0LFKDHO&RQQHOO\

8/,ÿ.$
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
 Copyright © Hieronymus, Inc. 2023
Translation © Jiří Kobělka 2023
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2024

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v Praze roku 2024

Z anglického originálu Resurrection Walk přeložil Jiří Kobělka
Editor Jan Pavel
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-276-0904-8
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
Rodina se sešla na parkovišti pro návštěvníky. Matka Jorge-
ho Ochoy, bratr a já. Paní Ochoová ve světle žlutých šatech
s bílými manžetami a límcem vypadala, jako by šla do kos-
tela, mezi prsty měla vpletený růženec. Zato Oscar Ochoa
byl v plné výstroji hispánského gangu: pytlovité džíny
spuštěné nízko na bocích a s nohavicemi vyhrnutými nad
černé martensky, tlustý řetěz na opasku, bílé triko a černé
sluneční brýle. Krk měl celý potetovaný, včetně výrazného
dvojitého „O“, které bylo znakem gangu Vineland Boyz.
No a já jsem měl na sobě italský oblek s vestičkou, abych
před kamerami působil správným dojmem služebníka práva.
Slunce na obloze klesalo a skrze šestimetrovou linii vněj-
šího vězeňského plotu prosakovalo téměř v nulovém úhlu,
takže kolem nás vznikl zvláštní šerosvit jako na Carava-
ggiově obraze. Zvedl jsem hlavu ke strážní věži a zdálo se
mi, že za kouřovým sklem vidím siluety mužů s dlouhý-
mi puškami.
Byl to vzácný okamžik. Státní věznice Corcoran nepat-
řila k místům, odkud by lidé odcházeli po svých. Objekt
byl určený pro odsouzence, kteří dostali doživotní trest bez
možnosti podmínečného propuštění. Zdejší pobyt měl jas-
ně definovaný začátek, ale nejistý konec. Charlie Manson
tady umřel na sešlost věkem, ovšem mnoho vězňů se vůbec
stáří nedožilo. Vraždy byly ve zdejších celách na denním
pořádku. Jorge Ochoa žil jen dvoje ocelové dveře od cely,
v níž před pár lety jednomu vězni uřízli hlavu a tělo roz-
čtvrtili. A Jorgeho současný spolubydlící, který se otevře-
ně hlásil k satanismu, tehdy navlékl uřezané prsty a uši
na nit a vyrobil si z nich náhrdelník. Tohle byla státní věz-
nice Corcoran.

7
 Jorgemu Ochoovi se tady nicméně podařilo nějakým
způsobem přežít a odkroutit si čtrnáct let z trestu za vraž-
du, kterou nespáchal. A dnes nadešel jeho velký den. Do-
životní trest mu zrušili, když soud shledal, že Jorge je
opravdu nevinný. A on tak teď vstával z hrobu a vracel se
do světa živých. My jsme sem přijeli z Los Angeles v mém
lincolnu a se dvěma přenosovými vozy v závěsu, abychom
ho u brány mohli uvítat.
Přesně v pět hodin odpoledne se vězeňským objektem
rozlehla série zatroubení, která upoutala naši pozornost.
Kameramani dvou losangeleských zpravodajských televi-
zí si zvedli kamery na ramena, reportéři si nachystali mik-
rofony a upravili vlasy.
Dole pod strážní věží se otevřely dveře a vyšel z nich
uniformovaný dozorce. Za ním se objevil Jorge Ochoa.
„Dios mío!“ vykřikla paní Ochoová, když uviděla svého
syna. „Dios mío.“
Nevěřila, že se této chvíle někdy dočká. Nikdo tomu ne-
věřil. Dokud jsem se případu nechopil já.
Dozorce odemkl branku v plotu a nechal Jorgeho vyjít
ven. Všiml jsem si, že oblečení, které jsem mu na propuštění
koupil, mu dokonale padne. Černé sportovní sako, béžové
kalhoty a bílé tenisky. Nechtěl jsem, aby před kamerami vy-
padal jako jeho mladší bratr. Připravoval jsem totiž žalobu
za nezákonné odsouzení, a tak nebylo od věci zapůsobit na
potenciální porotce v okrese Los Angeles správným dojmem.
Jorge zamířil rovnou k nám a na poslední chvíli se dal
do běhu. Dorazil k matce, sklonil se k ní, pevně ji uchopil,
zvedl ji ze země a pak ji jemně spustil dolů. Objímali se
dobré tři minuty, během nichž kamery ze všech úhlů za-
bíraly potoky slz. A pak se Jorge objal i se svým gangster-
ským bratrem a oba se přitom chlapácky plácali po zádech.
Nakonec přišla řada na mě. Natáhl jsem ruku, ale Jorge
mě sevřel v pevném objetí.
„Pane Hallere, nevím, co říct,“ začal. „Ale děkuju.“
„Já jsem Mickey,“ podotkl jsem.
„Zachránil jste mě, Mickey.“
„Vítejte zpátky v životě.“
Přes rameno jsem si všiml, že kamery naše objetí natá-
čejí. Ale v tu chvíli mi to najednou bylo jedno. Cítil jsem,

8
že prázdnota, kterou jsem v sobě dlouho nosil, se poma-
lu začíná zaplňovat. Tohoto muže jsem vzkřísil z mrtvých.
A spolu s tím se dostavilo naplnění, které jsem ve své ad-
vokátní praxi ani v osobním životě nikdy nepoznal.
 ÿÉ67,

%ň(=(1²
.83.$6(1$
 1
Bosch měl dopis opřený o volant. Všiml si, že písmo je či-
telné a okraje zarovnané. Text byl psaný angličtinou, ale ne
dokonalou. Obsahoval pravopisné chyby a některá slova
byla použitá nesprávně. Já to neudělala a chci si vás najmout,
aby jste mně očistil.
Boschovu pozornost však upoutal poslední řádek ve stej-
ném odstavci: Avokát říkal, že musím přiznat vinnu, jinak do-
stanu do životí za zabití strážce zákona.
Bosch otočil stránku, aby zjistil, jestli je něco napsáno vza-
du. V horním rohu tam našel razítko s číslem, což zname-
nalo, že si někdo na zpravodajském oddělení v Chinu do-
pis přinejmenším letmo prohlédl, než ho schválil k odeslání.
Bosch si opatrně odkašlal. Po poslední léčbě měl rozbo-
lavělé hrdlo a nechtěl si to zhoršovat. Dopis si přečetl ještě
jednou. Neměla jsem ho ráda, ale byl ocem mého dítěte. Nezabi-
la bych ho. Je to lež.
Zaváhal a náhle si nebyl jistý, jestli má dopis položit na
hromádku „k uvážení“, nebo na hromádku „odmítnutí“.
Než se stačil rozhodnout, na straně spolujezdce se otevřely
dveře. Haller sebral ze sedadla stoh nepřečtených dopisů,
hodil je na palubní desku a posadil se vedle Bosche.
„Tobě nepřišla moje zpráva?“ zeptal se.
„Promiň, neslyšel jsem ji,“ odpověděl Bosch.
Odložil dopis pod čelní sklo a lincoln okamžitě nastar-
toval.
„Kam to bude?“ zeptal se.
„Na soud u letiště,“ řekl Haller. „A mám zpoždění. Dou-
fal jsem, že mě naložíš přímo před vchodem.“
„Tak promiň.“
„To pak vysvětluj soudci, jestli přijdu pozdě na slyšení.“

13
 Bosch zařadil rychlost a odlepil se od obrubníku. Dojel na
Broadway a odbočil severně na dálnici 101. Kruhový objezd
lemovaly stany a chatrče poskládané z kartonů. Nedávné
volby starosty se hodně točily kolem otázky, který kandi-
dát lépe zvládne bující problém bezdomovectví ve městě.
Bosch prozatím žádné změny nezaznamenal.
Ze sto jedničky sjel vzápětí na jih na dálnici 110, která ho
měla vyplivnout na Century Freeway vedoucí přímo na le-
tiště.
„Něco zajímavého?“ zeptal se Haller.
Bosch mu podal dopis od Lucindy Sanzové. Haller ho
začal číst, ale pak se podíval na jméno vězeňkyně.
„Žena,“ poznamenal. „Podívejme. Copak provedla?“
„Zabila exmanžela,“ odpověděl Bosch. „Podle všeho to
byl policajt. Přistoupila na nepopření viny za zabití, proto-
že jí nad hlavou mávali doživotím.“
„Exla exmanžela…“
Haller četl dál a pak přihodil dopis na hromádku, která
ležela na palubní desce.
„Nic lepšího tam nebylo?“ zeptal se.
„Zatím nic,“ odvětil Bosch. „Ale pár mi jich ještě zbý-
vá přečíst.“
„Tvrdí, že to neudělala, ale neříká, kdo teda. Co s tím na-
děláme?“
„Prostě to neví. Proto žádá o pomoc tebe.“
Bosch se odmlčel. Haller se podíval na telefon a pak za-
volal své manažerce případů Lorně, aby s ní prošel svůj pro-
gram. Když domluvil, Bosch se ho zeptal, jak dlouho se na
příští zastávce zdrží.
„To bude záležet na mém klientovi a jeho polehčujícím
svědkovi,“ odpověděl Haller. „Nechce se řídit mojí radou
a hodlá říct soudci, že vlastně zas tak vinen není. Já bych
byl radši, kdyby se za něj přimluvil jeho syn, jenže vůbec
nevím, jestli přijde, bude mluvit a jak to celé vůbec pro-
běhne.“
„Co je to za případ?“ dotázal se Bosch.
„Podvod. Hrozí mu osm až dvanáct let. Chceš se přijít
podívat?“
„To ne, ale napadlo mě, že když už tam budeme, mohl
bych se zastavit za Ballardovou – jestli bude doma. Od sou-

14
du to k ní není daleko. Až skončíš, napíšeš mi zprávu a já
rychle přijedu.“
„Jestli tu zprávu uslyšíš.“
„No tak mi zavoláš. To uslyším určitě.“
Po deseti minutách zastavil Bosch před soudní budovou
na La Cienega Boulevard.
„Tak zatím, starej vlku,“ zahlaholil Haller při vystupo-
vání. „Hlídej si telefon.“
Zabouchl dveře a Bosch si na telefonu zvýšil hlasitost.
Na ztrátě sluchu se u něho podepsala léčba rakoviny ve fa-
kultní nemocnici Kalifornské univerzity, ale s tím se nevlast-
nímu bratrovi nesvěřil. S běžnými hlasy a hovory zatím ne-
měl problém, ale některé elektronické zvuky přesahovaly
jeho frekvenční rozsah. Zkoušel experimentovat s různými
vyzváněcími a oznamovacími tóny, ale pořád hledal opti-
mální nastavení. A do té doby se spíš než na zvuk spoléhal
na doprovodné vibrace. Jenže před chvílí si ve městě strčil
telefon do přihrádky na nápoje, a tak nezaznamenal zvuk
ani vibrace, když mu Haller napsal, ať ho vyzvedne před
soudní budovou přímo v centru.
Vyrazil od obrubníku a vytočil číslo na Renée Ballardo-
vou. Zvedla mu to rychle.
„Harry?“
„Čau.“
„Všechno v pořádku?“
„Jasně. Jsi teď u Ahmansonů?“
„Jo. Co se děje?“
„Já jsem zrovna poblíž. Mohl bych se na minutku za-
stavit?“
„Budu tady.“
„Už tam jedu.“
 2
Centrum Ahmansonových stálo na Manchester Avenue asi
deset minut jízdy od místa, kde Bosch bydlel. Bylo to hlav-
ní náborové a výcvikové středisko losangeleské policie. Zá-
roveň v něm však sídlil archiv odložených případů – šest
tisíc nevyřešených vražd sahajících až do roku 1960. Od-
dělení otevřených nevyřešených případů sídlilo v místnos-
ti pro osm osob, na konci všech regálů obsahujících staré
vyšetřovací spisy. Bosch tam kdysi byl a archiv pokládal
za posvátnou půdu. Nad každou řadou spisů, nad kaž-
dým šanonem se vznášela temná aura nevykonané spra-
vedlnosti.
Na recepci obdržel visačku návštěvníka, kterou si při-
pnul na kapsu, a mohl vyrazit za Ballardovou. Doprovod
odmítl se slovy, že cestu zná. Jakmile prošel dveřmi do ar-
chivu, zamířil kolem řady regálů dozadu a přitom si všiml
letopočtů na kartách přilepených na čela regálů.
Ballardová byla usazená za svým stolem na konci míst-
nosti, v otevřené části za regály. Kromě její kukaně byla
obsazená jen jedna další. Seděla v ní Colleen Hatterasová,
expertka na investigativní genetickou genealogii a skrytá
okultistka. Když Bosche spatřila, zdálo se, že má z jeho
návštěvy radost. Tento pocit však nebyl vzájemný. Bosch
loni krátkou dobu pracoval v týmu dobrovolníků, který
na oddělení vznikl, a s Hatterasovou se několikrát chy-
tl kvůli jejím údajným téměř nadpřirozeným schopnos-
tem.
„Harry Bosch!“ vykřikla Hatterasová. „No to je ale pře-
kvapení.“
„Colleen,“ reagoval Bosch. „Myslel jsem, že tebe nemů-
že překvapit nic.“

16
 Hatterasová jeho jízlivost pochopila, ale úsměv jí z tvá-
ře nezmizel.
„Pořád starý dobrý Harry,“ prohodila.
Ballardová se obrátila na otočné židli a vložila se do ho-
voru dřív, než se ti dva opět začnou svářit.
„Harry,“ začala, „co tě k nám přivádí?“
Bosch k ní přistoupil a zlehka se natočil, aby se mohl opřít
o dělicí příčku kukaně. Díky tomu teď stál k Hatterasové
zády. Ztišil hlas, aby mohl s Ballardovou mluvit co nejdů-
věrněji.
„Zrovna jsem vysadil Hallera před soudem u letiště,“
řekl. „Tak mě napadlo, že se tady zastavím, abych zjistil,
jak vám to jde.“
„Jde nám to dobře,“ odpověděla Ballardová. „Letos jsme
zatím uzavřeli devět případů. Mnohdy to bylo díky gene-
tické genealogii a Colleenině dobré práci.“
„Bezva. Dostali jste někoho do vězení, nebo se všechno
vyřídilo jinak?“
U vyšetřování odložených případů se často stávalo, že
stopa DNA vedla k podezřelému, který byl dávno mrtvý
nebo už si odpykával doživotní trest za jiné trestné činy.
Daný případ se tím samozřejmě vyřešil i tak, ale do spisu se
v takovém případě uvedlo „vyřízeno jinak“, protože vyšet-
řování nevyústilo v žádné konkrétní trestní stíhání.
„Ne, pár lidí jsme do vězení dostali,“ odvětila Ballar-
dová. „Asi tak v polovině případů. Ale hlavně to děláme
pro rodiny pozůstalých. Abychom jim mohli dát vědět, že
jsme případ vyřešili – bez ohledu na to, jestli podezřelý ješ-
tě žije.“
„Jasně,“ přisvědčil Bosch. „Jo.“
Když však na odložených případech pracoval on, vždyc-
ky ho štvalo, pokud musel rodině oběti sdělovat, že se pří-
pad sice vyřešit podařilo, ale podezřelý mezitím zemřel.
Podle něj se to rovnalo přiznání, že vrah policii unikl. Ne-
bylo v tom ani zrnko spravedlnosti.
„A to je všechno?“ zeptala se Ballardová. „Přišel jsi nás
jen pozdravit a hašteřit se s Colleen?“
„Kdepak…“ zamumlal Bosch. „Chtěl jsem tě o něco po-
žádat.“
„Tak žádej.“

17
 „Mám pár jmen. Lidí, co sedí ve vězení. Chtěl jsem zjistit
čísla jejich případů a možná si i vytáhnout spisy.“
„Ale jestli jsou zavření, tak to nejsou odložené přípa-
dy.“
„Jasně. Já vím.“
„Takže co? Ty chceš, abych… Harry, to si děláš legraci?“
„Ehm, ne, jak to myslíš?“
Ballardová se otočila a posadila se rovně, aby se mohla
přes příčku letmo podívat na Hatterasovou. Ta upírala po-
hled na monitor, což znamenalo, že se nejspíš snaží jejich
rozhovor odposlechnout.
Ballardová vstala a zamířila k hlavní uličce před archivy.
„Pojďme na kafe,“ řekla.
Na Boschovu odpověď nečekala. Prostě šla a on ji násle-
doval. Když se pak Bosch ohlédl na Hatterasovou, přistihl
ji, že se za nimi dívá.
Sotva dorazili do kuchyňky, Ballardová se otočila a zpří-
ma se na něj podívala.
„Děláš si ze mě legraci, Harry?“
„Jak to myslíš?“
„Vždyť pracuješ pro advokáta. Ty fakt chceš, abych shá-
něla spisy trestnímu advokátovi?“
Bosch se zarazil. Až do této chvíle se na to takhle nedíval.
„Ne, nemyslel jsem, že…“
„Souhlas, nemyslel jsi. Žádná jména ti sjíždět nemůžu,
když pracuješ pro advokáta z lincolnu. Vykopli by mě dřív,
než by se na to vůbec sešla komise. A nedělám si iluze, že
ve velkým baráku nesedí nikdo, kdo na mě nemá pifku. Ta-
kových tam bude habaděj.“
„Já vím. Promiň, nedomyslel jsem to. Zapomeň, že jsem
vůbec přišel. Nebudu tě rušit.“
Bosch zamířil ke dveřím, ale Ballardová ho zarazila.
„Ne, když už jsi přijel a jsme tady, tak si to kafe dáme.“
„Ehm, no tak dobře. Určitě?“
„Posaď se a já to přinesu.“
V kuchyňce stál jeden stůl přiražený ke zdi, takže židle
byly jen na třech volných stranách. Bosch se posadil a díval
se, jak Ballardová nalévá kávu do jednorázových kelímků
a nese je ke stolu. Stejně jako ona měl Bosch rád kávu čer-
nou a Ballardová to věděla.

18
 „Tak co?“ začala, když se rovněž posadila. „Jak se jinak
máš, Harry?“
„Dobře,“ odpověděl Bosch. „Nestěžuju si.“
„Asi před týdnem jsem byla na hollywoodské divizi
a potkala jsem tvoji dceru.“
„Jo, Maddie mi říkala, že jste tam měli někoho v zadr-
žovací cele.“
„Případ z devětaosmdesátého. Znásilnění a vražda. Měli
jsme shodu DNA, ale nedokázali jsme podezřelého najít.
Nechali jsme na něj vydat zatykač a nakonec ho sebrali za
dopravní přestupek. Vůbec netušil, že po něm pátráme. Kaž-
dopádně jsem se od Maddie dozvěděla, že ses ve fakult-
ce Kalifornské univerzity přihlásil do nějakého testovací-
ho programu.“
„Jo, klinická studie. U toho, co mám já, údajně dosahují
prodloužení o sedmdesát procent.“
„Prodloužení?“
„Prodloužení délky života. A při troše štěstí máš šanci
i na remisi.“
„Aha. Tak to je skvělé. A už to má u tebe výsledky?“
„Na to je ještě brzy. Navíc ti neřeknou, jestli ti dávají sku-
tečný lék, nebo placebo. Takže kdo ví.“
„To je blbý.“
„Jo. Ale… mám nějaké vedlejší příznaky, takže si mys-
lím, že jsem ve skupině s účinnou látkou.“
„Jaké příznaky?“
„Mám šíleně rozbolavělý krk, píská mi v uších a trpím
ztrátou sluchu. Docela z toho šílím.“
„A dělají ti s tím něco?“
„Snaží se. Ale v testovacím programu to tak prostě cho-
dí. Všechny vedlejší účinky monitorují a snaží se je řešit.“
„Jasně. Když jsem se od Maddie dozvěděla, trochu mě
to překvapilo. Posledně jsi říkal, že dáš přírodě volný prů-
chod.“
„Asi jsem si to rozmyslel.“
„Kvůli Maddie?“
„Jo, v podstatě jo. Každopádně…“
Bosch se předklonil a zvedl kelímek. Káva byla stále tak
horká, že se nedala pít, zvlášť při jeho podrážděném hrdle, ale
on už se o svém zdravotním stavu nechtěl bavit. Ballardová

19
patřila k několika málo lidem, kterým o své nemoci řekl, tak-
že měl pocit, že si zaslouží být průběžně informována, ale
Bosch neměl ve zvyku svoji situaci a možné vyhlídky do bu-
doucna příliš rozpitvávat.
„Tak mi pověz něco o Hallerovi,“ vybídla ho Ballardo-
vá. „Jak to jde?“
„Jak se to vezme,“ odpověděl Bosch. „Hodně času mi
zaberou dopisy, které mu chodí.“
„Takže ho teď i vozíš?“
„Pokaždé ne, ale když čekám v autě, mám dost času pro-
bírat se žádostmi. Pořád ho někdo prosí o pomoc.“
Když Bosch loni pracoval s Ballardovou na oddělení ote-
vřených nevyřešených případů, v jednom případu odhalili
sériového vraha, který ve městě několik let nerušeně půso-
bil. Během vyšetřování také zjistili, že za jednu jeho vraž-
du sedí ve vězení nevinný muž jménem Jorge Ochoa. Když
však okresní státní zastupitelství z politických důvodů za-
mezilo Ochoově okamžitému propuštění, dala Ballardová
Hallerovi tajný tip. Haller se pustil do práce, zajistil Ochoo-
vě kauze obrovskou publicitu a dosáhl toho, že soud vydal
příkaz k Ochoově propuštění a prohlásil ho za nevinného.
Jedním z výsledků medializace případu však byla také zá-
plava dopisů a telefonátů na účet volaného, jejichž autory
byli vězni odpykávající si tresty ve věznicích po celé Kalifor-
nii, Arizoně a Nevadě. Všichni se dušovali, že jsou nevinní,
a prosili Hallera o pomoc. Haller tedy založil něco na způ-
sob továrny na osvobozování nevinných a pověřil Bosche,
aby fungoval jako první síto. Chtěl mít v kanceláři někoho,
kdo se dokáže na žádosti podívat okem zkušeného detek-
tiva a posoudit, nakolik jsou opodstatněné.
„Ta dvě jména, která jsi chtěl vyhledat – myslíš, že jsou
to nevinní lidé?“ zeptala se Ballardová.
„To zatím těžko říct,“ odvětil Bosch. „Mám jen jejich do-
pisy z vězení. Ale od chvíle, kdy jsem s touhle prací začal,
jsem odmítl všechno kromě těchhle dvou žádostí. Něco mi
říká, že bychom se na to měli trochu podívat.“
„Takže je začneš řešit jen na základě své předtuchy.“
„Myslím, že je to víc než předtucha. Ty dopisy vyzníva-
jí… jistým způsobem zoufale. Těžko se to vysvětluje. Ne-
myslím to tak, že se pisatel zoufale touží dostat z vězení,

20
ale spíš si zoufale přeje… aby mu někdo uvěřil, jestli mi ro-
zumíš. Prostě se na ně potřebuju podívat. I když pak mož-
ná zjistím, že je to jen snůška keců.“
Ballardová vytáhla ze zadní kapsy telefon.
„Nadiktuj mi ta jména,“ vyzvala ho.
„Ne, nechci, abys v tom něco podnikala,“ reagoval Bosch.
„Vůbec jsem tě o to neměl žádat.“
„Jenom mi je nadiktuj. Teď v té věci rozhodně nebudu
nic podnikat, když mám v kukani Colleen. Prostě si jen po-
šlu e-mail s těmi jmény. A jestli něco zjistím, bude to připo-
mínka, že se ti mám ozvat.“
„Colleen pořád strká do všeho nos?“
„Už tolik ne, ale nechci, aby o tomhle něco věděla.“
„Určitě ne? Třeba zachytí nějaký pocit nebo vibrace a po-
ví mi, jestli jsou ti lidé vinní, nebo ne. Oběma nám to ušet-
ří spoustu času.“
„Harry, nech už toho, jo?“
„Promiň. Nemohl jsem si pomoct.“
„V genetické genealogii dělá dobrou práci. Nic jiného mě
nezajímá. Rozhodně to má pro mě větší cenu než fakt, že
občas musím strpět ty její ‚vibrace‘.“
„Jasně.“
„Musím se vrátit k práci. Dáš mi ta jména?“
„Lucinda Sanzová. Sedí v Chinu. A Edward Dale Cold-
well. Ten je v Corcoranu.“
„Caldwell?“
„Ne, Cold – Coldwell.“
Ballardová ťukala palci do klávesnice. „Data narození?“
„Do dopisu je neuvedli. Ale mám jejich vězeňská čísla,
jestli ti to pomůže.“
„Ani ne.“
Ballardová si zastrčila telefon zpátky do kapsy.
„Dobře. Jestli něco zjistím, zavolám ti.“
„Dík.“
„Ale nedělejme z toho pravidlo, dobře?“
„Dobře.“
Ballardová sebrala kelímek s kávou a zamířila ke dveřím.
Bosch ji zarazil otázkou.
„Kdo má na tebe pifku?“
„Jak to myslíš?“

21
 „Říkalas, že nahoře sedí lidi, kteří na tebe mají políčeno.“
„No jo, prostě obvyklý boj o koryta. Pár lidí doufá, že ne-
uspěju. Ženská ve vedení, klacky pod nohy, klasika.“
„Vybodni se na ně.“
„Jasně, kašlu na ně. Tak zatím, Harry.“
„Zatím.“
 3
Když už byl Bosch zpátky u soudní budovy na La Cienega
Boulevard, Haller mu napsal zprávu, že slyšení o rozsud-
ku skončilo. Bosch mu odepsal, že na něj bude čekat před
vchodem. S lincolnem navigator dojel k prosklenému vý-
chodu právě ve chvíli, kdy Haller vycházel ke dveřím. Tla-
čítkem odemkl dveře a Haller si nastoupil zadními dveřmi.
Zabouchl za sebou, ale Bosch se ani nehnul a jen se na něj
díval ve zpětném zrcátku.
Haller si chvíli hověl v sedadle, než mu došlo, že auto
stále stojí.
„Dobře, Harry, můžeme…“
Vtom si Haller uvědomil svoji chybu, otevřel dveře a z au-
ta vystoupil. Otevřel přední dveře a usedl na sedadlo spo-
lujezdce.
„Promiň,“ řekl. „Síla zvyku.“
Měli spolu dohodu. Když bude s lincolnem jezdit Bosch,
Haller se posadí dopředu, aby se spolu mohli bavit bok po
boku. Bosch na této podmínce trval: nehodlal dělat šofé-
ra trestnímu advokátovi, i když jím byl jeho nevlastní bra-
tr, který si ho najal proto, aby mu pomohl platit soukromé
zdravotní pojištění a účastnit se klinické studie ve fakultní
nemocnici Kalifornské univerzity.
Bosch byl spokojený, že si před bratrem vymezil manti-
nely. Zařadil se do provozu a zeptal se: „Kam teď?“
„Do západního Hollywoodu,“ odpověděl Haller. „Jede-
me k Lorně.“
Bosch se zařadil do levého pruhu, aby se mohl otočit do
protisměru a zamířit na sever. Na schůzku s Lornou vezl Ha-
llera mnohokrát, ať už to bylo v jejím bytě, anebo v restau-
raci Hugo’s na stejné ulici, pokud se zároveň chtěli i najíst.

23
Protože Haller coby advokát z lincolnu neměl klasickou kan-
celář, ale pracoval z auta, Lorna řídila chod jeho právnické
praxe z vlastního bytu na Kings Road. Právě ten představo-
val epicentrum Hallerovy advokátní kanceláře.
„Jak to u soudu šlo?“ zeptal se Bosch.
„No, řekněme, že můj klient pocítil dopad zákona v pl-
ném rozsahu,“ odvětil Haller.
„Tak to mě mrzí.“
„Soudce byl fakt kretén. Podle mě vůbec nečetl předvy-
měřovačku.“
Bosch ze zkušenosti věděl, že předvyměřovací zprávy
obvykle nevyznívají ve prospěch odsouzeného, takže ne-
tušil, proč si Haller myslí, že kdyby si soudce tuto konkrét-
ní předvyměřovací zprávu přečetl, vyměřil by jeho kliento-
vi o něco nižší trest. Než se na to však stačil zeptat, natáhl
Haller ruku k centrálnímu displeji, nalistoval seznam oblí-
bených kontaktů a vytočil číslo Jennifer Aronsonové, jeho
partnerky v advokátní kanceláři Haller a společníci. Díky
připojení na bluetooth se hovor přenesl do reproduktorů
v autě, takže Bosch slyšel obě strany.
„Mickey?“
„Kde teď jsi, Jen?“
„Doma. Zrovna jsem se vrátila od městského advokáta.“
„A jak to šlo?“
„Bylo to jenom zahřívací kolo. Taneček kolem horké
kaše. Nikdo nechce říct číslo jako první.“
Bosch věděl, že Haller svěřil Aronsonové vyjednávání
v případu Jorgeho Ochoy. Firma Michael Haller a společ-
níci podala na město a Policii Los Angeles žalobu za kři-
vé usvědčení a neoprávněné věznění. Město i losangeleské
policejní oddělení sice chránil státem nařízený strop pro fi-
nanční vyrovnání v podobných případech, jenže tato kon-
krétní kauza obsahovala i aspekt nedbalosti a možného ko-
rupčního jednání, který Ochoovi otevíral vrátka k dalšímu
finančnímu odškodnění. Město doufalo, že tuto hrozbu od-
razí mimosoudním vyrovnáním.
„Jeď si pořád svoje,“ poradil jí Haller. „Však oni zaplatí.“
„To doufám,“ reagovala Aronsonová. „Jak to šlo u letiště?“
„Dostal to i s nášupem. Soudce se nejspíš vůbec nedíval
na tu pasáž o traumatu z dětství. Snažil jsem se to nadnést,

24
ale vůbec mi nedal prostor. A taky nám moc nepomohlo,
že klient v prosbě o shovívavost soudci řekl, že takovou
spoustu lidí podvést nechtěl. A tak to schytal naplno. Nej-
spíš si odkroutí sedm let, jestli to nesehraje jinak.“
„Měl tam kromě tebe někoho?“
„Jenom mě.“
„A co ten jeho kluk? Myslel jsem, žes ho měl v záloze.“
„Nedostavil se. Ale to už neřešme. Každopádně mám
zhruba za půl hodiny schůzku s Lornou, kde probereme
harmonogram. Chceš přijet taky?“
„Nemůžu. Teď jsem přišla a musím se najíst. A pak jsem
slíbila sestře, že dneska zajedu do Sylmaru za Anthonym.“
„Jasně. Tak hodně štěstí. Dej mi vědět, jestli bych mohl
nějak pomoct.“
„Dík. Máš tam Harryho Bosche?“
„Sedí vedle mě.“
Haller se podíval na Bosche a přikývl, jako by chtěl nějak
odčinit, že se před chvílí posadil na zadní sedadlo.
„A máš telefon nahlas?“ zeptala se Aronsonová. „Můžu
s ním mluvit?“
„Jasně,“ odpověděl Haller. „Povídej.“
Ukázal na Bosche.
„Slyším tě,“ řekl Bosch.
„Harry, vím, že sis jasně vymínil, že nebudeš dělat advo-
kátní práci jako takovou…“ začala Aronsonová.
Bosch přikývl, ale pak si uvědomil, že to Aronsonová ne-
vidí.
„Jasně,“ přisvědčil.
„Jenže já bych opravdu potřebovala, aby ses podíval na
jeden případ,“ pokračovala Aronsonová. „Není to žádné
vyšetřování. Jen by ses koukl na věci, které mi zatím posla-
lo státní zastupitelství.“
Bosch věděl, že v Sylmaru v San Fernando Valley sídlí
hlavní detenční centrum pro mladistvé.
„Případ s mladistvým?“ zeptal se.
„Ano, je to můj synovec,“ odpověděla Aronsonová. „An-
thony Marcus. Je mu šestnáct, ale oni ho chtějí soudit jako
dospělého. Příští týden se koná slyšení a já jsem zoufalá,
Harry. Potřebuju pomoct.“
„Z čeho ho obvinili?“

25
 „Ze střelby na policistu, jenže ten kluk nemá v povaze nic,
co by naznačovalo, že je něčeho takového vůbec schopen.“
„Kde se to stalo? Kdo to řeší?“
„Losangeleská policie. Řeší to West Valley. A stalo se to
ve Woodland Hills.“
„Je živý, nebo mrtvý? Myslím ten policajt.“
„Živý. Dostal to snad jenom do nohy. Jenže Anthony by
nic takového neudělal, a navíc mi sám řekl, že to nebyl on.
Podle něj tam musel být ještě někdo další, protože on to pro-
stě nemá na svědomí.“
Bosch se natáhl k displeji a tlačítkem hovor ztlumil. Po-
díval se na Hallera.
„Děláte si ze mě srandu?“ zeptal se. „Vy fakt chcete, abych
pracoval pro kluka, který postřelil losangeleského policis-
tu? Nehledě na to, že už teď posuzuju případ z China, kdy
ženská zastřelila policajta. Víš, jaké by to pro mě mohlo mít
důsledky?“
„Haló?“ ozvala se Aronsonová. „Slyšíme se?“
„Já tě o žádnou spolupráci nežádám,“ namítl Haller.
„Prosí tě Jennifer, a i ta chce po tobě jen to, aby ses podíval
na spis. Nic víc. Prostě si přečteš vyšetřovací zprávy a po-
víš jí, co si o tom myslíš. Tím to pro tebe skončí. Nebudeš
mít s tím případem žádnou spojitost a nikdo se o tom ni-
kdy nedozví.“
„Ale já to budu vědět,“ namítl Bosch.
„Haló?“ zopakovala Aronsonová.
Bosch zavrtěl hlavou a zvuk opět zapnul.
„Promiň,“ řekl. „Na chvíli jsi nám vypadla. Jaké k tomu
máš podklady?“
„Chronologii vyšetřování,“ řekla Aronsonová. „Pak pro-
tokol o incidentu a lékařskou zprávu toho policisty. Mám
tady i soupis důkazů, ale v tom nic pořádného není. Dnes-
ka jsem chtěla volat státnímu zástupci, kterého tím pověři-
li, a zeptat se, kdy je naplánovaná další výměna nálezů. Ale
v podstatě si myslím, že je to celé nějaký omyl. Toho kluka
znám celý život a rozhodně nemá sklony k násilí. Není to
žádný násilník.“
„Jsou tam nějaké výpovědi svědků?“ skočil jí do řeči Bosch.
„Bohužel, žádní svědkové tam nebyli,“ vysvětlila Aron-
sonová. „V podstatě je to jeho tvrzení proti tvrzení policie.“

26
 Bosch se odmlčel. Tohle byl přesně případ, o který vů-
bec nestál. Tíživé mlčení přerušil až Haller.
„Víš co, Jennifer?“ řekl do telefonu. „Pošli Lorně do mai-
lu všechno, co máš, a napiš jí, ať to vytiskne. Harry se na to
za půl hodinky podívá. Zrovna k ní jedeme.“
Pohlédl na Bosche.
„Ledaže bys byl vyloženě proti,“ dodal.
Bosch pomalu zavrtěl hlavou. Takhle si to rozhodně ne-
představoval. Nechtěl, aby posledním dějstvím jeho pro-
fesního života bylo tahání zločinců z bryndy. Hledání jeh-
ly v kupce trestněprávního sena, jak tomu říkal Haller, byla
jedna věc. Pokud by mezi mnoha odsouzenými odhalil ne-
vinného člověka, stále by mu to připadalo jako žádoucí ko-
rekce systému, o němž od počátku věděl, že není dokonalý.
Ale vypomáhat při obhajobě člověka, který teprve čelí ža-
lobě, to pokládal za něco úplně jiného.
„Podívám se na to,“ utrousil zdráhavě. „Ale jestli tam
budou zapotřebí nějaké další úkony, budete se muset ob-
rátit na Ciska.“
Dennis „Cisco“ Wojciechowski byl dlouholetým vyšet-
řovatelem kanceláře Haller a spol. – a taky manželem Lor-
ny Taylorové.
„Děkuju ti, Harry,“ řekla Aronsonová. „Zavolej mi, pro-
sím tě, až budeš mít čas si to všechno projít.“
„Jasně,“ odvětil Bosch. „Proč chce tvoje sestra, abys tam
za ním zajela?“
„Protože to tam prý nezvládá,“ odpověděla Aronsonová.
„Ostatní kluci ho šikanují. Takže mě napadlo, že když bude
hodinu sedět se mnou, alespoň na chvíli se nebude muset
nikoho bát.“
„No dobře. Podívám se ti na to, jen co se k tomu dosta-
nu,“ slíbil jí Bosch.
„Děkuju ti, Harry,“ zopakovala Aronsonová. „Opravdu
moc si toho vážím.“
„Máš ještě něco, Jennifer?“ zeptal se Haller.
„Už nic.“
„Kdy máš další schůzku s městskými advokáty?“
„Zítra odpoledne,“ odpověděla Aronsonová.
„Fajn,“ reagoval Haller. „Tak do nich šlapej dál. Pak se
o tom pobavíme.“

27
 Haller ukončil hovor a chvíli jeli mlčky. Bosch byl rozla-
děný a ani se to nesnažil zakrývat.
„Tak se na to prostě podívej, Harry, a řekni jí, že tam nic
nevidíš,“ nadhodil Haller. „Je v tom strašně citově zaanga-
žovaná. Musí se naučit, že…“
„Já vím, že je citově zaangažovaná,“ řekl Bosch. „To jí ne-
vyčítám. Jenže tady se děje přesně to, co jsem ti na začátku
řekl, že si nepřeju. Ještě jednou, a končím. Rozumíš?“
„Rozumím,“ přitakal Haller.
Do západního Hollywoodu dojeli ve slušném čase, což
byla pro Bosche úleva, protože v autě po telefonátu s Aron-
sonovou zavládlo ledové ticho. Bosch odbočil ze Santa Mo-
nica Boulevard na Kings Road a pomalu ujel dva bloky smě-
rem na jih. Haller Lorně předem poslal zprávu, že se blíží,
takže manažerka případů už na ně čekala u obrubníku se
spisem v ruce. Lincoln měl zatmavená skla. Jakmile Bosch
zastavil, Lorna vyrazila od obrubníku, obešla auto zezadu
a posadila se za Bosche.
„Jejda,“ řekla překvapeně Hallerovi. „Myslela jsem, že
budeš sedět vedle mě.“
„Když řídí Harry, tak sedím vepředu s ním,“ vysvětlil
Haller. „Vytisklas ty věci od Jennifer?“
„Mám je tady.“
„Tak je dej Harrymu, ať se na ně může podívat. Já si za-
tím přesednu k tobě.“
Lorna podala Boschovi spis. Ten ho otevřel a snažil se ne-
vnímat hovor na zadním sedadle, během něhož Haller pro-
bíral s Lornou svůj pracovní program a další věci související
s případy. Jako první se Bosch začetl do zprávy o incidentu.
Chlapec se jmenoval Anthony Marcus. Z data jeho naro-
zení vyplývalo, že sedmnácté narozeniny oslaví v detenč-
ním centru pro mladistvé v Sylmaru. Obžaloba ho vinila,
že postřelil hlídkového policistu jménem Kyle Dexter jeho
vlastní služební zbraní. Podle zprávy o incidentu reagova-
li Dexter a jeho parťačka Yvonne Garrityová na oznámení
o probíhajícím vloupání do domu na Califa Street ve Wood-
land Hills. Po příjezdu na místo prohledali okolí domu
a zjistili, že posuvné dveře vedoucí k bazénu za domem
jsou otevřené. Přivolali posily, ale než jejich kolegové dora-
zili, Dexter si všiml, že z domu vyběhla postava v tmavém

28
oblečení, vylezla na zeď za bazénem a skočila na Valley
Circle Boulevard, který vede rovnoběžně s Califa Street.
Dexter tedy vyzval Garrityovou, ať se vrátí k hlídkovému
vozu, a sám se vydal za prchající postavou. Přelezl přes
zeď a podezřelého začal pronásledovat. Oba uběhli něko-
lik bloků, načež honička vyvrcholila tím, že Dexter odbočil
za podezřelým za roh na Valerie Avenue. Ten se však mezi-
tím zastavil, protože si zřejmě myslel, že už se mu podařilo
policistu setřást, a Dexter se tak ocitl přímo před ním. Vy-
táhl služební zbraň a tomu muži nařídil, aby si klekl, dal si
ruce za hlavu a propletl prsty. Podezřelý uposlechl, polici-
sta sebral vysílačku a oznámil parťačce a zálohám, kde je.
Když se však chystal podezřelého spoutat, strhla se potyč-
ka a Dexter byl postřelen. Útočník pak utekl, ale po chvíli
ho zadrželi po kolegové, kteří reagovali na jeho další hlá-
šení, že byl zasažen.
Podezřelý byl zatčen a identifikován jako Anthony Mar-
cus. To, že by se vloupal do domu nebo utíkal před policií,
popřel. Prohlásil, že krátce před incidentem vyšel ze svého
domu stojícího nedaleko a zamířil k domu své přítelkyně na
tajné rande, a najednou ho Dexter zničehonic konfrontoval.
Také popřel, že by po Dexterovi střílel, ale přiznal, že když
uslyšel výstřel a policista šel k zemi, dal se na útěk, protože
nevěděl, co se děje a kdo po kom střílí.
Bosch si zprávu dvakrát přečetl a pak si v telefonu ote-
vřel Mapy Google. Nejprve se podíval na základní mapu
a pak přepnul na panoramatickou, aby si podrobně pro-
hlédl místo incidentu a porovnal svá zjištění s informacemi
uvedenými v protokolu. Získal tak lepší představu o směru,
terénu a vzdálenostech. Když byl hotov, zaměřil se na lékař-
skou zprávu, kterou sepsala Divize vnitřního vyšetřování.
Ta řešila veškeré případy střelby s účastí policisty – včetně
těch, kdy byl člen policejního sboru obětí. V lékařské zprá-
vě se konstatovalo, že Dexter utrpěl dvě zranění od stejné
kulky, která se mu odrazila od vnější části pravého lýtka
směrem dolů a poté mu prošla botou a chodidlem. Ošetři-
li ho na pohotovosti Warnerova lékařského centra a pusti-
li ho domů.
Bosch slyšel, jak Haller na zadním sedadle říká Lorně,
aby odmítla potenciálního klienta obžalovaného z distribuce

29
čínského fentanylu, přestože byl ochoten složit za služby ad-
vokáta z lincolnu stotisícovou zálohu.
„Fentanyl mám na černé listině,“ prohlásil Haller. „Řek-
ni mu, že nemám zájem.“
„Já vím,“ reagovala Lorna. „Jen mě napadlo, že možná
budeš chtít vědět, jakou ti nabízí zálohu.“
„Tohle je horší než krvavé peníze. Co tam máš dál?“
Lorna mu pověděla o dalším případu. Potenciální klient
byl obžalovaný z podvodu, když prodal kytaru, o které tvr-
dil, že ji podepsal John Lennon. Kupec však později zjistil, že
kytara byla vyrobena až po Lennonově smrti, takže umělec
ji logicky podepsat nemohl. Obžalovaný přitom provozoval
e-shop s rokenrolovými rekvizitami a suvenýry, a státní za-
stupitelství se tudíž zaměřilo i na předchozí prodeje kytar
s údajnými podpisy dnes už mrtvých rockových hvězd, na-
příklad Jimiho Hendrixe nebo Kurta Cobaina. Kauza mohla
přerůst v něco většího.
Haller Lorně řekl, že případ vezme, ale bude potřebovat
pětadvacetitisícovou zálohu.
„Myslíš, že to bude problém?“ zeptal se.
„Zjistím a dám ti vědět.“
Bosch se vrátil ke čtení zpráv o Marcusově případu. Chro-
nologie vyšetřování obsahovala stručné záznamy popisující
jednotlivé kroky, které kriminalisté Divize vnitřního vyšet-
řování podnikli. V jednom z posledních zápisů se konsta-
tovalo, že se vyšetřovatelé sešli s technikem, který v domě
na Califa Street snímal otisky prstů. Bosch ze zkušenosti vě-
děl, že se vyšetřovatelé snaží dokázat Marcusovi i vloupá-
ní, které celý sled pozdějších událostí odstartovalo. Pokud
dokážou, že se Marcus v domě pohyboval, předejdou tím
možné obhajobě, že lupičem, kterého Dexter a Garrityová
viděli z domu utíkat, byl ve skutečnosti někdo jiný. V chro-
nologii se však neuvádělo, co technik v domě našel, pokud
vůbec něco.
Mezi zprávami byl také soupis věcí, které měl Marcus
v okamžiku zatčení u sebe, a popis jeho oblečení. Toho dne
měl na sobě džíny, černé tenisky Nike a mikinu s kapucí
a nápisem USC. V kapsách mu našli klíč od domu, balíček
s kondomy a tubu s mentolovými bonbony. Ve spisu byla
i laboratorní zpráva o testu na povýstřelové zplodiny, kte-

30
rý u podezřelého vyšel pozitivně v oblasti rukou a pravého
rukávu mikiny.
Posledním dokumentem ve složce byl přepis rádiové ko-
munikace Dextera a Garrityové během oné noci. První po-
ložku představovalo volání o posily, na které Garrityová na-
vázala oznámením, že podezřelý je na útěku a má na sobě
tmavé kalhoty a tmavou mikinu s kapucí. Bosch se pak po-
zorně zaměřil na Dexterovo volání o pomoc, které násle-
dovalo o chvíli později, a zjistil, že mezi Dexterovým ohlá-
šením polohy s konstatováním, že podezřelý je zajištěný,
a jeho hlášením o tom, že byl sám zasažen, uplynulo pou-
hých osm vteřin:

01.43.23 – policista Dexter: Podezřelý je kód čtyři.

Valerie Avenue, západně od Valley Circle.
01.43.31 – policista Dexter: Zásah policisty, zásah
policisty…
01.43.36 – policista Dexter: On mě trefil. Postřelil
mě…
01.43.42 – policista Dexter: Podezřelý je na útěku,
míří po Valerie na západ. Kaštanová
mikina, nápis USC.

Jakmile si Bosch všechno přečetl, měl určitou konkrétní

představu, jak asi celý incident proběhl. Zadíval se do zpět-
ného zrcátka. Haller s Lornou se teď bavili o klientech, kteří
dosud nezaplatili za poskytnuté právní služby. Na dva ne-
související rozhovory nebylo v autě dost místa.
„Půjdu na chvíli ven. Musím zavolat Jennifer,“ prohlá-
sil Bosch.
„Díky, Harry,“ odpověděl Haller.