Prodáno 01.09.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi ivetalakatos@gmail.

com
Copyright © 2016 by Colleen Hoover
All rights reserved
Translation © Jana Jašová, 2018

ISBN 978-80-249-3700-7
 Mému otci, který se ze všech sil snažil potlačovat to nejhorší v sobě. A mé
matce, která se postarala, abychom ho nikdy neviděli ve chvílích, kdy se mu to
nedařilo.
ČÁST PRVNÍ
 1.

Když jsem tak seděla obkročmo na římse, jednu nohu na střeše, druhou
mimo ni, a dívala se do ulic Bostonu v hloubce dvanácti poschodí, nemohla
jsem si pomoct, abych nemyslela na sebevraždu.
Ne na vlastní. Mám svůj život natolik ráda, že chci vidět, jak se bude
odvíjet.
Myslela jsem na jiné lidi, na ty, kteří nakonec dospěli k rozhodnutí se
svými životy skoncovat. Litovali toho někdy? V těch prchavých vteřinách
mezi tím, kdy se pustili a kdy dopadli na zem, v tom krátkém volném pádu
musel být čas aspoň na náznak lítosti. A kruci. To byl ale pitomý nápad.
Já jsem se klonila spíš k tomu, že ne.
Hodně jsem o smrti přemýšlela. Zvlášť dneska, když jsem sotva před
dvanácti hodinami pronesla jeden z nejpůsobivějších smutečních projevů,
jaký kdy obyvatelé Plethory v Maine slyšeli. No, možná nebyl nejpůsobivější.
Možná byl spíš nejpříšernější. Záleželo na tom, jestli jste se dívali optikou mé
matky, nebo mou. Máma se mnou teď nejspíš nejmíň rok nepromluví.
Ne že bych se chtěla přeceňovat. Můj projev nejspíš nevstoupí do dějin
jako slova Brooke Shieldsové na pohřbu Michaela Jacksona. Nebo jako
projev jedné ze sester Steva Jobse. Nebo bratra bývalého fotbalisty a vojáka
Pata Tillmana, který padl v Afghánistánu. Stejně byl ale působivý.
Nejdřív jsem byla nervózní. Koneckonců to byl pohřeb ctihodného
Andrewa Blooma, zbožňovaného starosty města Plethora. Majitele jedné
z nejúspěšnějších realitních kanceláří ve městě a okolí. Manžela úžasné Jenny
Bloomové, nejoblíbenější učitelky v celé Plethoře. A otec Lily Bloomové,
podivínky s nezkrotnými zrzavými vlasy, která se kdysi zamilovala do
bezdomovce a zostudila tak celou rodinu.
To jsem já. Lily Bloomová. Andrew byl můj otec. Sotva jsem domluvila na
jeho pohřbu, chytila jsem letadlo do Bostonu a zmocnila se první střechy, na
kterou jsem se mohla dostat. Opakuju, ne proto, že bych se chtěla zabít.
Neměla jsem v plánu z té střechy skočit. Jen jsem nutně potřebovala čerstvý
vzduch a ticho, což jsem ve svém bytě ve druhém poschodí, bez přístupu na
střechu a se spolubydlící, která si ráda nahlas zpívá, rozhodně nemohla čekat.
Nepočítala jsem ale s tím, jaká tady bude zima. Ne nesnesitelná, ale
nepříjemná. Aspoň jsem viděla hvězdy. Mrtví otcové, obtížné spolubydlící
a pochybné smuteční projevy se nezdají tak hrozné, když je noc tak jasná, že
doslova cítíte velkolepost vesmíru.
Miluju, když se pod hvězdnatou oblohou cítím tak nedůležitá.
Líbí se mi to.
Líbilo se mi to.
Až do chvíle, kdy se dveře na střechu prudce otevřely a vyplivly člověka.
Pak se zase přibouchly a přes plochu zaduněly kroky. Neotočila jsem se. Ten,
kdo sem přišel, si nejspíš vůbec nevšiml, že nalevo ode dveří někdo sedí na
římse. Ty kroky tak spěchaly. Nebyla moje vina, že předpokládaly samotu.
Tiše jsem si povzdychla, zavřela oči a opřela si hlavu o omítnutou zeď za
sebou. Vyčetla jsem vesmíru, že mi musel sebrat ten hloubavý pocit míru
a pokoje. Aspoň něco by pro mě vesmír dneska mohl udělat – ať je ten člověk
na střeše žena, ne muž. Když už mám mít společnost, dala bych přednost té
ženské. Na svou výšku jsem dost silná a ve většině situací se o sebe dokážu
postarat, ale zrovna teď jsem nebyla v rozpoložení, kdy bych se uprostřed
noci měla ocitnout na střeše s cizím chlapem. Jindy bych z obav o svoje
bezpečí nenápadně vklouzla do dveří a odešla, ale teď se mi odejít nechtělo.
Jak už jsem se zmínila, bylo mi tu dobře.
Konečně jsem nechala svůj pohled sklouznout k siluetě u zábradlí. Zase
„klika“ – rozhodně to byl muž. I když se nakláněl přes zábradlí, rozeznávala
jsem jeho široká ramena, která ostře kontrastovala s bezmocným gestem, jímž
si držel hlavu v dlaních. Dokonce jsem zahlédla pohyb jeho zad, když se
zhluboka nadechoval a zase vydechoval.
Vypadal jako na pokraji zhroucení. Uvažovala jsem, jestli na něj mám
promluvit, dát mu vědět, že má společnost, nebo si aspoň odkašlat. Než jsem
si to stačila rozmyslet, otočil se a nakopnul jedno z venkovních křesílek, která
stála za ním.
Trhla jsem sebou, plastové křeslo přeletělo po střeše, jenže ten mladík si
neuvědomoval, že má společnost. Pustil se do křesla, kopal do něj znova
a znova. To ale bojovalo statečně – místo aby se pod silou kopanců rozlámalo,
odjíždělo dál a dál z dosahu zuřících nohou.
Páni, ta židle musí být ze zatraceně odolné umělé hmoty. Asi z té, co se z ní
dělají trupy lodí.
Jednou jsem viděla tátu, jak na terase nakopnul stůl z tohoto plastu, a ten
kus nábytku se mu prakticky vysmíval. Táta si narazil holeň, ale na stole
nezůstal ani škrábanec.
Neznámému asi došlo, že pro tak kvalitní materiál je slabým soupeřem,
protože přestal s kopáním. Stál nad křeslem, ruce zaťaté v pěsti u boků.
Upřímně, trochu jsem mu záviděla. To, jak si dokáže vybít agresivitu a porvat
se s plastovou židlí. Nejspíš měl za sebou den blbec jako já, jenže já svou
agresivitu dusila v sobě, dokud jsem ji nemohla přetavit v pasivně-agresivní
osedlání římsy. Tenhle mladík se ji nebál vypustit.
Obvykle jsem se uklidňovala zahradničením. Když jsem byla ve stresu, šla
jsem na zahradu a vyplela všechny záhony. Jenže od té doby, co jsem se před
dvěma lety přestěhovala do Bostonu, jsem žádnou zahradu neměla. Ani
terasu. Neměla jsem ani květináč.
Možná bych měla investovat do židle z odolného plastu.
Zírala jsem na neznámého ještě chvíli a přemítala, jestli se někdy hodlá
pohnout. Pořád jen stál a zíral na převrácené křesílko. Ruce už neměl v pěsti.
Spočívaly mu na bocích a já si poprvé všimla, jak je mu košile na bicepsech
malá. Všude jinde mu seděla, jen nahoře na pažích se látka napínala. Začal
lovit po kapsách, až našel, co hledal, a – zřejmě ve snaze uvolnit ze sebe ještě
víc agrese – si zapálil jointa.
Nejsem žádná skautka. Ve třiadvaceti, po vysoké škole, jsem už za sebou
pár setkání s touhle rekreační drogou měla taky. Neodsuzovala jsem ho, že se
chce o samotě uklidnit trávou. Jenže o to právě šlo – nebyl o samotě. Jen to
nevěděl.
Dlouze popotáhl a začal se obracet k římse. Všiml si mě, když vypouštěl
kouř. Zarazil se ve chvíli, kdy se naše pohledy setkaly. Nevypadal šokovaně,
ale ani pobaveně. Byl ode mě asi deset kroků, ale ve světle hvězd jsem viděla,
jak pomalu přejíždí pohledem mou postavu, ale nedává na sobě nic znát.
Dokázal si držet karty u těla. Přimhouřil oči a rty se mu pevně sevřely jako
mužské verzi Mony Lisy.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Cítila jsem jeho hlas až v břiše. To nebylo dobré. Hlasy by se měly zastavit
v uších, ale někdy – no, ne moc často – hlas pronikl dál a vibroval mi celým
tělem. Jako ten jeho. Hluboký, sebevědomý a trochu jako máslo.
Když jsem mu neodpověděla, dal si jointa zase do pusy a popotáhl.
„Lily,“ řekla jsem konečně. Měla jsem vztek na svůj hlas. Nesl se tak slabě,
že snad ani nemohl dolehnout k jeho uším, natož aby vibroval v jeho těle.
Zvedl trochu bradu a pokývl hlavou ke mně. „Mohla bys odtamtud prosím
slízt, Lily?“
Teprve když to vyslovil, došlo mi, jak stojí: zpříma, skoro ztuhle. Jako by
byl nervózní, že spadnu. Což nespadnu. Ta římsa byla tak třicet čísel široká
a já seděla většinou těla na střeše. Kdybych padala, mohla bych se snadno
zachytit, nemluvě o tom, že vítr foukal z druhé strany.
Podívala jsem se na svoje nohy a pak na něj. „Ne, díky, je mi tady dobře.“
Trochu se pootočil, jako by se na mě nedokázal dívat.
„Prosím, slez.“ Znělo to spíš jako rozkaz, i když přidal prosím. „Je tady
sedm židlí.“
„Málem jich zbylo jen šest,“ připomněla jsem mu jeho pokus jednu z nich
zavraždit. Nepřipadalo mu to vtipné. Když jsem ho neposlechla, popošel o pár
kroků blíž ke mně.
„Stačí, aby ses blbě pohnula, a spadneš dolů. Dneska už jsem toho měl dost
i bez toho.“ Dál se pomalu přibližoval ke mně. „Znervózňuješ mě. Nemluvě
o tom, že se kvůli tobě nemůžu pořádně zhulit.“
Protočila jsem panenky a přehoupla obě nohy ke střeše. „Bože chraň, abych
ti pokazila rauš.“ Seskočila jsem na střechu a otřela si dlaně o džíny. „Lepší?“
Vykročila jsem k němu.
Vydechl, jako by při pohledu na mě na římse celou dobu zatajoval dech.
Popošla jsem stranou, abych na něj líp viděla, a při tom jsem si nemohla
nevšimnout, jak zoufale atraktivní je.
Ne, atraktivní byl slabý výraz.
Vypadal krásně. Dokonale upravený, byly z něj cítit peníze, asi o pár let
starší než já. Když mě sledoval, oči se mu v koutcích zvrásnily a rty jako by
se mračily, i když ne doopravdy. Přešla jsem k okraji střechy obehnané
zábradlím směrem do ulice. Opřela jsem se o ně a zadívala se na auta pod
sebou. Snažila jsem se nedávat na sobě najevo, jak na mě zapůsobil. Už jen
podle jeho účesu se dalo uhodnout, že to je muž, který si snadno získává
druhé, a já nechtěla čechrat jeho ego. Ne že by se choval nějak přehnaně
sebevědomě. Měl ale neformální košili Burberry. Myslím, že to byl asi první
majitel téhle košile, který si mě kdy všimnul.
Slyšela jsem za sebou kroky, a pak se opřel o zábradlí vedle mě. Koutkem
oka jsem se dívala, jak popotahuje z jointa. Pak mi nabídl, ale mávla jsem
odmítavě rukou. Zhulit se v jeho přítomnosti bylo to poslední, oč jsem stála.
K omámení mi stačil jeho hlas. Tak trochu jsem ho zase zatoužila slyšet, takže
jsem k němu vypálila otázku:
„Co ti ta židle udělala, že ses tak naštval?“
Podíval se na mě. Doopravdy podíval. Naše pohledy se setkaly a on jen
zíral, jako by mi z obličeje mohl vyčíst všechna tajemství. Tak tmavé oči jsem
snad ještě neviděla. Nebo ano, ale ne v tak nesmlouvavém výrazu.
Neodpověděl mi, ale moje zvědavost se nechtěla jen tak vzdát. Když už mě
donutil slézt z mé pohodlné, pokojné římsy, tak ať se laskavě aspoň obtěžuje
pobavit mě odpovídáním na šťouravé otázky.
„Je v tom nějaká žena?“ popíchla jsem ho. „Zlomila ti srdce?“
Tomu se zasmál. „Kéž by moje problémy byly tak triviální.“ Opřel se
o zeď, aby na mě viděl. „Ve kterým poschodí bydlíš?“ Olízl si prsty a zaštípl
koneček jointa. Pak si ho zastrčil do kapsy. „Nikdy jsem tě tady neviděl.“
„Protože nejsem odsud.“ Ukázala jsem směr, kterým se nacházel můj byt.
„Vidíš tu budovu pojišťovny?“
Zamžoural tam, kam jsem mu ukazovala. „Jo.“
„Bydlím v tom baráku vedle. Odsud není vidět. Má jen dvě patra.“
Opřel si lokty o zábradlí a zase se na mě zadíval. „Když bydlíš tam, co
děláš tady? Máš tady přítele nebo tak něco?“ Po jeho otázce jsem si najednou
připadala hloupě – jako bych vypadala tak snadno k mání, že stačí tahle laciná
narážka. Ten chlapík působil, že má na víc. Jenže ty sofistikované metody si
nejspíš šetřil pro ženy, které mu za to stály.
„Máte dobrou střechu,“ odpověděla jsem mu. Nazdvihl obočí, jako by
čekal, že to rozvedu.
„Potřebovala jsem na vzduch. Něco si promyslet. Otevřela jsem si Google
Earth a našla nejbližší dům se střešní terasou.“
Usmál se na mě. „Aspoň jsi šetrná. To je dobrá vlastnost.“
Aspoň?
Přikývla jsem, protože jsem šetrná. A protože je to dobrá vlastnost.
„Proč jsi potřebovala na vzduch?“ zeptal se.
Protože jsem dneska pohřbila tátu a při obřadu pronesla naprosto
skandální projev a teď mám pocit, že nemůžu dýchat.
Znovu jsem se k němu otočila a pomalu vydechla. „Co takhle chvíli
nemluvit?“
Vypadal, jako by se mu trochu ulevilo, že chci mlčet. Naklonil se přes
zábradlí, nechal paži viset do prázdna a zíral na ulici. Chvíli tam tak stál a já
si ho celou dobu prohlížela. Asi to věděl, ale zdálo se, že je mu to jedno.
„Z týhle střechy před měsícem někdo spadnul,“ ozval se. Mohla bych se
zlobit, že nerespektuje mou prosbu o ticho, ale tohle mě zaujalo.
„Byla to nehoda?“
Pokrčil rameny. „To nikdo neví. Stalo se to pozdě večer. Jeho žena vařila
večeři a on jí řekl, že jde sem nahoru nafotit západ slunce. Byl fotograf.
Vypadá to, že se nakláněl přes zábradlí, aby získal dobrý záběr oblohy,
a uklouzly mu nohy.“
Naklonila jsem se do prázdna a podivila se, jak by zrovna tady někdo mohl
spadnout nešťastnou náhodou. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem před chvílí
sama seděla na římse na druhé straně.
„Když mi to sestra vyprávěla, musel jsem myslet na to, jestli získal ten
záběr. Doufal jsem, že foťák nespadnul s ním, protože to by byla hrozná
škoda, víš? Umřít pro lásku k fotografování, ale přitom ani nepořídit ten
záběr, který tě stál život.“
Rozesmála jsem se. I když jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec mám smát.
„To vždycky říkáš nahlas, co tě napadne?“
Pokrčil rameny. „Většině lidí ne.“
Usmála jsem se. Líbilo se mi, že mě sice nezná, ale z nějakého důvodu
jsem pro něj jiná než většina lidí.
Opřel se zády o římsu a založil si ruce na prsou. „Pocházíš odsud?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, přistěhovala jsem se z Maine.
Po vysoký.“
Nakrčil nos. Vypadalo to dost neodolatelně, pozorovat toho chlápka v košili
Burberry a s účesem za dvě stě dolarů, jak dělá legrační grimasy.
„Takže v Bostonu patříš do očistce? To je asi na pytel.“
„Jak to myslíš?“ podivila jsem se.
Koutek úst se mu zvedl. „Turisti se k tobě chovají jako k místní. Místní
jako k turistce.“
Zasmála jsem se. „Páni, to je dost přesný popis.“
„Já jsem tady dva měsíce. Ještě jsem se ani nedostal do očistce, takže jsi na
tom líp než já.“
„Proč jsi v Bostonu?“
„Na stáži. A taky tady bydlí sestra.“ Zaklepal špičkou boty na střechu.
„Vlastně hned pod námi. Vzala si ajťáka z Bostonu a koupili si celý horní
patro.“
Sklopila jsem oči. „Celý patro?“
Přikývl. „Ten její klikař pracuje z domova. Nemusí se ani převlíknout
z pyžama a vydělává miliony ročně.“
 Tak to je vážně klikař.
„Jakou stáž tady máš? Jsi doktor?“
Přikývl. „Neurochirurg. Teda oficiálně až zhruba za rok, až mi skončí
rezidentura.“
Stylově oblečený, výmluvný a chytrý. A kouří trávu. Kdyby to byla
kvízová otázka, zněla by: co z uvedených možností je špatně? „Měli by
doktoři hulit marjánku?“
Ušklíbl se. „Asi ne. Ale kdybychom si občas nedopřáli něco takovýho,
vrhalo by se nás ze střech mnohem víc, za to ti ručím.“ Díval se před sebe
a opíral si bradu o předloktí. Pak zavřel oči, jako by si užíval nápory větru
proti obličeji. Takhle už nevypadal tak nesmlouvavě.
„Chceš slyšet něco, co vědí jen místní?“ navrhla jsem mu.
„Samozřejmě.“ Zase se soustředil na mě.
Ukázala jsem k východu. „Vidíš tu budovu? Tu s tou zelenou střechou?“
Přikývl.
„Za ní, na Melcherově ulici, je dům, který má na střeše domeček.
Opravdový domek. Z ulice není vidět a ta budova je tak vysoká, že o něm
spousta lidí vůbec neví.“
Zatvářil se, jako by to na něj udělalo dojem. „Vážně?“
Přikývla jsem. „Viděla jsem to, když jsem se koukala na Google Earth,
a tak jsem si o tom něco našla. Stavební povolení bylo zřejmě vydaný v roce
1982. Umíš si to představit? Žít v domě na činžáku?“
„Měla bys celou střechu,“ nadhodil.
To mě nenapadlo. Kdyby mi ten domek patřil, pěstovala bych tam nahoře
květiny. Udělala bych si z toho svoje útočiště.
„A kdo tam bydlí?“ zeptal se.
„To nikdo doopravdy netuší. Je to jedna z velkých bostonských záhad.“
Zasmál se a zkoumavě si mě prohlédl. „A co jsou ty další bostonský
záhady?“
„Třeba jak se jmenuješ.“ Sotva jsem to vyslovila, plácla jsem se do čela. To
znělo taky zatraceně lacině. Teď jsem byla sama k smíchu.
Usmál se. „Ryle. Ryle Kincaid.“
Povzdychla jsem si a trochu se stáhla. „To je fakt super jméno.“
 „Proč to říkáš tak smutně?“
„Protože co bych za to dala, mít taky hezký jméno.“
„Tobě se Lily nelíbí?“
Naklonila jsem hlavu ke straně. „Příjmením jsem… Bloomová.“
Mlčel. Cítila jsem, jak se mě snaží nelitovat.
„Já vím. Květinka Lilie. Jak nějaká postavička z dětský knížky. Jako by mi
byly dva. Ne třiadvacet.“
„Když se dvouletá holčička nějak jmenuje, bude se tak jmenovat i za
dvacet let. Ze jména jen tak nevyrosteme, Květinko.“
„Bohužel pro mě,“ zamumlala jsem. „A je to o to horší, že miluju
zahradničení. Kytky. Rostliny. Ráda něco pěstuju, je to moje vášeň. Vždycky
jsem snila o tom, že bych chtěla mít květinářství, jenže lidi by mi to asi
nevěřili. Vypadalo by to, že chci vyždímat peníze ze svého jména a kytky mě
vůbec nezajímají.“
„Možná,“ připustil, „ale copak na tom záleží?“
„Asi ne.“ Přistihla jsem se, jak si šeptám Květinářství Lily Bloomové,
a viděla, jak se Ryle náznakem usmívá. „Je to vážně dobrý název pro obchod.
Ale mám magisterský titul z ekonomie. To by byl krok dolů, ne? Pracuju pro
jednu z největších marketingových firem v Bostonu.“
„Mít vlastní podnik není degradace,“ namítl.
„Pokud nekrachne.“
Přikývl. „Pokud nekrachne. A co prostřední jméno, Lily Bloomová?“
Zasténala jsem a Ryle zpozorněl.
„Chceš říct, že to je ještě horší?“ Svěsila jsem hlavu a přikývla.
„Rose?“
„Horší.“
„Violet?“
„Kéž by.“ Sevřela jsem rty a pak zamumlala: „Blossom.“
Na chvíli zavládlo ticho. „Rozkvetlá? A kruci.“
„Jo. Máma byla za svobodna Blossomová a našim to připadalo jako zásah
osudu, že jejich příjmení jsou vlastně synonyma. Takže když jsem se narodila,
květinový jméno bylo jasná volba.“
„Tví rodiče jsou teda dost trhlí.“
 U jednoho z nich už přítomný čas neplatil. „Táta tenhle týden umřel.“
Podíval se na mě. „Na to ti neskočím.“
„Mluvím vážně. Proto jsem sem dneska přišla. Potřebovala jsem se
pořádně vybrečet.“
Chvíli mě podezíravě pozoroval, jako by se chtěl ujistit, že si z něj
neutahuju. Neomluvil se, že o našich mluvil tak neuctivě. Místo toho se mu
oči trochu rozšířily, jako by ho přemohla zvědavost. „Byli jste si blízcí?“
Těžká otázka. Opřela jsem si bradu o paže a zadívala se taky do ulice.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jako jeho dcera jsem ho milovala. Ale jako
člověka jsem ho nesnášela.“
Chvíli mě pozoroval. „Líbí se mi tvoje upřímnost.“
Líbí se mu moje upřímnost. Cítila jsem, jak rudnu.
Oba jsme na chvíli zmlkli a Ryle pak prohodil: „Přála sis někdy, aby lidi
byli průhlednější?“
„Jak to myslíš?“
Dloubal palcem do praskliny v omítce, až kousek odloupnul. Cvrnkl s ním
přes zábradlí. „Mám pocit, že všichni předstírají něco jinýho, než jsou, i když
uvnitř jsme všichni stejně pokřivení. Jenom to někdo umí fingovat líp než
jiný.“
Buď už začíná být zhulený, nebo je tak hloubavý. Ani jedno z toho mi
nevadilo. Mám ráda rozhovory, kde nejde o reálné otázky a odpovědi.
„Podle mě není na škodu, když si člověk trochu hlídá jazyk,“ prohodila
jsem. „Nahá pravda je jen málokdy pěkná.“
Chvíli na mě zíral. „Nahá pravda,“ zopakoval. „Ten výraz se mi líbí.“
Otočil se a vydal se doprostřed střechy. Nastavil si jedno z plastových lehátek
za mnou do správné polohy a svezl se na něj. Tohle byl ten typ, kde se dá
doopravdy ležet, takže si založil ruce za hlavu a zadíval se na hvězdy. Přitáhla
jsem si to sousední a nastavila ho do stejné polohy. Pak jsem si taky lehla.
„Pověz mi nahou pravdu, Lily.“
„O čem jako?“
Pokrčil rameny. „Nevím. O něčem, na co nejsi pyšná.
Abych si tak pokřiveně nepřipadal sám.“
Zíral na oblohu a čekal, až odpovím. Sklouzla jsem pohledem po linii jeho
čelisti, křivkách tváří, tvaru rtů. Obočí měl zamyšleně stažená k sobě.
Nevěděla jsem proč, ale vypadal, že si potřebuje povídat. Přemýšlela jsem
o jeho otázce a pokusila se přijít na něco upřímného, co bych mu mohla
svěřit. Když se mi to povedlo, pronesla jsem to do nebe.
„Můj otec byl surovec. Ne vůči mně – vůči mámě. Když se někdy hádali,
rozzuřil se tak, že ji uhodil. Pak se jí to pár týdnů snažil vynahrazovat. Nosil jí
kytky, vzal nás na dobrou večeři. Někdy nakupoval dárky i mně, protože
věděl, jak nenávidím, když se hádají. Jako dítě jsem se někdy těšila na to, až
se zase budou hádat. Věděla jsem, že mámu uhodí, a že dalších čtrnáct dní to
bude jedna báseň.“ Zmlkla jsem. Ani nevím, jestli jsem si to takhle už
dokázala někdy přiznat i jen sama sobě. „Samozřejmě že kdyby to bylo v mý
moci, chtěla bych, aby mámě nikdy neubližoval. Jenže násilí k jejich
manželství patřilo a já si na to zvykla. Když jsem dospívala, došlo mi, že
pokud proti tomu nic nedělám, padá vina i na mě. Většinu života jsem ho
nenáviděla, pokládala ho za špatnýho člověka, ale nevím, jestli jsem v něčem
lepší. Možná jsme špatní oba.“
Ryle se na mě zamyšleně podíval. „Lily,“ oslovil mě důrazně, „nic
takovýho jako špatní lidi neexistuje. Všichni jsme prostě lidi, co někdy dělají
špatný věci.“
Otevřela jsem pusu k odpovědi, ale jeho slova mě umlčela. Prostě lidi, co
někdy dělají špatný věci. Asi to byla svým způsobem pravda. Nikdo není ani
jen dobrý, ani jen špatný. Jen se někteří musí víc snažit, aby to zlo potlačili.
„Teď ty,“ ozvala jsem se.
Vzhledem k jeho reakci jsem čekala, že se mu do téhle hry chtít nebude.
Zhluboka si povzdychl a prsty si prohrábl vlasy. Otevřel pusu, aby promluvil,
ale pak ji zase zavřel. Chvíli přemýšlel, a pak se konečně ozval. „Dneska
večer jsem viděl umírat chlapce.“ Znělo to deprimovaně.
„Bylo mu jen pět let. S mladším bratříčkem našli v ložnici rodičů zbraň.
Menší hoch ji vzal do ruky a pistole vystřelila.“
Žaludek se mi sevřel. Tahle pravda na mě byla možná až moc nahá.
„Když se dostal na operační stůl, už se pro něj nic moc dělat nedalo.
Všichni kolem – sestry, ostatní doktoři – pořád litovali jeho rodinu. Chudáci
rodiče, opakovali. Ale když jsem vyšel ze sálu do čekárny, abych těm lidem
oznámil, že to jejich syn nezvládnul, nebylo mi jich líto. Chtěl jsem, aby
trpěli. Aby cítili vinu za to, že nechávali nabitou pistoli nezajištěnou v dosahu
dvou nevinných dětí. Chtěl jsem, aby jim došlo, že nejenže ztratili jedno dítě,
ale zničili celý život i tomu, co náhodou zmáčklo spoušť.“
Ježíši Kriste. Na něco tak vážného jsem nebyla připravená.
 Vůbec jsem netušila, jak by se rodina mohla vyrovnat s něčím takovým.
„Chudák ten bratříček,“ hlesla jsem.
„Neumím si ani představit, co to s ním udělá – vidět něco takovýho na
vlastní oči.“
Ryle si něco smetl z kolene. „Co? Zničí mu to život.
Přesně to.“
Otočila jsem se k němu a podepřela si hlavu rukou. „Je to těžký? Vídat
tohle denně?“
Zlehka zavrtěl hlavou. „Mělo by to být těžší, ale čím víc jsem v přítomnosti
smrti, tím víc se pro mě stává součástí života. Nevím, jak to mám brát.“
Znovu se na mě podíval. „Přihoď ještě něco. Mám pocit, že moje přiznání
bylo o dost zvrácenější než tvoje.“
S tím jsem nesouhlasila, ale pověděla jsem mu o té zvrácenosti, které jsem
se dopustila před pouhými dvanácti hodinami.
„Máma mě před dvěma dny požádala, abych na tátově pohřbu přednesla
smuteční projev. Řekla jsem jí, že se na to necítím – že asi budu brečet tak
moc, až nedokážu mluvit před lidmi –, ale byla to lež. Nechtěla jsem mluvit
na pohřbu, protože mi připadalo, že by to měli dělat lidi, co si nebožtíka
vážili. A já si táty moc nevážila.“
„A přednesla jsi ho?“
Přikývla jsem. „Jo. Dneska ráno.“ Posadila jsem se na lehátku, skrčila nohy
pod sebe a otočila se k němu. „Chceš si o tom poslechnout?“
Usmál se. „Rozhodně.“
Složila jsem si ruce v klíně a nadechla se. „Neměla jsem ponětí, co říct.
Hodinu před obřadem jsem mámě tvrdila, že to nezvládnu. Ona na to, že to
není nic těžkýho a že táta by to tak chtěl. Prohlásila, že stačí, když se
postavím k mikrofonu a povím pět nejlepších věcí, na který si u táty
vzpomenu. No… a to jsem přesně udělala.“
Ryle se opřel o loket. Vypadal, jako by ho to pořádně zaujalo. Podle mého
výrazu asi uhodl, že přijde něco horšího. „Ach ne, Lily. Co jsi řekla?“
„Počkej. Já ti to zopakuju.“ Postavila jsem se a obešla lehátko na druhou
stranu. Pak jsem se napřímila a sklopila oči, jako bych shlížela z pódia na
plný sál, stejně jako dneska ráno. Odkašlala jsem si.
„Dobrý den. Jmenuju se Lily Bloomová a jsem dcera zesnulého Andrewa
Blooma. Děkuji vám, že jste se k nám dnes v téhle smutné chvíli připojili,
abyste nám pomohli unést naši bolest. Ráda bych uctila otcovu památku tím,
že vám o svém otci povím pět věcí, které na něm byly nejlepší. Ta první je…“
Podívala jsem se na Rylea a pokrčila rameny. „A to je všechno.“
Posadil se zpříma. „Jak to myslíš?“
Vrátila jsme se na lehátko a natáhla se zase na záda.
„Stála jsem tam dobré dvě minuty a neřekla ani slovo. Protože nebyla
jediná dobrá věc, kterou bych o tom velkým muži mohla říct. Takže jsem jen
mlčky zírala do davu, až mámě došlo, co to dělám, a poslala strejdu, aby mě
odtáhnul od mikrofonu.“
Ryle naklonil hlavu ke straně. „To si děláš srandu? Takže tys na tátově
pohřbu místo oslavy přednesla jeho kritiku?“ Přikývla jsem. „Nejsem na to
pyšná. V tu chvíli jsem nemyslela. Nebo myslela, ale na to, že kdyby byl lepší
člověk, mohla jsem tam stát hodinu a řečnit o něm.“
Ryle si zase lehnul. „Páni,“ zavrtěl hlavou. „Jsi moje hrdinka. Tohle
trumfne i mýho mrtvýho chlapečka.“
„To bylo drsný.“
„Já vím. Nahý pravdy už jsou takový.“ Zasmála jsem se. „Teď ty.“
„Na tohle nemám.“
„Určitě se tomu dokážeš vyrovnat.“
„To asi ne.“
Protočila jsem panenky. „Ale jo, můžeš. Nechtěj, abych si musela myslet,
že jsem z nás dvou ta horší. Řekni mi, co tě naposledy napadlo nejhoršího.
Něco takovýho, co lidi normálně nevysloví nahlas.“
Založil si ruce za hlavou a podíval se mi přímo do očí.
„Chci tě šukat.“
Brada mi klesla. Rychle jsem pusu zase zavřela. Nějak jsem na to
nedokázala odpovědět.
Střelil po mně nevinným pohledem. „Chtěla jsi slyšet, co mě napadlo
naposled, tak tady to máš. Jsi krásná. Jsem chlap. Kdybys byla pro sex na
jednu noc, vzal bych tě dolů k sobě do ložnice a ošukal tě.“
Nedokázala jsem se na něj podívat. Jeho slova ve mně probudila až příliš
pocitů najednou.
„Nejsem pro sex na jednu noc.“
„To jsem si myslel,“ odpověděl. „Tak teď ty.“
 Byl tak nenucený. Choval se, jako by mě právě nepřipravil o řeč.
„Po tomhle se potřebuju trochu vzpamatovat,“ odpověděla jsem se
smíchem. Snažila jsem se vymyslet něco podobně šokujícího, jenže jsem se
nedokázala oprostit od toho, co mi zrovna řekl. Takhle na rovinu. Možná mě
to zasáhlo o to víc, že je neurochirurg, a já si nedovedla představit, že lidi tak
vzdělaní jako on házejí nonšalantně výrazy jako šukat.
Sebrala jsem se… tak trochu… a vyhrkla: „Tak jo.
Když už jsme u toho… první kluk, se kterým jsem se vyspala, byl
bezdomovec.“
Ryle zvedl hlavu a podíval se na mě. „Tak tohle potřebuju rozebrat víc
dopodrobna.“
Natáhla jsem paže za hlavu a položila ji na ně. „Vyrůstala jsem v Maine.
Bydleli jsme v dobrý čtvrti, ale ulice za domem už byla dost zanedbaná. Náš
zadní dvorek sousedil s opuštěným domem, vedle kterýho byly dvě prázdný
parcely. Spřátelila jsem se s klukem, který v tom opuštěným domě bydlel,
jmenoval se Atlas. Nikdo kromě mě nevěděl, že tam žije. Nosila jsem mu
jídlo, oblečení a tak. Dokud na to táta nepřišel.“
„A co udělal?“
Zaťala jsem čelist. Nevím, proč jsem o tomhle začínala, když jsem se tak
snažila na to denně nemyslet. „Zbil ho.“ Tohle byla pravda obnažená nejvíc,
kam až jsem dokázala zajít. „Teď ty.“
Chvíli mě mlčky pozoroval, jako by mě podezíral, že to není všechno. Pak
uhnul pohledem. „Odpuzuje mě pomyšlení na manželství,“ přiznal se. „Je mi
skoro třicet a nemám vůbec chuť si pořídit manželku. A už vůbec nechci děti.
Jediná věc, o kterou v životě stojím, je úspěch. Pořádný úspěch. Ale
připouštím, že takhle nahlas to zní arogantně.“
„Profesionální úspěch? Nebo společenský, jako postavení a tak?“
„Obojí,“ odpověděl. „Každý může mít děti. Každý se může oženit. Ale
všichni nemůžou dělat neurochirurgii. Jsem na to dost hrdý. Nechci být jen
dobrý doktor, chci být nejlepší v oboru.“
„Máš pravdu. Zní to arogantně.“
Usmál se. „Máma se bojí, že marním svůj život, protože pořád jen
pracuju.“
„Jsi neurochirurg a tvoje máma je z tebe zklamaná?“ To mě rozesmálo. „To
je teda bláznivý. Jsou rodiče vůbec někdy spokojení se svými dětmi? Jsou pro
ně vůbec někdy děti dost dobrý?“
 „Pro mě by moje děti nebyly,“ odpověděl Ryle. „Moc lidí nezvládá takový
nasazení jako já, takže bych je předurčil k tomu, aby mě zklamaly. Tudíž
žádný mít nebudu.“
„Toho si vážím, Ryle. Hodně lidí si neumí připustit, že jsou možná moc
velcí sobci na to, aby měli děti.“
Zavrtěl hlavou. „Já jsem rozhodně sobec. Určitě jsem moc velký sobec na
to, abych s někým chodil.“
„Ale jak to děláš? To si nikdy s nikým ani nevyjdeš?“ Zabodl do mě pohled
a na rtech se mu objevil úšklebek.
„Když mám čas, jsou dívky, co uspokojí moje potřeby. V tomhle ohledu
jsem naprosto v pořádku, jestli se ptáš na to. Ale láska mi nic neříká. Vždycky
je to spíš břemeno než cokoli jinýho.“
Kéž bych se tak na lásku mohla koukat i já. O dost by mi to ulehčilo život.
„To ti závidím. Já mám pořád představu, že pro mě někde existuje ideální
muž. Často mě vztah brzo přestane bavit, protože ten dotyčný nevyhovuje
mým požadavkům. Mám pocit, jako bych byla na nekonečný výpravě za
svatým grálem.“
„Měla bys vyzkoušet moji metodu,“ poradil mi.
„Jakou?“
„Sex na jednu noc.“ Nazdvihl obočí, jako by mě pobízel. Byla jsem ráda,
že je tma, protože mi tváře hořely. „Nemohla bych spát s někým, u koho bych
nevěděla, jestli to někam povede,“ řekla jsem nahlas, ale sama jsem slyšela,
jak moje slova postrádají přesvědčivost.
Ryle se dlouze, pomalu nadechl a otočil se na záda.
„Nejsi taková, co?“ Byl v tom náznak zklamání.
Zklamání bylo oboustranné. Ani nevím, jestli bych ho dokázala odmítnout,
kdyby se o něco pokusil, ale možná jsem mu teď všechny pokusy předem
rozmluvila.
„A když bys nikdy nespala s někým, koho jsi zrovna poznala…“ Naše
pohledy se zase setkaly. „Jak daleko přesně bys zašla?“
Na to jsem neuměla odpovědět. Otočila jsem obličej k nebi, protože jeho
otázka mě přiměla zalitovat výhrad vůči sexu na jednu noc. Vlastně jsem
výslovně proti němu nic neměla. Jen mi ho ještě nenavrhnul někdo, u koho
bych o tom byla ochotná uvažovat.
Až doteď. Myslím. Ale navrhuje mi to vůbec? Flirtování mi nikdy moc
nešlo.
 Ryle se natáhl a chytil okraj mého lehátka. Jediným rázným pohybem a bez
větší námahy ho přisunul tak, až narazilo do jeho.
Moje tělo strnulo. Byl teď tak blízko. Cítila jsem, jak jeho horký dech
prořízl chladný vzduch mezi námi. Kdybych se na něj podívala, jeho obličej
by se ocitl jen pár centimetrů od mého. Nechtěla jsem to udělat, protože by
mě nejspíš políbil a já o něm vůbec nic nevěděla, nic než pár nahých pravd.
Jenže když mi položil těžkou dlaň na břicho, najednou mi to přestalo vadit.
„Jak daleko bys zašla, Lily?“ zeptal se hříšně. Hladce.
Jeho hlas mi pronikl až do prstů u nohou.
„Nevím,“ zašeptala jsem.
Jeho prsty se vydaly k lemu mé sukně. Začal ji pomalu odhrnovat, až se
objevil cípek mé holé pokožky. „Ježíši,“ zašeptal, když mi vklouzl rukou pod
oblečení a ucítil horkost mého břicha.
Navzdory svým přesvědčením jsem se na něj podívala a jeho oči mě
naprosto uchvátily. Vypadaly plné naděje, hladové a naprosto sebevědomé.
Kousl se do spodního rtu, zatímco se jeho ruka pomalu sunula výš pod mé
tričko. Věděla jsem, že musí cítit, jak mi na žebra zespodu naráží srdce.
Kruci, nejspíš to i slyšel.
„Je to už moc daleko?“ zapředl.
Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale zavrtěla jsem hlavou a odpověděla:
„Ani náhodou.“
Usmál se a jeho prsty mi přejely po spodní části podprsenky, zlehka
škádlily pokožku, na které už mi naskočila husí kůže.
Když jsem pevně zavřela oči, ticho prořízlo ostré zazvonění. Ruka mu
strnula, když nám oběma došlo, že to je telefon. Jeho telefon.
Ryle si opřel hlavu o moje rameno. „Sakra.“
Zamračila jsem se, když vytáhl ruku zpod mého trička a zašátral v kapse.
Pak se zvedl a poodešel pár kroků ode mě, než hovor přijal.
„Doktor Kincaid,“ ohlásil se. Pozorně poslouchal a druhou rukou se držel
za zátylek. „A co Roberts? Já ani nemám službu na telefonu.“ Následovalo
další ticho a pak:
„Dobře, dejte mi deset minut. Už jedu.“
Skončil hovor a zastrčil telefon zpátky do kapsy. Když se otočil ke mně,
vypadal trochu zklamaně. „Musím…“
Přikývla jsem. „Jasně.“
 Chvíli mě pozoroval, než zvedl ukazováček. „Nehýbej se.“ Znova se natáhl
po telefonu. Přešel blíž a podržel ho přede mnou, jako by si mě chtěl vyfotit.
Málem jsem začala protestovat, i když nevím proč. Byla jsem přece oblečená.
Jen jsem se na to necítila.
Stiskl spoušť a vyfotil si mě, jak ležím na lehátku s rukama uvolněně za
hlavou. Netušila jsem, co s tou fotkou hodlá dělat, ale líbilo se mi to. Líbilo se
mi, že si chce zapamatovat, jak vypadám, i když ví, že už se neuvidíme.
Pár vteřin se díval na snímek na obrazovce a usmál se. Byla jsem napůl
v pokušení si na oplátku vyfotit zase jeho, ale nevěděla jsem, jestli chci mít
vzpomínku na někoho, koho už v životě nepotkám. To pomyšlení mě trochu
deprimovalo.
„Rád jsem tě poznal, Lily Bloomová. Doufám, že se vzepřeš předsudkům
a splníš si svoje sny.“
Usmála jsem se. Napůl mě to rozesmutnilo, napůl zmátlo. Ani jsem
nevěděla, jestli jsem už někdy trávila čas s někým jako on – s člověkem s tak
naprosto odlišným životním stylem a z naprosto jiné daňové třídy. A nejspíš
ani nikdy nebudu. Potěšilo mě ale, že se zase tolik nelišíme.
Což byl nejspíš falešný dojem.
Sklopil oči ke svým nohám, jako by si nebyl jistý svým postojem. Jako by
byl rozpolcený mezi touhu říct mi ještě něco, a povinností odejít. Naposledy
se na mě podíval, tentokrát už bez té pokerové tváře. Viděla jsem zklamanou
křivku jeho rtů, jenže to už se otočil a zamířil ode mě pryč. Otevřel dveře na
střeše a já slyšela, jak se jeho kroky vzdalují, když spěchal po schodišti dolů.
Znovu jsem na střeše osaměla, ale k mému údivu mě to teď spíš rozesmutnilo.
 2.

Lucy – moje spolubydlící, která si ráda nahlas zpívá – pobíhala po

obýváku a sbírala svoje klíče, boty, sluneční brýle. Seděla jsem na pohovce
a otevírala krabice od bot, ve kterých jsem měla věci z doby, kdy jsem ještě
bydlela doma. Sbalila jsem si je, když jsem tam jela na tátův pohřeb.
„Jdeš dneska do práce?“ zeptala se mě Lucy.
„Ne. Dostala jsem volno kvůli úmrtí v rodině, až do pondělka.“
Zastavila se v běhu. „Až do pondělka? Ty máš teda kliku, ty potvoro.“
„No jasně, Lucy. Mám kliku, že mi umřel táta,“ odpověděla jsem
sarkasticky, ale zamrazilo mě při pomyšlení, že zase tak úplný sarkasmus to
není.
„Víš, že jsem to tak nemyslela,“ zamumlala. Popadla kabelku a vrávorala
na jedné noze, zatímco si na druhou obouvala lodičku. „Dneska večer
nepřijdu, spím u Alexe. Čau.“ Dveře se za ní zabouchly.
Při pohledu zvenčí jsme toho měly hodně společného, ale vedle toho, že
jsme nosily stejnou velikost oblečení, byly stejně staré a naše křestní jména
měla čtyři písmena, obě začínala na L a končila na Y, toho nebylo moc, co by
z nás dělalo víc než jen spolubydlící. Což mi nevadilo. Až na to neustálé
prozpěvování se mi s ní bydlelo dobře. Lucy byla čistotná a často přespávala
jinde. Což jsou u spolubydlící ty hlavní přednosti.
Sundala jsem víko z další krabice, když mi zazvonil telefon. Hrábla jsem
po něm přes gauč. Sotva jsem uviděla, že je to máma, zabořila jsem obličej do
polštáře a nahlas do něj zaúpěla.
Pak jsem si přitiskla telefon k uchu. „Ano?“ Tři vteřiny ticha, a pak: „Ahoj,
Lily.“
Povzdychla jsem si a opřela se o gauč. „Ahoj, mami.“ Vážně mě
překvapilo, že se mnou mluví. Od pohřbu uplynul teprve den. To bylo o 364
dní dřív, než jsem její zavolání čekala.
„Jak ti je?“ zeptala jsem se.
Dramaticky si povzdychla. „Tak všelijak. Tvoje teta a strýc dneska ráno
odjeli do Nebrasky. Bude to moje první noc o samotě od toho dne, kdy –“
„To zvládneš, mami,“ přerušila jsem ji a snažila se, aby to znělo sebejistě.
 Zmlkla až na moc dlouho, a pak pronesla: „Lily, jen jsem ti chtěla povědět,
že se nemáš stydět za to, co se stalo včera.“
Neodpověděla jsem. Ale já se nestydím. Ani trochu ne.
„Každý člověk má někdy chvíle, kdy prostě zatuhne. Neměla jsem to po
tobě chtít. K tomu, co jsi už prožívala, to byl pro tebe až moc velký stres
navíc. Měla jsem o ten projev požádat tvého strýce.“
Zavřela jsem oči. Už to dělá zase. Zametá pod koberec to, čemu se
nedokáže podívat do očí. Samozřejmě – přesvědčila sama sebe, že jsem
nedokázala promluvit ze stresu, ne že jsem to odmítla. Samozřejmě. Napůl se
mi ji chtělo vyvést z omylu. Ne, mami, já se nezasekla. Jen nebylo nic
dobrého, co bych o tom nezajímavém člověku, který byl náhodou mým
otcem, mohla říct.
Jenže zčásti jsem se cítila provinile za to, co jsem udělala – hlavně proto,
že jsem to neměla udělat před mámou –, a tak jsem přijala její hru a začala
hrát s ní.
„Díky, mami. Promiň, že jsem se zasekla.“
„To nic, Lily, netrap se. Musím už jít, mám schůzku v pojišťovně kvůli
tátově pojistce. Zavolej mi zítra, ano?“
„Zavolám,“ slíbila jsem. „Mám tě ráda, mami.“
Ukončila jsem hovor a hodila telefonem přes gauč. Pak jsem otevřela tu
krabici, kterou jsem měla na klíně, a začala vyndávat její obsah. Nahoře bylo
dřevěné duté srdíčko. Pohladila jsem ho prstem a vzpomněla si na ten večer,
kdy jsem ho dostala. Když se mi začaly vybavovat další vzpomínky, odložila
jsem ho stranou. Nostalgie je zvláštní věc.
Vytáhla jsem pár starých dopisů a novinových výstřižků. Pod tím vším
jsem našla to, co jsem doufala, že v krabicích někde bude. A taky napůl
doufala, že nebude.
Moje deníky.
Přejela jsem po nich rukama. Našla jsem tři, ale myslím, že celkem jich
bylo osm nebo devět. Nečetla jsem si v nich od chvíle, kdy jsem do nich
naposledy zapisovala.
Když jsem byla mladší, nechtěla jsem si přiznat, že si píšu deník, protože to
bylo takové klišé. Místo toho jsem to psala jako dopisy komičce Ellen
DeGeneresové, jejíž pořad jsem sledovala od prvního dne, kdy se v roce 2003
začal vysílat – a to jsem byla ještě hodně malá. Koukala jsem na její show
každý den po návratu ze školy a přesvědčovala sama sebe, že kdyby mě Ellen
znala, měla by mě ráda. Psala jsem jí dopisy pravidelně až do svých šestnácti,
ale tak, jako jiní lidé píšou deníkové záznamy. Samozřejmě mi bylo jasné, že
deník nějaké puberťačky je asi to poslední, co by Ellen DeGeneresová chtěla
číst. Naštěstí jsem jí nic z toho nikdy neposlala. Ale stejně se mi líbilo jí to
adresovat, a tak jsem v tom pokračovala až do chvíle, kdy jsem si deník
přestala vést úplně.
Otevřela jsem druhou krabici a našla další sešity. Prohrabala jsem se jimi
a našla ten z doby, kdy mi bylo patnáct. Otevřela jsem ho a listovala jím,
abych našla den, kdy jsem se setkala s Atlasem. Předtím, než mi vstoupil do
života, jsem vlastně neměla moc o čem psát, ale stejně se mi nějak povedlo
popsat šest deníků, než se to stalo.
Přísahala jsem si, že už je nikdy nebudu číst, jenže když táta umřel, začala
jsem víc vzpomínat na dětství. Když si ty deníky pročtu, třeba v sobě nějak
najdu sílu k odpuštění. I když jsem možná spíš riskovala, že se mě zmocní
ještě větší zahořklost.
Natáhla jsem se na gauč a pustila se do čtení.

Milá Ellen,
než Ti napíšu, co se mi dneska stalo, mám vážně dobrý nápad pro nové
prostředí ve tvém pořadu. Jmenovalo by se to „Ellen doma“.
Podle mě by Tě hodně lidí rádo vidělo mimo práci. Často jsem si říkala,
jaká jsi asi doma, když jste tam jen s Portií a nikde žádné kamery. Třeba by jí
producenti mohli půjčit kameru a ona by Tě natáčela, jak děláš úplně
obyčejné věci, třeba se díváš na televizi, vaříš nebo zahradničíš. Mohla by Tě
filmovat pár vteřin tak, abys o tom nevěděla, a pak vykřiknout: „Ellen
doma!“ a hrozně Tě tím vyděsit. Ty přece takové vtípky miluješ.
No a teď Ti povím (už jsem to chtěla udělat, ale pořád na to zapomínám)
o tom, co se stalo včera. Včerejšek byl možná nejzajímavější den, o kterém
jsem Ti kdy psala, když nepočítám ten, kdy Abigail Ivoryová vrazila facku
panu Carsonovi, protože jí koukal do výstřihu.
Pamatuješ, jak jsem Ti kdysi psala o paní Burlesonové, která bydlela
v domě za naším? O té, jak umřela za velké sněhové bouře? Táta říkal, že
dlužila na daních tolik, že její dcera musela odmítnout dědictví a nemohla
dostat ten dům. Což bylo asi dobře, protože už se stejně rozpadal. Bylo by to
pro ni spíš břemeno.
Od té doby je dům prázdný. Paní Burlesonová umřela už dobře před dvěma
roky. Věděla jsem, že dům je prázdný, protože mám z okna ložnice výhled na
zadní dvorek, a pokud se pamatuju, nikdy jsem tam kolem toho baráku
neviděla živou duši.
Až do včerejšího večera.
Byla jsem v posteli a míchala jsem karty. Vím, že to zní divně, ale někdy to
dělám. Ani nevím, jak se karty hrají. Ale když se rodiče hádají, míchání karet
mě uklidňuje a dává mi něco, na co se můžu soustředit.
Venku byla tma, takže jsem si toho světla hned všimla. Nebylo úplně jasné,
ale vycházelo z toho opuštěného domu. Vypadalo to spíš jako světlo svíčky,
takže jsem vyšla na zadní verandu a vzala si tátův dalekohled. Snažila jsem se
zahlédnout, co se tam děje, jenže jsem nic neviděla. Byla moc tma. A pak, za
nějakou dobu, světlo zhaslo.
Dneska ráno, když jsem se chystala do školy, jsem uviděla, jak se za domem
něco hýbe. Přikrčila jsem se pod okno svého pokoje a viděla, jak se zpoza
domu někdo vykradl. Byl to kluk s batohem. Rozhlédl se, jako by se chtěl
přesvědčit, že ho nikdo nevidí, a pak se vydal uličkou mezi naším a sousedním
domem na zastávku autobusu.
Nikdy předtím jsem ho neviděla. Tohle bylo poprvé, co jel se mnou
autobusem. Seděl vzadu a já uprostřed, takže jsem s ním nemluvila. Když
vystoupil, viděla jsem, že jde do naší školy, takže do ní asi chodí.
Netuším, proč spal v tom prázdném baráku. Nejspíš tam není zapojená
elektřina a neteče voda. Napadlo mě, že to byla nějaká sázka, ale ze školy jel
se mnou stejným autobusem a vystoupil zase tady. Šel ulicí, jako by mířil
někam jinam, ale běžela jsem k sobě do pokoje a koukala oknem, a jasně, za
chvíli jsem ho viděla, jak se plíží do toho opuštěného domu!
Nevím, jestli bych o tom neměla říct mamce. Nechci do toho šťourat,
protože mi po tom vážně nic není. Jestli ale ten kluk nemá kam jít, mamka by
mu třeba dokázala pomoct, když pracuje ve škole. Tak nevím. Možná bych
měla pár dní počkat, jestli se třeba nevrátí domů. Možná se jen potřeboval na
čas trhnout od rodičů.
To bych si někdy taky přála.
Tak to je všechno. Dám Ti zítra vědět, jak to pokračuje.
Lily

Milá Ellen,
když se dívám na tvůj pořad, vždycky si přetáčím to Tvoje tancování. Dřív
jsem se vždycky koukala i na to, jak tančíš obecenstvem, jenže teď už mě to
trochu nudí a chci Tě jen slyšet mluvit. Snad Tě to nerozzlobí.
Takže, už jsem zjistila, kdo je ten kluk, a jo, pořád sem chodí.
Už je to dva dny a já o tom ještě nikomu nepověděla.
Jmenuje se Atlas Corrigan a chodí do posledního ročníku, ale nic víc
nevím. Zeptala jsem se Katie, kdo to je, když s námi seděl v autobuse. Řekla
mi jeho jméno, ušklíbla se a dodala: „Nic o něm nevím, jenom že smrdí.“
Nakrčila nos, jako by to cítila až sem. Chtělo se mi na ni vřískat, že on si
nemůže pomoct, když nemá tekoucí vodu. Místo toho jsem se na něj jen
podívala. Možná jsem na něj zírala trochu moc dlouho, protože mě přistihnul.
Když jsem se vrátila domů, šla jsem dozadu na zahrádku. Ředkvičky už byly
zralé, takže jsem je začala vytahovat z hlíny. Kromě ředkviček jsem už na
záhonech nic neměla. Ochlazuje se, takže všechny ostatní rostliny jsem už
zazimovala. Ředkve nejspíš mohly ještě pár dní počkat, ale byla jsem zvědavá
na toho kluka.
Když jsem je tahala ven, všimla jsem si, že jsou mezi nimi mezery. Jako by
některé už někdo vydloubal. Já to nebyla a rodiče se mi do zahradničení nikdy
nepletou.
Napadlo mě, že to byl nejspíš Atlas. Nedošlo mi, že kromě vody mu nejspíš
chybí taky jídlo.
Šla jsem dovnitř a udělala v naší kuchyni pár sendvičů. Z lednice jsem
vzala dvě plechovky koly a ze skříňky sáček brambůrků. Všechno jsem to dala
do svačinového sáčku, přeběhla s tím k opuštěnému domu a položila to na
zadní verandu ke dveřím. Nebyla jsem si jistá, jestli mě viděl, takže jsem
hlasitě zaklepala a rozběhla se honem zpátky domů. Když jsem vyběhla k sobě
do pokoje a vykoukla oknem, abych ho viděla, sáček už byl pryč.
Tak jsem věděla, že mě pozoroval. Že teď už ví, kde bydlím.
Nevím, co řeknu, jestli na mě zítra zkusí promluvit.
Lily

Milá Ellen,
dneska jsem viděla tvoje interview s prezidentským kandidátem Barrackem
Obamou. Byla jsi nervózní? Z toho, že zpovídáš člověka, který bude možná
řídit naši zemi? O politice toho moc nevím, ale dělat pod takovým tlakem asi
není legrace.
 Páni, nám se ale dějí věci. Ty děláš rozhovor s někým, kdo možná bude
příští prezident, a já krmím jednoho mladého bezdomovce.
Když jsem šla ráno na autobus, Atlas už byl na zastávce. Stáli jsme tam
nejdřív jen dva a nebudu lhát – bylo to trapné. Viděla jsem, jak se autobus
vynořuje za rohem, a přála si, aby jel trochu rychleji. Když přijížděl, Atlas
popošel blíž ke mně a řekl:
„Děkuju.“ Nedíval se přitom na mě.
Pak se dveře autobusu otevřely a on mě pustil před sebe. Neodpověděla
jsem není zač, protože mě vlastní reakce trochu šokovala. Měl hlas, ze kterého
mě mrazilo, Ellen.
Dělal to s tebou někdy klučičí hlas? Ne, promiň – holčičí hlas?
Nesedl si vedle mě nebo tak něco, ale když jsme jeli ze školy, nastupoval
jako poslední. Už tam nebylo moc volných míst, ale rozhlížel se po autobuse
tak, až jsem uhodla, že nehledá prázdné sedadlo. Hledá mě.
Když se naše pohledy setkaly, sklopila jsem oči rychle do klína. Štve mě to,
ale před klukama nemám žádné sebevědomí. Třeba k tomu dospěju, až mi
konečně bude šestnáct.
Sedl si vedle mě a spustil batoh mezi nohy. Všimla jsem si toho, o čem
mluvila Katie. Byl trochu cítit, ale neměla jsem mu to za zlé.
Nejdřív mlčel, jen si pohrával s dírou v džínách. Nebyla to taková ta umělá,
aby džíny vypadaly stylově. Bylo vidět, že to je pravá díra, protože ty kalhoty
byly staré. Taky mu byly dost krátké, koukaly mu z nich kotníky. Byl ale tak
hubený, že všude jinde mu seděly.
„Neřeklas to nikomu?“ zeptal se pak.
Podívala jsem se na něj a on ustaraně na mě. To bylo poprvé, co jsem si ho
mohla pořádně prohlédnout. Vlasy měl tmavě hnědé, ale kdyby si je umyl,
možná by až tak tmavé nebyly. Oči měl světlé a jasné, na rozdíl od všeho
ostatního. Doopravdy modré, jako sibiřský husky. Ne že bych ho srovnávala
se psem, ale byla to první věc, která mě napadla, když jsem je uviděla.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se z okýnka. Myslela jsem, že to vzdá
a půjde si sednout jinam, když už věděl, co chtěl, ale zůstal tam. Autobus
párkrát zastavil, Atlas pořád seděl vedle mě, a to mi dodalo trochu odvahy,
abych zašeptala: „Proč nebydlíš s rodiči?“
Pár vteřin na mě zíral, jako by se snažil rozhodnout, jestli mi může věřit,
nebo ne. Pak prohlásil: „Protože mě tam nechtějí.“
A zvedl se. Myslela jsem, že jsem ho rozzlobila, ale pak mi došlo, že
autobus zastavil v naší ulici. Vzala jsem si věci a šla za Atlasem ven.
Tentokrát se nesnažil zamaskovat, kam jde, jako předtím. Normálně došel až
na konec ulice a tam zahnul, abych ho neviděla, jak se plíží kolem našeho
zadního dvorku. Dneska šel se mnou rovnou zkratkou zadem.
Když jsme se dostali na místo, kde bych měla zabočit ke vchodu a on
pokračovat dál, oba jsme se zastavili. Kopal do hlíny a díval se přes rameno
na náš dům.
„Kdy přijdou vaši domů?“
„Kolem pátý,“ odpověděla jsem. Bylo 15:45.
Přikývl a vypadal, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nedodal. Znova
přikývl a vydal se k tomu domu bez elektřiny a bez vody.
Ellen, co jsem udělala pak, to byla pěkná hloupost, nemusíš mi to vykládat.
Zavolala jsem na něj, a když se zastavil a otočil, navrhla jsem mu: „Když
sebou hodíš, stihneš se osprchovat, než přijdou.“
Srdce mi tlouklo hrozně rychle. Věděla jsem, že jestli naši přijdou dřív
a objeví u nás ve sprše cizího kluka, budu mít pořádný malér. Asi mě zabijí.
Jenže jsem se nedokázala jen tak dívat, jak se vrací do té barabizny, a nic mu
nenabídnout.
Zase sklopil oči a já cítila jeho stud až v žaludku. Ani nepřikývl. Šel za
mnou do domu a neřekl ani slovo.
Panikařila jsem celou dobu, co se sprchoval. Pořád jsem vykukovala
z okna, jestli neuvidím auta rodičů, i když jsem věděla, že by měli přijet až za
víc než hodinu. Byla jsem nervózní, jestli ho sousedi neviděli jít dál, jenže ti
mě neznali natolik, aby jim na mé návštěvě mohlo být něco podezřelého.
Dala jsem Atlasovi na převlečení věci po tátovi a došlo mi, že teď musí
nejen zmizet od nás, ale taky se držet dál od našeho domu. Táta by určitě
poznal svoje oblečení na cizím klukovi, kdyby ho viděl v sousedství.
Mezitím, co jsem vykukovala z okna a hlídala hodiny, jsem nacpala věcmi
svůj starý batoh. Jídlem, které nepotřebuje lednici, dvěma tátovými tričky,
džíny, které mu nejspíš budou o pár čísel větší, náhradními ponožkami.
Právě jsem zatahovala zip batohu, když vyšel do chodby. Měla jsem
pravdu. Jeho umyté vlasy vypadaly i mokré mnohem světlejší. A oči tak byly
ještě modřejší.
Asi se taky oholil, protože vypadal mladší než předtím. Ztěžka jsem polkla
a sklopila oči k batohu, protože mě šokovalo, jak jiný mi teď připadá. Měla
jsem strach, že mi ty myšlenky vyčte z tváře.
 Ještě jednou jsem se podívala z okna a navrhla mu: „Měl bys jít radši
zadem, aby tě nikdo neviděl.“
Vzal si ode mě batoh a chvíli se na mě díval. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se,
když si hodil popruh přes rameno.
„Lily.“
Usmál se. Bylo to poprvé, co se na mě usmál, a já si připadala hrozně, že
mě napadají tak povrchní věci. Jako třeba, jak někdo s tak krásným úsměvem
může mít tak hrozné rodiče. Hned jsem na sebe dostala vztek, že si to myslím –
rodiče by měli děti milovat bez ohledu na to, jestli jsou hezké nebo ošklivé,
hubené nebo tlusté, chytré nebo hloupé. Jenže myšlenky někdy neovládneš.
Můžeš je jen hlídat, aby se tam nezatoulaly znova.
Natáhnul ke mně ruku. „Jsem Atlas.“
„Já vím.“ Nepotřásla jsem mu s ní. Nevím proč. Ne protože bych se ho bála
dotknout. Totiž, bála jsem se, ale ne proto, že byl bezdomovec. Byla jsem z něj
prostě nervózní.
Spustil ruku, pokývl a prohodil: „Asi bych měl radši jít.“
Ustoupila jsem, aby mohl projít kolem mě. Ukázal tázavě za kuchyň, jako
by se ptal, jestli to je cesta k zadním dveřím. Přikývla jsem a šla chodbou za
ním. Viděla jsem, jak se na chvíli zastavil, když jsme šli kolem mého pokoje.
Zastyděla jsem se. Nikdo ke mně domů nechodil, takže jsem se svému
pokoji nesnažila vtisknout dospělejší podobu. Pořád jsem měla růžové
povlečení a závěsy, jako když mi bylo dvanáct. A poprvé jsem měla chuť
servat ze zdi plakát Adama Brodyho.
Atlase ale nezajímalo zařízení. Podíval se přímo do okna, kterým byl vidět
zadní dvorek, pak na mě a řekl: „Díky, že mnou neopovrhuješ, Lily.“
Pak odešel.
Samozřejmě jsem výraz opovrhovat znala, ale z knížek. Nenapadlo by mě,
že ho uslyším z úst dospívajícího kluka. Všechno na Atlasovi bylo tak
protikladné. Jak mohl kluk tak očividně dobře vychovaný, skromný a sečtělý
skončit jako bezdomovec? Jak vůbec může teenager skončit bez domova?
Musím to zjistit, Ellen.
Musím zjistit, co se mu stalo. A dám Ti vědět.
Lily

* * *
 Už jsem se chtěla začíst do dalších zápisků, když mi znova zazvonil
telefon. Zašátrala jsem po něm a nepřekvapilo mě, že je to zase máma. Když
teď zůstala sama bez táty, bude mi nejspíš volat dvakrát častěji než předtím.
„Haló?“
„Co bys řekla tomu, kdybych se přestěhovala do Bostonu?“ vyhrkla.
Popadla jsem polštář vedle sebe, zabořila do něj obličej a zadusila
zavřísknutí. „Ehm. Páni. Vážně?“
Máma se odmlčela. „Je to jen takový nápad. Probereme to zítra. Už musím
na tu schůzku.“
„Dobře, pa.“
V tu chvíli mě popadla chuť se vystěhovat z Massachusetts. Nemůže přijet
sem. Nikoho tady nezná. Čekala by, že se jí budu denně věnovat. Mám ji ráda,
jasně že mám, ale přestěhovala jsem se do Bostonu, abych žila na vlastní pěst,
a kdybych měla matku ve stejném městě, nějak bych si připadala míň
nezávislá.
Tátovi diagnostikovali rakovinu před třemi lety, když jsem ještě byla na
vysoké. Kdyby tu teď byl Ryle Kincaid, měla bych pro něj další nahou
pravdu: ulevilo se mi, když táta začal být fyzicky tak slabý, že už mámě
nemohl ubližovat. Úplně to změnilo dynamiku jejich vztahu a já už necítila
povinnost jezdit pořád do Plethory, abych se ujistila, že je máma v pořádku.
Teď táta umřel a já už se o mámu nemusela bát. Takže jsem se těšila, že
roztáhnu příslovečná křídla.
A ona se chce přestěhovat do Bostonu?
Cítila jsem, jako by mi ta křídla někdo právě přistřihl.
Kde je nějaké nerozbitné umělohmotné křeslo, když ho potřebuju?!
Pořádně mě to vystresovalo a neměla jsem ponětí, co si počnu, jestli se
máma doopravdy přestěhuje do Bostonu. Nemám tady zahradu, dvorek ani
terasu. Žádné záhony, kde bych se mohla uklidňovat.
Musím si najít nějaký jiný způsob.
Rozhodla jsem se dát se do úklidu. Krabice plné deníků a papírů jsem
uložila do skříně v ložnici. A pak jsem se pustila do rovnání skříně. Šperky,
boty, oblečení…
Nemůže se přestěhovat do Bostonu!
 3.
O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI

„Ach.“
Nic víc neřekla.
Máma se otočila a zadívala se na místnost, přejela prstem po okenním
parapetu vedle sebe. Na bříško se jí nabalila vrstva prachu, kterou si setřela
o sousední prst. „To je…“
„Bude to chtít hodně práce, já vím,“ přerušila jsem ji a ukázala na okna za
ní. „Ale podívej se na to průčelí. Rozhodně to má potenciál.“
Přejela je pohledem a přikývla. Máma měla někdy ve zvyku vydat na
znamení souhlasu tiché zamručení, při němž její rty zůstávaly pevně
semknuté, takže to znamenalo, že doopravdy nesouhlasí. Teď ho udělala
dvakrát.
Spustila jsem poraženecky paže. „Ty myslíš, že to byla hloupost?“
Nepatrně zavrtěla hlavou. „Všechno závisí na tom, jak to dopadne, Lily,“
odpověděla. V budově bývala restaurace a pořád tady zůstala spousta stolů
a židlí. Matka přešla k tomu nejbližšímu, odtáhla židli a posadila se. „Když ti
to vyjde a tvoje květinářství bude prosperovat, lidi budou říkat, že to bylo
odvážné, nápadité, chytré rozhodnutí. Ale jestli zkrachuješ a přijdeš o celé
dědictví…“
„Pak budou říkat, že to bylo hloupý.“
Pokrčila rameny. „Tak to chodí. Vystudovala jsi ekonomiku, takže bys to
měla vědět.“ Rozhlédla se po místnosti, jako by si představovala, jak to tady
bude vypadat za měsíc.
„Proto se soustřeď na to, Lily, aby to bylo odvážné a chytré.“ Usmála jsem
se. To beru. „Nemůžu uvěřit, že jsem to koupila a ani se tě nejdřív nezeptala,“
přiznala jsem a posadila se ke stolu.
„Jsi dospělá. Je to tvoje právo,“ odpověděla, ale slyšela jsem v jejím hlase
náznak zklamání. Když jsem ji teď potřebovala míň a míň, zřejmě se cítila
ještě osamělejší. Od tátovy smrti uplynulo už půl roku. Sice pro ni nebyl
vždycky dobrým společníkem, ale muselo jí připadat zvláštní zůstat takhle
sama. Sehnala si práci na jedné základní škole v Bostonu, takže se sem
nakonec přece jen přestěhovala. Vybrala si menší předměstí, kde si koupila
domek na konci slepé ulice se dvěma ložnicemi a velkou zahradou. Snila jsem
o tom, že tam zařídím záhony, ale to by vyžadovalo každodenní péči. Já tam
mohla jezdit jednou, maximálně dvakrát za týden.
„Co chceš dělat s těmi krámy tady?“ zeptala se máma. Měla pravdu. Bylo
jich tady tolik. Vyklidit to tady potrvá věčně. „Nemám ponětí. Asi si s tím
budu muset nějak poradit, než vůbec začnu uvažovat o výzdobě.“
„Kdy končíš v té marketingové firmě?“ Usmála jsem se. „Skončila jsem
včera.“
Máma si povzdychla a pak zavrtěla hlavou. „Ach Lily.
Vážně doufám, že ti to vyjde.“
Obě jsme se zrovna zvedaly, když se otevřely dveře. Ve výhledu na ně nám
bránily police, takže jsem musela povytáhnout krk, abych viděla tu ženu,
která vešla. Chvíli se rozhlížela, než mě zahlédla.
„Dobrý den,“ pozdravila a zvedla ruku. Byla hezká. Dobře oblečená, ale
měla bílé capri kalhoty. To v tomhle zaprášeném kutlochu zavánělo malérem.
„Přejete si?“
Zastrčila si kabelku do podpaží, vydala se ke mně a natáhla pravačku.
„Jsem Allysa.“ Potřásla jsem jí rukou.
„Lily.“
Ukázala prstem přes rameno. „Máte tam inzerát, že hledáte někoho na
výpomoc.“
Podívala jsem se jí přes rameno a nazdvihla obočí. „Vážně?“ Já určitě
žádný inzerát nevylepila.
Přikývla a pak pokrčila rameny. „No, vypadá dost staře,“ uznala. „Asi už
tam nějakou dobu visí. Jen jsem šla kolem a všimla si ho. Asi jsem byla
zvědavá.“
Hned se mi zalíbila. Měla příjemný hlas a její úsměv působil upřímně.
Matka mi položila ruku na rameno a naklonila se ke mně, aby mě políbila.
„Už musím jít,“ oznámila mi. „Mám dneska večer hosty.“ Rozloučila jsem se
s ní a dívala se, jak jde ke dveřím. Pak jsem se obrátila k Allyse.
„Zatím ještě nemůžu nikoho přijmout,“ vysvětlila jsem jí. „Chci tady
otevřít květinářství, ale bude ještě přinejmenším dva měsíce trvat, než to dám
do kupy.“ Člověk by asi neměl mít předsudky, jenže tahle žena nevypadala, že
by se spokojila s minimální mzdou. Její kabelka nejspíš stála víc než celá
tahle budova.
 Oči se jí rozzářily. „Vážně? Květiny miluju!“ Otočila se na patě. „Tohle
místo má rozhodně potenciál! Jakou barvou to tady chcete vymalovat?“
Zkřížila jsem si paže na prsou, zhoupla se na patách a odpověděla: „Ještě si
nejsem jistá. Dostala jsem klíče asi před hodinou, takže jsem ještě nestačila
nic vymyslet.“
„Lily… je to tak?“
Přikývla jsem na znamení, že si moje jméno zapamatovala správně.
„Nechci předstírat, že mám vystudovaný design, ale vždycky to byl můj
koníček. Jestli mě potřebujete, pomůžu vám zadarmo.“
Naklonila jsem hlavu ke straně. „Vy byste pracovala zadarmo?“
Přikývla. „Já vlastně práci nepotřebuju. Jen jsem viděla tu ceduli a řekla si:
proč to sakra nezkusit? Někdy se trochu nudím. Ráda vám pomůžu se vším,
co budete potřebovat. S úklidem, výzdobou, s výběrem barev. Ujíždím na
Pinterestu, víte.“ Něco za mnou upoutalo její pohled a ukázala tam. „Mohla
bych vzít tyhle rozbitý dveře a udělat z nich něco úžasnýho. Vlastně ze všeho
tady. Skoro všechny ty věci tady by se daly nějak využít.“
Rozhlédla jsem se po místnosti. Věděla jsem moc dobře, že sama si s tím
neporadím. Polovinu z těch krámů bych nejspíš ani sama neuzvedla. Stejně
bych si musela někoho najmout. „Nemůžu vás tady nechat dělat zadarmo. Ale
jestli to opravdu myslíte vážně, můžu vám dát deset dolarů na hodinu.“
Zatleskala, a kdyby neměla podpatky, možná by si i poskočila. „Kdy můžu
začít?“
Podívala jsem se na její bílé tříčtvrťáky. „Vyhovuje vám zítřek? Asi byste si
měla vzít nějaké starší oblečení.“
Mávla rukou a položila kabelku Hermès na zaprášený stůl vedle sebe.
„Nesmysl. Manžel se v baru kousek dál v ulici dívá na hokej, fandí Bruins.
Jestli vám to vyhovuje, počkám na něj tady a dáme se hned do toho.“

* * *

O dvě hodiny později jsem byla přesvědčená, že jsem našla novou nejlepší
kamarádku. Vlastně dvě, ji a Pinterest.
Nadepsaly jsme na lepicí papírky „Nechat“ a „Vyhodit“ a připevnily je na
všechno v místnosti. Allysa stejně jako já horovala pro recyklování
a vymyslely jsme nějaké další využití pro nejmíň sedmdesát pět procent všech
věcí v budově. Ostatní prý odveze na skládku její manžel, až bude mít čas.
Když jsme věděly, co chceme se zbylými věcmi podniknout, vzala jsem
zápisník a propisku, posadily jsme se k jednomu ze stolků a začaly si
zapisovat nápady na výzdobu.
„Takže,“ řekla a opřela se na židli. Chtělo se mi smát, protože její nové
capri byly celé pokryté prachem, ale jí to zřejmě nevadilo. „Jaký je tady tvůj
cíl?“ rozhlédla se kolem.
„ Jediný,“ odpověděla jsem. „Úspěch.“
Zasmála se. „Vůbec nepochybuju o tom, že uspěješ.
Ale potřebuješ vizi.“
Myslela jsem na to, co říkala máma. Tak se soustřeď na to, Lily, aby to bylo
odvážné a chytré. S úsměvem jsem se napřímila na židli. „Odvaha a chytrost,“
prohlásila jsem. „Chci, aby to tady bylo jiný než obyčejný květinářství. Chci
riskovat.“
Allysa mhouřila oči a okusovala konec propisky. „Chceš prodávat kytky,“
připomněla mi. „Jak něco takovýho může být odvážný a chytrý?“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se představit si, co mám na mysli.
Sama jsem si nebyla jistá, co to vlastně je. Jen jsem se cítila nesvá
a nepokojná, jako bych byla na pokraji nějaké převratné myšlenky. „Co tě
napadne, když myslíš na květiny?“ zeptala jsem se Allysy.
Pokrčila rameny. „Ani nevím. Jsou rozkošné. Živé.
Nutí mě myslet na život. A na růžovou. A na jaro.“
„Rozkošné, živé, růžové, jarní,“ shrnula jsem to. A pak: „Allyso, jsi
geniální!“ Postavila jsem se a začala pochodovat sem tam. „Dokonale jsi
vystihla, co lidi milují na květinách. A my to uděláme přesně naopak!“
Zatvářila se, jako by nechápala, co mám na mysli.
„Co kdybychom květiny neprezentovaly jako rozkošné?“ navrhla jsem.
„Kdybychom zdůraznily jejich hříšnou tvář? Místo růžové využijeme temné
barvy, třeba nachovou nebo rovnou černou. Místo abychom oslavovaly jaro
a život, budeme oslavovat zimu a smrt.“
Allysa vykulila oči. „Ale co když bude chtít někdo růžový kytky?“
„Tak mu je nabídneme taky, jasně. Ale kromě toho mu nabídneme i to,
o čem ani neví, že to chtěl.“
Poškrábala se na tváři. „Myslíš černý květiny?“ Vypadala nejistě a já jí to
neměla za zlé. Bylo to poprvé, kdy zahlédla temnou stránku mé vize.
Popotáhla jsem si židli k ní a pokusila se ji zasvětit do své představy.
„Jednou mi někdo řekl, že neexistuje nic takového jako špatní lidé. Že
někdy jenom děláme špatný věci. Musím na to pořád myslet, protože je to
pravda. V každém z nás je kus dobra a kus zla. Chci, aby se to stalo naším
motivem. Nechci tady růžový stěny, ale temně purpurový s černou. A nechci
vystavit barevný květiny ve vázách, jak to mají všude. Květiny, který
připomínají lidem život. My na to půjdeme opačně. Vystavíme tmavý květiny
uvázaný v kůži nebo ve stříbrných řetězech. A místo do křišťálových váz je
dáme do onyxových nebo… já nevím… purpurových, sametových zdobených
stříbrnými cvočky. Těch možností je spousta.“ Zase jsem se postavila. „Na
každým rohu jsou květinářství pro lidi, kteří milují květiny. Ale kde jsou
obchody pro lid, kteří nesnášejí květiny?“
Allysa zavrtěla hlavou. „Žádný takový nejsou,“ zašeptala.
„Přesně. Nejsou.“
Chvíli jsme se na sebe dívaly, a já už to nemohla vydržet. Překypovala jsem
nadšením a vybuchla jsem smíchy jako nespoutané dítě. Allysa se ke mně
přidala. Vyskočila a objala mě. „Lily, to je tak morbidní, až je to geniální!“
„Já vím!“ Byla jsem plná nové energie. „Potřebuju stůl, abych si za něj
sedla a vytvořila svůj obchodní plán, jenže moje příští kancelář je plná
zeleninových beden!“
Allysa se vydala do zadní místnosti. „No tak je odsud vystěhujeme
a koupíme ti psací stůl!“
Daly jsme se do toho, začaly vynášet bedny z kanceláře do komory.
Postavila jsem se na židli, abych je mohla rovnat do výšky a abychom získaly
prostor, kde se můžeme pohybovat.
„Tyhle budou ideální pro vystavení ve výkladech.“ Allysa mi podala další
dvě bedny a zmizela. Postavila jsem se na špičky, abych je mohla dát až
nahoru, když se štos beden začal kymácet. Snažila jsem se na židli udržet
rovnováhu, ale padající bedny mě srazily na zem. Levá noha se mi ohnula do
divného úhlu, a vzápětí jsem ucítila bolest proudící až do prstů u nohy.
Allysa ke mně přiběhla a sundala ze mě dvě krabice.
„Ježíši, Lily, jsi v pořádku?“
Pokusila jsem se narovnat, ale nemohla jsem přenést váhu na kotník.
Zavrtěla jsem hlavou. „Spíš ne.“
Allysa mi zula botu a vytáhla z kapsy telefon. Začala vyťukávat čísla
a přitom mě pozorovala. „Asi je to hloupá otázka, ale není tady lednice
s mrazákem a v něm led?“
 Zavrtěla jsem hlavou.
„To jsem si myslela.“ Položila telefon se zapnutým hlasitým odposlechem
na podlahu a začala mi kroutit s patou.
Zamrkala jsem bolestí. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak pitomá.
Jestli jsem si zlomila kotník, jsem v háji. Utratila jsem celé dědictví za barák,
který v nejbližší době ani nedokážu zrenovovat.
Z telefonu se ozval mužský hlas. „Isso, kde jsi? Hokej už skončil!“
Allysa si vzala telefon a přiložila ho k uchu. „V práci.
Zlato, poslyš –“
„V práci? Vždyť ty nepracuješ,“ přerušil ji muž na druhém konci spojení.
Allysa trhla netrpělivě hlavou. „Marshalle, zmlkni, tohle je naléhavý.
Myslím, že moje zaměstnavatelka si zlomila kotník, takže –“
Se smíchem ji přerušil: „Zaměstnavatelka? Zlato, ty nechodíš do práce!“
Allysa protočila panenky. „Marshalle, tys pil?“
„Vždyť víš, jak to je, lásko. Pití zdarma, dokud…“
„Dej mi bráchu,“ přerušila ho Allysa.
„No jo, jo.“ Marshall něco zamumlal, ozvalo se zašustění a pak: „Ano?“
Allysa zarecitovala do telefonu naši adresu. „Přijď hned, prosím. A přines
sáček s ledem.“
„Rozkaz,“ odvětil mužský hlas. Její bratr nijak opile nemluvil. Ozval se
mužský smích, někdo prohodil: „Je nějaká nerudná,“ a pak se hovor přerušil.
Allysa si strčila telefon do kapsy. „Půjdu na ně počkat ven, jsou kousek
odsud. Zvládneš to tady?“
Přikývla jsem a chytila se za opěradlo židle. „Možná bych to měla zkusit
rozchodit.“
Allysa mi přitlačila ramena ke stěně. „Ne, nehýbej s tím. Počkej, až
přijedou, jo?“
Netušila jsem, jak mi dva opilí chlapi můžou pomoct, ale přikývla jsem.
Moje nová zaměstnankyně se chovala spíš jako šéfka a já z ní měla respekt.
Čekala jsem asi deset minut, než se dveře místnosti otevřely. „Co to má
znamenat?“ zeptal se mužský hlas.
„Co tady pro všechno na světě děláš?“
 Uslyšela jsem Allysu: „Je tam vzadu.“ Vešla dovnitř a za ní chlapík
v kombinéze. Vysoký, trochu moc hubený, ale chlapecky pohledný,
s velkýma upřímnýma očima a tmavými, rozcuchanými, už dlouho
nestříhanými vlasy. Nesl sáček s ledem.
A už jsem říkala, že měl kombinézu?
Mám na mysli regulérní kombinézu se Sponge Bobem v dospělé velikosti.
„To je tvůj manžel?“ nazdvihla jsem obočí.
Allysa protočila panenky. „Bohužel.“ Podívala se zase na něj. Dovnitř vešel
další muž, taky v overalu, ale já se soustředila na Allysu a na její
vysvětlování, proč jsou oba takhle vystrojení ve středu odpoledne. „Tady
v ulici je bar, kde nalejí zadarmo pivo každýmu, kdo přijde na zápas Bruins
v overalu.“ Vydala se ke mně a mávla na oba příchozí, aby šli za ní. „Spadla
ze židle a poranila si kotník,“ oznámila tomu druhému. Ten obešel Marshalla
a já si poprvé pořádně prohlédla jeho paže.
Sakra. Ty paže už znám.
Patří jednomu neurochirurgovi.
Allysa je jeho sestra? Ta sestra, které patří celé patro a má manžela, co
pracuje z domova a vydělává miliony ročně? Sotva se mi podařilo zachytit
Ryleův pohled, jeho obličej se roztáhl do úsměvu. Úsměvu, který jsem
neviděla – Bože, jak dlouho – šest měsíců? Nemůžu tvrdit, že bych si na něj
během toho půl roku ani nevzpomněla. Párkrát na to došlo. Jen jsem
nemyslela, že ho ještě někdy uvidím.
„Ryle, tohle je Lily. Lily, to je můj bratr Ryle,“ představila nás Allysa.
„A tohle je můj manžel Marshall.“
Ryle přešel ke mně a poklekl na koleno. „Lily.“ Usmál se. „Těší mě.“
Očividně si mě pamatoval, viděla jsem to v jeho úsměvu. Stejně jako já ale
předstíral, že se setkáváme poprvé. Nějak jsem neměla náladu ostatním
vysvětlovat, jak jsme se setkali poprvé.
Ryle mi ohmatal kotník. „Můžeš s ním hýbat?“
Zkusila jsem to, ale do celé nohy mi vystřelila ostrá bolest. Sykavě jsem se
nadechla a zavrtěla hlavou. „Zatím ne, bolí to.“
Ryle se otočil na Marshalla. „Najdi něco, do čeho můžeme dát led.“
Allysa vyšla za manželem z místnosti. Když jsme zůstali sami, Ryle ke
mně zvedl oči a ústa se mu zvedla v úšklebku. „Nebudu ti za to nic počítat,
protože jsem trochu pod vlivem,“ prohodil.
 Naklonila jsem hlavu. „Když jsem tě viděla poprvé, byl jsi zhulený, teď jsi
opilý,“ připomněla jsem mu. „Začínám mít pocit, že jako neurochirurg
nebudeš zrovna špičkový.“ Zasmál se. „Možná to tak vypadá, ale ujišťuju tě,
že jointa si dávám jen někdy a tohle je můj první volný den za víc než měsíc,
takže jsem to pivo vážně potřeboval.
Nebo těch pět piv.“
Marshall se vrátil s hadrem, ve kterém byly zabalené ledové kostky. Podal
ho Ryleovi a ten mi ho přitisknul na kotník. „Potřebuju lékárničku, co máš
v kufru,“ obrátil se na svou sestru. Ta přikývla, chytila Marshalla za ruku
a vytáhla ho za sebou ven.
Ryle mi přiložil dlaň zespod k chodidlu. „Zatlač proti ní,“ vyzval mě.
Poslechla jsem. Kotník mě bolel, ale dokázala jsem jeho ruku odsunout. „Je
to zlomený?“
Zakroutil mi chodidlem sem tam. „Nemyslím. Počkej chvíli a zkusíme,
jestli udrží tvou váhu.“
Přikývla jsem a sledovala ho, jak se proti mně usazuje do tureckého sedu.
Přitáhl si moji nohu na klín. Rozhlédl se kolem nás a pak se zase soustředil na
mě. „Co je tohle za místo?“
Usmála jsem se. Až moc zeširoka. „Květinářství Lily Bloomové. Nebo
bude, za dva měsíce.“
Přísahám, že se mu obličej rozzářil hrdostí. „No ne.
Takže jsi to udělala? Budeš mít vlastní podnik?“
Přikývla jsem. „Jo. Říkala jsem si, že nejlepší bude zkusit to, dokud jsem
ještě tak mladá, že se z případnýho krachu dokážu otřepat.“
Jednou rukou mi tiskl led k noze, druhou mě držel za bosé chodidlo.
Pohnul palcem sem a tam, jako by to dělal jen bezděčně. Jenže já jeho doteky
cítila mnohem palčivěji než bolest v kotníku.
„Vypadám směšně, co?“ prohodil s pohledem upřeným na svůj červený
overal.
Pokrčila jsem rameny. „Aspoň na tom nemáš žádnou postavičku. Je to
dospělejší volba než pyžamo se Sponge Bobem.“
Zasmál se. Jeho úsměv zmizel, když se otočil ke dveřím. Pak se na mě
uznale zadíval. „Vypadáš líp než potmě.“
V takových chvílích jsem nenáviděla svou bledou pleť a zrzavé vlasy. Když
jsem se styděla, nebylo mi to vidět jen v obličeji – zrudly mi i paže a krk.
 Opřela jsem si zátylek o stěnu za sebou a zadívala se na něj stejně, jako se
on díval na mě. „Chceš slyšet nahou pravdu?“
Přikývl.
„Mockrát jsem se chtěla vrátit na vaši střechu. Ale bála jsem se, že tam
budeš. To pomyšlení mě znervózňovalo.“
Přestal mě hladit palcem po noze. „Teď já?“ Přikývla jsem.
Přimhouřil oči a pomalu mi přejel rukou od prstů chodidla k patě. „Pořád
bych tě moc rád šukal.“
Někdo zalapal po dechu a nebyla jsem to já.
S Rylem jsme se otočili ke dveřím. Stála tam Allysa a oči měla vykulené.
Otevřela pusu a ukázala na svého bratra. „Ty jsi…“ Podívala se na mě.
„Omlouvám se za něj, Lily.“ Znova se otočila k Ryleovi a z očí jí šlehaly
blesky.
„Ty jsi řekl mé šéfce, že bys ji rád šukal?!“
Proboha.
Ryle vysunul spodní ret a kousl se do něj. Za Allysou se objevil Marshall
a zeptal se: „Co je?“
Allysa se na něj otočila a pak ukázala na Rylea: „Zrovna řekl Lily, že by ji
rád šukal!“
Marshall přejel očima ze švagra na mě. Nevěděla jsem, jestli se mám
rozesmát, nebo radši zalézt pod stůl. „Tos udělal?“ zeptal se.
Ryle pokrčil rameny. „Už to tak vypadá.“
Allysa svěsila obličej do dlaní. „Prokrista.“ Podívala se na mě. „Je opilý.
Oba jsou. Prosím, nemysli si o mně nic špatnýho kvůli tomu, že můj bratr je
prasák.“
Usmála jsem se na ni a mávla rukou. „To nic, Allyso. To jsou prostě
chlapi.“ Ryle mě pořád hladil po noze. „Tvůj bratr je aspoň upřímný. Lidi
často nemají odvahu říct, co se jim honí hlavou.“
Ryle na mě mrknul a opatrně si sundal moji nohu z klína. „Zkus se na ni
postavit,“ vyzval mě.
S Marshallem mi pomohli vstát. Ryle mi ukázal na stůl přistrčený ke stěně.
„Zkus dojít k tomu stolu a já ti to ovážu.“
Jednou paží mě chytil kolem pasu a druhou mě přidržoval za loket, abych
neupadla. Marshall stál vedle, připravený mě podpořit. Přenesla jsem opatrně
váhu na poraněný kotník. Bolelo to, ale ne nějak nesnesitelně. S Ryleovou
pomocí jsem dokázala přeskákat ke stolu u stěny. Pomohl mi sednout si
nahoru, s nohou nataženou před sebou.
„Dobrá zpráva je, že to není zlomený.“
„A špatná?“ zeptala jsem se.
Ryle otevřel autolékárničku. „Pár dní to budeš muset nechat v klidu. Tak
týden, možná i víc, záleží na tom, jak rychle se to bude hojit.“
Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o stěnu za sebou.
„Když já toho mám tolik,“ zasténala jsem.
Ryle mi začal jemně ovazovat kotník. Allysa stála za ním a sledovala ho při
tom.
„Mám žízeň,“ ozval se Marshall. „Chcete někdo něco?
Naproti přes ulici je sámoška.“
„Já ne, díky,“ odpověděl Ryle.
„Já bych si dala nějakou vodu,“ ozvala jsem se.
„Pro mě Sprite,“ přála si Allysa.
Marshall se natáhl po její ruce. „Tak pojď se mnou.“
Allysa se mu vytrhla a zkřížila paže na prsou. „Nikam nejdu. Někdo musí
dávat pozor na mýho bráchu.“
„Klidně běž, Allyso,“ pobídla jsem ji. „To byla jen legrace.“
Chvíli na mě mlčky zírala. „Tak jo. Ale ne, že mě kvůli jeho sprosťárnám
vyhodíš.“
„Máš moje slovo. Nevyhodím tě.“
Když si to vyslechla, chytila Marshalla za ruku a vytáhla ho z místnosti.
Ryle pokračoval v ovazování kotníku. Zeptal se: „Moje sestra pro tebe
pracuje?“
„Jo. Už asi tak dvě hodiny.“
Sáhl do lékárničky a ustřihl kus náplasti. „Uvědomuješ si, že v životě ještě
nikdy nikde nedělala?“
„Už mě varovala.“ Ryle měl zaťatou čelist a nevypadal tak uvolněně jako
předtím. Napadlo mě, jestli si nemyslí, že jsem Allysu zaměstnala, abych se
k němu nějak dostala.
„Neměla jsem ponětí, že je to tvoje sestra, dokud jsi sem nepřišel.
Přísahám.“
Podíval se na mě a pak zase sklouzl pohledem na moje chodidlo. „Nic
takovýho jsem netvrdil.“
„Já vím, že ne. Jen bych nerada, abys měl pocit, že se tě nějak snažím
ulovit. Chceme od života něco úplně jinýho, vzpomínáš?“
Přikývl a opatrně mi položil nohu zpátky na stůl. „To je pravda. Já se
specializuju na jednorázový akce, kdežto ty hledáš svatý grál.“
Zasmála jsem se. „Máš dobrou paměť.“
„To mám,“ potvrdil. Na rtech se mu objevil nenucený úsměv. „Ale na tebe
je těžký zapomenout.“
Ježíši. Takový věci by mi neměl říkat. Přitiskla jsem dlaně na stůl
a pokusila se spustit nohu dolů. „Bacha, následuje nahá pravda.“
Opřel se o stůl vedle mě. „Jsem jedno velký ucho.“
Rozhodla jsem se pro naprostou upřímnost. „Přitahuješ mě. Není skoro nic,
co by se mi na tobě nelíbilo. A vzhledem k tomu, že každý z nás chce něco
jinýho, bych ocenila, kdybys mi přestal říkat tyhle věci, ze kterých se mi točí
hlava. Vůči mně to není fér.“
Přikývl. „Tak teď já.“ Pořád se opíral rukama o stůl a naklonil se blíž ke
mně. „Taky mě přitahuješ, a hodně. Není vůbec nic, co by se mi na tobě
nelíbilo. Tak trochu doufám, že už se neuvidíme, protože se mi nelíbí, jak
moc na tebe myslím. Ne zase tak moc, ale víc, než bych chtěl. Takže pokud
nechceš souhlasit s jednorázovým sexem, uděláme líp, když se budeme sobě
navzájem vyhýbat. Protože by to ani jednomu z nás moc neprospělo,
kdybychom se dál stýkali.“
Nevěděla jsem, jak se ocitnul tak blízko u mě, ale najednou nás dělilo sotva
pár centimetrů. Když byl v tak těsné blízkosti, stěží jsem dokázala vnímat, co
říká. Jeho pohled mi sklouzl ke rtům, ale sotva zaskřípěly dveře, odskočil ode
mě na druhou stranu místnosti. Ve chvíli, kdy se dovnitř vrátili Allysa
a Marshall, byl už Ryle u krabic, které popadaly na zem, a rovnal je na sebe.
Allysa se zadívala na můj kotník.
„Tak jak zní verdikt?“ zeptala se.
Ohrnula jsem ret. „Tvůj bratr doktor říká, že to musím pár dní nechat
v klidu.“
Podala mi lahev s vodou. „Ještě že máš mě. Můžu to tady vyklízet a ty
zatím budeš odpočívat.“
Napila jsem se a otřela si pusu. „Allyso, jmenuju tě zaměstnankyní
měsíce.“
Ušklíbla se a otočila se k Marshallovi. „Slyšels to? Jsem její nejlepší
zaměstnanec!“
Objal ji a políbil ji na temeno. „Jsem na tebe hrdý, Isso.“
Líbilo se mi, jak jí říká Isso místo Allyso. Představila jsem si vlastní jméno
a přemítala chvíli nad tím, jestli někdy najdu muže, který byl ho zkrátil na
roztomilé Illy.
Ne. To už neznělo zdaleka tak dobře.
„Nepotřebuješ pomoct domů?“ zeptala se.
Sklouzla jsem na zem a vyzkoušela nohu. „Možná k autu. Je to levá, takže
řízení snad nebude problém.“
Allysa přešla ke mně a dala mi paži kolem ramen. „Jestli mi svěříš klíče,
zamknu to tady a zítra začnu s vyklízením.“ Všichni tři mě doprovodili
k autu, ale podpírala mě jen Allysa. Ryle jako by se mě z nějakého důvodu
bál i jen dotknout. Když jsem se posadila na sedadlo řidiče, Allysa položila
mou kabelku a další věci na podlahu a sedla si ke mně. Vzala si můj telefon
a naťukala do něj svoje číslo.
Ryle se naklonil k okýnku. „Snaž se dávat si na to pár dní led. A pomůžou
taky koupele.“
Přikývla jsem. „Díky za pomoc.“
Allysa se vyklonila. „Ryle? Mně se nechce líbit, aby sama řídila. Možná
bys ji měl odvízt a pak si vzít taxík, pro jistotu.“
Ryle se na mě podíval a zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad. Myslím, že
bude v pořádku. Vypil jsem tolik piv, že bych radši neměl řídit.“
„Tak jeď s ní a pomůžeš jí domů,“ navrhla jeho sestra.
Zavrtěl hlavou, poklepal na střechu auta a vykročil pryč.
Dívala jsem se za ním, ještě když mi Allysa podala mobil. „Vážně se za něj
omlouvám. Nejdřív má vulgární poznámky a pak se chová jako sobec.“
Vystoupila, zavřela za sebou dvířka a sklonila se k okýnku. „Proto bude až do
smrti sám.“ Ukázala na telefon. „Napiš mi, až budeš doma. A zavolej mi,
kdybys něco potřebovala. Nebudu si to počítat do pracovní doby, neboj.“
„Děkuju, Allyso.“
Usmála se. „Ne, já děkuju. Takhle nadšená jsem byla naposledy vloni na
koncertu Paola Nutiniho.“ Zamávala mi na rozloučenou a vydala se za
Marshallem a Rylem.
 Kráčeli ulicí k domovu a já je sledovala ve zpětném zrcátku. Když zabočili
za roh, viděla jsem, jak se Ryle otočil přes rameno a podíval se mým směrem.
Zavřela jsem oči a vydechla.
S Rylem jsem se setkala dvakrát při dvou příležitostech, na které bych
nejradši zapomněla. Po tátově pohřbu, a když jsem si vyvrtla kotník. Jeho
přítomnost ale nějak způsobila, že mi ty události nepřipadaly tak katastrofální.
Jen mě štvalo, že je to Allysin bratr. Měla jsem pocit, že jsme se neviděli
naposledy.
 4.

Dostat se z auta do bytu mi trvalo půl hodiny. Dvakrát jsem zavolala Lucy,
abych ji poprosila o pomoc, ale nebrala mi telefon. Když jsem se dobelhala do
bytu, trochu mě nazdvihlo, když jsem ji uviděla povalovat se na gauči
s telefonem u ucha.
Zabouchla jsem za sebou dveře a Lucy vzhlédla. „Co se ti stalo?“ podivila
se.
Opírala jsem se o zeď, zatímco jsem poskakovala chodbou. „Zvrtla jsem si
kotník.“
Když jsem dohopsala ke dveřím ložnice, zavolala na mě: „Promiň, že jsem
ti nebrala telefon! Mluvím s Alexem! Chtěla jsem ti pak brnknout zpátky!“
„To nevadí.“ Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje. Šla jsem do koupelny
a našla tam nějaké staré prášky na bolest, které jsem měla v lékárničce. Zapila
jsem dva, svalila se do postele a zírala do stropu.
Nemohla jsem uvěřit, že mám tohle dělat celý týden.
Natáhla jsem se po telefonu a napsala mámě.
Vyvrtla jsem si kotník. Jsem v pořádku, ale můžu ti poslat
seznam věcí, co bych potřebovala nakoupit?
Upustila jsem telefon na postel a poprvé byla ráda, že se sem máma
přistěhovala, že bydlí blízko mě. Vlastně to bylo fajn, mít ji tady. Jako bych ji
měla radši, co táta umřel. Asi jsem jí měla vždycky nějak za zlé, že od něj
neodešla. Většina hořkosti, pokud jde o mámu, mě už pustila, ale když jsem
myslela na tátu, moje pocity se nijak nezměnily.
Nebylo to k ničemu, mít takový vztek na nebožtíka. Jenže sakra, táta se
zachoval hnusně. K mámě, ke mně, k Atlasovi.
Atlas.
S máminým stěhováním a tajným pátráním po vhodné budově, což jsem
musela všechno vmáčknout do mimopracovní doby, jsem neměla čas přečíst
si zbytek těch starých deníků.
Doskákala jsem ke skříni. Zakopla jsem přitom jen jednou, ale naštěstí se
chytila prádelníku. Když jsem vylovila ten správný deník, vrátila jsem se do
postele a udělala si pohodlí.
 Další týden nebudu mít nic lepšího na práci. Když už jsem takhle dopadla,
můžu se aspoň babrat v minulosti.

Milá Ellen,
Tvoje rozhovory s držiteli Oscarů byly to nejlepší, co televize za minulý rok
vysílala! Asi jsem Ti to nikdy neřekla, ale při té parodii na reklamu na
vysavač jsem se málem počurala smíchy.
A taky jsem Ti naverbovala nového fanouška! Atlase. Než mi začneš vyčítat,
že jsem ho zase pustila k nám domů, poslechni si aspoň, jak to bylo.
Když jsem ho včera nechala vysprchovat se, už jsem ho pak neviděla. Ráno
si ale zase sednul v autobuse ke mně. Vypadal o něco šťastnější než den
předtím, protože vklouzl na sedadlo a doopravdy se na mě usmál.
Nebudu lhát, bylo trochu divné vidět ho v tátových šatech.
Ale kalhoty mu seděly líp, než jsem si myslela.
„Víš co?“ ozval se a rozepnul si batoh.
„Co?“
„Tohle jsem našel v garáži. Chtěl jsem ti to očistit, jenže bez vody to moc
nejde.“ Podal mi nějaký sáček.
Podržela jsem to před sebou a tázavě se zadívala na svého společníka.
Tolik slov jsem od něj ještě neslyšela. Nakonec jsem se soustředila na sáček
a rozdělala ho. Uvnitř bylo staré zahradnické náčiní.
„Tuhle jsem tě viděl, jak se vrtáš v záhonech. Nevím, jestli máš pořádné
nářadí, a tohle nikomu chybět nebude, takže…“
„Děkuju,“ hlesla jsem. Byla jsem trochu v šoku. Měla jsem lopatku, u které
se mi ulomila plastová násada a dělaly se mi z ní puchýře. Chtěla jsem od
mámy nářadí k minulým narozeninám, ale když mi koupila velký rýč a hrábě,
neměla jsem to srdce jí vysvětlovat, že zrovna tohle jsem nemyslela.
Atlas si odkašlal a tiše dodal: „Já vím, že to není opravdový dárek, když
jsem ho nekoupil, ale… chtěl jsem ti něco dát… víš, za…“
Nedořekl to. Přikývla jsem a sáček zase zavázala. „Myslíš, že bys mi to
mohl dát až po škole? Nemám na to v batohu místo.“
Vzal si ho ode mě, strčil ho do svého batohu a ten si položil na klín. Objal
ho pažemi a zeptal se mě: „Kolik ti je?“
„Patnáct.“
 V očích se mu objevil náznak lítosti, i když jsem nechápala proč. Jako by ho
můj věk rozesmutnil.
„Takže jsi v desátý třídě?“
Přikývla jsem. Nenapadlo mě, o čem bych se s ním mohla bavit. S kluky
jsem moc často do styku nepřicházela. Zvlášť se staršími. A když jsem
nervózní, většinou mlčím.
„Nevím, jak dlouho tam zůstanu,“ ozval se zase tichým hlasem. „Ale
kdybys někdy potřebovala pomoct se zahradničením nebo s něčím do školy…
stejně tam nemám co dělat. Nejde tam elektřina.“
Zasmála jsem se a pak se zarazila, jestli není necitelné smát se mu.
A zbytek cesty do školy jsme mluvili o Tobě, Ellen. Když říkal, že se tam
nudí, zeptala jsem se ho, jestli někdy sledoval Tvůj pořad. Odpověděl, že ano
a že mu připadal vtipný, ale bez elektriky si televizi pustit nemůže, i kdyby ji
měl. Zase jsem nevěděla, jestli se můžu zasmát.
Navrhla jsem mu, že se může přijít dívat se mnou. Vždycky si Tvůj pořad
nahrávám a pouštím si ho, když mám hotové úkoly. Napadlo mě, že můžu
prostě zamknout přední dveře, a kdyby naši přišli dřív, rychle pustím Atlase
zadem ven.
Pak jsem ho viděla zase až cestou zpátky. To už u mě nebylo místo, protože
Katie nastoupila před ním a sedla si ke mně. Mohla bych jí říct, ať jde jinam,
ale to by vypadalo, že jsem do Atlase zamilovaná. A Katie by z toho měla
Vánoce, takže jsem mlčela. Atlas seděl vpředu a vystoupil přede mnou. Trochu
rozpačitě stál na zastávce a čekal, až se dostanu ven. Pak otevřel batoh
a podal mi sáček s nářadím. O mém pozvání na televizi nic neříkal, a tak jsem
se rozhodla dělat, jako že to je hotová věc.
„Pojď dál,“ pozvala jsem ho, když jsme došli k našemu domu. Šel za mnou
dovnitř a já za ním zamkla na dva západy. „Kdyby naši přišli dřív, utečeš
zadem, aby tě neviděli.“
Přikývl. „Uteču, neboj.“ Trochu se zasmál.
Zeptala jsem se ho, jestli chce něco k pití, a chtěl. Udělala jsem nám
občerstvení a donesla to do obýváku. Sedla jsem si na gauč a on do tátova
křesla. Pustila jsem Tvůj pořad, a to je skoro všechno. Moc jsme nemluvili
a já přetáčela reklamy. Všimla jsem si ale, že se směje na správných místech.
Myslím, že smysl pro humor je u člověka jednou z nejdůležitějších věcí.
Vždycky, když se smál Tvým vtipům, jsem si připadala líp a už si tolik
nevyčítala, že jsem ho pustila k nám. Nevím proč. Asi že mi připadal jako
někdo, s kým bych mohla kamarádit.
 Odešel hned, jak pořad skončil. Chtěla jsem mu nabídnout, jestli se nechce
osprchovat, ale naši už měli brzo přijít. A rozhodně jsem nechtěla, aby musel
vyběhnout ze sprchy a na dvorek nahý.
I když by to byla sranda a vůbec.
Lily

Milá Ellen,
co to má jako znamenat? Reprízy? Celý týden? Já chápu, že potřebuješ
dovolenou, ale něco Ti navrhnu: natáčej místo jednoho pořadu denně dva.
Tak budeš mít spoustu dílů do zásoby a my se nebudeme muset koukat na
reprízy.
Když říkám „my“, myslím Atlase a mě. Stal se mým pravidelným
společníkem při sledování Tvého pořadu. Myslím, že Tě má rád tak jako já,
ale stejně jsem mu nepřiznala, že Ti denně píšu. To už bych vypadala jako
nějaká bláznivá fanynka.
Atlas už v tom starém domě bydlí dva týdny. Za tu dobu se u nás zase
párkrát osprchoval a já mu pokaždé dala jídlo. Když sem přijde se mnou po
škole, dokonce mu peru oblečení. Pořád se mi omlouvá, jako by mě to
obtěžovalo. Jenže upřímně, mě to baví. Aspoň s ním nemyslím… ty víš na co,
a každý den se těším, až budeme po škole zase spolu.
Táta dneska přišel domů pozdě, což znamená, že byl po práci v baru. Takže
nejspíš vyvolá hádku s mámou. A nejspíš zase udělá něco pitomého.
Víš, někdy na ni mám takový vztek, že s ním zůstává. Jasně, je mi teprve
patnáct a nejspíš její důvody ještě pořádně nechápu, ale odmítám, aby mě
využívala jako omluvu. Je mi jedno, že je moc chudá, a kdybychom se od něj
odstěhovaly, musely bychom bydlet v nějakém příšerném bytě a jíst instantní
nudle až do mé maturity. Všechno by bylo lepší než tohle.
Už slyším, jak na ni ječí. Když se takhle rozzuří, někdy jdu schválně za nimi
do obýváku a doufám, že ho to uklidní.
Dokud jsem s nimi v pokoji, táta ji neuhodí. Možná bych to měla udělat.
Lily

Milá Ellen,
 kdybych měla pistoli nebo nůž, zabila bych ho.
Když jsem přišla do obýváku, viděla jsem, jak do ní strčil. Byli v kuchyni.
Máma ho chytila za ruku, snažila se ho uklidnit, ale on ji praštil předloktím
a srazil ji na zem. Určitě do ní chtěl kopnout, ale uviděl mě v obýváku
a zarazil se. Něco k mámě zamumlal, šel do ložnice a zabouchl za sebou
dveře.
Běžela jsem do kuchyně, abych jí pomohla vstát, jenže máma nikdy
nechtěla, abych ji takhle viděla. Mávla na mě rukou, ať jdu pryč. „Jsem
v pořádku, Lily, to nic není. Jen taková hloupá hádka.“ Plakala a na tváři
měla rudou skvrnu tam, kde ji praštil.
Když jsem ji chtěla zvednout, otočila se zády ke mně, přidržela se
kuchyňské linky a vstala. „Říkám ti, že jsem v pořádku. Běž do svého pokoje.“
Rozběhla jsem se do chodby, ale nešla jsem k sobě. Vyběhla jsem zadními
dveřmi ven na dvorek. Měla jsem na mámu zlost, že mě tak odbyla. Nechtěla
jsem být s nimi v jednom domě. I když už byla tma, přešla jsem dvůr
a zaklepala na dveře té barabizny, kde bydlel Atlas.
Slyšela jsem ho uvnitř, znělo to, jako by omylem něco převrhnul. „To jsem
já, Lily,“ zašeptala jsem. Otevřel, podíval se za mě, pak doleva a doprava.
Teprve když sklouzl pohledem na můj obličej, zjistil, že brečím.
„Co je ti?“ Vyšel ven. Otřela jsem si slzy cípem trička. Došlo mi, že mě
nechce pozvat dovnitř, tak jsem se posadila na schody verandy. Atlas si sedl
ke mně.
„Nic, jen jsem naštvaná,“ odpověděla jsem. „Někdy brečím, když jsem
naštvaná.“
Natáhl se a zastrčil mi vlasy za ucho. Líbilo se mi to a najednou už jsem tak
naštvaná nebyla. Atlas mě objal a přitáhl k sobě, takže jsem mu mohla položit
hlavu na rameno. Nevím, jak mě dokázal uklidnit, i když mlčel, ale dokázal to.
Někteří lidé prostě působí na jiné konejšivě, a on k nim patřil. Byl naprostým
opakem mého táty.
Chvíli jsme tam tak seděli, až jsem zahlédla, že se u mě v pokoji rozsvítilo
světlo.
„Měla bys jít,“ zašeptal mi. Oba jsme viděli mou mamku, jak stojí v ložnici
a hledá mě. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak dokonalý výhled na můj
pokoj Atlas má.
Když jsem se vracela domů, snažila jsem se vybavit si, jestli jsem někdy za
tmy chodila po pokoji s rozsvíceným světlem jen v tričku, protože normálně na
spaní nic víc nenosím.
 A víš co, Ellen? Co je na tom nejbláznivější? Tak trochu jsem doufala, že
jo.
Lily

Když pilulky proti bolesti začaly zabírat, zavřela jsem deník. Víc si přečtu
zítra. Možná. Čtení o tom, jak se táta choval k mámě, moji náladu zrovna
nepovzbuzovalo.
A čtení o Atlasovi mě rozesmutňovalo.
Pokusila jsem se usnout a myslet na Rylea, jenže to mě rozesmutňovalo
a štvalo zároveň.
Možná bych měla myslet na Allysu a jaké mám štěstí, že tam za mnou
dneska přišla. V příštích měsících budu potřebovat kamarádku. O pomocné
ruce ani nemluvě. Měla jsem pocit, že všechno bude mnohem náročnější, než
jak jsem si to malovala.
 5.

Ryle měl pravdu. Trvalo jen pár dní, než se mi kotník zahojil natolik, abych
mohla zase normálně chodit. Radši jsem ale počkala týden, než jsem se
vydala z domu. Další zranění bylo to poslední, co jsem potřebovala.
Samozřejmě jsem nejdřív šla do svého květinářství. Allysu jsem našla
uvnitř, a tvrdit, že jsem byla šokovaná, by bylo slabé. Připadalo mi, že jsem se
ocitla v úplně jiné budově, než kterou jsem koupila. Pořád tam bylo co
uklízet, ale s Marshallem už odvozili všechny věci označené papírkem
„Vyhodit“. To ostatní bylo narovnané na hromadách. Okna umytá, podlaha
vytřená. Allysa dokonce vyklidila i místnost, kde jsem si chtěla zřídit
kancelář.
Na pár hodin jsem jí pomohla, ale nechtěla mě pustit k ničemu, co
vyžadovalo chození, takže jsem spíš seděla a kreslila plány budoucího
obchodu. Vybraly jsme barvy pro vymalování a určily datum otevření – asi za
pětapadesát dní. Když Allysa odešla, pustila jsem se do všech těch věcí, které
mi zakázala dělat. Bylo tak příjemné moct zase pracovat, ale ježíši – tak
hrozně jsem se unavila!
Proto jsem, když se u mě doma ozvalo zaklepání na dveře, váhala, jestli
mám nebo nemám vstát z gauče a jít otevřít. Lucy byla dneska zase u Alexe
a s mámou jsem si před pěti minutami telefonovala, takže žádná z nich to být
nemohla.
Přešla jsem ke dveřím a nahnula se ke kukátku. Nejdřív jsem ho nepoznala,
protože měl sklopenou hlavu, ale pak se narovnal, podíval se doprava a moje
srdce udělalo přemet!
Co tady dělá?
Ryle zaklepal znova. Pokusila jsem se odhrnout si vlasy z obličeje a uhladit
je, ale bylo to marné. Dřela jsem předtím jako kůň a podle toho taky vypadala
– abych s tím něco provedla, musela bych strávit půl hodiny ve sprše,
namalovat se a převléknout. Bude se muset spokojit s tím, co má.
Otevřela jsem a jeho reakce mě zmátla.
„Ježíši Kriste,“ vyhrknul a opřel si čelo o futra. Oddychoval, jako by
zrovna docvičil. Nevypadal o moc upravenější ani čerstvější než já. Na tváři
měl několikadenní strniště – takhle jsem ho ještě neviděla – a ani vlasy neměl
tak upravené jako jindy. Oči měl trochu rozostřené. „Umíš si představit, na
kolik dveří jsem musel zaklepat?“
Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem to neuměla. Když už se o tom zmínil –
jak sakra může vědět, kde bydlím?
„Na devětadvacet,“ odpověděl si sám. Zvedl ruce, jako by mi to chtěl
ukázat na prstech, a zašeptal. „Devět a… dvacet.“
Sklouzla jsem pohledem na jeho oblečení. Měl lékařský oblek. Sakra.
Slušel mu tak, až jsem tomu nemohla uvěřit – mnohem víc než kombinéza
a o dost víc než košile Burberry.
„Proč jsi klepal na devětadvacet dveří?“ zeptala jsem se a naklonila hlavu
ke straně.
„Ty jsi mi neřekla, který je to byt,“ postěžoval si nenuceně. „Ukázala jsi mi
dům, ale nepamatoval jsem si, jestli jsi mluvila o poschodí. Abys věděla, chtěl
jsem začít nahoře. Kdybych udělal, co mi napovídal instinkt, byl bych tady už
před hodinou.“
„Co tady děláš?“
Přejel si rukama po obličeji a ukázal přes moje rameno.
„Můžu jít dál?“
Ohlédla jsem se za sebe a otevřela mu víc. „Asi jo. Když mi řekneš, proč
jsi tady.“
Vešel a já za námi zavřela. Rozhlédl se kolem, pak si založil ruce v bok,
opřel je o ten svůj neodolatelný lékařský oblek. Tvářil se trochu zklamaně, ale
nevím, jestli ze mě nebo sám ze sebe.
„Teď přijde pořádně velká nahá pravda,“ varoval mě.
„Připravená?“
Založila jsem ruce na prsou a dívala se, jak se nadechuje, vydechuje
a chystá se promluvit.
„Příští dva měsíce budou nejdůležitější v mé kariéře. Musím se soustředit.
Končím stáž a budu se muset učit na atestaci.“ Začal pochodovat po obýváku
a mohutně přitom gestikuloval. „Jenže celý týden jsem si tě nedokázal vyhnat
z hlavy. Nevím proč. V práci ani doma. Myslel jsem jen na to, jak bláznivě
dobře mi je, když jsem s tebou. Potřebuju tě, abych s tím skoncoval, Lily.“
Přestal pochodovat. „Prosím, udělej to pro mě. Jen jednou. To bude stačit.
Přísahám.“
Zaťala jsem prsty do kůže a pozorovala ho. Pořád byl trochu udýchaný, oči
měl horečnaté, ale upíral je prosebně na mě.
 „Kdy ses naposledy vyspal?“ zeptala jsem se ho.
Protočil panenky, jako by ho podráždilo, že to nechci pochopit. „Mám za
sebou osmačtyřicetihodinovou službu,“ odpověděl. „Soustřeď se, Lily.“
Přikývla jsem a přehrála si jeho slova v hlavě. Kdybych o něm nevěděla,
že… skoro bych si myslela…
Nadechla jsem se, abych se zklidnila. „Ryle,“ oslovila jsem ho opatrně,
„opravdu jsi klepal na dvacet devět dveří, abys mi mohl říct, že kvůli
myšlenkám na mě je tvůj život peklem a měli bychom se spolu vyspat, abys
už na mě myslet nemusel? Děláš si srandu?“
Stiskl rty, asi pět vteřin přemýšlel a pomalu přikývl:
„No, to… když to řekneš takhle, zní to mnohem hůř.“ Rozčileně jsem se
zasmála. „Protože je to směšný.“ Kousl se do rtu a rozhlédl se po pokoji, jako
by najednou hledal únikovou cestu. Otevřela jsem dveře a ukázala mu, aby
šel. Neudělal to. Sklouzl mi pohledem k nohám.
„Ten kotník vypadá dobře,“ prohlásil. „Už to nebolí?“ Protočila jsem
panenky. „Ne. Dneska už jsem pomáhala Allyse v obchodě.“
Přikývl a konečně se vydal ke dveřím. Jenže když došel ke mně, otočil se
a přišpendlil mě dlaněmi vedle hlavy ke zdi. Zalapala jsem po dechu úžasem
nad jeho blízkostí a neodbytností. „Prosím?“ ozval se.
Zavrtěla jsem hlavou, i když moje tělo se už chystalo přeběhnout na druhou
stranu a dožadovalo se, aby mozek změnil rozhodnutí.
„Jsem dobrý, Lily,“ ujistil mě s úsměvem. „Nemusela bys skoro nic dělat.“
Pokusila jsem se zasmát, ale jeho odhodlání bylo stejně roztomilé jako
otravné. „Dobrou noc, Ryle.“
Hlava mu klesla mezi ramena. Zavrtěl s ní, odstrčil se od stěny a narovnal
se. Napůl už se odvrátil, zamířil do haly, ale najednou se přede mnou svezl na
kolena. Objal mě kolem pasu. „Prosím, Lily,“ zaškemral s provinilým
smíchem, „prosím, vyspi se se mnou.“ Díval se na mě štěněcíma očima, na
tváři dojemný výraz plný naděje.
„Tak, tak hrozně tě chci, a přísahám, až se spolu vyspíme, už o mně nikdy
neuslyšíš. Čestný slovo.“
To je teda něco – dostala jsem neurochirurga doslova do kolen. Začínalo to
být docela žalostné.
„Vstaň,“ pobídla jsem ho a odstrčila jeho ruce. „Neztrapňuj se.“
Pomalu se postavil, opřel se při tom dlaněmi o dveře a klouzal s nimi
vzhůru, až mě zase uvěznil v kleci svých paží. „To znamená ano?“ Jeho
hrudník se mě téměř dotýkal a já nenáviděla, jak příjemný to byl pocit. Měla
bych být naštvaná, ale když jsem ho viděla tak blízko sebe, stěží jsem
dokázala dýchat. Zvlášť tváří v tvář jeho přesvědčivému úsměvu.
„Zrovna teď si nepřipadám moc sexy, Ryle. Pracovala jsem celý den, jsem
unavená, zpocená, nejspíš i špinavá od prachu. Když mi dáš chvíli, abych se
osprchovala, třeba se začnu cítit natolik dobře, že se s tebou budu chtít
vyspat.“ Začal horlivě přikyvovat ještě dřív, než jsem domluvila. „Jasně.
Sprcha. Máš tolik času, kolik potřebuješ. Já počkám.“
Vtáhla jsem ho dovnitř a zavřela za ním. Šel za mnou do ložnice. Ukázala
jsem mu na postel a řekla, ať tam na mě počká.
Naštěstí jsem si v ložnici včera uklidila. Normálně mám všude poházené
šaty, knížky na nočním stolku, na zemi boty a odhozené podprsenky. Dnes
večer tam ale bylo čisto. Dokonce jsem měla i ustlanou postel s narovnaným
přehozem i příšernými prošívanými polštářky, které vyrábí moje babička
a rozdává je všem v rodině.
Rychle jsem se rozhlédla kolem, abych se ujistila, že tam nikde neleží nic
trapného. Ryle se posadil na mou postel a já se dívala, jak se rozhlíží kolem.
Zastavila jsem se ve dveřích koupelny a pokusila se mu dát poslední varování.
„Ty si myslíš, že to tím skončí, ale měla bych tě varovat, Ryle. Jsem jako
droga. Jednou se se mnou vyspíš, a bude to ještě horší. Ale můžeš mě mít jen
jednou, ne víckrát. Nechci se stát jednou z těch holek, se kterýma… jak jsi to
říkal? Uspokojuješ svoje potřeby?“
Natáhl se a opřel se o lokty. „Ty nejsi taková, Lily. A já nejsem chlap, který
potřebuje stejnou ženu víckrát než jednou. Není se čeho bát.“
Zavřela jsem za sebou dveře a naprosto nechápala, jak jsem se od něj
mohla nechat umluvit.
To ten jeho lékařský oblek. Mám pro ně slabost. S ním to nemá nic
společného.
Šlo by to nějak, aby si ho nechal i při sexu?

* * *

Většinou se dokážu nachystat za půl hodiny, ale teď mi trvalo celou hodinu,
než jsem v koupelně skončila. Oholila jsem se i na těch částech těla, kde to
nejspíš bylo zbytečné, a pak jsem najednou zpanikařila a snad dvacet minut se
musela přemlouvat, abych nerozrazila dveře a neřekla mu, že má vypadnout.
Teď už jsem ale měla vlasy suché, tělo vydrbanější než jindy a pocit, že to
zvládnu. Proč bych nezvládla sex na jednu noc? Je mi třiadvacet, ne patnáct.
Otevřela jsem dveře a Ryle byl pořád na posteli. Zklamalo mě, když jsem
uviděla lékařskou halenu na zemi. Ale kalhoty tam neležely, takže ty si snad
nechal na sobě. Byl pod přikrývkou, takže se to nedalo poznat.
Zavřela jsem za sebou dveře a čekala, až se Ryle obrátí a podívá se na mě,
ale nic se nedělo. Popošla jsem o pár kroků blíž a všimla si, že chrápe.
Nejen lehce dřímá – ach, na chvilku jsem usnul –, ale tvrdě chrápe. Byl
uprostřed nejhlubší fáze spánku.
„Ryle?“ zašeptala jsem. Ani se nehnul, i když jsem s ním zatřásla.
To snad nemyslí vážně.
Žuchla jsem na postel a bylo mi jedno, jestli ho probudím. Tak já po tom
únavném dnu strávím hodinu ve sprše, abych se pro něj připravila, a on si
usne?
Nemohla jsem se ale zlobit, zvlášť když jsem viděla jeho pokojný výraz.
Neuměla jsem si představit, jak někdo může pracovat čtyřicet osm hodin
v kuse. A moje postel je pohodlná. Tak pohodlná, že v ní klidně usne jako
pařez i odpočinutý člověk. Asi jsem ho měla varovat.
Podívala jsem se na hodiny na mobilu. Bylo skoro půl jedenácté. Vypnula
jsem zvonění a natáhla se vedle Rylea. Jeho mobil ležel u něj na polštáři.
Zvedla jsem ho a navolila fotoaparát. Podržela jsem přístroj nad námi a dala
si záležet, aby můj žlábek mezi ňadry vypadal svůdně. Vyfotila jsem nás, aby
aspoň viděl, oč přišel.
Pak jsem zhasla světlo a zasmála se sama sobě, že hodlám usnout vedle
polonahého muže, se kterým jsem se ještě ani nelíbala.

* * *

Cítila jsem, jak mi jeho prsty přejíždějí po paži, ještě než jsem otevřela oči.
Potlačila jsem rozespalý úsměv a předstírala, že pořád nejsem probuzená.
Pohladil mě po rameni, zastavil se u klíční kosti, než sklouzl na krk. Z doby
studií na vysoké tam mám malé tetování, jednoduchý obrys nahoře
otevřeného srdíčka. Cítila jsem, jak ho obkroužil prsty. Pak se naklonil
a políbil mě tam. Zavřela jsem oči ještě pevněji.
„Lily,“ zašeptal a objal mě kolem pasu. Trochu jsem zasténala, snažila se
probrat a pak se otočila na záda, abych na něj viděla. Když jsem otevřela oči,
hleděl na mě dolů. Podle slunce, které zářilo dovnitř okny, mi bylo jasné, že
určitě není sedm ráno.
„Jsem ten nejodpornější chlap, jakýho jsi kdy potkala.
Mám pravdu?“
Zasmála jsem se a nepatrně přikývla. „To sakra máš.“ S úsměvem mi
odhrnul vlasy z obličeje. Naklonil se, přitiskl mi rty na čelo, a já na něj měla
vztek, že to musel udělat. Bezva, takže teď čekají bezesné noci mě, protože si
budu chtít tuhle vzpomínku přehrávat pořád dokola.
„Musím jít,“ oznámil mi. „Už takhle mám zpoždění. Ale zaprvý –
omlouvám se. Zadruhý – už to nikdy neudělám. Dneska mě vidíš naposledy,
čestný slovo. A za třetí – vážně mě to mrzí. Nemáš ponětí, jak moc.“
Vynutila jsem ze sebe úsměv, ale šlo to stěží, protože bod dva se mi vůbec
nezamlouval. Nevadilo by mi, kdyby to zkusil znova, ale připomněla jsem si,
že oba chceme od života něco jiného. Dobře že usnul a že jsme se ani
nepolíbili. Protože kdybych se s ním pomilovala po tom, co jsem ho viděla
v těch lékařských šatech, byla bych to já, kdo by klečel na kolenou před jeho
bytem a žebral o opakování.
Takhle je to lepší. Rychle strhnout náplast, nechat ho jít.
„Žij blaze, Ryle. Přeju ti všechny úspěchy světa.“
Na moje rozloučení neodpověděl. Tiše na mě zíral, trochu se mračil a pak
řekl: „Ano, ty žij taky šťastně, Lily.“
Odkulil se ode mě a vstal. Nedokázala jsem se na něj dívat, takže jsem se
přetočila na bok zády k němu. Poslouchala jsem, jak se obouvá a sahá po
telefonu. Nastalo dlouhé ticho, než se zase pohnul, a já věděla, že na mě
kouká. Zavřela jsem pevně oči a čekala, až za ním zabouchnou dveře.
V tu chvíli už mě pálily tváře, ale zakázala jsem si brečet. Přinutila jsem se
vstát. Mám plno práce. Nemůžu být rozčilená z toho, že nestojím nějakému
chlapovi za to, aby kvůli mně trochu přeskupil svoje plány.
A pak, teď mám vlastní životní plány, na které bych měla myslet. A ty mě
pořádně vzrušovaly. Znamenaly pro mě tolik, že jsem vlastně ani neměla
v životě místo pro nějakého muže.
Ani náhodou. Místo, ani čas.
Jsem prostě holka, co má fůru práce.
Jsem odvážná, energická podnikatelka a kašlu na chlapy v lékařském
oblečení.
 6.

Bylo to už padesát tři dní, co Ryle odešel z mého bytu. To znamená padesát
tři dní od chvíle, kdy jsem o něm slyšela naposledy.
Což bylo dobře, protože na konci toho padesátého třetího dne jsem měla
moc práce i na to, abych na něj jen myslela. Na tenhle okamžik jsem se tak
dlouho chystala.
„Připravená?“ zeptala se Allysa.
Přikývla jsem. Otočila ceduli nápisem OTEVŘENO do ulice a objaly jsme
se jako malé holky.
Pak jsme oběhly pult a čekaly na první zákazníky. Tohle bylo předběžný
otevření, nedělala jsem zatím žádnou reklamu. Chtěly jsme se ujistit, že nikde
nic nedrhne, než spustíme slavnostní fanfáry a zahájíme provoz s velkou
parádou.
„Je to tady tak hezký.“ Allysa se obdivně rozhlížela po plodech naší práce.
Podívala jsem se taky a překypovala přitom pýchou. Samozřejmě jsem si
přála úspěch, ale v tuhle chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli je to důležité.
Měla jsem sen a udělala všechno proto, aby se mi splnil. To, co se stane po
dnešku, už bude jen třešnička na dortu.
„Voní to tady tak hezky,“ ozvala jsem se. „Tu vůni miluju.“ Nevěděla jsem,
jestli sem vůbec zavítá nějaký zákazník, ale obě jsme se chovaly, jako by
tohle bylo to nejlepší, co nás v životě potkalo, takže na prodeji vlastně
nezáleželo. Taky jsme věděly, že později se tady staví Marshall a po práci
přijde moje mamka. Takže dva zákazníky jsme měly jisté. To už je celkem
nával.
Když se dveře začaly otevírat, Allysa mi stiskla paži. Najednou jsem trochu
zpanikařila. Co když se něco pokazí? A pak jsem zpanikařila ještě víc,
protože něco už se pokazilo. Hrozně pokazilo. Mým prvním zákazníkem
nebyl nikdo jiný než Ryle Kincaid.
Zavřel za sebou a užasle se rozhlédl kolem. „Cože?“ Zatočil se kolem své
osy. „Jak jste to…?“ Podíval se na Allysu a na mě. „To je neuvěřitelný. Ani to
nevypadá jako stejnej barák!“
Ale co. Vlastně jsem byla ráda, že je mým prvním zákazníkem.
Dostat se k pultu mu trvalo dobrých pět minut, protože pořád na něco sahal
a něco si prohlížel. Když k nám konečně došel, jeho sestra oběhla pult
a objala ho. „Není to nádhera?“ dožadovala se chvály. Mávla rukou ke mně.
„To byl všechno její nápad. Všechno. Já jen dělala špinavou práci.“
Ryle se zasmál. „Těžko uvěřit, že tvoje posedlost Pinterestem by se tady
neuplatnila.“
Přikývla jsem. „Je moc skromná. Její šikovnost má víc než poloviční
zásluhu na tom, jak to tady vypadá.“
Ryle se na mě usmál a bylo to, jako by mi zakroutil nožem v ráně,
protože… ach.
Plácnul dlaní do pultu. „Jsem váš první oficiální zákazník?“
Allysa mu podala jeden z našich letáků. „To by sis musel něco koupit.“
Ryle přelétl očima leták a odložil ho na pult. Pak se vydal krámkem
k výloze a zvedl vázu s rudými liliemi.
„Chci tyhle,“ poručil si a postavil je na pult.
Usmála jsem se té ironii. Lilie. Vybral si lilie.
„Chceš je někam doručit?“ zeptala se Allysa.
„Vy dvě i doručujete?“ podivil se.
„My dvě zrovna ne,“ ujistila jsem ho. „Máme připraveného řidiče na
telefonu, jen jsme nevěděly, jestli ho dneska budeme potřebovat.“
„Vážně je chceš koupit? Pro nějakou dívku?“ zeptala se Allysa tak
šťouravě, jak si to sestra může dovolit. Nenápadně jsem se přesunula k ní, aby
mi neuteklo ani slovo z Ryleovy odpovědi.
„Ano, pro dívku,“ potvrdil. Jeho oči se setkaly s mými, když dodal: „Ale
skoro na ni nemyslím. Vlastně si sotva někdy vzpomenu.“
„Chudák holka.“ Allysa k němu přisunula kartičku na vzkaz. „Jsi hrozný
zmetek.“ Zaťukala prstem na karton.
„Tady zepředu pro ni napiš vzkaz a zezadu vyplň adresu, kam to chceš
doručit.“
Dívala jsem se, jak se sklání nad pultem a vyplňuje obě strany kartičky. Asi
jsem na to neměla právo, ale v nitru mě pálila žárlivost.
„Přivedeš ji v pátek na oslavu mých narozenin?“ zeptala se Allysa.
Pozorně jsem ho pozorovala. „Ne. Ty tam přijdeš, Lily?“
Z jeho hlasu jsem nepoznala, jestli doufá, že ano, nebo že ne. Vzhledem ke
stresu, který ze mě údajně měl, asi spíš to druhé.
„Ještě jsem se nerozhodla.“
„Přijde,“ odpověděla za mě Allysa a zamračila se na mě.
„Přijdeš na můj večírek, ať chceš, nebo ne. Jinak dávám výpověď.“
Když Ryle dopsal, zastrčil kartičku do obálky upevněné k pugétu. Allysa
vyťukala na pokladně částku a Ryle zaplatil v hotovosti. Když odpočítával
peníze, podíval se na mě. „Lily, víš, že obchodníci mají zvyk zarámovat si
první dolar, který vydělali?“
Přikývla jsem. Pochopitelně, že to vím. A on ví, že vím. Jen si vychutnává,
že to bude jeho dolar, který bude v tomhle krámě viset zarámovaný, dokud to
tady nezavřeme. Málem jsem řekla Allyse, ať mu ty kytky dá zadarmo, ale
obchod je obchod. Moje raněná pýcha je to nejmenší, co mu můžu obětovat.
Když dostal účet, poklepal pěstí na pult, aby upoutal mou pozornost. Pak
trochu sklonil hlavu, upřímně se usmál a řekl mi: „Blahopřeju, Lily.“
Pak se otočil a vyšel z krámu. Sotva se za ním dveře zavřely, Allysa
chňapla po obálce. „Komu sakra posílá ten pugét?“ vyhrkla a vytáhla
kartičku. „Ryle nikdy žádný kytky neposílal.“
Přečetla nahlas, co napsal na přední stranu. „Stopni to.“
Sakra.
Allysa zírala na kartičku a zopakovala tu větu. „Stopni to? Co to má kruci
vůbec znamenat?“ zeptala se.
Už jsem to nemohla vydržet. Vytrhla jsem jí kartičku z ruky a otočila ji.
Naklonila se mi přes rameno a přečetla si adresu se mnou.
„To je pitomec,“ zasmála se láskyplně. „Napsal tam adresu našeho
květinářství.“ Vzala mi ji z ruky.
Ryle právě koupil kytici. A nejen tak ledajakou. Koupil mi lilie.
Allysa popadla svůj mobil. „Napíšu mu, že to popletl.“ Se smíchem
vyťukala esemesku a zadívala se na květiny.
„Jak může být neurochirurg takový trouba?“
Nemohla jsem se přestat usmívat. Byla jsem ráda, že se Allysa dívá na
květiny, ne na mě, jinak by si mohla dát dvě a dvě dohromady. „Dám je
k sobě do kanceláře, než se rozhodne, kam je máme poslat.“ Zvedla jsem
vázu a odnesla si ji i s liliemi dozadu.
 7.

„Přestaň se ošívat,“ napomenul mě Devin.

„Já se neošívám.“
Zavěsil se do mě a nastoupili jsme do výtahu. „Ale jo, ošíváš. A jestli si ten
výstřih povytáhneš ještě výš, tak svoje malé černé šatičky připravíš o tu
jedinou rafinovanost a o jejich účel.“ Chňapl za látku živůtku, stáhl ji dolů
a zalovil uvnitř, aby mi poupravil podprsenku.
„Devine!“ Pleskla jsem ho přes ruku a on se zasmál.
„Klídek, Lily. Už jsem měl v rukou mnohem větší kozy než ty tvoje,
a stejně jsem pořád gay.“
„Jo, ale vsadím se, že ty kozy patřily lidem, se kterýma ses viděl častějc
než jednou za půl roku.“
Pořád se smál. „To je pravda, ale je to i tvoje vina. To tys nám dala košem
a šla sis vít věnečky.“
Devin patřil v marketingové firmě, kde jsem pracovala, k mým
nejoblíbenějším kolegům, ale nebyli jsme si tak blízcí, abychom se přátelili
i mimo práci. Odpoledne se zastavil v našem obchodě a Allysu okamžitě
uchvátil. Netrvalo dlouho a začala ho prosit, aby přišel na její večírek jako
můj doprovod. A mně se tam nechtělo jít samotné, takže jsem nakonec
skončila tak, že jsem škemrala s ní.
Uhladila jsem si vlasy a pokusila se zachytit svůj odraz v ploše výtahových
dveří.
„Proč jsi tak nervózní?“ zeptal se.
„Nejsem. Jen hrozně nerada chodím někam, kde neznám živou duši.“
Devin na mě mrknul a zeptal se: „Tak jak se jmenuje?“ Vypustila jsem
z plic napůl potlačovaný dech. To jsem tak průhledná? „Ryle. Je neurochirurg.
A zoufale, fakt zoufale se se mnou chce vyspat.“
„Jak to víš, že chce?“
„Protože se s tím netají. Doslova mi klečel u dveří a škemral: Lily, vyspi se
se mnou.“
Devin nakrčil obočí. „Škemral?“
 Přikývla jsem. „No, možná to neznělo tak uboze, jak to líčím. Obvykle se
chová vyrovnaně.“
Výtah cinknul, dveře se začaly otvírat. Do haly bylo slyšet hudbu. Devin
mě vzal za obě ruce a zeptal se: „A jaký je plán? Mám se chovat tak, aby
žárlil?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „To by nebylo správný. Ale… pokaždý, když
mě Ryle vidí, to skončí tím, že mi začne vykládat, jak doufá, že se vidíme
naposledy. Takže… možná trošičku?“ Nakrčila jsem nos. „Jen nepatrný
náznak?“
Devin povysunul čelist. „Máš ho mít.“ Pak mi položil ruku dolů na záda
a vystoupili jsme z kabinky. V chodbě byly jen jediné dveře, takže jsme
zamířili k nim a zazvonili.
„Proč jsou tady jen jedny dveře?“ podivil se Devin.
„Patří jí celý patro.“
Zasmál se. „A pracuje pro tebe? Páni, tvůj život je čím dál zajímavější.“
Dveře se začaly otevírat a mně se nesmírně ulevilo, když jsem před sebou
uviděla stát Allysu. Z bytu za ní se ozývala hudba a smích. V jedné ruce
držela skleničku se šampaňským, ve druhé jezdecký bičík. Všimla si, jak na
něj zmateně zírám, takže ho odhodila přes rameno a chytila mě za ruku. „To
je dlouhá historie,“ prohodila se smíchem. „Pojď dál, pojď!“
Vtáhla mě dovnitř a já nepouštěla Devinovu ruku, takže jsem ho vlekla za
námi. Allysa se se mnou propletla mezi lidmi, až jsme se ocitli na druhé
straně velkého obývacího pokoje. „Hej!“ zatahala za Marshallovu ruku.
Otočil se a usmál se na mě. Pak si mě přitáhl do objetí. Podívala jsem se mu
přes rameno, ale Rylea jsem nikde neviděla. Třeba mám kliku a musí dneska
pracovat.
Marshall se natáhl po Devinově pravici. „Nazdar, chlape! Vítám tě u nás!“
Devin mě majetnicky chytil kolem pasu. „Ahoj. Jsem Devin, Lilyin
milenec!“
Zasmála jsem se a dloubla do něj. Pak jsem mu houkla do ucha: „To je její
manžel Marshall. Špatný chlápek, ale dobrý pokus.“
Allysa mě popadla a táhla někam od Devina. Marshall si s ním začal
povídat a ruka, kterou jsem po svém společníkovi natahovala, zůstala viset ve
vzduchu.
„Neboj, to zvládneš!“ zavolal za mnou.
Šla jsem s Allysou do kuchyně, kde mi strčila skleničku šampaňského. „Pij,
zasloužíš si to!“
Usrkla jsem si bublinek, ale víno jsem nedokázala ocenit, protože mi oči
obdivně klouzaly po veliké, profesionálně zařízené kuchyni. Byly tam dva
sporáky a lednice větší než má ložnice. „Do háje,“ vydechla jsem, „tady
doopravdy bydlíš?“
Zahihňala se. „Já vím,“ pokrčila rameny. „A představ si, že jsem si ho ani
nevzala pro peníze. Když jsem se do něj zamilovala, měl na kontě sedm
dolarů a jezdil ve Fordu Pinto.“
„Nejezdí v něm pořád?“
Povzdychla si. „Jo. Máme na to auto tolik krásných vzpomínek…“
„Styď se.“
Nakrčila obočí. „Hele… ten Devin je fešák.“
„To je, a nejspíš se mu mnohem víc líbí Marshall než já.“
„Kruci,“ ušklíbla se. „To je k vzteku. A já si myslela, jak si skvěle hraju na
dohazovačku, když jsem ho přemlouvala, ať přijde na můj večírek.“
Dveře kuchyně se otevřely. My o vlku… „Tvůj manžel tě hledá,“ oznámil
Allyse. Vydala se lehkým krokem z kuchyně a celou dobu se smála. „Ta holka
se mi líbí,“ ocenil ji Devin.
„Je bezva, viď?“
Opřel se o kuchyňský ostrůvek. „Asi jsem zrovna potkal pana Škemrala.“
Srdce se mi zatřepotalo v hrudi, i když mě napadlo, že pan Neurochirurg
by znělo líp. Znova jsem se napila šampaňského. „Jak víš, že to byl on?
Představili vás?“
„Ne, ale zaslechl, jak mě Marshall představuje jako ,Lilyina partnera‘.
A probodnul mě pohledem, jako by si mě chystal naporcovat skalpelem. Proto
jsem se dal na ústup. Mám tě rád, ale nejsem ochotný pro tebe umřít.“
Zasmála jsem se. „Neboj se, já myslím, že ten smrtící pohled byl ve
skutečnosti zdvořilostní úsměv. Někdy se tváří trochu arogantně.“
Dveře se rozlétly a já strnula, ale byl to jen číšník z cateringové firmy.
Vydechla jsem úlevou. Devin pronesl: „Lily,“ a znělo to, jako bych ho
zklamala.
„Co je?“
„Vypadáš, že se ti chce zvracet,“ obvinil mě. „Ty jsi do něj vážně
zamilovaná.“
 Protočila jsem panenky, ale pak jsem svěsila ramena a předstírala vzlyk.
„No jo, Devine. Jenže nevím, co mám dělat.“
Vzal si mou skleničku a dopil zbytek šampaňského. Pak se do mě zase
zavěsil. „Pojď mezi lidi,“ vyzval mě a proti mé vůli mě vytáhl z kuchyně.
Pokoj už byl přeplněný. Muselo tam být víc než sto lidí.
Já ani nevím, jestli vůbec tolik lidí znám.
Začali jsme se procházet mezi nimi a bavit se. Tedy já spíš mlčela
a mluvení nechávala na Devinovi. V každém hovoru dokázal najít společného
známého, kterého s dotyčným měl, a po asi půl hodině naslouchání jsem
dospěla k pocitu, že hraje svou soukromou šarádu – vždycky a s každým
účastníkem večírku na někoho takového přijít. Zatímco jsem s ním přecházela
sem a tam, poslouchala jsem ho jen napůl, a napůl se soustředila na okolí
a hledala Rylea. Nikde jsem ho neviděla a začala jsem si říkat, jestli ten muž,
o kterém Devin mluvil, byl vůbec on.
„Tohle je zvláštní,“ ozvala se jedna žena. „Co myslíte, že to je?“
Vzhlédla jsem a viděla, že se dívá na obraz na zdi. Vypadalo to jako
fotografie na plátně. Naklonila jsem hlavu ke straně, abych to prozkoumala.
Žena ohrnula nos a prohlásila: „Nechápu, proč si zrovna tuhle fotku chtěl
někdo zvětšovat a vystavovat. Je ošklivá a tak rozmazaná, že se ani nedá
poznat, co na ní je.“ Odfrkla si a šla dál. Trochu se mi ulevilo. Totiž… ta
fotka byla trochu divná, ale kdo jsem, abych soudila Allysin vkus?
„Co si myslíš?“
Jeho tichý, hluboký hlas se ozval přímo za mnou. Krátce jsem zavřela oči
a nadechla se. Pak jsem zase tiše vydechla a doufala, že si Ryle nevšimne,
jaký účinek na mě jeho hlas má. „Líbí se mi to. Nevím úplně jistě, co to je, ale
vypadá to zajímavě. Tvoje sestra má dobrý vkus.“
Přešel kolem mě, postavil se mi k boku a otočil se na mě. Udělal ještě jeden
krok blíž, až se naše paže o sebe otřely. „Přivedla sis doprovod?“
Pronesl to nenuceně, ale věděla jsem, že na tom nic nenuceného není. Když
jsem neodpovídala, naklonil se tak, až se jeho rty téměř dotýkaly mého ucha,
a zašeptal znovu, tentokrát bez otazníku na konci: „Přivedla sis doprovod.“
Našla jsem odvahu podívat se na něj a okamžitě jsem toho litovala. Měl
černý oblek, vedle kterého vypadaly jeho lékařské šaty jako dětské tepláky.
Nejdřív jsem polkla nečekaný knedlík v krku a pak ze sebe vypravila: „Vadí
to snad?“ Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na zvětšenou fotografii.
„Snažím se ti to usnadnit, víš. Snažím se to stopnout.“ Mrknul a dopil zbytek
vína. „To je od tebe tak pozorné, Lily.“ Namířil skleničkou ke koši v rohu
místnosti a hodil ji tam. Trefil se, ale když sklo dopadlo na dno nádoby,
hlasitě se roztříštilo. Ohlédla jsem se, ale nikdo kolem nás zřejmě nevnímal,
co se stalo. Když jsem se podívala na Rylea, byl už na cestě do chodby.
Zmizel ve dveřích, které z ní vedly, a já před obrazem zase osaměla.
A pak mi to došlo.
Fotografie byla tak rozmazaná, že na první pohled nebylo zřejmé, co
zachycuje. Ty vlasy bych ale poznala všude. Protože byly moje. Těžko jsem si
je mohla s něčím splést. A pak to umělohmotné lehátko, na kterém jsem
ležela. Byla to fotka z toho prvního večera, kdy jsme se tady na střeše
seznámili. Nechal ji tak zvětšit a rozostřit, aby nikdo nepoznal, co na ní je.
Přitiskla jsem si ruku na krk, protože jsem měla pocit, jako by se ve mně
vařila krev. Je tady vážně horko.
Vedle mě se objevila Allyssa. „Je to divný, viď?“ prohodila s pohledem na
fotku.
Popotáhla jsem si výstřih. „Je tady dost horko, co?“ Rozhlédla se kolem
nás. „Vážně? Ani jsem si nevšimla, ale jsem už trochu opilá. Povím
Marshallovi, ať zesílí klimatizaci.“
Zmizela a já se zase soustředila na obraz. Dostala jsem vztek. Ten člověk si
pověsil mou zvětšenou fotku na zeď v bytě, kde bydlí. Koupil mi květiny.
Naštval se na mě, protože jsem si na večírek jeho sestry přivedla pánský
doprovod. Chová se, jako by mezi námi něco bylo, i když ve skutečnosti jsme
se ani nepolíbili!
Najednou to na mě všechno dolehlo. Hněv… podráždění… ta půlka
skleničky šampaňského, kterou jsem měla v kuchyni. Byla jsem tak
rozzuřená, že jsem nedokázala jasně uvažovat. Jestli se se mnou chtěl tak
zoufale milovat… tak v první řadě neměl usnout! Jestli mě nechtěl svádět,
neměl mi kupovat květiny! A hlavně si neměl věšet na stěnu bytu moje
fotografie!
Potřebovala jsem na vzduch. Nutně. Naštěstí jsem věděla, kde ho najdu.
O chvíli později jsem už proběhla dveřmi na střechu. Kromě mě tam bylo
pár dalších lidí z večírku. Tři seděli na plastových křesílkách. Nevšímala jsem
si jich a vydala se k zábradlí, odkud byl výhled na město. Opřela jsem se o něj
a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla. Snažila jsem se uklidnit. Chtělo
se mi vrátit se dolů, zabušit mu na dveře a vyzvat ho, ať už se konečně
rozhodne, ale věděla jsem, že jestli s ním mám mluvit, musím si nejdřív
vyčistit hlavu.
Vzduch tady byl chladný a z nějakého důvodu jsem to měla za zlé Ryleovi.
Všechno tenhle večer byla jeho vina.
 Všechno na světě. Války, hladomor, násilí – všechno to nějak souviselo
s ním.
„Můžete nás tady nechat na pár minut samotné?“ Prudce jsem se otočila
a uviděla Rylea stát vedle ostatních hostů. Všichni se rychle zvedali
z křesílek, aby nám dopřáli soukromí. Zvedla jsem ruce: „Počkejte, to
nemusíte…“ Nikdo z nich se na mě ale nedíval. „Vážně, neodcházejte, to není
třeba.“
Ryle stál stoicky s rukama v kapsách. Jeden z mladíků zamumlal: „Nám to
nevadí, v pohodě.“ Jeden po druhém prošli dveřmi dovnitř. Protočila jsem
panenky a obrátila se k zábradlí. Na střeše jsme teď zůstali jen sami dva.
„To tě vždycky všichni na slovo poslechnou?“ vyjela jsem na něj
podrážděně.
Neodpověděl. Slyšela jsem, jak se pomalými kroky zezadu blíží ke mně.
Srdce mi začalo zběsile bušit a zase jsem si popotáhla za výstřih.
„Lily,“ ozval se za mnou.
Otočila jsem se a chytila se oběma rukama zábradlí za sebou. Jeho oči mi
putovaly do žlábku mezi ňadry. Prudce jsem si posunula šaty, aby tam nebylo
nic vidět, a zase se chytila zábradlí. Ryle se zasmál a popošel ještě o krok blíž.
Už jsme se skoro dotýkali a můj mozek se proměnil v kaši. To je tak trapné.
Já jsem tak trapná.
„Mám pocit, že toho máš hodně na srdci,“ ozval se.
„Takže jsem ti chtěl dát šanci vyslovit nahou pravdu.“
„Che!“ vyprskla jsem. „To vážně chceš?“
Přikývl, a tak jsem se přichystala mu ji poskytnout. Zatlačila jsem mu do
hrudi, odstrčila ho a obešla, takže to byl teď on, kdo stál u okraje terasy.
„Já vůbec nevím, co chceš, Ryle! A vždycky, když už mi na tom totálně
přestane záležet, se odněkud zničehonic vynoříš! Přijdeš za mnou do práce,
do bytu, potkáme se na večírku, ty…“
„Bydlím tady,“ připomněl mi, jako by se omlouval za to poslední. To mě
naštvalo ještě víc. Zaťala jsem ruce v pěsti.
„No a co! Doháníš mě k šílenství! Tak chceš mě, nebo nechceš?!“
Ryle se narovnal a popošel ke mně. „Chci tě, Lily.
O tom vůbec nepochybuj. Jenom tě nechci chtít.“
Po tom jeho vyjádření si celé mé tělo vzdychlo. Napůl podrážděním a napůl
rozechvěle z toho, co řekl. Nechtěla jsem ale, aby na mě poznal, jak se při
tom cítím.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty to nechápeš, viď?“ pronesla jsem už mírnějším
hlasem. Cítila jsem se tak poraženecky, že už jsem na něj nedokázala dál
ječet. „Líbíš se mi, Ryle. A vím, že mě chceš jen na jednu noc, a z toho je mi
smutno, vážně moc smutno. Kdyby tohle bylo před pár měsíci, třeba jsme se
spolu mohli vyspat a všechno by bylo fajn. Ty bys odešel a já se v životě
posunula. Jenže teď je teď. Čekal jsi moc dlouho a já do toho investovala až
moc ze sebe, takže prosím, přestaň se mnou flirtovat. Přestaň si věšet v bytě
moje fotky, přestaň mi posílat květiny. Protože když to děláš, nepřipadá mi to
milé, Ryle. Ve skutečnosti mě to bolí.“
Cítila jsem se úplně bez energie a chystala se odejít ze střechy. Ryle mě
mlčky pozoroval. Nechala jsem mu prostor, aby se mohl bránit, ale neudělal
to. Jen se otočil, opřel se o zábradlí a zadíval se na ulici dole, jako by z mých
slov neslyšel ani jediné.
Přešla jsem po střeše a otevřela dveře. Napůl jsem čekala, že na mě zavolá
nebo mě požádá, abych nechodila. Došla jsem až do bytu, kde se tahle naděje
úplně roztříštila. Prošla jsem třemi pokoji, než jsem konečně našla Devina.
Když uviděl můj výraz, pokývl na své nové známé a vydal se rovnou ke
mně.
„Chceš už jít?“
„Ano. Hned, prosím.“
Allysu jsme našli v obýváku. Popřála jsem jí i Marshallovi hezký zbytek
oslavy a vymluvila se na to, že jsem po zahájení prodeje unavená a potřebuju
se vyspat, protože zítra máme taky otevřeno. Allysa mě objala a vyprovodila
ke dveřím.
„Přijdu zase v pondělí,“ slíbila mi a políbila mě na tvář.
„Ještě jednou všechno nejlepší,“ popřála jsem jí k narozeninám. Devin mi
držel dveře, ale než jsme stačili vyjít ven, slyšela jsem, jak někdo křičí moje
jméno.
Otočila jsem se. Ryle se tlačil davem z druhé strany pokoje směrem ke
mně. „Lily, počkej!“ Srdce se mi rozbušilo. Šel rychle, odstrkoval si lidi
z cesty, s každou překážkou víc a víc frustrovaný. Konečně se vyloupl z davu
a naše pohledy se zase setkaly. Nespouštěl ze mě oči a kráčel blíž,
nezpomaloval. Allysa mu musela uhnout z cesty. Zastavil se až těsně přede
mnou. Nejdřív jsem si myslela, že mě chce políbit, nebo možná seřvat za to,
co jsem mu nahoře řekla. Jenže udělal něco, nač jsem vůbec nebyla
připravená. Zvedl si mě do náruče.
 „Ryle!“ Přidržela jsem se ho kolem krku, abych nespadla. „Postav mě na
zem!“ Jednu ruku měl pod mými koleny, druhou mě držel za záda.
„Potřebuju si Lily na dnešní noc půjčit,“ prohodil k Devinovi. „Nevadí?“
Podívala jsem se na Devina a vyděšeně zavrtěla hlavou.
Můj kumpán se jen ušklíbl a prohodil: „Posluž si.“
Zrádce!
Ryle se se mnou otočil a vydal se zase do obýváku. Když šel kolem Allysy,
setkala jsem se s jejím pohledem. Tvářila se zmateně. „Asi ti zabiju bratra!“
zaječela jsem na ni. To už na nás koukali všichni v místnosti. Bylo to tak
trapné, že jsem mu zabořila obličej do hrudi a zůstala tak, zatímco mě nesl do
své ložnice. Sotva se za námi zabouchly dveře, pomalu mě postavil na
podlahu. Okamžitě jsem na něj začala vřískat a snažila se ho odstrčit ode
dveří. On mě k nim ale přišpendlil, chytil mě za obě zápěstí, přidržel je
u stěny nad mou hlavou a pronesl klidně: „Lily?“
Díval se na mě tak naléhavě, až jsem se přestala zmítat a zadržela jsem
dech. Tiskl se hrudí ke mně, tlačil mi záda na dveře. Proti svým rtům jsem
cítila horký tlak.
Ty jeho byly navzdory síle hedvábné. Šokovalo mě, když mi z úst uniklo
zasténání, a ještě víc, když jsem pootevřela rty a chtěla ještě. Jeho jazyk
klouzal po mém. Pustil mi zápěstí a uchopil můj obličej. Jeho polibky se
prohloubily. Chytila jsem ho za vlasy, přitáhla si ho blíž a jeho líbání mi
rezonovalo celým tělem.
Oba jsme sténali a lapali po dechu, jak nás polibky přistrkovaly blíž a blíž
k okraji propasti. Naše těla toužila po něčem víc, než jim mohla poskytnout
ústa. Cítila jsem, jak mi sklouzl dlaněmi na nohy, zvednul si mě a zaháknul si
moje kolena kolem boků.
Ach bože, jak ten chlap uměl líbat. Nejspíš to bral stejně vážně jako svou
profesi. Začal mě odtahovat ode dveří, když mi došlo, že jeho ústa toho
dokážou spoustu. Jen ne odpovědět na to, co jsem mu řekla na střeše.
A já cítila, že se vzdávám. Že mu ochotně dám to, oč stojí – sex na jednu
noc. Jenže on si nic takového nezasloužil. Odtáhla jsem rty od jeho a zatlačila
mu na ramena.
„Postav mě na zem.“
Dál mě nesl k posteli, takže jsem zopakovala: „Ryle, hned mě postav na
zem.“
Teď se zastavil a poslechl. Musela jsem ucouvnout a odvrátit se, abych si
dokázala posbírat myšlenky. Když jsem se na něj dívala, pořád jsem cítila
jeho rty na svých. To bylo víc, než s čím jsem se teď dokázala vyrovnat.
Ryle mě objal zezadu kolem pasu a položil si bradu na moje rameno.
„Promiň,“ zašeptal. Otočil si mě k sobě, zvedl ruku a přejel mi palcem po
tváři. „Teď jsem na řadě já, víš?“
Nereagovala jsem na ten dotek. Nechala jsem si paže založené na prsou
a čekala, co řekne, než si dovolím nějak zareagovat.
„Tu fotku jsem nechal zvětšit den po tom, co jsem ji udělal,“ přiznal se.
„Mám ji na zdi už víc než měsíc, protože jsi to nejkrásnější, co jsem kdy
viděl, a protože se na tebe chci dívat každý den.“
Ach.
„A ten večer, kdy jsem přišel k tobě domů? Hledal jsem tě, protože se mi
za můj život ještě nikdy nikdo nedostal tak pod kůži jako ty, a nevěděl jsem,
jak si s tím mám poradit. Ty kytky jsem ti koupil proto, že jsem na tebe
opravdu, opravdu hrdý za to, že jsi dokázala jít za svým snem. A kdybych ti
měl koupit květiny pokaždé, když si na tebe vzpomenu, neměla bys doma
k hnutí. Protože takhle často na tebe myslím, Lily. Máš pravdu, ubližuju ti, ale
já trpím taky. A až do dnešního večera… jsem nechápal proč.“
Nevím, kde jsem v sobě vůbec vzala sílu se ho zeptat:
„Proč trpíš?“
Sklopil hlavu, opřel se čelem o moje a řekl: „Protože nemám ponětí, co to
dělám. Kvůli tobě bych chtěl být někým jiným, ale co když nebudu umět být
tím, koho potřebuješ? Tohle je pro mě tak nový, ale potřebuju ti dokázat, že tě
chci na víc než jen jednu noc.“
Vypadal tak zranitelně. Chtěla jsem věřit tomu upřímnému výrazu v jeho
očích, jenže od prvního dne, kdy jsme se poznali, mi tvrdil něco úplně jiného
a tvrdohlavě na tom trval. Děsilo mě, jak to může dopadnout. Co když mu
vyhovím, on dostane, co chtěl, a pak se ke mně otočí zády?
„Jak ti to mám dokázat, Lily? Řekni mi to a já to udělám.“
Nevěděla jsem. Sotva jsem ho znala. Znala jsem ho natolik, abych tušila, že
mít s ním jen sex mi nikdy nebude stačit. A jak mám vědět, že sex není to
jediné, co chce on? Moje oči se upřely do jeho. „Tím, že se se mnou
nevyspíš.“
Chvíli na mě zíral s naprosto nečitelným výrazem. Pak pomalu přikývl,
jako by mu to konečně došlo. „Tak jo, dobře,“ zase přikývl. „Nevyspím se
s tebou, Lily Bloomová.“
 Obešel mě, zamířil ke dveřím ložnice a zamkl je. Zhasnul, nechal svítit jen
lampičku, stáhnul si košili a vydal se zase ke mně.
„Co to děláš?“
Hodil košili na židli a zul si boty. „Půjdeme spát, ale žádný sex.“
Podívala jsem se na postel. Pak na něj. „Teď hned?“
Přikývl. Sehnul se, uchopil okraj mých šatů a jediným plynulým pohybem
mi je přetáhl přes hlavu, takže jsem najednou stála v jeho ložnici jen
v kalhotkách a podprsence. Zakryla jsem si pažemi tělo, ale Ryle si mě
neprohlížel. Chytil mě za ruku, přitáhl mě k posteli a odhrnul pokrývku,
abych si pod ni mohla vlézt. „Můžeme spolu přece spát a nemusíme se spolu
vyspat,“ prohodil. „To nejsou synonyma.“
Zasmála jsem se. Zalovil v zásuvce, vyndal nabíječku a zapojil do ní
telefon. Využila jsem toho a propátrala pohledem jeho ložnici. Nebyla tak
sparťanská, na jaké jsem byla zvyklá. Do té jeho by se moje vešla třikrát.
U stěny stála pohovka, naproti televizi křeslo a dál psací stůl, který ladil
s knihovnou, zaplňující jednu stěnu od podlahy ke stropu. Pořád jsem se ještě
rozhlížela kolem, když světlo zhaslo úplně.
„Tvoje sestra je vážně bohatá,“ ozvala jsem se, když přes nás přetáhl
pokrývku. „Co sakra dělá s deseti dolarama za hodinu, co jí platím? Vytírá si
s nima zadek?“
Zasmál se, chytil mě za ruku a naše prsty se propletly.
„Nejspíš ty šeky ani neinkasuje,“ mínil. „Kontrolovala jsi to?“
Nekontrolovala, ale teď jsem byla zvědavá.
„Dobrou noc, Lily,“ popřál mi.
Nemohla jsem se přestat usmívat, protože to bylo vlastně směšné.
A bezvadné.
„Dobrou, Ryle.“

* * *

Asi jsem se ztratila.

Všechno bylo tak bílé a tak čisté, skoro oslepující. Šourala jsem se jedním
z obývacích pokojů a snažila se najít cestu do kuchyně. Netušila jsem, kde
včera skončily moje šaty, takže jsem si půjčila jedno z Ryleových triček.
Sahalo mi až ke kolenům. Napadlo mě, jestli si musí kupovat větší trička, aby
se mu do nich vešly ty jeho bicepsy.
Bylo tady tolik oken a tolik slunce. Musela jsem si zastínit oči, když jsem
šla hledat kafe.
Strčila jsem do jedněch dveří, ocitla se v kuchyni a uviděla kávovar.
Díkybohu.
Zapnula jsem přístroj a dala se do hledání hrníčku, když se dveře za mnou
otevřely. Otočila jsem se a ulevilo se mi, že ani Allysa nevypadá po ránu tak
dokonale upraveně jako obvykle. Vlasy měla rozcuchané a po tvářích
rozmazanou řasenku. Ukázala na kávovar: „Přesně tohle potřebuju,“
a vysoukala se na snídaňový pult. Předklonila se a svěsila hlavu.
„Můžu se na něco zeptat?“ Stěží dokázala přikývnout.
Mávla jsem rukou kolem sebe. „Jak je to možný? Jak může být ten byt tak
dokonale bez poskvrnky, když tady byl do noci večírek? To jsi vstávala v pět
a uklízela?“
Zasmála se. „Máme na to lidi.“
„Lidi?“
Přikývla. „Jo, máme lidi na všechno,“ prohlásila. „Možná by ses divila.
Řekni, co tě napadne… cokoli… a nejspíš na to někoho máme.“
„Nákupy?“
„Lidi.“
„Vánoční výzdoba?“
„Na tu taky.“
„A co dárky k narozeninám? Jako pro členy rodiny?“ Ušklíbla se. „Jo, další
lidi. Všichni mí příbuzný dostanou pokaždý dárek a blahopřání, a já kvůli
tomu ani nehnu prstem.“
Zavrtěla jsem hlavou. „No teda. Jak dlouho jste takhle bohatí?“
„Tři roky,“ odpověděla. „Marshall vymyslel pro Apple pár aplikací
a prodal je za velký peníze. Teď každýho půlroku vytvoří aktualizace a ty jim
taky prodává.“
Káva pomalu dokapala, takže jsem vzala konvici a nalila ji do šálku.
„Chceš do toho něco?“ zeptala jsem se Allysy.
„Nebo máš na to taky lidi?“
Zasmála se. „Jo, mám tebe, a cukr, prosím.“ Nasypala jsem jí tam trochu
cukru, zamíchala a při- nesla hrníček k ní. Pak jsem nalila sobě. Chvíli bylo
ticho, když jsem si nalévala smetanu. Čekala jsem, až se Allysa zmíní o mně
a Ryleovi. Bylo to nevyhnutelné.
„Můžeme už se nějak přenýst přes to trapný?“ ozvala se.
S úlevou jsem si povzdychla. „Jo, tohle nesnáším.“ Podívala jsem se na ni
a napila se. Allysa odložila šálek a chytila se oběma rukama pultu.
„Jak se to vůbec mohlo stát?“
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se neusmívat, abych nevypadala jako
zamilovaná husička. Nechtěla jsem, aby si o mně Allysa myslela, že jsem tak
naivní nebo slabá, abych jejímu bratrovi jen tak podlehla. „Potkali jsme se
ještě předtím, než jsme se seznámily my dvě.“
„Počkej.“ Naklonila hlavu ke straně. „Myslíš, než jsme se spřátelily, nebo
než jsme se vůbec setkaly?“
„Vůbec setkaly,“ odpověděla jsem. „Bylo to jednou v noci, půl roku
předtím, než jsi přišla za mnou.“
„V noci?“ opakovala. „Chceš říct… že to byl sex na jednu noc?“
„Ne,“ odmítla jsem. „Ani jsme se nepolíbili… až včera. Nevím, neumím to
vysvětlit. Prostě jsme spolu dlouho jen flirtovali, až to konečně včera večer
bouchlo. To je všechno.“
Vzala si kafe a pomalu se z něj napila. Chvíli se dívala na podlahu.
Nemohla jsem si pomoct – vypadala při tom trochu smutně.
„Allyso? Nezlobíš se na mě, doufám?“
Okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne, Lily, vůbec ne. Jen…“ zase odložila šálek.
„Znám svýho brášku. A miluju ho, vážně. Ale…“
„Ale co?“
Obě jsme se po tom hlase otočily. Ve dveřích stál Ryle, ruce založené na
prsou. Na sobě měl staré tepláky, které mu sotva držely na bocích. Žádné
tričko. Tohle oblečení si přidám do galerie jeho neodolatelných modelů.
Ryle strčil do dveří a vydal se přes kuchyň. Přešel ke mně, vzal mi kafe
z rukou a políbil mě na temeno. Pak se napil z mého hrníčku a opřel se o pult.
„Nechtěl jsem tě přerušit,“ prohodil k Allyse. „Prosím, jen pokračuj.“
Jeho sestra protočila panenky. „Nech toho.“
Ryle mi vrátil hrníček a vzal si ze skříňky vlastní. Pak si nalil černou
tekutinu z konvice. „Znělo to, jako bys chtěla Lily varovat. Takže jsem
zvědavý, co ses to chystala říct.“
Allysa sklouzla z pultu a odnesla prázdný hrníček do dřezu. „Je to moje
kamarádka, Ryle. A ty za sebou nemáš zrovna ukázkovou minulost, pokud jde
o vztahy.“ Umyla hrneček, opřela se bokem o dřez a pozorovala nás.
„A jako její kamarádka mám právo jí radit, pokud jde o randění. To
kámošky dělají, víš.“
Z napětí mezi nimi dvěma jsem se najednou vůbec necítila dobře. Ryle se
ještě ani nenapil kávy. Přešel k sestře, vylil kafe do dřezu a zůstal stát těsně
před ní. Ani se na něj nepodívala, když ji oslovil: „A jako tvůj bratr bych
doufal, že mi budeš trochu víc věřit. To sourozenci dělají, víš.“
Vyšel z kuchyně a dveře nechal za sebou otevřené. Když byl pryč, Allysa
se zhluboka nadechla a přiložila si dlaně k obličeji. „Promiň mi to.“ Vynutila
ze sebe úsměv.
„Potřebuju sprchu.“
„Nemáš na to lidi?“
Zasmála se a odešla. Umyla jsem po sobě hrnek a vrátila se do Ryleovy
ložnice. Když jsem vešla, seděl na gauči a projížděl telefon. Na mě se ani
nepodíval. Měla jsem pocit, že se možná zlobí, ale pak odhodil mobil vedle
sebe a pokývl mi: „Pojď sem.“
Chytil mě za ruku a stáhl na sebe tak, že jsem na něm seděla obkročmo.
Přitiskl rty k mým a políbil mě tak prudce, až mě napadlo, jestli mi nechce
dokázat, že jeho sestra nemá pravdu.
Pak se ode mě odtáhl a přejel mi dlaněmi po těle. „Líbí se mi, když máš
moje oblečení.“
Usmála jsem se. „Musím do práce, takže si ho bohužel nemůžu nechat.“
Odhrnul mi vlasy z obličeje. „Čeká mě důležitá operace a musím se na ni
připravit. Což znamená, že tě asi pár dní neuvidím.“
Pokusila jsem se zamaskovat zklamání, ale jestli má mezi námi vážně něco
být, na tohle si asi budu muset zvyknout. Už mě varoval, že pořád pracuje.
„Taky toho mám hodně. V pátek nás čeká slavnostní zahájení prodeje.“
„Do pátku se uvidíme,“ ozval se hned. „Slibuju.“ Teď už jsem úsměv
neskrývala. „Prima.“
Znovu mě políbil, a tentokrát u toho vydržel dobrou minutu. Začal mě
stahovat k sobě na gauč, ale pak mě odstrčil a prohlásil: „Ne, na to tě mám
moc rád, než abych se s tebou jen muchloval.“
Zůstala jsem ležet na gauči a pozorovala ho, jak se obléká.
K mé velké radosti si natáhl lékařskou halenu a kalhoty.
 8.

„Musím ti něco říct,“ ozvala se Lucy.

Seděla na gauči a po tvářích jí stékala řasenka.
Ach, do háje.
Upustila jsem kabelku a vrhla se k ní. Sotva jsem se posadila vedle, začala
zase brečet.
„Co se stalo? Alex se s tebou rozešel?“
Zavrtěla hlavou a slzy jí začaly tryskat ještě víc. Panebože, ať to není
rakovina! Chytila jsem ji za ruku a najednou to uviděla. „Lucy! Ty jsi
zasnoubená?!“
Přikývla. „Promiň. Vím, že nám nájemní smlouva končí až za půl roku, ale
Alex chce, abych se k němu hned nastěhovala.“
Asi minutu jsem na ni zírala. A kvůli tomu brečí? Protože chce předčasně
ukončit svou část nájmu? Natáhla se po kapesníčku a začala si osušovat oči.
„Cítím se hrozně, Lily. Budeš tady tak sama. Já se odstěhuju a ty ani nikoho
nemáš.“
Co to…
„Lucy? Hele… budu v pohodě. Neboj.“
V jejím výrazu jsem zahlédla naději. „Vážně?“
Proč si o mně pro všechno na světě myslí, že se z toho zhroutím? Znova
jsem přikývla. „Jasně. Já se nezlobím. Mám z tebe radost.“
Lucy mě prudce objala. „Děkuju, Lily!“ Ještě brečela, ale začala se do toho
smát. Když mě pustila, vykřikla: „Musím za Alexem! Měl strach, že mě
budeš nutit, abych dodržela nájemní smlouvu!“ Popadla kabelku a boty
a zmizela za dveřmi.
Natáhla jsem se na gauč a zadívala se do stropu. To si ze mě dělala srandu?
Dala jsem se do smíchu, protože až do téhle chvíle jsem si neuměla přiznat,
jak moc jsem čekala, až se tohle stane. Mít celý byt jen sama pro sebe!
A nejlepší na tom bylo, že až se rozhodnu mít s Rylem sex, můžeme jít
kdykoli sem a nemusíme se bát, aby nás někdo neuslyšel.
S Rylem jsem naposledy mluvila v sobotu ráno, když jsem odcházela
z jeho bytu. Rozhodli jsme se, že tomu dáme volný průběh. Zatím žádné
závazky. Zkusíme spolu chodit a uvidíme, jestli je to to, co oba chceme. Teď
bylo pondělí večer a mě trochu zklamalo, že jsem o něm ještě neslyšela. Než
jsme se v sobotu rozloučili, dala jsem mu svoje telefonní číslo, ale nevěděla
jsem přesně, co v tomhle ohledu říká dopisovací etiketa, zvlášť když je to
chození na zkoušku.
Ale to je jedno. Já mu prostě první psát nebudu.
Rozhodla jsem se, že místo toho strávím svůj volný čas návratem ke své
pubertální rebelii a Ellen DeGeneresové. Nehodlala jsem čekat, až na mě
kývne prstem muž, se kterým jsem ještě ani nespala. Jen nevím, proč jsem
čekala, že mi čtení o prvním klukovi, se kterým jsem měla sex, pomůže
nemyslet na toho, se kterým ještě ne.

Milá Ellen,
můj pradědeček se jmenoval Ellis. Vždycky jsem si říkala, že to je vážně
prima jméno pro staříka. Když umřel, četla jsem jeho nekrolog, a to bys
neuhodla – Ellis vůbec nebylo jeho pravé jméno. Jmenoval se Levi Sampson,
a já o tom neměla tušení.
Zeptala jsem se babičky, proč mu všichni říkali Ellis. Prý podle jeho iniciál
– El Es. Léta mu prý lidi říkali iniciálami, až to začalo splývat dohromady
a znít jako křestní jméno.
A pak už o něm všichni mluvili jako o Ellisovi.
Napadlo mě to, když jsem se dívala na Tvoje jméno. Ellen. Je pravé? Nebo
jsi jako můj praděda a používala jsi iniciály L. N., až se z nich stalo Ellen?
Bacha, Ellen. Jsem na stopě tvému tajemství.
A když už mluvíme o jménech, nezdá se ti, že Atlas je divné jméno? Zdá,
viď?
Když jsem s ním včera sledovala tvůj pořad, zeptala jsem se ho, kde k tomu
jménu přišel. Odpověděl, že neví. Hned, bez rozmýšlení. Nadhodila jsem, že
by se mohl zeptat mámy, proč ho tak pojmenovala. Podíval se na mě a řekl:
„Na to už je trochu pozdě.“ Nevěděla jsem, co tím myslí. Umřela jeho máma?
Nebo ho dala k adopci? Kamarádíme spolu už pár týdnů a já o něm pořád nic
nevím – ani to, proč nemá kde bydlet. Mohla bych se ho prostě zeptat, ale
nevím, jestli už mi důvěřuje. Mám pocit, že nevěří nikomu, a vzhledem
k okolnostem mu to asi nemůžu moc vyčítat.
Mám o něj starost. Tenhle týden se udělala vážně zima a má se ochladit
ještě víc. Když tam nemá elektřinu, nemůže si ani nijak zatopit. Doufám, že má
aspoň dost dek. Víš, jak hrozně by mi bylo, kdyby tam umrznul? Příšerně
hrozně, Ellen.
Asi zkusím doma najít nějaké deky a dát mu je.
Lily

Milá Ellen,
brzo už bude sněžit, a tak jsem se rozhodla zazimovat zahradu. Ředkvičky
už jsem sklidila, takže jsem teď chtěla zasypat záhony mulčem a kompostem.
Netrvalo by to dlouho, ale Atlas trval na tom, že mi pomůže.
Vyptával se mě hodně na zahradničení a mně se líbilo, že se tak zajímá
o mého koníčka. Ukázala jsem mu, jak zakrýt půdu mulčem a kompostem, aby
byla chráněná před sněhem a mrazem. Moje zahrada je ve srovnání s jinými
jen malá, asi tři krát čtyři metry. Víc půdy mi táta na zadním dvorku zkypřit
nedovolil.
Atlas se všeho toho zakrývání záhonů ujal, zatímco já seděla na trávě
a pozorovala ho. Ne že bych byla tak líná, ale chtěl to dělat, a tak jsem ho
nechala. Bylo na něm vidět, že umí zabrat za práci. Říkala jsem si, že tak
aspoň přestane myslet na věci, které ho trápí. Možná proto mi pořád chtěl tak
pomáhat.
Když skončil, přišel ke mně a svalil se vedle mě na trávu.
„Jak tě napadlo začít něco pěstovat?“ zeptal se.
Zadívala jsem se na něj. Seděl v tureckém sedu a zvědavě mě pozoroval.
V tu chvíli mi blesklo hlavou, že je nejspíš nejlepší kamarád, jakého jsem kdy
měla, a to se sotva známe. Měla jsem kamarádky ve škole, ale z různých
důvodů jsem měla zakázané zvát je k nám. Máma se pořád bála, že se táta
před nimi přestane hlídat a dostane jeden z těch svých záchvatů vzteku. A já
zase neměla dovolené chodit domů k jiným lidem, i když vlastně nevím proč.
Možná táta nechtěl, abych někde pobývala natolik dlouho, že bych pak mohla
srovnávat, jak se jinde muži chovají ke svým manželkám. Asi chtěl, abych
věřila, že jeho chování k mámě je normální. Atlas byl můj první kamarád,
který překročil práh našeho domu. A taky první, kdo věděl, jak moc miluju
zahradničení.
A teď i první, kdo se mě zeptal na důvod.
Natáhla jsem se po stéblu trávy a začala ho cupovat na kousky, zatímco
jsem přemýšlela o jeho otázce.
 „Když mi bylo deset, máma mi koupila předplatné na stránce, která se
jmenovala Záhadná semínka,“ začala jsem vyprávět.
„Každý měsíc mi přišel poštou balíček neoznačených semínek s pokyny, jak
je zasít a jak se o ně starat. Dokud rostlinky nevyrašily ze země, nevěděla
jsem, co pěstuju. Každý den po škole jsem běžela rovnou na dvorek, abych
viděla pokroky. Měla jsem se tak na co těšit. Bylo to jako odměna, když mi
něco vyrostlo.“
Cítila jsem na sobě jeho pohled, když se zeptal: „Odměna za co?“
Pokrčila jsem rameny. „Za to, že svoje rostlinky miluju a správně se o ně
starám. Rostliny se ti odmění podle toho, jak se jim věnuješ. Když jsi krutý
nebo je zanedbáváš, nic ti nedají. Když o ně pečuješ a miluješ je, odmění se ti
plody nebo květy.“ Podívala jsem se na stéblo, které jsem roztrhala. Už mi
mezi prsty zůstal jen kousek. Odcvrnkla jsem ho pryč.
Nechtěla jsem se dívat na Atlase, protože jsem pořád cítila, že mě pozoruje.
A tak jsem místo něj koukala na svou mulčem zakrytou zahradu.
„Jsme podobní,“ ozval se.
Loupla jsem po něm pohledem. „Ty a já?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, rostliny a lidi. Rostliny musíš milovat, aby přežily. Pro
lidi to platí taky. Od narození musíme spoléhat na rodiče, že nás budou
milovat natolik, aby nás udrželi naživu. A když nám rodiče dávají najevo
správnou lásku, stanou se z nás lepší lidi. Když nás ale zanedbávají…“
Jeho hlas se vytrácel. Znělo to skoro smutně. Otřel si ruce o kolena, jak se
snažil zbavit se špíny. „Když nás zanedbávají,“ opakoval, „skončíme jako
bezdomovci, neschopní dělat něco smysluplnýho.“
Moje srdce při těch slovech změklo jako mulč na záhonech. Ani jsem
nevěděla, co odpovědět. Myslel tím sám sebe?
Vypadalo to, že chce vstát, ale pak jsem ho tiše oslovila jménem. A on se
zase posadil na trávu. Ukázala jsem mu na řadu stromů, které lemovaly plot
z levé strany dvora. „Vidíš ten dub?“
Stál uprostřed a byl vyšší než ostatní stromy kolem něj.
Atlas se tam zadíval a přejel pohledem po kmeni stromu až ke koruně.
„Vyrostl tam náhodou, sám,“ prohlásila jsem. „Většina rostlin opravdu
potřebuje hodně péče. Ale některý, jako tenhle strom, jsou dost silný, aby se
spolíhaly jen samy na sebe a nikoho nepotřebovaly.“ Neměla jsem ponětí,
jestli vůbec chápe, co se tím snažím říct.
Chtěla jsem, aby věděl, že podle mě je natolik silný, aby zvládnul všechno,
co se mu v životě stane. Neznala jsem ho moc dobře, ale cítila jsem, že je
odolný. Mnohem odolnější než já, kdybych se ocitla v jeho situaci.
Zíral na dub a trvalo dlouho, než vůbec zamrkal. Když to konečně udělal,
jen nepatrně přikývl a sklopil oči k trávě. Podle toho, jak stočil koutky rtů, mi
připadalo, že se chce zamračit. Ve skutečnosti se ale nepatrně usmál.
Při pohledu na ten úsměv mi srdce poskočilo, jako by mě právě někdo
probudil z hlubokého spánku.
„Jsme si podobní,“ zopakoval, co už řekl před chvílí.
„Rostliny a lidi?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, já a ty.“
Zalapala jsem po dechu, Ellen. Doopravdy. Doufala jsem, že si toho
nevšimnul. Protože co jsem na to měla odpovědět?
Seděla jsem tam, mlčela a cítila se trapně, když se Atlas zvedl.
Otočil se, jako by chtěl zamířit do svého úkrytu.
„Atlasi, počkej.“
Otočil se na mě. Ukázala jsem na jeho ruce od hlíny. „Asi by ses měl
osprchovat. Tohle jen tak dolů nepůjde. Kompost se dělá z kravskýho trusu.“
Zvedl ruce a pořádně si je prohlédl. Pak přejel očima po svých ušpiněných
šatech.
„Z kravskýho trusu? To jako vážně?“
Ušklíbla jsem se a přikývla. Zasmál se, a než jsem se vzpamatovala, byl na
zemi a snažil se otřít si špínu o mě. Oba jsme se chechtali jako blázni, když
strčil ruku do sáčku s kompostem vedle nás a začal ho po mně rozmazávat.
Ellen, teď Ti napíšu něco, co jsi ještě nejspíš nikdy v životě neslyšela.
Když po mně rozmazával kravskou mrvu, byla to ta nejvíc vzrušující věc, co
se mi kdy stala.
Po pár minutách jsme oba leželi na zemi a stěží popadali smíchy dech.
Atlas se konečně postavil a vytáhl mě na nohy. Věděl, že nesmíme ztrácet čas,
pokud se chtěl osprchovat dřív, než naši přijedou z práce.
Když byl ve sprše, umyla jsem si ruce pod kohoutkem dřezu. Pak jsem tam
jen tak stála a přemítala nad tím, jak myslel to, že jsme si podobní.
Byla to poklona? Určitě mi to tak připadalo. Myslel tím, že jsem stejně
silná jako on? Tak jsem se rozhodně většinou necítila. A když jsem teď
myslela na něj, cítila jsem se přímo slabá. Lámala jsem si hlavu, co mám
dělat s tím, co jsem k němu začínala cítit.
A taky s tím, jak dlouho ho dokážu tajit před rodiči. A jak dlouho bude
bydlet v sousedním domě. Zimy v Maine jsou nesnesitelně chladné. Bez topení
tam nepřežije.
Nebo bez spousty dek.
Trochu jsem se vzpamatovala a šla hledat náhradní pokrývky. Chtěla jsem
mu je dát, až vyjde ze sprchy, ale bylo už chvíli před pátou a Atlas zmizel ve
spěchu.
Dám mu je zítra.
Lily

Milá Ellen,
Harry Connick ml. je prostě boží. Nevím, jestli jsi ho někdy měla ve svém
pořadu, protože jsem bohužel pár epizod propásla, ale jestli neměla, tak je to
škoda. Viděla jsi někdy Pozdě v noci s Conanem O’Brienem? V každém dílu
měl toho chlapíka jménem Andy, který tam seděl na gauči. Kéž by Harry mohl
sedět na gauči ve Tvých pořadech. Má bezva bonmoty, vy dva spolu byste byli
prostě legendární.
Chci Ti hlavně poděkovat. Vím, že svůj pořad nevytváříš jen proto, abys mě
rozesmála, ale někdy mi to tak připadá. Někdy mám v životě pocit, že jsem
ztratila schopnost se bavit nebo usmívat, ale pak si pustím Tvoji show. A bez
ohledu na to, jakou mám v tu chvíli náladu, po ní ji mám vždycky lepší.
Takže díky za to.
Vím, že bys asi ráda slyšela, co je nového s Atlasem, a hned se to taky
dozvíš. Nejdřív Ti ale musím napsat, co se stalo včera.
Mamka je učitelka na základní škole v Brimeru. Je to odsud kus cesty
a nikdy se nedostane domů před pátou. Táta pracuje tři kilometry odsud
a vrací se taky vždycky po páté.
Máme garáž, ale vejde se do ní jen jedno auto, protože je plná tátových
krámů. Takže táta parkuje v garáži a máma na příjezdové cestě.
No a včera se máma dostala domů o něco dřív. Atlas byl ještě u nás
a koukali jsme na Tvůj pořad, když jsem uslyšela, jak se otevírají dveře
garáže. Atlas vyběhl ven zadními dveřmi a já začala pobíhat po pokoji
a uklízet plechovky od koly a talíře od svačiny. Včera kolem poledne začalo
hustě sněžit a máma měla v autě hodně věcí, takže zajela do garáže, aby
s nimi mohla jít rovnou do domu přes kuchyň. Vezla si něco z práce a taky
nákup ze samoobsluhy. Pomáhala jsem jí s vynášením tašek, když na
příjezdovou cestu přijel táta. Začal zuřivě troubit, protože měl vztek, že mu
máma zajela do garáže. Asi se mu nechtělo vystupovat do toho sněhu. Nebo
nevím, proč musel tak vztekle troubit, proč nemohl počkat, až to s mámou
všechno vynosíme. A vůbec, proč má on vždycky stát v garáži a máma venku?
Člověk by řekl, že když manžel miluje svou ženu, přenechá jí lepší parkovací
místo.
Každopádně mamka se vyděsila, když slyšela to jeho troubení, a řekla mi,
ať zbytek věcí odnesu sama, že ona půjde vycouvat.
Nevím, co se stalo venku. Uslyšela jsem ránu, mámin výkřik a rozběhla
jsem se do garáže. Myslela jsem, že třeba uklouzla na ledu.
Ellen… já ani nevím, jak mám popsat to další. Pořád jsem z toho trochu
v šoku.
Otevřela jsem dveře garáže a nejdřív mámu vůbec neviděla. Jen tátu, jak
něco dělá za autem. Popošla jsem blíž a došlo mi, proč jsem mámu neviděla.
Srazil ji na kapotu a držel ji tam s rukama na jejím krku.
Škrtil ji, Ellen!
Chce se mi brečet, jen když si na to vzpomenu. Hulákal na ni, díval se na ni
s takovou nenávistí. Křičel něco o tom, že si máma vůbec neváží toho, jak on
tvrdě pracuje. Vážně nevím, proč ho to tak rozčílilo, ale vnímala jsem jen
ticho, když se máma snažila popadnout dech. Těch pár minut si pamatuju jen
rozmazaně. Zaječela jsem na něj, skočila mu zezadu na záda a tloukla ho ze
strany do hlavy.
A pak už ne.
Nevím přesně, co se stalo, ale asi mě ze sebe shodil. Jen jsem si vzpomněla,
že v jednu chvíli jsem mu visela na zádech a v další jsem byla na zemi a hlava
mě bolela tak, že si to neumíš představit. Mamka seděla vedle mě, držela mi
hlavu a říkala, že ji to mrzí. Rozhlížela jsem se po tátovi, ale nikde ho
neviděla, ani jeho auto. Když jsem se praštila do hlavy, asi do něj naskočil
a odjel.
Máma mi dala kus látky, abych si ho držela na ráně, protože mi to
krvácelo, a pomohla mi nastoupit k ní do auta. Pak mě odvezla do nemocnice.
Cestou mi řekla jen jedno.
„Až se tě budou ptát, jak se ti to stalo, řekni, že jsi uklouzla na ledu.“
Když to vyslovila, otočila jsem se k okýnku a začala brečet. Protože já
myslela, že tohle už bude poslední kapka. Že když táta ublížil i mně, opustí ho.
Jenže v tu chvíli mi došlo, že ona od něj nikdy neodejde. Cítila jsem se tak
deprimovaná, ale byla jsem moc vyděšená, než abych s ní o tom dokázala
mluvit.
Na hlavě mi museli udělat devět stehů. Pořád nevím, o co jsem se to
uhodila, ale na tom nezáleží. Stalo se mi to kvůli tátovi, a on u mě ani
nezůstal, aby se o mě postaral. Obě nás tam nechal na podlaze v garáži
a ujel.
Domů jsme se vrátily pozdě večer a já šla hned spát, protože jsem dostala
nějaké prášky na bolest.
Když jsem šla ráno na autobus, snažila jsem se nedívat se přímo na Atlase,
aby neviděl moje čelo. Sčesala jsem si přes to vlasy, takže to nebylo na první
pohled nápadné, a on si toho nejdřív nevšiml. Když jsme si vedle sebe sedli
v autobuse a dávali si batohy na podlahu, naše ruce se náhodou dotkly. A ty
jeho byly jako led, Ellen. Led.
V tu chvíli mi došlo, že jsem mu zapomněla dát deky, které jsem pro něj
předtím připravila, protože mamka přijela dřív, než jsem čekala. Ten incident
v garáži mě úplně pohltil a já na Atlase docela zapomněla. Celou noc sněžilo
a mrzlo, a on byl v tom studeném temném domě úplně sám. A teď byl tak
ledový, že jsem ani nechápala, jak vůbec dokáže fungovat.
Vzala jsem jeho ruce do svých a řekla: „Atlasi, jsi úplně zmrzlý.“
Neodpověděl. Začala jsem mu je mnout, abych ho zahřála. Položila jsem
mu hlavu na rameno a pak jsem udělala něco hrozně trapného. Rozbrečela
jsem se. Moc často se mi to nestává, ale byla jsem ještě tak rozčilená z toho,
co se mi stalo včera, a že jsem mu zapomněla dát ty deky a vůbec. A muselo se
mi to stát zrovna na cestě do školy! Atlas nic neříkal. Jen mi vytáhl svoje ruce
z dlaní a položil je na moje. A tak jsme seděli celou cestu do školy, s hlavami
u sebe a spojenýma rukama.
Bylo by to sladké, kdyby to nebylo tak smutné.
Cestou domů ze školy si všiml, co to mám na čele.
Upřímně, já na to skoro zapomněla. Ve škole se mě na to nikdo ani
nezeptal, a když jsme si spolu sedli do autobusu, už jsem se to ani nesnažila
zakrývat vlasy. Atlas se ale podíval přímo na mě a zeptal se: „Co se ti stalo
na hlavě?“
Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Dotkla jsem se rány prsty a podívala se
z okna. Chtěla jsem, aby mi začal víc věřit, aby mi pověděl, proč nemá domov,
takže jsem mu nechtěla lhát. Ale povědět pravdu jsem mu taky nechtěla.
 Autobus se rozjel a Atlas se ozval: „Když jsem od vás včera odešel, něco
jsem slyšel. Nějaký křik. Asi tvůj, a pak tvůj otec odjel. Chtěl jsem se jít
opatrně podívat, jestli jsi v pořádku, ale zahlédl jsem tě v autě s mámou, jak
taky někam odjíždíte.“
To snad ne. Takže on slyšel ten kravál v garáži a viděl, jak mě máma vezla
do nemocnice. Nemohla jsem uvěřit, že se odvážil tak blízko. Co by udělal
táta, kdyby si všiml, že Atlas má jeho staré věci? Měla jsem víc strach o něj
než z toho, že bych měla malér. Atlas netušil, čeho je můj táta schopný.
Podívala jsem se vyčítavě na něj. „Atlasi, to nemůžeš! Nemůžeš chodit
k našemu domu, když jsou tam rodiče!“
Na chvíli se odmlčel, a pak řekl: „Slyšel jsem tě křičet, Lily.“ Pronesl to,
jako by se tím všechno vysvětlovalo. Jako by bylo jasné, že se musel jít
podívat, jestli mi něco nehrozí.
Cítila jsem se špatně, protože jsem věděla, že to myslel dobře.
Jenže kdyby ho táta uviděl, všechno by bylo mnohem horší.
A pak si vyhrnul rukáv a ukázal mi paži.
Ellen, sevřel se mi žaludek. Bylo to hrozné. Všude měl takové drobné
jizvičky. Některé vypadaly, jako by mu tam někdo přidržel cigaretu.
Pak ji ke mně obrátil hřbetem, abych viděla, že má jizvy i tam. „Taky jsem
hodně padal, Lily.“ Shrnul si rukáv, a nic víc už neřekl.
Nejdřív jsem chtěla namítnout, že tak to není. Že mě táta nikdy neuhodil, že
to byla nešťastná náhoda. Jenže mi došlo, že bych používala stejné výmluvy
jako máma.
Trochu jsem se styděla, že Atlas ví, co se u nás doma děje. Zbytek jízdy
autobusem jsem jen koukala z okna, protože jsem nevěděla, co bych mu řekla.
Když jsme přišli k našemu domu, mámino auto tam už bylo.
Na příjezdové cestě, samozřejmě, ne v garáži.
To znamenalo, že Atlas nemoh jít se mnou a koukat na Tvůj pořad. Chtěla
jsem mu říct, že mu později donesu deky, ale on se mnou po vystoupení
z autobusu vůbec nemluvil. Šel pořád dál přede mnou a ani se nerozloučil,
jako by se zlobil.
Teď už je tma a já čekám, až naši usnou. Za chvíli mu odnesu ty pokrývky.
Lily
 Milá Ellen,
nějak mi to všechno přerůstá přes hlavu.
Udělala jsi někdy něco, o čem jsi věděla, že je to špatné, ale taky Ti to
nějakým způsobem připadalo správné? Nevím, jak to popsat líp.
Totiž, já vím, že je mi teprve patnáct a neměla bych u sebe nechávat na noc
kluka v ložnici. Jenže když je to někdo, kdo nemá kam jít? Nemá se člověk
snažit bližním pomáhat?
Když šli včera naši spát, vyklouzla jsem zadními dveřmi, abych dala
Atlasovi ty pokrývky. Vzala jsem si baterku, protože tam byla tma. Pořád silně
sněžilo, takže než jsem se dostala přes zadní dvorek, byla jsem zmrzlá.
Zabušila jsem na něj, a sotva mi otevřel, vpadla jsem dovnitř, abych se
dostala ze zimy.
Jenže jsem se nedostala. Uvnitř bylo nějak snad ještě chladněji než venku.
S baterkou v ruce jsem si posvítila kolem sebe po obýváku a kuchyni. A Ellen,
vůbec nic tam nebylo!
Ani gauč, ani židle, ani matrace. Podala jsem mu ty deky, ale pořád se
rozhlížela kolem. Ve střeše nad kuchyní byla díra, kudy tam chumelilo
a foukalo. Když jsem posvítila na obývací pokoj, v rohu tam stály jeho věci.
Školní batoh a batoh ode mě. Pak hranička dalších věcí, kde byly věci po
tátovi. A na zemi dvě osušky. Na jedné asi ležel a druhou se přikrýval.
Přitiskla jsem si dlaň na pusu, protože jsem byla zděšená.
Takhle tady žil už celé týdny!
Atlas mi položil dlaň na záda a popostrčil mě k východu.
„Neměla bys tady být, Lily. Dostaneš se kvůli mně do maléru.“ Vtom jsem
ho chytila za ruku a prohlásila: „Ty bys tu taky neměl být.“ A táhla jsem ho
ven za sebou, jenže on se mi vyškubnul. Vyhrkla jsem: „Můžeš spát na zemi
u mě v pokoji. Zamknu dveře. Tady zůstat nemůžeš, Atlasi. Je tady hrozná
zima. Dostaneš zápal plic a umřeš.“
Zatvářil se, jako by nevěděl, co má dělat. Myslím, že nechat se přistihnout
u mě v pokoji ho děsilo stejně jako vyhlídka na zápal plic a smrt. Otočil se na
svůj obývací pokoj a pak jen krátce kývl na souhlas. „Tak dobře.“
Takže mi pověz, Ellen, bylo špatné, že jsem ho včera nechala spát u sebe?
Mně to tak nepřipadalo. Připadalo mi to jako správná věc. Jenže kdyby nás
přistihli, byl by z toho pořádný malér. Spal ale opravdu na podlaze! Nic víc.
Prostě jsem jen chtěla, aby se vyspal v teple.
 Včera v noci jsem se o něm dozvěděla něco víc. Když jsme se proplížili
zadem ke mně do pokoje, zamkla jsem dveře a udělala mu lůžko na zemi vedle
postele. Dala jsem budíka na šestou ráno a řekla Atlasovi, že pak musí hned
odejít, protože máma mě někdy chodí ráno budit.
Potom jsem si vlezla do postele, nahnula se přes okraj, abych na něj viděla,
a chvíli jsme si povídali. Zeptala jsem se ho, jak dlouho chce vydržet tam
vedle, a on na to, že neví. Pak jsem nadhodila, jak se tam vzal. Měla jsem
rozsvícenou lampičku a jen jsme si šeptali, ale když jsem to vyslovila, Atlas
úplně ztichnul. Jen se na mě díval a ruce měl za hlavou. Pak se ozval: „Svýho
pravýho tátu neznám. Nechtěl se mnou nic mít. Byli jsme jen sami s mámou,
dokud se před pěti lety nevdala za chlapa, co mě moc nemusel. Pořád jsme se
hádali. Když mi před pár měsíci bylo osmnáct, pořádně jsme se chytli a on mě
vykopnul z domu.“
Zhluboka se nadechl, jako by mi už nechtěl říkat nic víc. Ale pak přece jen
začal. „Bydlel jsem pak u svého kamaráda a jeho rodičů, jenže jeho tátu
přeložili do Colorada a museli se stěhovat. A mě s sebou samozřejmě nemohli
vzít. Jeho rodiče na mě byli moc hodní, že mě tam vůbec nechali. Nechtěl jsem
jim přidělávat starosti, a tak jsem jim namluvil, že jsem se smířil s otčímem
a vrátím se domů. Ten den, kdy odjeli, jsem přišel o střechu nad hlavou.
Zkusil jsem zajít za mámou a poprosil ji, jestli by mě nenechala doma aspoň
do maturity, ale nedovolila to. Že prý nechce, aby se její manžel zlobil.“
Odvrátil se ode mě a zadíval se na zeď. „Tak jsem pár dní jen bloumal
kolem, až jsem našel tenhle dům. Napadlo mě, že zůstanu tady, dokud si
nenajdu něco lepšího nebo dokud neodmaturuju. V květnu narukuju
k mariňákům, takže do tý doby musím nějak vydržet.“
Květen je až za šest měsíců, Ellen. Za šest.
Když domluvil, měla jsem v očích slzy. Zeptala jsem se ho, proč nepožádal
někde o pomoc. Odpověděl, že se snažil, ale pro dospělého je těžší získat
přístřeší než pro dítě, a jemu už bylo osmnáct. Dostal prý adresy na nějaké
azylové domy v okolí tak třiceti kilometrů od města. Dva ale byly jen pro
týrané ženy. Ten třetí byl pro bezdomovce, ale byla to jen společná
noclehárna, kde člověk musel každý večer stát frontu, aby ho tam nechali
vyspat, a navíc hodně daleko od školy. Prý tam jednou zkusil přespat, ale
necítil se tam moc bezpečně. Tady v té barabizně je mu líp.
Protože jsem jen naivní holka, nedalo mi to se zeptat: „Ale copak nejsou
i jiný možnosti? Kdybys zašel třeba ve škole za výchovnou poradkyní a řekl jí,
co ti máma udělala?“
Zavrtěl nad tím hlavou. Pak mi vysvětlil, že v osmnácti má jeho máma
právo ho vystěhovat a na pěstounskou péči je moc starý. Minulý měsíc si
domluvil schůzku na sociálním odboru, aby mu dali poukázky na jídlo, jenže
se tam neměl jak dostat, protože nemá peníze na autobus. A samozřejmě nemá
auto, takže si jen těžko hledá práci. Ale zkouší to. Vyprávěl mi, že odpoledne,
když se u mě vysprchuje, chodí po různých firmách a nechává jim žádosti.
Jenže nemá žádnou adresu ani telefon, takže je to o to obtížnější. Přísahám,
Ellen, že měl odpověď na každou otázku, kterou jsem mu položila. Zkusil snad
už opravdu všechno, co se dalo, nesmířil se jen tak se svou situací, ale pro lidi
jako on prostě neexistuje žádná konkrétní pomoc. Tak mě to rozzlobilo, že
jsem se na něj obořila, jaký je blázen, když chce jít do armády. „Proč chceš
sakra sloužit zemi, která pro tebe nic neudělala, když jsi skončil bez
domova?“
A víš, co mi odpověděl, Ellen? „Tahle země za to nemůže, že na mě moje
máma kašle.“ Pak se natáhnul a zhasnul lampičku.
„Dobrou noc, Lily.“
Po tomhle jsem nemohla usnout. Byla jsem tak rozčilená. Ani jsem
nevěděla na koho. Jen jsem myslela na naši zemi a na svět, a jak je to v háji,
že se lidi víc nestarají o druhé. Nevím, kdy se všichni začali chovat tak
sobecky. Možná to tak bylo vždycky. Myslela jsem na to, kolik lidí je na tom
stejně jako Atlas. Co když jsou i v naší škole další děti, co nemají žádný
domov?
Chodila jsem tam jen z povinnosti a často na školu nadávala, ale teď mě
napadlo, že pro někoho to může být jediný domov, který zná. Pro Atlase je to
místo, kde je teplo, světlo, kde dostane jídlo.
Nechápu bohaté lidi a nemůžu si jich vážit, když utrácejí svoje peníze za
materiální věci, místo aby pomáhali lidem v nouzi.
Teda promiň, Ellen, já nemyslím Tebe. Totiž, určitě jsi bohatá, ale Ty k nim
nepatříš. Vidím, jak moc se ve svém pořadu věnuješ charitě a kolik jich
podporuješ. Ale je tady spousta boháčů, kteří jsou prostě sobečtí. Jasně, jsou
i chudí sobci. A sobci ze střední třídy. Třeba mí rodiče. Nejsou sice bohatí, ale
určitě nemají tak málo, aby nemohli někomu pomáhat. Ale nemyslím si, že by
můj táta někdy v životě udělal něco pro charitu.
Pamatuju si, jak jsem s ním jednou byla v samoobsluze, a tam byl jeden
stařík se zvoncem Armády spásy. Zeptala jsem se táty, jestli mu můžeme něco
dát, a on na to, že ne, že pracuje tvrdě, aby si něco vydělal, a nebude to
rozdávat. Prohlásil, že není jeho vina, že jiní lidi nechtějí makat. Celý nákup
mi dělal přednášku, kolik lidí zneužívá sociální systém, a dokud jim vláda
nepřestane cpát peníze, tak tenhle problém nezmizí.
A Ellen, já mu věřila. Bylo to před třemi lety a já si tenkrát myslela, že
bezdomovci nemají kde bydlet, protože jsou líní pracovat a fetují nebo se
opíjejí. Jenže teď už vím, že to není pravda. Totiž, něco z toho do jisté míry
ano, ale to jsou ty nejhorší případy. Všichni bezdomovci nejsou stejní
a nechtěli tak skončit. Jenže skončili, protože tady nemůžou najít žádnou
pomoc.
A problém jsou lidi jako můj táta, kteří místo aby pomáhali, vidí v druhých
jen to nejhorší, aby si mohli omluvit vlastní sobectví a lačnost.
Nechci být nikdy taková. Přísahám Ti, že až budu dospělá, budu se snažit
pomáhat druhým. Budu jako Ty, Ellen. Jen asi ne tak bohatá.
Lily
 9.

Položila jsem si deník na prsa. Překvapilo mě, když jsem si všimla, že mi

po tvářích stékají slzy. Pokaždé, když jsem se začetla do zápisků, jsem
doufala, že to zvládnu. Stalo se to už tak dávno, přece nebudu znova cítit
totéž, co tenkrát.
Jsem tak pitomá. Deník ve mně probudil touhu obejmout lidi z minulosti.
Zvlášť mámu, protože v poslední době jsem už vůbec nemyslela na to, co si
s tátou zažila, než umřel. Nejspíš ji to pořád trápilo.
Popadla jsem telefon a podívala se na displej. Měla jsem tam čtyři
zmeškané zprávy od Rylea. Srdce mi hned poskočilo. Jak to, že jsem si
nechala vypnuté zvonění? A pak jsem protočila panenky sama nad sebou,
protože bych z toho neměla být tak vzrušená.
Ryle: Spíš?
Ryle: Já si to myslel.
Ryle: Lily…
Ryle: :(
Smutný smajlík mi přišel před deseti minutami. Stiskla jsem Odpovědět
a napsala: „Ne, nespím.“ Za deset vteřin mi přišla další zpráva.
Ryle: Prima, protože jdu zrovna po schodech k tobě. Za dvacet
vteřin jsem tam.
Usmála jsem se a vyskočila z postele. Běžela jsem do koupelny
a zkontrolovala svůj obličej. Ujde to. Vrhla jsem se ke dveřím bytu a otevřela
je právě ve chvíli, kdy Ryle vystoupal po schodišti. Vlastně se spíš dovlekl
a zastavil se na horním schodu, aby si odpočinul. Vypadal tak unaveně. Oči
měl zarudlé a pod nimi tmavé kruhy. Když došel ke mně, objal mě kolem
pasu, přitáhl mě k sobě a zabořil si obličej do mého krku.
„Tak hezky voníš,“ řekl mi.
Vtáhla jsem ho dovnitř. „Máš hlad? Můžu ti něco udělat.“
Zavrtěl hlavou, když se snažil vysoukat z bundy, takže jsem kuchyni
vynechala a zamířila rovnou do ložnice. Šel za mnou a bundu si přehodil přes
opěradlo židle. Pak si skopl boty a odsunul je ke zdi.
Měl lékařský oblek.
 „Vypadáš vyčerpaně,“ prohodila jsem.
Usmál se a založil si ruce v bok. „To taky jsem. Zrovna jsem pomáhal při
osmnáctihodinový operaci.“ Sklonil se a políbil mě na vytetované srdce na
klíční kosti.
Není divu, že vypadá tak strhaně. „Je to vůbec možný?“ vydechla jsem.
„Osmnáct hodin?“
Přikývl a šel se mnou k posteli. Tam mě stáhnul dolů. Lehli jsme si na bok
proti sobě, na jeden polštář. „Jo, ale bylo to úžasný. Průlomový. Budou o tom
psát v lékařských časopisech, i o mně, takže si nestěžuju. Jenom jsem hrozně
unavený.“
Naklonila jsem se k němu a políbila ho lehce na rty. Položil mi dlaň na
spánek a zase ji odtáhl. „Nejspíš už jsi připravená na vášnivý divoký sex,
jenže na to dneska nemám energii. Promiň. Ale stýskalo se mi po tobě
a z nějakýho důvodu spím líp, když ležím vedle tebe. Nevadí, že jsem přišel?“
Usmála jsem se. „Naopak. Jsem ráda.“
Naklonil se a políbil mě na čelo. Chytil mě za ruku a podržel ji na polštáři
mezi námi. Oči se mu zavřely, ale já nechala ty svoje otevřené a dívala se na
něj. Měl ten typ obličeje, před kterým lidé uhýbají pohledem, aby se v něm
neztratili. A já ho teď mohla pozorovat celou dobu. Nemusela jsem se chovat
zdvořile a odvracet se, mohla jsem zírat. Protože je můj.
Možná.
Tohle je jen na zkoušku. Nesmím na to zapomínat. Asi po minutě pustil
mou ruku a začal propínat prsty.
Zadívala jsem se na ně a přemítala, jaké to musí být… stát tak dlouho na
nohou a zapojovat celou tu dobu všechnu svou obratnost. Neuměla jsem si
představit nic, co by se tak vyčerpávajícímu výkonu jen přibližovalo.
Sklouzla jsem z postele a zašla do koupelny pro pleťové mléko. Vymáčkla
jsem si trochu do dlaně a posadila se do tureckého sedu k němu na postel. Pak
jsem si přitáhla jeho ruku do klína. Ryle otevřel oči a podíval se na mě.
„Co to děláš?“ zamumlal.
„Pššt. Spi.“ Vtiskla jsem mu palce do dlaně a zakroužila jimi vzhůru a ven.
Víčka mu spadla a tiše zasténal. Masírovala jsem mu ruku asi pět minut, než
jsem ji vyměnila za druhou. Ryle měl oči pořád zavřené. Když jsem skončila
s rukama, otočila jsem ho na břicho a posadila se mu obkročmo na záda.
Pomohl mi, protože si sám vyhrnul halenu, ale paže měl úplně ochablé.
Masírovala jsem mu ramena a krk a záda a paže. Když jsem skončila,
sklouzla jsem z něj a natáhla se vedle.
Otřela jsem si ruce do papírového kapesníčku a vklouzla mu prsty do vlasů.
Masírovala jsem mu jemně lebku, když otevřel oči. „Lily?“ zašeptal
a upřímně se na mě zadíval. „Ty jsi to nejlepší, co se mi kdy v životě stalo.“
Jeho slova mě hřejivě zahalila jako teplá deka. Nevěděla jsem, jak
odpovědět. Zvedl ruku a něžně mi položil dlaň na tvář. Cítila jsem jeho
hluboký pohled až v břiše. Pomalu se naklonil a přitiskl rty na moje. Čekala
jsem letmý polibek, ale Ryle se neodtáhl. Přejel mi špičkou jazyka o rty
a něžně je oddělil. Jeho ústa byla tak horká, že jsem zasténala, když se náš
polibek prohloubil.
Přetočil mě na záda a přejel mi rukou po těle až k boku. Přisunul se blíž
a ruka mu sklouzla na moje stehno. Přitiskl se ke mně a v nitru se mi rozlila
horká vlna. Nabrala jsem do hrsti jeho vlasy a zašeptala proti jeho rtům:
„Myslím, že už jsme čekali dost dlouho. Moc chci, abys mě už ošukal.“
Zasténal, jako by ucítil, jak se do něj vlévá nová energie, a začal mi stahovat
tričko. Nastala předehra se zapojením rukou a stenů a jazyků a potu. Měla
jsem pocit, jako by to bylo poprvé, co se mě dotýká nějaký muž. Těch pár
milenců před ním byli jen chlapci – nervózní ruce a plaché rty. Ryle byl
ztělesněné sebevědomí. Přesně věděl, kde se mě dotýkat, jak mě líbat.
Přestal se mému tělu věnovat teprve ve chvíli, kdy se naklonil na zem
a vylovil z peněženky kondom. Sotva se vrátil do postele s nasazenou
ochranou, už nezaváhal. Vzal si mě jediným rychlým pohybem a já mu do úst
zalapala po dechu. Všechny svaly v těle se mi napjaly.
Jeho rty byly prudké a hladové, líbaly mě všude, kam dosáhl. Já byla tak
omámená, že jsem nedokázala dělat nic jiného, než se mu podrobovat. Šukal
mě nesmlouvavě, opíral se rukou o postel mezi mou hlavou a čelem postele
a přirážel tvrději a tvrději. Postel při každém pohybu narazila na zeď.
Zaťala jsem mu nehty do zad, když mi zabořil obličej do krku.
„Ryle,“ šeptala jsem. Pak: „Bože…“
A potom: „Ryle!“
Kousla jsem ho do ramene, abych ztlumila výkřiky, které se ze mě řinuly.
Moje celé tělo to cítilo, od hlavy ke špičkám prstů u nohou a zase zpátky.
Měla jsem strach, že snad doslova omdlím rozkoší. Objala jsem ho nohama
kolem pasu. Vzdychl: „Ježíši, Lily…“ Tělo se mu roztřáslo, když proti mně
naposledy přirazil. Zaúpěl a znehybněl, boky se mu zazmítaly v křeči
vyvrcholení a mně spadla hlava na polštář.
Uplynula celá minuta, než se někdo z nás dokázal pohnout. Jenže ani pak
jsme nechtěli. Ryle přitiskl obličej do polštáře a zhluboka vzdychl.
„Nemůžu…“ Odtáhl se ode mě, aby na mě viděl. Oči měl plné něčeho…
nevěděla jsem čeho. Přitiskl rty na moje a prohlásil: „Měla jsi pravdu.“
„V čem?“
Pomalu se ze mě vytáhl a podepřel se o předloktí. „Varovala jsi mě, že
jednou mi to s tebou nebude stačit. Říkala jsi, že jsi jako droga. Jenže ses
zapomněla zmínit, že ta nejnávykovější.“
 10.

„Můžu se zeptat na něco osobního?“

Allysa, která právě dokončovala kytici určenou k odeslání, přikývla. Do
slavnostního zahájení nám zbývaly ještě tři dny, ale den za dnem u nás bylo
víc a víc rušno.
„A na co?“ otočila se ke mně. Opřela se o pult a začala si čistit nehty.
„Nemusíš odpovídat, jestli nebudeš chtít,“ upozornila jsem ji.
„Ani nemůžu, dokud se mě nezeptáš.“
To má pravdu. „Posíláte s Marshallem peníze na charitu?“ Zatvářila se
zmateně. „No jasně, proč?“
Pokrčila jsem rameny. „Jen mě to zajímalo. Neptám se proto, že bych vás
chtěla soudit, kdyby ne. Jen jsem v poslední době myslela na to, že bych
mohla sama nějakou charitu založit.“
„A jakou?“ chtěla vědět. „My teď posíláme peníze různým organizacím, co
jsme bohatí, ale moje nejoblíbenější je jedna, kterou jsme si vybrali vloni.
Staví školy v různých zemích. Za minulý rok jsme financovali stavbu tří
škol.“
Já věděla, proč ji mám ráda.
„Tolik peněz já samozřejmě nemám, ale chtěla bych něco udělat. Jen zatím
nevím co.“
„Teď se soustřeď na slavnostní zahájení a pak můžeš začít myslet na
filantropii. Jeden sen po druhým, Lily.“ Obešla pult a zvedla odpadkový koš.
Viděla jsem, jak z něj vytáhla pytel a udělala na něm uzel. Zase mě napadlo,
proč – když má doma na všechno lidi – chce vůbec u mě pracovat a špinit si
tady ruce.
„Proč tady pracuješ?“ vyslovila jsem to nahlas. Podívala se na mě a usmála
se. „Protože se mi líbíš,“ zažertovala. Pak jsem uviděla, jak jí úsměv mizí
z očí. Obrátila se ke mně zády a šla vyhodit odpadky. Když se vrátila,
zvědavě jsem ji pozorovala. Pak jsem tu otázku zopakovala.
„Allyso? Proč tady pracuješ?“
Přestala se zabývat kyticí a pomalu se nadechla, jako by uvažovala, jestli
má být ke mně upřímná. Přešla k pultu, opřela se o něj a zkřížila nohy
u kotníků.
„Pracuju,“ pronesla s pohledem upřeným na svoje boty, „protože nemůžu
otěhotnět. Snažíme se o to už dva roky, ale pořád to nevychází. Už mě
nebavilo pořád sedět doma a brečet, tak mě napadlo najít si něco, čím bych se
mohla zaměstnat.“ Narovnala se a otřela si dlaně o džíny. „A ty, Lily
Bloomová, mě pořádně zaměstnáváš.“ Vzala zase do ruky kytici a začala ji
upravovat. Už se s ní zabývala půl hodiny. Vybrala kartičku, upevnila ji
k pugétu a podala mi vázu. „Mimochodem, tahle je pro tebe.“
Bylo mi jasné, že chce změnit téma. Vzala jsem si od ní vázu. „Jak to
myslíš?“
Protočila panenky a ukázala, ať si ji odnesu do kanceláře. „Máš to na
kartičce. Tak si to běž přečíst.“
Podle jejího otráveného výrazu jsem hádala, že je od Rylea. Usmála jsem
se a rozběhla se do kanceláře. Přitáhla jsem si židli ke stolu a vylovila
kartičku.

Lily,
mám příšerné abstinenční příznaky.
Ryle

Usmála jsem se a strčila kartičku zpátky do obálky. Popadla jsem telefon,

vyfotila se, jak držím květiny a vyplazuju jazyk, a poslala jsem ji Ryleovi.
Já: Varovala jsem tě.
Okamžitě mi začal odepisovat. Nedočkavě jsem pozorovala pohybující se
tečky.
Ryle: Potřebuju další dávku. Za půl hodiny tady končím. Můžu
tě pozvat na večeři?
Já: Nemůžeš. Máma chce, abych s ní šla dneska zkusit jednu
novou restauraci. Je z ní nesnesitelná labužnice. :(
Ryle: Taky rád jím. A často. Kam jdete?
Já: Jmenuje se to Bib’s. Na Marketsonu.
Ryle: A vezmete mě s sebou?
 Chvíli jsem na jeho esemesku zírala. Chce poznat mou mámu? Vždyť spolu
ani oficiálně nechodíme. Totiž… ne že by mi to vadilo. Mámě se bude moc
líbit. Jenže přešel nějak moc rychle od „o žádný vztah nestojím“ přes souhlas
se vztahem na zkoušku až k seznamování s rodiči. Tohle všechno za pět dní?
No páni. Asi jsem vážně návyková.
Já: Jasně. Tak za půl hodiny.
Vyšla jsem z kanceláře a zamířila k Allyse. Zvedla jsem jí před obličej
telefon. „Chce se seznámit s mou mámou.“
„Kdo?“
„Ryle.“
„Můj bratr?“ Zatvářila se stejně šokovaně, jak jsem asi byla já.
Přikývla jsem. „Tvůj bratr. S mou mámou.“
Vyškubla mi telefon a přečetla si to. „Ech. To je teda divný.“ Vzala jsem jí
ho z ruky. „Díky za povzbuzení.“ Zasmála se. „Ty víš, jak to myslím.
Mluvíme o Ryleovi.
Nikdy, opakuju, nikdy od narození až do dneška se Ryle Kincaid
neseznámil s rodiči žádný svý holky.“
Tomu jsem se samozřejmě pousmála, ale napadlo mě, jestli to nedělá, jen
abych měla radost. Že ve skutečnosti nechce, ale ví, že já stojím o vztah, a tak
se tomu přizpůsobuje.
A pak jsem se usmála ještě víc, protože co je víc? Víc než obětovat se
přáním osoby, kterou milujete, aby byla šťastná?
„Tvůj bratr si mě asi vážně zamiloval,“ zažertovala jsem. Podívala jsem se
na Allysu a čekala, že se zasměje, ale tvářila se vážně.
„Jo,“ potvrdila. „Bojím se, že jo.“ Popadla z pultu kabelku. „Už půjdu. Dej
mi pak vědět, jak to proběhlo, ano?“ Prošla kolem mě a já se dívala, jak
vychází na ulici. Pak jsem ještě dlouho koukala na dveře.
Vadilo mi, že Allysa není zrovna nadšená z toho, že bych měla chodit
s jejím bratrem. Musela jsem myslet na to, jestli to souvisí spíš s jejím
vztahem ke mně, nebo k němu.

* * *

O dvacet minut později jsem otočila ceduli na Zavřeno. Už jen pár dní.
Zamkla jsem a vydala se k autu, ale prudce jsem se zarazila, když jsem
zjistila, že se o něj někdo opírá. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznala. Díval
se na druhou stranu a mluvil do mobilu.
Myslela jsem, že se sejdeme v restauraci, ale dobře.
Když jsem stiskla dálkové ovládání, zatroubil klakson a Ryle sebou trhnul.
Když mě uviděl, usmál se. „Souhlasím,“ řekl do telefonu. Objal mě jednou
paží kolem ramen, přitáhl k sobě a políbil mě na temeno. „Promluvíme si
o tom zítra,“ pronesl k mobilu. „Zrovna tu mám něco důležitého.“
Zavěsil a strčil si telefon do kapsy. Pak mě políbil. Nebyl to polibek na
přivítanou, byl to polibek nemůžu-tě-dostat-z-hlavy. Objal mě oběma rukama
a otočil mě tak, až jsem se ocitla zády k autu. Tam mě dál líbal, až se mi zase
začala točit hlava. Když se odtáhl, uznale si mě prohlédl.
„Víš, která tvoje část mě dohání k šílenství?“ Zvedl mi prsty ke rtům
a přejel po nich. „Tahle. Tvoje rty. Jsou rudý jako tvoje vlasy, a to ani
nepoužíváš rtěnku.“
Usmála jsem se a políbila jeho prsty. „Tak to tě budu vedle mámy muset
hlídat, protože všichni tvrdí, že máme stejnou pusu.“
S prsty na mých rtech se zarazil. „Lily, tohle… mi nedělej.“
Zasmála jsem se a otevřela dvířka auta. „Pojedeme každý svým?“
Přidržel mi je otevřená, než jsem nastoupila, a odpověděl: „Vzal jsem si
sem z práce Uber. Pojedu s tebou.“

* * *

Když jsme dorazili do restaurace, máma už seděla u stolu. Zády ke dveřím,

takže já ji viděla dřív.
Restaurace na mě udělala dojem. Můj pohled upoutaly teplé tlumené barvy
na stěnách a strom uprostřed místnosti, téměř v plné velikosti. Jako by
vyrůstal přímo z podlahy a celou restauraci vybudovali kolem něj. Ryle šel za
mnou s dlaní na mém kříži. Když jsme došli ke stolu, nervózně jsem si
popotáhla sako. „Ahoj, mami.“
Vzhlédla od telefonu. „Ahoj, zlatíčko.“ Schovala mobil do kabelky a mávla
kolem sebe rukou. „Už teď jsem z toho nadšená. Podívej se na to osvětlení,“
ukázala nahoru.
„Vypadá jako něco, co jsi dřív pěstovala na záhonech.“ Teprve potom si
všimla Rylea, který stál trpělivě za mnou, zatímco já se usazovala v boxu.
Usmála se na něj. „Dáme si zatím dvě vody, díky.“
Zalétla jsem pohledem k němu a pak zase k mámě.
„Mami. Přišel se mnou. Není to číšník.“
Zmateně se na něj podívala ještě jednou. Ryle se jen usmál a natáhl k ní
pravičku. „Pochopitelný omyl, madam. Jsem Ryle Kincaid.“
Potřásla mu rukou a zatěkala pohledem mezi námi. Ryle ji pustil a vklouzl
do boxu za mnou. Máma trochu zčervenala a konečně se představila: „Jenny
Bloomová. Ráda vás poznávám.“ Podívala se na mě a nazdvihla obočí. „Jste
s Lily kamarádi?“
Jak to, že jsem se na tuhle otázku líp nepřipravila? Jak ho mám asi
představit? Můj přítel na zkoušku? Ne, přítel říct nemůžu. Ale kamarád taky
ne. A ctitel je jak z románku pro služky.
Ryle si všiml, že jsem se odmlčela, a položil mi pod stolem ruku na koleno.
Konejšivě ho stiskl. „Moje sestra pracuje pro Lily,“ řekl. „Allysa. Setkaly jste
se už?“
Máma se naklonila nad stůl a vyhrkla: „Ano, no ovšem! Tak už vím, proč
jste mi povědomý. Jste si se sestrou hodně podobní. To ty oči. A ústa taky.“
Přikývl. „Oba jsme po matce.“
Máma se na mě usmála. „O nás lidé taky říkají, že Lily je po mně.“
„To je pravda,“ potvrdil Ryle. „Máte stejné rty. Úplně.“ Zase mi pod stolem
stiskl koleno, zatímco já se snažila potlačit smích. „Dámy, omluvte mě,
musím si odskočit.“ Naklonil se a políbil mě na spánek, než vstal. „Kdyby
přišel číšník, k pití si dám jen vodu.“
Máma sledovala Rylea, jak odchází k toaletám, a pak se obrátila ke mně.
Namířila prst na jeho prázdné místo a zeptala se: „Jak to, že jsem o něm ještě
neslyšela?“
Pousmála jsem se. „No, je to trochu… vlastně není…“ Nevěděla jsem, jak
jí situaci vysvětlit. „On hodně pracuje, takže spolu trávíme jen málo času.
O nic víc nejde. Tohle je vlastně poprvé, co jsme společně na večeři.“
Máma nazdvihla obočí. „Vážně?“ Opřela se. „No, on se tak rozhodně
nechová. Chci říct, že vypadá, jako by tě měl upřímně rád. Ne jako byste se
sotva poznali.“
„Taky to není sotva,“ namítla jsem. „Znám ho už skoro rok. Jenom jsem
říkala, že na sebe nemáme moc času, teda chodit na schůzky. Ryle je skoro
pořád v práci.“
 „A kde pracuje?“
„V Massachusettské všeobecné nemocnici.“
Máma se předklonila a oči jí málem vyletěly z hlavy.
„Lily!“ sykla. „On je lékař?“
Přikývla jsem a potlačila úsměv. „Neurochirurg.“
„Dámy, dáte si něco k pití?“ ozvalo se nad námi. Číšník.
„Přineste nám prosím třikrát…“ začala jsem. A prudce se zarazila.
Zírala jsem na číšníka a číšník zíral na mě. Srdce jsem měla až v krku.
Nemohla jsem si vzpomenout, jak se to dělá, když chce člověk promluvit.
„Lily?“ ozvala se máma. Pokývla bradou k číšníkovi.
„Tak objednáš nám?“
Zavrtěla jsem hlavou a vyrazila ze sebe: „Já… ehm…“
„Třikrát vodu, prosím,“ dořekla máma místo mě. Číšník se vytrhnul
z transu a přiložil tužku k bločku.
„Tři vody, jistě. Hned to bude.“ Vydal se od našeho stolu. Sledovala jsem
ho. Než prošel lítacími dveřmi do kuchyně, otočil se po mně.
Máma se ke mně naklonila a zeptala se: „Co je to s tebou?“
Ukázala jsem přes rameno. „Ten číšník…“ Pořád jsem vrtěla hlavou.
„Vypadal úplně jako…“
Chtěla jsem říct Atlas Corrigan, ale v tu chvíli se objevil Ryle a posadil se
zpátky ke mně.
Rozhlédl se mezi námi. „Z něčeho jsem vás vyrušil?“ Ztěžka jsem polkla
a zavrtěla hlavou. To přece nemůže být Atlas. Ale ty oči… ty rty. Neviděli
jsme se už léta, ale nikdy bych nemohla zapomenout, jak vypadal. Musí to být
on. A viděla jsem na něm, že mě taky poznal, protože když se naše oči
setkaly… zatvářil se, jako by viděl ducha.
„Lily?“ zeptal se Ryle a stiskl mi ruku. „Jsi v pořádku?“
„Jo.“ Vynutila jsem ze sebe úsměv a odkašlala si.
„Zrovna jsme mluvily o tobě.“ Podívala jsem se na mámu.
„Tenhle týden Ryle asistoval u operace, která trvala osmnáct hodin.“
Máma se zaujatě naklonila k němu a Ryle jí začal vyprávět o své práci na
neurochirurgii. Přinesli nám vodu, ale číšník byl tentokrát jiný. Zeptal se,
jestli už jsme si vybrali něco k jídlu, a pak nám zarecitoval, jaké mají
speciality. Všichni tři jsme si objednali a já se snažila ze všech sil soustředit
na své společníky, ale ve skutečnosti jsem se pořád nenápadně rozhlížela po
restauraci, jestli neuvidím Atlase. Potřebuju se dát dohromady. Po pár
minutách jsem se naklonila k Ryleovi. „Musím si odskočit.“
Vstal, abych mohla projít. Zamířila jsem ven a cestou si prohlížela všechny
číšníky. Když jsem vyšla do chodby před toaletami a konečně byla sama,
opřela jsem se zády o stěnu a prudce vydechla. Rozhodla jsem se, že si
dopřeju pár minut na uklidnění, než se zase vrátím. Položila jsem si dlaně na
čelo a zavřela oči.
Devět let jsem si dělala starosti, co se s ním stalo. Takovou dobu.
„Lily?“
Vzhlédla jsem a zatajila dech. Stál na konci chodby jako duch z minulosti.
Přejela jsme mu pohledem k nohám, abych se přesvědčila, že se nevznáší nad
zemí.
Nevznášel. Byl skutečný, stál přímo přede mnou.
Přitiskla jsem se ke zdi. Nevěděla jsem, co mu mám říct. „Atlasi?“
Sotva jsem vyslovila jeho jméno, rychle vydechl úlevou a třemi rychlými
kroky přistoupil ke mně. A já se vrhla k němu. V půli chodby jsme setkali
a prudce se objali.
„Do prdele,“ vyhrknul Atlas, když mě sevřel do náruče.
„Jo, do prdele.“
Položil mi dlaně na ramena a ucouvl ode mě. „Vůbec ses nezměnila.“
Zakryla jsem si ústa rukou, pořád ještě v šoku, a důkladně si ho prohlédla.
Jeho obličej vypadal stejně, ale jinak už to nebyl ten hubený kluk, kterého
jsem znávala.
„To se o tobě říct nedá.“
Podíval se na svoje svalnaté tělo a zasmál se. „Jo, tohle s tebou udělá osm
let v armádě.“
Oba jsme se tvářili zaraženě a na chvíli se odmlčeli. Jen jsme nevěřícně
vrtěli hlavami. Atlas se rozesmál. Pak i já. Nakonec mě pustil a překřížil si
ruce na prsou. „Co tě přivádí do Bostonu?“
Zeptal se tak nenuceně a já byla ráda. Možná už si nepamatoval na náš
rozhovor o Bostonu tehdy před lety, což by mi ušetřilo spoustu rozpaků.
„Bydlím tady.“ Pokusila jsem se to vyslovit stejně nenuceně jako on. „Mám
květinářství na Park Plaza.“
 Chápavě se usmál, jako by ho to ani v nejmenším nepřekvapovalo. Ohlédla
jsme se na dveře. Věděla jsem, že bych se měla vrátit ke stolu. Všiml si toho
a ucouvl. Chvíli mi hleděl do očí a kolem nás se rozhostilo ticho. Až příliš
hluboké ticho. Bylo toho tolik, co jsme si potřebovali říct, ale nikdo z nás jako
by nevěděl, kde začít. Pak mu úsměv zmizel z tváře a ukázal ke dveřím
restaurace. „Asi by ses měla vrátit ke stolu. Někdy se za tebou zastavím.
Říkala jsi na Park Plaza?“
Přikývla jsem. On taky.
Lítačky se zhouply a do chodby vyšla žena s batoletem v náručí. Protáhla
se mezi námi, takže jsme od sebe ucouvli ještě víc. Vykročila jsem ke dveřím,
ale Atlas zůstal stát. Ještě jsem se ohlédla přes rameno. „Vážně jsem tě moc
ráda viděla, Atlasi.“
Trochu se usmál, ale úsměv mu nevystoupil až k očím.
„Ano. Já tebe taky, Lily.“

* * *

Během večeře jsem většinou mlčela. Nevím ale, jestli si toho ti dva vůbec
všimli, protože máma se nezdráhala pálit na Rylea jednu otázku za druhou.
Ten se ovšem své role zhostil se ctí, ochotně odpovídal a choval se k mámě
s šarmantní pozorností.
To nečekané setkání s Atlasem mě hodně vykolejilo, ale Ryle moje emoce
ke konci večeře dokázal zase utišit.
Máma si po jídle otřela rty ubrouskem a ukázala na mě.
„Tohle je rozhodně má nová oblíbená restaurace. Bylo to výtečné.“
Ryle přikývl. „Musím sem vzít někdy sestru. Ráda chodí do nových
podniků.“
Jídlo bylo vážně dobré, ale rozhodně jsem nepotřebovala, aby sem někdo
z těch dvou chtěl jít znova. „Jo, bylo to fajn.“
Ryle za nás pochopitelně zaplatil a pak trval na tom, že vyprovodíme
mámu k autu. Bylo mi jasné, že mi kvůli němu večer zavolá. Poznala jsem to
z toho, jak hrdě se tvářila.
Když odjela, Ryle vyprovodil k autu mě.
„Objednal jsem si Uber, aby sis nemusela zajíždět ke mně domů. Máme
přibližně…“ podíval se na telefon, „minutu a půl na pomuckání.“
 Zasmála jsem se. Objal mě a políbil mě nejdřív na krk, pak na tvář. „Vnutil
bych se k tobě, ale zítra hned brzo ráno operuju a můj pacient by asi neocenil,
kdybych strávil většinu noci v tobě.“
Políbila jsem ho taky. Napůl jsem byla zklamaná, že nepůjde ke mně, napůl
se mi ulevilo. „A já mám za pár dní to slavnostní otevření. Asi bych se taky
měla pořádně vyspat.“
„A kdy budeš mít volný den?“ zeptal se.
„Nikdy. Kdy ty?“
„Nikdy.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To je konec. S naším pracovním nasazením
a ctižádostí si prostě do života nic víc nevmáčkneme.“
„Což znamená, že nám líbánky vydrží až do osmdesáti,“ prohlásil. „Přijdu
v pátek na vaše slavnostní otevření, a pak si půjdeme ve čtyřech někam
sednout a oslavíme to.“ Vedle nás zastavilo auto. Ryle mi zabořil ruku do
vlasů a políbil mě na rozloučenou. „Mimochodem, tvá matka je skvělá. Díky,
že jsi mě vzala s vámi na večeři.“
Ucouvl ode mě a nastoupil do auta. Dívala jsem se, jak odjíždějí
z parkoviště.
Mám z toho chlapa moc dobrý pocit.
Usmála jsem se a otočila se ke svému autu, ale ruka mi vylétla k hrudi
a zalapala jsem po dechu, když jsem ho uviděla.
U mého kufru stál Atlas.
„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit.“
Prudce jsem vydechla. „Tak to se ti nepovedlo.“ Opřela jsem se o auto.
Atlas zůstal, kde byl, tři kroky ode mě. Díval se do ulice. „No? Tak kdo je ten
šťastný?“
„To je…“ Hlas se mi vytratil. Bylo to všechno tak divné. Hrudník se mi
svíral a žaludek jsem měla jako na vodě. Nejspíš kombinace pocitů z líbání
s Rylem a setkání s Atlasem. „Jmenuje se Ryle. Známe se asi rok.“
Hned jsem toho časového údaje litovala. Tohle znělo, jako bychom s Rylem
chodili už bůhvíjak dlouho, i když ve skutečnosti spolu fakticky ani
nechodíme. „A co ty? Ženatý? Nebo nějaká přítelkyně?“
Ani nevím, jestli jsem se jen snažila udržovat hovor, nebo mě to opravdu
zajímalo.
„To druhý. Jmenuje se Cassie. Jsme spolu taky asi rok.“ Žáha. To bude
určitě pálení žáhy. Rok? Položila jsem si dlaň na hruď a přikývla. „To je
dobře. Vypadáš šťastně.“
Vypadal? Neměla jsem ponětí.
„Jo, no… vážně jsem rád, že jsme se setkali, Lily.“ Odvrátil se a vydal se
zpátky do restaurace, ale pak se otočil a znova se na mě zadíval, ruce si strčil
do kapes. „Jenom… tak trochu bych rád, kdyby se to stalo už před rokem.“
Při těch slovech jsem zamžikala. Nechtěla jsem si je pustit moc hluboko.
Atlas se odvrátil a vydal se zpátky do práce.
Nahmatala jsem klíče a stiskla tlačítko dálkového odemykání. Vklouzla
jsem dovnitř, zabouchla za sebou dvířka a popadla volant. Po tváři se mi
z nějakého důvodu začala koulet slza. Velká, patetická, co-to-má-sakra-
znamenat slza. Otřela jsem si ji a nastartovala.
Nečekala bych, že mě setkání s ním tak rozruší.
Možná je to ale dobře. Možná se to stalo z nějakého důvodu. Moje srdce
potřebovalo tuhle záležitost uzavřít, abych ho mohla dát Ryleovi. Třeba mi
právě tohle chybělo, abych za tím udělala tlustou čáru.
Ano, je to dobře. A ano, brečím.
Ale pak se mi uleví. Tak to prostě chodí, stará rána se musí zahojit, než na
ní naroste nová kůže.
O nic víc nejde.
 11.

Schoulila jsem se na posteli a zírala na deník.

Byla jsem už skoro u konce. Moc zápisků už mi ke čtení nezbývalo.
Zavřela jsem sešit a položila ho na polštář vedle sebe.
„Nebudu tě číst,“ zašeptala jsem.
Na druhou stranu, kdybych si přečetla to zbývající, završila bych to
všechno. To, že jsem dneska viděla Atlase, zjistila, že má práci, přítelkyni,
jistě i domov, jako by k tomu završení vybízelo. Kdybych ten zatracený deník
rovnou dočetla, mohla bych ho strčit do krabice od bot a už na něj nikdy
nemyslet.
Konečně jsem sešit zase otevřela a překulila se na záda.
„Ellen DeGeneresová, ty jsi ale potvora.“

Milá Ellen,
„Musíš plavat dál.“
Poznáváš ten citát? To řekla Dory Marlinovi v tom filmu Hledá se Nemo.
Ne že bych nějak horovala pro animované filmy, ale tenhle má něco do
sebe. Mám ráda kreslené filmy, které umějí člověka rozesmát, ale taky v něm
probouzejí emoce. Po dnešku si říkám, že Hledá se Nemo bude můj oblíbený.
Protože v poslední době mám pocit, jako bych se topila, a lidi někdy potřebují
připomenout, že musí plavat dál.
Atlas onemocněl. Ošklivě onemocněl.
Posledních pár nocí vždycky vlezl oknem ke mně do pokoje a spal tam na
podlaze, ale tu poslední noc jsem poznala, že je něco špatně, sotva jsem se na
něj podívala. Byla neděle, takže jsme se nemohli vidět ve škole, ale vypadal
hrozně. Oči měl podlité krví, pokožku bledou, a i když byla zima, vlasy měl
zpocené a přilepené k hlavě. Ani jsem se ho neptala, jestli mu je dobře – bylo
jasné, že není. Položila jsem mu dlaň na čelo a úplně hořel. Málem jsem
zaječela na mámu, ať sem přijde.
„To bude dobrý, Lily,“ řekl mi a začal si chystat spaní na zemi. Řekla jsem
mu, ať chvíli počká, a zašla jsem do kuchyně natočit vodu. V lékárničce jsem
našla prášky na horečku a na chřipku. Nevěděla jsem, co přesně mu je, ale
vzala jsem je všechny.
Atlas ležel na zemi schoulený do klubíčka. Asi po půl hodině se ozval:
„Lily… podej mi něco… asi budu zvracet.“
Vyskočila jsem, vytáhla zpod psacího stolu koš na odpadky a přistrčila ho
k němu. Atlas se posadil, shrbil se nad košem a pozvracel se.
Panebože, bylo mi ho tak líto. Je hrozné být nemocný a nemít ani postel,
koupelnu, domov, mámu. Měl jenom mě a já nevěděla, jak mu pomoct.
Když skončil, donutila jsem ho vypít trochu vody a nařídila mu, ať si lehne
do mojí postele. Odmítal, ale já neustoupila. Přistrčila jsem mu koš k posteli
a pomohla mu vlézt do ní.
Byl tak horký a třásl se, bála jsem se o něj. Vlezla jsem si k němu. Snad
každou hodinu znova a znova zvracel. Běhala jsem do koupelny vymývat koš
a zase mu ho nosila. Nebudu Ti nic namlouvat, byla to hrůza. Nejen ty
zvratky. Nejhorší noc mého života, ale co jsem mohla dělat? Potřeboval mě,
abych mu pomohla. Nikoho jiného neměl.
Když musel ráno odejít, řekla jsem mu, ať si lehne tam u sebe, že ho zajdu
zkontrolovat, než půjdu na školní autobus. Překvapilo mě, že měl vůbec sílu
vylézt oknem ven. Nechala jsem si páchnoucí koš vedle postele a čekala, až
mě přijde máma vzbudit. Když vešla, okamžitě zavětřila a podívala se na koš.
„Lily, tobě není dobře?“ Sáhla mi na čelo.
Zasténala jsem. „Není. Celou noc jsem zvracela. Teď už je to lepší, ale
vůbec jsem se nevyspala.“
Máma mi vymyla koš a nařídila, ať zůstanu v posteli, že zavolá do školy
a omluví mě. Když s tátou odjeli do práce, zašla jsem pro Atlase a řekla mu,
že může být celý den u nás. Pořád mu bylo špatně, a tak jsem ho nechala ležet
ve své posteli. Každou půlhodinu jsem ho chodila kontrolovat. Kolem poledne
přestal zvracet. Šel se osprchovat a já mu uvařila polívku.
Byl tak unavený, že ji ani nedokázal sníst. Přinesla jsem deku, sedli jsme si
spolu na gauč a oba se s ní přikryli. Nevím, kdy jsem se s ním začala cítit tak
dobře, že jsem se k němu dokázala přitulit, ale najednou mi to připadalo
v pořádku. O pár minut později se ke mně naklonil a políbil mě na klíční kost,
mezi rameno a krk. Byl to rychlý polibek a asi neměl být romantický, spíš jako
poděkování beze slov. Jenže já si hned začala představovat nejrůznější věci.
Už je to pár hodin a já si na to místo pořád sahám.
Vím, Ellen, že to byl nejspíš nejhorší den v jeho životě. Ale pro mě byl jeden
z nejlepších.
A vážně se za to stydím.
 Dívali jsme se na Hledá se Nemo a byla tam ta scéna, kdy Marlin nemůže
najít Nema a je z toho deprimovaný. A Dory mu říká něco jako: „Víš, co
musíš dělat, když tě život ubíjí? Musíš plavat dál. Prostě musíš plavat, plavat,
plavat.“
Když to řekla, Atlas mě chytil za ruku. Ne jako kluk svoji holku, ale jako
kamarád. A stiskl mi ji. Věděla jsem, co mi tím naznačuje – on je Marlin, já
Dory a pomáhám mu plavat.
„Musíš plavat dál,“ zašeptala jsem mu.
Lily

Milá Ellen,
bojím se. Hrozně se bojím.
Mám ho tak ráda. Když jsme spolu, myslím jen na něj, a když nejsme,
dělám si o něj starosti. Můj život se začal točit jen kolem něj a já vím, že to
není dobré. Jenže si nemůžu pomoct, nevím, co s tím mám dělat, a on teď
možná odejde.
Včera odešel, když jsme se dokoukali na Nema. A večer, když šli naši spát,
zase prolezl oknem ke mně do pokoje. Noc předtím spal v mé posteli, protože
mu bylo tak špatně, a vím, že jsem to neměla dělat, ale před spaním jsem jeho
pokrývky dala do pračky. Když se mě zeptal, kde jsou, řekla jsem mu, že si
musí zase lehnout ke mně. Že jsem pokrývky dala prát, protože v nich můžou
být bacily a mohl by se zase nakazit.
Asi minutu se na mě díval, jako by chtěl zase vylézt oknem ven. Pak ho ale
zavřel, zul si boty a vklouzl ke mně do postele.
Už mu nebylo špatně, ale když si vedle mě lehnul, pomyslela jsem si, že
možná bude mně. Protože jsem měla žaludek jako na vodě. Ale nebyla to
nemoc. Jen rozrušení z toho, že je Atlas tak blízko.
Dívali jsme se na sebe a on se zeptal. „Kdy ti bude šestnáct?“
„Za dva měsíce,“ zašeptala jsem. Pořád jsme na sebe koukali a srdce mi
tlouklo rychleji a rychleji. „Kdy tobě bude devatenáct?“ zkusila jsem se
zeptat, jako by to byl jen nějaký nezávazný rozhovor.
„Až v říjnu,“ odpověděl.
Přikývla jsem. Přemítala jsem, proč se ptá na můj věk a co si asi myslí
o patnáctiletých holkách. Bere mě jako dítě? Jako mladší sestru? Je mi skoro
šestnáct, takže mezi námi je tak dva a půl roku rozdíl. To není tolik. Když je
lidem patnáct a osmnáct, možná to tak vypadá, ale až mi bude šestnáct,
vsadím se, že to bude naprosto ideální věkový rozdíl.
„Musím ti něco říct,“ ozval se.
Zadržela jsem dech. Vůbec jsem netušila, co přijde.
„Dneska jsem si telefonoval se strýcem. Dřív jsme u něj s mámou
v Bostonu bydleli. Slíbil mi, že jen co se vrátí z pracovní cesty, můžu přijet
a bydlet s ním.“
Měla bych být ráda, měla bych se usmívat a gratulovat mu. Ale cítila jsem
se přesně tak dětinsky, že to odpovídalo mým patnácti, když jsem zavřela oči
a v duchu se litovala.
„A pojedeš za ním?“ hlesla jsem.
Pokrčil rameny. „Nevím. Chtěl jsem nejdřív mluvit s tebou.“ Byl v posteli
tak blízko u mě. Cítila jsem jeho teplý dech. Všimla jsem si, že voní mátou,
a napadlo mě, jestli si vyčistil zuby a umyl se balenou vodou, než ke mně šel.
Každý den jsem mu dávala na cestu vodu v lahvích, kolik jí unesl.
Zvedla jsem ruku a začala vytahovat z polštáře pírko. Když se mi ho
podařilo vyprostit celé, zkroutila jsem ho v prstech. „Nevím, co mám na to
říct, Atlasi. Jsem ráda, že budeš mít kde bydlet. Ale co škola?“
„Můžu ji dokončit tam,“ odpověděl.
Přikývla jsem. Znělo to, že se už rozhodl. „Kdy tam odjedeš?“ Přemýšlela
jsem, jak daleko je Boston. Asi jen pár hodin, jenže když nemáš vlastní auto,
Ellen, je to jako na druhém konci světa.
„Ještě nevím jistě, jestli odjedu.“
Upustila jsem pírko na zem a přitáhla si ruku k tělu. „Proč ne? Strýček ti
nabízí domov, to přece potřebuješ, ne?“
Stiskl rty a přikývl. Pak zvedl pírko, se kterým jsem si hrála, a začal s ním
kroutit v prstech. Položil ho na polštář mezi nás, a pak udělal něco, co jsem
nečekala. Natáhl ke mně ruku a dotkl se mých rtů.
Bože, Ellen. Myslela jsem, že v tu chvíli umřu. Tolik věcí najednou jsem
ještě nikdy necítila. Nechal tam prsty chvíli ležet a řekl: „Děkuju, Lily, za
všechno.“ Posunul ruku do mých vlasů, prohrábl mi je, naklonil se ke mně
a políbil mě na čelo. Prudce jsem oddychovala, musela jsem otevřít pusu,
abych do sebe nabrala víc vzduchu. Viděla jsem, jak se jeho hrudník pohybuje
stejně prudce jako můj. Podíval se na mě a já viděla, jak jeho pohled
zabloudil k mým rtům. „Už tě někdy někdo políbil, Lily?“
Zavrtěla jsem hlavou a zaklonila ji k němu, protože jsem potřebovala, aby
to změnil tady a teď, jinak už se nikdy nenadechnu. A pak se ke mně sklonil,
opatrně, jako bych byla z vaječných skořápek, a nechal své rty spočinout na
mých. Nevěděla jsem, co mám dělat, a bylo mi to jedno. Nevadilo mi,
kdybychom tak strávili třeba celou noc a ani se nepohnuli. Stačilo mi to.
Jeho rty se pohnuly a já cítila, jak se mu třese ruka. Začala jsem ho
napodobovat, pohnula jsem rty podle jeho. Ucítila jsem, jak mi je olízl
špičkou jazyka, a oči mi v hlavě udělaly přemet. Udělal to znova a ještě
jednou, než jsem se ho konečně odvážila následovat. Když se naše jazyky
poprvé dotkly, trochu jsem se usmála, protože jsem o svém prvním polibku
tolikrát snila. Kde se to stane, s kým se to stane. Ale ani za milion let by mě
nenapadlo, že se při tom budu cítit takhle.
Přitiskl mě k polštáři, položil mi dlaň na tvář a dál mě líbal. Bylo to lepší
a lepší, cítila jsem se pořád líp. Nejvíc se mi líbilo, když se na okamžik odtáhl,
aby se podíval, jak se tvářím, a pak mě začal líbat ještě tvrději.
Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Dlouho. Tak dlouho, až mě rty začaly
bolet a oči nevydržely zůstat otevřené. Když jsme usínali, myslím, že jeho rty
se pořád dotýkaly mých.
O Bostonu jsme už nemluvili.
Stejně nevím, jestli tam odjede, nebo ne.
Lily

* * *
Milá Ellen,
musím se Ti omluvit.
Už asi týden jsem Ti nepsala ani se nedívala na Tvůj pořad. Neboj, pořád si
ho natáčím, takže sledovanost Ti neklesne. Jenže když teď přijdeme od
autobusu k nám, Atlas se rychle osprchuje a pak se už jen mazlíme.
Denně.
Je to nádhera.
Nevím proč, ale cítím se s ním tak příjemně. Je tak milý, tak pozorný. Nikdy
nedělá nic, co by mi vadilo. Zatím teda nic takového ani nezkusil.
Nevím, kolik toho můžu prozradit, když jsme se spolu nikdy nesetkaly
osobně. Řeknu jenom takhle, že pokud někdy přemítal, jak vypadají moje
prsa…
Tak teď už to ví.
 Nemůžu vůbec pochopit, jak lidi dokážou v životě fungovat, když jsou takhle
zamilovaní. Kdyby to bylo jen na mně, tak bychom se ve dne v noci pořád jen
líbali a mazlili, a možná si ještě trochu povídali. Vypráví tak zábavné historky.
Miluju, když má povídavou náladu, protože se to nestává často. Zato často
používá svoje ruce. Taky se hodně směje a jeho úsměvy miluju snad ještě víc
než jeho polibky. Někdy mu jen řeknu, aby zmlknul a přestal se smát nebo mě
líbat nebo mluvit, protože ho chci jen pozorovat. Líbí se mi dívat se do jeho
očí. Jsou tak modré, že by člověka upoutaly, i kdyby stál na druhé straně
místnosti. Na líbání s ním se mi nelíbí snad jen to, že při něm občas zavírá
oči.
A ne, o Bostonu jsme ještě nemluvili.
Lily

Milá Ellen,
Atlas mě včera odpoledne políbil, když jsme spolu jeli autobusem ze školy.
Pro nás to nebylo nic nového, protože už jsme se do té doby líbali mockrát,
ale poprvé to udělal na veřejnosti. Když jsme spolu, všechno ostatní jako by
vybledlo a vzdálilo se. Asi i pro něj, takže ho nenapadlo, že se na to koukají
lidi ze školy. Třeba Katie. Seděla za námi a já ji slyšela, jak sykla: „To je
hnus.“
A to nebylo všechno. Řekla té holce, se kterou seděla: „Nechápu, že mu
Lily dovolí, aby se jí dotknul. Vždyť to čuně nosí skoro pořád stejný hadry!“
Ellen, hrozně jsem se rozzuřila. A taky jsem se cítila hrozně kvůli Atlasovi.
Odtáhl se ode mě a viděla jsem, jak ho Katiina slova ranila. Chtěla jsem se
otočit, abych jí vynadala za to, že pomlouvá někoho, o kom vůbec nic neví, ale
Atlas mě chytil za ruku a zavrtěl pevně hlavou.
„Nedělej to, Lily,“ varoval mě. A já ho poslechla.
Zbytek cesty jsem ale byla úplně vytočená. Naštvaná na Katii, jak může být
tak neomalená a ublížit někomu, o kom si myslí, že je pod její úroveň. A taky
mě ranilo, že Atlas už byl zřejmě na podobné komentáře zvyklý.
Nechtěla jsem, aby si myslel, že se stydím za to, že náš polibek viděli
ostatní. Pro mě je Atlas lepší než oni všichni dohromady. Vím, že je dobrý
člověk a že vůbec nezáleží na tom, kolik má oblečení nebo jak často se dostal
do sprchy předtím, než začal chodit k nám.
Naklonila jsem se, políbila ho na tvář a položila si mu hlavu na rameno.
 „Víš co?“ ozvala jsem se.
Propletl prsty s mými a stiskl mi ruku. „Co?“
„Jsi můj nejoblíbenější člověk.“
Cítila jsem, jak se tiše směje, a taky jsem se musela usmát.
„Z kolika lidí?“ zeptal se.
„Ze všech.“
Políbil mě na vršek hlavy a prohlásil: „Ty jsi taky můj neoblíbenější člověk,
Lily. Zdaleka nejoblíbenější.“
Když autobus v naší ulici zastavil, Atlas nepustil mou ruku. Vystupovali
jsme spolu, on šel uličkou přede mnou, já za ním. Takže neviděl, jak jsem se
otočila na Katii a ukázala jí zdvižený prostředníček.
Asi jsem to neměla dělat, ale pohled na její výraz za to stál. Když jsme se
dostali k nám domů, vzal mi klíč z ruky a sám odemkl. Bylo to zvláštní, vidět,
jak už se u nás vyzná. Když jsme vešli dovnitř a on za námi zamknul, zjistili
jsme, že nejde elektřina. Vykoukla jsem z okna a uviděla dodávku a dělníky
v kombinézách, kteří něco prováděli s dráty vysokého napětí. Znamenalo to,
že se nebudeme moct dívat na televizi, ale mně to nevadilo.
Stejně bychom se tu asi hodinu a půl spíš mazlili.
„Máte troubu na elektriku, nebo na plyn?“ zeptal se Atlas.
„Na plyn.“ Trochu mě zmátlo, proč ho to zajímá.
Skopl si z nohou boty (staré tenisky po mém tátovi) a zamířil do kuchyně.
„Něco ti udělám,“ nabídl se.
„Ty umíš vařit?“
Otevřel ledničku a začal přerovnávat věci. „Jo. Nejspíš miluju vaření stejně
jako ty zahradničení.“ Vytáhl pár krabiček a zapálil troubu, aby se
předehřála. Opřela jsem se o linku a pozorovala ho. Vytáhl misky a začal do
nich sypat a nalévat různé ingredience. Nedíval se do receptu, nepotřeboval
odměrku.
Tátu jsem nikdy neviděla, že by do kuchyně vůbec strčil nos. Jsem si jistá,
že by vůbec nevěděl, jak se zapíná trouba. Myslela jsem si, že muži jsou už
takoví, ale pohled na Atlasovo počínání mi napověděl, jak moc jsem se pletla.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se. Vzepřela jsem se rukama o linku a vytáhla
se na ni.
„Sušenky,“ odpověděl. Zamíchal vedle mě hmotou v míse a dal mi ochutnat
těsto z vařečky. Sladké syrové těsto byla moje tajná slabost, a takhle dobré
jsem ještě nejedla.
„Páni!“ Olízla jsem si rty.
Odložil mísu vedle mě, naklonil se a políbil mě. Kdyby Tě to zajímalo,
spojení jeho polibku a těsta v puse byla prostě čirá blaženost. Zasténala jsem
potěšením, abych mu to dala na vědomí, a on se rozesmál. Ale nepřestal mě
líbat. Smál se do mých rtů a moje srdce úplně tálo. Šťastný Atlas byl prostě
neodolatelný. Probouzel ve mně touhu přijít na všechny maličkosti na tomhle
světě, které má rád, a dát mu je.
Když mě líbal, přemýšlela jsem, jestli ho miluju. Nikdy předtím jsem
neměla kluka a neměla jsem svoje city s čím srovnávat. Vlastně jsem předtím
nestála o vztah ani o přítele. Nevyrůstala jsem zrovna v prostředí, které by mě
motivovalo k touze po lásce. Viděla jsem na tátovi, jak se muž dokáže chovat
k ženě, kterou miluje, takže jsem vůči vztahům i jiným lidem vždycky cítila spíš
nedůvěru.
Někdy jsem si dokonce říkala, jestli vůbec v životě dokážu nějakému muži
věřit. Spíš jsem k nim cítila odpor kvůli tomu příkladu, který mi poskytoval
otec. Ale čas s Atlasem mě změnil. Ne zásadně, to asi ne. Pořád jsem většině
lidí nevěřila. Změnil mě ale natolik, abych doufala, že právě on bude výjimka
z pravidla.
Přestal mě líbat a zvedl zase mísu. Přešel k protějšímu pultu a začal
nalévat těsto na dva plechy na sušenky.
„Víš, v čem je ten trik, péct dobře v plynový troubě?“ zeptal se mě.
Vaření mě nikdy dřív nezajímalo, ale kvůli němu jsem o tom teď toužila
vědět všechno, co věděl on. Možná proto, jak šťastně vypadal, když jsme se
o tom bavili.
„V plynový troubě jsou teplejší a chladnější místa,“ vysvětloval. „Musíš
plechy otáčet, aby sis zajistila, že se všechno propeče stejnoměrně.“ Zavřel
dvířka a stáhnul si chňapku. „Pomáhá taky kamenná podložka na pečení
pizzy. Když ji dáš do trouby, i když neděláš pizzu, rozvede ti teplo
rovnoměrně.“
Vrátil se ke mně a opřel se dlaněmi o linku vedle mých boků. Když mi
odtáhl límeček trička, zamrazilo mě. Políbil mě na klíční kost jako vždycky
a pomalu mi přejel rukama po zádech. Přísahám, někdy jsem cítila jeho rty na
klíční kosti, i když mě tam zrovna nelíbal.
Chtěl mě políbit na rty, když jsem uslyšela auto na příjezdové cestě a dveře
garáže, jak se otevírají. Seskočila jsem z linky a horečnatě se rozhlédla po
kuchyni. Atlas mi položil dlaň na tvář a přiměl mě podívat se na něj.
„Nezapomeň na sušenky. Za dvacet minut budou.“ Políbil mě, pustil mě
a rozběhl se do obýváku pro batoh. Vyletěl zadními dveřmi právě ve chvíli,
kdy v garáži ztichl motor tátova auta.
Ještě jsem uklízela mouku a cukr, když táta prošel dveřmi z garáže do
kuchyně. Rozhlédl se kolem a uviděl zapálenou troubu.
„Ty něco pečeš?“
Přikývla jsem. Srdce mi bušilo tak prudce, až jsem měla strach, že by se mi
třásl hlas, kdybych odpověděla nahlas. Chvíli jsem otírala místo na lince,
které bylo naprosto čisté. Pak jsem si odkašlala. „Sušenky. Peču sušenky.“
Táta odložil kufřík na kuchyňský stůl a šel si do lednice pro pivo.
„Nejde elektrika,“ hlesla jsem. „Nudila jsem se, tak jsem zkusila něco
upíct.“
Táta se posadil ke stolu a asi deset minut na mě pálil otázky o škole, a jestli
už přemýšlím, na jakou půjdu vysokou. Když jsme někdy byli spolu sami,
zažila jsem s ním záblesky toho, jak by mohl normální vztah otec–dcera
vypadat. Třeba mluvit o škole a různých možnostech studia nebo co bych
chtěla dělat za práci. Většinou jsem ho sice nenáviděla, ale zároveň jsem
toužila, aby takových chvil bylo víc. Kdyby se častěji dokázal chovat takhle,
život by mohl být úplně jiný. Pro nás všechny.
Otáčela jsem plech, jak mi poradil Atlas, a po dvaceti minutách ho vyndala
z trouby. Vzala jsem jednu sušenku a podala ji tátovi. Měla jsem na sebe
vztek, že jsem k němu tak milá. Připadalo mi, jako bych Atlasovy sušenky
zneužívala.
„Páni, Lily, ty se ti povedly,“ podivil se táta.
Vynutila jsem ze sebe poděkování, protože jsem mu nemohla říct, že jsem je
nepekla.
„Jsou do školy, takže ti můžu dát jen na ochutnání,“ lhala jsem. Když
vychladly, nasypala jsem je do plastové krabičky na jídlo a odnesla do svého
pokoje. Sama jsem je bez Atlase nechtěla ani ochutnat, čekala jsem, až přijde
na noc.
„Měla sis dát, dokud byly teplý,“ prohlásil. „To jsou nejlepší.“
„Nechtěla jsem je jíst bez tebe.“ Seděli jsme na posteli zády ke zdi a krmili
se sušenkami, až jsme snědli půl dávky. Řekla jsem mu, že jsou skvělé, ale už
ne to, že lepší jsem nikdy v životě nejedla. Nechtěla jsem zase tolik
povzbuzovat jeho ego. Líbilo se mi, že je tak skromný.
 Chtěla jsem si dát ještě jednu, ale odsunul krabičku dál a přitiskl na ni
víčko. „Když jich sníš moc, bude ti špatně a už ode mě nebudeš žádný sušenky
chtít.“
Zasmála jsem se. „To těžko.“
Atlas se napil vody, zvedl se a podíval se na postel. „Něco jsem ti vyrobil.“
Zalovil v kapse.
„Další sušenky?“ zažertovala jsem.
Usmál se, zavrtěl hlavou a natáhl ke mně pěst. Zvedla jsem ruku a on mi
něco upustil do dlaně. Byl to malý obrys srdíčka, asi pět centimetrů velkého,
vyřezaný ze dřeva.
Zamnula jsem ho palcem a snažila se neusmívat moc zeširoka. Nebylo to
dokonale souměrné srdce, ale trochu křivé a hrbolaté, s dírou uprostřed.
„To jsi vyrobil?“
Přikývl. „Vyřezal jsem to starou kudličkou, kterou jsem v tom domě našel.“
Konce obrysu srdce nebyly spojené. Mezi obloučky na jeho vrcholku
zůstala mezírka. Nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem, jak si Atlas sedá na
postel, ale nedokázala jsem od srdíčka odtrhnout oči. Nedokázala jsem ani
poděkovat.
„Vyřezal jsem to z větvičky toho dubu na kraji vaší zahrady,“ ozval se tiše.
Přísahám, Ellen, nikdy jsem netušila, že nějaká věc může člověka tak
dostat. Ne kvůli té věci, ale kvůli citům k tomu, kdo ji vytvořil. Naklonila jsem
se k Atlasovi a prudce ho políbila, až spadnul na postel. Vyhoupla jsem se
obkročmo na něj, on mě chytil kolem pasu a usmál se mi do úst.
„Jestli je tohle za srdíčko, tak ti z toho dubu vyřežu celý barák,“ zašeptal.
Zasmála jsem se. „Přestaň už být tak dokonalý,“ napomenula jsem ho. „Už
takhle jsi byl můj nejoblíbenější člověk, jenže tohle už je vůči ostatním nefér.
Takhle tě nikdy nikdo nemůže trumfnout.“
Položil mi dlaň na zátylek a přetočil mě tak, až jsem ležela na zádech a on
na mně. „Přesně to jsem měl v plánu,“ prohlásil a znova mě políbil.
Držela jsem srdíčko, zatímco jsme se líbali, a snažila se ze všech sil věřit,
že to byl dárek jen tak, vyjádření náklonnosti. Jenže napůl jsem se bála, že je
to dárek na rozloučenou, aby mi ho připomínal, až Atlas odjede do Bostonu.
Nechci si ho připomínat. Připomínání by znamenalo, že už nepatří do mého
života.
Nechci, aby se odstěhoval do Bostonu, Ellen. Vím, že je to bezohledné,
protože v tom domě zůstat nemůže. Nevím, čeho se bojím víc – že se s ním
budu muset rozloučit, nebo že ho budu sobecky prosit, aby zůstal.
Vím, že si o tom musíme promluvit. Zeptám se ho na Boston, až večer
přijde. Nechtěla jsem se ho ptát včera večer, abych nezkazila ten dokonalý
den.
Lily

Milá Ellen,
Musíš plavat dál. Musíš plavat dál. Stěhuje se do Bostonu.
Nedokážu o tom psát.
Lily

Milá Ellen,
tohle bude moje máma kamuflovat jen těžko.
Táta si většinou dává záležet na tom, aby ji neuhodil někam, kde by
modřina byla viditelná. Rozhodně nestojí o to, aby lidi ve městě věděli, co jí
dělá. Několikrát jsem ho viděla, jak ji nakopnul, škrtil, uhodil ji do zad nebo
do břicha, tahal za vlasy. Do obličeje jí jen párkrát vlepil facku, po které
stopy nezůstanou dlouho.
Nikdy jsem ho neviděla udělat nic takového jako včera v noci. Přijeli domů
hodně pozdě. Byl víkend a účastnili se spolu nějaké společenské události. Táta
má realitní firmu a je taky starosta, takže často musí chodit na různé
charitativní večeře a podobně. Což je ironie, protože on charity nesnáší.
Jenže to asi musí dělat kvůli té funkci.
Když se vrátili, Atlas byl už u mě v pokoji. Slyšela jsem je, jak se hádají, už
když vcházeli dveřmi do domu. Většina rozhovoru byla tlumená, ale z toho
mála, co se ke mně doneslo, jsem pochopila, že ji obviňuje z flirtování
s nějakým mužem.
Ellen, znám mámu. Ta by nic takového nikdy neudělala. Pokud se vůbec
něco stalo, tak po ní asi nějaký chlap víc pokukoval a táta dostal záchvat
žárlivosti. Máma je krásná.
Slyšela jsem, jak jí nadává do děvek, a pak padla první rána. Chtěla jsem
vylézt z postele, ale Atlas mě vtáhl zpátky a nařídil mi, ať nikam nechodím,
nebo mi taky ublíží. Namítla jsem, že většinou to pomůže. Že když se objevím,
táta se začne krotit.
Stejně se mi to snažil rozmluvit, ale já vstala a šla do obýváku. Ellen, to…
To byla hrůza.
Ležel na ní.
Byli na gauči. Držel ji rukou za krk a druhou jí vyhrnoval šaty. Snažila se
ho odstrčit. Zůstala jsem tam stát jako přimrazená. Máma ho prosila, ať ji
pustí, ale on ji praštil do obličeje a houkl na ni, ať drží hubu. Nikdy
nezapomenu, co jí řekl. „Tak ty stojíš o pozornost, co? No tak si ji kurva
užívej, když ti ji dávám!“ Po tom máma znehybněla a přestala se s ním prát.
Slyšela jsem ji plakat, a potom zašeptala: „Prosím, buď potichu, ať
nevzbudíme Lily.“
Prosím, buď potichu.
Prosím, buď potichu, když mě znásilňuješ, drahý.
Ellen, netušila jsem, že člověk může cítit v srdci tolik nenávisti. Nemyslím
teď tátu. Myslím sebe.
Šla jsem rovnou do kuchyně a otevřela zásuvku. Vzala jsem z ní ten největší
nůž, který jsem našla a… Nevím, jak to vysvětlit. Jako bych ta osoba v mém
těle ani nebyla já. Viděla jsem se, jak kráčím přes kuchyň s nožem v ruce, ale
věděla jsem, že ho nepoužiju. Jen jsem chtěla mít něco, čím bych ho
zastrašila, donutila, aby mámu nechal na pokoji. Jenže sotva jsem vyšla
z kuchyně, sevřely se kolem mě dvě paže a zvedly mě ze země. Nůž spadl na
podlahu. Táta to neslyšel, ale máma jo. Naše pohledy se setkaly, když mě
Atlas odnášel do mého pokoje. Když jsme byli uvnitř, začala jsem ho mlátit
pěstmi do hrudi, snažila jsem se vrátit tam k ní. Brečela jsem a pokoušela se
ho odstrčit, ale Atlas se nedal.
Objímal mě a opakoval: „Lily, uklidni se.“ Říkal to pořád dokola a držel
mě tak pevně, až jsem pochopila, že mě nepustí. Nepustí mě k tomu noži.
Pak přešel k posteli, popadl bundu, začal si obouvat boty. „Jdeme vedle,“
zavelel. „Zavoláme policii.“
Policii.
Máma mě už dřív varovala, že nikdy nesmím zavolat policii. Že by to
ohrozilo tátovu kariéru. Jenže upřímně, v tu chvíli mi na tom vůbec
nezáleželo. Bylo mi jedno, že je starosta, že ho lidi ve městě milují – ti, kteří
neznají jeho odvrácenou stranu. Záleželo mi jen na tom, abych pomohla
mámě. Chytila jsem bundu a šla si do šatny pro boty. Když jsem z ní vyšla,
Atlas zíral na dveře mého pokoje.
Otevíraly se.
Máma vešla dovnitř a rychle za sebou zavřela. A zamkla. Nikdy
nezapomenu, jak vypadala. Spodní ret jí krvácel. Oko už jí začalo otékat a na
ramenou jí ležel chomáč vyškubnutých vlasů. Podívala se na Atlase a pak na
mě.
Ani jsem se nestačila leknout, že mě přistihla v pokoji s klukem. Bylo mi to
jedno. Jen jsem o ni měla strach. Přiskočila jsem k ní, chytila ji za ruce
a vedla ji k mé posteli. Smetla jsem jí vlasy z ramene, odhrnula pramínky
z čela.
„Zavolá policii, mami, ano?“
Vytřeštila polekaně oči a začala vrtět hlavou. „Ne.“ Podívala se na Atlase.
„To nesmíš. Ne.“
Atlas už seděl na okně a chtěl vyklouznout ven. Teď se zarazil a podíval se
na mě.
„Je opilý, Lily,“ ozvala se máma. „Slyšel, jak u tebe bouchly dveře,
a nechal toho. Šel do ložnice. Když zavoláte policii, bude to jen horší, věř mi.
Nech ho vyspat se z toho, zítra to bude dobré.“ Zavrtěla jsem hlavou a cítila
slzy, které mě štípaly v očích.
„Mami, chtěl tě znásilnit!“
Když jsem to vyslovila, sklopila hlavu a zamrkala. Pak jí zavrtěla
a prohlásila: „Tak to není, Lily. Jsme manželé a v manželství někdy… jsi moc
mladá, než abys tomu rozuměla.“
To mě asi na minutu umlčelo a pak jsem řekla: „Doufám, že tomu ani nikdy
rozumět nebudu.“
A vtom se máma dala do pláče. Držela si hlavu a vzlykala, a já ji dokázala
jen objímat a vzlykat s ní. Nikdy jsem ji neviděla tak rozčilenou. Nebo
poraněnou. Nebo vyděšenou. Zlomilo mi to srdce, Ellen.
Zlomilo mi to srdce.
Když přestala brečet, rozhlédla jsem se po místnosti. Atlas byl pryč. Šly
jsme do kuchyně a já mámě pomohla očistit ret a oko. Máma se vůbec
nezmínila o tom, že u mě někdo byl. Ani slovem. Čekala jsem, že mi to vyčte,
dá mi domácí vězení, ale vůbec nic se nestalo. Pak mi došlo, že tohle je
přesně mámin styl. Věci, které ji trápí, zamete pod koberec a nikdy o nich
nemluví.
Lily
 Milá Ellen,
už snad dokážu mluvit o Bostonu. Odešel dneska.
Promíchala jsem paklík karet tolikrát, že mě z toho bolí ruce. Bojím se, že
když se z toho nevypíšu a budu to držet v sobě, zblázním se.
Naše poslední noc nedopadla úplně nejlíp. Nejdřív jsme se hodně líbali, ale
byli jsme oba moc smutní, než abychom do toho dávali všechno. Už podruhé
za dva dny mi řekl, že si to rozmyslel a nikam neodejde. Že mě v tomhle domě
nemůže nechat samotnou. Jenže já žiju s rodiči už skoro šestnáct let. Byla by
od něj hloupost odmítnout tu možnost mít zase domov jen kvůli mně. Oba jsme
to věděli, ale stejně to bolelo.
Snažila jsem se si to tolik nebrat, a když jsem ležela vedle něj, vybídla jsem
ho, aby mi povídal o Bostonu. Řekla jsem mu, že možná jednou, až
odmaturuju, tam taky odejdu.
Atlas mi začal vyprávět o Bostonu a v očích měl výraz, jaký jsem u něj
nikdy neviděla. Skoro jako by mluvil o ráji. Povídal mi, že tam všichni mluví
s neodolatelným přízvukem. Třeba „er“ vyslovují všude nezněle. Možná si ani
neuvědomoval, že jeho er jsou taky taková. Pověděl mi, že tam bydlel od
devíti do čtrnácti let, takže mu bostonský přízvuk asi trochu zůstal.
Líčil mi, že jeho strýc bydlí v činžáku s úžasnou střešní terasou.
„Ty tam má spousta domů,“ prohlásil. „Některý mají na střechách
i bazény.“
V Plethoře v Maine nejspíš nebyl žádný dům tak vysoký, aby měl střešní
terasu. Přemítala jsem, jaké to asi je, být tak vysoko. Zeptala jsem se ho, jestli
tam chodil. Prý ano. Někdy tam jen tak seděl, díval se na město a přemýšlel.
Vykládal mi o jídle. Už jsem teď věděla, že rád vaří, ale nějak mi
nedocházelo, jakou vášeň pro jídlo má. Asi jsme o tom nikdy nemluvili proto,
že teď neměl žádný sporák ani kuchyni, kde by se tomu mohl věnovat.
Vyprávěl mi o přístavu a jak tam s mámou chodil rybařit, než se znova
vdala. „Totiž, Boston se asi neliší od jiných velkých měst,“ řekl. „Není toho
moc, co by ho odlišovalo. Jenom… nevím… něco v něm je. Vibrace. Dobrá
energie. Bostoňané jsou na svoje město hrdí. Někdy mi to chybí.“
Prsty jsem mu prohrábla vlasy a prohodila: „To zní jako nejlepší místo na
světě. Jako by v Bostonu bylo všechno lepší.“
Podíval se na mě a oči mu zesmutněly. „Všechno je tam lepší, až na dívky.
Boston nemá tebe.“
Zrudla jsem. Políbil mě, tak sladce, a já se ozvala: „Zatím mě Boston
nemá. Jednou se tam přestěhuju a najdu si tě.“
Chtěl, abych mu to slíbila. A prohlásil, že jestli se přestěhuju do Bostonu,
všechno tam vážně bude lepší a stane se z něj nejlepší město na světě.
Zase jsme se líbali. A dělali další věci, které Ti radši nebudu popisovat,
abych Tě nenudila. Čímž rozhodně nemyslím, že by byly nudné.
To rozhodně ne.
Jenže ráno jsem mu musela dát sbohem. A on mě objímal a líbal tak, až
jsem myslela, že umřu, jestli odejde.
Jenže jsem neumřela. Protože odešel a já jsem pořád tady.
Pořád žiju. Pořád dýchám.
Ale jen tak tak.
Lily

Nalistovala jsem další stránku, ale pak jsem deník prudce zavřela. Byl
v něm už jen jeden zápis a já nevěděla, jestli se vážně cítím na to, přečíst si ho
zrovna teď. Nebo vůbec někdy. Zastrčila jsem deník do skříně s vědomím, že
můj příběh s Atlasem skončil. Je teď šťastný.
Já jsem šťastná.
Čas zahojí všechny rány. Nebo aspoň většinu z nich.
Vypnula jsem lampičku a vytáhla telefon z nabíječky. Měla jsem tam dvě
zmeškané zprávy od Rylea a jednu od mámy.
Ryle: Ahoj. Přichází další Nahá pravda. 3…2…
Ryle: Bál jsem se, že vztah by byl pro mě další povinnost. Proto
jsem se tomu celý život vyhýbal. Už tak mám toho spoustu, a to,
že jsem viděl, jak stresující je manželství pro rodiče, mi taky
nepřidalo. Taky pár mým přátelům se rozpadlo manželství a já se
k nim nechtěl přidat. Jenže po dnešním večeru mi došlo, že to
možná lidi jen dělají špatně. Protože to mezi námi mi nepřipadá
jako povinnost. Cítím to jako odměnu. A usínám s údivem nad
tím, co jsem udělal, že jsem si ji zasloužil.
Přitiskla jsem si telefon na hruď a usmála se. Pak jsem si tu esemesku
uložila, protože jsem si ji chtěla nechat navždycky. A otevřela jsem třetí
zprávu od mámy.
Máma: Doktor, Lily? A TAKY vlastní podnik? Až vyrostu, chci
být jako ty.
Tu jsem si uložila taky.
 12.

„Co děláš těm ubohým květinám?“ zeptala se Allysa.

Připnula jsem na stonek další stříbrný kroužek a posunula ho výš. „Bude to
styl steampunk.“
Obě jsme ucouvly a obdivovaly kytici. Totiž… doufala jsem, že ji Allysa
obdivuje. Dopadlo to líp, než jsem čekala. S pomocí floristického barviva
jsem některé z bílých růží obarvila na temně purpurové. Stonky jsem jim
vyzdobila různými steampunkovými prvky, kovovými kroužky a ozubenými
převody. K hnědé stuze, kterou byla kytice svázaná, jsem přilepila malé
hodinky.
„Steampunk?“
„Je to trendy. Podžánr sci-fi, ale chytil se nejen v literatuře, i ve výtvarným
umění nebo hudbě.“ Otočila jsem se k ní a usmála se. „A teď… i ve
floristice.“
Allysa ode mě vzala pugét a podržela ho před sebou.
„Jsou tak… ujetý. Hrozně se mi to líbí.“ Přitiskla ho k sobě.
„Můžu si to koupit?“
Zase jsem jí kytici vzala. „Ne, jsou pro naše slavnostní zahájení. Ne na
prodej.“ Vytáhla jsem vázu, kterou jsem vyrobila včera. Před týdnem jsem na
bleším trhu koupila staré vysoké šněrovací dámské boty. Připomínaly mi
steampunk a vlastně mě přivedly na myšlenku uvázat kytici v tomhle stylu.
Umyla jsem je, vysušila a nalepila na ně různé kousky kovu. Nakonec jsem je
přelakovala lakem na vodní bázi a byly z nich dvě úžasné vázy.
„Allyso?“ Postavila jsem kytici doprostřed stolu.
„Říkám si, že přesně tohle jsem chtěla se svým životem udělat!“
„Steampunk?“ opáčila.
Zasmála jsem se a zatočila se dokola. „Tvořit!“ Pak jsem přeběhla ke
dveřím a otočila ceduli na OTEVŘENO. O čtvrt hodiny dřív.
Den byl nakonec rušnější, než jsme obě čekaly. Telefonáty, internetové
objednávky, zákazníci z ulice… ani jedna z nás si nemohla udělat pauzu na
oběd.
„Potřebuješ víc zaměstnanců,“ houkla na mě Allysa, když kolem mě
probíhala se dvěma kyticemi. To bylo v jednu.
„Potřebuješ víc zaměstnanců,“ opakovala ve dvě, když s telefonem u ucha
zapisovala objednávku a zároveň přijímala peníze od zákaznice přes pult.
Ve tři se stavil Marshall, aby se zeptal, jak to jde. „Potřebuje víc
zaměstnanců,“ oznámila mu Allysa.
Ve čtyři jsem pomohla zákaznici s velkým pugétem do auta. Když jsem se
vracela, srazila jsem se s Allysou, která nesla kytici dalšímu zákazníkovi.
„Potřebuješ víc zaměstnanců,“ vyštěkla.
V šest hodin zamkla dveře a otočila cedulku. Opřela se o dveře, sklouzla na
podlahu a zvedla ke mně vyčerpané oči.
„Já vím. Potřebuju víc zaměstnanců.“ Jen přikývla.
A pak jsme se rozesmály. Došla jsem k ní a posadila se vedle. Opřely jsme
si hlavy o dveře a rozhlédly se po obchodě. Steampunková kytice stála
uprostřed. Sice jsem ji odmítla prodat, ale měly jsme osm objednávek na
pugét v tomhle stylu.
„Jsem na tebe hrdá, Lily,“ prohlásila Allysa.
Usmála jsem se. „Bez tebe bych to nedokázala, Isso.“ Seděly jsem tam pár
minut a užívaly si, že naše nohy můžou konečně odpočívat. Tohle byl vážně
jeden z nejlepších dnů, jaké jsem kdy zažila, ale nemohla jsem potlačit
hlodavé zklamání nad tím, že Ryle se nestavil, jak slíbil.
Neposlal ani zprávu.
„Neozval se ti dneska bratr?“ zeptala jsem se opatrně.
„Ne, ale určitě toho má moc.“
Přikývla jsem. Chápala jsem, že toho má moc.
Obě jsme vzhlédly, když někdo zaklepal. Usmála jsem se, když jsem ho
uviděla, jak si dělá z dlaní stříšky nad očima a nakukuje do výlohy. Konečně
mu pohled sklouzl dolů a uviděl nás sedět na zemi.
„My o vlku…“ zamumlala Allysa.
Vyskočila jsem, odemkla a pustila ho dál. Sotva jsem otevřela, vklouzl
dovnitř. „Zmeškal jsem to? No jo. Zmeškal.“ Objal mě. „Promiň. Snažil jsem
se přijít, jak nejdřív to šlo.“
Objala jsem ho taky. „To nevadí. Jsi tady. Bylo to dokonalý.“ Hlava se mi
točila radostí, že se přece jen ukázal.
„Ty jsi dokonalá.“ Políbil mě.
 Allysa se protáhla kolem nás. „Ty jsi dokonalá,“ papouškovala. „Hele, víš
co, Ryle?“
„Ne, co?“
Allysa zvedla koš na odpadky a postavila ho na pult.
„Lily potřebuje víc zaměstnanců.“
Zasmála jsem se jejímu leitmotivu a Ryle prohodil: „Vypadá to, že vám to
šlape.“
Pokrčila jsem rameny. „Nemůžu si stěžovat. Teda… nejsem neurochirurg,
ale tohle mi jde sakra dobře.“
Ryle se zasmál. „Nepotřebujete pomoct s úklidem?“
Zapojily jsme ho do práce, abychom daly po tom velkém dnu krám do
pořádku. Když už jsme měli všechno skoro hotové a nachystané na zítřek,
dorazil Marshall s velkou taškou. Hodil ji na pult a začal z ní vytahovat
nějaké věci a házet je po nás. Chytila jsem tu svou a rozbalila ji.
Byla to kombinéza.
S koťaty.
„Hrajou Bruins. Pivo zdarma. Do kostýmů, bando!“
Allysa zasténala. „Marshalle, vyděláváš šest milionů ročně. Vážně
potřebuješ pivo zdarma?“
Přitiskl jí prst na rty a chvíli je tam držel. „Pššt, Isso!
Nemluv jako rozmazlená bohatá holka. Nerouhej se.“
Smála se. Marshall jí vzal kombinézu z rukou, rozepnul zip a pomohl jí
obléknout se. Když jsme byli všichni převlečení, zamkli jsme květinářství
a zamířili do baru.
Nikdy v životě jsem neviděla tolik mužů v kombinézách. My s Allysou
byly jediné ženy, které je měly taky, ale vlastně se mi to líbilo. Bylo tam
hlučno. Hodně hlučno, a kdykoli se Bruins na ledě dařilo, musely jsme si obě
zakrývat uši, abychom z toho řevu neohluchly. Asi po půl hodině se uvolnil
box na ochozu a my se tam rozběhli, abychom ho obsadili.
„To je mnohem lepší,“ mínila Allysa, když jsme vklouzli dovnitř. Tady
nahoře bylo o něco tišeji, i když podle normálních měřítek pořád kravál.
Přišla k nám číšnice, abychom si objednali. Já si přála červené víno, ale
sotva jsem to vyslovila, Marshall málem proskočil stropem. „Máš kombinézu!
Víno na kombinézu zadarmo nedostaneš!“ zaječel na mě.
 Řekl číšnici, ať mi přinese pivo. Ryle ji požádal, ať mi donese víno. Allysa
chtěla vodu a to Marshalla rozběsnilo ještě víc. Požádal číšnici, ať nám
donese čtyři piva a tečka.
Ryle ho opravil, že dvě piva, jedno červené víno a jednu vodu. Když od nás
ta chudinka odcházela, byla pořádně zmatená.
Marshall Allysu objal kolem ramen a políbil ji. „Já myslel, že se trochu
lízneš, abys byla v noci povolnější.“
Její výraz se změnil a já ji hned začala litovat. Věděla jsem, že Marshall jen
žertuje, ale pro Allysu to asi bylo citlivé téma. Teprve před pár dny mi svěřila,
jak ji deprimuje, že nemůže otěhotnět.
„Nemůžu si dát pivo, Marshalle.“
„No tak si dej víno. Budeš mě mít radši, když se trochu namažeš.“ Smál se.
Allysa ne.
„Víno taky nemůžu. Nemůžu žádný alkohol.“ Marshall se přestal smát.
Moje srdce udělalo přemet.
Marshall se k ní otočil, chytil ji za ramena a přiměl ji, aby se podívala
přímo na něj. „Isso?“
Začala přikyvovat, a nevím, komu z nás vyhrkly slzy dřív, jestli mně,
Marshallovi nebo jí. „Já budu táta?!“ vykřikl.
Pořád kývala a já se šklebila jako blázen. Marshall začal poskakovat v boxu
a povykoval: „Táta, budu táta!“
Nedokážu ani popsat, jaké to bylo. Dospělý muž v kombinéze, který stojí
v baru v boxu a pokřikuje na všechny okolo, že bude táta. Vytáhl Allysu
k sobě a políbil ji. Byl to ten nejsladší polibek, jaký jsem kdy viděla.
A pak jsem se podívala na Rylea a přistihla ho, jak se hryže do rtu a snaží
se mrkáním zahnat slzy. Podíval se na mě, viděl, že ho pozoruju, a odvrátil se.
„Ani slovo,“ varoval mě. „Je to moje sestra.“
Usmála jsem se a naklonila se k němu, abych ho políbila na tvář.
„Gratuluju, strejdo Ryle.“
Když se nastávající rodiče konečně přestali v boxu muchlovat, vstali jsme
s Rylem a pogratulovali jim. Allysa nám vysvětlila, že už jí bylo nějakou
dobu ráno špatně, ale teprve dneska před naším slavnostním zahájením si
udělala těhotenský test. Chtěla počkat a říct to Marshallovi až doma, jenže už
to nedokázala vydržet.
Přinesli nám pití a objednali jsme si jídlo. Když servírka odešla, otočila
jsem se na Marshalla. „Jak jste se vlastně seznámili?“
„Allysa to vypráví líp,“ prohodil plaše.
Allysa ožila a naklonila se nad stůl. „Nesnášela jsem ho,“ přiznala. „Byl to
Ryleův nejlepší kámoš a pořád chodil k nám. Připadal mi hrozně protivný.
Přistěhoval se zrovna do Ohia z Bostonu a měl ten děsný bostonský přízvuk.
Myslel si, že je frajer, ale chtěla jsem mu dát facku pokaždý, když otevřel
pusu.“
„No není to dojemný?“ prohodil sarkasticky Marshall.
„Byls pitomec,“ odpověděla Allysa a protočila panenky.
„No, a jednou jsme s Rylem pořádali mejdan. Ne nic velkýho, ale naši byli
pryč, tak jsme pozvali pár kamarádů.“
„Bylo jich tam asi třicet,“ opravil ji Ryle. „Pořádná párty.“
„No tak jo, byla to párty,“ připustila Allysa. „V jednu chvíli jsem vešla do
kuchyně a koho nevidím – Marshalla, jak se muchluje s nějakou flundrou.“
„Nebyla to flundra,“ bránil se Marshall. „Náhodou to byla milá holka.
Chutnala jako křupky, ale –“
Allysa se na něj zamračila a on zmlknul. Otočila se na mě. „Nedala jsem
to,“ řekla stručně. „Začala jsem na něj ječet, ať si děvky tahá k sobě a šoustá
si je tam. Tu holku jsem tak vyděsila, že se vyřítila ze dveří a už k nám nikdy
nepřišla.“
„Bylas kazišuk,“ obvinil ji Marshall.
Jeho žena ho praštila do ramene. „No, a když jsem teda udělala kazišuka,
najednou mi došlo, jak trapně hysterčím, a utekla jsem do svého pokoje.
Udělala jsem to ze žárlivosti, a to jsem ani netušila, že se mi ten kluk líbí,
dokud jsem jeho ruce neuviděla na zadku jiný holky. Vrhla jsem se na postel
a brečela. Za chvíli se otevřely dveře a Marshall se přišel zeptat, jestli jsem
v pořádku. Otočila jsem se k němu a zaječela: Miluju tě, ty debile!“
„A tak to všechno začalo,“ prohodil sentimentálně Marshall.
Zasmála jsem se. „Miluju tě, ty debile. Úžasný vyznání.
Tomu říkám romantika.“
Ryle zdvihl prst. „Vynechali jste to nejlepší.“
Allysa pokrčila rameny. „No jo. Takže Marshall přišel ke mně, stáhnul mě
z postele a začal mě líbat, jako předtím líbal tu flundru, a pak jsme se asi půl
hodiny muchlovali. Najednou se objevil Ryle a začal řvát na Marshalla, co to
kurva dělá. Marshall ho vystrčil z pokoje, zamknul za ním a muchlovali jsme
se další hodinu.“
Ryle zavrtěl hlavou. „Zrazen nejlepším přítelem. To je svět.“
Marshall si přitáhl Allysu k sobě. „Co naděláš? Miluju ji, ty debile.“
Zasmála jsem se, ale Ryle se ke mně vážně otočil. „Nemluvil jsem s ním
měsíc, tak hrozně mě naštval. Nakonec jsem to nějak rozchodil. Bylo nám
osmnáct, jí sedmnáct. Nic jsem s tím nenadělal, když se ti dva spikli.“
„No jo, jste od sebe vlastně jen rok,“ ozvala jsem se.
„Někdy na to zapomínám.“
Allysa se usmála. „Tři děti ve třech letech. Chudáci naši.“
Kolem stolu zavládlo ticho a já zahlédla omluvný úsměv, který Allysa
vyslala k Ryleovi.
„Tři?“ podivila jsem se. „Máte ještě dalšího sourozence?“
Ryle se narovnal a napil se piva. „Měli jsme staršího bratra. Umřel, když
jsme byli malí.“
Takový bezvadný večer, pokažený jedinou otázkou. Marshall naštěstí
přesměroval zkušeně hovor ke společné minulosti. Celý večer jsem
poslouchala jejich historky ze střední.
Ani nevím, kdy naposledy jsem se tak hrozně nasmála. Když skončil hokej,
vrátili jsme se ke květinářství, kde jsme měli zaparkovaná auta. Ryle přijel
předtím Uberem a prohlásil, že teď se sveze se mnou. Než Allysa
s Marshallem odjeli, požádala jsem ji, ať chvíli počká. Vběhla jsem do
obchodu, popadla steampunkovou vázu s květinami a utíkala s ní k jejich
autu. Když ji uviděla, obličej se jí rozzářil.
„Jsem šťastná, že jsi těhotná, ale proto ti je nedávám. Chtěla jsem ti je dát
už předtím. Protože jsi moje nejlepší kamarádka.“
Allysa mě objala, přitáhla k sobě a zašeptala. „Doufám, že si tě jednou
vezme. Být švagrové by bylo ještě lepší.“
Nastoupila do auta a odjeli. Stála jsem tam a dívala se za nimi. Připadalo
mi, že jsem tak dobrou kamarádku ještě nikdy neměla. Možná to dělalo to
víno, ale ten den jsem prostě milovala všechno a všechny. Zvlášť Rylea, který
se opíral o moje auto a vypadal neodolatelně, když mě tak pozoroval.
„Jsi tak krásná, když jsi šťastná.“
Páni! Dnešek – je – dokonalý!
 * * *

Šli jsme po schodech do mého bytu, když mě Ryle najednou chytil kolem
pasu a přimáčkl ke stěně. A začal mě líbat, rovnou tam.
„Nedočkavče,“ zašeptala jsem.
Zasmál se a chytil mě za zadek. „Za to může ta kombinéza. Měla by sis z ní
udělat pracovní oděv. Jsi v ní tak sexy.“ Znova mě políbil a nepřestal, dokud
se na schodišti neozvaly něčí kroky. Mířily shora dolů.
Ten chlapík zamumlal: „Prima overaly,“ a protáhl se kolem nás. „Vyhráli
Bruins?“
Ryle přikývl. „Tři jedna,“ oznámil mu, ale ani se neotočil.
„Super,“ prohodil můj soused a zmizel.
Když byl pryč, podívala jsem se na Rylea. „Co je to s těmi kombinézami?
Je to něco, co vědí všichni chlapi v Bostonu?“
Zasmál se. „Pivo zdarma, Lily. To dělá to pivo zdarma.“ Táhnul mě do
schodů. Když jsme došli nahoru, našli jsme tam Lucy, jak v kuchyni skládá
věci do krabic. Jednu už tam měla plnou, jen ještě ne zalepenou, a já bych
přísahala, že navrchu je mísa, kterou jsem koupila v HomeGoods. Slíbila, že
si do příštího týdne odveze všechny svoje věci, ale měla jsem pocit, že
ochotně odváží taky některé moje.
„Čau, my se neznáme?“ prohodila k Ryleovi.
„Ahoj. Ryle Kincaid. Lilyin přítel.“
Lilyin přítel.
Slyšeli jste to?
Přítel.
Bylo to poprvé, kdy to vyslovil, a navíc tak sebejistě.
„Jo tak přítel?“ zamumlala jsem. Vešla jsem do kuchyně, vzala z lednice
lahev vína a dvě skleničky na stopkách.
Ryle za mnou přišel, když jsem nalévala víno, a chytil mě zezadu kolem
pasu. „Jo, tvůj přítel.“
Podala jsem mu skleničku. „Tak se na to napijeme?“
Zvedl ji a cinknul o moji. „Na konec zkušební doby a začátek všeho
skutečnýho.“
 Oba jsem se usmáli a napili se.
Lucy si naskládala krabice do náruče a vydala se ke dveřím. „Vypadá to, že
se stěhuju právě včas.“
Dveře za ní zapadly a Ryle povytáhl obočí. „Vypadá to, že se tvojí
spolubydlící moc nezamlouvám.“
„Aby ses nedivil. Taky jsem si myslela, že mě moc nemusí, ale včera mě
požádala, abych jí šla za družičku. Možná ale jen doufá, že tak dostane
květinovou výzdobu zdarma. Je dost oportunistická.“
Ryle se zasmál a opřel se o lednici. Pohled mu sklouzl na magnet s nápisem
„Boston“. Odlepil ho od dvířek. „Nikdy se nedostaneš z bostonskýho očistce,
když si budeš zdobit lednici jako turistka.“
Zasmála jsem se, vyhrábla mu magnet a přilepila ho zase na lednici. Líbilo
se mi, že si tak vzpomíná na naši první noc, kdy jsme se seznámili. „To byl
dárek. Jako turistický by se to bralo, jen kdybych si ho koupila sama.“
Přistoupil ke mně a vzal mi víno z rukou. Položil naše sklenice na linku,
sklonil se a políbil mě, hluboce, vášnivě, opilecky. Cítila jsem na jeho jazyku
trpce ovocnou chuť vína a vychutnávala si ji. Chytil mě za jezdce zipu
kombinézy. „A teď tě z toho vybalíme.“
Táhl mě k ložnici a líbal, zatímco jsme se oba snažili zbavit šatů. Než jsme
se tam dostali, měla jsem jen podprsenku a kalhotky.
Narazil mě na dveře a já zalapala po dechu nad nečekaností toho počínání.
„Nehýbej se,“ vyzval mě. Přitiskl mi rty na hrudník, začal mě pomalu líbat
a putoval mi po těle směrem dolů.
Ach Bože, může být tenhle den ještě lepší?
Zabořila jsem mu ruce do vlasů, ale chytil mě za zápěstí a přitiskl je ke
dveřím. Pak se po mém těle pomalu vysoukal výš. Pevně mi držel zápěstí.
Zvedl obočí jako varování.
„Řekl jsem… nehýbej se.“
Snažila jsem se potlačit úsměv, ale bylo to těžké. Vrátil se rty k mému tělu.
Pomalu mi stáhl kalhotky ke kotníkům, ale chtěl, abych se nehýbala, a tak
jsem si je neskopla.
Jeho rty klouzaly vzhůru po mých stehnech, až…
Jo.
Ten.
Absolutně.
Nejlepší.
Den.
 13.
Ryle: Jsi doma, nebo pořád v práci?
Já: V práci. Za hodinu bych měla být hotová.
Ryle: Můžu za tebou přijít?
Já: Víš, jak se říká, že žádná otázka není hloupá? Není to
pravda. Tahle je.
Ryle: :)
O půl hodiny později zaklepal na dveře květinářství. Zavřela jsem už před
třemi hodinami, ale pořád jsem byla tady, snažila se zvládat ten chaos, který
souvisel s prvním měsícem provozu. Všechno bylo ještě moc nové, než aby se
dalo s jistotou soudit, jestli se můj projekt ujal, nebo ne. Některé dny byly
rušné, jindy chodilo tak málo lidí, že jsem posílala Allysu domů. Celkově
jsem ale byla spokojená.
A s Rylem… víc než spokojená.
Odemkla jsem, abych ho pustila dál. Zase měl ten světlemodrý lékařský
oblek a kolem krku stetoskop. Přijel rovnou z práce. Což bylo tak milé.
Přísahám, pokaždé když jsem ho viděla přihnat se takhle za mnou, jsem
musela zamaskovat ten stupidní úsměv. Rychle jsem ho políbila a vydala se
zpátky do kanceláře. „Musím ještě dodělat pár věcí a můžeme jít ke mně.“
Šel za mnou do kanceláře a zavřel dveře. „Máš tady gauč?“ rozhlédl se
kolem.
V posledních týdnech jsem se snažila kancelář trochu zútulnit. Koupila
jsem dvě lampy, abych nemusela rozsvěcet příliš silné zářivky na stropě. Ty
teď zalévaly místnost tlumeným světlem. Taky jsem koupila pár květin
v květináčích jako trvalou výzdobu. Do zahrady to mělo daleko, ale aspoň
něco. Kancelář se už čím dál míň podobala skladišti zeleninových beden.
Ryle se vydal ke gauči a svalil se na něj obličejem napřed. „Nespěchej,“
zamumlal. „Já si zatím zdřímnu, než to doděláš.“
Někdy mi dělalo starosti, že pracuje tak tvrdě, ale nic jsem neříkala. Já byla
dneska v práci dvanáct hodin, takže jsem těžko mohla někomu vytýkat
přílišné nasazení.
Další čtvrthodinu nebo tak nějak jsem dokončila vyplňování objednávek.
Pak jsem zavřela laptop a otočila se k Ryleovi.
 Myslela jsem, že spí, ale ležel na boku s podepřenou hlavou. Celou dobu
mě sledoval. Když jsem viděla jeho úsměv, zrudla jsem. Odstrčila jsem židli
a postavila se.
„Myslím, Lily, že tě mám rád až moc,“ ozval se, když jsem vykročila
k němu.
Nakrčila jsem nos. Ryle se posadil a stáhl mě k sobě na klín. „Až moc? To
nezní jako poklona.“
„To proto, že nevím, jestli je to dobře.“ Upravil si moje nohy, z každé
strany jednu, a objal mě kolem pasu. „Tohle je můj první opravdový vztah.
Nevím, jestli bych tě měl už teď mít tak hodně rád. Nechci tě vyplašit.“
Zasmála jsem se. „To se ti asi nepovede. Pracuješ tolik, že nemáš čas mě
dusit láskou.“
Začal mi masírovat záda. „Vadí ti, že moc pracuju?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Někdy si dělám starosti, protože mám strach, aby ses nezničil. Ale
nevadí mi, že se o tebe musím dělit s tvou další vášní, prací. Je to vlastně
sexy. Možná to mám dokonce na tobě nejradši.“
„A víš, co mám na tobě nejradši já?“
„To už vím.“ Usmála jsme se. „Moje rty.“
Opřel si hlavu o gauč. „No ano. Ty na prvním místě.
Ale víš, co je moje druhá nejoblíbenější věc na tobě?“ Zavrtěla jsem
hlavou.
„Že mě nenutíš být někým, kým nechci. Bereš mě takovýho, jaký jsem.“
Usmála jsem se. „No, upřímně, jsi trochu jiný, než když jsme se potkali. Už
se nestavíš tak negativně ke vztahům.“
„To protože s tebou je to snadný,“ prohlásil a vklouzl mi rukou zezadu pod
tričko. „Být s tebou je snadný. Pořád můžu budovat kariéru, o kterou stojím,
ale je to desetkrát lepší, když mě teď podporuješ. Když jsem s tebou, mám
pocit, že jde mít obojí. Jsem jako kocour u misky se smetanou.“
To už měl pod tričkem obě ruce a tiskl mi je k zádům. Přitáhl mě k sobě
a políbil. Usmála jsem se proti jeho rtům a zašeptala: „Je to ta nejlepší
smetana, kterou jsi kdy měl?“
Jednu ruku mi posunul k podprsence a obratně rozepnul háčky. „Skoro jistě
je, ale potřebuju ji znova ochutnat, abych si to potvrdil.“ Stáhl mi tričko
i podprsenku přes hlavu. Nazdvihla jsem se z něj, abych si mohla stáhnout
džíny, ale přitáhl mě zase k sobě do klína. Vzal stetoskop, strčil si ho do uší
a konec mi přiložil na srdce.
 „Z čeho ti tak buší srdce, Lily?“
Nevinně jsem pokrčila rameny. „Možná to má něco společnýho s vámi,
pane doktore.“
Upustil konec stetoskopu a zvedl mě ze sebe. Položil mě na gauč na záda,
roztáhl mi nohy a klekl si mezi ně. Znovu mi přiložil na hrudník stetoskop.
Druhou rukou se podpíral a poslouchal moje srdce.
„Myslím, že máš tep devadesát úderů za minutu,“ prohlásil.
„A to je dobře, nebo špatně?“
Ušklíbl se a položil se na mě. „Uspokojilo by mě, kdyby to bylo tak sto
čtyřicet.“
Pomyslela jsem si, že jestli budu mít sto čtyřicet, nejspíš to bude znamenat,
že jsem taky uspokojená.
Sklonil se k mým ňadrům a já zavřela oči, když jsem ucítila jeho jazyk na
bradavce. Vzal ji do úst a celou dobu mě poslouchal stetoskopem. „Teď je to
asi sto,“ hlásil. Pověsil si ho na krk, odtáhl se a rozepnul mi džíny. Když mi je
stáhl, otočil mě na břicho, s pažemi přehozenými přes opěradlo gauče.
„Zvedni se na kolena,“ pobídl mě.
Udělala jsem, co chtěl, ale ještě než jsem se úplně zvedla, ucítila jsem
zespodu na hrudi studené kolečko stetoskopu. Zůstala jsem tiše, zatímco
poslouchal. Jeho druhá ruka se mezitím vydala mezi moje nohy a pod
kalhotky. A do mě. Chytila jsem se křečovitě gauče a snažila se nesténat,
zatímco on mě dál poslouchal.
„Sto deset,“ pronesl. Znělo to nespokojeně.
Přitáhl si k sobě moje boky a já cítila, jak si stahuje lékařské kalhoty.
Jednou rukou mě držel za bok, druhou mi odhrnul kalhotky. Pak do mě
pomalu pronikl, až byl celý ve mně.
Zoufale jsem se přidržela oběma rukama gauče, když Ryle znehybněl
a zase mi přiložil na hruď stetoskop.
„Lily,“ pronesl s hraným zklamáním. „Jen sto dvacet. Ještě nejsi tam, kde
tě chci mít.“
Stetoskop zmizel a Ryleova paže mě objala kolem pasu. Prsty druhé mi
sklouzl po břiše k rozkroku. Už jsem nedokázala reagovat na jeho rytmus.
Skoro jsem se ani nedokázala udržet na kolenou. Jednou rukou si mě
přidržoval, druhou mě přiváděl k šílenství. Když jsem se začala třást, zvedl mi
záda tak, až se opírala o jeho hrudník. Pořád byl ve mně, ale přejel mi
stetoskopem na prsa a zaposlouchal se.
 Zasténala jsem. Ryle mi přitiskl rty k uchu. „Pššt. Žádné zvuky.“
Nechápala jsem, jak jsem mohla vydržet třicet vteřin bez dalšího zasténání,
s jednou jeho rukou kolem pasu a druhou se stetoskopem na mé hrudi. Ta
druhá ruka dál prováděla kouzla mezi mýma nohama. Byl hluboko ve mně
a já se snažila pohybovat proti němu, ale byl jako skála, když se ve mně
začalo rodit vyvrcholení. Nohy se mi třásly. Ruce mi sklouzly k jeho stehnům
a pevně je uchopily. Stálo mě všechny síly nevřískat jeho jméno.
Pořád jsem se ještě třásla, když mi zdvihl ruku a přiložil kov na zápěstí. Po
pár vteřinách ho odtáhl a spokojeně ohlásil: „Sto padesát.“ Vyklouzl ze mě,
přetočil mě na záda, a během dlouhého polibku na rty se do mě znovu
ponořil.
Moje tělo bylo tak zesláblé, že jsem se skoro nedokázala pohybovat.
Dokonce ani otevřít oči, abych ho pozorovala. Několikrát přirazil, znehybněl
a zasténal mi do úst. Pak napjatý a roztřesený klesl na moje tělo.
Políbil mě na krk a pak jeho rty sklouzly k tetování na mé klíční kosti.
Nakonec se mi opřel čelem o krk a vzdychl si.
„Už jsem ti dneska říkal, jak moc tě mám rád?“
„Párkrát jo,“ zasmála jsem se.
„Tak si to vyslechni znova. Mám tě rád. Všechno na tobě, Lily. Být v tobě.
Být s tebou. Být blízko tebe. Všechno se mi líbí.“
Usmála jsem se. Milovala jsem, jak mě jeho slova hřejí na kůži. Jak mi
zahřívají vnitřek srdce. Chtěla jsem mu říct, že ho mám taky ráda, ale
překazilo mi to zazvonění jeho telefonu.
Zasténal mi proti krku, sklouzl ze mě a sáhl po mobilu. Natáhnul si přitom
kalhoty a zasmál se, když uviděl na displeji volajícího.
„Moje matka.“ Naklonil se a políbil mě na koleno, ohnuté přes záda gauče.
Odhodil telefon a přešel ke stolu, kde jsem měla krabici s kapesníky.
Tahle očista po sexu byla vždycky trapná. Ale snad ještě nikdy to nebylo
tak trapné jako teď, když jsem si představovala jeho matku, jak vytáčí synovo
číslo.
Když jsem se otřela a oblékla, natáhl se Ryle na gauč a položil si mě na
sebe. Opírala jsem se mu hlavou o prsa. Bylo už kolem desáté a mně tady
bylo tak příjemně, až jsem uvažovala o tom, jestli tu nepřespíme. Ryleův
telefon zapípal a upozornil ho na novou hlasovou zprávu. Pozorovala jsem ho
a usmívala se při pomyšlení, že jednou ho uslyším s mámou mluvit. Allysa se
o rodičích občas zmínila, ale s Rylem jsem o nich nikdy dřív nemluvila.
 „Vycházíš s vašima dobře?“ zeptala jsem se.
Něžně mě hladil po paži. „Ano, dobře. Jsou fajn. Měli jsme těžký období,
když jsem byl v pubertě, ale přenesli jsme se přes to. S mámou si teď voláme
skoro denně.“
Objala jsem ho kolem hrudi a opřela se o ni bradou.
„Povíš mi o ní něco víc? Allysa mi říkala, že se vaši před pár lety
přestěhovali do Anglie. A že byli na dovolený v Austrálii, ale to už někdy
před měsícem.“
Zasmál se. „O matce? No… je panovačná. Velice přísná, zvlášť na lidi,
který miluje. Nikdy nevynechá jedinou bohoslužbu. A nikdy jsem ji neslyšel
mluvit s jinými lidmi o tátovi jinak než jako o ‚doktoru Kincaidovi‘.“
Sice to znělo jako varování, ale usmíval se, když o ní mluvil.
„Takže tvůj táta je taky doktor?“
Přikývl. „Psychiatr. Vybral si obor, kde může vést normální život. Má za
ušima.“
„Navštěvují vás v Bostonu?“
„To ne. Máma nerada lítá, takže my s Allysou lítáme do Anglie, tak dvakrát
ročně. Teď tě chce samozřejmě poznat, takže bys třeba mohla příště letět
s námi?“
Usmála jsem se. „Ty jsi o nás mámě řekl?“
„Samozřejmě,“ potvrdil. „Tohle je zásadní novina, víš. Že mám přítelkyni.
Volá denně, aby se ujistila, že jsem to ještě nijak nepodělal.“
Zasmála jsem se a on se natáhl po telefonu. „Ty si myslíš, že si dělám
srandu? Vsaď se, že v tý její zprávě bude nějak řeč o tobě.“ Stiskl pár tlačítek
a spustil přehrávání vzkazu.
„Ahoj, zlato! Tady máma. Už dva dny jsem tě neslyšela. Stýská se mi.
Obejmi za mě Lily. Doufám, že spolu pořád chodíte? Allysa říká, že o ní
pořád mluvíš. Takže je ještě tvoje přítelkyně, viď? Tak jo. Přišla Gretchen,
dáme si spolu čaj. Papa, miláčku. Líbám.“
Přitiskla jsem mu obličej na hrudník a rozesmála se. „Chodíme spolu
teprve pár měsíců. Jak moc o mně mluvíš?“
Přitáhl si mou ruku mezi nás a políbil ji. „Až moc, Lily.
Určitě až moc.“
Usmála jsem se. „Nemůžu se dočkat, až je poznám. Nejenže vychovali
úžasnou dceru, ale udělali tebe. To zvládli neuvěřitelně dobře.“
Jeho ruka se napjala. Políbil mě na temeno.
„Jak se jmenoval tvůj bratr?“ zeptala jsem se.
Ucítila jsem, že trochu ztuhnul, a litovala jsem, že jsem to vytáhla. Už se to
ale nedalo vzít zpátky.
„Emerson.“
Z jeho hlasu jsem poznala, že zrovna teď o tom nechce mluvit. A tak jsem
na něj nenaléhala. Místo toho jsem na něj nalehla fyzicky a políbila ho na rty.
Ale měla jsem mít rozum. Už jsem mohla vědět, že mezi námi to líbáním
nikdy neskončí. Za pár minut byl znova ve mně, ale tentokrát to bylo jiné než
předtím.
Tentokrát jsme se opravdu milovali.
 14.

Zazvonil mi telefon. Zvedla jsem ho a trochu mě překvapilo, když jsem

uviděla volajícího. Bylo to vůbec poprvé, co mi Ryle zavolal. Vždycky jsme
si jen psali esemesky. Zvláštní, mít tři měsíce přítele, se kterým si nikdy
nevoláme.
„Haló?“
„Ahoj, partnerko,“ pozdravil mě.
Při zvuku jeho hlasu jsem se sentimentálně usmála.
„Ahoj, partnere.“
„Víš co?“
„Ne, co?“
„Zítra jsem si vzal volno a ty v neděli otvíráš až v jednu. Jsem na cestě
k tobě do bytu a se mnou dvě lahve vína. Co bys řekla na to, užít si společně
domácký večer, dopřát si divoký opilecký sex a pak spát až do oběda?“
Bylo až trapné, co se mnou jeho telefonát dělal. Usmála jsem se. „Víš co?“
„Co?“
„Vařím ti večeři. A mám zástěru.“
„No ne?“ podivil se vlažně.
„Jenom zástěru.“ A zavěsila jsem.
O pár vteřin později jsem dostala zprávu.
Ryle: Foto, prosím.
Já: Přijeď a můžeš si mě vyfotit sám.
Masovou směs se zeleninou už jsem měla podušenou, když se dveře
otevřely. Nalila jsem ji do skleněného pekáčku a ani se neotočila, když jsem
ho slyšela vcházet do kuchyně. Když jsem řekla, že mám jen zástěru, myslela
jsem to vážně. Jinak jsem neměla na sobě vůbec nic, ani kalhotky ne.
Slyšela jsem, jak se Ryle sykavě nadechl, když jsem se předklonila
a uložila pekáček do trouby. Zbytečně dlouho jsem si s tím hrála, abych
svému hostu dopřála pořádnou podívanou. Když jsem zavřela troubu,
neotočila jsem se k němu, ale vzala hadr a začala otírat sporák tak, že jsem
přitom důkladně pohupovala boky. Vypískla jsem, když jsem na pravé půlce
ucítila pichlavou bolest. Otočila jsem se a Ryle se za mnou culil, v náručí dvě
lahve vína.
„Ty jsi mě kousnul?!“
Nevinně se na mě zadíval. „Když nestojíš o kousnutí, nemáš dráždit hada
bosou nohou.“ Přejel mě pohledem od hlavy k patě, zatímco otvíral jednu
z lahví. Vyndal ze skříňky skleničky a podržel lahev proti mně. „Archivní.“
„Archivní,“ opakovala jsem s hraným úžasem. „Něco slavíme?“
Podal mi skleničku. „Budu strejda. Mám úžasnou sexy přítelkyni.
A v pondělí se budu podílet na naprosto výjimečný operaci, k jaké se dostane
jen pár chirurgů na světě. Separace craniopagu.“
„Separace čeho?“
Dopil víno a nalil si další. „Separace siamských dvojčat srostlých v oblasti
hlavy.“ Poklepal si na temeno. „Tady. Sledujeme je od narození. Tyhle
operace jsou velice, velice vzácný.“
Snad poprvé mě doopravdy vzrušilo to, že je doktor. Totiž, oceňovala jsem
jeho nasazení a oddanost práci. Když jsem teď ale viděla, jak je vzrušený
vyhlídkou na tu operaci, připadalo mi to vážně moc sexy.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Těžko říct. Jsou to malý děti, takže je riskantní udržovat
je dlouho v narkóze.“ Zvedl svou pravičku a zacvičil s prsty. „Ale tohle je
velice výjimečná ruka, který se dostalo specializovanýho výcviku v ceně
téměř půl milionu dolarů. Hodně v ni věřím.“
Přešla jsem k němu a vtiskla mu polibek do dlaně. „Já ji mám taky dost
ráda.“
Přejel mi s ní po krku a pak mě otočil k lince. Zalapala jsem po dechu,
protože jsem to nečekala.
Přitiskl se ke mně zezadu a přejel mi dlaní po boku. Opřela jsem se dlaněmi
o žulový pult a zavřela oči. Už teď jsem cítila, jak se mi tělem rozlévá horkost
z vína.
„Tahle ruka,“ zašeptal, „je ta nejpevnější v celým Bostonu.“
Zatlačil mi zezadu na krk a naznačil mi, abych se předklonila hlouběji. Pak
mi položil dlaň do kolenní jamky a klouzal s ní výš. Pomalu. Ježíši.
Roztáhl mi nohy, a najednou se jeho prsty ocitly ve mně. Zasténala jsem
a zašátrala po něčem, čeho bych se mohla držet. Nahmátla jsem kohoutek
právě ve chvíli, kdy ve mně Ryle začal provádět svá kouzla.
A pak jeho ruka stejně čarovně zmizela.
Slyšela jsem ho, jak vychází z kuchyně. Koutkem oka jsem ho zahlédla, jak
míjí roh linky. Mrknul na mě, odložil sklenici s vínem a prohodil: „Půjdu se
rychle osprchovat.“
To snad ne.
„Ty zmetku!“ vykřikla jsem za ním.
„Nejsem zmetek!“ ohradil se z ložnice. „Jsem vysoce kvalifikovaný
neurochirurg!“
Zasmála jsem se a nalila si další víno.
Jestli chce zažít vysoce kvalifikované dráždění, právě si ho vykoledoval.

* * *

Pila jsem třetí skleničku vína, když Ryle vyšel z mé ložnice.

Zrovna jsem telefonovala s matkou a seděla přitom na gauči. Pozorovala
jsem ho, jak kráčí k lince a nalévá si další víno.
Bylo vážně moc dobré.
„Co dneska děláš?“ vyptávala se máma.
Zapnula jsem si ji na hlasitý odposlech. Ryle se opřel o stěnu a sledoval
mě, jak telefonuju. „Nic moc. Pomáhám Ryleovi s přípravou na operaci.“
„No, to… nezní jako moc velká zábava,“ prohodila váhavě máma.
Ryle na mě zamrkal.
„Ne, je to zábavný,“ ujistila jsem ji. „Pomáhám mu tak často. Hlavně
procvičit si jemnou motoriku rukou. Asi to budeme dělat celý večer.“
Po třech sklenicích vína jsem byla celá rozdováděná. Nemohla jsme uvěřit,
že s ním flirtuju, zatímco mám na telefonu mámu. Styď se, Lily.
„Už musím jít,“ oznámila jsem jí. „Zítra večer jdeme s Allysou
a Marshallem na večeři, tak ti zavolám v pondělí, jo?“
„A kam jdete?“
Protočila jsem panenky. Páni, copak máma nepochopí narážku? „Nevím.
Ryle, kam jdeme zítra?“
 „Do té restaurace, kde jsme byli s tvou maminkou,“ odpověděl. „Bib’s.
Udělal jsem rezervaci na šestou.“
Srdce mi spadlo někam hluboko. Máma to slyšela a prohodila: „To jste
vybrali dobře.“
„Leda když někomu chutná plesnivý chleba. Ahoj, mami.“ Zavěsila jsem
a otočila se k Ryleovi. „Tam už jít nechci. Nelíbilo se mi tam. Proč nezkusíme
něco novýho?“ Nedokázala jsem mu přiznat, proč tam doopravdy nechci jít.
Ale jak má holka vysvětlit svému současnému příteli, že se chce vyhnout
dalšímu setkání se svou první láskou?
Ryle se přestal opírat o zeď. „Dej jim druhou šanci. Už jsem o tom podniku
Allyse vyprávěl a moc se tam těší.“
Třeba budu mít kliku a Atlas nebude v práci.
„Když už mluvíme o jídle,“ ozval se Ryle, „umírám hlady.“
Maso v troubě!
„Do hajzlu!“ vyhrkla jsem se smíchem.
Ryle se rozběhl do kuchyně. Vstala jsem a šla za ním. Dorazila jsem právě
ve chvíli, kdy otevřel dvířka trouby a začal zběsilým máváním rozhánět kouř.
Večeře je v háji.
Zatočila se mi hlava, asi jak jsem po těch třech skleničkách rychle vstala.
Přidržela jsem se linky a Ryle sáhl do trouby, aby vytáhl pekáček se spálenou
pečení.
„Ryle, vem si –“
„Do prdele!“ zařval.
„Chňapku.“
Skleněný pekáč mu vypadl z ruky a roztříštil se o podlahu. Všude byly
střepy, kousky kuřete, houby. Dala jsem se do smíchu, protože mi připadalo
legrační, že vysoce kvalifikovaného neurochirurga nenapadne vzít si chňapku.
To bude tím vínem. Nejspíš je hodně silné.
Ryle přibouchl troubu, vrhnul se ke kohoutku a pustil si na ruku studenou
vodu. Mumlal přitom nadávky. Snažila jsem se potlačit smích, ale víno
a směšnost těch posledních vteřin mi to ztěžovaly. Podívala jsem se na
podlahu, na ten binec, který budeme muset uklidit, a vybublal ze mě další
smích. Pořád jsem se pochichtávala, když jsem se naklonila, abych se
podívala na Ryleovu ruku. Jen jsem doufala, že se nespálil moc.
A pak už jsem se najednou nesmála. Ležela jsem na zemi a tiskla si ruku ke
koutku oka.
Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Ryleova druhá ruka se vynořila
odnikud, udeřila do mě a srazila mě dozadu. Takovou silou, až jsem ztratila
rovnováhu. Když mi podjely nohy a padala jsem, praštila jsem se do oka
o úchyt dvířek kuchyňské linky.
Koutkem mi vystřelila bolest přímo do spánku. A pak jsem ucítila tu tíhu.
Tíhu, která na mě spočinula a rozložila se tak, že tlačila na celé mé tělo.
Vytlačovala ze mě emoce a ty se tříštily na kusy.
Moje slzy, moje srdce, můj smích, moje duše. Tříštily se jako rozbité sklo
a pršely kolem mě k zemi.
Zkřížila jsem paže na hlavě a toužebně si přála, abych mohla vymazat těch
posledních deset vteřin.
„Sakra, Lily,“ uslyšela jsem Rylea. „To není k smíchu.
Na tý zkurvený ruce závisí moje kariéra.“
Nedívala jsem se na něj. Tentokrát jeho hlas nerezonoval mým tělem.
Připadalo mi, jako by mě probodával, každé slovo se do mě zařízlo jako ostrý
nůž. Vtom jsem ho ucítila vedle sebe, jeho zkurvenou ruku na zádech.
Hladila mě po nich.
„Lily,“ ozval se. „Panebože, Lily.“ Snažil se mi odtáhnout paže z hlavy, ale
já se odmítala pohnout. Pořád jsem vrtěla hlavou, jako bych čekala, že z ní tak
vytřesu posledních patnáct vteřin a ty zmizí. Patnáct vteřin. Tolik stačí, aby se
vztah k jednomu člověku úplně změnil.
Patnáct vteřin, které už nemůžeme vzít zpátky.
Ryle mě přitáhl k sobě a začal mě líbat do vlasů. „Je mi to tak líto. Promiň.
Jen… spálil jsem se. Zpanikařil jsem. Ty ses smála a… omlouvám se, já
nechtěl, stalo se to tak rychle. Nechtěl jsem do tebe strčit, Lily. Odpusť mi
to.“
V tu chvíli jsem neslyšela Ryleův hlas. Slyšela jsem tátu.
Je mi to tak líto, Jenny. Byla to nehoda. Odpusť mi to.
„Je mi to tak líto, Lily. Byla to nehoda. Odpusť mi to.“ Jen jsem chtěla, aby
mě nechal na pokoji. Aby mě kurva pustil. Použila jsem veškerou sílu, kterou
jsem v rukou a nohou měla, abych ho od sebe odstrčila.
Spadl pozadu na zem a vzepřel se o ruce. Jeho oči byly plné upřímné
lítosti, ale ještě něčeho.
 Obavy? Paniky?
Pomalu vytáhl zpoza zad pravou ruku. Byla celá od krve. Krev mu proudila
z dlaně, stékala po zápěstí. Zadívala jsem se na podlahu. Byla plná střepů
z rozbitého pekáčku. Jeho ruka. Strčila jsem ho do těch střepů.
Otočil se a vstal. Strčil si ruku pod tekoucí vodu a začal si z ní smývat krev.
Když jsem vstala, viděla jsem, jak si z dlaně vytáhl střep a zahodil ho do
dřezu.
Byla jsem tak plná zuřivosti, ale starost o jeho ruku nějak získala navrch.
Popadla jsem ručník a přitiskla mu ho k ruce. Teklo mu z ní tolik krve.
Z jeho pravé ruky.
V pondělí má tu operaci.
Snažila jsem se zastavit krvácení, ale celá jsem se třásla. „Ježíši, Ryle, tvoje
ruka.“
Odtáhl ji ode mě a zdravou rukou mi zvedl bradu.
„Kašli na to, Lily, seru na ruku. Jsi v pořádku?“ Horečnatě přejížděl
pohledem po mém obličeji, zkoumal ránu u oka.
Ramena se mi začala třást a na tváře mi vyhrkly velké ublížené slzy. „Ne.“
Byla jsem trochu v šoku a myslím, že i z toho jediného slova bylo poznat
moje zlomené srdce, protože já ho cítila každou částí těla. „Panebože, Ryle.
Ty jsi do mě strčil. Ty…“ Když jsem si uvědomila, co se vlastně stalo, bolelo
mě to víc než ve chvíli, kdy se mi to dělo. Ryle mě objal kolem krku a zoufale
mě držel u sebe.
„Je mi to tak líto, Lily. Bože, tak líto.“ Zabořil si obličej do mých vlasů
a přitiskl mě k sobě, jako by chtěl vyjádřit sílu svého citu. „Prosím, nezlob se
na mě. Prosím.“
Jeho hlas už byl zase jako dřív, cítila jsem ho v břiše, v prstech u nohou.
Poranil si ruku, na které závisela celá jeho kariéra, ale teď se o ni vůbec
nestaral, takže to už muselo něco znamenat. Nebo ne? Byla jsem tak zmatená.
Všech těch dojmů kolem bylo moc. Kouř, víno, rozbité sklo, jídlo po celé
podlaze, krev, hněv, omluvy. Bylo toho moc.
„Mrzí mě to,“ opakoval. Odtáhla jsem se. Oči měl rudé a ještě nikdy jsem
ho neviděla tvářit se tak smutně. „Zpanikařil jsem. Nechtěl jsem tě odstrčit,
prostě jsem zpanikařil. Myslel jsem na tu pondělní operaci a… je mi to tak
líto.“ Přitiskl rty na moje a vdechl mě do sebe.
Není jako můj otec. To ne. To nejde. Nemůže být jako ten násilnický
parchant.
 Oba jsme byli rozrušení, zmatení a smutní, když jsme se políbili. V tu
chvíli jsme nic necítili, byla tak ošklivá, tak bolestná. Jenže z nějakého
důvodu mohl moji bolest vyléčit jen jediný člověk – ten, který ji způsobil.
Moje slzy osoušel jeho smutek, moje poranění hojily jeho rty, jeho ruce mě
držely, jako by mě nikdy nechtěl pustit.
Ucítila jsem, jak mě objímá kolem pasu. Zvedl mě do náruče a opatrně
obešel nepořádek, který jsme nadělali.
Nevěděla jsem, jestli jsem víc zklamaná z něj, nebo ze sebe. Z něj, že se
přestal ovládat, a ze sebe, že jsem se nechala ukonejšit jeho omluvou.
Nesl mě do ložnice a celou cestu mě líbal. Pořád mě líbal, když mě
pokládal na postel a šeptal: „Je mi to tak líto, Lily.“ Přejel mi rty do koutku
oka, kde jsem se praštila o úchyt, a políbil mě tam. „Tak líto.“
Jeho rty se znovu ocitly na mých, horké a vlhké, a já nechápala, co je to se
mnou. Byla jsem uvnitř tak rozbolavělá, a přesto toužila po útěše v podobě
jeho rtů a jeho rukou. Chtěla jsem se na něj vrhnout a vyřídit si to s ním tak,
jak jsem si vždycky přála, aby si to máma vyřídila s tátou. Někde hluboko
jsem ale chtěla věřit, že to byla opravdu nehoda. Že Ryle není jako můj otec.
Vůbec ne.
Potřebovala jsem cítit jeho lítost. Jeho výčitky svědomí. V jeho polibcích
jsem dostávala obojí. Roztáhla jsem pro něj nohy a jeho lítost se projevila
v jiné podobě. V pomalých, omluvných přírazech. Pokaždé, když do mě
pronikl, zašeptal další omluvu. A vždycky, když se ze mě vytáhl, mě s ním
nějakým zázrakem opouštěl i můj hněv.

* * *

Líbal mě na rameno. Na tvář. Na oko. Pořád ležel na mě, něžně se mě

dotýkal. Ještě nikdy se se mnou nemazlil takhle… s tak nesmírnou něhou.
Snažila jsem se zapomenout, co se stalo v kuchyni, ale nemohla jsem myslet
na nic jiného.
Odstrčil mě od sebe.
Ryle mě odstrčil.
Na patnáct vteřin jsem v něm viděla někoho, kdo nebyl on. Ale těch patnáct
vteřin jsem to nebyla ani já. Smála jsem se mu, když jsem si o něj měla dělat
starosti. On do mě strčil, a to neměl dělat. Já ho od sebe odkopla, až spadl do
střepů.
 Byla to hrůza. To všechno, těch děsných patnáct vteřin.
Nechtěla jsem na to už myslet.
Pořád měl ruku omotanou hadrem, skrz nějž prosakovala krev. Nazdvihla
jsem ho ze sebe.
„Hned se vrátím,“ slíbila jsem mu. Ještě jednou mě políbil a sklouznul ze
mě. Šla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Podívala jsem se do
zrcadla a zalapala po dechu. Krev. Všude jsem měla krev. Ve vlasech, na
tvářích, na těle. Byla jeho. Otřela jsem ji žínkou, jak to šlo, a pak vytáhla
zpod umývadla lékárničku. Neměla jsem ponětí, že si tu ruku tolik poranil.
Nejdřív spálil a pak pořezal. Ani ne před hodinou mi vykládal, jak životně
důležitá je pro něj účast na téhle operaci.
Už žádné víno. Nikdy už si nesmíme dát archivní víno.
S lékárničkou jsem se vrátila do ložnice, právě když Ryle přicházel
z kuchyně. Nesl pytlík s ledem. „Na tvoje oko,“ ukázal mi ho.
Zvedla jsem lékárničku. „Na tvoji ruku.“
Oba jsme se usmáli a posadili se na postel. Ryle se opřel zády o její čelo
a dal mi ruku do klína. Celou dobu, co jsem mu ošetřovala dlaň, mi druhou
rukou držel na oku led.
Vymáčkla jsem si z tuby na prst antiseptický krém a namazala mu
spáleniny. Bříška jeho prstů nevypadala tak zle, takže se mi ulevilo. „Dá se
nějak zabránit puchýřům?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Jestli je to druhý stupeň, tak ne.“ Chtěla jsem se zeptat,
jestli bude moct stejně operovat, pokud se mu do pondělka udělají puchýře,
ale nepřiměla jsem se k tomu. Byla jsem si jistá, že Ryle na to myslí taky.
„Mám namazat i ta říznutí?“
Přikývl. Krvácení se zastavilo. Já neuměla posoudit, jestli to potřebuje
zašít, to musel vědět sám. Připadalo mi ale, že to bude v pořádku. Začala jsem
mu omotávat dlaň samofixační náplastí.
„Lily,“ zašeptal. Vzhlédla jsem k němu. Opíral si hlavu o čelo postele
a vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat. „Cítím se hrozně,“ hlesl.
„Kdybych to mohl vzít zpátky…“
„Já vím,“ přerušila jsem ho. „Bylo to hrozný. Strčil jsi mě. Přiměl jsi mě
pochybovat o všem, co jsem si o tobě zatím myslela. Ale vím, že ti to je líto.
Nemůžeme to vzít zpátky. A už se k tomu nechci vracet.“ Upevnila jsem mu
náplast a podívala se mu do očí. „Ale Ryle? Jestli se něco takovýho stane
ještě jednou… budu vědět, že tohle nebyla nehoda. A rozejdu se s tebou,
okamžitě.“
Dlouho na mě zíral s lítostivým výrazem. Pak se naklonil a políbil mě na
rty. „Už se to nestane, Lily. Přísahám. Nejsem jako on. Vím, že si to myslíš,
ale přísahám…“
Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem, aby zmlknul. Tu bolest v jeho hlase
jsem nedokázala snášet. „Vím, že nejsi jako můj táta,“ přerušila jsem ho.
„Jenom… prosím… neudělej už nikdy nic, co by mě o tom přimělo
pochybovat.“ Odhrnul mi vlasy z čela. „Jsi to nejdůležitější v mým životě,
Lily. A já chci být tím, kdo ti přináší štěstí, ne kdo ti ubližuje.“ Políbil mě
ještě jednou, postavil se a přitiskl mi led na obličej. „Drž si ho tam deset
minut. To by mělo zabránit otoku.“
Nahradila jsem jeho ruku svojí. „Kam jdeš?
Vtiskl mi polibek na čelo. „Uklidit po sobě tu spoušť.“ Dalších dvacet
minut strávil úklidem kuchyně. Slyšela jsem, jak hází sklo do odpadků,
vylévá víno do dřezu.
Zašla jsem se rychle osprchovat, abych ze sebe smyla jeho krev, a pak jsem
vyměnila povlečení na posteli. Když Ryle skončil s úklidem kuchyně, přišel
do ložnice a přinesl mi skleničku koly. Podal mi ji. „Ten kofein by ti měl
pomoct.“
Napila jsem se a ucítila, jak mi bublinky syčí v krku. Bylo to dokonalé.
Napila jsem se ještě jednou a odložila sklenici na noční stolek. „S čím má
kofein pomoct? S kocovinou?“
Ryle vklouzl do postele a přetáhl přes nás pokrývku. Pokrčil rameny.
„Myslím, že kola léčí všechno. Máma mi ji dávala vždycky, když jsem měl za
sebou těžký den, a já se pak cítil o něco líp.“
Usmála jsem se. „Jo, funguje to.“
Pohladil mě po tváři a já v jeho očích, v jeho dotecích cítila, že si zaslouží
druhou šanci, odpuštění. Měla jsem pocit, že kdybych mu neodpustila, pak jen
proto, že na něj přenáším hořkost, kterou jsem pořád cítila vůči tátovi. Není
jako můj otec.
Ryle mě miluje. Nikdy to neřekl nahlas, ale věděla jsem to. A já miluju
jeho. Vím jistě, že to, co se stalo v kuchyni, se už nebude opakovat. Když
jsem viděla jeho zděšení nad tím, že mi ublížil, byla jsem si tím jistá.
Každý člověk někdy chybuje. Lidský charakter neurčují chyby, které
děláme. Určuje ho to, jak se k těm chybám postavíme, jestli se z nich
poučíme, místo abychom se je snažili omlouvat.
Ryleovy oči byly plné upřímnosti, když se ke mně naklonil a políbil mi
ruku. Pak si položil hlavu na polštář a leželi jsme vedle sebe, dívali se na sebe
a sdíleli tu nepojmenovatelnou energii, která zaplňovala díry po tom strašném
večeru.
Po pár minutách mi stiskl prsty. „Lily.“ Pohladil mě palcem. „Já tě miluju.“
Cítila jsem ta slova každou svou buňkou. A když jsem zašeptala: „Taky tě
miluju,“ byla to ta nejobnaženější pravda, jakou jsem mu kdy řekla.
 15.

Dorazila jsem do restaurace se čtvrthodinovým zpožděním. Těsně předtím,

než jsem chtěla zavřít, se objevila rodina, která chtěla objednat květiny na
pohřeb. A nemohla jsem je odmítnout, protože, bohužel, pohřby jsou pro
květinářství nejvýnosnější akce.
Ryle na mě od stolu zamával a já zamířila rovnou k nim. Snažila jsem se ze
všech sil, abych se nerozhlížela kolem. Nechtěla jsem zahlédnout Atlase.
Dvakrát jsem se pokusila ostatní přemluvit ke změně restaurace, jenže Allysa
slyšela Rylea, jak to tady nadšeně opěvuje, a chtěla to rozhodně vyzkoušet.
Vklouzla jsem do boxu. Ryle se ke mně naklonil a políbil mě na tvář.
„Ahoj, partnerko.“
Allysa zasténala. „Ježíši, to je tak sladký, že z toho dostanu těhotenskou
cukrovku.“ Usmála jsem se na ni a její pohled okamžitě zaletěl k mému
pohmožděnému oku. Připadalo mi, že to nevypadá zase tak hrozně, hlavně
díky tomu ledování, které mi naordinoval Ryle. „Proboha,“ hlesla Allysa.
„Ryle mi vyprávěl, co se stalo, ale nevěděla jsem, že to bude tak zlý.“
Podívala jsem se na Rylea. Co jí vyprávěl? Nahou pravdu? Usmál se. „Ale
měli jste ji vidět. Když uklouzla po podlaze mastný od oleje, udělala úplnou
piruetu. Hotová krasobruslařka.“
Lež.
Díkybohu. Na jeho místě bych taky lhala.
„Nevěřte mu. Prostě jsem sebou sekla.“ Zasmála jsem se. „Byl to trapas.“
Večeře nějakým zázrakem proběhla bez zádrhelů. Po Atlasovi nebylo ani
stopy, na včerejší večer se už nikdo neptal a my s Rylem se vyhýbali vínu.
Když jsme dojedli, přišel k nám číšník a zeptal se, jestli si dáme dezert.
Zavrtěla jsem hlavou, ale Allysa ožila. „Co máte dobrého?“
Marshall se taky tvářil dychtivě. „Teď jíme za dva, takže cokoli
s čokoládou.“
Číšník přikývl a zmizel. Allysa se podívala na manžela.
„Dítě je zatím velký jako štěnice. Radši mě v tomhle zlozvyku moc
nepodporuj.“
Číšník se vrátil i s vozíkem s dezerty. „Šéfkuchař dává nastávajícím
maminkám dezerty na účet podniku,“ sdělil nám. „Blahopřeju. Vyberte si
cokoli, prosím.“
„Vážně, všem?“ podivila se Allysa.
„Asi proto se to jmenuje Bib’s – bryndák,“ mínil Marshall. „Šéfkuchař má
rád miminka.“
Zadívali jsme se na vozík. „No páni,“ hlesla jsem, když jsem si prohlížela
ty lákavé možnosti.
„Tohle je má nová oblíbená restaurace,“ prohlásila Allysa.
Objednali jsme si dohromady tři dezerty a pak jsme se všichni začali bavit
o jménech pro děťátko.
„Ne, po státu se jmenovat nebude,“ zamítla Marshallovy návrhy Allysa.
„Já bych tak rád malou Nebrasku,“ zasténal. „Nebo malýho Idaha?“
Allysa spustila hlavu do dlaní. „Mám chuť dát jako tvoje manželka
demisi.“
„Demise, to je krásný jméno pro holčičku!“ zaradoval se Marshall.
Jeho vraždu odvrátily donesené dezerty. Číšník položil čokoládový dort
před Allysu a ucouvl, aby udělal místo kolegovi, který nesl další dva talířky.
Ukázal na něj a prohlásil. „Šéfkuchař by vám rád poblahopřál osobně.“
„Jak vám chutnalo?“ zeptal se mladík v kuchařské čepici Marshalla
a Allysy.
Když se naše pohledy setkaly, všechno se ve mně sevřelo. Atlasovy oči se
upřely do mých a já bez rozmýšlení vyhrkla: „Cože – šéfkuchař?“
Číšník se naklonil k nám a spiklenecky prohodil: „Majitel, kuchař, někdy
číšník, někdy umývač nádobí. Pan šéf dává nový smysl výrazu holka pro
všechno.“
Dalších pět vteřin nebylo nejspíš pro všechny u našeho stolu ničím
pozoruhodným, ale pro mě se všechno zpomalilo.
Atlasův pohled sklouzl k rance u mého oka. K obvazu na Ryleově dlani.
A zase k mému oku.
„Jídlo bylo skvělé a hrozně se nám tady líbí,“ ujistila ho srdečně Allysa.
„Máte báječný podnik.“
Atlas se na ni nepodíval. Viděla jsem, jak mu namáhavě poskočil ohryzek.
Zaťal čelist, neřekl nic a odkráčel pryč.
 Do hajzlu.
Číšník se pokusil jeho chování zahladit až příliš širokým úsměvem. „Jsme
rádi, že vám chutnalo, vychutejte si svůj dezert,“ popřál nám a zmizel do
kuchyně.
„Tak to je k vzteku,“ prohodila Allysa. „Našli jsme novou báječnou
restauraci, ale šéfkuchař je kretén.“
Ryle se zasmál. „Kreténi vaří nejlíp. Koukni na Gordona Ramsayho!“
„To je fakt,“ připustil Marshall.
Dotkla jsem se Ryleova předloktí. „Musím si odskočit.“ Přikývl a já
vyklouzla z boxu, zrovna když Marshall nadhodil: „A co Wolfgang Puck?
Taky je podle tebe kretén?“ Šla jsem přes restauraci rychlým krokem a se
sklopenou hlavou. Došla jsem až na dámské toalety a zamkla se v kabince.
Sakra, sakra, sakra.
Ten jeho pohled. Ta zlostně zaťatá čelist.
Ulevilo se mi, když odešel, ale měla jsem pocit, že bude možná čekat na
parkovišti, až budeme odjíždět, připravený nakopat Ryleovi zadek.
Nadechla jsem se nosem, vydechla pusou, umyla si ruce, zopakovala
dýchací rutinu. Když jsem se trochu uklidnila, utřela jsem si ruce do
papírového ručníku.
Prostě se vrátím ke stolu a řeknu Ryleovi, že mi není dobře. Odjedeme a už
se sem nikdy nevrátíme. Všichni si teď myslí, že šéfkuchař je kretén, takže to
budu používat jako výmluvu.
Odemkla jsem dveře, ale když jsem chtěla otevřít, ani se nepohnuly.
Ucouvla jsem. Atlas si otevřel, vklouzl za mnou a zase zamknul. Opřel se
o dveře a zadíval se na ranku u mého oka.
„Co se ti stalo?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nic.“
Přimhouřil oči, pořád tak ledově modré a zároveň planoucí. „Lžeš, Lily.“
Vynutila jsem ze sebe úsměv. „Upadla jsem. Byla to nehoda.“
Atlas se zasmál, ale jeho výraz zůstával tvrdý. „Odejdi od něj.“
Cože?!
Ježíši, on si myslí bůhví co. Přistoupila jsem k němu a zavrtěla hlavou. „On
není takový, Atlasi. To není tak, jak to vypadá. Ryle je dobrý člověk.“
 Sklonil hlavu a trochu se ke mně nahnul. „Legrační.
Jako bych slyšel tvou matku.“
Jeho slova se mě dotkla. Pokusila jsem se kolem něj protáhnout ke dveřím,
ale chytil mě za zápěstí. „Rozejdi se s ním, Lily.“
Vyškubla jsem se mu. Otočila jsem se k němu zády a zhluboka se nadechla.
Pak jsem pomalu vydechla a zase se k němu obrátila. „Jestli se to vůbec dá
srovnávat, tak mám teď větší strach z tebe, než jsem kdy měla z něj.“
Moje slova ho na okamžik zarazila. Pomalu přikývl, pak důrazněji.
„Rozhodně jsem tě nechtěl obtěžovat. Jen jsem ti chtěl oplatit péči, kterou jsi
o mě kdysi měla.“
Chvíli jsem na něj zírala a nebyla si jistá, jak si vyložit jeho slova. Viděla
jsem na něm, že pořád v duchu zuří. Navenek ale vypadal chladně,
vyrovnaně. Ustoupil mi z cesty. Odemkla jsem dveře a otevřela je.
Strnula jsem, když se můj pohled setkal s Ryleovým. Rychle jsem pohlédla
přes rameno na Atlase, který vycházel z toalet za mnou.
Ryleovy oči se naplnily zmatkem, když ho zahlédl.
„Co to do prdele znamená, Lily?“
„Ryle,“ hlesla jsem. Ježíši, to vypadá mnohem hůř, než jak to ve skutečnosti
bylo.
Atlas mě obešel a zamířil ke dveřím do kuchyně, jako by pro něj Ryle
neexistoval. Ten mu upíral oči na záda. Běž, Atlasi. Běž dál, prosím.
U kuchyňských dveří se zastavil.
Ne, ne, ne. Běž dál.
Ve vteřině, která se stala jednou z nejpříšernějších v mém životě, se otočil
na podpatku a zamířil zpátky k Ryleovi. Chytil ho za límec košile. Téměř v tu
chvíli s ním Ryle praštil o protější zeď. Atlas proti němu znova vystartoval
a ohnutým předloktím ho přišpendlil ke stěně.
„Ještě jednou se jí dotkneš a uříznu ti tu tvou zasranou ruku a nacpu ti ji do
krku, ty hnusný prase!“
„Atlasi, ne!“ zaječela jsem.
Atlas Rylea zdráhavě pustil a ucouvl dlouze zpátky. Ryle se ztěžka
nadechoval a tvrdě na něj zíral. Pak se otočil ke mně. „Atlas?“ pronesl, jako
by to jméno znal.
Jak to? Copak ho ode mě někdy slyšel? Nikdy jsem mu o Atlasovi
nevyprávěla.
Počkat.
Vyprávěla. Tehdy poprvé na střeše. Jedna z mých nahých pravd.
Ryle se nevěřícně zasmál a ukázal na Atlase, ale díval se přitom na mě.
„Tak to je on? Ten bezdomovec, cos ho ze soucitu šukala?“
Panebože.
Chodba se proměnila v rozmazanou změť pěstí, loktů a mého vřískotu, ať
toho nechají. Ze dveří za mnou vyběhli dva číšníci, protáhli se kolem mě a ty
dva od sebe odtrhli. Atlas a Ryle zůstali stát u protějších stěn, ztěžka
oddychovali a měřili se pohledy. Nedokázala jsem se podívat ani na jednoho
z nich.
Ne na Atlase, po tom, co o něm Ryle řekl. Ani na Rylea, protože si teď
o mně musel myslet to úplně nejhorší.
„Vypadni!“ zaječel na něj Atlas. „Vypadni z mý restaurace!“
Setkala jsem se s Ryleovým pohledem, když procházel kolem mě. Bála
jsem se, co v něm uvidím. Ale hněv tam nebyl.
Jen bolest. Spousta bolesti.
Zarazil se, jako by mi chtěl něco říct. Ale obličej se mu stáhl do grimasy
zklamání a vyšel ven bez jediného ohlédnutí.
Pak jsem se podívala na Atlase a viděla, jak se mu v obličeji rozlévá
zklamání nad tím, co o něm řekl Ryle. Než jsem mu to stačila nějak vysvětlit,
otočil se a zmizel za dveřmi kuchyně, které za sebou přibouchl.
Hned jsem se obrátila a vyběhla za Rylem. Chňapl sako, které měl v boxu,
a zamířil ke dveřím, aniž by věnoval Allyse nebo Marshallovi jediný pohled.
Allysa se na mě tázavě zadívala a udělala gesto, jako že má spoustu otázek.
Zavrtěla jsem hlavou. „To je dlouhá historie. Povím ti to zítra.“
Vyšla jsem za Rylem na parkoviště. Popoběhla jsem, abych ho dohonila,
právě když se zastavil a udeřil pěstí do vzduchu.
„Nemám tady ani to blbý auto!“ zařval vztekle.
Vytáhla jsem z kabelky klíče. Ryle mi je vyškubl z ruky a já se zase
rozběhla za ním, tentokrát k mému autu.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevěděla jsem ani, jestli se mnou vůbec
chce mluvit. Zrovna viděl, že jsem byla zamčená v kabince s klukem, do
kterého jsem byla kdysi zamilovaná. A ten ho pak zničehonic napadnul.
 Bože, to vypadá špatně.
Když jsme došli k mému autu, zamířil k volantu. Ukázal na místo
spolujezdce a vyštěkl na mě: „Nasedni si, Lily.“
Během jízdy na mě ani nepromluvil. Jednou jsem ho oslovila, ale zavrtěl
hlavou, jako že na moje vysvětlování ještě není připravený.
Když jsme zajeli na podzemní parkoviště, vyskočil z auta skoro ve chvíli,
kdy vypnul motor, jako by se už nemohl dočkat, až ode mě bude co nejdál.
Když jsem vystoupila, pochodoval podél vozu. „To není tak, jak to
vypadalo, Ryle, přísahám.“
Přestal přešlapovat, a když se na mě podíval, srdce mi klopýtlo. V očích
měl tolik bolesti, a navíc úplně zbytečně. Jen kvůli hloupému nedorozumění.
„Já tohle nechtěl, Lily,“ ozval se. „Nechtěl jsem vztah!
Nechtěl jsem si vnášet do života tenhle stres!“
Chápala jsem, že ho ranilo, co si myslel, že vidí, ale tohle mě vážně
naštvalo. „No tak si jdi!“
„Cože?“
Rozhodila jsem rukama. „Nechci být tvoje břemeno, Ryle. Je mi líto, že je
pro tebe moje přítomnost ve tvým životě tak nesnesitelná!“
Popošel o krok dopředu. „Lily, tak to vůbec nemyslím.“ Frustrovaně
rozhodil rukama. Obešel mě, opřel se o auto a založil si paže na prsou.
Nastala dlouhá odmlka, zatímco já čekala, co z něj vypadne. Hlavu měl
sklopenou, ale pomalu ji narovnal a podíval se na mě.
„Nahá pravda, Lily. To je všechno, co od tebe teď chci.
Můžeš mi to prosím slíbit?“ Přikývla jsem.
„Věděla jsi, že tam pracuje?“
Stiskla jsem rty a zkřížila si paže na prsou tak, že jsem se chytila za lokty.
„Jo. Proto jsem tam už nechtěla jít, Ryle. Nechtěla jsem na něj narazit.“
Moje odpověď uvolnila něco z jeho napětí. Přejel si dlaní po obličeji.
„Řekla jsi mu, co se stalo včera večer? O té hádce?“
Popošla jsem k němu a pevně zavrtěla hlavou. „Ne.
Domyslel si to. Viděl moje oko a tvou ruku a domyslel si to.“
Ryle vydechl dlouho zadržovaný dech a zaklonil hlavu. Zadíval se ke
stropu. Vypadal, jako by pro něj další otázka byla téměř příliš bolestná, než
aby ji dokázal položit.
„Proč jsi s ním byla sama na toaletách?“
Popošla jsem ještě o krok blíž. „Šel tam za mnou. Já už o něm vůbec nic
nevím, Ryle. Nevěděla jsem ani, že má restauraci. Myslela jsem, že je tam jen
číšník. Do mýho života už nepatří. Čestný slovo. Jen…“ Zarazila jsem se.
„Oba jsme vyrůstali v rodinách s domácím násilím. Viděl můj obličej
a tvoji ruku a… měl o mě starost. To je všechno.“
Ryle si zakryl rozevřenými prsty ústa. Slyšela jsem, jak ze sebe vypouští
zadržovaný dech. Narovnal se a chvíli znehybněl, jako by postupně vstřebával
všechno, co jsem mu právě řekla.
„Teď já,“ ozval se.
Odstrčil se od auta a udělal tři kroky směrem ke mně, takže zdolal
vzdálenost, která nás dělila. Položil mi dlaně na tváře a podíval se mi přímo
do očí. „Jestli se mnou nechceš být… tak to prosím řekni hned, Lily. Protože
když jsem tě s ním viděl… sakra to bolelo. Už to nechci nikdy cítit. A když to
tak bolí teď, nechci ani pomyslet, jaký by to bylo za rok ode dneška.“
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Položila jsem ruce na jeho
a zavrtěla hlavou. „Nechci nikoho jinýho, Ryle. Chci jen tebe.“
Vynutil ze sebe ten nejsmutnější úsměv, jaký jsem kdy u koho viděla.
Přitáhl mě k sobě a přidržel mě tam. Objala jsem ho co nejpevněji a on mi
přitiskl rty na stranu hlavy.
„Miluju tě, Lily. Bože, miluju tě.“
Pevně jsem ho objala a vtiskla mu polibek na rameno.
„Já tebe taky.“
Zavřela jsem oči a přála si, abych mohla ty poslední dva dny vygumovat.
Atlas se s Rylem plete.
Kéž by jen věděl, jak moc se plete.
 16.

„Hele… nechci být sobecká, ale ty jsi neochutnala ten dezert, Lily,“
zasténala Allysa. „Byl tááák dobrý!“
„Už tam nikdy nepůjdeme,“ oznámila jsem jí pevně. Zadupala jako vzteklé
dítě. „Já chci!“
„Ne. Musíme respektovat city tvýho bratra.“
Založila si ruce na prsou. „No jo, já vím. Proč ses musela jako teenager
zamilovat zrovna do nejlepšího šéfkuchaře v Bostonu?“
„Tehdy nebyl šéfkuchař.“
„To je fuk.“ Vyšla z kanceláře a zavřela za sebou dveře. Na mobilu mi
zabzučela esemeska.
Ryle: 5 hodin za námi. Nejmíň 5 před námi. Zatím to jde dobře. Ruka je
OK.
S ulehčením jsem si povzdychla. Nebyla jsem si jistá, jestli bude moct
dneska operovat, ale tolik to pro něj znamenalo. Byla jsem kvůli němu
šťastná.
Já: Nejpevnější ruce v Bostonu.
Otevřela jsem laptop a dala se do čtení e-mailů. První byl nějaký dotaz
z Boston Globe. Rozklikla jsem to a našla dopis od novinářky, která chtěla
napsat článek o našem květinářství. Zakřenila jsem se jako blázen a začala jí
odepisovat, když Allysa zaklepala a strčila hlavu do dveří.
„Hej,“ oslovila mě.
„Hej co?“
Zabubnovala prsty na dveřní rám. „Víš, jak jsi mi před pár minutami
tvrdila, že by bylo nefér chodit do Bib’s, protože jsi v pubertě milovala jeho
majitele a ranilo by to Ryleovy city?“
Opřela jsem se o židli. „Co chceš, Isso?“
Nakrčila nos. „Jen že to není fér. My tam nemůžeme, a on sem může?“
Cože?
Zavřela jsem laptop a vyskočila. „Co to říkáš? On je tady?“ Přikývla,
vklouzla za mnou do kanceláře a zavřela dveře. „Jo. Ptal se po tobě. A vím, že
chodíš s mým bráchou a já čekám dítě, ale můžeme prosím věnovat minutu
ticha dokonalosti, kterou ten chlap zosobňuje?“ Zasněně se usmála a já
protočila panenky.
„Isso.“
„Ty jeho oči, víš.“ Vyšla ven a já na okamžik zahlédla Atlase. „Hned přijde.
Můžu vám zatím pověsit kabát?“
Nemáme věšáky.
Vyšla jsem ven a Atlas ke mně vzhlédl. Pak se otočil na Allysu. „Ne,
děkuju. Nezdržím se dlouho.“
Moje kamarádka se opřela o pult a položila si bradu do dlaní. „Zůstaňte, jak
dlouho chcete. Nehledáte náhodou vedlejšák? Lily potřebuje dalšího
zaměstnance a hledáme někoho, kdo může zvedat těžký věci. Kdo je hodně
pružný. Umí se pořádně ohnout.“
Zamračila jsem se na ni a naznačila jí rty: „Dost.“
Nevinně pokrčila rameny. Podržela jsem Atlasovi dveře do své kanceláře,
ale nedívala se na něj, když vcházel. Cítila jsem se provinile kvůli tomu, co se
stalo včera večer, ale taky jsem na něj kvůli tomu měla pořádný vztek.
Přešla jsem ke stolu, posadila se za něj a chystala se na hádku. Ale když
jsem se na něj podívala, honem jsem zavřela pusu.
Usmíval se. Přitáhl si židli naproti mně a ukázal rukou kolem nás. „Tohle je
nádhera, Lily.“
Odmlčela jsem se. „Díky.“
Dál se usmíval, jako by byl na mě hrdý. Pak postavil na stůl tašku
a přistrčil ji ke mně. „Dárek,“ oznámil mi.
„Můžeš to rozbalit až potom.“
Proč mi kupuje dárky? Má přítelkyni. Já mám přítele. Naše minulost mi
v přítomnosti způsobila už tak dost problémů. Rozhodně jsem nepotřebovala,
aby to nějaké dárky ještě zhoršovaly.
„Proč mi něco kupuješ?“
Opřel se o opěradlo a založil si ruce na prsou. „Koupil jsem to před třemi
roky. Celou dobu to mám doma pro případ, že bych na tebe někde narazil.“
Pozorný Atlas. V tomhle se nezměnil. Sakra.
Vzala jsem tašku s dárkem a postavila ji na zem vedle sebe. Snažila jsem se
trochu uvolnit napětí, které jsem v sobě cítila, jenže to šlo těžko, když ve mně
jeho přítomnost tolik napětí probouzela.
„Přišel jsem se ti omluvit,“ ozval se.
Mávla jsem rukou, abych mu dala na vědomí, že je to zbytečné. „To nic.
Bylo to nedorozumění. Ryle to pochopil.“
Atlas se tiše zasmál. „Za to se neomlouvám. Nikdy se nebudu omlouvat za
to, že jsem tě bránil.“
„Nebránils mě,“ namítla jsem. „Není proč.“
Naklonil hlavu ke straně a podíval se na mě tak jako včera večer. Jako bych
ho zklamala. Ranilo mě to.
Odkašlala jsem si. „Tak za co se omlouváš?“
Na chvíli ztichl. Tvářil se přemýšlivě. „Za to, že jsem řekl, že mluvíš jako
matka. To bylo urážlivý. Mrzí mě to.“
Nevím, proč mám vždycky na krajíčku, když se ocitnu v jeho blízkosti.
Když na něj myslím. Když o něm čtu v deníku. Jako by k němu moje city
byly pořád ještě připoutané a já ta pouta neuměla přetnout.
Sklopil oči k mému stolu a natáhl se pro tři věci: bloček s lepicími papírky,
propisku a můj telefon.
Napsal něco na papírek a začal si hrát s mobilem. Otevřel kryt, složil žlutý
papírek, vsunul ho dovnitř a zase vrátil kryt na místo. Přistrčil telefon po stole
ke mně. Podívala jsem se na mobil a pak zase na Atlase. Vstal a hodil pero na
můj stůl.
„Je to číslo na můj mobil. Nech si ho schovaný pod krytem pro případ, že
bys ho někdy potřebovala.“
Trhla jsem sebou nad tím gestem. Tím zbytečným gestem. „Nebudu ho
potřebovat.“
„Doufám, že ne.“ Vykročil ke dveřím a sáhl po klice. Věděla jsem, že tohle
je má jediná šance dostat ze sebe to, co mu potřebuju říct. Dřív, než
navždycky zmizí z mého života.
„Atlasi, počkej.“
Vstala jsem tak rychle, že moje židle přejela po podlaze na druhou stranu
místnosti a bouchla do zdi. Atlas se ke mně napůl otočil.
„To, co včera Ryle řekl, víš… Já jsem nikdy…“ Nervózní ruka mi vyletěla
ke krku. Cítila jsem, jak mi srdce zběsile buší. „Nic takovýho ode mě nikdy
neslyšel. Byl rozčilený a uražený, takže překroutil něco, co jsem mu kdysi
vyprávěla.“
 Koutky Atlasových rtů se zachvěly. Nebyla jsem si jistá, jestli se snaží
neusmívat, nebo nemračit. Otočil se obličejem ke mně a odpověděl. „Věř mi,
Lily, já vím, že to nebylo šukání ze soucitu. Byl jsem u toho.“
Vyšel z kanceláře. Jeho slova na mě narazila tak silně, až jsem se zhroutila
na židli.
Až na to, že židle odjela ke zdi, takže jsem žuchla na zem.
Allysa vtrhla dovnitř, když jsem ležela na zádech pod psacím stolem.
„Lily?“ Oběhla ho a sehnula se nade mnou.
„Jsi v pořádku?“
Ukázala jsem jí vztyčený palec. „V pohodě. Jenom jsem netrefila židli.“
Podala mi ruku a pomohla mi na nohy. „Co to mělo znamenat?“
Ohlédla jsem se po dveřích, přivezla si židli ke stolu a posadila se. Zadívala
jsem se na telefon. „Nic. Jen se přišel omluvit.“
Allysa si toužebně povzdychla. „Takže nechce vedlejšák?“
Jedno se jí muselo nechat. I v tom rozrušení, v jakém jsem byla, mě
dokázala rozesmát. „Víš co? Vrať se do krámu, nebo ti to strhnu z platu.“
Zasmála se a zamířila ke dveřím. Zaťukala jsem propiskou o stůl. „Allyso,
počkej…“
„Já vím,“ skočila mi do řeči. „Ryle o jeho návštěvě nepotřebuje vědět. To
mi nemusíš vykládat.“
„Díky,“ usmála jsem se na ni. Zavřela za sebou dveře.
Natáhla jsem se pro tašku s tím tři roky starým darem a vytáhla ho ven.
Poznala jsem, že je to knížka, zabalená do hedvábného papíru. Roztrhla jsem
ho a opřela se o židli. Na obálce byla fotografie Ellen DeGenerové. Titul zněl:
Ale vážně… jen žertuju. Zasmála jsem se a otevřela knížku. Zalapala jsme po
dechu, když jsem zjistila, že je tam věnování. Přejela jsem po něm prsty.

Lily,
Atlas říká, že musíš plavat dál.
Ellen DeGeneresová

Dotkla jsem se jejího podpisu. Pak jsem upustila knihu na stůl, položila si
na ni hlavu a zasténala do obálky.
 17.

Než jsem se dostala domů, bylo před sedmou. Ryle volal asi před hodinou
a řekl mi, že dneska nepřijde. Ta operace, jejíž název jsem neuměla vyslovit,
se podařila, ale musí zůstat v nemocnici pro případ, že by se vyskytly
komplikace.
Prošla jsem dveřmi do tichého bytu. Tiše se převlékla do pyžama, snědla si
potichu sendvič. Pak jsem se natáhla do postele a tiše si otevřela svou novou
knihu, o které jsem doufala, že utiší moje zjitřené city.
A opravdu, o tři hodiny později, když už jsem byla skoro na konci, ze mě
všechny ty zmatené emoce posledních několika dní postupně vyprchaly.
Založila jsem si stránku, kde jsem přestala číst, a zaklapla knížku.
Dlouho jsem na ni zírala a myslela na Rylea. A na Atlase. Myslela jsem na
to, jak je někdy člověk přesvědčený, že jeho život nabral jistý obrat, ale tahle
jistota se může rozplynout stejně rychle jako pěna na hladině.
Uložila jsem knížku od Atlase do skříně ke svým deníkům. Pak jsem vzala
ten, který byl plný vzpomínek na něj. Věděla jsem, že konečně nastal čas
přečíst si poslední zápis, který jsem udělala. A pak deník schovat nadobro.

Milá Ellen,
většinou jsem ráda, že Ty o mně nic netušíš a že jsem Ti žádný dopis o tom,
co prožívám, doopravdy neposlala.
Ale někdy, jako třeba dneska, si přeju, aby to bylo jinak. Potřebuju někoho,
s kým bych si mohla promluvit o tom, jak se cítím. Je to už šest měsíců, kdy
jsem viděla Atlase naposledy, a vůbec nevím, co s ním je a jak se má. Od
posledního dopisu, kdy jsem Ti psala, že se stěhuje do Bostonu, se stalo tolik
věcí. Tenkrát jsem si myslela, že ho vidím naposledy, ale nebylo to tak.
Viděla jsem ho ještě jednou, když už byl pryč, o pár týdnů později. Na moje
šestnácté narozeniny. Když se ukázal, myslela jsem si, že je to ten absolutně
nejlepší den v mém životě.
Jenže byl absolutně nejhorší.
Bylo to přesně čtyřicet dva dní po tom, co Atlas odjel do Bostonu. Počítala
jsem dny, jako by se tím mohlo něco změnit. Byla jsem tak deprimovaná,
Ellen. Pořád jsem. Dospělí říkají, že teenageři nedokážou doopravdy milovat,
že nevědí, co je to láska. Protože nejsem dospělá, nemůžu to srovnávat, ale
myslím si, že prostě milujeme jinak. Když se mají rádi dva dospělí, je to asi
vážnější, je v tom víc zralosti, úcty, zodpovědnosti. Podoba lásky je možná
v každém věku jiná, ale podstata musí být stejná. Její tíhu cítí člověk na
ramenou a v břiše a v srdci stejně, ať je mu šestnáct, nebo šedesát. A moje
city k Atlasovi jsou takové. Každý večer brečím, dokud neusnu, a šeptám mu:
„Musíš plavat dál.“ Jenže je těžké plavat, když Tě něco drží u dna jako kotva.
Když o tom tak přemýšlím, možná svým způsobem zažívám jednotlivá stadia
žalu. Popření, hněv, smlouvání, depresi a přijetí. Ten večer, kdy mi bylo
šestnáct, jsem vězela hluboko ve stadiu deprese. Máma se mi snažila udělat
hezký den. Dala mi zahradnické náčiní, upekla můj oblíbený dort a šly jsme
spolu na večeři. Když jsem ale večer zalezla do postele, nemohla jsem se
zbavit smutku.
Dala jsem se do pláče, když jsem uslyšela, jak mi někdo ťuká na okno.
Nejdřív jsem si myslela, že jen začalo pršet. Pak jsem ale uslyšela jeho hlas.
Vyskočila jsem z postele a hystericky se vrhla k oknu. Atlas stál ve tmě
a usmíval se na mě. Vytáhla jsem posuvné okno a pomohla mu vlézt dovnitř.
Objal mě a držel mě v náručí, zatímco jsem brečela.
Voněl tak hezky. A když jsem ho držela v náručí, cítila jsem, že za těch šest
týdnů, co jsme se neviděli, nabral i trochu té potřebné váhy. Odtáhl se ode mě
a otřel mi slzy pod očima. „Proč pláčeš, Lily?“
Zastyděla jsem se. Tenhle měsíc jsem brečela hodně, nejspíš víc než kdy
předtím. Asi za to mohly moje pubertální hormony plus stres z toho, jak se
táta chová k mámě, a hlavně to, že jsem se musela rozloučit s Atlasem.
Osušila jsem si oči do trička, které jsem si předtím svlékla, a posadili jsme
se spolu na postel. Atlas se opřel zády o její čelo a přitáhl si mě na hrudník.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Máš narozeniny,“ připomněl mi, „a jsi můj nejoblíbenější člověk na světě.
A taky se mi stýskalo.“
Přišel někdy po desáté, ale měli jsme si tolik co povídat, že když jsem se
příště podívala na hodiny, bylo už po půlnoci. Ani si nepamatuju, o čem všem
jsme mluvili, jen jak jsem se přitom cítila. Atlas vypadal tak šťastně a v očích
měl světlo, které jsem tam předtím neviděla. Jako člověk, který našel svůj
domov.
Prohlásil, že mi chce něco říct, a znělo to vážně. Posadil si mě na klín tak,
aby mi viděl do očí. Dostala jsem strach, že mi teď řekne, že začal chodit
s nějakou holkou. Nebo že odejde do armády ještě před maturitou. Ale
pověděl mi něco, co mě šokovalo ještě víc. Řekl, že ten večer, když přišel do té
barabizny vedle nás, nehledal útočiště na přespání.
Přišel tam, protože se chtěl zabít.
„Snad nikdy nepoznáš, jaký to je, cítit se tak osaměle, Lily.“ Vyprávěl mi,
že ten první večer seděl v opuštěném domě s žiletkou u zápěstí. Když už ji
chtěl použít, najednou se u mě v ložnici rozsvítilo světlo. „Stála jsi tam jako
anděl, zalitý světlem z nebe,“ prohlásil. „Nemohl jsem od tebe odtrhnout
oči.“
Chvíli mě pozoroval, jak chodím po pokoji. Jak si lehám do postele a píšu
do deníku. Odložil žiletku. Smrt mu připadala jako východisko i proto, že už
asi měsíc vůbec nic necítil, ale při pohledu na mě zase začal, aspoň maličko.
Dost na to, aby to zahnalo tu otupělost, která ho přiměla k rozhodnutí se
zabít.
Pak jsem mu asi o dva dny později přinesla jídlo a nechala mu ho na zadní
verandě. A zbytek příběhu už znáš.
„Zachránila jsi mi život, Lily,“ prohlásil Atlas. „A to jsi o tom ani
nevěděla.“
Naklonil se a políbil mě na místo mezi ramenem a krkem, kam mě vždycky
líbal. Byla jsem ráda, že to zase udělal. Moje tělo se mi nikdy moc nelíbilo,
ale to místečko na klíční kosti se stalo mým nejoblíbenějším.
Atlas mi vzal ruce do svých a mluvil dál. O tom, že odchází do armády dřív,
než plánoval, ale nemůže odejít bez rozloučení se mnou. Řekl, že bude pryč
čtyři roky, ale rozhodně nechce, abych v šestnácti letech přestala žít normální
život a čekala na kluka, se kterým se nikdy nevidím ani s ním nemůžu mluvit.
Při dalších slovech se mu modré oči tak projasnily, že vypadaly průsvitné.
„Lily, život je zvláštní. Máme jen vyměřený počet let a musíme je žít tak plně,
jak se dá. Nemůžeme marnit čas na něco, co by se možná jednou mohlo stát,
nebo co se třeba nikdy nestane.“
Věděla jsem, jak to myslí. Že bude v armádě a nechce, abych na něj čekala.
Nebylo to tak, jako by se se mnou přímo rozcházel, protože jsme spolu
doopravdy nechodili. Byli jsme jen dva lidé, kteří si navzájem pomáhali,
a naše srdce se na té cestě spojila.
Bylo to těžké, loučit se s někým, s kým jsme se k sobě v první řadě ani
výslovně nepřipoutali. Jako bychom celou dobu, co jsme byli spolu, oba
podvědomě chápali, že to nebude natrvalo. Nevím proč, protože já ho svým
způsobem určitě milovala. Kdybychom byli normální dospívající dvojice, on
bydlel doma a vedl běžný život, asi bychom spolu chodili a byli pár, který
spolu výborně vychází. Pár, kterému nezkříží cestu žádná krutá realita.
Ten večer jsem se ho nesnažila přemluvit, aby změnil názor. Měla jsem
pocit, že pouto mezi námi je tak silné, že ho nenaruší ani plameny pekla.
Cítila jsem, že on může odsloužit ty roky v armádě, na které se upsal, já žít
jako normální teenager, a až se zase sejdeme, až bude vhodná chvíle, všechno
zapadne do sebe.
„Chci ti něco slíbit,“ ozval se Atlas. „Až povedu tak dobrý život, že ti budu
mít co nabídnout, najdu si tě. Nechci ale, abys na mě čekala, protože k tomu
třeba nikdy nedojde.“
Ten slib se mi nelíbil, protože mohl znamenat dvě věci. Buď se Atlas bojí, že
službu v armádě nepřežije, anebo se bojí, že jeho život pro mě nikdy nebude
dost dobrý.
Byl pro mě dobrý už teď, ale přikývla jsem a vynutila ze sebe úsměv. „Jestli
nenajdeš ty mě, najdu si já tebe. A pak se ti to vůbec nebude líbit, Atlasi
Corrigane.“
Mému varování se zasmál. „Najít mě nebude tak těžký. Víš přesně, kde
hledat.“
Usmála jsem se. „Ve městě, kde je všechno lepší.“ Usmál se taky. „Jo,
v Bostonu.“
A pak mě políbil.
Ellen, já vím, že jsi dospělá a už asi tušíš, kam to dospělo, ale stejně se
trochu stydím, že bych ti měla psát, co se v dalších hodinách dělo. Hodně
jsme se líbali. Hodně se smáli. Milovali se. Dýchali jeden druhého. Navzájem
si zakrývali ústa, abychom byli tiše, aby nás nepřistihli.
Když bylo po všem, držel mě u sebe. Naše nahé pokožky se dotýkaly, moje
ruka spočívala na jeho srdci. Políbil mě a podíval se mi do očí.
„Miluju tě, Lily. Všechno, co jsi. Miluju tě.“
Chápala jsem, že v našem věku to lidi říkají často. I když to nemyslí tak
úplně vážně. Ale když jsem to slyšela od něj, věděla jsem, že to neznamená jen
„zamiloval jsem se do tebe“. Bylo to víc. Představ si, Ellen, všechny lidi,
které jsi kdy v životě potkala.
Je jich tolik. Hrnou se ve vlnách nebo jemně přišplouchají a zase zmizí.
Někdy je to prudká vlna, která změní pobřeží víc než ostatní. Některá s sebou
přinese věci vyplavené z hloubi moře a nechá je pohozené na pláži. Zůstanou
po ní stopy v písku ještě dlouho potom, co ustoupí s odlivem.
 Tak to Atlas myslel, když řekl, že mě miluje. Chtěl mi povědět, že jsem ta
největší vlna, která ho kdy zasáhla. A že ty stopy v písku po ní zůstanou
navždycky, i když dávno ustoupí s odlivem. Když mi vyznal lásku, řekl mi, že
má pro mě dárek k šestnáctinám. A podal mi hnědý sáček. „Je to jen
maličkost, ale tohle je zatím všechno, co si můžu dovolit.“
Otevřela jsem sáček a našla v něm ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy
dostala. Magnetku se siluetou města. Nahoře byl větší nápis BOSTON a pod
ním menšími písmeny motto „Město, kde je všechno lepší“. Slíbila jsem
Atlasovi, že si ji nechám navždycky a že si na něj vzpomenu pokaždé, když se
na ni podívám.
Na začátku dopisu jsem Ti psala, Ellen, že nejdřív to byl nejlepší den v mém
životě. To platilo až do téhle chvíle.
Dalších pár minut už ne.
Protože jsem s Atlasovou návštěvou nepočítala, a pak jsem byla moc
rozrušená, nezamkla jsem si dveře ložnice. Táta mě uslyšel, jak uvnitř s někým
mluvím, a najednou vtrhnul dovnitř. Když uviděl Atlase v mé posteli, rozzuřil
se tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. A Atlas byl v nevýhodě, protože vůbec
netušil, co od něj může čekat.
Na tu chvíli nikdy nezapomenu, co budu živá. Jak jsem mohla jen bezmocně
přihlížet, když se na něj táta vrhnul s baseballovou pálkou. V mém vřískotu
bylo slyšet jen praskání kostí.
Pořád nevím, kdo zavolal policii. Jsem si skoro jistá, že moje máma, ale je
to už půl roku a ještě jsem s ní o tom nemluvila. Když se objevili policisté
a odtáhli tátu, skoro jsem Atlase nepoznávala, tak byl celý od krve.
Byla jsem hysterická. Hysterická.
Takže když odvezli Atlase v sanitce, museli zavolat sanitku i pro mě, protože
jsme nemohla dýchat. Byl to první i poslední panický záchvat, který jsem kdy
měla.
Nikdo mi nechtěl říct, kde Atlas je, jestli je v pořádku. Tátu za to napadení
vůbec nezavřeli! Ve městě se vykládalo, že Atlas byl bezdomovec, který bydlel
ve staré barabizně, a že táta před ním hrdinně zachránil svou holčičku, kterou
ten mizera zmanipuloval, aby ho pustila k sobě do postele.
Táta prohlásil, že jsem zostudila celou rodinu, že si o tom povídá celé
město. A povídají si ještě teď, jen si to představ. Zrovna dneska jsem slyšela
Katii, jak někomu vykládá v autobuse, že ona se mě snažila před Atlasem
varovat. Že prý věděla, že je hajzlík, jen ho uviděla. Taková pitomost. Asi jsem
se měla zachovat dospěle a dělat, že jsem to přeslechla, jak mě to učil Atlas.
Místo toho jsem se na Katii otočila a zaječela, ať drží hubu. Že Atlas byl
mnohem lepší člověk, než kdy bude ona, a jestli ji ještě někdy uslyším ho
pomlouvat, bude toho litovat.
Jen protočila panenky a odsekla: „Ježíši, Lily. To ti vymyl mozek? Byl to
špinavý smradlavý zloděj, nejspíš i feťák. Zneužíval tě, abys mu dávala jídlo
a sex, a ty ho teď bráníš?“
Měla štěstí, že v tu chvíli autobus zastavil před naším domem. Popadla
jsem batoh a vystoupila, a když jsem přišla domů, zavřela jsem se v pokoji
a tři hodiny brečela. Ještě teď mě z toho bolí hlava, ale věděla jsem, že mi
pomůže jen jedno – když to všechno dostanu na papír. Tenhle dopis jsem
odkládala už půl roku.
Jenže bez urážky, Ellen, hlava mě bolí pořád. A srdce taky. Možná ještě víc
než včera. Tenhle dopis mi vůbec, ani trošku, nepomohl.
Asi si dám od dopisování na čas pauzu. Když Ti píšu, jenom mi ho to
připomíná, a moc to bolí. Než se pro mě Atlas vrátí, budu prostě předstírat, že
je všechno v pořádku. Budu předstírat, že plavu, i když se ve skutečnosti jen
vznáším na vodě.
Lily

Otočila jsem na další stránku a byla prázdná. Tohle bylo naposledy, co jsem
Ellen psala.
O Atlasovi už jsem pak nikdy neslyšela, a vlastně jsem mu to ani neměla za
zlé. Můj táta ho málem zabil. Tady moc prostoru pro odpuštění nezbývalo.
Věděla jsem, že se z toho dostal a že je v pořádku, protože mě během těch
let zvědavost občas přemohla a vyhledala jsem si ho na internetu. Ne že by
tam toho bylo moc. Ale uklidnilo mě, že je zdravý a slouží v armádě, jak
chtěl. Nikdy jsem ho ale nedostala úplně z hlavy. Časem to bylo lepší, ale pak
jsem zahlédla nebo zaslechla něco, co mi ho připomnělo, a proměnila se zase
v uzlíček nervů. Teprve když jsem o dva roky později odešla na kolej a začala
chodit s někým jiným, došlo mi, že Atlas neměl být celý můj život. Asi se měl
stát jen jeho součástí.
Možná, že láska vždycky neopíše celý kruh. Někdy se jen objeví a zase
zmizí, tak jako někteří lidé ve vašem životě.
Jeden obzvlášť osamělý večer na vysoké jsem se vydala do tetovacího
salonu a nechala si udělat srdíčko na místě, kam mě Atlas vždycky líbal.
Maličké, jen jako bříško palce, a podobné tomu, jaké mi kdysi vyřezal
z dubového dřeva. Nebylo úplně uzavřené. Často mě napadalo, jestli ho tak
 Atlas vyřezal záměrně. Protože moje srdce mi tak připadalo pokaždé, když
jsem na něj myslela. Jako by v něm byla díra, kterou unikal všechen vzduch.
Po vysoké jsem se přestěhovala do Bostonu. Ne přímo proto, že bych
chtěla hledat Atlase, ale protože jsem cítila, že v Bostonu bude všechno lepší.
Plethora mi neměla co nabídnout a chtěla jsem se dostat od otce co nejdál, jak
to jen šlo. Už byl sice nemocný a fyzicky mámě nemohl ubližovat, ale nějak
ve mně stejně probouzel pocit, že s ním nechci zůstat ani v jednom státě, a tak
jsem dala Maine sbohem.
Když jsem tehdy poprvé uviděla Atlase v restauraci, vyvolalo to ve mně
tolik emocí najednou. Ani jsem nevěděla, jak si s nimi poradit. Byla jsem
ráda, že je v pořádku. Že vypadá zdravě. Ale taky mě zabolelo u srdce z toho,
že se mě nikdy nepokusil vyhledat, jak slíbil.
Miluju ho. Pořád, a vždycky budu. Byl velká vlna, která nechala v mém
životě nesmazatelnou stopu, a tíhu téhle lásky budu cítit, dokud neumřu. To
jsem chápala.
Jenže teď bylo všechno jinak. Když dneska odešel z mé kanceláře, dlouze
a důkladně jsem o nás přemýšlela. Naše životy jsou tam, kde mají být. Já
mám Rylea. Atlas má přítelkyni. Oba máme práci, kterou jsme chtěli dělat.
Nejsme sice ve stejné vlně, ale to neznamená, že nejsme součástí jednoho
oceánu.
Můj vztah s Rylem byl ještě dost čerstvý, ale moje city k němu byly stejně
hluboké jako ty k Atlasovi. A on mě miloval stejně jako tenkrát Atlas. Kdyby
ho Atlas mohl poznat líp, pochopil by to a přál by mi štěstí.
Někdy se objeví nečekaná vlna, zmocní se vás a odmítá vás vyplivnout.
Ryle byl moje neočekávaná vlna a teď jsem se právě vznášela na jejím
nádherném povrchu.
ČÁST DRUHÁ
 18.

„Panebože, myslím, že budu zvracet.“

Ryle mi dal palec pod bradu a zvedl obličej k jeho.
Usmál se na mě. „Budeš v pohodě. Přestaň vyšilovat.“ Vyklepala jsem si
ruce a párkrát ve výtahu poskočila.
„Nemůžu si pomoct. Jsem tak nervózní z toho, co jste mi ty a Allysa o vaší
mámě vykládali. Ježíši, Ryle, co když se mě bude ptát na náboženství? Já
vůbec nechodím do kostela. Bibli jsem četla jen ve škole, ale stejně neumím
v kvízu nikdy odpovědět, když jsou tam biblický otázky.“
To už se rozesmál nahlas. Přitáhl mě k sobě a políbil ze strany na hlavu.
„Nebude mluvit o náboženství. Už teď si tě zamilovala jen podle toho, co jí
o tobě vyprávím. Stačí, když se budeš chovat přirozeně, Lily.“
Zase jsem začala kývat. „Přirozeně, jo. Takže mám celý večer předstírat, že
já jsem já?“
Dveře se otevřely a my vyšli z výtahu k Allysinu bytu. Bylo legrační vidět
Rylea, jak tady klepe na dveře, jenže technicky vzato už tady nebydlel.
Během posledních měsíců se postupně přesouval ke mně. Teď už měl u mě
všechno oblečení, všechny toaletní potřeby. Minulý týden dokonce pověsil
u mě v ložnici tu moji směšnou rozostřenou fotografii, a od té chvíle mi to
mezi námi začalo připadat opravdu oficiální.
„Ví tvoje matka, že spolu bydlíme?“ vyhrkla jsem. „Nevadí jí to? Totiž, že
nejsme manželé a… když chodí každou neděli do kostela… panebože, Ryle,
co když si bude myslet, že jsem bezbožná děvka?“
Ryle ukázal bradou ke dveřím bytu a já uviděla stát na prahu postarší dámu
s šokovaným výrazem ve tváři.
„Mami, tohle je Lily,“ představil mě Ryle. „Moje bezbožná děvka.“
Ach, Kriste na nebi.
Jeho matka si mě přitáhla do náruče a chodbou zahlaholil její smích, který
stačil k tomu, aby mě vytáhnul z hlubin trapnosti. „Lily!“ Odtáhla si mě na
délku paže, aby si mě mohla prohlédnout. „Nic takového si o vás nemyslím.
Myslím si, že jste anděl, za kterého jsem se už deset let modlila, aby slétl
Ryleovi do života!“
 Zavedla nás do bytu, kde jsem se seznámila i s Ryleovým otcem. „Ne,
rozhodně nejste bezbožná děvka,“ potvrdil. „Co bych pak měl říkat tady
o Marshallovi, který zaťal do mojí holčičky zuby, když jí bylo sotva
sedmnáct?“ Zamračil se na zetě, který seděl na gauči.
„To se mýlíte, doktore Kincaide,“ zasmál se Marshall.
„Já zaťal zuby do úplně jiný slečny, která chutnala jako křupky, ale tady
Allysa se zakousla do mě a nepustila…“ Předklonil se, když mu jeho žena
vrazila loket do žaludku.
A v tu chvíli mě všechen strach opustil. Jeho rodiče byli bezvadní. Úplně
normální. Vyslovovali s klidem děvka, smáli se Marshallovu vtipkování.
Co lepšího bych si mohla přát?
O tři hodiny později jsem ležela vedle Allysy v její posteli. Jejich rodiče si
šli brzo lehnout kvůli pásmové nemoci, jak tvrdili. Ryle s Marshallem se
v obýváku dívali na nějaký sportovní přenos. Já měla ruku na Allysině břiše
a cítila jsem, jak dítě kope.
„Nožičky má někde tady.“ Allysa mi trochu posunula ruku. „Počkej, dej jí
pár vteřin. Dneska večer je dost čilá.“ Chvíli jsme obě zmlkly a čekaly. Když
mě děťátko koplo, vypískla jsem nadšením. „Panebože! To je jako vetřelec!“
Allysa si položila ruce na břicho a usmála se. „Ty poslední dva a půl
měsíce budou k nepřečkání. Už se nemůžu dočkat, až se s ní seznámím.“
„A já se nemůžu dočkat, až budu teta.“
„A já, až budete mít s Rylem taky prcka.“
Svezla jsem se na záda a založila si ruce za hlavou. „Nevím, jestli vůbec
děti chce. Ještě jsme o tom nemluvili.“
„Jestli nechce teď, tak bude chtít,“ prohlásila Allysa.
„Před tebou taky nechtěl vztah. Nechtěl se ženit, ale podle mě tě už každou
chvíli požádá o ruku.“
Přetočila jsem se na bok a podepřela si rukou hlavu.
„Jsme spolu sotva půl roku. Určitě tomu chce dát víc času.“ Nechtěla jsem
to s Rylem nijak uspěchat. Náš život byl takhle dokonalý. Stejně bychom na
svatbu ani neměli čas.
Nevadilo by mi, kdyby s tím Ryle chtěl ještě počkat.
„A co ty?“ vyzvídala Allysa. „Řekla bys ano, kdyby tě požádal?“
Zasmála jsem se. „To se ptáš vážně? Jasně. Vzala bych si ho hned dneska
večer.“
Allysa se zadívala za moje rameno ke dveřím ložnice.
Stiskla prudce rty a snažila se ze všech sil neusmívat.
„Stojí ve dveřích, co?“ Přikývla.
„Slyšel mě?“ Další přikývnutí.
Překulila jsem se na záda a podívala se na Rylea. Opíral se ramenem
o dveřní rám, ruce propletené na prsou.
Nepoznala jsem na něm, co si myslí. Rysy měl nehybné. Čelist zaťatou.
Oči přimhouřené.
„Lily,“ pronesl stoickým tónem, „já se s tebou ožením, i kdyby čert na koze
jezdil.“
Jeho slova mě přiměla se trapně zaculit od ucha k uchu.
Přitiskla jsem si polštář na obličej.
„To bylo sladký,“ slyšela jsem Allysu. „Mám bratra romantika.“
Polštář zmizel. Ryle stál vedle mě a odhodil ho na stranu. „Tak pojď.“
Srdce se mi rozbušilo. „Teď hned?“
Přikývl. „Vzal jsem si volno kvůli tomu, že jsou tady naši. Ty máš někoho,
komu můžeš svěřit obchod. Poletíme do Las Vegas a vezmeme se.“
Allysa se na posteli posadila. „To nemůžeš,“ okřikla bratra. „Lily potřebuje
pořádnou svatbu. Bílý šaty, květiny, družičky a tyhle kraviny.“
Ryle se otočil na mě. „Chceš pořádnou svatbu, bílý šaty, družičky
a kraviny?“
Na okamžik jsem se nad tím zamyslela. „Ne.“
Všichni tři jsme na chvíli zmlkli. Pak Allysa začala samým vzrušením
kopat do postele. „Budou se brát!“ zaječela. Sklouzla z postele a rozběhla se
do obýváku. „Marshalle, sbal nám věci! Letíme do Vegas!“
Ryle se ke mně natáhl a chytil mě za ruku. Přitáhl mě k sobě. Usmíval se,
ale já to nechtěla, pokud si nebudu úplně jistá, že on to chce.
„Myslíš to vážně, Ryle?“
Prsty mi prohrábl vlasy a zvedl si můj obličej k sobě. Přejel rty po mých.
„Nahá pravda,“ oznámil. „Jsem tak vzrušený z toho, že budu tvůj manžel, až
jsem si z toho málem cvrnknul do trenek.“
 19.

„Je to už šest týdnů, mami. Musíš se s tím smířit.“ Máma do telefonu

vzdychla. „Jsi má jediná dcera. Nemůžu si pomoct. Celý život jsem snila
o tom, jak se budeš jednou vdávat.“
Pořád mi to neodpustila, i když byla u toho. Zavolali jsme jí hned, když
Allysa objednávala letenky. Vytáhli jsme ji z postele, stejně jako Ryleovy
rodiče, a všechny jsme přinutili letět s námi o půlnoci do Vegas. Máma se mi
to nesnažila rozmluvit, protože na mně a Ryleovi asi poznala, že jsme pevně
rozhodnutí, už když za námi dorazila na letiště. Ale neodpustila mi to. Pořád
mluvila o tom, jak od mého narození snila o bílých šatech, svatebním dortu
a spoustě hostů.
Zvedla jsem si nohy na gauč. „Jak ti to můžu vynahradit? Co kdybych ti
slíbila, že až budeme chtít dítě, uděláme si ho přirozeně – nepojedeme ho
koupit do Vegas?“ Máma se zasmála. Pak si vzdychla. „Jestli mi dáš jednou
vnouče, tak se s tímhle asi nějak vyrovnám.“
O dětech jsme s Rylem začali mluvit při letu do Vegas. Chtěla jsem mít
jistotu, že tahle možnost je otevřená k další debatě, než kývnu na to, že s ním
strávím zbytek života. Odpověděl, že rozhodně je otevřená debatě. Vyjasnili
jsme si taky spoustu dalších věcí, které by mohly působit problémy. Prohlásila
jsem, že chci mít oddělené účty, ale protože Ryle vydělává mnohem víc, musí
mi často kupovat dárky, abych byla spokojená. Smál se a souhlasil. Já mu
zase musela slíbit, že nikdy nebudu veganka. To se mi slibovalo snadno,
protože na něco takového až moc miluju sýr. Prohlásila jsem, že musíme
založit nějakou charitu nebo aspoň na nějakou přispívat jako Allysa
a Marshall. Ryle odpověděl, že on už pravidelně přispívá, a v tu chvíli jsem si
ho chtěla vzít ještě o to víc. Já musela slíbit, že budu chodit k volbám. Prý
můžu volit demokraty, republikány nebo nezávislé, jak chci, ale volit musím.
Potřásli jsme si na to rukama.
Než jsme přistáli ve Vegas, shodli jsme se už úplně na všem.
Uslyšela jsem, jak se odemykají dveře bytu, a překulila se na záda. „Musím
končit, Ryle je doma.“ Když za sebou zavřel dveře, usmála jsem se. „Vlastně
jsem chtěla říct, mami, že můj manžel je doma.“
Zasmála se tomu a rozloučila se. Zavěsila jsem, odhodila telefon, založila
si ruce za hlavou a líně čekala s hlavou opřenou o područku gauče. Pak jsem
přehodila jednu nohu přes opěradlo a nechala si sukni sklouznout po stehnech
k pasu. Ryle kráčel ke mně a přejížděl mi pohledem po těle. Přiklekl si na
gauč a pomalu se sunul po mém těle výš.
„Jak se má moje žena?“ zeptal se a zlíbal mě všude kolem pusy. Položil se
mezi moje nohy, já zaklonila hlavu a nastavila mu k líbání krk.
To je ale život.
Oba jsme skoro denně pracovali, ale Ryle dvojnásobek hodin než já, takže
mě zastihl ještě vzhůru jen asi dvakrát nebo třikrát týdně. Takže jsem ho měla
k tomu, aby ty vzácné společné chvíle trávil převážně hluboko ve mně.
Nestěžoval si.
Zastavil se na jednom místě na krku a políbil mě tam tak tvrdě, až to
zabolelo. „Au.“
Posunul se na mně níž a zamumlal: „Udělám ti cucflek.
Nehýbej se.“
Zasmála jsem se, ale nechala ho. Vlasy mám tak dlouhé, že to schovám.
A ještě nikdy jsem cucflek neměla.
Jeho rty zůstaly na místě a sály a líbaly mě, až pocit palčivosti zmizel. Ryle
se ke mně přitiskl. Pod lékařskými kalhotami měl erekci. Shrnula jsem mu je
natolik, aby se do mě mohl ponořit. Dál mě líbal na krk a pak si mě vzal
rovnou tam na gauči.

* * *

Šel do sprchy jako první, a sotva z ní vyšel, vklouzla jsem tam já. Řekla
jsem mu, že ze sebe musíme smýt pach sexu, než půjdeme s Allysou
a Marshallem na večeři.
Allysa už měla termín za pár týdnů, takže se nás snažila vytáhnout na
společné akce co nejčastěji. Měla strach, že k nim přestaneme chodit, až se
dítě narodí, což bylo podle mě směšné. Spíš u nich budeme pečení vaření. Už
teď jsem svou neteř milovala víc než ty dva.
No tak možná ne víc, ale stejně.
Ve sprše jsem se snažila, abych si nezamáčela vlasy, protože už jsme i tak
měli zpoždění. Popadla jsem žiletku a přiložila si ji do podpaží, když jsem
uslyšela ránu. Zarazila jsem se.
„Ryle?“ Nic.
 Oholila jsem se a spláchla si pěnu. Další rána.
Co to tam proboha dělá?
Vypnula jsem vodu a popadla osušku. Rychle jsem se otřela. „Ryle!“
Neodpovídal. Natáhla jsem si džíny a spěšně otevřela dveře, zatímco jsem
si přetahovala přes hlavu tričko.
„Ryle?“
Noční stolek vedle postele byl převrácený. Přešla jsem do obýváku a našla
Rylea sedět na kraji gauče, s dlaní na čele. Díval se na něco, co držel ve druhé
ruce.
„Co to děláš?“
Vzhlédl ke mně. Jeho výraz byl nečitelný. Zmátlo mě to. Nevěděla jsem,
jestli zrovna dostal špatnou zprávu, nebo… Ach panebože. Allysa.
„Ryle, ty mě děsíš. Co se stalo?“
Zvedl můj telefon a zatvářil se, jako bych měla sama vědět, co se stalo.
Když jsem nechápavě zavrtěla hlavou, zvedl ke mně papírek. „Taková
legrační věc,“ pronesl smrtelně vážně. „Náhodou jsem upustil tvůj telefon.
Odpadnul mu kryt. A uvnitř bylo schované tohle číslo.“
Ach bože.
Ne, ne, ne.
Zmuchlal ho v hrsti. „Říkám si – hm, to je divné, Lily přede mnou přece
nemá tajnosti.“ Postavil se a zvedl můj mobil. „Tak jsem na to číslo zavolal.
Ten parchant měl kliku, že jsem se dostal do hlasový schránky.“ Mrštil
s telefonem přes pokoj, až přístroj narazil na stěnu a s třeskotem spadl na
zem.
Nastala třívteřinová pauza, kdy jsem si pomyslela, že to může skončit
jednou ze dvou možností.
Opustí mě.
Nebo mě praští.
Ryle si prohrábl rukou vlasy a vyšel ze dveří.
Opouští mě.
„Ryle!“ vykřikla jsem.
Proč jsem to číslo nikdy nezahodila?!
Otevřela jsem dveře a rozběhla se za ním. Bral schody po dvou, a když
jsem ho dohnala, byl už na odpočívadle ve druhém patře. Protáhla jsem se
před něj a chytila ho oběma rukama za tričko. „Ryle, prosím. Nech mě, ať ti
to vysvětlím.“
Chytil mě za zápěstí a odstrčil mě od sebe.

* * *

„Nehýbej se.“
Cítila jsem na sobě jeho ruce. Jemné. Pevné.
Z očí mi proudily slzy a z nějakého důvodu mě pálily.
„Lily, buď v klidu, prosím.“
Jeho hlas zněl konejšivě. Hlava mě bolela. „Ryle?“ Pokusila jsem se otevřít
oči, ale světlo bylo až příliš ostré. Ucítila jsem pálení v koutku oka
a zamrkala. Pokusila jsem se posadit, ale ucítila jeho ruku, jak mě tlačí do
ramene.
„Musíš být v klidu, než skončím, Lily.“
Znova jsem otevřela oči a zadívala se na strop. Byl to strop v naší ložnici.
„Skončíš s čím?“ Když jsem pohnula rty, bolelo to. Zvedla jsem k nim ruku
a zakryla si je.
„Spadla jsi ze schodů,“ ozval se. „Poranila ses.“
Můj pohled se setkal s jeho. Byla v něm starost, ale taky ublížení. Hněv.
Všechno dohromady, ale já cítila jen zmatek.
Zavřela jsem zase oči a pokusila si vybavit, proč je Ryle rozzlobený. A co
mu ublížilo.
Můj telefon. Atlasovo číslo. Schodiště.
Já, jak držím jeho tričko. On, jak mě odstrkuje.
„Spadla jsi ze schodů.“
Jenže já nespadla. Strčil mě. Zase.
Už dvakrát do mě strčil.
Ty jsi mě strčil, Ryle.
Cítila jsem, jak se mi celé tělo otřásá vzlyky. Neměla jsem ponětí, jak moc
jsem poraněná, ale bylo mi to jedno. Žádná fyzická bolest se nemohla měřit
s tím, jak mě v tu chvíli bolelo srdce. Začala jsem od sebe odstrkovat jeho
ruce, chtěla jsem, aby mě nechal. Cítila jsem, jak se zvedá z postele,
a schoulila se do klubíčka.
Čekala jsem, že se mě pokusí utěšovat jako posledně, když do mě strčil, ale
neudělal to. Slyšela jsem, jak odchází z ložnice. Nevěděla jsem, co dělá. Ještě
jsem brečela, když se vrátil a klekl si ke mně.
„Máš možná otřes mozku,“ pronesl věcně. „A malou trhlinku ve rtu.
Obvázal jsem ti ranku na oku. Šití nepotřebuješ.“
Jeho hlas zněl chladně.
„Bolí tě něco dalšího? Ruce? Nohy?“ Jako by se ptal lékař, ne manžel.
„Strčil jsi mě,“ vypravila jsem ze sebe skrz slzy. Bylo to jediné, nač jsem
dokázala myslet.
„Spadla jsi,“ pronesl klidně. „Asi před pěti minutami. Hned po tom, co
jsem zjistil, jak hnusnou lhářku jsem si vzal.“ Položil něco vedle mě na
polštář. „Kdybys něco potřebovala, určitě stačí, když zavoláš na tohle číslo.“
Podívala jsem se na pomuchlaný papírek vedle své hlavy. Bylo na něm
Atlasovo telefonní číslo.
„Ryle,“ vzlykla jsem.
Co se to děje?
Slyšela jsem, jak práskly dveře.
Celý můj svět se sesypal.
„Ryle,“ zašeptala jsem do prázdna. Zakryla jsem si obličej rukama
a rozplakala se hůř než kdy předtím. Byla jsem zničená.
Pět minut.
Jen tolik stačí úplně zničit člověka.

* * *

Uběhlo pár minut. Možná deset?

Nemohla jsem přestat brečet. Pořád jsem se nedokázala zvednout z postele.
Bála jsem se podívat do zrcadla. Byla jsem… prostě vyděšená.
Uslyšela jsem, jak se dveře otevřely. Ryle se vrátil a já neměla ponětí, jestli
ho mám nenávidět.
Nebo se ho bát.
 Nebo se kvůli němu cítit provinile. Je možné cítit všechny tři věci naráz?
Opřel si hlavu o dveře ložnice a praštil s ní do nich.
Jednou. Dvakrát. Třikrát.
Otočil se a vrhnul se ke mně, klekl si vedle postele. Chytil mě za obě ruce
a stiskl je. „Lily,“ ozval se a hlas se mu pokřivil bolestí. „Prosím, řekni mi, že
o nic nejde.“ Položil mi dlaň na spánek a já cítila, jak se jeho ruka chvěje.
„Tohle nesnesu, nesnesu.“ Sklonil se ke mně a prudce mě políbil na čelo. Pak
se opřel svým čelem o moje. „Prosím, řekni mi, že se s ním nescházíš.
Prosím.“
Nevěděla jsem, jak mu to mám říct, protože se mi nechtělo vůbec
promluvit.
Pořád ke mně tiskl čelo, ruku zabořenou do mých vlasů. „To tak bolí, Lily.
Tak moc tě miluju.“
Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem ze sebe dostat pravdu, aby Ryle
pochopil, jak moc se zmýlil. „Zapomněla jsem, že tam jeho číslo mám,“ řekla
jsem tiše. „Den po tom, co jste po sobě skočili v restauraci… přišel za mnou
do obchodu. Byl tam pět minut, můžeš se zeptat Allysy. Vzal mi telefon a dal
mi do něj svoje číslo, protože nevěřil, že jsem s tebou v bezpečí. Zapomněla
jsem, že ho tam mám, Ryle. Nikdy jsem se na něj ani nepodívala.“
Roztřeseně vydechl a začal ulehčeně přikyvovat. „Přísaháš, Lily? Přísaháš
na naše životy a naše manželství, že jsi s ním od toho dne nemluvila?“ Odtáhl
se ode mě, aby mi viděl do očí.
„Přísahám, Ryle. Reagoval jsi přehnaně dřív, než jsi mi dal vůbec šanci to
vysvětlit,“ odpověděla jsem. „A teď do prdele vypadni z mýho bytu.“
Moje slova mu vyrazila dech. Viděla jsem to na něm. Svezl se z kleku na
zadek, narazil zády na zeď za sebou a mlčky mě pozoroval. „Lily,“ zašeptal,
„uklouzla jsi na schodech.“
Nevím, jestli o tom chtěl přesvědčit mě, nebo sebe. Zopakovala jsem
klidně: „Vypadni z mýho bytu.“
Strnul. Posadila jsem se na posteli a ruka mi vylétla k oku, ve kterém mi
poškubávalo. Ryle se zvedl z podlahy. Když vykročil k posteli, ucouvla jsem
na ní od něj dál.
„Jsi raněná, Lily. Nenechám tě tady samotnou.“
Popadla jsme polštář a hodila ho po něm, jako bych mu tím mohla ublížit.
„Vypadni!“ zaječela jsem. Chytil polštář do náruče. Zvedla jsem druhý,
postavila se na posteli a začala se s ním rozhánět, zatímco jsem vřískala:
 „Vypadni! Vypadni! Vypadni!“
Když za ním hlasitě zabouchly dveře, upustila jsem polštář na zem.
Rozběhla jsem se do chodby a zamkla na všechny západy.
Pak jsem se vrátila do postele a svalila se do ní. Do postele, kde jsem
spávala se svým manželem. Do postele, na které jsme se milovali.
Do postele, kam mě odnášel, když se snažil napravit, co mi udělal.
 20.

Než jsem večer usnula, snažila jsem se oživit telefon, ale nepodařilo se. Byl
na dva kusy, které nešly složit dohromady. Natáhla jsem si budík, abych
vstala brzo a stačila si cestou do práce koupit nový.
Můj obličej nevypadal tak hrozně, jak jsem se bála. Před Allysou to
pochopitelně nezamaskuju, ale to jsem ani neměla v úmyslu. Sčesala jsem si
vlasy ke straně, abych jimi zakryla většinu gázy na oku. Tím nejviditelnějším
ze včerejšího večera byl tak prasklý ret.
A cucflek, který mi Ryle udělal na krku.
Tomu říkám kurva ironie.
Popadla jsem kabelku a otevřela dveře. A prudce jsem se zarazila, když
jsem uviděla hromadu na rohožce.
Pohnula se.
Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, že ta hromada je ve skutečnosti Ryle. To
tady spal?
Když zjistil, že jsem otevřela, zvedl se ze země. Stál přede mnou
s prosebným pohledem a něžně natáhl ruce k mým tvářím. Políbil mě na rty.
„Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.“
Odtáhla jsem se a přejela ho pohledem. Byl tady celou noc?
Vyšla jsem z bytu a zabouchla za sebou dveře. Mlčky jsem ho obešla
a zamířila ke schodům. Ryle za mnou běžel celou cestu k autu a prosil, ať si
s ním promluvím.
To jsem neudělala. Odjela jsem.

* * *

O hodinu později jsem měla nový mobil, do kterého mi vložili mou SIM
kartu. Seděla jsem v autě před obchodem s telefony, když jsem ho zapnula.
Na obrazovce mi naběhlo sedmnáct nepřečtených zpráv. Všechny od Allysy.
Ryle mi nevolal, jasně. On jediný věděl, že mám rozbitý telefon.
Začala jsem otevírat esemesky, když se telefon rozezvonil. Allysa.
 „Ano?“
Ztěžka si povzdychla, a pak: „Lily! Co se sakra děje?
Panebože, tohle mi nemůžeš dělat. Jsem těhotná!“ Nastartovala jsem,
zastrčila telefon do hands free stojanu a zapnula hlasitý odposlech. Allysa
měla dneska volno. Vlastně už zbývalo jen pár dní, než oficiálně nastoupí na
mateřskou dovolenou.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem. „Ryle taky. Pohádali jsme se. Promiň,
nemohla jsem ti zavolat. Rozbil mi telefon.“
Na chvíli se odmlčela. „Cože? A jsi v pořádku? Kde jsi?“
„V pořádku, jedu do práce.“
„Fajn, já už jsem skoro tam.“
Chtěla jsem protestovat, ale zavěsila dřív, než jsem stihla něco namítnout.
Když jsem dorazila do obchodu, byla už tam. Otevřela jsem dveře
a připravila se na palbu otázek, na to, že se budu muset obhajovat, proč jsem
jejího bratra vykopla z bytu. Ale zarazila jsem se, když jsem je uvnitř uviděla
oba. Stáli u pultu. Ryle se o něj opíral, Allysa měla dlaně položené na jeho
rukou a něco mu tiše říkala. Co, to jsem neslyšela.
Když jsem za sebou zavřela, oba se ke mně otočili.
„Ryle,“ zašeptala Allysa, „cos jí to udělal?“ Obešla pult a objala mě. „Ach,
Lily,“ hlesla a pohladila mě po zádech. Zápasila se slzami, její reakce mě
překvapila. Očividně věděla, že je to Ryleova vina, ale v tom případě bych
čekala, že se do něj pustí, přinejmenším ho pořádně seřve.
Otočila se k Ryleovi. Ten na mě omluvně, toužebně hleděl. Jako by mě
chtěl obejmout, ale děsil se toho. A to by taky měl.
„Musíš jí to říct,“ pobídla ho Allysa. Její bratr svěsil hlavu do dlaní.
„Řekni jí to.“ Allysin hlas zazněl rozzlobeněji. „Má právo to vědět, Ryle. Je
to tvoje žena. Jestli se to nedozví od tebe, tak to uslyší ode mě.“
Ryleova ramena klesla dopředu, až uhodil hlavou o pult. To přiznání, které
po něm Allysa chtěla, ho zřejmě trýznilo tak, že se na mě nedokázal podívat.
Žaludek se mi sevřel. Cítila jsem úzkost, která prostupovala celou mou duší.
Allysa se otočila ke mně a položila mi ruce na ramena.
„Vyslechni ho,“ zaprosila. „Nežádám tě, abys mu odpustila, protože nemám
ponětí, co se včera stalo. Ale prosím tě, jako svou nejlepší kamarádku a jako
svou švagrovou, dej mýmu bratrovi šanci s tebou promluvit.“
 * * *

Allysa slíbila, že pohlídá obchod hodinu do doby, než měla přijít na šichtu
další zaměstnankyně. Byla jsem na Rylea tak naštvaná, že jsem s ním ani
nechtěla jet v jednom autě. Řekl mi, že si objedná Uber a sejdeme se u mě
doma.
Celou cestu jsem se trýznila tím, co mi má povědět a co už Allysa ví.
Hlavou mi letělo tolik věcí. Má nějakou smrtelnou nemoc? Podvádí mě?
Přišel o práci? Allysa zřejmě nevěděla nic moc o tom, co se mezi námi včera
stalo, takže jsem nechápala, jak si může být tak jistá, že zná příčinu.
Deset minut po mně vešel Ryle do bytu. Seděla jsem na gauči a nervózně si
dloubala pod nehty.
Sotva vešel a sedl si do křesla, vyskočila jsem a začala přecházet po pokoji.
Ryle se předklonil a spojil ruce v klíně.
„Prosím, Lily, posaď se.“
Vyslovil to úpěnlivě, jako by mě nemohl vidět tak rozrušenou. Vrátila jsem
se na gauč, ale sedla si na područku, přitáhla si nohy nahoru a dotkla se
prstem rozbitého rtu.
„Ty umíráš? Nebo máš milenku?“
Vytřeštil oči a okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne. Ne. Nic takovýho.“
„Tak co teda?“
Chtěla jsem jen, aby to vyklopil. Ruce se mi začaly třást. Viděl, jak jsem
vyděšená, takže přešel ke mně, vzal moje ruce do svých a podržel je tam.
Zčásti jsem po tom, co mi včera udělal, měla odpor k tomu, aby se mě
dotýkal, ale zčásti jsem toužila, aby mě uklidnil. To čekání na něco strašného,
co se dozvím, mě ničilo a zvedal se mi z toho žaludek.
„Neumírám. Nepodvádím tě. To, co ti řeknu, ti nijak neublíží. Je to
minulost, ale Allysa si myslí, že bys to měla vědět. A… já taky.“
Přikývla jsem a Ryle pustil moje ruce. Teď on začal chodit po pokoji sem
a tam kolem konferenčního stolku.
Jako by sbíral odvahu mi to svěřit, a to mě zneklidnilo ještě víc.
Pak se zase posadil do křesla naproti mně. „Lily? Pamatuješ si ten večer,
kdy jsme se seznámili?“
 Přikývla jsem.
„Víš, jak jsem přišel na střechu a jak jsem zuřil?“ Přikývla jsem znova.
Kopal do umělohmotného křesílka. Ještě než zjistil, že je to lodní plast.
Prakticky nezničitelný.
„Vzpomínáš si na mou nahou pravdu? Jak jsem ti vyprávěl, co mě tak
rozzuřilo?“
Sklopila jsem hlavu a snažila si vybavit ten večer a všechny ty nahé pravdy,
které mi svěřil. Že ho odpuzuje myšlenka na manželství. Že je pro sex na
jednu noc. Že nechce mít děti. A zuřil kvůli pacientovi, o kterého tehdy přišel.
Přikývla jsem. „Ten postřelený chlapeček. Zuřil jsi, protože jsi ho
nedokázal zachránit.“
Rychle, ulehčeně vydechl. Vstal, a najednou jako by se přede mnou celá
jeho duše propadla dovnitř. Ryle si přitiskl dlaně k očím a přemáhal slzy.
„A vzpomínáš si, co jsi mi odpověděla, když jsem ti to vyprávěl?“
Připadalo mi, jako bych se měla taky rozbrečet, a ani jsem nechápala proč.
„Řekla jsem, že si neumím představit, co to udělá s bratříčkem toho mrtvého
chlapečka. S tím, který ho nešťastnou náhodou střelil.“ Rty se mi začaly třást.
„A ty jsi prohlásil, že mu to zničí celý život, to to s ním udělá.“
Panebože.
Kam tím Ryle míří?
Přešel ke mně a klesl přede mnou na kolena. „Lily… já vím, že mu to zničí
život. Věděl jsem přesně, jak se ten chlapeček cítí… protože to se stalo mně.
Mně a Allyse a našemu staršímu bráškovi…“
Nemohla jsem zadržet slzy. Rozplakala jsem se. Ryle mě objal a položil mi
hlavu do klína. „Střelil jsem ho, Lily. Svýho velkýho bráchu, svýho nejlepšího
přítele. Bylo mi teprve šest. Ani jsem nevěděl, že držím opravdovou zbraň.“
Celé tělo se mu začalo třást a objal mě ještě pevněji. Políbila jsem ho do
vlasů, protože mi připadalo, že je na pokraji zhroucení. Jako tu noc na střeše.
Pořád jsem na něj měla vztek, ale taky jsem ho pořád milovala a ničilo mě
slyšet to o něm. O Allyse. Dlouho jsme seděli mlčky – on s hlavou na mém
klíně, s rukama kolem mého pasu, já se rty v jeho vlasech.
„Bylo jí teprve pět, když se to stalo. Emersonovi sedm. Hráli jsme si
v garáži, proto nikdo dlouho neslyšel, jak křičíme. A já tam jen seděl a…“
Zvedl se z mého klína, postavil se a obrátil se na druhou stranu. Zavládlo
dlouhé ticho, než se posadil na gauč a předklonil se. „Snažil jsem se…“
Obličej se mu stáhl bolestí a svěsil hlavu. Zakryl si ji rukama a začal se
pohupovat dopředu a dozadu. „Snažil jsem se mu nacpat všechno zpátky do
hlavy, Lily. Myslel jsem, že ho můžu spravit.“
Ruka mi vyletěla k puse. Zalapala jsem po dechu tak hlasitě, že to nešlo
nijak zamaskovat.
Nemohla jsem dýchat. Musela jsem se postavit. Nepomáhalo to.
Pořád jsem nemohla dýchat.
Ryle přešel ke mně, vzal mě za ruce a přitáhl mě k sobě. Mlčky jsme se
objímali asi minutu, než se ozval: „Nikdy bych ti to nevyprávěl proto, že bych
to chtěl použít jako omluvu pro svoje chování. To mi musíš věřit.“ Odtáhl se
a podíval se mi pevně do očí. „Allysa si přála, abych ti to pověděl, protože od
tý doby mám stavy, kdy se nedokážu ovládat. Dostanu vztek a mám totální
zatmění. Od šesti let jsem chodil na terapii. To není moje omluva. To je moje
realita.“
Otřel mi slzy a přitáhl si moji hlavu k rameni.
„Když jsi za mnou včera přiběhla, přísahám, že jsem ti nechtěl ublížit. Byl
jsem rozčilený, ublížený a něco ve mně prostě prasklo. Vůbec si nepamatuju,
že jsem tě strčil. Ale vím to. Vím. Když jsi za mnou přiběhla, myslel jsem jen
na to, že se od tebe musím dostat pryč. Chtěl jsem, abys mi uhnula z cesty.
Nedošlo mi, že jsme na schodech. Nedošlo mi, jakou mám sílu a co se může
stát. Podělal jsem to, Lily. Podělal.“
Sehnul se tak, že měl rty u mého ucha. Hlas se mu zlomil, když řekl: „Jsi
moje žena. To já tě mám chránit před zrůdama. Ne být jednou z nich.“ Držel
mě tak zoufale a začal se chvět. Ještě nikdy v životě jsem z žádného člověka
necítila tolik bolesti.
Ničilo mě to. Trhalo mě to zevnitř na kusy. Moje srdce se toužilo pevně
sevřít kolem jeho.
Jenže i po tom všem, co jsem vyslechla, jsem pořád bojovala s tím, jestli
mu mám odpustit. Přísahala jsem, že nedovolím, aby se to stalo znova.
Přísahala jsem mu, že mi ještě jednou ublíží a já odejdu.
Odtáhla jsem se od něj a nedokázala se mu podívat do očí. Zamířila jsem
do ložnice, abych se pokusila popadnout dech. Vešla jsem do koupelny,
zavřela za sebou dveře a chytila se umyvadla, ale nedokázala jsem se udržet
ve stoje. Sklouzla jsem na zem a rozplakala se.
Tohle se nemělo stát. Celý život jsem byla pevně přesvědčená, že přesně
vím, co dělat, kdyby se ke mně nějaký muž choval tak jako otec k matce.
Bylo to tak prosté. Odejdu a už nikdy mu nedám příležitost to zopakovat.
Jenže jsem neodešla. A teď jsem tady plná modřin a ran z rukou člověka,
který mě má milovat. Z rukou mého manžela.
A pořád se ho snažím ospravedlňovat.
Byla to nehoda. Myslel si, že ho podvádím. Byl zoufalý a rozzlobený a já
mu stála v cestě.
Přitiskla jsem si ruce k obličeji a vzlykla. Trpěla jsem mnohem víc pro toho
muže vedle, když jsem teď věděla, čím si prošel, než pro sebe. Jenže kvůli
tomu jsem si nepřipadala nesobecká nebo silná. Připadala jsem si ubohá
a slabá. Měla bych ho nenávidět. Měla bych být žena, jakou moje matka
nikdy neměla sílu se stát.
Jestli ale napodobuju chování své matky, pak to znamená, že Ryle se chová
jako můj otec. Což není pravda. Musím to přestat srovnávat. Každý z nás je
jiný, každý jsme v jiné situaci. Táta pro svůj hněv nikdy neměl důvod ani se
mámě nikdy hned neomluvil. Choval se k ní mnohem hůř než Ryle v těch
dvou případech ke mně.
A Ryle se teď přede mnou odhalil tak, jako nejspíš ještě před nikým. Snaží
se stát kvůli mně lepším člověkem.
Jo, včera v noci to podělal. Ale teď je tady, snaží se, abych pochopila jeho
minulost, důvody, proč takhle reaguje. Lidé nejsou dokonalí a nemůžu
připustit, aby jediný příklad manželství, který jsem měla před očima, ovlivnil
to moje.
Otřela jsem si oči a zvedla se. Když jsem se podívala do zrcadla, neviděla
jsem mámu. Viděla jsem sebe. Ženu, která miluje svého manžela a ze všeho
nejvíc mu touží pomoct. Věděla jsem, že jsme s Rylem dost silní, abychom to
překonali. Naše láska je dost silná, aby nás přes to přenesla.
Vyšla jsem z koupelny a vrátila se do obýváku. Ryle vstal a zadíval se na
mě, obličej plný obav. Bál se, že mu nedokážu odpustit, a já si sama nebyla
jistá, jestli mu odpouštím. Ale člověk nemusí něco odpustit, aby se z toho
poučil.
Přešla jsem k němu a chytila jeho ruce do svých. A vyslovila jednu úplně
nahou pravdu.
„Pamatuješ, co jsi mi řekl tu noc na střeše? Nic takovýho jako špatní lidi
neexistuje. Všichni jsme prostě lidi, co někdy dělají špatný věci.“
Přikývl a sevřel mi ruce.
„Ty nejsi špatný člověk, Ryle. Vím to. Pořád mě můžeš chránit. Když
dostaneš záchvat vzteku, jdi prostě pryč. Já ti taky půjdu z cesty. Vyklidíme
pole, dokud se neuklidníš natolik, abychom si o tom dokázali promluvit, ano?
Nejsi žádná zrůda, Ryle. Jsi jen člověk. A jako lidi nemůžeme čekat, že
dovedeme snášet sami všechnu bolest. Někdy se o ni musíme podělit, najít si
toho, kdo nám ji pomůže nést a trochu nám od té tíhy ulehčí. Nemůžu ti ale
pomoct, když nebudu vědět, že to potřebuješ. Musíš mi to říct. Zvládneme to.
Vím, že ano.“
Vydechl, jako by ten dech zadržoval od včerejšího večera. Pevně mě objal
a zabořil mi obličej do vlasů. „Pomoz mi, Lily,“ zašeptal. „Potřebuju, abys mi
pomohla.“
Držel mě u sebe a já hluboko v srdci cítila, že jsem udělala správnou věc.
V Ryleovi bylo mnohem víc dobra než zla, a já udělám cokoli, aby to v sobě
dokázal vidět i sám.
 21.

„Tak jestli už nic nepotřebuješ, já půjdu.“

Vzhlédla jsem od papírů a zavrtěla hlavou. „Ne, díky, Sereno. Tak ahoj
zítra.“
Přikývla a odešla. Dveře kanceláře za sebou nechala otevřené.
Allysa tady skončila už před čtrnácti dny a měla každým dnem rodit. A já
už měla dvě zaměstnankyně na plný úvazek, Serenu a Lucy.
Ano, svou bývalou spolubydlící.
Byla už dva měsíce vdaná a před čtrnácti dny se mi ozvala, že hledá práci.
Zatím to klapalo skvěle. Lucy byla pracovitá, a když měla směnu, zavírala
jsem v kanceláři dveře, abych nemusela poslouchat její prozpěvování.
Od toho incidentu na schodech uběhl už měsíc. Litovala jsem Rylea za to,
co si musel v dětství prožít, ale pořád pro mě bylo těžké mu to úplně odpustit.
Věděla jsem, že je výbušný. To jsem poznala už ten první večer na střeše,
ještě než jsme na sebe vůbec promluvili. Zažila jsem to tehdy u sebe
v kuchyni, když se spálila pečeně. A pak znova, když našel telefonní číslo
schované v mém mobilu.
Ale taky jsem viděla, že mezi Rylem a mým otcem je velký rozdíl.
Ryle byl soucitný. Dělal věci, který by tátu ani nenapadly. Přispíval na
charitu, staral se o druhé, stavěl mě na první místo v životě. Ani za milion let
by mě nenechal parkovat na cestě, aby mohl mít sám místo v garáži.
Tohle jsem si musela pořád připomínat, protože někdy se ve mně hlasitě
ozývala ta malá holčička, která tak trpěla chováním svého táty. Našeptávala
mi, že jsem mu to neměla odpustit. Že jsem měla hned po prvním projevu
násilí odejít. A já jí někdy věřila. Ale jindy jsem chápala, že žádné manželství
není dokonalé. V každém jsou někdy chvíle, kterých oba partneři litují. A jak
bych se cítila, kdybych ho opustila hned po první hádce? On do mě neměl
strčit, ale já se tehdy taky nechovala tak, že bych na sebe mohla být pyšná.
A kdybych ho teď opustila, nezpronevěřila bych se manželskému slibu?
V dobrém i zlém. Odmítala jsem svoje manželství tak snadno vzdát.
Jsem silná žena. Celé dětství a dospívání jsem měla před očima, jak vypadá
domácí násilí. Já se neproměním ve svou mámu. Tomu jsem věřila na sto
procent. A Ryle nebude jako můj táta. Asi jsme si tu hrůzu na schodišti museli
prožít, abych se dozvěděla o jeho minulosti a abychom na tom mohli společně
pracovat.
Minulý týden jsme se zase pohádali.
Byla jsem vyděšená. Ty dvě hádky předtím nedopadly dobře a já věděla, že
tohle bude zkouška ohněm, jestli dokážeme zvládat konflikty. Jestli mu
opravdu dokážu pomoct, aby se svým hněvem pracoval.
Chytili jsme se kvůli jeho kariéře. Skončila mu rezidentura v Bostonu
a přihlásil se na tříměsíční specializovanou stáž v Cambridge v Anglii. Už
brzo se měl dozvědět, jestli ho přijali, ale o to nešlo. Věděla jsem, že je to pro
něj velká příležitost, a nikdy bych po něm nechtěla, aby kvůli mně nikam
nejezdil. Tři měsíce nejsou nic, stejně jsme oba byli tak zaneprázdnění, že
nám to rychle uteče, takže kvůli tomu jsem rozčilená nebyla. To proto, že
Ryle začal mluvit o tom, co by chtěl dělat po návratu z Cambridge.
Nabídli mu místo na klinice Mayo v Minnesotě a on chtěl, abychom se tam
přestěhovali. Prohlásil, že Massachusettská všeobecná je v neurologii
považovaná za druhou nejlepší instituci na světě. Mayo je jednička.
Tvrdil, že nikdy nechtěl zůstat v Bostonu natrvalo. Já na to, že to měl
zmínit během letu do Vegas, když jsme si vyjasňovali svou budoucnost.
Nemůžu odjet z Bostonu. Je tady máma. A Allysa. Prohlásil, že je to jen pět
hodin letadlem a můžeme je navštěvovat, jak často budu chtít. Já na to, že je
sakra těžké vést květinářství, když člověk žije o pár států dál.
Hádka pokračovala a oba jsme byli čím dál rozčilenější. Pak nastal
okamžik, kdy Ryle shodil ze stolu vázu plnou květin. Zírali jsme na tu spoušť
na podlaze. Byla jsem vyděšená a říkala si, jestli jsem minule neudělala
chybu, když jsem se s ním rozhodla zůstat. Když jsem uvěřila, že společně
dokážeme s jeho výbuchy pracovat. Ryle se zhluboka nadechl a oznámil mi:
„Jdu na hodinu nebo dvě ven. Potřebuju se projít. Až se vrátím, budeme v té
debatě pokračovat.“
Odešel z bytu. Vrátil se za hodinu, jak slíbil, a byl už mnohem klidnější.
Odložil klíčky na stůl vedle dveří a přešel tam, kde jsem stála. Vzal mi obličej
do dlaní. „Řekl jsem ti, že chci být nejlepší v oboru, Lily. Už ten první večer
na střeše. Byla to jedna z mých nahých pravd. Ale když se mám rozhodnout
mezi tím, jestli pracovat na nejlepší klinice na světě, nebo jestli udělat svou
ženu šťastnou… vyberu si tebe. Ty jsi můj úspěch. Pokud budeš šťastná, je mi
jedno, kde budu pracovat. Zůstaneme v Bostonu.“
A v tu chvíli jsem věděla, že jsem se rozhodla správně. Každý si zaslouží
druhou šanci. Zvlášť ti, které člověk miluje.
Od té hádky uplynul už týden a Ryle se už o stěhování nezmínil. Mrzelo
mě, že jsem mu překazila profesní plány, ale manželství je kompromis.
Znamená to dělat věci, které jsou nejlepší pro pár jako celek, ne pro
jednotlivce. A zůstat v Bostonu bylo nejlepší i pro obě naše rodiny.
Třeba pro mou švagrovou. Zrovna když jsem na ni myslela, pípla mi od ní
esemeska.
Allysa: Už jsi skončila v práci? Potřebuju poradit s nábytkem. Já: Za 15
minut jsem tam.
Nevím, jestli za to mohl blížící se porod nebo fakt, že se
Allysa bez práce nudí, ale za poslední týden jsem strávila víc času v jejím
bytě než ve svém. Zavřela jsem obchod a zamířila k ní.

* * *

Když jsem vystoupila z výtahu, na dveřích jsem našla vzkaz přilepený

izolepou. Bylo na něm moje jméno, takže jsem ho strhla ze dveří.

Lily,
sedmé poschodí, byt číslo 749.
A.

Má tady další byt, kde skladuje nábytek? Věděla jsem, že jsou bohatí, ale
tohle už mi připadalo trochu extravagantní i na ně. Nastoupila jsem do výtahu
a sjela na sedmé poschodí. Tam jsem se vydala k bytu 749. Když jsem došla
ke dveřím, nevěděla jsem, jestli mám zaklepat, nebo jít rovnou dál. Co já
vím, třeba tam někdo bydlí. Nejspíš někdo z jejích lidí.
Zaklepala jsem a z druhé strany se ozvaly kroky.
Šokovalo mě, když se dveře otevřely a přede mnou stál Ryle.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho zmateně. „Co tady děláš?“
Usmál se a opřel se o dveřní rám. „Já tady bydlím. Co ty tady děláš?“
Podívala jsem se na tabulku se jménem vedle dveří a pak zase na něj. „Jak
to myslíš, že tady bydlíš? Já myslela, že bydlíš se mnou. To jsi měl celou
dobu vlastní byt?“ Připadalo mi to jako něco, co by manžel neměl před
manželkou utajovat. Trochu mě to zneklidnilo.
 Vlastně mi to připadalo podezřelé a neupřímné. Cítila jsem, jak se ve mně
začíná rodit hněv.
Ryle se zasmál. Odstrčil se od rámu a zvedl ruce nad hlavu, takže vyplnil
celý vchod. „Ještě jsem ti o něm nestačil říct, protože jsem smlouvu podepsal
dneska ráno.“
„Počkat,“ vyhrkla jsem. „Cože?“
Vzal mě za ruku a vtáhl do bytu. „Vítej doma, Lily.“ Ve foyer jsem se
zastavila.
Ano. Foyer. Ne chodba.
„Ty jsi koupil byt?“
Pomalu přikývl. Kochal se mou reakcí.
„Ty jsi koupil byt,“ opakovala jsem už bez otazníku. Pořád kýval. „Ano.
Říkal jsem si, že když bydlíme spolu, potřebujeme větší prostor.“
Pomalu jsem se rozhlédla a uviděla kuchyň. Nebyla tak velká jako
Allysina, ale stejně bílá a skoro tak krásná. Byla tam lednička na víno
a myčka nádobí, dvě věci, které jsem u sebe postrádala. Vešla jsem do
kuchyně. Byla tak nablýskaná, že jsem se málem bála něčeho dotknout. Tohle
je vážně moje kuchyň? To nemůže být pravda.
Pak jsem se vydala do obývacího pokoje. Měl klenutý strop jako katedrála
a obrovská okna s vyhlídkou na Bostonský přístav.
„Lily?“ ozvalo se za mnou. „Nejsi naštvaná, že ne?“
Otočila jsem se k Ryleovi a došlo mi, že už pár minut čeká na moji reakci.
Jenže já úplně ztratila řeč.
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla si ruku k puse. „Asi ne,“ hlesla jsem.
Ryle přešel ke mně, vzal mě za ruce a podržel je mezi námi. „Asi ne?“
opakoval ustaraně a zmateně. „Prosím, řekni mi nahou pravdu, protože už si
začínám říkat, že jsem to neměl dělat jako překvapení.“
Podívala jsem se na dřevěnou podlahu. Dřevěnou, ne laminátovou. „Tak
jo.“ Podívala jsem se na něj. „Připadá mi bláznivý, že si jen tak jdeš a koupíš
byt. Mám pocit, že to je něco, co bychom měli dělat spolu.“
Kýval a nadechoval se, asi k omluvě, ale já ještě neskončila.
„Ale nahá pravda je… že je to dokonalý. Ani nevím, co říct, Ryle. Všechno
je tady tak čistý. Skoro mám strach se pohnout, abych něco neušpinila.“
Ryle prudce vydechl a přitáhl mě k sobě. „Můžeš špinit, co chceš, zlato. Je
to tvoje. Ušpiň to tady všechno.“ Políbil mě na tvář, ale já pořád ani
nedokázala poděkovat. Připadalo mi to jako moc slabé slovo pro tak velké
gesto.
„Kdy se přestěhujeme?“
„Zítra?“ navrhnul. „Mám volno. Přestěhujeme jen to hlavní. Dalších pár
týdnů můžeme postupně vybírat nábytek.“
Přikývla jsem a pátrala v hlavě, co jsem měla v programu na zítřek. Už
jsem ale věděla, že Ryle má volno, takže jsem si taky nic nedomlouvala.
Najednou jsem měla pocit, že si musím sednout. Nebylo na co, ale podlaha
byla naštěstí bez poskvrnky. „Musím si sednout.“
Ryle mi pomohl a dřepnul si na zem přede mě. Pořád mě držel za ruce.
„Ví to Allysa?“
Usmál se a přikývl. „Je tak nadšená, Lily. Už jsem o tom přemýšlel nějakou
dobu. A když jsme se rozhodli, že zůstaneme v Bostonu, chtěl jsem to udělat
tak, aby to pro tebe bylo překvapení. Allysa mi pomáhala to zařídit, ale měl
jsem strach, že to nevydrží a vyklopí ti to dřív než já.“ Nemohla jsem si to
srovnat v hlavě. Tak já budu žít tady? S Allysou budeme sousedky?
Nechápala jsem, proč mi něco našeptává, že by mi to mělo vadit, i když jsem
z toho byla tak upřímně nadšená.
Ryle se usmál. „Vím, že potřebuješ čas, abys to všechno vstřebala, jenže jsi
ještě neviděla to nejlepší, a já už se nemůžu dočkat!“
„Ukaž mi to!“
Ušklíbl se a vytáhl mě na nohy. Pak jsme prošli obývacím pokojem do
chodby. Otevíral dveře a hlásil mi, co kde je, ale nedal mi čas, abych
doopravdy vešla dovnitř. Než jsme se dostali k ložnici, spočítala jsem si, že
budu bydlet v bytě se třemi ložnicemi, dvěma koupelnami a pracovnou. Ani
jsem nestačila obdivovat svou budoucí ložnici, protože Ryle mě přitáhl za
ruku ke stěně zakryté závěsem a otočil se ke mně. „Není to zrovna zahrada,
ale když nakoupíš dost truhlíků a květináčů, něco se tam pěstovat dá.“ Odtáhl
závěs, odsunul dveře a odhalil obrovskou terasu.
Vyšla jsem za ním a už teď snila o všech těch rostlinách, které tady můžu
pěstovat.
„Výhled je odsud stejný jako ze střechy,“ prohodil Ryle.
„Takže odsud budeme vidět totéž jako ten večer, kdy jsme se seznámili.“
Dlouho mi trvalo, než si to všechno sedlo, ale teď to na mě najednou
dolehlo a já se rozbrečela. Ryle mě objal a pevně přitiskl k sobě. „Lily,“
zašeptal a pohladil mě po vlasech. „Nechtěl jsem tě rozplakat.“
Do slz jsem se rozesmála. „Nemůžu uvěřit, že tady budu bydlet.“ Odtáhla
jsem se od něj. „To jsme tak bohatí? Můžeme si to vůbec dovolit?“
Zasmál se. „Vzala sis neurochirurga, Lily. Nemusíš počítat každý dolar.“
To mě rozesmálo a pak zase rozbrečelo. Ale to už se dostavili první hosté,
protože jsem zaslechla bušení na dveře.
„Allysa,“ ozval se Ryle. „Už se nemohla dočkat.“
Běžela jsem ke dveřím a prudce je otevřela. Pak jsme se chvíli objímaly
a kvílely a já možná ještě trochu brečela.
Večer jsme strávili v našem novém bytě. Ryle objednal čínu a Marshall se
s námi přišel shora najíst. Neměli jsme stůl, židle ani nádobí, takže jsme
všichni čtyři seděli v tureckém sedu uprostřed obýváku a jedli jídlo přímo
z krabiček. Mluvili jsme o tom, jak si to tady zařídíme, co můžeme podnikat
společně jako sousedi a o Allysině blížícím se porodu.
Bylo toho tolik. Bylo to tak úžasné.
Už jsem se nemohla dočkat, až to řeknu mámě.
 22.

Allysa už měla tři dny po termínu.

A my týden bydleli v novém bytě. Za ten den Ryleova volna se nám
povedlo přestěhovat všechny naše věci a další den jsme s Allysou vyrazily na
nákup nábytku. Třetí den už jsme se prakticky zabydleli. Včera nám sem
přišla první pošta. Byl to účet za připojení energií, takže teď už je naše
vlastnictví oficiální.
Jsem vdaná. Mám báječného manžela. Úžasný byt. Z mé nejlepší
kamarádky se stala moje švagrová a ze mě se za chvíli stane teta.
Skoro jsem se bála, abych to nezakřikla… ale mohl být můj život ještě
lepší?
Zavřela jsem laptop a chystala se odejít z práce domů. Teď jsem odcházela
dřív, protože jsem se nemohla dočkat, až se vrátím do nového bytu. Když
jsem zavírala dveře kanceláře, Ryle si svým náhradním klíčem právě odemkl
dveře do obchodu. Nechal je za sebou přibouchnout, protože měl plnou náruč
věcí.
V podpaží nesl zastrčené noviny a v rukou dva kelímky s kávou. Vypadal
vzrušeně a pohyboval se chvatně, ale usmíval se. „Lily!“ Zamířil ke mně,
podal mi jedno kafe a vytáhl noviny. „Mám tři věci… četla jsi to?“ Ukázal na
článek. „Dokázala jsi to, Lily. Dokázala!“
Snažila jsem se nedělat si velké naděje, když jsem se skláněla nad článek.
Mohl být o něčem úplně jiném, než v co jsem doufala. Ale když jsem si
přečetla titulek, došlo mi, že to je přesně ono! „Dokázala jsem to?“
Dostala jsem upozornění, že můj podnik byl letos čtenáři navržený na cenu
„Nejlepší v Bostonu“, v kategorii
„Nejlepší nový podnik v Bostonu“. Kritérium bylo, aby šlo o podnik
otevřený před méně než dvěma lety, a Květinářství Lily Bloomová se dostalo
do finále. Vytušila jsem, že jsem možná prorazila do nejlepší desítky, když mi
reportérka z novin volala minulý týden a položila mi několik otázek.
Titulek zněl: Nejlepší nové podniky v Bostonu. Podrobnosti o desítce těch,
které dostaly vaše hlasy!
Usmála jsem se a málem vylila kafe, když mě Ryle přitáhl k sobě, zvedl mě
a zatočil se mnou.
 Tvrdil, že má tři novinky, a zatím mi sdělil jen jednu.
Vůbec jsem netušila, co ještě má v rukávu.
„A to druhý?“
Postavil mě na zem. „Začal jsem s tím nejlepším. Takže zadruhý, vybrali
mě na ten kurz do Cambridge.“
Na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Vážně?“ Přikývl, zase mě zvedl
a zatočil se mnou. „Jsem na tebe tak hrdá!“ vyhrkla jsem a políbila ho. „Jsme
oba tak úspěšní, až to není hezký.“
Zasmál se.
„A číslo tři?“ pobídla jsem ho.
Odtáhl se. „No jo vlastně, číslo tři.“ Nenuceně se opřel o pult a napil se
pomalu kávy. Pak odložil kelímek na pult.
„Allysa začala rodit.“
„Cože?!“ zaječela jsem.
„Jo.“ Pokývl ke kelímkům. „Proto jsem nám přinesl kofein. Dneska v noci
se nevyspíme.“
Začala jsem tleskat, poskakovat vzrušením, a pak panikařit, když jsem
nemohla najít peněženku, klíče, telefon, vypínač. Než jsme vyšli ven, Ryle se
rozběhl k pultu pro noviny a zastrčil si je do podpaží. Když jsem zamykala,
ruce se mi třásly.
„Budeme tety!“ vykřikla jsem a rozběhla se k autu. Ryle se rozesmál.
„A ne náhodou strejdové, Lily?“

* * *

Marshall pomalu vyšel do chodby. S Rylem jsme sebou oba trhli a čekali na
jeho slova. Už asi půl hodiny bylo naprosté ticho. Čekali jsme, že uslyšíme
Allysiny bolestné výkřiky – znamení, že porod vyvrcholil –, ale nic takového
se neozývalo. Ani pláč novorozence. Ruce mi vyletěly k puse, když mě výraz
v Marshallově obličeji přiměl myslet na nejhorší.
Ramena se mu roztřásla, z očí mu vyhrkly slzy. „Jsem táta.“ Pak zvedl pěst
nad hlavu. „Jsem TÁTA!“
Objal Rylea, pak mě, a požádal nás: „Dejte nám čtvrt hodinky. Pak můžete
jít dovnitř za ní.“
 Když zase zmizel za dveřmi, padli jsme si s Rylem do náruče s pocitem
nesmírné úlevy. Dívali jsme se na sebe a usmívali se. „Myslela jsi taky na
nejhorší, viď?“ zeptal se mě.
Přikývla jsem a objala ho. „Jsi strejda!“ Políbil mě na hlavu. „Ty taky.“
O půl hodiny později jsme stáli s Rylem u Allysiny postele a dívali se, jak
chová novorozeně. Absolutně dokonalou holčičku. Bylo ještě moc brzo hádat,
komu se podobá, ale každopádně byla nádherná.
„Chceš si pochovat svou neteř?“ zeptala se Allysa Rylea. Trochu ztuhnul,
jako by byl nervózní, ale přikývl. Allysa se předklonila a položila dítě do
bratrovy náruče, ukázala mu, jak ji má držet. Upřeně na holčičku zíral a pak
se s ní šel posadit na gauč. „Už jste se rozhodli, jak ji pojmenujete?“
„Jo,“ přikývla Allysa.
Oba jsme se na ni s Rylem podívali. Uslzeně se na nás usmála. „Chtěli jsme
ji s Marshallem pojmenovat po někom, koho si moc vážíme. A tak jsme
přidali E ke tvýmu jménu. Pojmenujeme ji Rylee.“
Podívala jsem se okamžitě na svého muže a viděla, jak rychle vydechl, jako
by byl v šoku. Zadíval se zase na holčičku a po tváři se mu rozlil úsměv.
„Páni,“ zašeptal.
„Nevím, co na to říct.“
Stiskla jsem Allyse ruku a pak přešla k Ryleovi a posadila se vedle něj.
Často jsem si říkala, že už ho nemůžu milovat víc, než ho miluju, ale zase
jsem si musela připustit, že jsem se pletla. Když jsem viděla, jak se dívá na
svou neteřinku, srdce se mi rozpínalo citem.
Marshall se posadil na postel vedle Allysy. „A slyšeli jste, jak Issa celou tu
dobu ani nepípla? A nevzala si žádný prášky.“ Objal ji a lehl si do postele
k ní. „Mám pocit, jako bych byl v tom filmu Hancock s Willem Smithem.
Nejspíš teď zjistím, že jsem se oženil se superhrdinkou.“
Ryle se zasmál. „Když jsme byli malí, párkrát mi nakopala prdel. Mě by to
teda nepřekvapilo.“
„Psst!“ okřikl ho Marshall. „Nesmíš mluvit sprostě před Rylee.“
„Prdel,“ zabroukal na holčičku něžně Ryle.
Oba jsme se rozesmáli a Ryle se mě zeptal, jestli si ji chci pochovat.
Natáhla jsem k němu prosebně ruce, protože už jsem se nemohla dočkat, až
mi ji půjčí. Vzala jsem holčičku do náruče a překvapilo mě, jak silná láska
k ní mě okamžitě zalila.
„Kdy přijedou naši?“ zeptal se Ryle Allysy.
 „Zítra kolem oběda.“
„Asi bych se měl jít trochu vyspat. Mám za sebou dlouhou směnu.“ Otočil
se na mě. „Jdeš taky?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Chci tady ještě zůstat. Jeď mým autem, já si pak
vezmu taxík.“
Políbil mě na spánek, pak si o mě opřel hlavu a oba jsme se dívali na Rylee.
„Taky bychom si mohli udělat něco podobnýho,“ ozval se Ryle.
Vzhlédla jsem k němu. Nevěděla jsem, jestli jsem dobře slyšela.
Mrknul na mě. „Jestli budu spát, až přijedeš, vzbuď mě. Začneme na tom
pracovat hned dneska.“ Rozloučil se a Marshall ho šel vyprovodit.
Podívala jsem se na Allysu. Smála se. „Já ti říkala, že s tebou děti chtít
bude.“
Usmála jsem se a šla k ní. Posunula se, aby mi udělala místo. Dala jsem jí
holčičku do náruče a vlezla si k nim. Přikryly jsme se jednou dekou a dívaly
se, jak Rylee spinká, jako by to byla ta nejúžasnější podívaná na světě.
 23.

O tři hodiny později, to bylo po desáté večer, jsem se konečně vrátila

domů. Zůstala jsem ještě asi hodinu u Allysy a pak se vrátila do práce, abych
tam dodělala pár věcí a mohla si vzít dva dny volno. Snažila jsem se dělat si
volno vždycky podle toho, jak ho měl Ryle.
Světla doma byla zhasnutá, když jsem prošla dveřmi do bytu, takže jsem
předpokládala, že Ryle už spí.
Celou cestu domů jsem myslela na to, co mi řekl. Nečekala jsem, že hovor
o dětech přijde takhle brzy. Bylo mi sice skoro pětadvacet, ale představovala
jsem si, že o dětech začneme uvažovat tak za dva roky. Nebyla jsem si jistá,
jestli už jsem na to připravená. Ovšem už vědomí, že Ryle se mnou bude děti
chtít, ve mně probouzelo radost.
Rozhodla jsem se, že si rychle udělám něco k jídlu, než ho vzbudím.
Nevečeřela jsem a už jsem umírala hlady. Když jsem rozsvítila světlo
v kuchyni, zaječela jsem. Ruka mi vyletěla k hrudi a narazila jsem na linku.
„Ježíši, Ryle! Co tady děláš?“
Opíral se zády o lednici. Nohy měl zkřížené, oči přimhouřené směrem ke
mně. Pohazoval si něčím v ruce a mlčky na mě zíral.
Můj pohled padl na linku nalevo od něj. Byla tam sklenička se zbytkem
něčeho, nejspíš skotské. Ryle ji někdy pil, aby mu pomohla usnout.
Podívala jsem se na Rylea a spatřila úšklebek na jeho tváři. Moje tělo
okamžitě zalila horkost, protože jsem věděla, co přijde dál. Že se tenhle byt
už zase promění v horečnatou smršť šatů a polibků. Od nastěhování už jsme
takhle pokřtili všechny pokoje, ale kuchyň prozatím zůstala nedotčená.
Usmála jsem se na něj a srdce mi horečnatě bušilo doznívajícím šokem, že
jsem ho tady tak našla potmě. Oči mu sklouzly k tomu předmětu, se kterým si
pohrával, a já poznala, že to je moje magnetka Boston. Přinesla jsem si ji sem
ze starého bytu a upevnila ji na lednici.
Ryle ji vrátil na dvířka lednice a poklepal na ni. „Od koho ji máš?“
Podívala jsem se na magnet a zase na něj. Rozhodně se mi nechtělo
vykládat mu, že jsem magnet dostala od Atlase k šestnáctým narozeninám. To
by mohlo zase vyvolat zbytečné neshody, a já už se nemohla dočkat toho, nač
jsem teď myslela. Teď nebyla vhodná chvíle na nahou pravdu. Pokrčila jsem
rameny. „Už nevím. Mám ji celou věčnost.“
 Ryle na mě mlčky zíral. Pak se napřímil a udělal dva kroky ke mně. Opřela
jsem se o linku a zadržela dech. Uchopil mě za pas a jeho ruce mi vklouzly
pod džíny na zadek. Přitiskl mě k sobě, začal mě líbat a zároveň mi stahoval
kalhoty.
Ach. Takže to uděláme hned teď a tady.
Přesunul se mi s polibky na krk. Já si skopla boty a on mi stáhl džíny úplně.
Najíst se můžu potom. Pokřtění kuchyně mě lákalo víc.
Když se jeho rty vrátily k mým, zvedl mě a posadil na pult. Sám zůstal stát
mezi mými koleny. Cítila jsem z jeho dechu skotskou, ale docela se mi to
líbilo. Ztěžka jsem dýchala, když jeho horké rty klouzaly po mých. Nabral mi
vlasy do hrsti a jemně zatahal, takže jsem k němu vzhlédla.
„Nahou pravdu?“ zašeptal. Díval se mi na pusu, jako by se mě chystal
spolykat.
Přikývla jsem.
Druhou rukou mi vklouzl mezi stehna a pokračoval výš, až už nebylo kam.
Vsunul dva horké prsty do mě a pořád mě upřeně pozoroval. Zalykavě jsem
se nadechla a sevřela ho nohama kolem pasu. Začala jsem se zvolna
pohybovat proti jeho ruce a tiše sténala. Ryle mi horoucně hleděl do očí.
„Odkud máš ten magnet, Lily?“
Cože?
Moje srdce zařadilo zpátečku.
Proč se mě na to ptá?
Jeho prsty mě dál vzrušovaly uvnitř, roztouženě mě pozoroval. Ale ta druhá
ruka. Ta, která svírala moje vlasy. Zatahal mě prudčeji a já zamžikala.
„Ryle,“ zašeptala jsem. Snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem se uvnitř
celá roztřásla. „To bolí.“
Jeho prsty se přestaly pohybovat, ale nespouštěl ze mě pohled. Pomalu ze
mě ruku vytáhl, přiložil mi ji k hrdlu a jemně stiskl. Zase mně políbil a já se
k polibku připojila, protože jsem neměla ponětí, co se mu právě teď honí
hlavou. Doufala jsem, že si jen něco namlouvám.
Cítila jsem, jak je pod džíny tvrdý, když se ke mně tiskl. Pak se ale odtáhl,
jeho ruce mě pustily a Ryle se opřel zády o lednici. Přejížděl mi očima po
těle, jako by se už nemohl dočkat, až se mě zmocní. Moje srdce se začalo
uklidňovat. Ano, něco jsem si namlouvala.
Ryle sáhl za sebe vedle sporáku a zvedl noviny. Ty noviny, které mi
předtím přinesl do práce. Zvedl je a pak je po mně hodil. „Už sis to stačila
přečíst?“
Ulehčeně jsem vydechla. „Ještě ne.“ Oči mi sklouzly k článku s vyhlášením
výsledků ankety o nejlepší nový podnik v Bostonu.
„Přečti to nahlas.“
Vzhlédla jsem k němu. Usmála jsem se, ale žaludek se mi sevřel obavami.
Ryle měl něco za lubem, cítila jsem to. To, jak se choval… ani jsem to
nedokázala pojmenovat.
„Ty chceš, abych četla noviny?“ ujistila jsem se. „Teď?“ Cítila jsem se
hloupě, když jsem polonahá seděla na kuchyňském pultu s novinami v ruce.
Ryle přikývl. „Nejdřív chci, aby sis sundala tričko. Pak to přečti nahlas.“
Zírala jsem na něj a snažila se pochopit jeho úmysly. Třeba má po té
skotské zvlášť hravou náladu. Když jsme se milovali, většinou to bylo prosté
a přímočaré, ale někdy byl náš sex divočejší. Trochu nebezpečný, stejně jako
teď výraz v Ryleových očích.
Odložila jsem noviny, stáhla si tričko a zase je zvedla. Přečetla jsem titulek
a pokračovala dál, ale Ryle ke mně přistoupil blíž a zarazil mě: „Ne celý
článek.“ Přeložil noviny v půli a poklepal na jedno místo. „Přečti poslední
odstavce.“ Podívala jsem se na noviny, ještě zmatenější než předtím.
Ale jestli mu to udělá radost, aby se se mnou už konečně pomiloval.
„Nejvyšší počet hlasů v anketě není velkým překvapením. Ikonická
restaurace Bib’s na Marketsonu byla otevřena loni v dubnu a podle
TripAdvisoru se rychle stala jedním z nejlépe hodnocených podniků
v Bostonu.“
Přestala jsem číst a podívala se na Rylea. Nalil si další skotskou a pomalu
z ní upíjel. „Čti dál,“ pokývl k novinám.
Ztěžka jsem polkla. Sliny v ústech mi s každou minutou houstly. Snažila
jsem se ovládnout chvění rukou, když jsem pokračovala s hlasitým čtením.
„Majitel restaurace, bývalý příslušník americké námořní pěchoty Atlas
Corrigan, má na svém kontě už dvě ocenění za šéfkuchaře roku. Není
tajemstvím, že název jeho restaurace Bib’s je akronymem hesla Better in
Boston – (to) lepší v Bostonu.“
Zalapala jsem po dechu.
V Bostonu je všechno lepší.
Přitiskla jsem si ruku na břicho a snažila se udržet emoce na uzdě, když
jsem pokračovala. „V rozhovoru nad výsledky naší ankety však pan Corrigan
naznačil ještě romantičtější historii pojmenování své oblíbené restaurace.
‚Je to dlouhý příběh, ale v zásadě jde o poctu osobě, která mě v životě
velmi ovlivnila. Ta dívka pro mě hodně znamenala, a pořád znamená.‘“
Odložila jsem noviny na pult. „Už to nechci číst dál.“ Hlas mi uvízl v krku.
Ryle dvěma rychlými kroky přešel ke mně a vyškubl mi noviny. Začal číst
tam, kde jsem přestala, hlasitě a rozzlobeně. „Na otázku, jestli nechce
jmenovat ženu, díky níž jeho restaurace získala svůj název, se pan Corrigan
jen záhadně usmál a odmítl.“
Z hněvu v jeho hlase se ve mně všechno sevřelo. „Ryle, nech toho,“ ozvala
jsem se klidně. „Moc jsi pil.“ Seskočila jsem z linky, protáhla se rychle kolem
něj a vyšla do chodby, která vedla k naší ložnici. Cítila jsem, že se toho děje
až příliš najednou, a nebyla si jistá, jestli něčemu z toho rozumím.
V článku nepadlo žádné jméno. Já věděla, o kom Atlas mluvil, věděl to on,
ale jak k tomu proboha došel Ryle?
A ten magnet. Jak z toho článku mohl poznat, že je od Atlase?
Reaguje přehnaně.
Když jsem mířila k ložnici, slyšela jsem, jak jde za mnou.
Otevřela jsem dveře a najednou se prudce zastavila.
Postel byla plná věcí. Ležela na ní převržená krabice s nápisem LILYINY
VĚCI a vedle vysypané všechno, co v ní bylo. Dopisy… deníky… prázdné
krabice od bot. Zavřela jsem oči a pomalu se nadechla.
Četl ten deník.
Ne.
Ryle. Četl. Můj. Deník.
Objal mě zezadu kolem pasu a jednou rukou mě pevně uchopil za ňadro.
Druhou mi odhrnul vlasy z krku.
Zavřela jsem pevně oči, když mi jeho prsty začaly putovat po kůži vzhůru
ke klíční kosti. Pomalu obkroužil srdíčko prstem a moje celé tělo se roztřáslo.
Políbil mě tam, přímo na tetování, a pak do mě zaťal zuby tak prudce, až jsem
zavřískla.
Snažila jsem se od něj odtáhnout, ale zakousl se do mě tak pevně, že jsem
s ním ani nehnula. Bolest mi z jeho zubů vystřelovala klíční kostí přes rameno
do paže. Začala jsem brečet, nahlas jsem vzlykala.
„Ryle, pusť mě,“ zaprosila jsem. „Prosím. Jdi pryč.“ Jeho paže mě zezadu
tiskly jako ve svěráku.
Otočil si mě k sobě, ale já měla pevně zavřené oči. Byla jsem moc
vyděšená, než abych se na něj dokázala podívat. Jeho prsty se mi zarývaly do
ramenou, když mě tlačil k posteli. Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale
marně. Byl na mě moc silný. Byl rozzlobený. Byl uražený. A nebyl to Ryle.
Narazila jsem zády na postel a horečnatě se pozadu sunula k čelu, co nejdál
od něj. „Proč je pořád tady, Lily?!“ Jeho hlas už nebyl tak klidný jako tam
v kuchyni. Byl rozzuřený. „Je všude. Je všechno. Magnet na lednici. Deník ve
tvý šatně. To podělaný tetování na tvým těle na místě, který jsem měl na tobě
nejradši já!“
Už byl taky na posteli.
„Ryle,“ zaprosila jsem. „Já ti to vysvětlím.“ Slzy mi stékaly po spáncích
a do vlasů. „Máš vztek. Prosím, neubližuj mi. Prosím. Jdi pryč, a až se vrátíš,
vysvětlím ti to.“
Chytil mě za kotník a škubnutím si mě přitáhl pod sebe.
„Já nemám vztek, Lily,“ pronesl zase s tím děsivým klidem jako předtím.
„Jen jsem ti asi ještě nedokázal, jak moc tě miluju.“ Přimáčkl mě tělem
k posteli, zvedl mi obě paže nad hlavu a jednou rukou mě přišpendlil za
zápěstí na matraci.
„Ryle, prosím.“ Vzlykala jsem a snažila se ho ze sebe ze všech sil shodit.
„Nech mě na pokoji. Prosím.“
Ne, ne, ne, ne.
„Miluju tě, Lily,“ řekl a jeho slova mi narazila do tváře.
„Víc, než tě kdy miloval on. Proč to nechceš vidět?“
Můj strach se svinul do klubíčka a naředil se hněvem. Když jsem pevně
zavřela oči, dokázala jsem vidět jen svou matku, vzlykající na pohovce
v našem obýváku tam doma. A otce, jak se k ní shora tiskne. Tělem mi
probíhaly záchvěvy nenávisti. Začala jsem vřískat.
Ryle se snažil ztlumit můj křik svými ústy. Kousla jsem ho do jazyka.
Zvedl hlavu a udeřil čelem do mého.
V tu chvíli všechna bolest pominula. Přes oči se mi přetáhla temná
pokrývka nevědomí a zahalila mě.

* * *
 Cítila jsem na uchu jeho dech. Mumlal něco nesrozumitelného. Srdce mi
pádilo, celé moje tělo se třáslo. Pořád mi tekly slzy a lapala jsem po dechu.
Jeho dech mi narážel do ucha, ale bolest v hlavě byla tak pronikavá, že mi
znemožňovala porozumět slovům.
Snažila jsem se otevřít oči, ale něco mě v nich pálilo. Cítila jsem, jak mi do
pravého oka něco stéká, a hned pochopila, že je to krev.
Moje krev.
Jeho slova začínala dávat smysl.
„Promiň, promiň, je mi to líto, já…“
Pořád mě tiskl k matraci a pořád ležel na mně, ale už se nepokoušel o sex.
„Lily, miluju tě. Je mi to tak líto.“
V hlase mu zaznívala panika. Líbal mě něžně na tvář, na rty.
Věděl, co udělal. Už to byl zase Ryle a věděl, co mi udělal. Co udělal nám.
Naší budoucnosti.
Využila jsem jeho paniku ve svůj prospěch. Zavrtěla jsem hlavou. „To nic,
Ryle. Netrap se. Byl jsi rozzlobený. To nic.“
Jeho rty horečnatě dosedly na mé a já znovu ucítila skotskou. Tentokrát se
mi z ní zvedl žaludek. Ryle dál šeptal omluvy a pokoj kolem mě se znovu
začal rozplývat.

* * *

Měla jsem zavřené oči. Byli jsme pořád na posteli, ale Ryle už neležel na
mně. Byl na boku, paži pevně položenou na mém pase. Hlavu mi tiskl
k hrudi. Zůstávala jsem nehybná a pohledem zkoumala všechno kolem.
Ryle se nehýbal, ale cítila jsem jeho hluboké oddychování. Nevěděla jsem,
jestli usnul, nebo se zpil. To poslední, co jsem si pamatovala, byly jeho rty na
mých, s příchutí mých slz.
Pár minut jsem ležela bez hnutí. Bolest v hlavě se s každým okamžikem
vědomí zhoršovala. Zavřela jsem oči a snažila se přemýšlet.
Kde mám kabelku? Kde mám klíče?
Kde mám telefon?
 Celých pět minut mi trvalo, než jsem se opatrně vysoukala zpod něj. Měla
jsem strach udělat moc prudký pohyb, abych ho nevzbudila, takže jsem se
uvolňovala centimetr po centimetru, až jsem sklouzla na podlahu. Když už
jsem na sobě necítila jeho ruce, z hrudi mi unikl nečekaný vzlyk. Přitiskla
jsem si ruku na ústa, zvedla se a vyběhla z ložnice.
Našla jsem kabelku i telefon, ale klíčky od auta jsem najít nemohla.
Horečnatě jsem prohledala obývák a kuchyni, ale skoro jsem neviděla. Asi mi
při tom úderu hlavou rozsekl čelo, protože jsem měla oči plné krve a všechno
bylo rozmazané.
Za dveřmi jsem se svezla na podlahu. Všechno se se mnou točilo. Prsty se
mi tak třásly, že jsem PIN na mobilu vyťukala správně až na potřetí.
Když obrazovka konečně naskočila a já mohla zavolat, zarazila jsem se.
Můj první popud byl zavolat Allyse nebo Marshallovi, ale to jsem nemohla.
Ne teď. Allysa před pár hodinami porodila. To prostě nejde.
Mohla jsem zavolat policii, ale hned mi prolétlo hlavou, jaké by to mělo
následky. Nechtěla jsem ho obvinit. Věděla jsem, jaký dopad by to mělo na
jeho kariéru. Nechtěla jsem, aby se na mě Allysa zlobila. Nebo by se
nezlobila? Byla jsem úplně zmatená. Ještě jsem policii ze svého rozhodování
úplně nevyloučila, jen jsem neměla dost energie, abych se rozhodla hned teď.
Svírala jsem telefon v ruce a snažila se přemýšlet. Máma.
Začala jsem hledat její číslo, ale když mi došlo, co by to s ní provedlo,
začala jsem zase brečet. Nemůžu ji do toho zmatku zatáhnout. Tolik si toho už
prožila. A Ryle mě bude hledat. Za mámou půjde nejdřív. Pak za Allysou
a Marshallem. A za všemi, které zná.
Otřela jsem si slzy z očí a začala vytáčet Atlasovo číslo.
V tu chvíli jsem se nenáviděla víc než kdy v životě předtím.
Nenáviděla jsem se, protože když Ryle našel Atlasovo číslo v mém mobilu,
řekla jsem mu, že jsem na to zapomněla.
Nenáviděla jsem se, protože když mi Atlas to číslo napsal, vytáhla jsem ho
ven a podívala se na něj.
Nenáviděla jsem se, protože jsem někde hluboko v duši věděla, že by mohl
nastat den, kdy ho budu potřebovat. A tak jsem se ho naučila zpaměti.
„Haló?“
Jeho hlas byl opatrný. Tázavý. Neznal moje číslo. Když promluvil, začala
jsem brečet. Zakryla jsem si pusu a snažila se uklidnit.
„Lily?“ ozval se mnohem hlasitěji. „Lily, kde jsi?“
 Nenáviděla jsem se, protože mě poznal podle pláče.
„Atlasi,“ zašeptala jsem. „Potřebuju pomoc.“
„Kde jsi?“ zeptal se znova. Slyšela jsem v jeho hlase paniku. Slyšela jsem,
jak jde, pak něco zašramotilo, bouchly dveře.
„Napíšu ti,“ zašeptala jsem. Byla jsem moc vyděšená, než abych dokázala
mluvit. Bála jsem se, že se Ryle probudí. Zavěsila jsem a nějak našla
v prstech sílu napsat esemesku se svou adresou, vstupním kódem
k domovním dveřím a číslem bytu. Pak jsem poslala ještě jednu zprávu: Napiš
mi, až tady budeš. Prosím, neklepej.
Dovlekla jsem se do kuchyně a našla svoje kalhoty. Nasoukala jsem se do
nich, pak do trička, které leželo na lince. Když jsem se oblékla, šla jsem do
obýváku. Přemítala jsem, jestli nemám na Atlase počkat dole v hale, ale bála
jsem se, že se tam sama nedostanu. Čelo mi pořád krvácelo a já byla moc
slabá na to, abych stála u dveří a čekala. Sklouzla jsem na podlahu, svírala
telefon v roztřesené ruce a čekala na jeho esemesku.
Uběhlo trýznivých dvacet čtyři minut, než se obrazovka mobilu rozsvítila.
Tady.
Namáhavě jsem se zvedla a otevřela. Okamžitě mě popadly silné paže
a můj obličej se přitiskl k něčemu měkkému. Začala jsem zase brečet.
Nedokázala jsem dělat nic jiného než brečet, třást se a brečet.
„Lily,“ zašeptal. Ještě nikdy nevyslovil mé jméno tak smutně. Jeho modré
oči mi přejížděly po obličeji a já viděla, jak se mění. Jak v nich mizí obavy
a objevuje se něco jiného, když pokývl hlavou ke dveřím. „Je ještě tam?“
Hněv.
Cítila jsem, jak z něj sálá hněv, když vykročil ke dveřím bytu. Chytila jsem
do hrstí jeho bundu. „Ne, prosím, Atlasi. Chci jen pryč.“
Viděla jsem, jak se mu obličej zkroutil bolestí, když se zarazil, rozhodoval
se, jestli mě má poslechnout, nebo vyletět ze dveří. Nakonec se obrátil ke
dveřím zády a objal mě. Pomohl mi do výtahu a pak přes halu. Nějakým
zázrakem jsme potkali jen jednoho člověka, a ten zrovna telefonoval a díval
se jinam.
Než jsme se dostali do podzemní garáže, začala se mi zase motat hlava.
Poprosila jsme Atlase, jestli můžeme jít pomaleji. Ucítila jsem, jak mi vsunul
ruku pod kolena a zvedl mě. Pak jsme najednou byli v autě a auto se
pohybovalo.
Věděla jsem, že potřebuju ránu zašít. Věděla jsem, že mě veze do
nemocnice.
Ale neměla jsem ponětí, proč jsem vyslovila to, co mi uniklo ze rtů:
„Prosím, ne do Massachusettský všeobecný. Vem mě někam jinam.“
Z nějakého důvodu jsem nechtěla riskovat, že narazím na někoho
z Ryleových kolegů. Nenáviděla jsem ho. V tu chvíli jsem ho nenáviděla víc
než kdy tátu. Ale starosti o jeho kariéru se nějak prodraly i tou silnou
nenávistí.
A když mi to došlo, nenáviděla jsem se stejně, jako jsem nenáviděla Rylea.
 24.

Atlas stál na druhé straně místnosti. Celou dobu, co u mě byla sestra, ze mě

nespouštěl oči. Když mi vzala krev, na okamžik odešla, ale hned se vrátila
a začala mi ošetřovat ránu. Zatím se moc nevyptávala, ale asi jí bylo jasné, že
to zranění je důsledkem útoku. Viděla jsem její soucitný výraz, když mi čistila
stopy po kousnutí pod ramenem.
Když skončila, podívala se na Atlase. Postavila se tak, aby mě zaštítila
svým tělem, otočila se ke mně a tiše mě oslovila. „Musím vám teď položit pár
osobních otázek. Požádám ho, aby šel do čekárny, ano?“
V tu chvíli mi došlo, že z mých poranění podezírá Atlase. Horlivě jsme
zavrtěla hlavou. „To nebyl on,“ ujistila jsem ji. „Prosím, neposílejte ho pryč.“
Tvář jí zaplavila úleva. Přitáhla si ke mně židli. „Máte ještě jiné rány?“
Zavrtěla jsem hlavou. To, co Ryle polámal uvnitř mě, se vyléčit nedalo.
„Lily?“ oslovila mě mírně. „Byla jste znásilněná?“
Do očí mi vhrkly slzy. Viděla jsem, jak se Atlas otočil ke zdi a opřel se o ni
čelem.
Sestra čekala, až se zase podívám na ni. „Pro tyhle případy máme jistý druh
vyšetření. Je to samozřejmě dobrovolné, ale rozhodně bych vám doporučila,
abyste ho podstoupila.“
„Nebyla jsem znásilněná,“ zavrtěla jsem hlavou. „On mě ne –“
„Určitě ne, Lily?“
„Nechci vyšetřit,“ zdůraznila jsem.
Atlas se otočil k nám a s bolestným výrazem přistoupil blíž. „Lily,
potřebuješ to.“ Prosebně mi hleděl do očí.
Znova jsem zavrtěla hlavou. „Atlasi, přísahám…“ Zavřela jsem pevně oči
a sklopila hlavu. „Nesnažím se ho krýt,“ zašeptala jsem. „Chtěl to udělat, ale
zarazil se.“
„Pokud budete chtít vznést obvinění, budete potřebovat –“
„Nechci vyšetřit,“ opakovala jsem.
Ozvalo se zaklepání a vešel lékař, takže mě zachránil před dalším
Atlasovým přemlouváním. Sestra mu stručně zarecitovala seznam mých
poranění. Pak ustoupila a lékař mi prohlédl hlavu a rameno. Posvítil mi
baterkou do očí. Potom se podíval do dokumentace a oslovil mě:
„Potřebuju vyloučit otřes mozku, ale nechci vás posílat na CT. Radši si vás
tu místo toho necháme na pozorování.“
„Proč mě nepošlete na CT?“ nechápala jsem.
Doktor se napřímil. „V případě těhotných žen rentgenové vyšetření
nedoporučujeme, pokud to není nezbytně nutné. Budeme vás sledovat kvůli
případným komplikacím, a pokud bude všechno v pořádku, propustíme vás
do domácího léčení.“
Nic z toho jsem neslyšela.
Nic.
V hlavě se mi rodil tlak. V srdci. V žaludku. Chytila jsem se okrajů
vyšetřovacího stolu, na kterém jsem seděla, a zírala na podlahu, dokud doktor
i sestra nevyšli z místnosti.
Když se za nimi zavřely dveře, cítila jsem, jak se Atlas blíží ke mně. Jeho
kolena se téměř dotkla mých. Přejel mi rukama po zádech. „Věděla jsi to?“
Rychle jsem vydechla a nadechla se. Zavrtěla jsem hlavou, a když mě Atlas
objal, rozplakala jsem se tak, jak jsem ani netušila, že je toho moje tělo
schopné. Držel mě, zatímco jsem brečela. Držel mě, zatímco ve mně narůstala
sebenenávist.
Tohle jsem si způsobila sama. Dovolila jsem, aby se mi to stalo. Jsem
stejná jako matka.
„Chci pryč,“ zašeptala jsem.
Atlas se odtáhl. „Lily, chtějí tě monitorovat. Měla bys zůstat.“
Vzhlédla jsem k němu a zavrtěla hlavou. „Musím odsud. Prosím. Chci
pryč.“
Přikývl a pomohl mi s obouváním. Svlékl si bundu, přehodil ji přese mě,
a pak jsme vyšli z pohotovosti, aniž nás někdo zastavil.
Při jízdě autem Atlas mlčel. Já zírala z okýnka, už příliš vyčerpaná, než
abych dokázala ještě brečet. Příliš šokovaná, než abych mohla mluvit. Měla
jsem pocit, jako bych se ocitla pod hladinou.
Musíš plavat dál.

* * *
 Atlas nebydlel v bytě. Měl dům. Na předměstí Bostonu, Wellesley, kde jsou
všechny domy krásné, rozlehlé, upravené a drahé. Když jsme zajeli na
příjezdovou cestu, napadlo mě, jestli už se s tou svou dívkou oženil. S Cassií.
A co si bude Cassie myslet o tom, že její manžel si domů přiváží svou
studentskou lásku, kterou právě napadl vlastní muž?
Bude mě litovat. Bude se divit, proč jsem od něj už dávno neodešla.
Nepochopí, jak jsem to mohla nechat zajít tak daleko. Bude žasnout podobně,
jako já kdysi žasla nad mámou, když jsem ji viděla ve stejné situaci. Lidé se
vždycky diví, proč týraná žena prostě neodejde. Ale diví se někdo, proč se
všichni ti muži chovají násilnicky? Neměli by snad všechno klást za vinu
právě jim?
Atlas zaparkoval v garáži. Stálo tam už další auto. Nečekala jsem, až mi
pomůže vystoupit. Otevřela jsem si sama a pak šla za ním dovnitř. Vyťukal
několik čísel na bezpečnostním kódu a pak zapnul pár světel. Přejížděla jsem
pohledem po kuchyni, jídelně, obývacím pokoji. Všechno bylo z tmavého
dřeva a nerezové oceli, kuchyň vymalovaná uklidňující tyrkysovou. Barvou
oceánu. Kdybych nebyla tak rozbolavělá, usmála bych se.
Atlas plaval a plaval, a podívejte se na něj teď. Doplaval až do podělanýho
Karibiku.
Šel k lednici, vytáhl lahev s vodou, odšpuntoval ji a podal mi ji. Napila
jsem se a dívala se, jak rozsvěcí světla v obýváku a v chodbě. Jako by to
nemohlo nikoho dalšího rušit.
„Bydlíš tady sám?“ zkusila jsem to.
Přikývl a vydal se zpátky do kuchyně. „Nemáš hlad?“
Zavrtěla jsem hlavou. I kdybych měla, nedokázala bych jíst.
„Ukážu ti tvůj pokoj,“ navrhnul. „Je tam koupelna, jestli se budeš chtít
osprchovat.“
Budu. Chci si vymýt pachuť skotské z pusy. Smýt ze sebe sterilní pach
nemocnice. Spláchnout do odpadu poslední čtyři hodiny svého života.
Šla jsem za ním do haly a do pokoje pro hosty, kde mi rozsvítil. Na holé
posteli ležely dvě bedny, další byly narovnané u stěny. Atlas sebral krabice
z postele a dal je k ostatním ke stěně.
„Nastěhoval jsem se sem před pár měsíci, ještě jsem neměl moc času to
tady zařídit.“ Šel k prádelníku, vytáhl zásuvku a vyndal z ní ložní prádlo.
„Povlíknu ti postel.“ Dal se do toho, zatímco já šla do koupelny a zavřela za
sebou dveře.
 Strávila jsem tam půl hodiny. Chvílemi jsem jen zírala na sebe do zrcadla.
Chvílemi stála pod sprchou. A zbytek času jsem se skláněla nad toaletou, jak
se mi z pomyšlení na ty poslední čtyři hodiny zvedal žaludek.
Když jsem konečně vyšla ven, byla jsem zabalená jen v osušce. Atlas už
v pokoji nebyl, ale nechal mi na čerstvě povlečené posteli věci na spaní –
pánské kalhoty od pyžama, na mě moc široké a dlouhé, a tričko, které mi
sahalo skoro ke kolenům. Stáhla jsem si kalhoty v pase, co nejvíc to šlo,
vlezla do postele, zhasla lampičku na nočním stolku a přetáhla si pokrývku
přes hlavu.
Brečela jsem tak zoufale, že jsem přitom ze sebe nevydala ani hlásku.
 25.

Ucítila jsem topinku.

Protáhla jsem se v posteli a usmála se. Ryle ví, že topinky mám k snídani
nejradši.
Otevřela jsem oči a realita do mě narazila jako rozjetý vlak. Pak jsem je
zase pevně zavřela, když mi došlo, kde jsem a proč tady jsem, a že topinku
necítím proto, že mi můj milující a pozorný manžel chystá snídani do postele.
Začalo mi být zase do breku, takže jsem se donutila vstát z postele.
Soustředila jsem se na prázdnotu v žaludku, a když jsem si odskočila do
koupelny, napadlo mě, že bych se měla pokusit něco sníst, než budu znovu
zvracet.
Když jsem se vrátila do pokoje, všimla jsem si, že židle, která včera stála
u dveří, je teď u postele otočená k ní. Na židli ležela odhozená pokrývka.
Atlas mě tady očividně hlídal, protože si dělal starosti, jestli nemám otřes
mozku. Když jsem vešla do kuchyně, Atlas se pohyboval mezi lednicí,
sporákem a kuchyňskou linkou. Poprvé za dvanáct hodin jsem ucítila něco
jiného než naprosté zoufalství, když mě napadlo, že Atlas je šéfkuchař.
A špičkový. A vaří mi snídani.
Vzhlédl ke mně a sledoval, jak mířím k němu.
„Dobrý ráno,“ pozdravil mě a snažil se, aby to znělo nenuceně. „Doufám,
že máš hlad.“ Posunul ke mně na lince krabici s pomerančovým džusem
a zase se věnoval tomu, co dělal na sporáku.
„To mám.“
Podíval se přes rameno na mě a naznačil úsměv. Nalila jsem si sklenici
džusu a přešla ke snídaňovému stolku. Ležely na něm noviny. Když jsem je
zvedla a uviděla ten článek o anketě Nejlepší v Bostonu, ruce se mi roztřásly
a zase jsem noviny upustila. Zavřela jsem oči a pomalu upíjela džus.
Za pár minut přede mě Atlas položil talíř a přitáhl si židli proti mně. Taky
si před sebe položil talíř s jídlem a zakrojil vidličkou do palačinky.
Zadívala jsem se na talíř. Byly tam tři palačinky polité cikcak sirupem
a nazdobené kopečky smetany. Pravou stranu talíře lemovaly nakrájené dílky
pomeranče.
Vypadalo to tak krásně, že to bylo skoro škoda jíst, ale já byla moc hladová,
než aby mi na tom záleželo. Strčila jsem si do pusy první sousto a zavřela oči.
Snažila jsem se nedávat na sobě tak znát, že tohle je ta nejlepší snídaně, jakou
jsem kdy ochutnala.
Konečně jsem si dovolila přiznat, že Atlasova restaurace si tu cenu
zaslouží. I když jsem Allyse a Ryleovi tvrdila něco jiného, v lepším podniku
jsem nikdy nebyla.
„Kde ses naučil vařit?“ zeptala jsem se.
Atlas se napil kávy. „U mariňáků,“ odpověděl a postavil šálek na pult.
„Zaučoval jsem se už během prvního narukování a podruhý jsem nastoupil už
jako kuchař.“ Zaťukal vidličkou na kraj talíře. „Chutná ti to?“
Přikývla jsem. „Je to výborný. Ale ty jsi přece uměl vařit, už než jsi šel do
armády.“
Usmál se. „Ty si pamatuješ ty sušenky?“
Zase jsem přikývla. „Nejlepší, jaký jsem kdy jedla.“ Atlas se opřel o židli.
„Základy jsem se naučil sám.
Když jsem byl kluk, máma dělala odpolední směny. Pokud jsem chtěl
večeři, musel jsem si ji uvařit. Buď to, nebo se krmit chlebem. Tak jsem si
v garážovým výprodeji pořídil kuchařku a za rok z ní vyzkoušel všechny
recepty. To mi bylo třináct.“
Usmála jsem se. Šokovalo mě, že to vůbec svedu. „Tak až se tě někdo
zeptá, pověz mu tohle. Ne to o armádě.“
Zavrtěl hlavou. „Jsi jediná, kdo ví něco o tom, jak jsem žil, než mi bylo
devatenáct. A rád bych, aby to tak zůstalo.“ Pak mi začal vyprávět, jaké to
bylo vařit vojákům. Celou dobu, co sloužil, si šetřil všechny vydělané peníze,
takže když odešel z armády, mohl si otevřít svou restauraci. Začal s malou
kavárnou, která mu slušně vydělávala, a před rokem a půl otevřel Bib’s.
„Šlape slušně,“ poznamenal skromně.
Rozhlédla jsem se po kuchyni a pak se podívala na něj.
„Vypadá to, že líp než slušně.“
Pokrčil rameny a strčil si do pusy další sousto. Nechala jsme ho v klidu jíst
a přemýšlela o jeho restauraci. O tom pojmenování a co řekl v rozhovoru. Což
mě samozřejmě zase přivedlo k myšlenkám na Rylea a na zuřivost, s níž na
mě vykřikoval poslední věty z článku.
Atlas si asi všiml změny v mém chování, ale neřekl nic a začal sklízet ze
stolu.
Když se vrátil, sedl si tentokrát na židli vedle mě. Položil mi chlácholivě
dlaň na ruku. „Musím teď na pár hodin do práce,“ řekl. „Ale ty nikam
nechoď. Zůstaň tady, jak dlouho potřebuješ, Lily. Jenom, prosím… prosím,
nevracej se dneska domů.“
Zavrtěla jsem hlavou, když jsem slyšela obavu v jeho hlase. „Nevrátím.
Zůstanu tady. Slibuju.“
„Potřebuješ něco, než půjdu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Budu v pohodě.“
Atlas se zvedl a sáhl po bundě. „Vynasnažím se vrátit co nejdřív, přijdu
kolem poledne a přinesu ti něco k obědu, ano?“
Vynutila jsem ze sebe úsměv. Atlas vytáhl ze zásuvky pero a papír a něco
napsal. Nechal to ležet na lince a odešel. Když byl pryč, vstala jsem a přešla
k pultu, abych si to přečetla. Byly to pokyny, jak nastavit alarm, a taky jeho
číslo mobilu, i když to jsem uměla zpaměti. Dál tam napsal číslo telefonu do
práce, zdejší adresu a adresu restaurace. Pod tím vším stálo menším písmem:
„Musíš plavat dál, Lily.“

Milá Ellen,
ahoj, to jsem zase já. Lily Bloomová. Totiž… vlastně Lily Kincaidová.
Je to už dlouho, co jsem Ti psala naposledy. Vážně hodně dlouho. Po tom,
jak to skončilo s Atlasem, už jsem se nedokázala přimět, abych deník zase
otevřela. Dokonce jsem se už ani po škole nedokázala dívat na Tvůj pořad,
protože mi bylo smutno, že se na něj mám dívat sama. Vlastně mě
deprimovaly všechny myšlenky na Tebe. Protože všechno kolem Tebe mi
připomínalo Atlase. A upřímně, to jsem nechtěla, takže jsem Tě od svého
života musela odříznout. Mrzí mě to. Určitě jsem Ti nescházela tolik jako Ty
mně, protože někdy právě to, co Tě nejvíc zraňuje, Ti taky nejvíc chybí. Jenže
aby ses zbavila bolesti, musíš využít všechny páky, které na to máš. A proto
jsem Tě odstřihla, Ellen. Prostě jsem si chtěla ušetřit aspoň trochu trápení.
Vsadím se, že Tvůj pořad je pořád tak bezvadný jako dřív. Slyšela jsem, že
pořád na začátku některých dílů tančíš, a teď už bych to uměla ocenit.
Myslím, že to je známka dospělosti – člověk dokáže ocenit to, co je pro jiné
důležité, i když pro něj to prim nehraje.
Asi bych Ti měla napsat, co je u mě nového. Táta umřel. Je mi dvacet čtyři,
mám vysokoškolský diplom, chvíli jsem pracovala v marketingu a teď sama
podnikám. Mám květinářství. Jupí, splněný životní sen!
 Taky mám manžela a není to Atlas. A… žiju v Bostonu.
To koukáš, co?
Když jsem Ti psala naposledy, bylo mi šestnáct. Doma jsem byla nešťastná
a dělala si hrozné starosti o Atlase. To už si nedělám, ale nešťastná jsem taky.
Mnohem nešťastnější, než když jsem Ti psala naposledy.
Promiň, že Ti nikdy nepíšu, když jsem šťastná. Jako bych na Tebe jen valila
všechny svoje trable. Ale od toho jsou přátelé, ne? Ani nevím, kde začít.
Protože Ty nevíš nic o mém současném životě ani o mém manželovi Ryleovi.
Máme spolu takové sousloví, „nahá pravda“. Říkáme si to, když k sobě
chceme být brutálně upřímní a vyslovit, co si doopravdy myslíme.
Takže… nahá pravda. Připrav se.
Miluju muže, který mi fyzicky ubližuje. Zrovna já! Nechápu, jak jsem
zrovna já mohla skončit takhle.
Když jsem dospívala, často jsem si přála, abych mohla vidět mámě do
hlavy po tom, co jí táta ubližoval. Jak může milovat někoho, kdo na ni vztáhl
ruku. Kdo jí opakovaně ubližuje. A opakovaně slibuje, že už to nikdy neudělá.
A pak ji zase znova zbije.
Nenávidím pomyšlení, že teď už se do ní dokážu vžít.
Sedím u Atlase na gauči už čtyři hodiny, bojuju se svými pocity a neumím je
pojmenovat. Nerozumím jim. Nevím, jak je zpracovat. A tak jsem se pokusila
udělat to jako v minulosti, hodit je na papír. Omlouvám se, Ellen. Ale připrav
se na pořádný slovní průjem.
Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak ke smrti. Ne ke smrti obecně, ale
ke smrti člověka, který je Ti nejblíž na celém světě. Takže když si představíš,
že by umřel, hned Ti vhrknou slzy do očí.
Tak mi to teď připadá. Připadá mi, jako by Ryle umřel.
Je to tak obrovský žal. A obrovská bolest. Mám pocit, jako bych ztratila
nejlepšího přítele, milence, manžela, svůj život. Ale rozdíl mezi tímhle pocitem
a smrtí je přítomnost další emoce, která po skutečné smrti vždycky
nenásleduje.
Nenávisti.
Mám na něj takový vztek, Ellen. Slova nemůžou vyjádřit, jak moc na něj
zuřím. A přece ke mně uprostřed všeho toho vzteku pronikají okamžiky, kdy se
ho snažím jakoby obhajovat. „Neměla jsem si dávat na lednici ten magnet.
Mohla jsem mu to tetování vysvětlit už na začátku. Nemusela jsem si nechávat
ty deníky.“
 Tohle obhajování je nejhorší. Stravuje mě zevnitř, kousek po kousku, bere
mi sílu, kterou mi propůjčuje nenávist. Obhajování mě ponouká, abych si
představila naši společnou budoucnost a to, jak bych mohla podobným
záchvatům zuřivosti předem zabránit. Když už mu nikdy nebudu lhát. Nebudu
před ním nic tajit. Už mu nedám důvod takhle reagovat. Když na tom budeme
oba pracovat ještě víc tvrdě než doteď…
V dobrém i zlém, tak jsme si to slíbili, ne?
Vím, že přesně tohle si kdysi myslela i moje máma. Jenže rozdíl mezi námi
je, že ona měla těžší pozici. Neměla tak dobrý příjem jako já. Neměla dost
peněz na to, aby se mnou mohla odejít a poskytnout mi to, co pokládala za
slušný domov. Nechtěla mě připravit o otce, chtěla, abych vyrůstala s oběma
rodiči. A mám silný pocit, že párkrát ji taky zradilo to zatracené obhajování.
Zatím nedokážu ani pomyslet na to, že bych s tím mužem měla mít dítě. Že
uvnitř mě je bytost, kterou jsme společně stvořili. A ať se rozhodnu jakkoli –
zůstat, nebo odejít –, ani jedno z toho nebude něčím, co bych svému dítěti
přála. Vyrůstat v neúplné rodině, nebo v rodině s domácím násilím? Už teď
jsem ho nebo ji zklamala, a to vím o jeho existenci sotva den.
Ellen, kéž bys mi mohla odepsat. Kéž bys mi zrovna teď mohla říct něco
legračního, protože to hrozně potřebuju. Snad ještě nikdy jsem se necítila tak
sama. Tak zlomená. Tak rozzuřená. Tak raněná.
Lidi, kteří tyhle situace vnímají zvenku, se vždycky diví, proč ženy od
násilníků neodejdou. Někde jsem četla, že až osmdesát pět procent žen se do
vztahu s násilníkem vrací. To bylo předtím, než jsem si uvědomila, že i já mám
takový vztah, a když jsem tu statistiku četla, říkala jsem si, jak jsou ty ženy
hloupé. Myslela jsem si, že to dělají, protože jsou slabé. Tyhle věci jsem si
myslela i o své mámě.
Jenže ženy se někdy vrací proto, že jsou zamilované. Miluju svého manžela,
Ellen. Miluju na něm spoustu věcí. Kéž by bylo tak snadné zbavit se citů
k někomu, kdo Ti ubližuje, tak snadné, jak jsem si to kdysi myslela. Zabránit
srdci v odpuštění tomu, koho miluješ, je zatraceně těžké.
Teď jsem taky součást statistiky. To, co jsem si kdysi myslela
o zneužívaných ženách, si teď myslí druzí o mně. Nebo by si to mysleli, kdyby
věděli, v jaké jsem situaci.
„Jak ho může ještě milovat, po tom, co jí udělal? Jak může uvažovat, že ho
vezme zpátky?“
Je smutné, že když uvažujeme o někom, kdo je týraný, běží nám hlavou
zrovna tohle. Neměli bychom snad odsuzovat víc násilníky než ty, kdo je
milují?
 Snažím se představit si všechny ty lidi, kterým se stalo něco podobného
jako mně. I ty, kterým se to teprve stane. Opakujeme si všichni ve dnech po
tom, co jsme zažili týrání z rukou milované osoby, stejná slova? „V dobrém
i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.“
Třeba se tenhle slib mezi novomanžely nemá brát tak doslovně.
V dobrém i zlém?
Tak na to
já Ti
seru.
Lily
 26.

Ležela jsem na Atlasově posteli pro hosty a dívala se do stropu. Byla to

normální, docela pohodlná postel, ale mně připadala jako vodní. Nebo jako
bych ležela na voru a plula po moři. Zdolávala obrovské vlny, z nichž každá
přinášela něco jiného. Někdy to byly vlny smutku, někdy hněvu. Někdy slz.
A občas spánku.
Někdy jsem si položila ruce na břicho a ucítila slabou vlnu lásky.
Nechápala jsem, jak už teď můžu milovat něco tak neznámého, ale mohla
jsem. Uvažovala jsem, jestli to bude chlapeček, nebo holčička, a jak ho nebo
ji pojmenuju. Jestli se bude podobat mně, nebo Ryleovi. A pak mě zalila další
vlna hněvu a spláchla sebou slabou vlnku lásky.
Připadala jsem si okradená o radost z nastávajícího mateřství, kterou by
žena měla cítit, když se dozví, že je těhotná. Jako by mi ji Ryle včera v noci
sebral, a já ho za to nenáviděla ještě víc.
Nenávist je tak vyčerpávající.
Přiměla jsem se zvednout z postele a jít do sprchy. Celý den jsem byla
v pokoji. Atlas se vrátil před několika hodinami, slyšela jsem, jak otevřel
dveře pokoje, aby mě zkontroloval. Předstírala jsem ale, že spím.
Připadalo mi trapné, že jsem zrovna tady. Atlas byl důvod, proč na mě Ryle
v noci zuřil, tak jak jsem mohla běžet pro pomoc právě za ním? Možná jsem
se i trochu styděla, jako by můj telefonát Atlasovi dával Ryleovi za pravdu.
Jenže já vážně neměla kam jinam jít. Potřebovala jsem pár dní o samotě,
abych si mohla všechno rozmyslet. Kdybych šla do hotelu, Ryle by mě mohl
vystopovat podle použité kreditní karty.
U mámy by mě našel hned. Stejně jako u Allysy nebo u Lucy. Znal
i Devina, takže by se k němu nejspíš nerozpakoval zajít.
Pochybovala jsem ale, že by dokázal najít Atlase. Prozatím. Bylo mi jasné,
že když mu nebudu zvedat telefon a odpovídat na esemesky, bude mě hledat
úplně všude, dokud mě nenajde. Prozatím jsem si ale říkala, že jsem tady
v bezpečí.
Proto jsem tady. Protože se cítím bezpečněji než kdekoli jinde. A Atlas má
poplachový systém. Další výhoda. Podívala jsem se na telefon na nočním
stolku. Přeskočila jsem všechny nepřečtené zprávy od Rylea a otevřela novou
od Allysy.
 Allysa: Ahoj, teto Lily! Tak dneska večer už nás pustí domů. Přijď se na
nás podívat zítra po práci.
A poslala mi fotku, na které chová Rylee. Nejdřív jsem se usmála. Pak
rozbrečela. Do háje s těmi rozbouřenými emocemi.
Počkala jsem, až mi oschnou oči, a vydala jsem se do obývacího pokoje.
Atlas seděl u kuchyňského stolu a něco psal na laptopu. Když mě uviděl,
rozzářil se a zaklapnul počítač.
„Ahoj.“
Vynutila jsem ze sebe úsměv a podívala se na linku.
„Máš tady něco k jídlu?“
Atlas hned vyskočil. „Jasně. Sedni si. Hned ti něco připravím.“
Posadila jsem se na gauč a on začal kmitat po kuchyni. Televize byla
puštěná, ale bez zvuku. Zapnula jsem ho a našla seznam nahraných pořadů.
Měl jich tam víc, ale hned jsem si všimla Show Ellen DeGeneresové. Usmála
jsem se, najela na poslední nepřehranou epizodu a stiskla PLAY. Atlas mi
přinesl misku těstovin a sklenici vody s ledem.
Podíval se na obrazovku a pak se posadil vedle mě na gauč. Další tři
hodiny jsme si dávali týdenní nálož pořadu. Asi šestkrát jsem se rozchechtala
nahlas. Byla to úleva. Když jsem si ale odskočila na záchod a vrátila se do
obýváku, najednou na mě všechno znova dolehlo.
Posadila jsem se na gauč vedle Atlase. Pohodlně se rozvaloval s nohama
opřenýma o stolek. Přirozeně jsem se o něj opřela, jako jsme to dělávali
kdysi. Přitáhl si mě k hrudi, a pak jsme tam jen tak seděli a mlčeli. Atlas mě
hladil zlehka palcem po rameni a věděla jsem, že mi tak dává beze slov
najevo ochotu mi pomoct. A soucit. Poprvé od chvíle, kdy pro mě včera
v noci přijel, jsem měla pocit, že o tom dokážu mluvit. Opírala jsem se mu
hlavou o rameno, ruce spojené v klíně. Hrála jsem si se šňůrkou jeho příliš
velkých pyžamových kalhot.
„Atlasi?“ hlesla jsem. „Mrzí mě, že jsem se na tebe tenkrát v restauraci tak
rozzlobila. Měls pravdu. Někde hluboko v sobě jsem věděla, že máš pravdu,
ale nechtěla jsem tomu uvěřit.“ Zvedla jsem hlavu a žalostně se na něj
usmála. „A teď můžeš odpovědět: No, já ti to říkal.“
Obočí se mu stáhla k sobě, jako by ho moje slova něčím ranila. „Lily,
rozhodně jsem si nepřál mít pravdu. Denně jsem se modlil, abych se v něm
spletl.“
Zamžikala jsem. Neměla jsem to říkat. Znám Atlase. Ten by v životě
nevypustil z pusy něco tak ponižujícího jako Já ti to říkal.
 Stiskl mi rameno, předklonil se a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči
a vychutnávala si jeho důvěrně známou blízkost. Jeho vůni, jeho doteky, jeho
podporu. Nikdy jsem nechápala, jak někdo může být tak pevný a zároveň
působit tak konejšivě. Tak jsem ho ale vždycky vnímala. Jako by sám dokázal
zvládnout cokoli, ale přitom pořád cítil tíhu toho, co nesou na svých bedrech
druzí.
Nebyla jsem ráda, že jsem se z lásky k němu nikdy úplně nevzpamatovala,
i když jsem se tak snažila. Myslela jsem na tu hádku s Rylem kvůli Atlasovu
telefonu. Na hádku kvůli magnetu a článku, kvůli věcem, které četl v mém
deníku, kvůli tetování. Nic z toho by se nestalo, kdybych se z citů k Atlasovi
dokázala oprostit. Pak by Ryle neměl důvod na mě zuřit. Při tom pomyšlení
mi vylétla ruka k obličeji. Rozrušilo mě, že dokážu Ryleovu reakci svádět na
svůj neuzavřený vztah s Atlasem.
Pro to není žádná omluva. Žádná.
Zmocnila se mě další vlna, kterou jsem musela zdolat.
Vlna naprostého a hlubokého zmatku.
Atlas vycítil, že se moje rozpoložení změnilo. „Jsi v pořádku?“
Nebyla jsem.
Nebyla, ale až do téhle chvíle jsem si neuměla přiznat, jak moc mě ranilo,
že se pro mě Atlas nikdy nevrátil. Kdyby se vrátil, nikdy bych nepotkala
Rylea. Nikdy bych se neocitla v téhle situaci.
Jo, byla jsem naprosto zmatená. Jak vůbec můžu za něco z toho svalovat
vinu na Atlase?
„Asi si půjdu lehnout,“ řekla jsem tiše a odtáhla se od něj. Postavila jsem
se. Atlas taky.
„Zítra musím skoro na celý den pryč,“ oznámil mi.
„Budeš tady, až se vrátím domů?“
Při té otázce jsem sebou trhla. Jasně, už chce, abych se sebrala a našla si
něco jiného. Co tady vlastně pořád dělám? „Ne. Ne, neboj, půjdu do hotelu.“
Otočila jsem se a vykročila do chodby, ale položil mi ruku na rameno.
„Lily,“ obrátil si mě jemně k sobě. „Já nechci, abys odešla. Ptám se jen
proto, abych měl jistotu, že tě tady zase najdu. Chci, abys tu zůstala, jak
dlouho budeš potřebovat.“ Vypadal při tom tak upřímně, a kdyby to nebylo
nevhodné, nejradši bych se mu vrhla do náruče. Protože já ještě nebyla
připravená odejít. Potřebovala jsem ještě pár dní, než přijdu na to, jaký bude
můj další krok.
 Přikývla jsem. „Já taky musím jít zítra na chvíli do práce,“ řekla jsem mu.
„Potřebuju tam zařídit nějaký věci. Ale jestli ti to vážně nevadí, ještě bych
tady pár dní zůstala.“
„Nevadí mi to, Lily. Budu rád.“
Nuceně jsem se usmála a zamířila do pokoje pro hosty. Aspoň tady
nasbírám trochu síly, než budu muset všemu čelit.
I když mě jeho přítomnost v mém životě právě teď mátla, nemohla jsem
mu být vděčnější.
 27.

Když jsem sáhla po klice, ruka se mi třásla. Ještě nikdy jsem do vlastního
obchodu nevstupovala s takovým strachem. Ale taky jsem ještě nikdy nebyla
na pokraji kolapsu. Uvnitř byla tma. Rozsvítila jsem, zadržela dech a pomalu
se vydala do své kanceláře. Opatrně jsem otevřela dveře…
Nebyl tam. A přece jako by byl všude.
Když jsem se posadila za stůl, zapnula jsem mobil, který jsem měla
vypnutý od chvíle, kdy jsem si šla včera lehnout. Chtěla jsem se pořádně
vyspat, bez toho, abych pořád kontrolovala, jestli se mi Ryle snaží dovolat.
Přístroj naskočil. Bylo tam dvacet devět nepřečetných zpráv od Rylea.
Dvacet devět jako počet dveří, na které Ryle vloni klepal, když se mě snažil
najít.
Nevěděla jsem, jestli je ta ironie k smíchu, nebo spíš k pláči.
Zbytek dne jsem strávila stejně. Pořád jako na jehlách, pořád jsem se
otáčela přes rameno a nadskakovala, když se otevřely dveře. Napadlo mě,
jestli mě Ryle takhle zničil natrvalo. A jestli mě ten strach vůbec někdy
opustí.
Uteklo půl dne, kdy jsem se snažila dohánět papírování. Ryle nezavolal. Po
obědě mi zatelefonovala Allysa a podle jejího hlasu jsem poznala, že vůbec
netuší, co se mezi námi s Rylem stalo. Nechala jsem jí chvíli vykládat
o miminku, než jsem se vymluvila, že přišel zákazník, a zavěsila jsem.
Chtěla jsem odejít, až se Lucy vrátí z oběda. Což mělo být za půl hodiny.
Ryle přišel tři minuty potom, co odešla. Byla jsem tam sama.
Sotva jsem ho uviděla, ztuhla jsem. Stála jsem za pultem u kasy a pomalu
nahmátla na pultě sešívačku. Pochybovala jsem, že sešívačka proti silným
pažím neurochirurga něco zmůže, ale musela jsem se spokojit s tím jediným,
co jsem měla.
Ryle šel pomalu k pultu. Viděla jsem ho poprvé od toho večera, kdy se mě
snažil znásilnit. Moje tělo se okamžitě vrátilo do toho okamžiku a mě
zaplavily právě ty emoce, které jsem v té chvíli cítila. Strach i hněv mnou
procházely ve vlnách, když Ryle došel k pultu.
Zvedl ruku a položil na něj svazek klíčů. Soustředila jsem se na ně.
 „Dneska večer odlétám do Anglie,“ ozval se. „Budu pryč tři měsíce.
Zaplatil jsem všechny účty dopředu, aby sis nemusela s ničím dělat starosti,
až budu pryč.“
Jeho hlas zněl vyrovnaně, ale viděla jsem napjaté žíly na jeho krku,
znamení toho, kolik sil ho to ovládání stojí.
„Potřebuješ čas.“ Ztěžka polkl. „A já ti ho chci dát.“ Rysy se mu zkřivily,
když přistrčil klíče od našeho bytu ke mně.
„Vrať se domů, Lily. Nebudu tam. Máš moje slovo.“
Otočil se a vydal se ke dveřím. Napadlo mě, že se ani nepokusil omluvit.
Ne že bych se kvůli tomu zlobila. Chápala jsem to. Věděl, že žádná omluva
nikdy nesmaže to, co udělal. Chápal, že to nejlepší pro nás je teď oddělení.
Věděl, že udělal obrovskou chybu… a stejně jsem cítila potřebu zabořit nůž
do rány o něco hlouběji.
„Ryle.“
Ohlédl se. Jako by mezi námi podržel štít. Neotočil se úplně a strnul, jako
by čekal, co řeknu. Věděl, že ho to raní.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala jsem se. Mlčel. Jen na mě zíral a čekal
na pokračování.
„Když ses podíval do mého deníku, stačilo, abys mě požádal o nahou
pravdu. Byla bych k tobě upřímná. Jenže to jsi neudělal. Rozhodl ses, že mě
nepožádáš o pomoc, a kvůli tomu teď budeme oba trpět až do konce našich
životů.“
S každým dalším slovem se víc a víc chmuřil. „Lily.“ Obrátil se ke mně
celým tělem.
Zvedla jsem dlaně, abych mu zabránila v odpovědi. „Nic neříkej. To je
všechno, už můžeš jít. Užij si to v Anglii.“
Viděla jsem, jak se to v něm sváří. Věděl, že v tuhle chvíli se mnou nic
nesvede, bez ohledu na to, jak moc chtěl prosit o odpuštění. Věděl, že má
jedinou možnost – otočit se a vyjít ze dveří, i když to bylo to poslední, co se
mu chtělo udělat.
Konečně se přiměl vyjít ven. Rozběhla jsem se ke dveřím a zamkla je. Pak
jsem se svezla na podlahu, objala si kolena a přitiskla k nim obličej. Třásla
jsem se tak, až mi cvakaly zuby.
Nemůžu uvěřit, že ve mně roste něco, co je zčásti tenhle muž. A nemůžu
uvěřit, že jednou přijde den, kdy mu to budu muset přiznat.
 28.

Když Ryle odešel, přemýšlela jsem, jestli mám jet domů. Dokonce jsem si
vzala taxík a nechala se odvézt k našemu domu, jenže pak jsem nedokázala
vystoupit z auta. Věděla jsem, že když půjdu do bytu, dřív nebo později se
setkám s Allysou. Ještě jsem nebyla připravená vysvětlit jí ty stehy na čele.
Nebyla jsem připravená vidět kuchyň, kde se do mě zaryla Ryleova krutá
slova. Nedokázala jsem vejít do ložnice, kde jsem se cítila tak naprosto
zničená.
A tak jsem řekla taxikáři, aby mě odvezl na Atlasovu adresu. Připadalo mi,
že to je teď moje jediná bezpečná zóna. Když jsem byla schovaná u něj,
nemusela jsem ničemu čelit.
Atlas už mi dvakrát psal, aby se zeptal, jak to jde. Takže když jsem pár
minut před sedmou dostala esemesku, myslela jsem si, že je to zase od něj.
Ale ne – psala mi Allysa.
Allysa: Už jsi doma z práce? Přijď nahoru k nám, nudím se!
Srdce se mi sevřelo, když jsem to četla. Chudák Allysa neměla ponětí, co
se stalo mezi mnou a jejím bratrem. A řekl jí vůbec Ryle, že dneska letí do
Anglie? Začala jsem psát, několikrát to vymazala, jak jsem se snažila
vymyslet co nejvěrohodnější omluvu, proč nejsem doma.
Já: Nemůžu. Jsem na pohotovosti. Praštila jsem se v práci do čela o polici.
Budou mi to šít.
Mrzelo mě, že jí lžu, ale aspoň mi to ušetří vysvětlování stehů a taky to,
proč k ní nemůžu přijít.
Allysa: To snad ne! Jsi tam sama? Pošlu za tebou Marshalla, když je Ryle
pryč.
Aha, takže ví, že Ryle odletěl do Anglie. To je dobře.
A myslí si, že mezi námi je to v pohodě. To je taky dobře. Takhle mám tři
měsíce, než jí budu muset říct pravdu.
Tak se na mě podívejte. Zametám všechno pod koberec, přesně jako má
matka.
Já: Ne, jsem v pohodě. Než by se sem Marshall dostal, budu hotová. Přijdu
k vám zítra po práci. Dej za mě Rylee pusinku.
 Zamkla jsem displej a vlezla si do postele. Venku už byla tma, takže jsem
hned uviděla reflektory auta na příjezdové cestě. Okamžitě jsem poznala, že
to není Atlas, protože ten přijížděl k domu z druhé strany a jel rovnou do
garáže. Srdce se mi rozbušilo a zaplavil mě strach. Je to Ryle? Zjistil nějak,
kde bydlí Atlas?
O chvíli později se ozvalo hlasité zabušení na dveře.
A znova. Zároveň se rozkřičel zvonek.
Přešla jsem po špičkách k oknu a nepatrně odtáhla závěs, abych viděla ven.
Neviděla jsem, kdo je u dveří, jen dodávku na příjezdové cestě. Nebylo to
Ryleovo auto.
Co když je to ta Atlasova přítelkyně? Cassie?
Popadla jsem telefon a vydala se chodbou k obývacímu pokoji. Bušení na
dveře a zvonění neustávalo. Ten někdo venku byl směšně netrpělivý. Jestli je
to Cassie, už teď mi byla protivná.
„Atlasi!“ zařval nějaký chlap. „Tak už kurva votevři!“ Přidal se k němu
další hlas, taky mužský. „Ty vole, umrznou mně tady koule! Sou jako rozinky,
tak dělej!“
Než jsem otevřela, abych jim vysvětlila, že Atlas není doma, napsala jsem
mu. Doufala jsem, že už třeba přijíždí k domu a vyřídí si to sám.
Já: Kde jsi? U dveří jsou dva chlapi a já nevím, jestli jim mám otevřít.
Čekala jsem, zatímco bušení a zvonění neustávaly, ale
Atlas mi hned neodepsal. Nakonec jsem přešla ke dveřím. Nechala jsem
zajištěný bezpečnostní řetízek, ale odemkla závoru a na pár centimetrů
pootevřela.
Jeden z těch chlapů byl vysoký, dost přes metr osmdesát. Jeho obličej
vypadal mladě, ale vlasy měl už prošedivělé. Černé, protkané stříbrem. Druhý
byl menší, s pískově hnědými vlasy a kulatým dětským obličejem. Oba
vypadali, že je jim kolem třicítky. Ten vyšší se zatvářil zmateně.
„Kdo jste?“ zeptal se do škvíry.
„Lily. A vy?“
Slova se ujal ten menší. „Je tady Atlas?“
Nechtěla jsem hned říkat, že není, protože tak by věděli, že jsem tady sama.
Tenhle týden jsem v sobě neměla zrovna moc důvěry v mužskou populaci.
Telefon v ruce mi zazvonil a všichni tři jsme sebou trhli. Atlas. Ťukla jsem
na příjem hovoru a zvedla si mobil k uchu.
 „Haló?“
„To je v pořádku, Lily, jsou to kámoši. Zapomněl jsem, že je pátek. V pátek
spolu vždycky hrajeme poker. Hned jim zavolám, aby odjeli.“
Podívala jsem se na ty dva. Stáli tam a dívali se na mě. Mrzelo mě, že Atlas
musí rušit svoje plány jen kvůli tomu, že jsem se mu nabourala do života.
Zabouchla jsem dveře, odjistila řetízek, otevřela je dokořán a ukázala dvojici,
ať jde dál.
„To nemusíš, Atlasi. Nechci, abys to kvůli mně odvolával. Stejně už jsem
chtěla jít spát.“
„Ne, už jsem na cestě. Pošlu je pryč.“
Pořád s telefonem na uchu jsem dovedla dvojici do obýváku.
„Tak zatím,“ řekla jsem Atlasovi a skončila hovor. Následovalo pár
trapných vteřin, kdy mě jeho kamarádi pozorovali a já zase je.
„Jak se jmenujete?“ zkusila jsem prolomit ledy.
„Darin,“ představil se vyšší.
„Brad,“ přidal se menší.
„Lily,“ řekla jsem jim už podruhé. „Atlas je za chvíli tady.“ Došla jsem
zavřít dveře a viděla, jak se ti dva trochu uvolnili. Darin zamířil do kuchyně
a otevřel si sám lednici.
Brad si sundal bundu a pověsil ji na věšák. „Umíš hrát poker, Lily?“
Pokrčila jsem rameny. „Už je to pár let, ale hráli jsme ho na koleji.“
Oba zamířili ke stolu v jídelně.
„Co se ti stalo na hlavě?“ zeptal se Darin, když si odtáhl židli. Pronesl to
nenuceně, jako by ho ani nenapadlo, že by to mohl být choulostivý námět
hovoru.
Nevím, proč jsem ucítila potřebu odpovědět nahou pravdu. Možná jsem
chtěla vidět, jak budou lidi reagovat, když zjistí, že šlo o domácí násilí.
„Stal se mi můj manžel. Předevčírem jsme se pohádali a dal mi hlavičku.
Atlas mě odvezl na pohotovost a tam mi to zašili. Taky mi řekli, že jsem
těhotná. Teď se tady schovávám a rozhoduju se, co dál.“
Chudák Darin strnul v půli pohybu, zadek ještě vysoko nad židlí. Neměl
ponětí, jak na to má odpovědět. Z jeho výrazu jsem si mohla přečíst, co si
o mně myslí: že mi přeskočilo. Brad se posadil a ukázal na mě. „Měla by sis
na to koupit olejíček na strie. Rodan and Fields. Na jizvy to taky působí
super.“
Okamžitě jsem se zasmála jeho praktické odpovědi.
Nějak to ve mně ještě bylo.
„Ježíš, Brade, ty seš horší než tvoje stará!“ vyhrknul Darin a konečně si
sedl. „Seš jak chodící reklama. Ty a ten tvůj podomní prodej.“
Brad zvedl ruce na obranu. „Co je? Přece se jí nesnažím nic prodat. Jen
radím. A upřímně. Ten olejíček vážně funguje. Věděl bys to, kdyby sis ho
dával na to svý akné.“
„Vyser si voko,“ doporučil mu Darin.
„Je to, jako bys chtěl bejt furt puberťák,“ nevzdával se Brad. „Když je ti
třicet, beďary sou trapný.“
Přisunul mi židli vedle sebe a Darin začal míchat karty.
„Posaď se, Lily. Jeden náš kámoš se zachoval jako idiot a minulej tejden se
voženil, a ta jeho mu poker zatrhla. Vemem tě jako záskok, než se ten blb
rozvede.“
Měla jsem v úmyslu rychle se zase ztratit do pokoje pro hosty, ale bylo to
těžké, když se chovali tak přátelsky. Sedla jsem si k Bradovi a natáhla se přes
stůl pro paklík. „Dej mi to,“ vyzvala jsem Darina. Míchal jako jednoruké
batole.
Povytáhl obočí a přisunul mi karty přes stůl. O karetních hrách toho sice
moc nevím, ale míchám jako profík. Rozdělila jsem paklík na dvě hromádky
a nechala je spadnout proti sobě. Přitiskla jsem palce na okraje karet
a sledovala, jak se dokonale promíchávají. Darin a Brad zírali na karty, když
se ozvalo další zaklepání na dveře. Tentokrát příchozí nečekal a otevřel si
sám. Vešel muž oblečený v něčem, co vypadalo jako velmi drahá tvídová
bunda. Kolem krku měl šálu, kterou si začal odmotávat, sotva za ním zapadly
dveře. Zamířil do kuchyně a bez pozdravu ke mně kývl bradou. „Co ty seš
zač?“ Byl starší než ti dva, tak kolem pětačtyřiceti. Atlas má rozhodně
zajímavou směsku přátel.
„To je Lily,“ představil mě Brad. „Vzala si kreténa a zrovna zjistila, že
s ním čeká dítě. Lily, tohle je Jimmy. Je arogantní a nafoukaný.“
„Arogantní a nafoukaný jsou v podstatě synonyma, blbečku,“ poučil ho
Jimmy. Přitáhl si židli vedle Darina a kývl na karty. „To si tě sem Atlas
nasadil, abys nás oškubala? Amatéři takhle karty nemíchají.“
Usmála jsem se a začala rozdávat. „Tak to si budeme muset zahrát
a uvidíme.“
 * * *

Právě jsme za sebou měli třetí sérii sázek, když konečně dorazil Atlas.
Zavřel za sebou dveře a užasle se po nás rozhlédl. Než přišel, plácnul Brad
něco legračního, takže já se zrovna chechtala jako blázen, když se na mě
Atlas podíval. Pokývl mi bradou ke kuchyni a sám se tam vydal.
„Skládám,“ ohlásila jsem a položila karty na stůl. Pak jsem se vydala do
kuchyně za Atlasem. Stál tam, kam už chlapi z jídelny nedohlédli. Přešla jsem
k němu a opřela se o linku vedle něj.
„Mám je poslat pryč?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to ne. Vlastně se docela bavím. Přimělo mě to
myslet na jiný věci.“
Přikývl. Nemohla jsem si nevšimnout, jak hezky voní. Po bylinkách, zvlášť
po rozmarýnu. Najednou jsem zatoužila, abych ho někdy mohla pozorovat při
práci v restauraci.
„Máš hlad?“ zeptal se.
„Ani ne. Dojedla jsem ty těstoviny ze včerejška, když jsem přišla.“
Opírala jsem se o linku oběma rukama. Atlas se natáhl, položil svou ruku
na mou a pohladil mě jemně palcem.
Věděla jsem, že to myslí jen jako konejšivé gesto, ale když se mě dotkl,
najednou jsem cítila mnohem víc. Do hrudi se mi nahrnulo horko a já jsem
okamžitě sklopila oči k našim rukám. Atlas se s palcem na chvíli zarazil, jako
by to ucítil taky. Odtáhl ruku a o krok ustoupil.
„Promiň,“ zamumlal a zamířil k lednici. Předstíral, že tam něco hledá.
Očividně se snažil zahladit trapnost uplynulého okamžiku.
Vrátila jsem se ke stolu a nechala si rozdat karty na další partii. Atlas přišel
po chvíli k nám a posadil se vedle mě. Jimmy zamíchal znova karty a rozdal
nám všem. „Atlasi, odkud se s Lily znáte?“
Atlas pomalu zvedal ze stolu svoje karty. „Lily mi zachránila život, když
jsme byli ve škole,“ prohodil nenuceně. Podíval se na mě, mrknul, a mě
zaplavil pocit viny za to, co se mnou to mrknutí udělalo. Proč mi tohle srdce
dělá?
„To je doják,“ zabručel Brad. „Lily ti zachránila život a ty ho teď
zachraňuješ jí.“
 Atlas položil karty a zamračil se na něj. „Cože?“
„Klídek,“ doporučil mu Brad. „Lily je moje holka, vona ví, že si dělám
srandu. Teď si připadáš jako v totální prdeli, Lily, ale bude to lepší. Věř mi,
taky jsem to zažil.“
Darin se rozchechtal. „Byls těhotnej a schovával se před kreténským
manželem?“
Atlas praštil do stolu a odstrčil se s židlí. „Co to do vás kruci vjelo?!“
zařval na Darina.
Natáhla jsem se po jeho ruce a chlácholivě ji stiskla.
„Klídek,“ opakovala jsem po Bradovi. „Trochu jsme to tady rozebírali, než
jsi přišel. Mně nevadí, že si z toho dělají srandu. Vlastně mi to pomáhá, abych
to sama dokázala trochu zlehčit.“
Atlas si rozčileně prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. „Nechápu to. Bylas tady
s nima sotva deset minut.“
Zasmála jsem se. „Za deset minut toho o lidech zjistíš spoustu.“ Pokusila
jsem se přesměrovat hovor. „A odkud se znáte vy?“
Darin ukázal na sebe. „Já jsem v Bib’s zástupce šéfkuchaře.“ Pokývl na
Brada. „Von meje nádobí.“
„Zatím,“ ozval se Brad. „Mám v plánu kariérní vzestup.“
„A ty?“ zeptala jsem se Jimmyho. Mrknul na mě. „Zkus hádat.“
Vzhledem k tomu vybranému oblečení a že o něm druzí tvrdili, že je
arogantní a nafoukaný, jsem předpokládala… „Vrchní?“
Atlas se zasmál. „Jimmy parkuje zákazníkům auta.“
Podívala jsem se na Jimmyho. Ušklíbl se a cvrnknul do pokerového žetonu.
„Je to pravda. Za spropitný ti zaparkuju.“
„Nenech se tím zmást,“ ozval se Atlas. „Parkuje u nás auta, protože je tak
bohatý, že se nudí.“
Usmála jsem se. Připomnělo mi to Allysu. „Taky mám takovou
zaměstnankyni. Pracuje jen proto, že se nudí. A je to moje nejlepší kolegyně.“
„Jak jinak,“ zamumlal Jimmy.
Když na mě přišla řada, podívala jsem se na svoje karty a hodila na stůl tři
žetony. Atlasovi zazvonil mobil. Vytáhl ho z kapsy. Chtěla jsem přihodit ještě
jeden žeton, když se Atlas omluvil a šel si zavolat.
„Skládám.“ Brad pleskl kartami o stůl.
 Dívala jsem se, jak Atlas mizí s telefonem v chodbě. Napadlo mě, jestli
volá Cassie, nebo jestli už má nějakou jinou. Už jsem věděla hodně o jeho
práci, poznala tři jeho kamarády. Ale o jeho milostném životě jsem netušila
nic.
Darin složil karty na stůl. Čtyři karty stejné hodnoty. Já vyložila flush,
postupku z karet stejné barvy, a natáhla se po celé hromádce pokerových
žetonů. Darin zasténal.
„Cassie s vámi poker nehraje?“ zeptala jsem se, jak jsem se snažila
dozvědět se o Atlasovi něco víc. Něco, na co jsem se ho sama bála zeptat.
„Cassie?“ opakoval Brad.
Srovnala jsem si vyhrané žetony před sebou a kývla.
„Jmenuje se tak jeho přítelkyně, ne?“
Darin se zasmál. „Atlas žádnou ženskou nemá. Znám ho dva roky a nikdy
přede mnou o žádný nemluvil.“ Začal zase rozdávat, ale já se snažila
zpracovat informaci, kterou jsem si od něj právě vyslechla. Zvedla jsem první
dvě karty, když se Atlas vrátil.
„Hele, Atlasi,“ ozval se Jimmy, „kdo je kruci Cassie a proč jsme o ní nikdy
neslyšeli?“
Sakra.
Styděla jsem se. Křečovitě jsem sevřela svoje karty a snažila se Atlasovi
vyhnout pohledem, ale v místnosti se rozhostilo takové ticho, až začalo být
zřejmé, že se na něj nedívám.
Atlas zíral na Jimmyho. Jimmy na něj. Brad a Darin civěli na mě.
Atlas na okamžik stiskl rty a zamumlal: „Žádná Cassie není.“ Jeho oči se
setkaly s mými, jen na zlomek vteřiny, ale já si přečetla, co má vepsané ve
tváři.
Nikdy žádná Cassie nebyla. Lhal mi.
Atlas si odkašlal. „Hele, kluci, budu to už dneska muset skončit. Ty
poslední dny byly dost…“ Zamnul si bradu. Jimmy se zvedl.
Stiskl mu rameno a prohodil: „Tak za tejden u mě.“
Atlas vděčně kývl. Trojice mužů začala sbírat karty a žetony. Brad mi
omluvně vytáhl karty z ruky, ve které jsem je dál otupěle svírala.
„Rád jsem tě poznal, Lily,“ prohlásil. Nějak jsem v sobě našla sílu usmát se
a vstát. Všechny jsem je objala na rozloučenou, a když za nimi zapadly dveře,
v místnosti jsme zůstali jen já a Atlas.
 A žádná Cassie.
Cassie tady nikdy nebyla. Protože neexistuje.
Co to má sakra znamenat?
Atlas zůstal stát u stolu. Já taky. Paže měl založené na prsou, hlavu trochu
nakloněnou ke straně. Jeho oči se přes stůl vpíjely do mých.
Proč mi lhal?
Když jsem na něj tehdy v restauraci narazila, ještě jsme s Rylem spolu
doopravdy nechodili. Kdyby mi Atlas tehdy naznačil, že bych s ním ještě
měla šanci, vím, že bych si vybrala jeho, dala mu přednost před Rylem. Toho
jsem tehdy sotva znala.
Jenže Atlas mi lhal. Tvrdil mi, že má už rok vztah. Proč? Proč by to udělal,
když ne proto, že nechtěl, abych si s ním dělala nějaké naděje?
Možná jsem se celou dobu pletla. Možná mě nikdy nemiloval, jestli si tu
Cassii dokázal tak rychle vymyslet, aby mě od sebe udržel dál nadobro.
A stejně se mu to nepovedlo. Vetřela jsem se do jeho domu. Bavila se
s jeho kamarády. Jedla jeho jídlo. Používala jeho sprchu.
Ucítila jsem, jak mě v očích začínají štípat slzy. Rozhodně jsem nechtěla,
aby mě viděl brečet. Obešla jsem stůl a protáhla se kolem něj. Rozběhla jsem
se pryč, ale než jsem to stihla udělat, chytil mě za ruku. „Počkej.“
Zastavila jsem se a dívala se jinam.
„Mluv se mnou, Lily.“
Stál za mnou, pořád mě držel za ruku. Vytáhla jsem mu ji a přešla na
druhou stranu obýváku.
Tam jsem se k němu otočila a po tvářích mi stékaly slzy.
„Proč ses pro mě nikdy nevrátil?“
Zřejmě byl připravený na něco jiného než na to, co ze mě vyletělo.
Prohrábl si rukou vlasy, přešel ke gauči a posadil se. Potom, co zvolna
vydechl na uklidněnou, se na mě opatrně zadíval.
„Vrátil jsem se, Lily.“ Nedokázala jsem dýchat.
Stála jsem tam naprosto bez hnutí a snažila se vstřebat jeho odpověď.
Vrátil se pro mě?
Založil si ruce na prsou. „Když jsem poprvé skončil u mariňáků. Rozjel
jsem se do Maine a doufal, že tě tam najdu. Poptal jsem se kolem a zjistil, na
jakou školu chodíš. Nevěděl jsem, jak bys reagovala, kdybych se u tebe
objevil na koleji. Tou dobou už jsme oba byli někde jinde. Utekly čtyři roky
od chvíle, kdy jsme se viděli naposledy. Věděl jsem, že jsme se za tu dobu asi
oba hodně změnili.“
Kolena mi zeslábla. Přešla jsem do křesla vedle něj a posadila se. On se pro
mě vrátil?
„Celý den jsem chodil po kampusu a vyhlížel tě. Pozdě odpoledne jsem tě
konečně uviděl. Seděla jsi na nádvoří s pár kamarády. Nějakou dobu jsem vás
pozoroval a sbíral odvahu jít za tebou. Smála ses. Vypadala jsi šťastná. Tak
plná života, jak jsem tě neznal. Nikdy jsem necítil takový štěstí kvůli jinýmu
člověku jako ten den, kdy jsem tě pozoroval v kampusu. Už jen proto, že
vidím, že jsi v pořádku…“
Na chvíli se odmlčel. Přitiskla jsem si ruce na břicho, protože to bolelo.
Bolelo mě vědět, že jsme si byli tak blízko, a já o tom neměla tušení.
„Už jsem se k tobě chystal vykročit, když se za tebou objevil nějaký kluk.
Obešel tě, klekl si před tebou na koleno a ty ses usmála. Usmála se, objala ho
kolem krku a políbila.“
Zavřela jsem oči. S tím klukem jsem chodila půl roku. Byl fajn, ale necítila
jsem k němu ani zlomek toho, co jsem kdy cítila k Atlasovi.
Ten prudce vydechl. „A tak jsem odešel. Že jsem tě viděl tak šťastnou, to
byl ten nejhorší a nejlepší pocit zároveň. Tenkrát jsem si pořád myslel, že můj
život pro tebe není dost dobrý. Neměl jsem ti co nabídnout, jen lásku,
a v mých očích sis zasloužila víc. Den na to jsem se upsal k mariňákům
znova. A teď…“ Rozhodil rukama, jako by o svém současném životě neměl
co říct, jako by se neměl čím chlubit. Zabořila jsem si obličej do dlaní a chvíli
tiše tesknila pro to, co mohlo být. Co je. Co nebylo. Prsty mi sklouzly
k tetování na klíční kosti. Začínala jsem pochybovat, že tu díru v srdci dokážu
někdy zaplnit.
Pořád jsem ale nechápala, proč mi lhal po tom, co na mě narazil ve své
restauraci. Pokud ke mně vážně cítil to, co já k němu, tak proč by si něco
takového vymýšlel?
„Proč jsi mi lhal, že máš přítelkyni?“
Přejel si dlaní po tváři a já tam viděla lítost, kterou jsem slyšela i z jeho
hlasu. „Řekl jsem to, protože… jsi vypadala tak šťastná. Když jsem tě viděl,
jak se s ním loučíš, bolelo to jako blázen, ale zároveň se mi ulevilo, že jsi
v životě tak spokojená. Nechtěl jsem, aby sis o mě dělala starosti. A nevím…
možná jsem i trochu žárlil. Nevím, Lily. Litoval jsem, že jsem ti lhal, hned jak
mi to vyletělo z pusy.“
 Ruka mi vylétla k puse. Myšlenky se mi rozběhly stejně zběsile jako srdce.
Okamžitě jsem začala přemýšlet nad nejrůznějšími kdyby. Co kdyby byl ke
mně tenkrát upřímný? Řekl mi, co cítí? Kde bychom teď oba byli?
Chtěla jsem se zeptat, proč to neudělal. Proč o mě nebojoval. Ale nemusela
jsem se ptát, protože odpověď už jsem znala. Myslel si, že mi dává to, co
chci, protože chtěl vždycky jen jediné – abych byla šťastná. A z nějakého
naprosto pitomého důvodu neměl pocit, že bych mohla být šťastná s ním.
Ohleduplný Atlas.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím těžší bylo dýchat. Myslela jsem na
Atlase. Rylea. Na dnešní večer. Na večer před dvěma dny. Bylo toho příliš.
Vstala jsem a zamířila do pokoje pro hosty. Tam jsem vzala svůj telefon
a kabelku a vrátila se do obýváku. Atlas se ani nepohnul.
„Ryle dneska odletěl do Anglie,“ oznámila jsem mu.
„Asi bych teď měla jet domů. Odvezeš mě?“
V očích se mu rozhostil smutek, ale já věděla, že je to tak správné. Nikdo
z nás se nevyrovnal s tím, co mezi námi bylo. Nevěděla jsem ani, jestli to
někdy dokážeme. Začala jsem si myslet, že za minulostí se tlustá čára udělat
nedá, že je to mýtus, a pokud se budu zdržovat tady v době, kdy se potřebuju
rozhodnout, co se svým životem, jen si to všechno ještě zkomplikuju.
Potřebovala jsem se zbavit všeho, co mě mátlo, a v téhle chvíli byly moje city
k Atlasovi na vrcholku žebříčku těch nejvíc matoucích věcí.
Atlas sevřel na okamžik pevně rty a pak se natáhl pro klíčky.

* * *

Cestou do mého bytu nikdo z nás nemluvil. Atlas mě nevysadil před

domem. Zajel na parkoviště a vystoupil se mnou z auta. „Radši tě
vyprovodím nahoru,“ prohlásil.
Přikývla jsem. Následovalo další mlčení při cestě výtahem do sedmého
poschodí. Atlas šel za mnou ke dveřím bytu. Zalovila jsem v kabelce po
klíčích a ani si neuvědomila, jak se mi třesou ruce, dokud jsem třikrát marně
nezkusila vsunout klíč do dírky. Atlas mi ho klidně vzal a já ustoupila, aby mi
mohl odemknout.
„Mám se přesvědčit, že tam nikdo není?“ zeptal se. Přikývla jsem. Věděla
jsem, že Ryle je na cestě do Anglie, ale stejně jsem se trochu děsila toho, že
bych měla do bytu vejít sama.
 Atlas vstoupil přede mnou a rozsvítil. Pokračoval dál do bytu, vešel do
každého pokoje, každé koupelny. Pak se vrátil do obýváku, ruce v kapsách.
Zhluboka se nadechl a pronesl: „Nevím, co bude teď, Lily.“
Věděl. Jen nechtěl, aby se to stalo. Oba jsme už věděli, jak moc bolí dávat
si sbohem.
Odvrátila jsem se od něj, protože mi ten pohled na jeho obličej trhal srdce.
Založila jsem si ruce na prsou a zírala na podlahu. „Mám toho moc, co musím
vyřešit, Atlasi. Moc. A bojím se, že to nedokážu, když v mým životě budeš
pořád ty.“ Zvedla jsem k němu oči. „Doufám, že tě to neurazilo, protože ve
skutečnosti je to spíš lichotka.“
Chvíli mě tiše pozoroval, jako by ho vůbec nepřekvapilo, co jsem řekla.
Viděla jsem ale, že je toho hodně, co by mi chtěl ještě povědět. A bylo toho
hodně, co bych si přála já povědět jemu, jenže nic z toho teď nebylo namístě.
Jsem vdaná. Jsem těhotná, čekám dítě s jiným mužem. Atlas stojí v obývacím
pokoji bytu, který mi koupil jiný muž. To nebyly zrovna ideální podmínky na
to, abychom si pověděli věci, o kterých jsme měli mluvit už dávno předtím.
Ohlédl se na dveře, jako by se snažil rozhodnout, jestli má odejít, nebo
promluvit. Viděla jsem, jak mu zacukala čelist, než se obrátil zase ke mně.
„Kdybys mě potřebovala, chci, abys mi zavolala,“ pronesl. „Ale jenom
v případě nouze. Nedokážu s tebou jen tak kamarádit, Lily.“
Jeho slova mě zarazila, ale jen na chvíli. Nečekala jsem, že to přizná, ale
měl naprostou pravdu a platilo to pro nás oba. Od začátku našeho vztahu to
bylo buď všechno, nebo nic. Proto jsme mezi sebou všechno utnuli, když šel
do armády. Atlas věděl, že nezávazné přátelství by mezi námi nikdy
nefungovalo. Bylo by to moc bolestné.
A na tom se zřejmě nic nezměnilo.
„Sbohem, Atlasi.“
Ta slova mě zabolela stejně, jako když jsem mu je kdysi řekla poprvé.
V obličeji mu zaškubalo. Otočil se a vykročil ke dveřím, jako by se k nim
nedokázal dostat dost rychle. Sotva za ním zabouchly, zamkla jsem je a opřela
si o ně hlavu. Přede dvěma dny jsem si říkala, jestli můj život vůbec může být
ještě lepší. Dneska jsem se ptala sama sebe, co všechno by se v něm ještě
mohlo podělat.
Uskočila jsem, když se ozvalo hlasité zaklepání. Bylo to jen deset vteřin, co
Atlas vyšel ven, takže jsem věděla s jistotou, že je to on. Odemkla jsem
a najednou se tiskla k něčemu měkkému. Atlasova náruč se kolem mě
horečnatě, zoufale sevřela a jeho rty se mi přitiskly na spánek. Zavřela jsem
oči a konečně dovolila slzám volně proudit. Myslela jsem si, že jsem se za
uplynulé dva dny tolik naplakala kvůli Ryleovi, že už ve mně žádné slzy
nezůstaly. Netušila jsem, kolik jich v sobě ještě mám pro Atlase.
A teď mi pršely na tváře jako déšť.
„Lily,“ zašeptal a pevně mě objímal. „Vím, že to je ta poslední věc, kterou
chceš teď slyšet. Ale musím ti to říct, protože jsem od tebe už tolikrát odešel
a nevyslovil to, co jsem chtěl.“
Odtáhl se ode mě, a když viděl moje slzy, položil mi ruce na tváře. „Kdyby
ses v budoucnosti… nějakým zázrakem… cítila na to znova se zamilovat…
zamiluj se do mě.“ Přitiskl mi rty na čelo. „Pořád jsi můj nejoblíbenější
člověk na světě, Lily. A vždycky budeš.“
Pustil mě a odkráčel pryč, nečekal na odpověď.
Když jsem zase zavřela dveře, sklouzla jsem na podlahu. Srdce se mi
třepotalo, jako by to chtělo definitivně vzdát. Neměla jsem mu to za zlé.
Během pár dní utrpělo dvě různé zlomeniny.
A tušila jsem, že to potrvá dost dlouho, než se některá z těch zlomenin
začne doopravdy hojit.
 29.

Allysa se svezla na gauč ke mně a Rylee. „Tolik mi chybíš, Lily. Uvažuju

o tom, že bych se za pár týdnů vrátila do práce.“
Zasmála jsem se. Trochu užasle. „Bydlím v jednom domě a chodím sem
skoro denně. Jak ti můžu chybět?“
Allysa našpulila pusu a skrčila si nohy pod sebe. „No tak jo, nechybíš mi
ty. Chybí mi práce. A taky bych někdy ráda vypadla odsud z bytu.“
Bylo to už šest týdnů, co se Rylee narodila, takže zdravotně už na tom asi
Allysa byla tak, že by mohla zase pracovat. Ale upřímně jsem nechápala, proč
by se vůbec vracela do práce, když má teď dítě. Sklonila jsem se a políbila
holčičku na nosánek. „Budeš si brát Rylee s sebou?“ Zavrtěla hlavou. „Na to
tam na mě valíš moc práce.
Ne, může ji hlídat Marshall.“
„Copak na to nemáš lidi?“
Marshall právě vešel do pokoje, když jsem to vyslovila. „Pššt, Lily, nemluv
před mou dcerou jako rozmazlená bohatá holka. Nechci, abys mi ji zkazila.“
Zasmála jsem se. Proto jsem sem několik večerů v týdnu chodila –
potřebovala jsem se zasmát. Bylo to už šest týdnů, co Ryle odletěl do Anglie,
a nikdo pořád nevěděl, co se mezi námi stalo. On to nikomu nesvěřil a já taky
ne. Všichni včetně mámy si mysleli, že je prostě na stáži a všechno je
v pořádku.
Taky jsem zatím nikomu nepověděla o svém těhotenství. Byla jsem už
dvakrát u doktora. Ukázalo se, že když jsem se o tom dozvěděla, byla jsem už
ve dvanáctém týdnu, takže teď to bylo osmnáct týdnů. Pořád jsem to nemohla
pochopit. Od osmnácti jsem užívala antikoncepci. Asi jsem párkrát
zapomněla na pilulku a to se mi vymstilo. Už to na mě začínalo být vidět,
jenže teď v zimě se to dalo snadno zamaskovat. V mrazivém Bostonu není
podezřelé, když si člověk vezme pytlovitý svetr a velkou bundu. Věděla jsem,
že už to brzo budu muset někomu říct, jenže jsem cítila, že jako první by se to
měl dozvědět Ryle, a nechtěla jsem mu to vykládat do telefonu. Za šest týdnů
se vrátí. Jestli to během té doby dokážu udržet v tajnosti, řeknu mu to po
návratu a pak se rozhodnu, co dál.
Podívala jsem se na holčičku, která se na mě usmívala. Udělala jsem na ni
pár legračních obličejů a ona se zaculila ještě víc. Tolikrát jsem už chtěla
Allyse o těhotenství říct, ale bylo to těžké, když jsem to potřebovala utajit
před jejím bratrem. Nechtěla jsem ji zatahovat do tak zmatené situace, i když
už mě všechno svrbělo, abych o tom začala.
„Jak to zvládáš bez Rylea?“ zeptala se Allysa. „Těšíš se už, až přijede?“
Přikývla jsem, ale neřekla nic. Když o tom začala mluvit, snažila jsem se
vždycky změnit téma.
Allysa se opřela o gauč. „Pořád se mu v Cambridgi líbí?“
„Jo,“ přikývla jsem a vyplázla na Rylee jazyk. Zakřenila se. Napadlo mě,
jestli moje dítě bude vypadat podobně. Doufala jsem, že ano. Byla tak
roztomilá, ale možná hlavně proto, že ji mám tak ráda.
„A už se naučil jezdit metrem?“ Allysa se zasmála. „Pokaždý, když s ním
mluvím, zrovna někde bloudí. Nikdy nedokáže nastoupit na trasu, kterou
potřebuje.“
„Jo, už to zvládá.“
Allysa se v sedě napřímila. „Marshalle!“
Její manžel se vrátil do pokoje. Allysa mi vzala Rylee z náruče a podala mu
ji. „Můžeš jí vyměnit plínu?“
Nechápala jsem, proč to po něm chce. Před chviličkou jsem ji přebalila.
Marshall zvedl dcerku a nakrčil nos. „Tak pojď, ty moje smradlavý
sluníčko…“
Oba měli kombinézu ze stejné látky.
Allysa mě chytila za ruku tak prudce, až jsem vypískla.
„Kam jdeme?“
Neodpověděla mi. Vlekla mě za sebou do ložnice, a když jsme byly uvnitř,
zabouchla za námi dveře. Začala rozčileně přecházet sem tam, až se konečně
zastavila a otočila se ke mně.
„Radši už bys mi měla sakra vyklopit, co se tady děje, Lily!“
Šokovaně jsem se od ní odtáhla. O čem to mluví?
Ruce mi vylétly k břichu, protože mě napadlo, že si toho všimla, ale
nedívala se mi tam. Popošla ke mně a zapíchla mi prst do hrudi.
„V Cambridgi v Anglii žádný metro nejezdí, ty pitomá!“
„Cože?“ hlesla jsem zmateně.
„Vymyslela jsem si to!“ vybuchla. „Už nějakou dobu se chováte divně. Jsi
moje nejlepší kamarádka, Lily. A znám svýho bratra. Mluvím s ním aspoň
jednou týdně a není ve svý kůži. Něco se mezi vámi stalo, a já chci okamžitě
vědět co!“
Do hajzlu. Ale dřív nebo později se to stát muselo.
Pomalu jsem si zakryla rukou ústa. Nebyla jsem si jistá, co jí mám říct.
Kolik jí toho chci říct. Až do téhle chvíle mi nedošlo, jak moc mě ničí, že si
s ní o tom nemůžu promluvit. Vlastně jsem cítila tak trochu úlevu, že mě
sama odhalila.
Přešla jsem k její posteli a posadila se na ni. „Allyso,“ zašeptala jsem.
„Sedni si.“
Věděla jsem, jak moc ji to raní. Přešla ke mně, sedla si a vzala moje ruce
do svých.
„Já ani nevím, kde začít.“
Stiskla mi ruce, ale mlčela. Dalších patnáct minut jsem strávila tím, že jsem
jí všechno vylíčila. Tu hádku. Jak mě Atlas odvezl. Jak jsem byla
v nemocnici. Prozradila jsem jí, že jsem těhotná.
Řekla jsem jí, že posledních šest týdnů se každý večer uspávám pláčem,
protože jsem se ještě nikdy necítila tak osamělá a tak vyděšená.
Když jsem skončila, brečely jsme už obě. Kromě občasného „Ach, Lily,“
na to Allysa nijak nereagovala.
Ani nemusela, samozřejmě. Ryle je její bratr. Věděla jsem, že chce, abych
vzala v úvahu tu tragédii z jejich dětství, tak jako posledně. Že chce, aby to
mezi námi nějak fungovalo. Abychom byli všichni jedna velká šťastná rodina.
Přesně jsem věděla, co se jí honí hlavou.
Byla dlouho tiše, jak se snažila přebrat si všechno, co jsem jí vyprávěla.
Nakonec ke mně zvedla oči a stiskla mi ruce. „Můj bratr tě miluje, Lily.
Hrozně moc. Změnila jsi mu život, udělala z něj někoho, kým jsem nikdy
nevěřila, že by se mohl stát. Jako jeho sestra si nic nepřeju víc, než abys mu
nějak dokázala odpustit. Ale jako tvoje nejlepší kamarádka ti řeknu jedno.
Jestli ho vezmeš zpátky, už s tebou nikdy nepromluvím.“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co mi říká. Pak jsem se dala do pláče.
Allysa se dala do pláče.
Objaly jsme se a plakaly nad láskou a zároveň nenávistí, kterou jsme teď
obě k Ryleovi cítily.
Po pár minutách žalostného vzlykání mě pustila, přešla k prádelníku
a podala mi krabičku kapesníčků.
 Obě jsme si otřely oči a párkrát popotáhly. „Isso, jsi ta nejlepší kamarádka,
jakou jsem kdy měla.“
„Já vím,“ přikývla. „A budu ta nejlepší teta.“ Zase popotáhla, ale už se
usmívala. „Lily, budeš mít dítě.“ Pronesla to vzrušeně, a já snad poprvé
během svého těhotenství dokázala cítit nezkalenou radost. „Nechtěla jsem to
říkat, ale všimla jsem si, jak se zakulacuješ. Myslela jsem, že jsi v depresi
a moc se cpeš, co je Ryle pryč.“
Vydala se dozadu do šatny a začala vytahovat nějaké věci. „Mám tady tolik
mateřskýho oblečení, co ti můžu dát!“
Začaly jsme se probírat šatstvem. Allysa přinesla kufřík a házely jsem věci
rovnou do něj. Za chvíli byl přeplněný.
„To si nemůžu vzít.“ Vrátila jsem jí nenošenou košili, ještě s cedulkou.
„Jsou to samý značkový věci. Zničila bych ti je.“
Zasmála se a stejně to všechno nacpala do kufru. „Nemusíš mi je vracet.
Jestli budu znova těhotná, pošlu svoje lidi, ať mi nakoupí nový.“ Stáhla
z ramínka další košili.
„Hele, zkus si tohle.“
Svlékla jsem si tričko a přetáhla si přes hlavu mateřskou halenu. Pak jsem
se podívala do zrcadla.
Vypadala jsem… těhotně. Jako tohle-už-nejde-přehlédnout těhotně.
Allysa se postavila k zrcadlu se mnou a položila mi ruku na břicho. „Už
víš, co to bude?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně to nechci vědět.“
„Doufám, že holka,“ prohlásila. „A naše dcery budou nejlepší kámošky.“
„Lily?“ Obě jsme se otočily. Marshall stál ve dveřích. Zíral mi na břicho.
Na Allysinu ruku na mém břiše. Naklonil hlavu ke straně. A ukázal na mě.
„Lily, ty…“ pronesl zmateně. „To je… no… víš, že jsi těhotná?“
Allysa přešla ke dveřím a položila ruku na kliku. „Jsou věci, který nesmíš
nikdy nikde vykládat, miláčku, jestli chceš, abych zůstala tvou ženou. A tohle
je jedna z nich. Rozumíš?“
Marshall povytáhl obočí a o krok ustoupil. „Jo, jasný. Rozumím. Lily není
těhotná.“ Políbil ji na čelo a otočil se na mě. „Negratuluju ti, Lily, protože
není vůbec k čemu.“ Allysa ho vystrčila ze dveří, zavřela je a obrátila se ke
mně.
„Musíme naplánovat večírek na oslavu.“
 „Ne. Nejdřív to musím říct Ryleovi.“
Mávla rukou. „Na plánování večírku ho nepotřebujeme. Prostě si to jen do
tý doby necháme pro sebe.“
Vytáhla laptop a dala se do toho. A já byla snad poprvé od chvíle, kdy jsem
se o těhotenství dozvěděla, šťastná, že čekám dítě.
 30.

Bylo pohodlné, že mi stačilo jen popojet výtahem a byla jsem doma, i když
jsem se někdy z toho nového bytu toužila odstěhovat. Připadalo mi divné tam
bydlet. Před rozchodem a Ryleovým odjezdem do Anglie jsme tam byli jen
týden. Ještě jsem to nezačala považovat za svůj domov, a teď už mi ten
prostor připadal poskvrněný. Od té noci jsem ani nedokázala spát v naší
ložnici, takže jsem spala na své staré posteli v pokoji pro hosty.
Allysa a Marshall byli pořád jediní, kdo věděli o mém těhotenství.
Pověděla jsem jim to teprve před čtrnácti dny. Teď už jsem byla ve dvacátém
týdnu. Uvědomovala jsem si, že bych to měla říct matce, ale Ryle se vrátí už
za pár týdnů. Cítila jsem, že jemu bych to měla povědět nejdřív. Budu před ní
prostě muset to břicho nějak schovat, než bude Ryle zase ve Státech.
Asi bych se prostě měla smířit s tím, že mu to povím po telefonu. Mámu už
jsem neviděla dva týdny. Takhle dlouhé pauzy jsme od jejího přestěhování do
Bostonu nikdy neměly. Jestli se jí neozvu a nevymyslím něco věrohodného,
za chvíli se ukáže u mě na prahu.
Měla jsem pocit, že za minulých čtrnáct dní mi břicho vyrostlo
dvojnásobně. Kdyby mě viděl někdo, kdo mě dobře zná, nemohla bych to
zamaskovat. V květinářství se mě na to ještě nikdo nezeptal. Podle mě jsem
pořád byla na hraně. Je těhotná? Nebo jen tak ztloustla?
Začala jsem odemykat dveře bytu, když vtom se otevřely z druhé strany.
Než jsem si stačila přetáhnout bundu přes břicho, abych ho zamaskovala před
tou osobou uvnitř, už na mně ulpěl Ryleův pohled. Měla jsem jednu z těch
halen od Allysy, u které bylo na první pohled jasné, že je to těhotenské
oblečení.
Ryle.
Ryle je tady.
Srdce mi narazilo na hrudník. Krk mě začal svědit, takže jsem si tam zvedla
ruku. Pod dlaní jsem cítila zběsilé pulsování srdce.
Bušilo mi, protože jsem se ho bála. Bušilo mi, protože jsem ho nenáviděla.
Bušilo mi, protože se mi po něm stýskalo.
Jeho pohled mi přejel z břicha na obličej a zatvářil se, jako bych ho
probodla kůlem rovnou do srdce. Ucouvl dovnitř bytu a ruce mu vylétly
k ústům.
Začal zmateně vrtět hlavou. V obličeji měl výraz nejhlubšího zklamání
a stěží ze sebe vypravil mé jméno.
„Lily?“
Zůstala jsem strnule stát a ruka mi ochranitelsky vylétla k břichu. Druhou
jsem si přitiskla na hruď. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala
pohnout ani nic říct. Nechtěla jsem reagovat, dokud nebylo jisté, jak bude
reagovat on.
Když viděl strach v mých očích a všiml si, jak povrchně dýchám, zvedl
konejšivě ruku.
„Nechci ti ublížit, Lily. Přijel jsem, abychom si promluvili.“ Otevřel
doširoka dveře a ukázal do obýváku.
„Podívej.“ Ustoupil a já uviděla, kdo stojí za ním.
Teď jsem si já připadala zrazená.
„Marshalle?“
Allysin muž okamžitě zvedl ruce na obranu. „Já netušil, že přijede dřív,
Lily. Ryle mi napsal esemesku a poprosil mě o pomoc. Hlavně o to, abych nic
neříkal tobě ani Isse. Prosím, neudělej ze mě rozvedenýho chlapa, já jsem se
do toho zaplet úplně nevinně.“
Zavrtěla jsem hlavou, jak jsem se to snažila pochopit.
„Požádal jsem ho, aby sem přišel, abys byla v klidu,“ zasáhl Ryle. „Je tady
kvůli tobě, ne kvůli mně.“
Podívala jsem se na Marshalla a ten přikývl. To mě uklidnilo natolik, abych
se odvážila vstoupit do bytu. Ryle byl pořád trochu v šoku, což bylo
pochopitelné. Neustále se mi díval na břicho a pak zase uhýbal očima, což mě
zraňovalo. Prohrábl si prsty vlasy a ukázal do chodby. Díval se přitom na
Marshalla.
„Půjdeme do ložnice. Kdybys slyšel, že jsem… kdybych začal řvát…“
Marshall věděl, co po něm Ryle chce. „Budu tady.“
Šla jsem za Rylem do pokoje. Napadlo mě, jaké to asi je, nemít ponětí, co
se stane v příštích vteřinách, jak se člověk zachová, když nemá absolutně
žádnou kontrolu nad svými emocemi.
Na okamžik jsem vůči němu ucítila slabý soucit. Pak mi ale pohled padl na
naši postel, vzpomněla jsem si, co se tady naposledy odehrálo, a soucit se
naprosto rozplynul.
 Ryle zatlačil na dveře, ale ne úplně, nechal je trochu pootevřené. Vypadal,
jako by za ty dva měsíce, co jsem ho neviděla, zestárl nejmíň o rok. Měl pytle
pod očima, rozcuchané obočí, nahrbená ramena. Kdyby se politování mělo
zhmotnit, vypadalo by jako Ryle.
Jeho pohled zase sklouzl na moje břicho. Pomalu popošel blíž o krok, pak
o další. Opatrně, a věděl dobře proč.
Váhavě natáhl ruku a podíval se na mě, jako by žádal o souhlas. Nepatrně
jsem přikývla.
Udělal ještě jeden krok a položil mi ruku na břicho.
Cítila jsem přes halenu teplo jeho dlaně a zavřela jsem oči. Navzdory
odporu, který se ve mně proti němu nahromadil, jsem pořád měla srdce plné
citů. Nepřestanete někoho milovat jen proto, že vám ublížil. Neubližuje vám
jednání jiného člověka, ale láska. Kdyby do toho nebyla zamotaná láska,
všechna bolest by se snášela líp.
Ryle posunul ruku přes moje břicho a já zase otevřela oči. Viděla jsem, jak
vrtí hlavou, jako by to nedokázal pochopit. Pak přede mnou pomalu klesl na
kolena.
Objal mě kolem pasu a políbil mě na břicho. Spojil mi ruce za zády a opřel
se o mě čelem.
Bylo těžké popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Jako každá matka, která si
přeje pro své dítě co nejvíc lásky, jsem byla dojatá tím, jak ho jeho otec už
teď miluje. Bylo těžké nemít nikoho, s kým bych mohla sdílet své pocity,
a bylo těžké nesdílet je zrovna s ním, navzdory tomu, jak moc mi ublížil.
Ruce mi vklouzly do jeho vlasů. Něco ve mně na něj chtělo začít vřískat
a volat policii, jak jsem to měla udělat tu noc. Něco ve mně se svíralo
soucitem nad tím chlapcem, který držel svého bratra v náručí a viděl ho
umírat. Něco ve mně mu chtělo odpustit.
Ryle uvolnil sevření a opřel se dlaní o matraci vedle nás. Ztěžka se zvedl
a sedl si na postel. Opřel se lokty o kolena a spustil hlavu do dlaní.
Sedla jsem si vedle něj. Věděla jsem, že o tom musíme začít mluvit, ale
nechtěla jsem to. „Nahé pravdy?“
Přikývl.
Nevěděla jsem, kdo z nás by měl mluvit jako první. Já mu vlastně v téhle
chvíli neměla co říct, a tak jsem čekala, až se do toho dá on.
„Já vůbec nevím, jak začít, Lily.“ Promnul si obličej.
„Co takhle Lily, je mi líto, že jsem ti ublížil.“
 Jeho oči se upřely do mých, velké a upřímné. „Lily, neumíš si představit,
jak moc je mi to líto. Neumíš si představit, čím jsem si ty dva měsíce
procházel, když mi došlo, co jsem ti udělal.“
Zaťala jsem zuby a cítila, jak se mi prsty zatínají do přehozu za námi.
Tak já si neumím představit, čím si on procházel? Pomalu jsem zavrtěla
hlavou. „Ty si to neumíš představit, Ryle.“
Vstala jsem a v tu chvíli ze mě vytryskl hněv a nenávist. Otočila jsem se
a namířila na něj prst. „Ty nemáš ponětí! Nemáš ponětí, čím si kvůli tobě
musím procházet já! Když se musím bát muže, kterýho miluju! Když se mi
dělá fyzicky špatně při vzpomínce na to, co mi udělal! Ty nemáš ponětí, Ryle!
Nemáš kurva ani páru! Seru na tebe! Za to, cos mi udělal, už na tebe seru!“
Prudce jsem se nadechla. Šokovala jsem tím výbuchem sama sebe. Hněv
mě uchvátil jako vlna a nepouštěl. Prudce jsem si otřela slzy a odvrátila se od
něj, protože jsem se na něj nedokázala ani podívat.
„Lily,“ ozval se tiše, „já nechci –“
„Ne!“ zaječela jsem a otočila se zpátky. „Ještě jsem neskončila! Nejdřív mě
necháš doříct moji nahou pravdu, než vytáhneš tu svou!“
Stiskl si bradu, jako by z ní chtěl vymačkat svůj stres. Sklopil oči
k podlaze, protože se nedokázal dívat na to, jak zuřím. Popošla jsem tři kroky
k němu a klesla na kolena. Položila jsem mu ruce na stehna a přiměla ho, aby
se mi díval přímo do očí, když jsem na něj promluvila.
„Ano, nechala jsem si magnet, který mi dal Atlas, když jsme byli teenageři.
Ano, nechala jsem si deníky. A neřekla ti o tom tetování. Ano, možná jsem
měla. A ano, mám ho pořád ráda. Budu ho mít ráda, dokud neumřu, protože
byl důležitou součástí mýho života. A ano, vím, že tě to trápí. Ale nic z toho ti
nedávalo právo udělat mi to, cos mi udělal. I kdybys přišel do ložnice a našel
mě s ním v posteli, pořád by ti to nedávalo právo vztáhnout na mě ruku, ty
hajzle!“
Odstrčila jsem se od jeho kolen a vstala. „Tak, teď je řada na tobě!“
zaječela jsem.
Začala jsem přecházet po pokoji. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vyskočit
z hrudi. Kéž bych mu to mohla umožnit. Klidně bych ho pustila ven, ať si
táhne, kam chce, jen kdyby to šlo.
Uteklo několik minut, během nichž jsem pokračovala v rázování ložnicí.
Ryleovo mlčení a můj vztek se nakonec slily ve společnou bolest.
Pláč mě vyčerpával. Byla jsem tak unavená ze všech emocí. Zoufale jsem
padla na postel a plakala do polštáře. Tiskla jsem si ho k obličeji tak pevně, až
jsem skoro nemohla dýchat.
Cítila jsem, jak si Ryle lehá vedle mě. Položil mi něžně ruku do vlasů,
snažil se utišit bolest, kterou mi způsobil. Zavřela jsem oči, pořád s obličejem
vmáčknutým do polštáře, a cítila, jak si Ryle opatrně opírá hlavu o moji.
„Moje pravda je, že nemám absolutně co říct,“ pronesl tiše. „Nikdy
nedokážu vzít zpátky, co jsem ti udělal. A ty mi nikdy neuvěříš, když ti
slíbím, že už se to nestane.“ Políbil mě do vlasů. „Jsi můj svět, Lily. Můj celý
svět. Když jsem se tenkrát vzbudil tady v posteli a ty jsi byla pryč, věděl
jsem, že jsem tě ztratil navždycky. Přišel jsem ti říct, že je mi to strašně,
nesmírně líto. Přišel jsem ti říct, že jsem přijal to místo v Minnesotě. Přišel
jsem se rozloučit. Ale Lily…“ Znovu mi přitiskl rty k hlavě a prudce vydechl.
„Lily, já to nemůžu udělat. Máš v sobě část ze mě. Už teď to dítě miluju
víc, než jsem kdy co v životě miloval.“ Hlas se mu zlomil a sevřel mě ještě
pevněji. „Prosím, neber mi to, Lily. Prosím.“
Bolest v jeho hlase mi protékala tělem jako řeka. Když jsem zvedla uslzený
obličej, abych se na něj podívala, zoufale přitiskl rty na moje a odtáhl se.
„Prosím, Lily. Miluju tě. Pomoz mi.“
Znovu se lehce dotkl mých rtů, a když jsem ho neodstrčila, udělal to
potřetí.
A počtvrté.
Když mě políbil popáté, už rty neodtáhl.
Objal mě a přitiskl k sobě. Moje tělo bylo unavené a slabé, ale vzpomínalo
si na něj. Na to, jak mě dokázalo vždycky ukonejšit. Na tu něhu, po níž se
mému tělu ty dva měsíce stýskalo.
„Miluju tě,“ zašeptal proti mým rtům. Jeho jazyk jemně přejel po mém
a bylo to tak špatné a tak správné a tak bolestné. Než jsem se vzpamatovala,
ležela jsem na zádech a on na mně. Jeho doteky byly vším, co jsem
potřebovala, vším, čemu jsem se měla vyhnout.
Nabral mi vlasy do ruky, já se vracím zpátky do toho večera.
Jsem v kuchyni a on mě tahá za vlasy tak, až to bolí.
Odhrnul mi pramínky z obličeje, já se vracím zpátky do toho večera.
Stojím ve dveřích a on mi přejíždí rukou po rameni, než se mi vší silou
zakousne do tetování.
Opřel si čelo o moje, já se vracím zpátky do toho večera.
Na téhle posteli mi udeřil hlavou do mé tak, že to potřebovalo šest stehů.
 Moje tělo na něj přestalo reagovat. Zase se mě zmocňoval hněv. Ryle ucítil,
jak jsem znehybněla, a jeho rty se ode mě odtáhly.
Když zvedl hlavu a podíval se na mě, ani jsem nemusela nic říkat. Naše
propojené pohledy si sdělovaly ještě obnaženější pravdy než naše ústa. Moje
oči mu říkaly, že už nesnesu, aby se mě dotýkal. Jeho oči odpovídaly, že už to
ví.
Pomalu přikývl.
Odtáhl se ode mě a odsunul se na kraj postele, kde se posadil zády ke mně.
Pořád kýval, jako by mu pomalu docházelo, že dneska se ode mě žádného
odpuštění nedočká. Pak vstal a zamířil ke dveřím.
„Počkej,“ zarazila jsem ho. Napůl se ke mně otočil.
Zvedla jsem bradu a zadívala se na něj, než jsem vyřkla ortel. „Kéž by to
dítě nebylo tvoje, Ryle. Přeju si z celýho srdce, z hloubi duše, aby nebylo tvou
součástí.“
Pokud jsem si myslela, že se jeho svět nemůže zhroutit víc, pletla jsem se.
Vyšel z ložnice a já zabořila obličej do polštáře. Myslela jsem si, že když
mu dokážu ublížit stejně, jako ublížil on mně, uleví se mi.
Neulevilo se mi.
Místo toho jsem si připadala pomstychtivá a zlá.
Připadala jsem si stejná jako otec.
 31.

Máma: Stýská se mi. Kdy se uvidíme?

Zírala jsem na mobil. Bylo to už dva dny, co Ryle zjistil, že jsem těhotná.
Teď už to mámě říct můžu. Z toho jsem nervózní nebyla. Děsilo mě spíš to, že
bych s ní měla probírat, jak to vypadá mezi mnou a Rylem.
Já: Mně taky. Přijedu zítra odpoledne. Můžeš udělat lasagne?
Sotva jsem stiskla Odeslat, přišla mi další zpráva.
Allysa: Přijď k nám nahoru na večeři. Dneska máme domácí
pizzu.
Už jsem u nich pár dní nebyla. Co Ryle přijel. Netušila jsem, kde bydlí, ale
předpokládala jsem, že u nich. A být s ním v jednom bytě bylo teď to
poslední, oč jsem stála.
Já: Kdo všechno tam bude?
Allysa: Lily, to bych ti neudělala. Má službu až do osmé zítra
ráno. Budeme tady jen my tři.
Jak dobře mě znala. Odepsala jsem jí, že přijdu hned po práci.

* * *

„Co miminka v tomhle věku jedí?“

Seděli jsme všichni kolem stolu. Když jsem přišla, Rylee už byla ospalá,
ale probrala jsem ji, protože jsem si ji toužila pochovat. Allyse to nevadilo.
Tvrdila, že tak aspoň nebude malá vzhůru v noci.
„Jen mlíko,“ odpověděl mi Marshall s plnou pusou.
„Někdy ale strčím prst do koly a dám jí ho cucat, aby ochutnala něco
jinýho.“
„Marshalle!“ zaječela Allysa. „Doufám, že je to vtip!“
„No jasně, vtip,“ uklidnil ji. Tak trochu jsem o tom ale pochybovala.
 „A kdy začnou s kojeneckou výživou?“ vyptávala jsem se. Uvědomovala
jsem si, co všechno si musím nastudovat, než porodím.
„Asi ve čtyřech měsících,“ odpověděla Allysa a zívla.
Odložila vidličku a začala si mnout zarudlé oči.
„Nechcete, abych si ji vzala k sobě, a vy se mohli jednu noc pořádně
vyspat?“
Odpověděli oba zároveň. Allysa: „Ale ne, díky.“ A Marshall: „To by bylo
skvělý!“
Zasmála jsem se. „Ale vážně. Vždyť bydlíme v jednom domě. Zítra nejdu
do práce, takže když se nevyspím v noci, můžu to dohnat přes den.“
Allysa se na mě zkoumavě zadívala. „Nechám si zapnutý mobil. Kdybys
mě potřebovala, hned volej.“
Podívala jsem se na Rylee a usmála se. „Slyšela jsi to?
Čeká tě přespání u tety Lily!“

* * *

Allysa mi toho do tašky na plenky sbalila tolik, až to vypadalo, že beru

Rylee na cestu kolem světa. „Když začne brečet, znamená to, že má hlad. To
odstříkaný mlíko rozhodně neohřívej v mikrovlnce, dej ho tady do toho
ohřívače, je tam nastavená teplota, a –“
„Já vím,“ přerušila jsem ji. „Už jsem to u vás dělala mockrát.“
Allysa přikývla a přešla k posteli. Položila tašku s plenami vedle mě.
Marshall v obýváku Rylee ještě krmil, takže Allysa se natáhla vedle mě
a čekaly jsme. Podepřela si hlavu dlaní.
„Víš, co to znamená?“ zeptala se.
„Ne, co?“
„Že dneska budu mít sex. Poprvý po čtyřech měsících.“ Nakrčila jsem nos.
„Tak tos mi radši neměla říkat.“
Allysa se zasmála a sklouzla na polštáře. Pak se zase posadila. „Sakra, asi
bych si měla oholit nohy. Ty už jsem si taky tak čtyři měsíce neholila.“
Zasmála jsem se a pak zalapala po dechu. Ruce mi rychle vylétly k břichu.
„Panebože! Teď něco cítím!“
 „Vážně?“ Allysa mi přitiskla dlaň na břicho a obě jsme ztichly. Pár minut
jsme čekaly, jestli se to stane znovu. Stalo, ale tak nepatrně, že to bylo skoro
nepostřehnutelné. Zase jsem se zasmála.
„Já nic necítím,“ prohlásila zklamaně Allysa. „Asi to bude ještě chvíli trvat,
než to bude cítit i zvenku. To jsou první pohyby?“
„Jo. Už jsem se bála, že budu mít to nejlínější dítě na světě.“ Přiložila jsem
ruce na břicho v naději, že to ucítím znova. Ještě pár minut jsme byly potichu.
Nemohla jsem přestat myslet na to, že tohle mělo být jiné. Měl tu být Ryle. To
on měl sedět vedle mě s rukou na mém břichu, ne Allysa.
To pomyšlení mě skoro připravilo o veškerou radost, kterou jsem cítila.
Allysa si toho asi všimla, protože mě vzala za ruce a stiskla je. Když jsem se
na ni podívala, už se neusmívala.
„Lily,“ ozvala se. „Chci ti něco říct.“ Panebože. Ten její tón se mi vůbec
nelíbil.
„A co?“
Usmála se, trochu nuceně a smutně. „Vím, že jsi smutná, že tohle prožíváš
bez mýho bratra. Ale bez ohledu na to, nakolik bude on u toho, je tohle to
nejlepší, co tě v životě čeká. Budeš skvělá máma, Lily. To dítě má fakt kliku.“
Byla jsem ráda, že jsme tady jen samy dvě, protože její slova mě rozesmála
i rozplakala zároveň. Popotahovala jsem jako teenager s rozbouřenými
hormony. Pak jsem ji objala a poděkovala jí. Zvláštní, jak mi těch pár slov
dokázalo vrátit radost, kterou jsem cítila předtím.
„A teď už si vem moje dítě a odnes ho pryč,“ pobídla mě, „ať si můžu užít
trochu sexu se svým nechutně bohatým manželem.“
Překulila jsem se na posteli a vstala. „Ty vždycky umíš vyhmátnout to
podstatný. To je fakt tvoje silná stránka.“
Usmála se. „Na to vem jed. A teď už mazej.“
 32.

Na všem tom předstírání posledních měsíců mi nejvíc vadilo, že všechno

tajím před mámou. Netušila jsem, jak to vezme. Věděla jsem, že z mého
těhotenství bude nadšená, ale bála jsem se, co řekne tomu, že jsme se s Rylem
rozešli. Milovala ho. A vzhledem ke svým zkušenostem z manželství pro něj
nejspíš snadno najde omluvu a bude mě přemlouvat, abych ho vzala zpátky.
To byl popravdě řečeno hlavní důvod, proč jsem to přiznání oddalovala – bála
jsem se, aby se jí to nakonec nepovedlo.
Většinu dní jsem byla silná. Většinu dní jsem na něj tak zuřila, že mi jen
pomyšlení na odpuštění připadalo směšné. Někdy mi ale chyběl tolik, že jsem
nedokázala dýchat. Chybělo mi, jak jsme se spolu nasmáli. Chybělo mi
milování. Chyběl mi on. Když měl někdy dlouhou směnu a pak konečně
přišel večer domů, často jsem se k němu rozběhla a skočila mu kolem krku,
protože se mi po něm tolik stýskalo. Chybělo mi dokonce i to, jak se mu
líbilo, když jsem to udělala.
V těch dnech, kdy jsem tak silná nebyla, jsem si často přála svěřit se mámě.
Někdy jsem uvažovala o tom, že se rozjedu k ní, lehnu si u ní na gauč
s hlavou v jejím klíně, a ona mě bude hladit po vlasech a ujišťovat, že
všechno bude dobré. Někdy i dospělá žena potřebuje máminu náruč, aby si
trochu odpočinula od toho být pořád silná.
Seděla jsem v autě zaparkovaném na její příjezdové cestě dobrých pět
minut, než jsem se odhodlala jít dál. Nechtělo se mi do toho, protože jsem
věděla, že tohle mámě zlomí srdce. Nechtěla jsem ji vidět smutnou, a když jí
svěřím, že jsem si vzala stejného chlapa, jako byl táta, rozesmutní ji to určitě.
Když jsem vešla do domu, máma byla v kuchyni a vrstvila těstoviny do
pekáče. Nechala jsem si na sobě ještě chvíli bundu. Sice jsem neměla
mateřskou halenu, ale moje břicho už bylo zřetelné i v normálním oblečení.
Zvlášť mateřským očím.
„Ahoj, miláčku!“ pozdravila mě.
Přešla jsem do kuchyně a ze strany ji objala, když sypala sýr na lasagne.
Strčila je do trouby a obě jsme se vydaly ke stolu v jídelně. Sedly jsme si,
máma si přitáhla sklenici ledového čaje a napila se.
Usmívala se. Když jsem ji viděla takhle šťastnou, všechno mě to trápilo
ještě víc.
 „Lily,“ ozvala se, „musím ti něco říct.“
To se mi nechtělo líbit. To já přišla něco říct jí. Nebyla jsem připravená na
to, že se bude svěřovat ona mně.
„A co?“ zeptala jsem se váhavě.
Uchopila sklenici s čajem do obou rukou. „S někým chodím.“
Otevřela jsem pusu.
„Vážně?“ hlesla jsem. „No, to je…“ Chtěla jsem vyslovit báječné, ale
okamžitě mě zaskočily obavy, jestli se máma nedostala do podobné situace
jako s tátou. Asi mi to viděla ve tváři, protože se natáhla po mých rukách.
„Je to dobré, Lily. On je dobrý člověk, moc hodný, opravdu.“ Zalila mě
vlna úlevy, protože jsem na ní viděla, že mi nic nenamlouvá. Z očí jí zářilo
štěstí. „Páni,“ vyhrkla jsem, protože tohle jsem nečekala. „Jsem kvůli tobě tak
ráda. A kdy ho poznám?“
„Dneska večer, jestli chceš,“ navrhla. „Mohla bych mu zavolat, ať se
přijede navečeřet s námi.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zašeptala jsem. „Dneska na to není vhodná
chvíle.“
Máminy ruce na mých se sevřely, když jí došlo, že jsem jí přijela oznámit
něco důležitého. Rozhodla jsem se, že začnu nejdřív s tou lepší novinou.
Postavila jsem se a svlékla si bundu. Máma nejdřív nijak nereagovala, asi
myslela, že si jen dělám pohodlí. Vzala jsem ji za ruku a přitáhla si ji
k břichu. „Budeš babička.“
Vykulila oči a na pár vteřin zůstala jako opařená. Pak jí do očí vhrkly slzy.
Vyskočila a běžela mě obejmout. „Lily, panebože!“ Odtáhla se a usmívala se.
„To je tedy rychlé. Plánovali jste to? Vždyť jsi vdaná tak krátce.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, věř mi – byl to šok.“
Zasmála se a znova mě objala. Potom jsme se vrátily na židle ke stolu.
Snažila jsem se dál usmívat, ale asi jsem nevypadala jako nadšená nastávající
matka, a máma to poznala. Přejela si rukou po rtu. „Miláčku, co je?“
Až do téhle chvíle jsem se snažila zůstat silná. Nelitovat se, pokud jsem
byla v přítomnosti druhých lidí. Jenže tady u mámy jsem toužila poddat se
slabosti. Aspoň na chvíli si dovolit ten luxus. Chtěla jsem, aby mě objímala
a slibovala, že všechno bude v pořádku. A tak jsem se dala do pláče a další
čtvrthodinu jen brečela v její náruči. Přestala jsem bojovat a máma dělala
přesně to, co jsem od ní čekala. Byla to taková úleva.
 Ušetřila jsem jí většiny detailů o našem manželství, ale to nejdůležitější
jsem jí řekla. Že mi několikrát ublížil a že nevím, co mám dělat. Bojím se
zůstat s dítětem jen sama.
Bojím se, že se rozhodnu špatně. Bojím se, že jsem udělala chybu, když
jsem na něj nezavolala policii. Bojím se, že jsem přecitlivělá a reaguju
přehnaně. Řekla jsem jí všechno to, co jsem zatím nedokázala připustit ani
sama sobě.
Máma zašla do kuchyně pro krabici kapesníků a vrátila se ke stolu. Když
nám konečně oschly oči, máma začala kroutit kapesníček do ruličky a otáčet
s ním v ruce. Soustředila se jen na něj.
„Chceš ho vzít zpátky?“ zeptala se. Nepřikývla jsem. Ale ani nezavrtěla
hlavou.
Od chvíle, kdy se to stalo, bylo tohle poprvé, kdy jsem byla naprosto
upřímná. K ní i k sobě. Možná proto, že máma je jediná osoba, co znám, která
si tím sama prošla. Věděla jsem, že ona jediná bude chápat ten nesmírný
zmatek, který v sobě mám.
Pokrčila jsme rameny. „Většinou cítím, že už bych mu nikdy nemohla
znova věřit. Ale taky je toho ve mně hodně, co truchlí kvůli tomu, co jsme
spolu měli. My jsme si tak dobře rozuměli, mami. Ty chvíle s ním byly
nejlepší v mým životě. A někdy mám pocit, že se toho nechci vzdát.“ Přitiskla
jsem si kapesník pod oko a promáčela ho novými slzami. „Někdy… když se
mi po něm moc stýská… si říkám, že to zase nebylo tak hrozné. Že bych se
měla smířit s jeho horší stránkou, abych si mohla užívat ty lepší.“ Máma
položila ruce na moje a hladila mě jemně palci.
„Vím přesně, jak to myslíš, Lily. Ale nikdy nesmíš ztratit ze zřetele svou
hranici. Prosím, nedovol nikdy, aby se to stalo.“ Neměla jsem ponětí, co tím
myslí. Máma si asi všimla, že vypadám zmateně. Stiskla mi paži a pustila se
do vysvětlování.
„Všichni máme nějakou hranici. Hranici toho, co jsme schopní snášet, než
nás to zničí. Když jsem se vdávala za tvého otce, věděla jsem přesně, kde je
moje hranice. Jenže pomalu… po každém incidentu… jsem ji o něco
posunula. A zase. Když mě tvůj otec uhodil poprvé, hned toho litoval.
Přísahal, že už to nikdy neudělá. Když mě uhodil podruhé, litoval toho ještě
víc. A potřetí už mě neuhodil, to už mě rovnou zbil. A já mu pokaždé
odpustila. Když se rozzuřil počtvrté, dal mi facku. A mně se tehdy ulevilo.
Vzpomínám si, jak jsem si říkala: Aspoň mě tentokrát nezbil. Tohle nebylo
tak hrozné.“
Přitiskla si kapesníček k očím. „Každý další incident naštípne tvou hranici.
Každé rozhodnutí zůstat ovlivní to další, najednou je těžší odejít. Nakonec tu
hranici úplně pustíš ze zřetele, protože si začneš říkat: Už jsem to vydržela pět
let, tak proč ne dalších pět?“
Sevřela moje ruce a držela je, zatímco já už zase plakala.
„Nebuď jako já, Lily. Chápu, věříš, že tě miluje, a já tomu věřím taky. Ale
nemiluje tě správně. Nemiluje tě tak, jak si zasloužíš. Kdyby tě miloval
doopravdy, nedovolil by ti vzít ho zpátky. Sám by se rozhodl tě opustit, aby ti
tak zaručil, že už ti nikdy neublíží. Takovou lásku si žena zaslouží, Lily.“ V tu
chvíli jsem jí celým srdcem přála, aby tahle zkušenost nebyla tak krutě
vykoupená jejím manželstvím.
Přitáhla jsem ji k sobě a objala ji.
Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčená, že až jí to povím, budu se před
ní muset hájit. Vůbec mě nenapadlo, že se od ní můžu učit. Měla jsem to
vědět. Kdysi jsem si myslela, že je máma slabá, ale ona je ve skutečnosti
jedna z nejsilnějších žen, které znám.
„Mami?“ odtáhla jsem se od ní. „Až budu velká, chci být jako ty.“
Zasmála se a odhrnula mi vlasy z obličeje. Z toho, jak se na mě dívala,
jsem poznala, že by si se mnou hned vyměnila místo. Trpěla víc tím, co se
dělo mně, než když to sama před lety prožívala. „Chci ti něco říct,“ ozvala se.
Zase se natáhla po mé ruce.
„Tenkrát na tátově pohřbu, když jsi měla mít ten smuteční projev… já vím,
že jsi neměla okno, Lily. Postavila ses tam na stupínek a odmítla jsi o něm říct
cokoli dobrého. A já na tebe byla tak hrdá jako nikdy v životě. Byla jsi jediná,
kdo se mě kdy zastal. Byla jsi silná, když já byla vyděšená.“ Z očí jí začaly
téct slzy. „Buď taková, Lily. Buď statečná a pevná.“
 33.

„Tři autosedačky? Co s tím budu dělat?“

Seděla jsem u Allysy na gauči a prohlížela si všechny ty věci. Dneska mi
uspořádala večírek na oslavu miminka. Přišla moje máma. Dokonce kvůli
němu přiletěla i paní Kincaidová, ale ta teď spala v pokoji pro hosty, protože
měla pásmovou nemoc. Přišly holky z květinářství i pár kamarádek z bývalé
práce. Včetně Devina. Vlastně jsem si to docela užila, i když jsem se toho
týdny dopředu bála.
„Proto jsem ti říkala, ať napíšeš seznam. Pak by se ti dárky neopakovaly,“
vyčetla mi Allysa.
Povzdychla jsem si, „Snad přemluvím mámu, aby ty své došla vrátit. Dala
mi jich tolik…“
Vstala jsem a začala sbírat dárky. Marshall už slíbil, že mi to pomůže
odnést dolů do bytu, takže jsme je s Allysou nacpaly do velkých pytlů na
odpadky. Já držela pytle, Allysa sbírala věci ze země. Byla jsem už ve
třicátém týdnu, takže nechtěla, abych se musela ohýbat.
Když jsme všechno sbalily a Marshall se vydal podruhé do mého bytu,
otevřela jsem Allysiny dveře a chystala se odtáhnout lehčí pytel k výtahu.
Vůbec jsem nebyla připravená na to, co uvidím. Za dveřmi stál Ryle a díval se
na mě. Oba jsme se zatvářili stejně šokovaně. Od té hádky před třemi měsíci
jsme spolu nepromluvili ani slovo.
Jednou ale k tomu setkání dojít muselo. Nemůžu se kamarádit s jeho
sestrou, bydlet ve stejném domě a myslet si, že na sebe nikdy nenarazíme.
Určitě věděl, že mám dneska ten večírek, když kvůli tomu přiletěla jeho
matka, ale stejně se zatvářil překvapeně, když mě viděl vláčet ten pytel.
Napadlo mě, jestli přišel dřív náhodou, nebo úmyslně. S pohledem upřeným
na pytel v mých rukou mě vyzval. „Ukaž, já to vezmu.“
Nechala jsem ho. Vzal ještě jeden pytel a odešel s nimi. Já se vrátila
k Allyse pro svoje věci. Ryle s Marshallem vešli dovnitř, právě když jsem se
chystala odejít.
Ryle vzal poslední pytel darů a zamířil zase ven. Šla jsem za ním, když mě
Marshall zastavil a pohledem se ujistil, jestli souhlasím, aby se mnou Ryle šel
dolů sám. Přikývla jsem. Nemůžu se svému manželovi vyhýbat napořád. Tato
chvíle byla k rozhovoru o tom, jak to mezi námi bude dál, vhodná stejně tak
jako kterákoli jiná.
Od Allysina a Marshallova bytu k nám to bylo jen pár pater, ale jízda ve
výtahu s Rylem mi připadala jako ta nejdelší v životě. Párkrát jsem ho
přistihla, jak zírá na moje břicho, a přemítala jsem, jaké to asi je po třech
měsících, kdy mě neviděl.
Dveře bytu byly odemčené. Strčila jsem do nich a vešli jsme dovnitř. Ryle
odnesl zbytek věcí do dětského pokoje a já ho slyšela, jak tam šramotí
a otevírá krabice. Já zůstala v kuchyni a umývala věci, které umýt vůbec
nepotřebovaly. Srdce jsem měla až v krku jen z pomyšlení, že je se mnou
v jednom bytě. Ne že bych se ho teď bála, jen jsem byla nervózní. Kéž bych
byla na tenhle hovor víc připravená, jenže já absolutně nenávidím
konfrontace. Chápala jsem ale, že si potřebujeme promluvit o dítěti,
o budoucnosti. Jenom jsem to nechtěla. Ještě ne.
Ryle přišel z chodby do kuchyně. Všimla jsem si, že se mi zase dívá na
břicho. Rychle uhnul pohledem. „Chceš, abych sestavil postýlku, když už
jsem tady?“
Málem jsem odmítla, ale byl za to dítě ve mně z půlky odpovědný. Když
nabízí fyzickou pomoc, měla bych toho využít, i když jsem na něj pořád
naštvaná. „Jo, to by mi hodně pomohlo.“
Ukázal na prádelnu. „Je moje nářadí pořád tam?“
Přikývla jsem a dívala se za ním. Pak jsem otevřela lednici a ponořila se do
ní, abych ho nemusela sledovat, jak jde zase přes kuchyň do dětského pokoje.
Když tam zmizel, přibouchla jsem lednici a opřela si hlavu o dvířka, zatímco
jsem křečovitě svírala úchyt. Zhluboka jsem dýchala, abych si v sobě nějak
srovnala to, co se ve mně právě dělo.
Vypadal tak dobře. Už to bylo tak dlouho, že jsem skoro zapomněla, jak je
přitažlivý. Měla jsem sto chutí rozběhnout se za ním a skočit mu do náruče.
Chtěla jsem cítit jeho rty na svých. Slyšet, jak říká, že mě moc miluje. Chtěla
jsem, aby ležel vedle mě a držel mi ruku na břiše, jako jsem si to tolikrát
představovala.
Bylo by to tak snadné. Můj život by byl o tolik jednodušší, kdybych mu
odpustila a vzala ho zpátky.
Zavřela jsem oči a vzpomněla si, co říkala máma. „Kdyby tě miloval
doopravdy, nedovolil by ti vzít ho zpátky.“
To jediné mi zabránilo v tom, abych se za ním nerozběhla do dětského
pokoje.
 * * *

Další hodinu jsem se zaměstnávala různými věcmi v kuchyni, zatímco Ryle

pracoval v dětském pokoji. Nakonec jsem se tím směrem stejně musela vydat,
abych si vzala z nabíječky v mém pokoji telefon. Cestou zpátky jsem se
zastavila u dveří dětského pokoje.
Postýlka byla složená. Dokonce včetně matrace a povlečených lůžkovin.
Ryle stál vedle, držel se ohrádky a zíral do prázdné postýlky. Byl tichý
a nehybný jako socha. Tak ponořený v myšlenkách, že si mě u dveří vůbec
nevšiml. Napadlo mě, na co asi myslí.
Na dítě? Na dítě, se kterým nebude bydlet, které nebude chodit do téhle
postýlky kontrolovat?
Až do téhle chvíle jsem si ani nebyla jistá, jestli se chce na životě našeho
dítěte podílet. Pohled do jeho tváře mě ujistil, že ano. Snad nikdy jsem
neviděla v jednom obličeji tolik smutku, a to jsem se na něj ani nedívala
přímo. Cítila jsem, že jeho smutek v tuhle chvíli naprosto nesouvisí se mnou,
ale jen a jen s jeho dítětem.
Ohlédl se a zjistil, že stojím ve dveřích. Odstrčil se od postýlky, probral se
z transu. „Hotovo,“ ukázal na ni. Začal sbírat nářadí a uklízet je do kufříku.
„Nepotřebuješ ještě něco, dokud jsem tady?“
Zavrtěla jsem hlavou, přešla k postýlce a obdivovala ji. Nevěděla jsem,
jestli čekám holčičku, nebo chlapečka, takže jsem se rozhodla pro přírodní
barvy. Polštář a peřinka byly béžové s obrázky rostlin a stromů. Ladily se
závěsy a v budoucnu i s nástěnnou malbou, kterou jsem jednou na stěně
hodlala vytvořit. Chtěla jsem taky do dětského pokoje přinést pár živých
květin od nás z obchodu. Musela jsem se usmát, když jsem viděla, jak se moje
plány začínají naplňovat. Ryle zavěsil i pohyblivou dekoraci. Natáhla jsem se
a zapnula ji. Ozvala se Brahmsova Ukolébavka. Dívala jsem se, jak se
závěsný kolotoč pohybuje, a pak jsem se podívala na Rylea. Stál o pár kroků
dál a pozoroval mě.
Když jsem se na něj dívala, napadlo mě, jak snadné je soudit druhé, když se
na to díváme jen zvenku. Tak jako jsem já léta soudila mámu.
Zvenčí je snadné uvěřit, že můžete odejít jen tak bez rozmýšlení od
člověka, který vám ubližuje. Je snadné tvrdit, že přece někoho takového nejde
milovat, pokud do něj nejsme sami zamilovaní.
Když je to zkušenost z první ruky, není tak snadné nenávidět někoho, kdo
vám ublížil, když jste ho většinu času vnímali jako to nejlepší na světě.
 V Ryleových očích se objevil náznak naděje. Vadilo mi, že poznal, co se mi
táhne hlavou, že jsem se na chvíli přestala hlídat. Vykročil pomalu ke mně.
Věděla jsem, že mě chce přitáhnout k sobě a políbit, takže jsem rychle
ucouvla.
V tu chvíli mezi námi zase vyrostla zeď.
Už jen dovolit mu vstoupit do bytu se mnou byl pro mě velký krok. To
musí pochopit.
Ryle zamaskoval zklamání stoickým výrazem. Zastrčil si kufřík s nářadím
do podpaží a pak popadl krabici od postýlky, plnou nejrůznějších obalů
a vycpávek. „Odnesu to do kontejneru. Kdybys chtěla s něčím pomoct, dej mi
vědět, ano?“
Přikývla jsem a zamumlala. „Díky.“
Když jsem slyšela, jak za ním zapadly dveře, otočila jsem se zase
k postýlce. Oči se mi naplnily slzami, ale tentokrát jsem nebrečela kvůli sobě.
Ani kvůli dítěti.
Brečela jsem nad Rylem. I když si za svou situaci mohl sám, viděla jsem,
jak moc ho to trápí. A když někoho milujete, jeho smutek vás rozesmutňuje
taky.
Ani jeden z nás nemluvil o našem odloučení nebo o šanci na smíření.
Nemluvili jsme ani o tom, jak to bude, až se to dítě za deset týdnů narodí.
Já na ten rozhovor ještě nebyla připravená. A to nejmenší, co mi teď mohl
poskytnout, byla jeho trpělivost.
Trpělivost, kterou mi dlužil za ty chvíle, kdy neměl žádnou.
 34.

Vymyla jsem barvu ze štětců a vydala se do dětského pokoje, abych

obdivovala malbu. Pracovala jsem na ní většinu včerejška i dneška.
Bylo to dva týdny, co Ryle složil postýlku. Teď už byla hotová malba
a z obchodu jsem přinesla pár květin. Měla jsem pocit, že dětský pokoj je
konečně připravený. Rozhlédla jsem se po něm a bylo mi trochu smutno, že tu
není nikdo, kdo by ho obdivoval se mnou. Popadla jsem telefon a napsala
Allyse.
Já: Nástěnná malba je hotová! Měla by ses přijít podívat.
Allysa: Nejsem doma. Mám nějaký vyřizování. Přijdu se
mrknout zítra.
Zamračila jsem se a napsala mámě. Věděla jsem, že musí ráno vstávat do
práce, ale už jsem se nemohla dočkat, až se s tím někomu pochlubím.
Já: Mohla bys ke mně dneska zajet? Konečně jsem dodělala
dětský pokoj.
Máma: Nemůžu. Jsem do večera ve škole, máme besídku,
a budu tady dlouho. Ale přijedu zítra! Už se nemůžu dočkat!
Sedla jsem si do houpacího křesla. Věděla jsem, že bych to neměla dělat.
Ale udělala jsem to stejně.
Já: Dětský pokoj je připravený. Chceš se přijít podívat?
Když jsem stiskla Odeslat, všechny nervy v těle se mi rozehrály. Zírala
jsem na telefon, až se na obrazovce rozsvítila odpověď.
Ryle: Samozřejmě. Už jedu dolů.
Vyskočila jsem a vrhla se na poslední úpravy. Načechrala jsem polštářky na
pohovce, narovnala dekoraci zavěšenou na stěně. Zrovna jsem se stačila
dostat ke dveřím, když se ozvalo zaklepání. Otevřela jsem je – a kruci. Měl
lékařské šaty.
Ucouvla jsem, abych ho pustila dál.
„Allysa říkala, že děláš nástěnnou malbu?“
Přikývla jsem a vedla ho chodbou k dětskému pokoji.
„Pracovala jsem na ní dva dny. Celý tělo mě bolí, jako bych běžela
maraton,“ postěžovala jsem si. „To jak jsem pořád lezla po žebříku nahoru
a dolů.“
Ohlédl se přes rameno a zatvářil se starostlivě. Věděla jsem, na co myslí: že
se přetěžuju, a kdybych něco potřebovala, jsem tady sama. Ale s tím si
starosti dělat nemusel. Zvládla jsem to.
Když jsme došli do pokojíčku, zastavil se na prahu. Na protější zeď jsem
vymalovala zahradu. Rostly v ní všechny květiny a ovocné stromy, na které
jsem si dokázala vzpomenout. Nejsem žádná malířka, ale s promítačkou
a průhledným papírem se dají dělat zázraky.
„Páni,“ hlesl Ryle.
Usmála jsem se, protože jsem slyšela ohromení v jeho hlase a věděla jsem,
že je upřímné. Vešel do pokoje, rozhlížel se a vrtěl hlavou. „Lily, to je…
páni.“
Kdyby mě tak pochválila Allysa, zatleskala bych a poskočila si radostí.
Jenže s Rylem a tím, jak to mezi námi teď vypadalo, by to bylo trapné.
Přešel k oknu, vedle kterého jsem postavila houpačku. Strčil do ní a košík
s otvory na nožičky se začal pohybovat ze strany na stranu.
„Hýbá se taky zepředu dozadu,“ upozornila jsem ho. Nevěděla jsem, jestli
už viděl houpačku na miminko, ale překvapovalo mě, kolik toho tahle umí.
Ryle přešel k přebalovacímu pultu a vytáhl z balíku jednu plínku. Rozložil
ji a zase složil. „Je tak maličká. Nepamatuju si, že by Rylee byla takhle
droboučká.“
Při zmínce o Rylee jsem zesmutněla. Byli jsme od sebe od toho dne, kdy se
narodila, takže jsem ho s ní nikdy neměla šanci vidět.
Složil plínku a vrátil ji do balíku. Když se ke mně otočil, usmál se
a rozhodil ruce po pokoji. „Je to vážně bezva, Lily,“ prohlásil. „Tohle
všechno. Všechno, co děláš…“ Ruce mu klesly k bokům a jeho úsměv se
vytratil. „Vedeš si moc dobře.“
Vzduch kolem mě zhoustl. Najednou bylo těžké se nadechnout, protože se
mi bůhvíproč začalo chtít brečet. Tyhle společné chvilky se mi tak líbily
a rozesmutnilo mě, že jsme spolu nemohli strávit celé moje těhotenství
a naplnit ten čas podobnými chvilkami. Bylo tak příjemné sdílet to s ním, ale
bála jsem se, abych mu nedala falešnou naději.
Když už si teď dětský pokoj prohlédl, nevěděla jsem, co dál. Bylo do očí
bijící, že si musíme promluvit o spoustě věcí, jenže já neměla ponětí, kde
začít. Ani jak.
 Přešla jsem k houpacímu křeslu a posadila se. „Nahou pravdu?“ navrhla
jsem s pohledem upřeným na něj.
Ryle prudce vydechl, přikývl a posadil se na pohovku. „Prosím, Lily,
prosím, řekni mi, že už jsi připravená si o tom promluvit.“
Jeho reakce mi pomohla se trochu uvolnit, když jsem viděla, že je
připravený to probrat. Zkřížila jsem paže na břiše, předklonila se v křesle
a vyzvala ho: „Ty první.“
Sepnul ruce a stiskl je mezi koleny. Zadíval se na mě tak upřímně, až jsem
se musela odvrátit.
„Nevím, co ode mě chceš, Lily. Nevím, jakou roli mám podle tebe hrát.
Snažím se ti dát tolik prostoru, kolik potřebuješ, ale taky ti tolik toužím
pomáhat, víc, než si umíš představit. Chci být v životě našeho dítěte. Chci být
tvůj manžel, co nejlepší. Jenže nemám vůbec ponětí, co se ti honí hlavou.“
Jeho slova ve mně vyvolala provinilost. Ať už se v minulosti stalo cokoli,
pořád je to otec našeho dítěte. Má zákonný nárok na otcovství, ať už se já
cítím jakkoli. A já chtěla, aby byl otec. Dobrý otec. Jenže hluboko ve mně
vězel můj nejhlubší strach, a o tom jsem teď chtěla mluvit.
„Nikdy bych ti nebránila stýkat se s tvým dítětem, Ryle. Jsem ráda, že se
chceš podílet na jeho životě. Ale…“
Při posledním slově se předklonil a zabořil hlavu do dlaní.
„Co bych byla za matku, kdyby mi aspoň trochu nedělala starosti tvoje
vznětlivost? To, jak se přestáváš ovládat? Jak mám mít jistotu, že tě něco
nerozruší, zrovna když budeš sám s dítětem?“
Z očí mu sálalo takové zoufalství, až jsem se bála, že prolomí přehrady
a vyřine se ven. Začal prudce vrtět hlavou. „Lily, já bych nikdy…“
„Já vím, Ryle. Nikdy bys úmyslně našemu dítěti neublížil. Jenže já věřím,
že ani mně jsi neublížil úmyslně. A přece jsi to udělal. Věř mi, chci věřit, že
bys to nikdy neudělal. Můj otec se choval násilnicky jen k matce. Je hodně
mužů – dokonce i žen, hodně lidí –, kteří si vybíjejí zlost jen na svých
partnerech, ale nikomu jinému by nikdy neublížili. Chci ti věřit celým svým
srdcem, ale musíš pochopit, proč váhám. Nikdy bych ti nebránila ve vztahu
s naším dítětem. Ale budeš se mnou muset mít trpělivost, jestli mám v sobě
znova vybudovat důvěru k tobě, kterou jsi rozbil.“ Přikývl. Musel vědět, že
mu dávám víc, než si zaslouží.
„Rozhodně,“ potvrdil. „Tady určuješ pravidla ty. Všechno bude podle tebe,
ano?“
Znovu si spojil ruce a začal nervózně hryzat spodní ret. Cítila jsem, že chce
říct ještě něco, ale pochybuje, jestli má, nebo ne.
„No tak, ven s tím! Pověz mi, co si myslíš, dokud mám náladu se o tom
bavit.“
Naklonil hlavu a vzhlédl ke stropu. Ať už měl na jazyku cokoli, bylo pro
něj těžké to vyslovit. Nevěděla jsem, jestli je pro něj tak obtížné formulovat
otázku, nebo se bojí odpovědi.
„Ale co my?“ zašeptal.
Zaklonila jsem hlavu a povzdychla si. Věděla jsem, že tahle otázka přijde,
jenže zodpovědět ji bylo vážně těžké. Jediné dvě možnosti byly buď rozvod,
nebo smíření, ale ani jedno z toho jsem si nedokázala vybrat.
„Nechci ti dávat falešné naděje, Ryle,“ pronesla jsem tiše. „Kdybych se
měla rozhodnout dneska… asi bych chtěla rozvod. Ale upřímně, nevím, jestli
proto, že se mnou cloumají těhotenské hormony, nebo jestli to tak opravdu
chci. Myslím, že by vůči nikomu z nás nebylo fér rozhodovat se dřív, než se
dítě narodí.“
Ryle roztřeseně vydechl a sevřel si prudce zátylek. Pak se postavil a otočil
se ke mně. „Děkuju, že jsi mě sem pozvala. Že sis se mnou promluvila. Chtěl
jsem se tady stavit už mockrát po tom, co jsem tady před čtrnácti dny byl, ale
nevěděl jsem, jak by se ti to zamlouvalo.“
„Upřímně, to já taky nevím,“ přiznala jsem naprosto otevřeně. Pokusila
jsem se zvednout z křesla, ale bylo to kupodivu nějak těžší než před týdnem.
Ryle přešel ke mně a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát.
Vážně nevím, jak mám vydržet až do porodu, když se už teď skoro sama
nezvednu.
Když jsem už stála, Ryle mě hned nepustil. Byli jsme jen pár centimetrů od
sebe a věděla jsem, že když se na něj podívám, budu něco cítit. A já nic cítit
nechtěla.
Nahmátl mou druhou ruku a chytil mě za obě. Propletl prsty s mými a ten
dotek mi projel až do srdce. Opřela jsem mu čelo o hrudník a zavřela oči.
Jeho tvář se mi přitiskla na temeno a zůstali jsme tak úplně nehybně, jako
bychom se oba báli pohnout. Já proto, že jsem cítila vlastní slabost a věděla,
že bych mu nezabránila v polibku. A Ryle asi proto, aby mě nevylekal a já se
neodtáhla.
Připadalo mi, že tak stojíme snad pět minut. Nikdo z nás nehnul ani brvou.
„Ryle,“ ozvala jsem se konečně, „můžeš mi něco slíbit?“ Cítila jsem jeho
kývnutí.
 „Než se dítě narodí, prosím, nesnaž se mě přemluvit, abych ti odpustila.
A prosím, nepokoušej se mě líbat.“ Odtáhla jsem se od jeho hrudi a podívala
se mu do očí. „Chci dělat jednu důležitou věc po druhý, a teď je mojí
prioritou dítě. Nechci k tomu, co se už stalo, přidávat další stres nebo
zmatek.“
Konejšivě mi stiskl ruce. „Jedna zásadní životní změna po druhé. Chápu.“
Usmála jsem se. Ulevilo se mi, že jsme si o tom konečně promluvili. Sice
jsem se o nás dvou ještě definitivně nerozhodla, ale jako by se mi dýchalo líp,
když jsme teď oba věděli, na čem jsme.
Pustil mě. „Už mám nejvyšší čas,“ ozval se. „Nebo přijdu pozdě do
služby.“
Vyprovodila jsem ho ven. Teprve když se za ním zavřely dveře a já v bytě
osaměla, došlo mi, že se usmívám. Pořád jsem na Rylea hrozně zuřila, protože
v téhle situaci jsme se ocitli kvůli němu, ale usmívala jsem se nad tím, že
konečně došlo aspoň k malému pokroku. Rodiče někdy musí překonat svoje
rozpory a jednat dospěle, když chtějí to nejlepší pro své dítě.
A to jsme dělali. Učili jsme se zvládnout naši situaci dřív, než do ní
přivedeme dítě.
 35.

Ucítila jsem topinku.

Protáhla jsem se na posteli a usmála se, protože Ryle věděl, že topinky
mám k snídani nejradši. Chvíli jsem tam ještě ležela, než jsem se začala
zvedat. Připadalo mi, že by to chtělo tak tři chlapy, aby mě skutáleli z postele.
Konečně jsem se zhluboka nadechla, přehodila nohy přes okraj a odstrčila se
z matrace.
Nejdřív jsem potřebovala čurat. Což bylo vlastně všechno, co jsem
v poslední době dělala. Termín jsem měla za dva dny, ale můj porodník tvrdil,
že to možná bude spíš ještě týden. Před týdnem jsem nastoupila na mateřskou
dovolenou, takže tohle teď byl celý můj život. Chodit čurat a koukat na
televizi.
Když jsem došla do kuchyně, Ryle míchal na pánvi vajíčka. Otočil se ke
mně. „Dobrý ráno. Pořád žádný miminko?“
Zavrtěla jsem hlavou a položila si ruku na břicho. „Ne, ale v noci jsem byla
devětkrát na malý.“
Ryle se zasmál. „Tak to je nový rekord.“ Nabral trochu vajec na talíř
a přidal k nim slaninu a topinku. Pak se otočil, podal mi talíř a vtiskl mi
polibek do vlasů. „Musím jít, už takhle mám zpoždění. Budu celý den na
telefonu.“
Usmála jsem se, když jsem uviděla tu nálož na talíři. Tak jo, zapomněla
jsem, že taky pořád jím. Čurám, jím a koukám na televizi.
„Děkuju,“ prohodila jsem vesele. Vzala jsem si talíř na gauč a zapnula
televizi. Ryle si posbíral věci a spěchal pryč.
„Přijdu tě zkontrolovat v poledne. Večer asi budu muset pracovat dlouho,
ale Allysa slíbila, že ti donese večeři.“
Protočila jsem panenky. „Já jsem v pohodě, Ryle, dokážu se obsloužit.
Doktor říkal, že mám lehce odpočívat, ne že mám pořád ležet.“
Ryle zamířil ke dveřím, ale zarazil se, jako by na něco zapomněl. Rozběhl
se ke mně, sklonil se a přitiskl rty na moje břicho. „Zdvojnásobím ti kapesný,
když se už narodíš,“ slíbil dítěti.
Mluvil s ním hodně. Konečně jsem se s Rylem začala cítit natolik dobře, že
jsem mu před čtrnácti dny dovolila, aby si sáhnul, jak dítě kope. Od té doby
se občas zastavil, aby si popovídal s mým břichem. Se mnou ani moc ne, ale
líbilo se mi to. Líbilo se mi, jak ho vzrušuje, že bude otec. Zabalila jsem se do
deky, pod kterou Ryle v noci na gauči spal. Už týden mě tady takhle hlídal
a čekal, až porodím. Nejdřív jsem z toho byla nervózní, ale nakonec se
ukázalo, že se mi jeho pomoc hodí. Pořád jsem spala v pokoji pro hosty, takže
mohl klidně spát v ložnici. Z nějakého důvodu se ale rozhodl nocovat na
gauči. Myslím, že ho vzpomínky na to, co se stalo v naší manželské posteli,
trýznily stejně jako mě. Oba jsme se tomu pokoji vyhýbali. Posledních pár
týdnů bylo celkem příjemných. Až na to, že mezi námi nebyl vůbec žádný
fyzický kontakt, jako by se vztah mezi námi vrátil do starých kolejí. Ryle
pořád hodně pracoval, ale když měl volno, chodila jsem nahoru a večeřela
společně s ním a Allysou i Marshallem. Nikdy jsme ale nejedli jen ve dvou.
Vyhýbala jsem se všemu, co by mohlo naznačovat, že jsme pořád pár. Snažila
jsem se soustředit na první obrovskou věc, která mě čeká, a ostatní nechávala
na dobu, kdy bude dítě na světě a moje hormony se uklidní. Prozatím jsem
žádné rozhodnutí o svém manželství dělat nechtěla. Využívala jsem svoje
těhotenství, abych oddálila nevyhnutelné, ale kdy jindy by měl být člověk
sobecký než v těhotenství?
Začal mi zvonit telefon. Zvrátila jsem hlavu na gauč a zasténala. Telefon
byl až v kuchyni. Takovou dálku.
Uf.
Odstrčila jsem se z gauče, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to znova. Pořád
jsem seděla.
Chytila jsem se opěrky křesla a zapřela se o ni. Do třetice všeho dobrého.
Vstala jsem a rozlila na sebe sklenici s vodou. Zasténala jsem… a pak mi to
došlo.
Žádnou sklenici jsem tady neměla. Do hajzlu.
Podívala jsem se dolů. Po noze mi crčela voda. Telefon na lince pořád
zvonil. Došla jsem – nebo se spíš dokolébala – do kuchyně a zvedla ho.
„Ano?“
„Ahoj, tady Lucy. Rychlá porada, jo? Naše objednaný červený růže se
poškodily při přepravě, ale dneska máme pohřeb Levenbergových, a ti si
speciálně přáli rudý růže. Máme záložní plán?“
„Jo, zavolej to květinářství na Broadwayi. Dluží mi laskavost.“
„Super, díky!“
Už jsem chtěla zavěsit a zavolat Rylea, že mi praskla voda, ale Lucy
vyhrkla: „Prosím tě, počkej ještě!“
 Přiložila jsem si mobil zpátky k uchu.
„Ty faktury, cos mi poslala – mám je proplatit hned, nebo počkat?“
„Můžou počkat, to nespěchá.“
Zase jsem chtěla zavěsit, ale Lucy začala pálit další otázku.
„Lucy,“ přerušila jsem ji klidně. „Zavolám ti zítra. Myslím, že mi právě
praskla voda.“
Nastala odmlka, a pak: „Ach. ACH! Tak BĚŽ!“ Zavěsila jsem, a v tu chvíli
mi břichem projela první vlna bolesti. Zamžikala jsem a vytočila Ryleovo
číslo. Zvedl to okamžitě.
„Potřebuješ mě tam?“
„Jo.“
„Ach. Bože. Vážně? Už?“
„Jo.“
„Lily!“ vykřikl vzrušeně. A telefon oněměl.
Dalších pár minut jsem si chystala věci. Tašku do porodnice už jsem měla
sbalenou, ale připadala jsem si špinavá, a tak jsem rychle vlezla do sprchy.
Druhý nával bolesti přišel asi za deset minut po prvním. Předklonila jsem se,
chytila se za břicho a nechala si vodu stékat po zádech. Na konci kontrakce
jsem slyšela, jak se dveře koupelny otevírají.
„Lily, ty se sprchuješ?!“ vykřikl Ryle. „Koukej vylézt, jedeme!“
„Podej mi ručník.“
Za pár vteřin se jeho ruka objevila za závěsem. Vytrhla jsem z ní osušku
a pokusila se ji kolem sebe obalit, než odhrnu závěs. Bylo to zvláštní,
zakrývat svoje tělo před vlastním manželem.
Osuška na to nestačila. Zakryla mi prsa, ale přes břicho se doširoka
rozevírala.
Další kontrakce mě zastihla, když jsem vylézala ze sprchy. Ryle mě chytil
za ruku a pomohl mi dýchat. Pak mě odvedl do ložnice. Začala jsem si vybírat
čisté oblečení na cestu do nemocnice, když jsem se na něj ohlédla.
Zíral mi na břicho. V obličeji měl výraz, který jsem neuměla rozluštit.
Jeho pohled se setkal s mým a já přestala s tím, co jsem dělala.
Nastal okamžik, kdy jsem nevěděla, jestli se Ryle chystá usmát, nebo
zamračit. Jeho obličej jako by se nemohl rozhodnout. Prudce vydechl, podíval
se mi na břicho a zašeptal: „Jsi krásná.“
V hrudi mi vystřelila bolest, která neměla nic společného s kontrakcemi.
Uvědomila jsem si, že tohle je poprvé, co Ryle vidí moje nahé těhotenské
břicho. Vidí, jak vypadám s jeho dítětem uvnitř.
Přešla jsem k němu a vzala ho za ruku. Položila jsem si ji na nahou kůži
břicha a podržela ji tam. Usmál se na mě a přejel mi palcem sem tam. Bylo to
krásné. Jeden z našich nejlepších okamžiků.
„Děkuju, Lily.“
Měl to vepsané ve tváři, bylo to v jeho doteku, v tom, jak se mi díval do
očí. Neděkoval mi jen za tuhle chvíli nebo nějakou chvíli předtím. Děkoval
mi za všechen čas, který mu dovolím prožít s jeho dítětem.
Zasténala jsem a předklonila se. „Do prdele.“
Krásný okamžik skončil.
Ryle popadl moje oblečení a pomohl mi do něj. Posbíral všechny věci,
které jsem mu řekla, že má vzít, a pomaličku jsme se vydali k výtahu. Na půli
cesty jsem dostala další kontrakci.
„Měl bys zavolat Allyse,“ navrhla jsem, když jsme vyjížděli z podzemní
garáže.
„Řídím. Zavolám jí z nemocnice. A tvojí mámě taky.“
Přikývla jsem. Asi jsem je mohla obvolat sama, ale měla jsem jisté
pochyby, jestli to do nemocnice vůbec stihneme. Připadalo mi, že dítě už je
hodně netrpělivé prodrat se na svět rovnou tady v autě.
Stihli jsme to, ale když mě přijímali, měla už jsem kontrakce po minutách.
Než mě uložili a doktor se oblékl do operačního, už jsem byla otevřená
a připravená, a za pět minut už mě vyzývali, ať tlačím. Šlo to tak rychle, že
Ryle neměl čas nikoho zavolat.
Při každém zatlačení jsem sevřela Ryleovu ruku. V tu chvíli mě napadlo,
jak je ta ruka, kterou mu nemilosrdně drtím, důležitá pro jeho kariéru, ale
neříkal nic. Nechal mě ji mačkat, co nejvíc jsem mohla, protože přesně to
jsem dělala.
„Hlavička už je skoro venku,“ hlásil doktor. „Už jen párkrát zatlačit.“
Dalších pár minut nedokážu popsat. Bylo to zmatené a bolestné a plné
těžkého oddychování a úzkosti a čirého, nevýslovného vzrušení. A tlaku. Tak
strašného tlaku, až jsem si myslela, že vybuchnu, a pak najednou: „Je to
holčička!“ vykřikl Ryle. „Lily, máme dceru!“
 Otevřela jsem oči a viděla, jak ji doktor drží v náručí. Viděla jsem ji jen
rozmazaně, protože jsme měla oči plné slz. Když mi ji položili na prsa, byla
to ta nejbáječnější chvíle v mém životě. Hned jsem se začala dotýkat jejích
rudých rtíků, tvářiček a prstů. Ryle přestřihl pupeční šňůru, a když mi ji
odnesli, aby ji umyli, cítila jsem prázdnotu.
O pár minut později už byla zase na mně, zabalená v pokrývce.
Nedokázala jsem dělat nic jiného, než se na ni dívat.
Ryle seděl na posteli vedle mě a přitáhl jí pokrývku pod bradičku, abychom
jí viděli do obličeje. Počítali jsme jí prstíčky. Dívali jsme se, jak se snaží
otevřít oči, a připadalo nám to jako ta nejzábavnější věc na světě. Když zívla,
oba jsme se na ni culili a milovali ji čím dál víc.
Když konečně sestra odešla z pokoje a nechala nás s malou samotné, Ryle
se zeptal, jestli si ji může pochovat. Zvedl mi horní část postele, aby se nám
tam líp sedělo. Když jsem mu holčičku podala, položila jsem si hlavu na jeho
rameno, a oba jsme na ni nemohli přestat zírat.
„Lily,“ zašeptal, „nahou pravdu?“ Přikývla jsem.
„Je mnohem krásnější než dítě Allysy a Marshalla.“ Zasmála jsem se
a dloubla do něj loktem.
„Dělám si srandu,“ zašeptal.
Ale věděla jsem přesně, jak to myslí. Rylee byla kouzelná, ale naší dceři se
prostě nikdo nevyrovnal.
„Jak ji pojmenujeme?“ zeptal se. Vzhledem k tomu, jak málo jsme se
během těhotenství bavili, mezi námi tahle obvyklá rodičovská debata ještě
neproběhla.
„Chtěla bych ji pojmenovat po tvojí sestře.“ Podívala jsem se na něj. „Nebo
možná bratrovi?“
Nevěděla jsem, jak to bude brát. Osobně mi připadalo, že pojmenovat
dceru po mrtvém bratrovi by mohlo trochu zhojit jeho rány, ale on to možná
viděl jinak.
Podíval se na mě. Tohle očividně nečekal. „Emerson?“ pronesl zamyšleně.
„Pro dívku je to zajímavý jméno. A můžeme z toho dělat zdrobněliny –
Emma nebo Emmy.“ Hrdě se usmál a podíval se na ni. „Je to dokonalý.“
Sklonil se a políbil Emerson na hlavičku.
Po chvíli jsem se od něj odtáhla, abych se mohla dívat, jak ji chová. Bylo
krásné ho při tom pozorovat. Viděla jsem, jak moc už ji miluje i teď, za tu
krátkou dobu, co ji zná. Viděla jsem, že udělá všechno, aby ji chránil.
Všechno na světě.
A až v téhle chvíli jsem se definitivně rozhodla. O něm. O nás.
O tom, co bude nejlepší pro naši rodinu.
Ryle byl v tolika ohledech úžasný. Soucitný. Starostlivý. Chytrý.
Charismatický. Ctižádostivý.
Můj táta měl některé tyhle vlastnosti taky. Nebyl moc soucitný vůči jiným
lidem, ale mezi námi dvěma byly chvíle, kdy jsem věděla, že mě miluje. Byl
chytrý. Charismatický. Ctižádostivý. Ale nenáviděla jsem ho stejně silně, jako
jsem ho milovala. Kvůli těm pár nejhorším okamžikům, ve kterých jsem ho
zažila, jsem přestala vnímat všechny jeho skvělé vlastnosti. Pět minut, kdy
jsem byla svědkem jeho běsnění, mi nemohlo vynahradit ani pět let, kdy se
choval jako anděl.
Podívala jsem se na Emerson a pak na Rylea. Věděla jsem, že musím
udělat to, co je nejlepší pro ni. Pro takový vztah s otcem, který jsem jí přála.
Nerozhodovala jsem se kvůli sobě. Ani kvůli Ryleovi.
Dělala jsem to pro ni.
„Ryle?“
Když se na mě podíval, usmíval se. Ale pak si uvědomil, jak se tvářím,
a úsměv mu zmizel.
„Chci rozvod.“
Dvakrát zamrkal. Moje slova jím projela jako elektrický proud. Zamrkal,
když se podíval na naši dceru, a ramena se mu nahrbila. „Lily.“ Zavrtěl
hlavou. „Nedělej to, prosím.“ Hlas měl zoufalý. Nenáviděla jsem se za to, že
mu beru naději, které se držel. Asi byla chyba, že jsem mu ji nechávala tak
dlouho, ale já doopravdy nevěděla, jak se mám rozhodnout, dokud jsem
poprvé neuviděla naši dceru.
„Dej mi ještě šanci, Lily. Jedinou. Prosím.“ Hlas se mu zlomil pláčem.
Chápala jsem, že jsem ho ranila v tu nejhorší možnou chvíli. Zlomila jsem
mu srdce, když měl pocit, že prožívá nejkrásnější okamžiky svého života.
Věděla jsem ale, že když to neudělám teď, možná už mu nedokážu nikdy
vysvětlit, proč nesmím riskovat a vzít ho zpátky.
Dala jsem se do pláče, protože mě to zraňovalo stejně jako jeho. „Ryle? Co
bys dělal,“ vypravila jsem ze sebe, „kdyby se na tebe jednou tahle holčička
podívala a řekla: Tati, můj kluk mě uhodil. Jak bys na to reagoval?“
Přitáhl si Emerson k hrudi a zabořil obličej do její pokrývky. „Přestaň,
Lily,“ zaprosil.
 Povytáhla jsem se na posteli výš. Položila jsem ruku na Emersonina
zádíčka a pokusila se přimět Rylea, aby se mi podíval do očí. „A co kdyby
přišla a řekla: Tati, můj manžel mě shodil ze schodů. Říkal, že to byla nehoda.
Co mám dělat?“
Ramena se mu začala třást a poprvé ode dne, kdy jsme se setkali, jsem ho
viděla plakat. Doopravdy plakat. Slzy se mu řinuly na tváře, když u sebe
pevně držel svou dceru. Já brečela taky, ale pokračovala jsem. Kvůli ní.
„Co kdyby…“ Hlas se mi zlomil. „Co kdyby za tebou přišla a řekla: Můj
manžel se mě pokusil znásilnit, tati, i když jsem ho prosila, aby přestal. Teď
přísahá, že už se to nestane. Co mám dělat, tati?“
Líbal ji na čelíčko, znovu a znovu, a po obličeji mu stékaly slzy.
„Co bys jí odpověděl, Ryle? Pověz mi to. Chci slyšet, co bys jí poradil,
kdyby jí někdy ublížil muž, kterého miluje celým svým srdcem.“
Hrudníkem mu zalomcoval vzlyk. Naklonil se ke mně a přehodil přese mě
paži. „Zapřísahal bych ji, aby ho opustila,“ odpověděl skrz slzy. Přitiskl mi
zoufale rty na čelo a já cítila, jak mi jeho slzy padají na tváře. Přesunul rty
k mému uchu a přitáhl si nás k sobě. „Řekl bych jí, že si zaslouží něco
mnohem lepšího. A prosil bych ji, aby se k němu nevracela, i když ji miluje
sebevíc. Zaslouží si něco mnohem lepšího.“
Oba jsme se ponořili do vzlykotu, do zmatku zlomených srdcí
a roztříštěných snů. Drželi jsme se v náručí. Drželi jsme svou dceru. Bylo to
tak těžké, ale zničili jsme šablonu dřív, než šablona zničí nás.
Ryle mi podal Emerson a otřel si slzy. Vstal, ale pořád plakal. Snažil se
popadnout dech. V posledních patnácti minutách ztratil svou životní lásku.
A taky se stal otcem krásné dívenky.
Pouhá čtvrthodina stačí na to, aby s člověkem zamávala. Může ho zničit.
Taky ho může zachránit.
Ryle ukázal do chodby, aby mi naznačil, že se potřebuje vzpamatovat.
Když kráčel ke dveřím, vypadal smutnější, než jsem ho kdy viděla. Věděla
jsem ale, že jednou mi za tohle poděkuje. Jednou pochopí, že jsem udělala
správnou věc pro jeho dceru.
Když za ním zapadly dveře, podívala jsem se na ni. Věděla jsem, že jí
nedokážu dát život, jaký jsem si pro ni představovala. Domov, kde bude
vyrůstat s oběma rodiči, kteří ji milují a společně ji vychovávají. Nechtěla
jsem ale, aby žila tak jako já. Aby viděla svého otce v jeho nejhorších
okamžicích. Aby ho pozorovala ve chvílích, kdy se přestane ovládat a bude se
ke mně chovat tak, že ho skoro nepozná. Protože ať už by s Rylem zažila
cokoli hezkého, tyhle špatné zkušenosti s ním by všechno převážily.
Cykly se udržují proto, že je tak mučivé je přerušit. Člověk v sobě musí
najít nesmírnou odvahu a vydržet nesmírnou bolest, když chce narušit
důvěrně známý vzorec.
Někdy se zdá snadnější zůstat v zaběhaných kruzích, než se odrazit a skočit
s vědomím, že možná nedopadne na nohy.
Moje máma to zažila.
Já to zažila.
A ať se propadnu, jestli dopustím, aby to zažila i moje dcera.
Políbila jsem ji na čelo a vyslovila slib: „Tady to končí.
U mě a u tebe. Námi to končí.“
 Epilog

Prodírala jsem se davy na Boylston Street, až jsem se dostala ke křižovatce.

Zajela jsem s kočárkem k přechodu a stáhla boudičku. Zadívala jsem se na
Emmy. Kopala nožičkama a smála se jako obvykle. Byla tak spokojené dítě.
Měla v sobě jakousi klidnou energii, která byla nakažlivá.
„Kolik jí je?“ zeptala se žena, která čekala na přechodu vedle nás. Obdivně
si Emerson prohlížela.
„Jedenáct měsíců.“
„Je nádherná,“ prohlásila neznámá. „A je vám podobná. Má stejné rty.“
Usmála jsem se. „Děkuju. Ale měla byste vidět jejího otce. Oči má zase
úplně po něm.“
Na semaforu naskočila zelená. Pokusila jsem se zrychlit krok
a předběhnout dav. Měla jsem už půl hodiny zpoždění a Ryle mi poslal dvě
esemesky. Ještě si neužil radost s mrkvičkami, dneska ho to čeká poprvé. Jen
ať taky pozná, jaký nepořádek dokážou nadělat. Zabalila jsem jich do
Emmyiny tašky spoustu.
Z bytu, který Ryle koupil, jsem se odstěhovala, když byly Emerson tři
měsíce. Sehnala jsem si bydlení blízko obchodu, takže tam můžu chodit
pěšky, což je bezva. Ryle se od sestry přesunul zase do svého bytu.
Navštěvovala jsem Allysu tak často a tak často jsem vozila Emerson k jejímu
otci, že jsem měla pocit, jako bych v tom domě trávila stejně času jako u sebe.
„Už jsme skoro tam, Emmy.“ Zahnuly jsme za roh. Hnala jsem se tak
rychle, že muž proti nám musel uskočit ke zdi domu, abych ho nepřejela.
„Pardon,“ houkla jsem, sklopila hlavu a pokusila se proběhnout kolem něj.
„Lily?“
Zarazila jsem se.
Pomalu jsem se otočila. Ten hlas jsem cítila celým tělem, projel mi až do
špiček prstů u nohou. Tohle se mnou dokázaly udělat jen dva hlasy, a Ryleův
už tu schopnost ztratil.
Otočila jsem se na něj. Mhouřil modré oči proti slunci.
Zastínil si je dlaní a usmál se. „Ahoj.“
„Ahoj.“ Snažila jsem se přibrzdit svůj pádící mozek, aby měl čas se
s tímhle vyrovnat.
Podíval se na kočárek a ukázal do něj. „To je… tvoje dítě?“
Přikývla jsem. Obešel kočárek tak, aby do něj viděl. Přidřepl si a zeširoka
se na holčičku usmál. „Páni, ta je bezvadná, Lily,“ prohlásil. „Jak se
jmenuje?“
„Emerson. Říkáme jí Emmy.“
Podal jí prst. Emmy se ho chytila, začala mu s ním kroutit a bujaře přitom
kopala. Chvíli si ji obdivně prohlížel, než se zase zvedl.
„Vypadáš výborně,“ pochválil mě.
Snažila jsem se neprohlížet si ho moc okatě, ale bylo to těžké. Vypadal
dobře jako vždycky, ale tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem se nesnažila sama
před sebou popírat, jak moc mu to sluší. Jak daleko došel od toho hubeného
bezdomovce v mé ložnici. A přece… v jistém smyslu byl pořád stejný.
Ucítila jsem, jak mi v kapse zase zabzučela esemeska. Ryle.
Ukázala jsem do ulice. „Promiň, musím běžet. Ryle na nás čeká už půl
hodiny.“
Když jsem vyslovila to jméno, Atlasův pohled posmutněl, ale snažil se to
skrýt. Přikývl a pomalu ustoupil, aby nám udělal cestu.
„Dneska má hlídat Emmy on,“ vysvětlila jsem a těmi pár slovy řekla víc,
než kdybych mu dlouze líčila celý příběh. Spatřila jsem v jeho očích úlevu.
Pokývl za sebe. „No, já mám taky zpoždění. Před měsícem jsem otevřel na
Boylston Street novou restauraci.“
„No teda. Gratuluju. Budu tam muset vzít mamku.“ Usmál se. „To
rozhodně. Dej mi vědět, kdy přijdete, a já vám uvařím osobně.“
Nastala rozpačitá odmlka. Ukázala jsem před sebe.
„Musíme –“
„Běžet,“ doplnil mě s úsměvem.
Přikývla jsem, usmála se na něj a vykročila. Neměla jsem ponětí, proč se
chovám takhle. Jako bych se neuměla normálně bavit. Když jsem ušla pár
kroků, otočila jsem se přes rameno. Atlas tam pořád stál, ani se nepohnul.
Sledoval mě, jak odcházím.
Zatočila jsem za roh a uviděla Rylea, jak přechází u auta zaparkovaného
před květinářstvím. Když nás uviděl, rozzářil se. „Četlas můj email?“ zeptal
se. Klekl si a začal Emerson rozepínat popruhy.
 „O té skládací ohrádce?“
Přikývl a zvedl malou z kočárku. „Není to zrovna ta, co jsme jí koupili?“
Stiskla jsem tlačítka na kočárku, abych ho mohla složit, a přešla s ním ke
kufru Ryleova auta. „Jo, ale ta se asi tak před měsícem rozbila. Už jsem ji
vyhodila.“
Ryle mi otevřel kufr a podrbal Emerson pod bradičkou.
„Slyšíš, Emmy? Mamka ti zachránila život.“ Holčička se usmála a začala
ho plácat do ruky. Políbil ji, popadl jednou rukou složený kočárek a hodil ho
do kufru. Já zaklapla víko a naklonila se k malé, abych jí dala pusu na
rozloučenou.
„Pa pa, Emmy. Zase večer.“
Ryle otevřel zadní dvířka a začal Emmy usazovat do autosedačky.
Pozdravila jsem ho a rozběhla se zpátky stejným směrem, odkud jsem přišla.
„Lily!“ zavolal za mnou. „Kam jdeš?“
Určitě čekal, že půjdu rovnou do obchodu, protože jsem už tak měla
zpoždění. Asi bych měla, ale hlodající nutkání mě hnalo jinam. Musela jsem
s tím něco udělat. Otočila jsem se a chvíli šla pozadu. „Zapomněla jsem něco
udělat! Uvidíme se večer!“
Ryle zvedl Emersoninu ručičku a zamával mi s ní. Když jsem zatočila za
roh, dala jsem se do běhu. Kličkovala jsem mezi lidmi, do pár z nich narazila,
nějaká paní za mnou křičela nadávky, ale stálo to za to – v tu chvíli jsem
uviděla jeho zátylek.
„Atlasi!“ vykřikla jsem. Šel dál opačným směrem, musela jsem se dál
protlačovat davem. „Atlasi!“
Zastavil se, ale neohlédl se. Jen naklonil hlavu ke straně, jako by se
neodvažoval věřit svým uším.
„Atlasi!“ zakřičela jsem znovu.
Tentokrát už se otočil, úmyslně pomalu. Jeho oči se setkaly s mými
a nastala třívteřinová odmlka, během níž jsme jeden na druhého zírali. Pak
jsme vykročili k sobě s odhodláním v každém kroku. Dělilo jich nás asi
dvacet.
Deset.
Pět.
Jeden.
 Nikdo z nás nechtěl udělat ten poslední.
Byla jsem udýchaná, zpocená, nervózní. „Zapomněla jsem ti říct
Emersonino prostřední jméno.“ Založila jsem si ruce v bok a vydechla.
„Dory.“
Nereagoval hned, ale v koutcích očí se mu udělaly vějířky vrásek. Rty se
mu zachvěly, jako by potlačoval úsměv.
„To je dokonalý jméno.“
Přikývla jsem, usmála se a pak se zarazila.
Nevěděla jsem, co teď. Jen jsem potřebovala, aby to věděl, ale když jsem
mu to řekla, nějak jsem nedokázala vymyslet, co říkat dál.
Zase jsem přikývla, pak se rozhlédla kolem sebe a ukázala si prstem přes
rameno. „No, tak… asi bych…“
Atlas popošel blíž, popadl mě a přitáhl si mě pevně k sobě. Sotva jsem se
ocitla v jeho náruči, okamžitě jsem zavřela oči. Sklouzl mi rukou k zátylku
a přidržel mě pevně u sebe. Stáli jsme tam na rušné ulici, kolem nás troubila
auta a lidé do nás strkali, jak se kolem nás ve spěchu prodírali. Atlas mě
něžně políbil do vlasů a všechno kolem se rozplynulo.
„Lily,“ ozval se tiše, „myslím, že můj život už je teď pro tebe dost dobrý.
Takže až budeš připravená…“
Chytila jsem ho za sako a pevně si přitiskla obličej proti jeho hrudi.
Najednou jsem se cítila, jako by mi bylo zase patnáct. Tváře i krk jsem měla
rudé jen v důsledku jeho slov.
Jenže mi nebylo patnáct.
Jsem dospělá žena se zodpovědností za svoje dítě. Nemůžu se nechat
přemáhat pocity z dospívání. Aspoň ne, dokud se neujistím, že dělám dobře.
Odtáhla jsem se od něj a zvedla k němu hlavu. „Přispíváš na charitu?“
Atlas se zaskočeně zasmál. „Na několik. Proč?“
„Chceš jednou děti?“ Přikývl. „Samozřejmě.“
„Uvažuješ někdy, že by ses odstěhoval z Bostonu?“
Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. V Bostonu je přece všechno lepší, ne?“
Dal mi všechny odpovědi, které jsem potřebovala.
Usmála jsem se na něj. „Tak jo. Jsem připravená.“
Přitáhl mě k sobě a já se rozesmála. Od toho dne, kdy mi vstoupil do
života, se toho tolik stalo. Nikdy jsem nečekala, že to dopadne takhle.
Doufala jsem v to, ale až do dnešního dne jsem si nebyla jistá, že se to jednou
opravdu stane. Zavřela jsem oči a ucítila, jak se mě jeho rty dotkly na klíční
kosti. Vtiskl mi tam lehký polibek a já se cítila stejně, jako když mě tam tehdy
před lety políbil poprvé. Posunul mi rty k uchu a zašeptal: „Už nemusíš dál
plavat, Lily. Už jsme u břehu.“
 Poznámka autorky

Tento text se doporučuje číst až po přečtení knihy – vyzrazuje zápletku.

* * *

Moje nejstarší vzpomínky jsou z doby, kdy mi bylo dva a půl roku. Můj
pokojíček neměl dveře, jen závěs upevněný na dveřním rámu. Vzpomínám si,
jak jsem slyšela otce křičet a odhrnula závěs, abych se podívala. Právě ve
chvíli, kdy otec zvedl televizi a mrštil s ní po matce.
Rozvedla se s ním, ještě než mi byly tři. Pak už mám na tátu jen dobré
vzpomínky. Se mnou ani s mými sestrami nikdy nedal průchod vzteku, i když
s matkou se mu to stalo mockrát.
Věděla jsem, že v jejich manželství bylo násilí, ale máma o tom nikdy
nemluvila. Pro ni by to znamenalo, že tátu pomlouvá, a to by nikdy neudělala.
Nechtěla, aby se mému vztahu k němu pletlo do cesty to, co bylo mezi nimi.
Díky tomu mám v hluboké úctě rodiče, kteří nezatahují své děti do problémů
ve vzájemném vztahu.
Jednou jsem se na to táty zeptala. Jeho odpověď byla velice upřímná. Když
se s mámou oženil, byl alkoholik, a sám připouštěl, že se k ní nechoval dobře.
Svěřil mi, že má na ruce dva umělé klouby, protože si je zlomil při tom, jak
tvrdě uhodil mámu do hlavy.
Táta svého chování k ní litoval celý život. Násilí vůči ní byla ta nejhorší
chyba, jakou kdy udělal. Řekl mi, že i když zestárne, i když bude umírat,
pořád ji bude šíleně milovat.
Připadalo mi to jako vcelku lehký trest za to, co musela vytrpět.
Když jsem se rozhodla napsat tenhle příběh, nejdřív jsem požádala mámu
o dovolení. Řekla jsem jí, že ho chci napsat pro ženy, jako je ona. I pro
všechny lidi, kteří takovým ženám nikdy nerozuměli.
Já byla jednou z nich.
Moje matka není slabá. Není to člověk, od kterého bych čekala, že
několikrát za sebou odpustí muži, který ji napadl. Když jsem ale psala tuhle
knihu a vžívala se do Lily, rychle mi došlo, že život není tak černobílý, jak to
vypadá zvenku.
 Víckrát jsem při psaní tohoto příběhu měla chuť změnit zápletku, protože
jsem nechtěla, aby Ryle byl takový, jaký byl, protože jsem se do něj při psaní
těch prvních kapitol zamilovala stejně jako Lily. A stejně jako se moje matka
zamilovala do mého otce.
Ten první incident Rylea a Lily v kuchyni proběhl stejně jako u mámy
a táty – máma tehdy pekla maso a táta pil. Vytáhl pekáč z trouby bez chňapky,
mámě to přišlo legrační a rozesmála se. Pak už věděla jen to, že ji praštil, až
přeletěla celou podlahu.
Máma se mu to rozhodla odpustit, protože uvěřila jeho omluvám a jeho
lítosti. Nebo mu aspoň uvěřila do té míry, aby mu dala druhou šanci, místo
aby ho se zlomeným srdcem opustila.
Po tomhle už následovaly další hádky, které probíhaly podobně. Táta
vždycky projevoval lítost a tvrdil, že už se to nikdy nestane. Nakonec to došlo
až tam, že máma věděla, že jeho sliby jsou plané, ale měla s ním dvě dcery
a na kontě žádné peníze. Na rozdíl od Lily máma neměla žádnou podporu.
V její době nebyly v místě žádné azylové domy pro týrané ženy. Opustit ho
by znamenalo riskovat střechu nad naší hlavou. I tak to pro ni byla lepší
alternativa.
Můj otec zemřel před několika roky, když mi bylo dvacet pět. Nebyl to
nejlepší táta a rozhodně to nebyl nejlepší manžel. Díky mámě, díky tomu, že
v sobě našla odvahu zničit šablonu dřív, než šablona zničí nás, jsem s ním ale
mohla mít důvěrný vztah. Nebylo to pro ni jednoduché. Když se s ním
rozvedla, mé sestře bylo pět a mně necelé tři roky. Dva roky jsme žili na
špagetách se sýrem a plechovkách fazolí. Máma byla samoživitelka bez
vysokoškolského diplomu, která vychovávala dvě dcery prakticky bez
pomoci. Láska k nám jí ale dala sílu podstoupit to nelehké rozhodnutí.
Rozhodně jsem v příběhu Rylea a Lily nechtěla popsat klasický případ
domácího násilí, ani v postavě Rylea zachytit typického násilníka. Každá
situace je jiná. Každá se vyvíjí jinak. Rozhodla jsem se vytvořit Lilyin
a Ryleův příběh podle manželství mých rodičů. Ryle je v mnoha ohledech
jako můj otec. Oba jsou atraktivní, soucitní, zábavní a chytří – ale v jistých
situacích se chovají neodpustitelně. Lily je v mnoha ohledech jako moje
matka. Obě jsou starostlivé, inteligentní, silné ženy, jen se zamilovaly do
mužů, kteří si jejich lásku nezasloužili.
Dva roky po tom, co se máma rozvedla, poznala mého nevlastního otce.
Ten byl ztělesněním ideálního manžela.
Moje dětství s ním mě přimělo chtít přesně takového manžela i pro sebe.
Když konečně došlo k tomu, že jsem se skutečně vdávala, nejtěžší bylo říct
svému biologickému otci, že mě nepovede k oltáři – že chci jít se svým
nevlastním otcem. Měla jsem pro to řadu důvodů. Nevlastní otec stál při mně
ve chvílích, kdy tam můj vlastní nebyl. Podporoval mě finančně tak, jak to
vlastní otec nikdy nedělal. A vychoval mě jako svou dceru, ale zároveň se
nikdy nesnažil narušit můj vztah s biologickým otcem.
Vzpomínám si, jak jsem měsíc před svatbou seděla u táty v obýváku. Řekla
jsem mu, že ho miluju, ale na svatbě chci, aby mě k oltáři vedl nevlastní otec.
Byla jsem připravená na výčitky, na hádku. Ale tátova odpověď mě zaskočila.
Pokýval hlavou a prohlásil: „Colleen, on tě vychoval. Zaslouží si, aby to
byl on, kdo tě předá tvému manželovi. A ty by ses kvůli tomu neměla cítit
provinilá, protože děláš správnou věc.“
Věděla jsem, že ho moje rozhodnutí bolelo. Ale jako otec se dokázal
zachoval natolik nesobecky, aby podpořil moje rozhodnutí, a navíc se mě
snažil utěšit, abych si za tím sama stála.
Na svatbě seděl v lavicích mezi hosty a díval se, jak mě uličkou v kostele
vede jiný muž. Vím, že se lidé divili, proč jsme nešla s nimi oběma, ale když
si na to vzpomínám, myslím, že to bylo hlavně z úcty k mé matce.
V tom rozhodnutí vlastně nešlo o tátu a nevlastního otce. Šlo o ni. Chtěla
jsem, aby muž, který se k ní choval, jak si zasloužila, byl odměněn tím, že při
svatbě odvede k oltáři její dceru.
Často jsem dřív tvrdila, že píšu jenom pro zábavu. Ne pro poučení,
přesvědčení nebo sdělování informací.
Tahle kniha je jiná. Nepsala jsem ji pro zábavu. Byla to ta nejnamáhavější
autorská práce, jakou jsem zažila. Často se mi chtělo zmáčknout delete
a vymazat ty pasáže, kde Ryle Lily ubližuje. Chtěla jsem přepsat scény, kde
mu ona odpouští, a nahradit její postavu rozhodnější, nesmlouvavou ženou,
která ve správný čas dělá správná rozhodnutí. Jenže o takových postavách
jsem nepsala.
Takový příběh jsem nevyprávěla.
Chtěla jsem realisticky popsat situaci, ve které byla moje máma – situaci,
ve které se ocitne mnoho žen. Chtěla jsem prozkoumat lásku mezi Lily
a Rylem, procítit to, co musela cítit má matka, když se rozhodla opustit mého
otce – muže, jehož celým svým srdcem milovala.
Často si říkám, jak by se vyvíjel můj život, kdyby se máma tak nerozhodla.
Opustila svou lásku, aby si její dcery nikdy nemohly říkat, že takový vztah je
v pořádku. Nebylo to tak, že by ji zachránil jiný muž – rytíř v zářivé zbroji.
Sama tátu opustila, i když věděla, že bude muset bojovat se stresujícím
životem osamělé matky. Pro mě je důležité, že postava Lily má v sobě stejnou
sílu. Lily se rozhodne opustit Rylea v zájmu své dcery. I když je tu možnost,
že by se Ryle mohl změnit k lepšímu, některá rizika je lepší nepodstupovat.
Zvláště taková, která se už v minulosti nevyplatila.
Než jsem začala psát tuhle knihu, velice jsem si své matky vážila. Když
jsem ji teď dokončila a mohla prozkoumat všechnu tu bolest a námahu, kterou
musela podstoupit, můžu jí říct jen jedno.
Až budu velká, chci být jako ty.
 Užitečné odkazy
Pokud jste obětí domácího násilí nebo znáte někoho, kdo je v takové situaci
a potřebuje pomoc, navštivte stránky:
www.persefona.cz
www.charita.cz
www.nenechtesiublizovat.cz

Pro otázky pomoci lidem bez domova najdete rady na stránkách:

www.nadeje.cz
www.projektsance.cz
www.armadaspasy.cz
 Prodáno 01.09.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi ivetalakatos@gmail.com

Poděkování

Jako autor knihy může být uveden jen jeden člověk, ale nenapsala bych ji,
nebýt pomoci následujících osob:
Mých sester. Miluju vás obě tolik, jako byste ani nebyly moje sestry.
Společný rodič je jen bonus.
Mých dětí. Jste můj největší úspěch v životě. Prosím, nedopusťte, abych
někdy litovala, že jsem to řekla.
Děkuji skupinám jako Weblich, CoHorts, TL Discus sion Group, Book
Swap a dalším, k nimž se můžu obrátit online, když potřebuju doplnit
pozitivní energii. Máte velkou zásluhu na tom, že si tímhle vydělávám na
živobytí, takže díky.
Za trvalou podporu a povzbuzování patří díky týmu Dystel & Goderich
Literary Management.
A také všem v Atria Books. Díky vám je den vydání vždycky
nezapomenutelný a tyhle dny patří k nejlepším v mém životě.
Děkuji své redaktorce Johanně Castillové za to, že podporovala tuhle
knížku. A mě. Díky, že jsi ten nejlepší fanoušek v mé vysněné profesi.
Děkuji Ellen DeGeneresové, jedné ze čtyř osob, které doufám, že nikdy
nepotkám. Jsi světlem v temnotě. Lily a Atlas za to byli také vděční.
Mí beta-čtenáři a povzbuzovatelé – vaše podpora, nápady a trvalé přátelství
jsou víc, než si zasloužím. Miluju vás všechny.
Mé neteři. Už brzo se poznáme a já se snad nikdy tolik netěšila. Budu tvá
oblíbená teta.
Lindy. Díky za životní lekci a příklad nesobeckosti. A děkuju za jedno
z nejupřímnějších rčení, na které nikdy nezapomenu: „Nejsou špatní lidé.
Jsme všichni jen lidé, kteří někdy dělají špatné věci.“ Jsem šťastná, že moje
malá sestra má takovou matku.
Vanceovi. Díky, že jsi pro mou matku manželem, jakého si zaslouží, a pro
mě otcem, kterým jsi nemusel být. Mému manželovi Heathovi. Jsi dobrý
člověk až do hloubi duše. Nemohla jsem si vybrat lepšího muže, s nímž bych
měla děti a strávila s ním zbytek života. Všichni máme kliku, že jsi s námi.
Mé matce. Jsi pro všechny vším. Někdy to může být břemeno, ale ty nějak
dokážeš vnímat břemena jako požehnání. Celá naše rodina je ti vděčná.
A nakonec, ale ne to nejméně důležité, děkuji svému zatracenému tátovi
Eddiemu. Nedožil ses vydání téhle knížky, ale vím, že bys z ní byl nadšený.
Naučil jsi mě hodně věcí – hlavně tomu, že nemusíme být vždycky takoví,
jací jsme byli dřív. Slibuju, že si nebudu vzpomínat na to horší s tebou. Budu
si vzpomínat na to lepší, a byla toho spousta. Budu si tě pamatovat jako
člověka, který dokázal překonat to, co mnozí jiní ne. Díky, že jsi byl jedním
z mých nejbližších přátel. A díky, že jsi mě podporoval ve svatební den tak,
jak by to každý otec nedokázal. Miluju tě. Stýská se mi po tobě.
 Colleen Hooverová
Námi to končí

Z anglického originálu It Ends With Us

vydaného nakladatelstvím Atria, a division of Simon & Shuster
v New Yorku v roce 2016,
přeložila Jana Jašová
Obálku s použitím původního layoutu
zhotovila Soňa Šedivá
Redigovala Lenka Vítková
Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5
v roce 2018 jako svou 2660. elektronickou publikaci

www.euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví
www.knizniklub.cz