na všech visely irské
symboly.
„Velmi lákavé,“ usoudil Fabian po jejím boku a pro jistotu se rozhlédl.
Nadále bral vážně svou roli ochránce.
Ven vyšla Deborah, následovaná tetou. „Tady jsi!“ Padla matce kolem krku
a pevně ji k sobě přitiskla, Nicola se k nim přidala.
Celou minutu stály před kavárnou, propletené a spojené jako keltský uzel;
vychutnávaly si vzájemnou blízkost a pospolitost.
Pak se Deborah vymanila z objetí a vzala Claire za ruku. „Ukážu ti, co jsme
změnily.“
„Změnily?“ Claire se usmála. Nechám se překvapit. Je to teď jejich
kavárna.
„Co vy, silný muži?“ obrátila se Nicola na Fabiana. „Měl byste chuť na
čaj?“
„Raději bych si dal kávu.“ Fabian následoval skupinku, když tu mu v kapse
zavibroval chytrý telefon. „Hned jsem u vás.“
„To je v pořádku. Uvařím vám dobrou, silnou.“ Nicola vešla do kavárny.
Fabian vytáhl přístroj.
Znázorněný symbol volajícího se už mezitím naučil nenávidět. Pokaždé si
musel vymýšlet nové výmluvy, proč nemůže hovořit déle.
Proč s nima neskoncuju? Kdo mi v tom brání? Fabian stiskl zelené tlačítko.
„Je konec,“ pravil prostě do telefonu. „Končím s libra.“
Na druhém konci vládlo ticho, tu a tam přerušované těžkým dýcháním.
Fabian nevěřil, že se stal náhodnou obětí nějakého úchyla.
Proto čekal a napínal uši, aby zachytil zvuky v pozadí: tiché rytmické
pípání, tlumený hovor – pak hlasité zvolání.
„Artjome!“ uslyšel náhle a polekal se. „Zabiju tě, Artjome, jako jsi to ty
zkusil se mnou. A jestli jí ublížíš…“
 „Kde vzal ten telefon? Vezměte mu ho,“ pronesla nějaká žena spěšně.
„Nesmí…“ Pak se ozvalo zašustění.
O vteřinu později se spojení přerušilo.
On ještě žije? Fabian se nedokázal ani pohnout. Teprve po dlouhé chvíli
nechal paži klesnout a zadíval se na telefon, jako by mohl tímto způsobem
spíše uvěřit, kdo ho to právě kontaktoval. Nejspíš už nemusel libra říkat, že s
nimi končí.
„Bude to trvat?“ vykřikla Nicola ze dveří. „Stydne vám káva.“
Artjom otočil Fabianovo tělo od kavárny a rozdrtil přístroj mezi prsty, jako
by to byla slaná tyčinka. Pak vytáhl paměťovou kartu a hodil všechno do
kanálu. „Už jdu.“ Upravil si oblek a vstoupil do Uisce. Jako bych jí mohl něco
udělat.
***
Deborah protáhla Claire každičkým koutem kavárny, která působila důvěrně i
cize zároveň. Ovšem navzdory jiné výzdobě neztratil podnik nic ze své
útulnosti a atmosféry. Voněl tu čerstvě upečený koláč.
Claire postoupila recept dceři. Výhoda, když člověk není opravdu mrtvý.
Ve výklenku stály fotografie Finna a staré Claire, obě opatřené černou
smuteční páskou. Před nimi hořely dvě čajové svíčky.
„Myslela jsem, že se to hodí,“ vysvětlila Deborah trochu smutně. „Kromě
toho se hosté zaradují, když uvidí aspoň vaše tváře.“
Claire jí pročísla tmavé vlasy a chystala se pronést pár povzbuzujících slov,
ale to už do kavárny vstoupili první návštěvníci.
Okamžitě je poznala: pan Plümers a paní Steigerová z Kraví ulice, se svým
retrieverem Peanutsem. Nenásledovalo žádné hlučné vítání, jen přívětivě
pokývli Deborah a Nikole na pozdrav. Jejich zármutek byl jasně patrný,
navzdory radosti z toho, že Uisce přetrvala.
Claire se musela nadechnout, když paní Steigerová položila před snímky
zemřelých květinu. Je to hezké, když někomu chybíte.
Podnik se postupně plnil. Dorazily objednávky, a tak už neměli čas na
povídání.
V tom případě dnes večer. Claire a Fabian se posadili ke stolku vedle
malého krbu a Nicola jim přinesla koláč. Nechyběl ani silný černý čaj v
konvici. To se také nezměnilo.
„Schválí tvoje rozhodnutí,“ ujistil ji Fabian po chvíli a ochutnal koláč. Byl
jediný, kdo měl před sebou kávu. „Ach, je výborný!“
„Můj recept,“ odpověděla Claire spokojeně. Kavárna běžela dál, nová
generace ji přejala, i když dříve, než očekávali. Claire zabloudila pohledem k
Finnově fotografii. Byl bys na svou dceru hrdý. Napila se čaje a sevřela šálek
do dlaní, pozorovala ruch a radovala se. Už jí nevadilo, že jí prstýnky cinkají
o porcelán. Zvykla si na svůj nový život.
„Podívejme se!“ Fabian ji upozornil na dveře a vzápětí vstal. „Jsme tady,
pane von Bechsteine!“
Eugen vstoupil do kavárny a vzápětí se kolem něj prosmýkly Charlene a
Pauline ve slušivých šatičkách a rozběhly se k matčinu stolu.
Děvčata vyskočila Claire na klín a vtiskla jí do ruky malou kytici spolu s
obrázkem, na němž se dala zřetelně rozeznat rodinná vila.
„Všechno nejlepší k narozeninám, mami,“ zašveholila Pauline.
„Pro nejlepší mámu na světě,“ dodala Charlene vzápětí a obě vtiskly
zaražené Claire na tvář mlaskavé polibky.
Zapomněla jsem na vlastní narozeniny, uvědomila si – a musela se smát.
Na své nové.
„Dali jsme si moc záležet, abychom ti nic neprozradili,“ chlubila se
Charlene.
Claire cítila hluboké dojetí. Zadívala se k Deborah, která se na ni usmívala
a vytahovala zpoza pultu dortík se svíčkou. Byla zasvěcena. Teď mám dvě
rodiny.
„Všechno nejlepší i ode mě, paní von Bechsteinová,“ popřála jí vlastní
dcera a položila zákusek na stůl.
„Doma pro tebe ještě máme překvapení,“ dodal Eugen s neurčitým
úsměvem. Přistoupil ke Claire a dlouze ji objal, působilo to ovšem jinak než
tolikrát předtím. „Jsem zvědavý, jestli se ti bude líbit,“ pošeptal jí do ucha.
Claire se zachvěla.
 EPILOG
Její šlachovitá ruka sevřela silnější ruku muže, který ležel v posteli, u níž
seděla.
Pacient visel v konstrukci z drátů a ocelového rámu. Ve slabém nočním
světle to vypadalo, jako by se chytil do pasti. Bez této opory by se mu
definitivně zlomila páteř a zemřel by. Oči měl zavřené, ústa a nos zakrývala
kyslíková maska.
Mnohé bylo jako dřív, v jejím starém životě. Když v noci bděla u
nemocných, aby si vydělala na živobytí. Pípání kontrolních monitorů a
lékařských přístrojů v pokoji, tichý hovor na chodbě, když kolem dveří
procházel ošetřující personál. Tu a tam ze společenské místnosti příliš hlasitě
zaječela televize, pak přítomní zasyčeli a zašuškali, až ji někdo zase ztišil.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, pak dovnitř nakoukla sestra. „Tady u
vás všechno v pořádku?“
Do potemnělé místnosti pronikl úzký paprsek světla a dopadl na bdící. Její
dlouhé zrzavé vlasy zazářily, jako by se kvůli tomu zlobily.
„Prozatím ano,“ odpověděla Sia tiše. Stručně uvedla pacientovy hodnoty,
od nasycení kyslíkem až po krevní tlak.
„V tom případě se znovu zastavím za hodinu.“ Žena jí kývla na pozdrav a
zavřela dveře. Světlo vyklouzlo spolu s ní, jako by mělo ze zrzky strach.
Ale Sia viděla stejně dobře, jako by do místnosti svítilo slunce. Stiskla
mužovu ruku, ten vzápětí tiše zasténal a otevřel oči.
„Odpusťte, Wilsone. Nechtěla jsem vás vzbudit,“ zašeptala. „Spěte.“
Jeoffray Charles Wilson, její komorník, muž pro všechno a strážce neteře, k
ní otočil hlavu. „Zdá se, že utišující prostředky přestávají působit,“ zahuhlal
nezřetelně pod maskou. „Mohla byste dát pryč tu zatracenou věc a strčit mi
do nosu hadičky s kyslíkem?“
„Neměl byste mluvit.“
„Zbijte mě do bezvědomí, pokud tomu chcete zabránit.“
Slabě se usmála a vyměnila masku za tenké hadičky, které míval přes den v
nose. „Vy jenom chcete, abych byla vaše komornice.“
Wilson opětoval její gesto. „Raději bych zaujal své staré místo než tohle
tady.“ Zadíval se na napjaté dráty, vedoucí ke konstrukcím, z nichž některé
mizely v jeho těle, aby stabilizovaly rozdrcenou páteř. „Jsem si jistý, že to
neudělal úmyslně. Taky jsem ho nepoznal, jinak bych postupoval jinak.“
„Ptám se, proč to vůbec udělal.“ Sia nenacházela žádné vysvětlení.
Znovu a znovu přemítala, proč Eric unesl její neteř a jaká moc dokázala
proměnit mlhu v něco, z čeho se ani ona nedokázala vymanit. Dokonce ani
větrná podoba nefungovala. Všechno v jejím nitru ji díky kontaktu se
záhadnou energií pálilo a bolelo, takže se pak hodinu takřka nedokázala
pohnout. Únosci díky tomu unikli jejímu běsnění. „Odkud věděl o tom
výletu?“
Wilson pokrčil obočí. „Nic jsem neprozradil. Ale určitě to souvisí s tou
organizací, o níž vám vyprávěl.“
„Eric a libra?“ Sia si to nedokázala představit. Pravděpodobnější jí
připadalo, že Erika vydírali nebo ho zmanipulovali.
Setkání se zlatavou mlhou, která na ní ulpěla jako smůla, ji mátlo. S
podobnou silou se nikdy předtím nesetkala, i když díky ní získala výhodu,
kterou objevila čistě náhodou. Upřímně doufala, že to tak zůstane.
Byl by to věděl můj otec? Coby alchymista se při svém pátrání po věčném
životě honil za nejednou formulí a kouzlem.
Tablet, který si předtím odložila na stolek, se rozzářil. Dostala zprávu.
„Okamžik.“ Pustila Wilsonovu ruku a natáhla se na stranu, popadla přístroj
a odemkla displej.
Bonne nuit, můj malý zrzavý špičáčku!
To je pro Tebe.
Dej vědět, kdybys mě potřebovala.
Justine, adorable et magnifique comme toujours
Sia se neubránila úsměvu. Odesílatelka příchozího e-mailu byla jasná.
Francouzka s velkou pusou, potenciálně prošpikovanou nebezpečnými
zuby, bez dlouhého vysvětlování přiložila ke zprávě veškeré informace, které
získala z Erikových dat obstaraných v Rusku. Pomocí vynalézavých hlav a
zvláštních programů bylo šifrování libra z velké části prolomeno.
Procházela dokument, dlouhé a dlouhé minuty, dokud nepochopila, že je
toho tady spousta k nastudování a že bude třeba oddělit zrno od plev. Bude
muset prozkoumat několik úkrytů, několik protivníků i několik míst. Navíc
objevila seznam s umístěním cel, rozdělených podle duší a jejich proměny:
vlkovití, upírovití a označení, která jí nic neříkala.
S podrobným čtením a studováním ale nechtěla začínat v nemocnici.
 Vypnula tablet a popadla svůj dlouhý, černý kožený kabát. „Musím jít,
Wilsone.“
„Jak vidíte, trpělivě jsem na vás čekal,“ opáčil s černým humorem. „Dobré
zprávy?“
„V jistém smyslu. Záchytné body, které by mi mohly pomoci vrátit dceru.
Budu muset trochu pátrat.“ Už dávno přestala považovat Elenu za neteř.
Viděla v ní svého přímého potomka.
„Asi při tom nebudete mít práci pro takřka příčně ochrnutého?“
Políbila ho na tvář. „Kterou z těch hezkých sestřiček vám sem mám poslat,
aby vám dělala společnost?“
„Pokud uvidíte ošklivého chlapa, tak toho. Aby se mi snáze usínalo,“
odvětil rodilý Brit. „Jakmile se dokážu pohybovat na vozíku, dorazím za
vámi.“
Otevřela dveře a zamávala mu na rozloučenou. „Popřejte mi štěstí.“
„Přeji vám úspěch,“ odvětil. „Najděte tu malou živou a zdravou a rozervěte
hrdlo každému, kdo by vám v tom chtěl bránit.“
„Přesně to udělám.“ Zrzavá dcera Jidášova kývla a zavřela za sebou.
Ve staničním pokoji opravdu našla ošklivého ošetřovatele, kterého poslala
za Wilsonem, pak vyšla z nemocnice a rychlým klusem se rozběhla k
motorce, která stála zaparkovaná kousek opodál pod pouliční svítilnou.
Bylo to BMW S 1000 RR, černá, opatřená třemi nenápadnými bílými
dýkami na nádrži. Její znamení. Znamení dětí Jidášových, které kdysi
nenáviděla a nyní proměnila ve svou pečeť – coby důkaz svého vítězství nad
tímto druhem.
Přilbu Sia nenosila, jen si spletla zrzavé vlasy do copu, aby jí při jízdě
nevlály a nezakrývaly výhled.
Skočila do sedla, strčila klíč do zapalování a stisknutím tlačítka probudila
motor k životu.
Upravená S 1000 RR zavrčela hluboce jako šelma, Sia ucítila lehké vibrace
mezi stehny. Z nuly na tři sta dvacet kilometrů za hodinu za zhruba deset
vteřin.
Najdu tě, Eleno. Položila ruce na řídítka. Už nepřijde zase pozdě, jako u její
matky.
Neprokáže milosrdenství ani soucit. I kdyby se jí do cesty postavil Eric, dá
mu pocítit svou moc.
 Nikdo mi nemůže ukrást to nejdražší a přežít. Sia zrychlila a hnala černý
stroj nočním městem. BMW přeburácelo přes most, klenoucí se nad říčkou,
tekoucí voda se malebně třpytila ve světle hvězd.
Nevěnovala tomu pozornost. Její poklidný, úspěšný život, na který si sotva
zvykla, nechtěně, rychle skončil.
 GLOSÁŘ
Avnas & Botis: dva démoni z Ars Goetia, Malého klíče Šalamounova
extruze: zánik duše způsobený nepřipraveným skonem těla
hera/erus: označení podřízených pro obzvlášť silnou/starou duši, jíž slouží;
většinou se jedná o několikrát převtělené duše
libra: organizace, která bojuje za rovnováhu mezi dobrem a zlem ve světě a
chová vlastní představy v záležitostech duše a původu této energie
necessarius/-aria, pl. -ii: označení podřízených silné/staré duše
OMON: zkratka, česky „Mobilní jednotka zvláštního určení“, jednotka ruské
policie, podřízená ministerstvu vnitra
profugus: zavržený/á necessarius/ia, který/á musí být zabit/a
sanctum: silný léčivý prostředek, založený na krvi Spasitelově
prsteny smrti: prsteny nesoucí motiv vanitas a připomínající, že smrt je
všudypřítomná
duševní síly/duševní schopnosti: zvláštní síly, které vznikají po každém
putování duše z těla do těla. Liší se od jedné putující duše ke druhé.
putující duše (převtělenci): označení duší, které se po první smrti vzepřou
rozplynutí a setrvají na zemi, aby vklouzly do jiného těla
dlaci: označení tvorů, kteří mohou přijmout jak lidskou, tak zvířecí podobu
 PODĚKOVÁNÍ
Svět temnoty roste a roste a Lipsko zůstává jednou z jeho metropolí.
Na tom se nic nezměnilo ani v prvním svazku knihy EXKARNACE – Válka
Starých duší.
Po dlacích, upírech a démonech vstupují do hry převtělenci.
Zamlouval se mi nápad vyslat po ONEIROVI do závodu další formu
nesmrtelnosti, vycházející ze známého motivu, a přece odlišeného charakteru.
Možná přece jen existuje důvod, proč se dějiny opakují – někdy má člověk
dojem, že to nejsou jen stejné staré myšlenky, které se jako pod dotekem
kouzelné ruky stále znovu a znovu vynořují…
Velkou radost mi také udělal nápad, který zastávají libra se svou tezí o duši
coby formě energie. Pomocí jejich teorie o anima a corpore se dají vysvětlit
takřka všechny takzvané démonické a nadpozemské záležitosti.
Připouštím, s ufony by to bylo problematické.
Ale nic neodporuje tomu, že by i mimozemšťané mohli čerpat svou duši z
pramasy.
Nebo že převtělenec může zabloudit na jinou planetu.
Naskýtá se tu tolik nekonečných možností!
Přesto zůstanu prozatím na zemi, než to začne být všechno příliš zmatené.
Do druhého dílu EXKARNACE – Umírání duší se pustím přiměřenou
rychlostí, aby mohlo vzniknout velké finále. A kdoví, zda to nebude
počátkem něčeho velkého? Lipský crossover se všemi dosavadními
postavami, Korffa nevyjímaje? Liga neobyčejného, nebo tak něco. Jen bez
gentlemanů.
Kromě mé maličkosti se knihou zabývali i jiní, kterým bych tímto rád
poděkoval.
Po Alfech se směla při lektorátu potýkat s padouchy opět Hanka Jobkeová,
tentokrát ovšem s padouchy duchaplného druhu (ovšem o nic méně
přívětivými). Také zde objevila i ty poslední drobnosti, které se autor
pokoušel velkoryse ignorovat.
První stopku mi jako vždy vystavilo testovací čtení, kterému jsem to s tímto
novým aspektem a všemi vysvětleními zrovna neulehčil.
Můj zvláštní dík si proto zaslouží Tanja Karmannová, Sonja Rütherová,
Yvonne Schönecková a Nicole Schuhmacherová. Merci, dámy!
Nesmím samozřejmě zapomenout ani na lektorku Martinu Wielenbergovou
a nakladatelství Knaur, které mě po léta nechává dělat, co hrdlo ráčí.
Kdo se zajímá o zmiňované prsteny smrti, nechť zabrousí na
www.schnitterringe.com a snad nalezne, co hledá.
Hudbu v tomto románu sice nezmiňované, nicméně neobyčejné lipské
kapely Lambda, hrající ve stylu gotiku, najdete na www.lambda-band.de.
Kdo se zajímá o parfém Chaleureuse… no. Tak ten neexistuje.
 Markus Heitz
Válka Starých duší
Německý originál Krieg der alten Seelen
Překlad Svatava Kretková
Obálka Dorothea Bylica
Jazyková redakce Hana Vlčinská a Alexandra Petáková
Odpovědný redaktor Libor Marchlík
Vydalo nakladatelství FANTOM Print
jako svou 505. publikaci
Ostrava 2018
Počet stran: 352
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
1. vydání
ISBN: 978-80-7594-005-6
 Notes
[←1]
Nietzsche, Friedrich. Radostná věda. Vyd. 2., ve Votobii 1. Překlad Věra Koubová. Olomouc:
Votobia, 1996.