Vnější geologické děje

• Projevem vnějších geologických dějů je přetváření zemského povrchu

• Hlavními činiteli jsou: zemská tíže, voda (tekoucí, mořská, v podobě ledu a ledovců, vítr a
živé organismy včetně člověka)
• U většiny lze rozlišit činnost:
rušivou – rozrušování částí zemského povrchu
tvořivou – přenos a ukládání zvětralin.
• Výmolná rušivá činnost se nazývá eroze, ta spolu s odnosem rozrušených částic hornin
vede ke snižování zemského povrchu a k odkrývání podložních hornin – denudaci.
Zvětrávání
• Povrch hornin je narušován zvětráváním.
• Mechanické zvětrávání vede k rozpadu hornin, například následkem výrazných teplotních
výkyvů v průběhu dne a noci (nejvíce v pouštích).
• Významným mechanickým činitelem je mrazové zvětrávání.
• Voda pronikající do puklin nebo prolínající horninou, zvětší zmrznutím svůj objem, led pak
působí jako klín na okolní části horniny a porušuje jejich soudržnost.
• Rušivě působí i kořeny rostlin prorůstající horninami.
• Chemické zvětrávání vede často k látkovým změnám nerostů a hornin.
• Hlavním činitelem jsou voda, kyslík a oxid uhličitý. Intenzita chemického zvětrávání je větší
v oblastech s teplejším a vlhčím podnebím.
• Procesy zvětrávání jsou předpokladem vzniku půdy.
• Například chemickým zvětráváním živců se tvoří kaolinit a jílové nerosty obohacující půdu
o minerální látky.
• Skalní hřiby – erozní tvary vznikající obrušováním
Působení zemské tíže
• Zemská přitažlivost neboli tíže způsobuje pohyb zvětralin, půdy a vody (včetně sněhu a
ledovců) z výše položených míst zemského povrchu do nížin.
• Pohyb zvětralin může být:
náhlý, jednorázový (například zřícení kamenů a bloků hornin po vydatných srážkách při
jarním tání a podobně)
pozvolný
• Dochází k sesouvání, zejména na svazích tvořených různě pevnými horninami, sesouvající
se materiál pak velmi často poškozuje komunikace a obydlí.
• V horském prostředí je zvláště nebezpečný rychlý pohyb sněhu – lavina.
Činnost tekoucí vody
• Tekoucí voda je významným geologickým činitelem měnícím zemský povrch.
• Její činnost je rušivá i tvořivá.
• Rušivá činnost vody se projevuje zejména vymíláním – rozrušováním zemského povrchu a
odnosem částic půdy a hornin vodní erozí.
• Tvořivou činností vznikají naplaveniny – vrstvy úlomkovitých usazených hornin.
• Odtok vody na zemském povrchu je:
plošný – ron
soustředěný – v říčním korytě
• K plošnému odtoku – ronu – po povrchu terénu dochází zejména po větším dešti, zvláště v
krajině bez rostlinného pokryvu vede ron ke splachu půdy – vymílání ronových rýn.
• Soustředěný odtok vody v korytě je vodní tok – potok, řeka.
• Rušivá činnost eroze se projevuje zejména na horním toku, kde má řeka větší spád a
vymývá koryto do hloubky i do stran.
• Voda unáší úlomky rozrušené horniny, které se pohybem zaobalují a zmenšují na štěrk
zrna písku a na menší částice.
• Ve středním i dolním toku řeky dochází k vytváření meandrů a slepých ramen.
• Tam kde se spád řeky zmenšuje snižuje se unášecí síla tekoucí vody.
• Postupně proto převažuje tvořivá činnost – usazování splavenin.
• Říční usazeniny jsou vytříděny podle velikosti i podle hustoty.
• Nejjemnější jílovité částice a rozpuštěné nerostné látky jsou řekami odnášené až do moře.
• Společným působením tekoucí vody a zvětrávacích procesů vznikly na území naší vlasti
zvláštní povrchové tvary.
• V pískovcích jsou to zejména skalní města – mohutné skalní stěny a jednotlivé skalní věže
oddělené úzkými a nezřídka hlubokými soutěskami.
• Různá odolnost pískovcových vrstev byla jednou z hlavních příčin vzniku některých dalších
skalních útvarů.
• Běžné jsou skalní výklenky, jamky, brány, okna a hřibovité útvary.
• Typická skalní města jsou u nás v Turnovské pahorkatině (Prachovské skály, Hruboskalsko,
Příhrazské a Klokočské skály), Broumovské vrchovině (Adršpašsko teplické skály,
Broumovské stěny), Děčínské vrchovině (známá Pravčická brána, Tiské stěny) na
Kokořínsku i jinde.
• Chemickým a mechanickým působením vody vznikl ve vápencových územích typ krajiny
zvaný kras.
• K povrchovým krasovým útvarům řadíme hlavně:
škrapy – členité ostré vápencové skalky
závrty – oválné sníženiny povrchu vzniklé rozpuštěním vápenců nebo propadnutím stropu
jeskyně.
• Podzemní krasové útvary jsou jeskyně a propasti.
• Povrchová voda obsahující rozpuštěný oxid uhličitý vniká puklinami a vrstvami do vápenců
a rozkládá je. Vzniká roztok hydrogenuhličitanu vápenatého, z něhož se v jeskyních
vylučuje nerozpustný uhličitan vápenatý v podobě krápníků.
• Působivou krápníkovou výzdobou se vyznačují jeskyně v Moravském krasu, v Českém
krasu, i v některých dalších našich krasových oblastech.
• Typy krápníků jsou
stalaktity – z hora dolů
stalagmity – z dola nahoru
stalagnáty – spojené stalaktity a stalagmity.
Činnost mořské vody
• Rušivá činnost se projevuje zejména na pobřeží neustálým pohybem mořské vody –
přílivem, odlivem a především příbojem.
• Dochází k rozrušování pobřežních skalních útesů, řícení podemletých bloků a balvanů, ty
se pohybem vody rozpadají a obrušují na valounky, štěrk, písek a jílové bahno.
• Ukládáním úlomků na pobřeží se tvoří pláž.
• Při odlivu, ústupem příbojových vln a pohybem mořských proudů jsou částice hornin a
nerostů přenášeny do vzdálenějších a hlubších částí moře.
• Přitom dochází k jejich vytřídění – směrem do moře se rozměry úlomků zmenšují.
• Během dlouhého geologického vývoje se na dně moří tvoří až několik set metrů mocná
souvrství úlomkových a jílovitých hornin.
• Činnost ledovců
• Ve velehorských a polárních oblastech patří k významným geologickým činitelům ledovce.
• Z nahromaděného sněhu se střídavým táním a mrznutím zprvu tvoří krystalický firn, který
se postupně mění v souvislou ledovou hmotu – ledovec.
• Horský ledovec vyplňuje ve vyšší části pohoří kotlovitou prohlubeň – kar.
• Z něho se ledovcový splaz sune do údolí a tlakovou silou působí na jeho dno a svahy.
• Údolí tak nabývá v profilu vanovitého tvaru.
• V některých velehorách dosahují ledovce délky několika desítek kilometrů.
• Ledovec s sebou unáší horninový materiál z rozrušeného dna údolí nebo spadlý z okolních
svahů, ten se hromadí před čelem ledovce, při jeho bocích nebo pod ledovcem v podobě
nevytříděných nánosů – morén.
• Na místě karů a v morénách se vytváří ledovcová jezera. Známá jsou například Alpách a ve
vysokých Tatrách.
• Stopy po činnosti ledovců – kary, vanovitá údolí, morény – jsou svědectvím, že i některá
naše pohoří například Krkonoše a Šumava byla v geologické minulosti zaledněná.
• V současnosti jsou nám nejblíže horské ledovce v Alpách.
• Plošně rozsáhlejší jsou pevninské ledovce pokrývající podstatnou část Antarktidy, Grónska
a dalších územích v polárních krajinách.
• Před desítkami tisíc let v takzvané době ledové zasahovaly ze severu do střední Evropy.
• Některými mezihorskými sníženinami pronikly až na naše území (do Moravské brány,
Slezské a Vidnavské nížiny).
• Ledovce tlakovou silou zarovnaly povrch a zanechaly rozsáhlé nánosy – morény, na
některých místech i přemístěné bloky horniny takzvané bludné balvany (Opava).
Činnost větru
• Vítr se jako geologický činitel uplatňuje především v suchých oblastech (stepi, pouště), kde
zemský povrch není chráněn rostlinným pokryvem.
• Z mořských, říčních i ledovcových nánosů vítr odnáší jemné částice a přemisťuje je i do
značných vzdáleností.
• V pouštním prostředí částice unášené větrem při zemi narážejí do skal a rozrušují jejich
povrch.
• Touto větrnou erozí se tvoří členité útvary například převisy, dutiny, hřibovité tvary a
viklany.
• Podobné útvary se vyskytují i v našich skalních oblastech (zejména v pískovcových skalních
městech).
• Vznikly však složitějšími procesy zvětrávání a odnosu hornin.
• Po zmenšení unášecí síly větru dochází k ukládání částic.
• Nápadné jsou zejména útvary navátých písků – přesypy neboli duny.
• Nám nejblíže při Severním a Baltském moři.
• Naváté písky se dochovaly z období dlouhodobého suchého podnebí (zejména s
meziledových dob) i na naše území, například na některých místech v Polabí v chráněné
krajinné oblasti Třeboňsko a na jihovýchodní Moravě (Moravský Písek).
• Většinou jsou pokryty borovými lesy.
• Větrem přemístěné uloženiny nejjemnějších prachových částic se nazývají spraše, na
nich často vzniká úrodná půda.
• Také organismy, mikroorganismy, houby, rostliny a živočichové patří k významným
vnějším geologickým činitelům.
• Uplatňují se zejména při vzniku půd.
• V historické době – především v posledním století minulého tisíciletí a začátkem tohoto
století - se na změnách zemského povrchu výrazně podílí tvořivá a rušivá činnost člověka.