Z anglického originálu Three, vydaného nakladatelstvím Lemon Ink Ltd and Ryan Kelly v 

roce 2014.
Českou verzi vydalo nakladatelství Mighty Boys s. r. o. v roce 2022.
První české vydání © 2022
Překlad:
Filip Štěpánek
Redakce:
Kateřina Veselá, Haseyo, Filip Štěpánek, Zuzana Štěpánková
Odborná redakce:
PhDr. Jan Souček, CSc.
Odpovědný redaktor:
Filip Štěpánek
Lettering, grafická úprava, předtisková příprava:
Radek Švarc
Konzultace, skautování:
Karel Chladil, Filip Mikolášek
Vytištěno v PBtisk a.s.
ISBN: 978-80-907931-3-2

Zvláštní poděkování:
PhDr. Jan Součkovi, CSc. za odborné korektury a konzultace.
Mgr. Pavlu Nývltovi Ph.D. za odborné konzultace, úpravu poznámkového aparátu, překlad Kynisky a další
neocenitelnou pomoc při redakci knihy.
Pavlu Cinkovi za konzultace překladu.

© 2022 Lemon Ink Ltd and Ryan Kelly. České vydání © 2022 Mighty Boys. Všechna práva vyhrazena. Žádná
část této knihy nesmí být reprodukována nebo jinou formou publikována bez předchozího výslovného
písemného souhlasu autorů.

Copyright © 2022 Lemon Ink Ltd and Ryan Kelly. All rights reserved. „Three,“ the Three logo(s), and all
characters, religions, and institutions herein and the likenesses, sigils, and/or logos thereof are trademarks
of Lemon Ink Ltd and Ryan Kelly, unless expressly indicated. „Image“ and the Image Comics logos are
registered trademarks of Image Comics, Inc. No part of this publication may be reproduced or transmit-
ted in any form or by any means (except for short excerpts for journalistic or review purposes) without
the express written permission of Lemon Ink Ltd, Ryan Kelly, or Mighty Boys s.r.o. All names, characters,
events, organizations, religions, and locales in this publication are fictional. Any resemblance to actual
persons (living or dead), events, organizations, religions, or places, without satiric intent, is coincidental.
Representation: Law Offices of Harris M. Miller II, P.C. (rights.inquiries@gmail.com).
 –
víc než jen válecníci:
–
nové prístupy –
ke klasické sparte
Stephen Hodkinson
Úvod: Trojka
Grafická novela Kierona Gillena Trojka vznikla
jako reakce na glorifikaci udatného boje
Sparťanů v komiksu Franka Millera 300 (1998),
pojednávajícím o bitvě u Thermopyl v roce
480 př. n. l. U Thermopyl bránila koalice řecké
pěchoty vedená Sparťany úzký průsmyk proti
mnohem většímu perskému vojsku. V závěru
bitvy bojovalo jádro řeckých sil soustředěné
kolem 300 Sparťanů na život a na smrt, za-
tímco většina armády ustoupila do bezpečí.
Gillen, znechucený Millerovým vykreslováním
Sparťanů jako symbolu řecké svobody, reago-
val: „Lovili jste otroky!“
Na základě této reakce se Trojka dívá
na Sparťany z neobvyklé perspektivy:
z perspektivy jejich otroků, heilótů. Ona
„Trojka“ v názvu reprezentuje ústřední postavy
novely, kterými jsou tři heilóti: dva muži (Klá-
ros a Terpandros) a jedna žena (Damar). Jejich
vidění spartských pánů je mnohem méně
oslavné, než jak je vykresloval Miller v 300.
Trojka nám však nepředkládá pouze pohled
heilótů. Zavádí nás také do myslí samotných
Sparťanů a ukazuje nám jejich pohled na udá-
losti v tomto příběhu. I z jejich pohledu ale vi-
díme mnohem střídmější obraz než v románu
300, protože Sparta v Trojce není Spartou na
vrcholu své slávy jako v roce 480 př. n. l., kdy
vedla odpor Řeků proti perským nájezdům.
Je to Sparta o více než sto let později, v roce
364 př. n. l., v období svého úpadku. Tedy
v době, kdy celkem nedávno ztratila vedoucí
postavení v řeckém světě po prohrané bitvě
s Thébany u Leukter v roce 371 př. n. l., a kdy
navíc v r. 370 př. n. l. ještě přišla o polovinu
vlastního území, oblast Messénie, i s počet-
nou populací messénských otroků. Zkrátka,
Sparťané v té době byli v krizi a oslabení, což
se odráží v jejich postojích a chování napříč
celým Gillenovým dílem.
Gillenův obraz Sparťanů je záměrně v
rozporu s populárními moderními předsta-
vami o Spartě. V této eseji se budu některými
těmi standardními populárními obrazy Sparty
zabývat. Nastíním také, jak nedávný výzkum
proměnil naše chápání spartské společnosti,
a vysvětlím některé nové názory, které odbor-
níci v současnosti zastávají.
Moderní přelud spartského
militarismu
Když si většina lidí představí Sparťany, vidí
tvrdé válečníky, jejichž celý život byl zasvěcen
válce a výcviku pro ni, vidí muže, kteří žili stro-
hým životem bez přepychu, zcela zasvěceným
státu. Současná popularita tohoto pohledu je
způsobena komerčním úspěchem filmu Zacka
Snydera 300 z roku 2006. Film přímo vychází
z Millerova komiksu a Miller sám byl dokonce
jeho konzultantem a výkonným producentem.
V komiksu i ve filmu jsou Sparťané u Ther-
mopyl hrdiny, kteří obětovali své životy, aby
zachránili západní svět před východní tyranií.
Základním poselstvím je nadřazenost bílých
mužů: Sparťany hrají bílí herci a hlavní perské
postavy herci jiné barvy pleti.
Film silně oslovil krajně pravicové skupiny
po celém západním světě. V USA si aktivisté
zbraňové lobby a zbrojního průmyslu vzali za
své řecké heslo ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ (MOLÓN LABE:
ve filmu přeloženo jako „Pojďte si pro ně!“),
které údajně vykřikl spartský král Leónidás,
když prý perský král Xerxés požadoval, aby
mu Sparťané vydali své zbraně. V roce 2012
představil výrobce střelných zbraní SIG Sauer
řadu poloautomatických pistolí „Spartan“: Na
rukojeti pistole i na závěru hlavně byl vyryt
nápis ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ. Tyto pistole se staly nato-
lik oblíbenými, že společnost SIG Sauer v roce
2019 představila řadu „Spartan II“. Obrázky
z 300 také použili příznivci Donalda Trumpa při
jeho prezidentské kampani v roce 2016. Jeden
z Trumpových příznivců, který vystupuje pod
bělošsky nadřazeným pseudonymem „Aryan
Wisdom“ (Árijská Moudrost), zveřejnil na YouTu-
be video s názvem „300: Making America Great
Again“. V něm se objevily scény z filmu, v nichž
byla na tělo krále Leónida trikově umístěna
hlava Donalda Trumpa. A také po celou dobu
Trumpova prezidentství (2017–2021) používali
krajně pravicoví aktivisté na svých shromáždě-
ních spartské vojenské symboly. Nejznámějším
příkladem byl nechvalně proslulý útok na
Kapitol, 6. ledna 2021, při němž demonstranti
nosili repliky „korintských“ přileb, které nosili
i Sparťané ve filmu 300, a vyvěšovali vlajky
ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ. V roce 2018 dokonce protivlád-
ní skupina Oath Keepers (Přísežníci) iniciovala
program „Spartan Training Group“ (Spartská
výcviková skupina), jehož cílem bylo vytvořit
místní milice, které by poskytly ozbrojenou
podporu prezidentu Trumpovi a „vlastenec-
kým“ guvernérům států.
300 ale ovlivnilo krajně pravicová hnutí i
jinde. Počátkem roku 2022 se vlajky ΜΟΛΩΝ
ΛΑΒΕ a mikiny s vyobrazením korintských
přileb objevily v Torontu a Ottawě, kde
kanadští demonstranti z „Freedom Convoy“
(Konvoje svobody) protestovali proti povinné-
mu očkování. V jiných zemích si krajní pravice
přivlastnila další klíčový prvek z filmu: symbol
Λ (lambda) na štítech Sparťanů (zkratka pro
„Lakedaimonioi“ – Lakedaimonští, oficiální ná-
zev Sparťanů). Například v červenci 2015 nosili
protestující z nacionalistické skupiny Reclaim
Australia (Vezměme si zpět Austrálii) v Sydney
korintské přilby a štíty se symbolem lambda.
V Evropě tvoří stylizované verze lambdy loga
několika národních poboček protimuslim-
ského a protiimigračního identitárního hnutí,
včetně Generace Identity v České republice.
Idealizace Sparty krajní pravicí není v rámci
moderního myšlení úplně nová. V 19. a na po-
čátku 20. století se žáci ve školách Královského
pruského kadetního sboru učili napodobovat
spartskou vojenskou disciplínu a sebeoběto-
vání. Používání Sparty jako výchovného mo-
delu pokračovalo i během Třetí říše, zejména
v elitních školách Napola, z nichž tři ležely na
území dnešní České republiky. První učebnicí
napsanou pro nové Adolf-Hitler-Schulen byla
učebnice o Spartě. Nacističtí vůdci a ideolo-
gové totiž věřili, že Sparťané byli s moderními
Němci biologicky příbuzní a byli tedy stejné
domnělé árijské rasy. Spartu si přivlastnili jako
základ pro mnoho svých sociálních, hospodář-
ských a vojenských politik.
Toto pozitivní vnímání Sparty je v rámci
hlavního proudu evropského a severoameric-
kého myšlení neobvyklé. Na rozdíl od demo-
kratických Athén je dnes totiž Sparta obvykle
vnímána negativně – s výjimkou její obrany
Řecka před perskou invazí. Jak pozitivní, tak
negativní názory na Spartu však obvykle spo-
juje jedno přesvědčení. Ať už oslavují, nebo
odsuzují charakter spartského života, oba se
obecně shodují v tom, že byl v drtivé většině
zaměřen vojensky.
Představa, že Sparta byla militaristickou
společností, je výsledkem politického
a intelektuálního vývoje od konce 18. století.
V renesanční a raně novověké Evropě většina
myslitelů považovala Spartu za ideální
antickou společnost, jejíž občanské a vojenské
prvky byly dobře vyvážené. To vše se změnilo
během americké a francouzské revoluce.
V Americe otcové zakladatelé odmítli Spartu
jako vhodný model pro novou federální
ústavu s odůvodněním, že spartští válečníci
postrádali jakoukoli individuální svobodu.
Ve Francii byly idealizované Spartě a jejímu
bojovému zaměření dávány za vinu excesy
jakobínského teroru, během něhož bylo
velké množství obětí popraveno gilotinou.
Ve Velké Británii se na počátku 19. století
liberální a radikální političtí myslitelé obraceli
ke klasickým Athénám jako ke starověkému
vzoru pro demokratizaci britské politiky
a Spartu naopak považovali spíše za vojenský
tábor než za politické společenství či občan-
skou společnost. Později v tomto století se
Sparta začala v tehdejším myšlení spojovat
s rostoucí vojenskou mocí Pruska a císařského
Německa. Sociolog Herbert Spencer ve své
knize Principy sociologie (1876) spojil Spartu se
současnými státy Pruskem a Ruskem, jakožto
příklady „militantních typů společností“. Ve
20. století bylo toto spojení dále umocněno
mezinárodními konflikty. Během druhé světo-
vé války britští propagandisté spojovali válku
proti Německu s konfliktem Athén se Spartou
v peloponnéské válce (431–404 př. n. l.). Sparta
byla vykreslována jako reakční militaristická
mocnost, podobně jako nacistické Německo,
a byla přirovnávána k divochům, kteří žijí jen
pro válku. V USA za úřadování Ronalda Re-
agana v 80. letech 20. století používali zpra-
vodajští analytici Spartu často jako analogii
sovětského Ruska, tedy jako starověký příklad
podobně militaristické, ale ekonomicky křehké
společnosti.
Shrnutí: představa, že Sparta byla militari-
stickou společností, se nezakládá na nestran-
ných akademických studiích, ale na moderních
politických trendech, které vedly komentátory
napříč politickým spektrem k tomu, aby Spar-
ťany vykreslovali jako lidi oddané výhradně
válce. Níže budu argumentovat, že tento
rozšířený konsensus o spartském militarismu
je historicky mylný a že jde jen o „moderní
přelud“. Tento přelud však překlenul propast
mezi intelektuální a populární kulturou a stal
se běžným jevem v knihách určených širšímu
publiku, v popularizačních historických
knihách a v populárních publikacích obecně.
To můžeme vidět i na třech dílech moderní
„doporučené četby“, které Frank Miller uvádí
na konci grafického románu 300, tedy na
cestopisu spisovatele Williama Goldinga Horké
brány (1965, česky nevyšlo), populární historii
spisovatele a televizního hlasatele Ernle
Bradforda Bitva o Západ (1980, česky nevyšlo)
a akademické studii neokonzervativního
historika Victora Davise Hansona Západní
způsob vedení války (1989, česky nevyšlo).
Všechna tato tři díla líčí Sparťany výhradně
jako válečníky, což je také dominantní způsob
jejich vykreslení v Millerově grafickém románu
a Snyderově filmu.
Kieron Gillen v Trojce na tento militaristický
obraz Sparty do jisté míry navazuje. Činí tak
proto, aby lépe vtáhnul do děje i čtenáře,
jejichž znalosti o Spartě vycházejí především
z filmu 300. V Trojce se však objevují scény,
které naznačují, že válka nebyla jediným
důležitým aspektem spartského života a že ne
všichni Sparťané se hlásili ke svému údajnému
válečnickému kodexu. Ve zbytku této eseje
vysvětlím, že v historické realitě se spartský
život skládal z mnohem více prvků než jen
z války.
Byli Sparťané především válečníci?
V moderním pojetí jsou Sparťané obvykle
vykreslováni jako profesionální vojáci, jejichž
život byl zasvěcen především válce a výcviku
pro válku. Tato představa vychází ze skuteč-
nosti, že na rozdíl od většiny občanů-vojáků
v jiných řeckých státech si Sparťané nemuseli
vydělávat na živobytí prací, protože na jejich
pozemcích hospodařili jejich otroci – heilóti.
Předpokládá se tedy, že mohli mít výcvik a boj
jako své jediné zaměstnání. Mezi Sparťany
a profesionálními vojáky však existují význam-
né rozdíly.
Za prvé, na rozdíl od profesionálních vo-
jáků Sparťany práce v armádě neživila. Nebyli
placeni a živeni státem ve válce ani v míru, ale
živila je produkce z jejich soukromých statků.
Navíc museli platit státu poplatky v podobě
měsíčních příspěvků na stravu ve společných
jídelnách, kde večeřeli.
Za druhé, Sparťané byli vojáky pouze na
částečný úvazek. Množství času, které řadový
Sparťan strávil v aktivní službě, bylo obvykle
nižší než 10 %. Nad 20 % se zvýšilo pouze
během dvou krátkých období na počátku
4. století př. n. l., kdy bylo potřeba obsadit
posádky ve středním Řecku. V letech 413 až
386 př. n. l. nebyli řadoví Sparťané nikdy posí-
láni do zahraničí na dlouhá imperiální tažení
Sparty. Místo toho Sparta využívala kombinaci
spojenců, žoldnéřů a osvobozených heilótů,
kterým velel malý počet spartských důstojní-
ků. Aktivní vojenská služba nebyla tak důležitá
jako některé jiné civilní povinnosti. Například
Sparťané, kteří žili ve vesnici Amyklai (jedné
z pěti spartských vesnic), opouštěli armádu
a odcházeli domů, aby se dokonce i během
tažení zúčastnili slavnosti Hyakinthia. Muži,
kteří zplodili tři syny, dostali za odměnu trvalé
osvobození od vojenské služby.
Za třetí, množství času, které doma Spar-
ťané trávili výcvikem v dobách míru, bylo
také omezené. Nejlepší informace máme od
Xenofónta, Athéňana žijícího v exilu, který
Spartu na počátku 4. století dobře znal. Jeho
popis každodenního života Sparťanů v knize
Hellénika (dějiny Řecka od roku 411 až 362 př.
n. l.) se nezmiňuje o vojenském výcviku, ale
uvádí, že Sparťané trávili velké množství času
jinými činnostmi: obchodováním na agoře
(veřejném náměstí a tržišti), společenskými
setkáními s přáteli a mecenáši a dohledem nad
prací na svých statcích. Ona poslední činnost
ukazuje, že vlastnictví heilótských otroků, kteří
obdělávali jejich statky, nenechávalo Sparťany
zcela bez ekonomických starostí: práce heilótů
vyžadovala pravidelný dohled. Navíc zacho-
vání občanských práv Sparťana záviselo na
tom, zda bude přispívat na společnou stravu,
a pokud tak nečinil, svá občanská práva ztratil.
Sparťan proto musel věnovat čas a úsilí správě
majetku a dalším hospodářským záležitostem
a také společenským stykům, které mohly
zvýšit bohatství jeho rodiny, například díky
výhodným sňatkům.
Za čtvrté, skutečnost, že Sparťané věnovali
většinu svého času socio-ekonomickým akti-
vitám, souvisela s nespecializovanou povahou
spartského vojenského výcviku. Stejně jako
většina řeckých armád se výcvik Sparťanů za-
měřoval především na fyzickou zdatnost, a to
prostřednictvím cvičení v gymnasiu, atletiky
nebo lovu. To byly standardní volnočasové
aktivity všech řeckých elit. Neexistují žádné
důkazy o tom, že by Sparťané podstupovali
specializovaný výcvik, jako třeba v zacházení
se zbraněmi (Řekové obecně věřili, že do-
vednosti boje zblízka jsou přirozené) nebo
v cvičném boji.
Jediným specializovaným výcvikem doved-
ností, o němž se Xenofón zmiňuje, byl základní
pochodový dril. Xenofón poznamenává, že
Sparťané dokázali provádět manévry, které jin-
de cvičitelé považovali za obtížné; uvádí však,
že samotný dril se naučili snadno, protože
vzhledem k tomu, že všechny oddíly byly so-
běstačné, musel každý muž pouze následovat
muže před sebou. Jeho popis také dobře
koresponduje s celkovým složením armády.
To, co volně nazýváme „spartskou“ armádou,
byla totiž ve skutečnosti armáda „lakedaimon-
ská“. Armádu tvořili nejen Sparťané, ale také
další skupina Lakedaimonských, perioikové,
což byli svobodní obyvatelé více než 30 obcí
roztroušených po rozsáhlém území Sparty.
Ti tvořili asi 50–70 % těžce oděné hoplítské
pěchoty armády. Většina perioiků byli pracující
zemědělci nebo rybáři, jejichž možnosti ko-
lektivního výcviku v době míru byly omezené.
Jejich efektivita jako vojáků závisela na tom,
že celá armáda – včetně Sparťanů – používala
základní pochodový dril, který vyžadoval mini-
mální výcvik, ale díky němuž měla spartská
vojska často výhodu. (Všimněte si, že Trojka
záměrně vynechává perioiky, protože by to
příběh heilótů a Sparťanů příliš komplikovalo).
Dalším klíčem k běžné – i když nikdy ne
úplné – vojenské převaze Sparty byla na řec-
kou armádu neobvykle rozvrstvená velitelská
struktura, která zahrnovala čtyři stupně dů-
stojníků podřízených králi, z nichž každý vedl
jednotky s klesající velikostí až po tu nejmenší
jednotku (enómotiá) o síle více než 30 mužů.
Thúkýdidův popis bitvy u Mantineie v roce 418
obdivuje její efektivitu:
Všechny potřebné rozkazy jdou stejnou
cestou a přicházejí rychle, protože téměř celé
lakedaimonské vojsko... se skládá z důstojníků
podřízených důstojníkům a odpovědnost za
činnost je široce sdílena (kniha 5, kapitola 66).
Tato velitelská struktura spolu s výcvikem
umožnila králi Ágidovi provést uprostřed bitvy
nevídaný manévr, kdy nasměroval všechny své
zbývající vojenské síly tak, aby pomohl pora-
ženému levému křídlu, a pravděpodobnou
remízu tak změnil v rozhodující vítězství.
Pozornost věnovaná drilu a velitelské
struktuře ukazuje, že vojenský étos Sparťanů
byl založen na vojenské disciplíně, nikoli na
mentalitě „válečníka–hrdiny“. Na začátku
bitvy u Mantineie kontrastoval řízený postup
Lakedaimonských v rytmu píšťal s neorgani-
zovaným spěchem jejich nepřátel do bitvy. Na
konci bitvy pronásledovali své prchající nepřá-
tele podobně kontrolovaně, ani příliš dlouho,
ani příliš daleko.
Poslední poznámkou ke spartskému
vedení boje je, že některé z ikonických
výroků, které se ho týkají, jsou historicky
velmi pochybné. V moderních románech
a filmech, jako je 300, se často objevuje údajný
výrok spartské matky, která nabádala svého
syna, aby se z bitvy vrátil „buď s ním (štítem),
nebo na něm“. Tedy, že buď má přinést svůj
štít domů jako vítěz, nebo na něm má být
po své slavné smrti přinesen domů. Textové
a archeologické důkazy však ukazují, že v době
největšího rozmachu spartské moci v letech
cca 550–371 př. n. l. nebyl žádný mrtvý voják
nikdy přinesen zpět do Sparty. Padlí vojáci byli
vždy pohřbíváni ve společných hrobech na
bitevním poli nebo na blízkém spřáteleném
území, navíc všechny bitvy Sparťanů byly od
samotné Sparty poměrně vzdálené. Údajné
matčino tvrzení se nachází pouze v jednom
velmi pozdním prameni, v Plútarchových
Výrocích spartských žen. Buď jde o úplný vý-
mysl, nebo mohlo pocházet z období úpadku
Sparty po roce 370 př. n. l., kdy byla Sparta
občas napadána a některé bitvy se odehrávaly
v její blízkosti.
Dalším pochybným výrokem je údajná
odpověď krále Leónida „MOLÓN LABE“,
kterou měl pronést ke králi Xerxovi v bitvě
u Thermopyl. I ta se vyskytuje pouze v jednom
pozdním prameni, Plútarchových Výrocích
Sparťanů, téměř 700 let po bitvě. V Plútarcho-
vě díle se dokonce nejedná o vyřčený výrok,
ale o součást písemné korespondence mezi
Leónidem a Xerxem. Pokud tedy Leónidás onu
slavnou větu skutečně použil, nedošlo k tomu
formou výkřiku ve stylu 300, ale formálním
diplomatickým dopisem.
„MOLÓN LABE“ samozřejmě implikuje étos
boje na život a na smrt. Tři stovky u Thermopyl
skutečně bojovaly na život a na smrt, ale
pozdější spartské jednotky jejich chování
nikdy nenapodobily. V roce 425 př. n. l. se asi
120 Sparťanů a jejich spolubojovníků z řad pe-
rioiků vzdalo poté, co se ocitli v pasti ostrova
Sfaktéria, kde byli obklíčeni. U Lechaia v roce
390 lakedaimonská divize raději uprchla, než
aby čelila přesile Athéňanů. A u Leukter v roce
371 ustoupily po porážce, kterou utrpěly od
Thébanů, celé čtyři divize. Přeživší od Leukter
pak byli veřejně zostouzeni, jak je zachyceno
ve 2. kapitole Trojky. Jak však říká jeden z eforů
ve sporu s králem Kleomenem, spartský stát
se k nim zachoval pragmatičtěji. Král Agésiláos
II. byl jmenován zákonodárcem a rozhodl, že
zákony mají jeden den spát, takže přeživší
unikli svému trestu. V tomto období se počet
Sparťanů snížil natolik (na méně než 1000), že
si stát potřeboval tyto muže ponechat jako
občany, aby si zachoval zbytky své vojenské
síly. Trojka vykresluje, jakou asi nevoli Agésiláo-
vo rozhodnutí vyvolalo. Kleomenés kritizuje
svého spolukrále za to, že pravidelně ignoruje
zákony. Poté, co je označen za slabocha, si
Arimnéstos stěžuje: „Kolik z těch mužů, kteří
nade mnou vykonali tento rozsudek, uteklo
před Thébany?“ Ale jak si Sparta mohla dovolit
potrestat fiktivní zbabělost jednoho muže,
podobně jako v případě historického Aristodé-
ma po Thermopylách, tak si nemohla dovolit
potrestat jich takto několik set.
Spartský přelud
O „moderním přeludu spartského militarismu“
jsem již hovořil. I ve starověku však existoval
„spartský přelud“. Vyplýval ze skutečnosti, že
téměř všechny textové prameny o Spartě byly
napsány externími komentátory, kteří Sparťa-
ny nebyli. V klasickém období (páté a čtvrté
století př. n. l.), napsali většinu děl, která se
týkala Sparty, muži, kteří byli athénskými
občany nebo Řeky odjinud žijícími v Athé-
nách. Mezi těmito spisovateli pocházejícími
z Athén existovaly dva protichůdné názorové
proudy. Někteří Athéňané, zejména určité
části athénské elity, které byly nespokojené
s tím, že demokracie oslabila jejich moc, zastá-
vali prospartské názory. Většina athénských
spisovatelů však líčila Spartu nepřátelsky, což
pramenilo z demokratické ideologie Athén
a z jejího mocenského soupeření se Spartou.
Po klasickém období, kdy Sparta jako politická
mocnost upadala, několik filozofických škol
vychvalovalo její dřívější společnost a způsob
života jako morální ideál; přitom však zveli-
čovaly, a dokonce vymýšlely různé „spartské
zvyky“, které historičtí Sparťané v klasickém
období nikdy nepraktikovali. Mnohé z těchto
takzvaných „spartských zvyků“ byly popsány
o několik století později v Plútarchových
spisech (asi 50–120 n. l.). Jak jsme viděli v pří-
padě údajných bojovných výroků Leónida
a spartské matky, jsou Plútarchovy takzvané
„informace“ o Spartě ve skutečnosti z velké
části pouhými „fake news“. Ale vzhledem
k obrovskému množství Plútarchových spisů
o Spartě s nimi moderní badatelé často zachá-
zejí jako s pravdivými, místo aby připustili, že
Plútarchos nám dává jen velmi málo spolehli-
vých historických informací.
V následující části se pokusím jít za tento
přelud a ukázat, jaký realističtější obraz Sparty
a jejích obyvatel současní historici vykreslili.
Heilóti
Jelikož Kieron Gillen v Trojce nahlíží na Spartu
z pohledu jejích otroků, heilótů, měli bychom
začít u nich. Na vrcholu své moci Sparta ovlá-
dala území o rozloze přibližně 8500 km2, které
zahrnovalo dva regiony oddělené pohořím
Táygetos: její domovský region Lakedaimón
(dnešní Lakónie) a s ním na západě sousedící
region Messénie. Proces, jakým Sparťané
získali kontrolu nad Lakedaimonem/Lakónií,
je nejasný, ale Messénii získali vojenským
dobytím v osmém nebo sedmém století
př. n. l. V obou regionech Sparťané zabrali
nejúrodnější oblasti pro své soukromé statky
a z místního obyvatelstva udělali heilóty. Hei-
lóti byli nuceni obdělávat půdu konkrétních
Sparťanů, pást jejich dobytek a dávat polovinu
produkce svým spartským pánům. Předehra
na úvodních stránkách Trojky ukazuje sku-
pinu heilótů, kteří sklízejí úrodu oliv. Vlastní
příběh začíná prací tří hlavních heilótských
postav na spartském statku, v tomto případě
vlastněném spartskou ženou, kterou je, jak
zjistíme později, majitelka vozatajstva Gyrtiás.
V roce 364 př. n. l., kdy se děj románu Trojka
odehrává, však Sparťané ztratili kontrolu nad
Messénií, jejíž dřívější heilótské obyvatelstvo
nyní žilo jako svobodní Řekové. Děj románu se
proto odehrává v Lakónii, kde stále převládá
spartská nadvláda. Jakmile ti tři heilóti uprch-
nou ze statku v Chrysafské kotlině ve východní
Lakónii, rozhodou se dostat se do bezpečí
svobodné Messénie.
Jednou z otázek, v níž současný výzkum
opustil dřívější názory, je otázka postavení
heilótů. Dříve se mělo za to, že heilóti byli
kolektivně vlastněni spartským státem. (Tento
názor souvisel se starým názorem, že spartské
statky byly spíše veřejným než soukromým
vlastnictvím, o čemž píšu níže). Klasické
prameny však heilóty obvykle prezentují jako
soukromý majetek jednotlivých Sparťanů,
ačkoli podmínky tohoto vlastnictví podléhaly
státní regulaci – stejně jako je tomu mnohdy
v soukromém vlastnictví v moderních společ-
nostech. Proto, jak vysvětluje Gillen v rozho-
voru na konci knihy, když jsou heilóti poprvé
představeni na straně 2, jsou popsáni jako
„vlastněni pány“, ale také jako nositelé „okovů
státu“. Moc, kterou spartští majitelé nad svými
heilóty měli, je naznačena v tom, když Terpan-
dros mluví o „mé paní“, a později, když o něm
Gyrtiás mluví jako o tom heilótovi, „kterého
jsem tam (na statek) nechala poslat“.
V Trojce je statek, na němž hlavní postavy
pracují spolu s několika dalšími heilóty,
zobrazen jako izolovaný statek, a nikoli
jako součást vesnice nebo osady. Toto vy-
obrazení odpovídá důkazům pocházejícím
z intenzivního archeologického průzkumu
Laconia Survey, který provedla Britská škola
v Athénách a jehož záběr zahrnoval i Chry-
safskou kotlinu. Z klasického období objevili
archeologové při průzkumu 70 km2 plochy
celkem 46 lokalit, většinou malých, které byly
pravděpodobně jednotlivými zemědělskými
usedlostmi.
Naproti tomu během jiného průzkumu
(Pylos Regional Archaeological Project), který
se uskutečnil v oblasti západní Messénie
vzdálené asi 70 km od Sparty, byly na ploše
40 km2 objeveny pouze čtyři jednoznačné
klasické lokality, včetně jedné velké lokality,
která byla zjevně významnou vesnicí. Rozdíly
mezi heilótskými sídlišti v obou oblastech
průzkumu nejspíš odrážejí kontrast mezi
venkovskou oblastí v blízkosti Sparty, kde
mohli Sparťané snadno zasahovat (jako na
začátku Trojky), a vzdálenějšími oblastmi, kde
byly spartské zásahy zřídkavé a heilóti tam
měli větší prostor k vytváření vesnických ko-
munit. Ale i osamocené zemědělské usedlosti
byly nejspíš často organizovány podle určité
hierarchie, kde byl jeden z heilótů pověřen
řízením usedlosti a jejích pracovníků. Ve Trojce
je v tomto postavení Terpandros, jak je také
naznačeno, když Sparťané vtrhnou do obydlí
heilótů a Arimnéstos se ho ptá: „Ty jsi první
mezi podřadnými?“
Mají tyto praktické aspekty způsobu osíd-
lení a organizace práce heilótů nějaký význam
pro jeden z hlavních sporů o vztazích mezi
heilóty a Sparťany? Badatelé se dlouho nesho-
dovali na tom, jak vážnou hrozbu heilóti pro
Sparťany představovali a (což není zcela totéž)
do jaké míry je Sparťané jako hrozbu vnímali.
Skutečnost, že skupiny heilótů pracujících na
jednotlivých statcích měly pravděpodobně
nějakou vnitřní strukturu, by mohla naznačo-
vat možnost místní samoorganizace heilótů,
zejména v Messénii, kde skupiny heilótů
pracujících na různých statcích pravděpodob-
ně žily společně ve vesnických komunitách.
Existence takovéto samoorganizace heilótů
by mohla představovat potenciální hrozbu
vzpoury proti spartské vládě.
Klíčovou otázkou však je, zda takováto
samoorganizace heilótů přesahovala
jednotlivé místní komunity a fungovala i na
širší regionální úrovni, což by mohlo heiló-
tům v různých částech spartského území
umožnit sjednotit se ke vzpouře. Nedávný
výzkum vývoje regionální identity v Messénii
ukázal, že společná identita se vyvinula až
poměrně pozdě. Poprvé se projevuje až
během vzpoury na konci roku 460 př. n. l.,
z níž jednu epizodu – porážku Arimnésta
a jeho 300 Sparťanů – líčí Terpandros ve
svém vyprávění v 1. kapitole Trojky. Zdá se
pravděpodobné, že společná messénská
identita, která se projevila během tohoto
povstání, byla iniciována ani ne tak heilóty
jako spíše vzbouřenci ze dvou obcí perioiků,
z Thúrie a Aithaie, kteří se povstání účastnili.
Poté, co bylo povstalcům v rámci mírového
urovnání umožněno Messénii opustit,
neexistují žádné důkazy o přetrvávající
společné identitě mezi zbývajícími obyvateli
Messénie. Prameny, které popisují konečné
osvobození Messénie od spartské nadvlády
v roce 370 př. n. l., je líčí jako dílo cizí invazní
armády za pouze malého přispění místních
obyvatel. Neexistuje tedy žádný jednoznačný
důkaz, že by heilóti představovali pro své
spartské pány trvalou hrozbu. Hrozbou se
stávali pouze ve chvílích mimořádného
oslabení Sparťanů. Jako například na konci
roku 460 př. n. l., kdy vzpouru podnítilo
zemětřesení, které zpustošilo Spartu a zabilo
mnoho Sparťanů a jejich rodin.
Zdá se také, že i vnímání heilótů samotný-
mi Sparťany tomuto obrazu odpovídá. Historik
Thúkýdidés sice obavy Sparťanů akcentuje,
ale také píše o období spartské zranitelnosti,
o peloponnéské válce, kdy Athéňané často
podnikali nájezdy na území Sparty. Naproti
tomu další dva tehdejší historici, Hérodotos
a Xenofón, většinou líčí Sparťany tak, že se hei-
lótů nijak zvlášť neobávali. V jedné konkrétní
části své knihy Hellénika, popisující neúspěšné
Kinadónovo spiknutí, líčí Xenofón scénu na
agoře, kde bylo asi 70 Sparťanů přečísleno více
než 4000 nesparťany, po níž následuje scéna,
v níž jsou jednotliví Sparťané podobně pře-
číslení masami heilótských dělníků na svých
venkovských statcích. V rámci této epizody
však Xenofón také prozrazuje, že Sparťané
žili svůj každodenní život beze zbraní a tato
obrovská početní nerovnováha je zřejmě příliš
neznepokojovala. (Jejich chování kontrastuje
s chováním amerických aktivistů zbrojní lobby,
kteří se odvolávají na Sparťany, aby podpořili
své právo nosit zbraň.) Fakt, že Sparťané nej-
spíš z heilótů běžně strach neměli, je důležitý,
protože údajná potřeba Sparťanů chránit se
proti heilótům byla často uváděna na podporu
myšlenky, že svůj život zasvětili vojenským
záležitostem, což je pohled na spartský život,
který jsem již zpochybnil dříve.
A konečně, heilóti se často účastnili
spartských vojenských tažení, při kterých
sloužili jako osobní doprovod spartských
vojáků. U Thermopyl tito heilótští pomocníci
padli po boku tří set svých spartských pánů,
jak také Sparťanům připomíná Terpandros
v 5. kapitole Trojky. U Platají, v závěrečné
bitvě perských válek v roce 479 př. n. l.,
sloužilo 35 000 heilótů jako lehce vyzbrojená
vojenská síla. Během peloponnéské války
bojovaly jednotky heilótů v několika bitvách
jako těžce vyzbrojení hoplíté. A bojovali tak
úspěšně, až Sparťané vytvořili novou stálou
jednotku osvobozených heilótů, neodámó-
deis, kteří sloužili místo spartských hoplítů
při vzdálených taženích. 6000 heilótů se také
dobrovolně přihlásilo na obranu Sparty proti
nepřátelské invazi v roce 370 př. n. l., za což
jim Sparťané slíbili svobodu. (SPOILER ALERT:
ve Trojce je Kláros jedním z heilótů, kteří tuto
nabídku akceptovali a bojovali za Sparťany,
a to pouhých šest let před fiktivním datem
příběhu – nicméně výsledek tohoto snažení
nebyl tak úplně podle jeho představ.) To vše
nám ukazuje, že ačkoli byli Sparťany bru-
tálně vykořisťováni, nebyli heilóti pouhými
pasivními oběťmi, ale aktivně se podíleli na
dějinách Sparty. Ať už Spartu podporovali,
nebo se proti ní bouřili, byli heilóti aktivními
aktéry dějin.
Perioikové a Skiríté
Jak jsem již zmiňoval, Kieron Gillen se rozhodl
nezahrnout perioiky do děje Trojky, protože
jejich začlenění by příliš zkomplikovalo ústřed-
ní příběh o vztahu mezi heilóty a Sparťany.
Perioikové byli svobodní obyvatelé obcí
roztroušených po rozsáhlém území Sparty
(řecké slovo periokoi znamená „ti, kdo bydlí
v okolí“). Většina těchto obcí se nacházela
v Lakónii, ale určitý počet se jich nacházel
i v Messénii, včetně dvou, které se připojily
ke vzpouře v roce 460. Tyto obce měly různý
charakter a velikost. Některé se nacházely
ve vnitrozemí a šlo především o zemědělské
komunity, které hospodařily na rozmanitých
územích od úrodných nížinných rovin až po
méně úrodné horské oblasti. Jiné pak ležely na
pobřeží a zabývaly se mimo jiné i využíváním
mořských zdrojů. Jedna z těchto pobřežních
obcí, Gytheion na jih od Sparty, sloužila jako
oficiální loděnice pro malé spartské loďstvo
a byla také důležitým obchodním přístavem.
Mnoho perioiků se také zabývalo řemesly a
obchodem, které byly Sparťanům zakázány.
Důležité je na perioicích to, že byli spolu se
Sparťany příslušníci etnické skupiny Lakedai-
moňanů (řecky Lakedaimonioi). Dnes píšeme
nebo říkáme, že to či ono udělali „Sparťané“,
ale starověcí autoři téměř vždy popisovali
takové činy jako činy „Lakedaimonských“,
což odráželo oficiální zvyklosti: město Sparta
bylo obvykle nazýváno „Lakedaimón“ a „La-
kedaimonští“ bylo oficiální označení obyvatel
spartského státu, paralelně s „Athéňany“ nebo
„Korinťany“. V případě vojenských tažení bylo
užití tohoto slova přesné, protože, jak jsem
uvedl výše, perioikové tvořili asi 50–70 %
hoplítů v armádě. Sparťané (řecky Spartiátai)
téměř nikdy nebojovali sami bez perioiků.
Ze tří hlavních skupin spartské společnosti
(heilóti, perioikové a Sparťané) jsou perioikové
ti nejméně známí, protože – navzdory své
důležité vojenské roli – jsou nejméně doloženi
jak v literárních pramenech, tak v archeolo-
gických nálezech. Ve skutečnosti je těžké je
archeologicky odlišit, protože se Sparťany
sdíleli společnou materiální kulturu. Tato spo-
lečná materiální kultura odráží jejich obvyklé
solidární postavení se Sparťany. Je docela
dobře možné, že komunity perioiků, roztrou-
šené po celém území Sparty, hrály důležitou
roli při dohledu nad heilóty, který musel
být pro Sparťany, sídlící v obci Sparta, velice
obtížně realizovatelný. Proto bylo významné,
když v roce 460 př. n. l. dvě obce perioiků,
Thúria a Aithaia, porušily svou věrnost Spartě
a připojily se ke vzpouře messénských heilótů.
Ostatní obce perioiků však zůstaly většinou
Spartě trvale věrné. Během nepřátelské invaze
v roce 370 př. n. l. odolávalo Gytheion úspěšně
třídennímu útoku, ačkoli někteří další perio-
ikové odmítli pomoci bránit Spartu a někteří
dokonce bojovali na straně nepřítele.
Jedinou skupinou kromě heilótů a Spar-
ťanů, která se v Trojce objevuje, jsou Skiríté,
reprezentovaní jediným člověkem, zvědem
Aristodémem, který hraje důležitou roli ve
3. a 4. kapitole. Jak bylo uvedeno v mém
„Rozhovoru“ s Kieronem Gillenem, Skiríté obý-
vali oblast zvanou Skirítis na severu Lakónie
hraničící s Arkadií. Udržovali si samostatnou
identitu a poloprivilegované postavení v rámci
lakedaimonské armády, kde také měli tu čest
bojovat na levém křídle. V noci střežili obvod
vojenského tábora. Pochodovali před spart-
ským králem a pravděpodobně působili jako
zvědové, jak také Arimnéstos oslovuje Aristo-
déma při jejich prvním setkání. V čase, kdy se
Trojka odehrává, byla část nebo celá Skirítis
zbavena spartské kontroly, takže Aristodémos
zde vystupuje jako svobodný člověk, který
prodává své služby všem příchozím.
Sparťané, muži a ženy
V posledních letech změnily nové výzkumy
i starší názory na samotné Sparťany. Jedním
ze značně revidovaných tradičních názorů,
založených na Plútarchově pozdním svědectví,
byla představa, že každému spartskému muži
byl krátce po narození přidělen stejně velký
státem vlastněný pozemek (kléros), který
po jeho smrti opět připadl státu. Soudobé
prameny však ukazují, že ve skutečnosti byla
spartská pozemková držba vždy nerovná
a v soukromém vlastnictví. Vlastníci půdy
nesměli své pozemky prodat, ale měli právo
je převést na své děti (které se o dědictví
dělily), nebo je darovat či odkázat jiné osobě.
Pozemky mohly vlastnit také ženy. Aristotelés
uvádí, že jim patřily téměř dvě pětiny území.
Dívky mohly dědit půdu po svých rodičích,
a to buď jako jediné dědičky (pokud neměli
syny), nebo (pokud měli syny) prostřednictvím
práva na podíl na dědictví, kdy dcera měla
právo na polovinu synova podílu. Dívka často
dostávala svůj podíl na dědictví jako věno při
sňatku, a nečekala tak na smrt rodičů. Jak jsem
již zmiňoval, Sparťané ochraně svého majetku
věnovali mnoho času a úsilí. Ve Trojce si bo-
hatá Sparťanka Gyrtiás, která čelí zbabělosti
a hanbě svého jediného syna, přeje, aby měla
ještě jednoho; ale, jak poznamenává, „to by se
majetek rozdělil,“ takže každý syn by získal jen
jeho polovinu.
Pro chudé spartské rodiny by se rozdělení
majetku mohlo ukázat jako katastrofální,
pokud by se tím snížil majetek jejich synů na
úroveň, kdy by nemohli poskytovat povinné
příspěvky na jídlo do společné jídelny. To
by znamenalo, že by ztratili právní status
Sparťanů a stali by se „podřadnými“. Pro
bohaté rodiny by zas rozdělení majetku mohlo
znamenat, že si jejich synové již nebudou
moci dovolit výdaje nezbytné pro vysoké
společenské postavení. Slovo „spartský“ si
obvykle spojujeme s přísným životním stylem
bez přepychu, a pravdou je, že každodenní
životní styl Sparťanů byl vcelku prostý. Jak
řekl Thúkýdidés, bohatí si osvojili životní styl
co nejvíce podobný tomu, který vedli mnozí.
To znamenalo nosit jednoduché oblečení,
střídmě pít a jíst prosté jídlo v jídelnách. Bohatí
Sparťané však mohli své přebytečné bohatství
využít i jinak, zejména chovem koní, kteří
pak soutěžili v elitním sportu – vozatajských
závodech.
Jeden z obrazů nalezených na spartské
akropoli zachycující čtyřspřeží v pohybu je
doprovázený textem, v němž jistý Dámonón
uvádí dlouhou řadu vítězství ve vozatajských
a jezdeckých závodech, kterých on sám a jeho
syn dosáhli na několika náboženských slavnos-
tech na spartském území. Další bohatí Sparťa-
né soutěžili také na olympijských hrách mimo
Spartu. Na rozdíl od Dámonóna, který řídil
vlastní vůz, byli tito olympijští závodníci pouze
majiteli koní. Tito spartští majitelé vyhráli
závod čtyřspřeží na sedmi z osmi olympijských
her, které se konaly v letech 448 až 420 př. n. l.
Tento úspěch se ale netýkal pouze spartských
mužů. V letech 396 a 392 př. n. l. vyhrála olym-
pijský závod čtyřspřeží spartská žena, Kyniska,
sestra krále Agésiláa II., vůbec první žena,
které se to podařilo. Vítězství Kynisky inspi-
rovalo i další spartské ženy, aby si vydržovaly
koně, hlásily se na olympijské hry a vítězily
v nich. Trojka tento trend zachycuje prostřed-
nictvím bohaté Gyrtiás, která dává přednost
svým koním před zostuzeným synem a chlubí
se mu, že „se chystají do Olympie. Budou
závodit. A pokud si mohu dovolit soudit,
tak letos vyhrají.“ (Rok 364 př. n. l. byl rokem
olympijských her.) Na oslavu svých vítězství si
spartští vítězové vozatajských závodů nechá-
vali zhotovit u předních zahraničních sochařů
drahé bronzové sochy, které pak umístili ve
svatyni v Olympii. Kyniska nebyla výjimkou:
část mramorového podstavce jejího památní-
ku, zdobeného oslavným nápisem, je k vidění
v muzeu Olympie.
Vlastnictví dvou pětin půdy a zapojení
žen do vozatajských závodů vyvolává otázku
jejich postavení ve spartské společnosti. Často
se tvrdí, že spartské ženy byly ve srovnání
s ženami v jiných řeckých státech výjimečně
svobodné. To je do jisté míry pravda. Spartské
dívky se těšily veřejné výchově na čerstvém
vzduchu, která zahrnovala fyzická cvičení
a soutěže, což bylo více posilující než výchova
dívek v ústraní v jiných řeckých státech.
Nesmíme však pustit ze zřetele fakt, že ženy
zůstávaly pod kontrolou mužů. Silnější posta-
vení žen vyplývalo z jejich významných rolí
v rodině a ve státě, nikoli z osobní svobody
dělat si, co se jim zlíbí. Podívejme se na případ
Kynisky. Její oslavný nápis začíná prohlášením
o jejím rodinném původu, že její předci a bratři
byli spartskými králi, a teprve poté zmiňuje své
vítězství v závodech vozatajů. Xenofón tvrdí,
že ji k účasti na vozatajských závodech přiměl
její bratr Agésiláos, který chtěl zdiskreditovat
úspěchy mužů ve vozatajských závodech jako
nedostatečně mužné a závislé pouze na bo-
hatství. Úspěch Kynisky tak posloužil zájmům
jejího mužského příbuzného.
Cílem fyzické výchovy spartských dívek
venku totiž nebylo poskytnout jim osobní
svobodu, ale připravit je na porod. Navíc, ač-
koli vlastnictví majetku a dědická práva mohla
ženám po sňatku zajistit značný význam
v rámci domácnosti, tak pro neprovdané dívky
znamenala spíše omezení a činila z nich cenné
zboží na sňatkovém trhu, které jejich rodiče
využívali k uzavírání dynastických spojenectví
nebo ke koncentraci rodinného majetku.
O sňatku mladé ženy rozhodoval její otec.
Aristotelés uvádí, že to byl otec, kdo dědičku
zasnoubil, a pokud zemřel dříve, než tak učinil,
mohl si dědičku vzít její nejbližší příbuzný
nebo ji dát muži, kterého vybral.
Reprodukční potenciál ženy mohl být vyu-
žit pro dynastické účely i po jejím sňatku. Spar-
ťan, který si nechtěl vzít manželku, ale přesto
chtěl být otcem občanských dětí, mohl oslovit
ženatého muže a požádat ho o zapůjčení jeho
ženy za účelem reprodukce. Podle Xenofónta
měli manželé o tyto dohody zájem, protože
jejich ženy by zplodily syny, kteří by se počítali
do jejich příbuzenské skupiny a zvyšovali její
moc, ale neměli by nárok na dědictví manže-
lova majetku (jejich dědictví by pocházelo od
biologického otce). Na první pohled se zdá,
že o tomto uspořádání rozhodovali výhradně
muži; o souhlasu manželky není žádná zmínka.
Xenofón však dodává, že ženy byly taktéž
nadšené, protože jim to dávalo na starost dvě
domácnosti. Možnost ženy vstoupit do dalšího
vztahu však nebyla čistě její vlastní volbou, ale
závisela na souhlasu jejího manžela.
Spartští muži měli v sexuálním a repro-
dukčním chování větší autonomii, i když ani
oni nebyli zcela bez omezení. Muži mohli
sexuálně zneužívat své heilótské otrokyně.
A zřejmě to i často dělali, protože mužští
„bastardi“ (řecky nothoi) byli ve spartské
společnosti uznávanou skupinou, která měla
určitá privilegia, ale ne občanství. Na rozdíl
od žen však byli muži omezeni na jednu
spartskou partnerku. Pokud si muž chtěl vzít
druhou ženu, musel se nejprve rozvést se svou
stávající manželkou. (Se svou ženou se zřejmě
mohl rozvést i bez jejího souhlasu.) Opět na
rozdíl od žen byli muži ze zákona povinni se
oženit, a to pravděpodobně do 30 let. Ti, kteří
tak neučinili, byli pokutováni a vystaveni veřej-
nému ponížení. Neschopnost najít si manžela
a porodit občanům děti byla pro ženu také
potupou, ale jednalo se o společenskou,
a nikoli právní potupu.
Tyto sankce vyvolávají otázku, do jaké míry
spartský stát kontroloval životy svých občanů.
Jak jsme viděli dříve, Sparta bývala někdy
přirovnávána k totalitním společnostem,
jako bylo nacistické Německo a sovětské
Rusko. Plútarchos, píšící o několik století
později, tvrdí, že Sparťanům ve veřejném
životě nezbýval žádný volný čas a věnovali se
výhradně službě obci. Je pravda, že všichni
mužští občané museli žít společným veřejným
životem. Ten začínal v sedmi letech veřejnou
výchovou, v dospělosti pokračoval jejich
povinným zařazením do společné jídelny asi
15 mužů, kde po většinu večerů po zbytek
života večeřeli, a brannou povinností až do
60 let. Od občanů se také očekávala účast na
mnoha dalších společných rituálech, jako byly
náboženské slavnosti a sborový zpěv a tanec.
Tento společný životní styl však nebyl vnucen
shora bezejmennou veřejnou autoritou. Byl
to naopak životní styl, na kterém se Sparťané
dohodli a který si sami zvolili. Aktivní účast na
tomto společném životním stylu považovali
občané za výsadu. Vyloučení z něj znamenalo
společenskou smrt.
V rozporu s Plútarchovým tvrzením ne-
znamenal společný životní styl, že by stát řídil
každičký aspekt všedního života spartských
občanů. Jak jsme si již ukázali dříve, Xeno-
fóntova soudobá vyprávění o všedním životě
Sparťanů na počátku 4. století vykreslují zcela
jiný obraz. Jednotlivé Sparťany líčí jako lidi,
kteří žijí svůj všední život nezávisle a věnují se
svým soukromým záležitostem (obchodování,
společenským aktivitám a správě majetku)
podle svého vlastního denního rozvrhu – stej-
ně jako občané v jiných státech.
Sparťané také akceptovali, že to, co se děje
uvnitř soukromé domácnosti občana, nepod-
léhá kontrole státu. Dionýsios z Halikarnássu
uvádí, že „pokud jde o to, co se odehrávalo
v jejich domovech, nedělali si s tím starosti,
ani na to nedohlíželi, majíce za to, že domovní
dveře každého člověka označují hranici,
v níž může svobodně žít, jak se mu zlíbí“.
Někteří filozofové dokonce laxnost Sparty,
která nekontrolovala domácí aktivity svých
občanů, kritizovali. Podle Platónovy Ústavy se
„opevňují ve zdech svých domů“, kde „mohou
rozmařile utrácet za své ženy a vše ostatní, co
si vyberou“.
Vliv rodiny se šířil i mimo jejich soukromé
domácnosti a zasahoval až do fungování
veřejných institucí. Sparta, jako jediná v ce-
lém Řecku, měla povinný veřejný systém
vzdělávání chlapců. (Za zmínku stojí, že stan-
dardní moderní termín pro toto vzdělávání,
agógé, je nepřesný: v žádném soudobém
řeckém pramenu z klasického období se nikdy
neobjevilo slovo agógé ve vztahu k výchově
chlapců). Toto veřejné vzdělání, zaměřené
na tělesnou výchovu, však tvořilo pouze část
výchovy chlapců. Vedle něj, ačkoli ho prameny
do značné míry opomíjejí, stálo běžné řecké
vzdělání ve čtení, psaní, ústním projevu a
hudbě, které pravděpodobně vyučovali
spartskými rodinami soukromě placení učitelé,
stejně jako v jiných řeckých státech. Navzdory
všeobecnému přesvědčení byla gramotnost
pro spartské občany normou.
Podobné partnerství veřejného a soukro-
mého sektoru platilo také pro společné jídelny.
Jak jsme si již vysvětlili, jídelny byly povinnou
veřejnou institucí, do níž museli chodit všichni
občané, jinak ztratili svá občanská práva.
Přesto si každá jednotlivá jídelna regulovala
svou vlastní činnost. Každá jídelna si rozho-
dovala o tom, které mladé Sparťany ve věku
20 let přijme (nebo odmítne) za nové členy.
Diskuse v jídelnách byly tajné, nepodléhající
státní kontrole. Jednotliví členové také mohli
do svých jídelen mimořádně přispívat potravi-
nami z lovu nebo ze svých soukromých statků
a jejich další členství navíc záviselo na ekono-
mických schopnostech poskytovat základní
příspěvky na potraviny.
Toto partnerství veřejného a soukromého
sektoru se vztahovalo i na organizaci armády.
Muži, kteří společně obědvali v jídelně, spolu
také bojovali v nejmenší jednotce armády,
enómotii. O zařazení mladých Sparťanů do
jednotlivých vojenských jednotek tedy ne-
rozhodoval stát nebo generálové shora, ale
řadoví členové každé společné jídelny, když se
rozhodovali, které mladé muže si vyberou, aby
s nimi večeřeli v jejich jídelně a bojovali s nimi
v jejich enómotii. To je další důkaz toho, že
Sparta nebyla totalitním militaristickým stá-
tem, ale společností, v níž hráli důležitou roli
při určování chodu jejích institucí řadoví Spar-
ťané; společností, v níž nábor do armády nebyl
určován vojenskými faktory, ale občanskými
rozhodnutími. Tedy tím, s kým jste si přáli jíst
a pít po zbytek života.
Další literatura
Andrew J. Bayliss, The Spartans (Oxford
University Press, 2020, česky nevyšlo) poskytu-
je dobrý stručný úvod do spartské společnosti
v klasickém období. Nigel M. Kennell, Spartans:
A new history (Wiley-Blackwell, 2010, česky
nevyšlo) poskytuje aktuální stručné dějiny
Sparty od jejích počátků až po římskou říši.
Podrobné pojednání o konkrétních aspektech
spartské společnosti a dějin naleznete v knize
A Companion to Sparta, editované Antonem
Powellem (2 svazky: Wiley, 2018, česky
nevyšlo). O vojenských aspektech Sparty viz
Sparta and War, editované Stephenem Hodkin-
sonem a Antonem Powellem (Classical Press of
Wales, 2006, česky nevyšlo). O obrazu Sparty
v moderní politice a kultuře do konce 20.
století viz Sparta in Modern Thought, editované
Stephenem Hodkinsonem a Ianem Macgrego-
rem Morrisem (Classical Press of Wales, 2012,
česky nevyšlo). O využití Sparty krajní pravicí
v roce 2010 a na počátku 20. století viz kapitoly
7-9 Julie Müllerové, Stephena Hodkinsona,
Johannese Siapkase a Thomase Sjösvarda
v knize Classical Controversies: Antiquity in the
21st Century, editované Kim Beerdenovou
a Timo Eppingem, Sidestone Press, 2022,
česky nevyšlo).
Pokud si chcete přečíst některé z antických
spisů o Spartě, začněte u soudobých pramenů:
– – –
o
co si mužete cesky precíst o sparte
TROJKA je jedním z nejaktuálnějších umělec-
kých ztvárnění starověké Sparty. Slavné scény
ze spartských dějin a mýtů se po stovky let
těšily zasloužené pozornosti autorů soch,
obrazů a básní, ve 20. století inspirovaly
i několik filmů. Jméno Sparty také nese více
než deset měst a vesnic ve Spojených státech
amerických a různé evropské (zejména) fotba-
lové kluby, ať už v Rotterdamu, v Praze, v Kolí-
ně nebo v Úpici. Nejen profesionální historiky
ale zajímá, jak to bylo se starověkou Spartou
doopravdy. Jak je vlastně vůbec možné cokoli
tvrdit o společnosti, která zanikla před více
než dvěma tisíci lety?
Velmi dlouho byly téměř jediným zdrojem
poznání Sparty texty, které se dochovaly
z antiky a které po staletí tvořily význam-
nou část vzdělání evropských elit. Nejvíce
informací o Spartě nám nabízejí dějepisná
díla, především Hérodotovy Dějiny (s prvky
etnografie, zeměpisu a kulturní antropologie),
Thúkýdidovy Dějiny peloponéské války, Xeno-
fóntovy Řecké dějiny a jeho oslavný životopis
krále Agésiláa (opakovaně zmiňovaného a
nakonec i zobrazeného v TROJCE), Polybiovy
Dějiny a Plútarchovy životopisy Sparťanů Lyk-
úrga, Lýsandra, Agésiláa (ano, toho Agésiláa),
Ágida a Kleomena. Všechny tyto texty jsou
dostupné v českých překladech: Hérodota
přeložil Jaroslav Šonka (Praha 1972, 20042),
Thúkýdida Václav Bahník (Praha 1977), Xeno-
fóntovy Řecké dějiny Josef Hejnic (Praha 1982
[Antická knihovna 46]) a jeho Agésiláa Václav
Bahník (in: Xenofón, Vzpomínky na Sókrata,
Praha 1972 [Antická knihovna 15], s. 351–383),
Polybia ve čtyřech svazcích Pavel Oliva (Praha
2008–2012 [Antická knihovna 78–81]) a sebrání
Xenofóntovy krátké Lakedaimonské ústavy,
jeho delšího historického díla Hellénika (Dějiny
Řecka) a jedné kapitoly z Aristotelovy Politiky
(2. kniha, 9. kapitola). Po přečtení těchto děl
byste měli být dostatečně očkováni, abyste
mohli číst Plútarchovy spisy o Spartě, aniž
byste se nakazili! Viz svazek Plútarchos, O Spar-
tě (Penguin Classics, revidované vydání, 2005,
česky nevyšlo).
všech Plútarchových Životopisů slavných
Řeků a Římanů, přeložených různými autory,
vyšlo ve dvou dvousvazkových vydáních
(Praha 1967, 20072 [Antická knihovna 74 a 76]).
Bez těchto historických a životopisných děl
bychom o Spartě věděli pramálo, ale obraz,
který nabízejí, není zdaleka úplný, protože se
pochopitelně soustředí na jedinečné a dra-
matické události. Těm se např. zřejmě dosti
úspěšně vyhýbal král Kleomenés II. (který
hraje tak velkou roli v TROJCE), protože o tom,
co během své šedesát let trvající vlády dělal,
nevíme téměř nic.
Neocenitelným zdrojem informací nejen
o Spartě, ale i o Messénii (kam prchá ústřední
TROJKA) jsou třetí a čtvrtá kniha bedekru, kte-
rý sepsal Pausaniás a který česky vyšel v pře-
kladu Heleny Businské jako Cesta po Řecku
(Praha 1973–1974 [Antická knihovna 20 a 23]).
Jenže Pausaniás (podobně jako životopisec
Plútarchos) psal až v době římského císařství.
Nepopisuje tedy klasickou Spartu. Zejména
pro messénské dějiny ovšem čerpal ze starší
tradice, o které víme jen díky němu.
O něco vzdálenější od realistického obrazu
klasické Sparty jsou diskuse o Spartě v politic-
kých pojednáních antických filosofů, zejména
v Platónových dialozích Ústava a Zákony.
Oba tyto spisy do češtiny přeložil František
Novotný (Ústava: Praha 1921–20216; Zákony:
Praha 1961–20164), Ústavu i Radislav Hošek
(Praha 1993 [Antická knihovna 65]). Platónův
žák Aristotelés se kritice spartského státního
zřízení věnoval především ve druhé knize
spisu Politika, který do češtiny přeložil Antonín
Kříž (Praha 1939, 19982, 20093; první dvě knihy
jsou dostupné i v překladu Milana Mráze,
 More than just Warriors:
New Approaches to Classical Sparta

Stephen Hodkinson

Introduction: Three
Kieron Gillen’s graphic novel Three was written in reaction to the glorification of the Spartans’
martial valour in Frank Miller’s comic book 300 (1998) about the battle of Thermopylae in 480 BC.
At Thermopylae a Spartan-led coalition of Greek infantry defended a narrow pass against a much
larger invading Persian army. At the battle’s conclusion a core of the Greek forces centred around
300 Spartans fought to the death, while the bulk of the army retreated to safety. Appalled by
Miller’s references to the Spartans as symbols of Greek freedom, Gillen responded, ‘You hunted
slaves!’.
Drawing on this response, Three views the Spartans from an unusual perspective: the
perspective of their slaves, the helots. The ‘Three’ in the novel’s title, the novel’s central
characters, are three helots: two men (Klaros and Terpander) and one woman (Damar). Their
view of their Spartan masters is far less glorious than Miller’s view in 300. However, Three does
not give us only the helots’ perspective. It also takes us into the minds of the Spartans
themselves, showing their perspectives on the events in the novel’s story. These Spartan
perspectives are also far less glorious than in 300, because the Sparta in Three is not Sparta at
the height of its fame in 480 BC, leading the Greeks’ resistance against the Persian invasions. It is
Sparta during its period of decline, over a hundred years later, in 364 BC. At this date Sparta had
recently lost its position of leadership in the Greek world following its defeat by Thebes at the
battle of Leuktra in 371. Even worse, in 370 it had lost half of its own territory, the region of
Messenia, along with Messenia’s numerous population of helots. In short, the Spartans were now
in a state of crisis and weakness, a condition reflected in their attitudes and behaviour throughout
Gillen’s graphic novel.
Gillen’s depiction of the Spartans deliberately runs against the grain of popular modern notions
of Sparta. In this essay I will discuss some standard popular images of Sparta. I will also outline
how recent research has transformed our understanding of Spartan society and explain some of
the new views that experts currently hold.

The modern mirage of Spartan militarism

When most people think of the Spartans, they think about tough warriors whose whole lives were
devoted to war and training for war, men who lived austere lives without luxuries, lives devoted
entirely to the state. The current popularity of this view is due to the commercial success of Zack
Snyder’s movie 300 released in 2006. The movie is closely based on Miller’s comic book; Miller
was a consultant and executive producer for the film. In both graphic novel and film, the Spartans
at Thermopylae are heroes who sacrificed their lives to save the Western world from Eastern
tyranny. Its underlying message is one of White masculine supremacism: the Spartans are played
by white actors and the central Persian characters by actors of colour.
The film has exercised a strong appeal for Far-Right groups around the Western world. In the
USA, gun lobby activists and the firearms industry adopted as a rallying cry the Greek slogan
ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ (MOLON LABE: translated in the film as ‘Come and get them!’), the response
supposedly shouted by Sparta’s King Leonidas when the Persian King Xerxes allegedly demanded
that the Spartans hand over their arms. In 2012 the firearms manufacturer SIG Sauer introduced
a ‘Spartan’ range of semi-automatic pistols: ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ was engraved prominently on both the
pistol’s handgrips and its barrel slide. The pistols proved so popular that SIG Sauer introduced a
‘Spartan II’ range in 2019. Images from 300 were used by supporters of Donald Trump’s 2016
presidential campaign. One Trump supporter, who adopted the white supremacist pseudonym
‘Aryan Wisdom’, posted a YouTube video titled ‘300: Making America Great Again’ which featured
scenes from the movie in which Trump’s head was superimposed on the body of King Leonidas.
Throughout Trump’s presidency (2017-2021), Far-Right activists used Spartan military symbols in
their public rallies. The most notorious example was the infamous Capitol insurrection on 6
January 2021, which included demonstrators wearing replica ‘Corinthian’ helmets, as worn by the
Spartans in 300, and displaying a ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ flag. In 2018 the anti-government group, the
Oath Keepers, even initiated a ‘Spartan Training Group program’ to create local militias who would
offer armed support to President Trump and to ‘patriotic’ state governors.
300 has also influenced Far-Right movements elsewhere. In early 2022 ΜΟΛΩΝ ΛΑΒΕ flags and
hoodies bearing images of Corinthian helmets were displayed in Toronto and Ottawa by Canadian
‘Freedom Convoy’ protestors against vaccine mandates. In other countries the Far Right has
appropriated another key feature from the film: the Λ (Lambda) symbol on the Spartans’ shields
(short for ‘Lakedaimonioi’, the Spartans’ official name). In Sydney in July 2015 protestors from
the Reclaim Australia nationalist group wore Corinthian helmets and carried shields bearing the
Lambda. In Europe stylised versions of the Lambda form the logo of several national chapters of
the anti-Muslim, anti-immigration Identitarian movement, including Generace Identity in the
Czech Republic.
The Far Right’s idealisation of Sparta is not entirely new within modern thought. In the 19th and
early 20th centuries, pupils in the Royal Prussian Cadet Corps schools were taught to emulate
Spartan military discipline and self-sacrifice. The use of Sparta as an educational model continued
during the Third Reich, especially in the elite Napola schools, three of which lay in the current
territory of the Czech Republic. The first school textbook written for the new Adolf-Hitler-Schulen
was a textbook on Sparta. Nazi leaders and ideologues believed that the Spartans shared an
Aryan racial and biological affinity with modern Germans. They appropriated Sparta as a charter
for many of their social, economic and military policies.
These positive views of Sparta are unusual within mainstream European and North American
thought. In contrast to democratic Athens, Sparta is nowadays normally viewed negatively –
except in the context of their defence of Greece against the Persian invasion. However, both

2
positive and negative views of Sparta typically share one belief. Whether glorifying or condemning
the character of Spartan life, both generally agree that it had an overwhelmingly military focus.
This idea that Sparta was a militaristic society is a product of political and intellectual
developments since the late 18th century. In Renaissance and early modern Europe most thinkers
viewed Sparta as an ideal ancient society whose civil and military elements were well balanced.
That all changed during the American and French revolutions. In America, the Founding Fathers
rejected Sparta as a suitable model for their new federal constitution, on the grounds that
Sparta’s warriors lacked any individual liberty. In France, idolisation of Sparta and its martial
orientation was blamed for the excesses of the Terror, in which large numbers of victims were
executed by guillotine. In early 19th century Britain, liberal and radical political thinkers turned to
classical Athens as their ancient model for making British politics more democratic. In contrast,
they viewed Sparta as a military camp rather than a political community or civil society. Later in
the century, Sparta became associated in contemporary thought with the rising military power of
Prussia and Imperial Germany. In his book The Principles of Sociology (1876), the sociologist
Herbert Spencer linked Sparta with the contemporary states of Prussia and Russia as examples of
the ‘Militant type of society’. In the 20th century these linkages were intensified by international
conflicts. During World War II, British propagandists associated their war against Germany with
Athens’ conflict with Sparta in the Peloponnesian war (431-404 BC). Sparta was portrayed as a
reactionary militaristic land power, like Nazi Germany, and was compared to savages who live for
war. In the USA, under the presidency of Ronald Reagan in the 1980s, intelligence analysts
regularly used Sparta as an analogy for Soviet Russia, as an ancient example of a similarly
militaristic but economically fragile society.
To sum up: the idea that Sparta was a militaristic society is based not on impartial academic
study, but on modern political trends which have led commentators across the political spectrum
to portray the Spartans as solely devoted to war. I shall argue below that this widespread
consensus about Spartan militarism is historically mistaken, that it is a ‘modern mirage’. This
mirage has bridged the divide between intellectual and popular culture, becoming commonplace in
books aimed at wider audiences, in popular histories, and in general popular publications. We can
see this in the three works of modern ‘Recommended Reading’ which Frank Miller gives at the end
of the graphic novel 300: The Hot Gates (1965), a travelogue by the novelist William Golding; The
Battle for the West (1980), a popular history by the writer and broadcaster Ernle Bradford; and
The Western Way of War (1989), an academic work by the neoconservative historian Victor Davis
Hanson. All three works depict the Spartans in the exclusively martial terms that dominate their
portrayal in Miller’s graphic novel and Snyder’s film.
In Three Kieron Gillen follows this militaristic image of Sparta to a certain extent, in order to
provide a better connection for audiences whose knowledge of Sparta derives mainly from 300.
However, Three also includes scenes which indicate that war was not the only important aspect of
Spartan life and that not all Spartans subscribed to their supposed martial code. In the rest of this
essay I will explain how in historical reality Spartan life was about far more than just war.

3
Were the Spartans primarily warriors?
Modern accounts typically depict the Spartans as professional soldiers whose lives were primarily
devoted to war and training for war. This idea is based on the fact that, unlike most citizen-
soldiers in other Greek states, the Spartans did not have to work for their living because their
landed estates were farmed by their helot slaves. It is supposed, therefore, that they were free to
train and fight full-time as their sole occupation. However, there are significant differences
between the Spartans and professional soldiers.
First, unlike professional soldiers, the Spartans did not make their living through military
employment. They were not paid and fed by the state in both war and peace. On the contrary, the
Spartans had to fund themselves from the produce of their private estates. More than that, they
had to pay dues to the state in the form of monthly food contributions to the common messes
where they ate their evening meals.
Secondly, the Spartans were only part-time soldiers. The proportion of time that a rank-and-
file Spartan spent on active service was normally less than 10%. It rose above 20% only during
two brief periods in the early fourth century BC when they had to man garrisons in central Greece.
Rank-and-file Spartans were never sent abroad on Sparta’s lengthy imperial campaigns between
413 and 386 BC. Instead, Sparta used a combination of allies, mercenaries and freed helots
commanded by a small number of Spartan officers. Active military service was less important than
certain other civic obligations. For example, these Spartans who lived in the village of Amyklai
(one of the five Spartan villages) would leave the army and go home to attend the Hyakinthia
festival, even during campaigns. Men who fathered three sons were given the reward of
permanent exemption from military service.
Thirdly, the proportion of time that Spartans spent on peacetime training at home was also
limited. Our best information comes from Xenophon, an exiled Athenian who knew Sparta well in
the early fourth century. His accounts of Spartan daily life in his Hellenika (a history of Greece
from 411 to 362 BC) make no mention of military training, but indicate that the Spartans spent
large amounts of time pursuing other activities: doing business in the Agora (the public square
and market place), socialising with their friends and patrons, and supervising labour on their
estates. This last activity shows that having helot slaves to farm their estates did not leave the
Spartans free from economic concerns: the helots’ labour required regular supervision. More than
that, a Spartan’s retention of his citizen rights depended on making his food contributions to his
common mess; if he failed to do so, he lost his citizen rights. Therefore, Spartans had to devote
time and effort to estate management and other economic business; also to social interactions
that could increase his family’s wealth, such as through advantageous marriages.
Fourthly, the fact that Spartans spent much of their time on socio-economic activities
dovetailed with the unspecialised nature of Spartiate military training. Like most Greek armies,
the Spartans’ training focused mainly on physical fitness, through exercise in the gymnasium,
through athletics or through hunting on foot. These were the standard leisure pursuits of all Greek

4
elites. There is no evidence that the Spartans undertook specialised training such as weapons-
handling practice (the Greeks generally believed that hand-to-hand fighting skills came naturally)
or mock combat training.
The only specialised skills training mentioned by Xenophon was elementary marching drill.
Xenophon comments that the Spartans could perform manoeuvres which drillmasters elsewhere
thought difficult; but he states that the drills themselves were easily learned because, since each
file was self-sufficient, each man simply had to follow the man in front. His account fits well with
the composition of the army. What we loosely call the ‘Spartan’ army was actually a
‘Lakedaimonian’ army. The army comprised not just the Spartans but also another group of
Lakedaimonians, the Perioikoi, who were free inhabitants of some 30-plus communities scattered
around Sparta’s large territory. In fact, the Perioikoi contributed some 50-70% of the army’s
heavy-armed hoplite infantry. Most Perioikoi were working farmers or fishermen whose
opportunities for collective peacetime training were limited. Their effectiveness as soldiers
depended on the whole army – including the Spartans – using a basic skillset of marching drill
which required minimal training, but which often gave Sparta’s armies the edge. (Note that Three
deliberately omits the Perioikoi because it would have over-complicated the story of helots and
Spartans.)
The other key to Sparta’s normal – though never total - military superiority was an unusually
stratified command structure for a Greek army, comprising four ranks of officers under the king,
each leading units of decreasing size down to the smallest unit (the enomotia), some 30-plus
strong. Thucydides’ account of the battle of Mantinea in 418 marvelled at its efficiency:
All orders required follow the same route and arrive quickly, as nearly the whole
Lakedaimonian army… comprises officers under officers, and responsibility for
action is widely shared (book 5, chapter 66).
This command structure along with the drill training enabled King Agis to perform an
unprecedented mid-battle manoeuvre, when he wheeled his whole remaining military forces round
to aid their defeated left wing, converting a probable draw into a decisive victory.
Their attention to drill and to their command structure shows that the Spartans’ military ethos
was one of soldierly discipline, not a ‘warrior-hero’ mentality. At the start of the battle of
Mantinea, the Lakedaimonians’ controlled advance to the rhythm of pipes contrasted with their
enemies’ disorganised rush into battle. At the end of the battle they pursued their fleeing enemies
in a similar controlled manner, neither very long nor far.
A final point about Spartan war-making is that some of its most iconic sayings are historically
very dubious. Modern novels and films like 300 frequently depict the supposed saying of the
Spartan mother who urged her son to return from battle ‘either with this [shield] or on this’: i.e.
either carrying his shield home in victory or being carried home on his shield after his glorious
death. However, the textual and archaeological evidence shows that, during the peak of Spartan
power from c. 550 to 371 BC, no dead soldier was ever brought back to Sparta. Fallen soldiers
were always buried in communal tombs on the battlefield or in nearby friendly territory; and all

5
the Spartans’ battles were fought at some distance from Sparta itself. The mother’s alleged saying
is found only in one very late source, Plutarch’s Sayings of Spartan Women. It is either a complete
invention or it may have applied to the period of Sparta’s decline after 370 BC, when it was
sometimes invaded and some battles were fought close to Sparta itself.
Another dubious saying is King Leonidas’ alleged response ‘MOLON LABE’, supposedly made to
King Xerxes at the battle of Thermopylae. Once again, it is found only in one late source,
Plutarch’s Sayings of Spartans, almost 700 years after the battle. In Plutarch’s work it is not even
a spoken saying, but part of a written correspondence between Leonidas and Xerxes. If Leonidas
genuinely did use his famous phrase, it was not through a 300-style shouted response, but in a
formal diplomatic letter.
‘MOLON LABE’ of course implies an ethos of fighting to the death. The 300 at Thermopylae did
fight to the death, but subsequent Spartan forces never emulated their behaviour. In 425 BC
around 120 Spartans and their perioikic comrades surrendered when trapped and surrounded on
Sphakteria island. At Lechaion in 390, a Lakedaimonian division fled rather than face an
overwhelming Athenian force. At Leuktra in 371, four divisions retreated during their defeat by the
Thebans. The survivors of Leuktra faced public shame, as shown in a panel in Chapter 2 of Three.
But, as one of the ephors recounts in their argument with King Kleomenes, the Spartan state
treated them more pragmatically. King Agesilaos II was appointed as lawgiver and ruled that the
laws should sleep for one day, so they escaped legal punishment. By this period Spartan numbers
had declined so low (to under 1,000) that the state needed to keep these men as citizens to
preserve what was left of its military strength. Three imagines the ill-feeling caused by the impact
of Agesilaos’ decision. Kleomenes’ criticises his fellow-king for regularly ignoring the law. After he
is outlawed as a trembler, Arimnestos complains: ‘How many of the men who stood in judgement
over me ran from the Thebans?’ But, as with the sanctions applied against the historical
Aristodemos after Thermopylae, Sparta could afford to punish the fictional cowardice of one man
in a way that they couldn’t afford to punish several hundred.

The Spartan mirage

I have already discussed the ‘modern mirage of Spartan militarism’. In antiquity too there was an
earlier ‘Spartan mirage’. It stems from the fact that almost all the textual sources about Sparta
were authored by external commentators, by non-Spartans. In the classical period (the fifth and
fourth centuries BC) most works referring to Sparta were written by men who were Athenian
citizens or Greeks from elsewhere living in Athens. Among these Athenian-based writers, there
were two opposing strands of opinion. Some Athenians, especially certain sections of the Athenian
elite who were disgruntled by democracy’s erosion of their power, took a pro-Spartan view. But
most Athenian writers portrayed Sparta in hostile terms, stemming from Athens’ democratic
ideology and from its imperial rivalry with Sparta. After the classical period, when Sparta had
declined as a political power, several schools of philosophy praised its former society and way of
life as a moral ideal; but in the process they exaggerated and even invented various ‘Spartan

6
customs’ which the historical Spartans had never practised in the classical period. Many of these
so-called ‘Spartan customs’ were described several centuries later in the writings of Plutarch (c.
AD 50 -120). As we have seen in the case of the supposed martial sayings of Leonidas and the
Spartan mother, much of Plutarch’s so-called ‘information’ about Sparta is actually ‘fake news’.
But because of the sheer volume of Plutarch’s writings about Sparta, modern scholars have often
treated them as true rather than admit that Plutarch gives us little reliable historical information.
In what follows I will endeavour to go beyond the mirage to explain how recent historians have
painted a more realistic picture of Sparta and its constituent populations.

The helots
Since Kieron Gillen’s Three views Sparta from the viewpoint of its slave population, the helots, we
should start with them. At the peak of its power Sparta controlled a territory of some 8,500 km2,
spanning two regions separated by the Taygetos mountain range: its home region of Lakedaimon
(modern Lakonia) and the neighbouring region of Messenia to the west. The process by which the
Spartans gained control of Lakedaimon/Lakonia in unclear, but they acquired Messenia through
military conquest in the eighth or seventh century BC. In both regions the Spartans seized the
most fertile areas for their private estates and turned the local populations into their helot slaves.
The helots were forced to cultivate the lands of individual Spartans, herd their livestock, and
deliver half of the produce to their Spartan masters. The prelude in the opening pages of Three
shows a group of helots gathering in the olive crop; and the story proper begins with the three
central helot characters working on a Spartan rural farm, in this case a farm owned by a Spartan
woman who is later identified as the chariot-horse owner Gyrtias. However, by the date at which
Three is set, 364 BC, the Spartans had lost control of Messenia, whose former helot populations
were now living as free Greeks. The novel’s action therefore takes place in Lakonia, where
Spartan control still prevails. Once the three helots flee their farm in the Chrysapha basin in
eastern Lakonia, their aim is to head for safety in free Messenia
One issue on which recent research has abandoned earlier views is the question of the helots’
status. It used to be thought that the helots were owned collectively by the Spartan state. (
This opinion was connected to the old view that the Spartans’ estates were public rather than
private property, on which see below.) However, the classical sources typically present the helots
as privately owned by individual Spartans, although the terms of this private ownership were
subject to state regulation – as with many items of private property in modern societies.
Therefore, as Gillen explains in his ‘Historical Footnotes’, when the helots are first introduced on
page 2, they are described as ‘owned by men’, but also as bearing ‘the state’s fetters’. The
personal control that Spartan owners exercised over their helots is indicated when Terpander
refers to ‘my mistress’ and later when Gyrtias refers to him as ‘that helot I arranged to send’ to
the farm.
In Three the estate on which the central helot characters are working, along with several other
helots, is depicted as an isolated farmstead rather than part of a hamlet or village. This depiction

7
matches the evidence of an intensive archaeological survey whose coverage included the
Chrysapha basin, the Laconia Survey conducted by the British School at Athens. For the classical
period, the archaeologists discovered 46 sites within the 70 km2 of the survey area, most of them
small sites which were probably just single farmsteads. In contrast, another survey (the Pylos
Regional Archaeological Project), which covered the area of western Messenia some 70 km distant
from Sparta, discovered only four definite classical sites in the 40 km2 of its survey area, including
one large site which was clearly a significant village. The differences between the helot habitations
in the two survey areas probably reflect the contrast between a rural area near to Sparta where
the Spartans could easily intervene (as they do near the start of Three) and a distant area where
Spartan intervention was infrequent and the helots had more scope to organise themselves into
village communities. But even single farmsteads were probably often organised hierarchically,
with one helot placed in a position of responsibility for managing the estate and its workers. In
Three, that is the position of Terpander, as is indicated when the Spartans burst into the helots’
dwelling and Arimnestos asks him ‘Are you first amongst lessers?’.
Do these practical aspects of the helots’ settlement patterns and work organisation have any
implications for one of the major controversies about helot-Spartan relations? Scholars have long
disagreed about how serious a threat the helots posed to the Spartans and (not quite the same
thing) to what extent the Spartans perceived them as a threat. The fact that groups of helots
working on particular estates probably had some kind of internal structure might suggest the
potential for local helot self-organisation, especially in Messenia where groups of helots working
on different farms probably lived together in village communities. The existence of such helot self-
organisation might seem to pose a potential threat of revolt against Spartan rule.
However, the key question is whether such helot self-organisation extended beyond individual
local communities to a wider regional level which might enable helots in different parts of Spartan
territory to unite in revolt. Recent research on the development of a regional identity in Messenia
has shown that a common identity was quite late to develop. It first becomes evident only during
the revolt of the late 460s BC, one episode from which – the annihilation of Arimnestos and his
300 Spartans – Terpander recounts in his storytelling in Chapter 1 of Three. It seems likely that
the common Messenian identity displayed during this revolt was initiated less by the helots than
by the rebels from two perioikic communities, Thouria and Aithaia, who participated in the revolt.
After the rebels were allowed to leave Messenia as part of a peace settlement, there is no
evidence for an ongoing common identity among the remaining populations in Messenia. The
sources which describe Messenia’s eventual liberation from Spartan control in 370 BC portray it as
the work of an invading foreign army supported by only a small local contribution. So there is no
definite evidence that the helots posed a permanent threat to their Spartan masters. They
became a threat only at moments of unusual Spartan weakness. The late 460s revolt, for
example, was stimulated by an earthquake which devasted Sparta and killed many Spartans and
their families.

8
 The Spartans’ own perceptions of the helots seem to match this picture. The historian
Thucydides plays up the Spartans’ fears; but he is writing about a period of Spartan vulnerability,
the Peloponnesian war, when the Athenians often made raids on Sparta’s territory. In contrast,
the two other main contemporary historians, Herodotus and Xenophon, mostly portray the
Spartans as not particularly fearful about the helots. In one particular episode in his Hellenika, an
account of the failed conspiracy of Kinadon, Xenophon depicts a scene in the Agora in which about
70 Spartans are outnumbered by over 4,000 non-Spartans, followed by a scene in which
individual Spartans are similarly outnumbered by a mass of helot labourers on their country
estates. Yet as part of this episode Xenophon also reveals that the Spartans went about their daily
lives unarmed, apparently little worried by this vast numerical imbalance. (Their behaviour
contrasts with that of American gun lobby activists who invoke the Spartans in support of their
right to carry arms.) These points about the Spartans’ normal lack of fear of the helots are
important, because the Spartans’ alleged need for security against the helots has often been
advanced in support of the idea that they devoted their lives to military concerns: a view of
Spartan life which I challenged earlier.
Finally, helots frequently participated in Spartan military campaigns. They always served as
personal attendants to Spartan soldiers. At Thermopylae these helot attendants died alongside
their 300 Spartan masters, as Terpander reminds the Spartans in Chapter 5. At Plataea, the final
battle of the Persian Wars in 479 BC, 35,000 helots served as light-armed troops. During the
Peloponnesian war, contingents of helots fought in several battles as heavy-armed hoplites. They
fought so successfully that the Spartans created a new standing force of freed helots, the
neodamodeis, who served in place of Spartan hoplites on distant campaigns. Finally, 6,000 helots
volunteered to defend Sparta against the enemy invasion of 370 BC, in return for the Spartans’
offer of their freedom. [SPOILER ALERT: in Three, Klaros is one of the helots who had responded
to that offer and fought for the Spartans, just six years before the story’s fictional date – but the
aftermath had not turned out as he had hoped.] All this reminds us that, though they were
exploited brutally by the Spartans, the helots were not merely passive victims, but made active
contributions to Sparta’s history. Whether supporting Sparta or in revolt, the helots were active
historical agents.

The Perioikoi and Skiritai

As already indicated, Kieron Gillen decided not to include the Perioikoi in the plot of Three because
their inclusion would have over-complicated the central story of the relationship between helots
and Spartans. The Perioikoi were free inhabitants of communities scattered around Sparta’s large
territory. (The Greek word means ‘those who dwell around’). Most of these communities were
located in Lakonia, but a certain number lay in Messenia, including the two that joined the 460s
revolt. These communities were diverse in character and size. Some lay inland and would have
been primarily farming communities, but their territories differed from fertile lowland plains to less
fertile upland areas. Others lay on the coast and would also have engaged in the exploitation of

9
marine resources. One of these coastal perioikic communities, Gytheion, to the south of Sparta,
served as the official dockyard for Sparta’s small navy. It was also an important trading port.
Many Perioikoi were also involved in crafts and trade, which were prohibited to the Spartans.
The key point about the Perioikoi is that they were fellow members, alongside the Spartans, of
the ethnic group of Lakedaimonians (in Greek, Lakedaimonioi). Nowadays, we write or say that
‘the Spartans’ did this or that; but ancient writers almost always described such actions as being
done by ‘the Lakedaimonians’. This reflected official usage: the city of Sparta was often called
‘Lakedaimon’ and ‘the Lakedaimonians’ was the official designation of the Spartan state, parallel
to ‘the Athenians’ or ‘the Corinthians’. In the case of military campaigns this usage was accurate
since, as we noted above, the Perioikoi contributed some 50-70% of the army’s hoplites. The
Spartans (in Greek, Spartiatai) almost never fought alone without the Perioikoi.
Of the three main groups in Spartan society (helots, Perioikoi and Spartans), the Perioikoi are
the most obscure because – despite their important military role – they are the least well attested
in both the literary sources and the archaeological evidence. In fact, they are hard to distinguish
archaeologically since they shared a common material culture with the Spartans. This shared
material culture reflects their normal position of solidarity with the Spartans. It may well be that,
scattered around the length and breadth of Sparta’s territory, the perioikic communities played an
important role in keeping an eye on the helots, in a way that the Spartans themselves, resident in
the city of Sparta, could never do. Hence it was a significant matter when, in the 460s, the
perioikic communities of Thouria and Aithaia abandoned their allegiance to Sparta and joined the
Messenian helots in revolt. For the most part, other perioikic communities remained continuously
loyal to Sparta. During the enemy invasion of 370 BC, Gytheion successfully resisted a three-day
attack, though some other Perioikoi refused to help defend Sparta and some even fought for the
enemy.
The one group other than the helots and Spartans that does make an appearance in Three is
the Skiritai, represented by a single individual, the scout Aristodemos, who plays an important
role in Chapters 3 and 4. As indicated in my ‘Conversation’ with Kieron Gillen, the Skiritai
inhabited the region called the Skiritis, to the north of Lakonia bordering Arkadia. They retained a
separate identity and semi-privileged position within the Lakedaimonian army. They had the
honour of occupying the army’s left wing. They guarded the perimeter of the army’s camp at
night. They marched in front of the Spartan king, probably acting as scouts, which is how
Arimnestos addresses Aristodemos when they first meet. By the fictional date of Three, part or all
of the Skiritis had been removed from Spartan control, so Aristodemos appears as a free agent
hiring out his services to allcomers.

The Spartans, male and female

In recent years new research has transformed older views about the Spartans themselves. One
traditional view, based on Plutarch’s late evidence, that has been thoroughly revised is the idea
that each Spartan male had an equal publicly owned landholding (kleros) which was given to him

10
shortly after birth and which reverted to the state on his death. However, contemporary sources
show that in reality Spartan landholdings were always unequal and that they were privately
owned. Landowners were not allowed to sell their lands, but they had the right to pass them onto
their children (who would share the inheritance), or to give or bequeath them to another person.
Women could also own land: Aristotle states that they held almost two-fifths of the territory. Girls
could inherit land from their parents, either as sole heiresses (when there were no sons) or (when
there were sons) through their right to a share in the inheritance: a daughter had the right to half
a son’s share. A girl was often given her share of the inheritance as a dowry on her marriage
rather than waiting until her parents’ death. As mentioned earlier, Spartans devoted much time
and effort to preserving their property. In Three the wealthy Spartan woman Gyrtias, faced with
the cowardice and disgrace of her only son, wishes that they had had another son; but, she
comments, ‘that would have split the estates’, making each son only half as wealthy.
For poor Spartan families, splitting the estates could prove disastrous if it reduced their sons’
landholdings to a level where they could not provide their compulsory food contributions to their
common mess. That would mean losing their legal status as Spartans and becoming ‘Inferiors’.
For wealthy families, splitting the estates could mean that their sons could no longer afford to
indulge in the expenditures essential to a high social status. We normally associate the word
‘Spartan’ with living an austere lifestyle without luxuries; and it is true that the Spartans’
everyday lifestyle was quite basic. As Thucydides said, the rich adopted a lifestyle as much as
possible like that of the many. This meant wearing simple clothing, drinking moderately and
eating plain food in the messes. But wealthy Spartans could use their surplus wealth in other
ways, in particular by breeding horses that competed in the elite sport of chariot-racing.
One inscription found on the Spartan acropolis contains an image of a four-horse chariot in
motion, followed by a text in which a certain Damonon lists a long series of chariot-race and
horse-race victories won by himself and his son at several religious festivals within Spartan
territory. Other wealthy Spartans competed outside Sparta at the Olympic Games. Unlike
Damonon, who drove his own chariot, these Olympic competitors were simply the horses’ owners.
These Spartan owners won the four-horse chariot race at seven of the eight Olympic Games held
between 448 and 420 BC. This achievement was not confined to Spartan men. In 396 and 392 BC
the Olympic four-horse chariot race was won by a Spartan woman, Kyniska, sister of King
Agesilaos II, the first woman ever to do so. Kyniska’s victory inspired other Spartan women to
keep horses and enter and win at the Olympics. Three captures this trend through the wealthy
Gyrtias, who prefers her horses to her disgraced son and boasts that they ‘will soon be bound for
Olympia. They will race. And if I am any judge, this year they will win’. (364 BC was an Olympic
games year.) To celebrate their victories, Spartan chariot-race winners commissioned expensive
bronze personal statues made by leading foreign sculptors which they placed in the sanctuary at
Olympia. Kyniska was no exception: part of the marble base of her monument, adorned with a
celebratory inscription, can be seen in the Olympia Museum.

11
 Women’s ownership of two-fifths of the land and engagement in chariot racing raises the
question of their wider position in Spartan society. It is often claimed that Spartan women were
exceptionally liberated compared with women in other Greek states. This is true to a certain
extent. Spartan girls enjoyed a public upbringing outdoors, involving physical exercise and
competitions, which was more empowering than the secluded indoors upbringing of girls in other
Greek states. But we must be careful not to ignore aspects of women’s lives that remained under
male control. Women’s empowerment derived from their prominent roles within their families and
within the state, not from personal freedom to do as they liked. Take the case of Kyniska. Her
celebratory inscription begins by proclaiming her family background, that her father and brothers
were kings of Sparta, before she mentions her chariot-race victory. Indeed, Xenophon claims that
she was persuaded to engage in chariot racing by her brother Agesilaos, who wanted to discredit
the successes of male chariot victors as an unmanly achievement dependent solely on wealth.
Kyniska’s success thus served the interests of her male kinsman.
In fact, the outdoors physical upbringing of Spartan girls was aimed not at giving them
personal freedom but at making them fit for childbirth. Moreover, although their property
ownership and inheritance rights could give women considerable importance within their
households after they were married, they brought constraints for unmarried girls, making them
valuable commodities in the marriage market whom their parents used for forging dynastic
alliances or concentrating family property. A young woman’s marriage was decided by her father.
Aristotle states that it was the father who betrothed an heiress in marriage; and, if he died before
doing so, her nearest kinsman could either marry the heiress himself or give her to a man of his
choice.
A woman’s reproductive potential could be used for dynastic purposes even after her marriage.
A Spartan who did not wish to take a wife, but who still wanted to father citizen children, could
approach a married man and ask to borrow his wife for purposes of reproduction. According to
Xenophon, husbands were keen on these arrangements because their wives would produce sons
who counted as part of the kin group and added to its power, but who would have no claim to
inherit a husband’s property (their inheritance would come from their biological father). At first
sight, this arrangement seems to be decided entirely by the men; there is no mention of the
wife’s consent. However, Xenophon adds that women were also keen because it gave them charge
of two households. But a woman’s ability to enter this second relationship was not purely her own
choice; it also depended on her husband's consent.
Spartan men had greater personal autonomy in their sexual and reproductive behaviour,
although they too were not entirely without restrictions. Men could sexually exploit their female
helot slaves. Evidently, they frequently did so: male ‘bastards’ (in Greek, nothoi) were a
recognised group in Spartan society who were given certain privileges short of citizenship. Unlike
women, however, men were limited to one Spartan heterosexual partner at a time: if a man
wished to take a second wife, he had to divorce his existing wife first. (He could apparently
divorce his wife without her consent.) Again, in contrast to women, men were legally obliged to

12
marry, probably by age 30. Those who failed to do so were fined and subjected to official public
humiliation. Being unable to find a husband and bear citizen children was also shameful for a
woman, but this was a matter of social not legal disgrace.
These sanctions raise the question of how much control the Spartan state exercised over its
citizens’ lives. As we saw earlier, Sparta has sometimes been likened to totalitarian societies like
Nazi Germany and Soviet Russia. Plutarch, writing several centuries later, claims that the
Spartans’ public lives left them no free time and were devoted solely to service of the community.
It is true that all male citizens had to live a common public lifestyle. This started at age 7 with the
boys’ public upbringing. It continued in adulthood with their mandatory enrolment in a common
mess of about 15 men, where they dined on most evenings for the rest of their lives. and with
their liability for military service until age 60. Citizens were also expected to participate in many
other common rituals, such as religious festivals and choral singing and dancing. However, this
common lifestyle was not imposed from above by a faceless public authority. Instead, it was a
lifestyle agreed and chosen by the Spartans themselves. Active participation in this communal
lifestyle was regarded by citizens as a privilege. Exclusion from it was social death.
Contrary to Plutarch’s claims, the shared lifestyle did not mean that the state micromanaged
the everyday lives of Spartan citizens. As we saw earlier, Xenophon’s contemporary accounts of
Spartan daily life in the early fourth century paint a very different picture. He portrays individual
Spartans as going about their everyday lives in an independent manner, pursuing their private
affairs (doing business, socialising, and managing their estates) according to their personal daily
schedules — as did citizens in other states.
The Spartans also accepted that what went on inside a citizen’s private household lay outside
state control. Dionysios of Halikarnassos states that, ‘as for what took place inside their homes
they neither worried about it nor kept watch over it, holding that each man's house door marked
the boundary within which he was free to live as he pleased’. Indeed, some philosophers criticised
Sparta’s laxness in failing to control its citizens’ domestic activities. According to Plato’s Republic,
they ‘entrench themselves within the walls of their homes’, where ‘they can spend lavishly on
their wives and anything else they choose’.
In fact, the influence of the family spread beyond their private households into the operation of
public institutions. Sparta had the only compulsory public system of boys’ education in any Greek
state. (Note that the standard modern term for this education, agoge, is inaccurate: no
contemporary Greek source in the classical period ever used the word agoge to describe the boys’
upbringing.) However, this public education formed only part of a boy’s upbringing, the part
focused on physical training. Alongside it, though largely ignored by the sources, stood a normal
Greek education in reading, writing, oral expression and music, probably taught by teachers
privately paid by Spartiate families, as in other Greek states. Contrary to popular belief, literacy
was the norm for Spartan citizens.
A similar public-private partnership also applied to the common messes. As we have seen, the
messes were a compulsory public institution, to which all citizens had to belong or lose their

13
citizen rights. Yet each individual mess regulated its own activities. Each mess made its own
choice about which young Spartans aged 20 to elect (or reject) as new members. Discussions in
the mess were secret, immune from state scrutiny. Individual messmates could make extra
personal donations of foodstuffs from hunting or from their private estates. Moreover, each
messmate’s continuing membership rested on his private economic capacity to provide the core
food contributions.
This public-private partnership even applied to the organisation of the army. The men who
dined together in the mess also fought together in the smallest unit of the army, the enomotia.
Consequently, the allocation of young Spartans to particular army units was determined, not in a
top-down manner by the state or its generals, but in a bottom-up manner by rank-and-file
members of each common mess, as they made their choices about which young men to elect to
dine with them in their mess and fight with them in their enomotia. This is yet another indication
that Sparta was not a totalitarian militaristic state, but a society in which ordinary Spartans played
an important role in determining how its institutions operated; a society whose army recruitment
was determined not by military factors, but by civic considerations, by whom you wished to eat
and drink with for the rest of your life.

Some further reading

Andrew J. Bayliss, The Spartans (Oxford University Press, 2020) provides a good short
introduction to Spartan society in the classical period. Nigel M. Kennell, Spartans: A New History
(Wiley-Blackwell, 2010) provides an up-to-date short history of Sparta from its origins to the
Roman Empire. For detailed discussions of specific aspects of Spartan society and history, see A
Companion to Sparta, edited by Anton Powell (2 volumes: Wiley, 2018). On Sparta’s military
aspects, see Sparta and War, edited by Stephen Hodkinson and Anton Powell (Classical Press of
Wales, 2006). On Sparta’s image in modern politics and culture up to the late 2000s, see Sparta
in Modern Thought, edited by Stephen Hodkinson and Ian Macgregor Morris (Classical Press of
Wales, 2012). On Sparta’s use by the Far Right in the 2010s and early 2020s, see chapters 7-9 by
Julia Müller, Stephen Hodkinson, and Johannes Siapkas and Thomas Sjösvärd in Classical
Controversies: Antiquity in the 21st Century, edited by Kim Beerden and Timo Epping (Sidestone
Press, 2022).
If you want to read some of the ancient writings about Sparta, start with the contemporary
sources: Xenophon’s short Constitution of Sparta; his longer historical work, the Hellenika; and a
chapter of Aristotle’s Politics (book 2 chapter 9). When you have read those works, you should be
sufficiently vaccinated to read Plutarch’s writings on Sparta without becoming infected! See the
volume Plutarch, On Sparta (Penguin Classics, revised edition, 2005).

14