První sníh.

Otvírám dveře a ocitám se před naším panelákem. Zrovna začalo sněžit. První sníh této zimy a také
jediný důvod, proč jsem opustila teplo domova.

Pokládám jenu nohu za druhou a s tichým křupáním vytvářím ve sněhu stopy. Je zima. Prsty na rukou
mi začínají mrznout a uši už mám úplně červené. Zachumlám se do kabátu a ruce strčím do kapes.
Vcházím do blízkého lesa. Zde se ještě tenká vrstvička sněhu vytvořit nestihla. Pomalu se procházím a
koukám se všude kolem. Přeci jen to je první sníh! Moje vnitřní dítě jásá. Vločky statečně bojují se
větvemi stromů a snaží se skrz ně protančit až k zemi. Tam na ně ale čeká neporazitelný protivník.
Bláto. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až ucho upadne. Ráno už bude určitě
sníh vesele ležet i zde.

Fouká. Ledové prstíky větru mě štípají do tváří a využívají jakékoliv skulinky, aby se mi dostali pod
kabát. Zrychlím chůzi. Sníh mám sice ráda, ale každým krokem se víc a víc těším zpět do vlastní
postele. Přesto jdu přesně opačným směrem až na nedalekou louku. Měsíc zrovna vykoukne z poza
mraků a zalije celé místo jasným světlem. Vločky jako by se najednou úplně rozzářily. Jako světlušky
poletují tmavou nocí a ulehají na zem. Zaposlouchám se. Přes den je zde rušno. Teď je ale slyšet jen
šum a praskot stromů, jak s nimi vítr cloumá sem a tam. Člověk se cítí jako by už ani nebyl v Praze.
Všechen stres velkoměsta se vytrácí a existuje jen tady a teď. Ticho a klid.

Všechno ale musí jednou skončit. Vlasy už mám sněhem skoro promočené a mě začíná byt až
nesnesitelná zima. I přes to, že bych zde raději ještě chvíli zůstala, otáčím se a jdu domů, kde na mě
čeká teplá deka a čaj.