Michael Connelly

VÝSTRAHA
 Text © Michael Connelly 2020
Copyright © 2020 by Hieronymus, Inc.
Translation © Jiří Kobělka 2021
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2021

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí

být reprodukována nebo využita žádným způsobem
a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými,
včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních
systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v Praze roku 2021

Překlad Jiří Kobělka
Redakce Jiří Dubecký, Markéta Tomášová
Editor Jan Pavel
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, spol. s r. o., Český Těšín

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-276-0195-0
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Prolog

Jeho auto se jí líbilo. V elektromobilu seděla poprvé. Projíž-

děli nocí a ona slyšela jen vítr.
„Úžasně tichý,“ poznamenala.
Pouhá dvě slova, a ona je stejně zadrmolila. Třetí cosmo-
politan jí udělal na jazyku špičku.
„Je za tebou, ani nevíš jak,“ prohlásil řidič. „To je teda fakt.“
Podíval se na ni a usmál se. Ona však měla pocit, že si ji
jen kontroluje, jak na tom je, když si teď tak šlape na jazyk.
Odbočil a kývl před sebe.
„Jsme tady,“ řekl. „Je tu nějaký parking?“
„Můžeš se postavit za mě,“ odpověděla. „V garáži mám
dva fleky, jenže jsou… jeden za druhým. Myslím, že se
tomu říká totem.“
„Tandem?“
„Jo, jasně, jasně. Tandem.“
Začala se svému přebreptu smát. Pak už se smála spíš
vlastnímu smíchu a nedokázala se utišit. Zase ty koktejly.
Plus kapky z lékárny, které si vzala, než večer vyrazila ube-
rem do města.
Muž stáhl okénko a do pohodlné kabiny pronikl svěží
večerní vzduch.
„Vzpomeneš si na kombinaci?“ zeptal se jí.
Tina se vzepřela na sedadle, aby se mohla rozhlédnout
kolem sebe a zorientovat se. Poznala, že už stojí před gará-
žovými vraty pod jejím bytem. Přišlo jí to divné. Nevyba-
vovala si, že by mu říkala, kde bydlí.
„Tu kombinaci,“ zopakoval řidič.
Panel s číselníkem se nacházel na sloupku, kam se dalo
dosáhnout ze staženého okénka. Tina si uvědomila, že sice

9
zná kombinaci čísel, která jim otevře garážová vrata, ale
nepamatuje si jméno muže, jehož se dnes rozhodla pozvat
k sobě domů.
„4-6-8-2-5.“
Zatímco muž zadával čísla, Tina se snažila znovu nero-
zesmát. Někteří chlapi nemají tohle hihňání rádi.
Vjeli do garáže a ona ukázala na volné místo za svým
mini. Zanedlouho už stáli ve výtahu, kde zmáčkla správné
tlačítko a opřela se o něj, aby neupadla. Muž ji objal a během
jízdy ji přidržoval.
„Máš nějakou přezdívku?“ zeptala se.
„Jak to myslíš?“
„Normálně. Prostě jak ti říkaj. Z legrace.“
Muž zavrtěl hlavou.
„Myslím, že mi říkají jen jménem,“ odpověděl.
No tak nic. Tina to nechala plavat. Na jméno si může vzpo-
menout později, ačkoliv jí bylo jasné, že se bez něj nejspíš
obejde úplně. Žádné „později“ už totiž nebude. Skoro ni-
kdy nebylo.
Ve druhém patře se kabina otevřela a ona ho odvedla ke
druhým dveřím vedle výtahu, kde měla byt.
Sex byl fajn, ale nic výjimečného. Jediné vybočení z nor-
málu představovala skutečnost, že se muž nebránil jejímu
požadavku, aby si vzal kondom. Dokonce si přinesl svůj.
Bod pro něj, ale i tak Tina nepředpokládala, že by z toho
mohlo vzejít něco trvalejšího. Pátrání po oné nepopsatel-
né věci, která dokáže vyplnit vnitřní prázdnotu, bude po-
kračovat.
Jakmile muž spláchl kondom, vrátil se k ní do postele.
Tina doufala v nějakou výmluvu – že ráno brzy vstává, že
ho doma čeká manželka, cokoliv –, ale on se chtěl ještě v po-
steli mazlit. Hrubě se na ni přimáčkl a otočil ji tak, že se mu
tiskla na prsa. Měl je oholená a ona cítila na zádech drobné
jehličky jeho rašících chlupů.
„Víš…“
Dál se se svou námitkou nedostala. Muž se totiž obrátil
i s jejím tělem, takže na něm teď ležela otočená zády. Hrud-
ník měl jako smirkový papír. Obemkl ji jednou rukou, tu pak
pokrčil a vytvořil v ohbí lokte písmeno „V“. Natáhl druhou
ruku, strčil jí do véčka hlavu a začal ho utahovat. Tina cíti-

10
la, jak se jí uzavírá průdušnice. Nemohla ani křičet o pomoc.
Neměla vzduch, jímž by rozpohybovala hlasivky. Snažila se
vzpouzet, jenže měla nohy zamotané do přikrývky a muž
byl příliš silný. Mačkal jí krk jako ve svěráku.
Po chvíli jí okraje zorného pole začaly tmavnout. Muž
zvedl hlavu z postele a přitiskl jí ústa na ucho.
„Lidi mi říkají Shrike,“ zašeptal.
JACK
 1
Ten článek jsem nazval „Král podfukářů“. Takhle jsem to as-
poň napsal do titulku. Byl jsem si však jistý, že text nakonec
vyjde pod jiným názvem, protože nadepsáním článku jsem
překročil hranice vymezené reportérovi. Titulek i perex pod
ním měl na starosti editor a mně už teď znělo v uších, jak
mě Myron Levin cupuje: „Přepisuje ti snad editor odstav-
ce? Obvolává snad lidi z článku a klade jim doplňující otáz-
ky? Ne, neobvolává a neklade. Drží se svého kopyta, což
pro tebe znamená, že se ho máš držet taky.“
A protože oním editorem byl právě Myron, těžko jsem se
mohl jeho argumentům bránit. Tenhle konkrétní článek jsem
však i přesto odeslal s návrhem titulku, jelikož mi připadal
perfektní. Text pojednával o temném pozadí vymáhání dlu-
hů – kvůli podvodům s dluhy přicházeli lidé o 600 milionů
dolarů ročně – a ve FairWarning platilo pravidlo, že každý
podvod musí dostat konkrétní tvář, ať už predátora nebo
kořisti, ať už oběti nebo pachatele. Tentokrát to vyšlo na pre-
dátora. Arthur Hathaway alias Král podfukářů byl v této
branži absolutní špička. V šedesáti dvou letech už v losan-
geleském podsvětí vyzkoušel všechny myslitelné podfuky,
od prodeje falešných zlatých cihel po zakládání falešných
webových stránek pro výběr humanitární pomoci. Momen-
tálně měl rozehraný scénář, kdy přesvědčoval lidi, že dlu-
ží peníze, které ve skutečnosti nedlužili, a vymáhal po nich
splátky. Byl tak dobrý, že mu aspirující mladí švindlíři pla-
tili za kurzy podvádění, které dával každé pondělí a stře-
du v jednom bývalém filmovém studiu ve Van Nuys. Infil-
troval jsem se tam jako jeden ze studentů a zjistil jsem, co
se dalo. Teď přišel čas přetavit získané informace do člán-
ku a na Arthurově příkladu odhalit zákulisí branže, která

15
každoročně vysává miliony ze všech možných lidí – od sta-
rých dam, jimž se tenčí zůstatek na účtu, po mladé kariéris-
ty zatížené obří studentskou půjčkou. Ti všichni se stávali
oběťmi dluhové mašinerie a bez řečí posílali peníze, poně-
vadž je Arthur Hathaway přesvědčil, že je posílat musejí.
A tenhle chlap teď dvakrát týdně učil jedenáct budoucích
podvodníků a jednoho tajného reportéra, jak se to dělá, a to
za cenu padesáti dolarů za lekci. Jeho největším podfukem
ze všech přitom paradoxně mohla být právě tahle švind-
lířská škola. Ve svém řemesle byl Arthur opravdový král
a jeho naprostá absence svědomí ho řadila mezi čítankové
psychopaty. Moje reportáž obsahovala i příběhy obětí, jimž
Arthur vybílil bankovní účty nebo jim zničil život.
Myron už se dohodl s Los Angeles Times, že tenhle mate-
riál vydáme jako společný projekt. Tím bylo zaručeno, že si
ho přečte spousta lidí a že si ho bude muset všimnout i lo-
sangeleská policie. Vláda „krále Artuše“ se chýlila ke kon-
ci a jeho kulatý stůl služebně mladších podfukářů měl pad-
nout spolu s ním.
Naposledy jsem si článek přečetl a odeslal ho Myrono-
vi. Do kopie jsem přiložil i advokáta Williama Marchanda,
který pro nás všechny chystané články bezplatně revido-
val. Nechtěli jsme na web pověsit nic, co by nebylo právně
neprůstřelné. Celá redakce FairWarning čítala pět lidí, a to
včetně washingtonské reportérky, která pracovala z domo-
va. Jediný „špatný článek“, jenž by vyústil v prohraný soud-
ní spor nebo nucené mimosoudní vyrovnání, by nás oka-
mžitě potopil a já bych se opět stal tím, čím jsem během své
kariéry byl nejméně dvakrát: reportérem, který nemá kam
psát.
Vyšel jsem z kukaně, abych Myronovi oznámil, že jsem
mu článek konečně poslal, jenže on ve svém boxu zrovna
telefonoval a já jsem podle jeho tónu poznal, že jedná s po-
tenciálním dárcem. Myron byl zakladatelem, editorem, re-
portérem a hlavním obstaravatelem příspěvků pro FairWar-
ning. Fungovali jsme jako internetový zpravodajský portál
bez placeného členství. Místo toho jsme měli pod každým
článkem a někdy i nad ním tlačítko pro zájemce o zaslání
daru. To ovšem Myronovi nebránilo, aby sám aktivně vy-
hledával kouzelného oslíčka, který nás bude sponzorovat,

16
takže o dary nebudeme muset prosit, ale případně si mezi
zájemci i vybírat – alespoň načas.
„Neexistuje nikdo další, kdo by dělal, co děláme my – tvr-
dou novinařinu ve prospěch spotřebitele,“ sděloval Myron
každému potenciálnímu dárci. „Když se podíváte na naše
stránky, uvidíte v archivu spoustu článků, které si berou na
mušku nejmocnější obory, jako jsou automobilový průmy-
sl, farmaceutický průmysl, mobilní operátoři nebo tabákové
firmy. A v situaci, kdy současná administrativa zastává filo-
zofii deregulací a omezování dohledu, neexistuje nikdo, kdo
by hájil zájmy běžného občana. Heleďte, já to chápu, samo-
zřejmě můžete dát přednost dobročinným projektům, kde
za svoje dolary naděláte mnohem větší parádu. Za pětadva-
cet babek měsíčně můžete živit a šatit dítě v Appalačských
horách. Tomu rozumím. Člověk z toho má dobrý pocit. Ale
pokud věnujete peníze FairWarning, pak podporujete tým
reportérů, kteří jsou odhodlaní se…“
Tuhle náborovou řeč jsem slýchal několikrát denně, po-
řád dokola. Navíc jsem se účastnil nedělních „salonů“, na
nichž Myron a členové správní rady rozmlouvali se správ-
ně orientovanými potenciálními dárci, a já jsem se pak mezi
ně vmísil a rozebíral jsem s nimi konkrétní články, na kte-
rých zrovna pracuju. Coby autor dvou bestsellerů jsem si
na těchto dýcháncích užíval výsostného postavení, ačkoliv
se nikdo raději nezmiňoval o tom, že od doby, kdy mi vyšla
poslední kniha, uplynulo už víc než deset let. Věděl jsem, že
tohle přesvědčování je důležité a že jen díky němu mi chodí
na účet výplata – ačkoliv z téhle mzdy se dalo v Los Ange-
les jen těžko vyžít –, jenže za čtyři roky ve FairWarning už
jsem tyhle věci zopakoval tolikrát, že bych je dokázal odří-
kat i ve spánku. Pozpátku.
Myron přestal poslouchat potenciálního investora, vypnul
si v telefonu zvuk a podíval se na mě.
„Máš to?“ zeptal se.
„Zrovna jsem to odeslal,“ odpověděl jsem. „Billovi taky.“
„Dobře. Večer si to přečtu, a jestli k tomu budu něco mít,
můžem to zítra probrat.“
„Je to připravené k vydání. Dokonce mám i skvělý titu-
lek. Stačí, když dopíšeš perex.“
„To bych ti…“

17
 Opět si zapnul zvuk, aby mohl zájemci odpovědět na
otázku. Zasalutoval jsem mu a zamířil jsem ke dveřím. Ces-
tou jsem se ještě zastavil u Emily Atwaterové, abych se s ní
před odchodem rozloučil. Kromě ní a Myrona nikdo další
v kanceláři nebyl.
„Zdarec,“ řekla se svým křepkým britským přízvukem.
Naše redakce sídlila v klasickém jednopatrovém nákup-
ním centru ve Studio City. V přízemí se nacházely pro-
dejny a restaurace, první patro pak bylo vyhrazené pro
služby typu pojištění aut, manikúra a pedikúra, jóga nebo
akupunktura. My jsme představovali výjimku. Do redakce
FairWarning žádní zákazníci nechodili – tyto prostory jsme
si vybrali hlavně proto, že byly levné. Prostory pod námi
totiž sloužily jako výdejna produktů z konopí a vzhledem
ke špatné ventilaci v budově se v našich kancelářích neu-
stále vznášela vůně čerstvé marihuany. Myron za to dostal
výraznou slevu na nájemném.
Nákupní centrum mělo tvar písmene „L“ a patřila k němu
i podzemní garáž s pěti místy vyhrazenými pro zaměstnan-
ce FairWarning a návštěvníky. Byla to velká výhoda. Ve měs-
tě se parkovalo všelijak. Pro mě bylo navíc kryté stání vý-
hodné i v tom, že jsem bydlel v prosluněné Kalifornii a jen
málokdy jsem ve svém džípu zatahoval střechu.
Nový Jeep Wrangler jsem si pořídil ze zálohy na svou
poslední knihu a tachometr mi sloužil jako připomínka,
jak vzdálená je doba, kdy jsem si kupoval nablýskaná auta
a figuroval na žebříčcích bestsellerů. Když jsem nastartoval
motor, znovu jsem se na tachometr podíval. Z cesty, na kte-
ré jsem se kdysi pohyboval, jsem zbloudil přesně 259 475 ki-
lometrů.
 2
Bydlel jsem v Sherman Oaks na Woodman Avenue, kousek
od dálnice 101. Byl to bytový dům postavený ve stylu leto-
viska v Cape Codu z 80. let. Nacházelo se v něm čtyřiadva-
cet bytových jednotek, které vytvářely obdélník kolem ná-
dvoří se společným bazénem a grilem. I pod tímto domem
se skrývala podzemní garáž.
Většina bytových domů na Woodman Avenue měla jmé-
na typu Capri, Oak Crest a podobně. Můj dům žádné jméno
neměl. Nastěhoval jsem se do něj teprve před rokem a půl,
když jsem prodal družstevní byt, který jsem si pořídil ze
stejné zálohy jako auto. Tantiémy se rok od roku tenčily a já
jsem právě procházel obdobím, kdy jsem si musel výrazně
přeuspořádat život, abych dokázal vyžít z peněz, které mi
chodily z FairWarning. Byl to nelehký přechod.
Když jsem na sjezdu do garáže čekal, až se zvednou vra-
ta, všiml jsem si, že u panelu vedle vstupní branky do kom-
plexu stojí dva muži v obleku: bílý pětapadesátník a asi
o dvacet let mladší Asiat. Krátký poryv větru odhalil Asia-
tovi cíp saka a já jsem si všiml, že má na opasku policejní
odznak.
Sjel jsem do garáže a celou dobu jsem ve zpětném zrcátku
sledoval vrata. Muži seběhli po svažitém sjezdu za mnou
a vklouzli dovnitř. Zaparkoval jsem na vyhrazeném místě
a zhasl motor. Než jsem si stačil sebrat z vedlejšího sedadla
batůžek a vystoupit, už na mě čekali za džípem.
„Jack McEvoy?“
Jméno nepopletli, jen ho nesprávně vyslovili. Mikavoj.
„Ano, McEvoy,“ opravil jsem muže. Mekevoj. „Co se děje?“
„Jsem detektiv Mattson z LAPD,“ prohlásil starší muž.
„A toto je můj parťák, detektiv Sakai. Potřebujeme vám

19
položit pár otázek.“ Odhrnul si sako a ukázal, že i on má na
opasku odznak a služební pistoli navrch.
„Dobrá,“ řekl jsem. „O co jde?“
„Mohli bychom jít nahoru k vám?“ zeptal se Mattson.
„Nebo někam, kde budeme mít víc soukromí než ve veřej-
né garáži?“
Obsáhl gestem podzemní prostory, jako by nás na kaž-
dém rohu někdo špicloval, přestože garáž byla prázdná.
„No snad jo,“ řekl jsem. „Pojďte za mnou. Obvykle cho-
dím po schodech, ale jestli to chcete vzít výtahem, tak je
tamhle na konci.“
Ukázal jsem na konec garáže. Můj džíp parkoval zhruba
uprostřed, přímo naproti schodišti vedoucímu na nádvoří.
„Můžeme jít po schodech,“ rozhodl Mattson.
Zamířil jsem ke schodišti a oba detektivové vyrazili za
mnou. Celou cestu do bytu jsem se snažil přemýšlet v in-
tencích své práce. Co jsem kde napsal, že to upoutalo po-
zornost LAPD? Reportéři FairWarning měli sice při výběru
témat velkou volnost, ale základní dělba práce v redakci
přesto fungovala a já jsem měl kromě psaní o internetu na
starosti právě reportáže o podvodech a kriminalitě vůbec.
Začal jsem si klást otázku, jestli jsem při psaní článku
o Arthuru Hathawayovi mimoděk nezabrousil do probíha-
jícího vyšetřování a jestli mě Mattson se Sakaiem nepřišli
požádat, abych text nevydával. Když jsem se však nad tou-
to možností zamyslel, okamžitě jsem ji zavrhl. Kdyby to tak
bylo, nepřijeli by za mnou domů, ale navštívili by mě v prá-
ci. A nejspíš by redakci nejprve kontaktovali telefonicky, mís-
to aby se rovnou dostavili osobně.
„Ze kterého jste oddělení?“ zeptal jsem se, když jsme
přešli přes nádvoří a zamířili k bytu číslo 7 na protější stra-
ně bazénu.
„Pracujeme v centru,“ odpověděl rezervovaně Mattson,
zatímco jeho parťák mlčel úplně.
„Myslel jsem ze které jednotky.“
„Z divize loupeží a vražd,“ řekl Mattson.
O LAPD jsem momentálně nepsal, ale v minulosti ano.
Věděl jsem, že na ústředí v centru města pracují jen elitní
týmy, přičemž lidi z loupeží a vražd představují elitu mezi
elitou.

20
 „A o čem konkrétně se budeme bavit dneska?“ zeptal
jsem se. „O loupeži, nebo o vraždě?“
„Pojďme dovnitř a tam vám všechno řekneme,“ vyzval
mě Mattson.
Dorazil jsem ke dveřím. Protože mi detektiv neodpově-
děl, usoudil jsem, že řeč bude spíš o vraždě. V ruce jsem dr-
žel klíče, ale než jsem odemkl dveře, otočil jsem se a dlouze
jsem se na oba muže stojící za mnou zadíval.
„Můj bratr dělal vyšetřovatele vražd,“ prohodil jsem.
„Vážně?“ odvětil Mattson.
„V LAPD?“ zeptal se Sakai a byla to jeho vůbec první
slova.
„Ne,“ řekl jsem. „V Denveru.“
„Tak vida,“ utrousil Mattson. „Je ve výslužbě?“
„To zrovna ne,“ řekl jsem. „Zabili ho při výkonu služby.“
„Tak to mě vážně mrzí,“ poznamenal Mattson.
Přikývl jsem, obrátil jsem se zpátky ke dveřím a odemkl
je. Sám jsem netušil, proč jsem ta slova o bratrovi vyhrkl. Ob-
vykle jsem se s tím nikomu nesvěřoval. Lidi, kteří znali moje
knihy, o Seanovi samozřejmě věděli, ale v běžném rozhovo-
ru jsem se o něm nezmiňoval. Stalo se to už dávno, vlastně
v úplně jiném životě.
Konečně jsem otevřel dveře a vstoupili jsme dovnitř. Roz-
svítil jsem. Můj byt patřil v komplexu k nejmenším. Spodní
patro bylo úplně otevřené – obývací pokoj volně přecházel
v malou jídelnu a poté v kuchyňku, kterou od jídelny od-
děloval jen pult s kuchyňským dřezem. U pravé zdi bylo
schodiště vedoucí do patra, kde jsem měl ložnici. Nahoře
byla plně vybavená koupelna a dole pod schodištěm kou-
pelnový kout. Všehovšudy necelých devadesát čtverečních
metrů. Byt působil úhledným a spořádaným dojmem, ale to
jen proto, že byl stroze zařízený a obsahoval málo věcí osob-
ního rázu. Ze stolu v jídelně jsem si udělal domácí pracov-
nu. V jejím čele stála tiskárna a všechno tu bylo připrave-
né na to, abych se mohl pustit do práce na další knize. Stůl
takhle vypadal už od chvíle, kdy jsem se sem nastěhoval.
„Hezký byt. Bydlíte tady dlouho?“ dotázal se Mattson.
„Asi půldruhého roku,“ odpověděl jsem. „Můžu se ze-
ptat, o co…“
„Co kdybychom se posadili tamhle na gauč?“

21
 Mattson ukázal na gauč orientovaný tak, abych se z něj
mohl dívat na televizi. Ta visela na zdi nad plynovým krbem,
který jsem nikdy nepoužil.
Naproti konferenčnímu stolku pak stála dvě křesla, ale ta
byla stejně jako gauč ošoupaná a otlučená, protože se mnou
strávila desítky let na předešlých adresách. Zhoršující se fi-
nanční situace se do mého bydlení a vozového parku ne-
blaze promítala.
Mattson se podíval na dvojici křesel, vybral si to, které
vypadalo čistší, a posadil se. Stoický Sakai zůstal stát.
„Takže, Jacku,“ začal Mattson, „pracujeme na jedné vraž-
dě, během vyšetřování nám vyplavalo vaše jméno, a tak
jsme tady. Musíme…“
„Koho zabili?“ zeptal jsem se.
„Ženu jménem Christina Portrerová. Říká vám to jméno
něco?“
Bleskově jsem ho prohnal paměťovými buňkami, ale nic
mi nevypadlo.
„Ne, myslím, že ne. Jak se moje jméno…“
„Většinou si říkala Tina. Pomůže vám to nějak?“
Znovu jsem zapojil paměť. A tentokrát už mi něco vypad-
lo. Když jsem jméno před chvílí slyšel v nezkrácené podo-
bě, nadto z úst vyšetřovatele vražd, zřejmě mě to rozrušilo
natolik, že jsem si tu souvislost neuvědomil.
„Počkejte, vlastně jo. Nějakou Tinu… Tinu Portrerovou
jsem znal.“
„Před chvílí jste nám řekl, že to jméno neznáte.“
„Znám ho. Jen mi to napoprvé nedošlo, když jste ho na
mě vybafl. Ale ano, určitě jsme se jednou setkali. Pak už ne.“
Mattson neodpověděl. Otočil se k parťákovi a kývl. Sa-
kai ke mně přistoupil a ukázal mi svůj telefon. Na disple-
ji měl fotku ženy s tmavými vlasy a ještě tmavšíma očima.
Byla silně opálená a vypadala na pětatřicet, ale já jsem vě-
děl, že se v době našeho setkání blížila spíš k pětačtyřicít-
ce. Přikývl jsem.
„To je ona.“
„Fajn,“ řekl Mattson. „Kde jste se setkali?“
„Tady na ulici. Je tam restaurace s názvem Mistral. Přistě-
hoval jsem se sem z Hollywoodu, nikoho jsem tady neznal
a snažil jsem se trochu prozkoumat okolí. A tak jsem si tam

22
jednou za čas zašel na panáka, protože jsem nechtěl nikam
vyjíždět autem. Seznámil jsem se s ní tam.“
„Kdy to bylo?“
„Přesné datum vám neřeknu, ale tipl bych si, že to bylo
zhruba půl roku po mém nastěhování. Takže asi před ro-
kem. Nejspíš někdy v pátek večer. To jsem tam obvykle cho-
díval.“
„Měl jste s ní sex?“
Měl jsem tuhle otázku očekávat, ale přesto mě zastihla
nepřipraveného.
„Do toho vám nic není,“ odtušil jsem. „Je to už rok.“
„Budu to chápat jako ano,“ řekl Mattson. „Šli jste pak
sem?“
Došlo mi, že Mattson se Sakaiem toho o okolnostech vraž-
dy Tiny Portrerové zákonitě musejí vědět víc než já. Otázce,
co se mezi námi před rokem stalo, však na můj vkus přiklá-
dali přehnaně velkou důležitost.
„Neblázněte,“ řekl jsem. „Byl jsem s ní jen jednou a nic dal-
šího z toho nikdy nevzešlo. Proč se mě na tyhle věci ptáte?“
„Protože vyšetřujeme její vraždu,“ odpověděl Mattson.
„Potřebujeme o ní a o jejích aktivitách zjistit všechno, co se
dá. A je úplně jedno, jak je to dávno. Takže se vás ptám zno-
vu: byla Tina Portrerová někdy v tomto bytě?“
Rezignovaně jsem rozhodil ruce.
„Ano. Před rokem.“
„Zůstala tady do rána?“ zeptal se Mattson.
„Ne. Zdržela se jen pár hodin a pak si zavolala uber.“
Následující otázku nepoložil Mattson hned. Předtím se
na mě dlouze zadíval, jako by se snažil rozhodnout, kte-
rým směrem pokračovat.
„Máte v tomto bytě nějaký její majetek?“ zeptal se.
„Ne,“ řekl jsem rozhořčeně. „Jaký majetek?“
Detektiv mou otázku přešel a vytasil se se svou.
„Kde jste byl ve středu večer?“
„To si děláte legraci, ne?“
„Ne, neděláme.“
„Kdy večer?“
„Řekněme mezi desátou a půlnocí.“
Věděl jsem, že až do deseti hodin večer jsem seděl na se-
mináři, kde nám Arthur Hathaway radil, jak co nejúčinněji

23
oškubat lidi. Zároveň jsem si však uvědomoval, že je to semi-
nář pro podvodníky, který tudíž oficiálně neexistuje. Kdyby
se detektivové pokusili moje alibi ověřit, buď by se jim ne-
podařilo potvrdit, že se podobný seminář vůbec konal, ane-
bo by nesehnali nikoho, kdo by jim potvrdil, že jsem se ho
zúčastnil já, protože daný člověk by tím současně přiznal,
že na něm byl i on sám. Do toho se nikomu nebude chtít.
Zvlášť potom, co se na internetu objeví článek, který jsem
před chvíli odeslal k vydání.
„Ehm, někdy mezi desátou a za deset půl jedenáctou
jsem seděl v autě a pak už jsem byl doma.“
„Sám?“
„Ano. Heleďte se, tohle je šílené. Strávil jsem s ní před
rokem jednu noc a pak už jsme spolu vůbec nebyli v kon-
taktu. Pro oba to byla slepá ulička. Chápete?“
„Víte to jistě? Pro oba?“
„Ano, vím to jistě. Nikdy jsem jí nezavolal a ona nikdy
nezavolala mně. A ani v Mistralu už jsem ji pak neviděl.“
„Jaký jste z toho měl pocit?“
Neklidně jsem se zasmál.
„Z čeho jaký jsem měl pocit?“
„Že už se vám pak neozvala.“
„Slyšel jste mě, co jsem vám právě řekl? Já jsem nezavo-
lal jí a ona nezavolala mně. Bylo to vzájemné. Prostě to od
začátku nikam nevedlo.“
„Byla ten večer opilá?“
„Opilá ne. Ale v té restauraci jsme si dali pár skleniček.
Platil jsem já.“
„A co tady? Tady jste v pití pokračovali, nebo jste šli rov-
nou nahoru?“
Mattson ukázal do patra.
„Tady už jsme nepili,“ odvětil jsem.
„A všechno se dělo s oboustranným souhlasem?“ ze-
ptal se Mattson.
Vstal jsem. Měl jsem toho tak akorát.
„Heleďte se, už jsem vám na všechno odpověděl,“ pro-
hlásil jsem. „A vy tady marníte čas.“
„Jestli marníme čas, to posoudíme my,“ řekl Mattson.
„Už jsme tady skoro hotoví, takže bych ocenil, kdybyste se
ještě na chvíli posadil, pane McEvoyi.“

24
 Znovu vyslovil moje jméno špatně, nejspíš záměrně.
Posadil jsem se.
„Podívejte, já jsem novinář,“ řekl jsem. „Zabývám se zlo-
činem, o vrazích jsem napsal pár knih. Takže dobře vím,
co děláte – snažíte se mě rozhodit, abych se vám bezděky
k něčemu přiznal. Jenže to se nestane, protože o tomhle vů-
bec nic nevím. Takže kdybyste mohli laskavě…“
„My víme, kdo jste,“ skočil mi do řeči Mattson. „Myslíte,
že bychom sem chodili, aniž bychom věděli, s kým máme tu
čest? Vy jste ten, co psal pro Sametovou rakev, a jen tak mimo-
chodem, s Rodneym Fletcherem jsem kdysi pracoval. Byl to
můj kamarád a to, co se mu pak stalo, bylo totální svinstvo.“
A bylo to venku. Důvod Mattsonovy zášti, která z de-
tektiva prýštila jako míza ze stromu.
„Sametová rakev skončila před čtyřmi lety,“ upozornil
jsem ho. „Hlavně kvůli článku o Fletcherovi, který byl ov-
šem stoprocentně přesný. Nikdo nemohl tušit, že zareaguje,
jak zareagoval. Každopádně teď pracuju někde jinde a píšu
články, které chrání spotřebitele. Policejním věcem už se ne-
věnuju.“
„Zaplať pánbůh. Můžeme se vrátit k Tině Portrerové?“
„Není se k čemu vracet.“
„Kolik je vám let?“
„To už určitě víte. A jak to s čímkoliv souvisí?“
„Připadáte mi k ní trochu starý. K Tině.“
„Byla to atraktivní žena, která byla ve skutečnosti starší,
než vypadala nebo než o sobě sama tvrdila. Když jsem se
s ní tehdy seznámil, řekla mi, že jí je devětatřicet.“
„A to je právě to, že jo? Byla starší, než vypadala. A vy
jste jako padesátník vyjel po ženské, o které jste si myslel,
že ještě nemá čtyřicet. Přijde mi to trochu úchylné.“
Cítil jsem, jak rudnu zahanbením a rozhořčením.
„Tak aby bylo jasno, po nikom jsem ‚nevyjel‘,“ ohradil
jsem se. „Začalo to tak, že sebrala svoji skleničku a přised-
la si ke mně na bar.“
„Tak to jste pašák,“ pronesl Mattson sarkasticky. „To vám
muselo ego okamžitě stát v pozoru. Ale vraťme se ke středě.
Odkud jste se vracel, když jste po desáté večer strávil v autě
těch dvacet minut, jak nám tvrdíte?“
„Z pracovní schůzky,“ řekl jsem.

25
 „Byli na té schůzce lidé, se kterými si můžeme promlu-
vit a kteří vám to v případě potřeby dosvědčí?“
„Když na to přijde, tak ano. Ale vy jste…“
„Fajn. A teď nám ještě jednou povězte, jak to mezi vámi
a Tinou bylo.“
Poznal jsem, o co mu jde. Přeskakoval z tématu na téma
a snažil se mě vyvést z rovnováhy. S policajty jsem pracovně
přicházel do styku skoro dvacet let, ve dvou různých dení-
cích a pak i na blogu Sametová rakev. Věděl jsem, jak to fun-
guje. Stačila jim jediná drobná nesrovnalost mezi původ-
ní a opakovanou výpovědí a měli všechno, co potřebovali.
„Ne, už jsem vám řekl všechno. Jestli ze mě chcete vytáh-
nout další informace, musíte mi taky nějaké dát.“
Oba detektivové mlčeli. Zjevně se rozhodovali, jak se
k mému požadavku postavit. Vyhrkl jsem první otázku,
která mě napadla.
„Jak umřela?“
„Měla zlomený vaz,“ odpověděl Mattson.
„Atlantookcipitální dislokace,“ dodal Sakai.
„Co to sakra znamená?“ zeptal jsem se.
„Vnitřní utržení hlavy,“ vysvětlil Mattson. „Někdo jí ob-
rátil krk o sto osmdesát stupňů. Dost ošklivá smrt.“
Cítil jsem, jak mi v hrudi začíná sílit tlak. Tinu Portrero-
vou jsem neznal jinak než z onoho jediného večera, který
jsem s ní strávil, ale nedokázal jsem vytěsnit z hlavy výjev –
přiživený čerstvou fotografií, kterou mi ukázal Sakai –, jak
ji někdo tak úděsným způsobem zabíjí.
„Jako v tom filmu Vymítač ďábla,“ doplnil Mattson. „Vzpo-
mínáte na něj? Jak tam té posedlé holce otočili hlavu na dru-
hou stranu?“
Čímž mi příliš nepomohl.
„Kde se to stalo?“ zeptal jsem se, abych zaplašil hrůzo-
strašné výjevy.
„Majitel domu ji našel ve sprše,“ pokračoval Mattson.
„Zakrývala tělem odtok, takže sprchový kout přetekl a on
se šel podívat, co se děje. Našel ji v koupelně s vodou po-
řád puštěnou. Mělo to vypadat jako nešťastná náhoda, jako
uklouznutí s tragickým pádem, ale my víme svoje. Uklouz-
nutím ve sprše si vaz nepřerazíte. Takhle rozhodně ne.“
Přikývl jsem, jako že je to dobré vědět.

26
 „No dobrá,“ řekl jsem. „S tímhle nemám vůbec nic spo-
lečného a s vaším vyšetřováním vám nijak pomoct nemů-
žu. Takže jestli nejsou další otázky, rád bych…“
„Další otázky jsou, Jacku,“ prohlásil Mattson přísně.
„S vyšetřováním teprve začínáme.“
„Tak co teda? Co ode mě ještě chcete vědět?“
„No, když jste ten reportér, víte, co je to ‚digitální stal-
king‘?“
„Myslíte jako šmírování lidí přes sociální sítě?“
„Otázky tady kladu já. Vy na ně máte odpovídat.“
„V tom případě musíte být konkrétnější.“
„Tina se jedné dobré kamarádce svěřila, že se stala obětí
digitálního stalkingu. A když se jí kamarádka zeptala, co to
znamená, Tina jí vysvětlila, že jeden chlap, se kterým se se-
známila v baru, o ní ví věci, které by vědět neměl. Jako by
se s ním ještě ani nezačala bavit, a on už ji důvěrně znal.“
„Jenže já jsem se s ní v tom baru seznámil už před ro-
kem. Celé je to… Moment. Jak jste vůbec věděli, že máte
přijít zrovna za mnou?“
„Měla v kontaktech vaše jméno. A na nočním stolku vaše
knihy.“
Nepamatoval jsem si, že bych se s Tinou ten večer ba-
vil o svých knihách. Ale protože jsme tehdy skončili u mě
v bytě, dalo se to předpokládat.
„A na základě toho jste za mnou rovnou přišli jako za
podezřelým?“
„Uklidněte se, Jacku. Víte přece, jak pracujeme. Vyšetřo-
vání provádíme důkladně. Takže se vraťme k tomu stalkin-
gu. Mimochodem, když se kamarádce zmiňovala o tom šmí-
rákovi, mohla mluvit o vás?“
„Ne, o mně ne.“
„To rád slyším. Takže zatím poslední otázka: byl byste
ochoten poskytnout nám dobrovolně vzorek slin k analý-
ze DNA?“
Otázka přišla z čistého nebe a docela mě vylekala. Zavá-
hal jsem. Začal jsem přemýšlet o svých ústavních právech
a úplně jsem opominul fakt, že jsem žádný zločin nespáchal,
takže moje DNA v jakékoliv podobě od spermatu po zbyt-
ky kůže se na žádném místě činu z minulé středy logicky
nemůže vyskytovat.

27
 „Ona byla znásilněna?“ zeptal jsem se. „To už mě obvi-
ňujete i ze znásilnění?“
„Uklidněte se, Jacku,“ řekl Mattson. „Žádné stopy zná-
silnění jsme nenašli, ale řekněme prostě, že máme k dispo-
zici DNA předpokládaného vraha.“
Došlo mi, že poskytnutí DNA je nejrychlejší způsob, jak
je ze sebe setřást.
„No, já jsem to neudělal, takže klidně. Kdy mi ty sliny
chcete odebrat?“
„Co třeba teď hned?“
Mattson se podíval na parťáka. Sakai si sáhl do vnitřní
kapsy saka a vytáhl dvě patnácticentimetrové zkumavky
s gumovým víčkem, které obsahovaly tyčinku zakončenou
vatovým tamponkem. Pochopil jsem, že odebrání mé DNA
bylo s největší pravděpodobností hlavním a jediným cílem
jejich návštěvy. Pachatelovu DNA už měli k dispozici, tak-
že i pro ně bylo odebrání mého vzorku nejrychlejším způso-
bem, jak potvrdit nebo vyloučit moji účast na vraždě.
Nevadilo mi to. Věděl jsem, že budou výsledkem zkla-
maní.
„Beze všeho,“ řekl jsem.
„Fajn,“ reagoval Mattson. „A mohli bychom udělat i dal-
ší věc, která by nám pomohla s vyšetřováním.“
Měl jsem to čekat. Podáte jim prst a vezmou si celou ruku.
„Jakou věc?“ řekl jsem netrpělivě.
„Mohl byste si svléknout košili?“ zeptal se Mattson.
„Abychom vám mohli zkontrolovat ruce a tělo?“
„Proč byste…“
Nedopověděl jsem větu. Bylo mi jasné, co chce. Chtěl se
podívat, jestli mám na těle škrábance nebo jiné stopy po
rvačce. DNA, kterou měli k dispozici, nejspíš pocházela
zpoza nehtů Tiny Portrerové. Bránila se vrahovi a kousek si
z něj sebrala.
Rozepnul jsem si košili.
 3
Okamžitě po odjezdu detektivů jsem vytáhl z batůžku note-
book a vyhledal jsem na internetu jméno Christina Portre-
rová. Vypadly mi dva odkazy, oba na stránkách Los Angeles
Times. Pod prvním odkazem byla jen zmínka na novino-
vém blogu věnovanému vraždám, kam redaktoři zazna-
menávali každou násilnou smrt v okrese Los Angeles. Zá-
znam vznikl v rané fázi vyšetřování, takže obsahoval jen
málo podrobností kromě informace, že policie našla Portre-
rovou mrtvou ve sprchovém koutě, když reagovala na hlá-
šení majitele domu. V době sepsání záznamu už sice exis-
tovalo podezření na násilný trestný čin, ale příčina smrti
zatím nebyla stanovena.
Tenhle blog jsem sledoval s téměř nábožným zanícením,
takže jsem si uvědomil, že jsem zmíněný článek musel číst
nebo ho přinejmenším prolétnout, ale jméno Christiny Por-
trerové jsem si nedokázal spojit s Tinou Portrerovou, s níž
jsem před rokem strávil noc. Přemýšlel jsem, co bych dělal,
kdybych byl Tinu v článku poznal. Zavolal bych na policii
a oznámil jí, že podle mých zkušeností se tato žena nejmé-
ně jednou vypravila sama do baru a sbalila tam muže na
jednorázovou rychlovku?
Druhý odkaz vedl na delší text v Timesech. Článek obsa-
hoval stejnou fotografii, jakou mi před chvílí ukázal detek-
tiv Sakai: žena s tmavými vlasy a tmavýma očima, která vy-
padá mladší, než ve skutečnosti je. Tento článek mi unikl
úplně, protože podle fotky bych Portrerovou poznal. Psa-
lo se v něm, že Portrerová pracovala jako osobní asistent-
ka filmového producenta jménem Shane Sherzer. Přišlo mi
to zajímavé, protože když jsme se o rok dřív seznámili, dě-
lala ve filmové branži něco jiného: pracovala jako čtenářka

29
na volné noze, která pro řadu hollywoodských producen-
tů a agentů posuzovala scénáře a knižní předlohy. Vzpo-
mněl jsem si, jak mi vysvětlovala, že pročítá materiály, které
její klienti obdrží s návrhem na možné filmové či televizní
zpracování, sepíše jejich stručný obsah a na zvláštním for-
muláři pak zaškrtne, jaký typ projektu by se z nich dal vy-
tvořit: komedie, drama, film pro dospívající mládež, histo-
rický film, detektivka nebo něco jiného.
Každou zprávu přitom uzavřela osobním hodnocením
potenciálního projektu – buď materiál poslala k vodě, anebo
ho doporučila k dalšímu posouzení výše postavenými lidmi
v zadavatelské firmě. Také jsem si vzpomněl, jak mi vyprá-
věla, že v rámci své práce musí navštěvovat produkční spo-
lečnosti sídlící ve velkých studiích ve městě – Paramount,
Warner Brothers, Universal – a že je to nesmírně vzrušují-
cí, protože čas od času zahlédne velké filmové hvězdy, kte-
ré tam volně korzují mezi kancelářemi, filmovými interié-
ry a kantýnou.
V článku v Timesech byla několikrát citována žena jmé-
nem Lisa Hillová, kterou autor označil za Tininu nejlepší
kamarádku. Hillová mu sdělila, že Tina vedla aktivní spo-
lečenský život a že si ho nedávno srovnala poté, co se potý-
kala se závislostmi. Kamarádka nekonkretizovala, o jaké zá-
vislosti šlo, a reportér se jí na to nejspíš ani nezeptal. Zřejmě
to pramálo souviselo s otázkou, kdo Portrerovou zavraždil
zkroucením krku o 180 stupňů.
V žádném z obou odkazů se neuváděla přesná příčina
smrti. V druhém článku se jen konstatovalo, že Portrerová
byla nalezena se zlomeným vazem. Možná se editoři Ti-
mesů rozhodli, že v článku nebudou uvádět podrobnosti,
a možná je vůbec neznali. Jako zdroj informací se v obou
textech používala povšechná formulace „policie uvedla“.
Detektivové Mattson a Sakai nebyli nikde jmenovitě zmí-
něni.
Potřeboval jsem dva pokusy, než jsem do Googlu správ-
ně napsal heslo atlantookcipitální dislokace, abych zjistil, co to
přesně je. Vypadlo mi několik odkazů, z nichž většina ved-
la na lékařské stránky s vysvětlením, že nejčastější příčinou
tohoto zranění bývají autonehody ve vysoké rychlosti.
Heslo na Wikipedii to shrnovalo nejlépe:

30
 Atlantookcipitální dislokace (AOD), ortopedická de-
kapitace nebo vnitřní dekapitace je označení pro od-
dělení vazů páteře od báze lební. Člověk může takové
zranění přežít, avšak jen 30 % případů nemá za násle-
dek okamžitou smrt. Běžnou etiologií tohoto typu po-
ranění je náhlé a výrazné zpomalení vedoucí k mecha-
nismu tzv. opěrkového traumatu.

Slovo mechanismus použité v popisu mě zasáhlo. Někdo

silný nebo někdo vybavený odpovídajícím nástrojem prud-
ce škubl Tině Portrerové krkem. Napadlo mě, jestli měla
Tina na hlavě nebo na těle stopy, které by prozrazovaly, jaký
nástroj pachatel případně použil.
Při vyhledávání na Googlu mi vypadlo i několik odka-
zů na články, v nichž byla AOD uvedena jako příčina smr-
ti u obětí autonehod. Jeden případ se stal v Atlantě, druhý
v Dallasu a zatím nejnovější v Seattlu. Pokaždé se však jed-
nalo o následek srážky a nikde AOD nefigurovala jako pří-
čina smrti v případě vraždy.
Potřeboval jsem do této problematiky proniknout hlou-
běji. Když jsem pracoval pro Sametovou rakev, dostal jsem
jednou za úkol napsat článek o mezinárodní konferenci
soudních patologů. Ti se tehdy sjeli do centra Los Angeles
a editor po mně chtěl velký text o tom, co patologové na po-
dobných sněmech probírají. Zajímaly ho hlavně pikantnos-
ti a šibeniční humor lidí, kteří dnes a denně přicházejí do
styku se smrtí a s mrtvolami. Článek jsem napsal a přitom
jsem se dozvěděl o existenci webové stránky, kde se soud-
ní patologové ptají kolegů na odborný názor v případech,
kdy se setkají s neobvyklými okolnostmi úmrtí.
Stránka nesla název causesofdeath.net a byla chráněná
heslem, ale protože byla přístupná patologům z celého svě-
ta, heslo se běžně uvádělo v odborných publikacích, které
organizátoři na konferenci rozdávali. Během let jsem tuto
stránku několikrát navštívil, abych jen tak nakoukl a zjis-
til, o čem se na diskusním fóru právě debatuje. Až dosud
jsem se však nikdy do diskuse nezapojil. Svůj první příspě-
vek jsem nyní formuloval tak, abych se podvodně nevydá-
val za soudního patologa, ale zároveň abych neprozradil,
že jím nejsem.

31
 Zdravím všechny. Máme tady v LA případ vraždy
s atlantookcipitální dislokací – obětí je žena, 44 let.
Měli jste někdo vraždu s AOD? Zajímá nás etio,
stopy po nástroji, dermaprojevy atd. Uvítáme
jakoukoliv pomoc. Doufám, že se se všemi uvidíme
na příští konferenci IAME. Od té, kterou jsme měli
u nás ve Městě andělů, se žádná další nekonala.
S pozdravem, @MELA

Moje zkratkovité psaní mělo vyvolat dojem odbornos-

ti. AOD znamenalo atlantookcipitální dislokaci, etio zna-
čilo etiologii. Zmínka o konferenci Mezinárodního sdru-
žení soudních patologů byla také v pořádku, protože jsem
se jí opravdu zúčastnil. Hlavně však měla vyvolat u čtená-
řů mého příspěvku dojem, že jsem aktivní soudní patolog.
Věděl jsem, že balancuju na hraně etické přijatelnosti, ale
v tomto případu jsem nefiguroval jako reportér. Aspoň ne
zatím. Byl jsem zainteresovaná strana. Policajti mě v podsta-
tě označili za podezřelého. Přišli ke mně domů, odebrali mi
DNA, prohlédli si moje ruce a trup. Potřeboval jsem další in-
formace a tohle byl způsob, jak si je obstarat. Věděl jsem, že je
to výstřel do tmy, ale přesto mi za to stál. Zítra nebo pozítří se
na stránku podívám, jestli na můj dotaz někdo zareagoval.
Jako další figurovala na mém seznamu Lisa Hillová. Autor
článku v Timesech ji označil za blízkou přítelkyni Tiny Portre-
rové. V jejím případě jsem změnil převlek a z patologa jsem
se stal novinářem. Po marném pokusu vyšťourat někde její
telefonní číslo jsem se ji – nebo přinejmenším osobu, kterou
jsem za ni pokládal – rozhodl kontaktovat přímo prostřed-
nictvím vzkazu na Facebooku. A protože mi její facebooková
stránka přišla málo aktivní, zkusil jsem i instagramový účet.

Ahoj, jsem novinář a pracuju na něčem, co souvisí

s případem Tiny Portrerové. Viděl jsem vaše jméno
v článku v Timesech. Moc mě mrzí, co se vaší
kamarádce stalo. Rád bych s vámi hovořil. Byla
byste ochotná říct mi o své kamarádce pár slov?

K oběma vzkazům jsem připojil svoje jméno a mobilní

číslo, ačkoliv jsem věděl, že když bude Hillová chtít, může

32
se mi jednoduše ozvat na Facebooku nebo na Instagramu.
Stejně jako v případě vzkazu na diskusním fóru patologů
mi nezbývalo než čekat.
Než jsem se začal věnovat něčemu jinému, podíval jsem
se ještě jednou na stránku causesofdeath.net, abych zjistil,
jestli se už na udičku někdo chytil. Zatím nikdo. Otevřel
jsem tedy Google a začal pročítat články o digitálním stal-
kingu, častěji označovaném jako kyberstalking. Většina in-
formací, které jsem se dozvěděl, mi příliš nešla dohromady
s Mattsonovým popisem. Oběti kyberstalkingu totiž nejčas-
těji obtěžuje někdo, kdo se s nimi přinejmenším okrajově
zná. Jenže Mattson mi výslovně sdělil, že si Tina Portrerová
postěžovala kamarádce – s největší pravděpodobností Lise
Hillové –, že se v baru náhodně seznámila s mužem, který
o ní věděl i to, co o ní vědět neměl.
S myšlenkami na tento rozpor jsem začal o Tině Portrero-
vé zjišťovat všechno, co se zjistit dalo. Přitom jsem si záhy
uvědomil, že mám oproti tajuplnému muži, jehož důvěrné
informace Tinu tak znepokojily, jednu výhodu. Když jsem
totiž provedl obvyklou kontrolu sociálních sítí, uvědomil
jsem si, že mě má Tina na Facebooku v přátelích a na In-
stagramu jsem její sledující. Všechny tyto digitální vazby
jsme stihli navázat už během večera, kdy jsme se seznámili.
A když pak z prvotního kontaktu žádné další rande nevze-
šlo, už jsme se neobtěžovali se navzájem mazat nebo blo-
kovat. Musel jsem si přiznat, že v tom byl i kus ješitnosti –
statistiky na sociálních sítích si každý raději vylepšuje, než
aby si z nich dobrovolně ubíral.
Na Facebooku nebyla Tina příliš aktivní a podle všeho
tuto platformu používala převážně ke styku s příbuzný-
mi. Vzpomněl jsem si, že se mi onoho večera svěřila, že její
rodina bydlí v Chicagu. Několik příspěvků jí v posledním
roce poslali lidé se stejným příjmením. Vesměs běžné vzka-
zy a rodinné fotografie. Nechybělo ani pár přijatých a ode-
slaných videí, na nichž figurovaly kočky a psi.
Přesunul jsem se na Instagram a okamžitě jsem viděl, že
na této síti byla Tina mnohem aktivnější a běžně sem posto-
vala fotky, které ji zachycovaly při různých činnostech s ka-
marádkami i bez nich. Řada snímků byla opatřená popisky
s uvedením míst a lidí. Prošel jsem její účet několik měsíců

33
zpátky. Za tu dobu byla Tina jednou na Havaji a dvakrát
v Las Vegas. Na některých fotkách pózovala s různými
muži a ženami a řada snímků ji zachycovala v klubech, ba-
rech a na domácích mejdanech. Z fotografií bylo patrné, že
jejím oblíbeným pitím je cosmopolitan. Vzpomněl jsem si,
že sklenici s tímto koktejlem držela v ruce i ve chvíli, kdy
se ke mně přisedla v baru restaurace Mistral.
Musím přiznat, že i když jsem věděl, že je mrtvá, při pro-
hlížení záběrů z jejího nedávného života jsem jí záviděl, jak
naplno a aktivně ho dokázala žít. Můj život nebyl ani zda-
leka tak vzrušující, a dokonce mě přepadly morbidní myš-
lenky na její blížící se pohřeb, na kterém budou všichni její
přátelé a pozůstalí nepochybně opakovat, že žila na plné
pecky. O mně se to tvrdit nedalo.
Pokusil jsem se rozehnat pocit méněcennosti tím, že jsem
si připomněl klasickou poučku, že sociální média neodráže-
jí reálný život. Že všechno zveličují. Pokračoval jsem v pro-
hledávání účtu, ale našel jsem už jen jeden příspěvek, kte-
rý mi připadal zajímavý: čtyři měsíce starou fotografii, na
níž Tina pózovala se stejně starou nebo malinko starší že-
nou. Držely se kolem ramenou a do popisku Tina uvedla:
„Tak jsem konečně vypátrala svoji nevlastní ségru Taylor.
Ranařka na entou!!!!!“
Z popisku se dalo těžko vydedukovat, jestli se Tina s ne-
vlastní sestrou Taylor přestala stýkat, a proto ji musela zno-
vu vypátrat, nebo jestli o Taylořině existenci vůbec nevědě-
la. Naopak bylo zjevné, že obě ženy jsou z jedné krve. Obě
měly stejné vysoké čelo, vysoko posazené lícní kosti, tma-
vé oči a tmavé vlasy.
Pokusil jsem se na Instagramu a na Facebooku zjistit, jestli
existuje nějaká Taylor Portrerová, ale v obou případech jsem
vyšel naprázdno. Tina a Taylor byly sice nevlastní sestry, ale
podle všeho měly odlišná příjmení.
Když jsem přestal pročesávat sociální sítě, znovu jsem se
proměnil v reportéra a pomocí různých vyhledávačů jsem
začal pátrat po dalších zmínkách o Christině Portrerové. Do-
cela rychle jsem odhalil i ty stránky její osobnosti, jimiž se
na sociálních sítích nechlubila. Měla na kontě zatčení za jíz-
du pod vlivem omamných látek a jednou ji sebrali i za drže-
ní drog – šlo o látku s názvem MDMA, které se častěji říká

34
extáze nebo též éčko, taneční drogu se stimulačními účin-
ky. Obě zatčení jí vynesla soudně nařízenou léčbu v odvy-
kacím centru a podmíněný trest navrch. Tina terapii v obou
případech podstoupila a dokončila, za což jí soudce vyma-
zal záznam v trestním rejstříku. Od obou zatčení uplynulo
víc než pět let.
Ještě pořád jsem na internetu vyhledával podrobnosti
o zavražděné ženě, když mi zazvonil telefon a na displeji
se objevila informace, že jde o volání ze skrytého čísla.
Přijal jsem hovor.
„Tady Lisa Hillová.“
„Á, výborně. Díky, že jste mi zavolala.“
„Říkal jste, že chcete psát nějakej článek. Pro koho?“
„Totiž, pracuju pro internetový portál s názvem FairWar-
ning. Možná jste o něm nikdy neslyšela, ale naše články čas-
to přebírají renomované deníky jako Washington Post nebo
L. A. Times. A máme i prioritní dohodu s NBC News.“
Slyšel jsem, jak Hillová ťuká do kláves, a bylo mi jasné, že
si otevřela naše webovky. To mi prozradilo, že je chytrá a ne-
nechá se opít rohlíkem. Chvíli bylo na lince ticho, během ně-
hož si zřejmě prohlížela domovskou stránku FairWarning.
„Jste tam ještě?“ zeptala se nakonec.
„Ano,“ řekl jsem. „Můžete kliknout na odkaz s nápisem
‚O nás‘ v černém záhlaví a otevřou se vám naše profily. Já
jsem až úplně poslední. Služebně nejmladší reportér.“
Už během svého výkladu jsem uslyšel kliknutí. Znovu
bylo ticho.
„Kolik vám je?“ zeptala se Hillová. „Vypadáte starší než
všichni ostatní kromě majitele.“
„Myslíte šéfredaktora,“ opravil jsem ji. „Ano, pracoval
jsem s ním v L. A. Times, a když založil tuhle stránku, pře-
šel jsem k němu.“
„Takže jste tady v L. A.?“
„Ano, máme sídlo tady. Ve Studio City.“
„Stejně to nechápu. Proč se spotřebitelskej portál zajímá
o Tininu vraždu?“
Na tuhle otázku jsem byl připravený.
„Zabývám se mimo jiné kybernetickou bezpečností,“ vy-
světlil jsem jí. „A v LAPD mám pár kontaktů, které vědí, že se
zajímám o kyberstalking, protože tento problém zasahuje do

35
oblasti spotřebitelské bezpečnosti. Díky tomu jsem se o Tině
dozvěděl. Mluvil jsem s vyšetřujícími detektivy Mattsonem
a Sakaiem a ti mi prozradili, že se Tina kamarádkám svěři-
la s podezřením, že ji digitálně šmíruje – tenhle výraz po-
užili detektivové – muž, se kterým se seznámila nebo s ním
chodila.“
„To oni vám řekli mý jméno?“ zeptala se Hillová.
„Ne, jméno svědka by mi určitě neprozradili. Ale…“
„Já nejsem žádnej svědek. Nic jsem neviděla.“
„Pardon, tak jsem to nemyslel. Ale pro účely vyšetřová-
ní pokládají za svědka každého, s kým se o případu baví.
Vím, že o té události nemáte bezprostřední informace. Ale
viděl jsem vaše jméno v tom článku v Timesech a řekl jsem
si, že se s vámi zkusím spojit.“
Než odpověděla, znovu jsem uslyšel ťukání do kláves.
Přemýšlel jsem, jestli si mě Hillová dál neprověřuje třeba
tím, že píše e-mail Myronovi, který na podstránce s kontak-
ty figuroval nejvýš a byl označený jako zakladatel a výkon-
ný ředitel FairWarning.
„Vy jste dřív pracoval pro něco s názvem Sametová rakev?“
zeptala se.
„Ano, než jsem nastoupil do FairWarning,“ odpověděl
jsem. „Dělali jsme lokální investigativní reportáže.“
„Tady stojí, že jste strávil šedesát tři dnů ve vězení.“
„Chránil jsem svůj zdroj. Federální vláda chtěla, ať jí ho
prozradím, ale já jsem odmítl jeho jméno uvést.“
„A proč vás pak pustili?“
„Po dvou měsících se ta žena přihlásila sama. A mě pro-
pustili, protože federálové dostali, co chtěli.“
„A co se stalo s ní?“
„Vyhodili ji z práce, protože mi předávala informace.“
„No potěš.“
„Jo. Můžu se vás na něco zeptat?“
„Ano.“
„Zajímá mě jedna věc. Jak vás lidi z Timesů vypátrali?“
„Kdysi jsem chodila s člověkem, kterej tam pracuje ve
sportovní redakci. Mám ho na Instagramu, takže viděl fot-
ku, kterou jsem tam po Tinině smrti pověsila, a řekl kole-
govi z krimirubriky, že ví o někom, kdo se s tou zavraždě-
nou holkou znal.“

36
 Někdy prostě člověk potřebuje štěstí. I na mě se během
kariéry párkrát usmálo.
„Rozumím,“ řekl jsem. „A můžu se vás tedy zeptat, jestli
jste o tom kyberstalkingu řekla detektivům vy?“
„Ptali se mě, jestli jsem u ní v poslední době nepozoro-
vala něco neobvyklýho, ale já si nedokázala vzpomenout
vůbec na nic krom toho, že se před pár měsíci seznámila
v baru s kreténem, kterej prej toho o ní strašně moc věděl.
Malinko ji to rozhodilo.“
„V jakém směru toho o ní moc věděl?“
„Ona to už dál nerozváděla. Prostě mi řekla, že se v baru
seznámila s chlapem, na první pohled to vypadalo jako ná-
hodný setkání, jenže ona pak získala dojem, že je to celý nara-
fičený. Normálně se třeba bavili a on najednou prohlásil něco,
z čeho jí vyplynulo, že ji znal už předtím a dost toho o ní ví,
takže ji to vylekalo a radši se odtamtud co nejdřív zdejchla.“
Nějak jsem tuhle dějovou linku nestíhal, a tak jsem se ji
pokusil rozložit na prvočinitele.
„Dobrá, jak se ten lokál jmenoval?“ zeptal jsem se.
„To nevím, ale ona ráda chodila do barů ve Valley,“ od-
pověděla Hillová. „Třeba na Ventura Boulevard. Tvrdila, že
tam chlapi nejsou tak vlezlí. Ale taky si myslím, že to tro-
chu souviselo s jejím věkem.“
„V jakém smyslu?“
„Už trochu stárla. A chlapi v klubech v Hollywoodu ne-
bo v západním Hollywoodu jsou obecně mladší a hledaj si
mladší protějšky.“
„Jasně. Sdělila jste i policii, že Tina preferovala Valley?“
„Jo.“
I já jsem se s Tinou seznámil v baru na Ventura Boule-
vard. Začínal jsem chápat, proč se o mě Mattson se Sakaiem
tak zajímali.
„Ona bydlela kousek od Sunset Strip, viďte?“ pokračo-
val jsem.
„Ano,“ řekla Hillová. „Nahoře ve svahu. Kousek od sta-
rý restaurace Spago.“
„Takže přes kopec do Valley jezdila autem?“
„Ne, to nikdy. Před časem dostala flastr za jízdu pod vli-
vem, a tak do barů přestala jezdit vlastním autem. Volala si
uber nebo lyft.“

37
 Předpokládal jsem, že si Mattson se Sakaiem nechali vy-
jet záznamy o Tininých jízdách s taxislužbami Uber a Lyft.
Pomohlo jim to identifikovat bary, které navštěvovala, a od-
halit její případné další aktivity.
„Chtěl bych se ještě vrátit k tomu stalkingu,“ pokračoval
jsem. „Takže prostě sama odjela do toho klubu a náhodně
se tam s tím mužem seznámila? Nebo se spolu na té schůz-
ce předem dohodli přes nějakou seznamovací aplikaci?“
„Ne ne, tyhle věci si neplánovala,“ řekla Hillová. „Prostě
tam zapadla, aby si dobila baterky, poslechla muziku a pří-
padně se s někým seznámila. A u baru narazila na toho chla-
pa. Z jejího pohledu to bylo náhodný setkání, nebo aspoň
mělo bejt.“
Začal jsem mít dojem, že ani to, co se stalo mezi Tinou
a mnou, nebylo tak úplně neplánované. Tina měla zkrát-
ka ve zvyku chodit sama do barů, přičemž předem počítala
s možností, že se tam s někým seznámí. V názorech na ženy
jsem rozhodně nebyl staromilec. Mohly si chodit, kam chtěly,
a dělat si, co chtěly, a jednoznačně jsem odmítal názor, že po-
kud se jim něco stane, můžou si za to samy. Jenže když jsem
k tomu připočetl řízení pod vlivem omamných látek a drže-
ní drog, začal jsem Tinino chování vnímat jako rizikové. A to,
že si vybírala bary, kde podle ní chlapi „nebyli tak vlezlí“,
se nedalo pokládat za dostatečnou pojistku. Ani zdaleka ne.
„Dobře, takže se tam sešli, začali si povídat a popíjet spolu
u baru,“ shrnul jsem to. „A ona ho nikdy předtím neviděla.“
„Přesně tak,“ přisvědčila Hillová.
„Řekla vám, co konkrétně ji na jeho slovech tak vyděsilo?“
„To ani ne. Prostě mi jen opakovala: ‚On mě znal. On mě
znal.‘ Jako by mu vyklouzlo něco, po čem už bylo jasný jak
facka, že tohle setkání vůbec nebylo náhodný.“
„Řekla vám, jestli v tom klubu seděl už před ní, nebo do-
razil později?“
„To mi neřekla. Moment, mám další hovor.“
Nečekala na moji reakci a rovnou se přepnula na dru-
hý hovor. Čekal jsem a přemýšlel o dění v klubu. Když se
Hillová vrátila na linku, její tón i slova byly úplně jiné. Na-
jednou mluvila hrubě a rozezleně.
„Ty hajzle. Ty jeden zmetku. Takže’s to byl ty.“
„Cože? Co to…“

38
 „Teď jsem mluvila s detektivem Mattsonem. Napsala jsem
mu e-mail. Řek mi, že žádnej článek nepíšeš a ať se od tebe
držím co nejdál. Takže tys ji znal. Znal jsi Tinu a teď jseš po-
dezřelej. Dobytku zasranej.“
„Ne, počkejte. Podezřelý rozhodně nejsem a na článku
opravdu pracuju. Ano, s Tinou jsem se jednou setkal, ale roz-
hodně nejsem ten z toho ba…“
„Opovaž se ke mně jen přiblížit!“
Ukončila spojení.
„Sakra!“
Měl jsem pocit, že jsem dostal úder na solar, a tváře mi
planuly zahanbením kvůli triku, který jsem na Hillovou
použil. Lhal jsem jí. Přitom jsem sám pořádně nevěděl, co
vlastně dělám a proč to dělám. Návštěva detektivů mě za-
hnala do králičí nory a já jsem najednou tápal. Jaké jsou moje
motivy? Jde mi jen o Christinu Portrerovou a o mě, anebo
mi jde o její případ a o článek, který by z toho jednou mohl
vzejít?
Mezi mnou a Christinou to bylo klasické „jednou a dost“.
Ještě tu noc si zavolala taxík a odjela. Požádal jsem ji o další
schůzku, ale ona ji odmítla.
„Jseš na mě moc rovnej,“ řekla.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Že by to neklapalo.“
„Proč ne?“
„Neber si to osobně. Prostě si myslím, že nejseš můj typ.
Dnešek byl skvělej, ale myslím dlouhodobě.“
„Dobře, a kdo je teda tvůj typ?“
Byla to až zoufale ubohá reakce. Tina se jen usmála a pro-
hlásila, že už jí jede taxík. Vyšla ze dveří a od té doby jsem
ji neviděl.
Teď byla mrtvá a já jsem to nemohl jen tak nechat plavat.
Od chvíle, co za mnou přes garáž přišli ti dva detektivové,
jako by se můj život proměnil. Zůstal jsem uvězněný v králi-
čí noře a měl jsem pocit, že mě v ní čeká jen tma a problémy.
Ale také jsem vnímal, že z toho všeho kouká článek. Dobrý
článek. Článek, který mi sedne.
Před třemi lety jsem kvůli článku přišel o všechno. O prá-
ci i o milovanou ženu. Prostě jsem to podělal. Nedokázal
jsem si vážit toho nejdrahocennějšího, co jsem měl. Před

39
vším jsem upřednostnil sebe a svůj článek. Je pravda, že
jsem si prošel peklem. Jednou jsem zabil člověka a jednou
málem zabili mě. Kvůli oddanosti své práci a jejím prin-
cipům jsem jednou skončil ve vězení, jenže zároveň jsem
hluboko v nitru věděl, že se dotyčná žena obětuje, aby mě
zachránila. A když se mi pak život rozpadl pod rukama,
uložil jsem si jako pokání, že se od všeho oprostím a vydám
se úplně jiným směrem. Předtím jsem dlouhá léta prohlašo-
val, že smrt je moje parketa. Dnes jsem díky Christině Por-
trerové zjistil, že to pořád platí.
 4
Když jsem nazítří ráno vstoupil do kanceláře, Myron už
na mě čekal. Zpravodajský sál, kde jsme všichni pracovali,
byl rovnostářsky zařízený: každý zaměstnanec měl vlast-
ní box a všechny boxy byly stejně velké bez ohledu na to,
jestli v nich seděl šéfredaktor, anebo služebně nejmladší re-
portér (což jsem byl já). Světlo z nástěnných svítidel se od-
ráželo od stropních dlaždic, takže nám do kukaní dopada-
lo příjemně rozptýlené. Naše stolní počítače měly nehlučné
dotykové klávesnice. Občas panovalo v redakci ticho jako
v kostele při pondělku, a i když si někdo potřeboval někam
zavolat, dost často se raději odebral do zasedačky v zadní
části sálu, aby nerušil ostatní. Vypadalo to tu zkrátka úpl-
ně jinak než ve všech ostatních zpravodajských sálech, kde
jsem během své kariéry pracoval a kde i pouhé kolektiv-
ní bušení do hromady klávesnic dokázalo vyvést člověka
z koncentrace na to, co právě dělal.
Zasedací místnost s oknem do zpravodajského sálu se
používala i k rozhovorům s pozvanými hosty a k poradám
zaměstnanců. Právě tam si mě teď Myron odvedl a zavřel za
námi dveře. Posadili jsme se naproti sobě k oválnému stolu.
Myron si s sebou přinesl nějaké papíry, které položil před
sebe na stůl. Předpokládal jsem, že je to můj článek o králi
podfukářů. Myron byl stará škola. Editoval červeným pe-
rem do papíru a naše asistentka Telly Galvinová pak muse-
la veškeré změny zanést do digitální verze textu.
„Takže se ti můj titulek nelíbil,“ prohodil jsem.
„Ne. Titulek musí být o tom, co dané téma znamená pro
spotřebitele, ne o osobě, jejímž prostřednictvím svůj příběh
vyprávíš – bez ohledu na to, jestli je kladná nebo záporná,

41
tragická nebo podnětná,“ odpověděl Myron. „Ale o tom
teď s tebou mluvit nechci.“
„Takže se ti nelíbil ani článek samotný?“
„Ten článek je v pořádku. Víc než v pořádku. Patří k tvým
nejlepším věcem. Ale já se chci bavit o e-mailu, který mi při-
šel včera večer. O stížnosti.“
Nejistě jsem se zasmál. Instinktivně jsem věděl, o co pů-
jde, ale dál jsem dělal neviňátko.
„Stížnosti na co?“
„Ta žena – Lisa Hillová – tvrdí, že ses před ní vydával za
někoho jiného během rozhovoru o vraždě, ze které jsi sám
podezřelý. Za normálních okolností bych to rovnou smazal
nebo pověsil na nástěnku k ostatním cvokárnám.“
V odpočívárně jsme měli korkovou nástěnku, kam re-
portéři vyvěšovali nejurážlivější a nejbizarnější reakce na
naše články. Jejich autory byli často lidé a firmy, kteří podle
našich zjištění ohrožovali spotřebitele. Nástěnce jsme říka-
li „zeď hanby“.
„Jenže pak,“ pokračoval Myron, „mi hned ráno volal ně-
kdo z LAPD, kdo e-mail té ženy potvrdil a rovnou se při-
pojil s vlastní stížností.“
„To je úplný nesmysl,“ namítl jsem.
„Radši mi řekni, co se děje, protože ten policajt rozhod-
ně nepůsobil přátelsky.“
„Nejmenoval se Mattson?“
Myron se podíval do papíru s ručně psanými poznámka-
mi. Přikývl.
„Přesně tak.“
„Dobrá. Celé to začalo včera večer, když jsem přijel do-
mů z práce.“
Krok po kroku jsem Myrona provedl včerejšími událost-
mi – od chvíle, kdy za mnou Mattson se Sakaiem sešli do
garáže pod domem, až po telefonát Lisy Hillové v reakci na
moje vzkazy, na její nedorozumění a zlostné zavěšení tele-
fonu. Myron si coby chlap ze staré školy psal během mého
líčení poznámky. Když jsem domluvil, zadíval se do nich
a vzal si slovo.
„No dobrá,“ řekl. „Ale nechápu, co tě vedlo k názoru, že
bychom ve FairWarning otiskli nějaký článek o vraždě. Tak-
že…“

42
 „Ale vždyť…“
„Nech mě domluvit. Takže si spíš myslím, že’s FairWar-
ning a svého legitimního postavení reportéra využil k tomu,
abys pátral po něčem, co s námi vůbec nesouvisí – po smr-
ti ženy, kterou jsi znal. Chápeš, kam tím mířím? Nepřijde
mi to správné.“
„Hele, i kdyby ti ta Lisa Hillová žádný e-mail nenapsala
a i kdyby ti ráno nevolali policajti, měl jsem v plánu za te-
bou dneska zajít a říct ti, že teď budu psát o tomhle.“
„O tomhle psát nemůžeš. Jsi ve střetu zájmů.“
„Jak to? Protože jsem znal ženu, kterou o rok později ně-
kdo zavraždil?“
„Ne. Protože tě v té věci vyšetřuje policie.“
„Vždyť je to nesmysl. Z toho, co mi Lisa Hillová stihla
říct, než mi práskla telefonem, a z toho, co oběť psala na
sociální sítě, je naprosto zjevné, že navazovala kontakty se
spoustou chlapů. Nechci nikoho soudit, ale ti všichni včet-
ně mě jsou pro policii zájmové osoby. Policajti se prostě sna-
ží rozhodit co největší síť. Mají i DNA z místa činu, protože
jinak by mi včera neodebrali vzorek a…“
„O tom ses v tom svém vyprávění nezmínil.“
„Nepokládal jsem to za důležité, protože to důležité ne-
ní. Jde o to, že jsem jim ten vzorek dobrovolně poskytl, pro-
tože vím, že až ho podrobí analýze, přestanu být podezře-
lý. A budu moct v klidu napsat ten článek.“
„Jaký článek, Jacku? My chráníme spotřebitele. Nejsme
krimirubrika L. A. Times.“
„Ten článek nebude o vraždě. Teda vlastně ano, ale jeho
hlavním tématem bude kyberstalking, a ten už do oblasti
ochrany spotřebitele zasahuje. Sociální sítě používá každý.
A článek bude o tom, jak jsme zranitelní vůči digitálním pre-
dátorům. A jak se soukromí stalo věcí minulosti.“
Myron zavrtěl hlavou.
„To je otřepané téma,“ prohlásil. „Psaly o tom všechny no-
viny v zemi. Z tohohle žádný společný projekt nekouká a já
ti nemůžu dovolit, aby ses tomu věnoval. Potřebujeme téma-
ta, která odhalí nové skutečnosti a přilákají spoustu čtenářů.“
„Ručím ti za to, že přesně tohle ten článek udělá.“
Myron znovu zakroutil hlavou. Nevyvíjelo se to dobře.
„Co nového bys do toho mohl vnést?“ zeptal se.

43
 „Musel bych se tomu chvíli věnovat, než bych ti mohl dát
vyčerpávající odpověď, ale…“
„Hele, jsi skvělý reportér, který má s tímhle psaním bo-
haté zkušenosti. Jenže my tady děláme něco jiného, Jac-
ku. Máme určité cíle, které je třeba sledovat a naplňovat.“
Poznal jsem, že Myronovi je tento rozhovor krajně nepří-
jemný, protože jsme sobě rovní. Nemohl mě seřvat jako klu-
ka, který sotva vylezl z novinářské fakulty.
„Máme příznivce a máme čtenářskou základnu,“ pokra-
čoval. „Čtenáři chodí na naše stránky kvůli tomu, čím se
chlubíme v ustavujícím prohlášení. Kvůli tvrdé novinaři-
ně v zájmu spotřebitelů.“
„Chceš říct, že o našich článcích budou rozhodovat čte-
náři a finanční dárci?“ zeptal jsem se.
„Tak do toho se radši nepouštěj. O žádných dárcích jsem
nemluvil a ty dobře víš, že to není pravda. Jsme naprosto
nezávislí.“
„Já se nechci hádat. Ale nemůžeš se do každého tématu
pouštět s vědomím, že znáš konečný výsledek. Nejlepší re-
portáže začínají otázkou. Od otázky, kdo se vloupal do síd-
la demokratů, až po otázku, kdo mi zabil bratra. Může za
smrt Christiny Portrerové kybernetický stalking? To je moje
otázka. A pokud je odpověď kladná, tak se tohle téma do
FairWarning hodí.“
Myron se před odpovědí zadíval do poznámek. „To je
velké kdyby,“ řekl nakonec.
„Já vím. Ale to neznamená, že přestanu odpověď hledat.“
„Pořád se mi nelíbí, že v té kauze vězíš až po uši. Vždyť
ti policajti brali i DNA, prokristapána!“
„Jo, protože jsem jim ji poskytl. Dobrovolně. Vážně si
myslíš, že kdybych s tím měl cokoliv společného, řekl bych
jim: Jasně, hoši, vemte si moji DNA, žádného advokáta nepotřebu-
ju, mám ve všem jasno? Ne, Myrone, to bych neudělal. S tou
vraždou prostě nemám nic společného. Nakonec mě zbaví
podezření, ale jestli budem čekat na policejní labinu, ztratí-
me tah na branku a o ten článek přijdem.“
Myron dál zapichoval oči do poznámek. Poznal jsem, že
jsem blízko.
„Hele, nech mě na tom aspoň pár dní dělat. Buď na něco
kápnu, anebo ne. A jestli ne, tak toho nechám a budu dělat

44
na tom, co mi zrovna přidělíš. Na nebezpečných dětských
postýlkách, špatně navržených autosedačkách – jestli chceš,
klidně si vezmu celý sektor dětského zboží.“
„Tak pozor. Sektor dětského zboží nám zajišťuje víc čte-
nářů než skoro všechno ostatní.“
„Já vím. Protože děti je třeba chránit.“
„Jasně, takže co v té věci hodláš podnikat dál…, jestli tě
na tom nechám dělat?“
Měl jsem pocit, že jsem tuhle bitvu vyhrál. Myron začí-
nal ustupovat.
„Chci oslovit její rodiče,“ řekl jsem. „Chci zjistit, jestli jim
o tom stalkingu něco neřekla. Na Instagramu navíc psala
něco o tom, že našla svoji nevlastní sestru. Nevím, co to zna-
mená, a chci to zjistit.“
„Kde její rodiče bydlí?“ zeptal se Myron.
„To zatím nevím. Ale říkala mi, že pochází z Chicaga.“
„Do žádného Chicaga nepojedeš. Nemáme dost peněz
na to, abys…“
„Já vím. O nic takového jsem tě nežádal. Existuje taková
věcička, které se říká telefon, Myrone. Žádám tě jen o čas.
Nežádám tě, abys na to dával peníze.“
Než stačil Myron odpovědět, dveře se otevřely a do za-
sedačky nakoukla Tally Galvinstucková.
„Myrone,“ řekla. „Je tu policie.“
Zaklonil jsem se na židli a nakoukl přes okno do zpravo-
dajského sálu. Viděl jsem, že před Tallyiným stolem u vcho-
du pro veřejnost stojí Mattson se Sakaiem.
„No tak je sem pošli,“ řekl Myron.
Tally odešla pro oba detektivy a Myron se na mě zadí-
val přes stůl.
„Já to vyřídím,“ promluvil na mě hlubokým hlasem. „Ty
vůbec nic neříkej.“
Než jsem se zmohl na protest, dveře zasedačky se opět
otevřely a Mattson se Sakaiem vstoupili dovnitř.
„Zdravím vás, detektivové,“ začal Myron. „Jsem Myron
Levin, zakladatel a výkonný ředitel FairWarning. Myslím,
že s jedním z vás už jsem dnes ráno mluvil.“
„To jsem byl já,“ řekl Mattson. „Já jsem Mattson a tohle
je detektiv Sakai.“
„Posaďte se. Co pro vás můžeme udělat?“

45
 Sakai si začal vytahovat od stolu židli.
„Nepotřebujeme si sedat,“ prohlásil Mattson.
Sakai zkoprněl s rukou na opěrátku.
„Zato potřebujeme, abyste se na to vybodli,“ pokračoval
jeho parťák. „Vyšetřujeme tady vraždu a to poslední, co po-
třebujem, je párek nedomrlých reportérů, kteří čmuchají ko-
lem a všechno poserou. Jděte od toho.“
„Nedomrlí reportéři, detektive?“ řekl Myron. „To zna-
mená co?“
„To znamená, že ani nejste pořádní reportéři, a tenhle váš
chlap do všeho šťourá, baví se s našimi svědky a zastrašu-
je je.“
Ukázal na mě. „Tenhle chlap“ jsem byl já.
„To jsou kecy,“ řekl jsem. „Akorát jsem…“
Myron mě zvednutím ruky přerušil.
„Detektivové, můj reportér připravuje článek na závaž-
né téma. A přestože nás možná pokládáte v nějakém smys-
lu za nedomrlé, měli byste vědět, že jsme plně uznávaní
a legitimní členové žurnalistické obce a těšíme se veškerým
výhodám spojeným se svobodou tisku. Pracujeme na prá-
voplatném zpravodajském tématu a nenecháme se nikým
zastrašovat.“
Musel jsem žasnout nad Myronovým klidným chováním
a pádnými slovy. Ještě před pěti minutami sám zpochyb-
ňoval moje motivy i článek, který chci napsat. Ale teď se
postavil na moji stranu a tvrdě mě hájil. Hlavně proto jsem
k němu šel pracovat.
„Jestli váš reportér skončí v base, budete psát houbeles,“
prohlásil Mattson. „A jak budete před těmi svými mediál-
ními kumpány vypadat pak?“
„Tvrdíte, že pokud se tomu tématu budeme věnovat dál,
uvězníte našeho reportéra?“ zeptal se Myron.
„Tvrdím, že z vašeho reportéra se může stát docela rych-
le náš hlavní podezřelý a celá ta vaše svoboda tisku vám
pak bude úplně nanic, že jo?“
„Detektive, jestli mého reportéra zatknete, ručím vám za
to, že to vzbudí všeobecný zájem. Dostane se to do zpráv
po celé zemi. Stejně jako pozdější informace, že jste ho byli
nuceni propustit a veřejně přiznat, že jste se vy i vaše od-
dělení mýlili a obvinění dotyčného reportéra si vycucali

46
z prstu, poněvadž jste se báli, že by mohl najít odpovědi,
které jste vy najít nedokázali.“
Zdálo se, že Mattson zaváhal. Když konečně promluvil,
díval se přímo na mě, protože pochopil, že Myron je nepro-
niknutelná zeď. Jeho slova už však nezněla tak rázně.
„Naposledy vám říkám, abyste od toho dali ruce pryč.
Držte se dál od Lisy Hillové a držte se dál od tohohle pří-
padu.“
„Nemáte nic, že ne?“ vyhrkl jsem.
Čekal jsem, že Myron opět zvedne ruku, aby mě umlčel.
On však tentokrát nereagoval. Jen se upřeně díval na Matt-
sona a čekal na jeho reakci.
„Máme tvoji DNA, kamaráde,“ řekl detektiv. „A ty se
modli, aby vyšla negativní.“
„Takže jste mi to potvrdil,“ prohlásil jsem. „Nemáte vů-
bec nic a marníte tady čas snahou zastrašovat lidi a ujišťo-
vat se, aby se o vaší neschopnosti nikdo nedozvěděl.“
Mattson se ušklíbl, jako bych byl blázen, který neví, o čem
mluví. Natáhl ruku a pleskl mlčenlivého Sakaie do paže.
„Jdeme.“
Otočil se a odvedl Sakaie ven. Dívali jsme se s Myronem
přes okno, jak kráčejí zpravodajským sálem ke dveřím. Měl
jsem z toho dobrý pocit. Cítil jsem podporu a ochranu. Novi-
náři neměli na růžích ustláno. Žili jsme v éře falešných zpráv
a politiků označujících žurnalisty za nepřátele lidu. Všude
krachovaly jedny noviny za druhými a někteří lidé tvrdi-
li, že se celá branže propadá do spirály smrti. Na vzestupu
byly naopak zaujaté a nikým nekontrolované zpravodajské
a mediální weby, přičemž hranice mezi nestrannou a účelo-
vou novinařinou se neustále rozmazávala. V tom, jak My-
ron sfoukl Mattsona, jsem však viděl návrat k dobám, kdy
byla ještě média neohrožená a nepředpojatá a díky tomu se
nedala zastrašit. Poprvé po dlouhé době jsem si uvědomil,
že jsem tady správně.
Myron Levin musel shánět peníze a zajišťovat chod strán-
ky. To byly jeho priority a on se kvůli nim nemohl věno-
vat novinařině tolik, jak by sám chtěl. Ale když už jednou
tuto roli přijal, počínal si v ní neohroženě jako nikdo dru-
hý. Z doby, kdy pracoval jako reportér spotřebitelské rub-
riky Los Angeles Times, o něm kolovala legendární historka.

47
Bylo to ještě předtím, než shrábl odstupné, odešel z redakce
a pak všechno napumpoval do rozjezdu FairWarning. No-
vinář nezná lepší pocit, než když odhalí darebáka a napíše
o něm článek, který ho usvědčí a přivodí jeho pád. Dotyč-
ný mizera obvykle tvrdí, že je nevinný, a domáhá se náhra-
dy za utrpěnou pověst. Žaluje novináře o miliony dolarů,
ale pak se v tichosti vytratí z města a začne někde jinde.
A o Myronovi se tradovalo, že jednou odhalil podvodní-
ka, který po zemětřesení v Northridge v roce 1994 vybíral
peníze na obnovu škod. Když ho na titulní stránce Timesů
patřičně rozmázl, onen podvodník prohlásil, že je nevinný,
a podal žalobu pro nactiutrhání, ve které požadoval deseti-
milionové odškodné. Do zdůvodnění přitom napsal, že mu
Myronův článek způsobil takové ponížení a muka, že se
to dotklo nejen jeho pověsti a příjmů, ale i jeho zdraví. Po
otištění článku prý krvácel z konečníku. Myronova pověst
legendy mezi reportéry tím byla definitivně zpečetěna. Na-
psal článek, kvůli němuž tekla chlapovi z řiti krev. Tohle
žádný reportér nemohl nikdy překonat, i kdyby ho žalova-
li o bůhvíkolik milionů.
„Díky, Myrone,“ řekl jsem. „Že ses za mě postavil.“
„Jasně,“ odpověděl Myron. „A teď běž psát ten článek.“
Přikývl jsem a oba jsme sledovali, jak detektivové vy-
cházejí z redakce.
„A radši si kryj záda,“ dodal Myron. „Těmhle kreténům
se ani trochu nelíbíš.“
„Já vím,“ odvětil jsem.