Maturitní témata z fyziky

Maturitní téma 1 – Kinematika hmotného bodu...................................................................................................................2

Maturitní téma 2 – Dynamika hmotného bodu.....................................................................................................................3
Maturitní téma 3 – Mechanická práce, mechanická energie, výkon.....................................................................................5
Maturitní téma 4 – Pohyby...................................................................................................................................................7
Maturitní téma 5 – Mechanika tuhého tělesa.......................................................................................................................8
Maturitní téma 6 – Mechanika tekutin – hydrostatika........................................................................................................10
Maturitní téma 7 – Mechanika tekutin – hydrodynamika...................................................................................................11
Maturitní téma 8 – Kmitání mechanického oscilátoru........................................................................................................13
Maturitní téma 9 – Mechanické vlnění a akustika...............................................................................................................15
Maturitní téma 10 – Termodynamika.................................................................................................................................17
Maturitní téma 11 – Plyny...................................................................................................................................................20
Maturitní téma 12 – Kapaliny..............................................................................................................................................21
Maturitní téma 13 – Pevné látky.........................................................................................................................................22
Maturitní téma 14 – Změny skupenství a vlhkost vzduchu.................................................................................................23
Maturitní téma 15 – Elektrický náboj a elektrické pole.......................................................................................................25
Maturitní téma 16 – Elektrický proud.................................................................................................................................27
Maturitní téma 17 – Gravitační pole...................................................................................................................................29
Maturitní téma 18 – Stacionární magnetické pole..............................................................................................................31
Maturitní téma 19 – Nestacionární magnetické pole..........................................................................................................32
Maturitní téma 20 – Střídavý proud....................................................................................................................................33
Maturitní téma 21 – Optika, elektromagnetické záření......................................................................................................35
Maturitní téma 22 – Zobrazení zrcadly, čočkami................................................................................................................36
Maturitní téma 23 – Mikrosvět – kvantová fyzika...............................................................................................................38
Maturitní téma 24 – Speciální teorie relativity....................................................................................................................40
Maturitní téma 25 – Astronomie, astrofyzika.....................................................................................................................42
Maturitní téma 1 – Kinematika hmotného bodu
Pojmy

 Hmotný bod = myšlený bodový objekt, kterým při zkoumání mechanických pohybů těleso nahrazujeme, má
stejnou hmotnost jako těleso a představujeme si ho umístěný v těžišti tělesa. Hmotným bodem nahrazujeme
těleso, jehož rozměry a tvar jsou pro zkoumaný pohyb zanedbatelné.
 Vztažná soustava = jedno těleso může být současně v pohybu vzhledem k jednomu tělesu a v klidu vzhledem
k jinému tělesu – proto je nutné určit si při pohybu tělesa vztažné těleso, vzhledem k němuž určujeme polohu.
Pokud spojíme těleso se soustavou souřadnic, dostaneme vztažnou soustavu.
 Poloha hmotného bodu = může být určena buď souřadnicemi, nebo polohovým vektorem r⃗
 Pohyb hmotného bodu = je vyjádřen pohybovým stavem, který je určen okamžitou rychlostí
o Rovnoměrný pohyb = velikost rychlosti pohybu je konstantní, ale směr se může měnit
o Nerovnoměrný pohyb = velikost rychlosti se mění
 Trajektorie = množina všech poloh, kterými hmotný bod při pohybu prochází
 Dráha = s = délka trajektorie hmotného bodu za danou dobu, je to skalární veličina, její jednotnou je metr
 Rychlost
Δs
o Průměrná rychlost = v p=
Δt
Δ ⃗r
o Okamžitá rychlost = ⃗v = ( Δ t se limitně blíží 0) = okamžitá rychlost je vektorová veličina, která má
Δt
směr tečny k trajektorii pohybu, j orientována ve směru změny polohového vektoru Δ ⃗r pro Δ t →0
(změna Δ ⃗r vyjadřuje změnu polohového vektoru za změnu času Δ t )
Δ v⃗
 Zrychlení = a⃗ = = udává časovou změnu vektoru rychlosti pro Δ t →0 a je možné jej rozdělit na dvě zájemně
Δt
kolmé složky:
o Tečné zrychlení = a⃗ t = je rovnoběžné s tečnou trajektorie pohybu, vyjadřuje změnu velikosti rychlosti
v čase (skalární část)
o Normálové zrychlení = a⃗ n = je kolmé na tečnu trajektorie pohybu, vzniká jen při křivočarých pohybech a
vyjadřuje změnu orientace vektoru rychlosti v čase (vektorová složka)
o Pro tečné a normálové zrychlení platí: a⃗ t + a⃗ n=⃗a , pro velikosti zrychlení (délky vektorů) platí:
|⃗
a|=a= √ a 2t + a2n
 Princip nezávislosti pohybů = koná-li hmotný bod dva a více pohybů současně, je jeho výsledná poloha taková,
jako by konal tyto pohyby po sobě, a to v jakémkoli pořadí

Další teorie

 Rovnoměrný přímočarý pohyb = rychlost nemění velikost ani směr, tedy Δ ⃗v je konstantní, trajektorií pohybu je
přímka, jeho dráha je přímo úměrná času t
 Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb = zrychlení nemění velikost ani směr, tedy a⃗ je konstantní a má stejný
směr jako vektor rychlosti ⃗v , trajektorií je přímka
 Rovnoměrně zpomalený přímočarý pohyb = zrychlení nemění velikost ani směr, ale má zápornou hodnotu,
trajektorie je přímka,
 Zákon skládání rychlostí = pokud se hmotný bod pohybuje současně v jenom směru rychlostí ⃗v 1 a druhým
směrem rychlostí ⃗v 2, bude jeho výsledná rychlost ⃗v dána vektorovým součtem ⃗v 1 a ⃗v 2

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 2 – Dynamika hmotného bodu
Pojmy

 Newtonovy pohybové zákony

o První Newtonův zákon = zákon setrvačnosti = každé těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném
přímočarém pohybu, pokud není nuceno působením vnější síly tento svůj pohybový stav změnit
o Druhý Newtonův zákon = zákon síly = velikost zrychlení a, které síla ⃗
F uděluje tělesu o hmotnosti m, je
⃗
F
přímo úměrná velikosti síly ⃗
F a nepřímo úměrná m (a= ). Zrychlení a⃗ , které síla ⃗
F uděluje tělesu, má
m
⃗
F
stejný směr jako síla (a⃗ = ). Výslednice sil působících na těleso je rovna součinu jeho hmotnosti a
m
zrychlení ( F=a × m) (=pohybová rovnice – umožňuje určit závislost rychlosti hmotného bodu na čase a
dráhu hmotného bodu z působení vnějších sil
o Třetí Newtonův zákon = zákon akce a reakce = každá síla ⃗
F A, kterou jedno těleso působí na druhé,
vyvolává reakci, tedy sílu ⃗
F B opačného směru, kterou druhé těleso působí na to první. Tyto síly jsou
stejně velké, opačného směru, současně vznikají a zanikají. Zároveň: ⃗
F A=− ⃗
F B , ale F A=F B
 Tíhová síla = ⃗F G = síla, kterou jsou všechna tělesa přitahována k Zemi, tato síla uděluje tělesům stejné tíhové
zrychlení ⃗g a má s ním stejný svislý směr, její působiště je kladeno do těžiště tělesa
 Třecí síla = ⃗
F t = vzniká při smykovém tření na stykových plochách při posunu tělesa po podložce (tedy po
povrchu jiného tělesa) a působí proti směru pohybu
o Smykové tření = fyzikální jev, který nastává při posouvání tělesa po povrchu jiného tělesa – na stykových
plochách vzniká brzdicí síla (=třecí síla, která směřuje vždy proti směru pohybu tělesa)
o Součinitel smykového tření = f (⃗ F t=f × ⃗ F N ) = třecí síla je přímo úměrná velikosti kolmé tlakové síly,
kterou působí těleso na podložku, součinitel klidového tření je větší než součinitel tření za pohybu, kvůli
čemuž je třecí síla tělesa v klidu větší než toho v pohybu, pročež vyžaduje uvedení tělesa z klidu do
pohybu větší sílu než udržování ho v rovnoměrném pohybu
 Dostředivá a odstředivá síla
o Dostředivá síla = ⃗ F d = způsobuje pohyb tělesa po křivce, např. po kružnici, kdy směřuje do středu
kružnice, může být dotyková (třením kol u auta v zatáčce) nebo dálková (Slunce na planety gravitačním
polem). Pro pozorovatele centrifugy v inerciální vztažné soustavě působí na kabinu centrifugy dostředivá
síla ⃗
Fd
o Odstředivá síla = ⃗
F s = pro pozorovatele v otáčející se vztažné soustavě působí (v centrifuze) působí na
kabinu centrifugy setrvačná odstředivá síla (⃗ F s=− ⃗ F d =−m× ⃗ ad
 Hybnost tělesa = ⃗p=m× ⃗v = určuje pohybový stav tělesa, je vyvolána impulsem síly, má stejný směr jako
rychlost (obě veličiny jsou vektorové), a velikosti rychlosti i hmotnosti je přímo úměrná
 Zákon zachování hybnosti = celková hybnost izolované soustavy je součet hybností jednotlivých těles a
vzájemným silovým působením těchto těles se nemění
 Inerciální a neinerciální vztažná soustava
o Inerciální vztažná soustava = soustava, v níž izolované těleso nebo jeho model setrvává v klidu nebo
v rovnoměrném přímočarém pohybu (1. NPZ)
o Neinerciální vztažná soustava = soustava, která se vzhledem k inerciální vztažné soustavě pohybuje
jinak než rovnoměrným přímočarým pohybem, tedy v neinerciální vztažné soustavě izolované těleso
nesetrvává v rovnoměrném přímočarém pohybu ani v klidu

Další teorie
 Síla = vektorová fyzikální veličina s velikostí, směrem a působištěm, která charakterizuje vzájemné působení
(=interakci) fyzikálních objektů, tedy těles a polí, působení síly na těleso se projevuje při vzájemném dotyku
těles, na dálku prostřednictvím silových polí a její účinky mohou být deformační nebo pohybové
 Elektrická síla = přitažlivá nebo odpudivá síla, kterou na sebe působí elektricky nabitá tělesa nebo elementární
částice s elektrickým nábojem
 Magnetická síla = síla, která se projevuje v magnetickém poli působením na železo, jiné magnety a na pohybující
se elektrické náboje
 Elektromagnetická interakce a pole = vzájemné působení elektrických nábojů (elektrické i magmatické)
zprostředkované právě elektromagnetickým polem
 Valivý odpor = vzniká při valivém pohybu kruhového tělesa po pevné podložce, proti pohybu tělesa působí
brzdicí síla (=odporová síla – její velikost je přímo úměrná velikosti tlakové síly, kterou působí těleso na podložku,
FN
a nepřímo úměrná poloměru tělesa R = F v =ξ × (ξ je součinitel nazvaný rameno valivého odporu))
R
 Odporová síla = vzniká při pohybu tělesa proti pevné podložce, pohybu tělesa v kapalině i v plynu – vždy působí
proti směru pohybu tělesa (=odpor prostředí – třecí síly vzniklé při obtékání tělesa kapalinou či plynem)
 Tlaková síla = v kapalinách nebo plynech, působí kolmo na stěnu nádoby nebo jiného tělesa
 Tahová síla = při působení na pevné těleso způsobuje jeho deformaci
 Vztlaková síla = výslednice tlakových sil působících na povrch tělesa v kapalině nebo plynu, nadnáší těleso
 Izolované těleso = těleso, na které nepůsobí žádné síly, tedy žádné jiné těleso ani silové pole na toto izolované
těleso nepůsobí silou
 Model izolovaného tělesa = těleso, na které působí síly tak, že jejich výslednice je nulová (kulička na hladké
vodorovné podložce)
 Setrvačnost = izolované těleso, které je v dané vztažné soustavě v klidu, zůstává v klidu – pokud je v pohybu,
zůstává v pohybu a pohybuje se rovnoměrným přímočarým pohybem
 Galileiho princip relativity = zákony mechaniky platí stejně ve všech inerciálních vztažných soustavách a rovnice,
které je vyjadřují, mají stejný tvar
 Moderní definice 1. NPZ = existuje inerciální soustava (vztažná soustava), ve které se izolovaný hmotný bod
pohybuje s nulovým zrychlením, tedy je v klidu nebo se pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem
Δ ⃗p
 Vyjádření 2. NPZ pomocí hybnosti = ⃗
F= = pokud je výslednice vnějších sil nulová, těleso nemění svoji
Δt
hybnost
 Neinerciální vztažná soustava a setrvačná síla = pozorovatel v neinerciální vztažné soustavě pohybující se se
zrychlením a⃗ pozoruje pohyb izolovaného tělesa se zrychlením −⃗ a , což vysvětluje existenci setrvačné síly, kerá
působí na těleso o hmotnosti m (⃗ F s=−m× ⃗a) – pro neinerciální vztažnou soustavu neplatí zákon setrvačnosti a
pro setrvačnou sílu neplatí zákon akce a reakce (setrvačná síla je důsledek zrychleného pohybu soustavy a má
opačný směr než zrychlení a zároveň setrvačná síla není důsledek vzájemného silového působení tělesa s jinými
tělesy nebo silovými poli)
 Neinerciální vztažná soustava a tíhová síla = tíha a tíhová síla se v neinerciálních vztažných soustavách mohou
lišit – ve výtahu je tíha nulová (těleso je v beztížném stavu), ale na těleso stále působí tíhová síla, která mu
uděluje tíhové zrychlení
 Tíhové pole = prostor okolo Země, v němž se projevují účinky tíhové síly
 Tíha = ⃗ G = síla, kterou těleso v tíhovém poli Země působí na jiná tělesa, projevuje se tako tlaková síla na
vodorovnou podložku nebo tahová síla na svislý závěs, má sejnou velikost jako tíhová síla, ale jiné působiště (to
je u tíhy na styčné ploše tělesa s podložkou nebo v bodě závěsu)
 Impuls síly = ⃗I = součin síly a doby, po kterou síla na těleso působí (síla je po tuto dobu konstantní)( ⃗I =⃗
F × Δt ¿
 Izolovaná soustava = izolovanou soustavu tvoří tělesa, která na sebe vzájemně působí silami, přitom na ne
nepůsobí silami žádná jiná tělesa
 Pružná srážka těles = u této srážky platí ZZH a ZZME
Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 3 – Mechanická práce, mechanická energie, výkon
Pojmy

 Práce = W = mechanickou práci koná síla F působící na těleso, přičemž ho přemisťuje po určité trajektorii, práce
charakterizuje fyzikální děj, při kterém se mění stav tělesa nebo soustavy těles
o Kladná práce = práce vykonaná, pokud síla působí ve stejném směru jako rychlost a svírá s trajektorií
úhel mezi 0 a 90 stupni (pak je cosinus větší než 0)
o Záporná práce = práce vykonaná, pokud síla působí ve opačném směru než rychlost a svírá s trajektorií
úhel mezi 90 a 180 stupni (pak je cosinus menší než 0)
 Kinetická energie = pohybová energie = Ek = vždy se určuje u tělesa určité hmotnosti pohybujícího se určitou
rychlostí, čím vyšší rychlost, tím vyšší energie, pokud ji určujeme u soustavy hmotných bodů, je výsledná energie
součet dílčích kinetických energií jednotlivých bodů, zároveň je kinetická energie závislá na volbě vztažné
soustavy kvůli vlivu rychlosti
 Tíhová potenciální energie = polohová energie = Ep = mají ji tělesa nacházející se v tíhovém poli, nulovou
potenciální energii mají tělesa na povrchu Země
 Zákon zachování mechanické energie = celková mechanická energie izolované soustavy je konstatní – energie se
přeměňuje, ale samovolně nevzniká ani nezaniká.
W
 Výkon = P= = práce vykonaná za určitý čas
t
ΔE
 Příkon = P0= = podíl energie, která byla stroji dodána za určitý čas
Δt
P
 Účinnost = η= = podíl výkonu a příkonu, nejvyšší hodnota se limitně blíží 1, může se přepočítávat na %
P0

Další teorie

 Mechanická energie – E – skalární veličina, charakterizuje stav tělesa nebo soustavy těles, změna energie =
mechanická práce ( Δ E=W ), dělí se na potenciální Ep a kinetickou Ek (a je vždy rovna jejich součtu (Ep + Ek = E))
 Výpočet mechanické práce – těleso se pohybuje přímočarým pohybem a působí na něj síla ⃗ F rovnoběžná s jeho
trajektorií, jejíž velikost se podél trajektorie mění – pak si dráhu rozdělíme na malé úseky Δ s , v nichž můžeme
sílu považovat za konstantní a práci na tomto malém úseku lze vyjádřit jako součin síly na úseku a délky úseku –
pak je celková práce součet dílčích prací
 Potenciální energie pružnosti – Ep – získávají ji tělesa při pružné deformaci – pokud je pružina natažená či
stlačená o délku l, získává tuto energii
 Tuhost pružiny – její jednotka je N ×m−1 – je to tedy síla, kterou musíme vynaložit, aby se pružina natáhla o
metr
 Zákon zachování mechanické energie pro určité izolované soustavy
o Země a padající těleso – při volném pádu tělesa se potenciální energie tělesa mění na kinetickou, ale
tíhová síla koná při volném pádu práci, která je rovna úbytku potenciální energie a přírůstu kinetické
energie – součet těchto dvou energií je tedy stále stejný
o Pružina a těleso – pohyb pružiny z vychýlené pozice A do původní pozice 0: potenciální energie pružiny
se mění v kinetickou (snižuje se výška pružiny), pohyb pružiny z 0 do vychýlené pozice na druhé straně B:
kinetická energie pružiny se mění zpátky na potenciální, úplně o stejnou hodnotu, o níž se změnila
opačným směrem v předchozím pohybu – součet je tedy stále stejný
o Země a kyvadlo – pohyb kyvadla z vychýlené pozice A do původní pozice 0: potenciální energie kyvadla
se mění v kinetickou (snižujeme výšku konce kyvadla), pohyb kyvadla z 0 do vychýlené pozice na druhé
straně B: kinetická energie kyvadla se mění zpátky na potenciální, úplně o stejnou hodnotu, o níž se
změnila opačným směrem v předchozím pohybu – součet je tedy stále stejný
 ΔW
 Okamžitý výkon – je určen podílem změny práce za změnu času – Δ P=
Δt
Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 4 – Pohyby
Pojmy

 Rovnoměrný pohyb po kružnici = rychlost je konstantní, trajektorie je kružnice, ale mění se směr vektoru
okamžité rychlosti a rychlost hmotného bodu má v každém okamžiku směr tečny ke kružnici
o Průvodič = r = spojnice hmotného bodu a středu kružnice, po níž se bod pohybuje
o Perioda = T = vyjadřuje dobu trvání jednoho oběhu
o Frekvence = f = počet oběhů za jednotku času, nejčastěji sekundu
Δφ 2π
o Úhlová rychlost = ⃗
ω= = ω=2 πf = = vektorová veličina zavedená pro určení směru pohybu po
Δt T
kružnici, vektor ⃗
ω je kolmý k rovině kružnice a leží na přímce procházející jejím středem
s
o Úhlová dráha = φ= = středový úhel opsaný průvodičem hmotného bodu za dobu t
r
2 πr
o Obvodová rychlost = ⃗v =r ×ω= = okamžitá rychlost ⃗v při rovnoměrném pohybu po kružnici
T
Δ ⃗v
 Dostředivé zrychlení = ⃗
a d= ( Δ t →0 ¿ = je kolmé k vektoru okamžité rychlosti v daném bodě, tudíž směřuje
Δt
do středu kružnice, jeho velikost je konstantní
 Pohyby v blízkosti povrchu Země
o Volný pád = pohyb, který koná volně puštěné těleso z výšky h v tíhovém poli v blízkosti povrchu Země,
pokud zanedbáme odpor vzduchu, je to rovnoměrně zrychlený pohyb s nulovou počáteční rychlostí a
tíhovým zrychlením ⃗ g (tíhové zrychlení směřuje vždy dolů, je kolmé k vodorovné rovině)
o Svislý vrh vzhůru = pohyb, který koná těleso vržené počáteční rychlostí ⃗ v 0 svisle vzhůru, protože ⃗v 0 a ⃗g
mají opačný směr, jedná se o pohyb rovnoměrně zpomalený, v nejvyšším bodě vrhu má těleso nulovou
rychlost
o Vodorovný vrh = pohyb, který koná těleso, udělíme-li mu ve výšce h počáteční rychlost ⃗ v 0 ve
vodorovném směru, jeho trajektorii tvoří část paraboly s vrcholem v místě vrhu
o Šikmý vrh vzhůru = pohyb, který těleso koná, udělíme-li mu počáteční rychlost ⃗ v 0 ve směru, který svírá
s vodorovnou rovinou úhel α (=elevační úhel), jeho trajektorií je část paraboly s vrcholem v nejvyšším
bodě vrhu h

Další teorie

 Pravidlo pravé ruky – určení směr vektoru úhlové rychlosti: prsty ukazují směr okamžité rychlosti hmotného
bodu, pak vztyčený palec udává směr vektoru úhlové rychlosti ⃗ω
 Délka vrhu – d – u šikmého vrhu vzhůru a vodorovného vrhu – největší vzdálenost od místa vrhu ve vodorovném
směru a zároveň místo dopadu (y = 0)
 Doba vrhu – tn – u vodorovného vrhu – doba, za níž dosáhne těleso takto vržené výšky y = 0
 Výška výstupu – h – u šikmého vrhu vzhůru – maximální výška, které takto vržené těleso dosáhne

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 5 – Mechanika tuhého tělesa
Pojmy

 Tuhé těleso = ideální těleso, jehož tvar ani objem je účinkem libovolně velkých sil nemění, je to myšlenkový
model reálného pevného tělesa. V praxi se za tuhé těleso považuje těleso, jehož deformace jsou zanedbatelně
malé.
 Pohyb tuhého tělesa = tuhé těleso může konat posuvný, otáčivý nebo složený pohyb
o Posuvný pohyb = traslační pohyb = všechny body tuhého tělesa opisují stejné trajektorie a mají stejnou
rychlost
o Otáčivý pohyb = rotační pohyb = pohyb okolo nehybné osy, kdy všechny body opisují soustředné
kružnice nebo jejich části o různých poloměrech se středem v ose otáčení, velikost rychlosti jednotlivých
bodů je přímo úměrná jejich vzdálenosti od osy otáčení, ale jejich úhlová rychlost je stejná
 Moment síly = ⃗M=⃗ F × d = fyzikální vektorová veličina vyjadřující otáčivý účinek síly ⃗
F na tuhé těleso otáčející
se okolo nehybné osy, je roven součinu velikosti působící síly F a ramene síly d
 Momentová věta = otáčivý účinek sil působících na tuhé těleso otáčené kolem nehybné osy s ruší, je-li výsledný
moment (vektorový součet momentů sil) vzhledem k dané ose otáčení roven nule (jinak řečeno, když je výsledný
moment sil nula, znamená to, že se síly vyrušily a na těleso nepůsobí)
 Skládání a rozklad sil
o Skládání sil = nahradit je jedinou sílou se stejným účinkem jako původní síly (= výslednice sil), má
působiště ve stejném bodě
o Rozkládání sil = nahradit výslednici dvěma nebo více silami, které mají na těleso stejný účinek jako daná
síla
 Těžiště = působiště tíhové síly na těleso nacházející se v homogenním tíhovém poli, určujeme ho jako působiště
výsledné tíhové síly skládáním tíhových sil působících na jednotlivé mikroskopicky malé části tělesa,
experimentálně pak například zavěšováním nebo průsečíkem těžnic
 Rovnovážná poloha tuhého tělesa = těleso je v rovnovážné poloze, je-li v klidu a platí dvě podmínky:
o 1) Výslednice sil působících na těleso je rovna 0
o 2) Výsledný moment sil působících na těleso je roven 0
 Druhy rovnovážných poloh = stabilní, labilní, indiferentní
o Stabilní = stálá = po vychýlení se těleso do stabilní polohy vrací, těžiště při vychýlení stoupá a tíhová
potenciální energie se zvětšuje
o Labilní = vratká = po vychýlení se do ní těleso nevrací, těžiště při vychýlení klesá a tíhová potenciální
energie se zmenšuje
o Indiferentní = volná = po vychýlení zůstává těleso v nové poloze, těžiště ani tíhová potenciální energie se
nemění, osa otáčení je v těžišti

Další teorie

 Rameno síly = d = kolmá vzdálenost vektorové přímky p, na níž leží vektor síly, od osy otáčení
 Kladné momenty síly = způsobují otáčení proti směru hodinových ručiček
 Záporné momenty síly = způsobují otáčení po směru hodinových ručiček
 Otáčivý účinek sil = závisí na velikosti a směru působící síly a na poloze jejího působiště vzhledem k ose otáčení
 Výsledný moment sil = je roven vektorovému součtu dílčích momentů jednotlivých sil vzhledem k dané ose
otáčení
 Dvojice sil = tvoří ji dvě stejně velké rovnoběžné síly opačného směru působící v různých bodech tělesa
otáčejícího se okolo nehybné osy
 Moment dvojice sil = ⃗ D = udává otáčivý účinek dvojice sil na těleso, jeho velikost je rovna součinu velikosti
jedné síly a ramene dvojice sil
 Rameno dvojice sil = d = vzdálenost vektorových přímek obou sil
  Těžnice = přímka procházející těžištěm a bodem závěsu, těžnice procházející bodem zavěšení směřuje svisle
dolů, u souměrných stejnorodých těles je těžiště ve středu souměrnosti tělesa nebo na ose souměrnosti
 Stabilita tělesa = je určena mechanickou prací, kterou musíme vykonat, abychom těleso přemístili z polohy
stabilní do polohy labilní
o 1) těleso je stabilní, pokud svislá těžnice prochází jeho podstavou
o 2) větší stabilitu mají tělesa s větší plochou postavy a níže položeným těžištěm

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 6 – Mechanika tekutin – hydrostatika
Pojmy

 Ideální a reálná tekutina

o Ideální kapalina = dokonale tekutá, bez vnitřního tření (viskozity) a naprosto nestlačitelná
o Ideální plyn = dokonale tekutý, bez vnitřního tření (viskozity) a dokonale stlačitelný
 Pascalův zákon = tlak v tekutině vyvolaný vnější silou, která působí na kapalné nebo plynné těleso v uzavřené
nádobě, je ve všech místech kapaliny stejný
o Důsledek = v praxi se díky němu využívá u hydraulických a pneumatických zařízení
 Hydrostatický tlak = ph=h× g× ρ = tlak vyvolaný hydrostatickou tlakovou silou, jeho velikost závisí pouze na
hustotě kapaliny a hloubce místa pod volnou hladinou
 Tlaková síla = působí kolmo na rovinnou plochu tekutiny
 Archimédův zákon = těleso ponořené do tekutiny je nadlehčováno vztlakovou silou, jejíž velikost se rovná tíze
tekutiny o stejném objemu, jako je objem ponořené části tělesa ( F vz =V × g× ρ=G )
 Vztlaková síla = F vz =V × g× ρ=G = síla, která nadlehčuje každé těleso ponořené do tekutiny, má svislý směr
vzhůru a je důsledek působení hydrostatických tlakových sil na povrch tělesa
' '
 Plování těles = F vz =V × ρ × g (V ' je objem ponořené části tělesa) = těleso plove, pokud je vztlaková síla tělesa
v rovnováze s tíhovou sílou (pokud je vztlaková síla větší, těleso vystoupá k hladině, tam se ustálí v takové
poloze, kde je vztlaková síla v rovnováze s tíhovou)

Další teorie

 Tekutina = kapaliny a plyny = jsou tekuté, nemají stálý tvar, přizpůsobují se jím tvarům nádob, v nichž se
nacházejí
 Kapalina = mají stálý objem, jsou velmi málo stlačitelná a v klidu tvoří v tíhovém poli Země vodorovný povrch
 Plyn = nemají stálý objem, jsou dobře stlačitelné, tvar i objem je určen nádobou, v níž plyn je uzavřen – netvoří
vodorovný povrch
 Tlak v plynech = tlak v plynech vzniká působením vnější síly, v tíhovém poli země působením gravitační síly na
vzduch, díky tepelnému pohybu a srážkám molekul plynu vzájemně i se stěnami nádoby
 Atmosférická tlaková síla = touto silou působí vzdušný obal Země na všechna tělesa na povrchu Země i ve
vzduchu, vytváří atmosférický tlak (klesá s rostoucí nadmořskou výškou, mění se i v závislosti na počasí, je měřen
barometry)
 Tlak v kapalinách = tlak v kapalinách vzniká působením vnější síly na kapalinu v uzavřené nádobě nebo
přizpůsobením tíhové síly na kapalinu v nádobě, působí ve všech směrech stejně
 Hydrostatická tlaková síla = hydrostatickou tlakovou silou působí kapalina na stěny nádoby, na dno a na tělesa
do kapaliny ponořená
 Hydraulické zařízení = skládá se ze dvou nádob nestejného průřezu spojených trubicí, obě nádoby a trubice jsou
naplněny kapalinou, která je uzavřena pohyblivými písty: působíme-li tedy na píst silou ⃗ F , vyvolá tato síla
v kapalině tlak p, který je pak ve všech místech kapaliny stejný (kapaliny)
 Pneumatická zařízení = pracují na stejném principu jako hydraulika, ale tlak se u nich místo kapaliny přenáší
stlačeným vzduchem (plyny)
 Chování těles v kapalinách = klesá ( F g > F vz ¿, volně se vznáší ( F g=F vz ¿ , stoupá k hladině ( F g < F vz ¿
 Hustoměr = používají se k měření hustoty kapalin, jsou založeny na různém ponoru těles v závislosti na hustotě
kapaliny

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 7 – Mechanika tekutin – hydrodynamika
Pojmy

 Ideální a reálná tekutina

o Ideální kapalina = dokonale tekutá, bez vnitřního tření (viskozity) a naprosto nestlačitelná
o Ideální plyn = dokonale tekutý, bez vnitřního tření (viskozity) a dokonale stlačitelný
 Proudnice = myšlená čára, jejíž tečna v libovolném bodě má směr rychlosti ⃗v pohybující se částice
 Druhy proudění = stacionární a nestacionární, laminární a turbulentní
o Stacionární proudění = ustálené proudění = proudění, při němž je rychlost ⃗v částic proudící tekutiny
procházejících libovolným daným místem stálá, tedy nemění se s časem
o Nestacionární proudění = proudění, při němž není rychlost ⃗v částic proudící tekutiny procházejících
libovolným daným místem stálá, tedy mění se s časem
o Laminární proudění = proudění reálné tekutiny, při kterém jednotlivé vrstvy tekutiny proudí vedle sebe,
aniž se promíchávají, a rychlost částic podél vrstev se mění jen pozvolna, je to proudění tekutiny o malé
rychlosti v trubici, při němž jsou proudnice rovnoběžné a rychlost proudění pozvolna stoupá od okraje
trubice (tam je nejmenší) ke středu trubice (tam je největší) (u reálných kapalin se projevuje jen
Stokesova síla)
o Turbulentní proudění = proudění reálné tekutiny o větší rychlosti, při němž dochází k turbulencím
(chaotickým změnám rychlosti proudění, hustoty, tlaku tekutiny), proudnice se chaoticky mění, zakřivují,
spirálovitě zatáčejí – tvorba vírů (u reálných kapalin se projevuje především Newtonova síla)
 Objemový průtok = Qv = objem kapaliny, která proteče daným průřezem trubice za sekundu, jednotka je tedy
m3×s-1, pokud je rychlost proudění konstantní: Q v =S × v
 Rovnice kontinuity = plyne z toho, že ideální kapalina je nestlačitelná a tedy musí každým průřezem trubice
protékat za stejnou dobu kapalina o stejném objemu – je tedy konstantní objemový průtok (při konstantní
rychlosti): Při ustáleném proudění ideální kapaliny je součin obsahu průřezu S a konstantní velikosti rychlosti
proudu v v každém místě trubice stejný ( S × v=konst .)
 Tlaková energie = E p =pV = je rovna mechanické práci, kterou vykoná tlaková síla kapaliny vlevo od pístu,
jestliže posune ve vodorovném potrubí píst o obsahu S o délku t
 Bernoulliho rovnice = stav ideální kapaliny při ustáleném proudění je popsán její rychlostí ⃗v a tlakem p: součet
kinetické a tlakové potenciální energie kapaliny o jednotkovém objemu je ve všech místech vodorovné trubice
1 2 1 2
stejný ( ρ v 1 + p1= ρ v 2 + p2 )
2 2
 Proudění reálné kapaliny = vlivem turbulencí a vnitřního tření vznikají odporové síly působící proti směru
relativního pohybu tělesa v tekutině
 Odporová síla = Stokesova a Newtonova síla
o Stokesova síla = je způsobena vnitřním třením
o Newtonova síla = způsobena odporem při odstraňování kapaliny před tělesem a vytváření vírů za
tělesem

Další teorie

 Tekutina = kapaliny a plyny = jsou tekuté, nemají stálý tvar, přizpůsobují se jím tvarům nádob, v nichž se
nacházejí
 Kapalina = mají stálý objem, jsou velmi málo stlačitelná a v klidu tvoří v tíhovém poli Země vodorovný povrch
 Plyn = nemají stálý objem, jsou dobře stlačitelné, tvar i objem je určen nádobou, v níž plyn je uzavřen – netvoří
vodorovný povrch
 Proudění = vzniká, pokud převažuje pohyb tekutiny v jednom směru
1 2
 Kinetická energie = E k = ρV v
2
  Tlaková potenciální energie = E p =pV
1 2
 Dynamický tlak = ρ v = měří se Pitotovou trubicí, jejíž otvor je natočen proti směru proudění
2
Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 8 – Kmitání mechanického oscilátoru
Pojmy

 Kmitavý pohyb = mechanické kmitání = pohyb, při němž se těleso nebo hmotný bod střídavě vychyluje v různých
směrech od své rovnovážné polohy, veličiny, kterými kmitání popisujeme, se s časem mění a bývají periodické
 Mechanický oscilátor = mechanická soustava, která vykonává kmitavý pohyb (oscilaci), pokud je oscilátorem
těleso, pak veličiny popisují kmitání těžiště tělesa nebo jiného vybraného bodu
o Oscilátor = soustava, v níž se uskutečňuje kmitání jiné fyzikální povahy než mechanické (kmity
v elektrickém obvodu)
 Harmonický pohyb = harmonické kmitání = jednoduchý harmonický pohyb = přímočarý kmitavý pohyb
hmotného bodu nebo těžiště tělesa, při němž se okamžitá výchylka mění dle funkce sinus
 Perioda a frekvence kmitání mechanického oscilátoru = periodický kmitavý pohyb je charakterizován periodicky
se měnícími veličinami, děj, v jehož průběhu se tyto veličiny vrátí k původním hodnotám, je jeden kmit
o Perioda = doba kmitu T = doba, za níž provede těžiště oscilátoru jeden kmit
o Frekvence = f = počet kmitů, které těžiště oscilátoru provede za jednotku času, je tedy převrácenou
hodnotou periody
 Okamžitá výchylka = y = okamžitá vzdálenost těžiště oscilátoru od jeho rovnovážné polohy
 Amplituda = ym = maximální výchylka těžiště oscilátoru z rovnovážné polohy
2π
 Kruhová frekvence = úhlová frekvence = úhlová rychlost = ω=2 πf = = počet uražených radiánů za jednotku
T
času
 Kinematika a dynamika kmitavého pohybu = ⃗ 2
F =−m ω ⃗y = pohybová rovnice harmonického pohybu, příčinou
harmonického kmitání je síla ⃗F , jejíž velikost je přímo úměrná okamžité výchylce y oscilátoru a směřuje vždy do
rovnovážné polohy (⃗ F =k × ⃗y , kde k je tuhost pružiny) – působením této síly vzniká vlastní kmitání
mechanického oscilátoru (které má vlastní úhlovou frekvenci, periodu, frekvenci)
 Tuhost pružiny = její jednotka je N ×m−1 – je to tedy síla, kterou musíme vynaložit, aby se pružina natáhla o
metr
 Matematické kyvadlo = model kyvadla tvořený malým tělesem (hmotným bodem) zavěšeným na pevném
vlákně zanedbatelné hmotnosti pro úhel α≤5°
 Rezonance = nastává, když je u nucených kmitů úhlová frekvence nucených kmitů shodná s úhlovou frekvencí
vlastních kmitů, protože pak amplituda kmitů dosahuje největší hodnoty a dochází k rezonančnímu zesílení
nucených kmitů – malou, periodicky působící silou lze v oscilátoru vzbudit kmitání o značné amplitudě výchylky,
pokud j é frekvence vnějšího působení shodná s frekvencí vlastního kmitání oscilátoru

Další teorie

 Fáze kmitavého pohybu = φ=ωt +φ 0 = fáze kmitavého pohybu je součet úhlové frekvence vynásobené časem a
počáteční fáze kmitavého pohybu (v čase t = 0)
 Přímočarý kmitavý pohyb = dochází k němu, pokud těžiště oscilátoru kmitá po přímce
 Časový diagram kmitavého pohybu = závislost okamžité výchylky na čase
 Kmitání mechanického oscilátoru:
o Netlumené = amplituda kmitavého pohybu se v průběhu kmitání nemění = nepůsobí žádné brzdicí síly
o Tlumené = amplituda kmitání se zmenšuje (vliv třecí síly, odporu prostředí apod.)
 Kyvadlo = těleso zavěšené nad těžištěm, které se může volně otáčet okolo vodorovné osy procházející bodem
závěsu kolmo k rovině kmitání
 Přeměny energie v mechanickém oscilátoru = dochází k periodickým přeměnám kinetické energie na
potenciální a naopak – největší kinetickou energii má oscilátor v moment, kdy prochází rovnovážnou polohou
(má také největší rychlost) – potenciální energie je v tento okamžik nulová. Naopak v krajní poloze oscilátoru je
 potenciální energie největší, jelikož je největší výchylka a rychlost je rovna nule, tudíž kinetická energie také. U
reálného oscilátoru (s tlumenými kmity) se energie přeměňuje na jiné formy energie, až se oscilátor zastaví
 Nucené kmitání = vzniká působením vnější periodické síly na mechanický oscilátor, frekvence kmitů je shodná
s frekvencí působící síly a kmitání oscilátoru je netlumené. Pokud je frekvence vnější síly značně odlišná od
frekvence kmitů oscilátoru, je amplituda výchylky nucených kmitů malá
 Rezonanční křivka = graf, který vyjadřuje závislost amplitudy výchylky nuceného kmitání na jeho úhlové
frekvenci. Čím je tlumení menší, tím je amplituda, a tedy křivka, větší.
 Princip superpozice = jestliže hmotný bod koná současně několik harmonických kmitavých pohybů téhož směru
s okamžitými výchylkami, je okamžitá výchylka rovná součtu všech dílčích výchylek – průběh výsledného kmitu
tedy závisí na amplitudách dílčích výchylek, frekvencích a počátečních fázích dílčích kmitání
 Rázy = zvláštní případ kmitání složeného ze dvou harmonických kmitů se stejnou amplitudou a blízkými
frekvencemi – průběh rázů je blízký harmonickému průběhu kmitání s pomalu se měnící amplitudou

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 9 – Mechanické vlnění a akustika
Pojmy

 Zdroje vlnění = hmotný objekt nebo element prostředí, se kterého se vlny šíří
 Druhy vlnění = vlny postupné příčné, vlny postupné podélné, vlny stojaté příčné, vlny stojaté podélné
o Vlny postupné = kmitání se ze zdroje vlnění přenáší do bodů vzdálenějších od zdroje, postupným
vlněním se přenáší pouze energie kmitavého pohybu ze zdroje do prostředí, které zdroj obklopuje (látka
se nepřenáší)
o Vlny stojaté = vzniká složením (=superpozicí) dvou stejných vln se stejnou frekvencí a vlnovou délkou,
které postupují proti sobě, zde se nepřenáší ani látka, ani energie, ale pouze se energie přeměňuje
z potenciální na kinetickou a naopak
o Vlny podélné = částice kmitají kolmo ke směru šíření vlnění
o Vlny příčné = částice kmitají ve směru šíření vlnění
 Rovnice postupné vlny = rovnice pro okamžitou výchylku y daného bodu prostředí v čase t a ve vzdálenosti x od

zdroje vlnění ( y= y m sin 2 π ( Tt − xλ ), tato veličina platí pro příčné i podélné vlnění v daném prostředí (ale tato
dvě vlnění mají většinou rozdílnou rychlost šíření)
 Huygensův princip = každý bod vlnoplochy, do něhož postupné vlnění v izotropním vlnění dospělo v určitém
okamžiku, můžeme pokládat za zdroj elementárního vlnění, které se z něho šíří v elementárních vlnoplochách –
vlnoplocha v dalším časovém okamžiku je vnější obalová plocha všech elementárních vlnoploch ve směru,
v němž se vlnění šíří
o Využití = díky Huygensovu principu můžeme zkonstruovat vlnoplochu v určitém ozamžiku, je-li známa
její poloha a tvar v některém z předcházejících okamžiků a zároveň z něj lze vyvodit zákony lomu i odrazu
vlnění
 Odraz vlnění = u vlnění postupujícího po dlouhém pružném tělese, nastává na jeho koci s opačnou fází, jestliže je
konec tělesa upevněn, na pevném konci je pak uzel stojatého vlnění
o Kmitna = pokud konec tělesa není upevněn, dojde k odrazu ve stejné fázi a na konci tělesa vzniká kmitna
 Lom vlnění = děj na rozhraní dvou prostředí,při nemž vlnění přechází do druhého prostředí a v něm se šíři jiným
směrem
 Ohyb vlnění = difrakce = jev, který nastává, pokud vlnění dopadá na rozhraní s překážkou a za touto překážko se
šíří jinak, než dopovídá přímočarému šíření vlnění – čím menší je vlnová délka, tím menší je ohyb
 Rychlost šíření vlnění = v = fázová rychlost = rychlost, kterou se mechanické vlnění šíři v daném prostředí
 Vzájemný vztah mezi vlnovou délkou = je přímo úměrná času i periodě, nepřímo úměrná frekvenci, při
přechodu do jiného prostředí se mění vlnová délka, naopak frekvence a fázová rychlost zůstávají stejné
 Rezonance = u pevných těles nastává, pokud je jejich vlastní frekvence totožná s frekvencí dopadajícího zvuku,
pokud vznikne v pevném tělese stojaté vlnění a intenzita zvuku je dostatečná, může se předmět i rozpadnout
 Zvuk – příklad postupného podélného mechanického vlnění = zvuk je mechanické vlnění látkového prostředí,
které je člověk schopen vnímat sluchem, jeho frekvence je od 16 do 20 000 Hz, zvuk se šíří v plynech, kapalinách
i pevných látkách, ve vakuu se nešíří (fyzikálními ději vzniklými při přenosu zvuku se zabývá akustika)
 Rychlost zvuku v různých prostředích = v kapalinách a pevných látkách je vyšší než v plynech, závisí i na teplotě
m
prostředí a dalších parametrech, závislost na teplotě: v=( 331 , 82+ 0 , 61 {t } )
s
 Hlasitost = jak silně působí zvuk na normální sluch – subjektivní veličina, závisí sice také na intenzitě zvuku, ale
také na citlivosti sluchu
E
 Intenzita zvuku = I = zvuková energie dopadající na jednotku plochy za jednotku času = I =
S×t
  Výška tónu = je dána jeho frekvencí, u jednoduchých tónů s harmonickým průběhem jsme schopni naměřit
absolutní výšku tónu (přístroji pro měření frekvencí), sluchem zachytíme relativní výšku tónu – tu určuje podíl
frekvence daného tónu k frekvenci zvoleného referenčního tónu

Další teorie

 Mechanické vlnění = děj, při němž se kmitání šíří látkovým prostředím, toto prostředí obsahuje částice, mezi
nimiž existuje vazba, a nucené kmitání jedné částice se postupně přenáší na další částice, částice se nepřemisťují
v prostoru, kmitají jen okolo rovnovážných poloh
 Postupné mechanické vlnění = vzniká postupným rozkmitáváním bodů v pružném látkovém prostředí, kterým
může být například hadice, lano, kov, struna, vzduch, vodní hladina – látka jakéhokoli skupenství
 Vlnová délka = λ=v ×T = nejmenší vzdálenost měřená ve směru šíření vlny, na níž dochází k opakování tvaru
vlny, je to vzdálenost dvou nejbližších bodů kmitajících ve stejné fázi neboli vzdálenost, kterou vlna urazí za čas
své periody
 Perioda vlnění = T = doba mezi nejdříve po sobě jdoucími okamžiky, ve kterých jsou výchylka i rychlost částice
v prostředí stejné (po uplynutí jedné periody se v daném bodě prostředí průběh kmitání opakuje, u
harmonického vlnění perioda vlnění = perioda kmitání zdroje)

 Fáze vlnění = veličina 2 π ( Tt − xλ )

 Interference vlnění = skládání vln = pokud dvě nebo více mechanických vln postupuje prostředím, dochází při
jejich setkání k interferenci. Kmitání v určitém místě je určeno superpozicí okamžitých výchylek jednotlivých
vlnění – musíme sečíst okamžité výchylky obou vln a získáme tak výslednou vlnu
 Stojaté vlnění = chvění = vzniká interferencí vlnění o stejné amplitudě a frekvenci, která postupují proti sobě
o Kmity = body kmitající s maximální amplitudou
o Uzly = body, které jsou v klidu
 Vlnoplocha = plocha, jejíž body kmitají se stejnou fází (plocha, na níž leží body, do kterých vlnění dospělo ze
zdroje za tutéž dobu)
 Paprsky = přímky kolmé na vlnoplochu, udávající směr šíření vlnění
 Zákon odrazu vlnění = úhel odrazu vlnění α je roven úhlu dopadu vlnění α‘, odražený paprsek leží v rovině
dopadu
 Zákon lomu vlnění = poměr sinu úhlu dopadu k sinu úhlu lomu je pro daná dvě prostředí veličina konstantní a
sin α v1
rovná se poměru rychlosti v obou prostředích ( = =n )
sin β v 2
 Základní tón = má frekvenci 440 Hz, je to tón a1, používá se v hudební akustice
 Barva zvuku = je určena počtem vyšších harmonických tónů ve složeném tónu a jejich amplitudami
 Hladina intenzity zvuku = L = objektivní veličina udávající intenzitu zvuku v jednotkách dB (decibel), platí pro ni
I
převodní vztah L=10 log 10
I0
 Ultrazvuk = zvuk s frekvencí pod 16 Hz
 Infrazvuk = zvuk s frekvencí nad 20 000 Hz
 Rázy = zázněje = pokud se dva tóny s blízkými frekvencemi skládají – slyšíme jejich průměrnou frekvenci

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 10 – Termodynamika
Pojmy

 Termodynamický stav soustavy = je určen stavovými veličinami, jako je tlak, objem, teplota, vnitřní energie
 Vnitřní energie = U = energie termodynamické soustavy, která je jako celek v klidu - termodynamická soustava je
schopna konat práci, musí tedy mít vnitřní energii (tato vnitřní energie je rovna součtu kinetické energie
neuspořádaného, tepelného pohybu všech částic soustavy a celkové potenciální energie soustavy určené
vzájemným působením těchto částic)
o Změna vnitřní energie = Δ U = nastane buď konáním práce (pak je změna vnitřní energie rovna
vykonané práci: Δ U =W , nebo tepelnou výměnou (pak je opět rovna předanému/přijatému teplu:
Δ U =Q )
 Teplo = Q = je určeno energií, která je přenesená z jedné termodynamické soustavy do jiné prostřednictvím
neuspořádaného pohybu molekul, velikost tepla je rovna velikosti přenesené energie
o Kladné = je dodáno do soustavy z okolí (soustava přijala a má tedy kladnou bilanci)
o Záporné = je vyloučeno soustavou do okolí (soustava vydala a má tedy zápornou bilanci)
 Tepelná výměna = fyzikální děj probíhající mezi dvěma termodynamickými soustavami, jestliže jedna soustava
předává energii druhé a má-li předávání energie za následek, že vnitřní energie jedné soustavy se zvětšuje na
úkor vnitřní energie druhé soustavy
 Měření tepla = směšovací kalorimetr = tepelně izolovaná nádoba s míchačkou a teploměrem, k izolaci jee
vakuum mezi dvojitými stěnami, slouží k měření tepla, tepelné kapacity (měrné tepelné kapacity)
 Teplota a tepelná kapacita
o Teplota = skalární fyzikální veličina charakterizující stav fyzikálního objektu
 Pravidlo 1 = při změně teploty se mění i vlastnosti a stav látek
 Pravidlo 2 = pokud mezi sebou mají dvě tělesa o různé teplotě tepelný kontakt, jejich teploty se
postupně vyrovnávají, až dosáhnou stejné hodnoty T (pokud nedojde místo toho k chemické
reakci, pak by došlo k tepelné výměně s jejich okolím)
 Pravidlo 3 = nultý zákon termodynamiky = pokud jsou obě tělesa (A i B) v tepelné rovnováze
s třetím tělesem (C), jsou v tepelné rovnováze také první dvě tělesa (A a B) navzájem
o Tepelná kapacita = C = konstanta úměrnosti mezi množstvím tepla Q dodaného tělesu a tím způsobenou
Q
změnou jeho teploty: Q=C ( T 2−T 1 ) a tedy C=
ΔT
 Kalorimetrická rovnice = vyjadřuje energetickou bilanci při tepelné výměně mezi tělesy v kalorimetru za
podmínky, že lze zanedbat tepelnou kapacitu kalorimetru, je založena za ZZME: m 1 c1 ( T 1−T ) =m 2 c2 ( T −T 2)
 Termodynamické zákony = první, druhý, třetí
o První termodynamický zákon = přírůstek vnitřní energie Δ U soustavy je roven součtu dodané
mechanické energie W a přivedeného tepla Q: Δ U =W +Q
 Perpetuum mobile = tato definice zákona zahrnuje kromě přírůstku energie také jeho úbytek, a
také zahrnuje nejen práci soustavě dodanou, ale také práci soustavou vykonanou, a to stejné
s teplem, odvedené i přivedené. Vylučuje tedy možnost sestrojit perpetuum mobile prvního
druhu.
o Druhý termodynamický zákon = není možné vyjádřit takové cyklické děje, jejichž jediným výsledkem by
bylo odebrání tepla ze zdroje tepla a jeho úplná přeměna v práci = teplo nikdy samovolně nepřechází
z chladnějšího tělesa na teplejší = entropie izolované soustavy nikdy neklesá, tedy ΔS ≥ 0
o Třetí termodynamický zákon = teploty absolutní nuly nelze dosáhnout konečným počtem kroků
 Přenos energie – vedení, proudění, záření
o Vedení tepla = fyzikální děj, při němž energie samovolně přechází z míst o vyšší teplotě na míst o nižší
teplotě, aniž přitom současně dochází k pohybu prostředí, v němž se přenos tepla děje – takto mají
molekuly na místech o vyšší teplotě větší kinetickou energii, částečně ji vzájemnými srážkami předávají
sousedním molekulám a tím dochází k přenosu energie
  Praktické využití = vedení tepla obvodovou zdí se podílí na tepelných ztrátách při vytápění domu
o Proudění tepla = nastává při zahříváním tekutiny v tíhovém poli zdola, tak vzniká totiž proudění, tedy
teplejší tekutina stoupá vzhůru kvůli své menší hustotě, čímž vytlačuje studenou tekutinu (proudící
tekutina tedy nese energii z teplejších míst do chladnějších míst)
o Tepelné záření = přenos tepla vyzařováním a pohlcováním elektromagnetických vln, není pro něj
potřeba látkové prostředí

Další teorie

 Termodynamická soustava = soustava = skupina fyzikálních objektů (těleso, kapalina, plyn), jejichž stav a změny
zkoumá termika a termodynamika, je oddělena od okolního prostředí skutečným nebo myšleným rozhraním
 Stav termodynamické rovnováhy = pokud soustava není ovlivňována okolním prostředím nebo se vnější
podmínky nemění, přejde po určité době do stavu termodynamické rovnováhy, ve kterém se stavové veličiny
(teplota, tlak, hustota, vnitřní energie, objem soustavy) nemění
o Tepelná rovnováha = dílčí případ termodynamické rovnováhy, kdy je teplota všech částí soustavy stejná
 Termodynamický děj = termodynamický děj, při němž soustava přejde ze stavu počátečního do stavu
konečného a změní se její vlastnosti (veličiny popisující její stav)
 Rovnovážný děj = termodynamický děj, při němž soustava prochází řadou na sebe navazujících rovnovážných
stavů
 Práce = W = je určena energií, která je přenesena z jednoho tělesa na jiné prostřednictvím mechanického
pohybu (většinou důsledkem vnější síly působící mezi tělesy)
o Kladná = je dodána do soustavy z okolí, byla vykonána okolím na soustavě (soustava přijala a má tedy
kladnou bilanci)
o Záporná = je vykonána soustavou na okolí (soustava vydala a má tedy zápornou bilanci)
 Adiabatický děj = neprobíhá tepelná výměna soustavy s okolím, pokud soustava koná práci, vnitřní energie
poklesne o množství vykonané práce (Q=0 a tedy Δ U =W )
 Izochorický děj = probíhá v plynu při stálém obejmu, soustava nekoná žádnou práci
 Izobarický děj = probíhá v plynu při stálém tlaku, mění se objem i teplota, plyn koná práci
 Izotermický děj = probíhá při stálé teplotě
 Cyklický (kruhový) děj = soustava se po výměně tepla nakonec vrátí do původního stavu, tedy vnitřní energie
soustavy je pro proběhnutí cyklu stejná, jako na začátku ( Δ U =0 a tedy W =−Q )
 Vratný děj = soustava se může z koncového stavu vrátit do výchozího stavu, aniž nastanou v jejím okolí změny
(při zpětném dodání odebraného tepla se soustavě zároveň vrátí provedená práce) – ideální děj, reálné děje se
jim mohou pouze přiblížit
 Nevratný děj = soustava se nemůže z koncového stavu vrátit do výchozího stavu, aniž nastanou v jejím okolí
změny, v jednom směru většinou probíhají samovolně a v opačném směru buď neprobíhají vůbec nebo je pro
návrat do původního stavu nutné dodat soustavě nějakou energii – všechny reálné děje
 Entropie = jsme schopni určit pouze ΔS, nikoli absolutní S – entropie se mění, když si soustava vyměňuje energii
ΔQ
s okolím, Δ S= , zároveň entropie izolovaného systému nikdy neklesá (ΔS≥0)
T
 Termodynamická teplota = T = měří se pomocí termodynamické teplotní stupnice, její jednotkou je Kelvin, je
určena základním rovnovážným stavem soustavy (trojný bod vody = led + voda + sytá vodní pára = 273,16K =
0,01 °C)
 Tepelný kontakt = mezi dvěma soustavami, interakce, při které může dojít k tepelné výměně
Q
 Měrná tepelná kapacita = c = tepelná kapacita vztažená na jednotku hmotnosti, tedy c=
m × ΔT
Q
 Molární tepelná kapacita =cmol = tepelná kapacita vztažená na jeden mol, tedy c mol =
n× ΔT
  Skupenské teplo = L = množství tepla, které musí být dodáno nebo odebráno homogennímu tělesu nebo látce o
hmotnosti m při změně skupenství
L
o Měrné skupenské teplo = l = skupenské teplo vztažené na jednotku hmotnosti, tedy l=
m
L
o Molární skupenské teplo = lm = skupenské teplo vztažené na jeden mol, tedy l m=
n
 Tepelný tok = I = množství tepla přenesené za jednotku času

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 11 – Plyny
Pojmy

 Ideální a reálný plyn

o Ideální plyn = dokonale tekutý, bez vnitřního tření (viskozity) a dokonale stlačitelný
o Reálný plyn = není ideální, může se maximálně přiblížit modelu ideálního plynu, vzduch se při běžné
teplotě a tlaku blíží ideálnímu plynu
1N 2
 Tlak plynu = p= mv k = úprava Boyle-Marriotova zákona (pro izotermický děj) – tedy, součin tlaku a objemu
3V
je konstantní
 Stavové změny ideálního plynu
o Adiabatický děj = vnitřní energie poklesne o množství vykonané práce (Q=0 a tedy Δ U =W , změna
vnitřní energie je rovna dodané či vykonané práci
o Izochorický děj = soustava nekoná žádnou práci, odevzdané teplo je rovno úbytku (obecně změně)
vnitřní energie soustavy
o Izobarický děj = plyn koná práci, vnitřní energie se mění a její změna odpovídá dohromady s vykonanou
prací celkovému přijatému teplu
o Izotermický děj = nemění se vnitřní energie, tedy přijaté teplo je rovno plynem vykonané práci
o
 Stavová rovnice pro ideální plyn = pV =nRT , vznik kombinací Boyle-Mariottova a Gay-Lussacova zákona, další
p1V 1 p2V 2
možný tvar: =
T1 T2
 Jednoduché tepelné děje v plynech
o Adiabatický děj = neprobíhá tepelná výměna soustavy s okolím, pokud soustava koná práci, vnitřní
energie poklesne o množství vykonané práce (Q=0 a tedy Δ U =W ), popisuje ho Poissonův zákon,
počítá se s Poissonovou konstantou typickou pro daný materiál, křivka adiabata (podobná izotermě –
fungují na podobném principu, výsledek se lidí jen o vynásobení konstantou, změna vnitřní energie je
rovna dodané či vykonané práci
o Izochorický děj = probíhá v plynu při stálém obejmu, soustava nekoná žádnou práci, popisuje ho
Charlesův zákon, křivka izochora, odevzdané teplo je rovno úbytku (obecně změně) vnitřní energie
soustavy
o Izobarický děj = probíhá v plynu při stálém tlaku, mění se objem i teplota, plyn koná práci, popisuje ho
Guy-Lussacův zákon, křivka izobara, vnitřní energie se mění a její změna odpovídá dohromady
s vykonanou prací celkovému přijatému teplu
o Izotermický děj = probíhá při stálé teplotě, tedy p×V=konst., křivka izoterma, popisuje ho Boyle-
Mariottův zákon, nemění se vnitřní energie, tedy přijaté teplo je rovno plynem vykonané práci

Další teorie

 Plyny = nemají stálý tvar ani objem (vyplní celý prostor v nádobě), jsou velmi dobře stlačitelné, jejich molekuly
se pohybují volně v celém objemu, vzájemné přitažlivé síly mezi molekulami jsou velice malé
 Kinetická teorie plynů = vysvětluje pozorovatelné makroskopické jevy u plynů (tlak, vnitřní energii, viskozitu,
difuzi, tepelnou vodivost, měrnou tepelnou kapacitu apod. na základě modelu ideálního plynu
1N 2
o Její rovnice = p= mv k
3V
Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 12 – Kapaliny
Pojmy

Fp
 Povrchové napětí = σ = = je přímo úměrné velikosti povrchové síly a nepřímo úměrné dílce okraje
l
povrchové blány – vysvětluje, proč má kapka tvar koule
 Povrchová síla = F p=σ ×l = objevují se v povrchové vrstvě, způsobují, že povrch kapaliny se chová jako pružná
blána, jsou rovnoběžné s povrchem kapaliny a kolmé na okraj povrchové vrstvy
 Kapilární jevy = na rozhraní pevného tělesa a kapaliny mohou vzniknou následující situace:
o Situace 1 = kapalina smáčí stěny nádoby, zakřivení povrchové vrstvy u stěn vzhůru, úhel mezi stěnou
nádoby a povrchovou vrstvou υ je mezi 0 a 90° (pokud υ=0 , pak je kapalina dokonale smáčivá)
 = kapilární elevace (stoupání hladiny kapaliny v kapiláře)
o Situace 2 = kapalina nesmáčí stěny nádoby, zakřivení povrchové vrstvy u stěn dolů, úhel mezi stěnou
nádoby a povrchovou vrstvou υ je mezi 90 a 180° (pokud υ=180, pak je kapalina dokonale nesmáčivá)
 = kapilární deprese (pokles hladiny kapaliny v kapiláře)
 Teplotní objemová roztažnost = Δ V =V 0 (1+ β Δ T ), β=3 α = s vyšší teplotou nižší hustota a vyšší objem
 Změny skupenství = tání × tuhnutí, vypařování × kondenzace (kapalnění)
o Tání a tuhnutí = pevná látka na kapalnou a naopak, skupenské teplo tání Lt a měrné skupenské teplo tání
lt (skupenské teplo tání je množství tepla, které musí být dodáno nebo odebráno homogennímu tělesu
nebo látce o hmotnosti m při změně skupenství, měrné skupenské teplo tání je vztaženo na určitou
hmotnost)
 Krystalizace = pokud při tuhnutí vzniká krystalická látka
o Vypařování a kapalnění = kapalné skupenství na plynné a naopak, skupenské teplo tání Lv a měrné
skupenské teplo tání lv
 Vypařování = děje se za každé teploty, při níž kapalná látka existuje
 Anomálie vody = při ohřevu vody mezi 0 a 3,98 °C se hustota vody zvyšuje, což umožňuje například přežití
vodních živočichů nebo fakt, že voda zamrzá od vrchu
 Odlišnost kapalného skupenství od ostatních skupenství = molekuly konají chaotické kmitavé kmity okolo svých
rovnovážných poloh (tyto polohy se časem mění), kloužou po sobě, ale nemohou se oddělit

Další teorie

 Kapaliny = nemají vlastní tvar, nabývají tvaru nádob, v nichž se nacházejí, jsou tekuté, mají vlastní objem, který
se nepatrně mění vlivem teploty a tlaku, molekuly konají chaotické kmitavé kmity okolo svých rovnovážných
poloh (tyto polohy se časem mění), vzájemné přitažlivé síly jsou menší než u pevných látek, ale větší než u plynů,
kapalina se skládá z velmi malých oblastí, kde jsou molekuly vázány a pravidelně uspořádány
 Povrchové jevy = přitažlivé síly z vnitřku kapaliny působí na povrchové molekuly kapaliny a vytvářejí
jednostrannou tahovou sílu ⃗ F směřující dovnitř kapaliny, k tomu také existují přitažlivé síly molekul na povrchu
kapaliny (rovnoběžné s povrchem) – výsledek těchto dvou druhů sil je povrchová vrstva
 Povrchová energie kapaliny = E = rozdíl mezi potenciálními energiemi molekul v povrchové vrstvě a uvnitř
kapaliny, je přímo úměrná velikosti povrchu kapaliny, a její změna je tak přímo úměrná změně povrchu kapaliny,
tedy: Δ E=σ × Δ S
 Kapilární tlak = pk = vzniká vlivem povrchového napětí pod zakřiveným povrchem kapaliny a síly vyvolané
kapilárním tlakem, která míří do středu křivosti

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 13 – Pevné látky
Pojmy

 Struktura pevných látek = krystalické (mono, poly) a amorfní

o Krystalické látky = charakterizovány pravidelným uspořádáním částic, které se periodicky opakuje
(=monokrystaly) nebo se vyskytuje v drobných krystalcích, zrnech, jejichž vzájemná poloha je nahodilá
(=polykrystaly)
o Amorfní látky = postrádají pravidlené uspořádání částic
 Vnitřní energie
 Deformace tělesa = změna rozměrů tělesa, objemu a také jeho tvaru, nastává účinkem vnějších sil
o Pružná deformace = elastická =těleso se vrací do původního tvaru v moment, kdy přestanou působit
vnější síly
o Trvalá deformace = plastická = trvá i po odstranění vnějších sil
 Síla pružnosti = Fp = vzniká v pevném tělese deformovaném vnějšími silami, pokud je těleso deformováno tlakem
či tahem, je velikost síly pružnosti rovna velikosti deformující síly F
Fp
 Normálové napětí = σ n= při deformaci tahem vzniká v tělese normálové napětí neboli napětí tahu, které je
S
rovno podílu působící síly a plochy, na kterou síla působí, je to síla pružnosti (v tahu) přepočtená na jednotkovou
plochu
 Hookův zákon = při pružné deformaci tahem je relativní prodloužení přímo úměrné normálovému napětí, platí,
že σ n=E × ε (ε je relativní prodloužení nebo deformace, E je modul pružnosti v tahu (Youngův modul))
 Deformační křivka = křivka deformace = závislost normálového napětí na relativním prodloužení, je získaná

měřením, vypadá takto:

 Teplotní roztažnost = délková a objemová = při změně teploty dochází ke změně rozměrů
o Délková teplotní roztažnost = Δ l=l 0 (1+α Δ T ),
o Teplotní objemová roztažnost = Δ V =V 0 (1+ β Δ T ), β=3 α = s vyšší teplotou nižší hustota a vyšší
objem

Další teorie

 Pevné × tuhé těleso = pevné těleso je z pevné látky, je deformovatelné × tuhé těleso je ideální těleso, jehož tvar
ani objem se nemění, je nedeformovatelné
 Mez pružnosti = σ E = největší hodnota normálového napětí, při kterém je deformace ještě pružná
 Mez pevnosti = σ P = největší hodnota normálového napětí, při kterém se neporuší soudržnost materiálu


Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 14 – Změny skupenství a vlhkost vzduchu
Pojmy

 Skupenské změny a teplota příslušné skupenské změny

o Tání = pevné na kapalné, teplota tání závisí na tlaku okolního prostředí a druhu látky, hodnoty za
normálního tlaku jsou v tabulkách
o Tuhnutí = kapalné na pevné, teplota tuhnutí je stejná jako teplota tání
o Kapalnění = plynné na kapalné
o Vypařování = kapalné na plynné, probíhá za jakékoli teploty
o Sublimace = pevné na plynné
o Desublimace = plynné na pevné
 Skupenské a měrné skupenské teplo
o Skupenské teplo = L = množství tepla, které musí být dodáno nebo odebráno homogennímu tělesu nebo
látce o hmotnosti m při změně skupenství
L
o Měrné skupenské teplo = l = skupenské teplo vztažené na jednotku hmotnosti, tedy l=
m
 Absolutní a relativní vlhkost vzduchu
m
o Absolutní vlhkost = ϕ= = hustota vodní páry ve vzduchu, jednotka je kg na metr krychlový
V
ϕ
o Relativní vlhkost = φ= = ϕ m je absolutní vlhkost vzduchu nasyceného vodní parou (hustota syté
ϕm
vodní páry ve vzduchu při téže teplotě)
 Sytá pára = pára, která je v rovnovážném stavu se svou kapalinou, vniká v uzavřeném prostoru nad kapalinou,
její tlak je určen pouze její teplotou, pokud zmenšujeme objem páry při stálé teplotě a tlaku, začne kondenzovat,
při zvětšování objemu se kapalina vypařuje, pro sytou páru v termodynamické rovnováze neplatí Boyle-
Marriotův zákon
 Přehřátá pára = vznikne ze syté páry za nepřítomnosti kapaliny buď
zvětšením objemu, nebo zvýšením teploty, má nižší tlak a hustotu než
sytá pára téže teploty, chová se podobně jako ideální plyn, nemůže
rovnovážně koexistovat s kapalnou fází
 Přehřátá pára
 Fázový diagram = grafické vyjádření závislosti mezi veličinami určující
rovnovážný stav soustavy (teplota, tlak, hustota, …), obsahuje tři
křivky vyjadřující teplotu dvou fází

Další teorie

 Skupenství látky = charakterizuje stav látky související se stupněm

uspořádanosti částic (molekul, atomů, iontů), závisí na vztahu mezi kinetickou energií částic a energií jejich
vzájemného působení
 Skupenství plynné = částice se pohybují volně, jejich kinetická energie je větší než energie jejich vzájemného
působení, látka v plynném skupenství se nazývá plyn
 Skupenství kapalné = částice se v něm uspořádávají krátkodobě do shluků, které se mohou vzájemně
pohybovat, jejich kinetická energie je srovnatelná s energií vzájemného působení, látka v kapalném stavu je
nazývána kapalinou
 Skupenství pevné = částice jsou v něm uspořádány dlouhodobě, kinetická energie je menší než energie jejich
vzájemného působení, látka v pevném skupenství je pevná látka
  Plazma = ionizovaný plyn obvykle tvořený nosiči volného elektrického náboje (elektrony, ionty) a obvykle i
neutrálními částicemi (atomy, molekulami), vyznačuje se kolektivním chováním elektricky nabitých částic, které
v plazmatu tvoří různá seskupení, jejichž elektrická pole ovlivňují pohyb nosičů elektrického náboje
L
 Molární skupenské teplo = lm = skupenské teplo vztažené na jeden mol, tedy l m=
n
 Var = jev, při kterém se kapalina vypařuje nejen na své m volném povrchu (jako při vypařování), ale také uvnitř
svého objemu, pokud kapalina přijímá teplo, dojde k varu při tzv. teplotě varu (tvoří bubliny syté páry uvnitř
kapaliny, které se postupně zvětšují a vystupují k volnému povrchu), teplota varu roste s vnějším tlakem (na Mt.
Everest si čaj uvaříme při 80 stupních)
 Trojný bod = společný bod křivky syté páry, křivky tání a křivky desublimační a charakterizuje stav látky, v němž
jsou všechna tři základní skupenství v termodynamické rovnováze a mohou vedle sebe nezměněně existovat
 Podchlazená pára = přesycená pára = vzniká ze syté páry za nepřítomnosti kapaliny buď stlačováním nebo
ochlazováním, přesycená pára má vyšší tlak a hustotu než sytá pára téže teploty, její stav je nestabilní a po
přidání kondenzačních částic rychle kondenzuje
 Rosný bod = stav, při kterém se vodní páry obsažené ve vzduchu stávají při dosažení teploty rosného bodu
sytými a při dalším snížení teploty kapalní
 Křivka syté páry = s rostoucí teplotou tlak syté páry roste
 Kritický bod = bod křivky syté páry, mizí rozdíl mezi kapalinou a sytou párou

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 15 – Elektrický náboj a elektrické pole
Pojmy

 Podstata a vlastnosti elektrického náboje = Q = elektrický náboj je skalární fyzikální veličina, charakterizuje
elektricky nabitá tělesa nebo částice vytvářející ve svém okolí elektrické pole
o Elementární elektrický náboj = 1,602 × 10-19 C = nejmenší možný náboj, který lze v přírodě
experimentálně zjistit, elektrický náboj každého elektricky nabitého tělesa je roven celistvému násobku
elementárního náboje. Proton má kladný náboj, elektron má stejně velký náboj, jen s opačným
znamínkem
 Náboje jednotlivých částic = proton má kladný náboj, neutron má neutrální náboj a elektron má záporný náboj
 Složení atomu = v jádře jsou kladné protony a neutrální neutrony, v obalu jsou záporně nabité elektrony, atom
je tedy ve výsledku neutrální
 Zákon zachování elektrického náboje = elektrický náboj soustavy, která z okolí nepřijímá částice ani mu je
nepředává, je stálý
1 |Q1 ×Q2|
 Coulombův zákon = F e = × 2
= dva bodové elektrické náboje v klidu a ve vzdálenosti r od sebe se
4 πε r
navzájem přitahují nebo odpuzují stejně velkými elektrickými silami opačného směru (⃗F e1=−⃗ F e2)
 Elektrické pole = silové pole, v němž na tělesa nebo částice s elektrickým nábojem působí elektrická síla, existuje
okolo každého elektricky nabitého tělesa nebo částice s elektrickým nábojem
−12 −1 −2
Permitivita prostředí= ε , ε =ε 0 × ε r , ε 0 je permitivita vakua (konstanta, ε 0=8 , 85 ×10 N ×C × m , ε r je
2

relativní permitivita
Ep
 Elektrický potenciál = φ= = skalární veličina definovaná jako podíl potenciální energie kladného bodového
q
náboje v daném bodě a náboje
W AB
 Elektrické napětí = U AB =φ A −φ B= = napětí mezi dvěma body A a B, je definováno jako rozdíl jejich
q
potenciálů nebo jako podíl práce vykonané elektrickou silou při přemisťování kladného náboje q z bodu A do B a
přemisťovaného náboje q

Další teorie

 Volný elektrický náboj = lze ho přenášet z jednoho tělesa na jiné, může se přemisťovat i v rámci jednoho tělesa
na makroskopické vzdálenosti, nesou ho elektrony v kovech a polovodičích, ionty v plynech a kapalinách
 Vodič = látky obsahující volný elektrický náboj, vedou elektrický proud
 Izolant = dielektrikum = látky bez volného elektrický náboj, nevedou proud
 Elektrická síla = ⃗
F e = touto silou na sebe vzájemně působí elektrické náboje, souhlasné (a souhlasně nabitá
tělesa) se odpuzují, opačné (a opačně nabitá tělesa) se přitahují
 Bodový náboj = elektrický náboj tělesa nebo částice, jejichž rozměry jsou značně menší než vzdálenosti mezi
nimi (jejich rozměry můžeme zanedbat)
⃗
Fe
 Intenzita elektrického pole = ⃗
E= = vektorová veličina charakterizující elektrické pole v daném bodě, směr
q
intenzity elektrického pole je určen směrem elektrické síly, která působí na kladný náboj vložený do elektrického
pole
 Radiální elektrické pole = centrální = je v okolí osamoceného bodového náboje Q, který je zdrojem radiálního
elektrického pole, vektory intenzity mají směr buďto od tohoto náboje (pokud je kladný), nebo k němu (pokud je
záporný)
 Homogenní elektrické pole = nachází se mezi rovnoběžnými, dostatečně velikými a opačně nabitými vodivými
deskami, v homogenním elektrickém poli má intenzita ve všech místech stejnou velikost is směr
  Siločára = myšlená čára, v jejímž každém bodě má vektor intenzity elektrického pole směr její tečny (takže i
elektrická síla má směr tečny siločáry), siločáry jsou orientované křivky mající směr od kladného náboje
k zápornému, v případě osamoceného náboje ubíhají do nekonečna a směřují od kladného náboje (k
zápornému)
1 Q
 Elektrický potenciál radiálního pole = φ= × = nachází se v okolí osamoceného bodového náboje
4 πε r
 Ekvipotenciální plochy = hladiny potenciálu = množiny bodů elektrického pole se stejným elektrickým
potenciálem, v homogenním elektrickém poli jsou rovnoběžné s deskami vytvářející pole
x
 Elektrický potenciál homogenního elektrického pole = φ ( x )=E × x=U = x je vzdálenost od uzemněné
d
desky a d je vzdálenost mezi deskami

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 16 – Elektrický proud
Pojmy

 Elektrický proud = I = uspořádaný pohyb volných částic s elektrickým nábojem, pokud prochází elektrický proud
ΔQ
průřezem vodiče rovnoměrně: I = ( Δ Q je celkový náboj, který prošel průřezem za dobu Δ t ), dohodnutý
Δt
směr pohybu elektrického proudu je od kladného pólu k zápornému (tedy směr pohybu kladného náboje),
elektrický proud může být zprostředkován kromě elektronů také ionty (pokud je zprostředkován kladným a
záporným nábojem, je výsledný náboj součet dílčích nábojů, kladných i záporných, které prošly průřezem)
U
 Ohmův zákon = I =G ×U = = proud procházející vodičem je přímo úměrný napětí mezi konci vodiče, G je
R
1
elektrická vodivost, je to obrácená hodnota pro elektrický odpor G=
R
 Elektromagnetické napětí a svorkové napětí
o Elektromagnetické napětí = Ue = napětí na svorkách nezatíženého elektrického zdroje (zdroje, z nějž se
neodebírá elektrický proud = zdroj naprázdno), velikost elektromagnetického napětí je vždy nižší než
velikost svorkového napětí
 Napětí naprázdno = U0 = jiný název a značení elektromagnetického napětí, mají stejnou hodnotu
(Ue = U0)
o Svorkové napětí = U = napětí na svorkách elektrického zdroje, ze kterého se odebírá proud
 Elektrický odpor = R = rezistence = při určité teplotě závisí na délce vodiče l, na kolmém průřezu S a na materiálu
vodiče, odpor s rostoucí teplotou roste, R=R 0 (1+α Δ t) (α je teplotní součinitel)
 Spojování rezistorů = paralelní a sériové zapojování rezistorů
1 1 1 1 1 1
o = + , pro proud platí: I : I 1 : I 2= : :
Paralelní zapojování =
R R1 R2 R R1 R2
o Sériové zapojování = R=R 1+ R 2, U :U 1 :U 2=R : R1 :R 2
 Práce a výkon elektrického proudu
o Práce = při přenesení náboje Q ve vnější části elektrického obvodu mezi místy, mezi nimiž je napětí U,
vykoná elektrické pole, a tedy i elektrický proud práci W =U ×Q , pokud je proud I v obvodu konstantní,
pak platí W =U × I × t
2
o Výkon = P=U × I =R× I 2=
U
R
 Iontová vodivost kapalin – elektrolyty = taveniny, roztoky kyselin, zásad a solí, které vedou proud. Jejich
vodivost je způsobena ionty uváděnými po pohybu elektrickým polem, které vzniká mezi elektrodami
namočenými do elektrolytu (mezi anodou a katodou)
 Elektrolýza = jev, kdy průchodem proudu elektrolytem dochází k látkovým změnám, ionty dorazí k elektrodě,
odevzdají svůj náboj a mění se na atomy či molekuly , které se buď vylučují na povrchu elektrody nebo chemicky
reagují s materiálem elektrody nebo elektrolytu
 Vodivost plynů = elektrický výboj je jev vznikající při průchodu elektrického proudu plynem, podmínkou vzniku
výboje je 1) existence volných elektronů a iontů v plynu, 2) elektrická energie dodávaná do plynu
 Chemické zdroje elektrického napětí = galvanický článek = elektrochemický článek = zdroj elektrického napětí,
v němž dochází k přeměně energie chemické v energii elektrickou, je tvořen dvěma elektrodami ponořenými do
vhodného elektrolytu
o Primární galvanický článek = má elektrody z různých kovů (může mít tedy různý potenciál), výsledné
napětí je dáno právě rozdílem potenciálů obou kovů, proces je nevratný (článek nelze znovu nabít)
o Sekundární galvanický článek = akumulátor = vratný elektrochemický článek, který je možno připojit
k vnějšímu zdroji a průchodem elektrického proudu v opačném směru jej uvést do nabitého stavu (pak
z něho můžeme odebírat elektrický proud, nyní ale jde opačným směrem než při nabíjení akumulátoru),
 kapacita akumulátoru je celkový elektrický náboj, který akumulátor vydá při vybíjení, než se vybije (než
jeho napětí poklesne pod přípustnou hodnotu), udává se v ampérhodinách

Další teorie

 Elektrický obvod = soustava elektrických zdrojů napětí, spotřebičů a případně dalších elektrotechnických
součástek, které jsou spojené vodiči
 Elektrický spotřebič = zařízení, v němž se elektrická energie přeměňuje v jinou formu energie
 Zdroj elektrického napětí = elektrický zdroj = zařízení tvořící v obvodu elektrické pole tím, že mezi dvěma svými
póly udržuje rozdíl potenciálů, póly elektrického napětí jsou jinak také svorky
 Napětí na vodiči = napětí mezi konci vodiče, které uvádí do pohybu elektrický náboj ve vodiči
 Úbytek napětí = U =I ∗R
 Měrný elektrický odpor = rezistivita = ρ = charakterizuje materiál vodiče, je na něm závislý celkový odpor
 Rezistor = elektrotechnická součástka s fixním odporem
 Spojování zdrojů elektrického napětí = sériové (spojené kladného pólu jednoho zdroje se záporným pólem
druhého zdroje) či paralelní (spojené kladné póly všech a také záporní póly všech)
 Supravodivost = klesá měrný elektrický odpor látky prakticky na nulu, objevuje se při velmi nízkých teplotách a
hustotách (kritických)
 Regulace proudu a napětí proměnným odporem
 Kirchhoffovy zákony = složitější obvody jsou elektrické sítě, uzel je pak místo styku nejméně tří vodičů, vodivé
spojení sousedních uzlů je větev
o 1. Kirchhoffův zákon = součet proudů vstupujících do uzlu se rovná poštu proudů z uzlu vystupujících, je
to důsledek ZZEN, náboj se neztrácí, nehromadí ani nevzniká
o 2. Kirchhoffův zákon = součet všech elektromotorických napětí zdrojů je v uzavřené smyčce roven
součtu všech úbytků napětí na rezistorech
 Účinnost elektrického zdroje =
 Polovodiče = látky, jejichž elektrické vlastnosti závisejí na vnějších podmínkách, při nižších teplotách izolují, při
vyšších teplotách vedou proud (měrný elektrický odpor polovodičů s teplotou klesá)
o Vlastní polovodič = čistý polovodič, je zbaven nežádoucích příměsí, hustota elektronů a děr je stejná
o Příměsový polovodič = obsahuje příměs s přebytkem či nedostatkem valenčních elektronů oproti
vlastnímu polovodiči
o Polovodičová dioda = součástka z polovodiče typu P a typu N, zapojená dioda propouští proud jen
jedním směrem (propustný směr), ve druhém prakticky nepropouští (závěrný směr)
 Elektrolytická disociace = děj, při němž probíhá rozpad látky na ionty způsobený rozpouštědlem
 Elektrochemický ekvivalent = A = veličina vyjadřující hmotnost látky vyloučené při elektrolýze nábojem o
velikosti 1 coulomb
 Faradayovy zákony pro elektrolýzu
o 1. Faradayův zákon = hmotnost vyloučené látky je přímo úměrná náboji, který prošel povrchem
elektrody
o 2. Faradayův zákon = látková množství různých látek vyloučených při elektrolýze týmž nábojem jsou
chemicky ekvivalentní

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 17 – Gravitační pole
Pojmy

 Gravitační pole = existuje v okolí všech hmotných těles a zprostředkuje působení gravitačních sil mezi nimi
⃗
Fg
 Intenzita gravitačního pole = ⃗
K= = velikost gravitační síly působící na jednotku hmoty, stejný směr jako
m
gravitační síla, v daném místě gravitačního pole je rovna gravitačnímu zrychlení, jednotka je newton na kg
 Newtonův gravitační zákon = každá dvě tělesa se navzájem přitahují stejně velkými gravitačními silami ⃗ Fg a
m1 ×m2
F g, které mají opačný směr, ⃗
−⃗ F g=κ 2
r
 Gravitační síla = přitažlivá síla, kterou na sebe působí jakákoli dvě hmotná tělesa, aniž musí dojít k jejich
přímému dotyku, ⃗ F g, uděluje každému tělesu o hmotnosti m, které se nachází v gravitačním poli, gravitační
zrychlení
 Gravitační konstanta = κ=6,67259 ×10−11 N × m2 × kg−2 =
 Tíhová síla = ⃗
F G = výslednice ⃗F g (gravitační síly) a ⃗
F s (setrvačné síly)
 Pohyby těles v blízkosti povrchu Země = pohyby v homogenním a centrálním gravitačním poli, pohyb po
kružnici, po eliptické trajektorii a po parabolické trajektorii
o Homogenní pole = všechny pohyby při povrchu Země, jejichž délky a výšky jsou zanedbatelné vzhledem
k rozměrům Země, na tělesa působí tíhová síla ⃗ F G, která vyvolává tíhové zrychlení ⃗g
o Centrální pole = pohyby, jejichž trajektorie mají rozměry porovnatelné s rozměry Země, odpor vzduchu
je již zanedbatelný
m1 ×m 2 2
vk
o Rovnoměrný pohyb po kružnici = ⃗ F d, ⃗
F g= ⃗ F g=κ 2
,⃗
F d=m , v k je kruhová rychlost (
r r
2 πr
v k =√ K × r= √ a g ×r , T je oběžná doba (T = )
vk
o Pohyb po eliptické trajektorii = oběžná rychlost v bude větší než kruhová rychlost v k a menší než
parabolická rychlost v p, jedno ohnisko eliptické trajektorie leží v gravitačním středu Země
o Pohyb po parabolické trajektorii = těleso se začne pohybovat po parabolické trajektorii, dosáhne-li
parabolické rychlosti neboli první únikové rychlosti = v p=√ 2 ag r = nejmenší potřebná rychlost, kterou
musíme udělit kosmické lodi, aby se setrvačností dostala z gravitačního pole Země

Další teorie

 Gravitační zrychlení = gravitační síla uděluje každému tělesu v gravitačním poli země gravitační zrychlení g
 Gravitační pole Země = Země si ve svém okolí tvoří gravitační pole, jehož siločáry směřují do středu Země
 Gravitační pole Slunce = Slunce si ve svém okolí tvoří gravitační pole, které působí na planety a všechna tělesa
 Siločára = myšlená čára, jejíž tečna v daném bodě určuje směr vektoru gravitační síly
 Centrální gravitační pole = radiální = v prostoru okolo hmotného bodu nebo homogenní koule, vektory intenzity
směřují do středu, jejich velikost se s rostoucí vzdáleností od hmotného bodu nebo koule zmenšuje
 Homogenní gravitační pole = pole, jehož intenzita má ve všech místech stejnou intenzitu i směr, idealizované
gravitační pole
 Tíhové pole = je v prostoru, kde se projevují účinky tíhové síly
 Tíhové zrychlení = zrychlení způsobené tíhovou silou, jeho směr je vždy svislý (je určen směrem tíhové síly, který
je vždy také svislý)
 První kosmická rychlost = kruhová rychlost tělesa, jehož výška h nad Zemí je malá vzhledem k poloměru Země
 Geostacionární družice = stacionární družice Země = pohybuje se nad rovníkem takovou kmitavou rychlostí, že
z hlediska pozorovatele na Zemi zůstává na jednom místě (její perioda oběhu je 24 hodin)
  Druhá kosmická rychlost = úniková rychlost z povrchu Země = nejmenší potřebná rychlost, kterou musíme udělit
kosmické lodi, aby se setrvačností dostala z gravitačního pole Země

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 18 – Stacionární magnetické pole
Pojmy

 Magnetické pole vodiče s elektrickým proudem = mají tvar soustředných kružnic, jejichž směr se určí pravidlem
pravé ruky (Ampérovým) pro přímé vodiče
 Magnetické pole cívky s elektrickým proudem = je shodné s magnetickým polem tyčového magnetu, směr
magnetických indukčních čar v okolí cívky se určuje Ampérovým pravidlem pravé ruky
 Ampérovo pravidlo = pro přímý vodič a pro cívku
o Pro přímý vodič = naznačíme-li uchopení vodiče do pravé ruky tak, aby odtažený palec ukazoval směr
proudu, pak pokrčené prsty naznačují směr magnetických indukčních čar
o Pro cívku = naznačíme-li uchopení cívky do pravé ruky tak, aby pokrčené prsty ukazovaly směr proudu
v závitech, pak odtažený palec určuje směr magnetických indukčních čar uvnitř závitů cívky
 Silové působení homogenního magnetického pole na vodič s proudem = homogenní magnetické pole existuje
okolo vodiče pod proudem, protože reaguje na pohybující se elektrické náboje
 Flemingovo pravidlo = pravé ruky = přiložíme-li k vodiči levou ruku tak, aby natažené prsty ukazovaly směr
proudu a magnetické indukční čáry, tedy vektor magnetické indukce, vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený
palec směr a orientaci vektoru magnetické síly ⃗
F m, která působí na vodič
 Silové magnetické působené rovnoběžných vodičů s elektrickým proudem = pokud se vedle sebe nachází
rovnoběžně dva velmi dlouhé tenké vodiče s proudem, působí na sebe navzájem magnetickou silou ⃗ F m, která je
buď přitažlivá, nebo odpudivá (podle směru proudu ve vodičích)
o Přitažlivost = pokud jimi protéká proud stejným směrem
o Odpudivost = pokud jimi protéká proud opačným směrem
 Ampérův zákon = základní zákon pro propojení elektrického proudu a magnetického pole = ∮ B ×ds=μ0 I

Další teorie

 Stacionární magnetické pole = nemění se v čase, jeho charakterizující veličiny jsou konstantní, je v okolí
nepohybujících se trvalých magnetů nebo nepohybujícího se vodiče se stálým proudem
 Solenoid = cívka s velkým počtem závitů, jejíž průměr je mnohem větší než její délka, magnetické pole uvnitř
solenoidu lze považovat za homogenní
 Magnetická indukce = ⃗ B = fyzikální vektorová veličina, charakterizuje magnetické pole a vyjadřuje silové účinky
magnetického pole na pohybující se elektrické náboje, je od něj odvozena velikost magnetické síly, jednotkou
magnetické indukce je tesla T
 Elektromagnet = pro zesílení magnetického pole cívky se do ní vkládá jádro z oceli nebo jiné měkké
feromagnetické látky, takto navinuté cívce říkáme elektromagnet (jako slbý elektromagnet se chová ale i cívka
bez jádra)
 Hallův jev = posun vodivostních elektronů ve vodiči, kterým prochází elektrický proud, působením magnetické
síly a následně vznik příčného elektrického pole ve směru kolmém na vektor magnetické indukce a ke směru
elektrického proudu, mezi protilehlými stranami vodiče vzniká Hallovo napětí
 Magnetická síla = ⃗F m= ⃗B × I × l × sin α = je určena tím, že její vektor (vektor síly) je kolmá na vodič i na vektor
magnetické indukce – orientaci vektoru lze zjistit Flemigovým pravidlem levé ruky
 Ampér = stálý proud, který při průchodu dvěma přímými rovnoběžnými nekonečně dlouhými vodiči
zanedbatelného kruhového průřezu o vzdálenosti 1 metr vyvolá stálou sílu 2×10 -7 newtonů na 1 metr délky
vodiče

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 19 – Nestacionární magnetické pole
Pojmy

 Elektromagnetická indukce = jev vzniku indukovaného elektrického pole vyvolaný časově proměnným
(nestacionárním) magnetickým polem
o Kdy ještě nastává = nastává, pokud je magnetické pole stacionární a uzavřená vodivá smyčka se
v magnetickém poli pohybuje nebo deformuje tak, že na ploše S ohraničené smyčkou mění magnetický
tok
 Faradayův zákon elektromagnetické indukce = Faradayův indukční zákon = velikost elektrického napětí
indukovaného ve vodivé uzavřené smyčce je rovna rychlosti změny magnetického indukčního toku plochou
−ΔΦ
ohraničenou touto smyčkou = U i= (přičemž změna času se limitně blíží nule), zároveň směr
Δt
indukovaného elektromotorického napětí lze definovat jako směr indukovaného proudu ve vodivé uzavřené
smyčce
 Lenzův zákon = indukovaný elektrický proud v uzavřeném obvodu má takový směr, že magnetické pole tímto
způsobem vzbuzené působí proti změně magnetického indukčního toku, která proud indukovala
 Indukované elektrické napětí a proud = následkem proměnného magnetického pole vzniká na koncích vodivé
smyčky indukované elektrické napětí, které vyvolává indukovaný proud
 Indukčnost vodičů = indukčnost je konstanta L: Φ=L× I , indukčnost cívek se projevuje hlavně při rychlých
změnách elektrického napětí v obvodu, zároveň čím více závitů cívky, tím vyšší indukčnost
 Vlastní indukce = indukované elektrické pole vzniká v uzavřeném vodiči i při změnách magnetického pole, které
jsou vyvolány změnami proudu ve vlastním vodiči, čemuž se říká vlastní indukce
o Příklad = pokud sepneme spínač v obvodu, lze pozorovat, že ve větvi s cívkou se žárovka rozsvítí později,
příčinou čehože je právě indukované elektrické napětí vyvolané vlastní indukcí
 Dynamo = generátor stejnosměrného proudu
 Alternátor = generátor střídavého proudu je trojfázový alternátor, třemi masivními cívkami (stator) rotuje velký
elektromagnet (rotor) napájený stejnosměrným proudem ze samostatného dynama (budič) – otáčivým
pohybem magnetického pole rotoru se na cívkách indukují harmonická napětí, která jsou časově posunuta o
třetinu periody

Další teorie

 Nestacionární magnetické pole = časově proměnné magnetické pole, tedy vektor magnetické indukce v daném
místě není konstantní a mění se s časem, v okolí vodivé uzavřené smyčky ho vyvolává:
o 1) permanentní magnet pohybující se vzhledem ke smyčce
o 2) nepohybující se vodič, kterým protéká časově proměnný elektrický proud
o 3) pohybující se vodič se konstantním či proměnným proudem
 Magnetický indukční rok = magnetický tok = Φ = magnetický indukční tok plochou S je rpo homogenní
magnetické pole definován vztahem Φ=B× S , a pokud svírá normálový vektor plochy S s vektorem magnetické
indukce nějaký úhel, je magnetický indukční tok vypočítám takto: Φ=B× S ×cos α

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 20 – Střídavý proud
Pojmy

 Vznik střídavého proudu = v homogenním magnetickém poli s magnetickou indukcí se otáčí smyčka konstantní
úhlovou rychlostí ω , magnetický indukční tok se pak harmonicky mění (Φ=B× S ×cos ωt ), harmonicky se pak
mění rovněž i indukované napětí – otáčení jedné smyčky nebo celé cívky v magnetickém poli je princip, na jehož
základě fungují generátory střídavého proudu v elektrárnách
 Ideální prvky obvodu R, L, C = rezistor, cívka, kondenzátor
o Obvod s rezistorem = odpor neboli rezistence R, nemá vliv na fázový rozdíl střídavého napětí a proudu,
v jednoduchém obvodu s rezistorem mají napětí i proud stejnou fázi a jejich fázový rozdíl je tedy nulový
o Obvod s cívkou = cívka o určité indukčnosti L je připojena ke generátoru harmonického napětí, vlivem
vlastní indukce se v ní indukuje napětí (opět, indukované napětí má opačnou hodnot než původní napětí,
takže proud dosahuje své maximální hodnoty později než napětí, a proto vzniká fázový rozdíl
o Obvod s kondenzátorem = kondenzátor je připojen ke generátoru harmonického napětí, opět vzniká
fázový rozdíl, napětí se zpožďuje za proudem (stejně jako u cívky)
Um U
 Induktance v LC obvodu = u cívek, induktance je konstanta X L = = = vzniká kvůli rozdílům ve fázích
Im I
proudu a napětí, který vzniká kvůli vlastní indukci
Um U
 Kapacitance v LC obvodu = u kondenzátorů, kapacitance je konstanta X C = =
Im I
Um U
 Impedance v LC obvodu = u složených obvodů střídavého proudu, Z= =
Im I
 Rezonance v LC obvodu = u sériového obvodu, nastává při stejné hodnotě kapacitance a induktance, pak totiž
impedance nabývá minimální hodnoty, proud nabývá maximální hodnoty
 Výkon střídavého proudu = P=UI =R I 2 = zdroj střídavého napětí dodává obvodu RLC elektrickou energii, část
je uložena v elektrickém poli kondenzátoru, část v magnetickém poli cívky a část v rezistoru (ve spotřebiči –
spotřebovává se tam), činný výkon je ta část elektrické energie dodané zdrojem, která je za jednotku času
přeměněna v teplo nebo v užitečnou práci (vzorec pro činný výkon = P=U × I ×cos φ )
 Účiník = cos φ = určuje účinnost přenosu energie ze zdroje na spotřebič, u nejvyššího výkonu je roven 1 (funguje
jako účinnost)
 Elektromotor = trojfázový asynchronní elektromotor = stator (má podobnou konstrukci jako u alternátoru – tři
masivní cívky), rotor (válec s drážkami, v nichž je uloženo vinutí)
 Transformátor = zařízení, které umožňuje snižovat nebo zvyšovat střídavé elektrické napětí, nejjednodušší
transformátor je jednocestný (je ze dvou cívek, primární a sekundární, na společném jádře z magneticky měkké
oceli)
 Vodivost polovodičů = při nižších teplotách izolují, při vyšších teplotách vedou proud (měrný elektrický odpor
polovodičů s teplotou klesá)
 Vlastní a příměsová vodivost polovodičů
o Polovodiče = látky, jejichž elektrické vlastnosti závisejí na vnějších podmínkách, při nižších teplotách
izolují, při vyšších teplotách vedou proud (měrný elektrický odpor polovodičů s teplotou klesá)
o Vlastní polovodič = čistý polovodič, je zbaven nežádoucích příměsí, hustota elektronů a děr je stejná
o Příměsový polovodič = obsahuje příměs s přebytkem či nedostatkem valenčních elektronů oproti
vlastnímu polovodiči
 Přechod PN = propustný směr, přechod z anody A (polovodič P) na katodu K (polovodič N)
 Dioda = polovodičová dioda = součástka z polovodiče typu P a typu N, zapojená dioda propouští proud jen
jedním směrem (propustný směr), ve druhém prakticky nepropouští (závěrný směr)
 Tranzistor = třívrstvá polovodičová součástka ze dvojice přechodů PN
Další teorie

 Střídavé napětí = proměnné napětí s harmonickým průběhem, mění se tedy harmonicky s časem
 Střídavý proud = proměnný proud s harmonickým průběhem, mění se tedy harmonicky s časem
 Fázor = symbolické vyjádření veličiny střídavého proudu nebo napětí rotujícím vektorem, délka vektoru se rovná
amplitudě veličiny

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 21 – Optika, elektromagnetické záření
Pojmy

 Světlo jako elektromagnetické vlnění = studuje ho vlnová optika, řeší tedy difrakci, interferenci, odraz, lom,
disperzi světla a podobě
 Vlnová délka a frekvence světla = elektromagnetické vlnění o frekvencích od 3,95×1014 do 7,89×1014 Hz, různé
frekvence světla vyvolávají v člověku různé barevné vjemy, vlnová délka světla ve vakuu je od 380 do 760 nm,
c
světlo se nejrychleji šíří ve vakuu, platí vztah: λ=
f
 Šíření světla = rychlost světla ve vakuu je c=3×108 m/s = světlo se kromě vakua může ale šířit různými
prostředími (čirým, průhledným, průsvitným, …)
o Čiré = optické záření není pohlcováno ani rozptylováno
o Průhledné = nedochází k rozptylu světla, světlo je ale částečně pohlcováno
o Průsvitné = matné, dochází k částečnému rozptylu světla
o Neprůhledné = světlo jím neprochází, je zcela pohlceno nebo odraženo
o Homogenní optické prostředí = ve všech místech má stejné optické vlastnosti
o Izotropní = světlo se šíří všemi směry stejnou rychlostí
o Anizotropní = rychlost světla závisí na jeho směru
c
 Index lomu = veličina daná poměrem rychlosti světla ve vakuu a rychlosti světla v daném prostředí: n=
v
 Odraz a lom světla = lze je odvodit z Huygensova principu
o Zákon odrazu = pokud dopadá úhel na rozhraní dvou prostředí, odráží se pod stejným úhlem, jako pod
kterým dopadl
o Zákon lomu = úhel dopadu je alfa, úhel lomu je beta, zákon lomu je založen na nepřímé úměrnosti:
sin α n2
=
sin β n1
 Lom ke kolmici = přechod světla do prostředí opticky hustšího
 Lom od kolmice = přechod světla do prostředí opticky řidšího
 Úplný (totální) odraz = lom světla od kolmice, při mezním úhlu dopadu a při všech větších úhlech, pokud je při
lohu světla úhel dopadu mezní úhel, pak je úhel lomu 90° (je kolmý), pokud je úhel dopadu větší než mezní úhel,
k lomu nedojde
 Optický hranol = jeden z typů spektrografu, opticky průhledné těleso se dvěma rovinnými stěnami, které lámou
světlo – světlo při průchodu hranolem mění svůj směr šíření rozkladem (disperzí) a úplným odrazem
 Rozklad světla = disperze = světla různých frekvencí, tedy různých barev, mají v různých prostředích různou
rychlost šíření, a proto mají různé indexy lomů, rozklad probíhá na optickém hranolu
 Spektrum = vzniká při rozkladu světla, jsou vidět jednotlivé barevné složky, seskládané podle vlnových délek, dají
se pozorovat spektrografy
 Ostatní druhy elektromagnetického záření = rádiové, rentgenové, gama

Další teorie

 Optika = zabývá se elektromagnetickým záření, především světlem, zákonitostmi jeho šíření a fyzikálními ději při
vzájemné interakci optického záření a látky, dělíme ji na vlnovou, paprskovou neboli geometrickou a kvantovou

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 22 – Zobrazení zrcadly, čočkami
Pojmy

 Principy optického zobrazování = postup, kterými se získávají optické obrazy bodů nebo předmětů pomocí
optické soustavy, předmět je ten objekt, z jehož jednotlivých bodů vycházejí svazky rozbíhavých paprsků, které
pak vstupují do zobrazovacího zařízení, objekt – množina bodů, v nichž se skutečně nebo zdánlivě protínají
paprsky vycházející z jednotlivých bodů zobrazovaného předmětu a procházejí zobrazovacím zařízením
 Zobrazení
o Zrcadly = hladká optická plocha odrážející více než 90% dopadajícího světla, pro které platí zákon odrazu,
povrch zrcadel bývá z vysoce vyleštěné tenké vrstvy kovu nebo z vrstvy cínového amalgamu na hladké
skleněné desce
 Rovinné zrcadlo = hladká rovinná plocha (část roviny) odrážející světelné paprsky, odrazem
světelných paprsků od zrcadla vznikají rozbíhavé svazky
 Kulová zrcadla = sférická = je vytvořeno na povrchu části optické kulové sféry, dělí se na dutá a
vypouklá (dutá jsou na vnitřní straně klové plochy a vypouklá na vnější)
o Čočkami = uplatňuje se lom světelných paprsků, jsou ze skla nebo z jiného materiálu, než z nějž je
prostředí, dělí se na spojky a rozptylky, zároveň rozlišujeme tenkou čočku)
 Spojky = ve středu jsou tlustší, rovnoběžné paprsky mění na sbíhavé
 Rozptylky = na okrajích jsou tlustší, mění rovnoběžné paprsky na rozbíhavé
 Tenká čočka = má zanedbatelnou tloušťku oproti ohniskové vzdálenosti
 Zobrazovací rovnice
1 1 1 2
o Zrcadla = + = =
a' a f r
1 1 1
o Čočky = = + =
a' a f
1 n2 1 1
 Optická mohutnost čočky = převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti čočky f, φ= =( −1)( + ) (n1 je
f n1 r1 r 2
index lomu okolního prostředí, což je nejčastěji vzduch, proto je často 1)
 Příčné a úhlové zvětšení
o Příčné zvětšení = Z = poměr výšky obrazu a výšky předmětu (kolikrát je obraz větší než zobrazovaný
y'
předmět) ( Z= )
y
oÚhlové zvětšení = kolikrát je úhel, pod kterým bychom pozorovali předmět skrz okulár větší, než ten,
pod kterým bychom jej pozorovali okem
 Optické přístroje = lupa, mikroskop, dalekohled
 Lidské oko = je tvořené spojkou a měnitelnou ohniskovou vzdáleností, která tvoří obrazy předmětů na sítnici
uvnitř oka, obrazy jsou zmenšené, převrácené a skutečné

Další teorie

 Střed křivosti = C1, C2, C

 Poloměr křivosti = r1, r2, r
 Vrchol zrcadla = V
 Optická osa = o
 Ohnisko = F
r
 Ohnisková vzdálenost = = f = =|FV|
2
 Paraxiální paprsky = paprsky v blízkosti optické osy svírající s ní malé úhly α tak, že hodnoty sin α a tan α lze
nahradit hodnotami úhlu α v radiánech
  Paraxiální prostor = nitkový prostor = Gaussův prostor = prostor v blízkosti optické osy, v němž se šíří praxiální
paprsky
 Předmětová vzdálenost = a
 Obrazová vzdálenost = a‘
 Výška předmětu = y
 Výška obrazu = y‘
 Znaménková konvence

veličin Kladná hodnota Záporná hodnota

a
a předmět je před zrcadlem (vlevo) nelze
a‘ Obraz je před zrcadlem (vlevo) Obraz je za zrcadlem (vpravo)
f Pro duté zrcadlo Pro vypuklé zrcadlo
y Předmět leží nad optickou osou Předmět leží pod optickou osou
 Meniskus = dutovypuklá nebo vypuklodutá čočka

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 23 – Mikrosvět – kvantová fyzika
Pojmy

 Dualistický charakter elektromagnetického záření = částicová teorie nedovede vysvětlit ohyb světla, naopak
vlnová teorie není schopna vysvětlit například optická spektra prvků nebo fotoefekt – proto musí mít fotony oba
charaktery (vlnově korpuskulární)
 Kvantová hypotéza = Planckova kvantová hypotéza = elektromagnetické vlnění je vyzařování nebo pohlcováno
h ×c
atomy vždy v určitých dávkách, tzv. kvantech, tato kvanta jsou fotony, jejich energie je rovna E=h × f =
λ
(h je Planckova konstanta)
 Fotoelektrický jev – energie fotonu = fotoefekt = uvolnění elektronů z látky působením elektromagnetického
záření, světlo nebo optické záření s dostatečně velkou frekvencí vyráží z povrchu kovů elektrony)
 De Broglieho hypotéza = každé volně se pohybující částicí s určitou energií a hybností lze přiřadit rovinnou vlnu
2
h h E mc
s určitou frekvencí a vlnovou délkou: λ= = , f= =
p mv h h
 Modely atomu
o Thomsonův (pudinkový) = atom je kladně nabitá koule, v němž jsou rovnoměrně rozptýleny elektrony,
atomy jsou navenek neutrální, kladný a záporný náboj v atomu je stejný (elektrony jsou v atomu
rozloženy podobně jako rozinky v anglickém pudinku)
o Rutherfordův = atom má kladné jádro a záporný obal, v němž jsou elektrony, v jádře je naopak
soustředěna prakticky veškerá hmotnost atomu, ale zase jádro je mnohem menší než celý atom (rozdíl
10-5 metrů), a u elektricky neutrálního atomu je velikost kladného náboje jádra identická jako velikost
záporného náboje elektronového obalu
 Nedostatek = planetární model, což odporuje zákonům klasické fyziky o kulové symetrii atomů
o Bohrův = atom je stabilní soustava z kladného jádra a záporného obalu, jádro tvoří drtivou většinu
hmotnosti atomu, elektron se může bez vyzařování energie pohybovat okolo jádra jen po určitých
drahách, tedy, může se nacházet jen v určitých kvantových stacionárních stavech, každý z těchto stavů
má vlastní hlavní kvantové číslo charakterizující jeho energetickou hladinu, při přechodu elektronu mezi
energetickými stavy může atom emitovat či absorbovat foton o určité frekvenci, také odvodil tzv. Bohrův
poloměr (pro poloměry kruhových drah elektronu pohybujícího se kolem jádra)
 Klady a zápory = dobře popisuje energetické hladiny a přechody mezi nimi, absorpci a emisi,
dobře zavedené termíny, správný výpočet průměru, ale jedná se o planetární model
(Maxwellova teorie předpovídá, že takovýto atom nemůže existovat) – model atomu je placatý,
což je v rozporu se základním předpokladem, že atom má kulovou symetrii v základním stavu
o Kvantově-mechanický = vyplývá z řešení Schrödingerovy rovnice pro elektron v centrálním elektrickém
poli jádra atomu – elektron je vázán k jádru, protože se nachází v potenciálové jámě, a podle požadavků
kvantové fyziky může existovat pouze v jednom z diskrétních stacionárních kvantových stavů – tyto
kvantové stavy jsou popsány vlnovou funkcí, která vyplývá právě z řešení Schrödingerovy rovnice
 Elektronový obal = je tvořen slupkami s rozdílnými energetickými hladinami (čím blíže k jádru, tím vyšší energie),
tyto slupky se dělí na podslupky (princip elektronové konfigurace), platí Pauliho princip výlučnosti o maximálním
počtu elektronů v slupce a podslupce a princip minimální energie (nejdříve se obsazují nižší energetické hladiny,
pak vyšší energetické hladiny)
 Jádro atomu = protony a neutrony (= nukleony), pro počet protonů v jádře – atomové číslo Z, které určuje
kladný elektrický náboj a je zároveň pořadové číslo prvku v periodické tabulce, celkové číslo protonů a elektronů
je nukleonové číslo
o Jaderné síly = síly působící mezi nukleony v jádře atomu, jsou obrovské a drží pohromadě atomové jádro
 Lasery = výbojkou naplněnou směsí helia a neonu protéká proud elektronů, které se srážejí s atomy helia, ty se
pak srážejí s atomy neony a atomy neonu emituji laserové světlo, které se odráží od rovnoběžných zrcadel na
 koncích výbojky, těmito mnohonásobnými odrazy se svazek světla rovnoběžný s osou výbojky znásobí, jedno ze
zrcadel je částečně propustné, takže laserové světlo jím prochází a tvoří laserový paprsek
 Radioaktivita = samovolná (spontánní) jaderná přeměna (jaderný rozpad) nestabilního izotopu určitéto prvku na
izotop jiného prvku, která je doprovázena emisí radioaktivního záření, podle typu se dělí na α , β a γ
o Poločas rozpadu = poločas přeměny = doba, za níž se rozpadne (přemění) polovina původního počtu
jader
o Radionuklidy = nestabilní nuklidy projevující radioaktivitu (dělí se na přirozené a umělé)
o Jaderné reakce = přeměna jádra vyvolaná vzájemnou interakcí (třeba srážkou) s jinými jádry nebo
částicemi (dělí se na endoenergickou a exoenergickou)
o Jaderná energie = energie vázaná v jádře atomu, uvolnitelná jadernými reakcemi
o Reaktor = jaderný reaktor = zdroj energie, jsou v něm uloženy palivové články se štěpným materiálem

Další teorie

 Nuklid = látka z atomů s jádry se stejnými protonovými i nukleonovými čísly

 Izotop = různé nuklidy téhož prvku, mají stejný počet protonů, různý počet neutronů, a tedy i nukleonů
 Prvek = látka z atomů, jejichž jádra mají stejné protonové číslo, mohou mít ale různý počet neutronů, a tedy i
nukleonů

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 24 – Speciální teorie relativity
Pojmy

 Inerciální a neinerciální soustavy

o Inerciální vztažná soustava = soustava, v níž izolované těleso nebo jeho model setrvává v klidu nebo
v rovnoměrném přímočarém pohybu (1. NPZ)
o Neinerciální vztažná soustava = soustava, která se vzhledem k inerciální vztažné soustavě pohybuje
jinak než rovnoměrným přímočarým pohybem, tedy v neinerciální vztažné soustavě izolované těleso
nesetrvává v rovnoměrném přímočarém pohybu ani v klidu
o
 Základní princip speciální teorie relativity = princip stálé rychlosti světla a princip relativity
o Princip stálé rychlosti světla = ve všech inerciálních vztažných soustavách má rychlost světla ve vakuu
stejnou velikost, která nezávisí na směru šíření a na pohybu světelného zdroje
o Princip relativity = ve všech inerciálních vztažných soustavách mají fyzikální zákony stejný tvar
 Jinými slovy = z principu relativity vyplývá, že žádným fyzikálním pokusem provedeným uvnitř
inerciální vztažné soustavy nelze rozhodnout, zda je soustava vůči jiné soustavě v klidu nebo
v rovnoměrném přímočarém pohybu
 Rychlost světla = rychlost světla ve vakuu je c=3×108 m/s
 Důsledky speciální teorie relativity
o Kontrakce délek = relativistické zkrácení délky předmětu v pohybující se soustavě = je pozorovatelný jen
u rozměrů ve směru pohybu, ostatní rozměry zůstanou nezměněny
 Příklad = pozorovatelé pozorují tyč v pohybující se inerciální soustavě, délka tyče l‘ naměřená
pozorovatelem, vzhledem k němuž je tyč v klidu, je delší než l, kterou naměří pozorovatel,
vzhledem k němuž je tyč v pohybu

o
 Vzorec = l=l ' 1−
√ v2
c
2

Dilatace času = relativistické zpomalení chodu hodin, které se vzhledem k pozorovateli pohybují
 Příklad = pozorovatel P pozoruje určitý děj ve vztažné soustavě S‘, která se vzhledem k jiné
soustavě S pohybuje určitou rychlostí v. Pozorovatel P naměří dobu tohoto trvání na určitý čas t.
Pozorovatel P‘, který se nachází ve vztažné soustavě S‘, ve které děj probíhá, naměří čas kratší t‘.
Δt '
Δ t=



Vzorec =
√ 1−
v2
c
2

Jiné vysvětlení = hodiny pohybující se vzhledem k pozorovateli jsou z jeho pohledu pomaleji než
hodiny, které jsou vzhledem k tomuto pozorovateli v klidu = časový interval mezi dvěma
nesoumístnými událostmi je vždy delší než časový interval měřený pozorovatelem, pro kterého
jsou obě události soumístné
o Relativistické skládání rychlostí = inerciální vztažná soustava S‘ se pohybuje určitou rychlostí v vůči jiné
soustavě S, těleso se pohybuje vůči jedné soustavě S určitou rychlostí u a vůči druhé soustavě S‘ jinou
rychlostí u‘
'
u +v
u=
 Vzorec = u'v
1+ 2
c
 Jiné vysvětlení = tento princip funguje nejen pro hmotná tělesa a částice, ale také pro fotony a
byl již mnohokrát experimentálně prověřen (při rozpadu elementárních částic letících rychlostí
světla), pokud jsou rychlosti objektů malé vzhledem k rychlostem světla, přechází vzorce zpět do
klasické, newtonovské fyziky
Další teorie

 Speciální teorie relativity = vznikla, protože pro rychlost pohybu světelného a elektromagnetického vlnění
neplatí klasický zákon o skládání rychlosti – v té době byla fyzika v úzkých a musel se objevit vědec s tvrzením, že
rychlost světla je stejná ve všech inerciálních soustavách bez ohledu na jejich rychlost – tímto vědcem byl
Einstein

Přehled všech vzorců

Příklady
Maturitní téma 25 – Astronomie, astrofyzika
Pojmy

 Sluneční soustava = je tvořena Sluncem, planetami oblíhajícími okolo Slunce a jejich měsíci, asteroidy
(planetkami) v pásu mezi Marsem a Jupiterem, transneptunickými tělesy, kometárními jádry v Oortově oblaku,
kometami, meteoroidy, meteorickými roji, …
 Planety = lze je rozdělit na planety zemského typu (terestriální planety) a obří planety
o Planety zemského typu = Merkur, Venuše, Mars = mají menší velikost a větší hustotu oproti obřím
planetám
o Obří planety = Jupiter, Saturn, Uran, Neptun
 Keplerovy zákony = první, druhý, třetí
o První Keplerův zákon = planety obíhají kolem Slunce po elipsách málo odlišných od kružnic, v jejichž
společném ohnisku je Slunce
o Druhý Keplerův zákon = obsahy ploch opsaných průvodičem planety za jednotku času jsou konstantní
o Třetí Keplerův zákon = poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích
2 3
T1 a1
mocnin hlavních poloos jejich trajektorií ( 2
= 3)
T2 a2
 Hvězdy a vývoj hvězd = vlivem gravitačních sil se začne smršťovat obrovský oblak obsahující vodík, malé
množství helia a dalších prvků, při smršťování se oblak silně zahřívá, čímž vzniká Slunce, a vzniká protohvězda,
která silně září, nachází se nad hlavní posloupností – teplota protohvězdy stoupá, až dosáhne hodnoty, ktrá
odstartuje termojadernou reakci, kterou vzniká hvězda – tato hvězda se nachází na hlavní posloupnosti, kde
setrvá několik milionů až desítky miliard roků na základě její hmotnosti
 Slunce = hvězda hlavní posloupnosti, stará cca 4,5 miliardy let, je součást Galaxie
o Stavba = jádro (tam probíhají termonukleární reakce), radiační vrstva (energie z jádra postupně proniká
k povrchu tak, že fotony jsou látkou pohlcovány a opět vyzařovány, do okolního prostoru je vyzařována
fotosférou), zóna konvekce (kde horká plazma stoupá vzhůru, tam se zářením ochladí a proudí dolů
v konvekčních proudech)
o Pozice mezi ostatními hvězdami = je hvězdou hlavní posloupnosti, vzniklo jako první při vzniku Sluneční
soustavy
 Měsíc = je otočen k Zemi stále stejnou stranou, protože doba rotace je shodná s dobou oběhu, způsobuje
slapové jevy (příliv, odliv, způsobeny slapovou silou)
 Vývoj a průzkum vesmíru
o Velký třesk
o Inflační expanze
o Éra elektroslabých interakcí
o Éra hadronů a leptonů
o Éra záření
o Éra látky (nyní)
o Od velkého třesku až po hadrony a leptony uběhla jedna sekunda, pak další období trvalo 300 000 let a
zbytek (poslední fáze) trvá stále

Další teorie

 Vázaná rotace = doba rotace je shodná s dobou délky oběhu

 Slapová síla = výslednice přitažlivé síly Měsíce a odstředivé síly vznikající v důsledku oběhu Země okolo
společného těžiště soustavy těles Země a Měsíc

Přehled všech vzorců

Příklady
Fyzika na přijímačky
Úvod do fyziky..................................................................................................................................................................... 43
1.2 Fyzikální veličiny a měření.............................................................................................................................................43
2.0 Mechanika..................................................................................................................................................................... 43
2.5 Mechanika tuhého tělesa..............................................................................................................................................43
2.2 Dynamika – skládání a rozkládání sil (podrobně)..........................................................................................................43

Úvod do fyziky

1.2 Fyzikální veličiny a měření

2.0 Mechanika

2.5 Mechanika tuhého tělesa

2.2 Dynamika – skládání a rozkládání sil (podrobně)

Interference a zbytek optiky

Zbytek elektromagnetické indukce

Historie fyziky