Professional Documents
Culture Documents
Nesbø J. - Harry Hole 04 - Nemesis
Nesbø J. - Harry Hole 04 - Nemesis
nemesis
Harry Hole 04
ČÁST I.
Kapitola 1
Plán
Umřu. A nedává to smysl. Tohle nebylo v plánu,
alespoň ne v mém plánu. I když – může být, že jsem k
tomu směřoval celou dobu, aniž bych to věděl. Ale můj
plán nebyl takový. Byl lepší. Můj plán dával smysl.
Zírám do ústí pistole a vím, že to přijde odsud.
Posel. Vozka. Čas naposledy se zasmát. Pokud vidíš
světlo v tunelu, může to být ohnivý jazyk. Čas
naposledy uronit slzu. Mohli jsme ten život proměnit v
něco příjemného, ty a já. Kdybychom se drželi plánu.
Poslední myšlenka. Všichni se ptají, jaký smysl má
život, ale nikdo se neptá, jaký smysl má smrt.
Kapitola 2
Kosmonaut
Při pohledu na starého muže vytanul Harrymu na mysli
kosmonaut. Komické drobné krůčky, strnulé pohyby,
černý mrtvý pohled a podrážky bot šourající se po
parketách. Jako by se bál, že ztratí kontakt s pevnou
půdou a odpluje pryč, do vesmíru.
Harry se podíval na hodiny na bílé stěně nad
vstupními dveřmi. 15:16. Za okny spěchali lidé v
pátečním shonu Bogstadskou ulicí. Nízké říjnové
slunce se odrazilo v bočním zrcátku auta, které se
prudce rozjelo.
Harry se soustředil na starce. Klobouk a elegantní
šedý plášť, který by ovšem potřeboval vyčistit. Pod
ním tvídové sako, kravata a oblýskané šedé kalhoty s
puky ostrými jako břitva. Naleštěné boty se
sešlapanými podpatky. Jeden z těch penzistů, kterých,
jak se zdá, bydlí na Majorstue tolik. Nebyl to
předpoklad. Harry věděl, že Augustu Schultzovi je 81
let, že býval obchodníkem s konfekcí a že bydlí na
Majorstue celý svůj život, s výjimkou válečného
období, kdy pobýval v jednom baráku v Osvětimi. A
že za jeho ztuhlá kolena může pád z nadchodu přes
Okružní ulici, po kterém chodí na pravidelné návštěvy
k dceři. Dojem mechanické loutky umocňoval fakt, že
stařec měl paže ohnuté v loktech v pravém úhlu a
trčely mu vpřed. Na pravém předloktí mu visela hnědá
vycházková hůl, levá ruka svírala příkaz k úhradě,
který už už předkládal mladému, nakrátko ostříhanému
muži za přepážkou, jehož tvář Harry neviděl, ale o
kterém věděl, že zírá na starce se směsí soucitu a
podráždění.
Teď bylo 15:17 a August Schultz konečně došel na
místo. Harry si povzdechl.
Za jednou přepážkou seděla Stine Gretteová a
přepočítávala sedm set třicet korun před mladíkem v
modrém kulichu, který jí právě podal formulář pro
výběr hotovosti. Pokaždé, když položila bankovku na
pult, se jí na levém prsteníčku zatřpytil diamant.
Harry to nemohl vidět, ale věděl, že napravo od
chlapce, před přepážkou číslo tři, stojí žena s kočárkem
a pohupuje jím, zřejmě naprosto bezděky, protože dítě
spí. Žena čeká na to, až ji obslouží paní Brænneová,
která právě hlasitě vysvětluje po telefonu nějakému
muži, že nemůže zaplatit prostřednictvím inkasa,
pokud o tom nesepsal s příjemcem smlouvu, a že v
bance pracuje ona, a nikoli on, takže by snad mohli
tuhle debatu ukončit, ne?
V témže okamžiku se otevřely dveře pobočky a
dovnitř vběhli rychle dva muži, jeden vysoký a druhý
malý, oba oblečení do stejných tmavých kombinéz.
Stine Gretteová vzhlédla. Harry se podíval na své
náramkové hodinky a začal počítat. Muži se řítili do
rohu, kde seděla Stine. Vyšší z nich se pohyboval tak,
jako by překračoval kaluže, zatímco menší se kolébal
jako člověk, který si pořídil větší svaly, než na jaké má
místo. Chlapec s modrým kulichem se pomalu otočil a
zamířil ke dveřím; zaujatý přepočítáváním svých peněz
si těch dvou ani nevšiml.
„Nazdárek,“ pozdravil vyšší muž Stinu, postoupil
vpřed a s žuchnutím položil na přepážku kufr. Menší si
upravil sluneční brýle se zrcadlovými skly, také
postoupil vpřed a vedle položil stejný kufr. „Peníze!“
vypískl vysokým hlasem. „Otevřete dveře!“
Jako by někdo stiskl tlačítko Pauza: všechny
pohyby v úřadovně zamrzly. Jediné, co prozrazovalo,
že čas nestojí, byl provoz za oknem. A vteřinovka na
Harryho hodinkách, která nyní ukazovala, že uplynulo
deset vteřin. Stine stiskla tlačítko pod svým pultem.
Elektronika zabzučela a menší muž kolenem odsunul
nízké létací dveře až ke zdi.
„Kdo má klíč?“ zeptal se. „Honem, nemáme na to
celej den!“
„Helge!“ zavolala Stine přes rameno.
„Co je?“ Hlas se ozval zpoza otevřených dveří
vedoucích do jediné kanceláře v úřadovně.
„Helge, máme tu návštěvu!“
Objevil se muž s motýlkem a brýlemi na čtení.
„Pánové chtějí, abys otevřel bankomat, Helge.“
Helge Klementsen zíral prázdným pohledem na oba
muže v kombinézách, kteří nyní stáli na druhé straně
přepážky. Vyšší nervózně pokukoval po vstupních
dveřích, zatímco menší upíral pohled na vedoucího
pobočky.
„Aha, samozřejmě,“ škytl Klementsen, jako by si
právě vzpomněl na zapomenutou schůzku, a propukl v
burácivý hektický smích.
Harry nepohnul jediným svalem, jen očima hltal
detaily pohybů a mimiky. Dvacet pět vteřin. Nadále se
díval na hodiny nad dveřmi, ale v samém okraji
zorného pole viděl, jak vedoucí pobočky odemyká
zevnitř bankomat, vytahuje dvě podlouhlé kovové
schránky s bankovkami a předává je těm dvěma
mužům. Celé se to odehrávalo rychle a v tichosti.
Padesát vteřin.
„Tyhle jsou pro vás, starouši!“ Menší muž vytáhl z
kufru úplně stejné schránky a podal je Helgemu
Klementsenovi. Vedoucí pobočky polkl, přikývl, vzal
si je a vložil je do bankomatu.
„Hezkej víkend!“ zvolal menší muž, narovnal se a
popadl kufr. Jeden a půl minuty.
„Ne tak rychle,“ namítl Helge.
Menší muž ztuhl.
Harry vtáhl tváře a snažil se soustředit.
„Stvrzenku…“ řekl Helge.
Oba muži se na malého šedovlasého vedoucího
pobočky dlouze zadívali. Pak se menší z nich
rozesmál. Hlasitý vysoký smích s řezavým
hysterickým nádechem, takový, jakým se smějí lidi na
speedu. „Snad si nemyslíte, že jsme měli v úmyslu
zdrhnout bez podpisu? Dát vám jako dva milióny bez
stvrzenky!“
„No,“ odvětil Helge Klementsen, „jeden z vás na to
minulý týden málem zapomněl.“
„Teď jezdí s transportem peněz tolik nováčků,“
povzdechl si menší muž a Klementsen podepsal a
rozdělil žluté a růžové kopie.
Harry počkal, až se za nimi dveře zase zavřou, a
pak se znovu podíval na hodiny. Dvě minuty a deset
vteřin.
Sklem ve dveřích viděl, jak bílé transportní auto s
logem banky Nordea odjíždí.
Lidé v pobočce opět navázali hovor. Harry je
spočítal, i když nemusel. Sedm. Tři za přepážkou a tři
před ní, včetně mimina a chlapíka v montérkách, který
právě vešel a postavil se ke stolu uprostřed úřadovny,
aby na formulář pro vklad hotovosti vypsal číslo účtu,
o němž Harry věděl, že patří cestovní kanceláři Saga –
Cesty za sluncem.
„Na shledanou,“ rozloučil se August Schulz a začal
se šourat směrem k východu.
Bylo přesně 15:21:10 a právě v tu chvíli to vlastně
začalo.
„Auris alatae?“
„Odstávající uši,“ zasténal Harry a setřel si z obočí
kapku potu. „Ivarsson vypadal, že vybouchne. Jak jsi
daleko?“
„Zrovna jsem minul jednadvacítku.“ Halvorsenův
hlas se rozléhal mezi stěnami. Takhle brzy dopoledne
měli tréninkovou místnost ve sklepě policejního
ředitelství skoro sami pro sebe.
„Tos to vzal zkratkou, ne?“ Harry zatnul zuby a
snažil se trochu zvýšit frekvenci šlapání. Kolem jeho
ergometru se už vytvořila loužička potu, zatímco
Halvorsen měl sotva orosené čelo.
„Takže nemáte vůbec nic?“ zeptal se rovnoměrně a
klidně dýchající Halvorsen.
„Pokud není něco na tom, co řekla Beáta Lønnová
na konci, tak ne.“
„A co řekla?“
„Pracuje s nějakým programem, ve kterém dokáže
vytvořit na základě videosnímků trojrozměrný obraz
lupičovy hlavy a obličeje.“
„S maskou?“
„Program používá informace, které získá ze
snímků. Světlo, stíny, prohlubně, vyvýšeniny. Čím
přiléhavější maska je, tím snazší je vytvořit obrázek,
který se podobá osobě pod maskou. Je to samozřejmě
jenom skica, ale Beáta tvrdí, že se to dá použít k
porovnání s fotografiemi podezřelých.“
„V tom novém identifikačním programu od FBI?“
Halvorsen se otočil k Harrymu a s jistou fascinací
konstatoval, že skvrna potu, která se mu vytvořila na
prsou na logu rockové skupiny Jokke&Valentinerne, se
rozšířila úplně po celém tričku.
„Ne, má lepší program,“ odpověděl Harry. „Jak jsi
daleko?“
„Dvaadvacet. A jaký, prosím tě?“
„Gyrus fusiformis.“
„Microsoft? Apple?“
Harry si poťukal ukazováčkem na rudé čelo.
„Sdílený software. Je uložený ve spánkovém laloku a
jeho jedinou funkcí je rozpoznávat obličeje. Nic jiného
nedělá. Tahleta část mozku je odpovědná za to, že
dokážeme rozlišit statisíce různých lidských obličejů,
ale sotva tucet nosorožců.“
„Nosorožců?“
Harry semkl víčka a pokoušel se mrkáním zbavit
štípajícího potu. „To byl příklad, Halvorsene. Nicméně
Beáta Lønnová je očividně naprosto specifický případ.
Její gyrus fusiformis má několik závitů navíc, díky
nimž si Beáta v podstatě pamatuje všechny obličeje,
které za svůj život viděla.
A tím nemyslím jenom lidi, které zná nebo se
kterými mluvila, ale i obličeje za slunečními brýlemi,
které před patnácti lety potkala na ulici v hloučku lidí“
„Kecáš.“
„Ne.“ Harry sklonil hlavu a přitom chytal dech, aby
mohl pokračovat: „Existuje jen několik set takových
případů, jako je ona. Didrik Gudmundson tvrdí, že na
policejní akademii prošla testem, ve kterém porazila
všechny známé identifikační programy. Ta holka je
chodící kartotéka obličejů. Když se zeptá ‚Kde jsem
vás už viděla?‘, můžeš se spolehnout na to, že to není
jen tak.“
„Ty jo. A co dělá u policie? Myslím s takovým
talentem?“
Harry pokrčil rameny. „Možná si vzpomeneš na
kriminalistu, kterého zastřelili v osmdesátých letech
během bankovní loupeže na Ryenu?“
„Ještě jsem nebyl u policie.“
„Když přišlo hlášení, byl zrovna náhodou poblíž, a
tak přijel na místo jako první a vešel beze zbraně do
banky vyjednávat. Sejmuli ho automatem. Lupiče
nikdy nechytili. Později to uváděli na policejní
akademii jako příklad toho, co člověk nemá po
příjezdu na místo přepadení udělat.“
„Má počkat na posily a nekonfrontovat se s lupiči,
nevystavovat sebe, zaměstnance banky a lupiče
samotného zbytečnému riziku.“
„Správně, to říká učebnice. Zvláštní je, že to byl
jeden z nejlepších a nejzkušenějších kriminalistů
vůbec. Jørgen Lønn. Beátin otec.“
„Jasně. A ty si myslíš, že proto se dala k policii?
Kvůli tátovi?“
„Možná.“
„Je pěkná?“
„Je šikovná. Jak jsi daleko?“
„Zrovna jsem minul čtyřiadvacítku. Zbývá mi šest.
A ty?“
„Dvaadvacet. Doženu tě, neboj.“
„Tentokrát ne,“ odpověděl Halvorsen a zvýšil
frekvenci.
„Jo, protože teď přijdou kopečky. A já do toho
šlápnu. A ty chytneš nerva a zamrzneš. Jako obvykle.“
„Tentokrát ne,“ namítl Halvorsen a šlápl důrazněji.
Pod hustou linií vlasů se mu objevila kapka potu.
Harry se usmál a položil se do řidítek.
C#MN
„Tady mi zastavte.“
Tomu Waalerovi se hlas nadále líbil. Zajel k
chodníku, předklonil se na sedadle a vzhlédl k
růžovému domu trůnícímu na vrcholu kopce.
Dopolední slunce se v zahradě odráželo v něčem, co
připomínalo zvíře.
„Bylo to od vás velice laskavé,“ usmála se Vigdis
Albuová, „Jak to, že jste přiměl toho Sørensena, aby
mě nechal jít, tak to, že jste mě odvezl domů.“
Waaler se vřele usmál. Věděl, že to bylo vřele.
Řada lidí tvrdila, že se podobá Davidu Hasselhoffovi z
Pobřežní hlídky, že má stejnou bradu, tělo i úsměv.
Zhlédl ten seriál a pochopil, co tím mysleli.
„To já děkuju,“ odvětil.
Byla to pravda. Během jízdy z Larkollenu se
dozvěděl několik zajímavých věcí. Například to, že se
Harry Hole snaží najít důkazy pro to, že její muž
zavraždil Annu Bethsenovou, což je – pokud si dobře
vzpomíná – ta žena, která nedávno spáchala
sebevraždu v ulici Sanssouci. Případ byl vyřešen a
uzavřen, sám Waaler došel k závěru, že to byla
sebevražda, a sepsal hlášení. Takže po čem ten blázen
Hole jde? Snaží se o pomstu za starou nevraživost?
Snaží se dokázat, že Anna Bethsenová se stala obětí
kriminálního činu proto, aby jeho – Toma Waalera –
zkompromitoval? To by bylo tomu praštěnému
alkáčovi nepochybně podobné, jenže Waalerovi nebylo
úplně jasné, proč by Hole investoval tolik energie do
případu, v kterém by přinejhorším odhalil jen to, že
Waaler se závěrem prostě trochu moc pospíchal.
Myšlenku, že by Harryho motivem byla prostě jenom
snaha případ vyřešit, okamžitě zamítl, na takové věci
plýtvají policisté volným časem jen ve filmech.
Skutečnost, že Harryho podezřelý byl teď sám
zavražděn, samozřejmě otevírala řadu alternativních
odpovědí. Waaler nevěděl jaké, ale protože chlupy na
zátylku mu napovídaly, že to má co dělat s Harrym
Holem, měl zájem to zjistit. Takže když se Vigdis
Albuová zeptala, jestli chce jít Tom Waaler k ní na
kafe, nepřiměla ho nabídku přijmout především vtíravá
myšlenka na novopečenou vdovu, nýbrž to, že tohle by
mohla být šance, jak setřást muže, který mu dýchá na
krk už – jak dlouho to je? Osm měsíců?
„Sedm.“
„Jenže vy jste to, o co vás prosila, neudělal,“
pronesl Harry. „Svého bratra jste neušetřil.“
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Grette.
„Věděl, že jste ji zabil vy?“
„S potěšením jsem mu to sám sdělil. Po mobilu.
Seděl na letišti na Gardermøen a čekal na ni. Řekl jsem
mu, že jestli nenastoupí do letadla, půjdu i po něm.“
„A on vám věřil, když jste mu řekl, že jste Stinu
zabil?“
Trond se smál. „Lev mě znal. Nepochyboval o tom
ani na okamžik. Právě si četl o bankovní loupeži na
teletextu v business lounge a já mu přitom vyprávěl
podrobnosti. Zavěsil, když jsem slyšel, že hlásí jeho
let. Jeho a Stinin. Hele, co to je?“ Přiložil ústí pušky k
Beátinu čelu.
„Osm.“
„Nejspíš si myslel, že se dostane do bezpečí,“
podotkl Harry. „Nevěděl přece o vaší obchodní
smlouvě v São Paulu.“
„Lev byl zloděj, ale jinak důvěřivý člověk. Neměl
mi dávat svoji tajnou adresu v ďAjudě.“
„Devět.“
Harry se snažil neposlouchat Beátin monotónní
robotický hlas. „Takže jste nájemnému vrahovi poslal
instrukce. Společně s dopisem na rozloučenou. Který
jste napsal rukopisem, jímž jste psával Lvovy
slohovky.“
„Podívejme,“ usmál se Grette. „Dobrá práce, Harry.
Až na to, že ten jsem odeslal už před přepadením.“
„Deset.“
„No,“ konstatoval Harry, „nájemný vrah odvedl
také dobrou práci. Mohlo to skutečně vypadat, že se
Lev oběsil. I když chybějící malíček byl samozřejmě
trochu matoucí. Bylo to potvrzení?“
„Řekněme to tak, že malíček se dobře vejde do
běžné poštovní obálky.“
„Myslel jsem, že nesnášíte krev, Tronde…“
„Jedenáct.“
Harry uslyšel vzdálené zahřmění nad kvílícím a
stále sílícím větrem. Okolní pozemky a cesty byly
liduprázdné, jako by se všichni ukryli před tím, co
právě přicházelo.
„Dvanáct.“
„Proč se prostě nevzdáte?“ zavolal Harry. „Copak
vám není jasné, že je to beznadějné?“
Trond se zasmál. „Samozřejmě že je to beznadějné.
A to je právě to. Žádná naděje. Není co ztratit.“
„Třináct.“
„Takže co máte v plánu, Tronde?“
„V plánu? Mám dva miliony korun z bankovní
loupeže a plánuju dlouhý a snad i šťastný život v exilu.
Plán na odjezd je třeba trochu urychlit, ale to není
problém. Auto mám naložené a připravené k odjezdu
už od té loupeže. Můžete si vybrat, jestli chcete
zastřelit, nebo připoutat k plotu pouty.“
„Čtrnáct.“
„Víte přece, že to nevyjde,“ zavrtěl hlavou Harry.
„Věřte mi, vím toho spoustu o tom, jak zmizet. Lev
nedělal nic jiného. Potřebuju jen dvacet minut náskok,
za tu dobu stihnu dvakrát změnit dopravní prostředek a
identitu.
Harry skončil.
„Zajímavá teorie, Hole,“ promluvil Ivarsson.
„Zvlášť to s tím nájemným vrahem v Brazílii.
Velice…“ Odhalil drobné zuby v náznaku úsměvu:
„Exotické. Víc nemáte? Třeba důkazy?“
„Rukopis z dopisu na rozloučenou,“ odpověděl
Harry.
„Právě jste řekl, že neodpovídá rukopisu Tronda
Gretteho.“
„Ne tomu, jímž píše obvykle. Ale ve
slohovkách…“
„Máte svědka, že je psal Trond?“
„Ne,“ odpověděl Harry.
Ivarsson zasténal: „Jinak řečeno nemáte v tomhle
případu zabití jediný usvědčující důkaz.“
„V případu vraždy,“ pronesl Harry tiše a podíval se
na Ivarssona. Koutkem oka zahlédl, jak Møller zírá
zahanbeně do podlahy a Beáta si v zoufalství mne
ruce. Šéf kriminálky si odkašlal.
„Dvacet čtyři.“
Beáta brzy dopočítá. Slunce jí svítilo do očí, stála
uvnitř bankovní pobočky na Ryenu, světlo zvenku ji
oslepovalo a všemu dodávalo bílé a tvrdé kontury.
Otec stál vedle ní, mlčky jako vždycky. Matka odkudsi
volala, ale byla daleko, vždycky to tak bylo. Beáta
počítala filmová políčka, léta, polibky a porážky. Bylo
jich hodně, udivovalo ji, kolik jich je. Pamatovala si
tváře, Paříž, Praha, úsměv pod černou kšiltovkou,
neohrabaně formulované vyznání lásky, bezdeché,
ustrašené: bolí to? A restauraci v San Sebastianu, která
byla příliš drahá, ale kde si přesto objednala stůl.
Možná by měla být vděčná, navzdory všemu?
Z těch myšlenek ji vytrhlo, když ji ústí pušky
udeřilo do čela. Obrázky zmizely a na plátně zbylo jen
bílé praskající zrnění. A ona si pomyslela: proč otec
jenom stál vedle mě, proč mě o nic nepožádal? Nikdy
ji o nic nepožádal. A ona ho za to nenáviděla. Copak
nevěděl, že to je to jediné, co si přeje, udělat pro něj
něco, cokoli? Šla v jeho stopách, ale když našla lupiče,
vraha, výrobce vdov a chtěla dopřát otci jeho pomstu,
jejich pomstu, stál tam vedle ní, jako vždycky mlčky a
odmítavě.
A teď tedy sama stojí tam, kde stál on. A všichni
lidé, které kdy viděla na záznamech loupežných
přepadení z celého světa za nocí v House of Pain, lidé,
u nichž se snažila uhodnout, co si myslí. Teď tam je, a
ještě to neví.
Pak někdo zhasl, slunce zmizelo a ona se ponořila
do chladu. A v té temnotě znovu procitla. Jako by
první probuzení bylo jen novým snem. A začala znovu
počítat. Teď však počítala místa, na nichž nebyla, lidi,
které nepotkala, slzy, které nevyplakala, slova, která
ještě nebyla vyslovena.
ISBN 978-80-87497-01-2