1.2 Případ práva průchod přes indické území (Portugalsko v.

Indie), MSD 12/4/1960

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, existence bilaterálního obyčeje

Portugalské území Daman na indickém poloostrově zahrnovalo – kromě pobřežního území –

rovněž dvě části zcela obklopené indickým územím, enklávy Dadra a Nagar-Aveli.
Portugalsko získalo tato území již v 18. století. Tato situace byla Velkou Británií tolerována.
Po získání nezávislosti respektovala tuto situaci rovněž Indie. V roce 1945 došlo v obou
enklávách ke vzpouře. Indie poté odmítla nadále povolovat průchod portugalským vojenským
složkám a civilním představitelům státní portugalské správy přes své území do enkláv.
Portugalsko se obrátilo na MSD a položilo mu otázku existence práva průchodu přes indické
území, bez kterého byla znemožněna komunikace mezi těmito enklávami navzájem a mezi
nimi a Damanem.
Portugalsko požadovalo právo průchodu přes indické území v rozsahu nezbytném pro výkon
svrchovaných práv nad enklávami a tvrdilo, že Indie má povinnost vykonávat své právo
kontroly a regulace nad průchodem přes své území jen v takovém rozsahu, aby nebránila
výkonu svrchovaných práv Portugalska. Portugalsko opíralo své právo průchodu o místní
obyčej, ustanovený na základě dlouhodobé praxe (Velká Británie povolila Portugalsku
průchod přes své území již na počátku 19. století). Indie popírá tuto argumentaci s tím, že
žádný obyčej nemůže vzniknout pouze mezi dvěma státy.
Soud posoudil následující spor a uvedl:

Portugalsko žádá právo průjezdu... v rozsahu nutnému pro vykonávání jeho svrchovanosti nad
enklávami, podléhající indickému právu regulace a kontroly nad požadovaným průjezdem a
bez jakýchkoli výsad ve prospěch Portugalska. Dále tvrdí, že Indie má povinnost vykonávat
své právo regulace a kontroly tak, aby nebránila průjezdu nezbytnému k výkonu portugalské
svrchovanosti nad enklávami.

Pokud se týče portugalské žádosti práva průjezdu, jak jej formulovala na základě místního
obyčeje, existuje námitka ve prospěch Indie, že žádný místní obyčej nemůže vzniknout pouze
mezi dvěma státy. Je těžké porozumět, proč počet států, mezi kterými může vzniknout na
základě dlouhodobé praxe místní obyčej, musí být nezbytně větší než dva. Soud neshledává
žádný důvod, proč dlouhodobě trvající praxe mezi dvěma státy, jimi uznávaná jako úprava
svých vztahů, by neměla tvořit základ vzájemných práv a povinností mezi dvěma státy.

Soud... usuzuje, že ohledně soukromých osob, státních úředníků a zboží vůbec, existovala
během britského a po-britského období stálá a jednotná praxe, dovolující volný průjezd mezi
Damanem a enklávami. Tato praxe pokračovala více než jeden a čtvrt století neovlivněna
změnou režimu, pokud se týče zásahu do oblasti, který nastal, když se Indie stala nezávislou,
Soud je se zřetelem na všechny okolnosti případu přesvědčený, že praxe byla státy přijata za
právo a dala vzniknout vzájemným právům a povinnostem...
Pokud se týče armády, vojenské policie, zbraní a munice, je postoj odlišný... Během britského
a po-britského období, portugalská armáda a vojenská policie neprojížděla mezi Damanem a
enklávami na základě práva, a tak po roce 1878 mohly být takovéto průjezdy uskutečněny až
s předcházejícím povolením Británií a později Indií, buď v souladu s přijatou vzájemnou
dohodou, nebo v jednotlivých případech. S přihlédnutím k zvláštním okolnostem tohoto
případu, nutnost povolení předcházejícího průjezdu by mohla založit, před zraky soudu,
odmítnutí průjezdu jako právo. Praxe dokazuje, že územní výsost měla plnou moc vzít zpět či
odmítnout povolení. Argumentace, že povolení bylo vždy uděleno, podle názoru Soudu, nemá
vliv na právní stav.

1
Na základě uvedených důvodů vyslovil MSD názor, že Portugalsko nebylo na základě
obyčeje oprávněno k průchodu vojenských a ozbrojených složek přes indické území (poměr
hlasů 8:7).

1.3 Diplomatický azyl (Kolumbie v. Peru), MSD 20/11/1950

Tématický okruh: vznik obyčejových pravidel, partikulární obyčej

Po neúspěšném povstání v Peru v roce 1948 byl na jednoho z jeho vůdců, Haya de la Torre,
peruánského státního občana, vydán zatykač a Haya de la Torre byl obžalován z trestného
činu za účast na povstání. Kolumbijská ambasáda v Limě mu poskytla azyl. Kolumbie se
pokoušela najít pokojný způsob, který by umožnil Hayovi de la Torre odchod ze země, ale
Peru to odmítlo. Kolumbie předložila tento případ MSD s žádostí, aby rozhodl, že:
Kolumbie jako země, která azyl poskytuje, je oprávněna posoudit povahu činu pro účely
zmíněného azylu (to znamená v tomto případě určit, zda se jedná o politický trestný čin či
nikoliv). Na podporu svého tvrzení argumentovala americkým partikulárním právem obecně a
smluvním právem (Montevidejské úmluvy z roku 1933 a 1939).
Soud posoudil oprávněnost kolumbijského argumentu následovně:

Kolumbijská vláda se nakonec dovolává... údajného regionálního či místního obyčeje

vlastního Latinsko-Americkým státům.
Strana, která se opírá o obyčej tohoto druhu, musí prokázat, že tento obyčej vznikl takovým
způsobem, že se stal závazným pro další účastníky. Kolumbijská vláda musí dokázat, že
pravidlo, kterého se dovolává, je v souladu se stálým a jednotným zvykem vykonávaným
státy o nějž jde a že tento zvyk je vyjádřením práva státu poskytnout azyl a povinností
spočívající na místním státu. Toto vyplývá z článku 38 Statutu Soudu, který odkazuje na
mezinárodní obyčej „jakožto důkaz obecné praxe uznávané za právo“.
...Kolumbijská vláda poukazuje na velké množství případů, ve kterých byl diplomatický azyl
vskutku udělený a respektovaný. Ale toto neprokazuje, že údajné pravidlo jednostranného a
definitivního posouzení bylo použito, nebo... že to bylo, bez ohledu na obvyklé dohody,
použito státy poskytujícím azyl jako právo které jim přísluší a je respektováno místním státem
jako povinnost spočívající na něm a ne jenom z důvodů politické prospěšnosti. Skutečnosti
dané na vědomost Soudu odhalily tak mnoho neurčitosti a rozpornosti, tak mnoho výkyvů a
nesouladů ve výkonu diplomatického azylu i v oficiálních názorech vyjádřených při různých
událostech bylo tak mnoho rozporností v prudkém sledu úmluv o azylu, ratifikovaných
některými státy a odmítnutých jinými, a praxe byla natolik ovlivněna zvažováním politické
prospěšnosti v různých případech, že v nich všech není možné rozpoznat jakoukoliv stálost a
jednotnost použití, přijatých jako právo, pokud se týče údajného pravidla jednostranného a
definitivního posouzení zločinu.
Soud proto nemůže prohlásit, že Kolumbijská vláda prokázala existenci takovéhoto obyčeje.
Ale i kdyby bylo možné předpokládat že takovýto obyčej existoval mezi určitými Latinsko-
Americkými státy, nemohl by být použit vůči Peru, které se svým postojem od něj drží
daleko, naopak ho odmítlo upuštěním od ratifikace Montevidejských úmluv z roků 1933 a
1939, které jako první zahrnovaly pravidla týkající se posouzení zločinů ve věcech
diplomatického azylu.

2
1.9 Případ Bernadotte, MSD 11/04/1949

Tematický okruh: subjektivita mezinárodních organizací, náhrada škody, implicitní

pravomoci (iplied powers)

Dne 17.září 1948 byl hrabě Bernadotte, švédský občan, zabit skupinou teroristů, která
působila v nové části Jeruzaléma (New City). New City byla tehdy pod kontrolou izraelského
státu. Hrabě Bernadotte pracoval v oblasti jako zprostředkovatel OSN (Chief United Nations
Truce Negotiator). Po jeho smrti se Generální tajemník OSN obrátil na MSD s otázkou, jaká
opatření ze strany OSN přicházejí v daném případě v úvahu.

První otázka položená soudu:

V případě agenta Spojených národů ve výkonu jeho povinností, kdy utrpěl zranění za
okolností zahrnujících odpovědnost státu, mají Spojené národy jako Organizace oprávnění
vznést mezinárodní nárok proti vládě oprávněné de iure nebo de facto k získání reparační
povinnosti v ohledu k újmě způsobené a) Spojeným národům b) oběti nebo osobám
oprávněným skrze ni?
Subjekty práva v jakémkoli právním systému nejsou nutně identické ve své povaze nebo
v rozsahu jejich práv a jejich povaha záleží na potřebách společenství. V historii, vývoj
mezinárodního práva byl ovlivněn požadavky mezinárodního života a zvyšování pokroku
v kolektivním jednání států nechalo vzniknout v mnoha příkladech jednání na mezinárodní
úrovni jistým entitám, které nejsou státy. Tento vývoj kulminoval v červnu 1945 založením
mezinárodní organizace, jejíž cíle a principy jsou specifikovány v Chartě Spojených národů.
Ale k dosažení těchto konců je mezinárodní subjektivita nepostradatelná.
Podle názoru soudu, Organizace měla v úmyslu vykonávat a požívat práva a ve skutečnosti je
vykonává a požívá, funkce a práva, která mohou být pouze vysvětlena na základě vlastnictví
vysoké míry mezinárodní subjektivity a oprávněním jednat na mezinárodní úrovni.
V současnosti nejvyšší druh mezinárodní organizace by nemohl vykonat záměry jeho
zakladatelů, jestliže by byl zbaven mezinárodní subjektivity. Nutno přiznat, že členové
svěřením jistých funkcí a průvodní povinností a odpovědností oblékly toto do kompetence,
která by zrušila znemožnění těchto funkcí.
V souvislosti s tím soud došel k názoru, že Organizace je mezinárodní osobou. To není stejné
jako říci, že je to stát, který to jistě není nebo jeho právní subjektivita a práva a povinnosti
jsou stejné jako státu. Ještě méně je to stejné, jako kdyby se řeklo, že je to „superstát“, cokoli
ten výraz může znamenat. Dokonce to neimplikuje, že všechna jeho práva a povinnosti musí
být na mezinárodní úrovni o nic víc, než že všechna práva a povinnosti státu musí být na této
úrovni. Znamená to, že je to subjekt mezinárodního práva a je schopný vlastnit mezinárodní
práva a povinnosti a že má subjektivitu k zachování jeho práv na vznesení mezinárodních
nároků.

Další otázka je, zda suma mezinárodních práv Organizace zahrnuje práva ke vznesení druhu
mezinárodního nároku popsaném v Žádosti o názor. To je nárok proti státu k získání reparace
v ohledu na škodu způsobenou zraněním agenta Organizace v průběhu výkonu jeho
povinností. Vzhledem k tomu, že stát vlastní celková mezinárodní práva a povinnosti
rozpoznaná mezinárodním právem, práva a povinnosti entity jako je Organizace musí záležet
na jejích cílech a funkcích, jak je specifikováno nebo implikováno v jeho konstituujících

3
dokumentech a rozvíjeno praxí. Funkce Organizace jsou takového charakteru, že nemohou
být efektivně zrušeny, jestliže zahrnují souběžnou žalobu na mezinárodní úrovni, 58 nebo
více cizích úřadech a soud dovozuje, že členové obdařily Organizaci subjektivitou vznést
nároky, když nutné zrušením jeho funkcí…
Charta výslovně neudělila Organizaci subjektivitu k zahrnutí do jejího nároku na reparaci
škodu způsobenou oběti nebo osobám oprávněným skrze ni. Soud musí proto začít enquiring,
zda opatření Charty, týkající se funkcí Organizace a části představovaná jejími agenty ve
výkonu těchto funkcí, implikuje pro Organizaci moc poskytovat jejím agentům limitovanou
ochranu, která by spočívala na vznesení nároku na reparaci za škodu utrpěnou za takových
okolností. Podle mezinárodního práva Organizace se musí domnívat, že má takovou moc,
která ačkoli není výslovně zajištěna Chartou, je jí udělena implikací, jak je podstatné
k výkonu jejích povinností. Tento princip byl aplikován Stálým dvorem mezinárodní
spravedlnosti na Mezinárodní organizaci práce v jeho Poradním názoru č.13 z 23.června 1926
a musí být aplikován na Spojené národy.
Přihlížejíc k jejím cílům a funkcím už zmiňovaným, Organizace to může shledat důležitým a
ve skutečnosti to shledala důležitým, svěřit svým agentům důležité mise k vykonávání
v přidělených částech světa. Mnoho misí, z jejich povahy, zahrnuje neobvyklé nebezpečí,
jemuž osoby nejsou normálně vystaveny. Z tohoto důvodu zranění způsobená agentům za
těchto okolností se někdy přihodí takovým způsobem, že jejich národní stát by nebyl
oprávněn vznést nárok na reparaci na poli diplomatické ochrany nebo by se k tomu necítil
oprávněn. Obojí zajišťuje efektivní a nezávislý výkon těchto misí a poskytnutí efektivní
podpory agentům, Organizace jim musí zřídit adekvátní ochranu.

V posuzování tohoto aspektu otázky 1 (a) a (b) je důležité uchovat na mysli důvody, které
vedly soud k tomu dát kladnou odpověď, když druhá strana stát je členem Organizace. Bylo
nyní ustaveno, že Organizace má subjektivitu vznést nároky na mezinárodní úrovni a že
vlastní právo funkční ochrany v ohledu na agenty. Tady je soud opět autorizován
předpokládat, že utrpěná škoda zahrnuje odpovědnost státu a ten není volán k vyjádření
názoru nad různými způsoby jak může být zavázán. Zároveň je otázka, zda Organizace má
subjektivitu vznést nárok proti státu na náhradu s ohledem na škodu, nebo zda naopak, tento
stát, když není členem, je oprávněn ke vznesení námitky, že Organizace postrádá subjektivitu
ke vznesení mezinárodního nároku. V tomto bodě názor soudu je, že 50 států, reprezentujících
velkou většinu členů mezinárodního společenství má sílu v konformitě s mezinárodním
právem nechat vzniknout entitu, vlastnící objektivní mezinárodní subjektivitu a jen
subjektivitu uznávanou jimi samotnými společně se subjektivitou k vznesení mezinárodního
nároku.
Soud odpověděl na otázku 1 (a) jednomyslně a na 1 (b) 11 hlasy ku 4 kladně.

1.11 Případ Korfského kanálu (Velká Británie vs.Albánie), MSD 09/04/1949

Tematický okruh: odpovědnost státu, náležitá opatrnost (due diligence), hranice svépomoci.

V květnu roku 1946 byly britské lodě při průjezdu Korfským kanálem ostřelovány albánským
vojskem. VB protestovala u albánské vlády a dovolávala se práva na svobodný průjezd
průlivem podle mezinárodního práva. Albánská vláda uvedla, že cizí vojenské a obchodní
lodě nemají právo projíždět albánskými teritoriálními vodami bez předchozího oznámení a
povolení ze strany albánských orgánů. V říjnu 1946 byla k průjezdu korfským kanálem
vyslána eskadra britských válečných lodí. V zápětí narazila na miny a některé z nich byly
těžce poškozeny a došlo ke ztrátám na životech. O tři týdny později byly do průplavu vyslány
britské lodě, které odstranily 22 min. V říjnu 1944 byl kanál prohledán britským loďstvem a

4
nebyly nalezeny žádné miny. V lednu a únoru roku 1945 byl kanál znovu prohledán a opět
nebyly nalezeny žádné miny.
Došlo ke sporu mezi Velkou Británií a Albánií o odpovědnosti Albánie za škodu a ztrátu na
životech způsobenou výbuchy a o případné povinnosti k náhradě škody. Hlavním britským
argumentem bylo, že miny byly položeny mezi květnem a říjnem 1946 se souhlasem albánské
vlády a že Albánie nedostála své povinnosti zajistit pokojný průjezd přes mezinárodní vodní
cesty. Albánie namítala, že Velká Británie porušila územní nedotknutelnost Albánie tím, že
vyslala k průjezdu průlivem vojenské lodě bez předchozího povolení a svévolně z něj
odstranila miny.

Je jasné, že znalost uložení min nemůže být přisuzována albánské vládě pouze z toho důvodu,
že minové pole objevené v albánských teritoriálních vodách způsobilo výbuchy, jejichž
obětmi se staly britské válečné lodě. Je pravda, že mezinárodní praxe ukazuje, že stát na jehož
území nebo v jehož vodách se stal akt odporující mezinárodnímu právu, může být volán
k vysvětlení. Je také pravda, že stát se nemůže vyhýbat takovému požadavku, omezujíc se na
odpověď, že byl neinformovaný o okolnostech aktu a jeho původců.
Ale z toho se nemůže vyvozovat pouze fakt, že stát vykonávající kontrolu nad svým územím
a vodami nutně musí vědět o každém protiprávním činu, stejně jako o jeho původcích. Tento
fakt sám a odděleně od okolností nezahrnuje ani prima facie odpovědnost ani přenesení
důkazního břemena. Tento nepřímý důkaz je přípustný ve všech systémech práva a jeho
užívání je potvrzeno mezinárodními rozhodnutími. Musí se brát na zřetel, když je to založeno
na sérii faktů spojených dohromady a vedoucích v logický závěr… Ze všech faktů a
pozorování zmíněných výše, soud usuzuje, že uložení minového pole, které způsobilo
výbuchy 22. 10. 1946, nemohlo být provedeno bez vědomí albánské vlády.
Závazky úřadujících albánských autorit se skládaly z úředních oznámení o právu lodí obecně,
o existenci minového pole v albánských teritoriálních vodách a výstraze k blížícím se
britským lodím o bezprostředním nebezpečí, které hrozí minovým polem. Takové závazky
nejsou ukotveny v Haagské konvenci z roku 1907 č. VIII., která se aplikuje v čase války, ale
na obecných a dobře známých principech, jmenovitě: základní ohledy na humanitu, dokonce
víc v míru než války, princip svobody mořské komunikace a závazek každého státu vědomě
nedovolit, aby jeho území bylo použito pro akty v rozporu s právy jiných zemí.
Musí být vyvozeno, že položení min, jakéhokoli bylo data, bylo provedeno v době, kdy
Albánie prováděla dozor nad úžinou. Pokud by se předpokládalo, že se to konalo v posledním
možném okamžiku … jediný úsudek k vyvození by bylo obecné sdělení … bylo by složité,
možná dokonce nemožné. Ale to by samozřejmě neochránilo albánské autority od provedení,
jak měly udělat, všech důležitých kroků k varování lodí blízko nebezpečné zóny. Ve
skutečnosti albánské autority se nepokusily o nic k odvrácení katastrofy.
To je názor soudu, obecně známý a v souladu s mezinárodním obyčejem, že státy v době míru
mají právo poslat své válečné lodě přes úžinu používanou pro mezinárodní plavbu mezi
dvěmi částmi moře bez předchozí autorizace pobřežního státu, jestliže průchod je pokojný.
Pokud jinak nestanoví mezinárodní úmluva, není právo pobřežního státu zastavit takový
průchod úžinou v době míru.
Zmocněnec Velké Británie ve svém projevu na odpověď blíže specifikoval „operaci retail“
mezi metody sebeochrany a sebepomoci. Soud nemůže připustit tuto ochranu. Mezi
nezávislými státy respektování územní suverenity je základ mezinárodních vztahů. Soud
poznává, že albánská vláda pochybila ve výkonu svých povinností po explozích a zdržovací
povaha jejích diplomatických nót je polehčující okolnost k akci vlády VB. Ale k zajištění
respektování mezinárodního práva, soud musí prohlásit, že jednání britského loďstva založilo
porušení albánské suverenity.

5
Toto prohlášení je v souladu s požadavkem vzneseným Albánií a je pro ni přijatelnou
satisfakcí.

Odlišné stanovisko soudce Krylova:

Nalézajíc, že nebylo dokázáno, že Albánie mlčky schválila položení min nebo věděla o jejich
přítomnosti, soudce Krylov pokračuje:
Ale možná je to případ, kdy albánské autority měly vidět nebo slyšet operaci pokládání min?
K odpovědi na tuto otázku, podle mého názoru, kladně by bylo nalézt albánskou odpovědnost
za teorie viny. Beru v úvahu, že termíny římského práva a současně občanského a trestního
práva mohou být použity v mezinárodním právu, ale s jistou pružností a bez dělání příliš
jemných rozdílů. Není potřeba přenést rozdíly, které někdy potkáváme v jistých systémem
vnitrostátního práva, do systému mezinárodního práva. Je potom možné nalézt mezinárodní
odpovědnost Albánie v případě viny? Může být argumentováno, že Albánie selhala ve výkonu
péče (diligence) požadované mezinárodním právem k ochraně před položením min
v Korfském kanálu? Může být trváno na tom, že mezinárodní právo zahrnuje závazek pro
pobřežní stát k ochraně před položením min v jeho teritoriálních vodách? Nemyslím si to.
Přesto jak dokonale může být organizováno sledování pobřeží pobřežním státem, tajné
položení min nemůže být považováno za nemožné, zvláště, když se může dodat, že v době
míru pobřežní hlídky nejsou ve stavu permanentní připravenosti. Ale historie námořní války
přináší mnoho příkladů tajného položení min.
Tady mám jednu poznámku. Odpovědnost státu v důsledku mezinárodního porušení práva
předpokládá přinejmenším vinu na straně státu. Nemůže být nalezena mezinárodní
odpovědnost státu argumentem, že akt, z kterého je stát obviněn se stal v jeho teritoriu -
územním, mořském nebo vzdušném. Nemůže se přenést teorie risku, která se vyvinula ve
vnitrostátním právu některých států, do oblasti mezinárodního práva. Za účelem nalezení
odpovědnosti státu musí být předpoklad viny. Obracím se na slavného anglického autora
Oppenheima. V jeho díle o mezinárodním právu píše, že koncepce mezinárodního provinění
předpokládá, že stát jednal úmyslně a ve zlém úmyslu, nebo v případech jednání se zaviněnou
nedbalostí. V pohledu předchozího a dlužícího neadekvátnost důkazů předložených Brity,
nejsem schopen dosáhnout výsledku, že Albánie byla zodpovědná za výbuchy, které se staly
22.10.1946 v albánských vodách. Nemůžeme zatratit stát na základě možnosti. K založení
mezinárodní odpovědnosti musí být jasné a nezpochybnitelné důkazy. V tomto případě chybí.

Odlišné stanovisko soudce Azeveda:

Předpoklad viny je vždy proměnlivý a podstupuje pomalý proces vývoje; pohybování se od
klasických prvků nerozvážnosti a nedbalosti, blíží se k systému objektivní odpovědnosti; a to
vedlo některé dnešní autory k popření, že vina je definitivně oddělena v ohledu k teorii
založené pouze na riziku.

1.12 Nikaragua versus USA, MSD 27/06/1986

Tématický okruh: donucení v MP, sebeobrana. použití síly. princip nevměšování

V roce 1984 zažalovala Nikaragua před Mezinárodním soudním dvorem v Haagu Spojené
státy americké pro porušení mezinárodního práva. Dle jejího tvrzení k němu došlo užitím síly
proti Nikaragui a dále vměšováním se do nikaragujských vnitřních záležitostí. Ze strany USA
se jednalo konkrétně o podporu povstalců usilujících o svržení nikaragujské vlády,
zaminování přístavů, ekonomické sankce a jiné vojenské a polovojenské akce USA.

6
Nikaragua se odvolávala na porušení článku 2, odst. 4 Charty OSN a mezinárodního práva
obyčejového, které zakazuje hrozbu nebo použití síly proti územní svrchovanosti a celistvosti
jiného státu, a obyčejového pravidla o zákazu vměšování se do vnitřních záležitostí druhých
států.

Zásada nepoužití síly

Soud konstatuje, že obě strany pohlížejí na principy k použití síly inkorporované do Charty
OSN (čl.2) jako korespondující s těmi v obecném mezinárodním právu: čl.2/4 – Všichni
členové se zdrží v mezinárodních vztazích hrozby nebo použití síly proti územní integritě
nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu nebo jiných způsobů neslučitelných s účely
Charty OSN.

Soud avšak uspokojuje, že existuje v obyčejovém právu opinio iuris zavazující pro takové
zdržení se. Takové opinio iuris může být vydedukováno z chování stran a chování států vůči
jistým rezolucím VS a zejména k rezoluci 2625 (XXV) nazvané „Deklarace zásad
mezinárodního práva týkající se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy“. Účinek souhlasu
s textem takové rezoluce nemůže být považován pouze za „opakování a objasnění“ smluvního
závazku z Charty .. může být považován za přijmutí platnosti pravidla .. deklarovaného
rezolucí. Zásada nepoužití síly .. může tedy být považována za zásadu obecného
mezinárodního práva.

Vyjímka ze zákazu použití síly – výkon práva na sebeobranu a práva kolektivní sebeobrany:
.. soud poznamenává, že v jazyku čl. 51 Charty OSN, že zkladní právo, které má každý stát
v případě ozbrojeného útoku, je jak právo na kolektivní tak na individuální sebeobranu. Tak
Charta sama potvrzuje existenci práva na kolektivní sebeobranu v obecném mezinárodním
právu.
.. státy nemají právo kolektivní ozbrojené odpovědi na jednání, která nekonstituují ozbrojený
útok.

Vymezení pojmu ozbrojený útok:

Může být považováno za odsouhlasené, že ozbrojený útok musí být považován za takový,
který zahrnuje nejen pouhou akci ozbrojených sil přes mezinárodní hranici, ale také vyslání
by or on behalf ozbrojených skupin, žoldáků, kteří založí akty ozbrojené síly proti jinému
státu, takové závažnosti, že způsobí ozbrojený útok řízený běžnými silami, nebo jejich
podstatný zásah. Tento popis, obsažený v čl.3 §g definice agrese připojený k rezoluci VS
3314 (XXIX), odráží obecné mezinárodní právo.

Použití síly proti třetímu státu:

.. pro stát použití síly proti jinému státu na základě toho, že stát spáchal protiprávní akt síly
proti třetímu státu, je považován za protiprávní, s vyjímkou pouze když protiprávní akt
vyprovokoval ozbrojený útok jako odpověď.

Princip kolektivní sebeobrany:

.. je také jasné, že je to stát, který je obětí ozbrojeného útoku, kdo musí deklarovat, že byl
napaden. Není pravidlo obecného mezinárodního práva dovolující jinému státu vykonávat
právo kolektivní sebeobrany na základě svého zhodnocení situace.
.. soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon
kolektivní sebeobrany bez žádosti státu, který se považuje za oběť ozbrojeného útoku.

Zákaz zasahovat do vnitřních či vnějších záležitostí jiného státu:

7
Tento princip .. není jako takový upřesněn v Chartě. Ale nikdy nebylo zamýšleno, aby Charta
vtělila psané potvrzení každého podstatného principu mezinárodního práva. Existence opinio
iuris u principu neintervence je opřen o založenou a skutečnou praxi.
Tento princip se odrazil v mnoha deklaracích .. např. v Deklaraci schválené rezolucí 2625
(XXV): .. Žádný stát ani skupina států nemá právo intervenovat, přímo nebo nepřímo,
z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jakéhokoli státu. Tudíž, ozbrojená
intervence a všechny jiné formy intervence nebo útočné hrozby proti charakteru státu nebo
proti jeho politickým, ekonomickým nebo kulturním prvkům, jsou porušením mezinárodního
práva.
Prvek donucení, který definuje a formuje podstatu zakázané intervence, je částečně
pochopitelný v případě intervence, která použije sílu jak ve formě vojenské akce, tak nepřímo
podporou rozvratných a teroristických ozbrojených aktivit v jiném státu. Rezoluce VS
2625(XXV) rovná pomoc takového druhu s užitím síly státu, když se to stane v jiném státě za
hrozbu nebo použití síly. Tyto formy jednání jsou tedy protiprávní ve světle obou principů
nepoužití síly a neintervence.
Musí se posoudit, zda může být náznak praxe takového druhu obecného pravidla pro státy
intervenovat, přímo nebo nepřímo, s nebo bez ozbrojené síly, pro podporu vnitřní opozice
v jiném státě, jejíž příčinou jsou důvody politické a morální povahy.
.. aby se vytvořilo nové obyčejové právo, musí případy vytvořit nejen dostatečnou praxi, ale
musí být provázeny opinio iuris sive necessitatis ..
… soud.. shledává, že takové pravidlo intervence pro podporu jakékoli opozice v jiném státě,
existuje v současném mezinárodním právu. Akty konstitující porušení obecného principu
neintervence by také, pokud přímo zahrnují použití síly, konstituovaly porušení principu
nepoužití síly ..

Závěry:
Z větší části stížnosti Nikaragui byly na použití síly proti ní USA. Z aktů, které soud shledal,
že jsou přičítány vládě USA, následující jsou v tomto ohledu přípustné:
• položení min v teritoriálních a vnitřních vodách Nikaragui v roce 1984
• jisté útoky na Nikaragujské přístavy, ropná zařízení a námořní základny

USA spáchaly prima facie porušení principu nepoužití síly podporou proti Nikaragui,
organizováním nebo podporováním organizace ozbrojených skupin .. pro proniknutí na území
jiného státu a účastí na aktech civilních sporů v jiném státě podle pojmů rezoluce VS 2625
(XXV). Z pohledu soudu, protože zbrojení a trénování druhé strany může být považováno za
hrozbu nebo použití síly proti Nikaragui, není to tak ale ve všech případech podpory dané
vládou USA. Soud považuje pouhé dodávání kapitálu druhé straně, netvoří samo použití síly.
S ohledem na El Salvador soud shledává, že je přesvědčen, že mezi červnem 1979 a začátkem
roku 1981 přerušovaný tok zbraní směřoval na území Nikaragui k ozbrojené opozici. Soud
avšak není přesvědčen, že podpora dosáhla salvadorské ozbrojené opozice do začátku roku
1981 nebo, že vláda Nikaragui byla odpovědná za jakýkoli tak zbraní v dané době. Dokonce,
když přijmeme, že dodávky zbraní opozici mohou být považovány za přisuzované vládě
Nikaragui k ospravedlnění prosby o právo kolektivní sebeobrany v obecném mezinárodním
právu, opatření zbraní opozici v jiném státě zakládá ozbrojený útok na takový stát.
Výkon práva kolektivní sebeobrany předpokládá, že se ozbrojený útok stal; a je evidentní, že
obětí je stát .. Je evidentní, že pokud si oběť přeje příchod jiného státu na pomoc ve výkonu
práva kolektivní sebeobrany, vyjádřila by výslovný požadavek. Soud nevidí žádný důkaz, že
chování těchto států bylo odpovídající situaci.

8
Prohlášení a požadavek El Salvadora, zveřejněn poprvé v srpnu 1984, nepodporuje tvrzení, že
v roce 1981 proběhl ozbrojený útok, který by odpovídal právnímu základu pro USA aktivity,
které začaly v druhé polovině roku.
Soud shledává, že v obecném mezinárodním právu není pravidlo dovolující výkon kolektivní
sebeobrany bez požadavku státu, který se shledá obětí ozbrojeného útoku.
K otázce nezbytnosti, soud poznamenává, že prostředky USA z prosince 1981 nemohou být
považovány za nezbytnost, ospravedlňující akci USA proti Nikaragui na základě podpory
dané Nikaraguou ozbrojené opozici v El Salvadoru … tyto prostředky byly dány a začaly
účinkovat několik měsíců po ofenzívě ozbrojené opozice proti vládě El Salvadoru, která byla
potlačena a akce opozice zredukovány do důsledku. .. Bylo možné eliminovat nebezpečí bez
angažování se USA… Zda byla nebo nebyla pomoc druhé straně kriteriem přiměřenosti, soud
nemůže považovat USA aktivity vztahující se k zaminování přístavů v Nikaragui a útokům na
ně, ropná zařízení … jako uspokojující kriterium.
Soudu se zdá být jasné, co USA zamýšlela podporou druhé strany, donutit vládu Nikaragui k
respektování věcí, které si každý stát rozhoduje sám na základě principu suverenity, a za
druhé úmyslem druhé strany bylo svrhnout současnou vládu Nikaragui.
Soud proto shledává, že podpora daná USA na konci září 1984 vojenským a polovojenským
aktivitám proti Nikaragui, finanční pomocí, výcvikem, dodávkami zbraní … založilo porušení
principu neintervence.
Nikaragua trvá na tom, že USA je odpovědná za nepřímou formu intervence do jeho vnitřních
záležitostí, stejně jako za znevýhodnění Nikaragui některými ekonomickými akcemi.
Soud nemůže hledět na takové ekonomické akce jako na porušení obyčejového pravidla
neintervence.
… položením min USA porušilo svůj závazek neintervenovat podle obyčejového
mezinárodního práva.

1.14 Případ Gabčíkovo - Nagymaros

Tematický okruh: právo mezinárodních smluv

Dunaj je druhou největší řekou Evropy a tvoří hranici mezi Maďarskem a Slovenskou
republikou. V roce 1977 uzavřelo Maďarsko a Československá socialistická republika
smlouvu o vybudování a provozu systémů hrází na části toku Dunaje mezi Gabčíkovem a
Nagymaros. Jednalo se o úsek dlouhý přibližně 200 km. Obě strany se ve smlouvě zavázaly,
že se napříště dohodnou o využívání vodních zdrojů, energie, dopravy, zemědělství a o
dalších otázkách, které by se mohly vyskytnout v souvislosti s výstavbou a provozem vodního
díla Gabčíkovo- Nagymaros. Dále se zavázaly k financování těchto projektů rovným dílem.
Podle smlouvy mělo jít o vybudování dvou hrází, jedné u Gabčíkova a druhé u Nagymaros,
které by tvořily jednotný a neoddělitelný systém („ a single and indivisible operational system
of works“). Stavba měla sloužit k získávání hydroenergie, ke zlepšení vodní dopravy a
k ochraně proti povodním. S realizací výstavby se začalo v roce 1978. Od počátku
osmdesátých let, v souvislosti se změnou politické situace v Maďarsku, sílila v této zemi
kritika projektu ze strany ekologických hnutí. Poukazovala na ekologické nebezpečí, které
stavba představuje. Nakonec v červenci 1989 zastavilo Maďarsko práce na výstavbě hráze
Nagymaros a rozhodlo se provést další ekologická šetření o dopadu stavby na přírodu.
Československo proti tomuto kroku protestovalo a začalo zvažovat jiné varianty realizace
stavby bez účasti Maďarska. Tak zvaná „varianta C“ předpokládala dokončení systému hrází

9
a vedení využívaného toku Dunaje jen na československém území. Poté, co bilaterální jednání
nedospěla k dohodě, přistoupilo Československo k realizace varianty C. V květnu 1992
následovalo vypovězení smlouvy ze strany Maďarska.

Soud byl požádán , aby rozhodl, co jsou právní důsledky sdělení z 19. 5. 1992 o ukončení
Smlouvy Maďarskem. Během řízení Maďarsko prezentovalo 5 argumentů k podpoře
plnoprávnosti a tím účinnosti jeho sdělení o ukončení. Byla to existence stavu nutnosti,
nemožnost splnění smlouvy, výskyt základní změny okolností, materiální porušení Smlouvy
Československem a konečně vývoj nových norem Mezinárodního práva životného prostředí.
Vídeňská konvence není přímo aplikovatelná na Smlouvu 1977 vzhledem k tomu, že oba
státy ratifikovaly Konvenci pouze pro uzavření smlouvy. V důsledku toho pouze ta pravidla,
která jsou deklaratorním obyčejovým právem, jsou aplikovatelná na Smlouvu 1977. Jak soud
již uvedl výše (§46), je to případ v mnoha ohledech podle čl. 60 - 62 Vídeňské konvence,
vztahující se na ukončení nebo suspenzi činnosti smlouvy.
Smlouva 1977 neobsahuje žádné opatření vztahující se k jejímu ukončení. Stejně tak tam není
žádný údaj, že strany zamýšlejí připustit možnost vypovězení nebo zpětvzetí. Naproti tomu
Smlouva zakládá dlouhotrvající trvalý režim společných investic a společné činnosti.
V důsledku toho strany na druhou stranu neuzavřely souhlas, že Smlouva může být ukončena
pouze na limitovaných základech vyjmenovaných Vídeňskou konvencí.
Soud bude trvat na tom, že přesto, že stav nutnosti byl nalezen, že existuje, není to základ pro
ukončení Smlouvy. Může pouze být použit ke zproštění odpovědnosti státu, který přestal
realizovat Smlouvu. Přestože toto bylo ospravedlněno, neukončuje to Smlouvu, Smlouva
může být neúčinná tak dlouho, jak dlouho existují podmínky nutnosti , může být ve
skutečnosti nečinná, ale pokud strany neukončily vzájemným souhlasem Smlouvu, existuje
dál. Hned jak stav nutnosti skončí, povinnost podrobit se závazkům Smlouvy znovuožívá.
Maďarsko deklarovalo, že nemohlo být „zavázáno splnit prakticky nemožný úkol, jmenovitě
zkonstruovat systém přehrad ve vlastnictví území, který by způsobil nenapravitelné poškození
životního prostředí“. Usuzuje se, že „květnem 1992 podstatný předmět smlouvy - společné
ekonomické investice, které byly v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny
oběma stranami společně - trvale zmizely a smlouva se proto stala nemožnou splnit“.
Z maďarského pohledu „předmět nepostradatelný k výkonu smlouvy“, jehož zmizení nebo
zničení bylo požadováno čl. 61 Vídeňské konvence, nemusí být fyzický předmět, ale může
také zahrnovat slovy Mezinárodní právní komise „právní situaci, která byla raison d´etre práv
a závazků“.
Slovensko tvrdí, že čl. 61 byl jediným základem uplatňování nemožnosti splnění jako základu
pro ukončení, §1 tohoto článku jasně zamýšlí fyzické „zmizení nebo zničení“ předmětu a že
v každém případě §2 předem zabraňuje uplatnění nemožnosti „ jestliže nemožnost je výsledek
porušení strany …. závazku podle smlouvy“.
Maďarsko také spoléhalo na princip nemožnosti splnění, jak dáno čl. 61 Vídeňské konvence o
smluvním právu. Maďarská interpretace znění čl. 61 avšak není v souladu s okolnostmi tohoto
článku.
Maďarsko tvrdilo, že podstatný předmět smlouvy - společné ekonomické investice, které byly
v souladu s ochranou životního prostředí a které byly činěny oběma smluvními stranami
společně - měly trvale zmizet a že smlouva se proto stala nemožnou ke splnění. Pro soud není
důležité určit, zda termín „předmět“ v čl. 61 může být rozuměn také k zahrnutí právního
režimu, což by muselo znamenat, že v příkladě takového režimu definitivně neskončil.
Smlouva 1977 - a zejména její čl. 15, 19 a 20 - znamená, pokračovat v každém případě
chováním vedoucím k požadovanému novému přepracování mezi ekonomickým a
ekologickým imperativem. Soud by přidal, že jestliže společné využití investic nebylo déle

10
možné, protože Maďarsko neprovedlo většinu prací, ke kterým bylo zavázáno podle Smlouvy
1977.
Maďarsko určilo množství „samostatných prvků“ představených v uzavření Smlouvy 1977,
které mluví o podstatné změně. To zahrnovalo představu „sociální integrace“, pro kterou
smlouva byla původně nositelem, ale která zmizela, „jednoduchý a nedílný operační systém“,
který měl být přemístěn unilaterálním schématem, fakt, že základ plánovaných společných
investic byl předělán náhlými nepředvídatelnými událostmi v obou státech směrem k tržní
ekonomice; chování Československa, které změnilo „systém smlouvy“ na „neměnnou normu“
a konečně, transformace smlouvy v souladu s ochranou životního prostředí na „předpis na
ekologickou katastrofu“.
Maďarsko dál argumentovalo, že bylo oprávněno uplatňovat množství případů, které
kumulativně by konstituovaly podstatnou změnu okolností. V tomto ohledu to stanovilo vážné
změny politické povahy, projektové snížení ekonomické životaschopnosti, pokrok
ekologických znalostí a vývoj nových norem a předpisy mezinárodního práva životního
prostředí. Převažující politická situace byla jistě relevantní pro uzavření Smlouvy 1977, ale
soud připomíná, že smlouva stanovila společný program investic pro produkci energie,
kontrolu záplav a zlepšení plavby po Dunaji. Z pohledu soudu převažující politické podmínky
nebyly proto úplně spojeny s předmětem a účelem smlouvy, konstituovaly podstatný základ
souhlasu stran v měnícím se, radikálně upraveném rozsahu závazků ke splnění. Stejně držela
zboží pro ekonomický systém v síle v době uzavření Smlouvy 1977. Vedle toho, přesto že
odhadovaná ziskovost projektu se mohla projevit méně v roce 1992 než v roce 1977,
neobjevuje se od záznamu před soudem, že by to bylo závazné ke snížení takového rozsahu,
že smlouva závazků stran by se radikálně změnila stejně tak jako výsledek. Soud nepovažuje,
že nový vývoj stavu znalosti životního prostředí a práva životného prostředí může, být
považován za úplně nepředvídatelný. Co je víc, formulace čl. 15, 19 a 20, navrhovanými
k ukotvení změn, umožněním pro strany účtovat takový vývoj a aplikovat je, když provádějí
tyto opatření smlouvy.
Změněné okolnosti dané předem Maďarskem jsou, z pohledu soudu, ne takové povahy, ani
individuální ani kolektivní, aby jejich účinek mohl radikálně změnit rozsah závazků, které
jsou jistě ke splnění v pořádku k provedení projektu. Podstatná změna okolností v době
uzavření smlouvy musela konstituovat základ souhlasu stran, aby byl závazný smlouvou.
Negativní a podmínečné znění čl. 62 Vídeňské konvence o smluvním právu jasně označuje, že
stabilita smluvních vtahů požaduje, aby obhajoba podstatných změn okolností byla
aplikována jen ve vyjímečných případech.
Maďarsko tvrdilo, že Československo porušilo čl. 15, 19 a 20 Smlouvy odmítnutím vstoupení
do jednání s Maďarskem za účelem přizpůsobení se Společnému smluvnímu plánu, novému
vědeckému a právnímu vývoji hlídajícímu životní prostředí. Čl. 15, 19 a 20 zavazují strany
společně na postupném základě příslušných opatření důležitých pro ochranu kvality vody,
přírody nebo ryb.
Čl. 15, 19 výrazně stanoví, že závazky, které obsahují, mají být prováděny ve smyslu
specifikovaném Společným smluvním plánem. Neúspěch stran domluvit se na tomto smyslu
nemohlo na základě záznamu před soudem, být přisouzeno jen jedné straně. Soud nenalezl
dostačující důkaz k posouzení, zda Československo mělo důsledně odmítnout konzultaci
s Maďarskem o žádoucnosti nebo nutnosti opatření pro záchranu životního prostředí. Záznam
spíše ukazuje, že když obě strany vyjádřily v zásadě ochotu ujmout se bližších studií, v praxi
Československo odmítlo nečinně přihlížet zastavení prací v Gabčíkovu a později na variantě
C, když Maďarsko požadovalo zastavení jako prioritní podmínku vyšetřování životního
prostředí, protože tvrdilo, že pokračování práce by uškodilo výsledku jednání. V tomto ohledu
se může nechat stranou, že Maďarsko samo, zastavením prací v Nagymaros a Gabčíkovo,
přispělo k vytvoření situace, která nebyla napomáhající k vedení úspěšných jednání.

11
Maďarský největší argument pro uplatnění materiálního porušení smlouvy bylo vytvoření a
uvedení do činnosti varianty C. Jak soud nalezl v §79 výše, Československo porušilo smlouvu
pouze, když zpronevěřilo vody Dunaje do mimojdoucího kanálu v říjnu 1992. Ve vytváření
prací, které by vedly k uvedení do činnosti varianty C, Československo nejednalo protiprávně.
V tomto ohledu, by mělo být zmíněno, že v souladu s maďarskou deklarací z 19. 5. 1992
ukončení smlouvy 1977 mělo nabýt účinnosti od 25. 5. 1992, což je jen o 6 dní později. Obě
strany souhlasí, že čl. 65 - 67 Vídeňské konvence o smluvním právu, jestliže nekodifikované
obyčejové právo, přinejmenším obecně reflektovaná obyčejová pravidla mezinárodního práva
a obsahuje jisté procedurální principy, které jsou založeny na závazku jednat v dobré víře…
Ukončení smlouvy Maďarskem mělo nabýt účinnosti 6 dní po oznámení. V žádném z těchto
dat neutrpělo Maďarsko újmu vyplývající z jednání Československa. Soud musí proto
potvrdit, že ukončení smlouvy Maďarskem 19. 5. 1992 bylo předčasné.
Předchozí existující závazek nezpůsobil škody na území jiného státu, Maďarsko požadovalo,
vyvinutí do erga omnes závazku prevence škod na základě „preventivního principu“. Na
tomto základě Maďarsko argumentovalo, že jeho ukončení bylo „vynuceno odmítnutím druhé
strany ukončení práce na variantě C“.

Soud si přeje poukázat, že nově vyvinuté normy práva životného prostředí jsou přípustné pro
uskutečňování smlouvy a že je strany mohly souhlasem inkorporovat aplikací čl. 15, 19 a 20
smlouvy. Tyto články neobsahují specifické závazky splnění, ale požadují strany k provedení
jejich závazků k ujištění, že kvalita vody v Dunaji nebyla poškozena a že příroda je chráněna,
k vzetí v úvahu nových norem práva životního prostředí, když souhlasily s prostředky
specifikovanými ve Společném smluvním plánu. Vsunutím těchto rozvinutých opatření do
smlouvy strany rozpoznaly potenciální nutnost k přijetí projektu. V důsledku toho, smlouva
není statická a je otevřená k přijetí mimořádných norem mezinárodního práva. Prostředky čl.
15 a 19, nové normy životného prostředí mohou být inkorporovány do Společného smluvního
plánu. Odpovědnost udělat to byla společnou odpovědností.
Konečně Maďarsko trvalo na tom, že jejich chováním strany odmítly smlouvu a že bilaterální
smlouvy odmítnuté oběma stranami nemohu přežít. Soud je avšak toho názoru, že přestože
bylo nalezeno, že jak Maďarsko tak Československo se nedokázalo podrobit svým závazkům
podle Smlouvy 1977, toto vzájemné protiprávní chování nedovedlo smlouvu ke konci ani
neospravedlnily její ukončení.
Soud nachází, že oznámení o ukončení smlouvy Maďarskem z 19. 5. 1992 nemělo právní
účinek.

12