Masarykova Univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky

Obecná jazykověda

Etymologie vybraných slov

(Seminární práce do předmětu OJ 409 – Kapitoly z antropolingvistiky)

Doman Kučera
OJ409 – Kapitoly z antropolingvistiky
12.02.2018
Zadání:
Vypracovat etymologickou analýzu:
1) tří apelativ (nemusí být nutně z češtiny)
a. č. proud
b. č. věž
c. č. duha
2) tří osobních jmen (nebo příjmení)
a. Doman
b. Fabián
c. Boleslav
3) tří toponym
a. Paběnice (CZ)
b. Prudnik (PL)
c. Hodolany (CZ)

Proud

Srovnáním č. proud, stč. slk. prúd, p. prąd, luž. prud, sch. prûd(a) (пруд(а)), b. *пръд
(rekonstrukce na základě doloženého derivátu v b.dial. prъdište ‘místo zanesené pískem a
štěrkem z řeky’ ESJS: s.v. prǫdьnъ), sln. pród, br. dial. пруд, ukr.dial. пруд a r. пруд
rekonstruujeme psl. *prǫdъ. S výjimkou mak., b. a luž. se toto slovo nachází ve všech
slovanských jazycích (Kopečný 1981: 294) v těchto následujících významech: 1) ‘písčitý břeh’
v sch, sln. (a b.?), 2) ‘písčina, mělčina, brod, říční ostrov’ v sch., sln.st., slk.st., č.dial., 3)
‘písečný násyp’ v sch., 4) ‘kmen, skrytý pod hladinou, který je nebezpečný plavidlům’
v p.st.dial. (slang vorařů), 5) ‘(mlýnská) hráz’ v str., r.dial., 6) ‘říční kamení, štěrk’ v sln., 7)
‘proud, (vodní) tok, rychle tekoucí řeka, bystřina’ v slk., č., luž., p., br.dial, ukr.dial., 8) ‘vodní
nádrž vytvořená (umělým) přehrazením toku nebo prohloubením koryta’ v br.dial., str. a r. a 9)
‘přírodní vodní nádrž’ v br.dial. (ESJS, s.v. prǫdьnъ). Původní význam psl. *prǫdъ byl nejspíše
‘rychlý tok’ (ESJS, s.v. prǫdьnъ).
Nejpravděpodobnější výklad původu je psl. *prǫdъ < ie. *(s)prend(h)- ‘skákat, rychle
se pohybovat’. Psl. *prǫdъ je tedy o-st. ablautu a psl. kořen *prędъ- je plný stupeň s příslušnými
rovněž pohybovými významy ve slovech, jež jsou pokračováním tohoto kořene (např. stsl.
prędati ‘skákat’, r. прядать, прянуть ‘poskakovat, skákat’ atd.).
 Základní vlastností vody je pohyb, kterým je motivován obdobný posunu od význam ie.
kořene *H3reiH- ‘být v pohybu, valit se, vířit’ k významu ‘vodní tok’ (ie. *H3reiH- > psl. rěka).
Na tuto sémantickou paralelu upozornila Karlíková (2008: 86).
Ie. kořen *(s)prend(h)- je doložen také ve střhn. sprenzen ‘stříkat, pokropit’, stsev.
sprund ‘štěrbina, skulina’, střhn. spretta (< germ *sprintan - srv. angl. sprint ‘běžet, utíkat’)
‘vyskočit, vyrašit (o rostlinách) ap.’. Někdy se tento kořen spojuje také s psl. *pręsti ‘příst’
(ESJS, s.v. prǫdьnъ).
Stsl. prǫdьnъ ‘kamenitý; skalnatý; plný útesů’ je adjektivním derivátem od psl. *prǫdъ.
Derivátem stsl. prǫdьnъ je stsl. rasprǫditi s významem ‘rozrušit; porušit’, dosl. ‘rozkamenit,
narušit kameny’. Příbuzné je dále sch. prudan ‘obsahující říční štěrk; štěrkovitý’; sln.st. próden
stejného významu; sln.st. prodína ‘mělčina; písčina’; sln.st. prôdnik ‘okrouhlý kámen v řece’
(ESJS, s.v. prǫdьnъ).
Č. prudit má negativní význam, stejně jako stsl. rasprǫditi. Č. proud je tedy narušený,
regulovaný tok řeky. Jednou z možností regulace vodního toku je právě regulace pomocí
kamenů. Pokud v r. nacházíme význam ‘rybník’, potom proto, že se opět jedná o něco umělého,
tedy o jakési narušení přírody, které bylo lidmi hodnoceno jako negativní. Můžeme na závěr
konstatovat, že psl. *prǫdъ má nějakou souvislost s vodním hospodářstvím tehdejších Slovanů.

Věž

Pro tento český femininní výraz existují v současní češtině dva základní významy: ‘1)
vysoká úzká stavba buď samostatná n. jako součást nižší budovy (pův. určená zvl. pro obranu,
stráž, vyhlídku ap., popř. též jako vězení); 2) co nějak, zprav. tvarem, věž připomíná
(konstrukce, zařízení ap.)’ (SSJČ)
Ve starších vývojových fázích češtiny nacházíme pro výraz věž také význam ‘vězení’
(srov. č.st. věže/věž ‘věž; vězení’ (MADLA); stč. věž(e)/věžě ‘věž; vazba; vězení’ (ŠimekSlov).
Stp. wieża ‘komnata či předsíň v paláci; dřevěná stavba nad kotly (komín?)’ (SStp); p.
wieża; slk. veža; slk. dial. veža ‘kuchyně’; luž. wěža/(w)jaža; vsl. véža ve významu totožném
s českým slovem věž (r.dial. také ve významu ‘hranice’); sln. vêža, sch. slovníkové véža
‘koridor, chodba, průjezd’
Existují dva možné výklady (etymologie) o původu tohoto všeslovanského slova:
(1) psl. *věža < ie. *wēg´h-(i)yā (Machek 1968: 688; Rejzek 2001: s.v.; Holub-Kopečný
1952: s.v. věž). Tento výklad tedy dává slovo věž do souvislosti se slovesem vézti.
 (2) psl. *věža < *waig´h-jā (příbuzné se sthn. sweige < ie. *swaig´h- (Machek 1968:
688). Tento výklad je méně pravděpodobný.
Od ie. kořene *weg´h- stejnou derivací sufixem -(s)lo vzniklo také č. veslo (srov. máslo
< maz-slo). Maskulinní protějšek psl. věža je o-km. vozъ odvozené od o-st. ablautu (*wog´h-
os), kterému přesně odpovídá ř. ὄχος nebo něm. Wagen. Etymologicky příbuzné je dále např.
lat. vehis, vehiculum, angl. way, něm. Weg ‘cesta’ atd.
Sufixem -(i)yā vzniklo derivací také např, *lъg-ja = lež, *duch-ja = duše, *svět-ja =
svíce, *koz-ja = kůže, *med-ja = mez; *děz-ja = díže; *chys-ja = chýše; *nos-ja = nůše; *such-
ja = souše; *storn-ja = stráň
Otázka je, zda sufix -ja je zájmenného původu. Pokud ano, jednalo by se tedy o
femininum posesivího zájmena *jь pomocí kterého se tvořila složená adjektiva. V tom případě
by věž bylo původně adjektivum, které znamenalo ‘ta, která se veze’. Může se však také jednat
o indoevropský sufix *-(i)yā (Erhart-Večerka 1981: 94).
Po přehlásce ´a > ě došlo v češtině k apokopě koncového ě (resp. e) kvůli potřebě odlišit
genitiv od nominativu v deklinačním paradigmatu. (srov. č. mez, lež)
S výjimkou b. a mak. nacházíme formy tohoto slova v pravidelných hláskových
obměnách ve všech slovanských jazycích (viz doklady z jazyků výše). Co se týká významu,
rozdělujeme slovanské jazyky do těchto sémantických skupin: (Kopečný 1981: 404)
1) ‘věž’ - zsl. (bez dl.), vsl. (r.dial.)
2) ‘stan; přístřešek; karavana, obytný přívěs, kočovnické obydlí’ - r.dial. (sev.-rus.
‘laponská jurta’), sln., str.. (Vykypěl 2012: 39)
3) ‘chodba, průjezd, koridor, předsíň, hala, brána’ - dl., sln., sch., mor.-ch.
4) ‘dům, obytný dům’ - dl. (Vykypěl 2012: 40), plb.
5) ‘kuchyň (v selském domě), ve které se bydlí’ - slk. vježa (ch. u Bratislavy) sch.,
(stř.)b., (Bjeletić, Prasłow., 243; Rusek, Romagalo, 140-142; Machek 1968: 688; Rusek 1983
Palaeobulg. 4, str. 49n) slk. dial. (Vykypěl 2012: 40)
6) ‘druh vozu’ - r.st.
7) ‘bouda, chatrč, kočovnické obydlí’ r.dial.
Společné pro všechny významy je označení různých druhů obytných prostor.
Donedávna byl doložen u balkánských Slovanů primitivní domek na saňovém podvozku, který
je možno zavézt, kam je třeba (v létě na pastviny apod.); býval úzký a poměrně vysoký, odtud
i význam ‘věž’. (Vykypěl 2012: 40) Mohlo se také jednat o pojízdnou (polní) kuchyň
s komínem. Když poté vznikla potřeba u starých Slovanů pojmenovat novou reálii obléhacích
věží, byla polní kuchyň s širokým komínem nejbližší představě této nové reálie.
 Pojmenování figurky věže v šachách namísto starého roch, hroch či slon nejspíše nebylo
motivováno tím, že by byl ještě znám starý význam související s „vezením“ (věž v šachu se
pohybuje, jezdí). Na tomto místě však upozorňujeme na jednu zajímavost týkající se básně
Szachy od polského autora Jana Kochanovského z 16. st., který zde nazývá rošádu „skokem do
kuchyně“ (Karpluk 1980: 99-100). To je zvláštní především z toho důvodu, že pro slk. dial. a
sch. veža je doložen význam ‘kuchyně’ (Vykypěl 2012: 40). Víme také, že slovo rošáda je
motivováno tím, že se jedná o speciální tah týkající se figurky věže, která se tehdy jmenovala
roch. Stalo se tedy pouhou náhodou, že J. Kochanovský nazval rošádu „kuchyní“, nebo
vycházel při tomto pojmenování ze sémantické rozmanitosti slova wieża?
Zajímavý je výklad, který staví věž do opozice ke slovu stan. Stan byl příbytek, který se
nehýbal (od slovesa státi), kdežto věž byl pojízdný příbytek (kočovný, karavana) odvozený od
slovesa pohybu (vézt).

Duha

Porovnáním č. stč. duha se slk. dúha, p.dial. stp. dęga, br. ukr. duhá, r. dugá, sch. dúga,
sln. dóga, mak. daga, b. dăgá a stsl. dǫga můžeme rekonstruovat psl. *dǫga (Kopečný 1981:
96). Že je tato rekonstrukce spolehlivá nám potvrzují nejen pravidelné hláskové responze, ale
také sémantické souvislosti. S významem ‘duha na nebi’ se setkáváme v b., sch., sln.st., slk.,
č., stč., p.dial., stp., ukr., r.st. a r.dial. (ESJS: s.v. dǫga). Přeneseným významem ‘modřina’ (na
základě barevné rozmanitosti či tvaru) disponuje dále stč. a stp. Různé předměty, nebo jevy ve
tvaru oblouku jsou tímto slovem také označeny. Vsl. jazyky takto označují ‘dřevěný oblouk u
koňského postroje’, nebo ‘zakřivenou linii ve stavitelství’, mak. ‘jeskyně, sloj, vrstva’, br. a
ukr. ‘pantograf tramvají’, p.dial, jsl., slk. a č. ‘dužina sudu’.
Pokud hledáme další formální a sémantické souvislosti mimo slovanské jazyky, zdá se
nejpravděpodobnější souvislost s lit. deñgti ‘pokrýt, zahalit’, lit. dangùs ‘nebe’, lot. dañdzis
‘obvodový věnec u dřevěných kol vozu (složený z loukotí)’ a stprus. dangus ‘nebe, patro v
ústech’
Existují dva nejčastější výklady původu psl. *dǫga: 1) < ie. *dhengh-1 ‚‘tlačit, křivit,
ohýbat; pokrývat, ležen na něčem’ 2) < ie. *dhengh-2 ‘dosáhnout, pevně uchopit’. Druhý výklad
spojuje s psl. *dǫga také stsl. nedǫgъ ‘neduh’. Brückner a Machek vztahují psl. *dǫga k ie.
*tengh- ‘táhnout, napínat’ a předpokládají alternaci t- a d-. Původní iniciální t- vidí v stp. tęga,
p. tęcza ‘duha’ (ESJS: s.v. dǫga).
 Když sledujeme motivaci něm. Regenbogen, nebo angl. rainbow je jasné, že duha je
motivována deštěm. Polské iniciální t- bychom tak mohli vysvětlit také kontaminací s psl.
kořenem, od kterého je také stsl. tǫča ‘déšť, bouře’.

Doman

Nejstarší známý doklad vlastního jména Doman nacházíme v jedné z nejstarších

polských literárních památek, v tzv. Hnězdenské bule z r. 1136, která byla napsána latinsky
(Chuchka 2011, 166). Jedná se s největší pravděpodobností o pozdější přepis (nebo dokonce
falzifikát) z období 1136-1146. Originál se nedochoval. V této bule se vyskytuje jméno Doman
2x. Poprvé jako majitel arcibiskupské vsi Dębnica (Taszycki 1975: 16) poblíž Hnězdna (SV) a
podruhé jako tesař (Taszycki 1975: 25). Dále jsou na území Polska doklady jména v latinských
spisech z let 1204, 1206, 1220, 1228, 1235, 1238, 1250, 1265, 1290, 1339, 1376, 1396 a 1481
(Taszycki 1967: 501).
V České republice v současnosti žije jediný nositel vlastního jména Doman (kdejme.cz)
a 11 nositelů příjmení Doman. Motivací rodičů při dávání jména Doman v r. 1992 byl fakt, že
se dítě narodilo doma, nikoliv v porodnici.
Jméno Doman se řadí mezi okrajový (neproduktivní) antroponymický typ s formálně
hypokoristickým suffxem -an. (srv. také Dragan, Dušan, Radan, Svojan, Budan, Těchan,
Stojan, Peťan, Pepan, Jožan, Běhan, Kulhan, Šilhan…) V případě jména Doman se jedná o
desubstantivum od psl. *domъ ‘dům’. (Pleskalová 1998: 157). Sufix -an je ve skupině
desubstantivních antroponym nepůvodní, odvozuje jen několik formálních hypokoristik na
pozadí deverbálních formací se sufixy -an a -n a cizích jmen s latinským zakončením -ianus
(viz heslo Fabián), -anus, která mívala ve staré češtině podobu s -an, -án.
Gebauerův staročeský slovník uvádí doklad os. jm. Doman z let 1338, 1379, 1390, 1395
a 1419. Také uvádí doklady deminutiva Dománek odvozeného od tohoto jména z let 1338,
1339, 1369 a 1495. (GbSlov: s.v. Doman)

Fabián

Toto vlastní jméno románského (latinského) původu čeština přejímala ještě v období,
kdy nedisponovala fonémem f, proto se ve stč. objevují formy s počátečním p např. Pabian,
Pavian (StčS: s.v. Pabián) (srv. lat. luciferus a č. luciper; v některých případech přejímání
cizího fonému docházelo k nahrazování hláskou kvality b, srv. lat. firmare a č. biřmovat nebo
něm. Friedhoff a stč. břítov).
Knappová (1996) uvádí, že původní význam lat. Fabian byl „pěstitel bobů“, neboť toto
jméno spojuje s lat. faba „bob“. Pro lat. faba a psl. *bobь se rekonstruuje společný ie. kořen
s počáteční aspirátou bh- (Rejzek 2001: s.v. bob), jejíž lat. střídnice je b, nebo f (srv. č. bratr a
lat. frater, nebo lat. fero a č. beru). Rekonstruovaný ie. kořen *bhabho-/*bhabhā (Rejzek 2001:
s.v. bob) obsahuje dokonce dvě aspiráty bh. Toto jméno je tedy také jedním z mnoha důkazů
neplatnosti Grassmannova zákona pro románské jazyky, kde bychom v případě platnosti čekali
spíše Bafian. Rejzek (2001) spojuje dále s angl. bean a něm. Bohne.

Boleslav
V případě tohoto vlastního jména se jedná o kompozitum adv. bolje a adj. slavъ. Celé
jméno tedy nese význam ‘(mající být) více slavný’ (ESJS: s.v. Boljeslavъ). Podle klasifikace
Pleskalové (2014: 7) toto jméno řadíme mezi tzv. přací vlastní jména (predestinační). Druhou
část kompozita nacházíme také ve jménech jako Vladislav či Vratislav, ale také ve jméně
Václav, které má navíc stejnou motivaci jako Boleslav, protože i první část má původ v psl.
*Vęšte-, znamenající ‘více’.
V zsl. jazycích je toto proprium rovněž jediným svědectvím o psl. komparativu bol´ьjь,
bol´e, které má svůj původ v ie. *bol-ies, jehož kořen je o-st. ablautu ie. *bel- ‘síla’. K témuž
kořeni patří také stind. bála- ‘síla, válka’, nebo lat. dē-bilis ‘slabý’ (ESJS: s.v. bol´ii)

Paběnice

Tento název přísluší na území ČR dvěma lokalitám. První je obec nacházející se 12 km

na jih od Kutné Hory (první doklad z r. 1279 Pabienich), druhá lokalita nesoucí tento název je
zaniklá osada na území dnešní Prahy jihozápadně od Kunratic (první doklad z r. 1212
Pabienicz). Rovněž na Polském území nacházíme dvě toponyma tohoto názvu, samozřejmě bez
české přehlásky ´a > ě. Pabianice okolo Lodži a Pabianice blízko města Częstochowa.
V 18. a 19. st. se v dokladech obou českých lokalit objevuje forma s iniciálním B-
(Babenice, Babienitz, Babenitz), které se tu objevilo asimilací s následující souhláskou v době,
kdy jméno Pabian zanikalo, což způsobilo nesrozumitelnost tvaru Paběnice a lidovou
etymologií se přiklonilo ke slovu baba, tak hojně využívanému u mnoha jiných místních jmen.
Toponymum Paběnice tak odráží historický stav před návratem podoby jména Pabian
k původnějšímu Fabian.
Sufixem -ice se tvořily místní názvy osad, kde žily lidé, mající nějaký vztah k osobě.
V tomto případě se tedy jedná o ‘ves lidí Pabianových’ (Profous 1957: s.v. Paběnice).

Prudnik

Toto toponymum, označující město v Opolském vojvodství v polském Slezsku, je

pojmenováno podle řeky Prudnik, na které leží (srov. Jihlava, Ostrava podle Ostravice,
Opava). Název řeky potom má evidentní původ v psl. prǫdъ (viz heslo výše). Nejstarší doklady
názvu města v pramenech z poč. 14. st. však jsou v podobě Neuenstat (1302), Novecivitatis a
Neustadt (1321), tedy ve významu ‘nové město’. Až r. 1331 se objevuje Prudnik, ale stále
s přívlastkem der neuen Stadt. S tímto přívlastkem (ať už latinským Nova Civitas, nebo
německým Neustadt) se Prudnik vyskytuje nesamostatně až do r. 1481, kdy je poprvé doložen
název Prudnicze bez přívlastku (Rymut-Czopek 2013: 265)
V názvu města se vyskytuje stč. střídnice u za psl. *ǫ, ovšem bez kvantity, která
v polštině zanikla. Území řeky a města se totiž nacházelo na území českém, přestože dnes patří
město Prudnik Polsku. Už r. 1331 je doložena forma Praudnik, což je překvapivé vzhledem
k dataci české diftongizace ú > ou. Zajímavý je rovněž doklad z r. 1404 v podobě Prawednik
připomínající stsl. pravednikъ ‘spravedlivý’.

Hodolany

Dříve samostatné město, nyní část města Olomouce. Nejstarší zmínka v písemných
pramenech je z r. 1258 ve podobě Hodena. Až v r. 1446 je první doklad s -l-, do té doby se
vyskytují formy Hodena, Hodnian, Hodinan. Je tedy zřejmé, že dnešní podoba toponyma není
původní (Hosák-Šrámek 1970: 268)
Existuje lidová etymologie, která vykládá toto toponymum jako nářeční výraz
původního názvu Údolany (Marešová 2008: 78), přičemž v počáteční hlásce h vidí nářeční
protetické h-, které se mimo jiné ve velké míře uplatňuje ve středomoravských (hanáckých)
nářečích (Bělič 1972: 74-75). Přestože Hosák-Šrámek (1970: 267) uvádí jeden doklad v
pramenech z r. 1872 v podobě Odolany bez protetického h, je tento výklad původu velmi
nepravděpodobný, protože se jedná o jediný doklad z velmi pozdního období. Připouští však
pozdější přiklonění (na principu lidové etymologie) k nářečnímu hódolé. Spolu s disimilačními
tendencemi takto vysvětlují vzniklé -l-, které se začíná od r. 1446 objevovat v pramenech.
Hosák-Šrámek (1970: 267-268) z dokladů rekonstruují *Hodoníňany ‘ves lidí z Hodonína’
(srov. Olomučany ‘ves lidí z Olomouce’), z čehož synkopou vznikly Hodňany ( = Hodnian,
Hodinan). Hodinan nejspíše kontaminací se slovem hodina. Poté dochází k již zmíněné
disimilaci podpořené lidovou etymologií Hodňany > Hodlany > Hodolany.

Seznam použitých zkratek:

angl. angličtina
b. bulharština
br. běloruština
č. čeština
dial. dialekt
dl. dolní lužická srbština
ch. chorvatština
ie. indoevropština
lat. latina
luž. lužičtina
mak. makedonština
mor. moravský
něm. němčina
p. polština
plb. polabština
psl. praslovanština
r. ruština
ř. řečtina
sch. srbochorvatština
slk. slovenština
sln. slovinština
st. starší
stč. stará čeština
sthn. stará horní němčina
stind. staroindický jazyk
stp. stará polština
str. stará ruština
střhn. střední horní němčina
stsev. stará severština
stsl. staroslověnština
ukr. ukrajinština
vsl. východoslovanský
zsl. západoslovanský

Použitá literatura:

Machek (1968): MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 2., opr. a dopln.
vyd. Praha: Academia, 1968.
Rejzek (2001): REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. ISBN 80-
85927-85-3.
Holub-Kopečný (1952): HOLUB, Josef a František KOPEČNÝ. Etymologický slovník jazyka
českého. 3. přeprac. vyd. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1952.
Rejzek (2001): REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. ISBN 80-
85927-85-3.
Pokorny (1959): POKORNY, Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern:
Francke Verlag, 1959. Dostupné také z: http://indo-european.info/pokorny-
etymological-dictionary/whnjs.htm
Profous (1957): PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách: jejich vznik, původní význam
a změny. Praha: Československá akademie věd, 1957. Dostupné také z:
http://mjc.ujc.cas.cz/search.php
Vasmer (1958): VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: C.
Winter, 1958.
Chuchka (2011): CHUCHKA, Pavlo. Slov'iansʹki osobovi imena ukraïntsiv: istoryko-
etymolohichnyĭ slovnyk. Uzhhorod: Lira, 2011. ISBN 9786175960417.
Karpluk (1980): KARPLUK, Maria. Ze staropolskiej terminologii ludycznej: szachy. Język
Polski: Pismo Towarzystwa Miłośników Języka Polskiego. 1980, LX(2-3), 84-104.
ISSN 0021-6941.
Kopečný (1981): KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha:
Academia, 1981.
SSJČ: HAVRÁNEK, Bohuslav, J. BĚLIČ, M. HELCLA a A. JEDLIČKA. Slovník
spisovného jazyka českého [online]. Praha, 1971 [cit. 2018-02-06]. Dostupné z:
http://ssjc.ujc.cas.cz/
Vykypěl (2012): VYKYPĚL, Bohumil a Vít BOČEK, ed. Methods of etymological practice.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. Studia etymologica Brunensia. ISBN 978-
80- 7422-184-2.
MADLA: NEJEDLÝ, P. a kol. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online].
Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010 [cit. 2018-02-06]. Dostupné z:
http://madla.ujc.cas.cz/
ŠimekSlov: ŠIMEK, F. (1947). Slovníček staré češtiny [online]. Praha: Matice česká. Verze
1.1.0. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [cit. 2018-02-
06]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx
Taszycki (1975): TASZYCKI, Witold. Najdawniejsze zabytki języka polskiego. Wyd. 5.
rozsz. Wrocław: Wydawnictwo Zakładu narodowego imienia Ossolińskich, 1975.
Biblioteka Narodowa (Nr. 104, Seria I) (Zakład Narodowy imienia Ossolińskich).
Taszycki (1967): TASZYCKI, Witold, ed. Słownik staropolskich nazw osobowych. Wrocław:
Ossolineum, 1967.
Pleskalová (1998): PLESKALOVÁ, Jana. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno:
Masarykova univerzita, 1998. Paginae historiae mediaevalis. ISBN 80-210-1878-X.
ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. Praha: Academia, 1989-. ISBN 80-200-
0222-7.
Karlíková (2008): KARLÍKOVÁ, Helena. Úloha principu sémantických paralel v
etymologickém výzkumu. Slavia: časopis pro slovanskou filologii. Praha: Euroslavica,
2008, 77(1-3), 85-92. ISSN 0037-6736.
GbSlov: GEBAUER, Jan. Slovník staročeský [online]. 2., nezm. vyd. Praha: Academia, 1970
[cit. 2016-06-14]. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx
StčS: Staročeský slovník [on-line]. 1. vyd. Praha: Academia, 1968–. Verze 1.1.0. Oddělení
vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. [cit. 2016-06-13]. Dostupné z:
http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx
Marešová (2008): MAREŠOVÁ, Hana. Základy historické mluvnice češtiny: s texty k
rozboru. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-2028-
8.
Bělič (1972): BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. Praha, 1972.
Hosák-Šrámek (1970): HOSÁK, Ladislav a Rudolf ŠRÁMEK. Místní jména na Moravě a ve
Slezsku. Praha: Academia, 1970.
Pleskalová (2014): PLESKALOVÁ, Jana. Vlastní jména osobní v češtině. Brno: Masarykova
univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6938-1.
Rymut-Czopek (2013): RYMUT, Kazimierz. a Barbara. CZOPEK-KOPCIUCH. Nazwy
miejscowe Polski: historia, pochodzenie, zmiany. Kraków: PAN, 2013. ISBN
9788364007040.