Jiří Černák FMV

Legalita a legitimita americké invaze Iráku v roce 2003

v pohledu moderního vojenství a mezinárodního práva

Úvod
Konec Studené války na konci 20. století spolu nesla nové světové uspořádání světových
supervelmocí. Po rozpadu Sovětského Svazu neexistovala žádná jiná velmoc, která by mohla oponovat
Spojeným státům americkým. Cítili se nedotknutelní a v mnoha ohledech to tak i bylo. Avšak konec
jedné historické etapy a technickoekonomických výzev dalo za vznik dalším. Tím byl mezinárodní
terorismus, který představuje jednu z největších hrozeb 21. století a nastolil nový způsob vojenského
konfliktu, na který západní svět nebyl zvyklý. Americká invaze do Iráku, pod jménem Operace Irácká
Svoboda, se stala jednou z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších vojenských operaci v moderní
historii. Zásadním způsobem ovlivnila geopolitickou situaci nejen na Blízkém východě, ale i
v západním světě, když touto vojenskou operací začala mezinárodní válka proti terorismu. Oficiálně
začala irácká válka 20. března 2003, kdy koalice Velké Británie, Austrálie a Polska v čele se
Spojenými státy spustila nepřetržité bombardování klíčových cílů Irácké vlády v čele se Saddámem
Husajnem. Krátce poté spustila koalice i pozemní invazi s cílem svrhnout Husajnův diktátorský režim.
Válka skončila osm let po jejím začátku 15. prosince 2011, kdy se oficiálně ukončily vojenské
operace. Diskuse o legalitě a legitimitě vojenské invaze Iráku se však vedou dodnes.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Představení událostí
Před zahájením operace Irácká svoboda obvinila USA Irák z vývoje a vytváření zásob zbraní
hromadného ničení a z podporování teroristické skupiny Al-Káida. V roce 1991 byla přijata rezoluce
rady bezpečnosti Organizace spojených národů číslo 687. Tato rezoluce nařizovala Iráckému vedení,
aby s okamžitou platností zastavila vývoj a produkci chemických, biologických a jaderných zbraní,
společně s jejich okamžitým zničením pod dohledem OSN. Nezávislá speciální komise OSN potvrdila,
že velké množství zbraní hromadného ničení byla zničena, ale kvůli obavám z vojenské intervence na
území Iráku, se speciální komise ze země Blízkého východu roku 1998 stáhla. Irácké zbraně
hromadného ničení jsou stěžejní jakožto záminka pro pozdější invazi. Mimo ně ale existovala celá
řada faktorů, které ovlivňovaly politickou a bezpečnostní situaci mezi USA a státy Blízkého východu,
zejména Irákem v čele se Saddámem Husajnem.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Jedna z událostí, která zcela transformovala zahraniční politiku USA a západního světa byl útok 11.
září 2001, kdy příslušníci Al-Káidy zaútočili na civilní obyvatelstvo Spojených států. Lety číslo 11 a
175 byly uneseny přívrženci teroristické skupiny a narazili do jižní a severní budovy World Trade
Center v New Yorku, známé jako Dvojčata. Třetí let, číslo 77, zhruba půl hodiny posléze narazilo do
Pentagonu ve Washingtonu D.C. Následky těchto útoků pociťujeme dodnes i my, jako běžní lidé ve
formě zpřísnění letištních kontrol. Tento útok zároveň byl jediným případem v historii
Severoatlantické aliance, kdy byl použit článek 5 o kolektivní obraně. Článek 5 říká, že útok na
jednoho člena Severoatlantické aliance je útokem na všechny. Článek byl aktivován hned druhý den,
12. září 2001 o tom informoval OSN tehdejší generální tajemník NATO Lord Robertson. Aktivace
článku 5 však neznamenala protiútok na teroristické organizace, nýbrž poskytnutí vzdušné hlídky nad
územím Spojených států, námořní hlídky na území Středozemního moře a zavedení zvýšených

1
Jiří Černák FMV

bezpečnostních a proti-teroristických opatření ze strany členských států Severoatlantické aliance.

Tehdejší prezident Spojených států amerických George W. Bush začal aktivně prosazovat vojenskou
intervenci na území Iráku právě po zmíněných útocích, které jsou dnes známé hlavně pod heslem 9/11
– číslo představující datum jedenáctého září.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
8. listopadu 2002 schválila jednoznačně rezoluci číslo 1441, kde dává Iráku poslední šanci uskutečnit
odzbrojení, které nařídila již dříve zmíněná rezoluce 687. Ačkoliv rezolucí, které Irák žádali o zničení
všech svých biologických, chemických, jaderných a jiných zbraní hromadného ničení bylo více –
jmenovitě rezoluce 660, 661, 678, 686, 687, 688, 707, 715, 986 a 1284. Podle vrchních představitelů
Spojených států jim právě tato rezoluce dovolila použít proti Saddámovi Husajnovi vojenskou sílu.
V roce 2002 schválil také kongres Spojených států rezoluci o autorizaci použití vojenské síly proti
Iráku, více známá jako Irácká rezoluce. Tato rezoluce obsahovala spoustu důvodů pro použití svého
vojska proti Iráku, jako například: nedodržování podepsaného příměří (z roku 1991, kdy probíhala
válka Iráku proti Kuvajtu), nepřátelství vůči Spojeným státům (jako příklad byl uveden pokus o atentát
na tehdejšího prezidenta Billa Clintona), podporování teroristických organizací (Husajnův režim
vyplácel peněžité odměny rodinám sebevražedným atentátníkům), nebo ochota Irácké vlády použít
zbraně hromadného ničení proti vlastnímu a cizímu obyvatelstvu. Tato rezoluce byla představena 2.
října 2002 a přišla v platnost již o 14 dnů později, 16. října 2002.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Počátek invaze
První fáze invaze začala 19. března 2003 vzdušným útokem na pozemní cíle skrze těžké
bombardovací operace a 20. března 2003 pozemním útokem koalice Spojených států, Velké Británie,
Austrálie a Polska, včetně vojenské podpory skupin uvnitř Iráku, jako například Kurdů na severu
země. Je nutno podotknout, že ještě před začátkem invaze nebyly, podle komise OSN, v Iráku
nalezeny žádné zbraně hromadného ničení. Celkem bylo na pozemní invazi vysláno okolo 160 000
vojáků, z čehož zhruba tři čtvrtiny tvořila americká armáda a zbytek tvořili Britové, Australani a
necelých dvě stě Poláků. Většina invazní armády se sjednotila v Kuvajtu na jihu od Iráku, zbytek
vojska vtrhlo ze severu země. První fáze invaze trvala necelé čtyři týdny. Pouhých 22 dní po počátku
invaze se podařilo koaličnímu vojsku dobýt hlavní město Bagdád. Po tomto velkém vítězství oznámil
americký prezident George W. Bush konec největších vojenských operací v jeho proslovu známý jako
„Mission Accomplished Speech“, neboli projev mise splněna na letadlové lodi USS Abraham Lincoln.
5. Května 2003 prozatímní autorita, v čele s Paulem Bremerem III., oznámila rozpuštění dosavadní
irácké armády. Tento krok se jevil jako fatální chyba, jelikož naštvaní, a nyní nezaměstnaní, vojáci,
generálové a další velitelé irácké armády zpět do země.

Tím se dostáváme do druhé fáze bojů v Iráku. Propuštění vojáci po vítězství invazních vojsk
Spojených států a jejich spojenců tvořili organizované povstalecké skupiny. Nejvýraznější a nejlépe
organizovaná skupina nesla jméno Al-Káida v Iráku, později Islámský stát v Iráku, nyní známá jako
Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). Během doby po invazi stáhla Bushova administrativa tvrzení o
přítomnosti zbraní hromadného ničení v Iráku, a dokonce i tvrzení o Iráckých jaderných zbraní bylo
vyvráceno. George W. Bush spoléhal se držel svého narativu, že cílem je demokratizovat zemi,
nastolit nový režim a osvobodit irácký lid. Během okupace také probíhalo násilí ve věznici Abu
Ghraib, kde američané věznili vojenské zajatce. Několik amerických vojáků je odsouzeno za mučení
vězňů. Během toho probíhaly asymetrické boje invazních sil proti povstalecké skupině Al-Káidě
v Iráku. 5. listopadu 2006 je irácký diktátor Saddám Husajn odsouzen k smrti oběšením za zločiny
proti lidskosti a 30. prosince 2006 je popraven.

2
Jiří Černák FMV

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Argumenty pro a proti legalitě invaze do Iráku

Před začátkem konfliktu na blízkém východě Spojené státy a Velká Británie brali přijmutí rezoluse
rady bezpečnosti OSN 1441 jako poslední šanci Saddáma Husajna pro plnou kooperaci s komisí OSN
bez jakýchkoliv překážek. Pokud by tak neučinil, věřili, že rezoluce 1441 jim autorizuje použití
vojenské síly na podmanění Saddáma Husajna, a že jednají v rámci mezinárodního práva. Odůvodnili
to tím, že veškeré předchozí snahy přinutit iráckého diktátora spolupracovat a neomezovat komisi
OSN při pátrání po důkazech o existenci takových zbraní byly neúspěšné, a že dát Saddámovi
Husajnovi víc času je chyba a jen mu to dá prostor pro vyvinutí a využití takových zbraní proti
spojencům NATO nebo proti svému vlastnímu civilnímu obyvatelstvu. Spojené státy tudíž věřili, že
žádná další rezoluce nebyla z právního hlediska pro invazi třeba, i když explicitně neříkala, že
následek bude ozbrojený konflikt. Irák byl varován, že neuposlechnutí nařízení OSN bude mít vážné
následky a Spojené státy neviděly nutnost další rezoluce, aby tyto následky skutečně nastaly. Tato
tvrzení podporoval i tehdejší generální prokurátor Lord Peter Goldsmith, který byl jedním z právních
rádců Tonyho Blaira, britského premiéra. Podporoval je ale až po únoru roku 2003. Do té doby byl
toho názoru, že válka bez další rezoluce by byla měla být považována za protiprávní. Tato změna
nastala po setkání Lorda Goldsmitha v americkým týmem právníku. Rezoluce OSN 678, která dala
členským státům možnost použít jakoukoliv potřebnou sílu pro stažení svých vojsk z Kuvajtu.
Američtí právníci věřili že rezoluce 1441 nijak neoslabila autoritu rezoluce 678, tudíž mohou použít
všechny volné prostředky – včetně vojenských.Dále, Spojené státy a jejich spojenci, zejména Velká
Británie, věřili, že útok takového rozsahu jako byl spáchán 11. září 2001 plně odůvodňuje jakoukoliv
odplatu nebo protiúder, a to podle mezinárodního práva.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Na druhé straně stáli kritici války, zejména to byli: Francie, Rusko, Čína a Německo. Ti tvrdili, že
rezoluce OSN 1441, jakožto poslední schválená rezoluce byla jediná, kterou se má mezinárodní právo
řídit, a jako taková neautorizovala použití ozbrojených sil. To by znamenalo, že po shledání irácké
spolupráce nedostačující, muselo by dojít k dalšímu shromáždění rady bezpečnosti a domluvu na
dalším postupu. Na tomto přístupu se shodli i americký velvyslanec v OSN John D. Negroponte a
britský velvyslanec Sir Jeremy Greenstock. Tehdejší francouzský ministr zahraničí Dominique de
Villepin tvrdil, že neexistuje právní odůvodnění invaze, jelikož inspekce OSN ještě neskončily. Když
se Spojené státy a Velká Británie na poslední chvíli usilovali o novou rezoluci, byl to práve de
Villepin, který navštívil nestále členy rady bezpečnosti Guineu, Angolu a Kamerun, aby
nepodporovali další rezoluci. Další kritici války také tvrdili, že i když spolupráce ze strany Iráku
nebyla vyhovující, stále nenašli důkazy o zmiňovaných zbraní hromadného ničení. Inspektoři, kteří
pracovali na Blixově zprávě (zpráva o přítomnosti zbraní hromadného ničení), žádali radu bezpečnosti
OSN o více času, což by znamenalo, že nebyl žádný důvod vstupovat do války. Stejného názoru byl i
ruský prezident Vladimír Putin, který trval na tom, že jakékoliv další kroky záleží na zprávě
inspektorů OSN, tedy na Blixově zprávě. Navíc podle zprávy Mezinárodní agentury atomové energie
z roku 1997 a další zprávy z roku 1998 nedisponoval Irák schopností vyvinout zbraně hromadného
ničení a byl viděn jako odzbrojený. Pořád ale existovaly obavy, že zprávy nebyly přesné, kvůli
nespolupráci ze strany Iráku.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Argumenty pro a proti legitimitě invaze Iráku

aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
V kontextu teroristických útoků v září 2001 a obavám z možného vývoje zbraní hromadného ničení
upozorňovaly Spojené státy na to, že Irák může potají vyvíjet zbraně hromadného ničení, které se

3
Jiří Černák FMV

dříve nebo později dostanou do rukou teroristických skupin jako je Al-Káida. Domnívali se, že Irácká
vláda podporuje teroristické skupiny jako je Al-Káida v boji proti západu v čele se Spojenými státy.
Nařkli také Irák z nepřátelského chování vůči Spojeným státům a jejich sousedům. V lednu roku 2002
také obvinil diktátorský režim Saddáma Husajna z páchání zločinů proti lidskosti na svých obyvatelích
– zejména příslušníky kurdské menšiny na severu země. Například v roce 1988 vypustil Husajn
chemické zbraně na irácké město Halabja, kde má na svědomí smrt zhruba 5000 Kurdů. Tento útok
sloužil jako důkaz, že pokud je schopný použít chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu, je
schopný ho použít i proti komukoliv jinému. Bush a jeho administrace shledali, že nadvláda Saddáma
Husajna jakožto diktátora je nepřípustná a volali po demokratizaci země, která se bude stát na
základech lidských práv, spravedlnosti a dobrých mravů. Věřili, že pokud demokratizují Irák, přivede
to i další státy na Blízkém východě přemýšlet o demokracii a tím zlepší kvalitu života obyvatelstva
tohoto regionu. Další, argument zazněl když se Spojeným státům a Velké Británii nedařilo najít
dostatek důvodů na obhajobu své ofenzivy. Tímto argumentem je Milibandova „teorie demokracie“.
David Miliband, tehdejší ministr zahraničí Velké Británie tvrdi, že demokracie by měla být shledána
základním lidským právem a vojenské zásahy by měly být použity při šíření demokratických hnutí ve
státech s vládnoucí diktaturou – jako byl například Irák pod nadvládou Saddáma Husajna.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Otázky ohledně legitimity povstanou hlavně když zjistíme, že Spojené státy od roku 1983 nelegálně
prodávaly zbraně hromadného ničení jako je antrax nebo botulotoxin. Bylo zjištěno, že v roce 2002
byly nelegálně vytrhnuty stránky ze zprávy OSN z důvodu inkriminace Spojených států. Informace na
těchto stránkách implikovali, že přívrženci R. Raegana a G. H. Bushe byli spojeni s tímto nelegálním
obchodem. Pokud teda po roce 1991 Irák měl zbraně hromadného ničeni, je velmi pravděpodobné, že
je koupili právě od Spojených států. Dalo by se tedy říci, že si Spojené státy nynějším tvrzením, že je
potřeba odstranit Saddáma Husajna kvůli zločinům proti lidskosti, když důkazy na těchto chybějících
stránkách mohly vyústit v obžalobu za zločiny proti lidskosti, ale pro Spojené státy. Dále se shodli
kritici v čele s Francií a Německem, že situace v Iráku nevyžadovala ozbrojený humanitární zásah.
Francie navíc měla informace o tom, že neexistují žádné vazby mezi Irákem a Al-Káidou, tudíž invaze
jakožto reakce na útoky 11. září 2001, byly naprosto falešně vykonstruované. V roce 2003 také
představoval Irák mnohem menší hrozbu pro světový mír než například Írán nebo Severní Korea.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Závěr
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Administrace bývalého amerického prezidenta George W. Bushe započla v první polovině roku 2003
vojenskou operaci nazvanou Irácká svoboda, jejíž cílem bylo okupovat území Iráku, najít a zajmout
diktátora Saddáma Husajna a přivést ho před soud. Po útocích 11. září 2001 se Spojené státy cítily
zranitelně. Nepřítel je zastihl na jejich vlastní půdě, což se nestalo de fact od války mladých Spojených
států proti Anglii. Nyní se staří nepřátelé spojili, aby ukončili hrůzný režim diktátora Husajna. Husajn
čelil výzvám, aby zpřístupnil svou zemi inspektorům OSN, kteří měli dohlédnout na to, že Irák
nevyvíjí nebo nevlastní zbraně hromadného ničení, které použilo i na své vlastní kurdské obyvatelstvo.
Irák i přes nátlak a rezoluce rady bezpečnosti OSN nevyšel OSN vstříc a dvanáct let po první rezoluci
schvaluje americký kongres zákon, ve kterém autorizuje operaci Irácká svoboda, neboli invazi Iráku.
Invazi schválili i bez explicitního souhlasu rady bezpečnosti OSN, se kterou počítali i někdejší
velvyslanci OSN za Spojené státy a Velkou Británii. Útok bránili tím, že je to boj proti času – Husajn
může přeci každou chvíli vyvinout zbraně hromadného ničení a předat je teroristů, jako je například
Al-Káida, nebo je můžou používat dál proti civilnímu obyvatelstvu. V této situaci si Spojené státy
pohrávaly s fakty a slovíčkařením v mezinárodním právu. Zpráva o přítomnosti zbraní hromadného
ničení nebyla sepsána a inspektoři žádali o více času. Navíc teroristická skupina Al-Káida není

4
Jiří Černák FMV

z Iráku, nýbrž sídlila v Afghánistánu. Francie dokonce vyvrátila spojitost mezi diktátorem Husajnem a
Al-Káidou. Spojené státy vkročili se svými vojsky pod záminkou nebezpečí výskytu zbraní
hromadného ničení jako jsou biologické, chemické, nebo jaderné zbraně. Nejen že se žádné tvrzení
nepotvrdilo, ale vyšlo najevo, že Spojené státy v 80. letech dokonce nelegálně prodávali také zbraně
Iráku. Tím bych vyvrátil veškerou legitimitu této invaze. O legalitě se ale dá diskutovat a záleží hlavně
na interpretaci mezinárodního práva. Obě strany – pro i proti – mohou mít pravdu. Jelikož Blixova
zpráva o přítomnosti zbraní hromadného ničení nebyla hotová a inspektoři dokonce žádali o více času,
zhodnotil bych invazi i za nelegální.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
Počet znaků: 1889
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Reference
https://www.pbs.org/newshour/world/a-timeline-of-the-iraq-war
https://en.wikipedia.org/wiki/2003_invasion_of_Iraq
https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/15027570410006453
https://en.wikipedia.org/wiki/United_Nations_Security_Council_Resolution_687
https://en.wikipedia.org/wiki/
Authorization_for_Use_of_Military_Force_Against_Iraq_Resolution_of_2002
https://heinonline.org/HOL/LandingPage?handle=hein.journals/glj92&div=15&id=&page=
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/23311886.2022.2163066
https://books.google.cz/books?
hl=cs&lr=&id=0glpAgAAQBAJ&oi=fnd&pg=PA219&dq=arguments+for+legality+of+iraq+war&ots
=hIzOoXn8kn&sig=AJ9xy3nTuk9TadrDW9Ail6vL72c&redir_esc=y#v=onepage&q=arguments
%20for%20legality%20of%20iraq%20war&f=false