Líčení

Jak krásná může být noc na vesnici

Ulice je dnes večer prázdná a zvuky posledních pomalých kroků jsou pryč. Okna domovů jsou
stále temnější a temnější, a já jsem zůstala sama. Stojím a slyším šepot sametově jemného
vánku, jenž se nese ulicí a zastavuje se u každých tmavých dveří. Jeho chladivé pohlazení mě
obklopí a zahalí do své náruče, jako by mě přivítal doma. Pocit volnosti a lehkosti se rozlévá v
mém těle, když se nechávám unášet jeho proudy. Hladí mi vlasy a pohrává si s nimi, jako by se
snažil vytvořit nové tvary a vzory.

Dále slyším tichý, deštivý zvuk řeky. Hvězdy se zrcadlý na jejím povrchu jako tisíce třpytivých
diamantů, které tancují na hladině. Otvírá se podél ní prostorná mýtina. Místy se tráva
vzpamatovává po dlouhé a chladivé zimě. Široko daleko není žádný strom, jen u pramene stojí
mohutný buk. Jeho tělo je rozryto vráskami. Dojatě poslouchá hlas řeky, která právě počala žít.

Větve stromu se vznášejí k nebesům jako roztažené ruce, toužící dosáhnout výšin. Mé oči sledují
cíl jejího růstu a upírají se na rozlehlou noční oblohu. Hvězdy se shora usmívají dolu na mě a
hlídají vesnici s pohledem věčného mládí. Měsíc se zvedá nad horizontem, vrhá dlouhé stíny
přes krajinu, tvoříc atmosféru záhad a mystiky.

Zůstala jsem sama. Vánek mi hladí tvář. Řeka šeptá své tajemné písně. Hvězdy s měsícem
osvětlují krajinu kolem mě. Zůstala jsem sama, ale necítím se osaměle. Nechávám se pohlcovat
krásou kolem mě. Pulzuje ve mně síla přírody a dodává mi pocity klidu a vyrovnanosti. Zůstala
jsem sama, ale přitom jsem nikdy nebyla více spojena se světem kolem sebe.