Sørensen 2005 Stát A Mezinárodní Vztahy Kap. 4 5 6

4.
kapitola
Mezinárodní normy
ovlivňující vnitrostátní
struktury: homogenita,
nebo heterog.enita?
V této kapitole je mým úkolem prozkoumat vliv mezinárodních norem na vnitřní

struktury států. V neorealistickém pohledu by měly mezinárodní normy ze své
podstaty vést k homogenitě; mezinárodní normy vyjadřují úspěšné postupy
v prostředí systémových tlaků soutěže. Proto „socializace nekonformních států
postupuje rychlostí, která je určena mírou jejich zapojení do systému". (Waltz,
1.979: 1Q8) Liberálové· se domnívají, že modernizační procesy zahrnující bližší
kontakt s moderním světem hudou mít stejný homogenizační .efekt v kontextu
procesu modernizace. Nicméně bylo rovněž řečeno, že mezinárodní normy mo-
hou vést k heterogenitě, protože potlačují tlak na napodobování úspěšných
států. Na počátku QO. století byly dominující mezinárodní normy vysvětleny
v tzv. civilizačních standardech, které objasňovaly požadavky na přijetí nových
členů do společenství států. Nejdříve se budu věnovat obsahu těchto standardů
a jejich dopadům na vnitřní podmínky možných nových členských států. Poté
popíšu situaci po roce 1945. Dále je zachycen vývoj současných pravidel uzná-
vání a dva typy případů jsou vybrány k širšímu pojednání. Za prvé příklad
poražených mocností - Německa a Japonska - jejichž vyhovění mezinárod-
ním normám bylo zajištěno mezinárodní restrukturalizací. Druhý případ se
soustředí na zvláštní novou skupinu členských států, která se v mezinárod-
ním společenství objevila prostřednictvím zmírnění požadavků na členství, ke
kterému došlo v souvislosti s dekolonizací. Oba příklady budou demonstrovat
odlišné kombinace sil homogenity a heterogenity.
Analýza dopadů mezinárodních norem posílí mé závěry z předchozí kapitoly,
tj. že státy nemohou být paušálně chápány jako „podobně se chovající jednotky".
Z příčin uvedených níže jsou státy svou integrací do mezinárodního společenství
65
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - ---- ----- -----------~

,-
''
Stát a mezinárodní vztahy
pouze do jisté míry socializovány ke „stejnosti". Mimoto budu v této kapitole tvr-
dit, že existují specifická schémata, podle nichž mezinárodní normy v pováleč
ném období ovlivňovaly státy. To znamená, že se kombinace sil homogenity a he-
terogenity odráží v typických formách suverénní státnosti. Mezinárodní normy
(v kombinaci s vojensko-politickou mocí, která byla analyzována v předchozí
kapitole, a ekonomickou mocí, jíž se budu věnovat v kapitole příští) napomohly
k vytvoření tří hlavních typů států v mezinárodním systému po druhé světové
válce: moderních, postmode~ních a postkoloniálních.
Mezinárodní normy a společenství státO

Mezinárodní normy tvoří standardy chování, které jsou spojeny s držením su-
verenity. Suverenita sama je institucí, tedy „trvalým a propojeným souborem
formálních a neformálních pravidel, která stanovují modely chování, omezují
jednání a formují očekávání". (Keohane, 1990: 732) Suverenita se jako instituce
společenství států vyvinula v Evropě mezi 15· a 19. stoletím. Instituce suvere-
nity získává dominantní postavení v Evropě v souvislosti s vestfálským mírem
z roku 1648. 1 Po dlouhou dobu byla suverenita - a skrze ni i příslušnost ke
společenství států - privilegiem evropských zemí. Neevropská území byla po-
važována za nezpůsobilá k členství - postrádala potřebné civilizační a nábo-
ženské (křesťanské) předpoklady.
Rozšiřování evropského vlivu na globální úroveň nebylo primárně prová-
děno na základě diplomatických jednání, ale skrze nátlak a kontrolu. V Se-
verní a Jižní Americe Španělé a Portugalci, později Francouzi a Angličané
kolonizovali „Nový svět". Domorodé civilizace byly téměř kompletně zničeny
a na kontinent byl dovezen velký počet otroků z Afriky. Původní obyvatelé
Ameriky nikdy nezískali suverenitu; ta byla poskytnuta potomkům evropských
kolonizátorů, kteří obsadili půdu. Aby mohli získat suverenitu, museli akcep-
tovat standardy stanovené Evropou. ·
Některé ze starobylých asijských civilizací nebyly vystaveny kolonizaci.
Namísto toho jim Evropané vnutili nevyvážené smlouvy, aby si zajistili pří
stup k prosazování evropských ekonomických a politických zájmů. To se stalo
v případě Číny po opiových válkách v letech 1839-1842. Například Evropané
v Šanghaji nebyli podřízeni čínským úřadům. Místo toho se na ně vztahovala
Tento mír podkopal moc církve a po'sílil sekulární moc. Volba mezi katolicismem či protestantstvím
se stala privilegiem místních panovníků; jedná se o princip cuius regio eius religio. Sekulární pod-
stata dává králi autoritu nad jeho vlastní říší: Rex in regno suo est lmperator regni sui. Rozptýlená
středověká autorita byla nahrazena centralizovanou moderní autoritou, králem a jeho vládou. Svět
se ovšem nezměnil přes noc - prvky starého systému zde přetrvávaly ještě velmi dlouho. Nehledě
na to je oprávněné chápat rok 1648 jako klíčový okamžik přechodu od feudální k moderní autoritě.
Starý systém se rozkládal a nový systém s moderní státností jako základním principem politické
organizace tak byl stále výrazněji posilován.
66
Mezinárodní normy ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?
evropská jurisdikce. Naopak Afrika byla kolonizována. Evropané měli pocit,

že se musejí ujmout civilizační mise - jak řekl sir Frederick Lugard: „Afričané
jsou v situaci později narozeného dítěte v rodině národů a zatím musí být vy-
chováváni„. "; podle M. F. Lindleyho se prostě jednalo o povinnost, kterou „vy-
spělé národy společně dlužily všem zaostalým rasám". (Cit. dle Jackson, 1993a:
71) Zkrátka, evropským odborníkům v oblasti mezinárodního práva bylo na
konci 19. století jasné, že „mezinárodní právo je produktem jedinečné moderní
evropské civilizace a„. nelze očekávat jeho pochopení nebo uznání zeměmi
odlišných civilizací. Lze je pouze pokládat za jeho subjekty." (Hall, cit. podle
Wight, 1977: 115) .
Na konci 19. století se mezinárodní společenství skládalo z malého počtu
konsolidovaných států v Evropě a Severní Americe, řada států v Latinské Ame-
rice' a Asii byla na cestě k tomu, aby se staly plnoprávnými členy společenství
suverénních států, a velký počet území v Africe a Asii byl součástf koloniálních
impérií evropských mocností. V tomto období začaly evropské státy zpřesňo
vat to, co bylo nazýváno „civilizační standardy". Toto zpřesnění zahrnovalo
kritéria, která měli nečlenové splnit, aby se mohli stát členy společenství států.
Tyto standardy můžeme shrnout asi takto (Gong, 1984: 14-15):
I. „Civilizované" státy garantují základní práva, tj. život, důstojnost a vlastnictví,

svobodu pohybu, obchodu a vyznání, zejména cizích státních příslušníků.
2. „Civilizovaný" stát má podobu organizované politické byrokracie s jistou
• účinností při spravování státní mašinerie a s jistou schopností organizovat
sebeobranu.
3. „Civilizované" státy dodržují obecně akceptované mezinárodní právo, včetně
válečných pravidel; udržují také vnitrostátní systém soudů, právních před
pisů a veřejného práva, který zajišťuje právo pro všechny v jeho jurisdikci,
a to stejně pro cizince i domácí.
4. „Civilizovaný" stát plní podmínky mezinárodního systému zajištěním adekvát-
ních a permanentních cest vzájemné diplomatické výměny a komunikace„.
5. „Civilizovaný" stát se ve velké míře přizpůsobuje akceptovaným normám
a praktikám „civilizovaného" mezinárodního společenství; jako „necivili-
zované'', a proto neakceptovatelné byly rtahlíženy např. satí (hinduistický
obřad upálení vdovy spolu s manželovým tělem - pozn. překl.), polygamie
a otrokářství.
Určitá úroveň reálné, efektivní státnosti byla tedy požadována za základ uznání
plnoprávného člena mezinárodního společenství. Zdá se, že mezinárodní
normy vyjádřené v „civilizačních standardech" by měly často vyžadovat vý-
znamnou míru vnitřních změn, směřujících k přiblížení se st,andardům; jinými
slovy řečeno, mezinárodní normy do značné míry tlačily nové členy k úrovni
homogenity vyjádřené ve standardech. Toto tvrzení je bezesporu správné; me-
zinárodní normy v tomto specifickém smyslu, povzbuzovaly a vedly k homoge-
67
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - ----------- -- - - - - - - - - - - - - - - - - - - ---------
nitě. Konkrétní míra homogenity jako výsledku standardizace se výrazně lišila, ·

a to ze dvou důvodů. Za prvé, standard musí být interpretován a aplikován.
Z výše· zmíněných formulací jasně vyplývá, že požadavky standardů byly do-
statečně nepřesné, aby umožňovaly výrazně odlišnou interpretaci. Některé la-
tinskoamerické země, které získaly samostatnost počátkem 19. století, nebyly
schopny vyplnit standardy, jež na ně měly být aplikovány Qackson, 1993a: 62).
Nicméně byly na jedné straně potomky evropské civilizace, a byly tedy po-
važovány za schopné přijmout základní charakteristiky evropských států. Na
druhé straně, v případě španělských a portugalských držav, Britové energicky
podporovali jejich suverenitu. Ministr zahraničních věcí lord Canning v roce
1924 poznamenal: „Španělská Amerika je svobodná, a pokud nepovedeme naši
politiku špatným směrem, bude anglická." (Cit. podle Gunder Frank, 1969:
285) Stručně řečeno, mnoho zemí, které se oddělily od evropských impérií,
získalo nezávislost bez přesného dodržení norem, jež byly později předloženy
·v podobě civilizačních standardů.
Za druhé, úroveň homogenity, kterou můžeme pozorovat u možných kan-
didátů, výrazně závisela na vnitřních podmínkách konkrétní země. Například
Habeš demonstrovala svou schopnost sebeobrany porážkou početné ita,lské ar-
mády ve slavné bitvě u Adowy v roce 1896. Ras Tafari (později Haile Selassie)
podporoval ve své zemi určitou míru westernalizace a modernizace. Snažil se
o mezinárodní uznání Habeše prostřednictvím žádosti o členství své země ve
Společnosti národů. Ólenové Společnosti národů se shodovali v názoru, že Ha-
beš není zdaleka modernizována. Objevilo se však tvrzení, že členství Habeše
by „jí umožnilo postupně dosáhnout úrovně ostatních členů a že ve skuteč
nosti Společnost národů rozlišuje odlišné stupně civilizace". (Australský politik
Joseph Cook, cit. podle Gong, 1984: 125) Telegram Rase Tafariho Společnosti
národů, v němž ujišťoval, že jeho vláda již „pod trestem smrti zakázala obchod
s otroky na habešském území" (cit. podle Gong, 1984: 127), připravil půdu
pro vstup Habeše do Společnosti národů v roce 192J. Habeš byla přijata do
„dobré společnosti" civilizovaných národů. Bezpochyby prokázala schopnost
dodržet řadu· požadavků spojených s civilizačními standardy. Ale' nejednalo
se o modernizovanou zemi; bylo to impérium, v němž byli rolníci vystaveni
podobnému typu feudální dominance jako evropští nevolníci ve středověku.
Roku 1935 militarizovaná Itálie vyhlásila, že zaostalí Habešané potřebují ital-
skou „pomoc", a Společnost národů opět vyhověla. Civilizační standardy mo-
hou být očividně „přizpůsobeny potřebám rovnováhy moci". (Gong, 1984: 128)
Etiop~ká samostatnost byla obnovena v roce 1941 a Haile Selassie vládl až do
roku 1974, pokračoval ale v provádění neadekvátních, symbolických reforem,
které měly zlepšovat vnější obraz Etiopie, ale nijak nenapomohly skutečnému,
dlouhodobému budování státu. (Harbeson, 1988: 52)
Japonsko je většinou považováno za případ extrémně rychlé socializace
a přijetí západních standardů, které zemi usnadnilo proces homogenizace,
jenž byl dokončen v neobvykle krátké době. Pouze čtyři desetiletí leží mezi
68
nevyrovnanými smlouvami, které byly v roce 1854 Japonsku vnuceny Perrym,

a akceptováním japonského členství v mezinárodním společenství roku 1894.
Představitelé reforem Meidži z roku 1868 deklarovali oddanost ekonomické
a politické modernizaci země. Tam, kde se předešlý režim pokoušel čelit Zá-
padu cestou izolace, se nyní stát obrátil k prosazování ekonomického rozvoje,
zčásti prostřednictvím získání moderních západních technologií. Byly pro-
vedeny právní a administrativní reformy, včetně fundamentální reorganizace
armády. Byla prosazována tržní ekonomika podporovaná moderní dopravní
a komunikační infrastrukturou i zavedením masového vzdělávání.
Japonský rozvoj byl ovšem stejně jako s vnějšími socializačními tlaky spo-
jen i s vnitřními předpoklady. Tato skutečnost vyplývá z faktu, že nevyvážené
smlouvy vnucené Japonsku se nijak nelišily od smluv vnucených Západem Číně
po roce 1842. Tyto smlouvy ovšem nevyvolaly ze strany Číny žádné „dohánění",
jako tomu bylo v případě Japonska. Jinými slovy řečeno, silná japonská reakce
byla dána specifickými vnitřními podmínkami Japonska. 2 Míra napodobování
nemůže být vyvozována z pouhé existence vnějších tlaků, ale výrazně závisí na
vnitřních předpokladech.
Mezinárodní noJ,"my v podobě „civilizačních standardů" vedly před rokem
1945 k procesům homogenizace. Míra vnějších tlaků ve zmíněných standardech
byla různá, např. v Latinské Americe nebyla příliš vysoká. Nicméně tam, kde se .
tyto tlaky projevovaly, závisela výsledná míra homogenizace velmi výrazně na
vnitřních podmínkách dotyčných zemí. V žádném případě tedy mezinárodní
normy nevedly po celém světě ke vzniku „podobně se chovajících jednotek".
Mezinárodní normy po roce 1945

Po druhé světové válce se jako dominantní síly objevují Spojené státy americké
a Sovětský svaz.3 Bipolární vztah mezi dvěma supervelmocemi a bloky jejich
spojenců vytvářely rámec pro me~inárodní vztahy v průběhu let 1945-1991.
2 Tri aspekty těchto podmínek by měly být zdůrazněny. Za prvé - psychologická atmosféra: japonští
cestovatelé na Západ mohli informovat o takové úrovni průmyslového pokroku, jehož Japonsko ani
zdaleka nedosahovalo. Tato skutečnost společně se smlouvami vytvářela pocit rasové podřadnosti
v „hrdých lidech, pro něž byl významným znakem identity určitý vnitřní pocit rasové nadřazenosti".
(Gong, 1984: 172) Za druhé, starý japonský řád se již rozpadal pod tlakem svých vnitřních slabin;
režim Tokugawů by se pravděpodobně zhroutil i bez vnějšího nátlaku. (Storry, 1968: 94; Scalapino,
1977) Za třetí, vzhledem k vyzrálosti své preindustriální ekonomiky a úrovni gramotnosti dispono-
valo Japonsko optimálními předpoklady k modernizačnímu procesu (srov. Kemp, 1983: 21).
3 V případě Sovětského svazu byla jeho mocenská pozice bezpochyby přeceněna, jak jsme ukázali
ve třetí kapitole. Z hlediska ekonomické a kulturní sily nebyl Sovětský svaz pro Západ jistě žádnou
konkurencí (srov. Gaddis, 1997: 284). Ovšem kombinace sovětského válečného vzepětí včetně
Stalinovy exkluzivní role při uspořádání poválečného světa po jaltské a postupimské konferenci,
rychlého zisku velkého množství jaderných zbraní a možná také ideologické pozice vzoru silného,
bezkrizového, egalitářského systému pro mnohé obyvatele Západu - všechny tyto prvky dotlačily
Sovětský svaz po válce do vyrovnané pozice se Spojenými státy.
69
- -- -- -- -- - ----- ------
Jednalo se o nepřátelskou konfrontaci, soutěž dvou vysoce vyzbrojených

ideologických rivalů s odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Oba
měli globální ambice a snažili se na svou stranu získat další státy. Korejská
válka a kubánská jaderná krize ukázaly světu, že mezi oběma mocnostmi může
vypuknout i skutečná válka. Ovšem i v této konfrontaci byly obsaženy prvky
zdrženlivosti. Supervelmoci vytvořily mezinárodní řád, který byl založen na
subjektivní rovnováze moci (srov. Bull, 1995: 97-122), tj. vyvažování, v němž
se angažovaly, nebylo automatické či mechanické. Vyvažování bylo vědomým
úsilím, společným cílem vytvoření mezinárodního řádu založeného na souboru
společně uznaných pravidel, která regulovala jejich vojenské soutěžení stejně
jako další klíčové aspekty jejich mezinárodního chování.
Obě dvě supervelmoci dominovaly ekonomickému a politickému vývoji
uvnitř svých bloků, a to zejména v prvních desetiletích studené yálky. Je ovšem
na místě zdůraznit, že se také dohodly na určitém omezení, pokud jde o po-
vahu jejich dominance. Intervence supervelmocí v jejich sférách vlivu, včetně
intervencí s užitím síly, byla akceptována. Změna hranic a rozšiřování ovlá-
daného území dobýváním ovšem nikoli. Existující hranice byly chápány jako
legální a legitimní, pokusy o jejich změnu užitím síly nikoli. Změna daných
hranic vyžadovala souhlas suverénních států, které jí byly dotčeny. 4
Vzhledem k těmto parametrům fungování docházelo v různých obdobích
k výrazným proměnám připravenosti supervelmocí k intervenci. Vedle toho
existovaly také odlišnosti z hlediska užitých prostředků: Sovětský svaz byl
vždy více nakloněn k užití síly, a to zejména v.e východní Evropě, včetně vo-
jenské okupace. Impérium, které do jisté míry vytvořily Spojené státy zahrnu-
tím západní Evropy a Japonska do své sféry vlivu, bylo založeno na všeobec-
ném přijetí a podpoře, což se ukazovalo v demokratických volbách. Americká
strategie vyžadovala podporu většiny politických elit ve spojeneckých zemích;
slovy jednoho historika se v západní Evropějednalo o „impérium vytvořené na
základě pozvání". (Lundestad, 1986)
Mohlo by se zdát, že sovětská kombinace nátlaku a centralizované kontroly
bude pracovat ve prospěch zřetelné tvorby „podobně se chovajících jednotek",
tedy klonů Sovětského svazu. Země spravovaly komunistické strany, zeměděl
ská reforma měla podobu násilné kolektivizace, přednost byla dána těžkému
průmyslu, státní aparát byl byrokratizován a autokratická moc byla svěřena no-
menklatuře. Jednalo se ovšem. o tvorbu bez legitimity, bez všeobecné podpory.
Systém byl založen na hrozbě vnější síly, jak to bylo vyjádřeno v Brežněvově
doktríně, která přikazovala sovětské intervence ve východní Evropě proti „neak-
ceptovatelným" režimním změnám. Za Gorbačova byla tato doktrína nahrazena
4 Jak zdůraznil Robert Jackson; tato praxe respektování stávajících hranic „byla fundamentální nor-
mativní změílbu vzhledem k historickému ukotvení státu, jež bylo určováno vojenskou silou, ma-
chiavelistickou diplomacií, obchodními dohodami, dynastickým sňatkem nebo dalšími podobnými
prostředky". (Jackson, 1995b: 66)
70
i--- -
,._\
li Mezinárodní normy ovlivňující vnitrostátní struktury: hómogenita, nebo heterogenita?
:'1
tzv. Sinatrovou doktrínou: ,Je to vaše záležitost." Uvolnění z. železného stisku
~'
vzápětí ukázalo, o jak povrchní homogenizaci se jednalo: nejen obyvatelstvo, ale
~,„
:i,
také velké části vládnoucích elit záhy zavrhly sovětský politický a ekonomický
systém. Ve zkratce, vytvoření „podobně se chovajících jednotek" pouze na zá-
kladě vnějšího tlaku není možné, vyžaduje i vnitrostátní oporu.
,\'
~" To byla lekce, kterou rovněž prošly Spojené státy americké a jejich spojenci
;~ v případě Japonska a Německa, jak ukážeme níže. V západním táboře fungoval
princip homogenizace daleko spíše na principu stimulů než hrozeb. Základní
myšlenkou bylo, že rychlá hospodářská obnova bude nejlepším prostředkem
k zamezení šíření komunistického vlivu. Marshallův plán a bretton-woodský
·.
ď
'f instituci<;mální rámec byly základními prostředky implementace. V retrospek-

t• tivním pohledu fungovaly velice dobře; ekonomiky brzy nabraly dech v sys-
t4 tému „zakořeněného liberalismu" (embedded liberalism; Ruggie, 1982), tedy
(\
směsi ekonomické liberalizace a zvýšeného vzájemného kontaktu mezi zeměmi
'
~
v kombinaci se sociálním zabezpečením zajišťovaným intervencionistickými
~ vládami uvnitř státu.s
Vývoj Japonska a Německa má v tomto směru zvláštní význam, protože se
~I jednalo o primární cíl amerického úsilí o rekonstrukci státnosti v zemích, které
~
byly odpovědné za druhou světovou válku. Na základě bezprostředního pocitu
r
o
bychom mohli říci,. že vývoj obou zemí odpovídal představě ho~ogenizace.
Spojené státy a jejich spojenci pomohli poraženým autokratickým, militari-
~
zovaným systémům a udělali z nich liberální, demokratické tržní ekonomiky,

t,
•
které se záhy staly oddanými členy západní aliance. Zkrátka, byly homogeni-
zovány a proměněny do podoby standardního moderního liberálního státu.
~ V bližším pohledu ovšem vidíme v případě Japonska a Německa dva velké
paradoxy. Prvním z nich je skutečnost, že Spojené státy a jejich spojenci přišli
r'
~' s požadavkem vytvoření „podobně se chovajících jednotek", tj. národních států
t se silnou ekonomikou a silnými ozbrojenými silami. Po druhé světové válce
'1
,,~·. byly nejvyššími prioritami spojenců demilitarizace a zásadní reforma, která
"' měla zajistit, že Japonsko ani Německo již nikdy nebudou moci ohrozit mezi-
národní mír. Proč se spojenecké priority změnily směrem k myšlence vytvoření
"'>',l
,•'
~::: „bohatých a silných" států? Druhý paradox vyplývá z prvního: Pokud si vítěz
~ války nakonec přál vytvoření bohatých a silných států, proč k tomu nedošlo?
Jj',
~ . Proč byl konečný výsledek odlišný, tedy vytvoření vojensky slabých „obchod- ·
ních" států?
~
Odpověď na první otázku je spojena s konfrontací mezi Spojenými státy
I'
~ a Sovětským svazem v kontextu studené války. Studená válka zásadně změ
F. nila americkou politiku vůči Japonsku. Místo ekonomické a vojenské „dekon-
k
r'
l_f
~ 5 Ve Francii a v Itálii ovšem reformní opatření v průběhu padesátých let přinesla ,,marginalizaci děl
nické třídy". (Cronin, 1996: 58) Silné komunistické strany v těchto zemích byly v 1:.ice 1947 vytla-
čeny z vládních koalic a zastupitelským systémům trvalo několik desetiletí, než začaly doceňovat
i dělnické zájmy. ·
~-
71
~
!li
strukce" Japonska bylo nyní cílem učinit zemi „vnitřně stabilní", „průmyslově
oživenou" a „přístupnější americkému vedení". (Records ef Kennan's Policy Plan-
ning Start; cit. podle Schiller, 1997: 16)
Nové priority vedly k podstatným změnám americké politiky vůči Japon-
sku. Záměrem již nebyla průmyslová dekoncentrace; tento projekt byl ukončen
v roce 1949. Byli to ve skutečnosti američtí politici, kteří povzbuzovali Japonce
k vytvoření ministerstva mezinárodního průmyslu a obchodu. Později vše-
mocné MIT! bylo „vytvořeno na základech válečného ministerstva vojenského
materiálu a pracovalo v něm mnoho byrokratických veteránů z tohoto úřadu".
(Schiller, 1997: 18) Óistky rozhodně nebyly nijak nevybíravé a většina byro-
kratů a státní správy pracovala dále ve svých pozicích, i když pod americkým
dohledem. Vzhledem k nové komunistické hrozbě z Óíny byli nyní Američané
připraveni pomoci Japonsku oživit starou „zónu prosperity" v jihovýchodní
Asii, tedy japonskou sféru ekonomické hegemonie. Masivní produkce zbraní,
uspokojující americké. potřeby v Koreji i jinde, byla základem japonského eko-
nomického „zázraku" (Samuels, 1994). Americké direktivy z roku 1945 říkaly,
že „existující ekonomická základna japonských ozbrojených sil musí být zni-
čena, resp. nesmí být obnovena" (cit. dle Samuels, 1994: 131); studená válka
ovšem zřetelně přinesla jiné priority.
Nejkontroverznějším prvkem americké politiky, hořce nahlíženým Austrálií
a dalšími bývalým'i oběťmi japonské agrese, byl požadavek znovuvyzbrojení
Japonska. Spojené státy nejdříve požadovaly vytvoření malé armády (100 tisíc
mužů). Po vypuknutí korejské války Američané předpokládali vytvoření japon-
ské armády o síle minimálně 300 tisíc mužů. Taková armáda by byla dosta-
tečně silná k obraně Japonska a umožnila by uvolnění amerických vojenských
jednotek z Japonska k nasazení kdekoli jinde.
V případě Německa šel Morgenthauův plán, podporovaný prezidentem
Rooseveltem až do jeho odchodu v roce 1944, mnohem dále. Předpokládal
rozdělení Německa na agrární jednotky. Měla následovat kompletní demon-
táž průmyslu, průmyslová území Sárska a Slezska měla být připojena k Fran-
cii, resp. k Polsku. Zbylá průmyslová území Porúří a Porýní měla být kont-
rolována Organizací spojených národů (Merkl, 1965: 13). Skutečné instrukce
americkým okupačním silám byly mírnější, ale neobsahovaly žádnou zmínku
o rekonstrukci země (Smith, 1990: 238). Francie navíc pokračovala v obhajobě
myšlenky rozdělení.
Byla to nadcházející konfrontace se Sovětským svazem, která změnila ná-
zory Západu. Když Německo v květnu 1945 v Postupimi kapitulovalo, čtyři
spojenecké země se dohodly, že země může nadále existovat jako ekonomická
entita. Sovětská podpora této myšlence byla brzy pochopena jako prostředek,
jak získat válečné reparace z celé země. Spojené státy a Velká Británie přerušily
platby německých reparací Sovětskému svazu v roce 1946. Americké a britské
kroky směrem k vytvoření západoněmeckého státu urychlila blokáda Berlína,
zahájená počátkem roku 1948, kterou následovala západní protiblokáda so-
72
1- Mezinárodní normy ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?
větské zóny. Obě blokády byly odvolány v roce 1949. Studená válka byla od
tohoto okamžiku realitou. V roce 1949 vznikly Spolková republika Německo
a Německá demokratická republika.
Když tedy nyní Spojené státy a jejich spojenci chtěli vytvořit „bohaté ná-
rody a silné armády" v Japonsku a Německu, proč byl jejich záměr realizován
jinak, v podobě „obchodních států" slabých z hlediska vojenské síly? Protože
to vyplývalo z vnitřního uspořádání politických sil v obou státech. V případě
Japonska vláda výrazně odolávala americkým pobídkám ke znovuvyzbrojení.
Starý systém byl systémem absolutně militarizovaným; obyvatelstvo nyní re-
zolutně odmítalo myšlenku rekonstrukce silné armády. Vládní strategií bylo
připustit jen tolik, kolik bylo nezbytné, aby odolala americkému nátlaku. Roku
1951 Japonsko vytvořilo „národní policejní rezervu", kterou tvořilo no tisíc
mužů. Je tedy na místě říci, že Japonsko úspěšně odolalo americkým snahám
o remilitarizaci. Jinými slovy, japonští občané a výrazná většina politické elity
akceptovali pouze projekt „bohatého národa", ale odmítli nabí_dku k vytvoření
„silné armády". Japonsko si vypěstovalo národní identitu „obchodního státu",
národa, který „se soustředí na hospodářský rozvoj a vzdává se snahy získání o
vojensko-politické moci". (Berger, 1996: 338)
V případě západního Německa odpověděly vnitrostátní politické síly na
novou situaci úsilím o co největší integraci západního Německa do západní
Evropy a západní aliance. Oddanost Evropě byla explicitně obsažena v provi-
zorní ústavě západního Německa - Základním zákonu. Preambule říká: „Ně
mecký lid, ve snaze ochránit svou národní a politickou jednotu a sloužit svě
tovému míru jako rovnocenný partner v jednotné Evropě„. schvaluje„. tento
Základní zákon." (cit. dle Gruner, 1992: 202) Konrád Aclenauer „měl velký zá-
jem o úplnou integraci Německa do západní Evropy. Ve skutečnosti tuto prio-
ritu nadřadil nad myšlenku znovusjednocení nešťastně rozděleného Německa".
(Dean Acheson, 1949, cit. podle Alter, 1992: 171) S touto ideou se zcela shodo-
vali také západoněmečtí sociální demokraté. Jejich vůdce Kurt Schumacher již
v roce 1945 jasně naznačil, že strana „od samého počátku chce vidět Německo
jako součást nové evropské konfederace". (cit. dle Alter, 1992: 172)
Oddanost Evropě se překvapivě rychle vryla do vědomí občanů. Výzkum
veřejného mínění v roce 1948 ukázal silnou podporu politice evropského sjed-
nocování. Veřejná diskuse na počátku padesátých let velmi často ?bsahovala
podněty k nahrazení národní hymny hymnou evropskou, „nadnárodní". Po-
litické elity a občané se shodovali v úsilí o rozvoj národní identity nikoli na
úrovni národního státu, ale na nadnárodní úrovni Evropy a subnacionální
úrovni spolkových zem{. Německo „znovu získávalo charakter ,národa národů"'
(Wilhelm Ropke 1945, cit. podle Alter, 1992: 170); podobně pak - na nadná-
rodní úrovni - byla Evropa po vzoru Montesquieua chápána jako stát tvořený
'i mnoha národy.
Geneze studené války pouze umocnila západoněmecké snahy o integraci se
západními sousedy. Stalinův návrh sjednocen~ho, neutrálního a demilitarizo-
73.
j
'I
vaného Německa z roku 195Q byl odmítnut. Západní Německo se včlenilo do

Západu, což platilo i pro hospodářství. Západoněmecká rekonstrukce vedla
k vytvoření ekonomiky, která byla úzce propojena s partnerskými ekonomikami
v západní Evropě a Spojených státech. V tomto smyslu se západoněmecká eko-
nomika stala „nejevropštější ze všech ekonomik". (Cronin, 1996: 91)
Západní. Německo, které bylo vytvořeno po druhé světové válce, nebylo
„podobně se chovající jednotkou" ve srovnání s moderními, liberálními státy,
které vedly západní alianci. Bylo odlišné politicky, ekonomicky a také v otázce
národního cítění. Politický řád nezahrnoval pouze montesquieuovskou dělbu
moci; jeho zvláštní federalismus v kombinaci s evropskou integrací vytvořil
konfiguraci „víceúrovňového vládnutí", odlišnou od standardní centralizace
moci v suverénních státech. 6 Ekonomika byla od samého počátku směrována /
k úzké integraci se Západem. Národní identita se spíše než o národní úroveň
opírala o úroveň subnárodní a nadnárodní. Zkrátka, nejednalo se pouze o ho-
mogenizaci; priority rekonstrukce v podmínkách studené války vedly v zásad-
ních aspektech k heterogenitě.
Západní Německo vstoupilo do NATO v roce 1955 - Spojené státy volaly po
západoněmeckém příspěvku k obraně Evropy od vypuknutí korejské války. Nová
výstavba německé armády byla založena na podobných schématech jako rekon-
strukce země. Západoněmecké vojenské kapacity byly zcela zakotveny v západní·
alianci a - v protiklidu k dřívějšku - ozbrojené síly byly integrovány do občan
ské společnosti skrze brannou povinnost a koncepci „vnitřního velení", která
zdůrazňovala demokratickou etiku a občanská práva uvnitř armády. Jednalo se
o „nenukleární, neagresivní" přístup k obraně. (Berger, 1996: 338) \
Závěrem podotýkám, že vnější tlaky v kombinaci se specifickými vnitro- 1,,"

'
státními reakcemi vytvořily v případě Japonska a západního Německa zvláštní
kombinaci homogenizace a heterogenizace. Japonsko a Německo se staly li-
berálními, moderními státy s jistou odchylkou: byly vojensky slabé a - v pří
padě západního Německa - hospodářsky a politicky integrované do západní
Evropy. Západní Německo vytvořilo prototyp toho, co nazývám postmoderním
státem. Tento prototyp ovšem nezůstal výjimkou. Zvláštní hospodářská a poli-
tická struktura, zavedená v západním Německu po druhé světové válce, spolu
s víceúrovňovým vládnutím, vysoce integrovanou ekonomikou a kombinací ·
„národních" identit na odlišných úrovních se v mírných mutacích vyskytuje
6 Základní zákon usiloval .o vytvoření stability, která chyběla výmarské republice. Současně se snažil
zabránit vytvoření příliš silného politického centra. Západní Německo se stalo parlamentní repub-
likou se silným kancléřem, slabým prezidentem a s podstatnými pravomocemi jednotlivých státO
(zemO. Tato federální ústava je založena na souboru překrývajících se kompetencí (Katzenstein,
1987). Jedním z aspektů tohoto uspořádání je výkonná a zákonodárná moc zemí. Jiný zahrnuje
Institucionální dělbu moci na centrální úrovni - Ústavní soud v Karlsruhe, centrální administrativa
v Bonnu (nyní v Berlíně) a finanční orgány ve Frankfurtu nad Mohanem. Toto vše je doplněno stra-
nickým a volebním systémem, které podporují konsenzuální povahu politiky. Celý systém obsahuje
dalekosáhlou dělbu moci v kombinaci s centrem, jež má vnitřně zabudováno upřednostňování
konsenzu.
\
74
)!
í___ -- - __<_J
-r-- Mezinárodní normy ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?
j
jako typické uspořádání evropské státnosti v období ekonomické globalizace

a extrémně vysoké úrovně přeshraniční kooperace.
To není výsledek, který Spojené státy a ostatní vítězové druhé světové války
ť předpokládali. Je to jeden z důvodů, proč je historická analýza sil homoge-
nity a heterogenity nutná. Následující část ukáže, jak změny v mezinárodních
)
normách napomohly k vytvoření jiného zvláštního typu státu v poválečném
světě - postkoloniálního státu ..
Dekolonizace
Pokud se podíváme na kolonie, vidíme, že se normativní rámec jejich existence
v období po druhé světové válce dramaticky změnil. Před válkou bylo držení
kolonií považováno za legitimní, a dokonce nutné vzhledem k zaostalosti kolo-
nizovaných území. Po válce byl kolonialismus považován za od základu chybný
a špatný, dokonce „zločinný" (Rezoluce Valného shromážděn{ OSN č. 3103, cit. dle
Jackson, 1993a: 107). Tato normativní změna vedla k dekolonizaci, která ná-
sledně napomohla k vytvoření zvláštního typu slabých hráčů v mezinárodním·
systému - postkoloniálních států.
Jak jsem uvedl výše v této kapitole, byla to evropská myšlenka kulturní a ci-
vilizační nadřazenosti, která ospravedlnila vznik koloniálních impérií. Není
jistě překvapením, že právě koloniální mocnosti se tohoto pohledu držely nej-
déle. Podle oficiálního britského stanoviska z roku 1946 existovaly čtyři pře
kážky „k rychlému vytvoření efektivní samosprávy" (Perham, 1946, cit. podle
Jackson, 1993a: 90):
1. Obyvatelstvo kolonií je „příliš nevědomé" v otázkách moderní vlády, aby

bylo zralé pro občanství;
2. neexistuje národní jednota;
3. neexistuje hospodářská základna, která by podporovala existenci moder-
ního státu;
4. mnoho kolonií bylo prostě příliš křehkých na to, aby jim bylo umožněno
„cokoli více než limitovaná vnitřní samospráva".
To, co Britové nabízeli jako alternativu k samostatnosti, byla široká škála po-
dob částečné autonomie, které byly považovány jako odpovídající různé úrovni
rozvoje jednotlivých kolonií. Nejednalo se o žádnou novinku: Společnost ná-
rodů rozlišovala mezi mandáty typu A, B a C, které označovaly odlišné stupně
„připravenosti na samosprávu" teritorií, která byla chápána jako nezpůsobilá
pro suverenitu.
Jak s~ tedy - vzhledem k těmto skutečnostem - právo na sebeurčení kolo-
nií mohlo stát akceptovanou mezinárodní normou tak brzy po druhé světové
válce? A naopak, jak se mohl kolonialismus stát „absolutně špatným: újmou na
75
i\
lJ
důstojnosti a autonomii těchto národů a samozřejmě také prostředkem jejich

ekonomického vykořisťování a politického útlaku"? Qackson, 1993a: 48) Dů
vodem této změny je kombinace řady odlišných zdrojů. Za prvé, kolonialismus
se nikdy dobře nesnášel s liberalismem - liberalismus je bytostně antipater-
Ílalistický, a tedy od základu antikolonialistický. Středostavovští kvalifikovaní
odborníci, kteří v roce 1885 založili Indický národní kongres, byli přesvědče
nými liberály. Ve jménu liberalismu pak záhy začali kritizovat britskou správu
v Indii jako „nešťastně nebritskou". Za druhé se během druhé světové války,
tam, kde byly imperiální velmoci obsazeny Německem, anebo tam, kde byly
vazby ke koloniím daleko slabší než dříve, výrazně prosadila myšlenka rovnosti
a nezávislosti. Některá závislá území vytvořila vojenské jednotky, které se za-
členily do spojeneckých vojsk v boji se státy Osy, a po válce očekávala jistou
kompenzaci. Za třetí, asijské a africké státy, které získaly nezávislost počátkem
padesátých let, začaly záhy usilovat o všeobecnou dekolonizaci. Roku 1955 se
v indonéském Bandungu sešli zástupci Q3 asijských a šesti afrických států. Je-
jich deklarace zdůrazňovala princip národní suverenity a rovnosti mezi národy.
Tyto státy rovněž Ýyvíjely tlak skrze Organizaci spojených národů - Deklarace
Valného shromážděn{ OSN (rezoluce č. 1514) z roku 1960 vyhlásila, že „všechny
národy mají právo na sebeurčení". Snahy těchto států byly kombinovány s tla-
. kem intelektuálů třetího světa, kteří ve svých spisech silně útočili na kolonia-
lismus. Nejznámější knihou js·ou zřejmě Psanci Země (Les Damnées de la Terre)
Frantze Fanona, který bojoval v alžírské Frontě národního osvobození (FLN).
V recenzi jednoho z pozdějších vydání ji časopis 1ime nazval „kamenem vrže-
ným proti oknu Západu". (Cit. dle Betts, 1998: 38)
V neposlední řadě poválečná situace přinesla novou distribuci moci ve světě.
V Evropě a v Japonsku byla tato nová distribuce moci zřetelná již od roku 1945·
O jedenáct let později, u příležitosti britsko-francouzské invaze do oblasti Suez- '
ského průplavu, se projevila také ve třetím světě. Eisenhower a Dulles požadovali
okamžité stažení britských a francouzských sil; rovněz Sovětský svaz invazi od-
mítl. Následkem amerického a sovětského tlaku zůstal v Egyptě u moci generál
Násir. Hlavní koloniální mocnosti již nekontrolovaly procesy ve třetím světě.
I když Spojené státy obecně vítaly rozpad koloniálních impérií, nebyly od
počátku zarytým příznivcem dekolonizace po celém světě. Spojené státy pře
vzaly francouzskou imperiální roli v Indočíně. Jak Spojené státy, tak Sovětský
svaz kladly velký důraz na zajištění stabilních spojenců ve třetím světě, z nichž
někteří byli dřívějšími impérii (Írán, Etiopie). Celkově však nové poválečné
rozložení sil podpořilo proces dekolonizace. Staré koloniální mocnosti se nyní
ocitly v mezinárodním systému v druhořadém postavení. Byly si vědomy toho,
co přichází: britský premiér Harold Macmillan v roce 1960 v jihoafrickém Kap-
ském Městě mluvil o „větru přinášejícím změny".
Výše zmíněná deklarace Valného shromáždění OSN hovořila o právu „všech
národů" na sebeurčení. Tato formulace neznamenala, že jednotlivci a skupiny
mohou rozhodovat o tom, ke kterému společenství chtějí přináležet. Deklarace
76
j
č. 1514 explicitně zmiňuje, že „každý pokus zaměřený na částečné či úplné roz-

ložení národní jednoty a teritoriální integrity země je neslučitelný se záměry
) a principy Charty Spojených národů". „Národy", které byly oprávněny k se-
beurčení, nebyly národy ve smyslu společenství. Jednalo se o obyvatele žijící
uvnitř daných koloniálních hranic. Právo „národů" ve skutečnosti znamenalo
právo na nezávislost existujících kolonií. V mnoha případech byly tyto kolonie
složeny z velkého počtu etnických skupin. Bývalé kolonie nebyly národy ve
smyslu společenství.
Mnohé bývalé kolonie rovněž nevykazovaly nic, co bychom mohli nazvat po-
litickou a ekonomickou podstatou. Výstavba státu nebyla pro koloniální moc-
nosti příliš důležitá. Většinou se spokojily s ovládáním bez ohledu na myšlenku
civilizační mise v koloniích. Viděli jsme dříve, že k uznárií za rovnoprávného
člena mezinárodního společenství byla vyžadována určitá míra reálné státnosti,
i když toto pravidlo nebylo vždy jasně interpretováno. Na základě Deklarace
OSN o nezávislosti kolonií byl jakýkoli požadavek reálného základu státu jako
předpokladu nezávislosti explicitně vyloučen: „ ... nedostatečnost politické, eko-
nomické, sociální a vzdělanostní připravenosti by neměla sloužit jako záminka
k odkládání nezávislosti". Qackson, 1993a: 77)
Výsledkem dekolonizace byl nový typ velmi slabého hráče v mezinárodním
systému. Bývalé kolonie se osamostatnily, tj. byla garantována jejich právní
suverenita bez ohledu na skutečnost, že reálná státnost byla v oblasti poli-
tiky, hospodářství nebo národního cítění, kulturního a politického· společen
ství, velmi omezená. Tento vývoj je zcela v rozporu s neorealistickou logikou
intenzivní soutěže mezi státy,.Iogikou „napodobování nebo neúspěchu". Spo-
lečenství států přijalo opatření, která znamenala vytvoření skupiny slabých
států. Stěží nalezneme výraznější kontrast k představě silných států polykají-
cích státy slabé. Jak ukazuje charakter systému států, nelze tento překvapivý
vývoj připsat jen jediné příčině. Jedná se o následek komplexního souboru
faktorů, zahrnující politická a intelektuální osvobozenecká hnutí v koloniích,
změny v průběhu druhé světové války, transformaci vztahů mezinárodních ~il
a radikální pokles přesvědčení koloniálních vládců o legitimitě jejich vlády.
Tento vývoj byl potvrzen podstatnou změnou v oblasti mezinárodních norem,
kterou byla koloniální impéria zcela zavržena a bylo jasně ustaveno právo na
sebeurčení kolonií.
Dekolonizace vedla k homogenitě v širším smyslu, tj. že instituce suverenity
získala globálně dominantní postavení. Velkou většinu světové populace tvoří
. obyvatelé suverénních států. Všechny ostatní formy politické organizace, ze-
jména impéria, zanikly. V souvislosti s globalizací suverenity se ovšem objevily
velmi výrazné odlišnosti v konkrétním obsahu či empirické podstatě státnosti.
Martin Wight (1977: 41) charakterizoval novou situaci, vytvořenou procesem
dekolonizace, takto: „„.heterogenita se navrátila. Státy zastoupen.é v Organi-
zaci spojených národů jsou z hlediska původu, velikosti a struktury rozdílnější,
než byly státy účastnící se vestfálského mírového jednání."
77
t
I
Závěr
Tato kapitola se zabývala mezinárodními normami a způsoby, jimiž tyto normy
(spolu s vojensko-politickou a ekonomickou mocí) ovlivnily vnitrostátní struk-
tury. Východiskem byly neorealistické a liberální pohledy, podle nichž mezi-
národní normy vedly k homogenitě. Důraz byl kladen: za prvé na „civilizační
standardy", které se staly explicitními na přelomu 19. a 20. století. 'fyto stan-
dardy vedly k homogenitě, ale protože byly aplikovány velmi odlišnými způ
soby - a také vzhledem k různým vnitřním podmínkám ,_ přetrvávaly výrazné
prvky heterogenity. Následně jsem se zabýval analýzou mezinárodních norem
v kontextu druhé světové války. „Klony" vytvořené v sovětském táboře vypa-
daly stejně jako jejich hegemon, ale homogenita nebyla nijak výrazně zakoře
něná. Jakmile jim k tomu Sovětský svaz dal možnost, tuto vnucenou homoge-
nitu zavrhly.
V západním táboře probíhala homogenizace zejména skrze podněty. Výjim-
kou byly poražené země, tedy Japonsko· a západní Německo. Západní spojenci
tyto státy zrekonstruovali na základě liberálních, kapitalistických myšlenek, ale
vzhledem k vnitřním reakcím byly výsledkem tohoto snažení země, které se
zásadním způsobem lišily od „standardního" modelu moderního státu, zahr-
nujícího národní ekonomiku, národní politický rámec a národní obranu. Zá-
padní Německo se· stalo prvním postmoderním státem a mnohé další jej záhy
následovaly. ·
V témže období dekolonizace přinesla nový typ slabého člena společenství
států - postkoloniální stát. Obecně tedy mezinárodní normy v kombinaci s vo-
jensko-politickou a ekonomickou mocí produkovaly jistou míru homogenity,
ale nikoli jednoznačným způsobem. Výrazné rozdíly stále přetrvávají. Teore-
tici zdůrazňující síly homogenity mají sklony preferovat proces konvergence
kulminující v systému složeném z moderních národních států. Tato kapitola
začala demonstrací toho, jak poválečné období napomohlo k vytvoření dvou
dalších typů států v mezinárodním společenství - postmoderního a postkolo-
niálního. Následující kapitola se zaměří na to, zda a jak ekonomické síly pů
sobily stejným směrem.
'\'
78
„ 5. kapitola
Ekonomické síly ovlivňující

vnitrostátní struktury:
homogenita, nebo ·
heterogenita?
Současný vývoj ekonomických sil ve světovém měřítku je většinou pozorova-

telů nazýván „globalizace". Právě globalizace je dle mého soudu vhodným vý-
chodiskem k stručnému prozkoumání dopadů ekonomických sil na vnitrostátní
struktury. Ekonomická globalizace1 je intenzifikací ekonomických vztahů napříč
hranicemi. Dva rysy příslušející jak obecně globalizaci, tak i její ekonomické
složce, musím na tomto místě vyzdvihnout. Za prvé, mnohé procesy připisované
globalizaci probíhají na úrovních, které jsou od globální velmi vzdáleny. Mnohé
se odehrávají primárně na regionální úrovni, případně na úrovních ještě nižších. 2
Jinými slovy řečeno, globalizace je nerovnoměrným procesem jak z· geografic-
kého hlediska, tak z hlediska intenzity procesů. Za druhé, globalizace je nerovno-
měrná v jistém obecnějším smyslu: stejně jako k integraci vede také k fragmentaci
a marginalizaci. Úspěšný podíl na ekonomické globalizaci vyžaduje předpoklady,
které některé státy (a jednotlivci) vykazují v daleko vyšší míře než jiné.
Šíření globalizace vyvolává dojem homogenity tím, že se země světa ve
vzrůstající míře stávají částmi jednotné globální tržní ekonomiky. Naproti
tomu představa nerovnoměrné globalizace ukazuje směrem k heterogenitě
v tom smyslu, že jednotlivé země mohou v tomto procesu zaujímat velmi od-
lišné pozice. Ekonomická globalizace tedy v jistém ohledu vytváří daleko ho-
mogennější svět, současně je však kombinována s nerovností, která ponechává
Kvalitní analýzu tohoto jevu podávají např. Held, McGrew a kol. (1999), Pieterse (1997), Keohane -
Milner (eds., 1996), Clark (1998) nebo Scholte (2000).
2 V tomto smyslu jsou daleko přesnější termíny „internacionalizace" (srov. Goldman, 1999) nebo
„denacionalizace" (srov. Zorn, 1998). Tyto termíny ovšem zlehčují některé nové a jedinečné aspekty
současných globalizačních procesO.
'l
dl
·1
79
.L
mnoho prostoru pro heterogenitu, protože se ekonomická globalizace ubírá

kvalitativně odlišnými cestami.
Homogenizační či heterogenizační dopady ekonomické globalizace byly na-
značeny v několika teoretických postojích, které jsem představil ve druhé kapitole.
Karel Marx zdůraznil, -jak kapitalistická expanze „vytváří svět podle svéh<;> vlast-
ního obrazu". Liberálně ekonomická teorie modernizace popisuje proces rozvoje
fázemi, kterými by měla projít každá společnost - začíná tradiční společností,
. pokračuje skrze etapy rané a rozvinuté „cesty k dospělosti" k moderní masové
spotřební společnosti. Klasická marxistická teorie a liberální teorie modernizace
proto zdůrazňují homogenitu jako výsledek globalizace, završené vznikem moder-
ního kapitalistického státu. Naopak Trockij zdůraznil, že kapitalistický rozvoj je
nerovnoměrný a složitý.Je možné, že rozvoj sjednotil svět, ale nejedná se o homo-
genní svět vymodelovaný podle vzoru prvních kapitalistických společností.Jedná
se naopak o svět charakterizovaný heterogenitou. Zvláštní prvek této heterogenity
byl analyzován příznivci neomarxistické teorie závislosti, např. Samirem Aminem
a Andre Gunderem Frankem. Ti se domnívají, že kapitalistická expanze vedla ke
vzniku kvalitativně odlišných socioekonomických forem v centru a na periferii.
Následující text se zabývá poválečným vývojem ve světle těchto odlišných teore-
tických postojů. Ukážu, že ekonomická globalizace skutečně vedla k homogenizaci
skrze globální expanzi tržní ekonomiky. Na druhé straně rovněž doložím, že ve světě
z mnoha důvodů přetrvala heterogenita. Heterogenita je spojena zvláště se dvěma
skupinami států. Na jedné straně jde o křehké postkoloniální státy. Nejslabší, nej-
méně rozvinuté státy třetího světa hrají jen okrajovou roli v globální ekonomice. Na
druhé straně stojí rozvinuté postmoderní státy západní Evropy či Severní Ameriky
a Japonsko, které byly nejvýrazněji zapojeny do ekonomické globalizace, a proto
byly nejvíce vystaveny změnám vyvolaným jejími nóvými aspekty.3 V této kapitole
tvrdím, že ekonomická globalizace posiluje vývoj tří odlišných hlavních typů státu,
které jsem identifikoval již dříve - moderního, postmoderního a postkoloniálního.
Ekonomická globalizace a homogenizace:

šíření tržní ekonomiky
Ekonomická globalizace vedla k integraci zvyšujícího se počtu států v globální

tržní ekonomice. V souvislosti s touto integrací došlo také k procesu homo-
3 Existují dva aspekty ekonomické globalizace: jedním z nich je „více téhož", tj. vzrůst dobře známých
ekonomických vazeb, jakými jsou obchod, investice a další prvky vzájemné ekonomické závislosti.
Druhým aspektem je vznik nové „globální ekonomiky", kde se ve světovém měřítku odehrávají plá-
nování, produkce, finance a distribuce. Primárním rámcem pro ekonomické aktivity je tedy svět, ni-
koli národní ekonomika. Dříve byly společnosti nejdříve národní a teprve poté se staly nadnárodními.
V globální ekonomice dokonce i malé společnosti okamžitě fungují v globálním měřítku; plánování
· a produkce problhají na mnoha odlišných a mnohdy velmi vzdálených místech a trhem je celý svět.
80
i '
l_ l
Ekonomické síly ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?
genizace: země mají tendenci k přizpůsobení se podobnému modelu ekono-

mického rozvoje, tj. k moderní, industrializované, otevřené kapitalistické eko-
nomice. Následující poznámky o vývoji na)ihu na jedné straně a v bývalých
plánovaných ekonomikách východní Evropy a Číny na straně druhé stručně
představí jeho základní prvky v období po druhé světové válce.
Mnohé z nejméně industrializovaných ..z:emí Jihu se jako nezávislé objevily
v období po druhé světové válce. Nejdříve''žily v relativní izolaci od pováleč
ného mezinárodního ekonomického uspořádání - bretton-woodský systém pro
ně nebyl určen, váhaly s přijetím myšlenky plné integrace do mezinárodní tržní
ekonomiky. Na z,ákladě tvrzení vycházejícího z nerozvinutosti průmyslu, to-
tiž že vysoká míra protekcionismu a industrializace nahrazující dovoz je lépe
vybaví pro případnou plnou soutěž s průmyslovými zeměmi, prosazovaly po-
litiku relativní izolace od světových trhů. Jak poznamenal jeden pozorovatel,
GATT byl „klubem bohatých mužů" (Spero - Hart, 1997: Q16) zahrnujícím
koncem padesátých let pouze 16 rozvojových zemí.
Některé rozvojové země byly při budování stabilní průmyslové základny po-
měrně úspěšné, ale protekcionismus vedl v mnoha případech k neefektivnímu
a soutěže neschopnému průmyslovému podnikání. V šedesátých letech mnohé
země Jihu usilovaly o vývozní expanzi a integraci do světové ekonomiky místo
nahrazování dovozu vlastní produkcí. Rapidní expanze světového exportu se
odráží ve skutečnosti, že zatímco index světového exportu i absolutní světový
index HDP vzrostly ze 100 v padesátých letech na QOO v letech .šedesátých,
v, roce 1993 dosáhl absolutní index HDP 600, zatímco index exportu vzrostl
v tomtéž období na 1300 (Cornett, 1996: 8, podle statistik GATT).
Strategie exportní expanze byla vysoce úspěšná zejména v případě malé
skupiny východoasijských zemí v čele s Tchaj-wanem a Jižní Koreou. Tyto
země byly schopny kombinovat důraz na export na jedné straně s - na straně
druhé - přijímáním zahraničních investic od nadnárodních korporací, které
pomáhaly vylepšovat jejich vlastní průmysl. Tchaj-wan a Jižní Korea stály
v čele exportní expanze.4 Jiné země Jihu, které nepožívaly takových speciál-
ních výhod, se při svých pokusech podporovat vývoz potýkaly s většími pro-
blémy. Průmyslové země zavedly obchodní překážky, a to především v těch ob-
lastech (např. textilnictví), kde byli exportéři z Jihu zvlášť konkurenceschopní.
Nehledě na to se podíl průmyslových výrobků vyvážených z rozvojových ,zemí
trvale zvyšoval, z nějakých QO % v roce 1970 na více než 50 % roku 1990. Zvýšily
se však také rozdíly mezi skupinami států.
Zatímco ekonomické struktury některých zemí jihovýchodní Asie a Latinské
Ameriky se nyní podobají strukturám mnofiých západních průmyslových zemí,
4 Z dOvodO spojených se studenou válkou byl těmto zemím od šedesátých let zajištěn privilegovaný
přístup na americký trh. Jejich exportní strategie byla natolik úspěšná, že byly následně ze strany
Západu vystaveny některým dovozním bariérám společně se zvyšujícím se tlakem na otevření je-
jich vlastních ekonomik.
81
\j
l__ -
zejména země subsaharské Afriky zůstávají pozadu a jejich zaostávání se zvy-

šuje. V roce 1998 žilo v subsaharské Africe přibližně 10 % světové populace, která
ovšem produkovala pouze 1,3 % světového HDP a podílela se jen 1% na světovém
obchodu. Osmdesátá léta představovala pro většinu zemí Jihu zvlášť obtížné
období, protože rostly míry úrokových sazeb a země se potýkaly s úvěrovou krizí.
Růst exportu do západních průmyslových zemí byl obtížný, protože došlo k vše-
obecnému zpomalení ekonomické aktivity. Proces modernizace a konvergence
ke stejnému základnímu modelu ekonomického rozvoje zde tedy byly, ale ně
které země těmto výzvám a tlakům čelily s daleko větším úspěchem než jiné.
Další skupinou zemí, která je v tomto kontextu relevantní, jsou bývalé pláno-
vané ekonomiky ve východní Evropě a Číně. Čína šla svou vlastní specifickou
cestou, zahrnující kombinaci centrálně plánované ekonomiky s politikou po-
měrně extrémní soběstačnosti. Nejednalo se jen o volbu - soupeření se Západem
ve studené válce a rozvázání vztahů se Sovětským svazem Čínu víceméně přinu
tily k zajišťování soběstačnosti. Až do smrti Mao Ce-tunga roku 1976 může být
vývoj čínského socialismu chápán jako zápas mezi dvěma odlišnými strategiemi:
„řízené ekonomiky" s důrazem na průmyslovou akumulaci, centrální plánování
a ekonomické principy a „řízené politiky" spojené s Maovým jménem, která zdů-
razňovala politiku, třídní boj a rozvoj socialistických hodnot. Od konce sedm-
desátých let byly prosazovány ekonomické reformy, a to v míře u plánovaného
hospodářství dosud nevídané. Ekonomické reformy v Číně byly charakterizo-
vány dvěma znaky - omezením státní moci nad ekonomickými záležitostmi, tj.
daleko výraznější rolí tržních sil, a otevřením ekonomiky směrem k výraznější
integraci do světových trhů. S ohromujícími ročními přírůst~y nad 10 % vykazuje
nyní Čína 82 % své produkce v oblasti průmyslu a služeb, zatímco zemědělství
tvoří jen 18 %. V roce 1980 tvořil zahraniční obchod 13 % HDP, v roce 1995 to již
bylo více než 40 %. (Světová banka, 1997, 1999) ·
Východoevropské centrálně řízené ekonomikys se nacházely ve věčném kruhu
stagnace, nedostatku inovace a nízké produktivity. Některé pokusy vnést změnu
do plánovaných ekonomik nechaly systém prakticky nezměněn. Současná pro-
měna je naopak založena na transformaci základní struktury systému. Aby byly
ekonomiky skutečně transformovány, musí dojít ke třem základním změnám:
. I. Z relativně uzavřených ekonomik se musí stát ekonomiky integrované do

světových trhů;
2. z centrálně řízených ekonomik se musí stát ekonomiky tržní;
3. kolektivní nebo státní vlastnictví se musí stát soukromým vlastnictvím.
Jinými slovy, bývalé centrálně řízené ekonomiky se homogenizují v tom smyslu,

že se pokoušejí adoptovat moderní, kapitalistickou tržní ekonomiku.
5 Stručný popis ekonomické situace v Rusku jsem nabídl ve třetí kapitole.
82
_J
---,
Shrňme dosud řečené. Pokud jde o ekonomické systémy, byl mezinárodní

systém po druhé světové válce rozdělen do tří základních skupin: moderních,
industrializovaných tržních ekonomik západní Evropy, Severní Ameriky, Aus-
trálie, Nového Zélandu a (ve stoupající míře) Japonska; centrálně řízených eko-
nomik východní Evropy (včetně Sovětského svazu), Číny a několika dalších
států, např. severní Koreje, Vietnamu a Kuby; a nejméně rozvinutých zemí Jihu;
z nichž mnohé získaly nezávislost teprve v poválečném období. Po několika
desetiletích ekonomické globalizace je svět vzájemně propojen v daleko větší
míře než kdykoli předtím. Tato skutečnost souvisí s obecnou změnou rozvojové
strategie Jihu i Východu. Země Jihu nepodporují protekcionistickou politiku,
či dokonce politiku soběstačnosti, země Východu zavrhly centrálně plánované
ekonomiky a aktivně usilují o integraci do světové ekonomiky. Výsledkem je
globální tržní ekonomika, která zahrnuje kromě několika výjimek, z nichž nej-
významnější je severní Korea, prakticky všechny země světa. V tomto smyslu
se jednalo o proces homogenizace - máme zde svět vzájemně závislých tržních
ekonomik, které prosazují přibližně stejnou rozvojovou strategii. Tato strategie
je odlišná od protekcionistické, na stát orientované strategie padesátých let,
a také od neoliberální, „čistě tržní" strategie osmdesátých let. Můžeme ji nazý-
vat „liberálně-sociální", jelikož se pokouší kombinovat tržní síly s významnou
úlohou státu a otevřenost směrem k integraci světových trhů s myšlenkami ná-
rodní autonomie (S0rensen, 1991b). ·
Homogenizace tedy skutečně proběhla v tom smyslu, že státy jsou ve vzrůs
tající míře součástmi globální tržní ekonomiky, v jejímž rámci sledují přibližně
stejnou strategii ekonomického rozvoje. V tomto směru dynamika ekonomické
globalizace-vedla k homogenizaci světa předpovídané marxisty a liberální teo-
rií modernizace. Země směřují ke společnému modelu moderní kapitalistické
tržní ekonomiky.
Nicméně je také jasné, že přetrvává výrazná heterogenita. Ve skupině post-
koloniálních států modernizace neuspěla. U skupiny vyspělých kapitalistických
ekonomik naopak globalizace vedla k překonání modernity. Tomuto problému
se budu věnovat v následujícím textu.
Globalizace a heterogenita:
podoby ekonomického rozvoje
To, že šíření tržní ekonomiky bylo - a je - nerovnoměrným procesem, již bylo
uvedeno. Není těžké zjistit, proč tomu tak je: načasování průmyslové moderni-
zace bylo velice odlišné, počínaje Británií v 16. a 17. století, přes kontinentální
Evropu do Severní Ameriky a teprve mnohem později do mnoha dalších částí
světa. V každé zemi existovaly specifické ekonomické, společenské, politické
a kulturní předpoklady, odlišně formující hospodářský vývoj. Kaž.dá země se
83
rovněž potýkala s konkrétním mezinárodním kontextem daným vývojem v ji-

ných zemích.
Bude velký počet nových států vzniklých v procesu dekolonizace schopen
postupovat po týchž stupních industrializace jako vyspělé státy? Státy, které
zahájily industrializaci teprve po druhé světové válce, musely ve vztahu k in-
dustrializovaným státům překonávat obrovské rozdíly. Nebylo zcela jasné, zda
budou schopny projít tak rychlým procesem rozvoje.
Od šedesátých let můžeme pozorovat existenci dvou zcela odlišných odpo-
vědí na otázku po perspektivách ekonomického rozvoje v dekolonizovaných
zemích. Liberální teorie modernizace očekávala, že tyto země půjdou stejnou
cestou jako země před nimi a relativně rychle se prostřednictvím procesu in-
dustrializace stanou ze zemí tradičních zeměmi moderními. Marxistická teorie
závislosti považovala rozvoj ve třetím světě za zablokovaný nebo přinejmenším
výrazně zbrzdfoý závislostí nerozvinutých zemí na ekonomicky pokročilých
zemích. (viz Q. kapitola). Skutečný vývoj dal v jistém smyslu za pravdu oběma
pohledům - v některých zemích se ekonomická modernizace vydařila, v jiných
však nikoli.
Země jižní Asie jsou potvrzením předpokladu, že úspěšná ekonomická mo-
dernizace vyžaduje specifické vnější a vnitřní podmínky. Vezměme si příklad
Tchaj-wanu. Historické předpoklady rozvoje ostrova byly dány japonskou ko-
lonizací v první polovině QO. století. Japonci vytvořili na Tchaj-wanu závislou
společnost se zemědělským hospodářstvím podřízeným japonským potřebám
dovozu potravin. Rozhodovací pravomoci byly koncentrovány v japonských
rukou, zejména pokud šlo o vlastnické vztahy v nezemědělské sféře ekono-
miky. Nejednalo se ovšem o zaostalost: značná zemědělská próduktivita spo-
lečně s odpovídající infrastrukturní základnou, zahrnující - ve srovnání s oko-
lím - vysokou úroveň vz.dělání a existenci některých průmyslových podniků,
představovaly zdravý základ pro rychlý hospodářský pokrok. Vnější podmínky
byly vzhledem k situaci studené války a americkému angažmá vysoce příznivé.
Spojené státy napomohly zajištění bezprostředního přežití režimu Kuoinin-
tangu, zajistily hospodářskou pomoc a obchodní preference a pobízely Tchaj-
-wan k zemědělské reformě a k vytvoření dynamického soukromého sektoru.
Vnitrostátní podmínky byly rovněž neobvyklé: Čankajšek a Kuomintang byli
nuceni k prosazování ekonomického rozvoje, aby si zajistili podporu na os-
trově, ale také trvalou americkou podporu (S~rensen, iggia: IQQ).
Úspěch Tchaj-wanu může být srovnáván s neúspěchem většiny zemí sub-
saharské Afriky usilujících o efektivní modernizaci. Historické podmínky
v tomto případě byly mnohem nepříznivější - koloniální vládci v Africe byli
většinou zcela zaujati zajišťováním kontroly a využíváním výnosných surovin
a primárních zdrojů. Po získání nezávislosti byly země subsaharské Afriky rov-
něž začleněny do systému studené války, ale zcela odlišným způsobem než
Tchaj-wan. Spojené státy toužily v rámci konfrontace s Čínou z Tchaj-wanu vy-
tvořit výkladní skříň úspěšného kapitalistického rozvoje. V subsaharské Africe
84
__J
-------------:
se naopak jednalo spíše o otázku hledání místních spojenců, a to bez ohle.du

na to, zda podporují, či nepodporují rozvoj. Několikdesetiletí trvající podpora
CIA jednomu z nejhorších diktátorů, zairskému prezidentu (dnes Demokra-
tická republika Kongo) Mobutu Sese Sekovi, je toho dokladem (Kelly, 1993).
Africký stát byl poměrně izolován od společnosti. Stát se nepřekrýval s náro-
dem ve smyslu společenství; zahrnoval rozličné etnické skupiny sdílející kolo-
niální hranice a „společenství" ustanovené společným bojem proti kolonizáto-
rům. Thkováto situace představuje obtížný výchozí bod pro úsilí o ekonomický
rozvoj a v mnoha případech státní elity opustily tento projekt a soustředily se
na zajišťování sebe samých a svých přívrženců, většinou etnicky vymezených.
Modernizace tedy v mnoha státech téměř neproběhla. Příkladem toho je
většina států subsaharské Afriky. Tyto země jsou integrovány do globální tržní
ekonomiky, ale jsou periferními aktéry a jejich vnitřní ekonomické uspořá
dání se radikálně liší od uspořádání ekonomicky vyspělých zemí. Nezbytný
dovoz výrobních technologií a dalších produktů způsobuje jejich závislost na
světovém trhu. Vnitrostátní ekonomický prostor je vysoce heterogenní, sestá-
vající z oblastí na velmi. odlišných úrovních rozvoje (včetně mnoha předkapi
talistických oblastí) s nízkou mírou mezisektorové výměny. Odlišné historické
předpoklady v kombinaci s různými vnitřními a vnějšími situacemi napomohly
k vytvoření heterogenity. Předchozí kapitola ukázala, jak dekolonizační pra-
vidla přispěla k vytvoření nového typu slabé entity - postkoloniálního státu.
Ekonomický neúspěch v těchto zemích ještě více zdůraznil potřebu vydělit
marginalizované, nemoderní ekonomiky jako „nestejně se chovající jednotky".
Postkoloniální stát se kvalitativně liší od moderního státu.
Ekonomická globalizace
a vyspělé ekonomiky
Nedostatečný podíl na ekonomické globalizaci podpořil vytvoření postko-
loniálních států. Ovšem i vysoce úspěšná účast na ekonomické globalizaci
přinesla změny státnosti. Intenzivní ekonomická globalizace vedla ke změně
ekonomických základů vyspělých ekonomik. Rád bych tuto změnu analyzoval
a ukázal nejvýraznější ekonomické odlišnosti mezi moderním a postmoderním
státem.
Největší část přímých zahraničních investic (FDI) před druhou světovou
válkou směřovala do surovin, včetně nerostů a zemědělských surovin, ale dnes
jsou tyto aktivity méně důležité. Zahraniční investování do výroby skutečně
začalo po druhé světové válce, především ze strany amerických firem. Tato sku-
tečnost odrážela tehdejší americkou ekonomickou dominanci. Tradičně byly
firmy nejdříve s.ilnými hráči na vnitrostátních trzích, než přenesly iniciativu za
hranice. Teorie produkčního cyklu Raymonda Vernona (1966) ukázala, jak vy-
85
spělý, bohatý vnitřní trh ve Spojených státech napomohl k vytvoření ideálního

prostředí pro vývoj náročných produktů. Výsledný technologický primát mohl
být následně využit skrze přímé zahraniční investice. Stephen Hymer (1975: 48)
zdůraznil, že technologická dominance byla pouze jednou z mnoha „mono-
polistických výhod", které mohly nastartovat investování do zahraničí. Jinými
možnostmi byly např. kompetentní vedení, výkonná prodejní a distribuční síť
a výkonná organizační struktura.
Pojem globální ekonomiky poukazuje na mnohé významné změny v tomto
tradičním obraze poválečných zahraničních investic. Za prvé, výroba již dlouho
nevychází z domácího vyzrávání k mezinárodní expanzi. Produkce, plánování
a distribuce jsou rozvrženy od počátku na velký počet států. Tato změna. byla
umožněna vývojem v několika oblastech:
a) Vyspělé komunikační a dopravní technologie učinily produkci daleko nezá-

vislejší na geografické vzdálenosti.
b) Vyspělé výrobní technologie dovolily rozdělení komplikovaných výrobních
procesů do segmentů, z nichž každý může být umístěn tam, kde je to nej-
výhodnější.
c) Dostupnost levné, ale velmi často kvalifikované pracovní síly v řadě zemí
třetího světa a nyní také východní Evropy (FrÓbel a kol., 1977).
Za druhé, Spojené státy již nejsou dominantním zdrojem přímých zahranič

ních investic. Investice přicházejí z mnoha dalších zemí, zejména ze západní
Evropy a Japonska, ale ve vzrůstajícím objemu také z některých zemí třetího
světa. V kontextu této změny se objevily „nové podoby" investování jako alter-
nativa tradičních majoritně vlastněných zahraničních poboček. Nové podoby
zahrnují účast domácích společností hostitelské země, tj. joint venture, licence,
koncese a subdodavatelsví (Oman, 1979). Za třetí, význam průmyslu klesá,
a naopak roste význam služeb. Velký počet rozličných služeb včetně přepravy,
komunikace, pojišťovnictví, bankovnictví, tisku a filmové produkce se nyní
více než jednou třetinou podílí na globální produkci; další třetinu představuje
tradiční průmysl, zbývající pak vzdělávání a zdravotní péče (Drucker, 1989).
Studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) z roku
1993 načrtla pětistupňovou cestu, po níž se společnosti vyvíjejí při zapojení do
globálních operací. Všímá si toho, jak firmy na posledním stupni udržují všechny
klíčové aktivity včetně výzkumu a vývoje, výroby, marketingu, finančních ope-
rací a managementu na globální úrovni. V tomto smyslu ekonomická globalizace
způsobuje „růst ekonomické aktivity, jenž funguje nad národními ekonomikami
a je organizován se zřetelem na svět jako celek". (Albrow, 1996: 130)
Je těžké přesně zhodnotit význam „globální ekonomiky". Počet nadnárodních
korporací vzrostl se sedmi tisíc v roce 1970 na 53 tisíce mateřských firem s 450 ti-
síci poboček v roce 1998. Toto číslo však nezahrnuje všechny nové formy investo-
vání. Roční obrat nadnárodních korporací dosáhl 9,5 bilionu amerických dolarů.
86 .
Pokud zahrneme i lokální dodavatele a subdodavatele, kontrolují nadnárodní

korporace podle některých odhadů více než jednu třetinu světových výrobních
zdrojů (podle UNCTAD, 1997). Pokud ovšem celou věc posoudíme prizmatem
zaměstnanosti, zdá se podíl nadnárodních korporací velmi malý, tj. přibližně
5 % světové práceschopné populace. Lepším indikátorem „globální ekonomiky"
může být velikost vnitropodnikového obchodu, ale pouze americké statistiky sle-
dují tato kritéria pečlivěji. V roce 1989 tvořily vnitropodnikové obchody 33,5 %
amerického exportu a 41,4% amerického importu (OSN, 1997).
Jedním z důležitých aspektů „globální ekonomiky" jsou finance. Liberalizace
pohybu kapitálu vytvořila globální peníze a kapitálový trh, jež více než cokoli
jiného symbolizují soudobou ekonomickou globalizaci. Důvody jsou jedno-
značné - finanční aktéři mohou svůj majetek přesunovat po celém světě během
sekund. Vzhledem k významnému nárůstu podílu krátkodobých, spekulativních
pohybů kapitálu - ve srovnání s dlouhodobými toky kapitálu - se jednotlivé
země mohou snadno stát „finančními rukojmími" globálních finančních trhů.
Jak zdůraznil Paul Kennedy (1993: 51), „ více než 90 % „. obchodování v rámci
světové vnější výměny se nevztahuje na obchod nebo kapitálové investice."
Tento vývoj musí být chápán v kontextu další intenzifikace „starých" procesů
ekonomické globalizace. Ty zahrnují vysoký, historicky bezprecedentní objem
obchodu a přímých zahraničních investic (Beisheim a kol., 1999). Ekonomické
globalizační procesy jsou součástí celkových globalizačních procesů zahrnu-
jících kulturu, komunikaci, zvýšenou mobilitu jednotlivců apod. (Zurn, 1998;
Albrow, 1996) Suverénní státy nejsou pouze pasivními objekty t~chto procesů,
ale jsou v nich také významně aktivně zapojeny. Více než cokoli jiného to byla
liberální světová ekonomika, vytvořená po druhé světové válce vůdčími státy, ze-
jména Spojenými státy americkými, kdo vydláždil cestu pro globalizaci. V těchto
procesech se ovšem změnily i státy. Většina států již není založena na čistě „národ-
ních ekonomikách"; státy jsou zásadním způsobem integrovány do globálního
ekonomického rámce. Nerovnoměrná globalizace proto přispívá k tvorbě hete-
rogenity ve dvou základních směrech - jedním je marginalizace a periferalizace
jako v případě nejméně rozvinutých států zmíněných výše; druhým je zvyšující
s·e vzájemná závislost a integrace rozvinutých ekonomik.
Vliv ekonomických sil na vnitrostátní struktury tedy urychlil rozvoj tří od-
lišných typů států v současném mezinárodním systému - moderního, postmo-
derního a postkoloniálního.
Závěr
Tržní ekonomikii je někdy považována za „velkého homogenizátora" v tom
smyslu, že vede k integrovanému světu podobných výrobních a spotřebitel
ských vzorů („kokakolizace" nebo „mcdonaldizace" světa), dokonce k obdob-
nému životnímu stylu. Toto tvrzení má pravdivý základ: ekonomická globali-
87
zace vedla k expanzi tržní ekonomiky ve světovém měřítku a v současnosti je

velká většina států součástí tohoto systému. Homogenita se prosadila v tom
smyslu, že struktury moderní kapitalistické tržní ekonomiky nyní výrazně
charakterizují globální systém a jednotlivé země sledují uniformní rozvojové
strategie, jež jsou kompatibilní s členstvím v tomto systému. Existují ovšem
výrazné limity skutečné úrovně homogenity, protože mnoho různých faktorů
vedlo k heterogenitě. Souvisejí např. s rozdílným načasováním industrializace,
specifickými předpoklady jednotlivých zemí a využíváním odlišných typů kom-
parativních výhod. Zároveň proces ekonomické globalizace zahrnuje vlastní
dynamiku heterogenity: rozvinuté ekonomiky, které byly nejintenzivněji zapo-
jeny do ekonomické globalizace, následkem toho kvalitativně změnily své eko-
nomické základny, když přestaly být primárně národními ekonomikami a staly
se integrovanými částmi regionálního a globálního ekonomického rámce. Nej-
méně rozvinuté státy Jihu naopak byly ve zvyšující se míře marginalizovány.
Celkovým výsledkem těchto procesů je skutečnost, že se objevila skupina
slabých postkoloniálních států, které zůstávají ve srovnání s moderním světem
velmi heterogenní, protože ekonomická modernizace je zasáhla pouze ve velmi
omezeném rozsahu. Další skupina států, vyspělé postmoderní ekonomiky, se
následkem globalizace rozvinula novým ekonomickým směrem. Jejich homo-
genita je ve srovnání s moderními ekonomikami založena na skutečnosti, že
globalizace vytváří nové formy integrovaných ekonomických struktur, které
zásadním způsobem mění ekonomickou základnu státnosti.
V následující kapitole se budu zabývat obecnými dopady mezinárodních sil
(vojensko-politické moci, mezinárodních norem a ekonomické moci) na státy
a státnost. ,;vnějšně-vnitřní" analýza v této a předchozích dvou ~apitolách na-
značila existenci tří typů států (moderních, postmoderních a postkoloniálních)
v současném mezinárodním systému. Následující kapitola systematicky popi-
suje jejich základní rysy.
88
6. kapitola
-
Typy států v současném
mezinárodním systému
V této kapitole uvažuji o empirických poznatcích, které jsem uvedl ve třech

předchozích kapitolách, v kontextu teoretické debaty o homogenitě a hetero-
genitě. V mezinárodním systému můžeme pozorovat jak homogenizační, tak
heterogenizační procesy; důsledkem paralelního průběhu obou procesů je exis-
tence tří typů států v současném mezinárodním systému: moderního, postmo-
derního a postkoloniálního.
Teoretikové, kteří kladou důraz na homogenitu, příliš zobecňují, pokud tvrdí-
stejně jako neorealisté - že suverénní státnost znamená, že všechny státy jsou
„podobně se chovající jednotky". Výše jsem se pokusil ukázat empirické a teore-
tické problémy neorealistických tvrzení o socializaci a soutěži, které vedou státy
k tomu, aby se chovaly stejně. Klasický marxismus, podobně jako neorealismus,
konstatuje, že socializace a soutěž vedou k homogenizaci, marxistická myšlenka
je však založena na předpokladu šíření kapitalismu. Tržní ekonomika se rozšířila
natolik, že dnes pokrývá téměř celou zeměkouli. Výsledkem procesu šíření kapi-
talismu nebylo vytvoření jednotné struktury kapitalistických ekonomik a společ
ností, jak uvádí marxisté (srov. 5. kapitolu), neboť industrializace probíhala na
nejrozmanitějších místech v nejrůznějších časech a ve velmi odlišných národních
podmínkách. T)rto a další faktory neumožnily homogenizaci států. Zmíněný ar-
gument můžeme aplikovat i na liberální předpoklad modernizace jako přímého
procesu vedoucího vždy k témuž výsledku - moderní společnosti.
Je jednoduché dokázat přetrvávání heterogenity, ovšem není třeba tuto před
stavu přespříliš zdůrazňovat. Vědomí, že každý suverénní stát je jedinečný, nám
nedovoluje všeobecné konceptuální pochopení vývoje suverénní státnosti v ja-
kékoli historické epoše. Přijetí myšlenky historické danosti či zvláštnosti nám
89
nedovoluje uchopit jádro teoretické debaty o vývoji suverénního státu, o dopa-

dech nerovnoměrné globalizace, o současných vzorcích kooperace a konfliktu
ani o množství dalších aktuálních témat ve světové politice. Navíc, zmíněná si-
tuace umožňuje zlehčovat dopad homogenizačních sil. Sbližování a vytváření ty-
pických společných forem suverénní státnosti s určitostí probíhá a je silně ovliv-
ňováno politickou a vojenskou mocí, mezinárodními normami a ekonomickými
silami. Zmíněné sbližování ukazuje, že existují všeobecné vzory vývoje suverénní
státnosti, i když nesplňují kritéria podobně se chovajících jednotek.
Zmíněný problém řeší rozlišení tří typů států v současném mezinárodním sys-
tému. Toto dělení dovoluje odlišovat různé druhy suverénní státnosti, aniž bychom
se ztratili v méně významných historických podrobnostech. Klasifikace státu není
samozřejmě ničím novým. Různé typy klasifikace jsou integrální součástí řady
teoretických pojetí. Realismus rozlišuje státy podle relativní schopnosti hromadit
moc a podle jejich pozice v dané rovnováze moci. Liberalismus klasifikuje státy
podle úrovně politického a ekonomického pokroku. Neomarxismus využívá ke
klasifikaci rozlišení států stupně rozvoje kapitalismu (centrum a periferie) atd.
Nesnažím se o typologii v konvenčním smyslu empirické klasifikáce, ale
spíše o rozlišení rozdílných forem státnosti ve světě po druhé světové válce-.
Hlavní typy státu, které definuji níže, jsou ideálními weberovskými typy. Tyto
formy nemůžeme nalézt empirickým zkoumáním a nemůžeme je ani vytvořit
prostřednictvím zobecňování našich empirických zkušeností. Ideální typy jsou
analytické koncepty, jejichž snahou je vyjádřit „čistou" formu zdůrazněním vy-
braných aspektů historické skutečnosti. Ideální typy vytvářejí „pojmové vzory,
které z vybraných vztahů a historických událostí vytvářejí komplex, který je
chápán jako vnitřně konzistentní systém". (Weber 1949: 90)
Suverénní stát je vynálezem člověka; stát prochází vývojem a změnou každý
den. Většina změn, jimiž stát prochází, je z dlouhodobé makroper:spektivy neza-
jímavá, některé změny se však hromadí a nabývají na významu. Změna struktury
je samozřejmě podstatná. V nejobecnějším smyslu můžeme struktury chápat jako
vzorce pravidelností, které umožňují a omezují lidské jednání. Ideální typ je pokus
zachytit klíčové charakteristiky daného typu státu v jeho nejčistší podobě; úmy-
slně ponechává stranou prvky, které jsou chápány jako méně podstatné; neměl by
být považován za popření složitosti skutečného historického postavení státu.
Ideální typy státu vycházejí ze společného základu. Všechny státy mají (více či
méně dokonale) vymezené území, obyvatelstvo a určitou formu vlády (minimálně
v okamžiku dosažení nezávislosti). Státy, o nichž zde hovoříme, sdílejí ještě jednu
charakteristiku: těmto státům je vlastní konstituční nezávislost, tj. jsou podle me~
zinárodního práva uznány za členy mezinárodního společenství států. Ačkoli čtyři
zmíněné charakteristiky sdílejí všechny suverénní státy, v řadě dalších se velmi liší.
Ideální typy zachycují nejdůležitější z těchto odlišností. V dalších kapitolách tuto
argumentaci ještě rozvineme, když budeme tvrdit, že každý z identifikovaných
ideálních typů se chová v mezinárodních vztazích určitým způsobem a že každý
z nich se vyrovnává s otázkami bezpečnosti zcela jiným způsobem.
90
---------
Typy státO v současném mezinárodním systému
Tři ideální typy odpovídají jak na otázky vývoje suverénní státnosti, tak půso·
bení homogenizačních a heterogenizačních sil na vývoj suverénního státu. Debatu
o ideálních typech se pokusím strukturovat podle klíčových aspektů státnosti, které
jsem rozpracoval v první kapitole: vláda, ekonomika a národní charakter, resp. ná·
rodní cítění. Až budeme diskutovat o chování státu, uvedeme i charakteristické
rysy instituce suverenity, které jsou spojené s každým ze tří ideálních typů států.
Začneme u moderního státu. Moderní stát se stal odrazovým můstkem pro převáž·
nou část teoretických prací v oblasti mezinárodních vztahů, včetně realismu a vět·
šiny liberálních přístupů. Teorie kladoucí důraz na homogenizaci mají tendenci
považovat státy za „podobně se chovající jednotky". Struktura moderního státu,
jak ukážu dále, je podstatou myšlenky „podobně se chovajících jednotek". Podle
teorií zdůrazňujících homogenitu jsou „podobně se chovajícími jedriotkami" v me·
zinárodním systému suverénní státy, které sdílejí charakteristiky moderního státu.
Zdá se, že moderní stát převládá, ale jak doložím níže, existují minimálně tři hlavní
typy státó. Moderní stát se nikdy nestal převažující formou státnosti. Navíc až do
počátku QO. století zůstává moderní stát nedotvořenou entitou. Teprve ve QO. sto·
letí můžeme hovořit o silných státech ve smyslu právního státu, pořádku, legitimity
a zdrojů v podobě národní ekonomiky. Teprve v tomto období má skutečně smysl
hovořit o oblasti státu jako o oblasti „autority, vlády a práva". (Waltz, 1979: 113)
Jinými slovy, ani současné, ani předchozí teoretické pokusy o vysvětlení me·
zinárodních vztahů nemohou být založeny na představě „podobně se chovají·
cích jednotek" - moderních států. Důsledky tohoto tvrzení ukážeme v následu·
jícím textu. Hlavním cílem této kapitoly je představit tři typy států - moderní,
postkoloniální a postmoderní.
Moderní stát
Moderní stát se zrodil v Evropě. Systém států existoval v Evropě dávno před·
tím, než se stal globálním (srov. 4. kapitolu). Proč se moderní stát objevuje
právě v Evropě? Důvodů zrodu moderního státu v evropských podm'ínkách je
několik - poměrně slabá vládnoucí struktura Svaté říše římské, nové výrobní
postupy a moderní technologie, které při~pěly k rozkvětu kapitalismu, soutěž·
mezi světskými a náboženskými elitami o moc i prestiž a mezi vládnoucími eli·
tami politických entit o území a zdroje.
Samotnou skutečnost formování státu můžeme zkoumat z různých pohle·
dů. 1 Na tomto místě není zapotřebí žádného vyčerpávajícího popisu formování
státu ani zvláštního exkurzu do teorií mezinárodních vztahů. Je ovšem třeba
Charles Tilly (1990) shrnul hlavní přístupy k formování státu, přičemž rozlišoval mezi analýzou svě·
tového systému (např. Wallersteln, 1974), analýzou výrobního způsobu (např. Anderson, 1974),
geopolitickou analýzou (např. Rosenau, 1970).a analýzou státu (např. Gilpin, 1988; Waltz, 1988).
Nicméně autoři těchto přístupů by neměli být chápáni jako deterministé pohybující se pouze ve
svém analytickém prostoru, neboť pracují s velice různorodými argumenty.
91
,--------
:
---
vztáhnout základní prvky moderní státnosti ke konkrétním historickým okol-

nostem, jednak kvůli vysvětlení jejich původu, jednak kvůli objasnění jejich
vývoje a proměn v čase.~
Vláda v moderním státě

Některé rysy, které jsou charakteristické pro moderní stát, lze pozorovat už
ve starém Římě. Principem římské vlády bylo zastoupení - vládnoucí senát
reprezentoval vládnoucí třídu patricijů a vytvořil politické instituce, které zajiš-
ťovaly zprostředkování a kompromis mezi patriciji a plebejci. Politický režim
byl založen na právu. Římské právo zahrnovalo občanské právo, upravující
vztahy mezi občany jako soukromými osobami, veřejné právo, definující práva
a povinnosti občanů vůči státu, a trestní právo, které bylo vytvořeno s cílem
udržet pod kontrolou nižší společenské třídy a chránilo celé vládnoucí uspo-
řádání (Anderson, 1974: 74). Římský stát byl založen na ideologii občanské
ctnosti. Držitelé politických postů sami sebe chápali jako ochránce obecného
dobra, nikoli jako sobecké správce svého osobního majetku. Jejich legitimita
byla v očích občanů založena na úřadech, které zastávali, nikoli na osobních
kvalitách zmíněných lidí.3
Tento typ vlády jsme mohli vidět v římském městském státě. Takový systém
městského státu však nebyl ekonomicky udržitelný. Vládnoucí třída byla třídou
válečníků a zisky, které produkovala, plynuly ze získávání otroků a půdy pro
zemědělskou produkci. To vyžadovalo kontinuální expanzi říše - rozšiřování
území si žádalo další území. Čím větší byla armáda, tím větší území potřebo
vala pro dostatečné dodávky zemědělských produktů, čím větší bylo území
říše, tím více vojáků bylo zapotřebí k jeho obraně (Davies, 1996: 159). Proces
expanze vytvářel rozpor, který během několika století vedl k úpadku Říma.
Římští vládci se dostali s velkými pozemkovými vlastníky do konfliktu o distri-
buci zisků ze zemědělské produkce. V samotném Římě narůstaly rozpory mezi
senátorskou plutokracií a armádou (Anderson, 1974: 102). Říše byla ohrožena
zdola, odporem zemědělců a otroků. Další hrozby přicházely zvenčí - invaze
germánských kmenů. Poslední západořímský císař byl sesazen germánským
vojevůdcem v roce 476.
Vláda v germánských královstvích byla roztříštěná a personalizovaná, bez
formální politické a administrativní organizace římské říše. Veřejná moc byla
2 Jeden nebezpečný faktor takového postupu bychom měli uvést ihned: mOže se zdát, že historie
je předurčena. Tedy, že z římské říše „musel" vzniknout feudální stát. Středověký centralizovanější
stát „musel" následovat feudalismus spolu s existencí městských státO. Ty měly být nahrazeny
absolutistickým státem a nevyhnutelným dědicem absolutistického státu je moderní stát. Takovou
předurčenost zde odmítáme. Řádný analytický postup musí vycházet z odstupňování nahodilosti -
v jistém č.ase se objeví určitý počet alternativ vývoje, některé jsou však pravděpodobnější než jiné.
I Lidé mohou měnit svět, ale možnosti a omezení jsou dány sociálními strukturami, v nichž žijí.
I 3 Tento stručný přehled je založen na skvělé syntéze Opella a Rosowa (1999).
~
T Typy státO v současném mezinárodním systému
privatizována (Strayer, 1965: 15-20) a ovládána jedinci, kteří měli absolutní

moc jak ve vojenské, tak v soudní a ekonomické oblasti. Větší království byla
rozdělena mezi lenní pány. Mocenská struktura jednotlivých lén kopírovala
strukturu větších politických entit. Ústřední institucí bylo vazalství, „systém,
v němž je svobodný muž osobně zavázán pánovi (vyššímu feudálnímu šlech-
tici), nabízeje mu loajalitu a vojenskou službu výměnou za osobní ochranu
a možnost využívat šlechticův majetek (zpravidla půdu)". (Russell, 1968: 193)
Aristokraté přísahali králi a slibovali mu loajalitu, podobně rytíři svému vévo-
dovi či hraběti atd. a na nejnižší úrovni se zemědělci starali o půdu, kterou
vlastnil majitel panství. Tito zemědělci záviseli absolutně na svém pánovi - na
jeho zemi, která jim dávala jejich živobytí, na jeho interpretaci práva, na vojen-
ské ochraně. Za ochranu tito zemědělci platili vlastní prací, částí své produkce
či penězi.
Šlechtic byl podřízen králi, který rozděloval léna. Král naopak závisel na
šlechtici, zvláště v otázce vojenské moci. Královská armáda se skládala ze sou-
kromých ozbrojených sil jednotlivých vazalů. Od 11. do 17. století, zvláště v le-
tech 1550-1650, docházelo k posilování moci králů. Posílená pozice vladaře
vytvořila politický rámec pro vznik moderního státu.
Jednou ze skutečností, která přispěla k posílení moci panovníka, byla revo-
luce ve válčení, která znamenala proměny v rozměru, organizaci a technologii
vedení boje; Během 14. století se z Óíny do Evropy rozšířil střelný prach. Od
tohoto okamžiku byla při vedení boje výhoda na straně útočícího. Zdivo stře
dověkých pevností nebylo schopné vzdorovat útoku děl. Obranou byly trace
italienne, nízké hliněné bašty ve tvaru hvězdy. Nutnou součástí silné armády se
staly velké skupiny dělostřelectva a pěchoty s· mušketami. Armády i náklady na
ně rychle rostly. Zatímco silní a úspěšní králové si s tímto problémem uměli po-
radit, nižší šlechta se soukromými armádami nikoli. Soukromé armády byly na-
hrazeny stálými profesionálními armádami podléhajícími přímo královskému
velení (Porter, 1994: 63-105).
Větší armády vyžadují větší investice a lepší organizaci. Půjčování a prodej
půdy či zastavování šperků přestaly být dostatečným zdrojem příjmů k finan-
cování armády. Zmíněný stav donutil panovníky hledat zdroje jinde - takovým
zdrojem se staly daně. Zdaňováni byli velkostatkáři a buržoazie. Tento způsob
získávání zdrojů můžeme označit jako raný merkantilismus, kdy panovníci aku-
mulovali kapitál s cílem vytvořit silný stát. Ačkoliv se velkostatkáři i buržoazie
snažili tomuto trendu vzdorovat, nakonec se mu podrobili.· Panovníci dispo-
novali. výjimečnými nástroji donucení, které jim umožňovaly potrestat pokusy
q oslabení vlastní moci (příkladem toho je porážka Frondy ve Francii v roce
1648, kdy provincie povstaly proti královským daním a byly poraženy Ludví-
kem XIIL a kardinálem Richelieuem). Panovníci a jejich ministři pokračovali
ve vytváření nového monetárního a právního řádu se spolehlivým systémem
půjček, garantovali hodnotu peněz a vytvořili právní rámec pro směnu zboží.
Tento vývoj otevřel prostor k rozvoji kapitalismu: v důsledku jeho rozvoje bur-
93
žoazie akceptovala daňové povinnosti. Vytváření souborů zákonů pozitivně

ovlivnilo rozvoj národních jazyků, např. francouzštiny, angličtiny, ruštiny, špa-
nělštiny a portugalštiny (Opello - Rosów, 1999: 55).
Zmíněný vývoj vedl k rozvoji byrokratické organizace, a to jak v oblasti vo-
jenství, tak v oblasti finančních i právních institucí. Začal se vytvářet státní apa-
rát, jehož fungování a nutnost koordinace aktivit si vynutily nárůst byrokracie.
Toto tedy byla raná forma moderního státu: centralizovaný systém vlády, jehož
hlavou byl panovník a který byl založen na souboru administrativních, kont-
rolních i vojenských struktur a sankcích vycházejících z právního řádu.4
Systém si činil nárok na kontrolu užití násilí. Centralizovaná vláda přinesla
monopolizaci prostředků násilí. Existence soukromých armád byla potlačena
a soukromé pevnosti byly bořeny. ,;všechny pevnosti, s výjimkou těch na hra-
nicích, musejí být strženy," zněla rada kardinála Richelieua Ludvíku XIII. (Cit.
podle Porter, 1994: 78) Právo nosit zbraň bylo maximálně omezeno. Důsled
kem likvidace soukromé moci bylo vytvoření území, na něinž si stát mohl náro-
kovat „monopol na legitimní užití fyzické moci k vynucení pořádku". (Weber,
převzato z Mann, 1993: 55) Právě v tomto okamžiku nabývá smyslu myšlenka
rozlišení mezi „vnitřním" na státě založeném právu a pořádku, a „vnější" anar-
chií s možností vypuknutí násilného konfliktu.
Skutečnosti, o nichž jsme zde hovořili, se však stávají součástí každoden-
ního života dokonce i v Evropě až v 18. a někde až v 20. století. V té době
byl proces formování státu víceméně dokončen, pokud jde o určení vnějších
hranic, centralizaci vnitřní moci a úřadů, včetně vnitropolitické pacifikace. Do
té doby silné státy, takjakje dnes chápeme my, neexistovaly. Vidíme, že proces
formování států v Evropě má jen málo společného s moderním charakterem
mezinárodních vztahů silných států, vnitropoliticky hierarchických jednotek,
které proti sobě stojí v mezinárodní anarchii. Vnitrostátní hierarchické uspo-
řádání se objevuje relativně pozdě. Většina ozbrojených konfliktů v tomto ob-
dobí měla charakter „vnitrostátních" střetů, kdy proti sobě stáli potenciální
vládci, kteří se snažili upevnit vlastní moc na úkor ostatních. Před upevněním
moci státu museli obyčejně potenciální vládci bojovat na dvou frontách, proti
„domácím" a proti „mezinárodním" protivníkům. Pokud rozlišujeme budování
státu definované jako „útočení a oslabování soupeřů na území, na něž si dělá
nárok stát", a vedení války jako „útočení na vnější rivaly mimo území, na něž
si dělá stát nárok" (Tilly, 1990: 96), nemůžeme mít žádné pochybnosti o tom,
že budování státu bylo klíčovou aktivitou po řadu století, i když je zřejmé, že
konkrétní rozlišení obojího je často obtížné.
I když je moderní stát výsledkem dlouhého historického procesu homogeni-
zace, je zřejmé, že heterogenita přetrvávala, dokonce i v Evropě, ještě v 19. sto-
letí. A ani na začátku 20. století nebylo zcela jasné, zda moderní forma státu
4 Tato definice viz Giddens (1992: 121), Mann (1993: 55) a Skocpol (1979: 29).
94
r--~.=.-...
I
L__ .
,-
!i
Typy státO v současném mezin.árodnfm systému
převládne na globální úrovni, dokonce ani poté, co v Japonsku a dalších ze-

mích začal proces modernizace. Evropské moderní státy si paradoxně jako do-
minantní formu soutěžení na globální úrovni vybraly vytváření koloniálních
říší, jejichž důsledkem byl vznik různých typů nemoderních států. Než se bu-
deme více věnovat tomuto vývoji, musíme prozkoumat dva významné aspekty
moderního státu: národ a národní ekonomiku.
Národ a moderní stát

Moderní stát odpovídá ideálnímu typu národního státu. Současné pojetí ná-
roda předpokládá, že mezi státem (vládou) a národem (obyvatelstvo na urči
tém území) existuje podstatná souvislost, která vychází ze specifického vztahu
mezi státem a společností. Stát se stává výrazem národa, reprezentuje jej a za-
jišťuje jeho základní sociální hodnoty: bezpečnost, svobodu, pořádek, spra-
vedlnost a blahobyt. Národní be'zpečnost se tak vztahuje ke státu a národu
současně: bezpečnost státu je bezpečností národa. Současná definice národa
odráží tento vztah: „ „.skupina lidí, jež má jedinečnou suverenitu a která se liší
od jiné jedinečně suverénní skupiny lidí a sdílí pocit solidarity, kulturu, jazyk,
náboženství a geografickou oblast." (Davies, 1996: 7-8).
Feudální pouta byla založena na osobním vztahu a byla obnovována přísa
hou věrnosti. Moderní loajalitaje odosobněná. Národ je myšlenou společností
a loajalita národa vůči státu se vztahuje k institucím státu, nikoli ke konkrét-
nímu jedinci, který právě vládne. Transformace charakteru vztahů trvala něko
lik století a je velmi úzce spjata s politickými změnami, o nichž jsme hovořili
výše, a s ekonomickými změnami, které teprve budeme zkoumat. Ústřední
prvek myšlenky národa se týká skupinové identity, která vychází z myšlenek
a pocitů lidí, pokud se zabývají tím, kým jsou a komu jsou loajální. Bylo by
ale zavádějící chápat národ jako založený jen na myšlence společenství, spo-
lečné kultuře nebo etnickém dědictví. Stejně důležitá je i materiální stránka.
Vztahuje se k povinnostem a závazkům jedince vůči státu, právům i výhodám,
které jedinec dostává od státu, a vytváří komplex vztahů, jež jsou základem pro
existenci občanství. Pokud přijmeme Tonniesovo rozdělení (1955), můžeme
hovořit o materiálním aspektu národa jako o Gesellschaft a o kulturně-etnicky
pojatém společenství lidí jako o Gemeinschajt.s
Pokud můžeme v chodu dějin rozlišovat zmíněný materiální a nemateriální
aspekt, vidíme, že materiální prvek se velmi často objevoval dříve než prvek
nemateriální. Konec existence soukromých armád a centralizace moci v rukou
středověkých vládců vytvořily základ pro přímý vztah mezi vládcem a jeho
poddanými. Zavádění vnitřního pořádku a rozvoj právního systému vytvořily
5 Etnický i kulturní faktor mohou být dále analyticky rozděleny. Například etnické společenství se
nutně nepřekrývá s kulturním společenstvím, tj. v rámci jednoho státu mohou vedle sebe existovat
odlišné typy Gemeinschaft.
95
bariéru oddělující obyvatelstvo a suveréna od vnějšího prostředí. Mohl tak

vzniknout pojem společného účelu. Dobro státu a dobro jeho obyvatel závisely
na vzájemné _podpoře a sdíleném závazku obrany a podpory státu.
V souvislosti se zmíněnými jevy dochází k „boji o srdce a mysl" lidí. Kato-
lická církev si dělala nárok na autoritu nad svými poddanými, včetně práva na
kontrolu sporů mezi králi a dalšími národními vládci. Reformace znamenala
revoltu proti náboženské hierarchii a tvrdila, že náboženství je·ve své podstatě
osobním vztahem mezi věřícím a bohem. Protestantismus revoltoval proti celé
katolické mocenské hierarchii, včetně odporu proti kazatelům, biskupům, ar-
cibiskupům a papežovi. Vyhrocením tohoto zápasu byla třicetiletá válka, jejíž
výsledek podstatně posílil světskou moc. Politická svoboda se odpoutala od
zásahů církve. Náboženské cítění se dostalo na druhé místo za cítění národní.
Navzdory tomuto vývoji se myšlenka státu založeného na existenci národa
jako obyvatel na určitém území objevila až v americké a francouzské revo-
luci. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 označovala národ za klíč
k vytvoření národního státu (cit. podle Schulze, 1996: 155): „Národ je hlav- I
ním zdrojem suverenity. Žádné shromáždění ani jedinec nesmí vykonávat moc, j
která by nevycházela výslovně z národa." Deklarace byla prvním dokumentem, f
který viděl obyčejného člověka nikoli jako poddaného, ale jako občana s právy lj
a s nárokem na rovnost před zákonem. Pro většinu lidí však tato myšlenka
ještě dlouhou dobu vůbec nic neznamenala. Deklarace byla ve své době spíše
dílem politické teorie než skutečného stavu. Hlavním praktickým důsledkem
občanství bylo spojení s válkou: levée en masse (branná povinnost) z roku 1793
a placení daní nutných k financování války byly hlavní činností státu až do
poloviny 19. století.
Kulturně-etnický aspekt národa posílil během 19. století. Johann Gottfried
Herder označil jazyk a kulturu za skutečné jádro národa. Formování národa tak·
vyŽadovalo rozvinutí společného jazyka a vytvoření společné kulturní a histo-
rické identity založené na literatuře, mýtech, symbolech, hudbě a umění. Roku
1789 hovořilo správně francouzsky asi jen IQ% francouzských občanů, v roce
1860 hovořilo italsky jenom 3 % Italů. Národní identita byla do značné míry
vytvořena shora státem, pomocí masového vzdělání. V polovině 19. století se
začíná objevovat povinná školní /docházka a všeobecné volební právo (pro
muže). Mezi obyvatelstvem mimo okruh elit došlo v některých evropských stá-
tech k pevnémµ zakotvení národní identity až na počátku QO. století. Cestovní
pasy jako jasné rozlišení mezi státními občany a cizinci se objevily teprve po
první světové válce (Soysal, 1994.: 141).
Všeobecná definice nacionalismu předpokládá „shodu mezi politickou a ná-
rodní jednotkou". (Gellner, 1983: 1) To byla zásada, kterou předložil po první
světové válce Woodrow Wilson jako základ pro přetvoření evropské mapy.
Tato zásada se stala základem požadavku uznání řady nejrůznějších etnicko-
·nacionálních skupin. Brzy se ukázalo, že naplňování takového požadavku je
politicky i prakticky nemožné. Také dnes existuje jen málo skutečně národních
96
I
I Typy státO v současném mezinárodním systému
států, jejichž existence je založena najasně etnicko-kulturně definované skupině

sídlící na určitém teritoriu. Pro náš výzkum však není nutné, abychom se vě
novali rozličným podobám mnohonárodních států. Pro pojem národního státu,
jak ho zde používáme, není nutné, aby byl založen na myšlence homogenní
etnicko-nacionální skupiny. Stačí, pokud obyvatelstvo státu tvoří společenství,
a to ve smyslu Gesellschajt a Gemeinschaft zároveň. Oba prvky jsou základem
legitimity státu, přesvědčení o oprávněnosti státu vládnout (Holsti, i996). 6
Moderní stát je charakterizován vysokým stupněm soudržnosti. Národ
a stát jsou spojeny dohromady komplexem práv a povinností. Důležitým ne-
materiálním aspektem tohoto vztahu jsou společenství, legitimita a solidarita.
Významným materiálním aspektem jsou zdroje a služby, k jejichž výměně do-
chází mezi státem a jeho občany.7
Ekonomické aspekty existence moderního státu

Rozvoj kapitalistického ekonomického systému a vznik moderního státu jsou
velmi úzce propojeny. Vláda státu závisela na spolehlivé ekonomické základně
a ekonomičtí aktéři profitovali z vytvoření měnového systému, zajišťování půj
ček a právního rámce, který garantoval smluvní práva a závazky. Moderní stát
je založen na národní ekonomice, která může mít velmi silné vztahy s ostatními
ekonomikami, ale zůstává oddělená. Již výše jsme uvedli, že oddělení „vnitř
ního" od „vnějšího" souvisí až s rozvojem moderního suverénního státu. Zmí-
něné rozdělení se rovněž týká ekonomické sféry. Suverenita vytvořila územní
prostor, v jehož rámci mohou vládci vytvářet a regulovat národní ekonomický
systém. Soutěž mezi vládci nebyla omezena pouze na oblast vojenských vztahů,
ale odehrávala se samozřejmě také v ekonomické oblasti.
Vztah mezi silou státu a silou národní ekonomiky je explicitně vyjádřen v teo-
rii merkantilismu. Merkantilismus byl světovým názorem státních elit, které' se
podílely na budování moderního státu. Domnívaly se, že ekonomická aktivita
je - a měla by být - podřízena hlavnímu cíli, tj. budování silného státu. Jinými
slovy, ekonomika je nástrojem politiky a základem politické moci. Merkanti-
listé chápou mezinárodní ekonomiku jako místo konfliktů mezi soupeřícími
národními zájmy spíše než jako místo spolupráce a vzájemné pomoci. Státy by
' se měly obávat o své ekonomické zisky, protože materiální blahobyt akumulo-
I!
6 Legitimita tvoří základ státní moci. Bez legitimity by se musel stát spolehnout na pouhé donucení.
Legitimita dává státu infrastrukturní moc, „moc v celé společnosti", koordinující společenský život
pomocí infrastruktury státu. (Mann, 1993: 59)
7 Myšlenka národní bezpečnosti je problematická v případě států, které trpí nedostatečnou soudrž-
ností (Buzan, 1991: 96-107). Proto koncept národní bezpečnosti nemůžeme projektovat zpět do
historie. Národní cítění v moderním státě je produktem nedávné tradice. Později se také zmíníme
o tom, že koncept národní bezpečnosti nemůžeme aplikovat na řadu států v současném meziná-
rodním systému.
97
vaný jedním státem se může stát základem vojensko-politické moci, která může
být použita proti jiným státům.
Nejsilnější teoretičtí zastánci merkantilistické myšlenky pocházeli ze států,
které se. pokoušely dohnat ekonomicky pokročilejšího rivala. Alexander Ha-
milton tvrdil, že Spojené státy americké potřebují ochranu obchodu a že vláda
by měla podporovat rozvoj domácího průmyslu. Friedrich List (1966: 144) to
vyjádřil ještě výrazněji v souvislosti se situací Německa v 19. století: „Úspěch
a růst národa.„ neměříme množstvím nahromaděného bohatství„. ale na zá-
kladě rozvoje schopnosti produkovat."
Míra, v jaké vznik moderního státu ovlivnil vytvoření oddělených národ-
ních ekonomik, je předmětem mnoha debat. Teorie světového systému, spojo-
vaná zejména s dílem Immanuela Wallersteina (1974), hájí myšlenku, že kapi-
talismus byl od samých počátků globálním systémem, v němž byl vývaj toho,
co bylo nejdříve evropským centrem, spojen s nedostatečným rozvojem oblastí,
které se staly periferií, třetím světem. Kritikové tvrdí, že kapitalistický roz-
voj v Evropě byl především záležitostí evropských vztahů. Vzájemná výměna
a závislost byly vlastní zejména vznikajícím národním ekonomikám v Evropě
(Senghaas, 1985). Vyhneme-li se extrémním postojům, vidíme, že oba pohledy
zachycují část reality. Národní ekonomiky skutečně vznikly, nicméně v situaci,
která byla od začátku charakterizována extenzivními vztahy přesahujícími
hranice států i regionů. Některé státy byly mnohem úspěšnější než jiné v téže
ekonomické oblasti (podobný názor viz Giddens, 1992: 167). Národní ekono-
mika není zcela soběstačná, jak tvrdí někteří teoretici, má spíše autocentrický
charakter, tj. rozhodující mezisektorové a vnitrosektorové vztahy v ekonomice
jsou vnitrostátní (Senghaas, 1985). I když zde může existovat vysoký podíl
zahraničního obchodu, ekonomické struktury jsou spíše vnitřní než vnější.
Klasický ekonomický liberalismus se nám na první pohled zdá jako napro-
sté odmítnutLmerkantilismu a myšlenky národní ekonomiky. Adam Smith se
dornnívá, že trhy se šíří spontánně, aby/uspokojily lidské potřeby, za podmí-
·nek, že je vlády nenarušují. Liberálové ovšem také věří, že národní ekonomiky
jsou životaschopné. Působivě tvrdí, že určitá minimální velikost státu je nutná
k udržení životaschopnosti ekonomiky a že státy by měly podporovat ekono-
mický rozvoj (Hobsbawm, 1993: 25-35). Klasický liberalismus můžeme chápat
jako merkantilismus silných. Volný obchod a nevměšování státu jsou prefe-
rovány v případech, kdy je ekonomika schopna soutěže. A i raní ekonomičtí
liberálové si byli· vědomi potřeby politicky konstruovaného právního rámce,
který by vytvořil základ pro trh. Laissezfaire neznamená nepřítomnost jaké-
koli politické úpravy. Předpokládá, že by státy měly nastavit pouze minimální
strukturu, která je nutná pro správné fungování trhu.
Liberalismus si svoji sílu udržel i ve 20. století, ale liberální perspektiva akcep-
tovala mnohem silnější vliv státu na kontrolu a řízení ekonomiky. Keynesiánská
myšlenka připravila cestu pro výrazně reformované liberální myšlení, které i na-
dále spočívá na tržní ekonomice, jež je však silně ovlivněna zásahy a dohledem
98
I -----
státu. Tato současná forma moderního státu bývá označována jako „manažerský
stát", který „kontinuálně sleduje, organizuje, kontroluje a reguluje sociální, eko-
nomické a politické aktivity na svém území". (Opello - Rosow 1999: 134)
Moderní stát je charakterizován národní ekonomikou, která je jasně oddě
lena od ostatních národních ekonomik, takže hlavní ekonomická aktivita se
odehrává na jeho vlastním území. Jak dalece můžeme tuto představu národní
ekonomiky projektovat nazpět do historie a do jaké míry je tento koncept re-
levantní dnes?
Za prvé, musíme říci, že národní ekonomika se vyvinula ze zvláštní kom-
binace zahraničního dálkového obchodu na jedné straně a místně omezeného
ekonomického prostoru. na straně druhé. O roli zahraničního obchodu jsme se
zmínili již výše. Co se týče vnitrostátního uspořádání, místní ekonomické struk-
tury ustoupily větším integrovaným ekonomickým prostorům až v 19. a na za-
čátku 20. století. To do značné míry souviselo s rozvojem infrastruktury a s mí-
rou regulace. Pokud jde o infrastrukturu, trvala v roce 1800 cesta z Paříže do
Londýna přibližně týden, roku 1848 trvala už jen 55 hodin. Místní systémy se
prostupovaly jenom do té míry, kterou jim otevírala doprava a komunikační in-
frastruktura. Právní rámec kapitalistického rozvoje, zahrnující ochranu soukro-
mého vlastnictví a obchodní právo, začal vznikat také až v 19. století. (Ziirn,
1998: 41-63; Ziirn, 1995)
Za druhé, pojetí národní ekonomiky má tendenci přehlížet fakt, že kon-
solidace „národního" ekonomického prostoru byla často založena na dvou
typech expanze. Prvním typem je pohlcování sousedních území: konsolidace
Německa, Spojených států amerických a Itálie např. znamenaly zmizení řady
oblastí, které byly ekonomicky, politicky a vojensky mnohem slabší. Druhým
typem expanze je imperialismus a vytváření závislých entit. Historický vývoj je
pak procesem vytváření konsolidovaných národních ekonomik spíše než soutě
žením ucelených entit mezi sebou. 8 Dříve než se budeme hlouběji věnovat této
otázce, pokusíme se shrnout hlavní rysy moderního státu a identifikovat jeho
hlavní formy v období po druhé světové válce.
/
Sh~utí: Moderní stát

Hlavní rysy moderního státu jsem určil výše. Mohli bychom je shrnout do
následujících bodů:
Vláda Centralizovaný systém pravidel založený na administrativních,

policejních a vojenských institucích, potvrzený právními normami,
dělající si nárok na monopol na legitimní použití síly.
8 Řada slabých postkoloniálních státO nebyla schopná vytvořit jednotnou národní ekonomiku.
Mnoho pokročilých liberálních tržních ekonomik přesáhla tradiční pojetí národní ekonomiky (srov.
5. kapitolu). To je příčina existence i dalších typO státO v současném mezinárodním systému. Dal-
ším dvěma typOm se budeme věnovat v následujícím textu.
99
l_
~árodní cítění Lidé na určitém území, tvořící vysoce soudržné společenství ve

smyslu Gese//schaft i Gemeinschaft, spojující dohromady národ
i a stát.
I, Ekonomika Oddělená soběstačná národní ekonomika zahrnuje základní sektory,
které potřebuje pro vlastní reprodukci; hlavní část ekonomických
aktivit se odehrává uvnitř politické entity.
Moderní stát se zrodil v Evropě z transformace absolutistického státu. Libe-

rální průmyslové státy západní Evropy, Severní Ameriky, Japonsko a Oceánie
byly v prvních desetiletích po druhé světové válce zeměmi, které byly nejblíže
ideálnímu typu moderního státu. Ve východní a jihovýchodní Asii a Latinské
Americe také najdeme řadu států, které jsou převážně moderní. Dok6nce i So-
větský svaz a další centralizované socialistické státy v Evropě vykazovaly ně
které znaky moderního státu.9
Jak už jsem uvedl ve „vnitřně-vnější" analýze v předchozích kapitolách,
v současném mezinárodním systému můžeme vysledovat dva další hlavní typy
států - postkoloniální a postmoderní. Těmto typům se budu věnovat v dalších
kapitolách.
Postkoloniální stát
Ve čtvrté kapitole jsem již uvedl, že mnohé z „nových" států, které získaly for-
mální právní nezávislost v souvislosti s dekolonizací, nebyly vůbec moderními
státy. Dekolonizace vytvořila nový rámec formování suverénního státu. V Ev-
ropě i dalších částech světa byl moderní stát výsledkem dlouhodobého pro-
cesu násilných střetů, kdy silnější vládci poráželi slabší protivQíky. Normativní
rámec dekolonizace naproti tomu dal právo na získání nezávislosti bývalým
koloniím bez ohledu na to, jak byly slabé či silné.
Je velmi lákavé hovořit o procesu dekolonizace jako o příčině slabosti post-
koloniálních států. Jistě, v mnoha případech bývalí koloniální vládci dbali jen
málo o to, aby připravili území svých kolonií na nezávislost. Ale koloniální
minulost by měla být jen částečným vysvětlením, neboť osud řady bývalých
kolonií - včetně Tchaj-wanu a Jižní Koreje - ukazuje, že koloniální minulost
není překážkou skutečného rozvoje. V případě států, které zůstaly slabé, nebo
v nich dokonce došlo k rozpadu státních struktur, můžeme pozorovat mnoho
různých faktorů. Vládci urychleně vzdali plány na budování státu a soustředili
9 Zkoumáme-li Sovětský svaz, vidíme, že se odchyluje od moderního typu státu především v pojetí
národního cítění a národa. Stát byl vždy méně legitimní a existovala menší soudržnost mezi náro-
dem a státem. Sovětský svaz se místo infrastrukturní moci založené na vládě práva spoléhal pře
vážně na donucování. Důsledky takového chování pro bezpečnost a mezinárodní vztahy budeme
I' zkoumat v dalších kapitolách.
~Ji-_ _1.:....;:0=0
'.I
l
Typy stáU1 v současném mezinárodním systému
se především na svůj osobní prospěch, došlo k rozštěpení společnosti podle

kulturních, etických, náboženských i dalších linií a ekonomiky neměly schop-
nost udržet alespoň přiměřenou úroveň blahobytu obyvatelstva. V následují-
cím textu se dotknu všech zmín'ěných aspektů. Ideální typ slabého postkolo-
niálního státu, na němž svou analýzu stavím, vychází ze situace v subsaharské
Africe, oblasti s mnoha slabými státy, ale má i obecnou platnost.
V situaci závislosti sjednocoval elity a lidové skupiny společný cíl - odstra-
nit kolonizátory - ale poté co bylo dosaženo nezávislosti, zůstal jen malý pro-
stor k vytvoření skutečné jednoty. Řada vůdců se snažila zahájit nejrůznější
projekty budování národa (nation building), které by podpořily vytvoření spo-
lečné státní ideje: např. Nyerereův Ujamaa socialismus, Kenyattův Harambee
a Mobutuova authenticité. (Laakso - Olukoshi, 1996) V několika zemích se ta-
kovým projektům podařilo částečně uspět, ale všeobecně se tyto projekty staly
velkou prohrou. Bylo nesmírně těžké spojit odlišné etnické skupiny hovořící
naprosto rozdílnými jazyky, vyznávající rozdílné víry a životní styl. Státní elity
brzy takové pokusy vzdaly, také proto, že musely řešit mnohem naléhavější po-
litické úkoly. Administrativní i institucionální struktury byly všeobecně velmi
slabé, chyběly jim základní schopnosti, kvalifikace a zdroje. Koloniální vládci
se často soustředili na udržení relativně silných represivních institucí, včetně
vojenských a policejních sil, zatímco ostatní části státního aparátu zůstávaly
nedostatečně rozvinuté, včétně institucí, které měly zajišťovat blahobyt a eko-
nomický rozvoj (Alavi - Shanin, 1982). Postkoloniální vládci mnohdy čelili
silné domácí opozici, současně nebyli vystaveni téměř žádnému tlaku zvenčí,
který by je donutil zachovat vnitropolitická pravidla.
Právě v tomto kontextu se vytvořil systém známý jako „osobní vláda" nebo
_„vláda silného muže". Qackson - Rosberg, 1982; Sandbrook, 1985) Nejdůleži
tější místa ve státním aparátu, ať už v byrokracii či armádě, policii anebo po-
litice, jsou obsazena loajálními přívrženci „silného muže". Loajalita je posilo-
vána (nerovným) rozdělováním kořisti z vládních úřadů. Vlivný a silný vládce
kontroluje celý komplex klientských vztahů. Funkce státu jsou velmi vzdálené
zajišťování veřejných statků. Státní aparát je zdrojem příjmů pro těch několik
šťastných či dostatečně chytrých, kteří se rozhodli jej kontrolovat. Takový stát
však nemůže být v žádném případě zdrojem bezpečnosti, pořádku a spravedl-
nosti pro občany. Stát se stává pro občany spíše hrozbou a občané musí hledat
ochranu před aparátem vlastního státu.
Správný název pro takový typ situace by byl „uchvácená autonomie". Tyto
křehké státy jsou autonomní, neboť nepodléhají žádnému silnému vnějšímu
(mimo státní aparát) ptnezení. Stát je uchvácen, neboť elity kontrolující stát
tuto kontrolu zneužívají pouze k zajišťování vlastního zisku a zájmů. Dlouhá
vláda Mobutua Sese Seka v Zairu je učebnicovým příkladem takové situace.
Co dalo Mobutuovi takovou míru autonomie? Zvláštní vnější situace postko-
loniálních nezávislých států byla již uvedena: další existence Zairu byla garan-
tována mezinárodním společenstvím. Uvnitř Zairu platila strategie donucování
101
L_
a strategie „rozděl a panuj". Brzy nebyly uvnitř státu žádné sociální skupiny
dostatečně silné k tomu, aby byly schopny ohrozit Mobutuovu pozici. Mobu-
tuův neopatrimoniální stát se nezabýval rozvojem: sloužil pouze k zajištění
jeho vlastního obohacení, případně obohacení úzké skupiny jeho následov-
níků. Místa ve státním aparátu se stala výhodným obchodním artiklem. Ně
kteří autoři tvrdí, že autonomie potřebná pr6'rozvoj znamená nezávislost státu
na takových třídách a skupinách, které „hrají" hry s nulovým součtem, zvláště
korupce a lichvářství, tj. „třídy, jež těží z neproduktivních aktivit, které ohro-
žují průmyslový vývoj státu". (Hamilton, 1987: 1243) V Zairu byla tato skupina
reprezentována Mobutuem a jeho klikou. Elity státu se tak staly součástí pro-
blému rozvoje, a nikoli součástí jeho řešení. Pokud se sama státní elita stane
jednou ze skupin ve společnosti, které hrají hru s nulovým součtem, můžeme
jen stěží očekávat, že bude jednat jako ochránce pořádku, blahobytu, bezpeč
nosti a spravedlnosti.
Legitimita státu je nízká, protože velká část populace nemá důvod pod-
porovat vládu a instituce, které ji reprezentují. Vláda nemá žádnou autoritu
a obyvatelstvo nerespektuje její pravidla a nařízení. To je také důvod, proč jsou
slabé státy charakterizovány jako „vznášející se státy" (balloon states), visící ve
vzduchu bez zřejmého spojení se společností. (Hyden, 1983) Materiální aspekt
občanství a zajištění služeb obyvatelstvu ze strany státu tu většinoÚ naprosto
chybí. Další materiální aspekt občanství, systém zajištění zdrojů pro stát ve
formě daní a dalších výnosů, je minimálně rozvinutý, protože převážná část
obyvatelstva je chudá a zdaňovací aparát státu nedostatečný. V případech, kdy
chybí materiální aspekt občanství nebo je velmi silně oslaben, jsou oslabeny
i nemateriální aspekty legitimity a solidarity. OJ;>yvatelstvo se místo ke státu
obrací na svou lokální komunitu, klany, anebo hledá podporu u své etnické
skupiny. Pouta společenství a solidarity, která existují v postkoloniálních stá-
tech, existují především v lokální, etnické skupině. Právě u svého společenství
mohou lidé hledat materiální pomoc a morální podporu. Pokud je stát ovlád-
nut určitými skupinami namísto orientace na celou společnost, je tím proble-
matizován i aspekt Gemeinschajt. Christopher Clapham (1996: 59) zdůrazňuje,
že v takových systémech absolutně chybí „schopnost vytvářet jakýkoli pocit
morálního společenství mezi těmi, kteří na něm participují a současně pone-
chávají stranou ty, kteří jsou vyloučeni".
Chybějící pocit společenství ve smyslu Gemeinschaft je jasně. patrný v kon-
textu raného procesu demokratizace. Existence politického společenství je
nutnou podmínkou demokratizace. Jak objasňuje Rustowův klasický model
(1970: 350), národní jednota ukazuje, zda „převážná část občanů v systému,
který se zdá být demokracií..., nemá žádné pochybnosti či výhrady ke skuteč
nosti, že patří k určitému politickému společenství". V tomto světle je snadné
porozumět tomu, proč raný proces demokratizace utváří častěji více - a nikoli
méně - konfl.iktů uvnitř slabých států. Jednotlivci si sami sebe neuvědomují
jako občany, kteří jsou členy politického společenství, ale jako zástupce spe-
102
L__ _ _ _
cifické lokální. či etnické skupiny, jíž jsou zavázáni a jejíž zájmy 'musí pod-
porovat. Společenství, která převládají, jsou různé etnické skupiny soutěžící
o přístup ke státní moci a ke zdrojům. 'fyto skupiny vytvářejí křehké koalice,
které se však dříve či později rozpadají.
Jako ideální typ můžeme postkoloniální stát označit za ekonomicky slabý
a strádající. Chybí zde koherentní národní ekonomika a schopnost zajistit zá-
i
í
kladní úroveň blahobytu populace. Hlavní aspekty takového typu ekonomiky
můžeme shrnout do dvou bodů. Za prvé, systém reprodukce je zcela závislý na
l
[;
světovém trhu. Postkoloniální státy mají často jen jednostrannou ekonomiku
a jsou závislé na vývozu jednoho nebo několika primárních produktů a dovozu
celé řady technologicky náročných výrobků. Napřílkad v subsaharské Africe
f tvořil v letech 1970 i 1991 vývoz primárních produktů 92 % celkového objemu
1
vývozu. Druhou charakteristikou je strukturální heterogenita, která znamená,
že v postkoloniálním ekonomickém prostoru koexistují různé výrobní způsoby
zahrnující prvky moderní výroby, ale také feudální a semifeudální struktury
v zemědělství. V rurální i urbánní sféře žije většina obyvatelstva mimo formální
sféry ekonomiky, a to z místních zdrojů za minimální mzdu.
Určili jsme hlavní znaky slabého, postkoloniálního státu.' 0 Pokusím se je
shrnout:
Vláda „Uchvácená autonomie", založená na slabých administrativních

a institucionálních strukturách. Vláda spočívající na nátlaku
a donucování spíše než na systému práva. Není vytvořen monopol
na užití legitimního násilí.
Národní cítění Převládá lokální či etnické společenství. Nízký stupeň soudržnosti
státu a národa. Nízká úroveň legitimity státu.
Ekonomika Závislost na světovém trhu a strukturální heterogenita. Není vyvinuta
koherentní národní ekonomika.
1O Dlouho jsem uvažoval o vhodném termínu pro tento typ státu. Je jasné, že ne všechny postkolo-
niální státy jsou tak slabé jako ideální typ, který v textu uvádím. Považuji tedy za nutné upozor-
nit čtenáře, že zde hovoříme o slabých postkoloniálních státech. Robert Keohane mi navrhoval
alternativní označení, a to „retro-moderní stát" (retro-modem state). Keohanův termín by byl asi
přesnějším označením. Přes možnou nepřesnost jsem se rozhodl setrvat u pojmu „slabý postko-
loniální" nebo pouze „postkoloniální" stát, neboť tento pojem již v literatuře existuje. Navíc, podle
Roberta Keohana můžeme v mezinárodním systému rovněž pozorovat „rozbité moderní státy"
(fractured modem state) Tyto státy vykazují smíšené znaky: znaky moderního i slabého postkolo-
niálního státu - mají efektivní vládu a soběstačnou národní ekonomiku (tak jako moderní státy), ale
tyto charakteristiky jsou kombinovány s nesoudržným národním cítěním (tak jako v postkoloniál-
ních státech). Relevantními příklady jsou Izrael, (bývalá) Jugoslávie a (bývalá) Jihoafrická republika.
Některé další státy se této situaci velmi výrazně blíží - např. Belgie, Indie, a dokonce i Kanada.
Domnívám se, že zmíněný typ státu by se mohl stát velmi zajímavým předmětem dalšího výzkumu.
V analýze, kterou zde čtenáři předkládám, se však přidržuji rozlišení států na moderní, postmoderní
a slabé postkoloniální státy. Doufám ovšem, že můj výzkum pomůže zahájit další studium a debatu
o správné typologii státO.
I 103
Skutečné příklady, které nalezneme ve světě, však nemusí splňovat všechny

tři zmíněné charakteristiky. Navíc tyto charakteristiky, nebo alespoň některé
z nich, vykazují i státy, které nikdy koloniemi nebyly. Ne všechny ekonomicky
dysfunkční státy musí být slabé z hlediska politických institucí, jak vidíme na
příkladu Číny a Egypta. Tyto země jsou méně rozvinutými státy (LDS; less
developed countries) v ekonomické oblasti, ale nejsou státy slabými (ačkoli mo-
hou vykazovat některé charakteristiky slabého státu). To platí i naopak - ne
všechny státy, které jsou slabé z hlediska politických institucí či v oblasti ná-
rodního cítění, jsou méně rozvinutými státy. Takovým příkladem byla Jugo-
slávie, dnes je to např. Bosna a Hercegovina. Současně ideální typ vychází
z předpokladu, že v mnoha skutečných případech k překrývání charakteristik
opravdu dochází, takže státy, které jsou slabé z hlediska politických institucí
a v oblasti národního cítění, jsou také méně rozvinutými státy. To je případ vět
šiny států v subsaharské Africe, ale i nejméně rozvinutých států Střední Ame-
riky a střední Asie (bývalé středoasijské republiky SSSR),\takovými státy jsou
i některé další asijské a evropské státy (např. Albánie).
Postmoderní stát
Moderní liberální státy, které vznikly po druhé světové válce, měly řadu. dů
vodů, aby posílily vzájemnou spolupráci. Nejsilnější mocností v tomto systému
byly Spojené státy americké, které v souvislosti s existencí konfliktu Východ-
Západ takovou spolupráci výrazně podporovaly. Západní Německo bylo do
procesu evropské integrace zapojeno bezprostředně po válce a Japonsko bylo
rekonstruováno a stala se z něj „obchodní velmoc" Qak jsem již uvedl ve 4. ka-
pitole). Prohlubující se a sílící spolupráce přispívající k nerovnoměrnému pro-
cesu ekonomické globalizace (srov. 5. kapitolu) posílila vzájemnou závislost
těchto států. Způsob organizace transnacionálních ekonomických (i dalších)
vztahů přinesl některým skupinám zúčastněných států velký prospěch a vý-
razné ekonomické zisky, ale tento trend posílil také jejich vzájemnou závislost.
V řadě případů jsou moderní suverénní státy mnohem méně schopny účinně
regulovat to, co se děje uvnitř jejich hranic, neboť řada oblastí, jako je např. so-
ciální zabezpečení, ekonomické aktivity, zaměstnanost, kultura atd., je výrazně
ovlivňována vnějšími silami (příkladem zajímavé analýzy je Ziirn, 1998).
Moderní liberální státy reagovaly na zmíněnou situaci prohloubením a roz-
šířením spolupráce, a to prostřednictvím Vytváření nejrůznějších typů institucí
s univerzálním či regionálním dosahem, z nichž nejambicióznějším projektem
se bezpochyby stala Evropská unie. Tento Vývoj vedl, k proměně státu i společ
nosti moderního liberálního státu, a to tak dalece, že se vyvinul nový typ su-
verénního státu, který je kvalitativně odlišný od moderního státu, tak jak jsme
jej popsali výše (první výklad takového pohledu viz Holm - S0rensen, 1995:
204-205 nebo Cooper, 1996). Vzhledem k nedostatku lepších pojmů budeme
I<
I'
I:
i
f---1;:..;:;0~'4
l_._
tento typ státu nazývat „postmoderním státem". Někteří sociologové striktně

rozlišují mezi „postmoderním" a „pozdně moderním" státem. To však není pří
stup, který bychom zde volili my. .Chceme pouze ukázat, že se řada moderních
států proměnila novým způsob~m a že tyto proměny jsou velmi důležité pro
mezinárodní vztahy. Zmíněné změny se týkají všech tří aspektů suverénního
státu: vlády, národního cítění a ekonomiky.
Změna vlády je spojena se vznikem víceúrovňového vládnutí, které před
stavuje růst regulativní moci „nad" i „pod" úrovní národního státu. Nejambi-
cióznější formy víceúrovňového vládnutí vznikly na nadnárodní úrovni, kde
nejznámějším příkladem je Evropská unie. Pravidla jsou závazná pro členské
státy, nadřazená národnímu právu a na jejich dodržování dohlížejí nadnárodní
instituce (Moravcsik, 1998). Někteří badatelé se domnívají, že podobné rysy
nadnárodní instituce můžeme pozorovat i ve Světové obchodní organizaci
(WTO). (Victor, 1999; Godt, 1998) Další příklady uvádí Michael Ziirn (1999:
25) a tvrdí, že „nikdo před několika lety neočekával takový rozvoj institucí
s nadµárodními prvky v globální politice".
Mezi státy se postupně rozvinula nová forma vzájemných vztahů - mezi-
národní režimy. Mezinárodní režimy představují soubor pravidel upravujících
chování a jednání států v konkrétních oblastech. Vývoj mezinárodních režimů
souvisel se snahou upravit vztahy v nových tematických oblastech, přičemž
v oblastech, v nichž režimy již existovaly, se spolupráce mezi státy prohlubuje
a soubory pravidel i norem se rozšiřují. Na transnacionální úrovni se postupně
rozvinul systém vládnutí, který funguje v kontextu aktivit. transnacionálních
organizací, jež jsou poháněny dalšími aktéry včetně nadnárodních korporací
a nevládních organizací. 11
Protože je víceúrovňové vládnutí nejrozvinutější v Evropské unii, zaměříme
následující poznámky právě na její instituce. Evropská unie se vymyká konvenč
nímu pojetí spolupráce mezi státy. 1 ~ Není založena na tradiční spolupráci mezi
státy, obvyklé pro mezivládní organizace (IGO). Je zcela zřejmé, že spolupráce
v rámci Evropské unie jde mnohem dále než tento model. Není však ani fede-
rálním útvarem, i když v EU můžeme stále více určité prvky federace pozorovat.
Jinými slovy, Evropská unie představuje hybridní útvar, který kvalitativně mění
některé aspekty suverénního státu, zatímco jednotlivé členské státy si stále za-
chovávají úlohu klíčových aktérů, i když ve stále houstnoucím rámci mezistát-
ních politických sítí. Role členských států jako ústředních aktérů je zachována
především v oblasti zásadních rozhodnutí, která vytvářejí např. základní smluvní
rámec EU - takovými příklady jsou Maastrichtská či Amsterdamská smlouva. 13
11 Nedávná komplexní analýza tvrdí, že velká část mezinárodního práva vychází ze substátní úrovně
a je na mezinárodní úroveň přenášena nejrůznějšími nestátními sociálními aktéry (Snyder, 1999).
12 Řada vědců vede neutuchající diskusi o tom, čím Evropská unie skutečně je. Srovnej např. Keo-
hane - Hoffman (eds„ 1991) nebo N0gaard (1994).
13 Nicméně dokonce ani jednání o smlouvách či primárním právu nespadá pouze do kompetence elit
států, ale závisí na souhlasu nižších úrovní, neboť každá smlouva musí být ratifikována.
105
Pokud se však zaměříme na každodenní rozhodování, představuje dnes Evrop-

ská unie systém víceúrovňového vládnutí mezi rozmanitými skupinami aktérů
ve třech vzájemně propojených politických oblastech: nadnárodní, státní a sub-
státní. (Marks a kol., 1995)
Víceúrovňové vládnutí můžeme charakterizovat jako „plurilateralismus"
(plurilateralism) (Gerny, 1993: 27), neboť ukazuje rozptýlení a decentralizaci
moci, a to jak směrem k nadnárodní, tak směrem k substátní úrovni. Tento
proces znamená jak posílení, tak oslabení státu. Moc státu je posílena, neboť
stát často získá možnost regulovat a ovládat nejrůznější oblasti, které by jinak
zůstaly mimo rámec jeho schopností a vlivu. Moc státu je také oslabena, neboť
úprava vnitrostátních vztahů je v současnosti velmi úzce spojena s vyjednává-
ním s ostatními členskými státy. Pokud shrneme předchozí myšlenky, musíme
říci, že postmoderní státy jsou velmi silně svázány s víceúrovňovým vládnutím,
přičemž největší dopad dnes mají jeho nadnárodní prvky. Původně se tako-
výto rámec vztahů rozvinul v regionálním kontextu Evropské unie, ale zdá se,
že víceúrovňové vládnutí je procesem, který se stále častěji objevuje i v jiných
světových regionech.
Vraťme se však k národnímu cítění. Intenzivní spolupráce přináší, jak uka-
zuje právě příklad EU, změny materiálních aspektů občanství. V kontextu
Maastrichtské smlouvy byl vytvořen statut „občana společenství". Občanství
jednoho členského státu dává jedinci práva ve všech členských státech. Tato
práva zahrnují (shrnutí podle Soysal, 1994: 148): a) volný pohyb, placené za-
městnání a možnost usadit se na území společenství; b) právo společenství vy-
lučuje diskriminaci pracovníků z členských států v oblasti získávání pracovních
míst, sociálního zabezpečení, práva na členství v odborech, životních a pracov-
ních podmínek, vzdělání a přípravy na budoucí povolání; c) státy jsou povinny
ulehčit občanům přístup ke vzdělání v jazyce země původu; d) v dlouhodobé
perspektivě by měli mít všichni občané společenství plná politická práva na
území všech členských států. V současné době mají občané společenství právo
volit a být voleni v místních a evropských volbách.
Tendence oslabování vztahu mezi státním územím a právy občanů není
vlastní pouze EU, ale v Evropské unii došel tento vývoj nejdále. Yasemin Soy-
sal (1994: 127) tvrdí, že v moderních liberálních státech můžeme v období po
druhé světové válce pozorovat všeobecnou tendenci k vytváření „postnárod-
ního členství", kde „univerzální individualita nahrazuje národnost a univer-
zální lidská práva nahrazují národní práva". Je však jasné, že „univerzální in-
dividualita" je zatím v raném stadiu vzniku. Bezpochyby není na stejné úrovni
s formulovanými občanskými právy v EU.
Shrneme-li zmíněná fakta, vidíme, že postmoderní stát s sebou přináší stav,
kdy občanská práva již nejsou spojena výhradně se státním územím.Jaké to má
důsledky pro aspekt Gemeinschaft? Neexistuje žádný jednoduchý jednosměrný
vztah mezi materiální změnou v občanství a myšlenkami o společenství a iden-
titě občanů. Obyvatelé členských států EU nemění automaticky svou loajalitu
106
k národnímu státu za loajalitu k nadnárodnímu celku. Tento jev může souviset

s historickým procesem vývoje evropské integrace. Bývalý předseda Evropské
komise Jacques Delors prohlásil, že „bylo velmi obtížné oblíbit si vnitřní trh".
Dokud se z EU nestane silný mezinárodní aktér, nevznikne silná evropská
identita jejích občanů. Můžeme ovšem pozorovat jasnou tendenci k slabšímu
zdůrazňování identity založené pouze na příslušnosti k národnímu státu ve
srovnání s širším pojetím „my", které zahrnuje i nadnárodní a substátní úro-
veň. Lombardský vůdce Paul Friggerio prohlásil: ,Jsme především Lomhar-
ďané, pak Evropané. I~álie pro nás neznamená nic." (Cit. podle Rosena u, 1994:
255) Toto prohlášení asi nepředstavuje pocity většiny, ale ukazuje otevřenost
k jiné než národní identitě. '4
V páté kapitole jsme se už věnovali ekonomickým aspektům postmoderního
státu. Prezentoval jsem již řadu argumentů o „globální ekonomice", takže zde
se tomuto tématu budu věnovat jen krátce. Postmoderní státy nefungují na
základě oddělených národních ekonomik. Především průmyslově rozvinuté
státy OECD jsou čím dál více integrovány do globalizujícího se ekonomic-
kého systému. Vztah mezi ekonomickou globalizací a užší politickou koope-
rací funguje obousměrně. Ekonomická globalizace klade vyšší požadavky na
politickou spolupráci a intenzivnější spolupráce otevírá cestu dalšímu rozšiřo
vání ekonomické spolupráce. Tento dvousměrný proces je stále častěji patrný
v celém liberalizujícím se světě i v rámci jednotlivých regionálních kooperativ-
ních struktur. •s
Nerovnoměrná ekonomická globalizace vedla k posílení ekonomických
vztahů zejména mezi průmyslově rozvinutými státy, a to jak ve smyslu vzájemné
ekonomické závislosti, tak ve smyslu globální ekonomiky (viz 5. kapitolu). Pro
většinu takových zemí se „materiální základna hospodářství stala tak interna-
cionalizovanou, že realizace národní autonomie by byla obrovsky nákladná".
(Piccioto, 1991: 45) 16 Tradiční charakter národní ekonomiky moderního státu se
vytratil, což má pro mezinárodní vztahy nezanedbatelné důsledky.
Postmoderní stát má následující ,charakteristiky:
v'
Vláda Víceúrovňové vládnutí založené na nadnárodních, mezistátních,
státních a substátních institucích {v nejrůznější kombinaci).
14 Někteří pozorovatelé tvrdí, že tento proces je zdrojem zrodu globální ol:Jčanské společnosti, která
je podporovaná transnacionálními hnutími a vývojem univerzálního pojetí hodnot, jako jsou lidská
práva (Held, 1995). I když nemáme žádný přesvědčivý dOkaz ve prospěch globální občanské spo-
lečnosti, nemáme téměř žádné pochybnosti o oslabování čistě národní identity.
15 Například v případě Evropské unie se v posledních třech desetiletích (do roku 1997) zvýšil vývoz
mezi zeměmi EU jako podíl celkového vývozu z 50 na 63 % (Caporaso, 2000: 16-17).
16 Netvrdím, že by tento vývoj byl identický pro všechny moderní státy a že by v těchto státech nezO-
staly žádné prvky národních ekonomik. Pokud se podíváme např. na ukazatele vývozu, je zřejmé,
že západoevropské ekonomiky jsou globalizovanější než japonská ekonomika či ekonomika USA.
Z toho jasně vyplývá, že teze o „nerovné globalizaci" lze aplikovat i na tuto skupinu zemí.
107
Národní cítění Nadnárodní a mezistátní instituce jsou zdrojem občanských práv.

Kolektivní identita je spojena s nadstátní i substátnr úrovní.
Ekonomika Většinaekonomických aktivit se odehrává v přeshraničních
transakcích. „Národní" ekonomika je mnohem méně soběstačná.
Závěr
Toto je závěr analýzy vnějšně-vnitřních vztahů. Začali jsme teoretickými myš-
1
lenkami vztahujícími se k možným dopadům mezinárodních vlivů na vnitro-

státní struktury. Jedna hlavní skupina teorií zdůrazňuje síly homogenity, což
směřuje k pojetí států jako „podobně se chovajících" jednotek. Další hlavní
skupina teorií zdůrazňuje síly heterogenity, a to vede k pojetí odlišně jednají-
cích států. Rozlišil jsem tři aspekty mezinárodních sil a jejich vliv na struktury
státu jsem podrobil empirické analýze. Výsledkem práce bylo určení tří hlav-
ních typů států v současném mezinárodním systému - moderního, postkolo-
niálního a postmoderního. Jejich hlavní rysy shrnuji v tabulce 6„1.
Následující kapitola se věnuje analýze vnitřně-vnějších vztahů, a to na zá-
kladě zmíněných tří typů států. Budu tvrdit, že bezpečnostní dilemata nejsou
založena pouze na „mezinárodních" (anarchických) podmínkách, ale také na
„vnitrostátních" podmínkách. Mým cílem je ukázat, že rozličné. typy států (od-
lišné „vnitrostátní" struktury) jsou příčinou různých typů „mezinárodní" struk-
tury. Zmíněné tři typy států existují v rozmanitých formách anarchie v kon-
textu odlišných vzorců spolupráce a konfliktu. Tyto typy států se potýkají
s rozličnými b.ezpečnostními dilematy a mají různá pojetí suverenity. V sedmé
kapitole ukazuji tato tvrzení v kontextu moderního státu, osmá a devátá ka-
pitola analyzují postkoloniální a postmoderní bezpečnostní dilema a desátá
kapitola přibližuje charakteristické pojetí suverenity u každého ze zmíněných
typu států.
108
L_____ _
Tab. 6.1 Tři typy států v současném mezinárodním systému
Moderní stát Postkoloniálnf stát Postmoderní stát

Vláda Centralizovaný systém „Uchvácená autonomie", Víceúrovňové
pravidel založený na založená na slabých vládnutí založené
administrativních, administrativních na nadnárodních,
policejních a vojenských a institucionálních mezistátních, státních
institucfch, potvrzený strukturách. Vláda a substátních
právními normami, spočívající na nátlaku institucích
dělajícf si nárok na a donucování spíše než (v nejrůznější
monopol na legitimní na systému práva. Není kombinaci).
použití síly. vytvořen monopol na
užití legitimního násilí.
Národní Lidé na určitém Převládá lokální či Nadnárodní

cítění. území, tvořícf vysoce etnické společenství. a mezistátní instituce
soudržné společenství Nízký stupeň jsou zdrojem
ve smyslu Gesellschaft soudržnosti státu občanských práv.
i Gemeinschaft, spojujícf a národa. Nízká úroveň Kolektivní identita je
dohromady národ a stát. legitimity státu. spojena s nadstátní
i substátní úrovní.
Ekonomika Oddělená soběstačná Závislost na světovém Většina ekonomických
národní ekonomika trhu a strukturální aktivit se odehrává
zahrnuje základní heterogenita. Není v přeshraničních
sektory, které vyvinuta koherentní transakcfch. „Národní"
potřebuje pro vlastní národní ekonomika. ekonomika je mnohem
reprodukci; hlavní část méně soběstačná.
ekonomických aktivit se
odehrává uvnitř politické
entity.
109

Sørensen 2005 Stát A Mezinárodní Vztahy Kap. 4 5 6

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Sørensen 2005 Stát A Mezinárodní Vztahy Kap. 4 5 6

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

4.

V této kapitole je mým úkolem prozkoumat vliv mezinárodních norem na vnitřní

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - ---- ----- -----------~

Mezinárodní normy a společenství státO

evropská jurisdikce. Naopak Afrika byla kolonizována. Evropané měli pocit,

I. „Civilizované" státy garantují základní práva, tj. život, důstojnost a vlastnictví,

nitě. Konkrétní míra homogenity jako výsledku standardizace se výrazně lišila, ·

nevyrovnanými smlouvami, které byly v roce 1854 Japonsku vnuceny Perrym,

Mezinárodní normy po roce 1945

Jednalo se o nepřátelskou konfrontaci, soutěž dvou vysoce vyzbrojených

'f instituci<;mální rámec byly základními prostředky implementace. V retrospek-

zovaným systémům a udělali z nich liberální, demokratické tržní ekonomiky,

vaného Německa z roku 195Q byl odmítnut. Západní Německo se včlenilo do

Závěrem podotýkám, že vnější tlaky v kombinaci se specifickými vnitro- 1,,"

jako typické uspořádání evropské státnosti v období ekonomické globalizace

1. Obyvatelstvo kolonií je „příliš nevědomé" v otázkách moderní vlády, aby

důstojnosti a autonomii těchto národů a samozřejmě také prostředkem jejich

č. 1514 explicitně zmiňuje, že „každý pokus zaměřený na částečné či úplné roz-

Ekonomické síly ovlivňující

Současný vývoj ekonomických sil ve světovém měřítku je většinou pozorova-

mnoho prostoru pro heterogenitu, protože se ekonomická globalizace ubírá

Ekonomická globalizace a homogenizace:

Ekonomická globalizace vedla k integraci zvyšujícího se počtu států v globální

genizace: země mají tendenci k přizpůsobení se podobnému modelu ekono-

zejména země subsaharské Afriky zůstávají pozadu a jejich zaostávání se zvy-

. I. Z relativně uzavřených ekonomik se musí stát ekonomiky integrované do

Jinými slovy, bývalé centrálně řízené ekonomiky se homogenizují v tom smyslu,

5 Stručný popis ekonomické situace v Rusku jsem nabídl ve třetí kapitole.

Ekonomické síly ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?

Shrňme dosud řečené. Pokud jde o ekonomické systémy, byl mezinárodní

rovněž potýkala s konkrétním mezinárodním kontextem daným vývojem v ji-

Ekonomické síly ovlivňující vnitrostátní struktury: homogenita, nebo heterogenita?

se naopak jednalo spíše o otázku hledání místních spojenců, a to bez ohle.du

spělý, bohatý vnitřní trh ve Spojených státech napomohl k vytvoření ideálního

a) Vyspělé komunikační a dopravní technologie učinily produkci daleko nezá-

Za druhé, Spojené státy již nejsou dominantním zdrojem přímých zahranič­

Pokud zahrneme i lokální dodavatele a subdodavatele, kontrolují nadnárodní

zace vedla k expanzi tržní ekonomiky ve světovém měřítku a v současnosti je

V této kapitole uvažuji o empirických poznatcích, které jsem uvedl ve třech

nedovoluje uchopit jádro teoretické debaty o vývoji suverénního státu, o dopa-

Stát a mezinárodní vztahy

vztáhnout základní prvky moderní státnosti ke konkrétním historickým okol-

Vláda v moderním státě

privatizována (Strayer, 1965: 15-20) a ovládána jedinci, kteří měli absolutní

žoazie akceptovala daňové povinnosti. Vytváření souborů zákonů pozitivně

převládne na globální úrovni, dokonce ani poté, co v Japonsku a dalších ze-

Národ a moderní stát

bariéru oddělující obyvatelstvo a suveréna od vnějšího prostředí. Mohl tak

I Typy státO v současném mezinárodním systému

států, jejichž existence je založena najasně etnicko-kulturně definované skupině

Ekonomické aspekty existence moderního státu

Sh~utí: Moderní stát

Vláda Centralizovaný systém pravidel založený na administrativních,

~árodní cítění Lidé na určitém území, tvořící vysoce soudržné společenství ve

Moderní stát se zrodil v Evropě z transformace absolutistického státu. Libe-

se především na svůj osobní prospěch, došlo k rozštěpení společnosti podle

Vláda „Uchvácená autonomie", založená na slabých administrativních

Skutečné příklady, které nalezneme ve světě, však nemusí splňovat všechny

tento typ státu nazývat „postmoderním státem". Někteří sociologové striktně

Pokud se však zaměříme na každodenní rozhodování, představuje dnes Evrop-

k národnímu státu za loajalitu k nadnárodnímu celku. Tento jev může souviset

Národní cítění Nadnárodní a mezistátní instituce jsou zdrojem občanských práv.

lenkami vztahujícími se k možným dopadům mezinárodních vlivů na vnitro-

Za druhé, Spojené státy již nejsou dominantním zdrojem přímých zahranič