1

Náš historický test je především doplňovací. Horizontálně kladené čáry jsou pro Vás
příležitostí vepsat text. Použijte výhradně spisovnou češtinu, píšte ortograficky a čitelně. Své
odpovědi formulujte stručně, dbejte na jejich přesnou stylizaci, neupírejte si však invenční,
zajímavá řešení, pokud Vás k nim otázky vybízejí. Test /str.1-2/ napíšeme v úterý 20. září
2022, 3. stranu testu za týden později…Text testu jsem ponechal v celém rozsahu.
Vypracování testu naleznete na str.6 a dále…na těchto stránkách:
https://societas-scintillulae-scientis.webnode.cz/3-a/

I. Pravěk

Pravěké dějiny lidstva se člení na dobu a/______________, b/_____________,

c/___________. Počátky lidské civilizace sahají do doby asi_______________
Soubor obdobných nálezů např.obydlí, keramiky, pohřebního ritu se
nazývá:__________________. Dějiny se lidem zjevují ve světle vědy, avšak vždy jen
částečně. Celistvý pohled na vývoj a postavení člověka ve vesmíru poskytují___________
Doplňte vývojovou řadu Homo habilis, ___________, ____________.
Dnešní lidé náležejí k druhu:______________.
Mezi nejvýznamnější naleziště pravěkých kultur v České republice patří
např.:____________________z doby asi_______________.
Tzv. venuše jsou dokladem____________________________________________________.
První zemědělci přicházejí na naše území asi v _______________ze středního___________
Prvními obyvateli našich zemí, jejichž jméno známe, byli________________, ve starověku
též tzv.____________. První pramenně doložená histor.postava žijící na našem území
byl______________. V té době sváděli obyvatelé našich zemí________________________
války s tehdy nejvyspělejší evropskou civilizací___________________________________

II. Starověk

Tzv. osa světových dějin je _____ století př.Kr. V tomto období žili a tvořili
v různých částech světa významní myslitelé a náboženští proroci.
kontinent oblast působení, význam aj.
Konfucius

Lao-c´

Pythagoras

Buddha

Vysvětlete etymologii a vymezte časoprostorově obsah kulturně historického pojmu

antika:_____________________________________________________________________
___________________________________________________________________________

Postupně se v řeckých městských státech, /řecky/:____________vyvinulo několik typů jeho

uspořádání: a/________________b/______________c/________________
 2

Poté, co Řekové obhájili svoji samostatnost ve válkách s rozsáhlou říší ležící na

jihovýchodě:_________________, zvítězilo v Athénách polit. uspořádání:______________,
jejímž významným představitelem byl___________________
V__ století př. Kr. tak nastalo období největšího rozkvětu helénské kultury, které však
skončilo konfliktem mezi dvěma městskými státy______________a ____________
v tzv. _____________válce.
Uveďte jméno řeckého filosofa, který svým učením o kategoriích, naukou o úsudku čili
__________, výrazně ovlivnil evropské myšlení______________.
Jeho slavný žák, syn makedonského krále Filipa, se jmenoval _________________
Jaké jsou charakteristické znaky nadcházející doby, tzv. helénismu:
________________________________________________________________________
Společenské uspořádání římského městského státu, které tvořili patricijové a ____________
se vyvíjelo v několika etapách:__________________________________________________

Vysvětlete pojmy:
tribun lidu:________________________________________
Punové___________________________________________
polyteismus__________________________________________

„Veni vidi vici“ prý pronesl slavný římský vojevůdce a politik:__________________.

Pro středověkou literární kulturu měl mimořádný význam Marcus Tullius Cicero. Vysvětlete,
čím proslul a v čem spočívala jeho autorita pro středověké vzdělance.___________________
___________________________________________________________________________

Římská říše se v roce 395 trvale rozdělila na dvě části:______________________. Dříve

zanikla říše_________________. Zatímco tzv. říše ______________ trvala až do roku 14 . .
kdy její centrum, město ___________________ bylo dobyto_________________________.
___________________________________________________________________________

III. Středověk

S prosbou o vyslání misie na Moravu se obrátil kníže______________ na byzantského

císaře______________ . Misie přišla va Velkou Moravu roku______. Vedli ji dva
bratři:______________Filosof a pozdější arcibiskup_________________.

Které historické postavy jsou součástí Myslbekova pomníku sv. Václava na Václavském
náměstí?
Muzeum

Václav
na koni

Můstek

V roce 997 zemřel 2. pražský biskup:______________ubit pohanskými ______. Jako světec

je významný v řadě evropských zemích. Víte, pod kterými jmény je v Evropě známý?_____
 3

Kdo byl první český král?_______________ U příležitosti jeho korunovace roku 1085 vznikl
tzv. V________________ kodex.

Karel IV. byl synem ______________a _______________ . Panoval od roku 134__, tehdy
padl jeho otec v bitvě u ____________. V roce 134_ bylo v Praze založeno_____________,
a při něm katedrála____________, jež však byla dostavěna až v roce__________, kdy se
připomínalo svatováclavské_______________. Karel IV. byl neobyčejně vzdělaný panovník,
korespondoval s řadou významných mužů své doby, např. s italským humanistou, básníkem
__________________. V Praze založil 7. 4.___________ studium generale, po vzoru
pařížské____________.Vyučovalo se zde na __fakultách. Na tzv. artistické f. se vyučovalo
Sedmero___________, tedy trivium:____________________________________________
a kvadrivium:_______________________________________________________________
Český stát se nazýval K__________________________a utvářely ho země:______________
___________________________________________________________________________
Na konci Karlovy vlády propukla naplno krize v církvi, tzv.___________. K jejímu řešení se
sešel koncil v _______________, který též projednal záležitost českého reformátora_______
Pro __________ církev bylo nepřijatelné jeho tvrzení týkající se nápravy církve:_________
___________________________________________________________________________

V předvečer revoluce vydal král______________Kutnohorský dekret /18.1. v roce

__________/ Jeho význam spočíval v_____________________________________________

Husité se dohodli roku 1420 na společném programu, tzv.____________________________

Husité nebyli jednotní, existovalo několik husitských stran:____________________________
adamité představovali v husitském hnutí___________________
Velkému střetnutí roku 1426 poblíž města_______________velel Prokop_________. Proti
husitům bylo uspořádáno_____ kruciat, neboli __________________.Jejich důsledkem byla
nakonec kompromisní úmluva mezi římskokatolickou církví a husity tzv.
k_______________, ujednaná roku 1436 na B______________ koncilu.

K náboženské tradici husitství se přihlásil profesor saské univerzity ve Wittenberku________

jenž na dveře zdejšího zámeckého kostela
přibil svých 95 tezí proti učení o _________________
Tak začala roku 15 . . německá_________ Habsburkové
vládli v pozdním středověku v několika evropských zemích, např. v___________________
Na český trůn nastoupili roku 15 . . Ferdinand __, bratr císaře _______V. Vnuk krále
Ferdinanda, český král a římský císař ________________, vydal českým stavům potvrzení
náboženských svobod, tzv._____________________. Stalo se tak 9. _. 16 . . Tento
panovník měl zvláštní smysl pro umění a vědy. Jeho proslulá kunstkamera,
neboli__________________ se bohužel v úplnosti nezachovala. Na jeho dvoře žili významní
lidé této doby, umělci, vědci i šarlatáni, např.:______________________________________
___________________________________________________________________________
Mezi největší vědecké objevy patří __ zákony o oběhu planet, jež zformuloval____________
díky spolupráci s dánským hvězdářem_______________. Ten našel místo posledního
odpočinku v Praze v _____________.
Evropu v této době sužovaly na jihovýchodě války
s ___________. Ve střední a západní Evropě se připravoval obrovský konflikt, tzv.
_________________________.
 4

Jeho počátkem bylo povstání českých stavů, uvedené demonstrativním vyhozením císařských
místodržících/jména/___________________________________________ do Jeleního
příkopu, tzv. __________________ z 23.__. 16_____. Konflikt evropských zemí vyvolaly
střet mocenských zájmů, nerovnoměrný ekonomický vývoj a ______________rozpory. Boje
skončily v roce__________ , tzv. ____________ mírem.

Rané buržoazní revoluce proběhly nejdříve v zemích západní Evropy. V první polovině
17.století v _________________________________.
Tzv. Starý režim, neboli __________ společenský pořádek, však definitivně zanikl až ve
2.pol. 18.století. Přispěl k tomu významný myšlenkový a kulturní společenský proces, tzv.
______________. Symbol feudálního útlaku vězení Bastila padl roku:_________________a
toto datum je tradičně považováno za počátek________________ V této době vzniklo dodnes
používané dělení politického spektra na pravici, střed a levici. Umístěte podle tohoto klíče
polit. kluby: jakobíni_______, girondisté______. S velkými nadějemi utlačovaných
evropských národů byla spojována osobnost Napoleona Bonaparta. Ten se však
roku___________ nechal korunovat jako francouzský císař. O rok později pak svedl svoji
největší vítěznou bitvu tří císařů u ______________. Jeho debakl započal při dobývání
_______________ , a zjevným neúspěchem bylo tažení do_________v roce___________.
Prohrál v tzv. bitvě národů u ___________ v roce______a jeho definitivním koncem bylo
W_______________roku ____________. Zemřel daleko od Francie ________________.
Po Vídeňském kongresu vytvořily roku _________ tři tehdejší mocnosti tzv.
Svatou____________, Vládlo se v nich dle křesťanských zásad, a absolutisticky.
To znamená, že nebyly respektovány principy ____________________vlády.
V Rakousku je absolutismus spojen se dvěma jmény, tzv.________________éra je ve
znamení absolutismu_____________________, po revoluci v roce 18___ byl v Rakousku
obnoven absolutismus, nazvaný podle vídeňského advokáta_________________.
Který z obou absolutismů trval déle?_______________ Ve kterém se rozvinul životní pocit a
styl, tzv. biedermaier?________________ Ve kterém tyrolském městě byl internován Karel
Havlíček ______________? Proč se stal obětí politické perzekuce?____________________
________________________________________________________________________
K rakousko-uherskému vyrovnání došlo v roce___________. Řešila se jím napjatá
vnitropolitická situace v Rakousku. Příčiny vyrovnání tkvěly především v_______________
___________________________________________________________________________

Ve 2. pol.19.století se změnila politická mapa Evropy. Došlo ke vzniku dvou velkých

států.:______________________ v letech ______________. Neobešlo se to však
bez válek, v nichž byl nejvíce poškozen evropský stát:_________________.

30. Pořadí světových velmocí na konci 19.století:

1.
2.
3.

Tzv. Upřímná dohoda byla spojenectvím________________________. Již předtím vznikl

vojenský pakt, tzv._______________________.
 5

Pomocné vědy historické

Co je letopočet? Na jakém principu je založen?__________________________
Uveďte nejznámější systémy letopočů, éry používané v dějinách?
___________________________________________________________________

Pečetě a buly zkoumá tzv.____________________________________________________

Paleografie se zabývá studiem_________________________________________________

Nauka o erbech je ___________________________________________________________

Mince zkoumá a třídí tzv.______________________________________________________

Předmětěm kodikologie jsou____________________________________________________

 6

Pravěk
periodizace pravěku, dělení pravěku – rozdělení nejstarších lidských dějin podle
určitých znaků. Dodnes je používán v Evropě tzv. trojdobý systém z roku 1836,
založený na základní surovině, z níž se vyráběly nástroje.
Doba kamenná, bronzová a železná. Počátky lidské civilizace sahají do doby před
3 milióny let. Dějiny pravěku poznáváme prostřednictvím archeologických nálezů.
Jejich soubory vytvářejí tzv. archeologickou kulturu. Věda vždy poskytuje jen
neúplný částečný obraz světa, zatímco mýtus /mythos/ umožňoval v rámci
náboženského vnímání světa úplný /celistvý/ obraz světa, v němž bylo místo pro
každou lidskou bytost. Rod Homo se podle evoluční teorie vyvíjel v několika etážích
Homo habilis, H. erectus a H.sapiens. Dnešní forma člověka je druh Homo
sapiens sapiens. V České republice patří k nejvýznamnějším nalezištím lokalita
Dolní Věstonice.
Dolní Věstonice, obec v okrese Břeclav na řece Dyji pod Pavlovskými vrchy;). Světoznámá archeologická naleziště: pozůstatky
tábořišť a hrobů (mj. kosterní nálezy Homo sapiens) na úpatí Pavlovských vrchů z mladšího paleolitu (PAVLOVIEN, zhruba
před 25 000 lety). Objeveny zbytky okrouhlých chat, skládky mamutích kostí, množství plastik vyřezaných z mamutoviny nebo
vymodelovaných z hlíny (první keramika; mj. též Věstonická venuše), hlavičky lovených zvířat a jiné ozdoby. Největší kostrové
slovanské pohřebiště (přes 1 000 hrobů) převážně z 9. stol. v poloze Na pískách. Z dalších míst zkoumána staroslovanská
pohřebiště a kostel z 11. století.
Zde byly také nacházeny sošky žen z období gravetiénu, tzv. venuše, z kamene,
nebo vytvořené z hlíny. Měly patrně obřadní funkci (kult ženy, zachovatelky rodu).
Zemědělci se na území ČR objevili asi v pol. 6. tisícíletí před n.let. Ovšemže jejich
etnický původ není doložený, teprve až Keltové jsou prvním historicky doloženým
národem obývajícím naše území. Historicky je vystřídali Germáni. Jejich náčelník
Marbod, též Marobud, † asi 36 nebo 37, náčelník (král) germánského kmene MARKOMANŮ; vychován jako rukojmí na
Augustově dvoře v Římě. Své znalosti římské státní organizace i římského vojenství využil při vytváření kmenového svazu
(říše), jehož jádro bylo v českých zemích (Marobundum; dosud neidentifikováno). 19 vyhnán náčelníkem Katvaldou († 20).
Uprchl k Římanům; až do smrti internován v Ravenně.

Starověk

Tzv. osa světových dějin je 6.-5.stol. století př.Kr. V tomto období žili a tvořili
v různých částech světa významní myslitelé a náboženští proroci, např.: v Číně:
Lao-c´e /asi 609-517/, Konfucius,v Indii: Mahávira /599-527/, Buddha /asi
563-483/,v Řecku: Thalés, Anaximandros, Pythagoras, Xenofanés, Parmenidés,
Zenón z Eleje, Hérakleitos, v Izraeli proroci Jeremiáš /kol 600/ a Ezechiel /580/
v Babylóně, možná i Zarathustra v Iránu. Pojem „osa světových dějin“ viz
Jaspers,K.: Vom Ursprung und Ziel der Geschichte.
Pojem antika označuje dnes časový úsek starověku, ve kterém vznikly a
rozvinuly se ve ve výtv. uměních i krásné literatuře, ve vědě i filosofii, v polit.
teorii i praxi, zásluhou řeckých a římských tvůrců, kulturní hodnoty, které se
staly základem evropské /jejím prostřednictvím i světové/ vzdělanosti. Trvání
antiky. 14. stol. př. Kr. asi až do roku 325 /koncil v Nikai/, nebo dokonce do
roku 375, 476 /pád západořímské říše/, či 529 /uzavření filos. škol v Athénách/
Řecké městské státy /polis/ se vyvíjely od aristokracie přes oligarchii k
demokracii.
/ aristokracie, řecky vláda nejlepších – 1. u Platóna a Aristotela vláda nejschopnějších občanů, kteří dbají prospěchu celé obce
(opak OLIGARCHIE);
.
 7

oligarchie, zpravidla vláda nejbohatších. Též označení vlády malé skupiny, která svou moc užívá k zištným cílům. Oligarchie
poprvé definována Platónem a Aristotelem. Oligarchické struktury existují i v moderních demokratických systémech (např.
selektivnost informací). Z řeckého oligarchia, vláda menšiny.

demokracie, řecky vláda lidu – mnohoznačný termín, jímž se zpravidla označuje politický princip založený na účasti lidu na
řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. Termín poprvé použil ve starém Řecku
Hérodotos ve významu (na rozdíl od monarchie a oligarchie) vlády mnohých, charakterizované zejm. jako rovnost před
zákony. /

Rozkvět Řecka nastal v 5.století př. Kr. po řecko-perských válkách.

Vzrůstající moc Athén však znamenala polarizaci sil, a tak došlo
k peloponéské válce, k válečnému střetu mezi Athénami a Spartou.
/peloponéská válka, válka mezi spolky řeckých obcí vedených na jedné straně Athénami (viz též ATHÉNSKÝ NÁMOŘNÍ
SPOLEK) a na druhé straně Spartou (viz též PELOPONÉSKÝ SPOLEK) 431 – 404 př. n. l. Příčinou politického napětí mezi
oligarchicko-aristokratickou Spartou a demokratickými Athénami byla hospodářská konkurence Athén a Korintu. Podnětem se
stala vojenská pomoc poskytnutá v roce 433 př. n. l. Athéňany dvěma korintským koloniím; v 1. fázi peloponéské války (431 –
421 př. n. l.) se projevila převaha Sparty na souši a Athén na moři. Athény oslabeny morem 430 – 429 př. n. l. (smrt Periklova).
V roce 421 př. n. l. byl uzavřen zejm. zásluhou athénského politika Níkia mír, který však neodstranil napětí. Záminkou k 2. fázi
peloponéské války (413 – 404 př. n. l.) se stala nezdařená vojenská výprava Athéňanů proti sicilským Syrákúsám 415 – 413 př.
n. l.; Alkibiadés přešel na stranu Sparty. V průběhu bojů odpadli mnozí členové athénského námořního spolku, nespokojení s
athénským hegemonismem. Sparta s perskou pomocí vybudovala loďstvo, s nímž ohrožovala černomořské úžiny, významné
pro athénský obchod. V roce 411 př. n. l. došlo v Athénách k oligarchickému převratu; zmařen odporem vojska a úplnou
rehabilitací Alkibiada, jenž získal pro Athény dočasnou převahu. 405 př. n. l. bylo zničeno athénské loďstvo a porážka Athén
definitivně stvrzena v bitvě u Aigospotamoi 405 př. n. l.; v roce 404 př. n. l. se obležené Athény vzdaly. Výsledkem války byl
rozpad athénského námořního spolku; maloas. Řekové byli nuceni uznat perskou nadvládu. Do Athén a dalších demokratických
obcí dosazeny oligarchické režimy, hospodářství zpustošeno. Peloponéská válka byla prvním příznakem krize řeckých
městských států/

Významným pro další vývoj evopské vědy a poznání vůbec byl

Aristoteles.
/Aristotelés ze Stageiry, * 384 př. n. l., † 322 př. n. l., významný řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie,
nejvšestrannější učenec starověku. V mládí žák Platónův a stoupenec jeho teorie idejí, kterou později kritizoval. 343 př. n. l.
povolán na makedonský královský dvůr jako vychovatel kralevice Alexandra (později Alexandros III. Veliký), kolem 335 př. n.
l. se vrátil do Athén, kde v LYKEIU založil vlastní tzv. peripatetickou školu. Po smrti Alexandra Velikého byl nucen uprchnout
do Chalkidy, kde po několika měsících zemřel. – Aristotelovy spisy jsou nejčastěji děleny do pěti tematických skupin: a) logické
spisy, jejichž soubor se tradičně nazývá Organon (viz též ANTICKÁ LITERATURA, antická LOGIKA); b) přírodní filozofické a
přírodovědné spisy (Fysika, O nebi, O duši, Zkoumání živočichů aj.); c) ontologické spisy (14 knih spojil Androníkos Rhodský do
souboru Metafysika); d) etické a politické spisy (tři spisy o etice, Politika); e) spisy o slovesném umění (Poetika, Rétorika). –
Aristotelovy ontologické úvahy v textech Metafysiky věnovány tzv. první filozofii, jež je pojata jako nauka o nejobecnějších
příčinách bytí. Každá konkrétní věc a bytost má dvě základní stránky: a) tzv. tvar (morfé, EIDOS), princip její určitosti a
vymezenosti; b) tzv. látku (hýlé), princip její proměnlivosti, tj. možnosti nabývat jiných vlastností i měnit se v něco druhově
jiného. Druhou významnou dvojicí je skutečnost (energeia) a možnost (dynamis), pomocí nichž vysvětluje pohyb jako přechod
věci z možnosti do skutečnosti. Svět je podle Aristotela věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá
skutečnost (tzv. první nehybný hybatel). Při výkladu látkových procesů vycházel ze starší teorie čtyř živlů (ELEMENTŮ), k nimž
připojil ještě pátý, tzv. aithér, jako látku nebeských sfér. Dění v přírodě chápal teleologicky, tj. soudil, že vše, co se děje podle
přirozenosti věci, má svůj účel (telos). Vytvořil první ucelený systém logiky, působil zejména svou naukou o SYLOGISMU. Spis
O duši je prvním soustavným výkladem psychologie, ve spise Zkoumání živočichů předložil popis a klasifikaci více než 500
živočišných druhů a položil tím základy zoologie. V etice pokládal štěstí za cíl lidského života (viz též EUDAIMONISMUS) a
rozlišoval tři způsoby života: rozkošnický, politický a teoretický, jehož si cenil nejvíce. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými
schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Ve spise Politika podrobil zkoumání stát a politické zřízení; podle počtu
vládců dělil státní zřízení na monarchii, aristokracii a ústavní demokracii; jejich nesprávnými protějšky, v nichž se nedbá na
blaho občanů, jsou tyranie, oligarchie a neústavní demokracie. V Poetice nastiňuje pojetí umění jako tvůrčí nápodoby (mimésis)
skutečnosti a dotýká se i psychologické funkce uměleckého díla, která spočívá v očistě (katarzi) divákovy duše.
kategorie, obecně třída, skupina předmětů nebo jevů se společnými vlastnostmi, resp. pojem, který
takovou třídu určuje;
Termín uvedl do filozofie Aristotelés, jenž v rámci budování své ontologie rozlišil čtyři způsoby
výpovědi o bytí, na jejichž základě stanovil deset kategorií (podstata, kvantita, kvalita, vztah, “kdy”,
“kde”, poloha, činnost, trpnost, “míti”).
– Na Aristotela navazovali jeho žáci, zvláště Theofrastos a Eudémos. Ve 3. stol. n. l. přispěl k hlubšímu chápání Aristotela
Alexandros z Afrodisiady, mnoho pojmů a myšlenek přejali zakladatelé NOVOPLATÓNISMU. Ve středověku i v počátcích
novověku patřil Aristotelův myslitelský odkaz k hlavním zdrojům i vodítkům filozofického myšlení. V mnoha směrech je podnětný
dodnes./

Dějiny antického Říma se vyvíjely ve třech fázích: regnum /království/, res

publica /republika/, imperium /císařství/ v první fázi principát, ve druhé
dominát.
 8

K významným ústupkům patricijů vůči plebejům patřil úřad tribuna lidu

vzniklý podle tradice v roce 494 př. n. l.; tribun lidu měli pravomoce konzulů s
úkolem chránit PLEBEJE před libovůlí patricijských úřadů. Měli právo
zakročit proti rozhodnutí každého římského úředníka (právo veta) s výjimkou
diktátora. Voleni (nejprve v počtu dvou, později čtyř a poté deseti) na
shromáždění plebejů.
Mezi římské vzdělance, kteří zcela mimořádně ovlivnili následující
vývoj Evropy ve středověku patřil zejména Marcus Tullius Cicero.
* 3. 1. 106 př. n. l., † 7. 12. 43 př. n. l., římský politik, spisovatel, filozof a řečník. V roce 75 př. n. l. jako kvestor v západní Sicílii
vedl spor s prokonsulem Gaiem Corneliem Verrem († po 43 př. n. l.) a dosáhl jeho odsouzení ( Řeči proti Verrovi). 63 jako
konzul potlačil Catilinovo spiknutí (Čtyři řeči proti Catilinovi). Začátkem 50. let jej však tento čin přivedl do vyhnanství. Za 1.
triumvirátu se postavil na stranu Pompeiovu a po Caesarově vítězství se stáhl do ústraní. Po jeho smrti mluvčí senátorské
strany, ostře vystupoval proti M. Antoniovi (Filipické řeči proti M. Antoniovi), na jehož rozkaz byl zavražděn. Ve spise O řečníku
formuloval jednu z klasických charakteristik historie jako “učitelky života”. V tomto a v dalších rétorických spisech představil ideál
řečníka jako všestranně vzdělané osoby, spojující mravnost a široký rozhled literární a filozofický. Popularizoval řeckou filozofii
v Římě, aniž se pokoušel o vlastní řešení hlubších otázek; zasloužil se o vytvoření latinské filozofické terminologie. Hlásil se k
umírněné skepsi nové AKADÉMIE, ale eklekticky přijímal i myšlenky jiných filozofických směrů. Důraz kladl zejm. na etickou
problematiku (Hovory tuskulské). V politicko-filozofických spisech (O státě, O zákonech) prosazoval návrat k římské ústavě platné do
2. stol. př. n. l. Jeho dílo završilo proces syntézy řecké vzdělanosti a římské kulturní tradice.

Významně přispěl k zušlechtění latinského jazyka; jeho literární

styl se stal vzorem pro pozdější latinské spisovatele.

Středověk

Před touto malou maturitou by bylo vhodné rozpomenout se na nějakou

kunsthistoricky pojatou procházku po Václavském náměstí…

S prosbou o vyslání misie na Moravu se obrátil roku 862 kníže Rostislav

k byzantskému císaři Michaelu III. /856 – 867/
2. pražský biskup sv. Vojtěch (Sanctus Adalbertus, Wojciech, Béla)
Vojtěch, Adalbert, * asi 955, † 23. 4. 997, pražský biskup od roku 982 z rodu Slavníkovců; stoupenec CLUNYJSKÉHO HNUTÍ. Přítel
císaře Oty III. Podporoval domácí latinské i staroslověnské písemnictví; pokládán za autora nejstarší české a polské duchovní písně
Hospodine, pomiluj ny a Bogurodzica. V roce 989 odešel pro spory s pražským dvorem z Čech, 990 vstoupil do kláštera na Aventinu v
Římě. V roce 992 byl vyžádán zpět do Prahy; 993 založil břevnovský klášter. 994 však Čechy definitivně opustil, neboť se nedočkal nápravy
ve vztahu církve a společnosti. V roce 997 byl na misijní cestě zavražděn pohanskými Prusy. Jeho tělo vykoupil od Prusů polský panovník
Boleslav I. Chrabrý a nechal pohřbít v Hnězdně. Brzy po smrti uctíván jako světec. V roce 1000 navštívil hrob sv. Vojtěcha císař Ota III., v
Hnězdně zřízeno arcibiskupství a založeny kostely v Cáchách a v Římě na Aventinu. V roce 1039 byla podniknuta výprava českého vojska v
čele s Břetislavem I. do Polska a ostatky převezeny do Prahy. Od 11. stol. uctíván v Polsku i Čechách jako světec a zemský patron.
Vratislav II. /jako král V. I./ U příležitosti jeho korunovace roku 1085 vznikl
tzv. Vyšehradský kodex.
A nyní náš horký kandidát na největšího Čecha Karel IV. Zopakujte si

Karel IV., * 14. 5. 1316, † 29. 11. 1378, český a německý král od 1346,
římskoněmecký císař od 1355 z dynastie Lucemburků. Nejvýznamnější
evropský vládce pozdního středověku; nejstarší syn Jana Lucemburského a
Elišky Přemyslovny. Původně křtěný Václav, jméno Karel přijal při biřmování
1323. Čtyři manželky: 1323 – 48 Markéta, zv. Blanka, z Valois, 1349 – 53 Anna
Falcká, 1353 – 62 Anna Svídnická, od 1363 Alžběta Pomořanská; otec 12 dětí, z
nichž nejvýznamnější byli pozdější čeští a římští panovníci Václav IV. a
Zikmund, dále Jan, zv. Zhořelecký, a Anna, manželka anglického krále Richarda
 9

II. V souladu s lucemburskou tradicí vychováván od roku 1323 na francouzském

královském dvoře, kde získal kvalitní vzdělání. V letech 1330 – 31 pobyt v
Lucembursku, 1331 – 33 zástupce otce v severoitalské lucemburské signorii, od
podzimu 1333 spravoval České království místo nepřítomného otce, jako
markrabě moravský pak od 1334; českým sněmem uznán za budoucího
panovníka v roce 1341. Od 40. let favorit papežské kurie na hodnost římského
panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi; z tohoto důvodu povýšeno pražské
biskupství na arcibiskupství a na Pražském hradě zahájena stavba
metropolitní katedrály sv. Víta / 1344/, dokončena však až v roce 1929, tehdy
se slavilo svatováclavské milénium /tisíciletí/
11. 7. 1346 zvolen v Rhens na Rýně hlasy pěti kurfiřtů římským králem. 26. 8.
1346 po otcově smrti král český, po skonu Ludvíka Bavora 1347 všeobecně
uznáván v německých oblastech římskoněmecké říše; od té doby České
království jako hlavní centrum římskoněmecké říše všestranně zvelebováno. 7.
4. 1348 přičleněním slezských knížectví a Horní Lužice vytvořil soustátí zemí
koruny české, které v roce 1368 rozšířil o Dolní Lužici a 1373 o Braniborsko.
1349 učinil bratra Jana Jindřicha moravským markrabětem. Rezidencí Karla IV.
byla Praha, o niž mimořádně pečoval. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7.
4. 1348 univerzitu, 1357 nechal postavit nový kamenný most přes Vltavu,
přestavován byl královský palác na Pražském hradě i Vyšehrad, rozšířeno
pražské opevnění. V německých oblastech říše se oblíbeným Karlovým místem
stal Norimberk (Nürnberg), jako schránu pro říšské korunovační klenoty
vybudoval hrad Karlštejn u Prahy. 1355 podnikl římskou cestu, během níž 6. 1.
1355 korunován v Miláně italským králem a 5. 4. 1355 v Římě císařem
římskoněmecké říše, čímž se stal formálně světskou hlavou křesťanstva. V
letech 1355 – 56 vydal Zlatou bulu, která měla platnost ústavního zákona, v
Českém království neprošel pro odpor šlechty zákoník Maiestas Carolina. 1365
korunován v Arles králem arelatským, 1368 podnikl druhou římskou cestu, 1378
rokoval s francouzským králem Karlem V. o návratu papeže z Avignonu do
Říma a o rozdělení sfér vlivu v Evropě. Autor několika spisů, např.
autobiografie Vita Caroli (Život Karlův) či legendy o svatém Václavu.

Jaké vědy /umění/ se vyučovaly na artistické fakultě?

Septem artes liberales Sedmero svobodných umění, základ středověké
vzdělanosti/ trivium: gramatika, dialektika, rétorika, quadrivium: aritmetka,
geometrie, astronomie, muzika
Krize v církvi, tzv. papežské schizma – rozkol v katolické církvi 1378 – 1417, který vznikl dvojí
papežskou volbou v roce 1378 (Urban VI. v Římě, Klemens VII. v Avignonu). Od prvního koncilu v Pise
v roce 1409 a volby Alexandra V. papežem existovali tři papežové. Konflikt o právním postavení papežů podstatně přispěl k
rozvoji KONCILIARISMU. Teprve jednání na KONCILU KOSTNICKÉM (1414 – 18) dospělo ke zvolení všemi přijatého papeže
Martina V. a ukončilo tak schizma. Velký západní rozkol prohloubil náboženskou a sociální krizi středověku a byl jedním z
impulsů reformního náboženského hnutí (mj. husitství).
Dekret kutnohorský je označení listiny, kterou český král Václav IV. vydal 18.
1. 1409 v Kutné Hoře a jíž změnil hlasovací právo na pražské univerzitě tak, že
tři hlasy obdrželi příslušníci českého národa a členové zbývajících tří univerzit
 10

národů (bavorský, saský a polský) hlas jeden; král si tak zajistil podporu
univerzit na koncilu v Pise, zároveň však svým rozhodnutím předal univerzitu
pod kontrolu Husovy reformní skupiny; němečtí učitelé a studenti na protest
opustili Prahu a část z nich odešla na nově založenou univerzitu v Lipsku.

Mistr Jan Hus byl upálen v Kostnici dne 6. července 1415 .

Husité se dohodli roku 1420 na společném programu, tzv. čtyři artikuly pražské
Proti husitům bylo uspořádáno 5 krucia / v letech 1420 – 1431/ Jejich
důsledkem byla nakonec kompromisní úmluva mezi římskokatolickou církví a
husity kompaktáta /lat.compactata= ujednání, com=spolu, pacere=smlouvat/
ujednaná roku 1436 na basilejském koncilu a slavnostně vyhlášená 3.7.1436 v
Jihlavě.
Bitva u Ústí n.Lab.16. 6. 1426 v okolí výšiny Na Běhání porazila
spojená husitská vojska saské, durynské a hornolužické oddíly. Po bitvě
se husité města zmocnili.

Novověk

K Johnu Viklefovi a Janu Husovi se přihlásil profesor saské univerzity ve

Wittenberku Martin Luther , Tak začala roku 1517 německá reformace

Habsburkové vládli v pozdním středověku v několika evropských zemích:

římsko-německou korunu drželi od r. 1440, r. 1457 zdědili rakouské země a
sňatkem Maxmiliána s Marií Burgundskou zahájili sňatkovou politiku, která jim
přinesla burgundské země /Burgundsko, Nizozemí/, Španělsko, Neapolosko a
nakonec i Nový svět. Na český a uherský trůn usedli definit. R.1526 a setrvali na
něm do r. 1918. Současně byli římsko-německými císaři, s výjimkou Mare
Terezie /za její vlády císařem byl její manžel František I. Štěpán Lotrinský/.
Vymření mužských potomků obou větví vždy vedlo k válce- války o španělské
dědictví a smrt Karla VI. Zapř. Válku o rakouské dědictví.
Na český trůn nastoupili roku 1526.
Ferdinand I., bratr císaře KarlaV. Vnuk krále Ferdinanda, český král a římský
císař Rudolf II., vydal českým stavům potvrzení náboženských svobod,
tzv.Rudolfův majestát dne 9. 7. 1609 .
Mecenáš vědy a umění; Praha se za jeho vlády stala opět císařským
sídlem (od 1583; nashromáždil zde mimořádné umělecké sbírky).
Rudolfínská doba je etapou pozdního manýrismu v evropském umění.
sloh v období mezi renesancí a barokem (v Itálii asi 1530 – 90, v zaalpských zemích asi do 1. čtvrtiny
17. stol.), kdy se proti renesanci prosadilo až exaltované zduchovnění a vnitřní subjektivní zážitek.
Umění bylo odvozováno z ideálních představ, jeho záměrem byla nadpřírodní abstrakce. Ve
výtvarném umění byl kladen důraz na elegantní rafinovanost, tajemnost a neklid. Byla popřena
přirozená zákonitost perspektivy a tektoniky i vztah děje a prostoru; typická je asymetričnost
kompozice a dlouhá štíhlá figura s malou hlavou, prohnutá do esovitého postoje (tzv. figura
serpentinata – G. F. M. M. Parmigianino, G. da Bologna aj.). Postupně rostl význam a hodnota kresby,
 11

která se oddělovala od malířství jako rovnocenný obor. Jako samostatný obor se vydělila
krajinomalba, žánr a malba historických a mytologických témat; vznikala díla s bizarními a fantaskními
motivy (G. Arcimboldo, El Greco aj.), která se spolu s řadou unikátních nebo nezvyklých přírodnin a
mytologických i dobových plastik stávala součástí soukromých sbírek (Medicejské sbírky ve Florencii,
Kunstkamera Rudolfa II. v Praze). V architektuře byly prvním projevem manýrismu pozdní
práce Michelangelovy, později stavby G. Romana a G. Vignoly. Typické je zejm. zdůraznění kontrastů
architektonických článků. Mimo Itálii výraznými centry manýrismu zejm. Francie (fontainebleauská
škola, ovlivněná F. Primaticciem)
rudolfínský dvůr v Praze
malíři: G. Arcimboldo, B. Spranger, H. von Aachen, A. de Vries).
astronomové: Johannes Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku a Brahe [bráe] Tycho
* 14. 12. 1546, † 21. 10. 1601, dánský astronom. V roce 1572 popsal novu v souhvězdí Kasiopeia, 1576 začal budovat na ostrově
Hven moderní astronomickou observatoř Uraniborg a podle jejího vzoru astronomické centrum v Praze, kde působil na dvoře
Rudolfa II. Prováděl řadu poměrně přesných astronomických pozorování (pohyby planet, komet), které sloužily
J. Keplerovi jako podklad k výpočtům planetárních drah. Vypracoval
koncepci planetární soustavy, která již připouštěla pohyb planet kolem
Slunce. Tři zákony o pohybu planet.
Keplerovy zákony, tři zákony popisující pohyb planet okolo Slunce, objevené empiricky 1609 a 1619 J. Keplerem na základě
pozorování T. de Brahe. 1. Keplerův zákon: Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž jednom společném
ohnisku leží Slunce. 2. Keplerův zákon (zákon ploch): Obsahy ploch opsané průvodičem Slunce – planeta za stejnou dobu jsou
stejné. 3. Keplerův zákon: Druhé mocniny oběžných dob dvou planet T1, T2 jsou ve stejném poměru jako třetí mocniny velkých

poloos jejich drah a1, a2, tedy platí T12/T22 = a13/a23.

Brahe spolu s Keplerem vytvořili z Prahy astronomické středisko světového

významu.
astrologové a alchymisté: Edward Kelley, možná otec basnířky J.A. Westonie
a Dee [dý] John,
* 1527, † 1608, anglický alchymista a astrolog waleského původu; poradce Eduarda VI. a Alžběty I. v politických záležitostech.
Navrhoval rozšíření britské říše (Skandinávie, Severní Amerika). Spolu s alchymistou E. Kellym pobýval v Polsku a od roku
1584 dvorním alchymistou Rudolfa II. 1586 vypovězen z Čech. Tajně se vrátil a působi l jako alchymista Viléma z Rožmberka.
Od roku 1589 v Anglii.

Stavovský odboj/povstání/ 1620 proti Habsburkům; dovršil téměř stoletý zápas s jejich
centralizačními a absolutistickými snahami. Současně zahájil TŘICETILETOU VÁLKU (tzv. česká válka ).

Začal 23. 5. 1618 defenestrací místodržících V. Slavaty a J. B. z

Martinic a písaře Fabricia
poté ustavena prozatímní vláda (30 direktorů, po 10 z každého stavu), která ihned zahájila vojenské a politické akce (oficiální
jednání s Protestantskou unií). 2. 5. 1619 se připojily i Morava, Lužice a Slezsko. 31. 7. 1619 vyhlášena nová ústava; český stát
změněn v konfederaci rovnoprávných zemí v čele s volitelným panovníkem. 19. 8. 1619 sesazen Ferdinand II. Habsburský. 26.
8. zvolen za krále Friedrich V. Falcký. Naděje na zahraniční pomoc se nenaplnily; od pol. roku 1620 postupná politická izolace
povstání a nástup Habsburků. V bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 byli stavové poraženi, Friedrich V. Falcký emigroval. Vůdcové
povstání popraveni (21. 6. 1621; poprava 27 českých pánů) a zbaveni majetků, do země dosazeni místodržící. Porážka
povstání ovlivnila další vývoj českého státu (konfiskace, emigrace, rekatolizace).

třicetiletá válka, poslední evropská náboženská válka, zasahující 1618 – 48 (resp. 1659) celou střední, zápaní
a jihozápadní Evropu. Je rozdělována na 5 konfliktů:
ČESKOU VÁLKU, FALCKOU VÁLKU, DÁNSKOU VÁLKU, ŠVÉDSKOU VÁLKU a ŠVÉDSKO-FRANCOUZSKOU VÁLKU. Byla
ukončena 24. 10. 1648 uzavřením MÍRU VESTFÁLSKÉHO, avšak konflikt mezi
Francií a Španělskem pokračoval až do pyrenejského míru 1659. Od roku 1635 přestala být třicetiletá válka náboženským
konfliktem; francouzským vstupem došlo k promísení koalic bez ohledu na konfesi. Stala se bojem mezi teorií univerzalismu
(Habsburkové) a bojem o prosazení národních zájmů (Francie, Švédsko). Představovala do té doby nejničivější vojenský
konflikt. Vytvořila instituci stálé profesionální armády.

Raně buržoazní revoluce proběhly v Nizozemí a v Anglii v 17.

století, jak jinak si pak vysvětlit hospodářský a také kullturní
náskok těchto zemí…
 12

nizozemská buržoazní revoluce, revoluce v letech 1566 – 1609, v jejímž průběhu se nizozemské obchodní
buržoazii podařilo svrhnout španělskou nadvládu; zprvu stavovský odboj, k němuž se později připojilo i lidové hnutí. Za počátek
nizozemské buržoazní revoluce je možno pokládat ustavení Svazu dohody; v letech 1566 – 67 probíhalo tzv. obrazoborecké
povstání (ničení kostelů a klášterů). K potlačení povstání i opozice byl do země vyslán vévoda z Alby, který stál v čele silné
španělské armády a nastolil režim teroru (konfiskace majetku, popravy). Odpovědí byla partyzánská válka GÉZŮ. V roce 1572
gézové dobyli město Brielle a v severních provinciích (Holland, Zeeland) došlo k všeobecnému povstání; v roce 1573 byl
vévoda z Alby odvolán. Roku 1576 se vzbouřili španělští žoldnéři, kteří vydrancovali Antverpy. 8. 11. 1576 bylo uzavřeno mezi
zástupci severních a jižních provincií GENTSKÉ SMÍŘENÍ. V roce 1577 docházelo v jižních oblastech k rolnickým povstáním a
ve městech k nepokojům, namířeným proti generálním stavům. Prudké boje probíhaly zejm. v Gentu. Odpovědí na ARRASKOU
UNII z roku 1579 (uznání krále Filipa II. a španělské nadvlády v jižních provinciích) bylo téhož roku vytvoření utrechtské unie –
svazu severních měst, která se stala základem nového nezávislého státu; sesazením Filipa II. revoluce v Nizozemí zvítězila.
Nizozemsko-španělské příměří uzavřené v roce 1609 fakticky uznalo nezávislost Spojených provincií nizozemských.

anglická revoluce, období anglických dějin 1640 – 60, v němž vyvrcholil konflikt, který probíhal v politické rovině mezi
absolutistickou vládou panovníka a parlamentní opozicí a v náboženské rovině mezi státní anglikánskou církví a radikálními protestanty
PURITÁNY. Karel I., přesvědčen o božské předurčenosti panovnické moci, v roce 1629 rozpustil parlament a vládl absolutisticky. V
důsledku finančních obtíží po neúspěšném tažení proti skotským presbyteriánům byl 1640 nucen svolat parlament. Pokus Karla I. zatknout
předáky parlamentu urychlil přerůstání konfliktu v občanskou válku. Její první období ve znamení převahy roajalistů skončilo v roce 1644,
když předák opozice O. Cromwell reorganizoval parlamentní vojsko (vítězství u Marston Mooru 1644, u Naseby 1645). Obrat ve válce
otevřel rozpory v parlamentu mezi umírněnými PRESBYTERIÁNY a INDEPENDENTY jako stoupenci důsledného vedení války.
Cromwell, opírající se o převahu independentů v armádě, odstranil z parlamentu presbyteriány a independentská menšina parlamentu
rozhodla o popravě krále a 1649 o zřízení republiky. Vnitropolitickou krizi, již se nepodařilo zažehnat ani potlačením radikálního křídla
revoluce LEVELLERŮ, řešil Cromwell 1653 rozehnáním parlamentu a nastolením vlastní vojenské diktatury. Absolutní vládu v postavení
lorda protektora využíval ve prospěch Anglie. V roce 1651 navigačními akty zabezpečil anglickým kupcům a rejdařům rozvoj přímého
obchodu s anglickými koloniemi bez nizozemského zprostředkování. Vítězství v anglo-nizozemské válce a nad Španělskem urychlila
vzestup Anglie na pozici vedoucí námořní mocnosti. 1659 obnovená republika a činnost parlamentu vedly k destabilizaci a vytvořily
předpoklady pro obnovení monarchie, která však nepředstavovala návrat k předrevolučním poměrům. Vývoj státního zřízení v Anglii
dovršila 1688 – 89 SLAVNÁ REVOLUCE nastolením konstituční monarchie kontrolované parlamentem.

Nepochybný konec starého režimu však byla velká francouzská revoluce

Ancien Régime [ansjen režim], starý pořádek. Název pro společenské a
politické uspořádání v Evropě v době absolutismu 17. – 18. stol.,
zejména ve Francii před rokem 1789.
Velká francouzská revoluce, nejdůslednější evropská politická revoluce 1789 – 94, v níž emancipující
se buržoazie vystoupila proti feudálnímu absolutistickému systému starého režimu.
Ideově podložena různými směry OSVÍCENSTVÍ (Voltaire, J. J. Rousseau, encyklopedisté). Její bezprostřední příčinou bylo
prohloubení finanční krize, hrozící bankrot státní pokladny a dopady agrární a obchodní krize. Po neúspěšných pokusech vlády
o finanční reformu (A. R. J. Turgot, J. Necker) bylo rozhodnuto svolat GENERÁLNÍ STAVY. Diskuse o daňových privilegiích šlechty
přerostly v problém soudní a občanské nerovnosti. V průběhu jara roku 1789 zvítězilo odhodlání TŘETÍHO STAVU dosáhnout
zásadní společenské změny.
Signálem zahajujícím první období revoluce (1789 – 92) bylo 14. 7.
1789 dobytí Bastily; absolutismus byl svržen, stavovské zřízení zrušeno, bylo vydáno Prohlášení práv lidských a
občanských. Cílem nastupující vlády velké buržoazie a liberální šlechty (H. G. Mirabeau, M. J. La Fayette) bylo ustavení
konstituční monarchie; královská rodina byla nucena 19. 10. 1789 přesídlit do Paříže. Její pokus o útěk z Francie (20. – 21. 6.
1791) předznamenal pád promonarchistické vlády FEUILLANTŮ a nastolení vlády GIRONDISTŮ, představitelů obchodní a
průmyslové buržoazie. Tím začalo druhé období revoluce (1792 – 93); Ludvík XVI. byl sesazen a 22. 9. 1792 byla vyhlášena
Francouzská republika. Na půdě nově vytvořeného KONVENTU se střetli girondisté s jakobíny (M. Robespierre, G. J. Danton,
J. P. Marat), kteří prosadili popravu krále (21. 1. 1793), zřízení revolučních tribunálů a VÝBORU VEŘEJNÉHO BLAHA.
Květnové povstání SANSCULOTŮ (31. 5. – 2. 6. 1793) otevřelo jakobínům cestu k nastolení revoluční diktatury a zahájilo třetí
období revoluce (1793 – 94). V červnu vyhlášená demokratická ústava byla posléze zrušena. Byl zaveden revoluční teror
(poprava Marie Antoinetty, girondistů, FEUILLANTŮ) jako výraz snahy jakobínské menšiny prosadit vlastní společenské ideály.
Postupnou likvidací svých politických odpůrců i osatních skupin HORY (dantonovců, hébertovců) se vedoucí skupina jakobínů
kolem M. Robespierra dostávala do politické izolace; jejím důsledkem byl thermidorský převrat 27. 7. 1794, jímž se po popravě
jakobínů dostali k moci představitelé velké buržoazie, kteří svou politikou (rušení revolučních opatření, uzavření mírových smluv
s protifrancouzskou koalicí aj.) připravili cestu k nástupu Napoleonovy vojenské diktatury, samovlády a císařství. Velká
francouzská revoluce měla výjimečný historický význam a ohlas ve světě. Uvolnila cestu rozvoje kapitalismu, položila základ
nových politických institucí a demokratického zřízení a dokončila proces formování novodobého francouzského národa.

pravice, část politického spektra. Původně zástupci šlechty a kléru, kteří

seděli ve Francouzském národním shromáždění za Velké francouzské
revoluce na pravé straně.
girondisté [žirondysté], parlamentní frakce (podle departementu
Gironde) umírněných republikánů za Velké francouzské revoluce; tvořili ji
představitelé obchodní a průmyslové buržoazie (J. P. Brissot, 1754 – 1793; P. Vergniaud, J.
 13

A. Condorcet aj.) . Prosazovali hospodářský liberalismus, odmítali popravu krále a státní centralismus. Rozhodující vliv měli po
oddělení od jakobínů v roce 1792; za jakobínského teroru čelní představitelé girondistů 31. 10. 1793 zatčeni a popraveni.

levice, část politického spektra, která se sociálně identifikovala se zájmy

středních a nižších vrstev společnosti. Původně demokratická a liberální
část Francouzského národního shromáždění, jejíž členové zasedali v
parlamentu nalevo.
jakobíni, příslušníci nejvýznamnějšího politického klubu za Velké
francouzské revoluce, založeného v roce 1789. Jádrem klub bretaňských poslanců třetího
stavu, kteří se v Paříži scházeli v bývalém klášteře sv. Jakuba (odtud název); původní název Společnost přátel ústavy. Spolu s
kluby jakobínů vytvořena organizace i mimo Paříž, která se stala střediskem postupující politické diferenciace. V roce 1791 se
oddělili FEUILLANTI, 1792 GIRONDISTÉ. Radikální j. (M. Robespierre, J.-P. Marat, G. J. Danton, L. Saint-Just) se podíleli na
přípravě květnového povstání v roce 1793 a v září téhož roku jako vůdčí složka Hory nastolili revoluční teror (viz též VÝBOR
VEŘEJNÉHO BLAHA). Vyostřování teroru (popravy hébertovců, dantonovců) vedlo k jejich postupné izolaci, proti vedoucí
skupině se postavila většina v konventu (tzv. Bažina). 8. thermidoru (26. 7.) 1794 byli radikální jakobíni zatčeni a po
neúspěšném povstání přívrženců dalšího dne popraveni. V listopadu 1794 klub rozpuštěn, pokus o jeho znovuzaložení v roce
1799 zmařen.
Mezi nejvýznamnější osobnosti dějin přelomu 18. a 19. století nepochybně
patří Napoleon I. Bonaparte, pův. Napoléone Buonaparte, * 15. 8. 1769,
† 5. 5. 1821, francouzský císař v letech 1804 – 14 a v březnu až červnu 1815; potomek
korsické šlechtické rodiny. Po rozchodu s korsickým separatismem uprchl do Francie a v roce 1793 se přimkl k Hoře; za osobní
podíl na dobytí Toulonu byl jmenován generálem. V roce 1795 potlačil roajalistické povstání v Paříži a sblížil se s
DIREKTORIEM; v roce 1796 velitel italské armády. Roku 1797 donutil Rakušany k uzavření míru, v letech 1798 – 99 vedl tažení
do Egypta, roku 1799 provedl státní převrat. Podle nové ústavy byl jmenován prvním konzulem, v srpnu 1802 doživotním
konzulem. Obnovil systém sesterských republik v Itálii, reorganizoval státní správu a vybudoval armádu. Upevňoval
republikánskou diktaturu, která přerostla v diktaturu osobní, v roce 1804 vyhlásil císařství. Roku 1805 koruno ván králem Itálie
(Horní Itálie), své bratry Josefa, Ludvíka, Jerôma a švagra J. Murata dosadil jako krále teritorií závislých na Francii. Zvítězil ve
druhé KOALIČNÍ VÁLCE, revoluční boj proti církvi ukončil roku 1801 konkordátem s papežem. V roce 1804 vydal Code civil,
který ovlivnil vývoj evropského práva. V roce 1806 byl pod jeho protektorátem vytvořen RÝNSKÝ SPOLEK. Napoleonova
expanzionistická politika a střetnutí imperiálních cílů Francie a Velké Británie vedly v roce 1803 k válce, k níž se přidružily další
kontinentální války (viz též NAPOLEONSKÉ VÁLKY); během nich zajistil Francii mocenskou převahu nad státy západní a
střední Evropy. Výsledkem nové politické situace a mocenských kalkulací byl v roce 1810 jeho druhý sňatek s dcerou
rakouského císaře Františka II.
Porážka ve válce s Ruskem roku 1812 přispěla k rozpadu císařství . V
roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Roku
1815 se opět trůnu zmocnil (STODENNÍ CÍSAŘSTVÍ); po prohrané bitvě u Waterloo 22. 6.
1815 abdikoval. Poslední roky života strávil jako zajatec Britů na ostrově sv. Heleny.

2. 12. 1805 u Slavkova svedena bitva RAKOUSKO-FRANCOUZSKÉ VÁLKY.

Napoleonovo vojsko (73 000 mužů, 250 děl) porazilo spojenou rusko-rakouskou armádu vedenou M. I.
Kutuzovem (87 000 mužů, 350 děl). Francouzi ztratili 12 000 mužů, spojenci přes 27 000 mužů a většinu
dělostřelectva. Vítězstvím u Slavkova donutil Napoleon I. Rakousko k podpisu BRATISLAVSKÉHO MÍRU .
rakousko-francouzské války a) vojenské střetnutí 1805 mezi Rakouskem, Švédskem, Velkou Británií a Ruskem na straně jedné
a Francií, Španělskem a některými německými státy na straně druhé. Francouzské vojsko zahájilo v září 1805 útok v jižním
Německu a Itálii, během října bylo rakouské vojsko obklíčeno u Ulmu a donuceno ke kapitulaci. V Itálii Rakuš ané zvítězili v bitvě
u Caldiera. Po příchodu dalších posil z Ruska zaútočili spojenci na Francouze u SLAVKOVA; po Napoleonově vítězství bylo
Rakousko donuceno 26. 12. 1805 uzavřít BRATISLAVSKÝ MÍR. Výsledkem války bylo založení RÝNSKÉHO SPOLKU a
likvidace SVATÉ ŘÍŠE ŘÍMSKÉ; b) vojenské střetnutí v roce 1809 mezi Rakouskem a koalicí Francie a zemí rýnského spolku.
Rakousko 9. 4. 1809 vyhlásilo Francii válku a zahájilo operace v Německu, Itálii, Dalmácii a Haliči. Napoleon I. porazil rakouské
vojsko u Řezna a pronikl až k Vídni; v bitvě u ASPERNU byl sice poražen (poprvé ve své vojenské kariéře), ale v bitvě u
WAGRAMU donutil rakouskou armádu k ústupu. Rakousko nuceno uzavřít 14. 10. 1809 schönbrunnský mír a stát se
spojencem Francie; c) vojenské střetnutí 1859 mezi Rakouskem na straně jedné a Francií se Sardinským královstvím na straně
druhé. Rakousko zahájilo vojenské operace v dubnu 1859, nedokázalo však zabránit spojení francouzského a sardinského
vojska. Po porážkách u Magenty a SOLFERINA donuceno v listopadu 1859 k uzavření curyšského míru, kterým ztratilo
Lombardii ve prospěch Sardinského království. Následkem války částečně liberalizován režim v Rakousku (viz též ŘÍJNOVÝ
DIPLOM, ÚNOROVÁ ÚSTAVA).

Po Vídeňském kongresu vytvořily roku 1815 tři tehdejší mocnosti tzv. Svatou
alianci, za účelem obrany polit. uspořádání Evropy. Akt Svaté alince podepsal
ruský car Alexandr I., rak.císař František I. a pruský král Friedrich Vilém III.
Vládlo se v nich dle křesťanských zásad, a absolutisticky. To znamená, že nebyly
 14

respektovány principy demokracie. Přibližně roku 1822 se začala aliance

roupadat na blok konstitučních a absolutist. monarchií. Její existenci pak
ukončila revoluce v r. 1848.
Metternich Clemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže, * 15. 5. 1773, † 11. 6. 1859, rakouský politik a diplomat. V roce 1795 získal
sňatkem český inkolát. Po porážce Rakouska Napoleonem I. v bitvě u Slavkova vyslanec v Paříži. 1809 ministr zahraničí, 1810 kancléř.
Pozoruhodnými diplomatickými jednáními posílil oslabenou pozici Rakouska; na jeho podnět provdána dcera císaře Františka I. Marie
Louisa za Napoleona I., čímž Metternich zajistil monarchii klid k obnově sil. Spojenectví s Francií mělo relativní platnost; po krachu
Napoleonova tažení do Ruska vyčkával se vstupem do obnovující se protinapoleonské koalice a neutralitu porušil až v roce 1813, kdy bylo
jasné, že Rakousko nebude v roli mírového prostředníka.
Po úspěchu koalice v bitvě u Lipska a po dobytí Paříže předsedal vídeňskému kongresu 1814 – 15 a inicioval zrod SVATÉ ALIANCE.
Zastánce nehybného “světového řádu” udržovaného absolutistickou vládou. Pro rakouskou panující dynastii dosáhl absolutní moc, na které
.
se aristokracie podílela jen prostřednictvím služby ve státních úřadech

Metternichovský absolutismus- zajistil stabilitu rozvrstvení společnosti, od

roku 1815 až do pol. 30. let 19. stol. v podstatě nereflektující západoevropský
proces modernizace a kapitalizace společenských vztahů. Zbrzdil rozvoj
národního vědomí v Rakousku. Metternich Odstoupil během v březnu 1848 –
1849
Bachův absolutismus – politický systém v habsburské monarchii v
letech 1851 – 59 neoabsolutismus; režim, který popíral ústavnost z let 1848 – 49 a nastoloval
absolutistické a centralistické formy vlády. Právně byl podložen KABINETNÍMI LISTY ze srpna 1851, které zavedly
přímou odpovědnost ministrů císaři, a SILVESTROVSKÝMI PATENTY, které zrušily OKTROJOVANOU ŘÍŠSKOU ÚSTAVU.
Došlo k politicko-správní a soudní reorganizaci Rakouska v byrokratický stát, jemuž v zavádění deformovaných liberálních
reforem, především v obchodní a živnostenské oblasti, neměla překážet žádná národní a kulturní aktivita “zdola”. A. Bach nebyl
jediným tvůrcem neoabsolutismu; byl připravován též F. Schwarzenbergem aj. Oproti tzv. metternichovskému absolutismu se
neoabsolutismus snažil udržet stav politické nehybnosti při provádění reforem shora.

Havlíček Borovský Karel, * 31. 10. 1821, † 29. 7. 1856, český novinář, spisovatel a politik. Studoval filozofii na
univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. 1843 – 44 působil jako
vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil dílo N. V. Gogola) a napsal 78 epigramů. Výběr z nich
vydal 1845 v pěti částech (Církvi, Královi, Vlasti, Múzám, Světu). Kriticky hodnotil ruské společenské poměry (dojmy vylíčil v Obrazech z
Rusi). V roce 1846 převzal redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech napadl neplodné a
sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec? Založil
Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1949 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850
Za
vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské.

novinářskou činnost 1851 – 55 internován v Brixenu, kde napsal satirické

skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal
absolutismus a světskou i církevní reakci. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými
argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od dogmat, mýtů a iluzí.

K rakousko-uherskému vyrovnání došlo v roce 1867. Příčina , proč k němu

rakouská vláda přikročila, byla především v oslabení Rakouska po prohrané
prusko-rakouské válce /bitva u Sadové červenec 1866/. Rakouské císařství se tak
přeměnilo v unii dvou států formou rak.-uherského vyrovnání /dualismus/.
Vznikla tak K.u k. /Kaiserlich und königlich/ monarchie / Dualist. Státní útvar
právně zdůvodnila prosincová ústava /21.12.1867/

Ve 2.pol.19.století se změnila politická mapa Evropy. Došlo ke vzniku dvou

velkých států.: Itálie /1858-1870/ a Německa /1865-1871/
 15

pomocné vědy historické

jsou vědní disciplíny, které podrobují historické kritice produkty lidské činnosti, zvláště pak písemnou pozůstalost. Za určitých
okolností se takovou disciplínou může stát jakýkoli vědní obor nebo jeho část (medicína, astronomie, chemie ap.). Soubor takto
chápaných věd se stabilizoval na základě středověkého materiálu pro potřeby MEDIEVISTIKY, ale vyvíjí se v souvislosti s
rozšířením vědeckého zájmu o novověk.
Pomocné vědy historické v užším slova smyslu se dělí na ty, které hodnotí a analyzují vnější a vnitřní znaky pramenů
(PALEOGRAFIE, CHRONOLOGIE historická, METROLOGIE HISTORICKÁ, GENEALOGIE, historická statistika a historická
topografie),
a na pomocné vědy historické materiálové (DIPLOMATIKA, KODIKOLOGIE, SFRAGISTIKA, HERALDIKA, NUMISMATIKA a
EPIGRAFIKA). Někdy se mezi pomocné vědy historické v užším smyslu řadí i HISTORICKÁ GEOGRAFIE.

kodikologie, pomocná věda historická studující rukopisy neúřední

povahy ve všech jejich genetických a textologických souvislostech.
Zjišťuje vlastnosti a vnitřní i vnější znaky rukopisů, objasňuje jejich
vznik a funkci a zařazuje je do kulturního vývoje společnosti.

paleografie, věda zabývající se písmem a jeho vývojem. Jako pomocná

věda historická usiluje o správné čtení, místní a chronologické zařazení písemných památek
bez ohledu na jejich charakter. Popisuje, hodnotí a třídí písmo a stanoví jeho funkci v
historickém vývoji společnosti. Paleografie zabývající se studiem novověkého písma se
nepřesně nazývá neografie.

sfragistika, věda zabývající se pečetěmi jako historickým pramenem.

Objasňuje jejich vznik, vývoj a funkci v širších souvislostech. Jako pomocná věda historická
je úzce spjata s diplomatikou a je též důležitým pramenným východiskem pro heraldiku,
numismatiku, genealogii a dějiny umění.

heraldika, jedna z pomocných historických věd; zabývá se vznikem,

užíváním, popisem a významem erbů. Pojmenování podle herolda, znalce
erbovních zvyklostí. Součástí heraldiky je blasonování (popisování erbů), historizování
(výklad dějin a vývoje konkrétního znaku) a kritizování (rozbor a posouzení znaku). Výsledky
heraldických výzkumů využívá sfragistika, genealogie, dějiny umění aj. obory. V současnosti
pozornost zaměřena i na městskou a obecní heraldiku.

chronologie, věda o určování a měření času, o jeho způsobech a o

prostředcích k tomu používaných; a) chronologie matematická shrnuje
astronomické poznatky o pohybu Země, Měsíce a zdánlivém pohybu Slunce a na jejich
základě stanoví objektivní jednotky k měření času (viz též DEN, ROK); b) chronologie
historická sleduje způsoby měření času v jednotlivých kulturních oblastech v průběhu vývoje.
Jako pomocná věda historická poskytuje historická chronologie nezbytná poučení pro
převádění chronologických údajů užívaných v minulosti na dnešní způsob. Česká základní
chronologická příručka Rukověť křesťanské chronologie od G. Friedricha (1934); c)
chronologie geologická určuje časovou škálu obsahující historii Země od doby vzniku před
4,6 mld. let a zahrnující éry hadean (4,6 – 4,0 mld. let), archaikum (4,0 – 2,7 mld. let),
proterozoikum (2,7 – 0,57 mld. let), paleozoikum, prvohory (570 – 245 mil. let), mesozoikum,
druhohory (245 – 65 mil. let) až po kenozoikum (65 – 0 mil. let). Éry se dělí na periody (např.
 16

éra druhohory se dělí na periody trias, jura a křída), periody na epochy, epochy na věky a
věky na chrony.

numismatika, vědní diciplína, jejímž předmětem i hlavním pramenem

jsou platební prostředky, tj. předmincovní platidla, mince a další
kreditní platidla (mince z obecného kovu, státovky, bankovky, směnky
apod.) a početní peníze. Cílem je zkoumání funkce těchto prostředků v procesu
společenské směny od nejstarších dob až po současnost.