Znění tohoto textu vychází z díla Gjorkové tak, jak bylo vydáno

nakladatelství Krigl v roce 2012 (BENEŠOVÁ, Tereza.

Gjorkové: tajemství minulosti. 1. vyd. Praha: Krigl, 2012. 327 s.).

§
Text díla (Tereza Benešová - Gjorkové Tajemství minulosti), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je
definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy:

BENEŠOVÁ, Tereza. Gjorkové: tajemství minulosti [online]. V MKP
1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum
citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z:
http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/57/90/gjorkove_tajemstvi_
minulosti.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská

knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte
dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 1. 7. 2013.

 OBSAH

Informace o autorce ..................................................................... 6

Prolog ............................................................................................. 7
1. kapitola ...................................................................................... 9
Ostrozubci.................................................................................. 9
2. kapitola .................................................................................... 18
K vodě a ještě hloub ............................................................... 18
3. kapitola .................................................................................... 29
Centrální náměstí ................................................................... 29
4. kapitola .................................................................................... 50
Cesta ......................................................................................... 50
5. kapitola .................................................................................... 60
Sladký začátek......................................................................... 60
6. kapitola .................................................................................... 70
Do pekla ................................................................................... 70
7. kapitola .................................................................................... 82
Sliz, kameny a Mathias .......................................................... 82
8. kapitola .................................................................................... 89
Dopisy ...................................................................................... 89
9. kapitola .................................................................................... 97
Pomocnou ruku ...................................................................... 97
10. kapitola ................................................................................ 106
Co bylo, co bude ................................................................... 106
11. kapitola ................................................................................ 118
Pátrání .................................................................................... 118
12. kapitola ................................................................................ 136
Výlet........................................................................................ 136
13. kapitola ................................................................................ 149
Bariéra .................................................................................... 149
14. kapitola ................................................................................ 163
 Zkoušky a další sliz .............................................................. 163
15. kapitola ................................................................................ 172
Sebastian ................................................................................ 172
16. kapitola ................................................................................ 187
Střet s realitou ....................................................................... 187
17. kapitola ................................................................................ 203
Bahňák .................................................................................... 203
18. kapitola ................................................................................ 219
Nečekaná vánoční nadílka .................................................. 219
19. kapitola ................................................................................ 231
Nápověda .............................................................................. 231
20. kapitola ................................................................................ 246
Růžová pohroma .................................................................. 246
21. kapitola ................................................................................ 260
Legenda o čarodějnici .......................................................... 260
22. kapitola ................................................................................ 272
Jantarová pomoc ................................................................... 272
23. kapitola ................................................................................ 285
Lov drahokamů .................................................................... 285
24. kapitola ................................................................................ 303
Kdo chce kam… .................................................................... 303
25. kapitola ................................................................................ 318
Poslední krok ........................................................................ 318
26. kapitola ................................................................................ 335
Jeskyně ................................................................................... 335
 Informace o autorce
Aktuální informace o autorce naleznete na jejím osobním blogu.

6
 Prolog
1. září 1985
Na vyvýšené mýtině skalnatého výběžku stojí dva muži. Ze tří
stran jsou obklopeni nekončícím oceánem a ze čtvrté se mýtina
postupně proměňuje v temný, téměř neprostupný les, ve kterém
stojím i já.
Přestože je jasná pozdně letní noc, vzduch je prosycen čímsi
chladným a z místa, kde muži stojí, vyzařuje zvláštní síla, ze které mi
téměř běhá mráz po zádech. Nemívám podobné pocity často. - Jsem
zvyklý vídat ledaco, ale tady mi zkrátka něco vadí. Něco, co
nedokážu identifikovat.
Tichou noc narušuje jen občasné zakňourání něčeho malého, nad
čím se oba dva sklánějí. O mně nevědí. Neslyšně se pohnu kousek
stranou, abych tvora na zemi lépe viděl. Vyšší z nich drží v ruce něco
tenkého, krátkého a stříbřitě lesklého a míří tím na to maličké. -
Wirgama. Jeden z důvodů, proč takové, jako jsou ti dva, nemůžeme
vystát. Vůči té kovové věcičce jsme naprosto bezmocní. Stejně jako
to vzlykající škvrně.
Je to novorozeně. Leží úplně nahé v trávě a o pár metrů dál leží
další dvě těla. - Žena, která dítě pravděpodobně porodila a jejíž křik
mě sem přivolal, se ale na rozdíl od muže ležícího nedaleko nehýbe
ani nedýchá. Ten je v bezvědomí a pravou nohu má zkroucenou do
nepřirozeného úhlu. Nejspíš se zlomila při dopadu na kraj skalnatého
výběžku, když ho před malou chvílí zasáhl červený paprsek.
Další nádech, tentokrát hlasitější, až se oba stojící nad dítětem
otočí jeho směrem.
Já osobně bych se jindy nad jejich spory tak maximálně ušklíbl.
Problémy téhle rasy mě nezajímají. Ještě před pár minutami mě
zajímalo jedině to, že se nacházejí na našem území, ale teď
z nějakého důvodu zadoufám, že se ten chlap co nejdřív probere.
„Neměl bych ho…“ promluví nejistě černovlasý muž, jako by mi
četl myšlenky. Oba mají na sobě tmavá roucha, která jim spadají až

7
na zem, a stejně jako já tak téměř splývají s okolím. Vidím je ale
dobře. - Moje oči jsou ve tmě doma.
„Ne. Nehodlám se s ním zdržovat. Beztak už tady za chvilku
nebude mít co zachraňovat,“ zaslechnu, jak se uchechtne starší
z nich. „A vůbec, podej mi svoji! - Potřebuji dvě.“
„Jste si jistý? - S dospělým je to jedna věc, ale takhle malé dítě…
mohlo by to mít velmi neblahé následky.“
„Pochybuješ snad?“ zasyčí druhý a střelí po mladším zlobným
pohledem. Ten se přikrčí, zavrtí hlavou a už bez řečí mu podává
jednu ze dvou wirgam, které drží v ruce. Pláč dítěte ležícího pod
nimi začíná nabírat na síle. - Studená zem se mu ani v nejmenším
nezamlouvá.
„Hoď sebou! Nemám v plánu tady s tím uřvancem strávit celou
noc!“ zavrčí ještě, než černovlasému vytrhne z ruky měděnou hůlku.
Jakmile má obě, přiklekne k dítěti a svoji stříbrnou položí na
maličký hrudník. Studený kov spustí nářek naplno. Tuším, že bych
měl něco udělat. Cizí nezvyklý hlásek jako by mi našeptával, že jestli
tomu drobkovi nepomůžu, jeho život bude velice krátký. Jenomže
oni jsou dva a já nejsem ani hrdina, ani sebevrah. Zabij, abys přežil!
Ale zachraňuj? - K něčemu takovému jsem nebyl vychován. Mám
riskovat vlastní život pro někoho, z koho stejně vyroste jeden z nich?
Zatímco jsem vedl svůj vlastní vnitřní boj, starší muž se postavil,
namířil druhou hůlkou na novorozeně a nevšímaje si couvajícího
mladíka, začíná odříkávat jakési složité zaklínadlo. Možná bych přeci
jen měl...- probleskne mi hlavou, ale přesto se nepohnu z místa. - Tělo
mě neposlouchá. Jediné, čeho jsem schopen, je strnule stát
a s bušícím srdcem sledovat černovlasého muže, jak se sklání nad
mrtvou ženou, jako by jí něco šeptal. Ještě jednou se ohlédne po
zaříkávajícím, než odvrátí hlavu a přikryje si obličej, jako by něco
tušil. Něco, co je i pro mě příliš děsivé...

8
 1. kapitola
Ostrozubci
Bylo lehce před pátou hodinou ranní, když se malá Nefas konečně
ukládala ke spánku. Slunce pomalu vystrkovalo své paprsky
a osvětlovalo jinak tmavý les. Do podzemního úkrytu se přicházející
den neměl šanci dostat, ona ale přesto věděla, že teď už může. Její
oči se za ta léta naučily rozeznávat ty drobné rozdíly mezi noční
a ranní tmou.
Ještě než se zavrtala do postele, pro jistotu zkontrolovala, že černé
šátky protkané stříbrem, uvázané okolo obou zápěstí a na krku, jsou
na svých místech. Naposledy. Konečně, - pomyslela si. Ale i přes
obrovskou únavu se nedokázala donutit zavřít oči. Přemýšlela o tom,
co jí asi od zítřka čeká a jak moc se její život změní. Těšila se. Ano,
to bez pochyby. Nevěděla sice, na co přesně, ale nemohla se toho
dočkat.
Život tady nebyl špatný; tedy přesněji, mohlo to být určitě horší. -
Nikdo jí neubližoval, nenadával, najíst dostávala, měla dokonce
vlastní pokojík. A postel, ve které teď ležela, a místo spánku zírala
do stropu a ve vzpomínkách se vracela o několik let zpátky.
Nefas toto místo odmalinka považovala za svůj domov. Proč by
také neměla? - Vyrůstala tady spolu s ostatními dětmi, hrála si
s nimi, vychovávali ji stejně a jiný svět neznala. Upíři byli její
rodina.
Nikdy se od ostatních na první pohled nijak zvlášť nelišila;
Poměrně drobná dívenka, dlouhé černé vlasy, jemné jako hedvábí,
ještě černější oči kočičího tvaru, které jí dávaly nádech zvláštní
exotičnosti, malý nos.
Jenomže čím víc rostla, tím víc si všímala, že je jiná. A všímali si
toho i její vrstevníci. - Stále častěji si mezi sebou špitali a posmívali
se jí, že vypadá s těmi svými zuby divně. Čím dál víc ji od sebe
odstrkovali, až se s ní nakonec přestali stýkat úplně.

9
 Nefas to bylo líto. Hlavně proto, že pořádně ani nevěděla, co
vlastně provedla. Pořád doufala, že jí zuby ještě dorostou a oni ji
zase vezmou mezi sebe. Ale bohužel tady byla i řada dalších věcí,
které dávaly znát, že je s ní něco v nepořádku. - Ostatní děti začaly
například v sedmi letech chodit na vyučování, kam ona nesměla.
Také vždycky dostávala jiné jídlo. Proti tomu sice nijak zvlášť
neprotestovala, protože z krve a nedopečeného masa se jí zvedal
žaludek, ale bylo to zvláštní. A v neposlední řadě jí nevadilo slunce.

Tenhle drobný detail zjistila, když se jednou zapomněla venku. -

Seděla na zemi v lese, dloubala klacíkem v hlíně a přemýšlela, když
se jí z ničeho nic na ruce objevil proužek světla.
Vytřeštěně hleděla na tenký oranžový paprsek prosvítající skrz
stromy a čekala, co se bude dít. Všichni tady se slunce báli, dětem
odmala vtloukali do hlaviček - nikdy, nikdy nechodit na denní světlo.
Jenomže jí se nedělo vůbec nic.
To byla pravděpodobně ta poslední kapka k tomu, aby měla
jistotu, že je divná. Byla ochotná se s tím faktem smířit, ale chtěla
vědět proč. V rychlosti se zvedla ze země, běžela zpátky do pevnosti
a po schodech dolů k Erice.
Erika byla upírka, která ji měla většinu doby na starost. Dětí, které
z nějakého důvodu neměli rodiče, se tady vždycky někdo ujal
a nebylo to ani nijak výjimečné. Častokrát se stalo, že se nějaký upír
v noci nevrátil.
I Nefas se několikrát ptala, kde jsou její rodiče, ale Erika nad tím
pokaždé jen mávla rukou. Ale dnes byla rozhodnutá, že svoji
odpověď dostane, a bouchala upírce do dveří tak dlouho, dokud ji
nevzbudila.
Erika otevřela dveře a rozespale se na Nefas mračila. „Můžeš mi
laskavě vysvětlit, proč mi v tuhle zatracenou hodinu mlátíš do
dveří?!“
„Sluníčko!“ vyhrkla Nefas. „Svítilo mi na ruku!“

10
 „Ty jsi byla venku?! Nejsi takhle náhodou nána pitomá?!“
zavrčela Erika a vtáhla ji k sobě do pokoje, aby nevzbudily někoho
dalšího. „Kolikrát to mám opakovat, že po svítání nemáš venku co
dělat.“
„Ale mně nic není,“ snažila se Nefas poukázat na fakt, proč je
vlastně teď tady. „Jak to?“ Erika po ní jen střelila zamračeným
pohledem, ale k odpovědi se neměla.
„Slyšíš?! Chci to vědět!“
„Jdi si lehnout,“ promluvila nakonec Erika unaveně, a sama se
šourala k vlastní posteli.
„Nejdu!“ dupla vzdorovitě Nefas nohou a stoupla si se
založenýma rukama doprostřed pokoje. „Ani se odsud nehnu, dokud
mi to neřekneš.“
„Tak si posluž. - Já jdu spát.“
Nefas sledovala, jak Erika sfoukla svíce, a bylo jí jasné, že
jakmile si lehne, už z ní žádné informace nedostane.
„Budu zpívat,“ zkusila první, co ji napadlo. „A věř mi, že to se ti
líbit nebude.“
Nefas ani nepostřehla jak, ale najednou měla Eriku přímo před
sebou. „Jestli odsud nezmizíš, než napočítám do tří, tak to, co s tebou
udělám, se ti taky líbit nebude,“ zasyčela výhrůžně a z nebezpečné
blízkosti na ni vycenila ostré zuby.
„Já chci jen vědět, proč jsem jiná než vy všichni,“ pokusila se
Nefas o mírnější tón a o krok couvla. „A taky, co se stalo s rodiči. -
Já vím, že to víš.“
„Já ti nic říct nesmím.“
„A kdo teda?!“ vykřikla znovu vztekle Nefas.
Erika zúžila oči a krokem dopředu opět zrušila mezeru, která mezi
nimi vznikla. „Nezvyšuj tady na mě hlas, ty jedno nedorostlé kuře!“
Nefas mohla ještě couvnout, ale neudělala to. Stála nehybně na
místě a mlčky si svoji opatrovnici prohlížela. Věděla, že se
vztekáním u Eriky nepochodí, jenže v situacích, jako byla tato, se
strašně špatně ovládala. - Nebylo to fér.

11
 „Prosím,“ zkusila poslední možnost.
Erika protočila oči a zhluboka se nadechla nosem. Nefas jí zcela
zjevně lezla na nervy. „Když teď hned zmizíš a necháš mě konečně
spát, zajdu večer za Ralfem.“
„Dobře,“ pípla Nefas, otočila se na podpatku a ve vteřině byla
pryč. Radši. - Probuzený upír nebyl vhodný objekt ke dráždění a víc
by z ní stejně nedostala. Tenhle slib jí ke štěstí stačil. V noci jí Erika
skutečně odvedla dolů, do velkého sálu, za hlavním členem nejvyšší
rady. Děti měly zakázáno chodit tam, kde sedávala rada, a plést se
někomu z nich pod nohy, takže ho Nefas nikdy předtím neviděla,
a teď, když s ním měla dokonce mluvit, se jí trochu třásla kolena.
Radní seděl ve starobylém vyřezávaném křesle na vyvýšeném
podstavci a zrovna se o něčem bavil s jedním ze zásobovačů. Byl to
starý upír, měl delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu, temně šedé
oči a z každého jeho pohybu šel respekt.
Když došly doprostřed místnosti, Erika se zastavila, a jakmile na
ně radní pohlédl, mírně se uklonila a dloubla do Nefas, aby udělala
totéž.
„Neruším?“ zeptala se tiše, tónem, kterým ji Nefas ještě nikdy
předtím mluvit neslyšela. Erika velice zřídkakdy krotila svůj verbální
projev, takže množství úcty, které dokázala vložit do toho jediného
slova, bylo skutečně překvapující.
„V pořádku, nemám zrovna nic neodkladného,“ odpověděl Ralf
a mávnutím ruky poslal druhého upíra pryč. „Co se děje?“ zeptal se
a pozvedl obě obočí. „Vypadá to naléhavě.“ Erika se narovnala,
sykla na Nefas, ať se neopovažuje pohnout, a udělala dva opatrné
kroky dopředu. „Obávám se, že přišel čas.“
Ralf se zachmuřil. „Ano, dřív nebo později jsem to očekával. -
Nech mi ji tady. Promluvím s ní,“ řekl směrem k Erice a přitom
nespouštěl oči z Nefas, která na něj hleděla mírně ustrašeně. Běželo
jí hlavou, že pokud se Erika, která mezitím naprosto neslyšně
couvala z místnosti, chová takhle, bude muset svá slova volit víc než

12
obezřetně. Tady by mohlo být vztekání klidně i vstupenkou do
hrobu.
„Pojď se támhle posadit,“ přerušil její myšlenky a vydal se
směrem ke křeslům rozestavěným do půlkruhu, kde nejspíš sedávali
nižší radní. Nefas poslušně tlapkala za ním a posadila se do křesla, na
které jí ukázal.
„Takže, předpokládám, že bys chtěla vědět, proč nejsi jako ostatní
děti, se kterými trávíš čas?“ zeptal se chraplavým hlasem, když se
také usadil. Bylo znát, že se snaží o mírný tón, ale ještě zjevnější
bylo, že to nedělá příliš často.
Nefas kývla, oči navrch hlavy. „Proč - proč nemám zuby jako
ostatní?“
„Neměla jsi, nemáš a nikdy nebudeš mít, protože nejsi jako
ostatní,“ odpověděl jí.
„Jako že nejsem upír? A co teda jsem?“ zeptala se přiškrceně.
„Jsi Gjork.“
Nefas na něj chvilku třeštila oči, než se odvážila zeptat: „Co je to?
O ničem takovém jsem nikdy neslyšela.“
„Ani jsi nemohla, my o nich nemluvíme,“ řekl a po malé pauze
pokračoval. „Gjorkové jsou národ žijící dole, pod hladinou oceánu.“
„Aha,“ řekla jen Nefas a se sklopenou hlavou zkoumala zdobení
podlahy. Ralf čekal.
„Ale... ale proč jsem tady? Proč nejsem doma? Jak pod vodou? Já
neumím plavat!“ začala ze sebe po chvíli chrlit otázky, přesně tak,
jak očekával.
„Zadrž!“ zarazil ostře další příval slov.
„Promiňte,“ pípla Nefas a přikrčila se v křesle.
„Pokusím se ti zodpovědět vše, ale postupně,“ pokusil se opět
promluvit mírně, když viděl strach v jejích očích. „Takže jsi tady
proto, že mě o to Goodworth požádal. A než se zeptáš…“
pokračoval, než se stihla otevřít pusu, „… Goodworth je nejvyšším
strážcem Gjorků, tedy zastává podobnou funkci jako já zde.“
„Ale proč? A co moje rodiče?“

13
 Ralf se zhluboka nadechl. „Obávám se, že nejsem dostatečně
oprávněn ti na toto odpovídat. Až se vrátíš domů, jistě se najde
někdo povolanější.“
„Domů?! Budu moct jít domů? A kdy?!“ vykřikla.
„Zatím ještě ne,“ zchladil její nadšení. „Až ti bude dvanáct let,
někdo sem pro tebe přijde. Měla bys nastoupit do školy. Vzdělání,
které ti tady poskytujeme, by do budoucna nebylo postačující.
A kromě toho, naše úmluva s Goodworthem platí jen do tvých
dvanácti.“
„Jaká úmluva?“
„Na to se budeš muset zeptat jeho. Ale myslím, že tušíš, že to
neděláme čistě z dobroty srdce. Nejsme žádný výchovný ústav, takže
to, že jsme tak laskavě vyhověli jeho žádosti, nám zajistilo…“ zarazil
se, jak hledal vhodná slova, „… řekněme křehké příměří.“
Nefas na něj hleděla s maximální snahou pochopit, co říká,
a hlavou se jí honilo snad tisíc otázek.
„Myslím, že bys už měla jít, mám nějakou práci,“ přetrhl její
myšlenky dřív, než stačila některou z nich vyslovit. „A s tím
plaváním si nedělej starosti. - Jistě sis už všimla, co se stane, jakmile
se dotkneš vody,“ řekl a podíval se na ni se zdvihnutým obočím.

Všimla. Samozřejmě, že si všimla. Jenže do toho rozhovoru měla

za normální, že když se třeba sprchuje, cítí na dlaních a v prstech
zvláštní šimrání, jako by jimi procházela energie. A že se jí za ušima
pokaždé objeví malé štěrbiny, které po utření zase zmizí. Považovala
je za svoji součást a nikdy ji ani nenapadlo pídit se po tom, jestli se
objevují i u ostatních. Po tom, co jí Ralf řekl, byla snad ještě
zmatenější než předtím. Sice už věděla, proč se od ostatních liší, ale
otázek, na které odpověď neznala, bylo snad ještě víc. Ale hlavně jí
bylo jasné, že dřív jak za čtyři roky na ně odpovědi nedostane.
Víckrát ji již za hlavním radním nepustili a navíc to, že už teď
věděla, čím je, pro všechny v jejím okolí znamenalo, že už na ni
nemusí brát žádné ohledy, a začali ji zaměstnávat. - Od té doby

14
musela každou noc buď pomáhat při přípravě jídel, obsluhovat upíry
při hostinách, nebo uklízet svinčík, který tam po nich zůstal. To bylo
snad nejhorší. - Nefas nikdy krev nijak zvlášť nemusela, ale za tu
dobu, co to dělala, se jim podařilo vypěstovat v ní poměrně slušnou
averzi k čemukoli červenému a tekutému. Pokaždé, když viděla
někde krev, zvedl se jí žaludek a musela vynaložit značné úsilí, aby
ho udržela na svém místě.
Zatraceně dlouhé čtyři roky. Že jsem radši nedržela pusu, -
pomyslela si tenkrát.
Když dnes zpětně o tom rozhovoru přemýšlela, říkala si, že se
vlastně Ralf docela snažil, aby se nedozvěděla víc, než bylo nezbytně
nutné.
Určitě věděl, kde mám rodiče a proč musím trčet tady. Úmluva.
Pche. K čertu s ním! - běželo jí hlavou, jak tak koukala do stropu.
Vztekle se otočila na bok. „Měla bych spát, nebo se toho zítřka
nedočkám,“ mrmlala si pro sebe, když pro změnu zase zírala do zdi
před sebou. Ale místo toho se musela pousmát, když si vzpomněla na
svoje první pokusy s vodou.

Byly to asi dva dny po rozhovoru s Ralfem, co se rozhodla

vyzkoušet, jak je to s tím dýcháním pod vodou. „Třeba si ze mě
jenom vystřelil a já si tady zbytečně namáhám hlavu,“ ušklíbla se pro
sebe. Vzala lavor, napustila ho až po okraj vodou a postavila v pokoji
na židli. Chvilku koukala na vodu vlnící se uvnitř a s myšlenkou -
Asi jsem se definitivně zbláznila, ponořila obličej dovnitř. Počkala,
dokud neucítí známé šimrání v prstech, a potom se nadechla.
Že to byla chyba, zjistila okamžitě, jakmile se jí plíce naplnily
vodou. Vytřeštila oči a pokoušela se co nejrychleji z toho prokletého
lavoru vyndat hlavu. Jenomže jak kolem sebe házela ve snaze polapit
alespoň jednu molekulu kyslíku, zachytila rukou o okraj nádoby,
která se převrhla a i s židlí letěla k zemi. Nefas následovala jejich
příkladu ihned, jak jí na mokré podlaze ujely nohy.

15
 Rudá v obličeji klečela v té spoušti, kašlala a prskala, jak zkoušela
dostat nezdárnou tekutinu z průdušek, a nevšimla si, že ve dveřích už
hodnou chvíli stojí Erika a šklebí se od ucha k uchu.
„Musíš tam strčit celou hlavu, když máš žábry za ušima, trdlo,“
posmívala se.
Nefas se na ni podívala uslzenýma očima. „Jak dlouho už tam
stojíš?“ zeptala se sípavě, stále ještě lapajíc po dechu.
„Dost dlouho na to, abych se pobavila,“ smála se Erika. „Utopenej
Gjork, to je vážně k popukání.“
„Nó, hlavně, že ty umíš dýchat pod vodou,“ odsekla jí Nefas
nakvašeně.
Upírce zamrzl úsměv na rtech. „No to neumím, ale ty zjevně taky
ne. A nebuď drzá a koukej tady uklidit ten bordel! - Za chvíli máš
hodinu,“ zasyčela a odešla.
Dnes jí ta vzpomínka přišla úsměvná, ale tenkrát měla sto chutí
nakopnout Eriku do holeně.
„Copak můžu za to, že mi tady nikdo nic neřekne? Akorát ze mě
mají všichni dobrý den,“ bručela si pod vousy, když vytírala podlahu.

Na hodinách se toho taky moc nedozvěděla. Michael, který měl

její vyučování na starost, jednoduše o Gjorcích nic nevěděl. Byl
člověk. Před pár lety přišel se skupinou, která se ráno vracela z lovu.
Jeden z upírů ho omylem napadl, když hlídal svoje stádo a usnul na
louce. Klan, ve kterém žila, na lidi neútočil, pokud k tomu neměl
skutečný důvod. Dávali přednost zvířecí krvi, ale on měl bohužel tu
smůlu, že usnul ve špatnou dobu na špatném místě. Srovnal se s tím
celkem statečně.
Jednou jí řekl: „Hele, ty jsi možná taková hříčka evoluce, ale mě
si spletli s krávou. Tak ti nevím, kdo z nás dvou je na tom hůř.“
Michael bral svůj život s humorem a pro Nefas se stal spřízněnou
duší, se kterou trávila většinu svého volného času. Nejen, že jí
všechno naučil, ale vyprávěl jí i o všemožných věcech ze světa lidí. -
O sněhu, ze kterého se dají stavět sněhuláci, o televizi, na kterou lidé

16
dokážou koukat celý den, aniž by se pohnuli, nebo o vlacích
a autobusech, které používají, když se chtějí dostat někam daleko.
Zkrátka o všem, co ho zrovna napadlo. Ale nebylo to jen o tom. -
S ním se necítila jako vetřelec. Moc dobře rozuměl tomu, co Nefas
cítí, protože i on sám tady byl pořád tak trochu cizí. I on měl rodinu,
kterou musel opustit, a i když to na sobě nedával znát, bylo jasné, že
se mu po nich stýská. Věděl, že kdyby s nimi zůstal, ohrozil by je,
stejně jako všechny ostatní lidi ve svém okolí. Stačilo by, aby se
trochu naštval.
Také ji donutil nosit na krku a na zápěstí černé šátky s malým
množstvím stříbra. Tvrdil, že se takhle může alespoň svobodně
rozčilovat, až jí zase něco nepůjde. Sice věděla, že si z ní dělá jenom
legraci, ale neprotestovala. Vlastně za ně byla docela ráda. Někteří
upíři, které musela obsluhovat, bývali k ránu značně agresivní,
a přestože se tady dříve nikdy nebála, měla z nich teď trochu strach.
Nefas zívla a otočila se na druhý bok. Mike jí bude strašně chybět,
tím si byla jistá už teď. Zavřela oči, pokusila se nemyslet na nic
z toho, co se bude dít, až se probudí, a po pár minutách skutečně
konečně usnula.

17
 2. kapitola
K vodě a ještě hloub
Když se Nefas o pár hodin později toho dne vzbudila, první, co ji
napadlo, bylo, že určitě zaspala.
Ksakru! Určitě už je večer a ten, kdo mě měl vyzvednout, už je v tahu
a já tady budu muset zůstat, - běželo jí hlavou, zatímco na sebe
v rychlosti házela oblečení.
Vyběhla z pokoje. Ale v půli chodby se zarazila. Všude byla tma
a úplné ticho. Nebo ne? – pomyslela si s nadějí.
„Mike má hodinky,“ plácla se do čela. Vzala svícen, aby se cestou
nepřerazila a nabrala směr k jeho ložnici.
Když dorazila k jeho dveřím, nakoukla dovnitř; zdálo se, že má
ještě půlnoc. Co nejtišeji vklouzla do pokoje a po špičkách se šla
podívat ke stolku.
„Co tady strašíš, prosím tě?“ ozvalo se z polštáře rozespale.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Potřebuju jenom vědět, kolik je
hodin,“ omlouvala se šeptem.
Michael se opřel o loket a sáhl na noční stolek. „Klídek, beruško,
ještě není ani poledne.“
„Fuj! Já myslela, že jsem zaspala,“ oddechla si.
„V kolik tě mají vyzvednout?“
„Já nevím. Erika říkala dneska,“ odpověděla Nefas.
Michael si promnul unavené oči a podrbal se na hlavě. „To je dost
široký pojem, nemyslíš?“
„Ale co mám teď dělat? Když půjdu vzbudit Eriku, zakousne mě,“
kecla si nešťastně k němu na postel.
„To těžko, s tím, co nosíš na krku,“ uchechtl se. „Ale máš pravdu,
dobrý nápad to není. Běž si prostě ještě lehnout, on tě někdo vzbudí,“
zazíval a zavrtal se zpátky do postele. „Být tebou, tak se nebojím.
Oni jsou rádi, že se tě zbaví.“

18
 „Ty jsi tak krásně upřímný. Bude se mi po tobě stýskat,“ zazubila
se Nefas a líbla ho na čelo.
„Ale máš pravdu, prostě počkám u sebe. - Měj se.“
„Počkej, počkej - to už se se mnou jako loučíš?“ podivil se
Michael a znovu se narovnal.
„Chceš mě jít snad vyprovodit?“
„Hmm - to ani ne. Sluníčko mi posledních pár let nedělá dobře na
pleť,“ zašklebil se. „Ale stejně jsem myslel, že s chlápkem, co tě
naučil číst a psát, se rozloučíš trochu důstojněji než v jeho vlastní
posteli.“
„Vtipné,“ culila se Nefas a zvedla se k odchodu. „Tak já se ještě
stavím, než půjdu. Dobrou!“ Než dovřela dveře, zaslechla ještě
nabručené „Stejně už neusnu.“
Když se vracela tmavými chodbami, musela se sama pro sebe
usmívat, jaké měla štěstí, že sem přišel. - Dělal život tady mnohem
snesitelnější. Všichni ostatní jenom vrčeli, syčeli a házeli povely.
Zapadla zpátky do svého pokoje a sedla si bezradně na postel.
I když usnula sotva na pár hodin, neměla na spánek ani pomyšlení.
Sbaleno měla už dva dny. Těch pár osobních věcí se jí krásně vešlo
do malého příručního zavazadla.
„Co tady mám k čertu dělat, abych se z toho čekání nezbláznila?“
mrmlala si pro sebe. Vstala, chvilku nervózně přecházela po
místnosti tam a zpátky a zase si sedla. Do pytle! - zanadávala v duchu
a opřela se frustrovaně o zeď. „Fajn, budu čekat, čekat, če…“
nedořekla už, jak sebou trhla, když se otevřely dveře a z nich
vykoukla Michaelova střapatá hlava.
„Áh, to jsi ty,“ vydechla zklamaně a praštila týlem zpátky o zeď.
„No nemusíš předstírat tolik nadšení,“ zazubil se na ni. „Tušil
jsem, že už nepůjdeš spát, ale čekal bych spíš, že se tu budeš snažit
vychodit cestičku, a ne, že tu budeš sedět jak splasklá bublina.“
„Už jsem chodila. Teď zírám.“
„A dobrý?“ šklebil se.
„No bájo!“ protočila oči. „Proč nespíš?“

19
 „Vzbudila jsi mě,“ připomenul jí a přisedl si k ní na postel. „Tak
jsem si říkal, že tě přijdu potěšit svou přítomností, aby ti to rychleji
uteklo.“
Nefas za něj byla neskutečně vděčná. Byla strašně nervózní
a měla obrovský strach, že si z ní vystřelili a nikdo nepřijde. A když
přijde, tak z toho, co bude, kam a ke komu půjde a vůbec…Tady to
nebylo sice nic moc, ale byla to jistota. Místní znala, věděla, co od
nich čekat, ale tam... to... to něco, o kterém nevěděla vůbec nic, bylo
sice lákavé, ale zároveň i děsivé.
Povídali si s Michaelem celé odpoledne. Snažil se odvádět její
pozornost, jak jen to šlo. Jenomže když se Nefas snad už posté
zeptala, kolik je hodin, došla mu trpělivost.
„Jdu k sobě. Ty moje hodinky tě zjevně dráždí.“
„Nenene! Prosíím, zůstaň! Přísahám, že už se nezeptám. Ani
jednou jedinkrát!“ škemrala a zkoušela na něj psí oči.
„Jestli jo, tak já přísahám, že ti sundám ten šátek a na truc tě
kousnu, abys tady musela zůstat,“ mířil na ni hrozícím ukazováčkem,
když v tom se otevřely dveře a v nich stála rozespale a nerudně se
tvářící Erika.
„Vezmi si věci a pojď!“
Nefas ztuhla v půli pohybu a nehybně zírala ke dveřím. Měla
najednou pocit, že má místo nohou dva olověné sloupy, a srdce se jí
rozeběhlo jako splašené.
„Nezírej a hoď sebou! Chci si jít ještě lehnout,“ vrčela upírka ode
dveří. Nefas zakňučela a hodila po Michaelovi zoufale nešťastný
pohled.
„No tak, neboj,“ chlácholil ji a sklonil se, aby ji objal. „Bude to
dobré. Vždyť na tohle jsi přece čekala.“
Nefas popotáhla „Ale - já…“ nevěděla najednou, co říct. „Děkuju.
Bude se mi po tobě stýskat.“
„To mně taky. - Jsi tady jediná osoba, se kterou se dá normálně
mluvit. Což je, vzhledem k tvému věku, značně znepokojující,“
pošeptal jí s úsměvem do ucha a pustil ji. „Tak už utíkej!“

20
 Nefas si povzdechla, vzala si své skromné zavazadlo a šla za
Erikou, která už netrpělivě podupávala nohou.
„Na prázdniny se sem stejně vrátíš ne?“ zeptal se ještě, než prošla
dveřmi.
„No... no to... já nevím,“ odpověděla a podívala se zmateně na
Eriku.
„O ničem takovém se zatím nejednalo, pokud vím. A pojď už!“
zavrčela upírka.
„Aha. Tak... tak se měj,“ mávla smutně směrem k Michaelovi
a vydala se za Erikou, která už na ni očividně nehodlala déle čekat.
Prošly bludištěm chodeb a po schodech k východu z podzemní
pevnosti. Cestou minuly dva upíry, kteří hlídali bránu, ale když Erika
vycházela ven, Nefas se zarazila.
„Co je zase?“ otázala se upírka nevrle.
„Já... já nevím,“ koktala Nefas a snažila se skulinou nakouknout
ven.
„A sypej! Tam venku tě nic nekousne, tady by mohlo,“ vyháněla
ji a dávala jasně najevo, že veškerá úmluva právě skončila.
Nefas udělala dva kroky, ale zase se zastavila, když ji do očí
praštilo světlo. Jakmile vymrkala zrádné slzy, uviděla pár metrů od
sebe stát ženu středního věku, v dlouhých tmavě zelených šatech
a hábitu stejné barvy. Podívala se zpátky na Eriku, ale ta už zavírala
bránu.
„Měj se!“ řekla a zabouchla Nefas před nosem.
Tedy, ne že bych čekala dojemné loučení, ale tohle…- pomyslela si
rozmrzele a otočila se zpátky k ženě. Ta se na ni ale přívětivě
usmála. Měla krátké kaštanově hnědé vlasy a vlídné zelené oči.
„Dobrý den, vy budete jistě slečna Cooperová?“
„Eh?“ vyhrkla Nefas inteligentně.
„Nefas Cooperová?“ zeptala se žena ještě jednou a zdvihla obočí.
„Nefas, ano to jsem. Cooperová? - Nevím,“ odpověděla a snažila
se, aby tentokrát nezněla jako utečenec z pralesa. Ježiši, teď si o mě

21
bude myslet, že neumím ani mluvit, - pomyslela si. Ale žena se tvářila
stále stejně vlídně.
„Docela jistě, mám to tady napsané,“ usmála se a zamávala
nějakým pergamenem. „Mé jméno je Amanda Walkerová a jsem
učitelka v Gjorkské škole.“
„Dobrý den,“ řekla Nefas a podala jí ruku. Ještě, že mi to Mike
ukázal. Jsem hezky vychovaná, - pochválila se v duchu.
„Dostala jsem za úkol vás vyzvednout a dopravit k nám. Takže -
půjdeme?“
„Jo - teda, ano, jistě,“ odpověděla Nefas, přehodila si batoh přes
rameno a vydala se za ženou. Chvíli procházely lesem mlčky. Nefas
se rozhlížela kolem sebe. Poprvé si mohla pořádně prohlédnout
vysoké, statné jehličnany, košaté listnáče, také naslouchala lesním
zvukům, které se od těch nočních dost lišily, ale hlavně se snažila
přivyknout na prudké denní světlo. Nikdy by ji nenapadlo, že to
může být takhle strašně nepříjemné.
„Mohla bych se vás na něco zeptat?“ obrátila se na ženu po
chvilce.
„Ale jistě,“ odvětila profesorka Walkerová a zvědavě si ji
prohlížela.
„Eh - jak se dostaneme dolů? Já totiž neumím plavat,“ zeptala se
Nefas trochu zahanbeně.
Ale profesorka se rozesmála na celé kolo a ona si v tu chvíli
připadala jako největší trouba na světě. Jako by to snad byla její vina,
že celý život žila jako krtek.
„I kdybyste uměla, jsem si jistá, že takovou dálku byste ani plavat
nechtěla,“ odpověděla nakonec s úsměvem. „Buďte klidná. Na břehu
na nás čeká jeden dopravní prostředek.“
„Aha. To je dobře,“ řekla Nefas a skutečně se jí ulevilo.
Představa, že ji budou nutit plavat, jí nedělala moc dobře na žaludek.
„A mohla bych se ještě zeptat - co jsou Gjorkové vlastně zač?“
Po téhle otázce se profesorka prudce zastavila a z tváře jí místo
vlídnosti vyzařovalo zděšení.

22
 „Totiž... já... omlou - “
„Oni vám nic neřekli?!“ zeptala se profesorka Walkerová
nevěřícně a ukazovala směrem, odkud odcházely.
Nefas zavrtěla hlavou. „Jen, že je to národ žijící pod hladinou
moře.“
„To mě mohlo napadnout! Potvory jedny zubaté!“ bručela si pro
sebe profesorka, když se dala opět do chůze, ale tentokrát tak ostré,
že Nefas musela popoběhnout, aby jí vůbec stačila.
„Promiňte, nechtěla jsem -“ začala znovu, ale Walkerová ji ani
tentokrát nenechala domluvit.
„Proboha dítě, za co se mi tady omlouváte? Copak je to vaše vina,
že jste dostala tak chabé informace?“ řekla a trochu zvolnila tempo,
když viděla, jak dívenka lapá po dechu.
„Musím přiznat, že když mě sem paní ředitelka posílala, tušila
jsem potíže. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudete mít ponětí,
kam to vlastně jdeme,“ pokračovala. Les začínal pozvolna řídnout
a Nefas si musela přidržovat ruku před očima, aby jí nezačaly zase
téct slzy.
„Jestli vám to světlo vadí, můžeme tady chvilku počkat, než si
zvyknete,“ navrhla.
„Ne, děkuju. To bude dobrý.“
Cesta, kterou šly, se stáčela vlevo, takže nebylo vidět skrz stromy,
ale už začínalo být slyšet šumění vody.
„Mohla byste mi tedy prosím říct něco o Gjorcích a o tom, kam
jdeme?“ zkusila to Nefas po chvilce znovu.
„Ne mohla, budu muset,“ odpověděla profesorka. „Místo, kam
jdeme, vám ukážu, ale než tam dorazíme, pokusím se vám alespoň
něco málo říct o tom, kdo vlastně jste.“
„Dobře,“ kývla Nefas.
„Předně byste měla vědět, že Gjorkové mohou pobývat jak ve
vodě, tak na souši. Po takzvané Biblické potopě před několika tisíci
lety, která spláchla většinu živého na planetě, se rozhodli ve vodě

23
zůstat a schovat se tak před okolním světem. A druhá věc, kterou
byste měla vědět, je, že ovládáme magii.“
„Magii? To myslíte jako čáry a kouzla?“ vydechla Nefas
nevěřícně.
„Ano, to bezpochyby myslím,“ odpověděla profesorka
s úsměvem. Došly už na kraj lesa a před nimi se donekonečna
rozprostírala jen modrá voda.
„Pane Bože!“ vyhrkla Nefas překvapeně. „Ježiši, to úžasný! To
je... to je moře?“
„Přesněji severní Atlantický oceán,“ poopravila ji profesorka.
Nefas z jasu, který se odrážel od vodní hladiny, zase začaly téct
slzy, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Měla pocit, že něco takhle
krásného ještě v životě neviděla.
„Támhle tím směrem,“ ukazovala profesorka někam vpravo, „je
ostrůvek, pod kterým stojí škola, kam budete mít zítra namířeno,
a tamhle vlevo je ještě jeden. Jmenuje se Nordic, ale o něm vám
řeknu později. Spolu s tímhle tvoří takový malý trojúhelník. Ten, na
kterém stojíme, ale Gjorkové nevyužívají. Nemáme se se zdejšími
obyvateli zrovna v lásce.“
„A co lidé? Nemůžou nás tam najít? Myslela jsem, že Gjorkové
zůstali pod hladinou schválně,“ ptala se Nefas zvědavě.
„To jistě. Ty ostrůvky jsou ale tak malé, že jsou prakticky
nezakreslitelné. A když už sem náhodou někdo z nich zabloudí…
No, řekněme, že se jim v těchto místech občas stávají malé nehody,“
vysvětlovala Walkerová s šibalským úsměvem.
Popošly kousek blíž k místu, kde byla mezi skalnatými výběžky
nejsnazší cesta ke břehu, když vtom se Nefas zarazila a s otevřenou
pusou zírala před sebe.
„To je... to je... co to je?“ koktala užasle. Přímo před ní stál ve
vodě zaparkovaný kočár, do kterého byli zapřažení dva jednorožci
a netrpělivě pohazovali hlavami. Měli světle zelenomodrou barvu
a jejich hřívy se třpytily na slunci.

24
 „To je mořský jednorožec, nebo také Poseidonův kůň,“
odpověděla profesorka. „Náš odvoz.“
„Jsou nádher... moment! - Oni stojí na vodě?!“ vyhrkla Nefas
a s vytřeštěnýma očima hleděla na ženu po svém boku.
„Ano stojí. Jsou to magičtí tvorové,“ odpověděla s úsměvem
a scházela dolů ke kočáru. „Tak pojďte, nastoupíme - ať nepřijedeme
moc pozdě.“
Nefas opatrně scházela za ní dolů a snažila se dávat pozor, aby jí
na kluzkých kamenech neujela noha. Profesorka Walkerová už stála
v kočáře a podávala jí ruku. „Pomalu a opatrně! Jsou extrémně plaší -
kdyby nám utekli, měly bychom malý problém.“
Nefas kývla a snažila se při nastupování nedělat žádné prudké
pohyby.
Pohodlně se usadila naproti profesorce, ta vytáhla z kapsy
podlouhlou kovovou věc a klepla s ní do boku kočáru - v tu ránu se
spřežení rozjelo. Nefas, která to nečekala, jí málem skončila v klíně.
„Omlouvám se, měla jsem vás upozornit.“
„To nic - ehm - co je to?“ zeptala se a ukazovala na tu věc, kterou
profesorka stále ještě držela v ruce.
„To je wirgama - hůlka, kterou používáme mimo vodu,“
vysvětlovala.
Nefas kývla, ale svoji pozornost věnovala spíše vodě valící se do
kočáru. Když se otočila, viděla, že jednorožci už jsou v ní po pás.
Zakňučela a otočila se zpátky. Pomalu, ale jistě se jí zmocňovala
panika.
„To je v pořádku,“ uklidňovala ji profesorka. „Prvních pár minut
to bude trochu nepříjemné, ale za chvilku si zvyknete.“
Tím bych si nebyla tak jistá, - zapochybovala Nefas v duchu. Voda
už jí sahala po prsa. Cítila, jak se na ni lepí mokré oblečení.
Trochu nepříjemné?
Když jí hladina vystoupala po bradu, instinktivně zadržela dech
a zavřela oči. Vybavilo se jí, jak tenkrát strkala hlavu do lavoru. Byly
už úplně pod hladinou a Nefas se stále neodvažovala otevřít oči, ale

25
cítila, jak jí voda hladce prochází žábrami a dodává jejímu mozku
kyslík.
„Podívejte se na mě,“ zaťukala jí profesorka na rameno. Nefas
opatrně otevřela jedno oko a potom i druhé. Viděla, jak se naproti
sedící profesorka usmívá.
„V pořádku?“ zeptala se.
„Štípe to,“ odpověděla Nefas a mnula si oči. „Jak to, že můžu
mluvit?“
„Není žádný důvod, proč byste nemohla,“ odpověděla. „To pálení
za chvilku přejde. Vaše oči mají dnes náročný den, že?“
„Trochu ano,“ řekla Nefas a rozhlížela se kolem. - Modro. Všude.
Nekonečné, neprostupné a nádherné modro. Byl to zvláštní pocit -
vlasy i oblečení jí povlávaly a musela se přidržovat, jak ji voda
trochu nadnášela.
„Á, zapomněla jsem. - Zapněte si to, ať mi neuplavete,“ řekla
profesorka a ukazovala na pás, který byl připevněn ke kočáru.
„Takže - kde jsme to skončily?“
„Říkala jste mi o té hůlce,“ odpověděla Nefas. „Takže - já umím
kouzlit?“
„Zatím ještě ne, ale naučíte se to.“
„V té škole?“
„Ano,“ odpověděla profesorka a pokračovala: „Máme dva
způsoby využití magie - ten první jste už viděla, když jsem použila
wirgamu. Ten druhý je snazší a možná už jste ho někdy použila i vy
sama.“
Nefas zavrtěla hlavou.
„Cítíte něco v prstech?“ zeptala se.
„Hmm - takové - jakoby šimrání,“ odpověděla Nefas.
„To cítíte správně. Magie proudí vaším tělem a je úzce spojena
s vodou - takže pokud jste v ní, stačí vám ke kouzlení ruce, pokud ne,
poslouží vám wirgama, která je vodou naplněna,“ vysvětlovala
Walkerová. „Uvnitř jsou ještě další příměsi, ale o těch se dozvíte víc
později.“

26
 „Páni! Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla kouzlit!“ vydechla
Nefas překvapeně a rozhlížela se kolem sebe. Kočár klouzal po
písčitém dně, všude kolem byla spousta rostlin a korálů nejrůznějších
barev a v dálce zahlédla něco velikého, co se rychle přibližovalo.
„Ehm - paní profesorko…“ řekla roztřeseně a ukazovala někam za
její hlavu. Ta se otočila, ale s úsměvem si zase sedla.
„Jen klid. To je malý plejtvák. Když si ho nebudeme všímat, on si
nebude všímat nás.“
„MALÝ?!“ vykřikla Nefas zděšeně. Proplouval jim vysoko nad
hlavami a vlna, kterou vytvořil, s kočárem povážlivě zakývala. Malý!
- Proboha, ta věc má dobrých osm metrů! - pomyslela si.
„Věřte mi, slečno, že malého byste od velikého rozeznala,“ smála
se profesorka.
„Ehm - už tady někdy něco někoho sežralo?“ zeptala se Nefas
a nejistě se rozhlížela.
„Pokud ano, tak to byl někdo velice neopatrný, a já jsem si jistá,
že to vy nejste - takže můžete být klidná.“
„Když myslíte…“ odvětila Nefas ne příliš přesvědčeně a snažila
se nevnímat živočichy, kterých kolem pomalu přibývalo.
Chvíli jely mlčky a ona přemýšlela, jak je možné, že je tady
takové světlo, když všude jinde kolem je tma. Když se ale později
ohlédla, všimla si, že světlo vychází přímo z jednorožců, kteří táhnou
kočár.
Jak asi vědí, kam mají jet? - pomyslela si.
„Za jak dlouho tam asi budeme?“ zeptala se.
„Už brzy,“ odpověděla profesorka. „Ještě jsem vám neřekla další
důležitou věc - a to, že Gjorkský národ je rozdělen na tři rody;
Nagathan, Praya a Maureeka. Každý z nich má své městečko a svá
specifika.“
„A do kterého budu patřit já?“
„To uvidíme, až dorazíme na místo,“ odpověděla profesorka.
„Dnešní noc strávíte v jednom hostinci v centru, kde už na vás čekají

27
všechny pomůcky, které budete do školy potřebovat. Jen wirgamu si
budete muset pořídit sama.“
„Ale já nemám nic, za co bych nakupovala,“ zamračila se Nefas.
„S tím si nedělejte starosti, škola je pro takovéto případy
vybavena. - Dostanete finanční příspěvek z fondu.“
„Aha. A mohla bych se ještě na něco zeptat?“ řekla Nefas
a počkala, až profesorka kývne.
„Nevíte něco o mých rodičích?“
„Ne, to…“ zarazila se profesorka najednou, „… to bohužel
nevím,“ dořekla a zvláštně si Nefas prohlížela.
Aha, jasně…- pomyslela si Nefas.
„Ohlédněte se. Už se blížíme.“

28
 3. kapitola
Centrální náměstí
Skutečně. Když se Nefas ohlédla, viděla v dálce za sebou
přibližující se obrysy budov. Menší i větší kamenné domky se
střechami z mušlí, zahrádky s prapodivnými rostlinami, dokonce
zahlédla sem tam i nějaké zvíře a pár obyvatel. To všechno
dohromady tvořilo poměrně veliké městečko.
Nefas zaujalo, že v oblečení většiny z nich převažovala červená.
„To je Maureeka,“ řekla profesorka Walkerová. „Jen projedeme
kolem a dostaneme se do centra. Už to není daleko.“
„Páni! Je to větší, než jsem myslela,“ vydechla Nefas.
„Každé město má něco přes tisíc obyvatel - i když pravděpodobně
to bude víc. Poslední sčítání proběhlo někdy před dvaceti lety.“
Projely kolem a přibližovaly se k dalšímu městu, které se zdálo
sice menší, ale mělo daleko větší a honosnější budovy a hlavně tam
bylo mnohem víc živo. Než se Nefas stihla zeptat, jestli je tohle
centrum, kočár zastavil.
„Jsme na místě. Vítejte na Centrálním náměstí! - Vystupovat,“
řekla profesorka a vstala.
Nefas si vzala svůj batoh a vydala se za ní. - Chůze ve vodě jí
dělala trochu potíže. Měla pocit, že jestli se něčeho nepřidrží, nejspíš
brzy někam odplave. Ale zdálo se, že profesorka s tím nemá
nejmenší problém.
Třeba nosí po kapsách kamení...- napadlo ji.
„Na to si zvyknete,“ ozvalo se zepředu, jako by jí snad profesorka
četla myšlenky.
Nefas se ohlédla ke kočáru a viděla, jak už někdo odvázal jejich
jednorožce a odváděl je k několika dalším, kteří se opodál pásli na
mořských řasách.
„Ti jednorožci jsou tady pro každého? Myslela jsem, že jsou
vaši,“ zeptala se.

29
 „Moji tedy určitě ne,“ rozesmála se profesorka. „Jsou tady
k dispozici, když potřebujete někam odjet a nemáte jinou možnost.
Tedy - za mírný poplatek,“ dodala.
Pomalu se přibližovaly ke klenuté bráně. Všechno vypadalo tak
obrovské a neskutečné, že Nefas nevěděla, kam dřív s očima. Když
tu najednou, přesně ve chvíli, kdy prošla bránou, pocítila, jako by ji
někdo polil ledovou vodou.
„Co to - moment!“ vyhrkla překvapeně. „Tady není voda! A... co
to... co to mám na sobě?!“ zírala udiveně na sebe; Její oblečení se
z ničeho nic změnilo na žluté naskládané a nařasené šaty ke
kolenům, z lehoučké a téměř průsvitné látky. Vypadala v nich jako
nějaká vodní víla.
„Máte pravdu - tady skutečně není voda. Prošly jsme bariérou,“
odpověděla profesorka. „A zdá se, že jste byla zařazena,“ dodala.
„Zařazena? Kam zařazena?“ ptala se Nefas zmateně.
„Praya - škoda. Ale jdou vám hezky k vlasům,“ odpověděla
Walkerová a prohlížela si ji od hlavy až k patě.
„Takže já teď patřím do Prayy? Proč je to škoda?“
„Z nějakého důvodu jsem se domnívala, že půjdete jinam, ale to
nevadí - nechte to být,“ řekla profesorka a usmála se. „Půjdeme?“
„Jo, jasně,“ odpověděla Nefas a rozhlížela se kolem sebe. Všude
bylo plno Gjorků, kolem dokola byly rozestavěné kamenné budovy
a vprostřed toho všeho stála kašna se sochou několika mořských
hadů, obmotaných kolem sloupu a každému z nich z tlamy stříkala
voda. Nefas přidala do kroku, aby profesorku dohnala.
„Prosím vás - proč tady není voda?“ zeptala se zmateně.
„Zklamaná?“
„Ne, to ne. Jen - tomu nerozumím.“
„Jistě jste si všimla, že chůze ve vodě není zrovna snadnou
záležitostí. A nejen chůze - je hodně věcí, které jsou ve vodě
složitější než na suchu. To, že v ní můžeme žít, zákonitě neznamená,
že musíme,“ vysvětlovala Walkerová. „Takže naši předchůdci

30
vytvořili bariéru, která nám život nejen zjednodušuje, ale také nás
chrání před predátory, kterých je v oceánu poměrně dost.“
„A to moje oblečení? To udělala taky ta bariéra, že?“
„Ano. - Po čase, jak se naše vědomosti v oblasti magie
zdokonalovaly, doplňovala se různými drobnostmi, jako určení
rodové příslušnosti, například,“ vysvětlovala profesorka.
„Rodové příslušnosti? - Znamená to, že jsem se narodila
v Praye?“ vyhrkla Nefas, nadšená z nové informace. „Moji rodiče
byli také odtamtud?“
„Neznamená to nic víc, než že teď patříte do Prayy. -
Mimochodem, všimla jste si, že je vaše oblečení suché?“ změnila
profesorka v rychlosti a s úsměvem téma.
„Heh - až teď…“ rozesmála se Nefas, ale v duchu byla trochu
zklamaná. Měla pocit, že Walkerová ví víc, než jí říká.
„Ale vaše oblečení se nezměnilo…“ řekla, když zahnuly do jedné
z uliček a ticho bylo už moc dlouhé.
„Předepsaný oděv je povinný pouze do dovršení plnoletosti,“
„A k čemu je to dobré?“ zeptala se Nefas, když minuly asi
šestileté děvčátko, které mělo stejné šaty jako ona, jenom v modré
barvě.
„Je to stejnokroj - barva značí rodovou příslušnost. Budete je nosit
i ve škole,“ odpověděla profesorka. „I malé děti se tu často potulují
samy, a když se nějaké náhodou ztratí - podle barvy poznáme, kam
ho máme vrátit. Obyvatelé jednotlivých měst se znají,“ vysvětlila
a zastavila se před jednou z budov, na které byl nápis: WIRGAMY -
GOBLIN FOORLOCK.
„Takže - pokud se nemýlím, všechny věci, které budete
potřebovat do školy, už byste měla mít připravené v hostinci a chybí
vám pouze hůlka. Tenhle obchod - alespoň dle mé zkušenosti - patří
k těm lepším,“ pronesla Walkerová. Možná by bývala řekla ještě
něco, ale z ničeho nic se dveře obchodu rozletěly a z nich se vyřítila
nasupeně se tvářící žena v tyrkysovém hábitu a hnala se pryč. Nefas
ještě zaslechla z dálky něco jako - Šejdíř jeden ušatý!

31
 Otočila se nechápavě na profesorku, která si povzdechla a zavrtěla
hlavou. „I když - jak se tak dívám, dnes už je to prašť jako uhoď...
Ale to nevadí,“ řekla, sáhla do hábitu a vytáhla z vnitřní kapsy
kožený váček. Když ho otevřela, vysypala si do dlaně několik bílých
kuliček a podívala se na nechápavě se tvářící Nefas.
„Perly,“ vysvětlila jí. „Slouží zde jako platidlo. Můžete narazit na
šedé, bílé a černé. - Malé šedé mají nejmenší hodnotu, černé největší.
Já mám pro vás jen bílé. - Prostředky školy jsou bohužel značně
omezené,“ dodala omluvně.
„Je jich docela dost,“ usmála se Nefas.
„To je relativní. - U obchodníků, jako je tento, není žádný počet
dost. Ale poradím vám malý fígl,“ mrkla na ni Walkerová šibalsky.
V rychlosti přepočítala perly, které měla v dlani a potom k nim ještě
dvě přidala. „Držte ho v ruce tak, aby ho měl pořád na očích,“ řekla
nakonec a podala Nefas váček se zbytkem perel. „Třeba vám pak
zbude ještě na něco na zub.“ Nefas tomu sice moc nerozuměla, ale
poděkovala a s pytlíčkem v ruce vkročila do obchodu.

Když před minutou zaslechla odcházející ženu, myslela si, že se

přeslechla. První pohled na prodavače ji ovšem ujistil, že slyšela
velice dobře; Stálo před ní stvoření s opravdu obrovskýma ušima,
dlouhým špičatým nosem a vypoulenýma očima. Bylo to asi stejně
vysoké jako ona, na sobě to mělo zapranou bílou košili a kůže, která
zpod ní vykukovala, byla hustě pokrytá nazelenalými chlupy.
„Dobrý den, slečno,“ promluvil prodavač skřípavým hlasem
a hluboce se uklonil. „Copak byste si přála?“
Nefas několikrát zamrkala. „Ehm - e - dobrý den,“ donutila se říct
po chvíli. „Potřebovala bych hůlku.“
„Ale jistě - jen si pojďte vybrat,“ odpověděl a vedl ji k jedné
boční stěně.
Všude na zdech až po strop visely police plné krabic. Všechny
byly plné hůlek - měděné, stříbrné, hliníkové, zlaté, platinové,…
zdobené ornamenty nebo barevnými kamínky. Nad každou ze tří

32
stěn, které byly obloženy policemi, byl jiný nápis. Na jedné -
NEFRIT, na druhé - RUBÍN a nad tou, u které stáli, - JANTAR.
„Proč zrovna tyhle?“ zeptala se Nefas a zvědavě pokukovala po
ostatních policích.
„Vaše šaty, slečno,“ řekl a ukazoval na její oblečení. Nefas
nechápavě nakrčila obočí, a tak pokračoval. „Jste z Prayy. Tyto
wirgamy jsou naplněny práškem z jantaru, který symbolizuje magii
vašeho rodu.“
„Magii mého rodu?“ zeptala se Nefas trochu překvapeně.
„Ano,“ odpověděl prodavač a podezřívavě si ji prohlížel.
„Takže - vybereme pro vás nějakou vhodnou,“ pokračoval
skřípavým hlasem a hodil jedním okem po váčku v její ruce. Potom
si přisunul stoličku a snažil se sundat několik krabic z horní police.
„A co tahle?“ zeptala se Nefas, která si během jeho horolezeckého
výkonu vzala jednu z těch, co byly vystaveny samostatně. - Byla
stříbrná, krásně zdobená a neuvěřitelně lehoučká.
„Slečna má vynikající vkus,“ řekl podlézavým tónem. „Ale
obávám se, že toto nebude to pravé,“ dodal a odpudivými dlouhými
prsty sahal zpátky po hůlce.
„Při výběru materiálu záleží nejen na věku, magických
a fyzických předpokladech zájemce, ale také na jeho... finančních
možnostech,“ dodal, zatímco cípem košile leštil uzmutou hůlku.
„A co je to za materiál? Je lehčí, než to vypadá?“ zeptala se Nefas.
„Mithril - nazýván též "pravé stříbro" - je pevnější než ocel
a lehký jako hliník. Velice vzácná a také nesmírně drahá látka,“
odpověděl a opatrně hůlku uložil zpátky na místo.
„Myslím, že pro vás by bylo vhodnější něco - takového,“ řekl
a podával jí hůlku lehce namodralé barvy.
„Hm - je o dost těžší.“
„Líbí se vám?“
„No...“
„Nevadí. Zkusíme jinou - co třeba tato?“ natáhl se pro jinou
a podal ji Nefas.

33
 „Jo - to je mnohem lepší,“ odpověděla, když potěžkala hliníkovou
lehce zdobenou hůlku. Zaujatě si ji prohlížela. Líbila se jí; v polovině
měla dělící proužek, od kterého se ke špičce kolem dokola kroutila
stříbřitá vlákna jako nějaká popínavá rostlina. Zkoumavě ji
převracela v ruce.
„Ta je moc hezká,“ usmála se.
„Výtečně,“ uculil se prodavač a přešel k pultu. Nefas ho sice
následovala, ale když se natahoval po jejím váčku, zamračeně mu
ucukla.
„Neřekl jste kolik stojí?“
Ušatec jen něco zavrčel a vytrhl jí váček z ruky. Než stihla ještě
něco namítnout, vysypal jeho obsah do misky zvláštně vypadajících
vah. Jakmile byly všechny perly v misce, objevilo se kolem nich
zelené světlo. Nefas netušila, co to znamená, ale prodavač spokojeně
kývl a položil misku na pult. Potom perly v rychlosti očima
přepočítal a ohrnul horní ret.
„No...“ rozhrábl je prstem a loupl po Nefas očima. „...abyste mě
nepomluvila...“ pronesl.
Vytáhl z misky dvě perly, vrátil je do váčku a podal jí ho zpátky.
„A teď zmizte, než si to rozmyslím.“
Nefas překvapeně zamrkala. „Ehm - tak... děkuju,“ vykoktala
zmateně, sáhla po pytlíku a pak ho raději kvapem poslechla.
Jakmile byla venku z krámu, rozhlédla se po profesorce. - Čekala
kousek opodál a dlouhou chvíli si krátila čtením nějaké vývěsní
tabule.
„Tak?“ zeptala se Walkerová zvědavě, když ji zahlédla.
Nefas jí ukázala hůlku a to, co jí ve váčku zbylo, a stále ještě
trochu zmatená odpověděla: „Nejdřív si všechno vzal a pak mi tam
dvě vrátil.“
„No vida...“ rozzářila se profesorka. „Polovinu jsme ušetřily.“
„Já tomu nerozumím - co byl ten prodavač vlastně zač?“ kroutila
Nefas hlavou. Walkerová ji vzala za rameno a vedla ji uličkou
zpátky, odkud přišly. „Goblin. - Jsou to prevíti. Smlouvat s nimi

34
o ceně je předem prohraný boj. Ale vy jste dítě, s těmi oni se
nedohadují - co mají, to mají. A většinou i něco vrátí, aby se neřeklo.
Kdybych vám tam ty perly nechala všechny, stejně by vám vrátil jen
dvě,“ vysvětlovala. „A kdybych šla s vámi, zase by nám nevěřil, že
víc nemáme.“
„Teda - to je šikovný,“ uchechtla se Nefas. „Ale jak to, že si
vlastně diktují ceny, jak je napadne?“ podivila se. Pamatovala si, jak
jí Michael vysvětloval, že v obchodech je vždycky u každého zboží
napsáno, kolik stojí.
„Můžou. Gjorkové neumějí vyrábět wirgamy, takže jsme na
Goblinech závislí a nezbývá nám nic jiného, než se s nimi zkrátka
nějak dohodnout.“

Byly už zpátky na náměstí a profesorka ji vedla opět kolem kašny,

tentokrát ale z druhé strany, k řadě budov, které stály nalevo od
vstupní brány.
„Kde se vlastně vzali tady - pod vodou?“ zeptala se ještě Nefas,
než se zastavily u jedné z nich.
„Existuje jistá smlouva o spolupráci s kouzelnými tvory. Umožnili
jsme jim vstup a přizpůsobili jim prostředí. Všechny tyhle věci se ale
dozvíte ve škole,“ odpověděla Walkerová a otevřela dveře. „Pojďte -
jsme na místě.“
Nefas vstoupila za profesorkou a rozhlédla se kolem sebe; Byla to
místnost s několika dřevěnými stoly lasturovitého tvaru, u kterých
sedělo a popíjelo pár hostů. Přímo naproti ní byl kamenný bar, za
kterým stál menší obtloustlý hostinský a mořskou houbou čistil
sklenice. Druhá houba šmejdila po pultu a třetí po podlaze. Nad
hlavou se hostinskému houpala ze dřeva vyřezaná chobotnice se
čtyřmi chapadly.
Nefas tiše zadoufala, že má každá houba svůj úkol pevně
stanovený a nestřídají se.... Když se dostatečně vynadívala, dohnala
profesorku, která mezitím stačila dojít k baru.

35
 „Zdravím. Měli bychom tu mít na dnešek objednaný nocleh - tady
pro slečnu,“ řekla a ukazovala na Nefas.
Hostinský nechal čištění, otočil se a sáhl na věšáček pro klíč.
„Čtyřka - nahoru po schodech,“ hodil hlavou někam za sebe a jal
se chytat vzpouzejícího se čističe sklenic, kterému ta vteřina
nepozornosti stačila k tomu, aby se dal na úprk.
Nefas se směrem k hostinskému nenápadně potměšile ušklíbla,
a následovala Wolkerovou dozadu a nahoru po schodech. Nerada. -
Boj s houbou vypadal zajímavě.
Když našly dveře číslo čtyři, profesorka odemkla a nechala Nefas
vejít dovnitř.
„Já vím - není to zrovna čtyřhvězdičkový hotel, ale… je to jen na
jednu noc,“ pokrčila rameny, jako by se omlouvala.
Byl to opravdu skromný pokojík; jedna dřevěná postel, na které
ležela hromada knih, stolek s akvárkem, stará komoda a vchod do
koupelny.
„Ne, to je v pohodě. Já jsem toho v pokoji neměla o moc víc,“
usmála se Nefas.
„Ehm - tedy dobrá. Jak vidím, vaše věci, které budete potřebovat
do školy, už jsou zde,“ mávla profesorka rukou k hromadě na posteli.
„Budete si tedy moct v klidu zabalit.“
Nefas kývla a popošla blíž, aby si věci prohlédla, když zahlédla
ještě něco dalšího ležícího na zemi. - V rohu postele stál kufr a na
něm opravdu obrovská lastura plná různých věcí, o kterých byla
Nefas schopná usoudit jedině to, že je v životě neviděla.
„Co je to?“ zeptala se zvědavě.
Walkerová přistoupila blíž a nakoukla do lastury. „Pergameny,
ulity z věžule a chobotniční inkoust na psaní, pár přísad, které budete
potřebovat do lektvarů... Hm - ani nevím, co to tam všechno máte,“
usmála se na ni. „Ale nebojte - brzy se všechno naučíte. Nic
složitého to není.“
Nefas, i když o jejích slovech značně pochybovala, znovu kývla
a plácla sebou na postel.

36
 „Přesně tak,“ odsouhlasila Walkerová její počínání, „odpočiňte si,
zabydlete se a já vás tady zítra ráno vyzvednu. - Bohužel vám
nemohu déle dělat společnost, protože si musím jít něco zařídit, ale
myslím, že už se beze mě obejdete.“
„Musím tady zůstat nebo se budu moct jít projít?“ zeptala se
Nefas. „Chtěla bych si to tady trochu prohlédnout.“
„Já jsem tušila, že vás v pokoji dlouho neudržím,“ povzdechla si
profesorka. „No - upřímně bych byla raději, kdybyste tady zůstala,
ale nutit vás nemohu,“ rozhodila rukama, trochu bezradně. „Jestli se
chcete projít, jděte. Ale neznáte to tady - mám trochu obavy, že se mi
tu někde ztratíte.“
„Nebojte,“ rozzářila se Nefas. „Ta kašna se nedá přehlédnout.“
Walkerová sáhla do kapsy, vytáhla z ní perly, které předtím
odebrala z váčku, a podala jí je.
„Jak myslíte. - Ale jestli vás tady budu někde nahánět, tak si
nepřejte vědět, co s vámi pak provedu,“ zahrozila rádoby přísně
a mrkla na ni. „Tohle je vaše. - Kupte si něco dobrého.“
„Děkuju,“ pípla Nefas a přidala perly k těm dvěma, co jí zůstaly.
„Uvidíme se zítra,“ zavolala na ni ještě Walkerová, než prošla
dveřmi a zmizela. Výborně! - pomyslela si Nefas spokojeně. - Volné
pole působnosti bylo přesně to, co potřebovala. Chvilku počká
a potom se vydá hledat toho, se kterým si potřebuje bezpodmínečně
mluvit.
Položila váček a nově nabytou wirgamu na postel, svůj batůžek
hodila na zem a přešla k oknu. Když z něj vyhlédla ven, zjistila, že
má celé náměstí jako na dlani. - Viděla kašnu, obchůdky i obyvatele,
kteří se dole zrovna míhali, ale všechno tohle jí teď bylo celkem
ukradené. - Ji momentálně zajímala jedna jediná budova. Přesně ta
největší, která stála v čele a kterou zahlédla ihned, jakmile
s profesorkou prošly vstupní bránou; Byl to vysoký, honosný dům,
který měl věž s hodinami, u vchodu schodiště, po jehož stranách
stály na podstavcích dvě zvláštní sochy, a nad ním byl vytesaný
nějaký znak a nápis - NEJVYŠŠÍ RADA.

37
 Nefas netrpělivě hypnotizovala náměstí a čekala, až zahlédne
Walkerovou. Nechtěla, aby věděla, kam má namířeno. Po chvilce ji
konečně mezi ostatními Gjorky našla. Bohužel, profesorka se
pohybovala směrem, kterým by to Nefas vůbec nečekala. - K budově
rady.
„No, to snad...“ zavřela oči a praštila čelem o okenní tabulku. „Do
háje zeleného, tříbarevného... To musí jít zrovna tam?“ vrčela si pro
sebe nakvašeně.
Chvilku pochodovala po pokoji a přemýšlela. - Buď tady může
zírat z okna a čekat, až Walkerová zase vyleze, nebo půjde dolů
a něčím se zaměstná.
Po chvilce zvažování zvolila možnost číslo dvě a rozhodla se, že
si tedy obhlédne obchůdky a při tom bude po očku hlídat vchod
radnice.
Nechala všechny věci tak, jak byly, vzala si jen váček s perlami,
strčila si ho do kapsy u šatů a opustila pokoj. Zamkla za sebou, sešla
po schodech, cestou ještě minula hostinského, a aniž by si jí kdokoliv
všiml, byla venku.
Z ničeho nic, jak tam tak stála, ji najednou zalil zvláštní a hřejivý
pocit volnosti. – Do dnešního dne byla zvyklá na samé - tady nesmíš
a tam nechoď, ale teď, jak se zdálo, mohla jít, kam se jí zachtělo.
Přestala se soustředit na to, že je zrovna naštvaná na Walkerovou, že
jí překazila plány, a rozhlédla se kolem sebe; Byla ohromená vším
tím životem kolem, ale nejvíc ji fascinovala ta bariéra. - Z venku si jí
vůbec nevšimla a takhle zevnitř to vypadalo, že z ní vychází jakási
záře a osvětluje celé město. Celkově to dělalo dojem obrovského
převráceného akvária.
Nakonec nechala bariéru na pokoji a zaměřila se na to, za co by
svůj malý poklad mohla utratit.
Když ale ani po podrobnějším pátrání nenarazila na nic, co by ji
vyloženě lákalo, vydala se směrem k jedné z přilehlých uliček.

38
 Jak veliká je pravděpodobnost, že bysme se ve stejný moment sešly
v jedněch dveřích? - přemýšlela, když cestou míjela budovu Nejvyšší
rady. Jakmile si po chvilce v duchu i odpověděla, že moc velká asi
ne, změnila směr chůze a zamířila ke schodům.
U vstupu do budovy stáli dva muži, měli černé kalhoty a tmavě
modré hábity se stejným znakem, jako byl na domě. Okamžitě, jak
Nefas vyběhla po schodech, ji zastavili.
„Kampak, slečinko?“ zeptal se jeden.
„Jdu za panem Goodworthem,“ odpověděla jim popravdě, ale ti
dva vypadali, jako by jim právě odvyprávěla vtip roku.
„Ale neříkej…“ posmíval se jí druhý z mužů.
„Potřebovala bych s ním mluvit!“
„Vážně? - No já myslím, že pan radní je zrovna zaneprázdněn, co
říkáš, Gerry?“ řekl zase ten druhý a šklebil se přitom na svého
kolegu.
„Sakra, ale tohle je důležité!“ zvýšila Nefas netrpělivě hlas.
„Hele - moc tady na nás nekřič, holčičko, a běž radši za
maminkou. - Aby tě náhodou nehledala.“
Nefas měla sto chutí zadupat vztekle nožkou, ale kupodivu se jí
podařilo ovládnout. Ještě chvilku na ně vzdorovitě koukala, než se
nakonec s povzdechem otočila a rezignovaně se vracela po schodech
zpátky dolů.
K čertu s váma! - zanadávala si v duchu. - Kdybyste mě za ním
pustili, věděla bych, kde mám mámu...
Naposledy se po nich nasupeně ohlédla a rychlým krokem
pokračovala tam, kam měla původně namířeno. Dobrá nálada byla
pryč.
„Ono to s tou svobodou, koukám, nebude tak horké...“ brblala si
pro sebe, když kráčela uličkou. Sice už teď neměla na nakupování
nejmenší chuť, ale přeci nebude zalezlá v pokoji. Zhruba v polovině
se zastavila a zkontrolovala, jestli stále ještě vidí na náměstí. - Ztratit
se bylo skutečně to poslední, co potřebovala.

39
 Ulice se sice mírně stáčela vpravo, ale pořád ještě viděla bok pro
ni nedobytné budovy, včetně hodin na věži, což byl jasný ukazatel
směru, kterým se bude vracet.
Fajn, tak co teď? - rozhlédla se kolem sebe. Okolo zrovna
procházela světlovlasá žena v tmavém kostýmku a za ruku vedla
černovlasého chlapce, který mohl být asi stejně starý jako ona. - Měl
černé kalhoty, hábit s modrou podšívkou a pod ním modrou košili ze
stejné látky, jako byly její šaty.
Asi klučičí stejnokroj,- napadlo ji. Žena se zastavila před obchodem
s knihami, nahlížela do výlohy a po chvilce kluka pustila a pohladila
ho po hlavě.
„Počkej tady, zlatíčko. - Já se hned vrátím,“ zaslechla ji Nefas říct,
než vstoupila do knihkupectví.
Konsternovaně zamrkala a kdesi uvnitř ji píchl podivný osten
závisti. - Ji nikdy nikdo za ruku nevodil, ani jí neříkal zlatíčko. Na
druhou stranu - otázkou bylo, jestli by o to ve svém věku vůbec stála.
Navíc měl kluk v puse ještě lízátko, což byla další věc, která podle
jejího názoru příslušela mnohem mladším dětem.
I když - proč vlastně ne? - uchechtla se v duchu. Sladké je prý
dobré na nervy… Mohla bych se ho zeptat, kde to cucátko koupil.
„Ahoj, já jsem Nefas,“ pozdravila ho a stoupla si před něj. „Taky
jedeš zítra do školy?“ zeptala se, ale chlapec nereagoval. Zdálo se, že
ji vůbec nevidí - jako by koukal někam skrz ni.
„Slyšíš mě?“ zamávala mu rukou před obličejem, ale bez úspěchu.
Zakabonila se a poodstoupila od něj. „No tak nic, no. - Nenech se
rušit.“
Vracela se pomalu uličkou zpátky a cestou se po něm ještě
několikrát ohlédla. Ježiši, ten je divnej…- zavrtěla hlavou, když viděla,
že se od té chvíle ještě ani nepohnul.
Snažila se prohlížet výlohy a moc o něm nepřemýšlet, a když
procházela kolem obchodu s drobnými zvířátky, napadlo ji, že to by
mohlo být ideální místo na rozptýlení myšlenek, a vstoupila dovnitř;
Byl to malinký zašedlý krámek, který byl všude, kam se podívala,

40
obložený klíckami, akvárii, terárii a různými bednami, a všechny
byly plné zvířat. Vrhla se ty, které byly nejblíž, a zaujatě si prohlížela
malé chlupaté cosi s černým čumáčkem a malými oušky. -
Cedulku s názvem a cenou hledala marně.
Hm - tady to zřejmě chodí všude podobně…- pomyslela si
s úšklebkem, přesunula se k několika vedlejším akváriím, ve kterých
plavaly různobarevné ryby, a nenápadně přitom vytáhla z váčku
několik perel a strčila si je do kapsy.
„Mazlíčka?“ objevil se jí najednou za zády mladý prodavač. - Měl
dlouhé umaštěné vlasy, které mu sahaly až do půli zad, všude na čele
uhry, modré oči a v nich neuvěřitelně malinké zorničky.
Nefas sebou trochu cukla a o krok couvla. Někteří upíři vypadali
po ránu podobně a ona z vlastní zkušenosti věděla, že je lepší držet
se od nich dál.
„No, snad se mě nebojíš?“ chytil ji za rameno a vedl k několika
dalším bednám. „Žabičku?“ otázal se s přihlouplým úsměvem.
Nefas se podívala na několik ropuch sedících před ní a nakrčila
nos. - Žáby nesnášela.
Michael ji kdysi donutil jednu takovou pitvat. Týden s ním pak
nemluvila.
„Fuj! - To ne.“
„Tak, v tom případě…“ zvedl se, vzal ji za ruku a táhl ji někam
dozadu, „… tady mám něco speciálního,“ dodal a vytáhl zpod pultu
malou krabičku a otevřel ji. Nefas zvědavě nakoukla dovnitř. - Na
dně ležel malinkatý hádeček s modrými a černými proužky. Byl
smotaný do klubíčka a spokojeně spal.
„Ten je hezoučký,“ usmála se a strčila do krabičky prst, aby si ho
pohladila.
„Chtěla bys ho?“
Nefas se zamyslela. - Vlastní zvíře nikdy neměla. Nemuselo by to
být špatné. „Ale… já mám málo. - Přišla jsem se spíš podívat,“
přiznala neochotně.

41
 „Kolik máš?“ zeptal se a odhrnul si z obličeje jeden slepený
pramen. Nefas zvedla svůj váček do výšky, aby na něj viděl, ale než
stihla cokoliv říct, hrábl po něm a strčil jí do ruky krabičku.
„To stačí. - A teď už běž!“ vyháněl ji najednou a nervózně se
rozhlížel na všechny strany.
„Ale... já nevím, jestli ho chci...“ vyhrkla Nefas zmateně a loupala
očima po zabaveném váčku. - Ani netušila, kolik v něm vlastně bylo.
„Ale to víš, že chceš. - Je to mazel,“ uchechtl se a popostrkoval ji
od pultu. Nefas se jeho náhlá změna chování zdála krajně podezřelá,
ale on byl vlastně celý tak trochu mimo, tak co se bude starat. -
Usmála se na modročerné klubíčko ve své ruce. Zřejmě právě dostala
nového kamaráda.
„Tak, běž už,“ popoháněl ji prodavač. „Slyšíš? Zmiz mi odsud!“
Nefas sebou vyplašeně trhla a rozeběhla se k východu. Když
vyletěla ze dveří, stihla udělat jeden krok doleva, a než zaregistrovala
černou pohyblivou skálu, letěla dobrý metr dozadu a přistála na
zadku. Krabička s hadem skončila o další kus dál a perly, které měla
volně v kapse, se jí rozsypaly do písku.
„Zatraceně, koukej na cestu! - Jsi slepá nebo co?“ zanadávala
černá hmota.
„Jauvajs, do pytle!“ zaklela Nefas, otočila se na všechny čtyři
a honem se natáhla po zvířátku, aby zkontrolovala, jestli ten pád
přežil. Zdálo se, že ano, ale už rozhodně nespal. - Modré korálkové
oči na ni rozzlobeně vykukovaly zpod krabičky, která se otočila
dnem vzhůru a uvězila tak svého malého obyvatele.
„Když do někoho vrazíte, měla byste se alespoň omluvit,
madam!“ hřměla ta věc nad ní. Nefas pootočila hlavu jeho směrem;
Byl to chlap jak hora - do výšky dobré dva metry, černé kratší vlasy
a ve tváři třídenní strniště. Kdyby se nad ní zrovna netyčil jako bůh
pomsty, bývala by se mu snad i omluvila. Jenomže ona už toho měla
za dnešek právě tak akorát. - K radnímu ji nepustili, neustále ji
odněkud vyhánějí a ještě si na ní bude takový nějaký chladit žáhu... -

42
Vstala z té nedůstojné pozice, zkřížila ruce na prsou a bojovně
povytáhla bradu. „No tak pardon! Hrnete se jako buldozer.“
„Prosím?!“ zeptal se nevěřícně.
„Říkám, že se hrnete jak buldozer a ještě se plížíte kolem stěn.
VY byste se měl omluvit. Ostatně byla jsem to JÁ, kdo přistál na
zadku. Vy se zdáte být nepoškozen.“
„Vy jedna malá, drzá…“ sehnul se k ní hrozivě, „…jak se vlastně
jmenujete? Vás neznám.“
„Nefas,“ odpověděla už trochu klidněji a sebrala konečně ze země
svého hada.
„Skutečně?“ povytáhl obočí, narovnal se a zkřížil paže. „A to je
vše, čím vás rodiče obdarovali, nebo vám vedle slušného vychování
také nedali ani příjmení?“
„Ehm - Cooperová,“ odpověděla po chvilce přemýšlení a sehnula
se, aby posbírala rozházené perly.
Čekala další poznámku na svou adresu, ale muž před ní nemluvil,
nehýbal se, a dokonce se zdálo, že snad ani nedýchá.
„Je vám dobře?“ zeptala se a prohlížela si ho s povytaženým
obočím.
„Jistě,“ oklepal se po chvilce. „Ukažte, pomůžu vám s tím,“
přetékal z ničeho nic ochotou. Vzal jí z ruky krabičku, vytáhl
wirgamu, a jedním mávnutím srovnal všechny perly dovnitř.
„Proč to vlastně nosíte takhle -“ zasekl se v půlce věty a zíral na
modročerný provázek v její ruce. Najednou po hadovi hrábl, chytil
ho za malou hlavičkou a zvedl výšky, kde si ho nevěřícně prohlížel.
„Hej, vraťte mi ho!“ vykřikla Nefas a natahovala se po něm, ale
chlap nevypadal, že by jí ho hodlal vrátit. Držel vrtícího se a syčícího
tvorečka za krk a mračil se na něj.
„Máte vy vůbec tušení, co je tohle zač?“ pootočil hlavu směrem
k Nefas.
„Jestli mi ho rozmačkáte, ani to nezjistím,“ rozčilovala se. „Vraťte
mi ho - je můj!“

43
 Z ničeho nic se jim za zády se smíchem ozvalo: „Proboha živého,
Cassiusi, pusť to nebohé zvíře.“
Muž se otočil po hlase a Nefas využila jeho vteřinového zaváhání
a stáhla si hádka zpátky. Ochranitelsky si ho přitiskla na hrudník
a o krok couvla.
„A jéje,“ uchechtla se žena, která je vyrušila. Byla to ta, kterou
Nefas před chvílí viděla s tím podivným klukem před
knihkupectvím. „Albert už nám tady zase prodává podpulťáčky...
Zřejmě tu už dlouho neměl kontrolu.“
„Julie...“ protočil muž před ní oči. „Jak ty to děláš, že se pokaždé
objevíš tam, kde tě vůbec není třeba?“
„Intuice...“ usmála se žena v kostýmku. „A nerozčiluj se tolik, je
to ještě mládě.“
„Každé mládě jednou vyroste...“ pronesl v odpověď a zadíval se
někam za Nefas. Ta se otočila po směru jeho pohledu a uviděla
ženinu chybějící polovinu. - Kluk stojící u nedaleké zdi, kam ho
nejspíš žena před minutou zaparkovala, stále ještě mechanicky
cumlal a nehybně zíral do stěny před sebou, jako by to byla ta
nejzajímavější věc pod sluncem.
Muž, o odstín bledší než před chvilkou, zaměřil svoji pozornost
zpátky na Nefas a malý kousek ocásku, který jí vykukoval z dlaně.
„Dělejte, jak myslíte, slečno. - Ale doporučoval bych vám pořídit si
nějakou literaturu. Tedy - pokud se chcete dožít příštích narozenin.“
Nefas zmateně zamrkala, ale muž se k dalšímu vysvětlování neměl. -
Jen pokynul hlavou směrem k ženě a se zdvořilým „Omluvte mě“
odkráčel směrem k náměstí.
Nefas ještě chvilku pozorovala jeho vzdalující se záda, a pak se
otočila na ženu vedle sebe.
„Ehm - Co je na tom hadovi špatného?“
„Špatného nic,“ usmála se, „jen je smrtelně jedovatý.“
Nefas vytřeštila oči a odtáhla si hada od hrudníku, na kterém
doteď spokojeně odpočíval.

44
 „Nebojte se. Je to ještě miminko - neublíží vám,“ pronesla žena
a vzala si ho do ruky. „Do půl roku je jeho kousnutí naprosto
neškodné, a když se mu budete věnovat a vycvičíte ho, tak pro vás
nebude nebezpečný ani v dospělosti.“
„Víte to jistě?“
„Manžel se na podobné potvůrky specializuje. - Můžete být úplně
v klidu,“ odpověděla a hada jí vrátila. „Omotejte si ho kolem zápěstí.
- Bude se mu tam líbit a rychleji si na vás zvykne.“ Nefas kývla,
strčila si krabičku s perlami do kapsy a pak udělala, co jí žena
poradila. - Hádek se skutečně zdál na ruce spokojený a navíc vypadal
jako dvoubarevný náramek.
„A kdo byl, prosím vás, tamten?“ hodila Nefas hlavou někam za
sebe. Tentokrát vykulila oči žena a pak se hlasitě rozesmála. „Cože?“
„No... ten pán,“ vysvětlovala Nefas a podívala se směrem, kam
muž odešel. Když ho ale uviděla, zarazila se. - Chlap stál u boční zdi
nějakého domu, a i když na tu dálku nebylo vidět, s čím si to tam
hraje, výsledek vidět byl. - Ve zdi se objevilo něco jako dveře, které
se začaly pomalu odsouvat do strany a vytvářet tak průchozí otvor.
Nefas stačilo jen malinko pozvednout oči a ve vteřině věděla, co
přesně je tohle za budovu.
No, sakra... Tam snad dneska dávají něco zadarmo...
„Promiňte!“ vyhrkla v rychlosti směrem k ženě a rozeběhla se
ulicí. Muž už sice procházel dovnitř, ale pořád byla šance, že pokud
sebou hodí, mohla by to stihnout.
Byla od zdi nějakých dvacet kroků, když se dveře začaly pomalu
posouvat zpátky. Nefas přidala na rychlosti a těch několik zbylých
metrů doslova vysprintovala. U stěny smykem zabrzdila a v pádu
strčila na poslední chvíli nohu do zavírající se zdi.
Dveře se jí kupodivu nepokusily nohu rozdrtit, ale k její úlevě se
začaly znovu otevírat. Nefas v rychlosti vstala a protáhla se dovnitř
do tmavé chodby, kde si sedla na zem a uklidňovala protestující
plíce.

45
 „Promiň,“ špitla směrem k hádkovi na své ruce. „Nemám tě ještě
ani půl hodiny a už jsem s tebou dvakrát praštila o zem.“
Když se Nefas trochu vydýchala, rozhlédla se po úzké chodbě;
Nebyla dlouhá. Po stěnách bylo rozmístěno několik loučí, které
v jinak tmavé chodbě vytvářely mdlé světlo. Muž, který sem vstoupil
před ní, už byl pryč, což bylo pro tuto chvíli dobře, ale pro události
budoucí by bylo lepší pokusit se ho najít. - Jestli totiž šel tam, kam se
Nefas domnívala, dovede ji tam.
Vstala ze země a rychlou chůzí se vydala do útrob budovy. Další
chodba vedla vpravo a na jejím konci bylo schodiště vedoucí o patro
výš. Když vystoupala nahoru a prošla ještě jednou chodbou, která
pro změnu směřovala vlevo, ocitla se v poměrně prostorné hale, která
se rozdělovala na několik dalších chodeb a schodišť, a aby bylo ještě
hůř, bylo v ní poměrně živo.
Nefas se pokusila splynout se stěnou za sebou a rozhlížela se po
cedulích nebo jiné nápovědě, kudy dál. Místo cedule však zahlédla
na vrcholku jedněch schodů černý hábit včetně části jeho mizejícího
majitele. - Rozeběhla se halou, snažila se do nikoho nevrazit, aby na
sebe nepoutala zbytečnou pozornost, a během několika málo vteřin
byla nahoře. Černovlasý muž už byl sice zase pryč, ale odsud naštěstí
vedla jen jedna cesta, a když jí proběhla, zahlédla ho zatáčet někam
vpravo a po chvilce stoupat po dalších schodech. Nechala se jím
takhle vést ještě několik dalších pater a celou cestu se snažila nejen
udržet jeho ostré tempo, ale také se na případné kolemjdoucí usmívat
jako nevinnost sama. Naštěstí čím dál od haly byla, tím méně jich
potkávala.
V další, už asi stopadesáté chodbě, muž proplul skleněnými
dveřmi a minul jakousi vznešeně vypadající delegaci, která
netrpělivě posedávala na rozestavěných židlích. Stejně bez
povšimnutí minul i postarší ženu za dlouhým mramorovým pultem,
která se ho sice pokoušela zastavit, ale její pokus se dal označit spíše
za symbolický, a bez zaklepání a podobných formalit rozrazil
mohutné dubové dveře, které za sebou opět hlasitě zabouchl.

46
 Nefas se přikrčila u zdi, zhluboka vydechla a rozhlédla se kolem;
Kromě sekretářky a delegace v chodbě nikdo nebyl a z nich si jí
naštěstí nikdo nevšímal. U otevřených skleněných dveří visela cedule
s nějakým zlatým nápisem. Nefas kousek popolezla, a když se
dostala tak blízko, aby si ji mohla přečíst, zaradovala se - její tušení
se potvrdilo. - Na ceduli stálo: MARCUS GOODWORTH - strážce
jednotné gjorkské společnosti, předseda nejvyšší rady. Zrovna když
se začala zaobírat myšlenkou, kam by si mohla zalézt a počkat, až
odtamtud ten chlap zmizí, se dveře opět otevřely. Neobjevil se v nich
ovšem muž, nýbrž profesorka Walkerová. Nefas tiše zavyla a zajela
za jeden z květináčů, stojících u zdi.
„... proberete. Jak se zdá, mě už tady není potřeba,“ pronesla
Walkerová někam za sebe a vykročila ze dveří. Za ní stál tmavovlasý
muž, kterého sem Nefas sledovala a z nějakého neznámého důvodu
se zdálo, že se nachází ve stavu značné vytočenosti. Nefas sedící za
kytkou, byla v tu chvíli skutečně ráda, že jeho vztek tentokrát není
namířený proti ní.
„Tvoje dedukce, drahá Amando, je naprosto správná,“ ozval se.
„Ostatně jako vždy.“ Profesorka byla sice teď otočená zády, takže
Nefas neviděla, jak se tváří, ale podle toho, jak si dala ruce v bok, to
asi nebylo nic pěkného.
„Už ti někdy někdo řekl, že se chováš jako hulvát, Cassiusi?“
„Jsi první. - Až se vás sejde víc, zamyslím se nad sebou,“
odpověděl a zabouchl jí dveře před nosem, až ucukla.
Nefas spadla brada a musela si zakrýt pusu, aby nevyprskla. To,
že by místo chechtání, měla radši zmizet, protože je tu jen jeden
východ a Walkerová tedy musí zákonitě projít kolem ní, si
uvědomila až příliš pozdě. - Profesorka se otočila, udělala několik
kroků a v půli dalšího se zarazila, pohled upřený k zelené rostlině.
Nefas zamrzl úsměv a nasucho polkla.
A kruci...
Než se stačila narovnat, byla Walkerová u ní. „Slečno
Cooperová,“ začala, když se před ni postavila, „já jsem tedy skutečně

47
tušila, že byste mi tady mohla trochu bloudit, ale že se vám to podaří
až takhle...“
Nefas otevírala a zavírala ústa jako kapr. „É... Já jsem - “
„Zabloudila,“ skočila jí profesorka do výmluv a tvářila se tak, že
Nefas usoudila, že jakákoliv jiná odpověď, než kladná, je špatná
odpověď.
„Ano, zabloudila,“ kývla tedy nakonec.
Walkerová ji vzala za rameno a beze slov ji odváděla pryč. Nefas
si povzdechla, ale neprotestovala - beztak by to nemělo význam.
V duchu si vynadala, že nemohla být opatrnější. - Dostane se až sem,
a pak se nechá takhle hloupě chytit.
Stále v tichosti prošly bludištěm chodeb a o několik pater níž se
Nefas odvážila zeptat: „Ehm - paní profesorko, kdo byl ten pán? -
Tamten?“
„Cassius Ater - profesor a strážce prayské vesnice,“ odpověděla
Walkerová.
Nefas se zatmělo před očima a zalapala po dechu. Profesorka se
po ní podívala se zdvihnutým obočím, ale ona se k vysvětlení nějak
nemohla donutit. Jediné, co se jí momentálně honilo hlavou, bylo, že
ho ani ne před půl hodinou nazvala buldozerem a málem se s ním
poprala o hada.
„Prosím vás, co přesně znamená - strážce prayské vesnice?“
zeptala se přiškrceně, když prošly vstupní halou.
„Každá vesnice má ve škole svého strážce, který má studenty
z daného rodu na starost. – V případě potíží je to první osoba, na
kterou se budete obracet.“
Výborně...- proletělo Nefas hlavou a pro jistotu už se na nic dalšího
neptala. Walkerová ji dovedla do hostince a přede dveřmi pokoje se
s ní rozloučila: „Tady už nezabloudíte. Dobře se vyspěte a zítra se tu
zastavím kolem osmé. Požádám ještě dole, aby vám sem ráno nechali
přinést snídani. Ale hlavně zkuste nezaspat, měla byste si ještě
stihnout zabalit.“

48
 „Dobrou noc,“ kývla Nefas, vylovila z kapsy klíč a zapadla do
pokoje. Cítila se neskutečně unaveně. - Takhle náročný den
nepamatovala.
Až teď si všimla, že se venku za oknem už šeří. Zřejmě i bariéra
uznala, že je nejvyšší čas jít si lehnout.
V akvárku na stole plavala fosforeskující ryba a dělala v pokoji
mdlé světlo - Asi něco jako lampička. Doufám, že ji nebudu muset vzít po
hlavě, aby zhasla, - proběhlo Nefas hlavou. Plácla sebou na postel a za
zavřenýma očima se jí honily rozmazané obrazy všech věcí, které
dneska viděla. Ale nejvíc přemýšlela o tom, že je tady sotva pár
hodin a už se jí podařilo naštvat dva profesory. - Úctyhodný výkon...
Aniž by se namáhala svlékáním, jenom se posunula, hodila přes sebe
deku a během minuty usnula.

49
 4. kapitola
Cesta
Když se Nefas vzbudila, byla za okny stále ještě tma. Párkrát
zmateně zamrkala a vzpomínala, kdeže se to vlastně nachází.
Přemýšlela, jestli se jí to všechno jenom nezdálo a jestli by teď
náhodou neměla ve velké síni obsluhovat upíry. Posadila se na
posteli a otočila se. Na stolku v akváriu pořád ještě plavala svítící
ryba.
Hm… Nezdálo, - usmála se pro sebe. Asi bude chvilku trvat, než
si zvyknu v noci spát,- pomyslela si.
Jenže po chvilce si uvědomila, že to, co ji vzbudilo, nejspíš nebyla
pokročilá noční hodina. - Něco jí lezlo po ruce a intenzivně se to
snažilo zavrtat se do rukávu. Nefas nadskočila a snažila se to
vytřepat. Když se jí nechtěný návštěvník konečně pustil, koukala na
ni z postele dvě malinká modrá očička.
„Fuj, to jsi ty?“ řekla směrem k modročernému hádkovi, který na
ni vyčítavě hleděl. „Vzbudil jsi mě, potvůrko!“ vynadala mu a vzala
ho do ruky, aby si ho lépe prohlédla.
„Jsi holka nebo kluk? Co?“ prohlížela ho ze všech stran.
„Budu ti říkat Selie - to je takové neutrální,“ řekla mu a položila
ho na stolek. Ale hádkovi se tam nelíbilo a soukal se do akvária.
„Ne, tam ne!“ vykřikla a chytila ho. „Pojď. Jestli chceš vodu, dám
tě do koupelny. Tomu hostinskému by se asi nelíbilo, kdybys mu
tady sežral lampičku.“ Napustila vodu do umyvadla a položila ho
dovnitř. Vypadal spokojeně.
Ten profesor měl s tou knížkou pravdu. Ani nevím, čím bych ho
nakrmila,- pomyslela si a šla zpátky do pokoje. Sedla si na postel
a vzala si na klín zakoupené učebnice. - Základy ošetřovatelství,
Kouzelné vodní rostliny pro 1. ročník, Runový slovník 1. díl,
Základní zaklínačské formule, Historie gjorkského národa,

50
Lektvarová příručka pro 1. ročník, Úvod do elementární magie
a Základní obranná zaklínadla a jejich použití.
„Hm - žádná zvířata,“ povzdechla si, odložila knihy vedle sebe na
postel a přešla k oknu. Dívala se na tmavé náměstí a přemýšlela.
Teprve teď, po pár hodinách spánku, byla schopná vstřebat včerejší
zážitky. Štvalo ji sice, že ji k radnímu nechtějí pustit, ale bylo tady
naštěstí tolik nových věcí, které mohla zkoumat, že se rozhodla na to
nemyslet a prostě si to tady užít. Podívala se zpátky na knihy na
posteli a napadlo ji, že by si mohla nějakou přečíst, když už je
vzhůru, aby si nepřipadala tak hloupě, že se neustále na něco ptá
a něčemu se diví.
Vzala kufr, naskládala do něj všechny koupené věci i svoje věci
z batohu. Vytáhla jedno své staré tričko a šla se osprchovat. Cestou
zkontrolovala Selii, jestli se neutopila, ale zdálo se, že se jí
v umyvadle líbí.
Když se vrátila vykoupaná a převlečená do pokoje, vlezla si do
postele, vzala si k sobě Historii gjorkského národa a pustila se do čtení.
Asi po dvou hodinách se ozvalo zaklepání na dveře. Nefas sebou
škubla - na dveře jejího pokoje nikdy nikdo neklepal.
„Ano?“ ozvala se nejistě.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila shrbená postava s velikou
žabí hlavou, obrovskýma očima a žádným nosem. Celé to bylo tmavě
modro-zelené a neuvěřitelně odpudivé. V čtyřprstých rukách to neslo
podnos s jídlem.
„Duobwý duen,“ proneslo to kvákavě. „Wauče šniudauně.“
Nefas na něj koukala s pootevřenou pusou. Nerozuměla mu ani
slovo.
Nezírej! - napomenula se po chvilce a zkusila se trochu usmát.
Položil ji tác na klín a šoural se ke dveřím.
„Děkuju,“ zavolala za ním, ještě než odešel. Zarazil se ve dveřích,
otočil k ní ošklivou hlavu a kývl. „Neuni žaučou,“ řekl a zavřel
dveře.

51
 Nefas vydechla, promnula si unavené oči a zahleděla se na tác se
snídaní. Na lasturovém talíři ležely dva toasty, máslo, marmeláda
a několik plátků šunky. A džus. Hmm… mňam, - pomyslela si
a strčila si do pusy plátek šunky.
„Tady se snad ulity používají na všechno…“ uchechtla se pro sebe
a prohlížela si pohárek s džusem. Potom vzala jeden toast, namazala
ho máslem a obložila šunkou.
To by mě zajímalo, kde se tady tohle jídlo bere, - přemýšlela během
žvýkání chutné snídaně. Jakmile dojedla, odložila tác a vzala si
zpátky knihu. Než si ale stihla nalistovat stránku, kde přestala, ozvalo
se druhé zaklepání.
Po mnohem sebejistějším „Vstupte“ vešla do pokoje profesorka
Walkerová. Měla na sobě tentokrát tmavě modrý hábit se stejným
znakem, jako byl na budově Nejvyšší rady.
„Dobré ráno, slečno Cooperová,“ pozdravila. „Čtete? - Čekala
bych spíš, že tady budete pobíhat a balit.“
„Dobré ráno. Já už mám sbaleno - vstávala jsem trochu dřív,“
vysvětlila Nefas a vylezla z postele.
„Ach tak. V tom případě se oblečte a můžeme vyrazit,“ řekla
profesorka a posadila se na židli.
„Můžu se na něco zeptat?“ řekla Nefas cestou do koupelny. „Kde
se tady bere to jídlo? Dostala jsem k snídani toasty.“
„Když jsme sem jely, říkala jsem vám, že je tady ještě jeden
ostrov,“ odpověděla. „Slouží jako zásobárna. Ale na delší
vysvětlování teď není čas. Musíme si pospíšit.“
Nefas se převlékla do šatů, co měla včera, a přehodila si přes ně
ještě černý hábit, který našla na kufru. Vzala Selii z umyvadla, dala ji
do krabičky a strčila do jedné z kapes.
„Tak - můžeme,“ řekla a popadla kufr.
„Vaše wirgama,“ ukazovala profesorka na noční stolek. „Měla
byste na ni dávat větší pozor,“ napomenula ji a strčila jí hůlku do
vnitřní kapsy hábitu.

52
 Opustily pokoj, sešly po schodech, a zatímco profesorka vracela
hostinskému klíč, Nefas čekala venku a rozhlížela se po kruhovém
náměstí. - Bylo tam snad ještě více Gjorků než včera. Někteří
otevírali své obchody, jiní s kufříky a brašnami spěchali ke vstupní
bráně nebo se nořili do postranních uliček.
Walkerová za moment také vyšla ven, vzala ji za rameno
a naváděla ji směrem k jedné z širších ulic. Prošly kolem kašny
s mořskými hady a Nefas se ještě naposledy smutně podívala
k nedobytné radnici. Pořád ji to štvalo.
„Pozor!“ vyhrkla profesorka z nenadání.
„E - co!“ hleděla na ni Nefas zmateně.
„Málem jste zašlápla kožatku,“ ukazovala jí pod nohy. Nefas se
podívala dolů a viděla, jak se krok od ní po písku pomalu posouvala
veliká oploutvená želva.
Tak tohle bych stěží zašlápla…- odfrkla si v duchu. Ale rozhodně bych
se o to přerazila, - pomyslela si a zaostřila na srolovanou věc, kterou
želva držela v tlamě.
„Co... to - to jsou... NOVINY?!“ vyhrkla užasle.
„Ano, nejspíš výtisk dnešního TROJZUBCE. Kožatky u nás nosí
poštu,“ odpověděla profesorka.
„Není to trochu... pomalé?“
„Po písku jim to jde špatně, ale ve vodě dokážou vyvinout slušnou
rychlost. Navíc se velmi dobře trénují a mají výbornou orientaci,“
vysvětlila Walkerová.
„Aha,“ řekla Nefas a překročila želvu.
„Tak pojďte, pospíšíme si, aby vám to neujelo.“
Nefas se ještě ohlédla po pošťákovi a chtě nechtě musela
přemýšlet o tom, jestlipak si asi adresát přečte své noviny dřív než
o Vánocích.
Asi po deseti minutách došly na konec ulice a zahnuly doprava.
Zdálo se, že míří na druhý konec bariéry. Čím blíž druhé straně
města byly, tím víc Gjorků potkávaly; Většinou to byli rodiče

53
s většími či menšími dětmi. Profesorka se s některými z nich
pozdravila a s jednou ženou se dala do řeči.
„Zdravím Amando! Ty jedeš dneska s nimi?“ pozdravila ji
světlovlasá žena. Vedla za ruku asi devítiletého chlapce a kousek za
ní vlekla svůj kufr dívka v modrých šatech, zhruba stejného věku
jako Nefas. Měla dva dlouhé blonďaté copy, pomněnkové oči
a neuvěřitelně otrávený obličej.
„Ahoj Helen,“ pozdravila profesorka. „Kdepak, nejedu. Jen
vyprovázím tady slečnu,“ řekla a ukázala na Nefas. Žena si ji dlouho
zaujatě prohlížela, ale nakonec se na ni mile usmála.
„A co Brad, pořád má takové potíže s těmi Trnovými korunami?“
otočila se zpátky na profesorku Walkerovou.
„Naštěstí ne, už se jim podařilo…“ odpovídala profesorka, ale
Nefas už se nedozvěděla, co se komu podařilo, protože přestala
poslouchat. To, co se objevilo za zatáčkou, jí totiž naprosto vyrazilo
dech; Přímo před ní stála zaparkovaná obrovská loď. Byla nádherná -
měla bílou barvu, dva obří černé komíny a na boku namalovaný ten
samý znak, co tady už několikrát viděla.
Kolem už panoval čilý ruch. Z boku lodi, na dřevěném mole,
porůznu postávalo a povídalo si poměrně veliké množství dětí
různého věku, zatímco jejich rodiče nakládali zavazadla na vozíky
několika žabím mužíkům, stejným jako byl ten, co jí ráno přinesl
snídani.
„Líbí?“ zeptala se Walkerová, když si všimla, že její svěřenkyně
stojí jako solný sloup.
„Ano!“ vydechla Nefas. Líbí, to bylo slabé slovo - byla nadšená,
v životě lodí nejela, natož něčím tak obrovským.
„Tak pojďte, naložíme váš kufr,“ řekla profesorka a sebrala jí
zavazadlo.
„Jak se dostanete do školy, když nepojedete lodí?“ zeptala se
Nefas a prodírala se davem ke schodům. Walkerová se k ní otočila
a spiklenecky zašeptala: „Já už si nějak poradím…“ Všichni se začali

54
hrnout ke schodům vedoucím na palubu, takže se Nefas musela
pohnout, aby neblokovala cestu.
„Ehm - tak děkuju. Mějte se,“ zavolala na ni a nechala se
budoucími spolužáky vtlačit dovnitř.
Když se dostala nahoru, uhnula ostatním, aby mohli procházet,
a kochala se. Loď byla zevnitř stejně úchvatná jako zvenku;
Vykládaná dřevem, vyleštěné mosazné zábradlí, kliky a další
serepetičky a navíc byl shora naprosto neuvěřitelný výhled.
Netrvalo dlouho a plavidlo sebou škublo. Někdo jí zezadu
zaklepal na rameno. Ohlédla se a za ní stál o dost starší kluk ve žluté
košili.
„Být tebou, tak zapadnu dolů - za chvilku vyjedeme z bariéry,“
řekl a otočil se směrem ke schodišti vedoucímu do podpalubí. „Teda
jestli nechceš být mokrá, samozřejmě.“
No jo, bariéra! - plácla se Nefas do čela a šla za ním. Sešla o dvě
patra níž a dala se do hledání volné kajuty.
Byla zhruba v půli chodby, když loď udělala něco, s čím Nefas
vůbec nepočítala - naklonila se.
Nefas vypískla a sletěla na zadek. A jak se loď nakláněla stále víc
a víc dozadu, klouzala chodbou po podlaze a zastavila se až na konci,
nárazem o zeď.
„Jauvajs!“ zanadávala a mnula si naražené koleno, které se zdí
potkalo jako první. „Teda tohle mi taky mohl někdo říct,“ mumlala si
pod vousy.
Sedla si a přemýšlela, jestli se ta kocábka hodlá taky někdy
narovnat. Tohle nebyl zrovna příjemný způsob cestování. Dopravní
prostředek se ale naštěstí asi po pěti minutách umoudřil, a začal se
rovnat do své původní polohy.
Nefas vstala a rozešla se zpátky chodbou. Po pár metrech ještě
sebrala krabičku s nebohou Selií, která jí při té nedobrovolné cestě
vypadla z kapsy a zaklínila se o jedny dveře.

55
 „Jsi celá?“ prohlížela hada, jestli je naživu. Jediné, co ale objevila,
byl rozzlobený pohled dvou modrých korálků. Strčila tedy krabičku
zpátky do kapsy a otevřela nejbližší dveře.
V kajutě sedělo několik kluků a holek, všichni v modrém a živě
o něčem diskutovali. Jakmile otevřela dveře, zmlkli a otočili se jejím
směrem.
„Ahoj,“ pozdravila trochu nesměle. „Ehm - mohla bych si k vám
přisednout?“ zeptala se.
V kajutě nastalo hrobové ticho a všichni na ni vytřeštěně zírali.
„Zbláznila ses?“ prolomil mlčení hnědovlasý rozcuchaný kluk
a koukal na ni, jako by měla nějakou ošklivou kožní nemoc.
„Eh,“ zalapala Nefas po dechu a několikrát zamrkala. „No... tak
ne,“ řekla a vycouvala ze dveří.
„Pff - lidi z Naghatanu zjevně nejsou moc přátelští,“ mumlala si
pro sebe. „To to ale hezky začíná…“
Už se jí moc nechtělo pokoušet štěstí dalším otevíráním dveří,
takže vystoupala zase po schodech nahoru.
Loď teď plula po hladině a z paluby byl krásný výhled na volné
moře. Široko daleko nebylo vidět nic jiného než nekonečná voda.
Stoupla si k zábradlí a užívala si, jak si vítr pohrává s jejími vlasy.
Přemýšlela, proč se všichni modří chovají tak divně.
Možná je dráždí ty moje žluté šaty…- napadlo ji a rozhlédla se
kolem. Paluba byla už docela slušně zaplněná, ale nikde nebylo
vidět, že by se někdo z Prayy bavil s někým z jiné vesnice. Viděla
hloučky modré, červené a modro-červené. Všichni žlutí postávali
jakoby stranou.
Hm - takže jsem padla do zavržené vesnice. Paráda! - pomyslela si
znechuceně a vytáhla Selii z kapsy.
„Tobě nevadí, že jsem z Prayy, viď?“ ptala se hada, zatímco ho
vyndávala z plastového vězení. „Škoda, že s tebou si moc
nepokecám…“

56
 „To je vlnožil?“ ozvalo se najednou kousek od ní. Otočila se
a viděla vedle sebe stát menšího modrookého blonďáka ve žluté
košili.
„Ehm - asi,“ odpověděla Nefas.
„Ty to nevíš? A víš, že je jedovatej?“ zeptal se kluk a zdvihl
obočí.
„Vím, ale tohle je ještě mimino. Když ho vytrénuju, neublíží mi,“
řekla a omotala si Selii kolem zápěstí.
„Ty to umíš?“ podivil se.
„Ne, ale určitě existují nějaké knihy. Mimochodem - já jsem
Nefas,“ usmála se na něj a podávala mu ruku.
„Tiberius Geller,“ řekl a stiskl jí ruku. „Jak to, že tě neznám?“
zeptal se a už po několikáté pohodil hlavou, jak mu sčesaná patka
neustále lezla do očí. Nefas se zakřenila.
„Čemu se tlemíš?“ zamračil se.
„Ále ničemu. Jen přemýšlím, proč se neostříháš, když ti ty vlasy
evidentně lezou na nervy.“
„Otec by mě zabil,“ odpověděl Tiberius, ohnul se přes zábradlí
a plivl dolů. „Ty máš zase divný oči, víš to?“
„Hm - dík.“
„Tak jak to, že tě neznám?“
„To bude nejspíš tím, že jsem přijela teprve včera.“
„Jak včera? Kde jsi byla celou dobu?“ podivil se.
„U upírů,“ odpověděla Nefas a sledovala, jak kluk ve vteřině
ztuhnul a nabírá do obličeje křídově bílou barvu.
„Ehm... já už... chtěl jsem - éé, kluci mi drží místo ve frontě na
zmrzlinu,“ zablekotal a pelášil pryč.
Nefas se dívala, jak mizí kdesi v davu, co nejdál z jejího dosahu.
Otočila se zpátky, stiskla pevně zábradlí a zavřela oči. - Měla co
dělat, aby se nerozbrečela. Výborně! Skvěle! Čím dál tím líp! Do hodiny
to ví celá loď...- povzdechla si v duchu.

57
 Chvíli ještě stála a přemýšlela, než se rozhodla, že se přeci jen
pokusí najít volnou kajutu. Pomalu se vlekla ke schodům a cestou
zahlédla na obzoru přibližující se tečku - zřejmě už to nebylo daleko.
Sešla o patro níž a nakoukla do prvních dveří - kupodivu tam
nikdo nebyl. Posadila se a složila hlavu do dlaní. Sakra! Bývalo by bylo
lepší, kdybych zůstala doma.
Dobrou hodinu seděla na místě a sklesle zírala z malého okénka.
Zrovna když si říkala, jestli už by tam neměli být, se odněkud nad ní
ozvalo: „PŘIPOUTEJTE SE, BUDEME KLESAT.“ Nefas rychle
vstala, přesedla si na protější sedadlo, proti směru pohybu,
a připoutala se. Další let vzduchem už nemínila absolvovat.
Za několik málo minut se loď skutečně začala naklánět dopředu
a ona byla ráda, že ji napadlo sednout si sem. - Na té druhé sedačce,
by teď visela jako přepůlený pavouk.
Když se narovnali, odepnula si pás, rozmotala Selii a strčila ji
zpátky do krabičky. Potom otevřela dveře a vykoukla ven - všichni
se hrnuli k východu.
No co, počkám. První už tam stejně nebudu, - pomyslela si a čekala,
až se chodba trochu vyprázdní.
Když se Nefas konečně dostala ke schodům a vystoupala nahoru,
naskytl se jí skutečně zvláštní pohled; Napravo od ní byla obrovská
tmavě hnědá skála, která se táhla ode dna až na hladinu. Všude po
obvodu měla rozmístěno neuvěřitelné množství výčnělků, výstupků
a děr. Celé to vypadalo jako obří jehlan, kterému někdo uřízl špičku.
Nefas si všimla, že v některých dírách svítí světlo a v tu chvíli jí
došlo, na co se to vlastně dívá. - Ta škola je uvnitř té skály! Páni!
Sestupovala dolů za ostatními a rozhlížela se kolem; Pod ní jako
by se rozkládalo malé město. Vprostřed stála větší podlouhlá,
kamenná budova, od které vedly čtyři štěrkové cesty - na každou
stranu jedna. Hlavní cesta vedla k té skále a tři menší vedly každá
k jedné kruhové minivesničce.
Jakmile byla dole pod schody, našla svůj kufr a snažila se
následovat ostatní, kteří se vydali směrem té větší budově. Bylo tam

58
sucho a světlo, takže i tady byla nejspíš podobná bariéra jako ta
v centru.
Cestou minuli menší jezírko, ze kterého vyrůstalo veliké množství
podivných rostlin. Nefas kolem sebe slyšela špitání a cítila v zádech
pohledy ostatních spolužáků.
Takže blonďatá raketa už to skutečně stihla roznést…- pomyslela
si s povzdechem.

59
 5. kapitola
Sladký začátek
Všichni došli k podlouhlé, obdélníkové budově a kdosi stojící
před klenutým vchodem zahřměl: „PRVÁCI STÁT!“
Zarazila se i s několika spolužáky na místě a prohlížela si uvítací
delegaci; Na cestě stál profesor Ater, vedle něj starší muž
s prošedivělou lysinou a mrožím knírem, a mírně obtloustlá žena se
slámovými vlasy a dobráckým obličejem.
Všichni tři na sobě měli nějaká slavnostní roucha, která jim
spadala až na zem. Byla v černé barvě, ale každý z nich měl od
ramen dolů, na rukávech a vpředu na zapínání jinou barvu lemování -
muž s mrožím knírem modrou, korpulentní žena červenou a Ater
zlatou.
Podle Nefas jim to vůbec neslušelo. Profesor Ater byl zřejmě
stejného názoru, protože se tvářil, jako když právě kousl do citronu.
„Takže, nyní budete následovat své profesory, kteří vás zavedou
do vaší vesnice, kde budete ubytováni a za hodinu se dostavíte sem,
na slavnostní oběd,“ zahlásil černovlasý, na ježka ostříhaný muž
stojící u vchodu do budovy. Měl hnědé ošoupané kalhoty, černou
košili a hnědou vestu a tvářil se nesmírně důležitě.
Profesor Ater zavelel: „Praya za mnou!“ a udělal čelem vzad.
Zbylí dva profesoři následovali jeho příkladu a začali navádět své
svěřence do svých vesnic.
Nefas cupitala za ostatními spolužáky a během několika málo
minut se všichni ocitli před kovanou brankou se zdobením ve tvaru
stromu, kde se zastavili.
„Brána reaguje na wirgamu, stačí ji vložit sem,“ řekl profesor
a ukazoval na podlouhlý důlek umístěný na boku. „Rozezná jádro,
takže nikdo z jiné vesnice se dovnitř nedostane,“ pokračoval
a otevřel svojí hůlkou.

60
 Všichni vstoupili dovnitř a po malé chvilce se dostali do poměrně
prostorné kruhové vesničky, které vévodil větší patrový dům
s velikými dřevěnými vraty. Kolem dokola, po celém obvodu
vesnice, bylo rozestavěno minimálně patnáct dalších malinkých
domečků a v některých z nich už se zabydlovali starší spolužáci.
Nechali si zavazadla venku a vstoupili za profesorem do hlavní
budovy.
Uvnitř byla dlouhá místnost s nízkým stropem a béžovou
dekorací. Měkké světlo vycházející ze skleněných koulí po stěnách
a stropě zajišťovaly stejné svítící ryby, jako byla ta v hostinci. Po
celé délce místnosti byly různě rozestaveny stoly, stolky a podlouhlé
nízké sedačky z kůže, se žlutými a béžovými doplňky a úplně na
konci byly schody vedoucí do druhého patra.
„Tady se posaďte a vyčkejte. Já se za moment vrátím,“ řekl Ater
a vytratil se z místnosti, během minuty byl však zpět a s ním i dva
starší studenti. Mávnutím ruky je také usadil a s rukama za zády
vyčkával, než se místnost utiší.
Než promluvil, změřil si postupně všechny sedící před sebou
varovným hodnotícím pohledem.
„Začátek letošního roku mnohým z vás jistě přinesl jedno malé
překvapení,“ začal a výmluvně se podíval na Nefas, která seděla
trochu stranou od ostatních, „přesto nebo možná právě proto
očekávám, že se budete chovat jako skuteční reprezentanti prayské
vesnice. Každý z vás, jak tu sedíte, je právoplatným členem. Máme
svoji reputaci a já nedovolím, abyste ji zničili nevhodným
chováním,“ odmlčel se na moment, pak pokračoval.
„Pravidlo číslo jedna - konflikty řešíme zde, pouze mezi sebou,
nebo mezi těmito zdmi. Nikdy ne před cizími. Pravidlo číslo dvě -
platí přísný zákaz pánských návštěv na pokojích dam a naopak. Jste
sice teprve v prvním ročníku, ale zkušenosti mi velí vás
nepodceňovat. Pro méně chápavé - opovažte se mi tady začít množit!
Jakmile zjistím porušení některého z těchto dvou pravidel, provinilec
se ocitne ve vskutku nezáviděníhodné situaci.“

61
 Několik okamžiků si prohlížel své studenty, než pokračoval.
„Pánové Higgins a Packard - předseda a jeho zástupce - jsou něco
jako moji asistenti. Jejich slovo má jen o něco menší váhu než mé.
Jejich povinností je dohlížet na chod vesnice a případně mi nahlásit
jakékoliv prohřešky. Teď vás ubytují a následně doprovodí na
hostinu. Veškeré dotazy směřujte jim. - Příjemný pobyt,“ dokončil
profesor svůj projev a zmizel.
V místnosti zavládlo na okamžik rozpačité ticho, které přerušil až
jeden z pánů zodpovědných. „Takže slečny Backetová, Cooperová
a Griffinová za mnou, pánové za Carlem.“
Nefas se neochotně zvedla a pomalu následovala pištící rozjařené
spolužačky. Packard je zavedl k jednomu z domečků na pravé straně
vesnice, sdělil jim, že sprchy a toalety jsou v patře budovy, ze které
právě vyšly, a se slovy „Do jídelny trefíte“ odkráčel.
Holky vletěly dovnitř jako velká voda, v mžiku si zabraly postele
a začaly vzrušeně klábosit. Nefas chvilku nerozhodně postávala mezi
dveřmi a prohlížela si domek.
Byla to jen jedna místnost se třemi postelemi, třemi stolky
a několika skříněmi na oblečení. I když to byl vcelku skromný pokoj,
působil útulným dojmem. Postele byly přikryty žlutými přehozy, na
oknech světle hnědé závěsy a na podlaze menší koberečky ve stejné
barvě.
„Ehm - Ahoj,“ pozdravila a vešla dovnitř. Obě děvčata se po ní
ohlédla, ale neodpověděla. Nefas si povzdechla a přešla k poslední
volné posteli, kde si sedla a sledovala, jak si ty dvě něco špitají.
Najednou se zvedly a začaly přisunovat postele k sobě tak, aby
byly co nejdál od té její.
„Hele, pro mě za mě se se mnou nebavte, když vás to baví. Ale
nemáte pocit, že už to trochu přeháníte? Co jsem vám sakra
udělala?“ vyskočila Nefas, když už jí definitivně došla trpělivost.
„Co by? Rády si večer povídáme,“ odpověděla kudrnatá
hnědovláska. „No a víš jak, jistota je jistota…“
„O čem to mluvíš?“

62
 „Vždyť ty víš…“ zareagovala druhá s blonďatým ohonem
a zacvakala zubama.
„Hm - vtipné! A to si vážně myslíte, že kdybych vás chtěla
kousnout, tak že mi v tom zabrání ty dva kroky, co budu muset
udělat navíc?“ zvedla Nefas obočí a spolužačky se po sobě
vystrašeně podívaly.
„Jděte se bodnout!!“ vyprskla naštvaně, vyběhla ven a práskla za
sebou dveřmi.
Nasupeně procházela napříč vesničkou a snažila se uklidnit. Po
pár desítkách metrů se jí jakžtakž podařilo potlačit vražedné sklony
a zalezla za jednu z posledních chatek, kde si dřepla na zem. Musela
přemýšlet. Hodně. Byla na ty dvě naštvaná, ale mnohem větší starosti
jí teď dělal ten profesorův projev. - Něco jí na něm znepokojovalo.
Jen ještě nevěděla co.
Trefit do jídelny skutečně nebyl žádný problém. Nefas stála mezi
dveřmi a prohlížela si už téměř zaplněnou místnost; Jeden dlouhý
stůl nalevo, kde seděli učitelé, a tři veliké pro studenty. Všude na
stěnách i na vysokém stropě visely rybí lampičky, které celou
místnost osvětlovaly.
Vstoupila dovnitř a pátrala po žluté. - Samozřejmě až vzadu, aby si
mě mohli všichni hezky prohlédnout, - pomyslela si a nakráčela do jámy
lvové.
Cestou ke stolu ji skutečně provázely pohledy jak od
studentských, tak od profesorského stolu.
Posadila se na kraj, kde byla poslední dvě volná místa, a zahleděla
se před sebe. Stůl se prohýbal pod všemi možnými jídly - kuřecí,
hovězí maso, ryby, rýže, brambory, sem tam i nějaký zákusek,
pudink nebo dort.
Sáhla pro to, co bylo nejblíže, a pustila se do jídla. Hovězí
s bramborem sice nebylo její nejoblíbenější jídlo, ale při představě,
že by měla některého ze svých spolužáků o něco požádat, ji na
lákavěji vypadající pokrmy přecházela chuť.

63
 Kousla do brambory a nasměrovala svůj pohled k učitelskému
stolu. Odsud jí intenzivně propalovaly pohledy hned několika z nich.
- Hned na kraji, nejblíže dveřím seděl ten hlásič v hnědé vestě, vedle
něj profesorka Walkerová, která se na ni přívětivě usmála, když se
jejich pohledy střetly. Jako další seděl muž s mrožím knírem, který si
ovšem víc hleděl jídla, a vedle něj žena s hnědými vlasy staženými
do přísného uzlu, která si povídala s profesorkou s dobráckým
obličejem, a občas se obě podívaly jejím směrem. Vprostřed seděla
stará dáma v šedomodrém hávu s krátkými šedivými vlasy
a upřímným oříškovým pohledem. Zřejmě ředitelka, - uvažovala.
Vedle ní seděl profesor Ater, který se rovněž víc staral o Nefas,
než o vlastní talíř. Začalo ji to znervózňovat. Sjela pohledem zpátky
na své hovězí, snažila se nevnímat zařezané ticho, které panovalo
u stolu, a raději se pokoušela zanalyzovat situaci.
Proč na mě k čertu všichni tak civí? - Potřebuju informace, jinak
se nehnu z místa, - přemýšlela a strčila si do pusy kus masa.
Spolužáci se mě bojí, toho bych mohla nějak využít. I když - od nich
se toho asi moc nedozvím. Hlavní zdroj sedí jinde…- stočila pohled
opět k profesorům. Musím se spřátelit s některým z nich… CINK,
CINK, CINK - přerušilo tok jejích myšlenek. Zvedla hlavu a viděla,
jak se u učitelského stolu právě zvedá stará dáma s šedivými vlasy.
„Věnujte mi chvilku pozornosti prosím,“ promluvila a na moment
se odmlčela.
„Pro vás, co mě ještě neznáte - mé jméno je Safirah Veronová
a jsem ředitelka této školy.
Ráda bych vás všechny přivítala v novém školním roce. Jsem
potěšena, že jste po prázdninách přijeli plni elánu a pevně doufám, že
vám nadšení vydrží alespoň do Vánoc. Nebudu vás zdržovat
dlouhými řečmi - školní řád visí u hlavního vstupu a vy si ho
nepochybně přečtete,“ prohlédla si celou síň s šibalským úsměvem,
„ale ráda bych upozornila na jedno pravidlo, u kterého žádám striktní
dodržování. - Platí přísný zákaz vstupu za bariéru. Opuštění pozemků

64
je možné pouze v doprovodu člena profesorského sboru
a nerespektování tohoto bude velice přísně potrestáno,“ odmlčela se.
„A ještě o jednu věc mne požádal pan Proder. - Kdybyste byli té
dobroty a při přechodu mezi vesnicí a budovou školy si vždy vyčistili
boty od písku,“ dodala a usmála se.
„To je vše. Rozvrhy vám rozdají strážci vaší vesnice při večeři.
Doufám, že si poslední den volna užijete v poklidu.“
Nefas ji sledovala ještě chvilku poté, co domluvila a posadila se
zpět na své místo. Vypadá celkem sympaticky, s ní by se možná dalo
mluvit… Ale jen tak se k ní nedostanu. Ne hned. Musím pomalu
a postupně, - vrátila se ke své analýze a otočila hlavu k vedlejšímu
stolu, kde seděli žáci Nagathanu; Copatá blondýna z nástupiště se
bavila s nějakým tmavým klukem, když se najednou oba otočili jejím
směrem a zkoumavě si ji prohlíželi.
Takhle to je vždycky, když se na něco těším. Vždycky! - pomyslela si
Nefas vztekle, v rychlosti do sebe naházela zbytek oběda a vytratila
se z jídelny.
Prošla po cestě a hůlkou si otevřela branku do vesnice. V ložnici
si z kufru vyndala jednu z knih, vysvobodila Selii z krabičky a vyšla
zase ven. Neměla v plánu setrvávat v trapném tichu, až se
spolubydlící vrátí, ani muset poslouchat jejich špitání. Projde se,
prohlédne nový terén, případně si někam zaleze a bude si číst.
Vytratila se z vesnice dřív, než se ostatní začali trousit z oběda,
a vydala se po široké cestě vedoucí ke škole, která byla lemovaná
zkamenělinami mlžů, ulit, a mořských koníků v nadživotní velikosti.
U vstupní brány se ale rozhodla, že na prohlídku školy bude dost
času zítra.
Kdo ví, jestli se tam smí, když škola ještě nezačala. Nemusím mít
malér hned první den, - pomyslela si a vydala se po menší štěrkové
cestičce vlevo.
Přešla přes klenutý kamenný můstek, pod kterým tekl malý
potůček ústící do podstatně většího jezírka, než bylo to, které viděla
při příjezdu.

65
 Cesta vedla k jednomu většímu domku. Sešla z ní tedy, a vydala
se podél potůčku, který jak se zdálo, vedl po celém obvodu školy.
Měla teď čas přemýšlet, ale najednou, jako by nebylo o čem. -
Připadala si podvedená a cítila uvnitř sebe podivné prázdno.
Rozhlédla se kolem sebe; Pozemky vypadaly mnohem větší, než
se zdálo na první pohled a v dálce bylo vidět veliké množství
nějakých skleněných budek. Došla k jedné z nich a nahlédla dovnitř
skrz sklo. - Byla napuštěná vodou a uvnitř plavaly zvláštní ryby.
Ťukla na tabulku a nejbližší ryba se okamžitě nafoukla tak, že
vypadala jako ošklivý pichlavý balón s vypoulenýma očima.
Nefas se lekla a uskočila, ale pak se musela rozesmát - ta věc
vypadala neskutečně směšně. Ještě několik dalších minut strávila
zkoumáním ryb, než si sedla na zem, opřela se zády o skleník
a otevřela si přinesenou knihu. Brzy se začetla natolik, že přestala
vnímat okolí a nevšimla si tedy přibližující se postavy.
„Ale ale, pilná studentka. - Co tady trucuješ?“ zeptal se stín nad
ní. Nefas zvedla hlavu od knihy a zjistila, že nad ní stojí ten
černovlasý v hnědé vestě.
„Ehm - Dobrý den. Vy jste pan Proder, že ano?“ zeptala se
a zvedla se ze země. Takhle zblízka bylo vidět, že se mu od lícní
kosti skoro až k bradě, táhne nepěkná jizva.
„No jo, to jsem - Mathias Proder. Ale říkej mi jenom Maty.“
„Tady se normálně říká profesorům jménem?“ podivila se
a přijala nabízenou ruku. „Já jsem Nefas Co - “
„Cooperová - já vím. A ne neříká, ale já nejsem profesor. Jsem
správce - opravuju, uklízím, krmím a vůbec to tady udržuju
v chodu.“
„Co to je?“ zeptala se zvědavě a ukazovala na kbelík, který držel
v ruce.
„Tohle? - To jsou malí korýši, mlži a plankton,“ odpověděl
a Nefas se zašklebila. „Krmení pro živočichy v těch sklenících.“
„Co je tohle vlastně za ryby? - Jsou hrozně legrační,“ otočila se ke
skleníku.

66
 Mathias přešel k malému okénku a nasypal dovnitř trochu slizu.
„Čtverzubec Fugu - pěkná potvůrka.“ odpověděl. „Jsou smrtelně
jedovatí. Tedy - když se jejich maso neodborně připraví.“
„To... snad není součástí našeho jídelníčku, že ne?“ zeptala se
trochu přiškrceným hlasem a pomyslela si, že si bude muset dávat
dobrý pozor na svůj talíř.
Mathias se rozesmál. „Né, jsou určeni pro výuku, ale ty budeš mít
zvířata až příští rok.“
„A proč jsou tady zavření? Vždyť je tu kolem plno vody.“
„Nejsou odsud. A i kdyby byli, není zrovna snadné odchytit si ve
volném moři zvíře, které zrovna potřebuješ studentům ukázat. -
Představ si, že by profesoři místo vykládání látky, někde pobíhali
a honili výukový materiál,“ zasmál se a spolu s ním se rozesmála
i Nefas. Po tak náročném dni to bylo uvolňující.
„Mimochodem - tohle je taky pěkná bestie - vlnožil ploský, pokud
se nemýlím?“ řekl ještě a ukazoval na Selii, omotanou kolem jejího
zápěstí.
„Hm. Moje kamarádka... nebo kamarád - ještě nevím,“
odpověděla a pohladila ji po malé hlavě.
„U hadů je to s pohlavím těžké. Ale až povyroste, profesorka
Trewisová ti za trochu jeho jedu utrhne obě ruce. - Přidává se do
některých lektvarů a špatně se shání,“ pronesl a odmlčel se.
„Nechceš se jít podívat ke mně? Možná, že bych našel i pár
sušenek…“ zeptal se a pohodil hlavou k nedalekému domku.
Nefas chvilku váhala mezi možností získat ještě dnes nějaké
informace a průšvihem, pokud by ji někdo náhodou sháněl. Přeci jen
už byla pryč docela dlouho.
„Radši ne, díky. Měla bych se asi vrátit. Kdyby mě náhodou
hledal profesor Ater, na místě mě uškrtí. - Šla jsem sem hned po
obědě.“
„No jak myslíš. Ale budu rád, když se někdy zastavíš - za mnou
moc návštěv nechodí.“

67
 „Ráda. Díky za pozvání. Zatím se měj.“ řekla a sbírala se
k odchodu.
„Ty taky a beru tě za slovo. - Jo a dopřej tomu hadovi občas
trochu vody, jinak ti chcípne,“ zavolal na ni ještě, když s kyblíkem
přecházel k dalšímu skleníku.

Nefas se pomalu vracela zpátky do vesnice a přemýšlela. - Tohle

bylo první setkání, ze kterého neměla pocit, že všechno zkazila
a i on, se choval překvapivě přátelsky. Zjištění, že alespoň dospělí se
tady chovají normálně, bylo... milé. Otázkou zůstává, jest li se
zrovna od něj dozví to, co potřebuje. Ale i kdyby ne. Mluví se mnou,
nezírá a nebojí se. Dobrý začátek, - přemítala v duchu.
Došla k hlavní cestě a zatočila směrem k jídelně, když jí došlo, že
měl s tou vodou pravdu. V ložnici žádné umyvadlo není, kam já tě…-
rozhlédla se. Kolem byla spousta vody, jenom nebylo do čeho ji
nabrat.
Ve společných sprchách tě nechat nemůžu, někdo by mi tě čmajznul, -
přemýšlela a pátrala po okolí, jestli nenajde něco, do čeho by mohla
dát trochu vody. Všude byly ale jen kamínky, písek, ulity… ULITY!
No jistě, ty jsou přece duté, - plácla se do čela.
Po chvilce našla jednu větší, zavinutou a v nedalekém jezírku do
ní nabrala trochu vody.
„Tam se ti bude líbit, můžeš se vevnitř hezky schovat,“ řekla
směrem k Selii a pak se v duchu uchechtla. - Backetová
s Griffinovou se zjančí, až zjistí, co mám za zvířátko. Nebudou
vědět, jestli se mají bát víc mě nebo tebe.
Když dorazila do ložnice, shledala, že je kupodivu prázdná.
Většina spolužáků byla nejspíš v hlavní budově.
Taky dobře, - pomyslela si, položila ulitu se Selií na svůj noční
stolek a pustila se do vybalování. Ve své skříni našla pověšené ještě
dvoje žluté šaty a dva školní černé hábity s gjorkským znakem.
V učebnici se dočetla, že značí spojení všech čtyř elementů a zároveň

68
symbolizuje spojenectví tří rodů, z nichž pro každý připadá jeden
element a ten čtvrtý, je pro všechny společný.
„Spojenectví - to vidím…“ odfrkla si a naskládala oblečení
dovnitř. Potom se natáhla na pohodlné posteli a vzala si k sobě
rozečtenou knihu.
Jenomže velice brzy se jí písmenka začala rozjíždět a po chvilce
usnula.

Když se probrala, byla venku tma. Posadila se na posteli

a promnula si rozespalé oči. Obě vedlejší postele byly prázdné.
Chvilku přemýšlela, kolik asi může být hodin, když jí zakručelo
v břiše. Nejspíš zmeškala večeři.
„Do pytle - rozvrhy!“ vyhrkla a vyskočila z postele. Podívala se
ven z malého okénka a viděla, že venku před hlavní budovou hoří
oheň, kolem kterého sedí minimálně třicet lidí. Nejspíš seznamovací
večírek, - pomyslela si trpce.
Potřebovala se nějak nenápadně dostat ven, najít profesora Atera
a nasypat si na hlavu dostatek popela, aby jí rozvrh vydal a nepřerval
ji přitom vejpůl.
Ale copak vím, kde ho teď najdu? Nechce po mně nikdo, abych
vstoupila do té milé sešlosti a zeptala se jich, kde Ater bydlí, že ne? -
zvažovala v duchu své možnosti, aby nakonec zjistila, že by si radši
ukousla jazyk, než se jich na něco zeptat. A s myšlenkou, že zítra je
taky den, se vrátila ke své původní činnosti.
Ještě než znovu usnula, vzpomněla si Mika. - Mohla bych mu
napsat dopis. Musím se zeptat Matyho, jestli tady funguje jiná než
želví pošta.

69
 6. kapitola
Do pekla
Ráno se Nefas probudila velice brzy. Její dvě spolubydlící
spokojeně spaly ve svých postelích a všude bylo naprosté ticho.
Vstala, vzala si jeden z připravených ručníků a vydala se navštívit
sprchy. Když vykonala všechny hygienické potřeby, vyšla z budovy
a viděla, jak kolem vyhaslého ohniště zrovna procházejí pánové
Higgins a Packard.
Podívali se po ní pohledem, ze kterého jí zamrazilo i na palcích
u nohy.
To není dobré… - pomyslela si a nasucho polkla.
Je jim minimálně šestnáct. Jestli se rozhodnou, že představuju pro
vesnici nebezpečí, moc toho ze mě nezbyde.

V ložnici se převlékla do čistého oblečení, vylovila Selii z ulity

a s předstihem odešla na snídani a najít profesora.
U jídelny potkala buclatou strážkyni Maureeků, která se právě
snažila vysvětlit jednomu ze svých studentů, že ve středu v 11:00
opravdu nemůže být na dvou hodinách současně.
Když se nešťastný chlapec odšoural na snídani, Nefas ji
pozdravila.
„Dobrý den, prosím vás nevíte, kde bych našla profesora Atera?“
„Dobré ráno, slečno Cooperová,“ odvětila žena mile. „Vy jste
nebyla včera na večeři, že?“ Nefas sklopila oči i uši a kývla. „Já
jsem... totiž - “
„To se stane. Ale tady byste na něj čekala marně - profesor Ater
na snídaně nechodí. Běžte dovnitř, do školy - vpravo, na konec
chodby a po schodech o patro výš. První dveře po pravé straně,“
popsala jí cestu a přívětivě se usmála.
„Děkuju,“ řekla Nefas a rozeběhla se ke škole.

70
 U vchodu se zastavila a trochu nejistě nakoukla dovnitř. Chodbu
osvětlovaly rybí lampy visící ze stěn. Ze stropu a sem tam i ze země
vyrůstaly dlouhé šedivé krápníky a tvořily tak zvláštní dekoraci.
O stěnách se dalo říct vše, jen ne to, že jsou fádní a rovné. Byly
hrbolaté, šedivo- bílo-hnědé a v nepravidelných intervalech v nich
zely díry místo oken.
Při bližším ohledání Nefas spatřila, že na pár vlhčích místech bují
nejspíš nějaká podřadná forma života.
Fůůj, - zašklebila se a odstoupila od zdi.
Celkový dojem byl ale svým způsobem zvláštně hezký. Chodby
se stáčely - jedna vlevo a druhá vpravo, takže nebylo vidět na konec.
Vydala se podle instrukcí po té vpravo. Vede to kolem dokola - to
jsem zvědavá, jak budu v kruhu hledat konec, - pomyslela si po několika
minutách ostřejší chůze.
Po několika dalších metrech, ale skutečně narazila na široké točité
schody. Vystoupala do patra a po chvilce našla i kýžené dveře.
Sevřel se jí žaludek.
Jestli ho vzbudím, sežere mě i přes své předsevzetí nesnídat, -
pomyslela si a s bušícím srdcem zaklepala. Nic se nedělo. Už chtěla
odejít, když se dveře otevřely tak prudce, že téměř nadskočila.
Profesor Ater, jen v černé košili s dlouhým rukávem a kalhotách,
se skutečně tvářil jako právě probuzený lední medvěd. Když ale
zaostřil na příchozí Nefas, založil si ruce na prsou, ležérně se opřel
o futra a na tváři se mu rozlil nehezký úsměv.
„Ale - slečna se přeci jen rozhodla zapojit do výuky?“
„Pane... já... omlouvám se... usnula jsem... totiž, ještě jsem si
nezvykla být celý den vzhůru,“ koktala a šourala se k němu
v očekávání všech druhů fyzického násilí. Ale Ater jen svěsil ruce
podél těla, odlepil se od dveřního rámu a řekl zcela odlišným tónem:
„Ach, váš biorytmus. Zapomněl jsem.“
Nefas překvapeně zamrkala.

71
 „Tady,“ podával jí kartičku s rozvrhem. „Zkuste si přes den
nelehat. Kdybyste ale usínala vestoje, zastavte se za profesorkou
Trewisovou, dá vám lektvar.“
„Děkuju,“ hlesla šokovaně a sbírala se k odchodu.
„A mimochodem - měla byste se snažit zapojit do kolektivu
a nedělat si zbytečné problémy,“ doporučil jí ještě a zavřel dveře.
Nefas konsternovaně zírala do místa, kde ještě před chvilkou stál.
Nejen, že byla stále ještě naživu, ale dokonce nedostala ani pořádně
vynadáno.
Ten chlap je neuvěřitelně nevypočitatelný. A má dobré rady - „Začleň
se do kolektivu!“ odfrkla si pro sebe a vydala se na zpáteční cestu.

Došla do jídelny a posadila se opět na kraj, kde byla poslední dvě

volná místa.
Se divím, že vůbec smím sedět u stolu. Mohla bych třeba jíst na
zemi nebo v nějaké pěkné vypolstrované kóji pro nebezpečné
šílence, - pomyslela si nakvašeně a vzala si koblihu, která ležela
nejblíže.
Po snídani si došla do ložnice pro knihy. Podle rozvrhu měla mít
Runy, Elementární magii a Historii Gjorkského národa a po obědě ještě
Lektvary.
Nebudu se ptát, kde to je. Půjdu dřív a najdu si to sama, - rozhodla
se.
Vzala si tedy vše potřebné a s předstihem vyrazila do školy.
Jak moc se mýlila, zjistila během třiceti minut, kdy prošla půl
školy, ale povedlo se jí tak maximálně úspěšně se ztratit.
„Sakra! K tomuhle bludišti by měli dávat i mapu zdarma,“ brblala
si pro sebe, když už podruhé procházela tou samou chodbou.
Zatočila ke schodům vedoucím do dalšího patra a málem se srazila
s ředitelkou, která právě scházela dolů.
„Slečno Cooperová, copak tady děláte?“ vydechla ředitelka
překvapeně.

72
 „Promiňte, já... hledám učebnu a... zabloudila jsem,“ přiznala se
Nefas kajícně.
„A proč jste se nezeptala starších spolužáků?“
Nefas jen něco nesrozumitelného zahuhlala a sklopila hlavu.
„Hm - no dobrá, nechme to být. Jakou učebnu hledáte?“
„Runy,“ odpověděla Nefas a pohlédla zpět na ředitelku. Nezdálo
se, že by se zlobila. Vypadala spíš... ustaraně.
„Tak to jdete správně. O patro výš a chodbou vlevo. Jsou to asi
páté dveře po pravé straně. Ale pospěšte si - hodina už začala,“
navedla ji ředitelka a ustoupila, aby mohla projít.
Nefas jí poděkovala a vyběhla do schodů. Proletěla chodbou
a zhruba v polovině skutečně našla dveře s cedulkou STARODÁVNÉ
RUNY.
Snažila se uklidnit svůj dech a opatrně otevřela. V místnosti
neurčitého tvaru už byli rozesazeni v lavicích všichni žáci prvního
ročníku a u katedry, která byla bokem ke dveřím, stála mírně
rozevlátá profesorka s dlouhými vlasy slámové barvy a zaujatě
vykládala látku. Byla natolik zabraná do vlastního výkladu, že se
zdálo, že si Nefas vůbec nevšimla. Ta v tichosti zajela do nejbližší
volné lavice a předstírala neviditelnost. Spolužákům ale bohužel její
pozdní příchod neušel a šklebili se na ni ze všech stran. Snažila se
nevšímat si jich a raději poslouchat učitelku.
Látka to byla bezpochyby zajímavá, což si zřejmě myslela
i profesorka. - Její výklad byl natolik vášnivě nadšený, až se chvílemi
zdálo, že se ocitá úplně mimo realitu. Nefas si po půl hodině
pomyslela, že kdyby se polovina třídy zvedla, patrně by to ani
nezaregistrovala.

Po skončení hodiny se všichni začali valit ven a několik spolužáků

do Nefas strčilo. Snažila se co nejrychleji si sbalit věci, aby mohla jít
za nimi a zase nezabloudila, jenomže jedna holka z Nagathanu,
s blond vlasy po ramena, jí zastoupila cestu.
„Copak, snad jsi nezaspinkala?“ zatrylkovala posměšně.

73
 „Uhni mi, ráda bych šla ven,“ odpověděla jí Nefas a zúžila oči. Za
ní stáli minimálně tři nebo čtyři další nagathanští prváci. Nebyl to
příjemný pocit, mít je za zády.
„Ale, snad se nebojíš, že by ti utekli? Blbé, když se nemáš koho
zeptat na cestu, viď?“ nedala si pokoj, na tváři připevněný posměšný
škleb. Nefas měla sto chutí jí jednu vrazit a smáznout jí z obličeje ten
přiblblý úsměv.
„Říkám ti, uhni!“
„Nebo co?“
„Nebo tě kousnu,“ vyprskla Nefas.
Holce zmizela z obličeje veškerá barva a vytřeštila oči. Nefas
okamžitě využila její zkamenělosti, odstrčila ji a vyběhla na chodbu.
Všichni prváci už byli samozřejmě pryč. Měla neskutečný vztek.
Nána jedna! – zanadávala v duchu, ale musela jednat. Další pozdní
příchod už by jí neprošel. Kousla se do jazyka a chytila prvního
prayského kluka, kterého potkala.
„Učebna Elementů? - Prosím!“ dodala ještě a hodila nešťastný
pohled zpátky, odkud přišla. Nagathanská čtveřice už mezitím vyšla
ze dveří. Kluk otočil hlavu za sebe a pak ji chytil za loket. „Pojď.“
Dotáhl ji k nejbližším schodům a řekl: „Dvě patra dolů
a doprava.“
Rozeběhla se udaným směrem a stihla to jen tak tak. Naopak
podařená čtveřice to od profesorky s přísným uzlem docela schytala.
Tohle bude zřejmě jiné kafe, než ta rozevlátá runa. Ale dobře jim
tak, - pomyslela si Nefas.

Celý den v podstatě probíhal v podobném duchu. Spolužáci do ní

omylem strkali nebo měli hloupé připomínky, a odpoledne dokonce
našla v batohu jakousi odpornost, která vypouštěla zelený sliz, takže
obědovou pauzu strávila čištěním svých knih.
Jinak samotné předměty na ni působily zajímavě a učitelé vesměs
sympaticky. Dobrácká strážkyně Maureeků, profesorka Trewisová,
dokonce vypadala, že by jim odpustila, i kdyby po sobě házeli

74
lektvarovými přísadami. Naproti tomu profesorka Calwenová měla
přísný nejenom uzel a nesnesla sebemenší hluk, ale alespoň nikomu
nenadržovala tak, jako profesor Stears s mrožím knírem. Ten své
nagathanské mazlíky doslova zbožňoval.
Prodírala se chodbou po poslední hodině lektvarů s jasným cílem
vypařit se a zalézt si do nejbližší nory, když v tom do ní opět někdo
strčil, že to málem neustála.
Po celém dni toho už měla plné zuby a byla v silném pokušení
vylít si na něm vztek. V dálce ale zahlédla siluetu profesora Atera,
takže se nakonec ovládla a s předsevzetím nedělat si zbytečné problémy
pokračovala v cestě.
„Hej! Když do někoho vrazíš, měla by ses snad omluvit, ne?“
hulákal za ní kluk. Dělala, že neslyší, ale najednou ji chytil za
rameno a prudce otočil.
„Nechte naše prváky být!“ rozkřikl se najednou povědomý hlas
a na scénu se vecpal předseda Packard. Hrubě odstrčil nagathanského
čtvrťáka a změřil si ho nepřátelským pohledem.
„Nemáš sestru? Taky prvák, hm?“
Student lehce zčervenal a chtěl něco odseknout, ale najednou
vedle Packarda stál i Higgins a Nefas si připadala jako v kleštích.
„Hele, Jeffers, dobrotivý Neptune. Tvoje mamka dělá v radě, že?
Otec se o ní jednou zmiňoval – uklízečka...“ rozchechtal se Higgins
a kluk hleděl, kde nechal tesař díru.
„V pořádku, maličká?“ zeptal se Packard a usmál se. Nebyl to
hezký úsměv a Nefas začínala být nervózní.
„Jo, dobrý. Já už půjdu,“ přitakala a snažila se někam rychle
uklidit. Ale pánové ji vmáčkli mezi sebe.
„Ale jdi… doprovodíme tě. Neměla by ses tu potulovat sama.
Ještě se ti něco stane,“ začal Higgins a směroval ji na druhou stranu,
než byl východ.
„To víš, prváci to tady mají vždycky těžší. Musíme tě trochu
ohlídat, když jsi teď naše.“

75
 „Tak, tak, Carl má pravdu, maličká,“ souhlasil Packard. „Měla
bys zůstávat s námi, když jdeš mimo vesnici. Pohlídáme ti záda,“
zamrkal.
Sestupovali kamsi a Nefas se pomalu zmocňovala panika. Zjevně
měli namířeno mimo dosah kohokoliv.
„Já... jsem chtěla jít, ale do pokoje,“ zkusila.
„Nóó, to je taková zkratka…“ protáhl Higgins. Byli už v půli
jakési chodby.
To není dobré, - pomyslela si Nefas. Měla stažený žaludek a po
páteři jí stékala kapička potu. Prudce se otočila, vysmekla se jim
a dala se do běhu. Neudělala ale ani dva kroky, když ji jeden z nich
chytil za batoh a stáhl dolů. Stihla si dát pod sebe ruce, ale náraz
o zem byl stejně tak prudký, až jí cvakla čelist. Zatmělo se jí před
očima a v ústech ucítila kovovou pachuť. Musela si prokousnout ret.
„Ale, ale, ono by to chtělo utíkat,“ zachechtal se Higgins. Sevřeli
jí ruce a vytáhli ji na nohy.
„Pusťte mě!“ začala kolem sebe kopat a házet, ve snaze vykroutit
se z jejich sevření. „Pomóc! Pusťte mě!“
„To víš, že jo…“ vysmíval se jí.
„Prosíím!“ zakňourala už zoufale, ale bez úspěchu.
Lapala po dechu a z posledních sil vykopla obě nohy před sebe.
Trefila Higginse přímo do slabin. Ten zavyl a šel do kolen, ale
Packard strhnul Nefas na zem a zaklekl ji.
„Pomó… mvmm!“ Zacpal jí pusu dlaní a druhou jí držel obě ruce.
Higgins, který už se vzpamatoval, si nad ni stoupl.
„Tak ono by se to chtělo i prát,“ řekl a zhluboka oddechoval.
Nefas třeštěla hlava, kterou to vzala o zem, pálil ji sedřený loket
a měla vyhrnutou sukni až do pasu. Ještě sebou zkusila párkrát hodit,
ale bylo to marné. Po tváři se jí koulely slzy bolesti, ponížení
a bezmoci.
Higgins se nad ní sklonil a ke krku jí položil špičku hůlky. „Tak,
teď mě dobře poslouchej, holčičko,“ začal. „Nevím, co jsi zač. Ale
my jsme tady proto, abysme zajistili klidný spánek lidem v naší

76
vesnici. A mně se zdá, že včera moc klidně nespali, co řikáš, Time?“
zeptal se Packarda, který kývnul.
„Takže, opovaž se někdy někomu vyhrožovat kousnutím, nebo se
na někoho jenom křivě podívat. Je ti to jasné?“ zavrčel výhrůžně.
„Sss, někdo jde!“ sykl Packard, zvedl se z ní a spolu s Higginsem
ji chytili za paže a smýkli s ní za první roh.
„Zkus ceknout!“ zasyčel ještě a oba zmizeli.
Nefas seděla na zemi schoulená do klubíčka a kousala se do ruky,
aby nebyly slyšet její vzlyky. Ani ona netoužila po tom, aby ji takhle
někdo našel.
Poslouchala dvoje vzdalující se a jedny přibližující se kroky.
„Pánové?“ promluvil profesor Ater.
„Dobré odpoledne, pane,“ odpověděl Higgins.
„Děje se něco? Slyšel jsem hluk.“
„Ne, pane. Vše v nejlepším pořádku. Nikdo cizí tady není.“
„Pánové, já vás varuji! Jestli se…“ syčel Ater, ale Nefas v tu
chvíli přestala rozhovor vnímat. Najednou pochopila skutečný
význam jeho včerejších slov.
Oni to mají dovolené! Panebože - propadla jsem se do pekla…
Doploužila se k malému jezírku na kraji pozemků. Netušila, jak
dlouho seděla za tím rohem, ale nejspíš dost. Bariéra už značně
ubrala na světle – šeřilo se.
Klekla si na břeh, v místech, kde nebyla voda pokrytá rostlinami
a opláchla si napuchlý obličej.
Všechno ji bolelo, celá se klepala a pořád tomu nemohla uvěřit. -
Ale no tak, vzpamatuj se! Slyšela jsi je. Dovolil jim mlátit tady lidi.
Jenom u toho nesmí být nikdo cizí - hlavně aby si nepoškodil
reputaci… Zmetek!
Příšerně ji bolela hlava. Sáhla si dozadu, jestli jí neteče krev, ale
na ruce měla jen tu z odřeného zápěstí. Strčila je znovu do vody až
po lokty. Ten pravý to schytal pěkně - pálilo to jako čert.
Posadila se a snažila se uklidnit. Možná bych mohla utéct… najít
Mika a... a… Sakra. Takovou dálku, se nikdy nedostanu… - přemýšlela,

77
co dělat. Takhle zoufalá se nikdy necítila. Dokonce ani u upírů ne,
a to to nebylo bůhvíjak láskyplné místo.
Utřela si oči a mnula si naražené zápěstí, když najednou strnula.
Podívala se na ruku. „Selie!“ vyhrkla šeptem. Had byl pryč.
„Ježiši! - Ne, to ne…“ Prohlédla se celá, dívala se všude na zemi, ale
nikde nic.
Musela tam zůstat! - blesklo jí a rozeběhla se. V rychlosti doběhla
ke vchodu a zahnula do hlavní chodby. Oči měla znovu plné slz, že
skoro neviděla na cestu, ale nevnímala to. Nemyslela ani na bolest
hlavy, pálení na plicích a píchání v boku. Musela ji najít. Potřebovala
ji.
Měla jsem ji na ruce, když jsem spadla, - běželo jí hlavou, zatímco
utíkala. Jestli je mrtvá - zabiju je!
Dosprintovala k chodbě, do které ji zatáhli, a snažila se popadnout
dech.
Vešla dovnitř a opatrně našlapovala. Nevzpomínala si, jak daleko
byli, a uvnitř nebylo vidět dál než na metr. Kromě pochodně na
začátku tam nebylo žádné světlo.
„Selie,“ zašeptala roztřeseným hlasem. Klekla si na kolena
a rukama šátrala po zemi. „No tak, Selie! Ozvi se.“
Lezla chodbou po čtyřech, až narazila na místo, kam ji strčili.
Prohmatala roh i přilehlé okolí.
„Selie! Kde jsi? No tak, prosíím!“ volala ji zoufale, ale bez
výsledku.
„Sakra!“ vykřikla a nešťastně si sedla na zadek. Přece ji nemohli
připravit o jediného přítele, kterého tady měla… Rukama si objímala
kolena a slzy jí máčely šaty. Už zase vnímala bolest hlavy, která se jí
navíc začínala pěkně motat, a ještě se jí houpal žaludek.
Přes vlastní popotahování málem přeslechla zvuk, po kterém tolik
toužila. - Z pravé strany se ozývalo slabé syčení. Zvedla hlavu
a s nadějí zamžourala do tmy.
„Selie!“ vykřikla radostně, když na zemi kousek od ní skutečně
ležel černomodrý hádek.

78
 „Není ti nic? Promiň, prosím tě, nezlob se,“ mluvila na ni, zatímco
ji brala do ruky. Prozkoumala, jestli není zraněná, a přitiskla si ji
k sobě.
„Pojď, vypadneme odsud.“
Vydala se na cestu zpátky, ale dojít k jezírku jí trvalo ještě déle
než předtím. Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet.
Schovala hada do batohu a lehla si na břeh do písku. Jenom na
chvilku…
„Slečno Cooperová! Proberte se. Slyšíte mě?“ mluvil na ni nějaký
hlas z dálky. Pootevřela oči a viděla, jak se nad ní sklání rozmazaný
obličej.
„Paní ředitelko! Probrala se,“ promluvil zase ten někdo. Žena.
Nefas příšerně třeštěla hlava. Měla pocit, jako by ji tam někdo
vrazil obrovský střep a ještě s ním několikrát otočil. Ucítila teplou
dlaň na svém čele.
„Má horečku.“
„Nefas, slyšíte mě?“ poznala ředitelku.
Kývla. Ne! To je špatný pohyb! - pomyslela si, když se pomyslné
střepy zasunuly hlouběji.
„Jak je vám?“
„Hm - bolí mě hlava,“ zamumlala Nefas. Nad sebou viděla bílý
strop a teď už i projasněnou tvář starší ženy s brýlemi a blond vlasy
pod čepcem.
„Ehm - kde to jsem?“
„Jste na ošetřovně, máte otřes mozku. Pokuste se moc nehýbat
a neusnout,“ řekla ta žena a starostlivě na ni hleděla.
„Nefas, vzpomenete si, co se vám stalo?“ zeptala se ředitelka.
Vzpomenu, samozřejmě, že si vzpomenu. Jak bych mohla
zapomenout…- pomyslela si, ale místo toho zachraptěla: „Ne - teď
nevím - promiňte.“
„Je unavená, zkusíme to zítra,“ řekla ošetřovatelka směrem
k Veronové a odstoupily od lůžka. Slyšela, jak se spolu baví.

79
 „Můžeme být rádi, že se vůbec probrala,“ pronesla ošetřovatelka
a odmlčela se. „Dám jí lektvar na bolest, ale bude muset zůstat
vzhůru – ještě alespoň pár hodin.“
„Dobrá. Kam šel vlastně Cassius? Ráda bych s ním mluvila,“
zazněl hlas ředitelky.
„Netuším. Říkal, že si musí urychleně něco zařídit a vrátí se,“ opět
ošetřovatelka. Takže pán už tady byl… Skvělé. No - alespoň vidí plody své
práce, - ušklíbla se Nefas v duchu.
Znovu se pokusila zaostřit na rozhovor kdesi u svých nohou, ale
hlasy se začínaly zase vzdalovat a měla pocit, jako by jí někdo na
víčka pověsil olověná závaží.
„Ne ne ne, proberte se. Teď nemůžete spát,“ přiskočila k ní
ošetřovatelka a lehce ji poplácala po tváři.
Někde napravo bouchly dveře. Pootočila hlavu tím směrem a hned
si za to vynadala. – Špatný pohyb!
„Á - výborně. Už jsem tě chtěla dát shánět - probrala se,“
zaslechla hlas ředitelky. Zamžourala na příchozího. Ater! Ten… -
pocítila obrovskou vlnu nenávisti. Zúžila oči a vložila do toho
pohledu vše, co k němu momentálně cítila.
Zarazil se v chůzi a prohlížel si ji... soucitně?
Víš? To je dobře. Užij si to! - popřála mu v duchu a velice opatrně
otočila hlavu zpátky.
„Musel jsem kvůli naléhavé záležitosti, paní ředitelko,“ řekl.
„Pojďme ke mně - ráda bych s tebou něco probrala,“ zaslechla
ještě ředitelku a pak už jen vzdalující se kroky. Před obličejem se jí
objevila ošetřovatelčina ruka s nějakou lahvičkou.
„Posadím vás. Tohle vypijete - uleví se vám.“
„Dobře,“ odpověděla Nefas a pokusila se nadzvednout. Nikdy by
ji nenapadlo, kolik utrpení může způsobit tak jednoduchý pohyb.
Vypila hořkou nahnědlou tekutinu a opřela se o pelest.
„Zkuste zůstat vzhůru,“ nabádala ji opět ošetřovatelka a podávala
jí pohárek s vodou.

80
 „Prosím vás, nevíte, kde mám batoh? Mám tam hada - musí do
vody.“
„Vaše věci mám u sebe. Chcete je přinést?“ zeptala se.
„Prosím. A kdybyste měla nějakou misku a trochu vody…“
„Něco se najde,“ slíbila ošetřovatelka a odešla.
Za chvilku se vrátila, položila na stolek lasturu s vodou a podala
Nefas její batoh.
„Děkuju.“
„Nemáte zač,“ odpověděla a zkoumavě si ji prohlížela, jak
přehrabuje v batohu. „Skutečně si nevzpomínáte, co se vám stalo?“
„Ne, madam,“ zalhala Nefas a položila Selii do misky. Chudák,
musí toho mít za dnešek plné zuby, - politovala ji v duchu a zahleděla se
na ošetřovatelku.
„Jak myslíte. Ale počítejte s tím, že se vás zítra budou ptát,“
odmlčela se. „Odpočívejte. Budu vás chodit průběžně kontrolovat,“
dodala a odešla.

81
 7. kapitola
Sliz, kameny a Mathias
Nefas strávila na ošetřovně dva dny. Tak děsivou noc, jako byla ta
první, ještě v životě nezažila. - Jestli spala v kuse půl hodiny, bylo to
hodně.
Ráno ji přišla navštívit ředitelka. Vyzvídat.
„Tím, že budete mlčet, ničemu nepomůžete,“ snažila se, ale
marně. Nefas měla z bůhvíjakého důvodu vztek i na ni.
Nechala mě sem přivést a ani se nenamáhala mi nic vysvětlit.
Prostě mě předhodila houfu hladových krokodýlů a z povzdálí
sledovala, jak mě požírají.
Veronová to nakonec vzdala a už nepřišla. Ater se taky neukázal,
ale ten spíš neměl dost odvahy.
Přes den jí dělala společnost Selie a žabí mužíci, protože
ošetřovatelka Montesierová měla vyučování.
Když se druhý den odpoledne vzbudila, našla na stolku několik
učebnic a seznam všech úkolů k vypracování.
Ó - jak milé, - pomyslela si znechuceně, ale nakonec za ně byla
ráda. K večeru už se neskutečně nudila.
Ve čtvrtek ráno ji Montesierová propustila a nařídila klidový
režim. Stálo to ovšem dost námahy. - Ošetřovatelka se nechala
přesvědčit, že Nefas nebude skákat, běhat, ani vykonávat jinou
námahu, jen velmi neochotně.

Když už se konečně se Selií, opět pevně obtočenou kolem zápěstí,

vymotala k východu, bylo už po snídani.
Plížila se do vesnice pro věci na vyučování, provázena tentokrát
spíše zvědavými pohledy spolužáků. V ložnici se snažila ignorovat
civící Backetovou s Griffinovou, sbalila si věci a vydala se na první
hodinu.

82
 Podle rozvrhu měla mít Magické vlastnosti podvodních rostlin.
Venku se chytila dvou maureeckých prvaček a nenápadně se šinula
za nimi, někam na druhou stranu pozemků.
U kraje bariéry postávala profesorka Walkerová s menší
skupinkou spolužáků a mile se na Nefas usmála.
Když dorazil i zbytek třídy, promluvila: „Vítám vás na první
hodině. Jsem Amanda Walkerová a budu vás provázet při vaší cestě
zkoumáním magických vlastností nejen podvodních rostlin a snažit
se vás naučit, jak o ně pečovat. - Dnes se spolu půjdeme podívat za
bariéru.“
Opustili pozemky a vydali se směrem ke korálovému útesu. Pro
Nefas bylo nepříjemné cítit opět v očích pálení slané vody.
S potěšením ale shledala, že není jediná, kdo má potíže nejen
s očima, ale také s chůzí.
Minuli útes a zastavili se před rozlehlou plochou jakéhosi
zeleného a hnědého lupení.
„Chaluhový les,“ začala profesorka, když se třída utišila. „Nemá
žádné magické vlastnosti a kromě toho, že se z nich dělá výtečná
pálenka, slouží jen jako potrava pro některé živočichy. Ale tento les
skýtá útočiště mnoha jiným rostlinám, které už magické vlastnosti
mají. Půjdeme dovnitř - držte se pohromadě a zkuste se do těch
chaluh nezamotat,“ dořekla a naváděla je do lesa.
Nefas se spolu s ostatními prodírala hustým slizkým porostem,
který byl místy větší než ona. Čím hlouběji uvnitř byli, tím hůř se
šlo. Rostliny se jí zachytávaly za oblečení a ty nižší se jí omotávaly
kolem kotníků.
Ať mi nikdo netvrdí, že v nich není ani špetka magie. Vsadila
bych ruku, že ta oslizlost má vlastní mozek, - pomyslela si, když se jí
jedna chaluha chytila za nohu a tvrdohlavě se odmítala pustit.
Nakonec se sice vymotala, ale nagathanský kluk před ní už tolik
štěstí neměl, a za vydatného přispění zelených pomocníků políbil
písčité dno. Nefas, která v tu chvíli měla co dělat sama se sebou, už
se mu nestihla vyhnout a přistála mu na zádech.

83
 „Eh - Promiň,“ omlouvala se mu. Byl to ten tmavý kluk, co na ni
s copatou blondýnou koukal na úvodní hostině.
„Dobrý. - Potvory slizký,“ zanadával. „Ehm - slezeš ze mě, že
jo?“
„Jo - jasně,“ odpověděla a vyhrabala se na nohy. „Chceš pomoct
se z toho vymotat?“ Polekaně se na ni podíval a zavrtěl hlavou.
„Já nekoušu, ale jak myslíš,“ řekla Nefas a překročila ho.
„Já vím, že ne - ale…“ odmlčel se a hleděl na ni, zatímco si
sundával ze zápěstí neodbytnou rostlinu.
„Jo. Jasně,“ odpověděla a vydala se za ostatními, kteří už se
zastavili a poslouchali profesorku.
„Chaluha bublinatá,“ řekla a ukazovala na žlutohnědé, asi
dvaceticentimetrové listy plápolající u dna.
„Ví někdo z vás, jaký je význam této rostliny?“ zeptala se. Ruku
zvedla blondýna z Nagathanu, co ji první den odmítala pustit ze
třídy.
„Prosím. - Všechny její části se používají jako součást léčivých
lektvarů - tobolka neboli bublina zvyšuje činnost štítné žlázy, listy -
ke snižování tělesné hmotnosti a obezity, a kořeny k podpoře růstu
vlasů,“ odrecitovala a tvářila se nadmíru spokojeně.
Ježiši, to je šprtka…- protočila Nefas oči.
„Výborně, slečno Swanová, máte jeden kámen,“ pochválila
encyklopedii Walkerová a Nefas nechápavě nakrčila obočí.
Profesorka sáhla do kapsy hábitu a skutečně vytáhla několik
kamenů. Vybrala modrý a podala ho Swanové, která se křenila jako
měsíček na hnoji.
Ona vážně nosí po kapsách šutry... Není divu, že nemá vznášecí
tendence. - pomyslela si Nefas a přemýšlela, co ty kameny asi
znamenají.
Po chvíli se ale donutila opět věnovat pozornost profesorce, která
právě vysvětlovala, jak důležité části oddělit a neznehodnotit je při
tom.

84
 Následující půlhodinu strávili tím, že se snažili očistit chaluhy od
cizopasníků a vydloubat i s kořeny ty dostatečně odrostlé.
Šlo to špatně - jak chaluhy, tak cizopasní živočichové byli slizcí
a klouzali. Nefas nešlo do hlavy, jak se vůbec můžou k sobě tak
přicucnout, když se to nedá pořádně ani chytit do ruky. Vydloubání
z písku se rostlina pro změnu bránila, jak mohla - jakmile se dotkla
kořenů, omotala své kluzké listy kolem jejího zápěstí a odmítala je
pustit.
Když jich nasbírali dost, odvedla je Walkerová zpátky k bariéře,
zadala jim úkol na příště a propustila je.
Nefas se za ní rozeběhla.
„Paní profesorko, můžu se zeptat, co to bylo za kámen? Ten, co
jste dala Swanové,“ zeptala se, když ji dohonila.
„Do soutěže.“
„Do jaké soutěže?“ nerozuměla Nefas.
„V průběhu celého školního roku se vy a vaši spolubydlící snažíte
nasbírat co největší počet kamenů. Pokoj, který jich nasbírá nejvíce,
si potom může vybrat cenu dle vlastního uvážení,“ vysvětlila jí
Walkerová.
„Páni! A za co všechno se dají získat?“
„Buď za aktivitu v hodinách, asistenci profesorům, mimořádné
služby škole, týdenní zhodnocení stavu vašeho příbytku, nebo si je
můžete také vyzávodit. Těch možností je spousta. Ale můžete
o kameny i přijít - například porušením školního řádu,“ odpověděla
profesorka a zastavila se, když došly ke vstupní bráně.
„To mi nikdo neřekl,“ zamračila se Nefas. „Říkala jste vyzávodit?
Jak?“
„No…“ usmála se šibalsky Walkerová „…to zjistíte už brzy.“

Nefas ležela v pokoji a listovala učebnicí Elementární magie.

Dnešek byl zatím nejpříjemnější ze všech. Spolužáci po ní
nepokřikovali a ani se nesnažili do ní neustále vrážet. Většinou jen
koukali - někteří nervózně, jiní spíš zvídavě. Ale co bylo na dnešku

85
vůbec nejlepší; nepotkala ani Atera, ani Packarda s Higginsem. Sice
se pokaždé pořádně rozhlédla, než někam vešla a její chůze víc
připomínala plížení, ale buď se ti tři propadli do země, nebo se jí
snaží taky vyhnout. Obě varianty Nefas naprosto vyhovovaly
a nehodlala na stavu věcí nic měnit.
Naopak se rozhodla, že si dnešek ještě trochu zpříjemní a půjde
navštívit Matyho.

Oknem zkontrolovala počet osob pohybujících se po vesnici

a opatrně vyšla ven. Bezpečně se dostala za branku a namířila si to
rovnou k Matyho domku, na levé straně pozemků.
Cestou se rozhlížela, jestli ho neuvidí někde pracovat, ale zdálo
se, že je doma. To potvrdily i pootevřené dveře, na které chtěla
zaklepat, když dorazila na práh jeho domu.
Potichu strčila hlavu dovnitř; Seděl u stolu, zády k ní a něco si pro
sebe mrmlal.
„Ahoj,“ pozdravila. Muž u stolu sebou trhnul a otočil se -
nevypadal zrovna nadšeně.
„Ehm - promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit. - Ruším?“
„Ale ne - vůbec ne,“ odpověděl už s úsměvem a strčil si do kapsy
kus pergamenu. „Jen jsem se lekl. Pojď dál.“
Nefas vstoupila, zavřela dveře a rozhlédla se. Domek byl jen
o trochu větší než ten, co měla ona a její spolužačky. Psací stůl, dvě
židle, v rohu postel, u stěny s několika knihami pohodlné křeslo,
v druhém rohu větší skříň a o další stěnu bylo opřené zahradnické
náčiní, koště a jiné pomůcky na úklid.
„Co děláš? Teda - jestli to není moc drzé…“ zeptala se, když se
dostatečně vynadívala.
„Ále, zkoumal jsem si wirgamu - zlobí mě,“ odpověděl a zamával
stříbrnou hůlkou. „Dáš si čaj?“
„Jo - díky. Můžu si sednout sem?“ zeptala se a ukazovala na
křeslo, které vyhlíželo mnohem lákavěji než tvrdé židle. Maty
mezitím došel k menšímu, tak trochu schovanému stolku a strčil hrot

86
hůlky do hrnce s vodou, která se okamžitě začala vařit. „Jasně. Sedni
si, kam chceš.“
Posadila se a za chvilku už držela hrnek s kouřící tekutinou a na
klíně jí ještě přistál tácek s máslovými sušenkami.
Trochu nedůvěřivě k čaji přičichla - po dnešní zkušenosti, z čeho
se tady vyrábí pálenka…
„Co je to za čaj? Není to doufám taky z nějakých chaluh?“ zeptala
se.
„Né…“ rozesmál se Maty „… z některých sušených rostlin se sice
dá vyrobit, ale já nejsem zrovna fanoušek cezení spařeného lupení
mezi zuby. Tenhle je z pevniny.“
Nefas ochutnala a s potěšením zjistila, že je moc dobrý, stejně
jako sušenky. Přemýšlela, jestli není příliš brzy pokusit se získat od
něj pár informací.
„Ty, Maty - …“ prohodila ledabyle „... jak dlouho už tady
pracuješ?“
„Hm - nějaký pátek už to bude,“ odpověděl. „Něco kolem
jedenácti nebo dvanácti let. Proč se ptáš?“
„Ale, jen tak,“ odpověděla Nefas a hlavou se jí honila otázka,
jestli mohl znát její rodiče. „A můžu se zeptat, z jaké jsi vesnice?“
„Nikdo většinou nepokládá otázky jen tak,“ zadíval se na ni se
zdvihnutým obočím. „Ale odpovím ti - jsem z Nagathanu.“
„Omlouvám se, nechtěla jsem být dotěrná,“ řekla Nefas
a zklamaně si povzdechla. Tak nic. Když já patřím do Prayy, museli tam
nejspíš patřit i rodiče. I kdyby je znal, moc mi toho o nich asi nepoví, -
přemýšlela, zatímco žvýkala čtvrtou sušenku.
„Nejsi dotěrná - jen by mě zajímalo, kam tím míříš,“ pronesl
a ležérně se opřel.
Tady se zřejmě informace zadarmo nerozdávají… Nebude tak hloupý,
jak vypadá. Opatrně, Nefas! - napomenula se v duchu, než řekla: „Ne,
já - jsem prostě jenom zvědavá. Nic o tobě nevím.“
„Můj život je absolutně nezajímavý. Ten tvůj se zdá mnohem
zajímavější,“ odmlčel se.

87
 „Jak je ti vlastně? Po škole kolují zvěsti o nějakém napadení.“
Tak proto jsou všichni tak… zdvořilí. Profesoři je sledují, -
docvaklo jí.
„Ne, ne - jen takové nedorozumění. Je mi fajn,“ odpověděla Nefas
a rozhodla se změnit téma
- Tenhle rozhovor nikam nevede.
„Dají se odsud posílat dopisy?“
„Jistě. - Kožatky najdeš tam, jak jste přijeli. Většinou připlouvají
s poštou kolem snídaně. Některé se vrací do centra, ale pár jich tady
zůstává, takže tady vždycky nějakou najdeš.“
„Hm - myslela jsem jinou poštu. Tam, kam bych chtěla napsat, se
želvy nedostanou,“ upřesnila svůj dotaz.
„Prosim tě, komu chceš psát?“ zeptal se, ale Nefas se jen zakřenila
a čekala na odpověď. –
Taky nemusíš vědět všechno…
„No,“ vydechl po chvilce, „bylo by to asi dost složité. Muselo by
se to poslat želví poštou na pevninu, a tam by někdo musel zkusit
sehnat sovu. Dost nejistý a zdlouhavý způsob - ale jiný mě
nenapadá.“
„Takže spíš nic…“ povzdechla si Nefas.
„Ale – tak jestli o to hodně stojíš, stavím se nahoře na ostrově
a požádám paní Jonesovou z pošty, jestli by se nepokusila sehnat ve
Státech cvičenou sovu.“ Nefas se rozzářila. „To bys pro mě udělal?“
„Jestli je to pro tebe důležité…“
Nefas kývla, bylo to pro ni důležité. Ani netušil, jak moc.
Povídali si ještě další hodinu, než se Nefas spokojeně vydala na
večeři.
V klidu se najedla - nikdo si jí nevšímal, dokonce ani nezahlédla
nikoho z povedené trojice - takže když se dostala do postele, mohla
dnešní den zhodnotit jako celkem vydařený a bez obav usnout.

88
 8. kapitola
Dopisy
Několik následujících dní proběhlo v podobně pohodovém duchu.
Spolužáky už přestalo bavit po Nefas pokukovat a jednoduše ji
ignorovali.
Nikdy by ji nenapadlo, že bude nejspokojenější, když si jí nikdo
nebude všímat.
V pátek dokonce při ošetřovatelství dostala svůj první kámen za
výtečně provedení provizorního ošetření tepenného krvácení.
Tiberius, který jí dělal figurínu, se sice tvářil jako kyselé rajče, když
na něj sahala, ale nakonec její péči statečně vydržel.
Jen v neděli se trochu pohádala s Backetovou kvůli úklidu.

„Mohla bys laskavě taky trochu uklízet? Za chvíli přijde kontrola

a já bych ráda v té sklenici viděla víc než ten jeden šutr, co se krčí na
dně,“ vyštěkla na Nefas hned po ránu.
„Milá Caroline…“ založila si Nefas ruce na prsou. „… zaprvé -
jsem si nevšimla, že bys zatím hnula prstem, takže netuším, kde se
tam vzalo slovo TAKY. Zadruhé…“ pokračovala dřív, než se
Backetová stihla nadechnout k protestu. „… jak vidíš, moje třetina je
uklizená, a já nevidím důvod, proč bych měla uklízet váš svinčík.
A zatřetí - ten kámen je můj a nebyl by jediný, kdyby sis taky občas
místo módních časopisů otevřela učebnici,“ dokončila svůj monolog
a práskla dveřmi.
Za hodinu skutečně začala vesnicí procházet delegace ve složení
Trewisová, Stears, Ater a hodnotila stav domků. Jejich trojice
nakonec dostala dva kameny z pěti možných.
Co jsem odešla, Backetová nejspíš vůbec nevylezla z postele, -
pomyslela si Nefas, když viděla, že pokoj vypadá stejně jako
předtím.

89
 A Ater se do země taky nepropadl - škoda…- povzdechla si při
představě středeční hodiny Teorie obranných kouzel.
V pondělí, když se přesouvala na odpolední vyučování, ji na
chodbě odchytil Maty a řekl, že se manželovi paní Jonesové povedlo
získat jednoho vycvičeného kalouse. Nefas měla obrovskou radost
a ještě ten večer napsala Michaelovi dopis.

Drahý Miku,
Nemáš ani ponětí, jak strašně se mi po tobě stýská Víš, jak jsem
se těšila, takže si umíš určitě představit, jak to asi dopadlo. Když
jsem přijela, byla jsem nadšená – tady dole je úplný podvodní svět,
jsou tu vesnice a jedno veliké město, spousta úžasných a kouzelných
věcí a do školy jsem dokonce jela lodí.
Ale prostředí je tak jediné, co je tu hezké. Spolužáci jsou naprosto
příšerní a já mám co dělat, bych nevzala roha.
Ani o rodičích se mi ještě nepovedlo zjistit vůbec nic. Já vím, že
nad tím, co ti teď napíšu, budeš určitě kroutit hlavou, a že je hrozná
drzost tě o něco takového vůbec žádat, ale jsi jediný, koho mám.
Napadlo mě, jestli by ses nedokázal dostat na ten ostrov, co je
tady nad námi, já bych se tam nějak proplížila a mohl bys mě vzít
pryč. Ne k upírům. Někam úplně pryč. Mohli bysme si najít malý
domek a - a já nevím, to by se pak vymyslelo. Ale já odsud musím
vypadnout.

Budu čekat na odpověď.

S láskou
Nefas

Věděla, že z toho dopisu Mike mít radost rozhodně nebude, ale

neviděla jinou cestu. Klidně bude žít někde bez kouzel, ale někde,
kde o ni budou stát, a ne na ni pohlížet jako na podivný nebezpečný
hmyz, který je potřeba zašlápnout.
Znovu si dopis po sobě přečetla a pečlivě srolovaný ho schovala
do stolku s tím, že ho zítra odnese Matymu.

90
 Druhý den ráno po snídani Nefas vyrazila na svoji první hodinu
Zaklínání a formulí. Tu úplně první strávila na ošetřovně, takže ještě
ani nevěděla, koho vlastně mají.
Když dorazila do učebny, už na ně čekala profesorka v dlouhém
červeném hávu a se stříbrným lemováním. Mohlo jí být sotva dvacet
let, měla neuvěřitelně dlouhé tmavé vlasy, stočené do prstýnků
a obličej jako z porcelánu. Celkově budila dojem zvláštní éterické
bytosti a Nefas by ani nepřekvapilo, kdyby se začala vznášet.
„Dobré ráno. Pojďte se posadit,“ pozdravila tichým přívětivým
hlasem.
Všichni se usadili na svých místech a vyndali si učebnice.
„Minulou hodinu jsme si řekli, jaké rozeznáváme základní druhy
zaklínačských formulí a na konci hodiny jste si zkoušeli zaklínadlo
Luxo ignare, je to tak?“ zeptala se a po několikerém kývnutí
pokračovala. „Dobrá, dnes budeme toto zaklínadlo dále cvičit. -
Každý máte před sebou na misce suchou trávu a několik větviček
a pomocí zaklínadla se budete snažit rozdělat oheň. Pokud se to
někomu během následující půlhodiny podaří, vyslouží si u mě
kámen. Ale skutečný oheň - kouř neplatí,“ rozdala profesorka
pokyny a začala procházet mezi lavicemi, které okamžitě ožily, jak
se každý chopil svého chrastí a všichni vytahovali hůlky.
Nefas se rozhlížela trochu bezradně - svoji hůlku ještě pořádně ani
nedržela v ruce.
„Mimochodem, než se do toho pustíte. Řekne mi někdo z vás,
proč se vlastně učíme jako první právě rozdělat oheň?“ zeptala se
profesorka, když procházela kolem Nefasiny lavice. Otočila se na ni.
„Co třeba vy, slečno Cooperová? Vy jste minule chyběla. Napadá
vás něco?“ Nefas si skousla ret a přemýšlela, co bylo v učebnici.
Blonďatá encyklopedie o dvě lavice dál, zuřivě mávala rukou, ale
profesorka si jí nevšímala.
„Hm - protože oheň je... základ pro přežití?“ odpověděla Nefas.
„A to se mně ptáte nebo odpovídáte?“ pousmála se profesorka.

91
 „Odpovídám.“
„A říkáte to dobře, ale měla byste si být více jistá. A vy ostatní -
jak to, že tady ještě nevidím žádný oheň? Do práce!“ zavolala na
třídu, obešla lavici a přisedla si k Nefas.
„Protože jste tady minule nebyla, chvilku tady s vámi zůstanu
a ukážu vám, jak na to,“ řekla jí šeptem. Vzala ji za ruku
a ukazovala, jak se hůlka správně drží a správný pohyb zápěstí.
Nefas to nešlo. Připadalo jí, že kdyby místo wirgamy držela kus
násady od koštěte, mělo by to stejný efekt.
„Nejdřív se musíte s hůlkou sžít, držíte ji poprvé. Uvidíte, že brzy
to bude lepší. Ale já budu muset jít za ostatními. - Kdyby se to
náhodou někomu podařilo, aby mi to tady nepodpálili,“ řekla
a šibalsky na Nefas mrkla.
Ta je fajn, - pomyslela si Nefas a rozhlédla se po třídě. Zatím to na
žádný velký požár nevypadalo, ale z míst, kde seděl nagathanský
naučný slovník, už se valil celkem slušný dým. Obrátila se
k vlastnímu chroští a chvilku ho nakvašeně sledovala. Třeba se mi
povede zapálit to pohledem…- uchechtla se duchu a namířila hůlku na
hromádku.
„Luxo Ignare. Luxo Ingnare. No tak dělej, ty kráme!“ rozčilovala se.
Podívala se vedle, kde seděl ten střapatý kluk, co ji na lodi odmítnul
pustit do kajuty. Zběsile mával hůlkou a pronášel něco, co se
správnému zaklínadlu podobalo jen velmi vzdáleně. Nefas ho chtěla
opravit, ale než stačila otevřít pusu, ozval se výbuch.
Všichni se na něj otočili. - Byl rozcuchanější než obvykle, celý
očouzený a z chrastí na misce mu zbyla jen hromádka popela.
Odfoukl si z očí ofinu a otočil se na profesorku. „To se asi nepočítá,
že?“
„Obávám se, pane Matewisi, že nikoliv. Vaše hoření proběhlo tak
rychle, že jsem ho nestihla zaznamenat,“ odpověděla mu s úsměvem.
„Běžte se opláchnout. Ostatní pokračujte a dávejte pozor na správné
vyslovení zaklínadla – Luxo Ignare.“

92
 Do konce hodiny se Nefas vykouzlit oheň nepodařilo, ale měla
pocit, že už se hromádky trochu kouří. I když to bylo asi spíš jen
vroucné přání.
To Swanová by si mohla na lavici klidně opékat buřty. Od
profesorky vyfasovala kámen a se samolibým úsměvem odkráčela ze
třídy.
Odpoledne se Nefas srazila na chodbě s Mathiasem, kterému
předala mu dopis pro Mika, a on jí slíbil, že ho ještě ten den odnese
nahoru.
Procházela školou a přemýšlela, jak dlouho může asi trvat, než mu
dopis dorazí. A jak byla zabraná v myšlenkách, málem si nevšimla
dvojice, která se vynořila na konci chodby. - Higgins a Packard právě
scházeli ze schodů a kráčeli jejím směrem.
Nefas skočila za první výklenek dveří a rozbušilo se jí srdce.
Chvilku nehybně stála a pak vykoukla ven. - Ti dva stáli na konci
a zřejmě na něco čekali. Po chvíli se otevřely dveře a oni vstoupili
dovnitř.
Nefas si oddechla. Polevuješ v ostražitosti, holka, - vynadala si
v duchu a snažila se opět rozhýbat úlekem ztuhlé končetiny.
Došla na konec chodby a podívala se na dveře, do kterých zapadli.
Ater. To mě taky mohlo napadnout! Že by válečná porada…- pomyslela si
a otřásla se při představě zítřejšího vyučování.

Den se přehoupl až příliš rychle. Teď seděla ve třídě, čekala spolu

s ostatními na příchod učitele a nervózně hladila Selii po hlavičce.
Bouchly dveře a profesor Ater vplul dovnitř. Nefas se stáhl
žaludek a strnule se dívala před sebe.
Ater vybral domácí úkoly, zkontroloval docházku, vykládal látku
a - nic… Celou hodinu si jí ani jednou nevšiml.
Nefas měla nervy napnuté k prasknutí a neustále ve střehu
očekávala útok, který se ovšem nedostavil.
Po hodině si v rychlosti sbalila a zmizela na chodbě.

93
 Ten chlap mě dovede do blázince, - pomyslela si, když si utírala
zpocené čelo. Připadala si jako vymačkaný citron. To nemůže vydat
nějaký jasný signál, ať vím, co od něj můžu čekat… Ale ne, to je
přesně ten, co vás ukolébá a pak se vám zahryzne zezadu do krku.

V pátek zjistila, že nejen ona polevuje v ostražitosti. A zjistili to

bohužel i ostatní. Profesoři už ji zjevně přestali hlídat a pro znuděné
spolužáky se opět stala zábavným zpestřením dne; Ráno jí někdo ze
sprch odnesl všechno oblečení, takže musela přejít přes vesnici
jenom v ručníku. Během vyučování zjistila, že si někdo pohrál
s jejími učebnicemi a všechny stránky má zpřeházené – strana 23
předcházela straně 134 a ještě z jiné knihy, takže vyhovět
požadavkům Montesierové při ošetřovatelství bylo prakticky
nemožné.
Při cestě na oběd na ni odněkud přiletěla lahvička s chobotničím
inkoustem, a když si chtěla vlézt do postele a schovat se před světem,
našla pod peřinou hromadu mlžů, sliznatek a mrňavých krabů. Opět
neměla daleko k tomu se rozbrečet.
Já nevím, proč mi prostě nemůžou dát pokoj! - vztekala se v duchu,
když sundávala oslizlé živočichy z prostěradla.
Sotva si vyměnila ložní prádlo a zalezla pod deku, někdo zaklepal.
Nefas vydechla a útrpně zavřela oči. Už toho mám vážně dost!
Vstala a prudce otevřela dveře. Za nimi stál Maty a třeštil na ni
oči. „Co tady blbneš, prosim tě?“
„Promiň, já myslela, že je to někdo ze spolužáků,“ vydechla
omluvně.
„Na,“ řekl a podával jí roličku pergamenu. „Máš tady dopis.“
Nefas na něj nevěřícně koukala a hrábla po pergamenu. Michael!
To je ale fofr, - zaradovala se v duchu a měla sto chutí zavřít Matymu
dveře před nosem a jít si ho hned přečíst, ale usoudila, že by to
nebylo to pravé.
„Mockrát děkuju. Ehm - nechceš jít dál?“

94
 „Ne - musím jít uklízet. Škola je zase plná písku,“ usmál se
a odešel.
Nefas zavřela, vlezla si zpátky do postele a cestou nedočkavě
rozvazovala ruličku.

Princezno,
doufal jsem, že se ozveš, ale po přečtení tvého dopisu jsem byl
trochu v šoku. Co je tohle za přístup? Nechce se mi věřit, že bys
opravdu utekla kvůli pár hlupáčkům, kteří o tobě nic nevědí a můžou
ti být úplně ukradení. Co se s tebou stalo? Vždycky si byla plná
elánu a ze všeho sis dělala legraci. Užívej si to tam trochu - pod
vodou musí být krásně, taky bych se tam chtěl někdy podívat. A na
ostatní se vyprdni! Jestli tě štvou, pohroz jim, že je kousneš…
K té tvé prosbě – myslím, že bych se tam dokázal dostat, ale musíš
mi napsat, který z těch dvou to je, a přišel bych v noci, ale to bych ti
snad ani psát nemusel. Ale nepočítej s tím, že tě někam odvedu!
Jen bych tě rád viděl.
To, co jsi vymyslela, není reálné. I když by mi nevadilo se o tebe
starat, víš, proč jsem odešel od lidí. Já jsem teď doma tady a ty zase
tam.

Ber život s úsměvem! Nikdy nic není tak horké, jak to vypadá…
Mám tě rád
Michael

P.S. Mimochodem, vám pod vodou létají sovy??

Bylo k popukání, sledovat Abraxase, jak se ji snaží Erice vymotat
z vlasů. Možná, že příští návštěvu už ten pták nepřežije…

Nefas si nešťastně složila hlavu do dlaní.

Sakra! On to vůbec nepochopil, - povzdechla si.
Ještě si dopis jednou přečetla. „Pohrozit kousnutím? - To bych
radši nedělala…“ brblala si pro sebe. Přemýšlela, jak se odsud v noci
vytratit - na noční život během pobytu tady úplně zapomněla. - Ještě

95
že mi to napsal. No nevadí, nějak se proplížím nahoru a třeba se mi ještě
povede ho přesvědčit.
Nakonec pečlivě uklidila dopis do stolku, odmotala si Selii ze
zápěstí, zachumlala se do postele a zavřela oči.
Chtě nechtě se musela uchechtnout - představa vřeštící Eriky se
sovou ve vlasech byla vážně moc hezká…

96
 9. kapitola
Pomocnou ruku
Ještě večer naškrábala Michaelovi odpověď, že bude přesně za
týden čekat o půlnoci na ostrově, který je napravo od toho, kde bydlí
upíři, a ráno s ním zaběhla k Matymu. Ten už sice trochu mrmlal, že
si začíná taky připadat jako poštovní želva, ale slíbil, že ho předá.
Nefas měla tedy přesně týden na to, aby zjistila, jak se dostane
nahoru.
Možnost vzít to venkem zavrhla rovnou - jednak neuměla plavat,
a cesta nahoru už určité plovací dovednosti vyžadovala, a jednak se
bála, že ji tam něco sežere.
Musí se tam dát nějak projít vnitřkem školy, - uvažovala a rozhodla
se, že to půjde po obědě prozkoumat. Víkend byl k průzkumu ideální
- kdo ve škole být nemusel, ten tam nebyl.
Ale nebylo to tak snadné, jak se zprvu zdálo. - Sice už trefila do
učeben, ale že by se v tom bludišti bůhvíjak vyznala, se říct nedalo.
A navíc se zdálo, že profesoři nemají při sobotě nic lepšího na práci
než korzovat po chodbách.
Nefas se jim snažila vyhnout, protože ten, kdo ve škole byl,
přestože nemusel, byl nápadný. Do pytle! To se nemůžou jít třeba
opalovat? - zaklela v duchu, když zahlédla profesorku Calwenovou,
a zaplula za první roh.
Strávila prolézáním školy a hrou na schovávanou s učiteli skoro
celý víkend, až ji napadlo obětovat pondělní večeři, kdy budou
všichni v jídelně.
Jsi ťululum, Nefas. Taky tě to mohlo napadnout o dva dny dřív, -
vynadala si a šla si udělat domácí úkoly, na které kvůli své pátrací
akci úplně zapomněla.

97
 Celé pondělní vyučování trpělivě a se zaťatými zuby snášela
drobné žertíky svých povedených spolužáků.
Na odpolední hodině lektvarů ji naštěstí nechtěně varovala
Swanová, která se začala hihňat, hned jak Nefas vlezla do třídy.
Zarazila se a zkoumala okolí své lavice, aby po chvilce zjistila, že
má židli pomazanou nějakou lepkavou hmotou. Otočila se
k Nagathanským a založila si ruce na prsou.
„Člověče, chvilku jsem se bála, že umíš úplně všechno,“
promluvila směrem ke šklebící se Swanové, „ale jak vidím, hltáním
učebnic si jenom vynahrazuješ nedostatek přirozené inteligence.“
„Co si to -“ už blondýna nedořekla, protože do třídy vešla
profesorka Trewisová. Swanová splaskla jako balón a nakvašeně si
sedla.
Nefas si vyměnila židle a nerušeně se věnovala uspávacímu
lektvaru, nevšímajíc si nenávistných pohledů, které k ní vysílala
blonďatá spolužačka.
Po hodině se raději co nejrychleji pakovala ze třídy a zaplula do
svého pokoje, kde čekala, dokud nebude čas večeře.

Když se z vesnice konečně vytrousili i poslední opozdilci,

vykradla se ven, nenápadně prošla kolem jídelny a zamířila ke ztichlé
budově školy.
Probíhala jedno patro za druhým, stále vzhůru.
Ostrov je nad námi, východ tedy musí být úplně nahoře, - radil jí
selský rozum. Plíce už ale tolik pochopení neměly - v sedmém patře
se definitivně zastavila a v předklonu si držela píchající bok.
Když se vydýchala, zkontrolovala v nejbližším okně, jestli je stále
ještě pod hladinou - už to nemohlo být daleko.
Už normální chůzí vyšla ještě další tři patra a při další obhlídce
okna na ni koukalo zapadající slunce.
Byla nad hladinou - zbývalo najít východ. Prošla celou chodbu
kolem dokola, ale nenašla nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo
dveřím.

98
 Zkusila to o patro výš, ale se stejným úspěchem. No, přece nelezou
ven oknem…- podivovala se v duchu nad absencí vrat.
„Okno!“ vykřikla najednou, když jí došlo, vlastně žádné dveře
nepotřebuje. Podívala se dolů a zjistila, že to může být tak deset
metrů.
Uf… to je dost. Ale o patro níž to půjde.
Seběhla zase zpátky a s potěšením shledala, že právě našla cestu
ven.

Rozradostněna vlastním úspěchem se v mnohem lepší náladě

vracela opuštěnou budovou zase zpátky.
Venku byla už tma - nejspíš už bylo po večeři. Ale Nefas to vůbec
nevadilo. Nemohla se dočkat příští soboty.
Ztracená v myšlenkách zabočila na cestičku vedoucí k vesnici,
když v tom ji z boku něco chytilo za ruku a strhlo zpátky.
Otočila se, aby tomu pitomci něco pěkného pověděla, ale nebylo
komu - nad ní se tyčila obrovská kytka.
V místech, kde bývá obvykle květ, byl ohromný zelený zubatý
kornout, ze kterého koukalo něco jako srolovaný růžový jazyk. Místo
listů to mělo několik šlahounů a jedním z nich měla Nefas právě
omotanou paži.
Vydechla překvapením a chtěla se vyškubnout, ale kytka jí dalším
šlahounem chytila za nohu a srazila na zem.
Vykřikla a snažila se to ze sebe sundat. V místech, kde se jí kytka
omotala, cítila bolest, jako by měla popálenou kůži.
Nemohla se z toho vymotat, táhlo ji to po zemi k sobě a z ničeho
nic po ní kytka švihla jazykem. Stihla uhnout na poslední chvíli.
Křičela o pomoc a snažila se zvednout.
Další šlahoun se jí omotal kolem krku. Už nemohla křičet. Drželo
ji to pevně a smyčka kolem krku se neustále utahovala.
Motala se jí hlava - začínala se dusit.
Najednou kytka sevření povolila. Slyšela hlasy a někdo se ji snažil
ze šlahounů vymotat.

99
 Když byla volná, padla na všechny čtyři, zhluboka dýchala a z očí
jí tekly slzy.
„Ježiši! Jsi celá?“ zeptal se udýchaný holčičí hlas vedle ní.
Nefas s námahou otočila hlavu a uviděla vedle sebe sedět copatou
blondýnu z Nagathanu. Za ní stál ještě kluk a šlapal kytce po
zubatém květu.
„Jo,“ odpověděla mezi výdechy. „Děkuju.“
„Není zač,“ odpověděl chlapec a zasadil kytce poslední ránu.
Přiklekl si k oběma na zem a začal Nefas prohlížet popálenou
ruku. Zblízka poznala černošského kluka, co mu nedávno přistála na
zádech v chaluhovém lese.
„Bude to chtít pořádně zchladit a namazat, ale hlavně že jsi živá,“
konstatoval, když ji prohlédl.
„Mimochodem, já jsem Jack Davis a tohle je Chaira Greenová.“
„Proč jste mi pomohli?“ zeptala se Nefas nevěřícně. Nerozuměla
tomu – oba byli z Nagathanu, míň by ji překvapilo, kdyby té kytce
ještě pomohli.
Oba se po sobě podívali. „No - zdálo se, že to potřebuješ,“
odpověděl nakonec Jack.
„Ale jestli jsme přišli nevhod, nenech se rušit… Jen nevím, jestli
ti tvou milou společnost ještě oživím.“
Nefas si nemohla pomoct a musela se začít smát. Ti dva se k ní
přidali a trvalo několik minut, než se jim podařilo se uklidnit.
„Hele, víš, že to vlastně vůbec není legrační? Ta kytka tě mohla
zabít,“ řekla Chaira, když už mohla popadnout dech.
„Jo - myslím, že vím. Začínala jsem vidět barevný hvězdičky,“
odpověděla Nefas. „Co je to vlastně zač?“
„Trimia Liliopsida. Znám ji - táta s nimi pracuje,“ odpověděl Jack
„Má žahavý listy a v tom květu je jedovatý bodec. Tím kdyby tě
trefila, tak si na místě mrtvá.“
„Skvělé…“ vydechla Nefas. „A to je normální - mít tady takovou
obludu?“

100
 „Nevěděl jsem, že ji tady taky mají. Je to fakt nebezpečná kytka…
Mě by spíš zajímalo, kdo ji sem dal.“
„Dal?“ nerozuměla Nefas.
„No jasně. Sem určitě nedošla - nemá nohy. Někdo ji sem musel
přinést.“
„Aha – jasně. No, pár lidí, co tu o mě nestojí, by se určitě našlo...“
řekla Nefas a mnula si popálený krk.
„Musíš to nahlásit,“ řekla Chaira, postavila se a pomohla Nefas na
nohy.
„Jako komu? A co vlastně? - Že jsem potkala kytku?“
„Ne! Že se tě někdo pokusil zabít. Myslím, že třeba Atera by to
zajímalo,“ pronesl Jack a zdvihl obočí.
„No toho určitě...“ protočila Nefas oči. „A navíc - nikde není
psáno, že tady ta věc čekala na mě.“
„Nebyla jsi na večeři,“ konstatovala Chaira, jako kdyby to
všechno vysvětlovalo.
„A co má být? Toho si stěží někdo všiml. Krom toho tudy už
musela projít spousta lidí.“
„A když ti řeknu, že jsou všichni ještě nejspíš uvnitř? Po večeři se
dělal rozpis na bahňák. Šli jsme s Jackem hned po zapsání,“ řekla
Chaira a sebrala tak Nefas vítr z plachet. Jestli byli všichni v jídelně,
tak ten útok byl skutečně na ni.
„Navíc jsme nebyli jediní, kdo si všiml, že tam nejsi. - Ater celou
večeři nervózně koukal ke dveřím, nejspíš tě teď někde hledá. Jako
ten první večer,“ dodala a tvářila se vítězně. Nefas absolutně ničemu
nerozuměla a zmateně koukala z jednoho na druhého.
„Proč by mě proboha hledal?“
„To jsou otázky... Já nevím, třeba kouká, jestli zase neležíš někde
v bezvědomí,“ zasmál se Jack.
Nefas to pořád nešlo do hlavy. Nerozuměla, proč by jí pomáhal,
když předtím dovolil těm gorilám, aby ji přizabily.
Z jídelny se skutečně začínali trousit spolužáci a přerušili tak tok
jejích myšlenek.

101
 „Měli bysme jít na stranu. Asi by nebylo dobré, aby nás spolu
viděli,“ navrhla Chaira a táhla je oba do stínu nějaké sochy.
„Ehm - no já vám nechci dělat problémy. Půjdu si lehnout. Díky
za pomoc,“ řekla Nefas a sbírala se k odchodu, ale Jack ji chytil za
rukáv a stáhnul ji zpátky.
„Musíš na ošetřovnu, jinak se nevyspíš.“
„Nikam nej -“ chtěla říct, když nějaký povědomý a rozčilený hlas
pár metrů od nich zavolal její jméno.
Všichni tři se otočili - zezadu se k nim jako velká voda řítil
profesor Ater a tvářil se dost rozezleně.
„Slečno Cooperová, vy držíte dietu nebo se mě jenom snažíte
vytočit?“ vyštěkl na ni, jakmile k nim dorazil.
„Ani jedno, pane.“
„Máte tedy snad nějaký problém?“ tázal se se zdviženým obočím.
„Ale vůbec ne. Jsou tady přeci cizí lidi,“ odpověděla Nefas
a sledovala ho s mírně nakloněnou hlavou.
Jakmile to dořekla, ztuhl. Poznala mu na očích, že narážku
pochopil.
„Davisi, Greenová - jděte si po svých!“ zasyčel a otočil se na
postávající dvojici, která zmizela jako pára nad hrncem. „A vy -“
natáhl se po Nefas, ale v půlce pohybu se opět zarazil a koukal
někam za její rameno.
„Co je to?!“ procedil skrz zuby a kousek ji odstrčil.
„Co - tady - dělá - tahle - věc?“ sekal každé slovo a zlobným
prstem ukazovat na mrtvou kytku. Nefas si nebyla jistá, jestli to chce
doopravdy vědět, tak jen pokrčila rameny.
„Chcete mi snad říct, že si ta Trimia jen tak vyšla na procházku
a padla tady únavou? Vy jste šla náhodou kolem a v záchvatu
dobrosrdečnosti jste jí dávala umělé dýchání... Jinak si totiž neumím
vysvětlit vaše popáleniny,“ řekl, založil si ruce a díval se na ni shora.
„Napadla mě.“
„Za mnou,“ zavelel a vydal se směrem k jídelně.

102
 Nefas se s povzdechem vydala za ním. Bylo jí jasné, že teď už se
z toho nevykroutí. Ale na druhou stranu byla ráda, že ji někdo ošetří,
aniž by si musela sama chodit stěžovat. Poraněná místa skutečně
pálila jako čert.
Před jídelnou se zastavil. „Tady počkejte,“ řekl a zapadl dovnitř.
Pootevřenými dveřmi viděla, že je tam stále ještě několik lidí.
Viděla, jak se Ater naklání k ředitelce a něco jí šeptá – podívala se
jejím směrem, vstala a zamířila ke dveřím.
Sakra! Musel do toho tahat Veronovou? - obrátila Nefas oči
v sloup.
„Nefas?“ oslovila jí ředitelka, když vyšla z jídelny. Přistoupila
k ní a ustaraně jí prohlížela krk. „Co se vám stalo?“
„Šla jsem do vesnice a napadla mě nějaká kytka,“ přiznala Nefas
neochotně. Veronová se podívala po Aterovi a ten pohodil hlavou
směrem, odkud přišli.
„Cassiusi, buď tak laskav a odveď ji za Annií. Já se to pokusím
prošetřit,“ obrátila se zpět na profesora a tvářila se skutečně vážně.
„Vrátí se až zítra. Ale myslím, že ji zvládnu ošetřit sám,“ podotkl
Ater a ředitelka kývla. Starostlivě pohladila Nefas po vlasech
a vydala se do míst, kde ležela mrtvá kytka.
„Pojďte,“ vzal ji za rameno a odváděl ke škole. Šli v tichosti
a Nefas byla ráda, že není nucena mu cokoliv vysvětlovat. Beztak
nebylo co.
„Proč jste nebyla na večeři?“ pokazil jí radost, když procházeli
chodbou směrem k ošetřovně.
„Neměla jsem hlad. Byla jsem se projít,“ odpověděla mu první
výmluvou, která ji napadla.
„Doufal jsem ve vaši inteligenci, když jsem vám vykládal
pravidla. Zjevně jste skutečně pochopila skutečný význam toho, co
jsem říkal,“ odmlčel se. „Bohužel ale po svém.“ Nefas se na něj
zamračila. Nelíbilo se jí, co říká. „A jak jsem to tedy měla
pochopit?“

103
 Otevřel dveře ošetřovny a vpustil ji dovnitř. Stále bez odpovědi jí
ukázal, aby se posadila a odešel někam dozadu.
Hm. Neví, co by mi na to řekl. Jistě, že jsem to pochopila správně, řekl to
víc než jasně, - pomyslela si triumfálně a čekala, dokud se nevrátí. Za
chvilku přišel a přinesl kelímek s nějakou mastí.
„Víte, domníval jsem se, že polopatičtěji už jsem to říct nemohl.
Když jste si za mnou přišla pro rozvrh, poradil jsem vám, abyste se
snažila začlenit,“ začal a jemně při tom nanášel mast na popálenou
ruku. „Jenže vy jste se i přes mé varování neustále někde potulovala
úplně sama.“
„Varování?“
„Samozřejmě!“ vyštěkl už, jak mu došla trpělivost.
„Když jsem řekl, že konflikty neřešíme mezi cizími, myslel jsem
tím, že se budete držet v co největším hloučku. A ne dělat pravý
opak!“
„Ale -“ snažila se něco podotknout, jenže ji přerušil. „Žádné ale!
Od začátku mi bylo jasné, že po vás půjdou, ale nemůžu je hlídat 24
hodin denně. Zakloňte hlavu,“ poručil a nanášel jí vrstvu krému na
krk.
„Takže jste to věděl,“ konstatovala Nefas. Nevěděla, jestli ji má
mrzet, že se spletla, nebo mít vztek, že neudělal víc.
„A to jim to schvalujete?“ neudržela se nakonec.
„Jistě, že ne. Oba mají otce na vysokých místech v radě. Nemůžu
bránit chlapečkům v rozletu – pokud nechci přijít o místo,“ vysvětlil.
Nefas na něj nevěřícně hleděla - To snad nemůže myslet vážně...
„Paní ředitelka by vás sotva vyhodila, kdybyste jim něco řekl.“
„Dejte sem nohu a nemelte pantem! Ničemu nerozumíte,“ zavrčel.
Nastavila mu poraněný kotník a zamračila se. „Tak mi to vysvětlete.“
„Už jsem vám toho řekl víc než dost. Až to dokončím,
doprovodím vás do vesnice a od zítřka se budete vždy držet poblíž
minimálně dvou lidí. - Slečna Greenová a pan Davis se zdají být
dobrá volba.“
„Jsou z Nagathanu,“ namítla Nefas.

104
 „A? Pomohli vám?“ zeptal se a vytáhl obočí.
„No ano, ale -“ chtěla něco namítnout, ale skočil jí do řeči.
„Vztahy mezi vesnicemi nejsou vaše starost. Prostě se jich držte.
Pochybuji, že by se tím vaše problémy mohly zhoršit.“

Když byl s ošetřením hotov, seskočila z postele a vydali se na

zpáteční cestu. Vrtalo jí hlavou spoustu věcí a měla pocit, že ničemu
nerozumí.
„Proč je Praya tak... neoblíbená?“ zeptala se, když scházeli ze
schodů směrem k východu.
„Letité předsudky – neřešte je. Místo toho se raději snažte být
tam, kde máte, a nepůsobit mi neustále srdeční zástavu,“ odsekl jí
a Nefas bylo najednou hrozně líto, že se v něm tolik spletla.
On se snad o mě doopravdy bál, - pomyslela si.
„Děkuju,“ pípla, když došli k brance před vesnicí.
„Není zač. Dobrou noc,“ odpověděl stroze a zmizel ve tmě.
Ještě hodnou chvíli stála na místě a sledovala vzdalující se
postavu. Mrtvou kytku už někdo odstranil.
Náročný den, - napadlo ji. Dneska jí podali pomocnou ruku tři lidi,
od kterých by to čekala nejméně.

105
 10. kapitola
Co bylo, co bude
Tu noc Nefas vůbec nemohla usnout. Backetová s Griffinovou na
vedlejších postelích spaly jako nemluvňata, ale ona se jen přetáčela
z jednoho boku na druhý. Teprve až když si lehla, začaly jí zpětně
docházet všechny večerní události. - Vždyť unikla jisté smrti jen
o malinký vlásek. Kdyby ti dva neodešli z jídelny dřív nebo šli do
vesnice jinou cestou, mohla z ní být chutná večeře pro masožravou
kytku. Neubránila by se. Neměla proti té bestii nejmenší šanci.
A Ater? Ten zabírá v pomyslném žebříčku šokových událostí hned
druhé místo. I když tentokrát v dobrém slova smyslu.
Nečekala to. Byla si téměř absolutně jistá, že by té kytce ještě
zatleskal.
Těžko říct proč ji zjištění, že podporuje Higginse a Packarda
nešokovalo tolik, jako zjištění, že by mohl stát na její straně, nebo se
o ni dokonce strachovat. Možná to bylo proto, že nepatřil mezi ten
typ lidí, které byste chtěli potkat o půlnoci v temné uličce. Vlastně od
chvíle, kdy zjistila, na kom si v té uličce tak pěkně zchladila žáhu,
měla problém zůstat s ním pár minut o samotě.
Zmýlila se. Možná. Buď si vše špatně vyložila předtím, nebo se ji
teď jen snažil uchlácholit.
V jeho případě bylo lepší nedělat ukvapené závěry a ponechat
věci otevřené.
Co se týkalo Jacka a Chairy - o tom se dalo stěží jen přemýšlet.
Tak strašně si přála najít tady kamarády, jenže to vzalo za své vlastně
ještě dřív, než do školy vůbec přijela. Bylo to nefér. Věděla sice, že
je s ní občas těžké pořízení – byla tvrdohlavá a někdy se dost
vztekala, jenže tohle s jejím charakterem nemělo nic společného.
Odstrčili ji od sebe jen proto, že vyrůstala jinde.
To, že ji ti dva nenechali sežrat, z nich ještě nedělalo přátele.
Pokud se jich bude držet dle udělené rady, buď ji od sebe budou

106
odhánět, protože o žádné kamarádství nestojí, nebo budou mít
problémy ve vlastní vesnici. Přece se k nim nemůže jen tak
přicucnout. Kdepak, dělat si naděje na přátelství by bylo holé
šílenství.
Trvalo několik hodin, než se Nefas konečně podařilo usnout, což
mělo za následek, že ráno málem zaspala snídani. Doběhla do jídelny
s jazykem na hábitu, aby si uvědomila, že Ater vlastně na snídaně
nechodí.
Že já se vůbec snažím...- pomyslela si a plácla sebou za stůl. Byl už
skoro poloprázdný - většina žáků byla po snídani, takže na ni zbylo
jen pár housek a marmeláda. V rychlosti do sebe dvě naházela
a spěchala na první hodinu.

Na chodbě před učebnou Elementární magie už postávali skoro

všichni prváci, včetně Jacka a Chairy. Nejistě se na ně usmála
a kývla na pozdrav.
Nebyla si sice jistá, co přesně má očekávat, ale rozhodně ne, že na
ni Jack začne zuřivě mávat a rozeběhne se k ní, jako kdyby byla
ztracená příbuzná, kterou pět let neviděl.
„Představ si,“ začal na ni chrlit šeptem a usmíval se od ucha
k uchu, „že nám ráno u snídaně ředitelka udělila 10 kamenů za
záslužný čin! Oběma. Mně i Chaiře,“ dořekl a poskakoval jako tříleté
děcko. Nefas na něj překvapeně vykulila oči.
„To jako přede všemi? Ona říkala, za co přesně?“ vyděsila se.
Netoužila zrovna po tom, aby celá škola věděla, že ji málem sežrala
kytka.
„No jo. Přede všemi. Ale neřekla přesně za co. Jen - za záslužný
čin,“ odmlčel se „Tony se to od té doby ze mě snaží vypáčit.“
„Ale neřekneš mu to, že ne?“ zeptala se téměř prosebně a nejistě
se rozhlížela kolem. Většina okolo stojících je udiveně sledovala, ale
stáli dost daleko, aby neslyšeli, co si říkají.
„Neboj,“ stihl ji ještě ujistit, než se ze zatáčky vynořila profesorka
Calwenová a vpustila je do třídy.

107
 Nefas si šla sednout na své obvyklé místo - úplně na kraj, do první
lavice, ale Chaira ji chytila za rukáv.
„Já tady mám volno - teda jestli chceš?“
Říct, že jí to vyrazilo dech, by možná nebylo dost výstižné - jako
ve snu kývla a vydala se na druhou stranu, do předposlední lavice.
Třídou se ozývalo špitání ostatních, které ovšem Calwenová
okamžitě utnula a zahájila hodinu.
„Až se budeš chtít příště nechat zase zabít, dej nám včas vědět,“
šeptla jí ještě Chaira do ucha a Nefas měla co dělat, aby se nezačala
chechtat. „Vědět, že se to takhle vyplatí, podnikám záchranářské
mise častěji.“

Celý den měla Nefas na tváři přilepený přitroublý úsměv. Snažila

se krotit a soustředit se na hodiny, ale nemohla si pomoct. Nejen, že
strávila prakticky celé vyučování s Chairou a Jackem, ale navíc se
nikdo ani nepokusil zabavit se na její účet nebo na ni cokoliv
pokřikovat. Ten chlap měl snad vážně pravdu, - pomyslela si po
poslední hodině, když všichni tři vycházeli na školní pozemky. Jenže
ihned, jak tu myšlenku dokončila, začala pociťovat obavy, že se k ní
tak chovají, protože je o to někdo požádal. Sice chtěla kamarády, ale
ne z donucení.
Po večeři už to nevydržela - musela se jich zeptat.
„Ředitelka vám řekla, abyste mě hlídali, že jo?“
Procházeli zrovna po můstku, směrem k jezeru a Nefas v dálce
zahlédla Matyho, jak krmí ryby ve sklenících. Otočila se zpátky na
ně a viděla, jak se Jack mračí na kámen u cesty.
„Ne. Proč?“ odpověděl.
„Tak Ater,“ trvala si na svém Nefas. Oba se po sobě podívali
a Chaira se zeptala: „Proč bysme tě měli hlídat?“
Nefas si je chvilku prohlížela, ale oba se zdáli upřímně zmatení.
„No... já - jen mi nejde do hlavy, proč se se mnou vlastně bavíte.“
„Vadí ti to?“ zamračil se znovu Jack.

108
 „Nevadí. Jsem ráda. Ale budete mít kvůli mně problémy,“
odpověděla Nefas a sedla si do písku na břehu jezírka.
„Myslíš jako ve vesnici?“ zeptala se Chaira, když si k ní přisedla.
Nefas kývla a mrštila kamenem do vody. Štvalo ji to.
„Jestli ti jde o tohle - tak mně nevadí, že jsi z Prayy,“ pronesl
Jack, který nad nimi pořád ještě stál a jednou rukou si pohazoval
mušlemi. „A ostatní jsou mi ukradený.“
„V čem je vlastně problém? - Myslím s Prayou,“ zeptala se Nefas
a podívala se na Chairu. Ta ale jen neurčitě pohodila rameny a stáhla
obočí.
„No - to se špatně vysvětluje,“ řekl nakonec Jack a konečně se
také posadil. „Většina dětí z Nagathanu je od malinka vychovávána
tak, aby si drželi od Prayských odstup,“ začal.
„Ale proč?“ přerušila ho Nefas.
„Protože když byla válka, Praya se jako jediná připojila ke
Scarabeovi, který ji začal.“
„Válka? Kvůli čemu?“
„No - já vím jen to, co mi vyprávěli naši. Že dřív nebyla žádná
škola ani Centrální náměstí, ale samostatné rody Gjorků. Každý
z nich měl svého hlavního strážce, což byl ten nejmoudřejší
a magicky nejsilnější člen z celé vesnice. Scarabeus z Prayy,
Veronová od Maureeků a Goodworth z Nagathanu - a jednoho dne se
rozhodli založit jednotné společenství a spojit schopnosti všech rodů.
Proto taky vznikla tahle škola - učíme se tady věci, které už dneska
patří všem, ne jenom konkrétnímu rodu,“ odmlčel se na moment
a podíval se na Nefas, jestli zatím rozumí.
„Ale po čase Scarabeovi přestávala voda stačit a chtěl vládnout
nejen Gjorkům, ale i tvorům, jako jsou třeba goblini, upíři a tak.
Navíc se říká, že se s ostatními, tak úplně nerozdělil o všechno
a spousta jeho vědomostí zůstala prayským tajemstvím. Když s ním
Veronová a Goodworth nesouhlasili, rozhodl se, že odejde. Vrátil se
údajně po několika letech a tvrdil, že má zbraně, které mu dávají moc
nade všemi tvory a brzy bude úplně ovládat i všechny Gjorky. Chtěl,

109
aby se mu všichni podřídili, jenomže ostatní se vzbouřili a rozpoutala
se válka. Jediná Praya se za něj postavila.“
„A co se s ním stalo?“ zeptala se Nefas.
„Zemřel - nevím jak přesně. Ale to tady neví skoro nikdo. Když
zemřel, válka skončila. Jen ten odstup od Prayy zůstal,“ vysvětlil
Jack a Chaira se ošila.
„Mně to ale přijde hloupé. Už je to dávno a nikdo přece nemůže
za to, v jaké vesnici se narodí.“
„Jo, to je fakt. Mamka mi vždycky říkala, že nezáleží na tom,
odkud jsi, ale jaký jsi - takže mě to neva, že jsi z Prayy,“ řekl Jack
a usmál se na Nefas.
„Děkuju, to jsi hodnej. Ale co statní?“
„Já nevím. Tak ať si trhnou, jestli se jim to nelíbí. My se přece
můžeme bavit, s kým budeme chtít, že jo, Chai?“ řekl Jack a otočil se
na Chairu, která se tvářila jako bouřkový mrak.
„Neříkej mi tak!“
„Nó, tak aby ses nezbláznila kvůli dvěma písmenkům,“ protočil
oči.
„Nejde o dvě písmenka, troubo,“ rozčilovala se. „Zní to, jako bys
mi nabízel čaj. A já žádný čaj nechci. - Jmenuju se Chaira! Tak už si
to laskavě zapamatuj.“
„A jaké jsou ty rodové schopnosti?“ přerušila raději Nefas
počínající hádku, když viděla, jak se Jack nadechuje k odpovědi. „Já
vím jen to, co nám říkala Calwenová na Elementech. Že každá
vesnice má svůj - Praya má zemi, Nagathan vzduch a Maureeka
oheň, ale to asi není všechno...“
„No to není,“ promluvila Chaira už klidněji. „Dneska už bych ale
řekla, že to asi není podstatné, když se stejně učíme všechno. Ale
například Nagathan, má větší vlohy pro lektvary a magii, která je
spojená se vzduchem - třeba přeměňování.“
„Takže jde jenom o to, co komu víc jde.“
„Původně to tak nebylo. Každý rod ovládal jenom určité odvětví
magie. Bylo to něco jako jejich tajemství, do kterého mohli

110
nahlédnout jenom členové toho konkrétního rodu. Když se spojili,
napsala se nějaká smlouva o spolupráci nebo co a ta umožňovala
vzdělávat se v tom a tom i ostatním,“ vysvětlil Jack a odmlčel se.
„Třeba Nagathan neuměl číst v runách a věštit z hvězd - to byla
výsada Maureeků.“
„Jo, jo. Už rozumím,“ zakývala Nefas hlavou.
„Takže Veronová a Goodworth jsou vlastně zakladatelé téhle
školy,“ otočila se na Jacka, který kývnul. „Tak to není až tak dávná
historie - Veronová sice vypadá staře, ale pochybuju, že by byla
nejmoudřejší ze všech Maureeků, kdyby jí bylo dvacet let. Jak
dlouho tady ta škola stojí?“
Jack pokrčil rameny. „To netuším - ale asi máš pravdu, moc
dlouho to asi nebude. Tak dvacet pět let možná.“
Chvilku seděli mlčky, když se Chaira zase ošila. „Měli bysme se
vrátit do vesnice - brzo bude večerka a já bych nerada přišla o ty
poctivě získané kameny.“
Nefas s Jackem kývli a všichni se vydali na zpáteční cestu.
„Hele - kolik už jich vlastně teď máte?“ zeptala se Nefas po
chvilce, když došli na hlavní cestu.
„Nó...“ zachechtal se Jack, „s těma, co jsem dostal dneska, už asi
dvacet pět. To je docela slušný na to, že ještě není ani říjen.“
„Hmm - tak to se můžem jít rovnou zakopat s těma pěti, co se nám
tam krčí,“ povzdechla si Nefas rezignovaně a Chaira s Jackem se
rozesmáli.
„Jaké jsou vlastně ty odměny?“
„Belsová ze čtvťáku, která to ještě se dvěma holkama vyhrála
loni, si vybrala na celý letošní rok využívání předsednické koupelny.
Slyšela jsem ji, jak se chlubí, jaká je tam úžasná obří vana. Ale
nevím, z čeho si vybíraly - ty odměny jsou prý stejně každý rok
jiný,“ odpověděla Chaira a Jack si odfrknul.
„Fakt nechápu, jak si to může někdo vyplejtvat na nějakou vanu...
To já bych si vybral něco normálního - třebáá, že bych nemusel celý

111
příští rok skládat zkoušky,“ pronesl s vážnou tváří a Chaira s Nefas
se rozchechtaly.
„To nemyslíš vážně?“ zeptala se Chaira a utírala si slzy. „Obávám
se, že jestli náhodou vyhraješ, budeš hróózně zklamaný - nic
takového tam určitě nedají.“
„To já bych si objednala alespoň kilo těch zelenejch sladkejch
hadů a kyselý rybičky, co skáčou. Ještě nikdy jsem nejedla žádnou
sladkost,“ řekla Nefas.
Chaira s Jackem se po sobě podívali.
„Jak nikdy?“ zamračil se Jack.
„No prostě nikdy. U upírů jsem dostávala jenom normální jídlo -
žádné sladkosti.“
Jack se mračil čím dál tím víc. Vypadal, jako by mu to bylo líto.
„To je blbý,“ řekl, ale pak se rozzářil. „Za čtrnáct dní půjdeme
nahoru, tak si něco koupíš.“
„Já stejně -“ chtěla něco namítnout, když se jim za zády ozvala
profesorka Calwenová. „Je pět minut po večerce! Sypejte do vesnic,
než mě napadne založit si z vašich kamenů sbírku.“ Nefas se
v rychlosti rozloučila a pelášila pryč. Sice tušila, že stěží něco
vyhraje, ale bylo jí jasné, že Backetová s Griffinovou by jí ztrátu
čehokoli otloukaly o hlavu ještě čtrnáct dní.
Celý týden si Nefas připadala jako pod účinky jednoho z těch
lektvarů dobré nálady, které jim profesorka Trewisová ukazovala na
minulé hodině. Většinu volného času trávila s Jackem a Chairou
a cítila se s nimi skvěle. Když byla náhodou sama, svým spolužákům
z Prayy se raději obloukem vyhnula. - Nenesli to její nové přátelství
zrovna nejlépe a Nefas o žádnou další soukromou rozmluvu nestála.
I když žádné oficiální obvinění ohledně té kytky nepadlo, ona měla
celkem jasno o tom, kdo ji tam tak asi mohl dát.
Vesnicí vždy spíš prolétla a v pokoji se snažila zdržovat
minimálně. Poznámky svých spolubydlících vesele ignorovala, ono
je to po chvíli přestalo bavit a pak už si jí nevšímaly.

112
 Ti dva buď problémy ve vesnici neměli, nebo jí o nich neřekli,
aby neměla výčitky. Ale stejně museli jít vždycky někam stranou,
když chtěli mít klid.
V pátek dokonce zjistila, že si celý týden ani jednou nevzpomněla
na Michaela, ani na svůj naplánovaný útěk. Sice ještě pořád měla
v plánu se za ním v noci vydat, ale už by jí vlastně ani nevadilo,
kdyby trval na tom, že ji nikam nevezme.
Chaiře a Jackovi o něm vyprávěla, ale jinak se vyhýbala všemu,
co se jen trochu týkalo upírů.
Měla strach, aby si to ještě nerozmysleli a nezůstala zase sama.
„Kde ses tam vlastně vzala?“ nakousla to zase Chaira po pátečním
vyučování, když si zalezli do jedné nepoužívané učebny, kam si
většinou chodili hrát stolní hry.
Nefas jen pokrčila rameny.
„No počkej, něco ti přece říct museli,“ nedala se Chaira
a škodolibě sledovala, jak Jackův modrý mořský koník právě
nakopnul červeného a vyhodil ho z pole.
„Říkám, že nevím!“ vyletěla Nefas a vztekle praštila se svým
koníkem zpátky na start.
„Héj, nerozčiluj se,“ rozesmál se Jack.
„Nerozčiluju se kvůli hře - řekla jsem už několikrát, že nevím,“
odmlčela se Nefas. „Ale vy jste mi ještě neodpověděli, jestli půjdete
zítra večer se mnou.“
„Ty tam vážně chceš jít v noci?“ zvedla Chaira obočí. „Myslela
jsem, že žertuješ.“
„Musím tam jít v noci - Michael nemůže přes den ven, sluníčko
by ho zabilo.“
„Jestli tě někdo chytí po večerce, budeš mít malér.“
„No a jak to mám udělat? Chci ho vidět a stejně už jsem slíbila, že
tam přijdu,“ řekla Nefas a dívala se, jak se její koník chystá
vykopnout Chaiřina, který čeká dvě pole od domečku.
„HA - A máš to!“ vydechla škodolibě.

113
 „Ježiši, to je blbá hra,“ řekla Chaira a natáhla se na lavici. „Už
nehraju - a zítra nikam nejdu, z toho kouká průšvih.“
Nefas se podívala na Jacka, který se soustředěně šklebil. „Já
nevím - nechci, abys chodila sama. Zase tě něco sežere,“ pronesl
nakonec vědoucně.
„Já vás přece nenutím - byl to jenom návrh. A buď v klidu, nic mě
nesežere.“
„No tak fajn - půjdu s tebou. Ale jestli mě ten tvůj kamarád
kousne...“
Půl hodiny před půlnocí, čekala Nefas na smluveném místě
u vchodu do školy. Když už se tam krčila deset minut a začínala
přemýšlet, že se na ni Jack vykašlal, vyloupla se zpoza jídelny plížící
se postava. Ještě víc se přikrčila, kdyby to byl někdo z učitelů, ale po
chvilce se ze stínu vynořil skutečně Jack.
„Kde jseš, prosim tě?“ zašeptala místo pozdravu.
„Usnul jsem,“ odpověděl a mnul si oči.
„Aha... no to je jedno, musíme sebou hodit - máme už jenom
dvacet minut.“
Vklouzli opatrně dovnitř a tiše procházeli chodbou, směrem
k nejbližším schodům. Vyšli do patra, kde byla na rozdíl od přízemí
úplná tma.
„Sakra,“ zaklela tiše Nefas. Jack vytáhl z kapsy wirgamu, zašeptal
„Lucis“ a na špičce jeho hůlky se objevilo světlo.
„Ty už jsi to zvládl?“ podivila se Nefas šeptem.
„Včera večer se mi to konečně povedlo,“ pochlubil se s úsměvem.
Procházeli potichu jedno patro za druhým. „Stejně nechápu,“
sípala Nefas a držela se za bok, „proč tady nejsou dveře.“
„Oni tady někde jsou, ale schované - aby studenti nelezli ven,“
odpověděl zadýchaně Jack.
„Hm – aha,“ uchechtla se Nefas. „No my je nepotřebujeme -
půjdeme oknem.“
Vykoukla z prvního, které jí přišlo do cesty, ale zjistila, že vede
do vody.

114
 „Musíme to obejít.“
Vydali se tedy chodbou na druhou stranu a po pár minutách už
byla z oken vidět pevnina.
Nakoukla z jednoho okna dolů a zahlédla šklebící se postavu, na
kterou se tolik těšila.
„Miku!“ vykřikla nadšeně a škrábala se ven.
„Kde jseš tak dlouho, princezno?“ káral ji naoko a šel blíž, aby ji
mohl chytit. Jakmile však Nefas přehodila nohy ven, ucítila jemné
vibrace.
„Co to bylo?“ otočila se na Jacka za sebou.
„Do pytle! Nejspíš něco jako alarm,“ zaklel a rozhlížel se kolem
sebe. „Já jsem si říkal, že by si dávali tolik záležet s dveřma,
a zapomněli na okna... Za chvilku sem určitě někdo přijde.“
„Vystřel!“ vydechla Nefas a seskočila Michaelovi do náruče.
„Slyšíš? Zmiz odsud! Když sebou hodíš, nechytí tě,“ volala směrem
na Jacka. Ten ještě chvíli nerozhodně stál, ale nakonec zmizel
v chodbě.
Nefas skočila Michaelovi kolem krku a objala ho. Byla tak ráda,
že ho vidí.
„Strašně se mi stýskalo...“ vydechla.
„To mně taky. Ale ty budeš mít pěkný malér, beruško,“ řekl
Michael starostlivě a celou si ji prohlížel. „Co to máš na sobě?“
„Všechno ti řeknu, ale teď bysme měli jít někam stranou, než nás
tady fakt někdo najde,“ odpověděla a táhla ho do nejbližšího stínu
nějakého domku.
Zalezli za budovu a sedli si do trávy. Michael čekal, až Nefas
začne povídat, ale ta se mu jen choulila do náruče jako bezbranné
zvířátko.
„Tak spusť - děsíš mě,“ nevydržel to nakonec.
„Vezmeš mě pryč?“ pípla. Najednou měla pocit, že by nejisté
přátelství s Jackem a Chajdou klidně obětovala. Michael se zhluboka
nadechl a vzal jí hlavu do dlaní.
„Co se děje?“

115
 „To ti nemůžu říct,“ odpověděla vyhýbavě. Nechtěla mu nic
vykládat, chtěla jenom, aby ji vzal s sebou.
„A já ti nemůžu pomoct, když mi neřekneš, proč chceš utíkat.“
„Nesnášejí mě a ubližujou mi. Nechci tam být,“ postěžovala si
nakonec, když zjistila, že se tomu stejně nevyhne.
Odvyprávěla mu, jak ji Higgins s Packardem napadli, jak na ni
nastražili masožravou kytku a jak jí všichni dělají naschvály.
Michael ji ustaraně poslouchal, a když skončila, zeptal se: „Proč to
neřekneš některému z profesorů? Oni ty dva vyloučí.“
„Ty to nechápeš! Učitelé o tom vědí, ale údajně nemůžou nic
dělat, protože jejich rodiče pracují na vysokých místech nebo co,“
odpověděla Nefas rozčileně.
„To ale přece nejde!“ vydechl, ale Nefas jen pokrčila rameny. „A
ten kluk? Vypadal jako tvůj kamarád.“
„Jo, snad jo. A ještě jedna holka se se mnou baví. Chtěla jsem ti je
představit,“ odpověděla.
„No vidíš - tak se jich drž.“
„Proč mě nechceš vzít s sebou?“ mračila se Nefas.
„Říkal jsem ti, že to nejde. Nemůžu už žít mezi lidmi,“ odpověděl
Michael a rozčíleně vyskočil na nohy. „A měla by ses vrátit - budeš
mít beztak kvůli mně průšvih.“
Nefas si také stoupla a vztekle dupla nohou. „Kdybys mě vzal
pryč, neměla bych,“ odsekla a rázovala zpátky ke škole.
„Ty jedno trdlo tvrdohlavé,“ chytil ji za ruku a otočil k sobě, „z
čeho bysme asi tak žili? Já pracovat nemůžu a ty jsi ještě malá,“
vysvětloval. „Prosím tě, neblázni. Drž se těch dvou a uvidíš, že ti
ostatní dají pokoj,“ řekl už smířlivějším tónem.
Nefas se pořád mračila, ale kývla. Musela uznat, že má pravdu.
„Tak pojď,“ chytil ji kolem ramen. „Vysadím tě zpátky.“
Dovedl ji pod okno, sklonil se a dal jí pusu na čelo. „Rád jsem tě
viděl, ale doufám, že příště budeš mít nějaké veselejší zprávy,“ řekl
ještě, než ji vyhoupl nahoru.

116
 „Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se Nefas, když už bezpečně seděla
v okně.
„Napiš mi, jestli to půjde. Zkusíme vymyslet nějaký lepší způsob -
tenhle se mi zdá dost riskantní,“ odpověděl a Nefas kývla na souhlas
a seskočila do chodby. Když se otáčela, znovu ucítila vibrace. Ještě
se vyklonila, aby mu zamávala, když za sebou uslyšela kroky. Dvoje.
Z každé strany jedny.

117
 11. kapitola
Pátrání
Zprava k ní došel Maty a držel si prst na puse na znamení, že má
být zticha, a zleva se za moment ozvalo:
„Ale, ale. Slečna Cooperová nám po večerce opouští pozemky
školy…“
Poznala Aterův hlas. Svítil jí wirgamou do očí, takže mu neviděla
do obličeje, ale uměla si živě představit, jak se šklebí.
„Můžete mi k tomu laskavě něco říct?“ zasyčel nebezpečně.
Chtěla mu něco odpovědět, ale když se nadechovala, Mathias po její
pravé ruce promluvil.
„Byla tady se mnou. Včera porušila školní řád, takže jsem jí udělil
trest - potřeboval jsem venku s něčím pomoct.“
Ater teď mířil hůlkou na Matyho, takže mohla vidět, jak má
profesor údivem zdvižené jedno obočí. Nemohla uvěřit tomu, co
slyší - Mathias se jí snaží zachránit krk!
„V jednu v noci. Vy chodíte ven oknem, pane Prodere?“ protáhl
Ater, očividně mu nevěřil ani slovo.
„Kromě toho si nevzpomínám, že by vám kdo dal pravomoc
udělovat jakékoliv tresty,“ dodal, když se Maty nadechoval
k odpovědi, a pokračoval: „Pokud slečna Cooperová skutečně
porušila školní řád, měl jste to nahlásit mně nebo paní ředitelce,
pokud se nemýlím.“
„Jistě. Ale ať bych to řekl komukoliv, beztak byste ji nechali
odbýt si to u mě. Jen jsem ten proces zkrátil na polovinu,“ bránil se
Mathias. Nefas koukala z jednoho na druhého a ani nechtěla
přemýšlet, jak tohle dopadne. Bavili se, jako by tam vůbec nebyla.
Podívala se zpět na Atera - ten měl nahoře už obě obočí a zjevně taky
nemohl uvěřit tomu, co slyší.

118
 „Zkrátit proces? Paní ředitelka vám nejspíš také něco zkrátí, až ji
navštívím. A hábit to nebude, to mi věřte,“ zavrčel výhrůžně. Maty
sebou trhnul a narovnal se jako pravítko.
„Takže, vhledem k tomu, že slečna Cooperová je moje studentka,
já s ní teď - pokud dovolíte - naložím podle svého uvážení,“ řekl
a chytil Nefas za rameno. „A vy se příště radši držte svého koštěte -
proto tu ostatně jste,“ štěkl ještě na Matyho a odváděl Nefas pryč.
Než jí Mathias zmizel ve tmě, stihla po něm v rychlosti hodit
děkovným pohledem.
Kráčeli tichými chodbami a profesor vztekle mlčel. Nic neříkala -
věděla, že jednou promluvit musí.
Dovedl ji k brance vesnice a vešel spolu s ní dovnitř. Nefas to
překvapilo, myslela, že jí vynadá a zase odejde, ale vedl ji až
k jejímu domku.
„Takže,“ spustil, když se zastavili přede dveřmi, „nezajímá mě,
kde jste byla a proč. Ani to, že se i přes mé varování opět potulujete
sama - když si nedáte říct, je to vaše věc. Za svévolné opuštění školy
v nočních hodinách strávíte následující čtyři víkendové večery,
počínaje zítřkem, v mé společnosti. A ubírám vašemu pokoji 3
kameny,“ řekl a nastavil ruku.
Nefas na něj sice chvilku prosebně hleděla, ale když zavrčel:
„Hned!“, vytáhla hůlku, přiložila ji na nádobu s kameny, která visela
na zdi, a když se otevřela, vyndala z ní požadovaný počet a dala mu
je do ruky.
„A buďte ráda, že jsem vás nevyloučil,“ řekl a bez rozloučení
zmizel.
Nefas se podívala na nádobu a pomyslela si, že ji ty dvě ráno
zabijí, až zjistí, že kvůli ní přišly skoro o polovinu.

Taky že ano.
„Hej! Jak to, že jsou tam jenom čtyři?“ zavřeštěla na ni
Backetová, sotva Nefas otevřela oči.

119
 „Hm - malá nehoda. Já to spravím,“ odpověděla a soukala se
z postele.
„Nehoda, jó? To by mě teda zajímalo, jak to chceš spravit…-
Vstávej, Adél! Slyšíš? Přišly jsme kvůli ní o tři kameny!“ hulákala
na ležící Griffinovou přes půl pokoje.
„Prosim tě, uklidni se. Tak - já dneska uklidím vaši polovinu
a dostaneme je zpátky,“ navrhla Nefas a sledovala, jak Caroline
zúžila oči a zvažuje možnosti. „Fajn - ale příští týden taky,“
odpověděla nakonec.
„No to ne! Kvůli tomu vašemu bordelu, jsme ještě nedostali víc
než dva. Když dneska uklidím a dostaneme pět, jsme si kvit.“
„No to nebudeme, pořád je to o dva míň,“ vztekala se Backetová.
Nefas přešla ke dveřím a lítostivě se na ni podívala. „Tobě počty
nikdy moc nešly, viď?“ pronesla soucitně a zmizela ven dřív, než po
ní Caroline něco hodí.
V rychlosti se osprchovala a mazala na snídani, aby ještě stihla
Jacka. Chtěla vědět, jak včera dopadl.
Seděl na svém obvyklém místě a o něčem diskutoval
s Matewisem. Když procházela kolem, ťukla ho do zad a zvedla
obočí v němé otázce. Mávnul rukou, že v pořádku, a ukazoval, že se
sejdou venku. „Musím uklízet,“ houkla na něj a sedla si za prayský
stůl.
Po snídani mazala zpátky do vesnice, aby stihla udělat něco
s pokojem dřív, než přijde kontrola.
Nakonec sice dostaly jenom čtyři kameny, ale Nefas byla
spokojená. A pak že to nejde…- pomyslela si. Ale musela slíbit, že
někde splaší ještě jeden, jinak by jí ty dvě nedaly pokoj. Odpoledne
se chtěla sejít s Chairou a Jackem a říct jim, jak včera dopadla, ale
nemohla je nikde najít. Takže si zalezla do pokoje, udělala si nějaké
domácí úkoly a večer se smířeně vydala za Aterem na svůj trest.

120
 Už na ni čekal a beze slova ji zavedl do učebny. Vpustil ji dovnitř
a ukázal na vitríny s učebními pomůckami. „Vyleštit, utřít prach
a nic nerozbít - přijdu za hodinu,“ rozkázal a odvlál pryč.
„Eh,“ vydechla Nefas a zírala na teď už zavřené dveře. „Stručně,
jasně, výstižně - no mohlo to být horší…“ mrmlala si pro sebe.
Podívala se na vitrínu - byly tam nějaké meče a různé jiné zbraně,
skleněná láhev s podivným vířícím obsahem modré barvy, několik
vycpaných potvor, několik potvor naložených v láku a v rohu ležela
na stolku podél stěny pod skleněným víkem obrovská mrtvá
chobotnice. Nefas sedávala na druhé straně třídy, takže si jí nikdy
předtím nevšimla.
„No fůj - k tomu se ani nepřiblížím,“ zašklebila se a dala se radši
do práce. Vzala připravený hadr a začala čistit jeden z mečů, který
ležel ve vitríně, co nejdál od té mrtvé věci.
Šlo to špatně - obsah polic zřejmě viděl hadr naposledy při
založení školy. Sakra! Nechám na tom ruce, než dojdu na konec, -
pomyslela si, když měla po půl hodině hotovou teprve jednu
a dalších dvacet špinavých na ni vyzývavě čekalo.
„To jste s tím moc nepohnula,“ ozvalo se jí za zády, když čistila
třetí polici. Otočila se a ve dveřích se ležérně opíral Ater a posměšně
se šklebil. „Myslel jsem, že s tím budete hotová dřív - takhle vám ten
trest zřejmě budu muset prodloužit,“ protáhl rádoby lítostivě.
„Je tam stoletá špína - nejde to dolů,“ obhajovala se Nefas
a seskočila ze židle.
„Já vím, proto jste tady - a nemyslete si, že se té krakatici
vyhnete,“ ušklíbl se a v černých očích se mu zlomyslně zablýskalo.
Nefas se otočila k fialové obludě a zakňučela: „Vždyť je to přikryté,“
zkusila prosebně.
Ater se nepěkně usmál a zakroutil hlavou. „I o zakonzervované
věci je třeba pečovat – alespoň si příště rozmyslíte opouštět v noci
školu,“ odmlčel se. „Jdeme. Přijdete příští sobotu odpoledne.“
„Ale pane, v sobotu jdeme na ostrov,“ řekla Nefas, když vyšli na
chodbu.

121
 „Já vám to neřekl?“ zeptal se s hraným údivem. „Váš výlet se ruší.
Je to součást trestu – asi jsem zapomněl,“ dodal a usmál se.
V Nefas se vzteky vařila krev. Tak ono nestačí, že budu muset
šahat na tu obludnost. On mi zatrhne i jedinou možnost, jak vystrčit
hlavu z vody, - pomyslela si, ale zarytě mlčela celou cestu až do
vesnice.

„To se ti teda vyplatilo,“ pronesla Chaira, když druhý den

odpoledne seděli i s Jackem u potůčku a máčeli si nohy ve vodě.
Nefas jim vyprávěla o setkání s Michaelem i o včerejším trestu.
„Proč jsi, prosim tě, taky nezmizela, když se spustil ten poplach?“
zeptala se.
„Musela jsem s ním mluvit,“ zamračila se Nefas.
„A co si s ním musela probrat tak důležitého? - Mohli tě
vyloučit,“ rozčilovala se Chaira.
Nefas neodpovídala. Seděla se sklopenou hlavou a mračila se na
malého kraba, který se snažil vyškrábat na břeh. Jack jí zamával před
očima rukou. „Nevnímáš, neslyšíš nebo máš něco, co nám nechceš
říct?“ zeptal se.
Nefas na něj otočila hlavu a zkoumavě si ho prohlížela.
„Nef? Děje se něco?“ svraštil starostlivě obočí.
„Já…“ odmlčela se. Nevěděla, jestli jim to může říct. Otočila se
zpátky k vodě a pomohla krabovi vylézt. „Já jsem chtěla utéct,“
vyklopila ze sebe nakonec v rychlosti dřív, než si to rozmyslí
a zavřela oči. Nechtěla vidět, jak se budou tvářit.
„Cože?“ zaznělo po chvilce dvojhlasně. „Proč? U svatého
Neptuna, a kam vlastně?“ zeptal se Jack.
„Nech ji!“ napomenula ho Chaira. „To je snad jasné, proč.“
Nefas se na ni otočila - tvářila se ještě hůř než před chvilkou Jack.
„Kvůli ostatním, že jo?“ zeptala se a Nefas kývla.
„No dobře,“ ozval se Jack, „ale kam si chtěla jít?“
„Myslela jsem, že mě Michael vezme s sebou - někam. Nevím
kam,“ pokrčila rameny Nefas a zhluboka se nadechla. „Víte - já…

122
než jsem sem přijela, doufala jsem… já vlastně ani nevím v co…
Mike je jediný, koho mám. Je něco jako moje rodina,“ odmlčela se,
ale když nic neříkali, pokračovala. „Myslela jsem si, že tady něco
zjistím o rodičích, že - prostě, že se vrátím domů. Ale když jsem
viděla, že jsem tady vítaná asi jako bacil na ošetřovně, napadlo mě,
že bude lepší, když zmizím,“ dopověděla Nefas.
Nastalo rozpačité ticho, které po chvilce přerušil Jack. „Ty vážně
netušíš, co se stalo s tvými rodiči?“ zeptal se jemně a položil jí ruku
na rameno. Nefas jen zavrtěla hlavou a stále hleděla před sebe
a sledovala líný proud potůčku. Nevěděla, co přesně si má myslet,
ale nezdálo se, že by ji chtěli za ten nápad s útěkem odsoudit.
Jack se zvednul, obul se a zatahal ji za ruku.
„Tak se po nich podíváme,“ řekl, dal se do chůze. Nefas se za ním
nechápavě dívala. „No tak. Pojďte!“ zavolal na ně, když viděl, že se
ještě nepohnuly.
Nefas se koukla na Chairu, ale ta se jen zašklebila a pokrčila
rameny. Zvedly se tedy, vzaly si boty a rozeběhly se za Jackem,
který už byl skoro u brány.
„Můžeš mi prosim tě říct, kam nás to vedeš?“ zeptala se Nefas
udýchaně.
„Myslel jsem, že jsi chtěla vědět,“ odmlčel se Jack a počkal, až je
minou tři maureečtí páťáci, „že jsi chtěla vědět něco o svých
rodičích,“ dopověděl šeptem.
„No to jo. Ale to nevysvětluje, kam jdeme,“ řekla Nefas.
Stoupali do patra a Chaira vedle ní se plácla do čela. „Studovna!
Ty jsi hlava,“ vyhrkla směrem k Jackovi, který se zubil od ucha
k uchu. Nefas absolutně netušila, o čem to mluví.
„Haló! Já jsem tady! Můžete mi už konečně něco říct?! Jaká
studovna?“ ptala se už trochu rozčíleně.
Vystoupali do třetího patra a Jack se zastavil. „Studovna - bylas
tam někdy?“ zeptal se. Když Nefas zavrtěla hlavou, pokračoval:
„Kromě knih jsou tam taky ročenky. Najít tvého tátu bude snadné.“

123
 Nefas se rozzářil obličej a rozeběhla se za Jackem, který už zase
šplhal po schodech. Nemohla tomu uvěřit - celou dobu to měla
u nosu. Kdyby jí ovšem někdo řekl, že tady funguje něco jako
studovna.
„No počkej!“ zavolala na něj o dvě patra výš. „Proč zrovna tátu?
A vůbec - jak vysoko ještě polezeme?“
„Ještě dvě,“ vydechl a vyplázl jazyk. Ani Chaira nevypadala
zrovna jako svěží květinka. „A co se týká té druhé otázky - tak,
pokud znáš jméno mamky za svobodna, najdeme i ji,“ vysvětlil
a nadechl se k poslednímu výstupu.
„Páni!“ vydechla Nefas, když se konečně dostali do sedmého
patra a kousek za zatáčkou skutečně narazili na klenutý vchod do
rozlehlé knihovny. „Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?“
„Nejspíš proto, že chodíš z druhé strany. Ostatně nebyl důvod,
abys sem chodila - žádné učebny tady nejsou.“ odpověděl Jack.
Vešli dovnitř; Byla to obrovská kruhová místnost, po obvodu celá
pokrytá vysokými policemi plnými knih. Byly rozprostřeny
i v prostoru po obou stranách a srovnané do řad za sebou.
V každé řadě bylo několik menších stolků a na každém z nich
trůnilo akvárko se svítící rybou.
„To je opravdu hodně knih - ty víš, kde máme hledat?“ obrátila se
na Jacka, který kývnul a vedl je dozadu.
„Dobré odpoledne, paní Parkerová,“ pozdravila Chaira cestou
knihovnici. Držela v ruce wirgamu a pokaždé, když s ní mávla,
vznesla se jí z vozíku kniha a letěla se uklidit zpátky do police.
„Dobré, děvenko. Tak copak to bude dnes?“ zeptala se přívětivě.
„Děkuju, dneska nic. Jen se tady porozhlédneme.“
Došli až na konec a zapluli mezi poslední dvě řady. „Ty sem
chodíš často?“ otočila se Nefas na Chairu.
„Poslední dobou pořád. Moc nerozumím těm runám. A ty úkoly
mi daly docela zabrat,“ pokrčila světlovláska rameny.
„Tak - prayské ročenky by měly být tady,“ ukázal Jack na celou
horní řadu vyskládaných kožených desek.

124
 „Eh - to nám zabere měsíc, než to všechno projdem,“ vyhrkla
Chaira, když zvedla hlavu ke svazkům.
„No to ne - je mi dvanáct, takže ty do mého narození můžeme
rovnou odečíst,“ řekla Nefas a viděla, jak se Jack na Chairu šklebí.
„No jo, no jo…“ pohodila Chaira rukama v obranném gestu.
„Takže, jestli jim bylo - řekněme dvaadvacet až pětadvacet let,
což je průměrný věk, kdy Gjorkové mívají děti, tak pokud správně
počítám, mohli by být v některém - z těhle,“ řekl Jack, nevšímal si
zvednutého obočí obou děvčat a podal každé z nich jeden svazek
a jeden si nechal.
„Mamky jméno neznám,“ povzdechla si Nefas.
Jack pokrčil rameny. „No, to nevadí - tak budeme koukat po
klukách.“ Posadili se ke stolku a začali listovat v ročenkách.
„Hele, Geller! Není to Tiberiův otec?“ zeptal se Jack po chvilce
a přistrčil jim pod nos fotku asi patnáctiletého blonďáka s orlím
nosem.
„To víš, že jo. Jsou skoro stejný,“ řekla Chaira a otočila k nim
svoji ročenku. „Já jsem taky někoho našla,“ ukazovala prstem na
vytáhlého opáleného kluka s černými vlasy. „Ater. Nějak nám zestárl
chlapec, co?“ uchechtla se.
„Co je to za rok?“ zeptal se Jack.
„1980. Byl ve čtvrťáku - to znamená, že teď mu je…“ počítala
Chaira.
„Třicet dva. A neurazte se, ale myslela jsem, že hledáme někoho
jménem Cooper,“ zvedla Nefas obočí.
„Jo, jasně - promiň,“ omluvil se Jack, vyměnil si s Chairou
pohled, ale už bez řečí se znovu pustili do hledání.

Strávili listováním ve svazcích celý večer a ještě dva následující.

Nefasino nadšení opadlo někdy během prvních dvou hodin marného
hledání. Věděla, že by jim měla být vděčná, že se jí tak snaží pomoct,
jenže každé jejich „Hele, koho jsem našel!“ ji dovádělo k šílenství.

125
Pokaždé s nadějí zvedla hlavu a následně se zklamaně vrátila
k vlastnímu pročítání.
Studovna se ale také ukázala jako skvělá zašívárna, kde si mohli
v klidu a nerušeně povídat. Pokud tedy nepočítali občasné
napomenutí knihovnice, aby se ztišili. Nikdo si neodvolil na ně
cokoliv pokřikovat a navíc šance, že by tam Nefas narazila na
Higginse a Packarda byla téměř nulová - Pochybuju, že ti tupohlavci
kdy viděli nějakou knihu zevnitř…
V pátek odpoledne šla do studovny dřív a rozhodla se, že se místo
hledání porozhlédne po nějaké knížce o hadech. Knihovnice
Parkerová jí poradila Chov obojživelníků a plazů a Jedovatí hadi - výcvik,
intoxikace a terapie.
Začetla se do kapitoly Výcvik jedovatých hadů a nevšimla si, že už
jí hodnou chvíli za zády stojí Chaira.
„Co je?! Ty už na to prdíš?“ promluvila jí kousek od ucha, div
Nefas nenadskočila.
„Fuj! Tohle mi nedělej!“ ohnala se po ní knihou. „Dneska jo.
Beztak to nemá cenu - a já se chci psychicky připravit na zítřek.“
Zpoza rohu vystrčil hlavu Jack. „Na zítřek? Co plánuješ?“
Nefas si odfrkla a zaklapla Jedovaté hady. „Zatímco vy si pojedete
na výlet, já - se budu mazlit s chobotnicí. A už teď se mi nadšením
dělají na zádech osypky.“
„Ááj - zapomněl jsem, že s námi nejdeš,“ řekl Jack a přisedl si
k holkám. „Klídek - jenom tě straší. Kdyby z ní sundal to víko,
zkazila by se mu.“
Nefas na něj hleděla se směsicí naděje a pochybností.
„Co to louskáš?“ snažil se Jack odvést její pozornost od
chobotnice a stáhl k sobě jednu z knih. „Jedovatí hadi - výcvik,
intoxikace a terapie. Ty ji chceš vážně zkusit vycvičit?“ zeptal se
pochybovačně a podíval se na Selii, trůnící na svém obvyklém místě.
„Hm - ale nebude to taková sranda, jak jsem si myslela,“
zamračila se Nefas „Podle té knihy může klidně trvat i rok, než mě
začne poslouchat.“

126
 „To asi záleží na povaze každého zvířete. Co jí vlastně dáváš
jíst?“ zeptala se Chaira.
„Maty mi dal celej kyblík takovejch mrňavejch rybiček - každý
den jí dávám jednu a zatím si nestěžovala,“ odpověděla Nefas
a pohladila Selii po hlavě.
„Maty? To jako Proder?“ podivil se Jack. „Se divím, že ti vůbec
něco dal - na mě vždycky akorát zavrčí, ať si laskavě opucuju boty.“
„Se mnou se baví normálně. A dokonce se mě zastal - tu noc, co
jsem šla za Mikem,“ bránila ho Nefas a vstala. „Nebude vám vadit,
když to tady dneska zabalím? Z toho vysedávání už mě bolí záda.“
„Nebude,“ odpověděl Jack. „Ale já tady budu muset zůstat
a dodělat už konečně ten úkol do lektvarů - Trewisová je sice
zlatíčko, ale neměl bych její trpělivost pokoušet donekonečna.“
„Počkej! Myslíš ten, co jsme dostali před čtrnácti dny?“ rozesmála
se Chaira, ale Jack se po ní jen ohnal rukou.
„Užijte si to tam. Jdete hned po snídani?“ zeptala se Nefas
a sebrala si knihy ze stolku.
„Jo, jo. Něco ti přineseme,“ usmála se na ni Chaira.
„Díky, jsi hodná, ale to nemusíte. Mějte se,“ rozloučila se Nefas.
„Pozdravuj chobotnici!“ zaslechla ještě Jacka.
Pacholek.

Druhý den kráčela ztichlými chodbami směrem k učebně, smířená

s vidinou plodně stráveného sobotního odpoledne. Bylo zvláštní
pohybovat se po škole zase sama - na příjemnou společnost modře
oblečených přátel si zvykla velice rychle. I když si nebyla jistá, jestli
je takhle už může nazývat.
V polovině chodby přetrhl její úvahy hlas profesora Atera. „Dnes
se přesuneme do mého kabinetu. Něco jsem si pro sebe vymyslel
a už to dlouho odkládám, protože je to zdlouhavé - vy se mi proto
zdáte jako vhodný kandidát,“ ušklíbl se.
Nefas nenápadně protočila oči - Zdlouhavá práce. Skvělé!

127
 Došli před jeho kabinet, kde se zastavili. „To tu bestii nosíte všude
sebou?“ zeptal se a prohlížel si Nefasino zápěstí.
„Je to moje kamarádka,“ ohradila se a ochranitelsky si přitiskla
Selii na hruď.
„Tak to bych měl být zřejmě rád, že se nepřátelíte s velrybou, že?“
utrousil a odemkl dveře.
„Prosím.“
Vešla dovnitř a rozhlédla se - byla to přiměřeně veliká
a překvapivě útulně zařízená místnost, které vévodil psací stůl,
obložený po celé ploše pergameny a knihami. Knihy byly ostatně
všude, kam se člověk podíval. Jako další Nefas upoutalo černé
kožené křeslo stojící na měkkém koberci a nasměrované k veliké díře
ve zdi. Nefas začala díru zkoumat podrobněji - To je popel?
„Ehm - pane? Vy si tady rozděláváte oheň?“ zeptala se
překvapeně.
„Slečno, vy děláte, jako byste v životě neviděla krb,“ pronesl
a přešel k psacímu stolu. Nefas stála jako sloup a dívala se na něj.
Najednou zvedl hlavu. „Neviděla?“ zeptal se, když mu došlo, že si
z něj nedělá legraci.
„Ano, to je krb. Mám rád teplo a hezky se u něj čte.“
„Jak to, že tady nejsou ty svítící ryby?“ zeptala se Nefas a kroutila
hlavou po místnosti.
„Zapomínám je krmit,“ odpověděl a zamračil se. „A dost - jste
tady na trestu, ne na prohlídce.“
Sebral ze stolu několik pergamenů a zbytek věcí odsunul na
stranu. „Pojďte sem,“ řekl a usadil ji za stůl.
„Takže - z knih, které vám přinesu, mi roztřídíte a vypíšete
všechna zaklínadla, která v nich najdete,“ začal. „Například - kouzla
určená na obranu proti zvířatům na jeden pergamen, proti jiným
tvorům na druhý a proti útočným kouzlům Gjorků na třetí - napíšete
vždy zaklínadlo a účinek. Nějaké otázky?“ zeptal se, když domluvil.
Nefas zavrtěla hlavou a polkla. Tak to tady budu dlouho. Doufám, že

128
s tím pak alespoň zatopí…- pomyslela si a nevěřícně sledovala, jak jí na
stůl pokládá třetí hromadu knih.
„To bude pro dnešek stačit. A zaklínadla pište tiskacím písmem -
nehodlám to po vás louskat,“ řekl a nalil si do sklenice trochu
nazlátlé tekutiny, kterou položil na nízký stolek blízko křesla. Potom
vložil do krbu několik polínek, a když se pohodlně usadil, beze slova
mávl hůlkou a v krbu se okamžitě rozhořel oheň. Nefas ho závistivě
pozorovala. Ona i přes intenzivní snahu dokázala vyplodit
maximálně trochu kouře.
Vzal si na klín knihu, a aniž by jí věnoval sebemenší pozornost,
v klidu si začal číst. Nefas si povzdechla a sebrala z hromady první
asi z dvaceti kožených svazků.
V jednom měl pravdu - bylo to zdlouhavé. Během hodiny
neprolistovala ani polovinu první knihy. Když ale překonala prvotní
nechuť, přestala přemýšlet nad nesmyslností zadaného úkolu
a skutečně se začetla, musela uznat, že některá kouzla by do
budoucna mohla být zajímavá. Třeba takové Attonio by mohla použít,
až jí zase budou otravovat ty dva želatinové mozky. Pokud se tedy
někdy s tou wirgamou vůbec naučí zacházet.
„Pane - k čemu to vlastně potřebujete?“ zeptala se po další
půlhodině. To ticho jí drásalo nervy.
„Tedy, ne že by vám do toho něco bylo,“ řekl a otočil stránku,
„ale když už se s tím píšete… Je to pro mě. Když hledám nějaké
zaklínadlo, abych tím nestrávil půl dne,“ odmlčel se. „Dnes už
mnoho obranných kouzel není třeba, a co nepoužíváte v praxi, rychle
zapomenete.“
„Takže to nevyhodíte?“ zeptala se a Ater poprvé zvedl hladu od
knihy.
„Myslela jste si, že vám zadám práci, abych ji následně vyhodil?“
zeptal se a znělo to skutečně překvapeně.
„Přiznám se, že mě to napadlo.“
„Jaké zklamání… Doufal jsem, že v tom najdete víc než jen
bezmyšlenkovité opisování,“ pronesl tiše a znovu se sklonil ke knize.

129
 „Ale ano. Ehm - proč vlastně nejste s ostatními nahoře?“ zeptala
se, i když tušila, že jí do toho nic není. Zajímalo ji, proč je tady
zalezlý, když si svůj trest klidně mohla odbýt až večer.
„Chtěl jsem využít nastalého ticha a v klidu si číst. Naivně jsem
čekal, že nebudete tolik opovážlivá, abyste se mě snažila rušit
hloupým žvatláním,“ odpověděl. Nefas radši zmlkla a věnovala se
psaní.
Po několika minutách se ale přestala soustředit. Napadlo ji, že
pokud ji doteď za rušení hlavu neukousl, neudělá to ani, pokud mu
položí ještě jednu otázku. Zdál se v dobrém rozpoložení - vyčítala by
si, kdyby to nezkusila.
„Pane - mohla bych se na něco zeptat?“ promluvila opatrně.
„Už jste to udělala několikrát,“ rýpnul si, aniž by zvedl oči od
knihy.
„Ehm - Nevíte něco o mých rodičích?“ zeptala se a trochu se na
židli přikrčila. Ater ani tentokrát hlavu nezvedl, ale bylo vidět, že do
knihy se nedívá.
„Nevím, proč bych měl o vašich rodičích zrovna já něco vědět,“
odpověděl kontrolovaným hlasem. Nefas zpozorněla a snažila se
vymyslet, jak z něj dostat to, co evidentně věděl, ale nechtěl říct.
„Protože jste z Prayy,“ zkusila nejlogičtější argument.
„Jistě. Slečno Cooperová, chápu vaši zvědavost, ale obávám se, že
já ji neukojím,“ odpověděl a stále nehnutě hleděl do jednoho místa.
„Myslím, že byste už měla jít. Co jste napsala, nechte na stole -
založím si to později.“
Nefas nezbývalo, než se zvednout. Nechala tedy věci tak, jak
byly, a s rozloučením odešla. Ještě chvilku postávala za dveřmi
a přemýšlela. Bylo jí jasné, že on něco ví, ale vrtalo jí hlavou, proč
prostě neřekne, že je znal.
Rozeběhla se do studovny - jeho chování jí potvrdilo, že tam
prostě někde být musí. A ona se rozhodla, že je najde, i kdyby to tam
měla převrátit vzhůru nohama.

130
 „Chytej!“ zaslechla za sebou vteřinu před tím, než jí na hlavě
přistál papírový pytlík. Čekala před učebnou Starodávných run na
první pondělní hodinu.
„Promiň, nejdřív hážu a potom volám,“ omlouvala se Chaira.
Nefas sebrala sáček ze země a nakoukla do něj - uvnitř se svíjelo
klubko malinkých křiklavě zelených hádečků.
„Jé, děkuju.“
„Není za co. Kde jsi byla celou neděli?“ zeptala se Chaira
a doplétala si za chůze druhý cop.
„Paní Parkerová mi ty ročenky půjčila s sebou. Tak jsem si zalezla
do pokoje a hledala,“ odpověděla Nefas a strčila si do pusy celého
hada. Ústa se jí okamžitě zaplnila slinami - zašklebila se a třeštila na
Chairu oči.
„Ééh - je to strašně kyselé!“ vysoukala ze sebe po chvilce.
„To se musí po kouskách, ty troubelíne,“ zasmál se Jack, který
stál naproti s Matewisem a oba se očividně dobře bavili. Nefas na ně
vyplázla jazyk a otočila se zpátky k Chaiře. „Už jsem to hledání
chtěla vzdát, ale na tom sobotním trestu mě Ater utvrdil v tom, že
tady někde být musí.“
„Nerozumím. Ty jsi se o tom bavila s Aterem?“ třeštila pro změnu
oči Chiara.
„No, zeptala jsem se ho. Byl docela dobře naladěný.“
„Ty hele, Chai-“ ozval se za ní Jack, „měli bysme ji prohlédnout.
Třeba je to jen nějakým kouzlem vytvořená iluze. Skutečná Nefas
bude teď nejspíš zakopaná někde v hlubinách oceánu,“ řekl a začal jí
tlapkat po zádech.
„Nech toho - čekáš, že se rozpustím, nebo co?“ setřásla ze sebe se
smíchem nenechavé ruce.
„Děláš z něj úplné monstrum - občas trochu rýpe, ale jinak se zdá
neškodný. Co mně vadí víc je, že mi lže.“
„Trochu… No jo, tebe si moc nevšímá, to je pravda,“ řekl Jack,
narovnal se jako pravítko a založil si ruce na prsou. „Hm, hm - Pane
Davisi, umíte si představit, kolik sebeovládání mě stojí, abych vás

131
neuškrtil? Ještě chvilku pokoušejte moji trpělivost a jmenuji vás svou
osobní výukovou figurínou,“ zaparodoval hlubokým hlasem. Nefas
se rozesmála a spolu s ní i několik nejblíže stojících spolužáků.
„Kdybys pořád nežvanil, nejspíš by si tě takhle neoblíbil,“ řekla
mu Chaira. „Kde je vlastně Ingenová? Už by tady měla být.“
„Nejspíš se zapomněla vynořit ze svého obrázkového světa,“
rozhlížela se Nefas.
„Nezapomněla - támhle vlaje,“ ukázal Jack.
„To je dobře. Budeme mít klid, abyste mi mohli vyprávět, jaký
byl výlet,“ řekla Nefas a spolu s ostatními se nahrnula do třídy.
Runy byly ideální hodina na povídání - profesorka je kromě
občasného výkřiku do tmy vůbec nerušila. To Calwenová už tolik
pochopení neměla.
„Ohnivý element prezentuje životní energii, je sférou proměn a -
pane Davisi, ještě slovo a zůstanete po škole. Odebírám vašemu
pokoji jeden kámen,“ otočila se už po několikáté na Jacka, který
zmlkl a sklopil uši.
„Máš pravdu,“ sykla Chaira po chvilce Nefas do ucha. „Jestli se
tvářil tak, jak říkáš, děje se tady něco divného. Někde to tam musí
být.“
„Všechno jsem to znova prošla - buď by jim muselo být v době
mého narození 99, nebo 13. Což by mě ani nepřekvapovalo,
vzhledem k té jeho poznámce o množení…“ odpověděla Nefas
šeptem a letmo pohlédla na profesorku, která se nebezpečně
přibližovala. „A vysvětlovalo by to, proč mě dali pryč - nemohli se
o mě starat.“
„To je nesmysl,“ zapojil se opět do debaty Jack. „A kromě toho,
všechno jsi neprošla.“
„Ale jo. Kromě těch dvanácti nejnovějších všechny,“ odporovala
Nefas.
„Nepodívali jsme se do ročenek Nagathanu a Maureeky,“
vysvětlil Jack a ztuhl, jakmile se profesorka Calwenová vynořila za
jeho zády. „Jsem skutečně potěšena, že jste se přec i jen rozhodl

132
zpříjemnit mi svou přítomností dnešní odpoledne, pane Davisi,“
pronesla. „A až sem půjdete, vezměte ty kameny dva,“ dodala ještě
s úsměvem.
„To je přeci nesmysl,“ rozčilovala se Nefas, když spolu s Chairou
stoupaly po vyučování do sedmého patra. „Myslela jsem, že rodová
příslušnost je dědičná.“
„Nevím, jak moc je dědičná. Děti automaticky spadají do vesnice,
ve které se narodily, ale těžko říct, jestli tam podle svých schopností
skutečně patří,“ odpověděla Chaira a Nefas se zamračila. „Tomu
nerozumím.“
„No - já vlastně taky ne. Ale když se nad tím zamyslím, je to
divné. Mně třeba vůbec nejdou lektvary, přestože bych v nich měla
excelovat - tedy jako členovi Nagathanu,“ odmlčela se a snažila se
popadnout dech. Zabočily ke knihovně a Chaira pokračovala. „Chci
tím říct, že ty jsi byla zařazená až později bariérou. Těžko říct, kde
bych skončila já, kdyby mě zařazovali až ve dvanácti.“
„Takže myslíš, že klidně mohli být z jiné vesnice? A čím je to -
s těmi schopnostmi?“ zeptala se Nefas šeptem, když došly do
studovny.
„Myslím, že to platilo hlavně v minulosti, když se každá vesnice
věnovala pouze těm věcem, které pro ni byly typické. Nebo už je to
prostě moc promíchané - třeba moje babička je původem
z Maureeky.“
Přesunuly se k regálům s ročenkami. Nefas si vytáhla několik
nagathanských a několik maureeckých podala Chaiře.
„Měly jsme se řídit tou Jackovou teorií průměru,“ prskla Chaira
po hodině a půl marného prohlížení alb.
„Asi jo. - Ty, já si stejně myslím, že bych do Nagathanu
nezapadla. Vy jste tam všichni nějaký moc chytrý - třeba jako Jack.
Nebo Swanová,“ zabrblala Nefas a odhodila na stranu další ročenku.
„Tak za prvé - ty nejsi hloupá, jenom je tu pro tebe všechno nové.
A za druhé - mezi Jackem a Swanovou je jeden podstatný rozdíl,“
odmlčela se Chaira. „Jack je přirozeně inteligentní, ale neuvěřitelně

133
líný. Naproti tomu Swanová sice pořád leží v knihách, ale jinak je
úplně blbá,“ dopověděla a obě se rozesmály, až se po nich
knihovnice Parkerová nepěkně podívala.
„Jo. Na tom něco bude,“ potvrdila Nefas šeptem. „Mám takový -“
načala myšlenku, než se zarazila a bez dechu zírala na fotku před
sebou. Usmíval se z ní zhruba patnáctiletý chlapec, s krátkými, světle
hnědými vlasy a pod ním stálo ozdobným písmem - DANIEL
COOPER.
„Co?“ zeptala se Chaira. Nefas k ní beze slova zvedla hlavu.
„Tys ho našla, že jo,“ ozvala se znovu Chaira. Bylo to spíš
konstatování, než otázka.
Nefas kývla. Bušilo jí srdce. Nemohla uvěřit, že se opravdu dívá
na svého tátu. „Asi - asi jo. Ale - má světlé vlasy…“ řekla
a přisunula k blondýnce album.
„Jo, to má, ale můžeš je mít černé po mamce. Myslím, že jsme ho
našly. Je ti… trochu podobný,“ usmívala se Chaira. „Máte stejný nos
a pusu.“
Vrátila Nefas ročenku a sledovala, jak si ho prohlíží. „Myslíš, že
bych si tu fotku mohla vzít?“ zeptala se Nefas a přejížděla po ní
prsty.
„Myslím, že ne. Ale vezmi si ji - máš na ni právo.“
„Na co má právo?“ ozval se za nimi Jack.
„To už tě Calwenová pustila?“ podivila se Chaira. „Našly jsme
ho.“
„Fakt?!“ rozzářil se.
„Jo – tady,“ řekla Nefas a ukázala mu ročenku.
Jack si fotku dlouho prohlížel, ale nevypadal, že by se mu líbila.
„Děje se něco?“ zeptala se Nefas a nervózně pošilhávala po
Chaiře.
„Ne. Vůbec ne – hezká,“ odpověděl po chvilce a vrátil jí album
zpátky.

134
 „To je všechno? Hledali jsme ho čtrnáct dní, a když se nám to
konečně povede, řekneš jenom - hezká?“ nerozuměla mu Nefas. Jeho
reakce ji překvapila.
„No. Teda - já už půjdu. Za chvilku je večeře a já mám děsný
hlad,“ odpověděl Jack a dal se na odchod.
„Co je to s ním?“

135
 12. kapitola
Výlet
Nefas byla z nálezu táty nadšená. I když už to bylo víc jak čtrnáct
dní, nosila jeho fotku, kterou přece jen z ročenky nenápadně
ukořistila, neustále s sebou. Byla už celá zohýbaná a s ohmatanými
rohy, jak ji pořád vyndávala a zandávala a v jednom kuse si ji
prohlížela. Znala už jeho tvář zpaměti. - Rozcuchané vlasy, svítivě
zelené oči, drobný nos i malou pihu na levé tváři. Musela uznat, že
Chaira měla pravdu - byli si podobní. Když se prohlédla v zrcadle,
všimla si, že se kření úplně stejně jako on na té fotce.
Zajímalo ji sice, co se s ním stalo nebo kde by teď mohl být, ale
rozum jí říkal, aby se tím netrápila. Bylo jednodušší říkat si, že
rodiče měli jistě nějaký dobrý důvod, proč ji nevychovávali.
Rozhodně to bylo lepší, než po tom pátrat a zjistit, že ji prostě
odložili jako nepotřebný kus nábytku. - Jméno, podoba a původ jí
momentálně ke štěstí stačily.
Ale Jack - ten se choval divně, o tom nebylo pochyb. Většinu času
trávil s Mathewisem a Elwoodem, a když už se náhodou uvolil zůstat
ve společnosti Nefas a Chairy, byl nervózní jako sněhulák v parném
odpoledni.
Ater se jí pro jistotu vyhýbal úplně. Doufala, že při dalším
víkendovém trestu bude moct zase přepisovat kouzla, jenomže ji
odvedl do učebny, kde za ní zabouchl dveře a nechal ji ve společnosti
kyblíku, hadru a ohavné chobotnice. Oba zbývající večery tedy
strávila čištěním starodávných zbraní a všemožných magických
artefaktů.

Na poslední říjnový víkend byl naplánovaný další výlet a Nefas si

ho tentokrát nehodlala nechat ujít. Proměnila se tedy v nejtišší,
nejuctivější a nejusměvavější dítě, které kdy navštěvovalo gjorkskou
školu. - Nejen že si statečně nevšímala Tiberiusových provokací

136
nebo nesmyslného pokřikování Backetové, když byla ve vesnici, ale
dokonce se ani nepokusila přizabít Swanovou, když jí už podruhé
shodila úhlednou hromádku oblázků, kterou měli vytvořit pomocí
kouzla Compario při poslední praktické hodině zaklínadel.

Hodiny za bariérou ji bavily. Nejspíš proto, že kouzlení rukou,

u kterého nepotřebovala wirgamu, jí šlo mnohem lépe a neměla při
tom ten známý pocit marnosti, který se dostavil pokaždé, když si tu
proklatou kovovou věc vzala do ruky.
„Pane bože, ta je trapná. - To ji to vážně baví?“ postěžovala si,
když se s Chairou a výjimečně i Jackem vracela přes pozemky
směrem k jídelně.
„Asi ji točí, že taky existuje něco, v čem není nejlepší,
“odpověděla Chaira a uchechtla se.
„Tohle se totiž nedá našprtat.“
„Mě spíš překvapuje ta tvoje trpělivost,“ ozval se Jack zezadu.
„Čekal jsem, kdy jí jednu vrazíš.“
„Heh - to já taky. Ale o víkendu je výlet a já ho nemíním strávit
čištěním čehokoliv,“ odpověděla mu Nefas. „Řeknu ti ale, že mě to
stojí dost sil - být neviditelná.“
„Ahoj!“ pozdravil ji Matewis, který procházel kolem. Otočila se
za ním a nevěřícně mu zírala do zad, div nezakopla.
„On mě pozdravil!“ otočila se zděšeně zpátky na Chairu.
„Viděla jsem,“ usmívala se blondýnka. „Tony o tobě poslední
dobou pořád mluví. Slyšela jsem dokonce, jak říkal Kailovi, že máš
hezký oči.“
„Cože mám?!“
„Ježišmarjá, ženský! Nechte si tuhle debatu na dámský záchodek.
Fakt nemusím být u všeho,“ zašklebil se na ně Jack.
„Aby ses nezbláznil!“ odsekla mu Chaira. „Kromě toho, ty
poslední dobou nejsi u ničeho.“
„Co tím chceš sakra říct?!“ zastavil se Jack a založil si ruce.
Chaira ho napodobila a protože byla skoro o hlavu vyšší, jeho

137
bojovnost se pod jejím zlobným pohledem začala velice brzy
vytrácet.
„Chci tím říct, že se poslední dobou chováš divně! Nevim, jestli
na tebe leze puberta, nebo co máš za tajemství, ale je to
nesnesitelný,“ zahromovala.
„Takže já jsem nesnesitelný, jo? - No fajn. Tak mi vlezte na záda!
Obě!“ vyjel po nich a rychlou chůzí mizel k jídelně.
„Ale já -“ chtěla Nefas něco namítnout, ale Chaira ji vzala za
rameno a postrkovala ji dopředu.
„Nech ho být,“ zahučela otráveně. „Ať si trhne ploutví.“
„No jak myslíš…Hele, Chai, nezašla bys po obědě se mnou za
Trewisovou?“
„Proč? Nevšimla jsem si, že bys měla v lektvarech problémy,“
podivila se Chaira.
„To ne,“ usmála se Nefas a zastavila se u vchodu do jídelny.
„Chtěla jsem ji zkusit požádat, jestli by mi nepomohla s tím Seliiným
tréninkem.“
„Proč zrovna jí?“
„Slyšela jsem, jak se bavila se Stearsem o nějakém zvířeti, a zdálo
se mi, že jim docela rozumí,“ vysvětlovala Nefas. „V té knize, co
jsem si půjčila, psali, že s tréninkem je nejlepší začít ve vodě a já
sama za bariéru nemůžu - budu potřebovat někoho z profesorů jako
doprovod.“
„Jo tak. Hele, nebudeš se zlobit, když odmítnu? Mně se do vody
vůbec nechce - teď jsem z ní vylezla,“ zakřenila se Chaira. „Zase
bych se musela zouvat.“
„Ne. V pohodě. Jen jsem se zeptala,“ uklidnila ji Nefas. „Ale proč
vy si vlastně všichni sundáváte boty?“ napadlo ji. Všimla si toho už
první hodinu, co je Walkerová odvedla za bariéru.
„Všichni ne. Ale je pravda, že většina - mně se bez nich líp
chodí.“ Nefas zavrtěla hlavou. „A to se nebojíš, že na něco šlápneš?“
„Si koukám pod nohy, ne?“ zahoukala Chaira se smíchem cestou
k nagathanskému stolu. Nefas pokračovala o kus dál, a než si také

138
sedla, všimla si, že Jack si demonstrativně sedl co nejdál od místa,
kde Chaira obvykle obědvá.
To by mě zajímalo, co mu přelítlo přes nos…

Jakmile se najedla, vystřelila do vesnice pro Selii. Na praktické

hodiny za bariéru ji radši nebrala, aby jí neutekla. Omotala si ji
kolem zápěstí a vydala se za Trewisovou. Když předtím vycházela
z jídelny, všimla si, že nešla do laboratoře, ale někam směrem
k maureecké vesnici. Ještě nikdy tam nebyla, takže se smířila
s myšlenkou, že se bude muset někoho zeptat, kde Trewisová bydlí.
Maureečtí studenti ale naštěstí nebyli tak nepřátelští jako většina
ostatních. Když došla před branku s kováním ve tvaru plamenů,
vybrala si kudrnatou blondýnku, která jí ukázala na větší domek
stojící nedaleko vesnice. Došla k němu a zaklepala. Po chvilce se
dveře otevřely a vykoukl z nich dobrácký obličej profesorky
lektvarů.
„Slečna Cooperová. Copak byste potřebovala, děvče?“ zeptala se
mile a ustoupila, aby mohla Nefas projít.
„Dobrý den, madam. Já - chtěla jsem vás o něco požádat,“ řekla
Nefas a rozhlédla se po pokoji. Vypadalo to tam jako v malém
skladišti – všude, kam dohlédla, byly rozesety lastury nejrůznějších
velikostí, lektvarové baňky a přísady. Nechala ale raději pokoj
pokojem a věnovala se opět profesorce.
„A co bych pro vás mohla udělat?“ zeptala se Trewisová.
„No - vy kromě lektvarů docela rozumíte také zvířatům, že?“
Trewisová se usmála. „Řekněme, že docela ano,“ odmlčela se
a ustaraně pohlédla na Selii.
„Snad není ta vaše potvůrka nemocná?“
„Ne, ne. Ale chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi nepomohla ji
trénovat,“ řekla Nefas a nervózně přešlápla. Trewisová udiveně
zvedla obočí. „Vy byste ji opravdu chtěla vycvičit? To mě
překvapuje - většinou je všichni raději vypustí do oceánu, než aby se
jim věnovali.“

139
 „Ráda bych to zkusila,“ potvrdila Nefas. „Půjde to?“
„No - tak se na ni podíváme,“ odpověděla profesorka a natáhla
ruku. „Půjčíte mi ji na chvilku?“
Nefas si sundala hada ze zápěstí a podala ho profesorce. Ta si ji
opatrně a pečlivě prohlédla.
„Je mladá - myslím, že s trochou snahy to půjde,“ usmála se
a vrátila ji Nefas. „Pomohu vám, ale mám jednu malou podmínku. -
Dáte mi čas od času trochu jejího jedu? Až dospěje.“
Nefas se ulevilo. Trochu se při podmínce zarazila - nečekala, že
by za to Trewisová mohla něco požadovat.
„Ale jistě! Kolik budete chtít. Takže - měla byste čas už dnes?“
„Tak hodinku - od čtyř mám ještě vyučování. Dnes bychom to
mohly jen vyzkoušet,“ odpověděla profesorka.
„Děkuju. Ehm - v knížce psali, že je lepší začínat ve vodě. Co
myslíte?“
„Ano. Je to jejich přirozené prostředí. Můžeme dnes zkusit, jak
bude reagovat na zavolání - jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se
a otevřela dveře. „Pojďte. Řeknete mi to cestou.“
„Selie - ale nevím, jestli je to holka,“ odpověděla Nefas
a následovala profesorku, která ji vedla k bariéře.
„Řekla bych, že ano. Ale s jistotou to budeme vědět až tak za tři
měsíce.“
Když prošly bariérou a popošly k menšímu korálovému útesu,
zeptala se Trewisová: „Jakou jí vlastně dáváte potravu?“
„Drobné rybky. Pan Proder byl tak hodný a pár mi jich dal,“
odpověděla Nefas.
„Položte ji na dno,“ ukázala Trewisová prstem, když se zastavily.
„Mám takový návrh - necháme ji, ať si to tady prohlédne a zkusí si
třeba i sama něco chytit a uvidíme, jak bude reagovat na volný
prostor a na zavolání,“ navrhla. „Nebuďte ale zklamaná, kdyby to
hned nešlo. Výcvik je běh na dlouhou trať.“
Nefas ji tedy nechala zkoumat písčité dno a modlila se, aby jí
neutekla.

140
 Stouply si s profesorkou tak, aby ji mohly vždycky odchytit,
kdyby se moc vzdálila. I když ani ve dvou to nebylo snadné, protože
Selie byla ve vodě o mnoho rychlejší než na suchu a na jméno ani po
hodině absolutně neslyšela.

Profesorka Trewisová si na Selii udělala čas i ve čtvrtek a pátek.

Nefas byla ráda, že ji požádala - zdálo se, že profesorka zvířatům
opravdu rozumí, a i když se výraznější úspěch zatím nedostavil,
snažila se být trpělivá a považovat za něj už jen to, že jim Selie ještě
nezdrhla.
V pátek odpoledne se k nim dokonce přidala i Chaira. Jack s nimi
pořád ještě nemluvil a ona se odmítala celé odpoledne někde nudit,
takže chytaly hada ve třech.
„Hele! Přišla za mnou!“ zavolala Chaira asi po dvou hodinách
marné snahy Selii přivolat.
„Ale ona má přijít ke mně,“ rozčilovala se Nefas.
„Klid, slečno, důležité je, aby poznala své jméno,“ řekla
Trewisová. „Řekla bych, že už trochu tuší, co po ní chceme.“
„Víte, co je zvláštní? Že ona už za mnou vlastně jednou přišla - na
začátku roku. Mohla utéct, ale přišla za mnou,“ vzpomněla si Nefas
na zážitek se svými prayskými oblíbenci.
„Myslím, že je na vás zvyklá. Mám nápad - ani já, ani slečna
Greenová ji teď nebudeme volat a vy se seberete a půjdete zpátky do
školy. Vsadím se, že půjde za vámi,“ navrhla Trewisová a ukázala
Chaiře, aby ji položila na dno.
Nefas pokrčila rameny a rozešla se k bariéře. Nezdálo se, že by to
hadovi nějak zvlášť vadilo, ale když se ohlédla potřetí, vypadalo to,
jako by ji Selie hledala. Udělala ještě čtyři kroky a viděla, že se
skutečně začala plazit jejím směrem. Než došla k bariéře, hádek už se
jí motal pod nohama.
„Ty jsi ale šikovná,“ zvedla ji ze země a pohladila ji po hlavě.

141
 „Tak vidíte,“ usmála se Trewisová. „Dnes už ji necháme, můžeme
pokračovat příští týden.“ Nefas poděkovala a spolu s Chairou se
vydala zpátky ke škole.
„Že je šikovná?“ domáhala se od Chairy pochvaly.
„To víš, že jo. Ale zajímalo by mě, proč se ji vlastně tak snažíš
vycvičit.“
„Všichni říkaj, jak je jedovatá a nebezpečná. Tak bych nerada, aby
mě vážně kousla, až vyroste,“ vysvětlila Nefas. Přešly pozemky a na
rozcestí do vesnic se zastavily. „Těším se na zítřek. Fakt je tam
továrna na čokoládu?“ zeptala se.
„No jo. Ale minule nás tam nepustili - nějaká havárka nebo co.
V nejhorším si sedneme do cukrárny a nacpeme si břicha,“ zasmála
se Chaira.
„Já už nemám skoro žádné perly,“ namítla Nefas.
„To neva - zvu tě.“

Druhý den po snídani si Nefas vzala hábit a to málo perel, co jí

zbylo, a vyrazila za Chairou, která na ni čekala u brány školy. Bylo jí
hloupé nechat za sebe platit, takže si řekla, že si koupí, na co bude
mít, a zbytek holt oželí.
„Jdeme?“ zeptala se Chaira, když Nefas dorazila na místo. Skoro
všichni už byli uvnitř.
„A co Jack?“
„Ten žabí mozek ať si dělá, co chce,“ odfrkla si Chaira a táhla ji
dovnitř.
„To už se s ním nebudeš bavit jako nikdy? Vždyť se nestalo nic
tak hrozného.“
„Chová se divně a je na všechno háklivej. Člověk aby se bál před
ním dýchat,“ odpověděla Chaira a rozčíleně funěla do schodů.
„Mně přijde, že se tak chová od té doby, co jsem mu ukázala tu
tátovu fotku. Nenapadá tě, co se mu na ní mohlo nelíbit?“
„Ne. A jestli něco má a nechce nám to říct, tak je to jeho problém,
ne náš,“ prskala blondýnka.

142
 „Není důvod, abych na sebe nechala furt vyjíždět.“
„Ty hele - to jsi myslela vážně? S tím Mathewisem?“ zeptala se
Nefas a zastavila se v patře, aby trochu popadla dech.
„No jasně. Asi se mu líbíš,“ odpověděla Chaira, když se také
vydýchala. „Sakra - to museli tu školu hnát do takové výšky?“
„Líbím? Když jsem se ho na lodi zeptala, jestli si můžu
přisednout, koukal na mě jako na nemocného cvoka.“
„Věci se mění… a hoď sebou, nebo nám utečou,“ dala se Chaira
do běhu.
K východu přišly skutečně skoro poslední. Calwenová měla na
tváři výraz „O minutu později a měly jste smůlu“, ale nakonec je
beze slova propustila ven.
„Přísahám, že tam ten východ nebyl, když jsem tady byla
naposledy,“ ohlížela se Nefas ke klenuté bráně.
„Ale byl - jenom schovaný. Otevřít ho může pouze někdo
z profesorů.“
Procházely po cestičce směrem od pobřeží a Nefas si mohla
konečně prohlédnout to, co při své noční návštěvě kvůli tmě jenom
tušila; Zdálo se, že škola zabírá opravdu jenom malou část ostrova,
přestože to zespoda vypadalo, jakoby ho celý podpírala. Všude
kolem byly rozesety zvláštní exotické stromy s obrovskými listy
a mezi nimi stálo veliké množství kamenných domů. Většinu z nich
tvořily obchody s různým zbožím - od obchodu s psacími potřebami,
až po poštu nebo krámek se zeleninou. Nejvíc ale Nefas upoutala
obrovská budova, která čněla z dálky. - Na střeše se jí točil
monstrózní delfín, který vypadal, že je celý z čokolády.
„To je ono, že jo?“ ukázala do strany na vznášejícího se savce.
„Jestli myslíš tu továrnu, tak jo. Chceš tam jít?“ zeptala se Chaira.
Nefas kývla a nechala se vtáhnout do uličky, po které už
směřovalo ke stejnému cíli několik druháků z Maureeky. Chaira se
zachumlala do svého hábitu a i Nefas byla ráda, že si nevyšla jen
v lehoučkých šatičkách - tady nahoře docela nepříjemně foukalo.
Vlastně se nikdy nezamýšlela nad tím, že dole pod hladinou se

143
počasí nemění. Voda je chránila před deštěm i větrem a bariéra
vytvářela teplo, které už považovala za samozřejmost.
Došly k budově. Pod točícím delfínem byl zlatavými písmeny
vyveden nápis POSEIDONOVA TOVÁRNA NA CUKROVINKY
a přímo před nimi se kolem něčeho tlačilo veliké množství dětí. Bylo
jich tolik, že nebylo vidět, co je tam tak zajímá, ale vypadalo to jako
nějaká fontána.
„Co je to tam?“ otočila se na Chairu.
„Hm - mohlo mě napadnout, že tu bude narváno,“ protočila
Chaira oči. „Je tam fontánka s tekutou čokoládou.“
Nefas vytřeštila oči. „To myslíš jako vážně? S opravdovou
čokoládou? A to si může vzít každý?“
„Jo. Stačí si koupit vstupenku na prohlídku a můžeš si vzít, kolik
chceš,“ odpověděla Chaira a prohledávala si kapsy, dokud nevylovila
kožený váček naplněný perlami.
„Kolik to stojí?“ zeptala se Nefas a vytáhla si svůj, o mnoho tenčí.
„Deset bílých. Zaplatím to.“
„Ne, to ne! Já - podívám se kolik tam mám. Třeba to dám
dohromady,“ bránila se Nefas a přepočítávala zbývající kuličky. Ale
Chaira ji chytla za ruku. „Řekla jsem, že tě zvu.“
Nefas se nadechla k protestu, ale blondýnka ji nenechala. „Klídek.
Mám dost - taťka vlastní plantáž s perlorodkami.“
„Co to znamená?“ nerozuměla Nefas.
„Že bych si s nimi mohla vydláždit pokoj,“ usmála se Chaira, ale
po chvilce se mírně zachmuřila. „Dřív než mi začneš závidět - radši
bych byla chudá jako říční krab. Táta je pořád v práci, nemá na nás
vůbec čas a pořád se kvůli tomu s mamkou hádají.“
„Ah - to mě mrzí,“ svraštila Nefas obočí.
„Ne - to je v poho. Chtěla jsem prostě říct, že mi nevadí se o ty
pitomé kuličky rozdělit.“ Chaira koupila dvě vstupenky a šly si
stoupnout do fronty ke kašně. Byl tam stejný delfín, jen o trochu
menší než ten na střeše budovy a pomalu se otáčel kolem dokola.
Z tlamy mu skutečně vytékala horká čokoláda.

144
 Když na ně došla řada, nabraly si obě do lasturových pohárků
a domluvily se, že se půjdou podívat dovnitř.

„Ježiši, to je dobrota,“ mlaskala Nefas. Prošly do budovy kolem

dvou mužů v bílých košilích s černým znakem delfínka a vydaly se
podle šipek ukazujících směr prohlídky.
„No to koukám,“ smála se Chaira. „Máš fousy.“
„Ty, hele. Co je tohle za lidi? To jsou taky Gjorkové?“ zeptala se
Nefas a utírala si špinavou pusu. Zastavily se, aby si prohlédly
obrovskou nádobu plnou kyselého prášku, nad kterou se vznášela asi
stovka malých rybiček. Žena v bílém šátku mávla hůlkou a všechny
rybičky spadly do nádoby, která se začala okamžitě otřásat. Za
moment zase vyskákaly a namířily si to vzduchem do připravené
bedny.
„Tý vado! To je šikovný. To by mě zajímalo, jak se v těch
bonbónech to kouzlo udrží,“ pronesla Nefas a fascinovaně si
prohlížela proces výroby jahodových sumýšů.
„Tak to netuším. Ale na to první ti odpovědět můžu,“ řekla
Chaira, zatímco se přibližovaly k sudu s čokoládou, do kterého samy
skákaly karamelové žabky.
„Někteří z nich jsou Gjorkové, kteří se z nějakého důvodu
rozhodli žít na pevnině, a někteří jsou potomci Gjorků, kterým se ale
nevyvinuly žábry, takže pod vodou žít nemůžou.“
Nefas se zarazila a přestala sledovat poletující sladkosti.
„Nevyvinuly žábry? To se může stát?“ vydechla překvapeně.
„Může a není to nijak výjimečné,“ potvrdila Chaira a pokračovala.
„Když se má gjorkské ženě narodit dítě, musí na ostrov - Nordic.
Tam je porodnice a malinká školka. Dítě i matka tam musí zůstat šest
týdnů - to je doba, během které se miminu buď vyvinou, nebo
nevyvinou žábry. Novorozenci do vody nesmí - utopili by se.“
„To jsem netušila. Myslela jsem, že je má každý gjorkský
potomek.“

145
 Chaira zavrtěla hlavou. „Kdepak. No a proto zůstávají tady, aby
nebyli odříznutí od rodiny, která třeba žije dole. Můžou se tady
navštěvovat, najdou si tady práci a tak…“ vysvětlila a Nefas se
zamračila.
„Žijou dole? Já si teda neumím představit, že bych tady nechala
svoje dítě a vrátila se pod vodu. To si jako udělají jiný, když se jim
tohle nepovedlo?“
„Já nevím. To byl jenom příklad,“ zasmála se Chaira.
Prohlédly si zbytek továrny, při odchodu si ještě každá nabrala
pohárek čokolády a rozhodly se, že se půjdou podívat po krámcích.
Navštívily cukrárnu Sladký mlok, a v obchodě DOKTORA VTÍPKA
si Chaira koupila wirgamu, která vypadala stejně jako ta Jackova,
jenom když se s ní mávlo, začal z ní na všechny strany stříkat
inkoust.
„Při nejbližší příležitosti mu ji vyměním,“ zahihňala se poťouchle.
Nefas navštívila poštu, kde v rychlosti naškrábala vzkaz pro
Michaela, a paní Jonesová ho poslala po ušatém kalousovi. Chaira ji
pak táhla někam na druhou stranu ostrova, že jí musí něco nutně
ukázat. V půli cesty se k nim připojili Tony Mathewis a Kail
Elwood.
Nefas byla skutečně překvapená, že se s ní baví jako se starou
známou místo toho, aby se od ní drželi co nejdál tak, jako to dělali
doposud.
Tony celou cestu nezavřel pusu, jenomže Nefas byla tak strnulá
v očekávání nějakého útoku, že vůbec nevnímala, co jí říká. Navíc po
ní Chaira neustále přihlouple mrkala a ona cítila silné nutkání
zakroutit jí krkem.
„Tak jsme tady.“ Zaznamenala, že užvaněné torpédo zleva
ukončilo svůj monolog a zaměřila svoji pozornost na prostor před
sebou.
„Co je to?“ zeptala se při pohledu na něco, co při bližším
zkoumání vypadalo jako zvláštní překážková dráha.

146
 „Ty jsi mě vůbec neposlouchala? Vždyť to celou dobu povídám,“
rozčiloval se Tony.
„Poslouchala. Já - jenom jsem se na chvilku zamyslela,“ omluvila
se. „Hm - mohl bys mi to prosím zopakovat?“
„To je bahňák. Brácha tvrdí, že je to masakr, ale takhle - to
vypadá docela neškodně,“ odpověděl Tony a prohlížel si barevné
věci, které se nehybně vznášely nad několika bazénky s vodou
a bahnem. Nefas se zmateně podívala na Chairu.
„Na mě nekoukej. Já vím jenom to, že se to koná někdy kolem
Vánoc a můžeš za to získat kameny,“ odpověděla Chaira na její
pohled. „Kdo chtěl, přihlásil se ten večer co - no, ty víš.“
„Jo, vím. Takže to není povinné?“ zeptala se Nefas, které už se
v hlavě rýsovala hrubá představa toho, co by se po nich mohlo chtít.
„Není, ale je to sranda,“ vložil se do hovoru Kail. „Moje setra
chodí do páťáku a tvrdí, že to Veronová s Aterem schválili, protože
mají zvrhlý smysl pro humor.“
„Jak schválili?“ zeptala se Chaira.
„No, ono je to docela nové. Myslím, tak čtyři roky. A Ater se prý
od té doby těší na Vánoce jako malé dítě. Prý chodí nahoru, jenom
když se koná tahle legrace,“ odpověděl Kail.
„To zní báječně - ani si neumíte představit, jak mě mrzí, že jsem
se nestihla přihlásit,“ pronesla Nefas ironicky a otáčela se k odchodu,
když ji zarazil Chaiřin smích.
„Obávám se, že mám pro tebe smutnou zprávu, zlato,“ hihňala se.
„NE! Neříkej to!“
Chaira tedy nic neříkala, ale místo toho se soucitným pohledem
kývala hlavou. „Jestli tě to uklidní, tak já do toho jdu taky.“
„Neuklidní. A nevěřím tomu, že by se některá z mých
spolubydlících dobrovolně namočila do něčeho, co by jen vzdáleně
připomínalo bahno.“
„Nekaž srandu,“ pokárala ji Chaira. „Jo - když už jsme u toho. -
Tony, nemohl bys mi s něčím pomoct?“
Mathewis zvědavě zvedl obočí.

147
 „Neštve tě trochu, jak kvůli Jackovi pořád přicházíte o kameny?“
zeptala se.
„Jo, víš, že jo. Občas mám chuť ho vykostit.“
Chaira se nepěkně usmála. „No vidíš. Tak si z něj trochu
vystřelíme.“
Vydali se na zpáteční cestu, během které Chaira podala Tonymu
podrobné instrukce ohledně výměny hůlek. Jak je tak Nefas při tom
plánování poslouchala a sledovala jejich škodolibou nedočkavost,
musela si přiznat, že se na pondělní vyučování taky docela těší. Na
druhou stranu si ale vzpomněla, jak bylo jí, když si z ní dělali dobrý
den ostatní.

„To je přeci úplně něco jiného!“ bránila se Chaira, když seděly

zpátky na školních pozemcích a opřené o skleník dlabaly sladké
pečivo, které blondýnka koupila s sebou. „To, co dělali tobě, byla
šikana. Tohle je jenom takový malý vtípek.“
„Ale v principu je to stejné, ne? Nebylo by lepší za ním zkusit
zajít?“ navrhla Nefas.
„A co bych s ním měla probírat? Až sám uzná, že se chová jako
pitomec, může klidně přijít a omluvit se.“
„Ty jsi ještě větší beran než já. A to jsem myslela, že to nejde,“
rezignovala Nefas a sáhla do pytlíku pro další koblihu. „Ale počítej
s tím, že ti to oplatí.“
Chaira se uchechtla. „Už se nemůžu dočkat…“

148
 13. kapitola
Bariéra
Od pondělního rána Nefas napjatě čekala, kdy kolem sebe Jack
začne stříkat inkoust, a prozíravě se od něj v hodinách snažila držet
co nejdál. Zase tak velikou snahu ale vynaložit nemusela, protože
Jack si od hádky s Chairou pokaždé tvrdohlavě sedal na druhou
stranu místnosti, než kde seděly ony.
Ale ani během pondělí, ani další dny nevykazovala jeho hůlka jiné
účinky, než které by měla, a Nefas už to pomalu přestávalo bavit.
Mnohem raději by byla, kdyby se s nimi usmířil. Chaira byla fajn,
jenomže Jack jí začínal chybět. Byl to vtipálek a navíc mu byla
vděčná, že jí pomohl. Nebýt jeho, tu taťkovu fotku by nejspíš nikdy
nenašla.
„Chai, nechceš se na to vykašlat? Stejně ti to nefunguje,“ řekla
Nefas, když kráčely chodbami po hodině obrany.
„Mluvila jsem s Tonym, prý to není tak jednoduché. Jack tu svoji
wirgamu nosí pořád u sebe.“
„Takhle jsem to nemyslela. Nemohli byste se spolu zase normálně
bavit? Už mi to leze krkem, nic tak hrozného se přeci nestalo,“
vysvětlila Nefas.
„Ty seš na jeho straně? Myslela jsem, že jsme kamarádky,“
zvýšila Chaira hlas a zastavila se v půli schodů.
Nefas se zarazila. Nevěděla, co má odpovědět. Nechtěla o její
přátelství přijít a zůstat zase sama. „Ale - to víš, že jo. Jenom mi to
celé přijde jako hloupost. Nemohli byste na to zapomenout?“ navrhla
nakonec opatrně. Chaira si odfrkla a beze slova se rozešla po
schodech dolů.
„Chai, no tak, počkej! Já bych jenom chtěla, aby to bylo jako
dřív.“
„Neříkej mi tak!“ zakřičela blondýna a rozeběhla se chodbou
pryč.

149
 „No, to je skvělé,“ povzdechla si Nefas, která zůstala sama stát na
posledním schodě.
Fajn, najdu Jacka a zkusím s ním promluvit. Vážně by mě zajímalo, co
mají ti dva za problém, - rozhodla se v duchu a vydala se k východu.
Nabrala směr nagathanská vesnice, když si v polovině cesty všimla
Matyho, jak na ni z dálky zuřivě mává.
„Zdravím,“ řekl, když k němu přiběhla. „Promiň, že zdržuju, ať
jdeš kamkoliv, ale mám ti vyřídit, že tě shání profesorka Trewisová.
Prý bude čekat u bariéry.“
„Už teď?“ podivila se Nefas. Obvykle trénovaly až později
odpoledne.
„No, tak díky,“ řekla, když Maty kývl, a chtěla se vydat k místu,
kde si s profesorkou zřídily své provizorní cvičiště, ale než se otočila,
zastavi ji.
„Proč se za mnou taky občas nestavíš? Asi už teď na mě nemáš
čas, co?“ zeptal se ukřivděně.
Nefas se zarazila a zhluboka se nadechla. Do pytle - další. Dneska
není dobrý den…
„Ne… to… já, jsem toho měla jen moc. Promiň. Určitě se
zastavím.“
„Hm - dobře. Tak utíkej, ať na tebe nečeká,“ propustil ji Mathias
a sám se vydal na druhou stranu.
Nefas se rozeběhla k bariéře, nechala si tašku s věcmi na zemi
a proklouzla do vody. Nedaleko u útesu skutečně čekala profesorka
Trewisová.
„Promiňte, děvče, že vás takhle honím, ale musím v podvečer
odcestovat a nechtěla jsem vás o dnešní trénink ošidit,“ pronesla
omluvně.
„Nic se neděje. Děkuju, to jste hodná,“ odpověděla Nefas
a odmotala si Selii ze zápěstí.
„Jedete pryč ze školy?“

150
 „Ano, musím si něco zařídit v centru,“ vysvětlila Trewisová
a vzala si hada do ruky. „Tak se podíváme, jestli už si něco
zapamatovala.“
Hrály si se Selií asi dvě hodiny a Nefas musela uznat, že opravdu
dělá pokroky. - Přišla skoro na každé třetí zavolání a naučila se
i takový malý trik. Stačilo, aby Nefas položila ruku na zem, a ona
k ní sama přišla a omotala se jí kolem zápěstí, nebo naopak, když
byla na ruce, pochopila, že to znamená volno. Byla na ni moc pyšná
a cestou do vesnice přemýšlela, co všechno by ji mohla naučit.
„Třeba bys mě mohla bránit, když už jseš ten jedovatej had. To je
nápad - naučím tě kousat na povel,“ řekla jí, když procházela
brankou. „Nebo radši ne. Náhodou někoho zabiješ a oni mi tě
seberou.“
Sundala si batoh z ramene, aby ho mohla zahodit do pokoje
a vydat se na večeři, ale jakmile otevřela dveře, zarazila se v půli
pohybu a s otevřenou pusou zírala před sebe; Všechno bylo žluté.
Všechno. Každičká věc v její třetině pokoje, na kterou pohlédla, byla
křiklavě žlutá. - Povlečení na posteli včetně matrace, stěna, skříň,
polička, Seliina lastura, oblečení a dokonce i učebnice.
Nefas zavřela pusu, promnula si oči a nejistě vkročila dovnitř.
Položila batoh na zem a nevěřícně si prohlížela svoje věci, když se jí
za zády ozvalo dvojí uchechtnutí. Se zatajeným dechem se otočila
a spatřila v okně rozvaleného Higginse a o metr vedle se o dveřní
rám ledabyle opíral Packard, na kulatém obličeji nalepený přihlouplý
škleb.
Nefas na sucho polkla a instinktivně o krok couvla. „Vraťte to, jak
to bylo,“ dostala ze sebe přiškrceně.
„Copak, tobě se to nelíbí?“ pronesl Higgins rádoby udiveně.
„Žlutá je hezká barva.“
„Tak, tak,“ pokýval Packard souhlasně hlavou a odlepil se od
futer. „Navíc je to barva Prayy.“

151
 „Kvůli tomu snad nemusím mít všechno žluté,“ snažila se bránit
Nefas, přestože měla strachem stažený žaludek. „Je to tak křiklavé,
že z toho brzy oslepnu.“
Packard udělal krok do pokoje a Nefas, která chtěla ještě
couvnout, narazila zády o stůl. „To je proto, aby sis lépe pamatovala,
do jaké vesnice patříš,“ pronesl a přiblížil se o další krok. Nefas už
neměla kam ustoupit, a tak jen strnule stála a snažila se uklidnit
rozklepané nohy.
„Děláš nám ostudu, maličká,“ pokračoval Packard, a když došel
až k ní, sehnul se a zasyčel jí do ucha: „Patříš do Prayy, ať se ti to
líbí nebo ne. Měla by ses řídit jejími pravidly.“
Nefas ho od sebe odstrčila a ustoupila do strany, jak jen jí to
rozestavěný nábytek dovolil.
„Jakými pravidly?“
„No, jestli je neznáš, měla by sis je urychleně zjistit,“ ozval se pro
změnu z okna Higgins, „a nekomplikovat si zbytečně život.“
„Hej!“ ozvalo se najednou zvenku. „Co děláte v našem pokoji?“
Oba pánové se otočili po zvuku. Nefas jeho zdroj vidět nemusela -
věděla, komu ten hlas patřil, a ještě nikdy neslyšela Backetovou
raději.
Ta nakráčela dovnitř jako velká voda a s rukama v bok se mračila
na všechny přítomné.
„No, no…“ cvrnknul ji Packard do čela. „Moc si na nás
nevyskakuj, pískle. - Jen jsme tady přátelsky klábosili,“ dodal
a obešel ji.
Nefas sledovala, jak spolu s Higginsem odchází směrem k brance
a pak se sesula na žluté lůžko a nešťastně si složila hlavu do dlaní.
„No, neseď a udělej s tím něco!“ zahoukala Backetová zprostřed
pokoje.
„A co, prosím tě?“ podívala se po ní Nefas vyčerpaně. „Neumím
to spravit.“

152
 „To je ale tvůj problém. - Dej to do pořádku, protože já v té
zrůdnosti bydlet nebudu!“ zavrčela, otočila se a práskla za sebou
dveřmi.
Nefas si povzdechla. Bylo jí úplně jasné, co se jí ti dva snažili
naznačit. - Její kamarádství s Nagathanskými bude zřejmě větší
problém, než se zpočátku zdálo…

Chvíli bezradně seděla na posteli a přemýšlela. - Neměla nejmenší

ponětí, jak dát pokoj do původního stavu, ale jednu věc si během té
chvilky ujasnila stoprocentně. - Jacka a Chairu si vzít nenechá, ani
kdyby se ti dva na hlavu postavili. Ale nejdřív si s nimi bude muset
promluvit.
Přeci kvůli nějakým hloupým pravidlům, která ani neznám,
nepřijdu o jediné dva kamarády, které tady mám.
Uložila Selii do jejího přebarveného příbytku, zavřela po
Higginsovi okno a pomalým krokem se vydala na večeři. Podle toho,
že venku nebyla ani noha, usoudila, že zase přijde pozdě. Ztracená
v myšlenkách procházela po cestičce vedoucí z vesnice do jídelny,
když si najednou všimla, že stojí po kotníky ve vodě. Zasekla se na
místě a konsternovaně si zírala pod nohy. - V první moment ji
napadlo, jestli se náhodou nezamyslela tolik, že omylem sešla do
rybníčku, ale kupodivu byla pořád ještě na cestě.
Rozhlédla se kolem. Nikde ani živáčka, ale všude, kam dohlédla,
bylo asi deset čísel vody. Ježiši, co je zase tohle? - zhrozila se v duchu
a udělala dalších pár kroků. Vody očividně rychle přibývalo.
Napadlo ji, že by asi nebylo špatné to někomu nahlásit a rozeběhla se
k jídelně, když v tom se najednou ozval podivný praskavý zvuk.
Leknutím sebou trhla a zastavila se. Nikde kolem ale nebylo vidět
nic divného. Z ničeho nic bariéra zablikala a zhasla, a všechno se
ponořilo do neprostupné tmy. Nefas nehnutě stála a vyděšeně
mžourala kolem sebe. Už měla vodu skoro po kolena.
Hlavou jí blesklo, že se musí dostat za ostatními, a udělala nejistý
krok do tmy.

153
 Zprava se najednou ozval výkřik nějakého děvčete a Nefas se
lekla, div nenadskočila. Srdce jí bušilo jako splašené. Začínala se
opravdu bát.
Výkřiky se teď už ozývaly ze všech stran. Udělala další dva
kroky. Bylo děsivé jít, a nevědět kam.
Najednou všechno kolem ztichlo. Zastavila se a pátrala po
nějakém zvuku nebo světle z hůlky.
„Panebože, já jsem blbá!“ vynadala si za nedostatek inteligence
a sáhla si do kapsičky šatů pro wirgamu.
„Lucis,“ zašeptala a na jejím konci se objevilo malé světlo.
Neviděla sice dál než na metr, ale i tak zjistila, že jde celou dobu na
druhou stranu. Otočila se a brodila se snad už správným směrem
k jídelně.
V dálce zahlédla několik dalších světelných teček a zaslechla hlas
někoho z profesorů, který zřejmě ostatní někam odváděl. Popoběhla,
aby se co nejrychleji dostala za nimi, když se ze tmy najednou
vyloupla něčí postava.
„Jacku!“ vyhrkla Nefas úlevně, když na neznámého posvítila.
„To jsem rád, že jsem tě našel. Nějakej idiot si hrál s mojí hůlkou
- nemůžu si rozsvítit.“
„Co se to děje? A kde jsou všichni?“ ptala se zmateně.
„Netuším - něco s bariérou. Profesoři se snaží všechny dostat do
školy,“ odpověděl. Nefas za sebou zaslechla šplouchnutí vody.
Chtěla se otočit a posvítit tam, jenomže ji z ničeho nic něco chytilo
zezadu za ruku a stáhlo ji to pod vodu. Upustila hůlku, která
okamžitě zhasla, a všechno se opět ponořilo do tmy.
Nemohla křičet - někdo jí držel ruku přes pusu a táhl ji dozadu.
„Nefas?!“ zaslechla Jacka. „Nef! Slyšíš, ozvi se!“
Kopala kolem sebe a snažila se vyprostit, ale silné ruce ji držely
pevně.
„Nefas!“ zaslechla znovu Jackův hlas. „Pomóc! Pojďte sem
někdo!“

154
 Nefas, povzbuzená Jackovým voláním, bojovala s neznámým
útočníkem, který ji vláčel někam pryč.
Všude kolem byla tma. Srdce jí bušilo jako splašené, ale přesto
s sebou házela a kopala, co jí síly stačily. Když vtom ji ten někdo
z ničeho nic pustil. Slyšela kolem sebe hlasy. - Panicky se snažila
postavit a zjistit směr, odkud přicházejí.
Voda už byla výš než ona, ale kousek od sebe zahlédla světlo.
„Nefas!“ slyšela Jacka.
„Tady,“ ozvala se roztřeseným hlasem a šla za proužkem světla.
„Slečno Cooperová, jste v pořádku?“ poznala hlas profesorky
Walkerové, která jednou rukou nad hlavou držela rozsvícenou
wirgamu a z druhé ruky pod vodou jí vycházel onen světelný
proužek.
„Ano,“ odpověděla, přestože se tak vůbec necítila. Nohy měla
jako z rosolu a celá se vyděšeně třásla.
„Co se stalo?“ zeptala se profesorka.
„Já nevím. Něco nebo někdo mě chytil a táhl mě někam pryč.
Upustila jsem hůlku, neviděla jsem, kdo to byl,“ dostala ze sebe
Nefas udýchaně.
„Pane Davisi, kde vy máte svoji hůlku?“ otočila se na Walkerová
na Jacka.
„Nevím - někdo mi ji vyměnil za nějakou hračku,“ přiznal.
„To si vyřídíme později. Pojďte - musím vás odsud dostat,“ řekla
profesorka a chytila Nefas za ruku. „Pane Davisi, jste ve vodě -
rozsviťte si rukou a držte se za námi.“

„Paní profesorko, co se vlastně stalo?“ zeptala se Nefas, když

kráčeli po cestě vedoucí k bráně školy.
„Pravděpodobně něco s bariérou. Musíme to prošetřit.“
odpověděla Walkerová a vedla je dovnitř do budovy a nahoru po
schodech.

155
 Vystoupali do čtvrtého patra, kde už čekali i ostatní studenti.
Všichni byli mokří jako myši - bariéra byla zřejmě skutečně
poškozená.
„Tak - tady zatím zůstaňte, než dostanete další pokyny,“ postavila
je profesorka ke straně a vydala se za ředitelkou, která zrovna
o něčem rozmlouvala s Aterem a Calwenovou.
„Děkuju,“ zavolala za ní ještě Nefas a otočila se na Jacka. „A tobě
taky. Zase si mi zachránil krk.“
„No, v pohodě. Já jsem toho zase tolik neudělal,“ odpověděl
a odvedl ji kousek stranou od ostatních. „Mě by spíš zajímalo, co to
má znamenat,“ poznamenal šeptem.
„Co jako myslíš?“
„Já nevím, ale s tou bariérou si někdo ošklivě pohrál,“ odpověděl
Jack. „Dějou se tady divný věci - sama od sebe se určitě nerozbila.
Nebo ta kytka. Ta se ti do cesty taky sama nepostavila.“
„Nefas!“ vykřikla Chaira a skočila jí kolem krku. „Kde jsi byla?!
Dělala jsem si starosti.“
„Ale, jen menší potíže,“ odpověděla Nefas a rozpačitě se podívala
na Jacka, který se teď tvářil jako bůh pomsty.
„Heh – Ahoj,“ pozdravila ho Chaira a lehce o krok ustoupila.
„KDE - JE - MOJE - WIRGAMA?!“ zahromoval, až se po nich
pár spolužáků otočilo. Chaira se přikrčila a couvla o další krok.
„Eh - promiň.“
„PROMIŇ?!“ zakřičel Jack a nebezpečně se k Chaiře přibližoval.
Chytil ji za ruku a ztišil hlas na téměř neslyšný šepot. „Kdybys
nebyla taková nána pitomá… Nefas zase někdo napadl a já jsem jí
kvůli TOBĚ ani nemohl pomoct.“
„Cože?!“ vyhrkla Chaira a překvapeně se podívala na Nefas, která
jenom pokrčila rameny.
„Kdo?“
„Nejspíš Higgins s Packardem. Ale nevím - byla tam tma.“
„Myslela jsem, že už ti dali pokoj?“

156
 „Nef, tady přestává legrace. Ta bariéra nás chrání před vším, co je
venku. Klidně tady mohlo někoho něco sežrat,“ rozčiloval se Jack.
„Ty děláš, jako bych ji rozbila já. Nemůžu za to, že mě nesnášejí,“
bránila se Nefas.
„Jo, nech ji!“ přidala se Chaira. „Radši přemýšlej, kde budeme
dneska spát. Všechny naše věci jsou mokré.“
„Nic jí nedělám a TY - na mě vůbec nemluv!“ zavrčel a ukazoval
na ni zlobně prstem.
„Omluvila jsem se. Byl to jenom vtípek,“ hájila se Chaira.
„Jó - směju se, až se za břicho popadám,“ odsekl Jack, ale Nefas
už jejich hádku dál neposlouchala a rozeběhla se chodbou.
„Nefas! - Stůj!“ rozeběhl se za ní. „U Neptuna, kam si myslíš, že
jdeš?!“
„Selie! - Nechala jsem ji v pokoji!“ vyhrkla a vyškubla se mu.
Běžela ke schodům, ale znovu ji chytil. „Neblázni, nemůžeš se tam
vrátit.“
„Já musím - musím ji najít,“ snažila se ho Nefas přesvědčit.
„Jack má pravdu - teď tam nemůžeš. Pánbůh ví, co tam plave,
a navíc je tam tma jako v pytli,“ přidala se k němu Chaira. Jack se po
ní nepěkně podíval, ale mlčel.
„Uplave mi,“ fňukla Nefas nešťastně, ale nechala se odvést zpátky
do chodby.
„Neboj - vrátí se. Je na tebe zvyklá,“ snažila se ji Chaira uklidnit.
„Kdes ji nechala?“
„Dala jsem ji spát do její lastury.“
„Tak vidíš, možná si té vody ani nevšimne,“ řekla Chaira a Jack
protočil oči.
„Poslouchejte všichni!“ zaslechla na konci chodby Mathiasův
hlas. „Než profesoři vyřeší náš malý problém, přesunete se do
několika učeben o patro výš. Zatím nemám jiné informace, ale
pravděpodobně tam strávíte dnešní noc. Strážci vašich vesnic vás
přijdou jistě brzy informovat. Zatím mě laskavě následujte nahoru,“
zahalasil a vydal se ke schodům, následován štěbetajícími studenty.

157
 Nefas se na noc uložila vedle Jacka a Chairy v jedné
z nepoužívaných učeben. Hlavou se jí honila spousta věcí - od
myšlenek na ubohou Selii až po nápady, kdo za tohle všechno může
a jestli je možné, aby se jí prayští předsedové opravdu snažili zbavit.
Nerozuměla tomu, proč by to dělali. - Vůbec si jich nevšímala ani
nikoho neohrožovala, a to, že se baví s někým z jiné vesnice, snad
není tak hrozné, aby ji kvůli tomu chtěli zabít.
Rozhodla se, že si ale přeci jen raději nechá ten přátelský rozhovor
pro sebe a nebude je s tím zatěžovat. - Akorát by se zbytečně
vyděsili.
Ater a Stears jim přinesli nějaké přikrývky, ale informací moc
nedostali. Jediné, co jim bylo řečeno, bylo, že dole je stále ještě voda,
která už sice nestoupá, ale dřív jak druhý den se vrátit nemůžou, a že
zítřejší vyučování tedy odpadá.
Z toho měli radost asi všichni, včetně Jacka, který si odmítal
lehnout vedle Chairy a celý večer s ní komunikoval přes Nefas,
stylem „Vyřiď jí…“
Ráno se Nefas probudila mezi prvními. Špatně se jí spalo a celou
noc se budila. Několikrát se jí zdálo, že se ji někdo snaží uškrtit a že
Selii sežral žralok.
Potichu vstala, aby nevzbudila ostatní, a vyšla na chodbu podívat
se z okna, jak to vypadá venku. Pohled, který se jí naskytl, skutečně
nečekala; Na školních pozemcích byla příšerná spoušť. V několika
zbylých centimetrech vody ležel nábytek, oblečení, knihy, spousta
mrtvých ryb, všechno bylo zničené a zpřeházené. Kde nebyla voda,
ležely nánosy bahna a písku.
„Doprdele…“ ozvalo se z ničeho nic kousek za ní. Stál tam Tony,
rozcuchanější než obvykle, a třeštil oči ven. „Tohle nikdy nikdo
neuklidí,“ dodal ještě a otočil se zpátky. „Hej, vstávejte všichni!
Pojďte se podívat!“

158
 Nefas se smutně dívala z okna. Mezi vším tím nepořádkem
porůznu pobíhali profesoři a snažili se minimalizovat škody. Napadlo
ji, že nikdo z nich určitě celou noc nespal.
Na chodbu se valili ostatní a s úžasem si prohlíželi spoušť pod
sebou.
„Ehm - neměli bysme jim jít trochu pomoct, místo toho civění?“
nadhodila Nefas nesměle. Všichni se na ni otočili a prohlíželi si ji
jako exotického pavouka.
„Nó - to bysme asi měli,“ prolomil nepříjemné ticho Tiberius,
který se u ní z ničeho nic objevil. Nefas čekala nějakou zákeřnost, ale
jen se na ni pousmál a vrátil se do třídy.
„Tak slyšeli jste, bando? Oblíkat a uklízet! Rád bych ještě někdy
viděl svoje věci,“ zavelel nějaký starší kluk z Nagathanu a všichni se
začali rozcházet zpátky do tříd.
„No vidíš. Nakonec si tě ještě oblíběj…“ uchechtl se vedle ní
Jack.
„Selie je pryč,“ pípla Nefas „Podívej, jak to tam vypadá…“
„Zavírala si dveře? Myslím, když si odcházela z pokoje,“ zeptal se
a popostrkával ji do učebny.
„No - jo. Proč?“
„V tom případě tam někde bude. Klídek,“ uklidňoval ji.
„Ale - ten nábytek a všechny ty věci - “
„Ty jsou z části z jídelny a ze spodních učeben a z části od těch
troubů, co si dveře nezavřeli,“ usmál se na ni.
Nefas se modlila, aby měl pravdu. Spolu s ostatními se v rychlosti
oblékla a seběhla dolů. Jestli měla z výšky pocit, že je venku
nepořádek, tak zblízka to všechno vypadalo ještě stokrát hůř; Přes
hlavní cestu ležel jeden jídelní stůl o kousek dál skříň, všude se
povalovala neuvěřitelná spousta věcí, rostlin, ryb, talířů a zbytků
včerejší večeře.
„Co tady děláte?! On vám někdo říkal, abyste chodili ven?“
halekal na ně z dálky Mathias.
„Ah - to jste vy…“

159
 „Chtěli jsme pomoct,“ řekla Nefas omluvně. „Můžem něco
udělat?“
Maty se podrbal na hlavě. Byl chudák celý mokrý a špinavý
a očividně také dost unavený.
„No - asi - byste vlastně mohli. Tak zkuste posbírat oblečení, které
najdete, a noste ho támhle na hromadu,“ řekl nakonec a ukázal
k jídelně.
Dali se s Jackem do práce. Za chvilku se k nim připojila i Chaira,
Kail a Tony, který neustále brblal, že si určitě dveře nezavřel, takže
svoje věci už nejspíš nikdy nenajde. Podařilo se mu tím dokonale
vytočit Jacka, který se nakonec sebral a šel jim zkontrolovat pokoj.
I Nefas se pomalu a nenápadně směrovala ke svému domku.
Potřebovala se přesvědčit, že je Selie v pořádku.
„Chai? Kdo je támhleto?“ zavolala na Chairu, která jí byla
v patách a ukazovala na plešatého, výrazně staršího pána v tmavě
modrém rouchu, který stál s několika profesory a ředitelkou u konce
bariéry.
„To bude Goodworth,“ zamžourala blondýnka před sebe. „Ale
neber mě moc vážně, já na dálku blbě vidím.“
Nefas ustala v uklízení a zaujatě si ho prohlížela - musel to být on.
I na dálku jako by z něj vyzařovala zvláštní aura moci. Dokonce na
vteřinu pustila z hlavy svého hada a zvažovala, jak moc by se teď
hodilo jít se ho zeptat na dohodu s upíry. Po chvilce ale uznala, že
teď asi opravdu není vhodná chvíle.
„Na - mohla bys tohle prosím odnést. Jdu se podívat do domku,“
strčila Chaiře do náruče nasbírané věci a rozeběhla se do vesnice. Už
z dálky viděla, že dveře do pokoje jsou otevřené. Vběhla dovnitř
a viděla, jak se její spolubydlící přehrabují v nepořádku a dávají
dohromady svoje věci.
„Vy jste ty dveře nechaly otevřené?!“ vyhrkla.
„Ne asi! Budeme tady v tom smradu…“ odsekla jí Backetová,
aniž by vůbec zvedla hlavu od sbírky rozmáčených časopisů.
„Kde je Selie?!“

160
 „To myslíš tu svoji bestii?“ zvedla konečně k Nefas oči. „Jó - tak
to netuším. Nejspíš ji něco sežralo,“ zvedla posměšně koutek a dál se
věnovala svým časopisům.
„TY! - Ty jedna mrňavá, nafoukaná kozo!“ zakřičela Nefas
rozzlobeně a vrhla se na spolužačku, ale Griffinová ji stihla chytit
a držela ji od Backetové v dostatečné vzdálenosti.
„Hele, klídek, jo?“ snažila se Nefas uklidnit. „Všichni tady něco
postrádáme, takže - já tě teď pustím a ty si půjdeš hezky hledat svého
hada a my zase svoje věci, ok?“
S Nefas cloumal vztek a propalovala Backetovou nenávistným
pohledem.
„Fajn,“ kývla nakonec a Griffinová ji pustila. Došla na svoji
třetinu pokoje a klekla si na kolena. V domku to vypadalo mnohem
hůř než venku - na svém místě nebylo zhola nic. Postel stála o dva
metry jinde než původně, matrace, peřiny, všechno bylo nacucané
vodou, převrácený stolek, rozházené knihy a pergameny.
Jedno pozitivum ale přeci jen našla - všechny její věci měly zase
původní barvy.
Nefas lezla po čtyřech a hledala Seliinu lasturu. Našla ji po
chvilce pod postelí, ale byla prázdná. „Selie,“ zavolala na ni potichu.
„No tak, pojď ke mně. Selinko!“
Had se ale ani po deseti minutách neukázal. Kecla si nešťastně na
zadek a rozhlížela se kolem sebe. Rozhodla se, že bude nejlepší
vynosit všechny věci ven a doufat, že se třeba ještě ukáže. Pohlédla
úkosem na Griffinovou a přemýšlela.
„Ehm - ty, Adel? Hm - řekla bys mi, kdybys ji našla?“ překonala
se na konec. „Prosím,“ dodala ještě.
Griffinová si ji dlouze prohlížela a nakonec kývla.

Vynosily všechny věci ven z domku, kam později přišli profesoři

a kouzlem vysušili alespoň to nejdůležitější, jako polštáře, peřiny
a matrace, aby měli studenti v noci v čem spát. Vymetly si bahno
z pokoje a celý den se snažily domek a posléze i vesnici vrátit do

161
původního stavu. Nutno říct, že někteří studenti vyšších ročníků byli
tak laskaví, že jim i přes vzájemnou nevraživost pomáhali tam, kde
se dalo něco urychlit zaklínadlem.
Večer toho měla Nefas přesně tak akorát - byla unavená, špinavá
a nešťastná, protože Selie se za celý den neukázala.
Když byl pokoj jakžtakž uklizený, rozhodla se, že se půjde
podívat, v jakém stavu jsou sprchy, a případně jednu z nich použít.
Cestou zahlédla Atera, jak o něčem diskutuje s pány předsedy,
a znovu se začala zaobírat myšlenkou, jestli v tom ti dva mají prsty.
Tohle by si rozhodně vyloučení zasloužilo… - napadlo ji, když v tom
někdo příšerně zaječel.
Nefas nadskočila a otočila se po zvuku - vycházelo to z domku
čtvrťaček.
Ater se rychlým krokem vydal zjistit příčinu řevu a i Nefas
a několik dalších spolužáků zvědavě nakukovalo, koho tam kdo
vraždí.
Zpoza dveří zahlédla vytáhlou blonďatou holku, jak stojí na
posteli, kňučí a roztřeseným prstem ukazuje na něco na zemi.
Profesor Ater se narovnal a zhluboka se nadechl.
„Slečno Cooperová, nepostrádáte něco?“ zeptal se a pozvedl jedno
obočí. Nefas popošla kousek dovnitř.
„Selie!“ vykřikla a vrhla se k vyděšenému hadímu miminku.
„Výtečně, takže jedna slečna má svého mazlíčka a druhá slečna by
mohla slézt dolů a přestat kvičet dřív, než mi mé nervy vypovědí
službu definitivně,“ pronesl Ater a odvlál z pokoje. Nefas popadla
Selii a radši taky zmizela, neboť blonďaté děvče začínalo do obličeje
nabírat výraz masového vraha. Uklidila se s ní stranou a radostí ji
málem umačkala.
„Selie, ty jedna potvoro nevěrná, nevděčná… Víš, jak jsem se
o tebe bála?“

162
 14. kapitola
Zkoušky a další sliz
Trvalo další dva dny, než se podařilo dát školu, pozemky
a vesnice do původního stavu. Bohužel radní Goodworth už se
neukázal, ale i tak byla Nefas relativně spokojená. - Selie se našla,
wirgama se našla, dokonce objevila i tátovu fotku, kterou jí Maty
ochotně usušil kouzlem. Komunikace mezi Jackem a Chairou sice
stále ještě vázla, ale po Chaiřině asi osmnácté omluvě na ni čas od
času i normálně promluvil.
Nefas byla skutečně překvapená, jak společnost, která se za
normálních okolností nedokáže snést déle než minutu, spolupracuje,
když je nějaký malér. Najednou bylo jedno, jako barvu mají vaše
šaty. Všichni se snažili pomáhat všem. I když ne u všech byla ta
snaha opravdová. Někteří se po prvním dni stali mistry v předstírání
jakékoliv činnosti. Nefas například přistihla Jacka, jak dvacet minut
nosí kolem dokola jednu židli s vysvětlením, že na to učení zase tolik
nespěchá.
Viníka malé mokré nehody, jak tomu všichni začali říkat, se zatím
dopadnout nepodařilo, nebo jim nebyl sdělen. Každopádně Nefas své
podezřelé měla a pro jistotu se jim obloukem vyhýbala. V neděli
večer měla Veronová dlouhý proslov, ve kterém všem vyjádřila
vděčnost za pomoc, radost nad soudržností a označila středeční
zážitek za nehodu, která už se nebude opakovat.

První listopadový týden už život ve škole běžel v zaběhlých

kolejích. Jen hlídek na pozemcích přibylo, ale s tím se dalo počítat.
Zdálo se, že všechno je vlastně v pořádku. Minimálně se tak všichni
tvářili.
Nefas měla pocit, že ji neustále někdo kontroluje, a Jack a Chaira
se od ní od onoho dne nehnuli na krok. I když to bylo milé, ta péče jí
dělala starosti.

163
 „Asi začínám být paranoidní, ale mám pocit, že se na mě pořád
někdo dívá,” pronesla, když se vraceli z pátečního oběda.
„Asi dívá, ale to je dobře - že tě trochu hlídají,” odpověděl Jack.
„Kdyby ty dva vyloučili, měli by po starostech,” zamračila se
Nefas a nakopla kámen u cesty. Štvalo ji to. Jestli ne ostatní,
minimálně Ater musel tušit, kterým směrem za mířit.
„Nemají nic, čím by jim mohli dokázat, že to poškození bariéry
mají na svědomí oni,” argumentoval Jack. Bylo to pořád dokola to
samé. Probírali to spolu už nesčetněkrát.
„Co děláš odpoledne?” změnila Chaira téma.
„Půjdu trénovat Selii - ráda bych se jí teď trochu víc věnovala.
Proč?”
„Ale nic. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi nepomohla s tím
úkolem do lektvarů,” odpověděla Chaira.
„Myslíš ty druhy použití výtažku z Ruduchy? To jenom vypíšeš
z knihy a přidáš k tomu pár okecávkových vět,” řekla Nefas
a zastavila se u vstupní branky do prayské vesnice.
„To sice jo, ale je toho hrozně moc a já tomu nerozumím. A v té
čtvrtletní písemce to bude.”
„V čem?!” vyhrkli Nefas s Jackem současně.
„Posloucháte v těch hodinách vůbec?” založila si Chaira ruce na
hrudi. „Mluvila o tom Trewisová, Stears i Calwenová - příští týden je
čtvrtletí.”
„Fuj! To jako že se budu muset učit?” protočil oči Jack. Tahle
vyhlídka se mu viditelně nezamlouvala.
Chaira po něm střelila pohledem. „Ne, zlato, neobtěžuj se. Tobě
bude stačit tvoje charisma. Zejména Atera jím dojmeš.”
„No - já ti s tím klidně pomůžu, ale nechceš radši zajít za
Trewisovou?” obrátila se Nefas na blondýnku dřív, než se ti dva zase
začnou hádat.
„Hm - ona je sice strašně hodná, ale přijde mi, že to neumí
pořádně vysvětlit.”

164
 „Tak já ten trénink zkrátím a sejdeme se ve - čtyři ve studovně?”
navrhla Nefas.
„Jsi poklad. A ty - ” otočila se Chaira na Jacka, „- bys měl jít taky
něco dělat.”
„Nó - tak já jdu…” vyplázl na ni jazyk a zmizel.
„Víš ty, co mě štve?” povzdechla si Chaira, když osaměly. „Že já
se můžu přetrhnout, a on bude mít nakonec stejně lepší známky než
já.”

Celé odpoledne a celý víkend strávili všichni tři ve studovně.

A nebyli sami - jindy poloprázdná místnost byla tentokrát naplněna
znalostí chtivými studenty všech ročníků. Nefas neměla problém
s Lektvary, i Obrana byla v pohodě, Historie a Magické rostliny se
stačilo naučit zpaměti, ale čemu vůbec nerozuměla, byly Runy. Měla
pocit, že kdyby před ni někdo rozsypal sušený čaj, vyčetla by z něho
víc než z podivných obrázků, které byly navíc téměř stejné. Výklad
profesorky jí v hodinách sloužil pouze jako kulisa k nerušenému
klábosení a úkoly prostě jenom opisovala z učebnice. Neměla
potřebu o jejich významu hlouběji přemýšlet tak jako Chaira. Ta
měla hloupý zvyk snažit se všechno pochopit a logicky si zdůvodnit,
takže se nakonec dostala do stádia, že nerozuměla téměř ničemu. Na
jejich rady - prostě se to nauč - nereagovala.
Zato Jack, ten měl na háku všechno a Nefas měla podezření, že si
listováním v knihách jenom krátí dlouhou chvíli.
V neděli večer se jí podařilo oba přemluvit, aby se v rámci
odpočinku zastavili u Mathiase na čaj, takže se dvě hodiny před
večerkou sbalili a šli na vzduch.
„K čemu to bude? Ještě jsem se mohla učit,” brblala Chaira po
cestě dolů.
„K tomu, aby sis vypláchla mozek - děláš si tam akorát guláš,”
odpověděla jí Nefas.
„Nesmysl. Za ty dvě hodiny - ”

165
 „Už by ses stejně nic nenaučila. A mě už tam to vysedávání
beztak nebavilo,” skočil jí do řeči Jack.
Chaira se zastavila a nevěřícně na svého kamaráda zírala. „Tys
tam ale neměl vysedávat. To si pleteš s kavárnou. - U Poseidonových
křivých noh, kde já jsem k tomuhle přišla…” protočila oči.
„Jsi si jistá, že stojí i o naši návštěvu?” otočil se Jack na Nefas, ve
snaze zamluvit předešlé téma.
„Nevidím důvod, proč by neměl,” odpověděla, a jakmile došli ke
správcově domku, bez váhání zaklepala na dveře.
„Ahoj. Slíbila jsem, že se stavím, tak jsme přišli všichni,”
pozdravila, když z nich vykoukla Mathiasova rozježená hlava.
„Všichni - dvě?” podivil se správce.
„Tři,” opravila ho a vtáhla mu do zorného úhlu zašitého Jacka.
„Brý večer,” pozdravil. „Jestli rušíme, tak - ”
„Ale vůbec ne,” zavrtěl hlavou Mathias. „Vlastně se mi docela
hodíte.”
Chaira s Jackem zmateně těkali očima, ale nic neříkali. „Tedy -
pokud by vám nevadilo mi trochu pomoct,” doplnil muž ve dveřích.
„Tak pokud nás nebudeš potřebovat jako návnadu na žraloky - tak
snad nevadilo,” odpověděla Nefas za všechny.
„Je pravdou, že na to se dobrovolníci špatně shání,” zasmál se
Mathias. „Ale ne - bylo by to něco méně zábavného. Ta potopa
odnesla veškeré zásoby potravy pro výuková zvířata, tak jen - jestli
byste mi pomohli něco nasbírat.”
„To bysme mohli, ne?” otočila se Nefas své přátele, kteří sice
trochu neochotně, ale přeci jen souhlasili.
„Profesorka Walkerová říkala, že to zničilo i většinu
suchozemských rostlin, co tu byly k výuce. Jak to bude možné
nahradit?” zeptala se, když vyfasovali nádoby ke sběru a zamířili
k bariéře.
„Nejen suchozemských, také sladkovodních a poměrně dost
vzácných zvířat,” odpověděl Mathias. „Sehnat se to dá, ale bude to
školu stát spoustu perel. I když část by se měla uhradit z radní kasy.”

166
 „Ehm - Myslíte, že je dobrý nápad chodit za bariéru, takhle
večer?” zeptal se Jack a nejistě se rozhlížel.
„Drobní živočichové se nejlépe sbírají večer. - Snad nemáte
obavy, pane Davisi?”
„Ne - já jen, že večer toho vylézá víc než jen drobní živočichové,”
odpověděl přiškrceně Jack, který zřejmě svého unáhleného souhlasu
už teď litoval.

Mathias je zavedl daleko za korálový útes, na místo pokryté

mořskými řasami a poblíž větší skalnaté jeskyně. Rukou vytvořil
několik světelných koulí, které se jim volně vznášely nad hlavami
a samy se posouvaly podle směru jejich pohybu.
Zhruba hodinu sbírali malé korýše, plže, sumky a jiné strunatce,
když se ozval Jack.
„Fuj! To je hnus,” zašklebil se a zvedl do výšky malého
žaludovce, který připomínal něco mezi červem a nedorostlou žížalou.
„Neříkala jsi něco o čaji a sušenkách?” otočil se na Nefas a hodil
bezpáteřního tvora do kyblíku.
„No jo - tak - mě zab, no,” zavrčela Nefas. I ona měla poněkud
jiné představy o strávení nedělního večera, ale bylo jí hloupé říct
Mathiasovi, že končí. Navíc se jí neustále někam vzdaloval. Snažila
se držet poblíž, ale nechtěla nechat Jacka s Chairou o samotě.
„Neříkej dvakrát,” odfrkl si Jack a ohnul se pro další mrňavou
ohavnost.
„Kde je Chaira?” polekala se Nefas, když viděla, že její
kamarádka není nikde poblíž osvětlených míst.
„Támhle,” ukázal Jack někam za sebe. „Už deset minut tam
oblézá tu jeskyni. Jest li brzy neskončíme, půjdu se k ní přidat.
Nevím sice, co tam našla, ale určitě to bude míň slizké než tohle,”
zašklebil se a snažil se střepat kopinatce, který se mu přisál k prstu
a odmítal se pustit.
„Fajn - Maty! My už budeme muset jít - za chvilku je večerka,”
zavolala Nefas na správce přikrčeného v řasách.

167
 „Odvedu vás,” odpověděl Mathias a zvedl se ze zeleného lupení.
„Vytáhněte svoji kamarádku z té jeskyně a pak mě dožeňte.”
„Chai! Jdeme!” zavolal na ni Jack a popadl svůj kyblík. „Prosim
tě, cos tam zkoumala?” zeptal se, když je Chaira doběhla.
„Nevím. Byly tam takové zvláštní otvory a znaky.”
„Omlouvám se vám - uvrtala jsem vás do toho,” otočila se Nefas
na oba ještě dřív, než je mohl Mathias slyšet.
„Přijímám, ale příště už se na podobnou akci vylákat nenechám,”
zasmál se Jack. Popoběhli, aby nezůstávali pozadu a něco je náhodou
nesežralo, u Mathiasova domku pak odevzdali nasbírané živočichy
a raději se klidili dřív, než je zase o něco požádá.

Nefas i ostatní čekal náročný týden. - Co hodina, to nějaký

písemný test nebo zkoušení. Chaira v pondělí ráno nabrala do
obličeje bílo-zelenou barvu a přestala komunikovat. Oba s Jackem se
jí snažili vysvětlit, že je to jen čtvrtletí, ale nedala si říct, takže ji
nakonec nechali, ať se stresuje dle libosti.
Nakonec to nebylo tak strašné, jak se Nefas obávala. - Runy sice
totálně podělala, ale s tím se dalo počítat, Elementy a Lektvary
zvládla dle svého mínění dobře, ale co ji namíchlo, byla Historie.
Anthony Matewis měl pod lavicí otevřenou učebnici, a zatímco ona
lovila data z hloubi paměti, on si vesele listoval v knize, a Stearsovi
to zjevně vůbec nevadilo. Kdyby to udělal někdo vyvedený
v červených nebo žlutých barvách, letěl by ze třídy jako trefený
elektrickým úhořem.
„To není fér!” rozčilovala se Nefas, když s Jackem odpoledne
stoupali po schodech směrem ke studovně.
„To uznávám, ale mohlo by tě potěšit, že ač jsem byl ve velikém
pokušení, tak já jsem to neudělal,” zachechtal se Jack.
„Tys ji tam měl taky?!”
„No měl. Nejsi na mě pyšná, že jsem ji nepoužil?” zakřenil se.
Nefas si jen odfrkla, protočila oči a zamířila za Chairou, která už
seděla u jejich oblíbeného stolku.

168
 „Podělala jsem to. Totálně jsem to podělala,” kňučela Chaira,
když k ní dorazili.
„Nevyj! I kdybys měla pravdu, tyhle zkoušky nejsou tak důležité,”
uklidňoval ji Jack.
„Ne, vůbec ne! Učitelé je pořádají jenom proto, aby se po
večerech nenudili,” vyjela po něm Chaira, která měla očividně nervy
v kýblu.
To nechci vidět, co bude dělat u těch závěrečných, - zhrozila se
Nefas v duchu.
Další dny měly podobný průběh - Chaira hysterčila, Jack ji
s úsměvem nabádal ke klidu a Nefas se snažila jejich dohady trpělivě
přehlížet a soustředit se na své vlastní testy.
Na středeční hodině Teorie obraných kouzel Ater rozrazil dveře,
nakráčel ke katedře a Nefas trochu zatrnulo - profesor nenesl žádné
pergameny, sešity ani nic, co by nasvědčovalo, že by měli psát test.
Její hrůzné podezření se potvrdilo asi dvě vteřiny poté, co se Ater
posadil, z kapsy vytáhl klasifikační notes a na stůl postavil menší
lasturu s nastříhanými kousky pergamenu.
„Zkouším!” zavelel a třídou to zašumělo. Nefas začínala cítit
lehkou nevolnost. - Psát nesmysly na pergamen byla jedna věc, ale
koktat před celou třídou věc druhá. Začala horečně listovat učebnicí
ve snaze využít několik zbývajících minut k nacpání čehokoliv do
hlavy.
„Pane Davisi, buďte tak laskav. Vás si odbudu raději hned,”
pronesl Ater. Nefas se podívala na Jacka, který se velmi neochotně
zvedal z lavice. Bylo jasné, že ani jemu se takový průběh
nezamlouvá.
Jack sáhl do lastury, podíval se na pergamen a zezelenal. Nefas se
svým kamarádem hluboce soucítila, ale v duchu se musela pousmát -
při barvě jeho pleti to byl celkem úctyhodný výkon.
„Teorie využití elementární energie v obraně, plus příklady
zaklínadel,” dostal ze sebe zkoušený přiškrceně.

169
 „Výtečně, tak spusťte,” ušklíbl se Ater a pohodlně se opřel na
židli.
Jack chvíli nervózně přešlapoval z nohy na nohu, ale z ničeho nic
začal mluvit a Nefas z něj nevěřícně nespouštěla oči. Věděla, že
o téhle otázce nemá ani ponětí, protože se ve studovně bavili o tom,
co se v tom testu nesmí objevit. Jenomže Jack povídal už dobré tři
minuty a nezdálo se, že by se chystal zadrhnout.
On je génius, - napadlo ji a chtě nechtě se začala usmívat.
„O čem to mluví?” naklonila se k ní Chaira nenápadně.
„Netuším - ale jde mu to výborně,” odpověděla Nefas šeptem.
Když Jack konečně ustal ve svém monologu, Ater si ho ještě
chvíli mlčky prohlížel.
„Pane Davisi, vaše, zjevně dědičná, schopnost produkovat dlouhá
souvětí bez toho, aniž bychom se něco dozvěděli, mě ani po letech
strávených s vaším otcem nepřestává udivovat. Také dokázal hodiny
mluvit, a nic podstatného přitom nesdělit,” pronesl Ater a několik
prayských spolužáků se zachechtalo. „V budoucnu byste se jistě
uplatnil jako tiskový mluvčí, leč já vaši výřečnost oceňuji
nepřijatelnou - odchod! Taylerová.”
Jack se kyselým obličejem vlekl zpátky na své místo, zatímco
tmavovlasá dívka z maureecké vesnice se s podobným výrazem
vlekla ke katedře.
„Blb,” okomentoval to tiše Jack, když dosedl.
„Tvůj táta je z Prayy?” zeptala se ho Nefas šeptem.
„Ne, z Nagathanu. Ale myslím, že spolu chodili do třídy.”
„Stejně to bylo dobré,” ocenila Chaira jeho snažení před tabulí.
„Táta mi radil, že když nebudu vědět, ať říkám něco jiného. Když
budu mlčet a stát jako tvrdé Y, bude to vždycky horší než mluvit
o něčem okolo, co vím,” pokrčil Jack rameny. Radši ale zmlkli,
protože Ater hodil jejich směrem nepěkný pohled, a Nefas měla silné
podezření, že ví, kdo půjde na řadu jako další.
Její tušení se samozřejmě potvrdilo, hned jak tmavovláska
odcválala, ale nakonec si vytáhla docela rozumnou otázku -

170
Nebezpečná zvířata pod hladinou a možnosti účinné obrany proti
nim.
Něco málo ze sebe vysypala a dokonce si vzpomněla na
zaklínadlo Repudio, které bylo mezi těmi, co opisovala při trestu.
Do lavice odcházela sice úplně zpocená, ale spokojená, že to má
za sebou a navíc se známkou - ucházející.

171
 15. kapitola
Sebastian
Když byl konečně zkouškový týden za nimi, Nefas se zmocnila
neskutečná úleva. To dennodenní učení pro ni bylo opravdu náročné.
I Chaira se přestala chovat jako uzlíček nervů a stal se z ní zase
normální člověk. A když zjistila, že její nejhorší známka je chabé
z Lektvarů, měla dokonce nakažlivě dobrou náladu.
Nefas byla se svými známkami také spokojená - Lektvary
výtečné, Runy chabé, Magické rostliny výtečné, Historie ucházející,
Ošetřovatelství výtečné, Obrana ucházející a Zaklínadla
s Magickými elementy taktéž. Že Runy nedopadnou nejlépe, tušila
předem, a při tom, co si tam cucala z prstu, byla známka chabé víc
než hezká.
Jack byl i přes svůj neúspěch v Obraně vysmátý jak lečo a urputně
prosazoval názor, že si na něj Ater zasedl.
„Všichni profesoři mi to okecávání žerou - nemá mě rád, to je
všechno.”
„To přece nemůžeš takhle říct. I když to bylo moc pěkné -
odpovídal jsi mu na něco úplně jiného, než se tě ptal,” smála se
Nefas, když opět kráčeli do studovny. - Při tom zkoušení ji napadlo,
že by nebylo špatné zkusit si vypsat nějaká pokročilejší kouzla tak,
jako to dělala při trestu. Kdyby se zase musela něčemu bránit, ráda
by věděla jak.
„Nene, jen jsem vyjmenoval omáčku a vyhnul se jádru - kdokoli
jiný by mi to uznal,” stál si Jack na svém.
„Myslíš si, že je řešení si ta zaklínadla vypsat a naučit se je
z paměti, když je neumíš použít?” změnila Chaira téma, když zapluli
mezi regály s knihami.
„Naučím se je i s tím, k čemu slouží,” odpověděla Nefas a vytáhla
několik objemných svazků pokročilých zaklínadel.

172
 „Myslím s wirgamou - neuraz se, ale máš problém rozdělat oheň,
myslíš, že jen tak někoho omráčíš?”
„No děkuju pěkně,” odfrkla si Nefas. I když v duchu musela
uznat, že má tak trochu pravdu.
„Rukou mi to jde líp než s tím krámem - mohla bych to použít
alespoň ve vodě.”
„To je dobré vědět. Dej si na krk cedulku NA SUCHU
NEÚTOČIT!” rozesmál se Jack.
„Teda vaše podpora mě vážně dojímá.”
Seděli v knihovně skoro až do večera a popsali dva pergameny
nejrůznějšími obrannými zaklínadly. Některá z těch, co našli, byla
tedy spíš legrační než užitečná - například po kouzle Auris elepha by
narostly útočníkovi sloní uši nebo po Conicilignus by vrostl do
stromu, který by ho v sobě uvěznil. Představa Packardovy hlavy
trčící z kmene stromu byla tedy skutečně k popukání.
Našli ale i pár kouzel, která by se v případě nutnosti skutečně dala
použít - Erattelius útočníka odzbrojí, Attonio omráčí a Excutio ho
dostane do bezpečné vzdálenosti. A spousta dalších. Měli jich dost,
zbývalo jen se je naučit prakticky použít.
„Řekněte mi, proč vy dva svoji wirgamu zvládáte, a mně to dělá
takový strašný problém?” zeptala se Nefas a zkusmo namířila na
Jacka svoji hůlku.
„Co to děláš?” vytřeštil oči.
„Stůj, jenom něco zkusím. - Fossilizum,” pronesla zaklínadlo, ale
k Jackově úlevě se nestalo vůbec nic.
„Blbneš,” okomentoval její počínání a zamířil ke schodům. „Fosili
- kámen - chtěla jsi mě znehybnět?”
„Co sis myslel, že ti useknu ruce?” odfrkla Nefas. „Stejně to
nefunguje. Tak proč vám to jde, a mně ne?”
„Myslím, že sis na ni prostě ještě nezvykla. Já mám svoji už od
pěti,” řekla Chaira.

173
 „To je trochu extrém, ale jinak myslím, že má Chai pravdu. Běžně
se kupují rok nebo dva před nástupem do školy,” vysvětlil Jack
a zarazil se pod schody.
„Co je?” dloubla do něj Chaira. Jack pohodil hlavou směrem
k pootevřeným dveřím ošetřovny, za kterými bylo slyšet několik
hlasů, z nichž jeden určitě patřil ředitelce. „Je tam nějak živo.”
Nefas se přikrčila a nenápadně se přibližovala k pootevřeným
dveřím.
„Skutečně si nejsem jistá, že je moudré, aby tady teď zůstával,”
slyšela hlas Veronové. „Víš, že bych tě uvolnila.”
Jack a Chaira se jí nalepili na záda. „Ale jistě. Jenomže denní
dojíždění není možné. Musím udělat řadu testů, pokud mu mám
pomoct. Slíbila jsem to paní Davisové už v září,” zazněl tentokrát
hlas profesorky Lektvarů.
„Jak dlouho?” zeptala se ředitelka.
„Alespoň čtrnáct dní, když budeme mít štěstí, tak méně,”
odpověděla Trewisová.
Nefas se trochu víc naklonila a zahlédla, jak spolu
s ošetřovatelkou stojí nad tmavovlasým chlapcem, který ležel
v posteli. Byl jí povědomý.
„Dobrá. - Annie, dohlédni prosím, ať není na očích,” slyšela
Veronovou a potom přibližující se kroky. Dloubla do kamarádů, kteří
jí slezli ze zad, a všichni zapluli za nejbližší roh.
„Co to bylo za kluka?” otočila se na Jacka, když byla ředitelka
z doslechu.
„Nevím. Neviděl sem dovnitř.”
„Říkala „paní Davisové” - to myslela tvoji mamku?” zeptala se
znovu Nefas a zabočila ke schodům.
„Říkám, že nevím!” odsekl Jack.
„Kde já jsem ho… - už vím! V té uličce,” vyhrkla Nefas
spokojeně.
„V jaké uličce?” nechápala Chaira.

174
 „V centru, koupila jsem tam Selii. - Mávala jsem mu rukou před
obličejem, ale vypadal, že mě vůbec nevnímá.”
„To musel být Sebastian - ale co dělá tady?” otočila se Chaira na
Jacka.
„Nevím.”
„Kecáš, co je to za kluka?” nedala se Nefas, které už ten jeho
výraz začínal lézt na nervy. Vyšli zpoza zatáčky, prošli hlavní bránou
a Jack neřekl ani slovo. Bylo jasné, že jejich kamarád odpovídat
nebude.
„Sebastian. - Je nemocný, prakticky bydlí v nemocnici. Jackova
mamka ho párkrát za rok vytáhne mezi lidi,” řekla nakonec
blondýnka.
„Zavři zobák, Chairo!” vyjel po ní.
„Hele, nechceš se uklidnit?!”
Nefas je vytřeštěně sledovala a vůbec netušila, o co tady vlastně
jde. Jackův obličej napovídal, že je z nějakého důvodu opravdu
hodně naštvaný. Pokud se nepřeslechla a Trewisová skutečně
myslela jeho mámu, znamenalo to, že jim tady jejich kamarád právě
lže, jako když tiskne.
„Jacku, ehm - možná se blbě zeptám, ale tvoje mamka je
blondýna?”
„Jo.”
„Jsi si jistý? - Tedy… chci říct… ty jsi - ” koktala Nefas.
„Mulat. A co? Můj táta je černoch - máš s tím snad nějaký
problém?!” rozkřikl se Jack, až se po něm z jídelny otočilo několik
lidí.
„Jsi vytočený mulat! - S tím mám problém. Co je to s tebou? Jen
jsem se zeptala,” bránila se Nefas, která neměla ponětí, co vlastně
provedla. „A navíc kecáš, že nic nevíš.”
„Nechte toho kluka na pokoji! Nerozumíte tomu a nic vám do
toho není!” zavrčel výhrůžně, otočil se a rychlým krokem se vydal
směrem k nagathanské vesnici. Nefas za ním zmateně hleděla

175
a potom se s otazníkem v tváři otočila na Chairu, která jen pokrčila
rameny.
„Nezdá se ti, že má ty výkyvy nálad nějak moc často?” zeptala se
Chaira nakonec.
„Ale proč? Jen jsem chtěla vědět, co je ten kluk zač.”
„Já ti toho o něm moc nepovím. Jediné, co vím, je, že je nemocný.
Asi nějaká duševní porucha, ale v Nagathanu se o něm nemluví,
takže ti to neřekne nikdo.”
„Takže jediný, kdo o něm něco ví, je Jack,” konstatovala Nefas.
„No fajn, tak ať si to nechá. Ale nevím, jestli budu mít na ty jeho
výlevy nervy. To se jako budeme zase bát na něj promluvit?”
Chaira si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Hm - pojď se najíst.
Panáček ať si trhne kapsou.”

Jackova nálada se několik následující dní držela na podobné

úrovni jako před záplavou a Nefas s Chairou velmi brzy vzdaly
jakékoli pokusy o navázání konverzace. Bylo ovšem pravdou, že
záhadný Sebastian Nefas zajímal. Kdyby Jack reagoval normálně,
pravděpodobně by jí byl nějaký cizí kluk úplně ukradený, ale takhle
jí bylo jasné, že je tady něco, co jim Jack nechtěl říct. A ji to
zajímalo už jenom z principu.
Výjimečně se těšila na hodinu ošetřovatelství, jenomže když přišli
na ošetřovnu, postel byla prázdná a kluk v tahu.
„Co sis myslela, že nám poslouží jako figurína?” zeptala se
Chaira, když viděla její zklamaný obličej. „Slyšela jsi ředitelku,
Montesierová ho měla uklidit.”
„Ale proč nikdo nemá vědět, že je tady?” zaskřípala Nefas zuby.
„Nevím. A vyprdni se na to - žiju v Nagathanu dvanáct let,
s Jackem se kamarádím odmala a taky o něm nic nevím.”
„Ale já to chci vědět!”
„Proč?” nechápala Chaira.

176
 „Protože mě štve, že má Jack před námi tajemství. Co může být
tak strašně důležitého, že nám to nechce říct?” zašeptala Nefas
rozčileně, když ošetřovatelka procházela kolem a rozdávala práce.
„Nevím, ale když se ho na to přestaneš pořád ptát, třeba se bude
chovat zase normálně. Smiř se s tím,” doporučila jí Chaira a ukončila
tak hovor. Otočila k ošetřovatelce a Nefas už si dál nevšímala.
Celé vyučování Nefas poctivě přemýšlela, jestli to něco opravdu
stojí za ztrátu kamarádů - zdálo se totiž, že jestli s tím nepřestane,
brzy se s ní nebude bavit ani Chaira.
Třeba taky něco ví… Nebo prostě žádné tajemství není. Třeba je
to jen věc Nagathanu, něco co se nemá dostat ven, a mě se to prostě
netýká, - napadlo ji. Ať to má být cokoliv, nejspíš to nebude tak
důležité, abych kvůli tomu přišla o přátele.
Rozhodla se ke smířlivému kroku. Počkala, až bude po obědě,
popadla Chairu za loket a vlekla ji k jezírku, kde byl Jack rozvalený
v písku a hrál s Kailem Elwoodem karty. Když byly pár metrů od
nich, balíček, který Jack držel v ruce, vzplanul.
„Jauvajs! Sakra už zase!” slyšela jeho zaklení.
„Ježiši, co to hrajou?!” otočila se Nefas zděšeně na Chairu.
„Sbírku elementů - zdá se, že opět prohrál,” zasmála se.
„Nechápu, proč to nevzdá. Proti Kailovi nemá šanci.”
Došly až k nim a Nefas mu nesměle ťukla na rameno. „Ahoj. Ehm
- smí se na tebe mluvit?”
„Ale jo - jasně - co by ne,” odpověděl Jack nečekaně vlídně
a cucal si popálené prsty. „Chcete si zahrát s náma?”
„Ani ne, dík - já mám svoje ruce docela ráda,” odpověděla Nefas
se smíchem.
„To záleží na tobě, co si vybereš,” zapojil se do debaty Kail
a míchal karty, které se už zase zdály být v pořádku. „A jeho si
nevšímej - neumí to.”
„Tak dělejte, sedat! Ve čtyřech se to stejně hraje líp,” zavelel Jack
a posunul se, aby si měly s Chairou kam sednout.

177
 „Nechcete se pak stavit za Matym?” zeptala se Nefas a sebrala
osm karet, které před ni Kail odhodil.
„NE!” ozvalo se sborově z obou stran.
Elwood se rozesmál. „To znělo dost jednomyslně - kdo je Maty?”
„Proder - a neuraz se, ale tam mě nedostaneš, ani kdybys mi
slíbila deset kilo sušenek,” zavrtěl Jack rezolutně hlavou.
„Proder? To myslíš tu protivnou uklízečku?” zvedl obočí Kail.
„Není protivný. - Ale fajn. Zapomeňte na to,” vzdala se Nefas.
„Radši mi vysvětlete, jak se tohle hraje.”
„To je jednoduchý - podle karet, které máš v ruce, si vybereš
element, který budeš sbírat. Já ti pošlu jednu kartu, které se budu
chtít zbavit, ty si ji buď zařadíš, nebo ji můžeš poslat dál Jackovi.
Když u toho přemýšlíš, dá se odhadnout, kdo co sbírá, ale můžu se tě
pokusit zmást - klidně ti budu posílat i karty, které se mi hodí, nebo
můžu v polovině hry svoje rozhodnutí změnit a začít sbírat jiný
element. Brzo na to přijdeš,” vysvětlil Kail pravidla a přistrčil jí
jednu kartu. Nefas sice ještě nevěděla, co bude sbírat, ale byla si jistá
tím, že element ohně to nebude. To, co viděla, jí bohatě stačilo.
„Proč za ním vlastně pořád chodíš?” nakousla Chaira znovu
předchozí téma.
„Není tak špatný, jak si myslíte - a byl první, kdo se tady se mnou
normálně bavil. Taky se mi snažil pomoct, když mě Ater načapal
venku po večerce,” odpověděla Nefas a podala Jackovi další kartu
zbarvenou do oranžova.
„Děláš to moc okatě,” okomentoval její počínání.
„To je mi fuk - hodlám svoje prsty ochránit, stůj co stůj.”
„To chudák ještě neví, co dělají ty zbylé,” rozesmála se Chaira
spolu s ostatními.
„No hlavně mi to neříkejte - abyste mi nepokazili překvapení…”
pronesla Nefas a zalitovala, že se k tomu vůbec nechala přemluvit.
„Neboj - to by nás ani nenapadlo,” uchechtl se Jack.
„Já bych si šla radši odpoledne hrát se Selií,” ozvala se Chaira ve
chvíli, kdy Nefas přemýšlela, který element nadělá na jejích prstech

178
nejmenší škody. Rozhodla se pro vodu a začala si systematicky řadit
karty, kterých se potřebovala zbavit.
„Vnímáš mě?” dloubla do ní blondýnka.
„Co? - Jo, jasně - Trewisová ale říkala, že teď nebude mít čas.”
„No proč asi…” hodila Chaira výmluvným pohledem po Jackovi,
který se zamračil, ale nijak narážku nekomentoval.
„No - to je jedno, že nemá čas. Nemusíme za bariéru - můžeme
být klidně tady,” obrátila se zpátky na Nefas. „Třeba ji naučíme něco
nového - Trewisová bude čučet, až se vrátí.”
„Nedělám to kvůli ní, ale máš pravdu - čekat ještě deset nebo
kolik dní je nesmysl,” pokývala Nefas hlavou.
„Ty tu - ” chtěl Kail něco říct, když v tu chvíli, se jeho karty
proměnily v cosi listnatého, co si Nefas pořádně nestihla
prohlédnout, protože dostala do obličeje přímý zásah ledovou
sprchou.
„Vtipné…” řekla, když vyprskala a vykašlala vodu, která se jí
dostala, kam neměla. Kail se stále ještě snažil vysvobodit svoje prsty
z popínavého listnatce, Jackův účes vypadal, jako by se přes něj
přehnalo tornádo a Chaira měla svůj balíček položený před sebou
a zářila jako měsíček na hnoji.
„Ty, jo?” podivil se Jack směrem k Chaiře. „Já myslel, že ho má
Kail.”
„Tak radši nemysli a rovnou to vzdej - tohle ti prostě nejde.
Alespoň jedna věc, kterou umím líp než ty,” zachechtala se.
„Jsi o rok starší,” bránil se Jack a snažil se vrátit svoje vlasy na
původní místo.
„Co to s tím má jako společného?” vysmála se mu. „Mimochodem
- to mi připomíná, že mám za týden narozky.”
„Narozeniny?!” vyhrkla překvapeně Nefas.
„No jo - blahopřání a věcné dary pokládejte na práh domku číslo
pět.”
„Eh.”

179
 „Žertuju,” usmála se Chaira. „Ale malou oslavičku bych snesla -
jste zváni.”
„Kam? - Hele, já nevím, jestli chci ještě hrát,” otočila se Nefas na
Kaila, který rozdával k nové hře.
„No k nám přece - naši mi určitě pošlou spoustu sladkostí a já to
sama nespořádám.”
„Ale já přece do Nagathanu nesmím,” zamračila se Nefas
a smířeně si rovnala nové karty.
„Řekl kdo?” podivil se Jack. „Jenom sama, ale když tě pustíme,
tak můžeš.”
„Hele - to jste hodní - ale já nemyslím, že je to dobrý nápad. To,
že si mě ostatní přestali všímat, neznamená, že by snesli moji
přítomnost ve vesnici.”
„Nesmysl! Můžu si na svoje narozeniny pozvat, koho chci a kam
chci,” stála si Chaira rozčileně na svém. „Klidně si tvoji návštěvu
nechám od Stearse písemně potvrdit.”
„Budete mít zbytečné problémy,” snažila se je Nefas odradit.
„To nech na nás - a hraj. Tentokrát vás dostanu,” zakřenil se Jack.
Hráli ještě další hodinu, a i když byla Nefas ještě několikrát
promočena, ofouknuta a omotána popínavcem, byl to jeden
z nejlepších dní tady vůbec. Do detailu naplánovali Chaiřinu oslavu
a potom ještě všichni společně i s Kailem až do večera blbnuli
s nebohou Selií, která už jich měla na konci tak akorát, že byl div, že
nikoho z nich nepokousala. Když šla Nefas večer spát, v duchu si
blahopřála k rozhodnutí nerýpat se v hloupostech a nechat věci tak,
jak jsou.

„Nemáš pocit, že vyrostla?” zeptal se Jack, když ji o týden

později, s podepsaným povolením v kapse, protahoval skrz
nagathanskou branku.
„Mám - už mi na ruce dělá čtyři otočky. Za chvilku si ji budu
dávat kolem pasu,” zasmála se Nefas a rozhlédla se kolem; Byla to

180
přesná kopie její vesnice. Jen to, co bylo u nich žluté, bylo tady
modré. Studenti, které míjeli, po nich házeli nepřátelské pohledy.
Tady žádný rozdíl nevidím, - pomyslela si trpce, a snažila se si jich
nevšímat.
„Kde jste takovou dobu?!” uvítala je Chaira mezi dveřmi.
„Byl jsem pro to povolení - pro jistotu,” odpověděl Jack
a zamával jí před očima pergamenem. „S tímhle nám bude moct
každý vlézt na hrb.”
Chaira kývla a pustila je dovnitř. - V pokoji, který vypadal také
úplně stejně jako její, jen s tím rozdílem, že dvě postele nebyly
odstrčené od třetí, seděli Tony, Kail a ještě jedna zrzka z druhého
ročníku, kterou Nefas znala spíš od vidění.
„To je Michelle Whitová, Michelle, tohle je Nefas, a než stihneš
něco říct, není to typická Prayanka,” představila je Chaira.
„Jo - všimla jsem si. Ahoj,” pozdravila a tvářila se celkem mile.
„Hele, oslavenče, můžeš mi to klidně omlátit o hlavu, ale bude ti
muset stačit, že ti potřesu pravicí - úplně jsem na ty tvoje narozky
zapomněl, takže jsem ti nic nekoupil, když jsme byli naposledy
nahoře,” kál se Jack a Nefas v tu chvíli došlo, že s sebou také nemá
nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo dárek.
„Já… taky… totiž - ” koktala nesmyslně, ale Chaira ji přerušila.
„U tebe mi to nevadí a u tebe - ” otočila se na Jacka, „- mě to
nepřekvapuje. Sednout! Musíte mi to pomoct sníst.” Nefas si sedla
na postel vedle Tonyho, který jí udělal místo a přistrčil k ní mísu
plnou brambůrků. Teprve až teď si všimla množství dobrot
rozmístěných všude kolem - tyčinky, slané krekry, kyselí hadi,
bonbony, pendreky, skákající rybičky, buchty, koblihy, cosi
čokoládového, co se jí mihlo před očima, a řada dalších věcí, včetně
několika lahviček s limonádou, rozestavěných po zemi.
„Nejsou to ty žáby, co jsme viděli v té továrně?” ukazovala Nefas
na pohybující se věc.

181
 „Jsou, jenomže jsem zapomněla zavřít tu krabici, takže se mi
rozutekly - jestli nějakou chceš, musíš si ji chytit.” odpověděla
Chaira, která se rozvalila na poslední posteli.
Nefas se držela brambůrků, které měla po ruce, a zaposlouchala se
do debaty, která se rozproudila, když jim Chaira ukazovala dárky,
které dostala od rodičů.
„Jacku, jak jsi to myslel, když jsi říkal, že jsi o rok mladší?”
zeptala se po chvíli.
„Já mám narozeniny až v březnu - ještě mi nebylo dvanáct,”
odpověděl a nabral si hrst rybiček.
„Moment - ale jak to, že už jsi v prváku?”
„Moje mamka se dobře zná s - ale to je jedno - prostě mi udělili
výjimku,” pokrčil rameny Jack a strčil si rybky do pusy. Nejspíš, aby
už nemusel na nic odpovídat. - Podle toho, jak se tvářil, se totiž
zdálo, že už se zase ptá, na co nemá.
„Ehm. - Ale hele, tohle rádio, je fakt senza. Povedlo se mi chytit
vysílání až z centra,” přerušila rozpačité ticho Chaira. „Mohli bysme
si zatancovat. Tedy - pokud tam budou hrát něco normálního.”
„Tak k tomu mě nedonutíš,” zašklebil se Kail.
„Nebuď bačkora - heh - Xenus Nightingale a jeho Žraločí blues.
Tak uznávám, že na tohle to ani nejde,” rozesmála se Chaira
a zkoušela dál ťukat wirgamou do rádia.
Nefas ji sledovala jenom napůl - už zase se v duchu musela
zaobírat Jackovým podivným chováním. Měla plíživý pocit, že nikdy
nemá šanci mezi ně pořádně zapadnout. Věděli věci, která ona
zřejmě vědět neměla, ať už byl důvod jakýkoliv.
Snažila se na to nemyslet a užít si večer tak jako ostatní, ale
nakonec měla z celé oslavy spíš rozpačité pocity - celou dobu seděla
tiše na posteli a bála se na něco zeptat.

„Co je s tebou?” drcla do ní Chaira o dva dny později, když seděly

ve studovně a dodělávaly úlohy na pondělí.

182
 Nefas se zašklebila na svoje pojednání o mezinárodní gjokské
spolupráci a zavrtěla hlavou.
„Nic, v poho. Jen se s tím pachtím už týden.”
„Víš moc dobře, že nemluvím o úkolu do Historie.”
„Nic mi není - jen -” nakousla svůj problém Nefas.
„Jen co?”
„Já nevím, jen - prostě možná teprve teď začínám chápat rozdíly
mezi vesnicemi.”
„O čem to mluvíš?” zamračila se Chaira.
„Nagathan má svoje tajemství, která ostatní nesmějí vědět, že?
Proto mi nechcete nic říct.”
„Nechápu. Řekla jsem ti všechno, co o Sebastianovi vím - myslela
jsem, že tě to už přešlo.”
„Nemyslím jenom tohle. Prostě mám pocit, že mezi vás
nepatřím,” vysvětlila Nefas a vztekle zatřepala svojí ulitou z věžule.
„Sakra! Zase mi došel inkoust.”
„Na - půjčím ti tuhle. Dokonce opravuje pravopisné chyby,”
usmála se Chaira a podala jí svoji psací potřebu.
„A čím budeš psát ty?”
„Já chci teď slyšet, co přesně máš na mysli. Takže nebudu psát,
dokud mi to nevysvětlíš.”
„Já nevím, jak bych to vysvětlila - prostě - se vedle vás cítím jako
vetřelec,” přiznala Nefas neochotně.
„Já tomu pořád nerozumím. Myslíš kvůli Jackovi? Nic si z něj
nedělej - i pro mě je jeho chování poslední dobou záhada,” řekla
Chaira a povzbudivě se na Nefas usmála. „Pokud jde o to, proč chodí
do školy už letos, tak jeho mamka si vyžádala u Goodwortha
výjimku, aby mohl nastoupit dřív. Je chytrej, tak mu to dovolili -
nebo možná proto, že s radním dobře znají. To je asi fuk. Já jsem
byla ráda, protože se spolu s Jackem kamarádíme odmalinka.”
„Dobře,” odpověděla Nefas. Trochu se jí ulevilo. Věřila, že by jí
Chaira nelhala. Kdyby věděla něco důležitého, řekla by jí to, ale

183
nechtěla se v tom dál rýpat - bylo vyčerpávající neustále přemýšlet,
kdo, co a proč.
„To je všechno? Nic jiného tě netrápí?” zvedla Chaira obočí.
„Ne. Jsi hodná, dík - teď mě zrovna trápí, že to asi nikdy
nedopíšu,” utrousila Nefas a zkusila se znovu soustředit na svou
práci.
Po další hodině svůj marný boj vzdala a rozhodla se, že se půjde
projít. „Díky - vracím,” podala Chaiře zpátky její ulitu a sbalila si
věci.
„Kam jdeš?” podivila se blondýnka.
„Asi se stavím za Matym. Jdeš se mnou?”
„É - ne. Musím to dočíst. Ale ty bys radši neměla chodit nikde
sama.”
„Pro jednou se to nezblázní. Tak zatím,” rozloučila se Nefas
a nechala svoji spolužačku samotnou ve společnosti knih.

Když dorazila ke správcově domku, zjistila, že Mathias uvnitř

není. Naštěstí ho ale nemusela hledat dlouho - klečel u nedalekého
potůčku a urputně se z něj snažil něco vylovit.
„Nelekni se - stojím ti za zády,” řekla opatrně, aby nepřepadl
dolů. „Co to tam lovíš?”
„Ahoj - ále, jenom ryby, které tam nemají co dělat,” odpověděl
a znovu ponořil podběrák do vody, aby z ní po chvilce vytáhl několik
modro-žluto-červených mrňavých rybiček.
„Kde se tam vzaly?” zeptala se Nefas zvědavě a prohlížela si
kbelík, ve kterém už plavalo alespoň dvacet ryb různých barev.
„Potopa,” odpověděl prostě a přidal úlovky k ostatním.
„Myslela jsem, že všechny škody už se spravily.”
„Věci, které nemusely být hned teď a okamžitě, se teprve
dodělávají. Je tady toho ještě docela dost - jen to není na první
pohled vidět,” vysvětlil Mathias. „Mimochodem - jdeš jenom tak
okolo nebo jsi něco potřebovala?”

184
 „Ne - teda - promiň, jestli tě ruším. Říkala jsem si, že se stavím -
jestli ti to nevadí.”
„Mám sice ještě práci, ale nevadí - ono se to nezblázní,”
odpověděl a postavil se. „Jenom tyhle hodím za bariéru a budu se ti
věnovat.”
Nefas došla zpátky k jeho dveřím, kde počkala, dokud se nevrátí
a nepustí ji dovnitř.
„Dáš si něco - kakao? Čaj?”
„Tak kakao bych si dala - děkuju,” odpověděla a posadila se do
křesla. Mathias před ni za malou chvilku postavil hrnek s tmavou
kouřící tekutinou.
„Těšíš se na bahňák?” zeptal se, když se také posadil.
„To myslíš tu obludnost nahoře? Ani nijak zvlášť - nemusím mít
všechno,” zasmála se Nefas.
„Ale jdi… Je to docela legrace - i když uznávám, že pro
přihlížející asi větší než pro zúčastněné.”
„Hm - já se budu muset asi zúčastnit. Backetová s Griffinovou nás
přihlásily,” protočila Nefas oči. „Z toho už se asi nevyvlíknu, že ne?”
Mathias se posadil s vlastním hrnkem naproti a zakřenil se. „Není
to povinné, ale být tebou, tak se kvůli tomu nestresuju - je to tady pro
srandu,” snažil se jí uklidnit. Nefas se usmála a cucla si teplého
kakaa - přesně tohle potřebovala.
Povídali si spolu minimálně hodinu - probrali všechno možné od
roztodivných živočichů ve sklenících, až po studenty a profesory.
Nefas si objednala druhý hrnek kakaa a vyprávěla, jak si Ater při
zkoušení dobíral Jacka a jeho tátu, a vzpomněla si, že Mathias je
vlastně taky z Nagathanu.
„Hele, Maty, můžu se na něco zeptat? - Nevíš co je to na
ošetřovně za kluka?”
„Na ošetřovně? Pravděpodobně některý z místních simulantů,”
zašklebil se Mathias. „Snad ses nezamilovala?”

185
 Nefas vykulila oči. „Ježiši, to ne! - Ale tenhle není ze školy.
Jmenuje se Sebastian a je z Nagathanu - tak mě napadlo, jestli ho
neznáš.”
Mathias si ji chvíli zkoumavě prohlížel, a když už si začínala
myslet, že byla hloupost s tím začínat, svraštil obočí a zeptal se. „Pan
Davis ti to neřekl?”
„Co?”
„Všiml jsem si, že s panem Davisem trávíš poměrně dost času -
očekával bych tedy, že ti to poví,” zamračil se správce.
„Ale co?” zeptala se znovu Nefas, která vůbec netušila, na co
naráží.
„No přeci - že Sebastian je tvůj bratr.”
Nefas doširoka otevřela oči a zalapala po dechu. „Co - cože?!”
dostala ze sebe šokovaně a nepřestávala na něj koukat s otevřenou
pusou.
„Ty a Sebastian - jste dvojčata.”

186
 16. kapitola
Střet s realitou
Utíkala. Nevěděla kam, ale bylo jí to jedno. Nevěděla ani, jak se
dostala od Mathiase, ale ani na tom teď nezáleželo. Běžela tmou, oči
měla plné slz, že skoro neviděla na cestu, srdce jí bušilo jako o závod
a měla pocit, že se nemůže nadechnout. V hlavě jí bušilo jediné slovo
- PROČ? Stále dokola - Proč? Proč? Proč mi to nikdo neřekl? Bratr.
Dvojčata. Museli to vědět…
U vchodu do školy se zastavila. Opřela se o dveře, zavřela oči
a snažila se dýchat. Když je znovu otevřela, zahlédla nedaleko toho,
který za všechno mohl. Také ji viděl. Usmál se a šel blíž.
Nefas na Jacka koukala neschopná pohybu. Zrychleně dýchala
a z očí se jí nepřestávaly řinout slzy. Nemohla uvěřit tomu, co vidí -
on se na ni usmívá…
„Ty,” zašeptala a krok couvla.
„Nef? Stalo se něco?” zarazil se, když viděl, jak vypadá. Chtěl se
dotknout jejího ramene, ale couvla o další krok dozadu. „Nesahej na
mě!” vykřikla a couvala dál do chodby.
„Nefas, slyšíš mě?! Co se stalo?”
„Nepřibližuj se ke mně! Jsi lhář!” odstrčila ho. „Hnusný, odporný
lhář!”
„Nefas, co blbneš?!” Jack se ji snažil chytit za ruku, ale nenechala
se.
„Hnusný lhář! Nenávidím tě!” křičela a strčila do něj. „Slyšíš?!
Nenávidím tě!”
„Slečno Cooperová, smím vědět, proč tady ječíte jako vorvaň
v říji? - Jste slyšet přes půl školy,” ozval se a ní ledový hlas. Otočila
se a za ní se ve své výšce tyčil Ater a shora na ni shlížel.
„Vy - vy taky!” kuňkla a zavřela oči. „Věděl jste to - vy všichni.”
Už to nebyl křik, spíš rezignovaný pláč.

187
 „Pane Davisi,” otočil se Ater na zmateného Jacka, „dejte si
odchod.”
Když se šokovaný Jack odšoural pryč a oni osaměli, zaměřil se
zpátky na plačící Nefas, která se mezitím přesunula ke zdi a sedla si
na zem.
„Vstaňte.”
„Všichni jste lháři,” pronesla tichým hlasem.
„Řekl jsem - vstaňte! A cestou nahoru si laskavě uvědomte, s kým
mluvíte. Ať je váš momentální problém jakýkoliv, stále ještě jsem
váš profesor,” zavrčel na ni hrozivě, ale jí to bylo jedno. Za
normálních okolností už by se raději dávno propadla do země, než
mu čelit v tomhle stavu rozzuřenosti, ale teď by jí nevadilo, ani
kdyby jí ukousl hlavu.
Jen s ní zavrtěla a tupě zírala skrz něj. „Nechci.”
„Tak a dost!” chytil ji za loket a vytáhl do stoje. „Pusťte mě!”
vyhrkla Nefas, ale profesor ji neposlouchal a táhl ji někam chodbou.
Snažila se mu vyškubnout, jenomže proti jeho síle neměla šanci.
Vtlačil ji do prvních dveří, kde ji konečně pustil a zabouchl za nimi.
„Výtečně. - Můžete mi teď laskavě konečně říct, co máte vlastně
za problém?” procedil skrz zuby. Bylo vidět, že je vytočený na
nejvyšší míru.
„Vy jste to taky věděl. Ptala jsem se vás - na svoji rodinu. Lhal
jste mi - proč jste mi neřekli, že mám dvojče? Chci jenom pravdu!
Mám na ni právo!” vysypala ze sebe Nefas. Od původního téměř
neslyšného šepotu stále zvyšovala hlas tak, že poslední slova na
profesora skoro vykřičela. Ten na ni mlčky a bez dechu hleděl.
„Kdo vám to řekl?” promluvil konečně po chvíli bezbarvým
hlasem.
„Takže je to tak,” vydechla. „Na tom, kdo mi to řekl, přeci
nezáleží - měli jste mi to říct už dávno! Chtěla jsem jen pravdu o své
rodině!” rozčilovala se Nefas a utírala si uslzené oči. Teď už se jí
nechtělo plakat - měla vztek na všechny a na všechno.

188
 „Dobrá! Chcete svoji pravdu? Dám vám ji,” vyjel Ater vztekle.
„Váš převzácný strýček z vašeho bratra udělal obyčejnou bezduchou
loutku. A to pravděpodobně jen proto, že nechtěl, aby byla pošpiněna
rodinná čest - hluboce se omlouvám, že jsem skutečně nepovažoval
za nutné vám toto sdělovat,” pronesl, a potom se otočil a práskl za
sebou dveřmi.
Nefas nehybně a s pootevřenými ústy hleděla na zavřené dveře
a snažila se vstřebat to, co pravě slyšela. - Strýček?
Nestihla se ještě ani vzpamatovat ze šoku, když se dveře opět
otevřely. „Mohla byste mě následovat?” zeptal se Ater už mnohem
mírněji. Nefas párkrát zamrkala, ale potom kývla a vydala se za ním.
Vedl ji chodbou někam do patra a Nefas se hlavou honila
ohromná spousta věcí. Měla pocit, že absolutně ničemu nerozumí.
„Pane?” kuňkla tiše.
„Teď ne,” odpověděl a dál ji vedl po schodech vzhůru. Ve čtvrtém
patře zabočil do chodby, ve které nikdy předtím nebyla.
„Prosím vás, kam to jdeme?” zeptala se už trochu zoufale.
„Už nikam - jsme tady,” odpověděl Ater a ukázal před sebe. Nefas
se podívala dopředu - všude kolem byla prachobyčejná zeď, jen s tím
rozdílem, že z jednoho místa vytékal ze stropu asi dva metry široký
vodopád a vsakoval se kamsi do podlahy. Před vodopádem se kousek
nad zemí vznášela prapodivná, průsvitně modrá bytost, s dlouhým
černým fousem. Měla založené ruce na hrudi a zavřené oči, jako by
spala.
„Ohlaste nás,” promluvil Ater k té modré osobě.
„Madam je zaneprázdněna a nepřeje si být vyrušována,”
odpověděla bytost, aniž by otevřela alespoň jedno oko.
„Buď tak laskav!” zavrčel profesor a bytost otevřela oči. Chvilku
si je zkoumavě prohlížela, ale nakonec pronesla: „Dobrá - jeden
nevrlý pán plus jedna uplakaná slečna - strpení, prosím.”
Bytost proletěla vodopádem a zmizela někde za ním.
„Co to bylo?” zeptala se Nefas zvědavě.

189
 „Gin paní ředitelky,” odpověděl Ater. Ve výrazu i tónu bylo znát,
že nemá náladu cokoliv víc vysvětlovat. Ani Nefas ji neměla, v hlavě
jí vířilo milion otázek a nějaký gin jí byl úplně ukradený.
„Prosím - madam vás již očekává,” pronesl modrý mužíček ihned,
jakmile se objevil zpátky.
Vodopád před nimi zmizel a objevila se krátká chodba, osvícená
několika loučemi, a na konci, o dva schody výš, čněly masivní
zdobené dveře. Ater zaklepal a po vyzvání i s Nefas vstoupili
dovnitř.
„Cassiusi?” přivítala ho ředitelka otázkou a její druhý pohled
spočinul na Nefas. „Dobrý večer, Nefas. Stalo se něco?”
„Dobrý večer. Mohli bychom na moment vedle?” zeptal se Ater
a po ředitelčině kývnutí oba zmizeli za bočními dveřmi a nechali ji
o samotě.
Stála nešťastně uprostřed ředitelny a přemýšlela, jestli má být
ráda, že se nejspíš brzy konečně dozví pravdu, nebo si dělat starosti,
protože ji možná ani znát nechce. Rozhlédla se kolem sebe; Byla to
půlkruhová místnost s měkkým huňatým kobercem a velikým psacím
stolem z tmavého dřeva, po stěnách bylo značné množství knih, ale
byly tam i police s všemožnými drobnostmi - několik vystavených
wirgam, zdobené náhrdelníky, vyblýskaný jantarový kámen,
odpočívající na mechové podložce. Také krásný bílý porcelánový
servis s droboulinkatými hrnečky, několik akvárií s různými rybami
a spousta zvláštních kamenných i kovových věciček, které Nefas
nedokázala identifikovat.
Zrovna si prohlížela malinké přesýpací hodiny pověšené na
řetízku na zdi, když se boční dveře opět otevřely. Za Aterem vyšla
ředitelka a ve tváři měla velice ustaraný výraz.
„Děkuji, že jsi ji přivedl. Můžeš jít - my si spolu popovídáme,”
řekla směrem k profesorovi, který kývl, rozloučil se a odvlál ke
dveřím, kterými přišli.

190
 Ředitelka došla k Nefas a přátelsky ji vzala za rameno. „Pojď,
posaď se tady,” ukázala jí na židli před psacím stolem. „Dala by sis
něco k pití - čaj, kakao?”
„Ne - děkuju,” odpověděla Nefas a sedla si.
„Girku!” zavolala ředitelka někam do prázdna, vzala své křeslo,
které stálo za stolem a přenesla ho dopředu k Nefas. Za moment se
odkudsi objevil jeden žabí mužíček a hluboce se uklonil jejím
směrem.
„Byl bys tak laskav a přinesl nám jednu kávu, kakao a několik
sušenek?” požádala Veronová mužíčka, který se opět uklonil a kamsi
odkvačil. „Myslím, že trocha kakaa přeci jen přijde vhod,” usmála se
na Nefas.
Ta se snažila její úsměv opětovat, ale vyšel jí z toho jen podivný
nervózní škleb, takže toho raději zanechala a věnovala se vzorkům na
koberci.
„Myslím, že ti asi dlužím vysvětlení, že?” řekla ředitelka a jemně
jí položila ruku na koleno. Nefas místo odpovědi jen svraštila obočí
a pokrčila rameny. Měla by na ni být naštvaná, že jí lhala, místo toho
měla spíš strach z toho, co jí řekne. Veronová nevypadala jako
někdo, kdo by bezdůvodně zatajoval informace. Dělalo jí starosti i to,
jak se ředitelka tvářila.
Za zády se jim vynořil žabí mužíček, položil na stůl tác s nápoji
a sušenkami a poté, co mu Veronová poděkovala, s úklonou
vycouval dveřmi ven.
„Vezmi si,” nabídla jí z občerstvení a sama si přivlastnila hrnek
s černou kávou. „Takže - chtěla by ses na něco zeptat?”
„Proč jste mi to neřekli?” zeptala tiše se Nefas se staženým
obočím.
„Jistě - chápu, že to je otázka, která tě momentálně pálí nejvíc,”
vydechla ředitelka. „Ale možná bychom měly začít od začátku.
K důvodům, proč jsme ti to neřekli, se dopracujeme.” Nefas pokrčila
rameny a čekala.

191
 „Dobrá, zeptám se - říká ti něco jméno Scarabeus?” položila
otázku Veronová.
„Ne - tedy - vlastně Jack - ” zarazila se Nefas, když si vzpomněla
na svého kamaráda. „Jack Davis mi o něm vyprávěl - vedl válku
proti Nagathanu a Maureece, že?”
„Ano. Před lety se kvůli několika neshodám oddělil od ostatních
a na dlouhé roky zmizel ze světa Gjorků. Když se vrátil, požadoval
úplnou kontrolu nad vládou všech. Byli jsme ochotni přijmout ho
zpět - pod jistými podmínkami, ale on nestál o to zařadit se - chtěl
moc. Nastaly zlé časy - Scarabeus byl velice mocný a magicky
nadaný Gjork, navíc měl na své straně celou Prayskou vesnici. Ale -
” ředitelka se odmlčela a napila se své kávy. „- válka ze dne na den
skončila. Scarabeus byl nalezen mrtvý - bohužel nejen on. Na
ostrově, kde jsi vyrůstala, tu noc, kdy jste se ty a Sebastian narodili,
jsme nalezli Scarabeovo tělo, tvého novorozeného bratra, vašeho
strýce a vaši maminku - zemřela. Pravděpodobně hned po porodu.”
„Moje maminka umřela? Je mrtvá?” zeptala se tiše Nefas. „Co se
jí stalo?”
„To je těžká otázka - respektive se na ni špatně odpovídá,” řekla
ředitelka a chytila Nefas za ruku. „Já vím, že je to pro tebe těžké.”
„Co se jí stalo? A kde je můj táta?” nevzdávala se Nefas.
„Váš otec - ” zamračila se Veronová, ale Nefas jí skočila do řeči.
„Já vím, jak se jmenuje, našla jsem si to v ročenkách - Daniel
Cooper, že ano?”
Ředitelka se narovnala v křesle a ustaraně si ji prohlížela. „Nefas -
Daniel Cooper není váš otec - je to bratr vaší maminky. Váš strýc. -
To on může za její smrt.”
„Co - Cože?!” vydechla Nefas šokovaně. Na její vkus toho bylo
za jeden den už dost. Nemohla uvěřit tomu, co slyší - celou dobu
u sebe nosila fotku člověka, který zabil její maminku. „On ji - ”
„Pravděpodobně ne přímo,” odpověděla ředitelka a odmlčela se.
„Bohužel se můžeme jen domnívat, co přesně se tam tu noc stalo.
Ale při vyšetřování vykazovala jeho wirgama stopy temné magie.

192
Tedy - i když vaši matku přímo nezabil, rozhodně ji má na svědomí
a navíc zcela jistě odpovídá za Sebastianův současný stav.”
Nefas netušila, co si má myslet. Její mozek jako by odmítal takové
informace zpracovat.
„Současný stav?” zeptala se nakonec, po chvilce mlčení.
„Když byl tvůj bratr nalezen, byl sice naživu, ale ve velice
vážném stavu. Byl přepraven na Nordic do nemocnice a dlouhou
dobu nebylo jisté, zda vůbec přežije. Nakonec ho ošetřovatelé
dokázali zachránit, ale - ” Veronová se opět odmlčela, zvedla se
z křesla a přešla k oknu. Bylo vidět, že pro ni není snadné o tom
mluvit.
„Kolikrát jsem si říkala, jestli by nebylo milosrdnější nechat ho
v klidu být, místo urputné snahy udržet ho naživu,” pronesla tichým
hlasem. „Když byly Sebastianovi asi čtyři měsíce, všimli si
ošetřovatelé, že jeho - vývoj neprobíhá standardním způsobem - tedy,
abyste správně rozuměla - on roste tak, jak má, jen jeho vnímání je
narušené.”
Nefas smutně zakývala hlavou. „Ano - já jsem ho viděla. On
nevnímá vůbec, že? Jako by lidi kolem sebe ani neviděl.”
„Snažili jsme se najít příčinu a způsob, jak mu pomoci, jenomže
bezvýsledně. Zdá se, že jeho mozek utrpěl vlivem nějaké kletby
poškození, díky kterému se jeho osobnost nerozvíjí normálně,”
ředitelka přešla zpět ke křeslu a zhluboka se nadechla „On zkrátka
žádnou nemá - nevidí, neslyší, nemluví. A - jeho stav je bohužel
nezvratný.”
Nefas seděla a mlčky si prohlížela smutný a vrásčitý obličej před
sebou. Sama měla slzy na krajíčku - zjistila, že má brášku, ale on ji
nikdy nezaregistruje, nikdy jí neřekne, že ji má rád, vlastně jí nikdy
neřekne vůbec nic. Ater měl pravdu - tohle bylo až příliš drsné.
„To se s tím nedá dělat vůbec nic? Umíte přeci kouzlit - kouzla
dokážou všechno,” zeptala se nakonec zoufale.
„Ani magie není všemocná,” odpověděla ředitelka tiše. „Skutečně
jsme zkusili vše - Sebastian potřebuje péči dvacet čtyři hodin denně,

193
takže zůstává v nemocnici. Vlastně - také proto, že není nikdo jiný,
kdo by se o něj postaral.”
„Ale paní Davisová se prý o něj stará,” vzpomněla si Nefas, co jí
říkala Chaira.
„Ano - ale může si brát k sobě jen pár dní v roce - na Vánoce, na
narozeniny…”
„A proč já jsem vlastně vyrůstala u upírů? Kde je táta?” zeptala se
Nefas. O ní ani o otci se ředitelka dosud nezmínila. Bylo jí divné, že
by tam tu noc vůbec nebyli.
„Musím přiznat, že když mi pan Goodworth v létě prozradil, že
Sebastian má sestru, byl to pro mne trochu šok. Neměli jsme o tvojí
existenci tušení,” pronesla ředitelka se zdviženým obočím. „Řekl mi,
že ses pravděpodobně narodila jako první a tvůj strýc tě odnesl do
lesa, kde tě ponechal svému osudu. Těžko se domýšlet proč, ale jistě
věděl, kdo ho obývá.”
„Já tomu nerozumím - on chtěl, abych umřela?” zeptala se Nefas
nešťastně. Nechápala, jak to mohl mamince udělat - byli to
sourozenci.
„Tomu bohužel nerozumí nikdo. Ale naštěstí - ať jsou upíři, jací
chtějí, na bezbranné dítě by nezaútočili - ovšem to je věc, kterou ví
jen málokdo.”
„Co se s ním stalo? - S ním,” zeptala se Nefas. Najednou měla
problém strýcovo jméno vůbec vyslovit.
„Je ve vězení - byl odsouzen na doživotí,” opověděla Veronová.
Nefas kývla a v duchu mu popřála hodně dlouhý život.
„A táta?”
„Oba máte příjmení po matce. Domnívám se, že toto byl důvod,
proč vlastně Daniel udělal to, co udělal. - Mít v gjorkské společnosti
nemanželské dítě, je - řekněme, že je to dost nestandardní.”
Nefas měla pocit, že se jí to všechno snad jenom zdá. - Maminka
umřela jenom proto, že nebyla vdaná? Chtěl nás všechny zabít,
abysme mu nedělali ostudu? To snad…

194
 „Nefas?” zaregistrovala po chvilce ředitelku, která se ji už po
několikáté snažila vytrhnout z myšlenek. „Teď mě prosím, dobře
poslouchej. - Já jsem je oba znala od dětství. Oba jsem je učila. Tvoji
maminku si pamatuji jako nesmírně laskavé, milé a usměvavé děvče.
Daniel byl sice trochu rošťák, který s oblibou porušoval školní řád,
ale vždy, co vím, se snažil svoji sestru chránit, prakticky se od ní
nehnul na krok - tohle nikdo nečekal. Nechci ho obhajovat - to, co
provedl, je neobhajitelné, jen bych nerada, aby ses upnula
k nenávisti. Daniel byl za svůj skutek potrestán a ani já, ani ty přesně
nevíme, co zapříčinilo jeho zkratovité jednání.”
„Sebral mi rodinu!” vykřikla Nefas zoufale. „Nechcete, abych mu
poslala děkovný dopis, že ne?”
„Nefas, já tvůj postoj chápu,” zhluboka vydechla ředitelka.
„Nechtěli jsme, aby ses to dozvěděla, ale pravděpodobně jsme měli
tušit, že se pokusíš po rodičích pátrat.”
„Kdo všechno o tom vlastně ví?”
„Ze studentů téměř nikdo - lidé z Nagathanu o tom s nikým
nemluví - berou to jako selhání, že se někdo z jejich vesnice spolčil
se Scarabeem.”
„Paní ředitelko, proč já jsem vlastně v Prayy?” zeptala se Nefas
po chvilce. Nechtěla už se o Danielovi bavit - bude ho nenávidět, ať
se to Veronové líbí nebo ne, a tahle otázka ji pálila. Přišlo jí, že do
téhle vesnice zkrátka nezapadá.
„Pravděpodobně je to způsobeno pozdějším zařazením. Zjistit,
který z magických elementů bude pro malého Gjorka nejvhodnější,
je dost složité a během dospívání teprve sám zjišťuje, k jakému
druhu magie má největší vlohy. Děti automaticky patří do vesnice, ve
které se narodily, ale v dospělosti si jich spousta kupuje wirgamy
s jiným jádrem, než je rodu ke kterému patří,” vysvětlila ředitelka.
„A nebylo by lepší, kdyby před nástupem do školy proběhlo nové
zařazení?”
„Uvažovali jsme o zřízení kolejí, kde by o příslušenství
rozhodovaly magické schopnosti, ale po válce se něco takového stalo

195
téměř nemožné. Navíc děti z jednotlivých vesnic spolu vyrůstají
a dobře se znají - dát do jedné koleje nagathanské a prayské by
nedělalo dobrotu. Maureekové jsou sice vešinou velmi přátelští
a snesou se téměř s každým, ale i jejich postoj vůči Prayy je -
řekněme rezervovaný.”
„Aha - no já - myslela jsem, jestli byste mě nemohla přeřadit.
Mám pocit, že do Prayy nepatřím a ostatní se se mnou nebaví kvůli
válce, o které jsem donedávna ani netušila, že byla. Navíc když byla
moje mamka z Nagathanu a Sebastian tam je taky, měla bych patřit
asi tam,” zkusila navrhnout Nefas.
„To bohužel nemohu. Máš pravdu, že je to poněkud zvláštní, ale
jistě bude nějaký důvod, proč tě bariéra poslala právě do Prayy,”
odpověděla ředitelka. „Co se týká chování ostatních spolužáků - my
se samozřejmě snažíme tu vzájemnou nevraživost potlačovat, ale to,
co rodiče říkají svým dětem, ovlivnit nedokážeme.”
Nefas se mračila na koberec a přemýšlela, ale ředitelka ji po
chvilce vzala za rameno a jemně ji donutila vstát. „Pojď, myslím, že
pro dnešek už bylo nepříjemných informací dost. Doprovodím tě do
vesnice. - Mám požádat madam Montesierovou o lektvar na spaní?”
„Ne - děkuju,” zavrtěla Nefas hlavou, i když jí bylo jasné, že
usnout se jí dnes skutečně nepodaří. Potřebovala přemýšlet.
Veronová ji vyvedla z ředitelny, cestou instruovala vznášející se
modrost, že se za moment vrátí, a zamířila ke schodišti.
„Mohla bych Sebastiana navštívit?” zeptala se Nefas o dvě patra
níž.
„Dnes už ne, ale myslím, že zítra by to bylo možné.”
„Proč je vlastně tady?”
„Má nějaké zdravotní potíže, se kterými si v nemocnici nevědí
rady. Bezdůvodně začal ubírat na váze a profesorka Trewisová se
nabídla, že mu zkusí udělat nějaké testy,” odpověděla ředitelka.
Prošly přízemím k východu. Všude bylo absolutní ticho, bylo zřejmé,
že už je pokročilá noční hodina, a Nefas přišlo téměř neskutečné, že
si všichni okolo jen tak v klidu spí.

196
 „Kdyby ses zítra necítila, nemusíš chodit na vyučování. Kolegové
to jistě pochopí,” pohladila ji ředitelka jemně po zádech, když došly
k brance vesnice.
„Ne - já půjdu. Když budu jenom sedět a koukat do zdi, zblázním
se,” odpověděla Nefas.
„To zní rozumně. Kdybys ale cokoliv potřebovala - ” nabízela jí
pomoc Veronová, ale Nefas zavrtěla hlavou. „Děkuju - já - budu
v pořádku. Dobrou noc,” rozloučila se a nevšímajíc si ředitelčina
nesouhlasného pohledu zmizela v tmavé vesnici.
Aniž by se namáhala se svlékáním, co nejtišeji si vlezla do postele
a zavřela oči. Snažila se nevnímat knedlík, který se jí utvořil v krku,
ani slzy, které se jí draly skrz zavřená víčka. Mechanicky hladila
Selii po hlavě a proklínala se za svoji hloupou zvědavost. Měla vztek
na celý svět, nechtěla se dívat, jak ji Veronová a ostatní litují,
dokázala se dost dobře politovat sama. Chtěla se někam zahrabat.
Zalézt, aby už ji nikdy nikdo nenašel. A ač to znělo sebevíc šíleně,
záviděla Sebastianovi - nevnímat - necítit. Přesně to by si teď přála.
I když o mamince a bráškovi nevěděla prakticky nic, bolelo to.
Kolikrát přemýšlela, kdo jsou její rodiče a proč s nimi není, jenomže
tohle vědět nechtěla - nebylo to fér. To NIKDY znělo až příliš
definitivně.

Nakonec se jí sice podařilo na pár hodin usnout, ale klidnému

spánku se to podobalo jen velmi vzdáleně. Když se probudila, našla
Selii v klidu odpočívat u svých nohou smotanou do klubíčka, a zbylé
dvě postele byly prázdné. Nefas si pomyslela, že už je nejspíš dávno
doba snídaně, a přestože neměla ani hlad, ani náladu, donutila se
vstát.
Věděla, co udělá jako první, dřív než cokoliv jiného - zalovila
v batohu a po chvilce štrachání vytáhla ohmatanou fotografii. Ještě
naposledy si ji pořádně prohlédla a snažila se vtisknout si do paměti
teď už nenáviděný obličej svého strýce, a potom ji pomaličku
roztrhala na ty nejmenší kousíčky, které dokázala, a zakopla je pod

197
postel. Potom uklidila Selii do jejího lasturového bytečku a šla se
převléknout ze včerejšího oblečení. Cestou se zarazila u zrcadla
visícího na zdi a zkoumala své napuchlé oči.
„Nevypadáš dobře…” dostalo se jí upřímného zhodnocení.
„Dík - to vím i bez tebe,” odsekla drzé skleněné ploše a šla
vykonat to, co původně zamýšlela. Snídani nakonec vynechala
a volný čas věnovala zanedbané hygieně a přemýšlení, jak se vlastně
postaví k Jackovi. Zařekla se, že už na něj v životě nepromluví - lhal
jí, a i když to, co věděl, bylo sebenepříjemnější, měl jí to říct.
Považovala ho za kamaráda, a on ji přitom celou dobu vodil za nos
a ještě se tvářil, jako že jí vlastně pomáhá.
Když dorazila k učebně Starodávných run, viděla ho, jak spolu
s Chairou stojí v hloučku několika spolužáků čekajících na
profesorku Ingenovou. Jakmile ji zahlédl, šťouchl do své blonďaté
kamarádky a oba ji zachmuřeně pozorovali. Nefas si stoupla co
nejdál od nich a mračila se do okna. Na Chairu se nezlobila, ale jít za
ní by znamenalo přiblížit se k Jackovi a to v plánu opravdu neměla.
„Nef?” ozvalo se za ní opatrně. Otočila se a viděla za sebou
Chaiřin ustaraný výraz. Pár kroků vzadu nejistě přešlapoval Jack
a tvářil se ztrápeně. Nefas ale jeho obličej ani v nejmenším
nedojímal.
„Buď tak hodná a řekni mu, ať se ke mně nepřibližuje,” řekla své
kamarádce nasupeně.
„Ty už to víš, že jo?” zeptal se přiškrceným hlasem.
„A ať na mě nemluví,” dodala ještě směrem k Chaiře a využila
příchodu profesorky k tomu, aby jim oběma zmizela z očí.
Posadila se mezi své prayské spolužáky, což se samozřejmě
neobešlo bez poznámek, a zaposlouchala se do výkladu.
Třeba ty runy konečně pochopím, když si teď nemám s kým povídat…-
pomyslela si trpce. Celé vyučování se snažila pohybovat tak, aby ji
Jack neměl šanci někde odchytit. Snažil se, ale i když ji Chaira
přemlouvala, aby s ním promluvila, Nefas nebyla na žádné
vysvětlování zvědavá.

198
 „A nemohla bys mi alespoň ty říct, o co vlastně jde?” zeptala se jí
cestou na oběd.
„Proč se nezeptáš jeho?”
„Protože se ptám tebe,” odpověděla Chaira. „No - taky proto, že
jsem se ho ptala a on se o tom se mnou odmítá bavit.”
„Tady ne - je tu moc lidí,” řekla nakonec Nefas, když viděla její
nešťastný výraz. „Odpoledne se sejdem u jezírka,” dodala a zapadla
k prayskému stolu.

Po vyučování si odnesla své věci do pokoje a vydala se k malému

jezírku, kde už na ni Chaira čekala. Sedly si na břeh, strčily si nohy
do vody a Nefas se pustila do vyprávění všeho, co se včera večer
dozvěděla. A i když se za to dnes trochu styděla, nevynechala ani to,
jak na chodbě ječela na Atera. Chaira střídavě bledla a nevěřícně
otevírala ústa.
„To nemůžeš myslet vážně?” pronesla, když už jí Nefas řekla
úplně všechno.
„Věř mi, že tohle bych si v žertu nevymyslela.”
„Přísahám, že jsem o tom nevěděla,” hájila se Chaira. „Jediné, co
jsem znala, bylo jméno. Vždycky, když jsem Jacka ptala, co mu je,
řekl jen - je nemocný. Nechtěl se o něm bavit a ostatní děti z vesnice
vždycky říkaly - ten divný kluk. U nás se o něm prostě nemluví.”
„Jo - věřím ti. Ale na Jacka mám vážně vztek - on mi to měl říct!”
vztekala se Nefas.
„Nef, to je těžké. Myslím, že takové věci se špatně říkají.”
„Celou dobu ze mě dělal pitomce a přitom se tvářil, jak mi
pomáhá. - Vždyť to byl jeho nápad, jít hledat mé rodiče do knihovny.
A pak mě klidně nechá nosit u sebe fotku toho - TOHO chlapa
a myslet si, že je to můj táta.”
„Myslíš, že ví úplně všechno? I když - když o tom tak přemýšlím,
začal se chovat divně od té doby, co jsi mu tu fotku ukázala - takže
asi ví,” uvažovala Chaira nahlas. „No - ale stejně, co ti měl vlastně

199
říct? - Tenhle týpek zabil tvojí mámu a z tvýho brášky udělal
cvoka?”
„Asi bych volila vhodnější slova,” utrousila Nefas nabručeně.
„Tak se do něj zkus trochu vžít - představ si sama sebe v jeho
kůži. Jak bys někomu sdělila něco podobného?”
„Já - já nevím. Myslela jsem si, že je to můj přítel,” kuňkla Nefas
tiše a objala si kolena.
Štvalo ji, že má Chaira možná pravdu.
„Právě proto, že je. On ti nechtěl ublížit.”
„Půjdeš se mnou?”
„Kam?” nechápala Chaira změnu tématu.
„Chtěla bych se jít podívat za Sebastianem, ale - mám strach jít
tam sama.”
„No - jo - to víš, že půjdu. A Jack?”
„Nevím. Ještě nevím,” přiznala Nefas a zvedla se ze země.
„Půjdeme? Chtěla bych tam jít teď.”
Chaira kývla a vstala. Prošly skrz pozemky a ke vchodu do školy.
Celou cestu až na ošetřovnu šly mlčky, každá ponořená do svých
vlastních myšlenek. Chaira na ni netlačila, aby si s Jackem
promluvila, a ona za to byla ráda - nejdřív si to musí srovnat ve své
vlastní hlavě. Když vešly na ošetřovnu, Montesierová se zrovna
věnovala nějakému klukovi z Maureeky, který měl jednu ruku
dvakrát tak dlouhou co druhou.
„Co myslíš, že dělal?” špitla jí Chaira do ucha.
„Nevím, jestli to chci vědět.”
„Vydržte slečny - za vteřinku budu u vás,” houkla na ně
ošetřovatelka a strčila chlapci do ruky nějaký svítivě modrý lektvar.
Za malý moment se mu ruka skutečně vrátila do původní velikosti,
kluk poděkoval a zmizel jako pára nad hrncem.
„Tak co pro vás mohu udělat?” obrátila k nim Montesierová svoji
pozornost a trochu se zarazila. „Ach, slečna Cooperová.”
„Dobrý den, paní ředitelka už s vámi mluvila?” zeptala se Nefas,
když viděla, jak se ošetřovatelka tváří.

200
 „Mluvila - tak pojďte,” odpověděla a vedla je do zadní části
ošetřovny. „Ale sama.”
„Ne - prosím. Pusťte ji se mnou,” škemrala Nefas.
„To nejde. Slečna Greenová tady na vás počká.”
„Běž - to zvládneš,” usmála se na ni Chaira povzbudivě.
Ošetřovatelka otevřela první ze dvou dveří, Nefas se zhluboka
nadechla a vešla dovnitř. Byl to bíle vymalovaný a velice skromný
pokoj - jen postel, židle a noční stolek. Sebastian ležel na zádech
a otevřenýma očima koukal do stropu. Bylo tak zvláštní se na něj
dívat - už to nebyl cizí kluk. V krku se jí zase objevil ten protivný
knedlík a Nefas se ho ze všech sil snažila spolknout a nerozbrečet se.
„Víte, že vás neuslyší?” zeptala se jí Montesierová za zády. Nefas
pootočila hlavu a kývla – na odpověď se nezmohla.
„Dobrá, nechám vás o samotě - ale jen pár minut,” upozornila ji
a odešla.
Nefas udělala nejistý krok dopředu a prohlížela si chlapce ležícího
na posteli před sebou; Byli si podobní, o tom nebylo pochyb - měli
podobné rysy v obličeji, stejně černé vlasy, i oči, kterýma nehybně
zíral do stropu, byly stejně tmavé jako její. Byl to pohledný chlapec,
přesto pohled na něj byl děsivý. Nefas se znovu zhluboka nadechla
a opatrně přistoupila až k posteli. Po chvilce se posadila na kraj
a zlehka se dotkla ruky, kterou měl položenou na peřině. - Byla teplá,
cítila, jak mu v žilách proudí krev, ale on se ani nepohnul.
„Ehm - já vím, že mě neslyšíš, ale… já… chtěla bych…chtěla - ”
Nefas se snažila něco říct, ale sama ani nevěděla co. Slzy, které se jí
valily z očí, už se nedaly nijak zastavit, a měla pocit, že nemůže
dýchat.
Ani si nevšimla, kdy se otevřely dveře, a něčí ruce ji vytáhly do
stoje a pevně ji objaly.
„Říkala jsem, že to není dobrý nápad,” rozčilovala se
ošetřovatelka. „Ššš - to bude dobré,” utěšovala Nefas, která jí
vzlykala do hábitu. Dlouho stála a nechala se hladit po zádech.

201
Připadala si jako malé dítě, ale zároveň s tím nedokázala nic udělat.
Měla pocit, že kdyby ji pustila, sesune se k zemi.
„Pojďte - dám vám něco na uklidnění,” řekla a odváděla ji
k jednomu z lůžek v hlavní části.
„Slečno Greenová, posaďte ji tady a držte ji.”
„Nef? Slyšíš mě? - To bude dobré,” slyšela Chaiřin hlas a cítila,
že ji drží za ruce, ale všechno jako by probíhalo v dálce. Celá se
třásla, a ať se snažila sebevíc, nedokázala to mu nijak zabránit. Po
chvilce ucítila v puse pachuť nějakého lektvaru, někdo ji položil na
postel a přikryl. Slyšela ošetřovatelku, jak říká, aby u ní Chaira
počkala, třes pomalu ustával a pak najednou všechno zmizelo.

202
 17. kapitola
Bahňák
Probudila se na ošetřovně. Zmateně zamrkala do bílých peřin
a přemýšlela, kde se tam vzala. Po chvilce namáhání se jí vybavily
útržky z posledních událostí, jen po té návštěvě Sebastiana jí v hlavě
zela podivná černá díra. Netušila, kolik je hodin, co je za den,
a jenom tajně doufala, že je stále ještě prosinec a ona tady neprospala
půl roku. Jediné, co věděla s jistotou, bylo, že ji příšerně třeští hlava.
Už zase...- pomyslela si a zkusila se opatrně posadit.
„Dobré odpoledne. Jak se cítíte?“ zeptala se ošetřovatelka, která
se jí znenadání objevila v zorném úhlu.
„Dobré - říkala jste odpoledne? Co je dnes za den?“ nakrčila
Nefas obočí.
„Úterý.“
„A který rok?“ zeptala se Nefas trochu tišeji, neboť hluk jejího
vlastního hlasu jí nedělal vůbec dobře.
Montesierová se rozesmála. „Tak dlouho tady zase nejste.“
„No to je dobře, už jsem se bála, že jsem něco zaspala.“
„Myslím, že nic podstatného. A když už jsme si ujasnily datum,
dozvím se, jak se cítíte?“
„Bolí mě hlava,“ postěžovala si upřímně Nefas a ošetřovatelka se
zakabonila.
„No to není divu, že vás bolí hlava - ono totiž co je moc, to je
moc,“ založila si ruce v bok, potom si odfrkla a otočila se. „Kdybych
jim to neříkala. Jenomže to by mě tady musel někdo poslouchat - ale
to né. Proč by měl někdo dát na rady obyčejné ošetřovatelky? Je to
ještě dítě, ale jim...“ bručela si pro sebe celou cestu někam dozadu
a Nefas jí zmatně mrkala do mizejících zad. Byla ráda, že její hněv
není namířený proti ní – s nabručenou ošetřovatelkou si očividně
taky neradno zahrávat. Montesierová byla v cuku letu zpátky
a podávala jí lahvičku s nahnědlou tekutinou.

203
 „To je ten hořký?“ zašklebila se Nefas.
„Ano. S příchutí lesních jahod nevedeme - polknout,“ zavelela
ošetřovatelka jako generál a Nefas nezbývalo než uposlechnout.
„Mimochodem - měla jste tu několik návštěv.“
„Jakých?“
„Pominu-li paní ředitelku a profesora Atera, kterýžto jako strážce
vaší vesnice má povinnost ujistit se o vašem zdravotním stavu, byla
tady slečna Greenová, pánové Matewis, Elwood a Davis - ten tady
seděl jako hromádka neštěstí.“
„No páni!“ vyhrkla Nefas. Jejich starostlivost ji překvapila, jen
doufala, že Chaira klukům nic neřekla. I když je asi stejně jen
otázkou času, než se to dozvědí.
„Byla jsem několikrát požádána, abych je upozornila, až se
probudíte. Mám tak učinit?“ zvedla ošetřovatelka obočí.
„No - já nevím. Je to od nich milé, ale - já - moc nemám náladu.“
„Chápu - proto se ptám. Ale stejně si myslím, že byste se neměla
moc uzavírat. Trocha rozptýlení by vám pomohla.“
„Mně se o tom nechce s nikým mluvit,“ zamračila se Nefas
a zavrtala se hlouběji do peřiny.
„Slečno Cooperová, tohle je velice citlivá věc a já silně pochybuji,
že by si některý z vašich přátel troufl se v tom rýpat. Kdy o tom
budete chtít mluvit, záleží jen na vás, ale domnívám se, že byste
neměla být sama a zabývat se hloupými myšlenkami.“
„Hloupými?“
„S vámi je tedy řeč... Mám je přivést?“ zeptala se ošetřovatelka
naoko uraženě a založila si ruce na hrudi.
„Jen Chairu prosím.“
„Dobrá. A tady - “ukázala na stolek s talířem.
„Co je to?“
„Tomu se říká snídaně, seznamte se,“ protočila Montesierová oči.
„A byla bych ráda, kdybyste se seznámily skutečně důvěrně, protože
si jsem jistá, že jste se už dlouho nepotkaly.“

204
 Nefas chtěla něco namítnout, ale už nebylo komu, protože žena
stihla odplachtit dřív, než se dívka vůbec nadechla. Vlastně až teď jí
došlo, že od včerejšího oběda nic nejedla, a s chutí se zakousla do
jedné z podivných placek. Myslela si, že to jsou palačinky, ale na ty
to bylo moc silné těsto. Ani lívance. Ani bramborové placky.
Netušila, co to je, ale chutnalo jí to. Možná to tak bylo lepší - kdyby
to věděla, pravděpodobně by jí to chutnat přestalo.
Než snědla druhou, byla Montesierová zpátky a v závěsu za ní dva
blonďaté copy. Nefas kývla na ošetřovatelku a zkusila směrem
k Chaiře vyloudit něco jako úsměv.
„Ahoj - jak je, marode?“ zazubila se na ni kamarádka.
„Jde to - a nejsem marod.“
„Já vím, ale stejně jsi mě vyděsila.“
„Promiň - byl to hloupý nápad,“ zamračila se Nefas.
„Byl. Ale i mě to mohlo napadnout,“ skousla si Chaira omluvně
ret. „Hm - něco jsem ti přinesla - čokoládovou chobotnici. Zbyla mi
z oslavy, ale bude dobrá.“
Nefas se rozesmála. „Víš, že nesnáším chobotnice. To mi děláš
schválně, že jo?“
„To víš, že jo,“ zakřenila se. „Ale ne - žáby došly, prostě se budeš
muset spokojit s chobotnicí. Stejně už z ní vyprchala všechna magie.
Je to taková chudinka chcíplá.“
„Tak děkuju,“ řekla Nefas, sáhla do nastaveného pytlíku
a mocným kousnutím urafla hlavonožci celé chapadlo.
„Ehm - hele, za dveřmi čeká Jack. Můžu ho přivést?“ zeptala se
Chaira a nervózně si u toho mnula levé ucho. Nefas se zamračeně
pustila do druhého chapadla, ale neříkala nic.
„Mluvila jsem s ním, mrzí ho to - fakt je z toho celý špatný,“
přimlouvala se za kamaráda.
„No jo - tak ho přiveď, prosím tě - než z tebe dostanu mladý,“
rezignovala Nefas a nabručeně ukousla chobotnici hlavu. Chaira se
usmála a zmizela za dveřmi, odkud za chvilku vytáhla Jacka,
tvářícího se jako boží umučení. Musela ho trochu popostrkovat,

205
protože tempem, kterým se přibližoval, by se k Nefas nedostal ani do
konce školního roku.
„Já - omlouvám se,“ začal trochu nejistě. „Nechtěl jsem ti lhát, ale
nemohl - nesměl jsem ti to říct. Naši by mě vykostili, kdyby zjistili,
že jsem si někde otevřel pusu. A navíc já... jsem nevěděl, že jsi... teda
- “vydechl a nešťastně se podíval po Chaiře. Evidentně se do toho
začal zamotávat. „Ze začátku mě to vůbec nenapadlo - Cooperová
není až tak neobvyklé příjmení. Docvaklo mi to až ve chvíli, kdy jsi
mi ukázala tu fotku, jenže jsem tě v tom musel nechat a - a štvalo mě
to, protože jsem tě do toho sám navezl - omlouvám se, je mi to líto.“
„Dobře - už o tom nechci mluvit,“ odpověděla Nefas unaveně.
„Nezlobíš se?“
„Zlobím, ale asi ne na tebe. Spíš tak nějak - na celý svět.“
„Tak to je dobré - to na každého obyvatele planety připadá jenom
troška tvého hněvu,“ uculil se rozpustile. Tohle byl Jack, kterého
Nefas znala.
„Hele, tobě nějak rychle otrnulo...“ popíchla ho trochu, ale když
viděla, jak se zarazil, rozhodla se, že ho nebude dál trápit. „Na -
nechala jsem vám každému chapadlo.“
Ve středu ráno ji ošetřovatelka propustila. Sice se tam snažila ještě
udržet, ale Montesierová jí dala jasně najevo, že zdraví jedinci
nemají na ošetřovně co pohledávat a vyexpedovala ji ven. Nefas
nezbývalo nic jiného než se zařadit zpátky do vyučovacího procesu.
Když přišla do domku, čekal ji menší šok. - Zjistila, že Selie, na
kterou díky událostem minulých dní úplně zapomněla, nejen neutekla
ani neumřela hlady, ale klidně si trůní na klíně Adel Griffinové.
„Eh,“ dostala ze sebe jen při pohledu na svou spolubydlící hladící
jejího hada.
„Nazdar - to je fajn, že jsi zpátky. Konečně ti můžu tu bestii
vrátit,“ zašklebila se Griffinová, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by
to skutečně chtěla udělat. Dál seděla na místě a hladila Selii po hlavě.
„No - to - děkuju. Že jsi mi ji pohlídala,“ vykoktala Nefas
a nevěřícně zírala na obraz před sebou.

206
 „Nepohlídala. Jen jsem jí dala najíst.“
„Tys ji nakrmila?!“ vyhrkla Nefas a přemýšlela, jestli by bylo
možné, že by její spolužačku někdo uřknul.
„No jistě. Radši jí hodím rybu než se nechat zakousnout. - Tak
na,“ odsekla Adel a podávala jí Selii zpátky. Nefas se ale zdálo, že se
hada vzdává jen velmi nerada.
„Ehm - já ti ji někdy půjčím - jestli chceš.“
„Proč bys mi ji měla půjčovat - jasně že nechci - jak tě taková
blbost vůbec napadla?“ vyjela Griffinová vztekle a celou dobu
sledovala záda Backetové, která se přehrabovala v batohu a neviděla
na ně, ale bylo jasné, že je poslouchá.
Nefas se také zadívala jejím směrem a potom se otočila zpátky na
Adel a zvedla obočí v němé otázce. Ta se ale jen zamračila a zavrtěla
hlavou, potom nasupeně popadla své věci a zmizela z domku. Nefas
se za ní dívala a nemohla se zbavit dojmu, že jí tady něco uniká.
Hodila to ale za hlavu, namotala si modro-černou nevěrnici na
zápěstí, v rychlosti si našla učebnice na dnešní vyučování a zmizela
také.
U hlavní budovy na ni čekali Chaira a Tony. Vypadal, že ji vážně
rád vidí, a netvářil se vůbec nijak lítostivě, takže Nefas v klidu
usoudila, že nic neví.
Nechala se doprovodit na vyučování a následně s nimi, ale
i s Jackem a Kailem strávila prakticky celý den. Snažili se ji
všemožně rozptylovat a ona už se na Jacka zkrátka nemohla dál
zlobit. - S odstupem jí bylo jasné, že v jeho situaci by jednala
pravděpodobně stejně. Hrozně se snažila nemyslet na to. Jenže i přes
svoji snahu, i přes snahu svých přátel odvést její myšlenky měla
Sebastianův obraz vrytý do paměti velmi hluboko. Ta bezmoc,
nezvratnost, nemožnost cokoliv udělat, ji doháněla k šílenství.

„Za týden jsou Vánoce, kámo,“ štouchla do ní Chaira o čtrnáct dní

poději, když leželi po večeři venku na písku a zírali skrz strop bariéry

207
do hlubin oceánu. Nefas držela v ruce svoji wirgamu a snažila se ji
střídavě rozsvěcet a zhasínat.
„Snažíš se mi tím naznačit, že bych ti měla opatřit nějaký dárek? -
Jsem švorc. Ale jestli chceš, chytím ti venku nějakého oploutveného
mazlíčka,“ zakřenila se na ni Nefas.
„To není nutné, děkuji,“ rozesmála se Chaira. „Snažím se tím
naznačit, že budou vánoční prázdniny.“
„Eh?“
„No a to znamená co?“
„To myslíš tu příšernost nahoře?“ docvaklo konečně Nefas, na co
naráží. Úplně na tu hloupou atrakci zapomněla.
„Docela se těším - bude to prima,“ uculila se Chaira. „Co ty,
Jacku? Nespi!“
„Nespím, poslouchám,“ houkl zezadu Jack. „Docela jo - ale já
bych udělal profesorské kolo. Představa Ingenové, Trewisové nebo
Atera s obličejem v bahně mi dělá moc dobře na duši,“ dodal, načež
se všichni tři rozesmáli.
„Vy na Vánoce odjíždíte domů?“ zeptala se Nefas, když se
dostatečně uklidnila.
„Já zůstávám - mamka mi psala, že táta nejspíš opět nebude mít
čas, takže i s bráškou odjíždějí k babičce a dědovi, kteří se vloni
odstěhovali do Indického oceánu,“ zamračila se Chaira.
„Do Indického oceánu? Myslela jsem, že Gjorkové žijí jenom
tady.“
„Jasně, že ne,“ otočila se Chaira na bok. „Žijí všude, kde je voda.
- Děda byl vědec, celý život zkoumal exotické vodní tvory
s kouzelnými schopnostmi a před dvěma lety zjistil, že v Indickém
oceánu žije nějaká Ramora - a to byl nebyl náš děda, aby se za ní
nevydal.“
„To je náhodou super - moct cestovat, kam se ti zlíbí,“ zasnila se
Nefas. „A co ty - jedeš domů?“
„Jedu - a bude se mi po vás móóc stýskat,“ zakřenil se Jack.

208
 Ať se to Nefas líbilo nebo ne, týden se přehoupl a ona teď spolu
s ostatními spolužáky pochodovala směrem k hornímu východu ze
školy. Na rozdíl od ostatních se její chůze za zcela dobrovolnou
označit nedala.
„No tak, pusť mě,“ kňourala, když ji Chaira táhla za ruku do
druhého patra. „Nemám na to náladu.“
„Nebuď... Tohle ti právě pomůže, uvidíš,“ snažila se ji blondýnka
přesvědčit a dál ji vlekla davem hrnoucím se po schodech.
Ano, válet se v bahně je přesně to, co mi ještě chybí ke štěstí... - odfrkla
si v duchu, ale nahlas raději neříkala nic. - Té nechutně veselé osobě
nemělo smysl odporovat.
Nechala se vytáhnout nahoru a bránou na vzduch. Venku, když je
obě do očí praštilo prudké dopolední slunce, ji Chaira konečně
pustila.
„Co je tohle za počasí?!“ zašklebila se Nefas a přikryla si rukou
obličej. „Jsou Vánoce - neměla by být zima?“
„Vždyť je,“ nechápala Chaira a přitáhla si hábit k tělu.
„A kde máš sníh?“
„Co je to?“ vykulila blondýnka oči.
Nefas se rozesmála. „Já vlastně ani nevím. - Nějaký blivajs, co
padá z nebe, když je zima. Prý se z toho dají dělat koule. - Říkal mi
to Mike.“
„Ty jdou z bláta dělat taky,“ rozchechtala se Chaira a zatahala ji
za rukáv. „Pojď! - Vlečeš se jak sliznatka.“
„No, promiň. Když se mi někam nechce, tak se vleču.“
Pomalu procházely mezi obchůdky na druhou stranu ostrova, když
se zpoza jedné budovy najednou vyřítila Chaiřina spolubydlící
Rachel Tannerová a divoce mávala rukama.
„Vždyť my už jdeme. Tahle se strašně - “spustila Chaira, hned jak
k nim doběhla, ale hnědovláska ji nenechala domluvit.
„Ani se nenamáhej. - Nik nás právě škrtla.“
„Cože?!“ vykulila Chaira oči. „Jak jako škrtla?“

209
 Tannerová pokrčila rameny. „Došly jsme tam, a když si to Nikol
prohlédla zblízka, rozmyslela si to a tu naší účast odvolala.“
„Já tu Swanovou vážně uškrtím,“ procedila Chaira skrz zuby
a rozběhla se někam dopředu.
Nefas zůstala s nagathanskou spolužačkou o samotě. Zkusila jejím
směrem vyloudit něco jako úsměv, ale Tannerová jen nervózně cukla
koutkem a o krok ustoupila.
„Myslím, že si to taky rozmyslím, když to jde,“ snažila Nefas dál
navázat konverzaci, ale z ničeho nic se jí za zády ozvalo nenávistné
zasyčení.
„Tak na to ani nemysli!“
Otočila se a za ní stála trojice Backetová, Griffinová, Geller
a všichni měli na tváři přilepený posměšný škleb. Backetová ještě
chvilku Nefas probodávala pohledem, ale pak zaměřila svoji
pozornost na Tannerovou, která stála jako přimražená a jezdila očima
z jednoho na druhého. Zřejmě počítala. I když těžko říct - čtyři ku
jedné by rychleji spočítalo i pětileté děcko.
„Ale, ale... Zbloudilá modrá. - A sama...“ nadzvedla Backetová
obočí a Tiberius za ní se uchechtl. Tannerová zalapala po dechu,
rozběhla se a zmizela.
„Jděte se bodnout!“ ušklíbla se Nefas a chtěla se také otočit, ale
Backetová ji chytila za rukáv a stáhla zpátky.
„Mám takový pocit, že už se zase bavíš, s kým nemáš. Možná
bych to měla nahlásit předsedovi, co myslíš, Tibe?“ otočila se na
Gellera, a aniž by čekala na jeho vyjádření, pokračovala: „Asi by
ještě potřebovala pár věcí dovy - “
„Co vy tady ještě děláte?“ přerušil ji cizí spásný hlas a Backetová
od Nefas odskočila, jako by se popálila. „Přijdete pozdě.“
Všichni čtyři se ohlédli a viděli k nim přicházet cizího muže. -
Měl delší tmavě hnědé vlasy, svázané do culíku, černé oči a ostře
řezanou bradu. Za ním vlál ve větru rozepnutý černý hábit.
Všichni tři prayští spolužáci poděšeně couvli a za vteřinu pelášili
pryč, jako když do nich střelí.

210
 „Copak, špunte, ty nepůjdeš?“ otočil se muž na Nefas, která jediná
zůstala stát. Nefas pokrčila rameny. „Vždyť jdu. - A vy? Jdete taky?“
„Podívám se, když už jsem tady,“ usmál se. „Ale ty by sis přeci
jen měla pospíšit. - Přijdeš poslední.“
Nefas se podívala do dálky na zaplněné tribuny a kývla. „Asi jo.
Tak se mějte. - A děkuju,“ houkla na něj ještě a rozeběhla se za
ostatními.

Když se dostala do dostatečné blízkosti, viděla to, co bylo

původně schované za jednou z tribun. - Průzračně modrou vodní
nádrž, v jejímž středu se do výšky nějakých deseti metrů tyčil
podivný sloup, sestavený ze čtyř dlouhých bambusových tyčí, které
byly vzájemně propojeny spoustou krátkých tyčí, takže to z každé
strany tvořilo jakýsi žebřík vedoucí vzhůru. Jedinou cestu z břehu
vedoucí ke sloupu tvořilo několik plovoucích čtvercových bójek,
vzdálených asi metr od sebe.
Další podivná nádrž, která už od pohledu vypadala o dost
hrůzostrašněji, byla plná šedivé řídké hmoty a nad ní se ve vzduchu
vznášela opravdu obří fialovo-zelená chobotnice se spoustou
chapadel. Po celém obvodu bahnitého jezera, asi dva metry od břehu,
bylo kolem dokola rozeseto dvanáct podobných sloupů jako ten ve
vodní nádrži. Měly asi poloviční výšku, takže připomínaly spíš jakási
bidýlka.
Chobotnici né...- zaúpěla Nefas v duchu a se svěšenými rameny
hledala v davu některého ze svých kamarádů.
Po chvíli se jí podařilo očima najít Jacka a zkusila se k němu
procpat.
„Kde jseš tak dlouho?! Propásla jsi pravidla,“ vybafl na ni hned,
jak k němu dorazila.
„Eh - jaká pravidla?“
„Máme se rozdělit - dva z každého domku půjdou sem a jeden
támhle,“ ukázal na vodní nádrž za sebou. „Vidíš ty vlaječky?“ mávl

211
rukou někam k hlavě chobotnice, kde Nefas po chvilce mžourání
skutečně zahlédla něco jako modrý, červený a žlutý praporek.
„Ano. A co s nimi?“
„Přinést jednu tvojí barvy a předat tomu, co bude čekat tady a pak
s tím půjde támhle,“ mávl zase rukou k nádrži.
„Děláš si legraci?!“ vytřeštila Nefas oči. „Jak se tam mám asi
dostat?“
„Chapadla,“ pronesl Jack, jako by to vše vysvětlovalo.
Nefas se zhluboka nadechla, ale víc už namítnout nestihla, protože
ji zezadu chytila profesorka Calwenová a někam ji odváděla.
Za moment ji dovedla ke břehu bahnitého jezera, kde ji nechala
stát společně s Griffinovou a Backetovou a odkvačila zase někam
pryč.
„Vy dvě jdete sem a já půjdu támhle,“ začala Backetová
rozkazovat, hned jak je profesorka nechala o samotě.
„A to jako proč?“ vyjela na ni Nefas, která byla ještě vytočená
z jejich předchozího setkání.
Backetová ohrnula nos a štítivě ukázala na šedou hmotu. „Ne, že
by ti do toho něco bylo, ale tohodle se nedotknu ani za milion perel.“
Nefas jí chtěla něco odseknout, ale najednou se odněkud ozval
hlas. „Kvůli spravedlnosti jsme všechny soutěžící rozdělili do dvou
skupin. - První až třetí ročník a čtvrtý až šestý.“ Nefas kroutila
hlavou ve snaze identifikovat mluvčího a po chvilce zahlédla na
vršku jedné z tribun nakrátko ostříhaného světlovlasého kluka
v maureecké košili, jak mluví do nějakého přístroje.
„... mladší mají přednost, všichni účastníci z prvních až třetích
ročníků si vyberou jeden sloup a vylezou nahoru. Jakmile se
chobotnice roztočí, můžete vystartovat.“
Ježiši - ono se to bude ještě točit...- zhrozila se Nefas v duchu,
a nechala se rezignovaně přistrčit k jednomu z bidýlek. Ještě si
v rychlosti svlékla hábit a za vydatného povzbuzování Chairy, která
se jí zčista jasna objevila za zády, šplhala pomalu nahoru.

212
 „Tys ty pravidla vzal hodně stručně, že?“ houkla cestou na Jacka,
který se usalašil na vedlejším bidýlku. Ten ale jen omluvně pokrčil
rameny a dál si Nefas nevšímal, protože měl co dělat, aby
z nestabilního posedu nespadl dřív, než to vůbec začne.
„Sakra, to je vejška,“ zakňučela Nefas, když se jí podařilo
vyšplhat nahoru, a jakmile se jí přestala točit hlava, rozhlédla se
kolem sebe. Nejvíc ji zaujala ta chapadla. - Každé bylo jinak vysoko
a všechna byla tak dlouhá, aby se na ně dalo z bidýlek přeskočit.
„Hej, Jacku! - Nechce se po nás, abysme po tom chodili, že ne?“
zavolala vlevo na svého kamaráda. „Je to strašně úzké.“
Jack chtěl něco odpovědět, ale světlovlasý kluk v roli komentátora
ho přerušil. „Připravte se!
V banku je prvních deset kamenů!“
Jakmile to dořekl, chobotnice se začala otáčet kolem své osy.
Nefas čekala na prvního odvážlivce, který jí ukáže, jak to nemá
vypadat, ale nikdo se ke skákání neměl. Potom si všimla jednoho
detailu, který jí na začátku unikl. - Spodní chapadla se otáčela
doprava, a prostřední a horní zase doleva.
Nefas zalapala po dechu. - No, do pytle! Vždyť mě to prostřední
srazí...
Komentátor přerušil její myšlenky trefnou poznámkou
o šikovnosti jednoho ze dvou nagathanských třeťáků, který si troufl
jako první a právě se nořil z bláta. Také spolužačka z Maureeky
vypadala, že se o něco pokouší, ale zaměřila se spíš na horní
chapadla, která se snažila urputně polapit.
Nefas se bezradně otočila po Jackovi, který se zrovna svému
kamarádovi z Nagathanu smál, div nespadl.
Od něj se toho dozvím. - Pacholek škodolibý...- ušklíbla se pro sebe
a přemýšlela, jak tu vlajku dostat a neskončit při tom dole. Backetová
na ni zespodu něco halekala, ale naštěstí jí přes rachot z tribun
nebylo rozumět.
No, ty mně taky...

213
 „Výtečně!“ zaznělo najednou z komentátorského stanoviště.
„Očividná snaha Jeffersové obejmout vše, co se hýbe, se konečně
setkala s úspěchem.“
Nefas otočila hlavu a viděla, že bidýlko o dvě místa dál vlevo, je
skutečně prázdné. Jeho původní obyvatelka nyní visí za jednom
z horních chapadel, třepe nožkama a urputně se na něm snaží udržet.
Protože Jeffersová vlála na samém kraji a kopírovala naprosto
stejný kruh, jako točící se chapadlo, působila teď jako dokonale
spolehlivá demoliční četa, která kosila všechno živé, co se jí připletlo
do cesty. Z tribun se ozýval hlasitý smích, a i Nefas s velice
škodolibým úsměvem sledovala Tiberiuse Gellera letícího do bláta,
následovaného druhým nagathanským třeťákem a po chvíli
i Griffinovou. V bahně skončila i Michelle Whitová z druháku, která
se sice pokusila Jeffersovou chytit za nohu a shodit ji dřív, než
nadělá další škody, ale výsledkem jejího snažení byla jen elegantní
otočka a o něco méně elegantní pád. Maureecké děvče se svého
chapadla zjevně nehodlalo jen tak vzdát.
Nefas se smíchem přemýšlela, jak dlouho se tam asi tak může
udržet, když jí najednou docvaklo, že jestli se hodně rychle nepohne
z místa, skončí v rašelině také. Vyděšeně se podívala po Jackovi
stojícímu vedle, kterému okamžitě ztuhl úsměv na rtech a v momentě
udělal to nejrozumnější, co mohl. - Vrhl se na nejbližší spodní
chapadlo, které sloužilo jako lávka, a vleže na břiše se plazením
vpřed snažil dostat co nejdál z dosahu maureecké pohromy. Nefas
následovala jeho příkladu, a jakmile lávka popojela na její úroveň,
skončila Jackovi na zádech.
„Uh,“ ozvalo se zpod ní. „Už zase?“
„Co?“
„Ležíš mi zádech. Už zase.“
„Aha,“ vyprskla Nefas. „Tentokrát mě tam ale prosím tě nech -
protože jestli mě Jaffersová sundá, letíš se mnou,“ dodala se
smíchem a držela se svého kamaráda jako klíště.

214
 Jaffersová jim po chvilce skutečně projela nad zády a její
třepetající nožky Nefas jen těsně minuly. Pár metrů před tím, než
maureecká prvačka dokončila své čestné kolečko, se s posledním
zapištěním konečně pustila.
„To byl skvělý let! To si zaslouží potlesk! - Tak dlouhou jízdu asi
nikdo nečekal,“ zahlásil pobaveně komentátor. „Zbývá nám už jen
pět soutěžících! - Za pozornost stojí zejména nově vzniklá
a zajímavě se vyvíjející nagathansko-prayská spolupráce -
Cooperová-Davis!“
„Jestli nezmlkne, mrsknu po něm nějakou šťavnatou kletbou,“
procedil Jack skrz zuby nakvašeně.
„Sáhni po hůlce a na místě tě uškrtím,“ oplatila mu podobným
tónem Nefas.
Jack po ní otočil hlavu. „Kdybys jela na svém vlastním chapadle,
vůbec by ses nemusela starat o to, kam strkám ruce. - A nadzvedni
se.“
„Ježišmarjá, nehýbej se!“ vypískla Nefas, když se její společník
popošoupl dopředu. „Shodíš mě!“
„Nefas - já jsem chtěl jet na Vánoce domů. - Jak dlouho myslíš, že
tady asi tak budu ležet?“
„Nemám se čeho chytit,“ zakňučela už trochu zoufale a ještě víc
se ke svému kamarádovi přitiskla.
Zespodu se ozvalo rezignované vydechnutí. „Fajn - tak se teda
drž. Vezmu nás tam oba.“ Nefas se pevně chytila za Jackovu košili
a ten se, jako píďalka, centimetr po centimetru posouval dopředu. Po
chvíli, když zjistila, že ji skutečně neshodí, ho Nefas přestala
křečovitě svírat a dovolila si dokonce i takový luxus, jako rozhlížet
se, co dělají ostatní. Spolubydlící z Tiberiusova pokoje, Derek
Benson, právě nastupoval na jedno z protějších chapadel, jenomže
bohužel pro něj, nezvolil zrovna nejšťastnější načasování. Prostřední
chapadlo ho trefilo do břicha a po zádech sletěl do bláta, které se
rozstříklo na všechny strany a ohodilo i několik přihlížejících.

215
 Trouba, - uchechtla se Nefas v duchu, ale zbystřila, když nedaleko
od sebe a Jacka zahlédla zabláceného Kaila, jak se škrábe zpátky na
své bidýlko, zřejmě odhodlaný učinit druhý pokus.
„Jacku?“ pípla nesměle. „Mohl by sis trochu... ehm... pospíšit?“
„Spěcháš snad někam?“ ozvalo se zpod ní zavrčení.
„Já jen, že Kail vypadá, jako by k nám rád přistoupil.“
Jack pohlédl směrem ke svému spolužákovi obalenému bahnem,
který už netrpělivě čekal, až k němu dojedou.
„Sakra! Vypadám snad, jako že mám dneska družnou náladu?
Vypadám snad jako taxík?“ rozčiloval se. „Jestli skočí, bez milosti
ho skopni.“
Nefas vyvalila oči. „A jak, nevíš? Ležím na břiše a jediné čeho se
držím, jsi ty.“
„Ten cvok snad vážně skočí,“ protočil Jack oči a snažil se
posouvat trochu rychleji. „Copak je tohle jediné provozuschopné
chapadlo?“ mrmlal si pro sebe.
Nefas spustila oči z nakračujícího kamaráda, v rychlosti poměřila
zbývající vzdálenost a ve vteřině se rozhodla.
„Promiň, ale já vystupuju,“ houkla směrem k Jackovi, chytila se
ho za ramena a klekla mu na záda.
„Jau!“ zavyl Jack, když mu přelézala přes hlavu.
Najednou se celé chapadlo povážlivě otřáslo, jak Kail dopadl
Jackovi na nohy. Chytil se ho sice za košili, ale jak byl celý pokrytý
mazlavým blátem, neměl nejmenší šanci se nahoře udržet. Nefas se
ještě stačila v poslední chvíli chytit chobotnice za oko, ale Jackovi už
ruku podat nestihla. - Kail ho nemilosrdně stáhl dolů.
„Jsi sketa, Nefas Copperová! Nesnáším tě!“ hulákal na ni
zespodu, když se vynořil po ramena v bahně.
„Řekl někdo panu Elwoodovi, že pan Davis není jeho soupeř?“
ozval se komentátor a podpořil tak smějící se publikum.
„Promiň!“ volala na něj se smíchem Nefas, která se vší silou
držela chobotnice za vypoulené oko. Potom druhou rukou hrábla po

216
žluté vlaječce a sedla si obkročmo zpátky na chapadlo. Po
chvilkovém váhání se začala rukama odstrkovat dopředu.
Takhle to je mnohem rychlejší, - pochválila se v duchu za svůj nápad
a suverénně postupovala vpřed. Jedním okem našla Backetovou,
která na břehu pochodovala ve směru, kterým se Nefas točila,
a nedočkavě u toho poskakovala.
Ha - zatím jsme první, - pomyslela si Nefas radostně a přidala na
rychlosti. Jenomže jak byla ukolébána vlastním úspěchem
a zaneprázdněna vším okolo, nevšimla si, že polovina chapadla, na
které se vyválel Kail, je celá zmazaná od bahna. - Na mazlavém blátě
jí podklouzly ruce a celá se nebezpečně naklonila do strany. Sevřela
chapadlo pod sebou nohama, ale zapatlaný povrch jí nedával žádnou
šanci, aby se udržela. - Pád dolů byl nevyhnutelný. V poslední chvíli
ještě hodila vlaječku směrem ke břehu, a pak už nechala gravitaci
definitivně zvítězit a plácla sebou do bláta.
Jakmile se ocitla v řídké šedé hmotě, okamžitě toho měla plnou
pusu, nos i uši. S námahou se zvedla, vyprskala nechtěný obsah ze
svých úst a otřela si obličej. Měla bláto úplně všude. Zejména její
dlouhé vlasy vypadaly výborně, a původně žluté šaty měly teď
nádech tmavě šedé, studily a lepily se jí na tělo.
„Ééééé!“ zašklebila se na Chairu, která stála kousek od ní,
zlomená v pase. Díky zalehlým uším ji naštěstí, stejně jako ostatní
smějící se, slyšela jen velmi tlumeně.
Pomalu se brodila ven a cestou zahlédla Backetovou, jak se ze
všech sil snaží dosáhnout na vlaječku, která dopadla kousek od
břehu. Když nakonec zjistila, že by se musela také namočit, nechala
toho, sedla si vztekle na zem a propalovala Nefas vražedným
pohledem.
„Mám ti ji podat nebo co?“ houkla na ni Nefas a rozhodila
rukama.
„No to si snad měla udělat už původně!“
Bože, to je kachna, fakt...- protočila Nefas oči a změnila směr. Než
se ale dopachtila k vlaječce, zaslechla, jak komentátor zahlásil, že

217
Scheerová z Maureeky předává štafetu své kolegyni, a když se
otočila, skutečně viděla, jak Amber Wessonová, která čekala na
břehu, sbírá červenou vlaječku a odbíhá splnit svůj úkol.
„Dělej a nekoukej!“ zaječela Backetová, která už se zase stihla
postavit na nohy. Nefas sáhla po vlajce a i s kusem bláta ji hodila po
své spolubydlící.
Máš to i s bonusem, aby ti to nebylo líto...- ušklíbla se v duchu
a hrabala se z bahna. Tohle si nechtěla nechat ujít. - Jestli uvidí
Backetovou padat do vody, udělá jí to mnohem větší radost než ty
kameny.

218
 18. kapitola
Nečekaná vánoční nadílka
Nefas musela chtě nechtě uznat, že jí bahňák zvedl náladu. Sice si
bláto z uší vyndávala ještě dva dny poté, ale stálo to za to. I když
nakonec nevyhrály. - Pohled na zmáčenou Backetovou jí tu porážku
bohatě vynahradil. A také Chaira. Brblala, jak je jí líto, že se
nemohla zúčastnit, tak ji Kail s Jackem vzali za nohy a hodili ji do
bláta, aby nebyla smutná. Chvíli za ní letěl Tony, který jediný ze
soutěže zůstal suchý.
Nefas si zkrátka celý den užila a ani jednou si nevzpomněla na
Sebastiana, a bylo to přesně tak, jak její blonďatá kamarádka řekla -
pomohlo to.

Ráno 22. prosince šly společně s Chairou vyprovodit Jacka

a ostatní, kteří odjížděli na prázdniny domů. Naštěstí mezi nimi byli
i Higgins s Packardem.
Na konci bariéry už na ně čekala stejná loď, která je přivezla na
začátku školního roku. Nefas už teď věděla, že se jí vážně bude
stýskat, a přemýšlela, co tady budou do konce prázdnin dělat. - Ve
škole zůstávalo skutečně jen pár studentů a s většinou z nich se ani
neznala. Zamávaly Jackovi v odjíždějící lodi a vydaly se na zpáteční
cestu. Nefas v duši bodnul osten žárlivosti. - Záviděla mu. Věděla, že
ona domů na Vánoce nikdy nepojede.
Chaira se cestou ještě zastavila u kožatek a přinesla si s sebou
balíček.
„Co je to?“ zeptala se Nefas zvědavě.
„Pozdrav od našich. - Asi odjeli už včera, tak mi poslali dárky už
teď.“
Další píchnutí. Nefasina nálada se pomalu, ale jistě vracela na bod
mrazu. Chaira šustila papírem, jak cestou rozbalovala dárky, a Nefas

219
se zatvrzele dívala pod nohy ve snaze nedat najevo, jak moc ji
všechno kolem štve.
„Posloucháš mě vůbec? Na - “štouchala do ní kamarádka
a podávala jí malou hnědou krabičku.
„Co je to?“ zeptala se Nefas zmateně.
„To je pro tebe. Vezmi si to.“
„Pro mě?!“
Nefas si nejistě vzala od Chairy krabičku, opatrně ji otevřela
a ohromeně zírala na její obsah. - Uvnitř ležel, na malém polštářku,
drobný stříbrný řetízek, na kterém se houpalo malé ozdobné N .
„To je vážně pro mě?“ vydechla znovu nevěřícně a prohlížela si
krásný přívěšek.
„To je od mamky. Táta pošle dárky asi až později. Psala jsem jí
o tobě - nevadí ti to?“
„To ale muselo stát soustu perel - tvoje mamka mi přeci nemůže
posílat takhle drahé dárky,“ třeštila Nefas oči na Chairu, která si
zrovna prohlížela svůj řetízek, který vypadal stejně, jen se jí na něm
jako přívěšek místo písmene houpala malá modrá slzička.
„Já jsem jí ale nepsala, aby ti něco posílala - jen jsem se o tobě
zmínila. Krom toho mám pocit, že jsem ti o perlách něco říkala. -
Jsou mi u paže a mámě myslím taky.“
„Je krásný - tak jí prosím napiš, že jí mockrát děkuju,“ usmívala
se Nefas nejistě. „Ale stejně mi to přijde hloupé - brát si věci od
cizích lidí.“
„Jdi s tím. Ukaž - zapnu ti ho,“ vzala jí Chaira řetízek z ruky
a nadzvedla záplavu černých vlasů. „Hotovo. Je docela hezký - sluší
ti.“
Nefas si prohlížela přívěšek a po těle se jí rozlil zvláštní hřejivý
pocit.
„Děkuju. - Chceš ho taky zapnout?“ zeptala se a pomohla Chaiře
s jejím dárkem.

220
 Než došly k brance prayské vesnice, stihla Chaira rozbalit i zbylé
dva dárečky, z čehož jeden obsahoval knihu a druhý náramek na
ruku, evidentně vyrobený dětskou rukou.
„Brácha,“ okomentovala Chaira výtvor z malých mušliček.
„Ale to je od něj hrozně hezké,“ usmála se Nefas a prohlížela si
umělecké dílo v jejích rukou.
„No, jo. Derek je taková trumbera - ale snaží se.“
„Půjdem ke mně? - Ty dvě krasomily odjely, takže mám domek
jenom pro sebe.“
Chaira kývla a nechala se vpustit do vesnice. Zapluly do Nefasina
prázdného domku, kde se rozvalily na postele a strávily lenošením
a tlacháním velmi příjemný půlden.

Celkový průběh následujících dní byl nad její očekávání. Nefas si

velice rychle zvykla na slastné nicnedělání bez nutnosti docházet na
vyučování a náležitě si to užívala.
Dokonce se odhodlala požádat profesora Atera o povolení, aby
u ní Chaira mohla spát, dokud se její spolubydlící nevrátí, a ke
svému překvapení ho i dostala. Kupodivu ani neměl tendence vracet
se k jejich nedávnému konfliktu.
Po čtyřech měsících tedy mohla konečně zjistit, jaké to je, cítit se
dobře ve svém vlastním pokoji. Nutno ovšem podotknout, že jestli si
původně myslela, že Jack hodně mluví, mohla ho teď s klidem
prohlásit za tichého chlapce. - Chaira jí zejména v nočních hodinách
předváděla, co přesně znamená výraz užvaněný.

Když ráno na Boží hod, po několika málo hodinách spánku, které

jí Chaira dopřála, rozlepila oči, zjistila, že její kamarádka v pokoji
není. Nestihla se ještě ani rozkoukat, když se rozletěly dveře a v nich
stála rozcuchaná pohřešovaná osoba v noční košili, a cosi na ni
nesmyslně halekala.
„Co?“ zamumlala Nefas a rozespale mžourala ke dveřím.
„Povídám vstávej, venku je hromada dárků!“

221
 „Cože?!“
„Nediv se a pojď!“ houkla na ni Chaira a zmizela zase venku.
Nefas vstala a vykoukla z okna - celá vesnice byla vyzdobená
barevnými girlandami a věnci a uprostřed stál obrovský vánoční
strom, pod kterým byla skutečně poměrně veliká hromada balíčků
v barevných papírech.
„No páni!“ vydechla překvapeně a vyběhla ven za Chairou.
„Kde se to tady vzalo?“
„Asi to tady murloci přes noc vyzdobili,“ odpověděla Chaira
a vytahovala z hromady jednu větší modrou krabici ovázanou lesklou
stuhou.
„Kdo?“ nakrčila Nefas čelo. „To myslíš ty žabí mužíky?“
„Jo. A na - tohle je pro tebe.“
Nefas si vytřeštěně prohlížela malý červený a zmuchlaný balíček
v Chaiřině ruce. Natáhla se pro něj, a když poznala úhledné písmo,
široce se usmála. „To je od Mika!“
Nedočkavě roztrhla červený papír a za okamžik se jí v ruce
objevila černá sametová látka, zpod které vykukoval list pergamenu.

Ahoj beruško,
doufám, že se ti daří dobře nebo alespoň lépe.
Moc jsem přemýšlel o našem posledním setkání a snažil jsem se
vymyslet, jak bych ti pomohl. Moc jsem toho nevymyslel, ale
napadlo mě poslat ti to, co teď držíš v ruce. V té věcičce je kapka
mé krve - kdyby ti někdy hrozilo nějaké nebezpečí, stačí ji
pevně stisknout v ruce. Nemůžu sice přijít za tebou dolů, ale
myslím, že jsem schopen vyvolat celkem slušné haló, takže během
chvilky by ti někdo přišel na pomoc. Můžeš to použít v kteroukoli
denní nebo noční hodinu, ale není to hračka - mluvím
o opravdové
nouzi. Vím, že jsi chytrá holka a napadlo by tě to samotnou.
Uznávám, že je to na nošení trochu nepraktické, ale ty si s tím
jistě poradíš.
Myslím na tebe a pevně doufám, že to nikdy nepoužiješ.

222
 S láskou
Mike
P.S. Ten šátek můžeš použít jako módní doplněk - dal jsem to do
něj,
aby se to nerozbilo.

Nefas opatrně prohlížela černou látku - skutečně to bylo těžší, než

by pouhý šátek měl být. Položila ho pro jistotu na zem a za chvilku
se jí podařilo vyklepat z něj menší skleněnou kuličku. Vzala ji do
ruky a zkoumavě ji nastavila proti světlu - byla průhledně bílá, ale
uvnitř se jako mlžný opar viditelně pohybovalo malé množství
červené tekutiny.
„Co je to?“ přidřepla si k ní Chaira zvědavě. Nefas se pro sebe
usmála a podala jí pergamen.
„Dárek.“
Chaira pročítala dopis a postupně, jak se blížila ke konci, se její
obočí zvedalo stále výš, až Nefas napadlo, že je dobře, že ten vzkaz
není delší - jinak by ho snad přesunula až na temeno hlavy.
„Ty vado! To je super. Vidíš,“ píchla do ní obviňujícím prstem.
„pak, že nikoho nemáš...“
„Já vím - Mike je úžasný,“ řekla Nefas a usmívala se jako měsíček
na hnoji. „Ale kam já ji dám - má to fakt trochu nešikovný tvar -
ztratím ji,“ zachmuřila se a mnula skleněnku v ruce.
„Kožený váček na perly - máš?“ zeptala se Chaira.
„To by šlo - ale ten, co mám, je zbytečně veliký. Stačil by nějaký
mrňavý - nosila bych ho v kapse.“
„Takové jsou taky - když u sebe nechceš nosit velikou hotovost.
Mám jich asi pět - jeden ti dám.“
„Super, díky,“ rozzářila se Nefas spokojeně. „A co jsi dostala ty?“
„Ále - blbůstky. Táta se zase vyřádil - ale ty tady máš ještě jeden,“
pronesla Chaira a podávala jí obdélníkový balíček zabalený
v obyčejném bílém papíru.
„Ještě jeden? Od koho?“

223
 „Obávám se, že to budeš muset rozbalit,“ protočila blondýnka oči
a uzmula jí skleněnku i šátek, aby měla volné ruce.
Nefas sundala z balíčku papír a prohlížela si menší, ale poměrně
objemnou knihu v kožené vazbě. Otevřela ji, ale ničemu z toho, co
v ní bylo psáno, nerozuměla.
„Co je tohle za jazyk?“
„Intims Arcana Magicae,“ přečetla Chaira název z desek a otočila
prvních stránek. „Latina - řekla bych.“
„Latina? Proč by mi někdo posílal latinskou knížku?“ nechápala
Nefas.
„To netuším - není tam nějaký vzkaz?“
Nefas v ní zalistovala a zprostřed knihy se skutečně snesl na zem
jeden list pergamenu. Chaira se pro něj ohnula a podala jí ho - nebyl
to ale dopis. Byl na něm zvláštní, zřejmě rukou malovaný obrázek;
Kruh, ve kterém byly čtyři osmiúhelníky a vprostřed ještě něco, co
Nefas nedokázala identifikovat. Po obvodu kruhu byly znaky, které
se podobaly runám, ale její znalosti tohoto předmětu byly tak chabé,
že by to stěží mohla tvrdit jistě. Pod obrázkem bylo rukou napsáno:
I problém, na který cit nestačí, kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává,
má svá řešení.
„Rozumíš tomu?“ otočila se zmateně na Chairu, která jí nahlížela
přes rameno. Odpovědi se ale nedočkala - kamarádka jí jen sebrala
z ruky pergamen a podrobně zkoumala vyobrazené znaky.
„Já to nechápu - někdo mi pošle knihu, přestože musí minimálně
tušit, že si ji nedokážu přečíst, a připojí k ní nic neříkající malůvku -
bez vzkazu, bez podpisu,“ vrtěla Nefas hlavou a zmuchlala papír, ve
kterém byla kniha zabalená. O vteřinu později, ho ale znovu rozbalila
a vysypala si do ruky přívěšek na dlouhém stříbrném řetízku.
„Hele -“ drcla do Chairy. „Co je to?“
Chaira odtrhla oči od pergamenu a zadívala se na věc v Nefasině
ruce. „Kdes to vzala?“
„Bylo to v tom papíru.“

224
 „Vypadá to jako - mrňavá lupa,“ odhadovala Chaira a podrobně si
věcičku prohlížela. „No jo, je to lupa. Jen - dost malá.“
Nefas si unaveně promnula oči. Ať si mozek namáhala, jak chtěla,
nerozuměla tomu. „Já nevím - zjevně mi tady něco uniká.“
„Mně to přijde jako nějaká divná hádanka. Víš, kde byl ten
pergamen založený?“
„No to netuším - vypadlo to, když jsem s tím třepala.“
„Hm - tím se nám to dost ztížilo,“ zakabonila se Chaira. „Latinu
budeme mít, myslím, už příští rok. Ve studovně se určitě nějaké
slovníky najdou.“
„Chceš to překládat?“ zvedla Nefas obočí v nevěřícném gestu.
„Hádanka... Ty snad tomu obrázku rozumíš?“ odfrkla si.
„Nerozumím, ale už jsem ho viděla.“
„Viděla?! Kde?“
„V té jeskyni,“ odpověděla Chaira zamyšleně. „Tenkrát - jak jsme
byli sbírat ten sliz.“ Nefas kývla, že si vzpomíná, a Chaira
pokračovala. „Byly tam úplně stejné znaky a celý ten obraz vypadal
stejně - jen to tam nebylo namalované, ale vyryté. Jako by do
tohohle,“ ukazovala na vnitřek kruhu, „něco patřilo. Byly to takové
prohlubně, do kterých se dá něco vložit.“
Nefas se mračila na pergamen a koutkem oka zaregistrovala
pohyby u stromku. - Studenti, kteří zůstali ve vesnici, se začínali
srocovat u hromady a lovit své dárky. Bylo na čase se zdekovat.
„Pojď - na tuhle debatu je tu už moc živo,“ řekla, sebrala ze země
zbytky červeného papíru a strkala Chairu zpátky k domku. Ta si jen
tak tak stihla posbírat vlastní dary a nic při té nedobrovolné chůzi
neztratit.
Zavřely se uvnitř a Nefas sebou plácla na postel. Odložila obsah
svého náručí, kromě knihy, kterou zamyšleně obracela v rukou.
Mozek jí přitom pracoval na plné obrátky - úplně mohla slyšet
hučení namáhajících se závitů. Měla pocit, že ještě chvilku a začne se
jí kouřit z uší.

225
 „Takže si to shrňme. - Někde tam venku, v nějaké jeskyni, je
něco, co vyřeší každý problém, a někdo tam venku se domnívá, že
bych tam měla jít. Cestou bych měla rozluštit rukou namalované
znaky, a aby mi to šlo lépe, poslal mi na pomoc latinskou knihu
a mrňavou lupu - asi abych na ta latinská slovíčka dobře viděla.“
„Hezky shrnuto,“ pousmála se Chaira nad jejím sarkasmem. „Proč
myslíš, že je v té jeskyni něco, co vyřeší každý problém?“
„Nevím. - Jak by sis vysvětlila - I problém, na který cit nestačí,
kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává, má svá řešení?“
„Asi máš pravdu, ale - proč by si měl někdo myslet, že zrovna ty
máš nějaký neřešitelný problém?“
„Stačí se na mě podívat. Mám spoustu problémů - jeden hezčí než
druhý,“ odfrkla si Nefas a odložila knihu. „Třeba Sebastian - ten by
na to krásně seděl.“
Chaira si ji mlčky zamyšleně prohlížela a Nefas po chvilce prudce
vstala, když jí došlo, co vlastně řekla. „Panebože! - To je ono! V té
jeskyni je něco, co Sebastianovi pomůže.“
„Nef, to je nesmysl. Kromě učitelů o něm nikdo neví, a kdyby tam
skutečně něco bylo, proč už by mu dávno nepomohli? Navíc ta
jeskyně je za bariérou - těžko by tě tam poslali, když tam nesmíme,“
vysypala ze sebe Chaira argumenty, které se daly jen stěží přebít.
„Hm - kdo říká, že to poslal někdo ze školy?“ chytila se Nefas
stébla naděje.
„A kdo kromě profesorů ví, že o Sebastianovi víš?“
„Sakra, musíš mi to takhle kazit?“
„Promiň,“ pokrčila Chaira omluvně rameny.
„A co je to tedy, za problém? Proč jsem to dostala?“
„Odpověď možná leží v té knize.“
„Bude trvat pět let, než ji přeložím!“ vztekala se Nefas. Nesnášela,
když na něco nemohla přijít, a tohle bylo divné, ať se to dívala,
z které strany chtěla. Odesilatel podivného dárku jí to evidentně
nemínil zjednodušit.

226
 Věděla, že jí to bude vrtat hlavou, dokud na to nepřijde. Musela to
rozluštit - cítila, že je to důležité. Bylo jasné, že o program vánočních
prázdnin má postaráno.

Jestli je pro profesory něco víc zarážejícího, než nízké IQ jejich

svěřenců, jsou to studenti, kteří dobrovolně a ve svém volném čase
hodiny a hodiny vysedávají ve studovně a obloženi knihami nad
něčím zaujatě hloubají. Nefas pojala podezření, že jsou sledovány,
po dvou dnech, kdy se intervaly učitelů střídajících se v knihovně,
začaly povážlivě zkracovat. Zřejmě v jejich počínáni viděli cosi
znepokojivě varovného, protože jinak si nedokázala vysvětlit, jak to,
že o vánočních prázdninách nemají nic lepšího na práci než korzovat
po knihovně.
„Měly bysme odsud vypadnout. Myslíš, že nám Parkerová ty
knihy půjčí s sebou?“ zašeptala Nefas, když zahlédla mizející cíp
pláště profesorky Calwenové.
„Neděláme nic špatného,“ ohradila se Chaira a listovala runovým
slovníkem pro pokročilé.
„To sice možná ne, ale já jsem z nich nervózní. Možná nás to
mělo napadnout hned. – Jsme tady samy a nikdy předtím jsme sklony
k horlivému studiu neprojevovaly. Myslím, že vypadáme dost
divně.“
„Jsi paranoidní - jenom hlídají školu, to je vše.“
„Možná, ale já se nemůžu soustředit, když mám neustále někoho
za zády,“ odfrkla si Nefas a balila si fidlátka. „Pojď - v pokoji
budeme mít klid.“
„Já nevím - a nechtěla bys toho nechat úplně?“ vydechla Chaira
a promnula si unavené oči.
„Co?!“
„No - možná je ta kniha nebezpečná. Nechce se mi s ní zůstávat
o samotě - mám divný pocit, že mi brzy exploduje v ruce.“
„Je to kniha - ne časovaná nálož. Krom toho, kdyby byla
nebezpečná, bude jedno, jestli jsi tady nebo jinde.“

227
 „Tady mám alespoň šanci, že mě někdo zachrání,“ uchechtla se
Chaira.
„Víš co - slibuju, že tě zachráním, kdyby se po tobě ta nezdárná
literatura začala sápat – jdeme,“ zavelela Nefas a s dvěma latinskými
slovníky v podpaží kráčela k výpůjčnímu pultu.
„Copak, že se zajímáte o latinu, děvenky?“ vyzvídala knihovnice,
když před ni strčily objemné svazky s dotazem, jestli si je mohou
odnést.
„My jsme si říkaly, že si uděláme náskok na příští rok,“ usmála se
na ni Nefas jako měsíček. Parkerová zvedla obočí, ale dál se
nevyptávala. Zapsala všechny tři slovníky a přišoupla jim je zpátky.
„Týden, ano?“
„Ano,“ odpověděly sborově a mazaly pryč, div že se ve dveřích
nesrazily s Mathiasem, který byl nejspíš jako další vyslán
k průzkumu studujících děvčat.

„Jde to hrozně pomalu,“ praštila o dva dny později Chaira

unaveně runami pro pokročilé. „Už mě to neba.“
„Mě taky ne, ale byl to tvůj nápad - zkusit to přeložit,“
odpověděla Nefas, aniž by zvedla oči od knihy. „Contra - to bude
něco jako proti, ne?“
„Hm - asi. – Ukaž,“ řekla Chaira a přitáhla si její pergamen
s poznámkami. „Contra vim mortis - Morte je myslím smrt - proti
smrti, nebo tak něco. Najdi si vim - a máš to. Nebo víš co? -
Vyměníme si to.“
„Kdepak - jen si ten svůj rozsypaný čaj nech,“ chňapla Nefas po
latinském slovníku, rozhodnutá bránit ho vlastním tělem. Tohle ještě
šlo, ale runy byly naprosto mimo její chápání.
„Jak jsi vlastně daleko?“
„Asi v půlce. - Chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, o kterou
runovou sadu se jedná. Obávám se ale, že i když to přeložím celé,
moc nám to nepomůže - význam napsaného mi totiž nějak uniká.
Když ta slova skládám dohromady, nedávají smysl. A navíc - některé

228
ty znaky ve slovníku nemůžu najít. Třeba tohle,“ ukazovala Chaira
na trojúhelník s tečkou uprostřed, „myslím, že to vůbec není runa.“
„No, mě se neptej.“
„Víš, co mě napadlo? - Že by možná bylo nejlepší, kdybys to celé
ukázala Veronové.“
„No tak to ani náhodou!“ vykulila Nefas oči.
„Proč ne?“
„Určitě by mi to sebrala.“ Nefas se zvedla a začala pochodovat po
místnosti. „Hele - někdo mi to poslal - má to svůj důvod. Sice ještě
nevím jaký, ale přijdu na to. - Možná.“
Chaira ji od stolu zamyšleně pozorovala, ale neříkala nic.
Pravděpodobně tušila, že by to stejně bylo marné.
„Možná jsme to celé vzaly za špatný konec. - Myslím, že bysme
se k té jeskyni měly jít podívat,“ navrhla Nefas. „Třeba ses spletla
a ten obrázek s ní vůbec nesouvisí.“
„Nespletla - pamatuju si to,“ odfrkla si Chaira uraženě.
„Promiň, takhle jsem to nemyslela. Prostě bych to chtěla vidět -
třeba nám to pomůže.“
„Samy za bariéru nesmíme.“
„A kdo říká samy?“ usmála se Nefas a pohladila Selii po hlavě.
„Myslím, že je na čase obnovit tréninkový proces.“
„Chceš, aby nás tam odvedla Trewisová?“ zvedla Chaira
nevěřícně obočí. „Že bysme ji taky cestou požádaly, aby nám řekla,
co je uvnitř, ne?“
„Vtipné... Myslela jsem to jinak. - Normálně půjdeme trénovat
Selii, a buď se jedna z nás nenápadně vypaří, nebo jí na konci
řekneme, že se vrátíme samy - výmluv se dá vymyslet milion.“
„Tohle ti nevyjde - není nás dvacet, aby si nevšimla, že jedna
chybí. A samotné nás zpátky taky nepustí. - To by s námi vůbec
nemusela chodit.“
„Nesnáším ten tvůj pesimizmus! Nemohla bys mi jednou něco
odsouhlasit?“ zavrčela Nefas.

229
 „Když mi řekneš, že tu knihu půjdeš odevzdat - s radostí ti to
odkývu.“
Nefas si nešťastně sedla na židli, podepřela si rukama bradu
a mlčky Chairu sledovala.
„Přestaň se na mě takhle dívat. - Celé je to divné, jsem z toho
nervózní,“ napomenula ji blondýnka, ale Nefas si jí nevšímala
a místo toho vložila do svého pohledu tak intenzivní neštěstí, že
vypadala jako zatoulané, raněné štěně.
„Fajn, fajn - půjdeme tam. - Spokojená?“ rozhodila Chaira
rezignovaně rukama.
„Jo,“ usmála se Nefas. „Hele - nic horšího, než že vyvětráme
Selii, nám nehrozí.“

230
 19. kapitola
Nápověda
To, že je jednodušší něco naplánovat než to zrealizovat, mohlo
Nefas taky napadnout hned. - Profesorku Trewisovou se jim do
konce prázdnin zastihnout nepodařilo, a protože se začátek
vyučování kvapem blížil, průzkum jeskyně se odkládal na neurčito.
„Nevyhýbá se nám třeba?“ zeptala se Chairy cestou na poslední
prázdninový oběd.
„Jsi paranoidní,“ konstatovala blondýnka s očima v sloup.
„To už mi říkáš podruhé. - Ale asi máš pravdu. Začínám
cvokatět.“
„Poradíme se s Jackem - dneska večer by se měli vrátit.“
Vešly na cestu směřující k jídelně a Nefas pohlédla směrem,
odkud přicházel hluk bavících se studentů. „Myslím, že až do večera
čekat nemusíme,“ ukázala na zaparkovanou zářivě bílou loď, od
které se hrnul červeno-žluto-modrý zástup.
„Skvělé - pojď!“ vyhrkla Chaira, chytila ji za rukáv a táhla ji
směrem k davu. Prodíraly se svými spolužáky, snažily se nikomu
z nich nešlápnout na kufr ani se o žádný nepřerazit a ještě u toho
najít svého kamaráda. Nefas zahlédla Tiberia, kterému kromě
zavazadla visela na krku ještě Backetová, a za nimi se pomalým
tempem vlekla Adel Griffinová, která pro zase změnu táhla kufry
dva.
Že by tady vzniklo něco nového? - uchechtla se v duchu Nefas
a rozhlížela se dál, jestli neuvidí Jackovu tmavou hlavu.
„Hele - támhle je Kail!“ dloubla do ní Chaira a rozrážela si cestu
skrz naštvaně se tvářící prayské páťáky.
„Pardon,“ pokusila se Nefas o něco jako omluvný úsměv a raději
se jim klidila z cesty.

231
 „Nazdárek! Vy jste mi přišly pomoct s věcmi - to je tak milé,“
zazubil se na něj Kail a hned vedle něj se zastavil Tony a udýchaně
zahodil svůj kufr do písku.
„Ahoj - bylo by nám nesmírnou ctí, ale zrovna hledáme Jacka.
Neviděl jsi ho náhodou?“ Kail se rozesmál a zašklebil se na Tonyho.
„No, náhodou viděl.“
„A řekneš nám, kde je, nebo je to tajné?“ zavrčela Chaira.
„No no, to je spěchu. Je ještě nahoře - dostal k Vánocům nějakou
vydru, nebo co to je, a ona mu zdrhla. Honili jsme tu potvoru půl
cesty, ale jak je mrňavá, tak je rychlá.“
„To je pako,“ uchechtla se Nefas. „To alespoň vysvětluje, proč
vypadáte tak... zdrchaně. Myslela jsem, že vám ta loď ujela a vy jste
za ní celou cestu běželi.“
„Hm - díky,“ zašklebil se Tony. „A jinak - měli jsme se výborně,
super prázdniny -“
„Promiň. Spěcháme - ale určitě si to rádi poslechneme později,“
volala Chaira za sebe už napůl cesty k lodi. Nefas omluvně pokrčila
rameny a rozběhla se za ní. Než ji stihla dohonit, zahlédla nahoře na
schodech neobvykle rozcuchaného Jacka, který v jedné ruce držel
svůj kufr a v druhé se mu vzpouzelo cosi hnědého, mrňavého
a chlupatého. Jakmile je uviděl, rozzářil se jako sluníčko.
„Prosím tě, co to tam vyvádíš?!“ halekala na něj Chaira.
„Ále, jen takové malé nedorozumění tady s Hubertem.“
Chaira se rozesmála na celé kolo a i Nefas dalo dost práce
nevyprsknout.
„Cože?!“
„Hubert,“ zopakoval Jack, když sešel dolů. „A není to legrační -
trvalo mi týden vybrat mu vhodné jméno.“
„Co je to proboha?“ zeptala se Nefas a prohlížela si prskajícího
tvora v jeho náručí. Mělo to neskutečně roztomilý obličej - jako malý
tuleň.
„Mládě mořské vydry - dostal jsem ji od táty k Vánocům,“
objasnil Jack. „Je hrozně miloučký, jen se mu nelíbila ta cesta.“

232
 „Můžu si ho pohladit?“
„Vlastně budu docela rád, když mi ho podržíš - mám co dělat,
abych ho v té jedné ruce udržel. Mimochodem - co vy mě tady tak
vyhlížíte? Skoro to vypadá, jako byste se mě nemohly dočkat,“
zazubil se na ně, když se konečně zbavil vzpouzející se vydry.
„Tak nějak,“ protočila Chaira oči. „Pojď - musíme ti něco říct.“

„To je velmi znepokojivé,“ shrnul Jack jejich vyprávění

vánočních událostí. Využily toho, že ostatní šli hned po příjezdu na
oběd a zatáhly ho do Nefasina domku.
„To je. Ale hlavně to celé nedává smysl - stejně jako tenhle
runový nápis,“ rozčilovala se Chaira.
„Runy - nemám je rád. Jejich výklad je strašně... nejednoznačný.“
„To mi povídej. Vyšlo mi z toho - člověk, voda, zbraň, dědictví,
rozum, krupobití,“ odfrkla si blondýnka. „Tohle jediné mi dává
smysl,“ ukazovala na znak dlaně. „Myslím, že by to mohlo znamenat
vstup. - Pak jsou tady ale znaky, které ve slovníku vůbec nejsou.“
„Ukaž,“ natahoval se Jack pro pergamen. „To by mohly být
piktogramy.“
„Piktogramy?“
„Značky - jejich vyobrazení dává - “
„Já vím, co to znamená! Nepotřebuju přednášku,“ zavrčela
Chaira. „Dokážeš v tom nápisu najít smysl?“
„Půjč mi ten slovník - podívám se na to.“
„A to si ho mám vytáhnout jako odkud? Je v knihovně.“
„No fajn, tak zítra. - Teď bych šel stejně radši na oběd. Jestli na
mě ovšem něco zbylo,“ rozhodil Jack rukama. „Hm - nejspíš
nezbylo... A tu knihu tady máte?“
„Já ji mám,“ ozvala se po delší době Nefas, která se do teď
věnovala hlazení Huberta, uvelebenému v jejím klíně, a podala mu ji.
„Nejstřeženější - co to je? Tajemství? - Nejstřeženější tajemství
magie?“ zeptal se Jack a přejížděl prsty po nápise na deskách.

233
 „Mně vyšlo nejhlubší, ale to je asi totéž. - Neříkej mi, že umíš
latinsky.“
Jack se uchechtl a zalistoval knihou. „Samozřejmě, že neumím.
Ale myslím, že dost věcí se dá odvodit a domyslet.“
„Skvělé, tak to ti ten překlad půjde jedna báseň,“ zasmála se
Nefas.
„Kdo říkal, že to budu překládat?“ nadzvedl udiveně obočí. „Což
mě přivádí k myšlence, jestli vás napadlo přemýšlet o tom, proč jsi to
vůbec dostala.“
Nefas se podívala po Chaiře a protočila oči. „Ne - my jsme si
říkaly, že by to mohlo být prima dobrodružství. Trocha adrenalinu,
víš.“
„Dobře, takže přemýšlely,“ zachytil Jack kamarádčinu ironii. „A
co jste vymyslely?“
„Nic - jen spoustu nesmyslných teorií,“ odpověděla za Nefas
Chaira.
„To by ale chtělo zjistit - kdo ti to poslal, proč a proč zrovna
tobě.“
„Napadlo nás,“ nakousla Nefas svoji domněnku, „že by to mohlo
mít něco společného se Sebastianem.“
„Ne nás - tebe. Podle mě je to nesmysl,“ kroutila nesouhlasně
hlavou Chaira.
„Se Sebastianem? Jak to myslíš?“
„Myslela jsem... ale vlastně nic - necháme toho,“ mávla Nefas
nakonec rukou. Stejně by jim to nevysvětlila. Byl to její vnitřní pocit.
„Jak bylo o Vánocích?“ rozhodla se změnit téma.
„Super!“ vydechl Jack. „Přijel k nám na návštěvu prastrýček Ed -
je s ním hrozná legrace. A přivezl mi takové srandovní bonbony -
vypadá to jako normální sumýš s náplní, ale když do toho kousneš,
narostou ti třeba obrovské špičaté uši nebo se ti protáhne nos jako
chobot a já nevím co ještě. Je to paráda, protože nikdy nevíš, co
přesně se ti stane.“

234
 „To je dobrý,“ smála se Chaira. „Neříkej, že jsi nám trochu
nepřivezl.“
„Ale to víš, že jo. Mám jich ještě dost. Jo a Nefas - tobě jsem taky
něco přivezl.“
Nefas vykulila oči. „Pro mě?! Dáreček?“ zeptala se a zatleskala
rukama jako malé dítě. „Šup sem s ním.“
„Nebuď nedočkavá,“ krotil ji Jack a šmátral rukou v zadní kapse
kalhot. „Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli bych měl, ale nakonec jsem
si řekl, že ti patří víc než komu jinému.“ Nefas si vzala obálku,
kterou jí podával, a otevřela ji. Byla v ní fotografie dvou asi
osmnáctiletých děvčat, která se vzájemně držela za ramena. Jedna
sice měla červené a druhá modré šaty, ale zjevně byly přítelkyně.
„Kdo je to?“ zeptala se Nefas zmateně.
„Tohle,“ ukázal Jack na blondýnku v červených šatech, „je moje
mamka. A ta druhá tvoje.“
„To je - moje -“ koktala Nefas a nevěřícně zírala na obrázek.
„Můžu si ji nechat?“
„Je tvoje - ukradl jsem ji mamce z alba. Nevšimne si toho - kouká
do něj jednou za deset let.“ Nefas si prohlížela usmívající se
hnědovlásku. Byla krásná - alespoň jí tak připadala. A možná to ani
nebyl vzhled, co se jí tak líbilo. Spíš to byla zvláštní síla, která zářila
z té usměvavé tváře. Jako by byla nabitá pozitivní energií. Nebo to
byla jiskřička v očích, které měly stejnou barvu jako ty Danielovy.
V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla, ji píchlo u srdce. Zase jí v hlavě
naskočila otázka, jak to mohl vůbec udělat. Proč?
„Nef?“
„Jsem v pohodě. Já jen -“ Nefas si povzdechla. „Děkuju, moc to
pro mě znamená.“
„Nemáš za co,“ odvětil Jack. „Otoč ji.“
Nefas se podívala na druhou stranu a oči se jí zalily slzami. Bylo
tam rukou napsané věnování - Mojí vrbičce, bez které bych snad ani
nedostudovala, v památku na nejkrásnějších šest let. S láskou Terry.

235
 Začátek nového vyučování všechny zastihl bolestně nepřipravené
- v hodinách panoval čilý ruch, jak byli všichni spolužáci
nesoustředění a snažili se sdělit ostatním co nejvíc prázdninových
dojmů. I Nefas měla úplně jiné starosti než se zabývat rozmachem
gjorkské kultury v osmnáctém století. - Prohlížela si pod lavicí
darovanou fotku a navíc jí běhala hlavou jejich runová záhada a žralo
ji, že na to nemůže přijít. Zabývala se tím tak dlouho, až jí při
poslední hodině málem explodoval lektvar proti žaludečním vředům,
který měli uvařit v rámci opakování starší látky.
„Na co myslíte, slečno Cooperová?“ stoupla si nad ni profesorka
Trewisová a nechápavě kroutila hlavou. „Vždyť tenhle lektvar patří
k těm nejjednodušším vůbec.“
„Promiňte - trochu mi ujela ruka s těmi dikobrazími ostny,“ krčila
Nefas omluvně rameny.
„Spíš bych řekla, že jste tam hodila něco úplně jiného.“
Trewisová stočila svůj pohled o dva stoly dál, kde Tiberiusův
lektvar začínal nebezpečně bublat a nabírat nepěkně zelenou barvu.
„Dobrý ty Neptune,“ protočila profesorka oči a vydala se hasit
vznikající škody.
„Paní profesorko - měla byste dnes čas? Na Selii,“ zavolala za ní
ještě Nefas.
„Dnes ne - zítra se u mě zastavte,“ odpověděla a jedním mávnutím
wirgami zlikvidovala obsah Tiberiusovy lastury.
Nefas se uchechtla nad jeho ztrápeným výrazem a povzbuzená
myšlenkou, že by se už zítra mohla dostat za bariéru, se pustila do
čištění vlastní lavice.

„Uvědomuješ si vůbec, že se chystáme porušit školní řád? A ne

málo - mohli by nás vyloučit,“ brblala Chaira, když druhý den
vyrazily na domluvenou schůzku s Trewisovou. Jacka poslaly do
knihovny, protože se shodly na tom, že jestli ten nápis nedokáže
přeložit on, tak už nikdo.

236
 „Nestraš! - I kdyby nás nachytala, myslím, že je taková, že nás
nepráskne.“
„No - jen aby. Raději bych ji nepodceňovala.“
„Ššš - a usmívej se,“ sykla Nefas, když zahlédla profesorku, jak
vychází z Matyho domku a sama si nasadila ukázkově roztomilý
obličej.
„Dobré odpoledne, děvčata,“ pozdravila je Trewisová vlídně,
když se sešly na cestě. „Tedy - řeknu vám, že pěkně vyrostla.“
„Dobrý den,“ pozdravily sborově. „Máte pravdu - roste hrozně
rychle. Za chvilku ji budu nosit místo šály,“ zareagovala Nefas se
smíchem na její poznámku.
„Ono to nebude tak zlé - dorůstají kolem metru a do šířky
nejdou,“ uklidnila ji profesorka a když se Chaira zula, nechala je
projít skrz bariéru.
„A co vy? - Jak se cítíte?“
„Děkuji – lépe,“ odpověděla Nefas zdvořile. „Mám skvělé
kamarády.“
„To moc ráda slyším.“
Trewisová vytvořila světelnou kouli, kterou nechala volně vznášet
nad sebou a vedla je směrem ke korálovému útesu, kde obvykle
trénovaly.
„Paní profesorko - Sebastian, už je pryč?“ zeptala se Nefas po
chvilce.
„Ano, je.“
„A přišla jste na to, co mu bylo?“
„Nakonec ano, za vydatného přispění madam Montesierové. -
Byla to infekce. Pravděpodobně z jídla. - Usadila se mu v žaludku
a znehodnocovala téměř všechny živiny, které přijal,“ odpověděla
profesorka a odmlčela se. „Tím, že tráví devadesát devět procent
svého života v nemocnici a nepřichází do styku s běžnými
nemocemi, nemá vybudované prakticky žádné protilátky, a je proto
k takovým věcem náchylnější.“
„Děkuju vám - že jste mu pomohla,“ pípla Nefas.

237
 Trewisová se zastavila na místě a zachmuřeně se na ni podívala.
„U Neptuna, slečno Cooperová, vy mi přeci nemáte za co děkovat,“
řekla vlídně a pohladila ji po rameni. „Já vím, že jste teď v těžké
situaci, a musím přiznat, že s ní vyrovnáváte obdivuhodně dobře. Ale
ujišťuji vás, že vy nikomu nic nedlužíte - naopak.“
Nefas se pokusila o úsměv a podívala se po Chaiře, která vedle
nich stála poněkud rozpačitě.
„Dobře,“ otočila se zpátky na profesorku. „Začneme?“
„Samozřejmě.“
Rozestoupily se do trojúhelníku a Selii nechaly ležet v písku
uprostřed. „Dlouho necvičila, takže si nejdřív zopakujeme základ
a později zkusíme nějaký nový povel,“ rozdala Trewisová instrukce
a zkusila ji k sobě přivolat.
Bylo pozoruhodné sledovat, jak si hádek nevšímá kolem plující
potravy ani volající profesorky a naprosto neomylně míří ke své
paničce.
Selie nic ze svého výcviku nezapomněla - všechny pokyny, které
jí Nefas dávala, bez problémů splnila, jen se zdálo, že se rozhodla
poslouchat pouze ji. Nefas byla překvapená vztahem, který si k ní její
malá kamarádka vybudovala. Tušila, že cenu chovatel roku by asi
nezískala - nejen že ji neustále ohrožovala na zdraví a na životě, ale
také ji občas zapomněla nakrmit, nebo ji pro velký úspěch někde
zapomněla celou. Přesto se zdálo, že ji ten had má... rád.
„Tak - když jsme si vše zopakovaly, mohly bychom přistoupit
k něčemu složitějšímu,“ řekla Trewisová po půl hodině.
„Paní profesorko?“ ošila se Nefas. „Mohla bych si prosím
odskočit? Potřebovala bych... na toaletu. Já - zapomněla jsem.“
„Teď? Sotva jsme začaly.“
„Já - omlouvám se - “
„No - mohly bychom to ukončit, ale byla by to škoda - zrovna
jsem chtěla začít s něčím novým,“ odvětila Trewisová a tvářila se
zarmouceně. Nefas se podívala po Chaiře, v očích vepsanou jasnou
prosbu o pomoc. „To ne, já - “

238
 „Doprovodím ji,“ hodila jí kamarádka laso. „Trdlo.“
„Chcete jít samy?! To ale... to bych tedy opravdu neměla,“
zdráhala se profesorka, poněkud zaskočená jejich žádostí. „Půjdu
s vámi.“
„Dáme na sebe pozor,“ ujišťovala ji Nefas. „Budeme zpátky, než
řeknete švec. - Přeci teď neskončíme, když jí to jde tak hezky.
A abyste s námi chodila tam a zpátky - to je hloupé.“
„Tak... tak dobrá. Ale opravdu se nikde netoulejte.“
„Děkuju. Nechám vám Selii tady - hned jsme zpátky.“
„Buďte opatrné,“ nabádala je ještě Trewisová a převzala si od ní
hada.
„Budeme,“ slíbily obě a vydaly se směrem zpátky k bariéře. Hned
jak zmizely z dosahu světelné koule, Nefas zabočila za první
korálový útes.
„Řeknu ti, že je mi pěkně zle z toho, jak ji podvádíme,“ špitla
Chaiře do ucha.
„Mně taky, ale hlavně dělej.“
„Já dělám, ale ty si koukej pod nohy,“ posvítila Nefas na rybu
silně připomínající kámen, která ležela v písku přímo před
Chaiřiným chodidlem.
„Díky - potvora.“
„Nemáš za co. Pamatuješ si, kde přesně to bylo?“
Chaira si také rozsvítila a rozhlédla se kolem sebe. - Všude byl
stejný písek a stejné rostliny, a kdyby jim za zády nezářil konec
bariéry, Nefas by vůbec netušila, kde jsou - orientační smysl nebyl
její nejsilnější stránka.
„Myslím, že musíme víc vpravo.“
Po několika minutách chůze Nefas zamžourala na větší kamennou
masu stojící několik metrů po jejich levé straně.
„Hele - není to ono?“ zeptala se a obě tím směrem namířily světlo.
„Je - poplav!“ vyhrkla Chaira a odlepila se ode dna.

239
 „Poplav? - Já ti neřekla, že neumím plavat?“ zvedla Nefas obočí
a snažila se udržet rovnováhu, kterou jí kamarádka svojí vlnou
narušila.
„Jenom mácháš rukama a kopeš nohama - i když to pořádně
neumíš, pořád je to lepší než chůze.“
Nefas se odrazila a snažila se držet pokynů, a i když se jí to dařilo
jen napůl, musela uznat, že má Chaira pravdu - bylo to rychlejší.
Po chvilce více či méně elegantně doplavaly k jeskyni a Chaira se
dala do propátrávání kamenného převisu.
„Tady je to! Hele - mám to!“ zvolala vítězně a svítila na místo ve
skále. Nefas odehnala několik dotěrných rybek a zkoumala
ornamenty vyryté do kamene. Špitla „Lucis globum“ a z dlaně jí
vyplula menší, ale jinak stejná světelná koule, jakou udělala
profesorka.
„Máš pravdu - je to ono,“ projížděla prsty po skále a prohlížela si
větší vyrytý kruh s runovými znaky po obvodu, uvnitř kterého byly
čtyři asi pěticentimetrové osmiúhelníky, a vprostřed mezi nimi bylo
ještě cosi neurčitého tvaru, přesně jako na tom obrázku. Nefasin
mozek pracoval na plné obrátky.
„Jak to, že ti jde?“ zamračila se Chaira a ukazovala na vznášející
se lampičku.
„Nepotřebuju hůlku a navíc jsem se to naučila od Trewisové, když
jsme ještě chodily trénovat samy,“ vysvětlila Nefas svůj um.
„Hele,“ řekla s prstem v osmiúhelníku, „dá se do toho něco
vložit.“
„Jo, já vím. Ale co má takovýhle tvar? Může to být cokoliv.“
Nefas netušila. Nechala tedy osmiúhelníky být a přejížděla prstem
po tvaru, který byl uprostřed, když v tom ji něco napadlo. Sáhla do
kapsy, odkud vylovila malý kožený váček, a nechala si do dlaně
dopadnout jeho obsah.
„Co děláš?“ podivila se Chaira.

240
 „Koukej!“ odpověděla Nefas, vzala mrňavou lupu, kterou nosila
pohromadě s kuličkou od Michaela, a přiložila ji ke zdi. Chaira ji
sledovala s pootevřenou pusou.
„Ono to patří dovnitř?!“
„Jo,“ odpověděla Nefas a vtlačila ji tam - pasovala přesně.
„Myslím, že je to klíč. - Musíme zjistit a najít, co patří do těch
čtyř zbývajících osmiúhelníků.“
„Nevím sice, kde chceš hledat něco, o čem ani nevíš, co to je, ale
budiž. - Měly bysme se vrátit, než nás Trewisová začne hledat.“
Nefas kývla a vydloubla lupu ven. Když ale dávala ruku dolů,
zarazila se.
„Co je zase? Musíme jít,“ popoháněla ji Chaira.
„Podívej se na tohle,“ řekla Nefas a udělala rukou, ve které držela
lupu, pohyb zpátky nahoru.
„Vidíš to? - Když s tím přejedeš přes ten osmiúhelník - koukni se
skrz.“
Chaira zamžourala do lupy a úžasem rozšířila oči. „Co - to - je?!
Vypadá to jako - nápis.“ Skutečně - ve dříve na pohled mrtvé hornině
bublal pramen vody, jehož modrá záře zobrazovala několik vět. Obě
nevěřícně pohlédly mimo lupu, ale neviděly nic.
Jsem životem i zhoubou,
jsem domovem i chloubou.
Umím usmrtit, ničit i brát,
mým úkolem však je pomáhat.
Neboť beze mne bytí možné není,
a kdo mne nemá, končí v zapomnění.
Máš-li dost odvahy a ctnost ti cizí není,
hledej tam, kde v magii přesnost se cení.
Přesně tato slova se odrážela ze středu osmiúhelníku a přesně tato
slova Nefas s Chajdou viděly jen skrze lupu.

241
 Nebylo to vše. - V každém ze čtyř osmiúhelníků se po přiložení
lupy objevil stejný pramínek vody, ve kterém zářila zvláštní báseň.
Bohužel pokaždé jiná.
A protože pod vodou se psát nedá, museli se pokusit si je
zapamatovat. S jednou by to ještě nebyl tak náročný úkol, ale
zapamatovat si čtyři už dalo celkem zabrat.
Jako o překot se přihnaly zpátky k profesorce Trewisové, která už
je nervózně vyhlížela, a zbývalo jim doslova přetrpět další hodinu
tréninku, na kterou se ani jedna z nich pořádně nesoustředila.
Nefas sice po očku sledovala Selii a jedním uchem poslouchala
profesorku, ale ve skutečnosti se snažila neustále si dokola opakovat
ty dvě básničky, které na ni padly.
Když se konečně dostaly zpátky dovnitř bariéry, vzaly to tryskem
k nagathanské vesnici pro pergamen a věžule s inkoustem. Nefas
raději počkala venku před brankou, protože povolení neměla
a Swanová na ni od hlavní budovy podezřívavě pokukovala.
„Prosim tě, honem! Zavaří se mi mozek,“ snažila se Chairu
popohánět, i když tušila, že už minimálně polovinu stihla
zapomenout.
„Dělám, co můžu,“ odvětila blondýnka a podávala jí psací
potřeby.
Obě za prvním rohem zaklekly do písku a snažily se na pergamen
sesmolit vše, co se jim za tu hodinu nevykouřilo z hlavy.
„Neobejmeš mě ani nechytíš - avšak život beze mne... ne! Sakra!“
brblala si Nefas nad pergamenem.
„Máš něco?“ zeptala se nešťastně Chairy po několika dalších
minutách marného vzpomínání.
„No – tu, co jsme četly jako první, mám skoro celou. Z té druhé
sotva polovinu.“
„Já mám: Pokořit mne snadné není,
jsem svobodný a nespoutaný.
Neobejmeš mě ani nechytíš

242
 avšak beze mne život na zemi je kříž,“ odrecitovala Nefas a po
chvilce pokračovala.
„Pak nevím. Bylo tam něco jako - umím pohladit i zabíjet, ale
nejsem si jistá. Celá ta věta mi vypadla. - Ještě na konci, bylo: Máš-li
kuráž a tvé svědomí nic netíží, hledej tam, kde dobro a zlo se kříží . - Tedy
myslím, tak nějak.“
„To je dobré, je skoro celá. A ta druhá?“ zeptala se Chaira.
„Tak to je o hodně horší: Opatruj mne a rozmazluj, mé dary poté
shromažďuj - víc nevymyslím, ani kdybys mě zabila. Na konci bylo
něco jako - zvedni hlavu, pohleď výš, ten nejmoudřejší chrání mou skrýš.
- Ale nevím, fakt. Nemůžu si vzpomenout.“
„No jo, co se dá dělat. - Jdeme s tím za Jackem?“
„Hm - za tohle nás moc nepochválí,“ zabručela Nefas, sebrala si
své literární dílo a obě se vydaly směr knihovna.
Cestou nahoru probíraly podivnost básní a jejich možný význam,
ale ani jedna z nich ve skutečnosti netušila, co přesně by měly
znamenat, nebo kam by je měly dovést.
„Sss - Jacku,“ zasyčela Nefas tiše na kamaráda, zavrtaného
v runovém slovníku.
„Vnímám,“ broukl kamsi do prostoru, aniž by zvedl hlavu.
Posadily se k němu a sledovaly jeho soustředěný výraz.
„Jak to jde?“ nevydržela to nakonec Chaira.
„Fajn,“ odvětil Jack a konečně se na ně podíval. „Vypadáte děsně.
Vy jste někam... běžely?“
„Ne, někam, ale odněkud. - Trochu jsme spěchaly,“ odpověděla
mu Chaira a na moment se zarazila. „Něco jsme tam našly.“
„Takže úspěšná výprava? Super - poslouchám.“
„Nejdřív ty.“
Jack si povzdechl, ale spustil. „No - ten tvůj původní výklad byl
v podstatě správný, jen jsi ty slova nepospojovala.“
„Nedávalo to smysl,“ bránila se Chaira.
„Jednotlivě ne. U výkladu run musíš hodně zapojit fantazii - tohle,
je starý futhark - “

243
 „Já vím.“
„Nepřerušuj mě, nebo ti nic neřeknu,“ napomenul ji Jack a hned
pokračoval. „Takže - člověk a voda, to dohromady znamená Gjork
nebo taky ty. Protože předpokládám, že normální člověk z pevniny
by se k tomu sotva dostal, výraz pokřtěný, kterým by se ty dva znaky
také daly přeložit, vynechám. Dál - tenhle znak je obráceně, což má
obvykle negativní význam, ale tady bych to přeložil jako beze zbraně
nebo s čistým úmyslem. - Tohle může kromě dědictví také znamenat
spojenectví, ale moc mi to do toho nešlo dát.“ Jack se na moment
odmlčel a počkal, až obě přikývnou, než pokračoval. „Rozum může
znamenat také mysl nebo být si vědom. A to poslední není krupobití -
tedy je, ale v kontextu by to nedávalo smysl. Spíš bych to přeložil
jako nemoc nebo ztrátu života. - Jinak tohle bude skutečně piktogram
znamenající pravděpodobně vstup.“
„Hezké,“ shrnula jeho výklad Chaira. „A máš představu, jak by ta
věta mohla znít?“
„Představu mám, ale můžu se samozřejmě mýlit.“
„Ano?“
Jack si odkašlal a zahleděl se do svých poznámek. „Ty, jenž
přicházíš s čistým úmyslem a vědom si možných rizik, vstup.“
„Ty Jacku, na jakém principu pracuje tvůj mozek?“ zvedla Nefas
překvapeně obočí a podívala se na Chairu. „My se s tím babráme
čtrnáct dní, a jemu stačí hodina.“
„Eh - no, dík. Ale asi stejně nebude úplně přesné. To spojenectví,
mi tam nejde vůbec vsunout. - Ingenová, by to určitě zvládla líp.“
„Ne. Je to skvělé. Jenom - nejsem si vědomá žádných rizik,“
nakrčila Nefas obočí. „Tahle věta, se mi tam nelíbí.“
„Jo, je to trochu znepokojující,“ potvrdil Jack. „A co vy - vážně se
vám povedlo Trewisové zdrhnout?“
„Povedlo. I když jsme měly co dělat, abysme se stihly vrátit,“
odpověděla Chaira, a během několika minut, mu společně s Nefas
vypověděly, jak a co tam našly.

244
 „Tahle záležitost, mě začíná zajímat čím dál, tím víc,“ pronesl
Jack a skousl si spodní ret.
„Jo? Mě to začíná děsit čím dál, tím víc. - V té jeskyni něco je.“
„Nebuď baba, Chai. - Máte ty básničky?“
„No, tak trochu - “
„Baba?!“ skočila Chaira Nefas do řeči a chňapla po pergamenu
s básničkami, který Jackovi podávala. „Máš-li kuráž, máš-li odvahu,
vědom si rizik...“ vypočítávala na prstech. „Pardon, ale nemám ani
jedno. Všechny ty věci, dávají jasně najevo, že uvnitř je nějaké
nebezpečí, a já nehodlám někam strkat hlavu a čekat, co mi jí tam
ukousne.“
Oba zaraženě hleděli na Chaiřinu nasupenou tvář a nevěděli, co
říct. Nefas tušila, že by mohla mít pravdu, ale zároveň potřebovala
vědět, co je uvnitř. Někdo jí tam posílá, jen ještě neví proč.
„Dobře. Klídek - jen se na to podívám,“ řekl po chvilce Jack
a opatrně vykroutil Chaiře z ruky nebohý pergamen.
Malý moment si ho prohlížel, než se zeptal. „Nechybí vám tam
něco?“
„Četly jsme to jednou nebo dvakrát - spěchaly jsme. Půlku jsme
toho zapomněly,“ snažila se hájit Nefas.
„A tušíte, co ty hádanky znamenají?“
„Ne.“
„Ani tohle? - Jsem dobrý sluha, jsi-li opatrný. Jsem zlý pán, jsi-li -
to je fuk jaký - to tady asi někdo zapomněl,“ pronesl Jack a loupl
očima po Chaiře, než pokračoval. „Jen pošetilý pokusil by se mne
dotknout, vždy nenasytně musím vše polknout. - Kdo je dobrý sluha
a zlý pán?“
„Nevím, ale ty nám to určitě řekneš,“ odsekla mu blondýnka.
„Oheň.“
„Oheň?“ podivila se Nefas. „Počkej - to myslíš jako, že i ty ostatní
-“
„Jo - jsou to elementy.“

245
 20. kapitola
Růžová pohroma
Ty hádanky skutečně představovaly elementy - oheň, voda, země,
vzduch. Teď, když to Nefas věděla, jí to přišlo až směšně snadné.
Ale i tak jim tahle nápověda byla platná asi jako mrtvému zimník.
Bylo to totiž to jediné, co se jim podařilo zjistit. Nefas se totiž zdálo,
že to jde až příliš jednoduše, takže to pro jistotu přestalo jít úplně.
Navíc Chaira se s nimi na téma jeskyně odmítala bavit. Dala jim
jasně najevo, že jestli jí nepředloží jasný a pádný důvod, proč by se
měla vystavovat jakémukoliv nebezpečí, nepohnou s ní ani párem
tažných tuleňů. Nefas věděla, že Chaira není srab. Jen byla opatrná.
Těžko jí to někdo mohl mít za zlé - ta varování se nedala nijak popřít.
A ona ten důkaz prostě neměla. Kdo a proč - ta dvě slova nad ní
neustále visela jako obrovské červené otazníky a rozčilovala ji.
Alespoň Jack se na ni nevykašlal - dál se jí snažil pomáhat
s latinským překladem, jen to dělali potichu, aby Chairu moc
nedráždili. Shodli se na tom, že pokud nějaká odpověď existuje, musí
být v té knize. Určitě ji nedostala proto, aby si v ní četla před spaním.
Ale šlo to neskutečně pomalu. - Zejména, když na to měli čas jen po
vyučování a o víkendech.
A Nefas si navíc začala pomalu, ale o to jistěji uvědomovat, že
jestli se nebude také čas od času věnovat škole, mohlo by se jí klidně
stát, že bude sice báječně umět latinsky, ale vůbec nedokončí první
ročník. Profesor Ater se ani nesnažil skrývat své nadšení z toho, že si
na její nesoustředěnost, neznalosti a lajdáctví chodí ostatní kolegové
stěžovat. Jemu. Velmi nepříjemný rozhovor.
Nefas tedy nezbývalo než sklopit uši a jít dohnat resty, které se jí
stihly tak nepěkně rozmnožit. A vzhledem k blížícím se pololetním
zkouškám bylo nutné vynaložit značnou rychlost.
„Ty dneska nejdeš?“ zeptal se jí po středečním vyučování Jack,
když viděl náklad učebnic v jejím náručí.

246
 „Jdu, ale učit se - jsem dutá jako bambus a polovině sboru dlužím
úkoly. Jestli jim je brzy nedám, Ater mě sežere i s botama.“
Srovnal s ní krok a dokonce byl natolik galantní, že jí polovinu
odebral. Vděčně se po něm podívala. „Ty jdeš se mnou?“
Jack se zašklebil na učebnice. „Možná by nebylo od věci,
kdybych taky nějaký napsal,“ přiznal neochotně. „Ty, Nef, víš co si
myslím? Že na to jdeme špatně.“
„Cože?“
„Hm - ta kniha,“ vysvětlil. „Říkala jsi, že ten vzkaz vypadl
odněkud zprostředka.“
„To sice ano, ale já nevím odkud,“ pokrčila Nefas rameny. Taky ji
to štvalo. Kdyby byla opatrnější, když ji prohledávala, už to mohli
dávno mít.
„To je pravda, ale není nesmyslné překládat ji úplně od začátku?“
zakňoural. „Co se stane, když přeskočíme dvacet, třicet... padesát - “
„Jestli tě to už nebaví...“ skočila mu do řeči.
„Ale ne. Já jen - nerad dělám věci zbůhdarma,“ snažil se bránit
svoji ochotu pomáhat.
„Ušetřilo by nám to spoustu času.“
„Nebo taky ne. - Přeskočíme padesát stránek a za pět let, až
přeložíme celou knížku, zjistíme, že to vypadlo z té čtyřicáté deváté,“
prohodila Nefas se smíchem.
„To by bylo typické,“ zasmál se Jack.
Konečně vystoupali do sedmého patra a po pár krocích zabočili do
knihovny. I tady byly znát blížící se zkoušky.
„U Neptuna - on tu někdo rozdává něco zadarmo, že je tu tolik
lidí?“ protočil Jack oči v sloup a jal se hledat nějaký volný stůl.
„Kde je vlastně Chaira?“ zeptala se Nefas, která cupitala za ním.
„Viděl jsem ji s tou... Michelle myslím, z druháku. Někam
spěchaly a přiblble se u toho hihňaly, tak jsem jim šel radši z cesty,“
odvětil a zatahal ji za rukáv. „Hele - támhle jsou dvě volná místa.“
Nefas se posadila, zahleděla se na horu učebnic a povzdechla si -
Tohle bude dlouhé odpoledne.

247
 „Sakra! Sakra! A ještě tisíckrát sakra!“ lamentovala Nefas nad
svým testem z historie, na kterém, jako tichá výčitka, svítilo tlusté
červené nepřijatelně.
„To bude v poho,“ uklidňoval ji Jack. „Přece si tím nenecháš
zkazit náladu.“
„Tobě se to mluví, když máš -“ sáhla si pro jeho test a prohlédla si
hodnocení dostačující s velikým vykřičníkem a zase mu ho
s úšklebkem vrátila, „- taky pěkné...“
„Viděli jste to vy dva vůbec?“ otočila se na ně Chaira, která
očividně nechápala, jak mohl někdo něco tak lehkého nenapsat.
„Ale jo... no... měla jsem toho dost... tak mi nějak - nezbyl čas,“
dostala ze sebe Nefas neochotně.
Chaira protočila oči. „Že se na to nevykašlete...“
„Na co?“ zeptali se sborově.
Chaira se zastavila a založila si ruce v bok. „Nedělejte se, že
nevíte. Myslíte si, že vás nevidím, jak v jednom kuse sedíte nad tou
knihou?“
„Neschováváme se,“ snažila se hájit Nefas, která si pod její
přísným pohledem připadala jako lapený zlodějíček. „Chtěla jsi
důvod, tak ti ho hledáme.“
„Klídek Chai, je to jen pololetí,“ přidal se Jack. „Navíc si to
můžeme opravit.“
„Moment - Stears ti řekl, že si to můžeš opravit?“ zvedla Nefas
obočí na svého kamaráda.
„Mně nic takového neříkal.“
Jack něco nesrozumitelného zamumlal a tvářil se, jako že tam
vlastně vůbec není.
„HA - čuchám protekci!“ zamířila na něj bojovným ukazováčkem.
„Hele, ber to tak, že tebe zase necupuje Ater,“ bránil se Jack. „A
vsadím se, že vás taky známkuje trochu mírněji.“
„Ále cupuje,“ mávla rukou Nefas. „Jen to nedělá veřejně,“
zabrblala si pro sebe. „Kašlu na to - život prostě holt asi není fér...“

248
 Vyšli ven na školní pozemky a nedaleko, napravo od cesty,
zahlédli skupinku nagathanských, v čele s Nicoletou Swanovou,
která zrovna něco, nebo spíš někoho, úspěšně parodovala, a hlouček
za ní se prohýbal v salvách smíchu. Naproti nim stála zjevně bojovně
naladěná Backetová, krok za ní Tiberius Geller, který se snažil tvářit
neviditelně a ještě kousek dál hodně nešťastně vypadající Adel
Griffinová.
„Božíčku - ona je jako téén... jak se říká těm lidským obludám? -
Jó mopslík. Ještě panáčkovat by mohla...“ pronesla Swanová
a poposkočila v pozici cvičené veverky. Skupinka za ní se znovu
zahihňala.
„Hele - a pomáháš jim i se svlíkáním? Víš, co myslím - když jdou
na věc...“
Teď už se hlouček doslova ohýbal v pase, zatímco Tiberius nabral
do obličeje barvu přezrálého rajčete a Adel vypadala, že se každou
chvilku rozbrečí.
„Ty jsi ale ubohá slepice,“ zareagovala Caroline. „Jenom mi
závidíš!“
„Počkej - to myslíš Tibýska? Nebo toho tvýho čokla?“
„No, nejspíš obojí, když nemáš ani jedno.“
Nefas přestala jejich hádku poslouchat a pomalu se sunula pryč,
než ji někdo z nich zaregistruje. Byla ráda, že si jí spolužáci skoro
přestali všímat, a doufala, že by to tak mohlo i zůstat.
„Hele, to se posmívala Griffinový?“ zeptal se Jack, kterému
neunikl její únik, a dohonil ji.
„Vypadalo to tak.“
„Mně se tedy taky zdá, že si z ní Backetová udělala slouhu,“
přidala se Chaira. „Ale když jí to tak vyhovuje...“
„Tak, třeba nevyhovuje. Jen -“ chtěla Nefas něco podotknout,
když za svými zády zaslechla další hlasitý smích. Všichni tři se
otočili, ale viděli už jen nagathanské popadající se za břicho,
vztekající se Backetovou a Adel, která utíkala nejspíš někam hodně
daleko.

249
 „Tedy Chairo, můžeš mi říct, jak dokážeš bydlet s takovou
pipinou?“
„Zrovna jsem se tě chtěla zeptat na totéž.“

Nefas seděla v pokoji na posteli a přehrabovala se v haldě

pergamenů a učebnic, které měla rozložené všude kolem sebe.
Původně měla v plánu udělat si tady trochu pořádek a najít knihu
Chov obojživelníků a plazů, o které jí knihovnice Parkerová tvrdila, že
ji chce zpátky. Knihu sice nenašla, ale zato našla své poznámky
o pokročilých obranných kouzlech, na které díky událostem se
Sebastianem a jeskynní záhadě úplně zapomněla.
„Určitě jsem jí tu knihu už vrátila...“ brblala si pro sebe a shrnula
rozkramařenou hromadu ke straně, aby se mohla pohodlně
natáhnout. Páni předsedové už si jí sice delší dobu nevšimli, ale až si
jí zase všimnou, bude se jí to hodit.
Ostatně, mohla si dovolit na chvilku vypnout. - Zbylé zkoušky
naštěstí nedopadly tak tragicky jako ta z historie, spolubydlící byly
někde venku a překladu se momentálně věnoval Jack, se kterým se
dohodli, že bude lepší, když se budou střídat, aby měl jeden z nich
vždycky klid na učení.
Opřela se zády o zeď, nohy si podložila polštářem, do klína si
položila Selii a pomyslela si, že ke štěstí už jí chybí jenom něco
dobrého k zakousnutí, když jí do právě vytvořené oázy klidu vlezla
nasupeně se tvářící Adel.
No tak nic...
Griffinová pochodovala po pokoji tam a zpátky, ale po chvilce si
sedla a složila obličej do dlaní. Nefas měla nutkání zeptat se, jestli se
jí něco nestalo - zvlášť po tom výstupu minulý týden, ale nakonec si
to rozmyslela. Ostatně, kamarádky nebyly, tak co se bude starat.
Začetla se do svých poznámek – Attonio - omráčit, Eratteliuss -
odzbrojit, Attonio...
„Co to louskáš?“ ozvalo se jí nečekaně u ucha. Vůbec nepostřehla,
kdy se Adel stihla přemístit od své postele k její. Pomalu otočila

250
hlavu a několikrát překvapeně zamrkala do pomněnkově modrých
očí, které ji sledovaly z poměrně těsné blízkosti. Rozhodně těsnější
než kdy předtím.
„Ehm - jen si tak... čtu.“
„Aha. - Eratto... Eratteli? Ježiši, co to je? - Na tom bych si zlámala
jazyk,“ pronesla blondýnka. „To jsou kouzla?“
„Hm – jo,“ odpověděla stručně Nefas. Rozhodně jí ten pokus
o konverzaci nemínila zvlášť usnadňovat.
„A na co to máš? Nic takového se přeci neučíme.“
Nefas zvažovala svoji odpověď - když jí řekne pravdu, mohlo by
se jí to nevyplatit. Pánbůh ví, kde by to rozkřikla, a mohlo by se to
donést až pánům předsedům. Na druhou stranu, kdyby lidi kolem
věděli, že umí pokročilá kouzla, třeba by si na ni už nikdo netroufl.
„Jen tak,“ zvolila nakonec diplomatickou odpověď.
„Aha. - Ehm...“ Griffinová si očividně chtěla povídat, ale bez
Nefasiny spolupráce jí to moc nešlo.
„Ty už se mě nebojíš?“ popíchla ji trochu a zacvakala zubama.
„Víš, že koušu. Nikde nikdo, žádní svědci...“
Adel se narovnala, stiskla čelisti a dívala se na ni tak nějak...
smutně. Pak udělala dva kroky a sedla si k Nefas na postel, kde se
sklopenou hlavou zírala před sebe do země.
„Promiň,“ pípla sotva slyšitelně.
Nefas vytřeštila oči a natočila hlavu ke straně. „Nezlob se - špatně
jsem rozuměla.“
„Říkám promiň,“ procedila Adel skrz zuby.
„Ty se mi omlouváš? Proč?“
„Vím, že nejsi upír.“
„A to jsi zjistila teď - po půl roce?“ zeptala se Nefas se zúženýma
očima. Nehodlala jen tak mávnout rukou nad tím, že jí tady celou
dobu dělali ze života peklo. A pokud šlo o vracení dluhů, vybírala si
vysoké úroky.
„Ne, to... já totiž... teda Carol říkala - “
„Aha. Carol říkala. - Je mi to jasné.“

251
 „Víš, že to tady roznesl Tiberius? - Mně to bylo divné, že by tě
sem poslali, ale všichni říkali, že...“ zamračila se Adel, „... že jsi
nebezpečná... divná. A nejlepší obrana je útok. Co jsme asi tak měli
dělat?“
„No, to já jsem – divná,“ protočila Nefas oči. „Ale nějak to
nevysvětluje, proč mi to říkáš po půl roce.“
Griffinová se k něčemu nadechovala, ale Nefas jí do toho skočila
dřív, než stačila něco říct.
„Já už asi vím. - Ty ses pohádala s Caroline, tak to zkoušíš u mě.“
Blondýnka sklopila hlavu a tvářila se tak, že bylo jasné, že nebude
daleko od pravdy.
„Tobě to nevadí - že tě takhle využívá?“
„Samozřejmě, že mi to vadí!“
„A proč si to necháš líbit?“ nechápala Nefas.
„My jsme... známe se od malinka. Ale nikdy předtím jsme spolu
nebyly takhle dlouho v kuse,“ vysvětlovala Adel a nepřítomně
hladila Selii, která si spokojeně hověla u Nefas na břiše. „Vidět
někoho párkrát za týden a bydlet s ním je rozdíl. Nikdy předtím se
takhle nechovala - jako... já nevím, jak to říct. A od té doby, co je
s Tibem, je to ještě horší. - Ale já tady nikoho jiného nemám. Ty ses
začala bavit s Davisem a Greenovou a Carol mě jenom utvrzovala
v tom, že k nám nepatříš - když se paktuješ s nima. A jak ses někdy
začátkem prosince vrátila v noci, slyšela jsem tě bulet a další den ses
nevrátila vůbec. Bylo mi jasné, že už jsi zase na ošetřovně a říkala
jsem jí, že už by to kluci neměli přehánět, jenomže ona tvrdila, že ti
malá lekce čas od času nemůže uškodit. Naštvalo mě to a… říkala
jsem si, že se ti alespoň postarám o ni.“ Adel kývla směrem k Selii
a nadechla se, že bude pokračovat, ale Nefas jí do toho skočila.
Věděla přesně, o čem teď Adel mluví, a taky věděla, že tenkrát
nebyla na ošetřovně kvůli těm dvěma, ale vysvětlovat jí to nehodlala.
„Vy jste to věděli?! Všichni?“
„No... my jsme... totiž, kluci - “

252
 „Uvědomuješ si vůbec, že mě mohli zabít?!“ cedila Nefas skrz
zuby vytočeně.
„Zabít ne!“ vrtěla blondýnka polekaně hlavou. „Řeklo se jen
postrašit - aby ses od nás držela dál. Jenže mně se to přestávalo líbit,
ale Carol říkala, že to bude v poho, že snad něco vydržíš... A já se
s ní nechtěla rozhádat, tak jsem to nechala být.“
„Skvělé...“ Nefas nějak nevěděla, co by na tohle měla říct, takže
se schovala zpátky za své poznámky a nechala Griffinovou být.
„Ty se zlobíš, že jo?“ ozvalo se zpoza pergamenů. „No jasně, že
jo - taky bych byla naštvaná,“ odpověděla si Adel sama a zvedla se
z postele.
„Ne. Já se spíš divím - že ti to za to stojí,“ vykoukla nakonec
Nefas. „Že než abys řekla, že se ti něco nelíbí, radši se budeš tvářit,
že je všechno v pořádku.“
„A poštvat si je proti sobě?! Sama jsi viděla, že jeden tady nemá
šanci přežít, a já nerada vyčnívám z davu.“
„Adel, proč jsi vlastně teď tady? Proč mi to říkáš? - Vrať se za
svojí kamarádkou a já zapomenu, že jsme spolu vůbec mluvily.“
„Myslela jsem...“ nadechla se Griffinová. „Ty to nechápeš! -
Zůstala bych sama. Ty jsi měla aspoň ty dva, ale já bych neměla
nikoho. Sežrali by mě tady.“
Nefas se na ni zkoumavě dívala a přemýšlela, co si o téhle holce
má vlastně myslet. Na jednu stranu jí rozuměla, ale na druhou by
sama šla radši proti proudu než souhlasit s bandou idiotů.
„Můžeš mi prosím tě říct, co se změnilo? - Co je dneska jinak než
předtím, že teď tak riskuješ?“
Adel se rezignovaně posadila na jednu z židlí.
„Já nevím,“ vydechla unaveně. „Prostě už mám Carol plné zuby...
a stejně tady ze mě mají všichni dobrý den a mě už to neba. - Jak jsi
to vlastně dokázala?“
„Co?“
„Skamarádit se s Greenovou a Davisem. I ostatní tě vzali mezi
sebe. - S námi se nikdo z Nagathanu nikdy nebavil.“

253
 „A přemýšlela jsi někdy proč?“
„Vždycky to tak bylo,“ odvětila Adel.
„Nevím, jak jsem to dokázala,“ rozhodla se Nefas pro upřímnou
odpověď. „Ale sama jsi řekla, že sem tak trochu nepatřím. A máš
pravdu - jsem tady spíš omylem. Nejsem prayská a asi ani nikdy
nebudu. Tak asi proto.“
„Kde ses tam vlastně vzala? Tam - u nich?“ zeptala se Adel
a pohodila hlavou kamsi. Nefas po ní jen loupla očima - na téma
upíři se s ní bavit nehodlala. Na to jí věřila příliš málo.
„Kde ty máš tu svoji výbornou kamarádku?
„Asi je zalezlá u Tiberiuse v domku,“ zašklebila se blondýnka.
Nefas se zamračila. „Neříkal náhodou Ater něco o nějakém
zákazu?“
„Ten platí večer. A stejně by je musel někdo prásknout klukům -
Tim s Carlem dostávají za donášení od Atera kameny, takže
pochybuju, že by jim to někdo řekl.“
Nefas se pokoušela vymyslet větu, která by neobsahovala slova
Ater a pablb, ale nešlo jí to, takže se zaměřila na něco jiného.
„Hele - a oni spolu fakt... to? No to... ty víš co.“
Adel se uchechtla. „To pochybuju. Ale pořád po sobě lezou a je
to... nechutné,“ zašklebila se.
„Navíc - ta naložená makrela po mně chtěla, abych jim zítra dělala
Amorka. Že prý sežene někoho, kdo mi přemění šaty na růžovo.“
„Cože?“ rozesmála se Nefas.
„No, zítra - je Valentýn.“

Hned jak Nefas ráno rozlepila oči, ucítila v nose divný štiplavý
zápach. Otočila hlavu, aby zjistila, že původcem toho smradu, který
ji neodbytně nutil ke kýchání, bude pravděpodobně drahá Caroline
a jeden z jejích úchvatných parfémů, či co to na sebe právě plácala.
„Panebože, co to je za puch?“ odvážila se položit dotaz.
„Sklapni, nádhero!“ zahučela manekýna, která se právě před
zrcadlem činila ještě krásnější a kupodivu se jí to i dařilo - jen tu

254
voňavku mohla vynechat. Backetová byla sice namyšlená,
rozmazlená a hloupá dorota, ale co jí Nefas ke svému vlastnímu
vzteku musela nechat, bylo, že byla taky dost hezká. Zvlášť ty její
dlouhé hnědé lokny skousávala velmi špatně. Ona sama měla dle
svého mínění vlasy obyčejné, černé, rovné a ještě k tomu ulízlé na
stranu. Ovšem tu pěšinku na straně měla po mamce, jak si všimla na
fotce od Jacka, takže jí zase tolik nevadila.
„Tohle...“ přibližovala se Caroline s růžovou lahvičkou k Nefasině
posteli, čímž pro ni zápach značně nabíral na intenzitě. „... je
náhodou výtažek z vzácných mořských řas. Je to něco jako vůně
lásky - dělá to lidi neodolatelnými,“ chlubila se a mávala jí lahvičkou
před nosem. Nefas zajela hlouběji do peřiny, aby tu příšernost
alespoň nějak utlumila.
„A taky byla pěkně drahá,“ dodala ještě. „Takže ji laskavě
neurážej, ty - osobo bez vkusu.“ Nefas vystrčila nos z peřiny. „Máš
pravdu - mám neodolatelné nutkání tě pozvracet.“
„Pche.“
„A navíc - ty už snad nemáš potřebu k sobě někoho vábit - už sis
navábila.“
„Hele nejsi trochu oprsklá?!“
„Pravda - trochu jsi mě ohodila...“
Caroline zalapala po dechu a otočila se na Griffinovou. „No -
vidíš ji? Slyšela jsi, jak je drzá?“
Nefas se podívala na druhou postel a musela v duchu smutně
konstatovat, že Adel určitě neviděla ani neslyšela vůbec nic, protože
se momentálně dusila polštářem. Jestli za to mohl smích nebo
zápach, těžko soudit.
„To jsou móresy, tohleto...“ odfrkla si Backetová a práskla za
sebou dveřmi. Nefas se usmála. „To bude dnes ale krásný den...“

Že bude, bylo jasné už od chvíle, kdy vytrčila hlavu z domku.

Zřejmě nastal pravý čas na to, aby Nefas řádně pochopila pravý
význam slova Valentýn - od samého rána potkávala samou růžovou,

255
na každém rohu mohla narazit na nějaké srdce nebo pusinkující se
tuleně vystřižené z papíru, a pod valnou většinou z nich mohla vidět
dvojici opačného pohlaví (většinou), jak se vzájemně okusuje
a vyměňuje si produkty slinných žláz.
Z celého toho růžového haló se jí lehce křivil obličej, ale
utěšovala se tím, že není jediná. - I Ater u snídaně, na kterou ho
pravděpodobně někdo donutil jít, vypadal, že by nejraději někoho
zakousl, ale nejspíš by to byl poslední polibek, který by ten vyvolený
nebožák v životě dostal. Mathias seděl u svého toastu také poněkud
prkenně, zato Veronová s profesorkou Walkerovou se usmívaly
podezřele spokojeně. Nefas měla plíživé tušení, že mají celou tu
růžovost na svědomí.
A to bohužel ještě nebylo vše. - Všude mezi studenty pobíhali
žabí mužíčci, oblečení ve vestičkách všech možných odstínů růžové -
od světle fialkové až po sytě červenou s třpytkami. Měli přidělaná
zlatá křidýlka a na rameni kabelku na valentýnky. Chytali po
chodbách studenty a kvákavě zpívali adresátům jejich přáníčka
a ještě se u toho doprovázeli na malinké činely. Celé to vypadalo
neskutečně komicky.
Nefas s Chairou zaslechly Atera, jak vrčí na ředitelku, že jestli mu
některá z těch oblud vleze do hodiny, může si rovnou hledat nového
zaměstnance.
„Ale no tak, Cassiusi, jsem stará osoba, dopřej mi trochu toho
potěšení,“ krotila ho Veronová s potutelným úsměvem. Evidentně ji
bavilo brnkat mu na nervy.
„Hele - myslíš, že myslel, že dá výpověď nebo že toho žabáčka
zabije?“ uchechtla se Chaira.
„To netuším - oba jsou zaměstnanci. Proč?“
„Mohly bysme mu zkusit nějakého strčit do třídy. - Kdyby dal
výpověď, třeba by nám sem pak poslali někoho normálního.“
„Chceš riskovat život toho ubohého podřadného tvora?“ smála se
Nefas.
„Sama jsi řekla, že je podřadný.“

256
 „Není. Ale bude, jakmile se ke mně odváží přiblížit.“ Chaira se
zahihňala.
„Co je?!“ zavrčela Nefas, tušíc hrozící nebezpečí.
„Nic,“ šklebila se copatá kamarádka.
„Chai, já - tě - varuju!“

Celé odpoledne se odněkud ze školy nebo z pozemků, kde zrovna

zpíval nějaký žabák, ozýval hlasitý smích. Zaprvé zpívali neskutečně
falešně a zadruhé jim nebylo přes kvákání skoro rozumět, takže
jejich vystoupení většinou sloužilo k pobavení všech, jen ne toho,
komu byla zrovna valentýnka určena.
Nefas se dokonce poštěstilo být u přáníčka pro Tiberiuse a měla
během toho zpěváckého projevu zvláštní a hřejivý pocit
zadostiučinění. - Blonďatá střela totiž vypadala, jakoby se nejraději
propadla na jiné místo planety. Jakékoliv.
Odhalila i důvod, proč se Chaira celé odpoledne přiblble kření. -
Ukázalo se totiž, že nechala v žertu poslat jedno přáníčko pro Jacka.
Ten sice zpočátku vypadal, že ji uškrtí, ale nakonec se mu povedlo to
proti ní nádherně otočit, když ji začal honit po chodbě a křičet, že se
musí políbit, když ta jejich tajná láska teď vyšla najevo.
Nefas se královsky bavila. Bohužel Chaira se křenit nepřestala.
Zlé tušení bylo zpátky a studený pot ji polil pokaždé, když kolem ní
prošla nějaká žabí okřídlenost.
K její obrovské smůle se její podezření potvrdilo zrovna ve chvíli,
kdy se nacházela v místě s poměrně velikou koncentrací lidí.
„Swuešna Coupweuowa?“ zakvákal žabák.
Nefas zezelenala a podívala se po Chaiře. Ta pomstychtivá bestie
ani nečekala, až Amorek začne zpívat a smála se jako o život.
„Swuešna Coupweuowa?“ zopakoval mužíček svoji otázku.
„Já ne...“ zakňourala Nefas. „Tady ne...“
Rozhlédla se kolem sebe. - Byli v přízemí, studenti, kteří zrovna
vcházeli a vycházeli ze školy, se začínali zastavovat. Nefas zahlédla

257
světlo z nedaleké školní brány a zvolila jedinou možnost, jak se
dostat z téhle hloupé situace - úprk.
Rozeběhla se přesně ve chvíli, kdy se mužíček nadechoval ke
zpěvu. Ale jestli se domnívala, že mu uteče, spletla se - žabák byl
zřejmě rozhodnutý splnit svůj úkol stůj co stůj. Vyběhl se za ní
i s brašničkou, a než se dostala k bráně, zaslechla první veršík -
Šewnéé oši, wuasy hauwaníí,...
Se zvoláním „Jááá nééé!“ utíkala po cestě a mužíček za ní. Honil
ji a zpíval, a každý veršík doplnil mocným břinknutím o malé činely.
jšow týý, ťo o níík šníum pouwtauwíí.
BŘINK!
Twuéé uítě jauwko úúše kwuéét
BŘINK!
kauwšdíí bwy mwi mouwu šauwiděét.
BŘINK!
Nefas dobíhala k jídelně, v duchu proklínala všechny žabáky světa
až do pátého kolene, ale nejvíc ze všech autora té hrůzy. Jak se
snažila nevnímat smích, který se rozléhal všude kolem, až příliš
pozdě si všimla, ke komu se to vlastně blíží.
„Do pytle! Profesoři!“ zaklela a prudce zatočila doprava. Klučina,
který se tam zrovna prohýbal v pase, jí ještě uhnout stihl, bohužel
metrová socha mořského koníka se o nic takového ani nepokoušela.
Nevyhnutelný střet, následovaný krátkým letem, zakončila tvrdým
dopadem na bok.
Že její pád smích okolo ještě víc umocnil, přes pulsující bolest
v holeni nevnímala. Překulila se na záda a rezignovaně sledovala
zeleného břinkálistu, který se nad ní zastavil, aby snaživě dokončil
svůj výstup.
pwuotowšéé maum teu wuááád!
BŘINK! BŘINK!
„Sakra, někde mi utekl veršík...“ rozesmála se Nefas.
Š wuáškou Towny

258
 Murlok se uklonil a za obrovského potlesku odešel. Nefas
bezmocně ležela rozpláclá na zádech a smíchy se nemohla ani
nadechnout. Nezdálo se, že by se jí některý z jejích rádoby kamarádů
chystal podat pomocnou ruku - všichni se evidentně dobře bavili.
Náhle se v jejím zorném úhlu objevila tmavá silueta profesora
Atera. Stoupl si nad ni, naklonil hlavu mírně na stranu a zkoumavě si
ji prohlížel.
„Slečno Cooperová, musím přiznat, že ač už jsem viděl ledacos,
existují vzácné chvíle, kdy mě něco překvapí. Tato patří mezi ně -
gratuluji vám,“ pronesl, otočil se a odvlál. Nefas by přísahala, že i na
jeho tváři zahlédla náznak úsměvu.
Tony, já tě zabiju!

259
 21. kapitola
Legenda o čarodějnici
Tony se schovával. Nefas celou tu valentýnskou událost brala jako
legraci, ale když ho ani druhý den nemohla nikde najít, pochopila, že
on to asi myslel vážně. Celé jí to přišlo hloupě komické a bylo jí
Tonyho docela líto.
„Ty takhle náhodou nevíš, kde je?“ vybafla na Jacka v neděli
odpoledne. „Jste snad spolubydlící.“
„Dobrý postřeh. Náhodou vím - od pátku sedí v pokoji jako
pecka.“
Nefas si s povzdechem dosedla na židli a loupla po Jackovi
nešťastně očima. „On je na mě naštvaný, co?“
„Spíš na sebe, řekl bych.“
„To jste mě nemohli varovat? Brala jsem to jako žert.“
„Možná tě překvapím, ale nesvěřuje se mi,“ pozvedl Jack obočí.
„Chaira to věděla,“ hádala se Nefas. „Od rána měla pusu nakřivo.“
„Hm.“
„Pustíš mě tam?“
„Hm,“ zamručel znovu Jack, ale ani se nehnul.
„Teda s tebou je rozprava...“
„Promiň, konečně jsem se dokopal k psaní úkolů. Jestli teď
vstanu, pravděpodobnost, že se k tomu ještě vrátím, není moc velká.“
Nefas se rezignovaně zvedla. „Tak nic. Já si chytnu někoho
jiného.“
„Hm,“ rozloučil se Jack.
Nechala tedy knihomola se svými pergameny a vydala se ven
hledat jiný modrý klíč do nagathanské vesnice. U jídelny narazila na
Kaila, který se rozesmál, hned jak ji uviděl.
„Čemu se tlemíš?“ pozdravila ho.
„Tobě.“
„Sedí mi snad něco za krkem?“

260
 Kail se zakřenil. „Ále - jen ten krásný obrázek nemůžu dostat
z hlavy.
„Takových je nás víc,“ protočila Nefas oči. „Pustíš mě do
vesnice?“
„K nám? Proč? - Nemáš povolení.“
„Na povolení kašlu - potřebuju mluvit s Tonym.“
„Hm.“
„Co s tím dneska všichni máte?“ kroutila nechápavě hlavou nad
slovní zásobou svých kamarádů.
„S čím?“
„Ale nic. Otevřeš mi tu branku?“
Sice neochotně, ale kývl, a když došli k vesnici a vpustil ji
dovnitř. „Já snad radši půjdu,“ dodal na rozloučenou a zmizel.
To je to tak zlé? - zeptala se Nefas v duchu sama sebe a zaklepala
na dveře krajního domku.
„Hm,“ ozvalo se zevnitř zavrčení.
To bude milý rozhovor, - pomyslela si a opatrně nakoukla do
pokoje; Tony ležel rozvalený na posteli, obličej přikrytý nějakou
knihou.
„Ehm – Ahoj,“ pozdravila ho trochu nejistě.
Tony pod učebnicí poněkud ztuhl, ale pak se prudce posadil
a nechal nebohou literaturu dopadnout na zem.
„Co tady děláš?!“ vyštěkl na ni, až couvla.
„Přišla jsem za tebou.“
„A jak ses sem dostala?! Tohle není tvoje vesnice.“
Nefas svraštila obočí - takový útok nečekala. „Pustil mě Ka -
teda... bylo otevřeno.“
„Jasně!“ zúžil oči Tony. „Připomeň mi, abych Kailovi zlámal obě
ruce,“ prskal. „Tak co chceš?!“
Nefas najednou nevěděla co říct. „Ehm - já - “
„Jestli ses přišla optat na moje zdraví, tak můžeš zase jít - mám se
fajn.“
„Proč jsi na mě naštvaný?“

261
 „Nejsem,“ odfrknul si Tony.
„Aha - tak já budu předstírat, že jsi mě vlídně uvítal, támhle se
posadím a vezmu si z nabídnutých sušenek.“
„Žádné sušenky jsem ti nenabídl,“ zavrtěl zmateně hlavou.
Nefas se usmála. „Já vím - kdybys totiž nebyl naštvaný, udělal bys
to.“
„Nejsem naštvaný!“
„Tak proč nevylézáš z pokoje?“
Tony se zvedl z postele, stiskl čelisti a začal přecházet sem a tam
jako hladový tygr v kleci.
„Protože... si připadám jako pitomec?“ zavrčel. „Nebo proto, že
jsem ze sebe udělal před celou školou vycpanou oliheň?“
„Nechápu proč? Byla to jen legrace, ne?“
„Jak pro koho.“
„Musel jsi přeci počítat s tím, že to uslyší půl školy.“
„Nevěděl jsem, že to budou roznášet murloci,“ přiznal Tony už
trochu mírnějším tónem.
„Myslel jsem... já ani nevím co. Asi jsem moc nemyslel. Netušil
jsem, že jsem ti tak... tak... protivný,“ dodal a otočil se k Nefas zády.
„Vždyť to přece není pravda.“
Tony se prudce otočil. „Tak proč jsi teda utíkala?“
„Já jsem neutíkala před tím přáním, ale před tím žabákem - bylo
tam strašně moc lidí,“ bránila se Nefas. „A navíc jsem přeci nemohla
tušit, od koho to je.“
„Chaira ti to neřekla?“
„Ne - jenom se celý den tlemila. Ale neřekla mi nic.“
„Aha,“ pronesl moudře Tony. „Já myslel, že jsi to věděla, ...
a proto žes...“ Nefas jen zavrtěla hlavou.
„No - a... teda... é... co teda?“ soukal ze sebe.
„Co?“
„No - jestli... to - “

262
 „Ah,“ vypustila tentokrát moudré citoslovce Nefas. „Eh - já...
jsme kamarádi, ne?“ Tony zklamaně sklopil hlavu. „Jasně.
Kamarádi.“
„Tony, prosím tě, já... to není... neber si to osobně. S tebou - “
„A jak si to mám teda brát?“ skočil jí do řeči. Zavrtěl hlavou
a sehnul se pro shozenou knihu.
„Musím se učit. Nechci tě vyhazovat, ale - “
Nefas na něj chvilku strnule hleděla a přemýšlela. „Mohl bys mě -
„
„Rád, ale někdy jindy. - Zavři za sebou prosím,“ naznačil opět
jemně, že by měla vypadnout. A když si vlezl do postele a schoval
obličej zpátky za učebnici, nezbylo jí nic jiného než svěsit ramena
a nechat ho tedy o samotě.
Do pytle, fix!

Od toho rozhovoru uplynulo už čtrnáct dní, ale Tony se jí stále

přepečlivě vyhýbal. Nefas přemýšlela, jak by mohla napravit něco,
co zřejmě byla její chyba, ale ona sama ani pořádně nevěděla, co
vlastně provedla. Jack jí radil, ať ho nechá vybublat, a Chaira pro
změnu, ať si s ním zkusí promluvit. Bohužel všechny její pokusy
o navázání hovoru skončily dřív, než vlastně začaly. Tony byl
zkrátka uražený.
„Proč se ti vlastně nelíbí?“ zeptala se Chaira při středeční hodině
obrany.
Nefas zkontrolovala Aterovu pozici kvůli bezpečnosti své
odpovědi a zašeptala: „Nic takového jsem přeci neřekla.“
„Tak proč ne?“
Tohle bylo něco, na co Nefas nedokázala uspokojivě odpovědět
ani sama sobě. - Tony nebyl ošklivý kluk. Hnědé rozježené vlasy,
které sice vypadaly, že se v životě nepotkaly s hřebenem, ale spolu
s veselým obličejem tvořily rošťácký dojem. Tony byl milý, hodný,
vtipný... kamarád. Představa, že by měl být něco jiného, byla...
divná.

263
 „Já nevím. Nějak si to neumím představit.“
„Mohla bys to alespoň zkusit.“
Nefas zavrtěla hlavou. „Copak je to nějaký bonbón, abych -“
chtěla doříct, ale strnula. Ater se jí ztratil ze zorného úhlu a za zády
ucítila zlověstný pohyb.
„Slečno Cooperová, jestli vás svým výkladem ruším, stačí říct,“
zavrčel. „Počkám, až si to dopovíte. Pro mě za mě tady můžeme být
až do večera.“
„Pardon,“ pípla Nefas a počkala, až jí odvlaje zpoza zad, než
začala listovat příslušnou stránku v učebnici. „Co děláme?“ špitla
směrem k Chaiře, která jen bezradně pokrčila rameny.
„... nikdo neprošel bez napadení, a proto byl v Knize Mazarbul
nazván - Pozorovatel ve vodě. A protože někteří z vás vůbec netuší,
o čem jsem zde celou hodinu hovořil, do příští hodiny mi odevzdáte
dva svitky pergamenu s podrobným popisem dnes probíraného tvora.
Všichni,“ zavelel Ater. Třídou to zašumělo a většina pohledů se
stočila k jejich stolu. Nefas se přikrčila na židli a přemýšlela, jestli
má tahle škola průchozí kanalizační systém, kterým by se bezpečně
dostala až do vesnice.
„A ti, kteří nevědí, kterého tvora jsme dnes probírali, se budou
muset poptat u spolužáků. -
Jestli ovšem budou ochotni vám to prozradit,“ dodal Ater
a zašklebil se. „Rozchod.“
„Tak vám pěkně děkujem - slepice ukdákané,“ vyjela po nich
Swanová na chodbě.
„No fakt, jako. - To nemůžete být chvilku zticha?“ přidala se
Taylerová z Maureeky.
Nefas se nadechovala k nějaké odpovědi, když ze třídy vyšli
i Jack a Tony. Ten se po nich jen nehezky podíval a zmizel, ale Jack
chytil každou za jedno křídlo a táhnul je pryč.
„Klídek - stejně bysme nějaký úkol dostali.“
„No já vím, ale takhle to je na nás,“ fňukla Nefas.

264
 „O čem to budeme vlastně psát?“ zeptala se Chaira. Jack se
zastavil a usmál se.
„Teda Chai, teď jsi mi udělala radost - ty jsi fakt nedávala pozor.
To je snad poprvé - “
„Tak o čem?“ skočila mu do řeči netrpělivě.
„O Krakenovi.“
Nefas se zašklebila. „Zas nějaká obluda...“
Když o dva dny později společně s Chairou smolily to pojednání
pro Atera, musela si Nefas snad stokrát v duchu vynadat, že nedávaly
pozor - o té příšeře se nedalo skoro nic najít.
„Tady něco je,“ houkla na ni kamarádka a strčila jí pod nos
polorozpadlou knihu. „Byl to veliký Kraken s mnoha chapadly,
obalený světélkujícím slizem. Nazelenale zářil a z bachratého těla se
linul inkoustový puch. Ležel v černé vodě pod horami jako klubko
hadů. Časem pronikl do čisté vody říčky Sirannonu, jež vytékala ze
Západní brány Morie. Tam zbudoval v řečišti velkou hráz a vytvořil
si černou ohavnou a stojatou tůň, ze které téměř nevylézal. - Hm, víc
tady toho není.“
„Já nechápu, proč ten fujtajbl vlastně probíráme,“ vztekala se
Nefas.
„To máš fuk, napsat to musíme.“
„Sss,“ ozvalo se jim za zády. Nefas se otočila a zpoza jednoho
regálu viděla vykukovat Jackovu hlavu.
„Čau - ty jsi tady taky?“
Jack místo odpovědi jen zamával tou proklatou latinskou knihou
a přisedl si k nim. Chaira protočila oči a zavrčela tiše: „Jedeš s tím!
Máme práci, se kterou nemůžeme pohnout. Takže jestli nám nechceš
pomoct, můžeš zase jít.“
„No fajn - tak já zase - “
„Huš!“ okřikla ji Nefas. „A ty seď. - Jak to jde?“
Jack se ušklíbl a hodil po Chaiře triumfálním pohledem. „No - je
tam spousta legend a mýtů. Vlastně mě docela překvapuje, že ta
kniha není zakázaná. - Je tu například - “

265
 „Cha! - A kdo říká, že není?“ vyhrkla Chaira vítězně.
„Neruš,“ otočila se na ni Nefas a pak zpátky na Jacka. „Pokračuj -
poslouchám.“
Jack se podíval na blonďatou kamarádku, jestli nemá námitky, ale
když nic neříkala, odkašlal si a pokračoval. „Ehm - je tu například
dost podrobný popis nějakého měsíčního obřadu, při kterém byly za
úplňku rituálně obětovány nevinné dívky, jejichž násilná smrt měla
zajistit mužům další pokračování čisté rodové linie. Museli ji rituální
dýkou - “
„To je dobrý...“ přerušila ho Nefas.
„Jo... asi jo. Máš pravdu, je to dost... nechutné,“ ušklíbl se Jack
a pokračoval. „Takových věcí je tu hodně, ale myslím, že jsem něco
našel - něco, zajímavějšího. Tady...“ ukázal na horní okraj stránky.
„... všiml jsem si toho, když jsem přemýšlel, kolik by se toho dalo
přeskočit,“ usmál se na Nefas omluvně. „Protože ty první kapitoly
jsou převážně o rituálech, které, si myslím, se nás moc netýkají,
listoval jsem tím a narazil na tenhle znak. Přišlo mi to povědomé, tak
-“
„Hele - to je znak z toho pergamenu! Ten, co jsem nemohla najít
v žádném slovníku,“ vyhrkla Chaira, která se přestala tvářit uraženě
a zaujatě si obrázek prohlížela.
„Ano, děkuji,“ pronesl Jack a vzal si knihu zpátky. „Myslím, že
by ten kosočtverec mohl být piktogram, jenomže jeho význam mi
bohužel uniká. Ale asi to není tak podstatné - zkusil jsem tu kapitolu
přeložit a myslím, že je to to, co hledáme,“ odmlčel se a podíval se
po děvčatech, která ho napjatě poslouchala. „Ta kapitola obsahuje
legendu o jakési čarodějnici, která obývá neznámé místo a přijímá
poutníky, kteří se dostali do nesnází. Údajně má být obdařena
obrovskou magickou silou, díky které může například ovlivnit
a změnit běh událostí, které se mohou zdát neměnné. Ovšem...“
vztyčil Jack ukazováček. „... úkryt čarodějnice není viditelný pro
všechny. Cesta k ní je údajně tvořena z různých náznaků a indicií,
a ani jejich rozluštění nedává jistotu, že poutníka čarodějnice

266
vyslechne a vyhoví jeho prosbám. Prý se o svou sílu rozdělí jen
s člověkem, který bude její pomoc opravdu potřebovat a od něhož
pak požaduje za své služby něco na oplátku.“
Nefas se rozzářily oči. „Měla jsem pravdu!“ vykřikla a praštila
rukou do stolu.
„Šššt!“ krotila ji Chaira. „V čem jsi měla pravdu?“
„No - že to souvisí se Sebastianem přeci.“
Blondýnka si odfrkla a otočila oči v sloup, čímž dala jasně najevo,
co si o její teorii myslí. Nefas se nadechovala k hádce, ale Jack
i zarazil. „Počkej ještě. Tady dole je ještě jedna větička - Contra vim
mortis non nascitur herba in hortis.“
„Proti síle smrti nenajdeš léčivé kvítí - já vím, tohle už jsem
překládala. Je to tam někde na začátku,“ řekla Nefas.
„Jo - zrovna jsem chtěl říct, že je to tu použité několikrát. Ale
když to dám dohromady tady s tím, myslím, že to znamená, že ta
čarodějnice nedokáže změnit běh všech událostí.“
„Dobře - smrt nedokáže změnit, ale Sebastian není mrtvý. Takže -
“
„U plesnivé langusty - vy se o tom bavíte, jako by to byla hotová
věc!“ přerušila jejich dohady Chaira. „Neříkal jsi náhodou, že je to
legenda?“
„Říkal, ale - “
„Žádné ale! Celé je to absurdní. Nikdo nedokáže zvrátit věci,
které jsou neměnné.“
„Chai, copak ty nevidíš, jak to do sebe všechno zapadá?“ snažila
se ji přesvědčit Nefas. „Ten vzkaz - I problém, na který cit nestačí,
kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává, má svá řešení. - Když to
dáš dohromady s tímhle... a musí to být ono - ta stránka je označená
stejnou značkou, jako je na tom pergamenu.“
Chaira si složila obličej do dlaní a vrtěla hlavou. „Dává ti to smysl
jen proto, že chceš, aby to tak bylo. Jenom si něco namlouváš
a chytáš se každé šance,“ odmítala tvrdošíjně její důkazy.
„Já to chápu - kdyby byla možnost, jak mu pomoct - “

267
 „Nic nechápeš!“ vykřikla Nefas a prudce vstala, až převrhla svou
židli. „Je to můj jediný příbuzný - můj bratr! Pro tebe je to cizí kluk,
nemáš ani tušení, jak mi bylo, když jsem tam nad ním stála.
Nechápeš nic!“

Seděla v opuštěné třídě, kam si zalezla poté, co vyběhla ze

studovny, kde nechala své zmatené a strnulé přátele. Nechápali, proč
je to pro ni tak strašně důležité. Jack jí sice pomáhal, ale spíš jen
proto, že mu to připadalo jako zábavná záhada. Ale ona někde uvnitř
cítila, že tohle je ta správná cesta. Věděla to od začátku. Hned, jak jí
přišla ta kniha, tušila, že je to pomocná ruka od někoho, kdo ví
o způsobu, jak Sebastianovi pomoct, ale sám to z nějakého důvodu
udělat nemůže.
„Ty mi věříš, viď?“ zeptala se dvou modrých korálků, které na ni
zkoumavě hleděly. Selie zakmitala jazýčkem a přesunula se ze svého
místečka na Nefasiných kolenou za její krk.
„To má být jako souhlas?“ uchechtla se a pohladila ji po hlavě.
Selie jí v klidu trůnila na rameni a nechala se požitkářsky hladit,
když se z ničeho nic napřímila jako svíčka a zlostně zasyčela směrem
ke dveřím.
„Copak je?“ svraštila Nefas obočí a opatrně ji položila na zem.
Hádek se, stále napřímený, pomalu plazil dopředu a výhružně
ukazoval dlouhé ostré zuby. Tam venku bylo zjevně něco, co se mu
ani trochu nezamlouvalo, a Nefas se trochu stáhl žaludek. - Selie
ještě nikdy předtím na nikoho takhle nereagovala.
Zvedla se a zaposlouchala do okolních zvuků. - Ode dveří
skutečně přicházelo něco jako škrábání a funění.
„Co to sakra -“ zamračila se. V odpověď se dveře otevřely
a objevil se v nich malý chundelatý čumáček.
„Huberte?! Co ty tady – Selie, NE!!“ zakřičela na hada, který se
právě chystal zaútočit. Za malou vydrou se ve dveřích objevil i její
majitel. Jakmile Jack spatřil výjev před sebou, okamžitě zkoprněl
a těkal očima mezi vytočenou Selií a Nefas.

268
 „Selie, ne! Zpátky!“ snažila se ji Nefas odvolat. Bála se pohnout
a vzít si ji, protože nevěděla, jak by se mohla zachovat, když je
takhle naštvaná. „No tak. Selie - pojď sem!“
Had ještě chvíli váhal, ale nakonec se nechal zavolat. Když ho
bezpečně držela v ruce, zaslechla ode dveří dlouhé úlevné
vydechnutí.
„Co to tady nacvičujete? Chceš, abych měl infarkt?“ ozval se
Jack.
„Promiň. Nečekaly jsme hosty,“ odpověděla mu. „Co tady vlastně
děláte? Učíš ho snad stopovat?“
Za Jackem se ve dveřích objevila i Chaira. „No vlastně jo,“
uchechtla se. „Hledali jsme tě - Griffinová nám řekla, že ve vesnici
nejsi, a nikde jinde jsi taky nebyla, takže bylo jasné, že budeš někde
tady.“
„Nechala sis nahoře tohle,“ podával jí Jack učebnici
a nedodělanou esej. „Dali jsme to Hubertovi očuchat a on nás dovedl
sem. - I když nevím, jestli necítil spíš ji,“ pohodil hlavou směrem
k Selii.
„Zdá se, že se moc nemusí, co?“ svraštila Nefas obočí.
„Nevím, jestli bych to pojmenoval zrovna takhle,“ pronesl Jack
a vzal prskajícího Huberta do náruče.
„Proč jste mě vlastně hledali?“
„Říkali jsme si, že bysme tu věc měli asi dořešit,“ objasnila
Chaira.
Nefas se ušklíbla a posadila se zpátky na zem. „Promiň, nechtěla
jsem na tebe takhle vyjet.“
„Ale dobrý. Já... ti asi rozumím.“
„Já nevím - mám pocit, že to nedokážu vysvětlit ani sama sobě.“
„Hele...“ začala Chaira, která se také usadila. „... snažili jsme se to
probrat ze všech stran. - Kdybych zavřela obě oči a uznala všechny
argumenty, dalo by se říct, že to do sebe opravdu zapadá. Ale -“
zarazila její nádech. „- ty musíš taky uznat několik věcí. Zaprvé -
jestli ta čarodějnice existuje, je zvláštní, že si udělala hnízdo zrovna

269
tady. Zadruhé - ta kniha je dost stará, kolik by té babě asi tak mohlo
být let? Zatřetí - máme sice odpověď proč, ale pořád nám schází
odpověď kdo. A konečně začtvrté - pokud by existoval způsob, jak
Sebastianovi pomoct, proč už by to někdo dávno neudělal? Veronová
ti jasně řekla, že to nejde.“
Nefas si svoji kamarádku prohlížela a nevěděla, jestli má být ráda,
že o tom tak poctivě přemýšlí, nebo nerada, že našla tolik otazníků.
Ona totiž nad vidinou uzdraveného brášky všechny nejasnosti vesele
přehlížela.
„Mám odpovídat hned?“
„Můžeš klidně až zítra,“ zasmála se Chaira.
„No - tak to první nevím. Jak je stará taky nevím, ale jestli ovládá
nějakou obrovskou magickou sílu, třeba si dokáže i nějaký ten rok
ubrat,“ zkusila Nefas s potutelným úsměvem první, co ji napadlo.
„Kdo to poslal, netuším. Možná někdo, kdo o téhle možnosti ví, ale
sám to udělat nemůže. To je vlastně odpověď i na tu poslední
otázku.“
„Chytrá,“ okomentoval její argumenty Jack. „V té knize skutečně
stojí, že o pomoc může požádat jen ten, kdo ji opravdu potřebuje.“
Chaira se vyčerpaně nadechla a vydechla. „Já nevím. Celé je to
divné.“
„Já vím, že je,“ kývla Nefas. „Ale říkám si, že to, že jsem dostala
tu knihu, má svůj důvod. A jestli je to tohle... jestli je tu alespoň malá
šance, měla bych to zkusit.“
„Dobře, dobře...“ rozhodila Chaira rezignovaně rukama.
„Vzdávám se.“
„No výborně, dobrodružství pokračuje,“ zamnul si s úsměvem
ruce Jack.
„Ty se, koukám, dobře bavíš?“
„Ale ne. Já jsem to náhodou začal brát docela vážně,“ hájil se.
„Jen se snažím to tady trochu odlehčit.“

270
 „Fajn - takže co dál?“ vzala si zpátky slovo Chaira. „Máme teorii,
co by v té jeskyni mohlo být, ale chybí nám klíče, které nás pustí
dovnitř. Ani nevíme, co by to vlastně mělo být.“
„Ale jo - víme, že to nějak souvisí s elementy,“ namítla Nefas.
„Jdi. Nevíme nic - ani co by to mělo být, ani jak by to mělo
vypadat.“
„Třeba to má elementy jen symbolizovat,“ zkusil navrhnout Jack.
„Přemýšlejte, co nám říkala Calwenová?“
„Ty tady platíš za genia,“ rýpla si do něj Chaira.
Jack se zasmál a založil si ruce na hrudi. „Já jsem genius. A proto
nemusím v hodinách dávat pozor.“
Nefas poslouchala, jak se ti dva dohadují, a hned měla o sto
procent lepší náladu - byl na ně krásný pohled. Ale největší radost
měla z toho, jak veliký kus cesty už ušli od doby, co knihu dostala.
Měla pocit, že už jim chybí jen malinký krůček.
Ještě dlouho seděli zalezlí v učebně a probírali možné návrhy
ohledně záhadných klíčů a míst, kde by mohly být. Vyhnalo je
odtamtud až kručení v žaludku a třicátá pátá potyčka mezi Selií
a Hubertem. Pro ty dva byla jedna místnost zkrátka příliš malá.

271
 22. kapitola
Jantarová pomoc
Po víkendu, který nepřinesl žádný nový poznatek, přišel začátek
března a s ním i pondělní hodina elementů. Nefas se snažila dávat
v hodině maximální pozor, aby jí neunikla ani jakákoliv sebemenší
informace. Dokonce i Jack se zdál nezvykle soustředěný. Bohužel,
Calwenová za celou dobu nezmínila nic, co by jim mohlo nějak
pomoct.
„Víte, napadlo mě, že by to mohlo být spíš něco z věcí, které do
jednotlivých elementů spadají,“ pronesla Nefas, když se trojice
vydala po dopoledním vyučování na oběd.
„Jak to myslíš?“ zeptala se Chaira.
„No - myslím to tak, jako že když třeba lektvary spadají pod magii
vody nebo zaklínání a formule zase pod magii vzduchu, tak něco
z nich. Prostě - třeba součást lektvarů... něco... něco, co se používá
k výrobě, nebo já nevím.“
„Jo, jo - já vím, jak to myslíš,“ zakýval hlavou Jack. „Ale to už by
bylo asi hodně zamotané. Navíc, všechny ty věcičky musí mít stejný
tvar.“
„No jo - nic rozumného mě nenapadá, tak vymýšlím nesmysly.“
Jack si skousl ret. „Myslím, že to je jedna stejná věc, jenom ve
čtyřech provedeních. Podle mého se to bude lišit třeba jen... já
nevím... vyobrazením znaku. Mohlo by to být něco, jako třeba
destička - dřevěná nebo kovová. A na každé z nich namalovaný znak
jednoho z elementů.“
Pomalu přicházeli k jídelně, kde bylo na podobné rozhovory příliš
mnoho lidí. Chaira se zastavila ještě v dostatečné vzdálenosti od
vchodu a otočila se na oba kamarády. „Vy dva si vážně myslíte, že
jsou ty - ať je to cokoliv - schované tady? Ve škole?“
„Ta jeskyně je kousek odsud. Klíče nemůžou být daleko,“
pokrčila rameny Nefas.

272
 „Pochybuju, že by je někdo ukrýval na druhé straně planety.“
„Hm - no dobře, no,“ broukla blondýnka. Nefas s Jackem se
spokojeně otočili za vidinou dobrého oběda, ale Chaira je zarazila.
„Stát, ještě jsem neskončila. - A klídek, on vám to nikdo nesní,“
dodala, když viděla jejich hladové obličeje.
„Copak máš ještě na srdci?“ otázal se Jack s úsměvem
podvyživeného vlka.
Chaira se ušklíbla. „No - shodli jsme se na tom, že se pokusíme tu
jeskyni otevřít a půjdeme dovnitř – všichni,“ řekla a počkala, až oba
kývnou. „A shodneme se na tom, že si nejsme stoprocentně jistí tím,
co je tam uvnitř?“
„Kam míříš, Chai? zeptala se Nefas zmateně.
„Říkala jsem si, že i kdyby tam ta čarodějnice vážně byla, otevření
toho vchodu nemusí být jediný problém. - Víme my, jestli v té cestě
za ní nestojí ještě nějaká nástraha? Třeba nějaká pěkná zubatá
bestie?“
Nefas zavrtěla hlavou. „Hele, já tě nechci do ničeho nutit. Když
půjdete se mnou, budu ráda, ale jinak je to moje rozhodnutí a můj
boj.“
„Ne, já z toho nechci vycouvat,“ bránila se Chaira. „Jen se snažím
naznačit, že by nebylo od věci trochu se připravit na to, že by se nám
tam něco mohlo pokusit ukousnout hlavu.“
„To je fakt,“ připojil se do debaty Jack a otočil se na Nefas. „Jak
jsi na tom s těmi kouzly, co sis vypisovala?“
„Blbě - odříkám ti je jako básničku, ale tím tak končím.“
„Na to jsem právě myslela,“ potvrdila Chaira. „Říkala jsem si, že
bysme z toho mohli vytáhnout jedno kouzlo a pokusit se ho
zvládnout. - Něco jednoduššího, ale přitom dost účinného, aby nám
to dalo alespoň čas na případný útěk.“
„Chai, ty jsi hrozná baba,“ zachechtal se Jack. „Na to, abys mohla
zdrhat, snad nepotřebuješ zaklínadla.“
„Zase pan vtipný, že?“ naježila se blondýnka.

273
 „Nechte se,“ snažila se Nefas zarazit počínající hádku. „Zkusit to
můžeme, ale teď už pojďte - šilhám hlady.“

A tak začali nacvičovat. Ještě ten den vybrali ze seznamu dvě

zaklínadla, která se přesně hodila jejich účelu - neublíží, ale pozdrží.
Kouzlo Repudio bylo určené k zapuzení zvířete a Excutio k odmrštění
čehokoliv, co by se mohlo zdát nebezpečné.
Podle knihy patřila tato kouzla k těm nejjednodušším obranným
zaklínadlům. Pokud autor zmíněné literatury nebyl lhář, byli ti tři ta
největší nemehla pod vodní hladinou. Mávali hůlkami přesně podle
pokynů zobrazených v knize, ale bez efektu. Snažili se odmrštit židle
nebo jiný nábytek, který byl v učebně, a jako zvířecí figurant jim
posloužil chudák Hubert. I když vzhledem k tomu, jak jim to šlo, se
nezdálo, že by mu hrozilo nějaké reálné nebezpečí zapuzení.
Opuštěná učebna ve třetím patře se stala prakticky jejich druhým
domovem - chodili trénovat místo polední pauzy, po vyučování
i o víkendu. Nefas se snažila mávat svojí wirgamou všude, kde se
nevyskytovali žádní studenti ani učitelé, ale ani po několika dnech
nezaznamenala žádné zlepšení. Jediné, co ji utěšovalo, byl fakt, že
v tom není sama, a také vědomí, že ve vodě to takový problém není.
Když si totiž zaklínadla nenápadně zkoušela při hodině kouzelných
rostlin, podařilo se jí několikrát zapudit hejno dotěrných rybiček,
které zrovna neměly nic lepšího na práci, než ji ožďubovat.
„Proč mi to u všech všudy nejde?!“ zavrčela rozčileně po dalším
neplodném pokusu zapudit Huberta. Ten jen stál na zemi, kroutil
chundelatou hlavičkou ze strany na stranu a zvědavě si ji prohlížel.
„Mně to taky nejde,“ uklidňovala ji Chaira.
„To bude tou wirgamou. - Nemohla bys mi půjčit svoji?“
„To si nemyslím. Prostě to musíme zkoušet pořád dokola. - Ale
jestli chceš?“ podávala ji Chaira svojí hůlku. „Jé - hele!“ rozzářila se
najednou a ukazovala před sebe. Nefas se otočila a viděla Jacka, jak
míří na jednu z židlí, která se povážlivě kývala na zadních nohách, až
nakonec přepadla.

274
 „A pak že to nepůjde...“ usmál se vítězně.
Nefas nakrabatila čelo. „TY! Jak jsi to kruci písek udělal?“
„Sám nevím. Asi jsem se už trochu naštval.“
Chaira se plácla do čela. „To je ono! Musíme se od toho víc opřít.
- Zkus to,“ otočila se na Nefas. „Naštvi se na tu židli. Říkej si, že ji
fakt nesnášíš.“
„Tak to nebude problém - fakt ji nesnáším,“ odpověděla. Namířila
wirgamu na jednu z rozestavěných židlí a vykřikla - „Excutio!“
Snažila se do toho slova vložit všechen vztek, který momentálně
cítila z toho, že jí to nejde. Židle se mírně zachvěla a pak místo toho,
aby přepadla tak jako ta Jackova, přeletěla celou místnost a zarazila
se až o zeď.
„Eh,“ ozvalo se z obou stran.
„No páni, páni, páni!“ zaradovala se Nefas. „To bylo dobré, ne?“
„Že dobré?“ pozvedl Jack údivem obočí. „Tebe bych nechtěl
potkat ozbrojenou a naštvanou.“

Zdálo se, že na to konečně přišli. Chtělo to zkrátka jen víc síly. Po

čtrnácti dnech už všichni tři s přehledem zvládali odmršťovat
nábytek přes celou učebnu a zabránit Hubertovi, aby se k nim
přiblížil na méně než dva metry. Chaira sice trvala na tom, že by ho
měli umět zapudit úplně, ale Jack jí vřele doporučil, ať si na
důkladnější trénink sežene jiného mazlíčka.
„Mohli bysme to vyzkoušet na sobě,“ navrhla Nefas po další
úspěšné hodině tréninku.
„No - já nevím, jak ty, ale já netoužím po tom, skončit rozpláclá
na zdi,“ ohradila se proti jejímu nápadu Chaira.
Jack si založil ruce na hrudi a pozvedl obočí. „Ne? Ale mého
Huberta bys zapudit chtěla, viď?“
„Už jsem se omluvila.“
„Už zase začínáte?“ vložila se do jejich sporu Nefas. „Myslela
jsem, že by se sem daly nanosit nějaké deky a polštáře, abysme si nic
neudělali.“

275
 „Komu chceš ukrást polštář?“ rozesmál se Jack. „Můj totiž opustí
postel jen přes moji mrtvolu.“
„S tebou je dneska řeč...“ zavrtěla Nefas hlavou a šla uklidit
rozházené lavice.
„S tím souhlasím,“ přitakala Chaira. „A stejně bysme asi měli jít. -
Vlastně mě docela překvapuje, že sem na nás ještě nevletěl Proder
nebo někdo z profesorů - při tom rámusu, co tady děláme.“
Dali učebnu do původního stavu a pomalu se vraceli ztichlými
chodbami. Když vycházeli ven ze školy, zahlédli nedaleko Tonyho
a Kaila, kteří spolu o něčem velmi živě diskutovali.
„Jak jste na tom vlastně vy dva? Už se spolu bavíte?“ pohodil
hlavou Jack a podíval se na Nefas. Ta jenom pokrčila rameny
a ušklíbla se.
„Co?“
„No - já bych se bavila, ale on je uražený,“ objasnila mu. „Od té
doby, co jsem za ním byla, na mě vlastně nepromluvil.“
„Je chudáček nešťastný - nejen že jsi ho odmítla, ale ještě se mu
smála půlka školy.“
„Tohle ti řekl?“ zeptala se překvapeně.
Jack zavrtěl hlavou. „Ne. To si myslím. Nerozebíral jsem to
s ním.“
„Snažila jsem se mu to vysvětlit. Co mám dělat jiného?“
„Asi nic - ono ho to přejde,“ pokrčil Jack rameny, když došli na
rozcestí. „Jenom uklidím Huberta - počkáte tady na mě nebo jdete
rovnou na večeři?“
„Spíš na mě - já jsem se chtěla trochu opláchnout. Z nějakého
důvodu jsem hrozně zaprášená,“ prohlížela se Nefas a snažila se
očistit si původně žluté šaty.
„Tak se sejdeme tam,“ rozsekla to Chaira a vydala se s Jackem
k nagathanské vesnici. Nefas se vydala vlastním směrem, ale cestou
ještě zaslechla, jak ho popichuje, že by mu trocha hygieny taky
neuškodila.

276
 Nedošla ještě ani k brance, když zaregistrovala příšerné vřískání
ozývající se zevnitř Prayy.
Ten hlas jí byl až nepříjemně povědomý.
Skutečně - po pár krocích zahlédla vztekající se Backetovou, která
kolem sebe házela věcmi, vřeštěla a kopala nožkou, jako by jí pravě
někdo sebral oblíbenou hračku. Chvilku přemítala, jestli by nebylo
rozumnější otočit se a zmizet, ale její lepší já ji přesvědčovalo, že by
měla bezradně se tvářící Adel trochu pomoct. A když se k němu
přidalo i zvědavé já, které se náramně zajímalo, co té holce zase
přelétlo přes nos, nakonec se zhluboka nadechla a vkročila do jámy
lvové.
„Prosím tě, pojď dovnitř. - Děláš tady akorát cirkus,“ přemlouvala
Backetovou Adel.
„Cirkus?!“ otočila se po ní nasupeně. „Já tady dělám cirkus?!“
„Jo. Měla bys jít dovnitř a trochu se uklidnit.“
„TY!“ zamířila Backetová ukazovákem na Nefas. „To ty za to
můžeš?“
„Za co?“
„Jen se nedělej! Já moc dobře vím, že po něm koukáš,“ mlela si
Caroline dál svou. „Tak se ti to povedlo... Doufám, že jsi spokojená.“
„U Neptuna, Carol, nech ji být - vždyť ona za nic nemůže,“
chytila ji Adel za loket a snažila se ji nacpat do pokoje, ale
Backetová se jí vyškubla a ještě u toho rukou srazila nádobu
s jantarovými kameny, která byla pověšená u vchodu.
„A kdo za to teda může? Snad ne já?!“ zavrčela a nakopla
shozenou nádobu, až se kameny rozlétly všude kolem. „A co se jí
vůbec zastáváš?! Vy jste teď jako kamarádky, jo?“
„Ježiši - “
„No - tos to teda vážně vyhrála...“ nenechala ji domluvit a ohrnula
ret. „A to se teď budeš přátelíčkovat i s tím póvlem od vedle? - Já
jsem sice tušila, že to nemáš v hlavě v pořádku, ale že je to až tak
zlé...“

277
 „To ty to nemáš v hlavě v pořádku!“ zaječela na ni Adel, až sebou
Nefas polekaně škubla. „Jsi normální rozmazlený fracek, kterému
není nic dost dobré, a já už tě mám vážně dost!“
„No výborně...“ pronesla Backetová s výrazem a tónem, který
nevěštil vůbec nic dobrého, a založila si ruce na hrudi. „Tak to
bysme měly.“
Adel zhluboka oddechovala a nehybně sledovala, jak se k ní
Backetová pomalu přibližuje.
„Doufám, že sis to dobře rozmyslela...“ zasyčela a naklonila se
k ní tak blízko, že ji Nefas téměř neslyšela. „... víš přeci, jak se u nás
trestá zrada...“
Nefas viděla, jak Adel ztuhla a strachem se jí rozšířily oči - i jí
samotné z toho přeběhl mráz po zádech.
Backetová se po nich ještě naposledy pohrdavě podívala a potom
pomalu a se zdviženou hlavou odkráčela středem.
Zaražené ticho přerušil až rušný hovor, který se kolem rozproudil,
jak se obecenstvo začalo rozcházet. - Odchodem hlavní hvězdy pro
ně scéna zjevně přestala být dostatečně zajímavá.
„Co - to - sakra - bylo?“ vykulila Nefas oči na Griffinovou, která
pořád ještě stála jako solný sloup.
Adel zavřela oči a zavrtěla hlavou.
„Ale nic.“
„Ale ano. Slyšela jsem ji. Co tím u všech všudy myslela?“
„Nic - pusť to z hlavy,“ pokusila se o úsměv a ohnula se pro
skleněnou nádobu na kameny, která svůj pád kupodivu přežila. „Ehm
- pomohla bys mi to tady uklidit?“
Nefas si ji ještě chvilku zkoumavě prohlížela, ale nakonec to
hodila za hlavu a rozhlédla se kolem sebe; Jejich nasbírané
drahokamy se válely rozsypané v písku v okruhu několika metrů.
Bylo už jich docela dost.
„Jo – jasně,“ usmála se na ni. „Aspoň je přepočítáme.“
Klekly si na všechny čtyři a pustily se do sbírání. Nefas vrtalo
hlavou, co mohlo Banketovou takhle rozčílit.

278
 „Co se vlastně stalo?“ zeptala se. „Já jsem stihla něco provést,
zatímco jsem tu nebyla?“
„Ale to víš, že ne,“ uchechtla se Adel. „Tiberius jí dal kopačky.“
„Eh,“ vydechla Nefas a několikrát konsternovaně zamrkala. „A to
kvůli tomu musí takhle vyvádět?“
„No jo - nenese to zrovna nejlíp.“
Nefas uložila do nádoby několik kamenů a popolezla k těm, co
ležely nejdál. „Prosím tě, a co já s tím mám společného?“ zeptala se.
„Vůbec nic. - Myslím, že to jen potřebovala na někoho svést.“
„Chytré,“ odfrkla si Nefas a plazila se k nádobě s dalším úlovkem.
Už je chtěla dát dovnitř, když z ničeho nic zamrzla v půli pohybu.
Stáhla ruku zpátky, otevřela ji a s pootevřenými ústy zírala na obsah
vlastní dlaně.
„Ježišmarja...“
„Co je?“ zeptala se Adel, ale Nefas ji vůbec nevnímala. Jako
o život se rozeběhla k brance co nejrychleji najít Chairu a Jacka.
Proběhla po cestě a dál k jídelně. Když udýchaně nakoukla
dovnitř, spatřila u modrého stolu asi dvacet studentů, ale ti dva mezi
nimi nebyli.
„Kruci!“ zaklela a rozběhla se zpátky na rozcestí. Uviděla je až
v půli cesty k nagathanské vesnici. Zastavila se a v předklonu se
opřela o zábradlí, aby se alespoň trochu vydýchala, než k ní dojdou.
„Co tady blbneš?“ podivila se Chaira. „Měli jsme se sejít až na
večeři.“
Nefas místo odpovědi, jen natáhla ruku a rozevřela dlaň.
„No, podívej se na ni,“ zakřenil se Jack. „Předstírá, že se musí
vykoupat a místo toho někde honí kameny a ještě se nám s tím běží
pochlubit.“
„Troubo,“ protočila Nefas oči. „Prokrista, prohlédni si je!“
Oba se naklonili blíž k natažené ruce a mračili se na drahokamy.
„Promiň, ale nevidím na nich nic mimořá... Do pytle!“ vydechl Jack,
jakmile ho poznání udeřilo mezi oči.

279
 Vzal jeden z kamenů mezi prsty a prohlížel si ho. „Myslíš na to
samé, na co teď myslím já?“
Nefas kývla a usmála se.
„Tohle ale nejsou oni, že?“
„Myslím že ne. - Zdají se mi menší,“ odpověděla mu.
„Haló! Já jsem pořád ještě tady,“ zahoukala na ně Chaira.
„Můžete mi vysvětlit, co máte s těmi šutry?“
„Podívej se na ten tvar. Nepřipomíná ti to něco?“ napověděla jí
Nefas. Chaira nakrabatila obočí a po chvilce se jí rozjasnily oči. „To
myslíš jako...“
„No jasně!“
„Páni - ono je to snad vážně schované ve škole,“ vydechla
blondýnka a přejížděla prsty přes jantarový kámen.
„Jistě že je. - Ten můj je žlutý, jako symbol země, vy máte modrý,
jako vzduch, a v Maureece bude červený, jako oheň, a... moment -“
zarazila Nefas své výpočty. „Chybí mi voda. - Jsou tady jen tři
vesnice.“
„Samozřejmě. - Element vody ovlivňuje všechny Gjorky,“
objasnil Jack. „Navíc nemyslím, že by to bylo schované po
vesnicích. Zaprvé - v té hádance nebylo nic, co by tomu
nasvědčovalo, a zadruhé - bych si podobného šutru všiml.“
Nefas se zamračila. „Všiml?“ zabručela si pro sebe zamyšleně
a převracela kámen v ruce.
„No jasně, všiml! - Já jsem ten kámen někde viděla. Jenom...
kdybyste mě zabili, neřeknu vám kde,“ podrbala se za uchem
a otočila se zpátky k jídelně.
„Kam jdeš?“ zavolal na ni Jack.
„Na večeři - vy nejdete?“
Oba přátelé se s pokrčením ramen vydali za ní, ale radši se na nic
neptali, aby nerušili tok jejích myšlenek.
„Chai, jak byly ty hádanky?“ otočila se na ně u vchodu.
„Pamatuješ si je ještě?“ Chaira si odfrkla. „Ani omylem. - Ale to, co
jsme napsaly, mám někde v pokoji.“

280
 „Výborně - dáme si závod, kdo to sní rychleji.“

Kdyby ti tři skutečně závodili, byla by Nefas jasný vítěz. -

Smažené medailonky se žampiony do sebe naházela tak rychle, že
ani nepostřehla, jak vlastně chutnaly, a za necelých deset minut, už
stepovala před jídelnou.
„Proč se s tím tak loudáte?“ bafla na ně, sotva vyšli ven.
„Klídek - ty kameny nemají nohy,“ mávl nad ní rukou Jack. „A
navíc, když budu jíst jako neandrtálec, bude mi špatně.“
„Dobře, dobře - půjdeme?“
Oba kývli a za malý moment už procházeli nagathanskou
brankou. Zavřeli se v Chaiřině pokoji a blondýnka se pustila do
hledání pergamenu s hádankami.
„Dávala jsem ho někam... sem... nebo ne?“
Nefas se posadila na postel a netrpělivě podupávala nohou.
„Nechci tě nějak stresovat, ale asi by bylo dobré, abych odsud
zmizela dřív, než se vrátí tvé milé spolubydlící.“
„Snažím se,“ bránila se Chaira. Prolistovávala učebnice,
prohledávala sešity, dokonce neváhala ani převrátit batoh vzhůru
nohama, ale bez výsledku.
„Jde sem Swanová,“ otočil se na ně Jack, který stál u okna
a kontroloval situaci. Nefas se zvedla z postele. „Tak já mizím -
nemám náladu se s ní hádat.“
„Mám to!“ vykřikla Chaira zpod jedné z polic. „Jdeme k Jackovi.“
„Tam je ale -“ chtěla Nefas něco namítnout, když se otevřely
dveře a v nich stála Nicoleta Swanová a lapala po dechu.
„Co to má znamenat?!“ zavrčela nasupeně a probodávala Nefas
očima. „Ona je tady! V mém domě... v mém pokoji... v mé vesnici!“
křičela na ně a ukázala prstem na Chairu. „Jak sis mohla dovolit,
pustit ji sem?!“
„Hele, uklidni se - my už jdeme jinam.“
„To doufám. Já jdu taky. - Jestli totiž vy tři nemáte povolení, tak
si to od Stearse odskáčete,“ ušklíbla se a otočila se zpátky k brance.

281
 „Tak to moment,“ zarazila ji Chaira. „Nepotřebuje povolení -
pustila jsem ji.“
„Omyl - pokud s tím já nebo Elis nesouhlasíme, bez povolení do
našeho domku nesmí,“ usmála se Swanová sebevědomě a odešla.
Všichni tři se po sobě podívali - problémy byly to poslední, co teď
potřebovali.
„Kecá, že jo?“ nadhodil Jack, ale Chaira jen pokrčila rameny.
„Mohli bysme jít k nám, ale je tam Tony. Nedal bych teď ruku do
ohně, že by nás podržel.“
Nefas se vydala k východu. „Pojďte, zalezeme si někam jinam,“
houkla na ně. Nechtěla řešit žádné spory. Ze všeho nejvíc jí teď
vrtalo hlavou, kde viděla ten kámen.
Vyšli tedy ven z vesnice, sedli si pod první pochodeň, která byla
alespoň trochu stranou od míst, kudy chodili lidé, a Chaira rozložila
pergamen a zahleděla se do něj.
„Přečti to nahlas. Stačí ty poslední řádky,“ řekla Nefas, která
seděla naproti a měla tak pergamen vzhůru nohama.
„Ehm - Voda: Máš-li dost odvahy a ctnost ti cizí není, hledej tam,
kde v magii přesnost se cení,“ přečetla a zvedla hlavu. „Nějaké
nápady?“
„Kde v magii přesnost se cení... přesnost je užitečná všude,“
přemýšlel Jack nahlas.
„Myslíte, že je to myšleno, jako v odvětvích magie?“ zeptala se
Nefas. „Myslím, třeba lektvary. - Tam se třeba cení přesnost. Ujede ti
ruka při přidávání přísad a jsi v pytli.“
„To v obraně taky. - Když na tebe něco zaútočí, bylo by dobré se
do toho trefit. Přesně,“ zašklebil se Jack. „Co je tam dál?“
Chaira znovu sklonila hlavu nad pergamen. „Oheň: Najdeš mne
tam, kde minulost se promítá.“
„Taky pěkné...“ odfrkla si Nefas. „Minulost... Já nevím, je tady
nějaký archiv nebo tak něco? Nebo vlastně knihovna - tam jsou
ročenky. A ty patří do minulosti.“

282
 „To by mohlo být ono,“ svraštil Jack obočí zamyšleně. „Ale
žádného kamene jsem si tam nevšiml.“
„Hm - tak dál. - Země: Zvedni hlavu, pohleď výš - ten
nejmoudřejší, chrání mou skrýš,“ přečetla Chaira další kousek
a všichni tři jako na povel zaklonili hlavy. Kromě modro-černé vody
ale neviděli nic.
„Co je nahoře, kromě pevniny?“ zeptala se Chaira. Nefas ji ale
neposlouchala. Hypnotizovala vršek školy - trvalo jen pár sekund,
než ozubená kolečka v její hlavě zapadla na svá místa.
„Ředitelna,“ zašeptala.
„Co?“ otočili se na ni oba přátelé.
„Ředitelna. - Tam jsem viděla ten kámen,“ vysvětlila. „Ten večer,
co jsem se dozvěděla o Sebastianovi. Ater s Veronovou mě tam
nechali chvíli o samotě. Prohlížela jsem si všechny ty si vystavené
věcičky, co tam má, a viděla jsem tam taky žlutý kámen s vyrytým
stromem.“
„Tak to jsme ovšem v háji,“ prohlásil Jack a bouchl sebou do
písku. „Tam se totiž nedostaneme.“
„Má pravdu. - Jsi si jistá?“ Nefas kývla. „Naprosto.“
„Takže?“
Jack se opřel o lokty a zamyšleně si obě prohlížel. „Měla jsi
pravdu, Nef. - Vážně jsou to lektvary,“ pronesl po chvilce a po
dvojím nechápavém pohledu pokračoval. „Jestli má tenhle kámen
ředitelka, tak ty tři zbývající budou mít strážci vesnic. Trewisová učí
lektvary - bude u sebe mít ten se znakem vody.“
„Počkej, počkej,“ zarazila ho Chaira. „Trewisová je strážkyní
Maureeků. - Ti mají element ohně, a ne vody.“
„To do toho nepleť. Řiď se těmi hádankami.“
Nefas si k sobě přitáhla pergamen a přečetla nahlas poslední
kousek: „Máš-li kuráž a tvé svědomí nic netíží, hledej tam, kde dobro
a zlo se kříží.“
„To má být jako...“

283
 „Obrana,“ dopověděla Nefas. „A ten s tou minulostí je historie.
Jack má pravdu - hlídají je strážci vesnic.“
„No - tak to jsme ale v totálním háji.“
„A co kdybysme se tam šli podívat?“
Chaira nechápavě zvedla obočí. „Kam jako? Teď večer...“
„Myslela jsem, že když ta nápověda mluví o lektvarech, obraně
a historii, že by to mohlo být třeba v učebnách.“
„To je fakt,“ zabručel Jack. „Z té poslední jasně vyplývá, že ho
někdo hlídá. Z těch zbylých ne.“
„No dobrá, ale i kdyby se tyhle daly najít, k čemu nám to bude?
Do ředitelny se nedostaneme,“ promnula si Chaira unaveně oči.
„Pokud byste ovšem nechtěli Veronovou pěkně poprosit, aby nám ho
dala...“
Jack se zvedl ze země a opucoval si kalhoty od písku. „Nejdřív
bych se koukl, jak jsou dostupné ty tři, a pak budeme řešit ředitelnu.
Ale dneska už ne.“
„Počkej,“ zvedla se také Nefas. „Večer je ideální. Přes den je tu
pořád tolik lidí, že když se budeme někam plížit, budeme nenápadní
asi jako plejtvák ve vaně.“
Jack se na ni vědoucně usmál. „Pozítří je další výlet - nebude tu
ani noha.“

284
 23. kapitola
Lov drahokamů
Nefas se vracela do vesnice v téměř euforické náladě. Byli už tak
blízko. Už jen maličký kousek a bude moct Sebastianovi pomoct.
V sesbírání těch klíčů teď neviděla žádný problém.
- Do té ředitelny se dostane, i kdyby tam měla vylézt oknem.
Vyndávala z kapsy wirgamu, aby si mohla otevřít, když ze strany
uslyšela šramot, následovaný vyčítavým zakňučením: „Kde jsi byla
tak dlouho?“
„Adel?“ zamžourala do tmy. „Co tady strašíš, prosim tě?“
„Já... jsem - “
„Adel, stalo se něco?“ zeptala se. Když Griffinová přišla blíž,
všimla si Nefas, že má červené oči, jako by celou dobu plakala.
„Já jsem tady na tebe čekala. Nechtěla jsem... tam... být sama,“
vykoktala ze sebe a celá se třásla.
Nefas odemkla a vzala ji za loket. „Pojď.“ Provedla ji brankou
a stoupla si stranou od všech domků. Vzpomněla si, jak se Adel
tvářila, když se k ní před několika hodinami Backetová naklonila.
„Ty se jí bojíš?“
Griffinová se podívala směrem k jejich domku a celá se
rozklepala. „Ty ji vůbec neznáš. - Ona je blázen. Úplný cvok.“
„Adel, co mělo znamenat to, co ti říkala? Já jsem ji slyšela,“
zeptala se, ale světlovláska jen něco zamručela a zavrtěla hlavou.
Nefas si povzdechla. „No fajn, tak mi to neříkej. Tak... tak... půjdeme
za Aterem,“ navrhla.
„Ne!“
„Tak co mám dělat?“ vyhrkla bezradně. Ta holka byla očividně
úplně vyděšená a ona netušila, co si s ní má počít.
„Jen pojď dovnitř se mnou. - Na tebe si netroufne.“
„Proč myslíš?“ ušklíbla se Nefas.

285
 „To máš fuk,“ mávla nad tím Adel rukou. „Nebo radši ne. Možná
by bylo vážně lepší, kdybych šla za ní a omluvila se,“ mumlala si pro
sebe.
„Zbláznila ses?! Za co, proboha?“
„Zastala jsem se tě.“
„A?“ nechápala Nefas.
Adel zakroutila hlavou. „Ty tomu nerozumíš,“ povzdechla si.
„Tahle vesnice má nastavená určitá pravidla, která musíš dodržovat,
jestli nechceš přijít k úrazu. Jedno z nich je, například - vyhýbat se
nagathanským. Tebe tady nikdy nepřijali, berou tě jako vetřelce.
Takže když jsem se tě zastala, bylo to stejné, jako kdybych se
veřejně přihlásila k Nagathanu.“
„Ale - “
„Ne ale,“ nenechala ji Adel nic namítnout. „Carolininy rodiče
zastávají v Praye vysoké místo. Ona je zvyklá mít vždycky všechno,
na co si ukáže. Je to taková prayská princezna, které by se nemělo
moc odporovat. Tím, že ji Tiberius odkopnul, si vlastně dovolil
docela dost,“ vysvětlovala. Z hlavní budovy vyšla skupinka bavících
se studentů a zastavili se kousek od nich. Adel ji popostrčila víc do
stínu a ztišila hlas. „Kdyby například zjistila, že o vánočních
prázdninách spala v našem pokoji Greenová, Ater by klidně mohl
přijít o práci.“
„Cože?!“ vytřeštila Nefas oči. „Jak víš, že - “
„Našla jsem pod polštářem kapesník, který určitě nebyl můj.
Posmrkaný, mimochodem,“ dodala se šklebem.
Nefas se uchechtla, ale pak zase zvážněla a zeptala se: „Proč by,
ale kvůli tomu měl přijít o práci? Na tom snad nic není, že ji sem
pustil.“
„Pan Backet by se o to postaral,“ odpověděla, ale když viděla
Nefasin nechápavý výraz, pokračovala: „Nagathan a Maureeka rovná
se zapovězeno. Tečka. Vykřičník. - A platí to pro všechny, i pro
učitele.“
„Proč?“

286
 Adel pokrčila rameny. „Pro někoho je to chamraď, pro jiné zase
pomsta, že nás během války všechny nastrkali do jednoho pytle.“
„Myslíš kvůli Scarabeovi?“ zeptala se Nefas.
„No vidíš, že něco víš,“ pochválila ji s úsměvem. „Praya si na
rozdíl od ostatních žije vlastním životem. Jsme ze všech největší
a máme i svoji nemocnici, přestože v centru jedna je. Během války
nás úplně odstřihli, takže jsme se museli postavit na vlastní nohy.
Táta říkal, že Prayští nesměli dokonce ani do centra na nákup.“
„Páni, to je mazec. No, ale... co teď s tebou?“
Adel se ušklíbla. „Asi půjdu za ní a pěkně se jí omluvím.“
„Pff - a dělat ze sebe zase blázna?“ odfrkla si Nefas. „Víš co? -
Počkej tady, já vysonduju situaci, vezmu si ručník a ty ostatní
zbytečnosti a vrátím se. Třeba tam vůbec není a ty se tady zbytečně
stresuješ,“ navrhla, a když Griffinová kývla, odešla. Cestou se jí
v hlavě honila spousta věcí; Celou tuhle prayskou logiku moc
nechápala a rozhodně se nehodlala řídit žádnými pravidly jenom
proto, že ji sem ta hloupá bariéra poslala. Říkala si, že když ona sama
válku nezažila, tak co je jí do toho, kdo komu co a s kým.
Vešla do pokoje. Backetová ležela na posteli a listovala
časopisem. Hodila po ní znechuceným pohledem, ale za to, aby
promluvila nebo se nedejbůh zvedla, jí Nefas zřejmě nestála.
Taky dobře, - pomyslela si a sbalila si věci do sprchy. Vzala
i náhradní ručník pro Adel a beze slova zase zmizela.
„Caroline se rozvaluje v posteli a tváří se jako jedna z těch
nafukovacích ryb, co jsou v těch akváriích,“ objasnila blondýnce
pokojovou situaci, když se vrátila zpátky.
„Myslíš fugu,“ zasmála se Griffinová.
„Jo, přesně tu. A na - přinesla jsem ti taky ručník.“ Adel vyvalila
oči. „Ježiši, díky. Tos... nemusela.“
„Nemusela, ale napadlo mě, že by ses možná taky chtěla
vysprchovat.“

287
 „Jo... to... bych chtěla,“ koktala Adel, očividně vyvedená z míry
tím, že pro ni někdo něco udělal. Pravděpodobně byla doteď zvyklá
na opačný přístup.
„Tak jdeme? Nebo tady budeš zamrzlá ještě dlouho?“ dloubla do
ní Nefas.
„Já přijdu až za chvilku. Pro jistotu.“
Když Adel přišla nahoru do umýváren, byla už Nefas skoro
hotová. Půjčila jí i mýdlo, ale nečekala na ni. - Nemělo by to smysl.
Griffinová měla evidentně panickou hrůzu z toho, co by se stalo,
kdyby je někdo viděl spolu. Vrtalo jí to hlavou. - Neznala ta jejich
pravidla a netušila, co se tady dělá zrádcům, ale podle toho, jak se
Adel tvářila, to asi nebylo nic pěkného.
Zalezla do pokoje a zavrtala se do postele. Byla utahaná jako kotě,
ale rozhodně měla o čem přemýšlet.

Když se ráno probudila, nebyla v pokoji ani noha. Chvíli

přemýšlela, jestli je Adel v pořádku, protože si nevybavovala, že by
ji večer slyšela přijít, ale nakonec to nechala být. - Přeci jí nebude
dělat chůvu.
Převlékla se, vylovila pro Selii z kyblíku jednu rybičku a vydala
se na snídani. Cestou přemýšlela, že bude muset zajít za Mathiasem,
protože toho krmení už jí tam moc nezbývalo . Nijak zvlášť se jí za
ním ale nechtělo. Od té poslední návštěvy, na kterou neměla nejlepší
vzpomínky, s ním prakticky nemluvila. Ale nebyla to jeho vina,
takže si řekla, že by bylo na čase přestat se mu vyhýbat.
„Čau, máš u bariéry kožatku,“ přerušil její myšlenky před jídelnou
Tony.
„Cože tam mám?“
„No, dopis.“
„Já?“ ptala se čím dál tím hloupěji v šoku, že na ní vůbec
promluvil.
„Ne - Santa Claus,“ zavrtěl Tony hlavou a šel jí z cesty.

288
 Nefas chvilku stála jako solný sloup. Jediný, kdo by jí mohl psát,
byl - Michael. Rozeběhla se k bariéře a celou cestu se pojmenovávala
těmi nejhoršími přívlastky, které její slovník obsahoval. - Vůbec mu
po Vánocích neodepsala. Ani mu nepoděkovala za dárek. Kruci,
kruci, kruci!
Přiběhla k houfu kožatek, které klidně odpočívaly u kraje bariéry.
Chvilku jí trvalo, než našla tu, která měla kolem krku přivázanou
koženou ruličku s jejím jménem. V rychlosti jí sundala provázek
z krku, vysloužila si u toho jeden vyčítavý želví pohled a vytáhla
z koženého obalu srolovaný pergamen. Samozřejmě, že byl od
Michaela.

Moje drahá (jak já bych tě oslovil, když beruška mi teď trochu

drhne mezi zuby...), myslím, že jsem nikdy netoužil po záplavě
děkovných slov. Ale zároveň jsem doufal, že se mi za ty roky podařilo
vtlouct do tebe alespoň trochu toho slušného chování. Pořád v to ještě
doufám. Což ale znamená, že musí existovat nějaký velmi závažný
důvod, proč ses mi tak dlouhou dobu neozvala, a začínám se bát.
Buď tak hodná a dej mi o sobě vědět, že jsi v pořádku. Protože
jestli ne, a já si opatřím šnorchl a potápěčské brýle, abych zjistil, že ti
vůbec nic není, seřežu tě, žes to neviděla.
M.

„Au,“ zakňučela při představě naplnění jeho slibu a frustrovaně

zaklonila hlavu. Tohle se hodně nepovedlo. Nejraději by si
nafackovala sama.
Vydala se na zpáteční cestu k jídelně, pevně rozhodnutá ještě dnes
dojít za Mathiasem a poslat po něm velmi kajícnou odpověď. Co
nejrychleji se nasnídala a poté, co se sešla s Chairou a Jackem, se
všichni tři vydali na vyučování. Cestou jim dala přečíst Michaelův
dopis a vyslechla si od Chairy přednášku na téma trestuhodná
nedbalost.
„Já jsem prostě zapomněla. Kvůli té knize - kvůli tomu všemu,“
snažila se, alespoň trochu obhájit, i když v duchu věděla, že to je

289
neomluvitelné. „Já vím, že musí být vyděšený. Zvlášť po tom, co
jsem mu vyprávěla.“
„Zasloužila bys,“ nenechala se Chaira odbýt.
„Ještě dneska napíšu dlouhý omluvný dopis a skočím s ním za
Mathiasem.“
„Co s ním bude dělat?“ zamračil se Jack. „Opravuje ti pravopisné
chyby nebo co?“ Nefas protočila oči. „Trubko. - Odnese ho na
poštu.“
„Tak on tady Proder dělá i pošťáka? To jsem netušil,“ zasmál se
Jack. „Tak to můžeme dát všem kožatkám svobodu.“
„Teda, ty máš dneska zase dost... Mike přeci nebydlí ve vodě, jak
by se k němu ta želva asi dostala?“
„To máš sice pravdu, ale nejsi jediná, kdo tady potřebuje občas
poslat dopis na pevninu. - Stačí dát na obal jméno poštmistrové a na
dopis jméno adresáta. Nemusíš tam nikoho posílat osobně.“
„Aha - tím líp,“ zabručela Nefas. Marně vzpomínala, jak že se ta
dobrá žena vlastně jmenuje, ale když už byli téměř před učebnou,
zaujala ji jiná věc; V hloučku spolužáků zahlédla Caroline
Backetovou, jak něco důležitě sepisuje na pergamen a jako stoleček
jí slouží Adelina záda, a její ruce jako držák na batoh.
„Co je?“ dloubla do ní Chaira, když viděla, jak se zarazila.
„Ale nic,“ zavrtěla Nefas hlavou. Tohle nechápala. - Přemýšlela,
jestli je Griffinová vážně tak hloupá nebo tak vyděšená. Ať to bude
tak nebo tak, pomoct jí zřejmě nedokáže.

Poslední hodina ošetřovatelství se táhla jako banánová žvýkačka

z cukrárny Sladký mlok. Postupy první pomoci při poranění rybou
z rodu Sinanceia Nefas vnímala jen napůl ucha. - Hlavou se jí honily
myšlenky o zítřejším pátrání po kamenech, přemýšlela o způsobech,
jak se dostat do ředitelny a nenechat se při tom chytit. Přemýšlela
i o Adel a v neposlední řadě se snažila sestavit dopis pro Michaela.
Měla už popsaný celý pergamen, ale pořád se jí to nezdálo
dostatečně omluvné a vysvětlující.

290
 Drahý Miku,
strašně moc, moc, moc se omlouvám, že jsem se tak dlouho
neozvala. Tvůj dárek dorazil v pořádku, moc mě potěšil a děkuji ti za
něj. Je od tebe hrozně hezké, že si děláš takové starosti, a o to víc mě
mrzí, že jsem ti přidělala další.
Udála se tady spousta věcí, které způsobily, že jsem ti prostě
zapomněla odepsat - ještě jednou, promiň.
Teď nebudu psát, o co konkrétně jde, protože bych to nerada
zakřikla, a taky pro jistotu, kdyby se ten dopis někde zatoulal. Ale až
se uvidíme, všechno ti povím. Budeš koukat. Jinak se mám o hodně
lépe, nemusíš mít strach. Zvládám...
Posílám pusu a jedno veliké objetí.
Nefas

S touhle verzí byla konečně jakžtakž spokojená. Pečlivě zamotala

dopis do ruličky, uložila ho do batohu a pár minut poté, je
Montesierová konečně propustila.
Zjistila si od Jacka jméno té poštmistrové a ještě před obědem se
vydala k želvímu shromaždišti. Tentokrát opatrně, aby si kožatku
znovu nerozhněvala, přivázala jedné z nich ke krku provázek
s dopisem a poslala ji na cestu.
„Běž s tím nahoru - za paní Jonesovou na poštu,“ dávala jí
instrukce, ale kožatka po ní jen líně loupla očima. „Rozumíš mi, že
jo?“ snažila se vést s ní duchaplnou konverzaci, a aby jí trochu
pomohla, zkoušela ji popostrčit blíž k bariéře.
„No tak - hni se, ty hloupé zvíře.“
Želva se nakonec pomalu a velmi neochotně otočila, a vydala se
vstříc modrému oceánu.
Že jsem to radši nedala Matymu. Pánbůh ví, kam s tím ta věc
doplave...

291
 Druhý den ráno se Nefas probudila velmi brzy. Byli s Jackem
a Chairou domluveni, že se normálně nasnídají s ostatními, a potom
si někam nenápadně zalezou a počkají, až bude škola prázdná.
Vysprchovala se, převlékla a na snídani dorazila mezi prvními.
Znuděně píchala vidličkou do míchaných vajec, když ve dveřích
zahlédla Adel. Kupodivu samotnou.
Blondýnka se posadila naproti ní a znechuceně si prohlížela obsah
vlastního talíře. Nefas si říkala, že ji radši nechá být, ale po chvilce to
nevydržela a zeptala se: „Kde máš svoji kamarádku?“
„Není to moje kamarádka,“ zašeptala Adel, aniž by zvedla oči od
snídaně. Nefas sledovala, jak odstrčila talíř s nedotčenými vejci
a hledá, co jiného by se dalo pozřít.
„Ty nemáš ráda míchaná vajíčka?“
„Ty se na mě zlobíš, že jo?“ zeptala se místo odpovědi.
Nefas zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Ani ne. Jen se tě snažím
pochopit.“
„Já... jen se snažím zachovat si zdravý rozum,“ odpověděla Adel
a mazala si marmeládu na ulovený kousek chleba. „Musím s ní
vycházet. Vidíme se každý den - bydlíme spolu.“
„Já taky.“
„Ale tohle je jiné. - Nemůžu se denně někde schovávat a klepat se,
co by mi mohla udělat. Zbláznila bych se z toho.“
„V tom případě bys sis měla kousek odsednout - princezna
přichází,“ doporučila jí Nefas s pohledem upřeným ke dveřím.
Backetová spolu se dvěma druhačkami sebevědomě procházela
jídelnou a dívala se přímo na ně.
„Nebo radši půjdu já. - Stejně už jsem dojedla.“
Nefas se zvedla a odcházela od stolu. Cestou se nechala
propíchnout jedním nenávistným pohledem, a když míjela
nagathanský stůl, naklonila se nad Jacka. „Učebna?“
„Dej nám tak čtvrt hodinky,“ zahuhlal mezi sousty. Spokojeně
kývla a zmizela dřív, než její přítomnost vzbudí rozruch.

292
 „Nebude divné, že nejdeme?“ zeptala se, když se všichni tři sešli
v učebně ve třetím patře. Chaira zavrtěla hlavou. „Sotva si toho
někdo všimne.“
„A i kdyby, ty výlety nahoru nejsou povinné,“ přidal se Jack.
„Zkrátka se nám nikam nechtělo.“
„Tak fajn - za jak dlouho půjdeme?“
Jack se posadil a pohodlně se opřel o jednu z lavic. „Tak za půl
hodiny. - Ať máme jistotu, že jsou všichni pryč.“
„A mezitím bysme se mohli domluvit, kudy to vezmeme, aby nám
to zabralo co nejméně času,“ navrhla Chaira. „Asi bych šla nejdřív
do učebny historie. - Ať se pak nemusíme zase vracet nahoru.“
Domluvili si nejlepší trasu tak, aby nelétali po škole jako blázni,
a když už delší dobu nebyl z chodby slyšet žádný hluk, opustili svůj
úkryt.
„No, není tady krásné ticho?“ rozhlédla se Nefas blaženě po
prázdné chodbě. Jack se uchechtl. „To víš, že je. - Ale dokochat
a jít,“ popohnal ji.
Prošli chodbou až na její konec a vystoupali o patro výš. Učebna
historie byla hned na kraji, po levé straně. Zamčená.
„Umíš?“ zeptala se Nefas Jacka se zdviženým obočím.
„Css - že váháš,“ odpověděl a vytáhl wirgamu. „S dovolením. -
Recludio.“ Prošli teď už odemčenými dveřmi a zase je za sebou
potichu zavřeli.
„Tohle jsem uměl ještě dřív, než jsem sem začal chodit. - Užitečné
kouzlo.“
Nefas se rozesmála. „My jsme taky rádi, že tě máme. Ale moc se
nevychloubej a radši nám řekni, jakou barvu by měl mít ten kámen.
Červenou?“
„Myslím, že jo.“
Prohledali celou učebnu - šuplíky v profesorově stole, vitríny
a police na zdech i malou knihovnu s objemnými koženými svazky.
Nenašli ale nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo rubínovému
kameni.

293
 „Zase tolik míst, kde by to mohlo být, tady není. - Spletli jsme
se,“ vzdávala se Chaira po čtvrt hodině marného hledání. „Třeba to
má Stears u sebe.“
„Fajn, tak jdeme jinam,“ mávla Nefas rezignovaně rukama.
Otočili se k odchodu a jako na povel se všichni tři zarazili v půli
pohybu; Nad klenutým vchodem byl ve zdi vyrytý nápis Historia
magistra vitae a přímo vprostřed byl do mezery v písmenu a vsazen
červený drahokam.
„Vidíte to, co já?“ přerušila zaražené ticho Chaira.
Nefas místo odpovědi popošla ke dveřím a natáhla ruku ke
kameni.
„Nech ho tam,“ houkl na ni Jack.
„Stejně tam nedosáhnu,“ řekla Nefas a stáhla zase ruku dolů.
„Myslíte, že je tam nějaké kouzlo, které Stearse upozorní, když ho
někdo sundá?“
„To nevím, ale radši bych ho tam nechal, než budeme mít jistotu,
že se dostaneme ke všem. Pak je posbíráme najednou.“
„Fajn, takže obrana?“ zeptala se Chaira. Oba kývli a všichni
opatrně opustili učebnu.
„Ty nezamkneš?“ zeptala se Nefas, když byli na chodbě a Jack se
vydal směrem ke schodům.
„Já to neumím,“ pokrčil rameny.
„Počkej, chceš mi říct, že to umíš odemknout, ale už to neumíš
zamknout?“
„No.“
Nefas protočila oči. „To se mi snad jenom zdá...“
„Nemůžeme to nechat odemčené!“ přidala se Chaira.
„Budeme muset. – Pojďte,“ popohnal je Jack a přidal do kroku.
Obě si povzdechly, ale doběhly ho a radši už se k tomu nevracely.
Sešli o patro níž, a když byli v polovině dalšího schodiště, Nefas si
všimla něčeho světloulince modrého vsazeného ve dveřích profesora
Atera.

294
 „Koukejte! On to má ve dvřmf…“ Dveřích už nedořekla, protože jí
Jack zacpal pusu a stáhl ji dozadu. Právě včas, aby ji nezahlédla
profesorka Walkerová, která se zrovna blížila k Aterovu kabinetu.
„Díky,“ špitla a přikrčila se k nim za zábradlí.
Schovaní ve stínu čekali, až Walkerová odejde, a neodvažovali se
ani pípnout. Profesorka ale procházela kolem kabinetu tam a zpátky
a nezdálo se, že by se chystala odejít. Vtom se dveře prudce otevřely
a Ater, který se v nich objevil, si založil ruce na hrudi a zkoumavě si
Walkerovou prohlížel.
„Amando, pevně doufám, že jsi zabloudila.“
„Ne. Proč?“ zamrkala profesorka zmateně.
„Protože potom bych měl šanci, že budeš pokračovat v cestě a já
v příjemně započatém dopoledni.“
Walkerová se na něj po chvilce hledání ztracené sebedůvěry mile
usmála. „Přišla jsem ti poradit.“
Ater se opřel o rám dveří a zvedl obočí. „Jak jsi přišla na to, že
jediné, co mi chybí ke štěstí, jsou tvá životní moudra?“
„Drahoušek, jako vždy...“ pronesla. „Ale možná bys měl vědět, že
jsem slyšela ten tvůj rozhovor s paní ředitelkou.“
„Strkáš nos, kam nemáš?“ procedil mezi zuby a odlepil se od
futer.
„Budeme to řešit na chodbě?“
Ater místo odpovědi jen protočil oči a odstoupil stranou, aby
mohla projít.
„Netvař se tak mile, chci ti jen pomoct,“ popíchla ho s úsměvem.
„Jistě. - Nabídl bych ti kávu, ale mohla by ses mi tady rozsedět a -
“
„Káva bude fajn,“ zaslechli ještě Walkerovou a pak už jen
Aterovo zavrčení a prásknutí dveří.
„Ti dva mají opravdu láskyplný vztah,“ zavrtěl po chvíli hlavou
Jack.

295
 „To mě teď zajímá ze všeho nejmíň,“ zamračila se Nefas. „Viděl
jsi ten kámen? Má ho vražený ve dveřích. - Já se picnu. Jak ho
odtamtud dostaneme?“
„Jo, to bude trochu problém.“
Chaira se zvedla a šla pomalu dolů. „Jak to, že jsem si toho nikdy
předtím nevšimla?“
„Protože pod svícnem je největší tma? Nebo protože jsi ten kámen
předtím nehledala?“ pozvedl Jack obočí a táhl Chairu ode dveří.
„Měli bysme jít. - Ten chlap má podezřele citlivé uši.“
Vydali se směrem k učebně lektvarů, která jim zbývala jako
poslední. Cestou se snažili přijít na způsob, jak dostat drahokam
z Aterových dveří, jak u toho zůstat naživu a čím zaplácnout díru,
která po kameni zůstane.
„Existuje takové kouzlo, které umí vytvořit iluzi,“ přemýšlel
nahlas Jack.
„Výborně. Umíš ho?“
„Ne.“
„Tak proč mi to říkáš?“
„Klídek, Nef, něco vymyslíme,“ chlácholil ji. „V nejhorším tenhle
vezmeme jako poslední, aby tam ta díra nepoutala pozornost moc
dlouho.“
Došli před učebnu lektvarů a ze všeho nejdřív se pořádně
rozhlédli, jestli poslední kámen není taky někde venku. Ale nezdálo
se.
„To chceš tuhle učebnu nechat taky otevřenou?“ zeptala se
Chaira. „To už by mohlo vzbudit pozornost, nemyslíš?“
„Uznávám,“ pokýval hlavou Jack. „V pondělí máme lektvary, tak
se tam porozhlédneme během hodiny.“
„Sss - někdo sem jde,“ špitla Nefas, které se zdálo, že slyší
přibližující se kroky. Chaira s Jackem nastražili uši a ani nedutali.
Skutečně - zleva byl slyšet zvuk klapajících podpatků.
„To bude Trewisová, jiná učebna tady není. - Půjdem jí naproti, ať
tady tak hloupě nestojíme,“ zašeptal Jack a dal se do pohybu. Po

296
necelých pěti krocích se ze zatáčky opravdu vynořila profesorka
Trewisová a překvapeně se zastavila.
„Mládeži, copak vy tady děláte? Co to, že nejste s ostatními
nahoře?“
„Dobrý den. My jsme... jsme - “
„Hledali jste mě? Potřebujete něco?“
„Ano. Tedy... ne... vlastně - jen jsme šli okolo a mě napadlo, že
bych se vás zeptala, jestli už může mít Selie ten jed, jak jsem vám
slíbila,“ improvizovala v rychlosti Nefas. „Přijde mi, že se chová
poslední dobou - “
„Ó, ano! To by bylo skvělé!“ rozzářila se Trewisová, která ji ani
nenechala domluvit. „Máte pravdu, slečno - věk už by na to mohla
mít. Máte ji s sebou?“
Nefas zavrtěla hlavou. „Nemám.“
„Nevadí. - Přineste mi ji ukázat. Třeba zítra - rovnou bych si
nějaký odebrala.“
„Dobře. Tak... tak my už... půjdeme,“ vykrucovala se Nefas
a sbírala se k odchodu, dřív než profesorku napadne pídit se po
skutečném důvodu jejich návštěvy.
„Běžte, běžte, děti,“ rozloučila se s nimi Trewisová s úsměvem
a cestou pryč ještě Nefas zaslechla, jak si pro sebe mumlá nějaké
přísady. Zřejmě v duchu sestavovala seznam lektvarů, které bude
moci díky Seliinu jedu uvařit.
Když se dostali dostatečně daleko z doslechu, Chaira se zastavila
a s výrazem úlevy zírala na Nefas. „Šmankote, to bylo o fous!“
„Jo. To tedy bylo.“

O jak malinký kousek unikli maléru, Nefas došlo až zpětně, když

seděla v pokoji a probírala se myšlenkami na to, co se jim dnes
podařilo zjistit. - Nebyla to ta její výmluva, co jim zachránilo krk.
Kdyby se nerozhodli prozkoumat laboratoř až v pondělí, Trewisová
by je tam chytila. A i když tolerovala studentům ledacos, jejich
přítomnost ve své učebně by asi nenesla nejlépe.

297
 Když přemýšlela o tom, kde jsou ty kameny umístěné, musela
pomalu přehodnotit své závěry. Původně se domnívala, že jejich
úkryt je směšný. Ani se tomu nedalo říkat úkryt. Stačilo se po nich
natáhnout... Ale později musela uznat, že je to víc než důmyslné. Ty
klíče jsou na očích všem, mnohem líp chráněné, než kdyby byly
v nějakém trezoru, kde by se jejich zmizení zjistilo až bůhví kdy.
Nefas na moment přerušila tok svých myšlenek a zaposlouchala se
do monologu, kterým Backetová oblažovala Adel. Od té doby, co se
vrátily z výletu, nezavřela pusu.
„... ta byla tak krásná. No řekni. A ten materiál... - Až půjdeme
příště, koupím si ji.“
„Byla nesmyslně drahá, nemyslíš?“ zareagovala Adel výjimečně.
Co se Nefas podařilo zpozorovat, zatím odpovídala vždy jen
kýváním a občasným „Hm.“
Backetová protočila oči. „Prosím tě, za koho mě máš? Napíšu
matce, pošle mi, kolik budu chtít.“
„Ta čelenka stála deset černých. Není to trochu... zbytečné?“
„Css - můžu si snad občas koupit něco hezkého?“ ohrnula
Caroline horní ret. „Půjde mi k očím. - A mimochodem, všimla sis,
jak byl Tiberius skleslý, chudáček? A pořád se na mě koukal. Určitě
ho to mrzí a chtěl by se mi přijít omluvit. Ale toho to ještě bude
mrzet...“ Nefas v tu ránu poslouchat přestala. Téma Geller bylo na
denním pořádku, takže co jí uteče dnes, jistě uslyší zítra. Opět raději
zapřemýšlela nad možnými způsoby, jak se dostat do ředitelny.
Zejména ten modrý vznášející se hlídač jí dělal starosti, protože
kolem něj jen tak neprojde. Zrovna chtěla zvážit, jestli by tam mohla
přijít jako na zdvořilostní návštěvu s tím, že potřebuje s ředitelkou
něco probrat, když její pozornost znovu upoutala Backetová.
„Hej ty! Nedělej, že neposloucháš.“
Nefas odložila stranou knihu, kterou měla před očima jako kulisu,
aby jen nezírala do prázdna, a zvedla obočí v němé otázce.
„Co tak koukáš?“ zahalekala znovu Backetová.
„Koukám, jak umím. - Říkala jsi předtím něco?“

298
 „Jo. - Že jsem slyšela nahoře Swanovou, jak žaluje Stearsovi, že
jim lezeš do vesnice bez povolení.“
Nefas se zhluboka nadechla přemýšlela, jestli má nejdřív zakroutit
krkem Backetové a pak jít zavraždit Swanovou, nebo naopak.
„A co je ti do toho?“ potlačila nakonec svoji chuť zabíjet.
Caroline se zvedla z postele a nepěkně se usmála. „Jen mě
překvapuje, že se ti chce za nimi takhle dolézat.“
„Za nikým nedolézám!“ zavrčela Nefas, zaklapla rozevřenou
knihu, vstala a loupla okem po Adel. „To není můj styl, narozdíl od
někoho...“
„Co tím jako myslíš?“ nakrčila Backetová nechápavě obočí.
Nefas se kolem ní protáhla ke dveřím a než odešla, ještě se na ní
otočila. „Jen to, co říkám,“ ušklíbla se a práskla za sebou.
Člověk tady nemá ani chvilku klidu na přemýšlení...

Druhý den dopoledne vzala Nefas Selii, a jak slíbila, vydala se za

profesorkou Trewisovou. Aby neběhala po celé škole, odchytila si
jednoho sympaticky vyhlížejícího kluka z Maureeky, který byl tak
hodný a nasměroval ji k jezírku. Dala se udaným směrem a už
z dálky skutečně mohla vidět, jak se Trewisová brodí po kolena ve
vodě a něco odtamtud usilovně loví.
„Dobrý den,“ pozdravila, když přišla blíž.
Profesorka se narovnala, otočila se za hlasem a usmála se na ni.
„Á - výtečně, slečno. Vteřinku mi vydržte, hned jsem u vás.“
Nefas čekala, až se Trewisová vynoří z jezírka, a mezitím si
prohlížela košík s bylinkami, který ležel na břehu.
„Jste hodná, že jste přišla. - Půjdeme ke mně, ano? Mám tam
specielní sklenice na odběr,“ navrhla, když se vyškrábala nahoru
a uložila do košíku poslední úlovky.
Nefas kývla a vydaly se na cestu směřující k maureecké vesnici.
„Co je to za kytky?“ ukázala na zelené listy ležící navrchu.

299
 „Toto je žabník drobnokvětý a toto - růžkatec ponořený. Obě budu
potřebovat, pokud se nám podaří odebrat tady mladé dámě dostatek
účinného jedu.“
„On může být také neúčinný?“ podivila se Nefas.
„Jed vlnožila je neúčinný, dokud je had malý. Kolem půl roku
věku začíná být dost silný, aby ublížil, a kolem devátého měsíce, aby
usmrtil. A přesně ten já potřebuji,“ vysvětlila Trewisová.
„Aha. A... ehm - jak to zjistíte?“ zeptala se Nefas mírně
přiškrceným hlasem. Představa, jak nějaké nebohé zvířátko poslouží
jako zkušební oběť, se jí nelíbila.
„Buďte bez obav,“ uklidňovala ji profesorka, jako by jí četla
myšlenky. „Nebudeme nikoho zabíjet. Postačí nám reakce na
testovací látku.“
Vešly do profesorčina domku, Trewisová si odložila nasbírané
bylinky a začala se přehrabovat v jedné ze skříněk. Nefas se zatím
rozhlížela kolem sebe a musela se znovu podivit nad
všudypřítomným chaosem, který tu panoval. V místnosti nebyla
jediná plocha, která by nebyla pokryta lahvičkami, zkumavkami,
sušenými či naloženými přísadami, knihami a lasturami s lektvary.
Zejména knih tady bylo podle jejího mínění také víc, než by mohl
běžný gramotný člověk za život zvládnout přečíst.
Nefas přemýšlela, jak tady v tom nepořádku může někdo něco
najít, ale Trewisová se právě o něco takového pokoušela, takže to
zřejmě možné bylo.
„Tady je to!“ zvolala profesorka vítězně a vylezla ze skřínky.
Přešla ke stolu, odhrnula ke straně několik věcí a položila na
uvolněné místo menší sklenici, uzavřenou tenkým papírovým
víčkem. „Mohla byste ji sem položit?“
„Ehm - ano, jistě,“ přiskočila Nefas a předala Selii profesorce.
„Jak ji donutíte, aby vám ten jed dala?“
Trewisová se rozesmála. „Nebudu ji nutit, dá mi ho dobrovolně. -
Až se zakousne do té nádobky, jed se automaticky uvolní.“

300
 „No, to jsem myslela. - Jak ji donutíte, aby se zakousla? Skleničky
ji obvykle nechávají chladnou.“
„S tím si poradíme,“ odvětila Trewisová a vzala hada jednou
rukou za hlavu. „Jen budu muset být trochu opatrná. - V prstech bych
ji zakousnutou nerada.“
Do druhé ruky vzala odběrovou nádobku a několikrát s ní cvrnkla
Selii do čumáku. Poprvé to had ještě skousl, ale napodruhé už Selie
výhrůžně otevřela tlamu, a když jí profesorka nastavila papírové
víčko, velice ochotně se do něj zahryzla. Nefas popošla blíž
a sledovala, jak po stěně sklenice pomalu stéká několik hustých
kapek čirého jedu.
„Ah - zapomněla jsem...“ sykla Trewisová. „Nefas, byla byste tak
hodná a podala mi támhle z psacího stolu to testovací sérum? -
V některém z těch šuplíků by měla být lahvička s červeným obsahem
a štítkem PTT.“
Nefas kývla, přešla ke stolu a otevřela první šuplík; Klasifikační
notes, lahvička s hnědým obsahem a několik lahviček s inkoustem.
Přešla tedy ke druhému šuplíku, nadzvedla hromadu popsaných
pergamenů, ale kromě pár ulit věžulí tam nebylo nic.
„Omlouvám se, ale asi to chvilku potrvá,“ houkla směrem
k profesorce a otevřela další šuplík. Vykouklo na ni celé plato
různobarevných baněk. Hledala mezi nimi červenou, ale místo
požadované lahvičky zahlédla vzadu zastrčené něco, co jí naprosto
vyrazilo dech; Na dně šuplíku byl ledabyle pohozený safírový
kámen, který barvou, tvarem a velikostí přesně odpovídal tomu
poslednímu, který hledali.
Zavřela šokem otevřená ústa a podívala se po profesorce; Byla
k ní otočená zády a zřejmě ukládala Selii do jedné z lastur, které
stály v rohu místnosti. Nefas natáhla ruku po drahokamu, dotkla se
ho prsty a na moment zaváhala. - Jestli ho teď seberu a ona to zjistí,
řekne to ostatním a už se tam nikdy nedostaneme...
Zvažovala své možnosti ještě další vteřinu a pak ho strčila do
kapsy přesně ve chvíli, kdy se Trewisová otočila. „Ukažte - pomohu

301
vám,“ ozvala se a šla za ní. Nefas se rozbušilo srdce jako splašené.
Jediné, co stihla, bylo trochu šuplík přivřít a modlit se.
„Omlouvám se - systému uložených věcí rozumím asi jen já,“
usmála se na ni profesorka a zahleděla se do otevřeného šuplete.
Chvilku se přehrabovala v lahvičkách, aby za moment s vítězným
úsměvem vytáhla tu pravou.
„Tak se na to podíváme. Mimochodem - dala jsem ji pro jistotu
támhle odpočinout. Bude teď možná trochu podrážděná.“
Přešla ke druhému stolu a Nefas ji na roztřesených nohou
následovala. Zatímco Trewisová vyškrabávala jed z nádobky
a nabírala pipetou část testovací látky, Nefas těkala nervózně očima
po místnosti a přemýšlela nad tím, co právě provedla.
„Hm - zdá se, že ještě není dost silný,“ nakrabatila profesorka
zklamaně čelo. „Škoda.“ Podívala se po duchem nepřítomné Nefas
a položila jí ruku na rameno. „Copak? - Nebuďte z toho smutná. To
nevadí, zkusíme to za měsíc.“
„Ano... jistě,“ kývla Nefas a pokusila se na tváři vyloudit úsměv.
„Můžu si ji už vzít?“
„Samozřejmě. Ale někde ji uložte, ať má klid.“
Nefas si opatrně vzala Selii do ruky a couvala ke dveřím. „Tak...
tak někdy jindy. Nezlobíte se?“
„To víte, že ne. - Utíkejte a užijte si zbytek neděle,“ popřála jí
s úsměvem Trewisová, zatímco sklízela použité vzorky ze stolu.
Nefas poděkovala, rozloučila se a zmizela z domku. S tím
nejhorším pocitem viny, jaký kdy v životě měla.

302
 24. kapitola
Kdo chce kam…
„Tys ho vážně ukradla?!“ zhrozila se Chaira při pondělní hodině
starodávných run, během které jim Nefas vyprávěla, co se stalo při
včerejší návštěvě u Trewisové. Když se od ní vrátila, nemohla ty dva
nikde najít a u snídaně nebyla příležitost. Ani místnost plná studentů
nebyla nejvhodnější místo na podobné rozhovory, ale Nefas už tak
svrběl jazyk, že jim to prostě říct musela.
„Šššt! - Šeptáš tak, že je tě slyšet až do jídelny,“ krotila ji
a podívala se po Tonym, který si z přední lavice trojici podezřívavě
prohlížel.
„Proč jsi ho proboha brala? Vždyť to zjistí!“ rozčilovala se Chaira
už trochu tišeji „Dohodli jsme se, že je necháme být, dokud
nebudeme mít ten z ředitelny.“
„Udělala jsem to, co jsem v tu chvíli považovala za nejlepší.“
„Až Trewisová zjistí, že zmizel, tak nejen že budeme mít utrum,
ale ještě nás vyloučí.“
Nefas zavrtěla hlavou. Přesně ty samé myšlenky se jí honily
hlavou sem a tam od té doby, co ten drahokam uviděla. Ve chvíli,
kdy ho strčila do kapsy, se k nim přidaly ještě výčitky svědomí. -
Sáhnout do cizího šuplíku bylo něco jiného, než ho sundat
z obyčejné zdi. Navíc když se jednalo o Trewisovou. Byla tak hodná,
že to tím všechno jen zhoršovala.
„Proč vás? - Vzala jsem ho já,“ namítla unaveně.
„Ale - “
„Prosim tě, už ji nech. - Podívej se, jak vypadá...“ vstoupil mezi
ně Jack. „A když o tom tak přemýšlím, asi to bylo to nejlepší. - Jak
velká je pravděpodobnost, že by ještě někdy někoho z nás nechala
hrabat se ve svém stole? Museli bysme se tam vloupat a to by bylo
mnohem horší. Vlastně to byla obrovská klika.“

303
 „Dík,“ usmála se na něj Nefas. „Ale stejně je mi z toho divně. -
Jako bych ji zradila.“
„Takhle o tom nepřemýšlej. Říkej si radši, proč to děláš,“ utěšoval
ji Jack a položil jí ruku rameno přesně ve chvíli, kdy zazvonil konec
hodiny. A přesně tu chvíli si Tony vybral k tomu, aby se zvedl
a otočil. Šok v jeho očích, po vteřině vystřídal pohled, který se
přátelskému nepodobal ani v nejmenším. Tony stiskl čelisti,
v rychlosti hodil učebnici do batohu a beze slova zmizel. Nefas si
složila hlavu do dlaní.
„Skvělé...“

Ještě nebylo ani poledne a Nefas měla náladu na bodu mrazu.

A přispíval k tomu i fakt, že snad všichni v jejím okolí, včetně
profesorů, vstávali levou zadní; Chaira byla naštvaná, že se nedrží
plánu a snaží se jim zmařit veškeré dosavadní úsilí, Jack vrčel na
Chairu, ať přestane panikařit, a o Tonym škoda mluvit. Dokonce
i Calwenová byla upjatější než obvykle a Stears jim zadal
dvojnásobek domácích úkolů, a ještě si Nefas po hodině zavolal
k sobě.
„Slečno Cooperová, mohla byste se zdržet?“
Nefas houkla na své dva přátele, aby počkali na chodbě, a ploužila
se ke katedře. „Pane?“
„Donesla se ke mně taková nepříjemnost,“ začal a tvářil se, jako
kdyby ji právě přistihl zakládat požár v jeho knihovně. Nefas napjatě
čekala, co z něj vyleze.
„Víte, já skutečně nemám nic proti tomu, abyste se přátelila
s mými studenty. Dokonce jsem rád. - Už léta se tady marně snažíme
potlačovat vzájemnou nevraživost mezi vesnicemi. Ale není možné,
abyste u toho nerespektovala školní řád.“
„Promiňte?“ zamračila se Nefas a přemýšlela, jestli opravdu mohl
zjistit, že se mu vloupali do třídy. Nikdo tady přece nebyl.
„Jistě víte, že ke vstupu do cizí vesnice potřebujete povolení. To,
že jsem vám ho jednou dal, neznamená, že tam teď budete chodit,

304
kdy se vám zachce,“ vysvětlil a Nefas si v duchu oddechla. Takže
přeci jen Swanová...
„Omlouvám se, ale Chaira mě pustila. Jen si potřebovala něco
vzít, nebyly jsme tam déle než pět minut.“
„Slečno Cooperová, musíte přeci ctít soukromí a přání vašich
spolužáků. - Představte si, že by to bylo naopak.“
„Ale - “
„Ne. Školní řád jasně říká, že chcete-li navštívit jinou vesnici,
musíte k tomu mít povolení. Když přijdete, já vám ho dám, pokud
víte, že se bude jednat o chvilku, počkejte venku. - Je mi líto,“
ukončil nekompromisně debatu.
„Dobře. Promiňte,“ pípla Nefas. „Můžu už jít?“
„Jistě,“ propustil ji a dál už se věnoval jen pergamenům na svém
stole. Nefas raději urychleně opustila učebnu, než ho napadne obvinit
ji z něčeho dalšího. Hned za dveřmi se na ni nedočkavě vrhli Chaira
s Jackem.
„Neříkej mi, že to zjistil?“ zhrozila se blondýnka, když Nefas beze
slova popošla kousek od třídy.
„Ale ne. - I když taky mě to napadlo, jak jsem tam tak stála.“
„Prosím tě, tak co chtěl?“ vyzvídal Jack netrpělivě.
Nefas nechala projít dva své prayské kolegy ze třetího ročníku,
než odpověděla. „Kvůli té mé návštěvě u vás. Upozornil mě, abych
byla tak laskava a nelezla do Nagathanu bez povolení.“
„Ta... ta... sůva!“ zasyčela Chaira zlostně. „To snad není pravda!“
„Tak, hlavně, že to není nic horšího...“ oddechl si Jack.
„Popravdě, trochu se mi stáhl žaludek.“
„To bude hlady. - Pojďte,“ pobídla je Nefas s úlevným úsměvem
na rtech. I když uvnitř se jí také ještě všechno svíralo. Od rána cítila
takový vnitřní neklid, jako by měl zpoza rohu každou chvíli někdo
vybafnout a ukázat na ni prstem.
„Dneska je divný den. - Měla bych někam zalézt a radši tam
zůstat, než se mi podaří něco kolosálně podělat,“ řekla, když
procházeli chodbou směrem k východu.

305
 „Tomu se říká výčitky svědomí,“ popíchla ji Chaira.
„A bude hůř...“ pronesl se zatajeným dechem Jack, který se
zastavil na místě a zíral kamsi před sebe. Obě děvčata pohlédla
směrem, kterým valil oči, a Nefas v tu chvíli ztuhla krev v žilách; Od
východu se hnala jako velká voda profesorka Trewisová a ve tváři
měla výraz bohyně pomsty. Nefas ji ještě nikdy předtím neviděla
tvářit se takhle. A co víc, řítila se jejich směrem.
Všichni tři stáli v půli chodby jako špatně vyřezaní svatí
a neodvažovali se ani nadechnout. Nefas nasucho polkla a smířeně
čekala, až k nim Trewisová dorazí. Modlila se, aby to moc nebolelo.
Jenomže profesorka se kolem nich jen prohnala, div je nesmetla.
„Já jim dám... tohle si odskáčou... takhle ho přizabít...“ mrmlala si
zlostně pro sebe, když je míjela. Nefas, Jack i Chaira se za ní
zkoprněle otočili a viděli, jak si rozzlobeně rozráží lokty cestu
dopředu a za ní ve vlaje její vínový hábit.
„Eh,“ dostala ze sebe Nefas přidušeně.
„Tedy - kdo by to byl řekl, že dokáže vyvinout takovou
rychlost...“ zkusil zažertovat Jack, ale Chaira s Nefas po něm střelily
pohledem, tak raději zmlknul.
Nefas se otřásla a zhluboka vydechla nosem. „Budeme to muset
trochu zrychlit, nebo z toho brzy dostanu tik.“

V příštích dnech stálo Nefas značné úsilí vyhýbat se profesorce

Trewisové, která měla tendence objevovat se na chodbách
a pozemcích v nestřežených okamžicích. Během hodin už se jí
ovšem vyhnout nemohla a její nervy procházely skutečně těžkou
zkouškou; Nedokázala se soustředit na výrobu ani těch nejsnazších
lektvarů, byla jako na trní a trhla sebou pokaždé, když na ni
profesorka promluvila. Ani si nechtěla představovat, co by s ní
provedla, kdyby na tu krádež přišla. Zvlášť po tom, co viděla, jak ji
dokázal rozčílit obyčejný aprílový vtípek. Pravda, ne příliš zdařilý. -
Maureecký druhák Thomas McConer stále ještě ležel na ošetřovně
a po škole se vykládala spousta historek o tom, co mu vlastně je.

306
 Uzmutý kámen nosila pro jistotu stále v kapse, a čím déle ho
u sebe měla, tím víc ji pálil. Snažila se sice utěšovat myšlenkou, že
při tom chaosu, jaký Trewisová v domku má, by byl zázrak, kdyby si
všimla, že jí tam něco chybí, ale moc to nepomáhalo. Byla tak
nervózní, že příchozí víkend byl doslova vysvobozením.
Nefas seděla sama ve svém pokoji a snažila se napsat úlohu
z formulí pro profesorku Hollovou, kterou měla odevzdat už minulý
týden, ale myšlenky se jí neustále stáčely na momentální prioritu. -
Jak se dostat do ředitelny.
Vzdala marný boj s rozepsaným úkolem, posadila se na postel
a vysypala si do klína obsah koženého váčku. - Malou lupu, kuličku
s kapkou Michaelovy krve, maminčinu fotku, kterou dostala od
Jacka, a safírový kámen s vyrytou kapkou na rubu. Vzala drahokam
do ruky a přetáčela ho v dlani. Když ho takhle držela, zdálo se, jako
by ožil a v tmavě modrém minerálu proudil skutečný pramen vody.
Nefas přemýšlela - kdyby se pokusila do ředitelny dostat v době,
kdy tam Veronová zaručeně nebude, skrz toho modrého gina
neprojde. Pokud tam půjde jako na návštěvu, stěží jí ho sebere pod
nosem. A i kdyby si ředitelka na vteřinu odskočila, hned jak by se
vrátila, všimla by si, že jí z výstavky něco ubylo. Leda že by ho
vyměnila.
Vyskočila z postele a vyšla z domku, kde wirgamou otevřela
nádobu s jejich kameny a jeden vytáhla. Vzala ho dovnitř a znovu se
posadila na postel.
Když ty dva kameny porovnala, zjistila, že ty, co dostávají za
odměnu, jsou oproti tě m druhým zhruba poloviční, ale tvarem, a co
si pamatovala, i barvou by tomu v ředitelně odpovídaly. Na odvedení
pozornosti by to snad stačilo.
Najednou ji z myšlenek vytrhlo zaklepání na dveře. V rychlosti
schovala všechny své poklady zpátky do váčku a šla otevřít; Za nimi
stál Mathias Proder s kyblíkem v ruce.
„Zdravím. - Přinesl jsem ti jídlo pro tu tvoji potvůrku,“ pronesl
a zahoupal nádobou s rybičkami.

307
 „Eh - ahoj,“ třeštila na něj Nefas oči. Mathias byl ten poslední,
koho by tady čekala. A ještě méně by čekala, že si sám od sebe
vzpomene a přinese jí krmení.
„Děkuju, to jsi hodný. - Chtěla jsem se za tebou zastavit.“
„Nezbyl ti čas, je mi to jasné,“ zašklebil se na ni. Nebyla v tom
výčitka, ale Nefas ji tam přesto slyšela a zamrzelo ji, že si na něj
přece jen neudělala čas.
„Omlouvám se. Jsem poslední dobou hrozně rozlítaná.“
„Ne - to já bych asi měl,“ zamračil se. „Nedomyslel jsem následky
a asi jsem ti způsobil dost problémů.“
Nefas na něj rozpačitě hleděla. „No...“ Nevěděla, co mu na to
odpovědět. Faktem bylo, že tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč
se mu poslední měsíce vyhýbala. Ale na druhou stranu, stejně by to
o Sebastianovi pravděpodobně dřív nebo později zjistila.
„Nechceš jít dál?“ zeptala se místo odpovědi.
Mathias zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by bylo vhodné, abych
navštěvoval pokoje studentek,“ ušklíbl se. „Jen si vezmi tohle a já
zase půjdu. - Stejně mám práce až nad hlavu.“
„Tak děkuju. Slibuju, že se stavím. - Máš dobré sušenky,“ usmála
se, převzala si od něj krmení, a když odešel, opřela se o dveře,
spokojená, že si může ze svého seznamu odškrtnout jednu položku.
„Oběd!“ pronesla směrem k Selii už asi popáté. Ta ale
nevypadala, že by rozuměla, co se po ní chce; Plazila se po písku
a rybu ležící několik metrů od sebe vesele ignorovala.
„Co to tady nacvičuješ?“ ozvalo se za ní, div nenadskočila. Zvedla
hlavu a uviděla kousek za sebou stát Tiberiuse. Měl ruce v kapsách
a posměšně se šklebil.
Nefas se otočila zpátky k hadovi. „Nemyslím, že by ses měl
pohybovat v mé blízkosti. A sám,“ zabručela. „Mohla bych tě
kousnout.“
Stále mu ještě nemohla zapomenout to vřelé přivítání, když přijeli
do školy.

308
 „Chceš, abych se ti omluvil?“ zvedl obočí a tvářil se, jako když to
slovo slyší poprvé v životě. Nefas se uchechtla. „Ne, to by mě ani ve
snu nenapadlo.“
„Stejně by to zjistili. Nikdo tě tu neznal. Kdybych to neroznesl já,
udělal by to někdo jiný, komu bys to řekla.“
„Ještě že jsi mi to tak pěkně vysvětlil,“ zavrtěla hlavou. Vzala
Selii do ruky a postavila se.
„Ale vlastně máš pravdu. - Kdybys to nerozkecal, Chaira
s Jackem by mi nemuseli zachraňovat krk a já bych teď neměla dva
skvělé kamarády.“
„Neděláš dobře.“
„Co? Máš pro mě radu do života? - Poslouchám.“
Tiberius se zašklebil a odhrnul si blonďatou patku z čela. „Když
se budeš pořád takhle veřejně hlásit k Nagathanu, naše vesnice tě
nikdy nepřijme.“
„A kdo ti řekl, že o to stojím?“
„A kam si myslíš, že půjdeš na prázdniny? Do Nagathanu těžko.“
Nefas se zarazila. O tom, co s ní bude, až skončí škola, ještě
nepřemýšlela. A tohle se jí nelíbilo. „Do Prayy asi taky těžko.
Nemám tam žádného příbuzného. Nebo mě snad pozveš k sobě?“
„Hm - Ne.“
„Tibe, proč jsi vlastně přišel? Nemáš co na práci?“ zamračila se
na něj. Tenhle rozhovor ji přestával bavit.
„Zaujalo mě, co to tady vyvádíš s tím hadem.“
„Krmím, jak vidíš.“
He - i tak se dá nazvat trénink...
Tiberius se zachechtal a otočil se k odchodu. „Tímhle tempem ti
brzy chcípne hlady.“ Pitomec, - ulevila si Nefas v duchu, když odešel.
Klekla si zpátky do písku a položila Selii na zem. - Já mu budu
vysvětlovat, proč ji tohle učím.
Popolezla k rybí návnadě a zamávala s ní ve vzduchu. „Selie,
Oběd!“ a odhodila ji kousek od sebe. Na to už had zareagoval a vrhl
se na mrtvou svačinku.

309
 „Promiň - máš to od písku,“ usmála se na ni Nefas omluvně, ale
pak se zamračila a stáhla obočí. „Ještě chvíli mě bude štvát a změním
ti jídelníček.“

Od té doby, co vzala Trewisové ze stolu ten kámen, uplynulo už

čtrnáct dní a jim se pořád ještě nepodařilo pokročit ani o milimetr.
Nefas už sebou sice přestala škubat pokaždé, když na ni profesorka
promluvila, ale klidná stejně nebyla. Nejvíc ze všeho ji štvalo, že se
takhle zasekli. A ještě teď musela navíc neustále přemýšlet o tom, co
jí řekl Geller. - Konec roku se kvapem blížil a představa, jak se vrací
k upírům, nepatřila k těm nejlákavějším. Jediné pozitivum
představoval Michael. Od něj našla ráno u kožatek vzkaz, že se mu
ulevilo, že je v pořádku. Z toho, co psal, se zdálo, že se ani moc
nezlobí, za což byla opravdu ráda.
Myšlenka, kam půjde na prázdniny, ale byla čím dál tím
neodbytnější. Ralf jasně řekl, že tam může být do dvanácti let, to
tedy znamenalo, že bude muset zůstat někde tady. Ale kde?
„Co je s tebou?“ dloubl do ní Jack, když se vraceli ze středečního
oběda. „Jsi nějaká zamlklá.“
„Ale nic. - Jen přemýšlím,“ odvětila Nefas. Nebyla si jistá, jestli
by jim měla říct, co ji momentálně trápí víc, než jak se dostat do
ředitelny.
„Nechceš se odpoledne stavit nahoře? - Mám chuť rozbít pár
židlí,“ navrhl s úšklebkem. Chaira se po něm podívala a zavrtěla
hlavou. Poslední dobou se zdála podivně podrážděná.
„No klidně,“ zasmála se Nefas. „Čí obličej si tam budeš
představovat?“
„Já bych ti to řekla -“ načala Chaira, ale Jack ji do toho skočil.
„Ale riskuješ, že si tam budu přestavovat tvůj.“
„Co se děje?“ nechápala Nefas své kamarády. Dvojité „Nic“ jí
však dalo najevo, že se to jen tak nedozví.

310
 Po vyučování skutečně všichni tři zamířili do „své“ učebny,
a zatímco Jack si vybíjel nakupenou energii na nebohém nábytku,
Chaira seděla bokem a hrála si se Selií. Nefas, kterou přestalo
odhazování židlí po chvíli bavit, si k ní přisedla a přemýšlela, jak
nakousnout to, co ji posledních pár dní pálí.
„Zkoušela jsem ji naučit zaútočit na povel,“ řekla a pohodila
bradou směrem k hadovi.
„Jo? A jak jí to šlo?“ zeptala se blondýnka s upřímnou zvědavostí.
Nefas pokrčila rameny. „Ze začátku moc ne, ale myslím, že pak
už mi trochu rozuměla.“
„To přijde. - Je to šikulka,“ usmála se Chaira a hladila Selii po
hlavě.
„Když jsem ji cvičila, přišel za mnou Geller. A... řekl mi něco...
o čem jsem před tím nepřemýšlela,“ soukala ze sebe Nefas
zamračeně. Chaira k ní otočila hlavu a čekala, jestli bude pokračovat.
„Ehm - kam tady chodí děti, které nemají žádné příbuzné?“
Chaira zamyšleně stáhla obočí. „No, to nevím. Co ti ten trouba
řekl?“
„Ale, nic zvláštního. Jen mě tak napadlo, kam vlastně půjdu, až
skončí školní rok,“ zamručela Nefas do zvuku padající lavice. Chaira
loupla po Jackovi očima a tiše zavrčela, ale nechala rámus bez
komentáře a otočila se zpátky k Nefas.
„K upírům?“
„Asi ne. Řekli mi, že tam budu jen do dvanácti.“
„Tak to fakt nevím. Nejsem si jistá jak v Praye, ale u nás žádný
sirotčinec není,“ přemýšlela Chaira nahlas. „Ten, kdo nemá rodiče,
má většinou alespoň prarodiče, tetičky, strýčky - “
„O strýčkovi mi radši nemluv...“ procedila Nefas skrz zuby.
O vteřinu později se ozvala další rána, až obě nadskočily.
„Musíš zatraceně dělat takový kravál?!“ vyjela po něm Chaira,
které už došla trpělivost.
„Jestli nás tady někdo chytí, budeme mít pěknej průšvih.“

311
 „Nemusím,“ usmál se na ni Jack. „Ty takový rámus dělat nebudeš,
až to začnu zkoušet na tobě.“
Chaira vyskočila na nohy a bojovně si založila ruce na hrudi. „To,
že máš problém s Tonym neznamená, že si budeš vybíjet zlost na
mně!“
„I když to je otázka,“ pokračoval Jack, jako by ji neslyšel. „... to,
co máš v hlavě, možná trochu chrastit bude.“
„Ty...“ ukázala na něj hrozivě prstem a přidala k tomu i několik
nepěkných slov. Nefas je sledovala ze svého místa na zemi, ale jejich
hádku už hodnou chvíli neposlouchala. V hlavě se jí totiž právě
zrodil geniální nápad.
Sebrala ze země Selii, omotala si ji kolem zápěstí a pak vstala
a zatahala oba za rukávy.
„Pojďte.“
Chaira s Jackem na sebe přestali štěkat a nechápavě koukali, kam
se ten blázen žene. Nefas vyšla ze dveří a rozhlédla se kolem sebe.
„Dělejte,“ popohnala oba solné sloupy a rozeběhla se chodbou.
„Prosim tě, můžeš mi říct, kam to jdeš?“ zeptal se udýchaně Jack,
který ji doběhl jako první.
„Neptej se a pojď za mnou,“ odpověděla mu Nefas šeptem
a rázovala směrem ke schodišti.
S kamarády v závěsu seběhla o patro níž a opět se rozhlédla po
chodbě plné studentů.
Kde sakra všichni jsou? - ptala se sama sebe. - Když je člověk
nechce, je jich tu plno, a když je potřebuju...
„Zkusíme to ještě níž,“ houkla na Chairu s Jackem a vrátila se
zpátky ke schodům.
„Nefas - “
„Ne. Teď, ne,“ zabrzdila přicházející dotaz a dál si prodírala cestu
mezi spolužáky. Nedaleko před sebou uviděla profesorku
Trewisovou.
Ne, to ne. - zavrhla v duchu možnost, která neodpovídala jejím
plánům. Prošla kolem ní, způsobně a s úsměvem ji pozdravila

312
a očima hledala někoho příhodnějšího. Najednou v dálce na konci
chodby zahlédla člověka, který přesně vyhovoval jejím požadavkům.
Nefas se zarazila v chůzi tak prudce, že jí Chaira s Jackem, kteří
stále ještě vláli za ní, málem skončili na zádech.
„Stůjte tady a nehýbejte se,“ rozdala jim Nefas instrukce, když se
k nim otočila.
„Ale proč?“ vyhrkla Chaira celá nešťastná, že ničemu nerozumí.
„Neptejte se a prostě zůstaňte stát,“ houkla na ně, rozběhla se
chodbou a po pár metrech si stoupla do dveřního výklenku. Po očku
zkontrolovala, jestli ji poslechli, a uspokojením shledala, že se sice
netváří nejlíp, ale oba stojí.
No tak pojď... - popoháněla v duchu objekt svého zájmu a pomalu
vytahovala s kapsy svoji wirgamu.

Zatímco se profesor Stears pomalu valil chodbou, Nefas si

v duchu představovala obličej, o kterém věděla s naprostou jistotou,
že v ní vyvolá přesně tolik vzteku, kolik teď bude potřebovat. Pevně
stiskla v ruce svoji hůlku, a když byl Stears asi dva metry od ní,
odlepila se od zdi a namířila ji na nic netušícího Jacka.
„Ty - jedna odpudivá, prolhaná kreaturo! - Excutio!“
Chaiře spadla čelist a vytřeštila oči. Jack nestihl ani to. - Červený
paprsek, který mu narazil do hrudníku, ho vyhodil do vzduchu. Po
pár metrech letu přistál na zádech a zůstal ležet jako rozpláclá žába.
„Cooperová!!“ zahřměl hlas za ní, přesně tak, jak očekávala.
„Cooperová, co jste to... vy... vy jste napadla studenta!“ burácel
Stears, až mu mroží knírek nadskakoval. „Mého studenta!!“ Nefas
vzpurně hleděla skrz jednoho spolužáka, který se spolu s ostatními,
co zrovna procházeli chodbou, zastavil a sledoval divadlo před
sebou.
„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ pokračoval Stears
v lamentování, zatímco šel zkontrolovat Jackovy životní funkce.
„Jste v pořádku, pane Davisi?“ zaslechla starost v jeho hlase, když se
nad ním skláněl.

313
 Jack se posadil a mnul si naražená záda. „Jo. V pořádku.“
„Víte co, slečno?“ obrátil se Stears znovu na Nefas. „Mně nic
vysvětlovat nebudete. Ale někomu jinému ano. Jdeme!“ chytil ji za
rameno a vlekl chodbou směrem ke schodišti. „Paní ředitelka z vás
bude mít ohromnou radost.“

Stoupali po schodech k ředitelně. Profesor Stears celou cestu

mlčel, za což mu byla Nefas neskonale vděčná. Alespoň měla prostor
pro přemýšlení. - Doufala, že si Jack moc neublížil. A i když si
v duchu blahopřála, věděla, že stále ještě nemá vyhráno. Klidně by ji
mohli vyloučit, a jestli ji tam Veronová nenechá ani na vteřinu
o samotě, bylo to úplně zbytečné.
Alespoň na chviličku...- modlila se v duchu a za chůze nenápadně
vyndávala jantarový kámen, který sebrala z nádoby na zdi a nosila ho
ve svém koženém váčku. Vysvobodila ho přesně ve chvíli, kdy se
zastavili před vodopádem a jeho modrým strážcem, který se vznášel
kousek nad zemí. Gin tentokrát spánek nepředstíral.
„Čeho si žádáte?“ otázal se, když si je dostatečně přeměřil
pohledem.
„Jdeme za paní ředitelkou. Pusť nás,“ poručil zamračeně Stears.
Gin zavrtěl hlavou. „Madam není přítomna. Mohu sloužit jinak?“
„Přiveď ji,“ odpověděl profesor. Gin kývl a chtěl odplachtit, ale
Stears ho zadržel. „Snad nás nejdřív pustíš dovnitř? Nebo nás tady
necháš stát?“
„To jste neříkal, pane,“ odvětila modrost, mávla průsvitnou rukou
a zmizela. Když se Nefas otočila zpátky ke vstupu, vodopád byl
pryč.
„Jděte,“ houkl na ni profesor a ukázal na uvolněný průchod. Nefas
vstoupila do chodby osvětlené loučemi a přemýšlela, jestli by ji tam
třeba nemohl nechat a odejít. Zastavila se přede dveřmi, a když je
otevřel a vešli dovnitř, ukázal jí na prázdnou židli před psacím
stolem, což měl být zřejmě pokyn k tomu, aby se posadila. Učinila
tak a rozhlížela se kolem sebe; Dnes ji nezajímal ani huňatý koberec,

314
ani závěsy nebo knihy. Přejížděla očima po ředitelčině výstavce
drobných nesmyslů, dokud nenašla ten jeden, který hledala. -
Jantarový kámen s vyrytým znakem stromu klidně odpočíval na
svém mechovém polštářku, přesně na tom místě, kde ho viděla
poprvé.
Otočila hlavu ke Stearsovi, který měl ruce spojené za zády
a pochodoval po ředitelně jako tygr v kleci. Nevypadal, že by chtěl
odejít.
„Uvědomujete si vůbec, co jste provedla?“ nevydržel být zticha.
„Uvědomujete si, že jste mohla svého spolužáka zranit?“
Nefas jen něco neurčitého zamumlala, ale Stears zřejmě odpověď
nepotřeboval. „Vám se tady promíjí ledacos. - Vaše lajdáctví,
porušování školního řádu, i ta vaše bestie, co ji neustále nosíte
u sebe,“ hudral si pod knírem. „Ale to je samé - je tu nová, ještě si
nezvykla, má to těžké... Jenomže jsou jisté hranice, které by se
neměly překračovat, víte, slečno? A vy jste je právě překročila.“
Možná chtěl ještě něco dodat, ale jeho monolog přerušilo otevření
dveří a v nich stojící ředitelka.
Nefas se zvedla ze židle a s rukou v kapse, ve které stále svírala
svůj kámen, zacouvala k vitríně s vystavenými drobnostmi.
„Magnusi, prý jsi mě sháněl?“ promluvila ředitelka a prohlížela si
opodál stojící Nefas.
„Ano madam, sháněl. - Tady slečna Cooperová...“ pronesl
a ukázal na ni prstem. „... napadla kouzlem pana Davise.“
Veronová, která mezitím popošla do místnosti, nadzvedla jedno
obočí a pohlédla na Nefas.
„Kouzlem?“ otočila se zpátky na Stearse.
„Ano. Napadla mého studenta. Mohla ho zranit. Žádám, aby byla
potrestána.“
„Dobrá,“ kývla ředitelka, vzala Stearse za rameno a jemně ho
naváděla ke dveřím. „Já to vyřídím.“
Nefas ji pozorovala, jak ho vyvádí z ředitelny a srdce jí bušilo
jako splašené. Tohle byla zřejmě jediná možnost. Pomalu posouvala

315
pravou ruku nahoru po vitríně a v momentě, kdy byli oba otočeni
zády, sáhla po drahokamu a druhou rukou tam položila svůj z kapsy.
V tu chvíli, kdy schovala ten uzmutý, Veronová dovřela dveře
a otočila se.
„Posaď se, Nefas,“ vybídla ji a pomalu přešla za svůj psací stůl.
Nefas by ji ráda poslechla, ale nohy se jí tak třásly, že téměř nebyla
schopná pohybu. Sesula se na židli a nenápadně si otřela zpocené
čelo.
„Co se děje?“ zeptala se ředitelka se starostí v očích.
„Promiňte?“
„Přijdeš mi poslední dobou roztěkaná a stížností od profesorů
přibývá. Dokonce i kolegyni Trewisové se zdá, že něco není
v pořádku,“ promlouvala k ní. „Trápí tě něco?“
Nefas polkla a nervózně přejížděla palcem po ruční opěrce.
Běželo jí hlavou, že tam ten kámen určitě dala nakřivo a celou svojí
bytostí se soustředila na to, aby se tam nepodívala.
„Nefas? Vnímáš mě?“
„Ano,“ odpověděla přidušeně. „Nic se neděje. Jsem v pořádku.“
Veronová si ji dlouze prohlížela, ale když viděla, že z ní jinou
odpověď nedostane, rezignovaně vydechla a zeptala se: „Proč jsi
napadla pana Davise? Domnívala jsem se, že jste přátelé.“
„Jsme. Jen... mi ujely nervy. - Omlouvám se,“ pípla Nefas
a sklopila hlavu.
„To je moc hezké, ale já se obávám, že to nemohu jen tak přejít.
Uděluji ti...“ odmlčela se na moment a unaveně si promnula oči.
„Uděluji ti školní trest a odebírám vašemu pokoji deset kamenů.
Odevzdáš je ještě během dnešního dne profesoru Aterovi a domluvíš
se s ním i na tom trestu.“
Nefas kývla a chtěla vstát, ale ředitelka ji ještě mávnutím ruky
zarazila. „Smím se zeptat, jaké kouzlo jsi použila?“ zeptala se.
„Excutio,“ přiznala Nefas neochotně.

316
 „To je dost pokročilé zaklínadlo. Je v osnovách až pro druhý
ročník. Kde jsi k němu přišla?“ zeptala se Veronová se zájmem.
Nefas se vůbec nechtělo odpovídat a už vůbec ne pravdivě.
„Ehm - narazila jsem na něj ve studovně. Tak jsem ho párkrát
zkusila,“ zvolila nakonec první přijatelné vysvětlení, které ji napadlo.
Ředitelka si ji chvilku zkoumavě prohlížela, jako by chtěla ještě
něco dodat, ale nakonec jen mírně zavrtěla hlavou a vstala od stolu.
Procházela kolem vitríny a cestou přejela očima přes vystavené věci.
„Paní ředitelko,“ Nefas vyskočila ze židle a vynutila si její
pozornost. „Mohla bych se vás na něco zeptat?“
„Ale jistě,“ odvětila a zkoumavě si ji prohlížela. Nefas už zase
běželo srdce jako o závod a horečnatě přemýšlela.
„Ehm. - Můžu se zeptat... co... se děje zrádcům?“
„Prosím?“
Nefas zvedla hlavu a dívala se do ustaraných oříškových očí. „Co
se stane s prayskými zrádci?“ poopravila svoji otázku a sama si při
tom připadala jako největší zrádce pod sluncem.
„Ach tak,“ vydechla ředitelka a vypadala ještě zarmouceněji, než
předtím. „Nevím sice, kdo ti něco takového řekl, ale ujišťuji tě, že
tvůj případ to není.“
„Ale co se s nimi stane? Nějaký trest?“ ptala se Nefas dál, zatímco
ji Veronová pomalu směrovala ke dveřím. Cestou se v duchu
proklínala, proč se proboha nezeptala, kam půjde o prázdninách, ale
to už teď asi bylo jedno. Hlavně, že se jí podařilo odvést ředitelčinu
pozornost.
„To není nic pro dětské uši,“ odbyla ji a vzala za kliku. „Měla bys
už jít. - A zastav se za profesorem Aterem.“
Nefas kývla a s úlevou vycouvala ze dveří. „Dobře. - Tak...
nashledanou.“

317
 25. kapitola
Poslední krok
„Kde je Jack?“ vybafla Nefas na Chairu udýchaně, když ji
konečně našla. Oběhla půl pozemků, než ji zahlédla stát spolu
s Tonym nedaleko nagathanské branky. Chaira se na ni vrhla
s vyvalenýma očima.
„Nef! Ježiši - no, je na ošetřovně.“
„Ty hele, cos to udělala?!“ vyhrkl vedle stojící Tony a tvářil se
nazlobeně. „Jsi normální?!“ Nefas ho ale vůbec neposlouchala. „Na
ošetřovně?! Co je mu?“
„Dohromady nic. Jen ho trochu pobolíval loket a... hm... no...
hýždě,“ zašklebila se Chaira, ale hned se jí zase vrátil původní výraz.
„Ty jsi blázen!“ zašeptala rozčileně. „Řekni, že tě nevyloučila?“
Nefas zavrtěla hlavou, chytila kamarádku za ruku, a zatímco ji
táhla pryč, houkla na Tonyho:
„Promiň, teď se ti nemůžeme věnovat.“
Nechaly ho zmateného stát u vstupu do vesnice a spěchaly někam,
kde bude co nejméně lidí. -
Nejlépe žádní.
Vzhledem k tomu, že se blížil čas večeře, se to zdálo jako téměř
nemožný úkol. Všude, kam Nefas dohlédla, někdo pochodoval,
postával nebo posedával. Nakonec ji napadlo, že blízkosti
Mathiasova domku se většina studentů obvykle vyhýbá,
a nasměrovala Chairu ke skleníkům. Jakmile začalo kolem chodících
ubývat, zvolnila mírně tempo a zeptala se: „Jack na ošetřovně
zůstane nebo je chodící?“
„Montesierová říkala, že mu dá jen nějakou mast a pak ho pustí,“
odpověděla Chaira. „Proč?“
„Mám ho,“ špitla Nefas.

318
 Blondýnka se prudce zastavila a vytřeštila oči ještě víc než
předtím. Nefas také zabrzdila a rozhlédla se kolem, jestli je nikdo
neposlouchá.
„Cos to řekla?“
Nefas ji znovu vzala za ruku a vlekla ji kousek dál od správcova
domku. „Řekla jsem, že mám ten kámen. - Musíme tam jít dnes.“
Chaira si přikryla rukou pusu a nevěřícně na ni koukala.
„Chai, já to myslím vážně. Sice jsem tam dala ten svůj, ale je jen
otázkou času, než si toho Veronová všimne,“ kňourala Nefas šeptem.
„Zítra už může být pozdě.“
„Nefas, já nevím...“
„Jestli z toho chceš vycouvat, já to - “
„Ne, to ne!“ přerušila ji Chaira šeptem a nejistě se rozhlédla;
Mathias Proder právě vycházel ze svého domku. Pohlédl jejich
směrem, ale jinak si jich nevšímal a zamířil směrem ke škole. Trochu
Nefas popostrčila a zašeptala. „Já mám jen strach.“
„Tak tu zůstaň,“ pípla zklamaně. „Já tam ale jít musím.“
Nefas se rozešla zpátky, ale kamarádka ji po dvou krocích
zadržela. „Sama tam nepůjdeš!“
„Netrap se tím. - Třeba půjde Jack.“
Chaira zavrtěla hlavou. „Já... půjdu. Půjdu,“ řekla a prudce kývla,
aby dodala svému slovu váhu.
„Jsi si jistá? Já tě nechci do ničeho nutit.“
„Jsem. - Půjdu.“
Nefas se zhluboka nadechla a zamyslela se. Budou muset počkat,
až bariéra úplně zhasne, a do té doby mají čas na sebrání těch
zbývajících dvou. To by už neměl být až takový problém. I když vzít
ten z Aterova kabinetu asi trochu oříšek bude.
„Dobře. - Najdi Jacka a řekni mu, že se za hodinu sejdeme v naší
učebně. Já bych k němu asi teď neměla chodit moc blízko.“
„Ale on to pochopil. - Nezlobí se.“
„To jsem ráda. Ale po škole už se to asi rozkřiklo, a kdyby nás
spolu viděli, vypadalo by to divně,“ vysvětlila.

319
 „Máš pravdu,“ kývla Chaira. Opět se rozhlédla, a když shledala,
že v blízkosti není nikdo, kdo by je mohl pozorovat, zašeptala: „Ukaž
mi ho.“
Nefas sáhla do kapsy a pomalu vytáhla kradený poklad.
Blondýnka si ho prohlížela se zatajeným dechem a po chvilce se
zeptala. „Jak jsi to vlastně dokázala? To vážně nechápu.“
„Tak to jsme dvě. Ale ještě teď se mi klepou kolena.“

Nefas čekala v učebně ve třetím patře už půl hodiny. Prvních

dvacet minut nervózně přecházela ode zdi ke zdi, ale teď už jen
seděla na zemi a mechanicky hladila Selii, která se jí choulila v klíně.
Měla v hlavě hrubý plán, jak to všechno provést. Teď už jen zbývalo
sdělit ho kamarádům a realizovat v praxi.
Cítila obrovské vzrušení, ale také strach. - Bylo by bláznivé si to
nepřiznat. Dokud měla jen ten červený drahokam, dalo se z toho ještě
vycouvat, ale teď už nebylo cesty zpět. Až to Veronová zjistí, bude
vědět naprosto přesně, kdo ho sebral. Vždyť ten jantarový kámen, co
tam nechala, byl něco jako podpis.
Počítala s tím, že ji pravděpodobně vyloučí, ale pokud tady je
alespoň malá šance Sebastianovi pomoct, je ochotná to risknout.
Takže žádné couvání.
Ztracená v myšlenkách si málem nevšimla otevírajících se dveří.
Do učebny vlezla Chaira a za ní mírně kulhající Jack.
„Nefas!“ vyhrkl šeptem, když ji uviděl. Ta zvedla hlavu
a podívala se do jeho rozesmátého obličeje. Položila Selii na zem
a vrhla se na svého kamaráda.
„Jacku! Omlouvám se. Prosím tě nezlob se,“ šeptala kajícně
a prohlížela si ho od hlavy k patě.
„Není ti nic?“
„Jsem v pohodě. Jen mě trochu bolí zadek,“ usmál se. „Ty jsi
génius, ale proč jsi nám u Poseidona nic neřekla? Kdybych to věděl,
padal bych trochu inteligentněji.“
„Právě proto. - Promiň.“

320
 „Podceňuješ mé herecké schopnosti? - Dobře, to si budu
pamatovat,“ šklebil se Jack a opatrně dosedl na jednu z židlí. Bylo
vidět, že levá polovina je skutečně dost citlivá. Nefas ho bylo
neskutečně líto.
„Poslouchám,“ přerušil tok jejích myšlenek.
„Co?“
„Chaira mi cestou lehce nastínila, že se dneska někam jde. Tak
čekám na vyřčení plánu A, B a C.“
Nefas se rozesmála. „Mám jenom A. Jestli nevyjde, budeme
muset improvizovat.“
„Taky možnost,“ kývl Jack a napjatě čekal, až začne. Nefas se
posadila zpátky na zem a chtěla jim vysvětlit, co vymyslela, ale než
se nadechla, Chaira ji přerušila. „Nechtěla bys nám ještě před tím
povědět, co se vlastně stalo v té ředitelně? Co ti vlastně Veronová
řekla?“
„Vlastně celkem nic. - Dostala jsem školní trest a přišla jsem o pár
kamenů,“ vysvětlila jim ve zkratce a ukázala na vyboulenou kapsu,
ve které jejích deset kamenů čekalo na nového majitele. „I když -
jeden už jsem jí tam nechala. Myslíte, že si ho budu moct odečíst?“
Oba dva kamarádi se po sobě podívali a pak se rozesmáli jako
blázni. Jack div nespadl ze židle, jak tam seděl jen tak napůl. Nefas
je nevěřícně sledovala, jak se tlemí, a přemýšlela, jestli je vůbec
možné, aby měla takové štěstí a našla tak báječné lidičky, jako jsou
tihle dva. Ona tady div nepraskne napětím, a oni se smějí takové
blbině.
„Takže, jestli jste se už dostatečně pobavili...“ pronesla
a významně pozvedla obočí.
„... zeptám se, jestli jste viděli Atera u večeře.“
„Všichni tam byli. Tedy - kromě tebe,“ odpověděl Jack, když se
dostatečně uklidnil. Nefas se zamračila. „Sakra, to mě nenapadlo.
Myslíte, že mě budou hledat?“
„Snad ne, ale měla bys za Aterem zajít. Pro jistotu.“

321
 „Dobrý, to stejně budu muset. Zaprvé - mě tam poslala ředitelka,
a kdybych tam nešla, bylo by to divné, a zadruhé - je to součást
plánu,“ odpověděla a čekala na dotazy, ale když žádné nepřišly,
pokračovala. „Až se úplně setmí, půjdeme všichni do učebny
historie. Vezmeme ten Stearsův kámen a pak se rozdělíme. - Já půjdu
za Aterem, a zatímco mi bude spílat, seberete ten poslední. Sejdeme
se u skleníků, to už je k bariéře jen kousek.“
„Počkej, počkej - to zní až moc jednoduše,“ zarazil ji Jack. „Chceš
říct, že ho vezmeme, zatímco budete oba v kabinetě? Uslyší nás.“
„Neuslyší. - Bude na mě ječet.“
„Co když tam má nějaký výstražný systém? U něj by mě to ani
nepřekvapilo,“ zkusil ještě namítnout Jack. Bylo vidět, že se mu
tenhle plán nezamlouvá.
„To je fakt. Nebylo by lepší, odvést ho nenápadně pryč?“ přidala
se k němu Chaira.
Nefas zavrtěla hlavou. „Nebylo. On ty dveře nesmí vidět zvenku. -
Okamžitě by ho ta díra praštila do očí.“
Jack přemýšlel, co by mohl ještě zkusit, ale i jemu zřejmě došlo,
že jiné řešení není, takže kývl.
„Fajn. Ale ke Stearsovi bysme neměli chodit všichni. - Půjdeme
tam jen my dva. Kdyby byl náhodou uvnitř, můžeme to zahrát, jako
že jdeme vysvětlit ten náš konflikt. Chai se bude potulovat venku
a případně nám ho odklidí z cesty,“ navrhl Jack a počkal, až obě
dámy přikývnou, než pokračoval ve shrnutí celého plánu.

Když opouštěli učebnu, byla už na chodbě neprostupná tma

a z okna nebylo vidět ani živáčka. Jack rozsvítil svoji wirgamu
a pomalu je naváděl ke schodišti a o patro výš. Nefas měla strachem
stažený žaludek. - Jestli tady narazí na nějakou profesorskou hlídku,
bude se jim to hodně špatně vysvětlovat.
Podařilo se jim bez úhony dostat až k učebně historie, kde se
zastavili.

322
 „Chai, ty někam zapluj - my jdeme dovnitř. Kdyby někdo šel,
schovej se, kdyby šel Stears, odveď ho odsud,“ rozdal Jack instrukce
šeptem. S velikým pochopením se ale nesetkal. Chaira stála s rukama
v bok a měřila si ho pohledem.
„Tak mám se sakra schovávat nebo zkoumat, kdo to je?“
„Musíš zvládnout obojí,“ odbyl ji Jack a zaklepal. Když se po
chvíli neozvalo žádné “Dále“, odemkl, nechal Chairu svému osudu,
Nefas vtlačil do učebny a zase za sebou zavřel.
Když byli uvnitř, Nefas si také rozsvítila svoji hůlku a namířila
s ní na nápis nad klenutým vchodem. Přemýšlela, jak ten zatracený
kámen sundat.
„Je to moc vysoko. I když si stoupnu na lavici, nedosáhnu tam.“
„Vlez mi na záda,“ odpověděl jí Jack.
„No, promiň?“ vykulila na něj oči, což v tom šeru nejspíš stejně
nemělo účinek.
„Nemyslel jsem tím, ať si trhneš nohou, ale abys mi vlezla na
záda.“
„Aha. Ale jsi raněný. A navíc to nebude stačit. - Jsem moc malá.“
Jack si přitáhl jednu lavici a vylezl nahoru. „Vidíš, jsem jako
rybička. - Tak polez.“
Nefas vylezla za ním, a když se Jack ohnul a rukama se opřel
o zeď, vyškrábala se mu na záda a zkusila natáhnout ruku.
„Ještě kousíček,“ zašeptala dolů. „Zkus si stoupnout na špičky.“
Jack se trochu nadzvedl, ale hned, jak si stoupl plnou vahou na
obě nohy, sykl bolestí a zase se sesunul zpátky. Nefas ale dostala na
vteřinu ten chybějící kousíček a sáhla po kameni. Jenomže jakmile se
ho dotkla, aby ho vytáhla, zasyčela také, upustila kámen na zem
a strčila si popálené prsty do pusy.
„Co blbneš?“ ozvalo se zespoda.
„Pálí!“
„Slez dolů. - Doufám, že se nerozbil.“
Nefas mu sjela ze zad, seskočila z lavice a za pomoci světla
z hůlky propátrávala podlahu. Než ho našla, byl už dole i Jack.

323
 „Máš ho?“
„Jo. - A celej,“ odpověděla mu s úsměvem. Vzala ho opatrně do
ruky, ale teď už necítila nic.
„To fakt nechápu. Fakt mě to spálilo, koukej,“ ukazovala mu
oslintané prsty.
„Já ti to věřím,“ zašklebil se Jack. „Hlavně, že je v jednom kuse.“
Chvilku si červený drahokam zkoumavě prohlíželi. - Takhle pod
světlem to vypadalo, jako když Nefas drží v ruce malý oživlý
ohýnek. Když se dostatečně vynadívali, Nefas se narovnala a strčila
kámen do kapsy k ostatním a Jack mezitím pajdal vrátit lavici zpátky
na místo. Jakmile byla učebna v původním stavu, kývli na sebe
a opatrně otevřeli dveře.
Chodba byla stejně tmavá a prázdná, jako když ji opouštěli.
Zavřeli za sebou a rozhlédli se po Chaiře.
„To je teda hlídač...“ protočil Jack oči a vydal se ji hledat. Nefas
ho potichu následovala a cestou v duchu doufala, že ji tady nikdo
nenašel.
„Co tady prosim tě děláš?“ zasyčel po chvilce šeptem Jack, když
ji objevil, jak se schovává v jednom dveřním výklenku.
„Hele, nenadávej mi, jo?“ obořila se na něj blondýnka, která měla
očividně nervy na pochodu.
„Před chvilkou tudy někdo šel. Myslím, že to byla Calwenová, tak
jsem se zašila. - Řekl jsi, ať to udělám, tak se tak blbě nediv.“
„Kudy šla?“ zašeptala Nefas a úzkostně se rozhlížela kolem.
Calwenová byla ta poslední, koho tady teď potřebovali.
„Na druhou stranu, stejně bysme odsud měli vypadnout. - Máte
ho?“
„Jo. - Jdeme dolů,“ kývl Jack, vytáhl Chairu z její skrýše a vydal
se ke schodům, ale Nefas je ještě zarazila.
„Počkejte! - Vezměte si ty kameny k sobě,“ řekla a vytáhla
všechny tři, které u sebe měla. „Já už vypadám, jako když pašuju
hroudy zlata. Takhle k Aterovi nemůžu.“

324
 „No, to ne,“ uchechtl se Jack a vzal si poklady k sobě. „Takže - ty
si běž nechat vynadat a my půjdeme druhou stranou. Až ho budeme
mít, zmizíme a počkáme na tebe u skleníků.“
Nefas přikývla a vydala se opačným směrem než oni. Cestou do
prvního patra, si v hlavě sumírovala obhajovací řeč, ale když dorazila
k profesorovým dveřím, najednou se jí žádná z výmluv, které
vymyslela, nezdála dostatečně věrohodná.
Stála před Aterovým kabinetem a sledovala bleděmodrý kámen,
který na ni v jeho dveřích vyzývavě čekal. Tak strašně se jí nechtělo
dovnitř, že zvažovala možnost pro stě ho vzít a zmizet.
Stejně mě odsud vyloučí, ať tam vlezu nebo ne...
Nejistě natáhla ruku, ale ve chvíli, kdy se ho chtěla dotknout, se
od schodů ozvalo syknutí. Nefas nadskočila a s bušícím srdcem se
otočila po směru zvuku; V mezipatře se krčil Jack a dělal na ni
posunky typu - zkus to a uškrtím tě.
Sakra, jak se sem dostali tak rychle, - problesklo jí hlavou
a s povzdechem se zase otočila zpátky, aby roztřesenou rukou
zaklepala, když tedy jinak nedají.
Dutý zvuk klepání ještě ani pořádně nedozněl, když se dveře
otevřely tak prudce, až jí srdce vynechalo další tep.
Ještě jednou a dostanu infarkt, - pomyslela si Nefas, když hleděla do
tváře profesora Atera, který byl evidentně vytočený do velmi
vysokých otáček.
„Dovnitř!“ procedil skrz zuby, aniž by se zdržoval zdvořilostními
frázemi.
Taky přeji hezký večer...- ušklíbla se v duchu, když překračovala
práh, vstříc následujícím minutám přínosné konverzace.
Ater za ní bouchl dveřmi, v mžiku se přesunul za svůj stůl, kde se
opřel o ruce a shlížel na ni s výrazem boha pomsty. „Můžete mi
laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?!“ odsekával každé slovo.
Nefas se nadechovala k jedné z výmluv, ale byla přerušena
prásknutím do stolu. „A proč jdete až teď, když jste tady měla být už
před třemi hodinami?“

325
 „Promiňte, nechtěla jsem rušit u večeře,“ pípla Nefas první, co ji
napadlo.
Ater se narovnal a založil si ruce na hrudi. „Jistě. Večeře sice
skončila již před nějakou tou dobou, ale vy jste mě jistě chtěla nechat
to jídlo i v klidu strávit,“ ušklíbl se. „Vaše starost o mé zažívání je
skutečně dojemná.“
Nefas nasucho polkla a nervózně těkala očima po místnosti.
„A co moje nervová soustava? Té vám líto není?“ pokračoval.
„Omlouvám se, pane.“
Ater svěsil ruce, udělal tři rychlé kroky a hrozivě se nad ní sklonil,
až couvla a narazila zády o jeho psací stůl. „Mě vaše omluvy
nezajímají,“ zasyčel jí do obličeje. „Já chci slyšet vysvětlení.“
„Já jsem... my jsme se s Jackem -“ koktala, ale byla opět
přerušena. Tentokrát ovšem ne profesorem, ale jemnými vibracemi,
které cítila v zádech, v místě, kde se opírala o stůl. „... nepohodli,“
dokončila s vytřeštěnýma očima větu. Jestli to bylo to, co si myslela,
nezbývalo jí než doufat, že si Ater nevšiml, že se mu tady právě
zachvěl nábytek.
„Nepohodli,“ zopakoval nevěřícně. „A vy se nemůžete jít někam
tiše urazit. Vy ho musíte přizabít a zrovna v místě, kde se pohybuje
polovina školy. Navíc způsobem, nad kterým pozvedne obočí
polovina sboru.“
„Neovládla jsem se. Omlouvám se,“ sypala si Nefas popel na
hlavu. Oběma rukama za zády, křečovitě svírala okraj stolu a snažila
se uklidnit splašené srdce. - Zdálo se, že si skutečně ničeho nevšiml.
„Vaše lítost je mi k ničemu, když musím poslouchat, že mám
agresivní studenty, kteří ty chudáčky z ostatních vesnic neustále
tyranizují,“ vyprskl Ater už z trochu větší vzdálenosti a rezignovaně
vydechl nosem.
„Víte, slečno - když se někde něco stane, první, kdo je podezříván,
jsou lidi z Prayy, a podobné útoky to jen potvrzují.“
„Už se to nestane, pane.“

326
 Ater zavrtěl hlavou a chvíli tiše pochodoval po místnosti, než se
zastavil a unaveně se zeptal:
„Můžete mi říct, kolik ovládáte podobných zaklínadel a kde jste
k nim přišla?“ Nefas přemýšlela - tady bude muset s pravdou ven.
Nebo alespoň s polopravdou.
„Jen tohle. Když jsem tady u vás byla na trestu a sepisovala ta
kouzla, napadlo mě zkusit se jedno naučit, abych se mohla bránit,
kdyby bylo potřeba,“ přiznala a podle výrazu jeho tváře poznala, že
zvolila správně. Většina vzteku už z jeho obličeje zmizela, a když
promluvil, i hlas měl o dost klidnější.
„Tušil jsem to. - Ostatně to byl také účel. Tiše jsem doufal, že
vám to dojde. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to použijete na
něco jiného než na obranu.“
Nefas nevěděla, co by na to odpověděla, tak raději zvolila taktní
mlčení. Říkala si, že se mu omluvila už třikrát a to mu musí stačit.
„Jak dlouho vám trvalo to zaklínadlo zvládnout?“ zeptal se
s upřímným zájmem, po chvilce oboustranného mlčení.
„Asi tak čtrnáct dní,“ přiznala nejistě Nefas, kterou jeho zájem
překvapil.
Aterovi vyletěla obě obočí vzhůru a s nakloněnou hlavou si ji
nevěřícně prohlížel. „Čtrnáct dní?!“
„Já si... nejsem jistá,“ snažila se to zamluvit, i když vlastně přesně
nevěděla, co se mu na tom nelíbí. „To je málo nebo moc?“
„Cooperová, řekněte, že se mi jenom zdáte,“ pronesl se
zavřenýma očima. „Nebo lépe - zmizte odsud,“ vydechl, když je zase
otevřel.
Nefas se odlepila od stolu a udělala několik rychlých kroků, než ji
zase zastavil.
„Nikam! Nemyslete si, že odejdete jen tak. - Kameny sem,“
zavelel a nastavil dlaň, do které mu Nefas po chvilce neochotně
vyprázdnila obsah své vyboulené kapsy.

327
 „A abyste si to lépe pamatovala, zabírám si pro sebe všechny vaše
zbylé víkendy až do konce školního roku,“ usmál se na ni škodolibě,
než ji konečně propustil.
Ale ani tentokrát to nebylo definitivní. - Sotva stihla vyjít ze dveří,
už ho měla zase za sebou.
„Je po večerce. - Doprovodím vás.“
Nefas ztuhla v půli pohybu. Ve vteřině ji polil studený pot a měla
pocit, jako by jí někdo přivřel přívod kyslíku. Přidušené zakňučení,
které jí vyšlo z hrdla, Ater pravděpodobně ani nezaznamenal, vystrčil
ji na chodbu a zabouchl dveře. Černočerná tma v chodbě teď byla její
jedinou nadějí, poskytující alespoň malou šanci, že si Ater nevšimne
díry, zející v jeho dveřích.
Profesor si rozsvítil wirgamu, potom se otočil zády k Nefas
a jediným mávnutím zamkl. Proboha živého, nezvedej tu hlavu... Prosím,
nedívej se tam,- modlila se Nefas se zavřenýma očima a její tepová
frekvence při tom dosahovala maximálních hodnot.

„Přimrzla jste k podlaze, slečno?“ houkl na ni Ater, který už stál

několik kroků od ní. „Pojďte.
- Nemám na vás celou noc.“
Nefas vypustila obsah svých plic a po malé chvilce strnulého
zírání se jí podařilo rozhýbat ztuhlé končetiny a několika rychlými
kroky profesora dohnala.
Zatímco ji vedl tmavou chodbou, v duchu děkovala všem svatým,
na které si vzpomněla. I tak to byl ovšem malér. - Podle plánu měl
být uvnitř, ne venku.
Díky tomu, že šli mlčky, si Nefas mohla udělat hrubou představu
o tom, kolik času mu zabere cesta zpátky. Doufat, že by si toho
nevšiml ani napodruhé, by bylo holé šílenství. Všechno štěstí už si
pravděpodobně vyčerpala.
Ovšem výpočty, ke kterým došla pár metrů od vstupu do vesnice,
nebyly pěkné. – Nemohli sem jít déle než pět až šest minut.
Za tu dobu se dostaneme sotva k bariéře. - Do háje!

328
 Její neslyšné klení přerušil profesorův hlas: „Slečno Cooperová,
pokud vám smím dát radu do budoucna, tak až příště budete mít na
někoho vztek, můžete si dělat, co chcete. Kromě jediné věci. - Nikdy
nesahejte po hůlce. Počítejte do deseti, dupejte, kopejte, házejte
věcmi, ale nikdy - nikdy nesahejte na hůlku. Mohlo by to mít
následky, které by se vám nelíbily.“
„Dobře,“ pípla Nefas.
„Dobrou noc, slečno,“ rozloučil se Ater a zmizel ve tmě. Zbývalo
počkat, až bude dost daleko, aby neměl šanci vidět, že vesnice je
poslední místo, kam má v plánu jít.
Jakmile nerozeznala černou na jeho hábitu od černé všude okolo,
rozeběhla se nejkratší cestou ke skleníkům.
Původně se sice chtěla plížit, ale to teď muselo jít stranou. Se
zhasnutou wirgamou a co nejtišeji oběhla jezírko, vyhnula se cestě,
na kterou bylo vidět z Mathiasova domku, a po chvilce překonala
i poslední volné prostranství mezi potůčkem a rybími nádržemi, za
kterými měli čekat Jack s Chairou.
„Ježiši, kde jsi takovou dobu?!“ vybafl na ni Jack, hned jak ji
zatáhl do mezery mezi třetím a čtvrtým skleníkem. „Už mě tady
ožírají krabi. A ještě nás málem načapal Proder.“
„Všechno špatně. - Ater je venku. Máme tak pět minut,“ vychrlila
ze sebe Nefas udýchaně.
„Sakra - jak to, že je venku?“
„Měl péči a šel mě doprovodit. - Pojďte!“ odpověděla Nefas
šeptem a táhla je směrem k bariéře.
„Mělas ho něčím křísnout po hlavě,“ dodal ještě Jack, když se,
přikrčení u písčitého dna, pomalu posouvali ven ze školních
pozemků.
„Při své výšce, bych ho mohla tak maximálně nakopnout do
holeně a to by asi nemělo ten správný efekt.“
„Hele, vy dva - má vůbec smysl riskovat průšvih, když je jen
otázka minut, než zjistí, že je ten šutr v tahu?“ zakňučela Chaira,

329
která s nimi držela krok jen velmi neochotně. Očividně se jí to celé
líbilo čím dál tím méně.
Nefas se zastavila a pohlédla na nešťastnou kamarádku. „Má. - Na
té chodbě je tma jako v pytli. Pořád ještě je tu malá šance, že si toho
nevšimne. Ale když tam teď nepůjdeme, zítra už je ta šance nulová.“

Chaira po chvilce nejistě kývla a dali se znovu do pohybu.

Netrvalo dlouho a stáli před bariérou. Zatímco Jack s Chairou
zahazovali boty, Nefas vkročila do vody, rozsvítila si dlaní
a mžourala do prostoru před sebou.
„Nechci přidělávat potíže, ale já absolutně netuším, kde ta jeskyně
je,“ pronesl Jack, který se znenadání zjevil vedle ní. „Tak budu
prostě doufat, že jedna z vás to ví.“
„Chaira tam trefí, že jo?“
Blondýnka jen něco neurčitého zabručela, ale nabrala směr, což
Nefas s Jackem vyhodnotili jako souhlas a vydali se za ní. Mezitím,
co je prováděla kolem korálového útesu a dál, do hloubi tmavého
oceánu, Nefas tajně v duchu obdivovala její orientační smysl. - Ona
sama byla schopná zabloudit i na mnohem méně záludných místech
a zdálo se, že Chaira skutečně ví, kam jde.
„Děje se něco?“ zeptala se, když se Chaira zastavila a rozhlížela
se kolem sebe. „Právě jsem tě v duchu chválila, jak jsi úžasná. Tak
mi to prosím tě nekaž a neříkej, že nevíš kudy.“
„Neříkám, ale támhle se něco hýbe.“
Nefas s Jackem posvítili směrem, kterým ukazovala, ale neviděli
víc než chaluhy povlávající v proudu vody.
„Nehýbe,“ protočil oči Jack, ale sotva udělal krok dopředu,
vyřítila se proti nim veliká placatá ryba, až všichni tři couvli.
Proplula jim nad hlavami a zmizela kamsi do tmavomodrých hlubin.
„Fujtajksl!“ vydechla Chaira a držela se za srdce. Po chvilce ale
děs v jejích očích vystřídala zlost. „Takže nehýbe, jo?“
Jack pokrčil rameny a tentokrát trochu pečlivěji propátrával okolí.
„Nic dalšího nevidím.“

330
 „Fajn,“ odsekla mu Chaira a otočila se zpátky dopředu, aby mohli
jít dál. „Teda, jestli mě tady něco sežere, naši mi zakroutí krkem,“
dodala po chvilce napruženě.
„Buď v klidu, Chai,“ uchechtl se Jack. „Může tě ujistit, že jestli tě
tady něco sežere, tvoji rodičové už ti nebudou mít čím zakroutit.“
„No, fakt vtipnej. - A sviťte pořádně, nevidím na krok.“
Nefas jí posvítila víc pod nohy a snažila se při tom nemyslet na
vlastní sevřené vnitřnosti. Naprosto Chairu chápala. I když - ona
sama se víc než tvorů ukrytých v tmavé vodě bála toho, že je chytí
dřív, než tam vůbec stihnou dojít. Myšlenku, že by se spletli a ta
čarodějnice tam nebyla, si raději vůbec nepřipouštěla.
„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se po chvilce. „Selie už začíná být
trochu nervózní.“ Nefas se nijak zvlášť nedivila, že se vrtí. –
Vždycky, když šly mimo bariéru, byla Selie na volno. Ale už měla
co dělat, aby ji na ruce vůbec udržela.
Chaira posvítila dopředu a nedaleko před nimi se objevil obrys
tmavé skály. „Jak vidíš, už jsme ta - AU!“ vykřikla místo zbytku
věty, sesula se do písku a chytila se za nohu. Nefas s Jackem k ní
okamžitě přiklekli.
„Co je, Chai?!“
„Já nevím, na něco jsem šlápla. Strašně to bolí,“ naříkala Chaira
a držela se chodidlo.
„Na co jsi šlápla?!“ vyděsil se Jack a propátrával dno. „Tady nic
není. - Zkus se postavit.“ Nefas s Jackem ji podepřeli a pomohli jí
vstát, ale jakmile se Chaira pokusila na nohu došlápnout, sunula se
zpátky k zemi.
„Nesedej si! Stůj. - Držíme tě. To bude dobrý,“ snažil se ji Jack
trochu uklidnit.
„Jacku, co když šlápla na tu kamennou rybu?“
„V tom případě musí okamžitě na ošetřovnu. - Je smrtelně
jedovatá. Montesierová říkala, že to stačí zahřát, ale musí to být do
půl hodiny, než se ten jed rozšíří.“

331
 Nefas se podívala na mírně pobledlou kamarádku, jejíž obličej se
křivil bolestí a zřejmě se i ze všech sil snažila nerozbrečet, a potom
smutně pohlédla směrem, kde tušila jeskyni. Tohle bylo špatně. – Od
té doby, co věci přestaly jít podle plánu, to bylo celé špatně.
Když před pár hodinami seděla v učebně, počítala s tím, že až to
skončí, budou všichni tři vězet až po krk v pořádném průšvihu, ale
tohle…
„Dobře. - Jdeme zpátky,“ řekla trochu zklamaným tónem, ale
přesto pevně rozhodnutá minimalizovat následky na přijatelnou mez.
Chaiřin život za Sebastianovo uzdravení vyměnit nehodlala.
„Ty zpátky nejdeš,“ procedila blondýnka skrz zaťaté zuby.
„Cože?!“ vyhrkl Jack, kterému už před chvílí zmizela z obličeje
obvyklá bezstarostnost a zjevně se ho zmocňovala lehká panika.
„Sama tady nemůže zůstat! A navíc - i když tě dostanu sám až na
ošetřovnu, do půl hodiny se nevejdu. - Někde mi cestou pojdeš.“
„Ona tady zůstane,“ stála si na svém Chaira, která si teď
s bolestivou grimasou přešlápla, aby mohla stát proti Jackovi.
„Protože za á - k té jeskyni je sotva pár kroků, za bé - dojít až sem
nám trvalo pět měsíců, které přijdou vniveč, jestli půjdeme všichni,
za cé - se nemusíš bát, že bys mě musel táhnout až na ošetřovnu,
protože cestou potkáme někoho, kdo už nás teď nepochybně hledá,
za dé - nevím, na co jsem to šlápla, tak mě laskavě ještě nepohřbívej,
a za é -“ zarazila se na moment, když se ve svém vyčerpávajícím
výčtu začala poněkud ztrácet.
„…správně, za é - to říkáš špatně. Montesierová říkala, že protijed
se musí podat do hodiny. - Do půl hodiny by se to mělo zahřát, aby
se to nešířilo,“ dodala a sesula se zpátky k zemi. „Jen si nevybavuju,
že by se zmiňovala o tom, že to tak pekelně bolí,“ zamumlala si ještě
pro sebe a snažila se prohlédnout si zraněnou nohu, což přes zvířený
písek u dna nebylo vůbec nic jednoduchého.
„Prosim tě, ukaž,“ zavrčel po chvilce Jack, který už se na její
počínání nemohl dívat. Zvedl jí chodidlo do výšky a opatrně se ho
snažil zbavit písku.

332
 „Máš tam takové malé červené tečky. Spoustu teček,“ pronesla
Nefas k pololežící Chaiře, když společně s Jackem zkoumali nohu
pod světlem.
„To je príma. - Ale to, jak mi na to svítíte, se mi líbí víc,“
usmívala se Chaira přihlouple, a když viděla jejich nechápavé
výrazy, dodala. „Trochu to přestává bolet.“
Najednou Jack protočil oči a plácl se do čela. „No jasně - světlo!
Vydává teplo. Jestli se to má zahřát, můžeme jí trochu pomoct už teď
a získáme tím i čas na klidný přesun.“
Nefas kývla, že rozumí, a oba spolu se zaklínadlem „Lucis
Globum“, mávli rukama a vytvořené světelné koule nasměrovali
k Chaiřině noze.
Nefas měla neodbytný pocit, že je to všechno její vina. - Kdyby se
tak hloupě neptala, nekoukala by Chaira dopředu, ale pod nohy,
a viděla by, kam šlape. Kdyby to bylo všechno lépe naplánované.
Kdyby je do toho vlastně vůbec nezatahovala. - Ne, to nebyl pocit -
byla to její vina.
„Pomáhá to trochu?“ zeptala se Chairy starostlivým hlasem,
a k její radosti se jí dostalo kladné odpovědi.
Tak snad alespoň něco dělám správně…
„Nef, měla bys jít,“ ozval se vedle stojící Jack. „Chaira má
pravdu. - Trvalo nám dost dlouho se sem dostat, tak by bylo hloupé
tam nejít, když už jsi tady. Já už si s ní teď poradím.“
„Já nevím. - To vás tady mám takhle nechat? Co když cestou
zpátky potkáte něco dalšího?“ Jack se uchechtl. „Já ti řeknu, koho
potkáme. Vlastně mě docela překvapuje, že tady ještě nejsou. - Podle
těch tvých výpočtů už bysme měli být v profesorském obležení.“
Nefas se nervózně rozhlížela kolem sebe. Měl pravdu - už by tady
měl někdo být. Jestli má jít dovnitř, asi by si měla pospíšit. Na
druhou stranu si ale byla jistá, že jestli se jim něco stane, její svědomí
to nepřežije.

333
 „Tak už sypej!“ přerušil její úvahy a podával jí nashromážděné
barevné kameny. „Já jí budu ještě chvilku dávat horkou lázeň a pak
zmizíme. - Buď v klidu. Jednu pajdavou blondýnu ještě zvládnu.“
Nefas ještě chvilku nerozhodně stála, ale když i Chaira dala
kývnutím najevo, že budou v pořádku, převzala si drahokamy,
ohnula se pro Selii, která se zrovna honila za jednou rybou a poté
nasměrovala svoji světelnou kouli k jeskyni.
„Tak dobře. - Dávejte na sebe pozor.“
„Ty taky. - A pozdravuj čarodějnici!“ houkl na ni ještě Jack
zezadu.
Nefas se pousmála. Obdivovala jeho schopnost obrátit jakoukoliv
situaci v humor. Zároveň ale dokázal brát situaci vážně, pokud dle
jeho mínění skutečně vážná byla. Byla už trochu klidnější. - Věřila,
že to zvládnou, protože on by zkrátka nedovolil, aby se Chaiře něco
stalo.

334
 26. kapitola
Jeskyně
S jedním světlem nad hlavou a druhým pod nohama se blížila
k jeskyni, a čím dál za sebou nechávala své kamarády, tím víc se od
nich vzdalovala i v myšlenkách a začínala se zaobírat tím, co tam
uvnitř najde.
Co když tam ta čarodějnice vůbec není? A když je, bude na cestě k ní
ještě nějaká další překážka? Jak svoji žádost přesně formulovat? Bude
skutečně požadovat něco na oplátku? Já nemám nic, co bych jí mohla
nabídnout...
Na žádnou z těch otázek odpověď neznala, a než došla
k jeskynnímu vstupu, už se jí opět celkem slušně klepala kolena.
Zastavila se u runového nápisu s osmiúhelníkovými prohlubněmi
a ohlédla se za sebe. Když neviděla nic a nikoho, kdo by mohl její
budoucí činnost narušit, vytáhla z kapsy kožený váček a nechala si
do dlaně spadnout jeho obsah. To, co nepotřebovala, strčila zpátky
do kapsy a potom si vzala malou lupičku a podívala se skrz ni do
první prohlubně. - Voda.
Vybrala tedy ze čtyř kamenů modrý safír a vsunula ho dovnitř. -
Pasoval přesně.
Stejným způsobem to udělala i se zbývajícími třemi. - Země,
oheň, vzduch - a čekala, co se bude dít. K jejímu překvapení se ale
nestalo vůbec nic.
„No tak se otevři, ty kráme!“ zanadávala Nefas a znovu si
prohlížela, jestli vše naskládala správně, když v tom jí došlo, že
jedna malá prohlubeň uprostřed je stále ještě prázdná. Lupa! - plácla
se do čela a vložila ji dovnitř. Najednou se všechny čtyři kameny
rozzářily a zdálo se, jako by živly uvnitř drahokamů ožily a snažily
se přes lupu uprostřed vzájemně spojit.

335
 Nefas pak téměř nadskočila leknutím, když se skála napravo od ní
nečekaně pohnula a začala ode dna vytvářet asi metr vysoký
průchod.
Naposledy se ohlédla a pak se přikrčila a protáhla se dovnitř.
Světelná koule, která celou dobu plula za ní, najednou zhasla,
stejně tak jako světlo vycházející z její dlaně. Nefas, která se
najednou ocitla v úplné tmě, pár vteřin trvalo, než si uvědomila, že
v místnosti, tunelu nebo kde se to právě nacházela, není voda.
Vytáhla svoji wirgamu, rozsvítila a podívala se dozadu. - V otvoru,
kterým právě prolezla, voda vidět byla, což znamenalo, že i tady je
nějaká bariéra. Zřejmě ale jiná, než na kterou byla zvyklá, protože při
průchodu necítila ten známý nepříjemný pocit, jako když na vás
někdo vychrstne kyblík s ledovou vodou, a hlavně ona sama byla
stále mokrá jako myš.
Jestli předtím měla nějaké pochybnosti o pravdivosti té legendy,
ta bariéra je právě vymazala. Protože jestli je tady, tam dál skutečně
někdo žije a Nefas si teď byla téměř stoprocentně jistá, že je to
někdo, kdo dokáže Sebastianovi pomoct.
Stále ještě přikrčená začala prozkoumávat prostor kolem sebe;
Vypadalo to jako úzká chodba s poměrně nízkým stropem, stěny
kolem tvořil tmavě šedý kámen, po kterém všude stékaly čúrky vody.
Stěny byly místy porostlé čímsi chlupatým a potažené zeleným
slizem, a vzduch uvnitř chodby byl značně cítit plísní.
Nefas nakrčila nos a postavila se. Při její drobné postavě to nebyl
problém, ale dospělý člověk by se tady asi necítil moc pohodlně.
Posvítila si dopředu a udělala po vlhkých kamenech několik
nejistých kroků. Napínala uši i oči, jak jen to šlo, aby jí neunikl ani
jediný náznak varování před případným setkáním s nepřátelsky
naladěným obyvatelem. Byla však ráda, že díky světlu z hůlky vidí
alespoň metr dopředu, a v chodbě bylo slyšet jen vytrvalé kapání
vody, takže pokud v té tmě něco číhá, pravděpodobně to vyhraje.
Jestli je ta bariéra stejně stará jako ta čarodějnice, není divu, že jí to tady
prosakuje. - napadlo Nefas, když šlápla do větší kaluže a její už tak

336
mokré boty natáhly další přísun vody. Ušla asi deset kroků, když jí
pás světla před ní napověděl, že další cesta povede dolů; Na zemi
před ní se objevilo něco jako z kamene vytvořené schody, které se
navíc stáčely vlevo, takže průzkum toho, co bylo před ní, se ještě
o trochu ztížil.
Šlápla na první, a přestože původně vůbec neměla v plánu dotýkat
se odpudivých stěn, schody byly tak kluzké, že pokud se nechtěla
dolů skutálet, musela se jich chtě nechtě přidržovat.
Opatrně scházela dolů, všechny smysly napnuté k prasknutí. Srdce
jí bušilo jako splašené a celá se třásla. Sama nedokázala určit, jestli
víc strachy nebo zimou, která tady i díky mokrému oblečení byla
značná.
Schodiště se pro změnu začalo stáčet vpravo, ale když udělala
několik dalších kroků, viděla, že už má před sebou jen poslední dva
schody. Dole prošla další menší klenutou chodbou a najednou se
prostor kolem ní nebývale zvětšil. Snažila se pomocí světla hůlky
odhadnout, v jak veliké místnosti se právě nachází a jestli tam něco
nečíhá, ale tma tady byla stejně neproniknutelná jako na cestě sem.
Bylo krajně nepříjemné nevědět, jestli v příští vteřině někam
spadne, něco na ni skočí, nebo případně obojí najednou. S třesoucími
koleny udělala jeden nejistý krok a ve chvíli, kdy došlápla, se jí
leknutím málem zastavilo srdce. - Jakmile se nohou dotkla kamenné
podlahy, v místnosti se rozhořely pochodně, rozmístěné na zdech po
celém obvodu jeskyně.
„Ježiši! - Oni mi rozsvítěj a já z toho div nevyletím z kůže,“
procedila si pro sebe skrz zuby, když se jí podařilo nasadit zpátky
normální rytmus dýchání. Napadlo ji, že jestli po dnešním dni
nedostane nervový tik, může se s klidem prohlásit za nejodolnějšího
tvora planety. Konečně měla možnost rozhlédnout se pořádně kolem
sebe; Místnost nebyla tak veliká, jak čekala. Stála teď uprostřed
oválného a díky bohu i prázdného prostoru jeskyně a v protější zdi
viděla tři černé tunely. - Cesta dál se rozdělovala.

337
 Nefas si odhrnula z čela mokré vlasy a váhavě si měřila východy
před sebou. - Tohle se jí nelíbilo. S jejím smyslem pro orientaci byla
šance, že zvolí správně, dost malá.
Kdyby tady tak byla Chaira...- vzpomněla si s povzdechem na
kamarádku a nejistě popošla blíž.
Její problém naštěstí vyřešila sama jeskyně. - Jakmile se totiž
přiblížila, rozsvítil se nad každým východem jiný barevný znak; nad
levým svítil červený symbol ohně, uprostřed žlutá země a nad
pravým zářil světle modrý znak vzduchu.
Nefas se mračila na symboly nad sebou a přemýšlela, i když
teoreticky nebylo nad čím. - Teď už bylo jasné, kudy má jít, ale jí se
prostřední cestou přesto nechtělo. - Praya ji nepřijala a i ona cítila, že
tam zkrátka nepatří.
Podívala se k tunelu, nad kterým zářil symbol vzduchu. -
Nejraději by šla tamtudy. Nakročila k němu, chvíli nervózně
postávala, ale nevešla tam. - Jako by jí něco říkalo, ať to nedělá.
„Sakra - proč jsou tady vlastně tři cesty, a ne jen jedna?“ mumlala
si sama pro sebe rozčíleně.
„Mohla by to být nějaká zkouška loajality?“
Připadala si jako blázen. - Nejen že si tady povídá sama se sebou,
ale ještě k tomu není ani schopná vybrat si, kudy půjde. Zavrtěla
hlavou, vrátila se k prostřednímu tunelu a zabručela:
„Fajn - jsem v Prayy, tak půjdu tudy a děj se vůle boží.“
Vlezla do tmavé chodby, wirgamou si svítila na cestu a opatrně
postupovala vpřed. Čekala, že každou chvíli musí narazit na nějakou
překážku, nástrahu nebo něco, co by vysvětlovalo, proč ty cesty byly
tři, a ukázalo, zda zvolila správně, jenomže nic se nedělo.
Po několika dalších krocích ale zaslechla jakési křupání. Na místě
se zastavila a ostražitě napínala uši, ale kromě bušení vlastního tepu
neslyšela nic. Udělala další krok, když se zvuk ozval znovu. Pod
nohama neměla nic, co by při chůzi vydávalo podobné chroupání,
což ji značně znepokojovalo. Mžourala do tmy před sebou, ale ať se
snažila sebevíc, dál než na dva kroky neviděla. Opatrně a téměř

338
neslyšně našlapovala, ale neustále kolem sebe slyšela to podivné
praskání. - Ozývalo se to jen, když se pohybovala.
„Co to, k čertu...“ zamračila se a znovu se zastavila. Zdálo se,
jakoby to slyšela všude kolem sebe. Namířila světlo na zeď a záhy
dostala odpověď; Všude po stěnách a na stropě byla nalepená nějaká
popínavá rostlina. Nemělo to téměř žádné listy, jen tlusté zeleno -
hnědé šlahouny.
Nefas, stále se světlem na zdi, udělala jeden krok dopředu
a rostlina se také okamžitě dala do pohybu. Jenže opačným směrem.
Vypadalo to, jako by před ní ustupovala. - Šlahouny, které visely ze
stropu, se vytahovaly nahoru a ty co lezly po zdech, se stahovaly
dozadu.
„Ono mě to pouští,“ zaradovala se Nefas, když pochopila, že jí ta
kytka nechce ublížit, a už mnohem klidněji postupovala vpřed.
Po několika málo minutách křupání ustalo, a když se rozhlédla
kolem sebe, zjistila, že je na konci tunelu. Před ní byly už jen dva
schody a zřejmě nějaká další místnost. Zatím šlo vše poměrně
hladce, takže o něco málo jistěji sestoupila dovnitř a už ji ani moc
nepřekvapilo, když se všude kolem okamžitě rozhořely pochodně.
Zato ji překvapilo, co viděla; Jeskyně měla stejný kruhový tvar, jen
byla o dost větší než ta předtím, a ze stropu a i opačným směrem ze
země, vyrůstalo množství šedivých krápníků. To, co ale nečekala,
bylo veliké, černé podzemní jezero, které se rozkládalo asi deset
metrů před ní. Za ním, na protější zdi, byl vchod, nad kterým zářila
modrá kapka. - Symbol vody.
Když se ohlédla za sebe, zjistila, že všechny tři tunely končí v této
místnosti. O tom, kterou cestou sem přijít, zřejmě skutečně
rozhodovala rodová příslušnost a symbol vody, která patřila všem
Gjorkům, bude tedy cíl.
Ta čarodějnice musí být za tou chodbou, - pomyslela se Nefas
a přemýšlela, kudy se tam dostat. - Jezero sahalo ode zdi ke zdi,
takže se nedalo nijak obejít, a na břehu vprostřed jeskyně, byly jen tři

339
schody, které ale nikam nevedly. - V podstatě končily ve
vzduchoprázdnu, nad vodou.
Nefas popošla víc do středu místnosti a snažila se najít nějakou
jinou cestu. - Vkročit do toho jezera totiž bylo to poslední, co by se jí
chtělo. Navíc čím blíž k němu byla, tím se jí Selie zdála nervóznější.
„Copak je?“ podívala se Nefas na hadí slečnu, která až doposud
poměrně poklidně spočívala na její ruce. Zato teď se vrtěla a syčela,
jako by před ní stál Hubert. „V té vodě něco je, viď?
No - já si to taky myslím...“
Zatímco se pokoušela hada trochu uklidnit, prohlížela si vodní
hladinu. - Byla lesklá jako zrcadlo a naprosto nehybná. Až
nepřirozeně.
Nefas tušila, že má dvě možnosti. - Buď do té vody vleze a počká,
jestli ji něco nesežere, nebo zkusí zjistit, k čemu jsou tady ty schody.
Nakonec se rozhodla pro to druhé. - Bylo by sice naivní domnívat se,
že se najednou vznesou a přelevitují s ní na druhou stranu, ale k té
první možnosti se může vždycky vrátit.
Přešla pod schody a obhlížela je. - Nic nenasvědčovalo tomu, že
by tam kdysi byl most nebo něco jiného, co jen vlivem času a vlhka
ztrouchnivělo a spadlo do vody. Byly to zkrátka holé kamenné
schody, které teď připomínaly spíš odrazový můstek.
Nefas zavrtěla hlavou a s myšlenkou o bláznech vkročila na první.
Ozvalo se praskání, mnohem silnější, než jaké slyšela v tunelu,
a z posledního schodu začala vyrůstat dvě silná lana a spojovat se
s druhým břehem. Mezi lany se na některých místech postupně
objevovala prkna, takže to celé tvořilo jakousi provazovou lávku.
Ale bohužel, i díky tomu, že na mnoha místech prkna chyběla, to
byla od pohledu krajně nestabilní věc, na kterou by za normálních
okolností vlezl snad jen sebevrah. - Nejen že jakmile na lávku vkročí,
nepochybně se okamžitě rozhoupe, ale navíc řada mezer, které zely
mezi jednotlivými kusy dřeva, byla tak širokých, že by bylo potřeba
přes ně přeskočit. O absenci jakéhokoliv zábradlí nemluvě.

340
 Nefas, stále ještě stojící na prvním schodě, nešťastně kroutila
hlavou. - Představa, že tady skáče nad vodou, ve které
pravděpodobně spí tvor, jehož totožnost vůbec nechce znát, skutečně
nebyla nijak lákavá.
Hodila zoufalý pohled k protějšímu skalnímu otvoru a sesbírala
zbytky odvahy. Bude se muset pohnout z místa. - Tady toho moc
nevystojí.
„Tohle budeš mít drahé, bráško...“ procedila skrz zuby, když
pomalu stoupala výš. Chtěla Sebastianovi v duchu poslat ještě nějaký
další pěkný vzkaz, ale z přemítání nad tím, jak dlouho jí tohle bude
její bratr splácet, jí vyrušilo další praskání. - V několika největších
mezerách, se začala objevovat další prkna, která v šeru jeskyně bíle
světélkovala.
To už by možná šlo, - pomyslela si Nefas při pohledu na teď už jen
mírně děravou lávku.
„Proč to ale proboha svítí?“
Zabraná do vlastních úvah ale přeslechla něco jiného, co se
ozývalo zezadu. Možná i kvůli doznívajícím zvukům zasouvajících
se prken nebo kvůli syčení vztekající se Selie nezaregistrovala
šumění větru, které vycházelo z jedné ze tří zadních chodeb. Ozvěna
přibližujících se kroků už se ale přeslechnout nedala.
Kroky?!

Nefas nehybně stála na posledním schodě, strnule hleděla do

černé hladiny a poslouchala.
Ne, to ne... Teď ne! Ne, ne, ne...
Najednou ozvěna ustala. Nefas mohla sice doufat, že bylo její
modlení vyslyšeno, ale úplně naivní zase nebyla.
Pomalu a se zatajeným dechem se otočila. - Se založenýma
rukama se o skalnatou stěnu pravého východu pohodlně opíral
Mathias Proder.

341
 „Dobrý večer, agentko Cooperová,“ pozdravil a jeho hlas se
v jeskyni nepříjemně rozléhal. Nefas stála přimražená na místě a jen
bezhlasně otevírala a zavírala ústa.
Když se Mathias nedočkal žádné odpovědi, odlepil se od zdi,
spustil ruce a volným krokem sešel dolů. To už se vzpamatovala
i Nefas.
„Maty! Počkej! Já to vysvětlím. - To není, jak to vypadá,“ chrlila
ze sebe, zatímco sbíhala schody, na které se před tím se
sebezapřením vyškrábala. „Prosím tě, nech mě tady ještě. - Já tady
musím jen něco strašně důležitého vyřídit a - “
„Já vím, proč jsi tady,“ skočil jí klidným hlasem do řeči a zaujatě
si ji prohlížel.
Nefas, která k němu tak chvatně přiběhla, najednou o krok couvla
a trochu se zamračila. Něco se jí nelíbilo. Nevěděla, jestli to byl tón,
kterým mluvil, způsob, jakým se pohyboval, nebo to, jak se tvářil,
ale něco jí v hlavě rozsvěcovalo obrovský červený vykřičník.
„Víš?“ zeptala se mírně přiškrceným hlasem.
„Hm,“ kývl Mathias, zatímco se naprosto lhostejně rozhlížel po
stropě. „Celkem příjemné místo na malou soukromou konverzaci,
nemyslíš?“
Nefas těkala očima po jeskyni a její mozkové závity pracovaly
jako o život. „Chceš si povídat?“ utrousila. Jestli před vteřinou její
červený vykřičník jen svítil, tak teď jí doslova mlátil po hlavě. - Jak
to, že je tady sám? Ater by si určitě nenechal ujít příležitost přijít mě sem
seřvat. Je tu výborná akustika...
„Proč ne? Poslední dobou jsme neměli moc příležitostí,“
odpověděl Proder, který se teď začal volně procházet po jeskyni
a ledabyle u toho točil v prstech svojí stříbrnou hůlkou.
„Ale já musím támhle,“ ukázala směrem k protější stěně.
„Klid. - To, co je za tou chodbou, ti nikam neuteče.“
„Co je tam?“ zeptala se přidušeně a couvla o další krok. Ozubená
kolečka v její hlavě začala pomalu zapadat na svá místa. -
Zmocňovala se jí lehká panika.

342
 Proder se usmál, až se mu jizva na tváři nepěkně zkřivila. „Nic, co
bys ve svém věku dokázala dostatečně ocenit. - Řekněme, že mimo
jiné i pár věciček, za které by řada Gjroků obětovala vlastní ruku
i s hůlkou. Musím přiznat, že ani já bych nepohrdl. Ale kvůli tomu
tady dnes nejsem.“
„Tu knihu jsi mi poslal ty,“ pronesla tiše Nefas. Ani to nebyla
otázka, spíš konstatování faktu. Pomalu jí začalo docházet, že
naletěla jako hloupá husa. Co ale stále nechápala, bylo proč.
Mathiase považovala přítele a tohle se nedalo vykládat snad ani jako
hloupý žert. A podle toho, jak se tvářil, to žert ani být neměl.
„Proč?“ vyslovila neodbytnou otázku nahlas.
Proder ustal v procházení a naklonil hlavu na stranu, jako by
přemýšlel. „Víš, když ses tady začátkem roku objevila, byl to pro mě
trochu šok. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“
„To ale nevysvětluje, proč jsi chtěl, abych si myslela, že tady
najdu pomoc pro Sebastiana,“ mračila se na něj Nefas. „A navíc
nevím, proč by sis to měl myslet. - Veronová mi říkala, že o mně
nikdo nevěděl. Ani ona ne.“
„Jistěže,“ ohrnul Mathias znechuceně ret. „O tvé existenci mohli
vědět přesně čtyři lidé, z nichž jsou dva mrtví, a jeden hačá ve
vězení.“
Nefas před ním stála a se zavřenýma očima se v duchu snažila
přeložit si, to co právě řekl. Výsledek, ke kterému docházela, ji děsil.
„Ty jsi tam byl. Tu noc,“ další tiché konstatování a jeden zoufalý
pohled ke třem východům.
„Samozřejmě, že jsem tam byl,“ ušklíbl se a otočil hlavu stejným
směrem. „Čekáš ještě někoho?“
„Profesoři už mě jistě hledají.“
Mathias se rozesmál. „Jestli myslíš Cassiuse, tak toho tady budeš
čekat marně. - Viděl jsem ty dva šašky z Nagathanu, jak se mi krčí za
skleníkem. A když jsem se přesvědčil, že ten kámen zmizel, trochu
jsem svého kolegu zaměstnal. - Nechtěli jsme přeci, aby se nám tady
pletl, že?“ Nefas horlivě přemýšlela. - Jestli je Ater někde v luftě, nikoho

343
ani nenapadne, že jsem tady. - Chaira s Jackem letěli na ošetřovnu a těžko
budou cestou někomu vykládat, kde právě jsem... To, že Sebastianovi
nepomůže, už bylo nad slunce jasné. Teď musela nějak pomoct
hlavně sama sobě.
Pevně stiskla wirgamu, kterou stále ještě svírala ve zmrzlých
prstech, a zvažovala své šance proti stejně ozbrojenému dospělému
Gjorkovi.
Nula, - ušklíbla se pro sebe, ale dostala jiný nápad.
„Máš pravdu - asi nikdo nepřijde. Ale proč sis chtěl povídat
zrovna tady?“ zeptala se, zatímco nenápadně strkala levou ruku do
kapsy. Pomalu nahmatala skleněnou kuličku a zmáčkla ji v dlani. -
Netušila sice, co přesně měl Michael na mysli výrazem - udělat slušné
haló, ale bylo to to jediné, co jí dávalo šanci, že se odsud dostane.
„Zase bych to s tím povídáním nepřeháněl,“ odpověděl jí mezitím
Mathias. „Já bych se tě hlavně chtěl konečně zbavit.“
Nefas na sucho polkla a dívala se na něj pohledem raněného
štěněte. Dokud to nevyslovil nahlas, mohla v sobě živit naději, že si
celé tohle setkání jen špatně vyložila. Bohužel, nevyložila.
„Od té doby, co jsem zjistil, že jsi naživu, netoužím po ničem
jiném,“ pokračoval Mathias podobným tónem, jako by jí právě
oznamoval, co by rád našel pod vánočním stromkem.
„Měl to být krátký proces. - Díky postoji ostatních studentů bylo
snadné získat si tvoji důvěru a chování těch primitivů, Higginse
a Packarda, dávalo jistotu, že pokud se ti stane nějaká malá nehoda,
jako první se ukáže prstem na ně. Ale bohužel jsi měla víc štěstí, než
bych čekal a -“ „Nehody?!“ vyhrkla Nefas a skočila mu tak do řeči.
„Ta kytka a bariéra... to jsi udělal ty?!“
„Samozřejmě,“ odpověděl otráveně. „Ta bariéra je velice
důmyslné zařízení. - To by student šestého ročníku nedokázal.
Jenomže na tebe měli spadeno a všichni to věděli. S těmi tupci byly
vždycky jen problémy. Ater celou jejich docházku nedělal nic jiného,
než že neustále žehlil jejich průšvihy.“

344
 Nefas zalapala po dechu, ale Mathias si toho nevšímal
a pokračoval: „Musel jsem toho ale nechat. - Začali tě hlídat. Nejspíš
kvůli Goodworthovi, který se na mě po té potopě díval značně
podezřívavě. Jenže když jsi mi při úklidu ukázala tu Danielovu fotku,
a já viděl, jak se upínáš k jakékoliv drobnosti, která má něco
společného s tvojí rodinou, dostal jsem jiný nápad. Nebyl jsem si sice
jistý, jestli to pro tebe nebude moc složité, ale tvoje reakce na
Sebastiana mě ujistila, že by ses klidně rozkrájela, jen abys mu
pomohla. Vzal jsem tebe a tvé kamarádíčky k vchodu do téhle
jeskyně. - Věděl jsem, že je Greenová natolik všímavá a Davis
dostatečně inteligentní na to, aby tě sem dovedli. Na tebe zbylo už si
to jen spojit.“ Nefas před ním stála a zírala na něj, naprosto
neschopná vypravit ze sebe jediné slovo. Měla pocit, jako by se
právě ocitla ve zlém snu. - Tohle přeci nemohl být ten samý člověk,
kterého měla za kamaráda, kterému věřila...
„Měl jsem sice trochu obavy, aby ses někde moc nerozpovídala,
ale naštěstí ses zachovala jako každé zvědavé dítě, které má své malé
tajemství. - Hlavně nikomu nic neprozradit, oni by mi to zkazili...“
zatrylkoval šeptem. „Ale buď v klidu, tady má každý své tajemství. -
Hlavní je, že jsme teď tady,“ rozhodil rukama do prostoru. „Máme tu
dost soukromí, aby nás nikdo nevyrušoval.“
Nefas teprve v tu chvíli skutečně došlo, že opravdu nikdo
nepřijde. - On to tak zařídil. Ať udělá Michael cokoli, nestihnou se
sem dostat včas.
Mathias zavrtěl hlavou a zamračil se. „A přitom to tak vůbec
nemuselo skončit. – Kdybys bývala odešla s tím svým zubatým
kamarádem, nechal bych tě na pokoji.“ Nefas zbystřila. „Cože? Jak
víš... ty jsi - “
„E-e-e... Myslíš, že ti budu dělat kožatku jen tak?“ zasyčel. „Dal
jsem ti šanci odtud odejít, ale ty ne. Tys tady musela zůstat, abych se
já na tebe musel dívat.“
„Mathiasi, já ti vůbec nerozumím! Proč?! Co jsem ti udělala?!“
vyhrkla Nefas nešťastně. Najednou Mathiasův obličej zkameněl

345
a jeho hnědé oči se naplnily nenávistí. „Tolik se podobáš své matce,
až je mi z toho zle,“ procedil skrz zuby znechuceně. Jejího sotva
slyšitelného „Co?“ si nevšímal a o krok se přiblížil. „Čím déle tě
pozoruji, tím víc vidím její povahové rysy. - Také máš za
samozřejmé, jak kolem tebe všichni skáčou, že? A když tě někdo
přestane bavit, prostě ho odkopneš, je to tak?“ zasyčel a aniž by
čekal na reakci, pokračoval. „Takže, já bych se teď konečně rád
zbavil posledního žijícího důkazu, že Theresa Cooperová nebyla nic
jiného než obyčejná mrcha. Sebastiana nepočítám. - Ta skořápka
s vymytým mozkem nestojí ani za zmínku.“
Nefas, která se do teď ještě jakž takž ovládala, dala po tomto
prohlášení absolutní průchod vlastním emocím a ruka s hůlkou jí
samovolně vyletěla nahoru.
„Excutio!“ vykřikla a vložila do zaklínadla všechen vztek, který
momentálně cítila. Mathias ale jen líně mávl wirgamou, a nejenže ho
červený paprsek úplně minul, ještě k tomu Nefas její vlastní wirgama
vyletěla z ruky a zacinkala o kamennou zem, když přistála
v prostředku jeskyně.
„Ale, ale... Snad jsem neranil tvůj jemnocit?“ pronesl rádoby
soucitným hlasem.
Nefas, která se zlostí stále ještě celá třásla, ho jen nenávistně
propalovala pohledem. Na tohle se snad ani nedalo nic odpovědět.
Měla pevně semknuté rty a zhluboka dýchala nosem. Věděla, že teď
už je proti němu naprosto bezbranná. Věděla to sice i předtím, ale ten
falešný pocit bezpečí, který jí hůlka dávala, byl pořád lepší, než mít
úplně prázdné ruce.
„Tak - kde jsme to skončili, než jsi mě tak ošklivě přerušila?“ - Á,
už vím - tvoje drahá matka,“ pronesl s neupřímným úsměvem. „Tak,
copak ti o ní paní ředitelka nevykládala? Jak byla milá? Přátelská?
Všeobecně úžasná? - Jo, to ona byla,“ odpověděl si sám na vlastní
otázky. Potom mírně odvrátil hlavu a zdálo se, jakoby se na moment
ztratil ve vzpomínk ách.

346
 „Miloval jsem ji. Chtěl jsem si ji vzít, jenomže ona odmítala.
Udělal bych pro ni první poslední, ale jí nebylo nic dost dobré. Nikdy
nedokázala řádně ocenit, co všechno jsem pro ni dělal. A Daniel ji
v tom ještě podporoval.“ Mathias se na moment odmlčel a podíval se
zpátky na Nefas, která o krok couvla. Selie na její ruce se opět
naježila, ale ona si toho nevšímala. - Hlavou se jí honila spousta
myšlenek a mezi nimi i jedna věc, o které doufala, že ji Mathias
nikdy nevysloví.
„Nabídl jsem mu perly - poměrně slušný obnos, ale poslal mě
s tím do háje. - Tak jsem šel. V té době už byla válka v plném
proudu, Scarabeus měl navrch a bylo jasné, že Nagathan dřív nebo
později padne. - Maureeka nikdy nebyla bojovný národ a sami jsme
proti mnohem větší Prayy neměli šanci. Stoupnout si potají na stranu
budoucích vítězů zajišťovalo jistotu přežití. Navíc - ta Scarabeova
filozofie nebyla zase tak špatná, když se natočila správným směrem.“
„Souhlasíš s tím, aby měl někdo absolutní moc? Nade všemi?“
vydechla šokovaně Nefas.
„Pokud jsi dostatečně blízko, dá se toho využít,“ zašklebil se
Mathias. „Nebuď hloupá! - Tomu se říká pud sebezáchovy. Krom
toho, až by zvítězil, měl bych pro tvoji matku dostatečně přesvědčivý
důvod, proč by s tím sňatkem měla souhlasit.“
„To je ta nejohavnější věc, jakou jsem kdy slyšela.“
„Theresa by reagovala překvapivě stejně,“ zasmál se Mathias.
„Ale věci se pohnuly jiným směrem, když krátce po škole zemřeli při
jednom z prayských útoků tvoji prarodiče a Danielovi všechno
spadlo na hlavu. Po čase mu začalo téct do bot. - Byl bez práce, bez
financí... Najednou mu moje perly byly dobré,“ pokračoval, jako by
ho předtím vůbec nepřerušila. „Zavolal mě, že moji nabídku přijímá
pod podmínkou, že počkáme, alespoň než válka skončí. Snažil se mě
přesvědčit, že třeba Terry do té doby dostane rozum. Souhlasil jsem.
- Měl jsem tenkrát už takové postavení, že bych dokázal zajistit,
abychom přežili všichni tři.“ Mathias se odmlčel a zjizvená tvář se
mu zkřivila hněvem. „Jenomže se mi zapomněl zmínit, že mu drahá

347
Terry mezitím někde stihla otěhotnět. Na jednu stranu jsem to chápal
- takovou ostudu, že nedokázal uhlídat ani vlastní sestru, by
neskousl. Na druhou stranu, blbce ze sebe dělat nenechám. Nakonec
jsem ale na tu jeho hru přistoupil, víš proč?“ Nefas zavrtěla hlavou
a o další krok couvla, když se přiblížil. Vzpouzející se Selii při tom
přidržovala za zády.
„Nagathan se kupodivu stále držel a Scarabeus za mnou přišel
s tím, že jestli má Praya vyhrát, musí mít ty zbraně kompletní a na to
potřebuje dítě. Dítě protivníka. Nejlépe čerstvě narozené. Nevěděl
jsem sice na co, ale bylo mi to srdečně jedno. Já o jednom věděl
a potřeboval jsem se ho zbavit.“
„Jsi odporný zmetek!“ neudržela se Nefas.
„Můžeš si to myslet. Ale na mém místě, uprostřed války, kdy
nevíš, co bude zítra, by takhle reagoval každý druhý. Já jsem se díky
tomu dostal ke Scarabeovi blíž, než bych kdy čekal. Kromě bezpečí,
jsem získal i vědomosti, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. -
Scarabeus byl velice mocný a inteligentní, ale jinak to byl
sebestředný idiot. Po čase jsem začínal tušit, co s tím dítětem má
v plánu. Varoval jsem ho, že to není bezpečné, praktikovat temnou
magii na něčem tak malém, ale nedal si říct. A mně to vlastně mohlo
být jedno. - Věděl jsem, že na vítězné straně budu stát, ať to přežije
nebo ne.“ Mathias se zhluboka nadechl a pokračoval.
„Když začala Theresa začala mít bolesti, neodvedl jsem ji na
Nordic, ale jak jsme se se Scarabeem dohodli, na jediný neobydlený
ostrov a v polovině cesty, jsem poslal zprávu Danielovi. Sice se
vztekal, proč jdeme tam, ale to bylo tak jediné, co mohl - do
nemocnice už to bylo daleko. Vše šlo přesně podle plánu, jenomže
když ses narodila, ukázalo se, že nebudeš sama. S tím jsem nepočítal
- i když mě mohlo napadnout, že když matka pochází z dvojčat,
pravděpodobnost, že sama porodí dvojčata, je dost vysoká. Jenže co
s tím teď? - Scarabeus řekl jasně, jedno dítě. Moc bych si nepomohl,
kdybych se jednoho zbavil a druhé mi zůstalo na krku. Daniela jsem
původně potřeboval jako obětního beránka, abych to měl na koho

348
hodit. Takže jsem ho využil, a aby mi nezacláněl, strčil jsem mu tě
do ruky a řekl, ať tě někam odnese. Věděl jsem, že nemá kam. - Do
vody s tebou nemohl a na druhé straně byl jenom les plný zubatých
potvor. Byl chudák celý vystresovaný a pořád mlel, že musí dojít pro
pomoc, ale nakonec poslechl. Ani nevím, proč si vybral to druhé. -
Obojí pro tebe znamenalo jistou smrt. Krátce po tom se tam objevil
Scarabeus. Už předtím mi slíbil, že když Theresa nebude dělat
potíže, nechá ji naživu. Jenomže ona se, přestože značně vyčerpaná,
nemínila toho kluka vzdát. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona
vůbec nechtěla pochopit, že to s ní myslím dobře, a Scarabeus nebyl
dvakrát trpělivý. Mimochodem - to je její práce,“ ukázal na jizvu na
levé tváři. „Když se Daniel vrátil, taky neměl zrovna pochopení, ale
jeho jsem zabít nemohl. Potřeboval jsem ho živého, aby to pak celé
nepadlo na mě. - Omráčil jsem ho a vzal si jeho hůlku, kterou jsem
pak půjčil Scarabeovi, aby s ní provedl, co potřeboval. I když jsem
tušil, že ten proces nemůže dobře dopadnout, tak výsledek mě
poněkud zaskočil. – To, co ze Scarabea zbylo, se snad ani nedá
popsat,“ dokončil Mathias a tvářil se znechuceně.
Nefas na něj třeštila oči a snažila se vstřebat, to co právě slyšela.
Šlo to těžko. - Za žádnou cenu to nedokázala pochopit.
„Jak to, že zavřeli Daniela, a ne tebe?“ vyletěla z ní jedna z otázek
nahlas, aniž by sama chtěla.
„Vrátil jsem mu jeho hůlku, a pak si vzal tu Scarabeovu a trochu
si pohrál s jeho pamětí. -
Moc mu tam toho asi nezbylo. Tu hůlku jsem si nechal a schoval
ji. - Říkal jsem si, že už ji Scarabeus asi nebude potřebovat. Hezká,
ne?“ zvedl obočí a zatočil v prstech stříbrnou wirgamou. „Moje
vlastní hůlka byla čistá jako slovo boží. Byl jsem v podstatě oběť.
Tak to uznala i rada a jako kompenzaci mi ještě nabídli tohle místo.
Ale - když o tom tak zpětně přemýšlím, Goodworth mě sem spíš
uklidil, aby mě měl pod kontrolou. Nevím, jak se o tobě dozvěděl,
ale muselo mu být jasné, že já o tobě vím také. Zvláštní, že? - Musel
tušit, že věci jsou trochu jinak, přesto klidně nechal Daniela hnít ve

349
vězení,“ pronesl Mathias zamyšleně a pak se zeptal: „Víš co by zase
zajímalo mě? - Jak je možné, že jsi naživu?“
Nefas nevěděla, proč by mu vlastně měla odpovídat. - Byl jí
odporný a měla na něj vztek. Na druhou stranu, čím déle si tady
budou povídat, tím větší je šance, že by přeci jen mohl někdo přijít.
„Tihle upíři upřednostňují zvířata. - Na lidi nebo Gjorky by
zaútočili jen v ohrožení. A na bezbranné dítě by nezaútočili nikdy. -
To je jedno z pravidel.“
„Hm - zajímavé. To jsem netušil, ale mě podřadné druhy nikdy
moc nezajímaly,“ ušklíbl se Mathias. „Ale teď ten drobný detail
napravíme a odstraníme z tohoto světa jednoho nemanželského
fakana, který je tu poněkud navíc,“ dodal a s napřaženou wirgamou
popošel blíž k Nefas. Ta i se syčící Selií za zády vyděšeně couvla,
aniž by si pořádně uvědomila kam. Že stojí až po kotníky ve vodě, si
všimla, až když se jezero za ní zavlnilo. Zaslechla za sebou
šplouchnutí. Prudce se otočila a vydechla leknutím. - Několik metrů
od ní koukaly z napůl vynořené rohaté hlavy dvě černé oči.
„Dovolte, abych vás seznámil,“ pronesl Mathias k šokované
Nefas. „Tohle je Baukis - poslední žijící Ophiotaurus. Stráží to tady
a zabije každého, kdo neprojde zkouškou.“
Nefas s panikou v očích hleděla na zvíře před sebou; Býčí hlava
už mu celá trčela z vody, a jak se přibližoval, občas se nad hladinou
mihnul i jeho hadí ocas.
Snažila se dostat ven z vody, co nejdál od nasupeně se tvářícího
tvora, ale Mathias jí píchnul hůlku pod žebra. „Kam si myslíš, že
jdeš?“ zasyčel jí do ucha a strčil ji zpátky do jezera. Nefas, která
podobný výpad nečekala, přepadla do strany, a i když se to ještě
snažila ustát, na kluzkých kamenech jí ujely nohy a ve vteřině byla
pod hladinou.
„Ta voda není slaná, tak se nelekni,“ zaslechla, jak se jí Mathias
ze břehu pochechtává. Nefas ale měla co dělat sama se sebou. -
Jezero bylo příliš hluboké na to, aby dosáhla na dno, strašně studené

350
a navíc v něm byla absolutní tma, takže prakticky okamžitě ztratila
přehled, kde je ona a kde ta obluda.
Cítila, že jí Selie sjela z ruky, ale na to, aby ji hledala, teď neměla
čas. Panicky se snažila co nejrychleji dostat na hladinu, jenže díky
tomu, že neuměla plavat, to připomínalo spíš bezmocné plácání.
Když se jí to konečně podařilo, rozhlédla se kolem sebe, ale
rohatá hlava byla pryč. Zato uviděla kousek od sebe plavat Selii.
Chtěla po ní hrábnout a stáhnout ji k sobě, když najednou
zaregistrovala pohyb zleva.
„Selie, oběd!“ vykřikla vteřinu před tím, než ucítila v boku ostrou
bolest. Náraz ji stáhl zpátky pod hladinu. Zkusila vykopnout obě
nohy, aby se dostala z Ophiotaurova dosahu, jenomže prudký pohyb
jí působil neskutečná muka. Zavřela oči a čekala na další útok, ale
nic se nedělo.
Bolestí se jí motala hlava. Chytila se za zraněný bok, skousla
čelisti a znovu se pokusila dostat na hladinu. Narazila kolenem na
kámen. Chytila se ho a snažila se vyškrábat nahoru. I když měla
pocit, že má snad v břiše zabodnutý rozžhavený nůž, nakonec se jí to
podařilo.
Klečela na kameni, nedaleko od břehu a se skloněnou hlavou
zhluboka oddechovala.
Najednou za sebou uslyšela Ophiotaurův řev. Ohlédla se a viděla,
jak sebou ta obluda ve vodě zmítá a za krkem jí visí zakousnutá
Selie. Ophiotaurus ještě několikrát zařval a po malé chvíli se potopil.
Nefas se zatajeným dechem sledovala vodní hladinu a čekala, kdy
se znovu vynoří nebo kdy uvidí svého hada, jenomže v jezeře nebylo
vidět nic víc, než uklidňující se vlnky. Zaslechla nasupené
vydechnutí; Mathias měl stisknuté čelisti a nenávistným pohledem
propaloval místo, kde se za zvířetem zavřela voda.
„Uvědomuješ si vůbec, že ta tvoje bestie právě zabila jediného
potomka samotného Besse?“ procedil skrz zuby směrem k Nefas.
„Paní ředitelka nebude mít radost. - Byl to její oblíbenec.“

351
 Nefas ho poslouchala jen napůl. - Celá se třásla, jak jí bolest
z proraženého boku pronikala do každého nervu. Snažila se na ni
nemyslet. Snažila se myslet na Selii.
„Víš, že mi docela komplikuješ život? - Měla to být nehoda. Jen
důsledek toho, že malé děti jako ty neustále strkají nos, kam nemají.“
Nefas zvedla hlavu a podívala se jeho směrem; Stál po kotníky ve
vodě a mířil na ni hůlkou.
„Jenže ty jsi proti nehodám zřejmě imunní. – Tak to budeme
muset udělat jinak. – Finite Vitae!“
Nefas sledovala, jak se na špičce jeho hůlky objevilo světlo
a zformovalo se v zářivě bílý paprsek. Nemusela si to zaklínadlo
nijak zdlouhavě překládat, jeho význam by pochopila i bez hodin
strávených nad latinou. - Ukončit život.
Michael jí kdysi vyprávěl, že lidé věří, že se jim chvilku před
smrtí promítne před očima celý jejich život. Nesmysl - jí se nikde nic
nepromítalo. Přesto měla pocit, jako by se k ní paprsek blížil
zpomaleně.
Najednou ucítila, jak do ní narazila nějaká síla a odhodila ji
dozadu, do jezera. Nebyla si jistá, jestli ji ten paprsek zasáhl
a tlaková vlna, která ji odmrštila, byla jen doprovodným efektem
smrtící kletby, nebo jestli to bylo něco jiného. Nikdo jiný a nic jiného
tam ale nebylo. Musí být tedy po smrti.
Jenomže na to byla ledová voda kolem až příliš reálná a zraněný
bok o sobě dával vědět také stále stejně.
Otevřela oči. Sice kolem sebe neviděla nic jiného než černočernou
tmu, ale viděla. Také slyšela a vnímala - je tedy naživu.
Chtěla se pohnout a dostat se ven, ale najednou jí na mysli
vytanula otázka - proč? Jako by najednou neměla důvod přežít. -
Maminka byla mrtvá, Selie nejspíš taky, táta byl bůhví kdo a bůhví
kde, Sebastian žádnou šanci na uzdravení nemá a ona do tohoto světa
stejně nikdy nezapadne...
Možná byla jen vyčerpaná z veliké krevní ztráty, možná byla jen
zklamaná a nešťastná z vlastní hlouposti nebo se jí možná jen

352
nechtělo škrábat se zase nahoru. Stejně tak, jak před chvilkou o život
bojovala, teď na něj rezignovala.
Znovu zavřela oči a nechala se volně nadnášet vodou. Třeba usne,
než napočítá do sta. Zemřít ve spánku, to by nebylo špatné. Jen
kdyby to tak nebolelo.
Nefas se musela v duchu usmát. - Bylo skutečně ironické, že
zrovna teď nemyslí ani rodiče, na bratra, na Michaela, ani na Jacka
a Chairu, ale vzpomene si na Eriku.
Utopenej Gjork. - To je vážně k popukání...

353
Tereza Benešová
Gjorkové
Tajemství minulosti

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 1. 7. 2013