6.3.

2023

Krajina pod peřinou

Stojím na kopečku s výhledem na les. Pomalu na něj padají velké bílé vločky, které tiše šepotají. Za
lesem je slunko. Zapadá. Tak hezky se na to kouká. Nemůžu odtrhnout zrak. A přesto zahlédnu něco
mezi stromy. Po zaostření vidím malou lišku. Poklidně si kráčí lesem. Nejspíš do své nory.
Vykročím po cestě směrem do lesa a cítím, jak se mi nohy boří do sněhu. Kráčím pomalu. Na tvář
dopadají vločky. Některé se hned rozpustí, jiné později a některé zůstanou. Přes mikinu pociťuji
příjemný chlad vzduchu. Jdu přes spící krajinu pod peřinou.
Jenom občas zaslechnu zpěv ptáčků jinak nic. Krajina je nádherně sjednocená bílím práškem. Vše
je tak tiché, klidné a vyrovnané. Dýchám čerstvý vzduch, tak svěží.
Zastavím se před lesem. Otočím se. Vidím jen svoje stopy v zimní pokrývce. Pomalu je ale zase
zaplňuje sníh.
Kouknu na oblohu. Vidím mraky proříznuty částmi modré oblohy. Chvíli nechávám ať mi vločky
spadají na obličej. Zavřu oči, abych líp vnímal, jak na mě slítávají. Potom je zas otevřu, abych se mohl
pokochat výhledem na nebe.
O pár kroků dál je lavička. Dojdu k ní a smetu část sněhu. Sednu si a odpočívám. Hledím na
stromy, keře a křoviny. Jeví se jako podivné sochy, které zvýrazňují krásu přírody. Kus podél lesa je
jezero. Teď už zamrzlé. Je chvilka před večerem, být odpoledne tak na jezeře jsou děti s bruslemi. I
z toho to místa jdou vidět sněhuláci které děti postavily.
Stmívá se. Tak pomalu stávám a jdu spět ke kopci. Na kopci se zastavím, naposled si prohlídnu ten
krásný svět a vracím se do svého domku.