Píseň stínů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz

S. Jae-Jonesová
Píseň stínů – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
 Pro netvory
a pro ty, kdo nás milují
 PODĚKOVÁNÍ
První kniha je jako sen, ale druhá kniha je noční můra. Když si prolistujete
poděkování téměř jakéhokoli autora, který měl kdy to štěstí (nebo smůlu?)
napsat druhou knihu, pravděpodobně uvidíte různé variace na stejný námět:
PSANÍ JE VÁŽNĚ, VÁŽNĚ TĚŽKÉ.
Prvotiny nejsou vždy první dílo, které daný autor napsal, Píseň zimy rozhodně
nebyla moje první kniha. Píseň stínů ale považuji za svůj první skutečný román,
na který jsem dostala termín odevzdání a který jsem psala s vědomím, že bude
vydaný a budou jej číst jiní lidé než jen já. Pokud byla Píseň zimy knížka, kterou
jsem se představila širšímu publiku, Píseň stínů ze mě udělala to, co jsem.
Knihy se nikdy nepíšou ve vzduchoprázdnu, takže by byla chyba nezmínit ty,
kdo mi pomohli skrze ten zvláštní i kouzelný proces tvorby. V první řadě musím
poděkovat své redaktorce Eileen Rothschildové. Eileen, být s tebou je jako vrátit
se domů. Poznala jsi mě jako kamarádku a kolegyni, než jsi mě poznala jako
autorku, a já jsem ti vděčná za tvoje vedení při tvorbě tohoto rukopisu. Ať jich je
ještě mnoho!
A jako vždy také děkuji Katelyn Detweilerové, vynikající agentce a autorce,
stejně jako všem z agentury Jill Grinberg Literary Management, kteří pomohli
přinést Píseň zimy a Píseň stínů širšímu publiku: Cheryl Pientkové, Denisi
St. Pierrovi a Jill Grinbergové. Také děkuji Tiffany Sheltonové, Brittani
Hillesové, Kare Masnicové, DJ Smyterovi a všem, kdo pracovali na mých
knihách v nakladatelstvích St. Martin’s Press a Wednesday Books.
Umění a obchod jsou zvláštní přátelé a já chci poděkovat svým kolegům
spisovatelům, kteří mi pomohli se vyznat v tomto světě. Poděkování a kávovou
whiskey také dlužím Roshani Chok-shi, Sarah Nicole Lemonové a Renée
Ahdiehové za jejich rady o práci a soucit, ale zejména za to, že mi pomáhaly se
uklidnit a zachovat si zdravý rozum a byly mými majáky v bouři. Objetí
a alkohol dlužím také Marii Lu, Vicki Lameové, Kelly Van Santové, Leigh
Bardugo, Sabaa Tahirové, Carrie Ryanové, Beth Revisové, všem v klubu Fight
Me, všem mým kamarádům z Pub(lishing) Crawl za smích, ramena nastavená
k pláči a nezbytné dávky realismu.
Svým čtenářům posílám veliké díky za všechno. Je skvělé vědět, že nejsem
sama ve své lásce ke všemu, co je goth, a k Davidovi Bowiemu.
Ve zcela jistě neposlední řadě chci vzkázat lásku a vděk své rodině. Babičko,
strejdo Steve, teto Robin a Scotte, děkuji vám ze vaši podporu a hrdost na mou
práci. Mami, tati, bráško a Halmeoni, jste moje pevná půda pod nohama a moje
kotva. Děkuji vám, že jste mi dali dar života.
A pro Medvěda. Děkuji ti, žes mi ukázal, že i stvůru je možné milovat. Mám
od tebe lásku. A miluju tě.
 POZNÁMKA AUTORKY
Každá kniha je svým způsobem jako zrcadlo a cesta Liesl do podsvětí a zpátky
o mně možná odhaluje víc, než jsem si původně vůbec uvědomovala. Píseň zimy
byla mým jasným zrcadlem, které odráželo moje přání a sny, že někdo vyslyší
a ocení můj hlas. Píseň stínů je oproti tomu můj temný odraz, který mi ukazuje,
že všechny zrůdy z podsvětí byly ve skutečnosti taky součástí mě samotné.
Chtěla bych zde nabídnout jednu poznámku k obsahu: Píseň stínů zahrnuje
i postavy, které se vyrovnávají se sebepoškozováním, závislostí, nezodpovědným
jednáním a sebevražednými sklony. Pokud jsou to pro vás citlivá témata, prosím,
pokračujte obezřetně. Pokud se sami potýkáte s myšlenkami na sebevraždu, měli
byste vědět, že existují zdroje i lidé, kteří vám pomohou, a to na Lince bezpečí,
číslo 161 111. Prosím, zavolejte tam. Nejste v tom sami.
Píseň stínů je v mnoha ohledech mnohem osobnější dílo než jeho předchůdce.
Velice otevřeně a upřímně jsem Liesl napsala jako osobu, která trpí bipolární
poruchou – podobně jako její tvůrkyně – ale v Písni zimy jsem se její diagnóze
vyhýbala. Částečně je to proto, že bipolární porucha jako diagnóza nebyla
v době, kdy Liesl žila, ještě správně chápaná, a částečně i proto, že jsem se
k jejímu – a tím ani ke svému vlastnímu – typu šílenství nechtěla postavit čelem.
Šílenství je zvláštní slovo. Vejde se do něj celá řada způsobů chování
i uvažování, které se odchylují od normy, a to nejen duševní poruchy. Já, stejně
jako Liesl, jsem funkčním členem společnosti, ale kvůli své duševní nemoci nás
pokládají za šílené. Jsme kvůli tomu arogantní, náladové, sobecké a zbrklé. Jsme
proto destruktivní, a to samy k sobě i k těm, které milujeme. Není jednoduché
nás milovat, Liesl ani mě, a já se nechtěla podívat této ošklivé pravdě do očí.
A pravda je vážně ošklivá. Liesl i Josef odráží manické i melancholické části
mě samé, jsou temní, groteskní, neuspořádaní a bolaví. A ačkoli existují i knihy,
které nabízí mnohem hezčí obrázek, okna do světa, kde je všechno zdravé
a celistvé, Píseň stínů mezi ně nepatří. V první knize jsem si držela svou zrůdu
od těla. Za vlastní jsem ji prohlásila až v té druhé.
Ještě jednou vám nabízím číslo Linky bezpečí, 161 111. Nemusíte trpět sami.
Vaše děsivé stránky vidím a nebojím se jich. I já jsem někdy čelila různým
démonům, ale nebyla jsem na to sama. Měla jsem pomoc.
161 111.
Až odejdu, ať ne z tvé paměti,
odejdu odsud v dál, v ten tichý svět,
až nebudeš mou dlaň smět podržet,
ani já zůstat k poohlédnutí.
Vzpomeň si po dnů všedních odnětí,
těch, za nichž plánovals nám další děj,
jen na mne vzpomínej
a jasno měj, že rady, modlitby nic nevrátí.
Však pokud bys mne opomenout měl,
než vybavím se ti, dost truchlení:
Když temno, zkáza, jenom tušení
nechají po mé mysli stopu jen,
spíš usmívej se, ač bys zapomněl,
než vzpomínat a dál být posmutněn.
CHRISTINA ROSSETTI
Pamatuj
Adresát: Franz Josef Johannes Gottlieb Vogler,
u mistra Antonia
Paříž
Můj nejmilejší Josífku,
říká se, že když zemřel Mozart, celý den pršelo.
Bůh nejspíš pláče ve dnech, kdy se konají pohřby hudebníků, protože když
jsme ukládali k odpočinku našeho tátu na kostelním hřbitově, padaly trakaře.
Pan farář svoje modlitby nad jeho tělem pronášel neobvykle rychle, aby se
dostal z deště, bahna a bláta dovnitř. Jediní další truchlící mimo naši rodinu
byli tátovi kamarádi z hospody, kteří zase zmizeli, když se ukázalo, že
nebudeme tátu zapíjet.
Kde jsi byl, bratříčku? Kde jsi?
Náš otec nám po sobě zanechal opravdu odkaz, Seppe – nějakou tu hudbu,
to ano, ale hlavně spoustu dluhů. Máma a já stále procházíme naše účetnictví
a snažíme se nějak srovnat to, co dokážeme vydělat, s tím, co dlužíme. Máme
co dělat, abychom se v tom neutopily, sotva že držíme hlavu nad hladinou,
zatímco nás hostinec pomalu stahuje dolů a do zapomnění. Máme malé zisky
a naše měšce jsou stále prázdnější.
Alespoň se nám podařilo dát dohromady dost na to, abychom pohřbily tátu
na pořádném hřbitově u kostela. Jeho kosti teď alespoň spočívají vedle jeho
předků, místo aby je hodili do chudinských hrobů za městem. Aspoň že tak,
aspoň že tak.
Přála bych si, abys tam byl s námi, Seppe. Měl jsi tam být s námi.
Proč to ticho?
Uplynulo celých šest měsíců a nepřišlo od Tebe ani slovo. To moje dopisy
přijdou vždy o jednu zastávku, jedno město, o jeden den později, poté co
odjedeš na další turné? Proto mi vůbec neodpovídáš? Víš, že je táta po
smrti? Že Käthe zrušila svoje zasnoubení s Hansem? Že se Constanze chová
stále podivněji a výstředněji, že matka, naše klidná, rozvážná a zřídka
sentimentální matka pláče, když si myslí, že ji nikdo nevidí? Nebo je Tvoje
ticho trest za to, že jsem byla celé měsíce nedosažitelná v podsvětí?
Můj milý, omlouvám se Ti. Kdybych mohla napsat tisíc písní, tisíc slov,
řekla bych Ti v každičkém z nich, jak moc mě mrzí, že jsem porušila svůj slib.
Slíbili jsme si, že pro nás vzdálenost nic nezmění. Slíbili jsme si, že si budeme
psát dopisy. Slíbili jsme si, že spolu budeme sdílet hudbu na papíře, psanou
inkoustem i krví. Ty sliby jsem porušila. Mohu jen doufat, že mi odpustíš.
Mám Ti tolik co říct, Seppe. Tolik co chci, abys slyšel.
Prosím, brzy mi napiš. Stýská se nám. Mámě se stýská, Käthe se stýská,
Constanze se stýská, ale ze všech nejvíc se stýská mně.
Tvoje milující sestra
skladatelka díla Der Erlkönig
Adresát: Franz Josef Johannes Gottlieb Vogler,
u mistra Antonia
Paříž
Mein lieber Brüderchen,
další zesnulý, další pohřeb, další smuteční slavnost. Frau Berchtoldovou
našli minulý týden mrtvou v posteli s mrazem okolo rtů a stříbrnou jizvou na
krku. Pamatuješ si na Frau Berchtoldovou, Seppe? Vždycky nám nadávala, že
kazíme dobré a bohabojné děti z vesnice svými děsivými příběhy o podsvětí.
A teď je pryč.
Byla tento měsíc už třetí, kdo zemřel takovým způsobem. Všichni se teď
bojíme moru, ale pokud to vážně mor je, nepodobá se žádné nákaze, kterou
jsme kdy viděli. Žádné puchýře, žádné modřiny, žádná viditelná známka
onemocnění. Těla mrtvých vypadají nepoškozeně, nedotčeně, až na stříbřité
polibky na ústech a krku. Nenacházíme jasnou příčinu jejich smrti, bývají
staří i mladí, muži i ženy, zdraví i křehcí, moudří i chudí duchem bez rozdílu.
Proto mi stále nepíšeš? Jsi zdravý, čilý a v pořádku? Jsi vůbec naživu?
Nebo nebude příští dopis s Tvým jménem obsahovat nic než jen bolest, a my
budeme muset pořádat další pohřeb?
Starci ve vesnici šeptají temné hrozby. „Zasažená skřítky,“ říkají. „Skřeti si
ji označili. Ďáblovo dílo. Jen počkejte, na naše slova dojde: Blíží se k nám
pohroma.“
Označení skřety. Stříbro na krku. Mráz na rtech. Nevím, co to znamená.
Kdysi jsem si myslela, že k tomu, aby se svět dál otáčel, stačí láska. Že
dokáže překonat staré právo. Ale sama jsem viděla, jak se z naší nudné
zpátečnické vesnice pomalu vytrácí rozum i pořádek. Sůl u každého prahu,
u všech vchodů. I starý pan farář si orámoval schody kostela bílými
nepřerušovanými čárami, které ale stírají hranice mezi svátostí a pověrami.
Constanze tomu příliš nepomáhá. V poslední době s naší babičkou není
žádná řeč, vlastně ještě méně než obvykle. Popravdě mi dělá starosti. Ze
svého pokoje vychází jen zřídka, a když ano, nikdy nevíme, se kterou podobou
naší babičky se setkáme. Občas je tu s námi, bystrá a vznětlivá, jakou ji
známe, ale jindy jako by žila v jiném roce, možná i v jiné době.
Käthe i já jí svědomitě necháváme každý večer podnosy s jídlem u dveří, ale
ráno je nacházíme netknuté. Občas ubyde pár kousků chleba nebo sýra,
někdy leží na zemi kapičky mléka jako stopy skřítků, ale Constanze jako by
žila převážně z vlastního strachu a víry v Krále duchů.
 Na víře ale nemůže přežít.
V její krvi koluje šílenství, jak by řekla máma. Mánie i smutek.
Šílenství.
Máma by řekla, že táta pil, aby zaplašil svoje démony a zpomalil tu
vichřici, kterou si v sobě nosil. Jeho dědeček, otec Constanze, se v ní utopil.
Táta se dřív stačil utopit v pití. Nechápala jsem to, dokud ke mně nepřišli mí
vlastní démoni.
Občas se obávám, že i ve mně zuří vichřice. Šílenství, mánie, melancholie.
Hudba, kouzla, vzpomínky. Jako vír stále se točící okolo pravdy, již si nechci
připustit. Nespím, protože se bojím znamení a divů, které spatřím, až se
vzbudím. Trnité šlahouny obtočené kolem větví, cvakání neviditelných
černých drápů, krev, která se nalévá do lístků květin.
Kéž bys tu byl. Vždycky jsi dokázal urovnat moje toulavé, roztěkané
myšlenky a upravit moje divoké představy do podoby krásné zahrady. Mám
v duši stín, Seppe. Nejen mrtví jsou poznamenaní skřety.
Pomoz mi, Seppe. Pomoz mi se vyznat sama v sobě.
navždy Tvoje
skladatelka díla Der Erlkönig
Adresát: Franz Josef Johannes Gottlieb Vogler,
u mistra Antonia
Paříž
Můj milý,
roční období se střídají, ale od Tebe stále nepřichází ani slovo. Zima
skončila, ale obleva nastává jen velmi pomalu. Stromy se chvějí ve větru a
jejich větve jsou stále bez nových listů. Ve vzduchu už není cítit led a spánek,
vánek s sebou nenese žádnou vlhkost ani zeleň.
Do Skřetího háje jsem nevkročila už od léta a klavír ve Tvém pokoji stojí
bez povšimnutí od té doby, co zemřel táta. Na jeho zažloutlé slonovinové
a vybledlé černé klávesy nikdo nehraje.
Nevím, co Ti dál povídat, můj bratříčku. Už dvakrát jsem porušila svoje
sliby Tobě. Poprvé tím, že jsem byla mimo dosah, a podruhé tak, že jsem Ti
nic nenapsala. Nemyslím tím slova, ale melodie. Harmonii. Akordy. Sonáta
svatební noci je nedokončená, stále jí schází poslední věta. Když je slunce
vysoko na nebi a svět je plný světla, dokážu si najít spoustu výmluv, proč
nesedím v zaprášeném koutě a neskládám, například v podobě účetních knih,
v zásobách mouky, kvasnic, cukru nebo másla, jednoduše v každodenních
drobnostech, které souvisí s hostincem.
Ale ve tmě je odpověď odlišná. V době mezi soumrakem a úsvitem,
v hodinách, kdy v lesích řádí koboldové a Hödekini, existuje jen jediný důvod.
Král duchů.
Nebyla jsem k Tobě upřímná, Seppe. Neřekla jsem Ti celý příběh, protože
jsem si myslela, že to udělám osobně. Není to příběh, o němž jsem si myslela,
že jej dokážu vyjádřit slovy, neboť slova na to nestačí. Ale stejně se o to
pokusím.
Byla jednou jedna malá holčička, která v lese hrála svou hudbu pro malého
chlapečka. Ona byla dcerou hostinského a on byl Pánem zlomyslnosti, ale ani
jeden nebyl takový, jakým se zdál být, protože nic není tak jednoduché jako
pohádka.
Po dobu jednoho roku jsem byla nevěstou Krále duchů.
To není pohádka, mein Brüderchen, ale celá pravda. Před dvěma zimami
nám der Erlkönig ukradl sestru a já se vydala do podsvětí ji zachránit.
Místo toho jsem tam nalezla sebe.
Käthe to ví. Käthe ví lépe než kdokoli jiný, jaké to je být pohřbená v říši
skřetů. Ale naše sestra nechápe to, co Ty bys pochopil. Že jsem nebyla
uvězněná v žaláři Krále duchů, ale stala jsem se jeho královnou z vlastní
svobodné vůle. Netuší, že netvor, který ji unesl, je netvorem, kterého já chci.
Myslela si, že jsem unikla ze spárů Krále duchů. Neví, že mě nechal jít.
Nechal mě jít.
Za celá ta léta, co jsme sedávali u nohou Constanze a poslouchali její
vyprávění, nám nikdy neřekla, co se stane po tom, co člověka odnesou skřeti.
Ani jedinkrát nezmínila, že podsvětí a svět nahoře k sobě mají stejně blízko
i stejně daleko, jako dvě strany zrcadla, jež se vzájemně odráží. Život za život.
Že panna musí zemřít, aby vyvedla svět ze smrti. Ze zimy do jara. Nikdy nám
o tom neřekla.
Co nám ale babička především měla říci, je, že svět se neotáčí díky životu,
ale díky lásce. Té lásky se držím, protože je příslibem, který mi dovolil odejít
z podsvětí. Od něj. Od Krále duchů.
Nevím, jak ten příběh končí.
Ach, Seppe. Je těžké, mnohem těžší, než jsem si myslela, čelit každému dni
taková, jaká jsem. Sama a celá. Do Skřetího háje jsem nevstoupila už celou
věčnost, protože se nedovedu srovnat se svou samotou a výčitkami a odmítám
se odsoudit k nanicovatému životu plnému žalu a lítosti. Každá zmínka
i vzpomínka na hodiny v podsvětí s ním, s mým Králem duchů, je jako
mučení. Jak mám pokračovat, když mě sužují duchové? Cítím ho, Seppe.
Cítím Krále duchů, když hraju, když pracuju na Sonátě svatební noci. Cítím
dotek jeho ruky na mých vlasech. Jeho rty přitisknuté na mé tváři. Jeho hlas
šeptající moje jméno.
V naší rodině koluje šílenství.
Když jsem Ti poslala stránky ze Sonáty svatební noci, myslela jsem si, že
v hudbě nalezneš linku a moje nápady rozvedeš. Ale musím se postavit
k vlastním chybám čelem. Já jsem odešla, takže je na mně, abych dopsala
závěr. Sama.
Chci pryč. Chci utéct. Chci život prožitý naplno, plný jahod, čokoládových
dortů a hudby. A uznání. Přijetí. To tady nenajdu.
Proto se obracím na tebe, Seppe. Jsi jediný, kdo to pochopí. Modlím se,
abys to pochopil. Nenech mě čelit temnotě o samotě.
Prosím, napiš mi. Prosím.
Prosím.
Tvoje v šílenství i hudbě,
skladatelka díla Der Erlkönig
Adresát: Maria Elisabeth Ingeborg Voglerová
Mistr Antonius je mrtvý. Jsem ve Vídni. Rychle přijeď.
 Část 1
NAVŽDY TVŮJ

Žít mohu buď jen docela s Tebou,

anebo vůbec ne.
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Dopisy nesmrtelné milence
 VÝZVA

„Vžádném případě,“ bouchla Constanze hůlkou o zem. „Já to zakazuji!“

Po večeři jsme se shromáždili v kuchyni. Máma myla nádobí po hostech
a Käthe narychlo vařila špecle se smaženou cibulí pro zbytek rodiny. Josefův
dopis ležel otevřený na stole jako zdroj mojí záchrany a vzteku mé babičky.
Mistr Antonius je mrtvý. Jsem ve Vídni. Rychle přijeď. Rychle přijeď. Slova
mého bratra ležela na stole, všem na očích, ale já s Constanze jsme se nemohly
shodnout, co znamenají. Já je pokládala za výzvu, abych přijela. Babička s tím
nesouhlasila.
„Zakazuješ co?“ odsekla jsem. „Abych odpověděla Josefovi?“
„Abys šla svému bratrovi na ruku s těmihle nesmysly!“ Constanze důrazně
ukázala prstem na dopis na stole mezi námi, jako by jej obviňovala, a pak
zeširoka a divoce máchla směrem do tmy a neznáma venku za naším prahem. „S
tím jeho… jeho muzikantským blouzněním!“
„Nesmysly?“ zeptala se matka zostra a na chvíli přestala drhnout hrnec. „Jaké
nesmysly, Constanze? Máš na mysli jeho kariéru?“
Rok předtím můj bratr opustil svět, který znal, a vydal se za svými sny –
našimi společnými sny –, že se stane světoznámým houslistou. Ačkoli byl
provoz hostince naším denním chlebem, hudba pro nás byla odjakživa božskou
manou. Táta býval dvorním hudebníkem v Salcburku, kde se potkal s mámou,
která bývala divadelní zpěvačkou. To vše ale bylo předtím, než tátu jeho hýřivý
a marnotratný život zahnal zpátky na bavorský venkov. Josef byl z nás všech
nejlepší, nejšikovnější, nejvzdělanější, nejukázněnější, nejnadanější a povedlo se
mu to, co my ostatní neudělali a ani udělat nemohli: utekl.
„Do toho ti nic není,“ obořila se Constanze na svou snachu. „Nestrkej ten svůj
špičatý nos do věcí, o kterých nic nevíš, ty fúrie.“
„Jenže ono mi do toho přece jen něco je.“ Mámě se vzdouvaly nozdry.
Odjakživa byla chladná, klidná a důstojná, ale babička věděla, jak se jí dostat
pod kůži. „Josef je můj syn.“
„Patří Králi duchů,“ zabručela Constanze a tmavé oči jí svítily zápalem víry.
„A ne tobě.“
Máma otočila oči v sloup a znovu začala mýt nádobí. „Těch tvých skřetů
a báchorek už bylo dost, ty stará ježibabo. Josef už je na pohádky a pověry
trochu starý.“
„Tak to povídej támhleté!“ Constanze na mě namířila křivým prstem a já
pocítila sílu jejího přesvědčení jako blesk v hrudi. „Ona věří. Ona ví. Ona si
v duši nese otisk doteku Krále duchů.“
Po zádech mi přeběhl mráz, jako by mě po kůži hladily ledové prsty. Nic jsem
na to neřekla, ale cítila jsem zvědavý pohled Käthe na mé tváři. Kdysi by se
možná společně s matkou ušklíbala nad pověrčivými povídačkami naší babičky,
ale mezitím se změnila.
I já jsem se změnila.
„Musíme myslet na Josefovu budoucnost,“ namítla jsem tiše. „Na to, co
potřebuje.“
Ale co vlastně potřeboval můj bratr? Pošta přišla teprve předchozího dne, ale já
už jsem si jeho odpověď přečetla tolikrát, že se dopis málem rozpadal pod tíhou
mých nevyřčených a nezodpovězených otázek. Rychle přijeď. Co tím asi myslel?
Že se k němu mám připojit? Jak? Proč?
„Co Josef potřebuje,“ řekla Constanze, „je vrátit se domů.“
„A co přesně tady najde, až se vrátí?“ zeptala se máma a zuřivě útočila na
zarezlé místo na pomačkaném hrnci.
S Käthe jsme se na sebe významně podívaly, ale raději jsme se věnovaly práci
a nic neříkaly.
„Nic. A basta,“ pokračovala zahořkle. „Nic než jen dlouhou a pomalou cestu
do chudobince.“ Prudce třískla kartáčem o stůl a rukou od mýdla se chytila za
nos. Co zemřel táta, mezi jejími obočími se neustále objevovala a zase mizela
tatáž vráska, která byla s každým dalším dnem hlubší a hlubší.
„To mám nechat Josefa, aby se staral sám o sebe?“ zeptala jsem se. „Co bude
dělat, když je tak daleko a bez přátel?“
Máma se kousla do rtu. „Co bychom podle tebe měli dělat?“
Na to jsem neměla odpověď. Neměli jsme peníze na to, abychom se dopravili
za ním, ani abychom jej přivezli domů.
Zavrtěla hlavou. „Ne,” řekla rozhodně. „Bude lepší, když Josef zůstane ve
Vídni. Ať zkusí štěstí a zanechá po sobě stopu ve světě, jak si to přeje Bůh.“
 „Co si přeje Bůh, není důležité,“ zahudrovala Constanze. „Záleží na tom, co
vyžaduje staré právo. Když je obere o jejich oběť, všichni za to zaplatíme. Blíží
se divoký hon a ten s sebou nese smrt, záhubu a zkázu.“
Ozvalo se bolestivé zasyčení. Vylekaně jsem zvedla hlavu a uviděla Käthe, jak
si saje krev z prstu, do kterého se omylem řízla nožem. Znovu začala vařit
večeři, ale když krájela vlhké těsto na nudle, třásly se jí ruce. Vstala jsem
a začala dělat špecle místo ní a ona se ladně přesunula k pánvi s cibulí.
Máma vydala znechucený povzdech. „Nezačínej s tím zase.“ S Constanze si
vjížděly do vlasů, co jsem si pamatovala, a jejich hašteření mi znělo stejně
povědomě jako Josef, když cvičí stupnice. Ani táta mezi nimi nedovedl nastolit
mír, protože se vždy stavěl na stranu své matky, i když ve skutečnosti souhlasil
se svou manželkou. „Kdybych si nebyla dávno jistá, že máš připravené místečko
v pekle, ty panovačná semetriko, modlila bych se za tvou nesmrtelnou duši.“
Constanze praštila rukou do stolu, až dopis nadskočil a my ostatní s ním.
„Copak nevidíš, že se snažím zachránit Josefovu duši?“ vykřikla a od úst jí
odletovaly sliny.
To nás zaskočilo. Navzdory své popudlivé a nestálé povaze se Constanze
málokdy přestala ovládat. Svým způsobem byla stejně soustavná a spolehlivá
jako metronom, který tiká tam a zpátky mezi pohrdáním a opovržením. Naše
babička byla strašidelná, ne ustrašená.
Pak se mi vrátil hlas mého bratra. Já se tady narodil. Měl bych tu i zemřít.
Halabala jsem naházela nudle do hrnce a vyšplouchla na sebe vařící vodu.
Z hlubin mých vzpomínek se bez pozvání vynořil obraz očí černých jako uhlíky
a ostře řezaných rysů.
„Holka,“ zaskřehotala Constanze a upřela na mě svoje tmavé oči. „Ty víš, co je
Josef zač.“
Nic jsem neodpověděla. Jediné zvuky, které se teď rozléhaly kuchyní, bylo
bublání vařící vody a prskání smažící se cibule, zatímco jsme s Käthe dodělávaly
večeři.
„Cože?” zeptala se máma. „Co to má znamenat?“
Käthe se na mě podívala úkosem, ale já jen scedila špecle a vysypala je na
pánev s cibulí.
„O čem to proboha mluvíš?“ naléhala máma. Obrátila se ke mně. „Liesl?“
Mávla jsem na Käthe, ať mi přinese talíře, a začala podávat večeři.
„Takže?“ zašklebila se Constanze. „Co na to řekneš, holčičko?“
Ty víš, co je Josef zač.
Pomyslela jsem na lehkovážná přání, která jsem měla v dětství ve tmě, chtěla
jsem krásu, uznání, chválu, ale žádné z nich nebylo tak horoucí ani tak zoufalé
jako to, které jsem opravdu vyslovila, když jsem slyšela svého bratra tiše plakat
uprostřed noci. Käthe, Josef i já jsme v dětství prodělali spálu. My dvě s Käthe
jsme byly malé děti, ale Josef teprve miminko. Se sestrou jsme se dostaly
z nejhoršího ven, ale bratříček byl po nemoci úplně jiné dítě.
Proměnče.
„Vím přesně, kdo je můj bratr,“ řekla jsem tiše, spíš sama sobě než své
babičce. Postavila jsem před ni vrchovatou misku nudlí a cibule. „Dobrou chuť.“
„Pak také víš, proč se Josef musí vrátit,“ odpověděla Constanze. „Proč musí
přijít domů a žít.“
Nakonec se všichni vracíme.
Proměnče se nemohlo příliš vzdálit od podsvětí, jinak by uvadlo a vytratilo se.
Můj bratr nemohl žít mimo dosah Krále duchů, leda by jej držela síla lásky. Mojí
lásky. Jen díky ní byl svobodný.
Pak jsem si vzpomněla na pocit, že mi po kůži lezou tenoučké prsty jako
větvičky v křoví, vybavila jsem si obličej poskládaný z rukou a tisíce hlasů, jak
šeptají tvoje láska je klec, smrtelnice.
Podívala jsem se na dopis položený na stole. Rychle přijeď.
„Chystáš se tu večeři jíst?“ zeptala jsem se s příkrým pohledem na plnou misku
před Constanze.
Povýšeně se podívala na svoje jídlo a odfrkla si. „Nemám hlad.“
„Nic jiného rozhodně nedostaneš, otravo jedna nevděčná.“ Máma naštvaně
nabodla nudli na vidličku. „Nemáme na to, abychom uspokojovali tvůj vytříbený
vkus. Už si skoro nemůžeme dovolit jídlo samy pro sebe.“
Její slova hlasitě dopadla na jídelní stůl uprostřed večeře. Constanze kajícně
zvedla vidličku a pustila se do jídla, jako by ten smutný výrok potřebovala
přežvýkat. Ačkoli jsme po tátově smrti urovnaly všechny jeho dluhy, za každým
zaplaceným účtem se vynořil další, jako když zatéká do potápějící se lodi.
Když jsme dojedly, Käthe odnesla talíře ze stolu a já začala mýt nádobí.
„Pojď,“ natáhla máma ruku ke Constanze. „Uložíme tě do postele.“
„Ne, ty ne,“ zamračila se babička znechuceně. „Ty jsi úplně k ničemu. Do
schodů mi může pomoct tady holka.“
„Ta holka má jméno,“ řekla jsem, aniž bych se na ni podívala.
„Mluvím snad na tebe, Elisabeth?“ obořila se na mě Constanze.
Překvapeně jsem zvedla hlavu od nádobí a uviděla, jak se moje babička mračí
na Käthe.
„Já?“ zeptala se moje sestra udiveně.
 „Ano, ty, Magdo,“ zavrčela Constanze. „Kdo jiný?“
Magda? Podívala jsem se na Käthe a pak na mámu, která vypadala stejně
zmateně jako my ostatní. Jdi, vyslovila bez hlasu. Käthe se zašklebila, ale
nabídla babičce paži a svraštila čelo, když ji Constanze zlomyslně sevřela vší
silou.
„Přísahala bych,“ postěžovala si máma a sledovala, jak spolu Käthe
a Constanze stoupají po schodech, „že je každým dnem bláznivější.“
Vrátila jsem se k nádobí. „Je stará,“ odpověděla jsem. „Asi se s tím musí
počítat.“
Máma si odfrkla. „Moje babička byla bystrá až do smrti, a to byla o celé věky
starší než Constanze.“
Nic jsem na to neřekla, jen jsem namočila umyté talíře do dřezu s čistou vodou
a podávala je mámě, která je utírala.
„Neměly bychom jí jít na ruku,“ řekla spíš sama sobě než mně. „Skřítci.
Divoký hon. Konec světa. Člověk by si snad myslel, že ona těm pohádkám vážně
věří.“
Popadla jsem čistý roh své zástěry, vzala do ní talíř a začala s mámou utírat
nádobí. „Je stará,“ zopakovala jsem. „Tyhle pověry tady kolují odjakživa.“
„Ano, ale jsou to jenom příběhy,“ opáčila netrpělivě. Nikdo jim doopravdy
nevěří. Občas pochybuji o tom, jestli si Constanze uvědomuje, že žijeme
v realitě, a ne v pohádce, kterou si vymyslela.“
Nic jsem neodpověděla. Dosušily jsme nádobí a uklidily je, setřely jsme linky
a stoly a zametly špínu z kuchyňské podlahy, a pak se rozešly každá do své
ložnice.
Navzdory tomu, co si myslela máma, jsme nežily v Constanzině pohádce, ale
v děsivé, opravdu děsivé skutečnosti. Ve skutečnosti plné obětí a úmluv, skřetů
a vodních bludiček, mýtů a kouzel a podsvětí. Já sama jsem vyrostla s příběhy
své babičky, byla jsem nevěstou Krále duchů a odešla jsem. Věděla jsem lépe
než kdo jiný, co následuje, když člověk poruší staré právo, které vládne životu
i smrti. Co je skutečné a co ne, bylo stejně těžké rozlišit jako vzpomínky, a já
žila v prostorech někde mezi tím, mezi krásnou lží a ošklivou pravdou. Ale
nemluvila jsem o tom. Nemohla jsem o tom mluvit.
Protože pokud byla bláznivá Constanze, tak já také.
Ten chlapec hrál přímo magicky, říkali. Kdo měl vytříbený vkus a dostatek
peněz, stál v dlouhé řadě před vchodem do koncertní síně, aby se vydal na cestu
do neznámé říše. Sál byl malý a intimní, vešlo se tam asi dvacet diváků, ale
chlapec se svým společníkem nikdy nehrál před větším publikem a byl nervózní.
Jeho maestro byl slavný houslista, génius z Itálie, ale jeho prsty se už dávno
zkroutily vlivem stáří a revmatismu. Ve svých nejlepších letech prý mistr
Giovanni Antonius Rossi dovedl svým hraním rozplakat anděly a roztančit ďábla,
a tak posluchači doufali, že od tajemného mladého žáka starého virtuosa uslyší
alespoň špetku z jeho daru.
Nalezenec, proměnče, šeptali. Objevil ho, když hrál u cesty někde na vesnici
v Bavorsku.
Ten chlapec se nějak jmenoval, ale jeho jméno se ztratilo v povídačkách.
Student mistra Antonia. Zlatovlasý andílek. Světlovlasý mladík. Jmenoval se
Josef, ale nikdo si to nepamatoval, kromě jeho společníka, korepetitora
a milence.
Společník měl také jméno, ale nikomu nestálo ani za zmínku. Tmavý chlapec.
Černoušek. Sluha. Jmenoval se François, ale nikdo se neobtěžoval mu tak říkat,
kromě Josefa, který jméno své lásky nosil na rtech i v srdci.
Koncert byl Josefovým uvedením do vznešené společnosti ve Vídni. Od té
doby, co ve Francii začali popravovat šlechtice a vyhánět je za hranice, se mistru
Antoniovi v novém domově v Paříži začaly nápadně vyprazdňovat pokladnice,
neboť jeho mecenáši svoje prostředky lili spíše do Bonapartovy armády. A tak
starý virtuos opustil město revoluce a vrátil se tam, kde zažil své největší
úspěchy, s nadějí, že uloví zlaté rybky na mladší a pohlednější návnadu. V tuto
chvíli je hostila baronka von Schenk, v jejímž salonku se konalo představení.
„Ne že mě zklameš, kluku,“ řekl maestro, když chlapci čekali před sálem na
svoje vystoupení. „Naše živobytí stojí jen na tobě.“
 „Ano, mistře,“ přitakal Josef, kterému vyschlo v krku. Špatně se mu v noci
spalo, měl trémou stažený žaludek a sny mu narušovaly chabé ozvěny cválajících
kopyt.
„Zachovej si chladnou hlavu,“ varoval jej mistr Antonius. „Žádné skuhrání
a kňourání po domově. Už je z tebe muž. Buď silný.“
Josef polkl a podíval se na Françoise. Mladík na něj jemně pokývl na
uklidněnou, čehož si jejich učitel dobře všiml.
„A dost,“ zavrčel mistr Antonius. „Ty,“ ukázal na Françoise, „ho přestaň
rozmazlovat a ty,“ obrátil se na Josefa, „ty se laskavě seber. Teď si nemůžeme
dovolit roztržitost. Začneme s několika skladbami podle mého výběru a pak
zahrajeme toho Mozarta, jak jsme se dohodli, ça va?“
Josef sklopil oči před přísným pohledem svého mistra. „Ano, maestro,“
zašeptal.
„Když budeš dobrý, ale jedině v takovém případě, můžeš dát na přídavek
Vivaldiho.“ Starý virtuos probodl svého žáka pronikavým pohledem. “A žádné
nesmysly jako Der Erlkönig. Toto publikum je zvyklé na hudbu velikánů.
Neurážej jejich sluch tou strašlivou slátaninou.“
„Ano, maestro.“ Josefův hlas byl teď sotva slyšet.
François si všiml, jak má chlapec zrudlé tváře a ztuhlou čelist, a ovinul mu
teplou ruku kolem zaťatých pěstí. Buď trpělivý, mon coeur, jako by říkal svým
dotykem.
Ale chlapec mu neodpověděl.
Mistr Antonius rozhrnul oponu a chlapci vyšli před publikum za zdvořilého
potlesku. François se usadil ke křídlu a Josef si zatím připravil housle. Krátce se
setkali pohledem, v jednom okamžiku, pocitu, otázce.
Koncert začal podle plánu, žák zahrál výběr skladeb podle svého učitele
a mladík jej doprovázel na klavír. Posluchači však byli zkušení a pamatovali si,
jak nebesky hrál mistr, jak je dokázal hudbou přenést úplně někam jinam. Tenhle
chlapec byl sice velice zručný: Tóny zněly jasně a frázování bylo elegantní.
Avšak něco jako by tomu chybělo – duch, jiskra. Znělo to jako slova známého
básníka přeložená do cizího jazyka.
Možná měli přehnaná očekávání. Nadání bylo konec konců vrtkavé a ani ti,
kdo pláli tím nejjasnějším plamenem, často nevydrželi.
Antonia si odnesou andělé, pokud je ďábel nepředběhne, říkávalo se o starém
virtuosovi. Takový dar nebyl pro uši obyčejných smrtelníků.
Mistra Antonia dostihl jeho věk ještě dříve než Bůh nebo ďábel, ale jeho žák
asi nebyl požehnaný stejným božským nadáním. Publikum poslušně tleskalo po
každé skladbě a smířilo se s tím, že večer bude dlouhý a nezáživný, zatímco
starý mistr se v zákulisí třásl vzteky, že jeho žák podává stále horší výkony.
Z protějšího křídla sledoval dva hudebníky ještě jeden pár očí. Byly to oči
zářivé, jasně zelené barvy smaragdů nebo hlubokých vod letního jezera, a ve tmě
se leskly.
Když skončil mistrův výběr, Josef a François pokračovali sonátou od Mozarta.
V sále se rozhostilo znuděné, nepozorné, ospalé ticho. Ze zadních řad se ozývalo
tiché chrápání a za pódiem tiše doutnal mistr Antonius. Jen ty zelené oči stále
pozorně sledovaly chlapce ze stínů naproti pódiu. Vyčkávaly. Toužily.
Když koncert skončil, publikum vstalo ze židlí a ze zvyku žádalo o přídavek.
Josef a François se klaněli a mistr Antonius si zatím tahal paruku a do vzduchu
nad ním vyletovaly obláčky pudru. Vivaldi, zachraň nás, říkal si. Rudý knězi, slyš
moje prosby. Josef a François se ještě jednou uklonili a vyměnili si další
soukromý pohled jako odpověď na nevyřčenou otázku.
Mladík se vrátil na lavici u křídla a připravil tmavé prsty a zápěstí lemovaná
bílými krajkami nad černé a slonovinové klávesy. Chlapec si položil housle pod
bradu a pozvedl smyčec, na němž se očekáváním chvěly koňské žíně. Josef udal
tempo a François jej přijal. Začali spolu tkát látku melodií.
Nebyl to Vivaldi.
Posluchači se napřímili na židlích a jejich náhle zvýšená pozornost se mísila se
zmatením. Ještě nikdy neslyšeli takovou hru. Ještě nikdy neslyšeli takovou
hudbu.
Byl to Der Erlkönig.
Vzadu si zoufalý mistr Antonius skryl obličej do dlaní. Na protější straně
salonku se zablýskly zelené oči.
Vzduch v místnosti jako by se mírně ochladil, ačkoli se vánkem nehýbalo ani
pírko nebo krajka na oděvech posluchačů. Jako by se kolem nich linula vůně
půdy, hlíny a temných zákoutí jeskyně plné zvuků a vjemů. Ozývaly se to kapky
vody v jeskyni, nebo vzdálené dusání divokých kopyt? Na samém okraji zorného
pole se divákům svíjely stíny a putti s andělskými tvářičkami a zdobné květiny
na stěnách salonku začaly působit zlověstně. Nedívali se na ně zblízka, protože
se obávali, že andílci a chrliči se proměnili v démony a skřety.
Byla tu však jedna výjimka.
Živě zelené oči pozorovaly, jaké změny hudba vyvolává, a pak zmizely
v temnotách.
Když přídavek skončil, chvíli bylo ticho, jako když svět tají dech těsně před
bouří. Pak se rozdunělo hromobití, výkřiky a potlesk. Posluchači museli jásat,
aby se nerozplakali z té zuřivé úzkosti a napětí, které je všechny zachvátilo.
Mistr Antonius si znechuceně strhnul paruku z hlavy a nasupeně vykráčel
z místnosti.
Cestou minul krásnou zelenookou ženu, která nesla stříbrnou slánku ve tvaru
labutě. Na pozdrav si lehce přikývli a starý virtuos se odebral do svého pokoje,
zatímco žena kulhala směrem k salonku. Neviděl tak, že sype sůl k prahu
koncertní síně.
Neslyšel kopyta přes zvuky chvály, která se snášela na jeho žáka, a minul
pošťáka, který přinesl zprávu.
„Mistr Antonius?“ zeptal se listonoš, když mu dveře otevřela zelenooká žena.
Na živůtku měla připnutý rudý květ máku.
„Už se odebral do pokoje,“ odpověděla. „Jak vám mohu pomoci?“
„Tyto zprávy má dostat jeho žák, jistý pan Vogler.“ Listonoš sáhl do brašny
a vytáhl svazek dopisů, všechny do jednoho psané stejnou zoufalou rukou. „Je na
nich adresa předchozího bydliště v Paříži, ale až nyní jsme jej dohledali zde ve
Vídni.“
„Ach tak,“ přitakala žena. „Zařídím, aby se dostaly ke správné osobě.“ Podala
mu dýško v podobě zlaté mince a on zvedl čepici na znamení vděku, načež odjel
zpátky do noci.
Zelenooká žena si nadzvedla sukně, aby jimi neporušila ochrannou linii,
překročila sůl a vstoupila do salonku. Vzadu ve stínech hledala v dopisech
podpis.
Skladatelka díla Der Erlkönig.
Usmála se, zastrčila si dopisy do živůtku a odkulhala se pogratulovat chlapci
a jeho černému příteli.
Nahoře se mistr Antonius neklidně převaloval v posteli, snažil se vytěsnit zvuk
kopyt, vytí a houkání a přemítal, zda už si pro něj konečně přišel ďábel.
Dalšího dne byla služka z kuchyně propuštěna za to, že kradla sůl, a starého
mistra našli mrtvého v jeho pokoji. Měl promodralé rty a na krku podivný
stříbrný šrám.
 CENA SOLI

Další den přišel s jasným i trpkým rozbřeskem. Probudila jsem se totiž za

zvuků hádky mezi matkou a Constanze. Jejich hlasy se nesly z ložnice mojí
babičky až dolů do Josefova pokoje, kde jsem teď spávala, a pokud jsem jejich
křik slyšela i na tak zastrčeném místě našeho hostince, slyšeli ho i naši hosté.
„Guten morgen, Liesl!“ zavolala na mě sestra, když jsem vyšla z kuchyní do
hlavního sálu. Už se tam shromáždilo několik hostů, někteří na snídani, jiní aby
hudrovali a stěžovali si na hluk. „Už bude snídaně?“
Sestřin hlas byl plný nuceného veselí a tváře měla napjaté v nepřirozeném
nervózním úsměvu. Za ní jsem viděla rozladěné tváře našich zákazníků. Kdyby
byl naživu náš táta, vytáhl by housle a dokázal by tak okamžitě zlepšit
atmosféru. Tedy kdyby byl naživu a střízlivý. Kdyby byl aspoň vůbec někdy
střízlivý.
„Co to má znamenat?“ Mámina slova zněla stejně jasně jako skleněné střepy.
„Dívej se na mě, Constanze. Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“
„Haha,“ zahihňala jsem se nervózně a snažila jsem se usmívat jako moje sestra,
ale mému obličeji se to moc nedařilo. „Brzy. Snídani přineseme již brzy. Já jen,
jenom, no, jenom se musím mámy na něco zeptat.“
Käthe mi věnovala ošklivý pohled, aniž by změnila svůj příjemný výraz.
Stiskla jsem jí ruku, hbitě se vyvlékla z jejího sevření a vyběhla řešit spory
nahoru do jámy lvové.
Dveře do Constanzina pokoje byly zavřené, ale matčin vztek byl slyšet hlasitě
a jasně. Od dob její kariéry divadelní zpěvačky, neztratila schopnost ovládat svůj
hlas, takže dobře věděla, jak z něj udělat účinnou zbraň. Neobtěžovala jsem se
klepat, jen jsem vzala za kliku a připravovala se na to, co mě čeká uvnitř.
Dveře se ani nehnuly.
Zamračila jsem se, zalomcovala klikou a zkusila to znovu. Dveře ale zůstávaly
pevně zavřené, jako by byly něčím zatarasené. Ať už to bylo cokoli, nejspíš to
bylo zaklesnuté pod spodní částí dveří. Mohla to být židle nebo nějaká skříňka.
Opřela jsem se ramenem do zárubně.
„Constanze?“ zavolala jsem a snažila se zároveň ztišit svůj hlas tak, aby nebyl
slyšet mezi hosty. „Constanze, to je Liesl.“ Znovu jsem zaklepala a zatlačila na
dveře. „Mami? Pusťte mě dovnitř!“
Nic nenapovídalo tomu, že by mě slyšely. Opřela jsem se o něco silněji
a ucítila, že dveře trochu povolily a pootevřely se, ale ozvalo se i nečekané
skřípání. Tlačila jsem dál a dál a kousek po kousku jsem tak porážela
neviditelného protivníka. Konečně vznikl dostatečně velký otvor na to, abych se
protáhla dovnitř.
Jakmile jsem vešla, ihned jsem zakopla o obrovskou hromadu hlíny, větví
a listí a odřela jsem si kolena. „Co to proboha…“
Klečela jsem v hromadě měkké zeminy plné kamínků a oblázků. Zvedla jsem
hlavu. V Constanzině pokoji byl neskutečný nepořádek. Každý kout pokrýval
prach a různé úlomky věcí z lesa. Na chvíli jsem měla matoucí pocit, že nejsem
v domě, ale uprostřed zimního lesa, kde je země pokrytá jemnou vrstvou sněhu.
Když jsem ale zamrkala, svět se zase narovnal do obvyklého tvaru.
Nebyl to sníh. Byla to sůl.
„Víš, kolik stojí sůl?“ vykřikla máma. „Víš, kolik nás to bude stát? Jak jsi to
mohla udělat, Constanze?“
Babička zkřížila ruce. „Na ochranu,“ trvala si na svém.
„Ochranu? Proti čemu? Skřetům?“ Máma se hořce zasmála. „A co vězení pro
dlužníky? Dokážeš nás ochránit i před ním, Constanze?“
S pocitem zklamání jsem si uvědomila, že Constanze se v noci nějak podařilo
vytáhnout ze sklepa po schodech pytle soli a vysypat je na zem. Byla to kila
a kila, která by nám vystačila na několik měsíců. Tohle bylo něco víc, než jen
čára u každého prahu a u všech vchodů, které jsme vysypaly vždy v poslední noc
roku. Moje babička nesypala sůl z obezřetnosti, ale jako pojistku.
U dveří si mě všimla máma. „Ach, Liesl,“ zachraptěla. „Neslyšela jsem, že
vcházíš.“ Sklonila hlavu a v kapse zástěry lovila něco, co jsem neviděla. Až když
její tvář osvítilo pozdní ranní slunce, všimla jsem si, že je uplakaná.
Bylo to, jako by do mě uhodil blesk. Máma, která po více než dvacet let trpěla
Constanzino citové týrání, ještě nikdy předtím neplakala před svými dětmi ani
před svou tchýní. Z hrdosti vždy stoicky přecházela i ty nejhorší výlevy mého
otce a babičky, ale tohle ji zlomilo. Plakala hořce a úzkostně nad rozsypanou
solí.
 Nevěděla jsem, co říct, abych ji utěšila, a tak jsem sáhla do kapsy a podala
jsem jí mlčky svůj kapesník. Slyšet byl jen její zoufalý pláč a ten zvuk mě
vystrašil více, než kdyby na někoho ječela. Máma byla odolná. Odhodlaná.
Vynalézavá. Její beznaděj mě děsila víc než vzlykání.
„Díky, Liesl,“ zahuhňala a osušila si oči. „Nevím, co mě to popadlo.“
„Myslím, že Käthe potřebuje v přízemí pomoc s hosty, mami,“ řekla jsem tiše.
„Ano, ano, jistě,“ odpověděla. A pak odešla, protože už nevydržela být ve
společnosti Constanze ani chvilku. Ještě několik okamžiků jsme s babičkou jen
tak stály a dívaly se na sebe, na sůl a špínu na zemi mezi námi.
„Holka,“ zavrčela.
Vymrštila jsem ruku do vzduchu. „Nechci slyšet ani slovo, Constanze.“ Prudce
jsem otevřela komoru s košťaty a vrazila jí do ruky kýbl a hadr na podlahu. „Buď
mi pomůžeš uklidit tenhle binec, nebo můžeš jít rovnou dolů a pomoci Käthe se
snídaní.“
Zkroutil se jí ret. „Ty bys nechala křehkou stařenku jít samotnou po těch
rozvrzaných schodech?“
„Zjevně ti nedělalo žádné potíže vytahat všechnu tuhle sůl úplně sama,“
odsekla jsem. „Do toho, Constanze, nebo zkus být k něčemu dobrá nějak jinak.
Ukliď to.“ Popadla jsem koště a lopatku a začala zametat.
„Abych nás nechala bez ochrany před divokým honem?“
Překonala jsem nutkání ji popadnout za ramena a třást s ní, dokud se
nevzpamatuje. „Zimní dny jsou u konce. Budeme v pořádku.“
K mému překvapení si Constanze dupla jako vzdorovité dítě. „Ty si snad
nepamatuješ moje příběhy, holka?“
Zcela upřímně jsem si je nepamatovala. Josefa i mě moc bavily děsivé příběhy
naší babičky o skřetech a krvi, ale jako dítě jsem se vždy raději vracela
k příběhům, ve kterých vystupoval Der Erlkönig.
Moje ruka se posunula k prstenu, který mi visel na řetízku kolem krku. Byl
stříbrný a vytepaný do tvaru vlka se dvěma různě barevnýma očima z kamínků,
jedno modré a druhé zelené. Král duchů pro mě znamenal víc než jen mýtus –
byl přítelem, byl milencem a mužem. Pustila jsem prsten a povolila ruku.
„Jsou to… přízrační jezdci,“ vypravila jsem ze sebe. „Kteří cválají a za nimi
jede smrt, zkáza a záhuba.“
„Ano.“ Constanze přikývla. „Poslové ničení a rozpadu starého práva. Copak ty
to nevidíš? Znamení a zázraky?“
Teď už jsem si matně vybavovala, co mi povídala o divokém honu. Říkalo se,
že v jeho čele jede sám Der Erlkönig. Zamračila jsem se. Měla jsem za to, že po
světě na zemi chodil jen za zimních dní. S nesvatou rodinou? Aby si našel
nevěstu? Ale aby svět překročil zpět do jara, vyžadovalo to oběť panny. Každý
rok? Jednou za generaci? Co přesně bylo staré právo, které udržuje rovnováhu
mezi světy?
„Bettino?“ Vylekaně jsem se podívala na Constanze, která teď s nepřítomným
výrazem upírala tmavé oči na můj obličej. „Vidíš to?“
Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila svou rozbouřenou mysl, a snažila
se dohnat, co se děje v přítomném okamžiku. „Co mám vidět?“
„V rohu,“ zaskřehotala. „Sleduje nás. Sleduje tebe.“
Zamrkala jsem a uvažovala, jestli zdravý rozum ztratila moje babička, nebo
spíš já. Nedokázala jsem pochopit její myšlenky, nechytala jsem se, nerozuměla
jsem tomu, ale byla ve věži postavené z nesmyslů uzavřená Constanze, nebo já?
Zavrtěla jsem hlavou a ohlédla se přes rameno. „Nic nevidím.“
„Protože jsi odhodlaná nevidět,“ trvala si Constanze na svém. „Otevři oči,
Bettino.“
Zamračila jsem se. Constanze mě občas oslovovala mým křestním jménem,
Elisabeth, ale obvykle jsem pro ni byla jen holka nebo dítě. Nikdy ne Liesl
a rozhodně ne Bettina. Upřeně jsem se zahleděla na svou babičku a přemítala,
zda je tu se mnou, nebo je uprostřed nějakého svého přeludu.
„Takže?” naléhala.
S povzdechem jsem se znovu otočila. Ale stejně jako předtím nebylo v rohu
vůbec nic, jen prach, špína, sůl a zemina.
„Teď ti sedí na rameni,“ pokračovala Constanze a ukazovala na místo u mého
levého ucha.
Přísahám, že je každým dnem bláznivější.
„Prazvláštní stvořeníčko s vlasy jako chmýří a špičatým obličejem.“ Vycenila
zuby ve škodolibém úsměvu tenkých rtů. „Vypadá, že se mu moc nelíbíš.“
Po páteři mi přeběhl mráz a na zlomek okamžiku jsem pocítila váhu drobných
černých drápků na zádech. Bodlina.
Prudce jsem se otočila, ale pokoj byl stále prázdný.
Constanze za mými zády se skřehotavě zachechtala. „Teď už to začínáš chápat.
Jsi jako já. Dej si pozor, Bettino, dej si pozor. Slyš ten roh i ohaře, něco zlého se
k nám blíží.“
Vytrhla jsem jí kýbl z rukou a vrazila jí smeták a lopatku. „Jdu pro vodu do
studny,“ řekla jsem a snažila se zakrýt chvění ve svém hlase. „Koukej začít
uklízet, než se vrátím.“
„Neutečeš tomu.“ Na jejím obličeji se objevil široký úšklebek a v jejích
černočerných očích se objevil plamínek.
„Před čím bych utíkala?“
„Před šílenstvím,“ opáčila jednoduše. „Cenou, kterou platíme za to, že patříme
Králi duchů.“
Giovanni Antonius Rossi byl po smrti. Mohla to zavinit choroba, nebo jed, tím
si vídeňští nebyli jistí, ale když se ukázalo, že zmizel žák i sluha starého mistra,
pojali podezření, že spíše ta druhá možnost. Když tělo objevil barončin
komorník, bylo nedotčené – mistr měl stále na nohou svoje boty se zlatými
přezkami, v kapse stříbrné hodinky a jeho zkřivené a sešlé prsty stále škrtily
prsteny s drahými kameny. Ti dva chlapci tedy nebyli žádní zloději, ale jejich
nepřítomnost byla přesto podezřelá. Když neměli nic společného s úmrtím svého
mistra, proč zmizeli?
Stráže z města si pro tělo přišly, aby jej odnesly do neoznačeného hrobu jako
všechna ostatní. Vídeňané už své mrtvé nepohřbívali uvnitř města, aby nešířili
choroby, a tak urození i plebs, bohatí i chudí, tleli společně ve stejném hrobu.
Pohřební vůz, který opouštěl brány města po cestě k hřbitovu sv. Martina,
neprovázel smuteční průvod, protože mistr Antonius byl sice za života slavným
virtuosem, ale po smrti byl jen dalším z mnoha chudých hudebníků.
François sledoval z potemnělé postranní uličky, jak se ta smutná krabice
z borového dřeva zmenšuje v dálce. Jakmile totiž uviděl tělo mistra Antonia,
když mu šel pomáhat s oblékáním, věděl, že se musí odklidit z cesty. Už zažil, co
se stává jiným lidem jeho barvy, když jejich pánové zemřou za záhadných
okolností. Už nebyli po ruce, aby události popsali vlastním pohledem. Mladík
věděl, že jeho kůže z něj dělá terč, stejně jako věděl, že smrt jeho pána by pro
něj byla osudná.
François věděl, že tento den jednou nastane, od chvíle, co jej vytrhli z náruče
jeho matky a jako pytel hodili na loď, která jej odvezla ze Saint-Domingue do
Francie. Nikdy neměl najít úkryt ani bezpečí, když byl jedinou černou perlou
mezi tucty obyčejných. A tak raději utekl, zmizel do liščích nor, kde mohl
snadno splynout se stíny a špínou podzemního světa. Byl by tak i zůstal, ve
společnosti matrón a děvčat z bordelů a kamrlíků, kdyby nebylo jeho velké
slabiny: jeho srdce.
Odjakživa věděl, že Josef nepatří do tohoto světa. Obchod s těly a službičkami,
sprostota, živočišnost, špína, vulgarita, to všechno jeho společníka ubíjelo
a oslabovalo, ale nebylo to jen kvůli nechuti k obyčejným a přízemním věcem.
Láska, již François choval k tomu chlapci, byla sladká i něžná, žhavá a vášnivá
zároveň, ale Josef nikdy neprojevil nic než jen zdvořilý nezájem o takové
záležitosti. François věděl, že Josefova láska k němu je spíše metafyzická než
fyzická. Chápal, že jejich pouto není tělesné, ale mezi duší a myslí.
A právě proto pro ně bylo zacházení jejich bývalého mistra tak nesnesitelné.
Když tedy François onoho osudného rána našel Josefa, jak stojí nad tělem jejich
učitele s prázdným výrazem na tváři, neměl v srdci žádné výčitky, jen strach.
Ihned poté, co uprchli z horních vrstev Vídně, se François s Josefem uchýlili
k L’Odalisque, jedné z velkých madam vídeňského podsvětí. Na rozdíl od
několika dívek, které pro ni pracovaly, nebyla Turkyně, jen vytvářela působivý
dojem orientu s pomocí levného hedvábí a opia. François litoval mnoha věcí na
svém rozhodnutí přebývat u L’Odalisque, ale laudanum mu vadilo asi nejvíce.
Josef byl odjakživa křehký, neobvyklý a zasněný. Byl náladový
a melancholický a François se naučil zmírňovat jeho bouře svou trpělivostí
a soucitem. Dívky u L’Odalisque však tak ohleduplné nebyly. Většina byla
ztracená v opiovém oparu, s rozšířenými a lesklými zorničkami, mluvily
šťavnatým jazykem a pohybovaly se rozvlekle. Když poprvé přišli
k L’Odalisque, Josef byl tichý a uzavřený, ale s postupem dnů, týdnů a měsíců
François sledoval, jak modř v očích jeho milovaného pomalu přechází v černou
barvu snů a šílenství.
Snažil se lahve s laudanem ukrývat. Začal pro L’Odalisque spravovat účetnictví
a pečlivě hlídal každou cestu do apatyky, k lékaři nebo k porodní bábě. Nikdy
neviděl, že by se Josefovy rty byť jen dotkly jediné kapky opia, ale světlovlasý
chlapec byl stále vzdálenější a zasněnější, vyjadřoval se v tajemných hádankách,
nedokončených myšlenkách a slovech, která se zaplétala sama do sebe, mise en
abyme.
François si nejprve myslel, že je zmatený kvůli své nedokonalé němčině.
Dívky u L’Odalisque často hovořily o vysokém elegantním neznámém, který
k nim přicházel v jejich makovém opojení.
„Kdo je ten vysoký elegantní neznámý?“ zjišťoval François.
Tma a nebezpečí, strach a běsnění, odpovídaly. Přijíždí na koni a s ohařem, ale
dej si pozor! Pohledět mu do očí znamená šílenství.
A tak François uvěřil, že je to jen vzletný popis opiových snů, až jednoho dne
našli Josefa, jak stojí nad tělem nejmladší dívky Antoinette. Nalezli ji mrtvou
v jejím pokoji, měla promodralé rty a stříbrnou ránu na krku.
Vysoký elegantní neznámý! volaly ostatní dívky. Neznámý znovu udeřil!
Antoinette však neměla opium v oblibě. Jediný doušek nekonečného spánku,
jediné ochutnání, jediné zapomnění, to nebylo pro ni.
„Kdo je ten neznámý?“ ptal se François Martiny, nejlepší kamarádky
Antoinetty v domě. „Jak vypadá?“
„Vypadá jako já,“ odpověděl Josef zasněně. „Dívám se do zrcadla a vysoký
elegantní neznámý jsem já.“
Tehdy si François uvědomil, že jeho milý odešel někam, kam za ním nemůže.
Vzpomněl si na slib, který dal Josefově sestře v jiných dobách v jiném životě.
Dávej na něj pozor.
Dám.
A měl to i v úmyslu.
Později toho večera ukradl papír, inkoust a Josefovy exempláře suity s názvem
Der Erlkönig, který byl popsaný poznámkami a značkami nenapodobitelným
a neobratným rukopisem světlovlasého chlapce.
„Mrzí mě to, mon coeur,“ zašeptal François. „Je suis désolé.“
Pomalu a pečlivě posbíral písmenka a poskládal je do volání o pomoc.
Mistr Antonius je mrtvý. Jsem ve Vídni. Rychle přijeď.
François doufal, že sestra jeho milého brzy dorazí.
Sám už dál nemohl.
 ŠÍLENÍ, BOJÁCNÍ, VĚRNÍ

Už nezbylo ani zrnko soli.

Jídlo chutnalo mdle a hosti si stěžovali, jenomže my neměly čas, prostředky,
ani kde si půjčit, abychom doplnily zásoby, které zničila Constanze. Chvíli to
přece jen nějak šlo, ale když mi Käthe v soukromí řekla, že už nezbyla sůl na
pečení, věděla jsem, že je to opravdu zlé.
„Co budeme dělat?“ zašeptala mi sestra, když jsme počítaly zásoby ve sklepě.
Měly jsme dostatek mouky, kořenové zeleniny a nakládaného masa na několik
příštích týdnů, ale ne o mnoho víc. Od té doby, co zemřel táta, nebyli řezníci,
pekaři ani sládci ve městě ochotni půjčovat jeho vdově ani dcerám tak jako jemu
a požadovali platbu hned na místě.
„Já nevím.“ Promnula jsem si spánky, abych se zbavila narůstající bolesti
hlavy. Nespala jsem dobře, trápily mě sny, které jsem si po probuzení už
nepamatovala. Jednotlivé výjevy se rozpouštěly jako vločky sněhu, když jsem
otevřela oči, ale zůstal ve mně neklid jako kousavý mráz ještě dlouho po tom, co
jsem vstala. „Víš jistě, že už nezbyly žádné peníze?“
Käthe na mě upřela lítostivý pohled. Věděla jsem stejně dobře jako ona, že
naše pokladnice už neobsahují nic než prach. V hostinci se držely zisky zhruba
stejně, jako se drží voda v cedníku.
„Možná bychom mohly poprosit Hanse, jestli by nám nepůjčil trochu soli,“
navrhla jsem.
Käthe ztuhla. Od té doby, co zrušila jejich zasnoubení, jsme někdejšího
rodinného přítele téměř vůbec nevídaly. Mezitím se oženil se vzdálenou
sestřenicí z Mnichova a na jaře se jim mělo narodit miminko. Ne, Hanse jsme
požádat nemohly. Už ne.
„A co… co třeba na faře?“ řekla Käthe pomalu. „Někdo z kostela by nám jistě
mohl pomoci.“
 Zamračila jsem se. „Myslíš, že bychom měly přijmout charitu?“
Moje sestra zmlkla. „Máme snad na vybranou?“ zeptala se jemně.
„Nejsme žebráci!“
„Zatím.“ Ačkoli měla něžný hlas, její slova mi probodla srdce jako šíp.
„Josef by mohl…“ Ale tu větu jsem nedokončila.
„Co by mohl Josef?“ Käthe se zablýsklo v očích. „Poslat nám peníze? A jak?“
Zavrtěla hlavou. „Nemá žádné postavení, žádnou práci ani mistra. Nemůžeme si
dovolit přivézt ho domů, ani za ním nemůžeme jet. Náš bratr uvízl na místě,
Liesl, stejně jako my.“
Sepperl. Při pomyšlení na to, jak daleko je můj bratr, se mi sevřelo srdce
bolestí. Byl osamělý? Vyděšený? Ztracený? Zraněný? Josef byl křehký, bázlivý
a neměl žádné přátele kromě Françoise. Co se s nimi stane bez ochrany mistra
Antonia? Třeba vymyslím, jak se za nimi dostat. Do Vídně. Zbavit se svých
jmen i minulosti a začít znovu. Najít si práci. Hrát hudbu.
„Liesl.“
Napadala mě jedna myšlenka za druhou, probublávaly na povrch mé mysli
stále rychleji a moje krev vířila tou záplavou možností. Přece jen jsme měli dar.
Byli jsme nadaní. Já bych mohla pracovat jako učitelka hudby. Můj bratr by
možná mohl najít místo v orchestru nějakého šlechtice. Proč se zoufale snažit
udržet nad hladinou, když nás tato doba stahovala až dolů do vězení pro
dlužníky?
„Liesl.”
Moje mysl zurčela a myšlenky odplouvaly jako pára. Mohly bychom zvednout
kotvy a vyplout směrem za svobodou. Spálit hostinec, tančit v uhlících a jásat
z popela. Mohly bychom, mohly bychom, mohly bychom…
„Au!“ zvedla jsem polekaně hlavu. Käthe mě štípla. „Za co to bylo?“
Namísto vzteku se na tváři mé sestry zračily obavy. „Liesl, slyšela jsi aspoň
slovo z toho, co jsem teď řekla?“
Zrychleně jsem zamrkala. „Ano. Jít do kostela. Přijmout Boží milosrdenství.“
Pozorně si mě prohlížela. „Já jen… měla jsi takový zvláštní výraz, nic víc.“
„Aha.“ Nepřítomně jsem si mnula červený flíček na paži, kam mě štípla,
a snažila se alespoň trochu uspořádat vlastní myšlenky. „Nemůžeš se zlobit, že
jsem nebyla úplně nadšená z představy, že budeme žebrat.“
Käthe semkla rty. „Hrdostí se nenakrmíme, Liesl.“
Bylo mi proti srsti to přiznat, ale měla pravdu. Velmi dlouho jsme přežívaly na
dobré vůli našich věřitelů a na slibech našeho táty, že jim zaplatí. Cokoli co mělo
alespoň nějakou hodnotu, už zmizelo v zastavárně pana Kassla, abychom
zaplatily dluhy, a teď už jsme neměly co dát. Váha prstenu Krále duchů spočívala
na mém hrudníku zavěšená na kousku obyčejného provázku. Ať měl ten prsten
jakoukoli hodnotu, pro mě znamenal nekonečně víc. Můj mladý muž mi jej
věnoval, když jsme si složili svatební slib, a potom znovu, když jsme jej zrušili.
Byl to symbol moci Krále duchů, ale také něco víc. Byl to příslib, že jeho láska
je silnější než staré právo. A slib není možné nacenit.
„Můžu tam zajít, jestli chceš,“ nabídla se sestra. „Promluvit si s knězem.“
Najednou mi vytanula na mysli vzpomínka na schody kostela orámované solí.
Vzpomněla jsem si, že farář je nejstarší člověk v naší vesnici, možná leda
s výjimkou Constanze. Byl to muž církve, ale měla jsem podezření, že je také
bratrem starého práva.
„Ne, půjdu já,“ vyhrkla jsem. „Promluvím si s farářem.“
„S farářem?“ divila se Käthe. „S tím starým bubákem?“
„Ano.“ Mlhavě jsem si vzpomínala, že jsem ho v dětství vídala, jak nechává
zbylé hostie a víno od svatého přijímání u zadního vchodu kostela. Pro sličný
národ, říkal tehdy. Naše malé tajemství, Fräulein. Byla jsem si jistá, že patří ke
Králi duchů.
Käthe nevypadala přesvědčeně. „Víš to určitě?“
Přikývla jsem.
„Dobře,“ povzdechla si. „Vyřídím to mámě.“
Znovu jsem přikývla. „Drž mi palce.“
„Nepotřebujeme štěstí,“ řekla moje sestra zamračeně. „Potřebujeme zázrak.“
Když jsem přišla, vesnice vypadala opuštěně. Neobvyklá zima zahnala většinu
lidí domů, a tak město vypadalo menší. Jako by zkrotlo. Venku nebyl na
pochůzkách téměř nikdo a ti, které jsem znala, chodili se skloněnými hlavami
a odvráceným zrakem. Ve tvářích měli napětí a úzkost, která jako by se nesla
vzduchem a hůř se kvůli ní dýchalo. Řekla jsem si, že na tom není nic
zvláštního. Přece jen jsme v poslední době pohřbili několik místních, kteří
podlehli neznámé chorobě.
Skřítci ho zasáhli, šeptaly hlasy starců v mé mysli.
Setřásla jsem ten nepříjemný pocit a přitáhla si svůj červený kabát o něco blíž
k tělu.
Kostel se nacházel na východním okraji města a jeho západní fasáda směřovala
přímo na tržiště. Vynikal tím, že měl křivou zvonici, několikrát přestavěnou
v průběhu let. Naše městečko nikdy nebylo dost velké ani významné, aby si
zasloužilo krásnější svatostánek. Bílá omítka na zdech už byla ošklivá a špinavá,
hlavní loď a oltář nebyly nijak zdobené. Říkalo se, že je to nejstarší stavba široko
daleko, ještě z doby, kdy byl Karel Veliký pohanským králem.
Dveře kostela zůstávaly mezi bohoslužbami zavřené, ale ne zamčené, aby mohl
vstoupit jakýkoli poutník hledající přístřeší. Nikdy jsem nevěnovala modlitbám
ani Bohu velkou pozornost, protože mým svatým místem byl Skřetí háj. Sevřela
jsem prsten na svém krku a cítila se trochu, jako kdybych se chystala dělat něco
nezákonného, nebo nemravného. Zírala jsem na dřevěnou bránu před sebou
a poprvé si všimla, že je pokrytá řezbami. Byly podivné a postavy na nich byly
pokřivené a ohnuté, ale detaily byly vyřezané pečlivě a s láskou. Zaujala mě
deska vpravo dole, která zobrazovala vysokou štíhlou postavu se zkroucenými
beraními rohy na hlavě stojící v poli květin. Růží? Vlčích máků? Že by to byl…
ďábel? Přimhouřila jsem oči.
Na okrajích jako by bylo vyryto ještě něco, ale ne tak cílevědomě jako zbytek.
Písmo? Zpráva?
Klekla jsem si, abych lépe viděla. Švabachem tam stála tato slova: Ich bin der
umgedrehte Mann.
Jsem muž obrácený naruby.
Ledovými prsty mě po páteři pohladila zlá předtucha. Otřásla jsem se a na
pažích mi naskočila husí kůže.
„Cizinec přichází, květiny odchází.“
Nadskočila jsem a zakopla o lem své sukně a vykřikla překvapením. Stál vedle
mě starý farář, jako by se objevil odnikud, jako prašivka po jarním dešti. Poznala
jsem ho podle chomáčů chmýří na jeho hlavě a jeho nadměrně velkých černých
hábitů. Byl v tomto prostředí obvyklou postavou, která běžně seděla na schodech
kostela jako podivný chrlič a zírala na kolemjdoucí zpod huňatých bílých obočí.
„P-pardon?“
„Ten nápis. Tohle znamená. Cizinec přichází, květiny odchází.“ Farář ukázal na
desku přede mnou, kde byla latinkou vyřezána věta HOSTIS VENIT FLORES
DISCEDUNT.
Postava s rohy zmizela a na jejím místě byl mladík s napřaženýma rukama.
Hlavu mu zdobila svatozář a poskakovala kolem něj hrající si jehňátka. Obrázek
našeho Pána a spasitele, nikoli ďábla. Nebyl to Der Erlkönig.
Nepřicházela jsem o rozum. Ne.
Ne.
„A-aha,“ vykoktala jsem.
Farářovi zajiskřilo v očích. Zblízka bylo vidět, že mu chmýří vyrůstá i z uší,
podél čelistí a na bradě, takže vypadal jako právě vylíhnuté kuře. „Vážně to
chápete? Vidíte, co je před vámi, ale vidíte i přes špičku vlastního nosu?“
 „Co prosím?“ Byla jsem popletená a nesvá a moje ruka vyletěla k mému nosu.
Ale on jako by si toho nevšiml. „Kdybyste četla staré příběhy, mnohé byste
zjistila,“ pokračoval. Starý farář spravoval kostelní archiv, zaznamenával
narození, sňatky a úmrtí lidí ve městě. „Všimla byste si určitých pravidelností.
Cyklů. Chápala byste, že co se stalo dříve, stane se znovu.“
Na tak záhadný výrok jsem neměla žádnou odpověď, tak jsem mlčela. Začínala
jsem litovat, že jsem se vydala do města.
„Ale mám pocit, že tu nejste kvůli četbě starých příběhů, Fräulein,“ pokračoval
farář s vědoucím úsměvem.
„No, ehm, ne.“ Zamotala jsem si prsty do záhybů zástěry a připravila se, že
budu žádat. Prosit. „Přišla jsem… protože od vás potřebuji takovou laskavost.“
„Laskavost?“ Chmýří na jeho obočí se zaujatě nadzvedlo. „Co pro vás může
udělat dům Boží, dítě?“
Upřeně jsem se dívala na svoje nohy. „Naše… naše zásoby soli jsou… úplně
prázdné, Herr Rektor, a já bych… byla bych velice vděčná za vaši pomoc…
a vaši dobročinnost.“ Zuřivý ruměnec z hanby už určitě ohříval vzduch kolem
mých tváří.
„Aha.“ Hlas starého muže zněl neutrálně a bez výrazu, ale neodvažovala jsem
se mu přímo podívat do očí. „Kvůli Constanze?“
Ta otázka mě tak překvapila, že jsem se na něj podívala. Jeho oči vypadaly
nečitelně, ale z jeho výrazu jsem vycítila náznak lítosti. Lítosti… a porozumění.
„Ne tak úplně,“ řekla jsem opatrně. „Ale má v tom, v jistém slova smyslu,
prsty.“
„Budu hádat. Snažila se ochránit se před divokým honem.“
Zadívala jsem se na čáru z krystalků u svých nohou. „Ano,“ zašeptala jsem.
Starý farář si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Pojďte se mnou, Fräulein.“ Otočil se
a vedl mě na severní stranu kostela. Odemkl malé dveře, otevřel mi je a vyzval
mě, ať vejdu. Dala jsem si pozor, abych nenarušila linku ze soli u prahu,
a vkročila do matně osvětleného prostoru.
„Následujte mě.“
Nadskočila jsem, když se mě dotkl suchými, hubenými prsty na pravém lokti,
a pak mě pozorně odvedl po krátkém schodišti, zatímco si moje oči zvykaly na
šero. Na konci schodů odemkl další dveře a pokynul mi skrze ně. Zamračila jsem
se a přemýšlela, kam máme namířeno. Do kostelního sklepa?
Dveře se za mnou zabouchly a já byla zavřená v naprosté tmě. Myslela jsem na
příběhy o pannách a milenkách pohřbených zaživa v hrobkách a katakombách a
vrátil se mi nepříjemný pocit, že i já jsem zavřená pod zemí, a popadl mě pod
krkem.
„Herr Rektor…“ začala jsem.
Ozvalo se zapraskání a pak vyskočil plamínek, chvíli se vznášel ve vzduchu
jako čarovné světýlko. Přimhouřila jsem oči před jasným světlem a uviděla
starého faráře s lampičkou v ruce, ale nevěděla jsem, jak se mu povedlo ji tak
rychle zapálit bez sirky nebo svíce.
„Jsme ve staré sakristii,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. „Kněží se tu
dříve oblékali a pak tudy procházeli do kněžiště.“ Pokynul k odlehlým dveřím
a kývl hlavou. „Ale otec Abelard se raději obléká v presbytáři. Tvrdí, že se tady
cítí nesvůj.“
S naším knězem jsem teď docela soucítila. „Co tady děláme?“ zeptala jsem se.
„Zjistili jsme, že když bylo minulý týden těch pár dní teplo, zaplavil se nám
sklep, tak jsme přesunuli zásoby sem.“
Posvítil lampičkou do prostoru, který byl mnohem rozlehlejší, než jsem si
myslela. Kromě sudů s potravinami, které sem přenesli ze sklepení, se tu tyčily
i vysoké police plné stohů papíru, pergamenů a desek. Chvíli mi trvalo, než jsem
si uvědomila, že jsou to záznamy a dějiny naší malé zapadlé vesnice.
„Ach ano, moje životní dílo.“ Mihotavé světlo lucerny vrhalo hluboké stíny
a vytvářelo na obličeji starého muže zvláštní tvary. Jeho nos se prodloužil
a zostřil a jeho rty se ztenčily. Bolestivě mu vystouply lícní kosti a on tak
vypadal, že má na tváři rozšklebený zobák. „Zapsal jsem původ každého muže,
ženy i dítěte v tomto městě,“ pochlubil se hrdě. „Plody, které vyrašily z krve
a semen půdy, na níž vyrostla i tato vesnice. Ale některé rody se rozplynou
v čase. Příběhy se začátkem a prostředkem, ale bez konce.“
„Takové věci se stávají v tak malé vesnici, jako je ta naše,“ namítla jsem.
„Matky, synové, otcové, dcery, sestry, bratři, tety, strýcové, sestřenice, bratranci
a sousedé – v čase se všichni beznadějně popleteme mezi sebou.“
Farář pokrčil rameny. „Možná je to tak. Ale některé záhady nedokážu rozmotat
ani já. Životy a linie přerušené uprostřed, zmizelé a nedokončené. Vaše rodina je
také taková, Fräulein.“
Vrhla jsem na něj ostrý pohled. „Co prosím?“
Usmál se a odhalil špičky zažloutlých zubů. „Vyprávěla vám někdy Constanze
o svojí sestře Magdě?“
Magda. Vzpomněla jsem si, že tím jménem babička nedávno oslovila Käthe.
Máma nad tím mávla rukou, že je to jen další příznak, že se Constanze vytrácí
rozum, ale já netušila, že měla sestru. „Ne,“ odpověděla jsem pomalu. „Ale to
jméno už jsem slyšela.“
 „Hmmm.“ Farář zvedl lucernu k polici kousek nad svou hlavou. Prsty přejel
přes několik hřbetů knih svázaných v telecí kůži, než našel tu správnou knihu, tu
správnou generaci. Měl přerostlé nehty zčernalé špínou a inkoustem. „Ach, tady
ji máme.“
Vytáhl obrovskou bichli, velkou skoro jako on sám, a položil ji na stůl, odkud
se zvedl obláček prachu. Kniha se okamžitě sama otevřela na opotřebovaném
záhybu ve hřbetu a listy se usadily po stranách. Farář nadzvedl lucernu a ukázal
na záznam uprostřed stránky svým dlouhým prstem s dlouhým drápem.
MARIA MAGDALENA HELOISE GABOROVÁ
Magda. Constanzina sestra. Babička se za svobodna jmenovala Gaborová.
„Rodina vaší babičky patřila mezi nejstarší, byť se možná netěšila největší
úctě,“ vysvětlil starý muž. Naježila jsem se. Nejmenovala jsem se Gaborová, ale
ta urážka se mě stejně trochu dotkla. „Zvláštní podivíni, celá rodina. Dotčení
skřítky, říkávali o nich.“
Zamračila jsem se. „Dotčení skřítky?“
Farářův zažloutlý úsměv se pomalu roztáhl po jeho obličeji. „Šílení, bojácní,
věrní. Jednou nohou stojí v podsvětí a druhou ve světě na zemi.“
Na zátylku mi naskočila husí kůže. V její krvi koluje šílenství. Ale bylo to
šílenství? Nebo neviditelné pouto k něčemu většímu, k něčemu za hranicemi říše
smrtelníků? Některé krásné a zpřelámané větve mého rodokmenu byly plné
génia a potřeby tvořit, která je obracela vzhůru nohama a naruby. Můj
prapraprastrýc Ernst byl nadaným řezbářem a tesařem, jenž vyráběl prazvláštní
postavy jako z jiného světa, které byly nakonec prohlášeny za kacířské a zničeny.
Stále se vyprávělo o mé vzdálené sestřenici Annabel, která byla kvůli své
poetické a pokroucené mluvě nejprve považována za prorokyni a později za
čarodějnici.
A pak přišel můj táta. Pak Josef.
A já. Cloumala mnou provinilost při pomyšlení na klavír v mé ložnici, kterého
jsme se nedotkla a na který jsem nehrála od té doby, co jsem se vrátila
z podsvětí.
„Magda byla nejmladší z dětí Eleazora a Marie Gaborových,“ pokračoval farář
a podával mi knihu, abych si to přečetla sama. Klopýtla jsem pod její nečekanou
vahou, jak byla těžká dějinami a odkazy z minulosti. „Byly tři: Bettina,
Constanze a Magda.“
Bettina. Teď už jsem lépe chápala, proč mě tak babička oslovila. „Co se stalo?“
Bradou pokynul ke knize přede mnou. Otáčela jsem stránkami a ocitala se
v budoucnosti a v minulosti a papír se ztenčoval věkem. Agnes, Friedrich,
Sebastian, Ignaz, Melchior, Ilse, Helena, generace a generace Constanziny
rodiny. Mé rodiny. Pod prsty mi rozkvétaly a vadly celé životy. Rodili se, brali
se, měli děti a umírali. To vše o nich zaznamenala nezúčastněná ruka.
„Nerozumím tomu,“ začala jsem. „Co přesně hledám?“
Farářovy oči se zarývaly do mých. „Konec. Magdin konec.“
Se svraštěným čelem jsem se vrátila ke knize. Rodily se v ní děti, a když měly
štěstí, zestárly. Některé nepřežily útlé dětství, jiné se dožily toho, že dříve než
ony zemřely generace jejich potomků. Nebylo v tom nic logického, jen náhoda.
Nechápala jsem, co je tak významného na Magdině konci.
Až na to, že jsem jej nemohla najít.
Životy Constanze i Bettiny byly dobře zapsané: jejich narození, křtiny, svatby,
jejich děti. Příběh Bettiny jako by končil, když se provdala za Ansela Bergmana,
ale Constanzin pokračoval ještě skrze její děti: Johannes, Christoph, Constanze,
další Constanze, Georg, další Constanze, Josef a Franz. Každý z mých strýců
i tet měl vedle svého data narození zapsané i datum úmrtí, zapuštěné inkoustem
do dějin.
Ale Magda ne.
Vracela jsem se v čase tam a zpátky, hledala nějaký východ nebo konec. Ale ať
jsem se dívala kamkoli, po Magdě tam nebyla ani stopa. Žádná svatba, žádné
děti, žádná smrt. Její život byl nedokončený, a kdyby nebylo jejího data
narození, zaznamenaného farářem o několik desítek let dříve, nebyla by vůbec
existovala.
„Tady… tady žádný konec není,“ zašeptala jsem.
Farář si schoval ruce v objemných rukávech. „Ano,“ přitakal jednoduše.
„Víte, co se s ní stalo? Zemřela? Odstěhovala se? Lidé přece… nemizí.“
Zvedla jsem hlavu od knihy, vystrašená a nesvá. „Nebo ano?“
„Lidé nemizí, ale na jejich příběhy se zapomíná,“ odvětil tiše. „Jen věrní si je
pamatují.“
„A vy také.“
Farář přikývl. „Sebrali ji. Ukradli.“ Polkl. „Divoký hon.“
Svět se zúžil do jediného ohniska přímo přede mnou, na malé a vytrvalé světlo
plamínku v lucerně. Všude kolem byla jenom tma a já cítila, jak padám, hroutím
se dolů, dolů do propasti strachu. Snažila jsem se vybavit si vše, co jsem věděla
o divokém honu, co to bylo, kdo to byl a proč vyrážel za hranice, ale uvnitř
rozbouřené mysli se mi usadil chladný hlas úzkosti. Ruka se mi opět přesunula
k prstenu na krku a nahmatala uklidňující chlad vlčí hlavy.
„Jak?“ zachraptěla jsem. „Proč?“
 Farář si dal s odpovědí na čas. „Příběhy o nesvaté rodině se od sebe liší. Hovoří
se o tom, že když se objeví, značí to nějakou nepopsatelnou pohromu: mor,
válku, nebo dokonce,“ očima přelétl k mé zaťaté pěsti, „konec světa.“
Sevřela jsem prsten Krále duchů o něco pevněji.
„Jiní tvrdí, že hon vyjíždí za hranice, když vznikne nerovnováha mezi nebem
a peklem, mezi podsvětím a světem živých, a žene se pozemským světem, aby si
vzal, co mu právem náleží. Jsou zhmotněním starého práva: mají ale ocel, zuby
a ohaře, aby sklidili, co jim dlužíme.“
Prázdnota v mém srdci mě brzy měla pohltit. „Oběť,“ zachraptěla jsem. „Život
panny.“
K mému překvapení si posměšně odfrknul. „Jaká by to byla oběť, život panny?
Jeden tep? Nádech? Dotek?“
Myslíš si snad, že tep tvého srdce je největší dar, jaký můžeš dát? Ale ne,
smrtelnice, tvoje srdce je to poslední a to nejmenší.
„Tak k čemu…“ Ale nemohla jsem tu větu dokončit. Tak k čemu byla moje
oběť? Co mu vlastně náleželo? Jakou cenu měl zaplatit můj strohý mladík za to,
že mě nechal odejít?
„Ach, dítě,“ povzdechl si farář. „Život není tělo,“ poklepal mě po ruce, po té
která držela prsten Krále duchů, „ale duše.“
„Já ne… Ne…“
„Nechápeš?“ Zavrtěl hlavou. „Podivní, divocí, zvláštní, dotčení skřítky – ti prý
patří Králi duchů. Jejich dary jsou ovocem podsvětí, jejich génius, vášeň,
posedlost a umění. Patří k němu, protože jsou jeho vlastní.“
Patříte Králi duchů, říkala Constanze odjakživa mně s Josefem. Já si ale
myslela, že tím myslí ty z nás, kteří jsme věřili na podsvětí.
„A Magdu odnesli kvůli jejím… darům?“
Farář měl na tváři chmurný výraz. „Magdu odnesli, protože věřila. Být
svědkem honu znamená zešílet a ona už šílená byla.“
Napadla mě náhle mrazivá myšlenka. „Co se stane těm, kdo nevěří?“
Naše pohledy se střetly v oparu mihotavého světýlka lucerny. „Myslím, že to
víte, Fräulein.“
Věděla jsem.
Zasažení skřítky.
Král stojí v lese, zahalený do pláště s kápí, vysoký a elegantní neznámý. Stojí
zády a dívá se do beztvaré mlhy okolo, plný vzdoru i žalu. Vzduch se plní zvuky
dunících kopyt a zvonivým voláním lovců.
Jeho rysy zakrývá stín, ale z hloubi jeho kápě vyčnívají jemné bílé vlasy a lesk
jeho bledých očí odráží zvláštní, ploché světlo okolo něj. V dálce se začínají
zhmotňovat tvary a cáry mlhy se přetváří na vlajky, z oparu vyvstávají vlny,
z nich hřívy a u nich se objevují muži. Muži s oštěpy, se štíty a s meči. Nesvatá
rodina.
Už se blíží, Elisabeth.
Král hrubě vymrští ruku vzhůru, jako by se bránil před útokem. Tím prudkým
pohybem si srazí kápi a odhalí obličej, který je krásný i děsivý zároveň. Má pleť
nataženou dotenka přes lícní kosti a na čele a kolem uší, brady a krku mu víří
kousky temnoty, až je jeho kůže černá jako tuš. Tma mu šplhá po hrdle a přes
bradu a z rozcuchaného hnízda stříbrných vlasů na hlavě mu vyrůstají beraní
rohy.
Je mužem i netvorem.
Jeho vybledlé oči měly kdysi barvu, jedno modrou a druhé šedozelenou, ale
teď už jsou jen světlé, tak světlé, že jeho zorničky jsou jen drobnými tečkami
v moři bílé. Avšak nemizí jen rozdílné barvy jeho duhovek, mizí i jeho
vzpomínky, jeho mužství, jeho hudba. Snaží se je zadržet rukama, které se
změnily, které bývaly štíhlé a elegantní. Ruce hudebníka. Ruce houslisty.
Elisabeth.
Ale vzpomínky mu proklouzávají skrz prsty, prsty, jež jsou nyní zlámané,
pokroucené a podivné. Jeho nehty zčernaly a staly se z nich drápy. Na každém
prstu mu přibyl jeden kloub. Už si nepamatuje, jak zněl její hlas, jaký byl dotek
její kůže, jak voněly její vlasy, už zbyl jen krátký útržek jedné písně. Melodie,
písnička. Brouká si ji, aby si zachoval rozum, aby zůstal člověkem.
Co jiného je netvor, než jen zkažený člověk?
Klapot kopyt zní stále hlasitěji, stejně jako břinkání oceli a svištění bičů.
Nedívej se, nedívej se. Nedívej se, nebo zešílíš.
Král natáhne ruce a zakryje si obličej. Rodina jej obklopuje, je tam i není.
Nebezpečná společnost. Divoký hon.
Její jméno, říkají jako jeden muž.
Král potřese hlavou. Odevzdat její jméno starému právu by znamenalo vzdát se
poslední části muže, jímž býval, a tak je spolkne a cítí, jak zahřívá prostor, kde
kdysi tepalo jeho srdce. Složil jí slib.
 Její jméno, opakuje rodina.
Stále si je drží v sobě, odmítá je vydat. Zaplatí za to. Ponese následky.
Rodina už potřetí nežádá. Prásk, švih, a král zaklání hlavu v tichém výkřiku
bolesti. Jeho oči blednou do sněhobílé a inkoustové stíny barví jeho kůži, až ji
zcela pohltí. Beraní rohy na jeho hlavě se podivně kroutí a jeho tvář se protahuje
do výrazu čiré, hrůzné zášti. Usedá na hřbet hřebce, který se bujně vzpíná,
vydává pekelné zaržání a jeho planoucí oči jsou jako dvě hvězdy na nočním
nebi. Pak se otáčí a vyráží rovnou k nebi, aby si vzal, co je jeho, co patří Králi
duchů, a odvezl si to zpátky do podsvětí a ke starému právu.
Cestou jeho srdce stále zvoní jejím jménem.
Elisabeth.
Elisabeth.
Elisabeth.
 PROČ BĚŽET

Domů jsem odcházela s dávkou soli, která nám mohla stačit na celý měsíc,
pokud k ní nepustíme Constanze. Příběhy starého faráře o Magdě, starém právu
a nesvaté rodině mě děsily celou cestu do hostince a v uších mi duněly ozvěny
kopyt. Na hladině mé mysli pluly úryvky příběhů a já se je snažila poskládat do
stálého tvaru. Když měsíc zakrývaly obláčky, Constanze vždy říkala, že jsou to
duše zesnulých, které se připojují k věčnému honu na nebi. Co se ale stalo
ukradeným? Co se stalo mé pratetě? Vzpomněla jsem si na kroužek stromů,
jemuž jsme říkali Skřetí háj, kde kmeny a větve připomínaly končetiny zamrzlé
ve věčném tanci.
Celé tělo se mi rozechvělo, ale nijak to nesouviselo s ledovým větrem, který mi
profukoval skrz plášť.
Říká se, že hon vyjíždí za hranice, když vznikne nerovnováha mezi nebem
a peklem, mezi podsvětím a světem živých.
Loni v létě jsem překročila hranici mezi světy a odešla od Krále duchů i svých
slibů. Vznikla kvůli mému odchodu trhlina ve tkanině světa, skrze kterou unikali
duchové, démoni a přízraky z podsvětí? Znamenal pro mě divoký hon
nebezpečí?
Moje ruce byly plné soli, ale cítila jsem prsten Krále duchů na hrudníku, jak
poskakuje s každým krokem, stejně jako tep mého srdce. Pokud jsem narušila
prastarou rovnováhu, jakou váhu asi měl jeho příslib?
Neohlížej se, řekl mi. A já to neudělala. A nechtěla jsem to udělat. Teď už jsem
si ale nebyla jistá.
Po cestě domů jsem pátrala po známkách nového života, po záblesku zelené
uprostřed šedi. Zatím jsem nic neviděla, protože noční mráz by jistě zabil
všechny křehké výhonky, které se draly na povrch, ale už začínalo být tepleji. Na
cestě domů mi čvachtalo bahno. Roční období se jistě brzy vystřídají tak, jako to
vždycky bylo i bude.
Stále jsem však nemohla vytěsnit zvuk kopyt.
Dotčená skřítky. Zasažená skřítky.
Nevěděla jsem, co mám říct Käthe. Ani mámě. Ani přestože moje sestra prošla
závojem mezi dvěma světy, nepatřila ke Králi duchů. Věřila, ale její víra byla
prostá, ne spletitá. Pro ni byly věci skutečné a neskutečné stejně jasně oddělené
jako hranice mezi světem živých a říší skřetů. Moje sestra si v sobě nenosila
vichřici. Byla jen jako klidná voda a pokojná plavba po hladině. Záviděla jsem jí.
Právě v takových chvílích se mi nejvíce stýskalo po mém bratrovi.
Pomyslela jsem na ten záhadný dopis. Mistr Antonius je mrtvý. Jsem ve Vídni.
Rychle přijeď. Pochybovala bych o tom, zda je dopis opravdu od Josefa, kdyby
nebyl napsaný jeho nezaměnitelným rukopisem. Obrysy slov byly nedokončené,
písmena nesprávně propojená v písmu chlapce, který procvičoval stupnice
mnohem důkladněji než psaní.
Chtěla jsem Josefovi říct tolik věcí. Snažila jsem se toho spoustu vysvětlit
v záplavě dopisů, jež jsem se pokusila napsat, i v těch několika, jež jsem nakonec
poslala. Tolik jsem toho napsala nanečisto, pátrala jsem po slovech, nacházela je,
škrtala je, zapomínala a rozmazávala. Přála jsem si položit spoustu otázek, chtěla
jsem vědět, chtěla jsem si stěžovat, chtěla jsem vysvětlovat a zbyla mi jen
hromada nesmyslů.
Nakonec mi slova sama o sobě nestačila. Naším společným jazykem až do
morku kostí byla hudba. Našimi větami byly melodie a odstavce pro nás byly
hudební fráze. Nejlépe jsme si povídali, když za nás hovořily naše prsty – moje
na klávesách, jeho na strunách. Pokud mi měl Sepperl rozumět, musela jsem
hrát, ne posílat dopisy.
Pokud jsem měla rozumět i sama sobě. Tomu neklidu a úzkosti v sobě. Pocitu
neúplnosti a nespokojenosti, rozčílení z toho, že nedokážu svoje myšlenky
přenést na papír ani slovy ani v písni. Nestačila jsem své vlastní mysli, moje
myšlenky tryskaly okolo mě jako rozmazaná šmouha, jako prsty které hrají
šestnáctinky v nepravidelném tempu.
Zvuk kopyt zesiloval.
S leknutím jsem si uvědomila, že to dunění nezní v mé hlavě, ale jde o zvuk
skutečného koně na cestě. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila jezdce
v černém, za nímž vlál kabát jako křídla. Pod lemem jeho klobouku vyčuhovaly
bledé vlasy, rysy jeho tváře vypadaly hubeně a špičatě. Jeho kůň byl urostlý
černý hřebec s divokýma očima a vyceněnými zuby, jako by to stvoření vyběhlo
přímo ze chřtánu pekla.
 Zastavilo se mi srdce. To nemohl být – nebo ano?
Jezdec se ke mně přiblížil a já viděla, že jeho oči mají obyčejnou hnědou
barvu, nejsou dvoubarevné, zelené a šedé. Bílé vlasy byly jen paruka pod
trojcípým kloboukem. A moje vyplašené srdce poskakovalo a celé se chvělo,
hledalo povědomé rysy i v neznámých a zcela nových věcech.
Nebyl to Král duchů.
Jistěže to nebyl Král duchů.
Jezdec kolem mě projel a já uskočila z cesty, aby na mně nepřistálo bláto.
Sledovala jsem, jak jezdec se svým koněm mizí za zatáčkou a cítila jsem zvláštní
směsici úlevy a zklamání. V poslední době jsem špatně spala, a tak moje mysl
viděla přízraky tam, kde žádné nebyly. A přesto napětí a naděje, že znovu
uvidím svého Krále duchů, byla jako dýka, jíž jsem se sama probodla. Nebylo to
možné. Nebylo. Musela jsem se přes to přenést.
A pak, k mému velkému údivu, se neznámý jezdec na koni tryskem vrátil ke
mně.
Zastavila jsem se na okraji cesty a čekala, až kolem mě znovu projede, ale on
místo toho, když mě uviděl, zpomalil svého koně z trysku do cvalu, postupně do
klusu a do kroku, až zastavil.
„Fräulein Voglerová?“ oslovil mě.
Byla jsem v šoku. „A-ano?“ vykoktala jsem. „To jsem já. Jak vám mohu
pomoci?“
Jezdec mi neodpověděl, jen sáhl do brašny u boku. Poslíček, pochopila jsem.
A pak se mi v srdci vyjasnilo. Josef!
Vytáhl malý kožený měšec a sehnul se ke mně, aby mi jej podal. Na svou
velikost byl měšec poměrně těžký a melodicky cinkal, když jsem ho přebírala.
Chystala jsem se jej samou zvědavostí otevřít a podívat se, co obsahuje, když mi
poslíček podal dopis.
Zapomněla jsem na všechno ostatní a vyškubla mu papír z ruky. Nestarala jsem
se, jestli jej zmačkám nebo potrhám okraje. Čekala jsem na zprávu, na vysvětlení
od Josefa už tak dlouho, že už mě nezajímaly takové banality jako zdvořilost
nebo společenské chování.
Papír byl hutný a zjevně drahý, lehce navoněný sladkým parfémem, který se na
něm udržel i navzdory vzdálenosti, již musel překonat na cestě ke mně. Byla na
něm pečeť s obrázkem květiny, která působila velice formálně. Byla to růže,
nebo snad vlčí mák? Nevypadalo to jako něco, co by mi poslal můj bratr – papír,
inkoust ani vůně na to neseděly. Ale i přesto jsem se nevzdávala naděje, protože
jsem věděla, že můj bratr by pro mě poslal. Napsal by mi. Skutečně by mi
napsal, než aby mě nechal pozadu.
„Kdo mi to posílá?“ zeptala jsem se.
Avšak pošťák mi jen smeknul a odjel, jakmile doručil svou zásilku. Sledovala
jsem, jak mizí na konci cesty, a tak jsem se vrátila k dopisu ve své ruce a otočila
jej. Moje srdce poskočilo, až samým vzrušením a strachem škobrtlo. Stála zde
adresa napsaná neznámým, elegantním a vycvičeným rukopisem:
Skladatelka díla Der Erlkönig
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se Käthe, když jsem přišla domů. Na prkýnku
před ní ležela hromádka nakrájené kořenové zeleniny a soleného vepřového
masa, zatímco na plotně bublal hrnec vody. „Vypadáš, jako bys viděla ducha!“
Zasmála se, ale při pohledu na můj výraz se zarazila. „Liesl?“
S rozechvělýma rukama jsem jí podala malý kožený měšec.
„To je ta sůl?“ zamračila se.
„Ne.“ Položila jsem sůl na stůl a měšec jsem postavila vedle ní. Znovu
melodicky zacinkal. „Ale možná je to zázrak, který potřebujeme.“
Käthe se zostra nadechla. „Co je to? Pro koho to je? A od koho to je?“
„Myslím,“ polkla jsem, „myslím, že je to pro mě.“
Zvedla jsem dopis se slovy Skladatelka díla Der Erlkönig zřetelně napsanými
černým inkoustem. Vzduch se plnil tím sladkým, lepkavým parfémem, který se
nepříjemně míchal s cibulí a bylinkami, jež moje sestra vařila k večeři.
„Musí to posílat někdo velmi důležitý,“ podotkla Käthe. „Podívej se na ten
papír! A tohle,“ přimhouřila oči, „to je nějaký erb?“
„Ano.“ Když jsem si ji prohlédla pozorněji, květina na mě působila spíš jako
vlčí mák než jako růže. Zvláštní volba.
„No tak, přečteš si to?“ Sestra vrátila k vaření. „Uvidíme, co chce tahle
záhladná šlechtična od skladatelky díla Der Erlkönig, hm?“
Rozlomila jsem voskovou pečeť na dopise a rozložila stránku. „Vážená slečno
Voglerová,“ četla jsem nahlas, „odpusťte mi tento nezvyklý a nezdvořilý způsob
korespondence. My dva se sice neznáme, ale nebuďte prosím vyděšená, když
napíšu, že mám pocit, že už jsme se seznámili.“
„Ale ale, tajný ctitel?“ škádlila mě Käthe. „Liesl, ty liško prohnaná!“
Vrhla jsem na ni přísný pohled. „Mám číst nebo ne?“
„Promiň, promiň,“ omluvila se. „Pokračuj.“
„Před měsícem jsem náhodou narazil na velice neobvyklou hudební skladbu,
kterou hrál na housle jeden velice neobvyklý mladý muž. Nedokážu plně
vyjádřit, nakolik mě ta hudba zasáhla, jak hluboce ve mně rezonovala, jako by se
její noty dotýkaly něčeho žhnoucího přímo uvnitř mé duše.“
Zadržela jsem dech. Neobvyklá hudba, hraná na housle neobvyklým
mladíkem.
Josef.
Když moje sestra netrpělivě zavrčela, odkašlala jsem si a kvůli ní se donutila
pokračovat.
„Musím přiznat, že mě zachvátila posedlost Vaším dílem. Ve Vídni jsem
nenašel jediného člověka, který by mi prozradil jméno skladatele, jen že skladba
vyšla v nepříliš známé sbírce vybraných děl od Giovanniho Antonia Rossiho,
než zemřel. Toho starce jsem znal dobře a z jeho hlasu jsem ve skladbě
nezachytil téměř nic.“
Josef patrně vzal mou malou bagatelu a nechal ji vydat pod jménem mistra
Antonia. To rozhodnutí dávalo upřímně řečeno smysl, protože starý virtuos byl
dobře známým hudebníkem se zavedeným publikem. Ale přestože jsem byla
vděčná, že se moje dílo dočkalo posluchačů, vědomí, že Der Erlkönig nebyl
vydaný pod mým jménem, se mě dotýkalo jako drobný červíček pochybností,
který se mi provrtával do srdce.
„Mladý houslista byl stejně záhadný jako Vy, má drahá a geniální skladatelko,“
pokračovala jsem. „Když starý virtuos zesnul, on i jeho společník zcela zmizeli.
Bohužel se obávám, že jsem byl nucen vzít věci do vlastních rukou.“
Pocit neurčitého neklidu se vyostřil do podoby zlé předtuchy. Ze slov autora ve
mně začal narůstat pocit, že mi někdo narušuje soukromí, překračuje moje
hranice a útočí na mě. Šířil se jako popínavá rostlina a hrozilo, že mě zadusí. Dál
už jsem nečetla nahlas.
Po smrti mistra Antonia objevili Vaše dopisy v pozůstalosti starého virtuosa.
Všiml jsem si, že jsou adresovány Franzi Josefovi Voglerovi a podařilo se mi je
zachovat, než byly bez přečtení vyhozeny. Dopisy byly několik měsíců staré a na
každém z nich stál takový prapodivný podpis: Skladatelka díla Der Erlkönig.
Celá jsem ztuhla. Vzpomněla jsem si na Josefovo úzkostné volání v dopise,
v němž mě zval do Vídně. Srdce mi sevřela provinilost. Měla jsem mu napsat
dříve. Měla jsem najít způsob, jak se k němu dostat. Měla jsem se více snažit se
s ním spojit. Měla jsem, měla jsem, měla jsem…
„Tak co, Liesl, co tam stojí?” naléhala Käthe. „Co se děje? Nenapínej mě.”
Rozechvěle jsem si odkašlala a pokračovala jsem ve čtení nahlas.
„Ne–nejsem hrdý na svoje následující kroky, ale opravdu jsem musel… poznat
totožnost skladatele toho díla. A… a…“ Ale můj hlas mě zradil a vytratil se do
ticha.
 Přečetl jsem si jedno z Vašich psaní, pokračoval dopis. Odpusťte mi,
mademoiselle, že jsem se dopustil tak závažného přestupku proti Vašemu
soukromí, ale povahu vašeho vztahu s Herr Voglerem jsem rozpoznal okamžitě –
tedy, že jste jeho sestra i múza.
Ruce se mi třásly natolik, že jsem téměř nemohla přečíst zbytek slov na papíře.
Měl jsem obavy, že váš bratr a jeho společník jsou sami v tomto světě a bez
přátel, a tak jsem podnikl řadu složitých kroků, abych zjistil, kde se nacházejí.
Nebojte se, mademoiselle, jsou v bezpečí a dobře se o ně stará autor těchto
řádků, velice zapálený mecenáš a sponzor jejich práce. Pokud v sobě najdete
dost soucitu, abyste odpustila přespříliš nadšenému milovníkovi Vaší hudby za
toto narušení Vašeho soukromí, rád bych Vás pozval, abyste se k nám připojila
ve Vídni. Nadání, jako je to Vaše, nesmí být promrháno na bavorském venkově,
naopak se musí dočkat velkého uznání. Peníze, vliv, moc: to vše mám
a odevzdávám Vám jako váš laskavý dobrodinec. Nebudu to pokládat za urážku,
pokud mou nabídku odmítnete, ale chci Vás vyzvat, abyste ji přijala, protože se
nemohu dočkat, až uslyším více od výjimečné mysli, která stojí za tou
nadpozemskou hudbou.
Jako projev dobré vůle Vám posílám platbu ve výši padesáti florinů, které
můžete utratit dle vlastního uvážení. Použijte je rozumně, či nerozumně, jak se
Vám jen zlíbí. Jsou mým darem a poděkováním za Vaši hudbu. Nicméně pokud se
rozhodnete pronajmout za ně kočár do Vídně pro sebe a svou rodinu, jen sdělte
mé jméno obchodníkovi u Vás ve městě a on se postará o jakékoli další
prostředky, které budete potřebovat ke svému novému životu zde.
S výrazem nejhlubší úcty
Graf Procházka von und zu Snovín
„Liesl?” ozvala se Käthe. „Liesl!”
Dopis mi vyklouzl ze znecitlivělých prstů a snášel se k zemi. Käthe
s otráveným povzdechem odložila nůž a popadla dopis, než přistál na zemi,
a přečetla si slova našeho neznámého mecenáše.
„No tedy… Můj Bože… Jak…“ Moje sestra nebyla schopná poskládat
dohromady souvislou větu, jako by se přetrhla nit, která spojovala její myšlenky,
a ony se rozsypaly všude okolo. Zvedla ke mně hlavu a v modrých očích jí svítila
radost, úleva a… naděje. Svítily jasněji než slunce a já musela odvrátit zrak, aby
mě neoslnily. Slzely mi oči a říkala jsem si, že to bude kvůli tomu, jak moje
sestra září, ne kvůli té vlně úlevy. „Může to vůbec být pravda?“
Otupěle jsem vzala do ruky kožený měšec a otevřela jej. Ve světle
podvečerního slunce se v něm zatřpytilo zlato a já vysypala mince na stůl. Käthe
zalapala po dechu.
„Co to znamená?“ vykřikla.
Ano, co to vlastně znamenalo? Snažila jsem se usmívat, ale cítila jsem se od té
záležitosti oddělená. Pod tou překvapenou otupělostí se jistě skrýval pramínek
vzrušení a naděje, ale teď mi všechno připadalo jako ve snu. Dění okolo mě
působilo zpomaleně a surreálně, jako bych ještě dřímala a pohybovala se někde
mezi bdělostí a spánkem. Otevřela se přede mnou cesta, již jsem předtím
neviděla. Vždy jsem si přála skládat hudbu. Přála jsem si utéct. V době, kdy jsem
byla královnou duchů, měla moje přání nějakou váhu a já si mohla přetvářet svět
podle vlastní vůle, a nyní se přede mnou skládaly příležitosti jako kostky
domina.
Ale pokud jsem si něco odnesla z doby, kdy byl Der Erlkönig mým manželem,
bylo to, že všechno má svou cenu.
„To je… dar z nebes! Představ si, co všechno bychom mohly udělat
v hostinci!“ Käthe přepočítala padesát florinů s pečlivou přesností lakomce. „…
čtyřicet sedm, čtyřicet osm, čtyřicet devět,“ vesele se zasmála, „padesát!“
Uvědomila jsem si, že jsem tenhle smích neslyšela už celou věčnost. Mezi
zdmi hostince už se neodráželo její melodické chichotání, cinkavé jako
zvoneček. Až nyní jsem pochopila, nakolik jsem potřebovala, aby její smích
zahnal bouřkové mraky z mého srdce.
„Pojedeš se mnou samozřejmě do Vídně,“ oznámila jsem jí. Nebyla to otázka.
Käthe zamrkala, překvapená náhlou změnou v naší konverzaci. „Cože?“
„Jedeš se mnou do Vídně,“ zopakovala jsem. „Že ano?“
„Liesl,“ řekla se slzami v očích. „Víš to jistě?“
„Samozřejmě, že jsem si jistá,“ ujistila jsem ji. „Bude to přesně jako to, co
jsme si vysnily.“
Znovu se zasmála a ten zvuk byl stejně čistý jako jarní ráno. Hry na co kdyby,
které jsme si spolu v dětství hrály, byly vždy jen způsob, jak zabít čas, náš malý
prostor, který jsme si vytvořily stranou od špíny a nudy obyčejné každodenní
dřiny. Svět, kde jsme byly princeznami a královnami, stejně krásný a kouzelný
jako cokoli, co jsme kdy vytvořili s mým bratrem.
„Jen si to představ, Käthe.“ Vzala jsem ji za ruku. „Bonbóny a pohlední ctitelé,
kteří kolem nás skáčou, jak si jen přejeme.“
Zahihňala se. „A hedvábí a samet a brokát na šaty!“
„Na každý večer pozvánka na ples!“
„Masky, opery, večírky a tanec! Řízečky a Apfelstrudel a turecká káva!“
„A nezapomeň na čokoládový dort,“ dodala Käthe. „Ten máš nejradši.“
 Zasmála jsem se a na chvíli jsem si dovolila předstírat, že jsme zase malé
holky, které mají touhy a sny tak propletené jako prsty. „Co kdyby,“ řekla jsem
jemně.
„Ne co kdyby,“ opáčila moje sestra prudce. „Kdy.“
„Kdy,“ zopakovala jsem. Nemohla jsem se přestat usmívat.
„Pojď,“ vyzvala mě Käthe a postavila se. „Povíme to mámě. Jedeme do
Vídně!“
Vídeň. Náhle ta slova na našich rtech už nebyla jen přáním, ale i možností.
Těšila jsem se… a bála se. Vzpomněla jsem si na ty bláznivé, divoké představy,
které jsem si vysnila, a řekla si, že mě děsí ta nejistota z toho, co tam najdeme.
Že mám strach z toho, že neznám nikoho kromě Josefa s Françoisem, budu sama
a ztracená ve velkém městě bez svých přátel a rodiny, kteří by mě mohli vést. Co
jsem si ale neříkala, bylo, že jsem slyšela od obličeje poskládaného ze skřetích
prstů varování a příslib, který se možná nikdy nenaplní.
Nemůžeš odejít z podsvětí, smrtelnice, aniž bys zaplatila cenu.
Prohlížela jsem si zlomenou voskovou pečeť, vlčí mák rozdělený napůl,
a uvažovala, zda se nevydáváme špatnou cestou.
V domě bydlel kobold, nebo to alespoň tvrdily dívky u L’Odalisque. Zákeřný
šotek, který si s nimi rád zahrával – kradl jim šperky, míchal boty, špinil jim
hedvábí a krajky prachem a hlínou ze zahrady. V uzavřeném domě plném žen se
věci často zatoulaly. Tu se někomu přetrhlo ramínko, tu měla některá potrhané
šaty, jak si vzájemně dělaly naschvály za odplatu v nějaké hádce.
Ale tyhle žertíky už se nepodobaly obyčejným drobným pomstám kvůli
zhrzené lásce, nezaujatým zákazníkům nebo neoplacené laskavosti, říkaly dívky
u L’Odalisque. Bylo to kruté a vypočítavé záškodnictví neviditelné bytosti.
Nemělo to žádné rozumné opodstatnění, jen nahodilé hrátky, ne rošťácké, ale
záštiplné. Elif ztratila perlový prstýnek po matce. Aloysia našla v lahvičce na
parfém kočičí moč. Miniaturní portrét zesnulého manžela L’Odalisque, který
nosila v medailonku, se poničil. Kobold jako by přesně věděl, kde má kdo jaké
citlivé místo, a nikoho nešetřil. Bylo to osobní, nemilosrdné a přesné.
Maria a Caroline začaly nosit po kapsách železo. Edwina a Fadime si vyrobily
amulety proti zlým duchům. L’Odalisque začala sama sypat sůl k prahům, ale
žádné zaklínadlo ani pověra nedokázaly odehnat zlého skřítka.
Nikam to nevede, prohlásil Josef nepřítomným zasněným hlasem. Netvor je
v zrcadle.
Teď už byly všechny přivyklé na podivný způsob mluvy světlovlasého chlapce.
Vždy vypadal, že není tak úplně ukotvený v přítomnosti, jako by plul éterem
a vzduchem, místo aby kráčel nohama po hlíně na zemi. Josef nebyl nevinný ani
čistý, žil konec konců ve vykřičeném domě, ale přesto měl kolem sebe auru
nedotknutelnosti a oddělenosti, která byla přitažlivá a odpudivá zároveň. Často
jej viděly, jak chodí po pokojích a chodbách domu L’Odalisque uprostřed noci,
tichý jako duch, který proplouvá z místnosti do místnosti. Když výjimečně
někdy promluvil, znělo to jako proroctví z výšin, stejně záhadné
a neproniknutelné jako slova z věštírny.
 Není to kobold, je to král. Jede v čele konce. Mého konce.
Dívky soucitně i lítostivě kroutily hlavou. Ztracený, říkaly. Poblouzněný
laudanem. A pak tiše dodávaly: Mimo.
S postupem dnů se vážně zdálo, že je Josef stále méně přítomný. François
zoufale sledoval, jak čas obírá jeho společníka po malých kousíčcích až
k samému jádru, jako by Josef ani nepatřil do tohoto světa. Sluneční záře jeho
vlasů vybledla do bezbarvého zlata soumraku či úsvitu, modrá v jeho
blankytných očích ztmavla jako zatažené zimní nebe. Vytáhl se, až z něj byl
vychrtlý čahoun a jeho kůže se dotenka vypínala přes jeho kosti. Byl jako
přízrak, větvička, odhozené dítě, a François si přál jen znovu vdechnout do plic
svého milence život a lásku.
Teď už je spojovala jedině hudba a to pouto se s každým dnem více napínalo
a ztenčovalo. Dříve spolu hrávali Vivaldiho suity, Haydnovy koncerty, Mozarta
a pak i vznešeného Beethovena, což se obyvatelům domu velice líbilo.
Teď jsme nóbl podnik, pochvalovala si L’Odalisque.
Jen abyste nezvedala ceny! odpovídali jí zákazníci.
Ale i ve své hudbě jako by se Josef vzdaloval. Hrál každou notu stejně jasně
a přesně jako obvykle, ale nevkládal do toho okamžiku ani do melodií svou duši.
Hudba nebyla o nic méně krásná než dříve, jen už v sobě neměla takovou váhu,
už nebyla tak… lidská. François zavřel oči a odvrátil hlavu.
Pozdě v noci slýchali, jak Josef hraje svoje melancholické árie a melodie
z pradávného a zapomenutého dětství. Dívky u L’Odalisque měly práci, která je
držela vzhůru do nekřesťanských hodin. V pauzách mezi obchodováním, v tichu
mezi nádechy tam s nimi žil Josef. S oblibou stával u zrcadel v pokojíčcích dívek
a prohlížel si plavné pohyby své smyčcové ruky a obratnost svých prstů na krku
houslí. Občas váhal, co je co a kde je vlastně skutečnost, neboť se cítil, jako by
žil pod sklem, na opačné straně pocitů, na opačné straně domova.
A pak sklo zmizelo.
Josef nehrál skladbu Der Erlkönig od svého posledního veřejného vystoupení,
od doby, kdy jej naposledy viděli ve Vídni tam nahoře. Děsily jej pocity, které
v něm tato hudba probouzela, nejen touhu a stesk, ale vztek, zoufalství, zmar,
žal, smutek i naději. Během svých cest s mistrem Antoniem hrál tu bagatelu
potají a dělil se o ni s Françoisem, jako by to bylo pašované zboží. Der Erlkönig
působil jako jejich přístřeší a útočiště, jako náruč jeho sestry, která jej chrání
v objetí.
Teď v něm ale vnímal výčitku. Nebo ránu. Vůbec něco cítit jej bolelo
a dráždilo, a Josef teď raději žil v pohodlné otupělosti. Viděl Françoisův smutek,
ale nesdílel jej. Žil teď pod sklem a byl tam v bezpečí.
Té noci se rozhodl otevřít staré rány.
Jak bylo jeho zvykem, postavil se před zrcadlo a začal hrát. Jakmile se jeho
smyčec dotkl strun, svět se proměnil. Pokoj naplnila vůně borovic a vody, temná
zeleň spícího lesa a země. Ve tmavě modré noci zrcadla se objevily stíny a před
ním náhle stál vysoký elegantní neznámý, který také hrál na housle.
Josefa to nepřekvapilo ani nevystrašilo, měl jen neurčitý pocit, že vidí někoho
známého. Pamatoval si tu postavu ze svých snů, byla mu stejně povědomá jako
starý přítel. Neznámý muž měl kabát s kápí a jeho tvář se ztrácela v temnotě, ale
jeho protáhlé ruce se pohybovaly stejně jako jeho vlastní, frázi za frází hráli
stejnou hudbu v dokonalém unisonu.
A pak postupně, notu za notou, Josef cítil, že se jeho duše odlehčuje. Otevřela
se brána a on se poprvé za velmi dlouhou dobu cítil přítomný. Jeho uši naplnilo
tiché, ale úporné bubnování. Kopyta? Nebo jeho srdce?
Neznámá postava stála v pokoji podobném tomu, kde stál Josef. Okouzleně
sledoval, jak se postava otáčí a prohlíží si pokoj, tu zvedá hřeben, tu stužku.
Strčil si do kapsy prstýnek, minci, pantoflíček. Vypáral šálu, zauzloval stuhy na
korzetu a schoval krabičku pudru na polici, kde nebyla vidět. Pak se otočil na
Josefa a proužek světla se odrazil od ostrých špiček vlčího úšklebku. Mlčky si
přitiskl prst ke rtům a Josef po něm k vlastnímu překvapení zopakoval stejný
pohyb. Zblízka byly jeho dlouhé a elegantní ruce zkroucené a divné a Josef si
všiml, že má na každém prstu o kloub navíc.
„Kdo jsi?“ zašeptal cizinci v odrazu zrcadla.
Postava napřímila hlavu. Z pod kápě vykoukly plavé kudrlinky a brada se
tázavě sklopila k Josefovi. Přikývl a úsměv neznámého muže se rozšířil. Pomalu
a cílevědomě pozvedl prsty s příliš mnoha klouby k lemu kápě a stáhl si ji
z hlavy.
Zíral na něj jeho vlastní obličej.
Kobold, netvor v zrcadle, byl on sám.
Bušení Josefova srdce se stále zesilovalo, až přehlušilo všechny zvuky i rozum.
Zhroutil se na zem a přes tvář měsíce plynuly stíny jako přízrační jezdci na lovu.
Žena se zelenýma očima venku sledovala temná tančící oblaka proplouvající
nad domem L’Odalisque s drobným spokojeným úsměvem lovkyně.
 VICHŘICE V KRVI

Odpověď našemu záhadnému mecenášovi jsem odeslala hned dalšího dne.

Máma byla z té zprávy nadšená a já poprvé za celou věčnost viděla, že se
usmívá. Z tváře jako by jí zmizelo několik let a brázda, která teď už nepřetržitě
sídlila mezi jejíma očima od doby, kdy zemřel táta, se vyhladila. Modré oči jí
jiskřily, svítily jí tváře, a já si vzpomněla, že naše matka je stále krásnou ženou.
Několik hostů s tím zjevně souhlasilo, protože si ji tajně prohlíželi s obdivem
v očích, když měli za to, že se nedívá.
Hrabě Procházka byl patrně velice bohatý, protože když jsme jeho jméno
zmínily správci ve městě, složil nám zálohu nemyslitelné výše. Po platbě za
cestu kočárem, nákupu zavazadel a šatů nám stále zbývaly peníze. Splatila jsem
dluhy našim věřitelům a umožnila tak mámě, aby se dál starala o hostinec, ale
s Käthe jsme si každá dopřály nějaký drobný přepych. Moje sestra si koupila
krajky na krásný nový čepec a já si pořídila papíry a nová úhledně zastřižená
pera. Nezáleželo mi na tom, že jsem neskládala a ani se nedotkla Sonáty svatební
noci od té doby, co jsem se vrátila z podsvětí. Ve Vídni jsem mohla znovu psát.
Budu znovu psát.
Následujících několik týdnů kolem nás proletělo jako rozmazaná šmouha, shon
a přípravy nám zabíraly každou volnou chvíli. Zejména jsem se soustředila na
balení naší nevelké sbírky věcí, aby se nám dobře cestovalo: šaty a těch pár
šperků, které jsme zatím neprodaly zastavárníkovi, abychom splatily tátovy
dluhy.
„Co uděláš s klavírem?“ zeptala se mě Käthe. Třídily jsme moje věci
v Josefově pokoji. „Necháš hraběte, aby pro něj poslal, až se tam usadíme? Nebo
máš v úmyslu ho před odjezdem prodat?“
Této otázce jsem dosud nevěnovala příliš pozornosti. Ve skutečnosti jsem skoro
vůbec nemyslela na hudbu.
 „Liesl,“ oslovila mě Käthe. „Jsi v pořádku?“
„Jistě,“ řekla jsem a velmi okázale si rovnala poznámky. „Proč bych nebyla?“
Přeběhla prsty přes vybledlé slonovinové klávesy. Cítila jsem, že mě pozoruje,
zatímco mačkala různé nahodilé tóny klavíru. F-G-E-Dis. Hrála si jen tak bez
melodie a bez záměru a já pocítila neskutečnou žárlivost na její svobodu
a lhostejnost. Pro mou sestru byla hudba jenom zvuk.
„Já jen,“ promluvila po chvíli, „že jsem tě už dlouho neslyšela hrát, nic víc.“
„Měla jsem moc práce.“
„Ty máš vždycky hodně práce,“ podotkla. „Ale to tě nikdy předtím
nezastavilo.“
Pocítila jsem záchvěv viny a studu, ale žádný vztek. Käthe měla pochopitelně
pravdu. Nehledě na to, jak unavená jsem kdy byla, kolik hodin jsem strávila
vařením nebo úklidem, nakonec jsem si vždy našla čas na hudbu, kouzla a Krále
duchů. Vždy.
„Překvapuje mě, že sis toho všimla,“ ucedila jsem. „Myslela jsem, že ti na tom
nezáleží.“
„To, že nemám takový dar jako ty, neznamená, že si nevšímám nebo že se
nezajímám,“ odpověděla. „Přece jen tě znám.“
K mému zděšení se mi zalily oči slzami. Potlačovala jsem svoje pocity
a hledala jsem výmluvy, proč se mi nechce si sednout a skládat, už tak dlouho,
že jsem si ani nevšimla, že je moje hudba jako krvácející rána, která se nechce
zahojit. Soucit mé sestry byl jako desinfekce a šíleně mě pálil.
„Bože můj, Liesl,“ vydechla šokovaně. „Já nechtěla…“
„Ne, ne.“ Spěšně jsem si otřela tváře. „To nevadí. Nic jsi neudělala. Jen je toho
na mě moc. Byl to dlouhý týden.“
Pohled jejích modrých očí byl pronikavý, ale já už nic nevysvětlovala. Část mě
si přála, abych se jí mohla se vším svěřit. Že jsem tak dlouho neskládala, protože
jsem nedovedla vyvinout to obrovské úsilí, které by si vyžádalo, abych si sedla,
pracovala, snažila se. Protože kdykoli jsem pracovala na svém opus magnum,
cítila jsem vedle sebe další bytost, jeho dotek, polibek, pohlazení. Protože jsem
se bála, že mi neuvěří. Nebo ještě hůř, že ano.
„To nic,“ zopakovala jsem a pocítila, jak se mi náhle a bezdůvodně dere do
krku smích. „Chceš si zahrát na vymyšlený ideální svět a zahnat tu nudu u balení
a uklízení? Já začnu. Až přijedeme do Vídně a usadíme se v novém bytě, hrabě
Procházka na naši počest uspořádá bál. Samozřejmě tam bude Josef a bude hrát
můj nový koncert. A mohl by tam být i jeho přítel François a budou spolu hrát
duet. A ty… ty budeš ověšená nejkrásnějšími šperky a budou se o tebe ucházet ti
nejžádanější mládenci z celé Vídně, budou nás zasypávat čokoládou a cukrátky
a… Au!“
Sestra mě štípla. Už zase. Jako by si navykla to dělat. Käthe mi odhrnula vlasy
z obličeje a zamračila se při pohledu do mých očí. „Kdys naposled spala?“
zeptala se mě.
Podívala jsem se na svoje ruce. Zaťala jsem je v pěsti a odolávala pokušení je
schovat do kapes zástěry.
„Liesl.“
Zavřela jsem oči.
„Jde ti o… o Krále duchů?“ Měla jemný hlas.
Ucukla jsem. „Ne,“ vyhrkla jsem rychle. „Jistě že ne.“ Možná to nebyla
pravda, ale také to nebyla tak docela lež.
Käthe mlčela, ale cítila jsem na sobě její pohled. „Říkám si,“ řekla po chvíli,
„jestli to náhodou není tak, že neběžíš do Vídně, ale pryč od jednoho království.“
Prudce jsem nasála vzduch a otevřela jsem oči. Jako by mi moje sestra vytáhla
ze srdce třísku, o níž jsem ani nevěděla, že tam je. „Käthe, já…“ Ale můj hlas se
vytratil při pohledu na lítost v její tváři.
„Můžeš běžet za něčím, nebo před něčím utíkat, ale obojí najednou ne,“
namítla jemně.
Okolo řas mě pálily slzy, ale odmítala jsem je pustit ven. „Kdo říká, že vůbec
utíkám?“ bránila jsem se s nuceným smíchem. Käthe se teď smála o něco volněji
a já si přála, aby se usmála, zavtipkovala, a hlavně se přestala dívat do temných
zákoutí mé duše, abych už nemusela snášet sluneční záři jejího soucitu.
Ale moje sestra už se nesmála. „Ach,“ vydechla, „proč bys běhala,“ zvedla oči
k mým, „když jsi na špatné cestě?“
Týdny pokračovaly a náš čas v hostinci se blížil ke konci. Slova mé sestry mě
stále bodala, špendlíky a jehličky provinilosti a zlosti mi propichovaly dírky
v mojí pohodlné bublince vyhýbavosti. Rozčilovalo mě, že mě Käthe donutila se
postavit tváří v tvář tomu, že neskládám, nejsem schopná posadit se a hrát. Bylo
by jednodušší uvěřit krásné lži, že mám moc práce, jsem moc unavená, moc
ustaraná, moc cokoli, jen ne moc ustrašená na to, abych se vrátila k Sonátě
svatební noci.
Ale pravda byla mnohem ošklivější.
Mně se nechtělo pracovat na Sonátě svatební noci.
Nebylo těžké se vypořádat se strachem. Tolik se toho ztrácelo na cestě mezi
mou myslí a papírem a já se bála, že hudba, kterou zahraji, nebude vypovídat
o tom, co slyším v hlavě. Nebyla jsem dostatečně zručná, dost vzdělaná, dost
dobrá.
Tyto obavy už jsem někdy rozptýlila. V podsvětí jsem strávila spoustu času
tím, že jsem si rozpárala hrudník a vyskládala před sebe všechny svoje nejistoty
a dívala se na ně bez mrknutí oka. Měla jsem odvahu a sílu zvítězit nad svými
pochybnostmi a odmítala jsem se vzdát.
Nedokázala jsem ale snést naději.
Neohlížej se, říkal mi Král duchů. A já to neudělala. Ale ve chvílích mezi
spánkem a bdělostí se zdálo, že dutiny, které mi moje osamělost vyžírala v duši,
budou dost velké na to, aby mě celou spolkly. Když jsem hrála Sonátu svatební
noci, vyvolávala jsem duchy, skutečné i pomyslné.
Mohla jsem to nechat plavat. Mohla jsem věnovat čas u klavíru jiným věcem,
jiným skladatelům, jiným skladbám. Ale kdykoli jsem pohlédla na černé a bílé
klávesy, promlouvaly ke mně hlubiny. Pokušení porušit svůj slib a běžet zpátky,
zpátky, zpátky.
Kočár do Vídně měl přijet za tři dny. Už jsme připravily téměř vše, zbývalo jen
sebrat posledních pár švestek. Pro Käthe to byly její stuhy, krajky a další cetky
na parádu, pro mě to byl klavír.
Podařilo se nám nástroj prodat kupci ve městě, který už nahromadil dostatečné
bohatství, aby měl chuť přidat mezi svoje životní úspěchy i hudbu. Dokonce si
zaplatil učitele až z Mnichova, který měl dávat hodiny jeho manželce a dcerám.
Ten mladík měl přijet den po našem odjezdu, ale obchodník měl v úmyslu poslat
pronajatý vůz a několik silných rukou, které mu klavír přestěhují do jeho
domova již následujícího dne.
Čekal mě poslední večer s klavírem. Měla bych se rozloučit jako dobrá
přítelkyně.
Když se celý hostinec chystal ke spánku, usedla jsem na lavici a měla jsem
pocit, že jsem i nejsem ve své kůži. Dotek dřeva pod mými stehny byl stejný
jako obvykle, ale také jiný, jakoby nový. Znovu jsem ten nástroj poznávala
a hrála na něj novými prsty a s čerstvýma očima. Zapomněla jsem, nakolik jsem
jej pokládala za samozřejmost.
Můj svět se obarvil do stříbrna měsíčním světlem, které ozařovalo zažloutlé
klávesy a měnilo jejich barvu na šedou. Projela jsem rukama po celé klaviatuře
a zaváhala, jako by mi v prstech vyčkávaly nezahrané tóny. Mravenčilo mě po
straně krku, jako by mi po páteři šplhali neviditelní pavouci a chloupky na mé
kůži nadzvedával neviditelný vánek. Otřásla jsem se a snažila se ze sebe setřást
pavučiny pochybností. Na hrudi mi těžce spočívala váha slibu zavěšeného kolem
krku. Prsten ve tvaru vlčí hlavy. Jeho prsten.
Jemně jsem zahrála několik tichých akordů, protože i když jsem seděla
dostatečně daleko od zbytku hostince, nechtěla jsem, aby mě hosté slyšeli.
Přehrála jsem si několik stupnic, abych se rozehrála, a pak jsem se pustila do
několika cvičení od Clementiho. Snažila jsem se vyhnout jiné písni, jiné melodii,
která se mi tlačila do popředí mysli.
Čím déle jsem hrála, tím jednodušší to bylo. V mém domě už nebyli žádní
duchové, žádná lítost ani zhmotněná touha. Jenže vzpomínky jsem si nenosila
jen v mysli. Držely se mi i ve svalech, v prstech a v srdci. Pomalu ale jistě se
hudba začala proměňovat.
Sonáta svatební noci.
Ne. Odtrhla jsem si myšlenky pryč od minulosti a posunula se do budoucna, ke
svému bratrovi, do Vídně.
Vídeň. Město, kde člověk může vyslechnout nejnovější symfonii od Haydna,
zhlédnout hru od Schikanedera v Theater auf der Wieden, případně se setkat
s nejlepšími mysliteli naší generace v nepřeberném množství kaváren a salonů.
Vídeň, jejíž ulice jsou plné umělců a filosofů, a rozhovory plynou jako víno.
Vídeň, kde nejsou svatá místa, žádné průniky mezi světy nahoře a dole.
Kde byl Josef svobodný.
Kde bych mohla být svobodná i já.
Zaťala jsem pěsti a klavír odpověděl hořkým zvukem. Ne. Nebudu. Nechci.
A přesto, jako loďka, kterou zpátky táhne proud, jsem se znovu potápěla do
hudby. Do své hudby. Ve vzpomínkách a v hlavě se mi začaly ozývat housle,
které hrály druhou větu, moje adagio. Zavřela jsem oči a nechala se odplavit do
moře.
Ochotně jsem se začala topit.
Elisabeth.
Za zavřenými víčky se mi začaly objevovat výjevy. Dlouhé elegantní prsty na
krku houslí, plavné pohyby smyčcovou rukou, zdvihy a poklesy v souznění
s vlnami hudby.
Hrála jsem.
Práce na sonátě byla stejně snadná i těžká jako usínání. Moje tělo přirozeně
vědělo, jak na to, ačkoli moje hlava už to zapomněla. Moje prsty nacházely
správná místa na klávesách, občas i nové cesty a kombinace. Skladba byla
způsobem, jak se propracovat skrze nápady, pospojovat úryvky melodií, zvuků,
rytmu a harmonie. Vypilovat fráze, kontrapunkt i doprovodné linky. Návrh za
návrhem, dokud se nevynoří námět, příběh a zakončení.
 A já neměla, jak to ukončit.
Elisabeth.
Na lavici vedle mě se usadil chladný vánek. Pokoj naplnila vůně borovic
a hlubokých lesů s podtóny ostrého ledu a zimy, i přestože venku už začaly jarní
přeháňky. Dýchala jsem mělce a zrychleně a snažila se umlčet bušení svého
srdce.
Elisabeth.
Studený vánek, náznak dechu, zašeptání do mého ucha. Král duchů mi vždy
říkal Elisabeth.
„Buď mi nablízku,“ zašeptala jsem do naslouchající tmy.
Brněla mě kůže, když mi jemný dotek odhrnul vlasy a na tvář se mi velice
jemně přitiskly rty. Ruka mi vystřelila k obličeji, jako bych prsty mohla zachytit
jeho polibek.
„Mein Herr,” řekla jsem rozechvělým hlasem. „Ach, Mein Herr.“
Odpověď ale nepřišla.
Přála jsem si, abych pro něj měla jméno. Nemůžeš milovat muže beze jména,
řekl mi. Myslel si, že je ke mně laskavý. Z muže, kterým býval, už zbýval jenom
stín, jeho jméno nebylo podstatné, vzalo si jej staré právo jako cenu za to, že
z něj teď byl Der Erlkönig. Ale nebyla to od něj laskavost. Bylo to kruté, kruté
být tady ve světě na zemi, sama, živá a pryč, náš příběh za námi.
„Prosím,“ zachraptěla jsem. „Buď mi nablízku. Prosím.“
Prudký nádech. Bolestivé lapání po dechu. Váha na lavici vedle mě se
přesunula a já čekala, až zase ucítím ruku Krále duchů okolo svých ramen.
Ale když jsem otevřela oči, místnost byla prázdná.
Byla prázdná celou dobu.
Skryla jsem si tvář do dlaní a rozplakala se.
Uši mi naplnil jemný tišící zvuk, jako když se o sebe třou dvě větve v zimním
větru. Vzpomněla jsem si na Bodlinu s Větvičkou, svoje skřetí služky, na jejich
dlouhé praskající prsty, které šustily o jejich suché a šupinaté dlaně. Skřetí
potlesk.
Postavila jsem se. „Haló? Je tu někdo?“
Odpovědí mi bylo ticho, ale nebylo to prázdné ticho, ne tak jako předtím.
Šmátrala jsem po místnosti, ruce natažené před sebou. Z prapodivných stvoření
z jiného světa se postupně stávaly záclony, křesla a další každodenní, obyčejné
předměty.
Byla jsem sama.
A přece.
 Měla bych spát. Únava útočila na moje hradby jako příliv na hráz, takže jsem
byla zranitelná vůči bouři uvnitř vlastní duše. Svlékla jsem se do košilky, rychle
si vlezla do postele a třásla se v nočním chladu.
Oči mi zaplavila tma, ale spánek nepřicházel. Natahovala jsem se k jeho
břehům, sápala se směrem k dřímotě, ale stále mi unikala z dosahu. Zoufale jsem
si přála odpočívat, zavřít oči, mysl i srdce.
Nepřemýšlej. Prožívej.
„Ach, mein Herr,“ povzdechla jsem si. „Kéž bych jen mohla. Kéž bych jen
mohla.“
Když moje mysl konečně plula ke spánku, cítila jsem na srdci tíhu jména.
Obtočila jsem dlaň okolo jeho prstenu kolem svého krku a snažila se probudit,
vzpomenout si na ně, ale ono odešlo, než se dostavily sny.
Ona jej volá.
Netvor zvedá hlavu, když ze světa nahoře proniká dolů zvuk hudby. Divoký
hon jej vyčerpal a jeho ruce i zuby jsou potřísněné stříbrem duší nevěřících. Jeho
oči se modrobíle lesknou radostí, když si vzpomene na chuť života, slunce, dechu
a vášně, která mu bublala na jazyku. I teď jej šimrají v krku, až zakloní hlavu
a zasměje se radostně, divoce i bezstarostně.
Je to volání o pomoc.
K jeho nesmrtelnému společenství se od doby, kdy se vydali na svou
nekonečnou jízdu po nebi, připojilo několik dalších. Tanečnice v lese, zpěvák na
křídlech, malíř v ateliéru, prorok v ulicích. Divoký hon je s sebou na nemrtvých
koních odtáhl za hranici mezi světy, kterou však smrtelníci nesmí překročit.
Z prahu se tak stává zbraň, ostří a dýka v jeho ruce. Prolévá se krev nevinných,
když se k nesvaté rodině připojují ti, kteří patří Králi duchů. Kapičky dopadají na
zem a rozkvétají do rudých květů jako vlčí máky na poli. Poslední stopy po
živých, jediné, co zbyde po lidech, jimiž bývali.
Jediné, co zůstává z člověka, jímž býval, je hudba.
Netvor prochází skrze nekonečné prázdné sály, přechází ze stínu do stínu
a následuje ho zástup skřetů. Jeho ruce nesly po celou dlouhou noc meč a štít, ale
teď drží housle a smyčec. Podsvětí se proměňuje podle jeho vůle, ale poprvé za
velmi dlouhou dobu se ocitá v místnosti plné zrcadel s klavírem uprostřed.
Přijímací pokoj.
Krb je vyhaslý, zrcadla popraskala, nástroj je zaprášený a rozladěný, ale
i přesto k němu přes závoj doléhá její volání.
Buď mi nablízku.
Pokládá koňské žíně na struny a prostor mezi nimi zaplňuje teplý, šumivý zvuk
jeho houslí. Zrcadla už neodráží přijímací pokoj, ale stísněný, potemnělý prostor
plný kufrů, papírů a harampádí.
Uprostřed té místnosti je dívka. Žena. Sedí u klavíru se zavřenýma očima
a hraje jejich píseň. Jejich příběh.
Elisabeth.
Její obraz poblikává, kolísá jako odraz na okrajích plamínku svíčky. Stíny se
zvědavě svíjí a kroutí a netvor je s nesmírným úsilím drží zpět.
Prosím, šeptá. Prosím, ať si můžu nechat tuhle drobnost.
Když hraje, tma ustupuje. Váha beraních rohů na jeho kůži, vlasech a hlavě se
odlehčuje. Do světa i do jeho očí se navrací barva, modrá a šedá, zatímco se
netvor rozpomíná, jaké to je být mužem.
 Elisabeth.
Usedá na lavici vedle ní, žádá ji, naléhá, aby otevřela oči a spatřila jej. Byla
s ním.
Ale její oči zůstávají zavřené a ruce se jí chvějí na klávesách.
Elisabeth.
Ona se pohne a on prudce zalapá po dechu a zvedne ruku, aby ji pohladil po
tváři prsty, které jsou stále znetvořené, zpřelámané a podivné. Jeho dotek projde
skrz ni jako nůž skrz kouř, ale ona se přesto otřese, jako by cítila dotek jeho prstů
v temných koutech své duše, v těle, v srdci. Je stejně nehmotná jako mlha, ale on
přesto nemůže odolat té touze ji políbit. Zavírá oči a naklání se blízko k ní,
představuje si její hedvábnou kůži na svých rtech.
Setkávají se.
Prudký nádech. On náhle otevírá oči, ale její víčka jsou stále zavřená. Její ruka
se zvedá k jejím ústům, jako by na nich přetrvávalo šimrání po nečekaném
dotyku.
„Mein Herr,” vzdychá. „Ach, Mein Herr.“
Jsem tu, odpovídá. Podívej se na mě. Buď se mnou. Spatři mě. Oslov mě
jménem.
Když ale otevře oči, dívá se skrze něj, ne na něj. Lezavá tma zasyčí jako lehké
šustění větví v ledovém větru. Ona sklání hlavu do dlaní, má ohnutá ramena
a zvuk jejího pláče je trpčejší než ta nejledovější noc.
Ne! vykřikne on. Chce ji konejšit a laskat, ale nemůže ji uchopit, nemůže se jí
dotknout. Je duchem v jejích myšlenkách, bez hlasu, tichý a nehmotný.
Stíny už unavilo topit ho a kolem jeho rukou, paží a tváře se znovu rozlévá
tma. Ale ačkoli jej staré právo drží ve svém sevření, muž, kterým je, zápolí
s netvorem, jímž se stává. Uzamyká svoje myšlenky a padá dolů, drží si poslední
nezkažené a čisté kousky sebe. Natahuje se naposledy k ní a tiskne svoje jméno
do jejího srdce.
Ochraňuj mě, pomyslí si. Budu díky tobě člověkem. Budu díky tobě celý. A pak
zmizí.
 KRÁLOVSTVÍ, PŘED NÍMŽ UTÍKÁM

Kočár měl přijet po ránu.

K mému překvapení za námi večer před odjezdem přišlo na návštěvu několik
lidí z vesnice a přinesli nám dárky na rozloučenou, popřáli nám mnoho štěstí
a dali několik nevyžádaných rad. Pekař se ženou přinesli sladkosti, řezník maso
a sládek několik soudků piva, abychom si připili na šťastnou cestu. Hosté
v našem podniku se promíchali s návštěvníky a za chvíli z toho byl neplánovaný
večírek. Dojalo mě, kolik lidí přišlo, a byla jsem vděčná za jejich dobrou vůli,
i přestože jsem si příliš necenila jejich rad.
„Dávej hlavně pozor na svou sestru, Liesl,“ radila mi paní pekařová. „Krása
s sebou nese i slepotu a nechceme, aby se naše Käthe dostala do nevhodné
společnosti.“
„Nosíš na krku dobrou hlavu,“ přisadil si její manžel. „Nemusíme mít obavy,
že by se chlapi snažili svést na scestí tebe.“
Z mého úsměvu se stala ztuhlá grimasa, ale poděkovala jsem jim za překrásný
dort, který plnil ústa sladkou chutí. Neměly jsme v hostinci cukru nazbyt na něco
tak přepychového, takže to byl pro nás velký požitek, i když mi po něm zůstalo
trochu hořko na jazyku.
Po čase se všichni, kdo se přišli rozloučit, jeden po druhém vytratili do
tmavnoucí noci a nám pomalu těžkla srdce pod vahou očekávání a obav, ne však
lásky pro naše městečko, odkud jsme s Käthe toužily uniknout. Máma trvala na
tom, že si půjdeme brzy lehnout a nebudeme se starat o domácí práce, protože si
přece musíme odpočinout na zítřek. Podle jejích lesklých modrých očí jsem
pojala podezření, že se chce sama odebrat do kuchyně, aby nás ušetřila pohledu
na své slzy.
Constanze strávila večer zamčená ve své ložnici. Ačkoli jsem věděla, že to tak
patrně bude nejlepší, mrzelo mě, že se s námi nedruží. Když jsme si připíjeli
před Josefovým odjezdem, tak se totiž přijít uráčila.
Samozřejmě že to ode mě nebylo rozumné, ale poslední večer v hostinci mě
přepadl zvláštní smutek. Měla jsem se radovat. Měla jsem se těšit. Otevíral se mi
před očima nový život, zlatá cesta plná příležitostí a na jejím konci zářné město
plné možností. Avšak já se cítila podivným způsobem oddělená od těch skvělých
vyhlídek, jako bych stála o kousek stranou od svého štěstí.
V srdci jsem měla stín. Viděla jsem, jaké pocity bych měla prožívat, čeho se
obávat, ale všechno bylo jen tmavé, ponuré a neurčité. Mezi mnou a nitrem mé
duše byl jakýsi závoj. Vzpomněla jsem si na varování starého faráře a na to, jaký
strach měla Constanze z divokého honu. Věděla jsem, že bych se měla také bát.
Že by mi na tom mělo záležet. Ale toho večera, po kterém měl přijít zbytek
mého života, jsem cítila jen vyčerpání a únavu.
I Käthe si povšimla, že jsem neobvykle zamlklá. „Nechceš dneska spát se
mnou, Liesl?“ zeptala se, když si šli všichni ostatní lehnout. Seděly jsme
v hlavním sále u ohně a sledovaly, jak se plameny vytrácí do uhlíků. „Já bych
určitě měla dneska ráda společnost. Bude to skoro jako kdysi, co ty na to?“
Když jsme byly malé, spaly jsme se sestrou ve společné posteli a bratr měl
vlastní pokoj v přízemí. Tehdy jsem pokládala soukromí za ten největší přepych
a říkávala jsem si, jaké by bylo strávit jedinou noc, aniž by mi do snů zasahoval
někdo jiný. Teď jsem si nadmíru vážila toho, že mám vlastní prostor sama pro
sebe, ale osamělost byla občas tíživější, než když na mně ve spánku přistála cizí
končetina.
„Ne, to nemusíme,“ řekla jsem nakonec s nezaostřeným pohledem do ohně.
„Běž si klidně lehnout, Käthe. Já… já časem taky půjdu.“
Viděla jsem, jak se ke mně natáhla, pak couvla a její rty se napínaly, jako by
hledaly slova útěchy. Chtěla jsem k ní napřáhnout ruku a rozptýlit její obavy, ale
nemohla jsem. Obklopil mě stín a já se nedokázala ani pohnout.
Moje sestra se postavila a namířila ke schodům do ložnice, ale potom se
zastavila. „Liesl,“ oslovila mě tiše.
„Ano?“
„Běž do Skřetího háje.“
I ten šok, který mě teď probodl, mi připadal trochu otupělý. „Co?“ zeptala jsem
se.
„Jdi do Skřetího háje,“ zopakovala. „Rozluč se a smiř se. Nový začátek
nedostaneš bez pořádného zakončení. Běž a vysvoboď se.“
Pohrávala jsem si s prstenem na řetízku kolem krku. „Zamyslím se nad tím.“
„Co s tebou je?“ Käthe se zablýsklo v očích a její hlas byl náhle naléhavý.
Zaskočila mě síla jejího vzteku, ale hlavně jsem jí záviděla. Přála jsem si být
stejně přesvědčená jako ona, protože moje odhodlání bylo slabé. „Čeho se tak
bojíš? Už mě unavuje s tebou nést tvou citovou zátěž, Liesl. Nevydržím to
napořád. Nejsem tvoje berlička.“
Zamrkala jsem. „Co prosím?“
Začala popocházet tam a zpátky před ohněm. „Od chvíle, co ses vrátila z…
toho místa, kde jsi byla, skoro nedržíš pohromadě.“ Než jsem se mohla začít
bránit, pokračovala. „Jsi horká, studená, nahoře, dole, rychlá, pomalá…
Nestíhám to sledovat, Liesl. Jsi jako káča, která se roztočila a už nejde ovládat.
A já už se jen dívám a čekám, až se převážíš a spadneš.“
Byla jsem ochromená. To mě ten čas pod zemí tolik změnil? Byla jsem jinou
Liesl – ne, Elisabeth – než před tím, než jsem vstoupila do říše skřetů, ale stále
jsem to byla já. Stále stejná duše. Stejně ponořená do sebe, sobecká, obětavá
i divoká. Vysvlékla jsem se z kůže, abych se obnovila a byla více sama sebou
než kdykoli předtím. Byla jsem ale odjakživa tak nesnesitelná? Byla jsem tak
únavná?
„Já… já…“ Slova se mi vytrácela z úst. „Já nechtěla… Moc mě to mrzí,
Käthe.“
Její výraz se obměkčil, ale viděla jsem, že ji otravuje i moje omluva.
Povzdechla si. „Neomlouvej se, Liesl,“ řekla. „Jednej. Přestaň se utápět a uzavři
to v sobě. Najdi si rozhřešení, zakončení, nebo cokoli vlastně potřebuješ. Já už
nemůžu držet tvoje srdce. Vrať ho do Skřetího háje, pokud musíš. Já už to
neunesu.“
Pálily mě oči. Cítila jsem na sobě její lítostivý pohled, ale nedívala jsem se na
ni. Z pod řas mi vyklouzla horká slza a dělala jsem všechno pro to, abych
nezačala natahovat. Přestaň se utápět, řekla mi. To bylo těžké.
Naklonila se ke mně a vtiskla mi polibek na čelo. „Jdi do Skřetího háje,“
zopakovala. „Běž se usmířit.“
A tak jsem šla.
Noc byla jasná a já zamířila do srdce lesa.
Toho dne pršelo a po dešti ještě zbývalo pár obláčků, ale osvětlovala mě jasná
tvář úplňku, která zalévala les stříbrnou jinovatkou. Cestu do Skřetího háje bych
však našla, i kdyby byla tma jako v pytli. Les a jeho legendy byly vepsány do
mých kostí jako mapa mé duše.
Cesta byla delší i kratší, než jsem si pamatovala. Vzdálenost mezi hájem
a hostincem jako by se zkrátila, ale čas, který mi trvalo tam dojít, jako by se
natáhl. Když jsem se ocitla na místě, téměř mě to překvapilo. Kroužek dvanácti
olší na mě vyskočil ze stínů jako dítě, co si hraje na schovávanou. Na kraji
Skřetího háje jsem ještě zaváhala. Když jsem tu stála naposled, právě jsem
překročila hranici mezi světy. Háj bylo jedním z mála míst, kde společně
existovalo podsvětí a svět na zemi, posvátné místo, posvěcené starým právem
i mými vzpomínkami. Stála jsem na jeho okraji a čekala, až ucítím pocit, že něco
narušuji, až překročím z jednoho světa do druhého.
Nepřišel.
Vstoupila jsem do kruhu, opřela se v sedě zády o jeden ze stromů a ovinula si
kolem sebe kabát.
„Ach, mein Herr,“ vydechla jsem do noci. „Jsem tu. Konečně jsem tady.“
Nepřišla žádná odpověď. I les byl nebývale tichý, chyběl v něm ten obvyklý
pocit trpělivého vyčkávání. Jak jsem tak seděla ve tmě, připadala jsem si
nemístně, jako dítě které uteklo z domova, jen aby se vrátilo a našlo všechno
úplně jiné, než si pamatovalo. Háj se teď lišil od mých vzpomínek, ale ne kvůli
drobným výpadkům paměti. Bylo to prázdnotou.
Byla jsem sama.
Chvíli jsem přemýšlela, že se vrátím zpátky do hostince a do tepla, do světla
a do bezpečí. Ale slíbila jsem své sestře, že se usmířím, přestože jsem nevěděla
jak. Přestože mě tu nikdo neslyšel.
„Ráno odjíždím do Vídně,“ začala jsem. „Nechávám Skřetí háj za sebou.“
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem nechat prostor na odpověď, ačkoli jsem
dobře věděla, že ji nemám očekávat. Nemluvila jsem sama k sobě. Vedla jsem
rozhovor, ačkoli jsem se jej účastnila sama.
„Měla bych se radovat. A raduji se. Vždy jsem chtěla do Vídně. Vždycky jsem
si přála vidět svět za hranicemi našeho malého koutku Bavorska.“
Teď už bylo jednodušší mluvit, jako bych měla posluchače, a ne jen sebe.
Přemýšlela jsem, zda vůbec chci, aby mi Král duchů odpověděl, nebo tu jen chci
nechat své srdce pro něj a pro staré právo.
„Není to snad to, cos mě učil, mein Herr? Abych stavěla sebe na první místo,
ne na poslední?“ Moje slova přede mnou visela v obláčku mlhy. Moje tesklivost
a touha se mi zhmotnily. Byla mi stále větší zima, vlhkost mi prosakovala
kabátem až do kostí. „Copak se pro mě neraduješ?“
Znovu žádná odpověď. Jeho nepřítomnost byla skoro jako přítomnost, viditelné
a nevyhnutelné prázdno. Chtěla jsem to prázdno uzavřít, uzamknout tu propast
a zahojit rány ve svém srdci.
„Vím, co bys mi řekl,“ pokračovala jsem. „Běž a žij, Elisabeth. Žij a zapomeň
na mě.“ Ve vzpomínkách jsem slyšela jeho hlas, tichý a působivý baryton,
bohatý a hřejivý jako zvuk fagotu. Nebo měl silný tenor, ostrý a pronikavý jako
klarinet? Čas už rozmazal podrobnosti i obrysy Krále duchů, takže se z muže
měnil zpátky na mýtus, ať jsem se snažila udržet sebevíc. Pamatovat si jej.
„Zapomenout je jednoduché,“ zašeptala jsem do prázdného vzduchu.
„Jednodušší, než jsem si myslela. Jednodušší, než bych chtěla připustit. Ani
přesná barva tvých očí už se mi jasně nevybavuje, mein Herr.“ Přejela jsem prsty
po stále zmrzlé zemi. „Ale život?“ Pod nohama ani pod prsty jsem nic necítila.
Tání ani spící zeleň, která se chystá vyrašit. Mrtvo, duto, bez života. „Žít je
těžké. Neřekl jsi mi, že to bude tak těžké, mein Herr. Neřekl jsi o tom ani slovo.“
Už jsem přestávala cítit končetiny zimou, tak jsem se postavila a zadupala,
abych odehnala pichlavé jehličky z kůže. Popocházela jsem po Skřetím háji
a zahříval mě tak akorát neklid a zklamání.
„Neřekl jsi mi, že žít znamená jen dělat jedno rozhodnutí za druhým, některá
snadná, jiná obtížná. Neřekl jsi mi, že život není bitva, ale válka. Neřekl jsi mi,
že žít je volba, a že každý den, kdy se rozhodnu pokračovat, je vlastně vítězství.“
Teď už mě nehřál jenom neklid, byl to vztek. Svíjel se ve mně a napínal mě
stále více do tenka. Ohýbal mi prsty a zatínal čelisti. Byla jsem jako pružina,
která každou chvílí vystřelí. Měla jsem chuť vyrvat každou olši ze země
i s kořeny, prokopat se a proškrábat se až do podsvětí. Chtěla jsem rvát a řvát
a ničit a ječet. Chtěla jsme mu ublížit. Chtěla jsem ublížit sobě.
„Přála bych si, abys zemřel,“ prohlásila jsem důrazně.
Můj hlas se neodrážel v lesích, ale hluk mých pocitů mi stále zvonil v uších.
„Přesně tak,“ zopakovala jsem. „Slyšíš mě, mein Herr? Přeji si, abys zemřel!“
Les se konečně chytil mého výkřiku a stovky hlasů bez původu opakovaly
zemřel, zemřel, zemřel. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla nelidské hihňání
Větvičky s Bodlinou, jejich pisklavý smích, jak mi šplhá po kůži. Stará Liesl by
se za svoje nelaskavá slova styděla, ale nová Elisabeth už ne. Král duchů mě
přece jen naučil krutosti.
„Ty bys jistě souhlasil,“ zasmála jsem se hořce. „Nikdo by tě nepotrestal hůř,
než se trestáš sám. Mohl bys být mučedníkem. Svatým Králem duchů, který by
pro mě zemřel, který by zemřel pro lásku.
„Ale já nejsem jako ty,“ pokračovala jsem. „Nejsem svatá, jsem hříšnice. Přála
bych si, abys zemřel, abych mohla žít. Kdybys byl mrtvý, mohla bych tě
pohřbít – v srdci i v mysli. Mohla bych za tebe truchlit, a pak tě pustit.“
Přestala jsem popocházet a omotala jsem si ruce kolem těla pod pláštěm. Teď,
když můj vztek pohasínal, se do mě znovu dala zima. Vytáhla jsem vlčí prsten.
 „Místo toho ale žiješ neživot,“ řekla jsem. Podržela jsem si prsten před očima
a zadívala se na něj. Byl starý, oprýskaný, možná i trochu ošklivý. „Neživot není
smrt. Existuješ ve skulinách mezi spánkem a bdělostí, mezi vírou
a představivostí. Přála bych se vzbudit, mein Herr. Přeji si být vzhůru.“
Otevřela jsem sponku a sundala si řetízek s jeho prstenem z krku.
Rozechvělýma rukama jsem jej položila doprostřed Skřetího háje.
„Nebudu se ohlížet,“ slíbila jsem zlomeným hlasem. „Tentokrát už ne. Protože
ty už mě nebudeš moci zadržet. Vzdávám se tě, mein Herr, tak jako tys pustil
mě.“ V krku mi uvízl vzlyk, ale znovu jsem jej polkla a odhodlaně napřímila
záda.
„Sbohem,“ řekla jsem. Neotočila jsem se.
Napůl jsem čekala a napůl doufala, že při odchodu ucítím na rameni
neviditelnou ruku, jakmile překročím hranice Skřetího háje. Ale stejně jako když
jsem odcházela z podsvětí, nepřišel žádný dotek, žádná zašeptaná prosba, ať
zůstanu. Musela jsem svého Krále duchů navzdory všemu vyhlížet. Ostře jsem
se nadechla a moje ruka vystřelila k prstenu, který už jsem neměla na krku.
Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že vidím vysokou tmavou postavu
mezi stromy, která mě na odchodu sledovala.
Pak jsem zamrkala a postava zmizela. Možná tam nikdy nebyl, jen si ho tam
dosadila moje mysl pomatená z nešťastné touhy. Otočila jsem se a vydala se
domů, za svou budoucností, za obyčejným světem.
Došla jsem skoro do hostince, když se vyhrnuly slzy.
Mezihra
Jednoho jarního dopoledne zastavil u hostince v Bavorsku kočár, který vezl
cestující do Vídně. Stály tam ruku v ruce dvě dívky, které měly nastoupit, jedna
tmavovlasá, a druhá světlovlasá. Měly prosté šaty, jen pár osobních věcí, a ačkoli
jedna byla hezká a druhá ošklivá, vypadaly jako sestry. Jedna měla ve tváři
naději a druhá ten výraz odrážela prázdnotou, jako dvě poloviny jednoho celku.
Cestující se s bručením posunuli, aby udělali místo pro dvě dívky, jednu
hubenou, druhou buclatou. Sestry se vzaly za ruce a ta tmavovlasá se zadívala
přímo před sebe, jako by nechtěla uznat, že se dívá na démony viditelné jen pro
ni.
Mezitím za horami a v jiné zemi šli vedle sebe po vídeňských ulicích dva
chlapci – jeden tmavý, druhý světlý – a mířili z domova v kanálech do
vznosnější části města. Byl za nimi vyslán lokaj oblečený v šatech rudých jako
vlčí mák, aby vyzvedl jejich věci, ale jejich jediným majetkem byly staré mírně
oprýskané housle. Kolemjdoucí se ošívali a vyhýbali se očima pohledu na jejich
propojené ruce, jednu černou, druhou bílou.
Chlapec s tmavou pletí věděl, že na ty, kdo patří k jeho rase a společenské
vrstvě, se štěstí nesměje, a cítil tak nedůvěru ke štěstěně, jež přivedla do domu
L’Odalisque zelenookou ženu, která tam hledala jeho a jeho milence. Žena
s sebou nesla dary: nabídku mecenášství a dopis psaný rukou Françoisovi
neznámou, ale drahocennou pro jeho světlovlasého společníka.
Jsem poctěna vaší důvěrou v mé dílo a pokorně přijímám Vaši štědrou
nabídku. Prosím, vyřiďte mému bratrovi, panu Voglerovi, že mu posílám svou
lásku a přízeň. Žádám Vás, ujistěte jej, že jej jeho rodina neopustila a jeho
milující sestra se modlí, aby on na ni také nezapomněl.
Se srdečným pozdravem
Skladatelka díla Der Erlkönig
François té zelenooké ženě nevěřil. Už dávno se poučil, že nic nepřichází jen
tak. Ale Josef měl stále víru, stále věřil na pohádky a naději, kouzla a zázraky.
Josef si ten dopis vzal.
A pak nabídku přijal.
Bylo pozdní odpoledne, když branami města projel kočár z Bavorska, a ještě
později stály dvě sestry před několika domy u Stephansplatz, poblíž velké
vídeňské katedrály v srdci města. Tmavovlasá sestra v červeném kabátku se
venku třásla, ale nebylo to tím neobvyklým jarním mrazíkem. Sledovala temný
vchod do domu, vyčkávala na modré oči, světlé vlasy a nesmělý, roztomilý
úsměv. Čekala na malého chlapce. Na svého bratra.
Ale bratr, který nakonec vyšel ven, nebyl tím dítětem, jež si Liesl pamatovala.
V šestnácti letech už nebylo možné nazývat jej chlapcem. Josef vyrostl do plné
výšky a tyčil se o hlavu výš nad obě svoje sestry. Nebyl ještě zcela dospělý, měl
holou bradu, stále měl vytáhlé a neobratné ruce a nohy, které vyrostly rychle
a nečekaně. Byl chlapcem a dítětem, a zároveň ani jedním.
Liesl a Josef se na sebe chvíli jen dívali a nedělali ani neříkali nic.
A pak oba ožili.
Ona napřáhla paže a on se rozeběhl do jejího objetí, stejně jako to dělali
v dětství a vzájemně se chránili před nejhoršími výstupy svého otce. Když
poslouchali strašidelné příběhy svojí babičky. Když byl pro ně svět příliš
a zároveň ne dost.
„Liesl,“ zašeptal.
„Seppe,“ odpověděla.
Slzy, které se jim koulely po tvářích, byly horké a chutnaly jako radost. Byli
spolu. Byli doma.
„Josefe, to je neuvěřitelné, jak jsi vyrostl!“ vykřikla světlovlasá sestra.
Josef překvapeně poskočil, když ji uviděl. „Co tady děláš, Käthe?“
Už ale neviděl ublížený výraz, který se jí na okamžik objevil na tváři. „Copak
ti to Liesl neřekla?“ zamračila se Käthe. „Přijely jsme za tebou do Vídně!“
„Za mnou?“ Josef obrátil svoje modré oči na svou sestru, oči, které byly
bledější a ledovější, než si je Liesl pamatovala. „Vy jste… vy jste mě nepřijely
odvézt domů?“
„Domů?“ zeptala se Käthe nevěřícně. „Ale vždyť už jsme doma.“
Lokaj jim vyložil věci a odjel, takže této podivné rodince nezbylo než překročit
práh a vystoupat po schodech do svého nového domova. Ze tmy se vynořil
François a paní domácí, aby pomohli Käthe odnést zavazadla do
dvoupokojového bytu ve druhém patře. Nejprve vešla do dveří paní domácí, pak
François a pak Käthe, až Liesl s Josefem zůstali na ulici spolu, ale sami.
„Doma,“ pronesl světlovlasý chlapec dutým hlasem.
„Doma,“ zopakovala tmavovlasá sestra jemně.
Dlouho oba mlčeli. Ona urazila stovky mil, skrze lesy a háje, hory i planiny,
aby jej mohla vidět, ale vzdálenost mezi nimi se zvětšila.
„Seppe,“ začala a pak se zarazila. Nevěděla, co má říct.
„Liesl,“ odpověděl chladně. Nebylo co říct.
Pak se světlovlasý chlapec otočil a zmizel do tmy jejich nového života bez
jediného dalšího slova, aby jeho sestra konečně pochopila, aby věděla, že míle
a míle běžela po špatné cestě.
 Část 2
NAVŽDY MÁ

Proč ten hluboký žal,

kde hovoří nezbytnost?
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Dopisy nesmrtelné milence
 ZVLÁŠTNÍ CHOUTKY

Všechno to začalo pozvánkou.

„Máte zprávu, Fräulein.“ Frau Messnerová mi zastoupila cestu ke dveřím,
když jsem se vracela z Naschmarktu s nákupem na další týden. „Vypadá to jako
další dopis od vašeho,“ zacukaly jí koutky, „záhadného dobrodince.“
Naše paní domácí ze svého útočiště v přízemí nevycházela příliš často, ale
měšťany máloco vyhnalo z brlohu tak rychle jako možnost, že se dozvědí nové
drby. Jakákoli novinka o našem anonymním sponzorovi byla příliš šťavnatá na
to, aby se nezajímala.
„Děkuji vám, madam,“ odvětila jsem zdvořile. Natáhla jsem se pro dopis, ale
ona mi jej držela z dosahu. Frau Messnerová nebyla vysoká. Byla to podsaditá
baculatá žena s ostře řezanými rysy, které mi připomínaly dobře živenou
macatou fretku, nicméně na svůj dopis jsem nedosáhla, aniž bych se k ní
přiblížila více, než mi bylo příjemné.
„Teď ho přinesl sluha v livreji.“ Její bystré oči přelétly od dopisu k mé tváři
a zase zpět, jako by mě vyzývala, pokoušela, abych jí prozradila něco víc.
„Podivný chlapík. Drobný jako dítě, oblečený v červeném a s bílou střapatou
parukou na hlavě jako chmýří z pampelišky.“
Napjatě jsem se na ni usmála. „Vážně?“
„Ve Vídni nemají šlechticové ve zvyku dávat sluhům červené uniformy,“
zamyslela se. „A ještě méně jich na dopisy dává značku vlčího máku.“ Frau
Messnerová přede mnou podržela dopis tak, abych jasně viděla makový květ
vtisknutý do voskové pečeti. „Váš mecenáš je docela neobvyklý, Fräulein. Teď
už chápu, jak jste ve městě přišla tak snadno ke štěstí.“
Ztuhla jsem. Byla jsem ve městě už dost dlouho na to, abych věděla, že štěstí je
jen převlečená moc. Čekala jsem sice, že nebudeme mít jednoduchý život, ale ne
že budeme plně závislí na laskavosti někoho cizího a na jeho náladě. Pokoje, ve
kterých jsme bydleli, už byly pronajaté naším jménem, když jsme přijeli, byla
pro nás zajištěna a ujednána seznámení i pozvání k vlivným členům společnosti,
měli jsme předplaceno v obchodech, počítalo se s každou naší potřebou, všechno
bylo zařízeno a obstaráno. Z našich obhroublých vesnických způsobů už si lidé
samozřejmě dělali žerty, ale nedokázali nám odpustit náš šťastný osud. Naše
štěstí nebylo totiž otázkou našich zdarů, ale spíše našich známostí.
„Ach tak,“ odvětila jsem a uspořádala si obličej do neurčitého výrazu.
„Nechci být nezdvořilá, milá slečno,“ začala, ale ta slova vyvracel její
výsměšný tón. „Hrabě Procházka je bohatší než Krésus, a jak utrácí svoje peníze,
je jeho věc.“
Mírně mi zrudly tváře, což vyzradilo, že jsem rozčílená, ačkoli jsem se snažila
zůstat klidná. „Když dovolíte,“ nastavila jsem jí ruku. „Můj dopis.“
Frau Messnerová zaváhala. „Jen bych vás varovala, než půjdete.“ Nepřítomně
si pohrávala s okraji obálky, jako by se jí téměř nechtělo mluvit. „Jste taková
mladá a tak nevinná, že nevíte, jak to ve světě chodí. Měla byste vědět, že město
je plné nechutných dravců, kteří by se vaší naivity rádi chytili.“
„Nejsem zas až tak důvěřivá,“ bránila jsem se chabě.
„Já vím, Fräulein,“ odpověděla Frau Messnerová. „Jenom že… jsem bývala
taky taková. Přátelská, hladová, honem jsem ze sebe chtěla něco udělat.“ Očima
sjela k dopisu k mojí ruce. „Váš mecenáš je prý docela výstřední a má takové…
zvláštní choutky.“
Po páteři mi přeběhl mráz. „Co prosím?“
Zvláštní choutky. Měla jsem pocit, že slyším, jak se mi za tou medovou maskou
vysmívá. Vždy se tak tázavě a nesouhlasně dívala na kypré tvary mé sestry, na
Françoisovu tmavou pleť a na Josefovu andílkovskou tvář.
Když si všimla mé nejistoty, paní domácí pokračovala. „Říká se, že hrabě
a jeho společníci holdují makovicím,“ řekla mi spiklenecky.
Pohlédla jsem na červený znak na dopise s obrázkem květiny vtištěným do
vosku. „Myslíte tím… opium? Laudanum?“
„Přesně,“ přitakala. „Je to dům šílenců a snílků, kouzel a vidění. Laudanum
rozvolňuje myšlenky a,“ znovu se tvářila pobaveně, „rozvolňuje i jiné věci.“
Pohledem sjela mou vyhublou postavu, bledou pleť a vykulené oči. V jejích
tmavých korálkových očích se necudně zajiskřilo.
Zmrzla jsem na místě. „No dovolte,“ zavrčela jsem na ni.
Frau Messnerová zvedla obočí. „Drby se městem šíří rychleji než požár,
Fräulein,“ vysvětlila. „A příběhy, které přichází z domu Procházků, jsou ty
nejžhavější.“ To mi stačilo. „Děkuji vám za rady,“ ucedila jsem a vyškubla jí
dopis z ruky. Otočila jsem se a vydala se po schodech nahoru do našich
apartmánů.
„Neříkám to, abych na vás byla zlá, Elisabeth,“ volala za mnou. „Poslední
mladá žena, které se Procházkovi ujali, zmizela za… záhadných okolností.“
Zastavila jsem se uprostřed schodiště.
„Byla to chudá obyčejná holka z vesnice,“ pokračovala. „Nějaká vzdálená
příbuzná, nebo to aspoň tvrdili. Slyšela jsem, že si ji oblíbila hraběnka. Jako
dcera, říkali o ní.“
Po chvíli jsem podlehla zvědavosti a otočila se zpátky k Frau Messnerové. „A
co se jí stalo?“
Zašklebila se. „Taková… nehoda. V jejich letním sídle. V Čechách. Moc se
o tom neví, ale povídá se o nějakém… rituálu. Dalšího dne ráno dívka zmizela
a jeden z jejích přátel byl mrtvý.“
„Mrtvý?“ To mě vyděsilo.
„Tak, tak,“ přikývla. „Prý že v tom nebyla žádná nekalost,“ odfrkla si, „ale
toho mladíka našli v lese, měl promodralé rty a nějaký šedivý flek na krku.“
Propadl se mi žaludek, podobně jako když člověk nečekaně škobrtne. Zasažený
skřítky.
„Jsou to jenom povídačky, že ano,“ zabrebentila, když viděla, jak se tvářím. „Já
jen že… vy jste taková chytrá mladá žena, máte dobrou hlavu, Elisabeth. Buďte
prosím rozumná a opatrná, to je celé.“
Pohladila jsem palcem voskovou pečeť na dopise a opsala obrys vlčího máku.
Ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, moje paní domácí jen vyslovila nahlas moje
vlastní pochyby o našem mecenáši. Hraběte Procházku jsme nepotkali, ani jsme
jej neviděli, co jsme přijeli do Vídně. Ani jednou. Zpráv přicházelo jen málo
a byly mezi nimi rozestupy, obvykle se navíc týkaly jen otázek naší domácnosti,
šatů, nákupů a nájmu. Na člověka, který nás tak horlivě lákal do Vídně, nás
nápadně málo chtěl potkat, když už jsme byli ve Vídni. Čím déle jsme tu bydleli,
tím těžší bylo nevšímat si toho neklidu.
„Děkuji vám za varování,“ řekla jsem pomalu. „A vaši radu beru na vědomí.“
Nadzvedla jsem si sukně a vydala se nahoru po schodech, když na mě Frau
Messnerová znovu zavolala.
„Elisabeth.“
Vyčkávala jsem.
„Dej si pozor.“ Její výraz ztvrdnul. „Neboj se vlků, ale rouch beránčích na
jejich hřbetech.“
Když jsem se vrátila do našeho bytu, Käthe a François už tam byli. Ona seděla
na posteli, všude kolem ní i na ní ležely látky, a měla hlavu skloněnou nad šitím,
zatímco François u stolu pečlivě vystřihoval a stehoval střihy. Z nás čtyř – ze
sestry, bratra, Françoise a mě – uměla Käthe jako jediná něco praktického, čím
šlo získat peníze navíc. Pomáhala krejčímu z ulice s jednoduchým šitím a se
základy oděvů, které on potom dokončoval pro svoje zákazníky.
„Kde je Josef?“ zeptala jsem se, pověsila jsem si kabát a čepec na háček
u dveří a odložila nákup. François vyskočil od stolu, aby mi pomohl a aby už
hlavně nemusel šít.
„Co ti tak trvalo?“ vyjela po mně Käthe. Blížil se karneval a Vídeňané hýřili na
různých maškarních bálech, než přijde období půstu a ukončí všechen přepych
a oslavy. Herr Schneider byl zavalen objednávkami, a tak předal společně se
svou vlastní podrážděností spoustu práce mé sestře. „Musím všechny tyhle šaty
dodělat do zítřka a potřebuji od vás všech pomoc.“
Podívala jsem se na Françoise, který jen omluvně pokrčil rameny. Jeho
němčina se zlepšovala mílovými kroky od té doby, co jsme se poprvé viděli, ale
gesta měl stejně výmluvná jako slova. Nevím, kde je Josef, mademoiselle.
Povzdechla jsem si. „Zdržela mě naše vlezlá Frau Messnerová.“ Käthe obrátila
oči v sloup. „Co chtěla, klepna jedna stará?“
„Jako vždycky.“ Pozvedla jsem dopis od hraběte Procházky. „Drby o našem
váženém dobrodinci, pochopitelně.“
„Comte nám poslal dopis?“ zeptal se François. Psali jsme si s ním tak zřídka,
že byla jakákoli zpráva důvodem k údivu i obavám.
„Ano,“ přitakala jsem. Vzduch se plnil silným, lepkavě sladkým parfémem.
Pohlédla jsem na obálku v ruce a snažila se tu vůni zařadit. Růže to nebyly.
Fialky? Šeřík? Z pečeti na mě vykukoval vlčí mák.
Käthe zvedla hlavu od práce a přimhouřila oči. „To je pozvánka?“
„Pozvánka?“ zamračila jsem se. „Kam?“
„Na maškarní bál, přece. Na karneval.“ Käthe pokynula hlavou k hromádce
šatů kolem sebe. „Půlka těchhle rób je přesně k tomu. Večírky hraběte jsou
nechvalně proslulé.“ Pomalu a toužebně si povzdechla. „Pozvánka se téměř nedá
získat a seznam hostů je v utajení, takže nikdo neví, kdo tam bude.“
„Co je to nechvalně proslulé?“ zeptal se François.
„To je, ehm,“ pokusila jsem se vymyslet francouzské slovo a selhala.
„Znamená to slavný, ale ne úplně dobrým způsobem.“ Vrátila se mi slova Frau
Messnerové. Příběhy, které přichází z domu Procházků, jsou ty nejžhavější.
„C’est mal?“ Svraštil obočí. „Zlé?“
 „Nechvalně proslulý nemusí být zlý.“ Käthe se vrátila k šití. „Lidé chtějí být na
večírku hraběte.“
„Proč?“ otočil se François na mě.
Zavrtěla jsem hlavou. Ta odpověď mě také zajímala. „Protože,“ vysvětlila
Käthe netrpělivě, „jsou všichni napjatí, když je někde tajemství. Nikdo neví, co
přesně se na jejich večírcích děje, protože všichni musí hraběti slíbit, že to utají.“
„Cože?“ Nikdy jsem nic tak směšného neslyšela. „Co na těch plesech proboha
provádí?“
Pokrčila rameny a odhrnula si z očí plavou kudrlinku. „Zákazníci u pana
Schneidera vypráví všechno možné. Procházkovi obětují kůzlata temnému bohu
při tajných obřadech. Pijí laudanum, aby měli vidění. Vzývají zlověstné síly.
A také jsem slyšela,“ zrůžověly jí tváře, „další, ech, šťavnaté povídačky. Všichni
na sobě mají masky a jsou anonymní. Lidé se spolu se svou totožností velice rádi
zbavují i dalších zábran.“
Je to dům šílenců a snílků.
„Šťavnaté?“ zeptal se François.
Ani Käthe ani já jsme mu neodpověděly. „A tobě se tam chce?“ Na okamžik
jsem si vzpomněla na jiný maškarní bál, kde jsme se sestrou byly, hluboko
v podsvětí, kde jsem viděla, jak tančí a směje se a hýří v náručí několika
pohledných proměnčat. V žaludku se mi zatřepetala úzkost i nadšení.
„Jistě!“ zasmála se Käthe. „Snad si nemyslíš, že těm příběhům vážně věřím.
A kromě toho, i kdyby se Procházkovi účastnili prastarých krvavých rituálů, i to
by bylo zábavnější, než být zavření tady a čekat, až nám začne život.“
Měla jsem sice obavy z našeho mecenáše, ale nemohla jsem nic namítat. Od
chvíle, kdy jsme přijely do Vídně, jsme přežívaly na pomezí, stále jsme čekaly
na další přehrávku, další příležitost, další šanci. Příležitosti pro hudebníky
přicházely ve vlnách, takže byly buď hody, nebo hladomor. Ačkoli nám hrabě
poskytoval prostředky, abychom ve Vídni přežili, stále jsme byli závislí na
názoru veřejnosti, stejně jako na jeho štědrosti. To, co se v našem malém
městečku v Bavorsku považovalo za nadání, bylo zde obyčejné, protože
hudebníků bylo ve městě stejně jako piva a byli o polovinu levnější. Každý týden
se konal nějaký koncert v dalším salonu, na dalším setkání před dalším publikem
a v tom shonu bylo těžké si prosadit svůj hlas.
Zvedla jsem nám zprávu před oči. Ze samotného dopisu se nedalo nic poznat.
Byl mírně navoněný stejným parfémem, napsaný stejným elegantním rukopisem
a zapečetěný stejným voskem s vlčím mákem jako první dopis, který jsme
dostali od našeho mecenáše. Znovu ve mně narostly pochyby. Když jsme poprvé
dostali zprávu od hraběte Procházky, tolik jsem chtěla slyšet zprávy o Josefovi
a tolik mě rozrušil ten nečekaný dar padesáti florinů, že jsem si nevšimla
znepokojivých znamení. Jak daleko byl ochoten zajít, aby uspokojil posedlost
mou hudbou. Ukradení dopisů mému bratrovi. Jeho naprostý nezájem o moje
soukromí. Všechno to vypovídalo o muži, jehož příliš nezajímají hranice.
„Mademoiselle?“ zvedl François obočí. „Budeš číst?“
Váhavě jsem zprávu otočila. Poprvé jsem zaznamenala nápis římskými
písmeny pod pečetí, hostis venit flores discedunt. Latinsky. Bylo to nějaké
motto? Slova mi byla povědomá, ale moje latina byla poměrně chabá, dobrá leda
tak na mši.
Na křídovém papíře byla černými gotickými písmeny vytištěná slova
ČERNOBÍLÝ KARNEVAL.
Pod tím hladkým a bezchybným rukopisem:
Mlle Elisabeth Voglerová je tímto zvána k účasti na PLESE v domě
Procházkových, v den Šedivého úterý v PĚT HODIN VEČER.
Pozvánka. Čtyři pozvánky, každá pro jednoho z nás. Pro mě. Mssr François
Saint-Georges. Mlle Katharina Voglerová. Sevřelo se mi srdce. Mssr Josef
Vogler.
„Tak co?“ Käthe překousla nit a uvázala na ní uzlík. „Nenapínej nás, Liesl.“
„Měla jsi pravdu, Käthe,“ řekla jsem tiše. Podala jsem jí pozvánku s jejím
jménem. „Jsme zvaní na jeden z nechvalně proslulých bálů hraběte Procházky.“
Moje sestra nadšeně vypískla. „Já to věděla!“ Odhodila šaty, na kterých
pracovala. „To vám patří, Frau Druckerová,“ chlubila se směrem k hedvábné
látce. „Takže se znám osobně s hrabětem Procházkou!“
Podala jsem Françoisovi jeho pozvánku. Podíval se mi do očí. „Josef?“ zeptal
se.
Zavřela jsem oči. „Nevím,“ špitla jsem. „Já nevím… nevím, jestli bude chtít
jít.“
François si povzdechl a v tom povzdechu jsem slyšela to, co zatím nevyřkl. Já
už nevím, co Josef vlastně chce.
Já také ne. Už ne. Nebyla jsem si ani jistá, zda jsem to kdy věděla.
Otevřela jsem oči. Naše pokoje byly malé, přeplněné lidmi i věcmi, ale
vnímala jsem nepřítomnost svého bratra stejně silně, jako by mi chyběl zub. Měl
tam být. Měl být s námi, se svou novou rodinou, již jsme tady budovali. Krev mi
napěnila bezdůvodná vlna vzteku. Josef by se měl aspoň snažit vybudovat nový
život. Já se snažila. François se snažil. Käthe se také snažila, a dokonce se jí to
už skoro povedlo. Přestože pro mě ani pro mého bratra nebylo jednoduché
zapustit kořeny ve Vídni, v dětství jsme se protloukali životem společně. Teď
jsme byli každý sám. Odděleni.
„Hrabě nás mohl pozvat dřív,“ hudrovala Käthe. „Nebudeme mít dost času na
výrobu kostýmů.“ Už si začala horečně dělat nákresy našich slavnostních šatů.
Starý námět na Sonátu svatební noci, který jsem odhodila v záchvatu vzteku
a marnosti. Čekala jsem, kdy přijde vlna žárlivosti nebo rozhořčení, že moje
sestra proměňuje můj nezdar v nové umělecké dílo, ale necítila jsem nic. Jen
prázdnotu.
„A co tvá práce pro Monsieur Schneidera?“ zeptal se jí François.
Na jednoho po druhém přísně upřela modré oči. „Od vás obou očekávám, že
budete užiteční,“ oznámila škrobeně. „A necháte mě projevovat mou genialitu.“
Smála bych se jí, kdybych neměla pocit, že mě moje vlastní tvořivost opustila.
„Ano, paní.“ Sesbírala jsem odhozené róby a přesunula se s nimi ke stolu, kam
se vedle mě usadil i François, oba odevzdaně připraveni na další dlouhou noc při
svíčkách.
„A jestli se vrátí Josef,“ zavolala na nás, „vyřiďte mu, že pro něj to platí taky!“
S Françoisem jsme si vyměnili další pohled. Ne až se vrátí Josef.
Jestli.
 BODY ZLOMU

Když Josef konečně přišel, zbývala polovina třetí svíčky.

Françoise jsem poslala spát už před svíčkou a půl a přesunula se i s prací do
předního pokoje. Ty hodiny spravování šatů a šití, které jsem kdysi vynechala,
abych se věnovala hudbě, se mi teď vrátily. Měla jsem sice šikovné prsty na
strunách a klávesách, ale s jehlou a nití byly beznadějné. Byla jsem sice
odhodlaná pomoci své sestře, jak to jen půjde, ale ještě více jsem si hodlala
promluvit s bratrem, jakmile přijde domů.
„Kdes byl?“ Mluvila jsem tichým hlasem, abych nerušila Françoise. S Käthe
jsme sdílely druhý pokoj a chlapci spali v tom předním.
Josef si přestal rozvazovat tkaničky. „Nikde,“ odvětil. Jeho tón byl bez výrazu,
ale byla to tak vypočítaná neurčitost, že i to bylo velice výmluvné.
Světlo svíčky nedosahovalo daleko, ale já měla přesto dojem, že vidím na jeho
podrážkách a lemu jeho svrchníku tmavé stopy bahna. „Lháři,“ řekla jsem klidně
s hlavou stále skloněnou nad šitím. „Vidím, žes byl zase na hřbitově.“
Bratr ztuhnul. „Ano,“ přitakal. „To je jediné místo v tomhle prokletém městě,
kde můžu dýchat.“
Hřbitov svatého Marka ležel asi dvě a půl míle za hradbami města. Byl to také
jediný kus divoké přírody v dosažitelné vzdálenosti, kde byl otevřený prostor,
tráva a stromy a široko daleko žádní lidé, leda nebožtíci pod zemí.
„Já vím,“ přisvědčila jsem tiše.
A byla to pravda. Ať se člověk podíval kamkoli, krůček od něj stál jeho soused
a jeho záležitosti. Ulice, třídy i náměstí byly plné koní, chodců a splašků.
Všichni se brodili stejným bahnem, blátem a špínou, dýchali stejný nakyslý
vzduch, a za každým rohem se nacházel další cizí člověk, další možné
nebezpečí, kterého bylo radno se stranit. Nebyl tu prostor, nebylo kde být
o samotě, kde přemýšlet, kde být. Připadala jsem si stejně uzavřená v kamenných
zdech kolem města, jako když jsem byla uvězněná v podzemí coby nevěsta Krále
duchů.
Josef povolil ramena, ale stále držel tělo v obezřetném postoji. „Připadám si…
jako doma, když jsem tam.“
Domov. Než jsme přijeli sem, nikdy jsem myšlence domova nevěnovala moc
pozornosti. Po většinu mého života pro mě domov znamenal místo, kde žiji
s lidmi, které mám ráda. Domov byl hostinec a moje rodina.
Domov byl i Skřetí háj a mladík s jemnýma očima.
„Já vím,“ bylo jediné, co jsem řekla. Jediné, co jsem mohla říct.
Josef mlčel. Ticho mezi námi bylo vyhrocené a jeho ostří mířilo na mě.
Nemohla jsem se chladu svého bratra nijak bránit a každé slovo, jež nezaznělo,
jsem vnímala jako bodnutí mezi žebry. Vídeň se pro nás stala Babylonskou věží,
naši mluvu pokřivila moje mánie a jeho melancholie. Scházelo nám však víc než
jen komunikace. Chybělo nám sdílení. Kdysi jsme s Josefem dovedli společně
trávit hodiny a hodiny mlčky, jen jsme spolu byli v daném okamžiku. Kdysi
Josef jen tak zvedl smyčec a já svoje ruce a hovořili jsme spolu prostřednictvím
zvuku, melodií a hudby. Kdysi, kdysi, kdysi.
Teď bylo ticho.
Dívala jsem se, jak bratr odkládá své pouzdro na housle u dveří. „Koukám, že
jsi hrál.“
Mluv se mnou, Seppe. Podívej se na mě. Všímej si mě.
Neotočil se ke mně. „A já koukám, že jsi neskládala.“
Zasykla jsem, když jsem se píchla jehlou hluboko do prstu. Na hedvábí, s nímž
jsem pracovala, vykvetla kapička krve, která vypadala jako vlčí mák na sněhu.
Tiše jsem zaklela. Několik hodin práce pryč. Nevěděla jsem, co řeknu Käthe, až
se probudí.
Josefova tvář byla za světlem ze svíčky nečitelná. „Namoč to do studené vody
se solí,“ poradil mi. Zamířil ke skříňce s kořením a přinesl mi hadr a misku
s trochou soli. Zvedl džbán s vodou a nalil jí trochu do mísy. Vzal mi z ruky šití
a namočil kousek hadru do misky a začal jím namáčet skvrnu.
Jak tohle věděl? Kde se to naučil? Velká část doby, kdy můj bratr nebyl se
mnou, mi byla úplnou záhadou. Co se naučil, když hrál s mistrem Antoniem. Co
dělal v týdnech poté, co starý virtuos zemřel, když zmizel v hlubinách Vídně.
Jednou jsem se na to ptala Françoise, ale tehdy naše vzájemné porozumění zcela
selhalo. Žádný z chlapců mi nedokázal říct, co se jim stalo. Nemohli. Nechtěli.
Na bledé kůži předloktí mého bratra jsem zahlédla zbytky hojících se
červených šrámů. Nasála jsem vzduch. „Seppe…“
 Když jsem ho oslovila jeho přezdívkou z dětství, zarazil se, ale když si všiml,
že mu zírám na zápěstí, rychle si stáhl rukáv. „Můžeš to dodělat,“ řekl stručně
a vrazil mi šití zpátky do ruky.
„Seppe, já…“
„Potřebuješ ještě něco, Elisabeth?“ zeptal se. „Jestli ne, jdu si lehnout.“
Způsob, jakým vyslovil moje křestní jméno, mi připadal jako facka. Vždy jsem
pro něj byla Liesl, jedině Liesl. „Potřebuju…“ začala jsem a tu větu jsem
nedokončila. Potřebuju, aby ses mi vrátil. Potřebuju, abys byl v pořádku.
Potřebuju tě, abych já byla v pořádku. „Potřebuju, abys se mnou mluvil, Seppe.“
Podíval se mi přímo do obličeje. „Co bych ti měl asi tak říkat?“
Zarazil se mi v krku vzlyk. „Jak můžeš být tak krutý?“
„Já že jsem krutý?“ Zasmál se a zněl skoro divoce. „Ale Liesl. Krutá jsi tady
jen ty. Ty lžeš. Ne já. Já ne.“
Zamrkala jsem, abych odstranila slzy z očí. „Jak jsem byla krutá, Sepperle?“
Světlo v jeho ledově modrých očích svítilo něco jako pohrdání, možná
dokonce i zloba. Zaskočilo mě to. Mladík, jenž tu stál přede mnou, už nebyl
dítětem, které jsem znala. Od chvíle, co jsme se znovu setkali, jsem si všimla,
nakolik můj bratr vyrostl: byl teď štíhlým čahounem, dětské faldíky už zmizely
a pod nimi se vynořily ostré lícní kosti a ještě ostřejší brada. Ale v průběhu času
si přestal být podobný nejen fyzicky, přišly i neviditelné změny, které z něj
dělaly neznámého člověka. Ptala jsem se teď, jaký by byl můj skutečný bratr, ten,
kterého ukradla proměnčata. Okamžitě jsem tu ošklivou myšlenku zaplašila
a zlobila se na sebe, že mě vůbec napadla.
„Takže si to chceš vyříkat tady?“ Josefův hlas byl tichý. Ale bylo to neklidné
ticho, jako klid před zimní bouří. „Protože to můžeme udělat teď. Teď hned.
Když nás může slyšet François i naše sestra.“
Pohlédla jsem na spícího chlapce v posteli vedle stolu. François měl zavřené
oči, ale každý záhyb jeho těla jako by klidně vyčkával. Poslouchal nás. Dveře do
pokoje, který jsme sdílely s Käthe, byly pootevřené a já zahlédla odraz jejích
blankytně modrých očí, které se zase zavřely. Odvrátila jsem hlavu.
„To jsem si myslel.“ Josef měl tvrdý výraz ve tváři.
„Dobře,“ řekla jsem. „Tak si běž lehnout. Uvidíme se ráno.“ Odhodila jsem šití
na stranu a chystala se sfouknout svíčku, když jsem ucítila kolem zápěstí
bratrovu ruku.
„Liesl.“ Přeskočil mu hlas o několik oktáv, jako už několik měsíců ne,
nečekaně mladý a zranitelný. „Já… já…“
Zadržela jsem dech. Křehoulinké příměří, malé vlákno míru, a já si netroufala
ani vydechnout, abych jej navždy nezničila.
Chvíle se táhly a mezi námi se prohlubovala propast.
„Dobrou noc,“ popřál mi bratr nakonec.
Zavřela jsem oči. „Dobrou noc, Josefe.“
Sfoukl svíčku. Došla jsem do postele a po tmě jsem cestou klopýtala.
Pak se ze stínů ozval hlas tak tichý, že jsem si jej možná vymyslela:
„Sladké sny, Liesl.“
Nic se mi nezdálo.
Dalšího rána jsem se vzbudila pozdě. Käthe už odešla a šaty, které jsem došila,
zmizely s ní. Chlapci byli také pryč, ale François mi nechal vzkaz, že oba odešli
se sestrou něco zařídit a připravit se na karneval. Černobílý ples se konal za dva
týdny, takže jsme nemohli ztrácet čas.
Už dlouho jsem neměla žádný prostor sama pro sebe. O samotě jsem se cítila
nezvykle, jako bych na sobě měla šaty, které jsem už rok nenosila. Neseděly mi
přes ramena, jako bych zapomněla, jak je správně zaplnit a jak je vůbec nosit.
V hostinci byla každá chvilka samoty vzácná a tím i drahocenná. Byla jsem
opatrná, abych svými minutami a vteřinami nemrhala, raději jsem věnovala
všechny chvíle o samotě tomu, na čem mi záleželo nejvíc.
Hudbě.
Stůl v předním pokoji byl pokrytý papíry, tupými pery a rozlitým inkoustem.
Viděla jsem, kde moje sestra celé ráno pilovala svoje návrhy našich kostýmů na
černobílý ples – napůl dokončené nákresy krajek a stuh, siluety načmárané
v každém kousku prázdného místa – na jízdenkách, stránkách vytrhaných
z účetních knih, na rubu nedokončených skladeb. Bylo možné vysledovat průběh
jejích myšlenek stránku po stránce, jak se její představa vyjasňovala. Nekonečné
pokusy o zdokonalení a přesnost mi připadaly zároveň cizí a povědomé. Chápala
jsem ten proces tvorby a zrodu. Génius.
Nebo jsem tomu alespoň rozuměla kdysi dávno.
Jedna z prvních věcí, kterou jsme si pořídili, jakmile jsme se usadili v bytě, byl
klavír. François a já jsme několik dní obcházeli obchody s různými druhy kláves:
cembala, spinety, ale i nová křídla, která byla ve Vídni zrovna módní. Okouzlilo
nás, jak dobře jsou tyto nové nástroje naladěné, jak dobře znějí a jak dobře se
ovládají i tím nejjemnějším stiskem. Viděla jsem ve Françoisových očích touhu
a v jeho dotecích hlad, ale v našem bytě bohužel nebylo dost místa na křídlo.
Nakonec jsme se rozhodli pro klavichord, který se nám vešel do nacpaného
bytu a byl dost tichý na to, abychom nerušili sousedy. Nebyl to nástroj, na
kterém by se dalo cvičit na vystoupení, ale bylo možné u něj skládat a psát. Byl
to nástroj spíše pro mě než pro Françoise, přestože byl z nás dvou lepší
hudebník.
A stál nedotčený od doby, kdy jsme ho pořídili.
Koukám, že jsi hrál.
A já koukám, že jsi neskládala.
Přejela jsem prsty po klávesách. Na nástroji se už usadila tenká vrstva prachu
a špičky mých prstů po sobě zanechávaly pátravé stopy. Čekala jsem, zda se
dostaví nějaká nálada nebo inspirace, až mě přemůže touha skládat, ale nestalo
se nic. Samota kolem mě a ticho ve mně. Nezdál se mi jediný sen, co jsme přijeli
do města. Hlas uvnitř mě – můj hlas – mě opustil. Žádné nápady. Žádné nutkání.
Žádná vášeň. Měla jsem tiché noci. Prázdné. A ta nuda mi už přetékala i do dnů.
Myslela jsem si, že když odjedu z domova, odjedu od něj, uteču i před svou
neschopností skládat.
Říkám si, jestli náhodou neběžíš do Vídně, ale pryč od jednoho království.
Snadno se mi hledaly výmluvy, proč neskládám a netvořím. Tady ve Vídni se
moje rány snadno skrývaly za každodenní shon a hluk velkoměsta. Výbuchy
mánie nebo smutku mohly způsobovat obyčejné každodenní starosti: cena
chleba, šplouchanec z vylitého nočníku, cizí výkřiky a řev z radosti, smutku,
vzteku nebo překvapení, vypočítavá lhostejnost letmých známostí. Záplava
rozmanitých výjevů a zvuků, které jsme potkávali na ulici, mě zahlcovala,
hudebníci, umělci, šlechticové, žebráci, obuvníci, krejčí, zelináři, obchodníci,
bytní, jednoduše lidé všech tvarů, vzrůstu, ras a barev.
Ve městě s tisícovkami obyvatel jsem se však cítila osaměle jako nikdy
v životě.
Nejen můj vztah s Josefem se stal napjatým a křehkým. Käthe ke mně byla
střídavě něžná a podrážděná, protože se vedle mě nedalo vydržet. Šířila jsem
kolem sebe lítost a výčitky a moje nálada byla nestálá jako rtuť. Zatěžovala jsem
i nekonečnou trpělivost Françoise, v jednu chvíli jsem byla laskavá a pracovitá,
v další jsem trucovala a vrčela. I já sama jsem věděla, že jsem nesnesitelná, ale
můj vztek byl silnější než já. I mě samotnou moje kňourání vyčerpávalo.
Kolísala jsem mezi zlostí a sklíčeností a zuřila jsem, že si nedokážu vnutit štěstí.
Měla jsem všechno, co jsem si kdy přála. Byla jsem tu. Ve Vídni. Na začátku své
životní dráhy.
A ta se vůbec nevyvíjela.
Od chvíle, kdy jsem odešla z podsvětí, jsem práci na Sonátě svatební noci
nevěnovala žádný čas, který by stál za řeč, protože jsem nechtěla vidět netvory
ve své hlavě. Nechtěla jsem myslet na dotek ducha na svých vlasech, na tváři, na
rtech. Na ten povzdech na své kůži. Na zašeptání mého jména přes hranici mezi
světy. Děsilo mě, co tyhle ozvěny ze vzpomínek můžou vůbec znamenat. Padaly
překážky, ale mezi čím? Mezi dvěma světy? Hranice mého zdravého rozumu?
Tak jsem se držela zpátky.
Lépe jsem teď rozuměla tomu, proč táta vždycky potřeboval ještě jednu
sklenku, už jenom jednu. Pokušení otevírat staré rány, volat zpět ty pocity
a vjemy, opájet se společností Krále duchů, ať už skutečnou nebo předstíranou,
tím že bych pracovala na Sonátě svatební noci, bylo téměř neodolatelné.
Mně to ale moc dobře šlo.
Ale také jsem byla tak moc osamělá.
Bylo snadné, až příliš snadné si představovat, že Král duchů je můj spasitel
před žalem. Klávesy na klavichordu mě lákaly, jako pohled na laudanum láká
závislého. Jen malou kapičku. Jen jedinou. Jen dost na to, aby bolest ustala.
Usedla jsem a začala hrát.
Klávesy klavichordu byly tlumené, protože jejich mechanismus nebyl stavěný
na to, aby přenášely zvuk. Rozehrála jsem se několika stupnicemi a pak jsem si
dala pár cvičení na rychlost. Měla jsem ztuhlé prsty a unavenou mysl. Hrála jsem
strojově a hudba tak zněla stejně ploše, jako jsem se cítila.
Cvičením se člověk učí. Slyšela jsem otcův hlas z minulosti, jak se snažil bratra
naučit kázni, již nebyl schopen vnutit sám sobě. Prožitek lze předstírat, zručnost
ne.
Ale čím byla hudba bez citu? Bez prožitku, bez přesvědčení? Noty převedené
na zvuk, jen tóny uspořádané do příjemného pořadí. Slyšela jsem, jak melodie
stoupá a klesá, jak se různě často ozývají zvuky a ticho, ale co jsem neslyšela
a slyšet ani nemohla, byla moje hudba. Nevěděla jsem, kam se vydat. Nevěděla
jsem, co dál psát.
Moje neschopnost skládat byla z velké části spojená s mým vlastním strachem
z křehkosti mojí mysli, ale možná jsem se úplně pletla. Možná jsem se jen
obávala, že už nemám co dodat. Že je moje inspirace a múza pohřbená
v podsvětí, protože čím bylo moje umění bez Krále duchů? Hodiny, po které
jsme spolu pracovali na Sonátě svatební noci, patřily mezi nejlepší a nejplodnější
v mém životě. Co když jsem byla takovou hudebnicí jen díky němu?
Podsvětí, Skřetí háj a Král duchů zůstali za mnou. Já byla Elisabeth, celá,
přestože jsem byla Elisabeth, sama.
Byla to poměrně chladná útěcha.
„Buď mi nablízku,“ zašeptala jsem. V prázdných komorách mého srdce zněla
bolavá ozvěna, která neodpovídala ničím než dutou samotou. Pouto, které mě
pojilo na hudbu, kouzla a jakoukoli další záhadnou sílu, která mě nutila tvořit,
zmizelo.
„Buď mi nablízku,“ zopakovala jsem. „Prosím.“
Hluboko ve mně dřímalo semínko, ale bylo zadušené, ztlumené a přiškrcené.
Byla jsem moc daleko od slunce, hlíny, lesa a Skřetího háje, které mě odjakživa
živily, a ve Vídni jsem vadla a nemohla jsem v její neznámé půdě zapustit
kořeny. Rukou jsem se přiblížila k místu u krku, kde dříve visel, jeho ztráta mi
připadala jako ztráta končetiny.
„Prosím,“ škemrala jsem ochraptěle. „Prosím.“
Přes tohle se dokážu přenést. Přenesu se přes to. Tenhle život jsem si přála.
Tohle bylo vyvrcholení všech mých přání a tužeb. Jen jsem potřebovala čas. Zase
budu sama sebou, celá. Budu.
Budu.
Ale ať jsem hrála, jak jsem chtěla, jakkoli jsem jej volala, Král duchů
nepřicházel.
Byla jsem sama.
 DŮM ŠÍLENCŮ A SNÍLKŮ

V týdnu před Popeleční středou dostoupily oslavy karnevalu ve Vídni vrcholu.

Doma jsme vždy slavili Fasching po staru, lidé z města si oblékali strašidelné
masky, aby zahnali duchy zimy. Tady se každý večer konal ples nebo dva až tři
koncerty, všude vířily barvy a lidé v kostýmech volali Ahoj! a Schnelle, schnelle!
dlouho do noci. Tady nikdo nezaháněl duchy zimy do dalšího roku. Tady se
snažili vytěžit modly přepychu a výstřednosti, než přijde půst.
Na Šedivé úterý, kdy se konal ples našeho mecenáše, nám François pronajal
kočár do sídla hraběte. Dům Procházkových nebyl Stadthaus přímo ve městě, ale
zámeček na jeho okraji, kde zběsilý lidský život ustupoval krotké upravené
přírodě. Nestálo by mnoho úsilí ujít tu necelou míli pěšky, ale François mi
vysvětlil, že tak se to nedělá. Občas jsem si ve Vídni připadala, jako bych
přistála uprostřed hry, v níž všichni kromě mě znali figurky, tahy a pravidla.
„Já jen doufám, že vypadáme slušně,“ řekla Käthe a cestou kolem důstojných
sídel a trávníků si nervózně si rovnala kapesníček.
Na rozdíl od jiných večírků ve Vídni se u hraběte Procházky vyžadovalo,
abychom na sobě měli jedině černou a bílou. Bylo to zvláštní omezení, nad nímž
Käthe zprvu ohrnovala nos, ale rychle se s ním vyrovnala. Françoise s Josefem
oblékla do shodných, ale opačně zbarvených kostýmů dne a noci s tím, že
François byl v bílé a zlaté a můj bratr v černé a stříbrné. Jednoduché vlněné
pláště, brokátové vesty se zlatými a stříbrnými výšivkami a dobře střižené
kalhoty doplňovaly kožené boty po kolena, sice prosté ale výrazné. Přes oči měli
jednoduché hedvábné škrabošky, Josefovu zdobily hvězdy, Françoisovu zlatá
sluníčka.
„Magnifique,” ujistil ji François. „Très belle, mademoiselle.”
„Jsi vážně génius,“ dodala jsem.
S očekáváním jsme se otočili na Josefa, ale on se zarputile díval z okna kočáru.
Krev se mi vařila hněvem. Käthe pracovala, až měla na rukou mozoly a pod
očima kruhy, aby nám stačila vyrobit oblečení na ples, takže bylo namístě jí
alespoň poděkovat za její pilnou práci.
„Vypadáme úžasně,“ pokračovala jsem, jako bych jí mohla vynahradit
neomalenost našeho bratra.
Opravdu jsme vypadali skvěle. Käthe a já jsme šly za andílka s ďáblem, ale
k mému překvapení se sestra rozhodla, že za ďáblici půjde ona. Ve své černé
sametové róbě byla okouzlující, zlaté lokny si ozdobila černým hedvábím
a krajkami, které důmyslně zapletla dohromady a připnula je sponkami, takže
vypadaly jako rohy. Rty si namalovala jasně červenou rtěnkou a její modré oči
panovačně vyhlížely z pod černé masky. Na chvíli se mi před očima objevil
obraz polorozpadlých šatů na figurínách, mezi nimiž bronzové zrcadlo odráželo
nekonečnou řadu vymizelých královen duchů. Polkla jsem.
Šaty, jež moje sestra vyrobila pro mě, byly až nevinně jednoduché. Dlouhé
pruhy jemného bílého mušelínu tvořily rozevlátou a éterickou róbu a nějakým
způsobem se jí povedlo poskládat brokátovou pelerínu do tvaru andělských
křídel, která mi vyrůstala z lopatek a splývala k zemi. Do vlasů mi zapletla
zlatou stužku do korunky jako svatozář a jako doplněk jsem měla v ruce lyru.
Všichni čtyři jsme se na sebe dívali skrze svoje škrabošky a naše tváře vypadaly
podivně, jako tváře neznámých lidí.
Dneškem jsme se měli oficiálně představit vysoké společnosti Vídně.
Pozvánky, jež jsme měli s sebou, nás všechny jmenovaly rovnými hraběte
Procházky. Tvrdit, že jsme byli lehce nervózní, by bylo velice zdrženlivé. Käthe
a já jsme se vlastně nikdy nesetkaly se zámožnými členy místní společnosti.
Byly jsme dcerami hostinského. Naše jediné zkušenosti s penězi se týkaly jen
těch několika mincí, jež nám zůstaly v pokladnici. François vyrostl mezi
bohatými, ale také mezi ně nikdy nepatři. Barva jeho kůže jej navždy vylučovala
z vrstvy urozených, přestože se naučil jejich mravům a způsobům.
Podívala jsem se na Josefa, ale ten si nás nevšímal. Nedával na sobě nic znát,
nacvičil si výraz pečlivé lhostejnosti. Byla to lepší maska než ta, která mu
zakrývala oči, a mně vadilo, že si ji už nikdy nesundává.
Käthe zalapala po dechu. „Dívejte se!“ vydechla a ukázala z okna. „Dům
Procházkových.“
Na příjezdové cestě jsme se všichni nahnuli, abychom lépe viděli. Za branou
z tepaného železa porostlou břečťanem stál starý zámeček z šedých kamenů,
tmavého dřeva a s okny zdobenými železnými pruty. Vysoké oblouky tvořily
špičky na střechách, takže působil trochu jako klášter nebo hrad. Na dvoře
zpívala fontána, v níž seděla žena s rybím ocasem a pohrávala si s vodou padající
přes kamení. Celá stavba se vůbec nepodobala velkým domům a palácům, které
jsme potkávali cestou. Vypadala mnohem starší, pocházela z jiného století
a z jiného světa.
Dveře kočáru nám před vstupem do domu otevřel jeden z lokajů. Na to jakou
práci vykonával, byl poměrně drobný, vypadal trochu scvrkle a neupraveně. Měl
rozcuchanou paruku nasazenou nakřivo a kolem hlavy mu bílé chmýří tvořilo
obláček. Byl starý, mnohem starší než všichni ostatní lokajové, jež jsem viděla
ve městě.
„Děkuji,“ řekla jsem, když mi pomohl vystoupit.
Oplatil mi můj úsměv a já se musela držet, abych neucouvla. Měl zažloutlé
a špičaté zuby a v poblikávajícím světle pochodní měla jeho bledá kůže zelený
nádech. „Vítejte v domě Procházkových, Fräulein,“ zahlaholil. „V domově
šílenců a snílků. Doufám, že si pobyt s námi vychutnáte.“ Vytáhl květinu
zdánlivě odnikud a s poklonou mi ji předal. „A myslím si, že se to i stane.“
Vzala jsem si květinu z jeho kostrbatých prstů. Byl to obyčejný vlčí mák.
„Díky,“ zopakovala jsem rozechvěle.
„Připněte si ji,“ vyzval mě. „Pro víru.“
Víra? To mi připadalo jako zvláštní důvod, ale zasunula jsem si ten květ za
ucho, abych jej potěšila. Potom jsem si povšimla, že někteří hosté, kteří právě
přišli na ples, si také připnuli rudé květiny na klopy a šaty černo-bílé barvy jako
jasné šarlatové skvrny podobné krvi. Lokaj se mi uklonil a já spěchala za
zbytkem své rodiny do domu, abych se z té situace co nejrychleji vyvlékla.
Šílenci a snílci. Stála jsem v řadě společně s Käthe, Josefem, Françoisem
a ostatními hosty a čekala, až nás pořadatelé uvítají. Pod maskami jsme všichni
byli anonymní, ale dav návštěvníků oblečených jen v černé a bílé ještě navyšoval
pocit bizarnosti. Nebyla to přehlídka bájných netvorů ani krásných stvoření.
Všichni jsme byli jen kousky světla a tmy, a když jsem mezi nimi stála, cítila
jsem se, jako bychom všichni měli každou chvíli zmizet.
Váš mecenáš je prý docela výstřední a má takové… zvláštní choutky.
Strach mi sevřel žaludek ledovými prsty. Už jsme stáli skoro u dveří.
„Připravená?“ zeptala se Käthe a stiskla mi ruku. Modř jejích očí byla
v černobílém moři velmi výrazná. Její nervozita byla plná vzrušení, zatímco
moje stála na strachu. Snažila jsem se čerpat sílu z jejího veselí, z její slunečné
nálady, která by mi zahnala stíny pochybností.
Usmála jsem se a oplatila jsem jí stisk ruky. Podala jsem naše pozvánky
sluhovi u dveří a vešla dovnitř, překročila jsem práh ze šera do tmy. Pod nohama
mi cosi skřípalo a teprve když jsem se podívala na svoje boty, všimla jsem si
malých bílých krystalků.
Sůl.
Nevěděla jsem, co čekat. Možná na mě budou z temných koutů vykukovat
chrliče, případně tam bude stát polorozpadlý a oprýskaný nábytek a všechny sály
i pokoje budou stejně rozlehlé jako v podsvětí a budou také takovou oslavou
úpadku. Namísto toho nás uvítala obrovská mramorová vstupní síň. Dům
Procházkových vypadal spíše jako vnitřek zámku Schönbrunn a dalších
vídeňských sídel. Interiér byl natolik v rozporu s gotickým exteriérem, že jsem
až přemýšlela, zda jsme omylem nevešli do špatného domu.
Tyčilo se před námi velké schodiště do druhého patra a nad ním otevřené dveře
do plesového sálu. Pod ohybem schodiště byl tunel vedoucí do stínů. Skrz
bzučící dav a tlumené kroky nohou na parketách se shora linula tichá melodie
menuetu. Nad schodištěm visela kamenná deska s erbem a rozvětveným
rodokmenem rodiny Procházkových. Šlahouny z jeho stromu obklopovaly květ
vlčího máku uprostřed, vlevo nahoře bylo vyobrazené městečko na kopci, vpravo
dole meluzína sedící na kameni s rybím ocasem ponořeným do jezera, podobně
jako na fontáně na dvoře. Nad rodinným znakem bylo do mramoru vytesáno
rodinné motto: HOSTIS VENIT FLORES DISCEDUNT.
Přistoupil k nám sluha, který nám měl odebrat svršky, zatímco jsme s ostatními
hosty čekali, než se dostaneme do plesového sálu nahoře. Odevzdali jsme kabáty
a těžké oděvy, ale Josef zavrtěl hlavou a přitáhl si pouzdro s houslemi blíže
k tělu, jako by držel dítě. Nebo štít. Já s sebou přinesla svoje desky s hudbou
a můj bratr svůj nástroj, pro případ, že by si hrabě přál, abychom vystoupili.
„Ty nechceš tančit?“ zeptala se Käthe.
„Ne,“ zavrčel Josef. „Tančit nechci.“
„Jsme tu jako jeho hosté, Josefe, ne jak najatí hudebníci.“ Obrátila oči v sloup.
„Zkus se dobře bavit, prosím tě.“
Bratr si otráveně povzdechl a odkráčel kamsi do davu. S Françoisem jsme si
vyměnili pohledy. On zavřel oči a lehce zakroutil hlavou. Já se zašklebila. Jistě
nás čekala dlouhá noc, a to jsme ještě ani nevstoupili do plesového sálu.
Po všech stranách nás obklopovali ostatní hosté. Nepříjemná blízkost tolika
neznámých lidí se mě začala dotýkat a já při sebemenším dotyku nadskakovala
a kroutila se jako plaché zvířátko. Na svém posledním bále jsem byla obklopena
skřety a proměnčaty, ale tito hosté oblečení v černé a bílé mě děsili úplně stejně.
Vídeň byla v mnoha ohledech mnohem podivnější a nebezpečnější místo než
podsvětí. Začala jsem se potit navzdory své husí kůži.
„Mademoiselle?“ otočila jsem se a François mi nabízel rámě. Jeden koutek se
mu zvedl v milém úsměvu a já jeho paži přijala s úsměvem na oplátku. Když
jsme vcházeli do sálu, potily se mi ruce nervozitou, zesílila jsem stisk a on se ani
nepohnul. Byla jsem mu vděčná, že je tak neochvějný, protože se mnou se
místnost houpala jako loď na vlnách.
Když jsme vešli, neustálé bzučení hovoru mezi hosty se na chvíli zastavilo, jen
na nádech, na jeden tep. Upřela se na nás záplava očí a mou kůži zalilo horko
a chlad zároveň. Tolik tváří a taková očekávání. Roztřásla jsem se, pustila
Françoisovu ruku a snažila se zmizet ve stínech. Až v tu chvíli jsem pochopila,
že hosté nezírají na mě. Civěli na Françoise. Na jeho tmavou kůži v jasně bílém
kostýmu. Na kontrast mezi mou paží na jeho. Když jsme procházeli sálem,
ozýval se za námi šepot. Z žaludku se mi vydrásala provinilost a já měla pocit,
že se možná pozvracím.
„Françoisi,“ zahlaholila Käthe tak, že ji slyšeli všichni návštěvníci. „Já tak
doufám, že si pro mě vyhradíš aspoň jeden tanec.“
Šeptání utichlo. Käthe se usmála a její světlé kudrlinky zapletené do rohů se
zlatě zaleskly ve světle svíček. Byla nejkrásnější dívkou v místnosti a její krása
kolem ní vytvářela svatozář, která svítila stejně jako její slunečné vlasy. Napřáhla
ruku k Françoisovi jako královna noci, která navrhuje spojenectví slunečnímu
princi.
Nezaváhal, nehnul ani brvou. Hluboce se uklonil a vzal ji za ruku. „Bude mi
ctí, mademoiselle.“
Zářivě se na sebe usmáli a jejich úsměvy byly jen maskovaný škleb stavěný na
odiv celému sálu. Oba na mě pohlédli úkosem a na čele měli obavy a otázku.
Kývla jsem na ně a oni se vydali na parket, kde se přidali k dalším párům
tančícím veselou čtverylku. Na černých a bílých mramorových dlaždicích
uspořádaných jako šachová políčka vířily černé a bílé sukně a já se zatím stáhla
na okraj sálu, točila se mi hlava a měla jsem závrať. Potřebovala jsem něco k pití.
A čerstvý vzduch.
Odešla jsem od parketu hledat místo, kde se dám dohromady. Přecházela jsem
ve výstředním a snovém domě mého záhadného mecenáše z místnosti do
místnosti, ale ať jsem vkročila kamkoli, stál tam další neznámý člověk nebo
skupinka. Na dlouhých stolech ležely hromady jídla a ledové sochy vytesané do
tvaru bájných bytostí – stvoření s křídly a rohy, která se roztékala na vodu.
Uprostřed místnosti plula mechanická labuť ve stříbřitém potůčku plném ryb.
Pohnula hlavou a chytila jednu z ryb, které vyskakovaly z vody, a publikum
nadšeně zalapalo po dechu. Labuť se nepohybovala tak trhaně jako jiné automaty,
které jsem viděla v jiných velkých sídlech ve městě, a její neuvěřitelně živoucí
pohyby mi připomněly Constanziny příběhy o skřetích kouzlech. Očarovaná
brnění, nádherná kovářská díla, požehnané nebo prokleté šperky. O byť jen
jediný z těchto pokladů se vedly války, prolévala se za ně krev i utratilo
nepočítaně peněz. Přemýšlela jsem, kolik ta labuť asi stála.
Nebyla to ale jediná výstřednost. Tento dům byl plný takových nečekaných
cetek. V jednom rohu naléval pár stříbrných rukou nekonečný proud
šampaňského do nekonečného žlábku. V dalším stály potrhlé bronzové sochy
bez tvaru a významu… dokud kolem nich člověk náhodou neprošel
a neuvědomil si, že mezera mezi nimi tvoří ječící obličej. Procházela jsem se
skrze tyto místnosti, kolem oslnivých mladíků i ctihodných starců, kteří si přišli
odpočinout a poklábosit, užít si trochu klidu a míru.
Ale ty nebyly nikde k nalezení. Veškerý prostor naplňovaly klevety a dohady
jako bzučící hmyz, společně se stoupajícím dýmem ze svíček a pudrem z paruk.
Pach potu a parfémů zatěžkával vzduch a plnil mi hrdlo teplem a vlhkem. Z krků
a dmoucích ňader stoupalo horko a zatuchlé lidské pižmo, které mě tížilo
a dusilo. Zdálo se mi, že jsem koutkem oka zahlédla černé korálkové oči a prsty
jako větvičky, ale byl to jen lesklý černý knoflík na pánské vestě a tenká výšivka
na korzetu jedné dámy. Opět se mi udělalo zle, ještě více než předtím.
„Hledáš někoho, dítě?“ oslovil mě sytý, melodický hlas.
Otočila jsem se a uviděla vysokou ženu oblečenou jako zimní skřítek. Měla na
sobě jen bílou a její róba byla chytře pošitá korálky, které připomínaly třpytivý
padající sníh. V jedné ruce držela vřeteno a maska seschlé stařeny jí zakrývala
obličej nad dlouhým labutím krkem. Jediné, co narušovalo ten stříbrno-bílý
obrázek, byl rudý vlčí mák na jejím živůtku jako kapka krve na sněhu.
„N–ne,“ vykoktala jsem. „Vlastně ano, vlastně ne, vlastně myslím, že můj
bratr…“ Moje slova proudila překotným tempem jedno přes druhé, než jsem je
stačila zachytit, a předbíhala moje myšlenky. Zvuky v domě se slily do jednoho,
ztlumily se a hudba z vedlejší místnosti se zkreslila k nepoznání, jako
kdybychom ji poslouchali pod vodou. Zrak mi zakolísal a zúžil se, až z něj byl
úzký tunel, kde blízké věci vypadaly vzdálené a naopak.
„Tady máš.“ Žena mávla na číšníka, který šel kolem, a vzala si od něj dvě
sklenky silného červeného vína. „Napij se, má milá. Zklidní ti to nervy.“ Podala
mi skleničku.
Přes mlhu svých spletených myšlenek jsem si vzpomínala, že mi likéry ani
víno vlastně moc nesedí. Vracely se mi výjevy z posledního podobného bálu,
kde jsem se také napila z poháru, který mi nabídl záhadný cizí člověk. Přemohla
mě stejná nejistota a stejný neblahý pocit nerovnováhy mezi neklidem
a vzrušením, ale ze slušnosti jsem pití přijala. Opatrně jsem usrkla a snažila se
nedělat obličeje, když přišel neočekávaný květinový dozvuk té chuti. Nápoj mě
překvapivě skutečně uklidnil jako balzám na moje pocuchané a bolavé nervy.
„Děkuji,“ řekla jsem a malinko mi ukáplo. Stydlivě jsem si otřela ústa.
„Omlouvám se, madam.“
Žena se zasmála. „Člověk tomu musí přijít na chuť.“ Za maskou jí svítily světle
zelené oči, které svou barvou oživovaly tento bezbarvý sál. „Je to tvůj první
bál?“
Rozpačitě jsem se zasmála. „To je to tak zjevné?“
Místo odpovědi se na mě jen tajemně usmála. „A jak se bavíš, má milá?“
„Jsem poněkud zahlcená,“ přiznala jsem. „Právě jsem hledala nějaké místo,
kde popadnu dech. Trochu čerstvého vzduchu.“
Zimní paní mi uklidila volný pramínek vlasů za ucho a moje ruka vyletěla, aby
zachytila vadnoucí vlčí mák, který tam stále ještě seděl. Bylo to nepříjemně
důvěrné gesto od někoho, s kým jsem se neznala, a mně začalo být znovu
nevolno. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všimla jsem si, že všichni
účastníci, s výjimkou Françoise, Käthe a Josefa, si připnuli šarlatový květ na
kostým.
„Jsi si jistá? Venku je docela chladno,“ varovala mě. „Mohu tě doprovodit do
některého ze soukromých pokojů nahoře, pokud potřebuješ chvíli sama pro
sebe.“
„Ale ne, to bych přece nemohla,“ odmítla jsem a hořely mi tváře. „Myslím, že
jsem přehřátá. Možná by mi procházka venku udělala dobře.“
Její mimořádně zelené oči si mě zamyšleně prohlížely. „Hrabě s hraběnkou
mají na zahradě bludiště ze živých plotů, jestli se chceš projít.“
„Ano, prosím,“ přitakala jsem.
Kývla na mě. „Pojď se mnou.“
Podala jsem svůj pohár čekajícímu číšníkovi a následovala ženu v bílém pokoji
a chodbami do zahrady. Kulhala a z pod lemu její sukně vyčuhovala dřevěná
noha. Věděla jsem přesně, koho má představovat její převlek. Paní Perchtu
s labutí ploutví místo nohy, vánočního ducha, který hlídal, zda jsme za rok
upředli správné množství lnu. Ale bylo už dávno po Vánocích a blížilo se jaro,
dalšího dne začínal půst. Byla to prazvláštní volba.
Přišly jsme ke skleněným dveřím prázdného pokoje, které vedly na terasu.
„Zahrada potřebuje trochu upravit,“ řekla omluvně. „Je to tu trochu přerostlé.
Nevzhledné.“
„Ošklivosti se nebojím,“ řekla jsem. „Docela se mi líbí trocha divočiny.“
Její zelené oči zkoumaly mou tvář, jako by v ní hledaly odpověď na otázku, již
mi nepoložila. „Ano,“ odpověděla a položila mi ruku na tvář. „Zdáš se mi trochu
neobvyklá.“
Odkašlala jsem si, otevřela jsem dveře a vyšla ven na terasu, abych se vyhnula
jejímu dotyku.
„Netoulej se tu moc dlouho, Elisabeth,“ varovala mě. „Noc je dlouhá a jaro
ještě nepřišlo.“
Elisabeth. Na pažích mi naskočila husí kůže. „Jak jste věděla…“
Ale ta žena už odešla a zavřely se za ní dveře. Terasu lemovala zářivá
a souvislá bílá čára, která se jemně leskla v měsíčním světle. Ztěžka jsem polkla,
pak jsem překročila sůl a vyšla ven do tmy.
 LABYRINT

Nebyla jsem sama.

Několik hostů stálo i venku, postávali po skupinkách okolo pochodní
rozesetých po zahradách. Několik pánů kouřilo dýmku, zatímco jejich křehké
polovičky mávaly vějíři a odháněly si z obličeje modrý kouř a tiskly se k nim,
aby se zahřály. Ačkoli už se ve Vídni přes den oteplilo, noc ještě stále okusovala
každý kousek nezakryté kůže jako zlomyslný ledový skřítek. Studený vzduch na
tvářích mi byl příjemný, ale přála jsem si, abych měla kabát.
Když jsem sestoupila z terasy do zahrad, slyšela jsem tlumený smích a šepot
v konverzaci, neustávající bzukot, který mě pronásledoval jako hejno much.
Potlačila jsem nutkání plácat po slovech, která mi létala do uší.
„Slyšeli jste o chuděrovi Karlovi Rothbartovi?“ zaslechla jsem od jedné z žen.
„Ne!“ zvolal jeden z mužů. „Povídej.“ „Po smrti,“ odpověděla žena. „Našli ho
u něj v dílně, promodralé rty…“
Jejich hlasy se vytrácely, když jsem spěchala dál a dál do ponuré části zahrady
a hledala vchod do bludiště z keřů. Sice jsem nemohla snést svoje vlastní ticho,
ale přála jsem si, aby hlasy okolo mě zmlkly. Samota byla něco jiného než
osamělost a já si přála být o samotě.
Konečně jsem došla k bludišti. Daleko od kruhu hřejivého světla pochodní
a luceren byly listy i větvičky pokryté stříbřitou krajkou stínu a světla hvězd.
Vchod lemovaly dva vzrostlé stromy a na větvích zatím neměly žádné nové
pupeny. Ve tmě vypadaly ani ne tak jako zahradní sloupky, které značily vstup do
labyrintu, ale jako dva tiší strážci u brány do podsvětí. Ve stínech za obloukem
z ostružiní a úponků se svíjely různé tvary, lákavé i hrozivé.
Já ale neměla strach. Bludiště vonělo jako les za hostincem, hluboká zelená
vůně růstu a úpadku, v níž se propojoval život se smrtí. Dobře známá vůně.
Přívětivá vůně. Vůně domova. Sundala jsem si masku a překročila práh, za nímž
mě temnota zcela pohltila.
Na cestičkách nesvítily pochodně ani svíčky a skrz oblouk z hustého roští
nepronikalo světlo měsíce ani hvězd. Po těchto cestách jsem však kráčela
s jistotou, každá část mě pracovala v souladu s divočinou kolem. Na rozdíl od
bludiště u paláce Schönbrunn, které bylo pečlivě pěstěné a upravené, tento
labyrint dýchal. Po okrajích vnikala dovnitř příroda a znovu měnila zastřižené,
upravené a rovné cestičky na spletité neučesané tunely a pěšiny plné plevele
a divokých květin. Cesty teď nebyly jasně ohraničené, kořeny se rozrostly okolo
a větve byly zauzlené. Z hlubin labyrintu se ozývalo hihňání a vzdechy tajných
setkání mezi keři. Našlapovala jsem opatrně, abych nezakopla o párek milenců,
kteří si tu dali schůzku, ale na nikoho jsem nenarazila a postupně jsem si dovolila
sklouznout do meditativního rozpoložení. Chodila jsem v bludišti po spirálách,
které se vracely samy do sebe, a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila určitý klid.
Ze srdce labyrintu se začaly ozývat housle.
Bylo to, jako by se část mě, která až dosud dřímala, probouzela z hlubokého
spánku. Celá jsem se otevírala a rozvíjela pod vlivem toho zvuku, můj zrak byl
jasný a sluch zbystřil. Tenký vysoký zpěv nástroje působil vzdáleně, ale každá
nota zněla jasně jako kapka rosy a zvuk mě obklopoval ze všech stran: ze severu,
z jihu, z východu, ze západu, shora i zespoda.
„Josefe?“ zavolala jsem.
Svého bratra jsem neviděla od chvíle, kdy na začátku večera zmizel v davu.
Neobjevil se na parketu ani v žádném z pokojů, jež jsem navštívila ve snaze
dostat se ven. Předpokládala jsem, že se cítil stejně ztracený jako já a utekl na
první místo, které mu připadalo pohodlné a bezpečné. Bludiště z živých plotů
jako by vyčkávalo, podobně jako Skřetí háj, takový meziprostor, který
připomínal zapomenutá svatá místa světa.
Větvičkami a roštím okolo mě zašustil vánek a zvedl mi chloupky za krkem.
Noc se ochladila a já si kolem sebe ovinula paže, abych se zahřála. Ve vzduchu
byl cítit zvláštní kovový pach, jako by se blížila bouřka, přestože vítr, který mi
pronikal skrz tenké šaty, byl ostrý a řezavý. Suché listí se kolem mě prohánělo
jako myši a tma se ještě prohloubila, když měsíc zakryly mraky.
Zopakovala jsem si, že v labyrintu nejsem sama, že kdesi v těchto keřích je
dvojice milenců, která si vychutnává vzájemnou upocenou blízkost.
Když jsem šla dál, zvuk houslí se změnil. Prohloubil se, ztěžknul a ten hlas
prosytil cit a prožitek. Takhle můj bratr nehrál. Ta lehkost, nadpozemskost
a vzletnost, které pro něj byly příznačné, tady scházely. Tohle byl jiný hudebník.
Pak jsem poznala tu skladbu.
 Sonáta svatební noci.
Zuby mi o sebe cvakaly a neovladatelně jsem se roztřásla. Krev mi zmrazil
strach a zima. Jak to bylo možné? O tuto skladbu jsem se se svým bratrem
nepodělila. Dopisy, v nichž jsem mu poslala svoje nápady, zmizely bez přečtení
v rukou hraběte. Pokud jsem věděla, nikdy tu skladbu ani neslyšel. Možná měl
dobrý sluch a paměť, ale ani Josef by si nedokázal dokonale a dopodrobna
vybavit každou její notu, pauzu a frázi. Jen jediný člověk kromě mě znal Sonátu
svatební noci. Jediný.
„M-mein Herr?“
Ale to nebylo možné. Nemělo být. Nebylo možné překročit hranici mezi světy.
Co to mělo znamenat? Šelest okolo mě se proměnil na skřípavou smršť. Teď už
to neznělo jako listí, které šustí po promrzlé zemi, ale jako nehty, drápky, které
dřely o kamení.
Paní.
Vylekaně jsem se ohlédla přes rameno. V temnotě chodbiček bludiště jsem
neviděla žádnou povědomou postavu. Žádnou lidskou postavu. Cestou se ke mně
natahovaly a chmataly po mně ruce větví a šlahounů, jež vystřelovaly ze zdí jako
náhle rašící výhonky. Kamenné urny a mramorové lavičky se pokřivily
a zkroutily do šklebících se chrličů a já se na ně snažila nedívat a nepředstavovat
si černé korálkové oči a vlasy z pavučin.
Vaše Veličenstvo.
Ale to jenom šeptal vítr. Stejný vítr, který s sebou přinesl nebývalý zimní
chlad, vůni ledu a borovic, hlubokých vod a podzemních jeskyní. Byla to
vzpomínka, duch a projev mé touhy, ne toho, že jsem se pomátla. Ale podrost se
třásl a tančil a postupně se poskládal do tvaru dívky.
„Ne,“ zachraptěla jsem.
Z otrhaného listí vykoukl obličej s dlouhým nosem, špičatou bradou
a hubenými tvářemi. Byl to známý obličej, o němž jsem si myslela, že už jej
nikdy neuvidím.
„Větvičko?“ vydechla jsem.
Skřetí dívka ke mně sklonila svou hlavu plnou roští a pavučin na znamení
pozdravu. A úcty. Na zelenohnědých pažích měla žulové flíčky jako modřiny,
kousky kamene, který se jí šířil po tváři jako nějaká choroba. Škrábala si ty
skvrny, jako by ji bolely, a vypadala, že trpí. Jednou jsem viděla, jak se Větvička
mění v kámen, když porušila staré právo, aby mi prozradila, co se stalo první
královně duchů. Srdce mi sevřela lítost, strach a stesk, a natáhla jsem k ní
rozechvělou ruku.
 Moje skřetí děvčátko se ke mně také napřáhlo, ale naše prsty sebou vzájemně
prošly jako kouř. Pohybovala rty, ale neozýval se žádný hlas, jen tichý povzdech
větru.
„Větvičko?“ zašeptala jsem. „Větvičko? Co se děje?“
Otevřela ústa, aby promluvila, pak se ale chytila za krk, jak se žulové skvrny
na její kůži rozrůstaly a svíraly ji.
„Větvičko!“
Úmluva je prolomena. V nekonečných černých očích měla hrůzu, první lidskou
emoci, kterou jsem kdy viděla na tváři skřeta. Ničí nás to. Ničí to jeho.
Jeho. Krále duchů. Mého strohého mladíka.
„Větvičko!“ Natahovala jsem se po její ruce, ale nenašla jsem nic než jen
hrstku trní. „Větvičko!“
Zachraň nás. Větvička vykřikla tichou úzkostí, její tělo nepřirozeně praskalo,
drolilo se a lámalo a ona se bránila tomu, jak se rozpadala zpátky na křoví
a mlází. Zachraň ho.
„Jak?“ křičela jsem přes zuřící vítr. „Řekni mi to!“
Oči mé skřetí dívky se otočily vzad a ze země vyrašily šlahouny, které svázaly
její tělo jako vězně v řetězech. S nesmírným úsilím zvedla ruku a ukázala svými
prsty s nadbytkem kloubů k mým nohám.
Vlčí… máky…
Když jsem se podívala na zem, viděla jsem, že stojím v červené řece, v potoce
krve, která ode mě vedla jako cesta z rudých kvítků. „Větvičko?“
Nikde nic nebylo, jen hvězdy, které na mě pomrkávaly skrz šlahouny ostružiní.
Měla jsem pocit, že v dálce slyším burácení hromu a vichřice, která kvílela za
hranicemi zeleného labyrintu. Dunění kopyt a vytí loveckých psů. Divoký hon.
Jsou zhmotněním starého práva: mají ocel, zuby a ohaře, aby sklidili, co jim
dlužíme.
S bušícím srdcem jsem běžela po cestičce z vlčích máků a snažila se předehnat
bití poplašných zvonů ve své hlavě. Za sebou jako bych slyšela těžké
oddechování a dusot někoho, kdo mě pronásleduje. Zatáčka za zatáčkou, až se
květiny vytratily a já příliš pozdě pochopila, že jsem ztracená v labyrintu.
A stále jsem slyšela housle.
Přitiskla jsem si ruku na hrudník a snažila se popadnout dech. Na rty mi přišlo
něčí jméno – Josef? Käthe? François? –, ale kdo z nich by mě tu našel, když
jsem byla sama a anonymní? Pomyslela jsem na Krále duchů a pálení v mém
hrudníku se prohloubilo na bolest v duši.
Křoví za mnou hlasitě zašustilo. Otočila jsem se a zalapala po dechu.
 Ve stínech se tyčila postava s pletí tmavou jako noc a očima bledýma jako
měsíc. Zpřelámané a pokřivené prsty měla obtočené jako výhonky kolem krku
houslí s popraskaným a oloupaným lakem pod vlivem času. Z hnízda pavučin
a chmýří mu vyrůstala koruna z rohů, ale tvář, která se na mě dívala, byla lidská.
Známá.
On.
„M-mein Herr?“
Z jeho rtů se neozval žádný zvuk a jeho hlava se nehýbala. Obličej, který na
mě hleděl, mi byl drahý i navzdory všem změnám, ale přesto jako bych se dívala
do očí cizího člověka. Dvoubarevné duhovky zcela zesvětlaly na bledě modrou,
která se ve tmě leskla, a v jejich hlubinách nebyl ani náznak, že mě poznává.
„Mein Herr,“ zopakovala jsem.
Ale v jeho ledových očích nebyla ani jiskřička lásky. Nevěděla jsem, jestli
unesu váhu svého zlomeného srdce.
„Ach, mein Herr,“ zajíkla jsem se. „Co ti to udělali? Co jsem ti to udělala já?“
Pomalu a opatrně, jako bych se snažila nevyděsit plaché lesní zvířátko, jsem
pozvedla ruku a natáhla prsty. Napřáhla jsem se k jeho tváři, abych mu položila
dlaň na kůži, cítila jej pod svým dotykem. Král duchů byl nehybný a já se
přibližovala kousek po kousku, naše oči se setkaly a já zkoumala nové hranice
mezi námi. Rozšířily se mu zorničky a tenký proužek barvy okolo nich se
zasytily do šedomodré a tlumeně zelené.
„Elisabeth?“
Když se ozvalo moje jméno, prudce napřímil hlavu.
„Elisabeth!“
„Ne,“ zašeptala jsem. „Ne, prosím, buď mi nablízku…“
Ale v dalším okamžiku už tam nebyl. Tvář, k níž se blížila moje ruka, bylo
hladké dřevo třešně a jeho koruna z rohů byly její větve, jeho oči dvě hvězdy na
nočním nebi, které na mě posměšně poblikávaly. Vlna zmaru a zoufalství mě
málem srazila na kolena. Samozřejmě to byl jenom zlý sen. Jenom moje touha
a osamělost, které vdechly život stínům v mojí mysli.
„Elisabeth? Á, tady tě máme!“ ozval se neznámý hlas s lehkým přízvukem.
Ohlédla jsem se za rameno a málem omdlela, když jsem viděla, že se vedle mě
vznáší lebka se zuby vyceněnými v ďábelském úsměvu.
„Jsi v pořádku, děvče?“ Lebka se zvedla a v tu chvíli jsem pochopila, že se
nedívám na kostlivce, ale na podsaditého muže v černém plášti s maskou smrtky
na hlavě. Neuvěřitelně realistickou a podrobně vyvedenou maskou smrtky.
„P–pardon,“ zakoktala jsem. „Kdo jste?“
 „Jsem Der Tod,“ zasmál se. „Měl jsem za to, že můj převlek to říká jasně.“
Pokynul mi špičkou své falešné kosy. „A ty, má milá, jsi můj ztracený anděl
hudby. Hledáme tě už přes hodinu.“
Zůstávala jsem v klidu, abych toho drobného muže nevyděsila a on neudělal
nic nepředvídatelného. „My?“ zeptala jsem se. „Kdo mě hledá?“
„Já a moje manželka, pochopitelně,“ prohodil vesele, jako by to byla zcela
samozřejmá odpověď. „Čekáme na tebe už dlouho. Ale teď, má milá, se musíme
vrátit na večírek.“
Na tak záhadný výrok jsem neměla odpověď. Když jsem se za tím cizím
člověkem v kostýmu smrtky hned nevydala, tázavě naklonil hlavu.
„Fräulein? Jdete se mnou?“
„Nesmíte se zlobit,“ opáčila jsem škrobeně. „Ale nevím, kdo jste, pane
Smrtko.“
„Hmmm? Aha!“ Zasmál se a nadzvedl si masku, pod níž se ukázal překvapivě
veselý obličej s tvářemi kulatými jako jablíčka. „Omlouvám se.“ Elegantně se mi
poklonil. „Jsem Otto von Procházka und zu Snovín, k vašim službám.“ Narovnal
se, znovu si na tvář nasadil svou masku smrtky a znovu se stal anonymním.
„Pořadatel tohoto nechvalně proslulého setkání, majitel tohoto překrásného
domu, a pokud se nepletu,“ v jeho tmavých očích pod lebkou se zajiskřilo, „tvůj
nový štědrý mecenáš.“
 ROUCHO BERÁNČÍ

Hrabě Procházka byl… nečekaný.

Můj tajemný dobrodinec byl tlustý muž malého vzrůstu a neurčitého věku. Ta
troška vlasů a vousů, co mu vyrůstala kolem hlavy a na tvářích, byla šedá, ale
měl růžové líce svítící mládím a veselou povahu. Vestu měl kolem lesklých
měděných knoflíků zvrásněnou stejně jako kůži kolem očí, když se usmíval. Až
na masku s lebkou jeho kostým smrtky působil, že si jej narychlo poskládal
z černého hedvábného pláště přes obyčejné šaty, světlou saténovou vestu, tmavé
vlněné sako, šedivé kalhoty, bílé podkolenky a černé boty s měděnými přezkami,
které se matně leskly v měsíčním světle. Na klopě měl připnutý krvavě červený
vlčí mák.
Až do té chvíle jsem si neuvědomila, že jsem si o svém mecenáši udělala
určitou představu podle elegantního písma vzdělané osoby v jeho dopisech,
stejně jako podle nemravných historek, jež vyprávěla Frau Messnerová a dámy
v obchodě Herr Schneidera. Nebyla jsem si úplně jistá, co jsem přesně
očekávala – někoho vysokého, krásného a možná trochu unylého – ale určitě
jsem si nemyslela, že můj dobrodinec, o kterém jsem tolik pochybovala a slyšela
o něm tak pobuřující zvěsti, bude veselý malý papoušek, který cvrliká v němčině
s českým přízvukem.
„Moc se omlouvám, jestli jsem vás polekal,“ řekl hrabě. „Ale váš bratr, sestra
a přítel měli obavy o to, kam jste se ztratila, a když mi manželka sdělila, že jste
šla ven na zahradu, věděl jsem, že pro vás musím jít. Málokdo totiž dovede
labyrintem projít.“
Můj nečekaný hostitel skutečně procházel zatáčkami bludiště s jistotou,
zatímco já za ním klopýtala a zakopávala.
„Vymyslela to moje babička,“ pokračoval hrabě nehledě na to, jestli já
odpovídala, nebo ne. „Myslím to bludiště. Dobře jí šla matematika a hádanky,
ale labyrint se prý neřídí žádnou logikou, již by kdokoli dovedl rozklíčovat.“
Zasmál se. „Říká se, že aby jej člověk vyřešil, musí být buď kouzelný, nebo
šílený.“
Kouzla. Vzpomněla jsem si na cestičku z vlčích máků, jež se přede mnou
objevila v temnotě, a jak na mě pomrkávaly lesklé oči na nočním nebi. Šílenství.
„Myslím si, že je poměrně jasné, co z toho jsem já,“ dodal šlechtic. Zakřenil se
a ten výraz byl tak vyšinutý, že jsem měla podezření, že znám odpověď.
„Obojí, pochopitelně,“ pokračoval. „Ačkoli moje žena by asi nesouhlasila.“
Jeho úsměv se rozšířil, což mi nepomohlo se cítit méně nesvá. „No, podívej se
na mě, já tady brebentím jak malá holčička. Pojď, přidáme, noc je tmavá a plná
netvorů, kteří by tě mohli popadnout a odnést pryč.“
Nastražila jsem uši. „Odnést mě pryč?“
Zastavil se, obrátil se ke mně a zahleděl se na mě skrze otvory v masce.
„Copak jsi neslyšela, co se povídá?“ Jeho hlas byl jemný a sladký. „Někteří by
řekli,“ pokynul k domu a ke městu, „že zmizení jsou neblahým důsledkem, ehm,
radovánek, kterým se věnuji se svými společníky.“
Ztuhla jsem při pomyšlení na to, co mi říkala moje paní domácí, Frau
Messnerová: o bezejmenné dívce, již si Procházkovi vzali pod křídlo, mladé
vesničance, která zmizela za záhadných okolností. V myšlenkách mi jako světlo
svíčky poblikávaly a tančily ještě další drby a povídačky. Laudanum. Rituály.
Tajemství.
Můj hostitel prolomil napětí smíchem. „Jen tak žertuji, má milá. Nemáš se ode
mě čeho bát! Á, vidím, že jsme je už našli,“ zamával komusi v dálce. „Nebo
možná oni našli nás.“
Vynořili jsme se z labyrintu. Venku stály dvě postavy na pozadí světel z domu:
vysoká bílá žena v masce paní Perchty a vysoký štíhlý mladík s pouzdrem na
housle, převlečený za noc.
Josef.
„Tady tě máme,“ přivítala mě žena v bílém. „Už jsem si začala dělat starosti.“
Její zelené oči byly živé i ve stínu její masky. „Noc je chladná a tys byla venku
poměrně dlouho.“
„Fräulein,“ oslovil mě hrabě. „Rád bych vám představil svou ženu, hraběnku
Marii Elenu von Procházka und zu Snovín.“
Jeho manželka. Naše dřívější setkání najednou dávalo smysl. Proč byla tak
přátelská i jak mě mohla znát. Dohromady spolu tvořili podivný pár. Ona byla
půvabná, upravená a elegantní, zatímco on vypadal, jako by ho vyrobil roztržitý
loutkář.
 „Je mi ctí,“ řekla. „Ale už jsme se setkaly.“
Opožděně jsem si vzpomněla na slušné vychování a předvedla neohrabané
pukrle. „M–madam.“
„Správně se říká Osvícenosti,“ opravil mě hrabě laskavě.
„Aha.“ Zahořely mi tváře studem. „Přijměte mou omluvu.“
Hrabě nad tím mávl rukou. „Nepitvejme se takových nesmyslech. Říkej mi
Otto nebo mein Herr, jestli chceš.“
Ruka se mi sama vydala k prázdnému místu u krku, ale nikdo si toho patrně
nevšiml.
„Měl bys přestat ztrapňovat naše hosty, Otto,“ pokárala jej hraběnka, ale hlas
měla laskavý. „Musíte odpustit mému manželovi, děti,“ otočila se na mě
s Josefem. „Občas se nechává unést svým nadšením.“
Podívala jsem se na bratra, ale on zatvrzele hleděl jinam.
„Jdeme zpátky?“ zeptal se bezbarvým hlasem. „Potřebuji čas na rozehrání.“
„Tvůj bratr se nabídl, že nás poctí představením,“ vysvětlila hraběnka. Její
jasně zelené oči se upíraly na mou tvář. „Výběr, který bude zahrnovat i tvou
práci, chápu-li to správně.“
„Ach ano, skladatelka,“ navázal hrabě Procházka. „Máš tak vzácný
a okouzlující dar, Fräulein!“
Pokusila jsem se o úsměv, ale můj obličej byl stejně zmrzlý jako okolní
vzduch. „Není to tak úplně dar, vaše Osvícenosti.“
„Nesmysly,“ opáčila hraběnka. „Dar tvorby a génia je to jediné, co sdílíme
s Bohem. Vítej svoje nadání, Elisabeth, protože je opravdu vzácné. A teď,“
ohlédla se přes rameno k labyrintu, „se rychle vrátíme dovnitř. Dnes v noci není
dobré se zdržovat venku bez ochrany.“
Josef svraštil čelo. „Ochrana?“
„Před mrazem.“ Hrabě na nás vrhnul odzbrojující úsměv.
Hraběnka zavrtěla hlavou. „Jenom taková stará pověra, dítě, nic víc. Je Šedivé
úterý, kdy přechází jedno období v druhé. Zimní dny končí a kolem nás krouží
nepřátelské síly.“
Tentokrát se mi bratr už podíval do očí. V těch bledě modrých hlubinách byla
otázka, na niž jsem neznala odpověď. My dva s Josefem jsme vyrostli s příběhy
o skřetech, vodních bludičkách a Králi duchů, ale kromě toho existovaly další
mýty a příběhy, které jsme měli ještě objevit. Divoký hon. Zasažení skřítky.
Hrabě se otřásl. „Pojďme už dovnitř, drazí, už mi mrzne pozadí.“ Nabídl své
manželce rámě, nejen však ze zdvořilosti, ale i aby jí pomohl dobelhat se do
domu.
 „Otto!“ Hraběnka něžně plácla svého muže přes paži, ale výraz v jejích
zelených očích určitě nebyl hravý. Vypadala spíš ustaraně, očima těkala tam
a zpátky mezi námi a bludištěm, jako by i ona slyšela přízračné dunění kopyt,
které se k nám line z jiného světa.
Uvnitř byl ples v plném proudu a přes rytmický pohyb nohou a šustění bot
a sukní po zemi pronikal zvuk hudby. Hrabě s hraběnkou nás s Josefem přivedli
do galerie stranou od sálu a od davu na parketu, ale rozhodně tam nebylo
prázdno. Shromáždila se tam hrstka hostů, kteří popíjeli, kouřili a smáli se
s nenuceností dobrých známých a přátel. Pod maskami všichni vypadali
tajuplným způsobem podobně, přestože jsem je vůbec neznala. Všichni měli
baculatý, spokojený vzhled lidí, kteří nikdy nezažili ani okamžik nepohodlí,
a chovali se tak bezstarostně a štědře, jako by jim v životě nic nechybělo, ale
i přesto v nich byl cítit určitý hlad, chtíč, touha. Můj bratr a já jsme v jejich
vytříbených kruzích byli jen jepice, ale kdykoli na nás stočili pohled, zaujatě,
dychtivě setrvali na našich tvářích. Jejich zvědavost mě nepohodlně svrběla.
„Kde je Käthe s Françoisem?“ zeptala jsem se. Drkotaly mi zuby, ale nejen
zimou.
„Ty se třeseš!“ vykřikla hraběnka. „Pojďte se oba zahřát ke kamnům.“
Odvedla nás s Josefem k horkému předmětu, který jsem dosud považovala za
vysokou keramickou sochu nebo skříň v kamenném výklenku. Vypadal trochu
jako malá pec a zepředu měl vyryté vlčí máky.
„Mám ti přinést šál, má milá?“ nabídl mi hrabě. Masku lebky měl teď
vytaženou na hlavě, tváře měl červené od námahy a zimy a po spáncích mu
stékal pot.
„Ale ne, vaše… Vaše Osvícenosti,“ odpověděla jsem. „Je mi dobře. Viděl jste
mou sestru a přítele?“
Ale hrabě si mě nevšímal. Přivolal si sluhu a něco mu pošeptal do ucha.
„Mohl bych se někde rozehrát o samotě?“ zeptal se tiše Josef hraběnky. Očima
kmital z rohu do rohu, ze strany na stranu, a sledoval, kolik lidí stojí v galerii.
„Ale jistě, dítě.“ Pokynula na dalšího sluhu, který přikývl a zmizel v davu.
„Máme dole v salonu klavír,“ nabídla. „Obávám se, že není nijak vynikající, jen
staré cembalo po Ottově babičce. Bude to stačit?“
Josef se na mě otočil se zdviženým obočím. Bylo poněkud překvapivé, že
hrabě, který o sobě prohlašoval, že je milovníkem hudby – mé hudby – nemá
v domě o něco modernější nástroj. Téměř všude se v té době už hrálo na křídla.
„Museli bychom požádat Françoise, Vaše Osvícenosti,“ namítla jsem. „S mým
bratrem obvykle hraje on.“
„Ne ty?“ zeptala se hraběnka. Zněla neutrálně, ale působila překvapeně.
„Ne, madam.“
„Ale já myslela, že jsi hudebnice.“
Kousla jsem se do rtu. Bratr kdysi prohlásil, že mezi námi dvěma jsem já
génius, tvůrce, nikoli jen interpret. Já psala poznámky, Josef jim vdechoval život.
Ale řada slavných vídeňských skladatelů svoje díla i hrála, například velký již
zesnulý Mozart, nebo jeho následovník Beethoven. Já nebyla nijak vynikající
hudebnice, jak jsem zjistila téměř okamžitě poté, co jsem poprvé slyšela
Françoise.
Právě v takových chvílích jsem si přála, aby mě bratr bránil, mluvil za mě,
vysvětlil, jak pracujeme, pro jednou se mě zastal. On ale dál mlčel a zůstával
stranou, téměř neviditelný i přes svoje zlaté lokny, ostré rysy a štíhlou, vysokou
postavu.
„Jsem hudebnice,“ souhlasila jsem tiše. „Ale moje nadání spočívá v tom, že
hudbu vytvářím, ale nehraji. Moje hraní je velmi chabou náhražkou za
Françoisovo, jak uvidíte sami.“
V jejích zelených očích se zalesklo – bylo to pobavením? Vztekem? –
a hraběnka si mě pečlivě prohlížela. „I přesto,“ namítla. „Jsi přece skladatelkou
díla Der Erlkönig, že? Zajímá mě tvoje provedení tvé skladby, ne interpretace
někoho jiného.“
Znovu jsem se podívala na Josefa, ale ten si pohrával s pouzdrem na housle
a nervózně přešlapoval z místa na místo. Neklid ve mně vypálila náhlá vlna
vzteku. Pokud za mě můj bratr odmítal hovořit, já také nic neřeknu. François byl
pro Josefa mnohem lepším spoluhráčem než já. Měsíce spolu cvičili na cestách
a on věděl, jak jejich hraní přetvořit na jedinečné představení, ne jen projev
nadání každého zvlášť.
„Jak si přejete, Osvícenosti,“ řekla jsem.
„Prosím tě,“ usmála se hraběnka. „Jsme tu mezi přáteli. Říkej mi Eleno.“
Snažila jsem se nedat najevo, že jsem nesvá. „Ano, paní,“ odpověděla jsem.
Nemohla jsem se přinutit oslovit ji křestním jménem.
Za její zimní maskou jí zajiskřily oči. „Tak platí,“ řekla. „Pojďme tedy dolů.“
Objevil se ještě další sluha se sklenkou sherry. Nebo to byl ten první? Už jsem je
ani nerozeznávala. „Ach, díky. Napijte se, moji milí. Zahřeje vás to, až se
vzdálíme od kamen.“
S Josefem jsme ze slušnosti přijali sklenky, ale ani jednomu se nám příliš
nechtělo se si loknout.
 „Jen pijte,“ poháněla nás hraběnka. „Napijte se a začneme.“
Nevěděli jsme, jak jinak ji neurazit, a tak jsme oba vypili sherry a vrátili
sklenky na podnos. Josef se rozkašlal a zčervenal mu obličej.
„Fra… François,“ vykuckal, ale naše hostitelka jej zřejmě neslyšela. Napřáhla
paži ke svému manželovi, který ji vzal za ruku a pomohl jí sejít schody.
S Josefem jsme je sledovali.
„Takže,“ začal po chvíli. „Jdeme na to?“ Nepřítomně se poškrábal na krku,
jako by si z něj mohl vymnout sherry, které právě vypil. Právě v tu chvíli jsem si
všimla vlčího máku na klopě jeho kostýmu.
„Sepperle,“ ukázala jsem na ten květ. „Co to je?“
„Hmmm?“ Spustil ruku a podíval se na svou klopu. „Aha. To mi dala
hraběnka. ,Pro víru,‘ říkala.“
Nahmatala jsem zvadlou květinu za svým uchem. V bludišti jsem ji neztratila.
„Seppe,“ zašeptala jsem. „Kam jsme se to dostali?“
Odpověď mu trvala dlouho. „Tak to mi pověz ty, Liesl,“ řekl. Pod černou
škraboškou měl tvrdé oči. „Není to snad to, co jsi vždycky chtěla?“
 DER ERLKÖNIG.
A JEHO VLASTNÍ

Salonek v přízemí byl malý, spíše jako šatna pro ministranty v kostele než
přijímací pokoj. Také vypadal trochu jako sakristie, zdi v něm byly obložené
tmavým dřevem a žulovou podlahu pokrýval perský koberec. Akustika tady byla
zvláštní, zvuky se odrážely a tlumily zároveň, a já si znovu říkala, že pro někoho,
kdo tvrdí, že miluje hudbu, to je zvláštní místo na pořádání koncertu.
Když jsme s Josefem vcházeli, hrabě s hraběnkou už byli pohodlně usazení
v měkkých sametových křeslech na protilehlých stranách pokoje. Mezi nimi
stálo cembalo a oni vypadali jako bohové střežící vchod do hudebního podsvětí.
Ani jeden si nesundal svou masku. Hraběnka byla stále paní Perchta v labutích
peříčkách a hrabě der Tod v převleku smrtky. Zrcadlení a protiklady: bílá
a černá, noc a den, jen shodné rudé vlčí máky na jejich šatech jako kapičky krve.
„Vítejte,“ oslovila nás hraběnka. „Udělejte si pohodlí. Až se budete cítit
připraveni, můžeme zavolat ostatní hosty na vaše vystoupení.“
„A moje sestra?“ zeptala jsem se. „François?“
Hrabě se usmál. „Určitě přijdou s ostatními.“
Jeho manželka pokynula k cembalu. „Vaše království čeká jen na vás, děti.“
S bratrem jsme si vyměnili pohledy, než jsme se přesunuli k nástrojům. Můj
bratr si odložil pouzdro a vyňal z něj housle, zatímco já se usadila u cembala.
Zvedla jsem ruce k černým a slonovinovým klávesám, opačně barevným než
všechny ostatní, na které jsem kdy hrála. Celé tóny byly černé, půltóny bílé,
a mně se na chvíli sevřel žaludek strachy, že jsem zapomněla hrát. Z otočených
barev jsem měla závrať a nebyla jsem si jistá prstokladem ani notami.
„Liesl?“ Josef držel smyčec nad strunami a chystal se ladit housle.
Setřásla jsem ze sebe prvotní zmatení a našla se. Zahrála jsem pár akordů.
Nástroj byl sice starý, ale poměrně dobře udržovaný, drnkací mechanismus
fungoval hladce a struny byly naladěné. Josef na mě kývl a já mu zahrála G, D,
A a E, opakovala jsem je stále dokola, dokud si se mnou nesladil housle. Pak si
poctivě přehrál všechna svá cvičení: stupnice, tercie, kvarty, kvinty, opakované
hudební fráze, na kterých si rozcvičoval ruce.
Já udělala u cembala totéž, snažila se seznámit nejen s úplně novým nástrojem,
ale také se znovu rozpomenout, jaké to je hrát před publikem a ne pouze
v soukromí. Cvičení na obratnost a rozehrání, do kterých nás táta nutil každý
den, jsem už dávno přestala dělat, a moje prsty mi připadaly tlusté a těžké jako
olovo.
„Jste připraveni?“ Hraběnka nás sledovala se živým zájmem, ale pozornost
hraběte jako by bloudila někde jinde. Na někoho, kdo se mě sem tolik snažil
dostat – sem do Vídně, do vlastního domova – kvůli mojí hudbě, projevoval
překvapivě málo zájmu o naši hru. Nejprve jsem jeho nemotornou výstřednost
pokládala za šarm, nebo možná důsledek pomatení laudanem, ale teď se moje
pocity vůči mému mecenášovi rychle vracely k původnímu strachu.
„Když dovolíte,“ pípla jsem nesměle. „Nechala jsem nahoře desky s notami,
kabát a pár dalších věcí. Kdyby někdo mohl…“
Než jsem stačila dokončit myšlenku, do místnosti vešel další sluha v červeném
s mými koženými deskami na stříbrném podnosu. Můj strach se ještě prohloubil.
Tato místnost, mí hostitelé i celý dům vytvářeli dohromady strašidelný celek
a podivná stejnost mužů v livrejích tomu narůstajícímu pocitu, že to není
skutečné, jen přidávala.
S upjatým úsměvem jsem poděkovala sluhovi, otevřela desky a listovala
stránkami, dokud jsem nenašla tu, na níž byl Der Erlkönig. Snažila jsem se
nevnímat hraběnčin pohled upřený na mou kůži. V jejím pozorování bylo něco
víc než jen zvídavost. Bylo to jako hlad nebo touha, která z ní vyvěrala ve vlnách
jako parfém, a ve mně vyvolávala zároveň stud a vzrušení.
Opřela jsem noty na stojánku cembala a usadila se na lavici. Podívala jsem se
na Josefa, který právě tiše prohmatával krk houslí a téměř ledabyle cvičil
prstoklad. Tahle jeho nedbalá lhostejnost k vystoupení mě zasáhla více než jeho
chlad ke mně. Josef byl přece citlivý a ostýchavý. Nebo alespoň býval.
„Zavoláme vaše hosty, Vaše Osvícenosti?“ zeptal se plochým hlasem.
Hraběnka se usmála a opřela se do židle. „Trochu jsem doufala, že nám
dopřejete provedení skladby Der Erlkönig jen pro nás, pane Voglere,“ řekla.
„Snad vám to nevadí.“
Josef pokrčil rameny, ale pak se rychle a zdvořile poklonil. „Jak si přejete,
paní.“
 Položil si nástroj na rameno, smyčec držel volně u boku a s očima upřenýma
na mě čekal, až se k němu připojím. Vzadu v hlavě mi začalo vtíravě tepat a já
litovala, že jsem si nedala nahoře mezi stoly obloženými jídlem ani sousto. Cítila
jsem se, jako bych spolykala štěrk, ale usmála jsem se na svého bratra a přikývla
jsem. Napřímil záda a opřel si housle o bradu, zatímco já připravila ruce na
klávesách a čekala na jeho znamení. Josef mi udal tempo, odpočítal nám takt
smyčcem a začali jsme hrát moji skladbu.
Zvuk cembala zněl napřed společně s houslemi řezavě. Trsátka v nástroji
drnkala a drnkala, struny se chvěly a nerezonovaly a skladba tak získala
zlověstný nádech, jaký obvykle neměla, když jsem ji hrála na novější nástroj.
Snažila jsem se ukotvit v tomto novém poslechovém prostředí, soustředit se na
noty, a ne na zvuky. Rozptylovala mě náhlá touha experimentovat
a improvizovat. Opravdu hrát. Poskakovat a dovádět a pobíhat v hudbě, jako
jsme to dělávali s Králem duchů, když jsem byla malá. Zavrtěla jsem hlavou
a snažila se raději zaměřit na svého bratra, poslouchat jej, následovat
a doprovázet.
On tam ale nebyl.
Josef nebyl přítomný ve své hře. Noty zněly stejně přesně jako obvykle, ale
něco tam chybělo, naše spojení, které mezi námi obvykle plynulo tam a zpátky,
jako bychom vedli rozhovor. Hráli jsme jeden vedle druhého, ne spolu.
Hrabě se zavrtěl na židli a rukou si zakryl ústa při zívání.
Ach, mein Brüderchen, pomyslela jsem si. Ach, Seppe, co se nám to děje?
Snažila jsem se zoufale zachytit pohled svého bratra, najít to pouto, tu nit, která
nás spojovala. Hraj se mnou, Seppe, žadonila jsem. Hraj se mnou.
Nelhala jsem, když jsem hraběnce tvrdila, že nejsem hudebnice na veřejné
vystoupení. Měla jsem sice vhodné dovednosti, ale ne správný dotek. Přemýšlela
jsem, zda si můj bratr už natolik přivykl na hraní s Françoisem, že si
nevzpomínal, jak mě najít a tančit se mnou v naší společné hře. Nebo bylo toto
oddělení příznakem hlubšího odcizení? Jak k tomu došlo, když jsme bývali jako
dvě půlky jednoho srdce? Teď jsme byli stejně vzdálení jako dva neznámí lidé.
Smutek mi odkapával z obličeje na ruce a zatěžoval noty žalem.
A Josef… pokračoval se svou nelítostnou, přísnou průzračností. Byl jako
vzduch, éter a prázdnota, zatímco já byla země, kořeny a kámen. Skrze můj
vztek prohořelo pohrdání a za ním vlna vzteku. Vyjdi mi vstříc, Seppe, pomyslela
jsem si a pozměnila doprovod.
Změna v místnosti byla okamžitá. Jako by se uvolnil tlak, nastala úleva,
vyčkávající klid před deštěm. Josef byl příliš zkušeným hudebníkem na to, aby
zaváhal, když jsem jej překvapila, ale poprvé za dlouhou dobu to mezi námi
zajiskřilo, jako blesk, který přeskakuje z obláčku na obláček. Můj bratr byl tady.
Se mnou. Byl přítomný a naslouchal.
Je to hra, Sepperle, pomyslela jsem si. Hra, jako jsme kdysi hrávali.
Improvizovala jsem přes základy, které jsem položila, a nacházela jsem
v akordech nové tvary. Můj bratr mě následoval a jeho hra se vyostřovala.
Melodie zůstala stejná, ale barva se změnila. Der Erlkönig měl v tomto
provedení ostré hrany, které člověka řezaly a bodaly svou krásou jako z jiného
světa. Nebyla to stejná bagatela, na jakou jsem myslela, když jsem ji psala.
Skládala jsem ji jako něco zasněného, smutného a nostalgického. Byla to pro mě
rozlučka s mou rodinou, když jsem se vypravila do podsvětí a nechávala za
sebou kousek dívky, jíž jsem bývala.
Když jsem teď vzala svou hudbu a přetvořila ji, můj bratr se ujal vedení. Noty
začaly znít vztekle, jako by říkal: Chceš si to vyříkat? Můžeme teď. Mluvili jsme
znovu jeden na druhého a já až do té chvíle netušila, jak málo jsme se vzájemně
poslouchali. Vraceli jsme se k původnímu aranžmá a já konečně pochopila, co se
mi to snažil sdělit.
Nespokojenost. Nenaplněnost. Dutá prázdnota. Neustálé dotazování, hledání,
pátrání, jen aby se ocitl znovu na místě, odkud vyšel. Uvězněný. Můj bratr se
cítil jako v pasti. Obklíčený mým očekáváním, nátlakem a vahou mé vlastní
touhy, která jej tak moc zahlcovala, že neměl prostor se ani nadechnout.
Ach, Seppe, pomyslela jsem si.
Poslouchala jsem. Dál a dál jsem naslouchala a svým doprovodem jsem svého
bratra podporovala tak, jak jsem to neudělala od chvíle, kdy jsem přijela do
Vídně. Josef hrál, přidával trylky a ozdoby, které byly až barokní svou složitostí
a květnatostí, ale zároveň byly výrazem jeho vzteku. Téměř uspěchal
šestnáctinkový běh, ale i uprostřed tak neobvyklého výlevu citů se dovedl
ovládnout a léta přísného výcviku mu udržela tempo rovnoměrné.
Něco se změnilo.
Místnost teď naplňovalo zvláštní ticho, které nijak nesouviselo s naším znovu
nalezeným spojením, ani s uctivým vytržením našeho publika. Ve vzduchu se
objevila vůně borovice, jílu a ledu, ale jen zlehka, jako letmý závan parfému.
Nadechla jsem se čerstvého alpského vzduchu a plíce mi naplnil svěží horský
vánek a vůně kamenných jeskyní. Hlava s maskou lebky a labuť se k nám
přiblížily.
Elisabeth.
Moje prsty přeskočily několik tónů a já leknutím málem vypadla ze skladby
a hraní. Ale ruce se mi stále držely díky hodinám cvičení, kterým jsem je
podrobila, a moje svaly se hýbaly samy od sebe, jako by měly vlastní
vzpomínky.
Elisabeth.
Očima jsem spočívala na svém bratrovi, pozorovala jsem každý jeho pohyb, ale
cítila jsem, že máme v místnosti společnost někoho, kdo není člověk ani
smrtelník. Vzpomněla jsem si na vidění, které jsem zažila v labyrintu, lesklé oči
a korunu z rohů, a stále jsem měla oči pevně upřené na Josefa a snažila se vyhnat
z hlavy vtíravý hlas.
A pak skladba skončila.
Moje bagatela nebyla nikterak dlouhá a končila tázavým tónem. Josef nedržel
poslední korunu příliš odhodlaně, jen s odevzdaností, která mě ničila ještě více
než jeho zoufalství. Ruka, která držela smyčec, mu spadla k boku a jeho hlava se
sklopila, jako by tíha jeho odloučení byla neúnosná. Přestože jsme na okamžik
nalezli spojení, nezdálo se, že by se u bratra něco změnilo, že by jej zasáhla
kouzla, jež jsme spolu vytvořili. Teď když hudba skončila, cítila jsem se úplně
tupá a myšlenky mi tlumila počínající bolest hlavy.
Naši hostitelé začali tleskat, nejvíce nadšený byl hrabě.
„Výborně, výborně!“ jásal vesele. „Takové hraní jsem ještě neslyšel! To bylo
překrásné. Taková nádhera!“
Zamračila jsem se. On už takové hraní přece slyšel, psal mi o tom ve svých
dopisech. Ačkoli mi jeho chvála lichotila, hudba, kterou jsme s bratrem dnes
večer hráli, se rozhodně nedala nazvat nádherou. Srdce se mi pomalu propadalo
do žaludku. Začala jsem chápat, že hrabě není mužem s vytříbeným vkusem.
A přestože jsem byla vděčná za jeho pozornost a jeho snahu nám pomáhat,
nemohla jsem než přemýšlet, zda se jen snažil zalíbit ve společnosti. Hraběnka
Thunová a kníže Lichnovský byli mecenáši Mozarta a Beethovena. Možná že
tento český šlechtic chtěl také svého hudebníka jako domácího mazlíčka bez
větších nároků na kvalitu nebo krásu. Pokud šlo o něj, mohla jsem být téměř
libovolná skladatelka. Promnula jsem si spánky a tepající bolest se mi sunula
lebkou pod oči. Potřebovala jsem se postavit. Potřebovala jsem se posadit.
Potřebovala jsem si lehnout.
„Bravi, bravi.“ Hraběnka dvakrát pronikavě a souhlasně tleskla. „Přesně v to
jsem doufala, a dostala jsem ještě víc.“
Všechno, v co doufala ona? Hryzání pochybností a drobné pochyby o hraběti
se mi náhle spojily ve velkou záplavu porozumění.
„To vy jste mi poslala dopis, který mě sem přivedl.“ Vynechala jsem veškerou
zdvořilost. Byla jsem příliš malátná, abych si dělala starosti, zda jsem drzá.
Zapadalo to do sebe. Elegantní rukopis na pozvánkách, její oslovení
Mademoiselle, jako používal autor dopisu, nikoli Fräulein jako její manžel.
Uvědomila jsem si, že hrabě nemá vytříbený sluch a neprojevuje žádné nadšení
ani znalosti o mně ani o Josefovi, pouze jej zajímalo, že zajímáme jeho
manželku.
Její zelené oči se zbystřily jako při úsměvu. „To jsem tak průhledná?“
Zavrtěla jsem hlavou, ale ne jako odpověď na její otázku. Měla jsem těžkou
hlavu i oční víčka.
„Slyšela jsem o tobě neuvěřitelné zkazky, mladá dámo,“ pokračovala jemným
hlasem. „Příběhy o tom, že tvá hudba je jako… z jiného světa.“
Zasmála jsem se, ale znělo to zkresleně a pokřiveně. „Jsem jen smrtelnice,“
řekla jsem ochraptěle. „Nejsem čarovná.“
„Jsi si tím úplně jistá, má milá?“
Zalilo mě zároveň horko i chlad. Neovladatelně mě rozklepalo drobné, titěrné
chvění po celém těla, ačkoli pokoj byl uzavřený a teplý. Začala jsem se potit
a připadalo mi, že mám lepkavou kůži. „Co… co…“ Vzpomněla jsem si na
sklenky sherry, které jsme s bratrem vypili, než jsme se vydali dolů hrát. „Co jste
mi dala do pití?“ zamumlala jsem.
Měkké bum. Josef se zhroutil jako hromádka na zem a jeho housle při dopadu
zadrnčely, ruku se smyčcem měl nataženou směrem k hraběnce, jako by ji
obviňoval.
„Sepperle!“ vykřikla jsem, ale moje slova vycházela ztěžkle, otupěle
a tlumeně. Přitiskla jsem si prsty ke rtům, ale už jsem je necítila.
Pokoj se zmenšoval, vzduch okolo mě stál na místě, vlhký a prosycený
nechutným pachem tlejících květin. Nemohla jsem dýchat a nemohla jsem ven.
Měla jsem mrtvé a těžké končetiny a kolem čela se mi stahovala železná čelenka.
Otočila jsem se na hraběnku.
„Proč?“ zeptala jsem se chabě a marně se snažila zachovat si rovnováhu
v místnosti, která se kolem mě točila a nakláněla.
„Omlouvám se, Elisabeth, velmi,“ řekla hraběnka se skutečným zármutkem
v hlase. „Ale slibuji, že je to jen pro tvoje vlastní dobro.“
„Käthe…“
„Tvoje sestra i ten tmavý mladík jsou v dobrých rukou,“ ujistila mě. „Nic se
jim nestane.“
Padala jsem dál a dál skrz podlahu a pode mnou se otevírala nekonečná
prázdnota. „Kdo jste?“ zachroptěla jsem.
 „Ty víš, kdo jsme.“ Slyšela jsem hraběnčin hlas jakoby z dálky, o míle a roky.
„Jsme šílení, bojácní a věrní. Jsme ti, kdo dodržují staré právo, protože patříme
Králi duchů.“
Elisabeth.
Otevírám oči, ale nevím, kde se nacházím. Svět kolem mě je jako v mlze,
rozmazaný a bez tvaru, jako bych se dívala skrze obláček nebo opar. Můj dech se
podivně rozléhá, odráží se i tlumí a moje srdce bije hlasitěji než gong.
Elisabeth.
Zrychluje se mi tep a bušení v mé krvi zní stále vyšším tónem. Otáčím se a na
rtech cítím jméno jako radostné zvolání v srdci. Mein Herr, mein Herr!
Elisabeth.
Jeho hlas je daleko a přichází z odlehlého místa. Bezcílně bloudím plochou
šedí a hledám tvary, světlo, stíny, cokoli, co dodá tomuto prostředí váhu nebo
hloubku. Kde jsem to byla? Byl to sen?
Všude okolo mě zní stále hlasitěji vytí a zvonivý štěkot ohařů. Rozeznívá mi
žebra a ozývá se mi v hrudi. Cítím, jak se mi dere hrdlem drásavý, trhavý zvuk,
stříbřitý a ostrý. Chci ječet, ale ne bolestí, jen syrovým a ryzím šílenstvím.
Škrábu se do krku tak, že mi teče krev, ale nevím, zda je to, abych osvobodila
svůj hlas, nebo jej umlčela.
Elisabeth!
Když odtáhnu ruku, moje prsty nejsou potřísněné červenou, ale stříbrnou
barvou. Prohlížím si svoje nehty a snažím se pochopit, na co se vlastně dívám,
když se z beztvarého šera vynoří netvor.
Když se objeví pár bílomodrých očí s černou tečkou uprostřed, už vážně ječím.
Pomalu se přede mnou obrys zhmotňuje v bytost – dlouhý, elegantní obličej, po
kůži bílé jako tvář měsíce se svíjejí spirály temných stínů a kolem špičatých
skřítčích uší se obtáčí beraní roh. Je děsivější i skutečnější než ve vidění, jež
jsem zažila v labyrintu. Nejhorší ze všeho jsou však jeho ruce, zkřivené
a zakroucené s kloubem navíc na každém prstu. U kořene jednoho z nich má
stříbrný prsten. Prsten s vlčí hlavou se dvěma kamínky, zeleným a modrým,
místo očí.
Můj prsten. Jeho prsten. Znamení našeho slibu, které jsem vrátila Králi duchů
ve Skřetím háji.
Mein Herr?
Na zlomek okamžiku se do bílomodrých očí vrátí trocha barvy, jediná barva
v tomto šedém světě. Modrá a zelená, jako kamínky na jeho prstenu. Nestejné
oči. Lidské oči. Oči mého nesmrtelného milého.
Elisabeth, říká a jeho rty se bolestivě pohybují na ústech plných nabroušených
zubů jako tesáky nějaké děsivé stvůry. Ačkoli mě do žil řeže strach, moje srdce
měkne soucitem. Něhou. Natahuji se ke svému Králi duchů a toužím se jej
dotknout, položit mu dlaně na obličej, jako jsem to dělala, když jsem byla jeho
nevěstou.
Mein Herr. Zvedám ruku k jeho tváři, ale on zakroutí hlavou a odstrčí mi prsty
stranou.
Já nejsem on, říká, a v těch slovech zaznívá strašidelné zavrčení, zatímco jeho
oči znovu získávají tu zlověstnou bílomodrou barvu. Ten, jehož miluješ, už není.
Kdo tedy jsi? ptám se.
Jeho nozdry se vzdouvají a stíny kolem nás tmavnou a propůjčují světu tvar.
Rozvíří kolem sebe svůj plášť a objevuje se tmavý les, který vyrůstá z mlhy.
Jsem Pán zlomyslnosti a Vládce podsvětí. Jeho rty se v rozšklebeném úsměvu
napínají dotenka přes ta nebezpečná ústa. Jsem smrt a záhuba a Der Erlkönig.
Ne! křičím a znovu se k němu napřahuji. Ne, ty jsi ten, kterého miluji, jsi král
s hudbou v duši a modlitbou v srdci. Jsi učenec, filosof a můj strohý mladík.
Opravdu? Zkažený Král duchů si olízne lesklé zuby a jeho bledé oči mě
požírají, jako bych byla šťavnatá svačinka, již si vychutná. Tak to dokaž. Oslov
jej jménem.
Projede mnou záblesk – vina, strach a touha zároveň. Jeho jméno, jméno,
jediná vazba mého strohého mladíka ke světu na zemi a to jediné, co mi nemohl
dát.
Der Erlkönig zakloní hlavu a rozesměje se. Ty ani neznáš jméno svého
milovaného, panno? Jak tomu vůbec můžeš říkat láska, když jsi odešla, opustila
jej i všechno, zač bojoval?
Najdu je, odpovídám bojovně. Nazvu jej pravým jménem a přivedu jej domů.
V jeho očích z jiného světa hoří zášť a navzdory všem znakům netvora, rohům,
tesákům a kožichu, které přebíjejí pohledné rysy Krále duchů, je nyní svůdný
a lišácký. Pojď, statečná panno, přede. Pojď se mnou a znovu buď mou nevěstou.
Nebyl to totiž strohý mladík, kdo ti ukázal temnou slast podsvětí a těla. Byl jsem
to já.
Jeho slova mě vzrušují a rozpalují mě od hlavy až po špičky prstů na nohou
a med v jeho hlase vábí moje tělo, ačkoli mé mysli se zdá hořký a zkažený. Ne,
odmítám. Nikdy.
Der Erlkönig má oči jako štěrbiny a mlha mezi námi řídne a mizí. V dáli
nejsou mraky ani kouř; jsou to přeludné tvary přízračných jezdců, cáry látky na
seschlém mase a prašivých kostech. Nesvatá rodina. Jejich oči jsou mléčné a září
beze světla, bez života. U nohou jim běhají psi vyrostlí z temnoty s očima
rudýma jako krev, jako peklo, jako… vlčí máky.
Vlčí máky.
Moje smysly zahlcuje odporně sladký pach, z nějž kašlu, dusím se a dávím.
Těžký a lepkavý zápach, který mi znovu zatemňuje svět okolo a odnáší mě pryč
od Krále duchů, od pekelných psů i od honu.
Ne! Der Erlkönig zuří a sápe se po mně, než zmizím ve fialovém oparu. Jeho
zkřivené ruce mnou ale projdou a mě probodává led, chlad a smrt. Křičím bolestí
a posledním dechem vyslovuji jméno, ale to přízračné objetí mě stále drží
v tomto snu, v této noční můře.
Bílomodré oči se ihned zahřívají a znovu zabarvují. Elisabeth!
Král duchů se ode mě odtrhává a já padám na kolena a ztěžka oddechuji. Mein
Herr!
Elisabeth, odpovídá, a já vidím, jak se vší silou drží a odhání temnotu, jež se
ho snaží pohltit. Běž. Utíkej. Jdi pryč, než tě divoký hon strhne s sebou.
Ne, říkám. Zůstaň se mnou. Buď se mnou!
Ale Král duchů kroutí hlavou. Silný květinový zápach se zesiluje a svět se vlní,
jako bych se na něj dívala pod vodou.
Staré právo míní obnovit prastarou rovnováhu. Složil jsem ti slib, Elisabeth,
a hodlám jej dodržet. Nastavuje mi ruku a já v jeho dlani vidím prsten, který
jsem mu zanechala ve Skřetím háji. Jeho prsten. Symbol jeho moci a našeho
svazku. Natahuji se a na kratičký okamžik se dotýkáme. Naše dlaně o sebe
zlehka zavadí a mě strhává příboj touhy tak silný, že mám strach o zdravý
rozum.
Podrž mě, polib mě, vezmi si mě, vypleň mě, odnes mě…
Ne! Oči Krále duchů se rozšiřují a odstrkává mě od sebe.
Ach, prosím, prosím, prosím, prosím…
Utíkej, Elisabeth! křičí. Běž, než se ztratím, než…
A pak mizí a jeho dvoubarevné oči se utápí v bílém moři.
Mein Herr!
Elisabeth!
Stále volá moje jméno. Hledám to jeho, doluji je, škrábu se za ním a rozdírám
koutky své mysli, koutky svého zdravého rozumu.
Elisabeth!
Elisabeth!
Probouzím se.
 KONEC SVĚTA

„Elisabeth!“
S námahou jsem otevřela oči a cítila se, jako bych měla zatížená víčka
zapečetěná železem. Zahlcoval mě silný zápach čpavku a moje plíce se
mimovolně stahovaly, když jsem se do snažila nasát zatuchlý a vzduch. Zvedl se
mi žaludek a převalila jsem se stranou, abych vyklopila jeho obsah.
„Fuj!“ Vedle mě se ozval znechucený zvuk a mě jen pálila žluč v krku.
„Je vzhůru,“ oznámil další hlas. Ženský. Známý. „Ukliď to, ten smrad mě ruší
u večeře.“ Pomalu mě opouštěly vlny nevolnosti a vracely se mi ostatní smysly.
Ležela jsem na něčem velice měkkém a přepychovém a tváří jsem se otírala
o drahý samet. Ať bylo pode mnou cokoli, hýbalo se to a houpalo to se mnou tam
a zpátky, tam a zpátky jako loď na moři. Hlavu mi naplnilo chrastění, klap, klap,
škráb, klap, klap, škráb. Prsty se mi ovinuly kolem něčeho malého, tvrdého
a kulatého. Otevřela jsem oči a měla jsem rozmazaný a zamlžený zrak. Povolila
jsem pomalu ruku a v dlani se mi objevilo něco lesklého a stříbrného. Zablikala
na mě modrá a zelená.
Prsten.
Jeho prsten.
A právě v tu chvíli jsem pochopila, že chrastění a klap, klap, škráb jsou
podkovy na štěrku a houpe se pode mnou jedoucí kočár. Rychle jsem sevřela slib
Krále duchů v dlani a prudce se posadila a zašklebila se, když mě do lebky
zasáhla ostrá bolest.
„Liesl?“ Hlas mého bratra, mdlý a zdrsnělý strachy.
„Seppe?“ zachraptěla jsem. Neodpověděl mi, ale cítila jsem, jak se jeho ruka,
zpocená navzdory zimě, sevřela kolem mé zaťaté pěsti. „Kde… co…“
„Jak se cítíš, má milá?“ zeptal se laskavý hlas. S nadlidským úsilím jsem
zvedla hlavu k baculatému hraběti Procházkovi, který seděl proti mně a na hlavě
mu stále seděla maska lebky.
Hořel mi krk a ústa jsem měla plná pavučin a vaty. „Jako by mě někdo
omámil,“ zaskřehotala jsem.
„Omluvili jsme se,“ pravil další hlas. Byla to hraběnka v bílých šatech, které
svítily do tmy, a obličej jí skrývaly stíny. Vidět byly jen její živé zelené oči, které
odrážely slabé světlo pronikající skrz záclony jako zrcadla. „Náš způsob
provedení byl trochu neohrabaný, ale nebyl čas to vysvětlovat.“
„Tak to vysvětlete teď,“ odsekl Josef napjatě. „Vysvětlete, proč nás odvážíte,
a co jste provedli s Françoisem. A Käthe.“
V hrudníku se mi rozbušil poplašný zvon a jeho zvuk se mi rozléhal v kostech.
Vytlačil mi zbytky mlhy z hlavy a já se naklonila vpřed a škubla za záclonu,
která nás skrývala před venkovním světem. Do kočáru proudilo společně
s chladem i měsíční světlo, jež osvětlovalo neznámé statky a pole pokrytá mlhou.
Byli jsme hodiny – míle – daleko od města, soudě dle prázdné, opuštěné
a nezalidněné krajiny, která kolem nás ubíhala.
„Zatáhni tu záclonu, dítě,“ řekla hraběnka. „Uženeš si v té zimě smrt.“
„Co jste provedli s mou sestrou?“ naléhala jsem. „A s naším přítelem?“
Vzpomněla jsem si na příběhy, které kolovaly o Procházkových, o tajemném
zmizení mladé ženy v jejich péči a podezřelé smrti mladíka, s nímž se znali.
„Jsou v pořádku,“ odpověděl hrabě. „Slibuji, že jsou naživu a v pořádku. Teď
jsou v našem domě. Postarají se o ně naši přátelé a společníci.“
„A je jste taky omámili?“ zeptala jsem se příkře?
„Nic se jim nestane,“ zopakoval.
„Odpusťte mi, ale nevěřím vám.“
„Odpouštíme ti.“
Otočila jsem hlavu k hraběnce a překvapil mě pohled na její výrazné zelené oči
v neznámé tváři. Pak jsem si uvědomila, že si sundala masku paní Perchty
a konečně tak ukázala celý svůj obličej. Hraběnka nebyla mladá žena, mohlo jí
být tak o deset let více než naší matce. Tmavé vlasy měla žíhané šedou, ale pleť
měla jasnou a hladkou, měla silné kosti v obličeji a celkově působila jako žena
neurčitého věku. Nebyla tak úplně krásná, ale oplývala stejnou staromódní
elegancí jako řada žen z vesnice, kde jsem vyrostla. Nebyl to jemný a uhlazený
obličej; byl to pevný obličej Frau ze statku s vysokými lícními kostmi a tvrdou
čelistí.
„Tvé sestře ani příteli se nic zlého nepřihodí,“ ujistila nás. „Totéž ale nelze
tvrdit o tobě a tvém bratrovi.“
Josef mě sevřel pevněji a prsten Krále duchů se mi zařízl do dlaně. „To je
výhružka?“ zeptala jsem se.
„Ne, Elisabeth,“ odpověděla. „Ne výhružka, ale varování. Právě jsme na cestě
na naše letní sídlo v Čechách, naši rodinnou pevnost. Ve světě jsou síly, které
vám chtějí ublížit, a je naší povinností vás ochránit.“
„Ochránit?“ Nedůvěřovala jsem jí. „Proč?“
„Byla porušena úmluva,“ řekla hraběnka se zachmuřenou tváří. „Starému
právu se kvůli podvodu nedostalo správné oběti, a tak vypustilo do světa
nesvatou rodinu.“ Cáry přízračného masa na kostlivcích, oči bílé od smrti,
stříbrná krev na mých rukou a hlas, který naléhá. Běž. Utíkej. Jdi pryč, než tě
divoký hon strhne s sebou. „A vy si myslíte, že jsme kvůli tomu v nebezpečí?“
zeptala jsem se.
Její zelený pohled mě škrábal na kůži a pálil mě jako sluneční paprsky. „Ne, já
vím, že ano,“ pronesla tichým, tvrdým hlasem. „Královno duchů.“
Její slova v těžkém vzduchu zaduněla, byla těžká, zlověstná a obviňující.
Spadlo mezi nás ticho jako opona a zatlumilo veškeré myšlenky, pocity i smysly.
Josef překvapeně sykl a odsedl si ode mě, jako bych ho popálila. Zradila. Oči
hraběte kmitaly mezi jeho manželkou a mnou a on se stahoval do pozadí jako
ustrašený králíček mezi jestřábem a vlkem.
„Ne,“ zašeptala jsem. „Jak jste… Já nejsem…“
„Ale jistě,“ zasyčela. Její zelené oči horečně svítily a jiskřily jako Eliášův
oheň. „Snad sis nemyslela, že můžeš odejít, aniž bys nenesla následky?“
Zavrtěla jsem hlavou. „On mě nechal jít.“ Měla jsem tenký hlásek
a vzpomínala jsem, jak jsem naposled viděla Krále duchů, celého
a neporušeného, jak stojí ve Skřetím háji s rukou pozvednutou na rozloučenou.
„Nechal mě odejít.“
Hraběnka si odfrkla. „A tys mu věřila?“
Pomyslela jsem na prsten ve své dlani, ale neodvažovala jsem se na něj podívat
a potvrdit si tak, že jsem vytáhla příslib ze snu. „Ano,“ zašeptala jsem.
„Není Pánem zlomyslnosti jen tak pro nic za nic,“ řekla.
Představovala jsem si nestejně barevné oči blednoucí do běla, obraz mladého
muže, který se mění na netvora a jeho krásné ruce houslisty se kroutí do drápů
a z hlavy mu vyrůstají rohy. „On je o mnoho víc.“
„Liesl,“ přerušil mě Josef. „Co se děje? O co tady jde? Královna duchů?
Nesvatá rodina? Co to má znamenat?“
Nic jsem neřekla. Nemohla jsem se na svého bratra ani podívat. Jednou jsem se
mu pokusila popsat svou prapodivnou minulost, popsat mu čas, který jsem
strávila pod zemí jako nevěsta Krále duchů. Odhalila jsem mu svou duši na
papíře ve slovech, byť ne v notách, ale on je nikdy nečetl. Jeho dopisy k němu
nikdy nepřišly, bezpočet dopisů, který jsem mu napsala, protože je ukradla žena,
která teď seděla naproti mně. A vztah mezi mnou a mým bratrem se zlomil.
Utlumil. Zadusil. Utichl.
„Neznamená to nic dobrého, chlapče,“ řekl hrabě jemně. „A proto musíme tebe
i tvou sestru co nejrychleji dostat do bezpečí, daleko od nesvaté rodiny.“
Josef přimhouřil oči. „Nesvatá rodina?“
„Mají celou řadu jmen.“ Hrabě byl veselý a rozverný muž, kterého lidé často
nebrali moc vážně, protože byl přátelský. Jeho černé korálkové oči byly
pronikavé a plné mazaného důvtipu, ale kvůli jeho usměvavým buclatým tvářím
to téměř nešlo postřehnout. „Doma v Čechách tomu říkáme divoký hon, někdo
tomu říká die Wilde Jagd. Tvůj tmavý přítel je podle mého bude znát jako le
Mesnée d’Hellequin.“
„Hellequin?“ Pomyslela jsem na postavy z commedia dell’arte, černobíle
maskované herce na pódiu v roli Kolombíny, Pierrota nebo Harlekýna. Takové
kostýmy jsem viděla i na plese Procházkových. „Jako ten šašek?“
„Hellequin, Harlequin, italsky Arlecchino, Dantův démon Alichino, kterému
Anglosasové říkali herla cyning,“ vyjmenoval. „Všichni jsou jeden a ten samý.
Ty, Fräulein, ho znáš pod jménem Der Erlkönig.“
Josef se prudce nadechl. „Král duchů.“
„Ano,“ přitakal vážně. „Vládce podsvětí.“
Prsten v mé dlani. Složený slib, zrušený manželský svazek. Stiskla jsem prsty
ještě pevněji a ucítila otisk vlčí hlavy, která se mi zarývala do kůže jako cejch.
„Takže je to pravda,“ zašeptal Josef. Vedle mě na sedačce se třásl, ale ne
strachy. Vzrušením. Zvídavostí. „To, co tvrdí legendy. To, co nám vyprávěla
babička. Der Erlkönig nás volá a láká nás na svou stranu. To je všechno pravda?“
Touha v hlase mého bratra se mnou cloumala a utahovala vlákna viny a lásky
okolo mého srdce. Nakonec se všichni vracíme. Na tvářích měl dva červené
flíčky a jeho modré oči svítily do tmy jako drahokamy.
„Ano, mladý muži.“ Hraběnka se tvářila závažně. „Všechno je to pravda.
A právě proto jsme vás odvezli sem, abychom na vás mohli dát pozor.“
Ten dopis. Padesát florinů. Ubytování, schůzky, přehrávky, audience. To
všechno zařídila hraběnka. Všechno, včetně vyrovnaného elegantního rukopisu,
který nevypovídal nic o úmyslech jeho autora, vypočítala jen za tímto účelem.
Aby mě dostala do Vídně. Aby mě dostala k sobě.
Skladatelce díla Der Erlkönig. Hraběnce se vůbec nejednalo o mou hudbu.
Nevěděla jsem, zda mám být zklamaná, nebo se mi má ulevit.
 „Ale proč?“ zeptala jsem se. „Už nejsem královnou duchů. Vzdala jsem se té
moci. I té zodpovědnosti.“
Hraběnce zajiskřily oči. „Staré právo se tě ještě nevzdalo, Elisabeth. Myslíš si,
že se své tajuplné nákazy můžeš zbavit tak snadno? Máš dar, dítě. A kvůli němu
jsi zranitelná.“
Zamračila jsem se. „Jaký dar?“
Chvíli jí trvalo, než odpověděla. „Když jsem poprvé slyšela tvého bratra hrát tu
bagatelu, kterou jste dnes hráli spolu, vycítila jsem to,“ odvětila tiše.
„Vycítila co?“
Otočila hlavu na stranu. „Že se ztenčuje hranice mezi světy.“
Na zátylku se mi zježily všechny chloupky.
„Nejprve jsem si myslela, že ten dar má tvůj bratr,“ podívala se úkosem na
Josefa. „Jednoznačně má úžasné hudební nadání, ale ne, nebylo to jeho hraní, co
rozhrnulo závoj mezi námi a podsvětím. Byly to ty noty.“ Zasmála se, ale bez
radosti a bez veselí. „Ti z nás, kterých se dotkl Der Erlkönig, dosáhnou přes
hranice světů, ať už pohledem, zvukem, nebo citem. Slyšíme různé věci, vidíme
a cítíme to, co ostatní smrtelníci nemohou. Mým darem je cit, ale tvým,
Elisabeth, je zvuk.“
Vzduch kolem nás ztěžknul, zatuchnul a zhoustnul, jako bychom byli uzavřeni
v jeskyni. V mohyle. V hrobě.
„Dotyk Krále duchů,“ vydechla jsem. „Co tím myslíte? Vy jste… vy jste se
s ním setkali?“
Hrabě s hraběnkou si vyměnili pohledy. „Ne všichni,“ řekl hrabě a zavrtěl
hlavou. „Někteří si jen přejeme být požehnáni dary podsvětí.“
„Mluvíte o darech,“ navázala jsem. „O jakých darech?“
„No přece o spojení s neviditelnými proudy světa,“ vysvětlil a rozložil ruce
s otevřenými dlaněmi, jako by o něco žádal. „Ti největší umělci, hudebníci,
filosofové, vynálezci a šílenci prý byli dotčeni skřítky.“
Dotčení skřítky. Magda. Constanze. Já. Všichni zlomení a krásní členové mé
rodiny stáli jednou nohou v podsvětí a druhou ve světě na zemi. Ten rozestup
mezi těmi dvěma místy je obrátil naruby.
„Šílenství není dar,“ namítla jsem rozčíleně.
„Ale není to ani prokletí,“ jemně opáčil hrabě. „Šílenství jednoduše je.“
Hraběnka zavrtěla hlavou, ale věnovala svému manželovi drobný něžný úsměv,
když si myslela, že ji nevidíme. Podívala jsem se na svého bratra, ale ten měl
stále odvrácený pohled. Díval se raději na Procházkovy a jeho tvář naplňoval
hlad, chtění a touha, až se jeho rysy vyostřily téměř do podoby dravce.
 „Tvrdíte, že mým darem je zvuk,“ obrátila jsem se na hraběnku. „Ale stále jste
mě nepřesvědčila, že to má jakýkoli význam.“
„Má,“ odvětila, „když jsi jediná, která dovede hovořit se samotným Králem
duchů. A když tvoje hudba vytváří most mezi světy.“
„Most mezi světy? Co to znamená?“
Procházkovi se na sebe znovu podívali. Vedli spolu tichý rozhovor, pohádali se
a dohodli během několika srdečních tepů. Hrabě pak zavřel oči a přikývl, potom
se na mě otočil s tvrdým výrazem, který se naprosto nehodil k jeho veselému,
přátelskému obličeji.
„Znamená to, Fräulein,“ řekl, „že jsi jediná, kdo nás dokáže zachránit.“
„Zachránit před čím?“ zeptala jsem se.
Jeho obličej byl zcela vážný. „Před koncem světa.“
 Mezihra
Přes hudbu nikdo neslyšel bušení kopyt.
Roh i ohaře přehlušily píšťaly a violy, bubnování podkov utlumilo šustění
tanečních kroků. Černobíle odění hosté se točili na černobíle čtverečkované
podlaze, černá, bílá, černá, bílá, červená. Rudé vlčí máky na hedvábí a brokátu
pomrkávaly, objevovaly se a zase mizely jako krvavé světlušky na nebi.
Venku se zatím shromažďovala nesvatá rodina.
Tanečníci vířili a točili se, zatímco se hodiny táhly dál a dál do noci. Rty
uvolněné vínem a mysli zatemněné laudanem se spojovaly v zasněných
polibcích, ruce se potkávaly a rozcházely v menuetu jako můry u svíček.
Neznámí anonymní lidé v maskách, blízcí přátelé za zavřenými dveřmi. Jména
prozrazená šeptem pod pláštíkem temnoty, utajená a ukrytá společně
s odhozenými punčochami a šněrovačkami.
Nikdo nepostřehl, že hrabě s hraběnkou zmizeli.
Ale v průběhu celého večera se jeden pár tanečníků držel stranou. Jeden světlý,
druhý tmavý. Sluneční princ a královna noci. Jejich prsty se propletly, černá kůže
na bílé, a oni kráčeli napříč tanečním sálem pečlivě odměřenými kroky a každý
jejich pohyb byl přesně provedený. Představovali pořádek uprostřed chaosu.
Pomalu a odhodlaně se přesunuli na okraj parketu a do zahrad, důstojní a klidní,
ani jeden na sobě nedal znát úzkost a neklid, které jim zuřily v srdci.
Všimli si, že jeho milenec a její sestra zmizeli.
Uvnitř pokračovalo veselé shromáždění lidí, kteří netušili, co proudí domem
a okolo něj. Byla to noc před Popeleční středou, kdy se hranice mezi světy
ztenčovaly. Na zlomových bodech se odehrávaly podivné věci, na prazích, při
rozbřesku a setmění. Byla to přechodná doba, ani den, ani noc, ani zima, ani
jaro. Byla to hodina nicoty, kdy hrůzy a zlá stvoření vychází ven si hrát.
Až když vzduch prořízl výkřik, veselí se zastavilo.
Jsou mrtví! volal kdosi. Pomoc, pomoc, oni jsou mrtví!
V zahradě objevili dvě těla: jedno tmavé, druhé světlé. Skelné oči, modrošedé
rty, ale ze všeho nejpodivnější a nejvíce znepokojivé byly stříbrné rány na jejich
hrdlech.
Zasažení skřítky, šeptali vyděšení a omráčení hosté.
Kdo to byl? ptali se jeden druhého.
Shromáždění bylo sice anonymní, ale každý z účastníků dokázal odhadnout,
komu patřily oči skryté za maskou. Ale tyto dvě oběti nedokázali pojmenovat ani
bez masek. Muž a žena. Ani mladí ani staří. Jejich polooblečený stav ukazoval
na to, že než jejich těla objevili v labyrintu, věnovali se milostným hrátkám, což
byla velice vhodná činnost na jednom z nechvalně proslulých večírků
u Procházků, ale na oděvu tohoto páru milenců scházely červené vlčí máky, které
by značily, že patří ke Králi duchů.
Že patří mezi ochráněné.
Käthe a Josef stáli nad těmi těly s rukama přitisknutýma na srdci úlevou.
Nebyla to Liesl s Josefem. Když už nebyla sestra a milenec nikde k nalezení,
alespoň se teď nenašly jejich ostatky.
„Musíte jít,“ oznámil jim skřehotavý hlas za nimi. „Musíte pryč.“
Za nimi stál drobný, bledý a rozcuchaný služebník oblečený v uniformě. Ten
co je všechny přivítal, když přišli na ples, a věnoval jejich sestře vlčí mák. Käthe
si jej pamatovala, protože se tak výrazně lišil od ostatních sluhů, kteří všichni
vypadali jeden jako druhý, přestože neměli zakryté tváře.
„Pardon?“ zeptala se.
„Musíte odejít,“ zopakoval sluha. „Nejste v bezpečí.“ „Ale Josef… Liesl…“
začal François, ale sluha zakroutil hlavou.
„Jejich životy nejsou v ohrožení, vaše ano.“ Jeho špičatý, bledý obličej byl
zachmuřený. „Následujte mě, prosím, meine Dame und Herr. Musíme vás dostat
někam do bezpečí.“
„O čem to proboha mluvíte?“ obořila se na něj Käthe. Strach a úzkost v ní
vždycky vzbudily lavinu neklidu. „A co můj bratr a sestra? Proč bychom vám
měli věřit?“
Sluhovy tmavé oči byly vážné. „Váš bratr se sestrou jsou dávno pryč,“ řekl. „A
vy jim tam nemůžete pomoci.“
Käthe vyplašeně zvedla obočí. „Snad jste jim neublížili!“
„Ne, Fräulein.“ Zavrtěl hlavou. „Jsou s hrabětem a hraběnkou. Jejich bezpečí
pro vás teď není nejnaléhavější starostí.“
François vypadal zmateně a jeho oči kmitaly mezi plavovlasou dívkou
a drobným sluhou. „Käthe,“ řekl, “qu’est-ce que c’est… ?”
Käthe přimhouřila oči na sluhu. „Kdo jste?“
„Nikdo,“ odpověděl tiše. „Přítel. Ale teď si pospěšte, musíme dovnitř, než se
vrátí hon.“
„Hon?“ zeptal se François.
Käthe pobledla. „Nesvatá rodina?“
Sluha se na ni překvapeně otočil. „Vy věříte? Máte víru?“
 Semkla rty do tenké čárky. „Věřím ve svou sestru. A ona věří ve staré příběhy.“
Přikývl. „Tak věřte starým příběhům, jestli nemůžete věřit mně. Všechno, co se
vypráví, je pravda a věřte mi, když vám říkám, že tu nejste v bezpečí.“
Käthe se podívala na těla milenců u svých nohou. Jejich otevřené oči zíraly do
nočního nebe. Co asi viděli, než zemřeli? Pokládali snad cáry tlející látky na těle
ducha za obláčky mlhy? Matný lesk rezavého brnění za odraz měsíčního světla
na kamení? Nevěřili? A přišli proto o život?
„Dobře,“ svolila. „Kam nás odvedete?“
„Domů, Fräulein,“ řekl sluha. „Kde vás mohou ohlídat Věrní.“
Nemyslela si, že mluví o jejich bytě u Stephansplatzu. Käthe se otočila na
Françoise. Ani jeden možná nehovořil jazykem toho druhého, ale přesto
nacházeli v hloubi duše společnou řeč. Řeč důvěry a víry v jejich blízké. Po
chvíli François přikývl a nabídl svou paži Käthe.
„Mademoiselle,“ uklonil se jí.
Zavěsila se mu do rámě a otočila se na sluhu.
„Veďte nás, Herr…. ?“
Sluha se zazubil a odhalil tak dvě řady křivých, žlutých tesáků. „Říkejte mi
třeba Ostružinka.“ Zasmál se při pohledu na jejich zmatené výrazy. „Vesničané
mi tak říkali, když jsem byl děťátko, které našli opuštěné a zapletené do
ostružiní.“
„Aha.“ Käthe se teď styděla.
Ostružinkův úsměv se zkřivil a najednou působil zlověstně. „To je v pořádku,
Fräulein. Mám zrovna štěstí. Dali mi jméno. A duši.“
François svraštil čelo. „Duši?“
„Ano, Herr Černoušku,“ přikývl Ostružinka. „Proměnče nemá jméno a nikdo
jej nezavolá domů. Ale já ano. Já ano.“
 Část 3
NAVŽDY SVOJI

Může naše láska trvat jinak

než s obětmi, s tím,
že nebudeme požadovat všechno?
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Dopisy nesmrtelné milence
 ZÁMEK SNOVÍN

Sídlo rodiny Procházků byla troska.

Pokud mi jejich dům u Vídně připadal zvláštní, se Snovínem, majestátním
a polorozpadlým zámečkem, jejich rodovým sídlem, se to nedalo srovnávat. Na
útěku z města jsme strávili celou noc s jedinou zastávkou na přepřáhnutí. Spali
jsme, jedli i pili na cestě, na vyzvednutí našich věcí nebyl čas.
Ani na napsání dopisu.
„Proč tak spěcháme?“ ptala jsem se hraběnky. „Muži a ženy ve vašem
postavení si jistě mohou dovolit přepychovější ubytování a způsob přepravy.“
„Ach, Otto nesnáší cestování,“ odpověděla. „Nesedí mu tohle jídlo,
chudáčkovi.“
Hrabě opravdu vypadal jako rozmazlený a zhýčkaný člověk, ale nemohla jsem
potlačit podezření, že Procházkovi měli ještě další důvod ke spěchu. Nebyl čas,
abychom já ani Josef promluvili s kýmkoli někde v hostinci nebo hospodě,
nebyla příležitost poslat zprávu nebo vzkaz mé sestře nebo Françoisovi, žádná
šance na… útěk.
Po cestě jsme toho moc nenamluvili, spíše jsme pospávali nebo sledovali
měnící se krajinu. Venkov byl tím chladnější, čím více jsme se vzdalovali od
města. Vůně a zápachy lidských obydlí, dobytka na statcích, rozdupaného bahna,
udusané slámy a hořícího dřeva ustoupily pronikavé vůni borovic, mokrého
kamení, jílu a temných zákoutí. Zemědělská půda se postupně měnila v hory
a lesy a vypadala více jako doma.
Přestože jsem k Procházkovým cítila nedůvěru, tíživý pocit na hrudi ustupoval,
čím více jsme se blížili ke Snovínu, jako by se z něj uvolňoval nádech, který
jsem zadržovala od chvíle, kdy jsem opustila Bavorsko. Ačkoli bratr většinu
cesty mlčel, cítila jsem, že i on čekal, až bude moci vydechnout. Jeho mlčení se
měnilo a čím víc jsme se blížili k cíli, jako by vyčkával a naslouchal. Předtím byl
jako hrad, tvrz a pevnost, ale teď se v jeho zdech objevily dveře. Až přijde
správný čas, otevřou se.
Na cesty líně dopadaly sněhové vločky jako popel a my zdolali kopec
a sestupovali do údolí. Před námi se otevírala cesta a já zalapala po dechu, když
jsem spatřila výhled, který se nám nabízel.
Ze země vyrůstaly věže a špičaté věžičky zámku jako kamenné prsty natahující
se k nebi. Les obklopoval zámek jako trnová koruna, změť holých větví
a bezbarvé šedohnědé spící zeleně protkané žulovými kamínky. Na vrcholcích
kopců v dálce vyčkávaly mraky ztěžklé sněhem. Zasáhly mě zároveň dvě vlny
stesku a pocitu, že se vracím domů, a v hrudi se mi vznášela zvláštní emoce,
jako by mi srdce odplouvalo od žeber. Na pohledu, jenž se mi tu naskýtal, bylo
něco povědomého. Nešlo ani tak o lesy a kopce, nebo o neznámo v temnotě,
které se podobaly přírodě v Bavorsku, zároveň se od ní lišily. Hlavně to byl
pocit, že jsem přesně tuhle krajinu už viděla, jen jsem si nepamatovala, kde to
bylo.
„Krása,“ zamumlal Josef. Zběžně jsem se na něj podívala. Bylo to první slovo,
které řekl za celé dny.
Hrabě se rozzářil. „Že ano! Tenhle zámek máme v rodině už přes tisíc let.
Každá generace Procházků něco přistavěla nebo zbourala, takže už nezbývá
pomalu ani kámen z jeho původní podoby. Je neobvyklý a jedinečný, ale ne
každý dovede jeho krásu ocenit tak jako ty, mladý muži.“
Měla jsem sice za to, že můj bratr nemluvil o zámku, když říkal „krása“, ale
hrabě měl pravdu, starý zámek byl opravdu jedinečný. Vzpomněla jsem si na
hrad, který jsem viděla na rodovém erbu Procházků, ale tato stavba nevypadala
jako pevnost, spíše jako slaměná chalupa dostavěná z vypůjčených kusů
stavebnin z větších a lepších domů. Cimbuří a hradby se vlnily po různě
vysokých kopečcích jako hřbet spícího draka, věže a věžičky vyčnívaly do všech
stran a štíty vybíhaly vpřed na nečekaných místech. Ale i navzdory své
výstřednosti měl zámek svoje malebné kouzlo: divoká nespoutaná stavba
v divoké nespoutané krajině.
„Co to je?“ Josef ukazoval na velkou stavbu za údolím, zasazenou mezi kopce,
polorozpadlou zříceninu, která shlížela do údolí jako kněz, který si prohlíží svou
obec.
„To je starý klášter,“ vysvětlil hrabě. „Patřil řádu svatého Benedikta, než byl
před několika stovkami let zničen. Od té doby už je prázdný.“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Vyhořel.“
 Když jsme se přiblížili, viděla jsem sežehlá místa na kameni, černé stopy po
hořícím oleji jako slzy stékající z prázdných očních důlků oken. „Co ten požár
způsobilo?“
Pokrčil rameny. „Nikdo neví. Povídají se samozřejmě různé věci. Mluví se
o bouřce biblických rozměrů, která udeřila v tu noc, kdy došlo k požáru. Někteří
říkají, že jej založil duch neklidného vlčího démona. A s největší
pravděpodobností,“ pokrčil rameny, „nějaký nešťastný mnich usnul u stolu, když
něco psal, a převrátil při tom svíčku.“
„Vlčí démon?“ zeptal se Josef.
„Co si pamatuji, vypráví se tu příběhy o přízračných vlcích a psech,“ řekl
hrabě. „Vesničané pořád mluví o ďáblovi, o nestvůře, která má každé oko jinak
barevné.“
Jeho oči sklouzly k prstenu na mém prstu a ke dvěma různě barevným
kamínkům na stříbrné tváři vlka. Bez přemýšlení jsem jej rychle schovala a ani
se nepozastavila nad tím, co ten pohyb asi prozradí mým… hostitelům?
Mecenášům? Únoscům?
„To je ale zajímavý šperk, Fräulein,“ poznamenal hrabě. S manželkou se na
sebe podívali. „Mohu si jej prohlédnout?“
„Já… já…“ Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, nebo jak jej odmítnout, aniž
bych k prstenu přilákala ještě větší pozornost. Sama jsem se nechtěla příliš
hluboce zamýšlet nad tím, jak přesně se mi vrátil. „Ten… ten mi nepatří,“
dokončila jsem větu. „Neměla bych se o něj dělit.“
„Zajímavé,“ podotkla hraběnka. „Je tak vzácný, že jej musíš střežit vlastním
životem?“
Podívala jsem se na prsten, ošoupaný a poškrábaný věkem. Různobarevné
kamínky, jeden modrý a druhý zelený, byly drobné a jistě ne příliš hodnotné. Ale
ať měl prsten jakoukoli skutečnou hodnotu, pro mě znamenal mnohem víc.
Vzpomněla jsem si na sen, nebo možná vidění o Králi duchů, na stíny na jeho
kůži a rohy na jeho hlavě a připomněla si jeho slib.
„Cena slibu nelze vyčíslit,“ opáčila jsem. „A víc o tom nechci mluvit.“
Cítila jsem na sobě Josefův pohled jako tázavý dotek. Byl to první náznak
zájmu a vůbec nějakého zapojení, který jsem u bratra zpozorovala za velmi
dlouhou dobu.
„Zvláštní, jakou váhu přikládáme takovým cetkám,“ zašeptala hraběnka. „Jaký
význam dáváme svému majetku. Ten prsten je jen kousek stříbra vytepaný do
neobvyklého tvaru. Ale stále je to víc než jen šperk. Je to symbol? Klíč?“
Nic jsem neřekla a otočila hlavu k oknu. Sledovala jsem, jak se stmívá, zatímco
slunce zapadá za mraky a vrhá dlouhé stíny přes údolí i do mého srdce.
Když jsme konečně přejeli dlouhou příjezdovou štěrkovou cestu k zámku, už se
rozhostila hluboká noc a kolem cest ležel poprašek sněhu. Tma byla v těchto
končinách tísnivě temná čerň plná tíhy. Takovou jsme znali jen my, kteří jsme
vyrostli v divočině. Jediným zdrojem světla byla lucerna na sloupku u našeho
kočího a dvě pochodně v dálce, v rukou dvou obrysů postav, které na nás čekaly
u brány.
„Asi už je trochu pozdě na večeři,“ zabručel hrabě. „Doufal jsem, že mi Nina
udělá zelňačku, než půjdeme spát.“
„Hospodyně tě určitě hned zítra nakrmí, až se ti utrhnou knoflíky na vestě,
drahý,“ opáčila jeho manželka.
„Ale já chci teď,“ trucoval.
„Tak uvidíme, jestli nám Nina pošle nějaké tácy s jídlem, až se zabydlíme,“
povzdechla si hraběnka. „Vím, že býváš rozmrzelý, když máš hlad. Omlouvám
se, děti,“ otočila se na mě s Josefem, ačkoli nás ve tmě kočáru nemohla vidět.
„Prohlídku Snovína a pořádnou večeři si dáme až zítra.“
„A proč jste nás sem přivezla?“ zeptala jsem se.
Cítila jsem pohled jejích zelených očí na svých. „Všechno se vysvětlí. Zítra.“
Ze dvou obrysů s pochodněmi v dálce se postupně staly postavy ženy a muže.
Jedna z nich byl nízká, podsaditá a oplácaná, druhá vysoká a štíhlá s hrubými
tvářemi. Otevřeli nám dveře kočáru a hrabě je představil jako Ninu a Konrada,
hospodyni a majordoma na jejich panství.
„Nina vás oba odvede do vašich pokojů,“ sdělil nám hrabě. „Konrad vám
donese věci.“
„Jaké věci?“ ucedila jsem. Utekli jsme z Vídně tak narychlo, že jsme ani já ani
Josef neměli nic, kromě vlastního oblečení, bratrových houslí a mých desek
s notami.
Měl dostatečný úsudek na to, aby se zatvářil omluvně. „Ach, ano. Má drahá,
mohla bys zítra nechat zavolat krejčího, aby jim vzal míry?“ Hrabě se otočil na
svou manželku místo na hospodyni a ona působila nespokojeně, že žádá zrovna
ji.
„Jak si přeješ,“ opáčila škrobeně. „Pošlu ráno pro svého strýce.“
Pro strýce? Pokud byl její strýc krejčí, měla hraběnka poměrně neurozené
příbuzné na to, že byla vysoko postavenou dámou.
„Výborně,“ odpověděl její manžel. „A teď, děti,“ otočil se na nás, „vám oběma
přeji dobrou noc. Jestli mi něco kazí náladu víc než prázdný žaludek, je to
nevyspání. Strávili jsme na cestě spoustu času a já se těším, až si odložím hlavu
na skutečný polštář. Uvidíme se ráno. Sladké sny.“
S tím se společně s manželkou a s Konradem odebral dovnitř, zatímco my jsme
zůstali sami s hospodyní.
„Pojďte se mnou,“ vyzvala nás Nina německy se silným přízvukem.
Následovali jsme ji po velké vstupní síni do východního křídla domu, po
schodech dolů, po dalších schodech nahoru, skrz jedny dveře, za roh, nahoru,
dolů, dokola, kolem, dokud jsme nebyli úplně ztracení. Jestli se mi zdálo, že
projít bludištěm v zahradě Procházkových je těžké, s tímhle se to nedalo
srovnávat.
Naše cesta zámkem byla tichá, protože Ninina němčina se zjevně omezovala na
slova, která řekla hned na začátku, a Josef si hleděl svého. Sice už nepůsobil tak
uzavřeně a zamlkle, ale stále jsem netušila, co si myslí, nebo jaké pocity v něm
vyvolalo naše zvláštní dobrodružství. Zda má strach. Obavy. Cítí úlevu. Těší se.
Obličej, který jsem znala a milovala po celý svůj život, pro mě teď byl naprosto
neprůhledný, jako by si nasadil masku svých vlastních rysů.
Po cestě do našich pokojů jsme nepotkali nikoho dalšího, žádné sluhy, služky,
zahradníky, což bylo v příkrém rozporu s uniformovanými služebníky ve
vídeňském domě Procházkových. Snovín měl rozsáhlé pozemky a jistě
vyžadoval mnoho údržby, více než by sami zvládli hospodyně a majordomus ve
středním věku. Zanedbanost zámku se projevovala mnoha způsoby: dřevěné
okenní rámy byly popraskané a zprohýbané, na nábytku v prázdných pokojích
byl prach a pavučiny, v okapech si ptáci a hlodavci postavili hnízda a polštáře na
pohovkách se rozpadaly. Skrze škvíry a praskliny se dovnitř prodíral venkovní
svět, po ztrouchnivělých tapetách šplhaly šlahouny rostlin a v puklinách na
podlaze vyrůstal plevel.
Jsem muž obrácený naruby.
Po chvíli jsme vstoupily do hezčí, nebo alespoň udržovanější části domu.
Stejně jako ve svém domě ve Vídni, i zde Procházkovi skladovali řadu
zvláštností: drobné cínové farmáře, kteří mlátili obilí, stádo bronzových ovcí
skákajících přes ploty, krásné zdobené hodiny se zlatými kroužky kolem číslic.
Každá z těch hraček byla mechanická jako labuť v jejich hodovní síni,
pohybovaly se tak hladce a plynule, že skoro nepůsobily skutečně.
Vyšli jsme po dalším schodišti, až jsme došli na dlouhou galerii. Nina odemkla
jedny z dveří a my ji následovali do svých pokojů, jež byly mezi sebou
propojeny. Naše ložnice měly na společné zdi velký oboustranný krb a vedle něj
dveře, jež šly zavřít, pokud jsme si přáli mít soukromí. V krbech už hořel oheň
a pokoje byly příjemně vyhřáté a suché, téměř horké, ve srovnání se studenou
chodbou hned za prahem. Pokoje byly pohodlně zařízené, byť i trochu ošuntělé.
Na všem nábytku bylo znát, že je používaný, patrně protože byl zděděný. Na
nočním stolku stálo umyvadélko a džbán s vodou, ale žádné zrcadlo. Vzpomněla
jsem si na padesát florinů, jimiž mě hraběnka nalákala do Vídně, a uvažovala,
proč je její rodové sídlo tak zchátralé. Jistě přece měli na údržbu zámku Snovín
prostředky.
„Je dobré?“ Nina se usmívala a její tmavé oči se skoro ztrácely v záhybech
jejích naducaných tváří.
„Je to v pořádku, díky,“ řekla jsem.
Přikývla a ukázala na komodu s prádlem a svíčkami. „Je dobré?“ zeptala se
znovu. Potom řekla něco ve své mateřštině a já tomu nerozuměla. Naznačila, že
večeří, a udělala pár pohybů tam a zpátky, až jsem pochopila, že nám pošle tácy
s jídlem.
„Děkuji, Nino,“ odpověděla jsem.
Hospodyně se podívala na Josefa, který mrzutě a mlčky sledoval náš rozhovor.
Ani jí nenaznačil vděk, i kdyby byl předstíraný, a Nina odešla s poněkud
rozladěným výrazem. Její kroky duněly drzoun, drzoun, drzoun, a s přibývající
vzdáleností utichaly.
Zůstali jsme sami.
Můj bratr dlouho nic neříkal a já také ne. Zatím jsme se ani nerozhodli, který
pokoj bude čí, ale nikdo se ani nepohnul, aby si vybral. Prostor mezi námi
naplňovalo praskání ohně, které si povídalo se stíny na zdi. Chtěla jsem toho
Josefovi tolik říct, ale v tuhle chvíli se nedalo říct vůbec nic.
„Tak, mein Brüderchen,“ začala jsem tiše. „Jsme tady.“
Podíval se na mě. „Ano,“ přitakal. „Jsme.“
Poprvé za celou věčnost jsem uviděla svého bratra, skutečně jsem ho viděla.
Do té chvíle jsem Josefa vnímala jako chlapečka, kterým byl, když ode mě
odjel – roztomilý, citlivý a stydlivý. Můj Sepperl. Sepp. Ale muž, jenž tu stál
přede mnou, už tím dítětem nebyl.
Byl bezesporu vyšší, vytáhl se o hlavu nade mě. Jeho zlaté kudrlinky už byly
přerostlé, a to nikoli tak, jak se to teď nosilo mezi světáky, ale nepřítomným
způsobem génia, který se zrovna zajímá o důležitější věci než o svůj vzhled. Čas
mu vyhladil veškerou měkkost z tváří a brady, takže již nebyl andělským
skřítkem jako v dětství, ale vyčouhlým mladíkem. Jeho modré oči ztvrdly, byly
méně nevinné a pohled v nich byl zasněný a nezaujatý.
Přesto však v těch čirých hlubinách zůstávala jeho neuchopitelná éteričnost,
která se dotýkala mého ochranitelského srdce již od doby, kdy byl děťátkem
v kolébce. Od doby, kdy byl vyměněn za dítě, které bylo mým pokrevním
bratrem, ač možná ne bratrem mé duše.
„Ach Seppe,“ zašeptala jsem. „Co to děláme?“
Dlouho mu trvalo, než odpověděl. „Já nevím,“ odpověděl a jeho hlas trochu
přeskočil. „Vážně nevím.“
V tu chvíli se zeď, již si kolem sebe postavil, zhroutila k zemi. Spadla z něj
maska a přede mnou se objevil bratr, jehož jsem milovala, zahradník mého srdce.
Rozpřáhla jsem paže k objetí, jako by byl stále chlapečkem, a ne téměř
dospělým mužem. Ale Josef mi vešel do náručí bez zaváhání a ovinul kolem mě
ruce. Slzy, které mě pálily pod řasami od chvíle, kdy jsem odešla ze Skřetího
háje, mi teď stékaly po tvářích. Stýskalo se mi po mém bratrovi, to ano, ale
teprve nyní jsem pochopila jak moc.
„Ach, Seppe,“ zopakovala jsem.
„Liesl.“ Jeho hlas už byl hlasem muže, hluboký a plný. Měl v sobě bohaté tóny
zkušeností a s časem měl ještě zesílit díky dalším zážitkům, jako housle zrají
s věkem. Moje srdce bolestivě bušilo jako tamtam. Nevyrůstej, Seppe, nikdy
nevyrůstej.
„Jak jsme se sem dostali?“ zeptala jsem se tlumeným hlasem. „Co budeme
dělat?“
Cítila jsem, jak se mu zvedla a spustila ramena. „Asi totéž, co jsme dělali
vždycky. Přežívat.“
Obklopilo nás střízlivé ticho. Oba jsme uměli přežívat. Dělali jsme to celý
život, každý po svém. Nešlo ale jen o dlouhé studené noci a prázdná břicha, když
jsme živořili. Můj bratr dlouho trpěl pod tíhou očekávání našeho otce. Mých
očekávání. Já si možná myslela, že mu pomáhám snášet jeho břímě, ale
nedokázala jsem nic než jen naložit na tu váhu ještě svoje výčitky. Sevřela jsem
jej pevněji. Nevěděla jsem, jak se mu omluvit. Ne slovy.
„Bojíš se?“ zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala. „Divokého honu?
Procházkových? Všeho? Já ano.“
Nepřišla žádná odpověď, jen bušení jeho srdce. „Bojím se,“ řekl nakonec. „Ale
myslím si, že už se bojím od té doby, co jsem odešel z domu. Strach je mým
věrným společníkem už tak dlouho, že jsem zapomněl, jak cítit něco jiného.“
Žebra se mi bolestivě stáhla provinilostí a v očích mi vyřinuly další slzy.
„Promiň, Sepperle.“
Vysvobodil se z mého objetí. „Už se stalo, co se stalo, Liesl,“ pronesl dutě. „Já
teď takhle žiju. V nekonečném strachu, touze a nespokojenosti. Ať je to Vídeň
nebo ne, všechno mi to připadá stejné.“
Moje výčitky svědomí prořízly obavy. „A co Käthe? A François? Tobě se
nechce domů?“
Josef se hořce zasmál. „Tobě ano?“
Chystala jsem se odpovědět, že samozřejmě, když jsem si uvědomila, že
nevím, co myslí domovem. Vídeň? Skřetí háj? Anebo, pomyslela jsem si
zděšeně, podsvětí?
Nakonec se všichni vracíme.
„Já nevím,“ přiznala jsem. „Teď už vím, že Vídeň byla asi chyba. Ale vrátit
se…“ umlkla jsem.
„By znamenalo připustit selhání?“ zeptal se Josef tiše. Jeho hlas byl jemný.
„Ano,“ souhlasila jsem. „A… ne.“ Pomyslela jsem na slova starého faráře.
Podivní, divocí, zvláštní, dotčení skřítky – ti prý patří Králi duchů. Tak dlouho
a tak zarputile jsem se snažila jít dál, že už jsem se bála vracet na místa, kde stále
přebýval jeho duch. Vracet se do Skřetího háje by znamenalo vracet se ke svému
já, které už jsem překonala, a snažit se zasadit člověka, jímž jsem se stala, do
cizího převleku. Potom se mi vrátilo vidění, které jsem prožila o Králi duchů,
proměněném, zmučeném a zrádném.
Na prstě mě tížil jeho prsten.
Josef si mě prohlížel. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně. Pokynul ke světu tam
venku, k lesu, k cestám v Alpách, jež vedly do Skřetího háje. „Ty ses… ty ses
setkala s… ním?“
S ním. S Králem duchů. S mým bezejmenným strohým mladíkem.
„Ano,“ řekla jsem a to slovo jsem ze sebe musela vytlačit smíchem. „Ano,
Seppe, setkala.“
Nasál vzduch. Viděla jsem tep na jeho krku a jeho oči, jež se rozšířily do
bezedné černi. Jeho rysy se vyostřily zájmem. Zájmem a závistí.
„Vyprávěj mi o tom,“ vyzval mě. „Řekni mi všechno.“
Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. Kde jsem měla začít? Co chtěl vědět? Co
jsem mu měla povídat? Že příběhy, jež nám vyprávěla Constanze, jsou pravdivé?
Že opravdu existuje bájný svět pod naší říší smrtelníků? O zářícím jezeře,
vodních bludičkách, třpytivých tanečních sálech v jeskyních, dovádějících
skřetech s korálkovýma očima a krejčím s jehličkami místo vousů? Měla jsem
mu vyprávět o kapli, přijímacím pokoji, o zrcadlech místo oken do jiného světa?
Jak jsem měla odhalit, že kouzla existují… aniž bych mu prozradila pravdu
o tom, kdo, nebo co je on?
Nakonec se všichni vracíme.
 „Já… já nevím, jestli můžu, Seppe,“ řekla jsem nakonec. „Ještě ne.“
Přimhouřil oči. „Aha.“
Něco v jeho hlase mě popudilo. Zamračila jsem se. „Co aha?“
„Ne, ne, já to chápu,“ pokračoval a jeho horní ret se stočil do obloučku.
„Výjimečná Liesl. Vyvolená Liesl. Vždycky sis přála být neobyčejná, a teď
konečně jsi.“
Spadla mi brada a zamrkala jsem. Připadala jsem si, jako by mi vrazil pěst do
břicha. Skoro jsem nemohla bolestí dýchat. Kroužili jsme kolem sebe s Josefem
dlouho, občas po sobě vystřelili nějakou nabroušenou poznámku, aby to trochu
pálilo, ale nezranilo. Vyzývavý, ale ne bojovný tanec. Možná jsme k sobě byli
chladní a krutí, ale tentokrát byl můj bratr doopravdy zákeřný.
„Tak to si o mně myslíš?“ zašeptala jsem.
Odvrátil ode mě hlavu a odmítal odpovědět. Odmítal podložit svou ránu pod
pás nějakým vysvětlením, místo toho chtěl vycouvat jako zbabělec. Inu, mohla
jsem hrát stejnou hru. Pokud si přál vést špinavou válku, ráda mu vyjdu vstříc.
„Dobře,“ prohlásila jsem tvrdě. „Jsem sobecká a sebestředná. Ale aspoň
nepokládám svůj život, svoje bytí za samozřejmost.“ Josef sebou trhnul a moje
ruce sklouzly k jeho zápěstím, kam si rychle stahoval rukávy. Zaplavil mě pocit
viny. „Ale Seppe, já to nemyslela…“
„To stačí,“ řekl klidně. Maska lhostejnosti, již nosil předtím, se znovu ocitla na
svém místě, dokonale klidná a bez výrazu. „To stačí, Liesl. Vyhlašuji příměří.
Pojďme spát.“
„Seppe, já…“
„Vezmu si vedlejší pokoj.“ Sehnul se pro housle a prošel dveřmi mezi našimi
ložnicemi. „Měla by sis odpočinout. Cesta byla dlouhá. Uvidíme se ráno.“
Netušila jsem, co mám říct. Věděla jsem, že rána, kterou jsem mu zasadila,
byla mnohem větší než ta, kterou zasadil on mně, ale rozsah ani hloubku zranění
jsem neznala. Netušila jsem, jak to napravit. Jak to napravit mezi námi. A tak
jsem řekla to jediné, co jsem říct mohla.
„Dobrou noc,“ vypravila jsem ze sevřeného hrdla. „Dobře se vyspi, mein
Brüderchen.“
Josef přikývl. „Dobrou noc,“ řekl a pomalu zavíral dveře mezi námi. „Sladké
sny… královno duchů.“
Vesničané mu říkali ďábel, der Teufel ve vlčí podobě, který se v noci toulá lesy.
Byla to obrovská nestvůra, která už měsíce plenila okraj města a jeho okolí,
zabíjela ovce a kradla dobytek.
Dvě oči jako různobarevné drahokamy, vyprávěli vesničané. Jedno zelené jako
hřích, druhé modré jako pokušení. Ďábel! Ďábel! volali. Přišel nás všechny
trýznit!
A tak zavolali Wolfssegner, zaříkávače vlků, potom lovce, potom kněze.
Přivedli si, kohokoli přivést mohli, aby jim pomohl zbavit se strachu.
Čtyři sta zlatých tomu, kdo vyžene ďábla! vyvolávali vesničané a vylepovali
papíry s příslibem odměny všude ve městě. Čtyři sta zlatých za jeho hlavu!
Obrovský vlk už útočil na jejich ovce a kozy po měsíce, ale když začínala zima
a dobytek umíral hlady a zimou, cítili jeho hladové zuby ve vlastních týlech.
Příště jsou na řadě oni. Dobře to věděli.
Jako první se ztratila malá holčička. Byla nejmladší dcerou pastýře a jednoho
odpoledne, když mrazivé mraky visely nízko nad obzorem, zmizela ze stráně.
Její jméno se rozléhalo po horách i údolích, když po ní vesničané pátrali. Pak se
ale našly její zkrvavené pentle na sněhu a prohlásili ji za ztracenou.
Další v řadě byl patnáctiletý mladík, milý místní dojičky.
Potom starý muž, jehož věk už se dávno přestal počítat.
Pomalu, ale jistě je vlk tlačil do kouta a jednoho po druhém si je odnášel.
Kněží cákali svěcenou vodu, Wolfssegner rozvěšovali amulety a lovci po něm
pátrali, ale čím déle trvala zima, tím hlouběji se zarývaly i vlčí tesáky.
Oběť, navrhovali zaříkávači. Musíme vlkovi složit oběť, abychom si usmířili
jeho černé srdce.
Kněží s tím nesouhlasili, ale vesničané si za tím stáli. Prohledávali svoje
domovy, aby vybrali vhodnou oběť, ochotného beránka, který se nechá porazit,
aniž by něco tušil.
Nejprve navrhovali blázna s tlustým jazykem. Ne, říkal kněz. To by bylo
nesmírně bezcitné.
Potom místní nevěstku, která vždy vystavovala všechno svoje zboží. Ne, říkali
lovci. To by bylo neúnosně kruté.
Nakonec nalezli nemluvně, chlapečka ani ne rok starého. Ano, říkali zaříkávači
vlků. To je vhodná oběť.
Chlapeček byl sirotek, jeho matka i otec se ztratili, odešli, nebo upadli
v zapomnění. Beze jména, bez křtu, bez záznamů. Tohoto dítěte si nebe ani země
nevšímaly, a bylo tak odsouzeno k zániku. Nalezené nemluvně v péči kostela
položili před oltář v košíku. Nikdo se o ně nehlásil a nikdo je nemiloval, a tak by
nebyl velký zločin je odevzdat ďáblu. Bůh je přece jistě zapověděl.
Důkaz se skrýval v jeho očích.
Chlapeček měl každé oko jinak zbarvené. Jedno bylo zelené jako jarní tráva
a druhé modré jako letní nebe. Začarované oči. Kočičí oči. Jako má Der Teufel,
rozhodli se vesničané. Jako ďábel. Hoďte toho malého démona zpátky do ohňů
pekelných, odkud vzešel!
Vesnický kněz však odmítal dítě pustit. Byl to hluboce věřící bohabojný muž,
ale právě jeho dobrota vedla k jeho vlastní zkáze.
Přišli pro něj s vidlemi, přišli pro něj s noži. Přišli s pochodněmi, plameny
a odhodláním. Přinesli na kostelní schody svůj vztek a strach a neznámému
připravili hranici. Stěny Božího příbytku se zhroutily v dýmu a kosti místního
kněze se rozpadly na uhlí a popel. Jeho ostatky se našly o tři dny později, když
se kouř rozplynul a uhlíky konečně vychladly.
Po chlapečkovi však nezbylo ani stopy. Ani plenky, ani vlásky, ani drobný
dětský prstíček. Nenašly se po něm žádné ostatky, jako by se rozplynul ve
vzduchu, nebo jej odvál mrazivý vítr, který rozehnal kouř.
Když jarní přeháňky rozpustily zimní led, útoky vlka ve vesnici ustaly.
Chvála Bohu! volali vesničané. Der Teufel přijal naši oběť.
V průběhu dalších týdnů nikdo nespatřil ani záblesk těch modrých a zelených
očí, ani jakoukoli známku vlka. Ve zmrzlém bahně zůstaly jen otisky jeho
velkých tlap a děsivá stopa malé, dokonalé lidské nohy.
 SPŘÍZNĚNOST MEZI NÁMI

Dalšího rána jsem se probudila s rukou obtočenou kolem prstenu Krále duchů.
I když jsem měla za sebou náročnou cestu a noc plnou neklidného spánku, mysl
jsem měla jasnou jako už dlouho ne. Vrátil se mi kousek snu a já se jej držela,
snažila si vzpomenout, co jsem to viděla, cítila a zažila. Ale pak se vytratil
a zůstal po něm jen pocit naplnění, jako by moje hlava byla studna, která se
uprostřed noci znovu zalila vodou.
Dveře mezi mým a bratrovým pokojem byly stále zavřené. Přemýšlela jsem,
zda se ještě někdy otevřou, nebo zda jsem je zamkla a zahodila klíč. Chtěla jsem
se mu omluvit. Chtěla jsem po něm požadovat omluvu. Trápilo mě, co se nám
všechno stalo. Trápilo mě, že mezi nás vstoupili mistr Antonius a Král duchů,
a ještě víc mi vadilo, že jsem kvůli svému bratrovi odmítala nejhlubší období
svého života, jež mě zcela proměnilo. Chtěla jsem na Josefa křičet. Chtěla jsem
vyrazit ty dveře mezi námi. Chtěla jsem ho škrtit. Chtěla jsem se s ním mazlit.
Odhrnula jsem peřinu a rozhodně vstala z postele.
Nina mi přede dveřmi nechala podnos s jídlem a nějaké oblečení. Jídlo už
vychladlo, ale šaty byly čisté a já se s povděkem ze svého oděvu špinavého po
cestě převlékla do pohodlnějšího. Umyla jsem si obličej a pokusila se upravit si
vlasy, ačkoli jsem neměla zrcadlo. Teď už jsem byla vyhládlá, nejedla jsem
v podstatě nic od chvíle, kdy jsme opustili Vídeň. Asi jsem mohla sníst chléb
a sýr, který jsem dostala předchozího večera, ale byly už ztvrdlé a studené a já
měla náladu se jít projít a prozkoumat okolí… a možná i najít někoho, kdo mi
pomůže poslat vzkaz sestře s Françoisem.
Spletité chodby a chodbičky v zámku Snovín připomínaly bludiště a ve dne
nebyly o mnoho přehlednější než v noci. Věděla jsem, že se nacházíme ve
východním křídle budovy, to jsem si ujasnila, když jsme přijeli. Vydala jsem se
směrem, kde jsem předpokládala, že se nachází vchod, abych se lépe
zorientovala v prostoru.
Za denního světla byla zanedbanost a úpadek znát ještě o mnoho více. Křídlo,
ve kterém jsme spali s Josefem, ještě drželo pohromadě, ale velká část budovy už
se zcela rozpadla: do jednoho z pokojů se propadla střecha, v dalším se oknem
šplhaly šlahouny a větve. Procházela jsem kolem portrétů předků
Procházkových, jejich přísné tváře na mě shlížely z ošuntělých tapisérií na
stěnách a já si mezi nimi připadala jako vetřelec.
„Já vím,“ zašeptala jsem jednomu obzvláště pochmurnému obličeji. „Já také
nechápu, co tady dělám.“
Hrabě s hraběnkou mi tvrdili, že mě ohrožuje divoký hon, a že mě s bratrem
unesli, aby nás ochránili. Ale zámek Snovín se zhroucenými zdmi a pustými
chodbami vůbec nevypadal jako útočiště. V sídle rodu Procházků nebyli žádní
zaměstnanci, sluhové ani ozbrojené stráže. Nezdálo se mi, že jsme s Josefem pod
lepší ochranou než ve Vídni. Pojala jsem proto podezření, že nás sem přivezli
ještě z jiných, vlastních důvodů.
V myšlenkách mi vířilo varování mé paní domácí Frau Messnerové, příběh
o dívce, která zmizela, a mladíkovi, který zemřel. Taková nehoda. V jejich letním
sídle. A pak se mi ze vzpomínek vynořil také hlas Käthe. Procházkovi obětují
kůzlata temnému bohu při tajných obřadech. Vzývají zlověstné síly.
Nejhlasitěji ale zněla hraběnčina slova z noci, když nás unesla. Tvoje hudba
vytváří most mezi světy.
Podívala jsem se na prsten Krále duchů na svém prstě. Nezvratný důkaz, že
opona mezi námi a podsvětím je tenká. Procházkovi tvrdili, že já mohu všechny
zachránit před koncem světa, ale nevěděla jsem jak. Ne aniž bych se vrátila. Ne
aniž bych se vzdala všeho, kvůli čemu jsem vůbec odešla. Své hudby. Svého
života. Sebe.
Poté jsem pomyslela na dvoubarevné oči a ústa něžná láskou. Vzpomněla jsem
si na Krále duchů, jak jsem jej viděla poslední noc, kdy jsme byli ženou
a mužem – neleželi jsme stulení v naší manželské posteli, ale hráli jsme spolu
sonátu v kapli. Možná, že když se vrátím, nebude to znamenat, že se vzdávám.
Jen že se podvoluji.
Potom jsem si vybavila bílomodré oči a kůži černou jako tuš, nataženou přes
špičaté kosti, a hlas, který syčí: Ten, jehož miluješ, už není.
Zanedlouho jsem si uvědomila, že se nacházím v neznámé části domu.
Přemýšlela jsem o době, kdy jsem byla královnou duchů a cesty v podsvětí se
přede mnou srovnávaly podle mého rozpoložení. V noci jsem asi nedávala pozor,
ale nevzpomínala jsem si, že bychom procházeli tak velkou galerií. Vysoko na
zdech okolo mě visely rámy, patrně obrazy, zakryté kusy prostěradel. Byla jsem
zvědavá, a tak jsem se natáhla k jednomu z nich, že se podívám, ale pak se ozval
prudký nádech a rána.
Vyskočila jsem, rychle se otočila a uviděla Ninu, jak klečí na všech čtyřech.
Asi upustila další tác, když mě uviděla, a teď spěšně sbírala rozbité kusy nádobí.
Sklonila jsem se, že jí pomůžu uklidit, a hluboce se omlouvala, že jsem ji
vyděsila.
Snažila se nad tím nepořádkem mávnout rukou, ale já si trvala na svém
a předstírala jsem, že nerozumím její mateřštině, ačkoli její důrazná gesta byla
zcela výmluvná. Zdálo se, že hospodyně nám zrovna nesla snídani, ale teď když
ji kvůli mně celou zničila, zdálo se, že mě s radostí odvede do kuchyně.
Jenže jsme nedošly do kuchyně. Nina mě místo toho zavedla do malé jasně
osvícené místnosti s velkými okny, kde seděl hrabě u velkého divoce planoucího
ohně.
„Á, Fräulein!“ uvítal mě, když mě uviděl. „Už jsi vzhůru. Pojď si se mnou
prosím dát snídani.“
Podle všeho už byl vzhůru několik hodin, jeho tmavé oči byly znovu bystré
a jeho tváře růžové zdravím a dobrou náladou. Vstal, nabídl mi svoje místo
a došel k příborníku, kterého jsem si dosud nevšimla, obloženého moučníky,
ovocem a širokou nabídkou uzeného masa a sýrů, k tomu tam stála velká stříbrná
karafa.
„Piješ kávu?“ zeptal se.
„Já, no, ano, děkuji,“ zabrebentila jsem. Káva byla ve Vídni velice oblíbeným
nápojem, který tam přivezli Turci, ale já si na její hořkou chuť nikdy skutečně
nezvykla.
„Smetanu? Cukr?“
„Obojí, prosím.“
Hrabě mi připravil šálek kávy a pak si nalil i pro sebe. Sám si do něj nepřidal
nic, co by zakrylo tu pronikavou hořkost, a spokojeně pomlaskával. Jeho veselá
nálada po ránu najednou dávala mnohem větší smysl.
„Doufám, že jste se s bratrem dobře vyspali,“ řekl. „Bohužel musíš omluvit
mou manželku. Není ranní ptáče a také nemá v oblibě snídani. Zdá se, že dnes
ráno spolu budeme jen my dva.“
S hraběnkou jsme tedy měly společnou alespoň jednu věc. Ve Vídni jsem si
přivykla vstávat pozdě. Když mě nikam netlačily domácí práce ani jiné
povinnosti v hostinci, bylo pokušení ležet jen tak v posteli příliš sladké, abych
mu dokázala odolat.
 Seděli jsme s kávou a v tichu, já upíjela opatrně a hrabě vydatně hltal. Také
jsem neměla v oblibě snídani, ale připadalo mi, že bych měla jíst alespoň ze
slušnosti. Odložila jsem šálek a došla k příborníku, kde jsem si na talířek
naložila několik malých sladkých makových koláčků. Pokoj, kde jsme seděli, byl
jedním z mála dobře udržovaných v domě. Nábytek vypadal bytelně, ačkoli byl
také ošuntělý, koberec byl drahý, ale prošoupaný. Krb rámovaly dvoje dveře
s okny na terasu s výhledem na zarostlé pozemky. Stejně jako v jídelně visel nad
příborníkem obraz nebo zrcadlo, a stejně jako všechny ostatní rámované věci
v domě byl zakrytý prostěradlem.
„Jestli se mohu ptát,“ začala jsem a ukázala na rámované dílo, „co to tady
zakrýváte?“
Hrabě se zakuckal kávou. „No tak,“ řekl se zrudlým obličejem. „Nesahat.“
Vrátil se mi jiný hlas z jiné doby, jenž šeptal stejná slova. Ne, ne, nesahat.
Vzpomněla jsem si na zrcadlo v mé komnatě v podsvětí, začarované okno do
světa na zemi.
Po několika minutách kašle a dušení hrabě pokračoval. „Není to obraz ani
portrét příbuzných, má milá,“ vysvětlil. „Je to zrcadlo.“
Překvapilo mě to. „Zrcadlo?“
„Možná ti to bude připadat jako hloupá pověra, ale v těchto končinách se říká,
že nechávat odkrytá zrcadla v prázdných pokojích, když dům spí, přináší smůlu,“
řekl omluvně.
„Proč?“
Nervózně se zasmál. „Inu, je to babská povídačka, ale říká se, že když si
člověk nezakryje zrcadla, může jimi duše snílků omylem projít do světa stínů
a uvíznout tam.“ Hrabě úkosem pohlédl na jeden ze závěsů nad římsou krbu.
„Člověk nikdy neví, kde může skončit zbloudilá duše. Říše za odrazem může,
a nemusí být skutečná, a po cestách stinného světa vystavěného zrcadly prý
bloudí raraši a duše neklidných mrtvých.“
Otřásla jsem se a vzpomněla si, jak jsem špehovala svou sestru a bratra skrze
očarované zrcadlo své komnaty v podsvětí. Náhle jsem pochopila důvod. Člověk
nikdy nemohl vědět, kdo se na něj právě dívá, když si prohlíží vlastní odraz.
„Ty strašíš naše hosty, Otto?“ Z haly se vynořila hraběnka a s pomocí Konrada
dokulhala do místnosti k nám. „Nevěř všemu, co ti navykládá,“ varovala mě.
„Otto má rád dobré příběhy.“
Hrabě se láskyplně usmál na svou manželku. „Zvlášť pokud dobře končí.“
Hraběnka obrátila oči v sloup. „Můj manžel je bohužel citlivý blázínek,“ řekla
s úsměvem v hlase. „Já dávám přednost starým pohádkám. Souhlasíš,
mademoiselle?“ Konrad jí pomohl se usadit a její manžel zatím vstal a připravil
jí šálek kávy.
„Raději bych se přestala zabývat vyprávěním a vydala se hledat pravdu, kdyby
vám to nevadilo,“ ucedila jsem stroze. „Co tady vůbec děláme? Proč? Jak?“
Povzdechla si, usrkla ze šálku a odložila jej na stůl. „Doufala jsem, že se před
tím ještě trochu zabydlíme.“
„Seznámíme vás se Snovínem,“ dodal hrabě. „Jsi náš host, tak si tu prosím
udělej pohodlí jako doma.“
Pozvedla jsem obočí. „A jak dlouho, prosím, potrvá můj zdejší pobyt?“
„Než přejde nebezpečí, kterému čelíš,“ odpověděla hraběnka. „A abychom tě
mohli ochránit, potřebujeme tvou pomoc, Elisabeth. Jsi pro nás mnohem
cennější, než si vůbec uvědomuješ.“
„Cennější?“ zasmála jsem se nevěřícně. „Pro vás? Proč?“
„Kvůli tomu, kdo jsi,“ sdělila mi vážně. „A kdo jsem já.“
„Kdo jsem,“ zopakovala jsem. „Královna duchů.“
Hraběnka přikývla. „Jsme spolu spřízněné.“
„Spřízněné?“ Byla jsem překvapená. „Kdo jste?“
Pohlédla na hraběte, který se na ni jen letmo podíval, a pak se znovu zahleděl
do svého talíře. „Předpokládám, že teď se neptáš na osvícený rod von Procházků
und zu Snovínů, kam se můj manžel narodil jako devatenáctý a já jsem jeho
chotí.“
Zkřížila jsem ruce. Hraběnka si znovu povzdechla.
„Jsme – já jsem,“ začala, „poslední v řadě o nic méně osvíceného rodu, než je
manželův, ačkoli možná není tak urozený. Procházkovi odjakživa střeží
meziprostory a prahy světů, ale moje rodina udržuje jejich tajemství.
Dodržujeme stará práva a hlídáme je, aby rovnováha mezi naším světem
a podsvětím byla zachována.“
Svraštila jsem obočí. „Jak?“
„Řekla jsem ti, že ti z nás, kterých se dotkl Der Erlkönig, dosáhnou za hranici.“
Rozložila ruce. „Dovedeme najít okna a,“ s tlesknutím znovu spojila dlaně,
„zavíráme je. Ty to dovedeš, Elisabeth,“ kývla ke mně. „A já také.“
„Vy?“ Znovu přitakala. Přivřela jsem oči. „Co jste zač?“
Hraběnka si znovu vyměnila pohled se svým manželem. Tentokrát se na ni
zahleděl o něco déle a zlehka souhlasně přikývl. Otočila se zpátky na mě a její
oči teď byly rozšířené a svítily neskutečně zelenou barvou. „Jsem z jeho krve,“
ztišila hlas. „Moje pramáti byla jeho první nevěstou. Statečná panna, jež položila
život za svět a pak jej znovu odsoudila k zániku, aby přivedla Krále duchů
zpátky ze smrti.“
Hlas z hlubin světa zavolal jeho jméno a Josef se vzbudil. Slunce proudilo
skrze okna a záclony, jež večer zapomněl zatáhnout. Už nebylo ráno, ale poledne
ještě nenastalo. Na chvíli měl pocit, že je zpátky doma v hostinci, protože
čerstvý vzduch tu jemně voněl po borovicích, hlíně a sněhu.
A pak si vzpomněl.
Tíha jeho hádky s Liesl mu spočívala na hrudi a tlačila jej hluboko do postele,
dusila jej a on téměř nemohl dýchat ani vstát z lůžka.
Celou cestu z Vídně Josef vnímal neklid, úzkost a divokou roztěkanost své
sestry kvůli jejich nejisté budoucnosti. Cítil to a snažil se, aby mu na tom
záleželo. Ale ono ne. Ani nemohlo. Věděl, že by si měl dělat starosti, obávat se,
protože Procházkovi jim vyjevili spoustu nových, znepokojivých
a neuvěřitelných skutečností. Zároveň jej ale stálo velké úsilí v sobě najít cokoli
než jen neurčitý náznak zájmu, a Josef už byl velmi, velmi dlouho unavený.
Zvažoval, že zůstane v posteli celý den. Neměl, kam by se vydal, s kým by se
setkal, komu by dělal přehrávku.
Uvědomil si, že od něj nikdo nic neočekává. Čekal, až přijde štěstí, radost nebo
úleva, ale nedostavilo se nic než tatáž tupá lhostejnost, která mu spočívala na
ramenou, od té doby, co odjel z Bavorska. Co odjel z domova.
Avšak léta brzkého vstávání kvůli cvičení na housle se mu zapsala hluboko do
svalů a kostí. Josef ze sebe setřásl zbytky spánku a vyburcoval se z postele.
U dveří pak našel složené čisté šaty. Nenaučil se, jak naplnit svůj čas bez hudby,
a nutkání hrát jej svědilo v prstech. Oblékl se a vzal do ruky housle.
Když odcházel z pokoje, Liesl už byla pryč, a hospodyně, již viděl večer,
nebyla nikde v dohledu. Nikde neviděl ani nikoho jiného, když se procházel po
chodbách známku Snovín, což mu vyhovovalo. Nikdy neslyšel svoje vlastní
myšlenky ve společnosti kohokoli, s výjimkou své nejstarší sestry a Françoise.
Proto mu připadalo tak nesnesitelné hrát před publikem.
 Josef přecházel mezi místnostmi a míra rozpadu zámku byla stále zjevnější.
Skrze rozbořené střechy a prázdná okna sem pronikaly sloupce světla a v něm
tančily chomáčky prachu jako čarovná světýlka. Nad tímto horským sídlem stále
vládla zima, ale jemu zima nevadila. Byl tu klid. Čisto, navzdory hlíně,
větvičkám a pobíhajícím stvořením na zemi. Připomínalo mu to les za
hostincem, což byla velká změna oproti špinavým, smrdutým a přeplněným
domům ve městě. Tady mohl hrát. Tady se znovu setkával sám se sebou.
Ale i navzdory té lehkosti a důvěrně známému pocitu, který mu dávaly tyto
zdi, nemohl najít to pravé místo, kde vytáhnout housle z pouzdra. Hledal ten
posvátný pocit, který nacházel ve Skřetím háji. Hledal útočiště.
„Pomoc,“ pošeptal, ačkoli nebylo komu. „Pomoc. Potřebuji najít mír.“
Hodiny odbily celou.
Po jeho pravé ruce stály pendlovky s nebeskými pohyby namalovanými na
ciferníku. Jejich ručičky neukazovaly na žádnou hodinu, ačkoli vydávaly zvuk,
a Josef by přísahal, že kulaté tvary, které se na nich pohybovaly, ještě před chvílí
stály na místě. Za ním se ozýval jemný, klapavý, skřípavý zvuk jako tichý výkřik
zrezlého kovu drhnoucího o kov. Otočil se.
Brnění za ním zvedalo ruku.
Vrátily se mu příběhy o brnění vyrobeném skřety a očarovaném tak, aby byl
rytíř v něm nezranitelný vůči šípům, ranám a smrti. Vyprávělo se často také
o děsivých schopnostech v souboji, o tom, jak válečník porazil celé hordy
nepřátel s nevídaným umem, který byl možná i za hranicemi pravdy. Nebyl
skutečný. Doopravdy nepatřil bojovníkovi, ale podsvětí.
Josef s nepřítomným zaujetím sledoval, jak brnění zvedá paži, stáčí prsty
a ukazuje do jedné z chodeb, jako by odpovídalo na jeho žádost.
Pomoc. Potřebuji najít mír.
„Tamtudy?“ zeptal se a zopakoval pohyb brnění.
Prázdná hlava s přilbou se trhaně pohnula nahoru, dolů, nahoru a pak dolů,
jako by směšně napodobovala kývání.
„Díky,“ zašeptal Josef. „Díky.“
Následoval cestu, již mu určila paže brnění, po dlouhé a tmavé chodbě
s vysokými stropy k velkým dvojitým dveřím otevřeným dokořán. Proudilo
z nich světlo, ale bylo roztřesené, nestálé, jako by se v pokoji za nimi
pohybovaly stíny. Došel až k nim, položil ruce na vyřezávaná klepadla a zatlačil
do dveří.
Byl to taneční sál.
Prostor byl prázdný, ačkoli v koutcích očí mu stále tančily stíny. Kruhová
místnost měla stěny obložené velkými, popraskanými zrcadly, a tak odrážela
světlo a pohyb jako skleněný hranol. Puklinami v mramorové podlaze se
prodíraly vyrůstající kořínky a po zdech se spouštěl uvadlý břečťan a uschlé
úponky révy jako prsty, které si přišly vzít místnost zpět. Josef a divoká příroda
se odráželi v zrcadlech nespočetněkrát, tisíc chlapců uprostřed lesa.
„Ano,“ vydechl. Toto místo mu sice ještě neposkytovalo naprostý mír, ale
působilo jako balzám na duši: místnost, která kdysi patřila tanci a hudbě, nyní
pomalu obsazovala živá spící zeleň. Obklopovalo jej dvanáct zrcadel jako
dvanáct olší ve Skřetím háji. Připadalo mu to povědomé i cizí zároveň. Když byl
ještě chlapcem, než přišel mistr Antonius, Vídeň, tíha a očekávání na jeho
bedrech, hrával Josef svou hudbu na podobném místě.
Odložil si pouzdro na zem, otevřel je a pozvedl si housle k rameni. Neměl
rukavice a jeho prsty prokřehly, ale Josef se už dávno naučil hrát skrze
znecitlivění. Zavřel oči a zhluboka se nadechl a jeho plíce naplnil závan hlíny,
prachu a hlubokých lesů. Přidržel smyčec nad strunami a usmál se. Pak začal
hrát.
A svět se změnil.
Jestli Josef v životě něco miloval, bylo to tohle. Hudba. Jediná věc, již stvořili
lidé, které dával přednost před dílem přírody. Orchestrem mu v dětství býval
zpěv ptáků a zvuk cvrčků, ale hudba jeho sestry pro něj představovala hlavní
hvězdu. Byla jeho první sólistkou. Zpívala mu ukolébavky ve tmě. Psala mu
krátké melodie, které mohl cvičit na housle. Jako by se skrze noty a linky na
stránkách učil mluvit. Jazyk beze slov. Sdílení bez povídání.
Větvičky a šlahouny se při zvuku houslí rozvlnily. Do světa v hlubokém
zimním spánku vstoupil pocit bdělosti, jako nádech těsně před náhlým
probuzením. Pod ním i okolo něj se les natahoval, protahoval, rozrůstal, jako by
odpovídal na volání. Rozlámaná zrcadla odrážela záplavu chlapců v záplavě
stromů, ale Josef si nevšiml, že stejnou píseň hrají všichni, až na jednoho.
Od rozehrávání a cvičení přešel k largu z Vivaldiho Zimy, což byla jeho
oblíbená skladba již od útlého dětství. Ale zatímco jeho smyčec zpíval, Josef se
cítil, jako by byl v dálce. Jako by stál stranou. Už si ani nevzpomínal, proč tuto
větu tolik miloval, ani proč mu na ní tolik záleželo, jen si všiml, že nadšení z té
melodie zmizelo. Pomyslel na svého otce, kterému přestala stačit jen jedna
sklenka, pak nestačily ani dvě, ani tři, ani čtyři nebo pět nebo šest. Přestalo to na
něj působit.
Vzpomínka na otce pokazila jeho hru a jeho prsty zaškobrtly. Přestal hrát
a všichni chlapci v zrcadlech se zastavili.
 Až na jednoho.
Přestože Josef už spustil nástroj i smyčec k bokům, zvuk houslí stále
pokračoval. Ne jako ozvěna, ale jako odraz. Ta melodie byla známá. Milovaná.
Vzácná.
Der Erlkönig.
V Josefově hrudi rozkvetly emoce – bolest, strach, vina, úleva, vzrušení, něha.
Hudba jeho sestry jej vždy otevírala pocitům, vykopávala části jeho samého,
které pohřbil doma ve Skřetím háji. Otočil se a hledal Liesl, aby se omluvil,
získal útěchu nebo úlevu, ale byl tam sám a jako společnost měl jen tisíc odrazů
sebe sama. Tisíc modrých očí a tisíc houslí na něj zíralo, zatímco on zíral do
roztříštěných zrcadel, ale v koutku oka se jeden z ostatních Josefů pohnul.
Otáčel se kolem dokola, ale jelikož tady měl co do činění s odrazy, všechno se
jen posouvalo a měnilo s každým pohybem jeho hlavy. Teprve když se zastavil
a přestali se pohybovat i ostatní Josefové, uviděl, že se jeden z nich blíží. Snažil
se jej zachytit pohledem, ale jeho odraz setrvával na okraji jeho zorného pole, na
okraji zdravého rozumu.
Minuty. Hodiny. Až když skončil Der Erlkönig, ocitl se tváří v tvář svému
zbloudilému obrazu. Druhý Josef měl na tváři úsměv, který nevycházel
z Josefova, a housle držel na opačné straně. Nebo možná na správné. Už nevěděl,
kde je v tomto světě obráceném naruby levá ani pravá.
„Kdo jsi?“ zeptal se Josef, ale ústa jeho odrazu se nepohnula zároveň s jeho.
Jsem ty, odpověděl druhý Josef.
„A kdo jsem já?“ zašeptal.
Odraz se jen usmál.
 PŘÍBĚH O STATEČNÉ PANNĚ PODRUHÉ

Statečná panna.
Seděla jsem u jednoho stolu s potomkyní statečné panny. První z nás, která
zemřela, a jediná, která přežila objetí Krále duchů.
Dokud jsem nepřišla já.
„Vy… vy…“ začala jsem mluvit, ale moje slova se vytratila do ticha.
„Já, já,“ zopakovala po mně hraběnka, ale její hlas se mi ani náznakem
nevysmíval. „Ano, královno duchů,“ potvrdila jemně. „Odešla z podsvětí a žila.
Já jsem toho důkazem. A po stovky let, mnoho generací, její dcery, vnučky
a pravnučky střežily a udržovaly rovnováhu mezi světy, mezi světem na zemi
a říší pod ní.“
Hromové dunění mého srdce mi zacpalo uši a přehlušilo všechny zvuky
i smysly. Sledovala jsem, jak se hraběnčiny rty pohybují, ale nerozuměla jsem
jedinému slovu, které jí vycházelo z úst. Byla to příliš velká a významná
představa na to, abych ji mohla snadno přijmout. Svět se mi zúžil na jedinou
malou myšlenku.
Nebyla jsem jediná.
„Dítě? Dítě?“ Rozsah mých myšlenek se znovu rozšířil a začal opět zahrnovat
židli, na níž jsem seděla, místnost, v níž jsem se nacházela, a člověka, jenž na mě
mluvil. „Má milá, cítíš se dobře? Vypadáš docela bledá. Konrade, přineseš
mademoiselle Voglerové něco silnějšího k pití než jen kávu? Třeba trochu
sherry?“
„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem hlasem, který nezněl jako můj. Vycházel
z místa, jež bylo zároveň hluboko uvnitř i mimo mě. Byl to klidný hlas, který
patřil jiné Liesl, úplně odlišné Elisabeth. „Nepotřebuji nic k pití.“
Sledovala mě svýma živýma zelenýma očima jako z jiného světa. Hlavou se mi
prohnala směsice načatých výjevů a slov a vět, manželka? Dítě? Dítě Krále
duchů? Odkaz jedné rodiny náhle vytržený z kořenů… a ten hluk se slil
v rozmazanou šmouhu nicoty. Zamrkala jsem, a když jsem na její odvážné
tvrzení stále neodpovídala tak, jak hraběnka čekala, jemně si odfrkla.
„No,“ zasmála se nuceně, „to není úplně to přijetí, ve které jsem po takovém
odhalení doufala.“
„Co jsem měla udělat?“ zeptala jsem se, stále ještě tím cizím hlasem.
Elegantně pokrčila rameny. „Být překvapená? Šokovaná? Vděčná? Rozčílená?
Cokoli jiného, než úplně otupělá, pokud mám být upřímná, má milá.“
Hrabě si odkašlal. „Je to opravdu velká zpráva, drahá.“ Měl pravdu. Pro moje
omezené chápání bylo těžké to celé ihned pojmout, a tak jsem si mohla jen
vybírat kousíčky, když se mi vyjasňovaly. Jeden po druhém.
„Jste – dítě Krále duchů?“ To přece nemohlo být možné. Skřetí dívka mi již
dávno řekla, že žádné spojení mezi smrtelnicí a Králem duchů nepřineslo plody.
A přece. Moje ruka se ocitla na mém podbřišku. Moje měsíčky pokračovaly jako
obvykle, když jsem se vrátila z podsvětí. Pocítila jsem ostré bodnutí…
žárlivosti? Úlevy? Prázdnoty? Radosti?
Hraběnka zavrtěla hlavou. „Ne, Elisabeth. Nejsem dítětem Krále duchů, pokud
to nemyslíš tak, že my všichni – ty, tvůj bratr, můj manžel, všichni, kdo věříme,
i já – jsme jeho děti. Ne,“ zopakovala a její hlas se zjemnil a ztišil. „Já jsem
potomkem královny duchů a jejího chotě, muže, který předtím býval Pánem
zlomyslnosti a Vládcem podsvětí. Dcera smrtelné ženy… a smrtelného muže.“
Podívala se na svého manžela a on jí položil ruku na rameno.
„Ale oni byli oba smrtelní…“ Nevěděla jsem, jakými slovy svou otázku
položit, nebo na co se vlastně ptát. Pokud tvrdila pravdu. Pokud měla vážně moc,
která sahala do světa nahoře i dole. Pokud, pokud, pokud.
„Jak to, že mám dar otevírat a zavírat hranice mezi světy?“ dokončila za mě
hraběnka.
Přikývla jsem.
„Znáš příběh o Persefoně?“ zeptala se.
Zamrkala jsem. „Ne,“ řekla jsem pomalu a cítila se ještě ztracenější a méně
ukotvená než předtím. „Nemyslím si.“
„Byla dcerou Demetery,“ vysvětlil hrabě. Na rozdíl od jeho manželky upíral
černé oči na mou tvář s výrazem zvláštního soucitu, možná i lítosti. „Unesl ji
Hádes a donutil ji, aby se stala jeho manželkou.“
Otřásla jsem se, ale ne tak docela odporem.
„Ano,“ souhlasila hraběnka. „Persefona jedla ovoce podsvětí a byla tak
odsouzena žít půlku roku v říši Hádově a druhou polovinu ve světě nahoře
společně se svou matkou.“
Náhle mě zasáhl záchvěv soucitu s Persefonou. Soucitu a závisti. Polovina
roku s rodinou, polovina s jejím temným milovaným. Kéž by.
„Co ale příběh už neříká,“ pokračoval hrabě, „je, že Persefona se z podsvětí
vrátila změněná. Jiná. Temná královna temné říše. Staří Řekové se obávali jen
vyslovit její jméno, protože mluvit o ní znamenalo přilákat její pozornost. A tak
jí říkali Kore, což znamená panna.“
Mou otupělost probodl ostrý mráz a na zádech mi vyrazila husí kůže. Pro nás
je to jméno ztracené, říkala mi kdysi Větvička. Statečná panna. Bezejmenná
a ztracená.
„Persefona se vrátila proměněná,“ pokračovala hraběnka tiše. „A první
královna duchů také. Když se znovu vrátila do života po smrti, byla jiná.
Probudila se se schopností vycítit ve světě praskliny, pukliny a meziprostory.
Uměla je vytvářet i zavírat. Patřila do podsvětí i do světa nahoře a tu schopnost
předala svým dětem. I mně.“
Na chvíli se mi zastavilo srdce. Vzpomněla jsem si, jak jsem naposledy viděla
svého Krále duchů stojícího ve Skřetím háji a naše ruce prochází skrze sebe jako
prsty skrz kouř, jako bychom se snažili zachytit plamen svíčky, nehmotně
a bolestivě zároveň. Co bych dala za takovou schopnost? Přecházet mezi říšemi,
jak by se mi zachtělo, dotýkat se svého Krále duchů a objímat jej ve skutečnosti,
ne jen ve vzpomínkách?
„Ale,“ řekla hraběnka, „jak vidíš, jsem poslední z jejího rodu. Poslední, kdo
má tuto schopnost – tento dar.“
Hlas se jí zarazil v krku, lehce se zatřásl, a já bych si toho možná ani nevšimla,
kdyby se jí oči netřpytily slzami. Nevěděla jsem, zda jsou to slzy za dítě, které
nemohla mít, nebo za dítě, které měla a ztratila. Rameno jí stiskla ruka jejího
manžela a oba byli napjatí a strnulí pod tíhou svého společného tichého žalu.
Jeho tvář působila ustaraně, jako kdyby tento rozhovor vůbec nechtěl vést.
„Nicméně,“ pokračovala chraplavým hlasem, „zdá, se že nakonec nejsem tak
úplně poslední.“ Hraběnka si mě prohlížela a pátrala v mé tváři po odpovědi na
otázku, již mi nepoložila. Dlouho mi trvalo, než jsem odpověděla.
„Já,“ řekla jsem tiše. „Myslíte… mě.“
Koutky jejích plných červených rtů se zlehka prohnuly nahoru. „Ano,“
přitakala. „Ty, ó, královno duchů.“
Rozprostřelo se mezi námi ticho. Nevěděla jsem, co mám říct. Nevěděla jsem,
co si mám myslet, natožpak co cítit. Když jsem se rozhodla opustit podsvětí,
byla to volba žít a ne zemřít, popadnout všechno, co jsem na světě chtěla,
a nepoddávat se svému osudu. Slíbila jsem si, že budu každý den žít jako
Elisabeth, celá.
Ale kdo byla tahle celá Elisabeth? Kdo byla žena, která dostala všechny možné
příležitosti a nedokázala je uchopit? Kdo byla sestra, která použila bolest svého
bratra jako výmluvu, proč utíkat před vlastními problémy? Kdo byla skladatelka,
která seděla každý večer u svého nástroje a nedokázala nic napsat? Mohla jsem
zjistit, kdo to byl, pokud bych setrvala tady v rozpadlých troskách známku
Snovín? Jako nástupnice tajného rodu neobyčejných žen?
„Proto jste mě sem přivezla?“ zeptala jsem se. „Abych se stala vaší dědičkou?“
Byla to směšná myšlenka. A přece…
Hraběnka se usmívala, ale oči měla smutné. „Přišla jsi na to,“ řekla. „Myslela
jsem, že když… když zemřela moje Adelaide, svět skončil.“ Zasmála se, ale
v očích neměla veselí, jen nekonečný smutek. „Žal matky se podobá konci světa,
to ano, ale kdyby nezbyl nikdo, kdo by nesl dál můj odkaz, rozpadla by se
rovnováha mezi světy.“
Adelaide. Její dcera. Najednou jsem si říkala, čí šaty mám asi právě na sobě.
Ráno jsem si je oblékla bez přemýšlení, jen jsem byla ráda, že mohu odložit
svoje špinavé oblečení poničené cestováním, jež jsem nosila téměř týden v kuse.
Šaty a šál, jež jsem na sobě měla teď, mě škrábaly, lepily se na mě, byly
nepohodlné, jako bych si oblékla cizí kůži. Měla jsem na sobě lesk osudu mrtvé
dívky a nesla jsem břímě očekávání a snů její matky. Postavila jsem se. Nemohla
jsem už snést společnost své proradné, falešné hostitelky.
„Musím jít,“ prohlásila jsem prudce.
„Má milá, já vím, že je toho najednou hodně…“ začala hraběnka, ale já ji
utnula.
„Tvrdila jste mi, že jsem vaším hostem,“ přerušila jsem ji. „A jako váš host
bych si velice přála tu nebýt. V této místnosti. V tomto domě. Musím na vzduch.
Já… já… já…“ Moje slova mě předbíhala, utíkala před výkřikem, který už jim
šlapal na paty. „A… pokud mi nelžete a já nejsem ve skutečnosti vaším
zajatcem, prosím vás, omluvte mě. Musím… musím jít.“ Třásly se mi ruce. Proč
se mi pořád třásly ruce?
„Samozřejmě, Fräulein,“ řekl hrabě, než jeho žena stačila promluvit. „Náš dům
i panství jsou vám volně přístupné.“
„Ale Otto,“ namítla. „Co hon a nesvatá rodina? Přivezli jsme ji, aby byla
v bezpečí.“
„Když nebude v bezpečí na Snovíně, tak není v bezpečí nikde,“ odsekl hrabě.
„Tady máš,“ otočil se na mě s laskavým pohledem. Sáhl si do kapsy na kabátku,
vytáhl řetízek, otevřel sponu a položil mi do ruky kapesní hodinky. „Vezmi si
tohle.“
„Hodinky?“ zeptala jsem se zmateně. Hrozilo, že mi samým rozrušením
a vztekem prasknou oči, pokud okamžitě neodejdu.
„Kompas.“ Hrabě otevřel víčko a ukázal mi krásný kompas se zlatou střelkou,
která se pomalu točila kolem dokola. „A také nezanedbatelný kus železa. Je to
taková malá ochrana proti nesvaté rodině, ale hlavně je to tvoje cesta zpět.
Kdybys někdy zabloudila na Snovíně, kompas ti vždy ukáže cestu sem.“ Ukázal
na zem pod svýma nohama. „Přímo do této místnosti. Postavili ji na velikém
magnetu, a tak se jehla vždy stáčí sem. Domů.“
Domů. Ať se věci měly jakkoli, můj domov byl teď tady. A domovem měl být
už navždy, pokud si Procházkovi prosadí svoje. Ale teď jsem o tom nechtěla
vůbec přemýšlet. Nemohla jsem. Jen den za dnem. Krok za krokem. Pokud mě
ty kroky mohly odvést od hraběnky, její minulosti a jejích nadějí.
„Děkuji,“ zašeptala jsem hraběti. „Budu se o něj starat.“
Přikývl. „Můžeš jít, Fräulein.“
Utekla jsem.
Rozrazila jsem skleněné dveře snídaňového pokoje a vyběhla na verandu. Sníh
z předchozí noci už z větší části rozpustilo slunce, ale stále zbýval tenký
poprašek, který pocukroval špičky uschlého plevele a trávy bílou jinovatkou. Já
však nevěděla kam se vydat. Kdybych byla doma v hostinci, běžela bych do
Skřetího háje. Ale tady, v neznámém domě s neznámými pozemky v neznámé
zemi, jsem byla ztracená. V mnoha ohledech.
Pozemky byly patrně dobře udržované během léta, ale nyní je pokrývala změť
přerostlého roští, větviček a vyrašených květin, které se možná pokusily rozkvést
během oblevy, ale pak uvadly, uschly a zemřely. V dálce na kraji pozemků byly
poslušně vyrovnané borovice, všechny stejně rovné a vysoké. Za tímto
prstencem dokonale upravených stromů stoupaly do výšin vrcholky zvlněných
lesních kopců. Vlevo vrhalo slabé ranní slunce odlesky od střechy skleníku
a vpravo ležel jasně červený koberec. Přivřela jsem oči. Vypadalo to jako pole
divokých květin. Byly to… vlčí máky? Připadalo mi nemožné, že by mohly růst
v tak vysoko v horách a tak brzy, protože obvykle rozkvétaly až v létě.
Ale vlčí máky v pozdní zimě byly z těch nejméně nemožných věcí, které jsem
toho dne objevila.
Na pozemcích tiše hvízdal jemný vánek, který s sebou nesl i neklidný šepot.
Držela jsem kompas od hraběte v obou rukou. Na tak malý předmět byl
překvapivě těžký, jako by obsahoval mnohem víc, než ukazoval. Sledovala jsem,
jak se jehla na jeho ciferníku bezcílně otáčí a připomíná tak ručičky hodinek
ukazujících čtyřikrát rychlejší běh času. Vzdalovala jsem se od domu směrem
k divočině venku a jehla se ustálila a stala se z ní šipka, která ukazovala přímo za
mě k magnetovci ve zdech zámku Snovín. Tam, kde by byl na běžném kompasu
sever, byl krásně a do nejmenších podrobností namalovaný vlčí mák a na
protilehlé straně dokonalá miniatura meluzíny, jakou jsem viděla i na rodovém
erbu Procházků. Meluzína s rybím ocasem ponořeným v modrozelené vodě mi
připomněla vodní bludičky z jezera v podsvětí. Přímo přede mnou se do borovic
nořila pěšina, která mizela kdesi v kopci.
Považovala jsem to za znamení. Za udání směru. Za cestu. Udělala jsem první
krok po pěšině a pokračovala po ní.
Když mě cestička vyvedla z pohodlných zámeckých pozemků, začala se brzy
prudce zvedat a zrádně zužovat. Kroutila se a často se vracela zpátky. Protínala
horský svah a postupně vedla vzhůru. Stoupala jsem do kopce, pomalu jsem se
začala zadýchávat a potila jsem se, ale ta námaha a pohyb zklidňovaly bouři, jež
mnou otřásala od chvíle, kdy mi hraběnka vyjevila svou minulost a mou
budoucnost. Kráčela jsem s jistotou a jasným zrakem.
Nahoře se nacházelo jezero.
Objevilo se zcela nečekaně, najednou se pode mnou rozprostřela záplava
zelené a modré. Cesta z lesa ústila na skálu, která vyčnívala o několik stop nad
vodní hladinu. Připadala jsem si, jako bych náhodou narazila na nějaké
tajemství. Od zámku Snovín nebylo jezero vůbec vidět, stejně jako z cesty, po
níž jsme předchozího dne přijeli do údolí, a dokonce jsem je téměř neviděla ani
z pěšiny, kterou jsem právě zdolala. Vynořovalo se z lesa jako začarovaný
drahokam, třpytilo se jako akvamarín na pozadí hnědé a šedé pozdně zimních
lesů a nebe.
Hladina jezera byla hladká a plochá jako sklo, dokonalé zrcadlo pro kruh
stromů okolo něj. Přesto ale jako by odráželo nebe jiného, výraznějšího světa.
Nad jeho povrchem se vznášel jemný opar, mlha jako ve snu, a zdálo se, že je tu
tepleji než na pěšině jen o kousek níž. Mlhu nad jezerem pročesával šeptající
vánek a k mému překvapení se ukázalo, že je to pára, ne mlha, protože když mi
ji vítr fouknul do obličeje, byla teplá a vlhká.
Liesl.
Lekla jsem se. Vítr šeptal moje jméno, jako by z nezměrné dálky přinášel cizí
volání. Pára na jezeře se svíjela a vířila ve vánku, ale klidná a čistá hladina
zůstávala zcela nehybná. Přiblížila jsem se k okraji skály a uviděla jsem, jak
vysoko nad vodou se nacházím.
Liesl, zašeptal vítr znovu.
Zvedla jsem hlavu a prohlížela si protilehlou stranu jezera, zda tam nestojí
nějaký tvar nebo postava. Znovu se mi vybavily příběhy o divokém honu,
o lidech dotčených skřítky a zasažených skřítky. Odnesou mě? Zabijí? Zbláznila
jsem se? Nebo jsem jen měla napjaté nervy? V labyrintu v zahradě
Procházkových jsem viděla Větvičku a Krále duchů. Nebo jsem si to alespoň
myslela. Ale na tomto utajeném odlehlém místě nebyl nikdo kromě mě, ani
výplod mojí představivosti. Byla jsem jen sama se svým odrazem na zcela
neočekávaném útočišti.
Liesl.
Podívala jsem se dolů. Z hladké skleněné hladiny hlubokých vod se na mě
dívala tvář s modrýma očima, zlatými vlasy a růžovými tvářemi, kterou jsem
důvěrně znala.
Nebyla to moje tvář.
Byla to Käthe.
Vylekaně jsem ucouvla. Obličej mé sestry se mi ztratil z dohledu, ale když
jsem znovu nahlédla přes okraj skály do jezera, stále tam byla.
„Käthe?“ oslovila jsem ji a její rty znovu vyslovily Liesl? „Käthe!“
Klekla jsem si na čtyři a plazila se po zemi, natahovala se k vodě, ke své sestře
a k výjevu přede mnou. Byla to kouzla? Nebo to bylo šílenství? V tu chvíli mi na
tom nezáleželo. Viděla jsem svou vlastní úzkost a strach o rodinu, které se
odrážely v jejích očích, překvapení a šok z něčeho neobvyklého uprostřed
každodennosti.
Françoisi! Viděla jsem, jak přes rameno volá na tmavého chlapce. Françoisi!
Ostružinko! Pojďte rychle sem!
Neviděla jsem, kde se nachází, protože za ní byly vidět jen modrozelené
hlubiny jezera. Byla stále ve Vídni v penzionu Frau Messnerové, v péči přátel
rodiny Procházkových? Nebo se vrátila do Bavorska a byla v hostinci s mámou,
Constanze a Skřetím hájem? Chtěla jsem se natáhnout skrz vodu, doplavat k ní
až na dno.
„Fräulein?“
Otočila jsem se a uviděla, že za mnou stojí Nina a tváří se vyděšeně.
Napřahovala ke mně ruce, jako by mě chtěla zastavit, nebo možná zachytit.
Uvědomila jsem si, jak to asi na hospodyni působilo: nešťastná mladá žena se
natahuje přes okraj útesu a chystá se skočit do jezera.
„Ale ne, všechno je v pořádku,“ ujistila jsem ji, postavila se a oprášila si sukně.
Nina divoce mávala rukama, jako by mě chtěla odtáhnout od okraje skály. „Jsem
v pořádku,“ zopakovala jsem, ačkoli mi nerozuměla.
Musela jsem tu asi strávit více času, než jsem myslela, protože slunce bylo
nečekaně nízko nad obzorem. Nina na mě znovu zamávala a předváděla, že jí,
a zřejmě něco o hraběti nebo hraběnce. Nechtěla jsem ji ještě více rozrušovat,
a tak jsem přikývla a následovala ji zpátky k zámku Snovín. Ale předtím jsem se
ještě jednou dlouze zahleděla přes rameno do začarovaného jezera a světa, který
se v něm zrcadlil.
Zrcadla.
Ať už jsem chovala k hraběnce a jejímu neuvěřitelnému původu jakékoli
pocity, jedna věc stále platila. Snovín byl plný neobvyklých věcí. Stejně jako
Skřetí háj nejspíš patřil mezi poslední posvátná místa na světě, prahy mezi
světem na zemi a podsvětím. Pomyslela jsem na to, co mi ráno říkal hrabě – že
zakrývají zrcadla v domě, aby přerušili stinné cesty mezi světy. Jezero bylo
zrcadlo, okno někam jinam. Možná bych si mohla otevřít svoje vlastní okno do
jiného místa.
Mezitím jsem si od svých hostitelů mohla vyprosit papír a inkoust, abych
mohla poslat své sestře dopis.
Kolář tvrdil, že lesem obchází vlčí přízrak.
Měšťané si ho nevšímali. Kolář už léta hovořil o neskutečných výjevech v lese:
o medvědech, kteří chodili po zadních, o vlcích, kteří se proměňovali v muže,
a o skřetech, kteří kradou panny. V kolářově hlavě byla tato vidění naprosto živá,
ale ve světě, kde žil, nezanechávala hmatatelné stopy.
Neškodný, ujišťovali se lidé vzájemně, když procházeli kolem jeho krámu na
náměstí. Výstřední.
Kolář byl mladým vdovcem – mladík spíše než muž –, jeho manželka se totiž
stala jednou z nebohých obětí tuhé zimy předchozího roku, kdy s sebou sníh
přinesl vlky, žal a útrapy. Byla to krásná žena s tvářemi plnými mládí a života,
dokud ji její vnitřní oheň, jenž na ní miloval, nespálil zevnitř. Divoká a hladová
horečka jí nejprve pozřela plíce a pak i zbytek těla, odnesla si s sebou nejen
kolářovu manželku, ale i jejich nenarozené dítě.
Ona patřila mezi ty šťastnější. Vzala si ji nemoc, ale jiné odtáhli vlci.
Město pohřbil žal podobně hluboko jako sněhové závěje a zůstal v něm ještě
dlouho po jarním tání, jež zaplavilo město dojetím. Vlci se stáhli společně s ledy,
ale zanechali po sobě stopy. Tu někomu scházela manželka, tu syn, tu dcera,
dědeček, nebo vnuk a jejich nepřítomnost v kdysi rozsáhlých, početných
a celistvých rodinách připomínala pocit, jako když člověku schází zub. Někteří
svou bolest tišili obvyklými prostředky – pitím, děvkami, nebo Bohem –, ale
kolářovo šílenství vybočovalo z řady.
Nejprve přišly stíny jako šmouhy v rozích.
Ts, ts, mlaskaly ženy naštvaně, když je viděly a pokládaly je za špínu na jeho
obchodě.
Buď trochu laskavá, odpovídali jim manželé. Přišel přece o manželku.
Tak ať je silný, odsekávaly jim ženy. Život jde přece dál.
Kolář si jejich šeptání nevšímal, neposlouchal jejich slova. Přes den spravoval
kola, ale v noci si stavěl svoje království cetek a hraček. Vyřezával a sekal,
brousil a pískal si, a pomalu vyráběl z malých třísek pohádkovou říši skřetů,
medvědů, vlků a lesů.
Nejprve je postřehly děti. Když jejich rodiče chodili do krámu ke kolářovi,
zvedaly skřítky, medvědy a vlky z hromádky třísek a hrály si s nimi na zemi
pokryté pilinami a špínou. Jejich rodiče si všímali jen skvrn v rozích, jež se nyní
rozrostly do hromádek hlíny, zeminy a chňapajících, pavučinkových kořínků
mrtvých stromů. Děti však v hromádkách odhozených výtvorů koláře viděly celé
království možností a kolář, na jehož tváři stále zůstaly vzpomínky na dětství, se
k nim skláněl a hrál si s nimi.
Lidé ve městě byli nejprve okouzleni a nad dětinským chováním koláře se
nijak nepohoršovali. Dobrý otec, shodovali se, jednou bude dobrým otcem. Ale
čím déle kolář setrvával v říši her, tím méně jim jeho chování připadalo zábavné.
Postavičky, které vyřezával, bývaly roztomilé, ale nyní působily bizarně. Již
nebyly výtvorem člověka prahnoucího po dětech, ale dílem někoho zaostalého.
Jeho blouznění přerostlo i stíny v rozích. Již nebylo možné do jeho krámu vejít.
Každý kousek podlahy pokrývala špína, okny a dveřmi vrůstaly dovnitř uschlé
větvičky a roští. Kolář jen vyřezával dál a dál a rozšiřoval svou sbírku postaviček
o příběhy, které se hodily k jejich výstředním tvarům. Napůl lidé, napůl medvědi,
vlci s lidskýma očima a skřeti ve tvaru olší.
Po nějaké době si jej přestaly všímat i děti. Bavily je jeho příběhy a líbily se
jim jeho hračky, ale v kolářově přítomnosti se necítily ve své kůži. Hrál si s nimi,
ale nepatřil mezi ně. Byl příliš starý, ačkoli měl v očích výraz ztraceného dítěte.
Výraz sirotka. Jedno po druhém přestaly děti chodit do jeho krámu a jedna po
druhém zmizely i jeho loutky v umouněných kapsách od košil a kalhot. Kolář
zůstal znovu sám.
Když potom přišel s příběhy o duchovi chlapce, který bloudí lesem, nikoho to
nepřekvapovalo. Kolář byl přece jen opuštěný. Velká zima mu sebrala ženu,
nenarozené dítě i rodiče, všechno najednou.
Jen další známka, že se zbláznil, říkali s pohledem na špínu, která se teď sypala
z kolářových oken i dveří. Jen další příznak poblázněné mysli.
Přízračné dítě bylo podle koláře čarovné. Chlapec, navíc moc pěkný,
s půvabem vlka a dvoubarevnýma očima. Musíme ho najít, opakoval jim.
Musíme ho zachránit. Na jeho podnět pročesali pátrači les skrz naskrz a hledali
v něm jakoukoli stopu po lidském dítěti v divočině, ale nenašli nic – ani kousíček
kůže nebo vlásek.
Po dlouhých týdnech bezvýsledného pátrání v lese toho měli měšťané dost.
Už je načase uložit koláře k odpočinku, říkali. Ať si jej vezme Bůh, dá mu
útěchu a uzdraví jej.
V kostele mu připravili postel a dobří muži z města nakráčeli do jeho krámu,
kam už nikdo nevešel celé dny. Okna a zárubně teď už nepokrývala jen špína
a hlína. Po zdech se vinuly popínavé rostliny, kořeny a stonky suchých růží jako
jemné žilky na kůži.
Přízračné dunění kopyt už nikdo neslyšel celé dny.
Měšťané volali kolářovo jméno, ale nikdo jim neodpovídal. Klepali, bušili,
prosili, ale nic se nedělo. Nic než jen tlumené a strašidelné ticho.
 Když se jim konečně podařilo vyrazit dveře, namísto kolářova krámu našli
hrobku. Až po okraj tu místnost naplňovala hlína a zemina a listí a větvičky.
Vprostřed toho úpadku a rozkladu podivně svítily rudé vlčí máky jako kapky
krve. Ten nejpodivnější pohled však uprostřed rozházených figurek chodících
medvědů a vlků s lidskou tváří skýtal malý chlapec s vlasy jako sníh a očima
dvou různých barev.
Vlčí chlapec.
Měšťané to vrčící a prskající dítě, jež se bránilo jako skutečné divoké zvíře,
odchytili a odnesli do kostela, kde stála postel připravená pro koláře. Po koláři
však nenašli ani stopy. Ani kousíček kůže ani vlásek, nezbylo nic než jen
poslední prazvláštní loutka: vytáhlý mladík s tváří koláře a špičatým šklebem
skřeta.
 STARÝ KLÁŠTER

„Povídej mi o svém bratrovi,“ vyzvala mě hraběnka.

Na pozdní zimu to byl příjemný den a my dvě s hraběnkou jsme si dávaly
svačinu venku. Už čtvrtý den v řadě se bratr rozhodnul, že se nepřipojí ke zbytku
domácnosti – ať už byla jakákoli – na jídlo. Kterékoli jídlo. Na snídani, oběd,
svačinu ani večeři, jednoduše se záměrně vyhýbal všem shromážděním. Jediné,
co mě přesvědčovalo, že vůbec někdy jí, byly drobky na jeho talíři na tácu u jeho
dveří každé ráno.
„O Josefovi?“ Překvapilo mě, že se na něj ptá, a pak jsem si zpětně nadávala za
tak sobeckou a sebestřednou myšlenku. Byl přece druhým hostem, nebo možná
zajatcem Procházků.
Hraběnka přikývla a namazala si máslo na rohlík. „Od chvíle, kdy jsme přijeli,
jsem ho téměř neviděla, ačkoli jsem slyšela, jak hraje na housle. Nádherně. Tvůj
bratr má mimořádný dar.“
Škubla jsem sebou. Naše cesty se nezkřížily od naší hádky toho večera, kdy
jsme přijeli do Snovína, ale občas jsem jej zahlédla na pozemcích s houslemi,
ztraceného v nějakém snu, který mu plnil hlavu. Jeho hudba byla silnější bytostí
než jeho vlastní fyzické já, protože jsem občas slýchala vysoký sladký hlas jeho
houslí, jak si zpívá v opuštěných chodbách a síních zámečku.
„Ano,“ přitakala jsem neurčitě. „To má.“
Moje hostitelka na mě pohlédla úkosem. „A jak se má? Vím, že tohle
všechno,“ ukázala rukou na Snovín, na zámek, na podsvětí, „je pro vás oba
poněkud zahlcující.“
Občas jsem ty její zelené oči nenáviděla, byly pronikavé a plné soucitu
zároveň. Stále ještě jsem jí nedůvěřovala, ale občas jsem chtěla. Občas jsem byla
tak osamělá a potřebovala jsem přítelkyni, důvěrnici, společnici, že jsem byla
téměř ochotná odložit svou nedůvěru a vpustit si ji do života. Cítila jsem se tak
odříznutá od všeho a všech, které jsem kdy znala a milovala, od mámy,
Constanze, Käthe a Françoise i Josefa, hlavně Josefa, že jsem jen stěží odolávala
pokušení použít její citovou oporu tak, jak se ona opírala o svou hůlku.
„Já… Já nevím,“ řekla jsem. „Josef a já… pohádali jsme se.“
Nerada jsem to přiznávala, ale zároveň se mi tím ulevilo.
„O tvojí minulosti královny duchů?“ Hraběnčin hlas zněl chápavě.
Překvapeně jsem k ní vzhlédla. „Jak jste to…“
„Ale dítě,“ zasmála se. „Všude se najde někdo, kdo nám bude závidět náš dar.
Dotek podsvětí, jenž na nás ulpívá. Miluji Otta nade vše, ale nemohu si nalhávat,
že si mě vzal čistě z lásky.“
Pohrávala jsem si se svým jídlem. Josefova žárlivost na moje spojení s Králem
duchů působila v našem vztahu jako mokvající rána, ale nebylo to jediné zranění,
v němž se postupně rozlézal zánět. Můj bratr měl na podsvětí a jeho kouzla
mnohem větší právo než většina ostatních. Pocházel koneckonců právě z těch
kouzel, i když o tom nevěděl. I když jsem já nechtěla, aby to věděl. Bála jsem se
toho, co by mu to vědomí mohlo udělat. Nám oběma.
„Jak… Jak se s tím dokážete vyrovnat?“ zašeptala jsem.
Hraběnka se zarazila uprostřed sousta. „S čím?“
„S tou samotou.“ Neodvažovala jsem se na ni podívat.
Chvíli jí trvalo odpovědět. Cítila jsem na tváři její pronikavý a pátravý pohled
a nevěděla jsem, zda mám její soucit odmítat, nebo vítat.
„Máš svůj osud,“ odpověděla nakonec. „A já ti nebudu lhát a tvrdit, že to bude
jednoduchá cesta. V živé paměti nikdo jiný neudělal to, co ty: odešla jsi
z podsvětí a jsi naživu. Ani já, poslední v rodu první královny duchů, nevím, jaké
to je.“
Nemohla jsem polknout, měla jsem v krku knedlík. Byla jsem sama. Navždy
budu sama.
„Ale pokud tě tvůj bratr má opravdu rád, jistě to pochopí,“ pokračovala
hraběnka jemně. „Vás obou se dotklo podsvětí, každého jeho vlastním
způsobem.“
Ztuhla jsem a páteří mi projel záchvěv zděšení. Pravdu o tom, že bratr je svou
podstatou proměnče, jsem si nechala jen pro sebe, nedozvěděl se o tom ani ten,
kdo si to zasloužil ze všech nejvíc. „Co tím myslíte?“
Naklonila hlavu a na tváři se jí objevil záhadný úsměv. „Má mimořádné nadání
na hudbu. Říká se, že umění a génius jsou plody podsvětí. Všichni přece nakonec
patříme Králi duchů.“
Uvolnila jsem ramena. „Ach tak,“ odvětila jsem. Kousla jsem se do rtu. „Ale
stačí to?“
„Tobě, nebo jemu?“ Její oči teď vypadaly bystře.
„Oběma,“ odpověděla jsem. „Komukoli. Žárlivost umí být jako jed.“
Zrovna já bych to mohla vědět. Na svého bratra jsem žárlila skoro celý jeho
život.
„To si můžete určit jedině vy dva,“ řekla něžným hlasem. „Pro někoho dokáže
láska překonat žárlivost. Kým jsi ty a kým je on je otázka, kterou můžete vyřešit
jen vy dva.“
Zadívala jsem se na napůl snědený a rozlámaný rohlík ve své ruce.
„Pojď,“ vyzvala mě hraběnka po chvílí a oklepala si s rukou a sukní drobečky.
„Půjdeme.“
„Půjdeme?“ Vzhlédla jsem k ní a ona odklízela nádobí a ubrousky zpátky do
piknikového košíku. „Kam půjdeme?“
„Tam, kam chodím, když se lituji.“ Její úsměv byl jemný a její výraz plný
lítosti i pochopení. „Pomoz mi prosím na nohy, dítě, a já zavolám Konrada, aby
mi přivedl koně.“
Já na koni jezdit neuměla, ale podle hraběnky nebyl lepší způsob, jak se dostat
do kláštera.
„Do kláštera?“ divila jsem se. Vzpomněla jsem si, jak mě bratr na ohořelou
budovu upozorňoval, když jsme přijížděli do údolí. „Ale já si myslela, že byl
zničen.“
„Ano,“ řekla. „Ale trosky stále drží docela pohromadě a je odtamtud
nejkrásnější výhled do údolí.“
„Je to… je to bezpečné?“ Nemyslela jsem tím tu zříceninu.
„Kvůli honu?“ zeptala se hraběnka, která moje obavy chápala. Přikývla jsem.
„Ano, pokud budeš se mnou.“
„Proč?“
„Protože,“ vysvětlila a její zelené oči jiskřily. „V mé krvi je prastará ochrana.“
Její zelený pohled sklouzl ke Konradovi, který nám vedl koně. „Kvůli tomu, co
udělala moje pramáti, když odešla.“
Zamračila jsem se. „Ale po mně divoký hon stále pátrá. Jak se vyhnula
odplatě?“
Tahle otázka mě pálila v hrudníku jako řeřavý uhlík od té doby, co jsem poprvé
slyšela o statečné panně. Od té doby, co jsem viděla celou přehlídku předchozích
nevěst v krámě u krejčího v podsvětí, šaty na figurínách jako jediný důkaz toho,
že kterákoli z nich vůbec někdy existovala. Ke každým z nich jsem dostala
příběh a jméno: Magdalena, Maria Emmanuel, Bettina, Franziska, Like,
Hildegard, Walburga. Ženy, které se odevzdaly smrti z celé řady různých
důvodů: zoufalství, potěšení, dobrodružství, zrada. Ale jméno úplně první
nevěsty, statečné panny, vymizelo ze skřetí paměti, na její odkaz se zapomnělo
a staré právo jej zakázalo zmiňovat. Jak se jí povedlo utéct… napořád?
„Dočkej času, má milá,“ řekla hraběnka. „Teď si nech od Konrada pomoci na
koně, prosím.“
Podívala jsem se na to zvíře se strachem a podezřívavostí. Ačkoli jsme
v hostinci měli stáje pro koně, nikdy jsem na žádném sama nejela. Hraběnka mě
ujistila, že také není nejlepší jezdkyní a že se nemusím ničeho bát, do kopce to
vezmeme zlehka.
Čtvrt hodiny nato jsem nejistě seděla na hřbetě bílé klisny jménem Vesna.
„Pojmenovali jsme ji po bohyni jara,“ vysvětlila hraběnka, která k nám přijela
na svém vlastním hnědém valachovi a plácla Vesnu po zadku. Na to, že tvrdila,
že neumí dobře jezdit, seděla hraběnka v sedle jako skutečná dáma. Jezdila pro
radost, ne kvůli práci, a udržovala svižné tempo, jehož jsme se s Vesnou držely,
jak jsme jen mohly. Přála jsem si, abych mohla sedět obkročmo, ale moje klisna
dostala dámské sedlo a já se neuměla posadit jako dáma. Namísto toho jsem se
držela otěží jako o život a společně jsme si kodrcavě razily cestu do hor a ke
klášteru Snovín.
„Krása, že?“ vydechla hraběnka, když jsme dosáhly vrcholu. Měla tváře zrudlé
zimou a námahou toho dopoledne a jasně jí zářily oči. Když jela na koni, nesly ji
čtyři zdravé nohy a já viděla, jak je nadšená z té svobody. Já jsem oproti tomu
skoro necítila vlastní ruce zimou a zoufalým sevřením, kterým jsem je poslední
hodinu a půl podrobovala.
„Jé,“ zapištěla jsem. Krk se mi sevřel nervozitou. Pohromadě mě držely jen
modlitby a zaťaté svaly, ale postupně se mi přestaly třást kosti a byla jsem s to si
vychutnat ten výhled přede mnou.
Moje hostitelka měla pravdu, ten obrázek před námi opravdu překrásný byl.
Zblízka bylo vidět, že klášter byl postaven ze zlatavých kamenů, které byly stále
zářivé i navzdory působení času, a ze svého místa jsme měly výhled na celé širé
okolí. Poprvé jsem viděla blízké město Nový Snovín s domy z červených cihel,
které jasně svítily v odpoledním slunci jako vlčí máky na poli. Hraběnka mi
popsala, že město přesunuli z původního místa kvůli moru a hladu. Po cestě do
kláštera jsme skutečně projely kolem prázdných rozbořených domů a chaloupek.
Proto vypadal zámek Snovín tak opuštěně. Město, jež jej obklopovalo, bylo již
léta prázdné.
Projely jsme zarezlou železnou bránou do rozlehlého kamenného dvora, který
připomínal náves.
„Než se z něj stal klášter, býval to hrad,“ řekla hraběnka. „Je to ve skutečnosti
hrad, který je součástí rodového erbu mého manžela. Ale když skončily války
a Procházkům se začalo v míru dobře dařit, postavili si jako svoje sídlo zámek
Snovín. Koně můžeme nechat tady,“ oznámila mi, když jsme se přiblížily
k ohořelým troskám stájí.
„Je to bezpečné?“ zeptala jsem se a zkoumavě jsem si prohlížela ztrouchnivělé
dřevěné trámy.
„Stojí tak už tři sta let, takže snad vydrží ještě tři hodiny. Buď prosím tak hodná
a pomoz mi sesednout,“ vyzvala mě.
Neuměla jsem seskočit ze svého vlastního koně, aniž bych se zřítila k zemi, ale
nakonec se mi nějak povedlo nerozbít si hlavu. Pohnula jsem se směrem
k hraběnce, abych jí pomohla, ale byla zjevně mnohem mrštnější než já
i navzdory dřevěné noze.
„Ottovi se nelíbí, když sem chodím sama,“ přiznala mi. „Myslí si, že
nenašlapuji dostatečně opatrně.“ Usmívala se trochu hořce. „Ale já to tady
zbožňuji. Tohle místo mě přitahuje, nějaká temná a ostudná část mě je nadšená
z krásy úpadku a smrti.“
Když jsme kráčely ruku v ruce s hraběnkou po dvoře, pochopila jsem, co má
na mysli. Považovat smrt a úpadek za něco krásného by mělo být směšné
a zvrácené, ale jistá část mě v tom nacházela něco romantického. Pomyslela
jsem na listí ve Skřetím háji, jež se rozpadalo na mulč, na hlínu, na bohatou
a úrodnou půdu, která čeká, až bude moci dávat život díky doteku slunce a deště.
Pomyslela jsem na zámek Snovín, jehož někdejší krása se pomalu hroutí na
trosky a navrací se do přírody. Rozdíl mezi žalem a smutkem byl jako ostří
břitvy, která dělí potěšení z krásy a citové zhroucení.
Opět jsem na tváři cítila její zelené oči. „Vždy jsem věděla, že jsi jednou
z nás,“ usmála se. „My, kteří patříme ke Králi duchů, dobře víme, že se nakonec
všichni vrátíme do náruče podsvětí.“
Nakonec se všichni vracíme. Pomyslela jsem na Josefa a otřásla se. „Ale já si
myslela že jste… že ona, první královna duchů, utekla. Že se jednoduše
osvobodila.“
Překročili jsme práh na kolonádu kolem pozůstatků zahrady nebo trávníčku.
Byl přerostlý a plný plevele a divokých květin a byl překvapivě zelený
i navzdory lehké pokrývce sněhu. Přemýšlela jsem, kam mě hraběnka asi vede.
„Nejlepší výhled je z jihovýchodní věže,“ řekla, jako by mi četla myšlenky.
Prodraly jsme se přes popadané sutiny. „Nic není jednoduché, nic,“ pokračovala
tiše. „Ne když jde o staré právo.“
Svraštila jsem čelo. „Tak jak to udělala? Jak dokázala odejít?“ Prošly jsme
kolem kolonády a skrz bránu do věže a začaly stoupat po úzkém točitém
schodišti.
Teď vypadala zasmušile. „Když moje pramáti opustila podsvětí, divoký hon ji
pronásledoval přes hory i doly, široko a daleko. Ale mohla ujít jejich pozornosti,
pokud by jí stačilo jenom odejít. Přece stále platilo „život za život. Der Erlkönig
si přece mohl najít jinou nevěstu.“
Jinou nevěstu. Krví se mi proháněla žárlivost, zármutek i naděje. „A proč to
neudělal?“
Hraběnka se usmála. „Miloval ji. Nechtěl žádnou jinou. A za jeho lásku jej
staré právo potrestalo.“
Prudce se mi stáhl žaludek. Vzpomněla jsem si na vidění, když jsme odjížděli
z Vídně, kdy mě Procházkovi omámili, kdy jsem se probudila s prstenem Krále
duchů v dlani. Temnota, která se plížila po jeho kůži, vybledlé oči, rohy rašící
z jeho jemných vlasů, zohavené, pokřivené ruce s příliš mnoha klouby. Úmluva
je zlomená. Ničí nás. Ničí jeho.
„Co se tedy stalo?“ zeptala jsem se.
„Vrátila se do podsvětí.“
„Cože?“ Tenhle zvrat v ději jsem nečekala. „Proč?“
„Jména v sobě skrývají moc,“ řekla hraběnka. „A ona zjistila to jeho. Jeho
skutečné jméno, jehož se vzdal, když se z něj stal Der Erlkönig. Uschoval jí ho
v srdci, aby kousek něj žil dál, dokud jí v žilách stále tepala krev a její plíce stále
dýchaly. Jeho jméno bylo klíčem od jejích okovů, a tak spolu odešli do světa na
zemi.“
Můj vlastní dech se zrychlil a tep mi poskakoval a třepotal se vzrušením,
strachem, radostí, ne však námahou. „Jak?“ zašeptala jsem. „Jak zjistila jeho
jméno?“
„Vyřízla si srdce a rozložila si je před sebou.“
Nebyla jsem si jistá, zda hraběnka hovoří v básnických metaforách, nebo to
myslí smrtelně vážně. Z jejího výrazu se nedalo vůbec nic vyčíst a já odolávala
nutkání sáhnout pro prsten Krále duchů.
Chodil bych po světě a hrál bych, dokud by mě někdo nezavolal mým jménem
zpátky domů. Stáhlo se mi hrdlo a slzy těsně pod povrchem hrozily, že se znovu
vylijí. Můj strohý mladý muž uvězněný v podsvětí a pomalu ničený, trestaný za
svůj prohřešek, že mě miloval více než staré právo. Kdybych dokázala najít jeho
jméno, kdybych jej dokázala osvobodit… znělo to příliš dobře na to, aby to byla
pravda. Život za život. Kdo se pak ale stal Králem duchů, když byl ten první
osvobozen? A jak?
„Tak jsme tady,“ ohlásila hraběnka.
Došly jsme až na vrchol schodiště a prostor kolem nás se rozšířil do dlouhé
chodby s vysokým stropem. Oheň se této části kláštera téměř nedotkl. Stály jsme
na mramorové podlaze a zdi pokrýval žlutý hedvábný brokát. Dveře od cel
mnichů pokrývalo hutné tmavé dřevo a stály mezi nimi porcelánové sošky
Krista, jež zůstaly nedotčené, stejně jako několik obrazů.
„Z téhle místnosti je nejlepší výhled,“ řekla hraběnka a otevřela dveře na konci
chodby. „Závidím ho bratrům, kteří tu kdysi žili.“
Byla to malá a tmavá místnost s malým okýnkem vykrojeným do tlusté
obvodové zdi věže vysoko nad našimi hlavami. Kdysi je vyplňovaly skleněné
tabulky, ale ty popraskaly a rozbily se, a teď v nich vysokým řezavým hlasem
hvízdal vítr. U zdí po stranách stály dvě úzké postele a mezi nimi jen necelá
stopa, ačkoli jsem si nebyla jistá, zda zde někdy složil hlavu víc než jeden
mnich. Na posteli naproti oknu ležela tlející přikrývka, z níž si ptáci a hlodavci
vytahali vlákna a postavili si z nich hnízda, a na skříňce u nohou postele byla
vyskládaná hromádka rozpadlého oblečení. Na nočním stolku ještě vydržela
Bible a napůl shořelá svíčka s loužičkou roztaveného vosku.
Druhá postel však byla oproti tomu úplně holá. Žádná pokrývka, žádný polštář,
dokonce ani žádná matrace. Hraběnka mi pokynula k rámu postele, abych si na
něj vylezla.
„Já už jsem na takové kousky trochu stará, i bez dřevěné nohy,“ vysvětlila. „Ty
si ale vyskoč, dítě. Opři se o mě.“
Nejistě jsem se zapřela o její rameno a stoupla si na špičky, abych viděla
z okna. Postřehla jsem něco vyškrábaného do malty u okenního rámu. Byla to
slova naškrábaná překvapivě čitelným rukopisem: Wolfgangus fuit hic. Latinsky.
Opsala jsem ta písmena prstem a na chvíli cítila spojení s bratrem, který za sebou
v tomto světě zanechal malý kousek sebe.
A pak jsem vyhlédla do údolí.
„Ach,“ vydechla jsem.
„Nádhera, že ano?“ Pod sebou jsem slyšela hrdost v jejím hlase.
„Ano,“ odpověděla jsem. Z tohoto místa jsem měla jasný rozhled až na hory na
druhé straně a jiskřivou stříbrnou pentli, která protínala údolí. „Co je to za řeku?“
„Řeka Snovín,“ řekla hraběnka. „Obávám se, že Procházkovi nebyli tak úplně
tvořiví.“
Natahovala jsem se, abych dohlédla ještě dál, k zámku Snovín a horám za ním.
Zachytila jsem i záblesk výrazné modrozelené barvy očarovaného jezera, které
jsem našla, když jsem se dozvěděla o původu hraběnky. „Co je… co je to za
jezero?“ zeptala jsem se.
„Ty ho odsud vidíš?“ divila se.
Přikývla jsem.
„Jezero Snovín,“ odpověděla. „Říkám ti, že Ottovi předci neměli
představivost.“ Zasmála se při pohledu na můj výraz. „Ale s Adelaide jsme mu
vždycky říkaly jezero vodních bludiček,“ pokračovala tišším hlasem. Její dcera.
„Jezero vodních bludiček?“ Vzpomněla jsem si na čarovný pocit, který se
vznášel nad vodou, a na okno do jiného světa, jež jsem v něm zahlédla.
„Ano,“ přitakala. „Rodinná legenda hrdě praví, že rod pochází z vodní
bludičky, která se právě v tom jezeře koupala. To je ta meluzína na jejich erbu.“
„Má ta voda vždy tuhle barvu?“ zeptala jsem se.
„Ach ano,“ ujistila mě hraběnka. „A také je vždy teplá. Prý je to kvůli sopečné
činnosti, ale s Adelaide jsme chtěly věřit, že jsou to kouzla. Ona si myslela, že je
to brána do podsvětí.“ Najednou jako by se v ní něco sepnulo, jako když sklapne
past na krku myši. „Tak už pojď, dítě,“ řekla prudce. „Tvoje váha mě tlačí
k zemi.“
Seskočila jsem ze svého bidýlka u okna a nabídla hraběnce rámě, když jsme
spolu scházely ze schodů.
„Vážně doufám, že se k nám tvůj bratr dnes připojí na večeři,“ prohodila úplně
jiným hlasem, když jsme procházely dalšími dveřmi do velkého prostoru
podobného jeskyni. „Možná se s ním lépe seznámíme, až se oba zabydlíte.“
Náhlá změna tématu našeho rozhovoru mě překvapila a nevěděla jsem, jak na
to reagovat. „Kde to jsme?“ mávla jsem rukou po kamenné místnosti kolem nás.
„V kryptě,“ řekla hraběnka. „Většina bratrů je pohřbena na hřbitově na úpatí
hory, ale jejich jména vytesali zde, aby zůstala v paměti dlouho poté, co se jejich
ostatky rozpadly.“
Přejela jsem prsty po nápisech vyrytých do kamene. Pomyslela jsem na den,
kdy jsme pohřbily tátu, na jeho vápencový náhrobek vedle malých dřevěných
křížků připomínajících bratry a sestry – moje tety a strýce, jichž většina zemřela,
než se vůbec poprvé nadechla. Jejich křížky měly s časem ztrouchnivět a zmizet
a měla po nich zbýt jen jména ve vesnickém archivu. A i inkoust nakonec
vybledne a papír se rozpadne v prach. Vše, co zbyde po člověku, když odejde, je
jeho odkaz, a ten přetrvá, jen dokud jej někdo miluje či nenávidí. Nesmrtelnost
je paměť.
Evžen, Filip, Andrej, Victor, Johannes, Hans, Mahieu.
 U posledního jména v seznamu jsem se zastavila a lámala si hlavu, proč mi
něco říká. Tohle byla jména mrtvých mnichů, stejně anonymní jako tváře
neznámých lidí z tohoto údolí. Avšak jméno Mahieu ve mně něco probouzelo,
jako by mi je někdo šeptal ve spánku.
Jmenoval se bratr Mahieu.
Ztuhla jsem. Vrátil se mi hlas Krále duchů a naše vzájemná zpověď během
poslední noci v kapli. Ptala jsem se ho, kdo jej naučil hrát na housle.
Jmenoval se bratr Mahieu.
A pak mi do sebe všechno zapadlo přímo před očima. Proč jsem měla dojem,
že už jsem toto místo někdy viděla. Protože jsem ten klášter skutečně znala.
Viděla jsem jej v zrcadle. V podsvětí.
Nad postelí Krále duchů.
Vesničané chlapci říkali vlček. Měl protáhlý obličej podobný vlčímu, na hlavě
chomáč bílých vlasů jako hřívu, vydával hrdelní zvuky a vrčel jako zvíře
zahnané do kouta. Bylo obtížné určit věk vlčího dítěte: Byl drobný, ne o moc
větší než nejmladší dcera pekaře Karolína, které byly tři roky. Kněz měl za to, že
je možná o trochu starší, protože byl mrštný jako kočka, a navíc mnohem
vychytralejší.
Dlouho trvalo, než se někomu podařilo se přiblížit dost na to, aby dítě umyl
a ošetřil mu rány. Na hrudníku mělo přes srdce velký škrábanec, celý zanícený
a podebraný. Kněz se obával, že mu rána způsobí otravu krve, ale nikdo se
nedokázal přiblížit ke chlapci, aniž by nasadil svoje prsty. Kněz sám už nosil
obvaz a obklady na předloktí, kde si z něj vlček ukousl pořádné sousto.
Jen Mahieu, další sirotek velké zimy, která uplynula před několika lety,
a chovanec kostela, dokázal zkrotit vlčí dítě.
Věrný Mahieu, nazývali jej vesničané. Byl to dobrý a laskavý mladík, miloval
vše, co rostlo, i divoké věci v lesích. Dotčený Bohem, prohlásil kněz. Mahieu by
dokázal přimět i květiny, aby rozkvetly na sněhu. Kousek po kousku, jako
pasáček s neposlušným stádem, vylákal mladík z malého vlka chlapce. Naučil jej
základům lidského chování, čistotě, držení těla, způsobům i oblékání. Celý
proces trval dlouho a probíhal pomalu, ale vlček se nakonec naučil používat
prsty, ne drápy, nosit bavlnu místo kožešin a jíst uvařené maso místo syrového.
Když nastal čas na jeho křtiny, nepral se a nebránil se ponoření hlavy do
křtitelnice. Kněz jej pojmenoval Kašpar a v kostelních záznamech k němu
napsali Darován Bohem a vynesen z divokých lesů.
Chlapec byl zkrocený, až na jednu drobnost.
Vlček nemluvil, a ani neslyšel na svoje jméno.
Ne že by mu snad chyběl důvtip, byl mnohem vychytralejší než jeho vlčí
rodina. Byl rychlý a šikovný, dovedl vyřešit všechny hádanky i hlavolamy, jež
mu ukázal kněz, poslouchal na slovo a pokorně si uklízel svou malou celu
v kostele. Byl ve věku, kdy se děti ve škole učí alchymii jazyka a psaného slova,
a psát se také obstojně naučil společně s ostatními dětmi z vesnice.
Nebyl to hloupý chlapec. Když měl volnost prozkoumávat vesnici a okraje
okolního lesa, měšťané slýchali šeptané rozhovory mezi vlčkem a stromy, mezi
chlapcem a zvířaty. Jeho jazyk si napůl pamatovala nemluvňata a žvanící blázni,
prazvláštní šelest a brebentění, jemuž rozuměli pouze nevinní, šílení a Mahieu.
O čem to šeptá? uvažovali. Znělo to jako tajemná zaklínadla.
Otče, otče, naléhali na kněze. To dítě není v pořádku.
 Dobrý otec se snažil vyjít svému stádu vstříc, ale brzy zjistil, že strach je
silnější než víra.
Chlapcovu mlčenlivost už nevnímali jako příznak jeho ostýchavé a samotářské
povahy, byla to tvrdohlavost mazaného zvířete. Byli stále více přesvědčeni, že
vlček mluvit umí, ale nechce. Jeho dvoubarevné oči pozorovaly všechno
a všechny okolo, a to byl důkaz. Vlček přemýšlí, shodovali se. Spřádá plány.
Špehuje nás.
Jaká tajemství asi skrývají němí? Jen svoje vlastní. Ale měšťané měli strach
z toho, co vlček mohl vědět. Řezník měl milenku o dva roky mladší, než byla
jeho dcera. Žena kováře schovávala zásobu kradených sladkostí a jedla je
v postní neděle, kdy zbožní lidé drželi půst. Pasák koz a pekař měli srdce i rty
stále horké vůní svých polibků.
V den, kdy starý rok umíral, našli řezníkovu milenku mrtvou v její posteli.
Neměla ale žádná zranění: žádné modřiny, škrábance ani šrámy. Našli ji
promodralou a chladnou, jako by ji zima proměnila zevnitř v led.
Zasažená skřítky! volali vesničané. Skřeti utýrali Ludmilu ve spánku!
Zima byla stále krutější a přicházela s ní další úmrtí, další zrady. Stádo pasáčka
koz Jakuba se ztratilo, kovářovy kleště zkřehly a zlomily se a vesničané pomalu
začínali chápat, že svět se vyšinul z rovnováhy.
Bylo to jistě tím, že si mezi sebe vpustili netvora. Kdo byl vlastně vlček?
Odkud přišel? Od dveří ke dveřím putovaly zvěsti a povídačky, příběhy
o koboldovi s různobarevnýma očima, který kradl lidem šperky a cennosti, aby
jim uškodil.
Je to možné? šeptali si.
Ale vlček stále působil neškodně, samotářsky a vzdáleně. Žil si po svém
v tichosti a s jistotou, jako duch mezi živými.
Potom Karolínu, nejmladší dceru pekaře, posedl démon.
Nejprve cítila sžíravou bolest v rukou a nohou. Chudinka holčička plakala, že jí
ve spánku okusuje končetiny vlk, a budila se s krvavými vředy a hlubokými
hnisajícími ránami. Skřetí kousnutí, usoudili vesničané a poslali pro kněze, aby
vyhnal zlé duchy.
Přinesl kadidlo, svěcenou vodu a dva pomocníky: Mahieua a vlčka. Ale když
se k lůžku nemocné dívky přiblížilo vlčí dítě, Karolína začala ječet, jako by ji
pálili na hranici.
To bylo znamení.
To on, to on! křičeli lidé. To on za to může!
Kněz s vesničany chlapce obklopili a on si klekl na čtyři a začal vrčet, protože
se ještě nenaučil snášet cizí doteky. Vzali si na něj kotlíky a pánve a muži se
vydali pro vidle a lopaty. Vlček zahnaný do kouta se strachy vzpouzel a útočil na
ně.
Potom je Mahieu všechny zradil.
Utíkej, Kašpare! zavolal na něj a vyrazil proti vesničanům, aby je ochránil před
vyceněnými bílými zuby a vytřeštěnýma očima vlčího dítěte. Chlapec se
mladíka, svého jediného přítele na světě, polekal a vyběhl, prodral se skrz dav
a zmizel v temnotách.
Všude ožily pochodně a rozezněly se hlasy a horečka lovu se rozšířila městem
jako mor, jako lesní požár. Karolína stále plakala bolestí a strachem a její matka
a otec, kněz i starosta, řezník a kovář zatím popadli svoje nářadí jako zbraně
a vydali se hledat vlčího chlapce.
Zabijte ho, zabijte ho! skandovali. Dé-mon! Dé-mon!
Mahieu věděl, kam vlček uteče, a nepřidal se k ostatním. Namísto toho běžel
ke kostelu, na hřbitov, ke kryptám, kam se ztracený malý chlapec ukryl mezi
mrtvé, jediné lidi, kteří jej nikdy nenutili mluvit.
Uvnitř kobky našel vlčí dítě stulené na hromadě hadrů a sbírce maličkostí
a tajnůstek ukradených od vesničanů. Malá modrá skleněná lahvička, střepy
z rozlámaného meče, pasáčkův zvonek, který kolem krku naposled nosil Jakubův
oblíbený kozlík.
„Ach, Kašpare,“ povzdechl si Mahieu.
Vlček se na něj podíval se sveřepým pohledem. Věděl, že ho Mahieu oslovuje,
ale odmítal to dát najevo.
„Kašpare,“ zopakoval Mahieu a potlačoval v sobě narůstající paniku. „Prosím.
Musíme utéct.“
Vlčí dítě jen zavrčelo.
Věrný Mahieu, požehnaný Bohem, aby se družil s ptáky i zvířaty, nenacházel
slova, jež by přesvědčila tohoto napůl divokého, napůl ochočeného chlapce.
„Já vím, že to není tvoje jméno,“ pošeptal vlčkovi. „Ale dokud mi ho nedáš,
nemůžu tě zavolat domů.“
Mahieu netušil, zda pomohla jeho laskavost, nebo jeho prosby, ale vlček
zahodil svoje poklady a rozplakal se. Od chvíle, kdy se s prskáním a kopanci
vynořil ze zvířecí nory, zažil toho už tolik. Naučil se jíst a oblékat a chodit, ale
dosud nikdy neplakal. Lesklé slzy jeho dvoubarevné oči rozsvítily a jejich
třpytivá krása vyrazila Mahieuovi dech.
„Pojď,“ zašeptal. „Pojď se mnou, utečeme.“
Napřáhl k vlčkovi ruku a ten mu zíral na dlaň bez náznaku podezření nebo
strachu. Vlček se s ním setkal pohledem a na chvíli se mezi nimi rozprostřela
celá věčnost a jedna otázka.
„Ano,“ odpověděl vlček. „Ano.“
Měl hrubý a chraptivý hlas a těžký, neobratný jazyk. Ale byla to slova,
skutečná slova, a víc, než od něj kdokoli kdy slyšel. Vlček vzal věrného Mahieua
za ruku a společně utekli do lesa, do daleka a do neznáma.
 NETVOR, KTERÉHO CHCI

Bratr se k nám na večeři nepřidal.

Nečekala jsem, že se ukáže, ale bolest ze zklamání byla tentokrát stejně
pronikavá jako poprvé. Celé jídlo proběhlo ve vší zdvořilosti, ale mí hostitelé
nemohli svou zvědavost o Josefovi krotit navždy. Položili mi několik otázek
o jeho hraní na housle, jeho nadání, jeho hudebním daru. Chápala jsem sice, že
mladí géniové a virtuosové jsou něco jedinečného a zázračného, ale to, že měli
větší zájem o umění mého bratra než o moje, se dotýkalo ran, které už se dávno
měly zahojit.
Výjimečná, Liesl. Vyvolená Liesl. Vždycky sis přála být neobyčejná a teď
konečně jsi.
Chladná kluzká provinilost mi připravila v žaludku prostředí akorát pro vztek
a lítost a já zjistila, že už nemám chuť k jídlu. Zbytek večeře byl škrobený
a trapný a já ani neochutnala, co pro nás Nina tentokrát uvařila. Podávala
jednoduché a syté jídlo: párečky a dušená masa, knedlíky a smetanovou omáčku,
nakládané zelí a pečivo. Dobře známé. Chutné. Uklidňující. Ale všechno mi to
v břiše ztěžklo jako olovo.
Po večeři jsem se vrátila do svého pokoje a uviděla, že dveře mezi mým
a Josefovým pokojem jsou stále zavřené. Nevěděla jsem, zda už si šel lehnout,
nebo se ještě ani nevrátil ze svých denních toulek. Svlékla jsem se a vlezla si do
postele, ačkoli bylo ještě brzy. Náš odpolední výlet do kláštera mě unavil a těšila
jsem se na odpočinek.
Ať jsem se ale snažila jakkoli, nemohla jsem usnout. V uších mi dunělo ticho,
nepřítomnost zvuků. Doma mě ke spánku kolébal lesní sbor se svou
nesouzvučnou symfonií. Ve Vídni mým staccatovým dnům tvořil basovou linku
neustálý bzukot a bušení lidských životů. Ale tady na Snovíně bylo naprosté
ticho. Bylo to prázdné ticho. Kdysi bych cítila až do morku kostí, zda Josef
dříme na druhé straně dveří, oken nebo zdi. Pouto mezi námi, utkané z naší lásky
k hudbě a kouzlům, se ale natolik poškodilo, že už nás pohromadě drželo jen
pouto pokrevní.
A tím jsme vlastně svázaní nebyli.
Převalila jsem se a stiskla oči tak pevně, jak jsem jen mohla, abych potlačila
svou vlastní vinu.
Dříve, když mě napadla tahle zrádná myšlenka o Josefovi, moje tělo naplnilo
znechucení a nenávist ke mně samé. Ale dnes jsem se ji rozhodla hlouběji
prozkoumat. Dovolit si přemýšlet o tom, co to všechno znamená, a jaké pocity
ve mně vyvolávalo to, že můj bratr není můj bratr, ale proměnče.
Proměnče. Kdybych se nebyla vydala do podsvětí, dělalo by mi to radost. Byla
bych hrdá. Nebo bych mu záviděla, ze stejných důvodů, proč na mě Josef žárlil
teď. Chápala jsem teď lépe než kdokoli, jak bolí nebýt ničím výjimečná. Copak
jsem se už mnohokrát v duchu nevztekala, že nadání mého bratra jej vynáší nad
nás ostatní? Hudba byla naší společnou řečí a mě se dotýkalo, že v ní je nejen
lepší než já, ale navíc má požehnání od našeho táty. Zjistit, že můj bratr nejenže
má vazbu na svět mýtů a kouzel, kam jsme často utíkali, ale dokonce tam přímo
patří, by mě nejspíš zničilo.
Výjimečná. Vyvolená. Neobyčejná. Josef si svoje slova vybral trefně, protože
jeho obvinění zasáhla citlivé místo. Stočila jsem se do klubíčka a zakryla si
hlavu polštářem, abych odstínila poslední zbytky zapadajícího slunce.
Ale od chvíle, kdy jsem odešla z podsvětí, se moje uvažování o proměnčatech
změnilo. Pamatovala jsem si pohledné mladíky, s nimiž jsme se sestrou tančily
na skřetím bále, jejich elegantní tváře a nečitelné pohledy. Stvoření dole u jezera,
které mě ošálilo, abych překročila hranici mezi světy tím, že využilo mého
stesku a touhy po prostých požitcích smrtelného života. Proradní, ošidní, krutí.
Nelidští.
I Josef byl nelidský. Josef nebyl smrtelníkem. Josef byl stvoření, přízrak, věc.
Celou bytostí jsem se otřásla nad představou svého bratra jako věci. Pokud můj
bratr nebyl člověkem, byl přinejmenším osobou. Smál se, plakal, trucoval
a vztekal se. Uvažoval a prožíval stejně jako kterýkoli jiný chlapec nebo mladík,
a nezáleželo na tom, že jeho maso a kosti pocházely z jiného druhu, ne z mého.
A přece na tom sešlo. Přemýšlela jsem o miminku, z nějž měl vyrůst můj bratr,
o dítěti zplozeném mými smrtelnými rodiči. O tom, jehož jméno a místo v našem
životě ukradl můj bratr. To bývalo veselé, bezstarostné dítě s růžovými
tvářičkami a zářivýma očima. Můj Josef byl plačtivé a náladové dítě, nepříjemné
a svéhlavé, jež jsem i přesto milovala. Možná i více než chlapce, který pocházel
z mojí krve.
Měla jsem být znechucená sama sebou. Měla jsem ráda uzurpátora, zloděje
a netvora. Otáčela jsem si prstenem Krále duchů kolem prstu a cítila, jak mi
stříbro jemně klouže po kůži.
Jsi netvor, kterého chci, mein Herr.
Možná jsem milovala netvory, protože i já jsem byla netvor. Josef, Král duchů
a já. Pro svět nahoře jsme byli podivíni, příliš odlišní, příliš výstřední, příliš
nadaní, jednoduše příliš. Všichni jsme byli moc.
Na víčka se mi promítaly různé výjevy. Mračna stínů, jež se přesouvaly přes
dlaždice červené od slunce. Klášter, který shlíží do údolí. Jména mnichů vyrytá
do horských kamenů. V mysli se mi rozezněly zvony vzpomínek. Z bílého sněhu
s povzdechy a šepotáním vykvétaly rudé vlčí máky. Stále rychleji a rychleji jsem
se propadala do labyrintu svého podvědomí, ale nedokázala jsem usnout
a odpočívat. Převalovala jsem se v posteli a nevěděla, jak zastavit kolotoč
myšlenek vířící kolem jedné jediné: Musím konečně říct Josefovi pravdu.
Skopala jsem si z nohou smotané přikrývky a zaťala zuby i pěsti, abych
zadržela nutkání křičet. V hlavě se mi srážely hudební fráze a melodie a já si
přitiskla ruce na uši, abych ten hluk vytěsnila. V končetinách se mi svíjel vztek
a zklamání a v celém těle narůstal výbuch, jenž měl již každou chvíli protrhnout
hráze a vyvalit se ven. Pravda o proměnčeti a mém bratrovi byla jako past, která
mohla kdykoli sklapnout, a já ji chtěla raději spustit sama, než dopustit, aby nám
zlomila vaz a zničila náš společný vztah.
Musím mu to říct.
Musím to říct Käthe.
Prudce jsem otevřela oči. Vyhrabala jsem se z pod přikrývek a vyskočila
z postele. Už jsem nemohla dál klidně ležet, ani navzdory své únavě.
Popocházela jsem tam a zpátky mezi okny svého pokoje. Poprvé za velice
dlouhou dobu se mi zachtělo hrát. Měla jsem chuť si sednout ke klavíru a vyřešit
si svoje pocity skrze prsty, skrze bílé a černé klapky, skrze dur a moll.
Tvoje hudba vytváří most mezi světy.
Vzpomněla jsem si na večer, kdy jsme hráli mou skladbu Der Erlkönig pro
hraběte s hraběnkou. Na vůni ledu, borovic a hlubokých lesů, jež naplnila malý
dusný pokoj. Moje jméno vyslovené šeptem za závojem mezi světy. Váha
prstenu Krále duchů v mojí dlani, když jsem se vzbudila ze sna. Náhlé nutkání jít
hrát mě svrbělo v prstech, nehledě na divoký hon, na hranici mezi světy, nehledě
na zvrácenost a nesmyslnost rozhodnutí se vracet ke svému umění ve chvíli, kdy
to bylo nejméně bezpečné.
 Neměla bych.
A přece.
Proč bych neměla?
Záchvat vzteku, který ve mně zuřil, se přiživoval mým blouznivým neklidem
a rostl, až byl tak silný, že pojímal Josefa, mou sestru, hraběnku i celý svět. Už
jsem nebyla královna duchů, paní říše, která se ohýbala a přetvářela podle mojí
vůle. Nemohla jsem rozcupovat záclony na kousíčky. Nemohla jsem roztřískat
komodu. Nemohla jsem vyrvat dveře od skříně z pantů. Nemohla jsem holýma
rukama vymlátit okenní tabulky. Teď jsem se nacházela ve světě nahoře
a nemohla jsem, nemohla, nemohla.
Venku se smrákalo a nebe se barvilo na temně modrou s fialovými odstíny.
Přešla jsem k oknům svého pokoje a vyhlédla na kopce za naším sídlem k jezeru
vodních bludiček. Hraběnka venku kráčela k poli vlčích máků a její kulhavý
krok byl jasně patrný i ve tmě. Jedna po druhé se na obloze objevovaly hvězdy
jako krůpěje světla, jež zalévaly svět stříbrem. Za nocí, jako byla tahle, jsme si
s bratrem představovali, že kolem pobíhají skřeti a víly, provádějí svoje
nezbednosti a obrací spící svět vzhůru nohama. V lese na okraji pozemků se
pohybovaly obrysy a moje představivost se probouzela k životu.
Dokud se mezi stromy nevynořila strohá postava s houslemi v ruce.
Josef.
Stál na pozemcích čelem k domu. Do tváře jsem mu příliš dobře neviděla, ale
představovala jsem si, že se dívá do druhého patra a vidí, jak moje bílá košilka
svítí z černé tmy mého okna. Dívali jsme se na sebe, nebo možná ne, několik
dlouhých chvílí. Naše první chvíle souznění od té doby, co jsme se pohádali. Pak
se můj bratr otočil a vracel se přes pole vlčích máků a k lesu.
Cítila jsem se, jako kdybych dostala facku.
Dobře, řekla jsem si. V mém srdci už nepatříš na první místo. Čekala jsem, až
mi vina začne trhat maso od kostí, až mě úplně ohlodá, ale nestalo se nic.
Nezasáhl mě žádný pocit, kromě vyčerpání a prohry.
Už mě unavovalo čekat, toužit a doufat a přát si, aby se můj bratr otočil a všiml
si mě. Nepochybovala jsem, že mě má Josef rád, ale stejně jako tolik dalších mě
pokládal za samozřejmost. Že za ním poběžím do Vídně, abych ho zachránila.
Abych ho přivedla domů. Abych skákala, jak on píská. François i já jsme se tolik
snažili mu pomoci, aby se sebral poté, co se rozpadl, ale čím více jsme se
pokoušeli, tím hůře do sebe zapadaly jednotlivé kousíčky.
Vzpomněla jsem si na Käthe. Jednou mi řekla, že jsem jako neovladatelně
roztočená káča a jen čeká, až se převážím a spadnu. Neuvědomovala jsem si až
do té chvíle, jak sobecká jsem byla, když jsem na ni naložila svou citovou zátěž.
Přála jsem si, aby si totéž uvědomil Josef.
Já už nemůžu držet tvoje srdce.
„Vracím ti je,“ pošeptala jsem svému bratrovi ztracenému kdesi venku ve
stínech. „Vracím ti tvé srdce.“
Zaplavil mě smutek. Namísto viny, zmaru nebo vzteku jsem po záchvatu
vzteku cítila jen splín. Mánie a melancholie, mí dva běsi. Se smutkem přišla
i únava, hluboké a naléhavé vyčerpání. Zalezla jsem zpátky do postele.
„Vracím ti srdce,“ zopakovala jsem do tmy. „A doufám, že mi vrátíš to moje.“
Na zámku Snovín strašilo.
Ne však obvyklým způsobem, žádní duchové, skřítci a přízraky. Josef uměl
vymýtit zlé duchy z domu s pomocí zvonů a svěcené vody. Věděl, jak si usmířit
koboldy a domácí šotky darem mléka a chleba, jak ochránit domov proti
neviditelným silám solí a modlitbami. Ale co nevěděl, bylo jak vyhnat démony
z vlastní hlavy.
Z každého rohu na panství se ozýval šepot, který mu v noci plnil uši, takže
nemohl spát. Začal se tedy procházet po chodbách, když už byli všichni vzhůru
a venku, a hrál na housle v lese, kde jej nikdo neslyšel. I přes svou hudbu stále
slyšel šelest bez hlasů, ale alespoň se mohl rozptýlit svým poslušným,
nekonečným opakováním stále stejných not. Přehrál si všechny skladby, jež si
pamatoval, i některé, které ne – jednou, dvakrát, třikrát. Poprvé kvůli pocitu:
pohyb smyčcem byl plynulý a volný nebo důrazný a svižný. Podruhé kvůli
přesnosti: precizní prstoklad, dokonalé načasování. Potřetí ze zoufalství:
poslední únik pro rozervanou mysl. A když si několikrát zahrál celý svůj
repertoár, mohl se uchýlit ke svým cvičením. Stupnice. Nácvik rytmu a tempa.
Ale nic z toho mu nepomáhalo.
Když zavřel oči, stále viděl obličej své sestry, když ji oslovil královno duchů.
Nebylo to laskavé pojmenování, ale obvinění. Stále měl před očima šíp, který jí
střelil přímo mezi žebra, a její šokovaný, raněný a zrazený výraz jím stále otřásal
i jej uklidňoval zároveň. Oba odešli z domu a proměnilo je to: z jeho sestry se
stala žena, z něj rozklepaná troska. Liesl dostala Krále duchů a Josef zatím
mistra Antonia. Přitom to mělo být opačně. Jeho sestře patřila sláva, uznání
a obdiv publika, on patřil Skřetímu háji.
Když se setmělo, Josef vyrazil zpátky k zámku. Cítil se unavený a jeho
vyčerpanost mu pod očima a ve tvářích vyhloubila modročerné propadliny.
Chtělo se mu spát, složit hlavu, zapomenout na sestřiny hnědé oči plné výčitek.
Jeho nejranější vzpomínka byla na jeho sestru, jak na něj dívá do kolíbky, veliké
zářící oči plné lásky. Z útlého dětství si toho už nepamatoval o mnoho víc.
Nakonec to byla Liesl, jedině Liesl, kdo v něm vyvolával pocit bezpečí. Ale
nedokázal jí odpustit, že nebyla s ním, když ji potřeboval nejvíc. Že jej poslala
pryč, když celou svojí bytostí křičel, že chce zůstat.
Když se konečně vrátil přímo do zahrady zámku Snovín, zvedl hlavu k oknu ve
druhém patře, kde spala jeho sestra. K jeho překvapení ji tam uviděl v bílé
košilce, která svítila ve tmě za oknem jako duch. Bolelo ho to až v kostech,
v žilách se mu proplétala vina, pohrdání, zášť i láska. Když ji tam viděl stát,
necítil nic kromě neustávající, nekonečné bolesti, a měl chuť si pustit žilou, aby
se zbavil toho tlaku. Vypustit ze sebe zlou krev i zlé myšlenky.
Odvrátil se od zámku.
V dálce zahlédl osobitou postavu hraběnky, jak se k němu belhá. Už se
rozhostila úplná tma a na cestu jí svítily jen hvězdy. Přesto ale kráčela
cílevědomě a odhodlaně. Možná měla jasný cíl. V hrudi se mu zatřepotala lehká
zvědavost, tak jemně, že by si jí možná ani nevšímal, nebýt jedné věci:
Měla namířeno za tím šeptáním.
Slova bez hlasu vycházela nejhlasitěji od pole vlčích máků a Josefa zajímalo,
zda také slyší jejich tepající povzdechy jako vánek mezi stébly. Bezejmenný,
říkali. Zloděj.
Jejich šepotu si nevšímal stejně, jako dovedl vždy potlačit svoje pocity. Tak,
jako se odvrátil od Françoise. Když zrovna před spánkem neviděl vyčítavé oči
Liesl, díval se na rty svého milovaného. François se už dávno naučil nasadit si
masku bohorovného klidu, jeho brnění ve světě, který nenáviděl lidi jeho barvy,
ale Josef dobře věděl, kde se maska protrhává. Koutky jeho úst se pevně
napínaly vztekem a stáčely se žalem. Tíha citů jeho sestry a milence byla
obrovská a jeho už unavovalo to břímě nést za ně. Šepot k jeho nákladu ještě
přidával.
Ale dnes se rozhodl jej následovat. Následovat hraběnku. Měkce došlapoval na
suchou trávu a zlámané větvičky, ani si nevšiml, že vlčí máky vadnou a umírají
všude, kam vkročila. Když procházela, šepot utichl.
Cizinec přišel, květiny odešly.
Až když se hraběnka otočila tváří k němu, Josef pochopil, že ona celou dobu
ví, že jde za ní.
„Zdravím tě, Josefe,“ řekla tiše.
Její hlas zanikal uprostřed ševelícího vánku, vlčí máky šeptaly uteč, uteč, uteč.
Josef ale zůstal stát.
 „Dobrý večer, madam,“ odpověděl. Jeho hlas byl značně ochraptělý, protože
jej dlouho nepoužíval, ale stále slyšitelný i přes šepot.
Hraběnčiny zelené oči svítily ve tmě. „Ty nebudeš hrát?“
Věděl, že mluví o houslích. „Vy jste neslyšela?“
Naklonila hlavu. Ve slabém světle hvězd Josef viděl, že její ústa něco říkají, ale
přehlušila ji směsice hlasů, jež jej varovaly. Pozor, pozor, pozor!
„Pardon,“ řekl. „Teď jsem vám úplně nerozuměl.“
Jen se na něj usmála. Sehnula se a utrhla jednu z květin, a Josef sebou cuknul,
když uslyšel tichý výkřik bolesti.
„Víš, proč má rod Procházků ve znaku vlčí mák?“ zeptala se.
Josef neodpověděl.
„Říká se,“ pokračovala hraběnka, „že Jaroslav Procházka založil svůj rod na
místě velké bitvy, kde padl celý pluk vojáků a zbarvil pole do červena svou
krví.“ Přivoněla si ke květině, a ačkoli Josef věděl, že žádnou vůni nemá, měl
dojem, že cítí ve vzduchu lehký závan mědi. „Vybudovali tento dům na počest
jejich oběti a vysadili toto pole na památku padlých.“
Josef se podíval na uschlé a scvrklé okvětní lístky u jejích nohou, zčernalé
a křehké.
„Ať jsem se snažila jakkoli, nepovedlo se mi najít žádné důkazy, že se tu
odehrála bitva,“ dodala hraběnka. „Ale to neznamená, že nedošlo k žádnému
krveprolití.“
Pozor si dej, bezejmenný, pozor si dej.
„Jak to myslíte?“ Josef si nebyl jistý, zda se ptá hraběnky či vlčích máků.
„Pocházím z dlouhé rodiny řezníků,“ vysvětlila. „Nejsem šlechtična, ačkoli
pocházím z neobvyklého rodu. Můj otec byl řezník a moje matka nóbl děvka
z Francie. Tak hluboko klesly následnice první královny duchů. Od Krále duchů
k dráteníkům, krejčím, řezníkům a pekařům. Ale Snovín,“ nadechla se znovu
vůně nevoňavé květiny, „je místo, kam jsme se vždy vracely.“
„Proč?“ zeptal se Josef.
„Víš, že dědic první královny duchů je vždy cizincem?“ Zasmála se. „Cizinky,
vesničanky, dívky skromného původu. Tohle místo nás přitahuje, protože je
prosáklé nevinnou krví, a královna duchů nebyla nakonec nic než jen řeznice.“
Utíkej, bezejmenný, utíkej.
„Nemožné vlčí máky,“ řekla hraběnka. „Kvetou na konci zimy. Místo plné
kouzel jako žádné jiné. Příběhy praví, že po duších ukradených zůstávají vždy
jen květiny.“
„Kdo je ukradl?“ Skrze Josefovu otupělost začal pronikat strach a zároveň
i zima.
„Divoký hon.“ Její zelené oči byly pronikavé. „Zasažení skřítky zemřeli, ale
dotčení skřítky jsou v pasti.“
Podíval se na svoje nohy, boty měl pokryté okvětními lístky vlčích máků jako
kapkami krve. „A chrání nás? Před honem, myslím.“
„Nesvatou rodinu neusmíří nic než oběť,“ vysvětlila hraběnka tiše. „Je to
prastará dohoda, kterou jsme s nimi uzavřeli. Život za život. Náš život. Naše
živobytí.“
Josef se zamračil. „Oběť?“
Hraběnka však neodpověděla hned, jen si klekla a utrhla další vlčí mák. Mezi
prsty jí okamžitě zemdlel a změnil barvu nejprve do fialova a pak do černa.
O krok se k němu přiblížila a zasunula mu jej za ucho.
„Dary Krále duchů není radno brát na lehkou váhu. Ale nakonec je třeba sklidit
všechny jeho plody, jako každou jinou úrodu.“
Hraběnce nepřicházela žádná odpověď, jen skučení větru ve stromech.
„Běž spát, Josefe,“ vyzvala jej hraběnka jemně. „Už brzy přijde jaro.“
Otočil se a poslechl ji. Zpátky do zámku Snovín kráčel jako uhranutý. Tma se
prohlubovala a znovu světlala. Obloha za kopci přešla z těžké fialové do
vybledle levandulové a stíny se stáhly. Josef si vlezl do postele a sledoval, jak
hvězdy jedna po druhé zhasínají a mizí z nebe jako vážky v létě. Obrysy začaly
získávat tvar a barvu, detaily se začaly vyostřovat a vyjasňovat a mírumilovný
svět se začal pohybovat a probouzet se do nového dne. Až když mu k nohám
postele dopadl první paprsek slunce, vzpomněl si, že se sklízí na podzim a sází
se na jaře. Na tomto zvláštním a překvapivém místě bylo všechno naruby, a když
Josef usínal, přemýšlel, kdy vlastně umlkl ten šepot.
Lidé tvrdili, že v lesích obchází vlčí přízraky.
Z města do města se začaly šířit příběhy, všude možně někdo vyprávěl, že vlky
viděl, nebo se s nimi dokonce setkal. Z okenních parapetů mizely čerstvě
upečené koláče, ztrácelo se zrní a na statcích křičel dobytek. Žádné dva příběhy
se neshodovaly na tom, jak přízrak vypadá: Někteří říkali, že jsou to duchové
dvou chlapců, jiní že jsou to vlčí štěňata, jež se naučila chodit po zadních. Další,
pamětníci mnoha dlouhých zim, mluvili o koboldech a šotcích, záškodnících
a zlodějích. Hubené prsty a černé oči jako korálky, obvyklí podezřelí.
Skřeti.
Přestože se příběhy rozcházely, jedno měly vždy společné: kudykoli prošly dva
vlčí přízraky, tam vykvetly červené vlčí máky.
Není to možné, odporovali mudrcové. Je to proti přírodě. Ale důkazy nešlo
zamést pod koberec.
Začalo to ve stájích a ve chlévech statkářů za městem. Vrátka zůstávala
otevřená, v bahně a blátě nacházeli stopy, ozývalo se vyděšené bečení a mečení
a ve slámě byly otisky těl. První rolník, který přízraky viděl, se vzbudil před
rozbřeskem, aby podojil krávu a spatřil dva stíny utíkající ze stáje. Bál se, že jej
vykradli, a tak za nimi běžel, ale oni zmizeli společně s posledními kousíčky
světla hvězd a nenechali za sebou jedinou známku, že tam kdy byli, až na
několik rudých vlčích máků v rákosí.
Statek za statkem, město za městem, všude začaly rozkvétat vlčí máky na těch
nejpodivnějších místech. Na seníku, mezi dlažebními kostkami, mezi taškami na
střechách. S každým výskytem květin přicházely i zvláštní příběhy
o nadpozemských bytostech a o věcech, které padaly na zem uprostřed noci. Ze
zamčené spíže se ztratila polovina zásob soleného masa. Nábytek se v naprosté
tmě úplně přestavěl bez jediného zvuku. Strašidelné tlumené šustění, jako když
se o sebe otírají větvičky v zimním větru.
Čím dále na jih i na západ se objevovaly vlčí máky, tím více popisů dvou
přízraků se začalo shodovat.
Chlapci, ozývalo se stále častěji. Duchové dvou chlapců.
Vždy chodili po dvou, alespoň se to tvrdilo. Jeden vysoký, druhý menší, jeden
černý jako noc, druhý bílý jako sníh. Podle některých vyprávění to byly duše
dvou dětí zabitých vlastními rodiči jako oběť za lepší sklizeň, podle jiných to
vůbec nebyli lidé, ale proměnčata, která utekla z říše skřetů a hledala domov.
Čím více se prodlužovaly dny a čím více se v noci oteplovalo, tím méně vlčích
máků nacházeli. Příběhy, které cestovaly společně s květinami, se přemístily
z venkovské krajiny do bohatých měst.
Nejsou to mrtví chlapci, říkalo se. Žijí.
Dvě děti, jedno mladší, druhé starší. Sirotci. Jeden měl vlasy černé jako saze,
druhý oči světlé jako voda. Oba působili vyděšeným dojmem lovné zvěře, byli
vychrtlí a měli propadlé oči. Nikdo netušil, kde se vzali, protože nehovořili
žádným jazykem, kterému by měšťané rozuměli.
Vezmeme je do opatství, dohodli se. Mniši si s nimi poradí.
Moudří mniši v opatství byli učenci, myslitelé, hudebníci a umělci ze všech
končin. Sbormistr nakonec jejich řeči opravdu rozuměl a také pochopil, že
chlapci přišli zdaleka, aby nalezli bezpečí. Ale čeho už si nevšiml, bylo, že
s chlapci nesdílel ani tak lidskou řeč jako řeč hudby.
Vítejte, děti, pozdravil je sbormistr. Odpočiňte si a udělejte si pohodlí, nyní jste
v rukou Božích. K našemu prahu vás přivedla ruka prozřetelnosti.
Vlček se ubíral po cestách vlků v lesích okolo kláštera, ale zejména následoval
zvuk písní na nedělní mši. Neuměl sice pojmenovat pojmy jako melodie,
harmonie nebo kontrapunkt, ale toužil po nich. Ve chvílích odpočinku během
jejich útěku, v pomalém dechu těsně před spánkem slyšel věrný Mahieu, jak si
vlček brouká ukolébavky uprostřed divočiny. Jindy jej neslyšel používat hlas
a právě tehdy se rozhodl, že se naučí hrát na hudební nástroj, aby mohl se svým
přítelem hovořit.
Když se sbormistr zeptal chlapců na jejich jména, odpověděl jen jeden.
„Já jsem Mahieu,“ odpověděl ten starší.
Mnich pak pohlédl na mladšího. A tenhle chlapeček?
Vlček nic neříkal, jen se na sbormistra díval svým pronikavým znepokojivým
dvoubarevným pohledem.
„On… on mi to ještě neřekl,“ odpověděl Mahieu. Vlčkovy oči se zahřály a jeho
tvář změkla drobounkým úsměvem.
Umí to dítě mluvit?
Chlapci si vyměnili pohledy. „Ano,“ přitakal Mahieu. „Řečí stromů, ptáků,
tesáků a kožešin.“
A hovoří i lidskou řečí?
Mahieu neodpověděl.
Tak mu budeme říkat Sebastian, rozhodl sbormistr. Za našeho svatého patrona
a za muže, který vyléčil Zoe Římskou z němoty. Možná, že dokážeme stejný
zázrak provést i u tohoto dítěte.
Vlček vycenil zuby.
Později večer, když je mnichové odvedli do jejich nových pokojů, se Mahieu
ve tmě otočil k vlčímu dítěti.
„Mluv, příteli,“ pošeptal mu. „Rozumíš mým slovům a já slyšel, že umíš
používat hlas. Proč mi neodpovídáš?“
Trvalo dlouho, než vlček odpověděl. Nejprve špulil rty a kroutil jazykem, jako
by si v ústech tiše převaloval zvuky, slabiky, noty a jména. „Nejmenuji se
Sebastian. A dokud mě neosloví jménem a nezavolají mě domů, neodpovím.“
Mahieu se zarazil. „A jak se tedy jmenuješ?“
Následovalo ticho prosycené bolestí. „Nemám jméno.“
„Tak jak tě má někdo zavolat domů?“
Chlapec dlouho neodpovídal. „Nikdo mi ještě nikdy nedal domov.“
„Zavedly tě sem vlčí stezky,“ řekl Mahieu. „Pokud není tvůj domov v klášteře
a tvoje jméno není Sebastian ani Kašpar, tak jak to je?“
„Vlčí stezky,“ šeptal vlček. „Moje jméno i domov leží na jejich konci. Ale
tohle není konec.“
To Mahieua zneklidnilo. „A co je konec?“
Druhý chlapec mlčel tak dlouho, až si Mahieu myslel, že usnul. A potom se
ozvalo hlasem tak tichým, jako by snad vlček vůbec nepromluvil:
„Já nevím,“ zašeptal. „Nevím.“
 PROMĚNČE

„Máte zprávy o mé sestře?“ zeptala jsem se dalšího rána u snídaně hraběte.

Zaskočil mu lok kávy v krku a obličej mu zfialověl a nemohl přestat kašlat.
„Horké,“ vypravil ze sebe a odložil si hrneček na podšálek. „Spálený jazyk.“
Vyčkávala jsem, až ho přejde záchvat kašle. „Poslala jsem Käthe zprávu, když
jsme sem přijeli. Zajímalo by mě, zda mi odpověděla.“ Hrabě si zamíchal kávu
lžičkou, ačkoli ji pil bez smetany i bez cukru. „Nic o tom nevím, má milá.“
Ani se mi nepodíval do očí. Na rozdíl od hraběnky šlo z tváře hraběte vyčíst
všechny myšlenky i pocity. Působil velice otevřeně, a ačkoli občas vrhal záludné
pohledy, měla jsem sklon mu důvěřovat více než jeho manželce. Zejména proto,
že ona už mi v minulosti ukradla dopisy. „Jak často se tu k vám dostane pošta?“
vyzvídala jsem.
„Je například možné se dostat do Nového Snovína, abych zjistila, zda mi přišel
dopis z Vídně?“
Hrabě si dál míchal kávu. „Zeptám se manželky.“
Pozorovala jsem ho. „Vy jste ale pánem zámku, Vaše Osvícenosti,“ řekla jsem.
„Jistě ji nemusíte žádat o povolení.“
Zasmál se, ale nebyl to veselý smích. Zněl spíše rozechvěle. „Až se jednou
vdáš, Fräulein, přijdeš na to, že manžel má mnohem méně moci, než by si
člověk mohl myslet.“
„Copak lze mít nějaké námitky k tomu, že napíšu své sestře?“ zeptala jsem se.
„Ne, ne, jistě že ne,“ vyhrkl. Znovu si usrknul kávy. „Á, možná bych si měl
přece jen dolít smetanu.“ Zvedl se ze židle a přešel k příborníku.
Přimhouřila jsem oči. „Je nějaký důvod, proč si nepřejete, abych jí psala?“
Konvička se smetanou zařinčela, když ji hrabě rozlil a bílé kapičky se
rozstříkly do všech stran. „Sakryš!“
Vstala jsem. „Jste v pořádku, Vaše Osvícenosti?“ Jeho úzkost ve mně budila
podezření a já se chytila stopy jako lovecký pes. Navzdory svému vyčerpání
jsem spala špatně a málo a myšlenky se mi v hlavě srážely, jako když se stlouká
máslo z mléka. Od chvíle, kdy jsem přijela do Snovína, přicházelo jedno
odhalení za druhým, moje srdce už se několikrát zlomilo a teprve když pominuly
tyto rušivé vlivy, začala jsem klást otázky.
Pokud jsem já byla mostem mezi světy… co byl Josef?
„Ano, ano, nic mi není,“ mávl na mě rukou. „Zavolám Ninu, ať ten binec
uklidí.“
Vzpomněla jsem si na svět vzhůru nohama, který jsem viděla ve vodách jezera
vodních bludiček. Během našeho horečného úprku z Vídně nás Procházkovi
ujišťovali, že se o Käthe s Françoisem postarají jejich známí a přátelé, ale já se
nedoptala na podrobnosti. Vlastně jsem od chvíle, kdy jsme přijeli do Snovína,
kladla nápadně málo dotazů a dostávala ještě méně odpovědí. Jejich zájem o mě
jsem chápala, bývala jsem královnou duchů, ale jejich obavy o mého bratra
a lhostejnost vůči mé sestře už nikoli.
Proč Josef, ale ne Käthe ani François? Byla to jen nešťastná náhoda, že se můj
bratr zrovna nacházel v mojí společnosti v noc, kdy nás Procházkovi omámili
a unesli? Jejich laskavost k nám nebyla hraná, ale zdálo se mi, že jejich zájem
o naši bezpečnost na úkor naší sestry a bratrova přítele byl pokrytecký. Kde
vůbec byli? Proč jsem jen cítila, že hrabě s hraběnkou dělají vše, co je v jejich
moci, aby mi zabránili se spojit se sestrou?
„Nemusíte volat Ninu,“ řekla jsem, přešla k hraběti a utřela smetanu
ubrouskem. „Ani Käthe, zdá se mi.“
Zamračil se. „Co prosím?“
Odložila jsem ubrousek a podívala se mu přímo do tváře. Bylo to poprvé, co
jsme stáli tváří v tvář od té doby, co jsme s Josefem přijeli do Snovína, a já
viděla v hlubinách jeho jiskřivých očí jistou dávku strachu a napětí. Tvářil se
stejně vylekaně a zděšeně jako zajíc, k němuž se blíží jestřáb. Ale kdo tady
představoval jestřába? Já, nebo jeho žena?
„Vaše Osvícenosti,“ oslovila jsem ho tiše. „Řekněte mi, prosím, co se děje. Se
mnou. S divokým honem. S mým bratrem a sestrou.“
Polknul. Jeho zaječí oči těkaly tam a zpátky a hledaly cestu ven, nějaký únik.
Vzpomněla jsem si na rozverného muže z labyrintu u domu ve Vídni, na
buclatého chlapíka v masce smrtky. Ani tehdy jsem se ho nebála. Byl příliš
veselý, dobromyslný a lehkovážný na to, aby působil jakkoli hrozivě. Připomínal
mi letní bouřku, spousta burácení a vichru, ale jeho manželka byla skutečným
bleskem, krásná a smrtící. Byla to ona, kdo mi naháněl strach. „Já… nemůžu,“
odpověděl nakonec.
„Nemůžete? Nebo nechcete?“
Hrabě zavrtěl hlavou. „Obojí.“
„Proč?“
Očima přelétl do chodby a k pokoji o patro výš. Zdálo se, že jestřáb je tu přece
jenom hraběnka. „Protože,“ zašeptal, „to není na mně.“
V hrdle mi nabobtnal vztek. „Snovín je váš. Jezero vodních bludiček je vaše.
Ten podivný odkaz patří vám, stejně jako vaší manželce. Buďte statečný
a postavte se za to, co vám patří.“
Znovu zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš,“ bránil se přiškrceným hlasem.
„Neodvažuji se jít proti ní.“
Pomyslela jsem na roztomilá gesta mezi Procházkovými, jak se láskyplně
dobírají a uvolněnou pohodu, se kterou se k sobě chovali. Na pýchu, s níž se
hrabě díval na svou manželku a na její dívčí červenání pod vlivem jeho pohledu,
které jí tak slušelo. Jeho strach mi připadal zvláštní a nemístný.
Pak jsem si vzpomněla, jak se mu nechtělo hovořit o cestách stínů v zrcadlech.
Jak mi daroval svůj kompas navzdory přání hraběnky. Najednou jsem si
uvědomila, že mi dal nejen předmět, který ho chránil před divokým honem, ale
také určitou dávku nezávislosti na jeho milované ženě. S kompasem jsem se
nemusela bát nesvaté rodiny bez hraběnčiny ochrany.
V mé krvi je prastará ochrana kvůli tomu, co udělala moje pramatka, když
odešla.
„Vaše Osvícenosti,“ oslovila jsem ho pomalu. „Co přesně udělala první
královna duchů, aby se jí povedlo utéct před starým právem?“
Nic není jednoduché. Ne, když jde o staré právo.
„Tenhle příběh mi nepřísluší,“ zašeptal hrabě.
„Tak proč mi to nechce říct vaše manželka?“
Odpověděl mi až po dlouhé pauze. „Tys neslyšela,“ zasmál se hořce, „že
příběhy, které přichází z domu Procházků, jsou ty nejvíc pobuřující?“
Hrabě mi odmítl říct cokoli dalšího.
Byla jsem sice rozčílená, že není schopný mi nic prozradit, ale mnohem větší
vztek jsem měla vlastně sama na sebe. Cítila jsem se jako hlupačka, oběť
nějakého šprýmu, ošálená tímhle zbabělcem a podvodnicí, již měl za manželku.
Naházela jsem do sebe zbytek snídaně bez obav, že budu nezdvořilá nebo
bezohledná, a rozzuřeně jsem vyběhla ze snídaňového pokoje.
Chvíli jsem zvažovala, že poběžím k jezeru vodních bludiček, ponořím se do
modrozelené vody a poplavu za svou sestrou na druhé straně zrcadlového světa.
Když k ní nedocházely moje dopisy, mohlo by za ní přijít alespoň moje tělo.
Mohla bych se vydat cestami stínů a utéct z tohoto vězení dobrých úmyslů
a nesvatých očekávání. Tak jsem byla poslední královnou duchů, a co? Moje
rozhodnutí odejít z podsvětí mohlo být k ničemu, a co? Byla jsem zpátky tam,
kde jsem se byla, než jsem se stala nevěstou Krále duchů: uvězněná, držená na
vodítku a přidušená.
Ale místo toho jsem se bez přemýšlení ztratila v útrobách zámku Snovín.
Chtěla jsem se vrátit do svého pokoje a počkat na Josefa, najít společně nějakou
cestu ven z toho prokletého údolí, ale někde jsem špatně zahnula. Stála jsem
místo toho v neznámém pokoji, kde v rohu stály velké pendlovky a na druhé
straně staré brnění.
Hodiny odbily celou.
Bim, bam, bim, bam. Spočítala jsem zvonění: jedna, dvě, tři, čtyři, ale čas na
hodinách tomu neodpovídal. Namísto čísel byly po obvodu ciferníku různé
obrázky – meč, štít, hrad, meluzína, delfín, vlk a tak dále, jako neobvyklý
zvěrokruh z výstředních věcí. Něco mi na uspořádání symbolů nesedělo, ale
teprve když jsem je spočítala, pochopila jsem, že jich je třináct namísto
obvyklých dvanácti.
Na zátylku mi naskočila husí kůže.
Když utichla ozvěna zvonění, ozvalo se podivné, neurčité cvaknutí. Okamžiky
odměřovala jen jediná ručička a navíc se ten zvuk ozval z jiné části místnosti.
Otočila jsem se.
Brnění za mnou zvedalo ruku.
Bušilo mi srdce a sledovala jsem, jak se ten předmět pohybuje sám od sebe
a nepohání jej nic víc než jeho vlastní neživá mysl. Pak jsem si uvědomila, že jej
vyrobili skřeti a naplnili jej kouzly podsvětí. Všechny jeho prsty se sevřely do
dlaně, až na jeden, který ukazoval do chodby.
Vydala jsem se tím směrem až ke dveřím, jež jsem nikdy předtím neviděla.
Byly vysoké až ke stropu a pokryté podivnými sochami – šklebící se satyrové,
ječící nymfy a vzteklé šelmy. Kdysi byly pozlacené, ale zlato už se v průběhu let
oloupalo a odrolilo, takže zůstalo jen zrezlé železo pod ním. Ohlédla jsem se
přes rameno a brnění stále ukazovalo prstem. Několikrát přikývlo a starý kov
drhnul sám o sebe a skřípal, až mi trnuly uši.
Otevřela jsem dveře.
Oslnila mě jasná bílá barva a já zvedla ruku, abych si zastínila oči. Když se mi
vrátil zrak po dočasné slepotě, všimla jsem si, že stojím v plesovém sálu.
 Obklopovala mě zrcadla.
Odrážela světlo dopoledního slunce a lámala jeho paprsky s nepříjemnou silou.
Nikde v této skleněné místnosti nebyly stíny, protože i rozpraskané a rozbité
podlahy byly naleštěné jako zrcadlo. Už před lety sem začal pronikat les a nyní
tak byla místnost součástí divočiny venku i zámku uvnitř. Dlaždicemi pod mýma
nohama prorůstaly kořeny a šplhaly po oprýskaných stěnách ke stropu
a dřevěných dveřích po obou stranách – jedny vedly zpátky do temnoty, druhé do
světla.
Dveře do tmy se zabouchly.
Nadskočila jsem, ale ve vlasech jsem ucítila vánek proudící skrze rozbité
okenní tabulky, jako by přiběhl skřítek, který mi má uklidnit pocuchané nervy.
Nevnímala jsem tu žádná zlomyslná kouzla, přestože místnost naplňovaly
podivné a neznámé síly. Tisícovka Liesl na mě zírala z rozbitých zrcadel,
všechny jsme měly vytřeštěné oči a unavenou pleť.
Zrcadla. Všechny ostatní povrchy vrhající odraz v celém domě Procházkovi
zakryli, včetně leštěných kamenů, mědi a mosazi. Připadalo mi zvláštní, že
v tomto pokoji se s tím neobtěžovali, ale možná by to bylo příliš mnoho práce.
Plesový sál nebyl o mnoho větší než ten, který měli ve svém Stadthausu ve
Vídni, ale zrcadla a vysoké stropy tu vytvářely dojem mnohem většího prostoru.
Zkoumala jsem jednotlivé zrcadlové stěny, zlehka jsem se dotýkala
popraskaného skla pokrytého stříbrem, až jsem našla dvě, které šly posunout
jako zástěna. K mému překvapení skrývaly celou sbírku starých zaprášených
nástrojů a několik židlí a stojánků na noty – galerie pro hudebníky. Chytře
postavená tak, aby hudebníci zůstaly skrytí, když hráli pro hosty, a ti zase měli
dost prostoru na tanec. Pohladila jsem staré violoncello a starou violu, na obou
už dávno shnily struny a zůstaly po nich jen bílé prachové cestičky jako sněhové
závěje. Po straně stál prastarý virginal s převrácenými klávesami, se zavřeným
víkem a lavičkou, která stále držela pohromadě. Byl uvnitř podobně rozpadlý
a vyhnilý, ale přesto jsem si nemohla pomoci a stiskla jsem pár kláves. Zastesklo
se mi při tom po klavichordu, který jsem nechala ve Vídni.
Tóny stále ladily.
Strhla jsem ruku zpátky a totéž udělaly zástupy mých odrazů, které jsem viděla
koutkem oka. Na kraji mého zorného pole se ale pohybovalo ještě něco dalšího,
o zlomek okamžiku později než moje odrazy. Rozhlížela jsem se a hledala krysu
nebo jinou havěť, která se tam hemžila, ale najednou jsem se dívala do páru
modrých očí.
Liesl?
 „Käthe?“ zeptala jsem se překvapeně a ani jsem se neodvažovala dýchat.
Naše dva obrazy k sobě vyběhly s napřaženýma rukama, jako bychom se
vzájemně mohly popadnout skrze sklo. Za mnou se pohybovalo ještě tisíc
dalších Liesl, které taky běžely za mou sestrou, která stála na cestě stínů.
Liesl! vykřikla bez hlasu. Liesl, kde jsi?
„Jsem tady, jsem tady,“ odpovídala jsem a dusila se slanými slzami, které mi
stékaly po tvářích.
Kde je tady? Käthe přivřela oči, jako by chtěla nahlédnout do mého světa skrz
zrcadlo.
„Snovín,“ řekla jsem. „Zámek Snovín.“
Dům Procházků?
„Ano! Jsem tady, jsem v bezpečí. Jsem v pořádku. Opravdu. Kde jsi ty?“
Uteč odtamtud! vykřikla Käthe s vyděšeně vytřeštěnýma očima. Musíš ihned
odejít!
„Jak?“ zeptala jsem se. „Dostala jsi můj dopis? Můžeš nějak poslat pomoc?“
Ach, Liesl, povzdechla si. Snažíme se ti poslat zprávu už celé týdny. Po
černobílém bále našli dva lidi mrtvé v zahradě se stříbrnými ránami na krku
a promodralými zmrzlými rty.
„Zasažení skřítky,“ zašeptala jsem.
Ano, řekla Käthe. Přišel za námi s Françoisem Ostružinka a odvedl nás do
bezpečí k Věrným.
„K Věrným? Kdo je to Ostružinka?“
Věrní jsou ti, kterých se dotklo podsvětí, jako mě a tebe. Jsou jasnozřiví, nebo
utekli ze spárů starého práva. Udržují staré vědění, jsou rodina spojená vírou, ne
krví. Ale Liesl, musíte utéct! Jste v hrozném nebezpečí!
Stáhlo se mi hrdlo. „Věrní? Ti, co patří ke Králi duchů?“
Odraz mé sestry zavrtěl hlavou. Procházkovi tvrdí, že patří ke Králi duchů, ale
nepatří mezi Věrné. Věrní jen drží stráž, ale Procházkovi škodí.
„Škodí? Jak to myslíš?“
Pamatuješ si ten příběh o dívce, které se ujali? Jak zmizela a na pozemcích
jejich venkovského sídla našli potom mrtvého mladíka?
V kostech se mi usadil chladný, skličující pocit, který mě stahoval k zemi
strachy. „Ano. Povídačky…“
Nejsou to žádné povídačky! Käthe zaječela, ale z jejích rtů nevyšel žádný zvuk.
Nikdo neví, co v těch vzdálených kopcích v Čechách provádějí, ale věřit se jim
nedá. Ta panna a ten mladík nebyli první. Jmenovala se Adelaide a patřila mezi
Věrné.
 Adelaide. Takzvaná dcera Procházkových. Ztratila jsem cit v prstech.
Ostružinka mě učil o cestách stínů, pokračovala. Ale oni to vědí, Liesl. Vědí, že
musí zakrývat zrcadla a neukazovat svoje tváře v neviditelném světě. Přinesli
strašnou oběť starému právu, aby utekli před divokým honem.
„Co?“ vykřikla jsem. „Co udělali?“
Krev Věrné, darovaná proti její vůli, aby uzavřela hranice mezi světy.
„Jak to víš?“ zoufale jsem zaťala pěsti. „Kdo ti to řekl?“
Ostružinka, řekla. Proměnče.
Už jsem ani necítila svoje srdce, jak mi bije v hrudi. „Proměnče? Jsi si tím
jistá?“
Moje sestra si škubala vlasy. Nesejde na tom, jestli si jsem nebo nejsem jistá!
Záleží jen na tom, abyste s Josefem utekli!
„Jak? Kam mám jít? Jak mě najdeš?“
Musíš… Náhle se sama přerušila.
„Käthe?“
Ale ne, řekla, bledá strachy. Už jde.
„Kdo?“
Už musím jít, omluvila se Käthe. Najde mě tu Der Erlkönig. Měla tvrdý výraz.
Běž. Běžte do nejbližšího města a následujte vlčí máky.
„Jako symbol domu Procházků?“
Ne, řekla. Duše lidí ukradených divokým honem. Duše Věrných. Stále nás
chrání, Liesl. Oni… Rozšířily se jí oči strachy. Musím jít.
„Käthe…“ Ale moje sestra už byla pryč a já před sebou viděla už jen odraz
svého vlastního obličeje. „Käthe!“
„Liesl?“
Rychle jsem se otočila. Za mnou stál Josef s tváří plnou zmatení.
„Sepperle!“
„Liesl, s kým jsi to mluvila?“ Nesl si futrál s houslemi, jako by přišel do
tanečního sálu hrát coby jeden z hudebníků v galerii.
„Tys neviděl… Viděls… ?“ Ale tu větu jsem nemohla dokončit. Jistě že
neviděl. I já už jsem začala pochybovat o svém rozhovoru se sestrou, když kolem
nás stály jen nehybné odrazy mě a Josefa, na jeho tváři nevěřícný a ustaraný
výraz, na mojí strach a poblouznění. Uvědomila jsem si, že vypadám jako
šílenec, měla jsem rozcuchané vlasy, divoké a vytřeštěné oči. Zasmála jsem se
a i můj smích zněl pomateně.
„Možná by ses měla posadit,“ navrhnul mi Josef opatrně. Odložil housle
a vytáhl z prostoru pro hudebníky židli. Jemně mě k ní odvedl a usadil mě. Měl
nejistý a opatrný dotek, jako bych byla poplašená kobylka, která co nevidět
někam vystřelí.
„Seppe,“ začala jsem s rozechvělým hlasem. „Přicházím o rozum?“
Napřímil hlavu a uhladil mi pramínky vlasů z obličeje prsty pokrytými mozoly.
„Záleží na tom?“
Znovu jsem se rozesmála, ale znělo to spíš jako pláč. „Nevím. Nevěřil bys mi
to, kdybych ti to řekla.“
Josef ztuhnul. „Zkus to,“ vyzval mě tiše a přitáhl si další židli.
A tak jsem to zkusila. Vyprávěla jsem mu o jezeru vodních bludiček, o cestách
stínů a zakrytých zrcadlech. Popsala jsem mu rok, který jsem strávila v podsvětí
jako nevěsta Krále duchů, pomalé umírání a bolest lásky, která nikdy nemohla
vydržet. Jak se mi vytrácely smysly a vše, co bylo ve světě dobré a velké, se
zmenšovalo. Pověděla jsem mu o Sonátě svatební noci a vysvětlila, proč ji
nemohu dokončit. Že moje sobecké rozhodnutí odejít odsoudilo mého strohého
mladého muže k záhubě a vydalo svět na zemi na milost divokému honu.
Všechno jsem mu to říkala a říkala a říkala, až mi popraskaly rty, bolelo mě
v krku a moje slova konečně vyschla.
Můj bratr ale ihned neodpověděl. V tichu, jež následovalo po mém vyprávění,
se postavil a začal popocházet po celém sále. Tvářil se sice klidně, ale v jeho
krocích se skrýval neklid a vztek.
„Seppe…“
„A proč jsi mi to neřekla dřív?“ přerušil mě.
„Nevěděla jsem, jak…“ začala jsem, ale znovu mi skočil vztekle do řeči.
„Sračky.“ Cukla jsem sebou. Nikdy předtím jsem svého bratra neslyšela
nadávat a to slovo v jeho ústech znělo ještě sprostěji. „Käthe jsi to řekla.“
Ne všechno, chtěla jsem se bránit. Vůbec ne všechno. Ale řekla jsem jí dost
a určitě víc, než jsem kdy řekla Josefovi.
„Proč?“ naléhal. „Proč zrovna jí?“
„Protože tam byla taky,“ odsekla jsem. Nečekaně se mě to dotklo za Käthe.
„Protože to viděla.“
„Nemluvím o podsvětí,“ opáčil. „Mluvím o něm.“
On. Král duchů. Zarazilo mě, jak prudce vyzněla jeho slova. Král duchů byl
začátkem i koncem mého času v podsvětí, ale také byl nejméně i nejvíce
čarovnou částí. Ve srovnání se svítícím jezerem, zpěvem vodních bludiček,
zakřivení času i prostoru, čarovnými světýlky a třpytivými jeskyněmi působila
naše láska v podstatě přízemně. Neměli jsme žádné romantické výstupy, žádná
velká vyznání citů, žádný boj s osudem, abychom spolu mohli být. Jednoduše
jsme se vzájemně lámali na kusy, byť ne celou dobu, a pak se zase skládali
dohromady. Nebyl to příběh, o němž bych čekala, že bude zajímat mého bratra.
„Jak to myslíš, Seppe?“
„Myslím jeho,“ zopakoval Josef a to slovo podtrhnul důrazným mávnutím
smyčce. „A tebe,“ Ukázal na mě špičkou smyčce a podržel mi jej ve výšce srdce
jako meč. „Vždycky jsi mi říkala zahradník mého srdce,“ pokračoval jemně.
„Ale pak sis vypěstovala vlastní květiny beze mě.“
Až teď jsem pochopila, že se ho nedotkla skutečnost, že jsem mu neřekla
o svém čase v podsvětí. Vadilo mu, že jsem se s ním nepodělila o svoje pocity
královny duchů. Odjakživa jsme si vzájemně ukazovali svoje duše, dělili se
o nejhlubší myšlenky i nejtemnější city, často beze slov. Moje sestra byla mou
důvěrnicí skrze slova a činy, ale můj bratr odjakživa střežil moje tajemství.
„Aha,“ odvětila jsem. Nevěděla jsem, co jiného mám říci. „Mrzí mě to,
Sepperle.“
Zakroutil hlavou. „Proč jsi mi nevěřila?“ zeptal se a v jeho hlase jsem znovu
slyšela chlapce, o němž jsem si myslela, že se mi ztratil.
Vracím ti tvé srdce. V očích mě pálily slzy. „Nevím.“
Ale věděla jsem. V mém srdci už nebyl na prvním místě. Josef se dělil
s Králem duchů o prostor v mé hrudi, kde spočívala moje duše, a spolu s nimi
Käthe, François, Constanze a máma. Moje schopnost milovat se nezmenšila. Ve
skutečnosti jen narůstala s každým dalším člověkem, kterého jsem pustila
dovnitř, ale beztvará a nerozlišená láska z mého dětství už získala jasnější
obrysy. Některé části sebe jsem byla ochotná svěřit své sestře, jiné jsem věnovala
svému bratrovi, a ještě další dostal můj strohý mladík.
Josef na mě vrhal tvrdý pohled. Obviňoval mě. „Myslím, že ano.“
Znal mě odjakživa ze všech nejlépe.
„Co přesně chceš ode mě slyšet, Sepperle?“ zeptala jsem se podrážděně. „Že se
omlouvám? To už jsem ale udělala.“
„Ale za co se omlouváš?“ odsekl mi. Spustil ruku a jeho smyčec mu teď visel
volně u boku. „Neřeklas mi to z nějakého důvodu. Proto jsi pořád tak provinilá.
Něco přede mnou tajíš, Liesl, a mně se to nelíbí. My dva jsme k sobě vždycky
byli upřímní.“
„Vážně?“ Oči mi sjely k jeho zápěstí. Zacukala mu paže, jako by odolával
potřebě se zakrýt. „Povídej, Seppe, byl jsi ke mně vždy upřímný?“
Ztuhnul. „O tom mluvit nechci.“
Postavila jsem se. „Tak taky nemáš žádné právo vyzvídat!“
„Dobře!“ vybuchl. „Dobře! Co chceš přesně vědět? Že mě mistr Antonius bil?
Že mě ponižoval všemi způsoby pod sluncem a pak si našel ještě další? Že
z mého stesku po domově a po Skřetím háji udělal jen dětinské výmysly? Neměl
jsem s kým mluvit, Liesl. S nikým. François mě sice chránil, ale nerozuměl mi.
Nemohl. Že čím dál jsem byl od domova, tím méně jsem se cítil celý? Tím méně
jsem si připadal skutečný. Byl jsem jako falešný chlapec, jako skořápka po muži,
jako vetřelec mezi lidmi. Jen když jsem hrál tvou hudbu, cítil jsem jakoukoli
vazbu na… na život.“
Když jsme moc daleko od podsvětí, postupně vadneme a vytrácíme se.
Cítila jsem, jak mi z tváře vytrácí krev. A Josef si toho všiml.
„Co je?“ zeptal se. „Co se děje, Liesl?“
Získal by klid v duši, kdyby znal pravdu o tom, kdo je? Nebo by nás to jen
odcizilo ještě víc? Bude mě nenávidět, že jsem mu to neřekla dřív? Pokud se na
mě Josef zlobil, že jsem si pro sebe nechala Krále duchů, o kolik víc mě bude
nesnášet, že jsem mu nedala část jeho vlastní minulosti?
„Co se děje?“ zopakoval. „Co ještě víš?“
„Je to proto,“ zašeptala jsem a můj hlas se začal barvit mými city. „Je to tím, že
jsi proměnče.“
Zbělaly mu rty. Čekala jsem, že můj bratr něco řekne, něco udělá – cokoli
jiného, než že bude jen stát na místě. On se ale nehýbal, jen stál a mlčel jako
socha, skoro jako by jej znovu nahradila úplně jiná bytost. Za tu myšlenku jsem
se na sebe zlobila.
„Seppe?“ pípla jsem. „Mluv se mnou, Seppe.“
„Co si to dovoluješ.“ Vůbec nezněl jako on a poprvé v životě jsem měla pocit,
že ho vůbec neznám.
„Seppe, já…“
„Ne.“ Vymrštil ruce do vzduchu a v zaťatých pěstech stále držel housle
a smyčec. „Ne.“
„Promiň.“ Přála jsem si, aby ta slova něco zmohla.
„Nechci to slyšet.“
„Seppe…“
„Neříkej mi tak!“
Josef odhodil svůj nástroj a jeho třešňové dřevo zarachotilo na rozbité
mramorové podlaze a krk se odlomil od těla. Vykřikla jsem, ale hned potom ho
následoval i smyčec. „Josefe, prosím…“
„Já nejsem on!“ vykřikl. „Josef není skutečný! Nikdy skutečný nebyl!“ Díval
se na mě s divokým výrazem v očích a zorničky se mu rozpínaly tak, že svou
bezednou černí zakrývaly modrou. Jako skřetí oči. „Kdo jsem?“ Z krku se mu
vydral divoký výkřik. „Kdo jsem?“
„Josefe, já…“
Ale než jsem mu mohla cokoli říct, uklidnit ho, ujistit ho, můj bratr se otočil,
odešel a zmizel v divočině.
Proměnče nemělo jméno ani nikoho blízkého, kdo by je zavolal domů.
Vyběhl z tanečního sálu do divočiny, nechal za sebou svou sestru, svou
minulost i svoje jméno. Josef. To jméno příslušelo jinému chlapci, jinému
synovi, jinému člověku, a on už je nemohl dál unést. Rány na jeho zápěstí ho
svědily a on toužil do nich zanořit nehty a servat si kůži, zahodit tuhle tvář, vlasy
a oči chlapce, který neexistoval.
On sám neexistoval.
Proměnče se ocitlo uprostřed záhonu vlčích máků a jejich rudé květy se mu
stáčely kolem nohou jako kočka kolem svého pána. Pojď za námi, bezejmenný,
vrněly na něj. Přidej se k nám.
Když zvedl hlavu, viděl, jak se v šedi a hnědi pozdně zimní divočiny objevují
rudé, šarlatové a červené skvrny jako kapky barvy, jako krvavá řeka, která
protíná les a stoupá do kopce.
Pojď, naléhal šepot. Pojď.
Neptal se kam ani proč. Hraběnka mu řekla, že tyto nemožné květiny pochází
z duší ukradených, poslední smrtelné zbytky po těch, jež unesl divoký hon.
Vedly jej domů, zpátky do podsvětí.
Proměnče vstoupilo na cestu z vlčích máků a vydalo se po ní domů.
Za sebou slyšelo, jak na něj sestra volá jménem – vlastně jménem jeho bratra
–, ale nevšímalo si jí. Josef byl pryč. Nikdy ani neexistoval. Prázdno v jádru jeho
duše teď dávalo smysl. Po celá léta si myslelo, že je v něm něco rozbitého, že
jeho neschopnost k někomu chovat hluboké city je nějaká chyba, nedostatek
v jeho vlastních základech. Záleželo mu na jeho rodině, nebo na lidech, jež
pokládalo za svou krev a svoje příbuzné. Cítilo náklonnost ke své babičce a jejím
příběhům, úctu ke své matce a její píli, strach ze svého otce a jeho náladovosti,
a mělo rádo svou sestru. Možná cítilo i lásku, zvláště k Liesl, alespoň tak, jak ji
chápalo.
 Láska. Pomyslelo na Françoise a čekalo, až mu žaludek zaplaví vina.
Proměnče si vzpomnělo na tvář svého společníka – tmavé oči, husté
a nakroucené řasy, horká kůže a plné rty. Byl to obličej, který rozezníval zvon
hluboko v něm a proměnče si přálo se jen dívat, dívat a dívat. François byl
krásný, vědělo, ale k jeho milenci jej nepřitahovala krása jeho rysů. Bylo to
bezpečí, které s ním nacházelo. Odjakživa dávalo přednost stínům před světlem
a François byl jako soumrak, v němž se mohlo skrýt.
Od chvíle, kdy přijelo do Snovína, se mu vzpomínka na tvář jeho milovaného
vracela stále méně často. Přesný odstín Françoisovy pleti, vůně jeho kolínské
a barva jeho vlasů se pomalu vytrácely i teď, jako by jeho milovaný mizel do
mlžného oparu. Milovaný. To bylo jediné slovo, které proměnče napadalo, když
myslelo na Françoise, protože jiné slovo pro tu něhu v sobě nenacházelo, pro
touhu chránit, držet a líbat. Ale proměnče vědělo, že jeho láska není stejná jako
Françoisova, protože scházela potřeba doteku a jeho vášni chyběl žár.
Miluji tě, říkával černému chlapci.
A byla to pravda, nebo alespoň pravda tak, jak jí rozumělo proměnče.
Když stoupalo kopci za zámkem Snovín, zrychloval se mu dech, a cesta byla
stále užší a prudší. Vlčí máky nepřestávaly šeptat, mámit, prosit a vyzývat je
spěchej, spěchej. Nevědělo, proč tolik naléhají, ale cítilo ten tlak také, jako
určitou svobodu, záminku, důvod, proč utéct. Proměnčeti nezáleželo na tom,
kam běží, jen chtělo běžet dál.
Překvapilo je, když se na cestě otevřel rozlehlý výhled. Vlčí máky je dovedly
ke skalnaté římse vysoko nad třpytivým jezerem. Když se dívalo dolů do
akvamarínové vody, přepadla je závrať, jako by se dívalo do nebe místo temných
hlubin. Proměnče pod sebou vidělo vlastní odraz, bledý obličej se špičatými
lícními kostmi, který na něj hleděl s úsměvem plným ostrých zubů.
Dotklo se vlastního obličeje a přemýšlelo, jestli mu vědomí pravdy o tom, kým
je, pozměnilo rysy. Celý život – celý Josefův život – vědělo, že má zlaté vlasy
a modré oči. Ale mladík, který na ně hleděl z jezera, měl vlasy barvy nečesané
bavlny a oči černé jako obsidián. Poznávalo v něm však svůj vlastní obličej:
stejný nos, uši, tváře a bradu.
„Kdo jsi?“ zašeptalo proměnče.
Odraz se usmál. Jsem ty, odpověděl.
„Co jsem?“ zeptalo se proměnče.
Ztracený, řekl odraz.
Ztracený. Ta slova rozeznívala prázdnotu uvnitř proměnčete. „Jak se stanu
nalezeným?“ zeptalo se svého odrazu.
 Chlapec v odrazu neodpověděl. Namísto toho se natáhl k hladině a Josef si
uvědomil, že se natahuje ke světu odrazů.
Připoj se ke mně, vyzval jej odraz. Připoj se k nám.
A tak Josef padal, dolů, dolů a dolů do podsvětí.
Intermezzo
DO SVĚTA VZHŮRU NOHAMA
 ZAPOMNĚNÍ

Čekala jsem příliš dlouho, než jsem se konečně vydala za svým bratrem.
„Josefe!“ ječela jsem. „Seppe!“
Na pozemcích zámku Snovín se rozléhalo moje volání a já běžela za svým
bratrem, ale odpovídal mi jen zpěv vylekaných ptáků. Josef zmizel, vypařil se,
propadl se do země a já nechápala, jak mohl tak rychle uběhnout takovou
vzdálenost. V zamotaném roští a přerostlém plevelu nebyly žádné stopy, ani
památky po jeho krocích nebo útěku. Nic než pošlapané vlčí máky rozeseté po
zemi jako kapky krve.
„Seppe“ zavolala jsem znovu. „Seppe!“
„Fräulein?“ otočila jsem se a uviděla za sebou Ninu s ustaraným výrazem na
tváři. „Je dobré?“
Poslední, co jsem byla připravená snášet, byla cizí společnost, nutnost nosit
masku slušné dívky nebo klidu. Nebyla jsem ani zdvořilá ani klidná a rozčilovalo
mě na nejvyšší míru, že musím před ní zachovávat klidnou tvář. Kdo by si
něčeho všiml? Komu by na tom vůbec záleželo? Nejhorší, co by Nina zmohla,
by bylo utíkat za hrabětem s hraběnkou a povídat jim, že jsem hrubá,
nespolečenská a náladová. Ale navzdory tomu jsem ji nechtěla děsit svou
strašidelnou stránkou, bouří, která měla brzy pohltit nejen mě, ale celý svět.
„Ano,“ odpověděla jsem a vyvinula veliké úsilí, abych jí věnovala úsměv.
Koutky mých úst se roztřásly a cítila jsem, že mi na tváři vzniká škleb. „Všechno
je v naprostém pořádku, děkuji, Nino.“
Hospodyně ale nevypadala klidně. Namísto toho se zdálo, že si dělá ještě větší
starosti. „Je dobré?“ zopakovala a pak spustila záplavu své mateřštiny, které jsem
nerozuměla, a k tomu dělala posunky, jež jsem nedokázala rozluštit.
„Ano!“ vyštěkla jsem. „Dobré. Mám se dobře.“
Cítila jsem, jak mi za očima narůstá tlak vzteku a zmaru, zárodek bolesti hlavy.
Už mě unavovalo držet opratě divoké šelmě, jíž jsem ve skutečnosti byla, a měla
jsem nutkání je povolit a vypustit na ni vlky a ohaře svého šílenství
a nezodpovědnosti. Nevěděla jsem, co Nina vidí v mém výrazu, ale na tváři se jí
objevila zvláštní lítost. Lítost však bylo to poslední, co jsem od ní chtěla, a cítila
jsem, jak se mi stahuje krk.
„Pojďte,“ mávla na mě. „Ukážu.“
„Pokud mi nemůžete ukázat mého bratra, nechci to,“ obořila jsem se na ni.
Nerozuměla mým slovům, ale aspoň mohla chápat můj tón.
„Pojďte,“ zopakovala Nina rozhodným mateřským hlasem a já už se nebránila.
Odvedla mě zpátky do tanečního sálu a jemně sebrala ze země kousky
Josefových houslí, jež odhodil na zem. Část mě, ta, která nebyla ponořená
v hlubinách mých pocitů nenávisti k sobě samé a zoufalství, truchlila za ztráty
takového nástroje. Nejenže to byl krásný kousek od Guarnieriho del Gesù, také
ale přežil roky a roky používání a špatného zacházení, stejně jako neustálé
pokusy táty je zastavit u pana Kassla, aby měl peníze na pití. Hospodyně držela
v jedné ruce krk a ve druhé tělo. Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem, zda bude
možné je zachránit.
Nina na mě vrhla přísný pohled, jako bych byla bláhová. Vadilo mi, že se ke
mně cizí žena chová jako k trucujícímu dítěti, žena, k níž jsem neměla žádný
vztah. Znovu jsem zavrtěla hlavou, ale ona jen zabručela a z odlomeného krku
jemně sundala šneka.
Zdobné závity na houslích nebyly příliš obvyklé a tento nástroj měl šneka
vyřezaného do tvaru ženy. Nina mi jej vtiskla do ruky a já kolem té postavy
ovinula prsty. Žena měla otevřená ústa v nekonečné písni, ale z určitých úhlů
vypadala, že křičí radostí nebo strachem. S každým dnem jsem objevovala víc
a víc, že hranice mezi těmito pocity je tenčí než ostří té nejlépe nabroušené
břitvy.
„Děkuji,“ zašeptala jsem. Řekla jsem to, spíš abych Ninu poslala pryč, než
proto, že bych jí byla opravdu vděčná.
„Je dobré?“ zeptala se znovu.
Ne, nebylo to dobré. Nebyla jsem si jistá, zda to vůbec někdy bude dobré.
Hospodyně si mě ostražitě prohlížela, jako bych byla křehká porcelánová
figurka na samém okraji poličky. Znovu jsem se donutila k úsměvu a tentokrát
jsem se ani neobtěžovala potlačovat vrčení, které se mi dralo z krku. Pochopila
to a odešla.
Dívala jsem se z rozbitých oken tanečního sálu do světa venku. Měla jsem
běžet za svým bratrem. Měla jsem se ho snažit najít. Měla jsem ho pořádně
hledat, dokud se mi nesetmí před očima a neztratím hlas. Bála jsem se o něj
i jeho. Toho, co udělá. Mně, ale hlavně sobě. Měla jsem, měla jsem, měla jsem.
Ale neudělala jsem to.
Namísto toho jsem vězela v tekutém písku vlastní mysli a znovu si přehrávala
každou chybu ohledně Josefa, jíž jsem se kdy dopustila. Každý krok stranou
odhalil další a další, hluboko do doby, kdy jsme byli dětmi. Měla jsem ho bránit
před tátou. Měla jsem si všimnout, jak nešťastný je z našich očekávání. Měla
jsem ho přivézt zpátky domů do Skřetího háje, jakmile jsem pochopila, jak mu to
ubližuje.
Měla jsem mu říct, že je proměnče.
Dříve. Lépe. Vůbec. Pravda o Josefově povaze nebyla tajemstvím, které jsem si
měla nechat pro sebe, a přesto jsem to udělala. Nechtěla jsem mu to prozrazovat,
protože… Protože jsem v hloubi duše věděla, že ho ztratím. Že mě bude
nenávidět, že jsem mu to neřekla, a čím déle bych mu tajila pravdu, tím více mi
bude vyčítat moje sobectví. Už dávno nebylo v Josefově zájmu to nevědět. Bylo
to jen pro klid mojí duše.
Bála jsem se, že mi uteče do podsvětí? Věděl vůbec jak? Věděla jsem to já?
Náhle mě zachvátil horký a neurčitý vztek. Na podsvětí. Na Krále duchů. Na
všechny podivné, neobvyklé a zvrhlé věci, které mě pronásledovaly celý život.
Kdybych jen byla normální, kdybych jen byla obyčejná, nic z toho všeho by se
nestalo. Nebyla bych uvězněná v domě šílenců a snílků s nesvatou rodinou
v zádech, protože bych nebyla Liesl. Nebyla bych to já.
Chtělo se mi kopat a ječet. V krku mi narůstal dětinský záchvat vzteku
a potřeba ničit a rozbíjet věci a plakat, až mi prsty cukaly nahromaděným
vztekem. V takových chvílích jsem utíkala ke klavíru a vybíjela si pocity na
klávesách a užívala si tu nelibozvučnou kakofonii. Schválně a cílevědomě jsem
vyráběla hluk, abych dodala hlas svému nezkrocenému a barbarskému já. Teď
jsem na to měla chuť ze všeho nejvíc.
Tvoje hudba vytváří most mezi světy.
Nepokusila jsem se o to od chvíle, kdy jsem přijela na zámek Snovín. Hrát.
Tvořit hudbu. Chvíli jsem si myslela, že je moje zdrženlivost známkou strachu
z trestu, z toho, co moje moc provede ve tkanině světa. Ale možná jsem byla
spíše jen neochotná. Moc jsem si přála nechat tuhle svoji stránku za sebou. Tu
část, která kráčela podsvětím. Tu, která se provdala za Krále duchů a milovala
jej. Tolik jsem se soustředila na to, jak být samotnou Elisabeth, že jsem
zapomněla, co znamená být celou Elisabeth.
A to znamenalo přijmout svou minulost stejně jako svou nejistou budoucnost.
Byla jsem tak odhodlaná neutápět se ve svém smutku, že jsem se raději uvrhla
do samoty, zaháněla svoje vzpomínky, pocity a vazby nejen na Krále duchů, ale
i sama k sobě. Truchlila jsem, ale nedovolila jsem si prožít svůj žal. Nedovolila
jsem si cítit.
Nepřemýšlej. Prožívej.
Vrátilo se mi odhodlání a náboj a s nimi přišla i touha. Vyjádřit se, najít
naplnění, zničit sebe sama. Došla jsem k virginalu v hudební galerii a usedla na
lavici u něj. Na klávesách ležely roky, možná i desetiletí prachu, ale struny stále
ladily. Tiskla jsem prsty do not a vyluzovala ze strun a drnkacího mechanismu
akordy a fráze. Sonáta svatební noci ležela již dlouho nedokončená, protože jsem
nevěděla, jak ten příběh dopadne. Ale teď jsem si uvědomila, že neznám
rozuzlení, protože jsem si ještě nevyřešila vlastní pocity – o své hudbě, o Králi
duchů, ale hlavně sama o sobě.
Sonáta svatební noci byla o mně. O mých pocitech. V první větě byl vztek,
zmar a strach. Ve druhé byla touha, něha, láska a naděje.
Třetí byla nenávist.
Nenávist a výčitky svědomí.
Věděla jsem, kam jít dál. Budu hrát. Budu skládat. Otevřu si žíly a na klávesy
se rozlije moje hudba.
Rozhrnu oponu mezi světy.
Měla jsem se bát. Měla jsem být opatrná. Ale byla jsem jako Pandořina skříňka
plná zoufalství a zbrklosti. Až se otevřu, nepůjdu už zavřít. Záleželo mi na všem
a na ničem a nechtěla jsem nic než zapomnění. Tátovou neřestí bylo pití, mojí
byl Král duchů a podsvětí.
Čekala jsem na přízračné kvílení jeho houslí.
Nečekala jsem dlouho.
Skrze zrcadlo, skrze sklo, skrze závoj mezi světy přišel ten vysoký tenký
hlásek zpívajících strun. Já zavolala, on odpovídal. V hrdle mi uvízl vzlyk
z úlevy i strachu. Chtěla jsem ho slyšet, vidět, dotknout se ho a držet ho ve svém
objetí navždy. Myšlenka, že to znovu nějak budu moci udělat, mě přemohla.
Cítila jsem tíhu úlevy až ve špičkách prstů, stahovala mi ruku ke klávesám
virginalu.
S nadějí však přicházela i nejistota. Nejistota nebo lítost, protože s Králem
duchů přicházela i omamná vůně borovic, ledu a zeminy, jako by v tanečním sále
polevil tlak.
Hranice byla tenká, tenčí, pryč.
Zvedla jsem hlavu od kláves a viděla tisíc Liesl u tisíce nástrojů, jež se na mě
dívaly z rozbitých zrcadlových stěn v hudební galerii.
Všechny až na jednu.
„Buď mi nablízku,“ řekla jsem.
Der Erlkönig se usmál.
Stojí přede mnou strohý mladík s houslemi v ruce. V jeho milovaných, známých
a krásných dvoubarevných očích je pohled něhy a mě pohltí taková touha, až
mám pocit, že zemřu. Třesou se mi ruce, když mačkám klávesy na virginalu,
a už ani nevím, jaké noty hraji, ani jaké melodie vytváří Král duchů.
„Buď mi nablízku,“ opakuji.
Sníží svoje housle i smyčec. Hudba pokračuje, opakuje se ostinato ano, prosím,
ano, prosím, ano, prosím.
„Buď mi nablízku,“ opakuji znovu a vstávám od virginalu.
Král duchů pozvedne ruku a tiskne ji na roztříštěné sklo. Jdu k jeho odrazu,
abych se setkala s jeho dlaní, a do kůže se mi zabodávají stříbrné střepy. Vítám
tu bolest, ostré bodání úlevy i chtění mě zraňuje. Ano, toto je zapomnění. Toto je
nebe i peklo.
Naše prsty se proplétají, když se natahujeme skrz závoj a přes propast. Jeho
dotek je chladný a suchý, ale vysílá vzrušení až do jádra mé bytosti. Přitahuji si
ho k sobě a on se nebrání, mění se z odrazu na skutečnost. Rozpřáhnu ruce a on
jde vstříc mému objetí a s sebou s nese vůni spící zeleně, země, kořenů, kamení,
a slabý, neskutečný závan broskví. Vůně podsvětí mě obklopuje a já se
propadám do horečného snu. Taneční sál poblikává a kolísá jako svět viděný skrz
vodu a plameny a já jsem ztracená.
„Vezmi si mě,“ zašeptám. „Vezmi mě zpátky.“
Zelená a šedá jeho očí zasvítí bíle a modře, bíle a modře, a zorničky se
zmenšují na černý špendlíček. Koutky jeho rtů se ohýbají blízko, tak blízko
u mých.
Jak si přeješ, drahá.
Jak si přeješ.
Nádech, povzdech, polibek a pak se setkáváme.
Projíždí skrze mě led, chladný nůž mě řeže nahoru a dolů. Špičky jeho prstů
zanechávají na mé kůži palčivé ledové stopy a já už nevím, zda umírám ohněm či
ledem. Černá temnota se mi plazí po nohou a pažích jako chapadla a na jazyku
cítím odporně hořkosladkou chuť opia, nebo krve. Ještě nikdy to tolik nebolelo,
uvnitř i vně. Neměla bych to chtít. Neměla bych po tom prahnout.
Ale prahnu.
 Meine Königin.
Nazval mě svou královnou a já ta slova vpíjím a nechávám se jimi celá naplnit.
Ruce Krále duchů nahmatávají švy mých šatů a já cítím, jak se mašle na mé
šněrovačce přetrhávají jedna po druhé a s jemným cinkáním praskajícího skla
padají zmrzlé na zem.
„Mein Herr,“ vydechnu. Jsem vzrušená i vystrašená, nadšená i zděšená a po
tvářích mi tečou slzy. Vzlykám a třesu se, ale Král duchů mě tiskne ještě pevněji,
protože jedině on mě udrží pohromadě.
„Ne,“ šeptám. „Rozbij mě. Dovol mi se rozpadnout.“
Ztrestej mě. Znič mě. Nech mě nést následky toho, že jsem nebohá a mrzká.
Už jsem nebyla celá Elisabeth, ale vyhlazená Elisabeth. V hrubém doteku Krále
duchů není žádná něha a mě to trhá na cáry. Nenáviděla jsem se dost na to,
abych se nechala vymazat z bytí i z paměti a tisknu se k jeho ostrým hranám
ještě pevněji. Nezasloužím si, aby si mě pamatovali. Nezasloužím si lásku.
Okolo krku se mi ovinou ruce, kostěná klec jako obojek, a on si mě bere za
svou. Rty Krále duchů se napínají v divokém šklebu a špičky jeho zubů se
lesknou ve světle, jako když vlk cení tesáky na slunce. Neměla jsem utíkat
z podsvětí. Neměla jsem ubližovat svému bratrovi. Neměla jsem odsoudit svět
do záhuby. Ano, prosím, ano. Jsem hříšnice, jsem zloduch, jsem mizera.
Nestojím za nic a jsem nejvíc zavrženíhodná žena ze všech.
Elisabeth.
Hlas Krále duchů zní jinak, zoufale naléhavě, až mi to rozvíří krev. Cítím svůj
tep, jak mi buší úplně všude – v uších, v krku, v zápěstích, v hrudi, ve stehnech –
jako úporný a nezastavitelný rytmus, který se rozléhá v celém mém těle.
Nastavuje tempo našemu setkání, ale já cítím, jak se zarazil, zadrhnul a brání se
mi.
Elisabeth, prosím.
Ozývá se praskavý zvuk lámajících se větviček nebo kostí a jeho prsty se
ohýbají a křiví. Příliš mnoho kloubů na jeho prstech, příliš málo barvy v jeho
očích. Zahledím se do nich, modré a bílé, potom šedé a zelené, a sleduji obličej
muže, který se vynořuje z netvora v mé náruči.
Elisabeth.
Zastaví mě náhle zranitelnost v jeho hlase, ne to nebezpečí oděné v černém
s očima z ledu a smrti. Držím je teď oba, svého strohého mladíka i Pána
zlomyslnosti, a oni jsou i nejsou jedním.
Der Erlkönig se usmívá.
Král duchů pláče.
 S výkřikem ho od sebe odtlačím, ale jsem zapletená v jeho objetí, moje sukně
je rozervaná na cáry okolo mých kotníků a živůtek mi klouže z ramen. Der
Erlkönig se směje, bezhlesně skřehotá, až mi pod tím tlakem praskají uši.
Teď už tě mám, královno duchů. Jsi moje.
Elisabeth!
S nesmírným úsilím se můj strohý mladík ujímá velení a propouští mě z objetí.
Běž! Utíkej!
Stahuje se zpět skrze okno mezi světy, zpátky do odrazů, zpátky do podsvětí.
„Mein Herr!“ volám a buším do rozbitého zrcadla holými pěstmi. Po mých
rukou zůstávají krvavé stopy, ale ať žadoním a prosím jakkoli, Král duchů se
nevrací. Moje volání je stejně roztříštěné jako zrcadlové stěny v tanečním sále,
pokřivené a zlámané o zpřeházené trosky mých myšlenek.
Utíkej, ale nezůstává nic než ozvěna jeho šepotu.
 TEĎ PATŘÍ KRÁLI DUCHŮ

„Fräulein? Fräulein!“
Ucítila jsem na ramenou pár dlaní a zasyčela jsem a zaútočila jako vyplašená
kočka. Zasáhla jsem něco měkkého, v uších jsem uslyšela tlumené heknutí
a kolem zápěstí se mi ovinuly silné ruce.
„Fräulein?“ zopakoval a přitiskl mi moje zmítající se ruce k tělu. „Má milá, už
je to dobré, jsi v pořádku. Jsi v bezpečí.“ Ta slova se točila v uklidňujícím
šelestu, kolébavý a stále se opakující zvuk, který mi pomohl složit rozpadlé
kousíčky sebe zpátky dohromady.
Skrze opar strachu a šílenství jsem zaostřila na tvář. Kulatá, s růžovými
tvářemi, černýma korálkovýma očima a rozcuchaným šedým chmýřím všude
kolem neklidných úst.
Hrabě.
„Nino! Přines tady mladé dámě něco k pití. Třeba čaj, nebo i něco silnějšího.“
Zaznamenala jsem, že za mým hostitelem stojí hospodyně s ustaraným
výrazem na široké tváři. Její tmavé oči se rozšířily při pohledu na krev na
rozbitých zrcadlových stěnách a ruce jí vystoupaly k ústům, která si zakryla
zástěrou.
„Nino!“ Hrabě zopakoval svou žádost ještě v její mateřštině a hospodyně
zbystřila. Rychle předvedla drobné pukrle a vycupitala z pokoje tak rychle, jak jí
jen nohy dovolily.
„Cítíš se dobře?“ Hrabě se mi díval do tváře a prohlížel si moje zrudlé tváře,
oteklé oči a rozcuchané vlasy. Potom si všiml mého rozpáraného živůtku,
potrhaných sukní a toho, že jsem v podstatě polonahá a na pažích mám rudé
šrámy. „Co se stalo?“
Už mi nezbývaly žádné prostředky obrany, síla, kterou bych mohla sebrat, ani
důstojnost, již bych mohla ztratit. Ale přesto jsem mohla držet ústa zavřená
a šílenství pod pokličkou, kdyby jeho výraz nebyl plný jemného soucitu
a pochopení. Nic mě nedokázalo odzbrojit rychleji než slitování a laskavost,
a tak se ze mě začaly sypat podrobnosti o mém dni. Drobná trhlinka v mém
brnění se stala dírou a já byla otevřená a zranitelná a nezáleželo mi na tom.
Hrabě mě vyslechl, aniž by cokoli říkal, zatímco jsem blábolila jedno přes druhé
o své hádce s Josefem, o svojí vině a bezohledné lhostejnosti k čemukoli kromě
mého bezcenného a sobeckého já, o své potlačované touze po Králi duchů,
o svém strachu, že se stanu něčím břemenem, protože kdo by unesl tíhu mé
odporné duše a její bláznivost a mánii? Řekla jsem mu všechno a nic, neboť jsem
nedokázala uspořádat svoje myšlenky do alespoň přibližně správného pořadí.
Potom se vrátila Nina s podnosem plným různých věcí k čaji a malou
lahvičkou hnědavé tekutiny. Hrabě mě dovedl k lavici u virginalu, poslal
hospodyni pryč a šálek čaje mi nalil sám.
„Co to je?“ zeptala jsem se a zastavila jej, než mi stačil nalít neznámý roztok
z lahvičky do šálku.
„Laudanum,“ odpověděl hrabě. Když viděl, jak vyděšeně se tvářím, odložil
lahvičku a podal mi raději čistý čaj. „Nechci ti nijak ublížit, Fräulein. Přísahám
na život svého bratra Ludvíka.“
Přestala jsem usrkávat čaj. „Vašeho bratra?“
Přikývl. „Tak, tak. Moje dvojče. Já byl o sedm minut starší.“
Odložila jsem šálek. Hrabě měl v očích výraz smutku a v hlase odevzdanost,
ale ramena stále držel ztuhlá v nevyjádřeném napětí. Byl starším sourozencem.
Cítila jsem, že jako nejstarší z dětí sdílíme stejnou zodpovědnost i křivdu.
Pak jsem se zamračila. „Byl?“
Hraběti chvíli trvalo, než pochopil mou otázku. „Aha.“ Chtěl si nalít trochu
čaje, ale Nina přinesla nádobí jen pro jednoho člověka. Zamíchal laudanem
v lahvičce mezi prsty. „Ano. Zemřel, když nám bylo dvacet let.“
„To je mi líto,“ řekla jsem jemně.
Hrabě pochmurně pokýval hlavou. „Ty to chápeš, Fräulein. Člověk se zároveň
brání zodpovědnosti, která mu spadla do klína, a zároveň ji přijímá. Bere za svou
povinnost bránit životy a srdce svých mladších sourozenců, jakkoli jsou za to
nevděční. Ludvík byl sice moje dvojče, ale já byl prvorozený, a tak jsem se měl
stát příštím hrabětem Procházkou und zu Snovín, až náš otec zemře. Proto jsem
jej musel hlídat.“
Znovu jsem zvedla hrníček a opatrně z něj usrkla čaj. Byl to čistý heřmánek,
nic než heřmánek. A tak jsem pila dál.
„Selhal jsem.“ Hrabě se zadíval na opiovou tinkturu ve své ruce. „Nesplnil
jsem svou povinnost a Ludvík za to zaplatil.“
Jako Josef. Natáhla jsem se k rukávu hraběte. Ale on si mě nevšímal.
„Můj bratr byl… výjimečný,“ pokračoval pomalu. „Dotčený skřítky, jak se
tehdy říkalo. V jednu chvíli byl bystrý a přítomný, v další chvíli šílel a běsnil.
Vídal skřety, víly a šotky a já mu ten dar odjakživa záviděl. Moje rodina sice
vždy střežila hranici mezi podsvětím a světem na zemi, ale málokterý
z Procházků – pokud vůbec nějaký – byl součástí těch kouzel.“
„Co tím myslíte?“
Hrabě odšpuntoval svou lahvičku s laudanem. Vrhla jsem na ni obezřetný
pohled, ale on si ji jen přiložil ke rtům a pil. Chtěla jsem se na něj vrhnout
a zastavit ho, aby se neotrávil. Nebyla jsem sice lékařka, ale měla jsem za to, že
by nikdo nemohl vypít tolik, aniž by se otrávil. Hrabě si otřel ústa a schoval si
prázdnou lahvičku do kapsy, a pak se na mě otočil. Jeho tmavé oči teď byly velké
a rozšířené, leskly se a svítily jako dvě kuličky rulíku.
„Jsme obyčejní a přízemní,“ vysvětlil. „Možná od přírody, možná kvůli osudu.
Možná člověk potřebuje určitý druh mysli, která odolá neobyčejnému šílenství
zámku Snovín, ale moje rodina měla vždy úlohu správců a strážců rodu první
královny duchů.“
„Statečné panny,“ doplnila jsem.
Rty se mu zkroutily do úsměvu plného hořkých výčitek. „Tak ty jí říkáš? To
musíš mít zvláštní představy o statečnosti, Fräulein. Pokud tou její statečností
myslíš řezničinu, pak bych s tebou mohl i souhlasit.“
Z nějakého důvodu se mi nezdálo, že mluví o šlechetné předchůdkyni své
manželky.
„Víš, co je potřeba, aby člověk nadobro utekl před starým právem?“ zeptal se
hrabě. Vypravil ta slova ze zdřevěnělých rtů, jako by bojoval proti vlastnímu
tělu, jež se jej snažilo umlčet.
„Hraběnka mi říkala, že si v krvi nese prastarou ochranu,“ odpověděla jsem
pomalu. Po páteři mi stékaly kapičky strachu, rozhlížela jsem se po východech
z tanečního sálu a zvažovala, že bych teď měla zavolat Ninu já. „Kvůli tomu, co
udělala první královna duchů, když odešla.“ Svraštila jsem čelo. „Ale už mi
nevysvětlila, co přesně to bylo.“
Teď už jsem ani nevěřila, že mi to někdy poví.
Hrabě se zasmál, ale znělo to hořce a bolavě. „Ach, dítě,“ oslovil mě
s nehranou lítostí. „Nic není zadarmo. Život za život. Smrt za jaro. To přece víš.“
Měl pravdu. Z kapiček strachu se stal potok. Vzpomněla jsem si na rozhovor
s hraběnkou na výletě do starého kláštera o tom, jak staré právo ztrestalo Krále
duchů za to, že ji nechal jít. Jak se statečná panna vrátila do podsvětí, aby jej
zachránila tím, že najde jeho jméno a propustí jej. Pomyslela jsem na svého
strohého mladíka, na ty oči, jež jsem znala tak dobře, a teď se ztrácely v chladu,
noci a mrazu. I kdybych našla jeho jméno a odemkla zámek jeho duše, zároveň
jsem milovala muže a toužila po netvorovi. Nevěděla jsem, jak osvobodit
jednoho a neztratit druhého.
„Ludvík byl to lepší ze dvou dvojčat, lepší člověk,“ prohlásil hrabě najednou.
Překvapil mě ten náhlý zvrat v našem rozhovoru. „Lepší dvojče, čisté. Někteří
o něm tvrdili, že se ho dotkli skřítci, a ti méně laskaví mu říkali prosťáček.
Tupec. Blázen.“
Nelíbilo se mi, kam se jeho příběh ubírá, ale on pokračoval bez jediného
pohledu mým směrem. Zíral přímo před sebe na něco, co nestálo před ním, ale
uvnitř něj.
„Za starých časů nás bylo o něco více,“ pokračoval. „Těch kteří patří Králi
duchů. Ale naše řady prořídly pod vlivem vědy a rozumu a zbývají už jen šílenci,
bojácní a věrní. I moje vlastní rodina, ačkoli nesla posvátný úkol střežit hranice
mezi světy, dovolila, aby Snovín upadl a rozpadl se. Už totiž nezbýval nikdo
jiný. Nikdo jiný nemohl zaplatit tu cenu.“
„Jakou cenu?“
Ačkoli mu v žilách obíhalo laudanum, věnoval mi tvrdý pohled. Navzdory
opiovým snům a makovému opojení byl hrabě stále příčetný, přítomný a při
vědomí. Až příliš. Začínala jsem chápat, proč se laudanu oddával. Tíha víry byla
příliš velká na to, aby ji nesl sám.
„Nevinnou krev.“
Nadskočila jsem. „Cože?“
Na tváři hraběte se pomalu rozprostíral úsměv, který se táhl jako sirup, jako
krev ve vodě. „Elena ti říkala o prastaré ochraně v její pokrevní linii. Krev
k tomu patří, ano. Ale ne její vlastní. Divoký hon a staré právo ji stále pokládají
za nepřijatelnou, za chybu. První královna duchů je obrala nejen o oběť, ale i
o Krále duchů. Za trest ji i její rod pronásledují až do konce časů, pokud
nezaplatí krví.“
Probouzelo se ve mně pochopení, nevyhnutelná a neúprosná pravda, jíž jsem
vůbec neměla odvahu čelit. Ještě ne. Ještě ne.
„Čí krví?“ zašeptala jsem.
Hrabě vytáhl prázdnou lahvičku od laudana z kapsy. Toužebně si ji prohlížel,
jako by hledal zapomnění, jež ještě nepřišlo. „Tehdy to bylo jednodušší,“
zašeptal. „Jednodušší, protože stále byli tací, kteří nechávali skřetům a šotkům
chleba a mléko u prahu. Dokud vládly pověry, ne věda. Věrní byli snadné oběti.“
Narůstala ve mně hrůza, když jsem si vzpomněla na varování své sestry
v zrcadle. Krev Věrné, darovaná proti její vůli, aby uzavřela hranice mezi světy.
Pomyslela jsem na pole vlčích máků venku na pozemcích zámku Snovín. Duše
těch, které ukradl divoký hon, říkala sestra. Duše Věrných.
Duše obětí.
„Ale s postupujícím časem Věrní pochopili, co děláme,“ pokračoval hrabě. „A
tak se vydali do podzemí. Ne ale,“ zasmál se, „do říše Krále duchů, ale opravdu
do země. Do liščích nor, na cesty stínů a do tmy. A tak,“ řekl tenkým hláskem,
„jsme se obrátili mezi svoje vlastní.“
Zmrzla mi krev v žilách. „Ludvík?“
Jeho rozšířené oči se podívaly do mých. „Patřil nakonec Králi duchů, že.“
Zalapala jsem po dechu a ruka mi vyletěla k ústům. Pamatuješ si ten příběh
o dívce, které se ujali?
„A… Adelaide?“ polkla jsem. „Ta dívka, která zemřela… byla to vážně vaše
dcera?“
Hrabě otáčel prázdnou lahvičkou mezi prsty stále dokola. Nemohl odpovědět,
což byla vlastně také odpověď.
„Jak zemřela?“ zeptala jsem se.
„Utopila se,“ zašeptal hrabě. „V jezeře vodních bludiček. Oni se nakonec
vždycky vrátí. Proměnčata.“
Tím mě překvapil. „Proměnčata?“
Přikývl. „Byla tak krásné dítě,“ naříkal. „Tak krásné miminko. Tady a pak
pryč. Jako jepice. Snažili jsme se ji s Elenou ochránit. Snažili jsme se, aby
zůstala celá. Ale nakonec se chtěla vrátit domů.“
Josef.
„Musím jít,“ vyhrkla jsem a panika mě postavila na nohy. „Musím najít svého
bratra. Musím zachránit Josefa.“
„Teď už pro něj nic neuděláš,“ odvětil hrabě zasmušile za mými zády. „Teď už
patří Králi duchů.“
 KONEC STATEČNÉ PANNY

Věděla jsem, kam Josef odešel. Stejně jako mě ho vždy přitahovalo všechno
divné, neobyčejné a divoké. Jezero vodních bludiček bylo prahem, portálem,
jedním z posvátných míst, kde se překrýval svět nahoře se světem dole. Tam
bych se vydala já. Tam jsem se vydala poté, co mi hraběnka vyjevila děsivou
minulost svého rodu.
Běžela jsem zpátky do svého pokoje, abych si vyzvedla kompas hraběte, který
jsem mu nikdy nevrátila. Tvrdil, že mi poskytne ochranu proti divokému honu,
ale teď jsem věděla, že to největší nebezpečí nepředstavuje nesvatá rodina, ale mí
takzvaní hostitelé. Mí dobrodinci a mí únosci. Divoký hon nikdy nebyl mou
největší potíží. Byl to jen příznak, nikoli samotná nemoc. Já sama jsem byla
nemoc. Rozbila jsem rovnováhu, zkazila jsem Krále duchů, zradila jsem svého
bratra a vypustila jsem do světa staré právo.
Nyní bylo na mně, abych to napravila.
U sebe v pokoji jsem nemohla kompas nikde najít. Přísahala bych, že jsem jej
nechala na komodě, ale když jsem se tam vrátila, zmizel. Obrátila jsem vzhůru
nohama všechny zásuvky i skříňky, prohrabala jsem se každou šperkovnicí, ale
moje cennost jednoduše zmizela.
„Hledáš tohle?“
Otočila jsem se a za mnou stála hraběnka s kompasem svého manžela v ruce.
Ztuhla jsem. V zelených kočičích očích jí zářil drobný úsměv, ostrý a pronikavý.
Podařilo se jí za mnou nějak proplížit, ačkoli měla dřevěnou nohu, nebo –
zamrazilo mě při té myšlence – ležela někde u mě v pokoji a čekala, až se
vrátím.
„Říkala jsem si, že se projdu po pozemcích.“ Rozčilovalo mě, jak se mi chvěje
hlas, takže moje pocity prozrazují jakoukoli lež, o níž se pokusím. „Nechtěla
jsem se ztratit.“
 „Ale ty se už přece ve Snovíně docela vyznáš,“ odvětila hraběnka.
Usmála jsem se, ale moje oči toho nebyly součástí. „Nejsem si jistá, zda se tu
někdy úplně vyznám.“
Přimhouřila oči. „Nemůžeš, nebo nechceš?“
Nic jsem neodpověděla. Hraběnka si povzdechla a potřásla hlavou v unaveném
a laskavém gestu. „Vidím, že se do tebe zase pustil Otto.“
„Jak se k tomu můžete stavět tak lehkovážně?“ udeřila jsem na ni. „K těm
nevinným životům? A proč? Abyste unikla osudu své předchůdkyně? Jak můžete
být tak sobecká?“
„A jak můžeš ty?“ opáčila. Kulhala ke mně s planoucíma očima. „Zamysli se,
Elisabeth. Naše samotná existence je zločinem proti starému právu. Jen tím, že
chodíme po světě na zemi, jde divoký hon nejen po nás, ale i po těch, jež
milujeme. A nejen po nich, ale po všem ostatním, co je ve světě dobré, velké
nebo plné nadání, protože plody podsvětí jsou umění, génius a vášeň. Ty bys
světu tyhle dary upřela, Elisabeth? Je jediný život víc než životy tisíců?“
„Ano, když je to váš život,“ odsekla jsem. „A můj.“
„Co ses chystala udělat, mademoiselle?“ zeptala se hraběnka. „Co jsi měla
v úmyslu, až bys došla k jezeru vodních bludiček? Skočit do jeho
modrozelených hlubin?“
Ve skutečnosti jsem to nedomyslela tak daleko. Jediným cílem bylo dohnat
mého bratra, než se mu stane něco hrozného, než ho ztratím navždy. V podsvětí
nebo ve smrti.
Hraběnka postřehla nejistotu v mojí tváři a nahnula se ke mně blíž. Chtěla jsem
odvrátit zrak, zakrýt svůj výraz, ale nechtěla jsem dát najevo, že se bojím.
Procházkovi si můj strach nezasloužili. Všichni to byli zbabělci a já k nim cítila
jen pohrdání.
„Víš, ono by to ničemu neprospělo,“ řekla tiše. „Kdybys ukončila svůj život.
Ukončila můj. Všichni jsme totiž pošpinění. Naše oběti nic neznamenají, protože
už nemáme co dát. Nic, o co by podsvětí mělo zájem. Už ne.“
Nechtělo se mi ji poslouchat. Hraběnka nemohla říct nic, co by mě odradilo od
úmyslu běžet za svým bratrem. I kdybych nemohla udělat nic, čím ho zachráním,
bylo by lepší se o to pokusit a selhat, než to nezkusit vůbec. Snažila jsem se
kolem ní protáhnout, ale ona stála pevně na místě a opírala se o postel namísto
hůlky.
„Proč si myslíš, že už nemůžeš skládat?“
Zarazila jsem se.
„Proč ti svět připadá nedostatečný a zároveň zahlcující? Protože patříš na obě
místa i nikam, Elisabeth. Tvoje tělo a mysl jsou tady a tvoje duše se nachází
jinde. Cítím to z tebe, dítě. Slyším to. Důvod, proč tvoje hudba staví most mezi
podsvětím a světem na zemi, je tvoje oběť. Obětovala jsi svou hudbu. Obětovala
jsi své nadání, svou genialitu a svou tvořivost starému právu, abys poprvé
překročila práh. A pokaždé když hraješ, překračuješ tutéž hranici. Uceluje tě to
a rozbíjí zároveň.“
Její slova doplula přímo do mého rozbouřeného nitra a pak dolů do propasti
v oku mého hurikánu. „Jak… jak to víte?“ zeptala jsem se jí ochraptěle.
Hraběnka se zvonivě a vesele zasmála a byl to ten nejošklivější zvuk, co jsem
kdy slyšela. „Vím to, protože tvůj obličej je průhledný jako sklo. Protože ty
nejenže stavíš svoje pocity na odiv, ty se jimi necháš vláčet.“ Její oči ztmavly
a jasně zelená zkřehla a vyostřila se. „Vím to, protože moje bezohledná
a nezodpovědná předchůdkyně prohandlovala svobodu svých potomků, jenom
aby se sama zachránila. Jsme odsouzené, Elisabeth. Trest za naše sobectví
a hamižnost je, že kruh bude pokračovat dál.“
Přitiskla jsem si ruce na ústa, abych zatlumila svoje vzlyky. Výjimečná Liesl.
Vyvolená Liesl. Vždycky sis přála být neobyčejná a teď konečně jsi.
„Ne,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. „Ne. Nemůžu – odmítám uvěřit, že je to
můj osud. Nebudu ubližovat ostatním svými lehkovážnými činy, i kdybych se
měla odevzdat starému právu.“
Hraběnka pozdvihla obočí. „I kdybys byla tak obětavá, Elisabeth, vážně si
myslíš, že postačí vrátit se do podsvětí a odčinit tak všechny škody, které jsi
způsobila? Ale dítě. Můžeme jít jedině vpřed, ne měnit minulost.“
Pomyslela jsem na Josefa. Pomyslela jsem na Krále duchů. „Musím to zkusit,“
namítla jsem tiše.
„A jak přesně jsi toho mínila dosáhnout, má milá?“ zeptala se hraběnka.
Podržela před sebou kompas svého manžela a ten se leskl ve světle zapadajícího
slunce. „Vrátit se k jezeru Snovín, kde… co? Skočíš? A dál?“
Ano, co vlastně dál? „Zachránila bych svého bratra,“ řekla jsem rozhodně. Pak
jsem si vzpomněla na různobarevné šedé a zelené oči, jež pohlcovala tak světlá
bílá, až byla téměř modrá.
Hraběnka se zasmála. „A co potom? Zachránila bys svého Krále duchů?“
To, že nahlas pojmenovala moje naděje, na něž jsem se ani neodvažovala
pomyslet, mě ranilo víc než jízlivý a pohrdavý tón jejího hlasu.
„Musím to zkusit,“ zopakovala jsem.
„Ach, dítě,“ posmívala se mi hraběnka. „Jestli si myslíš, že to budeš právě ty,
kdo prolomí kruh obětí a zrady, pak tvá nadutost nezná hranic.“
 Do krku mi začala stoupat štiplavá a hořká žluč vzteku. „Copak první královna
duchů neodešla?“ zeptala jsem se. „Copak se nevrátila a nevyrvala svého krále
duchů ze spárů starého práva?“
„A čím si myslíš, že zaplatila?“ opáčila hraběnka.
Zmlkla jsem.
„Život za život, Elisabeth. Smrt za sklizeň. Právě ona ošálila dalšího mladíka,
aby zůstal pozadu a stal se dalším Králem duchů. A ten se pak znovu vydal do
světa hledat si nevěstu, která mu připomene smrtelný život, o který byl oloupen.
A potom tento muž uvrhnul na trůn dalšího, ten ještě jiného, pak další a další
a další. Nikdy to nekončí, mademoiselle. Ne pro nás. Ne pro ty, kdo patří Králi
duchů.“
Vichřice se zrychlovala a vody mého šílenství už hrozily, že mě stáhnou do
hlubin. Nesměla jsem podlehnout, nepřipouštěla jsem tu možnost. Odmítala jsem
se utopit v beznaději. Pokud mě cokoli udržovalo nad hladinou, byla to moje víra
v lásku – v lásku Krále duchů ke mně, mojí k mému bratrovi. A mojí sestře.
A světu na zemi. Musela jsem se snažit, jinak bych ztratila sebe sama.
„Chudinko moje bláhová,“ oslovila mě hraběnka jemně, když viděla, jak se
tvářím. „Chudinko nebohá.“
Vytrhla jsem jí kompas z prstů. „Pokud mi nepomůžete,“ řekla jsem, „tak mi
nestůjte v cestě.“
Dlouho na mě jen zírala a nic neříkala, jen její živé zelené oči byly plné všech
slov pod sluncem. Pak přikývla a ustoupila stranou.
„Viel Glück, Elisabeth,“ popřála mi, když jsem se kolem ní prohnala. „Bůh
s tebou.“
Venku jsem se vydala po pěšině přímo na druhou stranu, než ukazovala jehla
kompasu, na skrytou stezku do kopce a k záhadnému zrcadlovému jezeru, kde se
odráželo cizí nebe. U nohou se mi objevila pěšinka z nemožných vlčích máků,
které se kývaly a šeptaly v neviditelném větru.
Duše obětovaných. Na zádech i na rukou se mi zježily všechny chloupky, jako
by ten neviditelný vánek vítaly, a z šeptání a šustění se vynořila slova.
Spěchej, spěchej, naléhaly vlčí máky. Ještě není pozdě.
Nebylo pozdě. Sebrala jsem odvahu a rozběhla se.
Mraky na nebi byly těžké a šedivé, plné raného jarního sněhu. Na zem
dopadaly těžké mokré sněhové vločky, napůl déšť, napůl led. Za sebou jsem
slyšela vzdálené bušení kopyt. Ale možná mi jen tak hlasitě bilo srdce úzkostí,
jako nepravidelný tamtam plný strachu i vzrušení. Vyběhla jsem do kopce
a nedávala jsem ani pozor, kam šlapu.
Cestička brzy začala být zrádná a jemná pokrývka sněhu proměňovala hlínu
pod nohama v kluzké bahno. Byla to úzká stezka, na kterou se sotva vešel jeden
člověk, i tak drobný jako já. Jediný chybný krok a zřítila bych se do záhuby.
Tahle myšlenka mi probleskla hlavou a já nemohla odolat, musela jsem se
podívat dolů. Do údolí by to byl dlouhý a čistý pád o několik set stop a já se
musela ještě o kousek přiblížit, ještě malinko se naklonit. Určitá část mě
s oblibou čelila nebezpečí tváři v tvář a vyzývala je, aby to na mě zkusilo. Chtěla
jsem cítit ostří smrtelnosti na vlastním hrdle a zažít, jak můj tep šeptá pod její
čepelí. Nikdy jsem se necítila tak naživu, jako když jsem byla blízko smrti.
Pak se mi pod nohama rozdrolilo kamení.
V jednu chvilku čistého rozumu jsem si pomyslela, že tohle je možná ten
nejpravdivější obrázek mého osudu. Ať jsem se sebevíc snažila konat jen dobro
pro své nejbližší a pro celý svět, nakonec mě vždy dohnala moje vlastní pýcha,
bezohlednost a mánie. Právě to mě vždy sráželo k zemi. Právě to ničilo cokoli,
čeho jsem se dotkla, nehledě na moje šlechetné úmysly.
Okolo rukou i nohou se mi ovinuly šlahouny a můj pád zbrzdily uschlé keře
a horské křoví. Kompas se dál řítil k zemi a z dálky se ozvalo slabé zacinkání
a tříštění skla a kovu. Pak se ozvalo hlasité prásk! a mně se cosi zlomilo
v zápěstí. Ten zvuk se dál rozléhal za mýma očima a ta ostrá bolest mi připadala
vzdálená a neskutečná. Přišla jsem i o svůj vlastní křik, protože náhlý náraz,
který mě zachránil před dlouhým pádem na dno údolí, mi vyrazil dech. Visela
jsem nad propastí zapletená v kořenech a stoncích a celou věčnost jsem se
pohybovala mezi životem a zcela jistou smrtí.
Pak na mě z pukliny ve skále zamrkaly korálkové černé oči. Černá očka,
dlouhé a hubené prsty, roští a pavučiny místo vlasů.
Větvička.
Stonky ostružin se kolem mě sevřely ještě pevněji a pomalu mě začaly zdvihat
zpátky na stezku a do bezpečí. Z bahna a kamení vystřelily ruce jako tehdy, když
jsem utíkala z podsvětí, jenže tentokrát mi pomáhaly a nechtěly mě stáhnout
dolů.
Uložily mě zpátky na bezpečné místo, o jednu římsu níž než byla ta, ze které
jsem se zřítila, a potom zmizely. Na několik nádechů jsem jen ležela a snažila se
vrátit zpátky do svého těla, do přítomného okamžiku, k bolesti v zápěstí, a bahno
mi zatím promáčelo hedvábí na zádech a na citlivých místech mě tlačily
kamínky. Moje mysl se pohybovala v minulosti i budoucnosti zároveň, zabývala
se všemi mými chybami, lítostmi a volbami – dobrými i zlými –, které jsem
právě málem ztratila příležitost zopakovat.
Když jsem se vrátila do sebe, byla jsem tam sama.
Vysnila jsem si Větvičku a skřetí ruce? Mučivá bolest v mém zápěstí vyhnala
všechny nepodstatné myšlenky a já si musela odložit levou ruku do ohybu
pravého loktu. Ruka mi ležela v nepřirozeném úhlu, zkroucená a křivá, a pohled
na ni mi zatočil hlavu téměř víc než samotná bolest. Popadala jsem dech
a naříkala bolestí a pokusila jsem se pravou rukou vrátit levou do správné
polohy, vrátit kosti tam, kam patřily. Vrznutí, lupnutí a divné ticho v mém těle,
jež se mi odráželo v lebce a v zubech, a pak najednou úleva. Zaplavila mě
hřejivá blaženost a měla jsem pocit, že si potřebuji lehnout a odpočinout si, než
se mi přestane točit hlava.
Mohla bych tak ležet už navždy, zmožená po smršti strachu a vyčerpání, ale
znovu mě začaly pobízet šeptající hlasy.
Spěchej, paní, spěchej, lákaly mě. Ještě není pozdě.
Nechtělo se mi, ale musela jsem. Postavila jsem se a tentokrát jsem se držela
blíž ke svahu a následovala novou stezku. Kompas jsem ztratila, ale už mi na tom
nezáleželo. Z prohlubní a kamení vyrůstaly vlčí máky, jež mě vedly, kam jsem
potřebovala dojít.
Stála jsem u jezera.
Tentokrát jsem přišla k jeho břehům namísto k římse vysoko nad hladinou.
K prstenci z černého písku připlouvaly třpytivé vlny a z akvamarínových hlubin
stoupaly jemné obláčky páry. V této blízkosti k vodě jsem cítila jemný závan
síry, která se vznášela nad jezerem. Otřásla jsem se. Možná jsem se pletla a tohle
nebyla brána do podsvětí, ale pekelný chřtán.
Pak se rozezpívaly vysoké a vábivé hlasy vodních bludiček.
Už jsem úplně zapomněla, jak podivná, strašidelná i svůdná byla jejich hudba.
Vyrostla okolo mě uhrančivá symfonie z jiného světa, bez melodie a bez tvaru,
a každá její nota mi v hlavě vytvořila jinak barevný ohňostroj. Harmonie
a disonantní akordy splétaly dohromady nitky do obrazců, do celého koberce
pocitů, které mě zalévaly a srážely na kolena.
Ale nehodlala jsem se tomu poddat.
Znovu jsem se zvedla, zula si boty a sundala si punčochy, živůtek a sukně,
a připravila se na ponor do jejich vod. Věděla jsem sice, že jezero je teplé, ale
stále mě překvapovalo, jak hedvábný je dotek hřejivé vody na mojí kůži,
pohodlný a kolébavý žár. Mohla bych tam plavat navěky. Když jsem se
dostatečně vzdálila od břehu, začala jsem šlapat vodu a vyčkávala jsem.
A vyčkávala.
 A pak ještě chvíli.
Když jsem naposledy potkala vodní bludičky, dychtivě se mě snažily strhnout
ke dnu a utopit mě. Nevěděla jsem, zda je to tím, že už nejsem královnou duchů,
nebo proto, že už nemám podsvětí co nabídnout, ale temné pohledné křivky, jež
se leskly pod hladinou jezera, se ke mně ani nepřiblížily.
Po nějaké době už jsem byla unavená, a tak jsem plavala zpátky ke břehu
dlouhými tempy, která mě však vůbec nikam nenesla. Ztěžkly mi ruce a nohy
jako olovo a bolelo mě zraněné zápěstí. Měla jsem pocit, že už se nikdy
nedostanu na souš, a začala se obávat, že se nakonec vážně utopím. Ale takovou
bitvu jsem sváděla každý den, boj proti proudu svých nevyhnutelných,
neúprosných sebezničujících sklonů. Moje tělo bylo možná vyčerpané, ale mysl
jsem měla odhodlanou.
Když se prsty na mých nohou a rukou konečně dotkly tmavého štěrku,
vyškrábala jsem se z jezera ven, promočená, urousaná a těžká nejen z vody.
Vzduch mě mrazil na kůži a věděla jsem, že se potřebuji zahřát, jinak umřu.
Musela jsem přežít, musela jsem se nějak dostat do podsvětí, abych zachránila
svého bratra a pak možná i celý svět. Dolehlo na mě, jak obrovský úkol jsem si
uložila a už jsem si nepřála nic než jen ležet na černém písku těchto břehů
a pohřbít se v zapomnění.
Nevěděla jsem, kudy kam.
Vlčí prsten na mé pravé ruce na mě poblikával. Během svého pádu ze skály
a koupání v jezeře vodních bludiček jsem na něj zapomněla, ale byla jsem ráda,
že jej mám stále u sebe. Kroužek mi byl velký a už mi mnohokrát upadl, ale teď
jako by se mě držel stejně pevně jako já jeho. A jak jsem se držela vzpomínky na
strohého mladíka, jenž mi ho věnoval.
Možná jsi neměla ochranu Krále duchů, když jsi procházela podsvětím, ale
stále jsi měla tu mou.
Byl vždy při mně. Na míle daleko od Skřetího háje a v jiné zemi byl můj
strohý mladík stále se mnou. Pořád mě ochraňoval. I ve chvílích mojí největší
lehkovážnosti bojoval proti vlně temnoty, která jej sžírala zevnitř.
To vše jen kvůli mně.
Věděla jsem, co musím udělat.
Roztřesenými prsty jsem si sundala jeho prsten. Dvoubarevné kamínky se
leskly pod světlem zapadajícího a mizejícího slunce, mnohem krásněji než sytě
modrá a zelená vody přede mnou. Naposledy jsem jej podržela v ruce a přitiskla
si jej k hrudi.
„Sbohem, můj nesmrtelný milý,“ pošeptala jsem si do sevřených prstů.
 A pak jsem jej s výkřikem a vší svou silou hodila do jezera.
Stříbro prorazilo hladinu a z toho místa se rozšířily vlnky zářivého světla
a rozsvítily celý ten zrcadlový svět. Nahoře bylo dole a uvnitř bylo vně a mě
zachvátila závrať při pohledu na celou říši pod, nebo možná nade mnou. Dívala
jsem se dolů do podsvětí, nebo se ono dívalo na mě?
Do očí se mi dívala temná stínová dívka. Měla můj obličej i moje rysy, ale její
oči byly černé a bezedné jako skřetí. Tmavé vlasy se jí uvolňovaly z copů, jež
jsem obvykle nosila v koruně okolo hlavy, a poletovaly kolem ní. Byla nahá
a tělo jí pokrývaly třpytivé šupiny a teprve když jsem spatřila blány mezi jejími
prsty, pochopila jsem, co je zač.
Vodní bludička.
Statečná panno, oslovila mě. Proč nás voláš?
„Prosím,“ odpověděla jsem dívce v zrcadlovém světě ochraptěle. „Prosím,
potřebuji se vrátit.“
Vodní bludička naklonila hlavu. Proč?
Abych přivedla Josefa zpátky. Abych osvobodila Krále duchů. Abych utišila
běsy ve své hlavě. „Abych to všechno napravila,“ řekla jsem.
Zasmála se a odhalila řadu zubů ostrých jako nože. Věci nelze napravit, panno.
Už zbývá jen zúčtování.
„Tak musím zúčtovat s těmi, jimž jsem uškodila,“ odpověděla jsem.
Pozvedla obočí. Komu jsi uškodila?
„Svému bratrovi,“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. „Králi duchů. Starému
právu. Světu.“
V podsvětí není místo pro odpuštění, odvětila.
Ale ve světě na zemi také ne. „Prosím,“ nastavila jsem jí prázdné ruce. „Žádám
tě.“
Vodní bludička si mě prohlížela, a kdyby se v těch plochých a bezvýrazných
očích mohla objevit lítost, viděla bych tam náznak soucitu.
Nemůžeš překročit práh vlastní vůlí, panno, řekla. Buď si tě vezmeme, nebo tě
zavoláme, jako tomu bylo s proměnčetem, které se k nám vrátilo.
Josef.
„Tak si mě vezměte!“ vykřikla jsem.
Rázně zavrtěla hlavou. Považuješ jej za svého bratra, ale podle nás patří
k nám. Je z našeho druhu. Musí být s námi. Je tu doma.
Doma. Oči se mi zalily slzami a ty mi stékaly po tvářích do akvamarínové
vody pode mnou.
Ty ho miluješ, prohlásila vodní bludička překvapeně. Cítím tvůj smutek
a bolest. Olízla si rty. Nic takového jsem neochutnala už dávno.
„Tak si je vezmi!“ Drápala jsem se do tváří a snažila se sesbírat svoje slzy.
„Vezmi si je všechny!“
Znovu se usmála. Vzdala by ses své lásky ke svému proměněnému bratrovi,
kdybych tě o to požádala?
Ztuhla jsem. Ze všeho, co po mně mohla vodní bludička chtít, jsem nejméně
očekávala, že si řekne o mou lásku k Josefovi. Bylo by vůbec možné přestat
milovat Sepperla, zahradníka mého srdce?
„Ty bys mohla udělat něco takového?“
Pokrčila rameny. Bereme cokoli, čeho jsi ochotná se vzdát. Tvoje mládí, tvou
vášeň, tvoje nadání. Dala jsi nám něco, co bylo tvou součástí stejně jako tvoje
oči, vlasy nebo kůže. Liší se snad láska od ostatních věcí, jež pokládáš za své?
V mysli se mi promítl obraz mého bratra, ale ne tak, jak jsem jej viděla
naposledy – vysokého, štíhlého, zlatovlasého a modrookého. Namísto toho se mi
vrátila vzpomínka na nemocné miminko, které pláče v kolíbce, ošklivé,
pomuchlané a obyčejné stvoření, jež jsem přesto vpustila do svého srdce stejně
upřímně jako zbytek svojí rodiny.
„Ne,“ řekla jsem. „Ne, Seppa nepřestanu milovat.“
Vodní bludička znovu pokrčila rameny. Co jsi ochotná obětovat, panno, aby
ses vrátila do naší říše?
Co mi ještě zbývalo? Už jsem jim dala svou hudbu, dala jsem jim to, co mi
bylo nejsvatější a nejdražší. Dala jsem starému právu i svoje tělo, svůj dech, svůj
tep i svoje smysly. Co víc je člověk, než jen mysl, tělo a duše?
Mysl.
Můj zdravý rozum.
Obklopily mě všechny moje nálady jako štiky, které cítí krev, a vířily kolem mě
jako vír nad temnou, hlubokou propastí. Chytila jsem se za hlavu a popadla
poslední zbytky rozumu jako koruny. Nastavila jsem ruce vodní bludičce
a v dlaních jí podávala poslední kapičky své soudnosti a duševního zdraví.
Vodní bludička se usmála. Její ruce opsaly stejný pohyb jako moje a když jsem
ponořila ruce do vody, dlaně přisunula k mým. Ovinula mi prsty kolem zápěstí
a já padala dolů, dolů a dolů, až se svět převrátil naruby.
Intermezzo
V domě Věrných seděli chlapec a dívka, jeden tmavý a druhý světlý. Urazili
dlouhou cestu přes hory a údolí, až se usadili a nalezli domov mezi přáteli. Od
chvíle, kdy odjeli z Vídně, jim proměnče Ostružinka představil podzemí herců,
umělců, hudebníků a ztracených lidí, rodinu, již pohromadě nedržela krev, ale
věrnost. Käthe s Françoisem si našli práci i přátele v opeře a divadle, kde
doprovázeli zpěváky na klavír a šili kostýmy hercům.
Utekli divokému honu.
Ostružinka se velmi pečlivě vyhýbal místům, kde byly hranice mezi světy
tenké, kde už nezbývala posvátná místa, a následoval vlčí máky, jež je vedly do
bezpečí. Pokud divákům připadalo zvláštní, že členové souboru nosí kolem krku
pytlíčky soli a v kapsách železné klíče, pak nad tím mávli rukou s tím, že je to
jen další z výstřelků a výstředností tvůrčích lidí.
Pošahaní, pomlaskávali nad nimi a kroutili hlavou. Podivní. Jiní. Divocí.
Trubadúři nosili to jméno hrdě.
A stejně tak i Käthe a François.
Měli přístřeší, oděv, jídlo, dokonce byli i šťastní do té míry, do jaké to
umožňovala jejich neustálá úzkost, která je bodala v kostech. Ostatní se
podivovali nad jejich pílí a pracovitostí, ale Käthe s Françoisem oba věděli, že
nejlepší a nejúčinnější způsob jak potlačit obavy, je neustále dokola opakovat
tutéž práci.
A tak si on procvičoval skladby na klavíru, ona zdokonalovala svoje stehy
a oba předstírali, že nevnímají narůstající stín strachu o Liesl a Josefa, který se
nad nimi vznáší.
„Zahraj to ještě,“ řekla Käthe. „Zahraj mi tu písničku.“
Neměla žádný hudební sluch, ale François přesně věděl, co chce slyšet.
Skladbu Der Erlkönig, kterou složila její sestra a její bratr ji tak překrásně hrál.
Jedině když zněl Der Erlkönig, François slyšel v Josefově hraní tíhu a zemitost,
nic nadpozemského, vznosného ani nadpřirozeného. Když jeho milý hrál hudbu
své sestry, byla to jediná příležitost, kdy zněl lidsky.
Zněl celistvě.
Zpočátku se členové divadelního souboru, s nimiž François a Käthe cestovali
a pracovali, nad skladbou pozastavovali.
Nic takového jsem ještě nikdy v životě neslyšel, řekl jeden z trubadúrů.
Je taková chytlavá, prohlásil režisér. Připomíná mi nějaký příběh.
Příběh v ní byl, ale nepatřil jim dvěma. Käthe a François dobře věděli, že patří
jejich sestře a milenci, jichž se nemohli dopátrat navzdory veškerému úsilí
Věrných.
Uplynuly již týdny od doby, kdy se jim povedlo spojit se s Liesl skrze cesty
stínů, týdny, co se snažili upozornit ji na nebezpečí, jež jim s Josefem hrozilo.
Každý večer Käthe zapalovala svíčku u zrcadla v šatně a postavila k ní mísu
slané vody a železným zvoncem, ale ráno zrcadlo stále odráželo jen svět, ve
kterém žili: neuspořádaný, uspěchaný a přízemní.
Pak jednoho rána zvonec zazvonil.
Zkouška na novou hru dopadla hrozně, autor přidal do každé třetí scény nové
repliky a skladatel si zatím rval vlasy a zapíjel, že bude kvůli změnám muset
přidávat další takty hudby. Ostružinka s Käthe běhali mezi herci a opadávaly
z nich špendlíky a stužky, když se snažili dokončit kostýmy před premiérou,
zatímco François se horečně učil novou hudbu z narychlo dodaných not.
Uprostřed hluku a nepořádku premiérového večera zvonění úplně zaniklo.
Teprve když se François vracel do šatny pro starší noty, o kterých se autor
rozhodl, že jsou vlastně lepší, všiml si změny v zrcadle.
„Käthe!“ zavolal. „Käthe, rychle sem pojď!“
Nadšení a překvapení v jeho hlase ji přilákalo mnohem více než jeho křik.
„Co?” vykřikla. „Co se děje?“
Ukázal na odraz, který však neukazoval šatnu, ale jeskyni z kořenů a kamení.
Tak jako je v šatně obklopovala neuspořádaná skupinka krejčovských panen,
v zrcadle stály omšelé zkamenělé stromy oděné v pavučinových krajkách
a zpráchnivělém hedvábí. Tam kde ve světě nahoře stály lavice a židle, odráželo
hromádky zlata, stříbra a drahokamů, nakupený skřetí poklad. Jediné, co se
nelišilo, byla mísa slané vody, zvon a svíčka společně s vylekanými tvářemi
Käthe a Françoise.
V zrcadle viděli Käthe, jak se shýbá, sbírá cosi ze země a strká si to do kapsy
na zástěře. Skutečná Käthe sáhla do své vlastní zástěry a vytáhla z ní stříbrný
prsten.
Prudce se nadechla. „Ten patří Liesl!“
Prsten v Käthině dlani byl obnošený a oprýskaný, vytepaný do tvaru běžícího
vlka se dvěma různě barevnými kamínky jako oči.
„Poselství od starého práva,“ prohlásil Ostružinka ve vchodu.
Oba se otočili na proměnče, které mělo na přátelské tváři milý úsměv.
„Co to znamená?“ zeptal se François.
„Znamená to, Herr Černoušku,“ odpověděl Ostružinka, „že ještě není vše
ztraceno, jak jsme se báli.“
„Co mám dělat?“ vyzvídala Käthe. „Jak mám pomoci své sestře?“
 Ostružinka se usmál. „Nech si ho. Drž ho v bezpečí, chraň ho a utajuj ho.
Dostala jsi ho do péče z nějakého důvodu. Jsi její maják v temnotě, Fräulein, její
hráz při povodni. Buď pro ni kotvou, která ji udrží u ní samotné, protože bez tebe
by jen bezcílně plula.“
Dívka s chlapcem se setkali pohledy, zatímco bušení kopyt přízračných koní
v dálce přehlušil dusot tančících nohou na jevišti a nadšené povzdechy publika,
když mezi prkny jako kouzlem vykvétaly vlčí máky. François položil Käthe dlaň
na ruku a vtiskl jí prsten mezi prsty. Jejich rty se pohybovaly v modlitbě za její
sestru a jeho milence.
Drž je v bezpečí. Chraň je. Utajuj je.
 Část 4
NESMRTELNÝ BLIŽNÍ

Bože – tak blízko! tak daleko!

není naše láska vpravdě
nebeskou stavbou?
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Dopisy nesmrtelné milence
Netvor stojí na vzdáleném břehu zářícího jezera a čeká na loďku, která přiveze
jeho nevěstu zpět.
Právě na tomto místě už stál, když byl mužem a králem, když hrál na housle
obraz mladé ženy postavený z její hudby – z jejích myšlenek, jejích vášní a snů.
Stál na stejném místě už několikrát předtím a každou ze svých nevěst vítal, když
urazila svou poslední cestu od života ke smrti, ale žádné z nich nehrál na housle.
Jim nikdy nezahrál jejich myšlenky, vášně ani sny.
Vysoké a slabé hlasy zpívajících vodních bludiček naplňují jeskyni okolo
jezera a k němu se blíží loďka, za níž zůstává svítící brázda. Pestrobarevné světlo
vody osvěcuje postavu ve člunu, která leží jako mrtvola se spojenýma rukama
a zavřenýma očima. Na sobě má jen promočenou průhlednou košilku a její vlasy
vypadají jako rozcuchané vrabčí hnízdo po celé její hlavě. Její hruď se téměř
nepatrně pohybuje nahoru a dolů a netvor zatíná pokřivené ruce v očekávání.
Ví, že by měl být dobrý, měl by si přát, aby byla daleko odsud i od něj, ale
dobro v něm už ukradlo staré právo. Tak, jak kdysi cítil lásku, nyní cítí jen
krutost. Jak kdysi cítil něhu, cítí chtíč. Jeho královna není krásná, ale nezáleží na
tom. Také má horké maso.
Když se však loď přibližuje, prázdno v něm se rozezvoní a rozezní. Tam, kde
má lidský muž srdce, má netvor jen prázdnotu, protože zbytky svého smrtelného
já už ze sebe vyrval a odevzdal je.
Jí.
A teprve v tu chvíli se netvor začíná bát.
A muž začíná doufat.
 NÁVRAT KRÁLOVNY DUCHŮ

Příčetnost byla vězením a teď jsem volná, mohu být svobodně beztvará
a nehmotná, nesmyslná. Budím se se zlatem v ústech, mezi zuby mám čarovné
světélko jako cukrovou vatu. Chichotám se, jak mě rozsvěcují zevnitř a tančí mi
v útrobách, vrtí se ve mně jako světlušky v letní noci. Já jsem letní noc. Jsem žár
a vlhko a lenivost a na svém trůně se válím jako kočka, jako královna, jako
Kleopatra. Mým trůnem je postel a mou přijímací síní je člun, ale tuto skutečnost
si v hlavě překroutím a získávám pokoj plný zázraků a krásy. Porcelánový
a skleněný nábytek, krb rámovaný hedvábím a dřevem, tapisérie upředené
z kořínků a kamínků. Místo řas mám molí křídla a moje koruna je z křišťálu
a hadích šupin. Moje královské roucho je upředené z pavučin a tmy a jsem
nalíčená krví svých nepřátel.
„Paní?“
Rychle začnu dávat pozor a moje tělo oživuje zvuk známého hlasu, který ve
mně šimrá vzpomínky jako peříčko. Kymácí a naklání se přede mnou dvě skřetí
dívky, jedna s bodláčím namísto vlasů a druhá s roštím na hlavě.
„Větvičko! Bodlino!“ vykřiknu radostně.
Jejich tváře jsou pro mě jako cizí, protože náhle vidím slova jejich pocitů na
jejich očích i rtech. Cítí obavy a strach a já se podivuji, jak lidsky působí jejich
výrazy a jak skřetí jsou moje myšlenky.
„Přišly jste mě odvést na večírek? Zasloužím si uspořádat bál, jestli se žádný
nekoná. Pozvěte proměnčata, pozvěte staré právo, pozvěte svět!“
Když jsem naposledy zavítala do podsvětí, konal se tu bál na mou počest, kde
jsem tančila s Králem duchů a svou sestrou. Skřetí ples, čarovný bál, příliš
mnoho vína a požitků, ochutnávání ostružinových jazyků a hříchů.
„Der Erlkönig na tebe čeká,“ říká mi Bodlina a já slyším, jak se k jejímu hlasu
přidává jiný. Úsečný tón mé babičky zpívá společně se skřetí dívkou a říká věci,
které nechce, abych slyšela. Záleží mi na tobě. Bojím se o tebe.
„Ale jistě, Constanze,“ odpovídám a s úsměvem se stavím na nohy. „Vezmi mě
za ním!“
Druhá skřetice si ždímá z rukou nervozitu, která kape do loužičky na zem. „On
se… změnil, Vaše Veličenstvo.“
Změny. Z muže se stal netvor, z chlapce proměnče, ze skladatelky bláznivá
žena. Jsme jako motýli a podsvětí je naší kuklou, místo proměn, kouzel
a zázraků.
„Já vím,“ odpovídám. „Je zkažený. Zničený král pro zničenou královnu.“
Moje skřetice si vymění pohledy. „Nejsi tu v bezpečí,“ říká Bodlina. Hlas jí
zabarvuje pohrdání, ale chutná chladně jako strach, s nečekaně hořkým
zakončením obav, jež zůstává na jazyku.
„Já vím,“ opakuji. Můj úsměv se rozšiřuje a v očích mám stále větší šílenství.
„Já vím.“
„Neměla by ses bát Krále duchů,“ zašeptá Větvička, „ale vyúčtování, které mu
náleží.“
Rozpřahuji paže a moje roucho z pavoučího hedvábí a černých krajek plápolá
v neviditelném větru. Jsem jako neovladatelně roztočená káča a kymácím se tam
a zpátky, tam a zpátky, a ten náboj a nejistota mě strhují, až ani nevím, kam se
vydám, nebo co řeknu.
„Jsem královna duchů,“ hihňám se. „Dokážu zaplatit cokoli, co se po mně bude
chtít.“ Má slova mi vystoupají ze rtů jako bublinky a praskají přede mnou jako
malé výbuchy pýchy. Znovu se zasměji a šimrá mě to na jazyku.
„I kdyby to bylo to proměnče?“ zeptá se Bodlina.
Ruce mi spadnou k bokům, ztrácím rovnováhu a kácím se ke straně. Josef.
Bylo tak nepříjemné, že jsem se nedovedla zbavit lásky k němu tak snadno, jako
jsem odhodila svůj rozum. Puká mi srdce a kousky z něj, jež patří mému
bratrovi, se rozsvěcují a tepají ve své kostěné kleci. Jsem jen kostra obalená
pavučinami a se svíčkou uvnitř. Moje příčetnost byla mým vězením i brněním
a bez ní se plamínek roztančí na všechny strany a přiživují jej síly mimo mou
kontrolu. Zvedám ruce, abych zakryla svoje odhalené srdce, ale je to
nedostatečný štít.
„Můj bratr s tím nesouvisí,“ říkám.
„Ale ne, souvisí s tím naprosto,“ opáčí Bodlina. „Není snad tím důvodem, proč
ses vrátila?“
„Ano, ale nevrátím ho sem, nikdy!“ Špulím rty a trucuji. „Je můj!“
Oči Větvičky s Bodlinou kmitají tam a zpátky mezi sebou navzájem a mojí
tváří. Sobecká, sobecká, sobecká, jako by říkaly. Mám chuť jim vydloubnout ty
jejich broučí oči a nasadit si je jako prsteny, abych umlčela jejich nevyslovené
výtky.
„Přestaňte se na mě koukat,“ obořím se na ně. „Přestaňte mě soudit.“
Moje skřetice se na sebe znovu podívají. „Jak si přeješ, Veličenstvo,“ říkají.
„Jak si přeješ.“
Poručila jsem si bál, ale shromáždění skřetů a proměnčat v obrovské třpytivé
jeskyni nevypadá, že se dobře baví. Nehraje tu hudba, nikdo netančí, nehoduje
ani nelaškuje. Těkám očima tam a zpátky a průzračnost jejich výrazů mě zároveň
znepokojuje a těší. Když jsem naposledy navštívila podsvětí, připadala jsem si tu
jako v cizí zemi, kde sotva rozumím místnímu jazyku. Ale nyní je to tu nejen
srozumitelné, ale pochopitelné. Pochopené. Příjemné.
„Já jsem jednou z vás!“ Nadšeně zatleskám a štípnu do tváře raráška s koženou
tváří a maskou znepokojení. „Vidím vás! Slyším vás! Rozumím vám!“
Prohlížím si místnost z vršku vysekávaných kamenných schodů u vchodu do
jeskyně. Tam, kde by se na mě kdysi dívala záplava totožných obličejů, jsem teď
viděla jednotlivce, tak jasně ohraničené a rozličné jako listí na stromě. Jak jsem
si mohla nevšimnout jejich tvarů, opakovaných rysů a vzorců? Jejich
rozlišujících žilek, jedinečných znamének a větviček, z nichž vyrostli?
Scházím po schodech dolů a dav se přede mnou rozestupuje jako Rudé moře
před Mojžíšem a od mých nohou vede cesta přímo k postavě na protější straně
jeskyně, která sedí na trůnu z paroží na mramorovém pódiu. Válí se v tom
ohromném křesle, na kůži mu víří černé stíny a z čela mu trčí beraní rohy. Má
bledé oči, modrobílá barva sněhové vánice a ledové smrti.
Der Erlkönig.
Po obou stranách trůnu stojí jako stráž duše válečníků, přízraky, duchové
a jezdci v cárech tlející látky a masa a v rukou drží oštěpy a štíty zrezlé věkem
a zastaralostí. Divoký hon.
„Mein Herr!“ Můj úsměv začíná u prstů na nohou a šplhá mi vzhůru po těle,
ovíjí se mi kolem podbřišku, hrudi, krku i obličeje. V jeskyni zvoní můj hlas
a všichni přítomní ucouvnou před jeho silou.
Až na jednoho.
U nohou Krále duchů sedí světlovlasý mladík, vytáhlý a štíhlý, s ostrými
lícními kostmi a ještě ostřejší bradou. Ze všech proměnčat okolo mě vypadají
jeho oči jediné lidsky. Průzračné jako voda a modré, modré, modré.
Josef.
Ale svého bratra v něm nepoznávám. Dokážu číst výrazy ostatních skřetů
a kouzelných bytostí v podsvětí jako knihy, ale u Josefa si připadám, jako bych
hledala slova v obrazu. Plamen v mé hrudi prská a poblikává nejistotou.
„Vítej doma, má královno.“ Tenké rty Krále duchů se roztáhnou do šklebu
plného zubů, jež svítí pod proměnlivým, nestálým světlem podsvětí. „Stýskalo se
ti po nás?“ Jeho škleb se ještě vyostří a jeho oči se promění v ledovce. „Stýskalo
se ti po mně?“
„Ano,“ odpovídám. „Toužila jsem po tobě každou minutu, každou hodinu
svého bdění.“
Za očima se mi krátce rozsvítí barvy, jako záblesk plný hloubky a tvarů. „A co
tvé bezesné noci?“
V žilách mi bouří touha, moje krev je jako bublající potůček chtění. Netvor
přede mnou je nádherný ve své ošklivosti a já si představuji, že se jeho zkřivené
ruce ovíjejí kolem mě a naše kůže je střídavě černá a bílá jako klávesy na mém
klavíru. Svíčka ve mně se rozhoří ještě víc.
„V noci jen utíkám před svou touhou po tobě. Po zničení. Po zapomnění.“
Der Erlkönig se staví na nohy. „Ano.“ Vzdychne a ten zvuk táhle syčí a plazí
se mi po klíně. „Ano.“
Ano, prosím, ano. Vyrážím vpřed a Der Erlkönig sestupuje ze svého pódia.
Odevzdaně mu nastavuji odhalený krk a čekám na vlčí kousnutí, které rozlije
mou krev na zem. Ovíjí mi ruce s nadbytkem kloubů kolem paží a přitahuje si
mně k sobě. Tiskne mi rty na místo, kde mi pod kůží poskakuje tep a zhluboka
nasává vůni mé smrtelnosti.
Špičky jeho prstů mě olizují jako plameny a nechávají za sebou omrzliny. Moje
tělo postupně mrtvolně bělá a těžkne pod jeho dotekem. Jeho drápy nachází
všechny moje záhyby, do nichž se mohou zarýt a rozervat mě na kusy. Ječivě se
směji.
„Ne!“ Josef se vrhá Králi duchů na záda a odtrhává jej ode mě. „Nech ji být!
Ubližuješ jí!“
Když Pán zlomyslnosti ustoupí, cítím něco horkého, co mi teče po bradě.
Dotýkám se svého obličeje a na prstech mám něco mokrého a červeného.
Teče mi krev z nosu.
Svět se mi houpe před očima a utíká mi, a když zvednu ruce, vidím skrz svou
kůži až na svaly, krev a kosti. Der Erlkönig ze mě otrhává, kdo jsem, vrstvu po
vrstvě. Znovu se rozesměji a můj smích vychází z úst Krále duchů, který se otáčí
na mého bratra.
„Copak si nezaslouží zranit? Nezaslouží si zničit? Copak přesně tohle
nenapadlo i tebe, ó bezejmenný?“
 Josef se na mě zadívá, ale já stále nerozumím tomu, co říkají jeho oči.
„Co tady děláš?“ ptá se jej Der Erlkönig. „Proč jsi přišel?“
„Já… se vracím domů,“ odpovídá Josef hlasem tišším než moje myšlenky.
Der Erlkönig zaklání hlavu a hlasitě burácí smíchy i pohrdáním. „To sis myslel,
že to bude tak jednoduché, proměnče? Že jen zahodíš život smrtelníka, jímž jsi
býval? Stále vidím nitky, které tě vážou ke světu nahoře. K ní.“
Pohledem kmitne ke mně a já vidím pokrevní pouto ovinuté jako smyčka
kolem krku a hrudi mého bratra, jež z něj pomalu vysává radost. Pouto je
navázané na svíčku v mém hrudníku.
„Proč pořád nosíš jeho tvář, mischling?“ vysmívá se mu Der Erlkönig.
Kříženec, smíšenec, můj nevlastní sourozenec se teď rozpadá ostudou a bolestí.
„Ukaž nám svoje skutečné já!“
Josef bledne. „Tohle… tohle je moje skutečné já.“
„Vážně?“ Pán zlomyslnosti se o krok přiblíží k mému bratrovi a já vidím, jak
Josef couvá před jeho hořkým dechem. Ledový pohled jej laská na tváři
a zpřelámané prsty jemně hladí jeho čelo. „Tyhle oči jsou ještě stále lidské,
mischling. Mám ti je vytrhnout?“
„Ne!“ Můj výkřik řeže jako nůž a moje tělo chrání jako štít, když skočím mezi
svého bratra a Krále duchů. „Ani se ho nedotkneš.“
Na zlomek okamžiku ledové oči Krále duchů roztají a odhalí muže, který za
nimi zamrznul. Jeho pocity potřísní příchuť smrti a smrtelnosti namísto čisté,
jiskřivé chuti kouzel a nekonečného života.
„Ty bys jej zachránila?“ ptá se a jeho hlas je jako koťátko v mé dlani. Měkký,
bezbranný a zranitelný. „Proč by sis vybrala jeho?“
Rty Krále duchů říkají jedno, ale slova říkají druhé. Vybrala by sis mě? Slyším
je oba, muže i netvora, a nedokážu je od sebe oddělit.
„Proč bych si měla vybírat?“ divím se. „To vás nemohu zachránit oba?“
Na kůži Krále duchů se svíjí šustící, syčící stíny jako klubko hadů.
Shromáždění skřetů se prudce nadechne jako jeden muž. Těžkne mi vzduch
v plicích a utápím se v napětí a strachu, když na těle Krále duchů houstne plíživá
temnota. Křičí v es dur a tiskne si hlavu a mně se do ušních bubínků zarývají
železné hřebíky utrpení.
Josef vyje bolestí o malou sekundu níže než Král duchů a ten zvuk je
pronikavý a skřípe v místech, kde přechovávám svou lásku k němu. Můj bratr si
drápe oči a vytékají mu z nich stíny jako modročerné slzy a nabírají barvu onyxu
a obsidiánu.
Za oběma se divoký hon začíná smát a třískat zrezlými čepelemi o štíty
v pravidelném rytmu. Ozývá se ječení a řev od zmučených a trpících proměnčat
a skřetů shromážděných okolo mě, když se jim lámou končetiny a prsty a jejich
těla se ohýbají a přetváří na obrovskou hromadu chňapajících rukou, jež staví
ústa, nos, oči, celý obličej. Nesvatá rodina se rozplývá v mlhu, obličej z rukou se
zhluboka nadechne a přízraky a jezdci mizí jako obláček. Oči se otvírají,
modrobíle svítí do jeskynního sálu a já vím, na co se dívám.
Zhmotněné staré právo.
Tak ty ses nám vrátila, královno duchů. Promlouvá hlas celé legie, směsice
různých tónů a not. Kdybych už nebyla šílená, možná bych se při pohledu na
tenhle groteskní výjev znovu zbláznila.
„Přišla jsem sebrat, co jste ukradli,“ prohlásím.
Obočí postavené z prstů a očí se nadzvedne a koutek rtů seskládaný z loktů
a prstů na nohou se kroutí do jízlivého výrazu. A copak to je?
Podívám se na Josefa. Podívám se na Krále duchů.
„Moje srdce.“
Král duchů sebou škubne, když vyslovím to slovo a zvedne ke mně hlavu. Vrhá
na mně žhavý pohled a plamen v mé hrudi se rozhoří. Poblikává a svíjí se a já až
slyším, jak šeptá nějaké jméno.
Tvoje srdce? Staré právo se směje hnusným ječivým zvukem záplavy skřetích
hlasů. Máš jenom jedno, smrtelnice.
Ovíjím si ruce okolo svíčky uvnitř hrudníku. „Je dost velké na to, aby je
zahřálo oba. Zahřálo by celý svět.“
Lhářko. To slovo mu vylétne z úst a roztříští se o kamenné zdi jeskyně, až se
všude rozléhají ostré posměšky a urážky. Lhářko, lhářko, lhářko.
Taková krásná lež. Ale my o tobě známe ošklivou pravdu, královno duchů.
Víme o tvé samolibosti, namyšlenosti, bezohlednosti a naprostém, sobeckém
nezájmu o cokoli kromě tvých vlastních pocitů. Víme, že jsi odešla od téhle ubohé
hromádky dřív než my – směrem ke Králi duchů vylétne jeden prst – a nechala
jsi ji tady hnít a rozpadat se. Také víme, že jsi vzala tohle žalostné proměnče –
další prst ukazuje na Josefa – a zničila je svou láskou.
Josef zakňučí a po tváři mu stéká černá tuš. Bělma jeho očí už si vzalo podsvětí
a modrá barva jeho lidských duhovek teď plave v temnotě.
Podívej se na to nešťastné ufňukané stvoření, ušklíbá se staré právo. To tys to
způsobila, královno duchů.
Šílenství mi slouží jako únik mimo hranice, zábrany, pochybnosti o sobě samé,
ale své nenávisti k sobě neuniknu. Až do této chvíle jsem netušila, že můj rozum
byl štítem proti mé nejhorší zhýralosti a nekonečném přebytku mě samotné.
Okolo zápěstí a hrdla se mi obtáčí stíny a moje prsty se lámou a kroutí do
sukovitých větví.
Úmluva je prolomena, zpívá staré právo. A je to tvoje vina. Tvoje vina, tvoje
vina, tvoje vina. Ale můžeš ji napravit.
„Jak?“ křičím.
Ruce a nohy a zuby a prsty a oči, které postavily tvář starého práva, bublají
a vlní se jako rozechvělá hmota, která se rozlomí a znovu se spojí do páru
ohromných nastavených dlaní, které mi něco nabízí. Je to další, menší pár rukou
svírající dýku.
Život za život, oznamuje mi staré právo. Dlužíš nám to.
Podívám se na Krále duchů.
Podívám se na Josefa.
Vyber si, panno. Vyber si svého strohého mladíka… nebo svého bratra.
Ruce s dýkou se natahují a rostou do větvičky, výhonku, celého stromu. Staré
právo mi podává ostří, prastarou zbraň vyrobenou nikoli z oceli, ale vytesanou
z kamene. Je prostá, je jednoduchá, je krutá.
Vyber si, panno, opakuje staré právo. Zaplať cenu a ten druhý získá svobodu.
Beru si dýku.
Ssssprávně, syčí. Rozhodni se.
Otáčím se ke svému bratrovi. Má průhlednou kůži, skleněné kosti a místo krve
čistou vodu. Tam, kde mu v srdci má hořet svíčka, nic není, jen černá díra, jen
bažina. Poblikává tam světýlko jako nad močálem, modré a nadpozemské jako
duch plamene.
Otáčím se ke Králi duchů. Stíny jej už zcela opustily a on zůstal děsivě
zjizvený a zhyzděný, ale jeho oči jasně září. Mezi žebry mu leží svíčka, zhaslá
a tmavá, která jako by vyčkávala, až ji oživí dech.
Vyber si, naléhá staré právo.
Král duchů se na mě zadívá a rty má stočené jako spící kočka, roztomilá
a hřejivá. Nemluví, ale já jej přesto slyším.
Vyber si jeho. Vyber si svého bratra.
Podívám se na Josefa. Stále nejsem schopná číst řeč jeho rysů, ale on zakroutí
hlavou. „Nech mě jít,“ říká mi. „Vzdej se mě.“
Dýka v mé ruce je víc než jen zbraň, je to jehla kompasu. Ukazuje mi směrem
k mému srdci. Přitisknu si špičku na hrudník.
Shluk skřetů se pohne a v hlase mu zaznívá nejistota. Co to děláš?
„Vybírám si,“ zašeptám.
A pak zanořím dýku hluboko do sebe.
 NARUBY

Nepřichází bolest, jen úlevný výdech. Protínám kostěnou klec okolo své svíčky
a sahám dovnitř. Plamen je jistý a klidný a já jej pozvedávám a osvěcuji prostor
kolem sebe.
Jeskyně zmizela a já jsem sama. Vrátila jsem se do bludiště z živých plotů
u domu Procházkových, ale místo keřů procházím vzpomínkami a následuji
cestičku z vlčích máků. Bloudím spletitými chodbami své mysli a šlapu při tom
na duše ukradených a obětovaných. Myšlenky mi pod nohama praskají jako
bubliny, v mých stopách zůstávají kapičky pocitů a květiny vzdychají svá jména.
Ludvík. Adelaide. Erik. Samuel. Magda.
Proplétám se labyrintem a všímám si, že kráčím řekou krve a pekelné chodby
lemují stěny z kostí. Keře a šlahouny tepají a dýchají a jsou na dotek teplé
a kluzké. Jako kůže. Jako maso.
Ich bin der umgedrehte Mann.
Jsem muž obrácený naruby.
Z prostředku bludiště se line záře a já se za ní vydávám a nechávám tmu za
zády. Chodby bludiště se otvírají a já se ocitám v prostoru, který mi připomíná
plesovou síň v zámku Snovín – v překrásné vysoké katedrále plné světla
a zrcadel. Okny sem proudí svit slunce, měsíce, hvězdy jiných světů a ve
vzduchu se vznáší zrníčka prachu jako čarovná světýlka v podsvětí. Je to
posvátné místo a útočiště, je to svatá síň mého srdce.
Uprostřed mého srdce stojí oltář, bronzová mísa plná oleje na dřevěném
podstavci vyřezaném do tvaru stromu. Přikládám svou svíčku k oleji a zapaluji
plamen. Možná se tu mám setkat s nějakou podobou sebe sama, jako je kněžka,
věštkyně nebo královna.
Ale nikdo nepřichází.
Jsem tu jen já, nedostatečná já se odrážím v zrcadlech okolo.
 Jeden z mých odrazů na mě ukáže prstem, ať se přiblížím. Poslechnu a jdu
k dívce v zrcadle. Už dávno jsem se smířila s tím, že nejsem krásná, ale přesto se
mě dotýká, když vidím svou vlastní kůži oživenou jinou verzí sebe sama.
Prohlížím si její tvář novýma očima, jako bych byla zcela cizí člověk, a zjišťuji,
že svůj vzhled posuzuji přísněji i méně přísně zároveň. Nevýrazná, špičatá brada,
koňský nos i tenké rty jsou na svém místě, ale nově se objevily živé oči
a vyrýsované lícní kosti. Nebo spíše vypadají nově, protože když promlouvám,
je to první, čeho si na sobě všímám. To první, co vidí ostatní lidé.
Kdo jsi? ptá se odraz.
„Jsem Liesl,“ odpovídám.
Zavrtí hlavou. Kdo jsem já?
Zamrkám. Vzpomínám si na rozhovor – na hru –, kterou jsem hrála už tak
dávno s Králem duchů.
Jsem dívka s hudbou v duši. Jsem sestra, dcera, přítelkyně, která horlivě brání
svoje blízké. Jsem dívka, která miluje jahody, čokoládový dort, mollové písničky,
chvíle úlevy od práce, a dětské hry.
„Jsi Elisabeth, celá,“ říkám svému odrazu.
Její úsměv působí smutně. A ty jsi?
Jsem? Když se otáčím k jednomu zrcadlu za druhým, vidím v nich různé
stránky sebe sama: dívku s hudbou v duši, dceru, přítelkyni i sestru. Jsou to
různé části mě, ale až do této chvíle jsem si neuvědomila, nakolik jsem se
rozlámala na kousky, a stále je neumím spojit do jednoho celku.
Jsou tu zrcadla, okna a skrz ně vidím jiné světy a jiné životy, drahocenné lidi,
které jsem vpustila do svého života. V oknech do mé rodiny vidím mámu,
Constanze a tátu a v dalším spolu sedí Käthe a François. Ze všech těch krásných
obrázků a výjevů z cizích životů se zpátky na mě dívá jen Käthe.
Liesl, oslovuje mě.
V ruce drží prsten. Podívám se blíže a vidím stříbrný prsten s vlčí hlavou, který
jsem hodila do jezera vodních bludiček. Ten, který mi věnoval můj strohý mladík
jako příslib.
Tajím tě, říká. Držím tě v bezpečí. Než se ke mně vrátíš, budu chránit tvoje
srdce. Naše dlaně se potkávají skrze sklo a obě zároveň přikývneme.
Z okna mé sestry se vytrácí světlo, ale plamínek svíčky hoří dál.
Pomalu se otáčím a rozhlížím se po všech oknech, jestli v něm nezahlédnu
svého bratra nebo Krále duchů. Ale nikde je nenacházím, protože oken
a vzpomínek, je nepřeberné množství.
Hledáš na špatných místech, varuje mě můj odraz.
 „Kam mám jít?“ ptám se jí.
Ne ven do světa, odpovídá. Ale zpátky do sebe.
Do zrcadel.
A teď už to chápu.
Josef ani Král duchů nepatří celí sobě samým. Nejsou skuteční, jsou to jen
loutky ze stínů a masa. Nevnímala jsem je jako ucelené a lidské bytosti, protože
jak bych asi mohla, když jsou základy, na nichž stojím?
Vyber si, řeklo mi staré právo. Zaplať cenu a ten druhý získá svobodu.
Oběť nebyla splacena mou krví. Zaplatím ji svou duší. Když si vyberu Josefa,
nebo Krále duchů, určuji tím, kterou část sebe jsem ochotná obětovat: svého
bratra, nebo svého strohého mladíka. Zahradníka mého srdce, nebo svého
nesmrtelného milence. Svou laskavost, nebo milosrdnost.
Josef je moje laskavost. Je to nezvaný, nehledaný, nečekaný, neznámý host
v noci, jehož jsem krmila, odívala a bezmezně milovala jako vlastního. Láska
k mému bratrovi ze mě dělá lepšího člověka, ačkoli se mi ji v poslední době
nedařilo projevovat.
„Odpusť mi, Sepperle,“ obracím se na svůj odraz. Dívka se rozvlní
a proměňuje a přede mnou tu stojí proměnče. Má rysy mého bratra a skřetí oči.
Usmívá se na mě a kýve mi bradou za rameno. Otočím se k dalšímu zrcadlu.
Můj strohý mladý muž.
Není to tentýž člověk, který zůstal na zemi v jeskyni s mým bratrem a starým
právem. Tento muž je jiný. Je mladší, má svěží tvář, jeho různobarevné oči svítí
živě a barevně, jako by byly nově natřené. Už to vlastně není strohý mladík,
ačkoli má na sobě skrovné a důstojné šaty. Jeho výraz jiskří zlomyslností a jeho
rty se záludně křiví, ale v hlubinách jeho očí vidím také věčnost, která vypovídá
o jeho nasbírané a zasloužené moudrosti.
„Kdo jsi?“ šeptám.
Kývne na mě. Ty víš, kdo jsem, Elisabeth.
„Jsi muž s hudbou v duši,“ odpovídám. „Jsi ten, kdo mi ukázal cestu k sobě,
když jsem se ztratila v lese. Můj učitel, můj kamarád z dětství, můj přítel.“
Zalykám se pláčem, který se mi dere z krku. „Dovolil jsi mi, abych si odpustila
za svou nedokonalost. Za svoje hříchy. Za to, že jsem já.“
Můj bratr je moje laskavost a Král duchů je moje milosrdenství. Dívám se
z jednoho na druhého. Jak bych si mezi nimi mohla vybrat? Získala jsem
prastarou zbraň, ale jak bych si mohla vyříznout vlastní srdce a přežít?
Josef vykročí vpřed s napřaženýma rukama. Král duchů také dělá krok vpřed
jako zrcadlový odraz mého bratra. Oběma nastavuji ruku a jejich obrysy se
rozpíjejí a spojují, až nedokážu odlišit svou laskavost od svého milosrdenství.
Možná jsou obojím. Možná nejsou ani jedním.
Vyber si.
A já stále vyčkávám. Stále váhám a odmítám pustit jednoho z nich. Oba.
Vyber si.
Dívčina krev se rozlila po zemi v jeskyni a rudý, šarlatový, červený kruh se
rozšiřoval. Proměnče vykřiklo, vyběhlo vpřed a položilo jí ruku na srdce, aby
zastavilo krvácení.
„Pomoz mi!“ volalo zoufale na muže na pódiu. „Prosím, pomoz mi!“
Muž vyskočil na nohy, bledý a malátný. Král duchů. Bez moci starého práva
v žilách vypadal zvláštně oslabený. Méně děsivý, méně nepřirozený, méně…
jednoduše méně. Celý svůj život jako smrtelník slýchalo proměnče příběhy
o tomto muži – této neobvyklé postavě, která dokázala ohýbat prostor i čas
a zákony skutečnosti, jakou ji svět znal. Král duchů, který tu stál před ním, ale
nebyl pověst. Byl to jen obyčejný člověk.
A proměnče mu to mělo trochu za zlé.
Král duchů se připojil k proměnčeti klečícímu u panny a zakryl jeho ruce
svými. Společně jí zatlačili na hrudník a ucítili buch, buch, buch jejího srdce pod
dlaněmi.
„Prosím, prosím,“ žadonilo proměnče s očima upřenýma na hromadu skřetích
rukou, očí a zubů, která je sledovala s nezaujatým, neoblomným, nezúčastněným
výrazem. „Co mám dělat?“
Dělat, proměnče? Legie hlasů zněla pobaveně. Co dělat? Zachránit jí život? Už
je pozdě. Vybrala si.
„Udělala to, aby mě zachránila!“ Otočil se ke Králi duchů. „Jak ji můžeš
nechat zemřít?“
Neobviňuj ho, řeklo staré právo. Je jen prázdná slupka. Už jsme mu sežrali
duši, už nemá co dát.
Proměnče zaklonilo hlavu a řvalo.
Z rozvlněné vířící hromady těl se vyškrábaly dvě drobné skřetí dívky
a vymanily se na svobodu. Vystřelily za nimi další ruce a chňapaly jim po
kotnících, zápěstích, končetinách, po každém kousíčku v dosahu, ale dívky byly
odhodlané, kousaly a škrábaly a draly se za proměnčetem a Králem duchů.
„Mischling,“ vyhrkla ta, která k němu byla nejblíže. Byla štíhlá jako mladý
stromeček a na hlavě jí seděla koruna z větviček opletených pavučinami. „Můžeš
ji zachránit.“
Ticho! burácelo staré právo.
„On,“ pokračovala ta druhá, podsaditá a s vlasy z bodláčí, a ukázala na Krále
duchů, „už dal všechno, co měl. Jemu už nic nezbylo.“ Její tmavé oči působily
vážně. „Ale tobě ano, mischling. Tobě ano.“
Proměnče se zadívalo na muže vedle sebe. Vrtěl hlavou, ale proměnče
nevědělo, zda aby to popřel, nebo odevzdaně. „Neměl by platit tu cenu.“
„Jakou cenu?“ ptalo se proměnče.
„Věčnosti,“ zašeptal Král duchů. „Nekonečného utrpení.“
Proměnče znehybnělo. Teď už chápalo, jaká oběť se od něj žádá, co si přeje
staré právo.
Krále.
„Ne,“ řekl muž vedle něj. „Neunesla by, kdyby tě ztratila, Josefe. Elisabeth by
ti to nikdy neodpustila.“
Josef. Tohle jméno si ukradl, společně s totožností a životem, jež si přisvojil.
Tlusté, roztomilé smrtelné děťátko, které zemřelo na spálu dřív, než dostalo
příležitost žít. Proměnče v něm vidělo příležitost a chopilo se jí. Stalo se
chlapcem v kolíbce. Stalo se bratrem Liesl.
„Jak?“ vydechl. Proměnče se otočilo na tvář utkanou z nočních můr. „Co
musím udělat?“
„Aby se svět vrátil k životu, nebyla zapotřebí nevěsta,“ řekla skřetí holčička
pokrytá roštím. „Byla to laskavost.“
Král duchů se na ni ostře podíval. „Vysvětli to pořádně, Větvičko.“
Větvička se třásla a zmítal jí strach i dychtivost. „Jedině člověk, který se
odevzdá podsvětí ochotně a z celého srdce, chápe cenu, již je třeba zaplatit,
a nabídne ji s radostí.“
„Laskavost, mischling,“ pokračovala skřetice s vlasy z bodláčí, „je schopnost
milovat celý svět. Bez ohledu na sebe. Bez ohledu na jedince. První Král duchů
to chápal.“
Muž vedle něj ztuhnul. „Tak k čemu nevěstu, Bodlino?“ zeptal se. „Nač
prolévat nevinnou krev, aby se svět probudil do jara?“ Proměnče slyšelo i slova,
jež muž nevyslovil. Proč jsem musel trpět? A proč musela ona?
„Oběť učiněná jen půlkou srdce má poloviční hodnotu,“ odpověděla Bodlina.
„Na trůnu ses ocitl kvůli úskoku, Veličenstvo. První Král duchů jej úskokem
ztratil.“
„Kdo ho ošálil?“ ptalo se proměnče.
Skřetí dívky se na sebe podívaly. „Pro nás je to jméno ztracené,“ řekla
Větvička.
První královna duchů.
„Milovala ho,“ navázala Bodlina. „A byla sobecká. Když ji Král duchů nechal
jít, vrátila se pro něj do podsvětí. Aby si ho ukradla. A na jeho místě nechala
někoho jiného. Ukňučeného a vyděšeného chlapečka,“ ušklíbla se. „Vydržel
sotva jeden dech, než si za sebe našel náhradu.“
„Ale ty, mischling,“ řekla Větvička jemně. „Ty chápeš, co to znamená milovat
svět jako celek. Kráčel jsi mezi smrtelníky, žil jsi mezi nimi. Dokonce jsi je
i miloval, tím jediným způsobem, jakým to umíme my, čarovné bytosti.
Odděleně. Bez vášně. Ale to tomu nijak neubírá na hloubce.“
Proměnče zíralo na dýku v ruce své sestry, stále ještě smočené v její krvi. „Ale
já nemám duši, kterou bych mohl darovat,“ namítlo.
„Dala ti jméno,“ uklidňovala ho Větvička. „A ty sis z něj vyrobil vlastní duši.“
Sepperl.
Muž vedle něj vrtěl hlavou, ale neřekl ani slovo proti. Proměnče sebralo sestře
zbraň z ruky.
„Ach, Josefe,“ řekl muž. V různobarevných očích měl slzy a v jejich modrých
a zelených hlubinách se skrýval veliký soucit. „Nemusíš to dělat.“
Ale on musel.
„Starej se o ni,“ pošeptal muži klečícímu vedle sebe. „Zaslouží si lásku.“
Muž přikývl, ale nemohl mluvit. Josef jej ale dobře slyšel.
Slibuji.
Tiché právo mlčelo a sledovalo, jak si proměnče bere nůž.
A probodává si vlastní srdce.
 CELÉ SRDCE I CELÝ SVĚT

Stíny se vlní a můj bratr se odděluje od mého odrazu, od mých myšlenek,

a vynoří se jako on sám, v celku a neporušený vedle mě.
„Liesl,“ oslovuje mě jemně.
„Sepperle. Jsi to ty? Nebo jsi já?“
„Jsem ty,“ odpovídá. „A ty jsi já. Jsme levou a pravou rukou jednoho klavíristy.
Jsme součástí většího celku, většího, než jsme sami i než je celý svět.“
Moje svatyně je temná, ani plamínek svíčky nedokáže rozptýlit zoufalství
okolo mě. Svíčka, již jsem si vyřezala z žeber, leží odhozená, studená a mrtvá
vedle podstavce. „Co mám dělat, Seppe?“ ptám se ochraptěle. „Jak si mám
vybrat?“
„Nemáš.“ říká jednoduše.
„Jak to myslíš?“ stále slyším v uších ozvěnu starého práva, které zvonilo tak
hlasitě a mocně. Zaplať cenu a ten druhý získá svobodu.
„Nemáš si vybírat,“ zopakuje. „Protože ta volba je na mně.“
„Ne!“ vrhám se rychle vpřed a beru svého bratra za ruku. „To nesmíš.“
„Proč ne, Elisabeth?“ Vedle Josefa stojí Král duchů a jeho postava i rysy jsou
přesně takové, jaké jsem je vždy znala. Jeho dvoubarevné oči jsou světle zelené
a šedé, má štíhlý a krásný obličej a rozcuchané stříbrné, bílé a zlaté vlasy všude
kolem hlavy.
„Protože… protože…“ Ale nenacházím správná slova. Tohle by měla být moje
volba. Vždy byla moje.
„Nebuď pořád tak sobecká,“ dobírá si mě Josef. „Dovol nám projednou nést to
břemeno.“
„Já nechci být,“ namítám tenkým nejistým hláskem. „Sobecká, myslím.“
„To ses za ten čas v podsvětí nic nenaučila?“ Král duchů si kleká a sbírá ze
země mou svíčku. „Na co že jsem se tě to kdysi dávno ptal?“
 „Kdy už budeš sobecká,“ šeptám. „Kdy už uděláš něco sama pro sebe?“
„A kdy už se naučíš nechat ostatní, aby pro tebe něco udělali?“ Král duchů
podává svíčku mému bratrovi, a ten znovu zapaluje plamínek močálovým
světlem ve svém vlastním srdci.
„Je tohle pravda?“ Neodvažuji se tu otázku položit hlasitěji než šeptem.
„Co má být pravda?“ ptá se Král duchů.
Zakroutím hlavou. Nevím.
„Skutečnost je to, co si z ní bereš, Elisabeth,“ říká. „Stejně jako šílenství.
Nezáleží mi na tom, jestli to je pravda nebo ne, ale záleží na tom tobě. Takže, jak
zní odpověď? Čemu bys dávala přednost?“
Dotek jeho kůže na mojí, vůně jeho pižma a chuť jeho rtů. Král duchů má svou
výšku, šířku a váhu v mých rukou a já sleduji, jak jeho hrudník stoupá a klesá
s každým nádechem a výdechem. Nádech, výdech. Vrací se mi náhle jedna
vzpomínka, nebo spíš vhled do budoucnosti, ale je tak živoucí, že by to mohla
být i vzpomínka. Vybavuji si, jak spolu budeme ležet v posteli, bok po boku,
a naše těla budou uspokojeně zpocená a pokrytá vřelým světlem pohodlí.
Vzpomínám si, jak se jeho rysy vyostří s věkem a jeho kůže se ztenčí a ukáže
jemné vrásky a kosti pod ní. Vzpomínám si, jak se jeho stříbrné, bílé a zlaté
vlasy změní na omrzlé a už skutečně bílé, ne jen očarované kouzly podsvětí.
Vzpomínám si, jak spolu zestárneme.
„Je to pravda,“ rozhoduji se.
„Tak mě oslov jménem.“ Jeho oči jsou vážné. „Vrať mě k sobě samému,
Elisabeth.“
„Ale já neznám tvoje jméno,“ říkám a můj jazyk se zadrhává přes slzy.
„Máš je odjakživa,“ odpovídá. Přitiskl mi ruku na hrudník. „Nosíš si je v sobě
odjakživa a navždy. Vynesla jsi kousky mě do světa na zemi.“
Klášter. Vzpomínám si na jména vyrytá do kamenných zdí v katakombách,
jména dávno mrtvých bratrů. Mahieu, vybavuji si. Ale tak se nejmenuje Král
duchů. Uvědomuji si, že to jméno znám z různých útržků a snů. Vlčí chlapec,
divoké dítě, jméno vyryté pod oknem.
„Jak…“ Můj hlas se vytratí.
Tiše se zasměje. „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.“
„Já bych ocenila, kdyby byl Pán o něco méně záhadný a trochu přímočařejší,“
podotknu podrážděně. Král duchů se zasměje.
„Mně jsi jméno dala,“ říká Josef. Úsměv mého bratra je jemný a laskavý a já
mám pocit, že tu bolest nevydržím. „Teď ho dej jemu.“
Bere mě za ruku a vkládá ji do ruky Krále duchů. Můj strohý mladík. Můj…
 „Wolfgang,“ šeptám.
Josef mi vrací mou svíčku zažehnutou ohněm nikoli z oltáře, ale z močálového
světla v jeho vlastní hrudi. Jeho duše, moje duše. Natahuji se a zapaluji svíčku
v hrudi Krále duchů.
Stíny se rozplynou.
„Jdi,“ říká Josef a ukazuje k oknu, kde mi nastavuje dlaně dívka se slunečními
vlasy a blankytnýma očima, která čeká, až ji vezmu za ruku.
„Käthe,“ vydechnu.
Za mou sestrou stojí François. Jeho pohled se protíná s pohledem mého bratra.
Nevím, co zaznívá v jejich dlouhém a tichém pohledu, protože spolu hovoří
jinou řečí lásky, než sama ovládám. Po chvíli François přikývne. Není to
přikývnutí někoho poraženého nebo odevzdaného, ale smířeného. Loučí se. Josef
mu odpovídá kývnutím.
„Jdi,“ opakuje můj bratr. „Jdi a hraj svou hudbu světu. Buď člověkem, kterým
máš být, Liesl, tak jako já jsem králem, kterým chci být.“
„Ale jak mám hrát bez tebe?“ Ani se neobtěžuji si otírat slzy, které mi stékají
po tvářích.
„Máš jeho,“ naklání hlavu směrem ke Králi duchů. K Wolfgangovi. „Ale také
budeš vždy mít mě. Tvoje hudba je most, Liesl,“ připomíná mi. „Hraj ji a vždy
budeme spolu. Hraj ji a já si budu navždy pamatovat. Tebe. Život. Co to znamená
milovat. Tvoje hudba byla první a jediná věc, která ze mě dělala člověka, první
a poslední věc, kterou ti vracím.“
Pláču tolik, že skoro nemohu mluvit. „Mám tě ráda, Sepperle.“ Vzlykám tak
mocně, až se mi špatně dýchá, nedokážu nasát dost vzduchu na to, abych se
naposledy rozloučila. „Mám tě ráda, mein Brüderchen. Celým srdcem.“
Josef se usmívá a špičky jeho zubů se lesknou v tančícím světle svíček. „A já
mám rád tebe, Liesl,“ říká mi jemně. „Celým světem.“
Vkolébce pláče dítě a pak ztichne a z jeho zrudlých tvářiček se vytratí červená
barva
Náhle je velice klidné, bledé a nehybné.
Josefe?
Do pokoje vchází malá holčička. Má nažloutlou kůži a je hubená, má tmavé
vlasy a oči, které jako by zabíraly celou její tvář.
Děťátko otevírá oči. Jsou úplně černé. Skřetí oči. Oči proměnčete.
Sepperle?
V jejím hlase jsou slyšet obavy i láska. Když ji dítě slyší, černá v jeho očích
zmizí a na jejím místě se objevuje světle modrá. Natahuje k ní malou ručičku
a holčička ji pevně sevře. Začíná mu zpívat. Ukolébavku, melodii, kterou si sama
vymyslela. Dotýká se to něčeho v něm, něčeho nového, něčeho odlišného,
něčeho krásného. Vzpomínky.
Jeho vzpomínky. První, kterou mohl skutečně nazvat svou vlastní, protože
nepatřila podsvětí, ani Liesl, ani nikomu kromě něj.
Der Erlkönig.
V dálce hraje hudba. Je to zvuk hlasu jeho sestry, který proniká skrz závoj mezi
světy. Stejně jako když byl miminkem v kolébce, natahuje se k ní.
Jejich duše se dotýkají a je to jako most. Měl jméno. Měl duši. Měl laskavost.
Der Erlkönig si pamatuje, co to znamená milovat.
A tak přivádí svět zpět k životu.
Finále
Adresát: Anna Katharina Magdalena Ingeborg Voglerová,
V péči Věrných
Vídeň
Má nejmilejší Käthe,
bezpečně jsme se vrátili do Bavorska k mámě a Constanze. I přes naše
obavy se hostinci dařilo i v naší nepřítomnosti a pokladnice plnil nepřetržitý
příliv zákazníků. Babička je stejně podrážděná a protivná jako vždy, ale
aspoň se laskavě vynořila ze svého pokoje, aby přivítala Wolfganga. Stejně
jako všechny, koho jsme potkali na své cestě zpátky do Skřetího háje, ji
nesmírně okouzlil, ačkoli by to jistě popřela, kdybych se jí na to zeptala.
„Kde jsi vzala takového muže?“ divila se. „Jak se takové ošklivé hubené
holce povedlo omámit někoho takového, aby si ji vzal?“
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné,“ odpověděl jí Wolfgang, což potěšilo naši
zbožnou maminku, ale bohužel se tím trochu odcizil naší pověrčivé hříšnici
Constanze.
„Pche,“ říkala. „Ten tedy očividně nepatří ke Králi duchů.“
„Bohužel ne,“ souhlasil s ní. „Obávám se, že patřím jen sám sobě.“
Pak se na mě všichni dívali jako na blázna, jak jsem se nemohla přestat
smát.
Naše malé venkovské městečko vypadalo podobně překvapeně jako
Constanze, že jsem se vrátila s ženichem, hlavně ale Herr Baumgärtner.
Musím přiznat, že mě tak malicherně potěšilo, že můj Wolfgang je dokonce
pohlednější než Hans, ačkoli jsou takové myšlenky pod moji úroveň. Máš ode
mě ale povolení si mě za to dobírat, Käthe. Vím to dobře.
Byla jsem se podívat u tátova hrobu na starém kostelním hřbitově. Starý
farář je pryč, zmizel v zimě z postele a nezbylo po něm nic než jen vlčí máky.
Když jsme odcházeli, všimla jsem si vedle tátova hrobu nového náhrobního
kamene, který jsem tam ještě neviděla, ale vypadal staře a omšele, jako by
tam stál už léta.
Franz Josef Gottlieb Vogler
Opustil nás příliš brzy

Položila jsem tam vlčí mák.

Zítra se naposledy vydám do Skřetího háje a nechám tam dary. Pramínky
vlasů od tebe s Françoisem naštěstí přežily cestu, zahrabu je do země ve
Skřetím háji. A pak, až bude před první letní nocí zapadat slunce, budu hrát
svou skladbu Der Erlkönig na nové housle.
Wolfgang na ně nechal jako svatební dar nasadit toho šneka s vyřezávanou
figurkou ženy, kterého jsme měli tak dlouho v rodině. Pořád nemůžu uvěřit, že
ho François našel u vás v šatně.
Když jsem byla malá, nemohla jsem se rozhodnout, jestli ta žena křičí
bolestí nebo radostí, ale teď když jsem už dospělá, chápu, co ten výraz
znamená.
Štěstí.
Od našeho odjezdu z Vídně jsem neslyšela ani slovo o Procházkových, ale
říká se, že zámek Snovín už je zarostlý.
Občas si vzpomenu na to modrozelené jezero ukryté v lesích u jejich
pozemků a musím o něm přemýšlet.
Vrátíme se, až dokončíme prodej hostince. Máma se nemůže dočkat, až tě
znovu uvidí, a dokonce i Constanze vypadá, že tohle místo ráda nechá za
sebou.
„Je to tu přeplněné duchy,“ stěžuje si. „Pořádně se nevyspím, jak pořád
něco povídají.“
Vesničané si myslí, že se pomátla, ale já už teď lépe chápu, jak naše
babička uvažuje. My, kteří jednou nohou stojíme v podsvětí, máme přístup
k neobyčejným a neviditelným věcem. Je to šílenství? Nebo je to jen jiný
způsob života?
Pozdravuj ode mě Françoise. Vyřiď mu, že jsem zvědavá, jak soubor
nacvičil moji operu, a jsem mu zavázaná za jeho dobré rady a pomoc se
psaním a skládáním. Byl to sice můj vlastní příběh, ale ta hudba vznikla díky
spolupráci.
Ještě než odjedeme, Wolfgang trvá na tom, že musíme zahrát Sonátu
svatební noci vesničanům, aby si nás dobře pamatovali.
„Aby tě pochopili celou, Elisabeth,“ říkal mi. „Aby nás úplně a celé
pochopili oba dva.“
Nejsem si jistá, co si o té hudbě pomyslí pekař s řezníkem, ale nejspíš
budou v každém případě rádi, že mají nějaké představení. Konec sonáty se
neustále mění a já si myslím, že se ještě bude měnit dál a dál a stále dál,
dokud neumřu. Ale tak už tomu bývá s životním dílem a já ráda budu skládat
dál, budu psát, dokud nenajdu to pravé finále.
A ještě něco, než se s tebou rozloučím. Vím, že bys byla ráda, kdybych si
nechala prsten s vlčí hlavou, nebo si jej aspoň dala nacenit. Ale já tě ujišťuji,
že příslib žádnou cenu nemá. Až půjdu naposledy do Skřetího háje, nechám
ho tam našemu bratrovi společně s vašimi pramínky vlasů a naší láskou.
Navždy tvoje
Skladatelka díla Der Erlkönig
Kde já jsem, jsi Ty se mnou.
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Dopisy nesmrtelné milence
Coda
Byla jednou jedna malá holčička, která hrála svou hudbu pro malého chlapečka
v lese. Ona byla génius, on byl jejím hlasem a vzájemně si byli zahradníky svých
srdcí. Krotili a orali úrodnou půdu svých srdcí a starali se o ni, až z ní vyrostl
rozlehlý les, jenž pokryl celý svět.
Jejich babička je naučila staré způsoby a pověděla jim o starém právu, ale malá
holčička s chlapečkem se nebáli, protože oba patřili Králi duchů.
Nezapomeň na mě, Liesl.
A malá holčička neodpověděla. Namísto toho hrála bez ustání svou píseň pro
Krále duchů každé jaro, každý rok, aby pomohla světu ze smrti do života.
A když prsty malé holčičky zestárly a zkroutily a už neudržely smyčec, její děti
a žáci převzali její píseň a hráli dál, dlouhou a nepřerušenou melodii napříč
časem i pamětí. Dál a dál a dál, dokud se střídala roční období a lidé si
pamatovali, co je na světě dobré, krásné a užitečné.
Láska je naše jediná nesmrtelnost, a i když vzpomínky vyblednou a zmizí, náš
odkaz trvá dál.
 Z anglického originálu Shadowsong
vydaného nakladatelstvím Thomas Dunne Books,
an imprint of St. Martin’s Press,
New York, 2018,
přeložila Tereza Frantová
Vydalo nakladatelství CooBoo v Praze roku 2018
ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4,
číslo publikace 34 373
Odpovědná redaktorka Adéla Rufferová
E-book konverzi provedlo Grafické a DTP studio Albatros Media, Karel Petrů
1. vydání
Copyright © 2018 by S. Jae-Jones
Jacket design by Danielle Christopher
Jacket photographs: snowglobe © Amy Weiss / Arcangel; flower
© Natalie Miller / Arcangel
Translation © Tereza Frantová, 2018
E-book konverze © Grafické a DTP studio Albatros Media, Karel Petrů, 2018
ISBN tištěné verze 978-80-7544-613-8
ISBN e-knihy 978-80-7544-655-8 (1. zveřejnění, 2018)
Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou
doporučenou spotřebitelskou cenu.
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/cooboo
Kompletní nabídku titulů naleznete na
www.albatrosmedia.cz