Stránka 1 z 271

Stránka 2 z 271
 JEANIENE
FROST
Noční lovci 1

Jednou nohou
v hrobě
FANT0M Print

Stránka 3 z 271
 Jeaniene Frost v nakladatelství
Fantom Print

FANT0M Print

Noční lovci
Na půl cesty do hrobu
Jednou nohou v hrobě
Nenávist až za hrob 1

1
Připravujeme, české názvy se mohou ještě změnit
Stránka 4 z 271
 1. kapitola
Čekala jsem před rozlehlým, čtyřpatrovým sídlem, které v
Manhassetu vlastnil pan Liam FIannery. Nešlo o společenskou
návštěvu, to by při pohledu na mě poznal každý. Dlouhý plášť jsem
si nechala rozepnutý, aby byly jasně vidět zbraň, podpažní pouzdro i
odznak agenta FBI. Kalhoty i halenku jsem měla volné, aby se mi
pod látkou narýsovalo na deset kilo stříbrných zbraní, které jsem
měla připevněné k pažím a nohám.
Na zaklepání mi otevřel postarší muž v obleku. „Zvláštní agentka
Catrina Arthurová,“ představila jsem se. „Přišla jsem za panem
FIannerym.“
Catrina nebylo mé pravé jméno, ale stálo na mém odznaku.
Dveřník po mně hodil rozladěným pohledem.
„Podívám se, jestli je pan FIannery doma. Počkejte tu.“
Věděla jsem, že pan FIannery doma je. Také jsem věděla, že pan
FIannery není člověk a že člověk není ani dveřník.
No, vlastně ani já jsem nebyla člověk, ale z nás tří mně jediné
bilo srdce.
Po několika málo minutách se dveře znovu otevřely. „Pan
FIannery vás přijme.“
To byla jeho první chyba. A pokud do toho budu mít co mluvit,
stane se taky jeho poslední.
První, co mi problesklo hlavou, když jsem vešla do domu Liama
FIanneryho, bylo: Páni! Stěny byly obložené ručně vyřezávaným
dřevem, podlahu tvořil skutečně draze vyhlížející mramor, a kam až

Stránka 5 z 271
oko dohlédlo, interiér zdobily vkusně rozmístěné starožitnosti. Být
mrtvý rozhodně neznamená, že si to nemůžete náležitě užít.
Místnost se naplnila mocí a mně vstaly chloupky na zátylku.
FIannery nemohl vědět, že to dokážu vycítit a stejně tak poznat, že
dveřník je ghúl. Možná vypadám průměrně, jako úplně obyčejná
žena, ale v rukávech si schovávám pár triků. A samozřejmě také
několik nožů.
„Agentko Arthurová,“ ozval se FIannery. „Nejspíš jste tady kvůli
mým dvěma zaměstnancům, ale policii jsem už vypověděl, co vím.“
Měl britský přízvuk, což v kombinaci s irským jménem znělo
poněkud zvláštně. Už jen z tónu jeho hlasu mě lehce zamrazilo na
páteři. Britský přízvuk pro mě znamenal mnoho vzpomínek.
Otočila jsem se. FIannery vypadal mnohem lépe než na fotce ze
složky FBI. Bledá pokožka, průsvitná téměř jako křišťál, se v
kontrastu k světle hnědé košili jako by třpytila. Pokud mám o upírech
říct něco pozitivního, pak to, že mají úchvatnou pokožku. Liamovy
oči měly čistě tyrkysovou barvu a kaštanové vlasy mu spadaly za
límeček košile.
Byl to pěkný chlap. Ten svoji večeři určitě neděsí. Ale
nejpůsobivější na něm byla aura. Vyzařovala z něj v chvějících se
vlnách naplněných mocí. Nebylo žádných pochyb, že přede mnou
stojí upír Mistr.
„Ano, jedná se o Thomase Stillwella a Jeroma Hawthoma. Úřad
si cení vaší spolupráce.“
Jediné, co jsem chtěla touto zdvořilostní návštěvou zjistit, bylo,
kolik lidí se v domě pohybuje. Natahovala jsem uši, jak to jen šlo, ale
pokud jsem mohla říct, tak tady nebyl nikdo kromě FIanneryho, jeho
ghoulího dveřníka a mě.
„Ale jistě. Cokoli, abych pomohl právu a pořádku,“ odpověděl a
v hlase bylo slyšet skryté pobavení.
'Bude vám příjemnější popovídat si tady?“ zeptala jsem se a
rozhlédla se, abych vypozorovala co nejvíce detailů domu. „Nebo
byste dal přednost většímu soukromí v jiné místnosti?“
Pomalým krokem přecházel halou. „Agentko Aríhurová, pokud si
se mnou chcete promluvit soukromě, pak mi říkejte Liame. A

Stránka 6 z 271
skutečně doufám, že chcete hovořit o něčem zajímavějším, než je
nudné téma Jeroma a Thomase.“
Rozhodně jsem měla v plánu si s ním popovídat, jakmile dostanu
Liama do soukromé pracovny. Jelikož byl zapletený do smrti svých
dvou zaměstnanců, objevil se Liam na mém seznamu úkolů, ačkoli
jsem neměla v úmyslu ho zatknout. Obyčejní lidé na upíry nebo
ghúly nevěřili, takže se s vraždícími jedinci nezacházelo klasickou
právní cestou. Ne, byla zřízena tajná jednotka Národní bezpečnosti a
její šéf Don pak poslal mě. Ve světě nemrtvých o mně kolovaly jisté
zvěsti, to je pravda. Takové, které se během mé služby v jednotce
ještě různě přikrášlily a narůstaly, ale jen jeden upír věděl, kdo
doopravdy jsem. A toho jsem neviděla už více než čtyři roky.
„Liame, řekněte mi, že právě neflirtujete s federální agentkou,
která vyšetřuje vaši spoluúčast na dvojnásobné vraždě.“
„Catrino, nevinný muž se o právní soukolí nestará, pokud je
zatím slyšet jen v dáli. Přinejmenším mohu pochválit federální úřad
za to, že poslal vás, abyste si se mnou promluvila. Jste překrásná
žena. A také mi připadáte poněkud povědomá, ačkoli jsem si jistý, že
bych si pamatoval, kdybychom se již někdy setkali.“
„Nesetkali jsme se,“ odpověděla jsem okamžitě. „Věřte mi, mě
byste si pamatoval.”
Nemyslela jsem to jako lichotku, ale on se uchechtl, jako bych
něco takového naznačila. Nezamlouvalo se mi to.
„To se vsadím.“
Ty namyšlenej grázle. Uvidíme, jak dlouho ti ten drzý úsměv
vydrží.
„Zpátky k naší záležitosti, Liame. Promluvíme si tady, nebo
někde v soukromí?“
Poraženě si povzdechl. „Pokud na tom trváte, pak budeme mít
větší pohodlí v knihovně. Pojďte se mnou.“
Následovala jsem ho přes další okázalé a prázdné místnosti do
knihovny. Brala dech, byl to pokoj plný stovek a stovek starých i
nových knih.
V prosklené vitrínce byly uchovány dokonce i svitky, ale mou
pozornost zaujal velký umělecký kousek na zdi.
„Vypadá to… primitivně.“

Stránka 7 z 271
 Na první pohled to připomínalo dřevo nebo slonovinu, ale při
bližším pohledu to vypadalo jako kosti. Lidské kosti.
„Vytvořili to Aboriginci, je to staré téměř tři staletí. Darovali mi
to přátelé při mém pobytu v Austrálii.“
Liam přistoupil blíž a v tyrkysových očích se mu objevil
smaragdový záblesk. Věděla jsem, co ta zeleň znamená. Chtíč i hlad
se u upírů projevovaly stejně. V obou případech se jim oči rozzářily
smaragdovou zelení a vycenili tesáky. Liam byl bud' hladový, nebo
nadržený, ale já neměla zájem uspokojit ani jednu z jeho tužeb.
Zazvonil mi telefon. „Slyším,“ zvedla jsem ho.
„Agentko Arthurová, stále vyslýcháte pana FIanneryho?“ zeptal
se můj zástupce Tate.
„Ano. Měla bych být hotová do třiceti minut.“
Přeloženo: Pokud se do půl hodiny neozvu, Tate sem vrazí i s
celým mým týmem.
Tate bez dalších řečí zavěsil. Nesnáší, když se snažím věci vyřešit
sama, ale to je jeho problém. FIanneryho dům byl tichý jako hrobka,
možná jí i byl, a už uplynul nějaký čas od chvíle, kdy jsem se
naposledy postavila upířímu Mistrovi.
„Předpokládám, že vám policie řekla, že těla Thomase Stillwella
a Jeroma Hawthoma byla nalezena téměř bez krve. A neměli žádná
viditelná zranění, která by tuto ztrátu mohla způsobit,“ skočila jsem
do toho rovnýma nohama.
Liam pokrčil rameny. „Má na to Úřad nějakou teorii?“
Měli jsme více než jen teorii. Věděla jsem, že Liam by uzavřel na
hrdlech Thomase i Jeroma ranky kapkou své krve ještě předtím, než
by zemřeli. A pak jen bum, a zůstanou tu dvě vysátá těla a žádná
pozvánka na shromáždění upírů – pokud tedy sami nevíte, co hledat.
„Vy jí máte, že?“ opáčila jsem.
„Víš, jakou mám teorii, Catrino? Myslím, že chutnáš stejně
sladce, jako vypadáš. Po pravdě jsem nepomyslel na nic jiného od
chvíle, kdy jsi sem vešla.“
Neodporovala jsem, když Liam překonal vzdálenost mezi námi a
zvedl k sobě mou tvář. Koneckonců tohle odvede jeho pozornost lépe
než co jiného.

Stránka 8 z 271
 Rty měl stejně chladné jako já a vibrovaly energií, má ústa se tak
pod dotekem těch jeho chvěla. Líbal skvěle, procítěně, věděl, jak
polibek prohloubit. Na minutu jsem si dovolila si to užít – bože, čtyři
roky celibátu mi už lezly na mozek – a pak jsem se rozhodla konečně
ukázat, proč jsem přišla.
Objala jsem ho pažemi a za jeho zády si jednou rukou z rukávu
druhé vytáhla dýku. V tu chvíli si mě přitiskl k sobě a ucítil zbraně
pod látkou kalhot.
„Co to sakra…“ zamumlal a odtáhl se.
Usmála jsem se. „Překvápko.“ A pak jsem zaútočila.
Měl to být smrtící úder, ale Liam byl rychlejší, než jsem
předpokládala. Ve chvíli, kdy jsem provedla výpad, mi podrazil
nohy, takže stříbro minulo jeho srdce jen o několik málo centimetrů.
Než abych se pokusila udržet na nohou, padla jsem, převalila se a
vyhnula se tak kopu, který mi mířil na hlavu. Liam se ve sledu
plynulých pohybů znovu pokusil o výpad, ale pak sebou cukl, když
jsem po něm vrhla nože a tři z nich se mu zabodly do hrudi.
Zatraceně, zase jsem minula srdce.
„Svatý Kriste Ježíši!“ zvolal Liam. Přestal předstírat, že je
člověk, oči se mu naplno rozzářily zelení a z horní čelisti mu
vystřelily tesáky. „Ty musíš být proslulá Zrzavá smrtka. Co přivádí
do mého domu tu, jíž se bojí i upíři?“
Znělo to zaujatě, ale nebál se. Přesto vypadal ostražitě, a zatímco
jsem se zvedala na nohy, obcházel mě v kruhu. Odhodila jsem plášť,
abych měla lepší přístup ke zbraním.
„To co obvykle,“ odpověděla jsem. „Ty zabíjíš lidi. Já vyrovnám
skóre.“
Liam obrátil oči v sloup. „Věř mi, drahá, že Jerome i Thomas
věděli, do čeho jdou. Ti zmetci se mě pokusili okrást. V dnešní době
je těžké najít kvalitní zaměstnance.“
„Jen pokračuj, hezounku. Stejně mě to nezajímá.“
Protáhla jsem si krční svaly a vzala do dlaní další nože. Ani jeden
z nás nemrkl, zatímco jsme čekali, až protivník udělá další krok.
Liam netušil, že vím, že si zavolal o pomoc. Slyšela jsem, jak se k
nám pomalu, děsivě tiše blíží ghúl. Liam tím prázdným tlacháním jen
kupoval trochu času.

Stránka 9 z 271
 Potřásl hlavou, jako by sám sobě něco vyčítal.
„To, že ses objevila, mě mělo varovat. Říká se, že Zrzavá smrtka
má vlasy rudé jako krev, oči šedé jako dým a pokožku… hmmm, ta
je skutečně jiná. Ještě nikdy jsem neviděl tak překrásnou pokožku na
těle pouhého Člověka. Kriste, holčičko, ani jsem neměl v plánu tě
kousnout. Tedy ne tak, jak myslíš.“
„Lichotí mi, že mě chceš jak ošukat, tak zabít. Skutečně, Liame,
je to od tebe milé.“
Zakřenil se. „Koneckonců, Valentýna bylo teprve minulý měsíc.“
Nutil mě couvat ke dveřím a já mu vyhověla. Zcela na efekt jsem
vytáhla z nohavice svůj nejdelší nůž o velikosti téměř meče a
zaměnila ho za vrhací nože, které jsem stále svírala v dlani.
Liamův úšklebek se ještě rozšířil. „Působivé, ale pořád jsi
neviděla mé kopí. Odhoď ty hračky a já ti ho ukážu. Vlastně, pokud
bys chtěla, můžeš si nechat několik nožů. Pak to bude jen o to
zajímavější.“
Vrhl se vpřed, ale já mu na ten trik neskočila. Místo toho jsem po
něm levou rukou vrhla pět nožů a převalila se, abych se vyhnula
ghúlovi za sebou. Jediným úderem jsem plnou silou vrazila stvůře do
krku nůž.
Vyšel ven druhou stranou. Ghúlova hlava se za jednu krátkou
sekundu otočila kolem krční páteře, doširoka vytřeštěné oči mě
pozorovaly, než hlava padla na zem. Existuje jediný způsob, jak zabít
ghúla. Přesně tenhle.
Liam si vytáhl čepele z těla, jako by to byla párátka.
„Ty mrcho, teď to schytáš! Magnus byl mým přítelem po čtyřicet
let!“
A tím skončilo naše plané tlachání. Liam se ke mně neuvěřitelnou
rychlostí rozběhl. Jedinými zbraněmi mu byly tělo a zuby, ale i ty
dokázaly nahnat hrůzu. Liam mě udeřil pěstí, a já mu nezůstala nic
dlužná. Několik minut jsme se navzájem mlátili a odkopávali si z
cesty každý stůl a křeslo, které nám přišlo pod nohy. Nakonec mě
hodil přes celou místnost a já narazila do toho nezvyklého
uměleckého kousku, který jsem chvíli předtím obdivovala. Když ke
mně přistoupil, vší silou jsem ho kopla a on přistál zády na vitrínce

Stránka 10 z 271
se svitky. Rychle jsem vytrhla ze zdi skulpturu a hodila mu ji na
hlavu.
Liam se přikrčil a zanadával, když se za ním socha rozpadla na
stovky úlomků.
„To nemáš proklatě žádný respekt k umění? Ta socha byla starší
než já! A jak jsi, u všech svátých, přišla k těm očím?“
Nepotřebovala jsem se podívat do zrcadla, abych pochopila, o
čem mluví. Mé původně šedé oči nyní zářily stejně zeleně jako
Liamovy. Bojem vyšlo najevo, jaký odkaz ve mně zanechal můj
neznámý upíří otec.
„Ta skládačka z kostí byla starší než ty, jo? Takže ti je kolik? Dvě
stě pade? Na to jsi mnohem silnější. Už mi cestu zkřížili sedmisetletí
upíři, kteří mohli o moci, jakou vládneš ty, jen snít. Zabít tě bude
zábava.“
Bože, pomoz mi, ale tentokrát jsem nežertovala. Probodnout
upíra a nechat tým, aby si přišel pro ostatky, nebyl sport pro zábavu.
Liam se zašklebil. „Dvě stě dvacet, drahoušku. Počítáno v letech
bez pulzu. Ta léta předtím byla plná chudoby a mizérie. Londýn byl
tehdy plný splašků. Nyní vypadá mnohem lépe.“
„Velká škoda, že ho znovu nespatříš.“
„O tom pochybuji, drahoušku. Myslíš, že zabít mě bude zábavné?
Já vím, že ošoustat tě bude zábava neskonale větší.“
„Tak pojď, ať zjistíme, co v tobě je,“ vysmála jsem se mu.
Přeletěl přes místnost – příliš rychle, než abych se mu stihla
vyhnout – a brutální silou mě udeřil do hlavy. V mozku mi
explodovalo bílé světlo, a kdybych byla obyčejný člověk, už
bych si to mířila do hrobu. Já ale nikdy obyčejná nebyla, takže
zatímco jsem se snažila přemoct pocit na zvracení, rychle jsem na
úder zareagovala.
Padla jsem bezvládně na zem, ústa jsem nechala otevřená, oči
jsem protočila v sloup a hrdlo nechala lákavě odhalené. Poblíž mé
uvolněné paže ležel vrhací nůž, který si vytrhl z hrudi. Kopne do mě
Liam, dokud ležím na zemi, nebo se pokusí zjistit, jak špatně na tom
jsem?
Risk se vyplatil. „Tak je to lepší,“ zamumlal Liam a poklekl vedle
mě. Rukama mi přejížděl po těle a pak v údivu zamručel.

Stránka 11 z 271
 „Tomu se říká armáda jednoho.2 Ta ženská má u sebe celý
proklatý arzenál.“
Bez emocí mi rozepnul kalhoty. Nejspíš mi chtěl odebrat nože, to
by od něj bylo dozajista chytré. Když mi ovšem přetahoval kalhoty
přes boky, zarazil se. Špičkami prstů mi přejel přes tetování, které
jsem si nechala na bok udělat před čtyřmi lety, když jsem v Ohiu
nechala za sebou minulý život, abych žila ten, co mám teď.
Vycítila jsem svou šanci, pevně jsem uchopila poblíž ležící dýku
a zabořila ji do Liamova srdce. Jeho šokovaný pohled se střetl s
mým.
„Myslel jsem si, že když mě nezabil Alexander, nezabije mě už
nic…“
Akorát jsem se chystala pootočit zápěstím a ukončit to s ním,
když mi to docvaklo. Loď jménem Alexander. Je z Londýna a mrtvý
kolem dvou set dvaceti let. Měl sochu vytvořenou Aboriginci, daroval
mu ji přítel v Austrálii…
„Který z nich jsi?“ zeptala jsem se a pevně držela nůž. Pokud by
se pohnul, čepel by mu rozřezala srdce. Dokud se nehýbe, nůž ho
nezabije. Zatím.
„Co“
„V roce 1788 přistála v trestanecké kolonii v Jižním Walesu loď
jménem Alexander. Na palubě byli i Čtyři odsouzenci. Jeden utekl
brzy po přistání. O rok později se vrátil a zabil všechny kromě tří
svých přátel, z nichž jeden byl přeměněný v upíra o své vlastní vůli,
dva z donucení. Vím, kdo z nich nejsi, tak mi řekni, který z nich jsi.“
Pokud to bylo vůbec možné, pak právě vypadal ještě udiveněji,
než když jsem mu vrazila dýku do srdce., Jen několik lidí na světě
zná ten příběh.“
Lehounce jsem se opřela o dýku, čímž se mu zabořila do srdce o
ždibec hloub. Pochopil, chytrý chlapec.

2
„Anny of One“, čili „armáda jednoho“ byl verbovací slogan
americké armády používaný v letech 2001 – 2006. Upustilo se od něj
po relativně krátké době, jelikož odporoval myšlence týmové práce
(pozn. překl.)

Stránka 12 z 271
 „Ian. Jsem Ian.“
A do prdele! Ležel na mně muž, který před dvěma sty a dvaceti
lety proměnil lásku mého života v upíra. Tomu se říká ironie.
Liam nebo Ian se sám doznal k vraždě. Pravda, jeho zaměstnanci
mu možná, a možná také ne, něco ukradli. Svět nikdy nepřál
hlupákům. Jakmile upírům o něco šlo, hráli podle jiných pravidel.
Svůj majetek si bezpodmínečně chránili. Pokud Thomas a Jerome
věděli, co je zač, a něco mu ukradli, museli vědět, jaké následky je
čekají. Ale o to mi teď nešlo. Nakonec vyšla najevo jedna
nepopiratelná pravda – možná jsem Bonese opustila, ale nedokážu
zabít toho, kdo ho ke mně přivedl.
Jo, sentiment je mé druhé jméno.
„Liame nebo Iane, čemu dáváš přednost, teď mě hodně dobře
poslouchej. Oba vstaneme. Já vytáhnu nůž a ty pak utečeš. Máš
probodnuté srdce, ale to se zahojí. Dlužím někomu svůj život a dluh
splatím na tobě.“
Pozoroval mě. Záře plynoucí z našich očí se propojily.
„Crispin.“ To jméno, skutečné Bonesovo jméno, viselo ve
vzduchu mezi námi, ale já ani nemrkla. Ian se rozesmál. „Musí to být
Crispin. Měl jsem to poznat ze způsobu, jakým bojuješ. A navíc máš
stejné tetování. Předstírat bezvědomí, to je podlý trik. On by na to
nikdy neskočil. Kopal by do tebe tak dlouho, až bys přestala
předstírat.“
„To máš pravdu,“ přikývla jsem. „To bylo také to první, co mě
Bones naučil. Jak je někdo na zemí, kopni do něj. Já pozor dávala.
Ty ne.“
„Nuže, nuže, naše malá Zrzavá smrtka. Tak to ty jsi důvod, proč
má v posledních letech tak mizernou náladu.“
Srdce se mi sevřelo radostí. Ian právě potvrdil to, v co jsem si
nedovolila ani doufat. Bones byl naživu. I kdyby mě nenáviděl za to,
že jsem ho opustila, byl naživu.
Ian využil své výhody. „Ty a Crispin, hmmm? Už několik měsíců
jsem s ním nemluvil, ale mohu ho najít. Mohl bych tě za ním i
odvést, pokud bys chtěla.“
Z pomyšlení, že bych opět viděla Bonese, mnou zavířil oblak
emocí. Abych je zakryla, vysmála jsem se mu.

Stránka 13 z 271
 „Ani za zlatý prase. Bones mě našel a udělal ze mě návnadu na
zmetky, které měl zabít. Přemluvil mě i do toho tetování. A když už
mluvíme o zlatu, až Bonese zase uvidíš, řekni mu, že mi pořád dluží
prachy. Slíbil mi podíly z kšeftů, ale peníze jsem nikdy neviděla.
Jediný důvod, proč máš dneska šťastný den, je, že mi kdysi pomohl
zachránit matku, takže mu za to dlužím a ty jsi má splátka. Ale
pokud Bonese ještě někdy uvidím, pak to bude jen přes Čepel mého
nože “
Každičké slovo se mi zabodávalo do duše, ale bylo to nutné.
Nemůžu připustit, aby se z Bonese stal cíl jen proto, že ho stále
miluju. Pokud Ian zopakuje, co jsem mu řekla, Bones bude vědět, že
to není pravda. On mi neodmítl vyplatit odměnu za práci, kterou
jsem pro něj vykonala – to já si nechtěla peníze vzít. A ani mi
nevnutil tetování. Stýskalo se mi po něm, tak jsem si nechala
vytetovat stejné zkřížené hnáty, jako má on.
, Jsi napůl upír. Září ti oči. Řekni mi… jak?“
Nejdřív jsem odpovědět nechtěla, ale pak jsem si řekla, proč ne.
Ian už mé tajemství znal. Jak už nehrálo žádnou roli.
„Jeden nově proměněný upír znásilnil mou matku a naneštěstí pro
ni bylo jeho sperma stále živé. Nevím, kdo to byl, ale jednoho dne ho
najdu a zabiju. Do té doby mi vystačí zabíjet pijavice, jako je on.“
Někde na druhé straně pokoje mi zazvonil telefon. Nepohnula
jsem se, abych ho zvedla. Místo toho jsem rychle řekla:
„To je moje záloha. Pokud to nezvednu, vtrhnou sem s posilami.
S více posilami, než kolik bys teď mohl zvládnout. Pomalu se
zvedni. Až vytáhnu nůž, ty odsud vypálíš, jako by po tobě šlo samo
peklo, a nezastavíš se.
Život ti nechám, ale odejdeš z tohoto domu a už se nevrátíš.
Dohodnuto? Rozmysli se, než odpovíš, protože já neblufuju Ian se
upjatě usmál.,,Ach, to věřím. V srdci mám tvůj nůž. To ti dává jen
pramalý důvod mi lhát.“
Ani jsem nemrkla. „Tak jdeme na to.“
Bez dalších řečí se Ian pomalu zvedl na kolena. Každý pohyb pro
něj musei znamenat ukrutnou bolest, ale jen stiskl rty a nevydal ani
hlásku. Když jsme oba stáli, opatrně jsem vytáhla Čepel z jeho zad a
pák nůž držela před sebou.

Stránka 14 z 271
 „Sbohem, Iane. Ztrať se.“
V jediné šmouze, rychlostí, která byla menší než předtím, ale
stále působivá, vystřelil ven oknem po mé levé straně. Zepředu jsem
uslyšela, jak do domu vběhli moji muži. Zbývala mi poslední věc,
kterou jsem musela udělat.
Vrazila jsem si nůž do břicha, dost hluboko, abych padla na
kolena, ale ne tak, abych si způsobila smrtelnou ránu. Když do
místnosti vběhl můj zástupce Tate, lapala jsem po dechu a má krev
stékala na krásný hustý koberec.
„Ježíši, Cat vykřikl. „Přineste sem bram!“
Dva mí další kapitáni, Dave a Juan, zmizeli, aby vyplnili rozkaz.
Tate mě zvedl a nesl ven z domu. Trhavě jsem udílela rozkazy.
„ Jeden unikl, ale nechte ho jít. Je příliš mocný. V domě už nikdo
není, ale radši to rychle projděte a pak se stáhněte. Musíme zmizet
pro případ, že by se vrátil s posilami. Zmasakrovali by nás.“
„Rychlou razii a pak se stáhněte! Stáhněte se!“ nařídil Dave a
zavřel dveře dodávky, do které mě uložili. Tate vytáhl nůž, na ránu
položil vrstvu bandáží a pak mi dal polknout několik pilulek, o
kterých farmaceutické společnosti neměly tušení.
Po čtyřech letech a s pomocí týmu geniálních vědců se mému
šéfu Donovi podařilo z krve nemrtvých vyfiltrovat látky, z nichž se
dal vyrobit zázračný lék. Obyčejným lidem dokázal jako kouzlem
vyléčit zlámané kosti nebo vnitřní krvácení. Lék jsme pojmenovali
bram, na počest spisovatele, který upíry proslavil.
„Nemělas tam jít sama,“ vyčítal mi Tate. „Zatraceně, Cat, příště
mě poslouchej!“
Bezvládně jsem se uchechtla. „Jak myslíš. Teď se na hádku
necítím.“ A pak jsem omdlela.

Stránka 15 z 271
 2. kapitola
Můj malý dvoupodlažní dům stál na konci slepé ulice. Uvnitř byl
zařízený téměř spartánsky prostě. Malý gauč v přízemí, police na
knihy pár lamp a mini bar narvaný ginem a tonikem. Kdybych
nebyla napůl upír, dávno by mi z cirhózy zkolabovala játra. Tate,
Juan ani Dave si na mou zásobu pití nikdy nestěžovali. Na to, aby se
drželi zpátky, jim stačila láhev dobrého pití a balíček karet. Škoda, že
žádný z nich nebyl nijak extra dobrým hráčem pokeru, a to ani za
střízlivá. Opijte je a pak se jen bavte, jak jejich hráčské schopnosti
mizí jako mávnutím kouzelného proutku.
Takže jak jsem přišla k životu plného pohodlí a luxusu? Můj šéf
Don mě našel, když mi bylo dvaadvacet a dostala jsem se do
drobných potíží se zákonem. Víte, takové ty blbosti, co každý někdy
napáchá z mladické nerozvážnosti. Zabila jsem guvernéra Ohia a
několik jeho lidí, protože si přivydělávali jako moderní otrokáři, kteří
prodávali ženy nemrtvým na jídlo a pro pobavení. Ano, zasloužili si
zemřít, zvláště proto, že jednou z těch žen, které se pokusili prodat,
jsem byla i já. Se svým upířím přítelem Bonesem jsme je soudili a
odsoudili podle naší vlastní spravedlnosti, čímž za námi zůstalo
mnoho mrtvých.
Poté co jsem byla zatčena, na mě výsledky lékařských vyšetření
práskly, že nejsem úplně člověk. Don mi nabídl, ať vedu jeho tajnou
jednotku „Národní bezpečnosti“, což byla nabídka, která se
neodmítá. Abych byla přesná, jeho druhou nabídkou byla smrt. Vzala
jsem tu práci. Jakou jinou možnost jsem asi tak měla?
Ovšem i přes všechny jeho nedostatky Donovi skutečně záleželo
na obraně těch, které zákony jinak nedokázaly ochránit. Mně na
jejich obraně také záleželo. To proto jsem riskovala život. Cítila
jsem, že tohle je důvod, proč jsem se narodila napůl nemrtvá, ale se
vzhledem čistě lidským. Můžu být jak návnada, tak háček na ty, kdo

Stránka 16 z 271
se plíží nocí. Nebylo to žádné „a žili šťastně“ a tak dál, to je fakt, ale
aspoň jsem mohla v dobrém slova smyslu několika lidem změnit
život, a na tom záleží.
Jak jsem se převlékala do pyžama, zazvonil mi telefon. Jelikož
bylo už téměř k půlnoci, byl to buď někdo z mých lidí, nebo Denise,
protože má matka nikdy takhle pozdě nevolá.
„Nazdar, Cat. Právě jsi přijela?“
Denise věděla, co dělám, a také věděla, co jsem. Jedné noci, kdy
jsem si hleděla svého, jsem zhatila plány upírovi, co se chystal udělat
si z jejího hrdla koktejl s deštníčkem. Než jsem ho zabila, viděla už
dost na to, aby si dala dohromady, že to nebyl člověk. Muselo se jí
přiznat, že nekřičela, neomdlela ani neudělala žádnou z těch věcí, co
by nejspíš udělal jiný člověk. Jen mrkla a řekla: „Páni, tak za tohle ti
dlužím minimálně pivko “
„Jo,“ odpověděla jsem, „akorát jsem dorazila.“
„Hm, špatný den?“ zeptala se.
A to ani netušila, že jsem strávila většinu dne čekáním, až se
vyléčím ze zranění, které jsem si způsobila vlastní rukou, a to s
pomocí bramů a s pochybnou výhodou, že nůž, jímž jsem si provrtala
vnitřnosti, byl potřísněný upíří krví.
„Ale, tak normálně. Co ty? Jak dopadlo rande?“
Zasmála se. „Právě s tebou telefonuju, tak co myslíš? Vlastně
jsem se zrovna chystala rozmrazit si tvarohový dort. Chceš se
přidat?“
„Jasně, ale mám na sobě pyžamo “
„Nezapomeň chlupaté bačkory.“ Úplně jsem viděla, jak se při
tom Denise kření. „Bez nich by to nebylo ono.“
„Zatím pa.“
Zavěsily jsme a já se usmála. Večer o samotě musí chvíli počkat.
Alespoň do okamžiku, než zmizí ten dort.
V tuto noční dobu jsou silnice Virginie téměř opuštěné, ale oči
jsem měla na stopkách, protože právě nadešla hodina, kdy nemrtví
vylézají z úkrytů. Upír si obvykle jen odskočí ulovit svačinku.
Využije moci svého pohledu a halucinogenu v tesácích, aby se napil
a zmizel, a oběť za sebou nechal s děravou pamětí a nízkou hladinou
železa v krvi. Tohle mi jako první sdělil Bones. Naučil mě o upírech

Stránka 17 z 271
všechno: jejich schopnosti (je jich kvantum!), slabiny (těch je pár a
sluneční světlo, kříže a dřevěné kůly mezi ně nepatří), jejich víru
(Kain byl první upír, za Ábelovu vraždu ho Bůh proměnil ve stvůru
na věky věků odkázanou k pití krve v připomínce toho, že prolil krev
svého bratra) a jak žijí ve společnosti s pyramidovou strukturou, v
níž nejmocnější upír vládne všem „dětem“, které stvořil. Jo, Bones
mě naučil všechno, co vím.
A pak jsem ho opustila.
Zabočila jsem a okamžitě dupla na brzdy, jelikož se mi pod auto
přimotala kočka. Vystoupila jsem a našla ji, jak leží poblíž auta.
Snažila se utéct, ale já ji chytila a prohlédla. Měla čumáček trochu od
krve a pár škrábanců, a když jsem jí pohnula tlapkou, zanaříkala.
Zlomená kost, nepochybně.
Zatímco jsem mumlala konejšivé nesmysly, vytáhla jsem z kapsy
mobil. „Právě jsem srazila kotě,“ řekla jsem Denise. „Můžeš mi najít
nejbližšího veterináře? Nemůžu ho tu jen tak nechat.“
Denise účastně sykla a pak zašla pro adresář. Po chvíli byla
zpátky na telefonu.
„Jeden poblíž místa, kde jsi, má otevřeno celou noc. Dej mi
vědět, jestli bude kotě v pořádku, ano? Dám ten dort zpátky do
mrazničky.“ Zavěsila jsem a pak zavolala veterináři, aby mě
nasměroval. Za deset minut jsem zaparkovala před Noahovou
archou3.
Přes pyžamo jsem si ještě doma přehodila kabát, ale místo bot
jsem, ano, měla modré chlupaté pantofle. Vypadala jsem jako
hospodyňka z pekel.
Muž za recepčním pultem se při mém příchodu usmál. „Vy jste ta
dáma, co právě volala? S kočkou?“
„To jsem já“
„A vy jste paní…?“
„Slečna. Cristine Russellová.“ Moje současné jméno, pocta
ztracené lásce, jelikož za svého lidského života se Bones jmenoval
Crispin Russell. Jednoho dne mě sentiment zabije.
Přátelský úsměv se ještě prohloubil. „Jsem doktor Noah Rose.“
3
Noah - angl. ekvivalent jména Noe. Pojmenování veterinární kliniky
„Noahova archa“ je odkazem na biblickou Noemovu archu (pozn. překl.).
Stránka 18 z 271
 Noah. Tím se vysvětlovalo to otřepané jméno pro veterinární
kliniku. Vzal kotě na rentgen a za pár minut se vrátil.
„Zlomená tlapka, pár škrábanců a podvýživa. Za pár týdnů by
kotě mělo být v pořádku. Je toulavé?“
„Pokud vím, tak ano, doktore Rose.“
„Noahu, prosím. Roztomilé malé kotě. Necháte si ho?“
To slovo kotě mnou projelo jako nůž, ale nedala jsem nic znát a
bez přemýšlení odpověděla.
„Ano.“
Kotě na mě upíralo očka, jako by vědělo, že se tu jedná o jeho
osud. S dlahou na hubené tlapce a s mastičkou na škrábancích
vypadalo skutečně žalostně.
„Jídlo a pořádný odpočinek, a kotě bude zase jako nové.“
„To je skvělé. Kolik vám dlužím?“
Rozpačitě se usmál. „To nechte být. Udělala jste krásnou věc. Jen
ho přineste za dva týdny, sundám mu dlahu. Kdy by se vám to
hodilo?“
„Někdy pozdě. Já, ehm, mám zvláštní pracovní dobu.“
„O večerech by to neměl být problém.“
Opět se nesměle usmál a mně něco napovědělo, že takhle vstřícně
nejedná se všemi klienty. Přesto vypadal neškodně. To se o mnoha
mužích, které jsem potkala, říct nedalo.
„Co třeba v osm večer od čtvrtka za dva týdny?“
„Dobře.“
„Děkuji vám za pomoc, Noahu. Jsem vaší dlužnicí.“ S kotětem na
ruce jsem vykročila ke dveřím.
„Počkejte!“ Obešel stůl a pak se zarazil. „Tohle bude ode mě
značně neprofesionální, ale pokud si myslíte, že jste mou dlužnicí,
ne, že byste byla, to jistě ne, ale… jsem ve městě nový a… no, moc
lidí tu neznám. Mé klientky jsou většinou starší nebo vdané a…
snažím se říct, že…“ Jen jsem nad jeho nesouvislou řečí povytáhla
obočí a on zrudnul. „Zapomeňte na to. A pokud se tu za dva týdny
neukážete, naprosto to pochopím. Omlouvám se.“
Ten chudáček byl úplné zlatíčko. Obšťastnila jsem ho rychlým,
čistě ženským pohledem, který se naprosto lišil od výhrůžky, jíž jsem
ho počastovala ve dveřích. Noah byl vysoký, tmavý a klukovsky

Stránka 19 z 271
hezký. Možná bych ho mohla dát dohromady s Denise – vždyť právě
řekla, že chlap z té poslední schůzky na ni nijak nezapůsobil.
„Dobře, Noahu, říkám ano. Vlastně jsme se s kamarádkou Denise
dohodly, že spolu zajdeme v pondělí na večeři. Budu ráda, když se
přidáte“
Dlouze vydechl. „Pondělí bude skvělé. Zavolám vám v neděli a
potvrdím to. Tohle obvykle nedělám. Bože, to zní jako klišé. Radši
vás poprosím o telefonní číslo, než vám to úplně vymluvím.“
S úsměvem jsem mu napsala číslo na mobil. Pokud to mezi ním a
Denise zajiskří, pak se vytratím ještě před moučníkem. Jestli se z něj
vyklube kretén, pak se ujistím, že si půjde vlastní cestou, aniž by ji
dál obtěžoval. K čemu jinému by taky byli přátelé?
„Prosím, nerozmyslete si to,“ řekl, když jsem mu podala papír s
číslem.
Místo odpovědi jsem jen mávla na dobrou noc.

3. kapitola
Následující pondělí mi v pět padesát zazvonil telefon. Podívala
jsem se na číslo na displeji a zamračila se. Proč mi Denise volá z
domova? Měla tu být už před patnácti minutami.

Stránka 20 z 271
 „Co se děje?“ řekla jsem místo pozdravu. „Máš zpoždění.“
Zdálo se mi, že se zhluboka nadechla. „Cat, nezlob se na mě,
ale… já nepřijdu.“
„Jsi nemocná?“ zeptala jsem se s obavami.
Opět se zhluboka nadechla. „Ne, nepřijedu, protože chci, aby sis s
Noahem vyšla ty. Sama. Řekla jsi, že je to fajn chlap.“
„Ale já nechci jít na rande!“ namítla jsem. „Souhlasila jsem s tím
proto, aby sis s ním mohla vyjít ty a měla mě jako záminku, proč
odejít, kdyby se ukázal jako debil.“
„Bože můj, Cat, já nepotřebuju další schůzku, ale ty ano! Vždyť i
moje babička má divočejší milostný život než ty! Podívej, vím, že o
tom druhým chlapovi, ať je to kdokoli, mluvit nechceš, ale jsme
kamarádky už víc než tři roky, a ty už musíš konečně začít žít.
Ohrom Noaha tím, kolik toho dokážeš vypít, spal mu uši na škvarek
svojí sexy mluvou, ale užij si trochu zábavy s chlapem, kterého
nemáš v plánu ke konci večera zabít. Alespoň jednou. Možná potom
nebudeš dál tak smutná.“
Uhodila hřebík na hlavičku. I když jsem o Bonesovi nikdy
nemluvila do detailů, zvláště pak jsem nikde nerozhlašovala, že je
upír, Denise věděla, že jsem někoho milovala a že jsem ho ztratila. A
taky věděla, jak osaměle, víc než nakolik jsem ochotná si přiznat, se
cítím.
Povzdechla jsem si. „Nemyslím, že je to dobrý nápad…“
„Já si to myslím,“ skočila mi do řeči. „Nejsi mrtvá, tak se
nechovej, jako bys byla. Je to jen večeře, ne útěk do kaple ve Vegas.
Nikdo neříká, že ho pak musíš znovu vidět, ale prostě si alespoň pro
jednou vyjdi ven. No tak.“
Podívala jsem se na kotě. Mrklo, což jsem si vyložila jako
pobídku. „Dobře. Noah tu bude do pěti minut. Půjdu, ale nejspíš
řeknu něco nevhodného a budu za hodinu doma.“
Denise se zasmála. „To je jedno, alespoň tomu dáš šanci. Zavolej
mi, až se vrátíš.“
Rozloučila jsem se a zavěsila. Očividně jdu na rande. Ať chci,
nebo ne.
Jak jsem procházela kolem zrcadla, prohlédla jsem si svůj odraz.
Čerstvě přebarvené hnědé vlasy jsem měla zkrácené po ramena a

Stránka 21 z 271
připadala jsem si cize, ale bylo to nutné pro případ, že by si Ian chtěl
potvrdit zvěsti o mém vzhledu. Vážně by se mi nehodilo, kdyby
jakýkoli upír nebo ghúl poznal na první pohled a jen kvůli barvě
mých vlasů, kdo ve skutečnosti jsem. Blondýnky si možná užijí více
zábavy, ale já doufala, že takhle sejmu víc upírů. Zrzavá smrtka
nechť odpočívá v pokoji, do služby se hlásí Smrtka Brunetka.
Když Noah zaklepal u dveří, byla jsem připravená, jak to jen šlo.
Při pohledu na mě mu zmrzl úsměv.
„Měla jsi předtím zrzavé vlasy, že? Nepředstavoval jsem si to?“
Povytáhla jsem obočí, už ne rezavé, ale v barvě medu. „Chtěla
jsem změnu. Celý život jsem měla vlasy rezavé a potřebovala jsem
něco jiného.“
Okamžitě se stáhl. „No, sluší ti to. Jsi překrásná. Tedy, předtím
jsi byla krásná taky a jsi pořád. Pojďme, než si to rozmyslíš.“
To už se sice stalo, ale s Noahem to nemělo nic společného.
Přesto, jakkoli jsem to nechtěla přiznat, Denise měla pravdu. Mohla
jsem se další noc mučit touhou po někom, koho jsem nemohla mít,
nebo můžu jít ven a pro změnu si užít pěkný večer.
„Jen mám špatnou zprávu,“ řekla jsem. „Moje kamarádka, no,
něco jí do toho přišlo a nestihne to. Promiň. Pokud to chceš zrušit
úplně, pochopím to.“
„Ne,“ vyhrkl Noah, „mám hlad. Pojďme se najíst.“
Je to jen jedno rande, připomněla jsem si, když jsem kráčela k
jeho autu. Komu to může ublížit?
Noah mě vzal k Renardovi do italského bistrá. Zdvořile jsem pila
jen červené víno, rozhodnutá nechat si svou oblibu litru ginu s
toníkem pro sebe.
„Čím se živíš, Cristine?“ zeptal se.
„Průzkum a nábor nováčků pro Úřad.“
Vlastně to byla pravda, pokud se lov a zabíjení stvůr noci dá
označit za průzkum. A objíždění celé země, abych našla nejlepší
muže mezi vojáky, právníky, agenty FBI nebo i vězni, jako nábor.
Někteří z našeho týmu si taky vyzkoušeli, jak jim sluší vězeňská
oranžová. Juan si vybral práci pro Dona, než aby tvrdnul dvacet let
za mřížemi. Takovou směsici s velkou pravděpodobností v žádné

Stránka 22 z 271
klasické vojenské jednotce nenajdete, ale rozhodně to byla směsice
více než smrtící
Noah vykulil oči. „Pro Úřad? Jsi agentkou FBI?“
„Technicky ne. Naše oddělení spadá spíše pod Národní
bezpečnost.“
„Aha, takže máš jedno z těch zaměstnání, kde mi sice můžeš říct,
co děláš, ale pak bys mě musela zabít?“ zeptal se Škádlivě.
Skoro jsem se udusila vínem. Tos vystihl, kámo. „Uch, nic tak
vzrušujícího. Jen nábor a průzkum. Jsem stále na telefonu a pracuju
až do noci. Proto by tě po Richmondu měla provést spíš Denise.“
Nechtěla jsem, aby si se mnou dělal naděje. Noah byl milý, ale
nic mezi námi nebude.
„Zvláštní pracovní dobu a to, že musíš být stále v dosahu, plně
chápu. Také musím být v případě pohotovostí pořád na telefonu.
Není to tak zajímavé jako tvoje práce, ale stejně. I ty nejmenší věci v
našich životech si zaslouží pozornost. Vždycky jsem věřil, že to, jak
jednáme se slabšími, ukazuje náš pravý charakter.“
A heleme se, právě získal trochu mé pozornosti.
„Je mi líto, že to Denise nestihla,“ řekla jsem snad popáté.
„Myslím, že by se ti vážně líbila.“
Noah se ke mně naklonil. „To jsem si jistý, ale mně není líto, že
tu s námi není. Poznat jiné lidi pro mě byla jen záminka, proč tě
pozvat ven. Chtěl i sem s tebou jít na normální rande. Za to nejspíš
můžou ty chlupaté bačkory.“
Zasmála jsem se, což mě… překvapilo. Po pravdě, čekala jsem,
že dnešní večer bude utrpení, ale bylo to… milé.
„Budu na to myslet.“
Přes sklenku vína jsem ho pozorovala. Noah měl šedou
polokošili, lehkou bundu a kalhoty v barvě hnědého uhlí. Černé vlasy
měl Čerstvě ostříhané, ale jeden pramen mu pořád spadal do očí.
Noah jistě nemohl mít o návrhy na schůzku nouzi. A to i přesto, že
mu pokožka nezářila jako krémově zbarvený křišťál třpytící se ve
světle měsíce…
Potřásla jsem hlavou. Zatraceně, musím přestat myslet na
Bonese! My dva jsme neměli žádnou budoucnost. Ani kdybychom
zvládli tu nepřekonatelnou bariéru v podobě mé práce, jejíž náplní je

Stránka 23 z 271
zabíjení nemrtvých, nebo matčinu stravující nenávist vůči všem a
všemu s tesáky, ani tak by nám to nevyšlo. Bones byl upír. Zůstane
navždy mladý, zatímco mě čeká nevyhnutelné stáří a smrt. Jediný
způsob, jak bych mohla obelstít svou smrtelnost, je přeměna, a to
jsem odmítla. A ačkoli mi to zlomilo srdce, učinila jsem jediné
rozhodnutí, které přicházelo v úvahu, a to opustit ho. K sakru, vždyť
Bones na mě třeba už dávno ani nepomyslel, přece jen to byly čtyři
roky, co jsme se viděli naposledy. Možná bylo na čase, abych i já šla
dál.
„Co kdybychom vynechali dezert a šli se projít?“ vyhrkla jsem
impulzivně.
Noah ani nezaváhal. „To bych rád.“
K pláži jsme jeli skoro čtyřicet minut. Na březen bylo stále
chladno a já se pod náporem studeného větru vanoucího od oceánu
zachumlala do kabátu. Noah kráčel těsně vedle mě, ruce zabořené v
kapsách.
„Miluju oceán. Proto jsem se přestěhoval z Pittsburghu do
Virginie. Od chvíle, kdy jsem ho uviděl, jsem věděl, že chci žít
blízko něj. Cítím se v porovnání s oceánem nicotný, ale přesto
součástí něčeho velkého. Zní to lacině, ale je to pravda.“
Smutně jsem se usmála. „Nezní to lacině. Já to mám podobné s
horami. Kdykoli můžu, vracím se do hor.“
Hlas mi odumřel, protože jsem si vzpomněla, s kým jsem hory
poprvé spatřila. Tohle musí přestat.
V okamžitém nutkání zapomenout jsem popadla Noaha a téměř
násilně si ho k sobě přitáhla. Zaváhal jen na okamžik, než zareagoval
a objal mě. Když jsem ho políbila, tep mu poskočil.
Stejně jako jsem začala, jsem se i odtáhla. „Omlouvám se, to bylo
ode mě nevhodné.“
Roztřeseně se uchechtl. „Doufal jsem, že se budeš chtít zachovat
takto nevhodně. Vlastně jsem plánoval, jak elegantně na to půjdu.
Navrhnul bych ti, ať se někde posadíme, možná bych ti dal ruku
kolem ramen… ale tvůj způsob se mi líbí víc.“
Bože, krvácel mu ret. Jsem pitomá, že jsem zapomněla na svou
sílu. Chudák Noah by mě ještě mohl obvinit z týrání. Alespoň že
jsem mu nevyrazila zuby, na to by si asi stěžoval víc.

Stránka 24 z 271
 Noah mi sevřel ramena a tentokrát ke mně sklonil hlavu o své
vlastní vůli. Ovládla jsem sílu, něžně ho políbila a dovolila, aby mi
jeho jazyk vklouzl mezi rty. Tep se mu okamžitě zrychlil a krev se
mu nahrnula pod pas. Slyšet reakci jeho těla bylo vlastně docela
vtipné.
Odstrčila jsem ho. „Na víc to nevidím.“
„Mně to stačí, Cristine. Jen tě chci opět vidět. Vážně tě chci
znovu vidět“
Výraz měl nedočkavý a upřímný. Naprostý opak mě a všech
mých tajemství.
Povzdechla jsem si. „Noahu, já vedu hodně… zvláštní život.
Kvůli práci hodně cestuju, z domu odcházím bez jakékoli zmínky a
většinu plánů musím vždy rušit. Vypadá to jako něco, čeho bys chtěl
být součástí?“
Přikývl. „Vypadá to skvěle, protože je to tvůj život. Moc rád bych
byl jeho součástí.“
Ta rozumná část mého mozku na mě křičela varování. Nedělej to.
Má osamělost jí zavřela hubu.
„Pak bych tě taky ráda zase viděla.“

4. kapitola
Někdo mi zabušil na dveře, takže jsem vystřelila z postele. Bylo
teprve devět ráno. Nikdo ke mně tak brzy nechodil, mé spací návyky
znali všichni známí. Dokonce i Noah, se kterým jsem chodila už

Stránka 25 z 271
měsíc, věděl, že je lepší zavolat, a když už by měl přijít, tak v méně
barbarskou hodinu.
Sešla jsem do přízemí, v kapse županu jsem ze zvyku schovávala
stříbrný nůž, a podívala se skrz kukátko.
Na druhé straně dveří stál Tate a taky vypadal, že ho právě
probudili.
„Co se děje?“ řekla jsem, když jsem otevřela dveře.
„Musíme na základnu. Don na nás čeká a povolal taky Juana a
Davea.“
Nechala jsem dveře otevřené a vrátila se do patra, abych na sebe
hodila oblečení. Rozhodně nehodlám nikomu ukazovat pyžamo s
kanárkem Tweetym, to by mi těžko získalo mezi vojáky respekt.
Převlékla jsem se a vyčistila si zuby, pak jsem nasedla do
Tateova auta a zamrkala do ranního slunce.
„Ty víš, proč nás svolal? Proč mi Don nezavolal jako první?“
Tate zavrčel. „Chtěl znát můj názor na danou situaci, než si
promluví s tebou. Minulou noc se stalo v Ohiu několik vražd. A
hezky na očích, ani se nesnažili skrýt těla. Vlastně by se dalo říct, že
je vystavili.“
„Co je na tom tak neobvyklého? Je to hrozné, to uznávám, ale nic
z toho nezní nijak abnormálně.“
Byla jsem zmatená. V naší jednotce se nestrhl povyk při každé
ošklivé vraždě ani jsme se je všechny nesnažili krýt. Musí v tom být
něco víc, co mi zatím neřekl.
„Už jsme skoro tam. Ať ti zbytek řekne Don. Já tě měl jen
vyzvednout.“
Než se Tate přidal k Donovi, byl seržantem u Zvláštních sil a
roky u armády na něm byly znát. Poslouchej příkazy, nezpochybňuj
rozhodnutí velitele. To měl na něm Don rád – a to byl taky důvod,
proč já svého šéfa přiváděla téměř k šílenství. Mým krédem byl totiž
přesný opak.
Za dvacet minut jsme dorazili na základnu. Ozbrojení strážci nám
jako obvykle mávnutím pokynuli, abychom vjeli do brány. S Tatem
jsme se tu objevovali tak často, že už po nás nikdo nechtěl ani
identifikaci. V podstatě jsme všechny strážné znali jménem, hodností
i číslem odznaku.

Stránka 26 z 271
 Don byl ve své kanceláři, obcházel stůl a mně vystřelilo obočí do
vlasů. Můj šéf za všech okolností zachovával klid a rozvahu. Tohle
bylo za čtyři roky od chvíle, kdy mě naverboval, teprve podruhé, co
jsem ho viděla nervózně přecházet po kanceláři. Poprvé se to stalo,
když zjistil, že nám Ian, alias Liam FIannery, jak ho stále znal Don,
upláchl. Don rozkázal přivést upíra, abychom mu mohli odčerpávat
krev na výrobu dalších bramů. Když jsem se vrátila bez Iana, myslela
jsem si, že Don vyletí z kůže. Nebo dřív vychodí do koberce díru.
To, že jsem skončila s dýkou v břiše, ho zas tolik netrápilo. Podle
mého měl Don trochu zpřeházené priority.
Na stole měl štos fotek v kvalitě jako z tiskárny. Když jsme vešli,
mávl na ně.
„Mám na policejním oddělení franklinského okrsku známého,
který mi tohle před dvěma hodinami oskenoval a poslal. Také
uzavřel oblast a odvolal policii i koronery. Jakmile se sestaví tým,
odjíždíte. Vyber si nejlepší muže, protože je budeš potřebovat. V
Ohiu na tebe a tvé rozkazy budou čekat další. Tohle musíme co
nejdřív uzavřít.“
Okrsek Franklin. Můj bývalý domov. „Přestaň s tím
tajnůstkařením, Done. Moji pozornost už máš.“
Místo odpovědi mi podal jednu z fotografií. Byl na ní malý pokoj
s několika částmi lidských těl poházených po koberci. Okamžitě jsem
místnost poznala, protože to byla ložnice v domě mých prarodičů.
To, co mě ale dostalo, byl nápis na zdi, a já v tu chvíli pochopila,
proč Don tak šílí.
na či či či
To nebylo dobré. To nebylo sakra vůbec dobré. Skutečnost, že
ten úmyslně škádlivý vzkaz byl zcela jistě adresován mně a v domě,
v němž jsem vyrostla, dokazovala, že někdo zná mou přezdívku – a
skutečné jméno taky.
„Kde je moje matka?“ Matka bylo to první, na co jsem
pomyslela. Možná věděli jen o Catherine Crawfieldové, nebo možná
také o Cristine Russellové.
Don zvedl ruku. „Už jsme k ní domů poslali několik mužů s
rozkazem ji přivézt. Je to jen preventivní opatření, osobně si totiž

Stránka 27 z 271
myslím, že pokud by věděli, kdo jsi a kde teď bydlíš, pak by vzkaz
nenechávali v tvém starém domě.“
Ano, to je pravda. Tak mě to rozrušilo, že jsem nepřemýšlela
jasně. Tohle musí přestat, není čas, abych se chovala nerozvážně.
„Máš představu, kdo by to mohl být, Cat?“
„Samozřejmě že ne! Jak bych mohla?“
Don chvíli přemýšlel a mnul si přitom obočí.
„Je to jen náhoda, že už měsíc chodíš s Noahem Rosem, a
najednou o tobě někdo zjistí pravdu? Řekla jsi mu, co jsi? Co
děláš?“
Vrhla jsem po Donovi opravdu ošklivý pohled. „Noaha sis plně
proklepl ve chvíli, kdys zjistil, že s ním chodím. Dodávám, žes to
udělal bez mého svolení. A ne, Noah neví nic o upírech, o tom, co
dělám nebo co jsem. A doporučuju ti, ať je to naposledy, co se na
tohle ptáš.“
Don přikývl na znamení, že pochopil, a pak se vrátil k dumání.
„Myslíš, že za tím může být Liam FIannery? Řekla jsi mu něco,
podle čeho by tě mohl najít?“
Po páteři mi projel chlad. Ian znal někoho z mé minulosti.
Bonese. Bones znal adresu, kde žila má rodina, mé pravé jméno a
říkával mi kotě. Mohl za tím být Bones? Šel by až do takovýchto
krajností, jen aby mě vytáhl z úkrytu? Myslel na mě i po těch čtyřech
letech?
„Ne, FIannerymu jsem nic neřekla. Nenapadá mě žádný důvod,
proč by za tohle měl být zodpovědný.“
Zalhala jsem bez zaváhání. Pokud je za tím Bones, přímo nebo
nepřímo, vyřídím si to s ním sama. Don a Tate si myslí, že jeho tělo
leží v suterénu v mrazničce. A já chci, aby u toho taky zůstalo.
Dorazili Juan a Dave. Oba také vypadali, že se právě probudili.
Don je krátce uvedl do situace a důsledků, které z ní mohou plynout.
„Cat, vezmi si na to čtyři chlapy,“ zakončil poradu. „Vyber si
svůj tým a tu díru zalepte. Letadlo na vás bude čekat. A tentokrát mi
nemusíš nikoho přivézt. Jen eliminujte všechny, kdo o tobě vědí.“
Vážně jsem přikývla a doufala, že jsou má podezření mylná.
„Bylas vlastně doma od doby, co ses přidala k Pekelné skvadře
smrti? Myslíš, že tě tam někdo pozná?“

Stránka 28 z 271
 Dave neustále brebentil, zatímco jsme kroužili nad letištěm a
čekali na přistání.
„Ne, nebyla jsem tam ode dne, kdy zemřeli mí prarodiče. Měla
jsem tam jen jednoho kamaráda,“ a tím jsem rozhodně nemyslela
toho nadrženého, na alkoholu závislého ducha, „a ten se už před lety
po státnicích přestěhoval do Santa Moniky.“
Myslela jsem na Timmieho, kdysi mého souseda. Když jsem o
něm zjišťovala informace naposledy, dělal reportéra pro jeden z
nezávislých časopisů hlásajících, že „pravda je tam někde venku“. 4
Však víte, jeden z těch, co čas od času narazí na neuvěřitelnou, ale
skutečnou záhadu, díky níž pak má Don ze života peklo, jak se snaží
tu pravdu zpochybnit. Timmie věřil, že jsem zemřela v přestřelce s
policií, poté co jsem zavraždila prarodiče, několik policistů a
guvernéra. Tomu se říká mít pověst. Don se nic z toho nesnažil
popřít, jen chtěl, abych zmizela z povrchu zemského. Mám dokonce
někde i hrob a zfalšovanou zprávu z patologie.
„Mimo to,“ odhodila jsem myšlenky na minulost jako mokrý
pršiplášť, „mám teď vlasy kratší a hnědé, vypadám jinak. Nikdo by
mě nepoznal.“
Až na Bonese. On by mě poznal na míle daleko podle vůně. Z
pomyšlení, že ho zas uvidím, i za těchto okolností, mi poskočilo
srdce. Jak hluboko jsem klesla.
„ Jsi si jistá, že máme vzít i Coopera?“ Dave do mě šťouchl a pak
vrhl pohled do zadní části letadla. My jsme seděli vpředu. My jsme
přece ti zvláštní, že?
„Vím, že se k nám přidal teprve před dvěma měsíci, ale je chytrý,
rychlý a tvrdý. Roky, kdy pracoval jako polda v utajení na
protidrogovém, se nám teď můžou vyplatit. Je vyškolený, tak je
načase, aby ukázal, jak dobrý je i v akci,“
Dave se zamračil. „Nemá tě rád, Cat. Myslí si, že nás všechny
jednoho dne proměníš, protože sama jsi poloviční upír. Myslím, že
bychom do něj měli napumpovat trochu šťávy a pak mu poslední dva
měsíce vymazat z paměti.“
„Napumpovat do někoho trochu šťávy“ znamenalo v našem
slangu, že se do Člověka pustí vymývači mozků technikou, kterou
4
Slogan slavného mysteriózního seriálu Akta X (pozn. překl.).
Stránka 29 z 271
Don přivedl za ta léta k dokonalosti. Upíři totiž mají v tesácích
tekutinu jako hadi. A těm, které držíme v zajetí na základně, kapky
halucinogenu sbíráme a upravujeme. V kombinaci s obvyklými
vojenskými vymývacími metodami je jisté, že daný člověk nikdy nic
o tajných operacích nikde nevyzradí. To nám taky pomáhá nabírat
rekruty, aniž bychom se museli obávat, že odmítnutí budou pak
někde v baru balit holky na kecy o nadlidských schopnostech. Ti,
kteří naším výběrem neprošli, si budou po zbytek života pamatovat
jen to, že ten den cvičili až do padnutí.
„Cooper mě nemusí mít rád – jen musí poslouchat rozkazy. Jestli
to nedokáže, pak ho propustíme. Pokud dřív kvůli neposlušnosti
neskončí pod drnem. V tuhle chvíli si zrovna o něj nemusíme dělat
starosti.“ Letadlo se zhoupnutím přistálo. Dave se na mě usmál.
„Vítej doma, Cat.“

5. kapitola
K domu, v němž jsem vyrostla, náležel také třešňový sad, který
vypadal jako by se o něj nikdo nestaral. A možná na něj skutečně
nikdo od vraždy mých prarodičů nesáhl. Myslela jsem, že Licking
Fals v Ohiu už nikdy neuvidím. Děsivé na tomto městečku bylo, že
se tu čas jako by zastavil. Bože, o tomhle domě se ale musejí ve
městě vyprávět historky. Uvnitř jeho zdí byli zabiti čtyři lidé. O dvou
z nich bylo známo, že je zabila jejich vlastní vnučka, která pak
zahynula při nesmyslném krveprolití, a teď tento pár.
Docela ironie, že když jsem posledně vcházela na přední verandu,
uvnitř na mě také čekala dvě mrtvá těla. Při vzpomínce na dědečka
ležícího na podlaze v kuchyni a krvavé otisky babiččiných rukou na
schodech, jak se snažila od té hrůzy odplazit pryč, mnou projela
bolest.

Stránka 30 z 271
 Spolu s Davem jsme obcházeli kuchyň a snažili se nezničit
důkazy, „kontrolovali těla? Našli něco?“
Tate si odkašlal. „Těla tu stále jsou, Cat. Don přikázal, aby se s
nimi nehýbalo, dokud se na ně nepodíváš. Ani nebylo nic zabaveno.“
Paráda. Don je chytřejší, než vypadá. „Udělali snímky? Sepsali
to? Můžeme se jimi prohrabat?“
Juan sebou při mé volbě slov škubl, ale Tate přikývl. Pro případ,
že by to celé mohla být past, byl dům obklíčený vojáky. Bylo akorát
po poledni, takže jsme byli v jakéms takéms bezpečí. Upíři vážně
nesnášejí brzké vstávání. Ne, já sem přišla v tuhle konkrétní hodinu,
protože jsem si byla jistá, že ať to udělal kdokoli, právě se vyspává
do krásy.
„Dobře, tak začneme.“
O hodinu později to Coopera skoro zlomilo.
„Asi mi bude Špatně.“
Podívala jsem se na něj přes pozůstatky kdysi šťastného páru. Jo,
Cooperova tvář v barvě moka nabyla sytý odstín zelené.
, Jestli se pozvracíš, tak si to z té podlahy taky sežereš, vojáku.“
Zaklel a já se vrátila ke zkoumání trupu před sebou. Čas od času jsem
zaslechla, jak Cooperovi žaludek zaprotestoval, ale udržel to a dál
pracoval. Stále jsem věřila, že má díky svým schopnostem naději.
hrudi ženy jsem narazila na něco podivného. Něco tvrdého, ale
kost to nebyla. Opatrně jsem to vytáhla a ignorovala přitom
mlaskavý zvuk, který roztrhaná svalovina vydávala.
Nade mnou se sklonili Tate a Juan. „Vypadá to na šutr,“
poznamenal Tate.
„Co to má znamenat?“ podivil se Juan.
žaludku jsem ucítila kámen stejně těžký jako ten, který jsem
svírala v dlani.
„To není žádný šutr. Je to kousek vápence. Z jeskyně.“
„Držte se od jeskyně na osm kilometrů ve všech směrech. Pokud
se přiblížíte jen o metr, uslyší bít vaše srdce. Nechci mít nikoho ve
vzduchu a nařizuji rádiové ticho. Domluva je možná pouze posunky,
nechceme, aby věděli, kolik nás na ně je. Vejdu do jeskyně a vy mi
dáte přesně třicet minut. Pokud do té doby nevyjdu, srovnejte jeskyni
se zemí raketami, pak zajistěte perimetr a hlídejte si záda. Jestli z

Stránka 31 z 271
jeskyně vyjde cokoli a kdokoli kromě mě, střílejte do toho, dokud si
nebudete jistí, že je to skutečně mrtvé. A pak do toho střelte ještě
několikrát.“
Tate kolem mě zlostně přecházel. „Tohle je postavený na hlavu!
Taková střela by zabila jen tebe, upíři by se zpod suti za chvíli
vyhrabali. Jestli nevyjdeš, půjdeme si pro tebe. Tečka.“
„Tate má pravdu. Nenechám tě roztrhat na cucky dřív, než budu
mít možnost ukázat ti svoji kládu.“ Dokonce i Juan vypadal ustaraně,
narážky má většinou propracovanější.
„Zapomeň, Cat,“ přidal se k nim Dave. „Zachránilas mi zadek
tolikrát, že je teď řada na mně.“
„Tady ale nemáme demokracii.“ Hlas mi zněl jako led.
„Rozhodnutí padlo. Vy se mu podřídíte. Pořád nechápete? Jestli
nevyjdu ven do třiceti minut, je po mně!“
Mluvili jsme přes hluk vrtule helikoptéry, takže nás nemohly
slyšet žádné nemrtvé uši. Poté co jsem objevila ten kámen, mozek mi
přepnul do módu paranoia. Nenáviděla jsem to pomyšlení, ale
nenapadalo mě, kdo jiný kromě Bonese by mohl v těle nechat kámen.
Upomínka na jeskyni byla příliš osobního rázu, aby za tím mohl být
Ian. Bones jediný věděl, kde je jeskyně, a věděl i vše ostatní. Z
pomyšlení, že to on roztrhal ty lidi, se mi udělalo špatně. Co se za ty
čtyři roky stalo, že ho to změnilo v takovou stvůru? To proto jsem
potřebovala jen třicet minut. Buď ho zabiju já, nebo on zabije mě, ale
bude to milosrdně rychlý boj. Bones vždy šel přímo k jádru věci a
romantické shledání čekat nemůže. Ne po tom, co mi poslal pugét z
částí lidských těl.
Helikoptéra přistála třicet kilometrů od jeskyně. Dvacet dva
kilometrů překonáme v autech a já pak zbylých osm dojdu. Tým se
se mnou celou dobu dohadoval, ale já je ignorovala. Mysl jsem měla
otupělou. Zoufale jsem si přála opět Bonese vidět, ale nikdy jsem si
nepředstavovala, jaké to bude. Proč? ptala jsem se sama sebe znovu.
Proč by Bones po tom všem udělal něco tak strašného, tak děsivého?
„Nedělej to, Cat.“
Tate se mě pokusil naposledy zastavit, když jsem si oblékala
bundu. Byla ztěžklá stříbrnými zbraněmi. Důvodem, proč jsem si ji

Stránka 32 z 271
oblékla, nebylo jen chladné počasí. Zima se tento rok nechtěla vzdát
vlády. Tate mě chytil za paži, ale já se mu vyškubla.
„Pokud padnu, velitelem jsi ty. Udrž je naživu. To je tvoje práce.
A já teď jdu vykonat tu svou.“
Rozběhla jsem se dřív, než mohl říct cokoli dalšího.
Na zbývající dva kilometry jsem zvolnila a pomalu se začala
střetnutí obávat. Uši jsem měla nastražené, ale právě proto byla
jeskyně tak dokonalým úkrytem. Výška i hloubka jeskyně si se všemi
zvuky v okolí pohrávaly. Nemohla jsem zaměřit, odkud jakýkoli
zvuk přichází. Překvapivě jsem snad v jednu chvíli uslyšela i tep
lidského srdce, ale možná to bylo jen to mé. Když jsem se přiblížila k
ústí jeskyně, ucítila jsem energii. Ve vzduchu se převalovala upíří
moc. Ach, bože můj.
Než jsem prošla ústím, stiskla jsem tlačítko na hodinkách.
Odpočet, přesně třicet minut, právě započal.
obou rukou jsem svírala nebezpečně vypadající dýky a k zemi mě
táhla tíha vrhacích nožů v bundě. Dokonce jsem měla v kalhotách
zastrčenou pistoli a zásobník byl napěchovaný stříbrnými kulkami.
Být připravený stojí celé jmění.
Mé oči pomalu uvykaly téměř naprosté tmě. Z malých průrev u
stropu spadaly do jeskyně paprsky světla. Minimálně u vchodu bylo
čisto. Z hloubi se ozývaly zvuky a mně v mysli vytanula otázka,
kterou jsem si do této chvíle odmítala položit. Dokázala bych zabít
Bonese? Dokázala bych se podívat do jeho hnědých, případně
zelených očí a stisknout spoušť? Na to jsem odpovědět nedokázala,
proto jsem přikázala týmu odpálit střelu.
kdybych já zaváhala, oni ne. Oni budou silní ve chvíli, kdy já
dokážu, jak slabá ve skutečnosti jsem. Nebo mrtvá, záleží na tom, co
přijde jako první.
„Pojď blíž,“ ozval se z hloubi jeskyně hlas.
Následovaly jeho ozvěny. Zazněl v tom hlase britský přízvuk?
Nebyla jsem si jistá. Tep se mi zrychlil a já šla dál do jeskyně.
Pár věcí se od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, změnilo. Část,
která kdysi sloužila jako obývací pokoj, byla na kousky. Pohovka
byla na kusy, výplň z polštářů pokrývala zem jako padlý sníh.
Televize byla napadrť a lampy také už žádné světlo nevyzáří. Všude

Stránka 33 z 271
se válely kusy paravánu, který kdysi po krátkou dobu strážil mou
cudnost. Někdo ho očividně v záchvatu vzteku roztrhal na kusy. Bála
jsem se podívat do ložnice, ale stejně jsem tam nahlédla a mé srdce
se na chvíli zastavilo.
Z matrace zbyly chomáčky náplně. Všude se povalovalo dřevo z
rámu, některé kusy byly zaražené hluboko do země. V kamenných
zdech se objevily tu a tam prohlubně ve velikosti pěsti. Pohled na tu
spoušť mi působil učiněná muka. Tohle mám na svědomí já stejně,
jako by to vše rozdrtily na kousky mé vlastní ruce.
Za mnou se vzduch ochladil. Otočila jsem se, v rukou připravené
nože. Zeleně zářícíma očima mě pozoroval upír. Za ním stálo dalších
šest. Vzduch kolem nás praskal jejich energií a všichni stáli
rozptýlení od sebe, pokud se to tak dá říct. Jen z jednoho z nich
vyzařovalo velké množství energie, ale jeho tvář mi byla naprosto
neznámá.
„Kdo krucinál jste?“
„Přišla jsi. Tvůj bývalý přítel nám nelhal. Nebyli jsme si jistí,
jestli mu máme věřit.“
Toto oznámení přišlo od upíra v čele skupiny. Měl kudrnaté
hnědé vlasy. V lidských letech vypadal na pětadvacet. Mocí, která z
něj vyzařovala, jsem ho odhadla na pět set let, nebo to mohl být
mladý Mistr. Z těch sedmi byl také nejnebezpečnější a jeho
předchozí věta mě vyděsila k smrti. Tvůj bývalý přítel. Tak se o mně
dozvěděli. Matko boží, ty lidi nezabil Bones, ale tihle upíři! Z
pomyšlení, co mu mohli udělat, aby ho donutili promluvit, se mi
udělalo špatně.
„Kde je?“
Otázka, na které jediné záleželo. Pokud Bonese zabili, pak z nich
všech nadělám dokonalé kopie matrace za sebou. A jejich zkrvavené
kusy nebudou od sebe k rozeznání.
„Je tady. A stále naživu. Pokud chceš, aby tak zůstal, pak uděláš,
co ti řeknu.“
Jeho přisluhovači se pomalu rozmisťovali, až pro mě jedinou
únikovou cestu znamenala ložnice. A jelikož ta byla jen výklenkem
ve skále, byla jsem v pasti.
„Chci ho vidět.“

Stránka 34 z 271
 Kudrnáč se samolibě usmál. „Na požadavky nemáš nárok,
holčičko. Myslíš, že tě ty nože vážně ochrání?“
Myslela jsem, že už nikdy nepocítím takový vztek, jako když byli
mí prarodiče zavraždění a já narazila autem do domu, abych z něj
zachránila matku. Jak jsem se jen mýlila! Čirou touhou po jejich krvi
jsem se až zachvěla. Vzali to jako znamení, že se jich bojím, a
úsměvy se ještě prohloubily. Kudrnáč postoupil o krok vpřed.
Z ruky mi vyletěly dvě dýky dřív, než můj mozek stihl ruce vydat
příkaz. Dýky se až po jílec zabořily do srdce upíra po mé levici. Padl
přímo k zemi. V rukou se mi objevily další nože.
„A teď se zeptám ještě jednou, a už mě neser. Celý ráno jsem se
hrabala ve vnitřnostech a má trpělivost je pomalu u konce. Další nůž
provrtá srdce tobě, Hnědovlásku, pokud mi neukážeš, co chci vidět.
Tvoji chlapci mě možná během chvíle dostanou, ale to ty už
neuvidíš.“
Nespouštěla jsem z něj oči a čekala, až pochopí, že myslím vážně
každičké slovo. Dokud mi neukážou Bonese, budu předpokládat to
nejhorší a jsem připravena padnout, ale, přísahám bohu, stáhnu je s
sebou.
Něco v mém pohledu mu muselo říct, jak vážně to všechno
myslím. Kývl hlavou ke dvěma ze ztuhlých pobočníků. Naposledy se
podívali na kamaráda, který se začal pomalu měnit v prach. Jeden
nůž by upíra nezabil. Ale dva už dokážou nadělat v srdci pěknou
paseku. Vzadu jsem slyšela chrastit řetězy a v tu chvíli jsem věděla,
kde drží Bonese. Do pekla, kdysi jsem na tom samém místě seděla v
okovech já sama. Ted1 jsem ale zaslechla tlukot srdce. Nechali
člověka, aby ho strážil?
Jejich vůdce mě nevzrušeně pozoroval.
„To ty jsi v posledních pár letech zavraždila několik našich lidí.
Žena se silou nesmrtelného, ta, které říkají Zrzavá smrtka. Víš, kolik
peněz je vypsáno na tvoji hlavu?“
No do prdele, tomu říkám ironie. Byl to lovec odměn a já byla
jeho zakázka. No, řekla bych, že to bylo jen otázkou času. Nemůžete
zabít sto monster a předpokládat, že to nikoho jednoho dne nedožere.
„Předpokládám, že dost. No, nejsem moc nadšená, že mě chtějí
odstranit.“

Stránka 35 z 271
 Zamračil se. „Děláš si ze mě legraci. Jsem Lazarus a ty by ses
přede mnou měla třást strachem. Pamatuj si, že máme v rukou život
tvého milovaného. Co pro tebe znamená víc – jeho život, nebo tvůj?“
Milovala jsem Bonese natolik, abych pro něj zemřela? Určitě.
Úlevou, že nic z toho nemá na svědomí, mi ani nevadilo, že se blíží
má vlastní smrt. Kdykoli bych raději zemřela, než abych ho znovu
podezírala z takové krutosti.
Zpátky do reality mě přitáhlo zafňukání. Co se to tu děje? Rychlý
pohled na hodinky mi řekl, že do odpálení střely zbývá patnáct
minut. Bones se odtud musí dostat dřív, než sem střela doletí.
Lazarus už se odměny nedočká. Možná mu to řeknu těsně předtím,
než čas vyprší.
K nohám mi padl kvílející člověk. Pohrdavě jsem ho přejela
pohledem, než jsem se otočila na Lazara.
„Přestaň zdržovat. Nepotřebuju vidět žádnou z tvých hraček, aby
mi bylo jasné, že jste všichni grázlové. Vážně, hrozně se bojím. Kde
je Bones?“
„Bones?“ rozhlédl se Lazarus po jeskyni. „Kde?“
tu chvíli jsem pochopila dvě věci. Za prvé, z Lazarova výrazu
bylo jasné, že nemá potuchy, kde Bones je. A za druhé, ta slzami
zmáčená tvář, která na mě hleděla, patřila prolhané kopě hnoje, která
mě v šestnácti letech svedla a odkopla.

Stránka 36 z 271
 6. kapitola
Danny?“ nevěřícně jsem vydechla. „Danny Milton? To ty jsi
důvod, proč jsem se táhla takovou dálku až z Virginie?“ Danny taky
nevypadal nijak nadšeně, že mě vidí. „Zničilas mi život!“ zakvílel.
„Nejdřív mi to monstrum, co ho máš za chlapa, zničilo ruku, teď ani
nejsi mrtvá a tyhle stvůry mě unesly! Proklínám den, když jsem tě
potkal!“
Odfrkla jsem si. „Nápodobně, kreténe!“
Lazarus mě pozoroval s podezřením v očích. „Řekl, že jsi do něj
byla zamilovaná. Jen předstíráš, že ti na něm nezáleží, abych ho
nezabil.“

Stránka 37 z 271
 „Chceš ho zabít?“ Možná jsem trochu šílela z vědomí, že zbývá
méně než patnáct minut, nebo jsem toho už měla jednoduše plné
zuby. „Do toho! Na, pomůžu ti!“
Vytáhla jsem zpoza opasku kalhot pistoli a bez míření Dannyho
střelila. Lazarus i ostatní upíři při tomto vývoji událostí úplně
zkoprněli a já toho využila. Další salva rozstřílela Lazarovi tvářičku
na kaši. Ani jsem se nenamáhala mířit mu na srdce, protože jsem ho
chtěla naživu. Pokud tohle přežiju, bude pro mě mít pár informací, a
zatímco jsem po jeho kumpánech hodila pět nožů, jeden pro každého
z nich, vystřílela jsem do Lazara zásobník.
Obstoupili mě. Zabořili do mě tesáky, a než jsem je ze sebe stihla
setřást, odtrhli mi několik kusů masa. Byl to tuhý boj. Převalovali
jsme se po špičatých kamenech, mlátila a sekala jsem do jakéhokoli
kusu těla, který se mi dostal na dosah. Děsila jsem se každé další
vteřiny, která uběhla, zatímco jsem se snažila udržet nůž v ruce a
jejich tesáky dál od svého hrdla. Přece jen, jedna věc je zemřít pro
Bonese, ať už zešílel, nebo ne. Úplně něco jiného je zemřít kvůli
tomu ufňukanému zmetkovi Dannymu Miltonovi. Můžete si být jistí,
že vůči němu jsem cítila jen nenávist.
Poslední upír padl poté, co jsem i jemu udělala do srdce díru, a
mé hodinky ukazovaly třicet vteřin. Lazarus i s obličejem plným
stříbrných kulek pořád nechtěl umřít a snažil se připlazit k Dannymu.
Ten, stále naživu, bezmocně sténal a pokoušel se couvat co nejdál od
té hrůzy. Nezbýval čas, abych Lazara zmáčkla kvůli informacím,
natož ho zabila, a stihla zachránit Dannyho. Stěží zbýval čas jen na
jedno z toho.
Aniž bych zapřemýšlela, popadla jsem Dannyho, hodila si ho na
ramena a plnou rychlostí utíkala ke vchodu do jeskyně. Celou cestu
křičel a mezi nádechy mě proklínal. Odpočet dosáhl nuly ve chvíli,
kdy jsem před sebou spatřila sluncem zalitý vchod jeskyně. Za sebou
jsem slyšela, jak Lazarus také běží, ale je příliš daleko. Nikdy to
nezvládne. Ale to ani já. Čas vypršel.
Čekala jsem explozi, ale místo toho jsem uslyšela hlasy. Přímo
před jeskyní jsem spatřila pohyb. Dovnitř vešly dvě postavy ve
chvíli, kdy jsem byla téměř u nich. Byli to Tate a Dave. Zakřičela
jsem, protože jsem věděla, že mě ve tmě nemůžou vidět.

Stránka 38 z 271
 „Nestřílejte!“
„Nestřílet, to je Cat!“ zahulákal Tate.
To, co následovalo, se stalo během zlomku vteřiny, ale do konce
života si to budu pamatovat jako zpomalený film.
„Nepřítel je rychlý, miřte vysoko!“ zaječela jsem a padla k zemi,
abych jim nestála v cestě. Tate, který byl celou dobu v pohotovosti,
naslepo vypálil do temnoty za mnou. Dave zbraň sklonil, když se mě
snažil v neprostupné tmě najít, a jeho hrdlo se střetlo s Lazarovými
tesáky.
Zvuk, který vydala tesákem roztržená tepna, byl nechutný.
Zakřičela jsem, shodila Dannyho, a vyrazila k Daveovi. Lazarus ho
po mně plnou silou hodil a pod tou vahou jsem padla k zemi. Po tváři
se mi rozprskla krev. Ruce jsem tiskla k jeho krku, abych zastavila
nekonečný proud krve. Uprostřed toho Tate stále střílel, Lazarus ho
ale odhodil na stěnu jeskyně a utekl. Zvenku k nám dolehla ozvěna
palby, jak kolem jeskyně rozmístění vojáci stříleli po prchajícím
upírovi.
„Muž zasažen, muž zasažen!“
Do jeskyně vběhl Juan, v ruce baterku a v těsném závěsu Coopera
a tři další. Roztrhla jsem si košili a látku přitiskla Daveovi na ránu.
Dave sotva dokázal promluvit, ale snažil se. „Ne… n-nech…
mě… umř… řít…“
Zbývala jediná šance. Možná ani ta ne.
„Drž ho,“ štěkla jsem po Juanovi. Pak jsem se rozběhla zpět do
hloubi jeskyně tak rychle, jako jsem ji před několika málo vteřinami
opouštěla. První tělo, na které jsem narazila, jsem si přehodila přes
rameno a rozběhla se zpět.
„Co to děláš?“ křičel Cooper.
Ignorovala jsem ho, vzala nůž a zabořila ho do krku mrtvého
upíra. Objevila se krev, ale nebylo jí dost. Hlavu jsem tedy utrhla
celou, chytila upíra za nohy a obrátila ho. Davea pokropil proud
karmínové tekutiny.
„Otevři mu pusu. Ať to polkne,“ rozkázala jsem. Bože, ať není
příliš pozdě. Prosím, ať není pozdě…!

Stránka 39 z 271
 Juan se slzami koulejícími se mu po tvářích otevřel Daveovi ústa.
Modlil se, nahlas a Španělsky. Zuřivě jsem do mrtvoly kopla ve
snaze dostat z ní ještě pár kapek a Juan přinutil Davea polknout.
Pokožka na Daveově krku na nemrtvou krev zareagovala, ale ne
dost rychle. Proud krve z krční tepny se zpomalil, jak se rána začala
uzavírat. Pak se růst tkáně zastavil. Dave zemřel.
Vypálila jsem z jeskyně, všechno ve mně pěnilo žalem. Muži
pročesávali oblast kolem jeskyně a já popadla prvního, co mi přišel
pod ruku.
„Kam šel? Viděl jsi, jakým směrem se vydal?“
Voják při pohledu na všechnu zasychající krev, která mě
pokrývala od hlavy k patě, zbledl. „Nevíme. Někdo vykřikl 'upír', ale
já viděl jen stromy. Hledáme. Nemůže být daleko.“
„To teda sakra nemůže,“ zavrčela jsem. Upíří Mistr v plné
rychlosti, když zraněný, dokáže za hodinu uběhnout až sto kilometrů.
Lazarus se tak daleko nedostane. Na to může zapomenout.
Kolem Daveova těla stále postávali tři muži. Juan beze studu
plakal a i Tateovy oči zvlhly slzami.
„Upír se dostal přes naše muže,“ začala jsem bez úvodu. „Jdu po
něm. Tate, ty mě budeš navigovat vysílačkou a i s týmem půjdete za
mnou. Říkám ti to na rovinu, seru na pravidla, právě je měním. Až ho
dostanu, zůstanou se mnou jenom ti, kteří přesně udělají to, co říkám.
Jestli do toho nejdeš, pak můžeš zůstat pozadu s ostatními. Dneska
už nehodlám stát nad dalším mrtvým tělem, a je mi jedno, co si Don
myslí o tom, co se smí a nesmí. Kdo chce být u toho, až ten upír
dostane, co mu náleží, jde se mnou. Řekni ostatním, aby se drželi
zpátky, až vyjdeme ven.“
Tate a Juan okamžitě vstali. Cooper zaváhal. Pozorovala jsem ho
a ani jsem nemrkla.
„Máš v kalhotách, Coope?“
Střelil po mně pohledem. „Jsem napůl Sicilian a napůl Afričan, a
ti všichni věří v pomstu. V kalhotách mám leda tak to, co tam patří,
komandérko.“
„Tak rozkaž ostatním mužům, aby tu zůstali, a vyrazíme.
Uvidíme, co v tobě je.“

Stránka 40 z 271
 Trhl hlavou k místu, kde ležel Danny, stále se chvějící šokem.
„Co s ním?“
„Ať se o něj postarají medici. Má střelnou ránu.“
„Upíři ho střelili?“ překvapeně se zeptal Tate. Upíři obvykle
zbraně nepoužívali. Proč by měli, když jejich tesáky byly mocnější
zbraní.
„Oni ne. To já. Jdeme, počítá se každá vteřina.“
Cooper si hodil Dannyho přes rameno a bez další poznámky
zamířil ke světlu. Slyšela jsem, jak nařizuje vojákům, aby zůstali
venku, zatímco my zkontrolujeme jeskyni kvůli přeživším. Cooper
vydal poslední rozkaz a já zatlačila Daveovi oči. Když se Cooper
vrátil, baterkou jsem svítila před sebe, abychom viděli, kam jdeme.
„Tudy.“
Ve chvíli, kdy jsme se dostali na místo, kde jsem zabila ostatní
upíry, oznámila jsem:
„Fajn, chlapi, tohle řeknu jenom jednou. Vezmete nůž, vezmete
upíra, a je mi jedno, jestli jim budete muset vysát krev i z koulí, ale
dostanete do sebe tolik jejich krve, kolik můžete. Lidé dokážou vypít
půl litru, než se začne tělo samo bránit. Očekávám, že ten půllitr dáte
každej, a to hned! Upír, který zabil Dannyho, byl Mistr a právě odtud
zdrhá rychlostí kilák a půl za minutu. Nemáme čas na dohady o
morálce. Tahle těla se každou vteřinou seschnou. Buď jste v tom se
mnou, nebo vypadněte.“
A aby bylo jasné, že nemluvím do větru, šla jsem příkladem,
rozřízla nejbližší mrtvole krk a zabořila jí do rány pusu jako pitbul.
Vteřinu se nikdo z nich nehýbal. Zvedla jsem hlavu a přeměřila si je
očima zářícíma smaragdovou zelení.
„Couvl by Dave před šancí kohokoli z vás pomstít?“
To zabralo. Za chvíli se z jeskyně ozývaly zvuky sání a polykání.
Chutnalo to strašně, hnilobné, ale i po smrti si krev udržela svou
moc. Po několika locích jsem ucítila, že to začíná zabírat. Ve chvíli,
kdy krev začala ztrácet odpornou chuť, jsem upíra odhodila.
„Okamžitě přestaňte,“ zavelela jsem.
Velmi rádi vyhověli. Díky smíšené krvi mi jen málo stačilo k
tomu, abych si přiznala, že mi to chutná. Jim nebezpečí, že tomu
podlehnou, hrozilo mnohem méně.

Stránka 41 z 271
 „Cat?“
Tate ke mně natáhl ruku a já sebou trhla. Tlukot jeho srdce mi
zněl v uších hlasitěji a cítila jsem z něj sladkou krev a slzy. O to šlo.
Teď jsem ho cítila – i všechny ostatní.
„Nedotýkej se mě. Čekej.“ Ruce jsem pevně sevřela v pěst. Jen
matně jsem si vzpomínala, jak mě Bones k sobě tiskl na posteli a
krotil mě, abych mu neroztrhala hrdlo. Přečkej to, kotě, samo to
odejde.
O několik hlubokých nádechů později jsem už opět dokázala
přemýšlet. Neomylně jsem došla k místu, kde ležel Lazarus, když
jsem ho střelila. Zhluboka jsem se nadechla pachu jeho krve, pak ji
olízla a nechala vůni prostoupit do každé čichové buňky svého nosu.
Se spokojeným úšklebkem na tváři jsem se otočila k Tateovi.
„Mám ho. Dej mi vysílačku a sleduj mě v autě. Až se zastavím,
znamená to, že jsem ho dostala. Zjistíme, co všechno ví.“
„Cat…“ Tate udiveně pozoroval své ruce a pak se rozhlédl po
jeskyni. Věděla jsem, že teď toho vnímá víc než kdykoli předtím.
„Cítím…“
„Já vím. Jdeme.“

7. kapitola
Kulky Lazara zpomalily. Stříbro působí na upíry jako kryptonit.
Lazarus využil své moci, aby se uzdravil, ale protože se zatím
nenakrmil, plnou parou běžet nemohl. Většina z Daveovy prolité
krve skončila na zemi jeskyně, ne v Lazarových ústech, a on to bral
lesem bez zastávky na svačinu. Co se mé rychlosti týče, překonala
jsem osobní rekord, téměř jsem se ani nedotýkala země. Jeho pach

Stránka 42 z 271
visel ve vzduchu a ukazoval mi cestu jako neviditelná cedule. A co
víc, tyto lesy jsem znala. Tady mě Bones trénoval. Kořeny a pařezy,
o které Lazarus zakopával, jsem překonávala bez zaškobrtnutí,
zatímco v hlavě se mi vynořily vzpomínky. Téměř jsem za sebou
slyšela jeho hlas, to, jak si mě britským přízvukem dobírá.
Nic lepšího neumíš, kotě? To je všechno? Jsi pomalá, takhle si tě
jakýkoli chlápek podá k snídani… No tak, kotě! Tohle je boj na život
a na smrt, ne proklatý čajový dýchánek!
Bože, jak jsem ho ty první týdny nenáviděla, a ach, jak bych teď
dala cokoli, aby se ty časy vrátily a já tu byla s ním. Vzpomínky mě
přiměly ještě zrychlit. Cítila jsem Lazara jen asi osm kilometrů před
sebou. On mě ještě vycítit nemohl, hnala jsem se za ním proti větru,
ale brzy mě uslyší. Doufala jsem, že se bojí. Jestli ne, měl by.
Lazarus se prodral mezi stromy až k silnici, na níž v obou
směrech jezdilo množství aut. O chvíli později jsem ho do vozovky
následovala. Všude kolem nás začaly skřípět brzdy, jak se zmatení
řidiči snažili vyhnout podivným šmouhám před svými vozy. Hnala
jsem se za Lazarem přes zadní dvorky a železniční trať k jezeru.
Nemohla jsem dovolit, aby se k němu dostal. Ve vodě bych ho kvůli
své závislosti na kyslíku brzy ztratila. Pohroužila jsem se opět do
vzpomínek ve snaze nalézt něco, co by mi mohlo pomoci, a před
očima se mi objevily temně hnědé oči.
Neboj se, zlato. Budu zpátky dřív, než se naděješ.
Poslední slova, která mi Bones řekl. Tehdy jsem slyšela jeho hlas
naposledy. Jinou motivaci jsem nepotřebovala. Možná když poběžím
rychleji, dokážu to všechno zvrátit a ještě jednou pocítím jeho objetí.
Lazara jsem dostihla necelých dvacet metrů od vody. Plnou silou
jsem mu zabořila nůž do srdce, ale neotočila jím. Ještě ne. Nejdřív si
musíme promluvit.
„Jaký je to pocit, Lazare? Bolí to, co? Víš, co skutečně bolí?
Když se tím nožem jen o malinko pohne… “
Lehounce jsem do nože ťukla. Zkřivil tvář bolestí a pak
znehybněl, stříbrné oči se mu zeleně rozzářily.
„Propusť mě,“ přikázal pevným hlasem.
Škodolibě jsem se zasmála. „Hezký pokus, ale nevyšel. Upíři mě
myslí ovládat nedokážou, kamaráde. Víš proč?“

Stránka 43 z 271
 A poprvé jsem mu ukázala vlastní zelený plamen v očích.
Předtím v jeskyni ho přes všechny stříbrné kulky v obličeji vidět
nemohl.
Lazarus mě nechápavě pozoroval. „To nejde. Dýcháš, bije ti
srdce… to je nemožné.“
„Že jo. Život je mrcha a jednoho dne tě dostane.“
Blízko nás se skřípěním zastavilo auto, pak jsem zaslechla dusot
bot. Neotočila jsem se, věděla jsem, že to jsou Tate, Juan a Cooper.
„No, amigos, podívejme, co ta kočka přitáhla domů,“ zavrčel
Juan jedovatě. Zbraně měli namířené. Lazarus se naposledy pokusil o
ovládnutí myslí.
„Zastřelte ji. Chcete ji zastřelit. Zabijte ji,“ přikázal jim a
hypnotizoval je zeleným pohledem.
„My nechceme zastřelit ji,“ usmál se Tate a trefil Lazara do jedné
nohy. „My chceme zastřelit tebe.“
Lazarus zakřičel a pak podruhé, když mu stříbrnou kulku poslal
do stehna také Cooper.
„Zadržte… prozatím. Mám na něj několik otázek. A doufám, že
bude tak pitomý a dá mi důvod, proč bych ho měla hned teď
rozpárat, jako to udělal on tomu páru včera v noci “
Lazarus zkoprněl úžasem a bezmocí. „Co jsi zač? Proč nemůžu
tvé muže ovládat?“
„Protože si dali pár panáků z tvých kámošů z jeskyně a v žilách
jim koluje nemrtvá krev. Tvoje rozkazy se k nim nedostanou, asi
jako bys chtěl po ovladači bez baterek, aby vypnul televizi. A teď
konec tuhle srandy. Položím ti pár otázek a tady mí přátelé ti uříznou
kousek z těla pokaždé, když odmítneš odpovědět. Přistupte blíže,
pánové, představení začíná.“ Všichni přiklekli k Lazarovi a každý z
nich vytáhl z pochvy nůž. Usmála jsem se, když jsem si přitáhla
Lazara blíž do klína i se stříbrnou čepelí stále zabořenou v jeho
zádech.
„A teď mi pověz, jak ses seznámil s Dannym Miltonem.

Stránka 44 z 271
 ***
Helikoptéra odvezla Daveovo tělo a my tři sledovali, jak mizí
mezi mraky. Poblíž na nás čekal vrtulník se zbytkem našeho týmu.
Byli jsme poslední, kdo chyběl na palubě.
„Takhle se cítíš každý den, Cat? Silnější, rychlejší…
nadřazenější? Tak si totiž s tím svinstvem v těle připadám.
Nadřazeně. A kurva mě to děsí.“
Tate mluvil tiše, nebylo potřeba, aby překřikoval rotující vrtuli
helikoptéry nad námi. Má odpověd' byla stejně tichá. V příštích
několika hodinách uslyší i nejjemnější šramot na blok daleko.
„Věř mi, Tate, při pohledu na Davea bez krku jsem se cítila
jakkoli, jen ne nadřazeně. Proč jsi mě neposlechl a neodpálil tu
raketu? Teď by byl naživu.“
Juan se dotkl mého ramene. „Dave by to neudělal, querida. Řekl,
ať zapomeneme na to, že by to odpálil. Řekl, že odtamtud ten tvůj
pěkný zadek dostaneme. Tak jsme šli do jeskyně…“
„Nebyla to vaše vina,“ zašeptala jsem zlomeně. „Byla to moje
vina. Řekla jsem vám, ať nestřílíte. Měla jsem vás nejdřív před tím
upírem varovat. To jsem měla udělat jako první.“ Otočila jsem se na
podpatku a vykročila k čekajícímu vrtulníku. Byla jsem téměř u
dveří, když promluvil Cooper. Co jsme odešli z jeskyně, neřekl ani
slovo.
„Komandérko.“
Zarazila jsem se a čekala, záda ztuhlá.
„Ano, Coopere?“ Čekala jsem obviňování. Zasloužila jsem si ho.
Vedla jsem tým a zemřel mi voják. Chlapi se zastavili spolu se mnou.
„Když jsem poprvé slyšel, co jsi, myslel jsem, že jsi zrůda.“ Hlas
měl věcný, prostý emocí. „Hříčka přírody, chyba – já nevím. Ale vím
jedno. Ty rozkážeš, já poslechnu. Přesně jako Dave. On dnes chybu
neudělal.“
Na to prošel Cooper kolem mě a vyhoupl se do vrtulníku. Tate a
Juan mě vzali za ruku a společně jsme také nastoupili.
Don poklepal perem najedno z několika hlášení na stole. Oba
jsme měli náladu pod psa. Dnes se konal Daveův pohřeb. Než se

Stránka 45 z 271
přidal k nám, byl hasič, takže se dostavili snad všichni z jeho dřívější
jednotky. Vzpomínka na to, jak se Daveova sestra u rakve svého
bratra zhroutila, mě bude pronásledovat už navěky. Z Ohia jsme se
vrátili před dvěma dny a Don si konečně přečetl závěrečnou zprávu o
tom, co se stalo.
„Před čtyřmi lety, poté co jsi zachránila matku, když ji unesli
upíři, se roznesly zvěsti o rusovlasé ženě s nadlidskými schopnostmi.
Během těch čtyř let u nás se tyhle historky ještě rozšířily. Lazarus byl
najatý, aby záhadnou 'Zrzavou smrtku4 vypátral a zneškodnil.“ Don
si povzdechl. „Což pořád nevysvětluje, jak si spojil Catherine
Crawfieldovou s tebou. Neřekl ti to?“
„Ne.“ Hlas jsem měla naprosto věcný. "Bojoval s námi, když
jsme ho vyslýchali, a můj nůž mu nakonec rozřezal srdce. Netuším,
jak zjistil, že Zrzavá smrtka je ve skutečnosti oficiálně mrtvá
Catherine Crawfieldová. Možná měl jen Štěstí a uhodl to. Stejně tak
se mohl o jeskyni dozvědět ze starých policejních hlášení. Dannyho
našel nejspíš proto, že se ten kretén očividně na každém kroku
vychloubal, jak kdysi spával s nechvalně proslulou vražedkyní
guvernéra.“
„A to 'načičiči'?“
„Před lety mě Hennessey, upír, který řídil všechny guvernérovy
kšefty, znal jako Cat. Musel to utrousit někde mezi lidmi.“
Don si promnul čelo na znamení, že je unavený. Všichni jsme
byli unavení, ale já nedokázala usnout. Před očima jsem pak viděla
jen Daveovo roztrhané hrdlo.
„Předpokládám, že jediné, na čem teď záleží, je, že Lazarus
neznal tvou současnou identitu. Takže k dalšímu bodu. Když jsi šla
po Lazarovi, v jednu chvíli jsi překonala rychlost sto třiceti kilometrů
v hodině a někteří chlapi z týmu potvrdili, že když jste vyšli z
jeskyně, všichni jste měli obličeje od krve. Máš mi k tomu co říct?“
Don nebyl hlupák. Věděl, že můj předchozí rekord je stovka za
hodinu. Přidejte k tomu vysokou hladinu protilátek v mé krvi, a Don
měl všechny důvody, proč být podezíravý. Tři muži kategoricky
zamítli jakoukoli neobvyklou aktivitu a jako důvod svých extrémních
výkonů uvedli vedlejší účinky bramů. Proč bych mu to měla
usnadnit?

Stránka 46 z 271
 „Ne“
Don si povzdechl, zapřel se v židli a chvíli zíral do zdi. Když se
znovu obrátil ke mně, přešel na jiné téma.
„Střelila jsi Dannyho Miltona. Je to nová taktika vyjednávání o
propuštění rukojmích, o které mi nikdo neřekl?“
Podle jeho hlasu bych soudila, že moje jednání schvaluje. Danny
nikdy neměl moc fanoušků, zvláště ne poté, co téměř prozradil mé
krytí a nepřímo způsobil Daveovu smrt.
„Chtěla jsem odvést pozornost upírů. Povedlo se mi to.“
„Ano, to povedlo. Dali jsme ho do programu ochrany svědků.
Nemyslím, že by byl tak pitomý, aby se tebou ještě někdy
vychloubal. Ne, že by vůbec mohl. Uklízeči s ním měli dost práce.“
Uklízeči. Hezké slovo pro vymývače mozků. Přála jsem si, abych
ho bývala střelila do hlavy. Pak jsem mohla probodnout Lazara a
Dave by teď byl naživu. Nyní mi byl Danny dlužný za tři věci – za
panenství, za to, že mě před lety nahlásil policii, a za Davea.
„Cat.“ Don se postavil a já následovala jeho příkladu. „Vím, že
sama sebe obviňuješ. Všichni jsme měli Davea rádi. Přečetl jsem si
všechny zprávy a hlášení a je zcela jasné, že to jen on udělal chybu,
která měla za následek jeho smrt. Měl zůstat ve střehu, a on místo
toho sklonil zbraň. Byla to chyba, která ho stála život. Dávám ti dva
týdny volno. Žádný výcvik, žádný nábor, žádné kontroly. Pročisti si
hlavu a zbav se pocitu viny. Je potřeba žít, nejen přežívat.“
Bez náznaku pobavení jsem se zasmála. „Žít? Dobrý nápad. To
vyzkouším.“

Stránka 47 z 271
 8. kapitola
Cat, rád tě zase vidím.“

Stránka 48 z 271
 Don vypadal potěšeně, ale výraz v jeho tváři mi řekl, že se chystá
mě něčím naštvat. Byl to můj první den po nařízené dvoutýdenní
dovolené a já byla vlastně ráda, že jsem zpátky v práci. Poslední dva
dny jsem se na střídačku obviňovala z Daveovy smrti nebo přemítala
o faktu, že Bones je pro mě skutečně navždy ztracený. Stále jsem si
ho představovala v jeskyni, čekajícího, až se rozhodnu přece jen
vrátit. Nelogické, nerozumné a nesprávné, jak se nakonec ukázalo.
Ani skrz výborný čich jsem ho tam téměř necítila, zůstala po něm
vůně natolik slabá, jako by v ní vůbec nebyl. Bones se v jeskyni
neukázal roky.
Takže návrat k pracovní rutině, kde můj život visí každý den na
vlásku? To beru.
„Je něco, o čem nevíš,“ začal Don. „Měl jsem na výběr, jestli ti to
říct hned, ale myslím, že teď už bys to měla vědět.“
„Co?“ To jediné slovo znělo jako led. „Co ses to ve své
moudrosti rozhodl přede mnou zatajit?“
Zamračil se. „Nebuď jízlivá. Bylo to rozhodnutí učiněné na
základě informací, které byly v té době relevantní situaci. A jelikož
ses už očividně vyléčila ze sebelítosti, neměla bys mi to mít tak za
zlé.“
On se obhajoval! To nebylo dobré znamení. „Dobře, vyklop to.
Co nevím?“
„Po Daveově smrti jsi byla zcela pochopitelně rozrušená. To
proto jsem ti nařídil volno. Čtyři dny poté, co jsi odjela, mi zavolali z
ochrany svědků. Danny Milton zmizel.“
„On co?!“ vyskočila jsem a bouchla pěstmi do stolu. Všechno, co
na něm leželo, naráz poskočilo. „Jak jsi mi to mohl zatajit? Kvůli
tomu ufňukanýmu grázlovi jsem nezabila Lazara a Dave zemřel!“
Don mě klidně pozoroval. „Neřekl jsem ti to proto, že bys
zareagovala přesně takhle. Dave sloužil v nebezpečném povolání
ještě dřív, než potkal tebe, Cat. Znal rizika. To mu upřít nemůžeš.
Ponížila bys ho tím “
„Nech si kázání na neděli, reverende “ odsekla jsem. „Ozval se
vám Danny? Našlo se tělo? Jak mohl do prdele zmizet čtyři dny poté,
co jsme odjeli z Ohia? Copak ho nepřevezli na zabezpečené tajné
místo, jak jsem přikázala?“

Stránka 49 z 271
 „Poslali jsme ho do Chicaga, v nemocnici měl ozbrojenou stráž.
Zvláštní je, že vlastně nevíme, co se stalo. Sám Tate odjel
prozkoumat místo činu. Nic nenašel. A o Dannym Miltonovi už
nikdo od té doby neslyšel.“
„Byl to upír,“ zněla má okamžitá odpověď., Jen upír dokáže
proklouznout kamkoli, dovnitř i ven, tak nepozorovaně, že si toho
nikdo, ani stráž, nevšimne. Možná jim oblbnul hlavu, aby zapomněli,
že ho viděli. Něco tam po něm ale muselo zůstat.
Upíři po sobě vždycky zanechají stopu – něco jako vizitku.
Jedu do té nemocnice.“ "
„Nejedeš. Místo prozkoumali a nafotili, ale to teď není problém,
který je nutné řešit. Problém je, zdaje Danny stále naživu, a pokud
ano, jestli je v nebezpečí. Řekla jsi před ním něco, cokoli, co by
mohlo být použité proti tobě? I když mu paměť upravili, napadá tě
něco, kvůli čemu by mohl být v nebezpečí?“
Dokázala jsem se jen soustředit na to, jakým prohnaným
způsobem Dannyho unesli. Musela tam zůstat stopa. Tate ji jen
nenašel.
„Alespoň mi ukaž fotky. Pak popřemýšlím nad tím, cos řekl.“
Don otráveně zavrčel. „Dám ti ty fotky. Dokonce udělám něco
lepšího. Všechny důkazní materiály máme tady na základně, všechno
do posledního žmolku z deky. Nechám ti to poslat do kanceláře, abys
tam mohla ztrácet čas podle libosti, ale až s tím skončíš, řekneš mi,
jestli Danny ví něco, kvůli čemu bychom se měli začít bát.“
Odfrkla jsem si. „S tím počítej, Done.“
půl hodiny později jsem se už přehrabovala fotkami z nemocnice.
Don měl pravdu. Vše vypadalo tak uklizeně, jak jen mohlo. Dokonce
i nitrožilní jehla, kterou vytáhli Dannymu z paže, ležela nevinně na
posteli, jako by jen čekala na dalšího pacienta. Žádné otisky prstů,
žádná krev, žádné jiné tělní tekutiny, dokonce i to pitomé prostěradlo
bylo uhlazené.
molekulární transport by za sebou nechal větší nepořádek. Možná
Danny přece jen zmizel. Třeba se prostě zničehonic vypařil. Mohla
bych to Donovi i nadnést, jen abych viděla jeho výraz, až to uslyší.
Hodinu jsem věnovala fotografiím a pak vzala do ruky další
středně velkou krabici s lékařskými a osobními potřebami. Pár bot,

Stránka 50 z 271
vzorek nebyl vůbec prošlapaný. Oblečení, spodní prádlo, ponožky,
holicí krém (trochu jsem z lahvičky ukápla na stůl; jo, starý dobrý
holicí krém), bavlněné tamponky, obvazy, pečlivě zabalené injekční
jehly, neotevřené balení papírových utěrek, hodinky…
Před očima se mi roztančily skvrnky. Ruka, v níž jsem držela
hodinky, se mi roztřásla tak, že jsem je dvakrát téměř upustila. Srdce
se mi rozbušilo, myslela jsem si, že omdlím. Ty hodinky jsem
poznala. Koneckonců, kdysi jsem je nosívala.
Komukoli jinému by mohly připadat jako jakékoli jiné staré
hodinky. Nic nóbl, žádná drahá značka, jen obyčejné hodinky, které
se hodily pro muže i pro ženy. Nechtěla jsem nic luxusního, aby to
nepřitahovalo pozornost, ale tyhle hodinky měly zařízení, které na
pásu v továrně nezískaly. Stiskněte po straně téměř neviditelný
čudlík a ony vyšlou signál. Signál, který dojde jen na malou
vzdálenost a k jedinému přijímači. Ten Čudlík mi kdysi zachránil
život a posledně jsem ty hodinky viděla, když jsem si je sundala ze
zápěstí a nechala na papíru se vzkazem na rozloučenou, který jsem
napsala Bonesovi.
Kdybych do Chicaga jela já, ty hodinky bych našla. Kdyby mě
Don neposlal na nucenou dovolenou, byla bych tam já. Já, ne Tate. A
Bones mi tam v podstatě nechal svoje telefonní číslo. Vysílač měl
dosah jen osm kilometrů. Musel tam být, čekal, aby viděl, jestli
přijedu a zmáčknu tlačítko.
Stiskla jsem hodinky tak pevně, až se mi zařízly do dlaně.
Neměla jsem vůbec tušení, jak se mohl Bones doslechnout o
Dannym nebo o tom, co se stalo, ale jednal rychle. I po všech těch
letech se za mnou vydal. Jen jsem jeho vzkaz nedostala včas.
Z té naprosté ironie osudu se mi chtělo smát. Tak mě Don našel,
jak se na podlaze nevesele směju. Obezřetně mě pozoroval, ale zůstal
ve dveřích.
„Chtěla by ses podělit o to, co je tu tak zábavného?“
„Měl jsi pravdu,“ lapala jsem po dechu. „Nic tu není. Žádná
stopa. Nic. Ale ohledně Dannyho Miltona si můžeš být jednou věcí
jistý. Věř mi, když ti povídám, že je mrtvý.“
„O jakém upírovi to tu mluvíme?“ zeptala jsem se, zatímco mnou
dodávka naší jednotky natřásala. Chlapi mě obvykle doma

Stránka 51 z 271
nevyzvedávali, pokud nešlo o případ nouze. Když Tate zavolal, že je
na cestě, omluvila jsem se Noahovi, se kterým jsem si plánovala zajít
na večeři, a odešla jsem. Další večer s přítelem zrušený. Absolutně
jsem nechápala, proč mě Noah už dávno nepustil k vodě.
„Mladý. Jeden, možná dva,“ odpověděl Tate.
Co jsem chodila s Noahem, začal se ke mně chovat odtažitě.
Netušila jsem, co má za problém, ale na ledovou královnu si můžu
hrát taky.
Nepromluvili jsme, dokud jsme nedojeli ke klubu. I přes dunění
hudby jsem zevnitř slyšela tlukot srdcí. Mnoha srdcí.
„Proč ty lidi neevakuovali?“
„Zatím nemáme žádné mrtvé, komandérko,“ řekl Cooper. „Jen
někdo nahlásil, že viděl ženu se zakrváceným krkem. Pak ta žena
zmizela. Don nechtěl, aby upír, pokud tam ještě je, pojal podezření.“
Cooper naprosto překonal všechna má očekávání. Od děsivého
odpoledne v jeskyni už nikdy nezpochybnil žádný můj rozkaz. Sice
mi do očí dokázal říct, že jsem zrůda, ale to mi nevadilo. Spíš to nyní
bylo něco jako: „Jsi zrůda, komandérko. No tak, chlapi, slyšeli jste,
co ta mrcha řekla. Pohyb! Pohyb!“ Jestli zůstane tak oddaný jako
doposud, ať si mi říká, jak je mu libo.
„Zbytek týmu už dorazil?“
Ze všech zátahů Jež jsme provedli, byl tenhle z nejledabylejších.
Chlapi dokonce ani neměli kompletní výstroj. Nejspíš si mysleli, že
je to jen kachna, jelikož ten, kdo celý incident na 911 nahlásil, zněl
dost opile. Nebylo by to první falešné oznámení, které jsme dostali.
Dokonce ani padesáté.
„Querida, prostě půjdeme dovnitř a zkontrolujeme to tam,“ řekl
netrpělivě Juan., Jestli z toho nic nebude, tak je pití na mě.“
Beru. Bez dalších řečí jsem si natáhla plášť a zamířili jsme ke
dveřím. Byl květnový večer, chladno nebylo, ale plášť skvěle překryl
moje zbraně. Jako obvykle jsem vešla první a už ve chvíli, kdy jsem
překročila práh, mi došlo, Že je to past.
„Překvapení!“ zařvala Denise.
Ten výkřik po ní zopakovalo i několik členů mého týmu, stejně
jako na dva tucty zaměstnanců toho, co se zdálo být zcela jasně
striptýzovým klubem.

Stránka 52 z 271
 Nechápavě jsem mrkla. „Narozeniny jsem měla minulý týden.“
Zasmála se. „Vím, Cat! Proto je to také překvapení. Poděkovat
můžeš Tateovi, on navrhl falešný zátah, abychom tě sem dostali.“
Pořád jsem to nechápala. „Je tu Noah?“
Denise si odfrkla. „Ve strip baru? Ne. A můžeš se vsadit, že jsem
nepozvala ani tvoji matku.“
Při pomyšlení na matku ve striptýzovém klubu jsem se
rozesmála. Ta by s křikem utekla, sotva by vešla do dveří.
Zezadu ke mně přistoupil Tate a lehce mě políbil na tvář.
„Všechno nejlepší, Cat,“ zašeptal měkce.
Objala jsem ho. A v tu chvíli jsem si plně uvědomila, jak moc mi
naše odcizení vadilo. On a Juan pro mě byli bratry, které jsem nikdy
neměla.
Juan si mě také přitáhl do náruče. „Denise mě najala, abych byl
dnes večer tvým gigolem. Řekni mi, kolik orgasmů si přeješ, a já
slibuju, že tvé přání vyplním. Se mnou poznáš nový rozměr sladkých
hříchů, querida. Hmmm, ten zadeček máš tak kulaťouč… ufff.“
Juana zarazil až Tateův loket v jeho žebrech. Obrátila jsem oči v
sloup.
„Pořád mám u sebe zbraň, Juane. A tobě stále zbývá nějaká doba,
než ti vyprší trest za krádeže aut. Možná bys na to měl myslet “ Pak
jsem se rozhlédla a uviděla další známou tvář. „To je Don? Jak jste
ho sem dostali?“
Don ke mně přistoupil. Vypadal, že je mu tady stejně dobře jako
případně mé matce.
„Pozdě, ale přece. Všechno nejlepší, Cat,“ řekl a lehce omluvně
se usmál. „Nejsi ráda, že místo vybral Juan, a ne já? Být to na mně,
tak máme latté a jednohubky, a ne alkohol a tanga, kam se podíváš.
Nikdo ti ještě nepřinesl gin?“
„Tady,“ zašvitořila Denise, podala mi vysokou sklenici a usmála
se na Dona. „Vy musíte být ten její obávaný šéf. Vypadáte přesně
tak, jak jsem si vás představovala.“
„A vy musíte být Denise. Jsem Don, ale pamatovat si to
nemusíte. Stejně o tomhle všem nemáte oficiálně vůbec vědět.“

Stránka 53 z 271
 Denise to odmávla. „Jestli budete mít klidnější spaní, hodlám se
opít tak, že si ráno nebudu pamatovat ani svoje jméno. Splní to
bezpečnostní předpisy?“
Chladně se na mě usmál. „Už chápu, proč jste se vy dvě daly
dohromady.“
„Kde je oslavenkyně?“ zahulákal mohutný mladý muž v tangách
s leopardím vzorem.
„Tady!“ okamžitě křikla Denise. „A chce tanec na klíně!“
„Neboj, taťuldo, o tvou holčičku se dobře postarám,“ zakřenil se
striptér na Dona.
Skoro jsem se ginem udusila. „Není to můj otec,“ opravila jsem
ho.
„Ne? Máte úplně stejný výraz, drahoušku. Ztuhlá ramena, tvrdé
oči. Postarám se o tebe, krásko, ale o tebe.“ mrkl na Dona, „o tebe se
skvěle postará Chip. Pošlu ho za tebou.“
Denise se rozesmála. Don zbledl ještě víc, než když si ho striptér
spletl s mým otcem.
„Jestli mě budeš potřebovat, Cat,“ zamumlal, „budu se schovávat
někde v koutu.“

***
Klub zavíral ve tři ráno. Don byl tak laskavý a rozvezl domů
zbytek týmu, ale i po tom sudu ginu, který jsem za večer vypila, jsem
byla střízlivá natolik, abych domů odvezla Denise, Juana a Tatea.
Jelikož z nich bydlel Tate k mému domu nejblíže, vysadila jsem
ho jako posledního. Potácivou chůzí se vydal ke dveřím, ale nohy se
ho pořád snažily vést jiným směrem. Nakonec jsem ho s pobaveným
povzdechem odvedla dovnitř. Naštěstí měl klíč připravený v ruce,
takže jsem ho nemusela prohledávat.
Ačkoli on už znal můj dům téměř nazpaměť, já u něj doma ještě
nikdy nebyla. Uvnitř přízemního domku bylo tak čisto, že by z toho
byl nadšený i seržant při výcviku. Neměl žádné domácí mazlíčky, ani
zlatou rybičku, a na zdech nevisel jediný obraz. Ložnice, kam jsem
vešla, vypadala úplně stejně. Žádné dekorace, jen malá televize a

Stránka 54 z 271
postel tak ustlaná, že bych od ní mohla odrazit čtvrťák, ale poté co
jsem do ní Tatea strčila a sundala mu boty, jsem na něco takového
neměla náladu.
Na nočním stolku měl zarámovaný obrázek. Byla to jediná
výzdoba, jakou jsem v jeho domě viděla, takže jsem se na obrázek
zvědavě podívala. K mému překvapení to byla má fotka, a
nepózovala jsem tam. Byla jsem na místě činu a napůl odvrácená.
Musel ji pořídit, když fotografoval těla.
„Proč to tu máš?“ zeptala jsem se nahlas, aniž bych čekala
odpověď.
Tate zamumlal něco, co mohlo být mé jméno, a náhle, i když by
to v jeho stavu nemělo být možné, mě popadl a stáhl k sobě na
postel.
Ztuhla jsem, neschopná jakéhokoli pohybu. Tate mě políbil, rty
měl teplé a chutnaly po alkoholu. Líbal mě s lačností, do úst mi
vklouzl jeho jazyk. Když mu ruce zabloudily ke knoflíku na mých
kalhotách, konečně jsem se probrala.
„Přestaň!“ vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe tak prudce, až mu
hlava narazila do čela postele.
Tate ztěžka dýchal, v temně modrých očích mázdru opilosti i
něčeho dalšího.
„Copak jsi nikdy nechtěla nic, cos nemohla mít?“ zeptal se drsně.
Nezmohla jsem se na slovo. Víc než čtyři roky čistě platonického
vztahu, a nyní se na mě Tate dívá způsobem, vedle kterého by se i
Juanův nejvášnivější pohled mohl jít studem zahrabat.
Nevesele se zasmál a prohrábl si rukama krátké hnědé vlasy.
„Překvapená? Neměla bys být. Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsem
tě poprvé spatřil na té posteli v nemocnici. Vypadala jsi s těmi
zrzavými vlasy a velkýma šedýma očima jako anděl. Jo, jsem opilej,
ale říkám ti pravdu. Možná si tohle všechno nebudu ráno pamatovat.
Nemusíš se bát. Dokážu žít s tím, jak to teď mezi námi je. Jen jsem tě
dnes musel políbit, ale nic víc se nestane.“
„Tate, já… je mi to líto.“ Co jiného jsem asi tak mohla říct?
Nejspíš jsem taky musela být opilejší, než jsem si myslela, protože
mi nikdy nepřipadal přitažlivější než v tuhle chvíli, v očích se mu

Stránka 55 z 271
téměř nebezpečně jiskřilo. Denise mi vždycky říkala, že vypadá, jako
by z oka vypadl Bradu Pittovi v Pan a paní Smithovi.
Kysele se ušklíbl. „Slyšíš, jak mi bije srdce, co? Když jsem v
Ohiu vypil tu krev, vnímal jsem tvoje srdce. Cítil jsem tě na svých
dlaních.“
„Jsi můj kamarád.“ Hlas se mi chvěl, protože ze zvířecího výrazu
jeho tváře šel strach a – bráno čistě biologicky – vzrušoval mě., Ale
pracujeme spolu. Nic víc mezi námi být nemůže.“
Vydechl a krátce přikývl. „Vím, že ke mně necítíš to samé. Zatím
ne.“ Po těch slovech jsem se zvedla a zamířila ke dveřím. Za jeho
slovy byly skryté významy, které jsem nedokázala snést ani další
minutu.
„Než odejdeš, odpověz mi najedno. Jen na jednu otázku, a pověz
mi pravdu. Byla jsi někdy zamilovaná?“
Zaškobrtla jsem a vykoktala v odpověď: „Tate, já… já si
nemyslím, že bychom tohle měli probírat…“
„Kecy!“ okřikl mě. „Právě jsem se ti tu otevřel, tak mi odpověz
na otázku!“
Možná jsem také věřila, že si ráno nebude nic pamatovat, nebo to
možná bylo jeho upřímností. Ať už to bylo čímkoli, odpověděla jsem
mu pravdivě.
„ Jednou. Před lety, ještě než jsem tě potkala.“
Tate ani nemrkl a jen na mě upřeně hleděl. „Kdo to byl? Co se
stalo?“ Odvrátila jsem se, protože teď jsem musela zalhat.
Odpověděla jsem mu, až když jsem vycházela ze dveří.
„Ty víš, kdo to byl. Spala jsem s tím upírem, co ti zničil auto toho
dne, kdy jsme se potkali. A taky víš, co se s ním stalo. Zabila jsem
ho.“

Stránka 56 z 271
 9. kapitola
V práci jsme toho měli nad hlavu. Na jednu stranu to bylo jen
dobře. Přes dva týdny jsme tak neměli kdy s Tatem pomyslet na
podivné napětí mezi námi. Člověk se může těžko před druhým cítit
rozpačitě, když mu každou chvíli visí život na vlásku.

Stránka 57 z 271
 Ani s Noahem to nebylo nijak růžové. Přestože se snažil, náš
vztah kvůli mé neustálé nepřítomnosti pomalu ochládal. A tak
nedávno začal s poznámkami, že by to mezi námi rád „prohloubil“.
Ani jsem se nedivila, že na to pomalu došla řeč – chodili jsme spolu
už přes dva měsíce a stále se nic nestalo.
Věděla jsem ale, že náš vztah nefunguje, navzdory tomu, jak
skvělým člověkem Noah je. Bylo mezi námi až příliš mnoho lží,
všechny z mé strany, samozřejmě, ale to, co mi bránilo ponořit se do
vztahu s ním nejvíce, byla skutečnost, že jsem se stále nechtěla
odpoutat od posledního, dávno zničeného vztahu. Ale aspoň jsem se
snažila. Teď jsem jen musela Noaha nějak jemně odmítnout. Už jsem
mu pověděla, že naprosto pochopím, pokud je pro něj těžké
přizpůsobit se skutečnosti, že mám hektickou práci. Ale buď byl
Noah příliš tvrdohlavý, nebo narážku nepochopil. Musela jsem tedy
přistoupit k trochu razantnějším metodám, ale rozhodně jsem mu
nechtěla do telefonu říct Končím s tebou! a zavěsit mu. Noaha jsem
měla ráda a nesnášela jsem pomyšlení, že bych mu ublížila.
A pak jednoho úterý zazvonil v opravdu ošklivou ranní hodinu
telefon. Zvedla jsem ho a zároveň se rozhlížela po nejbližším
oblečení, zatímco jsem v duchu proklínala tu stvůru bez srdce, která
se rozhodla působit potíže před osmou ráno. Ze sluchátka ke mně ale
dolehl Denisin hlas.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem okamžitě.
„Nic! Moc se omlouvám, že volám tak brzy, ale nemohla jsem se
dočkat, až ti to řeknu. Ach, Cat, jsem tak šťastná! Budu se vdávat!“
Ani jsem na Denise nezkoušela něco jako: „Jsi si jistá? Vždyť je
to tak náhlé!“ Se svým novým přítelem Randym chodila teprve dva
týdny, ale Denise nedělala nic bez rozmyslu, a navíc řekla, že
Randyho miluje a on k ní cítí totéž. Když jsem viděla ten zasněný
výraz v jejích očích, pochopila jsem, že ať bych řekla cokoli o tom,
že moc spěchá, má počkat, nebo aby si dávala pozor, šlo by jí to
jedním uchem tam a druhým ven. Mimo to, i tak měla dost starostí.
Denisini rodiče se odmítli s Randym seznámit, jelikož je katolík, a
oni židé. Ani jeho rodiče nebyli z naprosto uspěchaných námluv
nadšení. Kdo řekl, že zamilovat se je snadné? Rozhodně ne já.

Stránka 58 z 271
 Měla jsem v plánu promluvit si s jejími rodiči. Celé roky jsem
trénovala, jak ovládnout moc svých očí. Nebyly tak mocné jako oči
upírů, ale rozhodně to na ně chci zkusit. Denise si zaslouží krásnou
svatbu a já udělám cokoli, aby ji takovou měla. Co by se tak mohlo
zvrtnout? Stejně proti té svatbě nemůžou protestovat víc než teď.
Trvala jsem na tom, že zaplatím květiny, fotografa a dort. Na nich
pak bude vše ostatní. Denise se mi to snažila vymluvit, ale já jí ve
slabé chvilce způsobené premenstruačním syndromem vyhrožovala
probodnutím. O mém volnu jsme zajely vybrat její šaty, šaty pro
družičky, květiny i pozvánky. Randyho jsem poznala až čtyři dny
před svatbou. Zcela sobecky se mi ulevilo, že se chystal nastěhovat
on k ní domů, a ne naopak. Denise mi prozradila, že pracuje jako
nezávislý softwarový konzultant – podle Denise byl počítačový
génius – a proto bylo snazší pro něj, aby se přestěhoval, než pro ni,
která pracovala od devíti do pěti.
Denise mi v podstatě jen oznámila, že jí pomůžu stěhovat, a když
se Randy objevil v autě pronajatém od stěhovací služby, poprvé jsem
si ho prohlédla. Měl něco pod metr osmdesát, světle hnědé vlasy,
brýle bez obrouček a štíhlou atletickou postavu. Vypadal nenuceně a
sympaticky, ale nejvíc se mi na něm líbily oči. Když na Denise
pohlédl, úplně se mu rozzářily.
Poté co políbil Denise na přivítanou, podal mi Randy ruku. „Ty
musíš být Cat. Denise o tobě pořád mluví. Děkuju, že nám tak
pomáháš se svatbou,“
Ignorovala jsem jeho napřaženou paži a místo toho ho objala.
„Tak ráda tě konečně poznávám! A s tou pomocí si nedělej starosti.
Já se nejspíš nikdy nevdám, tak si to užívám skrze vás. Tak pojďme
vybalit. Denise má večer poslední zkoušku šatů a nemůže přijít
pozdě.“
Randy si odkašlal. „Uhm, miláčku, řekla jsi, že máme dost
pomocníků na stěhování, ale jsme tu jen my tři.“
Denise se zasmála. „Neměj starosti. Cat pochází z rodu farmářů.
Věř mi, mohli bychom si tu jen sednout a dívat se, ale to by nebylo
zdvořilé.“

Stránka 59 z 271
 Randy se na mě nejistě podíval. Denise dostála slovu a neřekla
mu tu drobnou skutečnost o mé pokrevní linii. Žil v domnění, že
dělám pro vládu.
Randy mě následoval k zadní části náklaďáku. „Jsi si tím jistá?
Mám se večer sejít s jedním svým kámošem, půjde mi za svědka, a
on mi už předtím nabídl, že mi pomůže. Řekl jsem mu, že ho
nebudeme potřebovat, Denise totiž řekla, že pomoc sežene, ale můžu
mu zavolat. Nechci, aby ses ztrhala.“
„Randy, to je milé, ale je to v pořádku. Budeme hotoví dřív, než
se naděješ.“
O půl hodiny později Randy jen nevěřícně zíral na svůj nábytek
rozmístěný po Denisině hezkém dvoupatrovém domě. Někdy být
napůl mrtvý není tak úplně na prd.
„Farmáři?“ zeptal se nevěřícně a podíval se na mě.
Usmála jsem se. „Farmáři. Pět generací zpátky.“
„Jistě,“ poznamenal. Denise jen skryla uchechtnutí.
„Jdi se osprchovat,“ nakázala jsem jí. „Musíme jít.“
„Randy, v kolik se dneska vrátíš? Máme si s Cat dát někde
večeři?“
„Radši jo. Mám se sejít s kamarádem, takže se to možná
protáhne.“
Netrpělivě jsem si odkašlala. „Dobře, dobře, už jdu!“ pochopila.
„Díky za všechno,“ řekl Randy opět. „Nejen za pomoc se
stěhováním. Nebo se svatbou. Denise mi řekla, žes tu pro ni vždycky
byla. Kamarádka, jako jsi ty, je v dnešní době vzácnost.“
Upíral na mě pohled s upřímným úsměvem na rtech a v tu chvíli
jsem pochopila, proč Denise cítila, že je s tímhle mužem propojená.
Bylo to vidět ze způsobu, jakým se na sebe dívali.
„Nemáš zač.“ Víc jsem neřekla. Nebylo to nutné.
„Jsem hotová,“ zacvrlikala Denise o pár minut později.
Naposledy jsem Randyho objala na rozloučenou.
„Moc ráda jsem tě poznala.“
„Nápodobně. Dávej mi na moji holčičku pozor“
„Och, to ona určitě dá,“ ujistila ho Denise. „To dá.“
O čtyři hodiny později, po Denisině zkoušce šatů a po dlouhé
době konečně ani jednou nepřerušené večeři, jsem ji vysadila před

Stránka 60 z 271
domem a vracela se zpátky k tomu svému. Byla skoro jedna v noci.
Na mě vlastně docela brzo.
Vystoupila jsem z auta a ztuhla, ve vzduchu bylo cítit podivné
pnutí! Neslyšela jsem nic podezřelého, jen obvyklé zvuky z okolních
domů, a ani jsem nikoho necítila. Přesto jsem natáhla ruku a pročísla
vzduch nad příjezdovou cestou, jako by měl pevnou strukturu. Cítila
jsem slabounký závan energie, která nepatřila člověku. Nebyl ani tak
silný, abych vycítila, odkud přišel, ale něco tu bylo. Možná to po
sobě nechala stvůra, co tady třeba projížděla v autě. Nebylo by to
poprvé. Z té zbytkové energie jsem žádnou hrozbu necítila. Upíři i
ghúlové na lovu by po sobě zanechali jiný typ vibrací.
duchu jsem pokrčila rameny. Pokud by mě nemrtvý se zlými
úmysly našel, čekal by na mě venku. Přesto jsem do domu vešla s
opatrností a rychle prohledala všechny místnosti. Nic.
Dala jsem si sprchu a pak padla do postele. Žádná nestvůra se pod
ní neukrývala – to jsem taky jako blbec zkontrolovala – ale přesto,
podivný pocit přetrvával. Mohla bych přísahat, že jsem v domě
někoho cítila. Byla to ale hloupost. Ježíši, začínám být pomalu stejně
paranoidní jako Don.
Zavřela jsem oči a snažila se zahnat vzpomínku na starou dětskou
modlitbičku… Pokud mám zemřít dřív, než se probudím…
Spala jsem s nožem pod postelí a přesvědčovala samu sebe, že
nejsem paranoidní. Jsem jen opatrná.
Jo, jasně. Taky tomu nevěřím.

10. kapitola
Denise, už je čas!“
Seděly jsme v soukromém pokoji ve venkovském klubu,
„abychom náhodou nenarazily na ženicha. Obřad měl co nevidět
začít, tak jsem Denise naposledy upravila závoj. Úplně zářila.

Stránka 61 z 271
 „Nevím, co jsi řekla mým rodičům. Tos je snad zdrogovala, ne?
Ale je mi to jedno.“
Nevinně jsem ji objala. Na drogy dojít nemuselo, jen jsem jim
dala do ledového čaje trochu upířího halucinogenu a pak si na nich
vyzkoušela, zda mají moje oči schopnost někoho ovládnout. K mému
údivu to zafungovalo. Ačkoli byli stále naprosto zděšení, že si jejich
dcera našla někoho s odlišnou vírou, přišli.
Do místnosti vplula Felicity. Neměla jsem ji ráda, ale byla to
Denisina sestřenice a jedna z družiček, takže jsem na ni musela být
alespoň milá. Zatímco já pomáhala Denise s přípravou, ona počítala,
kolik je mezi hosty nezadaných mužů. Ta ženská byla permanentně
nadržená.
„Konečně dorazil poslední družba,“ oznámila.
Úlevou jsem si oddechla. Ted' už svatbu nic nezdržovalo.
„Je k nakousnutí,“ pokračovala. Podle ní byl k nakousnutí každý
s ucházejícím tělem a penisem, ale to jsem si nechala pro sebe.
„Viděla jsem ho jen na vteřinu, a zezadu, ale páni, ta jeho prdelka.“
„Ehm, Felicity, mohla bys mi podat květiny?“ požádala jsem ji a
směrem k Denise jen obrátila oči v sloup.
Denise se zakřenila. „Dobré zprávy, Felicity, je tu jen pro tebe.
Osobně ho sice ještě neznám, ale Randy říkal, že není zadaný.“
Denise naplánovala, Že družbové a družičky budou na hostině
sedět u dlouhého obdélníkového stolu na střídačku muž-žena-muž-
žena. Osobně jsem si myslela, Že takové uspořádání je poněkud
zvláštní, ale můj večírek to nebyl.
„Úplně k nakousnutí,“ zavrněla znovu Felicity.
Bylo mi toho muže už teď líto. Nejspíš ho začne pod stolem
osahávat dřív, než dojde na přípitky.
Dovnitř strčil hlavu Randyho bratr Philip. „Připravená, Denise?“
Otočila se ke mně s těžko skrývaným vzrušením.
„Pojďme mě provdat!“
Usmála jsem se na Philipa. „Sejdeme se u oltáře.“
Denise místo tradičního svatebního pochodu zvolila překrásnou
instrumentální baladu. Družbové také čekali se ženichem u oltáře,
místo aby doprovázeli družičky, které kráčely uličkou samy ve

Stránka 62 z 271
stanoveném pořadí. Jako hlavní družička jsem šla poslední před
Denise. Naposledy jsem jí načechrala vlečku a pak vykročila do síně.
Jakmile jsem vstoupila do dveří místnosti, kde čekalo na
pětačtyřicet příbuzných a přátel snoubenců, ucítila jsem závan moci,
která člověku nepatřila. A do prdele, mezi hosty je upír! Už pro jeho
dobro doufám, že má chuť jen na dort, protože jinak ty stříbrné
příbory použiju způsobem, který se nevěstě a ženichovi líbit nebude.
I když zabít hosta na svatbě tak, aby si toho nikdo nevšimnul, by byla
docela výzva. Očima jsem bloudila po sále a snažila se najít zdroj
moci.
Má matka seděla vedle Noaha, kterého Denise pozvala dřív, než
jsem jí měla šanci říct, že se s ním chci rozejít. Noah se na mě usmál,
když jsem ho v uličce míjela. Úsměv jsem oplatila a pak projela
pohledem sál s vojenskou pečlivostí. Nevěstina strana, čisto.
Ženichova strana, čisto. Nejdřív mě ani nenapadlo zkontrolovat řadu
lidí u oltáře, ale i když jsem to posléze napravila, mé ohromené mysli
trvalo chvíli pobrat, co viděly oči.
Měl jiné vlasy. Medově hnědé místo platinové blond, jak jsem si
ho pamatovala. Také je měl delší než dřív, nyní se mu kroutily u uší
na rozdíl od krátkého ježka, jakého měl před lety. Bledá pleť v
kontrastu s ebenovou látkou smokingu zářila, pohled na něj bral
dech. Oči měly barvu tak temně hnědou, až téměř hraničily s černí.
Upíral na mě téměř znuděný pohled, vůbec nebyl překvapený tak
jako já.
Těleso zůstává v rovnoměrném pohybu se zachováním stejné
rychlosti a směru, není-li nuceno vnějšími silami tento stav změnit.
Byla jsem důkazem, že Newtonův zákon zachování pohybu skutečně
funguje, protože ačkoli se mi zadrhl dech a srdce mi vynechalo úder,
dál jsem pokračovala uličkou až k oltáři.
Bones na mě upřeně hleděl. Uvnitř mě vybuchl naprosto neznámý
pocit a mé zpomalené mysli chvíli trvalo, než ho dokázala přesně
určit Radost. Zaplavila mě čistá, nefalšovaná radost. Skoro jsem se
rozběhla, abych mu vklouzla do náruče, ale pak jsem se zarazila.
Co tu Bones dělá? A proč nevypadá překvapeně, že mě vidí?
Skrz všechny tyhle otázky jsem vystřízlivěla z pomyšlení na
jakoukoli bláznivinu typu, že bych se mu vrhla do náručí, ačkoli jsem

Stránka 63 z 271
po tom toužila. Pokud není Bones překvapený, že mě tu vidí, pak
musel vědět, že tady budu. Ale jak by to mohl vědět? A to
nejdůležitější. Jak mě tu našel? Co chce?
Teď ale nebyl čas zjišťovat odpovědi. Denise měla svatbu.
Nehodlala jsem ji zničit tím, že ztropím scénu Diky bohu a všem
svatým, pomyslela jsem si, že si matka neprohlíži družby nijak
detailně. Ta by ani na vteřinu nezaváhala a Denisin den by zničila
naprosto velkolepým způsobem. Ať už šlo Bonesovi o cokoli,
vyřeším to s ním po svatbě.
Nebo omdlím. Podle toho, co přijde jako první.
Bez dalšího zaváhání jsem zaujala místo vedle Felicity. Naklonila
se ke mně a ve chvíli, kdy se Denise vydala uličkou, mi zasyčela do
ucha: „Ani na toho cukrouška nemysli. Zabírám si ho.“
„Sklapni,“ odpověděla jsem tak potichu, že neměl žádný host
nejmenší šanci cokoli uslyšet. Dlaně se mi potily a z kolen jsem měla
želé. Jak to jen vydržím celou svatbu? Nemohla jsem uvěřit, že mám
Bonese tak blízko. Čtyři a půl roku jsem o něm snila, a teď stačilo
jen vztáhnout ruku a dotknout se ho. Nepřipadalo mi to skutečné.
Randy převzal Denise od jejího otce a společně se drželi za ruce.
Oddávající začal s upravenou verzí svatebního proslovu, ze kterého
vypustil odkazy na náboženství. Bones se spolu s ostatními družbami
otočil na oddávajícího.
Přestala jsem obřad vnímat. Když došlo na výměnu prstenů,
Felicity do mě musela strčit, abych od Denise převzala kytici. A když
byli konečně prohlášeni za muže a ženu, ulevilo se mi. Jsem hrozná.
Byla to svatba mé nejlepší kamarádky a jediné, co jsem si v tuhle
chvíli přála, bylo co nejrychleji zmizet, abych se mohla vzpamatovat.
Denise a Randy vykročili uličkou, a když jsem je měla
následovat, téměř jsem běžela. Philip se mě snažil zpomalit do
obřadné chůze, ale já mu naopak trhala paží, abychom byli co
nejrychleji pryč.
„Musím si odskočit,“ zalhala jsem nakonec zoufale. V tuhle
chvíli jsem potřebovala chvíli o samotě, abych nabyla ztracené
rovnováhy. „Řekni Noahovi, ať na mě nečekají. Půjdu hned potom
vyvolat fotky.“

Stránka 64 z 271
 Ve chvíli, kdy jsme vyšli z obřadní síně, jsem zamířila na dámy.
Má kytice zůstala ležet na zemi tam, kam jsem ji odhodila.
Toalety byly na druhé straně klubu. Jakmile jsem byla uvnitř,
zhroutila jsem se na zem vedle umyvadel. Ach bože, ach bože, ach
bože, pouhý pohled na něj ve mně probudil všechny pocity, které
jsem se snažila léta potlačit. Musela jsem se dát dohromady. A to
rychle. Hlava mi padla na pokrčená kolena.
„Ahoj, koťátko
Tak moc jsem se snažila vzpamatovat, že jsem ani neslyšela
Bonese vejít dovnitř. Hlas měl tak hebký, jak jsem si pamatovala,
britský přízvuk stále tak líbezný. Prudce jsem zvedla hlavu. A ve
chvíli, kdy se mi můj těžce vybudovaný život hroutil, jsem dokázala
pomyslet jen na tu nejméně důležitou věc.
„Bože, Bonesi, tohle jsou dámské toalety! Co když tě tu někdo
uvidí?“ Zasmál se, tiše a svůdně. Žádný Noahův polibek na mě
takhle nedokázal zapůsobit.
„Stále prudérní? Neboj se – zamkl jsem za sebou.“
Pokud mě to mělo uklidnit, efekt byl zcela opačný. Vyskočila
jsem na nohy, ale neměla jsem kam uniknout. Blokoval jediný
východ.
„Podívej se na sebe, zlato. Nemohu říct, že se mi ty hnědé vlasy
zamlouvají, ale co se zbytku týče… jsi přímo oslnivá.“
Bones si přejel jazykem přes spodní ret a pak mě přejel
pohledem. O pokožku se mi otřelo horko vyzařující z jeho očí. Když
přistoupil o krok blíž, přitiskla jsem se pevně ke zdi.
„Zůstaň, kde jsi “
Ležérně se opřel o stolek s umyvadlem. „Proč jsi tak nervózní?
Myslíš, že jsem tě přišel zabít?“
„Ne. Pokud bys to měl v plánu, ani by ses neobtěžoval vyjít k
oltáři. Očividně víš, jak se teď jmenuju, takže by sis pro mě přišel v
noci ke mně domů.“
Uznale hvízdnul. „Správně, drahoušku. Nezapomněla jsi, jak
pracuju. Víš, že mi už třikrát nabídli kontrakt na hlavu záhadné
Zrzavé smrtky? Jeden chlápek mi za tvoji mrtvolu nabízel půl
milionu.“

Stránka 65 z 271
 No, to mě vlastně ani nepřekvapilo. Koneckonců, Lazarus po mně
šel taky jen kvůli šeku. „Co jsi na to odpověděl? Ptám se, protože jsi
právě řekl, že tu proto nejsi.“'
Bones se narovnal a humor mu z očí zmizel. „Och, samozřejmě
jsem řekl ano. Pak jsem ty zmetky našel a zahrál si kuličky s jejich
hlavami. Poté mi už žádné nabídky nepřišly.“
Při představě toho, co mi právě popsal, jsem ztěžka polkla. Jak ho
znám, nijak nepřeháněl.
„Tak tedy, proč tu jsi?“
Usmál se a přistoupil blíž. Zcela tak ignoroval můj příkaz.
„Nejsi šťastná, že mě po všech těch letech vidíš? Víš, proč jsem
tě chtěl odchytnout nepřipravenou? Abych se ti mohl podívat do očí
a spatřit, co v tu chvíli cítíš.“
Nebezpečí. Nebezpečí. Byl ode mě méně než půl metru. Nikdy
jsem nebyla schopná odolat jeho dotekům, a v tuhle chvíli jsem svou
pevnou vůli nechtěla pokoušet. Zoufale jsem se snažila vymyslet, jak
ho rozptýlit.
„Už ses seznámil s mým přítelem?“
Tak tohle byla rána pod pás. Přimhouřil oči a pevně stiskl rty. Jo,
myšlenka na Noaha dokázala zkazit náladu nám oběma.
Využila jsem své výhody. Nejdřív se zeptat, pak teprve střílet. Je
to bezpečnější. „Jak ses vlastně vetřel do Randyho přízně, že jsi mu
šel dokonce za družbu? Zjistil jsi, že si ho chce moje nejlepší
kamarádka vzít? Tos mu musel hodně rychle oblbnout hlavu. Brali se
měsíc po zasnoubení.“
Ukázal na mě prstem. „Toho tvého Randyho znám dobrých šest
měsíců. Déle než on Denise. Neobyčejný muž, že? Víš, co mi řekl
poté, co jsme v jednom baru seděli hodinu vedle sebe?
Řekl:“Doufám, že to pro mě nebude znamenat jízdenku do hrobu, ale
ty ses celou tu dobu ani jednou nenadechl. Ráčil bys mi říct, jak to
děláš?“4
Zamrkala jsem. Denise mi kdysi sdělila, že Randy má otevřenou
mysl. Očividně více než jen otevřenou, jak se zdá. A taky jsem
podcenila jeho kuráž.
„On ví, co jsi?“

Stránka 66 z 271
 Bones přikývl. „Blikl jsem na něj očima, však víš, zelený
semafor, a řekl mu, Že nic neviděl. On na mě zamrkal úplně stejně
jako ty před chvílí a zeptal se, jestli to mělo fungovat.“
Tak tohle mě ohromilo. Randy měl přirozenou imunitu vůči upíří
moci, dokonce i vůči někomu tak silnému, jako byl Bones.
„Samozřejmě jsem to vůbec nečekal. Dal jsem se s ním do řeči a
spřátelili jsme se. Až tenhle týden, kdy už jsem měl na krku roli
družby, za mnou přišel do baru a já z něj ucítil tvoji vůni. Ten den jsi
mu pomáhala stěhovat nábytek.“
Ulevilo se mi, ačkoli mě zabolelo u srdce, když jsem pochopila,
že tu Bones přede mnou stojí jen díky shodě okolností.
„Takže jsem tu na tebe narazila jen náhodou? Ty ses už, ech,
dostal. přes to, co se tehdy stalo?“
Zabořil pohled do mých očí. „To bys ráda věděla? Ale nemyslím,
že ti tohle řeknu. Užírej se tím, jako jsem se já užíral při čtení tvého
dopisu na rozloučenou. Milý Johne, a tak dál. Jedno ti ale řeknu –
máme spolu nedořešenou záležitost. A můžeš si být jistá, že to
probereme, ať se ti to líbí, nebo ne.“
A sakra. Odešla jsem a nechala mu jen vzkaz, protože jsem
věděla, že nebudu schopná říct mu sbohem do očí. A teď, o čtyři
roky později, jsem věděla, že na to dost silná nebudu nikdy.
„Cather… ech, tedy, Cristine! Jsi tam?“
Matka zabušila na dveře a já se úlevou téměř zhroutila. Alespoň
pro jednou jsem byla ráda, že se objevila.
Bones zkřivil rty. „Myslím, že půjdu pozdravit tvou matku, kotě.
Už jsem ji dlouho neviděl.“
„Ani se…“
Nestihla jsem výhrůžku dopovědět a on už otevíral dveře. Matka
ho vteřinu udiveně pozorovala, než poznala, kdo je. Pak ve tváři
zbrunátněla.
„Ty! Ty!“
„Rád vás opět vidím, Justýno,“ usmál se Bones ďábelsky. „Ty
šaty vám velmi sluší.“
„Ty zvrhlé zvíře\u spustila. „Každou noc jsem se modlila, abys
chcípl a hnil v pekle!“

Stránka 67 z 271
 'Matko!“ zděsila jsem se. Ani po takové době nebylo v jejím srdci
místo pro smír.
Bones pokrčil rameny. „Měla jste se modlit více hlasitě. Asi vás
Nejvyšší neslyšel.“
Ukázala jsem ke dveřím. 'Bonesi, ať mi chceš říct cokoli, může to
počkat po svatbě. Tam venku se právě vzali tvůj kamarád a má
kamarádka a čekají, až se s nimi vyfotíme, tak to taky uděláme.
Matko, jestli jen cekneš cokoli, co může Denise tuhle svatbu zničit,
tak přísahám bohu, že mu dovolím, aby tě kousl.“
„Rád tvé přání vyplním, kotě,“ ujistil mě.
Znovu jsem trhla hlavou ke dveřím.„A ven!“
„Dámy,“ pokývl na rozloučenou a odešel.
Dívala jsem se za ním a pak přešla k umyvadlu a opláchla si tvář.
Na těch fotkách mi to přece musí slušet.

Stránka 68 z 271
 11. kapitola

Matce jsem musela výhrůžku ještě několikrát zopakovat, než

souhlasila, že hostinu ničím nenaruší. A že mého šéfa na Bonese
neupozorní. Oznámila jsem jí, že se proměním v upíra, jestli něco z
toho udělá.
„Přesně tohle po tobě chce, Catherine. Chce ti ukrást duši a
proměnit tě v nestvůru,“ řekla snad potřetí během cesty do sálu.
„No tak by sis to měla pořád připomínat a držet pusu na zámek,
ne? A proboha, říkej mi Cristine. Nechceš rovnou všechno vytroubit
do světa?“
Došly jsme ke dveřím. Denise právě pózovala s Randym na
fotografii, ale když nás spatřila, všeho nechala a přišla k nám.
„Och, Cat, nevěděla jsem, že Randy má za kamaráda.“ ztišila
hlas, „upíra! Ale neboj se. S Randym jsem o tom mluvila. Divil se,
že o nich taky vím. Máme toho tolik společného. Každopádně Randy
odpřísáhl, že jeho známý je naprosto neškodný. Říká, že ho zná už
měsíce.“
Matka se podívala na Denise, jako by jí narostly tři další hlavy.
Neškodný?! Nemluvíme tu o psisku, které zatím nikoho nekouslo!
Mluvíme tu o vraho…“
„Ehm,“ přerušila jsem ji a pro zdůraznění prstem naznačila
podříznutí. Sklapla a odkráčela. Někde na druhé straně sálu jsem
slyšela, jak si Bones pobaveně odfrkl. Poslouchal nás.
„To je v pořádku, Denise,“ ujistila jsem ji. „Ví, že dokud bude
mít tesáky čisté, vše je v pořádku.“
„Jak to může vědět?“ zeptala se. „Mluvila jsi s ním? V té
umývárně jsi byla docela dlouho a jeho jsem nikde neviděla.
Zahnalas ho do kouta?“ Spíš naopak. „Ech, no, tak trochu… ehm,“
koktala jsem. To se mi nepovedlo už několik let. „Znám ho. Tedy, už
jsem se s ním setkala. Ve Virginii. Tak. On, hmm, on a já jsme
uzavřeli dohodu. On nebude dělat problémy mně, a já nebudu dělat
problémy jemu.“

Stránka 69 z 271
 Denise to přijala bez dalších otázek. „No tak se půjdeme vyfotit.
Jsem ráda, že se spolu nehodláte porvat. Řekni mu, aby o tobě nic
neříkal Randymu, ano? Tvému šéfovi by slezly i poslední vlasy z
hlavy, kdyby věděl, kolik lidí o tobě zná pravdu.“
„Dobře řečeno.“ Dobře řečeno, naprosto.
Tím záhadným Felicitiným společníkem se ukázal být právě
Bones. Měla z toho samozřejmě velkou radost, při každém záběru se
na něj co nejvíc tiskla. Aby to bylo ještě horší, on byl samozřejmě
naprosto okouzlující. S radostí bych je hned po fotografování oba
odstřelila.
Ale nemohla jsem ukázat, jak moc mi to vadí, ze stejného
důvodu, proč jsem nemohla Bonesovi vletět do náručí hned v první
chvíli, kdy jsem ho spatřila. Protože ať k němu cítím cokoli, nic to
nezmění na tom, co se stalo. Takže jsem mu nemohla ukázat, jak
moc mi na něm záleží. Mohla jsem jen předstírat chlad – a doufat, že
Bones na to tentokrát skočí tak, že mě skutečně nechá jít.
Ihned po posledním stisknutí spouště foťáku jsem si to zamířila
přímou cestou k baru. S dnešním večerem mi mohla pomoct jediná
věc, a tou byl gin. Spousta ginu. První sklenici jsem vyprázdnila dřív,
než se stihl barman otočit.
„Další.“
Barman se na mě hloubavě zadíval, ale udělal další gin s tonikem.
Podívala jsem se na poměr, který namíchal, a hodila jsem po něm
ošklivým pohledem.
„Víc ginu,“ poručila jsem si stručně.
„Utápíš žal?“ vysmíval se mi za zády povědomý hlas.
„To není tvoje věc “ odvětila jsem a narovnala se.
„Tady jsi, drahoušku!“
Noah ke mně přišel a líbnul mě na tvář. Bones při pohledu na nás
stiskl rty.
„Uhm, Noahu… Ukážu ti, kde je tvůj stůl.“ Chtěla jsem ho dostat
co nejdál od Bonese, který Noaha pozoroval, jako by si radši přihnul
z jeho krku než z láhve čehokoli, co nabízel bar.
Vedla jsem Noaha k jeho místu, jelikož já seděla u hlavní tabule
spolu s ostatními družičkami a družbami. Matka si mě vzala stranou
ve chvíli, kdy jsem odstoupila od Noaha. Ve tváři byla celá rudá.

Stránka 70 z 271
 „Víš, co ten netvor udělal, když jsi od něj odešla od baru? Mrkl
na měr
Na tohle jsem tedy připravená nebyla a rozesmála jsem se. Bože,
to bylo k nezaplacení. Musela jí z uší jít pára.
„Myslíš si, že je to vtipné?“ mlela dál svou.
„No, mami, riskoval pro tebe život, a tys na oplátku usilovala o
jeho smrt. Je celkem logické, že tě nemá rád.“
Mluvila jsem tiše, ale nijak jsem to, co mi řekla, nebrala vážně.
Bones by jí nikdy neublížil, to jsem věděla jistě, rozhodněji však
nehodlal ušetřit minimálně popichování. Bůh ví, čeho nehodlá ušetřit
mě.
Na hlavní tabuli, dlouhém, obdélníkovém stole umístěném přímo
naproti vchodu do sálu, kde se konala hostina, takže ji nikdo, kdo
vešel, nemohl přehlédnout, ležely jmenovky. Sedla jsem si na židli se
jmenovkou Cristine Russellová. Randy byl ode mě nalevo, s Denise
po pravici. Zprava vedle mě seděl Chris Pin. Kdo…?
„No to si ze mě snad dělá srandu,“ vydechla jsem nahlas. Proč se
prostě hned teď nezastřelím, ať se zbavím utrpení?
„Justýno, opět se setkáváme.“ Odnikud se tu objevil Bones a
posadil se vedle mě, zatímco já vyskočila z té své. „Nechci být
nezdvořilý, ale mám takový pocit, že váš stůl je támhle.“
Mávl hlavou směrem, kde seděl Noah, který neměl ponětí, jaké
drama se tu odehrává.
„Tady jsi!“ vypískla Felicity. Popadla Bonese za paži a usmála se
na něj. „Ty a já patříme dnes večer k sobě, takže žádné utíkání!
Doufám, že tančíš stejně dobře, jako vypadáš.“
„Ty flundro,“ zamumlala jsem, ale očividně ne tak tiše, jak jsem
chtěla.
„Cos jsi říkala?“ zeptala se a po Bonesovi hodila nesmělým
úsměvem.
„Ech, říkala jsem hodně štěstí,“ pravila jsem už normálním
hlasem a pak se stáhla.
Felicity se zatvářila samolibě. „Nepotřebuju štěstí.“
Dopila jsem gin a pak opět zamířila k baru. Matka se za mnou
vydala a cestou propalovala Bonese pohledem.

Stránka 71 z 271
 „Och, a slečno Russellová,“ zvolal Bones. Ztuhla jsem. Naprosto
zřetelně zdůraznil mé falešné příjmení. Ale co jsem taky mohla
čekat? Zvolila jsem si Bonesovo pravé jméno za svůj alias. Vážně
jsem čekala, že mu to nedojde? Nebo že to přejde? „Byla byste tak
laskavá a donesla mi pití? Jsem si jistý, že si pamatujete, co mám
rád.“
Mysl mi zaplavila jedna nadávka vedle druhé, ale já se jen
zhluboka nadechla a připomněla si, abych zůstala klidná. Denise byla
moje nejlepší přítelkyně. Zaslouží si hezkou hostinu, ne krveprolití.
„Ty zvrhlý, chlípný…“ začala zas matka.
„Přestaň!“ Došly jsme k baru. Hodila jsem po tom chudáku
barmanovi vražedným pohledem. „Vysokou sklenici. Gin. A nechci
slyšet žádný komentář.“
Barman zbledl, ale přání vyplnil. Pořádně jsem si přihnula, než
jsem dodala: „To je ono. A taky zatracenou whisku. Čistou.“

Stránka 72 z 271
 12. kapitola
Když jsem se vrátila ke stolu, Felicity se zadívala na
poloprázdnou sklenici s ginem v mých rukou a zalapala po dechu.
„Cristine, to nemůžeš to svoje pití udržet alespoň chvíli na uzdě?
Vždyť tohle je svatba mé sestřenky, pro boha živého!“
Ten její pisklavý tón mi lezl na nervy tak, že jsem stiskla sklenici
ještě pevněji, abych jí ji nehodila po hlavě, až se roztříštila. Polila
jsem se ginem a z dlaně mi vytryskla krev.
„Do prdele!“ vykřikla jsem.
Všichni se na mě otočili. Bones zakryl smích zakašláním.
„Jsi v pořádku?“ bál se o mě Randy a přiložil mi na ruku látkový
ubrousek. Podíval se na Bonese, který nevinně pokrčil rameny.
„Jsem v pořádku, Randy,“ ujistila jsem ho.
Denise se v židli zaklonila, aby na mě viděla přes svého nového
manžela. „Chceš, abychom si vyměnily místa?“ zeptala se tiše.
Mysleli si, že Šílím, protože Bones je upír. Přitom to byla moje
nejmenší starost. V jeho blízkosti jsem se nedokázala ovládat, a to
hostina teprve začala.
„Cristine!“ Noah přiběhl ke stolu a sundal mi ubrousek z dlaně.
'Jak moc je to špatné?“
„Jsem v pohodě,“ odsekla jsem. Při pohledu na jeho ublížený
výraz mnou projel pocit viny., Je mi jen trapně,“ snažila jsem se to
zachránit. „Budu v pořádku. Vrať se ke stolu. Nechci to dělat horší,
než to je.“
Zdálo se, že jsem Noaha upokojila, protože se vrátil na své místo.
Usmála jsem se, abych zamaskovala skutečné myšlenky. „Vážně je
to v pořádku,“ znovu jsem ujistila Denise.
Střepy ze sklenice jsem sesbírala na zakrvácený ubrousek. „Jen si
odskočím na dámy. Smýt krev a vyhodit střepy.“
„Půjdu s tebou,“ nabídla se Denise.
„Ne!“ Má prudká reakce ji zarazila. Podívala jsem se doprava na
Bonese a pak zpátky na ni. Vytřeštila oči, došlo jí to. Alespoň něco z
toho.

Stránka 73 z 271
 „Chrisi,“ oslovila Bonese, „co kdybys šel s Cristine a zjistil, jestli
tu mají obvazy? Randy říkal…“ zarazila se a pak opatrně
pokračovala, „Randy říkal, že máš s krvácejícími ranami určité
zkušenosti.“
„Oooch, ty jsi doktor?“ zavrkala Felicity.
Bones vstal a Denise za její volbu slov odměnil uznalým
úsměvem.
„V Londýně jsem získal zkušenosti s mnohými pracemi,“
odpověděl neurčitě Felicity.
Nejdřív jsem zamířila k baru. Barman při pohledu na zakrvácený
ubrousek vytřeštil oči.
„Gin. Ne do sklenice, láhev,“ poručila jsem si.
„Ehm, slečno, možná byste měla…“
„Jen dej dámě tu láhev, kamaráde,“ přerušil ho Bones a oči mu
zeleně zazářily.
Bez dalších poznámek mi ve stále krvácejíc! ruce přistála
neotevřená láhev ginu. Otočila jsem víčkem, upustila na pult
zakrvácený ubrousek se sklem a pořádně si přihnula. Pak jsem
odvedla Bonese na vzdálený konec parkoviště, kde stálo nejméně
aut. Trpělivě počkal, dokud jsem se opět nenapila. Láhev jsem celou
potřísnila krví, ale bylo mi to jedno.
„Lepší?“ zeptal se, když jsem se zhluboka nadechla. Rty křivil
pobavením.
„Ani zdaleka,“ odsekla jsem. „Podívej, nevím, jak dlouho bude
moje matka držet pusu na zámek, ale pro případ, že sis nevšiml,
nenávidí tě. Zavolá vojáky a pokusí se tě probodnout stříbrným
kůlem. Musíš odejít.“
„Ne.“
„Zatraceně, Bonesi!“ vybuchla jsem. Proč musí být tak nádherný,
proč musí stát tak blízko a proč ho musím tak moc milovat? „Snažíš
se umřít? Jeden jediný telefonát mému šéfovi, to úplně stačí, a věř
mi, matka s velkou pravděpodobností v tuhle chvíli drží telefon a
představuje si, jak vytáčí číslo.“
Bones obrátil oči v sloup.
„Po celý můj nemrtvý život mě chlápci jako tvůj šéf lovili, a
přesto tu teď stojím já, a ne oni. Nebojím se ani tvé matky, kotě, ani

Stránka 74 z 271
tvého šéfa. Pokud teď nechceš jít na procházku, pak navrhuji,
abychom se vrátili na oslavu. Ale můžeš počítat s tím, že odtud
neodejdu – já ani ty. Našel jsem tě teprve před několika dny. Mám
pádný důvod, proč ses o mně dozvěděla až nyní. Jestli teď zkusíš
zmizet jako pára nad hrncem, pak tě ujišťuju, že nezmizíš daleko. A
potom bude náš rozhovor probíhat za zcela jiných okolností.
Například tě spoutám, aby ses nemohla odplížit pryč. Vyber si, co je
ti příjemnější, zlato, ale já na naše shledání čekal proklatě dlouho.“
Uch, Och Věděla jsem, že Bones nikdy neblufuje, to ani já, ale z
výrazu v jeho očích mi bylo jasné, že myslel vážně každičké slovo.
„To tebe jsem tehdy cítila před svým domem, že?“ zeptala jsem
se vyčítavě. Musel to být on. Byla to ta samá noc, kdy se Bones sešel
v baru s Randym.
Lehounce se pousmál. V tmavých kadeřích mu pohrával vánek a
ve smokingu, s ostře řezanou tváří ozářenou světlem měsíce, vypadal
naprosto úchvatně.
„Takže jsi mě cítila. Zajímalo mě, jestli něco vycítíš.“
Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Možná jsem imunní vůči
upíří moci, ale Bones byl vždycky můj kryptonit.
„Musíme se vrátit zpátky na hostinu,“ řekla jsem a odvrátila se.
Chytil mě za ruku. „Mohl bych se také napít z tvé láhve?“
Podala jsem mu gin a dala si pozor, abych mu prsty nezavadila o
ruku. Místo aby se z láhve napil, chytil ji Bones za hrdlo a ze skla
slízal mou krev. Jazykem laskal každou oblinku a mnou projel závan
vzrušení, když jsem ho fascinovaně pozorovala. Na láhvi nezbyla ani
kapička krve a on mi ji vrátil do roztřesených rukou.
Mysli na svou práci! křičelo mi v hlavě. Mysli na cokoli jiného,
jen ne na jeho jazyk laskající tvou kůži!
Přistoupila jsem k němu, ale on mě popadl za ruku. Snažila jsem
se vyškubnout, ale jako bych se pokoušela ruku dostat ze sevření
oceli.
„Přestaň,“ řekl tiše Bones a vytáhl nůž. Vytřeštila jsem očí, ale on
si jen přejel špičkou přes ruku, kterou svíral mou, a pak se
zkrvavenou rankou dotkl mého zranění. Dlaň mě lechtala, jak se kůže
začala uzavírat.

Stránka 75 z 271
 Odtáhla jsem ruku. Tentokrát mě pustil, ale zeleň v jeho očích
prozradila, že dotek mé dlaně na něj zapůsobil stejně, jako pocit jeho
pokožky na mé zapůsobil na mě.
Jo, musím zmizet. Teď. Hned
Otočila jsem se a rychle kráčela pryč, dalo mi velkou práci
neohlédnout se.
Hostina se proměnila v živoucí peklo. Felicity začala s tím svým
cukrováním ve chvíli, kdy se Bones vrátil, a on se ani nesnažil ji
zarazit. Zasmušile jsem tam stála, popíjela s nadšením odsouzenců a
pozorovala je.
Noaha zrovna dnes večer odvolali na veterinární kliniku. Než
odešel, několikrát se Denise omluvil, že musí jít, ale já si stěží
uvědomila, že je pryč.
Denise s Randym odcházeli mezi posledními. Za dva dny
odjíždějí na líbánky a dnes večer mířili domů. Oba jsem na
rozloučenou políbila na tvář, popřála jim hodně štěstí, ale víc jsem se
zabývala skutečností, že uplynulo už pět minut, co mi Bones s
Felicity zmizeli z očí. Někde tu byli, to jsem věděla.
Nemohla jsem si pomoci, vydala jsem se je hledat, sledovala jsem
stopu neviditelné energie, kterou Bones vydával. Když jsem je našla,
zarazila jsem se.
Stáli v rohu terasy vedoucí podél sálu, kde se odehrála hostina.
Venku byla černočerná tma, ale já oba jasně viděla. Felicity stála
zády ke mně a objímala ho pažemi. Měsíční svit mu ozařoval tvář,
když se sklonil a políbil ji.
Bodali do mě, střelili mě, pálili, kousali, mlátili do bezvědomí, a
to vše víckrát, než jsem byla schopná spočítat. Dokonce mě i
probodli kůlem. Ale nic z toho se ani neblížilo bolesti, která mnou
projela, když jsem pozorovala jeho ústa na jejích. Kratičce, tiše jsem
zanaříkala, snad ani vzduch u mých úst ten zvuk nerozvířil, ale byl to
sten čiré agónie.
tu chvíli zvedl Bones oči a podíval se přímo na mě. Jeho oči
křičely: Nelíbí se ti to? Tak co s tím uděláš?
Otočila jsem se na podpatku a utekla, běžela jsem k autu a
nastartovala dřív, než jsem zavřela dveře. Uvnitř ve mně vřel
teritoriální pud vlastní všem upírům. Musela jsem odejít, nebo

Stránka 76 z 271
Felicity zabít, a ona přitom neudělala vůbec nic špatného. Ne, to já
měla problém. Ona jen políbila muže, jehož jsem milovala – a
odmítla.

Stránka 77 z 271
 13. kapitola
Tolik to ve mně vřelo, že jsem potřebovala něco udělat. Další noc
jsme měli vyslechnout několik svědků v klubu GiGi, kde beze stopy
zmizely dvě dívky. Jejich těla se nenašla, ale to, jak policie smetla ze
stolu jakékoli napojení na klub, zapáchalo upířím vlivem. Naštěstí
byl podnik v tomto městě. A jen hodinu daleko. I když jsem na sobě
měla stále šaty pro družičku, na nohy jsem si připnula pásy s noži a
jela přímou cestou ke klubu. Kašlu na posilu. Tate a kluci tak aspoň
budou mít zítra volno. Jsem lovkyně upírů a lovím sama.
O padesát minut později jsem vystupovala z auta ještě pořád
naštvaná.
V půli cesty přes parkoviště jsem uslyšela křik. Rozhlédla jsem se
a blízko vchodu do klubu spatřila mladíka, krk měl celý zakrvácený a
křičel o pomoc. Nikdo se na něj nepodíval. Všichni ho míjeli. Až
když jeden muž prošel přímo skrz něj, pochopila jsem.
„Hej, hej, kámo!“ křikla jsem a vyrazila kupředu. „Tady!“
Několik lidí postávajících před vchodem ke mně stočilo hlavy.
Vyhazovač po mně hodil podivným pohledem, bylo jasné, že
uvažuje, kolik jsem toho dneska už vypila. Mladíkovi se evidentně
ulevilo, že si ho někdo konečně všiml, a ve své matné podobě ke mně
trochu vrávoravě vykročil.
„Díkybohu! Nikdo mě neposlouchá a má dívka uvnitř umírá!
Nevím, proč mě všichni ignorují.
Zatraceně. Jediný vnímající duch, kterého jsem zatím kromě
tohoto mladého muže poznala, věděl velmi dobře, že je mrtvý.
Většina duchů jsou jen zlomky vzpomínek, opakujících jednu a tu
samou, dávno minulou událost. Nejsou vyděšení ani zmatení a
nestarají se o to, proč si jich najednou nikdo nevšímá.
„Kde je?“
Možná to bylo zbytečné. Jeho dívka mohla zemřít před lety, ale
on měl na sobě současné oblečení, doplněné kroužkem v obočí a
piercingem v jazyku. Představte si, že s tímhle pak strávíte věčnost.
„Uvnitř!“ křikl a proběhl dveřmi, zatímco já se snažila protlačit
zástupem lidí u vchodu.

Stránka 78 z 271
 „Hledám přítele,“ vysvětlovala jsem v reakci na několik
nepřátelských pohledů. „Vím, že je uvnitř s tou courou ode mě z
práce.“
Tím jsem na svou stranu získala dámskou část čekajících.
Uvolňovaly mi cestu a povzbuzovaly mě: „Jdi si pro něj,
drahoušku!“ Vyhazovač mě ani nezkontroloval, když jsem se dostala
ke dveřím. Asi jsem vypadala na jednadvacet.
Mrtvý muž mě vedl ke dveřím na vzdálené straně klubu, vedle
umýváren. Dveře byly zamčené, ale stačilo do nich jen lehce vrazit a
otevřely se. Za nimi se ukrývala úzká neosvětlená chodbička, která
mě dovedla k dalším zamčeným dveřím. Aha, soukromá místnost, a
dokonale zvukotěsná. Dunivou hudbu z klubu jsem zde slyšela jen
jako vzdálené tiché hučení.
Ducha jsem už neviděla. V koženém křesle naproti dveřím tu
seděla jen dívka a ta ve smrtelném nebezpečí zcela jistě nebyla,
pokud za ně nepovažujete lakování nehtů. Při pohledu na mě vykulila
oči.
„Jak ses sem dostala? Tohle je část určená jen pro členy!“
Usmála jsem se a ukázala jeden z mnoha odznaků. „Policie,
beruško. Tohle mě opravňuje k členství, kdekoli chci,“ odpověděla
jsem a zamířila ke dveřím za jejími zády.
Zavrtěla hlavou a vrátila se k lakování palce.
„Tam jít nechceš, ale je to na tobě. Tvůj pohřeb.“
S poznámkou pochybného zájmu o můj osud si nanesla na palec
kapku růžového laku a já vstoupila do dveří.
Uvnitř čekal duch mrtvého mladíka, a mával rukama na dívku v
bezvědomí, již svíral v rukou upír. „Pomoz jí, prosím!“
Uvnitř jsem uviděla na půl tuctu upírů. Nikdo z nich nebyl v
nemrtvých letech starší než já. Na zemi ležela dvě těla. Jedno z nich
patřilo mému duchovi, který klečel u přibližně stejně staré dívky.
Byla stále naživu, ale soudě podle rychlosti jejího pulzu jí moc času
nezbývalo. Upír se na ducha ani nepodíval, ačkoli jsem věděla, že ho
ten nemrtvý grázl vidí. Mě osobně by tedy pohled na přízrak někoho,
koho jsem právě zabila, od jídla alespoň vyrušil, ale téhle zrůdě to,
zdá se, bylo lhostejné. Druhé tělo patřilo mladé ženě a třetí dívka se

Stránka 79 z 271
horko těžko snažila neumřít na klíně dalšího upíra. Několikrát
zamrkala, a když se se mnou setkala pohledem, zavřela oči.
, Měla jsi Brandy poslechnout,“ zavrčel upír ve špatné imitaci
zlověstného hlasu.
„Myslíš slečnu Růžový paleček?“ zeptala jsem se a povytáhla si
šaty.
Se zájmem sledovali, jak si zvedám lem. Neudělala jsem to proto,
abych odvedla jejich pozornost, ačkoli to byla jen další výhoda.
Hlavně jsem se snažila dostat k nožům, které jsem měla připevněné v
pouzdrech na stehnech. Když jsem pásy odhalila, atmosféra v
místnosti se změnila z hladové a toužebné na ostražitou.
„A teď, sráči,“ řekla jsem, zakroužila jsem hlavou a rameny,
abych si protáhla svaly, a do dlaní uchopila několik nožů. „Dovolte,
abych se představila.“
„Jednoho jsi zapomněla.“
Právě jsem se chystala vrhnout další nože, když mě ten hlas
zastavil. Dovnitř vešel Bones a pomalu přejel pohledem masakr.
Většinu upírů jsem poslala na věčnost nožem, ale ty, kteří zabili ta
děcka, jsem roztrhala holýma rukama. Alespoň to jsem mohla udělat
„Koho?“
Mile se usmál. „Tu malou potvoru, co se snažila proplížit ke
zbrani. Žádné potíže už ale nezpůsobí.“
Musel mít na mysli Brandy s růžovými nehtíky. Jeho vlídný
úsměv mě nijak neoblafnul. Jak ho znám, právě tenhle odstín ukazuje
všem tam dole v pekle.
„Dvě dívky jsou stále naživu. Dej jim krev. Tvoje zafunguje
rychleji než moje.“
Podala jsem Bonesovi nůž, on ho přijal, rozřízl si dlaň a pak
přistoupil ke každé z dívek a donutil je polknout krev.
„Bude v pořádku? “ zeptal se duch klečící u přítelkyně.
Slyšela jsem, jak bušení jejího srdce s pomocí Bonesovy krve
zesiluje, až tepalo opět pravidelným rytmem. Po chvíli jsem se
usmála. „Ano. Teď už bude.“
Úsměv mi oplatil. Bylo jasné, že za života měl ve tvářích dolíčky.
Bože, byl tak mladý! Pak se zamračil.

Stránka 80 z 271
 „Nejsou tu všichni. Původně tu bylo těch nestvůr o tři víc. Řekli,
Že se vrátí.“
Nejspíš šli ven na lov večeře. Bastardi. „Dostanu je,“ slíbila jsem.
„Neboj se, je to moje práce.“
Opět se usmál… a pak začal mizet, ztrácel se v oparu, až po něm
nic nezbylo.
Dívala jsem se na místo, kde duch ještě před chvílí stál. Potom
jsem vydechla: „Je pryč?“
Bones věděl, jak to myslím. „Předpokládám, že ano. Dostalo se
mu toho, co chtěl, tudíž šel dál. Někdy duchové velmi tvrdohlavých
lidí zůstanou na místě takhle dlouho, aby vykonali to poslední, co by
si přáli.“
A mně ten chlapec uvěřil, že to za něj udělám. Možná není moc
věcí, ve kterých jsem dobrá, ale pomsta za ty, kterým byl ukraden
život, je rozhodně má specialita.
Zamířila jsem ke dveřím.
„Co myslíš, že děláš?“ zeptal se Bones.
„Vezmu slečnu Růžový paleček a dám ji na hromadu k ostatním,“
prohodila jsem přes rameno. „Pak počkám, až se vrátí její
kamarádíčci, a pošlu je do pekel.“
Bones vykročil za mnou. „To zní dobře.“
Stáli jsme na tanečním parketu poblíž umýváren. Kdokoli, kdo by
se chtěl dostat do těchto soukromých prostor, by musel projít kolem
nás. Namítala jsem, že s ním tančit nechci, ačkoli bychom tak měli
dobrou zástěrku proč tam být, ale Bones mě odtáhl na parket stejně
rozhodně jako tehdy na naší první schůzce.
„Nejsi snad profesionální zabiják?“ zeptal se. „Nemůžeš se
ochomýtat kolem těch dveří celá od krve a předpokládat, že to
nikomu nepřijde podezřelé.“
Mé levandulové Šaty měly na sobě tu a tam cákance od krve. Na
toaletách jsem si smyla krev z rukou, ale z šatů ji nedostanu. Tím, že
mě k sobě přitiskl, skvrny nikdo neuvidí.
Ovšem tisknout se na tanečním parketu k Bonesovi, to byl
skutečně velký nápor na mou sebekontrolu. Když jsem ho takhle
držela naposledy, bylo to toho rána, kdy jsem ho opustila.

Stránka 81 z 271
Pamatovala jsem si to jako včera: snažila jsem se zahnat slzy a
připomínala si, že odejít od něj je jediná možnost.
Jo, některé věci se nezmění.
Rozhlížela jsem se, jestli nenajdu něco, čím se rozptýlit. Cokoli,
co mi pomůže myslet na něco jiného, než jak mi chyběl.
„Proč tu vlastně jsi? Myslela jsem si, že tě Felicity dostatečně
zaměstnala, alespoň to tak vypadalo.“
Povytáhl obočí. „Vadilo ti, že ji líbám? Nedovedu si představit
proč. Copak jsi mi ve vzkazu nenapsala, abych žil dál svůj život?“
Tohle byla rána pod pás. Chtěla jsem se odtáhnout, ale on jen
zesílil stisk. Buď jsem to mohla nechat být, nebo udělat scénu, a tím
možná přijít o šanci chytit ty zabijáky.
Rozhodla jsem se dál tančit, ačkoli bylo pro mě hrozné vidět, že v
něm podle všeho zůstal jen hněv.
„Věděli, co jsem, Bonesi. Ti muži, kteří přišli za mnou do
nemocnice. Věděli všechno, přečetli si lékařskou kartu. A věděli o
upírech. Ten, co to měl na povel.
„Don?“
Aha, takže domácí úkol si udělal. „Ano, Don. Řekl, že celý život
hledal někoho, kdo je dostatečně silný, aby mohl bojovat s upíry,
aniž by byl jedním z nich. Navrhl mi dohodu. Přemístí nás a já mu
povedu tým. Na oplátku slíbil, že tě nechá jít. Stejně bychom tak jako
tak nepřežili. Šli by po nás, a ty víš, že moje matka by radši zemřela,
než aby ti byla nablízku. A mě by radši viděla mrtvou než
proměněnou v upírku. A přiznejme si, že ty bys ze mě upírku
jednoho dne chtěl mít!“
Bones si hořce odfikl a pak mě prudce otočil.
„Tak o tomhle to celé, do pekla, je? Ty věříš, že bych tě chtěl
proměnit? Proklatě, koťátko, napadlo tě vůbec si se mnou o všem
promluvit, místo abys jednoduše utekla?“
„Na tom nezáleží. Stejně bys to jednoho dne chtěl,“ opakovala
jsem tvrdohlavě.
„Měla jsi mi věřit,“ zamumlal. „Lhal jsem ti snad někdy?“
„Jestli jsi mi někdy lhal?“ zopakovala jsem. „Co třeba když jsi
unesl a zavraždil Dannyho Miltona? Přísahal jsi, že na Dannyho

Stránka 82 z 271
nikdy ruku nevztáhneš, ale nemyslím, že je teď někde v Mexiku a
popíjí margarity, že ne?“
„Přísahal jsem ti, že nezabiju, nezmrzačím, nezohavím,
nerozsekám, neoslepím, nebudu mučit, nezpůsobím mu krvácení ani
nijak jinak nezraním Dannyho Miltona. A nebudu přihlížet, jak
cokoli z toho činí někdo jiný. Měla by ses strachovat o někoho, kdo
za to stojí; Danny se tě zbavil jako plesnivého chleba. Jsi si vědomá
toho, že ty vaše vymývačské praktiky proti očím upírského Mistra
neobstojí? Nakonec byl přece jen ten zmetek užitečný. Prozradil mi,
kde žiješ. Virginie. Sám jsem to už zúžil na tři státy a Danny mi jen
ušetřil trochu Času. Proto jsem řekl Rodneymu, aby ho zabil rychle a
bezbolestně – a na to představení jsem nezůstal.“
„Jsi bastard,“ vydechla jsem.
Bones pokrčil rameny. „Od chvíle, kdy jsem se narodil.“
Několik minut jsme tančili v tichosti. Neustále jsem se rozhlížela,
jestli nezahlédnu křišťálovou pleť prozrazující nemrtvého, ale zatím
se zdálo, že jsme s Bonesem v klubu jediní nelidé. Kde jste, pijavice?
Na, zoubci, zoubci, zoubci…
„Tak jak dlouho chodíš s tím veterinářem?“ zeptal se Bones.
Ten pohrdavý tón mi projel celou páteří. „To není tvoje věc.“
Krátce se zasmál. „Vskutku? Předtím jsi vypadala, že bys nejradši
Feiicitino srdce probodla kůlem, a mně nedopřeješ jednoduchou
otázku?“Začala hrát pomalejší skladba. Proklela jsem píseň, Bonese i
zabijáky, kteří mě do této situace dostali.
„Chtěla jsem jí probodnout srdce, protože je to povrchní kráva,
která mě už pěkně dlouho sere. S tebou to nemá nic společnýho “
Bones se měkce zasmál. „Lhářko.“
Přikročil blíž, tělem se hýbal proti mému přesně v rytmu hudby.
Vnímala jsem, jak se mu pod oblečením vlní pevné svaly, a zatnula
jsem ruce v pěsti. Teď jsem se snažila zahnat něco víc než jen slzy,
když jsem si neustále v mysli opakovala, že nám to spolu nikdy
nevyjde.
Začichal. V duchu jsem zaklela. Mohla jsem hrát, jak jsem nad
věcí, ale Bones byl upír. Stačí mu lehký závan vzduchu, aby poznal,
jak na mě působí.

Stránka 83 z 271
 „Možná jsem ti přece jen chyběl,“ řekl tiše a v očích se mu
objevily zelené plamínky.
Předstírala jsem, že je mi to lhostejné. „Jen si nelichoť. Jsi dobrý
tanečník. Felicity si to očividně taky myslela.“
„Zasloužila sis vidět mě s Felicity. Já musel celý večer snášet, jak
kolem tebe poskakoval ten tvůj medvěd na hraní,“ opáčil Bones
odměřeně. „Skutečně, kotě, co sis myslela? Tvá matka má větší
koule než Noah.“
„Jeho koule jsou v pořádku!“ odsekla jsem a pak zrudla. Co
vlastně vím, a bože, skutečně jsem to řekla?
Bones si pohrdavě odfrkl a pak mě roztočil, než si mě k sobě opět
přitáhl. „Jistě. Není divu, že jsi ze mě tak rozpálená. Spíše bych řekl,
že sis víckrát užívala sama se sebou než s ním. To musí být
frustrující.“
Otíral se o mě boky, jako by mě škádlil. Projel mnou hněv a
přehlušil chtíč. Ani za nic mu nepřiznám, že jsem s Noahem, ani
zatraceně s nikým od rozchodu s Bonesem, nespala. Frustrující? To
ten pocit nepopisuje ani zdaleka.
Jenže tuhle hru mohou hrát dva. Zvedla jsem nohu, obtočila ji
Bonesovi kolem pasu, zavlnila se a pak jen sledovala, jak se mu oči
zeleně rozzářily.
„Vypadá to, že tu nejsem jediná frustrovaná, pane Očividně v
pozoru. Možná bys mohl ty oči trochu ztlumit. Někdo by si toho
mohl všimnout.“
Bones zavřel oči, pak mě pevně uchopil v pase a zvedl mě, aby
mi mohl zašeptat přímo do ucha:
„Opatrně, zlato. Možná se na tebe zlobím, ale to neznamená, že tě
přesto nechci. Tudíž jestli to uděláš ještě jednou, ošoustám tě tady a
teď, a ať jde k čertu každý, kdo se bude dívat.“
Cítila jsem, jak ztvrdl, a to jen zdůraznilo, že jeho hrozba planá
není. To mě vyděsilo – a navodilo myšlenky, které jsem nechtěla
nijak dál rozvíjet.
Bones se zhluboka nadechl. Zachvěla jsem se. Jelikož jsem
věděla, že upíři dýchat nepotřebují, pochopila jsem, že vdechuje vůni
mé touhy. „Ach, koťátko.“ ztlumil hlas. „Pokoušíš mě, víš to?“

Stránka 84 z 271
 Od odpovědi – nebo něčeho horšího – mě uchránil prudký závan
energie. Bones to ucítil také, a mnohem zřetelněji než já. Napjal se a
otevřel oči, už ne zelené, ale temně hnědé.
„Jsou tady.“

Stránka 85 z 271
 14. kapitola
Upíři byli dva muži a jedna žena. Procházeli barem se smrtící,
smyslnou elegancí, jakou žádný živý člověk oplývat nikdy nebude.
Velká škoda, že živí kolem nich nedokázali vycítit blízké nebezpečí.
Ne, místo toho se rvali, soutěžili mezi sebou, kdo získá pozornost
překrásných predátorů.
Pak se rozhodli k něčemu, z čeho jsem nahlas zasténala. Rozdělili
se. Zatraceně. Doufala jsem, že si to do tajné komnaty zamíří
pohromadě, čímž bychom jim s Bonesem zablokovali východ a
levou zadní bychom je pozabíjeli. Ale ono to prostě nikdy nemůže
být snadné.
„Budu muset svolat tým," řekla jsem tiše Bonesovi. „Dávej zatím
pozor.
Přezíravě si odfrkl., Ale jistě. Tvůj tým je odtud hodinu cesty a já
přímo cítím, jak těm zmetkům v žilách duní touha po krvi. Brzy se
budou chtít nakrmit. Pokud budeš čekat, někdo brzy zemře.“
Měl pravdu. Ti tři si už podle všeho večeře vybrali. Jestli se jen
jeden z nich dostane do místnosti plné mrtvol svých kámošů a spustí
poplach, pak ti zbylí dva uniknou. Co víc, nemohla jsem na ně zahrát
roli chudinky přímo si říkající o kousnutí. Mé šaty byly příliš
zakrvácené na to, abych byla schopná hrát nevinnou svačinku.
„Máš nápad?“ zeptala jsem se,
Bones se usmál. „Mám.“
Pak mě překvapil, když popadl nejbližší dívku a přitáhl si ji blíž.
Rukama jí pevně uchopil hlavu, aby sebou nemohla cuknout, a
přidržel si ji tak blízko, až se jí téměř dotýkal nosem. Ve chvíli, kdy
jsem se už už chtěla zeptat, co to má znamenat, oči se mu rozzářily,
přičemž zář částečně skryly ruce, jimiž dívku držel. Trvalo to jen
kratičkou chvilku. Pak jeho oči potemněly zpět na obvyklou hněď,
ale dívka zůstala poslušně stát.
„Jdi na dámské toalety,“ řekl jí Bones, „a vyměň si oblečení s
touto ženou.“
Uznale jsem potřásla hlavou, když mi to došlo.
„Mohl jsi to udělat už předtím, nemuseli jsme spolu tančit.“

Stránka 86 z 271
 Bones se jen usmál. „To jsem vskutku mohl.“
Jen jsem se na něj podívala a pak vykročila za dívkou na dámy.
Vysloužily jsme si sice několik podivných pohledů, když jsme spolu
vklouzly do jedné kabinky, ale v tuhle chvíli mě pomrkávání a
šťouchance skutečně nezajímaly. Rychle jsem si svlékla šaty a druhá
dívka udělala to samé, přesně jak jí bylo nakázáno. Její šaty byly
trochu užší a necudnější než šaty družičky. Také měly vykrojená
záda, takže jsem si musela sundat podprsenku. Když jsme vyšly z
kabinky, narychlo jsem se na sebe podívala do zrcadla. Prsa mi skoro
lezla ven z hlubokého výstřihu a každý, kdo se na mě podíval, si
mohl být jistý, že podprsenku skutečně nemám.
Jako za starých časů, pomyslela jsem si ironicky. Vypadám jako
děvka, Bones mi dělá zálohu a jsem na lovu vraždících zubáčů. K
úplnosti by už jen stačilo, abych si sundala kalhotky.
Pak jsem se usmála. A vrátila se do kabinky.
Přistoupila jsem k nejbližšímu upírovi, co vypadal, že každou
chvíli vezme společnici na procházku, s jedním jediným záměrem,
ani jsem se nesnažila o konverzaci. Jen jsem loktem odstrčila hezkou
blondýnku, která s ním právě mluvila, a hodila mu své kalhotky na
hruď.
„Ve chvíli, kdy jsem tě spatřila,“ zavrněla jsem, Jsem věděla, že
je nebudu potřebovat.“
To upoutalo jeho pozornost. Pohlédl na moje kalhotky, pak si je
zvedl k nosu a zhluboka se nadechl. Fuuuj, prolétlo mi hlavou, ale
úsměv ani na chvíli nepovadl. Upír protestující společnici odstrčil
stranou.
„Už nic,“ řekl jí.
„Mrcho!“ zasyčela na mě, než uraženě odkráčela.
Skvělý, právě jsem jí zachránila život, a tohle mám místo díků?
Protáhla jsem ruku pod jeho paží a dala si záležet, aby se mi otřel
o ňadro. „Doufám, že nejsi moc povídavý typ.“
Místo odpovědi se se mnou v závěsu vydal do davu. Bonese jsem
neviděla, ale to mě nezajímalo. Pokud ho nevidím já, pak ho nejspíš
nevidí ani ostatní upíři. Možná nevěřím svým citům vůči němu, ale
bez zaváhání bych mu svěřila život.

Stránka 87 z 271
 Byli jsme v chodbě, téměř u dveří první skryté místnosti, když se
můj společník zastavil a tázavě se nadechl.
„Co to…“
Ani jsem ho nenechala dopovědět. Ruka mi sklouzla po přední
části Šatů a do srdce jsem mu vrazila stříbrný nůž dříve, než stihl říct
cokoli dalšího. Bylo to snadné, vážně. Otočil se ke mně zády,
nepředpokládal žádné nebezpečí.
Pak jsem ho rychle odtáhla do místností, mumlala si pro sebe a
snažila se nenechat za sebou jedinou stopu krve. Díkybohu upíři
nekrvácejí jako ve filmech, ačkoli i pár kapek by jejich vyvinutému
čichu prozradilo až moc.
Když už jsem tam byla, zkontrolovala jsem ty dvě dívky. Byly
stále v bezvědomí, ale Bones řekl, že tep mají stabilní dost na to,
abychom se vydali na lov. Všimla jsem si, jak bledé jsou, a zamračila
jsem se.
O zbývající dva upíry se musíme postarat hodně rychle. Ty
dívky potřebují co nejdřív do nemocnice, a ne dál ležet na podlaze
pokoje jako vystřiženého z hororu, s mrtvolami všude kolem.
Někdo nade mnou šokovaně zalapal po dechu a já prudce zvedla
hlavu. Upírka stála dokonale nehybná, ale její lidský společník ne.
Znovu zalapal po dechu a pak začal křičet.
„Ach, kruci,“ povzdechla jsem si.
Upírka ho uhodila do hlavy tak tvrdě, že skončil v bezvědomí
dřív, než dopadl na zem. Pak po mně vyrazila takovou rychlostí, že
jsem ji vnímala jen jako rozmazanou šmouhu, tesáky měla vražedně
vyceněné.
Nechala jsem ji přiblížit, v posledním zlomku vteřiny ucukla a
podrazila jí nohy. Kvůli své rychlosti v kombinaci s mým trikem to
nabrala přímo do zdi. Skočila jsem na ni dřív, než měla šanci dát se
dohromady, probodla jsem jí srdce nožem a dvěma tvrdými záběry
čepelí otočila.
„Kotě, venku!“
Sotva jsem zaslechla křik, vyrazila jsem ze dveří do haly, ale
přesto jsem Bonese sotva zahlédla, jak vyrazil po posledním upírovi,
který si to právě mířil ven z klubu. Tolik k uhlazené, nenápadné
popravě našeho tria.

Stránka 88 z 271
 Razila jsem si cestu davem lidí téměř stejnou rychlostí jako on.
Jakmile jsem doběhla na parkoviště, zpomalila jsem jen natolik,
abych vytrhla z ruky telefon jednomu člověku, co měl tu smůlu, že
ho držel u hlavy zrovna ve chvíli, kdy jsem kolem něj probíhala.
„Díky!“ křikla jsem přes rameno, do mikrofonu řekla: „Zavolá
vám zpátky!“ a pak jsem bez slitování zavěsila. Vytočila jsem číslo,
zatímco jsem jedním okem sledovala Bonese, jak ani na moment
neztrácí tempo s posledním prchajícím. Měl přede mnou náskok
dobrých padesáti metrů a stále ho navyšoval. Zatraceně, zapomněla
jsem, jak rychlý umí být.
„Tate,“ spustila jsem, sotva se mi v telefonu ohlásil, „nemůžu
mluvit, ale budu potřebovat kompletní tým do klubu GiGi. Je tam
několik mrtvých upírů, několik mrtvých lidí, tři stále žijící oběti a
mraky svědků.“
„Co děláš v klubu GiGi?“ divil se Tate. „Měli jsme tam provést
zátah spolu! A až zítra v noci!“
Přeskočila jsem plot a roztrhla si při tom vypůjčené šaty. Vrhla
jsem se na silnici a mezi projíždějícími auty jsem si zahrála na
žabičky.
„Nemůžu teď mluvit,“ zopakovala jsem zadýchaně. „Honím
upíra, zavolám ti později.“
Pak jsem telefon odhodila a vytáhla nože.
Bonese jsem už nikde neviděla. Zmizel mi ze zorného pole,
zatímco jsem se snažila, aby mě nesrazilo žádné auto. Pořád jsem
běžela stejným směrem, proklínala podpatky a přemýšlela, jestli bude
rychlejší zastavit se a zout si boty – zatracený pásky u kotníků! –
nebo dál běžet i za cenu nebezpečí, že si brzy zlomím vaz. Nebyl by
to úžasný epitaf? Zde leží Cat . Nezabil ji žádný zubáč, ale boty od
Ferragama.
Byla jsem na půl cesty přes fotbalové hřiště, zrovna jsem si
říkala, že se na to vykašlu a ty boty si sundám, jelikož se mi
podpatky při běhu bořily do rozměklé trávy a já každou chvíli
zaškobrtla, když jsem v dáli zahlédla záblesk zeleně. Do tmy zářily
upíří oči. Podpatky ať jdou k čertu, a ještě jsem přidala na rychlosti.

Stránka 89 z 271
 Doběhla jsem tam ve chvíli, kdy Bones vytáhl z upírovy hrudi
čepel dýky. Rvali se na zemi oploceného staveniště. V duchu jsem si
oddechla.
tuhle hodinu tu nikdo ze zaměstnanců určitě nebyl. Dobře. Svědci
by nám přidělali jen další starosti.
Přeskočila jsem síť plotu a zastavila se až u Bonese, srdce mi
prudce bušilo z běhu i přívalem adrenalinu. Naposled do těla kopl a
pak se ke mně otočil.
„Kotě, musíme si promluvit.“
„Teď?“ vykulila jsem nevěřícně oči a mávla na mrtvého upíra
ležícího u jeho nohou.
„On už nikam neuteče, takže ano, teď.“
Stáhla jsem se. Tak jsem se soustředila na dopadení zabijáků, až
jsem zapomněla, že je to mezi mnou a Bonesem jiné. Jsem pitomá.
Bylo příjemné zase si připomenout, jaké to bylo, když jsme spolu
lovili zabijáky, až jsem se při tom dostala do téhle opuštěné oplocené
stavby, kde jsem neměla kam uniknout. Kdybych byla chytrá,
počkala bych u klubu GiGi a nechala Bonese, ať toho grázla chytí
sám.
Bones mě bez hnutí pozoroval s přimhouřenýma očima. „Už se
ani nehni.“
„Já – musím se vrátit do klubu, můj tým je na cestě tam, takže…“
zaváhala jsem.
„Stále mě miluješ?“
Ta otázka mě překvapila. Odvrátila jsem se, skousla si ret a
nenáviděla se za tu lež, kterou jsem se chystala říct.
„Ne.“
Dlouho nic neříkal, tak jsem se odvážila na něj úkosem podívat.
Bones na mě upíral tak tvrdý pohled, až jsem si říkala, jestli mi
náhodou nevidí do hlavy.
„Pokud mě nemiluješ, pak proč jsi nezabila Iana? Měl v srdci tvůj
nůž. Stačilo jím jen otočit. Koneckonců je zabíjení upíru tvá práce,
ale ty jsi ho nechala žít. Jako bys mi poslala proklatou valentýnku.“
„Sentiment,“ chytila jsem se stébla, „kvůli starým dobrým
Časům.“ Rty se mu zvlnily. „Nu, zlato, jak se říká, každý dobrý
skutek bude po zásluze potrestán. Měla jsi ho zabít, protože on tě teď

Stránka 90 z 271
hledá. Udělala jsi na něj řádný dojem. Jelikož já bych tě nikdy
nepřinutil udělat něco proti tvé vůli, Ian tě chce najít a přinutit k
tomu.“
„O čem to mluvíš?“
Bones se usmál, ale milý úsměv to nebyl. „Okouzlila jsi ho,
samozřejmě. Ian je sběratel vzácností, a nikdo není tak vzácný jako
ty, má překrásná polokrevná. Jsi v nebezpečí. Ian neví, že jsem tě
našel, ale brzy tě objeví sám.“
Chvíli jsem nad tím uvažovala a pak pokrčila rameny. „To je
jedno. Už jednou jsem Iana dostala na lopatky a dokážu to znovu.“
„Ne ve hře, kterou hraje on.“ V jeho hlase bylo něco, co mě
přinutilo prudce k němu vzhlédnout. „Svého Pána znám. Ian u
tebe jednoho večera nezazvoní a nepokusí se tě porazit ve férovém
souboji. Vezme někoho, koho miluješ, a pak ti ho nabídne za
podmínek, které si zvolí sám. A věř mi, že by se ti ty podmínky
nezamlouvaly. Tvou výhodou jsem ale já. Díky tomu, jak jsi Ianovi
popsala náš vztah, si on teď myslí, že mě nenávidíš, a naopak. To byl
dobrý tah, mimochodem. Zvláště to o těch penězích. Stále chceš
vypsat šek?“
„Jestli odejdeš, já vypíšu šek tobě“ zamumlala jsem.
Bones poznámku ignoroval. „Co víc, je na tebe vypsaná odměna.
Už na toaletách jsem ti řekl, že jsem dostal několik nabídek na tvou
hlavu. Pak jsem vystopoval ty, kdo mi kontrakty nabídli, ale nevím,
kdo stojí za poslední nabídkou. On nebo ona se drží v utajení. Tudíž
jsi ve větším nebezpečí, než jaké ti hrozí od Iana, a ať se ti to líbí,
nebo ne, budeš potřebovat mou pomoc.“
„Upíři i ghúlové po mně jdou pořád,“ namítla jsem. „Mám tým,
kdybych potřebovala pomoct.“
„Lidi?“ V jeho tónu bylo zřejmé opovržení. „S nimi budeš v
bezpečí pouze ve chvíli, kdy se jimi upír, co po tobě půjde, nají do
sytostí!“
„Ty jsi tak arogantní!“
Bones přistoupil blíž, až nás oddělovalo jen několik málo
centimetrů. „Jsem mocný. Víc, než kolik si uvědomuješ. To je
pravda, ne arogance. Ani všichni členové tvého týmu dohromady tě
nedokážou ochránit tak, jak to dokážu já sám, a ty to víš. Teď není

Stránka 91 z 271
čas, aby sis tvrdohlavě stála za tím, že všechno zvládneš sama, kotě.
Ať už chceš mou pomoc, nebo ne, já ti pomůžu.“
„Zatraceně, Bonesi, kolikrát ti ještě musím říct, že nejvíc mi
pomůžeš, když zmizíš? Cením si toho, žes mě upozornil na Iana, ale
pokud zůstaneš se mnou, pak budeš v nebezpečí ty. O mne se bát
nemusíš, já se o sebe postarám.“
Povytáhl obočí. „To já taky, drahoušku. Nebojím se ani tvého
šéfa, ani té tvé bandy šťastlivců. Chceš se mě zbavit? Pak mě budeš
muset zabít.“
Do prdele. To nedokážu. Zatraceně, ani když jsem si myslela, že
zmasakroval tu nevinnou rodinu, netušila jsem, jestli bych ho za to
dokázala zabít!
„Pak odejdu,“ řekla jsem. Ze zoufalství bych řekla cokoli.
„Utekla jsem od tebe jednou, uteču zas!“
Najednou mě Bones tiskl v železném objetí, hlavu mi zvrátil
dozadu. Nijak mě nevaroval. Možná to byla jen má chyba a to, jak
rychlý byl, na tom nic nezměnilo. Tak moc jsem se snažila chránit
emocionálně, že jsem zapomněla na obranu fyzickou. A pravdou také
bylo, že jsem nepředpokládala, že by mě někdy kousl.
Jo, co se Bonese týkalo, šla má ostražitost vůči upírům do kytek.
Do krku se mi zabořily jeho tesáky. Tak jako před lety, když mě
kousl, mi rozum v hlavě křičel, že to bude bolet, ne, jak úžasné to
bude. Skutečně, skutečně úžasné a lepší s každým silným záběrem
jeho úst. Projel mnou podivný závan horka, přestože tím, kolik krve
mi Bones vzal, mi měla být spíše zima, ne teplo.
Přestaň, chtěla jsem říct, ale nedokázala jsem to vyslovit. Místo
toho jsem zasténala. Bones mě sevřel pevněji, hlavu mi zvrátil ještě
víc a krk mi olízl, než mi do něj opět zabořil tesáky.
Trhla jsem sebou rozkoší, než se mi v hlavě rozblikalo varování.
Zabije mě? Promění v upírku? Ani jedna z těch možností mi teď
nijak nevadila. Před očima se mi objevily malé skvrnky, oči jsem
měla tedy stále otevřené. Přidejte k tomu dunění v uších, což buď
může být ozvěna tepu mého srdce, nebo zvuk, který lidé slyší
předtím, než omdlí.
Bušila jsem mu pěstmi do zad. Na to jediné jsem se zmohla,
abych mu tak naznačila, že má přestat, jelikož z mých úst vycházely

Stránka 92 z 271
jen podivné neartikulované zvuky. Pak jsem si uvědomila, že pokud
bych skutečně chtěla, mohla bych ho zastavit. V ruce jsem stále
držela stříbrný nůž. Cítila jsem v prstech tíhu chladného kovu.
Bones ho musel ucítit také. Na vteřinu se odtáhl, z úst mu v
podobě rubínů steklo několik kapek mé krve a pak se opět schválně
velmi pomalu začal sklánět k mému krku. Při dalším dlouhém záběru
jeho úst se mi podlomila kolena a celá jsem se roztřásla. Pomyslela
jsem si, že pokud tu zemřu, alespoň zemřu šťastná.
Ale nemusela jsem umřít. Jediné, co jsem potřebovala udělat,
abych přežila, bylo ve správném úhlu mu zabořit Čepel do těla.
Bones mi nijak nespoutal ruce. Mé paže ho volně objímaly kolem
krku, jelikož on měl jednu ruku zabořenou v mých vlasech a druhou
mě podpíral. Viděla jsem vše jako v šedém oparu, hukot v uších byl
téměř ohlušující. Bylo to bud' on, nebo já, protože bylo jasné, že
nehodlá přestat.
Ruce jsem pevně sevřela kolem jílce dýky, připravená zaútočit…
a pak mi ruka poklesla. Nůž mi vypadl z dlaně a já si Bonese přitáhla
blíž. Nedokážu to, zněla má poslední myšlenka. Mimo to, existují
horší způsoby, jak zemřít.

Stránka 93 z 271
 15. kapitola
Vrátila jsem se z poklidných hloubek bezvědomí. První a hlavní
věcí, kterou jsem si uvědomila, bylo, že mi srdce stále tluče.
Dobře, nejsem ani mrtvá, ani proměněná v upíra. To je vždycky plus.
Pak mi došlo, že mám pod hlavou polštář. Ještě více napětí ze mě
opadlo, když jsem si uvědomila, že ležím na posteli s prostěradly.
Místnost byla tmavá, závěsy zatažené. Zezadu mě objaly něčí paže
bledé téměř jako ty mé.
To mě dokonale probralo.
„Kde jsme?“
S kým tam jsem, to jsem se ptát nemusela, bylo mi to jasné, i
když mysl jsem měla stále lehce zamlženou.
„V domě, který jsem si pronajal. V Richmondu.“
, Jak dlouho jsem byla mimo?“ Detaily se mi zdály kdoví proč
důležité.
„Čtyři hodiny, plus mínus. Dost dlouho na to, aby sis opět
ukradla všechny přikrývky. Poslouchal jsem, jak chrápeš, díval se,
jak se ve spánku balíš do peřin, a uvědomil jsem si, co mi nejvíce
chybělo. Držet tě, zatímco spíš “
Posadila jsem se a ruka mi vystřelila k hrdlu. Jak jsem
předpokládala, pokožka byla hladká. Žádné vpichy ani modřiny
neprozrazovaly, co se stalo. Bones musel ranky uzavřít kapkou krve.
„Kousl jsi mě,“ řekla jsem vyčítavě, ale méně naštvaně, než jsem
chtěla. Možná to bylo kombinací džusu v jeho tesácích nebo ztrátou
krve, díky Čemuž mi nic nepřipadalo tak… zneklidňující. Měla bych
být zneklidněná. Přestože jsme byli oba oblečení, ležela jsem v
posteli s Bonesem, a to nebyl rozhodně dobrý nápad vzhledem k
tomu, že jsem si od něj chtěla zachovat emocionální odstup.

Stránka 94 z 271
 „Ano,“ bylo jediné, co řekl. Ani se neobtěžoval posadit, zůstal
ležet na polštářích.
„Proč?“
„Z mnoha důvodů. Chtěla bys, abych je všechny vyjmenoval?“
, Jo.“ Do hlasu se mi vloudil ostrý podtón. Vypadal až zatraceně
nezúčastněně na to, aby se mi to líbilo.
„Především proto, abych ti dokázal pravdu,“ řekl a konečně se
posadil. „Mohla jsi mě zabít. Podle práva jsi mě měla zabít. Upír z
tebe vysával život a v ruce jsi měla stříbrný nůž. Jen blázen by tu
čepel nepoužil… blázen nebo žena, které na tom upírovi záleží víc,
než je ochotná přiznat.“
„Ty bastarde, tys mě kousl, abys mě vyzkoušel?“ vykřikla jsem,
vyskočila z postele a pak z náhlé závratě zavrávorala. Bones očividně
vytřel talíř dosucha. „Vsadím se, že kdybych ti to srdce rozřezala,
zatraceně bys toho pokusu litovat. Jak jsi mohl být tak hloupý, vždyť
ses mohl nechat zabít!“
„Stejně jako ty,“ opáčil. „Po všech letech, kdy jsem uvažoval, co
ke mně cítíš, stálo za to trochu zariskovat, abych to konečně zjistil.
Přiznej si to, koťátko. Nepřenesla ses přese mě, stejně jako já se
nepřenesl přes tebe. Popíráš to, ale jsou to lži, a ten tvůj kretén na
tom nic nezmění.“ Odvrátila jsem se. Slyšet, že mě ještě nezvládl
hodit za hlavu, pro mě bylo jako rána do srdce sametem pokrytým
kladivem. Téměř jsem ani nevnímala, že urazil Noaha.
„Na tom nesejde,“ řekla jsem nakonec. „Mezi námi to nikdy
nemůže fungovat, Bonesi. Nic nezmění, co jsi, a nic také nezmění, co
jsem já.“
„Odpověz mi na jedno, kotě. Kdyby šlo jen o tebe a o mě, a o
nikoho jiného, tobě vadí, že nejsem člověk? Vím, co si myslí ostatní
– tvá matka, tví kolegové, tví přátelé, ale záleží tobě na tom, že jsem
upír?“
Vlastně jsem o tom ještě takhle nepřemýšlela. Musela jsem
myslet na tolik jiných věcí. Ale pokud šlo jen o jádro věci, pak jsem
s odpovědí nezaváhala.
„Ne, nezáleží mi na tom.“
Na vteřinu zavřel oči. A když je znovu otevřel, zářily mu. „Vím,
že jsi mě opustila, protože sis myslela, že mě tím ochráníš, a nemohl

Stránka 95 z 271
bych podle tebe překonat všechny překážky, které by se nám
postavily do cesty. Tak jsi pokračovala na své cestě beze mě, protože
jsi věřila, Že by to mezi námi nikdy nevyšlo. Ale chápej, já nemohl
pokračovat na své vlastní cestě, protože jsem věděl, že by nám to
vyšlo. Hledal jsem tě ode dne, kdy jsi odešla, koťátko, a mám už dost
života bez tebe. Doteď to bylo po tvém, teď to bude po mém.“
„O čem to mluvíš?“
, Mluvím o tom, abys mi věřila, což jsi měla udělat už před
čtyřmi lety. Jsem dost silný, abych zvládl cokoli, s čím na mě přijdou
ať už tví kolegové, nebo tvá matka. Tobě na mně stále záleží a já se
tě nikdy nevzdal. Můžeme překonat všechny překážky, kdybys tomu
dala šanci.“
Ach, kdyby. Bože, kdyby to bylo tak jednoduché!
„I kdybys zvládl to, co dělám, nebo mou matku, pořád jsme
prokletí, Bonesi. Jsi upír. Když jsem řekla, že mi na tom nezáleží,
myslela jsem to vážně, ale jednoho dne na tom bude záležet tobě! Co
uděláš, až budu stará? Podáš mi mast na artrózu? Budeš mě chtít
proměnit. Já to odmítnu a ty mě za to budeš nenávidět, a to náš vztah
pohřbí.”
Bez mrknutí na mě zíral.
„Drobná poznámka. Nikdy bych tě nenutil do přeměny v upíra.
Nikdy tě nebudu přemlouvat, nutit ani lanařit, a už vůbec tě nebudu
obviňovat z toho, že jsi to neudělala. Je to dost jasné?“
„Takže tobě nevadí, že budu vrásčitá, šedovlasá, vetchá a jednoho
dne zemřu?“ zeptala jsem se tvrdě. „Tohle se mi tu snažíš říct?“
Na tváři se mu objevil stín lítosti.
„Koťátko, posad' se.“
„Ne.“ Páteří mi proběhl chlad. Ať je to, co je to, z toho, jak
soucitně se tvářil, jsem pochopila, že to musí být špatné. Zvládnu to i
vestoje. „Řekni mi to. Co nevím? Umírám, nebo co?“ To by možná
vysvětlilo, proč se nijak neobává toho, že zestárnu.
Bones vstal a stoupl si přede mne. „Nikdy tě nenapadlo, jak
dlouho budeš žít? Ptala ses na to někdy sama sebe?“
„Ne.“ Hořce jsem se zasmála. „Myslela jsem si, že při mé práci
mě brzy zabijí.“

Stránka 96 z 271
 „Pak popřemýšlej o své minulosti,“ pokračoval. Srdce se mi
rozbušilo. „Jsi poloviční upírka. Nikdy jsi nebyla nemocná, tvé tělo
se hojí nadpřirozenou rychlostí a nikdy ani neonemocníš žádnou z
chorob, které lidstvo sužují. I jedy a drogy bys musela požít v
enormním množství, než by na tebe vůbec začaly působit, tak proč si
myslíš, že se dožiješ průměrného věku?“
Otevřela jsem ústa, abych mu odporovala, a pak je zase zavřela.
Podobně jsem se cítila tu noc, kdy mi matka řekla, co ve skutečnosti
jsem. I tehdy jsem chtěla v první chvíli vše popřít.
„Hraješ si se mnou. Bije mi srdce, dýchám, mám měsíčky, holím
si nohy… žiju. Prožila jsem dětství!“
„Kdysi jsi mi řekla, že se největší rozdíly začaly projevovat v
pubertě. Možná to bylo vlivem nárůstu hormonů. To, co může u lidí
spustit vrozenou nemoc, mohlo u tebe podpořit upíří schopnosti,
které od té doby jen narůstaly Kvůli tvému tepu a dechu je tě jen
snadnější zabít, ale nejsi člověk. Nikdy jsi nebyla. Pouze člověka
imituješ snadněji, než to dokážou Čistokrevní upíři.“
„Lháři!“ vykřikla jsem.
Ani sebou necukl. „Od chvíle, kdy jsi mě opustila, tvá pokožka
nezestárla ani o den. Nemáš ani vrásku. Jistě, je ti jen dvacet sedm a
rozdíl bude patrný nejspíš až za několik let, ale stejně. Nepatrné
rozdíly by se měly objevit alespoň v pórech, v textuře.“ Pro
zdůraznění mi přejel prstem po líci. „Ale nic. A pak je tu ta krev.“
Byla jsem zmatená. „Jaká krev?“
„Má krev. Neměl jsem možnost ti to říct předtím, protože jsi
odjela o dva dny později. Nejspíš to už v tak složité situaci velký
rozdíl neudělá, ale dobře. Tu noc, kdy jsme zachránili tvou matku, jsi
vypila mou krev. Nejen pár kapek na zacelení ran, ale dobré dvě
pinty. To ti přidalo přibližně padesát let k průměrnému lidskému
věku. Ke tvému? Bez problémů dvojnásobek.“
Mírně jsem se odtáhla, ale on mě chytil dřív, než jsem ho stihla
uhodit. „Ty bastarde! Tos mi neřekl! Nevaroval jsi mě!“
„Změnilo by se pak něco na tvém rozhodnutí? Pokud si
vzpomínáš, myslela sis, že tu noc oba zemřeme, navíc jsi byla
ochotná udělat cokoli, abys zachránila matku. A po pravdě, i bez mé
krve bys nejspíš žila stejně tak dlouho jako já. Mně ale věřit nemusíš.

Stránka 97 z 271
Jdi za svým šéfem. Podívej se mu do očí a zeptej se, zda to ví.
Během let ti dělali tolik vyšetření. Jsem si proklatě jistý, že to dávno
pochopil. To proto si můžeš být jistá, že tě nikdy nebudu do přeměny
v upíra tlačit. S tvým smíšeným dědictvím a občasným popíjením mé
krve budeš žít tak dlouho, jak si budeš přát.“
Ne, tohle všechno je lež. Měla jsem pocit, jako by se na mě řítily
všechny stěny. Chtěla jsem od té pravdy utéct, být chvíli sama, utéct
od všeho, i od Bonese. Zvláště od Bonese.
Malátně jsem vykročila ke dveřím, ale on mi vkročil do cesty.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
Strčila jsem do něj. „Ven. Teď se na tebe nemůžu ani podívat.“
Neustoupil ani o krok. „Nejsi ve stavu, abys mohla řídit.“
Hořce jsem se rozesmála. „Tak proč mi neotevřeš svou žílu? Co
takhle dalších padesát let, he?“
Bones ke mně vztáhl ruku, ale já ucukla.
„Nedotýkej se mě.“
Věděla jsem, že část toho, co cítím, je naprosto iracionální vztek
na něco, co už dávno pominulo. Takové to příslovečné zabití posla a
tak dál. Ale nemohla jsem si pomoct.
Bones spustil ruce. „Dobře. Kam chceš jet? Odvezu tě.“
„Vezmi mě domů.“
Otevřel mi dveře. „Až po tobě.“

***
Bones mě vysadil před mým domem s poznámkou, že se uvidíme
další noc. Neodpověděla jsem mu. Už tak ve mně vířily všemožné
pocity a měla jsem dost věcí, o kterých jsem mohla přemýšlet.
Jakmile jsem byla uvnitř, zavolala jsem Donovi, že jsem v
pořádku. Jak jsem předpokládala, na záznamníku jsem měla velké
množství vzkazů od něj i od Tatea. Chápala jsem, proč mají takovou
starost – poslední zprávu ode mě dostali před několika hodinami, kdy
jsem byla na lovu upíra. A pak se po mně slehla zem.
Vymyslela jsem si historku o tom, jak jsem upíra honila celé
hodiny, abych skončila na staveništi čirou náhodou blízko klubu

Stránka 98 z 271
GiGi. Doufala jsem, že tam Bones tělo upíra nechal, protože pokud
ne, budu si muset vymyslet další pavučinu lží. Pak jsem řekla
Donovi, že jsem z toho honu naprosto zničená a nebudu v práci dřív
než zítra. Nic z toho, co jsem řekla, nezpochybnil. Proč by měl?
Nikdy dřív jsem mu nelhala.
Don mi na druhou stranu sdělil dobré zprávy, že přeživší
napadené dívky jsou v nemocnici a lékaři předpokládají jejich plné
zotavení. Neměl ani ponětí, že před dalším upířím útokem ty ženy
zachránil jiný upír. A všichni svati, chraňte mě, abych mu to někdy
prozradila.
Pak jsem si dala horkou sprchu a smyla ze sebe všechnu krev.
Kéž by bylo tak snadné podobně smýt i všechny chyby, které jsem v
životě udělala. V hlavě mi zněl Bonesův hlas. Hledal jsem tě ode
dne, kdy jsi odešla, koťátko, a mám už dost života bez tebe… Budeš
žít tak dlouho, jak si budeš přát… Doteď to bylo po tvém, teď to bude
po mém.
Ještě včera mi vše dávalo dokonalý smysl. Věděla jsem, co
musím udělat, nezpochybňovala jsem žádné ze svých rozhodnutí –
ačkoli některá z nich nesnesitelně bolela – a věděla jsem, kudy se
bude můj život ubírat. Dnes bylo vše jinak. Měla jsem víc otázek než
odpovědí, nevěděla jsem, co budu sakra dělat, a zjistila jsem, že budu
mít mnohem víc příležitostí zmrvit si život, než jsem si kdy dokázala
představit.
Kéž bych si mohla popovídat s Denise. Ona by se tou hromadou
hnoje dokázala přehrabat a najít i v chaosu moudro. Ale včera měla
svatbu. Jo, říct, že je právě nedostupná, by bylo příliš slabé slovo.
Matce bych zavolala, jen kdybych si potřebovala dodat odvahu ke
skoku z mostu. Byla plná slepých předsudků, ne moudrosti, a
telefonát s ní by mě s velkou pravděpodobností jen popostrčil k
tomu, abych vše definitivně ukončila. Ačkoli musím přiznat, že mě
dost překvapilo, když Donova první slova na mou adresu nebyla:
„Tak kde máš toho upíra ze svatby?“ Matka se o Bonesovi tedy
nezmínila… zatím ne. Od ní to byla známka skutečně obrovského
sebeovládání.

Stránka 99 z 271
 týmu nebyl nikdo, s kým bych mohla probrat trable svého
soukromého života. Ačkoli jsem je všechny, Tatea, Juana i Coopera,
považovala za přátele, s tímhle bych se jim nesvěřila.
Noah, no… musela jsem si s ním promluvit, dobře, ale rozhodně
mu nehodlám prozradit svá nejskrytější tajemství. Jemu bych řekla
jen to, že je mezi námi konec. Nechala jsem to být až příliš dlouho, a
to nebylo správné. Už tak jsem se vůči němu zachovala jako potvora.
To, že to jen natahuju, ze mě dělá mrchu ještě větší.
Hodinu jsem chodila po domě, byla jsem utahaná, ale věděla
jsem, že neusnu. Zatímco jsem se snažila vychodit v koberci důlek,
kočka se mi motala pod nohama ve snaze ulovit některý z mých
kotníků, aby se nakonec unavila a odběhla do patra. Pořád jsem
chodila, pronásledovala mě Bonesova slova. Hledal jsem tě ode dne,
kdy jsi odešla, koťátko, a mám už dost života bez tebe… Budeš žít tak
dlouho, jak si budeš přát… Doteď to bylo po tvém, teď to bude po
mém.
„Co si tu nalhávám?“ vykřikla jsem nakonec frustrovaně. Víc než
Ianova snaha najít mě, odměna na mou hlavu i cokoli jiného mě
zajímalo jediné. Máme s Bonesem šanci na společnou
budoucnost? Největší překážka, která mezi námi stála, tedy to, že
jednoho dne zestárnu, nakonec padla. Jistě, pracuju pro vládní verzi
Upírobijců, s. r. o., a matka by si radši vrazila jehly do očí, než aby
viděla, jak chodím s upírem… ale co když měl Bones pravdu? Co
když my dva přece jen máme naději? Bože, po všech těch letech
jsem jen těžko mohla uvěřit tomu, že pořád mám v co doufat.
Otázka ale zní: Co jsem ochotná riskovat, abych zjistila, jak to
mezi námi dopadne?

Stránka 100 z 271

 16. kapitola
Když jsem později téhož dne vešla do Donovy kanceláře, zadíval
se na mě s dychtivou zvědavostí. Ta se změnila na podezření, poté co
jsem za sebou zavřela a zamkla dveře. Obvykle mi musí připomínat,
abych je za sebou vůbec zavřela.
„Co se děje, Cat? Říkala jsi, že je to naléhavé.“
Jo, to bylo. Přemýšlela jsem nad Bonesovými slovy o tom, že
Don musel o mé dlouhověkosti dávno vědět, a jen mě to naštvalo
ještě víc. Nastal čas rozlousknout skořápku.
„Podívej, Done, mám na tebe otázku a doufám, že ke mně budeš
upřímný.“
Přejel si prstem po obočí. „Myslím, že už dávno můžeš počítat s
tím, že k tobě vždy budu upřímný.“
„Skutečně?“ zeptala jsem se ostře. „Dobře, tak mi pověz: Jak
dlouho se mnou vyjebáváš?“
Přestal si mnout obočí. „Nevím, co tím…“
„Protože kdybych já chtěla vyjebat s tebou,“ přerušila jsem ho,
„tak bych připravila láhev ginu, cédéčko s hudbou Franka Sinatry…
a defibrilátor na infarkt, který bys dostal. Ale ty, Done, tys se mnou
vyjebával celý ty roky a já nedostala ani chlast, ani hudbu, ani kytky,
ani čokoládu, nic!“
„Cat…“ Byl ostražitý. „Pokud tím něco naznačuješ, řekni to. Tu
tvoji analogii moc nechápu.“
„Jak jsem stará?“
„Právě jsi měla narozeniny. Víš sama, kolik ti je. Je ti dvacet
Jeho stůl odlétl ke stěně kanceláře a roztříštil se na několik kusů
mahagonu. Papíry vylétly do vzduchu a počítač s třísknutím dopadl
na zem. Stalo se to rychleji, než stihl mrknout.
'Jak jsem stará?“
Don chvíli zíral na hromadu zničeného nábytku, než se narovnal a
zadíval se na mě přes nyní prázdný prostor mezi námi.

Stránka 101 z 271

 „Devatenáct nebo dvacet, pokud mohu soudit podle hustoty kostí
a lékařských záznamů. Tomuhle věku odpovídají i tvé zuby.“
Mé tělo se na konci puberty rozhodlo, že už má stárnutí dost.
Drsně jsem se zasmála.
„Tak to asi krém proti vráskám potřebovat nebudu, co? Ty
zatracenej sráči, hodlals mi to vůbec někdy říct? Nebo jsi chtěl čekat,
až zestárnu natolik, abych na to přišla sama?“
Už nic nepředstíral, spíš vypadal, jako by se mu ulevilo.
„Nakonec bych ti to nejspíš řekl. Až by byl správný čas.“
„Jo, a věděl jsi, že ho máš spoustu, co? Kdo ještě to ví?“
Přecházela jsem po kanceláři a nespustila z něj oči. Dál uprostřed
zničené místnosti klidně seděl.
„Tate a náš vrchní lékař, doktor Lang. A nejspíš také jeho
asistent, Brad Parker.“
„Řekl jsi Tateovi také o těch jeho desetiletích navíc? Nebo jsi
čekal, až na tohle přijde, vhodný čas?“
Při druhé větě už bylo jasné, že Don není ani tak klidný, jako spíš
je mu to celé nepříjemné. Když zaváhal, vykřikla jsem:
„Opovaž se říct, že netušíš, o čem to mluvím! Té noci v Ohiu jsi
nás všechny nechal otestovat, stejně jako každý následující týden!
Tys jim to neřekl?“
„Nebyl jsem si jistý,“ vytáčel se.
„No tak něčím si jistý být můžeš! Té noci každý z nich vypil na
pintu řádně staré upíří krve. To jim přidalo kolik? Dalších dvacet let
navíc? Víš, vždycky jsem si myslela, že nám zakazuješ pít čistou
upíří krev, protože se bojíš, že by nám zachutnala, mně obzvlášť, ale
ty ses obával něčeho jiného, co? Už jsi věděl, co ta krev dokáže! Jak
jsi to zjistil?“
Z jeho tónu táhl chlad. „Před lety jeden můj přítel bojoval na té
správné straně, tak jako teď bojuješ ty, ale pak se mu víc zalíbili
nepřátelé. Celá desetiletí nezestárl ani o den. Tak jsem zjistil, co upíří
krev umí, a proto jsou bramy tolikrát skenovány a filtrovány. Mají v
sobě něco nebezpečnějšího, než je upíří jed.“
„Ten jed, jak to nazýváš, tvoří půlku mé DNA,“ odsekla jsem.
„To proto tě ani zbla nezajímá, když jdu do další akce, ve které mé
můžou zabít? Protože pak bude vlastně jen o jednoho hada míň?“

Stránka 102 z 271

 „Nejdřív to tak bylo,“ přiznal a postavil se. Roztáhl ruce v
rozmáchlém gestu. „Podívej se na sebe. Jsi jako časovaná bomba
pokrytá jen kůží. Všechna ta moc, nadlidské schopnosti… Kdysi
jsem věřil, že tě jednoho dne všechny limity a příkazy znudí a zbavíš
se jich. Že přejdeš na druhou stranu. To proto jsem řekl Tateovi,
když ses k nám přidala, aby byl připraven tě kdykoli zabít. Ale tys
ani jednou nezaváhala, nikdy jsi nepodlehla touze po větší moci. Na
rovinu… bylo to působivé.“
Don se omluvně usmál. „Před pěti lety jsem už dávno pozbyl
jakékoli iluze o tom, co s charakterem lidí udělá nadpřirozená moc.
Když jsem našel tebe, myslel jsem si, že tomu podlehneš rychleji
kvůli své krvi. Ano, nejdřív jsem tě posílal do nejrizikovějších
operací. Chtěl jsem tě co nejvíc využít, než obrátíš a podlehneš tomu.
Ale to se nestalo. Ty, která jsi už do vínku dostala to, co mnoho lidí
před tebou zničilo, jsi dokázala, že jsi z nás všech nejčestnější.
Stručně, a abychom předešli všem dramatům, diky tobě jsem opět
začal doufat.“
Zírala jsem na něj. Pod mým tvrdým pohledem ani na chvíli
neucukl. Nakonec jsem pokrčila rameny.
„V to, co dělám, věřím, ať mi ty věříš, nebo ne. Beru si týden
volno, abych si tohle všechno promyslela a rozhodla se co dál. Až se
vrátím, promluvíme si a budou u toho i Tate, Juan a Cooper. Řekneš
jim o důsledcích pití upírské krve. A v jednom se mýlíš, Done. Upíří
krev lidi neničí – upíří krev jen násobí to, jaký Člověk je. Nemusíš
mi věřit, ale podívej se na chlapy. Měli tu samou moc, cítili, jak jiní
díky ní jsou… a přesto se zlými nestali. Ta krev nezmění, co jsi, ale
zdůrazní to, ať k lepšímu, nebo k horšímu. To si pamatuj, ale mám
takový pocit, že ti to budu muset v budoucnu připomenout.“
„Cat.“
Don mě zastavil, zrovna když jsem si z cesty odkopla kus stolu.
„Vrátíš se, že?“
S rukou na klice jsem se zastavila. „Ano, vrátím se. Ať se ti to
líbí, nebo ne.“
Toho večera, když jsem dorazila domů, mě nepřekvapil závan
energie, který jsem v domě ucítila. Byla jsem v kuchyni a chystala se

Stránka 103 z 271

strčit mražené jídlo do mikrovlnky, když jsem najednou vycítila, že
nejsem sama.
„Je zdvořilé zaklepat,“ poznamenala jsem, aniž bych se otočila.
„Dveře nejsou rozbité, víš?“
Vlna moci ještě zesílila, když Bones vešel do kuchyně.
„Ano, ale takhle je to dramatičtější, jak jistě budeš souhlasit.“
Mikrovlnka pípla. Vyndala jsem z ní jídlo, popadla vidličku a
posadila se k malému stolku. Bones si sedl naproti mně a opatrně mě
pozoroval.
„Nabízet ti nehodlám,“ řekla jsem drze. „Já i můj krk víme, žes
už jedl.“
Krátce se zamračil. „Řekl jsem ti, že jsem to neudělal kvůli
krmení.“
„Ne, tys to udělal, abys dokázal, že máš pravdu.“ Dala jsem
sousto do úst a pomalu žvýkala. „Příště zkus jako důkaz číslo jedna
použít něco jiného než mou krční tepnu, ano?“
„Nebyla to krční tepna. To bys omdlela příliš brzy a já chtěl, abys
měla čas se rozhodnout, jestli mě zabiješ, nebo ne,“ odpověděl Bones
a pohledem neuhnul. „Tak jsem tě kousl poblíž tepny. To proto to
trvalo trochu déle.. , a proto jsem si mohl tvou krev spíš vychutnávat,
než abych jen rychle spolykal proud, který by se z tepny řinul.“
Před polknutím jsem se zarazila. Bonesovy oči se při té
vzpomínce zeleně rozzářily, vypadaly jako mátová čokoláda, a abych
byla upřímná, mě bodlo rozkoší při vzpomínce na tu chvíli. Jeho
kousnutí mohlo nahradit celou předehru, jak bylo skvělé.
Ale měli jsme důležitější věci na probrání, i když mé libido
nesouhlasilo.
„Takže,“ začala jsem, jakmile jsem konečně sousto spolkla, „ty
tedy tvrdíš, že neodejdeš, dokud nebezpečí ze strany Iana nezmizí a
nevyřídíš si to s každým, kdo by mával Šekem za mou mrtvolu,
chápu to správně?“
Bones přikývl. „Přesně tak.“
„A předtím jsi mě sledoval do práce jen proto, abys zjistil, jestli
neuniknu do tropů, ano?
Pokrčil rameny. „Řekněme, že by toho dne žádné letadlo s tebou
na palubě nevzlétlo.“

Stránka 104 z 271

 Pohled mi ztvrdl. „Pak předpokládám, žes mě sledoval i k
Noahovi a odposlouchával nás.“
Bones se ke mně naklonil s naprosto chladným výrazem,
„Normálně bych žádnému nevinnému člověku neublížil, ale
přiznávám, že pokud jde o tebe, přestávám myslet racionálně.
Tomu muži jsi rozchodem zachránila život, protože pokud bych z
toho domu zaslechl něco jiného, roztrhl bych ho vejpůl. “
„To bys mohl zkusit,“ vybuchla jsem. „Noah nevěří na upíry,
ghúly ani nic nadpřirozeného kromě Santa Clause. Opovaž se mu
ublížit.“
„Kotě, kdybych měl v úmyslu Noaha zabít, udělal bych to dřív,
než bys přišla na to, že jsem ve městě. Ale těžko můžeš čekat, že
bych se založenýma rukama poslouchal, jak šoustáte. Pamatuješ si
svou reakci, když jsi viděla, jak líbám Felicity?“
Ano, téměř jsem neodolala nutkání roztrhat ji kousek po kousku.
Upíří teritorialismus. Tomu nezáleželo na tom, zdaje člověk nevinný,
nebo ne.
„Dobře,“ přiznala jsem, „oba k sobě navzájem něco cítíme. Ty
myslíš, že to může fungovat navzdory mé práci a naprosté matčině
nenávisti k upírům. A protože odmítáš kvůli Ianovi a kontraktu na
mou hlavu odejít..“
Na tváři se mu rozlil úsměv „Vidím snad bílou vlajku?“
„Ne tak rychle. Říkám, Že na to můžeme jít pomalu. Uvidíme,
jestli nás to smete. Rozhodně netvrdím, že si musíme vyznávat
věčnou lásku a já pak padnu na záda s roztaženýma nohama.“
Úsměv se mu rozšířil ještě víc. „Jsou i jiné polohy.“
Ta slova – a pohled v jeho očích – mě polaskaly jako skutečné
pohlazení. Zhluboka jsem se nadechla. Kvůli tomu jsem se rozhodla
pro celibát. Nedokážu oddělit emoce od sexu. Do pěti vteřin bych
vykřičela do světa svou nehynoucí lásku k Bonesovi.
„Ber, nebo nech být.“
„Domluveno.“
Mrkla jsem, část mozku pořád nepobírala, co se stalo. Bylo to
skutečné? Nebo jen další z bláznivých snů, jeden z tisíců, které se mi
o Bonesovi zdály?
„Dobře “

Stránka 105 z 271

 Nevěděla jsem, co říct. Nebo udělat. Potřást si rukama? Stvrdit to
polibkem? Zařvat: „Celibát stojí za prd!“ a roztrhat na něm oblečení?
Měla by existovat příručka, jak chodit s nemrtvými, protože v tomhle
plavu. Bones naklonil hlavu na stranu a rezignovaně si povzdechl.
„Koťátko, tvé rozhodnutí bude vystaveno testu dříve, než sis
myslela.“ Ech? „O čem to mluvíš?“
Vstal. „Tvá matka je tu.“

Stránka 106 z 271

 17. kapitola
Vyskočila jsem na nohy. „Do prdele! “
V panice jsem zapomněla židli řádně odstrčit a zakopla o ni.
Toliko k napůl ještě spícím reflexům. Pak jsem koutkem oka
zahlédla Bonese. „Ehm, co to děláš?“
V klidu se posadil vedle v pokoji na gauč.
„Zůstávám tu. Právě jsi souhlasila, že nám dáš šanci, a tentokrát
mě už do skříně nestrčíš. Musíš vyjít před matkou s pravdou ven.
Měl jsem tě k tomu přinutit už dřív. Místo toho se o našem vztahu
dozvěděla až poté, co jí před očima zabili upíři rodiče. Těžko se
divit, že to pak nevzala klidně“
„Nevzala klidni1 Při vzpomínce na smrt prarodičů mi přeskočil
hlas. „Pokusila se tě zabít!“
Ode dveří se ozval buchot. Matka si nikdy na jemné jednání
nepotrpěla.
Bones povytáhl obočí. „Otevřeš ty, nebo já?“
Nad celou naší situací se vznášel nápis katastrofa. Ale z toho, jak
stiskl Čelist, bylo jasné, že ho nepřemluvím, aby se někam ukryl. A
na to, abych ho sama strčila do skříně, byl moc silný.
„Jen vteřinu, mami!“ zahalekala jsem. Pak jsem se rozhlédla po
lahvi ginu. Brzy ji budu potřebovat.
„Půjde rovnou za Donem,“ zamumlala jsem.
„Ať jde,“ mávl rukou Bones. „Já tu zůstávám.“
Naposled jsem po něm hodila nevraživým pohledem a pak šla ke
dveřím. Toliko k plánu, že na to půjdeme pomalu – spíš jsem si
připadala jako neplavec, kterého hodili do té hlubší části bazénu.
Lepší příležitost zjistit, zda měl Bones pravdu o tom, že dokážeme
překonat všechny překážky, než se nabídla právě teď, nejspíš mít
nebudeme. A tahle překážka byla mnohem hrozivější, než jaký může
být kdy Don.

Stránka 107 z 271

 Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, nakráčela má matka do domu.
Rovnou spustila.
„…volala Noahovi, sháněla jsem se po tobě, a on mi řekl, že ses s
ním rozešla! Nemysli, že nevím proč, Catherine, a přišla jsem, abych
ti řekla, že to musí přestat! A to hned! Toho vrahouna jsi už jednou
pustila k vodě, a uděláš to znovu! Nebudu jen nečinně přihlížet, jak
se pomalu měníš v toho samého démona, který tě zplodil.
Ve chvíli, kdy zahlédla Bonese sedícího na pohovce a
pozorujícího ji s výrazem, který se dal popsat jen jako čisté pobavení,
se jí hlas vytratil.
„Zdravím, Justýno,“ pomalu převaloval slova v ústech. „Rád vás
opět vidím. Neposadíte se?“
Pro efekt ještě poplácal místo vedle sebe.
Během okamžiku zbledla a pak zrudla. Zavřela jsem za ní dveře a
pomalu si přihnula z láhve. Nechť hysterická scéna započne.
Otočila se na mě, ve tváři se jí zračil hněv. „Pro boha živého,
Catherine! Co to s tebou je? To tě zase očaroval?“
To Bonese rozesmálo. S elegancí sobě vlastní vstal z pohovky a
vykročil k ní, zatímco ona před ním o několik kroků ucouvla.
„Pokud je tu někdo okouzlený, Justýno, pak jsem to já. Vaše
dcera mi učarovala již před pěti lety a já se z moci jejího kouzla
dodnes nevymanil. Och, a jistě uslyšíte velmi ráda, že jsme se
rozhodli náš vztah obnovit. Nemusíte se obtěžovat s gratulacemi –
věřte mi, váš výraz je gratulací sám o sobě.“
Pořádně jsem si lokla z láhve. Bones se očividně rozhodl, že
místo aby mou matku pomalu zabil vlídností, vrhne se jí přímo po
krku. Typický upír.
Matka dštila kyselinu. „Myslela jsem si, že jsi s tím kurvením
skončila, když jsi ho opustila, Catherine, ale podle všeho jsi to jen o
něco odložila.“
Bonesova tvář zkameněla. Odpověděl jí dřív, než jsem se sama
stihla rozhořčeně ozvat.
„Už nikdy s ní takhle nemluvte.“ V jeho tónu bylo jasně patrné
varování. „Mně můžete říkat, co se vám zlíbí, ale nehodlám tu jen tak
stát, zatímco svou dceru budete urážet jen kvůli vlastní zaslepenosti.“

Stránka 108 z 271

 Matka ustoupila o další krok a v jejím výrazu se něco změnilo.
Nejspíš si konečně uvědomila, že bude muset jednat přímo s ním, a
ne jen skrze mě.
„Hodláš tu jen tak stát a dovolit mu, aby mi vyhrožoval?“
změnila taktiku a obrátila se na mě. „Předpokládám, že si tu taky
jednoduše sedneš a počkáš, až ze mě vysaje život, že?“
„Ach, sklapni, matko,“ vyjela jsem. „On by ti nikdy neublížil, což
se rozhodně nedá říct o tobě, kdybys dostala sebemenší šanci. Ty jsi
na něj naštvaná za to, že ti nedovolí, abys mi říkala kurvo, a ještě
chceš, abych byla na tvé straně? Omlouvám se, ale můj nejspíš
pokřivený charakter mi to nedovolí.“
Ukázala na mě prstem. „Krev se nikdy nezapře, říkával můj otec,
a měl pravdu! Podívej se na sebe! Ponížila ses, dobrého muže jsi
opustila kvůli zvrhlému zvířeti, co zvířeti! Pouhé věci!“
„Stojím přímo tady, Justýno, a vy byste si na to měla rychle
zvyknout. Považujete mě za zvíře? Tak se na mě podívejte!“
Bones se postavil přede mne, takže se matka buď musela podívat
na něj, nebo se odvrátit. Matka na něj snad vůbec poprvé upřela svůj
zrak, zahleděla se mu přímo do očí. Muselo se jí nechat, že pod jeho
pronikavým pohledem zrak okamžitě nesklopila. Má matka byla
všechno možné, ale zbabělec nikdy.
„Ty. Jak se jmenuješ?“
Za zády jsem se při tom náznaku, že pro ni Bones nic neznamená,
pousmála. Jeho jméno znala více než dobře.
„ Jsem Bones. Nemohu říct, že mě naše vzájemné představení
těší, ale už bylo na čase, nemyslíte?“
Pozorovala jsem ji přes jeho rameno. Pohrdavým pohledem ho
přejela od hlavy k patě a pak lhostejně pokrčila rameny.
„Vlastně nemyslím. No. Jsi ty ale fešák.“ Ze způsobu, jak to
řekla, bylo patrné, že jako kompliment to nemyslela. „Její otec byl
také fešný, přímo nádherný. Ale to ty jistě víš – vždyť ona vypadá
přesně jako on. Někdy se na ni kvůli té podobě nemůžu ani podívat.“
Tohle zabolelo, protože přesně to jsem si celý život myslela.
Možná mě milovala, ale nikdy mě nepřijala. Nejspíš mě nepřijme
nikdy.

Stránka 109 z 271

 „Třeba vypadá jako on, to nemohu říci,“ odpověděl Bones pevně.
„Nikdy jsem se s tím chlápkem nepoznal. Ale ujišťuji vás, že v sobě
má velkou část z vás. Například tvrdohlavost. Kuráž. A když je
naštvaná, dokáže se chovat opravdu hrozně. Zášť v sobě také dokáže
nosit dlouho, ale vy s tím musíte přestat. Více než dvacet sedm let ji
trestáte za to, co se stalo vám“
To jí vyprovokovalo tak, že mu prstem šermovala jen několik
centimetrů od hrudi. „Jak se opovažuješ! Máš nervy na to, abys mě
obvinil z něčeho, co udělal jeden z vás, a co jsi bezpochyby dělal i ty
sám, ty odporná, vraždící zrůdo!“
Bones k ní o krok přistoupil. Teď mezi nimi bylo jen několik
centimetrů.
„Kdybych byl jen vraždící zrůda, jak říkáte, pak bych si na vás
došlápl už před lety. Můj život by pak byl mnohem jednodušší, to
vás ujišťuji. Jen kvůli vám šla na jatka, když ti chamtiví vlci přišli s
nabídkou, a my všichni víme, proč ji přijala, že? Vám ani trochu
nezáleží na tom, jak nešťastná posledních několik let byla, stejně
jako já, ani vás nezajímá, že byla blízko smrti vícekrát než proklatý
Houdini. Ne, vy jste seděla na zadku a libovala si, že ona někde
právě zabíjí upíry, místo aby s jedním šoustala! Nu, Justýno, doufám,
že jste si ten Čas užila, protože právě skončil. Jsem tu a zůstávám.“
Úzkostně se na mě přes jeho rameno podívala. „Catherine! Přece
nemůžeš myslet vážně, že s touhle stvůrou zůstaneš! Vezme ti duši,
přemění tě…“
„Má duše patří mně a Bohu, matko. Bones mi ji vzít nemůže, ani
kdyby chtěl.“ Vyšla jsem zpoza něj, abych se matce postavila čelem,
a zhluboka se nadechla. Stůj si za svým. Teď, nebo nikdy. „Ale už
nikomu nedovolím, aby mi mluvil do života. Nemusíš mít Bonese
ráda. Zatraceně, klidně si ho nenáviď až do morku kostí, mně je to
fuk, ale dokud jsem s ním, budeš ho tolerovat. Stejně tak Don i
ostatní, nebo… nebo odejdu a už nikdy se nevrátím.“
Jen na mě prázdně mrkala a střídavě se dívala na mě a na něj. Pak
se jí oči zatřpytily. Hořce jsem se rozesmála.
„Jen to zkus, matko. Jen zavolej mému šéfovi, aby se ho pokusil
zabít. Viděla jsi, co tehdy před lety na dálnici udělal, a to ani nebyl
naštvaný! Co víc, jestli si pro něj někdo přijde, osobně ho zabiju. A

Stránka 110 z 271

je mi jedno, kdo to bude.“ V mých očích se odráželo pevné
rozhodnutí. Nejspíš bych udělala cokoli, abych se tomu střetnutí
vyhnula – ale v důsledku jsem myslela vážně každé slovo. „A pak s
Bonesem zmizíme. Navždy. To skutečně chceš? Přece jen, dokud
jsem tady s tebou a s nimi, je větší pravděpodobnost, že se v upírku
přeměnit nenechám. Když mě odtrhneš od lidí, v nichž mám nyní
oporu… no, nikdy nevíš.“
Beze studu jsem hrála na strunu jejího největšího strachu, ale ona
si to zasloužila. Bones zkřivil rty.
„Podívejte se na to z té lepší stránky,“ ďábelsky se na matku
usmál. „Pokud nás necháte být, třeba se mnou jednoho dne unaví.
Ale pokud nás přinutíte k útěku, pak se možná budu muset uchýlit k
jistým alternativám…“ Nechal tu větu viset ve vzduchu.
„Jako bych snad věřila něčemu z toho, co říkáš,“ odsekla. „Pro
všechny by bylo lepší, kdybych tě probodla kůlem a tys nadobro
zemřel. Pokud bys ji skutečně miloval, dávno bys to udělal sám.“
Bones po ní vrhl znuděný pohled a pak prohodil: „Víte, co je váš
největší problém, Justýno? Zoufale potřebujete ošoustat.“
Hlasitě jsem polkla lok ginu, abych překryla smích, který se mi
dral z hrdla ven. Bože, jestli na to jen jednou pomyslím, už nikdy to
nedostanu z hlavy!
Pobouřeně zafuněla. Bones to ignoroval.
„Ne, že bych se nabízel, drahá. Mé dny coby prodejné děvky
skončily v osmnáctém století.“
Zalapala jsem po dechu a gin se mi dostal do plic. Prosím, že
právě neřekl matce, čím se kdysi živil, že ne, sladký Ježíši. Prosím,
že jsem slyšela špatně?
Ne, slyšela jsem dobře a Bones pokračoval. „…ale jeden přítel mi
dluží službičku a byl by jistě více než ochoten… kotě, jsi v
pořádku?“
Plíce mi začaly stávkovat ve chvíli, kdy se přiznal k dřívější
profesi. Přidejte si k tomu fakt, že se gin rozhodl prozkoumat mou
průdušnici, takže odpověď je ne, nejsem v pořádku.
Matka mě ignorovala. Z hrdla se jí vyvalil proud urážek.
„Ty špinavý, zvrácený, odporný sodomito.

Stránka 111 z 271

 „No není to živoucí připomínka jejího dětství? Víc se zajímáte
sama o sebe než o svou dceru, zatracená ženská. To nevidíte, že se
dusí?“
Bones mě praštil do zad a já vykašlala gin z průdušnice. První
nádech čerstvého vzduchu mě v plicích pálil jako oheň. Do očí mi
vhrkly slzy, ale aspoň už jsem do sebe mohla dostat další a další
doušky vzduchu.
Když se ujistil, že opět dýchám, Bones navázal tam, kde matka
skončila.
„Sodomita není správný termín, Justýno. Mými klienty byly
ženy, ne muži. Jen chci, aby mezi námi bylo jasno, nerad bych,
abyste si o mně myslela něco, co není založené na pravdě. Pochopím,
pokud ohledně toho šoustání nevěříte mému doporučení. Jsem si ale
jistý, že Juan, přítel vaší dcery, by rád vyhověl vašim náročným
poža..
„A dost!“ vykřikla a vyrazila ze dveří.
„Brzy se vraťte,“ zavolal ještě za ní, než za sebou přibouchla
dveře tak prudce, až se roztřásla okna.
„Půjde přímo za Donem,“ oznámila jsem tichým, drsným hlasem
ještě ochraptělým z kašle.
Bones se jen zakřenil. „Nepůjde. Je rozhněvaná, ale také chytrá.
Postavila ses jí, a tak má o čem přemýšlet. Chvíli bude trucovat a pak
počká na vhodnou příležitost. Navzdory všemu, co ti řekla, by nikdy
tvůj odchod neriskovala. Nikoho jiného nemá a ví to.“
Stále mě nepřesvědčil. „Stejně by sis měl hlídat záda. Můžou za
tebou vyslat tým.“
Bones se zasmál. „A jak by to dopadlo? Na mě je potřeba
armáda, aby mě dostali do kouta, a tu bych slyšel. Neboj se, zlato.
Mě není lehké zabít. A teď, chceš si nechat, co máš na sobě? Nebo se
chceš převléci do něčeho jiného?“
„Na co?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Beru tě na večeři,“ odpověděl. „To se obvykle na schůzkách
dělá, ne? Mimo to, večeře ti už vystydla a ani ohřáté to nevypadalo
nijak vábně.“
„Ale co když…“ začala jsem, jenže pak jsem se zarazila.

Stránka 112 z 271

 Z jeho výrazu bylo jasné, že ví, co jsem se chystala říct: Ale co
když nás spolu někdo uvidí? Pokud jsem myslela vážně, že našemu
vztahu dám šanci, pak to musím mezi svou prací a Bonesem urovnat.
Nebo konkrétněji, musím to urovnat mezi Bonesem a Donem. Nebo
skončit – a doufat, že tým nebude mít jako další úkol eliminovat mě
osobně.
Teď, nebo nikdy. „Půjdu se převléct, počkej na mě.“
Bones se na mě ironicky usmál. „Na to bych si měl začít zvykat.“

Stránka 113 z 271

 18. kapitola
Navzdory mým obavám uplynuly tři dny, aniž by se mi ozvala
matka nebo někdo z práce. Překvapilo mě, že měl Bones pravdu a
matka neběžela přímo za Donem a nekřičela: „Vampýr, aaach!“
případně něco podobného. To se skutečně tak moc bála, že mě ztratí,
přesně jak Bones říkal? Po celý život jsem měla pocit, že matka by
byla šťastnější beze mě, a bylo pro mě skutečně neobvyklé myslet si,
že by se vzdala některého ze záštiplných předsudků, aby mě u sebe
udržela.
Nebo jen čekala, až přijde správný čas. To je mnohem
pravděpodobnější.
Bones mě bral ven každou noc. Šli jsme na večeři, do kina, do
baru, nebo se jen procházeli po Richmondu. Abych byla upřímná,
nikdy v životě jsem nebyla šťastnější. Kdykoli jsem otevřela dveře a
on tam stál, srdce mi radostí poskočilo. Samozřejmě to musel slyšet,
ale nekomentoval to. Bones se držel mého přání, abychom na to šli
pomalu, čekal, až já udělám první krok.
A pro mě bylo stále těžší a těžší držet se zpátky. Jistě, řekla jsem,
že na to chci jít pomalu, ale čím víc času jsem s Bonesem trávila, tím
více jsem si začala říkat, zda jít na to takhle byl dobrý nápad.
Kdykoli mě držel za ruku, kdykoli se o sebe naše těla otřela,
zatraceně, kdykoli mě v noci opouštěl na verandě mého domu a
odcházel pryč bez polibku na dobrou noc, mě to odpírání ničilo stále
víc. Jít na to pomalu jsem už déle nedokázala snést. Brzy bych se na
něj vrhla.
Čtvrtého večera Bones oznámil, že mi večeři uvaří, místo
abychom šli někam ven. Souhlasila jsem a přemýšlela, zda se tak z
romantického večera vyvrbí něco víc – a nestěžovala jsem si. Pokud
dám na touhy svého těla, pak dezertem nebude tiramisu.
Jelikož jsem v domě neměla nic jiného, než zmrzlé polotovary do
mikrovlnky jel nejdřív nakoupit. Vyšla jsem za ním na verandu a při

Stránka 114 z 271

pohledu na množství tašek s nákupem jsem se usmála. Jeho tvrdý
výraz mě zmátl
„Sledují nás.“
Bones se neotočil, když to říkal. Roky praxe mi zabránily, abych
se okamžitě začala rozhlížet po okolí. Převzala jsem od něj tašky a
tiše se zeptala.
„Ian?“
„Ne. Ten tvůj maník, ten z Ohia. Sedí v autě níž na ulici, a podle
toho, jak se mu zrychlil puls, tě právě viděl. On pozná, co jsem.“
„Tate?“ Byl jediný, koho Bones v Ohiu viděl, když na mě Don
přišel se svou rekrutovací taktikou „přidej se k nám, nebo zemři“.
„Myslíš, že mu volala matka?“
Bones mě tělem zatlačil dovnitř.
„Podle pulsuje v šoku. Ne, neměl o tom tušení. Nejspíše si
myslel, že ti nabídne společnost v naději, že tě to obměkčí a
zašoustáte si. Ubožák.“
Začala jsem chodit po kuchyni. Bones vytáhl nákup z tašek, jako
by se nic nedělo. Praktičnost byla jednou z jeho silných vlastností.
Roky jsem učila své muže, jak podle slabounkých nuancí, rozdílů ve
vzhledu a pohybu poznat upíra od obyčejných lidí, a teď to mám
zpátky, přemýšlela jsem. Očividně jsem svou práci odvedla až příliš
dobře, když Tate dokázal ze vzdálenosti bloku poznat, co Bones je.
Naslouchala jsem, všemi smysly se snažila vnímat, co se děje. Po
vteřině jsem také slyšela Tateův rychlý dech i tep. Jo, byl v šoku, to
bylo jasné.
V další vteřině se jeho autu protočila kola. Odjížděl opačným
směrem, než měl dům, takže mi bylo jasné, kam míří.
„Chtěla jsem víc času,“ zašeptala jsem smutně.
Bones namíchal gin s tonikem a podal mi sklenici. Obsah ve mně
zmizel dřív, než ho stihl led ochladit.
„Lepší, zlato?“ Rty se mu zvlnily. „S tím koktejlem se cítíš jako v
peřince.“
„Mám ráda tu chuť. To ale asi říkají všichni opilci, co?“ Unaveně
jsem si povzdechla.

Stránka 115 z 271

 „Chceš, abych odešel, nebo abych počkal, co udělají? Jak jsem
řekl, jestli sem přijdou s posilou, uslyším je dlouho předtím, než sem
dorazí. Je to na tobě“
Minutu jsem o tom v tichosti přemýšlela a pak k němu vzhlédla.
„No, předpokládám, že by to stejně brzy zjistili. Tateovi bude cesta
na základnu trvat půlhodinu, pak se Don bude nejméně půlhodinu
rozmýšlet, co má udělat, a potom, pokud se rozhodne sem přijet,
bude týmu trvat cesta další půlhodinu. Tate netuší, že o něm víme,
takže nebude spěchat. Čili můžeš zůstat. Vedle mé matky bude
jednání s Donem jako jízda na poníkovi.“
Snažila jsem se to trochu zlehčit, ale Bones věděl, že se necítím
tak sebevědomě, jak to vypadá.
„Bude to v pořádku, koťátko. Uvidíš.“

***
Přesně hodinu poté mi zazvonil telefon. Tak jsem spěchala, abych
ho stihla zvednout, že jsem ho málem roztrhla vedví.
„Ano?“ Muselo se nechat, že jsem v hlase neměla ani stopu po
obavách. Don na druhém konci zněl naopak méně než mile.
„Cat? Jsi to ty?“
„Je to můj mobil, kdo jiný by to měl být?“
Chvilku bylo ticho a pak se ochranitelsky zeptal: „Je všechno v
pořádku“ Aha, nejspíš si myslel, že jsem pozvala upíra domů na
tanec a kůl. No, má bod za to, že mi věřil. Tate ne.
„Všechno v pohodě. Proč? Co se děje?“
Nejdřív jsem slyšela vzdálené huhlání a pak Don řekl: „Máme
tady pohotovost. Jak rychle tu můžeš být?“
Podívala jsem se na Bonese. Ten pokrčil rameny. „Dej mi
hodinu.“
„Hodinu. Budu čekat “ Och, to nepochybuji. Zavěsila jsem a
vybuchla: „Já se tě nevzdám!“
Ve chvíli, kdy mi ta slova vyšla z úst, jsem si uvědomila, že je
myslím vážně. Posledních několik dní mi připomnělo, jak nešťastná

Stránka 116 z 271

jsem bez Bonese byla. Mám se vrátit ke svému prázdnému životu jen
proto, aby byli lidi kolem mě spokojení? Ne, díky.
Bones se trochu zasmušile pousmál. „Proklatá pravda. Neodejdu
jen proto, že nám odmítnou dát požehnání.“
„Nehodlám s tím praštit.“ V podvědomí jsem už k tomu
rozhodnutí také dospěla, ale až teď jsem se odvážila vyslovit to
nahlas. „Pro mě je to víc než práce. Pomáhám lidem, kteří se nemají
na koho jiného obrátit, Bonesi. Vím, že si to musím s Donem a
chlapy vyříkat, ale neodejdu, pokud mě k tomu nedonutí.“
„Zatraceně,“ povzdechl si Bones. „Pokud chceš pokračovat na té
své křížové výpravě proti nemrtvým zabijákům, pak to dokážeš, i se
mnou. Nepotřebuješ je.“
„Ale oni potřebují mě. Odejdu, pokud mi nedají jinou možnost,
ale udělám cokoli, aby si to nejdřív pořádně rozmysleli.“
Díval se na mě se směsicí frustrace a rezignace ve tváři. Nakonec
rozhodil rukama.
„Máš to mít. Musím si promyslet, co udělám, stejně tak Ian,
ačkoli ten nám už mnoho času nedá. Možná měsíc, pokud nám bude
přát štěstí. Neříkej šéfovi, kdo ve skutečnosti jsem. Pokud na to ten
tvůj kamarád už nepřišel. Potřebuju si ověřit několik detailů dřív, než
jim dojde, že jsi mě přece jen v tom Ohiu nezabila.“
„Jakých detailů? O Ianovi?“
„Ne o Ianovi. O Donovi. Zajímavý chlápek, to ti povím. Během
posledních několika měsíců jsem si o něm několik věcí zjišťoval.
Čekám, až se mi potvrdí poslední informace, a až se tak stane, povím
ti je.“
O Donovi? „Jaké informace?“
„Povím ti je, až je budu mít,“ zopakoval. Pak změnil téma. „Víš,
že tam půjdu s tebou, ale jak zabezpečená vaše budova je? Pokud by
tě chtěli donutit odejít, kam by tě vzali? Na přistávací dráhu?“
„Ano, pokud by na to chtěli jít tvrdě, pak by mě donutili nastoupit
do letadla. Ta tady obvykle nepřistávají, takže pokud uvidíš, jak
jedno roluje po dráze, budu pravděpodobně na palubě.“
„Nemusíš tam jít, ale už vidím, že ses rozhodla. Přesto chvíli
popřemýšlej. Pokud tě nepřinutí vzdát se mě a pochopí, že se pokusíš
uniknout, když tě budou držet pod zámkem, co jim zabrání, aby tě

Stránka 117 z 271

jednoduše nezabili? Mohu zaručit, že žádné letadlo s tebou na palubě
odtud neodletí, ale nelíbí se mi, že bys měla nakráčet někam, kde na
tebe může číhat past. Jak moc si jsi těmi muži jistá?“
Chladně a neosobně jsem se nad jeho slovy zamyslela. Pak jsem
zavrtěla hlavou.
„Nezmáčkli by kohoutek, dokud by jim nedošly všechny jiné
možnosti. Nejdřív by se mě snažili zachránit. Pokud bych začala
zabíjet lidi, pak teprve by mi šli po krku, ale jinak… ne. Není to
Donův styl.“
Podívala jsem se mu do očí, protože jsem chtěla, aby on viděl do
mých, až uslyší to, co se chystám říct.
„Myslela jsem si, že opustit tě je jediný způsob, jak zachránit tebe
a matku. Skutečně jsem si to myslela. Ale během let jsem Dona
poznala. Možná to může být bezcitný hajzl, ale není to
chladnokrevný voják, za jakého jsem ho zpočátku považovala.
Kdybych s tebou odešla, Don by matku nenechal bez ochrany, bez
ohledu na to, co mi říkal, když jsme se poznali. Ano, zabil by mě,
pokud by si myslel, že můžu ohrozit jeho operaci, ale zvolil by si to
až jako poslední možnost. Nebojím se tam jít, ale jak jsem řekla,
nehodlám se tě vzdát jen proto, že Donovi se nebude zamlouvat, že
chodím s upírem.“
Bones ke mně přistoupil. Velmi jemně mě pohladil po tváři. Pak
mi vjel rukama do vlasů a sklonil se ke mně. Když se jeho rty dotkly
mých, tiše jsem zasténala.
Čirá radost, která mi v tu chvíli projela tělem, mohla být klidně
způsobena i jeho mocí, jelikož mě rty z doteku jeho úst brněly. Ale
muselo v tom být i něco víc, protože když mi jeho jazyk vnikl do úst,
ucítila jsem najednou neodolatelnou touhu. Přitáhla jsem si ho blíž,
až se k sobě naše těla tiskla stejně pevně jako rty. A pak v jednu
chvíli potřeba, již jsem roky potlačovala, vyplula na povrch. Rukama
jsem pevně stiskla jeho ramena a pak mi pomalu klesaly níže v náhlé
zoufalé touze cítit každý centimetr jeho těla.
Bones si mě k sobě ještě více přitáhl. Jeho ústa plenila má s
hladem, z něhož mi srdce bušilo jako splašené a v podbřišku mi
vybuchl gejzír slasti. Musel to slyšet, cítit, protože se přitiskl

Stránka 118 z 271

slabinami ke mně tak tvrdě a pevně, jako by do mě chtěl proniknout
přímo na místě, kde jsme stáli.
Odtáhla jsem se od něj. Buď to, nebo bych to neudělala nikdy.
Bones mě držel za nadloktí a oči mu zářily jasnou zelení. Hladil mě,
jako by se nemohl rozhodnout, zda si mě má přitáhnout zpět do
náručí, nebo nechat jít.
„Pokud tě znovu políbím, neskončí to jen u toho,“ řekl drsným
hlasem.
To varování přesně odráželo mé myšlenky. Dýchala jsem krátce a
rychle, jako by mě i můj dech vzrušeným rytmem pobízel. Zůstaň,
šeptal mi. Donovi bude trvat minimálně hodinu, než se sem s
posilami dostane…
„Nemůžeme, ne teď,“ zasténala jsem. „Jinak nedá mým chlapcům
žádnou práci tě zabít, když tě budu mít pod sebou.“
Bones se zasmál, ale znělo to spíš jako zavrčení. „Rád to riziko
podstoupím.“
Odtáhla jsem se, prsty jsem musela z jeho sevření doslova
vykroutit.
„Teď ne,“ trvala jsem na svém, ačkoli bych nejradši zakřičela:
Ano, teď, a co nejdřív! „Musím to vyřešit. Už je načase.“
Vrhl nešťastný pohled na vybouleninu na svých kalhotách.
„Je načase.“
Zasmála jsem se. „Ne na tohle. Ty víš, co myslím.“
Bones si rukou pročísl vlasy a věnoval mi pohled, jako by
přemýšlel, jestli mě přece jen nemá hodit na koberec. Musela jsem se
odvrátit. Bála jsem se, že by v mých očích spatřil jen něco, co by ho
v tom plánu povzbudilo.
„Dobře“ řekl nakonec. „Tvá práce. Pojďme zjistit, zda ty novinky
vzali špatně. Chci, abys byla připravená utéct, pokud bude potřeba.“
„To se bát nemusíš,“ odpověděla jsem a v duchu se unaveně
pousmála. „Únikovou trasu mám vyhlédnutou už roky.“

Stránka 119 z 271

 19. kapitola
Strážný u vchodu mi tentokrát průjezd neodmávl jako obvykle.
„Je mi líto, ale… uhm, musíme tvoje auto prohledat.“
Pod rukou jsem skryla úsměv. Takže Don byl přece jen nervózní.
„Co se děje, Manny? Nové nařízení?“
„Jo, přesně tak,“ odsouhlasil okamžitě.
Mé volvo obstoupili další tři muži. Prohledali vnitřek, podvozek,
dokonce i motor. Nakonec se Manny narovnal a přikývl.
„Pokračuj.“
Zastavili mě i u druhé a třetí brány a procedura se opakovala. Ujet
šest kilometrů k hlavní budově mi nakonec zabralo téměř dvacet
minut. Naposledy mě takhle prohledávali během prvního roku u
jednotky. Netušili, že Bones neměl zapotřebí schovávat se mi pod
kapotou. Jel sem sám na své nové, úžasné motorce a čekal mimo
dohled u odletové dráhy. To jen pro případ.
Jakmile jsem byla uvnitř, strážní už tak přepečliví nebyli. Vešla
jsem hlavním vchodem jako každý jiný. Očividně se obávali
především toho, že bych si s sebou přivedla nezvaného hosta. Když
jsem vešla do Donovy kanceláře, Juan a Tate už tam seděli. Ach,
božíčku, chystali se mi promluvit do duše.
„Nazdar, chlapi.“
Juan přikývl, ale Tate nedal najevo, že si mě všiml. Don vstal od
stolu.
„Cat, máš dvacet minut zpoždění.“
„Měla jsem plné ruce práce.“ Ne, nemohla jsem si to odpustit. „A
pak mě během cesty na základnu strážní při prohlídce téměř
vysvlíkli.“
„Zavři dveře, Juane,“ přikázal Don chladně. Pak mi pokynul ke
křeslu.
Posadila jsem se a pak si drze položila nohy na jeho stůl.

Stránka 120 z 271

 „Pěkná barva,“ okomentovala jsem desku. „Vypadá to lip než
předtím. No, co tak spěchalo?“ Jako bych to nevěděla.
„To ty,“ odsekl Tate.
Don mu gestem naznačil, aby sklapnul, a pak se na něj významně
zadíval. Takže si hrál na hodného taťuldu a Juan s Tatem tu byli jako
podpora.
„Cat, není to tak dlouho, co jsem ti říkal, jak mě překvapilo, že jsi
ve službě ani jednou nezaváhala. Nejspíš jsem to zakřikl. Víme o tom
upírovi. Co máš na svou obhajobu?“
Ledově chladně jsem se na něj usmála. Bones řekl, abych
neprozradila, kdo ve skutečnosti je, a to se mi teď hodilo. Bůh ví, že i
bez toho byli dost vyděšeni.
„Necháváš mě špehovat? Myslela jsem si, žes toho už dávno
nechal. Ty všetečnej parchante, dokud svou práci dělám dobře, není
tvoje věc, s kým chodím.“
Tuhle odpověď nečekal. Don očividně předpokládal, že se pod
jeho tvrdým pohledem celá sesypu. Ale když mě nedokázala zastrašit
ani matka, pak on nemá sebemenší šanci.
„Chodíš s upírem! Právě jsi to přiznala!“ vybuchl Tate.
Pokrčila jsem rameny. „Víš, co se říká. Jak máš jednou v posteli
mrtvého, už nikdy nechceš jinýho.“
„Christos “ zamumlal Juan.
„To jsem ještě nikdy neslyšel,“ odpověděl chladně Don. „Podle
všeho nevidíš, jak velká je věc, které ses zavázala. Bratříčkuješ se s
nepřítelem tím nejostudnějším způsobem a ohrožuješ tak životy
všech, kterým velíš. Ta stvůra tě bezpochyby jen využívá, aby se
dostala k materiálům všech našich operací.“
Znechuceně jsem si odfrkla. „Jemu jsou naše operace u prdele,
Done. Věř tomu, nebo ne, ale jemu na mně záleží víc než na čemkoli,
na čem děláme.“
„Tomu těžko věřím,“ zařval Don a jeho klid vzal za své.
„Podívej, jak už teď na tebe působí, riskuješ život jen kvůli sexu. A
pokud si dobře pamatuju, tak ve smlouvě, kterou jsi podepsala, je
osobní vztah s upíry přísně zakázán.“
Donovu mylnou domněnku o povaze mého vztahu s Bonesem
jsem opravovat nehodlala, a mimo to, už tak jsem svou situaci

Stránka 121 z 271

ohledně celibátu přehodnotila. Navíc Tate Bonese nepoznal, jinak by
celá tahle naše rozmluva probíhala úplně jinak. Jenže kdo by se mu
divil? Viděl hojen vteřinu – než mu Bones rozmlátil auto, vypil krev
a odhodil ho několik metrů daleko. To, a taky měl jiné vlasy.
„No ano, hodně věcí se od té doby změnilo, co?“ poznamenala
jsem tiše. „Tak například vývoj bramů. Nebo věznění upírů. Ach, a
ještě nesmím zapomenout ty roky, co dostali navíc.“
Trhla jsem hlavou k Juanovi a Tateovi. Donův výraz mi
prozradil, že s nimi o tom ještě nemluvil. Jak od sebe odvrátit
pozornost? Načneme jiné téma.
„To teď není důležité “ oznámil Don.
Povytáhla jsem obočí. „Co se na tohle zeptat jich? Tate, Juane,
vědě jste, že když vypijete upíří krev, přidá vám to minimálně dvacet
let života? Já to nevěděla, ale tady staroch Don jistě ano. Věděl, co se
v Ohiu stalo, ale nehodlal se o to s vámi podělit. Nejspíš si myslel, že
by vás to asi tolik nezajímalo.“
„Madre de Dios, je to pravda?“ vykřikl Juan. Tate vypadal
omráčeně a já toho využila.
„No není to hezké, že někdo ví, jak dlouho asi tak budete žít, a
nechává si to pro sebe? Já alespoň Donovi řekla, že by vás o tom měl
informovat, ačkoli ty jsi tu slušnost neměl!“
„Takhle mi to oplácíš?“ zeptal se tiše.
Bolest v jeho očích mělo jen zčásti na svědomí naše poslední
téma, hlavní vinu neslo mé prvotní doznání. A v tu chvíli jsem
spatřila, k čemu jsem byla celou dobu tak slepá. Bože, Tate byl do
mě zamilovaný. Bylo to tak zřejmé, že jsem nedokázala pochopit, jak
jsem to mohla celou dobu nevidět.
„Ne, nemá to s tím nic společného.“ Zde nejsou nutné další lži.
„Nemá to nic společného s nikým z vás, a tak to také zůstane.“
„Nemůžu ti tohle chování dál tolerovat,“ oznámil Don. „Na to je
až moc životů v sázce, a mně na tom záleží, i když tobě, jak vidno,
ne.“ Postavila jsem se a naklonila jsem se k němu. „Táhni do prdele,
šéfe. Záleží mi na každém a na všech v mé jednotce, a bezpočtukrát
jsem to taky dokázala. Nevěříš mi? Tak mě propusť.“
„Querida, neukvapuj se,“ zaprosil Juan. Don se ani nepohnul.
„Nám na tobě také záleží. Co když ten upír zjistí, co jsi“

Stránka 122 z 271

 „On to ví,“ skočila jsem mu do řeči.
Don zaklel. Zamrkala jsem. On zůstával za všech okolností
klidný.
„Jak to ví, Cat? Ty jsi mu to řekla? Vytáhlas mapu a ukázala mu
všechny naše budovy? Řeklas mu veškeré tajné informace? Doufám,
že v posteli za to stojí, protože jsi právě zničila všechno, na čem jsme
pracovali!“
„Ne, nic jsem mu neřekla.“ Improvizovala jsem. „Potkala jsem ho
před lety. Už tehdy věděl, co jsem, a odjel z Ohia dřív, než se to tam
tak semlelo. Neviděla jsem ho do minulého měsíce, když jsem na něj
náhodou narazila. Je mu jen sto a já jsem silnější než on, takže ví, že
má držet pusu na zámek, jinak ho zabiju. Tady to máš.“
„Jak jsi mohla?“ To pronesl Tate, který mě počastoval navíc i
znechuceným pohledem. „Jak můžeš šukat s mrtvolou? Vážně jdeš z
jednoho extrému k druhému. Nejdřív Noah, a pak rovnou
nekrofilie!“
To mě dožralo. „Copak jste všichni zapomněli, že jsem napůl
upír? Jak si vezmeš do huby nemrtvý, tak mluvíš taky o mně! Jako
by se skinheadi snažili přesvědčit Halle Berryovou, aby s nimi a
neonacisty šla v průvodu! Jak jsem mohla? Proč mi to neřekneš sám,
Tate? Nebo ty, Juane. Oba jste se mě snažili vojet. Takže i vás podle
všeho bere nekrofilie!“
Tohle byla rána pod pás, ale bylo to nutné. Už dál nesměli vidět
ve všech upírech jen zlo, a bůh ví, že toho zvyku se člověk těžko
zbavuje. Koneckonců i mně trvalo roky, než jsem otevřela mysl
novým myšlenkám, a navíc jsem jednoho upíra milovala.
Don si odkašlal, vývoj rozhovoru se mu nelíbil. „Nikdo
nezapomíná na to, co jsi. Nicméně to nic nemění na tvé misi. Zabíjíš
nemrtvé. Všichni zabíjíte nemrtvé. Je to významný úkol s velkou
zodpovědností. Co podle tebe zabrání tvému milenci, aby udělal
svému druhu službu a informoval je, kde žije nepolapitelná Zrzavá
smrtka? Přece jen kdybys byla mrtvá, těžko bys pak pro ně
znamenala hrozbu.“
„Juane, s kolika různými ženami jsi během posledních čtyř let
spal?“ zeptala jsem se rychle.

Stránka 123 z 271

 Podrbal se na bradě. „Yo no se, querída, tak… jedna týdně?“
odpověděl dřív, než ho stihl Don pohledem zarazit.
„To není nutné!“
„Já myslím, že je,“ odsekla jsem ostře. „Jedna týdně, plus minus.
To je na dvě stě různých žen za poslední čtyři roky, co tu pracuje. A
poznámka bokem: Juane, seš děvkař. Ale kolik z nich jsi důkladně
prověřil, jest to nejsou renfieldi nebo prisluhovači Ghúlů? Ty
sexistickej parchante, na kobereček sis kvůli tomu, s kým randím,
zavolal jen mě! No, já už mám téhle naší sedánky dost. Done, je to
takhle. Buď mi důvěřuješ, nebo ne. Nikdy jsem tě nezklamala a
neodejdu, pokud mě k tomu nepřinutíš. Tečka. A teď, pokud nemáme
skutečnou pohotovost, bych se vrátila zpátky ke své dovolené. A ke
své mrtvole, samozřejmě. Diky.“
Vykročila jsem ke dveřím, ale Tate se od nich nehnul.
„Jdi mi z cesty,“ ucedila jsem s podtónem nepřátelství.
„Cat.“ Don vstal a lehce mě uchopil za loket. „Pokud se z tvého
partnerství s upírem nemáme čeho obávat, pak by ti jistě nevadilo
zastavit se v laboratoři a nechat si odebrat vzorek krve. Nepopíjela jsi
potají krev, že ne?“
Odfrkla jsem si. „Není to můj obvyklý drink, je mi líto. Ale
pokud se budeš cítit lip, když se nechám otestovat, prosím. Veď mě.“
„Budu k tobě upřímný,“ prolomil ticho Don, když jsme kráčeli do
druhého patra s Tatem a Juanem v závěsu. „Nevím, co s tím budu
dělat.
Musím myslet na tým. Nezamlouvá se mi představa, že bych měl
dát jejich životy všanc jen kvůli tvému slovu, že ta stvůra není
nebezpečná.“
„A tady přichází ke slovu důvěra. Mimo to, kdyby chtěl uškodit
týmu, mohl to udělat už toho večera v GiGi. Neobracej se zády k
něčemu, co nám může pomoct, jen kvůli slepým předsudkům, Done.
My oba víme, že mě potřebuješ.“
Vážně si mě prohlížel, když jsem vcházela do laboratoře. „Chci
věřit, že se neobrátíš proti nám. Ale nevím, jestli to dokážu.“
Později, když krevní test dokázal, že nejsem pod vlivem
vampýřího džusu, mě Tate vedl k mému autu. Od chvíle, kdy jsme
opustili Donovu kancelář, se mnou neprohodil ani slovo, já mu také

Stránka 124 z 271

neměla co říct. Nechali mě jít, ale bylo mi jasné, že to mezi námi ve
skutečnosti urovnané není. To mi vyhovovalo – už jsem neměla co
skrývat. Tedy téměř nic.
Tate mi zdvořile otevřel dveře. Vklouzla jsem dovnitř, ale
nezavřela je za sebou. Jeho prsty mi zabubnovaly na střechu auta.
„Vsadím se, že to pro tebe bylo jistý zadostiučinění, když jsem
nevěděl, jak dlouho nejspíš budu žít. Donovi jsem před třemi lety
řekl, aby ti o tvém pomalém stárnutí pověděl. Už tehdy si tím byli
jistí. Odmítl to, a on je tu šéf. Občas musíš prostě jen uposlechnout
rozkaz, i když se ti do toho nechce.“
„Občas.“ Bez mrknutí jsem na něj zírala. „Ale ne vždycky. Ne,
když to má vliv na tvé přátele, ale nejspíš na to máme odlišný názor.“
„Jo, no, máme odlišný názor na víc věcí.“ Temně modrýma
očima se podíval do mých. „Vážnější mi to tam dala sežrat. Nejdřív
se přiznáš, že máš upířího přítele, pak všem oznámíš, že jsem se tě
snažil vojet. Co dál? Odřízneš mi ptáka a prohlásíš se za
opravdovýho chlapa?“
Kyselý tón jeho hlasu nenesl ani stopu po pobavení, ale já se na
něj přesto lehce usmála. „Zažeň mě do kouta a já vystrčím drápy. To
přece víš. Přála bych si, abyste mi alespoň trochu věřili. Záleží mi jak
na týmu, tak na práci. Kdyby tomu tak nebylo, proč bych se s tím
vůbec zdržovala?“
Rty se mu zvlnily. „Dona jsi možná oblbla, Cat, ale mě
neoblafneš. Viděl jsem, jak ses dneska v noci tvářila. Nikdy ses na
nikoho neusmála tak jako na toho upíra. Nevěřím, že si tu situaci
nenecháš přerůst přes hlavu. Protože se tak už stalo.“

Stránka 125 z 271

 20. kapitola
Bones ke mně dorazil přesně v sedm následujícího večera. Měli
jsme v plánu zajít na večeři a pak zmizet – tedy jen do rána. Brzy
poté, co jsem opustila předchozího večera základnu, nařídil Don, aby
mě čtyřiadvacet hodin denně sledovali. To romantické atmosféře
minimálně nepomáhá. Pro zkvalitnění jejich špionské akce
pravděpodobně můj dům i odposlouchávali.
Byla jsem dopálená k nepríčetnosti. Co si Don myslel? Že pokud
mě pustí z dohledu, pojedu přímo na něj bližší zasedání nemrtvých a
předám každému nemrtvému v okruhu sto padesáti kilometrů
technický nákres půdorysu základny? Kdyby Donovi nešlo o „vyšší
dobro“, pak bych na místě skončila.
Pořád jsem v duchu nadávala, když jsem Bonesovi otevřela,
abych ho pustila dovnitř… A pak jsem se zarazila a jen na něj zírala.
Měl na sobě černé, na míru ušité kalhoty a temně modrou košili.
Jeho pokožka v kontrastu se sytými barvami jen zářila. Přes rameno
mu visel černý kožený plášť a dokonale doplňoval jeho oděv. Právě
ten plášť upoutal mou pozornost. Byl dlouhý, sahal mu až k lýtkům.
„Svatá prostoro, je to, co si myslím?“ vyjekla jsem.
Bones se zakřenil a otočil se dokola. „Líbí se ti to? Přece jen, svůj
vánoční dárek sis nechala…“ pokynul k Volvu na příjezdové cestě,
„takže mi přišlo fér, abych došel pro svůj, zvláště když sis nechala
moji bundu.“
Plášť, který jsem mu před lety koupila k Vánocům, mu seděl
dokonale. Nikdy jsem ho v něm neviděla, jelikož Don na mě
vyrukoval ještě před svátky. Bones ho nejspíš vytáhl ze skrýše pod
kuchyňskou skříňkou v mém starém domě. Den předtím, než jsem ho
opustila, jsem mu řekla, kde má hledat. Při pomyšlení, že se tam
Bones kdysi vrátil, mi do očí vhrkly slzy.

Stránka 126 z 271

 Něco z mých myšlenek se mi muselo odrazit ve tváři, protože mu
výraz zjemněl.
„Promiň, zlato,“ řekl a přitáhl si mě do náručí. Téměř jsem
slyšela bzukot kamer, jak na nás Donovi špioni zamířili objektivy.
„Nenapadlo mě, že bys z toho mohla být smutná.“
Udržela jsem pocity na uzdě. „Jsem v pohodě,“ řekla jsem a
pohladila černou kůži. „vypadáš v tom skvěle. Přesně takhle jsem si
tě představovala – až na to, že teď máš jiné vlasy.“
Bones potřásl hlavou a medově hnědé kadeře se mu kolem hlavy
rozhoupaly. „Tohle je moje přirozená barva. V poslední době jsem na
barvení neměl myšlenky a platinová je navíc poměrně nápadná, že?
Proč? Co se ti líbí víc?“
Zamyslela jsem se. „Potkala jsem tě jako blonďáka, takže mi
světlá připadá lepší. Ale neboj. Nevytáhnu na tebe láhev s
peroxidem.“
Tiše se uchechtl. „Cokoli, co tě rozpálí.“
Očima mě při těch slovech přejel od hlavy k patě, cítila jsem na
sobě teplo jeho pohledu. Oblékla jsem si jednoduché, krátké černé
Šaty bez rukávů, vpředu i vzadu s výstřihem do V. Lehký make-up,
bez Šperků, a rozhodně žádný parfém. Všichni upíři, které jsem
potkala, ho nesnášeli. Pro ně s jejich superčichem byla i sebelehčí
vůně příliš těžká.
„Připravená vyrazit?“ zeptal se něžně.
„Uhm, hmm.“ Nějak jsem nedokázala dát dohromady
smysluplnější odpověď. Bože, celé roky jsem netoužila po ničem
jiném než strávit noc v jeho náručí, a velmi brzy se mi mělo to přání
konečně splnit. Tak proč jsem najednou tak nervózní? Jako by ze mě
byla puberťačka na maturiťáku.
Bones se vyhoupl na motorku, novou nablýskanou ducatí.
Vždycky měl rád motorky, ačkoli můj oblíbený způsob přepravy to
nebyl. Přesto dnes motorka znamenala očividně způsob, jak později
setřást Donovy poskoky. Za prvé, nepřekvapilo by mě, kdyby Don
nařídil, aby mi během našeho dýchánku někdo napíchl auto, a za
druhé, nikdo nedokáže chytit upíra na motorce.
Bones pobaveně sledoval, jak si nasazuju helmu a usedám za něj
na sedadlo.

Stránka 127 z 271

 „Slyším je. Peláší pryč jako krysy. Uvidíme, jak se budou držet.
Ze začátku na ně půjdu zlehka.“
Nastartoval a vyrazil ulicí, s povolenou rychlostí si hlavu
nelámal.
Pevně jsem ho uchopila kolem pasu. Ano, úplně jako za starých
časů.
Bones vybral restauraci, která nesla název Nebeské výšiny.
Zbudována byla na střeše dvacetipatrového domu s výhledem na
město. Sklo místo zdí nabízelo ničím nerušený výhled a náš stůl byl
přímo u okna. Hluboko pod námi blikala modrá a bílá světla aut,
nemohla jsem od nich odtrhnout pohled a jen okrajově mě napadlo,
ve kterém z nich asi sedí Donovi lidé. Těžko říct vzhledem ke všem
zvukům dopravy a obyvatel domu. Někde tam venku byli, to jsem
věděla jistě. Odolávala jsem nutkání z okna zamávat.
„Chceš ukázat, že jsme neměli v plánu utéct?“ zeptala jsem se,
když od nás číšník převzal objednávku vína a předkrmu.
Bones se usmál. „Nechtěl jsem, aby sem přiběhli v plné zbroji a
zničili nám pěkný večer. No tak, ještě ses nepodívala na menu.“
Projela jsem nabídku jídel, ale očima jsem každou chvíli
zabloudila k Bonesovi. Nebyla jsem jediná, kdo ho obdivoval
pohledem. Když jsme vešli, všechny ženy se za Bonesem s jeho
dokonale řezanými rysy a tichou ladností otáčely. Tmavé vlasy mu
kontrastovaly se zářivou hebkou pokožkou a mě napadlo, jaká bude
na omak. Vrchní knoflíček košile měl rozepnutý a odhaloval tak část
jeho hrudi, o níž jsem věděla, že je pevná jako stůl, u kterého jsme
seděli. Vzpomínala jsem, jak erotické bylo projet mu nehty dolů po
zádech a přitáhnout si ho k sobě blíž. Jak mi jeho moc pulsovala
proti pokožce ve chvíli, kdy se naše těla střetla. Jak zeleně jeho oči
zářily, když byl ve mně. A jak mi jeho upíří schopnost přesměrovat
krev do jakékoli části těla a na jak dlouho si přeje, přinesla tolik
rozkoše, že jsem ji skoro nedokázala snést.
Žádný div, že jsem se nebyla schopna soustředit na menu. Jídlo?
Kdo ho potřebuje? A náhle jsem nebyla ani trochu nervózní z toho,
co mělo přijít později. Vlastně bych byla všemi deseti pro, aby se
později změnilo na co nejdřív.

Stránka 128 z 271

 Bones na to nejspíš myslel také, protože se mu v očích objevily
zelené plamínky.
„Přestaň, zlato. Je těžké se vedle tebe chovat slušně.“
„Nevím, co tím myslíš,“ řekla jsem, když jsem si překřížila nohy.
Slyšel, jak mi při tom tře pokožka o pokožku, jelikož jsem neměla
punčochy.
Přinesli nám víno. Usrkla jsem si, pohodlněji se usadila na židli a
čas od času si přejela prsty po linii výstřihu. Během let praxe jsem
přivedla k dokonalosti způsoby, jak vzrušit upíra. Na tom bylo
prakticky založeno mé živobytí, ale jen v dnešním případě to
neskončí se stříbrným kůlem v ruce. Jak osvěžující.
Bones se naklonil blíž. „Víš, jak překrásná teď jsi?“ Hlas měl
chraplavý. „Jsi naprosto úchvatná. Hodlám se celé hodiny
seznamovat ústy s každým centimetrem tvého těla, a nemohu se
dočkat, až zjistím, jestli chutnáš stále tak úchvatně, jak si pamatuji.“
Chvíli jsem víno poválela v ústech, než jsem ho konečně polkla.
Na tuhle část nejsem zvyklá. Předchozí cíle na mě nikdy takhle
nezapůsobily.
„Vážně tu chceš zůstat na celou večeři?“ Pohledem jsem se
vpíjela do jeho očí a jedním prstem jsem ho hladila po ruce. „Co
kdybychom šli už teď?“
Otevřel ústa, aby odpověděl – a najednou jsem ležela pod
sousedním stolem s Bonesem na sobě. Uslyšela jsem tříštění skla a
zděšené výkřiky lidí. Kolem nás se převrátilo několik stolů, lidé v
panice převrhávali židle a já se jen ptala, co se to sakra děje a proč
mě tak pálí čelo.
Musela jsem instinktivně zavřít oči, protože když jsem je
otevřela, vykřikla jsem. Vedle sebe jsem spatřila Bonesovu tvář, z
rány ve vlasech se mu řinula krev, než se zranění samo uzavřelo.
„Střelili tě!“ zalapala jsem po dechu. „Někdo se tě pokusil zabít!“
Chvíli mi trvalo, než jsem si dala dohromady fakta. Leželi jsme
na podlaze. On mě odstrčil od stolu, ale stále jsem viděla na místo,
kde jsme ještě před chvílí seděli. Ve skle byly proražené tři díry, ale
ani jedna z nich na jeho straně stolu.
„Ne mě, kotě, tebe.“

Stránka 129 z 271

 21. kapitola
Nebyl čas, abych strávila poslední zprávy. „Chyť se mě a
nepouštěj!“ Bones pěnil zuřivostí. „Toho hajzla dostaneme.“
Objal mě pažemi, já se k němu pevně přitiskla, a pak se rozběhl
přímo proti skleněné zdi za námi.
Mé výkřiky se ztratily ve zvuku tříštícího se skla a chvíli na to
jsme volně padali z dvacetipatrové budovy. Nohama jsem bezmocně
mávala ve vzduchu, chtělo se mi zvracet. Vítr mě bodal do očí, které
jsem v hrůze upírala k zemi, jež se přibližovala příliš rychle. Drtivým
stiskem jsem ho svírala kolem krku a pak se stalo něco
neuvěřitelného. Začali jsme zpomalovat.
Nevěřícně jsem vzhlédla nad hlavu, jestli se nám tam zázračně
neobjevil padák, ale nad námi nebylo nic než světla domů. Než jsem
si to vůbec dokázala v hlavě uspořádat, svist v mých uších se změnil
a pak už jsme nepadali. Pluli jsme rovně vzduchem za černou
dodávkou, která se chtěla ztratit v dopravní špičce. Výkřiky mi v
hrdle odumřely, převážil údiv.
Kolem nás skřípěly brzdy aut, lidé zastavovali, ať už kvůli
nevypočitatelné černé dodávce razící si cestu mezi auty, nebo
podivnému černému mraku, který se najednou objevil nad silnicí.
Dodávka zrychlovala, ale my byli ještě rychlejší. Během několika
vteřin ji Bones dostihl, popadl za nárazník a převrátil, aniž by mě na
chvíli pustil.
Dodávka dopadla na zem v ohlušujícím hluku ohýbaného plechu.
Auta se jí snažila vyhnout a kolem nás skřípěly další a další brzdy.
Bones nás ladným obloukem dostal mimo změť aut a postavil mě na
chodník několik metrů od nehody.
„Zůstaň tady.“

Stránka 130 z 271

 A vyrazil k převrácené dodávce, dřív než jsem se zmohla na
odpověd'. Ozvaly se výstřely, lidé kolem křičeli, a chvíli nato se
Bones vrátil a přes rameno měl přehozeného muže.
„Mizíme.“
Bones mě opět pevně chytil a pak se zem pod námi začala
vzdalovat. Oči mě pálily. Matko boží, letěli jsme tak rychle. Aby mi
nohy bezmocně nepovlávaly ve vzduchu, obtočila jsem je kolem jeho
nohy a držela se, téměř jsem se bála podívat, jak vysoko jsme.
O deset minut později s námi Bones klesl do uličky za
supermarketem. Ztěžka jsem oddechovala šokem a zírala na něj, jako
bych ho nikdy předtím neviděla.
„Ty dokážeš létat?“ zeptala jsem se udýchaně na něco, co bylo
zcela evidentní.
Podíval se na mě, zatímco s chyceným zabijákem škubal jako s
hadrovou panenkou.
„Řekl jsem ti, že jsem mocnější, než si myslíš.“
Jen jsem dál zírala. Bones by vypadal i nenuceně – kdyby se
právě nesnažil vytřást duši z muže, kterého svíral v rukou.
„Ty vážně dokážeš létat?“ zopakovala jsem jako zblblá.
Jsem Mistr upír. Pokud je Mistr dostatečně mocný a dostatečně
stalý, je tohle jedna z třešinek na dortu. Jsou i další, ale k těm se
dostaneme později,“ řekl Bones. Pak muž otevřel oči, zaostřil na
Bonese a vytřeštil zrak. Byl vzhůru a vypadal asi tak, jak jsem
musela vypadat já, když s námi Bones proletěl oknem. Vyděšený k
smrti.
Bones ho pustil na zem a pak k němu přiklekl. Oči se mu
rozžhavily zeleným plamenem a ostře muži přikázal, aby se ani
nehnul.
„Tahle žena,“ kývl na mě hlavou Bones. „Proč ses ji pokusil
zabít?“
„Obchod,“ odpověděl muž monotónním hlasem, zhypnotizovaný
zářícíma očima, které ho nepřestávaly sledovat „Najali si mě na to.“
Další nájemný vrah. Takže Bones se podle všeho s kontraktem na
mou hlavu nemýlil.
„Kdo tě najal?“ zeptal se Bones okamžitě,

Stránka 131 z 271

 „To nevím. Dostal jsem nabídku s jasně danými instrukcemi,
peníze jsem měl dostat po splnění úkolu. Občas dostanu nabídky na
doporučení, ale tohle ten případ nebyl.“
„Kotě,“ Bones na něj nepřestával upřeně hledět. „Sepiš to.“
Podal mi peněženku. Bylo k ní připevněné maličké pero. Použila
jsem první kus papíru, který mi přišel pod ruku, a to byla bankovka.
„Jméno.“
„Ellis Pierson.“
Tak normální jméno, naprosto sedělo k jeho vzhledu. Až na
zkrvavený nos a škrábance vypadal stejně hrozivě jako myšák
Mickey. Ellis měl krátké upravené černé vlasy, velký pupek a kulaté
dětské tvářičky. S odstřelovací puškou to ale tenhle zmetek vážně
uměl. Kdyby mě Bones nestrhl stranou, teď by mi v hlavě chyběl kus
mozku. Stále bylo nad mé chápání, jak mohl o těch výstřelech vědět.
„Falešná jména, a všechna.“
Několik jich řekl. Potřebovala jsem další bankovky.
Bones pokládal Ellisovi jednu otázku za druhou o kontraktu na
mou hlavu, věděl snad lépe než kdo jiný, na co přesně se ptát.
Zkušenosti z povolání, pomyslela jsem si ironicky, zatímco jsem vše
sepisovala. Jeden nájemný zabiják vyslýchá druhého, na to budu
potřebovat hodně bankovek.
Drtila jsem zuby, když Ellis prázdným hlasem vysvětloval, jak
přesné instrukce musel splnit. Střelu vést jen do hlavy, minimálně tři
kulky, vzdálenost ne menší než sto metrů. Žádné bomby v autě,
žádný jed, osobní střetnutí, žádný kontakt poblíž mého vozu nebo
domu. Ellis netušil, co jsem, ale ať už si ho najal kdokoli, musel o
tom mít zatraceně dobrou představu. Ty požadavky byly příliš
specifické na to, aby to byla náhoda.
Na konci jsem měla popsáno přes tucet bankovek a ze svírání
pera mě chytala křeč do ruky. I když v porovnání s tím, v jakém
stavu jsem měla podle instrukcí zabijáka být, jsem si teď neměla na
co stěžovat. Konečně se Bones narovnal a zeptal se, jestli je ještě
něco, co nám Ellis neřekl.
„V posledním e-mailu vypadal klient až příliš nedočkavě, zkrátil
Časový limit. Psal, že nastaly nové okolnosti, které si žádají
okamžité výsledky. Odměna by se mi zvedla o dvacet procent, pokud

Stránka 132 z 271

bych práci vykonal ještě dnes. Sledoval jsem ji od jejího domu do
restaurace. V nastalém zmatku by pak bylo jednodušší uniknout.“
Do prdele. Někdo mě chtěl hodně rychle mít pod drnem, a ať to
byl kdokoli, věděl, kde bydlím. Udělalo se mi špatně při pomyšlení,
že tuto informaci zná jen několik málo lidí.
Věděla jsem, že toho chlapa nepředáme policii, ale naprosto mě
ochromilo, jak rychle si Bones Ellise přidržel a zabořil mu tesáky do
hrdla. Tohle nebylo poprvé, kdy jsem byla svědkem smrti způsobené
upířími zuby, ale bylo to poprvé, kdy jsem se jen dívala a nic
nepodnikla. Ellisův puls se nejdřív rapidně zrychlil, pak se zpomalil
a nakonec zastavil.
'Bolelo ho to?“ zeptala jsem se chladně, když ho Bones pustil a
nechal padnout na zem.
Hřbetem ruky si otřel ústa. „Ne tak, jak by si zasloužil, ale na to
teď nemáme čas.“
Něžně Jako by hladil miminko, mi přejel prstem po škrábanci na
spánku. Věděla jsem, co to je. Rýha po kulce.
„Tak málo chybělo, a mohl jsem tě ztratit,“ zašeptal. „To bych
nesnesl, koťátko.“
Pevně si mě k sobě přitáhl, až teď na něj dolehlo, jak blízko smrti
jsem byla. Už dřív se mě lidi pokusili zabit, to ano. Tolikrát, že už to
ani nespočítám, ale střelba z velké vzdálenosti se zdála tak… hnusná.
Zachvěla jsem se.
„Je ti chladno? Chceš můj plášť?“ Začal si ho stahovat z ramen,
ale já ho zastavila.
„Jsi teplý. Ještě nikdy jsem necítila, že bys byl tak teplý.“
Důvod jeho vyšší tělesné teploty ležel tři metry od nás, ale mně to
bylo jedno. Objímala jsem ho a vstřebávala do sebe jeho teplo. Pak
jsem ho zatahala za límeček košile, odepnula knoflík a k odhalené
pokožce přitiskla tvář.
„Nedělej to, zlato,“ řekl Bones chraplavým hlasem. „Jen těžko
bych se ovládl.“
Jenže já si nyní nepřála, aby se ovládal. Nechtěla jsem se ovládat
ani já. V té restauraci chyběly nanosekundy, a v tuhle chvíli bych
vstupovala do Království nebeského, ale byla jsem tady. Živá,
nezraněná… a odhodlaná nepromarnit už ani chvíli.

Stránka 133 z 271

 Obětovala jsem další knoflík jeho košile, abych ho mohla políbit
na klíční kost. Cítila jsem, jak Bonesovy ruce na mých zádech ztuhly.
Ve vlnách z něj vyzařovala moc a mě to vzrušovalo. Pod ústy jsem
cítila, jak napětí pod jeho kůží žadoní o uvolnění. Jazykem jsem
obtahovala každou rýhu jeho hrudi a pomalu klesala niž – dokud mi
Bones nezvedl hlavu, aby mě políbil.
Jeho ústa chutnala po kovu, ale to mě neodradilo. Místo toho
jsem ho hltavě políbila, jazykem si hrála s jeho a přitom mu roztrhla
košili. Bones mě zvedl a pomalu nesl na konec parkoviště skrytý ve
stínech. Do zad se mi opřelo něco tvrdého a nerovného, ale neotočila
jsem se, abych zjistila, co to je. Místo toho jsem mu přejížděla
rukama po odhalené hrudi.
Bones mi škubl za šaty a ty se vpředu rozevřely. Jeho ústa si
klestila cestu přes mé hrdlo až na ňadra, jeho tesáky mě lehounce
škrábaly do kůže. Když mi stáhl podprsenku a vzal do úst mou
bradavku, přidušeně jsem zasténala. Uvnitř jsem téměř bolestivě
hořela touhou.
Rukama jsem mu přejela po těle s jediným cílem, zbavit ho
kalhot. On mi zatím vklouzl prsty do kalhotek a laskal mě. Slastí
jsem prohnula záda tak, až jsem se praštila do hlavy o pevnou stěnu
za sebou, cítila jsem ale jen žhavou touhu. V podbřišku se mi s
každým polaskáním rozlévala stále větší rozkoš, rostla a rostla – až
jeho ruka zmizela, zanechávajíc mě vlhkou a roztouženou.
„Nemohu dál čekat,“ zavrčel Bones divoce.
Kdybych v tu chvíli dokázala mluvit, okamžitě bych s ním
souhlasila.
Ale mé hlasové schopnosti se omezily na sténání rozkoší, již mi
jeho prsty působily. Bones se pohnul, uslyšela jsem, jak se trhá další
látka, a pak už byl hluboko ve mně. Jeho ústa se v tu chvíli uzamkla
nad mými a ztlumila sten extáze, když mě naplnil. Jakmile se začal
rytmicky, téměř drsně uvnitř mě pohybovat, pocítila jsem ostrou,
přesto sladkou bolest.
V hlavě se mi ozývala jen čtyři slova: tvrději – rychleji – víc –
ano! Bořila jsem mu ruce do zad a nedokázala myslet na nic jiného,
než jak si ho k sobě přitisknout ještě víc. Bones mě držel za boky,
pevně mě svíral, až se nerovná stěna za námi otřásala. Sotva jsem se

Stránka 134 z 271

mezi jeho polibky stíhala nadechnout, ale bylo mi to jedno. Záleželo
mi jen na vzrůstající rozkoši, která mi brněla po celém těle.
„Nepřestávej, nepřestávej!“ prosila jsem, ale jeho ústa mé nářky
tlumila do nesrozumitelných výkřiků. Bones jim nicméně musel
rozumět, protože přírazy zrychlil tak, že po chvíli jsem si nebyla
jistá, zda jsem stále při vědomí. V hlubinách mého těla zmítaného
rozkoší mnou začaly otřásat slastné křeče. Slyšela jsem, jak Bones
sténá, pod bušením mého srdce téměř neslyšně, a o chvíli později
jsem ucítila, jak se do mě rozlil.
Trvalo několik minut, než jsem mohla opět mluvit. „Něco mě
tlačí… do zad.“
Stále jsem ztěžka oddechovala. Bones samozřejmě ne, on dýchat
nepotřeboval. Odtáhl mě a pak se podíval na předmět doličný.
„Větvička.“
Konečně jsem se ohlédla za sebe. Ano, byl to strom. A vpředu
měl nyní rozdrcenou větvičku.
Spustila jsem nohy z jeho pasu, až jsem opět stála pevně na zemi.
Prohlédla jsem si šaty. Zničené. Nejspíš si nemám na co stěžovat,
když Bonesova košile byla na cáry. Pak jsem se – sice pozdě, ale
přece – rozhlédla po parkovišti, zda jsme někomu udělali live-show
zadarmo. Díkybohu, nikde v dohledu na nás nikdo nezíral s
otevřenou pusou. Fajn, že obchod zavíral brzy a Bones vybral strom
v neosvětlené části parkoviště.
„A roky strádání jsou pryč,“ zamumlala jsem, stále mnou otřásaly
poslední záchvěvy slasti.
Bones mě políbil na krk. Po mých slovech se zarazil. „Roky?'
zopakoval tiše.
Najednou jsem se nevysvětlitelně zastyděla. Jo, poté co se mezi
námi právě stalo, stud jaksi nedával smysl, ale byla to pravda. Jedna
věc byla riskovat, Že mě někdo načapá na veřejnosti v okamžiku
vášně s kalhotami u kolen. Úplně něco jiného je, pokud vás někdo
načapá v okamžiku, kdy se vášnivě loučíte s celibátem.
Přesto bylo pozdě na to vzít cokoli zpátky. Zhluboka jsem se
nadechla. „Ano. Noah byl první muž, s kterým jsem od… rozchodu s
tebou chodila, a mezi námi nic… no. Mezi námi nic. To myslím
stačí.“

Stránka 135 z 271

 Bones mě něžně pohladil po celé délce paží. „Nezáleželo by na
tom, pokud bys poznala jiné muže, koťátko. Och, jistě, zajímalo by
mě to, to si nemysli, ale nakonec by na tom vůbec nezáleželo. Přesto
mi odpusť, pokud se přiznám, že jsem velmi, velmi rád, že jiní muži
v tvém životě nebyli.“ Políbil mě, dlouze a pátravě. Pak se s
odevzdaným povzdechnutím odtáhl. „Musíme odtud zmizet, zlato.
Brzy by o nás někdo zakopl.“
Jo, a taky o mrtvolu ležící na parkovišti. A pokud by nás objevil
navíc policista, museli bychom vysvětlovat mnohem více, než proč
jsme se na sebe vrhli na veřejnosti.
„Bonesi.“ Zarazila jsem se. Dobře, neměla jsem žádné právo
zeptat se, protože já odkopla jeho, a navíc jsem mu napsala, ať jde
dál. Ale nemohla jsem si pomoct. „Řeknu to samé. Nezáleží na tom,
ale… ale co ty? Radši bych to věděla, než se sama sebe pořád ptala.“
Zpříma se na mě zadíval. „Jednou. A i to je moc. Nebudu si hrát
na Clintona, nebudu věci nazývat jinými jmény 5. Po Chicagu, kdy
jsem ti dal hodinky, ale ty ses ke mně nevrátila, jsem byl dlouho
myšlenkami jinde. Myslel jsem, že jsi na mě zapomněla, nebo že ti
na mně ve skutečnosti nezáleželo. V té době do města přijela bývalá
milenka. Pozvala mě k sobě do ložnice. A já šel.“
Zarazil se, ale já to už nemohla nechat být. Typické.
„A pak?“
Ačkoli nezaváhal, tvář mu zkameněla. „Byli jsme v posteli, já ji
okusil a pak jsem nemohl pokračovat. Představoval jsem si, že jsi to
ty, a nebyl jsem schopen dál předstírat. Omluvil jsem se a odešel.“
Okusil ji. Věděla jsem, že nemá na mysli krmení. V tu chvíli mě
naplnila žárlivost a před očima se mi objevila představa, jak ústy
laská cizí ženu. Musela jsem zavřít oči.
„Nezáleží na tom,“ přinutila jsem se říct a myslela to také vážně.
Ale bože, tolik to bolelo.
„Je mi to líto,“ řekl. V hlase mu zněly výčitky svědomí. „Nikdy
jsem neměl dovolit, aby to zašlo tak daleko. Byl jsem rozzlobený,
osamělý, cítil jsem takové rozhořčení… To není optimální
kombinace.“
5
Narážka na sexuální aféru někdejšího prezidenta USA Billa Clintona se
stážistkou Monikou Lewinskou (pozn. překl.).
Stránka 136 z 271
 Otevřela jsem oči. Měsíc zářil na temné obloze a jeho paprsky
osvětlovaly Bonesovu bledou pokožku.
„Nezáleží na tom,“ zopakovala jsem tentokrát rozhodněji. „A jen
tak pro úplnost, o těch hodinkách jsem nevěděla, dokud nebylo
pozdě. Neříkám, že bych s tebou utekla, kdybych je našla o něco
dřív, ale – ten knoflík bych stiskla. Nedokázala bych se zastavit.“
Usmál se. Ten úsměv smyl část bolesti, kterou mi způsobilo jeho
doznání. „Kdyby přišlo na tebe, také bych se nedokázal zastavit,
koťátko. Ale teď už skutečně musíme odejít.“
Odkašlala jsem si. „Uhm, pěšky?“
„Ne,“ odfrkl, když si natahoval kalhoty. „Znám rychlejší
způsob.“
„Pořád nemůžu uvěřit, žes mi neřekl, že umíš lítat,“ postěžovala
jsem si. „Mám takový pocit, že tehdy v Ohiu by mi to ušetřilo docela
dost peněz za benzín.“
„Tehdy jsem ti o tom neřekl, protože jsem se bál ukázat ti, v čem
ještě nejsem jako kterýkoli jiný obyčejný muž.“
Když vezmeme v úvahu, jaké předsudky jsem tehdy měla, bylo
těžké vinit ho z opatrnosti. „Dokážeš i mrakodrap překonat jedním
skokem?“ zeptala jsem se po chvíli.
Objal mě a na krku mě zalechtal jeho smích. „Můžeme to zítra
vyzkoušet.“
Kývla jsem směrem k tělu mrtvého zabijáka. „Co uděláme s
ním?“
„Necháme ho tu. Jsem si jistý, že se brzy objeví tví přátelé, tudíž
jim ho necháme na starost. Vrátíme se ke mně domů a zjistíme, kdo
jako poslední najal Ellise Piersona.“
Objal mě ještě pevněji a pak se kolem nás zvedl vítr, jak vyletěl
do vzduchu, jako by měl v botách malé rakety. Tentokrát jsem
nechala oči otevřené, ale pevně jsem se ho držela, když se vzdálenost
mezi námi a městem zvětšovala.
„Ty jsi nikdy neboural, že?“ zeptala jsem se bez dechu.
Zachechtal se, jeho smích odnesl vítr.
„Zatím ne.“

Stránka 137 z 271

 22. kapitola
Jeli jsme do domu, který si Bones pronajímal, jelikož si tam
nechal laptop i ostatní možné inkriminující informace. Alespoň
drobet štěstí se na nás obrátil, protože mobilní telefon měl v bezpečí
kapsy koženého pláště. Do mého domu jsme se už ze zřejmých
důvodů vrátit nemohli. Vzhledem k tomu, jak moc měl ten záhadný
klient stojící o můj život naspěch, mohl tam na mě čekat další
zabiják. Musím někoho poslat, aby mi v příštích dnech krmil kočku.
Jakmile jsme byli v bezpečí uvnitř domu, byla jsem už schopná
myslet i na něco jiného než: „Ááá, moc vysoko, moc rychle!“
„Myslíš, že si toho nájemného vraha objednal Ian?“
„Rozhodně ne,“ odpověděl Bones bez zaváhání. „Ian tě chce
naživu, aby si tě mohl přidat do sbírky. Kdybys byla na kousíčky,
bylo by to pro něj lehce složitější.“
Vzpomněla jsem si na tři díry ve skle. „Jak jsi věděl, že mě musíš
dostat k zemi?“
„Slyšel jsem výstřely. Nepoužil tlumič.“
V tu dobu jsem seděla asi metr od okna. Svatá prostoto, ten se
uměl pohybovat rychle.
Viděl mi ve tváři, na co myslím. „Ne dost rychle. Jedna kulka tě
škrábla. Byl jsem příliš pomalý.“
Vážně, bez pobavení jsem se pousmála. „Byl jsi rychlejší, než
jsem si myslela, že je vůbec možné. A ten trik s létáním? To mě
naprosto dostalo. Ale do té restaurace se už vrátit nemůžeme. Jsou z
ní trosky a my ani nezaplatili za víno.“
„Kotě, oba víme, kdo za tím musí být “ řekl Bones a ignoroval,
co jsem řekla. „Don se očividně rozhodl, že se ti nedá věřit.“
Popřemýšlela jsem o tom a pak zavrtěla hlavou.
„Don to není. Nedávalo by to smysl. Ellis řekl, že dostal nabídku
před týdnem. Což znamená, že útok byl plánovaný dřív, než o tobě

Stránka 138 z 271

kdokoli věděl. Don tehdy neměl jediný důvod, proč mě nechat zabít.
Hrála jsem přesně podle jeho pravidel.“
Bones vstal a začal přecházet po místnosti. „Máš pravdu.
Nedokážu myslet jasně, když jsem mohl mít v tuhle chvíli na sobě
kousky tvého mozku. Dobře, Don vypadá čistě. Možná. Ale pak to
znamená, že máte na základně zrádce. Tohle není náhodný kontrakt
od nemrtvého chlápka, který by chtěl vidět Zrzavou smrtku mrtvou.
Stojí za tím někdo, kdo tě zná, ví, co jsi a kde bydlíš. Kolik takových
lidí je?“
Bez přemýšlení jsem si přejela prstem po ráně na hlavě. „Celá má
jednotka, Donovi vědci, někteří strážní… asi stovka lidí.“
Zamračil se. „To je příliš mnoho podezřelých, a to také znamená,
že Ianovi nebude další krok trvat dlouho. Musím zajet k tobě do
práce. A prověřit jednoho po druhém, zda neobjevím Jidáše.“
„Bonesi,“ přistoupila jsem k němu, „ty to nechápeš. To místo je
napěchované zbraněmi a dokonale střežené. Já to vím, pomáhala
jsem navrhovat bezpečnostní systém! Jsou jen dva způsoby, jak se do
základny může upír dostat bez krveprolití. Buď je scvrklý. Ty pak
dáváme ve sklepě k ledu kvůli výzkumu. A druhý způsob je jen o
málo příjemnější – upír je se stříbrnou jehlou zabodnutou blízko
srdce dopraven do kapsule. Ty upíry pak udržujeme naživu, abychom
jejich krev použili na výrobu bramů. Toť vše. Konec příběhu.“
Místo aby ho má slova odradila, Bones si poklepal prstem na
bradu, pak zvedl telefon a vytočil číslo.
„Ano, díky, počkám… ano, jedna velká pizza, sýr navíc, pikantní
salám, houby. A dva litry coca-coly. Umm, hm, v hotovosti. Čtyřicet
minut? Adresa je…“
Když zavěsil, jen jsem na něj zmateně koukala. „To je nějaký
tajný kód?“
Zasmál se. „Ano. Je to kód. Pro velkou pizzu a limonádu. Dnes
jsi vůbec nejedla a já tě nenechám déle hladovět.
Neboj se, celá je jen a jen pro tebe. Jak jistě víš Já jsem plný. A
teď mi pověz o té kapsuli “
„Tohle je ten nejhorší nápad, jaký jsi kdy měl.“

Stránka 139 z 271

 Čelisti mě od neustálého drcení zubů bolely. Z nekonečného
dohadování jsem téměř ochraptěla, ale Bonesovi jsem plán
nevymluvila.
„Tohle je jediný způsob, jak se mohu dostat na vaši základnu a
podle čichu poznat, kdo se tě rozhodl zbavit. Pokud je to poskok
upíra nebo ghůla, pak to vycítím. Případně se pokusí utéct, nebo
budou páchnout strachem. Ať tak či tak, zjistíme to.“
„Nebo skončíš v jednom mrazáku s Čističem.“
„To se nestane, miláčku. Zavolej.“
Bones mi popáté podal telefon. Rezignovaně jsem ho přijala a
vytočila číslo. Boj byl předem prohraný.
„Done, to jsem já,“ ohlásila jsem se, když to zvedl.
„Cat, jsi zraněná?“ Má bod za to, že skutečně vypadal ustaraně.
„Ne, ale někdo se to snaží změnit. Podívej, jedu k vám. Uvidíme
se za hodinu. Ať nikdo, a tím myslím nikdo, neopustí základnu,
dokud nedorazím. Svolej všechny, kdo jsou mimo. Máme uvnitř
krysu.“
„Samozřejmě, přijeď. Probereme to, až dorazíš. Ale nikdo odtud
v tom nemůže být zapletený… “
„Chceš, abych přijela, nebo ne? Moje podmínky znáš a měnit je
zatraceně nehodlám, když se moje hlava včera večer skoro rozloučila
s ramenama “
Zarazil se a povzdechl. „Pokud se budeš cítit bezpečněji, dobře.
Kde je, hm, tvůj společník?“
„Šel ven, nevím kam. Právě teď se víc bojím o vlastní zadek.“
„Pospěš si. Svolám týmy, ale pokud nedorazíš do hodiny, pošlu je
zase ven.“
Zavěsila jsem a mobil po Bonesovi téměř hodila. „Spokojený?“
Přitiskl rty na škrábanec na mém spánku. „Zatím ne, ale budu.
Jeď a nezastavuj se.“
Vykročila jsem ke dveřím, ale pak se zarazila.
„Bonesi, než to uděláme, musím ti něco říct. Ty víš, že mi na tobě
záleží, to je jasné, ale víc než to. Já… pořád tě miluju. Nikdy jsem
nepřestala, vlastně jsem se celá léta snažila toho pocitu zbavit.
Nečekám, že bys ke mně cítil totéž, ale..

Stránka 140 z 271

 „Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ přerušil mě, přistoupil blíž a
vzal mě do náručí. „Ani na vteřinu. Miloval jsem tě i ve chvíli, kdy
jsem tě proklínal za to, že jsi mě opustila, koťátko “
Políbil mě, pomalu, hluboce, jako bychom měli pro sebe všechen
čas světa. Přesně to jsem si přála, ale v tuhle chvíli jsem se bála, že
ho už nikdy neuvidím.
S povzdechem jsem ho odstrčila. „Později tě políbím znovu. Teď
se ale příliš bojím toho, co se chystáš udělat.“
Bones se usmál a palcem mě pohladil po spodním rtu. „Já se na to
těším. Je tu ještě jedna věc, a musíš mi přísahat, že uděláš přesně to,
co ti řeknu. Vezmi si tohle,“ Dal mi do ruky zalepenou obálku.
„Schovej si to v Šatech a neotevírej to, dokud ti neřeknu. V té obálce
je informace, na kterou jsem čekal, a potřebuju být u tebe, až to
budeš číst. Přísahej mi, že počkáš.“
„Přestaň být tak melodramatický.“ Strčila jsem si obálku za košili
a do košíčku podprsenky. „Čestný skautský, ano?“
„Miluju tě.“ Chtěla jsem na něj být naštvaná, ale on mi to vůbec
neulehčoval.
Jeho slova mě zarazila mezi dveřmi, s rukou na klice. „Nenech se
zabít. Ať se děje, co se děje.“
Z pohledu do mých očí poznal, co tím myslím.
„K tomu by dojít nemělo, ale pokud ano, pokusím se nikoho z
nich nezabít.“
„Dobře,“ přikývla jsem pevným hlasem. „Nevím, jestli by oni
tobě prokázali stejnou laskavost.“
Když jsem na motorce dojela ke strážnici a sundala si helmu
tentokrát, pustili mě bez zaváhání dovnitř. Přece jen, na motorce
těžko schovám upíra, že? Jela jsem rovnou ke vchodu a motorku
nechala doslova u dveří, kde na mě čekali Tate a Juan. Oba vypadali
strašně.
„Christos, querida, představovali jsme si to nejhorší,“ zvolal
Juan. Tate se tak hlasitě neprojevil, zato nespustil oči z rány na mém
čele.
„Ježíš. To je od kulky?“
„Jo.“ Jako by se nic nedělo. „To vy dva jste mě včera v noci
špehovali? Nebo jste dostali zprávu z druhé ruky?“

Stránka 141 z 271

 Mířili jsme do Donovy kanceláře. K mé úlevě se za námi dveře
okamžitě zavřely. Dobře, Don drží všechny uvnitř.
Tate vypadal stále otřeseně. „Vlastně jsem to viděl na videu.
Natáčeli tě, Don má záznamy “
„Alespoň zjistím, jak jsem v těch šatech vypadala, protože teď
jsou na kusy.“
„Vypadala jsi skvostně, querida “ Věřte, že Juan by si nikdy
nenechal ujít příležitost, nikdy, za žádných okolností. „Odkopni toho
bledouše bez pulsu, já se o tebe postarám.“
„Ten 'bledouš bez pulsu' mi zachránil život, Juane,“ připomněla
jsem mu bezvýrazně. „S třemi dírami v hlavě by mi to tolik
neslušelo, nemyslíš?“
Když jsme vešli do kanceláře, Don vstal. Jaká vzácnost. Chvíli
mě upřeně pozoroval a přes tvář mu přeletěl stín, který jsem
nedokázala dešifrovat.
„Chci to vidět,“ začala jsem bez zdvořilostních průpovídek.
Věděl, co myslím, a když Tate zavřel dveře, stiskl tlačítko
ovladače, čímž se zapnula plasmová obrazovka.
Ať mě natáčel kdokoli, měl na mě lepší výhled než najatý
zabiják. Vypadalo to, že záznam pořídili ze sousední budovy, protože
sklon kamery nebyl tak příkrý. S klidem jsem sledovala, jak nás s
Bonesem uvádějí ke stolu, číšník nám přináší víno, Bones se naklání
ke mně a hladí mě.
V dalším okamžiku se mění v okem sotva viditelnou šmouhu.
Pak se naprosto neuvěřitelně tříští okno směrem ven a padá z něj
jakási černá neforemná věc se mnou na zádech, než kamera zaostří
dolů na dodávku.
Kameraman pak očividně přestal natáčet a místo toho se vydal za
námi, protože další záběr byl mnohem všednější. Ukazoval mrtvolu
Ellise Piersona s přiblížením na kulaté ranky na hrdle. Bones se
neobtěžoval je zacelit. Věděl, že můj tým důkazy posbírá.
Don vypnul film a s opatrným očekáváním se na mě podíval.
„Chápu správně, že toho chlapa najali.“
„Jo. Můj přítel nebyl právě nadšený, že nám někdo takhle narušil
večeři.“
„Och, tvůj přítel se ale navečeřel,“ opáčil Tate sarkasticky.

Stránka 142 z 271

 „Víš, Tate, nemůžu říct, že by mi to v tu chvílí nějak extra vadilo.
Přece jen jsem chvíli předtím slyšela poměrně detailní popis toho, jak
mi měl ten chlap ustřelit hlavu.“
„Cat.“ Don se zapřel rukama o desku stolu a vstal. „Musíš nám
říct víc informací o tom upírovi, se kterým jsi. Začneš chodit s
nemrtvým, a najednou někdo na tebe spáchá atentát? Atentát
objednaný kýmsi, kdo ví přesně, kde bydlíš? To je příliš velká shoda
náhod.“
„Díval ses pozorně?“ Znělo to pěkně podrážděně. „Ten upír
schytal do hlavy zkurvenou kulku, jen aby mě dostal do bezpečí!
Vysvětli mi, v čem se on chová jako nepřítel!“
„Ten záznam jsem studoval rámeček po rámečku, Cat,“ ozval se
Tate prázdným hlasem. „On byl rychlejší než kulka, doslova, a pak
vyskočil z okna a uletěl! Takže to nejen musí být upírský Mistr, ale
taky to musí být ten nejmocnější zkurvenej Mistr, s jakým jsme se
kdy setkali.“
Dobré bylo, že Tate očividně stále Bonese z Ohia nepoznal,
přestože záznam celou noc studoval okénko po okénku. Možná za to
mohlo staré zakořeněné úsloví, u Tatea jen trochu pozměněné, že
všichni upíři vypadají stejně. Tohle se ale vyřeší jindy. Jen ať si
myslí, že Bones je nový upír, se kterým jsem se seznámila. Později
pravdu zjistí, ale zatím se fakt, že nevědí, o koho jde, do našeho
plánu hodí.
„Nejsem idiot, Tate. Přesně tohle mi došlo, když skončil s tím
najatým zabijákem, ale jak jsem řekla, on mě očividně mrtvou
nechce. Myslí si, že to chce naopak někdo, kdo má ke mně blízko, i
když trochu z jiného úhlu pohledu. Myslí si, že je za tím někdo odtud
a Don je klíč.“
„Co? Ech? Que?“
Spustili všichni naráz, ale já jen mávla rukou.
„Neprozradil mi toho moc, ale řekl, že si ještě něco musí potvrdit.
Mám jeho mobil – zavolá mi, až skončí. Ale zmínil nějaké jméno a
řekl, že ten člověk je do toho zapletený. Možná to jméno znáš, Done,
protože mně nic neříká.“
V tomhle byl Bones naprosto konkrétní. Zadívala jsem se do očí
staršího muže a ani nemrkla. „Maximilián. Slyšel jsi někdy to

Stránka 143 z 271

jméno?“ Donovi přes tvář přeletělo něco, co jsem ještě nikdy
neviděla. Zbledl a vypadal, jako by měl každou chvíli omdlít. Do
prdele. Z toho, jak nemocně právě vypadal, bylo jasné, že to jméno
mu něco říká. Dobře.
„Vypadáš, jako by ti právě někdo přešel po hrobě, šéfe,“ řekla
jsem tiše.
Tate a Juan se jeho směrem zvědavě otočili, ale oni měli výrazy
prázdné. Možná tu byl Don jediný, kdo skrývá tajemství.
„Já, hm, musím jít do haly je tam lepší signál.“
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
„Ne, ne,“ ujistil mě a couvl. „Jen mi dej chvilku.“
Don odešel z kanceláře a podle všeho opustil i patro, jelikož jsem
ho vůbec neslyšela.
Tate využil pauzy, aby na mě vyjel. „Cat, musíš nám říct, kdo je
ten upír, se kterým se taháš, a taky všechno, co o něm víš, protože on
ví víc, než připouští.“
Naježila jsem se. Mluvil se mnou jako se zelenáčem. „Jmenuje se
Crispin, posledních deset let žije ve Virginii a v posteli vydrží celou
noc.“ Tak, tady to máš a strč si to, kam chceš.
Tate po mně hodil naštvaným pohledem. „To mu přeju, ale není
to nic, co bychom mohli použít.“
Pokrčila jsem rameny. „Není snad větší problém, kdo je
Maximilián nebo jak je napojený na základnu? Tobě to jméno nic
neříká?“
„Ne.“ Odpověď byla okamžitá. Podle jeho výrazu bych řekla, že
nelže, ale odpřisáhnout bych to nemohla.
Pak zazvonil Tateův mobil. Podíval se na něj a zamračil se.
, Jo… co? Dobře, jsem na cestě.“ Zavěsil a pak vstal. „Musím jít,
Don mi něco chce. Juane, máš tu s Cat počkat – a taky nemáš odejít,
dokud se nevrátí.“
Tate se vytratil. Zbyli jsme jen já a Juan.
„Vzhledem k Tateově žárlivosti a Donově paranoie právě teď visí
na drátu s matkou a diskutují o tom, jak mi nejspíš odumřel mozek,“
poznamenala jsem hořce. „Tohle mám za čtyři roky služby a
nesčetné riskování života. Musím tu čekat jako na hanbě a ty mě u
toho ještě hlídáš. To je snad vtip.“

Stránka 144 z 271

 Juan neodpověděl, ale ticho řeklo vše za něj.
„ Juane.“ Natočila jsem se, abych mu viděla do tváře. „Ty jediný
tu nemáš zamlžený úsudek. Člověka člověkem dělá víc než jen
tělesná teplota. Už jsi toho dost zažil, takže to víš. Nedovol jim
všechno zkazit jen kvůli pitomým předsudkům. Nejdřív si promysli
všechna fakta, než začneš někoho obviňovat. O to jediné tě žádám.“
„Jsem tvůj dlužník, querida. Mnohokrát jsi mi zachránila život.“
Z Juana zmizela obvyklá hravost, teď byl naprosto vážný. „Budu ti
věřit, ale tvůj milenec… jemu nedlužím vůbec nic.“
Vzala jsem ho za ruku a stiskla ji. „Tak to udělej kvůli mně.
Prosím. Kvůli mně.“
Dveře se otevřely. Don s Tatem se vrátili. Don promluvil první.
„Cat, poslal jsem několik mužů, aby přivezli tvou matku sem.
Tady bude v bezpečí, dokud nedostaneme toho, kdo ti jde po krku. Je
to jen předběžné opatření. Musím si zavolat, sehnat zaměstnance,
takže zatím počkej ve své kanceláři. Až odejdou, základnu
uzamkneme, jak požaduješ. Promluvíme si, až se vrátím.“
Nedočkavostí se mi sevřel žaludek, ale nedala jsem nic najevo.
Bones mi řekl, abych mu věřila. Tentokrát mu přání splním.
„Dobře. Jdi. Přived' moji mámu.“
Tate popadl Juana za paži a téměř ho táhl ke dveřím. „My máme
vlastní prácičku.“

Stránka 145 z 271

 23. kapitola
Čas se táhl. Uplynuly dobré tři hodiny, než jsem slyšela, jak se na
druhé straně základny něco děje. Bylo tam několik lidí z mého týmu
a mluvili hlasitými, vzrušenými hlasy. Ozývaly se od vstupu do
čtvrtého podzemního podlaží, kde jsme drželi upíry. Špicovala jsem
uši a pak zaslechla nezaměnitelný zvonek výtahu užívaného jen k
přepravě kapsule.
Vrazila jsem do Donovy kanceláře. Visel na telefonu a pak ho s
uspokojením položil.
„ Jsou zpátky a mají s sebou kapsuli. Co se to kurva děje, Done?“
„Posaď se,“ pokývl mi hlavou k židli a já se s odfrknutím
posadila. „Obávám se, že mám několik znepokojivých zpráv, Cat.
Nic jsem ti neřekl, protože jsem nechtěl, abys odešla a zbytečně tak
riskovala. Tvá matka mi volala, že se bojí. Očividněji tvůj nový upíří
přítel volal, že se zastaví. Když přijel, napadl ji. Je v pořádku, má jen
modřiny a odřeniny. Když jsme přijeli, on se, hm, vzdal a my ho
přivezli sem. Teď tvrdí, že ví, kdo po tobě jde, a že je mu na stopě.
Vojáci ho právě zajišťují, pak ho vyslechneme.“
„Chci ho vidět,“ řekla jsem,
Don zavrtěl hlavou. „Bez šance. Jsi do toho emocionálně
zapletená, máš zastřený úsudek. Před hodinou jsem zakázal tvůj
přístup do nižších pater. Není ti povolen kontakt s jakýmkoli upírem.
Je mi líto, ale musel jsem reagovat na to, co děláš. Nebuď na sebe tak
tvrdá. Mnoho jiných propadlo jejich vlivu. Vezmi si z toho
ponaučení. Budu tě informovat.“
V podstatě mi řekl, ať jdu. Naštvaná jsem vyskočila na nohy.
„Fajn, jestli to chceš takhle, dobře, jen mi dovol promluvit si s
Tatem, než ho půjde vyslechnout. Alespoň to mi dovol. Zavolej ho
třeba sem, jestli se bojíš, že dole udělám scénu. Může za mnou zajít
do mé kanceláře.“

Stránka 146 z 271

 Don se ani moc nepokusil skrýt otrávený pohled, ale zvedl
telefon a zavolal mu.
„Bude tu do patnácti minut.“
Práskla jsem za sebou dveřmi.
Pokud Tate čekal, že budu trucovat na gauči, až přijde, musel být
zklamaný. Chladně jsem seděla za stolem a mávla ke dveřím.
„Zavři.“
Tate zavřel a pak si založil paže na hrudi.
„Přišel jsem, jak jsi řekla, ale můžeš šetřit dechem, Cat. Ať
řekneš cokoli, nic se nezmění. Chytili jsme ho při činu v domě tvé
matky. Má štěstí, že je naživu, pokud tě tedy kromě tvého milence
zajímá ještě něco jiného.“
Díval se na mě lehce znechuceně, ačkoli tep se mu zrychlil, když
jsem k němu přistoupila.
„Ale mě to zajímá víc, než si dokážeš představit, Tate. Tohle není
jen o něm, je to i o tobě. Proto tě chci nejdřív o něco požádat a
doufám, že se rozhodneš správně. Vezmi Juana a pusťte ho ven. Pak
spusťte v základně nouzový mód a zjistěte, kdo je ta krysa. Můžeme
to udělat dvěma způsoby, ale ať tak, Či tak, stane se to.“
Zavrtěl hlavou a chřípí se mu chvělo. „Zbláznila ses, Cat.
Normálně ses zbláznila! Bože, žádnej šuk nestojí za to, abys
riskovala život kvůli…“
„Já ho miluju,“ přerušila jsem ho.
Ošklivě zaklel, než spustil: „Teď vím, že seš šílená! Znáš ho jen
pár týdnů a myslíš si, že ses zamilovala! Seš totální magor!“
Popadl mě za ramena a zatřásl mnou. Já jen překryla jeho ruce
svými.
„Tate, kdysi jsi řekl, že nikomu nevěřím. Měl jsi pravdu –
nevěřila jsem. Teď ale budu věřit tobě a doufám, že ty budeš věřit
mně. Když jsi ho dnes viděl, když ses podíval do jeho očí a skutečně
jsi ho viděl… nepřišel ti povědomý?“
„Ale jistě že ano. Hodiny jsem ho pozoroval na té nahrávce! A
taky jsem ho viděl v noci před tvým domem.“
Zesílila jsem stisk. „Nemám na mysli ani tu noc, ani nahrávku.
Mám na mysli vzdálenější minulost. Abych byla spravedlivá, viděl

Stránka 147 z 271

jsi ho jen vteřinu, ale nedá se na to zapomenout. Koneckonců jsi ho
střelil. Těsně předtím, než do něj narazilo auto.“
„To je…“
Tate se zarazil. Do jeho tváře se vlilo poznání. Zíral na mě
vytřeštěnýma očima. Pak stiskl rty do tenké linky.
„No,“ řekl měkce. „Dělalas z nás hlupáky pěkně dlouho,
Catherine Crawfieldová.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Je to Bones, upír, o kterém jsem ti
řekla, že jsem ho milovala a v Ohiu zabila, ale neudělala jsem to.
Odešla jsem od něj a místo něj narafičila jiné tělo. Až donedávna
jsem ho znovu neviděla, do svatby Denise. To, co se tu dnes dělo,
jsme naplánovali spolu, aby mohl zjistit, kdo je zrádce. Věděl, že
pokud přijde za matkou, zavolá na něj vojáky, a taky jsem mu řekla,
že jediný způsob, jak se dostat na základnu, je mrtvý, nebo v kapsuli.
Bones si vybral kapsuli, i když tím riskoval, že ho zabijeme, až v ní
bude.“
Tate vypadal stále dost šokované. „Skoro jsem ho zabil. Měli
jsme ho v kapsuli a já věděl, že jím stačí trochu zatřást a bodce mu
promění srdce na kaši. Juan mě zastavil. Řekl mi, že ho nejdřív
vyslechneme, než ho odsoudíme. Jsou to víc než čtyři roky. Toho
upíra jsi až donedávna neviděla, ale milovalas ho celou dobu?“
„Ano.“
Tate se krátce a hořce zasmál. „Samozřejmě že ano. Ale to
neznamená, že poruším všechna nařízení o upírech a pustím ho ven.“
„On se ven dostane.“ Zabořila jsem mu prsty do ruky. „Otázkou
je, jestli budeš při vědomí, až se tak stane. Jsi můj přítel, Tate. Jsi
můj nejlepší kamarád, ale chci, aby bylo jasno – dostanu ho ven a
zničím při tom kohokoli, kdo se mi postaví do cesty. Tebe. Juana.
Dona. Kohokoli. Chci tě mít na své straně jako partnera a přítele, ale
pokud budu muset, udělám to i sama.“
Vypadal, jako by mi chtěl každou chvíli vrazit facku. „Zatraceně,
Cat. Zatraceně! Jsi s ním dohromady kolik? Šest měsíců? Při mně jsi
stála dýl než čtyři zkurvený roky! To ti na něm tolik záleží? Víc než
na tom, pro co jsi celou dobu bojovala? Mysli, pro Kristovy rány!“
Dívala jsem se mu do očí a ani nezaváhala. „Ano, záleží. Možná
to nechápeš. Dlužil jsi někdy někomu všechno, co máš? Veškerou

Stránka 148 z 271

sílu, vítězství, vše, co v tvém životě něco znamená… a za co vděčíš
jedné jediné osobě? Pro mě je tou osobou Bones.“
Tate si mě náhle přitáhl blíž. „Ty mrcho, já to chápu, protože
přesně tohle pro mě znamenáš ty.“
Neodstrčila jsem ho, oddělovaly nás pouhé centimetry. „Všechno,
co jsem vás naučila, jsem se nejdřív já naučila od něj. Takže mu to
taky dlužíš.“
V půlnočně modrých očích mu zajiskřilo hněvem, ačkoli ramena
mu poklesla. „Jemu nedlužím ani hovno. Ale jo… tobě dlužný jsem.
Je tohle tvá cena?“
Jestli tomu tak chceš říkat.“ Lepší se s ním domluvit než ho
zmlátit do bezvědomí.
„Nejde jen o otevření kapsule, Cat. Jsou to čtyři podlaží tvrdě
vytrénovaných vojáků, a jakmile se zjistí, že se vězeň potuluje po
chodbách, patra se automaticky uzavřou. Nemůže na všechny zeleně
zablikat, aby se vzdali. Někdo alarm stiskne. Ty to víš, ten systém jsi
navrhovala!“
„Proto potřebuju, abyste tam šli s Juanem v klidu a v pohodě a já
zůstanu tady a dohlídnu na bezpečnost.“
Tate ode mě odstoupil a začal přecházet po kanceláři. „Don ti
změnil přístupová práva k počítačové síti ve chvíli, kdy se dozvěděl o
tobě a tom upírovi. Tvoje kódy už neplatí. I moje mají omezení.“
Místo odpovědi jsem vytáhla mobil a vytočila číslo.
„Randy, jedeme podle plánu. Přesně za deset minut jdi na to.
Uzavři všechna podlaží kromě Čtyřky a výtahu. Všechno vypni, chci
tady pravěk. Dej za mě pusu Denise. Máš to u mě.“
Zavěsila jsem a podívala se na Tatea. „Jdi dolů. Za deset minut se
vypnou generátory a ze základny se stane kobka. To se docela hodí,
co myslíš? Vzhledem k tomu, že se chystáme pustit ven mrtvolu.
Jediné, co bude fungovat, bude to, co já chci, aby fungovalo. To sis
vážně po všech těch letech myslel, že bych se spoléhala jen na hesla,
co mi dal Don?“
Nevěřícně na mě zíral.
„Když bys to dokázala sama, proč jsi mě vůbec prosila o
pomoc?“

Stránka 149 z 271

 „Jsi můj kamarád,“ zopakovala jsem, otevřela zásuvku ve stole,
vytáhla z ní zbraň a strčila si ji do kalhot. „A pořád chci vést tým,
ačkoli tomu nikdo z vás podle všeho nevěří. Pospěš si, máš už jen
devět minut..
Denise měla ohledně Randyho pravdu. Byl to skutečně génius
přes počítače. S hesly, která jsem mu dala, se naboural do našeho
serveru a vypustil do něj virus, který se ani nenamáhal ovládat. Tím
virem všechno zamrzlo. Telefony nefungovaly. Ani sousedícímu
mobilnímu vysílači, který měl na starosti signál základny, se v tu
chvíli nedostávalo energie. Můj mobil byl satelitní, a tudíž byl stále v
provozu, a když zhasla světla, mě jedinou náhlá tma nepřekvapila.
Prostě jsem zašla k výtahu a počkala.
Když se otevřely dveře, stál přede mnou Bones. Vrhla jsem se mu
do náruče a zároveň s tím dávala instrukce Tateovi a Juanovi, kteří
ostražitě postávali v protějším rohu výtahu.
„Hlídejte tyhle dveře. Nikdo se k nim nesmí dostat, ani Don.“
„Co to děláš?“ zeptal se Tate, když kolem nás vyšli ven z výtahu.
„Dám mu svoji krev. Ta kapsule mu ji vysála. Potřebuje ji doplnit.“
„Cat, Ježíši…“
Stiskla jsem knoflík výtahu a dveře se zavřely, čímž se Tateovy
protesty utnuly.
„Věděl jsem, že to zvládneš, zlato,“ řekl Bones.
Pevně jsem ho objala. „Bože, poslední tři hodiny jsem se o tebe k
smrti bála.“
Políbil mě, jemně prozkoumával má ústa, zatímco mě hladil
rukama po zádech. Tiskla jsem se k němu a bylo mi špatně ze všech
děr v jeho šatech, jak se do něj zabodly stříbrně jehlice kapsule.
Přerušila jsem polibek.
„Nepotřebuju předehru,“ zašeptala jsem. „Prostě mě už kousni.“
Bones se tiše zasmál. „Tak netrpělivá.“
Pak mi jeho rty sklouzly na hrdlo, rukou mi odtáhl vlasy z krku.
Špičkou jazyka mi do kroužku olízl krk a pak už se mi do kůže
zabořily jeho tesáky.
Zachvěla jsem se, instinktivně jsem se k němu přitiskla ještě blíž.
Kousl mě zatím jen dvakrát, ale teď to bylo jiné. Méně erotické, víc

Stránka 150 z 271

dravé. Přesto mi srdce prudce bilo, kolena pode mnou poklesla a po
celém těle se mi rozlilo podivné horko.
Dveře výtahu se otevřely právě ve chvíli, kdy Bones zvedl hlavu.
Vytáhla jsem z kalhot zbraň v okamžiku, kdy se ozval zlověstný
zvuk natahovaného kohoutku.
„Dej si pohov, Tate! Vystřel, a já vystřelím taky.“
Musel na nás být úžasný pohled. Bones si z tesáků olizoval
poslední kapky krve a já mířila na kohokoli, jen ne na upíra, co mi
vypil krev. Zatraceně, docela bych Tateovu reakci i chápala, ale to
neznamená, že mu dovolím Bonese zastřelit. Juan měl taky zbraň
vytaženou, ale aspoň na nás nemířil. Chytrý chlapec.
Bones upřeně Tatea pozoroval a nesnažil se zastrčit vytažené
tesáky, „O její bezpečí se strachovat nemusíš, kamaráde. Nikdy bych
jí neublížil, ale viděl jsem, jak se na ni díváš, takže o tobě to říci
nemohu.“
„Tate,“ řekla jsem varovným hlasem. „Skloň tu zbraň.“
Tate ze mě nespustil oči. „Zatraceně, Cat, doufám, že víš, co
děláš.“
„To je v pořádku, kotě,“ řekl Bones. „On nevystřelí.“
Tate spustil zbraň ve chvíli, kdy se mi ze ztráty krve zatočila
hlava. Bones převzal mou pistoli a podal ji Juanovi, který údivem
zalapal po dechu.
„Tys jí řekl kotě? A ona ti to dovolila? Já skončil na tři dny v
kómatu, poté co jsem jí tak řekl. Vrazila mi koule až do páteře.“
„Dobře udělala,“ souhlasil Bones. „Je to moje kotě, a nikoho
jiného.“ Dloubla jsem ho do hrudi. „Haló, nezapomněls? Mně se tu
tak trochu motá hlava.“
„Omlouvám se, zlato.“
Zvedl mě do náručí a pak si tesákem rozřízl vlastní jazyk.
Existuje mnoho způsobů, jak bych od něj mohla přijmout krev, ale
došlo mi, že tento zvolil kvůli Tateovi. Políbila jsem ho a zároveň s
tím polkla i tolik potřebných pár kapek krve. Jako by Bones zabil dvě
mouchy jednou ranou – utvrdil svůj nárok na mě a zároveň mi
obnovil síly.

Stránka 151 z 271

 Don si vybral tuhle chvíli, aby si prodral cestu mezi našimi
diváky, a spatřil mě, jak se choulím do upírova náručí a nohy mám
kdekoli, jen ne na zemi.
„Co se to tu sakra děje?“
Bones mě postavil a v mžiku stál před mým šéfem. Donovi se
musí nechat, že se ani nepokusil utéct.
„Vzals to sem dost velkou oklikou, ty jsi vážně odhodlaný mě
zabít “ poznamenal a narovnal ramena.
„Nepřišel jsem pro tebe, starý brachu,“ řekl Bones a prohlédl si
ho od hlavy k patě. „Chci najít krysu, co vám tu pustoší zahradu. Ale
nejdřív si musíme promluvit, my tři. Mlčel jsi před ní už moc
dlouho.“
„Tate, Juane, ať nikdo těmi dveřmi neprojde. A ať zůstanou
všichni v klidu. Je to tu zabezpečené, ale někoho by stejně mohlo
napadnout vytáhnout pistoli. Mějte oči na stopkách.“
Kývla jsem hlavou k Donově kanceláři. „Až po tobě, šéfe,“
Don se posadil, jako bychom byli normální návštěva a nedrželi
základnu coby rukojmí. Posadili jsme se naproti němu.
„Done, ráda bych ti představila Bonese. Skutečného Bonese, ne
tu nastrčenou mrtvolu dole v mrazáku. Možná si na něj budeš
pamatovat z Ohia, museli kvůli němu opravovat dálnici.“
„Po celé ty roky, Cat,“ řekl Don smutně, 'jsi byla na jeho straně.
Bravo, naprosto jsem ti to spolkl.“
Chtěla jsem na to rozhořčeně něco říct, ale Bones mě předběhl.
„Ty nevděčný zmetku, jediný důvod, proč si tě teď nevybírám ze
zubů, je ona. Podle ní jsi slušný chlap, ne že bych s ní souhlasil, a
tvou důvěru v žádném případě nezradila. Ty těžko můžeš říci to
samé.“
Obrátila jsem oči v sloup. Vyhrožovat smrtí, skvělý způsob, jak
začít rozhovor.
„Nic jsem na tebe nehrála, Done,“ řekla jsem. „Když jsem
odjížděla z Ohia, myslela jsem si, že Bonese už nikdy neuvidím.
Vystopoval mě a našel teprve před pár týdny, a nikdy jsem svou
jednotku nezradila.“ Don zavrtěl hlavou, jako by sám sobě v duchu
nadával. „Byla to past, měl jsem to poznat. Žádný upír se nikdy
nevzdá. Jak jste do té své show dostali tvou matku?“

Stránka 152 z 271

 „Nedostali,“ řekla jsem zasmušile. 'Bones jí zavolal, aniž by mi o
tom řekl. Věděli jsme, co udělá.“
Bones si odfrkl. „Když jsem k ní dorazil, měla rudo před očima a
házela po mně každým kusem nábytku, co v domě má. Ale zpět k
tobě, Done. Po většinu svého života se zabývám obchodem. Hledám
lidi a jsem v tom dobrý. Teď si představ, jak mi dalo zabrat ji najít a
pak to rozčarování, když jsem nebyl schopný zjistit cokoliv o jejím
otci. Jeden problém při hledám, to by šlo, jenže hned dva? Oba byli
tak dobře schovaní, že to skoro vypadá, jako kdyby je ukryli… jako
kdyby je zašila jedna a ta samá osoba.
Měla jsem zlou předtuchu. Bones mi stiskl ruku.
„Na tom, jak zmizela jako pára nad hrncem, mě zaujaly dvě věci,
Done. První byla, že jsi ji našel tak rychle. Objevil ses u ní se všemi
informacemi v den, kdy byla zatčena. To bylo až příliš jednoduché.
Takový průzkum chce čas. Tudíž jsi s ním musel začít už dřív. Ale
jak jsi to věděl? Existuje jediné vysvětlení. Věděl jsi, co je zač.“
„Co?“ S výkřikem jsem vystřelila ze židle. „Done, cos to přede
mnou tajil?“
„Posaď se, zlato.“ Bones mě chytil za ruku dřív, než jsem stihla
obejít stůl a vrhnout se na Dona. Ten měl teď barvu vosku.
„Druhá věc, co mě zaujala, byla, že z doby, kdy byla její matka
znásilněna, neexistují žádné záznamy o úmrtí někoho, kdo by
odpovídal popisu jejího otce. Ani žádný John Doe. Tu hádanku
rozlouskl Ian. Ty ho znáš jako Liama FIanneryho, Done, a poslal jsi
ji za ním. Jenže on neodpovídal jejím obvyklým cílům, že ne?“
„Ne,“ řekla jsem místo Dona, který tiskl rty do pevné linky. „To
neodpovídal. Tak už vyklop, o co jde, Bonesi.“
„Radši bych, aby to Don dopověděl za mě, ale on nadále mlčí.
Nejspíš doufá, že jen střílím naprázdno, že, Done?“
Don neodpověděl. Bones si lítostivě povzdechl. „Otevři obálku,
kterou jsem ti dal, kotě.“
Třesoucími se prsty jsem vytáhla obálku zpoza košile, roztrhla ji
a vytáhla papír na jedné straně potištěný. Byl to Článek s fotografií,
ale písmena pod ní se slila v bezvýznamnou šmouhu, protože jsem se
potřebovala podívat na tváře na obrázku.

Stránka 153 z 271

 Na něm stál křenící se muž se zrzavými vlasy, vysoko
posazenými lícními kostmi, rovným nosem a mužnou čelistí, která
mi rozhodně byla povědomá. Jistá jsem si být nemohla, ale vsadila
bych cokoli, že měl šedé oči. I když byla fotografie vybledlá, podoba
byla neuvěřitelná. Objekt mé letité nenávisti konečně získal tvář,
která by mohla být té mé zrcadlem. Žádný div, že má se mnou matka
takový problém.
Zaměřila jsem se jen na obrázek svého otce, a tak mi chvíli
trvalo, než jsem se podívala i na druhého muže po jeho boku. Jednou
rukou objímal otce kolem ramen. „Rodina oslavuje pochvalu
udělenou federálnímu úředníkovi“ zněl titulek.
Roky k němu nebyly milosrdné, ale já ho okamžitě poznala.
Uvnitř mě vzplál oheň hněvu, hodila jsem list po Donovi.
„No není život vlastně jeden velký vtip? Jeden obrovský bonmot?
Teď vím přesně, jak se cítil Luke Skywalker, když mu Darth Vader
řekl, kdo skutečně je, s drobnou výjimkou, že ty nejsi můj otec. Jsi
jeho bratr.“

Stránka 154 z 271

 24. kapitola

Hleděla jsem na svého šéfa. „Měla bych ti říkat strýčku Done? Ty

hajzle, posílals mě na tolik sebevražedných misí, i když jsi věděl, že
jsem tvá neteř? Ty a má matka máte tolik společnýho – měli byste
být příbuzní! “
Don konečně promluvil. „Proč bych si měl myslet, že jsi jiná?
Před pětatřiceti lety můj starší bratr vyšetřoval Liama FIanneryho a
pak zmizel. Uběhly roky. Mysleli jsme si, že je mrtvý, a nikdo nám
nechtěl nic říct o posledním případu, na kterém dělal. Sám jsem se
přidal k FBI, abych zjistil, co se s ním stalo. Během té doby jsem
taky přišel na to, že bratr byl něčemu na stopě. Přísahal jsem si, že v
jeho úkolu budu pokračovat, ale jednoho dne se zničehonic objevil
on u mě. Řekl mi, abych zapomněl na Liama a tvory z podsvětí, po
kterých jsem šel, jinak mě zabije. Můj vlastní bratr. Nemohl jsem
tomu uvěřit.
Půl roku nato tvoji matku napadli ve stejném městě v Ohiu, kam
jsem ho sledoval. Když jsem si přečetl popis útočníka, věděl jsem, že
je to on a definitivně přešel na druhou stranu. Pět měsíců poté
porodila tvá matka dítě. Dítě, kterému zjistili genetickou anomálii.
Ano, předpokládal jsem to, a když jsem dával dohromady naše
oddělení, pravidelně jsem tě kontroloval. Uplynuly další roky, nic se
nedělo, a já na tebe pomalu zapomněl. Pak se tvoje jméno objevilo ve
spojitosti s podivnými vraždami a vykrádáním hrobů. Byl jsem právě
na cestě do Ohia, když zabili tvé prarodiče.“
Don se nevesele usmál. „Taky věřím, že život je jen jedna vtipná
náhoda. Bůh mi dal jednu jedinou věc dost silnou na to, aby zastavila
mého bratra a jeho druh, a tou věcí byla jeho vlastní dcera. Ano,
využíval jsem tě, čekal jsem na den, kdy se proti mně obrátíš jako on,

Stránka 155 z 271

ale to se nestalo. Když jsem si konečně uvědomil, že jsi jiná, poslal
jsem tě chytit FIanneryho, abych ho mohl využít k vytažení Maxe z
úkrytu. Ale osud tomu chtěl, aby Liam unikl. Předpokládám, že to on
za tebou poslal toho střelce.“
Má mysl potřebovala chvíli, aby tu jobovku zpracovala. Ian
stvořil mého otce? Proměnil ho ten samý muž, který proměnil i
Bonese? Tím je Ian nepřímo zodpovědný za to, že jsem poloviční
upírka. Neuvěřitelné.
„FIannery vraha nenajal,“ řekl Bones. „Chce ji naživu. Ne, chce ji
zabít někdo jiný. Někdo odtud “
Don si posměšně odfikl. „A jak si představuješ, že toho zrádce
najdeš? Chceš mučit všechny moje lidi?“
Bones se na něj zadíval. „Na někoho, kdo studuje upíry tolik let,
toho o nich podle všeho nic moc nevíš. Nezapomněl jsi na něco?“
Rozžal oči a zeleně ozářil Donovu tvář. Ten se odvrátil.
„Ty uhrančivé oči vampýrů. Mnohokrát jsem si přál, abych mohl
pravdu z lidí dostat pouhým pohledem, bez jakýchkoli následků.“
„Ano, nu, každá moc má svou cenu, a tu musíme vždycky
zaplatit. Kotě, chceš mu rozmlátit hlavu o stůl?“
Bonesovi ta představa očividně problém nedělala. Upřeně jsem na
Dona hleděla. Uvědomila jsem si, že máme stejné oči. Jak jsem si
toho mohla dřív nevšimnout?
„Za to, cos mi udělal, bych tě měla zabít, ale neudělám to. Touze
po pomstě rozumím lépe než většina lidí. Přinutí tě dělat strašné věci,
jako například poslat neteř na smrt, abys jednoho dne mohl najít
bratra. Mimo to,“ pokrčila jsem rameny, „kromě mé matky jsi má
jediná rodina. Můžeš se k nám přidat, nebo tu zůstat, mně je to jedno,
ale pokud půjdeš, pak nesmíš do ničeho zasahovat. Myslíš, že to
zvládneš?“
Don vstal. „Zvládnu.“
Tate a Juan stáli na opačné straně dveří.
„Je to dobrý, Cat?“ optal se Tate. Podíval se na Bonese, který
zkušenýma očima hodnotil mé muže.
„Zatím ano. Tate, můžete s Donem pomoct. Začneme s tím, co
víme. Kde je tým? Vědí, co jsem a kde bydlím. Oni budou na řadě
první “

Stránka 156 z 271

 „Svolali jsme všech třicet lidí do výcvikového sálu, ale mají tam
zbraně, Cat. Budeme je muset zavolat ven po skupinkách, aby tady
našeho pana Vyceněného zoubka neprobodli na potkání.“ Tate se
znechuceně podíval na Bonese, který vycenil tesáky a chřípí se mu
chvělo, jak čichal pach každého z nich.
„Myslíš, že se bojím sálu plného lidí?“ zeptal se ostře Bones. „Jen
ať si své hračky ponechají, alespoň poznají, jak málo s nimi dokážou.
Jakkoli dobře je vycvičila, nejsou jako ona.“
Juan mrkl. „On si dokáže poradit s třiceti lidmi po zuby
ozbrojenými stříbrem?“
Jakkoli jsem chtěla něco namítnout, jelikož jsem je vytrénovala
skutečně poctivě, pravda byla, že nikdy předtím nestáli proti tak
mocnému upírovi, jako byl Bones. Zvláště ne v uzavřeném sále, ať
už měl velikost fotbalového hřiště, nebo ne.
„Jo. Je to nutné, Bonesi? Takhle naráz? A nesmíš nikoho z nich
zabít, jsou to moji muži.“
„Najednou je to efektivnější. Ušetří to víc času, než kdybych je,
bral skupinku po skupince. Ten, koho hledáme, se mě bude nejvíc
snažit zabít. Nebo se pochčije. Taky možnost. Tady je to čisté –
nikdo z nich není zrádce. O své muže se strachovat nemusíš, Robině
Hoode. Dnes si pro ně smrt nepřijde.“
„Chci u toho být.“ V Donovi se probudila profesionální
zvědavost „Mistra upíra nevídám v akci každý den. Vidím jen, co po
něm zůstane.“
„A v tom se také mýlíš,“ prohlásil Bones. „Viděl jsi ji bojovat
celé roky, tudíž jsi Mistra upíra spatřil v akci již mnohokrát. Jí jen
bije srdce.“
Výcvikový sál byl mnohem víc než jen tělocvična. Byla to
přehlídka všech možných překážek, zavěšená Iana, padající suť,
pohyblivé desky v zemi, vodní příkopy a obrovský prostor na běh.
Tlumená světla pohotovostních lamp nahrávala Bonesovi, vydávala
jen minimum světla. Bones trval na tom, abychom počkali v Donově
vyhlídkové kabině. Nechtěl, abych šla dovnitř a schytala v boji ránu
nebo kulku.

Stránka 157 z 271

 A že to byla podívaná. Když se v blikajícím světle sálu objevila
jeho bledá tvář, muži začali křičet a pák se vše slilo v jeden zuřivý
pohyb, který jsem těžko stíhala sledovat
„Christos,“ vydechl Juan údivem. „On lítá.“
Bones se míhal po sále, porušoval zákon přitažlivosti a ničil při
tom pevnou formaci, kterou jsem muže naučila. Vrážel do nich,
shazoval je jako kuželky. Tate znechuceně potřásl hlavou.
„Roky práce, a oni nic nevydrží. Mám chuť je sám zmlátit.“
„Cooper se je snaží vést,“ všimla jsem si. „Hups, a je na zemi.
Zatraceně, Bones dokáže být pěknej hajzl. Budu potřebovat alespoň
pintu jeho krve, abych je dala dohromady.“
„Proč myslíš, že to udělá?“ zeptal se Don skepticky.
„Protože ho o to požádám, proto. Ty to pořád nechápeš. On kvůli
mně vlezl do té zatracené kapsule, a přesto si teď myslíš, že mi
odmítne dát trochu krve? Blbče.“
Můj šéf – nebo bych spíš měla říct strýc – neodpověděl.
„Dobře, kotě,“ zvolal Bones. „Jsou čistí. Nejsou to vůbec Špatní
chlapi.“
Jen ze zvyku kopl do zhroucené hromádky u své nohy, a ta mu
odpověděla bolestivým zasténáním. Při pohledu na Tateův výraz
jsem potřásla hlavou.
„Jak jsem ti řekla, on mě naučil všechno, co vím. Dokud jsou na
zemi, kopni do nich. To je jeho oblíbené pravidlo. Zbytek znáš.“
„Zatraceně, Cat, nebyl tam ani deset minut. Jak může vědět, že v
tom není zapletený nikdo z nich? Vždyť většina není ani při
vědomí!“
„Já mu věřím,“ odpověděla jsem jednoduše. „Bones by to neřekl,
pokud by si nebyl jistý, a to mi stačí.“
Juan vypadal omráčeně, když přejížděl očima po zbytcích našeho
týmu. Pak se zářivě usmál.
„Tohle,“ vykřikl nadšeně, „bylo naprosto boží!“
Bones zrychlil krok, až když jsme sestoupili na patro, kde sídlila
patologie. Oči se mu zeleně rozzářily ihned, jak se otevřely dveře
výtahu. Rychle, tvrdě mě políbil a pak mě strčil zpátky do výtahu.
„Zůstaň tady,“ přikázal mi drsně. „Něco cítím.“

Stránka 158 z 271

 Spolu s Juanem a Donem v závěsu odešel. Tate zůstal se mnou.
„Tohle není k ničemu,“ zamumlal. „Něco cítí? Co by asi tak mohl
cí…“
„Šššš!“ zasykla jsem na něj a natahovala uši, abych zaslechla
sebemenší zvuk z vedlejší místnosti. Něco tam zarachotilo, pak kdosi
vykvikl a nakonec se někdo posměšně uchechtl.
„Nu, copak to tu máme? Ne, ne, neotáčej se, dívej se na mě…“
„Někoho dostal,“ řekla jsem směrem k Tateovi a prošla kolem
něj.
V laboratoři držel Bones jednou bledou rukou u zdi Brada
Parkera, asistenta vrchního lékaře. Září jeho očí nabyla místnost
lehce zeleného nádechu.
„Dobře, kde jsme to byli? Pověz mi všechno, co víš, a buď
konkrétní. Můžeš začít se svými partnery.“
„ Jeden,“ zamumlal Brad. „Vypadá jako ona.“
Ztuhla jsem. Don se na mě podíval a mnou projel chlad. Nebylo
pochyb, o kom Brad mluví.
Bones na mě vrhl přes rameno pohled a pak se otočil zpátky k
muži u zdi.
„Vskutku? A teď mi dopověz zbytek…“
Tentokrát se Juan s Tatem zhostili zapisování a já jen letmo, už
podruhé za posledních několik dní, poslouchala, jak se mě chystali
zabít. Brad mu říkal mnoha jmény, ale bezpochyby za tím stál můj
otec. A ten se očividně rozhodl, poté co si Ian dal dohromady
rodinnou podobu mezi Zrzavou smrtkou, která mu překřížila cestu, a
vlastním poskokem Maxem, že se na rodičovskou roli nehodí.
Vystopoval mě tím, že sledoval Dona, věděl, že on ho ke mně
dovede. Najdi jednoho a druhý nebude daleko, jak se říká. Využil
toho, že zná Úřad i svého bratra. Pak pro plán našel skvělého
přisluhovače, Brada Parkera, muže, který byl ochotný loajalitu prodat
a věděl, co má udělat, aby za ty peníze jeho služba stála.
Skoro to i fungovalo. Kdybych nebyla na schůzce s upírem, měla
bych hlavu na kusy.
Když s ním Bones skončil, otočil se k Donovi. „Máš na něj další
otázky?“

Stránka 159 z 271

 Don se zarazil. „Ne, můžu s jistotou říct, že jsi zjistil všechno.
Tate? Juane? Máte dotazy?“
Oba zároveň zavrtěli hlavou. Z Tatea vyzařovala nenávist, rty
tiskl do tenké linie, ale Juan se na Bonese podíval uznale. Taky
začátek.
„Chceš ho zavřít?“
Otázka směřovala opět na Dona. Ocenila jsem gesto, které se za
ní skrývalo. Bones měl Bradův osud v rukou. K mému překvapení
Don mávl rukou.
„Stejně bychom ho nenechali žít, ne s tím, co ví. Jen nenadělej
bordel“
Tate se rozzuřil. „Pro Kristovy rány, můžeme ho vzít stranou a
zastřelit!“
„Nechovej se jako dítě, Tate,“ odsekl Don. „Kulka nebo tesáky,
výsledek bude stejný, a tak to má být. On ho našel, ne my. Kdyby ho
neobjevil, Cat by brzy zemřela, a navzdory tomu, co si o mně myslí,
nechci, aby se tak stalo.“
Don se při posledních slovech zadíval přímo na mě. Pochopila
jsem. Nabízel nám smír v podobě krční tepny Brada Parkera. Nebylo
to sice hezké, ale byl to začátek.
„Ať to netrvá dlouho,“ řekla jsem Bonesovi. „Vím, že si rád
dáváš na čas, ale teď to udělej rychle. On za to nestojí.“
Neodešla jsem, ale Tate ano, a hodně rychle. Juan se procházel po
laborce, Don zůstal, kde byl.
Bonesovi diváci nevadili. Zakousl se vyceněnými tesáky Bradovi
do krku a pil. Nikdo kromě mě neslyšel, že mezi nás nevyhnutelně
přišla smrt, a jak jsem žádala, bylo to rychlé.
„Nu, starý brachu,“ řekl Bones o minutu později, když Bradovo
tělo padlo na dlaždice, „ani kapka nazmar.“
Šla jsem k němu a překročila Brada, který mu ležel u nohou.
Bones mě políbil na Čelo teplými rty. Dva mrtví ve dvou dnech,
musel být nacpaný. Ale na druhou stranu, včerejší večeři mu vysála
kapsule.
„Víš, že po něm půjdu, Done.“ Nemusela jsem nikoho jmenovat,
vlastně jsem ani nechtěla.

Stránka 160 z 271

 „Ano, vím.“ Přistoupil k nám a podrbal si obočí. „Chci s tebou
mluvit mezi čtyřma očima, Cat. Musíme probrat několik věcí.“
„Promluvit si můžeme, ale bude u toho Bones. I kdyby nás
neslyšel, jako že to nehrozí, stejně bych mu to později řekla.“
Bones se na Dona samolibě usmál. No, tu škodolibou radost si
zasloužil.
Don si odkašlal. „Pokud na tom trváš. Juane, mohl bys
odstranit…?“ Mávl lhostejně na Bradovo tělo a pak jsme ho
následovali do jeho kanceláře.

Stránka 161 z 271

 25. kapitola
Odcházíš?“ hodil po mně Don bez úvodu otázku, sotva jsem
zavřela dveře.
Ta otázka byla na místě vzhledem k tomu, co přede mnou
celé poslední roky tajil.
Rozhlédla jsem se po jeho kanceláři a pak na něj pohlédla. Don a
já jsme neměli podobné rysy, ale byl mou krví stejně jako matka. Po
několika vteřinách ticha jsem si uvědomila, že ho kvůli jeho lžím,
utajovaným známým, nedokážu nenávidět. Kdo jsem, abych ho za
chyby soudila? Sama jsem jich udělala víc než dost.
„Ne.“
Don vydechl, jako by se mu ulevilo, ale Bones si frustrovaně
pročísl vlasy.
„Proklatě. Ty si to schválně neděláš jednoduché.“
„Já to potřebuju.“
Bones mě dlouhou chvíli jen pozoroval a pak se otočil na Dona.
„Můžeš si ji nechat, jen pokud s ní budu i já. Ber to jako nabídku
dva v jednom. Nebudují bránit ve výkonu práce, ale nehodlám se
dívat, jak pro ni umírá. Nikdo z vašich mužů není dostatečně silný,
aby pro ni byl vhodnou zálohou, ale já ano. Chceš ji? Pak musíš
přijmout i mě.“
Tohle jsem nečekala. A očividně ani Don ne. Zalapal po dechu.
„Nečekáš snad, že dovolím upírovi, aby se dozvěděl podrobnosti
o operacích zaměřených na zabíjení upírů! To není jen šílenství – je
to sebevražda!“
Bones se trpělivě usmál, posadil se a prsty poklepal na desku
Donova stolu.

Stránka 162 z 271

 „Podívej, kamaráde, mně na tvých operacích pranic nezáleží, ale
velmi mi záleží na jejím životě, takže ti teď učiním nabídku a ty ji
přijmeš.“
Don nad strohostí toho oznámení jen zamrkal. Sama jsem byla
zvědavá, jak ta nabídka zní, protože i pro mě to byla novinka.
„Proč na ní závisí úspěch vašich misí?“ pokračoval Bones.
„Protože je váš nejsilnější bojovník. Bez ní jste jen banda chlapů, co
by udělala kus práce v obyčejné válce, ale proti upírům a ghúlům jste
platní jako mršina u silnice. A ty to víš také. To proto jsi skákal
štěstím do vzduchu, když jsi ji našel, dvaadvacetiletou, smrtící,
nebezpečnou. A nemysli si, že jsem zapomněl, že jen vinou tvých
machinací jsem zůstal několik posledních let sám. Už jen proto bych
tě nejradši zaživa stáhl z kůže, ale to je jiné těma“
„To ano,“ ozvala jsem se podrážděně.
Bones pokračoval, jako bych nic neřekla., „Jelikož však ona trvá
na tom, že s vámi bude dál pracovat, musíme dospět k dohodě.
Jakkoli je zběhlá v boji, nikdo není neomylný. Pokud nyní padne
během mise, pak máš po práci, protože nikdo není tak schopný, aby
ji dokázal plně nahradit. To je první část mé nabídky. Už nikdy se
nebudeš muset obávat, zda se ti z lovu vrátí, protože dokud se
neobrátím v prach, ona se vrátí vždycky “
„Chceš pro mě pracovat?“ zeptal se Don udiveně.
Bones se zasmál. „Ne pro tebe, starý brachu. Pro ni. Stejně je
jediný člověk, kterého bych poslouchal.“
Musela jsem se tvářit podobně udiveně jako Don, protože Bones
se zarazil a vzal mě za ruku.
„Není mým zájmem převzít nad tebou kontrolu. Dokud budeme
spolu, můžeš si poručit, po čemkoli toužíš. Já si rozkazy nechám do
ložnice.“ Zrudla jsem. Bones se uchechtl a zvedl si mou ruku k
ústům.
Don taky vypadal, že by nejradši změnil téma. „Co ta druhá část
nabídky?“
Bones se narovnal, ale stále svíral mou ruku. „Aha, druhá část, ta,
kvůli které mě neodmítneš. Mohu ti dát to, po čem potají bažíš od
chvíle, kdy jsi tady začal ten malý vědecký výzkum.“
„A co myslíš, že to je?“ zeptal se nedůvěřivě Don.

Stránka 163 z 271

 „Upíři,“ odpověděl Bones. „Chceš stvořit vlastní upíry.“
„Ne, to nechce!“ okamžitě jsem jeho slova popřela.
Až na to, že Don to nevyvrátil. Místo toho se na Bonese velmi
zvláštním způsobem díval. Jako by právě zjistil, že před ním stojí
někdo velmi zajímavý.
Bones se posadil zpátky do židle. „Chceš to co každý velitel –
loajální vojáky silnější než nepřítel. Kolikrát sis v duchu přál, aby
měl celý tvůj tým její schopnosti? Jak často ses modlil za vojáky
požehnané tou samou silou, jakou má tvůj nepřítel? Má nabídka je
jednorázová, kamaráde. Vyber své nejlepší, a já jim dám ještě větší
moc.“
Nehybně jsem sledovala, jak Don zvažuje nabídku, a pak položil
ruce na desku stolu.
„Co když se obrátí proti nám? Pokud se tak stane, budeme já i
zbytek mých lidí bez ochrany.“
„To je jednoduché. Když budou hrozbou tobě, pak budou
hrozbou i jí, a já je zabiju. Ani na moment bych nezaváhal, abych
vykonal cokoli, co ji udrží v bezpečí. Důkazem jsou ti již dvě těla.
Přesto bych navrhoval určité zkušební období, které by snad dalo
klid tvé mysli. Vyber své nejlepší a dej jim čistou krev. Uvidíme, jak
se s novou mocí vypořádají. Pokud nedokážou ovládnout málo, pak
neovládnou ani větší moc. Jenže pokud to zvládnou…“ Bones nechal
slova viset ve vzduchu.
„Dovol, ať si to ujasním,“ řekl Don. „Odteď budeš na misích
bojovat po boku Cat, aby se snížilo riziko jejího zranění nebo smrti.
Také souhlasíš, že proměníš vybrané vojáky v upíry. Budeš na ně
dohlížet, zneškodníš je, pokud by to bylo nutné, a skrze ni budeš
vykonávat mé příkazy. Chápu to správně?“
„Ano,“ odpověděl Bones bez zaváhání. Stále jsem jejich
vyjednávání sledovala naprosto oněmělá.
„Ještě něco?“
„Mám několik podmínek,“ skočila jsem jim dojednání, jelikož
jsem vycítila příležitost. „Můj program se změní. Teď jdeme po
velkých rybách, Done, tak nechci slyšet žádné stížnosti. Za prvé už
žádné sledování. Bude lepší, pokud od této chvíle neuvidím ani
neuslyším žádné tvé špiony sledující každý můj krok, protože po

Stránka 164 z 271

dnešku bude má poloha držená v tajnosti. Tak ze žádného našeho
člověka nikdo ani mučením, ani ovládnutím mysli tu informaci
nedostane, ani ji nebude moct za úplatek vyzradit, jak to udělal Brad
Parker. A vše ostatní počká, dokud se nepostaráme o mého otce.
Tvůj bratr je pro nás nyní prioritou, nemyslíš, strýčku?“
Don byl několik vteřin zticha. Nakonec se cynicky usmál.
„No, Cat, Bonesi… myslím, že jsme se dohodli.“
Aby byla dohoda kompletní, muselo se vyřešit několik
posledních bodů. „Je matka stále zde?“
„Je v jednom z bunkrů. Chceš ji vidět?“
„Ne. Ale nechte ji tam. Pokud otec věděl, kde najde mě, pak u
sebe doma není v bezpečí.“
„Taky se tvůj tým nemůže jen tak vyptávat na Maxe, aby je
někdo neodhalil a nezjistil, že jsem v tom s vámi, kotě,“ oznámil
Bones. „Shromážděte všechny zaměstnance. Nebudou si pamatovat,
že mě tu viděli.“
„Co Noah?“ zeptal se Don a já jen zamrkala překvapením.
„On nic neví.“
„To nemyslel,“ prohlásil Bones. „Noah by dobře posloužil jako
návnada na tebe, ať už něco ví, nebo ne. Max by se mohl domnívat,
že k němu stále něco cítíš.“
Nad tím jsem nepřemýšlela, „Pak dej Noaha hlídat, a to jak doma,
tak v práci. Jakmile se objeví cokoli nadpřirozeného, jdeme do akce.
Možná bychom mohli Maxe chytit v jeho vlastní pasti.“
„Hned to domluvím “ slíbil Don.
Vstali jsme. Byl to dlouhý den, a to ještě neskončil „Bonesi,
zatímco si ty a Don budete s ostatními hrát na zářící očička,
promluvím si s týmem o tvém novém statutu.“
Bones se zakřenil. „Vyřiď svému kamarádovi mou upřímnou
soustrast, kotě. Nemohu se dočkat, až na něm začnu pracovat.“
Pochopila jsem, koho myslí. Tatem, Bonesi. Ne na něm.“
Úsměv se mu ještě prohloubil. „Jistě.“
O hodinu později mi v hlavě dunělo ošklivou bolestí. Tate, jak
jsem očekávala, šílel zlostí. Juan byl poté, co jsem mu odpověděla na
několik otázek, vůči vývoji událostí poměrně lhostejný, a jelikož byl
Cooper třetím kapitánem, probudili jsme ho ze spánku po otřesu

Stránka 165 z 271

mozku a informovali ho, že se teď stal oficiálně součástí týmu. Tate
předpokládal, že ho Cooper podpoří, ale ten to vzal ještě klidněji než
Juan.
„On nám nasekal na prdel, komandérko. Kdyby nás chtěl zabít,
udělal by to.“
„Je to ten samý upír, co mě vycvičil, Coope. Och, a navíc s ním
spím. To jen abych ušetřila Tateovi dech, jistě vám to chtěl oznámit
sám. Má s tím někdo problém?“
Cooper ani nemrkl. „Seš zrůda, komandérko. Proč bys nemohla
chrápat se stejnou zrůdou?“
„Já tomu nemůžu, do prdele, uvěřit!“ pronesl Tate znechuceně.
V tu chvíli vešel do pokoje Bones. Tate pozoroval, jak kolem mě
ovinul paže.
„ Je to lepší, kamaráde?“ zajímal se o Coopera. „Pokud ne, brzy
se ti uleví. Don mi právě vzal přes litr krve, kotě,“ řekl s úšklebkem.,
Jako by mi váš vrchní lékař nechtěl napíchnout žílu sám. Chudák
chlap byl celý nervózní, ačkoli si nedokážu představit proč.“
„Možná proto, že sis dal k večeři jeho asistenta, amigo ,“ pronesl
suše Juan.
O tom Cooper zatím neslyšel. Otočil se ke mně.
„On má dovoleno jíst lidi?“
„Očividně,“ odfrkl si Tate.
„Brad Parker se spolčil s jiným upírem, chtěli mě ušetřit trápení,
Coopere.“ Střelila jsem po Tateovi ošklivým pohledem. „Slyšel jsi o
včerejší noci? No, můžeš poděkovat zesnulému panu Parkerovi,
prozradil mou polohu i slabiny.“
Cooper visel očima na Bonesovi a pak pokrčil rameny. „Takže si
to zasloužil. Bylo to pro něj moc rychlé. Měl nejdřív trpět.“
Bones se mi tiše zasmál do temena. „Ty a já si spolu budeme
velmi rozumět, vojáku.“
Tate zamumlal něco hnusného a já už toho měla dost.
„Chci tě v týmu, Tate, ale nebudu tě nutit. Jsi se mnou, nebo proti
mně? A rozhodni se hned.“
Tate si složil ruce na hrudi. „Jsem s tebou, Cat. Nikdy bych tě
neopustil. Zvláště ne, když ti na krk dýchá smrt.“

Stránka 166 z 271

 „Velmi vtipné,“ odsekla jsem, protože jen několik centimetrů od
mého krku měl ústa Bones. „A jak víš, on nedýchá. A teď, když jsme
si osvětlili detaily o novém Členovi našeho týmu, odcházím. Musím
naplánovat rodinné shledání.“

Stránka 167 z 271

 26. kapitola

Projížděli jsme kolem jižní zdi kampusu virginské polytechniky.

Bones vypnul motor a opřel motorku o blízký strom. Rozhlédla jsem
se po kamenných budovách, dlážděných ulicích i studentech, kteří
kolem nás procházeli, ačkoli bylo už jedenáct v noci, a odkašlala si.
„Říkal jsi, že se máme sejít se sakra důležitým upírem. Tos tu
zastavil, protože máš chuť ještě na krátkou večeři?“
Bones se uchechtl. „Ne, zlato. Na tomto místě se s ním máme
setkat. Tedy, pod tímto místem.“
Povytáhla jsem obočí. „Pod ním?“
Vzal mě za ruku. „Pojď za mnou.“
Kráčeli jsme přes kampus k Derringově budově. Při pohledu na
všechny ty mladé tváře míhající se kolem nás jsem si vzpomněla na
své dny na vysoké. Neodpromovala jsem – do mého studijního plánu
se připletla vražda guvernéra a Don. Rozhodně jsem tak ale dostala
možnost vypadnout z města a cestovat. Kdo mohl vědět, že místo
červeného diplomu mi jízdenku do nového života zajistilo to, jak
dobře to umím se stříbrnými noži.
Když jsme vešli do Derringovy budovy, vydali jsme se po
schodech dolů. Po několika odbočkách a jedné dlouhé chodbě jsme
byli ve sklepě. Byl tam strážný a Bones si to se zářivým úsměvem
nakráčel přímo k němu – a pak mu ukázal zelenou zář svých očí.
„Nech nás projít a zapomeň na nás “ řekl. Strážný přikývl a pustil
nás dál.
Ve sklepě nikdo jiný nebyl. Bones se mnou kráčel kolem
několika malých skladišť, dokud jsme nepřišli k zamčené brance.
Jako by se nic nedělo, vytrhl zámek a pak mi ji podržel otevřenou.
„Až po tobě, kotě.“

Stránka 168 z 271

 Vešla jsem dovnitř a počkala v ústí úzkého, nízkého tunelu
vedoucího do temnoty. Na zdech visely cedule varující před
nebezpečím, například pozor, azbest!
„To jsme se nemohli sejít ve Starbucksu?“ zeptala jsem se.
Bones za námi s třísknutím branku zavřel. „Tady dole je menší
šance, že nás někdo uvidí nebo uslyší. Nikdo zatím ani neví, že je
Mencheres ve Státech.“
„A Mencheres je upír, co stvořil Iana,“ řekla jsem zamyšleně. „To
z něj dělá něco jako… tvého zubatého dědečka.“
Po pár krocích se tunel rozšířil. Podél zdí vedly trubky a kabely a
teplota rychle stoupla z normální na vysokou. Po tomto úseku se
tunel větvil. Tady dole to byl úplný labyrint.
Bones vykročil do chodby vpravo. „Je to můj Velmistr, ano, ale
co je důležitější, je to velmi mocný upír, kterému Ian nechce překřížit
cestu. Jelikož je tvůj otec Max příslušníkem Ianova klanu, a tudíž
pod jeho ochranou, jakýkoli útok proti Maxovi by ve světě upírů
znamenal totéž jako přímý útok na Iana samého.“
„Ale fakt, že si Max objednal kaši z mého mozku, je v
pohodě?“odsekla jsem rozčíleně.
„Nejsi pod ochranou žádného Mistra,“ odpověděl Bones věcně.
„Pamatuješ si, jak jsem ti vysvětloval, že upíři žijí ve feudálním
zřízení? Když jeden upír promění druhého, bere ho zároveň pod svou
ochranu, a naopak. Ty jsi ale nebyla proměněna, ty ses tak zrodila,
tudíž za tebe žádný upír nepřevzal zodpovědnost. Tím pádem jsi bez
Mistra, který by tě chránil proti jakémukoli útoku zvenčí.“
„Takže pokud najdu Maxe a zabiju ho, Ianovi lidé ti vyhlásí
válku, jako bychom už tak neměli dost problémů s tvým nadrženým
Pánem.“ Bones přikývl. „Proto hodlám změnit tvůj stav ve světě
upírů. Vyhlásím, že jsi pod mou ochranou, ale nejprve se musím sám
vymanit z Ianova klanu. Pokud tak neučiním, cokoli, co prohlásím za
své, bude patřit i Ianovi, jelikož je jeho hlavou. Proto se musíme
setkat s Mencheresem. Pokud se Mencheres přidá na mou stranu, Ian
nepřistoupí k žádné odvetě.“
„Věděl Ian už… předtím, že mě hledáš?“
„Ano, po vaší schůzce. Sdělil jsem mu, že po tobě jdu, abych
omezil škody, které v upířím světě napácháš. Když pak dal najevo

Stránka 169 z 271

svou touhu po tobě a sdělil mi tvůj pohled na náš tehdy rozpadlý
vztah, řekl jsem mu několik nepříliš gentlemanských věcí ve snaze
rozmluvit mu tě.“
„Jako co?“
„Například… pověděl jsem mu, že neustále fňukáš, nesnesitelně
hlasitě chrápeš a šoustat vážně neumíš. Och, a taky si moc nepotrpíš
na hygienu“
„Co prosím?“
Zachechtal se. „Koťátko, bylo to v tvém nejlepším zájmu.
Koneckonců, tys o mně řekla, že jsem ti odmítl zaplatit za práci. O
mou pověst ses nezajímala, že?“
„Snažila jsem se tě chránit, ne tě očerňovat!“
„Tak jako já. Ale Ian mi na to neskočil, stále po tobě touží. Ne tak
jako já, samozřejmě, ale to on nevěděl.“
K tomu, co o mně řekl, aby mě rozmluvil Ianovi, se vyjádřím
později. Přece jen si mohl vymyslet něco jiného, než že fňukám,
smrdím, chrápu a v posteli jsem mizerná.
Tunel se opět větvil. Tentokrát Bones vybral chodbu vlevo a
vydali jsme se hlouběji do podzemí kampusu. Prý chtěli soukromí,
pomyslela jsem si. Museli jsme být dobrých patnáct metrů pod
povrchem.
„Co kdybys prostě zabil Iana a já pak zabiju Maxe?“ zamumlala
jsem. „To by nám ušetřilo pár politických tanečků.“
Bones se zastavil. Popadl mě za ramena a tvářil se velmi vážně.
„Pokud bych si musel vybrat mezi tebou a Ianem, kotě, tak bych
neváhal. Ale navzdory všem našim sporům nebo skutečnosti, jak
bezohledný ve své touze po tobě ten zmetek je. Bones na moment
zavřel oči. „Jsme spolu svázáni,“ řekl. „Ian mě proměnil v to, co nyní
jsem, a byl součástí mého života po více než dvě stě let. Pokud
existuje způsob, jak tuto situaci vyřešit, aniž bych ho musel zabít,
pak se tou cestou vydám.“ Zastyděla jsem se. Blbko, okřikla jsem se
v duchu. Mělo ti to dojít. „Omlouvám se. Samozřejmě že ho nemůžeš
jen tak zabít. Já ho také nedokázala zabít, když jsem zjistila, kdo to
je.“

Stránka 170 z 271

 Bones se maličko vážně pousmál. „Než tohle skončí, možná to
budu muset udělat. Ale pokud se tak stane, alespoň budu vědět, že
jsem neměl jinou možnost.“
Znovu jsme vykročili. Občas jsem zahlédla na zdi graffiti, která
dokazovala, že občas se tu objevili i nezvaní návštěvníci.
„K čemu to tu vlastně všechno je?“
„Tyhle tunely původně vedly páru,“ odpověděl Bones. „Tak se
dřív univerzita vyhřívala. Teď tu jsou telefonní, počítačové a
elektrické kabely. Několik tunelů míří až k elektrárně. Člověk se tu
lehko ztratí, pokud neví, kam jde.“
Došli jsme k ústí tunelu a zde, k mému překvapení, protékala
voda. Bones se zastavil. „Tady se setkáme s Mencheresem “
„Nepovídej,“ odfrkla jsem.
Po asi minutě se ozval pronikavý zvuk. A pak, jako ze starého
filmu o Drákulovi, se pomalu otevřely dveře a z nich vyšel upír s
tmavými vlasy. Tomu už chybí jen plášť, pomyslela jsem si. Pak by
byl dokonalý.
Upír ale žádný plášť neměl. Cítila jsem, jak mi po kůži klouže
jeho moc, ostrá jako elektrický šok. Ho-hou. Ať je to, kdo je to, ránu
by mi mohl dát solidní.
„Velmistře,“ oslovil ho Bones a vykročil k němu. „Děkuji, že jsi
přišel.“
Mencheres nevypadal na víc než třicet let. Měl dlouhé černé
vlasy, uhlové oči a pevnou linii nosu, která ve spojení s temně
opálenou pokožkou prozrazovala původ ze Středního východu. Ale
to jeho moc mě naprosto ohromila. Nikdy jsem necítila nic
podobného jeho auře. Žádný div, že podle Bonese by Ian nechtěl
Mencherese za nepřítele. Podle moci, která z něj sálala, bych ho za
nepřítele nechtěla ani já.
„Bonesi,“ řekl a objal mého milence, „už je to nějaký čas.“
Dobře, alespoň vypadal přátelsky.
Bones se ke mně otočil. „Tohle je Cat.“
Vykročila jsem vpřed a napřáhla k Mencheresovi ruku. Nebyla
jsem si jistá, co vyžaduje upírský protokol. Mencheres se pousmál a
pozdrav přijal.

Stránka 171 z 271

 Ve chvíli, kdy jeho ruka sevřela mou, zatoužila jsem mu ji
vyškubnout. Cinkl To jsem mohla rovnou strčit prsty do zásuvky.
Přinutila jsem se mu rukou krátce potřást, pak jsem ji pustila a držela
se silou vůle, ať si ji nezačnu třít, aby se mi do ní zase vrátil cit.
Později se musím zeptat, kolik přesně Mencheresovi je. Vsadila bych
se, že narozeniny počítá na milénia, ne staletí.
Jakmile jsme si vyměnili zdvořilosti, Bones přešel přímo k věci.
„Odcházím z Ianova klanu,“ oznámil. „Ian ji chce a ona zase chce
zabít jednoho z jeho lidí, tudíž jistě chápeš, proč mu nadále nemohu
být loajální a proč chci vlastní kina.“
Mencheres po mně střelil pohledem. „Skutečně si myslíš, že se
tvůj život zlepší, když zabiješ otce?“
Na tu otázku jsem nebyla připravená, takže jsem odpověděla
trochu zaraženě.
„Uhm, jo. Teda, zatraceně že jo. Za prvé si pak už nebudu muset
dělat starosti se zabijáky, co by měli na mušce mou hlavu, a za druhé
vážně, vážně by mě to uspokojilo.“
„Pomsta je nejprázdnější z emocí,“ řekl Mencheres přezíravě.
„Předčí ji jen potlačovaný hněv,“ opáčila jsem.
„Neřekl jsem, že ji chce zabít její otec,“ poznamenal Bones suše.
„Jak to víš, Velmistře?“
Vskutku, jak? Povytáhla jsem obočí. Mencheres pokrčil rameny.
„Ty víš jak.“
Bonesovi to jako vysvětlení podle všeho stačilo. Mně ne. „A to?“
pobídla jsem ho.
„Mencheres má vidění “ odpověděl Bones. „Vize, záblesky
budoucnosti. Je to jedna z jeho schopností.“
Skvělé. Musíme přesvědčit upírskou Sibylu, aby se přidala na
naši stranu. Jestli vidí do budoucnosti, pak taky nejspíš už ví, zda to
je, nebo není dobrý nápad.
„Měl bys tip, do jakých akcií investovat?“ Nemohla jsem si
pomoct. „Vláda platí úplnou almužnu.“
„Chceš ji prohlásit za svou?“ zeptal se Mencheres Bonese a mě
ignoroval. „To proto sis přál sejít potají? Požádat mě o pomoc, abys
mohl kvůli ní jít do války s Ianem?“

Stránka 172 z 271

 „Ano,“ přisvědčil Bones bez mrknutí, zatímco já měla sto chutí
odseknout: Copak to už dávno nevíš, slečno Cleo?6
Mencheres po mně střelil takovým pohledem, až jsem se v duchu
zasvíjela, jak nepříjemný mi byl. Ježíš, snad jsem to neřekla nahlas.
Bones si povzdechl. „Kotě, nejspíš bych tě měl informovat, že
Mencheres dokáže číst lidem myšlenky, a z jeho výrazu soudím, že
myšlenky polovičních upírů slyší také.“
Uch, och. Dostal mě. „Ksakru.“ Co na to taky říct. Pak jsem
přimhouřila oči. „Aha, takže mysl upírů neslyší, jinak bys to oznámil
jinak.“
„Ne, mysl upírů neslyší,“ oznámil Bones. Rty se mu zvlnily.
„Tedy pokud přede mnou něco netajíš, Velmistře.“
Mencheresovi také pohrával na rtech lehký úsměv. „Pokud bych
měl tu moc, ušetřilo by mi to mnoho špatných rozhodnutí. Ne, slyším
jen myšlenky lidí. A polovičních upírů. Už jsi jí řekl, co s sebou
obnáší, když ji prohlásíš za svou, Bonesi?“
Nepotřebovala jsem umět Číst myšlenky, abych z toho, jak Bones
ztuhl, vyčetla, že mi skutečně několik informací zatím nesdělil.
„Vyklop to,“ pobídla jsem ho varovným hlasem.
Bones se mi zadíval do očí. „Všichni upíři jsou teritoriální. To
víš. Já tě našel, kousl, ošoustal. A to vše dřív, než tě Ian vůbec kdy
spatřil.
V upířím světě to z tebe dělá můj… můj majetek, dokud se
dobrovolně nevzdám svých práv na te..
„Ty parchante!“ vybuchla jsem. „Bonesi! Řekni mi, že jsi nade
mnou nechtěl začít vrčet, jako bych byla kus masa, o který se
nechceš rozdělit!“
„Nic takhle nízkého pro mě neznamenáš, tak proč tolik záleží na
tom, jaké skuliny jsem využil?“ Bones se otočil za sebe. „Skutečně
netuším, proč se o tom musel Mencheres zmínit “
„Protože se odmítám přidat na tvou stranu, dokud nebude ona
vědět ovšech důsledcích tvého rozhodnutí,“ odpověděl Mencheres
chladně.

6
Slečna Cleo, známěji Miss Cleo, je americká televizní věštkyně a
šamanka (pozn. překl.).
Stránka 173 z 271
 To mě dopálilo. „A nepotřebuje ani žádné zvláštní schopnosti,
aby pochopil, jak naštvaná teď jsem. Ale to očividně ani ty, protože
jsi přede mnou zatajil tak důležitý detail. Ani za nic, Bonesi. Ani. Za.
Nic. Jdi, vyhlas si nezávislost na Ianovi a buď Mistrem vlastního
klanu. Ale rovnou můžeš zapomenout, že by ses prohlásil mým
Mistrem, skulina, ne - skulina.“
„Uvědomuješ si, jaký jsi pokrytec?“ zeptal se zvýšeným hlasem.
„Zrovna předevčírem jsem Donovi po pravdě řekl, že od tebe budu
přijímat na misích rozkazy, a ty teď odmítáš jen pomyšlení, že by si
druzí mysleli, že podléháš mně?“
Otevřela jsem pusu – a nic z ní nevyšlo. Proklínám všechny, kdo
v hádkách argumentují logicky. Jo, je to nespravedlivý.
„Musí existovat jiný způsob,“ zauvažovala jsem už racionálně.
„Musí přece být něco, co by přimělo Iana souhlasit, aby mě sám
nechal jít, než abychom ho obešli s využitím sexistických skulin v
těch vašich upířích zákonech.“
„Na tom není nic sexistického,“ pokrčil Mencheres rameny.
„Kdyby byl Bones žena a ty muž, měl by na tebe stejný nárok. Upíři
nediskriminují pohlaví. To jen lidé dělají takovou chybu.“
„Když myslíš,“ odsekla jsem. Porovnávání spravedlivosti kultury
a společnosti upírů a lidí mě v tuhle chvíli nijak nezajímalo.
Pak mě něco napadlo. Možná přece jen existuje způsob, jak
bychom mohli využít společenskou strukturu nemrtvých v můj
prospěch…
Zářivě jsem se na Bonese usmála. „Řekneš Ianovi, žes mě našel.
A nabídneš mu, že mě za ním přivedeš.“

Stránka 174 z 271

 27. kapitola
„Cat“ Don vzhlédl od papírů na stole. „Pojď dál. Právě
procházím zprávy z patologie.“ Vrhl rychlý, téměř rozradostněný
pohled na Bonese. „Tvá krev je neobyčejně silná. Kdybychom od
tebe dostali pintu týdně, prakticky bychom se mohli zbavit všech
držených upírů.“
„Chcete mě čepovat jako pivo?“ zeptal se Bones pobaveně. „To si
už taky můžete začít říkat krvesajové, že?“
„Musíme si promluvit, Done. Můžeš svolat také Juana, Tatea a
Coopera. Tak to alespoň budu muset říkat jenom jednou.“
To vzbudilo v Donovi zvědavost, zvedl telefon. Za několik minut
vešli do kanceláře tři muži, a když se za posledním zavřely dveře,
bez úvodu jsem spustila.
„Jak všichni víte, jsem napůl upírka. Co ovšem nevíte a co jsem
se sama dozvěděla teprve nedávno, je, že upír, který znásilnil mou
matku, je Donův bratr “
Podle výrazu na Donově tváři bylo jasné, jak mu mé oznámení
není po chuti, ale j á ho ignorovala.
„Pamatujete si na Liama FIanneryho z New Yorku? Jeho
skutečné jméno zní Ian a je to upír, který stvořil Bonese. A také v
upíra přeměnil mého otce, Maxe. Tohle Don věděl už kolik let – a je
to taky skutečný důvod, proč nás za ním poslal. A poté co Ian zjistil,
kdo jsem, byl skutečností, že jsem poloviční upír, velmi nadšen a
rozhodl se, že mě chce jako favoritku týdne. Podle Bonese je Ian typ,
který využije kohokoli, na kom mi záleží, aby si zajistil mou
spolupráci. Existuje způsob, jak ho ze sebe setřást bez krveprolití, ale
je to nebezpečné.“
Teď nastala ta složitá část. Měla jsem v plánu vyzvat Iana na
souboj, vítěz bere vše, ale Bones poznamenal, že by Ian

Stránka 175 z 271

pravděpodobně odmítl. Ne, on potřebuje pocit, Že vše ovládá, a je
jen jeden způsob, jak mu ho dodat.
Bones si rozčileně povzdechl a pokročil o krok vpřed. „Podívejte,
abychom dostali Iana na lopatky, musíme ho přesvědčit, že má něco,
co by proti ní mohl využít. Mluvím tu konkrétně o rukojmí. Ian je
chytrý chlápek, pravděpodobně by nezabil někoho, koho by mohl
použít jako páku, ale jistotu nemáme. Kohokoli, koho by Ian použil
jako návnadu, má Cat v úmyslu zachránit a využít pak Ianovy strážné
jako vlastní rukojmí, aby jí byl donucen přísahat, že ji nechá být.
Pokud jí na to Ian dá krvavou přísahu, bude jí vázán vyplnit, jelikož
by v upířím světě vypadal jako slaboch, pokud by odmítl z pouhého
chtíče po ní vyjednávat o životě svých lidí. Ale dokud se k němu Cat
nedostane… nikdo, kdo by se přihlásil jako dobrovolník, nebude v
bezpečí.“
Po jeho slovech zůstali všichni zaraženě zticha. Jako první se
ozval Tate.
„Ten upír pak už po tobě nepůjde, Cat? Pak se mnou počítej.“
Don si krátce a nejistě odkašlal. „Musí existovat i jiný způsob,
jak..
„Jsem v tom s tebou, querída přidal se Juan. „Ten pendaho může
mít na háčku dva červy místo jednoho. Bude si připadat důležitější.“
„Jdu do toho,“ řekl Cooper. „Kdo by chtěl žít věčně?“
Ježíši, Marie i Josefe, nejspíš se brzy rozpláču. Velmi
neprofesionální.
Bones rázně přerušil Donovy neustávající námitky.
„Nech toho, starý brachu. Jsou to dospělí muži a poslední roky
nesedávali na zahrádce, že ne? Mimo to jsem věděl, že se nabídnou,
a to jsem je sotva poznal. Jak jsi mohl ty čekat něco jiného?„
„Cat, nemůžeš poslat tři mé nejlepší muže do hnízda nepřítele,
kterého ani nikdy neviděli! Pokud zemřou, padne tím i náš program!
Můžeme s ním rovnou skončit!“
Don pro zdůraznění svých slov bouchl pěstmi do stolu. Bones ho
zpražil pohledem.
„Rozhodni se teď a tady, co je pro tebe důležitější. Tvá neteř…
nebo riziko, že přijdeš o muže i svůj program. Všichni děláme volby,
se kterými pak musíme žít. Tohle je tvá volba.“

Stránka 176 z 271

 „Oni nejsou žádné ovce, co jdou na porážku,“ dodala jsem.
„Budou jen hrát návnadu – budou našimi trojskými koňmi. Nikdo,
koho Ian pověří, aby je strážil, nebude tušit, jak tvrdí tihle hoši jsou.
Léta bojují s upíry, Done. Pokud bych si nemyslela, že to zvládnou,
nedovolila bych jim dobrovolně se přihlásit “
Don mě upřeně pozoroval. Pohled jsem mu bez mrknutí oplatila.
Jeho reakci Bones také předpověděl.
Don se odvrátil jako první. Pak promluvil drsným hlasem.
'Modlím se k Bohu, aby ses v téhle stvůře nezmýlila, Cat. Pokud
to na tebe hraje, pak všichni skončíme v pekle. Doufám, že je tak
dobrý, jak je domýšlivý.“
Čtyři ze čtyř, Bones se vítězoslavně usmál. „Neboj se, kamaráde.
Nic na ni nehraju a jsem tak dobrý, jak jsem také domýšlivý. Přece
jen jsem tě přesvědčil. Ona si byla jistá, že odmítneš. Řekl jsem jí, že
to neuděláš.“
Don vypadal tak ustaraně, jak jsem se cítila sama, ale dál nic
nenamítal.
„Potrvá několik týdnů, než dáme vše dohromady,“ řekl Bones, „a
vy tři budete mít do té doby napilno. Pokud se cokoli pokazí, musíte
umět zareagovat rychle. Víte, jakou cenu s sebou přináší pití upíří
krve, že?“ Cooper nic netušil. Během několika minut se dozvěděl o
všech důsledcích toho, co udělal v jeskyni. Vzal to mnohem lépe než
já. Jen si nevěřícně odfrkl.
„Vítej v klubu zrůd,“ usmála jsem se. „Všichni do jednoho musíte
být imunní vůči upíří schopnosti ovládat mysl, a jejich krev je jediný
způsob, jak toho dosáhnout. Pokud kdokoli odmítne, zůstane tady.
Nehodlám riskovat vaše životy nebo životy lidí okolo tím, že
dovolím nějakému upírovi, aby vás ovládl.“
„Hlasuju pro džus,“ řekl Tate. Opět se ozval jako první. „Ale
nebude vadit, když mu nevysaju krev z jazyka, jako jsi to udělala
ty?“
Bones vypadal pobaveně. „Neboj, nejsi můj typ. Ještě někdo má
připomínky?“
Nikdo se neozval. Bones vstal.
„Nuže, jdeme do laborky, aby mi Don mohl opět načepovat ze
žíly. Vážně, starý brachu, z mé krve jsi nadšený stejně, jako je upír

Stránka 177 z 271

nadšený ze šťavnaté žíly. Skutečně se ve vaší rodině neobjevily
podivné schopnosti, které bys nyní před námi tajil?“
„To není vtipné,“ odpověděl stroze Don, ale také vstal a všichni
jsme se vydali k laboratoři. Zaměstnanci pracující na tomto patře byli
odvoláni, aby Bonese vidělo co nejméně lidí. Vyklizeno bylo také
lékařské patro. Jakmile jsme se tam dostali, Bones se zadíval na
Tatea.
„Připravený? Po první dávce z tebe hodlám vymlátit duši, abych
zjistil, kolik toho zvládneš.“
„Jen do toho,“ odpověděl Tate. „Cat do mě bušila celé roky.
Roky. Kolik času jsi s ní strávil dohromady ty? Půl roku nejvýš?“
Bones ho popadl, bylo jasné, že mu chce způsobit bolest, to
bezpochyby, ale já mu položila ruku na paži.
„Přestaňte! Tate, těch legrácek už bylo dost. A Bonesi, kolik ti je?
Proč ti rovnou nepověsím svoje kalhotky na krk? Až bys zase spustil
žárlivou, mohl bys jimi zamávat na kohokoli, kdo by tě naštval.“
„Jako bys nějaké kalhotky nosila,“ zamumlal Tate.
Strčila jsem do něj. „Ne že by to byla tvoje věc, ale nenosím je
jen do akce!“
Místo aby se pustil zase do Tatea, zadíval se na mě Bones
podivným pohledem ze židle, kterou mu Don přistrčil. Ten zatím
připravil pytlíky na krev a napíchl Bonesovi žílu, jelikož doktor
Lang, hlavní lékař, se odmítl k upírovi přiblížit.
„Kotě, ty pořád lovíš bez kalhotek?“ zeptal se Bones stále s tím
podivným výrazem ve tváři.
„Pokud si hraju na návnadu, pak ano, ale pokud jdu na misi, kde
mám upíra jen najít a zničit, pak ne. Proč?“
Rty se mu zvlnily. „Promluvíme si o tom později,“ zamumlal.
Ztuhla jsem. Tvářil se až příliš podivně na to, aby se nic nedělo.
„Řekni to hned.“
Pět párů očí se na něj s očekáváním zadívalo. Jen Don ani
nevzhlédl. Oči upíral na sáček, který se začal pomalu plnit rudou
tekutinou.
Úsměv na Bonesově tváři byl náhle zářivější. „Jde jen o to, že
můžeš svůj šatník rozšířit, zlato. Ne že bych se za to přimlouval, ale
já jsem samozřejmě předpojatý. To, co jsem ti řekl o kalhotkách… že

Stránka 178 z 271

nemít je vábí upíry mnohem více… nu. Možná jsem si tu pravdu
trochu přikrášlil.“
„Co prosím?“ Nevěřícně jsem otevřela pusu.
Juan věnoval Bonesovi velmi obdivný pohled.
„Ty jsi ji přemluvil, aby celé ty roky chodila bez kalhotek?
Madre de Dios, tak teď jsi na mě udělal dojem. Od tebe se toho můžu
tolik naučit, amigo.“
„Lhal jsi mi!“
Ignorovala jsem Juana a zabodla prst do Bonesovy hrudi, která se
právě otřásala smíchem.
„Kotě, to nebyla přímo lež. Jen drobné přikrášlení pravdy.
Pověděl jsem ti, že upíři nedokážou odolat ženě bez kalhotek, a
někteří to skutečně nedokážou. Například já, pokud jsem v tvé
přítomnosti, mezi ně patřím. A pamatuješ si, jaká jsi před těmi lety
byla? Tak nervózní a upjatá, že jsem neodolal a musel jsem tě trochu
popíchnout. S naprostou upřímností říkám, že jsem netušil, že bys tak
dlouho…“
Hlas se mi chvěl vztekem. „Ty úchylný, zvrácený parchante, jak
jsi mohl!“
„Tohle bylo vážně hnusný,“ souhlasil Tate.
Bones se ke mně se smíchem natáhl, ale já ho plácla po ruce.
„Nedotýkej se mě. Jsi mrtvý muž!“
„To jsem byl dřív, než jsme se setkali,“ souhlasil a stále se křenil.
„Miluju tě, koťátko.“
„Ani to na mě nezkoušej. Uvidíme, jak moc mě budeš milovat, až
ti to oplatím.“
„I poté tě budu milovat,“ zavolal na mě Bones, zatímco jsem
kráčela pryč. „I poté.“
Soucitně jsem pozorovala, jak se Tate chvěje. Z třesoucích se
rukou mu vypadl bílý hrnek s půlpintou Bonesovy krve. Bones držel
Tatea za ramena, dokud mu z očí nezmizela mázdra šoku, nepřestal
se třást a poprvé se nenadechl, aniž by to znělo, jako by se dusil.
„Pusť mě,“ zavrčel Tate ve chvíli, kdy dokázal opět promluvit.
Bones to udělal. Tate se několikrát zhluboka nadechl a pak se
vytřeštěnýma očima zadíval na mě.

Stránka 179 z 271

 „Ježíši, Cat, tohle není stejné jako v jeskyni. Co to sakra v krvi
toho magora je?“
Tu urážku jsem nechala být a odpověděla jen na otázku. „Síla.
Krev, kterou jsi vypil v jeskyni, byla od slabého, v prach se měnícího
upíra, takže se to nedá srovnat. Jsi už v pořádku?“
„Všechno je hlasitější a jasnější.“ Zatřásl se jako pes, co právě
vylezl z vody. „A můj čich! Zatraceně, Juane, ty páchneš. Sprchoval
ses dneska vůbec?“
„Jdi do hajzlu,“ zavrčel Juan rozpačitě. „Sprchoval, ale došlo mi
mýdlo. Netušil jsem, že nám dneska vylepšej nos “
Věděla jsem, jak neuvěřitelné je mít najednou dokonalý čich
upírů. Je to, jako byste se narodili slepí a po letech vám zrak vrátili.
A pak nejste schopni uvěřit, kolik věcí vám za ta léta uniklo.
„Dobře, Juane, jsi na řadě.“
Všichni tři vypili krev a pak jsme se vydali do tréninkového sálu.
Šlo to dobře, ačkoli se chlapům moc nezamlouvalo, že jejich léčbu
má v rukou Bones. Don byl nervózní a viditelně se mu ulevilo, když
dal zmláceného Tatea do kupy a poslal ho pryč po několika
poznámkách konstruktivní kritiky, a dokonce s pochvalou. Tate se
postavil vedle mě a celou událost okomentoval jedinou větou.
„Ten parchant má v pěsti větší sílu než poděIanej nákladní vlak.“
Jen jsem se usmála. „Já vím.“
„Vyškolila jsi je skvěle, kotě.“
V tu chvíli po dávce krve ožil Cooper a Bones se na mě podíval.
„Jsou to bezpochyby ti nejtvrdší muži, jaké jsem kdy potkal,“ řekl
Donovi. „Se silou z mé krve budou stejně mocní jako mladý upír.“
Po těch slovech mě Bones políbil na čelo. Ten lehounký dotek ve
spojení s posledními hodinami, kdy jsem ho sledovala, jak bez košile
tančí smrtící balet s mými muži, ve mně probudil Čistý chtíč. V
podbřišku se mi sevřelo, touha žádala okamžité uspokojení.
Uch, och. Musím odtud okamžitě vypadnout. A to rychle. Než
chlapi ucítí mou vůni.
„Jdu se umýt, jsem zpocená. Já, hm, uvidíme se později,“ řekla
jsem a poté ve snaze zachovat si důstojnost jsem ze sálu prakticky
utekla.

Stránka 180 z 271

 „Kam si myslíš, že jdeš?“ slyšela jsem, jak se ptá Tate ostrým
hlasem. „Jdeš špatně, Bonesi. Mužské sprchy jsou na druhou stranu.“
„Neberu to na vědomí, stejně jako jakékoli další informace, které
mě nezajímají,“ zněla Bonesova posměšná odpověď.
Dál jsem si jich nevšímala a pokračovala až do sprch. Hrábla
jsem do své skříňky, pak za sebou zavřela dveře a rychle ze sebe
stáhla všechno oblečení. Potřebuju studenou sprchu.
A skrz dveře ke mně dolehl Tateův hlas. „To se za něco stydíš,
upíre?“ dobíral si ho.
Bones se jen zasmál. Podle smíchu jsem poznala, že je téměř u
dveří.
„Jen nejsem hloupý. Kde bys teď chtěl být radši ty?“
„Na to neodpovídej,“ slyšela jsem, jak Juan varuje Tatea, a pak
Bones vešel do mé šatny.
To už jsem stála pod proudem studené vody. Když ke mně Bones
stočil pohled, zachvěla jsem se, ale s chladnou vodou to nemělo co
dělat.
„Tady ne. Je to… nevhodné.“
Bones si svlékl kalhoty a skopl boty a mně se zastavil dech.
Přistoupil ke mně, natáhl ruku ke kohoutku a přehodil vodu ze
studené na teplou.
„Kašlu na ně,“ odpověděl a poklekl přede mnou. Na břiše mě
pohladil jeho dech. „Chci tě, koťátko, a ty chceš mě.“ Ucítila jsem,
jak jeho jazyk putuje po mém břiše dolů. „Na tom jediném mi
záleží.“
Zaťala jsem mu prsty do ramen, kolena pode mnou poklesla a
jakékoliv další starosti jsem hodila za hlavu. Padala na nás voda
horká jako krev v mých žilách.
„Nedokážu stát,“ zalapala jsem po dechu.
„Podržím tě,“ přislíbil hrdelním hlasem.
Uvěřila jsem mu.
Když jsme dorazili o hodinu později za mými muži, tvář jsem
měla rudou sexem, teplem ze sprchy a pohledem, který po mně hodil
Tate, když jsem vešla do kanceláře. Čekal tam na mě. Bones se na
Donovu žádost ještě jednou zastavil v laboratoři, aby daroval další
krev.

Stránka 181 z 271

 „Kriste, Cat, tos nemohla chvíli počkat, než jsi s ním vlezla do
rakve?“ zeptal se Tate a znechuceně potřásl hlavou.
Jak rychle mi dokázal zničit dobrou náladu. „Tak za prvé, není to
tvoje věc, a za druhé, jak víš, že jsme jenom nemluvili?“ Nemluvili,
ale o to tu nešlo.
Tate si neurvale odfrkl. „Mám smysly na steroidech, pamatuješ?
Nejen že jsem tě slyšel – teď ho z tebe i cítím. Čpíš jeho smradem, a
to dokonce i po sprše.“
Bože, jak jsem mohla být tak pitomá? Jistě, léta jsem byla zvyklá,
že jsem jediná se supersmysly.
„Tak se vrátím k bodu jedna. Není to tvoje věc.“ Nehodlám se
před ním ošívat rozpaky.
Znovu si odfrkl, ale tentokrát to znělo hořce. „Jo, je mi to
naprosto jasné.“
Chtěla jsem poznamenat ještě něco zlomyslného, ale bolest v jeho
očích mě zarazila. „Tate. Nechci ti ublížit ani nechci nic dokazovat.
Co se stalo mezi mnou a jím, s tebou nemá co dělat.“
A jako na zavolanou vešel Bones do dveří. Tate kolem něj prošel,
aniž by se na něj jen podíval, poslední slova mi řekl na odchodu.
„Ty mi možná nic dokazovat nechceš, ale on ano. Kalhotky mu
kolem krku věšet nemusíš – už z dálky voní tebou.“
„Připravena, zlato?“ zeptal se Bones a Tateův komentář
ignoroval.
„Mluví pravdu?“ Nechtěla jsem to nechat být, ačkoli odpověď
jsem mohla odhadnout.
Bones se na mě vážně zadíval. „Částečně. Chci tě každou
vteřinou, a ty víš, jak boj dokáže rozproudit krev. Napadlo mě někdy,
že bych mu v tom vymáchal nos? Ano. Pokud jde o tebe, bude lepší,
když iluze ztratí hodně rychle. Ale jednal bych jinak, kdybychom tu
byli sami? Samozřejmě že ne. Nemohu se tě nabažit.“
„Nebudeme to mít snadné,“ zabručela jsem, když jsme vykročili
k východu.
Bones pokrčil rameny. „Nic, co za to stojí, není jednoduché.“

Stránka 182 z 271

 28. kapitola
Další den měl Bones napilno, svolával své lidi nejen ze Států, ale
z celého světa. Chtěl je mít poblíž, až řekne Ianovi, že mě našel a má
i rukojmí. Také si přál, abych zůstala v jeho domě, zatímco on zajel
ke mně domů nakrmit kočku, která vůbec nebyla nadšená, že jsem ji
nechala víc než dva dny samotnou. Druhý den ráno jsme se probudili
v deset, na nás oba až děsivě brzy, a zamířili rovnou na základnu.
„Říkala jsi, že držíte v zajetí upíry, je to tak, kotě?“ zeptal se,
když jsme dorazili.
„Ano, tři, proč?“
V zamyšlení si jazykem vyboulil zevnitř tvář. „Možná budou
užiteční. Chci je vidět.“
Do podzemního patra, kde jsme věznili upíry, nás doprovodili
Tate, Juan a Cooper. Když Bones vešel, strážní odvrátili oči. Od
Dona měli instrukce nijak nezasahovat, ale žádný z nich dosud
neviděl nespoutaného upíra jen tak volně pobíhat kolem. Bylo
naprosto zřejmé, jak nepříjemné jim to je.
„Tady držíme Rejpala,“ uvedla jsem a stáhla na stranu roletu, za
níž se objevil upír v cele. Roleta byla stažená, jen pokud byli strážní
bezpečně z dohledu upírů. Jelikož ale byli Tate, Juan i Cooper
napumpovaní Bonesovou krví, mohli se na stvůru bez obav podívat.
„Jmenuje se Dillon, nebo tak to nám alespoň řekl. Má asi třicet, tedy
v nemrtvých letech.“
Dillon vykulil modré oči při pohledu do Bonesových chladně
hodnotících hnědých. Bones přikývl na znamení, že můžeme přejít k
dalšímu.
„Tady je Jack, ale říkáme mu Piskloun. Má pisklavý hlas, proto ta
přezdívka. Řekla bych, že má tak šedesát, sedmdesát. Dostali jsme ho
na baseballu. Rád upíjel z prodavaček piva na stadionech.“

Stránka 183 z 271

 Šedesát nebo sedmdesát bylo myšleno v nemrtvých letech, ale od
jeho lidských let se to moc nelišilo. Jack byl malý, vrásčitý a vypadal
křehce. Do chvíle, než se vám pokusil rozpárat krk.
„A tady…“ zvedla jsem poslední roletu. Za ní se objevila
blonďatá upírka, kterou jsem chytila před několika měsíci, je
Sluníčko. Její pravé jméno neznáme, nikdy nám ho neřekla.“
Ve chvíli, kdy Sluníčko vzhlédla, okem sotva postřehnutelnou
rychlostí vyrazila z lůžka a přitiskla se ke sklu.
„Bonesi! Jak ses sem dostal? No to je fuk, prostě je zabij a pusť
mě ven!“
„Belindo, rád tě zase vidím,“ uchechtl se Bones. „Je mi líto, že tě
zklamu, nepřišel jsem tě zachránit.“
„Ty ji, znáš?“ zeptala jsem se hloupě, jelikož odpověď byla
zřejmá.
Přejela rukou po skle. „Jak tohle můžeš říct po tom všem, co jsme
pro sebe znamenali.“
Ztuhla jsem, ale Tate se s tím nepáral. „Tys šukal se Sluníčkem?“
Zabodla jsem do Bonese oči a čekala na odpověď.
„Až na pár dobrých šukaček jsme jeden pro druhého nic
neznamenali, Belindo,“ odpověděl Bones otevřeně.
Sevřela jsem ruce v pěst. Přála jsem si, abych ji zabila, ne
uvěznila.
Juan řekl Španělsky něco, čemu jsem nerozuměla, a k mému
údivu mu Bones stejným jazykem odpověděl. Ať si řekli cokoli, Juan
se rozesmál.
„To je sprostý,“ odsekla jsem. Já se rozhodně nebavila. A nějak
jsem tušila, že Sluníčkový – tedy Belindiny – zuby neprobírají.
Vůbec poprvé jsem se na ni podívala jako na ženu, a vůbec se mi
nelíbilo, co jsem viděla. Belinda byla krásná, a to bez špetky make-
upu. Měla dlouhé blond vlasy, podle kterých jsme jí dali přezdívku,
velká ňadra a nad oblými boky vosí pas. Chrpově modré oči
zvýrazňovaly plné růžové rty. Kterými Bonese líbala…
„Promiň, kotě,“ omluvil se Bones a přeskočil zpátky do
angličtiny.
Juan mě poplácal po zádech. „Mluví Španělsky lépe než já,
queridct.“

Stránka 184 z 271

 „Očividně o něm hodně věcí nevím “ zavrčela jsem nebezpečně.
Tate skryl smích pod kašlem.
Bones se otočil zpátky na Belindu. „Přestaň na mě dělat oči.
Pokud jsi tu, pak jen proto, že ses ji pokusila zabít “ Pokývl na mě.
„Takže se pro mě za mě klidně můžeš proměnit v prach. Nicméně
tvůj pobyt tady by mohl být příjemnější za dvou podmínek. První z
nich se týká překrásné ženy po mém boku. Musí to odsouhlasit. Ta
druhá podmínka zahrnuje tvou naprostou spolupráci, jinak se
postarám, abys ošklivě a dlouho umírala. Je vše jasné?“
„ Belinda přikývla a ustoupila od skla. Zatáhla jsem roletu,
jelikož jsem se na ni už nemohla ani podívat.
„Hlasuju pro ošklivou a dlouhou smrt,“ řekla jsem, jakmile jsem
odstoupila od rolety. Když jsme opustili patro s upíry, pustila jsem se
do Bonese.
„Tak ty a ona? Fuj“
Mí tři kapitáni sice šli kus za námi, ale s jejich vylepšeným
sluchem to bylo stejně jedno. Bones si překřížil paže na hrudi a
rezignovaně si povzdechl.
„Kotě, stalo se to dřív, než jsem tě poznal. Nic to neznamenalo.“
To jsem sice chápala, ale stejně. Bylo mi hůř, než když jsem se
seznámila s Bonesovou další bývalou milenkou, Franceskou. Ta nám
alespoň pomáhala dostat toho grázla, co upírům vozil jídlo až do
domu s hlavním chodem v podobě vyděšených mladých žen.
Belinda, kterou jsem poznala, když si mě její spolubydlící dovezla
domů s plánem, jak si dá s kamarádkou večeři ve dvou, neměla
zájem nikoho zachraňovat.
„Pro ni to očividně něco znamenalo.“
Bones pokrčil rameny. „Tak ji zabij, když ti to udělá dobře.
Rozhodně ti to nebudu otloukat o hlavu, je mi to jedno. Pokud si
přeješ, udělám to sám.“
To mě zarazilo. Z výrazu jeho tváře bylo jasné, že to myslí vážně.
On by ji skutečně zabil, nebo se jen netečně díval, jak bych ji zabila
já.
„Nevraždím lidi ze žárlivosti.“ Alespoň zatím ne. „Dobře. Budu
za dospělou, ačkoli z pomyšlení, že jsi s ní někdy byl, se mi chce
něčím praštit. Tak dobře. Co máš v plánu?“

Stránka 185 z 271

 Ve výcvikovém sálu jsme se sešli s Juanem, Tatem a Cooperem.
Neměli na sobě plnou výzbroj, kterou tvoří neprůstřelná vesta,
pružný postříbřený chránič krku (který jsem navrhla po Daveově
smrti) a automatická nebo poloautomatická zbraň se stříbrným
střelivem v zásobníku. Ne, měli oblečené bavlněné tepláky a tričko,
to, co naši lidé obvykle nosili na cvičení.
Až na to, že tentokrát nešlo o obvyklé cvičení, a to ani podle
našich vlastních měřítek. Po mém boku držel Bones v železném
sevření Belindu. Don, v bezpečí vyhlídkové kabiny, nás pochmurně
pozoroval. Náš nápad se mu nezamlouval. To ani mně, ale rozhodně
kvůli tomu nebudu ignorovat klady, jaké přináší.
„Chlapci, jste připraveni?“ zeptala jsem se.
Hlas jsem měla klidný, nedala jsem najevo, že mi žaludek plave
jako na vodě. Všichni tři muži přikývli.
„Tak si každý vezměte nůž. Jen jeden.“
Uposlechli a přistoupili k boxu, ve kterém jsme měli ledabyle
naházené nože. Podívala jsem se na Bonese. Krátce přikývl a pak se
sklonil k Belindinu uchu.
„Pamatuj si, co jsem ti říkal,“ řekl tichým, ledově chladným
hlasem.
Pak ji pustil a ona se na mé muže vrhla jako tasmánský Čert.
Rozprchli se po sále rychlostí, která byla pro ně ještě minulý týdnem
pouhým snem. Nyní byli ale plní Bonesovy krve, takže se jejím
prvním výpadům dokázali vyhnout. Tate se dostal za Belindu a vrhl
jí do zad nůž. Zabořil se až po jílec v místech, kde by při útoku
zepředu měla srdce. Belinda se k němu otočila, zatímco já Tatea
pokárala.
„Tohle se hodí, pokud bychom jí chtěli zabít, ale já vám řekla,
abyste to vzali jako trénink na Ianovy muže. Pokud budou mrtví,
přijdu o rukojmí, o nichž s ním budu moct vyjednávat.“
Tate se zatvářil rozpačitě. „Promiň,“ zamumlal. „Zvyk.“
Belinda si vytrhla nůž ze zad a hodila ho Tateovi k nohám.
„Kreténe,“ zavrčela na něj.
Bones se na mě vědoucně zadíval. „Zde vidíš, proč jsem trval na
ocelových nožích místo stříbrných. Věděl jsem, že jeden z nich určitě
zpanikaří a pokusí se ji místo zadržení zabít.“

Stránka 186 z 271

 Bylo mi jasné, že čelit upírovi jen s jednou zbraní je opravdu
velký zápřah na nervy, ale Tate i ostatní museli ovládnout emoce.
Nejen že by se bez rukojmích opravdu blbě vyjednávalo, ale pokud
Ianovy muže zabijeme, pak bude ještě neústupnější.
„Tvým úkolem je zajmout Belindu, ne ji zabít,“ řekla jsem ostře.
„Jestli to nezvládneš, tak můžeš na misi zapomenout. Tečka.“
„A pokud mě do hodiny nezajmete,“ zavrněla Belinda, „pak si
jednoho z vás vychutnám. Hmmm, čerstvá krev. Tu jsem neměla už
více než rok.“ Olízla si rty a mé muže sjela toužebným pohledem,
který se sexem neměl nic společného. Juan polkl. Tate o krok
ustoupil. Dokonce i obvykle klidný Cooper vypadal nesvůj. Tohle
pro ně byla novinka.
„Tady máte motivaci,“ řekla jsem chladně. „Kdo bude za hodinu
spokojenější? Vy, pánové, nebo Belinda?“
Belinda vycenila tesáky a vrhla se na ně. Tentokrát si vyhlédla
jen jednoho a šla po jeho nohách. Juan o ni neustále zakopával.
Vstal, ale Belinda byla rychlejší. Tesáky měla u jeho hrdla dřív, než
ji ze sebe stihl shodit.
Napjala jsem se, připravená se sama vrhnout do souboje, ale
Bones mě chytil za paži. V tu chvíli skočili na Belindu Cooper a
Tate. Cooper ji chytil za vlasy a trhl jí hlavou dozadu, Tate ji do ní
kopl silou, jaká by normálnímu člověku zlomila vaz.
Belindě trvalo krátkou chviličku, než se oklepala. Ale jen
chviličku. Pak se natáhla vzad a hodila Coopera přes sebe tak tvrdě,
až dopadl o dobré čtyři metry dál.
„Ať si s tím poradí,“ řekl Bones tiše. „Nemůžeš je chránit věčně.“
Stiskla jsem čelisti. Ano, Bones sice pohrozil Belindě strašlivým
trestem, pokud překročí mez a někoho z nich zabije, ale to mi
mrtvého vojáka nevrátí. Bones si nemyslel, že je tak pitomá, aby to
zkusila. Já si tak jistá nebyla. Jistě, jeho logika je nepopiratelná.
Belinda je průměrně mocná upírka, a pokud si mí chlapi neporadí s
ní, pak si neporadí ani se žádným z Ianových mužů. Nad zkoušku
tesáky není, pomyslela jsem si chmurně. No tak, chlapi, ať na vás
můžu být hrdá. Dostaňte tu blonďatou kozatku.
Tate s Juanem Belindu obstoupili, zatímco Cooper vstal a otřepal
se. Z rány na čele mu tekla krev. V očích Belindy zazářil hlad.

Stránka 187 z 271

Zadívala se na Juana, usmála se a pak si roztrhla triko. Její plná ňadra
podprsenka před zraky mužů nechránila.
Juan od ní v tu chvíli nedokázal odtrhnout pohled a na okamžik
zaváhal. Nic jiného Belinda nepotřebovala. Vrhla se po něm a udeřila
ho pěstí do tváře. Juan obrátil oči v sloup a padl na zem. Tate se k ní
rozběhl, ale ona mezitím dostihla Coopera. Vrazila mu pěst do
břicha, on s heknutím padl na kolena a její jazyk mu olízl krvavou
stopu na čele.
„Předkrm,“ zamumlala, zvedla Coopera, jako by byl pouhou
hračkou, a hodila ho na Tatea, který už byl téměř u nich. Oba muži
padli na jednu hromadu.
Vycenila jsem zuby. Bones mě chytil za ruku a stiskl. Věděla
jsem, na co myslí. Musíme vymyslet plán B, jak dostat Ianový muže,
protože tahle upírská Betty Boop jim právě natrhla prdel, i když měli
přesilu tři na jednu. Tedy dva na jednu, protože Juan odpadl. Jen
počkejte, až ho do rukou dostanu já. Nechat se vyvést z míry
kozama. Juan si bude vroucně přát, aby se neprobudil.
O padesát minut později lil z Tatea a Coopera pot, Juan se právě
probouzel a Belinda v poutech nebyla. Och ano, Tateovi a Cooperovi
se ji několikrát podařilo chytit, ale nikdy ne tak pevně a tak dlouho,
aby ji úspěšně předali Bonesovi, což měli za úkol. Žaludek se mi
sevřel. Kdyby bylo citem mise pár upírů zabít, pak by mí muži uspěli
několikrát. Ale oni ji nedokázali přemoci, jen aby ji zároveň spoutali.
Do prdele. Dnešek bude mít dva špatné důsledky a jeden z nich
přichází hned teď.
Belinda se usmála a vycenila přitom tesáky. „Vyhrála jsem, tudíž
mi náleží odměna. Pokud tedy nejsi lhář, Bonesi
Bones si založil paže na hrudi a tvrdě se na ni zadíval. „Řekl
jsem, že svou odměnu dostaneš. Neřekl jsem ale kdy.“
Belinda ho začala proklínat, když ji Tate k mému údivu přerušil.
„Ať je to za námi,“ řekl krátce a přikročil – nebo spíš přivrávoral
– k ní.
Vytřeštila jsem oči. „Tate…“ začala jsem.
„Ne,“ přerušil mě. „Zklamali jsme tě, Cat. Myslíš, že její kousnutí
bude bolet víc než to?“

Stránka 188 z 271

 V jeho hlase zazněla syrovost, před kterou jsem se musela
odvrátit. Chtěla jsem mu říct, že to nebyla jeho chyba, že i přes
dodatečnou sílu z Bonesovy krve je pořád jen člověk, a Belinda ne.
Zabít upíra je mnohem jednodušší než ho zajmout, a to i pro mě. Don
by jinak měl žalář plný nemrtvých. Ale věděla jsem, že kdybych
tohle všechno Tateovi řekla, cítil by se jen hůř, a tak jsem mlčela.
Předstírala jsem, že mě fascinuje zeď na druhé straně sálu.
„Kdo říká, že chci právě tebe?“ řekla Belinda pohrdavě.
„To je jedno. Máš tu mě,“ odpověděl tvrdě Tate. „Znáš pojem
posloupnost velení, pijavice? Z nás tří mám nejvyšší hodnost, takže
buď dostaneš mou žílu, nebo žádnou.“
Překvapeně jsem zamrkala. Bože, jako by Tate trval na tom, že tu
kulku, nebo v tomhle případě kousnutí, schytá právě on. To z něj
dělalo tak skvělého velitele. Svým povinnostem se nikdy nevyhýbal.
Spíš než viděla, jsem Belindin úsměv vycítila. „Tak tedy tvou.
Pojď sem.“
„Ne tak rychle,“ ozval se Bones, když jsem se otočila. „Jen ze
zápěstí, Belindo. Z krku ne.“
Hodila po něm kukučem, který byl hrozivý a svůdný zároveň,
„Ale já to mám radši z hrdla.“
„To máš zatracenou smůlu,“ opáčil Bones chladně. „Ještě jedna
námitka, a nedostaneš nic.“
Chystala jsem se říct to samé. Rozervaná paže není tak smrtelné
zranění jako hrdlo v případě, kdyby Belinda porušila slib, že se bude
chovat slušně. I když vypadala, že se Bonese dost bojí a uvěřila, že
pokud slib nedodrží, tak se více než postará o to, aby svého činu
litovala. Což jí nejspíš bylo z jeho pověsti jasné. Také proto Bones ze
tří našich upírů vybral právě Belindu. Ti zbylí dva ho neznali, takže
netušili, že by do puntíku vyplnil, co řekl. Belinda ano. Až příliš na
to, aby se mi to zamlouvalo, ale s tím holt nic nenadělám,
Když došla k Tateovi, usmála se. Stále měla na sobě roztrhané
triko, pod cáry se jí pohupovala nahá ňadra. Tateův tep byl mnohem
rychlejší, než je obvyklé, a pořád zrychloval, ale nejspíš to mělo víc
společného s blížícím se kousnutím než s výhledem na Belindiny
airbagy.

Stránka 189 z 271

 „Neboj se, hezounku, bude se ti to líbit,“ zavrněla a naposledy si
olízla tesáky.
Tate zavrčel: „Na to nesázej ani svůj nemrtvej život, mrcho.“
Belinda se jen zasmála. Tiše, hrdelně a vědoucně. „Ale ano,
bude.“ A pak Tateovi zabořila ostré tesáky do předloktí.
Roztřásl se a srdce se mu rozbušilo ještě víc. Stiskl rty, ale
předtím tiše, téměř překvapeně zasténal. Belinda polkla a sála dál.
Tateovy oči se na vteřinu zavřely, než je prudce otevřel. A zadíval se
na mě.
Byly to jen pouhé vteřiny, ale zdálo se to mnohem delší. Tateovy
indigové oči na mě upíraly stejně intenzivní pohled jako tu noc, kdy
se opil a vyznal se ke svým citům vůči mně. Věděla jsem, že vnímá,
jak mu žilami proudí to opojné teplo. Omamné a svůdné teplo, které
popíralo veškerou logiku. Nestává se to pokaždé, když upír někoho
kousne. Z první ruky jsem věděla, že po boji může upíří kousnutí
zatraceně bolet. Když ale upír nechce, aby oběť trpěla – pak to
nebolí. Ani trošičku.
„To stačí,“ řekl Bones ostře.
Belinda se pomalu odtáhla a z tesáků si slízla poslední kapičky
krve. Tate se nepohnul. Jen na mě zíral, jako bych sama najednou
nabyla moci nemrtvých a zhypnotizovala ho.
„Uzavři rány,“ nařídil Bones Belindě. Tate se ani nepokusil krev
tekoucí mu po paži setřít.
Belinda si tesákem natrhla palec a přiložila ho na Tateovy ranky.
Ve vteřině se uzavřely.
„To proto s ním toužíš zůstat, Cat?“ zeptal se po chvíli Tate a
ignoroval všechny a všechno kolem sebe.
Ta otázka mě zarazila, ale Bones se jen usmál a ukázal mu špičky
tesáků.
„Tomu bys rád věřil, že, kamaráde?“
„Tate, jak tě něco takového vůbec napadlo?“ dostala jsem ze
sebe.
„Netrap se tím, zlato,“ řekl Bones lehce, na rtech mu stále
pohrával úsměv s náznakem upířích zubů. „Je mí jedno, jaké lži si
vymyslí, aby se utěšil za nocí, kdy je v posteli sám a ty jsi se mnou.
Belindo, tvůj čas vypršel. Zpátky do cely.“

Stránka 190 z 271

 Bez jediného dalšího slova jsme odešli. Belinda si cestou do
nižšího podlaží a do vězení spokojeně olizovala rty.

Stránka 191 z 271

 29. kapitola
Tate, Juan a Cooper trénovali s Belindou každý den. Na svou
žádost, ne na mou. Odmítli se smířit s tím, že ji nedostali, a byli
odhodIaní aktivně se podílet na zajetí Ianových mužů. Nelíbilo se mi
to, ale Tate byl v tomhle neústupnější než v čemkoli předtím. Belindě
to bylo jedno. Ačkoli jsme jí od té doby čerstvou krev nedopřáli,
mohla alespoň každý den ven z cely a dostávala také vždy extra
sáček s krevní plasmou za spolupráci. Navíc myslím, že se jí líbilo
Jak frustrovaní z toho, že se jim jí nedaří dostat, jsou – alespoň
zpočátku.
Po čtyřech dnech ponižování se začali chlapi zlepšovat
Několikrát, se jim podařilo bodnout Belindu do hrudi tak, že by ji
lehké otočení čepelí v případě stříbrného nože dostalo.
A to, jak jsem věděla, stačilo, aby začal jakýkoli upír doopravdy
spolupracovat. Za týden by mohli být dostatečně zkušení, aby Bones
mohl Ianovi zavolat, že mě našel a drží rukojmí. Pak dám zelenou
druhému plánu. Tomu, o kterém jsem Bonesovi neřekla a který
zahrnuje mého otce. Ó ano. Na to se těším.
V úterý jsme jeli na letiště vyzvednout jednoho z Bonesových
lidí. Měl přiletět z Londýna a byl to také první upír, kterého Bones
přeměnil. Občas mi upíří hierarchie připomíná film Kmotr. Na tripu.
„Kotě, nezeptala ses mě a máme už jen málo času, ale musíš
vědět, koho vyzvedneme.“
Právě jsme dorazili do té části příletové haly, kde lidi čekají na
odbavené pasažéry. S tím, jak se dnes hlídá bezpečnost na letištích,
jsme se ani dál dostat nemohli, pokud Bones nechtěl rozsvítit své
zelené semafory.
„Další stará žhavá známost?“ zažertovala jsem.
Bones se nezasmál. „Dá se to tak říct. Ano.“
Tak na tuhle legraci mi chybí gin. „Skvělé. Už se těším, až se s ní
seznámím.“

Stránka 192 z 271

 „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že když jsem byl ještě člověk,
jedna z mých klientek mi zachránila život, protože přesvědčila
soudce, aby mě za kapsářství poslal místo na šibenici do Austrálie?
Nu, tou ženou byla Annette. Když jsem se pak už jako upír vrátil do
Londýna, hledal jsem ty, kteří se ke mně chovali vlídně. Madam
Lucille, majitelka nevěstince, kde jsem vyrostl, byla v té době už po
smrti, stejně jako většina prostitutek, s nimiž jsem tam bydlel, ale
Annette byla naživu. Nabídl jsem jí tento život, a ona přijala. A ji tu
také nyní vyzvedneme.“
Sakra. Už teď jsem ji nenáviděla, a to jsme se zatím ani
nepoznaly. Takhle hluboko jsem dodnes neklesla.
„A také u nás zůstane na noc. Jak příhodné.“
Bones mě vzal za ruku. „Netrap se tím. Pro mě jsi ta jediná, kotě.
Věř tomu.“
O chvíli později se vzduch naplnil energií. „Je tu,“ informoval mě
celkem zbytečně Bones.
Směrem k nám kráčela žena s tak dokonalou elegancí, jakou
vládnou pouze upíři. Z jejích chladných patricijských rysů křičela
aristokracie a světlá pokožka jí úchvatně zářila. Proč nemůže být
ošklivá? Napadlo mě jako první. Vypadá jako kříženec Marilyn
Monroe a Susan Sarandonově.
Okamžitě na mě upřela oči barvy šampaňského a v tu chvíli jsem
věděla, že máme něco společného. Ani jí jsem se nezamlouvala.
„Crispine, doufám, že mě po tom dlouhém letu políbíš.“
Mluvila čistým britským přízvukem vyšší třídy. Měla na sobě
elegantní, námořnicky modrý kalhotový kostýmek a vsadila bych se,
že její boty stály tolik, kolik bylo na mém posledním výplatním šeku.
Jen z pohledu na ni jsem se cítila, jako bych měla šmouhu na tváři
nebo kousek jídla mezi zuby.
„Ale jistě,“ odpověděl Bones a otřel se jí rty o obě tváře. Gesto
mu oplatila a mě přitom sjela pohledem, po kterém jsem se cítila tak
bezvýznamná, jak to také úsměvem zamýšlela.
Otočil se ke mně. „Tohle je Cat,“ představil mě.
Napřáhla jsem k ní ruku. Potřásla mi s ní s ladností dámy a svou
bledou, jemnou ručkou mě na chvilku stiskla.
Och ano, byla mocná. Ne tak jako Mistr, ale jistou mocí vládla.

Stránka 193 z 271

 „Tak moc mě těší, že tě konečně poznávám, drahá. Doufala jsem,
že tě Crispin nalezne.“ V útěše mu přejela prstem přes tvář.
„Chudáček drahý, tak moc se obával, že tě potkalo neštěstí.“
Bylo to definitivní. Nenáviděla jsem ji. Bylo od ní tak laskavé, že
mi připomněla, jak mizerně se kvůli mně léta cítil. Kde je stříbrná
dýka, když ji potřebujete?
„Jak vidíš, Annette, našel mě živou a zdravou.“ Na důkaz jsem
zvedla jeho ruku ke rtům a políbila ji.
Úsměv jí ztuhl. „Každou chvíli by mi měli přivézt zavazadla.
Crispine, co kdybys přistavil auto ke vchodu? My se s Cat zatím
postaráme o mé věci.“
Přede mnou teď stály dva možné scénáře a ani jeden se mi
nezamlouval – mám s ní zůstat o samotě, nebo navrhnout, že přivezu
auto, čímž by s ní o samotě zůstal Bones? Vybrala jsem si to první,
bylo to snesitelnější, a Bones odešel pro auto.
Annette s sebou přivezla hodně tašek, které na mě vršila, jako
bych byla mula, zatímco švitořila poznámky, z nichž čišela nenávist.
„Máš tak úchvatnou pokožku. To musí být určitě tím
venkovským vzduchem. Crispin mi pověděl, že jsi žila na farmě.“
Jako zvíře, říkal její úsměv.
Než jsem odpověděla, hodila jsem si na rameno další těžkou
tašku. Bože, co v tom má? Cihly?
„Měli jsme třešňový sad. Ale těžko to mělo vliv na mou pleť. Víc
se o to zasloužil upír, co znásilnil mou matku.“
Zamlaskala. „Věru, jen těžko jsem Crispinovi uvěřila, když mi
pověděl, co jsi, ale pokud s někým strávíš dvě staletí, pak mu prostě
musíš věřit.“
Dobrý tah. Jen mi řekni, jak dlouho jsi s ním byla. Jako bych to
dávno nevěděla. Ale tuhle hru na podpásovky můžou hrát i dva.
„Nemůžu se dočkat, až mi o sobě vše povíš, Annette. Bones se o
tobě vůbec nezmínil. Jen mi řekl, že když byl ještě člověk, párkrát jsi
mu zaplatila za sex.“
Zvlnila rty. „Jak okouzlující, že ho nazýváš nepravým jménem,
které si osvojil. Všechny jeho nové známosti mu tak říkají.“

Stránka 194 z 271

 Známosti? Stiskla jsem zuby. „Tak se mi představil, když jsme se
prvně poznali. Jsme tím, kým se staneme, ne tím, kým jsme byli na
počátku cesty.“ On už není tvá hračka do postele, je to jasné?
„Vskutku? Já vždy věřila, že se lidé nikdy doopravdy nezmění a
zůstanou, kým vždycky byli.“
„Tak to uvidíme,“ zamumlala jsem.
Záda se mi prohýbala pod jejími taškami. Vydaly jsme se k
východu. Šla jsem za ní a pořádně si ji prohlédla. Blond vlasy s
měděnými odlesky zdůrazňovaly broskvovou pleť. Byla kypřejší a o
dobrých deset centimetrů menší než já s mým metrem sedmdesát.
Kdyby byla člověk, tipovala bych ji na plus minus pětačtyřicet. To jí
ale nijak neškodilo, protože z ní vyzařovala zralá smyslnost, vedle
které by jakákoli mladá dívenka připadala mužům jako nudné mrhání
časem.
Bonesovi stačil jeden pohled na mě prohýbající se pod všemi
Annettinými zavazadly, aby přispěchal na pomoc. „Proklatě,
Annette, měla jsi mi říct, kolik tašek s sebou bereš! “
„Och, odpusť mi, Cat,“ zavrněla Annette falešnou omluvu. „Jsem
navyklá, že se mnou vždy cestuje poskok.“
„To nevadí.“ Držte mě. Poskok! Kdo si sakra myslí, že je?
Konečně jsme všechny kufry naskládali do auta a vyjeli.
„Kdy dorazí zbytek našich lidí?“ zeptala se a pohodlněji se
usadila na sedadle. Jeli jsme v novém autě, mé volvo Max znal.
Tohle bylo nadupané BMW. Později se Bonese zeptám, kde ho vzal.
„Dnes a zítra. Do pátku bychom měli být všichni.“
Annette popotáhla, ale od rýmy to určitě nebylo. „Zajímalo by
mě, Crispine, jak se Belinda dostala do Catina zajetí? Neviděla jsem
ji od tvých narozenin před šesti lety. Nebo před pěti?“
„Upadla do zajetí, jelikož se přidala ke skupině, která si domů
ráda vodila živé jídlo“
V jeho hlase zazněl chladný podtón, který mě zatahal za uši,
ačkoli Annette se potutelně usmála.
„Jak hrozné. Musela se skutečně velmi změnit. Vždyť uplynulo
teprve pět let od doby, kdy jsme byli my tři spolu.“

Stránka 195 z 271

 Bones se na ni zadíval ve zpětném zrcátku, zatímco já se snažila
přeložit si „my tři jsme byli spolu“. Vsadila bych se, že čaj si
nedávali. A před pěti lety byl Bones se mnou.
„Odpověz na otázku, miláčku. Je to šest, nebo pět let, kdy jste
spolu vy tři šukali? Víš, Annette, Bones mi už řekl, že spal s
Belindou, ale díky za informaci, že ses také zúčastnila.“
Bones zastavil u krajnice a otočil se dozadu na Annette.
„Tohle tolerovat nebudu, Annette,“ řekl. „Jak vidíš, ona už dávno
ví o tom, co tu tak nápadně naznačuješ, a nevím, proč jí to musíš
předhazovat. Také víš, že se to stalo před osmi lety, dřív než jsem ji
poznal, a budu ti vděčný, když ji nadále nebudeš bavit dalším
vzpomínáním.“
Zněl tak nasraně, jak já se cítila. Annette se na mě podívala a pak
s hranou nevinností povytáhla obočí.
„Omlouvám se. Nejspíš za to může ten dlouhý let, že jsem se
zapomněla.“
„Kotě,“ podíval se Bones na mě. „Stačí ti to takhle?“
Ne, nestačilo a nejradši bych Její Výsost i s kufry naházela do
škarpy, ale to by nebylo dospělé.
„Myslím, že jednu vzpomínku na vaši malou ménage á trois
zvládnu, ale aby bylo jasno, Annette, na jakoukoli trojku nás tří
můžeš zapomenout.“
„O tom bych si nedovolila ani snít,“ ujistila mě. Ve zpětném
zrcátku jsem viděla, jak se jí zaleskly oči. Och, my dvě spolu
vycházet nebudeme. Na to bych vsadila život.
Po zbytek cesty už k žádnému incidentu nedošlo. K mé úlevě si
Annette domluvila na další noc jiné ubytování. Bones měl v plánu
sdělit Ianovi, že mě našel, až příští týden, a týden na to předstírat
také, že zajal tři mé velitele. A někde uprostřed myšlenek na Iana, na
bezpečí mých mužů i na fakt, že se mě otec snaží zabít, se mi před
očima zjevovaly představy Annette, Belindy a Bonese, jak si hrají na
nahatý preclík. Ať táhne k čertu. Na tohle jsem v tuto chvíli vážně
myslet nepotřebovala.
Annette plán zahrnující falešné zajetí mých mužů fascinoval.

Stránka 196 z 271

 „Pouzí lidé? A dobrovolně vkráčejí Ianovi do chřtánu? Och,
Crispine, musíš mě s nimi seznámit. Mohli bychom je dnes večer
pozvat na večeři.“
„Jen doufám, že má na mysli večeři se skutečným jídlem na
stole,“ zamumlala jsem.
„Ach, Cat, přesně to jsem myslela. Nemůžeme přece sníst naši
návnadu, že?“ zachichotala se.
Bones se na mě podíval. Pokrčila jsem rameny. „Není to tak
špatný nápad. Ať se seznámí. Možná by pak nebyli tak nervózní, až
by došlo na armádu temnot.“
„Jak si přeješ. Mně je to jedno. Pokud budou souhlasit, pak je
vyzvednu při cestě za Rodneym. On je dnes večer také naším
hostem.“
„Rodney? Ten ghúl?“ Jak málo pro mě mé lidství teď asi muselo
znamenat, když jsem byla nadšená z pomyšlení, že toho masožravce
znovu uvidím, a to i přesto, že nám to trochu komplikuje večerní
menu? „Och, toho mám ráda. Nikdy se nenaštve, ať ho má matka
urazí, kolikrát chce.“
Bones se na mě úkosem usmál. Právě odnosil všechny Annettiny
kufry k ní do ložnice. Ona zatím seděla u kuchyňského stolu a
usrkávala čaj. Já seděla na pohovce s vysokou sklenicí ginu a toniku,
která byla už téměř prázdná.
„Počkat.“ Nerada jsem to vytahovala před královnou čubkou, ale
šepotem bych si moc nepomohla. „Je… tedy, naposled, když jsme se
viděli… nenávidí mě?“
To v Rodneym domě jsme byli, když jsem tehdy před lety Bonese
opustila. Oni dva šli do města na pochůzky a nebylo pochyb, že když
se vrátili a dům byl prázdný, muselo dojít k přinejmenším velmi
nepříjemné scéně.
Bones se posadil vedle mě a vzal mi sklenici z rukou.
„Samozřejmě že k tobě necítí nenávist. Velmi rozzlobený byl na
Dona za to, že ti vyhrožoval, ačkoli tehdy jsme samozřejmě nevěděli,
kdo to byl. A co se tvé matky týče – nu. Přítele v něm nenašla.“
Mdle jsem se zasmála. „Ona jen zřídka v někom najde přítele.“
Naklonil se blíž. „Ve skutečnosti je sám lehce nervózní, že tě opět

Stránka 197 z 271

uvidí, ale ne ze stejného důvodu jako ty. Rodney předpokládá, že na
něj budeš naštvaná kvůli Dannymu.“
Ach. Na toho jsem zapomněla. Zabití mého bývalého nestála na
seznamu věcí, o které se nyní musím starat, nijak vysoko. Chudák
Danny. Je naprosto jisté, že musel až do hloubi svého černého srdce
litovat, že mě kdy svedl.
„To byla spíš tvoje práce než jeho, Bonesi. Už je to za námi.
Mimo to, on nám přijde na pomoc.“
„Řekl jsem mu, že se k tomu stavíš přesně takhle.“
Namíchnuté jsem ho dloubla do hrudi. „Myslíš, že víš všechno?“
Jeho ruce mě pohladily po zádech. „Ne všechno, ale něco ano.
Věděl jsem od první chvíle, kdy jsem tě potkal, že jsem se do tebe
zamiloval. A také jsem věděl, že udělám cokoli, abys ke mně cítila to
samé.“ Annettin šálek zacinkal o stůl. „Odeberu se nyní do sprchy.“
Bones ani nevzhlédl. „Podle libosti.“
Rázně za sebou zavřela dveře do koupelny.
„Stále opakuješ, že ses do mě zamiloval hned v prvním
okamžiku, ale potom jsi mě v těch prvních týdnech mlátil do
bezvědomí a byl jsi ke mně víc než nepříjemný.“
Bones se zachechtal. „O ten výprask sis řekla. A kdybych ti
ukázal jakoukoli slabinu, sama bys mě zadupala do prachu.
Samozřejmě že jsem nedal najevo, co k tobě cítím. Od pohledu jsi
mě nenáviděla.“
„A teď k tobě cítím pravý opak.“
Na důkaz jsem mu dlouze a pomalu olízla krk. V reakci na to mě
zvedl do náručí a vykročil ke schodům.
Bylo mi jasné, co má v úmyslu, a zalapala jsem po dechu.
„Počkat! Dělala jsem si legraci! Nemůžeme, uslyší nás!“ I s puštěnou
sprchou nás uslyší stejně, jako bychom ji přizvali, aby se k nám
přidala.
Bones šel dál, bral schody po třech a pak mě hodil na postel.
„Já si ale legraci nedělám. A je mi to jedno.“ Líbal mě, zatímco
mi horečně sundával oblečení. „Máme jen hodinu. Tak ji
nepromrhejme.“

Stránka 198 z 271

 30. kapitola
Přivézt Rodneyho a vyzvednout tvé muže mi zabere asi dvě
hodiny, kotě. Přežiješ to tu s Annette?“
Už teď měl Bones zpoždění. Sice jsem důvodem pro to byla já,
ale nemohla jsem se přinutit cítit se alespoň lehce provinile.
„Neboj se. Pokud si na mě otevře pusu, mám po ruce stříbro.“ Na
důkaz jsem hodila pohledem ke skříni, kde jsem skladovala své
zbraně.
Zasmál se. „Pokud má ona k tobě stejný přístup, pak budu moc
rád, když se vrátím a obě budete v tom stavu, v jakém jste nyní.“
„Pokud na tom trváš… a teď jdi, budu na tebe čekat.“
Řekla jsem to automaticky, ale jeho pohled se zamlžil. S
povzdechem jsem vstala z postele a objala ho.
„Řekni Rodneymu, že může klidně vsadit zadek na to, že tu
tentokrát budu.“
Bones mě políbil na čelo a usmál se.
„To bys měla být. Zavolej svým mužům, ať se připraví. Brzy se
uvidíme.“
„Neprašti zas s Tatem o zem.“
Odfrkl si. „Uvidíme.“
Poté co odešel, jsem zavolala na základnu, že chci pozvat chlapy
na večeři, a dalších pět minut poslouchala Dona, jak mi spílá, že mu
chci muže odvést, když někde venku pobíhá Max.
,Budou tu dva upíři a jeden ghúl, Done, plus já. Kdo by si na
takovou skupinu troufl? Je to jen večeře, propána. A přísahám, že mí
muži nejsou na jídelníčku. Stejně tak by se mohli sejít s kýmkoli,
komu by svěřili své životy.“
Don nakonec předal telefon Tateovi a reprodukoval mu mou
nabídku. Tate bez váhání přijal. Že prý chce zkontrolovat každého
mrtvouna, kterého může, nebo tak to alespoň podal. V domě nebylo

Stránka 199 z 271

žádné jídlo a na vaření nebyl čas, tak jsem se osprchovala a zašla do
kuchyně pro Zlaté stránky. Rodney má smůlu, jelikož jsem nevěděla
o žádné restauraci s donáškovou službou, která by nabízela syrové
maso nebo různé části těl. Rozhodla jsem se pro italskou kuchyni a
objednala několik různých jídel. Poslíček tu bude za hodinu, akorát
načas, až všichni přijedou.
O dvacet minut později vklouzla do místnosti Annette, na sobě
měla dlouhou splývavou sukni a světle broskvový top. Vypadala,
jako by na cenovce byl milion babek, ale ve chvíli, kdy jsem ucítila
její energii, jsem pochopila, že přišla dělat potíže.
„Nu, má drahá, možná ti ta scéna v autě stoupla do hlavy, ale
dovol mi připomenout, že já byla s Crispinem přes dvě staletí a další
dvě staletí s ním také ještě budu. Na druhou stranu mě udiví, pokud
ty tu budeš ještě za měsíc.“
Prudce jsem zaklapla Zlaté stránky. Aha, takže rukavičky máme
dole, že?
„Chápu, proč se cítíš ohrožená, Annette. Když je ten, koho
miluješ, s někým jiným, to vážně dokáže zkazit den, co? Podívej,
jsem ochotná ignorovat fakt, že jste spolu kdysi něco měli, a chovat
se přátelsky, ale jednou mě naser, a budeš toho litovat.“
Usmála se, rty se jí zlomyslně zkřivily. „Ty hloupé děvče, zažila
jsem tisíce snílků, jako jsi ty. Desítky tisíc. Crispin se vždycky vrátí
zpět ke mně, a víš proč? Protože mu dávám to, co skutečně chce. On
ti nedovyprávěl, co se dělo na jeho narozeninách tehdy před lety, že
ne? Nu, nebyli jsme jen tři – bylo nás pět. Dvě lidské dívky, Belinda
a já, všechny jsme si spolu užívaly. Ty dívky jsem vybrala já osobně.
Crispin zbožňuje teplé živé masíčko, a mimo to, stejně jsme museli
něco sníst. Nu, něco jistě.“ A do prdele. Annette se při pohledu na
můj rozzuřený výraz rozesmála, svého cíle dosáhla. „Ach, má milá,
nedokážu ani spočítat, kolikrát jsme s ním ležely alespoň dvě.
Crispin je proklatě nenasytný. To byl vždycky, i jako člověk. A ty
pro něj nejsi tak posvátná, jak si myslíš, drahoušku. Pověděl ti o tom,
co se mezi námi dvěma stalo jen před několika měsíci? Nejsi pro něj
nic víc než pouhý hrbol na jinak dlouhé rovné cestě. Bude lepší, když
si to také co nejdřív uvědomíš.“

Stránka 200 z 271

 Před několika měsíci. Takže ona byla ta „téměř ' z Chicaga.
Klouby na rukou mi zbělely.
„Ve skutečnosti mi o tom Bones řekl, Annette, ale tys svůj
obvyklý servis nedostala, že ne? Prozradil mi, že si trochu pohrál s
jazykem a pak od tebe odešel a nechal tě celou roztouženou a
neuspokojenou. To muselo být značně frustrující, že? Celá
nažhavená, a nikde žádnej pták, na kterém si zařádit.“ Jestli ona chce
hrát špinavou hru, pak já jsem připravená. Uvidíme, na které z nás
ulpí víc bahna.
Povytáhla obě dokonale upravená obočí. „Ty nemáš moc
zkušeností s muži, že ne? Možná mě opustil roztouženou, ale
rozhodně ne neuspokojenou. On dokáže se svými ústy to, co většina
mužů nesvede s celým tělem.
Než odešel, dokonale mě uspokojil, to tě ujišťuji. Ne že by se mi
to zamlouvalo, to jistě ne, ale upíři jsou velmi trpěliví. On se vrátí a
já budu Čekat.“ A dost. „Víš, co jsi právě udělala?“ zeptala jsem se
neutrálním tónem. Annette se na mě tázavě zadívala. „Právě mi z
tebe rupnul poslední nerv.“
Než stihla mrknout, poslala jsem na ni stůl a pak jsem zabořila
ruku do jejího perfektního účesu. Padla na dlaždice dřív, než ji
napadlo využít rychlosti vampýrů. Moje kočka mezitím vyběhla do
patra, očividněji nezajímalo, kdo v našem boji zvítězí.
„No nejsi to ale rychlé děťátko,“ dobírala si mě Annette. „Měla
bys, pokud chceš dál žít. Ach, drahá, já tě rozrušila? Poslouchat vás
dva v posteli mě před chvílí téměř ukolébalo ke spánku. Ještě nikdy
jsem neslyšela Crispina tak znuděného.“
„Já z tebe tu děvku vymlátím, Annette,“ ucedila jsem skrze zaťaté
zuby. „A to chvíli potrvá, ty namyšlená anglická couro!“
„Mě tak snadno – ufff!“
Na hlavu jí dopadla židle, roztříštila se na kousky a pak jsem
upírku hodila do vedlejšího pokoje. Ani ona ale nebyla žádná
třesoucí se fialinka. Annette po mně šla, oči zářící, tesáky vyceněné a
z vlasů jí trčely třísky ze židle. Než abych čekala, co udělá, zaútočila
jsem a přišpendlila ji k podlaze. Chňapla po mně vyceněnými tesáky,
jenže já ji držela za krk a drtila jak kopy nohou, tak volnou pěstí.

Stránka 201 z 271

Převalovaly jsme se po zemi ve změti končetin, ale ta mrcha ani na
chvíli nesklapla.
„Nikdy jsi ho neměla tak, jak jsem ho měla já, ty malá puritánko.
Opustit Crispina bylo to nejchytřejší, co jsi mohla udělat, protože to
jen podnítilo jeho zájem. Kdybys tak neučinila, sám by tě po chvíli
odkopl. Nedokážu si představit, jak může to monotónní šoustání s
tebou vydržet, jelikož ty bys nevydržela, kdyby se utrhl ze řetězu.
Och, a to, že ti Crispin řekl, že tě miluje? Já to od něj slyšela
tisíckrát, ale v mém případě čas ukázal pravdu. Můžeš se rovnou
sbalit a odejít, už s tebou skončil.“ Mlátila jsem jí hlavou o zem, aby
zmlkla, a usmála jsem se, když jsem zaslechla zvuk lámající se kosti.
Annette byla silná, ale ne dost. Vrazila jsem jí koleno do páteře, až
zapraštěla. Zaskučela, jak se jí tělo ohnulo do špatného úhlu. Zatímco
byla dočasně znehybněná, vyrazila jsem do ložnice a ze skrýše
popadla stříbrný nůž.
Když jsem doběhla zpět, Annette stále ležela na zemi a já se
pobaveně zakřenila.
„Proboha, ty sis myslela, že ti na to skočím? První věc, kterou mě
Bones naučil, je kopnout do nepřítele, dokud leží na zemi.“
Zvedla jsem nohu, abych jí ji vrazila do žeber, ale ona se pohnula
rychleji, než jsem očekávala, a podtrhla mi druhou nohu.
„To vím, ty drzá půlčice, ale očividně jsi ho už neposlouchala,
když ti vysvětloval jak útok blokovat!“
Opět jsme se převalovaly po koberci, kolem nás létaly kusy
nábytku. Zápasily jsme dobrých deset minut. Schytala jsem od ní pár
solidních úderů, ale na konci jsem to byla já, kdo jí do žeber zabodl
stříbrnou čepel.
Ztuhla. Ve vteřině se jí zelení rozzářené oči vrátily zpátky na
barvu šampaňského a roztřeseně vydechla.
„Alespoň se dožiješ dne zúčtování, ale minula jsi. Nemířila jsi
přesně.“
Zvedla jsem ji do kleku a držela nůž na místě. „Neminula jsem, ty
mrcho. Jedno otočení zápěstím a zbude z tebe jen špatná vzpomínka
a ještě horší puch. Myslím, že si potřebujeme promluvit jako žena s
courou. Vím, proč to děláš. Chceš, abych od něj zase odešla, ale
můžeš si ten kyslík v plicích ušetřit, protože to se nestane. Bones mi

Stránka 202 z 271

odpustil, že jsem od něj odešla a léta se před ním skrývala, takže ty
můžeš vsadit tu svoji po orgiích vytahanou frndu na to, že já mu
odpustím, když si tě vzal jednou do pusy. Je to teď už jasné?“
Annette ke mně vzhlédla s pohledem plným bolesti. To stříbro
pálilo, jak jsem věděla ze zkušenosti. „Nezasloužíš si ho.“
Skoro jsem se zasmála. „To máš pravdu. Ale s tím se musí
vypořádat on, ne ty. Ty se musíš vypořádat s tím, že buď přijmeš věci
tak, jak jsou, nebo nadobro zmizíš z jeho života. Na rovinu, tvoji
jízdenku do pekla ti teď necvaknu, protože Bonesovi na tobě záleží.
Jak jde o ženy, ztratí rozum, co? Pokud s ním dokážeš vydržet v čistě
platonickém vztahu, pak se smířím s tím, že ti neprošpikuju srdce
stříbrem, i když po tom skutečně, skutečně toužím. Tak co na to
řekneš? Domluveno?“
Najednou vytřeštila oči. „Vyndej to ze mě, je skoro tady!
Zpropadeně, bude na mě naštvaný!“
S údivem jsem se na ni zadívala. Seděla jsem vedle ní, v hrudi
měla můj nůž, a ona se víc bála toho, že jí Bones vynadá? Vážně by
si měla ujasnit priority.
„Domluveno?“ trvala jsem na svém.
Střelila po mně otráveným pohledem. „Do pekel, ano, a teď mě
pusť! Musím dát dům do pořádku. Vytáhni to, právě zrychlil!“
Obrátila jsem oči v sloup a pak jí opatrně vytáhla nůž z hrudi.
Vyskočila na nohy, ale tentokrát na mě nezaútočila. Naopak, pustila
se do úklidu domu podobná jediné rozmazané šmouze, jako Martha
Stewartová7 na cracku.
O chvíli později bouchly dveře od auta a hned poté se rozletěly
přední dveře. Bones sjel Annette tak rozlíceným pohledem, že jsem ji
vlastně i litovala.
„A tomuhle se, Annette, říká pilates,“ řekla jsem a náležitě se
protáhla.
„Velmi zábavné “ okomentovala a pak k němu stočila nevinný
pohled. „Crispine,jsi zpátky brzy…“
„Ušetři si to,“ přerušil ji. Se zvednutým obočím ke mně
přistoupil, vklouzl mi rukou vzadu do kalhot a vytáhl zakrvácený
7
Americká podnikatelka proslavená svými pořady o vaření a zútulňování
domova (pozn. překl.).
Stránka 203 z 271
nůž, který jsem tam kvapně strčila. Pak se se zavrčením otočil na
Annette a zamával jí jím před ztuhlou tváří.
„Pokud se při pilates nekrvácí, pak bych řekl, že jste se vy dvě
rvaly. A rvaly jste se pěkně hlasitě, to vám povím, slyšel jsem vás na
míle daleko.“
V hlase mu zněla jasná hrozba. Ve vzduchu viselo napětí. Ve
dveřích za ním se objevila známá tvář.
„Rodney!“
Objala jsem překvapeného ghůla, který podle toho, jak se tvářil,
rozhodně nečekal tak vřelé přijetí. Tate, Juan a Cooper postávali
venku u auta, ale já na ně mávla. Další, co dokážou zneškodnit
tikající bombu uvnitř.
V tu chvíli na příjezdovou cestu zabočila dodávka s logem italské
restaurace na dveřích.
„Podívejte,“ houkla jsem se širokým, falešným úsměvem. „Jídlo
je tu! Kdo má hlad?“

Stránka 204 z 271

 31. kapitola
Annette se zdvořile omluvila, že se půjde převléci, a já se
omluvila také. Rodney bez poznámek sesbíral kusy rozlámaného
nábytku, zatímco Bones mě následoval do ložnice.
„Teď ne,“ zarazila jsem ho dřív, než stihl otevřít ústa. „Dohodly
jsme se. Jsou tu kluci, na stole je večeře. Tak si sedneme na ten
nábytek, co zbyl, a najíme se. Zbytek může počkat.“
Stiskl rty. „Dobře. Ale nic není urovnané. Zuříš k nepříčetnosti,
cítím to, a po večeři to vyřešíme.“
Bones hodil plášť na postel a při odchodu hodil přes rameno
poslední komentář:
„Měla by sis vzít něco s dlouhými rukávy, paže máš celé
podrápané.“ Večeře pro mě byla zkouškou odolnosti. Mé tři muže
Annette lehce okouzlila. Rozmrzelost nijak nedávala najevo. Máslo
by se jí v ústech asi nerozpustilo, ale za to mohl fakt, že měla
pokojovou teplotu. Juan s ní bezostyšně flirtoval, a ona navíc ještě
hodila několik úsměvů po Tatem. Bones naproti tomu seděl tak tiše,
až to hraničilo s neslušností.
Vpravila jsem Rodneyho do konverzace a snažila se ignorovat
propalující pohled hnědých očí. Byl Bones naštvaný, že jsem Annette
bodla? Bože, ona pořád mluvila a zabírala tu místo! Co víc, jakkoli
jsem se to snažila popřít, její slova ve mně jen kvasila. Více žen
najednou. Teplé živoucí masíčko. Desítky tisíc.
Mluvila pravdu? Jistě, věděla jsem, že Bones, než mě poznal,
nežil jako mnich – u bývalého gigola jsem musela počítat s jistou
mírou promiskuity – ale až takovouhle minulost jsem nečekala. Ano,
věděla jsem, že má Bones určitě pár bývalých přítelkyň. Možná víc
než jen pár, ale nepředpokládala jsem, že se počet zářezů na jeho
pažbě blíží počtu najetých kilometrů na tachometru mého auta! Jen z
pomyšlení na to jsem ho zatoužila zabít a zároveň se schoulit do
roztřesené kuličky. V době, kdy se odklidily talíře, ze mě byl měch
plný rozporuplných pocitů.

Stránka 205 z 271

 „Karty, pánové?“ navrhla Annette. Vytáhla balíček z jednoho z
mnoha svých kufrů a zkušenýma rukama je zamíchala. Tateovi a
Juanovi zajiskřily oči. Jen pár věcí milovali víc než dobrou partičku
pokeru.
Bones vstal. „My dva se nepřidáme. Annette, užij si hru – ve
všech významech. Pak můžeš zavézt Catiny přátelé domů. Rodney
pojede s tebou a ukáže ti cestu. Pak tě štěstí opustí.“
Čtyři naši společníci nebyli hloupí. Věděli, že se něco děje, a také
snadno vytušili, kdo v tom má prsty. Zatraceně, i Rodney nás slyšel
se rvát. Soucitně se na Annette zadíval.
„To nebylo zdvořilé,“ zasyčela jsem, když mě vedl do schodů, a
Bones za mnou zavřel dveře ložnice. „Klidně je můžeš nechat
otevřené, stejně nás uslyší.“
„Kdokoli, kdo má možnost nás ignorovat, a přesto se nás
rozhodne navzdory dobrým způsobům poslouchat, také poslouchá na
vlastní nebezpečí,“ odpověděl Bones s chladným varováním v hlase
spíš těm dole než mně. Opřel se o dveře. „Večeře byla ztráta času.
Skoro jsi nejedla. Pověz mi, co se stalo.“
Narychlo jsem se snažila na vše zapomenout, protože ve mně
začal hlodat červík pochybností. Žádný div, že jsem neměla chuť k
jídlu.
„Popraly jsme se, nic velkého. Annette řekla něco ošklivého, já
řekla něco ošklivého a pak jsem do ní vrazila nůž, aby pochopila, že
to myslím vážně. Pochopila to.“
Bones se tvářil vážně. „Toť vše? Vše v pořádku, nikdo
nezraněný, nikdo neuražený?“
Nepřesvědčivě jsem přikývla.
Najednou se pohnul, v mžiku oka stál jen několik centimetrů ode
mě. Když ke mně sklonil hlavu, aby mě políbil, ucukla jsem.
Narovnal se. „Dobře. Jsou dva způsoby, jak zjistit, co všechno do
posledního písmenka ti Annette řekla. První je, že mi to dobrovolně
sdělíš sama. Druhý, že to z ní vymlátím. Upřímně, sobecká část mě
samého doufá, že ty mi nic neřekneš, ale pak bych mohl přijít o
spojence. Můžeš mi povědět cokoli, kotě, jak jsem ti také mnohokrát
řekl. Absolutně cokoli. Otázka zní, zda mi to povíš.“

Stránka 206 z 271

 Na nočním stolku stála láhev ginu, obsahu v ní bylo asi na
čtvrtinu láhve. Posadila jsem se na postel a na posilněnou gin vypila.
„Dobře. Tady to máš. Annette řekla, že jsi v podstatě perverzák,
co má v posteli rád ženy v minimálním počtu alespoň dvou, zvlášť si
potrpíš na lidi, kvůli jejich tělesnému teplu. Že jsi ošukal víc žen, než
je počet obyvatel v tomhle státě. Že mě jednoho dne opustíš. Zarazila
jsem se, abych se nadechla. „Že v posteli se mnou zníš znuděně. Že
nikdy nevydržím to, co máš skutečně rád. Že jsi polovině žen, s
kterými jsi šukal, řekl, že je miluješ. Že bys mě už před lety odkopl,
kdybych tě já neopustila jako první… Ach, a že právě na ni jsi před
několika měsíci upadl.“
„Za tohle bude Annette setsakra pykat,“ Bones mluvil tiše, v
hlase mu zněla zuřivost. „Kdybych byl na tvém místě, zabil bych ji.
Do pekel!“ Rozrazil dveře. „Rodney! Odvez chlapy a Annette tu
nech!“ Neobtěžoval se počkat na odpověď a s třísknutím dveře
zabouchl. Slyšela jsem, jak dole Rodney mumlá, že rozuměl a příkaz
vykoná, a pak se ozvaly zvuky odchodu.
„Je to pravda?“ zeptala jsem se. „Jsi na ni naštvaný, protože mi
lhala? Nebo protože mi pověděla pravdu?“
Na vteřinu zavřel oči. „Omlouvám se, že tento rozhovor vedeme
za současných okolností, kotě, ale nemám zájem před tebou skrývat
svou minulost. V krátkosti ano, měl jsem mnoho žen. Mnoho.
Lidských i jiných.“
Mnoho. Jistě, nic překvapivého, když uvážím jeho věk, bývalou
profesi a úchvatný vzhled. Ale potřebovala jsem trochu konkrétnější
číslo než jen mnoho.
„Počítáš je v čem? Desítkách? Tisících? V desítkách tisíc?“
Bones přistoupil k posteli a poklekl přede mnou.
„Povím ti, jaký jsem byl těsně poté, co mě přeměnili v upíra.
Prvních několik let jsem nenáviděl osud, který mi Ian určil, ale
nakonec mi došlo, že i jako nemrtvý si můžu užívat. Tehdy jsem
uměl pořádně jen jednu věc, šoustat. Když dívka, se kterou jsem byl,
navrhla přibrat další dámskou společnost, jistě jsem nic nenamítal.
Pak uběhly roky a já začal přinášet smrt těm, kteří si to podle mě
zasloužili. Později jsem si z toho udělal živnost. Brzy se zabíjení

Stránka 207 z 271

stalo další věcí, v níž jsem byl dobrý. Myslel jsem, že se spoustou
sexu a zabíjení jsem tak šťastný, jak jen můžu být.
Ano, Annette byla jednou z žen, které jsem si zval do postele
často, ať samotnou, nebo se společnicí. Pak se mě jednoho dne přítel
zeptal, zda bych pro něj našel vraha jeho ženy. Toho zabijáka jsem
vystopoval až v jednom baru v Ohiu. A tam jsem poznal tebe a
zamiloval se. Nedokážeš si představit, jaký ten pocit pro mě byl po
staletích… prázdnoty. Nemyslel jsem si, že vůbec jsem schopen
lásky, ale najednou jsem měl pocit, že dokážu i něco víc než jen
dobře ošoustat a někoho zabít. A teď se má dobrá přítelkyně Annette,
které jsem věřil jako nikomu, pokusila tvé city ke mně zničit tím, že
na tebe vytáhne mou dávnou minulost.“
Nikdy jsme o Bonesově minulosti nájemného zabijáka, a už
vůbec ne o jeho prvních letech v podobě upíra, nemluvili. Uvědomila
jsem si, že ačkoli jsme spolu byli tolik měsíců, většinu času jsme
strávili mým tréninkem a lovem grázlů. O tom, kdo jsme nebo kým
jsme byli, jsme nemluvili snad vůbec. Nebylo těžké představit si
život, o jakém tu Bones hovořil. Nemohla jsem to sice připodobnit k
sexu, ale za poslední čtyři a půl roku jsem lidem nepřinášela nic než
jen talent zabíjet. A na konci dne mi pak také zbyl jen pocit osamění.
„Nesuď jí tak tvrdě, Bonesi. Annette tě miluje. To proto udělala,
co udělala. Tvoje minulost plná sexu se mi sice nezamlouvá, ale
přežiju to, pokud to zůstane jen minulostí. Ale do žádné trojky,
čtyřky, pětky ani čehokoli jiného mě nedostaneš. A pokud si myslíš,
že jednoho dne třeba změním názor… no, tak to máme problém.“
„Až na tu jednu příhodu s Annette, které dodnes lituji, jsem se, co
jsme byli od sebe, žádné ženy nedotkl, protože jsem nechtěl jinou
než tebe. A co se týče toho, že jsem ženám lhal o svých citech k
nim… když jsem se prodával, zvykl jsem si klientkám tvrdit, že je
miluju. Bylo to součástí scénáře. To proto jsem to říkával Annette,
ale od doby, kdy jsem byl člověkem, jsem to vážně nemyslel u
nikoho, jen u tebe.“
V očích se mu zračila upřímnost. Při pohledu do těch očí mě v tu
chvíli opustila touha vědět o všem a každém, koho Bones poznal
přede mnou.
„No tak tedy… dobře.“

Stránka 208 z 271

 „Dobře?“ Bones mě stáhl k sobě na podlahu, abychom měli tváře
ve stejné úrovni.
„Jo,“ řekla jsem měkce a položila mu ruku na tvář. „Dobře,“
Políbil mě a já tentokrát neucukla. Vklouzla jsem mu do náručí.
Po dlouhé chvíli se Bones odtáhl. „S Annette to přesto musím
vyřešit. Ty jsi k ní možná shovívavá, ale ona pokoušela mou důvěru,
a to nemohu strpět. Annette!“ najednou zakřičel. „Pojď sem!“
Pokrčila jsem rameny, hlavou mi proplouvala hrozivá myšlenka,
kterou bych si jinak nepřipustila.
„Udělej, co myslíš, ale navrhuji něco jiného. Mohl bys jít a
vymlátit z ní duši, nebo… nebo bys mi to mohl udělat tak, že z těch
všech orgasmů začnu řvát a ona si bude toužit urvat uši. Pokud znáš
triky, které se učí všichni gigolové proměnění v promiskuitní upíry, a
nechal sis je zatím pro sebe, sem s nimi. Mám jen jednu podmínku.
Měl bys na mě vytasit všechno, cos kdy zkusil na ni nebo kterékoli
jiné, protože pokud se ráno neprobudím rudá studem, co všechno
jsem ti dovolila, pak budu velmi zklamaná.“
Annette bez zaťukání otevřela dveře. Bones vstal a sjel ji děsivým
pohledem.
„My dva, ty a já, si spolu musíme něco vyříkat,“ řekl s hrozbou v
hlase. Pak se obrátil zpátky ke mně později.“
A pak jí zabouchl dveře před nosem.
„Chceš si pověsit moje trenky kolem krku?“
Při pohledu do jeho očí protkaných nitkami zeleně jsem nejistě
odpověděla: „Žádné nemáš.“
Sklonil se a vytáhl mě na nohy. „Mohu tě ujistit, že mi v posteli
nemusíš vůbec nic dokazovat, a také jsem si ještě s nikým neužil
milování tolik jako s tebou, ale jen hlupák nevyužije nabídky, jakou
jsi mi právě učinila. Noc sice netrvá tak dlouho, abych si tě vychutnal
všemi způsoby, kolika si tě chci vzít, jedno ti však slibuji." Hlas se
mu prohloubil. „Až budeš ráno opět schopna myslet, budeš
pohoršena tím, co vše jsi mi dovolila.“

Stránka 209 z 271

 32. kapitola
Bones si začal s mučivou pomalostí rozepínat košili. Dívala jsem
se, jak s každým rozepnutým knoflíkem odhaluje stále více krémové
pokožky. Když skončil s knoflíky, stáhl si košili z ramen a pak s
prudkým trhnutím oderval oba rukávy. Důvod mi byl jasný o několik
vteřin později, když mi kouskem látky zavázal oči.
Vše kolem mě zčernalo a já si zabořila nehty do dlaní. Zavázal mi
oči velmi pečlivě. Pak jsem ucítila, jak mě vede k posteli a svléká
mne, až jsem před ním ležela úplně nahá.
Něco se mi otřelo o zápěstí, následně mi natáhl ruku a přivázal ji
podle všeho k čelu postele. Pak totéž zopakoval s druhou rukou.
„Netahej za ně,“ zašeptal Bones. „Nejsou nijak pevné, neuvězní
tě. Uvolni se.“ Tiše se zasmál. „Nech mě dělat mou práci.“
Byla jsem spoutaná, nezbývalo mi než poslouchat, jak přechází
po ložnici. Slyšela jsem, jak si v koupelně prohlíží obsah skříněk, ale
netušila jsem proč. Lehce mě zneklidňovalo, že tu ležím se
zavázanýma očima, nahá, připoutaná k posteli, ale netrvalo dlouho a
vrátil se.
Jeho ruce mi přejely po ramenou a pak dolů až ke kopečkům
ňader. Jeho ústa se uzavřela nad mou bradavkou, tesáky měl
prodloužené. Lehce mi o ni zavadil jazykem a pak ji dráždil tupými
hranami lidských zubů, dokud úplně neztuhla.
Ostře jsem se nadechla, když mi přes ni náhle přejel tesákem, jen
lehounce po pokožce. Pak ji začal sát tak silně, až jsem se zazmítala
vlnami syrové touhy.
„Chci se tě dotýkat,“ zasténala jsem a zatahala za pouta, která mi
v přání bránila.
Zachytil má zápěstí, aniž by přerušil to, co dělal ústy.
„Později“
Britský přízvuk měl nyní mnohem výraznější a z toho, jak se o
mě otřel bokem, jsem poznala, že je také nahý. V přízemí se zapnula

Stránka 210 z 271

televize, Annette nastavila hlasitost na maximum, ale já si toho sotva
všimla. Ne s Bonesem, který si hrál s bradavkou, dokud mě téměř
nepálila, a pak mnou projela slastná, ostrá bolest, když mě do ní
lehce řízl tesákem.
Zasténala jsem, ale ne bolestí. Chraptivě zasykl a pak mi ji začal
silně sát, sál z ní mou krev. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo.
Ňadra mě pálila, ale začala jsem se taky trochu bát. Řekla jsem
Bonesovi, že chci prožít vše, co mi může dát, a Bones nemámil čas.
„Srdce ti buší, ale už brzy se bát nebudeš,“ zamumlal a přesunul
se k druhému ňadru. „Ten strach z tebe dostanu.“
Kousl mě jako před chvílí a já zalapala po dechu a zasvíjela se
pod ním. Teď mě pálily obě bradavky a ňadra mi hořela. Jeho rty mi
klouzaly po paži, jak se ze mě zvedl a přemisťoval se.
Jeho jazyk mě polechtal na zápěstí těsně vedle pout. V
následujícím okamžiku mi přitiskl na zápěstí ústa a jeho tesáky
prořízly kůži tak rychle, že jsem neměla ani čas zazmatkovat.
Nyní mi krev prýštila z prsou i z rukou. Stékala mi po pokožce
horká, pulsující ve vlnách odrážejících tep mého srdce. Pokud se
takhle cítí závisláci na heroinu, pomyslela jsem si omámené, když
mi po paži stékal horký karamel krve, pak naprosto chápu, proč to
dělají.
„To, co cítíš, je látka z mých tesáků,“ zavrčel Bones hrdelně. „S
každým úderem srdce se ti dostává dál a dál do těla. Kdybys byla
člověk, další kousnutí bych neriskoval. Je to příliš silná droga. Ale ty
nejsi člověk. Tudíž mohu udělat tohle…“
Hlasitě jsem zanaříkala, když mě kousl i do druhého zápěstí. Teď
mi to neuvěřitelné, sladké teplo stékalo po celém trupu. Dobrý bože,
netušila jsem, že se budu po upířím kousnutí cítit takhle, jinak bych
to po něm chtěla každý den.
Bones mi stiskl zápěstí a já sebou trhla. Tlakem se mi teplo
rozlévalo dál a dál po těle.
„Nehýbej se, zlato.“
Lehčí říct než udělat. Chtěla jsem se zapřít do pout, aby se mi
tlakem o ně teplo dál rozlévalo po těle. O rty se mi otřela jeho
pokožka a mé myšlenky se rozptýlily. Svým tělem klouzal dolů po

Stránka 211 z 271

mém a pak mě tvrdě štípl do obou bradavek. Okamžitě se ve mně
rozhořel oheň a já zasténala.
„Víc!“
Měkce se zasmál. „Ach ano. Mnohem víc.“
S očekáváním jsem se napjala, když mi Bones roztáhl nohy a
klekl si mezi ně, boky mi podložil jednou paží. Přiblížil ke mně ústa,
ale neudělal to, co jsem po něm v tuhle chvíli žádala nejvíc. Místo
toho mi začal laskat stehno.
„Bonesi, prosím!“ žadonila jsem trhaně. Potřebovala jsem cítit
uvnitř svého těla jeho jazyk. Jak mě prozkoumává. Jak mě olizuje.
„Ještě ne.“
Dech se mi při jeho slovech zadrhl, touha ve mně rostla až na
hranici bolesti. Stiskla jsem čelisti a v duchu ho proklínala.
„Ale ano. Hned.“
„Ještě ne.“
Chtěla jsem začít protestovat, uvnitř mě vířil chtíč probuzený
horkem rozlévajícím se mi v těle, když tu mě Bones kousl do stehna.
Celé tělo se mi napjalo a já se bezděčně zapřela do pout. Skrz mě
se valily další a další přívaly tekutého ohně, ztrojnásobené plameny
hořícími ve stehně a pak mě zachvátila křeč, při níž jsem se dokázala
jen neovladatelně třást. Zatraceně! Ještě se mě ani nedotkl mezi
stehny, a už teď jsem se třásla devátým stupněm na škále orgasmů.
Bones zvedl ústa z mého stehna, které se silně třáslo. Jako by se
má tepna snažila vsát do sebe ještě o trochu víc jeho tepla. Zatím
jsem neměla ani chvilku, abych popadla dech, a jediný žádající dotek
jazyka mě připravil i o poslední zbytky vzduchu v plicích. Paží pod
mými boky si mě přitáhl blíž, jeho jazyk si uchvacoval každý kousek
mého těla. Zvrátila jsem hlavu a zasténala hlasitěji než kdy dřív.
Blížil se další orgasmus, jeho jazyk si hrál uvnitř mého těla, když tu
náhle přestal.
„Ne!“ vykřikla jsem v slepé touze.
„Nehýbej se.“
Bones mě pevně sevřel a od pasu dolů mě znehybnil. Zachvěla
jsem se při dotyku jeho úst na svém těle. Pak mezi rty sevřel klitoris
a začal mučivě pomalu sát. I přes všechnu extázi jsem se uvnitř
sevřela úzkostí. Snad nezamýšlel…?

Stránka 212 z 271

 O vteřinu později bylo jasno. Cítila jsem, jak jeho tesáky
pronikají mou pokožkou, a pak mě sežehl bílý plamen. Jen vzdáleně
jsem si uvědomovala, že mi saje z toho místečka krev, a slyšela uši
rvoucí nářek, ale nebyla jsem schopna zjistit, kdo z nás ho vydal.
Třásla jsem se jedním orgasmem za druhým, tříštily se uvnitř mého
těla. Vše kolem mě pálilo, hořelo a poté vybuchlo, jen aby se to
rozhořelo znovu. Když jsem nakonec nabyla vědomí, pochopila
jsem, že tak divoce křičím já.
Z očí mi zmizela páska. Kusy jeho košile, které mě poutaly k čelu
postele, byly na cáry. Podle všeho jsem roztrhala i prostěradlo. Bones
mě držel pod sebou, znehybnil mě vlastním tělem. I poslední zbytky
oparu se rozestoupily a náhle jsem ho viděla ostře jako dřív.
Na tváři se mu usadil spokojený, čistě mužský' úsměv, něco mezi
samolibým a ješitným. Nemohla jsem se přestat třást, zvláště ne poté,
co mě políbil, a já na rtech ucítila chuť vlastní krve.
„Ach, koťátko,“ zavrčel. „Nemáš ani tušení, jak jsem si tohle užil.
Proklatě, dokonce jsem do tebe vyvrcholil. Myslel jsem, že mě
svou rozkoší vykleštíš. Víš, jak dlouho ses chvěla dozvuky mého
kousnutí?“
Neměla jsem ani ponětí. „Pět minut?“
K mému údivu zněl můj hlas ochraptěle a cize. Zachechtal se.
„Spíš dvacet, plus minus. Byla tu už i policie. Annette je poslala
pryč. Mí sousedi si nejspíš mysleli, že tu někoho vraždím“
„Ech?“ zaskřehotala jsem a pak zalapala po dechu, když do mě
jediným pohybem vstoupil. A potom jsem zasténala, když se mi
pánví otřel o prokousnutý, tepající klitoris. Jako by do mě v tom
místě uhodil blesk.
Spokojeně zasténal. „Líbí se ti to?“
Neměl ani ponětí. „Pálí to. Pálí. Bože, Bonesi, to je tak úžasně!“
Důraz v mém hlase překvapil i mě samu, ale hluboko uvnitř jsem
chtěla víc. Potřebovala jsem víc a nestyděla se to říct.
„Nepřestávej! Nepřestávej!“
Bones přirážel tvrději, rychleji a já si v jeho divokosti libovala. S
každým přírazem se do mého těla vyslaly další a další vlny tepla,
šílela jsem touhou téměř k nepříčetnosti. Hrudníkem se mi otíral o
ňadra, třel se o mé bradavky a pak v rukou sevřel mé zápěstí. Vyslal

Stránka 213 z 271

mě vstříc dalšímu orgasmu a já stále neměla dost. Mezi výkřiky jsem
ho pobízela, až do ochraptění jsem křičela, že chci víc, a pak zároveň
s ním řvala tak, až mi nakonec odešel hlas.
Bones se ze mě zvedl a vstal z postele, ale skoro jsem to
nevnímala. Nemohla jsem se pohnout, srdce mi bušilo tak rychle, až
jsem si byla jistá, že se brzy zastaví vyčerpáním.
O chvíli později se vrátil a převrátil mě, až jsem ležela na boku.
Mezi stehna mi vklouzly jeho prsty pokryté hustou vazkou tekutinou.
Políbil mě na krk a pak mi hmotu rozetřel mezi půlky.
Zachvěla jsem se. Ach bože. Věděla jsem, co má v úmyslu.
Bones se položil za mnou, podél mého těla. „To je v pořádku,
koťátko, neboj se. Uvolni se.“
Zasténala jsem, když mi roztáhl půlky, a pak jsem ucítila pevný
tlak. Tiše, téměř sípavě jsem vykřikla. Bones zasténal a pevně mě
chytil za bok. Vteřinu na to překročil hranici a do mě vklouzla špička
jeho penisu.
Zalapal po dechu, nebo jsem to možná byla já. Ten nový pocit byl
tak zvláštní, téměř znepokojivý. Bones sklouzl rukou po mém těle a
začal mi třít klitoris. Uvnitř mě se opět rozpálil žár. Pak pomalu
postupoval dál a dál do mého těla v místě, kam ještě žádný muž
nevkročil.
Z hrdla se mi vydralo zasténání. Bones se zarazil.
„Bolí tě to?“
Hlas měl ztěžklý vášní, ale nepohnul se, čekal na odpověď. Ten
pocit plnosti mi nezpůsoboval přímo bolest, jen byl nepopsatelně
intenzivní. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to bolí, nebo se mi to líbí,
případně obojí.
Jelikož jsem neodpověděla, zeptal se jinak: „Chceš, abych
přestal?“
Tentokrát jsem odpověděla, i když skřípavě a tiše. „Ne.“
Bones natáhl krk a políbil mě. Jeho prsty třely to skryté místečko,
zatímco se ve mně pomalu pohyboval, dovnitř a ven, pomalu, s
každým přírazem o něco hlouběji. Nevěděla jsem, jestli vášeň ve
mně probudil jeho polibek, prsty pomalu rozdmýchávající ten slastný
oheň nebo něco jiného, ale když jsem vyklenula záda, překvapeně
jsem zjistila, že se pohybuju spolu s ním.

Stránka 214 z 271

 „Ano,“ zasténal. „Ano…“
Má mysl možná stále proti této praktice protestovala, ale tělo si
užívalo. Bones se hroužil dál a dál po nepatrných krůčcích, v jemném
rytmu, na který jsem nemohla neodpovědět, zatímco mi s každým
drobným přírazem polaskal klitoris. Zabořila jsem nehty do jeho
paže, sténala mu do úst a nechala se vést instinktem.
Nemyslela jsem si, že je to možné. Nejspíš by nebylo, kdybych
nad tím přemýšlela, ale najednou mě, překvapenou, že se to vůbec
stalo, pohltil orgasmus.
Bones hrdelně zavrčel a jediným tahem ze mě vystoupil.
Okamžik na to mi po stehně stekla teplá tekutina.
„Nehýbej se, zlato,“ zašeptal, hlas se mu třásl dozvuky
vyvrcholení. „Otřu nás.“
Několik vteřin poté, co mi tak zbytečně řekl, abych se nehýbala,
jelikož jsem toho stejně nebyla schopná, namočil v umyvadle ručník
a pak mi jím otřel stehno. Přivřenýma očima jsem sledovala, jak se
utírá další žínkou. Pak hodil ručníky na zem a přitáhl si mě do
náruče.
Políbil mě, kousl se do jazyka, takže mu ústa chutnala po krvi,
jejíž kapky jsem žíznivě vypila. Škrábání v krku ustalo, což bylo
plus, ale zároveň s tím odeznívalo i teplo uvnitř mě. Přerušila jsem
polibek, abych zkontrolovala ňadra. Okrouhlé ranky v bradavkách mi
zmizely před očima. Bonesova krev mi zahojila víc než jen hlas, ale
přesto jsem si nemohla pomoct, cítila jsem trochu zklamání.
Usmál se, když viděl, kam se dívám. „Och, koťátko, ještě jsem s
tvým tělem neskončil. Nedokážu se nabažit toho jemného lupnutí,
když se ti poruší pokožka, ani chuti tvé omamné krve plnící má
ústa…“
Svá slova dokázal tím, že mě kousl přesně do všech těch míst
jako předtím, až jsem se bála, že znovu přijdu o hlas. Ne že by mě to
zajímalo, zatímco jsem seděla na něm a každý kousek mého těla se
chvěl dokonalou rozkoší. Hlasivky? Kdo je potřebuje?
Bones se posadil, přitáhl si mě blíž a zanořil mi tesáky do hrdla.
Bože, budu se dost divit, pokud mě do úsvitu nezabije. Zvedl hlavu z
mého krku a obtočil si mě kolem těla, až jsem ho objímala okolo
pasu. Pak znovu přiložil tesáky k mému hrdlu a začal sát, znovu a

Stránka 215 z 271

znovu a znovu, až mi probleskla hlavou myšlenka, jestli mi nedoutná
pokožka, protože jsem se cítila jako v plamenech.
„Kousni mě, koťátko. Pij ze mě, jako já pil z tebe.“
Zabořila jsem mu zuby do krku, prorazit mu pokožku bylo pro
mě složitější než pro něj. Po chvilce mu pokožka, ano, lupla a pak se
mi do úst vevalila krev. Byla horká, teprve před chvílí opustila mé
tělo a ještě nesla moje teplo, ale přece jen trochu jiná tím, že běžela
jeho žilami. Pili jsme ze sebe navzájem, já mnohem silněji, a nic nás
v tu chvíli nemohlo rozdělit. Jeho tělo bylo mým tělem, jeho krev
mou krví, naší krví, proudila v našich tělech.
Nos mi zaplnily první vůně. Barvy byly sytější, vše začalo být
jasnější. Tep mého srdce, který mi i předtím zněl hlasitě, mě nyní
téměř ohlušoval. Ve chvíli, kdy mě zasáhl neutuchající hlas, mě
Bones od sebe odtáhl.
„Víc ne.“
Zuřivě jsem mu zabořila nehty do krku. Praštil se mnou o matraci
a odtrhl mě od sebe s důrazem, který přesto nestačil. Postel se pod
námi zlomila.
„Zatraceně, Bonesi, chci víc!“ zavrčela jsem a nevěděla, zda
toužím po krvi, sexu nebo po obojím.
„Víc nedokážeš?“ dobíral si mě.
Nehty jsem mu natrhla záda, pokusila se olíznout si jeho krev z
prstů. Držel mi zápěstí u sebe a opakovaně do mě vstupoval, hrdlo
měl lákavě blízko. Chtěla jsem ho cítit ve svých ústech. Chtěla jsem
ho roztrhnout a nechat do sebe stékat jeho krev. Něco uvnitř mě
převzalo nadvládu a chtělo se osvobodit.
„Radši bys s tím šoustáním neměl přestávat,“ zavrčela jsem a
jeho tvář rozzářil zhýralý úsměv. „Protože pokud přestaneš, vysaju tě
na prach.“
Bones se zasmál, divoce a nadšeně. „Vysaješ mě, ano, ale ne z
krku. A než s tebou skončím, budeš mě ještě prosit, abych s tím
skončil,“ přislíbil a pak se vrhl do žáru bitvy.

Stránka 216 z 271

 33. kapitola
.

„Probuď se, zlato. Je skoro poledne.“Zamrkala jsem, oči se mi

otevřely a já se dívala přímo do temně hnědých očí. Bones seděl na
posteli. Tedy na jejích ruinách.
V okamžiku se mi vrátily všechny vzpomínky. Při pohledu na
barvu, která se mi vlila do tváří, se zasmál.
„A zde je má odměna, tvé tvářičky jako dva rubíny. Jsi již
náležitě pohoršena svým chováním? Pokud bys byla katolička,
zpovědí bys proměnila uši kněze na škvarek. Pamatuješ, jak jsi mě
přinutila přísahat, že si s tebou ráno všechny nemravnosti zopakuji,
ať na to budeš říkat cokoli?“
Teď, když to prohlásil, jsem si na svá slova také vzpomněla.
Skvělé. Zrazena vlastní necudností.
'Bože, Bonesi… něco z toho bylo vážně zvrácené.“
„Beru to jako kompliment.“ Překonal vzdálenost mezi námi.
„Miluju tě. Nemusíš se stydět za nic z toho, co jsme spolu dělali, i
když tvá prudernost je právě v komatu.“
Pozorovala jsem místo na jeho krku, kde jsem ho kousla.
Samozřejmě tam neměl žádné ranky, a žádné nebyly ani na mém
hrdle. Se vší jeho krví, kterou jsem v noci vypila, se příštích několik
dní budu hojit stejně rychle jako on.
„Po dnešní noci se už nikdy nebudu na tvé tesáky dívat jako
předtím. Část mě se ti chce omluvit za to, že ses musel kvůli mně
držet tak dlouho zpátky, ale druhá část zas chce, aby ses ty omluvil
mně, protože jsi věděl, co vše mi odpíráš!“
Opět se zasmál. „Pořád ti toho mám mnoho co ukázat, to mi věř,
ale nyní na to nemáme čas. Usnula jsi, a tím se nám trochu posunul
časový plán.“

Stránka 217 z 271

 Shodila jsem ze sebe přikrývky a zamířila do koupelny. Ať jsme
byli mimo časový plán, nebo ne, hodlala jsem si teď dát sprchu.
Bones už byl vykoupaný a oblečený. Vlasy měl stále trochu vlhké.
„Něco bys měla vědět,“ zavolal za mnou. „Je tu Tate. Strávil tady
noc.“
Stiskla jsem láhev šamponu tak prudce, že místo v mé dlani
skončil na stěně koupelny. Až teď jsem uslyšela tlukot srdce v
přízemí. „Proč?“
Bonesově hlase znělo rozladění, když vešel do koupelny.
„Přesvědčil Rodneyho, aby rozvezl ostatní a jeho vzal zpátky, měl o
tebe naprosto scestně strach. V době, kdy dorazil, jsme my dva byli
již zaneprázdněni. Annette ho pozvala dál, aby zůstal na noc a
zabavil ji. Nabídku přijal.“ Trhla jsem závěsem tak prudce, že se
odtrhl z poutek. Bones ho zachytil a bez komentáře pověsil zpátky.
„Tate a Annette? Poker asi nehráli, co?“
„Ne. Proč? Žárlíš?“ zeptal se otevřeně.
„Ne. A ty?“
„Vůbec ne. Rozčílila mě svou záští k tobě, ale s tím jsem se už
vypořádal“
„Tate mi kdysi řekl, že jsem nekrofilka.“ V hlase mi zazněl hněv.
„Nejspíš bych mu měla kompliment oplatit.“
„To už jsi udělala. Poslouchá nás, cítím to.“
Poslouchal nás? Ten zvědavej parchant. Věděl, že Annette
nesnáším. A ona očividně není jedinou zlomyslnou osobou v domě.
Pak mě něco napadlo. „Tys to věděl už v noci, co?“
Bones souhlasně pokývl. „A nemusíš se ptát, proč jsem ti to
neřekl. Za nic na světě bych nedovolil, aby nás v noci cokoli
vyrušilo. On se rozhodl zůstat, měl na to právo. Ale neboj se – v
okamžení jsem na něj zapomněl. Tobě jsem věnoval plnou
pozornost.“
Zatímco jsem si oplachovala vlasy, rozhodla jsem se, že na
Bonese nebudu naštvaná. Přeci jen pro mě bylo zatraceně těžké jen
se osprchovat, místo abych ho hodila zpátky na postel. Má cudnost
byla možná mým jednáním pobouřena, ale já jako taková vůbec ne.

Stránka 218 z 271

 Bones se nadechl a jeho oči se rozzářily zelení, když nasál mou
vůni. „Půjdu dolů. Nedokážu být tak blízko tebe, aniž bych po tobě
toužil. A teď už nemáme čas.“
Svižným krokem odešel a já se pod sprchou jen usmívala.
Když jsem o několik minut později sešla dolů, otočily se mým
směrem čtyři tváře. V kuchyni bylo plno. Jelikož většina židlí
skončila po včerejší rvačce na kusy, neměla jsem kde sedět. Bones si
mě stáhl na klín, aniž by třeba jen na chvíli ustal v rozhovoru s
Rodneym, a pak ukázal na talíř s jídlem, který před ním ležel.
„Sněz něco. Nechci, abys mi někde omdlela, protože vynecháváš
hlavní jídla dne.“
„Divím se, že vůbec může chodit,“ přisadil si Tate a ani nevzhlédl
od jídla. „Podle toho, co jsem v noci slyšel, jsi jí musel dát dobře
galon svý krve.“
„Je to snad tvá věc?“ řekl chladně Bones a stiskl mě pevněji,
protože vytušil, že se chystám Tateovi jednu vrazit. „Pracovně jsi
jeho nadřízená, kotě, ale teď se pohybuje na soukromé půdě, takže
pracovní pravidla tu neplatí.“
„Být tebou, dávám si pozor na pusu, Tate,“ varovala jsem ho.
„Ráda vidím, že vůbec chodíš. Nebo snad ne? Sedíš, tak těžko říct.“
Tate si to líbit nenechal. „To ty jsi řekla, že jak máš jednou v
posteli mrtvého, už nikdy nechceš jiného. Chtěl jsem zjistit, jestli
máš pravdu.“
Rodney se zasmál. „Tohle jsi vážně řekla, Cat?“
Bones se na mě úkosem zakřenil., Jsem rád, že tu reprezentuji
svůj druh.“
Bez mrknutí jsem na Tatea zírala, ale pak jsem se úsměvu
neubránila. Ani on ne, protože po chvíli pobaveně zabručel. „Kriste,
Cat, dokážeš si představit, jak na nás právě teď Dave shlíží? Nejspíš
nevěří vlastním očím. Snídaně s bandou upírů.“
Při zmínce o Daveovi se mi oči zalily slzami. Tate se rozpačitě
odvrátil, aby skryl ty vlastní.
„Kéž bychom tě s sebou toho dne měli, mrtvoune,“ prohodil Tate
k Bonesovi chmurně. „Nejspíš bys ho tou turbokrví zachránil. Cat do
něj moc krve nedostala, i když toho upíra mačkala jak houbu. Jestli

Stránka 219 z 271

díky tobě něčemu podobnému v budoucnu zabráníme, pak jsem rád,
že tě mám v týmu. I když tě nemůžu vystát.“
Místo aby se urazil, si Bones zamyšleně promnul bradu. Vyměnil
si pohled s Rodneym a pak si mě v klíně otočil tváří v tvář.
„Kotě, neřekla jsi mi, žes do svého kamaráda dostala před smrtí
upíří krev. Spolkl něco z ní?“
„Juan ho přinutil trochu polknout, ale, bože, Bonesi, Daveovi
chyběla dobře půlka krku. Vykrvácel dřív, než se rána stihla zacelit.“
„To je problém,“ poznamenal Rodney.
Střelila jsem po něm pohledem. „Víc než to. Byl to kamarád.“
Ghúl otevřel pusu, ale Bones ho předběhl.
„Teď ne, kamaráde. Kotě, došlo k menší změně plánu. Zatímco
jsi spala, zavolal mi Ian a řekl, že má informace o místě tvého
pobytu. Věděli jsme, že je to jen otázka času, ačkoli bych dával
přednost tomu, kdybychom měli na přípravu ještě alespoň týden
nebo dva. Nedá se nic dělat, stalo se. Sdělil jsem Ianovi, že jsem tě v
noci našel sám, a že mu dnes při vezu rukojmí. Ian byl nadšený a
chystá večírek na uvítanou. Ten proklatý chlápek se vyžívá v
okázalosti.“
Ztuhla jsem. „Dobře, no tak to uděláme dnes v noci. Řeknu
Donovi, že si beru muže a… dáme věci do pořádku.“
„Vlastně, zlato, je tu několik problémů. Ian nebyl příliš
spokojený, když jsem mu řekl, že mu vezu jen tři tvé muže. Chce víc
a kohosi poslal, aby mu přivedl někoho dalšího.“
Páteří mi proběhl mráz. „Kdo to má být?“
„Noah,“ oznámil Tate. „A to pořád není všechno.“
„Dovolíš?“ zavrtal Bones do Tatea pohled, než pokračoval. „Tvůj
nedočkavý kámoš má pravdu, kotě, a v tom je ten druhý problém, Ian
plánuje, že před tebou jednoho z tvých mužů zabije – abys
poslouchala jeho rozkazy a také jako odplatu za smrt svého
majordoma Magnuse. Noahovi Ian nezamýšlí dát ránu z milosti,
protože ať mu o něm dal informace kdokoli, netušil, že ses s tím
veterinářem rozešla. Navíc poslal tvého otce Maxe, aby Noaha
přivedl. Očividně se Max sám nabídl.“
Odstrčila jsem talíř a slezla mu z klína. „Don přece Noahův dům
sleduje, ne? Chytíme toho parchanta Maxe a já ho zabiju. Žiju jen

Stránka 220 z 271

pro to.“ Bones zavrtěl hlavou. „To nemůžeme, zlato. Pokud to
uděláme, Ian pochopí, že si s ním jen hrajeme. Jak jinak by si
vysvětlil, že máš s sebou tým zabijáků upírů? Přijdeme o moment
překvapení a já tě rozhodně nehodlám uvést v nebezpečí. Proč
myslíš, že se Max sám nabídl? Nejspíš má v plánu využít Noaha jako
rukojmí, aby tě vydíral a poté zabil! To Ian neví, ale my ano. Neboj
se. Rodney se postará, aby se Noah dostal do bezpečí. Schová ho a
pak to Maxovi otluče o nos. Ian nemá v plánu Noaha zabít – myslí si,
že na to je až příliš cenný. Max by ho na druhou stranu jen využil,
abys za ním přišla.“
„Jdi ty,“ řekla jsem. „Rodney, nemám nic proti tobě osobně, ale
pokud se něco pokazí… pokud se Max ukáže dřív, než bys Čekal,
chci, aby tam byl někdo, kdo dohlédne na to, že Max nevytáhne
žádné triky. A to dokážeš ty, Bonesi. Nejsi jen starý upír s pověstí
nemilosrdného zabijáka, máš taky vysoký post v Ianově klanu, a to
Max ví. Před tebou by se o podraz nepokusil. A bez tebe… v hlavě
vidím náhrobní kámen s vytesaným Noahovým jménem.“
„Ne,“ řekl Bones neústupně. „Hodlám zůstat s tebou, pomohu ti
zajmout Ianovy strážné. Rodneyho může za Noahem doprovodit
Annette, pokud se obáváš Maxe.“
„Prosím tě,“ odfrkla jsem si., Jako by Annette na Noahově životě
záleželo. Kdyby zemřel, jí to srdce nezlomí, a ani tobě, ale mně na
tom záleží!“
Tohle ode mě bylo podlé, ale pravdivé. Bones nadzvedl rameno v
gestu rezignace.
„Pokud jde o mě, ať si Noah klidně shnije. To nezapírám. Ale ty
bys kvůli tomu trpěla, a to já nepřipustím.“
„Vezmu s sebou Annette.“ Slova ze mě vypadla bez většího
přemýšlení. „Bude mým krytím u Ianových mužů, pak s tebou za
Noahem bude moct jet Rodney.“
Bones se na mě zadíval, jako bych se zbláznila, a nebyl moc
daleko od pravdy. „Skutečně věříš, že ti dovolím zaútočit na skupinu
upírů – skupinu, kterou ani nechceš pozabíjet, což by bylo ve
skutečnosti mnohem jednodušší – zatímco já povezu tvého veterináře
do bezpečí?“

Stránka 221 z 271

 To, jak mu při posledních slovech přeskakoval hlas, mě utvrdilo v
tom, co je nutné udělat pro Noahovo bezpečí. Rodney ví, že Bones
by nijak moc nevyšiloval, kdyby se Noahovi něco stalo. Annette to
věděla také. Ale pokud za ním pojede Bones sám… pak bude brát
jako otázku cti, aby zajistil Noahovi bezpečí. Bez ohledu na to, jak
ho on sám nemá v lásce.
„Vlastně by to tak bylo lepší,“ improvizovala jsem. „Dvě věci
jsou jasné. Za prvé, vzhledem k tomu, že mám jinou barvu vlasů,
nebudou ze začátku strážní vědět, kdo jsem. A za druhé, až si to
uvědomí, nepokusí se mě zabít, Iana by pěkně naštvalo, kdyby přišel
o svůj potenciální majetek, ne? A to oni vědí. S nimi jsem ve větším
bezpečí než s kýmkoli jiným.“
„Možná to tak vskutku bude mnohem lepší, Crispine,“ přisvědčila
Annette. „Útok budou očekávat mnohem méně, pokud dojdou k
závěru, že jsme přišly jen pro jejich… pobavení “
Na to Bones dlouho nic neřekl, pak se k Annette otočil a chladně
se na ni usmál.
„Po tom, co se stalo včera, mám neutuchající pocit, že jsi svou
nabídku přednesla s vedlejšími úmysly, tak mi dovol sdělit ti, co se
stane, pokud ona dojde k úhoně. Vyhostím tě ze svého klanu.“ Bones
vytáhl z kapsy nůž, a aniž by spustil z Annette oči, rozřízl si dlaň.
„Na svou krev přísahám, že tě vyhostím. A pak nabídnu vysokou
odměnu tomu, kdo ti ze života udělá naprosté peklo, je ti to jasné?“
Annette polkla. Nemohla jsem si pomoct, ale soucítila jsem s ní.
To, co Bones právě přislíbil, bylo horší než trest smrti. Annette by
byla volným masem pro kohokoli nemrtvého, a jakkoli bezcitného, a
není dost silná, aby se dokázala sama ochránit. Přimíchejte
zajímavou odměnu pro zvráceného nemrtvého, a Annette je v prdeli.
Bones na mě povytáhl obočí. „Nyní si s sebou můžeš Annette
vzít. Já zajedu pro Noaha.“
Chudák Noah. Jediný důvod, proč je do toho zapletený, je, že se
mnou naneštěstí chodil. Vlastně jsem vůbec jako jediná byla podle
tohoto zvráceného scénáře v bezpečí. Annette by mě chránila i za
cenu vlastního posmrtného života a Ianovi muži by se radši nechali
zabít, než aby ublížili nové hračce svého Pána. Bones tak nyní
riskuje život, aby dostal Noaha do bezpečí, a to ani nezmiňuju fakt,

Stránka 222 z 271

že pokud s Annette Ianovy strážné nepřemůžeme, pak se mí muži
ocitnou, v největším nebezpečí. z nás všech. Ian řekl, že jednoho z
nich zabije – pro pomstu a na důkaz svých slov. Dnes v noci se vše
rozhodne. A já najednou nemohla snést pomyšlení, že vše sázíme jen
na náš vlastní pocit, že jsme dost silní a dost chytří, abychom to
zvládli. Ale co když nejsme? Proč by měl někdo z nich riskovat smrt,
aby mě chránil? Koneckonců, existovala ještě jedna cesta, jak z toho
ven. A aby to vyšlo, musela jsem se já sama obětovat. Rozhodnutí mi
netrvalo ani vteřinu.
„Bonesi“ Přistoupila jsem k němu a stiskla mu paži. „Nic z toho
se nestane. Ian mě chce jen proto, že jsem svou poloviční krví
vzácná, ale pokud bych byla upírkou úplně, pak na mně nebude nic
vzácného. Tak to udělej. Proměň mě. Udělej ze mě upírku.“
Čekala jsem, že Tate na protest zasténá, ale nejdůraznější známka
odporu zazněla prostě a krátce.
„Ne.“
Překvapeně a naštvaně jsem zamrkala. „No tak! Zatraceně, udělej
to! Nebo měla Annette pravdu? To pro tebe moje tělesná teplota tolik
znamená?“
Podlý útok číslo dvě. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale Bones jen
zesílil stisk.
„Neodejdeš, pokud se trochu nezamyslíš. Vojáci myslí, než
konají.“ Jeho slova konečně doputovala i do Tateových uší, a ten
ihned skončil s nadáváním. „Ty to nechceš, zlato,“ pokračoval
Bones. „Myslíš, že nemáš jinou možnost, ale jak jsem ti kdysi řekl a
jak ti to říkám opět, vždy existuje jiný způsob. Pokud skutečně toužíš
po tom, abych tě proměnil, pak tě proměním. To víš. Ale ne takhle. Z
takového rozhodnutí nelze vycouvat, sebevětší lítost ti pak
nepomůže.“
Přitáhl si mě k sobě a další slova mi měkce zašeptal do ucha.
„A kdyby mi skutečně jen záleželo na tom, jak teplé tělo máš, pak
bych ti před milováním pokaždé napustil horkou vanu. Ať upírka,
nebo ne, do dvaceti minut bys měla šestatřicet stupňů, takže na
Annette i její pichlavé poznámky zapomeň.“
„Něco se ti s Maxem může stát,“ zamumlala jsem.

Stránka 223 z 271

 Bones si odfrkl. „Nemůže. V jednom máš totiž pravdu – Max je
příliš velký zbabělec, aby na mě zaútočil. A i kdyby se to stalo, ohnu
ho tak, že se mu to líbit nebude, a doručím ti ho v krabici.“
„A co mí muži? Pokud s Annette selžeme, nezvládla bych jen tak
stát a dívat se, jak Ian jednoho z nich zabíjí.“
Bones se posadil, ale mou ruku nepustí!.
„Pokud na to přijde, existuje způsob, jak to vyřešit. Jakmile budu
osvobozen od Ianova klanu, budu si s sebou moci vzít jak své lidi,
tak majetky. Ač se ti to nezamlouvá, faktem zůstává, že v upířím
světě jsi krví i ložem považována za mou. Tvé muže prohlásím za
své. Ian je nebude moct zabít, aniž by tím riskoval válku se mnou.“
„Ale ty ses ani z jednoho nenapil, ani jsi s nikým z nich nespal!“
vybuchla jsem. „A pokud se něco vážně hodně špatně nesemele, pak
to tak zůstane!“
„Jinak bych radši umřel,“ zamumlal Tate.
„Ty už v bezpečí jsi, ty zmetku,“ odsekl Bones. „Annette je v
mém klanu, takže když tě ošoustala, dalo jí to právo prohlásit tě za
svého. Což tě činí i mým mužem, jakkoli nejsem nijak hrdý na to, že
to mohu říct.“
„Co?“ zeptal se zmateně Tate. „Nejsem žádná hračka pro
zubáče!“ Annette se hrdelně zasmála. „Podle upířích zákonů mou
hračkou jsi, pokud si to budu přát.“
„Měl sis nejdřív přečíst i to drobné písmo ve smlouvě, než jsi s ní
vlezl do postele, Tate,“ řekla jsem nemilosrdně. „Budeš mít štěstí,
pokud ti to, cos mi udělal, neoplatím a neproberu tvoje postelový
eskapády s Donem. Ale teď máme důležitější starosti. Dobře, Bonesi,
takže pokud ty nebo Annette kousnete Coopera a Juana, pak budou v
případě potíží chránění?
„Ano,“ řekl a ignoroval Tateův pohled.
To mi stačilo. Nechtěla jsem se v místnosti plné upírů prohlásit za
něčí majetek, ale pokud bych měla volit mezi tímhle a smrtí jednoho
ze svých mužů… kašlu na sebeúctu. A na jejich taky. V životě jsou
důležitější věci než pošramocené ego.
„Dobře,“ řekla jsem a vstala. „Pojedeme na základnu, takže jeden
z vás rafne Juana a Coopera. Pak si zajedeme s Annette a chlapama

Stránka 224 z 271

zahrát na návnadu a dostaneme Ianovy muže. Ty a Rodney
vyzvednete Noaha… Kdy se máme setkat s Ianem?“
„Okolo půlnoci, kotě. To ti dává dost času, protože až zajmeš
Ianovy strážné a před tím, než se sejdeš s Ianem, si musíš dát saunu.“
„Saunu?“ zopakovala jsem, jako bych to slovo nikdy neslyšela.
„Proč bych si pro všechno na světě měla právě dneska zajít do
sauny?“
„Protože bude potřeba alespoň hodina v páře, aby se ti z pórů
dostala má vůně,“ odpověděl Bones klidně. „Pokud bys před Iana
předstoupila tak, jak jsi nyní, z jediného nádechu by poznal, že na něj
šijeme boudu, a to bychom na něj mohli rovnou zaútočit. Neboj se,
vše je zařízeno.“
„Saunu,“ zopakovala jsem znovu a zavrtěla hlavou. Něco
takového by bylo na vrcholu seznamu věcí, ke kterým bych se
dneska určitě nedostala, ale podle všeho mám domluveno rande s
mračnem páry. A s Ianovými muži. A se svým otcem.
Dnešní noc bude bezpochyby patřit k těm rušnějším.

Stránka 225 z 271

 34. kapitola

V zadu v dodávce seděli Tate, Juan a Cooper, na rukou želízka, s

páskou přes ústa a třemi rolemi nepoužité izolepy u nohou.
Tohle nebyl ten typ vozu s DVD přehrávačem, dokonalým
ozvučením nebo vyhřívanými sedadly. Vzadu vlastně nebyla žádná
sedadla, nákladový prostor za kovovou mřížkou oddělující sedadla
řidiče a spolujezdce od zbytku vozu byl prázdný. Dodávku sehnal
Rodney, a podle toho, jak vypadala, nebyli mí muži prvními lidmi
spoutanými v jejím nákladovém prostoru.
Řídila Annette. Neprotestovala jsem, protože to celkem dávalo
smysl. Bones řekl Ianovi, že právě Annette poslal, aby dovezla jeho
mužům rukojmí, a s tím Ian počítal. Já měla hrát bisexuálni
nadšenkyni do zubáčů, kterou si Annette přivezla na večeři. Vlastně
jsem měla hrát neskutečně nadrženou bisexuálni nadšenkyni do
zubáčů, jelikož v mém scénáři stálo, že mám strážným navrhnout,
aby s námi upustili trochu páry. Ani Annette, ani Bones si nemysleli,
že je budeme muset dvakrát přemlouvat, protože jaké nebezpečí by
očekávali od tří spoutaných obyčejných smrtelníků, zatímco oni si
budou užívat? Žádné, a o to jde.
„Jsme skoro tam,“ řekla Annette. Byla to její první slova od
chvíle, kdy jsme vyjeli. Hodina cesty bez jediného slova mi naprosto
vyhovovala. Tlachání s Annette nebylo nijak vysoko na mém
seznamu priorit.
Od mých mužů k nám zavála nová vůně doprovázená zrychleným
pulsem jejich srdcí. Skutečnost, že se blížíme na místo určení, v nich
nakopla hladinu adrenalinu. Jelikož jsme už neměli další příležitost
trénovat s Belindou, nepředpokládala jsem, že budou schopni udržet
Ianový muže tak dlouho, abychom je s Annette spoutaly. Ale doufali

Stránka 226 z 271

jsme, že je Tate, Juan a Cooper zaměstnají tak dlouho, aby pro mě a
Annette bylo co nejjednodušší je dostat. A skutečně pevně jsme
doufali, že při tom neumřou.
Znovu jsem se nadechla. Bylo opravdu zvláštní dokázat
rozpoznat pocity podle vůně. Po svém otci jsem toho podědila
skutečně hodně, ale zostřený čich jedním ze zlepšených smyslů
nebyl. Možná mu, až ho dnes noci uvidím, za všechny schopnosti
poděkuju. Před tím, než ho zabiju.
Pak jsem se ještě jednou zhluboka nadechla a zamračila se. I přes
sprchu jsem Bonese ze sebe cítila. Proto mi taky navrhl, abych si
později dala saunu, ale ta by mi v tuhle chvíli, kdy nás od Ianových
mužů dělilo sotva deset minut, nijak nepomohla.
„Pořád voním po Bonesovi,“ řekla jsem Annette. „Nevzbudí ta
vůně při naší malé hře s Ianovými strážnými podezření?“
Annette zvlnila rty. „Budou si myslet, že jsi jen další pěkná
tvářička, ne Zrzavá smrtka, po které touží Ian, takže dá dokonalý
smysl, že voníš jako Bones. Přece jsme u něj právě vyzvedly jeho
vězně, ne? Crispin si vybudoval určitou pověst. Ačkoli aby byla naše
historka uvěřitelnější, měla bys teď vonět spíše jako já."
Stiskla jsem zuby, což Annette jen rozesmálo. „Až zamrzne
peklo,“ řekla jsem rozhodně.
Zamlaskala. „Škoda.“ A pak si mě prohlédla pomalým, svůdným
pohledem, který mi připomněl, že Annette shledává ženy stejně
přitažlivé jako muže. Když už neuspěla se svým plánem nás s
Bonesem rozdělit, nejspíš se rozhodla, pro taktiku „nemůžeš-li je
porazit přidej se k nim“.
Bubnovala jsem prsty o opěradlo ve dveřích na své straně
dodávky a potlačovala touhu zavrčet: „Už tam budem?“ Bojovat s
upíry se mi zamlouvalo mnohem víc než odolávat milostným
návrhům Bonesovy bývalé souložnice. Zvláště když mě do postele
chtěla jen proto, Že by se k nám pak přidal i Bones.
O pět minut později zabočila Annette na parkoviště u skladiště.
Rozhlédla jsem se. Byl pátek, šest odpoledne, takže většina
pracujících ve městě už odjela domů v domnění, Že všechna
skladiště patří normálním společnostem s normálními zaměstnanci.
Annette vytáhla mobil a vytočila číslo.

Stránka 227 z 271

 „Otevřete bránu,“ řekla bez pozdravu., Jsme tu.“
Annette projela bránou, která se ihned poté uzavřela. Napadlo
mě, jak asi tak máme osvobodit naše tři spoutané, a zároveň zajmout
strážné, aniž bychom vzbudili pozornost. Rychle jsem se rozhlédla
po té části skladiště, kterou jsem viděla z okénka. Kromě Šesti upírů,
kteří se k nám blížili, jsem nikde poblíž nikoho dalšího nezahlédla.
To je plus.
Negativem byl fakt, že skladiště představovalo jednu jedinou
obrovskou halu. A nic víc než naše dodávka v ní nebylo. V duchu
jsem zaklekla. Toliko k plánu odvést upíry do nějaké vedlejší
místnosti, aby ostatní neviděli, co se tam bude dít. Zachytila jsem
Annettin pohled a pokývla do prostoru. Ona jen pokrčila rameny a
vystoupila z auta.
Ta mrcha.
„Nazdar, krásko,“ přivítal Annette upír s přízvukem. Přes pravé
oko měl pásku a křivý nos. Za lidského života mu ho museli
několikrát zlámat. Přesto k němu to zranění sedělo, dodávalo mu
auru zločince, kterou doplňovalo i tmavé oblečení.
Annette se s mužem políbila. A velmi dlouze. Obočí mi vystřelilo
vzhůru. No, podívejme. Buď je Annette ke všem cizincům velmi
přátelská, nebo to nebyl cizinec.
„Francois,“ zašeptala. „Už je to dlouho.“
Řekl jí francouzský něco, co jsem nedokázala přeložit, ale
Annette ano, protože se zasmála a stejným jazykem odpověděla.
Dost mě rozčilovalo, že nevím, o čem mluví. Poznámka do
ůkolníčku: rozšířit si znalosti jazyků.
Ať si sdělili cokoli, Francois se ke mně poté obrátil s
rozzářenýma, ech, rozzářeným okem. Náhle se mi představa, že tu
mám jako krytí Annette místo Bonese, přestala zamlouvat. Neměla
mě ráda, to mi dala jasně najevo. Co když tomu upírovi řekla, že je to
past? Co když pro ni Bonesova výhružka strašlivého trestu zas tolik
neznamenala? Žárlivost je emoce iracionální, možná Annette
napadlo, že až bude po všem, vymyslí si historku, aby Bonese
uklidnila. Neklidně jsem se na sedadle zavrtěla a riskla rychlý pohled
dozadu na své tři spoutané muže. Tohle se může hodně rychle a
hodně ošklivě podělat.

Stránka 228 z 271

 Francois shrnul Annette kadeř medově blond vlasů, pak se otočil
na podpatku a přešel na mou stranu dodávky. Napjala jsem se, ruka
mi sklouzla k lemu po stehna vysokých bot. Měla jsem v nich
zastrčené stříbrné nože. Možná přece jen nebudeme muset použít
jako páku na Iana rukojmí.
Francois otevřel dveře a já se na něj usmála a předstírala, že si s
vrškem boty hraju v gestu flirtu, ačkoli ve skutečnosti jsem hledala
střenku některého z nožů.
„Zatím jsem neměl to potěšení seznámit se s tak okouzlující
ženou,“ řekl Francois. „Jsem Francois a zde má přítelkyně Annette
mi řekla, že ty jsi Selena.“
Dovolila jsem, aby mi zvedl ruku a políbil ji, přestože jsem tím
ztratila možnost dostat se k nožům. Přes Francoisovo rameno jsem
viděla, jak se Annette zdraví s ostatními strážnými. Všechny znala
jménem. Když jsem si to uvědomila, dušička se mi scvrkla. Jestli
nehodlá podrazit mě, pak hodlá podrazit ostatní se vší parádou.
Konečně mi došla velikost toho, co Bones právě dělá. Tohle byli
Ianovi lidé, tudíž je Bones znal alespoň od vidění, pokud ne ještě
lépe. A chce je zradit kvůli mně. Jistě, ne že by to byla neviňátka
vzhledem k tomu, že sem přijeli, aby strážili a ve vyhroceném
případě také pravděpodobně popravili mé muže, ale stejně. Je
mnohem snazší zradit cizí než přátele.
„Seleno, drahá, pojď sem,“ zvolala Annette a mávla na mě.
Ještě jednou jsem se usmála na Francoise a omluvila se. Francois
ledabylým krokem odešel dozadu za dodávku, mně z dohledu, a já
zatím dorazila k hloučku pěti upírů. Pokud mě hodlá prozradit,
pomyslela jsem si chmurně, teď má skvělou příležitost.
Ale Annette si mě místo toho přitáhla blíž a políbila mě na krk,
zatímco mě lehce pohladila po paži. Za námi, zpoza dodávky, se
ozvaly plechové zvuky, Francois očividně vytahoval Tatea, Juana a
Coopera z nákladového prostoru. Srdce jim bušila sice rychle, ale v
bezprostředním nebezpečí nebyli.
„Seleno, seznam se s mými přáteli,“ řekla Annette.
Najednou mě všichni zdravili, líbali na pozdrav, jako bychom
byli ve swingers klubu, a ne uprostřed jednání o výměně rukojmích.
Annette se rozesmála, když mi jeden z mužů, myslím, že se jmenoval

Stránka 229 z 271

Hatchet, strčil jazyk do pusy a zároveň prohmatával všechny možné i
nemožné křivky mého zadku.
„To stačí, Hatchete,“ vložila se do toho Annette a hravě mě od
něj odtáhla. „Selena se nejprve ráda rozehřeje. Jako každá žena. Je to
tak, drahoušku?“
Mrcho, počastovala jsem ji opět v duchu, když jsem v jejích
očích spatřila otevřenou výzvu, ale usmála jsem se a dovolila, aby si
mě Annette přitáhla do náručí. Alespoň mi neosahává zadek. Tedy,
zatím ne.
„Přesně tak,“ vydechla jsem. „Rozhodně by se mi zamlouvalo
víc, kdyby mě dostalo na vrchol něco mohutnějšího než jazyk. Máte
tu hodně práce, pánové? Nebo byste si chtěli dát, hmm, pauzu?“
Olízla jsem si prsty. Annette mě zezadu svůdně hladila po bocích.
Bylo vlastně docela zábavné vidět, jak se přede mnou jako na povel
rozžehlo pět párů zelených reflektorů.
„Kdy máme být u Iana?“ zeptal se jeden z nich.
Zpoza dodávky se ozval Francoisův hlas: „Ne dřív než v jedenáct,
tedy za čtyři hodiny.“
Annette mě ústy polaskala po celé linii krku až na rameno a já se
nelíčenou rozkoší roztřásla. Z doteku jejích tesáků mi naskočila husí
kůže. Pak stejnou cestu nastoupila špička jejího jazyka, pomaličku a
smyslně mi olizovala pokožku.
Hatchet si začal sundávat oblečení. Mrkla jsem. Očividně další
povzbuzení nepotřeboval.
Francois vyšel zpoza dodávky a objal Annette. Ta zavrněla a
přitiskla se k němu, čímž jsem se i já naklonila vzad, jelikož mě stále
držela. Pak Francois vztáhl kolem nás ruce a vzal do nich má ňadra.
Ostatní muži se také začali svlékat. Velmi brzy jsem měla viditelný
důkaz, že nikdo z nich u sebe nemá žádnou zbraň. Všechny nože, o
kterých jsem věděla, teď ležely ledabyle poházené kus od dodávky.
Doopravdy nečeká žádný podraz.
Naklonila jsem se dopředu, jako bych se oddávala rozkoši… a
pak z bot vytáhla čtyři nože. Skvěle načasováno. Francois mě totiž
pomalu začal rozehřívat. Nebo se rozvášnily Annettiny ruce?
„Teď!“ zakřičela jsem a vrhla čepele.

Stránka 230 z 271

 Dvě se zabodly Hatchetovi do očí, další dvě do očí upíra vedle
něj. Zavřeštěli a sápali se po jílcích nožů, zatímco já se na ně vrhla a
srazila jim hlavy dohromady tak silně, až jim praskly kosti.
Ale ne tak silně, abych je zabila. Hatchet a jeho kámoš teď leželi
na zemi, svíjející se a oslepení, ale pomalu se hojili. Ostatní tři upíři
se rozběhli ke svým zbraním – jen aby zjistili, že stojí tváří v tvář
Tateovi, Juanovi a Cooperovi.
„Vzpomínáte na ta pouta?“ zeptal se Tate a s jedním zachrastil.
„Falešná.“
Upíři se ani nepokusili oblbnout jim očima mysli. Místo toho se
na ně vrhli tesáky a pěstmi. Scénu jsem sledovala zpovzdálí, zatímco
jsem se snažila udržet dva vzpírající se zraněné upíry na zemi a
bodnout je nožem tak, abych je nezabila. Annette měla plné ruce
práce s Francoisem, který ji podle všeho častoval proudem
francouzských nadávek.
Tři mí muži měli každý po jednom noži, ukrytém v podrážce bot.
Oni jediní nyní stáli mezi upíry a jejich zbraněmi. Sledovala jsem,
jak se k mým mužům upíři blíží jakoby ve zpomaleném záběru, a
věděla jsem, že jim nemůžu jít na pomoc. Ne, pokud nezabiju ty dva,
s nimiž jsem právě zápasila.
Obkročmo jsem si sedla na Hatcheta, držela ho u země, zatímco
druhému jsem nemilosrdně rozřízla hrdlo tak hluboce, jsem mu skoro
oddělila hlavu od těla. To ho na chvíli zabaví. Na chvíli dost
dlouhou, abych vytáhla další z nožů, ignorovala přitom bolest, již mi
způsobila Hatchetova pěst, která se brutální silou zabořila do mého
břicha, a probodla mu hruď.
Ztuhl. Nůž prošel čistě jeho srdcem. Sklonila jsem se k němu, až
se mé vlasy otřely o jeho tvář.
„Ani hnout, jinak tím nožem otočím. Nechci tě zabít. Chci jen,
abys mě poslouchal.“
Díval se na mě a řekl jediné slovo. „Smrtko.“
Věděla jsem, že se mi nejspíš rozzářily oči, což bylo vzhledem k
okolnostem pochopitelné. Přikývla jsem.
„Přesně tak. A teď se opovaž hnout.“
Vyskočila jsem na nohy a vpravo zahlédla rozmazanou šmouhu
změti pohybů, jak Juan, Tate a Cooper bojovali o život. Cooper měl

Stránka 231 z 271

dvě hluboké rány na klíční kosti, ale držel se a dál bojoval s upíry.
Tate krvácel z úst, ale i on vypadal relativně nezraněný. A Juan…
kde je sakra Juan?
Upír u mých nohou se posadil, hrdlo měl téměř zahojené. Kopla
jsem ho do hlavy tak, že těžce dopadl na zem, omráčila ho a odtáhla
několik metrů dál od Hatcheta. Pak jsem vyskočila, abych se vyhnula
jeho výpadu, jak mi chtěl podrazit nohy, a zabodla mu nůž do hrudi.
„Chceš žít?“ zeptala jsem se a maličko ťukla do nože. „Tak se
neopovažuj ani hnout.“
Annette držela Francoise na zemi. Oba byli beze zbraní, takže se
zdálo, jako by se chtěli navzájem ukousat k smrti. Mrkla jsem na ni a
pak na své muže. Juana jsem stále nikde neviděla. Musel být na
druhé straně dodávky. Zaváhala jsem a pak vrhla nůž na Hatcheta,
který nepříliš nenápadně sunul pomalu ruku k noži ve své hrudi.
Čepel se mu zabodla do Čela.
„Ten další tě dorazí,“ zavrčela jsem. „Už mě znovu nepokoušej.“
Přes střechu dodávky přeletěl Juan. Po celém těle měl rány a
Škrábance, ale puls měl pravidelný. Vystřelený až k nebesům, ale
pravidelný, a já vyběhla, abych ho zachytila dřív, než dopadne na
zem.
„Dívej se, kam lezeš,“ ušklíbla jsem se, postavila ho na nohy a
pak vyskočila na střechu dodávky. Z výšky jsem tak krásně viděla,
jak se blond upír, se kterým se Juan rval, dostal téměř až k hromadě
zbraní. Nezaváhala jsem ani okamžik. Odrazila jsem se tak silně, až
se dodávka otřásla jako skokanské prkno, a sletěla na upíra. Dopadla
jsem mu na záda a upír šel k zemi.
„ Juane, dávej pozor, ať si tihle dva upíři nevytáhnou to stříbro!“
křikla jsem rozkaz, než mě umlčel cizí loket v obličeji. Ho, ho,
hoooo! Nos se mi zlomil a na jazyku jsem ucítila krev. To mě ale
nezastavilo, laskavost jsem oplatila a zarazila upírovi ksicht do země
tak prudce, až jsem uslyšela křupnutí kosti.
„Teď jsme vyrovnaní,“ zasupěla jsem, vytáhla z boty nůž a
poslala ho na výlet skrz upírova záda. „A teď mám navrch.“
„Cat! Pozor!“ zařval Cooper.
Prudce jsem vzhlédla, abych viděla, jak na mě letí další upír.
Znovu jsem sáhla do boty – a nic nenašla. Došly mi nože i čas.

Stránka 232 z 271

 Něco upíra najednou smetlo do strany. Ze změti končetin
vykoukla Tateova tvář. Musel do upíra narazit v poslední možné
vteřině. Plazila jsem se ke stříbrným nožům, z kolen si o beton
sedřela kůži, jak se mi boty svezly ze stehen, ale z hromady zbraní
jsem vytáhla několik krásných zářivých čepelí.
„K zemi!“ zařvala jsem. Mí muži padli v mžiku na zem a čepele
se zabořily do těl upírů. Odměnou mi bylo skučení nemrtvých. Tate
skočil zpátky na upíra, který se mě snažil přepadnout ze zálohy, já
mu hodila čepel, kterou jednou rukou zachytil a okamžik na to ji
vrazil upír do zad.
„Neotáčet! Neotáčet!“ připomněla jsem mu a vrhla se za
Cooperem.
Pět minut poté bylo po všem. Posledním upírem, kterého jsme
dostala pod kontrolu, byl Francois. Teď jsme ho odtáhli od Annette,
ze zad mu trčel dlouhý jílec dýky. Nepřestával na její adresu nadávat.
„Proč?“ zeptal se konečně. Přes přízvuk nebylo to jediné slovo
téměř srozumitelné.
Annette byla celá od krve, částečně od vlastní, částečně od
Francoisovy. Při pohledu na její neporušenou pokožku a všechnu tu
krev, která ji pokrývala od hlavy k patě, mi připomínala vnadnější
dvojnici Sissy Spacekové na konci filmu Carrie.
„Víš, kdo to je?“ zeptala se Francoise a kývla hlavou mým
směrem. „Tvůj Pán ji chce. Můj Pán ji miluje. Je mi líto, Francoisi,
ale má oddanost náleží Crispinovi, ne Ianovi.“
Odtáhla jsem Francoise kolem dodávky, kde mu Annette spoutala
zápěstí páskou. Za normálních okolností by to upíra nezadrželo, ale
kdyby sebou moc vrtěl, nůž by mu těmi otřesy rozřezal srdce, a to on
věděl.
„To mě už rovnou můžeš zabít,“ řekl Francois hořce. 'Jakmile Ian
zjistí, že jsme ho zklamali, zabije nás sám.“
„To si nemyslím,“ odpověděla jsem. „Jinak všem povím, že mi
na stejný trik naletěl Ian v únoru. Ano, dostala jsem ho do stejné
situace, v jaké jsi teď ty, Francoisi, a Ian se zdá být přesně ten
arogantní typ, co by nechtěl, aby tahle informace vešla ve známost.
Pokud se budete, hoši, dobře chovat, zítra se zas budete moct do
někoho zakousnout, to vám slibuju.“

Stránka 233 z 271

 Přistoupil ke mně Tate. Sundal si košili a podal mi ji.
„Pořád ti krvácí nos, Cat.“
Jo, to jsem věděla. Cítila jsem svou krev, jelikož mi pořád kapala
do úst.
Rychle jsem si otřela tvář do Tateovy košile. Annette ovázala
Francoisovi zápěstí a pak si rozřízla dlaň a podržela mi ji před
obličejem.
Zadívala jsem se jí do očí… a pak na ránu přitiskla rty. Řízla se
hluboko, a ačkoli se rána téměř okamžitě uzavřela, krev, která z ní
vytekla, nezmizela. Vteřinu jsem ji z její ruky olizovala, vzdáleně si
uvědomila, že chutná jinak než Bones, a pak ucítila, jak se mi nos
hojí.
„Díky,“ poděkovala jsem a pustila jí ruku.
Rty jí zvlnil slabý úsměv. „Přece nechceme, aby ti taková rána
hyzdila tu pěknou tvářičku, že ne? Přece jen máš před sebou ještě
jeden večírek.“

Stránka 234 z 271

 35. kapitola

O hodinu později by nikdo ani nehádal, že jsem toho dne dělala

něco jiného, než si lakovala nehty nebo nakupovala. Relaxovala jsem
v páře, obsluha mi masírovala nohy, a nejen je. Snažila jsem se jejich
hýčkání zdvořile odmítnout, ale bylo mi sděleno, že je to již
domluvené a zaplacené. A po pravdě, bylo to tak úžasné, že jsem po
prvních vteřinách protestovat přestala.
Přece jen jsem byla v sauně a čekala na mě koupel s exotickými
oleji a bylinkami. Pokud na mně po téhle kúře zůstane jakákoli stopa
po Bonesovi, pak to bude zázrak. Dokonce i zuby mi vybělili tak, že
mi téměř vypálili dásně.
Poté co jsem prošla celou tou luxusní verzí myčky aut, přistoupil
ke mně asistent lázní a podal mi krabici.
„Zde, slečno. Tohle je pro vás.“
Uvnitř byly šaty, mobilní telefon, klíčky od auta s popisem vozu
a pár bot na vysokém podpatku. Při pohledu na ně jsem se usmála.
Chlapi nebudou jediní, od koho by nikdo nechtěl schytat kopanec.
Podpatky byly z čistého stříbra a přetřené vrstvou černého laku.
Rychle jsem se oblékla a zkontrolovala hodiny na zdi. Pak jsem
se podívala na svůj odraz v zrcadle a zarazila se. Šaty mohly mít na
sobě klidně napsáno „Majetek Bonese“, jelikož to bylo víc kombiné
než večerní róba. Na zádech byly vykrojené tak, že by se v nich
styděla vyjít ven i Jennifer Lopezová. Vpředu mi prsa kryly dva
svislé pruhy látky. Šaty byly těsné a končily mi vysoko na stehnech.
Jediné, co šaty chránilo před označením slovem obscénní, byly pruhy
průhledné látky, které spadaly volně od boků až do půli stehen a při
chůzi se pohupovaly.

Stránka 235 z 271

 Jedna věc byla ovšem jistá – ty šaty mě při pohybu nijak
neomezovaly. Nebylo na nich dost látky, aby mi to bránilo v pohybu.
Telefon jako na zavolanou zazvonil ve chvíli, kdy jsem dokončila
make-up. Z druhé strany se ozval neznámý hlas.
„Smrtko, setkáme se na křižovatce Čtyřicáté páté a Wilkesovy.
Bud' sama. Nejspíš víš o tom, že máme čtyři tvé lidi, a všechny
rozhodně nepotřebujeme.“
Jak okouzlující. Ani pozdravit se neobtěžoval. „Budu tam, ale
jestli někoho z nich zabiješ, budeš další na řadě.“
Vykročila jsem přes parkoviště, v ruce nové klíčky. Patřily k
modrému exploreru zaparkovanému blízko výjezdu. Než jsem vyjela,
zapnula jsem si pásy, jelikož průlet předním sklem nebyl na pořadu
dnešní noci. Alespoň pokud vím.
Na určeném místě na mě čekala dvě auta, v každém z nich po
čtyřech upírech.
„Jdeme na to, pánové,“ pozdravila jsem je.
Od hlavy až po vysoké boty mě sjelo šestnáct očí. Nápomocně
jsem roztáhla paže a zatočila se.
„Můžete mě prohledat kvůli zbraním, ale mám s sebou jen to, co
vidíte. Tak co kdybyste přestali zírat? Mám rande s vaším šéfem.“
„Zdravím, drahoušku,“ ozval se za mými zády hlas s výrazným
britským přízvukem.
Otočila jsem se a za sebou spatřila vysokého upíra s dlouhými
černými vlasy, jak se opírá o zábradlí. Ještě před chvílí tam nebyl.
Jeho aura prozrazovala, že je ze všech zde stojících upírů
nejmocnější, upír Mistr, a neviděla jsem ho poprvé.
„Tam, odkud pocházím, je zdvořilé se představit, než někoho
takhle sexisticky oslovíš. Nebo tě snad nenaučili dobrým
způsobům?“
Usmál se, poodešel od zábradlí a vysekl mi tu nejelegantnější
poklonu, jakou jsem kdy viděla.
„Ale jistě. Jak je to ode mě nezdvořilé. Mé jméno je Spade.“
Navenek jsem sebou ani necukla, ale uvnitř jsem se zakřenila.
Spade, byl Bonesův nejlepší přítel. Když jsme se před lety poznali,
automaticky jsem ho považovala za nepřítele a pokusila se mu
rozmlátit hlavu několika velkými kameny. Když dorazil Bones a

Stránka 236 z 271

vyjasnil, o koho se jedná, Spade ze sebe setřepal prach a úlomky
kamenů – a pak mě seřval kvůli způsobu, jakým vítám hosty.
„Spade. Hezké jméno. To sis ho musel vybrat z komiksu?“
Samozřejmě jsem věděla, proč si zvolil právě toto jméno. Spade byl
stejně jako Bones vězněm v Jižním Walesu. Hlavní dozorce si navykl
oslovovat barona Charlese DeMortimera podle jeho hlavního
pracovního nástroje, spade, tedy rýč. To jméno si ponechal, aby
nikdy nezapomněl na svou dávnou bezmoc.
Rty se mu zvlnily dřív, než tomu stihl vědomě zabránit. „Svou
volbu osvětlím později, andílku. Kdybys byla tak laskavá a ustoupila
stranou. Chci tě prohledat kvůli zbraním.“
Osm upírů nás obstoupilo do kruhu, zatímco Spade mi beze
spěchu a důkladně přejížděl rukama po těle. Když skončil, nepatrně
se usmál.
„Nyní je mi skutečným potěšením se s tebou seznámit.“ Pokynul
hlavou k jednomu z čekajících aut. „Až po tobě.“
Jeli jsme po opuštěné silnici k čekající helikoptéře. Víc slov jsme
už spolu neprohodili. Cestou jsem si do stehna bubnovala prsty.
Ostatní upíři na mě pořád zírali, ale já je ignorovala. Spade po celou
dobu také mlčel, ale každou chvilku po mně hodil drobným
úsměvem.
O dvě hodiny později jsme přistáli. Neměla jsem hodinky, ale
počítala jsem, že bude tak půl dvanácté. Brzy. Velmi brzy. Potichu
jsem se pomodlila, aby dnes nezemřel nikdo kromě mého otce, a pak
vykročila k upíří párty.
Ian měl očividně rád zábavu ve velkém stylu. Dům byl větší než
ten, v němž jsem se s ním seznámila, spíš než dům to bylo honosné
sídlo. Zahrady ve světle měsíce odrážely tajuplné stíny a všude plály
dekorativně rozestavěné pochodně. Kolem domu stály sochy v
pozicích buď vítacích, nebo výhružných, a některé z nich vypadaly
téměř barbarsky. Zatímco jsme kráčeli pod mramorovou treláží,
napadlo mě, zda jsou starobyle vyhlížející řecké sochy pravé.
Vzhledem k tomu, jak si Ian cenil originálů, nejspíš pravé byly.
Přede mnou se otevřely dveře a do mě naplno udeřil příval
nadpřirozené moci. V první chvíli jsem nemohla jít dál. Jako bych se
brodila elektřinou nabitou tekutinou. Dobrý bože, co to tu bylo za

Stránka 237 z 271

stvůry? Projela mnou zlá předtucha. Tohle byla vysoká liga a nebyla
jsem si jistá, jestli jsem na ni připravena, ale bylo pozdě na to, abych
si to rozmyslela.
Podél zdí postávaly hloučky upírů a ghúlů. Cítila jsem tíhu jejich
pohledů, ale dívala jsem se přímo před sebe a přikazovala nohám,
aby nezakoply. Nikdy neukazuj svůj strach. To už bys mohla
zazvonit na zvonek svolávající k večeři.
Dva upíři přede mnou otevřeli obrovské, působivě vyřezávané
dvojité dveře. Spade mi pokynul, abych vešla. Narovnala jsem
ramena a záda a vešla do nebezpečného neznáma sebevědomě jako
Popelka na bál.
Dóm hromu, to bylo první, co mi blesklo hlavou. Temný,
přepychový Dóm hromu8. Dívala jsem se na amfiteátr s honosnými
křesly, pohovkami a podnožkami rozestavěnými do kruhů kolem
volného prostranství uprostřed, které by se dalo nazvat arénou. Sál
byl vystavěn jako stadion, každé vyhlídkové podlaží o něco výš, aby
tak všichni dobře viděli na zlověstně osvícené čtvercové pódium.
Volná cesta přede mnou vedla přímo doprostřed něj, takže jsem
očividně měla jít tam.
Kolem mě všichni vzrušeně šeptali, bylo jich tolik, že jsem
nebyla schopná zachytit jednotlivá slova. Očividně jsem dnes atrakcí
večera. Jak lichotivé. Jen silou vůle jsem odolávala, abych se
nerozhlédla po těch tuctech a tuctech tváří ve snaze najít tu, již jsem
milovala. Někde tady byl Bones. I uprostřed bouře vířící energie
jsem ho cítila. Zatraceně, se vší tou krví z minulé noci jsem ho
dokázala vycítit i po čichu.
Ian seděl uprostřed jedné strany pódia jako král. Nejnižší terasa
amfiteátru visela jen o stupínek výše nad samotným pódiem, takže
jsem jen zvedla hlavu a hrála překvapenou.
„Tak za tímhle vším stojíš ty! To se mi teda vyplatilo, že jsem tím
nožem neotočila. Pojď dolů a já tu chybu napravím.“
Ian se vyfiknul, měl na sobě starobylou nadýchanou košili s
hedvábnými kanýry. Podle stylu jsem ji odhadovala na pozdní
osmnácté století. Perleťová barva se téměř podobala odstínu jeho

8
Název bojové arény z filmu Šílený Max a Dóm hromu (pozn. překl.).
Stránka 238 z 271
pokožky a kaštanové vlasy měl elegantně upravené. Jeho tyrkysové
oči na mě hleděly s očekáváním.
„Tobě by slušel i pytel od mouky, Catherine. Jsi jednoduše
okouzlující.“
„Jednou a provždy, a je jedině dobře, že nás poslouchá tolik lidí,
takže to nebudu muset opakovat – mé jméno je Cat.“ Jelikož mě už
všichni viděli, připomenout jim mé pracovní jméno mi nepřišlo nijak
důležité. „Zvedla jsem zadek a přijela sem z určitého důvodu, a tím
důvodem není, že jsem chtěla slyšet, jak moc se ti líbí mé šaty. Kde
jsou mí muži? A co chceš? Musí to být něco extra, žes mě táhl celou
cestu až sem a ještě mě vydíráš.“
Ian se při odpovědi spokojeně usmíval, líbilo se mu, jakou
nadvládu nade mnou má, ačkoli já věděla své. „Můžeš poděkovat
svému starému příteli, že mi pomohl tě najít, Cat. Mám takový pocit,
že si na něj určitě budeš pamatovat. Crispine, pozdrav bývalou
chráněnku.“
„Ahoj, zlato. Dlouho jsem tě neochutnal,“ snesl se ke mně jeho
hlas.
Zahnala jsem úsměv a otočila se jeho směrem.
Bones vypadal podle mého neobjektivního úsudku mnohem lépe
než Ian. A nemohla jsem skrýt úsměv, když jsem spatřila jeho vlasy.
Někdy od chvíle, kdy jsem ho viděla naposled, si je odbarvil na
tentýž zářivý odstín platinové blond, jaký měl, když jsme se prvně
poznali. Měl je také nově ostříhané, kadeře byly nyní krátké. Košili
měl krvavě rudou, v kontrastu s Ianovou měla moderní střih, a na
pozadí syté barvy mu pokožka zářila jako smetana posypaná
démanty. Musela jsem se odvrátit. A to rychle. Dřív než začnu
slintat.
'Bonesi, to je mi překvapení,“ řekla jsem jasně. „Ježíš, ty ještě
nejseš mrtvej? Doufala jsem, že jsem tě tehdy před lety viděla
naposled. Pořád máš ten drobný problém s předčasnou ejakulací?“
Ian se pobaveně rozřehtal. Stejně jako všichni ostatní diváci. Jeho
lidé byli v sálu rozdělení podle pozice v klanu, nejmladší členové
seděli úplně nahoře. Bones seděl symbolicky na nižší terase. Při
odpovědi se smál.

Stránka 239 z 271

 „Možná kdybys při spaní tak hlasitě nechrápala, dokázal bych se
pak lépe soustředit.“
Trefa. Odvrátila jsem se od něj. „Dobře, Iane. Konec srandy.
Vystrojila jsem se a tohle je očividně večírek, K jaké příležitosti?“
Ian se rozhodl pro trochu melodramatična. „Široko a daleko jsem
rozhlásil, že ten lidský mstitel zvaný Zrzavá smrtka je ve skutečnosti
upír ukrývající se za bijícím srdcem a teplým tělem. Nikde na světě o
jiném polovičním upírovi nevědí. Jednoduše chci, aby ses ke mně
přidala, Cat, k mým lidem. Podle toho, jak probíhalo naše poslední
setkání, mi došlo, že po dobrém tvůj souhlas nezískám, tudíž jsem
zajal čtyři tvé muže, abych se ujistil, že při našem dnešním
rozhovoru budeš mít mysl více… otevřenou.“
Ian netušil, že jsem už získala zpět tři ze čtyř zajatců a mám jako
páku Šest jeho vlastních lidí. Nejspíš se domníval, že Francois a
ostatní mají jen zpoždění.
„Ho, ho,“ spustila jsem cynicky. „To tvoje 'přidat se k tvým
lidem', to nejspíš znamená, že s tebou budu muset trávit hodně času.“
Ian se zasmál více než podle. „Zpočátku bude potřeba na tebe
dohlížet více.“
„A pokud odmítnu, pak předpokládám, že zabiješ mé muže.“
Pokrčil rameny. „Poupátko, moc by mi nepomohlo, kdybych je
všechny odstranil dřív, než pochopíš, co vše ti nabízím. Myslím, že
postačí zabít jen jednoho, nejvýše dva.“
Ty chladnokrevnej parchante, pomyslela jsem si a bez mrknutí
Iana pozorovala. Fakt, že jedná prakticky, a ne jako šílenec, mi o
něm něco napověděl. Ian nevypadal, že by se mu zabití mých mužů
zamlouvalo, ale udělal by to. Věděla jsem, že Bones dokáže být
stejně chladnokrevný. A abych byla upřímná, já také.
„Lidem jsi o mně řekl,“ změnila jsem téma. „Ale pochybuji, že ti
okamžitě uvěřili. Chceš, abych jim ukázala, co dokážu? Máš tu
všechny ty hosty, ale zatím neviděli nic vzrušujícího.“
Přes Ianovu tvář přeletěl stín zájmu. Bones řekl, že má Ian rád
krvavou show. Očividně se nemýlil.
„Co za ukázku nabízíš, má překrásná Zrzavá smrtko?“
„Vyber svého nejsilnějšího bojovníka. Porazím jej nebo ji, a
zvládnu to jen s tím, co mám právě na sobě.“

Stránka 240 z 271

 Rozhodila jsem ruce a otočila se dokola, ukazovala jsem tak, že
nemám žádné zbraně, přestože Ian samozřejmě věděl, že mě
prohledali. Nebyla má chyba, že se mi pořádně nepodívali na boty.
„Co požaduješ v případě výhry?“ zeptal se Ian.
„Chci vrátit jednoho svého muže, nezraněného, a já vyberu, kdo
to bude.“
Ian mě dlouhou chvíli jen pozoroval. Pohled jsem mu oplatila
nejnevinnějším úsměvem. „Souhlasím,“ řekl nakonec.
„Dobře,“ přikývla jsem. „Vybírám si Noaha.“
Sakra, jestli Noaha vyhraju, spadne mi ze srdce obrovský kámen.
Až Ian zjistí, že mi vydal své jediné rukojmí, bude přinejmenším
překvapený.
Bones si vybral právě tuto chvilku, aby vstal. „Iane, než
představení začne, musím s tebou něco probrat. Původně jsem chtěl
počkat až po této události, ale tys mi přikázal přijít. A o to zde jde,
můj pane. Nepřeji si již nadále sloužit nikomu kromě sebe samého. A
nastal správný čas. Propusť mě ze svého klanu.“
Ian na moment vypadal, jako by ho praštili do žaludku, než zas
plně ovládl výraz tváře.
„Promluvíme si o tom později, Crispine, až zde bude větší klid,“
řekl ve snaze diskuzi oddálit, aniž by vypadal slabě.
Bones mávl rukou po davu v sálu. „Nyní je k tomu skvělá
příležitost, se všemi tvými lidmi jako svědky tak zachováme tradici.
Nechci ke svému odchodu nic víc, než co je po právu mé – upíry,
které jsem stvořil, jejich majetek a mé državy. Čekal jsem na tuto
chvíli již dlouho, Iane, a déle čekat nechci.“
Poslední věta zazněla pevně a rozhodně, všichni to slyšeli.
Ianův tón se v mžiku změnil z přátelsky přemlouvavého na
úsečný. „A pokud odmítnu? Vyhrožuješ mi soubojem o svou
svobodu?“
„Ano,“ odpověděl Bones bez obalu. „Ale je to nutné? Naše
společná cesta sahá až zpět k našemu lidství, neměli bychom se
pokoušet jeden druhého zničit jen z tvrdohlavosti. Propusť mě o své
vůli, ne bojem. Je to mé upřímné přání.“
Nedokázala jsem si představit, že by mě s někým pojilo několik
staletí přátelství Jako pojilo Bonese s Ianem. Přátelství, které překoná

Stránka 241 z 271

i smrt. Ian mi nepřišel ničím zvláštní, ale vzhledem k tomu, jak moc
si Bones nepřál, aby ho musel zabít, toho v jejich vztahu muselo být
mnohem víc, než co bylo vidět na očích. Loajalita Bonese k Ianovi
jako ke svému stvořiteli tak daleko nesahala. Možná byl Ian trochu
jako Don. Bezohledný a manipulativní, pokud šlo o to, aby získal, co
chce, ale v jádru to nemusí být špatný člověk. Jinak by se Bones se
žádostí o svou svobodu neobtěžoval, když by mohl Iana jen vyzvat a
v souboji zabít. Bones by Iana porazil, věděl to. Otázkou bylo, věděl
to i Ian?
Ian své rozhodnutí potichu minutu zvažoval. Na jeho odpověď
čekají všichni. Napjala jsem se, když vytáhl z kalhot nůž a vykročil
skrz dav hostů k Bonesovi.
Podíval se na nůž, pak na Bonese a potom zbraň otočil tak, že k
Bonesi nyní mířila střenkou, a ne čepelí.
„do tedy, buď Mistr svého klanu, odpovědný jen sám sobě a
zákonům vládnoucím všem dětem Kaina. Propouštím tě.“
Pak podal nůž Bonesovi, který ho obřadně přijal.
„Vy všichni jste našimi svědky,“ křikl Bones do davu. Ian si
odevzdaně povzdechl. „Byli jsme spolu dlouhou dobu, Crispine.
Bude zvláštní nemít tě mezi svými lidmi. Co máš v plánu?“
„To, co každý nový Mistr klanu,“ odpověděl Bones s lehkostí,
ačkoli jeho výraz ztvrdl. „Za každou cenu budu chránit ty, co mi
náleží.“ Věděla jsem, co tím myslí, i když Ianovi hlubší význam jeho
slov unikl.
„Již nejsi povinen zůstat. Odejdeš? Nebo počkáš, abys viděl, zda
tvá bývalá chráněnka vyhraje svůj boj?“
Bones se usmál a očima po mně rychle střelil. „To bych si
nenechal ujít, kamaráde. Vsadil bych se, že vyhraje, pokud
nezapomněla vše, co jsem ji naučil.“
„O tom pochybuji,“ odpověděl suše Ian.
„Jaká pravidla má boj?“ zeptala jsem se. „Stane se vítězem ten,
kdo protivníka na pár vteřin znehybní?“
Ian se vrátil ke křeslu a usadil se. „Ne, poupátko, tohle není
wrestling. Své muže vyhraješ, pokud protivníka zabiješ. Tvůj
protivník tě ovšem zabít nesmí. Může mi tě ovšem doručit v
jakémkoli stavu. A pokud se tak stane, jsi má.“

Stránka 242 z 271

 Vstřebávala jsem tu informaci. Poté jsem rozsvítila oči. Jejich
smaragdová záře pročísla sál jako zelený laser a při pohledu na ně se
odevšad začal ozývat vzrušený šepot. Ian jim sice řekl, co jsem, ale
očividně platilo, že uvěříš, až když uvidíš.
„Povolej svého nejlepšího, Iane. Jsem připravená.“
Usmál se. „Nechceš, aby ti nejdřív tvůj bývalý milenec popřál
hodně štěstí?“ A ukázal ke stropu.
Vzhlédla jsem – a jen zírala. Ten smradlavej hajzl. V kleci
zavěšené pod vrcholem kupole sálu seděl Noah. Tomu se říká vidět z
ptačí perspektivy. Pro lepší výhled byla klec ještě nakloněná. Tomu
se říká nepříjemná situace, když musíte sledovat, jak se o vašem
osudu rozhoduje dole pod vámi, zatímco vy jen bezmocně přihlížíte.
Zeleň mých očí ozářila Noahovu tvář. Ten mě sledoval s hrůzou.
Věděla jsem, že přesně tenhle výraz by měl, kdybych mu sama řekla,
co jsem zač. Někdy je vážně na prd, že se nemýlíte.
„Grendele,“ křikl Ian. „Jak by se ti zamlouvalo přivést mi
půlčici?“
Z druhé strany sálu se ozval smích. Z křesla tam vstal holohlavý
muž a pomalu, uznale zahvízdal.
„Přinesu ti ji, Iane. Bude mi potěšením ji zlomit.“
Prohlédla jsem si svého vyzyvatele od hlavy k patě. Uch, och.
Tohle nejspíš bude problém.

Stránka 243 z 271

 36. kapitola
Za prvé ten muž měl dobře dva metry patnáct. Paže měl silnější
než já pas, nohy jak dva kmeny stromů obalené v kůži. Na někoho s
jeho velikostí kráčel uličkou rychle, s lehkostí a elegancí, při pohledu
na niž se mi zhoupnul žaludek. Obrovský a rychlý, to není dobré. Ale
nejvíc mě znepokojilo, že ten muž vcházející do arény nebyl upír.
Byl to ghúl.
Mohla bych mu stříbrné podpatky vrážet do srdce až do aleluja,
ale nezabilo by ho to. Ani kdyby měly dvojité osiří jako meče, hlavu
by mu neodsekly. Dobrá. Tohle bude zajímavé.
Ian se na mě podíval, na očích mu bylo znát, že počítá s
vítězstvím na své straně. „Víš, kdo to je, Cat? To je Grendel,
nejslavnější ghúlský žoldák. Je starý téměř šest staletí a také je to
bývalý stradioti benátské armády. Grendel býval placen podle počtu
hlav, které v bitvě odsekl, a to, mé drahé poupátko, ještě za svého
lidského života.“
Zachytila jsem Bonesův pohled. Povytáhl obočí. Chceš, abych se
do toho vložil? ptaly se ty oči beze slov. Věděla jsem, že tohle celé
může zastavit. Stačí, aby přede všemi vytáhl kartu vlastnictví jako v
Monopolech. Z Bonesova výrazu bylo jasné, že Ian popis toho, co za
zloducha Grendel je, nijak nepřikrášlil.
Znovu jsem plešatého ghůla sjela pohledem. Jo, vypadal jako
pořádnej hajzl, o tom nebylo pochyb. A mými jedinými zbraněmi
byly vysoké podpatky. Vzhlédla jsem vzhůru k Noahovi, který podle
všeho na svůj osud už rezignoval. Nejspíš si myslel, že ať se stane
cokoli, je už mrtvý muž. Mohla jsem to vyřešit cestou nejmenšího
odporu. Můžu se prohlásit za Bonesovu šťavnatou svačinku a
odkráčet jen s několika zlomenými nehty, ale to nebyl můj styl. Ne,
já radši budu bojovat s obrem a svobodu si vyhraju, než aby mi ji

Stránka 244 z 271

přisoudili jen v důsledku upířích machinací. Kde je ale dělo, když ho
potřebujete?
„Moc mi ji neomlať, Grendele. Mám s ní určité plány,“ usmál se
Ian.
Ghúl se zlověstně zasmál. „Bude naživu. Cokoli jiného jí budeš
muset zahojit.“
Jaká útěcha. Lehounce jsem na Bonese zavrtěla hlavou a
naznačila tak, že nechci, aby zasáhl. Pak jsem si s náznakem
úšklebku prokřupla klouby a sledovala, jak se ke mně Grendel blíží.
Ghúl si mě prohlédl s bezcitnou profesionalitou, pravděpodobně
přemýšlel, které kosti mi má zlomit jako první.
„Abych dokázal, že se tě nebojím,“ prohlásil hlubokým hlasem,
„povoluju ti první ránu. Bránit se nebudu.“
„Tu laskavost ti neoplatím,“ odpověděla jsem okamžitě.
Tvář mu zvrásnil chladný úsměv. „Doufám, že ne. Pak by náš
tanec skončil příliš brzy a já bych se moc nepobavil.“
Hezké. Obr Grendel byl sadista. Kdo řekl, že je něco v životě
snadné? Zhluboka jsem se nadechla – a pak vyletěla do vzduchu,
nohy jsem držela pevně napnuté. Podpatky se mi zabořily do jeho
hrdla. Trhla jsem směrem ven, doufala jsem, že mu tak přeseknu
krční páteř.
Nestalo se. Jen jsem mu z krku odervala dva velké kusy masa.
Oba jsme padli k zemi. Dopadla jsem na něj, mezi koleny jsem měla
velmi nedecentně jeho hlavu. Vyskočila j sem zpátky na nohy.
Ian se rozesmál, oči měl zrůžovělá slzami. „Tuhle bojovou
taktiku jsi se mnou nezkoušela, Cat. Odvažuji se říct, že se cítím
podvedený.“ Grendel nevypadal, že se baví. Vstal a třel si hrdlo v
místech, kde se mu kůže pomalu hojila do původní podoby. Zle se na
mě zadíval.
„Za tohle bolestivě zaplatíš.“
Co jsem asi tak měla říct? Že to ani mně nebylo příjemné?
Grendel vymrštil pěst. Bylo to téměř jako v komiksu, viděla jsem
jen šmouhu a pak bum! Odletěla jsem na křesla za sebou. Přistála
jsem na dvou vyšňořených upírkách, které mě nápomocně strčily
zpátky do arény a ani se nezeptaly, jak se mám. Jakmile jsem
dopadla na zem, převalila jsem se a vyhnula se tak kopanci, který by

Stránka 245 z 271

mi střeva poslal na výlet do hrudního koše. Pak jsem vyskočila na
nohy dřív, než na mě stihl dopadnout jako wrestler v ringu. Do
prdele, byl zatraceně rychlý! Znovu jsem vyskočila, čímž se mi jeho
pěst místo do žeber zabořila do ramene. Slyšela jsem, jak mi křupla
klíční kost. Další křupnutí se ozvalo, když fingoval úhyb vlevo a
následně zaútočil zprava a zlomil mi přinejmenším tři žebra. Vyrazila
jsem od něj pryč, lapala po dechu a pak mi něco udeřilo do zad,
nebyla jsem dost rychlá. Padla jsem na zem a tvář zabořila do
podlahy arény. Vyškrábala jsem se na nohy. Srdce mi vyskočilo až
do krku, jak se mi železná pěst sevřela kolem kotníku.
Grendel si mě škubnutím přitáhl blíž a praštil mě pěstí do boku.
Na poslední chvíli jsem se odtáhla pryč, kašlala krev, plíce mi
vynechávaly. Grendel pustil můj kotník. Vstal a začal se smát „Tohle
je ta obávaná Zrzavá smrtka? Tohle?“
Rozezněl se potlesk. Mně diváci očividně nefandili. Grendel se
uklonil, pořád se smál a ve mně rostl chladný vztek. Tenhle sráč mě
Ianovi nepřinese a nebude se smát, jak snadné to měl. Dostanu ho,
bolest; nebolest. No tak, Cat. Ještě jsi neskončila.
„Sráči.“
Pronesla jsem to, zatímco jsem se připravovala do napůl skrčené
bojové pozice. Grendel se přestal okamžitě smát. Tyčil se nade mnou
a napřáhl pěst, aby mě srazil k zemi.
Místo abych se snažila dostat od něj co nejdál, vyrazila jsem
vpřed. Z přikrčené pozice jsem měla dokonalou příležitost napáchat
tu největší škodu, jakou jsem ústy napáchat mohla.
Grendel pištivě zaječel. Stačilo kousnout ho jednou, protože cíl,
odvést pozornost, to splnilo. Nic neodláká chlapovu pozornost víc
než rozžvýkané koule. Když se instinktivně schoulil a rukama si dané
místo zakryl, vyskočila jsem mu přes rameno na záda jako opice a
držela se ho nohama. Pak jsem mu vrazila prsty do očí.
Grendel zavřeštěl. Vrazila jsem prsty hlouběji, ignorovala jsem
nechutnou mazlavost ošklivce. Zamával rukama za sebou ve snaze
kamkoli mě uhodit. Seskočila jsem, vyhnula se smrtícím úderům a
podrazila mu nohy. Přestože jsem prsty v jeho očích už neměla, stále
neviděl. Oči se mu ještě neuzdravily. Měla jsem jen několik málo
vteřin.

Stránka 246 z 271

 Znovu jsem se na něj vyhoupla, stiskla mu hlavu a vší silou s ní
prudce trhla dokola. Slyšela jsem, jak uvnitř něco prasklo, ale ne
dost. Svaly mě bolely námahou, když jsem zatáhla, jak nejvíc to šlo,
nohama jsem se zapírala, abych ze sebe vymáčkla ještě něco – a pak
jsem dopadla na zadek s Grendelovou hlavou v klíně. Zíraly na mě
zakrvácené oční důlky.
„Zapomněl… jsi mě kopnout… když jsem byla… dole,“
vymáčkla jsem ze sebe zadýchaně.
Náhlé šokované ticho prořízly hlasy. "Vyplivla jsem krev, kašlala
jsem na to, že se nechovám jako dáma, a zkroutila jsem se na bolavý
bok. Kdyby Grendel nebyl takový nadutec, dostal by mě. Stačila by
ještě jedna podobná rána do mého druhého boku, a do konce života
bych nebyla schopná otočit ani víčkem od sodovky. Dokonce i teď
jsem se cítila, jako kdybych přežila srážku aut. Ne, srážku vlaků. A
hodně velkou. Grendelova tvář mě pozorovala, vzhlížela ke mně.
Kůže na ní se začala rozpadat a já hlavu znechuceně odhodila.
Někteří lidé sbírají trofeje. Já mezi ně nepatřila.
Pomalu jsem se zvedla na nohy a podívala se na Iana, který stále
jen překvapeně lapal po dechu.
„Spusť… tu… klec.“
Kvůli tlaku zlomených žeber jsem měla problém mluvit. Ian
přikývl, stiskl rty a za skřípotu kovů byl Noah spuštěn k zemi. Když
ho pustili z klece, podíval se s hrůzou na mě a na bezhlavého ghúla.
Pak začal křičet.
„Někdo ho umlčte,“ nařídil otráveně Ian.
Spade okamžitě postoupil vpřed, zadíval se na Noaha
pronikavým upířím pohledem a utišil ho. Pak ho odvedl uličkou k
dvojitým dveřím, odkud nás předtím pozoroval. Trochu jsem se
uvolnila. Noah už byl v bezpečí.
Ian k mému překvapení začal tleskat, ale spíš to byl potlesk
úsečný, výsměšný, ne obdivu plný aplaus, jakého se dostalo
Grendelovi.
„Skvělá práce, Zrzavá smrtko! Nikdo již právoplatnost tvého
jména nezpochybní. Více než velmi jsi na mě zapůsobila. Tak jako
na každého zde. Dokázala jsi, že jsi vynalézavá, silná a nemilosrdná.
Vyhrála jsi souboj a získala zpět jednoho ze svých mužů. Nicméně…

Stránka 247 z 271

stále mám tři tvé vojáky. Na kolik si ceníš jejich života, poupátko?
Připoj se ke mně, přísahej mi oddanost a já je propustím. Připoj se ke
mně, není to tak nepříjemné, jak se ti zdá. Vskutku ne. Jak brzy
zjistíš, přinese ti to jen výhody.“ Ian se při posledních slovech usmál.
Nepochybovala jsem, o čem ve skutečnosti mluví.
Bones vstal. „Viděl jsem dost, Iane. Odcházím.“
„Ale tohle je ta nejlepší část,“ oponoval Ian a mrkl na mě.
Ukázala jsem mu prostředníček. Rozesmál se. „Tak teď mi čteš
myšlenky, Cat.“ Bones se vydal uličkou dolů. Přes sto lidí vstalo s
ním a následovalo ho. Vykulila jsem oči. Tihle všichni patří k němu!
ˮ
„Není nutné, abych zůstával déle, kamaráde. Přeji dobrou noc.“
Kráčel dál, dokud nebyl u posledních sedaček nejnižšího patra arény.
Pak se otočil a podíval se na Iana.
„Než odejdu, měl bych nejspíš projevit úctu tvému čestnému
hostu.“ Ian se zařehtal. „Buď opatrný. Možná skončíš jako můj přítel
Grendel.“
„Vždy jsem rád žil nebezpečně,“ odpověděl Bones a vykročil do
arény. Shlédl na Grendela a úsměv se mu rozšířil.
„Gratuluji ke skvostné ukázce nesportovního chování. Jsi zákeřný
soupeř. Musel tě vytrénovat někdo velmi nadaný.“
Zasmála jsem se, ačkoli to bolelo. „Jo. Jeden arogantní parchant.“
„Víš, co se říká o vrzích kamenem. No tak, drahá, co takhle
polibek na rozloučenou? Kvůli starým dobrým časům.“
„Chceš polibek? Tak si pro něj pojď.“
Zprava za Bonesem jsem viděla Iana. Chechtal se a osobě po své
pravici mumlal něco o tom, že mu místo polibků ty rty prokousnu.
Chechot se změnil v pobouřené syčení, když viděl, jak mě Bones
vzal do náruče a já dobrovolně přitiskla své rty na jeho. Ani jsem při
polibku nezavřela oči. Pohled na Ianův výraz byl k nezaplacení.
„Co to sakra…“
Ian se vymrštil z křesla tak prudce, až se převrátilo. Víc jsem si
ho nevšímala, sála jsem krev z ranky, již si Bones všem před očima
sám v jazyku protrhl. Zahojila se dřív, než jsem se sama začala cítit
lip, ale jeho krví se pomalu začaly hojit i mé rány.

Stránka 248 z 271

 Iana vývoj situace rozlítil k nepříčetnosti. Smaragdově zářícíma
očima střelil po Bonesovi.
„To stačí, Crispine. Cat nyní patří mně, tudíž z ní sundej ruce a
vypadni.“
Bones jen zesílil stisk. „Obávám se, že musím nesouhlasit. Raději
bych nechal ruce tam, kde jsou.“
„Zešílel jsi?“ Ian skočil do arény. Kdyby byl člověk, právě by
dostal infarkt. „Co se to tu děje? Chceš si mě znepřátelit kvůli ženě,
kterou sotva dokážeš vystát? Ženě, kterou jsi léta neviděl? To je
sotva jednám', jakým vůdce může jít příkladem svým lidem, pokud v
tom není něco víc. Je to snad tvá záminka, proč mi vyhlásit válku?“
Bones se na Iana odměřeně zadíval. „Nechci ti vyhlásit válku,
Iane, ale pokud ji ty vyhlásíš mně, pak já váhat nebudu. Je to
jednoduché. Nedovolím ti, abys ji do čehokoli nutil, ale pokud si
zvolí tebe, odejdu. Tudíž, zlato, koho si zvolíš? Mě, nebo Iana?“
„Tebe,“ řekla jsem okamžitě a šibalsky se ušklíbla. „Sorry, Iane,
ale nejsi můj typ. Navíc jsi unesl mé přátele, abys mě přinutil stát se
dobrovolně tvou trofejí. A to se mi nezamlouvá.“
Ianových očích zaplál oheň hněvu a pak se nebezpečně usmál.
„Pamatuješ, jak jsi zabila mého přítele Magnuse, Cat? Právě jsi k
stejnému osudu odsoudila jednoho ze svých přátel.“
Pak Ian vytáhl telefon, a zatímco pokračoval v proslovu, vytáčel
čísla. „Pokud teď od Crispina odstoupíš, možná ti dovolím, abys se
mnou o život svého přítele vyjednávala. Ale měla bys přijít s
proklatě zajímavou nabídkou, protože jsem velmi rozezlen. Jinak mi
nezbude než tvé muže popravit.“
Slyšela jsem, jak v Ianově telefonu jedinkrát zazvonilo. Ozval se
Tateův hlas.
„Haló,“ pozdravil vesele. „Telefon Francoise.“
„Dej mi Francoise k telefonu,“ štěkl Ian.
„Nazdar, kamaráde,“ křikla jsem hlasitě, aby mě Tate slyšel.
„Mluvíš s Ianem. Řekni mu ty dobré zprávy.“
Z telefonu ke mně dolehl Tateův smích. „Ou, nazdárek, Iane.
Francois nemůže přijít k telefonu. Je svázaný. A v hrudi má stříbrný
kůl.“ Ian zaklapl telefon a jeho tvář nabyla výrazu čisté zuřivosti.

Stránka 249 z 271

 „Už nemáš žádné mé muže jako rukojmí, Iane,“ pronesla jsem
klidně. „Ale já držím v zajetí několik tvých mužů.“

Stránka 250 z 271

 37. kapitola
Ian nespustil z Bonese oči. Vypadal, jako by mu chtěl teď a tady
skočit po krku. „Zradil jsi mě,“ zavrčel.
Bones sebou ani neškubl. „Učinil jsem kroky potřebné k tomu,
abych zajistil, že nebudeš Cat nutit, aby učinila nerozumné
rozhodnutí. Tohle není osmnácté století, Iane. Dostat ženy do postele
podlou manipulací už není v módě.“
„Pokud chceš zpátky své chlapce, Iane,“ pokračovala jsem, „pak
odsouhlasíš odchod můj i mých lidí. Žádného z tvých mužů jsem
zatím nezabila a vrátím ti je nezraněné. Ale nejdřív chci tvé slovo, že
mě už nebudeš znovu obtěžovat. Tak co to bude? Tví lidé, nebo tvoje
kláda?“
Ian očima přeletěl dav kolem, mnoho tváří ho napjatě pozorovalo,
čekali na rozhodnutí. Pak se jeho oči zastavily u Bonese, zuřivě ho
propalovaly a nakonec sklouzly na mě.
„Skvělá práce, Zrzavá smrtko,“ zopakoval předchozí slova, ale
tentokrát s náznakem hořkosti. „Ukázalo se, jak moc jsem podcenil
tebe… i tvou vynalézavost.“ Chvíli Bonese sledoval smaragdovým
zrakem a pak pokynul rukou k uličce. „Domluveno. Můžete odejít.“
Bones se usmál, vzal mě za ruku, ale já dupla podpatkem.
„Ne tak rychle,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla. „Musíme
vyřešit ještě jednu věc.“
„Kotě, co to děláš?“ zeptal se tiše Bones.
Nepodívala jsem se na něj, ale na Iana. Pokud bych Bonesovi při
plánování dnešní noci řekla, co mám v úmyslu, protestoval by. Řekl
by, že je to moc nebezpečné, možná by mě pak i před Ianem odmítl
prohlásit za svou. Jenže Bones nebyl schopen pochopit, že nemůžu
dojít takhle daleko a neudělat to, k čemu se chystám.
„Vím, že upíři mají právo vyzvat své Pány na duel. No, Iane,
vyzývám svého otce Maxe. Jelikož jsi tu ty, on tu bude někde také.

Stránka 251 z 271

Povolej ho. Nárokuji si dle upírských zákonů právo vyzvat ho na
souboj.“
Bones zavrčel něco, co znělo jako: „Proklatě, kotě,“ a k mému
překvapení se Ian rozesmál. Pěkně od srdce. Jako bych mu právě
řekla ten nejzábavnější vtip na světě. Dokonce mu z očí steklo
několik růžových slz od smíchu a on si je stíral, zatímco se stále
chechtal.
„Co je tu tak k popukání?“ nechápala jsem.
„Slyšeli jste to všichni?“ potlačil Ian na chvíli smích, aby vznesl
otázku k našemu obecenstvu. Bones po mém boku ztuhl na kámen.
„Měla jsi mi o tom říct, kotě,“ syknul pevně.
„Řekl bys mi, abych s tím počkala “ opáčila jsem, což Iana
rozesmálo ještě víc.
„Och, to by ti vskutku řekl, Cat. Víš, právě jsi oznámila, že sama
sebe považuješ za poloviční upírku. Crispine, ty víš, co to znamená,
stejně jako všichni zde. Jako upír, Cat, jsi tudíž má, a já ti děkuji,
Crispine, že teď hned odstoupíš od jednoho z mých lidí.“
„Ale já vyzývám Maxe“ oponovala jsem vztekle. „A on to musí
přijmout. A pokud ho zabiju, pak jsem svým vlastním pánem a nikdo
na mě nemůže vznést nárok!“
Ian se znovu rozesmál a Bones po mně hodil pohledem, jako by
mě chtěl na místě zaškrtit.
„Och, poupátko, mýlíš se hned v několika věcech. Můžeš vyzvat
Maxe na souboj o svou svobodu – pokud by byl vůdce vlastního
klanu. Ale to on není. Stále je pod mou nadvládou a ty, coby
nejčerstvější člen mého klanu, mě nemůžeš vyzvat po celý rok. Tak
zákon zabraňuje mladým, nedočkavým upírům, aby si na sebe vzali
více moci, než dokážou v prvním roce zvládnout,“ vysvětloval Ian
trpělivým hlasem učitele. „Tudíž, jak se ukázalo, vůbec jsem
nepotřeboval unést tvé muže, protože ty ses mi právě sama vydala do
rukou. A obávám se, že potrvá nejméně tři sta šedesát pět dní, než
vůbec budeš moct pomyslet na to, že bys mě vyzvala. Zajímalo by
mě, čím asi tak ten čas vyplníme.“
Ianův úsměv prozrazoval, že několik nápadů už má. V duchu
jsem zaklela. Zatraceně, proč jsem si jen nezjistila o klanech, rodech
a upířích zákonech něco víc, než jsem se rozhodla, že tohle celé je

Stránka 252 z 271

vážně skvělý nápad? Jak jsem jen mohla dovolit, aby mě oslepující
touha po pomstě mému otci přinutila zamlčet tak závažné rozhodnutí
zrovna před Bonesem? Mencheres řekl, že pomsta jez emocí ta
nejprázdnější. Očividně popohání lidi, aby dělali ty nejstupidnější
věci, jaké dělat mohou.
„Až na to, že patřím Bonesovi,“ vytáhla jsem vlastnickou kartu.
„Kousl mě a v posteli se mnou dělal věci, které jsou přinejmenším v
několika státech zakázané!“
„Rod přebíjí majetek, má drahá Smrtko,“ řekl Ian hlasem jako
hedvábí. „Takže ačkoli má Crispin bohatou zásobu vzpomínek na
vaše společné chvíle… vzpomínky budou také to jediné, co mu po
tobě zůstane.“
„Dovolím si nesouhlasit, Iane,“ odpověděl Bones a narovnal se.
„Nemýlíš se, rodové právo má větší nárok než právo majetkové. Ale
nemáš žádný nárok na mou ženu.“
Ian se zatvářil stejně zmateně, jak jsem se já cítila. „Ona není tvá
žena,“ oznámil platnou skutečnost.
Bones vytáhl z kapsy nůž. Ztuhla jsem, očekávala jsem, že se
každou chvíli začnou rvát. Ale Bones si nožem přejel po dlani a pak
svou krvácející ruku přitiskl na mou.
„Krví tě prohlašuji za svou ženu,“ řekl jasným hlasem. Pak tiše
dodal: „Přál bych si pro tebe něco romantičtějšího, koťátko, ale
okolnosti nám to nedovolují.“
„Ty jsi šílený vybuchl Ian a z vlastních kalhot také vytáhl nůž.
„Ani hnout!“ zaburácel hlas.
Ian ztuhl, stejně tak i Bones, který se právě chystal vrhnout nůž
na Iana. Uličkou kráčela postava s dlouhými temnými vlasy a lidé jí
uhýbali. Nemusela jsem se jí ani podívat do tváře, abych poznala, že
je to Mencheres. Prozradila mi to čirá moc, která z něj vyzařovala.
„Mencheresi,“ pozdravil ho Bones s lehkým úklonem hlavy. „Je
můj předpoklad správný?“
„Ve všech bodech kromě jednoho,“ zněla upírova odpověď.
„Přidal ses na jeho stranu!“ zakřičel Ian, který se na tichý respekt
podle všeho vykašlal.
Bones jen obrátil oči v sloup. „Zase s tím začínáš.“

Stránka 253 z 271

 „Toto není otázka stran,“ prohlásil Mencheres klidně. „Řekl jsem,
že se Bones nemýlí ve všech bodech kromě jednoho. Cat ho zatím
neprohlásila za svého manžela.“
Toho se Ian chytil. „Nevíš, co to doopravdy přináší, Cat. Tohle
není jako lidské manželství, kde jsou rozvody stejně běžné jako
dýchání. Pokud s tím budeš souhlasit, pak tě to s Crispinem sváže na
zbytek života. Nebudeš moci změnit názor, nebudeš moci požádat o
rozvázání pout, dokud jeden z vás skutečně nezemře. Pokud se
vyspíš s jiným mužem, Crispin ho za to bude smět beztrestně zabít.“
Mencheres se nevesele usmál. „Ano. Jakmile to stvrdíte, nikdy to
nebudete smět vzít zpět.“
Odvrátila jsem se od Mencherese a zadívala se do Bonesových
hnědých očí. Povytáhl obočí. Čekal.
„Nemyslíš, že je na čase, aby ses seznámila se svým otcem?“
rozhodl se mě Ian dál potrápit.
To mě zaujalo. Otočila jsem se jeho směrem a ruka mi vystřelila
k noži, který mi jen před chvílí předal Bones.
Ian využil výhody. „Nabízím ti dohodu, Cat. Naprosto odlišnou
od té první. Můžeš odtud odejít s mým slovem, Že si tě nebudu
nárokovat a ani znovu neohrozím tvé muže. Co víc, dám ti Maxe,
abys s ním naložila, jak budeš chtít. Na oplátku požaduji jen to, že
odmítneš Crispinovu nabídku a nikdy se k němu nepřipojíš. Tvé
slovo.“
Otevřela jsem ústa, prsty jsem si pohrávala se střenkou Čepele.
„Maximiliáne, pojď sem!“ zvolal Ian.
Dveře do sálu se otevřely a Spade ustoupil, aby mohl dovnitř vejít
vysoký muž. Pane jo. Ta fotka očividně prozrazovala jen částečně,
jak jsme si podobní. Tváří v tvář nebylo pochyb. Vypadala jsem jako
on.
Šokována jsem vytáhla ruku z Bonesova sevření. Max zamířil k
okraji arény a tam se zastavil, dál už nešel. Přešla jsem těch několik
kroků, které nás oddělovaly.
Vlasy měl karmínové, zářivé a husté jako já. Bože, ty oči, stříbřitě
šedé a stejné jako mé. Měl vysoké lícní kosti, plné rty, rovný nos,
silnou čelist… Vše jako já, jen s mužnými rysy. I tím, jak stál, jsme

Stránka 254 z 271

se podobali. Jako bych se dívala do podivného pokřiveného zrcadla,
a na chvíli jsem nedokázala nic než se jen dívat.
Max mlčel. V očích se mu míhaly vzdor i odevzdanost, podle
toho, jak se střídavě obracel na mě a na Iana. Nežádal o slitování.
Ani jednoho z nás. Byla to statečnost… nebo si jednoduše uvědomil,
že by mu to stejně nepomohlo?
Nakonec jsem promluvila. „Víš, co jsem si slíbila, když mi matka
řekla, co jsem a co se stalo?“
Přistoupila jsem těsně k němu. Stál strnule jako jedna ze soch
před domem. Jen jeho oči se pohybovaly, pozorně mě sledovaly.
Prsty jsem se mu otřela o ramena, když jsem ho pomalu
obcházela. Pod tím dotekem ucukl a já se tiše, divoce zasmála.
„Och, Maxi, cítím tvou moc, není nijak silná. Jsem mnohem
silnější, ale to nejspíš víš, že? To proto ses chtěl postarat, aby mi
vybuchla hlava abych tě nedostala já jako první. Máš vůbec
představu, jak dlouho jsem čekala na chvíli, kdy tě zabiju?“
Stále nic neřekl. Ian se na mě tázavě zadíval, ale já ho ignorovala.
Nevěděl, o co se Max pokusil, to bylo zřejmé. Obcházela jsem otce,
štvalo mě stále víc a víc, že zatím neřekl ani slovo.
„Slyšela jsem o tobě poprvé o svých šestnáctých narozeninách.
Sladkých šestnáct. A čeho se mi dostalo? Dozvěděla jsem se, že mě
stvořila živoucí noční můra. Tak jsem si přísahala, že tě jednoho dne
najdu a zabiju, kvůli ní. Že svým životem zaplatíš za znásilnění mé
matky. Slyšel jsi, co mi Ian právě nabídl? Tebe, ty hajzle!“
Plála jsem zuřivým vztekem a mé oči zeleně zářily do jeho.
„No tak, Maxi, co si o tom myslíš? Takový dar, že? Kdo by na
tohle mohl říct ne? Toužím tě zabít víc, než po čem jsem kdy v celém
svém zvráceném, nenormálním životě toužila!“
Nůž, který mi dal Bones, se mi v ruce chvěl touhou zabořit se mu
do srdce. Nakonec, po jednom dlouhém pohledu, jsem se zasmála.
Hořkosladce. Má touha po pomstě mě dnes v noci už jednou málem
stála Bonese. Znovu tu chybu neudělám.
„Ty bezcenná kupo hnoje, uděláš svou první, poslední a jedinou
věc v pozici mého otce, protože v mém životě je někdo, kdo je pro
mě důležitější než tvá smrt. Gratuluju, šmejde. Právě jsi mu předal

Stránka 255 z 271

nevěstu.“ Místo, abych mu prohnala nůž srdcem, přejela jsem si
ostřím dlaň a přitiskla ji na ruku, kterou ke mně Bones vztahoval.
„Navěky spojeni, jo? To beru. Krví tě, Bonesi, prohlašuji za
svého muže. Měla jsem to tak říct? Bylo to správně?“
Bones si mě přitáhl blíž a políbil mě. Došlo mi, že to je jeho
odpověď.

Stránka 256 z 271

 38. kapitola

Max promluvil poté, co Bones přerušil náš polibek. Sjel mě

pohledem a pak se usmál. Mrazivě.
„Pokud neuspěješ napoprvé, snaž se dál. Věříš tomu, holčičko? Já
ano. Ty a já se jednoho dne střetneme. Pamatuj na má slova.“
„To jí vyhrožuje?“ zeptal se Bones Iana chladně, zatímco já
opětovala otcův pohled. „Možná bys mu měl připomenout, že kdo
půjde po mé ženě – nebo po komkoli, kdo k ní náleží Jako například
její strýc – mně tím pádem vyhlašuje válku. Tak si teď stojíš, Iane?
Mluví za tebe?“ Ian se na Maxe výhružně zadíval. „Ne, nemluví, a
ani nemá co dalšího říct. Je to tak, Maxi?“
Otec se rozhlédl po všech lidech patřících k Bonesovi, kteří ho
sledovali s jasnou hrozbou v očích.
„Ne, nemám už co dalšího říct,“ odpověděl tónem, který jasně
sděloval, že za jiných okolností by mi toho rád prozradil mnohem
víc. „Ale chtěl bych něco dodat o její matce.“ Podíval se mi do očí.
„Máš špatné informace. Vojel jsem ji, to jo. Ale neznásilnil.“
Bones zesílil stisk své ruky na mé. Vycítil, že každou chvíli
vybuchnu. Ian to také pochopil.
„Vzdej se svého plánu, Cat, a obě strany zvítězí. Max je můj, a
tedy pod mou ochranou. Pokud na něj vztáhneš ruku, vyhlásíš mi tím
válku.“ Opanovala jsem se. Jindy, jinde. Ne tady, kde by se naše
potyčka brzy zvrhla v krveprolití mezi Bonesovými a Ianovými
lidmi.
„Pravděpodobně jsi znásilnil tolik žen, že si na ni přesně
nepamatuješ,“ řekla jsem.
Max se usmál. „Na první se nikdy nezapomíná, a ona byla má
první po proměně. Byla to krásná brunetka s velkýma modrýma

Stránka 257 z 271

očima á pěknými plnými kozičkami. Tak mladá a nedočkavá. Tak
svěží. Šukat ji na zadním sedadle auta, to bylo něco. A jediný
okamžik, kdy si stěžovala, byl, až když bylo po všem. Otevřela oči,
viděla Jak ty moje zeleně svítí, spatřila tesáky… a začala řvát tak, že
jí hlava skoro vybuchla. Jo, á začala taky brečet. Křičela jak hysterka
a řekla něco jako, že jsem zplozenec pekel. Bavil jsem se. Tak, že
jsem to ani nepopřel. Řekl jsem jí, že má pravdu, jsem démon. Že
všichni upíři jsou démoni a právě ji jeden z nich vošukal. Pak jsem jí
pil krev tak dlouho, dokud nepřestala vřeštět a omdlela. Přesně
takhle, holčičko, se to mezi tvou matkou a mnou stalo.“
„Lháři,“ odsekla jsem.
Krutě se usmál. „Zeptej se jí.“
Max očividně dovedl lhát. Kdokoli, kdo by osnoval vraždu
vlastní dcery, by neváhal lhát, aby si zachránil zadek, ale nějak…
nějak… jsem si nebyla jistá, že lže právě teď. Že všichni upíři jsou
démoni, prohlašuje má matka, co si pamatuju. Myslela jsem si, že je
to jen obecný termín, ale možná v tom bylo něco víc. Pokud jí Max
řekl, že je démon a že jimi jsou všichni upíři, pak by to plně
vysvětlovalo, jaké smíšené pocity ke mně má a jak vehementně
odmítá pomyšlení na to, že všichni upíři nemusejí být nutně zlí.
„To si na její matku pamatuješ tak přesně?“ zeptal se Bones
konverzačně, zatímco já zpracovávala všechny informace.
Maxův krutý úsměv ani na chvíli nezakolísal. „Právě jsem to
řekl.“
„Jak se jmenovala?“ Opět jako by se nic nedělo.
„ Justýna Crawfieldová“ odsekl Max.„A další otázka bude o tom,
jakou barvu měly té noci její kalhotky?“
Bones se najednou usmál, ale příjemný ten úsměv rozhodně
nebyl. „Když Ian zjistil, že jsi její otec, vsadil bych se, že se také
zmínil, jak tě více než co jiného chce zabít. To tě vyděsilo, co?
Jakmile jsi zjistil, že po tobě jde někdo mnohem silnější než ty.
Pamatuješ si její matku – a zcela jasně, jak jsi právě dokázal – a bylo
celkem jednoduché zjistit si jméno dítěte, které tehdy před lety
porodila. To jméno jsi předal najatému vrahovi jménem Lazarus, že?
Přinutil jsi ho, aby v jejím starém domě zabil ten pár a přitáhl ji tak
do Ohia. Jenže i když se do jeho pasti chytila, on stejně neuspěl,

Stránka 258 z 271

nezabil ji. Musel jsi být šílený strachem, a tak ses rozhodl vypátrat ji
skrz jediný zdroj, který jsi měl. Prostřednictvím svého bratra. Věděl
jsi, že ji poslal za Ianem, kdo jiný by to také věděl, a pak jsi kopal a
kopal, až jsi v jeho týmu našel krysu. Někoho, kdo byl ochotný
předat najatému zabijákovi místo jejího pobytu, a co je důležitější, i
seznam jejích slabin. Dobrý plán, kamaráde, ale musím ti oznámit, že
ta krysa i její komplic byli odstraněni.“
„Ty jeden hajzle“ zalapala jsem po dechu. Všechno najednou
zapadlo na místo.
„Co se děje?“ zeptal se Ian podezíravě.
„Max ji našel mnohem dříve než ty, ale nechal si tu informaci pro
sebe. Celé měsíce jednal za tvými zády, Iane, snažil se ji zabít, aby si
ochránil vlastní ubohý zadek. To není známka přílišné loajality, že
ne?“
„Nevím, o čem mluví,“ trval na svém Max.
Dívala jsem se na muže, který byl mým otcem, a naprosto jasně
jsem věděla, že právě teď lže.
„Máš pro to důkaz, Crispine?“
Nikoho svou chladnou rozvahou neoblbnul. Ianový oči zářily
rozzuřenou zelení.
Bones přikývl. „Mám kopie bankovních výpisů o transakcích
vedených v poslední době. Ten hlupák platil informátora v týmu
jejího strýce z osobního účtu. A já ti říkám, že pokud se na to
podíváš, najdeš transakce, které povedou až k Maxovi. Také
bezpochyby objevíš převod větší sumy peněz ve výkazech za duben,
kdy byli v jejím starém domě zavražděni ti lidé.“
Ianovi ztuhly rysy. Škodolibě jsem se zadívala na Maxe.
„Och, vypadá to, že tu má někdo menší problém.“
Jistě, nebylo to stejné jako mít jeho hlavu nabodnutou na špalku,
ale podle výrazu na Ianově tváři si brzy Max bude přát, abych ho v
tuhle chvíli zabila.
Ian naposledy Bonese počastoval dlouhým pohledem, pak se
otočil a pokynul Maxovi, aby ho následoval.
„Hej, Maxi,“ zavolala jsem, když už kráčel poslušně za Ianem.
„Hlídej si záda. Nikdy nevíš, kdy se ti za nimi objeví někdo s nožem
v ruce

Stránka 259 z 271

 Viditelně napnul ramena, ale neotočil se. Prošel velkými
dvojitými dveřmi a byl pryč. Opět se setkáme, slíbila jsem mu tiše.
Teď vím, kdo jsi. A můžeš utíkat, jak chceš, neschováš se.
Nejspíš největší šok jsem ale zažila o pár vteřin později, když se
pomalu začali vytrácet i ostatní upíři, a ani si potichu nemumlali
výhrůžky. Nejspíš si vzali k srdci Bonesovo varování, že pokud
někdo začne dělat problémy mně, bude si to muset vyřídit i s ním a
jeho lidmi.
Spade vykročil k aréně a vřele poplácal Bonese po zádech.
„Proklatě, kamaráde. Ty, a ženáč? Tak teď už jsem viděl
všechno.“
Z Bonese při pohledu na přítele zmizelo napětí. „Charlesi,“ usmál
se, když ho oslovil jeho lidským jménem. „Nejspíš budeme
potřebovat odvoz.“
Spade nás hodil na heliport, kde na nás čekal tentýž vrtulník,
který mě přivezl sem a který nás všechny nyní měl přepravit zpět ke
skladišti. Jakmile jsme tam dorazili, Bones propustil Ianový muže a
řekl jim, že jsou volní. Vypadali zaraženě, že jsme jim dovolili jen
tak odejít, ale na nic se neptali a zmizeli do noci. Ještě jednu
zastávku s námi musel Spade udělat, než jsme dorazili na základnu.
V tu dobu jsem už byla utahaná, fyzicky i psychicky, ale stále jsme
museli vyřídit několik věcí.
Když jsme dorazili, všech pět nás nakráčelo do Donovy
kanceláře. Čelo mého strýce se zkrabatilo něčím, co bych nazvala
rozpaky, a pak přejel pohledem mé skrovné šaty. Och, no jo.
Zapomněla jsem, že toho na sobě moc nemám.
„Uhm, Cat, nechtěla bys třeba plášť z Laborky nebo… něco?“
Bones si sundal plášť. „Na, zlato, vezmi si to, než tvůj strýc
zrudne studem. Je lepší, když si ho vezmeš i tak, protože každou
chvíli praštím Juana za to, jak se snaží zapamatovat si každou křivku
tvého zadečku.“
Přijala jsem nabízený plášť a zabodla pohled do Juana. Ten se jen
usmál, ani trochu se nestyděl, jako vždy.
„Co jsi čekal? Pokud jsi nechtěl, abych se podíval, neměl jsi
dovolit, aby šla přede mnou, amigo!'"

Stránka 260 z 271

 „Jste tu, tudíž operace dopadla úspěšně.“ Přímo k jádru věci, celý
Don. „Cat, ty jsi vydala rozkaz, aby odvezli Noaha Rose do
nemocnice? A aby se sešrotovalo jeho auto a policie vyplnila hlášení
o autonehodě?“
„Přesně tak. Bones nejspíš připraví o práci i naše vymývače,
Done. Noah nemá ani tušení, co dnes v noci viděl. Pamatuje si jen, že
má auto na šrot a musí ráno zavolat pojišťovně. Nemusíš se o něj
bát.“
„Víš, tím před námi stojí velmi dobrá otázka.“ Tate se na Bonese
nepřátelsky zadíval. „Jak víme, že celou dobu nevymejval mozky i
nám? Ten nápad, že se k nám přidá do týmu, ti mohl klidně do hlavy
nasadit on, Done!“
Na to obvinění Bones odpověděl: „Ví, že tak to není. Za prvé,
tahle kancelář je celou dobu sledována kamerou umístěnou pod
stropem. Slyším ji, starý brachu,“ vysvětlil při pohledu na Donův
šokovaný výraz. „Jistě, mohl jsem tě přinutit myslet si, že vidíš, co se
hodí mně, ačkoli jsi nic takového vidět nemusel, ale v hlavě se ti
spustil poplach ve chvíli, když jsi zjistil, že ti neteř obsluhuje upír.
Otevřel jsi láhev. Pil jsi upíří krev, aby sis vybudoval imunitu vůči
upířímu ovládání mysli. Cítím ji z tebe “
Donova tvář jeho slova potvrzovala. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ty mi prostě nikdy nebudeš věřit, že? Podívej, jsem utahaná,
takže to zkrátíme. Ian a Max jsou stále naživu, ale už nám nikdy
nezkříží cestu. Je to domluvené. Podle upířích zákonů se Bones tak
trochu… se mnou oženil.“
Don si začal jako šílený třít obočí. „Cože?“
Ve zkratce jsem vysvětlila zákony upířích partnerství a pak
pokrčila rameny.
„Podle lidských zvyklostí jsem stále svobodná. Co se společnosti
nemrtvých týče, jsem nicméně vdaná za Bonese, sečteno, podtrženo,
šmytec. Je mi líto, že jsem nakonec Maxovi tvé přání všeho
nejlepšího nevyřídila, Done, ale já ho jednoho dne dostanu. To
slibuju.“
Ocelově šedé oči, tak podobné mým, mě upřeně pozorovaly.
Nakonec se Don slabě usmál.
„Ale on to nejlepší ode mne dostal. Poslal jsem za ním tebe.“

Stránka 261 z 271

 Sevřelo se mi hrdlo a musela jsem mrknout.
„Ještě jednu věc musíme prodiskutovat,“ řekl Bones. Překvapilo
mě to. „Dobře, ale rychle. Jinak usnu vestoje “
„Včera mi Tate sdělil, že váš kamarád, než zemřel, vypil upíří
krev. To je velmi důležitý detail.“
Zamračila jsem se. „Proč? Nemohlo ho to proměnit v upíra. Polkl
sotva trochu. Pohřbili jsme ho o tři dny později, a věř mi, byl mrtvý “
„To jistě, pokud jde o upíry nebo lidi. Ale existuje ještě jeden
druh, že?“
Sledovali jsme ho s prázdnými výrazy. Povzdechl si.
„Upíři a ghúlové jsou příbuzné rasy. To víte. Víte také, že upír se
zrodí tak, že člověk vykrvácí téměř na hranici smrti a pak se napije
velkého množství upíří krve. Stvoření nového ghúla je podobné.
Nejdřív musíte člověka smrtelně zranit, pak mu dáte napít upíří krve,
ale ne dost, aby zranění přežil. Poté co zemře, žijící ghúl vyjme jeho
srdce a vymění ho s vlastním. Ghúlové přežijí í s vytrženým srdcem,
proto jediný způsob, jak jdou zabít, je dekapitace. Jakmile si vymění
srdce, to dárcovské polijete upíří krví. Ta ho, pro nedostatek
vhodného popisu to musím říct takhle, aktivuje, a tak se zrodí nový
ghúl “
Vstřebávala jsem význam toho, co řekl. Před očima se mi
objevila Rodneyho tvář, když se včera v noci podíval na Bonese a
řekl: „To je na obtíž.“ Nemluvil o Daveově smrti. Naznačoval jeho
možné znovuzrození.
„Dave je mrtvý celé měsíce, Bonesi. Pohřbený v zemi,
napumpovaný formaldehydem. Snažíš se mi říct, že je to možné?
Jistěže, snažíš. Proč bys to jinak vytahoval? Ach bože. Ach bože.“
„Možné to je, ale chcete to? Bude to stále váš kamarád, se všemi
vzpomínkami a osobností, jak ho znáte, až na drobný detail – změní
se jeho strava. Ghúlové jedí obvykle syrové maso, ale jednou za Čas
si musí jídelníček trochu zpestřit, a vy víte, o čem mluvím.“
„Ježíši,“ zamumlal Tate. A já hned po něm. Sbohem, má chuti k
jídlu.
„Na chvíli ten automatický odpor ignorujte,“ pokračoval Bones.
„Obvykle bych nesouhlasil s proměnou člověka bez jeho svolení, ale
jelikož k tomu nemůže nic říct, ptám se vás všech. Jste jeho přátelé.

Stránka 262 z 271

Co myslíte, že by si on sám zvolil? Dál ležet mrtvý pod zemí… nebo
z ní vystoupit?“
Měli jsme po ruce možnost, jak vrátit Davea zpět – chodícího,
mluvícího, vyprávějícího, vtipkujícího, skutečného. Únava náhle
zmizela.
„Musíme se rozhodnout hned teď?“ zeptal se Don.
Bones přikývl. „Proměna se ze zřejmých důvodů obvykle provádí
v době jejich smrti. Čím déle zůstává v zemi, tím větší je šance, že ho
probudíme slabého. A je k tomu potřeba velká míra moci. Rodney se
již nabídl, že ho promění, kotě, ale kvůli té záležitosti s Ianem chce
odjet z města. Je sám sobě Pánem, tudíž není pod mou ochranou, a
došlo mu, že se Ian možná bude chtít pomstít na těch, kteří mu
neuniknou. Zítra odjíždí, takže pokud se to má provést, musí se to
udělat dnes v noci.“
„Pokud tvůj přítel odjíždí, co se stane s Davem za předpokladu,
že to uděláme?“ zeptal se Don prakticky. „Odjede s ním?“
Bones mávl rukou. „Ne nutně. Domluvím to. Upíři se stávají
patrony ghúlů, a naopak, po celá tisíciletí. Jak jsem řekl, jsme
příbuzné rasy. Přizpůsobení mu potrvá několik týdnů, ale pak bude v
lepším stavu než kdy dřív.“
„Pokud řekneme ano, udělej to, a Dave se rozhodne, že by byl
radši mrtvý než nemrtvý? Co pak?“ Tate vypadal při tom pomyšlení
naprosto zmučeně. Mě napadlo to samé.
„Pak mu přání vyplníme,“ řekl Bones měkce. „Mrtvý už je, a
pokud se do toho stavu bude chtít navrátit, pak se tak stane. Proto
vezmeme k jeho hrobu meč. Jestli si to bude přát, proběhne to
rychle.“
Při té představě se mi chtělo zvracet. Ostatní podle všeho bojovali
s tím samým pocitem. Bones stisk své ruky na mé zesílil.
„Pokud ho nikdo z vás nepřijme jako ghúla, pak nemůžete čekat,
že se tak přijme on sám. Buď bude mít vaši bezpodmínečnou
podporu, nebo náš rozhovor skončil. Být ghúlem ho nezmění jako
člověka, jen to pozmění jeho schopnosti. Bude silnější, rychlejší, s
vyostřenými smysly, ale pořád to bude tentýž muž. Stojí vám za to,
abyste se přenesli přes pomyšlení na to, co bude jíst?“
„Ano“

Stránka 263 z 271

 To promluvil Juan. Oči se mu třpytily neprolitými slzami.
„Probudíme ho a dáme mu na výběr. Můj přítel mi chybí. Je mi
jedno, co bude jíst.“
Ten knedlík v krku se vrátil, a větší než předtím. Cooper pokrčil
rameny. „Neznal jsem ho moc dobře, takže můj názor by se měl
počítat ze všech nejmíň. Ale pokud Cat dokáže žít s vědomím, že je
napůl zrůda, proč by Dave nezvládl být zrůdou úplnou? Mně by to
teda přišlo mnohem jednodušší.“
Tate Bonese odměřeně a přemýšlivě pozoroval. „Tobě je naprosto
ukradený, co si my ostatní myslíme. Děláš to kvůli ní.“
„Naprosto,“ přisvědčil Bones okamžitě. „A že to pomůže i vám?
Jen náhoda a vaše štěstí.“
„Jo, no, já hlasuju pro, ale myslím, že jen kecáš a že ho zpod
náhrobního kamene nedostaneš. Ale rád se ti omluvím, pokud se
budu mýlit.“ Don a já jsme se k tomu zatím jako jediní nevyjádřili a
docházel nám čas. Když strýc zvedl k Bonesovi oči, z toho
neustálého tření obočí mu v něm už moc chloupků nezůstalo.
„Máme v armádě takové rčení: Nikoho tam nenecháme. Na žádné
misi se tak ještě nikdy nestalo a nehodlám s tím začít právě teď.
Probuďte ho.“
Zbýval jen můj hlas. Pomyslela jsem na Davea a bála se, že se ho
pokusíme probudit a nepovede se to. Nebo hůř, že se vrátí a pak se
kvůli tomu, čím bude, rozhodne pro sebevraždu. A nakonec jsem si
vzpomněla na Daveova poslední neslyšná slova, zatímco mi umíral v
náručí: n-nch… me… umř… řit A to rozhodlo. „Udělej to.“

Stránka 264 z 271

 39. kapitola

Na hřbitov byl zakázán jakýkoli vstup. Dokonce i vzdušný

prostor nad ním byl uzavřený. V nejbližším okolí byl rozestavěný
můj tým. Kolem hlídkovali další strážní. Don nehodlal připustit
sebemenší možnost, aby nás při operaci kdokoli vyrušil. Vše
dokonce nahrával, jeden z desítek mužů postávajících kolem hrobu
držel kameru.
Rodney přeletěl pohledem celou tu slávu a zavrtěl hlavou.
„Ty si ze mě děláš srandu. Podívej se na to.“
„To“ představovalo více než stovku vojáků. Rodneymu se kamera
nezamlouvala. Nevěřil úřadům a vládním činitelům. Mohl by je
odsud sice vykopnout, s jeho silou by je vykopl pěkně daleko, ale
stačí říct, že se mu nezamlouvali pohlaváři v obecenstvu.
Bones přihlížející ignoroval. Jakmile nadešel čas, zvedl tři prsty.
Z tuctu dobrovolníků z naší jednotky stejný počet postoupil vpřed.
Měli jsme zásobu pytlíků s plasmou, ale podle Bonese má jenom
čerstvá krev ten správný říz. Mí tři kapitáni a já jsme na menu
dnešního večera nebyli, protože Bones nás chtěl mít v pohotovosti,
kdyby to tu začalo jít kolmo k zemi. Jako například Daveova hlava.
Jen pro případ jsem držela meč. Trvala jsem na tom, že pokud to
bude nutné, to já ho použiju. Dave byl můj přítel. Pokud má podruhé
zemřít, bude to rukou někoho, kdo ho měl rád, ačkoli ta útěcha je
diskutabilní.
Poblíž, ale ne přímo na dohled, postával tým mediků. Poté co
Bones třem mužům odebral krev až na pokraj závratě, předal je
lékařům. Hned na místě jim s pomocí moderní vědy, tedy transfuzí,
krev doplní.

Stránka 265 z 271

 Ze země vyzvedli rakev. Jen pohled na ni bolel. Zlomili všechny
spony a plomby, po několika vteřinách lampy osvítily Daveovu tvář.
Ačkoli byla venku tma, vztyčili jsme nad hrobem stan. To kvůli
Donově paranoie, Že i přes všechna opatření by nás mohl někdo
vidět. Drobné oživení mrtvoly ho trochu znervózňovalo.
Pro další krok měl Rodney připravený speciální zakřivený nůž.
Když Davea zvedli z rakve a položili vedle ní na zem, celá naše
pětice přistoupila blíž.
„ Ježíši,“ zamumlal Tate, když pod světly lamp spatřil Daveovu
tvář.
Stiskla jsem jeho ruku a zjistila, že se mu třese. To i mně.
Dokonce
Juan nevypadal zvlášť klidně, a tak jsem ho také chytila za ruku.
Stisk jsem zesílila, jakmile Daveovi přeřezali oblečení od pasu
nahoru. A uvolnila jsem ho, když ta hrozivá zahnutá čepel projela
Daveovými prsními svaly stejně hladce, jako projede nůž koláčem.
Rodney vyřízl několik žeber z jeho hrudního koše a odhalil tak srdce
a okolní orgány. Bones položil ten kus těla na ocelový tác, který
najednou připomínal servírovací mísu.
Kdo si objednal žebírka? napadlo mě najednou morbidně.
Rodney si svlékl košili a složil ji, než ji dal stranou. Už tam na
něj čekaly i kalhoty. Pak si dřepl vedle Bonese, který měl na sobě jen
tmavé kraťasy. Pod umělým osvětlením mu zářila pokožka, ale
tentokrát jsem to ani nevnímala. Nejspíš za to mohl fakt, že právě
nořil dýku do Rodneyho hrudního koše, rozevřel ho a pak ghúlovi
vyřízl srdce.
Dva z čekajících krevních dárců začali zvracet. Zbytek vypadal,
že se k nim brzy přidá. Nijak jsem se jim nedivila, ale díkybohu, já
byla zatím v pohodě. Rodney byl po celou dobu podivuhodně tichý,
jen občas zavrčel a poznamenal něco o tom, že mu to někdy rád
oplatí. Bones na to jen s pobaveným úsměvem odfrkl. Nyní leželo
Rodneyho srdce na dalším tácu a oba obrátili pozornost k Daveovi.
Tahle procedura byla už jednodušší, když měl část hrudního koše
odstraněnou. Říz, říz, říz a srdce bylo venku. Rodney si ho zcela
neobřadně strčil do svého hrudníku, zatímco Bones upravoval v

Stránka 266 z 271

Daveově hrudi Rodneyho srdce. Nakonec byl s polohou spokojený,
naklonil se nad Daveovo tělo a vrazil si nůž do hrdla.
Slabý výkřik nevyšel z něj, ale ze mě při pohledu na otevřenou
ránu v jeho krku. Bones mě varoval, že to bude velmi názorné, ale
slyšet to a vidět byly dvě odlišné věci. Svou mocí přinutil krev, aby
mu prýštila z rány. Stékala mu z krku v karmínovém proudu. Musel
se pak říznout ještě třikrát, protože rána se pokaždé zacelila, a
pokaždé se z hloučku vojáků ozvaly další a další zvuky signalizující
jejich potíže udržet jídlo v žaludku. Když rudý proud nakonec
zpomalil, Bones spustil nůž a mávl na čekající dárce.
„Pohněte sebou,“ zasyčela jsem, když zaváhali.
Jeden po druhém si sedm mužů kleklo a Bones se jim napil z
hrdel, než odpadli. Jakmile poslední z nich odkráčel k medikům,
Bones si znovu otevřel tepnu a spustil kohoutek.
Něco se začalo dít. Pocítila jsem to dřív, než jsem to spatřila.
Vzduch se začal plnit energií. Pokožka se mi vraštěla, jak se po ní
plazila moc. Krev dál stékala do Daveova hrudníku, přelévala se přes
otevřenou dutinu, a pak se mi srdce na okamžik zastavilo, když se
jeden jeho prst nepatrně pohnul.
„No kurva, svatej Kriste,“ vydechl Tate.
Daveova ruka se pomalu sevřela v pěst a pak povolila. Potom
pohnul nohou, prsty sebou Škubaly, dokonce i když proud Bonesovy
krve pomalu ustával.
„Potřebuje víc. Sežeňte dalších šest mužů,“ zvolal Rodney,
jelikož s otevřeným hrdlem mohl Bones těžko promluvit.
Křikla jsem rozkaz, přes slzy jsem se nedokázala odvrátit.
Zvenku se ozvaly výkřiky, jak se hlásili další dárci. Rodney je
ochotně podržel před Bonesem tak dlouho, aby si stihl doplnit
zásoby, a pak každého z nich poslal za lékařem. Jen vzdáleně mě
napadlo, zda přinesli dost plasmy, protože jsme zatím potřebovali víc
krve, než jsme očekávali.
Když se Daveova hlava svezla na stranu a jeho oči se otevřely,
padla jsem na kolena. Rodney vrátil těch několik vyříznutých žeber
do jeho hrudi, jako by to byly díly skládačky. Bones polil místo svou
krví a já si musela dvakrát odkašlat, než se mi povedlo promluvit.
„Dave?“

Stránka 267 z 271

 Otevřel ústa a zase je zavřel, než mi jeho slova spustila stavidla
slz.
„Cat? Ten upír… vám… utekl?“
Bože, on si myslel, že je pořád v Ohiu! I když to vzhledem k jeho
poslední vzpomínce dávalo smysl. Bones a Rodney ustoupili stranou.
Juan plakal a něco si mumlal ve španělštině. Tate poklekl, naprosto
šokovaný. Pak se dotkl Daveovy ruky, a poté co mu ji Dave stiskl, se
naplno rozplakal.
„Tomu nevěřím. Tomu do prdele nevěřím!“
Dave se na nás tři zamračil.
„Co se stalo? Vypadáte strašně… jsem v nemocnici?“
Chtěla jsem mu odpovědět, když tu se náhle posadil.
, Je tu upír. Co…“
Konečně si všiml krve. Jen pár kroků od nás stál Bones a byl také
celý od krve. Držela jsem Davea za ramena a naléhavě na něj
promluvila.
„Nehýbej se. Tvůj hrudník se ještě plně nezahojil.“
„Co?“ Shlédl na sebe a pak přelétl pohledem stan, než si všiml
rakve a náhrobního kamene se svým jménem.
„Dave, poslouchej mě.“ Hlas jsem měla naléhavý. „O toho upíra
se starat nemusíš, neublíží ti. A ani ghúl vedle něj. V… v té jeskyni v
Ohiu tě nezranili. Zabili tě. Tohle je tvůj hrob a tohle rakev, ležel jsi
v ní poslední tři měsíce. Toho dne jsi zemřel, ale… my tě přivedli
zpátky.“
Díval se na mě, jako bych se zbláznila, a pak se mu na rtech
objevil srdcervoucí úsměv.
„Ty se mě snažíš vyděsit. Věděl jsem, že jsi šílená, ale nikdy
bych si nemyslel, že zajdeš tak daleko..
„Ona se tě nesnaží vyděsit,“ pronesl Tate mezi vzlyky. „Umřel
jsi. Viděl jsem, jak umíráš.“
Dave se vyděšeně zadíval na Juana, který těžce polkl a pak ho
pevně objal.
„Mi amigo, byl jsi tuhej.“
'Ale co… jak…“
Přistoupila jsem k Bonesovi a Rodneymu a oběma položila ruku
na rameno.

Stránka 268 z 271

 „Museli jsme si vybrat, Dave, a teď si musíš vybrat ty. Tito dva
muži tě přivedli zpět, ale má to svou cenu. Tvé lidství zemřelo s
tebou, a to už nic nezmění. Jen teď patříš k nám… protože jsi ghúl.
Je mi strašně líto, že jsem tě včas nevarovala, že se blíží upír, víš, v
té jeskyni. Zabil tě, ale můžeš žít dál… jako nemrtvý “
Dave nás pozoroval, ve tváři jsem mu četla snahu vše popřít,
když jeho pohled přelétal nás, okolí a nakonec spočinul na
náhrobním kameni.
„Podívej, kamaráde, dej si ruku na krk,“ pobídl ho Bones
prakticky. „Nemáš tep. Vezmi si nůž.“ Podal mu nástroj, který se
celý večer nezastavil. „Řízni se jím do ruky. Uvidíš, co se stane.“
Dave si opatrně přiložil dva prsty na krk, počkal a pak vykulil
oči. Popadl zkrvavený nůž a řízl se do předloktí. Krátce z něj vytekla
krev, než se rána sama uzavřela. A Dave zaječel.
Spustila jsem z mužů ruce a uchopila do dlaní ty Daveovy.
„Dave, říkám ti ze zkušenosti, že svých schopností můžeš skvěle
využít. Jsme tím, kým se staneme. Ať se děje, co se děje. Pořád jsi to
ty. Pořád se můžeš smát, brečet, dělat svou práci, prohrát v pokeru…
My tě všichni máme rádi, poslouchej mě. Je v tobě víc než jen
srdeční tep! Mnohem víc!“ Začal plakat, z očí se mu valily
narůžovělé slzy. Juan, Tate a já jsme ho všichni naráz objali, drželi
jsme ho, zatímco se třásl. Nakonec nás odstrčil, otřel si oči a zíral na
své zkrvavené ruce.
„Necítím se mrtvý,“ zašeptal. „Pamatuju si… slyšel jsem, jak
křičíš, Cat, viděl jsem tvou tvář, ale nepamatuju si, že jsem umíral! A
jak můžu žít dál, když jsem mrtvej?“
Tate mu tvrdě odpověděl: „Mrtví leží v rakvích, tam ty teď nejsi.
Jsi můj přítel, vždy jsi byl, vždy budeš, bez ohledu na to, co budeš
kurva jíst! Tomu bledýmu zmetkoví jsem nevěřil, když řekl, že tě
dokáže probudit, ale jsi tu a ani se neopovažuj byť jen pomyslet na
to, že se do té studený hlíny zase vrátíš. Potřebuju tě, kámo. Bez tebe
to tu bylo peklo.“
„Chyběl jsi mi, amigo řekl Juan, přes přízvuk mu skoro nebylo
rozumět. „Nemůžeš mě tu zase nechat. Tate je nudnej a Cooper chce
pořád jen cvičit. Musíš s námi zůstat.“

Stránka 269 z 271

 Dave se ke mně otočil s vykulenýma očima. „Co to, že pro tebe
upír a ghúl oživují mrtvýho?“
Poplácala jsem ho po ruce. „Pojď s námi a všechno se dozvíš.
Budeš v pořádku, to ti slibuju. Kdysi jsi mi věřil. Prosím tě, věř mi i
teď.“
Stále seděl, tiše zíral na náhrobní kámen a na tváře kamarádů.
Nakonec se pokřiveně pousmál.
„Tohle je vážně divný. Cítím se v pohodě. Hlavu mám jako na
obláčku, ale na mrtvého se cítím zatraceně dobře. To jsme na
hřbitově?“
Po mém přikývnutí se pomalu postavil. „Nesnáším hřbitovy.
Vypadneme odtud.“
Znovu jsem ho objala a slzy mi opět stékaly po tvářích, ale
tentokrát jsem se při tom usmívala.
„Jdu hned za tebou.“
Juan ho vedl ven ze stanu. Don, neschopný slova, ho jen poplácá!
po zádech, oči se mu také lehce třpytily, a pak pomalu odkráčeli
pryč. Bones stále seděl na zemi vedle Rodneyho.
Vrhla jsem se mu do náruče tak prudce, až se převrátil a já
dopadla na něj. Bylo mi ukradené, že je od krve. Radostí jsem ho
políbila, a když jsem se odtáhla, usmíval se.
„Nemáš zač.“
„Ehm “ Rodney se na nás křenil. „Já jsem taky pomáhal,
vzpomínáš?“
Vroucně a vděčně jsem ho políbila na ústa, než si mě Bones
pobaveně přitáhl zpátky.
„To jako poděkování stačí, zlato. Jestli v tom budeš pokračovat,
nezbavíš se ho.“
„Vypadáš hrozně, Bonesi. Bože, je to vždycky takhle krvavý?“
Odpověděl mi Rodney: „Ne, normálně ne. Obvykle stačí pinta krve,
ale tvůj chlap ležel v zemi dlouho. Upřímně, nemyslel jsem si, že to
vyjde. Můžeš být šťastná, že je Bones tak mocný.“
„Jsem šťastná,“ odpověděla jsem, ale nemyslela jsem jen na to,
co řekl on.
„Hej, hrobníku.“
To zvolal Tate a vypadal vážně.

Stránka 270 z 271

 „Vždycky držím slovo, takže se ti omlouvám, že jsem řekl, jak
blbě kecáš. A v tomhle případě jsem přímo nadšenej, že jsem se
mýlil. A jelikož upíři jsou spíš na činy než na slova, nabízím ti
panáka na svůj účet. Vypadáš naprosto hrozně. Už ti někdo řekl, že
jsi bledej?“
Bones se zasmál. Jednou nebo dvakrát. A jelikož jsem úplně
vyřízený, přijímám tvou nabídku.“
Vstal a Tate naklonil hlavu. „Nemusíš mě nejdřív líbat,“
poznamenal uštěpačně.
Na to Bones neodpověděl, místo toho mu vnořil tesáky do hrdla.
Po chvíli zvedl blond hlavu.
„Omluva přijata. Kotě, nechceme nechat tvého přítele čekat. Musí
se toho hodně naučit. Rodney, velmi oceňuji, co jsi pro nás vykonal,
ale vím, že musíš jít. Za několik dní ti zavolám.“
Naposledy jsem ghúla objala a pak zmizel do noci. Bones kráčel
se mnou po boku, paži měl kolem mého pasu, zatímco Tate šel vedle
nás. „Ještě pořád to musíme vyřešit s mou matkou,“ řekla jsem.
„Vskutku, to ano. Nemůžeme dopustit, aby se mě pokaždé
pokoušela zabít, že? Ale neboj se. Domluva s ní nebude o nic těžší
než oživení mrtvého.“
„Nebuď si tak jistý.“ Ale ani myšlenka na matku mi nemohla
pokazit náladu. Ne, když jsme právě odcházeli od prázdného hrobu a
jeho bývalý nájemník čekal v autě.

Stránka 271 z 271