Bohumil Hrabal: Postřižiny

1. Formální stránka:
Literární žánr: próza
Literární druh: epika
Literární útvar: novela
Kompozice: novela je rozčleněna do kapitol, které jsou označeny arabskými číslicemi, nemají
žádný nadpis
Typ vypravěče: ich-forma
Jazyk a styl díla: košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není až tak podstatný,
důležité jsou obrazy, jednotlivé postavy a situace, do kterých se postavy dostávají. Hrabal se
dopracoval ke stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů,
nadměrných souřadících spojek a monotónního opakování oblíbených slov či obratů. Z celého díla
dýchá pohoda, klid, idyla, ale zároveň jakýsi smutek, melancholie, ztráta něčeho, co se už nikdy
nevrátí a z čeho zbydou jen vzpomínky. Autor používá v díle detailní popisy, metodu volných
asociací a proud volných myšlenek. Objevuje se volná návaznost epizod, nespisovná čeština,
hovorový jazyk, nářečí, slang.
2.Časoprostor:
Prostředí díla: Nymburk, maloměsto, atmosféra městského pivovaru
Čas díla: první republika, počátek 20. let 20. st.
3.Děj: hlavní hrdinkou mozaiky humorně laděných událostí je Maryša, krásná manželka správce
pivovaru, je velmi sebejistá a energická žena, kterou mají v okolí všichni rádi. Jednou pořádá
Maryša zabijačku a pozve na ni celou správní radu pivovaru, které je odpovědný její manžel –
Francin. Ten zabijačky nesnáší a má nejraději jen bílou kávu a chleba. Jeho žena je však pravým
opakem, ráda pije pivo a jí maso. Její libůstkou je projíždět se na kole a ukazovat všem své dlouhé
vlasy. O ty jí pečuje kadeřník Bóďa. Jednoho dne navštíví pivovar Francinův bratr Pepin,
povoláním švec. Je krutě upřímný a říká vše velmi nahlas, takže je jej všude slyšet. Maryša si
Pepina oblíbí a užívá si s ním legrace. Naopak Francin jej nemá rád, protože se stává obětí jeho
kousků. Jednou se stane, že Pepinova hlasitá zábava přeruší důležité jednání správní rady a utrápený
Francin přiběhne a okřikne ho. Francin si sedne na židli, na které bylo ševcovské lepidlo. Členové
rady mu pomáhají se odlepit tak vehementně, až se také přilepí a jednání musí být přerušeno. Jindy
je zase Pepin s Maryšou v zahradě a na kusu klacku jí hlučně vysvětluje, kolik částí má vojenská
puška. Opět přiběhne z kanceláře rozčílený Francin a pošle je hrát si jinam, třeba na komín, což oba
s radostí doslovně splní. Dolů je dostanou až přivolaní hasiči, ale výhled si oba náramně užívají. Do
města se dostane technická novinka – rádio. Maryšce se zvláště líbí, že rádio zkrátí vzdálenost mezi
jejím městečkem a Prahou. Myšlenka zkracování se jí zalíbí natolik, že se rozhodne si zkrátit sukni
až ke kolenům. Obětí zkracování je i její pes, kterému zkrátí ocásek. Spolu s Pepinem zkrátí i nohy
židle. Francin přiváží pravidelně z Prahy Maryše různé dárky. Když jí jednou přiveze gramofon,
Maryša si při bujarém tanci vyvrtne kotník a nohu musí zasádrovat doktor Gruntorád, velký
Maryščin obdivovatel a zastánce. Francin je z toho celý šťastný, protože může o Maryšu konečně
pečovat tak, jak si vždycky přál. Po sundání sádry dostane Maryša další zkracovací nápad. Jede za
Bóďou aby jí ostříhal vlasy. Tomu se to vůbec nelíbí, ale nemá na 68 vybranou. Při cestě zpátky do
pivovaru má ustřižené vlasy spletené do copů a přivázané ke kolu. Všichni na ní udiveně zírají.
Francinovi dojde trpělivost a před správní radou jí naplácá pumpičkou od kola. Novela končí tím,
že Maryša oznámí manželovi, že čeká dítě.
4.Hlavní postavy a jejich charakteristika:
Maryška: mladá žena „utržená ze řetězu“, nikdy neví, kdy přestat; pořád dělá nějakou neplechu,
nudí se, zlobí občas jako dítě; autor si tak dokreslil postavu své matky jako nezkrotný živel,
radujícího se neustále ze života.
Francin: ač má svoji ženu velmi rád, nikdy ji nezkrotí; nechce se smířit s její povahou, neustále ji
poučuje, že tohle by slušná žena nedělala
Pepin: bývalý rakouský voják, obuvník, nyní sladovnický dělník, má nezdolný životní elán, víru v
život, která je mu jakousi obranou proti překážkám a snižuje i trapnost podřízeného postavení vůči
rodině jeho bratra, je velmi upovídaný a hlučný
5.O autorovi: Bohumil Hrabal (1914 – 1997) - významný představitel oficiální literatury a světově
uznávaný prozaik. Narodil se jako nemanželský syn Marie Kiliánové. Pozdější manžel Marie,
František Hrabal (správce pivovaru v Nymburku) Bohumila adoptoval. Střední školu zakončil roku
1935 dodatečnou maturitou na reálném Gymnáziu v Českém Brodě. Studoval právnickou fakultu,
kde vznikly jeho první básnické pokusy. Při zavření vysokých škol v době 2. světové války
vystřídal různá zaměstnání. Pracoval jako písař, úředník, traťový dělník, výpravčí, skladník,
pojišťovací agent, obchodní cestující, nějakou dobu prodával dokonce ohňostroje a bengálské ohně,
dále působil v kladenských ocelárnách, kde utrpěl těžký úraz. Vysokou školu dokončil, ale kariéry
právníka se vzdal. Literatuře se začal profesionálně věnovat až v roce 1963, kdy vydal svoji první
knihu. Získal mnoho ocenění u nás i v zahraničí. Zemřel 3. února 1997 pádem z pátého patra
ortopedické kliniky nemocnice Na Bulovce, údajně nešťastnou náhodou, když krmil holuby.

Vypracoval: Josef Havlík