BUNĚČNÝ CYKLUS

= mnohobuněčné organismy začínají svůj život jako jedniná buňka- ZYGOTA

-zygota se rozdělí ve dvě buňky, které se znovu opakovaně dělí, ty vytváří různé tkáně, až vznikne organismus
= OBDOBÍ ŽIVOTA VZNIKU BUŇKY AŽ PO JEJÍ “ZÁNIK“ TÍM, ŽE SE ROZDĚLÍ

Buněčné dělení Eukaryot

-Při běžném dělení somatických buněk dochází k mitóze, pohlavní buňky (vajíčka, spermie) vznikají meiózou.
Nejdříve dochází ke karyokinezi (rozdělení jádra) a poté dojde většinou k cytokinezi (rozdělení celé buňky). V
některých případech po karyokinezi nenásleduje cytokineze a vznikají tak mnohojaderné útvary (syncitium,
např. příčně pruhovaná svalovina).

Typy karyokineze:
mitóza – (neredukční dělení) probíhá u somatických buněk, dceřiná buňka má stejný počet chromozomů jako
mateřská
meióza – (redukční dělení) probíhá při vzniku gamet (vajíček, spermií), dceřiná buňka má poloviční počet
chromozomů než mateřská
amitóza – méně častý způsob dělení (pouze degenerované nebo nádorové buňky), při kterém dochází k
přímému rozdělení buňky bez vytváření chromozomů a dělicího vřeténka, genetická informace je rozdělena do
dceřiných buněk nerovnoměrně; nejedná se v žádném případě o dělení bakterií

-Buněčný cyklus je sled dějů, který vede k rozdělení buňky pomocí mitózy (nebo meiózy). Obvykle trvá
přibližně 24 hodin, ale u některých typů buněk může trvat i několik měsíců. Některé buňky mohou po mitóze
přejít do tzv. G0 fáze (klidová fáze), kdy se nedělí, ale jsou schopny po určité době znovu vstoupit do
buněčného cyklu a znovu se rozdělit.
-např. jaterní buňka se dělí jednou za rok, neuron se po svém vzniku už nikdy nerozdělí

Fáze buněčného cyklu:

Interfáze:
• G1 fáze
• S fáze
• G2 fáze
Mitóza, meióza:
• M fáze

INTERFÁZE
- část buněčného cyklu (G1, S a G2 fáze), při kterém
nedochází k dělení buňky. V tomto období v buňce
nemůžeme pozorovat chromozomy, chromatin
je ,,rozpleten“ ve formě jaderné chromozomální kaše.
Buňka se v tomto období připravuje na buněčné
dělení.
- je nejdelší fází buněčného cyklu
- buňka roste, připravuje se na dělení
- replikace všech molekul DNA
 G1 FÁZE
-postmitotická, presyntetická fáze
-trvá přibližně 1/3 doby buněčného cyklu
-dochází k růstu buňky, probíhá intenzivní metabolismus,
opravuje se poškozená DNA
-dotvoření organel
-hlavní kontrolní bod buněčného cyklu (na konci fáze)
-růst buňky, množení organel, syntéza RNA a bílkovin
G1 fáze následuje po mitóze (proto postmitotická) a
předchází syntéze DNA (proto presyntetická). V této fázi
buňka intenzivně roste a metabolizuje, tvoří organely,
dochází také k opravám DNA pomocí reparačních
mechanismů. Na konci této fáze, před přechodem do S fáze,
je hlavní kontrolní bod buněčného cyklu (kontrola integrity
DNA). Pokud buňka neprojde tímto kontrolním bodem, je
spuštěna apoptóza (programovaná smrt buňky).

Celkový stav jádra je v této fázi diploidní (2n; 46

chromozomů) a každý chromozom má pouze jednu
chromatidu (1c; 46 chromatid).

V případě, že buňka absolvovala určitý počet dělení (buněčných cyklů), vstupuje do tzv. G0-fáze (klidová fáze),
kde může setrvat až do konce života nebo se může po určité době znovu vrátit do buněčného cyklu a obnovit
buněčné dělení.

S FÁZE
= syntetická fáze
-replikace DNA a vznik druhé chromatidy chromozomu
-1/3 doby buněčného cyklu (45%)
- každý chromozom se skládá ze 2 chromatid
- zdvojení chromozomové hmoty→ buňka je tetraploidní

V S-fázi dochází k replikaci DNA. Z původně jedné chromatidy

vzniká nyní i druhá chromatida (na obou je shodná genetická
informace). Dochází tak k vytvoření dvouchromatidového
chromozomu, kdy obě chromatidy jsou spojeny centromerou.

G2 FÁZE
= premitotická, postsyntetická fáze
-trvá přibližně 1/4 doby buněčného cyklu
-příprava na mitózu
-další růst buňky a syntéza specifických proteinů
- zdvojení centrozomu
-druhý kontrolní bod
 Při G2-fázi se buňka připravuje na jaderné dělení. Probíhá
syntéza specifických proteinů, buňka dále roste, jsou zde
reparační mechanismy pro opravu některých mutací, dojde
také k duplikaci centrozomu, který je nezbytný pro
rozdělení jádra. Nachází se zde druhý (méně významný)
kontrolní bod.

Celkový stav jádra je v této fázi (tedy po replikaci)

diploidní (2n; 46 chromozomů) a každý chromozom má již
dvě sesterské chromatidy (2c; 92 chromatid).

M FÁZE (MITÓZA)
= nejkratší trvání ze všech fází
- rovnoměrné rozdělení genetické informace a celého jádra
- třetí kontrolní bod
M-fáze (mitóza) je nejkratší částí celého buněčného cyklu, dochází při ní k rozdělení jádra (karyokinezi) – tím
dojde k rovnoměrnému rozdělení genetické informace v něm obsažené. Skládá se ze 4 fází (profáze, metafáze,
anafáze, telofáze). Nachází se zde poslední kontrolní bod buněčného cyklu, dochází ke kontrole správného
připojení dělicího vřeténka na chromozomy.
-po rozdělení se dceřinné buňky ocitnou opět v G1 fázi a buněčný cyklus může pokračovat nanovo.
Mitózu můžeme samozřejmě nahradit meiózou, protože i před tímto redukčním dělením musí proběhnout
buněčný cyklus a replikace DNA.
-je dobře pozorovatelná pod mikroskopem

Kontrola buněčného cyklu

Kontrola buněčného cyklu je klíčová a její poruchy mohou vést k k poškození buněk, v
horším případě až nádorovému bujení. Kontrolní systém zajišťuje dokončení
jednotlivých kroků buněčného cyklu a až poté umožní buňce přejít do další fáze cyklu.
Kontrolu zajišťují 3 kontrolní body - první (hlavní) na konci G1 fáze, druhý v G2 fázi a
třetí v M fázi.
Kontrolní body buněčného cyklu jsou založeny na cyklické aktivitě cyklindependentních
kináz (CdK). Jedná se o proteinkinázy, které tvoří komplexy s cykliny. Cykliny jsou molekuly, které buňka
produkuje ve specifických částech buněčného cyklu. Komplexy cyklinu a CdK katalyzují fosforylaci proteinových
substrátů (např. enzymů), čímž dochází ke změnám v enzymatické aktivitě proteinu a k jeho interakci s jinými
proteiny - spouští se regulační kaskáda stovek dějů.

Celý buněčný cyklus střeží ještě skupina p proteinů (např. p53, p21), které mají pravomoc (ve složité signální
dráze) zastavit buněčný cyklus a buňku poslat do apoptózy.
 MITÓZA
- podtyp karyokineze
- nejkratší část celého buněčného cyklu
- dochází při ní k rovnoměrnému rozdělení genetické informace obsažené v jádře do dvou dceřiných buněk
- mitózou vznikají klony původní mateřské buňky
- nedochází k redukci počtu chromozomů ani genetickým změnám.

Fáze mitózy
1. profáze
- rozpad jaderné membrány,
- jadérko mizí, chromozomy lze pozorovat jako tenké nitkovité útvary, které se postupně zkracují a ztlušťují
(kondenzují, spiralizují).
- dochází ke vzniku dělicího (mitotického) vřeténka, které je tvořeno mikrotubuly – ty vyrůstají z centrozomu a
na konci profáze se připojují na centromery chromozomů (pomocí proteinového komplexu zvaného
kinetochor).

V některých zdrojích můžete najít, že mezi profází a metafází je navíc ještě prometafáze. Není ale důležitá -
probíhají tam děje z konce profáze a začátku metafáze.

2. metafáze
- chromozomy uspořádané do ekvatoriální (středové, rovníkové) roviny buňky
- dělicí vřeténka již připojena na centromery chromozomů, centrozomy se nacházejí na opačných pólech
buňky
- chromozomy jsou nyní nejvíce kondenzované (spiralizované) a můžeme je dobře pozorovat i v optickém
mikroskopu. Toho se často využívá u cytogenetických studií, kdy chceme stanovit karyotyp (chromozomové
složení) pacienta.

3. anafáze
- dochází ke zkracování dělicího vřeténka a zároveň k rozdělení centromery (centromera drží dvě sesterské
chromatidy pohromadě) a chromatidy putují k opačným pólům buňky
- vznikají tak dva jednochromatidové chromozomy – každý z nich putuje do jedné dceřiné buňky (respektive
do dceřiného prvojádra). Sesterské chromatidy mají shodnou genetickou informaci – obě dceřiné buňky budou
mít tedy také shodnou genetickou informaci.

4. telofáze
- poslední částí jaderného dělení
- seskupení chromozomů u opačných pólů buněk a k jejich postupné despiralizaci (chromozomy se prodlužují
a stávají se opět nerozeznatelnými)
- obnovuje se jaderná membrána a jadérko, dělicí vřeténko zaniká
- hned po dokončení karyokineze následuje cytokineze – rozdělení buňky (u některých buněk cytokineze
neproběhne a vznikají vícejaderné buňky nebo buněčný syncitia).

CYTOKINEZE
= rozdělení buňky následuje u většiny buněk ihned po mitóze, tedy po rozdělení jádra (karyokinezi) následuje
rozdělení mateřské buňky na 2 definitivní buňky dceřiné se shodnou genetickou informací.

U rostlinných buněk vzniká přepážka (fragmoplast) tvořená mikrotubuly, která vzniká ve středu buňky a
postupně se rozrůstá k okrajům.
U živočišných buněk vzniká kontraktilní prstenec (tvořen mikrofilamenty), který vzniká na okraji buňky a
postupným zužováním buňku zcela rozdělí.

-výsledkem celého buněčného dělení (karyokineze a cytokineze) jsou 2 dceřiné

buňky s diploidním počtem chromozomů – ale tyto chromozomy mají pouze 1
chromatidu (druhá, sesterská chromatida se dotvoří v S-fázi buněčného cyklu).

MITOTICKÝ APARÁT– co je potřeba pro proběhnutí mitózy?

- CENTROZOM = nemembránová organela, organizační centrum mikrotubulů

- složen ze 2 centriol (mikrotubuly polde vzorce 9+0)
- zdvojuje se před mitózou (v G2 fázi)

- DĚLÍCÍ VŘETÉNKO = váže se na jedné straně na centrozom,

na druhé straně na centromeru chromozomu
-vzniká v profázi mitózy
-zaniká v telofázi mitózy

- KINETOCHOR = komplex bílkovin v blízkosti centromery,

který umožňuje navázání dělicího vřeténka
 Buněčný cyklus a mitóza – počet chromozomů

Pro přijímací zkoušky je velmi důležité uvědomit si počet chromozomů a chromatid v průběhu buněčného cyklu.

Při mitóze nedochází ke změně počtu chromozomů, po celou dobu buněčného cyklu je buňka diploidní (2n) a
obsahuje 46 chromozomů. Mění se pouze počet chromatid. Mateřská buňka před mitózou (v G2 fázi)
obsahuje 92 chromatid – každý chromozom má tedy 2 sesterské chromatidy (prošel S fází a replikací DNA). Při
mitóze dochází k oddělení sesterských chromatid od sebe a dceřiné buňky po mitóze (v G1 fázi) obsahují
pouze 46 chromatid – každý chromozom má jen 1 chromatidu.
Poté následuje S fáze, kdy dojde k dotvoření sesterské chromatidy a buňka se dostává do G2 fáze a obsahuje
znovu 92 chromatid.
Generační doba
Generační dobou označujeme dobu trvání jednoho buněčného cyklu. Liší se u jednotlivých typů buněk - u
velké části buněk trvá generační doba 24 hodin, může ale trvat i několik měsíců, nebo neproběhne vůbec
(buňka se už nikdy nerozdělí).

MEIOZA
= redukční dělení ( na rozdíl od mitózy dochází při tomto typu dělení k redukci počtu chromozomů v jádře
buňky.
- pouze v zárodečné tkáni (vaječníky, varlata) při vzniku gamet – vajíček a spermií.
A proč je nutné redukovat počet chromozomů v gametách?
-Zygota vzniká splynutím samčí a samičí gamety (vajíčka a spermie) jako diploidní buňka (2n). Je proto nutné, aby vajíčko i spermie
byly haploidní (1n). Pokud by splynuly dvě diploidní buňky, vznikla by buňka tetraploidní (4n) – to u člověka není slučitelné se
životem.
-Množství genetické informace u gamet tedy musí být redukováno.
Meióza je také důležitá z hlediska genetické rekombinace (crossing-over), což vede ke vzniku nových kombinací genů – každý
jedinec je díky tomu jedinečný.

- Meióza je sled dvou po sobě následujících jaderných dělení – první meiotické dělení (meióza I.) slouží k redukci počtu
chromozomů, je odlišné od mitózy (nazýváme jej také heterotypické dělení). Druhé meiotické dělení (meióza II.) je velmi podobné
mitóze (proto homeotypické dělení).

Genetická rekombinace
Zvyšuje genetickou variabilitu populace, každý jedinec je unikátní.

Od každého rodiče dědíme polovinu chromozomů – při vzniku zygoty dojde ke splynutí 2 sad chromozomů a vzniku nové kombinace
chromozomů. Výběr chromozomů do gamet rodiče je náhodný a možnosti kombinací rodičovských chromozomů v jedné gametě
jsou velmi široké, stejně tak kombinace jednotlivých alel. K dalším rekombinacím přispívá také crossing-over. Tedy výměna částí
nesesterských chromatid mezi homologními chromozomy (chromozomy jednoho páru, např. dva chromozomy číslo 1) - dochází k
novým kombinacím alel genů.

MEIÓZA I.
= (heterotypické dělení)
-na začátku máme diploidní buňku (2n), každý chromozom má 2 chromatidy (2c). Tato buňka projde 1.
meiotickým dělením a vzniknou 2 haploidní buňky (1n), každý chromozom má 2 chromatidy (2c).

PROFÁZE I.
=typicky dlouhá a koplikovaná. Rozlišujeme ještě 5 dalších podfází.

Leptotene
-chromozomy viditelné jako tenká vlákna
-proces spiralizace začíná
Zygotene
-pokračuje spiralizace chromozomů
-párování homologických chromozomů a jejich spojení pomocí proteinových komplexů –
vznikají bivalenty (tetrády)
Poznámka: Bivalenty jsou to stejné, co tetrády! Záleží jen na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváme.
Bivalenty = dva homologní chromozomy = dohromady čtyři chromatidy (proto tetrády).
Pachytene
-dochází ke crossing-overu
-dojde k výměně částí chromatid mezi nesesterskými chromatidami homologních chromozomů, překřížení
chromatid se nazývá chiasma
Diplotene
-mírné oddalování bivalent, homologní chromozomy se ale stále drží při sobě
Diakineze
-rozpad jaderné membrány, vznik dělicího vřeténka
 METAFÁZE I.
-homologní chromozomy v párech se řadí v ekvatoriální rovině, každá ze 2 centromer směřuje
k jinému pólu buňky
-napojení chromozomů v místě centromery na vlákno dělicího vřeténka

ANAFÁZE I.
- jeden chromozom z homologního páru putuje k jednomu pólu buňky, druhý chromozom k druhému
- (dojde k roztržení homologních párů),
- tím dochází k redukci počtu chromozomů.
- Zde můžeme vidět zásadní rozdíl mezi mitózou a meiózou – při mitóze došlo k tomu, že se od
sebe oddělily sesterské chromatidy a každá z nich šla k opačnému pólu buňky.
- náhodná segregace – z homologické dvojice jde vždy k jednomu pólu mateřský a k druhému
otcovský chromozom (zcela náhodně)

TELOFÁZE I.
- zniká jaderný obal, ale neobnovuje se původní rozvlákněný stav chromatinu
- zánik dělicího vřeténka

- následuje interkineze - buňka se rozdělí ve dvě; přechod mezi meiózou I a II.

Celkový stav jádra po meióze I. je:

haploidní (1n; 23 chromozomů) a každý chromozom má avšak stále dvě sesterské
chromatidy (2c; 46 chromatid).
Meióza II. (homeotypické dělení)

-průběh je prakticky stejný jako mitóza, pouze pracujeme s haploidní sadou. Na začátku máme 2 haploidní
buňky (1n), každý chromozom má 2 chromatidy. Tyto buňky projdou II. meiotickým dělením a vzniknou 4
haploidní buňky (1n), s jednochromatidovými chromozomy.

1. profáze II.
2. metafáze II.
3. anafáze II.
4. telofáze II.

Po meióze II. vznikají čtyři buňky, které jsou haploidní (1n; 23 chromozomů) a každý chromozom má pouze
jednu chromatidu (1c; 23 chromatid)
 BUNĚČNÁ
SMRT
Apoptóza
Apoptóza je programovaná buněčná smrt (přísně
regulovaný děj), která je vyvolána cíleně například u
poškozených nebo potenciálně nádorových buněk.
Apoptóza může být spuštěna vnitřními nebo vnějšími
signálními drahami. Po spuštění apoptózy dojde k vylití
hydrolytických enzymů z lyzosomů a k rozštěpení
buňky na malé fragmenty, které mohou být snadno
fagocytovány a okolní tkáň tak není poškozena. DNA v
jádře je fragmentována (rozdělena na kousky).

Nekróza
Nekróza je způsobena vlivem nepříznivých vnějších podmínek – například příliš vysoká/nízká teplota,
nedostatek kyslíku, působení toxických látek, bakterie, viry. Obvykle je to velmi rychlý a neregulovaný děj,
dochází k zánětu okolní tkáně. V jádře dochází k zahuštění chromatinu a následnému rozpadu jádra (pyknóza),
což je možné pozorovat i v optickém mikroskopu.

Srovnání apoptózy a nekrózy: