VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2013 Kateřina Dušáková

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU
Nárožní 2600/9a, 158 Praha 5

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Komunikace a lidské zdroje

Vysoká škola ekonomie a managementu

+420 841 133 166 / info@vsem.cz / www.vsem.cz
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU
Nárožní 2600/9a, 158 Praha 5

NÁZEV BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Právo na spravedlivý proces

TERMÍN UKONČENÍ STUDIA A OBHAJOBA

Říjen 2013

JMÉNO A PŘÍJMENÍ STUDENTA / STUDIJNÍ SKUPINA

Kateřina Dušáková / KLZ 8

JMÉNO VEDOUCÍHO BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

JUDR. Cyril Svoboda

PROHLÁŠENÍ STUDENTA

Prohlašuji tímto, že jsem zadanou bakalářskou práci na uvedené téma vypracovala

samostatně a že jsem ke zpracování této bakalářské práce použila pouze literární
prameny v práci uvedené.

Datum a místo: 02.08.2013, Praha.

Podpis studenta

PODĚKOVÁNÍ

Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu bakalářské práce za metodické vedení a

odborné konzultace, které mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce.

Vysoká škola ekonomie a managementu

+420 841 133 166 / info@vsem.cz / www.vsem.cz
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES

Fair trial
Autor: Kateřina Dušáková
Souhrn

Tématem této bakalářské práce je „Právo na spravedlivý proces“. Nejedná se

jen o jedno právo, ale ve své podstatě jde o celý soubor dílčích procesních práv, kterými
se lze v soudním řízení domáhat spravedlivého rozsudku. Toto právo tedy nezaručuje
úspěch v řízení, nýbrž tzv. „kvalitu cesty“ k danému výsledku. První kapitola práce
obsahuje dalších pět podkapitol. Stručný historický úvod zběžně nastiňuje historický
vývoj lidských práv. Dále se práce podrobně zabývá právem na spravedlivý proces
z pohledu Ústavy České republiky (soudní moc), z pohledu Listiny základních práv
a svobod, a třetím úhlem pohledu je ochrana práva na spravedlivý proces podle Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pomocí deskriptivních metod je
čtenář této práce obeznámen s rozdělením soudní moci v České republice a s Evropskou
úmluvou o ochraně lidských práv konkrétně s článkem 6 pojednávajícím o spravedlivém
řízení. Druhá kapitola této bakalářské práce pojednává o konkrétním případu D.H. a spol.
známého pod názvem „Případ zvláštních škol na Ostravsku“. V tomto případu šlo
o posouzení nepřímé diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělání. Všechny
výstupy jsou pak shrnuty v závěru práce.
Summary

The theme of this bachelor’s dissertation is the right to a fair trial. It is not just one
specific right, but rather a whole set of partial proceedings rights, which may be used
during court proceedings in order to achieve a fair judgement. The dissertation is divided
in two chapters. Historical development of human rights is outlined shortly. Further on,
the dissertation deals with the right to a fair trial from the point of view of the
Constitution of the Czech Republic, from the point of view of the Charter of Fundamental
Rights and Freedoms, with the third point of view being the protection of the right to
a fair trial according to the European Convention for the Protection of Human Rights and
Fundamental Freedoms. Descriptive methods are used to make the reader
of this dissertation acquainted with the division of court power in the Czech Republic
and the European Convention for the Protection of Human Rights. The second chapter
of this dissertation deals with a specific case of D.H. and others, better known as
„the case of the special schools in the Ostrava region“. This case dealt with
the assessment of indirect discrimination of Roma children in their access to education.
All the outcomes are then summarized in the conclusion of the dissertation.
 Klíčová slova:

Spravedlivý proces, procesní práva, soudní jednání, soudní moc, Evropský

soud pro lidská práva

Keywords:

Fair trial, procedural rights, plaintiff, judicial power, European Court of Human
rights

JEL Classification:

K130 – Tort Law and Product Liability

K330 – International Law

K360 – Family and Personal Law

K400 – Legal Procedure, the Legal System

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU

Obsah
Úvod……………………………………………………………………………..………1
1. Teoreticko-metodologická část……..………………………………….……………...2
1.1 Základní lidská práva ve světle historického vývoje…………...…………...…...…..3
1.2 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Ústavy ČR-soudní moc………………...5
1.3 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Ústavy ČR-LZPS……………………..10
1.4 Průměrná délka soudního řízení – okresní a krajské soudy………………………..22
1.5 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod………………………….………………….….23
1.5.1 Trestní obvinění……………………………..…………………...……………….24
1.5.2 Všeobecné garance (čl. 6 odst.1 Úmluvy)………………………………………..25
1.5.3 Garance práv obviněného (čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy)…………...…………….….28
1.6 Zhodnocení ochrany práva na spravedlivý proces v ČR…………………………...32
2. Rozbor práva na spravedlivý proces - konkrétní případ……………….………….....35
2.1 Případ zvláštních škol na Ostravsku………………………………………….….....35
2.2 Skutkové okolnosti případu………………………………………………….…......36
2.3 Námitky stěžovatelů……………………………………………………..…….…....37
2.4 Vyjádření účastníků řízení…………………………………………………….….…37
2.5 Rozhodnutí Ústavního soudu ČR…………………………………………….……….38
2.6 Iniciativa nevládních organizací…………………………………..………….……....38
2.7 Veřejné jednání ESLP ve věci D.H. a ostatní proti ČR……………………….….....39
2.8 Rozhodnutí ESLP ve věci D.H. a ostatní proti ČR………………………….……...40
2.9 Plán vlády k výkonu rozsudku D.H. proti ČR…………………………….…….….41
2.10 Stav pět let po rozsudku ESLP……………………………………………..….…...41
Závěr……………………………………………………….………………..…….…….43
Seznam zkratek

ESD Evropský soudní dvůr

ESLP Evropský soud pro lidská práva

Evropská úmluva, Úmluva Evropská úmluva o ochraně lidských

práv a základních svobod

LZPS, Listina Listina základních práva a svobod

TŘ Trestní řád

ÚS Ústavní soud
Seznam použitých právních předpisů

Listina základních práv a svobod Usnesení předsednictva České národní rady

č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních
práv a svobod jako součást ústavního pořádku
České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů

Správní řád zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění

pozdějších předpisů

Trestní řád zákon č. 141/1961 Sb., trestní řízení soudní

(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
Ústava České republiky ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů

Zákon o platu a dalších Zákon č. 236/1995 Sb., zákon o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem náležitostech spojených s výkonem funkce
funkce představitelů státní moci a představitelů státní moci a některých státních
některých státních orgánů a soudců orgánů a soudců a poslanců Evropského
a poslanců Evropského parlamentu parlamentu, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o soudech a soudcích Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,

ve znění pozdějších předpisů

Zákon o soudních poplatcích Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,

ve znění pozdějších předpisů
Seznam tabulek

Tabulka 1 Přehled změn soudních poplatků po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb…....…9

Tabulka 2 Průměrná délka soudního řízení – okresní soudy………………..………….22
Tabulka 3 Průměrná délka soudního řízení – krajské soudy……………...…..…..…....22
Úvod
Tématem této bakalářské práce je „Právo na spravedlivý proces“. Právo
na spravedlivý proces patří k jedním z nejdůležitějších základních lidských práv.
Nejedná se jen o jedno právo, ale ve své podstatě jde o celý soubor dílčích procesních
práv, kterými se lze v soudním řízení domáhat spravedlivého rozsudku. Toto právo tedy
nezaručuje úspěch v řízení, nýbrž tzv. „kvalitu cesty“ k danému výsledku. Jinými slovy
jde o zachování zásad řízení, která jsou zakotvena v právním řádu každého
demokratického státu.

Tato práce se zabývá ochranou práva na spravedlivý proces v České republice

a nastiňuje ochranu práva na spravedlivé řízení v Evropě, jejímž garantem je Evropský
soud pro lidská práva ve Štrasburku. Práce je rozdělena do dvou kapitol. První kapitola
teoreticko-metodologické části obsahuje dalších pět podkapitol. V první podkapitole
jsou popsána základní lidská práva ve světle historického vývoje. Druhá až pátá
podkapitola se podrobně zabývá právem na spravedlivý proces z pohledu Ústavy České
republiky (soudní moc), z pohledu Listiny základních práv a svobod, a třetím úhlem
pohledu je ochrana práva na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Pomocí deskriptivních metod je čtenář této práce
obeznámen s rozdělením soudní moci v České republice, konkrétně s obsahem článků
81, 82, 90 a 96 Ústavy ČR, dále s články 36, 37, 38, 39 a 40 Listiny základních práv
a svobod, která je taktéž součástí Ústavy ČR, a v neposlední řadě s článkem
6 odst. 1, 2, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Druhá kapitola této práce pojednává o konkrétním případu D.H. a spol. známého
spíš pod názvem „Případ zvláštních škol na Ostravsku“. V tomto případu šlo
o posouzení nepřímé diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělání. Po neúspěchu
u Ústavního soudu ČR, rozhodoval tento případ Evropský soud pro lidská práva
ve Štrasburku.

Autor práce si klade za cíl zodpovězení otázky: Co je možné učinit, aby byl proces
v České republice spravedlivější ?

1
1. Teoreticko - metodologická část
Metodologický postup:

Pro hlubší zkoumání tématu „Právo na spravedlivý proces“ byly autorem práce
vybrány knižní publikace knihovny Akademie věd v Praze. Tato vědecká knihovna
poskytuje rozsáhlé spektrum podkladů týkajících se tohoto tématu. Pro zachování
aktuálnosti byly zvoleny autorem pouze knižní a jiné podklady nepřekračující rok
vydání 1999. Pouze publikace týkající se historie práva od autora Jana Tuláčka pochází
z roku 1986.

Jako nosné publikace pro tuto práci byly použity především tyto tituly:

■ Eva, Hubálková: Přehled judikatury Evropského soudu pro lidská práva,

■ Jan Čapek: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,

■ Kmec, Jiří et al.: Evropská úmluva o lidských právech, Komentář

■ Pavel Molek: Právo na spravedlivý proces

■ Karel Klíma et al.: Komentář k ústavě a listině

■ Václav Pavlíček a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky

v menší míře byly použity tyto publikace:

■ Jiří Nolč: Ústava České republiky v otázkách a odpovědích

■ Karel Klíma: Teorie veřejné moci ( vládnutí )

■ Karel Klíma: Ústavní právo

Pomocí deskriptivních metod bude v této práci objasněno právo na spravedlivý

proces v ČR podle Ústavy, podle Listiny základních práv a svobod a podle Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Deskriptivní analyticko-
syntetické metody budou využity v závěrečné části práce při tvorbě závěrů.

2
1.1 Základní lidská práva ve světle historického vývoje

Základy dnešního chápání základních práv a svobod sahají až do Starověkého

Řecka. Vnímání významu člověka a práv měli však Řekové nastavené jinak než je tomu
v dnešní společnosti. Řekové, pro které bylo právo věcí přísně logickou, se snažili
vytvořit tzv. politická práva člověka a za pomocí těchto práv budovat nejvhodnější
formy vlád. Práva jednotlivce vůči státu byly v těchto dobách na okraji zájmu.

Ve středověku byla práva jednotlivých občanů odsunuta do pozadí. Prvním

soudcem s nejvyšší pravomocí byl panovník. Společnost byla v té době rozvrstvena
do několika úrovní. Tuláček (1986) uvádí, že na královských hradech soudí spory král,
ve městech zástupci krále, na malých městech a vsích rychtáři a na panstvích
šlechtici a feudálové. V ranném středověku se mohl u panovníka svého práva dovolávat
každý proti komukoli. Platila však zásada, že šlechtic se svého práva mohl
dovolat u šlechtického soudu a měšťan u městského soudu, svobodný nešlechtic
u soudu sobě rovným a poddaný u soudu své vrchnosti. Tato zásada však znamenala
zhoršení postavení prostých lidí a stoprocentně nebyla ve středověku dodržována.
Panovník uzavírá s šlechtou dohody, které se později stávají podkladem pro zpracování
společenské smlouvy. Filip, Svatoň, Zimek (2007) k tomu dodávají, že různé varianty
těchto společenských smluv se ve středověku a v novověku stávají podstatným
pramenem myšlenky lidských práv. Lidé rovní a svobodní mezi sebou uzavírají
smlouvu o sdružení a vládci se této smlouvě podřizují. Moc vládců je takto omezena
právě přirozenými právy člověka na život, svobodu a majetek.

Konkrétním projevem myšlenky na spravedlivý proces bylo roku 1215 vydání

Velké listiny svobod ( Magna Charta Libertum ). Dle Molka (2012) bylo právo
na spravedlivý proces v této listině zakotveno v několika aspektech. Článek
39 zaručoval, že žádný svobodný nesmí být zadržen či uvězněn nebo zbaven svých
práv a držeb nebo učiněn psancem či poslán do vyhnanství nebo jinak zbaven svého
postavení. Nemohla být proti nikomu použitá síla, jen na základě právoplatného
rozsudku. Článek 21 zaručuje právo baronů na přiměřený trest udělený soudcem jim
rovným. Dále tato listina zaručuje zákaz odepření či zdržování spravedlivosti
a poněkud archaické právo nebýt zatčen či uvězněn na návrh ženy. Roku 1679 vydává
v Anglii král Karel II právní písemnost tzv. Habeas Corpus Act, zadrženému

3
či vězněnému je zaručeno právo domáhat se posouzení oprávněnosti jeho věznění
soudcem a to i ve stanovených lhůtách, jsou v něm stanoveny i další procesní
podrobnosti. Molek (2012) nazývá tuto písemnost klíčovým dokumentem historie
lidských práv. Dalším významným dokumentem v oblasti lidských práv představuje
Listina svobod (Bill of Rights) Viléma Oranžského z roku 1689, ve které je zakotveno
právo na přiměřené kauce a pokuty, právo na přiměřený trest, porotci budou řádně
svolávání a odvolání, veškeré přísliby pokut a konfiskací před odsouzením dotyčné
osoby jsou nezákonné a neplatné.

Filip, Svatoň, Zimek (2007) uvádí, že prvním uceleným dokumentem o koncepci

lidských práv je Virginská deklarace z roku 1776, která zakotvuje , že všichni lidé jsou
od přírody svobodní a nezávislí, mají vrozená práva jako je právo na život a svobodu,
držení majetku a právo k dosažení štěstí a svobody.

V roce 1789 byla ve Francii vydána Deklarace práv člověka a občana, která podle
Molka (2012) odráží odlišnou tradici v historii lidských práv. V tomto dokumentu je
upraveno právo na spravedlivý proces ve smyslu základních záruk v trestním řízení.
Na našem území byly myšlenky obsažené v této deklaraci inspirací pro Všeobecný
občanský zákoník, vydaný v roce 1811 císařem Františkem I.
Z novověkých dokumentů týkajících se lidských práv a svobod na našem území je
možno jmenovat např. Ústavní listinu Československé republiky č. 121/1920 Sb. ,
v níž bylo zakotveno právo na spravedlivý proces, nezávislost soudů a soudců. Molek
(2012) však uvádí, že šlo spíše o organizační principy. Strukturu této listiny formálně
převzala i lidově demokratické ústava zákon 150/1948 Sb., ale jen slovy ne skutky.
V následném ústavním zákoně č. 64/1952 Sb. nebylo po nezávislosti soudů a soudců ani
vidu ani slechu. Právě Charta 77 byla opřena o porušování práva na spravedlivý proces,
především nezávislosti justice.

4
1.2 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Ústavy České republiky
– soudní moc

Právo na spravedlivý proces patří k základním lidským právům, které je v České

republice chráněno na ústavní a zákonné úrovni. Ochrana práva na spravedlivý proces
je v českém právním řádu specificky upravena jednak v hlavě páté, Listiny základních
práv a svobod, která bude podrobněji rozebrána v kapitole 1.3, a dále v hlavě čtvrté
v článcích 81, 82, 90, a 96 pojednávající o soudní moci. Souvisejícími články jsou
čl. 93 a 95 Ústavy.

V článku 81 je zakotveno, že soudní moc v České republice vykonávají jménem

republiky nezávislé soudy. Klíma et al. (2005) rozdělují české soudnictví do struktury
obecné a ústavní justice. Do obecné justice řadí obecné a správní soudnictví,
kdy výrazem samostatnosti právních odvětví jsou Nejvyšší soud ČR a Nejvyšší správní
soud. Vertikální strukturu soudnictví představuje čtyřstupňový systém soudů
a to soudy okresní (soud tzv. první instance), krajské (soud tzv. druhé instance), vrchní
(soud tzv. třetí instance), nejvyšší (soud tzv. čtvrté instance); Nejvyšší správní soud.
Tento autor uvádí, že atribut nezávislosti náleží systému jako celku, ale i jednotlivému
orgánu čili konkrétnímu soudu. Jde tedy o decentralizovaný orgán. Ústava zaručuje
nezávislost také jednotlivým soudcům (článek 82 odst. 1 Ústavy). Nezávislost je
dle Klímy et al. (2005) garantována institucionálně i personálně. Soudní systém se
odděluje od ostatních orgánů veřejné moci. Také jednotlivé soudy se oddělují od sebe
navzájem, aby do své činnosti nemohl jeden druhému zasahovat. Hubálková (2006)
k tématu nezávislosti soudů uvádí obecně, že pro rozhodnutí, zda určitý orgán může být
pokládán za nezávislý na výkonné moci, je nutné přihlédnout ke způsobu jmenování
a délce mandátu jeho členů, k existenci záruk proti vnějším vlivům. Nolč (2004)
zdůrazňuje princip dělby moci a podotýká, že jde o to, že moc výkonná musí být
ústavní tj. ústavním způsobem ustavená, vzniklá a musí se řídit zákony. Soudní moc
v demokratické společnosti musí být nezávislá na zákonodárných a výkonných
orgánech. Nezávislost je podle Klímy et al. (2005) natolik důležitá, že jí musí být
poskytnuta zvláštní ochrana. Nezávislost je v ústavě často opakována
a to v čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dle Klímy (1999) nezávislost soudů znamená, že se soudce při plnění jeho pravomocí

5
řídí pouze zákonem, nikdo není oprávněn dávat soudci jakékoliv pokyny a soudce není
povinen podávat nikomu oficiální vysvětlení o věci, o které rozhoduje. Molek (2012)
uvádí, že jedině takový soud, jehož zřízení či zrušení bude vycházet z rozhodování
Parlamentu, a jenž tudíž nebude závislý na aktuálních rozmarech vlády, bude nezávislý.

Článek 82 Ústavy zaručuje, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí
a nestranní. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Dále jsou soudci dle tohoto
článku až na výjimky nepřeložitelní a neodvolatelní k jinému soudu. Ústava v článku
93 odst. 1 zaručuje soudcům také jejich jmenování bez časového omezení. Článek
82 odst. 3 předepisuje soudcům neslučitelnost funkce soudce s vyjmenovanými
funkcemi (prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné
správě). Za další zvýšenou ochranu nezávislosti soudců lze považovat neslučitelnost
funkce soudce dle zákona o soudech a soudcích. Podle tohoto zákona není soudci
povoleno vykonávat jinou výdělečnou činnost až na výjimky jako např. správa vlastního
majetku, vědecká, pedagogická, publicistická a umělecká činnost nebo účast
v poradních orgánech Ministerstva spravedlnosti.

Dle Klímy et al. (2005) je spravedlnost funkcí státu, který je povinen spravedlnost
poskytovat. Jeho kvalita závisí na atributech, kterými jsou nezávislost, nestrannost,
odbornost, předvídatelnost, efektivnost. Nezávislost a nestrannost byla autorem práce
výše nastíněna. Předvídatelnost znamená zaručení stranám možnost odhadnout šanci
na úspěch a je tedy projevem principu právní jistoty ve sporu. Efektivnost znamená
poskytnutí dostatečně rychlé a přiměřeně kvalitní spravedlnosti. Neefektivita
spravedlnosti vede dle Klímy et al. (2005) k vytváření paralelních struktur prosazování
práva a svémoci. Odbornost znamená, že spory jsou rozhodovány povolanými osobami
se zvláštním vzděláním a přípravou. Molek (2012) uvádí, že čl. 81 a 82 Ústavy
představují základní nároky na soud a soudce a to jejich nestrannost a nezávislost.
Článek 81 Ústavy představuje nejobecnější princip fungování soudnictví, tedy jeho
nezávislost, čl. 82 zakotvuje základní garance nezávislosti soudců a čl. 95 odst. 1, třetí
princip vázanosti zákonem. Klíma et al. (2005) uvádí, že český systém řízení soudní
moci je nastaven tak, že soudní moc je řízena exekutivou, přičemž možnosti zásahů
představitelů exekutivy do oblasti řízení a správy jsou ve srovnání s ostatními státy
Evropské unie poměrně výrazné. Dále konstatuje, že Ministerstvem spravedlnosti jsou

6
 stanovovány počty soudců, způsob a organizace práce u soudů a stejně tak i peněžní
prostředky k zabezpečení chodu soudů včetně materiálního vybavení, jednostranně,
bez koordinace se soudcovskou obcí.

Dále stojí za zmínku, že platy soudců jsou pevně stanoveny zákonem

č. 236/1995 Sb., (zákon o platech a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce
představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského
parlamentu). Soudci náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem, který
se stanoví podle počtu let započtené doby pro soudce. Platový koeficient se zvyšuje
dle zákona pouze místopředsedovi a předsedovi okresního soudu s nejméně 14 senáty,
soudci krajského soudu, který rozhoduje jako samosoudce, dále předsedovi
a místopředsedovi krajského soudu, předsedovi senátu vrchního soudu, předsedovi
kolegia vrchního soudu a předsedovi vrchního soudu. Soudcům nenáleží žádné odměny.
Ve své podstatě toto určení platů znamená, že všichni soudci pobírají přibližně stejně
vysoké platy, což přispívá k menšímu riziku korupce.

Článek 90 Ústavy zakotvuje, že soudy jsou povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a jen soudy
rozhodují o vině a trestu za trestné činy. V tomto článku jde podle Molka (2012)
v podstatě o požadavek, aby šlo o soud zřízený zákonem a aby se jednotlivec dostal
právě k tomu soudci, k němuž se dostat má, tedy tzv. zákonnému soudci. Tento
koncept „zákonného soudce“ v mnohých evropských zemích vůbec neznají. Například
v Irsku je běžnou praxí, že předseda soudu přiděluje soudcům spisy svým rozhodnutím
a to podle jejich odbornosti a některé si jednoduše ponechá. Tento pracovní postup
rozdělování spisů funguje také ve Francii a je znám pod tzv. „Pravidlem krbové
římsy“, kdy zkušenému soudci je předsedou soudu udělen složitý případ a méně
zkušenému soudci jednodušší spis. Molek (2012) k tomu uvádí, že je otázkou jak taková
praxe obstojí před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen ESLP), který jak uvádí
tento autor ve svých rozsudcích již několikrát konstatoval porušení práva na zákonného
soudce. Stalo se tak např. 05.10.2010, kdy ESLP označil za porušení práva
na zákonného soudce postup slovenského okresního soudce, který využil neurčitosti
v rozvrhu práce na svém soudě a konkrétní případ si přitáhl k rozhodnutí.1

1
Rozsudek ESLP DMD Group, a.s., proti Slovensku ze dne 05.10.2010

7
 Dle Klímy et al. (2005) vystihuje čl. 90 podstatu soudnictví ve smyslu ochrany
právům soudy ve všech oblastech práva (občanského, obchodního, rodinného,
pracovního a správního). V trestním řízení jednak soudy určují, která práva byla
porušena a dále rozhodují o vině a trestu. Ukládají tresty a ochranná opatření, mohou
také přiznat náhradu majetkové újmy. Pecina (2006) na svých internetových stránkách
dodává, že v trestním řízení má obviněný kromě již zmíněných procesních práv, další
práva jako např. právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě.
Kromě těchto práv má obviněný navíc další práva, kterými jsou např. právo být
seznámen s obviněným v jazyce, který ovládá, právo na obhajobu (včetně práva
obhajovat se osobně), zásada presumpce neviny, právo odepřít výpověď,
právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, právo na odvolání.

Článek 96 Ústavy zakotvuje, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovná
práva, jednání jsou ústní, veřejná a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Klíma et al. (2005) považuje zásadu rovnosti stran za stěžejní zásadu spravedlivého
procesu, která se promítá do řady ustanovení procesních předpisů a soudních řádů.
Ve své podstatě jde o to, aby soudy zajistily účastníkům řízení rovnoprávné možnosti
v uplatňování jejich práv. Tato zásada je nazývána princip „rovnosti zbraní“. Rovnost
zbrání mezi účastníky řízení je dle Hubálkové (2006) jedním ze základních prvků práva
na spravedlivý proces a v občanskoprávním řízení vyžaduje, aby každé ze stran byla
dána rozumná příležitost svou záležitost předložit za podmínek, které ji nestaví
do podstatně nevýhodnějších podmínek než jejího protivníka ve smyslu předložení
všech důkazů a seznámení všech stran s těmito důkazy, jakožto možnosti se k nim
vyjádřit. Rovnost účastníků znamená dle Klimy et al. (2005) především právo
na zajištění určitých procesních zásad v řízení před soudy a jejím garantem musí být
stát a jeho důsledný výkon spravedlnosti. Dále účelem zásady veřejnosti, vyplývající
z toho článku, je především zajištění veřejné kontroly soudních jednání,
tj. transparentnost soudní moci.

Důležitým aspektem k přístupu k soudu jsou soudní poplatky, které jsou v České
republice velmi vysoké. Smyslem soudních poplatků je ochrana soudů
před zbytečnými soudními řízeními. Výše poplatků by však neměla bránit
k přístupu ke spravedlnosti. Výši soudních poplatků určuje zákon č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích. Osvobození od soudních poplatků je možné jen
8
dle § 138 občanského soudního řádu. Po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. došlo
k enormnímu nárůstu soudních poplatků, který nejlépe vystihuje následující tabulka 1.

Tabulka 1 Přehled změn soudních poplatků po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb.

Stav před Stav dle novely
novelou
Žaloba výše výše výše vymáhané výše soudního poplatku
o vymáhané soudního pohledávky
zaplaceni pohledávky poplatku
do 15 tisíc Kč 600,-- do 20 tisíc Kč 1.000,--
od 15 tisíc Kč 4% z od 20 tisíc Kč 5% z vymáhané částky
vymáhané do 40 miliónů Kč
částky
max. výše od 40 miliónů Kč 2milióny a 1% z vymáhané
1 milión Kč částky přesahující 40mil.
(částka nad 250miliónů se
nezapočítává)
Zdroj: FINANCE.CZ, Právo zdraží soudní poplatky, půjdou přes nesouhlas senátu nahoru
[online]. Praha:Finance.2011 Dostupné z:http//www.finance.cz/zprávy/finance/
318633-pravo-zdrazi-soudni-poplatky-pujdou-pres-nesouhlas-senatu-nahoru/ (data z 18.4.2013)

K dalšímu navýšení poplatků došlo také za návrh řízení ve věcech obchodního rejstříku.
Za první zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku je nutné aktuálně zaplatit
12.000,-- Kč a za změny nebo doplnění zápisu podnikatele v živnostenském listě
2000,-- Kč ( původně 1.000,-- Kč ).

Jak je z výše uvedené tabulky zřejmé veřejná moc zvyšuje neúměrně soudní
poplatky, což dle autora práce brání mnoha lidem k přístupu ke spravedlnosti. Jedná se
především o občany, kteří nemohou být osvobození od soudních poplatků, ale tyto
poplatky jsou přesto pro ně natolik vysoké, že raději rezignují na domáhání se
spravedlnosti před soudem. Autor práce se domnívá, že právě pro takovouto skupinu
občanů by měla v České republice vedle advokátní komory existovat ještě instituce
právní pomoci, která by však byla od advokátní komory oddělena (nezávislá),
tak jak je tomu např. na Slovensku, v Kanadě nebo Velké Británii. Tato instituce
by pak sloužila právě takovým občanům, kteří by prokázaly vážný právní zájem a byly
by právníky této instituce zdarma zastupování. Právě takováto právní úprava v České
republice chybí. Stát by měl najít model, který by takovéto bezplatné právní služby
umožňoval a to přímo v místě bydliště.

9
 Závěrem k této kapitole autor práce konstatuje, že soudní moc je v České republice
čtyřstupňová. Spory občanské, obchodní, rodinné nebo pracovní jsou rozhodovány
nejprve u příslušného Okresního soudu (soudu tzv. první instance). Pokud jedna ze stran
sporu není z vyhlášeným rozsudkem spokojena, má možnost se odvolat k příslušnému
Krajskému soudu (soudu tzv. druhé instance). Další odvolací možností je odvolání se
k příslušnému Vrchnímu soudu (soudu tzv. třetí instance) poslední možností odvolání se
proti rozsudku vrchního soudu je u Nejvyššího soudu v Praze (soudu tzv. čtvrté
instance). Ústavní soud není součástí soudní soustavy. Je soudem první instance
ve svém oboru působnosti. Tato skutečnost, vede Klímu (1999) k závěru, že Ústavní
soud je soudem veřejnoprávním.

Každý občan nebo právní subjekt má v České republice možnost se domáhat svých
práv postupně, ve všech čtyřech instancích a za dodržení ústavy a práv
na spravedlivý proces, popsaných výše. Autor práce vidí spornou problematiku v právu
na zákonného zástupce a přiklání se k názorům, že spory by měli rozhodovat soudci
podle odbornosti a profesních zkušeností, jak je tomu např. v Irsku nebo ve Francii
(Pravidlo krbové římsy), čili složité a těžké spory by měli dostat k rozhodování soudci
zkušení a s odpovídající odborností.

1. 3 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Ústavy České republiky

– Listina základních práv a svobod

V ústavní rovině je ochrana práva na spravedlivý proces dále upravena

ve speciální listině tzv. Listině základních práv a svobod (dále jen LZPS) a její hlavě
páté v článek 36, 37, 38, 39 a 40.
Článek 36 Listiny základních práv a svobod:

„ (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li
zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí
týkající se základních práv a svobod podle Listiny.

10
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,
jiného orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.“

Odstavec 1 vyjadřuje právo na přístup k soudu, které je zajištěno hlavně

vytvořením soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) za přítomnosti nestranných a nezávislých
soudců (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pavlíček et al. (1999) k odst. 1 tohoto článku uvádí,
že soudní ochrana v České republice přísluší každému, bez rozdílu, zda je občan ČR
nebo nikoliv. Možnost domáhat se svého práva zákonným postupem je založeno
především na procesních předpisech v občanském soudním řádu a správním řádem,
v řízení před soudem nebo jiným orgánem.

Nezávislost je podle Pavlíčka et al. (1999) nutným atributem vztahující se k orgánům

výkonným i ke stranám sporu a musí být vyjádřena v organizaci i ve způsobu práce
soudu. Nestrannost je podstatným principem rozhodování soudů a soudců a zákon tuto
nestrannost vyjadřuje i tím, že soudci jsou vázáni jedině zákonem a jsou povinni
vykládat právní předpisy podle podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Klíma et al. (2005) uvádí, že článek 36 odst. 1 LZPS, resp. právo na spravedlivý proces
je vybudováno na třech aspektech. V 1. aspektu je obsaženo právo na přístup k soudu,
který je nezávislý a nestranný, právo každého se domáhat ochrany svých práv, zákonem
stanovený postup a zákonem upravené řízení, spravedlivý proces, spravedlivé
rozhodnutí a náhrada za nespravedlivé či nesprávné rozhodnutí nebo úřední postup.
V 2. aspektu spočívá právo na spravedlivý a zákonný přezkum a představuje důležitou
součást spravedlivého procesu, tedy součást nestranného a nezávislého procesu.
3. aspekt představuje právo jednak na přístup k orgánům veřejné moci na vnitrostátní
úrovni (tedy ke všem soudům soudní soustavy tedy i k Ústavnímu soudu) a jednak
na přístup k orgánům na mezinárodní úrovni (tedy k ESLP a k ESD). Podle Klímy et al.
(2005) je článek 36 odst. 1 často označován jako právo na spravedlivý proces. Ústavní
soud dospěl k názoru, že čl. 36 odst.1 je nutné vykládat šířeji v přímé spojitosti
s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Česká
republika se zavázala k její přímé aplikaci. Článek 6 Evropské úmluvy bude podrobněji
rozebrán v další kapitole této práce.

11
 Autor práce se domnívá, že článek 36 odst. 1 LZPS je jedním ze základních
kamenů práva na spravedlivý proces. Zakotvuje jedno z nejdůležitějších práv a to právo
na přístup k soudu jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. K soudu, který je
nestranný a nezávislý na výkonné moci státu, či jiném orgánu. Nezávislost poskytuje
soudci být nestranný. Jedině takový soudce může být vůči stranám sporu neutrální,
rozhodovat bez předsudků a spravedlivěji. S právem na přístup k soudu úzce souvisí
právo každého domáhat se ochrany svých práv ve spravedlivém řízení. Vzhledem
k rozsahu této práce nebudou další odstavce článku 36 komentovány, neboť
nepředstavují podstatné záležitosti práva na spravedlivý proces.

Článek 37 Listiny základních práv a svobod:

„ (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání
nebo osobě blízké.
(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány
či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
(3) Všichni účastníci jsou si v řízeni rovni
(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo
na tlumočníka.“
Článek 37 odst. 1 rozvíjí článek 36 odst. 1 o právu na spravedlivý proces.
Klíma et al.(2005) uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát judikováno,
že porušení práva na odepření výpovědi obsažené v tomto článku nebo také v článku
40 odst. 3 LZPS, znamená vždy porušení práva na spravedlivý proces. Odepřít výpověď
znamená, že každý člověk před orgány činnými v trestním řízení bez ohledu na to,
v jakém je procesním postavení a zda toto procesní postavení je mu známo, smí odepřít
výpověď za podmínek stanoveným zákonem. Tímto jsou chráněny vztahy mezi
příbuznými. Tento autor dále uvádí, že právo odepřít výpověď je výjimkou z obecné
povinnosti svědčit. Osoby mají tudíž právo odepřít výpověď, nikoliv povinnost.
K výpovědi nesmí být nikdo donucován.

Pavlíček et al. (1999) podotýká, že právo odmítnout výpověď je třeba odlišovat

od zákazu výslechu či výpovědi z důvodu zachování (dle zákona) utajovaných
skutečností a tvrdí, že právo odmítnout výpověď má ten, kdo má povinnost vypovídat.
Tuto povinnost podle tohoto autora článek 37 předpokládá, ale sám neukládá. Odepřít

12
výpověď lze z jakéhokoli důvodu nebo bez důvodu. O odepření výpovědi rozhoduje
soud. V zásadě jde o to, zda odepřením výpovědi hrozí svědkovi či osobě blízké
poskytnutím výpovědi nějaké nebezpečí. Pokud se v procesu ukáže, že odepření
výpovědi je bezdůvodné, svědek již odepřít výpověď nemůže. Konkrétní úpravu
odepření výpovědi poskytuje také § 100 Zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním, v platném znění (trestní řád, dále jen TŘ). Zde jsou zakotveny dvě možnosti
odepření výpovědi a to buď v případě příbuzenského nebo jiného rodinného poměru
nebo v případě, který se vztahuje přímo ke způsobení nebezpečí stíhání, kterým se
rozumí trestní stíhání svědka v důsledku jeho výpovědi.

Smyslem druhého odstavce článku 37 LZPS je možnost obhajoby, která je

v trestním řízení zásadou klíčovou. Dle Pavlíčka et al. (1999) je právo na právní pomoc
podle tohoto článku širší než právo na obhajobu a rozumí se jí právní zastoupení vůbec,
tj. i ve věcech občanskoprávních, správně-právních a jiných. Dle Klímy et al. (2005) je
právo na právní pomoc právem přímo aplikovatelným a je možno se jej přímo
domáhat, zákonná úprava jej nemůže vyloučit. Subjektem tohoto práva je každý
jednotlivec tj. občan ČR, ale i cizí státní příslušník či osoba bez občanství, osoba
omezena k právním úkonům či této způsobilosti zbavená a osoby právnické. Stát je
povinen zajistit takové podmínky, aby využití právní pomoci nebylo bráněno. Pavlíček
et al. (1999) zmiňuje právní pomoc jako profesionální pomoc osobami (právními
zástupci), které ze zákona mají toto oprávnění. Kupř. advokáti, komerční právníci,
zčásti notáři, ale i tzv. obecný zmocněnec nemající právní vzdělání. V trestním řízení
může být obhájcem jen advokát. Dle tohoto autora je hlavní význam práva na právní
pomoc ve smyslu tohoto článku v odpovídající veřejnoprávní povinnosti orgánů
nebránit účastníku řízení, aby využíval právní pomoc.

Třetí odstavec článku 37 hovoří dle Klímy et al. (2005) o základní ústavně právní
zásadě, která má zajistit rovnost účastníků ve všech druzích řízení a zabezpečit
použití stejných „zbraní“ při dokazování, aby v důsledků toho měli účastníci co nejvíce
šancí na dosažení spravedlivého procesu a rozhodnutí. Garantem musí být stát. Autor
dále uvádí, že rovnost účastníků znamená právo na zajištění určitých procesních
zásad v řízení již od počátku řízení a Listina garantuje procesní rovnost účastníků,
kde je předmětem spor o právo a kde stranami mohou být jak fyzické, právnické osoby,
tak i stát prostřednictvím svého zástupce. Pavlíček et al. (1999) potvrzuje, že jde
13
v tomto odstavci o rovnost procesních stran, kdy žádný z účastníků nemá mít lepší
postavení než druhý. Dále však tento autor uvádí, že jde jen o zásadu obecnou,
což znamená, že platí pro každé řízení a to jak před státním orgánem, tak před orgánem
nestátním např. ve správním řízení ve smyslu § 5 obč. zák. Tato procesní zásada
rovnosti stran je obsahově v podstatě shodná i s článkem 96 odst. 1 Ústavy, který
zakotvuje před soudem rovná práva všech účastníků řízení.

Zásada rovnosti stran je dále konkrétně rozvedena v zákoně o soudech a soudcích

a zejména pak v procesních zákonech např. v trestním v platném trestním řádu
(zákon č. 141/1961 Sb.).

Čtvrtý odstavec článku 37 LPZS úzce souvisí s předešlým odstavcem o rovnosti

„zbraní“. Tento odstavec určuje právo na tlumočníka. Je zřejmé, že ten kdo by
prohlásil, že neovládá český jazyk by byl v nevýhodném postavení vůči protistraně,
která by český jazyk ovládala. Klíma et al. (2005) k tomu zmiňuje, že jde o právo
na tlumočníka při samotném výslechu jak v případném řízení, tak v řízení před soudem
v kterémkoli jeho stádiu. U hluchoněmých osob se toto právo vztahuje na tlumočníka
ústních projevů. Správní řád č. 500/2004 Sb. účinný od 01.01.2006 stanovuje jako
úřední český jazyk, zároveň však připouští předkládat písemnosti v jazyce slovenském.
Dle občanského soudního řádu mají účastníci řízení právo jednat ve svém mateřském
jazyce prostřednictvím tlumočníka. Pavlíček et al. (1999) podotýká, že nezajištění
tlumočníka obžalovanému v trestním řízení by znamenalo zkrácení práva na obhajobu.

Dle autora této práce se v článku 37 zakotvují další podstatné zásady a principy,
které zaručují právo na spravedlivý proces. Jsou jimi především právo obhajoby, čili
právo na tzv. právní pomoc a to jak profesionální, tak prostřednictvím (dle zákona
určeného) obecného zmocněnce. Další z důležitých principů práva na spravedlivý
proces je princip rovnosti účastníku ve všech druzích řízení, který představuje rovné
šance pro všechny účastníky řízení na dosažení spravedlivého rozsudku při použití
stejných „zbraní“. Dále je to právo na tlumočníka, pokud kterýkoli účastník řízení
prohlásí, že neovládá český jazyk. Nezajištění tlumočníka obviněnému, svědkovi
nebo osobě podávající vysvětlení by představovalo porušení práva na spravedlivý
proces. Stejně tak nezajištění tlumočníka obžalovanému by znamenalo zkrácení práva
na obhajobu.

14
Dalším článkem LZPS představující ochranu spravedlivého procesu je článek 38.

Článek 38 LZPS:

„ (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce
stanoví zákon.
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost
může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“

Dle Klímy et al. (2005) je Ústavním soudem interpretováno právo na zákonného

soudce jako součást soudcovské nezávislosti a vychází z toho, že soudce má být trvale
ustanovený, neodvolatelný a bez svého souhlasu nepřeložitelný. Zákonným soudcem
může být jen ten, kdo je v souladu se zákonem řádně ustanoven jako soudce
u příslušného soudu k projednávání konkrétního případu. Dle tohoto autora má tento
princip několik aspektů. Základní aspekt je zákonem zřízený soud, resp. celá soudní
soustava, která splňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti. Druhým aspektem je
princip přidělování soudní agendy, určení obsazení soudů a složení senátu
na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů, který je veřejně přístupný.
Soudcům jsou rozdělovány případy dle jejich specializace, což dle Klímy et al. (2005)
představuje garanci zákonnosti. Dle autora práce však zůstává otázkou, zda by
při rozdělování práce mezi jednotlivé soudce měla hrát roli také jejich profesní
zkušenost a délka jejich praxe těchto soudců. Jak již výše zmíněno (kapitola 1.2 článek
90 Ústavy) tuto ústavní úpravu v některých evropských zemích vůbec neznají
např. v Irsku a ve Francii. V těchto zemích je práce soudců rozdělována předsedou
jednotlivých soudů dle jejich vlastního uvážení. Předseda soudu může vzít tak v potaz
kromě odbornosti také délku profesní zkušenosti jednotlivých soudců. Dalším aspektem
zákonného soudce je podle Klímy et al. (2005) princip konkrétního složení soudu
v každé jednotlivé věci. Tento princip představuje transparentní rozvrh práce, kde jsou
jmenovitě uvedeni samosoudci, soudci tvořící senát, jakožto i další pracovníci soudu
a jejich zástupci.

Smyslem zásady zákonného soudce je podle Pavlíčka et al. (1999) zabránění tomu,
aby rozhodnutí určité věci či rozhodnutí o právech určité osoby bylo svěřeno

15
ad hoc soudu resp. soudcům (senátu), kterým takovéto rozhodování nenáleží a uvádí
případ z padesátých let a i z roku 1969 minulého století, kdy k projednání určité věci
v trestním řízení byl zřízen zvláštní senát či povolán soudce od jiného soudu. Odstavec
1 článku 38 tedy znamená, že o věci, o které má podle zákona rozhodovat samosoudce,
nesmí rozhodovat senát, a naopak. Zákonným soudem je pak soud příslušný,
a to místně, věcně a funkčně.

Druhý odstavec článku 38 LZPS zakotvuje právo fyzické osoby rozvíjející

princip práva na spravedlivý proces zajištěno čl. 36 LZPS. Toto právo je dle Klímy
et al. (2005) charakterizováno čtyřmi aspekty a to veřejnost jednání, bez zbytečných
průtahů, v přítomnosti fyzické osoby a s možností jeho vlastního vyjádření ke všem
prováděným důkazům. Výjimku, kdy veřejnost může být vyloučena, upřesňuje zákon,
ale vyhlášení rozhodnutí musí být vždy veřejné, což naplňuje všeobecný požadavek
na transparentnost soudní moci, veřejnou kontrolu i potenciální výchovnou činnost
soudu. Zásada veřejnosti je rozvíjena v úst. § 2 odst. 10 a odst. 11 TŘ, který hovoří
o veřejném projednávání trestních věcí před soudem. Veřejnost se tak může účastnit
a sledovat jednání hlavního líčení a veřejné zasedání (§ 199 odst. 1 a § 238 TŘ).
Vyloučení veřejnosti je možné jen výjimečně dle zákona (§ 200 odst. 1 TŘ). O trestním
řízení mohou soudy poskytovat informace sdělovacím prostředkům (dle § 8a TŘ
a § 54 odst. 2 ZSM), dle čl. 38 ods. 2 LZPS a čl. 17 LZPS jsou svoboda projevu a právo
na informace zaručeny, cenzura je zakázána. Pavlíček et al. (1999) k zásadě veřejného
projednávání věci uvádí, že tento princip v zásadě sleduje jednak prvek kontroly, jednak
prvek prevence a zabraňuje výkonu tajné justice. Zásada veřejnosti je také uvedena
v Ústavě v článku 96 odst. 2, v § 6 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

Druhý odstavec článku 38 se zabývá také projednávání věci bez zbytečných

průtahů, což je velice frekventovaný problém českého soudnictví a bude proto ještě
detailněji rozebrán v kapitole 1.4. Povinnosti orgánů včetně soudů je projednání věci
co nejrychleji při zachování občanských práv zaručených ústavou a mezinárodními
smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Klíma
et al. (2005) k tomu podotýká, že provedení trestního řízení bez zbytečných průtahů je
významnou zárukou objasnění trestní věci a tím spravedlivého rozhodnutí, neboť
průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů.

16
Rychlost řízení se vztahuje i na rychlost vazebního řízení, jejíž záležitosti by měly být
vyřizovány přednostně a s největším urychlením. Požadavek rychlosti zmiňuje i TŘ
(např. § 164 odst. 1 a § 41 odst. 1), a klade důraz na včasné objasnění skutečností
obhájcem obviněného. Právo projednání věci bez zbytečných průtahů vztahuje LZPS
na všechna procesní řízení trestní, správní, občanskoprávní, řízení ve věcech správy
daní a poplatků. LZPS však neuvádí co je to průtah, jak je takový průtah dlouhý
a kdy je zbytečný, nelze jej tedy časově vymezit, je dán složitostí případu, tím že soud
nejedná, ač by mohl, zatížením soudu v jiných věcech apod. Molek (2012) se domnívá,
že pokud by se dala nějakému nedostatku v naplňování práva na spravedlivý proces
přiřadit nálepka „systémový“, šlo by nesporně o průtahy v řízení. Právo na projednání
věci „v přiměřené lhůtě“ představuje jednu ze základních náležitostí práva
na spravedlivý proces, neboť jak říká stará právní maxima, „pozdní spravedlnost je
odepřená spravedlnost“.

Autor práce se domnívá, že stanovením jen přiměřených lhůt procesních úkonů

a nestanovením definice, co je to průtah, jak je dlouhý a kdy je zbytečný, vede v České
republice k nepřiměřenému prodlužování projednávání věcí. Česká republika je
často v tomto smyslu terčem kritiky ze stran různých mezinárodních institucí.

Dalšími vyjádřenými zásadami v druhém odstavci článku 38 je zásada ústnosti,

čili, že každá věc musí být projednána v jeho přítomnosti a právo na vlastní
vyjádření ke všem prováděným důkazům. Dle Klímy et al. (2005) je toto právo
obsahově širší a znamená právo jednak se k věci vyjadřovat, překládat návrhy na
provádění důkazů a vyjadřovat se k těmto důkazům. Tyto dvě zásady platí pro všechny
druhy řízení. Rozsáhlá práva obviněného v trestním řízení jsou zakotvena v § 33
odst. 1 tr. řádu. Dle Pavlíčka et al. (1999) má obviněný právo se vyjádřit ke všem
skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům, není však povinen k věci
vypovídat a podávat žádosti a opravné prostředky. Tímto obviněný uskutečňuje
právo na svou obhajobu. K těmto právům patří také oprávnění nahlížení do spisu.
Klíma et al. (2005) k tomu dodává, že zásada ústnosti spočívá v tom, že soud
rozhoduje na základě ústně provedených důkazů a ústních přednesů stran. Všichni
účastnici u soudu musí proto vypovídat ústně a listiny, kterými soud provádí důkazy,
musí být přečteny. Zásada ústnosti úzce souvisí se zásadou veřejnosti, neboť veřejný
proces, aby mohl splnit svůj účel, musí být proveden v ústní formě. Zákon připouští
17
 jen určité výjimky ze zásady veřejnosti, kdy předseda senátu může veřejnost vyloučit,
z důvodu ochrany utajovaných skutečností, obchodního tajemství, mravnosti
nebo veřejného pořádku. Rozsudek musí být však vždy veřejný a ústní.

Autor práce se domnívá, že článek 38 LZPS zakotvuje jedny

z nejproblematičtějších práv člověka a to především právo na zákonného
soudce a projednání věci bez zbytečných průtahů. Autor práce se zamýšlí nad otázkou,
zda by při rozdělování práce mezi jednotlivé soudce měla hrát roli také profesní
zkušenost a délka praxe jednotlivých soudců. Jak již výše zmíněno, (kapitola
1.2 článek 90 Ústavy) tuto ústavní úpravu v některých evropských zemích vůbec
neznají, např. v Irsku a ve Francii. V těchto zemích je práce soudců rozdělována
předsedou jednotlivých soudů dle jejich vlastního uvážení. Předseda soudu může vzít
tak v potaz kromě odbornosti také délku profesních zkušenosti jednotlivých soudců.

Další významnou problematikou je dle autora práce také stanovení jen přiměřených
lhůt procesních úkonů a zákonem nestanovení definice, co je to průtah, jak je
dlouhý a kdy je zbytečný, což vede v České republice k nepřiměřenému
prodlužování projednávaní věcí. Česká republika je často v tomto smyslu terčem
kritiky ze stran různých mezinárodních organizací.

Dalším článkem LZPS představující ochranu spravedlivého procesu je článek 39

LZPS.
„ Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i také jiné újmy
na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.“

Přehled souvisejících předpisů a ustanovení právního řádu je velmi rozsáhlý, k těm

nejdůležitějším patří trestní zákon (140/1961 Sb.), zákon o trestním řízení (141/1961
Sb.), zákoník práce (65/1965 Sb.), občanský zákoník (40/1964 Sb.) a také celá řada
mezinárodních smluv např. Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech
trestních č. 550/1992 Sb., Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí č. 36/1988 atd.

Podle Klímy et al. (2005) zajišťuje trestněprávní ochranu v našem právním

pořádku trestní právo hmotné – trestní zákon 140/1961 Sb, v pl. znění a zákon
č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech
mládeže. Účelem trestního zákona a trestního práva vůbec je chránit zájmy

18
společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických
a právnických osob. Trestní zákon stanovuje závažná porušení základních práv
a svobod a označuje je jako trestné činy, určuje výměry trestů. Pavlíček et al. (1999)
uvádí druhy trestů za spáchané činy, jsou jimi např. odnětí svobody, ztráta čestných
titulů a vyznamenání, zákaz činnosti, propadnutí majetku nebo věci, peněžité tresty,
vyhoštění a zákaz pobytu. Od roku 1996 připadá v úvahu také nový druh trestu, trest
obecně prospěšných prací. V ČR byl v roce 1990 zrušen trest smrti a nahrazen
doživotním trestem odnětí svobody za nejzávažnější trestné činy, především za úmyslné
usmrcení jiného. Další trestněprávní ochranou představuje trestní právo procesní,
které upravuje trestní řízení, tj. postup orgánů činných v trestním řízení
tak, aby pachatelé byli spravedlivě potrestáni. Dle Klímy et al. (2005) stanovuje trestní
řád do jaké míry a jakým způsobem mohou orgány činné v trestním řízení
do základních práv a svobod zasahovat. Trestným činem je pro společnost nebezpečný
čin, jehož znaky jsou uvedeny v § 3 odst. 1 trestního zákona. Klíma et al. (2005)
a Pavlíček et al. (1999) se shodují, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je
určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou
pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou. Smyslem uložení trestu je pak ochrana
společnosti před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání
trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život.

Posledním článkem LZPS, který reflektuje právo na spravedlivý proces je článek 40.

„ (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud
pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyl jeho vina vyslovena.
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby
a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí,
ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých
případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
(4) Obviněný má právo odepřít výpověď  tohoto práva nesmí být žádným způsobem
zbaven.

19
(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo
zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných
prostředků obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných
prostředků v souladu se zákonem.
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl
čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“

Tak jako článek 39 LZPS tak i tento článek se týká speciálně věcí posuzovaných
v trestním řízení a k právům obviněného resp. obžalovaného. Některé principy byly již
obecně výše popsány a rozebrány a vzhledem k maximálnímu rozsahu práce se autor
této bakalářské práce bude u tohoto článku zabývat pouze zásadou presumpce neviny
(odst. 2 tohoto čl.) a zákazu retroaktivity (odst. 6 tohoto čl.).

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada tzv. presumpce neviny,

podle níž je každý, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla
vyslovena vina, každý kdo je trestně stíhán, považován za nevinného. Klíma
et al. (2005) uvádí, že nejen orgány činné v trestním řízení, ale i jiné osoby, musí tuto
zásadu ctít a před vynesením rozsudku, nemohou uvést, že „určitá osoba spáchala
trestný čin“. Tato zásada vyjadřuje požadavek, že vina musí být zcela jednoznačně
a objektivně prokázána, bez jakýchkoli pochybností. Pokyn má soud nějaké
pochybnosti, měl by rozhodnout podle další s presumpcí neviny související zásadou,
rozhodnout, a to v souladu ze zásadou „ in dubio pro reo“ , tedy v pochybnostech
ve prospěch obviněného (obžalovaného). Další zásadou při rozhodování o vině je
zásada „iura novit curia“, tedy soud zná právo, čili nedokázaná vina má stejný význam
jako dokázána nevina. S touto zásadou souvisí ještě jeden princip a to, že obžalovanému
musí být vina prokázána orgány činnými v trestním řízení, resp. soudem.

V odstavci šestém článku 40 LZPS jde o tzv. zákaz retroaktivity, který odmítá
zpětnou časovou působnost trestního zákona a dle Klímy et al. (2005) nemohou mít
ani novely trestního zákona zpětnou účinnost. Jinými slovy pro posuzování trestnosti
činu a ukládání trestu nutno použít zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán. Pavlíček
et al. (1999) uvádí jednu výjimku, a to tehdy, jeli pozdější zákon pro pachatele
příznivější, což přímo koresponduje se zněním ve větě druhé tohoto článku.

20
 Závěrem lze konstatovat, že vedle ústavní úpravy lidských práv zakotvených přímo
v Ústavě ve článcích 81, 82, 90, a 96, představuje Listina základních práv a svobod
podstatnou ochranu práva na spravedlivý proces. Hlava pátá články 36, 37, 38, 39
a 40 LZPS rozvíjí výše uvedené články Ústavy (čl. 81, 82, 90, 96). Samotný článek
36 odst. 1 je často označován jako právo na spravedlivý proces, neboť zakotvuje jedno
z nejdůležitějších práv a to právo na přístup k soudu jak na vnitrostátní,
tak na mezinárodní úrovni. Další ochranou práva na spravedlivý proces představuje
zásada zákonného soudce. S touto zásadou však autor práce polemizuje a zamýšlí
se nad principem přidělování soudní agendy podle rozvrhu práce soudů, která
nereflektuje profesní zkušenosti jednotlivých soudců. Další významnou problematikou
je dle autora práce také stanovení jen přiměřených lhůt procesních úkonů a zákonem
nestanovení definice, co je to průtah, jak je dlouhý a kdy je zbytečný, což vede v České
republice k nepřiměřenému prodlužování projednávaní věcí.

Dále dle čl. 38 stanovuje pouze zákon, které jednání je považováno za trestný čin
a jaké druhy trestů lze za jeho spáchání uložit. V dalších článcích je zakotvena
podstatná zásada trestních řízení a to presumpce neviny (čl. 40 odst. 2), podle které je
každý obžalovaný před vynesením rozsudku považován za nevinného a jeho vina musí
být dokázána orgány činnými v trestném řízení. Zákaz retroaktivity (čl. 40 odst. 6)
odmítá zpětnou časovou působnost trestního zákona.

Dle Molka (2012) je rozebraná úprava na úrovni Listiny, popř. Ústavy, jednotlivci
v jurisdikci ČR nejbližší a nejpřístupnější. Při porušení práva na spravedlivý proces jsou
práva jednotlivce nejprve posouzena vnitrostátními soudy (především ÚS).
Při neúspěchu je možné se práva na spravedlivý proces domáhat u evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku. Podle tohoto autora poskytuje LZPS v mnoha ohledech
širší ochranu než například Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod.

V kapitole 1.3 v článku 38 LZPS byla nastíněna problematika průtahů soudních

řízení, resp. zbytečných průtahů těchto řízení. Neboť nejde o nepodstatnou záležitost
českého soudnictví, věnuje se autor práce této problematice ještě v následující kapitole
1.4 a uvádí k tomuto tématu statistické údaje.

21
1.4 Průměrná délka soudního řízení – okresní a krajské soudy

Následující tabulka dokládá průměrné délky soudních řízení ode dne nápadu
do dne právní moci ve dnech. Údaje poskytlo Ministerstvo spravedlnosti ČR
pro statistickou ročenku 2012, kterou vydává Český statistický úřad.
Z tabulky 2 - průměrná délka řízení - okresní soudy a z tabulky 2 - průměrná
délka řízení - krajské soudy je možné analyzovat, že délka řízení u okresních soudů je
víc jak třikrát kratší než u krajských soudů.

Tabulka 2 Průměrná délka řízení - okresní soudy

rok 2005 2008 2009 2010 2011

Trestní věci 254 219 213 207 192

Občanskoprávní věci 453 426 309 282 284

Řízení o nezletilých 212 174 173 173 171

dětech

Zdroj:Český statistický úřad, Statistická ročenka České republiky 2012.

http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/A6004C2345/$File/000112.pdf  (data z 8.3.2013)

Tabulka 3 Průměrná délka řízení - Krajské soudy

rok 2005 2008 2009 2010 2011

Trestní věci 697 696 611 672 687

Občanskoprávní věci 354 939 699 631 559

z toho obchodní x 1187 781 701 603

Obchodní věci 1380 x x x x

Insolvenční věci x 27 39 69 92

Zdroj:Český statistický úřad, Statistická ročenka České republiky 2012.

http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/A6004C2345/$File/000112.pdf  (data z 8.3.2013)

Ze srovnání výše uvedených tabulek je patrné, že krajské soudy pracují podstatně

pomaleji než soudy okresní, což je zřejmě dané náročností projednávaných věcí

22
u krajských soudů, které plní funkci odvolací. Dále je možné konstatovat, že v trestních
věcech soudům první instance trvá projednání věci více než půl roku, v občanskoprávních
věcech je doba řízení více než osm měsíců. Pokud se účastník trestního řízení odvolá
k soudu druhé instance, pak je nutné k této době přičíst další skoro dva roky,
v občanskoprávních věcech je nutno připočítat necelé dva roky.

Pokud občan České republiky neuspěje se svou stížností ohledně práva

na spravedlivý proces u Ústavního soudu ČR, má ještě jednu možnost a sice
domáhat se svého práva u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tento
soud posuzuje práva občanů evropských států na základě již zmiňované Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

1.5 Ochrana práv na spravedlivý proces podle Evropské úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod

Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod vydala roku 1950 evropská
politická organizace – Rada Evropy. Tuto Úmluvu ratifikovalo postupně 47 členů Rady
Evropy. Česká republika je Úmluvou vázána od 18. března 1992. Právem
na spravedlivý proces se zabývá článek 6 Úmluvy a dále čl. 7, jakož i článek
2, 3 a 4 dodatkového Protokolu č. 7, vztahujícího se výhradně k trestným věcem.
Kratochvíl (2009) hovoří o Úmluvě jako o jednom z nejdůležitějších dokumentů
s trestněprávní konotací, která je často pokládána za bohatou studnici poznatků, kterou
je třeba objevit, když se hledají principy trestního práva a trestního procesu. Vzhledem
k rozsahu práce bude podrobněji rozebrán pouze nejdůležitější procesně-právní
ustanovení Úmluvy, zakotvující právo na spravedlivý proces, a to článek 6 Úmluvy.
Znění článku viz příloha 1.

Jak již bylo zmíněno výše, má každý občan členského státu Rady Evropy
po vyčerpání všech právních možností ve svém státě, možnost obrátit se stížností
na porušování práv a svobod zakotvených v Úmluvě na Evropský Soud pro lidská práva
(dále jen ESPL) ve Štrasburku. Dle Hubálkové (2006) je nejčastějším argumentem,
který stěžovatelé uvádějí a to i občané ČR, námitka na porušení práva na spravedlivé
řízení před nestranným a nezávislým soudem, který by rozhodl bez zbytečných

23
 průtahů. Dle této autorky není podstatou práva na spravedlivý proces právo na úspěch
v řízení, nýbrž zachování zásad řízení.

Molek (2012) uvádí, že nad úpravou práva na spravedlivý proces v Úmluvě

bychom se mohli zaradovat, neboť je přehledná a jednoduchá a zahrnuje pouze
čl. 6 Úmluvy. Problematičnost spočívá v tom, že na rozdíl od vnitrostátní úpravy
nechrání čl. 6 jednotlivce, kdykoli stojí před soudem členského státu Rady Evropy,
ale jen v některých typech řízení, což vyplývá ze slov „rozhodne o jeho občanských
právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu“.
Článek 6 se tedy týká pouze řízení, v nichž se rozhoduje o občanských právech nebo
závazcích nebo o oprávněnosti trestního obvinění. Správní řízení jsou vyloučena
pokud nemají dopad na určení civilních práv a povinností. Tento autor podotýká,
že ochrana spravedlivého procesu zakotvena v Úmluvě, připomíná spíše dvojici
nespojitých štítů, z nichž ten slabší (čl. 6 odst. 1) chrání jednotlivce v civilních řízeních
a ten silnější (čl. 6 a 7 plus čl. 2-7 Protokolu č. 7) v řízeních trestních. Dále dle Molka
(2012) jsou v Úmluvě uvedeny „skrytá práva“ a to právo na přístup k soudu, na účast
ve sporném řízení, na rovnost zbraní, na řádné provádění důkazů, na křížový výslech
svědků, na odůvodněný rozsudek, na skutečně provádění pravomocných rozhodnutí.

1. 5. 1 Trestní obvinění

Kmec et al. (2012) uvádí, že jde o dva separátní autonomní pojmy a je třeba je
chápat odděleně. Prostřednictvím pojmu „trestní“ se chceme dovědět, zda je článek
6 Úmluvy pro daný případ aplikovatelný z věcného hlediska a prostřednictvím pojmu
„obvinění“ zjišťujeme od kterého okamžiku je čl. 6 aplikovatelný. Mezi členskými státy
rady Evropy existují různé výklady ve vnitrostátním právu, co je trestný čin a co je
např. jen provinění nebo přestupek. Hubálková (2006) uvádí, že trestní obvinění je
ESLP posuzováno a interpretováno autonomně a ESLP není vázán interpretacemi
danými vnitrostátním právem. Dle judikatury ESLP 2 je třeba přihlédnout ke třem
kritériím, ke kvalifikaci činu z hlediska vnitrostátního práva, k povaze činu,
k charakteru a stupni závažnosti sankce, která dotyčnému hrozila. Hubálková (2006)

2
Odst.44, ‚Öztürk v. Něměcko, rozsudek z 21.února 1984, Serie A č. 73

24
 dále uvádí, že trestní povahu podle ESLP ve smyslu čl. 6 Úmluvy mělo řízení
před vnitrostátními soudními orgány ve věci Kadri v. Francie 3 , v níž šlo o uložení
daňové pokuty nebo také v případě T. v. Rakousko4, v níž šlo o uložení pokuty
za zneužití řízení. U tohoto případu tak ESPL rozhodl z ohledem na výšku pokuty, která
činila 400.000 rakouských šilinků a možnost změny pokuty na trest odnětí svobody.

1. 5. 2 Všeobecné garance (čl. 6 odst. 1 Úmluvy)

Odstavec 1 čl. 6 Úmluvy skýtá hned několik garancí společných pro všechny typy
řízení a je možné v něm najít jednotlivé složky práva na spravedlivý proces. První
takovouto složko je právo na přístup k soudu.

 Právo na přístup k soudu

Dle Hubálkové (2006) zaručuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy právo na přístup k soudu,
který rozhoduje o občanských právech a závazcích nebo o trestním obvinění.
Z judikatury ESLP možno uvést příklad, kdy tento soud ve věci Golder v. Spojené
5
království uvedl, že procesní záruky uvedené v čl. 6, týkající se spravedlnosti,
veřejnosti a rychlosti řízení, by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přístup
k soudům, jenž je předběžnou podmínkou těchto záruk. Čapek (2010) k tomuto odstavci
uvádí, že pokud jde o věci civilní, lze pojmu „spravedlivý proces“ přisoudit všechny
znaky uvedené v odst. 1 a to veřejnost, přiměřenou lhůtu, nezávislost a nestrannost
soudu řízeného zákonem.

Hubálková (2006) ve své publikaci zmiňuje, že první rozsudek ESLP, který shledal
porušení Úmluvy ve smyslu porušení ustanovení o soudu řízeného zákonem padl
až v roce 2000 ve věci Coëme a další v. Belgie 6 . ESLP tehdy rozhodl, že „účelem
zakotvení ustanovení ,zřízený zákonem´ do čl. 6 bylo vyhnout se tomu, aby o organizaci
soudního systému rozhodovaly v rámci své pravomoci orgány výkonné moci, a přenést
tuto úlohu na parlament.

Kmec (2012) se zabývá nezávislostí soudů detailněji a uvádí, že ESLP tradičně považuje
za „nezávislost“ zejména nezávislost na moci výkonné a na stranách sporu.

3
Rozsudek ESLP z 27. března 2001, nepublikován
 4
Rozsudek ESLP z 14.listopadu 2000, Sborník rozsudků a rozhodnutí 2000-XI.
5
Rozsudek ESLP z 21.února 1975, Serie A č. 18
 6
Rozsudek ESLP z 22.června 2000, Sborník rozsudků a rozhodnutí 1996-II.
25

S nezávislostí úzce souvisí nestrannost soudů, což se podle ESLP projevuje,

i v rezignaci na rozlišení, který z obou požadavků byl konkrétně porušen. Dle tohoto
autora nezávislost soudů ohrožují i jiné subjekty, než jen orgány moci výkonné,
např. média nebo politické strany. Garance nestrannosti soudu chrání důvěru,
kterou by měly soudy vzbuzovat jak u veřejnosti, tak u účastníků řízení.
U trestních obviněních se požadavek nezávislosti a nestrannosti týká především soudců,
kteří jsou povoláni rozhodovat o oprávněnosti trestního obvinění. Dle Hubálkové (2006)
se posuzuje nestrannost ve smyslu tohoto ustanovení ze dvou hledisek, a to odhadnout
osobní přesvědčení určitého soudce v dané věci, a druhé hledisko předpokládá ujistit se
o tom, že poskytuje dostatečné záruky, aby v tomto ohledu bylo možno vyloučit
jakoukoli pochybnost. Dále tato autorka rozlišuje nestrannost objektivní
a subjektivní. Subjektivní nestrannost se týká dvou výše uvedených hledisek, které
odrážejí osobní postoj soudce či soudu.. Objektivní nestrannost odráží kumulaci funkcí,
které stejný soudce nebo soudní orgán vykonává v rámci jednoho soudního řízení.

 Spravedlivé projednání věci

Další všeobecnou garancí, kterou zaručuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy je spravedlivé

projednání věci. Jde o požadavek procesní povahy, smyslem není dosažení úspěchu
v projednávané věci, ale spravedlnost řízení jako takového před soudem.
Dle Hubálkové (2006) vyplývá z judikatury ESLP pevně zakotvený princip, podle
kterého není úlohou ESLP svým vlastním hodnocením skutkových okolností a důkazů
nahrazovat jejich hodnocení ze strany vnitrostátních soudů, ale ověřovat, zda důkazní
prostředky byly předloženy způsobem zaručující spravedlivý proces. Kmec (2012)
k tomu dodává, že pojem „spravedlivého projednání věci“, je-li zařazen jako
podmnožina pojmu „spravedlivý proces“, je sám o sobě prakticky neuchopitelný,
bezobsažný a obsah mu tedy dává až ESLP ve své jurisdikci. ESLP vyvodil zejména
zásadu rovnosti zbraní a kontradiktornosti.

Kmec (2012) uvádí, že zásada rovnosti zbraní je jednou z charakteristik konceptu

spravedlivého procesu, který zahrnuje základní právo, aby trestní řízení bylo
kontradiktorní. Hubálková (2006) čerpá z judikatury ESPL, který definoval požadavek

26
rovnosti zbraní v rozsudku Ankerl v. Švýcarsko7 , jako požadavek, aby každé ze stran
byla dána rozumná příležitost předložit svou záležitost za podmínek, které ji nestaví
 do podstatně nevýhodnějších podmínek než jejího protivníka.

Jako porušení zásady kontradiktornosti řízení uvádí Hubálková (2006) případ,

kdy jeden z účastníků předložil stanovisko či dokumenty, které nebyly posléze soudem
předány druhému účastníku. Nebo další případ Krčmář v. Česká republika8, kdy soud
ze své iniciativy shromáždil důkazní materiál, který byl sice přečten ve veřejném
jednání, ale účastníci řízení neměli možnost se k němu vyjádřit. Popis případu
viz příloha č. 2. Kmec (2012) považuje zásadu kontradiktornosti za vůbec
nejzákladnější, bez níž nelze vůbec hovořit o soudním procesu. Oběma stranám řízení
musí být dána možnost seznámit se, se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem
ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim.

 Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě

Smyslem požadavku „přiměřené lhůty“ je podle Čapka (2010) zajistit,

aby v přiměřené lhůtě a na základě soudního rozhodnutí byl učiněn konec nejistotě,
v níž se obžalovaná osoba nachází. Jde o tzv. právní jistotu. V civilním řízení se jako
počátek přiměřené lhůty považuje okamžik zahájení řízení. Hubálková (2006) uvádí,
že je to den podání žaloby. V trestním řízení je jako počátek bráno zpravidla datum,
kdy je dotčené osobě sděleno obvinění, nebo den, kdy byla zatčena. Právní nejistota
podle Čapka (2010) končí okamžikem, kdy je rozhodnuto o vině a trestu v trestním
řízení nebo o civilněprávních nárocích žalobce či žalovaného v civilních věcech,
a to u nejvyšší instance po vyčerpání opravných prostředků (odvolání či dovolání,
příp. ústavní stížnost). Jinými slovy je to v den právní moci konečného rozhodnutí.

Hubálková (2006) uvádí, že ESLP posuzuje přiměřenost délky řízení ze tří kritérii,
kterými jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup vnitrostátních orgánů.
Podle Čapka (2010) přetížení soudů, špatná organizace, nedostatek personálu nejsou

7
Anker v. Švýcarsko, rozsudek z 23.října 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, Helle v. Finsko, rozsudek
z 19. prosince 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1999-VIII Dombo Behherr B.V. v. Nizozemí, rozsudek z 27. října 1993,
Serie A č. 274, viz též str. 102
8
Rozsudek ESLP z 2. března 2000, nepublikován
27

zpravidla uznávány jako omluva pro nepřiměřenou délku řízení a konstatuje, že v České
republice neexistuje žádný právní prostředek nápravy, s jehož pomocí by si někdo mohl
 stěžovat na přehnanou délku řízení9. Popis případu ve věci Hartman v. Česká republika
v příloze č. 3, týkající se stížnosti u ESLP ohledně délky řízení.

Čapek (2010) dále nastiňuje problematiku spravedlivého zadostiučinění,

překročí-li řízení „přiměřenou lhůtu“ stanovenou v čl. 6 osdt. 1, kterým je pouze
náhrada škody či jiné kompenzace, jelikož jednou vzniklý průtah již nelze odstranit.

Počet stížností u ESLP dle Hubálkové (2006) na nepřiměřenou délku řízení

za posledních několik let značně stoupl, a to i pokud jde o Českou republiku.
Ze seznamu případů, které tato autorka uvádí je zřejmý celkový počet 252 případů
rozhodovaných u ESLP v období od prosince 1998 do července 2006, týkajících se
České republiky. Z tohoto počtu se 154 případů týkalo délky soudního řízení.
V 68 případech bylo ESLP rozhodnuto, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
tedy k nepřiměřené délce soudního řízení v České republice.

Mezi další všeobecné garance čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující spravedlivý proces
patří i další zásady, jako zásada veřejnosti, právo mlčet atd. Z důvodu rozsahu práce
nebudou tyto zásady popsány.

1. 5. 3 Garance práv obviněného (čl. 6 odst. 2 a 3 Úmluvy)

Druhý a třetí odstavec článku 6 Úmluvy zakotvuje práva obviněného v trestním

řízení. Mezi ty nejdůležitější práva, kterými se podrobněji bude věnovat i tato práce je
presumpce neviny, práva obhajoby.

● Presumpce neviny

Odstavec 2 čl. 6 zaručuje každému, kdo je obviněn z trestného činu, aby byl
považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
Čapek (2010) k tomu uvádí, že presumpci neviny je třeba chápat v kontextu Úmluvy
jako speciální aspekt obecného pojmu „spravedlivý proces“ v trestních věcech. Z čehož
plyne, že pokud ESLP stanoví, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak se

9
Rozsudek Hartman v. Česká republika ze dne 10. července 20003, stížnost č. 53341/99§69
28
presumpci neviny nezabývá. Lidskoprávní charakter principu presumpce neviny
spočívá v tom, že je stanovena v samostatném článku 6 odst. 2, čímž z ní činí vedoucí
princip spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a povyšuje jej na jedno
 ze základních lidských práv a dodává mu mezinárodní právní dimenzi a ochranu.

Hubálková (2006) dodává, že princip je porušen, pokud soudní rozhodnutí

nebo názor veřejné osoby týkající se obviněného nebo obžalovaného obsahuje
myšlenku, že dotyčnému byla v souladu se zákonem prokázána vina. ESLP přitom
klade důraz na slovní formulace veřejných osob, která činní prohlášení, dokud není
obžalovaný souzen a odsouzen. Dále tato autorka uvádí jednu zajímavost
a to, že podle ESLP zásada presumpce neviny každé osoby, na níž byla uvalena vazba,
musí mít vliv na vazební režim a zejména na způsob, jakým je s ním zacházeno.

Kmec (2012) se zamýšlí nad zásadním rozdílem, který je třeba činit mezi tvrzením,
že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se
dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena.

V momentě, kdy je vynesen rozsudek je podle Hubálkové (2006) ustanovení

čl. 6 odst. 2 Úmluvy nadále neaplikovatelné v souvislosti s trestnou činností
obžalovaného (nyní odsouzeného, byť nepravomocně). Výjimku tvoří prohlášení, která
by naznačovala nová obvinění vůči němu, a která by byla předmětem předchozího
odsuzujícího rozsudku.

V článku 6 odst. 2 ani v jiném článku Úmluvy není podle Čapka (2010) zakotveno
právo na úhradu škody obviněnému z trestného činu, jeli řízení proti této osobě
zastaveno. Hubálková (2006) upřesňuje, že jde o odškodnění za zákonnou vazbu, pokud
je řízení zastaveno. Není tudíž v rozporu z č. 6 odst. 2 odmítnutí vyplatit takové osobě
odškodnění, což dokládá rozsudek ve věci Englert v. Německo a další10 . Tato autorka
dále uvádí případ Baars v. Nizozemí11, kdy ESLP ve svém odůvodnění zamítl
odškodnění za vazbu, a rozlišil mezi rozhodnutími označujícími „stav podezření“
a těmi, které obsahují „rozhodnutí o vině“, a došel k závěru, že pouze druhá kategorie je neslučitelná
s principem presumpce neviny.

10
Englert v. Německo, rozsudek z 25. srpna 1978, Série Ač.123; Del Latte v. Nizozemí, rozsudek z 9. listopadu 2004,
nepublikován.
11
Rozsudek z 28. října 2003, nepublikován

29

● Práva obhajoby

V čl. 6 odst.3 písm. a) zakotvuje právo obviněného, být neprodleně a v jazyce,

jemuž rozumí podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
Podle Hubálkové (2006) poukazuje toto ustanovení na potřebu zvláštní pozornosti, která
musí být věnována sdělení „obvinění“. Důležitou roli hraje detailní popis trestného
obvinění. Podezřelý musí být úředně, písemnou formou informován o skutkové a právní
podstatě obvinění. Podle tohoto článku má obviněný právo být informován o „důvodu“
obvinění tj. o činech, kterých se měl dopustit, ale také o právní kvalifikaci těchto činů.
Podle Hubálkové (2006) musí být rozsah tohoto ustanovení posouzen ve světle
obecnějšího práva na spravedlivý proces, neboť poskytnutí detailní informace
O obvinění dotčené osobě je v trestních věcech zásadní předběžnou podmínkou
pro zajištění toho, že řízení bude spravedlivé.

Článek 6 odst. 3 písm. b) zaručuje každé obviněné osobě mít přiměřený čas
a možnosti k přípravě své obhajoby. Podle Kmece (2012) jde právo na přiměřený čas
na přípravu obhajoby v jistém smyslu opačným směrem než právo na projednání věci
v přiměřené lhůtě. Čas na přípravu obhajoby nesmí být tudíž „příliš“ krátký, zatím
co přiměřená lhůta nesmí být příliš dlouhá.

Článek 6 odst. 3 písm. c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce

podle vlastního nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl
poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.

Podle Hubálkové (2006) nepřítomnost právního zástupce může být pro obviněného
fatální, pokud se má rozhodnout odpovídat na položené otázky státního zástupce, ačkoli
se rozhodl nevypovídat a využít tak práva mlčet a uvádí případ Maggee v. Spojené
království, v níž byl stěžovatel podroben během 48 hodin výslechu bez přítomnosti
svého advokáta. ESLP konstatoval, že byla porušena práva čl. 6 odst 3 písm. c,
když navíc byl stěžovatel zadržován ve velmi nepříznivých podmínkách,
které negativně ovlivnily jeho psychický stav.

Z čl. 6 odst. 3 písm.c) vyplývá, že pokud obviněný nemá finanční prostředky

na vlastního obhájce, má právo na tzv. advokáta ex offo. Hubálková uvádí, že ESLP
pokládá právo na bezplatnou právní pomoc obhájce poskytnutého z úřední moci

30

za jeden z prvků spravedlivého trestního procesu. Podmínka použití

čl. 6 odst. 3 písm.c) Úmluvy závisí na zvláštnostech řízení, přičemž je nutno vzít
v úvahu všechny stupně řízení ve vnitrostátním právním řádu a úlohu, jakou měl
nejvyšší zúčastněný soudní orgán.
 Článek 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti
sobě a dosáhnout předvolání a výslech ve svůj prospěch za stejných podmínek,
jako svědků proti sobě. Hubálková (2006) k tomuto ustanovení uvádí,
že posláním ESLP není, aby se vyslovil k tomu, zda výpovědi svědků byly právem
připuštěny jako důkazy, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení jako celek, včetně způsobu
provedení důkazů, mělo spravedlivý ráz. Dále podotýká, že se podle tohoto ustanovení
nevyžaduje účast a vyslechnutí každého svědka ve prospěch obžalovaného, ale jeho
hlavním cílem je úplná „rovnost zbraní“ ve věci. Důkazy musí být obvykle předloženy
ve veřejném jednání, za přítomnosti obžalovaného, neznamená to však, že důkazy
získané ve stadiu předcházejícím soudnímu řízení nebudou soudem přijaty jako důkazy
podle č. 6 odst. 3 písm. d), pokud byla respektována práva obhajoby.
Dle Čapka (2010) práva obhajoby zpravidla vyžadují, aby byla obžalovanému
poskytnuta adekvátní a dostatečná možnost napadnout svědectví obžaloby
a vyslechnout jeho autora, a to v okamžiku jeho výpovědi nebo později.
Dle Čapka (2010) musí být důkazy předloženy žalobcem a nikoli soudcem. Každá
byť jen malá pochybnost ohledně důkazů, musí být vykládána ve prospěch obviněného.

Mezi práva obhajoby patří také poslední článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, který
zaručuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku
používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Z důvodu rozsahu této
práce nebude toto ustanovení podrobněji rozebráno.

Autor práce se domnívá, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

představuje vedle Ústavy i Listiny základních práv a svobod důležitou záruku
spravedlivého procesu na mezinárodní úrovni. Především článek 6 Úmluvy, zakotvuje
důležité zásady jako např. právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu;
spravedlivé projednání věci a s tím spojené principy rovnosti zbraní
a kontradiktornosti řízení; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě; práva

31

obviněného v trestním řízení a s tím spojený princip presumpce neviny a práva

obhajoby. Jednou z nejporušovanějších zásad, které ESLP musí rozhodovat, jsou
stížnosti Českých občanů týkající se nepřiměřené délky řízení. Z výstupu této části
práce vyplývá, že u Evropského soudu pro lidská práva bylo evidováno v období
 od prosince 1998 do června 2006 celkem 154 stížností týkající se nepřiměřené délky
soudního řízení v České republice. V 68 případech bylo ESLP rozhodnuto, že došlo
k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Je tedy patrné, že délka průtahů v řízení a s tím spojené nepřiměřené délky celého
řízení je jednou z nejpodstatnějších problematik českého soudnictví. Jak dále vyplývá
z případu Hartman v. Česká republika12 (příloha 3), který uvádí Čapek (2010) ve své
publikaci „s přihlédnutím k ústavním stížnostem, jak jsou upraveny v českém právu,
ESLP znovu potvrdil, že nejsou efektivním právním prostředkem nápravy ve vztahu
k délce řízení, jelikož neumožňují přinutit soudy k tomu, aby urychlily řízení
nebo aby poskytly nápravu jakékoli škody vyplývající z jejich přehnané délky“. Jinými
slovy v České republice neexistuje skutečný právní prostředek nápravy, který
by občanům umožnil stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení. Molek (2012) uvádí,
že podle ESLP není tento nedostatek kompenzován ani možností podat proti státu
žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998.

Z těchto skutečností vyplývá také odpověď na otázku uvedenou v úvodu této

práce. Aby byl proces v České republice spravedlivější, bylo by třeba ustanovit
v českém vnitrostátním právu takové právní prostředky, které by umožňovaly
přinutit soudy k rychlejšímu řízení a umožnily by také uplatnit stížnost
na nadměrnou délku řízení.

1.6 Zhodnocení ochrany práva na spravedlivý proces v ČR

Jak bylo autorem práce zmíněno, patří právo na spravedlivý proces k základním
lidským právům, které je v České republice chráněno na ústavní a zákonné úrovni.
Ochrana práva na spravedlivý proces je v českém právním řádu specificky upravena
jednak v hlavě páté, Listiny základních práv a svobod a dále v hlavě

12
Rozsudek Hartman v. Česká republika ze dne 10. července 20003, stížnost č. 53341/99/69

32
čtvrté, v článcích 81, 82, 90, a 96 pojednávající o soudní moci. V České republice
existuje čtyřstupňový systém soudů, přes které se každá osoba žijící v ČR může
domáhat svých práv. Jedná se o soudy okresní (soud tzv. první instance), krajské
(soud tzv. druhé instance), vrchní (soud tzv. třetí instance), nejvyšší (soud tzv. čtvrté
instance), Nejvyšší správní soud (stojící samostatně mimo tuto soustavu soudů). Pokud
jedinec není z výrokem Nejvyššího soudu ČR spokojen má právo se domáhat svých
práv u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Již na začátku práce bylo řečeno, že se u práva na spravedlivý proces nejedná

jen o jedno právo, ale jde o celý soubor dílčích procesních práv, kterými se lze
v soudním řízení domáhat spravedlivého rozsudku. Toto právo nezaručuje úspěch
v řízení, nýbrž tzv. „kvalitu cesty“ k danému výsledku. Mezi tato práva
patří právo na přístup k soudu jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni
(čl. 36 odst. 1 LZPS). Mezi další podstatné zásady a principy se řadí právo
obhajoby (čl. 37 odst. 2), čili právo na tzv. právní pomoc a to jak profesionální,
tak prostřednictvím obecného zmocněnce, dále princip rovnosti účastníků ve všech
druzích řízení (čl. 37 odst. 3), který představuje rovné šance pro všechny účastníky
řízení na dosažení spravedlivého rozsudku při použití stejných „zbraní“. Další důležitou
zásadou spravedlivého řízení je právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 LZPS) jako
součást soudcovské nezávislosti a vychází z toho, že soudce je trvale ustanovený,
neodvolatelný, a bez svého souhlasu nepřeložitelný. Článek 38 LZPS rozvíjí princip
práva na spravedlivý proces a je charakterizován čtyřmi aspekty a to veřejnost jednání,
bez zbytečných průtahů, v přítomnosti fyzické osoby a s možností jeho vlastního
vyjádření ke všem prováděným důkazům. Jednou ze základních zásad trestního řízení
je zásada presumce neviny, podle níž je každý, dokud pravomocným odsuzujícím
rozsudkem soudu nebyla vyslovena vina, považován za nevinného. Zákaz
retroaktivity odmítá zpětnou časovou působnost trestního zákona. Jinými slovy
pro posuzování trestnosti činu a ukládání trestu nutno použít zákon účinný v době,
kdy byl čin spáchán.
Jak je z výše uvedeného výčtu procesních práv zřejmé, je jednotlivci v České
republice zdánlivě dobře zaručena ochrana práva na spravedlivé řízení. Z výstupů
z jednotlivých částí práce však vyplynuly i podstatné nedostatky tohoto procesu.
Mezi nedostatky spravedlivého procesu byly v této práci vyhodnoceny charakteristiky

33
jako například nepřiměřená výše soudních poplatků, liknavost a zdlouhavost soudního
řízení, a institut tzv. zákonného soudce.

Koncept „zákonného soudce“ v mnohých evropských zemích vůbec neznají.

Například v Irsku je běžnou praxí, že předseda soudu přiděluje soudcům spisy svým
rozhodnutím a to podle jejich odbornosti a některé si jednoduše ponechá. Tento
pracovní postup rozdělování spisů funguje také ve Francii a je znám
pod tzv. „Pravidlem krbové římsy“, kdy zkušenému soudci je předsedou soudu
udělen složitý případ a méně zkušenému soudci jednodušší spis. Autor práce se
domnívá, že pokud je soudní agenda mezi soudce rozdělována podle rozvrhu práce
soudů, pak tento princip nereflektuje profesní zkušenosti jednotlivých soudců a dochází
k tomu, že nezkušený soudce dostane k rozhodování velmi složitý případ,
který neodpovídá jeho profesním zkušenostem a rozsudek může být méně spravedlivý.

Další významnou problematikou českých soudů je zdlouhavost soudního řízení.

Dle autora práce je příčinou liknavosti soudů stanovení jen přiměřených lhůt procesních
úkonů a zákonem nestanovena definice, co je to průtah, jak je dlouhý a kdy je
zbytečný. Z výstupů práce vyplývá, že v České republice neexistuje skutečný právní
prostředek nápravy, který by občanům umožnil stěžovat si na nepřiměřenou délku
řízení. Tento nedostatek není kompenzován ani možností podat proti státu žalobu
na náhradu škody dle zákona č. 82/1998. Další významnou příčinou zdlouhavosti řízení
je dle autora samotný přístup soudců, kteří nejsou ničím motivováni, aby se zasadili
o rychlý průběh řízení. Zatímco ústavní soudci jsou jmenováni na desetileté funkční
období, soudci tzv. obecných soudů jsou jmenování do funkce soudce bez časového
omezení. Soudci mají kárnou odpovědnost za kárná provinění, k jejich odvolání však
dochází jen zřídka. To je zřejmě další příčinou, častých a výrazných průtahů
v soudním řízení. Důkazem tohoto nedostatku je narůstající počet stížností na délku
soudního řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V období
od prosince 1998 do června 2006 bylo u tohoto soudu evidováno celkem 154 stížností,
týkající se nepřiměřené délky soudního řízení v České republice. V 68 případech bylo
ESLP shledáno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čili bylo dáno stěžovateli za pravdu.
Dle autora práce by bylo zapotřebí tento nedostatek v právu na spravedlivý proces
změnit, neboť jak říká stará právní maxima „pozdní spravedlnost je odepřená
spravedlnost“.
34
Třetím nedostatkem práva na spravedlivý proces je dle autora práce výše
soudních poplatků, které jsou v České republice velmi vysoké. Smyslem soudních
poplatků je ochrana soudů před zbytečnými soudními řízeními. Výše poplatků by však
neměla bránit k přístupu ke spravedlnosti. Po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. došlo
k jejich enormnímu nárůstu. Veřejná moc zvyšuje neúměrně soudní poplatky,
 což dle autora práce brání mnoha lidem k přístupu ke spravedlnosti. Jedná se především
o občany, kteří nemohou být osvobození od soudních poplatků, ale tyto poplatky jsou
přesto pro ně natolik vysoké, že raději rezignují na domáhání se spravedlnosti
před soudem. Autor práce se domnívá, že právě pro takovouto skupinu občanů by měla
v České republice vedle advokátní komory existovat ještě instituce právní pomoci,
která by byla od advokátní komory oddělena (nezávislá), tak jak je tomu
např. na Slovensku, v Kanadě nebo Velké Británii. Tato instituce by pak sloužila právě
takovým občanům, kteří by prokázali vážný právní zájem a byli by právníky této
instituce zdarma zastupování. Právě takováto právní úprava v České republice chybí.
Stát by měl najít model, který by takovéto bezplatné právní služby
umožňoval, a to přímo v místě bydliště.

2. Rozbor práva na spravedlivý proces - konkrétní případ

2. 1 Případ zvláštních škol na Ostravsku

Dne 17.06.1999 byla u Ústavního soudu podána ústavní stížnost, v níž se

stěžovatelé domáhají uznání nepřímé diskriminace romského etnika na Ostravsku.
Stěžovatele jsou nezletilý občané romského původu, zastoupené advokátem. Stěžovatelé
se konkrétně domáhají uznání, že zařazením do zvláštních škol
bez dostatečného průběžného sledování, zda u nich dochází ke změně v charakteru
jejich postižení nebo zda zvláštní škola přestává odpovídat jejich stupni postižení.
Ve své stížnosti uvádí, že vystavením rasové segregaci a diskriminaci byla porušena
jejich ústavně zaručená základní práva a svobody.13 V této souvislosti se mimo jiné
dovolávali článků 3 a 14 Úmluvy a článku 2 Protokolu č. 1, dále čl. 1, čl. 3 odst.1,
článek 7 odst.2, čl. 24 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod.

13
Rozsudek Ústavního soudu ČR ze dne 20. října 1999, ústavní stížnost č. I.ÚS 297/99

35

Stěžovatelé žádají jednak o zrušení rozhodnutí ředitelky Zvláštní školy,

Ostrava-Přívoz o zařazení do zvláštní školy, a uložení povinnosti ředitelům zvláštních
škol pravidelně sledovat změny v charakteru jejich postižení a v případě splnění
podmínek neprodleně podat návrh na jejich přeřazení do základní školy. Dále se tito
občané domáhají uložení povinnosti Školskému úřadu Ostrava a Ministerstvu školství,
 mládeže a tělovýchovy ČR vypracovat reformní vzdělávací plán na odstranění rasové
segregace a rasové diskriminace na zvláštních školách v Ostravě. V neposlední řadě se
stěžovatelé u Ústavního soudu domáhají obnovení stavu před porušením práva, zejména
toho, aby účastníci řízení stěžovatelům poskytli nebo alespoň nabídli možnost
kompenzačního vzdělání, na jehož základě by mohl být odstraněn deficit ve vzdělání
způsobený porušením práv. Dále aby se Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
ČR omluvilo těmto občanům formou placené inzerce v novinách ve znění „Ministerstvo
školství, mládeže a tělovýchovy ČR se tímto hluboce omlouvá za vystavení romské
populace rasové segregaci a rasové diskriminaci ve vzdělání na území města
Ostravy.“14

2.2 Skutkové okolnosti případu

Stěžovatelé byli v letech 1996 až 1999 přímo zařazeni nebo po určité době strávené
na základních školách přeřazeni do zvláštních škol v Ostravě. Rodiče stěžovatelů
souhlasili či dokonce v některých případech výslovně požádali o zařazení svých dětí
do zvláštní školy. Souhlas byl vyjádřen připojením podpisu na předem vyplněný
formulář. Ve dvou případech byly podpisy na formulářích pozdějšího data
než rozhodnutí, kterými byli dotčení stěžovatelé umístěny do zvláštních škol, v obou
případech bylo datum opraveno tužkou.15
O zařazení následně rozhodli ředitelé dotčených zvláštních škol, kteří se odvolávali
na doporučení pedagogicko-psychologických poraden, kde byli stěžovatelé podrobeni
psychologickým testům. Výsledky testů byly komentovány zkoušejícím, kresby žáků
a mnohých případech dotazníkem určeným pro rodiče. Rozhodnutí byla následně
doručena rodičům stěžovatelů. Obsahovala poučení o možnosti podat odvolání, kterého
však nikdo z dotčených nevyužil.

14
Rozsudek Ústavního soudu ČR ze dne 20. října 1999, ústavní stížnost č. I.ÚS 297/99
15
Rozsudek Ústavního soudu ČR ze dne 20. října 1999, ústavní stížnost č. I.ÚS 297/99
36

2.3 Námitky stěžovatelů

Stěžovatelé zejména namítali, že byli z důvodu obecného fungování zvláštního

školství fakticky diskriminováni. V této souvislosti se dovolávali článků 3 a 14 Úmluvy
a článku 2 Protokolu č. 1. Připustili, že se proti svému zařazení do zvláštní školy sice
neodvolali, tvrdili však, že nebyli dostatečně informováni o důsledcích takového
 zařazení a namítali, že v jejich případě bylo porušování trvalé a že stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. 16 Stěžovatelé v ústavní
stížnosti zdůraznili, že byli do zvláštních škol zařazeni v souladu se zavedeným
způsobem uplatňování příslušných právních norem, který podle nich ve svém důsledku
fakticky vede k rasové segregaci a diskriminaci, neboť pro příslušníky různých
rasových skupin existují dvě samostatné soustavy škol – zvláštní školy pro Romy
a „běžné“ základní školy pro většinové obyvatelstvo. Tento rozdíl v zacházení nemá
podle nich žádné objektivní a rozumové zdůvodnění a jedná se o ponižující zacházení,
které jim upírá právo na vzdělání z důvodu nižší kvality výuky na zvláštních školách
a nemožnosti zpětného přestupu na základní školu a pokračování ve studiu ne jiné
střední škole než na učilišti.17

Stěžovatelé ve svém závěrečném stanovisku uvedli, že nic v jejich školních spisech

nesvědčí o průběžném sledování za účelem případného přeřazení na základní školu,
že zprávy pedagogicko - psychologických poraden neobsahovaly žádné údaje
o používaných testech a že doporučení ohledně jejich zařazení do zvláštní školy byla
založena na takových důvodech,jako je nedostatečné zvládnutí českého jazyka, příliš
povolný postoj rodičů nebo nevhodné sociální prostředí.18

2.4 Vyjádření účastníků řízení

Školský úřad Ostrava ve svém vyjádření uvedl, že zvláštní školy mají právní
subjektivitu, že napadená rozhodnutí obsahovala poučení o možnosti odvolání
a že stěžovatelé se nikdy neobrátili na orgány školní inspekce.

16
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
17
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
18
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00

37

Ministerstvo školství jakoukoli diskriminaci odmítlo a připomnělo, že rodiče

romských dětí mají ke školní výuce spíše negativní postoj. Dále uvedlo, že zařazení
každého žáka do zvláštní školy předchází posouzení jeho rozumových schopností,
přičemž souhlas rodičů má rozhodující význam. Poukázalo také na to, že na ostravských
školách působí osmnáct romských pedagogických asistentů.19
 2.5 Rozhodnutí Ústavního soudu

Dne 20. října 1999 Ústavní soud České republiky odmítl stížnost stěžovatelů,
zčásti proto, že ji shledal zjevně neopodstatněnou, a z časti proto, že dospěl
k závěru o své nepříslušnosti k jejímu projednání. Zároveň však Ústavní soud ve svém
rozsudku uvedl, že předpokládá, že příslušné správní orgány České republiky se budou
návrhy stěžovatelů intenzivně zabývat.20
Ústavní soud ve svém v úvodní části rozhodnutí také uvedl, že stěžovatelé
nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje.21
Jinými slovy, se stěžovatelé nedomáhali svých práv přes čtyřstupňový soudní systém
České republiky, ale podali přímo ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, který stojí mimo
tuto soustavu a je oprávněn rozhodovat záležitosti ústavnosti.

2.6 Iniciativa nevládních organizací

Z iniciativy nevládní organizace nazývané Evropské středisko pro práva Romů

se sídlem v Budapešti, která nashromáždila veškeré potřebné údaje a společně
s britskými, americkými a českými advokáty se ujali zastupování nezletilých
stěžovatelů přímo u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Dne
18. dubna 2000 byla u tohoto soudu podána stížnost proti České republice
s tvrzením, že stěžovatelé (osmnáct romských dětí) byli vystaveni diskriminaci
při výkonu svého práva na vzdělání z důvodu rasy a etnického původu.

19
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
20]
Rozsudek Ústavního soudu ČR ze dne 20. října 1999, ústavní stížnost č. I.ÚS 297/99
21
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00

38
Dne 7. února 2006 vynesl senát rozsudek, ve kterém rozhodl poměrem hlasů šesti
proti jednomu, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem
2 Protokolu č. 1.22 Toto rozhodnutí fakticky představovalo odmítnutí diskriminace
Romů v jejich přístupu ke vzdělání v České republice.

Dne 5. května 2006 však stěžovatelé požádali o postoupení celé věci velkému
senátu ESLP a bylo jim vyhověno. V tomto řízení jak stěžovatelé tak vláda předložili
svá vyjádření k věci samé. Stanoviska byla rovněž předložena nevládními organizacemi
 Mezinárodní asociací STEP by STEP, Romský vzdělávací fond a European Early
Childhood Researach Assocition, Interights a Human Rights Watch, Minority
Rights Group International, Evropská sít' proti rasismu a Evropská romská
informační kancelář a Mezinárodní federace lidských práv. Vláda na tato stanoviska
odpověděla.23

2.7 Veřejné jednání ESLP ve věci D.H. a ostatní proti ČR

Dne 17. ledna 2007 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jednání,
kterého se za vládu ČR zúčastnil vládní zmocněnec a poradci vlády. Stěžovatelé byli
zastoupeni britským advokátem a právními zástupci. Soud vyslechl prohlášení advokátů
a právníků stěžovatelů a také vládního zmocněnce české republiky. 24 V tomto jednání
byli popsány skutkové okolnosti případu, které nebudou znovu popisovány z důvodu
maximálního rozsahu práce a byli již popsány výše v kapitole 2.2.

Stěžovatelé ve svém závěrečném stanovisku uvedli, že nic v jejich školních spisech

nesvědčí o průběžném sledování za účelem případného přeřazení na základní školu,
že zprávy pedagogicko-psychologických poraden neobsahovaly žádné údaje
o používaných testech a že doporučení ohledně jejich zařazení do zvláštních školy byla založena na takových důvodech, jako je nedostatečné zvládnutí

českého jazyka, příliš povolný postoj rodičů, nevhodné sociální prostředí. Dále tvrdili, že jim vzdělávací deficit téměř znemožnil přestup na základní

školu a že sociální nebo kulturní rozdíly nemohou ospravedlnit tvrzený rozdíl v zacházení.
25

22
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
23
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
24
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
25
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
39

Několik nezávislých organizací vyjádřilo pochybnosti o vhodnosti

psychologických testů. Poradní výbor Rámcové úmluvy o ochraně národních menšin
konstatoval, že do zvláštních škol jsou občas umisťovány děti, které nejsou mentálně
postižené, a to „z důvodu skutečné nebo předpokládané jazykové či kulturní odlišnosti
od většinové populace“. ECRI poznamenává, že zařazování romských dětí do zvláštních
škol pro mentálně retardované je údajně prováděno „téměř automaticky“ a je potřeba je
přezkoumat, aby byla jistota, že veškeré použité testy jsou „spravedlivé“. Komisař Rady
Evropy pro lidská práva uvedl, že romské děti byly zařazovány do tříd pro děti
 se zvláštními potřebami často „bez příslušného psychologického nebo pedagogického
26
hodnocení, přičemž skutečným kritériem je jejich etnický původ“. Dle názoru ESLP
existuje přinejmenším nebezpečí, že testy byly neobjektivní a jejich výsledky nebyly
vyhodnocovány s ohledem na zvláštnosti a specifické charakteristiky romských dětí.
Za takých okolností nemohou tyto testy sloužit k ospravedlnění napadeného rozdílného
zacházení.27

2.8 Rozhodnutí ESLP ve věci D.H. a ostatní proti ČR

Ve svém závěrečném stanovisku ESPL zdůrazňuje, že proces přijímání romských

dětí do škol nebyl doplněn o záruky, které by zajistily, že stát při uplatnění své diskreční
pravomoci v oblasti vzdělávání přihlédne ke zvláštním potřebám těchto dětí plynoucím
z jejich znevýhodněného postavení. Výsledkem tohoto procesu bylo zařazení
stěžovatelů do škol pro děti s mentálním postižením, jejichž učební osnovy byly nižší
úrovně než na běžných školách. Vláda sama nepřímo přiznala, že pracovní příležitosti
žáků, kteří navštěvovali zvláštní školy, jsou omezenější.28

ESLP dále konstatoval, že bylo prokázáno, že uplatňování příslušných právních

předpisů mělo v rozhodné době nepřiměřeně škodlivý dopad na romskou komunitu
a tomuto diskriminačnímu zacházení museli být vystaveni i stěžovatelé coby příslušníci
této komunity.29 Dne 13. listopadu 2007 ESLP rozhodl třinácti hlasy proti čtyřem,
že došlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1.
30

26
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
27
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
28
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
29
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
30
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00

40
ESPL přiznal každému ze stěžovatelů částku ve výši 4.000,-- EUR za morální
újmu, zejména v důsledku ponížení a pocitu marnosti z nepřímé diskriminace, jíž byli
vystaveni. Dále všem stěžovatelům společně přiznal částku 10.000,-- EUR jako
náhradu nákladů řízení. Všechny tyto částky musel uhradit žalovaný stát tj. Česká
republika ve lhůtě tří měsíců.31

2.9 Plán vlády k výkonu rozsudku D.H. a ostatní proti ČR

 Česká vláda přijala výše uvedený rozsudek ESLP rok poté, když oficiálně uznala
segregaci Romů ve školách a navrhla opatření na odstranění segregace
a naplňování práv dítěte podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
Úmluvy o právech dítěte, Ústavy ČR a školského zákona. Na internetových stránkách
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy tento plán zveřejnila. Z tohoto dokumentu
vyplývá, že od roku 2013 bude zavedena evidence počtu žáků, kteří se vzdělávají podle
Rámcového vzdělávacího programu pro Základní školy s přílohou upravující vzdělávání
žáků s lehkým mentálním postižením (dále jen RVP ZV-LMP); dále bude v tomtéž roce
zjištěn počet romských žáků vzdělávajících se podle RVP ZV-LMP; bude zavedena
supervize nad diagnostikou a poradenskými zařízeními; dále bude provedena revize
diagnostických nástrojů; dojde k úpravě vyhlášky vzdělávání dětí, žáků a studentů
se speciálním vzdělávacími potřebami, vypustí se 25% tolerance žáků se zdravotním
znevýhodněním ve třídě pro žáky se zdravotním postižením, dále dojde ke zrušení
možnosti dočasného zařazení žáka se sociálním znevýhodněním do třídy pro žáky
se zdravotním postižením a forma diagnostického pobytu bude nahrazena
tzv. diagnostickým pozorováním a to nejpozději od školního roku 2014/15.

2.10 Stav pět let po rozsudku ESLP

Nevládní organizace Amnesty Intenational uvádí na svém internetovém portálu

ve zprávě z listopadu 2012, že romské děti nemají v českém školství rovný přístup
ke vzdělání a stejné možnosti studovat, jako ostatní děti. Toto konstatování vyplývá
ze společné výzkumné zprávy této organizace a Evropského centra pro práva Romů.

31
Rozsudek D.H. a ostatní v. ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00

41

Tyto organizace společně provedli v létě 2012 terénní výzkum v Ostravě. Zpráva
mapuje situaci ve čtyřech školách, kterou jsou známy jako čistě romské. Výzkumní
pracovníci vedli rozhovory s romskými rodinami, rodiči i žáky, kteří studují na stejných
školách, jako někteří z původních stěžovatelů v případu D.H. a ostatní proti ČR. Obě
organizace v této zprávě společně shrnují poznatky z terénního výzkumu a uvádějí
konkrétní doporučení pro česku vládu v souladu s rozsudkem ESLP a konstatují, že pět
let poté, co ESLP potvrdil, že romské děti jsou v českém školství nepřímo
diskriminovány, tento stav nadále přetrvává.
 42

Závěr
Závěrem autor práce zdůrazňuje, v čem považuje právní úpravu ochrany práva
na spravedlivý proces v České republice za vyhovující a jaké má zásadní nedostatky. Je zde
stručná rekapitulace práce a především odpověď na otázku, zda je cíl práce, který si autor
vytýčil, splněný.

U práva na spravedlivý proces se nejedná jen o jedno právo, ale jde o celý
soubor dílčích procesních práv, kterými se lze v soudním řízení domáhat spravedlivého
rozsudku. Toto právo nezaručuje úspěch v řízení, nýbrž tzv. „kvalitu cesty“ k danému
výsledku. Jinými slovy jde o zachování zásad řízení, která jsou zakotvena v právním
řádu každého demokratického státu.

Vedle ústavní úpravy lidských práv zakotvených přímo v Ústavě v článcích

81, 82, 90, a 96 představuje Listina základních práv a svobod podstatnou ochranu
práva na spravedlivý proces. Hlava pátá články 36, 37, 38, 39 a 40 LZPS rozvíjí výše
uvedené články Ústavy (čl. 81, 82, 90, 96).

Jedním ze základních kamenů práva na spravedlivý proces je právo na přístup

k soudu jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni (čl. 36 odst. 1 LZPS), k soudu,
který je nestranný a nezávislý na výkonné moci státu či jiném orgánu. Nezávislost
poskytuje soudci být nestranný. Jedině takový soudce může být vůči stranám sporu
neutrální, rozhodovat bez předsudků a spravedlivěji. Mezi další podstatné zásady
a principy se řadí právo obhajoby (čl. 37 odst. 2), čili právo na tzv. právní pomoc
a to jak profesionální, tak prostřednictvím obecného zmocněnce, dále princip rovnosti
účastníků ve všech druzích řízení (čl. 37 odst. 3), který představuje rovné šance
pro všechny účastníky řízení na dosažení spravedlivého rozsudku při použití stejných
„zbraní“. S tzv. právem rovnosti „zbraní“ úzce souvisí právo na tlumočníka
pro občany, kteří neovládají český jazyk. Další důležitou zásadou spravedlivého řízení
je právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 LZPS) jako součást soudcovské
nezávislosti a vychází z toho, že soudce je trvale ustanovený, neodvolatelný,
a bez svého souhlasu nepřeložitelný. Článek 38 LZPS rozvíjí princip práva
na spravedlivý proces a je charakterizován čtyřmi aspekty a to veřejnost jednání,
bez zbytečných průtahů, v přítomnosti fyzické osoby a s možností jeho vlastního
vyjádření ke všem prováděným důkazům.

43

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada presumpce neviny,

podle níž je každý, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla
vyslovena vina, považován za nevinného. Zákaz retroaktivity odmítá zpětnou časovou
působnost trestního zákona. Jinými slovy pro posuzování trestnosti činu a ukládání
trestu nutno použít zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán.

Mezi nedostatky spravedlivého procesu byly v této práci vyhodnoceny charakteristiky

jako například nepřiměřená výše soudních poplatků, liknavost a zdlouhavost soudního
řízení, a institut tzv. zákonného soudce.
 Koncept „zákonného soudce“ v mnohých evropských zemích vůbec neznají.
Například v Irsku je běžnou praxí, že předseda soudu přiděluje soudcům spisy svým
rozhodnutím a to podle jejich odbornosti a některé si jednoduše ponechá. Tento
pracovní postup rozdělování spisů funguje také ve Francii a je znám
pod tzv. „Pravidlem krbové římsy“, kdy zkušenému soudci je předsedou soudu
udělen složitý případ a méně zkušenému soudci jednodušší spis. Autor práce
se domnívá, že pokud je soudní agenda mezi soudce rozdělována podle rozvrhu práce
soudů, pak tento princip nereflektuje profesní zkušenosti jednotlivých soudců a dochází
k tomu, že nezkušený soudce dostane k rozhodování velmi složitý případ, který
neodpovídá jeho profesním zkušenostem a rozsudek může být méně spravedlivý.

Další významnou problematikou českých soudů je zdlouhavost soudního řízení.

Dle autora práce je příčinou liknavosti soudů stanovení jen přiměřených lhůt procesních
úkonů a zákonem nestanovena definice, co je to průtah, jak je dlouhý a kdy je
zbytečný. Z výstupů práce vyplývá, že v České republice neexistuje skutečný právní
prostředek nápravy, který by občanům umožnil stěžovat si na nepřiměřenou délku
řízení. Tento nedostatek není kompenzován ani možností podat proti státu žalobu
na náhradu škody dle zákona č. 82/1998. Další významnou příčinou zdlouhavosti řízení
je dle autora samotný přístup soudců, kteří nejsou ničím motivováni, aby se zasadili
o rychlý průběh řízení. Zatímco ústavní soudci jsou jmenováni na desetileté funkční
období, soudci tzv. obecných soudů jsou jmenování do funkce soudce bez časového
omezení. Soudci mají kárnou odpovědnost za kárná provinění, k jejich odvolání však
dochází jen zřídka. To je zřejmě další příčinou, častých a výrazných průtahů
v soudním řízení. Důkazem tohoto nedostatku je narůstající počet stížností na délku
soudního řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V období
44
od prosince 1998 do června 2006 bylo u tohoto soudu evidováno celkem 154 stížností,
týkající se nepřiměřené délky soudního řízení v České republice. V 68 případech bylo
ESLP shledáno porušení čl. 6 odt. 1 Úmluvy, čili bylo dáno stěžovateli za pravdu.
Dle autora práce by bylo zapotřebí tento nedostatek v právu na spravedlivý proces
změnit, neboť jak říká stará právní maxima „pozdní spravedlnost je odepřená
spravedlnost“.

Třetím nedostatkem práva na spravedlivý proces je dle autora práce výše

soudních poplatků, které jsou v České republice velmi vysoké. Smyslem soudních
poplatků je ochrana soudů před zbytečnými soudními řízeními. Výše poplatků by však
 neměla bránit k přístupu ke spravedlnosti. Po účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. došlo
k jejich enormnímu nárůstu. Veřejná moc zvyšuje neúměrně soudní poplatky,
což dle autora práce brání mnoha lidem k přístupu ke spravedlnosti. Jedná se především
o občany, kteří nemohou být osvobození od soudních poplatků, ale tyto poplatky jsou
přesto pro ně natolik vysoké, že raději rezignují na domáhání se spravedlnosti
před soudem. Autor práce se domnívá, že právě pro takovouto skupinu občanů by měla
v České republice vedle advokátní komory existovat ještě instituce právní pomoci,
která by byla od advokátní komory oddělena (nezávislá), tak jak je tomu
např. na Slovensku, v Kanadě nebo Velké Británii. Tato instituce by pak sloužila právě
takovým občanům, kteří by prokázaly vážný právní zájem a byly by právníky této
instituce zdarma zastupování. Právě takováto právní úprava v České republice chybí.
Stát by měl najít model, který by takovéto bezplatné právní služby umožňoval,
a to přímo v místě bydliště.

Při odpovědi na otázku kladenou v úvodu práce, co by bylo potřeba učinit, aby byl
proces v České republice spravedlivější, lze konstatovat následující. Ačkoliv se zdá,
že Česká republika má kvalitní ochranu práva na spravedlivý proces, není zcela
jednoznačné, zda je tato ochrana dostačující a jestli opravdu umožňuje se účinně
domoci svých narušených a ohrožených práv. A to především rychle a jednoznačně.

Doporučením autora je v prvé řadě zrušení institutu tzv. zákonného soudce, čili
změna rozdělování soudní agendy mezi jednotlivé soudce. Dále snížení soudních

45
poplatků, tak aby umožňovaly všem občanům domoci se svých práv a v neposlední
řadě autor práce doporučuje zamezit soudním průtahům, stanovením jasných definic
co je to průtah, jak je dlouhý a kdy je zbytečný a motivovat soudce tak, aby byli přímo
zainteresování na co možná nejrychlejším soudním řízení. Dalším doporučením
autora práce by bylo ustanovení takových právních prostředků v českém
vnitrostátním právu, které by umožňovaly přinutit soudy k rychlejšímu řízení
a umožnily by také uplatnit stížnost na nadměrnou délku řízení.

V rámci této práce se autor věnoval také konkrétnímu případu D.H. a ostatní proti
České republice, který rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
V tomto případu šlo o nepřímou diskriminaci romských dětí v přístupu ke vzdělání
v Ostravských školách. Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch těchto dětí
a Česká republika na základě tohoto rozsudku uznala segregaci Romů v těchto školách
a zavedla opatření k odstranění segregace. Otázkou zůstává, jak jsou tato opatření
opravdu naplňována.

Závěrem lze konstatovat, že cíl práce byl splněn a práci lze považovat za velice
přínosnou pro laickou veřejnost k seznámení s principy a zásadami ochrany práva
na spravedlivý proces a jeho nedostatky v České republice.

46

Seznam použité literatury

Primární zdroje

Právní předpisy:

Občanský soudní řád, zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Správní řád č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, úplné znění

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, úplné znění
Ústavní zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řízení soudní (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů

Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem
funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a
poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů.

Knižní literatura:
Čapek, Jan. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, I.část,
Komentář. Praha: Linde, 2010. 887 s. ISBN 978-80-7201-789-4.

Čapek, Jan. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, II.část
Protokoly. Praha: Linde, 2010. 187 s. ISBN 978-80-7201-811-6.

Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2007.
266 s. ISBN 978-80-210-4057-1.

Hubálková, Eva. Přehled Judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Praha: ASPI,
a.s., 2006. 160 s. ISBN 80-7357-124-2.

Kmec, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech, Komentář. 1 vyd. Praha:
C.H.Beck, 2012. 1660 s. ISBN 978-80-7400-365-3.

Klíma, Karel. Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003. 312
s. ISBN 80-86395-78-2.

Klíma, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství

Aleš Čeněk, s.r.o, 2005. 1019 s. ISBN 80-86898-44-X.

Klíma, Karel. Ústavní právo. 2 vyd. Praha: Bohemia Iuris Kapital, a.s., 1999. 500 s.
ISBN není u této publikace uveden.

Komárková, Božena. Původ a význam lidských práv. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1990. 240 s. ISBN 80-04-25384-9.

Molek, Pavel. Právo na spravedlivý proces. 1.vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s.,
2012. 576 s. ISBN 978-80-7357-748-3.
 Nolč, Jiří. Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. 1.vyd. Brno: Computer
Press, 2004. 133 s. ISBN 80-251-0392-7.

Tuláček, Jan. Meč a váhy : o právu a jeho dlouhé historii. 1.vyd. Praha: Albatros,
1986. 160 s. ISBN kniha neobsahuje toto označení.

Václav, Pavlíček a kol. Ústava a ústavní řád České republiky, komentář. 2. vyd.
Praha: Linde, 1999. 976 s. ISBN kniha neobsahuje toto označení.

Monografie:
Kratochvíl, Vladimír. České trestní právo hmotné a procesní v evropském právním
prostředí.1.vyd.Brno: Masarykova univerzita, 2009. 184 s.ISBN 978-80-210-4982-6.

Judikatura soudů:
Rozsudek D.H. a ostatní proti ČR ze dne 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00
– převzato z portálu www.justice.cz

Rozsudek Ústavního soudu ČR ze dne 20. října 1999, ústavní stížnost č. I.ÚS
297/99 – převzato z www.usoud.cz z vyhledavače nalus

Ostatní rozsudky uvedené v této práci jsou z výše uvedených knižních publikací a
vztahují se vždy k uvedenému autorovi knižní publikace v textu.

Internetové zdroje:
www.czso.cz
www.justice.cz
www. usoud.cz
www.msmt.cz

Příloha č. 1 – článek 6 Úmluvy

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Článek 6

Spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednávána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který
 rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli
trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk
a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu
mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti,
nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochran soukromého života účastníků,
anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem
ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina
nebyla prokázána zákonným způsobem.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí podrobně seznámen s povahou

a důvodem obvinění proti němu

b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního nebo, pokud

nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně,
jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání

a výslech ve svůj prospěch z a stejných podmínek, jako svědků proti sobě.

e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému

před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Příloha č. 2 – Popis případu u ESLP ve věci Krčmář a další v. Česká

republika

„ Stěžovatelé před Ústavním soudem uváděli, že znárodnění firmy bylo nezákonné,

protože firma měla v příslušné době 150 zaměstnanců, tedy nikoli počet vyžadovaný
znárodňovacím dekretem, a že firma byla znárodněna podle zákona č. 115/1948 Sb.,
tj. v období rozhodném pro nárok na vydání majetku. Bylo proto velmi důležité dát
stěžovatelům příležitost vyjádřit se k listinným důkazům týkající se počtu pracovníků.
Podle názoru ESLP poskytnutí možnosti vyjádřit se ke všem listinným důkazům
předloženým Ústavnímu soudu bylo tím nezbytnější, že důkazy, které byly opakovány
Ústavním soudem při ústním jednání, byly částí podkladu, podle něhož obvodní soud
rozhodl, že znárodnění firmy bylo provedeno contra legem. Navíc listiny neobsahovaly
skutečnosti, které byly obecně známé nebo známé Ústavnímu soudu z jeho úřední
povinnosti, ani se nejednalo o obecně závazné právní uveřejněné nebo oznámené
ve Sbírce zákonů, které podle § 121 o. s. ř. nebylo třeba dokazovat.“

Příloha č. 3 – Popis případu u ESLP ve věci Hartman v. Česká

republika

„ Stěžovatelé si stěžovali na délku řízení o náhradu škody, které hájili, na porušování

jejich práva pokojně užívat svůj majetek a na neexistenci opravného právního
prostředku, který by jim mohl zajistit nápravu.
 Vláda tvrdila, že český právní řád poskytuje preventivní vnitrostátní opravné
prostředky, jmenovitě odvolání k vyšším orgánům a ústavní stížnosti, v jejíchž pozadí
stojí žádost o náhradu škody.

Odvolání k vyššímu orgánu může být podáno kteroukoli osobou u orgánů soudního
systému, jmenovitě u předsedů soudu a u Ministerstva spravedlnosti, které jsou povinny
je posoudit do dvou měsíců. Takováto odvolání, projednána flexibilně, mají za účel
působit jako varování orgánům a mohou znovu nastartovat pozdržená řízení.

Je-li podána ústavní stížnost, pak má Ústavní soud, při dalším kroku následujícím
po odvolání k vyššímu orgánu, pravomoc zvážit, zda došlo k porušení základního práva
na projednání v přiměřené lhůtě. Může zjednat nápravu nařízením nečinnému soudu,
aby skoncoval s porušováním základního práva a v případu postoupil. Podle podání
vlády spočívá účinnost ústavních stížností v závazné povaze vynutitelných rozhodnutí
Ústavního soudu. I když je pravdou, že Ústavní soud obecně od stěžovatelů vyžaduje,
aby se pokusili zjednat nápravu formou odvolání k vyššímu orgánu, jeho hodnocení
věci je flexibilní.

Pokud jde o možnost náhrady škody, vláda poznamenala, že stěžovatelé měli možnost
podat žalobu na náhradu škody proti státu, který je podle zákona č. 82/1998 Sb.
(č. 52/1969 Sb. Před 15. květnem 1998) odpovědný za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Vláda tvrdila, že soudy neváhají s vyhoštěním takovýmto žalobám,
jsou-li splněny zákonné podmínky, a poznamenala, že tento typ opravného prostředku
není dostatečně využíván.

I když uznala, že v současné době nebyla na základě výše zmíněné žaloby přiznána
žádná náhrada finanční škody, vláda uvedla, že to neznamená, že ve specifických
případech nejsou takovéto žaloby dostupným, účinným a vhodným opravným
prostředkem. Kromě toho muselo být prokázáno, že stěžovatele skutečně utrpěli škodu,
u které nemohli docílit náhrady na vnitrostátní úrovni takže pokud mělo porušení
základního práva za následek morální škodu, pak byl spravedlivý zadostiučiněním

především nález takového porušení základního práva, přičemž takového nálezu bylo
možné dosáhnout prostřednictvím rozsudku Ústavního soudu nebo prostřednictvím
přiznání náhrady za finanční škodu.

Stěžovatelé uvedli, že v českém právu neexistuje žádný opravný prostředek, který by

přiznával náhradu za délku řízení. Odvolání k vyššímu orgánu jsou pouhými stížnostmi
bez procesních účinků a nemohou poskytovat účinnou a urychlenou nápravu. Na druhé
straně ústavní stížnost vyžadují předchozí vyčerpání ostatních opravných prostředků,
takže vedou k prodloužení řízení.

Stěžovatelé dále tvrdili, že zákon č. 82/1998 Sb. Obsahuje pouze obecná ustanovení
a nestanoví žádnou specifickou lhůtu, v níž by soudy byly povinny jednat. Zákon
nepředvídá žádnou náhradu za morální škody, nýbrž pouze skutečné finanční škody
nebo ztráty výdělku.

Soud nejprve poznamenal, že odvolání k vyššímu orgánu, jichž se jako opravného

prostředku dovolávala vláda, nelze pokládat za účinný opravný prostředek, protože
nedávají stěžovatelům osobní právo přinutit stát, aby vykonával svou dohlížecí
pravomoc.

Soud dále poznamenal, že tam kde český Ústavní soud nalezne, že řízení, jež vedlo
k ústavní stížnosti, bylo pozdrženo kvůli průtahům přičitatelným konkrétnímu soudu,
může tomuto soudu nařídit, aby s průtahy skoncoval a aby v řízení pokračoval.
I když Soud uznává, že takovéto nařízení může mít vliv na urychlení průběhu řízení,
pokud na ně dotčený soud ihned reaguje, soud poznamenává, že česká legislativa
nestanoví sankce pro případ, že toto nařízení nebude splněno. Na rozdíl od Švýcarského
spolkového soudu viz Boxer Asbestos S.A.v. Švýcarsko (rozh.), č.2087/92, 9. března
2000, nepublikováno nebo španělského Ústavního soudu viz Gonzales Marin
v. Španělsko (rozh.), č. 39521/98, ECHR 1999-VII není tudíž český Ústavní soud
oprávněn přijímat praktická opatření k urychlení napadeného řízení.

Český Ústavní soud ani nemůže přiznat stěžovatelům žádnou kompenzaci za průtahy,
ke kterým již došlo. Soud dospívá k názoru, že toto opomenutí nelze napravit možností
podat žalobu na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Vláda, na niž
v tomto ohledu dopadá důkazní břemeno, neprokázala, že náhrady za morální škodu lze
dosáhnout takovouto žalobou (viz mutatis mutandis Havala v. Slovensko (rozh.),
č. 47804/99, 13. září 2001, nezveřejněno). Avšak v případech délky řízení stěžovatelé
utrpí především morální škodu, a to ve výši, ohledně které jim Soud není povinen
nařídit, aby ji dokázali.

Za této situace Soud konstatoval, že neexistuje žádný právní prostředek nápravy,

s jehož pomocí by si někdo mohl v České republice stěžovat na excesivní délku řízení
(viz mutatis mutandis výše citovaný případ Horvat v. Chorvatsko, odst. 48). Stěžovatelé
se tudíž právem domnívali, že jim žádný vnitrostátní právní prostředek nápravy
neumožňuje podat účinnou stížnost. Proto Soud dospěl k závěru, že neexistuje žádný
vhodný a účinný opravný prostředek, který by stěžovatelé mohli použít pro účely článku
35 ods.1 Úmluvy. Soud proto zamítl námitku vlády ohledně nevyčerpání vnitrostátních
opravných prostředků.

Stěžovatelé si také stěžovali, že neměli žádný účinný právní prostředek nápravy, který
by umožnil, aby jim byla poskytnuta náhrada za délku řízení o obnovení (vlastnictví),
které zahájili. V této souvislosti se odvolali na článek 13 Úmluvy, který stanoví toto:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné
právní prostředky nápravy před národním orgánem, k když se porušení dopustily osoby
při plnění úředních povinností.“

Vláda se odvolala na zvrat v judikatuře k této otázce, k němuž došlo v rozsudku

ve věci Kudla v. Polsko (/GC/ č. 30210/96, odst.152,ECHR 2000-XI), přičemž
poznamenala, že v Evropě neexistuje jediný model vnitrostátního opravného prostředku,
a to navzdory vývoji směřujícímu k zavedení kompenzačních opravných prostředků.
Vláda uvedla, že podle českého systému odvolání proti přehnané délce řízení je možné
nejen řízení urychlit, nýbrž také zjednat nápravu jakékoli utrpěné škody
(viz výše odstavce 61-64). Stěžovatelé tento argument napadli. Kromě toho první
stěžovatel zdůraznil podpůrnou povahu této stížnosti a ohledně délky řízení vyjádřil
svůj nesouhlas s rozhodnutím Soudu prohlásit stížnost na porušení článku
1 Protokolu č. 1 za nepřípustnou.
Soud především konstatoval, že článek 13 Úmluvy zaručuje účinný právní prostředek
nápravy před vnitrostátním orgánem proti údajnému porušení požadavku stanoveného
článkem 6 odst. 1 projednat případ v přiměřené lhůtě. Dokonce i v případě, že jediný
opravný právní prostředek zcela nevyhovuje požadavkům článku 13, pak jím může
vyhovovat souhrn opravných prostředků stanovených ve vnitrostátním právu. Je proto
nezbytné v každém případě určit, zda prostředky dosažitelné stěžovatelům
ve vnitrostátním právu jsou „efektivní“ v tom smyslu, že buď brání tvrzenému
porušování nebo pokračování, nebo že poskytují adekvátní nápravu každého porušení,
k němuž již došlo.

Článek 13 tudíž nabízí alternativu: právní prostředek nápravy je „efektivní, může být
použit buď k urychlenému rozhodnutí soudy projednávajícími případ, nebo poskytnout
stěžovateli adekvátní nápravu za průtahy, ke kterým již došlo [viz Mifsud v. Francie
(rozh.)/GCI/, č. 57220/00, ECHR 2002-VIII].
 V daném případě Soud opětovně připomněl, že odvolání k vyššímu orgánu, opravný
prostředek obhajovaný vládou, nelze pokládat za efektivní právní prostředek nápravy,
jímž by mohla být napadena délka řízení.

S přihlédnutím k ústavním stížnostem, jak jsou upraveny v českém právu, Soud

znovu potvrdil, že nejsou efektivním právním prostředkem nápravy ve vztahu
k délce řízení, jelikož neumožňují přinutit soudy k tomu, aby urychlily řízení nebo
aby poskytly nápravu jakékoli škody vyplývající z jejich přehnané délky. Totéž
platí pro žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., které nelze pokládat za mechanismus
poskytující přiměřenou nápravu za porušení Úmluvy, ke kterým došlo.

Soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě byl porušen článek 13 Úmluvy
vzhledem ke skutečnosti, že české právo neupravuje žádný efektivní právní
prostředek nápravy, jímž by stěžovatelé mohli napadnout délku řízení.
(Blíže viz rozsudek ze dne 10. červenec 2003 ke stížnosti č. 53341/99.)“