Jan Neruda : Prosté motivy (1883)

Binokl na očích, v ruce hůl Své čelo mi do okna vtlačila

kráčím si květnatým dolem, a bílým svým okem se dívá –
vážně jdu, jako bych neviděl, já vidím ji, zimu tu paní zlou,
jaro co tropí zde kolem. jak mlhavým prstem svým kývá.

Vždyť je to všechno zas na vlas tak Je ticho, je mráz a mdlá noha má

jako před čtyřceti lety – si na prahu vykročit váhá,
po nebi známý ten ptákův zpěv, však zima po horoucí dlani mé
po stromech známé ty květy! již mlhavou rukou svou sáhá.

Zase kol děvčátek skotačí A pozvolna ruku tu pozvedá

hošíci nezralých boků, a klade ji kolem mé šíje –
děvčátka písničky zpívají ta vražedná žena! vždyť cítím již,
tištěné tohoto roku. jak ze prsou dechy mi pije!

Není, ach není v tom postupu, A cítím, jak v ledovém objetí

všechno jde dávným svým krokem – tvář bledne, ret rychle jak chladne,
bojím se, jenom my starší že jak tepna se ve skoku zaráží
moudříme každičkým rokem! a srdce jak klesá a vadne.

Bojím se, tak že to bude už

do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!

Kráčím kol hochů a děvčátek,

šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že v skutku jsem ještě živ –
já zapomněl umřít kdysi.

Však vypadám! Na sklo ať nadýchám

a jak chci je hedvábem stírám –
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.

Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,

to po jara, po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.

Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,

jak moly bych kolem byl zplašil,
a kdybych se potkal – já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.

ÚKOLY :
1. Pokuste se charakterizovat sbírku Prosté motivy po stránce žánru, námětu, vyznění, lyrického
subjektu, jazyka.