Masarykova Univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky

Obecná jazykověda

Gramatikalizační principy
(Referát o článku „On some principles of grammaticization“ Paula J.
Hoopera)

Doman Kučera
OJ466 – Slovo
21.06.2018
1. Úvod

Cílem této práce je pojednání o procesu gramatikalizace ve světle hojně citovaného

článku On some principles of grammaticalization Paula J. Hoppera, ve kterém autor představuje
svůj první pokus o stanovení a popsání základních principů gramatikalizace. Hopper svým
článkem navazuje na své předchůdce, kteří se pokoušeli charakterizovat typologii
gramatikalizace (Givón, Lehmann, Heine atd.).
Našim úkolem bude uvedené Hopperovy principy použít jako nástroj pro vyhledání
gramatikalizačních procesů, které probíhají v češtině, a ukázat tak univerzalitu tohoto přístupu
doplněním již existujících příkladů z angličtiny. Autor sám v závěru svého článku o navržených
principech říká: "They were, in other words, to be an entrée into the study of grammaticization
in a particular language." Předpokládáme tedy, že se tyto principy budou s úspěchem dát
aplikovat i na náš mateřský jazyk.

2. Historie

Už samotný název gramatikalizace napovídá, že se jedná o proces, který nějak souvisí

s gramatikou jazyka. V úvodu článku autor pojednává o historii a vývoji chápání termínů
gramatikalizace a gramatiky. Na začátku cituje Meilletovu definici z r. 1912, kdy byl poprvé
použit termín gramatikalizace a definován jako proces, při kterém samostatné slovo
(autosémantické) získává gramatické vlastnosti (stává se synsémantickým). Meillet k této
definici dodává, že vždy, když jsme schopni najít ke gramatickému slovu jeho poslední
historický zdroj, můžeme také ukázat, že se jedná původem o slovo lexikální (autosémantikum).
Specifikum jazyka nespočívá v jeho gramatice v "širokém" slova smyslu, která se jazyk
od jazyka neliší, nýbrž spočívá ve způsobu, jaké formy daný jazyk pro vyjádření této gramatiky
(funkce) používá. Například není žádný rozdíl mezi angličtinou a francouzštinou, pokud
mluvíme o vyjadřování vztahu mezi dvěma substantivy. Liší se však způsobem, jakým tento
funkční vztah realizují (angl. -s; fr. de).
Zde bychom mohli namítnout, že např. taková estonština nezná gramatickou kategorii
futura, proto je Meilletovo tvrzení o tom, že gramatika v "širokém" slova smyslu se jazyk od
jazyka neliší, nepravdivé. Když si ale uvědomíme, že i estonština zná slovo homme s významem
'zítra' je jasné, že může i ona opisnou konstrukcí (syntakticky) vyjádřit futurum, i když pro tuto
funkci nemá morfologické prostředky (sr. č. Zítra jdu do školy). Zde narážíme na Jakobsonovu
asymetrickou strukturu kategorií a teorii bříznakovosti.
 Autor článku upozorňuje, že je důležité si uvědomit jak se dříve chápal termín
gramatika. Dříve se totiž v souvislosti s gramatikou mluvilo výhradně o morfologii a to
především s diachronním akcentem. Teprve dlouho po Meilletovi přiznali lingvisté
privilegované místo studiu morfologie a syntaxe (dohromady ve smyslu dnešního termínu
gramatika) a proto začala být gramatikalizace chápána také v souvislosti se syntaxí a s
převládajícím akcentem synchronním.
Důkazem, že v době Meilleta neexistovala jasná definice gramatického systému v
dnešním slova smyslu, je fakt, že do svých výkladů týkajících se gramatikalizace zahrnoval
evidentně "lexikální" příklady jako něm. heute 'dnes' < *hiu tagu 'tento den' (instr.) (podobný
příklad nacházíme v č. dnes < psl. *dьнь сь 'tento den'.) spolu s příklady, které na rozdíl od
výše uvedeného spadají evidentně do "gramatiky" jako např. nř. tha (tvořící budoucí čas) <
thelō hina 'chci aby'. Nebylo tedy důležité, zda něco patří, nebo nepatří do gramatiky; důležitější
bylo sledovat proces, který jednotlivé formy podstupovaly a směřovaly tak do gramatiky.
Kuryłowicz (1965) upravil Meilletovu definici gramatikalizace poučkou, že méně
gramatikalizovaná jednotka (nemusí být nutně autosémantikum) se stává více
gramatikalizovanou (less grammatical > more grammatical).
Další výzkum gramatikalizace v pracích Givóna (1971, 1979), Heina a Reha (1984) a
dalších ukázal, že rozsah fenoménu gramatikalizace není omezen pouze na morfologii (jako u
Meilleta), ale zahrnuje také tzv. syntaktizaci, což je termín vytvořený Givónem. Sekundárně
dotvořený komplementární termín je morfologizace (viz Givónovo schéma níže).
Přestože již Meillet mluvil o gramatikalizaci slovosledu při vývoji francouzštiny z
latiny, aspekt syntaktický dostalo zkoumání gramatikalizace až od dob slavné věty Givóna
(1971) "Today's morphology is yesterday's syntax". Givón (1975) také zavádí alternativní
termín gramaticization a v r. 1979 termín gramaticalization scale. Od tohoto roku je také
gramatikalizace již známým a obecně rozšířeným trendem v lingvistice. Další lingvisté začínají
rozpracovávat ucelenou teorii a rozvíjí detaily.
Na tomto místě uvádíme schéma Givónovy gramatikalizační škály, které zobrazuje, jak
gramatikalizace prochází jednotlivými jazykovými plány:

diskurs > (syntaktizace) syntax > (morfologizace) morfologie > morfonologie > nula

Pro úplnost je zde vhodné doplnění škálou plynulého přechodu, která silně koresponduje
s právě uvedeným schématem Givóna:
 plnovýznamové slovo > (syntaktizace) gramatické slovo > (1. fáze morfologizace)
klitikon > (2. fáze morfologizace) (flektivní) afix

Přechod mezi autosémantickými a synsémantickými slovy je plynulý a nelze stanovit

jasné hranice, proto tedy v rámci procesu gramatikalizace mluvíme o škále plynulého přechodu
(někdy také o řetězci).
Zatímco analogie je pouze nápodobou již existujících struktur v jazyce, gramatikalizace
je schopna vytvořit úplně nové struktury, což je hlavní rozdíl mezi analogií a gramatikalizací.
Gramatikalizaci tak chápeme jako historický proces, který s sebou nese důsledky pro
morfosyntaktické kategorie a tedy pro gramatiku jazyka. Lze v takovém případě hovořit o tzv.
"panchronním" hledisku ve smyslu de Saussura.
Gramatikalizaci je možné také zařadit mezi jazykové univerzálie, protože je to
jednosměrný proces, který probíhá ve všech jazycích konstantně.

4. Principy

Gramatikalizace se podle Hoppera nijak neliší od jiných druhů sémantických změn.

Např. o č. slovese dát tvrdíme, že se gramatikalizovalo do kauzativní konstrukce dát + inf.
(Dala sledovat Karla), ale stejně můžeme také říct, že ke gramatikalizaci v tomto případě
nedošlo, jen se jedná o sémantickou změnu. Můžeme tedy chápat větu Dát někoho sledovat v
původním transferovém významu jako Dát někoho (přeneseně lísteček se jménem dané osoby;
stejně jako vypít sklenici neznamená roztavit sklenici a vypít tekuté sklo) sledovat (do kartotéky
sledovaných osob).
Protože neexistuje exaktní způsob, jak formálně odlišit "gramatické" od "lexikálního",
neexistuje ani možnost vytvořit typologii gramatikalizace nebo stanovit principy, které by ji
odlišily od jiných sémantických změn, od kterých se v ničem neliší.
Hopper podrobuje kritice Lehmannovy (1985) principy, které "vylepšuje". Říká, že tyto
principy fungují pouze v případě pokročilé fáze gramatikalizace, kdy v procesu gramatikalizace
již bylo dosaženo fáze tzv. morfologizace a je tedy snadné ji odhalit. Těžko bychom však s
pomocí Lehmannových principů identifikovali gramatikalizaci v zárodeční fázi. Autor však
také uznává, že jím navržené principy sdílí jeden zásadní nedostatek stejně jako Lehmannovy
principy. Popisují totiž jazykovou změnu obecně a neodlišují tak gramatikalizaci od jiných
jazykových změn. Uvedené principy proto mohou platit také pro jednotky, které nepodléhají
procesu gramatikalizace.
 U jednotlivých názvů principů uvádíme v závorce námi stanovenou českou podobu, se
kterou budeme dále v textu pracovat.

4.1. Layernig (vrstvení)

Jako první mezi navrženými principy uvádí Hopper layering (vrstvení). Tento termín
přebírá od Givóna. O vrstvení mluvíme tehdy, když se v rámci tzv. "funkční domény" objevují
stále nové vrstvy, které však staré vrstvy nutně hned nenahrazují. Staré vrstvy mohou přetrvat
a s vrstvami novými na sebe vzájemně působit. Tzv. "funkční doménu" zde pro zjednodušení
chápeme jako ekvivalent gramatické kategorie. Jako vrstvu gramatické kategorie si můžeme
představit různé způsoby pro vyjádření téže, nebo velmi podobné, gramatické funkce. Mezi tyto
různé způsoby lze zařadit 1) fonologickou alternaci; 2) afixaci; 3) opisnou konstrukci
(analytickou). V rámci těchto způsobů rozlišujeme mladší a starší vrstvy. Opisné (analytické)
konstrukce jsou nejmladší (syntax), naopak fonologické alternace jsou nejstarší (morfonologie).
Afixace (morfosyntax, morfologie) stojí na půli cesty od opisných konstrukcí k fonologickým
alternacím.
V současné češtině rozlišujeme v rámci kategorie futura dvě vrstvy. První vrstva se
realizuje způsobem prefixace (např. půjdu, udělám) a druhá způsobem analytickým (např. budu
se radovat, zítra jdu do kina). Pro češtinu se nám nepodařilo nalézt žádný příklad vrstvy, která
by využívala výhradně fonologickou alternaci. Existují však příklady, které jsou kombinací
afixace a ablautu (např. nesu x nosím, vedu x vodím pro iterativnost). Na příkladu minulého
času v angličtině je možné ukázat všechny tři výše uvedené způsoby bez toho, aniž by se tyto
techniky prolínaly:

(1) Opisná analytická konstrukce: We have used it (nejmladší vrstva)

(2) Afixace: I admired it (starší vrstva)
(3) Fonologická alternace: They sang (nejstarší vrstva)

Pokud bereme přivlastňování jako "funkční doménu", potom sledujeme v češtině dvě
vrstvy: 1) gen. sg (otce, matky); 2) přivlastňovací adjektivum (vzory otcův, matčin).
V rámci gramatické kategorie nedokonavého vidu sledujeme také více vrstev (např.
vodívá mě, vede mě).
Jazyk je schopen vyjádřit analytickou konstrukcí v podstatě jakýkoliv gramatický
význam, i ten, který třeba dříve neznal, ale který nutně musí vyjádřit kvůli jazykovému
kontaktu. Je potom otázka, zda kontakt bude natolik silný a dlouhotrvající, aby došlo k následné
morfologizaci daného gramatického významu, který se začíná teprve syntaktizovat. Pokud se
nový gramatický význam začne v hojné míře opakovat, bude jazyk uplatňovat jazykovou
ekonomii a dojde ke zjednodušování a k fonetické erozi.

4.2. Divergence (divergence)

V jazyce mohou existovat formy (jednotky [slova], nebo konstrukce), které mají
společnou etymologii, avšak odlišnou funkcionalitu (gramatický x lexikální význam). Právě
gramatická funkcionalita může být příčinou dalšího odlišného průběhu jazykové změny
(fonetické, fonologické) u formy, která se ve funkcionalitě lexikální bude vyvíjet jinak a dojde
tak k tzv. "rozštěpení". Anglický termín split 'rozštěpení' byl původně v práci Heina a Reha
(1984) skutečně použit a je plně synonymní s termínem divergence. Ve skutečnosti však
mluvíme o divergenci i tehdy, když je gramatikalizovaná forma foneticky totožná s lexikální,
ve které má svůj původ. Změna ve formě totiž není nutnou podmínkou divergence.
Princip divergence beze změny formy lze ukázat na přikladu fr. pas, které má lexikální
význam 'krok' a z něj procesem gramatikalizace odvozený význam gramatický 'částice negace'
(obvykle s obligatorním ne, ale v dnešní mluvené fr. i bez). Dalším příkladem je č. sloveso dát
s lexikálním významem v konstrukci ditranzitivní 'předávání něčeho někomu' a s gramatickým
významem v konstrukci s infinitivem 'kauzativum' (NESČ, s.v. gramatikalizace).
Č. sloveso jsi (2.os.sg. praes.) může demonstrovat jednak ten případ divergence, kdy se
forma nemění (pokud nebereme v úvahu nepřítomnost přízvuku klitik): Byl jsi tam? (auxiliární
gramatický význam) x Jsi doma? (existenční lexikální význam) a jednak případ, kdy
gramatický status způsobí fonetickou erozi: Byls tam? x Jsi doma? (*domas?).
Zatímco vrstvení popisuje různé stupně gramatikalizace v téže funkční doméně, které
jsou zpravidla tvořeny různými lexikálními formami, o principu divergence pak mluvíme tehdy,
jestliže tatáž lexikální forma se v jednom kontextu stává (více) gramatikalizovanou a ve druhém
nikoliv. Existují však výjimky, kdy u jediné lexikální formy pozorujeme jak divergenci, tak
vrstvení. Tak např. lat. sloveso habere 'mít' se při vývoji do francouzštiny stalo sufixem futura
(fr. je chanterai 'zazpívám' < lat. ego cantare habeo). Původní lexikální význam přetrval ve fr.
avoir 'mít', ale tato podoba slovesa se dále gramatikalizovala do auxiliárního slovesa při
vyjádření perfekta (fr. j'ai chanté 'zpíval jsem'). Tak vidíme na jedné straně divergenci fr. j'ai
pro lexikální ('mám') význam a pro gramatický význam ('auxiliár perfekta'); na straně druhé
pozorujeme vrstvení, protože perifrastická konstrukce s j'ai tvoří ve funkční doméně "čas"
mladší vrstvu ke staršímu sufixálnímu -erai.
4.3. Specialization (specializace)

Na třetím místě mezi navrhovanými principy uvádí Hopper specializaci, která má velmi
blízko k Lehmannem navrhovanému termínu obligatorifikace. Autor článku podrobuje
Lehmannův termín kritice a oprávněně jej napadá kvůli neadekvátnosti takto pojmenovávat
gramatikalizační proces vývoje, vedoucí teprve až ve své závěrečné fázi ke ztrátě možnosti
výběru a k tomu, že se stane určitá forma po gramatikalizaci závaznou (obligatorní). Spíše tedy
jde o specializaci, protože dochází ke zužování možností vznikající gramatické konstrukce. Že
se něco stane povinným (obligatorním) je otázka až poslední fáze gramatikalizace. Protože však
nelze podle Hoppera oddělovat gramatikalizaci od jiných druhů jazykových změn, nelze také
stanovit proces obligatorifikace, protože by to vedlo k separaci gramatikalizace od jiných
jazykových změn.
Nejznámějším příkladem na specializaci je negace ve francouzštině. Ve francouzské
větě s negací na slovese je toto sloveso obklopeno zepředu negátorem ne a zezadu negátorem
pas, které je také běžnou negativní částicí (fr. pas beaucoup 'ne moc'). Původním negátorem
bylo ne vyjadřující zápor, který mohl být ve staré francouzštině posílen slovy jako např. pas
'krok' pro slovesa pohybu, mie 'kousek' pro slovesa dávání a jezení atd. Pro starou francouzštinu
se uvádí seznam slov sloužících pro vyjádření 'nejmenšího množství', které mohly posílit
negaci. Kromě výše dvou zmíněných slov sem patří: point 'tečka, bod'; gote 'kapka'; amende
'mandle'; areste 'kůstka'; beloce 'švestka'; eschalope 'hrachová slupka'. V 16. st. se tento
repertoár slov s posilující schopností negace zúžil na čtyři: pas, point, mie, goutte. Z těchto
zbývajících čtyř nakonec zvítězilo pas, které se stalo jediným pravým negátorem a sémanticky
se stalo neutrálním. Došlo tedy k specializaci fr. pas z původního posílení pouze sloves pohybu
na posílení všech sloves nezávisle na jejich sémantice. Ostatní slovesa, která v průběhu vývoje
plnila určitou dobu posilující funkci byla "poražena" fr. pas a "propuštěna" z této funkce. V
mluvené francouzštině šel vývoj ještě dále, protože negátor ne tam obvykle chybí a pas je tak
v Lehmannově smyslu obligatorní (sr. fr. je sais pas 'nevím').
Obdobný případ jako u vývoje francouzské negace můžeme sledovat také u vývoje
futura v češtině. Od dob staré češtiny mezi sebou soupeřily různé formy, které vyjadřovali
budoucí čas. Máme doloženo pro konstrukci chtieti + inf takové použití, které neznamená 'chtít',
ale 'auxiliár futura' (věta ...dietky chtie hladem zemřieti. neznamená, že děti chtějí zemřít
hladem). Nakonec ze všech možností zvítězila konstrukce budu + inf.
4.4. Persistence (přetrvávání)

Funkce a význam gramatického slova nebo konstrukce má určitou souvislost s

původním lexikálním významem, ze kterého se gramatická forma rekrutovala. Tento vztah
nazýváme přetrvávání (persistence), protože původní lexikální význam jistým způsobem
přetrvává v určitých významech gramatickcýh. Ve fázi morfologizace je spojitost většinou
zastřena do té míry, že už ji nejsme schopni registrovat. Proto zde budeme uvádět příklady,
které spadají do fáze syntaktizace.
Ukázkovým příkladem přetrvávání je vývoj akuzativního markeru (= OBJ) ze slovesa
kè s původním významem 'vzít' v jazyce Gā (západoafrický jazyk):

(4) È kè wòlȯ ŋmè-sī́

ona OBJ kniha položit
'Položila knihu.'

Historicky je uvedená věta typu 'Vzala knihu [a] položila [ji]' a odráží stav, kdy sloveso
kè bylo ještě polysémní a fungovalo jako plnovýznamové sloveso 'vzít' a už také jako OBJ (viz
princip divergence a dekategorizace). Tato polysémie v jazyce Gā zanechala funkční stopu,
která přetrvává dodnes a je možné ji pozorovat na restrikci akuzativního markeru u sloves,
jejichž objekt nemůže být "vzat". V ostatních západoafrických jazycích již žádná omezení
nenacházíme; původní význam tam nepřetrvává.

4.5. De-categorialization (dekategorizace)

Dekategorizace je jedním z dalších způsobů, jak charakterizovat funkčně-sémantický

posun, který probíhá u forem, které podstupují proces gramatikalizace. Každou formu jsme
schopni zařadit do nějaké kategorie (=slovního druhu). Podstatná jména jsou podle tradiční
školské definice slovní druh označující názvy osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů a slovesa
označují průběh děje, nebo jeho stav. Hopper však navrhuje relativizovat pojem "kategorie" a
neklasifikovat slova podle formy, ale podle distribuce v promluvě. To nás vede k nahrazení
představy "kategorie" představou "stupně kategoriality". Gramatikalizace je potom proces
způsobující ztrátu samostatnosti formy v promluvě. Nejvyšší stupeň samostatnosti mají právě
podstatná jména a slovesa. Tzv. "podstatná jména" v promluvě přestávají označovat názvy
osob, zvířat, věcí, vlastností a dějů a ztrácí svoji samostatnost (nelze je substituovat). Pro
názornost uvedeme následující příklady vět, ve kterých se nachází dvojice "podstatných jmen"
s různým stupněm "kategoriality":

(5) Our thanks were accepted by the mayor - thanks to his generosity
 (6) His face was pale - in (the) face of these new demands
(7) Vzdáváme ti díky Bože, protože jen díky tobě jsme naživu.
(8) Jeho vzdor se stále stupňoval - navzdory tomu, že mu prokazoval stále více lásky.
(9) Šel se svým kolem kolem domu

To stejné platí i pro slovesa, která v určitých kontextech přestávají označovat děj:

(10) They saw the Northern Lights - Seeing that you have declared bankruptcy, you can
hardly make any new investments.
(11) Šerif dal sledovat propuštěného vězně, kterému dal nazpět jeho pistoli.

V nových funkcích, které gramatikalizovaná slova plní, pozorujeme ustrnutí nebo ztrátu
morfologických možností. Angl. thanks v konstrukci thanks to nelze rozvinout zájmenem our
(*our thnaks to), angl. konstrukci in (the) face of nelze narušit např. *in that face of. Jestliže
bychom chtěli rozvinout "podstatné jméno" s funkcí "adverbia" ve větě Šel se svým kolem kolem
domu dostaneme negramatickou konstrukci *Šel se svým kolem modrým kolem domu. Stejně
tak, když provedeme substituci *Šel se svým kolem kruhem domu. Naopak autonomní slovo s
plným stupněm kategoriality lze substituovat dle libosti (Šel se svým synem kolem domu).
Již v roce 1982 označila Traugottová ztrátu samostatnosti v promluvě jako hlavní
vlastnost gramatikalizace. Když formy podstupují gramatikalizaci, ztrácí možnost vyjadřovat
význam nezávisle na promluvě a získávají význam nebo funkci, která je dána vztahem k celé
promluvě, nebo k nějaké dílčí konstrukci.

5. Závěr
Uvedenými principy můžeme soudit o větší, či menší míře gramatikalizace, ale nikoliv
o tom, zda něco patří, nebo nepatří do gramatiky. Hopper uvažuje nad rozdílem mezi angl.
mistress a oslovením miss a mrs. Zdá se, že pro uvedená slova platí všech pět uvedených
principů, ale rozhodně to neznamená, že angl. miss a mrs zařadíme mezi tzv gramatická slova.
Při hledání příkladů z češtiny pro vrstvení, divergenci a dekategorizaci jsme nenarazili
na větší problémy a jistě bychom mohli uvést mnoho dalších příkladů, kdežto u principu
přetrvávání a specializace byla situace složitější a v použité literatuře jsme nenašli vhodné
příklady.
Seznam použité literatury:

HOPPER, Paul J. 1991. “On some principles of grammaticalization”. In Traugott,

Elizabeth C. – Heine, Bernd (eds.), Approaches to Grammaticalization, Vol. 1: Focus on
Theoretical and Methodological Issues, 17–35.

HEINE, Bernd a Tania KUTEVA. World Lexicon of grammaticalization. Cambridge:

Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-00597-3.

PITNEROVÁ, Monika. Proces gramatikalizace pomocného slovesa “být“ v českém

analytickém préteritu. Olomouc, 2014. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v
Olomouci. Filozofická fakulta. Vedoucí práce: Božena Bednaříková

HOPPER, Paul J., TRAUGOTT, Elizabeth Closs. Grammaticalization. Cambridge:

Cambridge University Press, 2003.

LEHMANN, Christian. Thoughts on grammaticalization. 3rd edition. Berlin: Language

Science Press, 2015. ISBN 978-3-946234-05-0.

KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, ed. Nový encyklopedický

slovník češtiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. ISBN 978-80-7422-480-5.