34.

Mezinárodní právo, Mezinárodní soudní dvůr a použití jaderných zbraní (geneze

problému a jeho řešení, příslušné mezinárodní smlouvy, posudek Mezinárodního soudního
dvora)

M. Potočný definuje mezinárodní právo jako soubor norem, které v největší části upravují vztahy
mezi státy, mimo to však regulují i jejich vztahy k mezinárodním organizacím, vztahy mezinárodních
organizací mezi sebou a některé vztahy jednotlivců ke státu. J. Tomko definuje mezinárodní právo
jako ucelený, rozvíjející se soubor právních pravidel, která upravují vztahy mezi subjekty
mezinárodního práva, především mezi suverénními státy.

Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v nizozemském Haagu je hlavním soudním orgánem OSN,
přičemž jeho statut je nedílnou součástí Charty OSN.

Mezinárodní soudní dvůr se skládá z 15 soudců volených Valným shromážděním OSN a Radou
bezpečnosti OSN v odděleném hlasování na základě jejich osobní kvalifikace tak, aby u soudu byly
zastoupeny hlavní právní systémy světa. Soudci jsou voleni na devítileté funkční období a mohou být
zvoleni opakovaně. Během funkčního období nesmějí vykonávat žádnou jinou činnost.

Do pravomoci Mezinárodního soudního dvora spadají všechny spory a otázky předložené členskými
státy a dále záležitosti stanovené Chartou OSN nebo mezinárodními smlouvami a konvencemi. Státy
se mohou předem zavázat, že se podřídí rozhodnutí ICJ buď podpisem smlouvy či úmluvy, jež takový
závazek výslovně stanoví, nebo tím, že učiní samostatné prohlášení. Tato prohlášení o přijetí
pravomocí soudu často stanoví výjimky, na které se povinná pravomoc nevztahuje.

Právní hodnocení použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu (93/1993)

Mezinárodní soudní dvůr byl požádán rezolucí č. 49/75K z 15. 12. 1994 Valným shromážděním OSN o
poradní posudek k Právnímu hodnocení použití jaderných zbraní státem v ozbrojeném konfliktu a měl
odpovědět na otázku, zda je použití jaderných zbraní dovoleno mezinárodním právem a za jakých
okolností.
Zejména jaderné mocnosti měly výhrady vůči žádosti Valného shromáždění OSN o poradní posudek
Mezinárodního soudního dvora v této otázce, protože se údajně nevztahuje k jeho činnosti.
Mezinárodní soudní dvůr se odvolal na článek 11 Charty OSN, který stanoví jeho pravomoc
projednávat obecné zásady součinnosti při udržovaní mezinárodního míru
a bezpečnosti, včetně zásad, jimiž se řídí odzbrojení a regulace zbrojení. Druhou námitkou bylo
tvrzení, že otázka jaderného zbrojení je politické povahy, nikoliv právní. Mezinárodní soudní dvůr
prohlásil, že otázka je právní povahy, protože Mezinárodní soudní dvůr byl požádán o to, aby rozhodl
o kompatibilitě hrozby nebo použití jaderných zbraní s příslušnými zásadami a pravidly
mezinárodního práva. Argumentem bylo i to, že rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora může
negativně ovlivnit odzbrojování, a proto bude v rozporu se zájmy OSN. Reakce Mezinárodního
soudního dvora byla, že si je vědom toho, že jeho posudek může ovlivnit diskuzi, ale nemůže
považovat tento argument za klíčový pro zřeknutí se své jurisdikce v této otázce. Posléze některé
státy tvrdily, že Mezinárodní soudní dvůr překročí svou judiciální úlohu a přivlastní si normotvornou
způsobilost. Mezinárodní soudní dvůr reagoval, že v daném případě nebyl vyzván, aby tvořil právo,
jeho úkolem je zjištění
a posouzení zásad a pravidel aplikovaných na hrozbu nebo použití jaderných zbraní. Mezinárodní
soudní dvůr vyhověl žádosti Valného shromáždění OSN a vydal posudek
na kladené otázky.
Mezinárodní soudní dvůr odpověděl na otázku kladenou Valným shromážděním:
1) Obyčejové ani smluvní mezinárodní právo specificky neopravňuje hrozbu nebo použití jaderných
zbraní.
2) Obyčejové ani smluvní mezinárodní právo neobsahuje úplný univerzální zákaz hrozby nebo
použití jaderných zbraní.
3) Hrozba nebo použití jaderných zbraní, jež je v rozporu s odstavcem 2 článku 4 Charty OSN a která
nesplňuje všechny požadavky podle článku 51, je protiprávní.
4) Hrozba nebo použití jaderných zbraní měly být kompatibilní s požadavky mezinárodního práva
aplikovaného za ozbrojeného konfliktu, zejména se zásadami a pravidly mezinárodního
humanitárního práva, jakož i se specifickými závazky podle smluv
a jiných ujednání, které výslovně jednají o jaderných zbraních.
5) Hrozba nebo použití jaderných zbraní byla celkem v rozporu s pravidly mezinárodního práva
aplikovatelnými za ozbrojeného konfliktu a zejména se zásadami a pravidly humanitárního práva.
Avšak vzhledem k současnému stavu mezinárodního práva
a k faktům, které má Mezinárodní soudní dvůr k dispozici, Mezinárodní soudní dvůr nemůže
definitivně rozhodnout o tom, zda by hrozba nebo použití jaderných zbraní byly legální, nebo
protiprávní v extrémní situaci, v extrémní sebeobraně, při níž by bylo v sázce samotné přežití
státu.
6) Jednomyslně existuje závazek všech států vést v dobré víře jednání, jež by vedlo k jadernému
odzbrojení ve všech jeho aspektech pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou.
Závěry Mezinárodního soudního dvora je možno zevšeobecnit a říci, že potvrdil v posudku, že je
povinnost států předcházet mimohraničním škodám vzniklým z nebezpečné činnosti,
je předmětem mezinárodního práva. Mezinárodní soudní dvůr na závěr svého poradního posudku
dospěl k závěru, že hrozba či použití jaderných zbraní by byly v rozporu s pravidly mezinárodního
práva. Vzhledem k současnému stavu mezinárodního práva Mezinárodní soudní dvůr nemůže
definitivně rozhodnout, zda by hrozba nebo použití jaderných zbraní bylo legální nebo protiprávní
v extrémní situaci sebeobrany celého státu.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-proliferation of Nuclear Weapons, Non-
Proliferation Treaty, NPT)
Je mezinárodní smlouva omezující šíření jaderných zbraní. Dokument z roku 1968 vstoupil v platnost
v roce 1970. Od roku 1968 až doposud ji podepsalo 191 zemí, z nichž pět oficiálně vlastní jaderné
zbraně (USA, Francie, Velká Británie, Rusko a Čína). Pouze státy Indie, Pákistán a Izrael listinu
nepodepsaly a KLDR v roce 2003 od smlouvy odstoupila.

Na základě podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 1968 se mezi jaderné
mocnosti počítalo již pět zemí: USA, Rusko, Velká Británie, Francie a Čínská lidová republika. Ukázalo
se, že země, které disponují jadernými zbraněmi a jsou schopné je vyrábět, získávají automaticky
významné postavení na mezinárodním poli. Členové tohoto tzv. jaderného klubu tak nepopiratelně
disponují velkou mocí a mohou výrazně ovlivňovat mezinárodní politiku.

Obsah smlouvy NPT tvoří tzv. tři pilíře týkající se mírového využití jaderné energie, nešíření jaderných
zbraní a vágního závazku smluvních stran, zejména jaderných mocností, ve vztahu k jadernému a
všeobecnému odzbrojení. Prostřednictvím zárukového systému Mezinárodní agentury pro atomovou
energii (International Atomic Energy Agency, IAEA) poskytuje smlouva NPT mnohostranný rámec pro
ověřování smluvních neproliferačních závazků a umožňuje mezinárodní spolupráci při mírovém
využívání jaderných technologií.
Smlouva NPT legalizuje pěti stálým členům Rady bezpečnosti (USA, Ruská federace, Francie, ČLR a
Velká Británie) vlastnictví jaderných zbraní, zatímco ostatním smluvním nejaderným státům striktně
zapovídá jakékoli aktivity k získání těchto zbraní. Zbývající čtyři jaderné země (Indie, Pákistán, Izrael a
KLDR) smluvními státy nejsou. Má velký význam pro vytváření bezjaderných zón, jež zvyšují globální a
regionální bezpečnost.
Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (The Comprehensive Nuclear-Test-Ban Treaty,
CTBT)
CTBT zakazuje veškeré jaderné zkoušky jak pro vojenské, tak pro civilní účely. Byla přijata Valným
shromážděním v roce 1996, ale bohužel doposud nevstoupila v platnost. Stane se tak až 180 dnů po
ratifikaci čtyřiačtyřiceti státy, uvedenými v listině přiložené ke smlouvě. Šest států doposud smlouvu
neratifikovalo a Indie, Pákistán a KLDR smlouvu ani nepodepsaly. Pokud by vstoupila v platnost,
mohly by se na území smluvních států používat přístroje na monitorování půdy, vody a atmosféry pro
zachycení jakéhokoli jaderného výbuchu. V současné době je po celém světě umístěno přes 300
těchto zařízení, která zachycené údaje pečlivě zaznamenávají a poté odesílají do mezinárodní datové
stanice ve Vídni, kde sídlí i kancelář CTBT.

Smlouvy SALT I a SALT II

Rozhovory o omezení strategických zbraní (SALT – Strategic Arms Limitation Talks) probíhaly mezi
Spojenými státy a SSSR už během studené války. Cílem obou mocností bylo stanovení horní hranice
stavu jaderných zbraní. Jednání byla zahájena ve finských Helsinkách roku 1969. První smlouva SALT I
byla podepsána v roce 1972 a způsobila zmrazení řady strategických raketových základen, ale
především přispěla ke zlepšení vztahů USA a SSSR. Další smlouva, která byla vytvořena během
dlouhých jednání, je Smlouva o omezení systémů protiraketové obrany (ABM). Ta nařizovala oběma
zemím snížit počet protiraketových systémů na jeden pro každý stát.

V rámci SALT II probíhala jednání mezi americkým prezidentem Jimmym Carterem a sovětským
představitelem Leonidem Brežněvem v letech 1977-1979. Oba se snažili omezit výrobu strategických
jaderných zbraní a chtěli tak navázat na úspěch předchozí smlouvy SALT I. Dohodli se na zákazu
nových raketových programů. Spojené státy si zachovaly svůj nejzákladnější program Trident a
Sovětský svaz si na oplátku mohl ponechat 308 takzvaných odpalovacích zařízení „heavy ICBM“ typu
SS-18. Přestože oba prezidenti smlouvu podepsali, americký Kongres ji odmítl ratifikovat jako
odpověď na sovětskou invazi do Afghánistánu, i když v praxi se dohoda dodržovala. V roce 1986
Spojené státy odstoupily od smlouvy úplně. Krátce nato byla v roce 1987 podepsána Smlouva o
likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF – Intermediate-Range Nuclear Force Treaty). Obě
země se zavázaly zničit všechny rakety středního a krátkého doletu a střely s plochou dráhou letu. V
platnost vstoupila v roce 1988 a teprve o osm let později byly všechny zbraně zlikvidovány.

Smlouvy o snížení stavu strategických zbraní (START)

Dne 31. července 1991 byla mezi USA a SSSR podepsaná a v platnost vstoupila 5. prosince 1994
smlouva START I, nejvýznamnější svého druhu v historii. O 10 let později byla smlouva konečně
realizována, což vyústilo v odstranění zhruba 80 % všech strategických jaderných zbraní. Nedlouho po
ukončení vyjednávání smlouvy START I započaly nové diskuze nad smlouvou nazvanou START II, která
měla navazovat na svou předchůdkyni. K podpisu došlo mezi americkým prezidentem Georgem H. W.
Bushem a ruským prezidentem Borisem Jelcinem 3. ledna 1993. I když byla ratifikována, nikdy
nenabyla platnosti. 14. července 2002 Ruská federace od smlouvy odstoupila. Reagovala tím na
vypovězení Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM) americkou vládou. Oficiálně
byla smlouva START II nahrazena smlouvou SORT (Treaty of Offensive Reduction), na níž se dohodli
prezidenti George W. Bush a Vladimir Putin na summitu v listopadu 2001. O půl roku později byla
podepsána v Moskvě a obě mocnosti se zavázaly ke snížení počtu jaderných hlavic z 2 200 na 1 700.
Na rozdíl od předchozích smluv tato smlouva nespecifikuje přesné druhy zbraní a tím ponechává
zemím možnost vybrat si, které hlavice vyřadí.

Americký prezident Barack Obama společně s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem uzavřel
8. dubna 2010 nejdůležitější odzbrojovací smlouvu od dob smlouvy START I, které vypršela platnost s
koncem roku 2009. Obě země se tak zavázaly ke snížení počtu strategických jaderných hlavic na 1550
pro každý stát. V některých dokumentech lze najít smlouvu bod názvem new START (nový START),
jelikož vnáší do mezinárodní politiky naději na postupné zlikvidování všech jaderných zbraní.
Spojené státy a Rusko v posledních měsících souhlasili s obnovením jednání o strategických jaderných
zbraních v rámci dohody Nový START.
Rusko v srpnu zastavilo spolupráci ohledně inspekcí, které smlouva předpokládá. Odůvodnilo to
cestovními omezeními, které proti němu kvůli vpádu na Ukrajině zavedli západní země a jejich
spojenci. Moskva ale tehdy uvedla, že je stále vázána podmínkami smlouvy. Dohodu Nový START
Moskva a Washington prodloužily letos v únoru, platit má do roku 2026.

Smlouva o zákazu jaderných zbraní (Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons, TPNW)
Smlouva TPNW byla schválena na konferenci OSN v New Yorku v roce 2017 hlasy 122 nejaderných
zemí, v platnost vstoupila v lednu 2021. Zakazuje vývoj, zkoušky, výrobu, vlastnictví, nákupy,
skladování, použití a hrozbu použitím jaderných zbraní, včetně jejich rozmisťování v nejaderných
státech. Počítá také s pomocí obětem použití a zkoušek jaderných zbraní, včetně snižování
negativních dopadů na životní prostředí. Ve vztahu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) plní
nová smlouva komplementární úlohu a není tak s ní v rozporu. Všech devět jaderných zemí a většina
jejich spojenců, včetně České republiky, a partnerů vznik smlouvy TPNW nepodpořila a jejich
odmítavý přístup k ní nadále trvá.

Z hlediska USA, jako hlavní alianční jaderné mocnosti, a Severotlantické aliance jako takové
představuje předpokládaný rozsah smluvních zákazů zásadní výzvu pro další existenci alianční politiky
jaderného odstrašování a celkovou jednotu NATO v případě, že by se smluvní stranou postupně staly
nejaderné alianční země. Jak známo, alianční odstrašující politika spočívá na kombinaci jaderných a
konvenčních kapacit, jako základního prvku celkové strategie NATO, při zachování platnosti tvrzení,
že pokud budou existovat jaderné zbraně zůstane NATO jadernou aliancí.

Regionální smlouvy
Bezjaderné regionální zóny zahrnují v současnosti přibližně sto zemí v Latinské Americe a Karibské
oblasti (Smlouva z Tlatelolka, 1967), v jižní oblasti Tichého oceánu (Smlouva z Rarotongy, 1985), v
jihovýchodní Asii (Smlouva z Bangkoku,1995), v Africe (Smlouva z Pelindaby, 1996) a ve Střední Asii
(Smlouva ze Semipalatinska, 2006). V jednotlivých zemích byly bezjaderné zóny vyhlášeny na Novém
Zélandu (1987) a v Mongolsku (1992).

Zárukový systém Evropské komise

Základem zárukového systému Evropské komise (Euratom) je povinnost provozovatelů a všech
dalších osob a podniků, které nakládají s jadernými materiály (plutonium, uran, thorium, včetně
těžby a prvotního zpracování uranové a thoriové rudy a uvedených materiálů obsažených v
radioaktivních odpadech), deklarovat vůči Euratomu stav a způsob nakládání s těmito materiály, vést
jejich evidenci, provádět kontrolu a přijmout kontrolu ze strany Euratomu.
Zárukový systém MAAE je vůči členským státům EU uplatňován prostřednictvím třístranné Dohody o
uplatňování záruk mezi MAAE, Euratomem a jednotlivými členskými státy EU, které nevlastní jaderné
zbraně (tzv. Trojstranná dohoda o uplatňování záruk - netýká se Velké Británie a Francie). V rámci
této dohody přebírá Euratom v podstatě roli nadnárodního systému evidence a kontroly jaderných
materiálů.
Základním smyslem zárukového systému MAAE je implementace mezinárodního režimu nešíření
jaderných zbraní a ověření, že mírové využívání jaderné energie není převáděno na vývoj a výrobu
jaderných výbušných zařízení, základem zárukového systému Euratomu je získání záruky, že jaderné
materiály jsou využívány výlučně k deklarovaným účelům a že mezinárodní závazky EU budou
naplněny.

Íránská jaderná dohoda (JCPOA)

Dohoda JCPOA vstoupila v platnost v lednu r. 2016. Je mnohostranným politickým ujednáním, a proto
k jeho vstupu v platnost není třeba, na rozdíl od klasických mezinárodních smluv, ratifikace smluvními
stranami. Kromě Íránu se jeho několikaletého sjednávání zúčastnilo pět stálých členů Rady
bezpečnosti OSN (ČLR, Francie, Ruská federace, USA, Velká Británie), a dále Německo. Dohoda se
zaměřuje výlučně na omezení íránského jaderného programu.