Sherlock Holmes a Plameny odnikud
Sherlock Holmes:
Plameny odnikud
-S využitím postav
Arthura Conana Doyla napsal Petr Macek.
-Čte Jan Vágner
Ze všech možných způsobů,
jakými lze připravit bližního o život,
považuji za ten vůbec nejodpudivější
užití ohně.
Jakákoliv násilná smrt je děsivá a tragická,
až do posledního dechu budu
mít před očima třeba onen
neblaze proslulý masakr ve Whitechapelu, jako
lékař ale vím, jak pomalu a bolestivě zabíjejí
právě plameny. Sečné, bodné i střelné zbraně,
je-li s nimi patřičně zacházeno,
usmrcují okamžitě, s ohněm
však žhář jako by si utrpení svých obětí užíval,
podobně jako šelma, která si hraje s kořistí.
Uhořet si zkrátka podle mne
nezaslouží žádná živá bytost.
Nezasloužil si to jistě ani sir Roger Singleton.
Kdyby nás při přecházení přes ulici nedaleko
našeho domu málem nesmetl řítící se
koněspřežný vůz se stříkačkou a ruční pumpou,
ověšený hasiči v modrých uniformách,
asi bychom se s jeho jménem setkali až nazítří
v novinách, kde by jeho záhadná smrt jistě
obsáhla nemalý prostor a poutaly by na ni
několikapalcové titulky.
Přirozeně zvídavý Holmes se ale okamžitě
vydal ve směru ujíždějící stříkačky,
za kterou v horkém dni běžel houf dětí
dožadující se zchlazení,
a já pochopitelně s ním.
Hlasité údery zvonu svolávaly na pomoc
rozrušený dav, sbíhající se jen několik bloků
od nás u několikapodlažní kancelářské budovy,
v níž sídlila řada firem, největší z nich byla
jakási rejdařská společnost.
Podle výrazného plechového poutače,
částečně zastíněného vzrostlým platanem
na okraji chodníku, zabíraly její kanceláře
třetí patro.
K mému překvapení však hasičská brigáda,
když jsme v několika minutách doběhli i my,
dosud nezačala rozplétat hadice a také požární
hydrant byl doposud netknutý.
Přes předchozí překotnost teď hasiči jen
rozpačitě posedávali na stupátkách vozu a podle
neposkvrněnosti jejich oděvů bylo nasnadě,
že boj s ohněm doposud nesvedli.
Z otevřených dveří domu vyklopýtal
jejich velitel, sundal si blyštivou přilbu
a rukávem si otřel potem zbrocené čelo.
Byl celý bledý a vyměnil si vyděšený pohled
se strážníkem, snažícím se
zadržet senzacechtivý, překřikující se
a neustále bobtnající shluk místních.
Protlačili jsme se s Holmesem dopředu.
„Něco takovýho sem jaktěživ neviděl,“
vysoukal skrz hrůzou stažené hrdlo hasič.
„Já tam radši jenom nakouk
a víc tam nevkročim,“ přitakal policista.
„Zůstanu tady dole a počkam,
než dorazej chlapi z komisařství.“
Můj přítel se na mne kradmo ohlédl
a zdvihl obočí. „Pojďme, Watsone,
začíná mě to zajímat,“
pokynul mi a udělal si lokty cestu
ke strážníkovi. „Co se tady stalo?“
oslovil ho s přirozenou autoritou.
Muž, stejně jako většina strážců pořádku
v Londýně té doby, Holmese dobře znal a byl si
vědom jeho přínosu k potírání zločinu
a udržování veřejného blaha obecně.
Navíc se mu viditelně ulevilo,
že je na místě někdo se zkušenostmi,
proto s detektivem mluvil,
jako by to byl jeho nadřízený.
„Dobré odpoledne, pane Holmesi,“ zasalutoval.
„Před několika minutami se z domu ozvalo volání,
že hoří, proto jsem povolal hasičský vůz.“
„A proč nekonají?“ podivil jsem se.
„Protože… to nebyl obyčejný…
požár,“ zaváhal policista
a vyhnul se našemu pohledu.
„Můžete být konkrétnější?“ zamračil se Holmes.
V tom nebožákovi by se krve nedořezal.
„Nehořel dům ani nic jiného…,“
polkl naprázdno. „Vyběhl jsem rychle
do třetího patra, otevřel dveře a tam…
hořel pouze… sir Roger…
. Obávám se, že už mu není pomoci.“
I mne z toho zamrazilo.
Detektiv však na druhou stranu,
vycítil-li zajímavý případ, dokázal jakoukoliv
nadbytečnou útlocitnost plně potlačit.
„Můžeme nahoru?“ požádal téměř dychtivě.
Policista nás odkázal do zmíněného podlaží
a chvějícím se hlasem trval na tom,
že je nezbytné, aby zůstal
dole a udržoval pořádek na chodníku.
Neoponovali jsme mu, viděli
jsme jeho zděšení z představy vrátit se tam.
Vystoupali jsme s Holmesem
do sídla onoho rejdařství sami.
Na místě jsme ve vstupní hale našli v sedačce
pro návštěvy zhroucenou sekretářku.
Ve stavu naprostého šoku a neschopnou
pro tu chvíli řeči s vytřeštěnýma očima zírala
na pootevřené dveře pracovny majitele.
Nepříliš úspěšně se ji pokoušel utěšovat
mužíček s klotovými rukávy, sám vypadající,
že by potřeboval odbornou pomoc.
U psacích stolů v pracovních kójích nervózně
posedávali další zaměstnanci,
veskrze ženy, písařky.
Detektiv ke dveřím intuitivně přikročil,
jak ale sáhl na kliku, aby vstoupil, sykl.
„Opatrně, doktore, je ještě horká,“
varoval mne, abych se také nespálil,
a vyňal z náprsní kapsy hedvábný kapesník,
přes který dvoukřídlé dveře rozevřel.
Sekretářka zabědovala a zabořila tvář
do kolegovy vesty, aby už nic víc nespatřila.
Hrůzný pohled, jaký se nám naskytl,
skutečně nepatřil pro slabé žaludky.
Sir Roger, nebo to, co z něj zbylo,
doutnalo v křesílku pod oknem.
Jednalo se o částečně shořelé
torzo silnější mužské postavy.
Oheň jej spálil vsedě, přičemž spodní
polovina těla zůstala překvapivě zachována.
Nohy od kolen dolů byly relativně nepoškozené,
oblečené v kalhotách od drahého
obleku s jemným proužkem,
v botách s béžovými psími dečkami.
Z horní poloviny těla
toho naopak mnoho nezbývalo.
Trup byl spálený na uhel a zelo
v něm několik rozšklebených trhlin.
Kůže se spekla s oblečením,
a o obličeji již nebylo možno vůbec hovořit.
Rozpustil se, jako by byl z vosku.
Na několika místech byla obnažena holá lebka.
Ohořelé ruce visely bezvládně podél těla
a v ramenních kloubech sotva držely,
dlaně a pěstěné prsty s masivními
prsteny byly opět neporušené.
Zničené bylo také křeslo,
které sotva drželo pohromadě,
a k němu přistavený odkládací
stolek s očouzenými brýlemi.
Podlaha v bezprostředním okolí popraskala žárem.
Ve vzduchu poletoval mastný popel a čpělo
zde spálené maso. Zbytek místnosti byl
v pozoruhodném pořádku a až na všudypřítomné
saze nic nesvědčilo o tragédii,
která se tu odehrála.
„Nedotýkejte se kovových předmětů,
teprve chladnou,“ varoval mne Holmes.
Viděl jsem mnoho spálenišť a zohavených těl,
ale dosud jsem nezažil,
že by plameny takto cílily na jediný objekt.
Jako by o nic jiného nestály
a stačilo jim nasytit se svou obětí.
Nebo jako by je někdo poštval úmyslně…
„Otevřete, prosím, okno a trochu zde vyvětrejte,“
požádal detektiv a podal mi svůj kapesník,
abych si zakryl ústa a nos.
On to nepotřeboval.
Zatímco detailně zkoumal mrtvého,
přikročil jsem oknu, pod kterým leželo několik
popadaných černých oharků a zbytků listin,
otočil jsem kličkou a rozevřel jej dokořán,
abych plicím poskytl čerstvý vzduch.
„Pozoruhodné,“ mumlal si Holmes fascinovaně.
„Na první zdání to vypadá, jako by se oheň
vzňal v krajině břišní
a toho nebožáka ihned schvátil.“
Rozhlédli jsme se, ale nic, co by mohlo
takový požár způsobit, jsme neviděli.
U dveří na zemi se válela jen odhozená deka,
kterou sira Rogera uhasili.
Na pracovním stole ležela psací podložka
a potřeby, dóza se zvláčňujícím krémem a ze dvou
třetin vypitá křišťálová karafa s brandy
a dvě baňaté skleničky na krátké stopce,
z nichž jedna byla nakřápnutá.
„S kýmsi zde popíjel.
Pravděpodobně s vrahem,“ upozornil jsem na ni.
Detektiv ji prozkoumal, pak vrátil na místo,
a opatrně přiklekl ke křesílku,
kde odfoukl popel a zblízka
studoval zbytky rukou a nohou mrtvého.
„Vůbec se nebránil.
Kdyby se cukal nebo se snažil utéci, udělal by
podrážkami na podlaze rýhy.
Vypadá to ale, že ani nezaznamenal, co se děje.“
„Zřejmě byl omráčen,“ usoudil jsem.
„Ano, je to určitě jedna z možných dedukcí,“
pousmál se. „Nejsou zde žádné seškvařené
zbytky provazu, takže fyzicky omezený nebyl.“
„Jak bizarní způsob, jakým někoho zavraždit,“
povzdychl jsem si.
„Nejprve musíme identifikovat,
co bylo původem ohně,“ pravil Holmes zdráhavě.
„Teprve pak můžeme s jistotou určit,
jakým způsobem Singleton zemřel.
Nicméně souhlasím s tím, že o samovznícení
se nejedná.“ Narážel na novinářsky atraktivní
fantaskní pověru, která se čas od času
vyskytovala při nevysvětlitelných požárech.
Myšlenku, že oheň může vzniknout v těle člověka
bez zjevného zdroje hoření,
prvně vyslovil léta Páně 1746
jistý Paul Rolli, dopisovatel
Královské společnosti,
v magazínu Philosophical Transactions.
Jeho pojednání se zaobíralo záhadným
úmrtím italské hraběnky Cornelie Zangheri Bandi,
místo které služebná našla ráno
v loži jen hromádku sazí a tři prsty.
Stejně jako v případu nebohé šlechtičny
ani zde nebylo nic, z čeho mohl oheň pocházet.
V místnosti nebyl krb se žhavými uhlíky,
žádné svíčky, podle absence kuřáckých potřeb sir
Roger neholdoval ani tomuto
zlozvyku a svítilo se zde elektřinou,
takže ani petrolejové lampy.
„Pojďme si promluvit se zaměstnanci, poté
budeme moudřejší,“ navrhl, načež jsme se
vrátili do vstupní haly sídla společnosti,
kde vládla pochmurná atmosféra.
Slova se ujal drobný účetní,
utěšitel místních pracovnic.
„Slečna Fitzpatricková zaklepala ve tři hodiny
na pracovnu sira Rogera, když mu chtěla oznámit,
že odchází jako každé odpoledne na poštu,“
popisoval ten snaživý muž, jemuž poloha psacího
stolu umožňovala přehled po celé kanceláři.
Dívka, stále se chvějící prožitým šokem,
pomrkávala a přikyvovala.
„Pak jsem vzala za kliku,
ale byla celá žhavá,“ pípla tiše.
„Rozrazil jsem dveře a viděl, co se děje.
Slečna vykřikla, že hoří,
a já na pána hodil deku, abych oheň udusil.
Nebylo to ale už nic platné,“ doplnil účetní.
Holmes si jej i zbytek dámského
osazenstva změřil přísným pohledem.
„Kdo všechno sira Rogera během dopoledne
navštívil?“ „Nikdo,“ zavrtěla sekretářka hlavou.
„Jeho diář na dnešek byl prázdný,
neměl mít žádné schůzky ani jednání.
Celý den tam byl zavřený sám.“
Nevím, jak mého přítele,
ale mne to zarazilo.
„To, k čemu v pracovně došlo,
rozhodně není sebevražda,“
ukázal Holmes na dveře. „Přesto tvrdíte,
že dovnitř nikdo jiný nevešel?“
„Seděla jsem před jeho dveřmi už od rána,
ani na obědě jsem nebyla,“ dušovala se,
a jako by jí naše pochyby vlily energii do žil.
„Ale je nás zde v kanceláři osm, pokud
mi nevěříte, zeptejte se ostatních!“ bránila se.
„Mohu to potvrdit,“ zastal se slečny mužíček.
„I kdyby si Gladys odskočila,
na dveře sira Rogera bylo upřeno
dalších sedm párů očí. Nikdo zde nebyl.“
„Neříkám, že vám nevěřím,“ ujistil ji detektiv.
„Jen si ověřuji fakta.“
„Na pracovním stole je téměř prázdná karafa,
s někým ji musel vypít,“ připomněl jsem.
Fitzpatricková se hlasitě vysmrkala.
„Ještě včera večer byla plná,
sama jsem ji dolévala,“
podivila se. „Pán si na to vždy potrpěl, bylo
to to poslední, co jsem každý večer dělala.“
Detektiv dál usilovně přemýšlel.
„Neslyšel někdo z vás zvuk
nějaké potyčky z pracovny? Cokoliv podivného?“
„Zhola nic.“ Až teď dal Holmes
najevo rozmrzelost. „K takovému
zuhelnatění je zapotřebí několika hodin.
Je zatěžko uvěřit, že jste si nevšimli,
že vedle sálá oheň.“ Účetní nešťastně zalkal.
„Je léto, horký den, nejteplejší v roce,
nikoho nenapadlo,
že by nám vedro mohlo být z něčeho jiného,“
rozhodil ruce. „Navíc máme otevřená okna,
venku je ruch, uvnitř neustále brebentí písařky
a ťukají do svých strojů,
opravdu jsme nic jiného neslyšeli.“
„Ani jste necítili, jak se něco
pálí?“ zamračil jsem se i já.
„Vážený pane, žijeme uprostřed Londýna.
Jsme zvyklí na různé pachy,“ podotkl.
Musel jsem uznat,
že to nebylo zcela nedůvěryhodné.
Detektiv opět ubral ze své rozmrzelosti,
jakou dával najevo, když mu unikalo řešení
předložené záhady, a nadále
s účetním i dívkami jednal mírněji.
Procházel po kanceláři a zastavoval se
na různých místech, odkud se ohlížel ke dveřím.
Zkoumal, co a za jakých
podmínek z nich bylo vidět.
S každou z vyplašených písařek prohodil pár slov
a požádal je, aby ještě neodcházely.
Mimo jiné mu všechny potvrdily,
že jejich zaměstnavatel byl nekuřák,
a žádnou, stejně jako nás, nenapadalo,
co mohlo požár způsobit.
„Kdy jste viděli sira Rogera naposledy?“
vrátil se po chvíli k ústřední dvojici.
„Okolo osmé, když přišel
do kanceláře,“ vypověděla slečna Fitzpatricková.
„Jakou měl náladu?“ „Špatnou,“
přiznala sekretářka, „ale při vší úctě,
to teď u něj nebylo nic nezvyklého.
Poručil nám, že si nepřeje být rušen,
a jen nám zadal práci.“
„Jste si vědomi jakéhokoliv problému, motivu,
proč by komukoliv smrt sira Rogera prospěla?
Potřebuji vědět vše, i to,
co vám přijde zdánlivě nedůležité.“
Účetní si povolil límeček košile
a pokrčil rameny. „Takových lidí je
celá řada,“ vzdychl. „Jak naznačila Gladys,
pan Singleton vedl v poslední době řadu
obchodních sporů, některé dozajista skončí
u soudu, a aniž bych chtěl být indiskrétní,
důvody k radosti neměl ani doma.“
I přes stoický výraz, jaký Holmes zachoval,
jsem zaznamenal, že jej poslední věta zaujala.
„Jeho syn se rozhodl odcestovat
do Ameriky a začít podnikat tam,
odmítal převzít rodinný podnik,“
dovysvětlil účetní, který zájem vycítil téže.
Žár v Holmesových očích tím ovšem zase opadl.
„Tudíž nebylo v jeho zájmu nyní podnik zdědit
a uvázat se k Londýnu,“ odtušil
a syna jako podezřelého si v mysli škrtl.
Usoudil jsem, že teď se vydáme po stopě
zmíněných obchodních sporů. Dávalo mi to smysl.
Singleton patrně svého protivníka tajně přijal,
vypil s ním sklenku či dvě,
ale k dohodě nedošlo, svár
naopak eskaloval a došlo k této ohavné vraždě.
Ovšem jak pachatel přišel a
odešel nepozorován, čím útok spáchal a jak to,
že za dveřmi pracovny nikdo nic neslyšel,
v tom jsem tápal.
Byl jsem si však jist, že pokud má záhadu
někdo vyřešit, bude to Sherlock Holmes.
Ten stál uprostřed místnosti
a soustředěně naslouchal zvukům uvnitř i zvenčí.
Zavřel oči.
Z ulice sem doléhal hluk a štěbetání zvědavců.
„Vyšetřovatelé z Yardu stále v nedohlednu,
ale novinářů je zde už celý hlouček,“
konstatoval detektiv, když se
opřel o parapet a krátce z okna vyhlédl.
Okamžik se rozhlížel, zastínil si oči,
jak zkoumal něco v dálce,
snad na střeše budovy přes ulici,
a pak, jako když do něj udeří,
se otočil zpět do místnosti.
„Watsone, když jsme vstoupili do pracovny
sira Rogera, otevřel jste okno, že?“
„Ano, sám jste
mne o to požádal,“ připomněl jsem mu.
„Bylo zavřené i předtím?“ udeřil na účetního.
„Ne, bylo otevřené,“ zamrkal mužík.
„Zavřel jsem ho, nechtěl jsem,
aby tam nakukovali zvědavci
z protějšího domu nebo ze střechy.“
Holmes spráskl ruce. „Proč jste
to nezmínil dříve! To zcela mění situaci!“
Rázně vykročil do Singletonovy pracovny
a zamířil hned k oknu.
„Mělo mě to napadnout okamžitě,“ ukázal
na listiny s černými okraji na zemi pod oknem
vedle odkládacího stolku s brýlemi.
Vzal je, prohlédl je a zase vrátil na místo.
„Musel je sfouknout průvan,
když Fitzpatricková otevřela dveře!“
„Myslíte, že sem někdo něco vhodil?“
hádal jsem směr jeho uvažování.
Detektiv okno otevřel dokořán.
Několik metrů od něj se
ve výšce rozprostíraly větve platanu.
„Je to jasné,“ odpověděl jsem si sám.
„Někdo sem vylezl a hodil na sira Rogera
zápalnou látku nebo třaskavinu!“ zaradoval jsem
se, že znám řešení.
Nedočkal jsem se ale pochvaly, nýbrž
kritického rozboru své úvahy.
„Takovým vrahem by mohla
být možná tak vycvičená opice nebo
rachitické dítě,“ odsekl mi totiž Holmes.
„Podívejte se na sílu větví.
Neunesly by váhu žádného člověka, jakého znám.
A ty silnější blíže kmenu rostou
v takovém úhlu, že z nich není do okna vidět.
Výbuch třaskaviny by pak
byl slyšet uvnitř i na ulici.
Takového útočníka by navíc spatřila řada lidí,
jsme na rušné dopravní tepně.
A jakoukoliv jinou konvenční hořlavinu
by sir Roger prostě setřepal a od okna utekl.“
Proti mé úvaze stála celá baterie argumentů,
která ji rozcupovala na kousky.
„Kdo a jak tedy sira Rogera
zapálil?“ zvolal jsem.
„Počkejte tady, Watsone,
jsem si jist, že svou odpověď budete mít záhy.“
Pietně obešel ohořelé tělo sira Rogera,
účetního a dámy čekající
u dveří požádal o strpění a odběhl.
Za okamžik jsem ho spatřil, jak vybíhá z domu,
proplétá se davem ke kmenu platanu a lupou
zkoumá jeho povrch. Pak se zase vrátil do domu.
Nedočkavě jsem mu běžel naproti ke schodišti.
„Pro klid vaší duše jsem si to ověřil,
ale na strom skutečně nikdo nešplhal,“ volal
na mne už po cestě do schodů.
„Kůra kmenu je neporušena.“
„Pak jsme tam, kde na začátku,“
řekl jsem zklamaně. Holmes ale na rozdíl
ode mne už po odpovědi ve tmě netápal.
Poznal jsem to podle jeho lehkého úsměvu,
s nímž se zadíval do koruny platanu.
To už jsme se uchýlili opět do pracovny,
kde jsme měli klid od zvědavých zaměstnanců,
které chtěl Holmes se svými výsledky seznámit,
teprve až si utříbí myšlenky a oznámí své
zjištění policejním vyšetřovatelům.
Pro ty už si sumíroval kompletní zprávu.
„Není nutné vždy hledat senzaci a složitosti
tam, kde žádné nejsou. Vždyť už to víte,“
začal rozvážně, posadil se
na rám okna a pohrával si se svou lupou.
„Většinou je to přece tak prosté,
drahý Watsone...“ „Jistě uznáte,
že celá řada našich případů byla naopak
velmi komplikovaných.“
„Ano, ale ve svých dedukcích vždy začínám
od těch nejjednodušších vysvětlení,“ zvolal.
„Zrekapitulujte mi, prosím, jak přesně
z lékařského hlediska nastává smrt uhořením,“
požádal mne přátelsky.
Už jen při té představě jsem se otřásl.
„Nejprve se oběť začne dusit,“
snažil jsem se nebýt příliš sugestivní.
„V nadechnutí jí brání horký dým,
který spálí dýchací cesty.
Hořením vzniká oxid uhličitý,
který člověka záhy uvede do bezvědomí,
a vedle něj také oxid uhelnatý,
smrtelně jedovatý plyn, jenž následně zabíjí.
Otázkou ovšem zůstává, jestli dříve nenastane
šok z toho, jak jsou nervová zakončení v těle
vystavena obrovské bolesti.
Kvůli tomu klesá krevní tlak,
vnitřní orgány vypovídají činnost a
nastává smrt.“ Jak jsem již zmínil,
neznám krutější způsob smrti.
Holmes zdvihl prst.
„A tím jste si zodpověděl jednu část své otázky.“
„Nerozumím.“ „Sir Roger se
ohni ani nemohl bránit.
Opil se totiž do bezvědomí a když se
oheň rozhořel, nadýchal se ve spánku zplodin.
Pak už se neprobral.“ „Ale přece se neopil sám!“
hledal jsem dál zastání alespoň
pro tuto svou tezi. „Na stole stojí dvě sklenky!
Musel tu s ním proto někdo být.“
„Sklenice jsou sice dvě,
ale z obou pil on sám,“
oznámil mi detektiv. „Dává to smysl.
První sklenice praskla, možná
s ní nešikovně udeřil, a podle mého se i polil.
Vzal si proto novou. Každopádně pil
celé dopoledne, z nespokojenosti ze své situace,
stále dokolečka procházel své dokumenty
a hledal v nich kličky, až do té doby,
než ho přemohl opilecký spánek.
Ostatně, při své konstituci toho vydržel hodně.“
„Jak to můžete říci s takovou jistotou?“
„Prohlédl jsem je.
Sir Roger pečoval o své
ruce a mazal si je krémem.
Jeho stopy jsem našel na spodní straně
obou skleniček, jak je zahříval v dlaních.“
Pomalu mi v mysli docházelo,
co jeho slova znamenají.
„Takže to nebyla vražda?“
hlesl jsem. „Jsem si jistý, že ne.“
„Pak jsem ale zvědav, jak vysvětlíte
jeho vzplanutí,“ ani jsem nedýchal očekáváním.
„Vlétl sem kulový blesk?
Nebo jste začal věřit na pyromanické duchy?“
Holmes hned neodpověděl, jen dál držel lupu,
která se blýskala ve slunci.
Nejdřív jsem myslel, že váhá nad formulací,
ale pak suchý list papíru na stolku
u křesla začal doutnat a po další chvilce se
objevil malý plamínek.
„Sir Roger usnul v křesle u otevřeného okna,
s vestou nasáklou alkoholem.
Předtím ještě odložil listiny
a sundal si automaticky brýle.
Položil je na stolek po straně křesla,
který stojí pod oknem, jsou v dosahu ruky.
A zbytek už zavinily zákony
optiky a velmi zlomyslný osud,“ řekl.
Čočka brýlí předtím, stejně jako teď Holmesova
lupa se svým vypouklým zvětšovacím sklem,
zesílila účinky dopoledních slunečních
paprsků a nastavená ve správném úhlu
skutečně měla tu sílu zažehnout.
Krutou náhodou Singleton odhodil brýle tak,
že přistály na stolku tak, že svou ohniskovou
vzdáleností zesílily lom putujícího světla.
Alkoholem nasáklá vesta
pak zapůsobila jako troud a činidlo.
„Když se podíváte ven, zjistíte,
že slunce, podobně jako v našem bytě – v této
místnosti svítí dopoledne, zatímco teď
už pomalu zachází za stromy,“ ukázal z okna.
„Jedná se o ukázkový případ
toho být ve špatnou dobu na špatném místě.“
Před očima se mi odvíjely události,
kde kterým zde muselo ráno dojít.
Holmesova odvážná hypotéza ale odpovídala
bez jakýchkoliv pochyb všem
zjištěným skutečnostem.
Zacílenému ohni, který spálil jen polovinu těla,
i tomu, že zbytek pracovny zůstal netknutý.
Jen rozpálil vzduch do té míry,
že zahřál kovovou kliku.
Dalo by se to přirovnat ke knotu hořící svíčky.
Oděv sira Rogera začal hořet,
ale než jej mohla probudit bolest,
jedovaté výpary z hoření jej omámily.
Jakmile oheň porušil kůži,
žár začal rozpouštět podkožní tuk,
ten se vstřebal do látky,
nasál se do ní a takto
vyživované hoření trvalo několik hodin.
I běžné lidské tělo totiž obsahuje mnoho
kilogramů tuku, natož tělo vykrmeného rejdaře.
Plamen pak hoří nahoru a dál se nerozšiřuje.
Co se nohou a rukou týče,
ty obsahují tuku nejméně,
navíc byly svěšené dolů,
proto byly ohně ušetřeny.
Otřásl jsem se odporem.
Není krutější smrti, než ta uhořením,
ale v tomto případě jsem byl rád,
že za ní nestála žádná lidská bytost,
jejíž duše by byla tak zkažená,
aby naplánovala a vykonala takto příšerný mord.
Ne, v tomto případě se nejedná o nic podobného
řádění cornwallského žháře,
s nímž jsme se utkali o rok předtím.
Za dveřmi se konečně ozvaly kroky policejních
vyšetřovatelů a do pracovny vpadl Lestrade.
Vyvalil oči na ohořelé torzo
sira Rogera a evidentně měl co dělat,
aby se mu neobrátil žaludek.
Když si ale všiml nás,
snažil se zachovat dekorum.
„Vy už jste tady?“ pozdravil nás a bezradně
zíral na tu spoušť kolem. „Tak to jsem zvědav,
jak tohle vyřešíme. Chlapi dole říkali,
že je to záhada.“ Holmes se nenápadně
podíval na své kapesní hodinky.
Od našeho příchodu uplynulo asi třicet minut.
Přesně tu dobu věnoval Lestradovi a jeho mužům,
než jim poskytl své vysvětlení.