12) Právo na sebeobranu (individuální, kolektivní, preemptivní a

preventivní sebeobranu) a další případy použití ozbrojené síly státy

Vedle RB může legálně použít sílu také stát v případě ozbrojeného útoku proti němu. Charta
OSN v čl. 51 dává takovému státu právo na přirozenou individuální nebo kolektivní
sebeobranu. Právo na sebeobranu je i někdy řazeno mezi donucovací opatření

Pokud jde o vznik a vývoj práva na sebeobranu, do 20. stol. se státy mohly uchylovat k válce
volně, nebylo třeba žádného ospravedlnění. Pokud se dovolávaly práva na sebeobranu,
mělo to význam čistě politický – obsah a rozsah tohoto práva byl nejasný a byl zahrnován do
oblasti svépomoci.
1928 – Briand-Kellogův pakt → sebeobrana se stala právem v pravém slova smyslu. Ale ani
tento pakt ani jiná mez.smlouva ji nevymezovala, takže mohla být zaměňována
s ozbrojenými represáliemi. Charta OSN výslovně zakazuje v čl. 2 odst. 4 hrozbu síly a
použití síly, tedy nikoli pouze válku. Z tohoto zákazu existují výjimky v podobě akcí RB podle
kapitoly VII, případně zmocnění oblastních dohod a orgánů podle kap. VIII. V7jimkou je také
právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu čl. 51.
Ustanovení čl. 2 odst. 4 a čl. 51 vzájemně nekorespondují. Na jakékoli použití síly v rozporu
s čl. 2 odst. 4 nemůže být reagováno ozbrojenou sebeobranou. Pojem ozbrojeného útoku je
užší než hrozba nebo použití síly.
čl. 51 vylučuje jinou sebeobranu, než tu, která je reakcí na ozbrojený útok.
Každé použití síly nemůže být považováno za ozbrojený útok – to vyjádřil i MSD ve věci
Nikaragua (MSD nepovažoval pomoc povstalcům v podobě dodávání zbraní, logistickou či
jinou podporu za ozbrojený útok)
Ozbrojený útok nezahrnuje jen jednání pravidelných ozbrojených sil přes hranice, ale i
vyslání státem ozbrojených band, skupin, nepravidelných jednotek nebo žoldnéřů, kteří
provádějí činy ozbrojeného násilí proti jinému státu takové závažnosti, že se rovná
skutečnému ozbrojenému útoku prováděnému pravidelnými jednotkami. Za ozbrojený útok
nepovažoval MSD pomoc povstalcům v podobě dodávání zbraní nebo logistickou či jinou
podporu. Odlišné stanovisko měl soudce Jennings. Význam jeho odlišného stanoviska se
ukazuje zejména v posledních letech s rostoucí hrozbou terorismu. Otázkou je, zda přijmout
širší pojetí ozbrojeného útoku.
Jednou z otázek je, zda teroristické útoky z 11. 9. 2001 lze podřídit pod pojem ozbrojený
útok. V koncepci ozbrojeného útoku, tak jak byl vymezen MSD ve věci Nikaragua, by
předpokladem bylo přímo vyslání těchto teroristů státem.
Po 11. 9. 2001 prezident USA oznámil, že USA nebudou činit rozdíl mezi teroristy a těmi,
kteří je ukrývají → vzdušné zásahy USA a VB v Afghánistánu. Odvolávali se na přirozené
právo na individuální a kolektivní sebeobranu k zabránění a odstrašení od dalších útoků na
USA. Odvolávali se, že Taliban podporoval teroristy.
RB už 12. 9. vydala rezoluci 1368/2001, kde uznávala přirozené právo na sebeobranu, tzn.
že RB s tím vlastně souhlasila. Akce trvaly několik let bez významnějšího podílu OSN
Sebeobrana by měla být vykonávána pod dohledem RB, která by i měla potvrdit její
legálnost, aby nedocházelo k případnému zneužití práva na sebeobranu. V tomto směru čl.
51 také ukládá státům povinnost ihned oznámit RB opatření učiněná při výkonu sebeobrany.
Oprávnění k sebeobraně má stát do té doby, dokud RB neučiní potřebná opatření k udržení
mez. míru a bezpečnosti.
Jiné náležitosti práva na sebeobranu Charta OSN neobsahuje, ale vyplývají z obecného MP,
zejména se jedná o přiměřenost (proporcionalita) a nezbytnost. Přiměřenost není chápána
jen tak, že musí být přiměřenost mezi jednáním, které konstituuje útok, a chováním, které je
reakcí na útok, nýbrž je rozhodující výsledek, který je dosažen jednáním v obraně a nikoli
formy, prvky a síla samotného jednání. Nezbytnost znamená, že napadený stát nesmí mít
v daném případě žádné jiné prostředky pro zastavení útoku, než uchýlení se k ozbrojené
síle. Pokud by stát dosáhl stejného výsledku bez použití síly, bylo by to neospravedlnitelné.
pochybnosti, zda byla akce „Trvalá svoboda“ v Afghánistánu přiměřená a nezbytná – místo
leteckého bombardování mělo jít o pozemní akci zaměřenou na pozemní cíle. Akce nebyly
zaměřeny jen na Al-Kajdu, ale také proti režimu Talibanu, a spíše na Al-Kajdu, navíc trvala
dlouho (od 2001 a trvala ještě v roce 2003).
Otázkou je rovněž preemptivní a preventivní sebeobrana. Podle čl. 51 má stát právo na
individuální nebo kolektivní sebeobranu, jestliže dojde k ozbrojenému útoku. Z formulace
není jasné, zda se jedná o již existující nebo hrozící útok. Sebeobrana je nepochybně
legální proti započatému a trvajícímu útoku. Problémem však je útok, který ještě nenastal,
ale bezprostředně hrozí (např. nebezpečí odpálení již připravených jaderných raket).
Touto otázkou se zabývá Zpráva Vysokého panelu expertů (2004), ve které se konstatuje, že
je již dlouho ustáleným pravidlem MP, že je dovolena vojenská akce, tzv. preemptivní
sebeobrana v případě bezprostředně hrozícího nebezpečí.
Problém nastává, když hrozba není bezprostřední, může ale být reálná, např. nabytí
jaderných zbraní s nepřátelským úmyslem.V tomto případě vyvstává otázka preventivní
sebeobrany. Preventivní sebeobranu Panel ve své zprávě nepřipouští. Jestliže jsou důvody
pro preventivní akci, měl by být tento případ předložen RB, která může rozhodnout o
zmocnění k takovéto akci.
Argument preventivní sebeobrany je uváděn v případě zásahu USA v Iráku v roce 2003. Tam
ale ani nebyly naplněny předpoklady preventivní sebeobrany – neprokázala se existence
zbraní hromadného ničení.

V praxi se státy odvolávají na preventivní sebeobranu jen velmi vzácně. Spíše dávají
přednost odvolávat se na sebeobranu jako reakci na ozbrojený útok. Dávají spíše přednost
tomu rozšířit pojetí ozbrojeného útoku, než se otevřeně dovolávat preventivní sebeobrany.
Pokud jde o terorismus, je otázka, zda při výkladu čl. 51 je sebeobrana přípustná i jako
reakce na ozbrojený útok nestátního aktéra. Názory jsou různé – mělo by se posuzovat
případ od případu (nutné systematické ne izolované útoky), znění čl. 51 je dost široké, že
pokrývá i tyto útoky…
Na summitu v roce 2005 bylo v rezoluci VS č. 60/1 z 25. 10. 2005 konstatováno, že příslušná
ustanovení Charty jsou dostatečná pro celý rozsah hrozeb mez.míru a bezpečnosti.

Kolektivní sebeobrana:
Vedle individuální sebeobrany čl. 51 přiznává členskému státu OSN právo použít sílu na
podporu jiného státu, který byl napaden ozbrojeným útokem. Jedná se kolektivní
sebeobranu - je důležitá, když selže kolektivní systém sankcí OSN – zvláště vojensky
slabší státy by zůstaly zcela vydány agresorovi a byly by bez pomoci.
Základní podmínky jsou stejné jako pro individuální sebeobranu. Jsou zde však ještě další
požadavky, které Charta OSN neobsahuje. Další požadavky na kolektivní sebeobranu jsou
obsaženy v rozsudku MSD v případu Nikaragua z roku 1986.
- stát, který je obětí, musí v první řadě prohlásit, že byl napaden – jiný stát nesmí
zasáhnout na základě vlastního zhodnocení situace. Napadený stát se sám musí
prohlásit za oběť ozbrojeného útoku.
- dále musí napadený stát o pomoc požádat (žádost je dodatečným požadavkem
k prohlášení státu, že byl napaden).
Státy mohou převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně mezinárodní smlouvou - př. čl. 5
NATO – poprvé došlo k možnosti ho použít po 11. 9. 2001. Generální tajemní NATO
prohlásil, že akce bude považována za krytou čl. 5 Severoatlantické smlouvy v případě, že
bude řízena ze zahraničí. Nebyl ale nakonec aplikován a operaci proti teroristům provedly
v říjnu USA v VB s podporou dalších států.

Jiné případy použití ozbrojené síly státy:

Jiná oprávnění použít sílu než je právo na sebeobranu Charta OSN státům nepřiznává
K použití síly státem v jiném státě dochází někdy z důvodu záchrany státních příslušníků
zasahujícího státu – státy se odvolávaly na čl. 51, aby právně kryly danou operaci.
Důvody pro zásah vyjádřila VB se při intervenci v Suezu - odvolávala na krajní nouzi, jak ji
vymezila Komise pro mezinárodní právo v návrhu článků o odpovědnosti států – ta vylučuje
protiprávnost. Krajní nouze s použitím ozbrojené síly je dnes ale považována za nedovolené
použití síly a za porušení ius cogens.
Komise pro MP však ve své zprávě z roku 1980 připustila, že určité mocenské zákroky na
území cizího suveréna agresí nejsou a nejsou ani porušením kogentního práva. Jedná se o
případy, – kdy opatření, byť násilné povahy, slouží pouze k omezeným záměrům a účelům,
jež nelze považovat za agresi (př. zmaření činnosti ozbrojené skupiny připravující se na vpád
na území intervenujícího státu; pronásledování ozbrojené skupiny, která se uchýlila na cizí
území; zásah na ochranu životů svých státních příslušníků…)
Tyto situace naplňují případy, kdy je ozbrojený zásah na cizím území ospravedlněn tím, že je
naplněno vážné a bezprostřední nebezpečí pro intervenující stát nebo pro jeho příslušníky či
lidské bytosti. Takto kvalifikované nebezpečí je dále výsledkem málo pohotové ochoty či
neschopnosti druhého státu vlastními prostředky nebezpečí odvrátit – což je mu přikázáno
povinností udržovat mezinárodní standard veřejného pořádku. Komise také zdůraznila
omezenou povahu zásahu, a to jak z hlediska časového, tak i použitých prostředků.
Méně často se státy odvolávaly na obyčejové MP na intervenci pro ochranu svých
příslušníků. Takovým pravidlem je krajní nouze.
Názor na Komise pro MP by se dal použít i na případy terorismu. Jedná se o zvláštní situace,
jestliže stát není neochotný, ale je neschopný zabránit teroristickým činům spáchaným
s využitím jeho území. Na daný případ by se nedal aplikovat čl. 51. Teroristické útoky v tomto
případě nejsou přičitatelné tomuto státu, ale státu oběti takových útoků je umožněno
reagovat vojenskými prostředky proti teroristům na území toho cizího státu.
V Deklaraci zásad MP jsou výslovně zakázány ozbrojené represálie. V praxi (odvetné akty
jako reakce na nelegální jednání jiného státu). V praxi mohou nastat situace, kdy je třeba,
aby RB učinila opatření s použitím síly, ale např. z důvodu rozdílných názorů stálých členů
RB to není možné (př. Kosovo).
Tím vznikají problémy (Kosovo 1999, Irák 2003)