Co zachránilo Marii Curie z finanční nouze, v které se ocitla po smrti manžela?

Univerzita, jež ji přidělila vedení katedry (Původně plánované jejímu muži) a udělení profesury,
jakožto první ženě ve více jak 700leté historii.

Kdy získala Praha licenci k provozování městské telefonní sítě?

1881

Co prodloužilo životnost žárovky až na 1000 hodin?

Využití vlákna z bambusu

Kdy a kde Edison zprovoznil první elektrárnu?

1882 v New Yorku.

Čím si Robert Koch pokazil svou vědeckou pověst?

Nedostatkem testů a jejich falšováním – U něčeho u čeho se domníval, že je lék na tuberkolózu.

Co se mělo v roce 1944 stát s Eiffelovou věží?

Měla být pod Hitlerovým nařízením Wermachtem zničena. Generál Dietrich von Choltitz rozkaz však
ignoroval.

Jmenujte dva dokumenty, které bratři Lumiérové promítali na prvním veřejném promítání?
Demolice zdi, Příjezd vlaku do stanice La Ciotat

Díky čemu měli bratři Wrightové peníze a čas na svůj koníček, létání?
Kvůli profitu v obchodu s koly.

Kolik kusů automobilu Fort T se vyrobilo?

15 milionů.

Jaký automobil a po jaké době překonal počet vyrobených automobilů modelu Ford T?
Počítáno od roku 1927 ho překonal až za 45 let Volkswagen Brouk

Vědecký a technologický pokrok

Žádná doba nepřinesla ve všech oborech lidské činnosti tolik převratných vynálezů a objevů jako
druhá polovina 19. a počátek 20. století. Všechny tyto vynálezy významně pozměnily život společnosti
a mnohé z nich v zdokonalené podobě užíváme dodnes.

S velkými nadějemi lidé sledovali především nové postupy v lékařství, které začalo více využívat četné
objevy biologie, chemie a fyziky. Vznikl zcela nový obor, mikrobiologie. Jedním z jeho zakladatelů byl
Francouz Louis Pasteur, který zavedl očkování proti vzteklině. Němec Robert Koch objevil v roce 1882
původce nebezpečné tuberkulózy, čímž umožnil i její léčbu. V roce 1896 využil německý fyzik Wilhelm
Röntgen radioaktivní paprsky X k prosvícení hmoty; lékařům tento objev umožnil odhalit choré nebo
požkozené místo v lidském těle. Objev radioaktivních paprsků byl prvním krokem na cestě k vytvoření
zcela nových představ o složení hmoty, k jehož poznání přispěli badatelka polského původu Marie
Curie-Sklodowská a Němci Max Planck a Albert Einstein.

Nástup spalovacích motorů

Druhá polovina 19. století byla jak už víme, ve znamení zdokonaleného parního stroje. Teprve
koncem 19. století jej pozvolna nahradil lehčí spalovací motor, nejdříve plynový, poté benzinový a
naftový, a také elektromotor.

V praxi skutečně použitelný výbušný benzinový motor zkonstruoval roku 1886 německý inženýr
Gottlieb Daimler a ještě téhož roku ho spolu s Carlem Benzem užil k pohonu kočáru. Vznikl první
automobil, který dosahoval rychlosti téměř 20 kilometrů za hodinu. V roce 1893 se podařilo spojit
spalovací motor s bicyklem; výsledkem byl motocykl. V 90. letech 19. století si dal německý inženýr
Rudolf Diesel patentovat další typ spalovacího motoru na bázi stlačeného vzduchu a nafty. Dieselův
motor se stal senzací na pařížské výstavě v roce 1900: dosahoval vyšších výkonů při použití levnějšího
paliva. Od roku 1902 byl používán do těžkých nákladních automobilů a potom poháněl i parníky.
Výroba automobilů a motocyklů se počátkem 20. století velice rozšířila v Evropě i USA. Automobil
postupně přestal být kuriozitou a sloužil nejen k zábavě, ale hlavně k dopravě nákladů a osob.

Vedle částečně řiditelných vzducholodí, založených na principech známých z balonových letů, se po

roce 1900 objevila první letadla. Významný krok ve vývoji aviatiky učinili Američtí bratři – Orwill a
Wilbur Wrightovi, kteří natolik zdokonalili svůj létací stroj zvaný aeroplán, že se v roce 1903 na
několik vteřin udržel ve vzduchu. V roce 1908 překonali vzduchem vzdálenost plných 125 km. O rok
později se Francouzi Louisi Blériotovi při soutěži vypsané britským listem Daily Mail zdařil přelet
kanálu La Manch. Let trval 37 minut a Blériot vyhrál 25K franků.

Využití elektrické energie

Konec 19. století přinesl četné vynálezy v souvislosti s využitím elektrické energie, která byla známa
po staletí. Elektromotor vznikl na základě objevů Belgičana Zenoba Gramma a Jihoslovana Nikoly
Tesly a s použitím Goulardova transformátoru.
Tyto vynálezy byly poprvé v úplnosti veřejnosti představeny v roce 1881 na pařížské elektrotechnické
výstavě. Elektromotory byly nejdříve používány k pohonu městských tramvají a posléze i k pohonu
strojů v továrnách. Předtím ale musel být vyřešen problém přenosu elektrické energie na dálku.
V roce 1890 bylo v Německu nalezeno řešení.
V této době byly také zdokonaleny parní a vodní turbíny, které vyráběly elektrickou energii. První
velká hydroelektrárna byla zřízena v roce 1895 v USA při Niagarských vodopádech. Největšího využití
nalezla elektrická energie při osvětlování měst a pohonu strojů. Ruský inženýr Pavel N. Jabločkov
vynalezl obloukovou lampu, kterou zdokonalil český vynálezce inženýr František Křižík. Geniální
Ameriřan Thomas Alva Edison získal světlo žhavením uhlíkového nebo kovového vlákna ve
vzduchuprázdné ampuli. Vynalezl zárovku, která později vydržela svítit několikstovek hodin.
S využitím elektrické energie byl rovněž spojen přenos slov na dálku, nejdříve za pomoci drátu a
posléze bezdrátově. Kromě neustále zdokonalovaných telegrafů se zaváděl telefon. Na princip
elektrického telefonu přišel zcela náhodou americký učitel hluchověmých Alexander G. Bell v roce
1876. Thomas Alva Edison Bellův přístroj zdokonalil uhlíkovým mikrofonem. Od 80. let 19. století se
staly neodmyslitelnou součástí městského prostředí černě naimpregnované dřevěné sloupy
s kovovými vodiči a izolátory.
Vynález bezdrátové telegrafie je spojován většinou se jménem Itala Guglielma Marconiho, který
v roce 1896 uskutečnil první bezdrátový přenos Morseovy abecedy přes Temži v Londýně na
vzdálenost 1400 metrů. Marconi vlastně nic nevynalezl, jen – a v tom byla jeho genialita –
dohromady zkombinoval vysílač elektromagnetických vln Němce Heinricha Hertze, přijímač
Francouze Branlyho a anténu Rusa Popova. 12. prosince 1901 přeletělo první elektromagnetické
poselství Atlantský oceán. Marconiho telegrafie se zásluhou Johna A. Fleminga a Lee de Forstera
změnila v bezdrátovou telefonii. Pomocí jejich diod a triod, vynalezených v roce 1904, bylo možné
přenášet vlnový signál již na jakoukoli vzdálenost.
V roce 1878 vynalezl Edison fonograf, který nahrával a reprodukoval lidský hlas a hudbu. O dva roku
později Němec Werner Siemens uskutečnil první tavbu v elektrické peci a na základě kombinace
elektřiny a chemie vznikla kinematografie. Za vynálezce kinematografie, tedy zachycení a promítání
pohyblivých obrazů na celuloidový film, jsou považování francouzští bratři Lumierové, kteří v roce
1985 uskutečnili v Paříži první veřejné promítání.
Nekonečnou řadu vynálezů a inovací z konce století doplňuje vynález chladírenského stroje z počátku
70. let, zahájení průmyslové výroby umělého hedvábí v roce 1891, umělých hmot bakelitu a celofánu
kolem roku 1900 či využití kaučuku pro výrobu pružných a ohebných materiálů.
Většina těchto objevů nalezla velmi rychle obchodní využití a stala se za podpory silného kapitálu
základem celých průmyslových oborů. V této době již nebylo výjimkou zakládání výzkumných
laboratoří při velkých továrnách, které měly za úkol hledat nová technická řešení a jejich využití
v praxi. Uvedené vynálezy a objevy umožňovaly nejen technickou, ale i ekonomickou a vojenskou
převahu bílé rasy, zvláště poté, co byly využity vynálezy Švéda Alfreda Nobela ve vojenství.

Kapitalistická společnost
Kapitalistický systém
Mezi léty 1870 a 1914 se podmínky života lidí zvláště v Evropě, NA a Japonsku neobyčejně proměnily.
Lidstvo nikdy v dějinách nezaznamenalo tak rychlý hospodářský růst, tak rychlou sociální proměnu,
nikdy nevymyslelo tolik nových vynálezů a nikdy tak nezasáhlo do přírody a jejího nerostného
bohatství. Za těmito proměnami stál nový politický a sociální systém, která nazýváme kapitalismus.
Kapitalistický společenský systém byl založen na osobní a hospodářské svobodě. Osobně svobodné
obyvatelstvo bylo nyní podřízeno jednotnému správnímu dohledu státu a jednotnému zákonodárství.
Téměř všude se upevnil konstituční systém vlády s pravidelně se opakujícími volbami zákonodárných
sborů. Hospodářskou činnost ovládl duch soutěže a hon za co největším ziskem. Podnikání se díky
novým bankovním domům a akciovým společnostem stalo velkorysejším a také bezohlednějším vůči
konkurenci i vůči přírodě. Součástí kapitalistického hospodářského systému, založeného na
vzájemném působení nabídky a poptávky, byly velké konjunktury i hluboké odbytové krize.
Kapitalistický hospodářský systém prohloubil rozdíly mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a
ostatním světem. Celkově přinesl také větší blahobyt pro některé společenské vrstvy, ulehčení
nejtěžší práce a snížení závislosti člověka na přírodě a náboženství.

Sociální proměny
Po polovině 19. století bylo dotvořeno také sociální uspořádání kapitalistické společnosti. Vedle
aristokracie, která byla postupně zbavena politických privilegií, tvořila novou kapitalistickou
společnost buržoazie, střední vrstvy a tovární a zemědělské dělnictvo. Střední vrstvy se skládaly
z příslušníků svobodných povolání, technické inteligence, státních, městských a továrních úředníků,
obchodníků, lékařů a učitelů; ke své obživě většinou spíše než fyzickou práci používaly duševní
schopnosti a vědomosti. Koncem 19. století si měšťanské vrstvy vytvořily i svůj osobitý životní styl.
Vznik velkého průmyslu vedl k soustřeďování chudšího obyvatelstva do měst a do okolí nalezišť
důležitých surovin. Po polovině století se stala takzvaná dělnická čili sociální otázka velice palčivou,
protože liberální stát nehodlal zasahovat do vztahu mezi kapitalistou a dělníkem. Časté sociální bouře
a stávková hnutí dělnictva, které mnohdy žilo a procovalo za nelidských podmínek, ohrožovaly
stability nové společnosti. Teprve později – ve střední Evropě až počátkem 80. let 19. století – byly
překonány naivní představy liberálního kapitalismu o samovolné cestě k hospodářskému a sociálnímu
pokroku. Stát stále více vstupoval prostřednictvím sociálního zákonodárství do vztahu mezi
podnikateli a dělníky. I tak se však stávkové hnutí dělníků stalo trvalou součástí obrazu kapitalistické
společnosti.
Měšťanská kultura a civilizace
Proměna životních podmínek
Evropská a severoamerická společnost prodělala v 19. století nebývalé množství změn. Byla svědkem
politických revolucí, nástupu průmyslu s jeho dalekosáhlými sociálními důsledky, revolučních,
občanských i expanzivních válek. Vznikly nové státy a koloniální říše. Mnoho lidí opustilo dosavadní
způsob obživy a přesídlilo do měst, kde hledalo zaměstnání v průmyslu, obchodu a dopravě.
Venkovská společnost se měnila ve společnost městskou a průmyslovou. Většina lidí v Evropě a také
černé obyvatelstvo v USA získalo osobní svobodu, na druhé straně byly miliony lidí vrženy do nových
kapitalistických vztahů, které se málokdy řídily soucitem a lidskou solidaritou. Život v kapitalistické a
industriální společnosti byl dynamičtější než v předchozích staletích a díky postupnému vítězství
politického a hospodářského liberalismu skýtal také větší šance k sociálnímu vzestupu. Kapitalistická
společnost byla ovšem také světem daleko větších sociálních protikladů než dřívější společnost
raného novověku. Pro nižší vrstvy obyvatelstva představoval život mnohdy jen neustálý boj o přežití.
Všechny tyto životní proměny a pocity se velmi brzo promítly i do kultury. Od poloviny 19. stol.
zaznamenáváme v umělecké tvorbě výrazný odklon od romantismu, který byl vystřídán realismem a
naturalismem.

Literatura
Za zakladatele realismu v literatuře jsou považováni Francouz Balzac a zvláště Angličan Charles
Dickens, který ve svých románech líčil osudy opuštěných a vykořisťovaných dětí a také sobectví lidí
toužících po penězích, úspěchu a moci. Francouz Zola začal ve své tvorbě mapovat i stav lidské duše a
ve svých románech se nebál vylíčit i nejchoulostivější stránky lidského života. Především Zolův
historicko-sociologický cyklus o historii rodiny Rougon-Marcquartů během 19. století se stal
základním dílem tzv. naturalismu, který jako by potvrzoval, že přírodovědecké teorie Angličana
Charlese Darwina o přirozeném výběru druhů a neustálém boji o život platí i pro lidskou společnost
v kapitalismu. V dramatické tvorbě se naturalismus nejvýrazněji projevil v díle norského dramatika
Henrika Ibsena, německého spisovatele Hauptmanna či Rusa Maxima Gorkého

Výtvarné umění
Realismus pronikl také do malířství. Malíři druhé poloviny 19. století se rádi věnovali proměnlivé
přírodě a portrétu. Mnoho malířů, kteří původně vyšli z realistické krajinářské školy, se snažilo
zaznamenat na plátno také své vnitřní pocity a dojmy z okolního prostředí neobvyklým zachycením
světla. Tento zpočátku zatracovaný, ale nakonec vysoce ceněný styl byl nazván podle obrazu Clauda
Moneta Imprese: východ slunce z roku 1872 impresionismus.

Poslední léta před první světovou válkou zrodila mnoho dalších moderních uměleckých proudů, jimž
vždy vévodila jedna základní myšlenka. Například kubismus byl ovlivněn tvarem krychle, surrealismus
udivoval neutříděností a spontánností, expresionismus se vyznačoval snahou po citově laděném
vyjádření prožitků. Někteří malíři, zvláště Rakušan Gustav Klimt či Čech Alfons Mucha, tvořily v duchu
nastupující secese, která nejen pro sebe objevila portrét krásné a oduševnělé ženy.

Hudba
V hudebních produkcích velkých divadel převládaly i nadále italské a francouzské opery Gioacchina
Rossiniho a Giuseppe Verdiho, ale i sem brzy začal pronikat realismus. Nacházíme jej například
v opeře Carmen Francouze Georgese Bizeta. Hudební realizací velkých historických námětů
z německých dějin se proslavil Němec Richard Wagner, který vytvořil spojením básnického,
hudebního a výtvarného umění nový výpravný útvar, hudební drama. Své diváky si brzy nalezl i lehčí
žánr. Zvláště operety Francouze Offenbacha sloužily k nenáročnému pobavení měšťanských vrstev,
které si zvykly pravidelně navštěvovat nejrůznější hudební a artistické produkce ve varieté a
kabaretech.

Architektura
V architektuře byly po několik desítek let napodobovány historické slohy gotika a renesance. Do
dobách staveb začaly koncem 19. století pronikat netradiční stavební hmoty – ocel, sklo a beton. Na
přelomu století ovlaídl evropskou architekturu poslední jednotný styl v lidských dějinách, secese.
Secese vznikla v úzkém spojení s novým životním stylem bohatších měšťanských vrstev, které si
potrpěly na barevnost, dekorativnost a také na přepych a zvýšené nároky na hygienu. Slovo secese
pochází z latiny a znamená odchod, odtržení. Jako název výtvarného slohu tedy vyjadřuje odklon či
ústup od dosud převládajících historických slohů neogotiky a neorenesance. V secesním stylu byla na
přelomu století přestavěna mnohá evropská města či jejich čtvrti. V Praze například došlo k přestavbě
části Starého Města zvané Josefov.

Vzdělání a volný čas

Po přelomu století učinily přírodní vědy další významné objevy, které pozměnily náhled vzdělaných
současníků na svět. Díky francouzským, německým a anglickým badatelům bylo zjištěno, že atom
není nejmenší částicí hmoty a že může docházet k radioaktivnímu rozpadu prvků. Spolu
s Einsteinovou teorií relativity, která byla poprvé publikována v roce 1905, a novými objevy
v kvantové fyzice byly zpochybněny i dosavadní zákony mechaniky a zákony o zachování hmoty a
energie včetně základních filozofických východisek. Větší praktický význam něž kvantová fyzika a
teorie relativity mělo ale před první světovou válkou pro evropskou a americkou společnost stále
častější užívání automobilů, motocyklů, letadel, vzducholodí a také telefonu, telegrafu a bezdrátové
telegrafie, které obrazně řečeno zkracovaly čas a vzdálenosti, zvyšovaly produktivitu práce,
usnadňovaly komunikaci mezi lidmi a sloužily také k zábavě bohatších vrstev.
Díky všem těmto převratným technickým novinkám a vytrvalosti lidského ducha byla před první
světovou válkou doobjevena a prozkoumána všechna místa na souši a také na moři včetně severního
a jižního pólu. Ke konci století byla také ve většině zemí Evropy, NA a Japonska odstraněna
negramotnost. Vzdělání a osvěta se staly jedním z prostředků vedoucích k zmírnění bídy a
nezaměstnanosti. Ke konci 19. století se měšťanské vrstvy naučily využívat svůj volný čas nejen
k odpočinku, ale také ke vzdělání či k turistice a sportu. Nové objevy a vynálezy a také větší možnosti
užívání peněžních prostředků vedly měšťanské vrstvy k optimističtějšímu náhledu na svět. Mnohým
se dokonce zdálo, že se člověk nastávajícího průmyslového věku brzy zcela vymaní ze staletých pout
přírody a náboženství.

Přestavba měst
Koncem století se v Evropě a NA výrazně pozměnily životní podmínky především městského
obyvatelstva. Výstavba a přestavba měst, kde byl kladen důraz na kvalitnější měšťanské bydlení,
přinášela proměnu celé městské infrastruktury, což se zase odrazilo ve zkvalitňování života a
vymýcení zhoubných epidemií. Většina evropských velkoměst včetně Prahy si obstarala nové zdroje
pitné vody. Voda byla již rozváděna do domů a bytů a nikoli jako dříve pouze do kašen a stojanů na
ulicích. Rozvádění pitné vody do bytů a používání splachovacích systémů bylo spojeno
s odkanalizováním měst. Ulice velkoměst byly v noci již osvětlovány plynovým a elektrickým světlem,
což jednak umožňovalo přenesení některých výrobních, ale také životních činností do nočních hodin,
jednak vedlo ke snížení zločinnosti. Uvnitř rozrůstajících se měst byly budovány nové dopravní
komunikace. Obyvatelstvo velkoměst používalo k přepravě omnibusy, parní a elektrické tramvaje
anebo – jako v Londýně, Paříži a Budapešti – podzemní dráhy. Zcela nově se muselo řešit zásobování
velkoměst potravinami, odstraňování odpadků a vytápění domů a bytů. U velkých měst vznikala
jatka, zastřešené tržnice, vodárny, elektrárny a plynárny.
Česká společnost a politika před první světovou válkou
České země – nejrozvinutější část Předlitavska
Před první světovou válkou žilo v českých zemích kolem 10 milionů obyvatel, z toho 6.7 milionu
v Čechách, 2.6 milionu na Moravě a 0.7 milionu ve Slezsku. Přibližně 3.5 milionu obyvatel českých
zemí hovořilo německy 140K osob se hlásilo k židovské víře. Asi 38% obyvatel se živilo zemědělstvím
a lesnictvím a přibližně stejný počet pracoval v průmyslu, obchodu, řemeslech a dopravě. Z českých
zemí pocházelo před první světovou válkou na 40% veškeré průmyslové výroby v habsburské
monarchii. Některé zboží se téměř výlučně vyrábělo v českých zemích – např. přes 90% cukru, sladu,
75% železářských a chemických prostředků, 70% kůží či 57% piva. Rovněž většina výrobků ze skla a
porcelánu, ale také automobily, motocykly, elektrotechnika či výrobky ze dřeva pocházely z českých
zemí. Uvedená čísla dokládají, že české země se staly před první světovou válkou nejvyspělejší oblastí
habsburské monarchie a současně jednou z nejrozvinutějších oblastí Evropy.
Z prostředí české společnosti vzešlo mnoho významných podnikatelů. Ve zbrojním a strojírenském
průmyslu vynikli Čeněk Daněk a Emil Škoda. Nové elektrotechnické závody zakládali František Křižík a
bývalý Edisonův asistent Emil Kolben. Ve stavebnictví získal značné jmění Josef Hlávka. Po přelomu
století začaly české banky expandovat do dalších zemí habsburské monarchie a také na Balkán.
V průmyslové výrobě, ale rovněž v oblasti vzdělání předstihli již Češi v této době Němce, neboť 99.5%
všech českých dětí absolvovalo základní školní vzdělání a umělo tudíž číst, psát a počítat.

Češi a Němci
Tento obdivuhodný vzestup českého obyvatelstva se udál ve značně vypjaté atmosféře vzájemných
česko-německých vztahů. Po roce 1879 se staročeši stali součástí vládní koalice. Jejich úsilí o úplné
zrovnoprávnění českého jazyka s německým v zemích a státních úřadech a ve státním školství
v českých zemích bylo úspěšné. Česká inteligence a úřednictvo nacházelo stále větší uplatnění
v zemských a státních úřadech, v zemské samosprávě a vyšším školství. Zástupci českých politických
stran často obsazovali místa ministrů v předlitavské vládě. Očividný vzestup Čechů vyvolával značné
obavy především u představitelů německých politických stran v českých zemích, kteří začali usilovat o
administrativní oddělení německy mluvících oblastí v Čechách a o zavedení němčiny jako státní řeči,
což se však nikdy nepovedlo. Všechny pokusy o české německé vyrovnání v Čechách před první
světovou válkou ztroskotaly.

Vznik pluralitního politického systému

Nejsilnější českou měšťanskou politickou stranou do počátku 90. let 19. století byla Národní strana,
tedy staročeši, v čele s Františkem Ladislavem Riegrem, který po smrti Františka Palackého nastoupil
do čela strany. Na počátku 90. let přebrala vůdčí roli v české společnosti strana mladočeská, tedy
Národní strana svobodomyslná, vedená od 90. let Karlem Kramářem. Mladočeská strana usilovala
stejně jako staročeši o uznání českého státního práva, tedy zvýraznění postavení Českého království
v rámci Předlitavska, a dále o demokratizaci volebních řádů, která by přinesla větší účast méně
majetných vrstev na politickém životě.
Před rokem 1900 se na české politické scéně objevily další politické proudy, které prosazovaly zájmy
různých sociálních skupin a vrstev. Mezi ně patřil také politický radikalismus, reprezentovaný tzv.
pokrokáři či omladináři.

České politické strany před první světovou válkou

Vedle exitujících šlechtických a měšťanských stran a také Českoslovanské sociálně demokratické
strany dělnické vznikly na přelomu 19/20 století další nové strany. Agrární strana zastupovala rolnický
venkov. Do vůdčího postavení v této straně se ještě před rokem 1914 propracoval Antonín Švehla.
Strany katolické neboli křesťansko-sociální sdružovaly křesťansky smýšlející voličstvo zvláště z jižní
Moravy a Českomoravské vrchoviny. Strana národně sociální získala do svých řad nacionálně
smýšlející dělnictvo a později i nižší úřednictvo. Vedle těchto větších stran vzniklo tehdy v českých
zemích množství drobných stran s radikálně demokratickým programem; jednu z nich vedl profesor
české univerzity Masaryk. Obdobný proces štěpení starých a vzniku nových stran proběhl u českých a
rakouských Němců. Po mladočeších, kteří ovládli českou politickou scénu v 90. letech 19. stol., se
nejsilnějšími politickými uskupeními před první světovou válkou stali agrárníci a sociální demokraté.

Boj o všeobecné volební právo

Volební řády do zemských sněmů a poslanecké sněmovny říšské rady stále vylučovaly velké množství
zvláště chudšího obyvatelstva z účasti na politickém životě. Volební zákony byly v průběhu druhé
poloviny 19. století několikrát reformovány. Velká změna byla prosazena v Předlitavsku v roce 1896,
kdy bylo poprvé umožněno volit nemajetným v tzv. páté volební kurii. Tehdy se také poprvé do říšské
rady dostali zástupci dělnické sociální demokratické strany. Po roce 1900 zesílila snaha sociální
demokracie a také některých měšťanských stran, například mladočechů, prosadit v Předlitavsku
všeobecné volební právo pro muže. Tohoto cíle bylo dosaženo v souvislosti s revolučními událostmi
v Rusku a pod hrozbou dělnických stávek v roce 1906, kdy byl nový volební zákon do říšské rady
schválen. Poprvé se podle tohoto nového volebního zákona , který umožňoval volit všem mužům nad
24 let, volilo v roce 1907.

Česká kultura na přelomu století

Česká společnost koncem 19. století dozrála. Rychlá sociální a hospodářská proměna okolního světa
se promítla také do způsobu jho uměleckého vnímání. Nové dopravní a komunikační prostředky a
přemnohé technické vynálezy měnily životní styl společnosti i její názory na svět. Zdálo se, že se svět
zmenšuje a životní běh zrychluje. Nová technika a tržní mechanismy přispěly k odstranění bývalé
sociální a kulturní roztříštěnosti uvnitř českých zemí a neviditelně napomáhaly vytvářet skutečnou
národní kulturu a cítění. V posledních desetiletích 19. století se významně pozvedla vzdělanost všeho
obyvatelstva a po přelomu století byl díky vzdělávacímu vlivu státního školství téměř vymýcen
analfabetismus. Česká společnost vytvořila vlastní školství včetně univerzit a od roku 1891 mohla
pěstovat „vědu, umění a slovesnost“ v nové instituci – České akademii, založené stavitelem Josefem
Hlávkou. Kromě státních škol se na vzdělávání obyvatelstva podílely četné spolky a nepodcenitelnou
úlohu v kultivaci lidí sehrála politická, osvětová, naučná a zábavná literatura. Na Riegrovu
encyklopedii ze 60. let navázal Ottův slovník naučný, vyzrálé monumentální naučné dílo vydavatele a
nakladatele Jana Otta o 28 svazcích z let 1888-1909. Do každodenního života mnoha lidí začala
pronikat turistika a sport. I tělesná zdatnost již patřila k celkové kulturní úrovni moderního člověka.

Česká moderna
V 90. letech 19. století se česká kultura zcela otevírala okolnímu světu. Nové generace umělců již tak
nutkavě nepociťovaly potřebu napodobovat a dohánět vyspělejší národy Evropy. Samy se cítily
součástí evropské kultury a její ideje, nápady a inspirace hltaly plnými doušky. I v této době byly
výsledky činnosti představitelů české kultury daleko konkrétnější a hmatatelnější než na první pohled
velmi těžkopádná a málo úspěšná politická praxe v omezeně parlamentním státě. Na sklonku 19.
století nastal konec velkých a dlouhých uměleckých epoch a převládajících stavebních slohů a
převládajících stavebních slohů. Evropou se valil od západu k východu jeden -ismus za druhým:
impresionismus, kubismus, expresionismus v malířství, symbolismus, poetismus a surrealismus
v literatuře. Ve středu uměleckého zájmu nestál již pouze národ, ale spíše jednotlivec, tedy
individuum, usilující o myšlenkovou a uměleckou originalitu. Rozhodující však bylo, že i zřejmý
umělecký individualismus a názorová roztříštěnost přinášely jedinečná díla trvalé hodnoty.

Písemnictví, dramatické umění, hudba

V 80. letech otřásal českou společností boj o pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu
zelenohorského. Na národní symbol a pilíř dosavadní národní hrdosti zaútočili univerzitní vědci,
zvláště jazykovědec Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll a sociolog Masaryk. Dokázali, že Rukopisy jsou
geniálními padělky. Místo romantického snu o velké české minulosti předkládali drobnou, reálnou a
každodenní práci ve prospěch přítomnosti a budoucnosti národa.
Boj mezi národními a kosmopolitními umělci v této době dohasínal, neboť česká kultura vlastnila již
velká básnická, prozaická i dramatická a operní díla a velké bohatství překladové literatury.
Myšlenkový svět nejmladší umělecké generace vyjádřil v roce 1895 Manifest České moderny, který
hájil umělcovo právo na tvůrčí svobodu. Kolem přelomu století vznikala nejlepší díla Antonína Sovy,
Březiny, Šaldy, Šrámka, Viktora Dyka a Svatopluka Machara. Vrcholu dosáhl český historický román
Václava Beneše Třebízského, ZIkmunda Wintera a Aloise Jiráska. Do českého písemnictví vstoupili
také vynikající novináři Ignát Herrmann a Heller a historici Josef Pekař a Josef Šusta.
Vedle Národního divadla s vážným činoherním a operním uměním působily ve větších městech i
nejrůznější rozmarné šantány a kabarety. Velké úspěchy sklízela doma i ve světě česká operní a
symfonická hudba, jejímiž nejvýznamnějšími přestaviteli byli Antonín Dvořák, Vítězslav Novák, Josef
Suk, Josef Bohuslav Foerster a ve své době nedoceněný Leoš Janáček. Opereta našla v českém
prostředí výrazného tvůrce v Oskaru Nedbalovi.

Pražská německá literatura

Zatímco Čechům umožnilo liberální politické prostředí Předlitavska plné duchovní a umělecké
dozrání, čeští Němci naopak ztratili své pevné kulturní zázemí. Sami se povětšinou odpoutávali
z kulturního prostředí Čech a Moravy a odcházeli tvořit či vědecky bádat do Vídně, Mnichova nebo
Berlína; Svým dílem zapadali spíše do celoněmeckého kulturního okruhu. Světové proslulosti získala
až později pražská německá literatura reprezentovaná především židovskými autory Franzem Kafkou,
Maxem Broedem, Franzem Werflem, básníkem Rainerem Mariem Rilkem a novinářem Egonem
Ervínem Kischem.

Architektura a sochařství
Poslední desetiletí 19. století přineslo výrazný odklon od historizujících slohů, především od tzv. české
novorenesance. Česká města ovládla na dvě desetiletí především secese. Zvláště v Praze a v Hradi
Králové byly postaveny překrásně zdobené budovy architektů Bedřicha Ohma, Jana Kotěry, Antonína
Balšánka a Josefa Fanty. Významná veřejná prostranství byla vyzdobena dokonalými sochami z dílen
Josefa Václava Myslbeka, Ladislava Šalouna a Františka Bílka.

Výtvarné umění
Poslední desetiletí 19. století bylo velkám přelomovým obdobím i pro výtvarné umění. Mladší
malířské pokolení se sdružilo ve Spolku výtvarných umělců Mánes (Jan Preisler, Antonín Slavíček Max
Švabinský). Jeho členové se školili v Paříži nebo Mnochově a propagovali uměleckou volnost a snahu
po výraznějším osobním projevu. V roce 1911 se z tohoto sdružení vydělila skupina výtvarníků zvaná
Osma (Bohumil Kubišta, Emil Filla etc.), jejichž programem se stal kubismus. A nezapomeňme, že
v této době vznikal i nový druh umění fotografie a také pohyblivé obrázky, teda film.