Socializace

 Cílem speciální pedagogiky je dosažení co nejvyššího a všestranného rozvoje osobnosti jedince s

postižením a jeho úspěšného, pracovního a společenského uplatnění, tj. dosažení maximálního stupně
socializace.
 Socializací rozumíme proces začlenění jedince do společnosti.
 Individuální-schopnost socializace každého jedince je nazývána jako sociabilita.
 Pojem resocializace je používán zejména u osob se získaným postižením, tj. u osob, které byly z
pracovního a společenského prostředí vyčleněny.

 Stupně socializace
 V tradičním systému speciální pedagogiky jsou rozlišovány čtyři stupně socializace (resp. resocializace), a
to podle úspěšnosti začlenění jedince do okolní společnosti.
 Ne každý člověk s postižením je totiž schopen stejného stupně zařazení do společenského života.

 Stupně socializace jsou:

o Integrace
o Adaptace
o Utilita
o Inferiorita (segregace) = opak integrace

 integrace (z lat. integer - začlenění)

 tj. naprosté začlenění jedince do společnosti intaktních lidí, bez nutnosti jakékoliv pomoci či úpravy
okolního prostředí.

 adaptace (z lat. adaptatio- přizpůsobení)

 tj. přizpůsobení jedince s postižením společenskému prostředí, avšak za určitých podmínek - např.
úpravou pracovního prostředí, sociálních podmínek apod.
 utilita (z lat. utilis - potřebný, užitečný)
 tj. sociální upotřebitelnost.
 Jedinec s postižením se může ve společnosti uplatnit, avšak za předpokladu dohledu, kontroly a
podpory.

 Inferiorita (z lat. inferior - nižší),

 tj. segregace je opakem integrace a znamená vyloučení jedince s postižením ze společnosti.
 Charakterizuje osoby s tak závažným postižením (často kombinovaným), že jsou cela nesamostatné
a permanentně závislé na péči druhých osob.
 Sociální vztahy nejsou vytvořeny, resp. se zcela vytratily.

 V našich společenských a ekonomických podmínkách nehovoříme doslovně o pravém vyloučení ze

společnosti, ale pouze o formě možného soužití se stálou a celoživotní podporou a péčí.
 Nejvyšším stupněm socializace je integrace
 tj. naprosté zapojení do intaktní společnosti. Jedná se o stav, kdy se osoba s postižením vyrovná se svým
současným stavem, žije spolu s jedinci bez postižení, pracuje s nimi a vytváří hodnoty.
 Opakem je segregace, která vyjadřuje stav, kdy jedinec s postižením žije vyčleněn ze společnosti.
 Dosažení výše uvedených stupňů nemusí být vždy úměrné skutečnému stupni postižení.
 Navíc dosažení určitého stupně není trvalé, ale v průběhu života může dojít k změně.
 Důvodem může být například změna zdravotního či psychického stavu jedince s postižením či změna
celkový schopností pro pracovní a společenské zařazení.
 Inkluze
 Inkluzivní postoj spočívá v přesvědčení, že si jsou všichni lidé zcela rovni.
 Nikdo se nad jejich postižením nepozastavuje, jedná se o naprosto běžné soužití či splynutí lidí s
postižením a lidí intaktních.
 Osoby s postižením jsou běžně zapojovány do všech činností jako majoritní společnost - a to bez využívání
speciálních prostředků a postupů.
 Na rozdíl od nich integrační postupy spočívá v zajištění speciálních prostředků a postupů, aby mohli být
lidé s postižením zapojeni do většiny činností běžného života v intaktních.

INTEGRACE INKLUZE
o zaměření na potřeby jedince s postižením o zaměření na potřeby všech vzdělávaných
o expertízy specialistů o expertízy běžných učitelů
o speciální intervence o dobrá výuka pro všechny
o prospěch pro integrovaného žáka o prospěch pro všechny žáky
o dílčí změna prostředí o celková změna školy
INTEGRACE INKLUZE
o zaměření na vzdělávaného žáka s postižením o zaměření na skupinu a školu
o speciální programy pro žáka s postižením o celková strategie učitele
o hodnocení studenta expertem o hodnocení učitelem, zaměření na
vzdělávací faktory

 Člověk s postižením se do společnosti lidí intaktních potřebuje integrovat v řadě oblastí,

 zejména v oblasti školní (školská integrace - např. individuální zařazování dětí s postižením do běžných
tříd či zřizování speciálních tříd v běžných školách),
 v oblasti pracovní (pracovní integrace - např. zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností)
 v oblasti společenské (společenská integrace - např. bezbariérové bydlení a společenské prostředí).

 Reakce rodičů na onemocnění jejich dětí

 rodiče => stresová situace (neznámý svět)
 reakce rodičů => určuje zátěž pro dítě
 rodiče dítěti nemoc interpretují => konkrétní význam.
 dítě nemá tolik informací => nejdůležitější je postoj rodičů
 nemoc dítěte je hodnocena dospělými více emočně, jelikož postihuje bezbranného a závislého jedince
 rozdíl mezi realitou a standardním očekáváním zdravého vývoje dítěte => silný stres => různé obranné
reakce
Reakce rodičů – fáze:
 Fáze šoku
 citové vychýlení, neochota uvěřit, iracionální přístup
 délka této fáze závisí na typu člověka
 úloha lékaře nebo učitele: sympatie a emocionální podpora rodičů, posila povědomí o možnosti
pozitivního řešení problému

 Fáze reaktivní
 psychické a tělesné reakce na sdělenou skutečnost
 žal, zklamání, úzkost z dalšího vývoje, odmítání přijmout novou skutečnost, pocity viny, vzájemné
sebeobviňování, tělesné selhání, případně agresivita
 rodiče vyžadují fakta o daném stavu, aby vše objektivně zhodnotili a mohli začít uvažovat o řešení
problému
 úloha lékaře nebo učitele: ochota naslouchat, sympatie vyjadřovat pravdivostí a čestností v přístupu
k rodičům

 Fáze adaptační
 snaha o racionální hodnocení situace
 rodiče uvažují o tom, jak by mohli v daném případě pomoci
 důležitá je přesná diagnóza a reálná prognóza lékařských a výchovných opatření
 předávané informace rodičům musí být pravdivé, nevzbuzovat zbytečně naděje (viz deziluze)
 úloha lékaře nebo učitele: poskytovat spolehlivé a přesné informace o daném stavu a dalších

 Fáze reorientace
 rodiče začínají jednat, vyhledávají pomoc lékařskou, psychologickou i sociální
 spojují s lidmi s podobnou životní situací
 změny životního stylu, plánování budoucnosti, změna aspirace a cílů
 náročná situace pro zdravého sourozence - nutné vysvětlení situace a je účinné zapojení dětí do pomoci
handicapovanému sourozenci
 Úkoly ekonomické, v oblasti tělesné péče, regenerace..
 úloha lékaře nebo učitele: rodina potřebuje pravidelné vedení a pomoc

 rodina s handicapovaným dítětem se musí vyrovnat i s reakcí a s chováním širšího okolí v místě bydliště
 handicap je současně jevem, s nímž se vyrovnává i škola a další instituce

 Reakce rodičů: (Vágnerová, 2002)

 Poznání, že dítě je nemocné, vyvolává pocit jeho 0 ohrožení, ale zároveň i uvědomění si ztráty významné
hodnoty, kterou bylo jeho zdraví. Rodiče za této situace reagují kombinací různých emocí:
 úzkostí a strachem, který se vztahuje k představě dalšího ohrožení dítěte;
 vztekem, souvisejícím s uvědoměním ztráty, prožívané jako nespravedlivé;
 smutkem, event. až depresí, vyplývající z vědomí omezených možností ochránit svoje dítě;

 Rodiče nemocného dítěte si zpravidla volí tyto způsoby zvládání své stresové situace:
1. přijetí aktivního postoje - aktivizace energie a přesvědčení, že s nemocí je třeba bojovat;
2. hledání sociální podpory - rodiče vědí, že sami situaci nezvládnou a potřebují získat odborníky, resp. další
lidi, schopné jim pomoci;
 3. hledání konkrétních řešení, která se jeví být alespoň nadějná;
4. snaha o pozitivní ocenění, které by bylo jakýmsi potvrzením užitečnosti dosavadního jednání

 rodiče mohou reagovat i postojem, jenž nemoc podceňuje a popírá její závažnost (bagatelizace problému
je určitým způsobem vyrovnávání se zátěží: problém neexistuje nemusím se jím dále zabývat)

 Možné postoje rodičů:

 „útočné“ (rodiče dítě obviňují a trestají, za co nemůže)
 ,,obranné" (rodiče trpí pocitem viny, upadají do deprese, společensky se izolují)
 „úhybné" (rodiče hledají uspokojení jinde a jinak, zaberou se do práce, upadají do alkoholismu, unikají do
nemoci apod.)

 Metodika sdělení informace o postižení dítěte rodičům

1. přítomnost obou rodičů při rozhovoru
2. první slova od lékaře rodiče nikdy nezapomenou
3. nutný je dostatek času pro rozhovor a projevení zájmu o rodiče
4. informace podávat ihned po zjištění nepříznivého stavu
5. vhodná je i přítomnost dítěte
6. být dobře připravený na reakci rodičů (fáze šoku u rodičů)

 Vlivy na přijetí dítěte s postižením:

1) typ nemoci a postižení (rozsah defektu)
o důležité je, která část těla a která funkce je postižena psychologicky závažná jsou deformující postižení
obličeje, deformace rukou, a pak ostatní části těla
o mimořádně úzkostné napětí vzniká v rodinách dětí s postižením mentálního vývoje
o hledisko funkce
o speciální školu vs. dítětem v ústavu
2) etiologie nemoci a postižení (příčiny postižení)
o infekční příčiny jsou přijímány lépe než genetické příčiny
o informace o problematice prevence postižení
o neznámé příčiny nemoci nebo postižení = nejhorší stav pro rodiče
3) individuální charakteristiky postiženého dítěte (samotná osobnost postiženého dítěte)
o základní rysy osobnosti dítěte: temperamentové vlastnosti, základní charakteristiky nervového
systému – dráždivost, citlivost, odolnost aj.
o dítě klidné x dítě neklidné; dítě usměvavé x dítě plačtivé; dítě s úzkostnými zábranami x dítě
impulsivní
o věk dítěte - resp. jeho vývojová úroveň v době, kdy bylo postiženo nebo kdy rodiče došli k poznání
jeho defektu
o dítě postiženo od narození
o dítě je postiženo později
4) individuální charakteristiky dalších členů rodiny
o sebehodnocení a sebepojetí každého člena rodiny
o zkušenosti členů rodiny
o základní rysy osobnosti jednotlivých členů rodiny (zralá osobnost rodiče má větší šanci překonat úskalí
adaptace na zdravotní postižení dítěte)
o odolnost vůči psychickým zátěžím (viz nejslabší článek)