NÁZEV

Copyright© 2014 by Jojo‘s Mojo Limited

All rights reserved
Translation © 2016 by Eva Klimentová

ISBN 978-80-249-3158-6
Charlesovi
 Prolog
Ed

Ed Nicholls právě pil s Ronanem kávu v místnosti kreativců, když vešel

dovnitř Sidney. Za ním stál člověk, kterého znal od vidění, další kravaťák.
„Hledali jsme tě,“ řekl Sidney.
„Tak jste nás našli,“ odpověděl Ed.
„Ronana ne, jenom tebe.“
Ed si je chvilku pozorně prohlížel, potom hodil ke stropu červený
molitanový míček a chytil ho. Pohlédl stranou na Ronana. Investacorp koupil
polovinu akcií firmy už před půldruhým rokem, ale pro Eda s Ronanem to pořád
byli „kravaťáci“. Bylo to jedno ze slušnějších označení, kterými je v soukromí
nazývali.
„Znáš ženu jménem Deanna Lewisová?“
„Proč?“
,,Poskytls jí nějaké informace o uvedení nového softwaru na trh?“
„Cože?“
„Je to jednoduchá otázka.“
Ed se podíval z jednoho kravaťáka na druhého. Místnost ovládla zvláštně
napjatá atmosféra. Edův žaludek mu jako přetížený výtah začal pomalu klesat
k nohám. „Možná jsme se spolu bavili o práci. Nevybavuju si nic konkrétního.“
„Deanna Lewisová?“ zeptal se Ronan.
„V tomhle se musíš vyjádřit jasně, Ede. Dal jsi jí nějaké informace o spuštění
SFAXu?“
„Ne. Možná. O co jde?“
„Policie dole prohledává tvoji kancelář, společně se dvěma ranaři z Úřadu
pro finanční služby. Jejího bratra zatkli za zneužívání interních informací při
obchodování. Na základě informací o uvedení nového softwaru na trh, které jsi
jim poskytl ty.“
„Deanna Lewisová? Naše Deanna Lewisová?“ Ronan si začal otírat brýle, což
dělal vždycky, když mu bylo úzko.
„Investiční fond jejího bratra vydělal za první den obchodování dvě celé šest
milionu dolarů. Ona sama si na svůj osobní účet připsala sto devadesát tisíc.“
„Investiční fond jejího bratra?“
„To nechápu,“ poznamenal Ronan.
„Vysvětlím ti to. Existuje nahrávka, v níž Deanna Lewisová mluví s bratrem
o spuštění SFAXu. Tvrdí, že tady Ed jí poradil, že to bude fakt pecka. A co se
nestalo? Za dva dny je bráchův fond mezi největšími kupci akcií. Co přesně jsi jí
řekl?“
Ronan na něj zíral. Ed se snažil soustředit. Když polkl, znělo to ostudně
hlasitě. Vývojáři na druhém konci místnosti vykukovali přes přepážky svých
boxů. „Nic jsem jí neřekl.“ Zamžikal. „Nevím. Možná jsem něco řekl. Nebylo to
přece státní tajemství.“
„To si kurva piš, že bylo, Ede,“ zasípal Sidney. „Říká se tomu zneužívání
interních informací při obchodování. Řekla mu, žes jí uvedl data, časy. Řekls jí,
že firma vydělá pořádný balík.“
„V tom případě lže! Kecá. Jenom jsme… spolu něco měli.“
„Tys ji chtěl ojet, tak sis pustil pusu na špacír, abys na ni udělal dojem?“
„Tak to nebylo.“
„Tys spal s Deannou Lewisovou?“ Ed cítil, jak ho Ronan probodává svýma
krátkozrakýma očima.
Sidney zvedl ruce. „Měl by sis zavolat právníka.“
„Proč bych měl mít malér?“ zeptal se Ed. „Vždyť jsem z toho neměl žádný
prospěch. Ani jsem nevěděl, že její brácha má nějaký investiční fond.“
Sidney se ohlédl. Zvědavé obličeje najednou měly něco jiného na práci.
Ztišil hlas. „Teď musíš jít. Chtějí tě vyslechnout na policii.“
„Cože? To je na hlavu. Za dvacet minut mám schůzku kvůli softwaru.
Na žádnou policii nejdu.“
,,A samozřejmě tě suspendujeme, dokud nezjistíme, jak to bylo.“
Ed se nevěřícně uchechtl. „To snad nemyslíte vážně? Nemůžete mě
suspendovat. Je to moje firma.“ Vyhodil molitanový míček do vzduchu, chytil
ho a otočil se k nim zády. Nikdo se nepohnul. „Nikam nejdu. Tohle je naše
firma. Řekni jim to, Ronane.“
Podíval se na Ronana, ale ten upřeně zíral na něco na podlaze.
Vzápětí si všiml, jak Sidney kroutí hlavou. Potom zahlédl dva uniformované
muže, kteří se za ním objevili, a svou sekretářku, která si rukou zakrývala ústa.
Mezi ním a dveřmi vznikl volný průchod a molitanový míček neslyšně dopadl
na zem mezi jeho nohy.
 1
Jess

Jess Thomasová a Nathalie Bensonová zhrouceně seděly v dodávce,

zaparkované dostatečně daleko od Nathaliina domu, aby nebyly vidět zevnitř.
Nathalie si zapálila. Před šesti týdny počtvrté přestala kouřit.
„Osmdesát liber týdně, zaručených. A placená dovolená. Do háje!“ vykřikla
Nathalie. „Fakt bych chtěla najít tu čůzu, která tam nechala tu náušnici,
a nasekat jí, že nás připravila o náš nejlepší kšeft.“
„Možná nevěděla, že je ženatý.“
„Ale věděla.“ Než se Nathalie seznámila s Deanem, strávila dva roky
s mužem, který, jak se ukázalo, má na druhé straně Southamptonu hned dvě
rodiny, ne jednu. „Žádný svobodný chlap nemá na posteli rozložené barevně
sladěné polštářky.“
„Neil Brewster ano.“
„Neil Brewster má ve své hudební sbírce ze sedmašedesáti procent Judy
Garlandovou a z třiatřiceti Pet Shop Boys.“
Společně uklízely každý den v týdnu už čtyři roky, ještě když byl Beachfront
Holiday Park napůl ráj, napůl staveniště, ještě když developeři slibovali místním
rodinám přístup do bazénu a každého ujišťovali, že rozsáhlá luxusní zástavba
bude pro jejich přímořské městečko přínosná a nevysaje z něj poslední zbytky
života.
Na boku dodávky byl přes šablonu namalovaný vybledlý název ÚKLIDOVÁ
SLUŽBA BENSONOVÁ & THOMASOVÁ. Nathalie ještě dolů připsala: VÁŠ
BORDEL JE NAŠE POTĚŠENÍ! Po dvou měsících ji Jess upozornila, že polovina
telefonátů, které za tu dobu obdržely, se vůbec netýkala uklízení.
Téměř veškeré zakázky teď měly právě v nové zástavbě v Beachfrontu.
Ve městě skoro nikdo neměl peníze (nebo chuť) najmout si někoho na domácí
úklid, kromě lékařů, místního advokáta a sem tam nějakého jiného klienta, jako
byla třeba paní Humphreyová, která měla artritidu a nemohla uklízet sama.
Na jednu stranu to byla dobrá práce. Jess mohla pracovat sama na sebe,
organizovat si pracovní dobu a většinou si i vybírat zákazníky. Nevýhodou
kupodivu nebyli protivní klienti (a to se aspoň jeden protiva vždycky našel) ani
skutečnost, že při drhnutí cizího záchoda jste tak nějak měli pocit, že jste
na společenském žebříčku o stupínek níž, než jste původně plánovali. Jess
nevadilo vytahovat z cizích odtokových otvorů chomáče vlasů ani fakt, že lidé,
kteří si pronajímali rekreační byty, většinou měli pocit, že musejí celý týden žít
jako prasata.
Nelíbilo se jí však, že se takhle o životech druhých lidí nakonec dozvěděla
mnohem víc, než chtěla vědět.
Jess by vám mohla povědět o tajném nakupovacím zlozvyku paní
Eldridgeové: účtenky za drahé značkové boty pěchovala do odpadkového koše
v koupelně, ve skříni měla tašky s nenošeným oblečením, z kterého ani
neodstřihla visačky. Mohla by vám povědět, že Lena Thompsonová se už čtyři
roky snaží o dítě a používá dva těhotenské testy měsíčně (šušká se, že si
nesundává silonky). Mohla by vám povědět, že pan Mitchell z té velké vily
za kostelem má šesticiferné příjmy (nechával své výplatní pásky na stolku v hale;
Nathalie tvrdila, že to dělá schválně) a že jeho dcera tajně kouří v koupelně.
Kdyby se jí chtělo, Jess by mohla vyjmenovat maloměstské paničky, které
chodily ven dokonale upravené – načesané, s nalakovanými nehty a v obláčku
drahého parfému, ale klidně nechávaly na podlaze všem na očích pohozené
špinavé kalhotky. Nebo dospívající kluky, jejichž tuhé ručníky se jí vůbec
nechtělo brát do ruky. Některé dvojice trávily každou noc odděleně a manželky
jí s úsměvem tvrdily, že „měli v poslední době hrozně moc návštěv“, když ji
žádaly, aby převlékla postel v pokoji pro hosty. Některé záchody vyžadovaly
plynovou masku a varování před nebezpečnými chemickými látkami.
A potom se občas stávalo, že měly milou klientku, jako byla Lisa Ritterová,
chodily k ní luxovat a jednou odešly s poznáním, bez kterého by se opravdu
klidně obešly.
„Nejspíš ji ztratila moje dcera, když tu byla naposledy,“ řekla Lisa Ritterová.
Hlas se jí trochu třásl, jak se přemáhala, když ji držela v ruce. „Má přesně takové
náušnice.“
„Samozřejmě,“ přisvědčila Jess. „Nejspíš ji někdo odkopl k vám do ložnice.
Nebo se někomu zachytila o botu. Věděly jsme, že to tak nějak bude. To mě
mrzí. Kdybych věděla, že není vaše, vůbec bych vás s tím neotravovala.“ A když
se od ní paní Ritterová odvrátila, hned jí bylo jasné, že mají utrum. Poslům
špatných zpráv se neděkuje.
Vypolstrované batole na druhém konci ulice zlehka dopadlo na zem jako
podťaté a po chvilce ticha se rozplakalo. Jeho matka nad ním stála v němém
zděšení s plnou náručí dokonale vyvážených nákupních tašek.
„Slyšelas přece, co nám Lisa Ritterová říkala minulý týden –kadeřnice se
zbavila dřív než nás.“
Nathalie se zatvářila, jako by říkala, že Jess by viděla něco dobrého
i na atomové apokalypse. „Než se zbavila ,uklízeček‘. To je něco jiného. Bude jí
fuk, jestli jsme to my nebo třeba ExpresClean nebo Šůrovačky.“ Nathalie zavrtěla
hlavou. „Kdepak. Odteď pro ni vždycky budeme ty uklízečky, které vědí pravdu
o jejím záletném manželovi. Ženským jako ona na tom záleží. Jde jim o to, jak
působí navenek, ne?“
Matka položila tašky a sklonila se, aby batole zvedla. Jess si opřela bosé nohy
o palubní desku a zabořila obličej do dlaní. „Do háje. Kde jinde si ty prachy
vyděláme, Naty?“
„Ten barák byl dokonale vypíglovaný. V zásadě jsme tam chodily jen
dvakrát týdně ometat prach.“ Nathalie hleděla z okna.
„A vždycky platila včas.“
Jess měla tu diamantovou náušnici pořád před očima. Proč se na ni prostě
nevykašlaly? Vlastně by bylo bývalo lepší, kdyby ji jedna z nich ukradla. „Dobře,
tak nás vyhodí. Pojďme změnit téma, Naty. Před směnou v hospodě si nemůžu
dovolit brečet.“
„Takže volal ti tento týden Marty?“
„Tohle téma jsem nemyslela.“
„Tak volal, nebo ne?“
Jess si povzdychla. Jo.“
„Řekl ti, proč se ti minulý týden neozval?“ Nathalie odstrčila Jessiny nohy
z palubní desky.
„Ne.“ Jess cítila, jak se na ni dívá. ,,A ne, žádné peníze mi neposlal.“
„To snad ne. Musíš na něj poslat sociálku. Takhle už to dál nejde. Měl by ti
přece platit na vlastní děti.“
Byla to ohraná písnička. „Když on… stále ještě není v pořádku,“ omlouvala
ho Jess. „Nemůžu mu přidělávat starosti. Ještě ani nemá práci.“
„Ale teď ty peníze budeš potřebovat. Než seženeme další kšeft jako od Lisy
Ritterové. Jak se má Nicky?“
„Šla jsem k Jasonovi Fisherovi domů, abych si promluvila s jeho mámou.“
„To snad nemyslíš vážně. Ta ženská mi nahání hrůzu. Řekla, že ho přinutí,
aby nechal Nickyho na pokoji?“
„Tak nějak.“
 Nathalie nespouštěla z Jess zrak a lehce jí poklesla čelist.
„Vmetla mi do tváře, že jestli ještě jednou překročím její práh, zmaluje mě
tak, že budu hrát všema barvama. Mě a moje… jak to řekla?… moje ,přešprtaný‘
děti.“ Jess odklopila zrcátko nad sedadlem spolujezdce, zkontrolovala si vlasy
a stáhla si je do ohonu. „Jo, a potom mi sdělila, že Jason by neublížil ani mouše.“
„Jak jinak.“
„To nic. Měla jsem s sebou Normana. A ten šikulka nechal vedle jejich
toyoty obrovskou hromádku a já jsem nějak zapomněla, že mám v kapse
plastový sáček.“
Jess si znovu dala nohy nahoru.
Nathalie jí je znovu odstrčila dolů a otřela palubní desku vlhčeným
ubrouskem. „Ale fakticky, Jess? Jak dlouho už je Marty pryč? Dva roky? Jsi
mladá. Nemůžeš pořád čekat, až si vyřeší svoje problémy. Musíš se znovu dostat
do sedla,“ ušklíbla se Nathalie.
„Znovu se dostat do sedla. Super.“
„Liamu Stubbsovi se líbíš. Toho bys v pohodě osedlala.“
„Liama Stubbse by osedlal kdokoli, kdo má oficiálně dva chromozomy X.“
Jess zavřela okýnko. „Je mi líp s knížkou. Navíc si myslím, že děti už měly
v životě dost rozruchu, ne musí se ještě ke všemu seznamovat s novým strejdou.
Chápeš?“
Svraštila nos a pohlédla na oblohu. „Musím postavit na čaj a pak se musím
připravit do hospody. Než odejdu, rychle obvolám klienty, abych zjistila, jestli
někdo nepotřebuje úklid navíc. A nikdy nevíš, třeba nás nevyhodí.“
Nathalie stáhla okýnko a vyfoukla dlouhý kouř. „Jasně, Dorotko. A náš
příští kšeft bude úklid ve Smaragdovém městě na konci cesty dlážděné zlatými
cihlami.“

Domem na Seacole Avenue 14 se rozléhal zvuk vzdálených explozí. Tanzie

nedávno vypočítala, že Nicky od svých šestnáctých narozenin tráví osmdesát
procent volného času u sebe v pokoji. Jess se mu ani moc nedivila.
Postavila v předsíni úklidovou přepravku, pověsila si bundu, vyšla nahoru
po schodech, jako obvykle ji lehce ohromilo, jak je běhoun na nich ošoupaný,
a otevřela dveře do Nickyho pokoje. Měl na uších sluchátka a právě po někom
střílel; zápach trávy byl tak silný, že se jí zatočila hlava.
„Nicky,“ řekla a vtom někdo explodoval v krupobití střel. „Nicky.“ Došla
k němu a sundala mu sluchátka. Otočil se a chvili se tvářil nechápavě, jako by ho
právě probudila. „Koukám, že se šprtáš.“
„Studijní pauza.“
Zvedla popelník a přistrčila ho k němu. „Já myslela, že jsem ti to řekla
jasně.“
„To je ze včerejšího večera. Nemohl jsem spát.“
„Doma ne, Nicky.“ Nemělo smysl zakazovat mu trávu úplně. Všichni kolem
hulili. Říkala si, že má kliku, že začal až v patnácti.
„Je už zpátky Tanzie?“ Sehnula se, aby z podlahy posbírala zatoulané
ponožky a hrnky.
„Ne. Jo. Po obědě volali ze školy.“
„Cože?“
Napsal něco do počítače, potom se k ní otočil. „Nevím. Něco kvůli škole.“
Nadzvedla mu pramen načerno obarvených vlasů a uviděla to: čerstvý šrám
na lícní kosti. Ucukl. „Co se ti stalo?“
Pokrčil rameny a odvrátil zrak.
„Oni tě zase napadli?“
„Nic mi není.“
„Proč jsi mi nezavolal?“
„Nemám kredit na mobilu.“ Opřel se do židle a vypálil virtuální granát.
Na obrazovce vybouchla ohnivá koule. Znovu si nasadil sluchátka a přilepil se
k monitoru.

Nicky začal s Jess nastálo bydlet před osmi lety. Byl to Martyho syn, měl ho
s Dellou, s níž krátce chodil ještě před dvacítkou. Nicky byl zpočátku zamlklý
a ostražitý. Měl hubené a protáhlé končetiny a nenasytnou chuť k jídlu. Jeho
matka se začala stýkat s novými lidmi a nakonec zmizela někde ve střední Anglii
s chlápkem zvaným Borec Al, jenž se nikdy nikomu nedíval do očí a v obrovité
pěsti svíral všudypřítomnou plechovku skotského piva. Nickyho našli přespávat
ve školní šatně, a když jim ze sociálky zavolali podruhé, Jess řekla, že může být
u nich. „To ti tak scházelo,“ poznamenala tehdy Nathalie. „Další hladový krk.“
„Je to můj nevlastní syn.“
„Za poslední čtyři roky jsi ho viděla dvakrát. A ještě ti není ani dvacet.“
„To víš, takhle to dnes v rodinách chodí.“
Později si občas říkala, jestli Nicky nebyl ona příslovečná poslední kapka,
která způsobila, že Marty se zcela zřekl odpovědnosti za svou rodinu. Ale Nicky
byl pod těmi havraními vlasy a nánosem líčidel v jádru hodný kluk. Hezky se
choval k Tanzie, a když na tom byl dobře, povídal, smál se a dovolil Jess občasné
nemotorné objetí. Byla ráda, že ho má, i když jí někdy připadalo, jako by jí
v zásadě přibyl ještě jeden člověk, o kterého se musí strachovat.
Vyšla na zahradu s telefonem a zhluboka se nadechla. „Ehm… haló? Tady
Jessica Thomasová. Dostala jsem vzkaz, že mám zavolat.“
Ticho.
Je Tanzie…? Je… všechno v pořádku?“
„Všechno v pohodě. Pardon. Měl jsem to zmínit. Tady Tsvangarai, Tanziin
učitel matematiky.“
„Aha.“ V duchu si ho představila: vysoký muž v šedém obleku. Obličej jako
funebrák.
„Chtěl jsem s vámi mluvit, protože před týdnem jsem měl velmi zajímavý
rozhovor se svým kolegou, který pracuje ve škole svaté Anny.“
„Škola svaté Anny?“ Jess svraštila čelo. „Ta soukromá?“
,,Ano. Mají stipendijní program pro děti, které jsou mimořádně nadané
na matematiku. A jak víte, Tanzie už vedeme jako nadanou a talentovanou.“
„Protože je dobrá v matice.“
„Lepší než dobrá. A minulý týden jsme ji nechali udělat test na přijímačky.
Nevím, jestli se vám o tom zmínila? Poslal jsem vám dopis, ale nevím, jestli jste
ho četla.“
Jess se zadívala na racka na obloze. Terry Blackstone si začal zpívat s rádiem.
Bylo o něm známo, že vystřihne Roda Stewarta se vším všudy, když si myslí, že
se nikdo nedívá.
„Dnes ráno nám přišly výsledky. A vedla si dobře. Přímo skvěle. Paní
Thomasová, kdybyste souhlasila, rádi by ji pozvali na pohovor na dotované
místo.“
Uvědomila si, že tupě opakuje jeho slova. „Dotované místo?“
„Pro určité děti s výjimečnými schopnostmi. Svatá Anna se zřekne značné
části školného. Znamená to, že Tanzie by se dostalo špičkového vzdělání. Má
mimořádné početní schopnosti, paní Thomasová. Myslím, že by to pro ni mohla
být obrovská příležitost.“
„Svatá Anna? Ale… Tanzie by musela jezdit autobusem přes celé město.
Potřebovala by všechny ty uniformy a školní potřeby. A – nikoho by tam
neznala.“
„Najde si kamarády. Ale to jsou jen maličkosti, paní Thomasová. Uvidíme,
s čím škola přijde. Tanzie je talentované děvče.“ Odmlčel se. Když nic neříkala,
ztišil hlas: „Učím matematiku už skoro dvaadvacet let, paní Thomasová. A ještě
nikdy jsem se nesetkal s dítětem, které by chápalo matematické pojmy jako ona.
Podle mého názoru už ji tady v podstatě nemám co naučit. Algoritmy,
pravděpodobnost, prvočísla…“
„Dobrá. Tak tady už se nechytám, pane učiteli.“
Tiše se zasmál „Ozvu se vám“.
Zavěsila a ztěžka dosedla na bílou plastovou zahradní židli, která postupem
času získala pěkný smaragdový lesk. Hleděla do prázdna: do okna na závěsy,
které Martymu vždycky připadaly příliš křiklavé, na červenou plastovou tříkolku,
které se jí pořád ještě nepodařilo zbavit, na vajgly od sousedů, poházené jako
konfety na její cestičce, na ztrouchnivělá prkna v plotě, skrz která pes urputně
prostrkoval hlavu. A navzdory tomu, co Nathalie nazývala jejím upřímně
scestným optimismem, Jess zjistila, že jí nečekaně vhrkly slzy do očí.
Odchod otce od rodiny s sebou nese spoustu nepříjemností: finanční potíže,
zlost potlačovanou kvůli dětem i chování většiny zadaných kamarádek, které
k vám teď přistupují, jako byste jim chtěla ukrást manžela. Ale horší než tohle,
horší než to nekonečné, příšerně vyčerpávající finanční a úmorné zápolení, bylo
zjištění, že být samostatným rodičem, když jste zcela bezradní, znamená mít
pocit naprosté osamělosti.
 2
Tanzie

Na parkovišti Svatoanenské školy parkovalo dvacet šest aut. Proti sobě stály
dvě řady třinácti nablýskaných terénních vozů s pohonem všech kol.
Na parkovací místa zajížděly v průměrném úhlu 41 stupňů, než se zařadilo další
auto.
Tanzie je pozorovala, když s mámou přecházely silnici od autobusové
zastávky: řidiči a řidičky při řízení telefonovali, což bylo proti předpisům, nebo se
otáčeli na zadní sedadlo a něco neslyšně říkali blonďatým miminkům
s vykulenýma očima. Máma vysunula bradu a ve volné ruce si pohrávala s klíči
od domu, jako by to ve skutečnosti byly klíčky od auta, které náhodou nechala
stát někde za rohem. Pořád se ohlížela. Tanzie se dovtípila, že má obavu, aby se
náhodou nesetkala s nějakým svým klientem, který by se jí zeptal, co tady dělá.
Tanzie v téhle škole ještě nikdy nebyla, i když kolem ní aspoň desetkrát jela
autobusem, protože v téže ulici sídlila ordinace zubaře na pojišťovnu. Zvenčí byl
vidět jen nekonečný živý plot sestříhaný přesně do pravého úhlu (přemítala,
jestli zahradník používá úhloměr) a velké stromy s nízkými rozložitými větvemi,
které se klenuly nad hřišti, jako by měly dětem skýtat úkryt před nebezpečím.
Děti v téhle škole se nemlátily batohy po hlavě ani se navzájem
nepřitlačovaly ke zdi, aby se obraly o kapesné. Nebyli tu učitelé, kteří unaveně
naháněli puberťáky do tříd. Holky si v pase nerolovaly sukně nahoru. Vůbec
nikdo nekouřil. Matka jí lehce stiskla ruku. Tanzie si přála, aby nevypadala tak
nervózně. „Je to tu hezké, viď, mami?“
Máma přikývla. ,,Ano.“ Znělo to jako vykviknutí.
„Pan učitel Tsvangarai mi říkal, že úplně všichni zdejší žáci, kteří maturovali
z matiky, dostali jen jedničku nebo jedničku s hvězdičkou. To je super, viď?“
„Fakt úžasné.“
Tanzie mámu trochu zatahala za ruku, aby se rychleji dostaly do ředitelny.
„Myslíš, že se Normanovi po mně bude stýskat, až budu mít dlouhé dny?“
„Jaké dlouhé dny?“
 „V téhle škole končí vyučování až v šest. A každé úterý a čtvrtek je
matematický kroužek – tam bych určitě chtěla chodit.“
Matka na ni pohlédla. Vypadala opravdu unaveně. V poslední době byla
pořád unavená. Nasadila úsměv, který ve skutečnosti vůbec nebyl úsměvem,
a vešly dovnitř.

„Dobrý den, paní Thomasová. Ahoj, Costanzo. Těší mě, že vás poznávám.
Posaďte se.“
Vysoký strop v ředitelně zdobily bílé štukové rozety, rozmístěné po dvaceti
centimetrech od sebe, a maličká růžová poupátka přesně v poloviční vzdálenosti
mezi nimi. V místnosti stála spousta starého nábytku a za velkým arkýřovým
oknem pomalu brázdil kriketové hřiště muž na traktorové sekačce. Někdo
položil na stolek podnos s kávou a sušenkami. Bylo poznat, že jsou domácí.
Máma dřív pekla taky takové, než táta odešel.
Tanzie se posadila na kraj pohovky a zírala na dva muže před sebou. Ten
s knírem se usmíval jako sestřička, než vám píchne injekci. Máma si přitáhla
tašku na klín a Tanzie si všimla, jak má položenou ruku přes roh, který Norman
ožvýkal. Cukala jí noha.
„Tohle je pan Cruikshank. Vede sekci matematiky. A já jsem Daly. Poslední
dva roky jsem tu ředitelem.“
Tanzie zvedla zrak od sušenky.
„Zabýváte se tětivami?“
„Ano,“ řekl pan Cruikshank.
„A geometrickou pravděpodobností?“
„Tou také.“
Pan Cruikshank se k ní naklonil. „Prohlíželi jsme si tvoje výsledky testů.
A myslíme si, Costanzo, že bys už příští rok měla udělat závěrečnou zkoušku
základní školy, abys ji měla za sebou. Protože podle mého názoru by tě víc bavily
problémy, které řeší maturanti.“
Pohlédla na něj. „Máte zkušební testy?“
„Pár jich mám vedle. Chtěla bys je vidět?“
Nemohla uvěřit, že se jí ptá. Blesklo jí hlavou, že by odpověděla: „Si piš,“
jako Nicky, ale jen mlčky přikývla.
Pan Daly podal mámě kávu. „Nebudu chodit kolem horké kaše, paní
Thomasová. Dobře víte, že vaše dcera má výjimečnou schopnost. Takové
výsledky, jako má ona, jsme doposud viděli jen jednou, a to od žáka, který nyní
vyučuje na cambridgeské Trinity Colllege.“
Tak dlouho pořád mluvil, až Tanzie trochu vypnula: „…pro velmi vybranou
skupinku žáků, kteří mají prokazatelně mimořádné schopnosti, jsme vytvořili
nové stipendium rovných příležitostí.“
Bla, bla, bla… „Dítěti, které by jinak nemohlo využívat výhody takovéto
školy, by poskytlo možnost plně rozvinout svůj potenciál v…“ Bla, bla.
„Samozřejmě nás velmi zajímá, kam až Costanza dokáže dospět v matematickém
oboru, ale rádi bychom zajistili, aby se plně rozvinula i v jiných oblastech
studentského života. Naše učební osnovy kladou velký důraz na sport a hudební
výchovu.“
Bla, bla bla… „Matematicky nadaným dětem často jdou i jazyky…“ Bla,
bla… „…a hodiny dramatického umění – ty bývají mezi dívkami v jejím věku
velmi oblíbené.“
„Já mám fakt ráda jenom matiku,“ řekla mu. „A psy.“
„Tedy co se týče psů, toho moc nemáme, ale určitě bychom ti mohli
nabídnout spoustu příležitostí k rozvinutí tvého matematického nadání. Ale
myslím, že možná budeš překvapená, co ještě tě baví. Hraješ na nějaký nástroj?“
Zavrtěla hlavou.
„Nějaké jazyky?“
Místnost trochu ztichla.
„Jiné zájmy?“
„Každý pátek chodíme plavat,“ řekla máma.
„Nebyli jsme plavat od té doby, co táta odešel.“
Máma se usmála, ale vypadalo to trochu nepřesvědčivě. „Byli, Tanzie.“
„Jednou. Třináctého května. Ale teďka chodíš každý pátek do práce.“
Pan Cruikshank vyšel z místnosti a za chvíli se vrátil s těmi testy. Nacpala si
do pusy poslední sušenku, potom vstala a přisedla si k němu. Měl jich celý štos.
I věci, do kterých se zatím ještě vůbec nepustila!
Začala s ním procházet jednotlivé stránky, ukazovala mu, co už dělala, a co
ještě ne, a v pozadí slyšela brumlání mámina a ředitelova hlasu.
Zdálo se, že všechno probíhá v pohodě. Tanzie obrátila pozornost k tomu,
co bylo na stránce. „Ano,“ řekl tiše pan Cruikshank s prstem na papíře. „Ale
procesy obnovy mají pozoruhodný rys, že – počkáme-li nějakou předem
stanovenou dobu, a potom pozorujeme, jak velký je interval obnovy, který ji
zahrnuje –, měli bychom očekávat, že obvykle bude větší než průměrně velký
interval obnovy.“
Tohle věděla! „Takže opicím potrvá déle vyťukat slovo Macbeth?“
 „Přesně tak.“ Usmál se. „Nevěděl jsem, jestli ses už teorií obnovy zabývala.“
„Vlastně ještě ne. Ale pan učitel Tsvangarai mi o ní jednou vyprávěl a našla
jsem si ji na internetu. Líbilo se mi to s těmi opicemi.“
Listovala papíry. Čísla jí zpívala. Cítila, jak si její mozek pobrukuje, a věděla,
že do téhle školy musí chodit. „Mami,“ řekla. Obvykle lidem neskákala do řeči,
ale byla velmi rozrušená a zapomněla se slušně chovat. „Myslíš, že bychom si
mohly některé ty úlohy opatřit?“
Pan Daly na ni pohlédl. Nevypadal, že by mu její neslušné chování nějak
vadilo. „Pane Cruikshanku, nemáme některé ty testy dvojmo?“
„Můžeš si vzít tyhle.“
Dal jí je! Jen tak! Venku se ozvalo zvonění a Tanzie slyšela, jak kolem okna
ředitelny procházejí děti a pod botami jim křupe štěrk.
„Takže… co bude dál?“ zeptala se máma.
„Rádi bychom Costanze… Tanzie… nabídli stipendium.“ Pan Daly zvedl ze
stolu lesklé desky. „Zde je náš informační leták a příslušná dokumentace.
Stipendium pokrývá devadesát procent školného. Je to nejvelkorysejší
stipendium, jaké kdy tato škola poskytla. Obvykle nabízíme nanejvýš padesát
procent, vzhledem k dlouhému čekacímu seznamu žáků, kteří doufají, že se
k nám dostanou.“ Podal Tanzie talíř. Nějak se podařilo, aby byl zase plný
sušenek. Tohle je fakt ta nejlepší škola na světě.
„Devadesát procent,“ hlesla máma. Položila sušenku zpátky na podšálek.
Jsem si vědom, že to stále ještě představuje značný finanční závazek. A ještě
přibudou výdaje za uniformu a dojíždění, i za případné volitelné aktivity,
například hudební výchovu nebo školní výlety. Rád bych však zdůraznil, že je to
neuvěřitelná příležitost.“ Naklonil se k ní. „Rádi bychom tě tady měli, Tanzie.
Tvůj pan učitel matematiky říká, že je s tebou radost pracovat.“
„Škola mě baví,“ řekla Tanzie a sáhla po další sušence. „Vím, že spoustě
mých kamarádů připadá nudná. Ale já jsem radši ve škole než doma.“
Všichni se rozpačitě zasmáli.
„Ne kvůli tobě, mami,“ dodala a dala si další sušenku. „Ale moje máma fakt
musí hodně pracovat.“
Všichni ztichli.
„To dnes musíme všichni,“ podotkl pan Cruikshank.
„Tedy,“ ozval se pan Daly, „máte o čem přemýšlet. A určitě na nás máte
další otázky. Ale co kdybyste dopila kávu a já pak řeknu někomu z našich žáků,
aby vás provedl po škole? Potom to všechno můžete spolu probrat.“
✳ ✳ ✳
 Tanzie na zahradě házela Normanovi míček. Byla pevně rozhodnutá, že ho
naučí aportovat. Někde se dočetla, že opakováním se čtyřnásobně zvyšuje
pravděpodobnost, že se zvíře něco naučí. Nebyla si však jistá, jestli Norman umí
počítat.
Když táta odešel a máma jedenáct nocí po sobě nespala, protože se bála, že
je někdo zavraždí v posteli, až se rozkřikne, že táta už s nimi nebydlí, vzali si
z útulku Normana. Fantastický hlídač, tvrdili jim. Máma pořád opakovala: „Ale
je tak veliký.“
„Tím spíš bude odrazovat nevítané návštěvníky,“ odvětili s rozzářeným
úsměvem. „A zmínili jsme už, že je skvělý k dětem?“
Po dvou letech máma tvrdila, že Norman je v zásadě obr mašina na jedení
a kadění. Slintal na polštářky a vyl ze spaní, ploužil se po domě a všude za sebou
nechával chlupy a strašlivý puch. Máma řekla, že v útulku měli pravdu: nikdo se
k nim domů nevloupá – ze strachu, že Norman by je otrávil jedovatým plynem.
Už mu přestala zakazovat, aby chodil do Tanziina pokoje. Když se Tanzie
ráno probudila, vždycky byl rozvalený přes tři čtvrtiny postele, s chlupatýma
nohama nataženýma přes prostěradlo, zatímco ona se třásla zimou pod růžkem
přikrývky. Máma dřív brblala kvůli chlupům a hygieně, ale Tanzie to nevadilo.
Nickyho si vzali, když jí byly dva roky. Tanzie šla jednou večer spát, a když
se probudila, byl v pokoji pro hosty a máma jenom řekla, že s nimi zůstane a že
je její brácha. Tanzie se ho jednou zeptala, jaký mají podle jeho názoru společný
genetický materiál, a on jí odpověděl: „Gen ujetejch lůzrů.“ Myslela si, že to
možná byl vtip, ale nevěděla toho o genetice dost, aby si byla jistá.
Právě si oplachovala ruce pod zahradním kohoutkem, když je zaslechla
mluvit. Okno Nickyho pokoje bylo otevřené a jejich hlasy se nesly ven
do zahrady.
„Zaplatila jsi ten účet za vodu?“ zeptal se Nicky.
„Ne. Nedostala jsem se na poštu.“
„Píšou tam, že je to poslední upomínka.“
„Já vím, že je to poslední upomínka.“ Máma byla nevrlá, jako vždycky když
mluvila o penězích. Nastala odmlka. Norman zvedl míček a upustil jí ho
k nohám. Ležel tam, oslintaný a nechutný. „Promiň, Nicky. Já… jenom
potřebuju vyřídit ten rozhovor. Zítra ráno to vyřeším. Slibuju. Chceš mluvit se
svým tátou?“
Tanzie věděla, jaká bude odpověď. Nicky už s tátou vůbec nechtěl mluvit.
„Čau.“
Tanzie přistoupila těsně k oknu a stála opravdu nehybně. Ze skypu se linul
tátův napjatý hlas.
„Všechno v pořádku?“ Přemítala, jestli si táta myslí, že se stalo něco
špatného. Třeba kdyby si myslel, že Tanzie má leukémii, možná by se vrátil.
Jednou se dívala na televizní film, v němž se rodiče hlavní hrdinky rozvedli
a pak se zase dali dohromady, protože dostala leukémii. Ovšem Tanzie leukémii
ve skutečnosti nechtěla, protože z injekčních jehel omdlévala a měla dost hezké
vlasy.
„Všechno v pohodě,“ odpověděla máma. Neřekla mu o tom, že Nickyho
zmlátili.
Co se děje?“
Pauza.
„Tvoje máma vymalovala?“ zeptala se máma.
„Cože?“
„Nové tapety.“
„Aha. Tohle.“
Babička má doma nové tapety? Tanzie měla divný pocit. Táta s babičkou
bydlí v domě, který možná už nepozná. Tátu naposledy viděla před 348 dny.
Babičku naposledy viděla před 433 dny.
„Potřebuju si s tebou promluvit o Tanziině vzdělání.“
„Proč? Co provedla?“
„O nic takového nejde, Marty. Nabídli jí stipendium do Svaté Anny.“
„Fakt?“
„Myslí si, že exceluje v matice.“
„Ty jo.“ Řekl to, jako by tomu nemohl uvěřit. „Teda, já věděl, že je chytrá,
ale…“
Zněl opravdu potěšeně. Přitiskla se ke zdi a stoupla si na špičky, aby lépe
slyšela. Třeba se táta vrátí, když ona půjde do školy svaté Anny.
„Naše holčička v nóbl škole, co?“ Jeho hlas se dmul pýchou.
Tanzie si dokázala představit, že už si sumíruje, co poví svým kámošům
v hospodě. Až na to, že do hospody chodit nemohl. Protože vždycky říkal mámě,
že nemá peníze na zábavu.“ Takže co je za problém?“
„Teda… je to velké stipendium. Ale nepokryje všechno.“
„Co tím chceš říct?“
„Tím chci říct, že ještě pořád musíme sehnat pět set liber na trimestr. A taky
uniformu. A další pětistovku na zápisné.“
Ticho trvalo tak dlouho, až Tanzie napadlo, že spadl počítač.
„Říkali, že jakmile tam budeme rok, můžeme zažádat o úlevu na školném.
Což je v podstatě sociální stipendium nebo tak něco, kdy ti v případě, že jsi
potřebný, můžou udělat výjimku. Ale v zásadě potřebujeme sehnat skoro dva
tisíce, abychom ji udrželi v prvním ročníku.“
A potom se táta rozesmál. Fakt se smál. „To si děláš srandu, ne?“
„Ne, nedělám.“
„Kde mám jako splašit dva tácy, Jess?“
„Myslela jsem, že bych…“
„Vždyť ještě ani nemám pořádnou práci. Tady je to bída. Teprve… teprve se
stavím na nohy. Je mi líto, zlato, ale tohle fakt nejde.“
„Nemůže nám pomoct tvoje máma? Třeba má nějaké úspory. Můžu s ní
mluvit?“
„Ne. Je… pryč. A nechci, abys z ní tahala peníze. I tak má dost starostí.“
„Já z ní netahám peníze, Marty. Myslela jsem, že by možná chtěla pomoct
svým jediným vnoučatům.“
„Už to nejsou její jediný vnoučata. Eleně se narodil kluk.“
Tanzie strnula.
„Ani jsem nevěděla, že Elena je těhotná.“
„Jo, chtč1 jsem ti to říct.“
Tanzie měla bratránka. A ani to nevěděla. Norman se jí svalil k nohám.
Pohlédl na ni velkýma hnědýma očima, potom se se zaúpěním pomalu přetočil
na záda, jako by jenom ležet na zemi byla fakt fuška.
„Tak… co kdybychom prodali toho rollse?“
„Rollse prodat nemůžu. Chystám se znovu rozjet to svatební podnikání.“
„Už nám skoro dva roky rezaví v garáži.“
„Já vím. A přijedu si pro něj. Jenom nemám, kde bych ho tady bezpečně
parkoval.“
Hlasy teď zněly podrážděně. Takhle jejich rozhovory končily často. Slyšela,
jak se máma zhluboka nadechla. „Nemohl by ses nad tím aspoň zamyslet,
Marty? Opravdu tam chce chodit. Opravdu strašně moc. Když s ní mluvil tamní
učitel matematiky, celá se rozzářila, takhle jsem ji neviděla od té doby…“
„Od té doby, co jsem odešel.“
„Tak jsem to nemyslela.“
„Takže za všechno můžu já.“
„Ne, ty za všechno nemůžeš, Marty. Ale já tady nebudu sedět a tvářit se, že
tvůj odchod pro ně byla fakt děsná psina. Tanzie nechápe, proč za ní nejezdíš.
Nechápe, proč už se s tebou skoro nevídá.“
„Nemám na jízdenky, Jess. Dobře to víš. Nemá smysl, aby ses do mě pořád
navážela. Byl jsem nemocný.“
„Vím, že jsi byl nemocný.“
„Může za mnou kdykoli přijet na návštěvu. Říkal jsem ti to. Pošli je oba
o jarních prázdninách.“
„Nemůžu. Jsou moc malí, aby sami cestovali tak daleko. A nemám
na jízdenky pro nás pro všechny.“
„A předpokládám, že za to taky můžu já.“
„Ach, prokristapána.“
Tanzie zarývala nehty do dlaní. Norman se na ni pořád díval a čekal.
„Nechci se s tebou hádat, Marty,“ řekla máma. Její hlas byl tichý a opatrný,
jako když se vám učitel snaží vysvětlit něco, co už jste měli vědět. Jenom bych
ráda, aby ses zamyslel nad tím, jestli by se ne našel nějaký způsob, jak bys mohl
přispět. Tanzie by to změnilo život. Znamenalo by to, že by nikdy nemusela mít
takové potíže jako… máme my.“
„To neříkej.“
„Jak jako?“
„Copak se nedíváš na zprávy,Jess? Všichni absolventi jsou bez práce. Je fuk,
jaký máš vzdělání. Stejně bude mít potíže.“ Odmlčel se. „Ne. Nemá smysl,
abysme se jenom kvůli tomu dostali do ještě větší bryndy. Tyhlety školy ti
samozřejmě nabulíkují, že je to všechno extra a že ona je taky něco extra a bude
mít ty nejlepší životní příležitosti, když tam bude chodit, a tak dál, a tak dál.
Přesně to dělají.“
Máma nic neříkala.
„Kdepak, jestli je tak chytrá, jak říkají, prošlape si cestu sama. Bude muset jít
na státní školu jako všichni ostatní.“
„Jako ti parchanti, kteří celou dobu nemyslí na nic jiného než jak Nickymu
rozflákat obličej. A holky, které jsou zmalované a nechodí na tělák, aby si
nezlomily nehet. Tanzie tam nezapadne, Marty. Prostě ne.“
„Teď zníš jako snob.“
„Ne, zním jako někdo, kdo chápe, že jeho dcera je trochu jiná. A možná
potřebuje školu, která to přijímá.“
„Nedám to, Jess. Pardon.“ Teď už zněl roztržitě, jako by v dálce něco
zaslechl. „Hele. Musím končit. Ať mi v neděli zaskypuje.“ Nastalo dlouhé
mlčení.
Tanzie napočítala do čtrnácti.
Slyšela, jak se otevřely dveře, a pak Nickyho hlas: „To teda dopadlo fakt
dobře.“
 Tanzie se předklonila a konečně podrbala Normana na břiše.
Zavřela oči, aby neviděla slzu, která jí na psa ukápla.
„Vsadili jsme si v poslední době do loterie?“
„Ne.“
Tohle mlčení trvalo devět vteřin. Potom se do ticha ozval mámin hlas: „Tak
to bychom to možná měli zkusit.“
 3
Ed

Deanna Lewisová. Možná ne zrovna nejhezčí holka na škole, ale rozhodně

ta, která v Edově a Ronanově bodovacím systému „holek, které bys přefikl až
po čtyřech pivech“, měla nejvyšší počet bodů. Ovšem ani na jednoho z nich se
vůbec nepodívala.
Za celé tři roky na univerzitě ho sotva zaregistrovala, snad jenom když
pršelo a ona stála na zastávce a požádala ho, jestli by ji svým mini cooperem
nesvezl zpátky ke kolejím. Celou dobu, co vedle něj seděla na sedadle
spolujezdce, nebyl s to promluvit, sotva zablekotal lehce přiškrcené „Není zač“,
když ji vysadil v cíli. A tahle dvě slova měla z nějakého důvodu rozsah tři oktávy.
Sklonila se, aby si z podrážky odlepila prázdný pytlík od brambůrek, a než
zavřela dveře, decentně ho odhodila pod sedadlo.
Jestli na tom byl Ed špatně, Ronan na tom byl ještě hůř. Láska ho tížila jako
činka z kresleného filmu. Psal Deanně básně, na Valentýna jí anonymně posílal
kytice, usmíval se na ni ve frontě v menze a snažil se nevypadat zdrceně, když si
toho nevšimla. A když dostudovali, založili si vlastní firmu a přemýšlení
o holkách vyměnili za přemýšlení o softwaru – až se software opravdu stal tím,
na co mysleli nejraději – Deanna Lewisová se postupně proměnila ve vzpomínku
z vysoké. „Ach… Deanna Lewisová,“ říkali si navzájem se zasněným pohledem,
jako by ji viděli, jak se vznáší nad hlavami ostatních štamgastů v hospodě jako
ve zpomaleném filmu.
A potom, před třemi měsíci, zhruba za půl roku poté, co Eda opustila Lara
a sebrala mu byt v Římě, polovinu akciového portfolia a skoro veškerou zbylou
chuť do vztahů, si ho Deanna Lewisová zařadila mezi přátele na Facebooku. Pár
let působila v New Yorku, ale teď se chystala vrátit a chtěla znovu navázat
kontakt se starými kamarády z univerzity. Pamatuje se Ed na Reenu?
A na Sama? Má vůbec čas zajít na pivo?
Potom se styděl, že se o tom nezmínil Ronanovi. Ronan má plné ruce práce
s aktualizací nového softwaru, říkal si Ed. Trvalo mu pěkně dlouho, než
na Deannu přestal myslet, a právě se začínal scházet s dívkou z ne zcela
výdělečné polévkárny. Pravda však byla, že Ed už celou věčnost neměl rande
a něco v něm chtělo, aby Deanna Lewisová viděla, kam to dotáhl od té doby, co
s Ronanem firmu před rokem prodali.
Jak se totiž ukázalo, za peníze si můžete koupit někoho, kdo se vám postará
o oblečení, pleť, vlasy i tělo. Ed Nicholls už nevypadal jako ten zakřiknutý šprt
v pidiautíčku. Bohatství nijak nevystavoval na odiv, ale věděl, že v jeho třiatřiceti
letech ho obklopuje jako neviditelný parfém.
Setkali se v jednom baru v Sohu. Omlouvala se: Reena se na ně na poslední
chvíli vykašlala. Narodilo se jí miminko. Deanna trochu posměšně nadzvedla
obočí, když to říkala. Sam, jak Edovi došlo až zadlouho poté, vůbec nepřišel.
Na Ronana se Deanna vůbec nezeptala.
Nemohl z ní spustit oči. Vypadala pořád stejně, ale líp. Tmavé vlasy jí
splývaly na ramena jako v reklamě na šampon. Byla milejší, než si pamatoval,
lidštější. Možná i tyhle obdivované holky trochu přistanou na zemi, když už
nejsou na univerzitě. Smála se všem jeho vtipům. Vycítil její překvapení, že už
ne ní takový, jakého si ho pamatovala. A měl z toho dobrý pocit.
Za pár hodin se rozloučili. Moc nečekal, že se mu ještě ozve, ale za dva dny
mu znovu zavolala. Tentokrát šli do klubu, a když s ní tancoval a Deanna zvedla
ruce nad hlavu, musel se opravdu pekelně soustředit, aby si nepředstavoval, jak
ji tiskne k posteli.
Právě se s někým rozešla, vysvětlila mu u třetího nebo čtvrtého drinku. Ten
rozchod byl hrozný. Nevěděla, jestli teď chce mít nějaký vážný vztah. Chápavě
přizvukoval. Pověděl jí o Laře, své bývalé manželce, a o tom, jak říkala, že
vždycky bude zamilovaná hlavně do své práce a že ho musela opustit, aby se
nezbláznila.
„Trochu přepjaté,“ poznamenala Deanna.
„Je to Italka. A navíc herečka. Všechno je na ní trochu přepjaté.“
„Bylo,“ opravila ho. Upřeně mu hleděla do očí, když to říkala.
Pozorovala jeho rty, když mluvil, což bylo zvláštně rozptylující. Řekl jí o své
firmě: o prvních zkušebních verzích, které s Ronanem vytvořili na koleně,
o drobných závadách softwaru, o setkáních s mediálním magnátem, který jim
poskytl soukromé letadlo pro let do Texasu a pak jim nadával, když odmítli jeho
nabídku na odkoupení firmy.
Vyprávěl jí, jak začali veřejně obchodovat své akcie: seděl na kraji vany
a na mobilu sledoval, jak neustále stoupá cena akcií, a pak se roztřásl, když
pochopil, jak moc se mu změní život.
 „Ty jsi tak bohatý?“
„Nejsem na tom špatně.“ Uvědomoval si, že nechybí moc, aby zněl jako
kokot. „Teda… byl jsem na tom líp, než jsem se rozvedl, pochopitelně… ale
nejsem na tom špatně. Víš co, mě prachy vlastně moc nezajímají.“ Pokrčil
rameny. „Prostě mě baví, co dělám. Baví mě naše firma. Baví mě mít nápady
a proměňovat je v něco, co lidem vlastně prospívá.“
„Ale prodal jsi ji?“
„Začínala se moc rozrůstat a bylo mi řečeno, že když ji prodáme, kravaťáci
by se nám mohli postarat o veškeré finance. Tahle stránka věci mě nikdy
nezajímala. Takže jen vlastním hodně akcií.“ Civěl na ni. ,,Máš fakt hezké vlasy.“
Vůbec netušil, proč to proboha řekl.
V taxíku ho políbila. Deanna Lewisová štíhlou, dokonale pěstěnou rukou
pomalu otočila jeho obličej k svému a políbila ho. Ačkoli od té doby, co chodili
na univerzitu, uplynulo už víc než dvanáct let – dvanáct let, během nichž Ed
prožil krátké manželství s modelkou, herečkou nebo tak nějak –, nějaký vnitřní
hlásek mu pořád říkal: líbá mě Deanna Lewisová. A nejenže ho líbala: vyhrnula
si sukni a přehodila přes něj dlouhou štíhlou nohu. Na taxikáře zjevně nedbala,
přitiskla se k Edovi a zajela mu rukama pod košili, takže se nezmohl na jediné
slovo či myšlenku. A když dojeli k němu domů, začal říkat samé pitomosti,
vůbec si nespočítal bankovky, které taxikáři podal, a ani nepočkal na drobné.
Sex s Deannou byl báječný. Ach, bože, byl fakt super. Prokristapána, vždyť
měla pohyby jako z porna. S Larou měl v posledních měsících při sexu pocit, jako
by mu dělala laskavost – podle nějakých stanovených pravidel, kterým zjevně
rozuměla jen ona: jestli jí věnoval dostatečnou pozornost, strávil s ní dost času,
vzal ji na večeři nebo pochopil, jak ranil její city.
Když si ho Deanna Lewisová nahého prohlížela, jako by jí oči prozářila
jakási nenasytnost. Ach bože. Deanna Lewisová.
Znovu přišla v pátek večer. Měla na sobě ty potrhlé kalhotky s mašličkami
po stranách, za které se dalo zatáhnout a rozvázat je, takže kalhotky jí pak
pomalu sjely po stehnech jako zčeřená vlnka. Potom si ubalila jointa. Normálně
nekouřil, ale cítil, jak se mu příjemně točí hlava. Zabořil prsty do jejích
hedvábných vlasů a poprvé od té doby, co Lara odešla, měl pocit, že život je
v podstatě dost dobrý.
A potom prohlásila: „Řekla jsem o nás mým rodičům.“
Stěží se soustředil. „Tvým rodičům?“
„Nevadí ti to, viď, že ne? Jenom je prostě moc fajn… mít pocit, jako… jako
že zase někam patřím, víš?“
 Ed si uvědomil, že zírá do stropu. To je v pořádku, řekl si. Spousta lidí se
svěřuje svým rodičům. Dokonce i po pouhých dvou týdnech.
„Měla jsem děsnou depresi. A teď si prostě připadám šťastná.“
Rozzářeně se na něj podívala. „Jako že šíleně šťastná. Jako že se probudím
a myslím na tebe. Jako že všechno bude v pohodě.“
Měl podivné sucho v ústech. Nebyl si jistý, jestli to bylo tím jointem.
„Depresi?“ zeptal se.
„Už jsem v pohodě. Teda jako naši byli fakt skvělí. Po posledním
depresivním záchvatu mě vzali k doktorovi a ten mi nasadil správné prášky.
Zjevně snižují zábrany, ale nemůžu říct, že by si někdo stěžoval! Hahaha!“
Podal jí jointa.
„Prostě jenom cítím věci hodně intenzivně, víš? Můj psychiatr říká, že jsem
výjimečně senzitivní. Někteří lidi se ze všeho hned oklepou. Já prostě taková
nejsem. Třeba když se někdy dočtu o umírajícím zvířeti nebo o dítěti
zavražděném někde v cizí zemi, pak doslova celý den probrečím. Doslova. Byla
jsem taková už na vejšce. Nevzpomínáš si?“
„Ne.“
Položila mu ruku na penis. Ed si byl náhle dost jistý, že se nevymrští
k životu.
Podívala se na něj. Vlasy jí padaly do obličeje a odfoukla si je. „Je to fakt
smůla přijít o práci i o bydlení. Vůbec nemáš tušení, jaké je být úplně
na mizině.“ Hleděla na něj, jako by zvažovala, kolik mu toho má říct. „Myslím
totálně na mizině.“
„Co… co tím myslíš?“
„Víš co… jako že svému bývalému dlužím spoustu peněz, ale řekla jsem mu,
že mu to nemůžu zaplatit. Mám teď moc velký zásek na kreditce. Jenomže on mi
přesto pořád volá a mele o tom. Je to fakt stresující. Nechápe,jak moc mě tím
stresuje.“
„O kolik peněz jde?“
Řekla mu to. A když užasle otevřel ústa, dodala: „Nenabízej mi, že mi to
půjčíš. Od svého přítele bych si peníze nevzala. Ale je to děs.“
Ed se snažil nemyslet na to, v jakém významu použila slovo „přítel“.
Pohlédl na ni a všiml si, že se jí chvěje dolní ret. Polkl. „Ehm… není ti
něco?“
Usmála se příliš pohotově, příliš zeširoka. „Je mi dobře! Díky tobě jsem teď
už v pohodě.“ Přejela mu prstem po hrudi. „Každopádně je fakt blaho chodit
na příjemné večeře, aniž si musím lámat hlavu, kde na to vezmu.“ Políbila ho
na bradavku.
V noci spala s jednou rukou přehozenou přes jeho hrudník. Ed nezamhouřil
oko a přál si, aby mohl zavolat Ronanovi.
✳ ✳ ✳
Vrátila se příští pátek i ten další. Nereagovala na jeho narážky, kolik věcí
musí přes víkend stihnout. Otec jí dal peníze, aby si spolu zašli na jídlo. „Říká, že
je to obrovská úleva vidět mě zase šťastnou.“ Vymlouval se na rýmu, když
k němu přihopsala přes ulici od stanice podzemky. Možná ať ho radši nelíbá.
„Mně to nevadí. Co je tvoje, je i moje,“ řekla a na celých dvacet vteřin se mu
přilepila na obličej.
Zašli se najíst do místní pizzerie. Při pohledu na ni se ho začínala zmocňovat
neurčitá, reflexivní panika. Ze všeho měla pořád nějaké „pocity“. Pohled
na červený autobus ji rozveselil, pohled na povadlou kytku za výlohou kavárny ji
rozesmutnil. Moc tlačila na pilu. Někdy se tak rozpovídala, že zapomínala jíst se
zavřenou pusou. Čurala s otevřenými dveřmi od koupelny. Znělo to, jako by si
tam ulevovala kobyla.
Nebyl na to připravený. Chtěl být doma sám. Chtěl ticho, řád svého
všedního stereotypu. Nechtělo se mu věřit, že si vůbec kdy připadal osamělý.
Onoho večera jí řekl, že se s ní nechce milovat. „Jsem fakt unavený.“
„Určitě bych tě probrala…“ Začala si provrtávat cestičku pod přikrývkou.
Následovalo zápolení, které by za jiných okolností mohlo být zábavné: ona
s otevřenými ústy, připravenými přisát se k jeho genitáliím, on ji držel
v podpaždí a zoufale ji od sebe odtaltoval.
„Opravdu, Deanno. Ne…ne teď.“
„Tak se můžeme tulit. Teď vím, že mě nechceš jen kvůli mému tělu!“ Objala
ho jednou paží a vydala ze sebe slastné zavrnění jako nějaké zvířátko.
Ed Nicholls ležel s očima vytřeštěnýma do tmy. Nadechl se.
„Takže… Deanno, ehm… příští víkend musím odjet na služební cestu.“
„Na nějaké pěkné místo?“ Zamyšleně mu přejela prstem po stehně.
„Ehm… do Ženevy.“
„Jů, krása! Mám se ti schovat do kufru? Mohla bych na tebe čekat
v hotelovém pokoji. Ulevit ti od starostí.“ Vztáhla ruku a prstem ho pohladila
po čele. Ze všech sil se snažil neucuknout.
„Vážně? To je milé. Ale to není taková cesta.“
„Ty máš štěstí. Já zbožňuju cestování. Kdybych nebyla tak švorc, v mžiku
bych znovu nasedla do letadla.“
 „Fakt?“
„Je to moje vášeň. Miluju být volná jako pták, vydat se tam, kam si právě
usmyslím.“ Natáhla se přes něj, vzala si z krabičky na nočním stolku cigaretu
a zapálila si.
Chvilku tam ležel a přemýšlel. „Máš nějaké akcie a podíly?“
Odkulila se od něj a opřela se o polštář. „Neraď mi, abych sázela na burze,
Ede. Na riskování mi nezbývá.“
Vypadlo to z něj dřív, než si vůbec uvědomil, co říká. „Tohle není
riskantní.“
„Co?“
„Uvádíme něco na trh. Za pár týdnů. Bude to pecka.“
„Něco?“
„Nemůžu ti o tom moc říct. Ale už nějaký čas na tom děláme.
Hodně nám to zvedne cenu akcií. Naši kravaťáci jsou z toho nadšení.“
Ležela vedle něj a mlčela.
„Teda víš co, já vím, že jsme se spolu o práci moc nebavili, ale tohle vydělá
fakt velký balík.“
Nezněla přesvědčeně. „Ty po mně chceš, abych vsadila posledních pár liber
na něco, co ani nevím, jak se jmenuje?“
„Nemusíš vědět, jak se to jmenuje. Stačí jen, když si koupíš pár akcií mojí
firmy.“ Otočil se na bok. „Hele, vydáš pár tisícovek a zaručuju ti, že do čtrnácti
dnů budeš mít dost, abys vyplatila svého bývalého přítele. A pak budeš volná!
A můžeš si dělat, co chceš! Cestovat po světě!“
Nastalo dlouhé ticho.
„Tak takhle ty vyděláváš peníze, Ede Nichollsi? Dostaneš holky do postele
a pak je přiměješ, aby si za tisíce liber nakoupily tvoje akcie?“
„Ne, je to…“
Otočila se k němu a pochopil, že si dělala legraci. Lehce mu přejela prsty
po tváři. „Ty jsi na mě tak miloučký. A je to úžasná myšlenka. Akorát že zrovna
teď nemám jen tak po ruce tisíce liber.“
„Půjčím ti je. Jestli na tom vyděláš, splatíš mi to. Jestli ne, pak je to moje
chyba, že jsem ti špatně poradil.“
Rozesmála se a pak se zarazila, když pochopila, že to nebyl vtip.
„To bys pro mě udělal?“
Ed pokrčil rameny. „Mám být upřímný? Pět táců pro mě teď není žádná
velká částka.“ A zaplatil bych desetkrát víc, kdyby to znamenalo, že vypadneš.
Vykulila oči. „Ty jo. To je ta nejhezčí věc, jakou pro mě kdo kdy udělal.“
 ,,Ach… o tom pochybuju.“
Než na druhý den ráno odešla, vypsal jí šek. Spínala si vlasy do spony
a pitvořila se na sebe do zrcadla v hale. Lehce voněla po jablkách.
„Jméno nevyplňuj,“ řekla, když jí došlo, co dělá. „Poprosím bráchu, aby to
vyřídil za mě. On všem těmhle věcem kolem akcií a podílů rozumí. Cože to teda
kupuju?“
„To myslíš vážně?“
„Nemůžu si pomoct. Vůbec mi to nemyslí, když jsem blízko tebe.“ Zasunula
mu ruce do boxerek. „Vrátím ti to co nejdřív. Slibuju.“
„Jak chceš. Jenom… jenom o tom nikomu nic neříkej, ano?“
Jeho nemístné rozradostnění se odráželo od stěn a přehlušilo varovný hlas
v jeho hlavě.

Ed jí potom odpověděl skoro na všechny e-maily. Napsal jí, že rád strávil čas
s někým, kdo chápe ten zvláštní pocit, když člověk právě ukončí vážný vztah,
a jak důležité je trávit čas sám. Její odpovědi byly stručné, vyhýbavé. Zvláštní
bylo, že se nezmiňovala o uvedení toho produktu na trh ani o tom, že akcie
prudce stouply. Měla by vydělat přes sto tisíc liber. Třeba ten šek ztratila. Třeba
odjela na čundr na Guadeloupe. Když si vzpomněl na to, co jí svěřil, pokaždé se
mu sevřel žaludek. Tak se snažil na to nemyslet.
Změnil si telefonní číslo a říkal si, že jí ho čirou náhodou zapomněl sdělit.
Nakonec mu postupně přestala psát. Uběhly dva měsíce. Šli s Ronanem na pivo
a nadávali na kravaťáky. Ed ho poslouchal, jak zvažuje klady a zápory té
polívkářky, a měl pocit, jako by dostal cenné ponaučení. Nebo jako by uskočil
před kulkou. Nevěděl jistě, jestli to, či ono.
Čtrnáct dnů po uvedení SFAXu na trh zrovna v místnosti kreativců
na pohovce lenivě vyhazoval do stropu molitanový míček a poslouchal Ronana,
jak nejlépe vychytat mouchy v platebním softwaru. Pak dovnitř vešel finanční
ředitel Sidney a Ed náhle pochopil, že si může v životě nadělat mnohem větší
problémy, než je příliš neodbytná přítelkyně.
„Ede?“
„Co je?“
Krátká odmlka.
„Takhle ty zvedáš telefon? To myslíš vážně? Kdy si už konečně osvojíš
nějaké sociální dovednosti?“
„Ahoj, Gemmo.“ Ed si povzdychl přehodil si nohu přes okraj postele
a posadil se.
„Slíbils, že zavoláš. Před týdnem. Tak jsem si říkala, víš co, že tě asi zavalila
nějaká almara.“
Rozhlédl se po ložnici: přes židli bylo přehozené sako, hodiny ukazovaly
čtvrt na osm. Promnul si šíji. „Jo. No jo. Něco mi do toho vlezlo.“
„Už jsem ti volala do práce. Řekli mi, že jsi doma. Jsi nemocný?“
„Ne, nejsem nemocný, jenom… na něčem pracuju.“
„Znamená to tedy, že budeš mít čas zajet za tátou?“
Zavřel oči. „Mám teď dost práce.“
Její mlčení bylo tíživé. Představoval si, jak jeho sestra zatíná zuby.
„Ptá se po tobě. Už se po tobě ptá celou věčnost.“
„Určitě přijedu, Gem. Jenom… jsem… musím vyřešit nějaké věci.“
„Všichni musíme vyřešit nějaké věci. Zavolej mu, jo? I když nemůžeš zrovna
nasednout do jednoho ze svých osmnácti luxusních aut, abys ho přijel navštívit.
Zavolej mu. Přeložili ho na onkologii. Předají mu telefon, když mu zavoláš.“
„Dvou aut. Ale dobře.“
Pomyslel si, že Gemma zavěsí, ale nezavěsila. Zaslechl drobný povzdech.
„Jsem fakt dost unavená, Ede. Moji nadřízení nejsou zrovna nadšení z toho,
že bych si vzala volno. Takže tam za našima musím jezdit o víkendech. Máma se
tak tak drží. Opravdu, ale opravdu bych uvítala, kdybys mi s tím trochu
pomohl.“
Pocítil záchvěv provinilosti. Jeho sestra nepatřila k lidem, kteří by si pořád
na něco stěžovali. „Říkal jsem ti, že se tam pokusím zajet.“
„To jsi mi povídal minulý týden. Prosím tě, vždyť bys tam byl autem za čtyři
hodiny.“
„Nejsem v Londýně.“
„Kde jsi?“
Pohlédl z okna na tmavnoucí oblohu. „Na jižním pobřeží.“
„Ty jsi na dovolené?“
„Na dovolené nejsem. Je to komplikované.“
„Nemůže to být zas tak komplikované. Máš nulové závazky.“
„Jo, díky za připomenutí.“
„Ale, prosím tě. Vždyť je to tvoje firma. Pravidla určuješ ty, ne? Tak si prostě
vezmi čtrnáct dnů dovolené navíc.“
Další dlouhé mlčení.
„Chováš se divně.“
Ed se zhluboka nadechl, než promluvil. „Nějak to vyřeším. Slibuju.“
 „A zavolej mámě.“
„Zavolám.“
Ozvalo se cvaknutí a bylo ticho.
Ed chvíli civěl na telefon, potom vytočil číslo svého advokáta. Hovor byl
okamžitě přepojen na záznamník.
Vyšetřovatelé v bytě vytahali všechny zásuvky. Nevyházeli z nich všechno
jako ve filmu, ale probírali je metodicky, v rukavicích, prohmatávali záhyby
složených triček, prohledávali všechny šanony.
Zabavili mu oba notebooky, všechny flešky, oba telefony. Musel podepsat,
že s tím vším souhlasí, jako by to dělali pro jeho vlastní prospěch. „Vypadni
z Londýna,“ poradil mu jeho právník. „Prostě odjeď a snaž se moc nepřemýšlet.
Zavolám ti, jestli budu potřebovat, abys přijel.
Tady to zjevně taky prohledali. Bylo tu tak málo věcí, že jim to zabralo
necelou hodinu.
Ed se rozhlížel po ložnici svého rekreačního domu: čisťounká přikrývka
z belgického lněného plátna, kterou uklízečky dnes ráno povlékly, zásuvky,
v kterých měl oblečení pro případ potřeby: džíny, sportovní kalhoty, ponožky
a trička.
Sidney mu taky řekl, ať odjede. „Jestli to vyjde najevo, těžce poškodíš cenu
našich akcií.“
Ronan s ním nepromluvil ode dne, kdy do kanceláře přišla policie.
Znovu pohlédl na telefon. Kromě Gemmy opravdu nebyl nikdo, s kým by
mohl mluvit, aniž by mu musel vysvětlovat, co se stalo. Všichni jeho známí byli
z oboru a nebyl si jistý, kolik lidí (kromě Ronana) může považovat za opravdové
přátele. Zíral do zdi. Myslel na fakt, že minulý týden jel čtyřikrát do Londýna
a zpátky, protože bez práce nevěděl, co má se sebou dělat. Vzpomněl si
na včerejší večer, kdy byl tak naštvaný na Deannu Lewisovou, na Sidneyho,
na to, co se kurva stalo s jeho životem, že mrštil plnou lahví bílého vína o zeď
a roztřískal ji. Přemítal, jaká je pravděpodobnost, že se to stane znovu, pokud
zůstane takhle sám a bez pomoci.
Nedalo se nic jiného dělat. Nasoukal se do saka, odemkl skříňku vedle
zadního vchodu, vyndal z ní svazek klíčů a zamířil k autu.
 4
Jess

Tanzie byla vždycky trochu jiná. V roce skládala hrací kostky do řad nebo je
rovnala do vzorů a potom některé odstraňovala a vytvářela nové tvary. Ve dvou
letech už byla posedlá čísly. Ještě než vůbec začala chodit do školy, propracovala
se matematickými cvičebnicemi pro první, druhou, třetí, čtvrtou a pátou třídu,
které prodávali v místním knihkupectví. Říkala Jess, že násobení je „jen jiný
způsob sčítání“. V šesti letech dokázala vysvětlit význam termínu „teselace“.
Martymu se to nehbilo. Měl z toho nepříjemný pocit. Jenomže Marty měl
nepříjemný pocit ze všeho, co nebylo „normální“. Tanzie však přesto dělalo
radost jen tak sedět a prokousávat se problémy, které nikdo z nich vůbec nebyl
s to pochopit. Martyho matka, když k nim vzácně zavítala na návštěvu, o ní
říkala, že je šprtka, a nevyznívalo to zrovna lichotivě.

„Takže co budeš dělat?“

„V tuhle chvíli nemůžu dělat vůbec nic.“
„Nepřipadalo by ti divné, že se druží se všemi těmi dětmi ze soukromé
školy?“
„Já nevím. Ano. Ale to by byl náš problém. Ne její.“
„Co když se ti odcizí? Co když se přidá k těm pracháčům a bude se stydět
za svůj původ? Jenom mě to napadlo. Myslím, že jí můžeš zamotat hlavu.
Myslím, že by mohla zapomenout, odkud pochází.“
Jess pohlédla na Nathalie, která řídila. „Pochází z beznadějné prdele, Naty.
Byla bych docela ráda, kdyby na to zapomněla.“
Od té doby, co Jess Nathalie řekla o tom pohovoru, se stalo něco divného.
Jako by si to Nathalie vzala osobně. Celé dopoledne pořád dokola mlela o tom,
jak jsou její děti v místní škole spokojené, jak je ráda, že jsou „normální“, jak
dítěti nesvědčí, když je „jiné“.
Tanzie však už dlouho nebyla tak nadšená. V testu získala sto procent
za matematiku a devadesát devět procent za neverbální myšlení. (Ve skutečnosti
ji to chybějící jedno procento štvalo.) Když jí pan učitel Tsvangarai volal
výsledky, zmínil, že mohou být i jiné zdroje financování. Zanedbatelné
maličkosti, opakoval. Jess se neubránila myšlence, že lidé, kteří považují peníze
za „zanedbatelnou maličkost“, si kvůli nim nikdy doopravdy nemuseli dělat
starosti.
„A víš, že by musela nosit tu upjatou uniformu,“ podotkla Nathalie, když
zastavily v Beachfrontu.
„Žádnou upjatou uniformu nosit nebude,“ podrážděně odpověděla Jess.
„V tom případě se jí budou posmívat, že není jako oni.“
„Žádnou upjatou uniformu nosit nebude, protože tam kurva nebude chodit.
Nemám šanci ji tam poslat, Nathalie. Jasný?“
Jess vystoupila z auta, třískla dveřmi a šla napřed, aby už dál nemusela nic
poslouchat.

Beachfrontu říkali „park“ jenom místní; stavební investoři používali

označení „rezort“. Protože tohle nebyl rekreační park jako karavanový kemp
Mořská vyhlídka na kopci nad městem, chaotická změť přívěsů a sezonních
předstanů. Tohle byly dokonale uspořádané, architektonicky navržené „obytné
prostory“, pečlivě rozmístěné mezi udržovanými cestičkami. Byly tu tenisové
kurty, lázně, sportovní klub, obrovský bazénový komplex, hrstka předražených
butiků a krámek s potravinami, aby se obyvatelé nemuseli vydávat
do nevzhlednějších částí města.
Bensonová & Thomasová každé úterý, čtvrtek a pátek nejprve uklidily dva
čtyřpokojové nájemní byty s vyhlídkou na budovu klubu a potom se pustily
do úklidu novějších nemovitostí: šesti prosklených modernistických domů
postavených na křídovém útesu nad mořem.
Pan Nicholls měl na příjezdové cestě vypíglovanou audinu, kterou nikdy
neviděly odjet. Jednou za ním přijela sestra se dvěma malými dětmi a popelavě
vyhlížejícím manželem (po jejich odjezdu bylo dokonale uklizeno). Sám pan
Nicholls sem skoro vůbec nejezdil a za celý rok, co u něj doma uklízely, nikdy
nepoužil kuchyni ani prádelnu. Jess si každý týden přivydělávala praním
a žehlením ručrníků a ložního prádla pro jeho hosty, kteří nikdy nedorazili.
Byl to obrovský dům – na břidlicových podlahách se rozléhaly kroky,
v obytných prostorách ležely velké rohože z mořské trávy a ve zdech byl
zabudovaný drahý zvukový systém. Prosklené průčelí hledělo na široký modrý
oblouk horizontu. Chyběly však fotografie na stěnách či náznaky jakéhokoli
skutečného života. Nathalie vždycky říkala, že i když přijel, působilo to, jako by
tam tábořil. Určitě si vodil ženy – Nathalie jednou našla v koupelně rtěnku
a vloni objevily pod postelí malinkaté krajkové kalhotky (La Perla) a podprsenku
od plavek – ale jinak tam nebylo skoro nic, co by o něm něco vypovídalo.
„Je tady,“ zamumlala Nathalie.
Když zavíraly vchodové dveře, předsíní se nesl hlasitý a rozhněvaný mužský
hlas. Nathalie se ušklíbla. „Úklid,“ zavolala. Neodpověděl.
Hádka pokračovala celou dobu, co jim trvalo uklidit v kuchyni.
Použil jeden hrnek a v koši byly dvě prázdné krabičky od jídla s sebou.
V rohu u lednice bylo rozbité sklo, drobné zelené střípky, jako by někdo posbíral
větší střepy, ale na zbytek se vykašlal. A po zdech byly cákance od vína. Jess je
pečlivě omyla. Obě pracovaly v tichosti, mluvily spolu šeptem a snažily se
předstírat, že ho neslyší.
Jess přešla do jídelny, prachovkou otřela rámy obrazů, občas nějaký o pár
čísel narovnala, aby bylo vidět, že jsou oprášené. Venku na terase stála prázdná
láhev Jacka Danielse s jednou sklenicí; vzala je a odnesla dovnitř. Myslela
na Nickyho, který se den před tím vrátil ze školy s natrženým uchem, kalhoty
měl na kolenou od hlíny. Odmítal veškeré její pokusy si o tom promluvit.
V současnosti preferoval život na druhé straně obrazovky; kluky, které Jess
nikdy neviděla a ani neuvidí, lidi, kterým říkal SK8RBOI a TERM-N-ATOR,
kteří se pro zábavu navzájem stříleli a kuchali. Kdo by se mu divil? Vždyť jeho
skutečný život působil jako bojiště. Od toho pohovoru Jess nezamhouřila oko
a v hlavě prováděla výpočty: sčítala a odčítala způsobem, který by Tanzie
připadal k smíchu. V duchu prodala svůj majetek, prošla seznamy všech
možných osob, od kterých by si mohla vypůjčit, ale jediní lidé, od nichž se dalo
čekat, že jí nabídnou peníze, byli podvodníci, kteří brázdili okolí se svými
skrytými čtyřcifernými úrokovými sazbami. Už zažila, jak si sousedé půjčili
od těchhle přátelských obchodních zástupců, kterým zničehonic ztvrdl pohled.
A znovu a znovu se vracela k Martyho slovům. Opravdu je státní základka tak
špatná? Některým dětem se tam dařilo. Nebyl důvod, proč by mezi ně neměla
patřit i Tanzie, pokud se bude klidit z cesty výtržníkům.
Tvrdá pravda byla jako cihlová zeď: Jess bude muset své dceři říct, že ty
peníze nedá dohromady. Jess Thomasová, žena, která vždycky dokázala najít
východisko a celý život svým dětem říkala, že se všechno vyřeší, tohle vyřešit
nedokázala.
Vlekla vysavač přes chodbu a ucukávala bolestí, když jí narážel do holeně.
Zaklepala na dveře, aby zjistila, jestli pan Nicholls chce uklidit pracovnu. Bylo
ticho, a když znovu zaklepala, náhle zakřičel: Ano, to si dobře uvědomuju Už jsi
to řekl patnáckrát, ale to ještě neznamená…“
Už bylo pozdě: pootevřela dveře. Začala se omlouvat, ale on se na ni skoro
ani nepodíval a zvedl dlaň, jako by byla nějaký pes – zůstaň –, potom se
předklonil a práskl jí dveřmi před nosem. Zvuk se rozlehl po celém domě.
Jess tam zkoprněle stála a bylo jí tak trapně, že cítila mravenčení na kůži.
„Já ti to říkala,“ poznamenala za pár minut Nathalie, když zuřivě drhla
koupelnu pro hosty. „Tyhle soukromé školy je nenaučí slušnýmu chování.“

Asi za třičtvrtě hodiny Jess nakládala bělostné ručníky a povlečení pana

Nichollse do své kabely a pěchovala je dovnitř s větší vervou, než bylo nezbytně
nutné. Sešla dolů a v hale položila kabelu vedle úklidové přepravky. Nathalie
leštila kliky. Byla to jedna z jejích posedlostí. Nesnášela otisky prstů
na kohoutcích nebo klikách.
„Pane Nichollsi, už půjdeme.“
Stál v kuchyni, zíral z okna na moře s jednou rukou na temeni hlavy, jako
by zapomněl, kde je. Měl tmavé vlasy a na nose brýle, které mají být
hypermoderní, ale při tom v nich člověk vypadá jako Woody Allen. Měl štíhlou,
sportovní postavu, ale v obleku vypadal jako dvanáctiletý kluk, kterého donutili
jít na křtiny.
„Pane Nichollsi.“
Lehce zavrtěl hlavou, potom si povzdychl a prošel předsíní.
„Jistě,“ řekl roztržitě. Neustále pohlížel na displey svého mobilu.
„Díky.“
Čekaly.
„Ehm, rády bychom dostaly zaplaceno, prosím,“ požádala ho Jess.
Nathalie doleštila. Skládala a rozkládala utěrku. Nesnášela rozhovory
o penězích.
„Já myslel, že vám platí správcovská firma.“
„Už celé tři neděle nezaplatili. A v kanceláři nikdy nikdo není. Jestli chcete,
abychom u vás nadále uklízely, potřebujeme mí uhrazené všechny platby.“
Štrachal se v kapsách, vytáhl peněženku. „Jasně. Kolik jsem vám dužen?“
„Třicetkrát tři týdny. A za tři týdny praní.“
Pohlédl na ni, nadzvedl jedno obočí.
„Minulý týden jsme vám nechaly vzkaz na telefonu.“
Zavrtěl hlavou, jako by se od něj nedalo čekat, že si takové věci bude
pamatovat. „Kolik to dělá?“
„Všechno dohromady za sto třicet pět.“
Rychle přepočítal bankovky. „Nemám tolik hotovosti. Heleďte, dám vám
šedesát a řeknu jim, aby vám na zbytek poslali šek. Ano?“
Při jiné příležitosti by Jess souhlasila. Při jiné příležitosti by se na to
vykašlala. Vždyť je přece nechtěl ošidit. Jenomže najednou měla po krk
pracháčů, kteří nikdy neplatí včas a předpokládají, že protože pro ně
pětasedmdesát liber nic neznamená, tak ona je na tom stejně. Měla po krk
zákazníků, kteří si mysleli, že je tak nicotná, že jí můžou prásknout dveřmi před
nosem a ani se neomluvit.
„Ne,“ vyhrkla a její hlas zněl zvláštně jasně. „Potřebuju ty peníze teď,
prosím.“
Poprvé se jí podíval do očí. Nathalie za ní zběsile leštila kliku. „Potřebuju
zaplatit účty. A lidi, kteří je posílají, mi nedovolí odložit platbu na příští týden.“
Sundal si brýle a zamračil se na ni, jako by byla obtížný hmyz. Byl jí o to víc
nesympatický.
„Budu muset dojít nahoru,“ řekl a zmizel. Stály za rozpačitého mlčení, když
slyšely rázné zavírání zásuvek a chřestění ramínek v šatníku. Nakonec se vrátil
s hrstí bankovek.
Pár z nich vzal a podal je Jess, aniž se na ni podíval. Chystala se něco říct –
něco o tom, že se nemusí chovat jako naprostý debil, že život je o něco snadnější,
když se k sobě lidi chovají lidsky, něco, kvůli čemu by Nathalie určitě samou
úzkostí uleštila půlku kliky. Když však otevřela ústa, aby promluvila, zazvonil
telefon. Pan Nicholls se bez jediného slova otočil a dlouhými kroky kráčel přes
chodbu, aby ho zvedl.

„Co to má Norman v pelíšku?“

„Nic.“
Jess vybalovala nákup, vyndavala věci z tašky a jedním okem sledovala
hodiny. Čekala ji tříhodinová šichta U Peříček a měla něco málo přes hodinu,
aby uvařila čaj a převlékla se. Nacpala dvě konzervy dozadu do kredence
a schovala je za sáčky s cereáliemi. Z optimistických obalů výrobků z levné
supermarketové řady se jí dělalo na nic.
Nicky se sehnul a zatahal za kus látky, takže mu ho pes zdráhavě položil
k nohám. „Je to bílý ručník. Jess, je drahý. Norman ho celý zachlupatil.
A oslintal.“ Zvedl ho dvěma prsty.
 „Pak ho vyperu.“ Nepodívala se na něj.
„Je tátův?“
„Ne, tvého táty není.“
„Nechápu…“
„Prostě mi to uleví, jasný? Mohl bys tamhlety věci nandat do mrazáku?“
Opřel se o kuchyňské skříňky. „Shona Bryantová se Tanzie posmívala
na autobusové zastávce. Kvůli oblečení.“
„Co je s jejím oblečením?“ Jess se otočila k Nickymu s plechovkou rajčat
v ruce.
„Protože jí ho šiješ ty. Všechny ty flitry, co na ně našíváš.“
„Tanzie se lesklé věci líbí. A vůbec, jak ví, že to šiju já?“
„Zeptala se Tanzie, odkud je má, a ona jí to prostě řekla. Znáš ji.“
Vzal od Jess krabici kukuřičných lupínků a postavil ji na polici.
„Shona Bryantová je ta holka, která rozhlašuje, že u nás doma to vypadá
divně, protože máme moc knih.“
„Tak to je Shona Bryantová kráva.“
Sklonil se, aby pohladil Normana. „Jo, a přišla nám upomínka za elektriku.“
Jess si tiše povzdychla. „Na kolik?“
Došel k hromadě papírů na příborníku a listoval jimi. „Dohromady to
vychází na víc než dvě stovky.“
Vyndala balíček cereálií. „Vyřeším to.“
Nicky otevřel lednici. „Měla bys prodat to auto.“
„Nemůžu ho prodat. Je to jediný majetek tvého táty. Vyřídí to, až se zase
postaví na nohy. A teď běž nahoru. Čekám návštěvu.“
Viděla ji, jak přichází po zadní cestičce.
„My nakupujeme věci od Aileen Trentové?“ Nicky se díval, jak otevřela
branku a pečlivě ji za sebou zavřela.
Jess se proti své vůli začervenala. Jenom tentokrát.“
Upřeně na ni hleděl. „Říkala jsi, že nemáme peníze.“
„Hele, je to proto, aby Tanzie tolik nemyslela na tu věc se školou, až jí to
budu muset říct.“ Jess se tak rozhodla cestou domů. Celá ta představa byla
absurdní. I bez toho se sotva drželi nad vodou. Vůbec nemělo smysl se tím
zabývat.
Nespouštěl z ní oči. „Ale Aileen Trentová. Říkalas přece…“
„A tys mi právě řekl, že Tanzie šikanují kvůli oblečení. Někdy, Nicky…“ Jess
rozhodila ruce. „Někdy účel světí prostředky.“
Nickyho pohled trval déle, než jí bylo úplně příjemné. Potom odešel
nahoru.

„Takže jsem přinesla překrásný výběr věcí pro náročnou slečnu. To víš,
všechny milují značkové oblečení. A dovolila jsem si přinést pár věciček s flitry,
protože vím, že tvoje Tanzie je tak trochu straka.“
Aileenin „prodavačský“ hlas byl formální, s přehnaně precizní dikcí. Jess
tuhle osobu pravidelně vídala, jak ji vyhazují z hospody U Královského erbu,
a tak to působilo dost zvláštně. Aileen si sedla na zem do tureckého sedu, sáhla
do své černé tašky, vyndala různé kusy oděvů a opatrně je rozložila na koberci.
„Tady je triko od Hollistera. Všechny holky zbožňují věci od Hollistera.
V krámě jsou nekřesťansky drahé. Pár dalších značkových kousků mám v druhé
tašce, i když jsi říkala, že luxusní oblečení není nutné. Jo, a dva cukry, jestli vaříš
kávu.“
Aileen každý týden obcházela po okolí. Jess ji vždycky s díky, leč neochvějně
odmítala. Všichni věděli, odkud Aileen ty své mimořádně výhodné koupě bere.
Ty věci neměly ani odstřižené cenovky.
To však bylo dřív.
Jess vybrala dva vrstvené topy, jeden s třpytivými proužky, druhý jemně
růžový. Už si v nich Tanzie představovala. „Za kolik?“
„Pětku za top, bůra za tričko a dvacku za kecky. Na visačce vidíš, že se
prodávají za pětaosmdesát. To je pořádná sleva.“
„To je na mě moc.“
„Tak protože jsi nová zákaznice, můžu ti dát úvodní bonus.“ Aileen zvedla
zápisník a s přimhouřenýma očima hleděla na čísla.
„Vezmeš si ty tři kousky a můžu ti k nim přidat ještě i džíny. Z dobré vůle.“
Usmála se, pleť měla jako z vosku. „Pětatřicet liber za celý outfit včetně obuvi.
A tenhle měsíc k tomu výjimečně přihodím navrch ještě malý náramek. Takové
ceny u T. J. Maxxe nenajdeš.“
Jess zírala na oblečení rozložené na podlaze. Chtěla vidět, jak se Tanzie
usmívá. Chtěla, aby měla pocit, že v životě se nečekaně mohou dít hezké věci.
Chtěla, aby z něčeho měla radost, až jí sdělí tu zprávu.
„Moment.“
Došla do kuchyně, vyndala z kredence plechovku od kakaa, do níž ukládala
peníze na inkaso. Odpočítala mince a upustila je do Aileeniny zpocené dlaně
dřív, než se vůbec zamyslela nad tím, co dělá.
„Děkuji za nákup,“ řekla Aileen. Složila zbylé oděvy a pečlivě je naskládala
do tašky. „Přijdu zase za čtrnáct dní. Pokud bys mezitím něco chtěla, víš, kde mě
najdeš.“
„Myslím, že je to všechno, díky.“
Vědoucně na Jess pohlédla. To říkají všichni, zlato.

Když Jess vešla dovnitř, Nicky ani neodtrhl oči od počítače.

„Nathalie přiveze Tanzie z matematického kroužku. Zvládneš to tady sám?“
„Určitě.“
„Nekouřit.“
„U-hm.“
„Budeš se učit?“
„Určitě.“
Jess si někdy představovala, jaká by byla matka, kdyby pořád nepracovala.
Pekla by koláče, víc by se usmívala, stála by nad nimi, když by psali domácí
úkoly. Dělala by to, co by po ní chtěli, místo aby pořád dokola odpovídala:
Promiň, zlatíčko, musím nachystat večeři.
Až dám prát to prádlo.
Už musím jít, miláčku. Povíš mi to, až se vrátím z práce.
Hleděla na něj, na jeho nečitelný výraz, a přepadla ji podivná předtucha.
„Nezapomeň vyvenčit Normana. Ale nechoď kolem obchodu s alkoholem.“
,,Jasná věc.“
,,A neseď celý večer u počítače.“ Chytla ho za pas džínů a vytáhla mu je
nahoru. ,,A popotáhni si kalhoty, nebo se neovládnu a pořádně ti vytáhnu
nahoru trenky.“
Když se otočil, všimla si jeho krátkého pousmání. Na odchodu z Nickyho
pokoje si uvědomila, že si nepamatuje, kdy ho naposledy viděla se smát.
 5
Nicky

Můj fotr je totální kretén.

 6
Jess

Hostinec U Peříček se nacházel mezi knihovnou (od ledna zavřenou)

a Veselým platýzem, kde prodávali rybu s hranolky. Uvnitř bylo možné uvěřit,
že se stále píše rok 1989. Hospodského Dese nikdy nikdo neviděl v ničem jiném
než v džínách a tričkách z turné rockových kapel, případně v kožené
motorkářské bundě, když bylo chladno. Za klidného večera – pokud jste zrovna
měli smůlu – vám dopodrobna vysvětloval, v čem je Fender Stratocaster lepší
než Rickenbacker 330, nebo se zbožnou úctou odrecitoval celý text písničky
„Money for Nothing“ od Dire Straits.
Interiér U Peříček nebyl elegantní jako v barech na Beachfrontu,
na jídelním lístku tu neměli čerstvé ryby a plody moře či vybraná vína ani
rodinná menu s ohledem na řvoucí děti. Podávali tu různé druhy mrtvých zvířat
s hranolky a ušklíbali se při slově „salát“. Nebylo tu nic dobrodružnějšího než
dobitý terč na šipky na zdi a Tom Petty v hudební nabídce hracího automatu.
Tenhle recept však fungoval. Hospoda byla v přímořském letovisku vzácnou
výjimkou: bylo tam po celý rok plno.
„Je tady Roxanne?“ Jess začala vyndavat pytle s bramborovými hranolky,
když Des vyšel ze sklepa, kde právě narazil nový sud svrchně kvašeného piva.
„Ne. Je někde se svou matkou.“ Na chvíli se zamyslel. „Léčení. Ne, věštění.
Psychiatr. Psycholog.“
„Spiritista?“
„Ten, co ti řekne věci, který už víš, a máš vypadat ohromeně.“
„Jasnovidec.“
„Vyplázly třicet liber za lístek, aby tam seděly u sklenice lacinýho vína
a křičely: ,Ano!‘, když se ten člověk zeptá, jestli někdo z obecenstva má
příbuznýho, jehož jméno začíná na J.“ Sehnul se a se zabručením zabouchl dveře
od sklepa. „Taky bych uměl předpovědět pár věcí, Jess. A nechtěl bych za to
po tobě tři pětky. Předpovídám, že ten takzvanej spiritista právě teďka sedí
doma, mne si ruce a myslí si: To jsou ale maňasové.“
 Jess vytáhla z myčky rošt s umytými sklenicemi a začala je skládat na poličky
nad barem.
„Ty všem těm píčovinám věříš?“
„Ne.“
„Bodejť by jo. Jsi rozumná holka. Někdy nevím, co jí mám říct. Nejhorší je
její máma. Myslí si, že má vlastního anděla strážnýho. Anděla.“ Parodoval ji –
podíval se na rameno a poklepal si na něj. „Myslí si, že ji ochraňuje. Copak ji
ochránil, aby nerozfrcala celý svý odstupný na nákupních televizních kanálech?
Jeden by myslel, že anděl by jí to rozmluvil. ,No tak, Maureen. Ty přece zas tak
moc nechceš ten luxusní potah na žehlicí prkno s obrázkem pejska. No tak, kotě.
Místo toho trochu investuj do penzijního pojištění.“‘
I když Jess bylo mizerně, proti své vůli se zasmála.
„Jdeš brzo.“ Des se významně podíval na hodinky.
„Sháněla jsem boty.“ Chelsea zastrčila kabelku pod bar, potom si upravila
vlasy. „Chatovala jsem na netu s jedním ze svých ctitelů.“
Bavila se s Jess, jako by tam Des nebyl. Je naprosto úžasný.“
Všechny její známosti přes internet byly úžasné. Dokud se s nimi nesetkala
osobně.
„Jmenuje se David. Hledá někoho, koho baví vařit, uklízet a žehlit. A občas
si někam vyrazit.“
„Do supermarketu?“ zeptal se Des.
Chelsea si ho nevšímala. Vzala do ruky utěrku a začala utírat sklenice.
„Měla by ses tam taky přihlásit, Jess. Trochu se povyrazit, místo abys tady
trouchnivěla s touhle partou povislejch starejch měchurů.“
„No dovol, jakejch starejch,“ ohradil se Des.
Běžel fotbal, což znamenalo, že Des nabízel zdarma brambůrky a sýrové
kostičky, a pokud měl obzvlášť štědrou náladu, i maličké párečky v těstíčku. Jess
si dřív s Desovým svolením zbylé kostičky nosila domů a používala je
do makarónů se sýrem, dokud jí Nathalie neřekla, kolik mužů si podle statistik
po použití záchoda opravdu myje ruce.
Bar se zaplnil, zápas začal, večer nepozorovaně ubíhal; v krátkých
přestávkách na komentáře čepovala pivo a zase znovu myslela na peníze. Byla
tak hluboce zamyšlená, že skoro ani neslyšela Dese, dokud na barový pult vedle
ní nepoložil misku s bramborovými křupkami. „Už nějaký čas ti chci říct, že
příští týden nám přivezou novou pokladnu. Takovou tu, kde nemusíš dělat nic
jinýho než ťukat na obrazovku.“
Otočila se od odměrek na panáky. „Novou pokladnu? Proč?“
 „Tahle je starší než já. A ne všechny barmanky umějí počítat tak dobře jako
ty, Jess. Když tu posledně byla Chelsea sama, spočítal jsem tržbu a chybělo nám
jedenáct liber. Řekni jí, ať sečte velkýho panáka ginu, pivo a sáček praženejch
buráků – a protočí se jí panenky. Musíme držet krok s dobou.“ Přejel rukou přes
imaginární obrazovku. „Digitální přesnost. Budeš z ní nadšená. Už vůbec
nebudeš muset používat mozek. Stejně jako Chelsea.“
„Nemohla bych to dělat postaru? Neumím pracovat na počítači.“
„Budeme mít školení personálu. Půldenní. Neplacený, bohužel. Zařídil jsem
to, přijde nějaký chlápek.“
„Neplacený?“
„Jenom to naťukáš a odklepneš na obrazovce. Bude to jako v Minority
Report. Ale bez těch plešounů. Máme tu přece pořád Péťáka. Péťáku!“
✳ ✳ ✳
Ve čtvrt na deset přišel Liam Stubbs.Jess stála zády k baru a on se přes něj
naklonil a zašeptal jí do ucha: „Čau, kočko.“
Neotočila se. ,,Aha. To jsi zase ty.“
„To je teda přivítání. Velkou Stellu, prosím, Jess.“ Rozhlédl se po hospodě
a dodal: „A pokud mi nabídneš ještě něco k tomu.“
„Máme moc dobré pražené arašídy.“
„Myslel jsem něco… vlhčího.“
„Tak to ti dám to pivo.“
„Pořád si hraješ na nedostupnou, co?“
Liama znala od školy. Patřil k těm mužům, kteří by vám rozlámali srdce
na kousíčky, kdybyste mu to dovolili – ten typ modrookého, prostořekého kluka,
který holku až do druháku na střední ignoroval, svým humorem a šarmem ji
dostal do postele, když přestala nosit rovnátka a nechala si narůst dlouhé vlasy,
a potom jí jen zvesela zamával na rozloučenou. Měl kaštanově hnědé vlasy,
vystouplé lícní kosti a lehce opálené tváře. Po nocích jezdil s taxíkem
a na pátečních trzích měl stánek s květinami. Kdykoli šla kolem, zašeptal: „Ty.
Já. Za jiřinama. Hned teď.“ Zněl natolik vážně, aby ji to rozhodilo. Jeho žena ho
opustila přibližně ve stejnou dobu, jako odešel Marty. („Pár drobných nevěr.
Některý ženský jsou fakt děsně náročný.“) A před půl rokem, po jedné
z Desových speciálních akcí po zavíračce, spolu skončili na dámských toaletách
a on jí osahával pod tričkem. Jess potom několik dnů chodila s úsměvem
v koutku úst.
Právě odnášela do popelnic prázdné kartonové krabice od brambůrků, když
se Liam objevil u zadního vchodu. Došel až k ní, takže se musela opřít o zeď
hospodské zahrádky. Jeho tělo bylo od ní pouhých pár centimetrů. „Pořád
na tebe myslím,“ zašeptal. Ruku s cigaretou držel dost daleko od ní, takový to
byl gentleman.
„Vsadím se, že to říkáš všem holkám.“
„Líbí se mi, když tě můžu pozorovat, jak se pohybuješ kolem toho baru.
Půlku času koukám na fotbal a druhou půlku si představuju, jak tě přes něj
ohnu.“
„Kdo říká, že lidi už dnes nejsou romantický?“
Bože, jak úžasně voněl. Jess se mu snažila vysmeknout dřív, než udělá něco,
čeho by litovala. Blízkost Liama Stubbse v ní probouzela pocity, na jejichž
existenci už dávno zapomněla.
„Tak mi dovol, abych se ti dvořil. Dovol mi, abych tě někam vzal. Jenom ty
a já. Rande, jak má být. No tak, Jess. Pojďme to zkusit.“
Jess se od něj odtáhla. „Cože?“
„Slyšelas dobře.“
Zírala na něj. „Ty chceš, abychom spolu měli vztah?“
„Říkáš to, jako by to bylo sprosté slovo.“
Vysmekla se mu a pohlédla k zadnímu vchodu. „Musím zpátky za bar,
Liame.“
„Proč se mnou nechceš jít na rande?“ Přistoupil k ní o krok blíž.
„Vždyť víš, že by to bylo fajn…“ zašeptal.
„A taky vím, že mám dvě děti a dvě zaměstnání a ty trávíš celý život v autě
a už za tři týdny bychom se spolu dohadovali na kanapi, kdo má vynést
odpadky.“ Roztomile se na něj usmála. „A potom už bychom navždycky přišli
o vzrušující romantiku těchhle rozhovorů.“
Uchopil pramen jejích vlasů a nechal jej proklouznout mezi prsty. Tiše
zavrčel: „Tak cynická. Zlomíš mi srdce, Jess Thomasová.“
„A mě kvůli tobě vyhodí.“
„Takže to znamená, že rychlovka nepřipadá v úvahu?“
Vysmekla se mu a zamířila k zadnímu vchodu. Snažila se, aby jí opadl
ruměnec z tváří. Potom se zastavila. „Hele, Liame.“
Právě típal cigaretu a zvedl hlavu.
„Asi mi nechceš půjčit pětistovku, co?“
„Kdybych ji měl, kotě, byla by tvoje.“ Poslal jí vzdušný polibek, když
vcházela dovnitř.
 Obcházela stoly, aby posbírala prázdné sklenice, tváře měla stále ještě
zrůžovělé, když ho uviděla. Překvapeně se zarazila. Seděl sám v rohu a před ním
stály tři dopité sklenice od piva.
Měl na sobě conversky, džíny a tričko; hleděl do mobilu, ťukal do displeje
a občas zvedl zrak, když všichni vykřikli „gól!“. Zatímco ho Jess pozorovala,
zvedl sklenici piva a žíznivě ji do sebe hodil na ex. Nejspíš si myslel, že v těch
džínách sem zapadne, ale měl na sobě velikánskými písmeny napsáno „lufťák“.
Moc peněz. Taková ta promyšlená ošuntělost, které lze docílit jen za značné
výdaje. Když pohlédl k baru, rychle se otočila. Cítila, jak na ni jdou chmury.
„Jenom skočím dolů pro nějaké další brambůrky,“ řekla Jess Chelsea
a zamířila do sklepa. „Uf,“ zabručela. „Uf. Uf. Uf.“ Když se vrátila, měl další
pivo a skoro vůbec nezvedal hlavu od telefonu.
Večer se táhl. Chelsea probírala své možnosti z internetové seznamky, pan
Nicholls vypil pár dalších piva Jess zmizela pokaždé, když vstal a došel k baru –
a snažila se pohledem vyhýbat Liamovi. Mezi desátou a jedenáctou v hospodě
zůstala jen hrstka opozdilců – obvyklí delikventi, jak jim říkal Des. Chelsea si
oblékla kabát.
„Kam jdeš?“
Chelsea se naklonila, aby si namalovala rty před zrcadlem za odměrkami.
„Des mi dovolil odejít o něco dřív.“ Našpulila rty.
„Rande.“
„Rande? Kdo chodí v tuhle noční hodinu na rande?“
„Mám rande u Davida doma. Je to v pohodě,“ usmála se, když na ni Jess
upřeně hleděla. „Přijde tam i moje sestra. Říkal, že to bude fajn ve třech.“
„Chels, slyšelas někdy výraz ,sex na zavolání‘?“
„Cože?“
Jess se na ni chvíli zadívala. „Nic. Jenom… hezky se bav.“
Plnila myčku, když se znovu objevil u baru. Mhouřil oči a lehce se
pohupoval, jako by se chystal pustit do nějakého spontánního tance.
„Pivo, prosím.“
Postavila další dvě sklenice do drátěného košíku myčky. „Už
neobsluhujeme. Je po jedenácté.“
Podíval se na hodiny. „Je za minutu jedenáct,“ zamumlal.
„Už máte dost.“
Pomalu zamrkal a civěl na ni. Krátké tmavé vlasy mu na jedné straně trochu
trčely nahoru. „Co jste zač, že si dovolujete mi říkat, že mám dost?“
„Obsluha za barem. Tak to obvykle chodí.“ Jess se mu upřeně podívala
do očí. „Vy mě ani nepoznáváte, co?“
„Měl bych?“
Ještě chvíli na něj hleděla. „Moment.“ Vyšla zpoza baru, došla k lítačkám,
a jak tam nechápavě stál, otevřela je a nechala si je zhoupnout do obličeje,
nadzvedla ruku a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct.
Pak dveře znovu otevřela a stála tam před ním. „Už mě poznáváte?“
Zamžikal. „Nejste… neviděl jsem vás včera?“
„Uklízečka. Ano.“
Prohrábl si rukou vlasy. „Ach. Celá ta věc s dveřmi. Zrovna jsem…měl
náročný rozhovor.“
„Teď ne, děkuji‘ funguje stejně dobře, jak jsem zjistila.“
„Chápu.“ Opřel se o bar. Jess se snažila nehnout brvou, když mu podjel
loket.
„Takže to má být omluva?“
Pohlédl na ni kalnýma očima. „Pardon. Opravdu moc a moc se omlouvám.
Strašně se vám omlouvám, ó paní barmanko. Můžu teď dostat pivo?“
„Ne. Je po jedenácté.“
„Jenom proto, že jste mě zdržela.“
„Nemám čas tady sedět, zatímco budete popíjet další pivo.“
„Tak mi dejte panáka. No tak. Potřebuju se ještě napít. Nalijte mi panáka
vodky. Tu máte. Drobné si můžete nechat.“ Plácl o pult dvacetilibrovkou. Náraz
způsobil, že trochu trhl hlavou dozadu.
„Jenom jednoho. Vlastně, dejte mi velkého. Budu ho mít v sobě za dvě
vteřiny. Za vteřinu.“
„Ne. Už máte dost.“
Z kuchyně se ozval Desův hlas. „Prokristapána, Jess, dej mu panáka.“
Jess chvíli stála se zaťatými zuby, potom se otočila a nalila do sklenky dvě
odměrky. Namarkovala částku a mlčky položila drobné na barový pult. Hodil
do sebe vodku a hlasitě polkl, když pokládal sklenici na pult. Otočil se a lehce
zavrávoral.
„Zapomněl jste si drobné.“
„Nechte si je.“
„Nechci je.“
„Tak je dejte do kasičky na dobročinné účely.“
Sebrala mince a vrazila mu je do ruky. „Des nejraději přispívá do fondu
,na dovolenou Dese Harrise v Memphisu‘,“ řekla. ,,Vážně. Prostě si ty prachy
vezměte.“
 Zamrkal na ni a udělal dva vrávoravé kroky stranou, když mu otevřela
dveře. V tu chvíli si všimla, co právě vyndal z kapsy. A té nablýskané audiny
na parkovišti.
„Domů řídit nebudete.“
Jsem v pohodě.“ Máchl rukou nad její námitkou. „V noci tu stejně není
žádný provoz.“
„Nesmíte řídit.“
„Jsme v totální díře, jestli jste si nevšimla.“ Mávl na oblohu.
„Jsem od všeho odtržený a trčím tady, v tomhle totálním prdelákově.“
Předklonil se a z jeho dechu zavanul alkohol. „Pojedu pomalu,
pomaloučku.“
Byl tak namol, že vzít mu klíčky z ruky bylo až trapně snadné.
„Ne,“ řekla a otočila se zpátky k baru. „Nebudu zodpovědná za vaši
nehodu. Pojďte zpátky dovnitř, zavolám vám taxi.“
„Vraťte mi ty klíče.“
„Ne.“
„Vy mi kradete klíče.“
„Chcete přijít o řidičák?“ Zvedla je nad hlavu a zamířila ke dveřím.
„No tak, prokristapána,“ zavrčel. Vyznělo to, jako by byla poslední z dlouhé
řady nepříjemností. Měla chuť ho za to nakopnout.
„Zavolám vám taxíka. Jenom… jenom si tu sedněte. Klíčky vám vrátím,
jakmile do něj bezpečně nasednete.“
✳ ✳ ✳
Poslala Liamovi esemesku ze svého mobilu.
Znamena to, ze se na me usmalo stesti? odepsal.
Jestli je mas rad chlupate. A vousate.
Znovu vyšla ven a pan Nicholls byl pryč. Jeho auto tam pořád stálo. Dvakrát
ho zavolala, napadlo ji, jestli si neodešel ulevit do křoví, potom pohlédla dolů
a uviděla ho, jak tvrdě spí na lavičce.
Blesklo jí hlavou, že by ho tam nechala. Ale bylo chladno, mořské mlhy byly
nepředvídatelné – a nejspíš by se probudil bez peněženky.
„To neberu,“ zahlásil Liam z okýnka řidiče, když jeho taxík zastavil
na parkovišti.
Je v pohodě. Jenom spí. Řeknu ti, kam má jet.“
„Ne-e. Poslední spáč, kterýho jsem svezl, mi poblil nový potahy. Potom se
nějak probral a vzal roha.“
 „Bydlí na Beachfrontu. Ten sotva vezme roha.“ Pohlédla na hodinky.
„Hele, Liame. Je pozdě. Už chci jít domů.“
„Tak ho tady nech. Promiň, Jess.“
„Dobře. Tak co kdybych jela s ním? Když se mu udělá zle, uklidím to. Pak
mě můžeš hodit domů. Má na zaplacení.“ Posbírala ze země drobné, které pan
Nicholls upustil vedle lavičky, a spočítala je. „Třináct liber by mělo stačit, ne?“
Ušklíbl se. „Ech, Jess. Nekomplikuj mi to.“
„Prosím, Liame.“ Usmála se. Položila mu ruku na paži. „Prosím, prosím.“
Pohlédl do ulice. „Tak dobře.“
Sklonila hlavu k spícímu obličeji pana Nichollse, potom se napřímila
a přikývla. „Říká, že jo.“
Liam zakroutil hlavou. Koketní nálada z dřívějška byla ta tam.
„No tak, Liame. Pomoz mi ho dostat dovnitř. Potřebuju jít domů.“
Pan Nicholls ležel s hlavou na jejím klíně jako nemocné dítě. Nevěděla, kam
s rukama. Měla je roztažené na opěradle zadního sedadla a celou cestu se
modlila, aby se nepozvracel. Pokaždé když zaskuhral nebo se pohnul, otevřela
okýnko nebo se sklonila, aby se mu podívala do obličeje. Opovaž se, pohrozila
mu mlčky. Jen se opovaž. Byli dvě minuty jízdy od Beachfrontu, když jí
zabzučela esemeska. Psala jí sousedka Belinda. Jess zamžourala na osvětlený
displej. Ti kluci si zase pockali na tvyho Nickyho. Dostali ho pred kramem. Nigel
ho odvezl do nemocnice.
Na hruď jí dosedla velikánská, studená tíha. Uz jedu, napsala.
Nigel s nim pry zustane, dokud neprijedes. Postaram se o Tanzie.
Diky, Belindo. Budu tam co nejdriv.
Pan Nicholls se pohnul a dlouze zachrápal. Hleděla na něj, na jeho drahý
sestřih a příliš modré džíny, a najednou ji popadl vztek. Nebýt jeho, už mohla
být doma. Se psem by šla ona, ne Nicky.
„Jsme tady.“
Jess ho nasměrovala k domu pana Nichollse. Vlekli ho mezi sebou, paže mu
visely přes jejich ramena, Jess se pod jeho překvapivou váhou trochu
podlamovala kolena. Malinko se pohnul, když došli k jeho vchodovým dveřím.
Jess zápolila s jeho klíči a snažila se najít ten správný, než usoudila, že bude
snadnější použít vlastní.
„Kam ho chceš dát?“ zafuněl Liam.
„Na kanape. Nahoru ho nepotáhnu.“
Rázně ho uložila do stabilizované polohy. Sundala mu brýle, přehodila přes
něj sako, které našla opodál, a položila jeho klíče na stolek, který ten den
dopoledne vyleštila.
A potom dokázala vyslovit tato slova: „Liame, mohl bys mě dovézt
do nemocnice? Nicky měl nehodu.“

Auto tiše projíždělo prázdnými ulicemi. Hlavou se jí honily myšlenky. Bála

se, co asi zjistí. Jak vážně je zraněný? Viděla něco z toho Tanzie? A potom, pod
strachem, pitomé praktické obavy typu: Jak dlouho tam budu? Taxi z nemocnice
ji vyjde nejmíň na patnáct liber.
„Chceš, abych tu počkal?“ zeptal se Liam, když přibrzdil před pohotovostí.
Ještě než vůbec zastavil, už běžela po asfaltu.
Byl v kabince v rohu ordinace. Když ji sestra dovedla dovnitř a odhrnula
závěs, Nigel vstal z plastové židle, laskavý těstovitý obličej měl napjatý úzkostí.
Nicky ležel s odvrácenou tváří, lícní kost měl zakrytou obvazem a kolem oka se
mu začala rozlévat modřina.
Ze všech sil se snažila potlačit vzlyk.
„Zašijou to. Ale chtějí si ho tu nechat. Zkontrolovat, jestli nemá zlomeniny
a tak.“ Nigel působil rozpačitě. „Nechtěl, abych zavolal policii.“ Neurčitě mávl
směrem ven. „Jestli ti to nevadí, vrátil bych se za Belindou. Je pozdě…“
Jess mu šeptem poděkovala a přistoupila k Nickymu. Položila ruku
na přikrývku, kde měl rameno.
„Tanzie je v pořádku,“ zašeptal. Nepodíval se na ni.
„Já vím, miláčku.“ Posadila se na plastovou židli vedle jeho postele.
„Co se stalo?“
Neznatelně pokrčil rameny. Nicky o tom nikdy nechtěl mluvit. Koneckonců
proč? Všichni věděli, jak to je. Vypadáš jako exot, dostaneš nakládačku. Pořád
vypadáš jako exot, půjdou po tobě znovu. To je zdrcující, neměnná logika
maloměsta. Tentokrát nevěděla, co mu má říct. Nemohla ho utěšovat, že je to
v pořádku, protože to v pořádku nebylo. Nemohla mu tvrdit, že policie
Fisherovy dostane, protože se to nikdy nestalo. Nemohla mu říct, že zanedlouho
bude všechno jinak, protože v dospívání si člověk dokáže představit život jen
o dva týdny dopředu, a oba věděli, že do té doby se to nespraví. A nejspíš ani
v nejbližší době poté.

„Jak mu je?“ zeptal se Liam, když se pomalu vrátila k autu. Adrenalin se

odplavil a vyčerpaně jí klesla ramena. Otevřela zadní dveře, aby si vzala kabát
a tašku, a jeho oči ve zpětném zrcátku všechno sledovaly.
 „Bude žít.“
„Parchanti jedni. Právě jsem mluvil s tvým sousedem. Někdo by měl něco
udělat.“ Poposunul si zpětné zrcátko. „Dal bych jim co proto, kdybych si
nemusel dávat pozor kvůli licenci. Nudí se, to je to. Nevědí, co se sebou dělat,
tak prudí ostatní. Nic si tu nezapomeň, Jess.“
Musela se natáhnout dovnitř pro kabát, a přitom na něco šlápla.
Polotvrdého, válcovitého. Odsunula nohu, sáhla pod sedadlo a vytáhla tlustý
svazeček bankovek. Zírala na něj v polotmě a potom na to, co spadlo vedle.
Laminovaná průkazka, taková, jaké se používají v kanceláři. Obě ty věci musely
vypadnout panu Nichollsovi z kapsy, když zhrouceně ležel na zadním sedadle.
Jess je strčila do kabelky dřív, než si uvědomila, co dělá.
„Tady máš,“ řekla a sáhla do peněženky, ale Liam nesouhlasně zvedl ruku.
„Ne. To je na mě. Máš svých starostí dost.“ Mrkl na ni. „Brnkni jednomu
z nás, až budeš chtít vyzvednout. Na účet podniku. Dan to vyřešil.“
„Ale…“
„Žádný ale. A už mazej, Jess. Dej pozor, ať je ten tvůj kluk v pořádku.
Uvidíme se v hospodě.“
Samou vděčností jí málem bylo do pláče. Stála tam s jednou rukou
zvednutou, když objížděl parkoviště a zavolal na ni z okýnka:
„Ale měla bys mu říct, že kdyby se jenom pokusil vypadat trochu víc
normálně, možná by tak často nedostával na budku.“
 7
Jess

Nad ránem podřimovala na plastové nemocniční židli, občas ji probralo

nepohodlí a zvuk vzdálených tragédií na oddělení za závěsem. Když Nicky
konečně usnul, dívala se na jeho čerstvé stehy a přemítala, jak ho má ochránit.
Přemítala, co se mu honí hlavou. Přemítala, co přijde příště. Měla přitom
sevřený žaludek a to sevření už nepolevovalo. V sedm vykoukla zpoza závěsu
sestřička a řekla, že jí připravila čaj a topinky. Tento drobný laskavý skutek
způsobil, že musela potlačovat rozpačité slzy. Krátce po osmé se za ní zastavil
primář a oznámil jí, že Nicky asi stráví v nemocnici ještě jednu noc, aby prověřili,
jestli nemá žádné vnitřní krvácení. Na rentgenovém snímku byl stín, kterému
ještě nepřišli na kloub, a chtěli mít jistotu. To nejlepší, co mohla udělat, bylo jet
domů a trochu si odpočinout. Zavolala jí Nathalie, že vzala Tanzie do školy se
svými dětmi a že je všechno v pořádku.
Všechno je v pořádku.
Vystoupila z autobusu o dvě zastávky dřív, došla k domu Leanne Fisherové,
zaklepala na dveře a co nejslušněji jí řekla, že jestli se Jason k Nickymu ještě
někdy přiblíží, zavolá na něj policii. Načež na ni Leanne Fisherová plivla
a prohlásila, že jestli Jess okamžitě nevypadne, prohodí jejím zasraným oknem
cihlu. Když Jess odcházela, z domu se ozýval smích.
Takovou reakci v zásadě očekávala.
Vešla do prázdného domu. Účet za vodu zaplatila penězi, které měla
na nájemné. Za elektřinu zaplatila penězi za úklid. Osprchovala se, převlékla se
a při polední směně v hospodě byla tak zabraná do myšlenek, že Stewart Pringle
měl ruku na jejím zadku celých deset vteřin, než si toho všimla. Malé pivo, které
si poručil, mu pomalu vylila na boty.
„Proč jsi to udělala?“ rozkřikl se na ni Des, když si Stewart stěžoval.
„Jestli jsi s tím tak v pohodě, tak se tady postav a nech si od něj sahat
na zadek,“ řekla mu a šla utírat sklenice.
„Má pravdu,“ poznamenal Des.
 Než se Tanzie vrátila, vyluxovala celý dům. Byla po tom všem tak unavená,
že už by dávno měla tvrdě spát, ale ve skutečnosti byla tak naštvaná, že možná
všechno dělala dvojnásobnou rychlostí. Nemohla se zastavit. Uklízela, skládala
a třídila, protože kdyby to nedělala, sundala by ze dvou háků v zatuchlé garáži
Martyho starý perlík, došla by k domu Fisherových a udělala by něco, čím by je
všechny odrovnala. Uklízela, protože kdyby neuklízela, postavila by se do své
zarostlé zahrádky, zvedla by tvář k nebi a řvala a řvala a řvala – a nevěděla, jestli
by dokázala přestat.
Když zaslechla kroky na cestičce, domem se nesl jedovatý puch leštěnky
na nábytek a kuchyňského čističe. Dvakrát se zhluboka nadechla, trochu se
rozkašlala, potom se přinutila ještě jednou nadechnout, a než otevřela dveře,
na tváři už měla přilepený chlácholivý úsměv. Před domem stála Nathalie,
s rukama na Tanziiných ramenou. Tanzie k ní přistoupila, objala ji kolem pasu
a pevně ji svírala se zavřenýma očima.
„Je v pořádku, drahoušku,“ ujistila ji Jess a pohladila ji po vlasech.
„Nic to ne ní. Je to jen pitomá klučičí rvačka.“
Nathalie se dotkla Jessiny paže a lehce kývla. „Opatrujte se,“ řekla a odešla.
Jess udělala Tanzie sendvič a dívala se, jak odešla do stinné části zahrady
počítat algoritmy. Řekla si, že o té škole jí poví až zítra. Zítra jí to určitě řekne.
Potom zmizela do koupelny a rozložila peníze, které našla v taxíku. Čtyři sta
osmdesát liber. Na podlaze za zavřenými dveřmi je naskládala do úhledných
hromádek.
Jess věděla, co by měla udělat. Samozřejmě. Nebyly to její peníze. Tohle
vštěpovala dětem: Nekraď. Neber si, co není tvoje. Udělej správnou věc
a nakonec za ni budeš odměněn.
Udělej správnou věc.
Nový vnitřní hlas jí však začal neodbytně našeptávat do ucha: Proč bych ty
peníze měla vracet? Nebudou mu chybět. Nevěděl o sobě na parkovišti, v taxíku
ani u sebe doma. Mohly mu vypadnout kdekoli. Nakonec ještě štěstí, žes je našla
ty. A co kdyby je sebral někdo jiný tady z okolí? Myslíš, že by mu je vrátili?
Na bezpečnostní průkazce stálo, že jeho firma se jmenuje Mayfly.
Křestním jménem je Ed.
Odnese peníze zpátky panu Nichollsovi. V mozku jí hučely myšlenky
v tempu sušičky na prádlo.
A přesto to neudělala.
 Dřív Jess nikdy na peníze nemyslela. Marty pracoval pět dnů v týdnu pro
místní taxíkářskou firmu, staral se o veškeré finance a v zásadě měli dost na to,
aby párkrát týdně mohl zajít do hospody a ona sem tam někam vyrazila
s Nathalie. Občas jeli na dovolenou. Někdy na tom byli líp, jindy hůř, ale
s penězi vystačili.
Jenomže potom Martymu začalo vadit, že tak akorát vyžijí. O dovolené
kempovali ve Walesu, kde osm dní nepřetržitě lilo a Marty byl čím dál
nespokojenější, jako by si to počasí bral osobně. „Proč nemůžem jet
do Španělska nebo někam do tepla?“ brblal, když vyhlížel ven přes cípy
promáčeného stanu. „Tohle je na houby. To není žádná dovolená.“
Začala mu vadit jeho práce; neustále na ní nacházel další mouchy. Ostatní
řidiči jsou proti němu. Kontrolor ho podvádí. Pasažéři jsou lakomí.
A potom začal s těmi projekty. Obšlehnutá trička pro kapelu, která vypadla
z žebříčku stejně rychle, jako se do něj dostala. Pyramidový program, do kterého
se zapojili příliš pozdě. Dovoz a vývoz je tutovka, tvrdil suverénně, když se
jednou večer vrátil z hospody. Seznámil se s chlápkem, který mohl dovážet
laciné elektrické spotřebiče z Indie, a mohli by je prodat někomu, koho zná.
A potom se ukázalo – překvapivě –, že s tím někým, kdo je pak měl prodávat
dál, to nebylo zas tak jisté. A těch pár lidí, kteří si ty přístroje koupili, si
stěžovalo, že jim vyhazují pojistky. Zbytek zrezivěl, dokonce i v garáži, takže
jejich skrovné úspory se proměnily v hromadu nepoužitelného bílého zboží,
které museli po čtrnácti kusech týdně nakládat do Martyho auta a odvážet
na skládku.
A potom přišel ten rolls-royce. V tomto případě to Jess aspoň připadalo
smysluplné: Marty ho nastříká šedou metalízou a bude nabízet své služby jako
šofér na svatbách a pohřbech. Koupil ho na eBay od nějakého chlápka ze střední
Anglie. Auto kikslo v půlce cesty na dálnici. Něco se žhavením, řekl
automechanik, když nahlédl pod kapotu. Ale čím víc se pod ni díval, tím víc
závad nacházel. První zimu, kdy limuzína stála na příjezdové cestě, se
do čalounění dostaly myši, takže potřebovali peníze na výměnu zadních sedadel,
než ji mohli začít pronajímat. A pak se ukázalo, že náhradní zadní sedadla
do rolls-royce jsou v podstatě jediná věc, kterou na eBay neseženete. Takže vůz
zůstal trčet v garáži, každodenní připomínka toho, jak se jim nikdy nepodařilo
prorazit.
Když Marty začal trávit většinu dne v posteli, starost o peníze připadla jí.
Deprese je nemoc, tvrdili všichni. Ačkoli podle toho, co říkali jeho kámoši,
zjevně nebyl nemocný dva dny v týdnu, kdy se mu stále ještě podařilo dovléct
do hospody.
Když Jess vyndala všechny bankovní výpisy z obálek a vytáhla vkladní
knížku z šuplíku ve stolku v hale, konečně se na vlastní oči přesvědčila o tom,
do jaké bryndy se dostali. Snažila se s Martym párkrát promluvit, ale jen si
přetáhl přikrývku přes hlavu a naříkal, že to nezvládne. Zhruba někdy v té době
navrhl, že by mohl na nějaký čas odjet domů k matce. Pokud Jess měla být
upřímná, když odešel, ulevilo se jí. Už beztak měla co dělat, aby zvládala
Nickyho (pořád byl zamlklá, pohublá mátoha), Tanzie a dvě zaměstnání.
„Jeď,“ souhlasila a pohladila ho po vlasech. Vzpomněla si, že si tehdy
pomyslela, kdy se ho naposledy dotkla. „Na pár týdnů tam odjeď. Udělá ti
dobře, když si dáš trochu pauzu.“ Mlčky se na ni podíval zarudlýma očima
a stiskl jí ruku.
To bylo přede dvěma lety. Od té doby ani jeden z nich vážně nenadhodil
možnost, že by se Marty vrátil.

Snažila se, aby všechno probíhalo normálně, dokud Tanzie nepůjde spát.
Zeptala se jí, co měla k jídlu u Nathalie doma, vyprávěla jí, co dělal Norman,
když byla pryč. Učesala jí vlasy a potom si k ní sedla na postel a četla jí starý díl
Harryho Pottera, jako by Tanzie byla mnohem mladší – a tentokrát jí Tanzie
neřekla, že by vlastně radši něco počítala.
Když se Jess ujistila, že Tanzie spí, zavolala do nemocnice. Sestra ji uklidnila,
že Nicky je mimo nebezpečí: další rentgenové snímky neprokázaly, že by měl pro
raženou plíci. Drobná fraktura v obličeji se bude muset zahojit sama.
Zavolala Martymu. Mlčky ji vyslechl a potom se zeptal: Ještě pořád si toho
tolik patlá na obličej?“
„Trošku si maluje oči, ano.“
Nastalo dlouhé ticho.
„Neříkej to, Marty. Opovaž se to vyslovit.“ Zavěsila dřív, než stihl zavěsit on.
Potom ve tři čtvrtě na deset zavolali z policie a řekli, že Jason Fisher popírá
jakoukoli účast.
„Bylo tam čtrnáct svědků.“ Hlas měla napjatý úsilím, jak se snažila
nerozkřičet. „Včetně majitele toho rychlého občerstvení. Mého syna přepadli.
Byli čtyři.“
„Ano, ale svědkové jsou nám k něčemu pouze tehdy, když dokážou
identifikovat pachatele, paní Thomasová. A pan Brent říká, že nebylo jasné, kdo
se vlastně s kým pere.“ Povzdychl si, jako by měla vědět, co jsou ti dospívající
kluci zač. „Musím vám sdělit, paní Thomasová, že podle Fisherových si začal váš
syn.“
„Ten by se začal s někým rvát asi tak se stejnou pravděpodobností jako
dalajlama, zatraceně. Vždyť ten kluk se furt jenom strachuje, aby někomu
neublížil.“
„Můžeme jednat pouze na základě důkazů, paní Thomasová.“
Fisherovi. S jejich pověstí bude mít kliku, když si vůbec někdo „vzpomene“,
co se stalo.
Jess na chvíli zabořila hlavu do dlaní. Nikdy toho nenechají. A další na řadě
bude Tanzie, jakmile začne chodit na druhý stupeň. Bude nejlepším terčem se
svou láskou k matematice, výstředností a naprostou bezelstností. Jess ztuhla.
Myslela na Martyho palici v garáži a na to, jaké by bylo dojít k Fisherovým a…
Zazvonil telefon. Popadla ho. „Co ještě chceš? Řekneš mi, že se taky sám
zmlátil? Kvůli tomu voláš?“
„Paní Thomasová?“
Zamžikala.
„Paní Thomasová? Tady Tsvangarai.“
,,Ach. Pane učiteli, omlouvám se. Je to… nemáme zrovna nejlepší období.“
Natáhla před sebe ruku. Třásla se.
„Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale je to dost naléhavá věc. Našel jsem
něco zajímavého. Říká se tomu matematická olympiáda.“
Pečlivě vyslovoval.
„Cože?“
„Je to nová věc, ve Skotsku, pro nadané studenty. Matematická soutěž.
A pořád ještě máme čas, abychom tam Tanzie přihlásili.“
„Matematická soutěž?“ Jess zavřela oči. „Víte, to je opravdu hezké, pane
učiteli, ale právě teď tady máme dost rušno, a nemyslím, že bych…“
„Paní Thomasová, ceny jsou pět set, tisíc a pět tisíc liber. Pět tisíc liber.
Kdyby vyhrála, měli byste aspoň na první rok vyřešené školné ve Svaté Anně.“
„Tak to zní dobře!“
Jess se posadila na židli, když jí vše vysvětloval podrobněji.
„To je fakt pravda?“
„To je fakt pravda.“
„A vy si opravdu myslíte, že by to zvládla?“
„Je tam speciální kategorie pro její věkovou skupinu. Nevím, proč by to
neměla zvládnout.“
Pět tisíc liber, prozpěvoval hlas v její hlavě. To by vystačilo na první dva
roky.
„Jaký to má háček?“
„Žádný. Tedy zjevně musíte zvládat vyšší matematiku. Ale to by pro Tanzie
neměl být žádný problém.“
Vstala a znovu se posadila.
„A samozřejmě byste museli dojet do Skotska.“
„Maličkosti, pane učiteli. Maličkosti.“ Točila se jí hlava. „Myslíte to vážně,
viďte? Není to vtip?“
„Já nejsem žádný komik, paní Thomasová.“
„Ty vole. Ty vole! Pane učiteli, vy jste naprostý poklad.“
Slyšela, jak se rozpačitě zasmál.
„Takže… co teď?“
„Nuže, pořadatelé netrvali na kvalifikačním testu, když jsem jim poslal
některé ukázky Tanziiny práce. Jak jsem pochopil, velmi jim záleží na účasti dětí
z méně zvýhodněných škol. A mezi námi, samozřejmě je ohromná výhoda, že je
dívka. Ale musíme se rozhodnout rychle, protože letošní olympiáda je už za pět
dnů.“
Pět dnů. Poslední termín zápisu do té soukromé školy je zítra.
Stála uprostřed místnosti a přemýšlela. Potom vyběhla nahoru, vytáhla
peníze pana Nichollse z hnízdečka mezi silonkami, a než si pořádně rozmyslela,
co dělá, napěchovala je do obálky, načmárala vzkaz a hůlkovým písmem ji
pečlivě nadepsala STUDIJNÍ ODDĚLENÍ, ŠKOLA SVATÉ ANNY. Zítra se tam
staví, až půjde uklízet.
Splatí to. Do poslední pence.
Ale v tuto chvíli neměla na vybranou.

Onoho večera Jess seděla u kuchyňského stolu a vymýšlela přibližný plán.

Vyhledala jízdní řády vlaků do Edinburghu, poněkud hystericky se zasmála
a potom zjistila, na kolik by vyšly tři jízdenky na autobus (187 liber, včetně 13
liber za jízdné na nádraží) a Normanův týdenní pobyt v psím hotelu (94 liber).
Přitiskla si dlaně na oči a chvíli je tam nechala. A potom, když děti spaly,
vyhrabala klíčky od rolls-royce, vyšla ven, smetla ze sedadla řidiče myší bobky
a zkusila nastartovat.
Motor naskočil na třetí pokus.
Jess seděla v garáži, kde to vždycky páchlo zatuchlinou, obklopená starým
zahradním nábytkem, autodíly a plastovými kyblíky, a nechala běžet motor.
Potom se předklonila a odloupla vybledlou silniční známku, téměř dva roky
neplatnou. A neměla ani povinné ručení.
Vypnula motor a seděla ve tmě, zatímco ze vzduchu pomalu vyprchával
pach nafty, a už po sté si pomyslela: Udělej správnou věc.
 8
Ed

Ed.Nicholls@mayfly.com: Nezapomeň na to, co jsem ti řekl Můžu ti

připomenout podrobnosti, pokud by sis nevěděla rady.
Deannal@yahoo.com: Nezapomenu. Celá ta noc se mi vryla do paměti ;-)

Ed.Nicholls@mayfly.com: Udělalas, co jsem ti řekl?

Deannal@yahoo.com: Právě to řeším.
Ed.Nicholls@mayfly.com: Dej mi vědět, jestli budeš mít dobré výsledky!
Deannal@yahoo.com: Soudě podle tvého minulého výkonu bych se divila,
kdyby to dopadlo jinak! ;-o

Deannal@yahoo.com: Nikdo pro mě nikdy neudělal to, co ty.

Ed.Nicholls@mayfly.com: To nestojí za řeč. Fakt.
Deannal@yahoo.com: Chceš se zase příští týden sejít?
Ed.Nicholls@mayfly.com: Mám teď trochu fofr. Ozvu se.
Deannal@yahoo.com: Myslím, že nám to oběma dobře vyšlo.;-)
Detektiv ho nechal dočíst dva archy papíru, potom je přisunul k Edovu
právníkovi Paulu Wilkesovi.
„Chcete k tomu něco poznamenat, pane Nichollsi?“
Na pohledu na soukromé e-maily vypsané v oficiálním dokumentu bylo
něco nesnesitelného: dychtivost jeho počátečních odpovědí, průhledné narážky,
smajlíci (kolik mu bylo, čtrnáct?).
„Nemusíš nic říkat,“ upozornil ho Paul.
„Celý ten dialog mohl být o čemkoli.“ Ed poposunul dokumenty na stole.
„,Dej mi vědět, jestli budeš mít dobré výsledky.“‘ Mohl jsem jí říkat, aby udělala
něco erotického. Mohlo jít třeba o sex po e-mailu.“
„V jedenáct čtrnáct dopoledne?“
„No a?“
„Ve velkoprostorové kanceláři?“
„Nemám zábrany.“
 Detektiv si sundal brýle a přísně se na něj podíval. „Sex po e-mailu?
Opravdu? Tak tohle jste tady dělal?“
„Vlastně ne. Ne v tomhle případě. Ale o to nejde.“
„Řekl bych, že přesně o to jde, pane Nichollsi. Těchhle věcí jsou tam kvanta.
Mluvíte o tom, že zůstanete v kontaktu,“ – listoval těmi papíry –„‚abych zjistil,
jestli ti ještě můžu trochu pomoct‘.“
„Ale tak to není. Byla depresivní. Měla potíže zbavit se svého bývalého
přítele. Jen jsem jí to chtěl… trochu usnadnit. Vždyť vám to pořád říkám.“
„Ještě pár otázek.“
Otázek měli víc než pár. Chtěli vědět, jak často se s Deannou vídal. Kde
spolu byli. Jaká přesně byla povaha jejich vztahu. Nevěřili mu, když říkal, že
o jejím životě moc neví a o jejím bratrovi vůbec nic.
„Ale prosím vás!“ namítal Ed. „Vy jste nikdy neslyšel o vztahu založeném
na sexu?“
„Slečna Lewisová neříká, že byl založený na sexu. Tvrdí, že jste spolu měli
,důvěrný a intenzivní‘ vztah, že jste se znali ještě z vysoké školy a že jste byl
odhodlaný ji k té transakci přimět, prý jste jí ji vnutil. Prý neměla tušení, že když
vás poslechne, dopustí se něčeho nezákonného.“
„Ale ona… to staví tak, jako bychom měli mnohem vážnější vztah, než jsme
ve skutečnosti měli. A k ničemu jsem ji nenutil.“
„Takže připouštíte, že jste jí ty informace poskytl.“
„To neříkám. Jen říkám…“
„Myslím, že můj klient se snaží říct, že nemůže nést odpovědnost za žádné
mylné představy, které si slečna Lewisová o jejich vztahu případně činila,“
poznamenal Paul. „Nebo jaké informace případně poskytla svému bratrovi.“
„A žádný vztah jsme neměli. Tedy ne takový.“
Detektiv pokrčil rameny. „Víte co? Mně je dost jedno, jaká byla povaha
vašeho vztahu. Je mi jedno, jestli jste s ní prošukal půlku týdne. Ale zajímá mě,
pane Nichollsi, že jste této mladé ženě poskytl informaci, že dvacátý osmý únor,
jak řekla své kamarádce, ,nám přinese dost značný zisk‘. A že bankovní účty
slečny Lewisové i jejího bratra prokazují, že ,značný zisk‘ skutečně utržili.“

Za hodinu Ed seděl v Paulově kanceláři. Na čtrnáct dnů ho propustili

na kauci. Paul jim oběma nalil whisky. Ed začínal být zvláštně navyklý na chuť
silného alkoholu v denních hodinách.
„Nemůžu nést odpovědnost za to, co řekla svému bratrovi. Nemůžu pořád
kontrolovat, jestli každý potenciální partner nemá bratra, který pracuje
ve finančnictví. Jen jsem se jí snažil pomoct.“
„To se ti tedy určitě podařilo. Ale ÚFS a AZOZ bude jedno, jaké jsi měl
motivy, Ede. Ona i její brácha vydělali fůru peněz – nelegálně na základě
informací, které jsi jí poskytl.“
„Mohli bychom přestat mluvit ve zkratkách? Nemám potuchy, o kom to
mluvíš.“
„Tak se snaž představit si všechny důležité protizločinecké organizace, které
nějak mají co do činění s financemi. Nebo se zločinem. Tak v zásadě ty tě teď
vyšetřují.“
„Tvůj výklad vyznívá, jako že mě opravdu obviní.“ Ed postavil whisky
na stůl vedle sebe.
„Myslím, že je to krajně pravděpodobné, ano. A myslím, že se můžeme dost
rychle ocitnout u soudu. Tyhle případy se snaží uspíšit.“
Ed na něj zíral. Potom zabořil hlavu do dlaní. „To je zlý sen. Já jen… jenom
jsem se jí chtěl zbavit, Paule. Nic víc.“
„No jo, v současnosti můžeme leda tak doufat, že se nám je podaří
přesvědčit, že jsi jenom počítačový fanatik, který do toho spadl až po uši.“
„Super.“
„Máš nějaký lepší nápad?“
Ed zavrtěl hlavou.
„Tak jen čekej.“
„Potřebuju něco dělat, Paule. Potřebuju se vrátit do práce. Nevím, co mám
dělat, když nepracuju. Tam v tom vidlákově mi hrabe.“
„Být tebou, radši bych zatím nikam nechodil. ÚFS může nechat některé
informace prosáknout a pak opravdu půjde do tuhého. Sesypou se na tebe
média. Nejlíp uděláš, když se ještě aspoň na týden zašiješ někde tam v tom tvém
,vidlákově‘.“ Paul si rychle napsal poznámku do bloku.
Ed hleděl na písmena obrácená vzhůru nohama. „Ty si fakt myslíš, že se to
dostane do novin?“
„Nevím. Nejspíš ano. Možná by ale nebylo od věci, aby sis promluvil se svou
rodinou, prostě aby byli připraveni na jakoukoli negativní publicitu.“
Ed si položil ruce na kolena. „To nemůžu.“
„Co nemůžeš?“
„Říct o tom tátovi. Je nemocný. To by…“ Zakroutil hlavou. Když konečně
zvedl zrak, Paul ho upřeně pozoroval.
„To se musíš rozhodnout sám. Ale jak jsem řekl, myslím, že by bylo moudré
zůstat někde stranou, kdyby to všechno prasklo.
Mayfly tě zjevně nechce mít nikde v blízkosti své kanceláře, dokud se
všechno nevyřeší. Ve SFAXu jsou příliš velké peníze. Nesmíš se stýkat s nikým,
kdo je nějak spojený s firmou. Žádné telefonáty. Žádné e-maily. A pokud někdo
náhodou zjistí, kde jsi, hlavně mu nic neříkej, proboha. Nikomu.“ Poklepal
perem o stůl, čímž dal najevo, že rozhovor je u konce.
„Takže se mám schovávat tam v té díře, držet hubu a sedět s rukama
v klíně, dokud mě nepošlou za mříže.“
Paul vstal a zavřel desky na stole. „Nasadili jsme na to náš nejlepší tým.
A uděláme všechno proto, aby k tomu nedošlo.“

Ed mžikal na schodech před Paulovou kanceláří, obklopený moderními

kancelářskými budovami, kurýry, kteří si sundavali helmy ze zpocených hlav,
ženami s obnaženými lýtky, které se smály cestou na piknik do parku, a náhle
bolestně zatoužil po svém starém životě, kdy měl byt s výhledem na město
a v práci kávovar Nespresso, kdy sekretářka doběhla pro suši a kdy to nejhorší,
co ho čekalo, bylo ležet na kanapi v místnosti kreativců a poslouchat, jak
kravaťáci pořád dokola melou o ziscích a ztrátách. Nikdy předtím svůj život
nepoměřoval s životy druhých, ale nyní pociťoval ochromující závist vůči lidem
kolem sebe, kteří měli každodenní starosti a mohli se metrem vrátit do vlastního
domova, ke svým rodinám. Co měl on? Celé týdny bude s obžalobou na krku
trčet v prázdném domě a nebude si mít s kým promluvit.
Po práci se mu stýskalo víc, než se mu kdy stýskalo po manželce. Postrádal ji
jako věrnou milenku, chyběl mu pravidelný režim. Vzpomněl si na minulý
týden, kdy se probudil na pohovce v Beachfrontu a vůbec neměl ponětí, jak se
tam dostal, v ústech měl sucho, jako by je měl vycpaná vatou, na konferenčním
stolku ležely úhledně složené brýle. Bylo to potřetí za tři týdny, kdy se tak opil,
že si nepamatoval, jak se dostal domů, a poprvé, kdy se probudil s prázdnými
kapsami.
Zkontroloval mobil (nový, pouze tři uložené kontakty). V hlasové schránce
měl dva vzkazy od Gemmy. Nikdo jiný mu nevolal. Ed si povzdychl, stiskl
Smazat a po chodníku, na který pražilo slunce, vyrazil k parkovišti. Alkoholu
moc neholdoval. Lara vždycky prohlašovala, že pití alkoholu způsobuje
usazování břišního tuku, a stěžovala si, že Ed chrápe, když si dá víc než dvě piva.
Ale právě teď měl naprosto nesnesitelnou chuť na skleničku.
✳ ✳ ✳
 Ed chvíli seděl v prázdném bytě, dal si něco malého k jídlu v pizzerii, znovu
seděl doma a potom nasedl do auta a dojel na pobřeží. Celou cestu z Londýna
mu před očima tančila Deanna Lewisová. Jak mohl být takový pitomec? Proč ho
vůbec nenapadlo, že by to mohla říct někomu jinému? Nebo mu v celé té věci
uniklo něco závažnějšího? Co když to celé s bratrem naplánovala? Nebyla to
nějaká psychotická mstivá strategie za to, že se na ni vykašlal?
Ed byl s každým ujetým kilometrem rozhněvanější. Stejně tak by Deanně
mohl dát klíče od svého bytu, hesla k bankovním účtům – jako své bývalé ženě-
a nechat se od ní totálně zlikvidovat. Vlastně by to bylo lepší. Aspoň by nepřišel
o práci, o kamaráda. Ed – nyní už vzteky bez sebe – těsně před odbočkou
na Godalming zastavil na dálnici a vyťukal její číslo. Policie mu jako důkaz
zabavila starý mobil se všemi uloženými kontakty, ale měl pocit, že si Deannino
číslo pamatuje. Hned na úvod jí chtěl říct: Co sis sakra myslela, že děláš?
Jenomže číslo bylo nedostupné.
Ed seděl v odstavném pruhu s telefonem v ruce a pomalu z něj vyprchávala
zlost. Zaváhal, potom zavolal Ronanovi. Bylo to jedno z mála čísel, která znal
zpaměti.
Ronan zvedl telefon až po několika zazvoněních.
„Ronane…“
„Nesmím s tebou mluvit, Ede.“ Zněl unaveně.
„Jo. Já vím. Jenom – jenom jsem ti chtěl říct…“
„Co? Co mi chceš říct, Ede?“
Náhlá zuřivost v Ronanově hlase Eda zarazila.
„Víš co? O to zneužívání interních informací mi ani tak nejde. I když pro
firmu je to fakt katastrofa. Ale byl jsi můj kamarád. Můj nejstarší přítel. Tohle
bych ti nikdy neudělal.“
Cvaknutí, v telefonu bylo ticho.
Ed tam seděl a na pár minut si položil hlavu na volant. Čekal, dokud
neodezní hukot v jeho hlavě, potom dal směrovku, pomalu vyjel na dálnici a jel
směrem k Beachfrontu.
✳ ✳ ✳
„Co chceš, Laro?“
„Čau, miláčku. Jakpak se máš?“
„Ehm… ne moc dobře.“
„Ale ne! Copak se stalo?“
Nikdy nevěděl, jestli to bylo jejím italským původem, ale jeho bývalá
manželka ho uměla utěšit. Vzala mu hlavu do dlaní, čechrala mu vlasy,
obskakovala ho, mateřsky kvokala. Nakonec ho to rozčilovalo, ale teď,
na prázdné silnici uprostřed noci, se mu po tom zastesklo.
„No… něco v práci.“
„Aha. Něco v práci.“ Ta instinktivní naštvanost v jejím hlase.
„Jak se máš ty, Laro?“
„Mamma mě vytáčí. A v bytě je nějaká potíž se střechou.“
„Máš nějaké kšefty?“
Přitiskla rty k zubům a mlaskla. „Nejdřív mi volali kvůli představení ve West
Endu a pak mi řekli, že vypadám moc staře. Moc staře!“
„Ty nevypadáš moc staře.“
„Já vím! Můžu vypadat na šestnáct! Miláčku, potřebuju si s tebou promluvit
o té střeše.“
„Laro, je to tvůj byt. Dostala jsi finanční vyrovnání.“
„Ale oni mi tvrdí, že to bude stát spoustu peněz. Spoustu peněz. Nic
nemám.“
„Kam ty peníze přišly?“ Nezvyšoval hlas.
„Nic z nich nezbylo. Můj bratr potřeboval půjčit na podnikání a víš, že Papi
na tom není dobře se zdravím. A pak jsem měla nějaké kreditky…“
„Úplně všechny?“
„Nemám dost na střechu. Tuhle zimu prý začne do bytu zatékat.
Eduardo…“
„Vždycky přece můžeš prodat tu grafiku, kterou sis v prosinci odnesla
z mého bytu.“ Jeho právník mu naznačil, že si za to může sám, protože nenechal
vyměnit zámky. Všichni ostatní to zjevně dělají.
„Bylo mi smutno, Eduardo. Stýská se mi po tobě. Jen jsem na tebe chtěla
mít nějakou vzpomínku.“
Jasně. Na někoho, o kom jsi prohlásila, že se na něj nemůžeš ani podívat.“
„Byla jsem naštvaná, když jsem to řekla.“ Vyslovila to „naštvána“.
Nakonec byla vždycky naštvána. Promnul si oči, hodil směrovku, aby dal
najevo, že odbočuje na silnici vedoucí podél pobřeží.
„Jen jsem chtěla, aby mi něco připomínalo časy, kdy jsme byli šťástni.“
„Víš co, až se ti po mně příště bude stýskat, možná by sis mohla odnést třeba
zarámovanou fotku nás dvou, a ne sítotisk Mao Cetanga z limitované edice
za čtrnáct tisíc liber.“
„Tobě je jedno, že se nemám na koho obrátit?“ Ztišila hlas do šepotu, téměř
nesnesitelně intimního. Instinktivně se mu z toho sevřely koule. A ona to dobře
věděla.
Ed pohlédl do zpětného zrcátka. „A proč se nezeptáš Jima Leonardse?“
„Cože?“
„Volala mi jeho žena. Není moc šťastná, kupodivu.“
„Bylo to jenom jednou! Jednou jsem s ním šla na schůzku. A do toho, s kým
chodím, nikomu nic není!“ Ed ji viděl před sebou, s jednou dokonale pěstěnou
rukou zvednutou, s prsty roztaženými samým rozhořčením, že se musí zabývat
„tím nejotravnějším mužem na světě“. „Vždyť jsi mě opustil! To mám být celý
život jeptiška?“
„To ty jsi mě opustila, Laro. Dvacátého sedmého května, cestou domů
z Paříže. Vzpomínáš si?“
„Maličkosti! Vždycky překrucuješ moje slova kvůli maličkostem! Přesně
proto jsem tě musela opustit!“
„Já myslel, že to bylo proto, že mám rád jen svou práci a nechápu lidské
emoce.“
„Opustila jsem tě, protože ho máš malýho! Maličkatýho, pidi pindíka! Jako
kravatu!“
„Myslíš krevetu.“
„Krevetu. Raka, cokoli, co je nejmenší! Pidi!“
„V tom případě asi myslíš garnáta. Víš co, vzhledem k tomu, že sis právě
odnesla cenný tisk z limitované edice, myslím, že jsi mi mohla dopřát aspoň
,humra‘. Ale jistě. Jak chceš.“
Pořád si říkal, co tyhle italské nadávky vlastně znamenají. Ujel několik
kilometrů a později si vůbec nedokázal vybavit, kudy jel. Potom si povzdychl,
zapnul rádio a upřel pohled na zdánlivě nekonečnou silnici před sebou.

Gemma mu zavolala, právě když sjížděl po pobřežní silnici. Zvedl telefon,

než si stačil uvědomit, proč by neměl.
„Ani mi to neříkej. Máš fakt moc práce.“
„Řídím.“
„A máš hands-free. Máma chtěla vědět, jestli přijedeš na oběd k jejich
výročí.“
„Jaký oběd k výročí?“
„Ale prosím tě, Ede. Už jsem ti o tom dávno říkala.“
„Promiň. Nemám teď k dispozici diář.“
Gemma se zhluboka nadechla. „Máma pro ně doma chystá slavnostní oběd.
Tátu jenom kvůli tomu pustí z nemocnice. Chtěla, abychom tam byli. Slíbil jsi, že
přijedeš.“
„Aha. Jo.“
„Co jo? Jako že si vzpomínáš? Nebo jako že přijedeš?“
Poklepával prsty na volant. „Nevím.“
„Hele, táta se po tobě včera ptal. Namluvila jsem mu, že pracuješ
na nějakém projektu, ale je tak zesláblý, Ede. Je to pro něj opravdu důležité. Pro
ně pro oba.“
„Gemmo, už jsem ti řekl…“
Její hlas explodoval v interiéru auta. Jo, já vím, máš moc práce.
„Říkals mi, že něco řešíš.“
„Že něco řeším! Ty jsi úplně mimo!“
„Ale ne, kdepak, jak bych to já vůbec mohla pochopit? Jenom pitomá
sociální pracovnice, která nevydělává šesticiferné částky. Tohle je náš táta, Ede.
Tohle je člověk, který všechno obětoval, aby ti zaplatil zasraný vzdělání.
Naprosto tě zbožňuje, nedá na tebe dopustit. A už tady moc dlouho nebude.
Musíš tam přijet, ukázat se mu a chovat se k němu tak, jak se má syn chovat
k umírajícímu otci, jasný?“
„On neumírá.“
„Jak to sakra víš? Vždyť jsi ho dva měsíce neviděl!“
„Hele, zajedu tam. Jenom musím…“
„Kecy. Jsi byznysmen. Muž činu. Tak udělej tohle. Nebo tě fakt…“
„Ztrácíš se mi, Gem. Promiň, je tady fakt špatný signál. Určitě…“ Začal
vydávat šumivý zvuk: šššššš.
„Jeden oběd,“ pronesla profesionálním hlasem, klidně a smířlivě. „Jen jeden
obídek, Ede.“
Všiml si v dálce před sebou policejního auta a podíval se na tachometr. Pod
oranžovým světlem sodíkové lampy stál napůl přes krajnici špinavý rolls-royce,
jedno přední světlo mu skoro nesvítilo. Vedle něj stála malá holčička a držela
na vodítku obrovitého hafana. Když je míjel, pomalu otočila hlavu.
„A ano, samozřejmě chápu, že máš spoustu závazků a že tvoje práce je
opravdu důležitá. Všichni to chápeme, vážený pane Super Inžo. Ale jeden jediný
trapný rodinný oběd snad není tak moc, ne?“
,,Moment, Gem. Je tu nějaká nehoda.“
Vedle holčičky stál přízračný teenager – kluk? holka? – s čupřinou tmavých
vlasů a shrbenými rameny. A od policisty, který něco psal, na chvilku odvrátilo
obličej další dítě – ne, drobná žena s vlasy staženými do rozčepýřeného ohonu.
Rozhořčeně rozhazovala rukama – to gesto mu připomnělo Laru. Ty jsi tak
otravný!
Ujel dalších sto metrů, než mu došlo, že tu ženu zná. Pátral v paměti:
Z baru? Z Beachfrontu? Náhle mu před očima vyvstal obraz, jak mu bere klíčky
od auta, vzpomínka, jak mu doma sundala brýle. Co v tuhle noční hodinu dělá
venku s dětmi? Zastavil a pozoroval je ve zpětném zrcátku. Sotva tu skupinku
rozeznával. Holčička se posadila na temnou krajnici a pes se vedle ní tyčil jako
velikánská černá hrouda.
„Ede? Nestalo se ti něco?“ zazněl do ticha Gemmin hlas.
Později vlastně tak úplně nevěděl, co ho přimělo zastavit. Možná to byl
pokus oddálit příjezd do toho liduprázdného domu. Možná že v životě, který už
se mu tak vymkl z ruky, mu nepřipadalo nic zvláštního na tom zapojit se
do takového výjevu. Možná prostě jen chtěl sám sebe přesvědčit, že navzdory
veškerým dostupným důkazům přece jen není naprostý blbec.
„Gem, budu ti muset zavolat později. Je to někdo, koho znám.“
Otočil auto do protisměru a vracel se po spoře osvětlené silnici, dokud
nedojel k policejnímu vozu. Zastavil na protější straně.
„Ahoj,“ pozdravil Ed. „Nemůžu vám nějak pomoct?“
 9
Tanzie

Tanzie okamžitě přešla dobrá nálada, když uviděla Nickyho opuchlý obličej.
Vůbec se sám sobě nepodobal a musela se přemáhat, aby z něj nespouštěla oči,
i když by raději hleděla někam jinam, dokonce i na ten pitomý obrázek
na protější stěně, na ten s pádícími koni, kteří ani pořádně nevypadali jako koně.
Chtěla mu říct o té matematické soutěži a o tom, že se zapsala do školy svaté
Anny, ale když cítila ten nemocniční pach a Nickyho oko vypadalo tak
prapodivně, nedokázala to. Přistihla se, jak si opakuje: tohleto udělali Fisherovi,
tohleto udělali Fisherovi – a měla trochu strach, protože nedokázala uvěřit, že by
něco takového jen tak pro nic za nic udělal někdo, koho zná.
Když Nicky vstal, aby se prošel po chodbě, jemně ho chytla za ruku.
Normálně by jí odsekl: „Odpal, prcku!“, ale teď jí jen maličko stiskl prsty.
Máma musela vést s nemocničním personálem všechny obvyklé debaty
o tom, že ne, není jeho opravdová máma, ale jako by byla. A ne, Nicky nemá
sociální pracovnici. A Tanzie to vždycky připadalo trochu divné, jako by Nicky
úplně nepatřil do rodiny, i když přece patřil.
Opravdu pomalu vyšel z místnosti a nezapomněl poděkovat sestřičce. „To je
ale hodný kluk,“ řekla. „Zdvořilý.“
Máma sbírala jeho věci.“ Tohle je na tom to nejhorší,“ podotkla. „Jenom
chce, aby ho nechali na pokoji.“
„Takhle to tady v okolí zrovna moc nefunguje, co?“ Sestřička se usmála
na Tanzie. „Dávej pozor na bráchu, jo?“
Když za ním šla k hlavnímu vchodu, přemítala o tom, co o jejich rodině
vypovídá fakt, že v poslední době jako by každý rozhovor končil divným
pohledem a slovy „dávejte pozor“.

Máma uvařila večeři, dala Nickymu tři různobarevné prášky a potom spolu
seděli na pohovce a dívali se na televizi. Dávali Drtivou porážku, při které Nicky
normálně málem čural smíchy, ale od té doby, co přišli domů, skoro vůbec
nepromluvil a Tanzie nepřipadalo, že by mlčel kvůli bolavé čelisti. Máma něco
dělala nahoře. Tanzie slyšela, jak vysouvá šuplíky a chodí sem tam po mezipatře.
Byla tak zaneprázdněná, že si ani nevšimla, že už měli jít spát.
Tanzie do Nickyho velmi jemně šťouchla prstem. „Bolí to?“
„Jako co?“
„Obličej.“
„Co tím myslíš?“
„Totiž… má divný tvar.“
„To tvůj taky. Bolí to?“
„Haha.“
„Jsem v pohodě, Cvrčku. Kašli na to.“ A potom, když na něj upřeně hleděla:
„Fakticky. Prostě… nech to plavat. Jsem v pohodě.“
Máma vešla do pokoje a připnula Normanovi vodítko. Ležel na pohovce
a nechtěl vstát. Teprve na čtvrtý pokus se jí podařilo vyvléct ho ze dveří. Tanzie
se jí chtěla zeptat, jestli ho jde vyvenčit, ale pak přišla ta část, kdy kolo srazí
soutěžící ze stupátek do vody, a Tanzie na to zapomněla. Potom se máma zase
vrátila dovnitř.
„Tak jo, děti. Vezměte si bundy.“
„Bundy? Proč?“
„Protože odjíždíme. Do Skotska.“ Pronesla to s naprostou samozřejmostí.
Nicky nespustil oči z obrazovky. „My odjíždíme do Skotska?“
„Jo. Pojedeme autem.“
„Ale my přece auto nemáme.“
„Vezmeme si rollse.“
Nicky pohlédl na Tanzie, potom zpátky na mámu. „Vždyť nemáš povinný
ručení.“
„Řídím už od svých dvanácti. A nikdy jsem neměla nehodu. Hele, pojedeme
po okreskách a většinou přes noc. Pokud nás nikdo nezastaví, bude to
v pohodě.“
Oba na ni zírali.
„Ale vždyť jsi říkala…“
„Vím, co jsem říkala. Ale někdy účel světí prostředky.“
Máma rozhodila ruce. „Nicky, existuje matematická soutěž, která nám může
změnit život, a koná se ve Skotsku. Právě teď nemáme peníze na jízdenky.
Taková je skutečnost. Vím, že není ideální řídit, a netvrdím, že je to správné, ale
pokud vy dva nemáte nějaký lepší nápad, tak prostě nasedněte do auta a neřešte
to.“
 „A nemáme si zabalit?“
„Všechno je v autě.“
Tanzie věděla, že Nicky si myslí totéž co ona – máma se definitivně
zbláznila. Ale někde se dočetla, že blázni jsou jako náměsíční – nejlepší je
nevyrušovat je. Takže opravdu pomalu přikývla, jako by to všechno dávalo
smysl. Vzala si bundu, prošli zadními dveřmi ven a pak do garáže, kde
na zadním sedadle seděl Norman a vrhl na ně pohled, který říkal: „Jo. Já taky.“
V autě to trochu smrdělo plísní a moc si nechtěla pokládat ruce na sedadlo,
protože se taky někde dočetla, že myši pořád čurají, jako že nepřetržitě,
a z myších čuránků můžete chytit asi osm set nemocí. „Nemohla bych si skočit
pro rukavice?“ zeptala se. Máma se na ni podívala, jako by tady byla magor ona,
ale přikývla, takže Tanzie pro ně doběhla, natáhla si je a připadalo jí, že se cítí
o něco líp.
Nicky se opatrně posadil na přední sedadlo a přejel prsty přes zaprášenou
palubní desku.
Máma otevřela dveře od garáže, nastartovala a opatrně vycouvala
na příjezdovou cestu. Vystoupila, zavřela vrata a bezpečně je zamkla.
Potom chvilku seděla a přemýšlela. „Tanze, máš papír a propisku?“
Zaštrachala v tašce a podala jí je. Máma nechtěla, aby viděla, co píše, ale
Tanzie nakukovala mezi sedadly.

FISHERE, TY BÍDNEJ ČERVE, OZNÁMILA JSEM

NA POLICII, ŽE POKUD SE SEM NĚKDO VLOUPÁ,
BUDEŠ TO TY, A HLÍDAJÍ TO TADY.

Vystoupila a připevnila papír dolů na dveře, odkud nebude vidět z ulice.

Potom znovu nasedla na prožrané sedadlo a rolls s tichým předením vyrazil
do tmy.

Trvalo jim asi deset minut, než jim došlo, že máma už zapomněla řídit. Věci,
které věděla i Tanzie – zrcátko, směrovka, akce –, dělala v nesprávném pořadí
a při řízení se nakláněla přes volant a svírala ho jako stařenky, které jezdily
dvacítkou centrem města a odíraly dveře o sloupky na městském parkovišti.
Minuli Růži a korunu, průmyslovou zónu s ruční automyčkou
a velkoskladem koberců. Tanzie přitiskla nos k oknu. Opravdu odjížděli z města.
Naposledy odtud vytáhla paty na školním výletě k Durdle Door, kdy se Melanie
Abbottová v autobuse pozvracela od hlavy až patě a spustila řetězovou reakci
zvracení v celé páté cé.
„Hlavně v klidu,“ mumlala si pro sebe máma. „Hezky v klidu.“
„Nevypadáš klidně,“ podotkl Nicky. Hrál Nintendo, palce mu kmitaly
po obou stranách maličké svítící obrazovky.
„Nicky, potřebuju, abys navigoval podle mapy. Teď nehraj.“
„Přece prostě jen pojedeme na sever.“
„Ale kde je sever? Už jsem tudy léta nejela. Potřebuju, abys mi říkal, kam
mám jet.“
Pohlédl na ukazatel. „Chceme na M3?“
„Nevím. To se ptám já tebe!“
„Podívám se.“ Tanzie protáhla ruku mezi sedadly a vzala Nickymu mapu
z rukou. „Jak ji mám držet?“
Dvakrát objeli kruhový objezd, zatímco zápolila s mapou, a potom byli
na výpadovce. Tarizie si ji matně vybavovala: jednou tudy jeli, když se táta
s mámou pokoušeli prodat ty klimatizace.
„Nemohla bys mi vzadu rozsvítit, mami?“ řekla. „Nemůžu nic přečíst.“
Máma se otočila na sedadle. „Měla bys mít nad hlavou tlačítko.“
Tanzie natáhla ruku a palcem ho stiskla. Mohla si sundat rukavice, napadlo
ji. Myši neumějí chodit hlavou dolů. Na rozdíl od pavouků. „Nesvítí.“
„Nicky, budeš muset navigovat ty.“ Popuzeně na něj pohlédla.
„Nicky.“
„Jo. Jasně. Jenom potřebuju získat tyhlety zlatý hvězdičky. Jsou za pět tisíc
bodů.“ Tanzie složila mapu, jak nejlépe uměla, a prostrčila ji zpátky mezi
předními sedadly. Nicky měl skloněnou hlavu nad hrou, byl tak soustředěný, že
nic nevnímal. Dlužno podotknout, že získat zlaté hvězdičky bylo opravdu
obtížné.
„Okamžitě tu věc polož!“
Povzdechl si a zaklapl ji. Projížděli kolem hospody, kterou neznala, a teď
kolem nového hotelu. Máma říkala, že hledají M3, ale Tanzie neviděla žádné
ukazatele na M3 už celou věčnost. Norman vedle ní začal tiše kňučet: pomyslela
si, že mají asi tak třicet vteřin, než máma řekne, že jí to drásá nervy.
Napočítala do sedmadvaceti.
„Tanzie, prosím tě, uklidni toho psa. Nemůžu se kvůli němu soustředit.
Nicky. Opravdu potřebuju, abys navigoval podle mapy.“
„Všechno oslintává. Myslím, že potřebuje ven.“ Tanzie si poposedla
na stranu.
Nicky zaostřil na ukazatele před nimi. „Jestli pojedeš po téhle silnici,
myslím, že dojedeme do Southamptonu.“
„Ale to je nesprávný směr.“
„Vždyť jsem to říkal.“
V autě byla opravdu silně cítit nafta. Tanzie si pomyslela, jestli odněkud
neuniká. Dala si rukavici přes nos.
„Myslím, že bysme se prostě měli vrátit tam, odkud jsme přijeli, a začít
znovu,“ navrhl Nicky.
Máma se zabručením na dalším sjezdu otočila auto. Všichni se snažili
nevšímat si skřípavého zvuku, když otočila volantem doprava a vyrazila zpátky
po druhé straně dvouproudé rychlostní silnice.
„Tanzie. Prosím tě, udělej něco s tím psem. Prosím.“ Jeden z pedálů šel tak
ztuha, že se na něj málem musela postavit, jen aby přeřadila. Pohlédla nahoru
a ukázala na odbočku do centra. „Co mám dělat, Nicky? Mám tady sjet?“
„Ach, bože. On si prdnul. Mami, já se dusím.“
„Nicky, prosím tě, mohl bys mě vést podle mapy?“
Tanzie si teď vzpomněla, že máma nerada řídí. Neuměla dost rychle
zpracovávat informace. Vždycky říkala, že nemá ty správné synapse. A navíc se
autem nyní šířil tak strašlivý puch, že bylo těžké logicky uvažovat.
Tanzie se začal zvedat žaludek. „Umírám!“
Norman k ní otočil velikánskou kmetskou hlavu a podíval se na ni
smutnýma očima, jako by na něj byla opravdu ošklivá.
„Ale tady jsou dva sjezdy. Mám odbočit na tomhle, nebo až na tom
příštím?“
„Určitě na příštím. Ale ne, pardon – je to tenhle.“
„Cože?“ Máma strhla auto ze silnice, tak tak se vyhnula travnaté krajnici
a vjela do odbočky. Auto se otřáslo, když narazili do obrubníku, a Tanzie si
musela pustit nos, aby popadla Normana za obojek.
„Prokristapána, nemohl bys prostě…“
,,Myslel jsem tu příští. Tady tudy si pořádně zajedeme.“
„Už jsme na cestě skoro půl hodiny a jsme dál od cíle, než když jsme vyjeli.
Ježíšmarjá, Nicky, fakt…“
V tu chvíli Tanzie uviděla blikající modré světlo. Přála si, aby je policejní
auto minulo, ale místo toho se stále více přibližovalo, až jeho modrá světla
zaplavila celé auto.
Nicky se neklidně otočil dozadu. „Ehm, Jess, myslím, že chtějí, abys
zastavila.“
„Do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Tanzie, tohle jsi neslyšela.“
 Máma se zhluboka nadechla a poposunula ruce na volantu, když začala
zpomalovat.
Nicky se trochu víc sesul na sedadle. „Ehm,Jess?“
„Teď ne, Nicky.“
Policejní auto rovněž zastavovalo. Tanzie se začaly potit ruce. Všechno bude
v pořádku.
„Teď asi není vhodná chvíle, abych ti řekl, že jsem si s sebou vzal trávu.“
 10
Jess

Takže takhle dopadla: stála na travnaté krajnici dvacet minut před půlnocí
se dvěma policajty, kteří se k ní nechovali, jako by byla těžký zločinec, což tak
nějak očekávala. Chovali se hůř – jako by byla opravdu, ale opravdu blbá.
Všechno říkali s blahosklonně povýšeným podtónem. Takže vy často takhle
berete rodinu na noční vyjížďky, paní řidičko? Když vám nesvítí jedno světlo?
Copak jste nevěděla, paní řidičko, že máte už dva roky propadlou silniční
známku? Zatím ještě nepřišli na to, že nemá zaplacené povinné ručení. Takže se
má na co těšit.
Nicky se potil a čekal, až přijdou na to, kam si schoval trávu. Tanzie byla
bledý, tichý přízrak opodál, objímala Normana, aby se uklidnila, a flitry
na bundě se jí mihotaly ve světlech.
Jess si za to mohla sama. Horší už to snad ani být nemohlo.
A potom se objevil pan Nicholls.
Cítila, jak zbledla, když spustil okýnko. A hlavou jí bleskaly miliony
myšlenek – jako třeba kdo se postará o děti, až půjde do vězení, a pokud to bude
Marty, jestli nezapomene na takové věci, jako je skutečnost, že Tanzie občas
rostou nohy, a koupí jí nové boty, místo aby čekal, až jí zarostou nehty do masa?
A kdo se postará o Normana? A proč sakra neudělala to, co měla udělat hned:
proč prostě Edu Nichollsovi ty jeho pitomý prachy nevrátila? Chystá se teď Ed
oznámit policistům, že k tomu všemu je ještě zlodějka?
Ale neřekl to. Zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct.
Policista číslo jedna se pomalu otočil, aby si Eda změřil. Jednička byl muž
s baňatým hrudníkem a vzpřímeným držením těla, který se bral vážně a naježil
se, pokud ho nebrali vážně všichni ostatní. „A vy jste kdo?“
„Edward Nicholls. Tuhle ženu znám. Co se děje? Nějaká potíž s autem?“
Pohlédl na rollse, jako by se mu nechtělo věřit, že je opravdu na silnici.
„Dalo by se to tak říct,“ poznamenal policista číslo dvě.
„Propadlá známka,“ špitlaJess a snažila se nevnímat, jak jí prudce buší srdce.
„Pokoušela jsem se někam odvézt děti. A teď nejspíš pojedu zase zpátky domů.“
„Nikam nepojedete,“ prohlásil jednička. „Váš automobil je nyní zadržen.
Jede sem odtahové vozidlo. A řídit na veřejné komunikaci bez platné silniční
známky je podle paragrafu třicet tři zákona o zdanění a registraci silničních
vozidel trestné. Což také znamená, že vám nebude platit povinné ručení.“
„Žádné nemám.“
O ba se k ní otočili.
„Auto není pojištěné. Nemám pojištění.“
Viděla, jak na ni pan Nicholls nevěřícně zírá. A co má sakra být? Jakmile
zadají její údaje, stejně na to přijdou. „Měli jsme trochu potíže. Byl to jediný
způsob, který mě napadl, abych dostala děti z bodu A do bodu B.“
„Jste si vědoma, že řízení vozidla bez silniční známky a povinného ručení je
trestné. A je možno je postihnout trestem odnětí svobody.“
„A není to moje auto.“ Jess kopla do kamene v trávě. „To je další věc,
kterou zjistíte, až se podíváte do té své databáze.“
„Vy jste to vozidlo odcizila, paní řidičko?“
„Ne, to vozidlo jsem neodcizila. Dva roky mi trčelo v garáži.“
„To není odpověď na mou otázku.“
„Je mého bývalého manžela.“
„Ví, že jste ho vzala?“
„Ten by nevěděl, ani kdybych se rozhodla pro změnu pohlaví a začala si
říkat Sid. Je v severním Yorkshiru už…“
„Víte co, možná byste už opravdu mohla přestat mluvit.“ Pan Nicholls si
přejel rukou po temeni hlavy.
„Kdo jste, její právník?“
„Ona potřebuje právníka?“
„Řízení bez silniční známky a povinného ručení je porušení zákona podle
paragrafu třicet tři…“
„Jo. To už jste říkal. Myslím, že byste si mohla nechat poradit, než řeknete
ještě něco děs…“
„Jess,“ přerušila ho.
„Jess.“ Ed se podíval na policisty. „Pánové, je opravdu nutné tuto ženu
odvézt na policii? Protože je jí to zjevně opravdu moc líto. A vzhledem k této
noční hodině si myslím, že děti potřebují domů.“
„Bude obviněna z řízení bez silniční známky a povinného ručení. Vaše
jméno a adresa, paní řidičko?“
Jess je uvedla policistovi číslo jedna.
 „Automobil je zaregistrovaný na tuto adresu, ano. Je však zaregistrovaný
jako historické vozidlo, což znamená, že…“
„Že se s ním nesmí jezdit po veřejné komunikaci. Já vím.“
„Tak to je škoda, že jste na to nepomyslela, než jste s ním vyrazila, viďte?“
Vrhl na ni pohled, kterým učitelé hledí na osmileté děti, aby se styděly. A něco
v tom pohledu způsobilo, že Jess ruply nervy.
„Víte co?“ spustila. „Vy si vážně myslíte, že bych svoje děti vezla někam
v jedenáct hodin v noci, kdyby to nebylo naprosto nezbytné? Vy si vážně
myslíte, že jsem dneska večer jen tak seděla doma a pomyslela jsem si, jasně,
vezmu svý děti a svýho čokla a prostě nám všem zadělám na pořádný průšvih
a…“
„To není moje věc, co jste si pomyslela, paní řidičko. Mě zajímá, že jste vjela
na veřejnou komunikaci s nepojištěným, potenciálně nebezpečným vozidlem.“
„Byla jsem zoufalá, chápete? A v té své zatracené databázi mě nenajdete,
protože jsem nikdy nic neprovedla…“
„Nebo vás jenom nikdy nechytili.“
Dva policisté na ni upřeně hleděli. Norman se s hlubokým povzdechem
svalil na krajnici. Tanzie celý výjev mlčky pozorovala s vytřeštěnýma očima.
Proboha, pomyslela si Jess. Zamumlala omluvu.
„Budete obviněna z řízení bez příslušného oprávnění, paní Thomasová,“
sdělil jí policista číslo jedna a podal jí lísteček. „Musím vás upozornit, že obdržíte
předvolání k soudu a že vám může být vyměřena pokuta ve výši až pět tisíc
liber.“
„Pět táců?“ Jess se rozesmála.
„A budete muset zaplatit, abyste dostala tohle,“ – policistovi evidentně slovo
„auto“ nešlo na jazyk – „z policejního odtahového parkoviště. Musím vás
upozornit, že za každý den, kdy tam zůstane, je poplatek patnáct liber.“
„Výborně. A jak ho mám odtud odvézt, když ho nesmím řídit?“
„Doporučil bych vám, abyste vyložili veškeré své věci, než dorazí odtahová
služba. Jakmile odjede, nemůžeme nést odpovědnost za obsah vozidla.“
„Samozřejmě. Protože to by toho člověk chtěl moc, kdyby doufal, že
na policejním parkovišti je auto v bezpečí,“ zabrblala.
„Ale, mami, jak se dostaneme domů?“
Nastalo krátké ticho. Policisté se otočili.
„Svezu vás,“ řekl pan Nicholls.
Jess od něj o krok poodstoupila. „To ne. Ne, děkujeme. Jsme v pohodě.
Dojdeme. Není to daleko.“
 Tanzie se na ni podívala s přimhouřenýma očima, jako by se snažila
posoudit, jestli to myslí vážně, a potom se postavila. Jess si vzpomněla, že Tanzie
má pod bundou pyžamo. Pan Nicholls pohlédl na děti.“Vracím se tím směrem.“
Kývl směrem k městu. „Víte, kde bydlím.“
Tanzie a Nicky mlčeli. Jess se dívala, jak se Nicky dobelhal k autu a začal
z něj vykládat tašky. Nemohla ho nutit, aby všechny ty věci vlekl domů. Byly to
nejmíň tři kilometry.
„Děkuji,“ řekla upjatě. „To je od vás velmi laskavé.“ Nedokázala se mu
podívat do očí.
„Co se vašemu chlapci stalo?“ zeptal se jí policajt číslo dvě.
„Vyhledejte si to v databázi,“ odsekla a přešla k hromadě tašek.
✳ ✳ ✳
Jeli odtud mlčky. Jess seděla na sedadle spolujezdce v dokonale
vypíglovaném autě pana Nichollse a zírala před sebe na silnici. Připadalo jí, že
snad nikdy jí nebylo nepříjemněji. Hmatatelně cítila, i když to nebylo vidět,
ohromené mlčení dětí nad zvratem událostí. Zklamala je. Dívala se, jak se živé
ploty mění v ohrady a cihlové zdi, černé uličky v osvětlené ulice. Nedokázala
uvěřit, že byli pryč jen půldruhé hodiny. Připadalo jí to jako celý život.
Pětitisícová pokuta. Téměř jisté odebrání řidičáku. A soudní stání. Marty se
pomine. A právě spálila Tanziinu poslední šanci dostat se na tu soukromou
školu.
Jess cítila, jak se jí svírá hrdlo.
„Není vám něco?“
„V pohodě.“ Neustále od něj měla odvrácený obličej. Nevěděl to.
Samozřejmě že to nevěděl. Když nasedla do jeho auta, na chviličku zděšeně
přemítala, jestli to není nějaký trik. Počká, až odjede policie, a potom jí provede
něco strašlivého, aby se jí pomstil.
Ale bylo to horší. Jen se jim snažil pomoct.
„Ehm, mohl byste tady zabočit doleva? My bydlíme tamhle. Dojeďte
na konec, zabočte doleva, potom druhá odbočka doprava.“
Malebná část města před několika sty metry skončila. Tady,
na danehallském sídlišti, stromy neměly listí ani v létě a vyhořelá auta stála
na hromadách cihel jako veřejné sochy na malých piedestalech. Byly tu dři
druhy domů – podle toho, kdy byly postavené: starší řadovky, nahrubo
omítnuté domky nebo maličkaté domečky z hnědých cihel a s plastovými okny.
Stočil auto doleva na Seacole Avenue a zpomalil, když ukázala na jejich dům.
Ohlédla se na zadní sedadlo a zjistila, že Tanzie během té krátké jízdy usnula
s lehce pootevřenou pusou a hlavou opřenou o Normana, který se částečně
opíral o Nickyho. Nicky nezúčastněně hleděl z okna.
„Takže kam jste se pokoušela dostat?“
„Do Skotska.“ Podrbala se na nose. „Je to dlouhá historka.“
Čekal.
Začala jí bezděčně cukat noha. „Potřebuju dostat dceru na matematickou
olympiádu. Jízdenky byly moc drahé. I když ne tak drahé jako nechat se
odtáhnout od policajtů, jak se ukázalo.“
„Na matematickou olympiádu.“
„Já vím. Taky jsem až do minulého týdne o ničem takovém neslyšela. Jak
jsem řekla, je to dlouhá historka.“
„Takže co budete dělat?“
Jess pohlédla na zadní sedadlo, na Tanzie, která lehce pochrupovala.
Pokrčila rameny. Nedokázala ta slova vyslovit.
Pan Nicholls si najednou ve zpětném zrcátku všiml Nickyho obličeje. Zíral
na něj, jako by ho viděl poprvé.
„Jo. To je jiná historka.“
„Máte spoustu historek.“
Jess nedokázala přijít na to, jestli je hluboce zamyšlený nebo jen čeká, až
vystoupí. „Díky. Za svezení. Bylo to od vás laskavé.“
„Myslím, že je to na revanš. Jsem si dost jistý, že jste to byla vy, kdo mě
onehdy v noci odvezl domů z hospody. Probudil jsem se na kanapi, s autem
bezpečně zaparkovaným na parkovišti u hospody a s tou nejpříšernější
kocovinou na světě.“ Odmlčel se.“Taky si nejasně vybavuju, že jsem se choval
jako debil. Možná už podruhé.“
„To nic,“ řekla a zrudly jí uši. „Opravdu.“
Nicky otevřel dveře od auta a Tanzie sebou trhla. Protřela si oči a zamžikala
na Jess. Potom se pomalu rozhlížela kolem sebe a na jejím obličeji bylo vidět, jak
si vybavuje události uplynulého večera.
„Znamená to, že nejedeme?“
Jess posbírala zavazadla. Tenhle rozhovor nemohli vést před obecenstvem.
„Pojďme dovnitř, Tanze. Je pozdě.“
„Znamená to, že do Skotska nejedeme?“
Jess se rozpačitě usmála na pana Nichollse. „Ještě jednou díky.
Vytáhla tašky na chodník. Vzduch byl překvapivě chladný. Nicky čekal před
brankou.
 Tanzie se roztřásl hlas. „Znamená to, že nebudu chodit do školy svaté
Anny?“
Jess se pokusila o úsměv. „Miláčku, promluvíme si o tom jindy.“
„Ale co budeme dělat?“ zeptal se Nicky.
„Teď ne, Nicky. Pojďme už dovnitř.“
„Teď dlužíš policajtům pět táců. Jak se dostaneme do Skotska?“
„Děti, prosím! Nemůžeme prostě dojít dovnitř?“
Norman se se zaúpěním zvedl ze zadního sedadla a vyšoural se z auta.
„Neřeklas, že něco vymyslíme.“ V Tanziině hlase zaznívala panika.
„Vždycky říkáš, že něco vymyslíme.“
„Něco vymyslíme,“ špitla Jess a vytáhla z kufru přikrývky.
„To není tón, kterým mluvíš, když opravdu něco vymyslíme.“ Tanzie se
rozplakala.
Bylo to tak nečekané, že Jess zpočátku nedokázala udělat nic než tam
zkoprněle stát. „Vezmi to.“ Vrazila přikrývky Nickymu a předklonila se do auta.
Snažila se Tanzie dostat ven. „Tanzie… drahoušku. Pojď ven. Je pozdě.
Promluvíme si o tom.“
„Promluvíme si o tom, že nebudu chodit do Svaté Anny?“
Pan Nicholls civěl na volant. Jess měla podezření, že už je toho na něj moc,
a začala se tiše omlouvat: „Je unavená.“ Snažila se dceru obejmout. Tanzie si
odsedla. „Moc se omlouvám.“
V tu chvíli panu Nichollsovi zazvonil mobil.
„Gemmo,“ řekl unaveně. Jess slyšela vzteklé bzučení, jako by ve sluchátku
uvízla vosa.
„Já vím,“ hlesl.
„Já jenom chci chodit do Svaté Anny,“ naříkala Tanzie. Spadly jí brýle – Jess
neměla čas ji vzít k optikovi, aby jí je utáhl – a zakryla si rukama oči. „Prosím,
dovol mi to. Prosím, mami. Budu fakt hodná.
Jenom mi dovol, abych tam směla chodit.“
„Pššš.“ Jess se sevřelo hrdlo. Tanzie nikdy o nic neprosila. „Tanzie…“ Nicky
se k nim na chodníku otočil zády.
Pan Nicholls řekl do telefonu něco, čemu nerozuměla. Tanzie se rozplakala.
Nešlo s ní pohnout.
„No tak, drahoušku.“ Jess ji táhla ven.
Tanzie se zapřela o dveře. „Prosím, mami. Prosím. Prosím.“
„Tanzie, v autě zůstat nemůžeš.“
„Prosím…“
 „Ven. No tak, beruško.“
„Odvezu vás,“ ozval se pan Nicholls.
Jess narazila hlavou o rám dveří. „Cože?“
„Odvezu vás do Skotska.“ Položil telefon a stále hleděl na volant.
„Ukázalo se, že musím jet do Northumberlandu. Skotsko není o moc dál.
Hodím vás tam.“
Všichni ztichli. Na konci ulice se ozval smích a bouchly dveře od auta. Jess si
narovnala ohon, který se jí sesmekl na stranu. „Podívejte, je od vás opravdu
hezké, že nám nabízíte odvoz, ale nemůžeme to od vás přijmout.“
„Jo,“ podotkl Nicky a předklonil se. „Jo, můžeme,Jess.“ Pohlédl na Tanzie.
„Fakticky. Můžeme.“
„Ale vždyť vás ani neznáme. Nemůžu po vás chtít, abyste…“
Pan Nicholls se na ni nepodíval. „Je to jen svezení. Zas tak o moc nejde.“
Tanzie popotáhla a otřela si nos. „Prosím! Mami?“
Jess pohlédla na ni, na Nickyho pohmožděný obličej, potom zpátky na pana
Nichollse. Nikdy nechtěla tak moc vypadnout z auta.
„Nemůžu vám za to nic nabídnout,“ řekla a trochu se jí roztřásl hlas.
„Vůbec nic.“
Nadzvedl obočí a otočil hlavu ke psovi. „Dokonce ani že mi potom
vyluxujete sedadla?“
Vzdech, který se jí vydral z hrudníku, nejspíš zněl o něco víc úlevně, než
bylo diplomatické. „Tak… dobře, to zvládnu.“
„Tak jo,“ odpověděl. „V tom případě navrhuju, abychom se na pár hodin
prospali a zítra ráno vás co nejdřív vyzvednu.“
 11
Ed

Edward Nicholls odjel z danehallského sídliště a zhruba po čtvrthodině začal

pochybovat o tom, co to sakra právě udělal. Právě se uvolil, že tuhle hašteřivou
uklízečku, její dva ujeté haranty a obrovitého smrdutého čokla odveze až
do Skotska. Co si proboha myslel?
Slyšel Gemmin hlas, skepsi, s níž zopakovala své prohlášení.
„Takže ty bereš nějakou cizí malou holku i s celou její rodinou na druhý
konec Británie a je to ,nouzová situace‘. Jasně.“ Úplně slyšel ty uvozovky. Pauza.
„Hezká, co?“
„Cože?“
„Ta matka. Velký prsa? Dlouhý řasy? Dáma v nesnázích?“
„O to nejde. Ehm…“ Nemohl nic namítnout, když zrovna seděli v autě.
„Takže to tedy beru jako ano.“ Zhluboka si povzdychla. „Prokrista pána,
Ede.“
Zítra ráno se u nich staví, omluví se a vysvětlí, že mu do toho něco vlezlo.
Ona to pochopí. Nejspíš jí taky připadá podivné sednout do auta s někým, koho
skoro vůbec nezná. Zrovna dvakrát nadšeně s tou nabídkou nesouhlasila.
Přispěje té holce na vlak. Koneckonců, on přece nemůže za to, že ta ženská
– Jess? – se rozhodla řídit auto bez zaplacené silniční daně a povinného ručení.
Kdybyste to viděli černé na bílém – policajti, děcka, noční divoká jízda-, byly s ní
trable. A Ed Nicholls žádné další trable v životě nepotřeboval.
S těmito myšlenkami se umyl, vyčistil si zuby a poprvé po několika týdnech
usnul zdravým spánkem.

Těsně po deváté zastavil před brankou. Chtěl tam být dřív, ale nepamatoval
si, kde ten dům je, a vzhledem k tomu, že na rozlehlém sídlišti byla spousta ulic
podobných jako vejce vejci, jezdil skoro půl hodiny naslepo sem tam, dokud
nepoznal Seacole Avenue.
Bylo sychravé, tiché ráno, vzduch ztěžklý vlhkostí. Na ulici bylo
liduprázdno, jenom po chodníku si vykračovala zrzavá kočka s ocasem
nakrouceným do otazníku. Za bílého dne působil Danehall trochu míň
nepřátelsky, přesto Ed bezděčně překontroloval, jestli zamkl auto, když z něj
vystoupil.
Pohlédl do oken. V jednom z horních pokojů visely růžové a bílé praporky,
pod stříškou krytého vchodu se bezvládně pohupovaly dva závěsné květináče.
Na vedlejší příjezdové cestě dřepělo pod celtou auto. A pak uviděl toho psa.
Pane Bože. To byl obr. Ed si představil, jak se včera večer rozvaloval na zadním
sedadle jeho auta. Když do něj Ed dnes ráno nasedl, ještě cítil slabou stopu
psího pachu.
Opatrně otevřel petlici branky, pro případ, že by po něm pes vyjel. Ten
k němu jen s lehkou lhostejností otočil svou obrovitou hlavu, došel do stínu
neduživého stromu a plácl sebou na bok. Ledabyle zvedl přední nohu, jako by
tak trochu doufal, že ho Ed podrbe na břiše.
„Projdu, díky,“ řekl Ed.
Pokračoval po cestičce a zastavil se u dveří. Svůj krátký proslov měl dokonale
připravený.
Ahoj, fakt mě to mrzí, ale vlezlo mi do toho něco důležitého v práci a bohužel
si příštích pár dnů nebudu moct vzít volno. Moc rád bych ale něčím přispěl
do olympijského fondu vaší dcery. Myslím, že je skvělé, že tak pilně studuje. Takže
tady jsou peníze na jízdenku.
Jestli že to dnes ráno znělo poněkud méně přesvědčivě než včera večer, tak
co se dá dělat. Právě se chystal zaklepat, když uviděl, jak se ve vánku třepotá
potrhaný vzkaz, připíchnutý ke dveřím.

FISHERE, TY BÍDNEJ ČERVE, NAHLÁSILA JSEM

NAPOLICII

Když se napřímil, dveře se otevřely. Stála v nich ta holčička. „Už máme

sbaleno,“ oznámila mu s přimhouřenýma očima a s hlavou nakloněnou
na stranu. „Máma říkala, že nepřijdete, ale já věděla, že jo, takže jsem řekla, že jí
až do desíti nedovolím vybalit kufry. Vy jste to stihl o padesát tři minut dřív. Což
je přibližně o třicet tři minut lepší, než jsem odhadovala.“
Zamrkal.
„Mami!“ Otevřela dveře dokořán. Jess stála v předsíni jako opařená. Měla
na sobě džínové kraťasy a košili s vyhrnutými rukávy. Vlasy měla sepnuté.
Nevypadala jako někdo, kdo se zrovna chystá přejet celou Británii.
 „Ahoj.“ Ed se rozpačitě usmál.
„Jéje. Tak jo.“ Jess zakroutila hlavou. Bylo mu jasné, že to dítě mluvilo
pravdu: opravdu nečekala, že dorazí. „Nabídla bych vám kafe, ale poslední
zbytek mléka jsem vylila, než jsme včera večer vyrazili.“
Kolem nich se klátil ten kluk a mnul si oči. Obličej, který mu nyní hrál
impresionistickými barvami v odstínech fialové a žluté, měl ještě pořád nateklý.
Pohlédl na hromadu kabel a igelitek v předsíni a zeptal se: „Co z toho bereme?“
„Všechno,“ odpověděla ta holčička. „A přibalila jsem Normanovu deku.“
Jess obezřetně pohlédla na Eda. Podařilo se mu otevřít ústa, ale nevydal ze
sebe ani hlásku. Po celé délce předsíně byly stohy ohmataných brožovaných
knížek.
„Můžete vzít tuhle tašku, pane Nichollsi?“ Holčička ji k němu přitáhla.
„Fakt jsem se ji už předtím pokoušela unést, protože Nicky teď nesmí nic zvedat,
ale je na mě moc těžká.“
„Určitě.“ Předklonil se, ale než tu tašku zdvihl, na okamžik se zarazil. Jak to
zvládne?
„Poslyšte, pane Nichollsi…“ Jess stála před ním. Vypadala, že je jí to stejně
nepříjemně jako jemu. „Co se týče téhle cesty…“
A potom se rozlétly dveře. Stála v nich žena v teplácích a tričku, v ruce
třímala baseballovou pálku.
„Pusťte to!“ zařvala.
Strnul.
„Ruce vzhůru!“
„Naty!“ vykřikla Jess. „Neuhoď ho!“
Ed pomalu zvedl ruce a otočil se k té ženě.
„Co to má sak…“ Žena pohlédla přes Eda na Jess. Jess? Proboha. Já myslela,
že u tebe v domě někdo je.“
„U mě v domě někdo je. Já.“
Žena spustila ruku s pálkou a potom se na něj s hrůzou podívala.
„Proboha. To je… ach, bože, ach, bože, moc se omlouvám. Viděla jsem
domovní dveře a fakt jsem si myslela, že jste zloděj. Myslela jsem, že jste…“
Nervózně se zasmála a potom se na Jess zoufale zapitvořila,jako by ji neviděl.
„Víte kdo.“
Ed vydechl. Žena položila pálku za sebe a pokusila se o úsměv.
„Víte, jak to tady chodí...“
O krok ucouvl a přikývl. „Dobrá, tedy… jen si potřebuju dojít pro mobil.
Nechal jsem ho v autě.“
 Protáhl se kolem ní se zvednutými dlaněmi a vyrazil po cestičce. Otevřel
a zavřel dveře od auta, potom je znovu zamkl, jen aby něco udělal. Zároveň se
snažil jasně uvažovat, přestože mu zvonilo v uších. Prostě odjeď, napovídal mu
tenký hlásek. Prostě vypadni.
Už ji nikdy nemusíš vidět. Tohle teď opravdu nemáš zapotřebí. Ed měl rád
pořádek. Rád věděl, co může čekat. Všechno na téhlte ženě mu připadalo tak
nějak… bez hranic a byl z toho nervózní.
Na půl cesty k domu je zaslechl mluvit za přivřenými dveřmi, jejich hlasy se
nesly přes zahrádku .
„Řeknu mu, že ne.“
„To nemůžeš, Jess.“ Hlas toho kluka. „Proč tu nabídku prostě nepřijmeš?“
„Protože je to moc zamotané. Pracuju pro něj.“
„Uklízíš u něj doma. To není totéž.“
„Tak teda proto, že ho neznáme. Přece nemůžu Tanzie říkat, aby
nenasedala do auta s muži, které nezná, a potom udělat přesně totéž?“
„Má brejle. Sotva to bude sériový vrah.“
„To povídej obětem Dennise Nilsena. A Harolda Shipmana.“
„Znáš nějak moc sériových vrahů. Pustíme na něj Normana, jestli něco
provede.“ Zase hlas toho kluka.
„Ano. Norman se totiž náramně osvědčil a v minulosti tuhle rodinu
ochránil.“
„To ale pan Nicholls neví, ne?“
„Hele. Je to prostě nějaký chlápek. Nejspíš se včera nechal trochu unést.
Zjevně se mu do toho nechce. Jenom… jenom to nějak šetrně sdělíme Tanzie,
aby ji to moc nezklamalo.“
Tanzie. Ed se díval, jak pobíhá po zahradě za domem a vlasy za ní vlají.
Pozoroval, jak se to psisko šourá zpátky k domu, napůl pes, napůl jak,
a zanechává za sebou přerušovanou šnečí cestičku slín.
„Snažím se ho utahat, aby většinu cesty prospal.“ Objevila se před ním, celá
zadýchaná.
„Jasne‘.“
Jsem fakt dobrá na matiku. Jedeme na olympiádu, abych mohla vyhrát
peníze na školu, kde můžu dělat matiku na úrovni maturity. Víte, jak vypadá
moje jméno převedené do binárního kódu?“
Pohlédl na ni. „Je Tanzie tvoje celé jméno?“
„Ne. Ale používám ho.“
Nafoukl tváře. „Ehm. Takže.
01010100 01100001 01101110 01111010 01101001 01100101.“
„Řekl jste na konci 1010? Nebo 0101?“
„1010. Do háje.“ Tuhle hru hrával s Ronanem.
„Ale ne. Vy jste to fakt řekl správně.“ Prošla kolem něj a opřela se do dveří.
„Já jsem ve Skotsku nikdy nebyla. Nicky se mi pořád snaží namluvit, že tam
běhají stáda divokých haggisů. Ale to je lež, že jo?“
„Pokud je mi známo, v současnosti už je všechny chovají na farmách.“
Tanzie na něj zírala. Potom se rozzářila a zároveň jako by zavrčela.
A Edovi došlo, že cesta do Skotska ho nemine.
Když otevřel dveře, ty dvě ženy zmlkly. Oči jim padly na tašky, které vzal
do rukou.
„Musím vzít nějaké věci, než vyrazíme,“ řekl a nechal za sebou zabouchnout
dveře. „A zapomněly jste na Garyho Ridgwaye. Toho amerického vraha
od Green River. Ale nemusíte se bát. Ti všichni bylí krátkozrací, já jsem
dalekozraký.“

Trvalo jim půl hodiny, než se dostali z města, Na kopci nefungovaly

semafory, což v kombinaci s předvelikonoční dopravní zácpou zpomalilo provoz
na tempo mrzutého slimáka. Jess seděla v autě vedle Eda, mlčenlivá a rozpačitá,
s rukama stisknutýma mezi koleny.
Měl zapnutou klimatizaci, ale ani ta nepřebila psí puch, a tak ji vypnul
a místo toho měli stažená všechna čtyři okénka. Tanzie neustále brebentila.
„Už jste někdy byl ve Skotsku?“
„Odkud jste?“
„Máte tam vlastní dům?“
„Tak proč jste teď tady?“
Musí vyřešit nějakou práci, odpověděl. Bylo to snadnější než říct: „Čekám,
že mě možná obžalují a vyfasuju až sedmiletý trest.“
„Máte manželku?“
„Už ne.“
„Byl jste jí nevěrný?“
„Tanzie,“ okřikla ji Jess.
Zamžikal. Pohlédl do zpětného zrcátka. „Ne.“
„V Show Jeremyho Kylea je jeden z páru obvykle nevěrný. Někdy mají další
dítě a musejí si nechat udělat test DNA, a obvykle, když potvrdí nevěru, ta
ženská vypadá, jako by někomu chtěla dát facku. Ale většinou se jen rozbrečí.“
 Tanzie zamžourala z okna.
„Jsou trochu na hlavu, ty ženský, většinou. Protože všichni ti chlapi už mají
dítě s někým jiným. Nebo spoustu známostí. Takže statisticky je pravděpodobné,
že to udělají znovu. Jenomže žádná z těch žen o statistice zjevně vůbec nikdy
neuvažuje.“
Já na tuhle show moc nekoukám,“ řekl Ed a pohlédl na navigaci. Já taky ne.
Jenom když jdu k Nathalie domů, protože máma je v práci. Nahrává si tuhle
show, zatímco uklízí, aby se na ni mohla dívat po večerech. Má nahraných
čtyřicet sedm dílů.“
„Tanzie,“ ozvala se Jess. „Myslím, že pan Nicholls se asi potřebuje
soustředit.“
„To je v pohodě.“
Jess si kroutila pramínek vlasů. Měla nohy na sedadle. Ed opravdu nesnášel
lidi, kteří si dávají nohy na sedadla. Ani když si zuli boty.
„Takže proč vás opustila manželka?“
„Tanzie.“
„Já se chovám zdvořile. Říkala jsi nám přece, že je dobré vést zdvořilou
konverzaci.“
„Omlouvám se,“ řekla Jess.
„Vážně. Je to v pohodě.“ Oslovil Tanzie přes zpětné zrcátko: „Myslela si, že
moc pracuju.“
„Tohle v té show nikdy neříkají.“
Auta se rozjela, vyrazili ven z města na rychlostní silnici. Byl nádherný den.
Lákalo ho to vydat se po silnici podél pobřeží, ale nechtěl se znovu dostat
do zácpy. Pes skučel, kluk hrál Nintendo s hlavou skloněnou v intenzivním
soustředění a Tanzie trochu ztichla. Pustil rádio, stanici, na které hráli hity,
a na pár chvil mu začalo připadat, že všechno bude v pohodě. Byl to jen jeden
den, pokud nebude příliš hustý provoz. Rozhodně lepší než trčet v tom baráku.
„Gépéeska počítá přibližně s osmi hodinami, pokud nenarazíme na žádné
zácpy,“ konstatoval.
„Po dálnici?“
Jo.“ Pohlédl na ni. „Ani ta nejšpičkovější audina nemá křídla.“
Pokusil se o úsměv, aby jí dal najevo, že žertuje, ale Jess ani nehnula brvou.
„Ehm… je tu trošku problém.“
„Problém?“
„Tanzie se udělá špatně, jestli pojedeme rychle.“
„Co je podle vás ,rychle‘? Sto dvacet, sto čtyřicet?“
 „Ehm… vlastně osmdesát. Nebo spíš pětašedesát.“
Ed pohlédl do zpětného zrcátka. Jenom se mu to zdálo, nebo to dítě
opravdu trochu zbledlo? Tanzie se dívala z okénka, ruku měla položenou na psí
hlavě. „Pětašedesát?“ Zpomalil. „To má být vtip, že jo? Říkáte, že máme jet
do Skotska po okreskách?“
„Ne. Teda asi jo. Heleďte, je možné, že už z toho vyrostla. Ale ona autem
moc nejezdí a dřív jsme s tím mívali velké problémy a… jenom vám nechci
ušpinit to vaše pěkné auto.“
Ed se znovu podíval do zpětného zrcátka. „Nemůžeme jet po vedlejších
silnicích – to je nesmysl. Trvalo by nám několik dnů, než bychom tam dojeli.
A navíc jí stejně nic nebude. Tohle je zbrusu nové auto. Má špičkové odpružení.
Nikomu se v něm nedělá špatně.“
Dívala se přímo před sebe. „Vy nemáte děti, že jo?“
„Proč se ptáte.
„Jen tak.“

Vydezinfikovat a vyšamponovat zadní sedadlo trvalo pětadvacet minut,

přesto Ed cítil lehký závan zvratků pokaždé, když strčil hlavu do auta. Jess si
na benzínce vypůjčila kbelík a použila šampon, který přibalila jednomu z dětí
do tašky. Nicky seděl na trávě vedle benzínky a schovával se za velikánskými
slunečními brýlemi. Tanzie seděla se psem a přidržovala si u úst zmačkaný
papírový kapesník jako souchotinářka.
„Moc mě to mrzí,“ pořád opakovalaJess. Měla vyhrnuté rukávy, v obličeji
neměnný výraz zarputilého soustředění.
„To nic. Uklízíte to vy.“
„Potom vám zaplatím profesionální umytí a vyčištění auta.“
Podíval se na ni a nadzvedl obočí. Rozprostíral po sedadle plastový pytel
na odpadky, aby se děti nenamočily, až si tam zase sednou.
„Jo, dobře, udělám to. Bude tu lepší vzduch nebo tak nějak.“
O něco později opět nasedli do auta. O odéru se nikdo nezmínil.
Ed se přesvědčil, že má okénko otevřené dokořán, a začal přeprogramovávat
gépéesku.
„Tak,“ řekl. „Vzhůru do Skotska. Po okreskách.“ Stiskl tlačítko „cíl cesty“.
„Glasgow, nebo Edinburgh?“
„Aberdeen.“
Pohlédl na Jess.
 „Aberdeen. Jak jinak.“ Ohlédl se dozadu a snažil se, aby se mu do hlasu
nevkrádalo zoufalství.“ Všichni mají všechno? Vodu? Igelitku na sedadle?
Zvracecí pylík po ruce? Výborně. Vyrážíme.“
Když Ed znovu najel na silnici, zaslechl hlas své sestry. Hahaha, Ede. Dobře
ti tak.

Za Portsmouthem se na chvíli dalo do deště. Ed jel po vedlejších silnicích,

celou cestu šedesátkou, a z pootevřeného okénka, které nedokázal zavřít, cítil
jemné spršky dešťových kapek. Uvědomil si, že se musí pořád soustředit, aby
nešlapal na plyn. Jet pořád touhle pomalou rychlostí ho frustrovalo. Jako by ho
něco svědilo, ale nemohl se podrbat. Nakonec zapnul tempomat.
Vzhledem k nasazené rychlosti měl čas tajně pozorovat Jess. Nadále mlčela,
většinou od něj měla odvrácenou hlavu, jako by udělal něco, co ji nazlobilo. Teď
si vzpomněl, jak stála u něj v předsíni, požadovala peníze, měla zvednutou bradu
– byla dost malá. Připadalo mu, že si o něm pořád ještě myslí, že je blbec. Kašli
na to, říkal si. Dva, nanejvýš tři dny. A pak už je nikdy nemusíš vidět. Chovej se
k nim slušně.
„Takže… uklízíte v mnoha domácnostech?“
Trochu se zamračila. „Ano.“
„Máte hodně pravidelných zákazníků?“
„Je to letovisko.“
„Chtěla jste… Chtěla jste to dělat?“
„Jako jestli jsem od dětství toužila být uklízečkou?“ Nadzvedla obočí, jako
by se chtěla ujistit, jestli tu otázku opravdu myslel vážně.
„To ne. Chtěla jsem se profesionálně věnovat hloubkovému potápění.
Jenomže se mi narodila Tanze a nedokázala jsem vymyslet, jak zajistit, aby
kočárek plaval na hladině.“
„Tak jo, to byla blbá otázka.“
Zamnula si nos. „Není to práce mých snů, to tedy ne. Ale je to v pohodě.
Zvládám se starat o děti a většina lidí, pro které uklízím, je sympatická.“
Většina.
„Uživíte se tím?“
Prudce se k němu otočila. „Co tím myslíte?“
„To, co jsem řekl. Uživí vás to? Vynáší vám to?“
Pohlédla stranou. „Nějak vyžijeme.“
„To teda ne,“ poznamenala zezadu Tanzie.
 „Tanze.“
„Vždycky si stěžuješ, že nemáme dost peněz.“
„To je jen tak obrazně řečeno.“ Jess zrudly tváře.
„Takže co děláte vy, pane Nichollsi?“ zeptala se Tanzie.
„Pracuju pro firmu, která vyvíjí software. Víš, co to je?“
„Jasně.“
Nicky zvedl zrak. Ed ve zpětném zrcátku sledoval, jak si sundavá sluchátka.
Když si chlapec všiml, že se na něj dívá, uhnul pohledem.
„Vymýšlíte hry?“
„Ne, hry ne.“
„Co teda?“
„V posledních pár letech jsme pracovali na softwaru, který nás, doufejme,
přiblíží bezhotovostní společnosti.“
„Jak by to fungovalo?“
„Když si něco kupujete nebo platíte účet, mávnete telefonem, který má něco
tak trochu jako čárový kód, a za každou transakci zaplatíte malou, maličkou
částku, jako třeba jednu setinu libry.“
„Platili bychom, abychom zaplatili?“ divila se Jess. „Něco takového nikdo
nebude chtít.“
„V tom se právě mýlíte. Banky to milují. Maloobchodníkům se ten nápad
líbí, protože jim poskytuje jeden jednotný systém místo karet, hotovosti, šeků…
a za transakci zaplatíte míň než při platbě kreditkou. Takže je to fajn pro obě
strany.“
„Někteří z nás používají kreditky, jenom když to jinak nejde.“
„V tom případě by ten systém byl jen propojený s vaším bankovním účtem.
Víte co, nemusela byste vůbec nic dělat.“
„Takže pokud se toho chytne každá banka a každý obchodník, nebudeme
mít žádnou jinou možnost.“
„To je ještě hodně daleko.“
Nastalo krátké mlčení, Jess si přitáhla kolena k bradě a objala si je. „Takže
v zásadě – bohatí bohatnou – banky a obchodníci – a chudí chudnou.“
„Teoreticky možná ano. Ale v tom je právě ten vtip. Je to tak zanedbatelná
částka, že si jí ani nevšimnete. A bude to velmi pohodlné.“
Jess zamumlala něco, co nezachytil.
„Kolik že to je?“ zeptala se Tanzie.
„Nula celá nula jedna na transakci. Takže to činí o něco málo míň než
penci.“
 „Kolik transakcí denně?“
„Dvacet? Padesát? Záleží na tom, kolik jich uděláš.“
„Takže to je padesát pencí denně.“
„Přesně tak. Nic.“
„Tři libry padesát týdně,“ řekla Jess.
„Sto osmdesát dva liber ročně,“ dodala Tanzie. „Podle toho, jak moc se ten
poplatek blíží jedné penci. A jestli je přestupný rok.“
Ed zvedl ruku od volantu. „Viděno zvenčí. Ani vy nemůžete říct, že je to
hodně.“
Jess se otočila na sedadle. „Co si koupíme za sto osmdesát dva liber, Tanzi?“
„Dvoje školní kalhoty v supermarketu, čtyři školní blůzy, jedny boty. Úbor
na tělák a pět párů bílých ponožek. Pokud to koupíš v supermarketu, tak to dělá
osmdesát pět liber devadesát sedm pencí. Za stovku máš nákup potravin přesně
na devět celých dvě desetiny dnů, podle toho, jestli někdo přijde na návštěvu
a jestli máma koupí lahev vína. Byla by to supermarketová značka.“ Tanzie se
odmlčela. „Nebo měsíční obecní daň z nemovitosti v pásmu D. Patříme
do déčka, viď, mami?“
„Ano, patříme. Pokud nás nezařadí do jiného pásma.“
„Nebo třídenní výlet do letoviska v Kentu mimo sezónu. Sto sedmdesát pět
liber, včetně daně.“ Předklonila se. „Tam jsme jeli vloni. Dostali jsme jeden den
zdarma, protože máma majiteli toho penzionu vyspravila záclony. A měli tam
vodní klouzačku.“
Na chvíli nastalo ticho.
Ed se chystal promluvit, když se mezi dvěma předními sedadly objevila
Tanziina hlava. „Nebo celý měsíc uklízení pětipokojového domu od mámy,
včetně vypraného povlečení a ručníků, při jejích současných cenách. To by byl
tříhodinový úklid, jedna celá tři hodiny praní.“ Zabořila se do sedadla, zjevně
spokojená.
Ujeli necelých pět kilometrů, na rozcestí zabočili doprava a následovně
doleva na úzkou cestu. Ed chtěl něco namítnout, ale na chvíli přišel o hlas.
Nicky na sedadle za ním si znovu dal pecky do uší a odvrátil se. Slunce se krátce
schovalo za mrak.
„Ať je to, jak je to,“ řekla Jess a opřela si bosé nohy o palubní desku,
„doufejme, že s tím fakt prorazíte, hm?“
 12
Jess

Jessina babička často říkala, že krátká paměť je klíčem ke šťastnému životu.

Pravda, to bylo tehdy, než kvůli stařecké demenci zapomínala, kde bydlí, ale Jess
chápala, jak to myslela. Musí na ty peníze zapomenout. Pokud si dovolí příliš
myslet na to, co provedla, nikdy nepřežije, že chtě nechtě musí sedět v autě
s panem Nichollsem. Marty jí říkával, že má ten nejhorší pokerový výraz
na světě: pocity se jí míhají přes obličej jako odrazy na klidné vodě. Ke všemu by
se za pár hodin přiznala. Nebo by ji to napětí tak vytáčelo, že by začala zarývat
nehty do čalounění.
Seděla v autě, poslouchala Tanziino brebentění a slibovala si, že mu to
všechno nějak vrátí dřív, než zjistí, co udělala. Vezme ty peníze z Tanziiny výhry.
Nějak to vymyslí. Říkala si, že je to jen muž, který jim nabídl, že je sveze,
a s kterým musí několik hodin denně zdvořile konverzovat.
A pravidelně se ohlížela za sebe na své dvě děti a ujišťovala se: Co jiného
jsem mohla udělat?
Nemělo by být těžké pohodlně se usadit a užívat si jízdu. Venkovské cesty
lemovalo luční kvítí, a když přestalo pršet, mraky odhalily azurově modrou
oblohu jako z pohlednic z padesátých let. Tanzie už znovu nezvracela,
a s každým kilometrem, který urazili od domova, Jess stále víc napřimovala
hlavu a narovnávala ramena. Teď si uvědomila, že už celé měsíce necítila ani
náznak pohody. V poslední době se nemohla zbavit neustálého bubnování
neodbytných obav: Co udělají Fisherovi příště? Co se děje v Nickyho hlavě? Co
má udělat kvůli Tanzie? A pod tím vším pochmurně tepal basový buben: Prachy.
Prachy. Prachy.
„Není vám něco?“ zeptal se pan Nicholls.
Jess, vytržená z myšlenek, zamumlala: „Ne, díky.“ Rozpačitě na sebe kývli.
Neuvolnil se. Poznala to podle toho, jak střídavě zatínal čelist, jak svíral volant
tak pevně, až mu zbělely klouby. Jess nevěděla, co vlastně bylo za jeho
rozhodnutím nabídnout jim svezení, ale byla si naprosto jistá, že toho celou
dobu lituje.
„Ehm, existuje možnost, že byste přestala s tím stepováním?“
„S jakým stepováním?“
„Poklepáváte nohama. O palubní desku.“
Pohlédla na své nohy.
„Opravdu to ruší.“
„Vy chcete, abych přestala poklepávat nohama.“
Díval se přímo před sebe přes čelní sklo. „Ano. Prosím.“
Nechala nohy sklouznout dolů, ale bylo jí to nepohodlné, takže po chvíli je
zvedla a zasunula si je pod sebe. Opřela si hlavu o sklo.
„Vaše ruka.“
„Cože?“
„Teď se klepete do kolena.“
Roztržitě se do něj poklepávala. „Vy chcete, abych seděla naprosto nehybně,
když řídíte.“
„To neříkám. Ale to poklepávání způsobuje, že se těžko soustředím.“
„Vy nemůžete řídit, pokud pohybuju jakoukoli částí svého těla?“
„O to nejde.“
„Tak o co teda jde?“
„O to poklepávání. Prostě… mně to… leze na nervy.“
Jess se zhluboka nadechla. „Děti, nikdo ani hnout. Jasné? Nechceme panu
Nichollsovi lézt na nervy.“
„Děti to nedělají,“ pronesl mírně. „Jenom vy.“
„Ty se fakt pořád vrtíš, mami.“
„Díky, Tanze.“ Jess sepnula ruce. Seděla se zaťatými zuby a soustředila se,
aby se nehýbala. Zavřela oči a oprostila svou mysl od peněz, od Martyho
pitomého auta, od svých starostí o děti. Nechala je odplouvat s ujetými
kilometry. A jak se jí přes obličej vlnil větřík z otevřeného okénka a v uších jí
zněla hudba, v tu chvíli si připadala jako v nějakém úplně jiném životě.

Zastavili se na oběd v hospodě někde na předměstí Oxfordu. Napřímili se

a vydávali ze sebe úlevné vzdechy, když jim lupaly klouby a protahovali si
zkroucené končetiny. Pan Nicholls zmizel do hospody a Jess se posadila
na piknikový stůl a vybalila chleby, které ráno chvatně připravila, když se
ukázalo, že pan Nicholls je nakonec přece jen sveze.
„Marmite,“ řekl Nicky, když přišel a odlepil od sebe dva krajíčky chleba.
 „Spěchala jsem.“
„Nemáme něco jiného?“
„Marmeládu.“
Povzdychl si a sáhl do tašky. Tanzie seděla na kraji lavičky, zabraná
do matematických knih. V autě je číst nemohla, protože se jí dělalo nevolno,
takže chtěla využít každou příležitost k práci. Jess ji pozorovala, jak si
soustředěně zapisuje rovnice do sešitu, a přitom nevnímá okolí, a už po sté si
říkala, odkud se tahle holčička vzala.
„Tady máte,“ pronesl pan Nicholls. „Napadlo mě, že by nám všem přišlo
vhod něco k pití.“ Přisunul k dětem dvě lahve koly. „Nevěděl jsem, co chcete,
tak jsem opatřil výběr.“ Koupil lahev italského piva, něco, co vypadalo jako
třetinka cideru, sklenici bílého vína, další kolu, citronádu a lahev
pomerančového džusu. Sám si dal minerálku.
Uprostřed se tyčil kopeček brambůrků s různými příchutěmi.
„To jste všechno koupil?“
„Byla tam fronta. Nechtělo se mi vracet ven, abych se vás zeptal.“
„Já… já s sebou nemám tolik peněz.“
„Je to pití. Nekupuju vám barák.“
Potom mu zazvonil telefon. Popadl ho a s rukou přitisknutou k týlu
odkráčel přes celé parkoviště. Cestou už mluvil.
„Nemám zjistit, jestli si nechce dát náš sendvič?“ nabídla se Tanzie.
Jess ho pozorovala, jak jde s rukou zabořenou do kapsy, dokud nezmizel
z dohledu. „Teď zrovna ne,“ odpověděla.
Nicky nic neříkal. Když se ho Jess zeptala, kde ho to nejvíc bolí, jenom
zahuhlal, že je v pohodě.
„Bude to lepší,“ ujistila ho a vztáhla k němu ruku. „Opravdu. Dáme si tuhle
pauzu, vyřešíme to s Tanze a vymyslíme, co dál. Někdy člověk potřebuje někam
vypadnout, aby si to srovnal v hlavě. Pak je všechno jasnější.“
„Myslím, že problém není v tom, co mám v hlavě.“
Dala mu prášky proti bolesti a dívala se, jak je zapíjí kolou. Nicky vzal psa
na procházku, se shrbenými rameny šoural nohama. Říkala si, jestli má cigarety.
Byl rozhozený, protože asi před třiceti kilometry se mu vybilo kapesní Nintendo.
Jess si nebyla jistá, jestli Nicky ví, co si má se sebou počít, když není chirurgicky
napojený na herní konzoli.
Mlčky se dívaly, jak odchází.
Jess myslela na to, jak se Nicky čím dál míň usmívá, jak je ostražitý, jak
vypadá nejistě a je pobledlý a zranitelný, pokud vůbec kdy vyjde ze svého
pokoje. Myslela na jeho odevzdaný, bezvýrazný obličej v nemocnici. Kdo to řekl,
že člověk je šťastný jenom tak jako jeho nejnešťastnější dítě?
Tanzie se sklonila nad svými výpočty. „Myslím, že se odstěhuju, až budu
teenager.“
Jess na ni pohlédla. „Cože?“
„Možná budu bydlet na univerzitní koleji. Moc se mi nechce dospívat vedle
Fisherových.“ Zapsala si do sešitu nějaké číslo, potom jednu číslici vymazala
a místo ní napsala čtyřku. „Mám z nich trochu děs,“ špitla.
„Z Fisherových?“
„Zdál se mi o nich zlý sen.“
Jess polkla. „Nemusíš se jich bát,“ řekla. „Jsou to jenom pitomí kluci.
Zachovali se jako srabi. Jsou to nuly.“
„Oni si jako nuly nepřipadají.“
„Tanze, zjistím, co se proti nim dá dělat, a vyřešíme to. Ano? Nemusíš mít
kvůli nim zlé sny. Já to vyřeším.“
Seděly a mlčely. Kolem bylo ticho, jen z dáli k nim doléhal zvuk traktoru.
Nad hlavami jim v nekonečném blankytu kroužili ptáci.
Pan Nicholls pomalu kráčel zpátky. Napřímil se, jako by něco vyřešil,
a v ruce nesl mobil. Jess si pro mnula oči.
„Myslím, že jsem dodělala kvadratické rovnice v oboru komplexních čísel.
Chceš to vidět?“
Tanzie jí ukázala stránku s výpočty. Jess pohlédla na dceřinu půvabnou,
upřímnou tvář. Vztáhla k ní ruku a narovnala jí brýle na nose. ,,Ano,“ zářivě se
usmála“, to bych strašně ráda.“

Zvládnout další úsek cesty jim trvalo dvě a půl hodiny. Pan Nicholls za tu
dobu vyřídil dva telefonáty, jeden od ženy jménem Gemma (bývalé manželky?)
nakonec zamáčkl a jeden byl zjevně pracovní. Těsně poté, co zajeli k benzince,
zavolala mu žena, která mluvila s italským přízvukem, a při slovech „Eduardo,
brouku“ pan Nicholls vytrhl mobil z držáku hands-free, zajel k pumpě
a vystoupil z auta. „Ne, Laro,“ řekl zády k nim. „Už jsme o tom spolu mluvili…
Tak to se tvůj advokát mýlí… Ne, vážně na tom nic nezmění, když mi budeš
říkat ,humře‘.“
Nicky si na hodinku zdříml, modročerné vlasy se mu přilíply na napuchlou
lícní kost. Ve spánku vypadal bezstarostně. Tanzie si tiše pobrukovala a hladila
psa. Norman spal, několikrát se hlasitě uprdl a pomalu zaplňoval auto svým
smradem. Nikdo si nestěžoval. Vlastně to zastíralo neodbytný puch zvratků.
„Nepotřebují si děti dát něco k jídlu?“ zeptal se pan Nicholls, když konečně
dojeli na předměstí nějakého velkého města. Na každém kilometru míjeli
obrovité, rozzářené kancelářské budovy, na fasádách měly názvy obchodních
a technologických firem, o kterých nikdy v životě neslyšela: Accsys, Technologica
či Avanta. Silnice lemovala nekonečně dlouhá parkoviště. Nikdo nechodil pěšky.
„Mohli bychom najít McDonalďs. Určitě jich tu budou mraky.“
„My do mekáče nechodíme,“ řekla Jess.
„Vy do mekáče nechodíte.“
„Ne. Můžu vám to zopakovat, jestli chcete. My do mekáče nechodíme.“
„Jste vegetariáni?“
„Ne. Víte co, mohli bychom jenom najít supermarket? Udělám sendviče.“
„U McDonalda by to nejspíš vyšlo levněji, pokud jde o peníze.“
„O peníze nejde.“
Jess mu to nemohla vysvětlovat: jako matka samoživitelka některé věci
nemohla dělat. Což byly v zásadě věci, které od sólo rodičů každý očekával:
žádat o přídavky, kouřit, bydlet v obecním bytě, vodit děti do mekáče.
S některými věcmi nemohla nadělat nic, ale něco změnit mohla.
S pohledem upřeným před sebe si tiše povzdychl. „Tak jo, dobře, mohli
bychom najít nějaké místo na přespání a pak zjistit, jestli tam mají i restauraci.“
Já jsem si spíš myslela, že prostě přespíme v autě.“
Pan Nicholls zajel na kraj silnice a otočil se k ní. „Jak jako přespíme v autě?“
Z rozpaků se celá naježila. „Máme Normana. Nikde v hotelu ho nevezmou.
Tady to bude v pohodě.“
Vytáhl mobil a začal ťukat do displeje. „Najdu hotel, kde berou psy. Určitě
někde bude, i kdybychom si museli trochu zajet.“
Jess cítila, jak se jí hrne krev do tváří. „Víte co, radši bych, kdybyste nic
nehledal.“
Pořád něco vyťukával do telefonu.
„Vážně. Na hotel nemáme peníze.“
Panu Nichollsovi zamrzl prst na telefonu. „To je na hlavu. U mě v autě spát
nemůžete.“
„Vždyť je to jen párkrát. Zvládneme to. Stejně bychom přespávali v tom
rolls-roycu. Proto jsem s sebou vzala ty přikrývky.“
Tanzie vše sledovala ze zadního sedadla.
„Mám denní rozpočet a ráda bych ho dodržela. Pokud nic nenamítáte.“
Dvanáct liber denně na jídlo. Maximálně.
 Podíval se na ni jako by zešílela.
„Nebráním vám přespávat v hotelu,“ dodala. Nechtěla mu říkat, že
ve skutečnosti by bala radši.
„To je fakt magořina,“ řekl nakonec.

Dalších pár kilometrů nepromluvili ani slovo. Pan Nicholls vypadal

naštvaně. Jess to tak nějak zvláštně vyhovovalo. A pokud se Tanzie opravdu
bude na olympiádě dařit tak, jak se obecně předpokládalo, mohli by něco z její
výhry utratit za jízdenky na vlak. Při představě, že pana Nichollse pošlou
do háje, se Jess tak ulevilo, že ani necekla, když zajel k hotelu Travel Inn.
„Hned jsem zpátky,“ řekl jí a přešel přes parkoviště. Vzal si s sebou klíčky
a nervózně s nimi komíhal v ruce.
„Přespíme tady?“ zeptala se Tanzie. Protřela si oči a rozhlížela se kolem.
„Přespí tu pan Nicholls. My zůstaneme v autě. Bude to dobrodružství!“
Na chvíli bylo ticho.
„Supr,“ hlesl Nicky.
Jess věděla, že je celý rozlámaný. Ale co měla dělat? „Můžeš se natáhnout
vzadu. My s Tanze se vyspíme vepředu. Bude to v pohodě.“
Pan Nicholls se vrátil, stínil si rukou oči proti podvečernímu slunci.
Uvědomila si, že je oblečený úplně stejně jako onoho večera v hospodě.
„Mají poslední volný pokoj. Dvoulůžák. Můžete si ho vzít. Zjistím, jestli je
někde poblíž ještě něco jiného.“
„To ne,“ ohradila se. „Jak jsem vám už řekla. Už od vás nemůžu nic víc
přijmout.“
„Nedělám to pro vás. Dělám to pro vaše děti.“
„Ne.“ Snažila se znít trochu víc diplomaticky. „Je to od vás moc laskavé, ale
my si tu vystačíme.“
Pro hrábl si rukou vlasy. „Víte co? Nemůžu spát v hotelovém pokoji, když
vím, že o kus dál spí v autě kluk, kterého právě propustili z nemocnice.
Na druhé posteli může přespat Nicky.“
„Ne,“ vyhrkla automaticky.
„Proč?“
Nemohla to říct.
Zachmuřil se. „Nejsem žádný úchyl.“
„To jsem neřekla.“
„Tak proč svému synovi nedovolíte, aby se mnou přespal v hotelovém
pokoji? Vždyť je stejně vysoký jako já, prokristapána.“
Jess zrudla. „V poslední době toho na něj bylo moc. Prostě na něj musím
dávat pozor.“
„Co je to úchyl?“ zeptala se Tanzie.
„Mohl bych si nabít Nintendo,“ ozval se Nicky ze zadního sedadla.
„Víte co? Tahle debata je naprosto absurdní. Mám hlad. Potřebuju se
najíst.“ Pan Nicholls strčil hlavu do dveří. „Nicky, chceš spát v autě, nebo
v hotelovém pokoji?“
Nicky pohlédl úkosem na Jess. „V hotelovém pokoji. A taky nejsem žádný
úchyl.“
„A já jsem úchyl?“ zeptala se Tanzie.
„Fajn,“ oddychl si pan Nicholls. „Takže domluveno. Nicky a Tanzie budou
spát v hotelu. Vy můžete přespat u nich na podlaze.“
„Já ale ne můžu dopustit, abyste za nás zaplatil hotel, a pak jste musel spát
v autě. Navíc pes bude v noci výt. Nezná vás.“
Pan Nicholls zakoulel očima. Zjevně mu docházela trpělivost.
„Tak tedy dobrá. Děti přespí v hotelu. My dva budeme spát se psem. Tak
budou všichni spokojení.“ Moc spokojeně ale nevypadal.
„Já jsem ještě nikdy nebyla v hotelu. Byla jsem už někdy v hotelu, mami?“
Na chvíli nastalo ticho. Jess cítila, jak se jí situace vymyká z rukou.
„Já se o Tanze postarám,“ slibil Nicky. Vypadal, že se těší. V místech, kde
jeho obličej nebyl pohmožděný, měl barvu tmelu. „Vana by bodla.“
„Přečetl bys mi pohádku?“
Jenom pokud v ní jsou zombíci.“ Jess si všimla, že Nicky se na Tanzie
pousmál.
„Tak jo,“ kývla a pokusila se překonat vlnu nevole nad tím, s čím právě
souhlasila.
Ve stínu velkoobchodu s potravinami se choulil minimarket s výlohami
rozzářenými vykřičníky a nabídkami křupavých rybích kuliček a perlivých nealko
nápojů. Jess nakoupila rohlíky a sýr, brambůrky a předražená jablka a připravila
dětem k večeři piknik, který společně snědli na travnatém svahu u parkoviště.
Na druhé straně silnice v purpurovém oparu s rachotem projížděla auta směrem
na jih. Jess nabídla panu Nichollsovi, aby si s nimi dal něco k jídlu, ale jen
pohlédl do tašky a podotkl, že děkuje, ale nají se v restauraci.
Jakmile byl z dohledu, Jess se uvolnila. Ubytovala děti v pokoji a trochu jí
bylo líto, že tam s nimi nebude. Pokoj byl v přízemí, s výhledem na parkoviště.
Požádala pana Nichollse, aby zaparkoval co nejblíž u okna, a Tanzie ji přinutila,
aby třikrát vyšla ven, jen aby jí mohla zamávat za záclonami a přitisknout nos
ke sklu.
Nicky na hodinu zmizel v koupelně, celou dobu měl puštěnou vodu. Pak si
pustil televizi a lehl si na postel. Vypadal, že je vysílený a že se mu zároveň
ulevilo.
Jess mu připravila prášky, vykoupala Tanzie a oblékla ji do pyžama.
Varovala je, aby nebyli moc dlouho vzhůru. „A nehulit,“ upozornila
Nickyho, „fakt ne.“
„Copak můžu?“ ohradil se. „Máš moji trávu.“
Tanzie si lehla na bok a prokousávala se učebnicemi matematiky. Jess
nakrmila a vyvenčila psa, sedla si na sedadlo spolujezdce a nechala otevřené
dveře. Snědla rohlík se sýrem a čekala, až se pan Nicholls nají.
Bylo čtvrt na deset a právě se ve slábnoucím světle pokoušela číst noviny,
když se objevil. Podle způsobu, jakým držel v ruce mobil, nejspíš právě dokončil
další hovor a vypadal, že ji vidí stejně rád jako ona jeho. Otevřel dveře, nasedl
a zavřel je.
„Požádal jsem na recepci, aby mi zavolali, kdyby někdo zrušil rezervaci.“
Zíral přímo před sebe. „Samo sebou jsem jim neřekl, že budu čekat
na parkovišti.“
Norman ležel na asfaltu a vypadal, jako by ho někdo upustil z velké výšky.
Jess přemítala, jestli ho má vzít dovnitř. Bez dětí na zadním sedadle a s padající
tmou jí připadalo ještě divnější, že sedí v autě vedle pana Nichollse.
„Jsou děti v pohodě?“
„Jsou moc spokojené. Děkuju.“
„Ten váš kluk vypadá pěkně dobitě.“
„Bude v pořádku.“
Nastalo dlouhé ticho. Pohlédl na ni. Potom položil obě ruce na volant
a zapřel se do opěradla. Promnul si oči dlaněmi a otočil se k ní. „Dobrá…takže
udělal jsem ještě něco, co vám vadí?“
„Cože?“
„Celý den jste se chovala, jako bych vás štval. Za tu věc onehdy večer
v hospodě už jsem se vám omluvil. Dělám, co můžu, abych vám pomohl.
A přesto mám pocit, že jsem udělal něco špatně.“
„Vy… nic jste špatně neudělal,“ zablekotala.
Chvilku ji pozoroval. „Myslíte tím takové to ženské ,nic se nestalo‘, a přitom
si myslíte, že jsem provedl něco trestuhodného, ale čekáte, že to uhodnu sám?
A pak se fakt naštvete, když to neuhodnu?“
 „Ne.“
„Víte co, já fakt nevím. Protože to vaše ,ne‘ je možná součástí toho ženského
,nic se nestalo‘.“
„Já nemluvím v hádankách. Opravdu se nic nestalo.“
„V tom případě snad můžeme býr trochu víc v pohodě. Jsem z vás fakt
nesvůj.“
„Vy jste ze mě nesvůj?“
Pomalu k ní otočil hlavu.
„Od té chvíle, co jsme nasedli do auta, jste vypadal, že litujete, že jste nám
to svezení nabídl. Vlastně ještě předtím, než jsme nasedli do auta.“ Buď zticha,
Jess, varovala sebe samu. Buď zticha, buď zticha, buď zticha. „Vždyť ani nevím,
proč jste to udělal.“
„Co?“
„Nic,“ odsekla a odvrátila se od něj. „Kašlete na to.“
Zíral před sebe skrz čelní sklo. Najednou vypadal opravdu, ale opravdu
unaveně.
„Vlastně stačí, když nás zítra ráno hodíte na nádraží. Už vás nebudeme
otravovat.“
„To skutečně chcete?“ zeptal se.
Přitáhla si kolena k bradě. „Možná by to bylo nejlepší.“
Kolem nich už byla tma jako v pytli. Jess dvakrát otevřela ústa, aby něco
řekla, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pan Nicholls zíral přes sklo na zatažené
závěsy hotelového pokoje, zjevně hluboce zamyšlený.
Pomyslela na to, jak Nicky a Tanzie klidně spí za zdí, a přála si být s nimi.
Bylo jí nanic. Proč se prostě nemohla přetvařovat? Proč nemohla být milejší? Je
kráva. Znovu všechno zvorala.
Ochladilo se. Nakonec přitáhla ze zadního sedadla Nickyho přikrývku
a vrazila mu ji. „Tu máte.“
„Aha.“ Pohlédl na obrovský obrázek Super Maria. „Díky.“
Zavolala psa, aby šel dovnitř, sklopila si sedadlo tak akorát, aby se ho
nedotýkala, a potom přes sebe přetáhla Tanziinu přikrývku.
„Dobrou noc.“ Zírala na luxusní obložení, které měla přímo u nosu,
vdechovala vůni nového auta a hlavou se jí honily myšlenky. Jak daleko je
odsud na nádraží? Na kolik přijdou jízdenky? Budou si muset aspoň na jeden
den někde zaplatit nocleh se snídaní. A co si počne s tím psem? Slyšela
Normanovo pochrupování a ponuře si pomyslela, že by si pěkně dala, kdyby to
zadní sedadlo teď musela luxovat.
 „Je půl desáté,“ ozval se do ticha hlas pana Nichollse.
Jes s nehybně ležela.
„Půl. Desáté.“ Zhluboka si povzdechl. „Nikdy mě nenapadlo, že něco
takového řeknu, ale tohle je snad ještě horší než manželství.“
„Jak to, moc funím?“
Prudce otevřel dveře. „Prokristapána,“ zaúpěl a vyrazil přes parkoviště.
Jess se vztyčila na sedadle a dívala se, jak běží přes silnici do večerky. Zmizel
v prostoru osvětleném zářivkami a za pár minut se zase objevil s lahví vína
a balením plastových kelímků.
„Nejspíš nebude k pití,“ podotkl, když si opět sedl za volant.
„Ale v tuhle chvíli je mi to srdečně jedno.“
Zírala na lahev.
„Příměří, paní Thomasová? Byl to dlouhý den. A celý týden stál za houby.
A i když je v tomhle autě spousta místa, nestačí pro dva lidi, kteří spolu
nemluví.“
Pohlédl na ni. Měl unavené oči a na bradě mu začínalo rašit strniště.
Vypadal zvláštně zranitelně.
Vzala si od něj kelímek. „Omlouvám se. Nejsem zvyklá, že nám někdo
pomáhá. Vyvolává to ve mně…“
„Podezření? Rozmrzelost?“
„Chtěla jsem říct, že to ve mně vyvolává pocit, že bych měla víc chodit mezi
lidi.“
Oddychl si. Jasně.“ Podíval se na lahev. „Tak tedy… ále, do háje!“
„Co je?“
„Já myslel, že má šroubovací uzávěr.“ Zíral na lahev, jako by to byla další
věc, kvůli které se musí rozčilovat. „Super. Předpokládám, že nemáte vývrtku?“
„Ne.“
„Myslíte, že mi ji v krámě vymění?“
„Vzal jste si účtenku?“
Jess přerušila jeho hluboký povzdech. „Není třeba,“ řekla a vzala mu lahev
z ruky. Otevřela dveře a vystoupila. Norman prudce zvedl hlavu.
„Nechystáte se mi s ní třísknout o přední sklo?“
„Ne.“ Odloupla záklopku. „Zujte si botu.“
„Cože?“
„Zujte si botu. S žabkami to nepůjde.“
„Prosím vás, nepoužívejte ji místo skleničky. Moje bývalá to jednou udělala
s lodičkou na jehle a bylo fakticky těžké předstírat, že pít šampaňské, které smrdí
jako nohy, je erotický zážitek.“
Vztáhla ruku. Konečně si sundal botu. Díval se, jak do ní Jess vložila spodní
část lahve, opatrně uchopila obojí do ruky, postavila se ke zdi hotelu a udeřila
o ni lahví v botě.
„Předpokládám, že nemá smysl se vás ptát, co děláte.“
„Ještě momentík,“ utrousila skrze zaťaté zuby a znovu začala bušit lahví
o zeď.
Pan Nicholls pomalu zakroutil hlavou.
Napřímila se a zpražila ho pohledem. „Klidně si račte ten špunt vycucnout,
jestli vám to vyhovuje líp.“
Zvedl ruku. „Ale ne, kdepak. Jen pokračujte. Střepy v ponožkách, přesně
tak jsem chtěl dneska večer dopadnout.“
Jess zkontrolovala zátku a znovu udeřila lahví s botou o zeď. A vida –
z hrdla už čouhal centimetr špuntu. Buch. Další cenťák. Opatrně víno uchopila,
ještě jednou bouchla – a bylo to: zbytek zátky jemně vytáhla z hrdla a podala mu
otevřenou lahev.
Pohlédl na lahev, potom na ni. Vrátila mu botu.
„Ty jo. Známost s vámi se vážně vyplatí.“
„Taky umím namontovat poličky, vyměňovat shnilá prkna v podlaze
a vyrobit klínový řemen z punčochy.“
„Fakt?“
„Ten klínový řemen ne.“ Nasedla do auta a vzala si od něj plastový pohárek
s vínem. „Jednou jsem to zkoušela. Roztrhal se, sotva jsme ujeli pár metrů.
Naprosto zbytečně zničené neprůhledné punčochy od Markse a Spencera.“
Napila se. „A v autě to pak celé týdny smrdělo po spálených silonkách.“
Norman za nimi zakňoural ze spaní.
„Mír,“ řekl pan Nicholls a pozvedl kelímek.
„Mír. Nebudete potom řídit, viďte?“ Taky pozvedla kelímek.
„Nebudu, pokud nebudete vy.“
„Chacha, moc vtipné.“
Najednou byl večer trochu snesitelnější.
 13
Ed

Takže toto jsou věci, které se Ed dozvěděl o Jessice Thomasové, když si dala
trochu vína (tedy spíš čtyři či pět kelímků) a přestala být tak popudlivá:
Za prvé, ten kluk ve skutečnosti nebyl její. Byl to syn jejího bývalého muže
a jeho bývalé a vzhledem k tomu, že oba se na něj v podstatě vykašlali, prakticky
neměl nikoho jiného než ji. „To je od vás laskavé,“ komentoval to Ed.
„Ani ne,“ podotkla. „Nicky je jako můj vlastní syn. Je se mnou od svých
osmi let. Stará se o Tanzie. A stejně, rodiny teď bývají různé, ne?“ Z jejího
obranného tónu usoudil, že tento rozhovor už v minulosti vedla mockrát.
Za druhé, holčičce bylo deset. V duchu si to spočítal, ale Jess ho přerušila,
než stihl vůbec něco říct.
„Sedmnáct.“
„To je„ byla jste mladá.“
„Byla jsem rebelka. Všechno jsem věděla. Ve skutečnosti jsem nevěděla nic.
Objevil se Marty, nechala jsem školy a pak jsem otěhotněla. Nechtěla jsem být
vždycky uklízečka. Moje máma byla učitelka.“ Po očku se po něm podívala, jako
by věděla, že tato skutečnost ho šokuje.
„Jasně.“
„Už je v důchodu. Bydlí v Cornwallu. Moc spolu nevycházíme. Nesouhlasí
s tím, čemu říká ,moje životní volby‘. Nikdy jsem jí nedokázala vysvětlit, že
jakmile máte dítě v sedmnácti, už nemáte na vybranou.“
„Ani teď?“
„Ne.“ Kroutila si mezi prsty pramínek vlasů. „Protože už to nikdy
nedoženete. Kamarádi chodí na vysokou, vy jste doma s miminem. Člověk ani
neměl čas rozmyslet si, co by vlastně chtěl dělat. Kamarádi rozjíždějí kariéru, vy
se s pomocí sociálky snažíte najít nějaké bydlení. Kamarádi si kupují první auta
a baráky, a vy se snažíte najít práci, kterou zvládnete při péči o dítě. A na všech
místech s pracovní dobou ve školních hodinách nabízeli fakt mizerný plat. A to
bylo ještě dřív, než šla ekonomika dolů. Teda, abyste si to mylně nevyložil.
Nelituju, že jsem měla Tanzie, ani na minutu. A nelituju, že jsem se postarala
o Nickyho. Ale kdybych mohla žít znovu, tak bych je určitě měla, až když bych
nějak naložila se svým životem. Bylo by hezké, kdybych jim mohla poskytnout…
něco lepšího.“
Když mu to vyprávěla, nenamáhala se narovnat si sedadlo. Ležela pod
přikrývkou opřená o loket, otočená čelem k němu a její bosé nohy spočívaly
na palubní desce. Ed si uvědomil, že už mu ty nohy tolik nevadí.
„Stále ještě byste si mohla najít nějakou dobrou práci,“ řekl. „Jste mladá.
Přece… mohla byste si pro Tanzie opatřit chůvu nebo tak nějak?“
Fakticky se zasmála. Jako když zatroubí tuleň: „Cha!“ Její smích byl hlasitý,
nečekaný a rozpačitý, zcela v rozporu s její výškou a postavou. Vymrštila se
na sedadle a pořádně se napila vína. „Jo. Jasně, pane Nichollsi. To bych určitě
mohla.“
Za třetí, bavilo ji pořád něco opravovat. Někdy si říkala, jestli by to vlastně
nemohla být její práce. Občas si takhle přivydělávala na sídlišti, předělávala
elektrické rozvody nebo obkládala koupelny. „U nás doma jsem udělala úplně
všechno. Jsem dobrá na ruční práce. Dokonce umím i tisknout tapety.“
„Vy si vyrábíte vlastní tapety?“
„Nekoukejte na mě tak. Jsou v Tanziině pokojíčku. Až donedávna jsem jí
i šila oblečení.“
„Neschováváte si taky skleničky od marmelády a provázky jako za války?“
„A čím jste chtěl být vy?“
„Tím, čím jsem byl,“ pronesl. A pak si uvědomil, že o tom nechce mluvit,
a změnil téma.
Za čtvrté, měla opravdu maličké nožky. Kupovala si boty v dětských
velikostech. (Zjevně byly levnější.) Když mu to řekla, musel se ovládnout, aby se
jí pokradmu nedíval na nohy jako nějaký úchyl.
Za páté, než měla děti, klidně vypila čtyři velké panáky vodky za sebou,
a přesto se vůbec nepotácela. „Chlastat jsem uměla, to jo. Ovšem zjevně ne tak
dobře, abych si dala bacha a neotěhotněla.“ Doma skoro vůbec nepije. „Když
pracuju v hospodě a někdo mě pozve na panáka, tak si jen vezmu peníze.
A když jsem doma, mám strach, že by se dětem něco mohlo stát, a proto musím
být při smyslech.“ Zírala z okna. „Když tak o tom přemýšlím, tohle je poprvé…
za posledních pět měsíců něco jako volný večer.“
„Chlápek, který vám zavřel dveře před nosem, dvě flašky mizerného vína
a parkoviště.“
„Já si nestěžuju.“
 Nevysvětlila mu, proč si dělá takové starosti o děti. Vzpomněl si na Nickyho
obličej a usoudil, že se nebude vyptávat.
Za šesté, měla pod bradou jizvu z doby, kdy spadla z kola a celé dva týdny jí
tam zůstal kamínek štěrku. Pokusila se mu ji ukázat, ale v autě bylo málo světla.
Taky měla bederní tetování. „Fakt jako děvka, podle Martyho. Potom se mnou
celé dva dny nemluvil.“
Odmlčela se. „To byl pravděpodobně důvod, proč jsem si to vůbec nechala
vytetovat.“
Za sedmé, její druhé jméno bylo Rae. Pokaždé ho musela hláskovat.
Za osmé, uklízení jí nevadilo, ale fakticky nesnášela lidi, kteří se k ní chovali,
jako by byla „jenom“ uklízečka. (Měl dost slušnosti, aby se při těch slovech
trochu začervenal.)
Za deváté, od odchodu manžela celou dobu s nikým nechodila.
„Vy jste dva a půl roku s nikým nespala?“
„Řekla jsem, že odešel přede dvěma lety.“
„Tak to ten můj výpočet zní celkem pravděpodobně.“
Znovu se vztyčila a úkosem na něj pohlédla. „Vlastně tři a půl roku. Když už
počítáme. Kromě jedné, ehm, epizody vloni. A nemusíte vypadat tak šokovaně.“
„Nešokuje mě to,“ namítl a snažil se změnit výraz v obličeji. Pokrčil rameny.
„Tři a půl roku. Vždyť je to jenom, co, čtvrtina vašeho dospělého života? To je
chvilka.“
„Jo. Díky.“ A pak se mezi nimi najednou něco změnilo, i když přesně
nevěděl co. Jess zamumlala něco, čemu nerozuměl, znovu si stáhla vlasy
do culíku – všiml si, že si bezdůvodně stahuje vlasy, když je nervózní, jako by se
potřebovala něčím zaměstnat – a řekla, že už je možná opravdu čas jít spát.
Edovi připadalo, že vůbec nebude moct usnout. Zvláštně ho znepokojovalo,
že je v potemnělém autě na dosah od přitažlivé ženy, s kterou právě vypil dvě
lahve vína. I když byla zachumlaná pod přikrývkou s obrázkem SpongeBoba
v kalhotách. Hleděl přes střešní okénko na hvězdy, naslouchal rachotu
náklaďáků, které se řítily do Londýna, a pomyslel si, že jeho opravdový život –
ten ve firmě, v práci a s nekonečnou kocovinou z Deanny Lewisové – je nyní
na miliony mil vzdálený.
„Pořád ještě nespíte?“
Otočil hlavu a napadlo ho, jesdi ho pozorovala. „Ne.“
„Dobrá,“ ozval se šepot ze sedadla spolujezdce, „hra na pravdu.“
Pohlédl ke stropu. „Tak do toho.“
„Začněte vy.“
 Nic ho nenapadalo.
„Musíte přece na něco přijít.“
„Dobře, proč nosíte žabky?“
„Fakt se ptáte na tohle?“
„Venku je kosa. Je to nejchladnější, nejdeštivější jaro za celou dobu, co se
vedou meteorologické záznamy. A vy máte žabky.“
„To vám vážně tak vrtá hlavou?“
„Prostě to nechápu. Zjevně je vám zima.“
Natáhla špičky. „Je jaro.“
„No a co?“
„No a to. Je jaro. Takže počasí se bude zlepšovat.“
„Nosíte žabky, protože věříte, že bude líp.“
„Když myslíte.“
Na tohle ho nenapadla žádná odpověď.
„Dobře, teď je řada na mně.“
Čekal.
„Přemýšlel jste dnes ráno, že odjedete a necháte nás tam?“
„Ne.“
„Lžete.“
„Dobře. Možná trochu. Vaše sousedka mi chtěla rozbít hlavu baseballovou
pálkou a váš pes fakt smrdí.“
„Pche. To je teda výmluva.“
Slyšel, jak si poposedla. Její nohy zmizely pod přikrývkou. Vlasy jí voněly
kokosem.
„Tak proč jste to neudělal?“
Než odpověděl, chvíli přemýšlel. Možná proto, že jí neviděl do obličeje,
možná díky tomu pití a pozdní hodině trochu ztratil zábrany, protože normálně
by takhle neodpověděl. „V poslední době jsem udělal pár blbostí. A možná něco
ve mně prostě chtělo udělat nějakou věc, z které bych mohl mít dobrý pocit.“
Ed si myslel, že Jess něco řekne. Tak nějak v to doufal. Ale mlčela.
Pár minut tam ležel, zíral na pouliční lampy, naslouchal dechu Jessiky Rae
Thomasové a myslel na to, jak moc mu chybělo prostě jen spát vedle druhého
člověka. Většinu času si připadal jako ten nejosamělejší člověk na světě. Myslel
na ty nožky a nalakované nehty a došlo mu, že toho možná moc vypil. Nebuď
idiot, Nichollsi, vynadal si a otočil se k ní zády.
Potom nejspíš usnul, protože najednou byla venku zima a šero, přeležel si
ruku a byl tak vyřízený, že mu trvalo celé dvě minuty, než mu došlo, že
na okénko u řidiče klepe zaměstnanec hotelové ochranky, aby upozornil, že tady
nesmějí spát.
 14
Tanzie

Ke snídani byly čtyři druhy sladkého listového pečiva a tři druhy ovocných
šťáv a celý stojan těch maličkých krabiček cereálií, které máma považovala
za rozmařilost a nikdy je nekupovala. Ve čtvrt na devět zaťukala na okno, aby
jim řekla, že si mají na snídani obléct bundy a nacpat si do kapes co nejvíc těch
krabiček. Vlasy měla připlácnuté na jednu stranu a nebyla namalovaná. Tanzie
se dovtípila, že spát v autě nakonec přece jen nebylo zas tak skvělé
dobrodružství.
„Neberte máslíčka ani marmeládičky. Ani nic, na co jsou potřeba příbory.
Berte rohlíky, muffiny a tak podobně. Ať vás při tom nikdo nenachytá.“ Ohlédla
se za sebe, kde se pan Nicholls zřejmě o něčem dohadoval se zaměstnancem
ochranky. „A jablka. Jablka jsou zdravá. A možná pár plátků šunky pro
Normana.“
„Kam mám tu šunku dát?“
„Nebo klobásku. Zabal ji do ubrousku.“
„Není to krádež?“
„Ne.“
„Ale…“
Jenom si vezmete o něco víc, než zrovna v danou chvíli sníte. Jenom…
Představ si, že jsi host s hormonální poruchou, která způsobuje, že máš
hrozitánský hlad.“
„Já ale nemám hormonální poruchu.“
„Ale mohla bys mít. A o to právě jde. Jsi ta vyhládlá, nemocná osoba, Tanze.
Zaplatila sis snídani, ale musíš jíst fakt hodně. Víc, než bys jedla normálně.“
Tanzie si založila ruce na prsou. „Říkalas, že krást se nemá.“
„To není krádež. Jenom dostaneme to, co jsme si zaplatili.“
„Ale my jsme to nezaplatili. Zaplatil to pan Nicholls.“
„Tanzie, prostě udělej, co jsem ti řekla, prosím. Hele, teď s panem
Nichollsem musíme na půl hodinky odjet z parkoviště. Prostě to udělej, potom
se vrať do pokoje a buď připravená v devět odejít. Ano?“ Jess se naklonila
do okna a dala Tanzie pusu, potom se dovlekla zpátky k autu, zachumlaná
do bundy. Zastavila se, otočila se zpátky a zavolala: „Nezapomeň si vyčistit zuby.
A nenechej tam žádné ty matematické knihy.“
Nicky vyšel z koupelny. Měl na sobě opravdu těsné černé džíny a tričko
s nápisem KDYŽ MYSLÍŠ.
„Do těch se ti teda fakt nepodaří zastrčit klobásu,“ poznamenala Tanzie při
pohledu na jeho kalhoty.
„Vsadím se, že propašuju víc než ty.“
Podívali se na sebe. „Tak platí,“ vykřikla Tanzie a běžela se obléknout.
Pan Nicholls se naklonil dopředu a nevěřícně mžoural přes sklo, když šla
s Nickym přes parkoviště. Upřímně řečeno, pomyslela si Tanzie, nejspíš by na ně
taky nevěřícně mžourala. Nicky si zepředu do džínů nacpal dva velké pomeranče
a jablko a šel kolébavou chůzí, jako by měl v kalhotách. Ona měla na sobě
bundu s flitry, i když jí bylo horko. Napěchovala si totiž přední kapsu mikiny
těmi krabičkami cereálií, a kdyby si nevzala tu bundu, vypadala, že snad každou
chvíli porodí. Mimi robůtky.
Nemohli se přestat smát.
„Honem, honem, nasedněte,“ pobídla je máma. Hodila jim tašky s věcmi
na přespání do kufru, a přitom se ohlédla. „Co jste pobrali?“
Pan Nicholls vyjel po silnici. Tanzie viděla, že se každou chvíli dívá
do zrcátka, když postupně vybalovali svůj lup a předávali ho mámě.
Nicky vyndal z kapsy bílý balíček. „Tři kousky sladkého pečiva – bacha,
poleva se trochu přilepila k ubrouskům. Čtyři klobásky a pár plátků slaniny
v papírovém pohárku pro Normana. Dva plátky sýra, jogurt a…“ Přetáhl si
bundu přes rozkrok, sáhl do kalhot, zašklebil se, napjal se a vyndal to ovoce.
„Nedokážu uvěřit, že se mi je tam podařilo narvat.“
„K tomu nemůžu dodat nic, co by bylo vhodné pro rozhovor mezi matkou
a synem,“ poznamenala máma.
Tanzie ukořistila šest krabiček cereálií, dva banány a sendvič s marmeládou.
Jedla z jedné krabičky, zatímco Norman na ni zíral a od tlamy mu visely stále
delší stalaktity slin, až se na sedadle auta pana Nichollse začaly dělat loužičky.
„Ta ženská, co vařila ztracená vejce, nás určitě viděla.“
„Řekla jsem jí, že máš hormonální poruchu,“ prohlásila Tanzie.
„Namluvila jsem jí, že třikrát denně musíš sníst dvakrát tolik, kolik vážíš,
jinak jim tam omdlíš v jídelně a mohl bys i umřít.“
„Supr,“ ušklíbl se Nicky.
 „Na počet vyhráváš ty,“ kývla, když spočítala, co všechno pobral. „Ale já
získávám body navíc za dovednost. Předklonila se, a zatímco ji všichni sledovali,
opatrně vyndala z každé kapsy polystyrenový kelímek s kávou. Byly obložené
ubrousky, aby se nepřevrhly. Jeden podala mámě, druhý postavila do držáku
na nápoje vedle pana Nichollse.
„Ty jsi geniální,“ radovala se máma a odklopila víčko. „Ty jo, Tanze, ani
nevíš, jak moc jsem to potřebovala.“ Napila se a zavřela oči. Tanzie nevěděla,
jestli kvůli tomu, že se tak vytáhli u švédského stolu, nebo prostě proto, že Nicky
se poprvé po dlouhé době smál, ale máma na chvilku vypadala nejšťastněji od té
doby, co táta odešel.
Pan Nicholls na ně jen zíral, jako by byli parta ufonů.
„Tak jo, takže k obědu můžeme udělat sendviče se šunkou, sýrem
a klobáskami. Teď si můžete sníst to sladké pečivo. Jako zákusek ovoce. Dáte si
taky?“ Vztáhla k panu Nichollsovi ruku s pomerančem. „Ještě pořád je trochu
teplý. Ale můžu ho oloupat.“
„Ech, to je od vás hezké,“ řekl s odvráceným zrakem, „ale myslím, že spíš
zastavím u Starbuckse.“

Další část cesty byla vlastně docela hezká. Nebyly žádné zácpy a máma
přesvědčila pana Nichollse, aby naladil její oblíbenou rozhlasovou stanici, a pak
zpívala dohromady s interprety šest písniček a s každou byl její zpěv hlasitější.
Přiměla Tanzie a Nickyho, aby se k ní taky přidali, a pan Nicholls nejdřív
vypadal otráveně, ale Tanzie si všimla, že po pár kilometrech pokyvuje hlavou,
jako by si to docela užíval. Sluníčko začalo pořádně hřát a pan Nicholls stáhl
střechu. Norman seděl vzpřímeně, aby mohl větřit za jízdy, takže je oba
nenamáčkl na dveře, což bylo taky hezké.
Tanzie to trochu připomínalo časy, kdy s nimi bydlel táta a občas vyráželi
na vyjížďku v jeho autě. Až na to, že táta vždycky jezdil moc rychle a nikdy se
nedokázali dohodnout, kde mají zastavit na jídlo. Táta nadával, že nechápe,
proč se prostě nemůžou trochu rozšoupnout a dát si oběd v hospodě, a máma
prohlásila, že přece udělala chleby a bylo by nerozumné je vyhodit. A táta řekl
Nickymu, aby zvedl hlavu od té své hry, kterou hraje, a koukal se sakra
do krajiny, a Nicky zahuhlal, že se ve skutečnosti neprosil, aby s nimi mohl jet,
čímž tátu ještě víc naštval.
Pak si Tanzie pomyslela, že má sice tátu fakt moc ráda, ale možná je tenhle
výlet lepší bez něj.
 Pan Nicholls po dvou hodinách jízdy řekl, že se potřebuje protáhnout,
a Norman potřeboval vyvenčit, a tak zastavili na kraji venkovského parku. Máma
vyndala něco z lupu od švédského stolu, posadili se do stínu k opravdickému
piknikovému stolu a jedli. Tanzie si zopakovala pár věcí (prvočísla a kvadratické
rovnice) a potom vzala Normana na procházku do lesa. Byl blahem bez sebe
a pořád se zastavoval a něco očichával. Slunce posílalo přes větve stromů maličká
prasátka, zahlédli jelena a dva bažanty a připadali si, jako by fakt byli
na dovolené.
„Všechno v pohodě, beruško?“ přišla k ní máma. Ruce měla překřížené
na prsou. Z místa, kde stály, akorát viděly skrze stromy, jak se Nicky baví u stolu
s panem Nichollsem. „Věříš si?“
„Myslím, že jo,“ přikývla.
„Prošla sis včera večer úlohy z předchozích ročníků?“
„Ano. Teda prvočísla mi připadají trochu těžká, ale zapsala jsem si je, a když
jsem měla na očích tu posloupnost, připadalo mi to lehčí.“
„Už jsi neměla žádné zlé sny o Fisherových?“
„Dnes v noci,“ líčila Tanzie, „se mi zdálo o zelí, které jezdilo na kolečkových
bruslích. Jmenovalo se Kevin.“
Máma se na ni dlouze zadívala. „Jasně.“
V lese bylo chladněji a příjemně voněl vlhkostí, mechovou, zelenou a živou,
ne jako v jejich zadním pokoji, kde z vlhkosti táhl pach plísně. Máma se zastavila
na pěšině a otočila se zpátky k autu.
„Říkala jsem ti přece, že dobré věci se dějí?“ Počkala, až ji Tanzie dožene.
„Pan Nicholls nás tam zítra doveze. Hezky v klidu se prospíme, zvládneme
s tebou tuhletu soutěž a začneš chodit do té nové školy. Pak se nám všem,
doufejme, trochu změní život k lepšímu. A tohle je zábava, viď? Že je to hezký
výlet?“
Upírala oči na auto a mluvila tónem, který nasadila vždycky, když něco
říkala a přitom myslela na něco jiného. Tanzie si všimla, že máma se v autě
namalovala. „Mami.“
„Ano?“
„To jídlo ze švédského stolu jsme ale fakt tak trochu ukradli, ne? Jako že
když se na to podíváš proporčně, vzali jsme si víc, než nám náleželo.“
Máma chvíli zírala na své nohy a přemýšlela. „Jestli ti to fakt dělá starosti,
tak až dostaneš peníze za olympiádu, můžeme dát do obálky pět liber a poslat
jim je. Co ty na to?“
„Myslím, vzhledem k položkám, které jsme odnesli, by se to spíš blížilo šesti
librám. Možná šest liber padesát,“ namítla Tanzie.
„Tak tedy tolik jim pošleme. A teď bychom se měly fakt, ale fakt vynasnažit,
aby se ten tvůj tlustý starý pes trochu proběhl. Za á proto, aby se tak unavil, že
další úsek cesty prospí, a za bé, aby se třeba vykadil tady a neproprděl dalších sto
dvacet kilometrů.“

Znovu vyrazili na cestu. Rozpršelo se. Pan Nicholls měl jeden ze svých
telefonátů s mužem jménem Sidney, mluvil o cenách akcií a pohybech trhu
a vypadal trochu vážně, takže máma na chvíli přestala zpívat. Tanzie se snažila
nenahlížet do svých matematických sešitů (máma říkala, že se jí z toho udělá
špatně). Nohy se jí pořád lepily na kožená sedadla a tak trochu litovala, že má
na sobě kraťasy. Navíc Norman se v lese v něčem vyválel a ona pořád cítila
nějaký hrozný puch, nechtěla ale nic říkat, aby se pan Nicholls nerozhodl, že už
má jich i toho jejich smrdutého psa plné zuby. Tak si jen zacpávala nos
a pokoušela se dýchat ústy. Stisknuté nosní dírky pouštěla pokaždé, když
napočítala třicet patníků.
„Na co myslíš, Tanze?“ Máma se na ni podívala mezerou mezi sedadly.
„Myslela jsem na permutace a kombinace.“
Máma se usmála tím úsměvem, který nasadila, když úplně nechápala, co
Tanzie říká.
„Prostě jsem přemýšlela nad tím ovocným salátem, co byl u snídaně. Jako že
to je kombinace – nezáleží na tom, jestli jabka, hrušky a banány jsou v nějakém
pořadí, chápeš? Ale u permutace na tom záleží. “
Máma pořád vypadala nechápavě. Pan Nicholls pohlédl do zpětného zrcátka
a potom se otočil k mámě.
„Dobrá, tak si představte, že vyndaváte ze šuplíku barevné ponožky. Jestliže
v tom šuplíku máte šest párů různobarevných ponožek – takže celkem dvanáct
–, existuje šest krát pět krát čtyři krát tři různých kombinací, jak je můžete
vytáhnout, ano?“ vysvětloval.
„Ale kdyby každá z těch dvanácti měla jinou barvu, měla byste opravdu
velký počet různých možností, jak je z toho šuplíku vyndat - skoro půl miliardy.“
„To zní dost jako naše šuplíky s ponožkama,“ podotkla máma.
Pan Nicholls se podíval dozadu na Tanzie a usmál se. „Takže, Tanze, jestliže
máš šuplík s dvanácti ponožkami, ale nevidíš je, kolik jich musíš vytáhnout, abys
usoudila, jestli tam jsou aspoň dva páry?“
Tanzie nad tím hrozně dlouho přemýšlela, a proto neslyšela, když pan
Nicholls začal mluvit s Nickym.
„Nudíš se? Nechceš si půjčit můj mobil?“
„Vážně?“ Nicky se napřímil.
„Jasně. Je v kapse mé bundy.“
Když se Nicky opět přilepil k displeji, máma a pan Nicholls si znovu začali
povídat. Možná úplně zapomněli, že v autě ještě někdo je.
„Pořád myslíte na ty ponožky?“ zeptala se.
„Kdepak. Z těchhle problémů se vám může zavařit mozek. Přenechám to
vaší dceři.“
Nastalo krátké mlčení.
„Tak mi povězte o své manželce.“
„Bývalé manželce. A ne, díky.“
„Proč ne? Nebyl jste jí nevěrný. Tipla bych si, že ona vám taky ne, protože
jinak byste se tak zatvářil.“
„Jak jako?“
Další krátké mlčení. Možná deset patníků.
„To tedy nevím, jestli bych se někdy tak zatvářil. Ale ne. Nebyla. A ne, fakt
se o tom nechci bavit. Je to…“
„Soukromé?“
„Prostě nerad mluvím o osobních věcech. Vy se chcete bavit o svém
bývalém?“
„Před jeho dětmi? Jo, to je vždycky dobrý nápad.“
Pár kilometrů nikdo nepromluvil. Máma začala klepat na okno. Tanzie
pohlédla na pana Nichollse. Pokaždé, když máma zaklepala, drobně mu zacukal
sval nad čelistí.
„Tak o čem se teda budeme bavit? Software mě moc nezajímá a soudím, že
vy máte nulový zájem o to, co dělám já. Ponožkovou matiku nechápu.
A nemůžu přece pořád ukazovat na louku a říkat: ‚Jé, hele, krávy.‘“
Pan Nicholls si povzdychl.
„No tak, do Skotska je to daleko.“
Nastalo třicetipatníkové mlčení. Nicky fotil z okna mobilem pana Nichollse.
„Lara. Italka. Modelka.“
„Modelka.“ Máma se zasmála tím svým hurónským smíchem.
„Jasně.“
„Co to má jako znamenat?“ zeptal se rozmrzele pan Nicholls.
„Všichni muži jako vy chodí s modelkami.“
„Co tím myslíte, muži jako já?“
 Máma stiskla rty.
„Co tím myslíte, muži jako já? No tak, ven s tím.“
„Bohatí muži.“
„Já nejsem bohatý.“
Máma zavrtěla hlavou. „Kdepák.“
„Nejsem. “
„Nejspíš záleží na tom, co je podle vás boháč.“
„Boháče jsem viděl. Já boháč nejsem. Jsem finančně zajištěný, to ano. Ale
zdaleka nejsem boháč.“
Máma se k němu otočila. Opravdu neměl tušení, s kým má tu čest. „Máte
víc než jeden dům?“
Hodil blinkr a otočil volantem. „Možná.“
„Máte víc než jedno auto?“
Pohlédl stranou. „Ano.“
„Tak jste pracháč.“
„Ne. Být pracháč znamená mít soukromá letadla a jachty. Pracháči mají
personál.“
„A já jsem co?“
Pan Nicholls zavrtěl hlavou. „Vy nejste personál. Vy jste…“
„Co?“
„Jenom se snažím představit si, jak byste se zatvářila, kdybych o vás říkal, že
jste můj personál.“
Máma se rozesmála. „Moje posluhovačka. Moje uklízečka.“
„Jo. Nebo tak. Dobrá, takže kdo je podle vás bohatý?“
Máma vyndala z tašky jedno z jablek od snídaně a zakousla se do něj. Chvíli
žvýkala sousto, než promluvila. „Být bohatý znamená platit všechny účty včas
a vůbec na to nemyslet. Být bohatý znamená jet na dovolenou nebo zvládnout
Vánoce, aniž se kvůli tomu člověk zadluží. Být bohatý by vlastně znamenalo
prostě jen furt nemyslet na prachy.“
„Na peníze myslí každý. Dokonce i boháči.“
„Ano, ale vy jenom přemýšlíte, co s nimi udělat, abyste ještě víc zbohatli.
Zatímco já si lámu hlavu, jak někde schrastit prachy, aby nám vystačily na další
týden.“
Pan Nicholls si hlasitě odkašlal. „Nechce se mi věřit, že vás vezu do Skotska,
a vy mně tu dáváte kapky, protože jste scestně usoudila, že jsem nějaký Donald
Trump.“
„Já vám nedávám kapky.“
 „Vůbec ne.“
„Já jen upozorňuju, že je rozdíl mezi tím, co považujete za bohatství a co to
ve skutečně je.“
Nastalo poněkud rozpačité mlčení. Máma se začervenala, jako by toho řekla
příliš moc, a začala hlasitě hryzat do jablka a ukusovat velká sousta, přestože
kdyby takhle jedla Tanzie, vynadala by jí. Tanzie to vyrušilo ze soustředění nad
ponožkovými permutacemi. Nechtěla, aby se máma s panem Nichollsem spolu
přestali bavit, protože jinak si ten den všichni celkem užívali, a tak prostrčila
hlavu mezi předními sedadly. „Vlastně jsem se někde dočetla, že aby se člověk
v téhle zemi dostal mezi horní jedno procento, potřeboval by vydělávat víc než
sto čtyřicet tisíc liber ročně,“ pronesla nápomocně. „Takže jestli pan Nicholls
tolik nevydělává, pak nejspíš bohatý ne ní.“ Usmála se a uvelebila se na sedadle.
Máma pohlédla na pana Nichollse. Nespouštěla z něj zrak. Pan Nicholls se
podrbal na hlavě. „Víte co,“ navrhl po chvíli, „nezastavíme se někde na čaj?“
✳ ✳ ✳
Městečko Moreton Marston vypadalo jako z turistického průvodce. Většina
staveb byla z téhož šedého kamene a opravdu stará, všichni měli dokonale
opečované zahrádky s drobnými modrými kvítky, které přepadávaly přes
kamenné zdi, a dokonalými košíčky osázenými rostlinami s převislými lístky,
jako z nějaké knihy. Místní obchody vypadaly jako z vánoční pohlednice.
Na tržišti stála žena ve viktoriánském kostýmu a prodávala houstičky z podnosu,
kolem se v hloučcích procházeli turisté a všechno si fotili. Tanzie byla tak zaujatá
pohledem z okna, že si nejprve Nickyho ani nevšimla. Teprve když zastavili
na parkovišti, zpozorovala, že opravdu zbledl. Zeptala se, jestli ho bolí žebra,
a odpověděl, že ne, a když zažertovala, jestli má v kalhotách jabko, které mu
nejde vyndat, odbyl ji: „Ne, Tanze, kašli na to,“ ale způsob, jakým to řekl, jí vrtal
hlavou. Pohlédla na mámu, ale ta měla spoustu práce s tím, aby se nedívala
na pana Nichollse, a pan Nicholls byl plně zaujatý nesmírně závažným úkolem –
hledáním nejlepšího parkovacího místa. Norman se na Tanzie podíval, jako by.
chtěl říct: „Ani se jich nepokoušej zeptat.“
Vystoupili a protáhli se a pan Nicholls rozhodl, že si všichni dají čaj a dortík
a že je zve a prosím vás, mohli bychom z toho nedělat žádnou velkou finanční
transakci, protože je to jenom svačina, ano? Máma jenom nadzvedla obočí, jako
by chtěla něco podotknout, a potom jen zamumlala: „Děkuju,“ ale s nechutí.
Posadili se v čajovně, která se jmenovala U Nepitomého hynšta, i když
Tanzie by se vsadila, že ve středověku žádné čajovny nebyly. Zjevně to nikomu
nevadilo. Nicky vstal, aby si došel na záchod. Pan Nicholls s mámou stáli u pultu
a vybírali jídlo, a tak klikla na jeho mobil. První, co se objevilo, byla Nickyho
facebooková stránka. Chvilku počkala, protože Nickymu fakt vadilo, když se mu
někdo pletl do soukromí. Až si byla opravdu jistá, že je na záchodě, zvětšila si
stránku, aby ji mohla přečíst, a potom zkoprněla. Fisherovi celý Nickyho
Facebook zamořili zprávami a obrázky mužů, kteří dělali neslušné věci jiným
mužům. Nadávali mu do „kuřbuřtů“ a „hulibrků“, a i když Tanzie netušila, co ta
slova znamenají, věděla, že jsou ošklivá, a najednou se jí udělalo špatně. Zvedla
zrak, máma se právě vracela a nesla podnos.
„Tanzie! Pozor na mobil pana Nichollse!“
Telefon sjel ke kraji stolu. Nechtěla se ho dotknout. Přemýšlela, jestli Nicky
brečí na záchodě. Ona by tedy brečela.
Když zvedla zrak, máma se na ni upřeně dívala. „Co se stalo?“
„Nic.“
Posadila se a přisunula jí přes stůl talířek s pomerančovým košíčkem. Tanzie
přešla chuť, i když zákusek byl bohatě posypaný cukrovými perličkami.
„Tanze. Co se stalo? Mluv se mnou.“
Špičkou prstu pomalu posunula mobil po dřevěné desce stolu, jako by se
o něj mohla spálit. Máma se zamračila a potom se na něj podívala. Klepla
na displej a zírala. „Ježíšikriste,“ vypravila ze sebe po chvíli.
Pan Nicholls se posadil vedle ní. Měl ten největší kus čokoládového dortu,
jaký kdy Tanzie viděla. „Jsou všichni spokojení?“ zeptal se. On vypadal
spokojeně.
„Parchanti jedni,“ vhrkly mámě slzy do očí.
„Cože?“ zeptal se pan Nicholls s plnou pusou.
„Je to něco jako úchyl?“
Máma vypadala, že ji neslyší. S hlasitým zaskřípěním odsunula židli a rázně
se vydala k toaletám.
„To jsou páni, madam,“ zvolala nějaká žena, když máma otevřela dveře.
„Umím číst, děkuju,“ odsekla a zmizela vevnitř.
„Co je? Co se zase děje?“ Pan Nicholls se snažil spolknout sousto. Pohlédl
směrem k toaletám. Potom, když Tanzie nic neříkala, podíval se na mobil
a dvakrát na něj poklepal. Jen valil oči. Tanzie si připadala trochu divně. Nebyla
si jistá, jestli se na to pan Nicholls má dívat.
„Bylo to…souvisí to nějak s tím, co se stalo tvému bratrovi?“
Bylo jí do pláče. Připadalo jí, že Fisherovi jim ten hezký den pokazili. Jako
by je sledovali až sem, jako by před nimi nikdy nemohli utéct. Nemohla mluvit.
 „No tak,“ chlácholil ji, když jí na stůl ukápla velikánská slza. „No tak.“ Podal
jí ubrousek a Tanzie si otřela oči, a když už neovládla vzlyk, který se z ní vydral,
přisedl si k ní a objal ji kolem ramen. Připadal jí velký a pevný a voněl mužně
a po citronech. Tuhle mužskou vůni necítila od té doby, co táta odešel, a bylo jí
z toho ještě smutněji.
„No tak. Neplakej.“
„Pardon.“
„Není se za co omlouvat. Taky bych brečel, kdyby někdo tohle provedl mé
sestře. To je – je to…“ Vypnul telefon. „Šišmarja.“ Zakroutil hlavou a odfoukl si.
„Tohle mu dělají často?“
„Nevím.“ Popotáhla. „Už se moc nesvěřuje.“
Pan Nicholls počkal, až přestane plakat, a potom jí šel objednat horkou
čokoládu s marshmallow, čokoládovými hoblinkami a dvojitou šlehačkou. „Lék
na veškeré potíže,“ řekl a přisunul ji k ní. „Věř mi, já vím všechno.“
A zvláštní bylo, že to fakt byla pravda.

Když Nicky s mámou vyšli z pánských toalet, Tanzie už dopila čokoládu

a dojedla košíček. Máma nasadila zářivý úsměv, jako by se vůbec nic nestalo,
a objímala Nickyho kolem ramen, což vlastně vypadalo trochu divně, když už
teď byl o půl hlavy vyšší než ona. Sesul se ke stolu na židli vedle Tanzie a zíral
na svůj dort. Tanzie pozorovala, jak se pan Nicholls dívá na Nickyho,
a přemítala, jestli se zmíní o tom, co má v mobilu, ale mlčel. Napadlo ji, že
možná nechce Nickyho uvádět do rozpaků. Ať už to bylo jakkoli, ten krásný den
byl ten tam, pomyslela si.
Máma vstala, aby zkontrolovala Normana, který byl uvázaný venku. Pan
Nicholls si objednal druhou kávu a začal ji pomalu míchat, jako by nad něčím
přemýšlel. Pohlédl zpod obočí na Nickyho a tiše se zeptal: „Tak co, Nicky, víš
něco o hackování?“
Připadalo jí, že by to neměla poslouchat, a tak jen upřeně civěla
na kvadratické rovnice.
„Ne,“ odpověděl Nicky.
Pan Nicholls se naklonil přes stůl a šeptl: „Tak si říkám, že je možná ta pravá
chvíle se něco dozvědět.“
„Kde jsou?“ zeptala se máma, když se vrátila a rozhlédla se kolem sebe.
„Odešli do auta. Pan Nicholls řekl, že je nemáme rušit.“Tanzie cucala konec
tužky.
 Mámě vystřelilo obočí až někam do vlasů.
„Pan Nicholls mě varoval, že takhle budeš vypadat. Prý ti mám vyřídit, že to
řeší. Tu věc s Facebookem.“
„Cože dělá? Jak?“
„Předpokládal, že se budeš takhle divit.“ Gumovala dvojku, která vypadala
trochu moc jako pětka, a odfoukla gumovou drť. „Mám tě požádat, abys jim
laskavě dala dvacet minut. Objednal ti další čaj a řekl, že by sis měla při tom
čekání dát něco sladkého. Až budou hotoví, tak se pro nás staví. A taky ti mám
říct, že ten čokoládový dort opravdu stojí za to.“
Mámě se to nelíbilo. Tanzie tak dlouho řešila úlohy z jedné lekce, dokud
nebyla spokojená s odpověďmi, zatímco máma se pořád ošívala, dívala se z okna,
otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, a pak ji zase zavřela. Čokoládový dort si
nedala. Nechala ležet na stole pětilibrovku, kterou tam pan Nicholls položil,
a Tanzie ji zatížila gumou, protože měla obavu, že odletí, když někdo otevře
dveře.
Nakonec, právě když majitelka zametala tak blízko jejich stolu, aby jim
mlčky dala najevo, že zdržují, otevřely se dveře, zaklinkal zvonek a dovnitř vešel
pan Nicholls s Nickym. Nicky měl ruce v kapsách a vlasy mu padaly do očí, ale
v obličeji mu pohrával tichý úsměšek.
Máma vstala a pohlédla z jednoho na druhého. Bylo vidět, že opravdu, ale
opravdu chce něco říct, jenomže neví co.
„Ochutnala jste ten čokoládový dort?“ zeptal se pan Nicholls. Tvářil se
korektně a zdvořile jako moderátor televizní soutěže.
„Ne.“
„To je škoda. Je fakt dobrý. Díky! Váš dort je nejlepší!“ zavolal na tu ženu,
která zamrkala a zapýřila se. Potom pan Nicholls a Nicky zase rovnou odešli,
štrádovali si to přes silnici, jako by byli celý život nejlepší kámoši, a nechali
Tanzie s mámou, aby pobraly věci a spěchaly za nimi.
 15
Nicky

Jednou byl v novinách článek o lysé paviání samici. Kůži neměla celou
černou, jak byste očekávali, ale skrvnitou, s růžovými a černými flíčky. Oči měla
černě olemované, jako by si namalovala fakt super oční linky, a jednu dlouhou
bradavku měla růžovou a druhou černou jako opičí prsatý David Bowie.
Jenomže byla úplně sama. Ukázalo se, že paviáni nemají rádi rozdíly. Nebyl
s ní připraven chodit ani jeden pavián. A tak ji lidé pořád fotografovali, jak si
venku hledá potravu, naprosto lysá a zranitelná, bez jediného paviáního druha.
Protože všichni ostatní paviáni sice věděli, že je pořád ještě pavián, ale jejich
odpor k odlišnosti byl silnější než jakékoli genetické nutkání s ní vydržet.
Nicky na ni myslel poměrně často: není nic smutnějšího než osamělý lysý
pavián.
Pan Nicholls se ho zjevně chystal poučovat o nebezpečenstvích sociálních sítí
nebo mu sdělit, že to všechno musí nahlásit ve škole nebo na polici či tak nějak.
Ale jen otevřel dveře od auta, vyndal z kufru počítač, zapojil kabel do konektoru
vedle řadicí páky a potom ještě zapíchl přenosný modem, aby měli připojení.
„Tak jo,“ řekl, když se Nicky usadil na sedadle spolujezdce. „Pověz mi o tom
lichotníkovi všechno, co víš. Sourozenci, data narození, domácí zvířata, adresy –
zkrátka cokoli.“
„Cože?“
„Potřebujeme zjistit jeho heslo. No tak – něco přece musíš vědět.“
Seděli na parkovišti. Nebyly tu žádné graffiti a ani jeden odložený nákupní
vozík. Bylo to místo, kde lidé chodili hroznou dálku, aby vozík vrátili. Nicky by
se vsadil, že tu určitě někde visí plaketa s oceněním ze soutěže o nejkrásnější
vesnici roku. Šedovlasá žena, která vedle nich nakládala nákup do auta, mu
pohlédla do očí a usmála se. Fakt se usmála. Nebo to možná bylo na Normana,
jehož obrovitá hlava visela Nickymu přes rameno.
„Nicky?“
„Jo. Přemýšlím.“ Vychrlil ze sebe všechno, co o Fisherovi věděl: adresu,
jméno jeho sestry a jeho mámy. Dokonce i věděl, kdy má narozeniny, protože
byly před pouhými třemi týdny a jeho táta mu koupil čtyřkolku, kterou do týdne
rozsekal.
Pan Nicholls všechno vyťukával do klávesnice. „Ne. Ne. No tak. Zkus ještě
na něco přijít. Jakou má rád muziku? Jakému týmu fandí? Hele, má adresu
na Hotmailu. Super, můžeme ji tam vložit.“
Nic nefungovalo. Vtom Nickyho najednou něco napadlo. „Tulisa. Žere
Tulisu. Tu zpěvačku.“
Pan Nicholls zaťukal do klávesnice, potom zavrtěl hlavou.
„Zkuste Tulisina prdel,“ navrhl Nicky.
Pan Nicholls to napsal. „Ne.“
„VojelJsemTulisu. Všechno dohromady.“
„Ne.“
„Tulisa Fisherová.“
„Hm. Ne. Ale dobrý pokus.“
Seděli a přemýšleli.
„Mohl byste zkusit jenom jeho jméno,“ navrhl Nicky.
Pan Nicholls zavrtěl hlavou. „Nikdo není tak blbej, aby používal jako heslo
svoje jméno.“
Nicky se na něj podíval. Pan Nicholls vyťukal několik písmen a potom zíral
na obrazovku. „Ty jo, to by jeden nevěřil.“ Opřel se o opěradlo. „Ty jsi fakt
talent.“
„Takže co chcete udělat?“
„Jenom si trochu pohrajeme s facebookovou stránkou Jasona Fishera.
Ve skutečnosti to neudělám já. Jsem… ehm… nemůžu teď nic takového riskovat
ze své IP adresy. Ale znám někoho, kdo může.“
Vyťukal do mobilu číslo.
„Ale nepozná, že za to můžu já?“
„Jak? Teď jsme v podstatě on. K tobě nepovede žádná stopa. Nejspíš si toho
ani nevšimne. Moment. Jezi…? Čau. Tady Ed… Jo. Jo, držím se teď trochu
stranou. Potřeboval bych od tebe takovou laskavost. Zabere ti to pět minut.“
Nicky poslouchal, když Jezovi řekl Fisherovo heslo a mailovou adresu.
Vysvětlil, že Fisher „dělá trochu potíže“ jednomu jeho kamarádovi. Při těchto
slovech pohlédl úkosem na Nickyho. „Jenom se s tím trochu pobav, jo? Přečti si,
co tam píše. Uděláš si obrázek. Udělal bych to sám, ale teď musím mít naprosto
čisté ruce… Jo, vysvětlím ti to, až se uvidíme. Máš to u mě.“
Nickymu se nechtělo věřit, že je to tak snadné. „Ale neprovede mi to samé?“
 Pan Nicholls položil telefon. „Uvidíme. Ale kluk, který jako heslo nevymyslí
nic jiného než svoje jméno, zrovna moc neoplývá počítačovými schopnostmi.“
Seděli v autě a čekali, a přitom pořád dokola obnovovali facebookovou
stránku Jasona Fishera. A jako kouzlem se začala měnit. Ten Fisher byl ale
kretén. Na zdi měl samé kecy, jak „udělá“ tu nebo onu holku ze školy nebo jak
ta a ta je děvka a jak zmlátil skoro každého, kdo nepatří do jeho party. Všechny
jeho zprávy byly na jedno kopyto. Nicky si všiml jedné, v které bylo jeho jméno,
ale pan Nicholls ji rychle přelétl, přejel dál a poznamenal: „Jo. Tuhle vidět
nemusíš.“ Fisher nezněl jako kretén jedině tehdy, když psal Chrissie Taylorové.
Řekl jí, že se mu fakt líbí – a nechtěla by přijít k němu domů? Netvářila se moc
nadšeně, ale on jí pořád posílal další vzkazy. Napsal jí, že ji vezme někam, kde je
to „fakt boží“, a prý si může půjčit tátovo auto (nemůže – ještě není plnoletý).
Prý je ta nejhezčí holka z celé školy a pořád na ni myslí, a kdyby jeho kámoši
věděli, že ho takhle dostala, mysleli by si, že je „mentál“.
„Kdo tvrdí, že romantika je mrtvá?“ zabručel pan Nicholls.
A tak to začalo. Jez napsal dvěma Fisherovým kamarádům vzkaz, že se
rozhodl, že je proti násilí, a už se s nimi nechce bavit. Chrissie oznámil, že se mu
pořád lítbí, ale musí se dát do kupy, než s ní půjde na rande, protože „chytil
nějakou debilní infekci a podle doktora na ni musím brát léky. Ale až se spolu
setkáme, už budu úplně čistej a v pohodě, jo?“
„Ty vole.“ Nicky se smál, až ho bolela pohmožděná žebra. „Ty vole.“
Jiné holce jménem Stacy „Jasan“ sdělil, že se mu fakt lítbí a že mu máma
vybrala fakt moc hezký hadry, kdyby s ním Stacy náhodou chtěla jít na rande,
a totéž poslal spolužačce Angele, o které jednou prohlásil, že je „ekl“. Jez
vymazal vzkaz od Dannyho Kanea, který měl lístky na nějaký důležitý fotbalový
zápas a jeden Jasonovi nabídl, ale musí mu dát do večera vědět. Což bylo
dneska.
Fisherovu profilovou fotku vyměnil za obrázek hýkajícího osla.
Pan Nicholls zíral na monitor a přemýšlel. Potom zvedl telefon.
„Hele, myslím, že bychom tam měli tu jeho fotku nechat, aspoň prozatím,“
řekl Jezovi.
„Proč?“ zeptal se Nicky, když pan Nicholls položil telefon. Ta věc s oslem
byla fakt super.
„Protože lepší je chovat se nenápadně. Jestli prozatím zůstaneme jen u jeho
soukromých vzkazů, je naprosto pravděpodobné, že si jich ani nevšimne.
Pošleme je a pak je tu smažeme. Vypneme e-mailová oznámení o příchozích
zprávách. A tak si jeho kamarádi a tahle holka prostě budou myslet, že se z něj
stal ještě větší idiot. A on vůbec nebude tušit proč. V tom je právě ten vtip.“
Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že by někdo mohl Fisherovi takhle
strkat nos do života.
Jez zavolal, že se odhlásil, a zavřeli Facebook. „A je to?“ zeptal se Nicky.
„Prozatím ano. Je to jen taková legrácka. Ale je ti líp, ne? A Jez vyčistí tvoji
stránku, aby tam nezůstalo nic z toho, co tam Fisher pověsil.“
Nickymu pak bylo trochu trapně, protože když vydechl, tak se jakoby otřásl.
Opravdu mu bylo líp. Nic to nevyřešilo, ale pro jednou bylo fajn nepřipadat si
jako terč posměchu.
Žmoulal lem svého trička, dokud zase znovu nezačal normálně dýchat. Pan
Nicholls to možná poznal, protože se díval z okna, jako by ho to fakt zajímalo,
i když kolem nebylo nic kromě aut a důchodců.
„Proč tohle všechno děláte? Naboural jste se na tu stránku a vezete nás až
do Skotska. Vždyť nás ani neznáte.“
Pan Nicholls dál zíral z okna a na chviličku se zdálo, že už s Nickym vlastně
ani nemluví. „Tak trochu to tvé mámě dlužím. A nesnáším šikanisty. Neobjevili
se až v tvé generaci, chápeš.“
Pan Nicholls tam na chvíli seděl a Nicky náhle dostal strach, že se ho pokusí
přimět, aby se o tom všem rozpovídal. Že udělá to, co školní psycholog, který se
snažil tvářit jako váš kámoš a nejmíň padesátkrát opakoval, že všechno, co
řeknete, bude „jenom mezi námi“, až to znělo trochu úchylně.
„Něco ti řeknu.“
A je to tady, pomyslel si Nicky. Otřel si rameno, které mu Norman poslintal.
„Každý, s kým jsem se setkal a kdo za něco stál, byl ve škole trochu jiný.
Prostě si musíš najít svý lidi.“
„Najít si svý lidi.“
„Svůj kmen.“
Nicky se ušklíbl.
„Víš co, celý život si připadáš, že nikam moc nepatříš. A pak jednou vejdeš
do místnosti, ať už je to na univerzitě, v práci, nebo v nějakém klubu, a prostě si
řekneš: ,Aha. Tak tady jsou.‘ A najednou si připadáš jako doma.“
„Já si nikde nepřipadám jako doma.“
„Prozatím.“
Nicky se nad tím zamyslel. „Takže kde jste si tak připadal vy?“
„V počítačové místnosti na univerzitě. Byl jsem typický počítačový maniak,
geek. Seznámil jsem se tam se svým kamarádem Ronanem. A pak… moje
firma.“ Na okamžik protáhl obličej.
 „Ale já tam musím trčet, dokud nedodělám školu. A u nás nic takovýho
není, žádný kmeny.“ Nicky si shrnul ofinu do očí. „Děláš všechno, jak chce
Fisher, nebo se mu klidíš z cesty.“
„Tak si najdi lidi na internetu.“
„Jak?“
„Já nevím. Třeba si vyhledej online skupiny, které diskutují o věcech, které
tě… zajímají? Volby životního stylu?“
Nicky si všiml jeho výrazu. ,,Aha. Vy si taky myslíte, že jsem gay, že jo?“
„Ne, jenom říkám, že internet je rozsáhlý. Vždycky najdeš někoho, kdo má
stejné zájmy, kdo má podobný život, jako máš ty.“
„Nikdo nemá podobný život, jako mám já.“
Pan Nicholls zavřel počítač a zasunul ho do pouzdra. Všechno vypojil
a pohlédl směrem ke kavárně.
„Měli bychom vyrazit zpátky. Tvoje máma se bude divit, co jsme dělali.“
Otevřel dveře a potom se otočil. „Víš co, vždycky můžeš psát blog.“
„Blog?“
„Nemusí to být pod tvýtn pravým jménem. Ale je to dobrý způsob, jak si
popovídat o tom, co se děje v tvém životě. Vypíchneš pár klíčových slov a lidi si
tě najdou. Tím myslím lidi jako ty.“
„Lidi, kteří si malujou oči. A nesnášejí fotbal nebo muzikály.“
„A mají obrovské smrduté psy a sestry, které jsou geniální na matiku.
Vsadím se, že aspoň jeden takový člověk někde je.“ Na chvilku se zamyslel.
„Možná. Třeba v Hoxtonu. Nebo v Tupelu.“
Nicky si znovu stáhl ofinu do čela ve snaze zakrýt pohmožděninu, která
opravdu zlověstně zežloutla. „Díky, ale blogy mě… úplně neberou. Podle mě
jsou spíš pro ženy ve středním věku, co píšou o svých rozvodech, kočkách a tak.
Nebo pro lidi, kteří ujíždějí na lacích na nehty.“
„Jen o sobě takhle dáváš vědět.“
„Vy píšete blog?“
„Ne.“ Vystoupil z auta. „Ale já nemám moc chuť s nikým mluvit.“
Nicky vystoupil taky. Pan Nicholls zamířil svým přívěskem na klíče a auto se
s luxusním cvaknutím zamklo. „Jinak,“ ztišil hlas, „o tomhle jsme se nebavili,
ano? Nejspíš by se to nesetkalo s velkým pochopením, kdyby někdo zjistil, že
jsem nevinné dítě učil, jak se má nabourat do soukromých informací.“
„Jess by to nevadilo.“
„Nemluvím jenom o Jess.“
Nicky se mu podíval do očí. „První pravidlo klubu geeků. Žádný klub geeků
neexistuje.“

„Ta věc s ponožkama,“ řekla Tanzie, když se k nim vrátili přes parkoviště.
Ve zvednuté ruce držela počmáraný ubrousek. „Přišla jsem na to. Kdybyste měl
n počet ponožek, musel byste sečíst sled zlomků jedna lomeno n umocněno
na entou.“ Upravila si brýle.
„Trefa. Přesně to bych navrhl,“ souhlasil pan Nicholls. A máma se
na Nickyho podívala, jako by všichni spadli z višně.
 16
Tanzie

Zpátky do auta se nikomu moc nechtělo. Nezvyklý pocit, že tráví celé

hodiny v autě, byť tak hezkém, jako auto pana Nichollse, se jim záhy omrzel.
Tohle, oznámila máma, jako někdo, kdo se právě chystá píchnout injekci, bude
nejdelší den. Všichni se měli pořádně uvelebit a určitě si před cestou zajít
na záchod, protože pan Nicholls hodlal dojet skoro až do Newcastlu, kde našel
penzion, kam se smí se psy. Měli by tam dorazit kolem desáté večer. Vypočetl, že
pak už by po dalším dni jízdy měli dorazit do Aberdeenu. Pan Nicholls jim
najde nějaké ubytování poblíž univerzity a Tanzie pak bude následující den
bystrá a svěží na matematickou soutěž. Pohlédl na Tanzie. „Pokud ovšem
nemyslíš, že už sis na tohle auto tak zvykla, že bych mohl jet rychleji než
šedesátkou?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne.“ Zatvářil se trochu zklamaně. „Tak jo.“
Pak si všiml zadního sedadla a zamrkal. Do čalounění z béžové kůže se vpilo
pár čokoládových skvrn a na koberečcích byly kusy ztvrdlého bláta po procházce
v lese. Pan Nicholls si všiml, že Tanzie se na něj dívá, a pousmál se, jako by to
fakt nevadilo, i když bylo jasné, že nejspíš ano, a obrátil se zpátky k volantu.
„Tak tedy dobrá,“ řekl a nastartoval.
Všichni asi tak hodinu mlčeli, zatímco pan Nicholls poslouchal nějaký pořad
o technologiích na stanici Radio 4. Máma si četla knížku. Od té doby, co zavřeli
knihovnu, kupovala si každý týden v dobročinném obchodě dvě brožované
knihy, ale vždycky měla čas přečíst jen jednu.
Odpoledne se táhlo a plihlo, padaly tlusté, jakoby skleněné pláty deště.
Tanzie zírala z okna a snažila se v duchu řešit matematické úlohy, ale bylo těžké
se soustředit, když neviděla své výpočty. Bylo asi šest, když se Nicky začal vrtět,
jako by se nemohl pohodlně usadit.
„Kdy příště zastavíme?"
Máma si na chvíli zdřímla. Prudce se vztyčila, předstírala, že nespala,
a pohlédla na hodinky.
„Šest deset,“ řekl pan Nicholls.
„Mohli bysme se někde stavit pro jídlo?“ zeptala se Tanzie.
„Fakt se potřebuju projít. Začínají mě bolet žebra.“
„Pojďme najít nějaké místo, kde se najíme,“ navrhl pan Nicholls.
„Mohli bychom odbočit do Leicesteru na kari.“
„Raději bych opatřila nějaké sendvíče,“ řekla máma. „Nemáme čas někde
sedět a jíst.“
Pan Nicholls projel jedním městečkem, potom druhým a dále se řídil podle
ukazatelů do nákupního centra. Začínalo se stmívat. Audina se tím vším
proploužila, až nakonec zastavila před supermarketem a máma s hlasitým
povzdechem vystoupila a vběhla dovnitř. Přes výlohu bičovanou deštěm viděli,
jak stojí před chladicími pulty, vybírá věci a zase je vrací zpátky.
„Proč prostě nekoupí ty hotové?“ zabrblal pan Nicholls, když se podíval
na hodinky. „Byla by zpátky za dvě minuty.“
„Moc drahé,“ podotkl Nicky. „A nevíte, kdo do nich strkal prsty.
Jess vloni tři týdny připravovala sendviče pro jeden supermarket. Viděla, že
ženská vedle ní se mezi krájením kuřete na kuřecí wrapy se salátem Caesar
rýpala v nose.“
Pan Nicholls byl najednou trochu zamlklý.
„Pět ku jedné, že to bude levná šunka ze supermarketové řady,“ hádal
Nicky, když Jess pozoroval.
„To je dva ku jedné,“ podotkla Tanzie.
„Já bych teda vsadil na plátkový sýr,“ přisadil si pan Nicholls.
„Jakou šanci mi dáte na plátkový sýr?“
„Nejste dost konkrétní,“ vysvětlil mu Nicky. „Musíte říct, jestli klasický
Dairylea, nebo levnější oranžové plátky ze supermarketové řady. Nejspíš
s nějakým vymyšleným názvem.“
„Sýr Překrásné údolí.“
„Čedar Čisté emeno.“
„To zní nechutně.“
„Sýrové plátky Mrzutá kráva.“
„Počkat, tak hrozná přece není,“ namítl pan Nicholls.
Tanzie s Nickym se rozesmáli.
Máma otevřela dveře a nadzvedla nákupní tašku. „Tak jo,“ řekla zvesela.
„Měli v akci tuňákovou pomazánku. Kdo si dá sendvič?“
 „Vy nikdy nechcete naše sendviče,“ postěžovala si máma, když pan Nicholls
projížděl přes město.
Dal směrovku a vyjel na silnici za městem. „Nemám je rád. Připadám si,
jako bych byl ve škole.“
„Co teda jíte?“ Máma se ládovala sendvičem. Za pár minut celé auto páchlo
rybinou.
„V Londýně? K snídani toasty. K obědu možná suši nebo nudle. Večer si
objednávám jídlo domů z jedné restaurace.“
„Vy si dáváte jídlo z restaurace? Každý večer?“
„Když nikam nejdu.“
„Jak často někam chodíte?“
„V poslední době? Nikdy.“
Máma se na něj přísně podívala.
„Tedy, dobře, pokud se neopiju u vás v hospodě.“
„Vy vážně jíte každý den totéž?“
Pan Nicholls teď vypadal trošku rozpačitě. „Můžete si dávat různé druhy
indických jídel.“
„To vás musí stát majlant. A co tedy jíte, když jste v Beachfrontu?“
„Objednávám si jídlo z restaurace.“
„Z Rádže?“
„Ano. Znáte je?“
„Jo znám. “
V autě se rozhostilo ticho.
„Co je?“ zeptal se pan Nicholls. „Vy tam nechodíte? O co jde? Moc drahá?
Určitě mi řeknete, že upéct bramboru je snadné. Já prostě pečenou bramboru
nemám rád. Nemám rád sendviče. A nemám rád vaření.“ Možná to bylo tím, že
měl hlad, ale najednou byl dost mrzutý.
Tanzie se předklonila mezi sedadly. „Nathalie jednou našla v kuřecím
džalfrezi chlup.“
Pan Nicholls otevřel ústa, aby něco řekl, právě když Tanzie dodala: „A nebyl
to vlas.“
Uběhlo třiadvacet patníků.
„Tyhle věci si člověk nesmí moc brát,“ řekl pan Nicholls.
Někde za Nuneatonem začala Tanzie podstrkovat kousky svého sendviče
Normanovi, protože ta tuňáková pomazánka tak úplně nechutnala jako tuňák
a chleba se jí pořád lepil na patro. Pan Nicholls zajel k benzince.
„Tady budou mít hrozné sendviče,“ poznamenala máma, když nahlédla
do krámku, „určitě už tu budou celé týdny.“
„Nekupuju si sendvič.“
„Nedělají tu masové taštičky?“ zeptal se Nicky a zvědavě nakoukl dovnitř.
„Ty mám moc rád.“
„Ty jsou ještě horší. Nejspíš jsou plněné psím masem.“
Tanzie zakryla Normanovi uši.
„Jdete dovnitř?“ zeptala se máma pana Nichollse, a přitom se přehrabovala
v peněžence. „Koupíte těmhle dvěma nějakou čokoládu? Zvláštní dáreček.“
„Tyčinku Crunchie, prosím,“ rozveselil se Nicky.
„Aero. Mátovou, prosím,“ poručila si Tanzie. „Mohla bych dostat velkou?“
Máma vztahovala k panu Nichollsovi ruku, ale díval se doprava. „Nemohla
byste to koupit vy? Já jen zaskočím přes ulici.“
„Kam jdete?“
Pohladil se po břiše a najednou vypadal vesele: „Tamhle.“

Keithovy kebaby byl krámek s šesti plastovými židlemi přišroubovanými

k podlaze, čtrnácti plechovkami dietní koly ve výloze a neonovou vývěskou,
ve které nesvítilo první „b“. Tanzie se okýnkem v autě dívala, jak pan Nicholls
téměř zvesela vešel do místnosti osvětlené zářivkami. Zíral na zeď za pultem
a potom ukázal na obrovský flák hnědého masa, který se pomalu otáčel na rožni.
Tanzie uvažovala, jaké zvíře má takový tvar, a napadl ji jenom bizon. Možná
bizon s amputovanýma nohama.
„Ty vole,“ toužebně zaúpěl Nicky, když prodavač začal okrajovat maso.
„Nemohli bysme si taky dát?“
„Ne,“ odsekla máma.
„Vsadím se, že pan Nicholls by nám jeden koupil, kdybysme mu řekli,“
poznamenal.
Máma ho okřikla: „Pan Nicholls pro nás toho dělá docela dost. Nebudeme
z něj loudit víc, než jsme už vyloudili. Ano?“
Nickyzakoulel na Tanzie očima. „Jasně,“ odsekl nakvašeně.
A potom nikdo nic neříkal.
„Omlouvám se,“ pípla po chvíli máma. „Já jenom… já jenom nechci, aby si
myslel, že ho zneužíváme.“
„Ale copak je to zneužívání, když ti někdo něco nabídne?“ zeptala se Tanzie.
„Dej si jabko, jestli máš pořád ještě hlad. Nebo jeden z těch muffinů
od snídaně. Určitě jich tam ještě pár zbylo.“
 Nicky mlčky obrátil oči v sloup. Tanzie si povzdychla.
Pan Nicholls otevřel dveře od auta a přinesl s sebou vůni horkého, tučného
masa. Kebab byl zabalený do promaštěného bílého papíru. Normanovi se z tlamy
okamžitě spustily dvě bungee lana slin. „Fakt si ani trochu nedáte?“ zeptal se
radostně pan Nicholls a otočil se na Nickyho a Tanzie. „Pokapal jsem to jen
troškou chili omáčky.“
„Ne. Je to od vás moc laskavé, ale děkujeme,“ prohlásila neochvějně máma
a vrhla na Nickyho varovný pohled.
„Ne, díky,“ špitla Tanzie. Úžasně to vonělo.
„Ne. Děkuju,“ ozval se Nicky a odvrátil obličej.
Neustále míjeli cedule s názvy obcí: Nuneaton, Market Bosworth, Coalville,
Ashby de la Zouch. Klidně na nich mohlo být napsáno Zanzibar nebo Tanzanie,
protože Tanzie stejně vůbec netušila, kde vlastně jsou. Uvědomila si, že si
v duchu pořád opakuje Ashby de la Zouch, Ashby de la Zouch, a napadlo ji, že
by se jí líbilo se tak jmenovat. Ahoj, jak se jmenuješ? Jsem Ashby de la Zouch.
Čau, Ashby! To je fakt cool! Costanza Thomasová takhle úderně neznělo.
Přemýšlela nad jménem Costanza de la Zouch a potom Ashby Thomasová, což jí
v porovnání s tím připadalo nevýrazné.
Costanza de la Zouch.
Máma si zase četla s rozsvícenou lampičkou spolujezdce a pan Nicholls
pořád poposedával, až nakonec řekl: „Na té mapě – je tam někde při cestě
restaurace nebo tak něco?“
Od poslední zastávky ujeli tři sta osmdesát devět patníků. Obvykle chtěl
zastavit někdo z jejich rodiny, ne pan Nicholls. Tanzie měla pořád žízeň a moc
pila – a potom se jí chtělo na malou. Norman každých dvacet minut kňučel, že
chce ven, ale nikdy nepoznali, jestli doopravdy potřebuje vyvenčit, nebo se nudí
stejně jako oni a jen si chce trochu začenichat.
„Vy máte pořád hlad?“ Máma zvedla zrak od čtení.
„Ne. Potřebuju… potřebuju na záchod."
Máma znovu sklopila oči ke knize. „Z nás si nic nedělejte. Klidně si zajděte
někam za strom.“
„Ne na malou,“ zamumlal.
„Aha, takže nejbližší město je podle všeho Kegworth. Určitě tam najdete
něco, kam budete moct zajít. Nebo možná narazíme na benzínku, jestli
přejedeme přes most.“
„Jak daleko?“
„Deset minut?“
 „Dobře.“ Přikývl, téměř sám pro sebe. „Deset minut je v pořádku.“ Obličej
se mu divně leskl. „Deset minut zvládnu.“
Nicky měl na uších sluchátka a poslouchal hudbu. Tanzie hladila
Normanovy velikánské hebké uši a přemýšlela o teorii strun. A potom pan
Nicholls najednou prudce odbočil na odpočívadlo. Všichni sebou trhli dopředu.
Norman se málem skulil ze sedadla. Pan Nicholls prudce otevřel dveře, zaběhl
za auto, a když se Tanzie otočila, předklonil se nad příkopem s jednou rukou
opřenou okoleno a začal zvracet. Nemohli ho neslyšet, i když měli zavřená
okýnka.
Všichni na něj zírali.
„Ty jo,“ poznamenal Nicky. „Z toho se to teda valí… ty jo, to je jako
Vetřelec.“
„Proboha,“ vyděsila se máma.
„To je nechutný.“ Tanzie vyhlížela ven přes zadní sklo.
„Honem,“ rozhodla máma. „Kde jsou ty kuchyňské utěrky, Nicky?“
Dívali se, jak vystoupila z auta a šla mu pomoct. Byl zlomený v pase. Když
uviděla, že Nicky a Tanzie civí zadním oknem, mávla rukou, jako by se neměli
dívat, i když předtím dělala přesně totéž.
„Pořád ještě máš chuť na kebab?“ zeptala se Tanzie Nickyho.
„Ty jsi ale potměšilý skřet,“ řekl a otřásl se.

Pan Nicholls došel zpátky k autu, jako by se právě naučil chodit. Obličej mu
zvláštně zežloutl. Pokožku měl posetou korálky potu.
„Vypadáte příšerně,“ řekla mu Tanzie.
Opatrně dosedl na sedadlo. „Budu v pohodě,“ zašeptal. „Teď už by to mělo
být v pohodě.“
Máma protáhla ruku mezerou mezi sedadly a nehlasně vyslovila slovo
„igelitku“. „Jen pro jistotu,“ zvesela dodala nahlas a pootevřela si okýnko.
Pan Nicholls jel dalších pár kilometrů pomalu. Tak pomalu, že dvě auta
za nimi na ně pořád blikala a jeden řidič opravdu rozzlobeně troubil, když je
předjížděl. Pan Nicholls občas trochu přejel bílou čáru, jako by se tak úplně
nesoustředil, ale Tanzie zaregistrovala mámino odhodlané mlčení a rozhodla se,
že ani necekne.
„Jak je to teď daleko?“ huhlal pořád dokola pan Nicholls.
„Už jen kousek,“ konejšivě pronesla máma, i když nejspíš neměla tušení.
Poplácala ho po rameni jako dítě. „Vedete si fakt dobře.“
 Podíval se na ni ztrápeným pohledem.
„Vydržte,“ povzbudila ho tiše a znělo to jako pokyn.
A potom, po necelém kilometru jízdy, šeptl: „Pane bože,“ a znovu šlápl
na brzdu. „Musím…“
„Hospoda!“ vykřikla máma a ukázala na sotva viditelné světlo na kraji další
vesnice. „Podívejte! To zvládnete!“
Pan Nicholls sešlápl plyn tak prudce, že Tanzie cítila, jak se jí propadly tváře.
Smykem zastavil na parkovišti, rozrazil dveře, vypotácel se z auta a vrhl se
dovnitř.
Seděli tam a čekali. V autě panovalo hrobové ticho.
Po pěti minutách se máma naklonila přes sedadlo řidiče a zavřela dveře, aby
jim nebyla zima. Ohlédla se dozadu a usmála se na ně. Jaká byla ta tyčinka
Aero?“
„Dobrá.“
„Taky ji mám ráda.“
Nicky se zavřenýma očima pokyvoval do hudby.
Na parkovišti zastavil muž se ženou, která měla vlasy stažené do vysoko
posazeného ohonu a upřeně se dívala na jejich auto. Máma se na ni usmála.
Žena jí úsměv neopětovala.
Uběhlo deset minut.
„Nemám pro něj dojít?“ zeptal se Nicky, když si vyndal pecky z uší a podíval
se na hodinky.
„Radši ne,“ odvětila máma. Začala podupávat nohou.
Uběhlo dalších deset minut. Konečně, poté co Tanzie vzala Normana
na procházku kolem parkoviště a máma se opřela zezadu o auto a udělala pár
protahovacích cviků, protože říkala, že je zkroucená jako paragraf, pan Nicholls
vyšel ven.
Vypadal bělejší než kdokoli, koho Tanzie doposud viděla, jako papír.
Vypadal, jako by mu někdo lacinou gumou vymazal rysy z obličeje.
„Myslím, že se tu možná budeme muset trochu zdržet,“ hlesl.
„V hospodě?“
„V hospodě ne,“ řekl a ohlédl se. „V hospodě určitě ne. Možná…možná
někde o pár kiláků dál.“
„Chcete, abych řídila?“ zeptala se máma.
„Ne,“ odpověděli všichni sborově. Usmála se a snažila se tvářit, jako by ji to
neurazilo.
 Bluebell Haven bylo jediné ubytování široko daleko, kde visela vývěska
VOLNO. U osmnácti zaparkovaných karavanů měli hřišťátko se dvěma
houpačkami a pískovištěm a ceduli s nápisem ZÁKAZ PSŮ.
Pan Nicholls padl obličejem na volant. „Najdeme něco jiného.“
Škubl sebou a začal se svíjet. „Jenom mi dejte chviličku.“
„Není nutno.“
„Říkala jste, že nemůžete nechat psa v autě.“
„Nenecháme ho v autě,“ ujistila ho máma. „Tanzie, ty sluneční brýle.“
U hlavní brány stál obytný přívěs s nápisem RECEPCE. Nejdřív vešla dovnitř
máma. Tanzie si nasadila brýle, čekala venku na schodu a dívala se přes dveře
z bublinkového skla. Tlusťoch, který se unaveně zvedl ze židle, mámě řekl, že
má kliku, protože už je volný jen poslední karavan a můžou ho mít za speciální
cenu.
„To je za kolik?“ zeptala se máma.
„Osmdesát liber.“
„Za jednu noc? V zaparkovaném karavanu?“
„Je sobota.“
„A je sedm večer a nikoho v něm nemáte.“
„Třeba ještě někdo přijede.“
„Jo. V hospodě o kus dál se prý stavila na pivo a brambůrky Madonna
a hledá, kde by ubytovala svůj doprovod.“
„Nemusíte se hned čertit.“
„A vy mě nemusíte oškubat.Třicet liber,“ zkusila to máma a vyndala
bankovky z kapsy.
„Čtyřicet.“
„Pětatřicet.“ Máma vztáhla ruku.„ Víc nemám. Jo, a máme s sebou psa.“
Zvedl masitou ruku. „Přečtěte si vývěsku. Zákaz psů.“
„Je to vodicí pes. Pro moji holčičku. Ráda bych vám připomněla, že je
protizákonné zakazovat vstup osobě z důvodu invalidity.“
Nicky otevřel dveře a dovedl Tanzie za loket dovnitř. Nehybně stála
za černými brýlemi, zatímco Norman trpělivě postával vedle ní. Už to udělali
dvakrát, když museli chytit autobus do Portsmouthu poté, co táta odešel.
„Je dobře vycvičený,“ ujistila recepčního máma, „nebudou s ním potíže.“
„Je jako moje oči,“ dodala Tanzie. „Bez něj bych se neobešla.“
Muž zíral na Tanziinu ruku a potom na její obličej. Jeho povislé tváře jí
připomínaly Normanovy. Musela se držet, aby se nepodívala nahoru na televizi.
„Vy mě přivedete na mizinu, mladá paní.“
 „To opravdu doufám, že ne,“ zvesela odvětila máma.
Zakroutil hlavou, odtáhl svou mohutnou ruku a ztěžka se přišoural
ke skříňce s klíči. „Zlaté korce. Druhá ulička, čtvrtý napravo. Vedle záchodů.“

Když dojeli ke karavanu, bylo už panu Nichollsovi tak zle, že možná ani
nevěděl, kde jsou. Neustále tiše úpěl a držel se za břicho, a jakmile uviděl nápis
„Toalety“, vyjekl a zmizel. Skoro celou hodinu ho neviděli.
Zlaté korce nebyly ze zlata a měly sotva jeden korec, ale máma usoudila, že
je to lepší než nic. Byly tam dvě ložničky a rozkládací pohovka v obýváku. Máma
navrhla, že Nicky a Tanzie můžou zůstat v pokoji s dvěma postelemi, pan
Nicholls může být v druhém a ona se vyspí na kanapi. V jejich ložnici to vlastně
bylo celkem v pohodě, i když Nickymu čouhaly nohy z postele a páchlo to tam
cigaretami. Máma na chvíli vyvětrala, potom rozestlala postele s prošívanými
přikrývkami a nechala puštěnou vodu, dokud netekla horká, protože řekla, že
pan Nicholls se asi bude chtít osprchovat, až se vrátí.
Tanzie prozkoumala chemický záchod v koupelně, potom přitiskla nos
k oknu a spočítala všechna světla v ostatních karavanech. (Vypadalo to, že jsou
obsazené jen dva. „Šmejd jeden prolhanej,“ zlobila se máma.)
Máma si dala nabíjet telefon a přesně po patnácti vteřinách zazvonil.
Vyskočila a zvedla ho, stále zapojený v nabíječce.
„Haló? Desi?“ Zakryla si rukou ústa. „Ach, bože. Desi, nestihnu se vrátit
včas.“
Na druhém konci několik tlumených výbuchů.
„Opravdu mě to mrzí. Vím, co jsem slíbila. Ale trochu se mi to vymklo
z ruky. Jsem v…“ Zašklebila se na Tanzie. „Kde jsme?“
„Kousek od Ashby de la Zouch,“ odpověděla.
„Ashby de la Zouch,“ opakovala máma. A potom, s rukou ve vlasech:
„Ashby de la Zouch. Já vím. Opravdu mě to mrzí. Cesta neprobíhala úplně, jak
jsem plánovala, onemocněl nám řidič a vybil se mi mobil a se všemi těmi…
Cože?“ Pohlédla na Tanzii. „Nevím. Asi nejdřív v úterý. Možná spíš ve středu.
Trvá to dýl, než jsme mysleli.“
Potom Tanzie zcela zřetelně slyšela, jak Des křičí.
„Nemůže za mě zaskočit Chelsea? Já jsem za ni vzala šichtu mockrát. Já vím,
že je teď zrovna sezóna, já vím, Desi, opravdu mě to mrzí, říkala jsem, že…“
Odmlčela se. „Ne. Dřív se vrátit nemůžu.
Ne.Jsem fakt… Co tím myslíš? Za minulý rok jsem nepropásla ani jednu
směnu. Já… Desi? Desi?“ Zarazila se a zírala na telefon.
„To byl Des z hospody?“ Tanzie měla Dese z hospody ráda. Jednou v neděli
odpoledne, když seděla venku s Normanem a čekala na mámu, jí Des dal sáček
křupek s krevetovou příchutí.
V tu chvíli se otevřely dveře karavanu a dovnitř téměř doslova vpadl pan
Nicholls. „Lehnout,“ zamumlal a na chviličku se vztyčil, než se zhroutil
na květované polštářky na pohovce. Obrátil k mámě popelavý obličej
a velikánské propadlé oči. „Lehám si. Pardon,“ blábolil
Máma tam jen seděla a zírala na mobil.
Mrkl na ni. „Vy jste se mi pokoušela dovolat?“
„Vyrazil mě,“ hlesla máma. „Nemůžu tomu uvěřit. On mě vyrazil,
do prdele.“
 17
Jess

Noc se prazvláštně vyšinula, hodiny donekonečna splývaly a přelévaly se.

Jess nikdy neviděla nikoho, komu by bylo takhle strašně zle. Nepokoušela se
spát. Zírala na omyvatelné karamelově hnědé stěny karavanu, trochu si četla,
občas zaklimbala. Pan Nicholls vedle ní sténal, sem tam se zvedl, odšoural se
na záchod a zase se přišoural zpátky. Zavřela dveře k dětem a čekala na něj
v tom maličkém karavanu, chvílemi podřimovala na vzdálenějším konci pohovky
ve tvaru L, a když se připotácel dovnitř, podávala mu vodu a papírové kapesníky.
Krátce po třetí ráno pan Nicholls prohlásil, že se chce osprchovat. Přinutila
ho, aby jí slíbil, že nezamkne dveře do koupelny, odnesla jeho oblečení
do prádelny (pračka se sušičkou v dřevěné boudě) a utratila tři libry dvacet
za šedesátiminutový prací cyklus. Na sušičku už jí nezbyly žádné drobné.
Když se vrátila zpátky, pořád ještě byl v koupelně. Rozvěsila jeho oblečení
na ramínka nad topením a doufala, že do rána trochu proschne, potom zaťukala
na dveře. Nedostalo se jí žádné odpovědi, jen zvuk tekoucí vody a valící se pára.
Nahlédla za dveře. Sklo bylo zamlžené, ale rozpoznala pana Nichollse, vyčerpaně
zhrouceného na zemi. Chvíli čekala a hleděla na jeho široká záda přitisknutá
ke skleněnému panelu, bledý obrácený trojúhelník, překvapivě svalnatý, potom
sledovala, jak zvedl ruku a zmoženě si s ní přejel přes obličej.
„Pane Nichollsi?“ zašeptala za ním, a potom znovu, když nic neříkal. „Pane
Nichollsi?“
Pak se otočil a uviděl ji. Měl zarudlé oči a hlavu zabořenou hluboko mezi
rameny.
„Do prdele. Nedokážu ani vstát. A začíná téct studená voda,“ zasípal.
„Chcete, abych vám pomohla?“
„Ne. Ano. Ach, prokristapána.“
„Vydržte.“
Zvedla ručník, nebyla si jistá, jestli proto, aby zaštítila sebe, nebo jeho,
natáhla se do sprchového koutu, vypnula sprchu a namočila si přitom paži.
Potom se sehnula, aby se mohl přikrýt ručníkem, a naklonila se k němu. „Dejte
mi ruku kolem krku.“
„Jste drobounká. Jenom vás srazím.“
„Jsem silnější, než vypadám."
Nepohnul se.
„Budete mi muset pomoct. Na zádech vás sama odnést nedokážu.“
Obtočil kolem ní mokrou ruku, omotal si ručník kolem pasu. Jess se zapřela
o stěnu sprchového koutu a nakonec se vrávoravě postavili. Karavan byl naštěstí
tak malý, že se pan Nicholls mohl na každém kroku opřít o stěnu. Dopotáceli se
k pohovce.
„Takhle jsem v životě dopadl.“ Zaúpěl a pohlédl na kýbl, který mu přistavila
k pohovce.
„Jo.“ Jess si prohlížela odlupující se tapety, nátěry s fleky od nikotinového
kouře. „No jo, taky jsem už zažila lepší sobotní večery.“
Bylo těsně po čtvrté. Řezaly a bolely ji oči, na chvilku je zavřela.
„Díky,“ hlesl.
„Za co?“
Vztyčil se na kanapi. „Za to, že jste mi v noci přinesla toaleťák. Že jste mi
vyprala moje odporné oblečení. Že jste mi pomohla ze sprchy. A že jste se ani
jednou nechovala, jako bych mohl za to, že jsem si koupil podezřelý dÖner
v krámě, který se jmenoval Keithovy kebaby.“
„I když jste za to mohl.“
„Vidíte? Teď to kazíte.“
Znovu si lehl na polštář a zakryl si oči předloktím. Snažila se nedívat
na široký hrudník nad strategicky umístěným ručníkem. Nedokázala si
vzpomenout, kdy naposledy viděla nahý mužský trup, tedy kromě toho Desova
trapného hospodského zápasu v beach volejbalu vloni v srpnu.
„Běžte si lehnout do ložnice. Budete tam mít větší pohodlí.“
Otevřel jedno oko. „Dostanu přikrývku se SpongeBobem?“
„Máte tam moji růžově proužkovanou. Ale slibuju vám, že si to nikterak
nebudu spojovat s vaší mužností.“
„Kde budete spát vy?“
„Tady. To je v pohodě,“ uklidnila ho, když začal protestovat.
„Stejně toho asi moc nenaspím.“
Nechal se od ní dovést do ložničky. Se zasténáním ulehl na postel, jako by
mu i tohle bylo nepříjemné, a Jess přes něj jemně přetáhla přikrývku. Pod očima
měl popelavé stíny a jeho hlas začal znít ospale. „Za pár hodin budu připraven
vyrazit.“
„Samozřejmě,“ přitakala a přitom pozorovala přízračnou bledost jeho
pokožky. „Nespěchejte.“
„Kde to vlastně k čertu jsme?“
„Ale, někde na cestě do Země Oz.“
„To je ta, kde ten všemocný lev všechny zachrání?“
„To si pletete s Narnií. Tenhle lev je zbabělý a k ničemu.“
„Postavy.“
A konečně usnul.
Jess odešla z místnosti, lehla si na úzké kanape a snažila se nedívat se
na hodiny. Včera večer společně s Nickym studovali mapu, zatímco byl pan
Nicholls na záchodě, a snažili se cestu co nejlépe přeorganizovat.
Stále ještě máme spoustu času, namlouvala si. A potom konečně také
usnula.

Skoro celé dopoledne bylo v pokoji pana Nichollse naprosté ticho. Jess si
říkala, že ho probudí, ale pokaždé, když se vydala ke dveřím, vzpomněla si, jak
se sesul ve sprchovém koutě, a odtáhla ruku od kliky. Otevřela dveře jen
jednou, když ji Nicky upozornil, že se možná zadusil vlastními zvratky. Vypadal
trošičku zklamaně, když se ukázalo, že pan Nicholls jen opravdu tvrdě spí. Děti
vzaly Normana na procházku – Tanzie v černých brýlích, aby působila
autenticky –, nakoupily zásoby v místním obchůdku a u snídaně šeptaly. Jess
proměnila zbylý chleba v sendviče („Bomba,“ podotkl Nicky.), uklidila karavan,
aby měla něco na práci, a nechala Desovi hlasovou zprávu, ve které se mu znovu
omluvila. Nezvedl telefon. Potom se se zavrzáním otevřely dveře od pokojíku
a objevil se v nich mžourající pan Nicholls v triku a boxerkách. Zvedl ruku
na pozdrav. Tvář měl rozpůlenou dlouhým otiskem polštáře. „Kde to jsme…?“
„Ashby de la Zouch. Nebo někde kousek odtud, nejsme zrovna úplně
v Beachfrontu.“
„Je pozdě. “
„Tři čtvrtě na jedenáct.“
„Tři čtvrtě na jedenáct. Dobře.“ Na bradě mu vyrašilo husté strniště a vlasy
mu trčely na jednu stranu. Jess se tvářila, že si čte. Sálalo z něj teplo a ospalá
mužnost. Zapomněla, jak je to zvláštně mocná vůně.
„Tři čtvrtě na jedenáct.“ Podrbal se na zarostlé bradě, potom nejistě došel
k oknu a podíval se ven. „Mám pocit, jako bych spal milion let.“ Ztěžka dosedl
na polštářek na pohovce naproti ní a přejížděl si rukou po čelisti.
„Kámo,“ řekl Nicky, který seděl vedle Jess, „hlásím útěk z věznice.“
„Cože?“
Nicky mávl propiskou. „Potřebujete dostat mukly zpátky do lochu.“
Pan Nicholls na něj zíral, potom se otočil na Jess, jako by chtěl říct: Vašemu
synovi přeskočilo.
Jess sledovala Nickyho pohled, sklopila zrak a rychle ho odvrátila. „Pane
bože.“
Pan Nicholls se zamračil. „Pane bože co?“
„Aspoň jste mě nejdřív mohl vzít na večeři,“ řekla a vstala, aby sklidila ze
stolu po snídani. Cítila, jak jí rudnou uši.
„Jejda.“ Pan Nicholls se podíval dolů a upravil se. „Pardon. Jasně. Tak jo.“
V stal a zamířil do koupelny. „Je, ehm, je… nevadí, když se ještě jednou
osprchuju?“
„Nechali jsme vám trochu teplé vody,“ pronesla Tanzie, která seděla v rohu,
celá zabraná do testu. „Včera jste fakt hrozně páchl.“
Za dvacet minut vyšel ven, mokré vlasy mu voněly šamponem, byl čerstvě
oholený. Jess urputně míchala cukr se solí ve sklenici vody a snažila se nemyslet
na nahé části jeho těla. Podala mu ji.
„Co je to?“ Protáhl obličej.
„Rehydratační roztok. Abyste si trochu doplnil to, co jste včera ztratil.“
„Vy po mně chcete, abych vypil sklenici slané vody? Poté co mi celou noc
bylo zle?“
„Prostě to vypijte.“ Zatímco se šklebil a zvedal se mu žaludek, připravila mu
suchou topinku a černou kávu. Posadil se naproti ní k umakartovému stolku,
napil se kávy a párkrát váhavě kousl do topinky. Za deset minut, hlasem, v němž
trochu zaznívalo překvapení, připustil, že mu vlastně je o něco líp.
„Líp, jako že jste schopen řídit bez nehody?“
„Tou nehodou jako myslíte…“
„Že prudce neodbočíte na odpočívadlo.“
„Díky, že jste to upřesnila.“ Znovu kousl do topinky, tentokrát s větší
jistotou. „Jo. Ale dejte mi ještě dvacet minut. Chci se ujistit, že jsem…“
„V autě v pohodě.“
„Cha,“ usmál se. Jeho úsměv ji potěšil. „Ano. Přesně tak. Ty jo, fakt je mi
líp.“ Přejel rukou po umakartovém stole, pořádně se napil kávy a se zjevným
uspokojením si povzdychl. Spořádal první topinku, zeptal se, jestli bude další,
a potom se rozhlédl kolem stolu. „I když, víte co, možná by mi bylo ještě líp,
kdybyste se na mě všichni nedívali, když jím. Mám obavu, že mi čouhá nějaká
další část mého těla.“
„To byste věděl,“ mávl rukou Nicky. „Protože bysme všichni s řevem utekli.“
„Máma říkala, že jste se málem vyblil z podoby,“ řekla Tanzie.
„Napadlo mě, jaké to asi bylo.“
Pohlédl na Jess a zamíchal si kávu. Neuhnul pohledem, dokud nezrudla.
„Vážně? V poslední době něco podobného zažívám skoro každou sobotu večer.“
Tanzie prostudovala celý test, než ho pečlivě složila. „Na číslech je zvláštní,“
podotkla, jako by se bavili úplně o něčem jiném, „že to vždycky nejsou čísla.
Jako že i je imaginární. Pí je transcendentní. A stejně tak e.Jestliže je ale dáte
dohromady, e umocněno na i krát pí rovná se minus jedna. Takže vytvoří číslo,
které neexistuje. Protože minus jedna není číslo, je to místo, kde by mělo být
číslo.“
„To je naprosto pochopitelné,“ řekl Nicky.
„Pro mě taky,“ přikývl pan Nicholls. „Právě si dost připadám jako prostor,
kde by mělo být tělo.“ Dopil zbytek kávy a postavil šálek na stůl. „Tak jo. Je mi
dobře. Vyrazíme.“
Krajina se neustále měnila, jak celé odpoledne jeli: kopce začínaly být
strmější a méně venkovsky idylické, živé ploty, které lemovaly silnici, se
postupně proměňovaly v křemenitý šedý kámen. Nebe se otevřelo, světlo kolem
zjasnělo a míjeli daleké symboly industriální krajiny: továrny z červených cihel,
obrovité elektrárny, které chrlily hořčičně zbarvená mračna.Jess potajmu
pokukovala po panu Nichollsovi za volantem, zpočátku měla obavu, že se náhle
popadne za břicho, a později s jakýmsi uspokojením, když viděla, jak se mu
do tváří vrací normální barva.
„Myslím, že dneska do Aberdeenu nedorazíme,“ hlesl tak trochu omluvně.
„Tak prostě dojedeme co nejdál a poslední úsek urazíme zítra brzy ráno.“
„Přesně to jsem chtěl navrhnout.“
„Pořád máme spoustu času.“
„Spoustu. “
Nechala ubíhat kilometry, občas si zdřímla a snažila se nedělat si hlavu
z věcí, z kterých si měla dělat hlavu. Tajně si nastavila zrcátko tak, aby mohla
pozorovat Nickyho na zadním sedadle. Modřiny mu vybledly, i za tu krátkou
dobu, co byli pryč. Připadalo jí, že mluví víc než dřív, ale pořád se před ní
uzavíral. Jess občas mívala obavy, že se takhle bude chovat už pořád. Jako by
nezáleželo na tom, jak často mu opakovala, že ho má ráda nebo že jsou jeho
rodina. „Už je moc pozdě,“ kroutila hlavou matka, když jí Jess sdělila, že Nicky
s nimi bude bydlet. „Škodu na dítěti v tomhle věku už neodčiníš. Vím o tom
své.“
Její matka byla učitelka. Dokázala udržet třicet osmiletých žáků
v narkoleptickém tichu, uměla je provést všemi písemkami jako pastýř
provázející ovce do ohrady.Jenomže Jess si nedokázala vybavit, že by se na ni
kdy s potěšením usmála, s oním potěšením, které byste měli mít při pouhém
pohledu na někoho, koho jste přivedli na svět.
Matka měla pravdu v mnoha věcech. V den, kdy Jess nastoupila na střední
školu, jí řekla: „Rozhodnutí, která teď učiníš, určí zbytek tvého života.“ Jess
slyšela jen to, že jí někdo našeptává, aby celou svou osobnost přidusila,
přišpendlila ji jako motýla. V tom byla právě ta potíž: jestliže někoho pořád
srážíte, nakonec přestane naslouchat i rozumným argumentům.
Když se Tanzie narodila, Jess, přestože byla mladá a hloupá, měla dost
rozumu na to, aby věděla, že jí bude každý den dávat najevo, jak moc ji má
ráda. Chovala ji, utírala jí slzičky a lehala si s ní na pohovku s nohama
propletenýma jako špagety. Ochraňovala ji kuklou své lásky. Když byla Tanzie
maličká Jess s ní spala v manželské posteli a objímala ji – Marty se mrzutě
odvlekl do pokojíku pro hosty a skuhral, že na něj nezbývá místo. Skoro ho ani
neslyšela.
A když se po dvou letech objevil Nicky a všichni ji varovali, že je blázen, že
se ujala cizího dítěte, kterému už bylo osm let a mělo pohnuté dětství – vždyť víš,
co z takových kluků obvykle vyroste –, nevšímala si jich. Protože v tom malém
ostražitém stínu, který si od každého udržoval aspoň třicet čísel odstup, okamžitě
rozpoznala něco, co dříve sama cítila. Protože věděla, že se s člověkem něco
stane, když ho maminka k sobě netiskla nebo mu pořád neopakovala, že je
nejlepší na světě, nebo si ho dokonce ani nevšímala, když byl doma: něco v něm
se uzavře. Už ji nepotřebujete. Už nepotřebujete nikoho. A aniž si to vůbec
uvědomujete, čekáte. Čekáte, až někdo, s kým jste se sblížili, uvidí něco, co se
mu na vás nelíbí, něco, co předtím neviděl, a pak k vám ochladne a taky zmizí
jako pára nad hrncem. Protože na vás přece musí být něco divného, když vás
doopravdy neměla ráda ani vlastní matka?
Proto nebyla zdrcená, když ji Marty opustil. Proč by měla být? Nemohl jí
ublížit. Jess opravdu záleželo jen na těch dvou dětech a na tom, aby jim dala
najevo, že jsou v pořádku. I kdyby vás kamenoval celý svět, pokud budete mít
v zádech svou matku, zvládnete to. Někde hluboko v nitru budete vědět, že jste
milovaní. Že jste si zasloužili být milovaní. Jess v životě nedokázala moc věcí,
na které by mohla být hrdá, ale nejhrdější byla na to, že tohle Tanzie ví. I když
Tanzie byla hodně svérázná, Jess věděla, že tohle je jí jasné.
Na Nickym stále ještě pracovala.

„Nemáte hlad?“ Hlas pana Nichollse ji probral z dřímoty.

Vztyčila se na sedadle. Strnula jí šíje, měla ji ohnutou a tuhou jako drátěné
ramínko. „Příšerný,“ přitakala a nemotorně se k němu otočila. „Chcete se někde
stavit na jídlo?“
Vykouklo slunce. Vysílalo paprsky nalevo od nich a ostře ozařovalo rozlehlé
pole se zeleným osením. Boží prsty, říkávala jim Tanzie.Jess vyndala z kastlíku
mapu, aby v ní vyhledala další benzínku s občerstvením.
Pan Nicholls na ni pohlédl. Vypadal téměř rozpačitě. „Vlastně, víte co?
Vážně bych si dal nějaký ten váš sendvič.“
 18
Ed

Penzion U Jelena a ohařů nebyl uveden v žádných průvodcích. Neměl

webové stránky ani reklamní prospekty. Nebylo těžké dovtípit se proč. Hospoda
stála na samotě na kraji pusté, větrné pláně a mechem porostlý plastový zahradní
nábytek rozestavěný před šedivým průčelím vypovídal o nepřítomnosti
náhodných návštěvníků či snad o vítězství naděje nad zkušeností. Pokoje byly
zjevně zařízené před několika desítkami let – byly v nich lesklé růžové tapety,
krajkové záclony a směsice porcelánových figurek místo něčeho užitečného, jako
třeba šamponu nebo papírových kapesníků. Na konci chodby v prvním patře se
nacházela společná koupelna s umyvadly v nemoderní zelené barvě a s nánosem
vodního kamene. Hranatá televizka v dvoulůžkovém pokoji se uráčila naladit tři
kanály, každý s lehkým praskavým šumem. Když Nicky zjistil, že na roli
toaletního papíru sedí plastová panenka v háčkovaných plesových šatičkách, byl
naprosto ohromený. „Vlastně se mi to líbí,“ řekl a zvedl ji proti světlu, aby si
prohlédl blyštivý syntetický lem její sukně. „Je to taková hrůza, až je to vlastně
super.“
Ed nedokázal uvěřit, že takováhle místa stále ještě existují. Ale už řídil něco
přes osm hodin rychlostí pětašedesát kilometrů za hodinu, penzion stál
pětadvacet liber za pokoj – cena, která se zamlouvala dokonce i Jess – a rádi tam
ubytovali i Normana.
„Jéje, my psy milujeme.“ Paní Deakinsová se prodírala menší smečkou
popudlivých trpasličích špiců. Přejela si rukou po hlavě, na níž seděla pečlivě
osponkovaná konstrukce. „Psy máme radši než lidi, viď, Jacku?" Odněkud
zezdola se ozvalo zamručení. „Rozhodně se jim lépe zavděčíte. Můžete toho
svého velikého fešáka dneska večer přivést do salonku, jestli chcete. Moje holky
se strašně rády seznámí s novým chlapem.“ Při těch slovech na Eda poněkud
koketně kývla.
Otevřela oboje dveře a mávla rukou dovnitř.
„Takže, pane a paní Nichollsovi, budete bydlet hned vedle svých dětí. Dnes
večer jste jediní hosté, takže by tu měl být příjemný klid. K snídani máme různé
cereálie nebo vám Jack udělá topinku s vejcem. Dělá skvělou topinku s vejcem.“
„Děkujeme.“
Podala mu klíče a dívala se mu do očí o milisekundu déle, než bylo
nezbytně nutné. „Odhaduju, že máte rád vejce… zlehka pošírovaná. Nemám
pravdu?“
Ed se ohlédl za sebe, aby se ujistil, že opravdu mluví na něj.
„Mám, viďte? Ehm… jakkoli se povedou.“
„Jakkoli… se… povedou,“ opakovala pomalu a nespouštěla z něj oči.
Nadzvedla jedno obočí, znovu se na něj usmála a vydala se dolů ze schodů.
Kolem nohou se jí jako chlupaté moře vlnila smečka psíků. Periferním zrakem
viděl, že Jess se potutelně usmívá.
„Nesmějte se.“ Hodil jim tašky na postel.
„Zabírám si koupelnu jako první.“ Nicky si třel záda v kříži.
„Potřebuju se učit,“ řekla Tanzie. „Do olympiády mi zbývá přesně sedmnáct
a půl hodiny.“ Vzala knihy do podpaží a zmizela ve vedlejším pokoji.
„Nejdřív půjdeme vyvenčit Normana, miláčku,“ zastavila ji Jess.
„Nadýcháme se trochu čerstvého vzduchu. Potom se ti bude líp spát.“
Jess rozepnula zip velké tašky a přetáhla si přes hlavu mikinu s kapucí. Když
zvedla ruce, byl jí vidět srpek nahého břicha, bledý a překvapivě zneklidňující.
Z výstřihu vykoukl její obličej. „Budeme pryč nejmíň půl hodiny. Nebo…
můžeme i déle.“ Když si utahovala ohon, pohlédla ke schodům a významně
nadzvedla jedno obočí.
„Jenom… abyste věděl.“
„Fakt vtipné.“
Slyšel, jak se směje, když odcházely. Ed si lehl na nylonový přehoz. Cítil, jak
mu statická elektřina lehce zvedla vlasy, a vyndal z kapsy telefon.

„Takže mám dobrou zprávu,“ hlásil Paul Wilkes. „Policie dokončila úvodní
vyšetřování. Z předběžných výsledků nevyplývá žádný zjevný motiv na tvé
straně. Neexistují důkazy, že ses obohatil na Deanně Lewisové nebo
na obchodních aktivitách jejího bratra. Ještě důležitější je, že na spuštění SFAXu
jsi nevydělal žádné jiné peníze krom zhodnocení akcií, tak jako kterýkoli jiný
zaměstnanec. Vzhledem k celkové držbě akcií bys zjevně měl větší podíl
na zisku, ale nemůžou najít žádná spojení se zahraničními účty nebo jakýkoli
pokus o zatajování na tvé straně.“
 „To proto, že nic takového nebylo.“
„Členové vyšetřovacího týmu také říkají, že našli několik účtů na jména
příbuzných Michaela Lewise, což jasně svědčí o tom, že se pokoušel zastírat své
jednání. Obdrželi obchodní záznamy, ze kterých vyplývá, že těsně před
oznámením prováděl spoustu transakcí – což je pro ně další varovné znamení.“
Paul mluvil dál, ale kolísal signál a Ed ho špatně slyšel. Vstal a přešel
k oknu. Tanzie běhala kolem dokola po zahradě a šťastně vřískala. V patách
měla ty uštěkané pejsky. Jess stála se založenýma rukama a smála se. Uprostřed
seděl Norman a zíral na ně, ohromený, nehybný objekt v moři šílenství. Ed si
zakryl rukou druhé ucho.
„Znamená to, že už se můžu vrátit? Už se to vyjasnilo?“ Najednou mu před
očima vyvstal obraz jeho kanceláře: fata morgána v poušti.
„Počkej, nespěchej. Ještě mám ne tak dobrou zprávu. Michael Lewis
neobchodoval jen s akciemi. Obchodoval i s akciovými opcemi…“
„S čím?“ Zamrkal. „Jasně. Teď mluvíš svahilsky.“
„Vážně?“ Nastalo krátké ticho. Ed si představil Paula, jak sedí ve své
kanceláři s dřevěným obložením a obrací oči v sloup. „Opce obchodníkovi
umožňují spekulovat s jeho – nebo v tomto případě jejími – investicemi
a generovat podstatně vyšší zisky.“
„Ale co to má společného se mnou?“
„Ty opce mu vynesly značně vysoké zisky, takže celý případ tím nabírá vyšší
obrátky. Což mě přivádí k té špatné zprávě.“
„Tohle nebyla ta špatná zpráva?“
Paul si povzdychl. „Ede, proč jsi mi zatajil, že jsi Deanně Lewisové vypsal ten
zatracený šek?“
Ed zamžikal. Ten šek.
„Nechala si na svůj účet proplatit šek na pět tisíc liber, který jsi jí vypsal.“
„Takže teda co?“
„Takže teda,“ a ze záměrně pomalého a rozvážného tónu jeho hlasu bylo
poznat, že znovu obrací oči v sloup, „tě to finančně spojuje s tím, co dělala
Deanna Lewisová. Umožnil jsi některé její obchodní transakce.“
„Ale to bylo jen pár táců, abych jí pomohl! Byla bez peněz!“
„Ať už ti z toho něco káplo, nebo ne, měl jsi na Lewisové jasný finanční
zájem, a stalo se to těsně před spuštěním SFAXu. Můžeme uhádat, že ty e-maily
jsou neprůkazné, ale tohle znamená, že to není jen její tvrzení proti tvému,
Ede.“
Hleděl na vřesoviště. Tanzie poskakovala a mávala klackem na slintajícího
psa. Brýle se jí svezly na nose a smála se. Jess jí zezadu protáhla ruce pod pažemi
a objala ji.
„Což znamená?“
„Což znamená, Ede, že tvoje obhajoba je teď mnohem větší fuška.“

Ed svého otce naprosto zklamal jen jedinkrát v životě. To ovšem

neznamená, že pro něj nebyl celkovým zklamáním – věděl, že otec by měl raději
syna, který by se mu víc podobal: vzpřímený, odhodlaný, výkonný. Tak trochu
syn-mariňák. Podařilo se mu však překonat veškeré zděšení, které ve skrytu
duše nad tímto tichým, podivínským chlapcem pociťoval, a usoudil, že ho bude
muset dát do pořádku drahá vzdělávací instituce, jelikož on sám to zcela zjevně
nedokáže.
Fakt, že za skrovné úspory, které jejich rodiče za svá pracovní léta našetřili,
poslali na soukromou školu Eda, a ne jeho sestru, byl v jejich rodině zdrojem
velké nepřiznané zášti. Ed často přemítal, jestli by to přesto udělali znovu, kdyby
věděli, jak obrovskou citovou překážku tím před Gemmu postavili. Edovi se ji
nikdy nepodařilo přesvědčit, že jedině proto, že ve všem tak vynikala, rodiče
nikdy necítili potřebu poslat tam ji. To on trávil celé dny ve svém pokoji nebo
přilepený na monitoru. To on byl naprosté nemehlo na jakýkoli sport.
Ale ne, Bob Nicholls, bývalý vojenský policista a později vedoucí ostrahy
v malé stavební firmě ze severu, byl navzdory veškerým dostupným důkazům
přesvědčen, že drahá malá soukromá škola s mottem „V zdravém těle zdravý
duch“ jeho syna zocelí na těle i na duchu. „Dáváme ti velkou příležitost,
Edwarde. Lepší, než jsem kdy měl já nebo tvoje matka,“ zdůrazňoval mu
opakovaně. „Nepromarni ji.“ Takže když na konci Edova prvního školního roku
otevřel vysvědčení, v němž byla slova nejeví zájem a nevalný výkon, ba co hůř,
není příliš týmový hráč, zíral na to hodnocení, zatímco Ed ho znepokojeně
pozoroval a přitom bledl v obličeji.
Ed nemohl otci přiznat, že se mu v té škole s uřvanými partami
posměvačných, namyšlených kluků moc nelíbí. Nemohl mu říct, že i kdyby ho
tisíckrát nechali oběhnout ragbyové hřiště, ragby ho stejně nikdy bavit nebude.
Nemohl mu vysvětlit, že ve skutečnosti ho zajímají možnosti pixelové obrazovky
a co se s nimi dá vytvořit. A že mu připadá, že by to mohlo být jeho povolání.
Otcova tvář viditelně povadla zklamáním nad tím, jak je to celé úplně na houby,
a Edovi došlo, že nemá na vybranou.
„Příští rok se polepším, tati,“ slíbil.
 Nyní se měl Ed za pár dnů dostavit na úřadovnu londýnské policie.
Pokoušel se představit si, jak se otec zatváří, až uslyší, že jeho syn – s nímž se
nyní chlubí svým bývalým armádním kolegům („Samozřejmě nechápu, co
vlastně dělá, ale všechny ty věci kolem softwaru jsou zjevně budoucnost.“) –
bude dost možná soudně stíhaný za zneužívání interních informací při
obchodování. V duchu se snažil představit si, jak se otcova hlava otočí na křehké
šíji, úlekem mu povisnou znavené rysy obličeje, přestože se to bude snažit
zastírat, a jemně stiskne rty, když pochopí, že nemůže nic říct ani udělat.
A tak se Ed rozhodl. Požádá svého právníka, aby soudní řízení co nejdéle
protahoval. Utratí za ten případ všechny peníze do poslední pence, aby odložil
oznámení svého údajného trestného činu. Ale na ten rodinný oběd jít nemůže,
byť je otec sebevíc nemocný. Prokáže mu tím laskavost. Když nepřijede, vlastně
ho tím ochrání.
Ed Nicholls stál v růžovém hotelovém pokojíku, cítil osvěžovač vzduchu
a zklamání, hleděl ven na nehostinné pláně, na holčičku, která sebou plácla
na vlhkou trávu a tahala za uši sedícího psa s plandajícím jazykem a výrazem
idiotské extáze, a přemýšlel, proč – když přece zcela zjevně dělá tu správnou věc
– je mu ze sebe nanic .
 19
Jess

Tanzie byla nervózní. Odmítla večeři a ani na chvilku nesešla dolů. Raději se
schoulila na růžovém nylonovém přehozu a prokousávala se matematickými
testy, zatímco uždibovala zbytky snídaňového pikniku.Jess byla překvapená:
pokud šlo o cokoli spojeného s matikou, její dcera málokdy měla trému. Snažila
se ji uchlácholit, ale bylo to těžké, když neměla páru, o čem mluví.
„Už tam skoro jsme! Všechno je v pohodě, Tanze. Nemusíš se ničeho bát.“
„Myslíš, že dneska večer usnu?“
„Samozřejmě že dneska večer usneš.“
„Ale jestli ne, možná to fakt zvorám.“
„I kdybys neusnula, zvládneš to. A já jsem ještě nezažila, abys nespala.“
„Bojím se, že se budu tak bát, že neusnu.“
„Já se nebojím, že se budeš bát. Hlavně se uklidni. Budeš v pohodě.
Všechno bude v pohodě.“
Když jí Jess dávala pusu, všimla si, že Tanzie má okousané nehty až
do masa.
Pan Nicholls byl na zahradě. Na místě, kde před půl hodinou byla s Tanzie,
popocházel sem tam a rozrušeně mluvil do telefonu. Zastavil se a párkrát se
na něj zahleděl, potom si stoupl na bílou plastovou zahradní židli, nejspíš aby
měl lepší signál. Stál tam, komíhal se a naprosto nevnímal zvědavé pohledy lidí
uvnitř, zatímco gestikuloval a nadával.
Jess hleděla přes okno baru a nevěděla, jestli za ním nemá jít a vyrušit ho.
Pár starých mužů sedělo poblíž paní majitelky, která si s nimi povídala přes
barový pult. S nezájmem pohlédli na Jess od svých sklenic.
„Práce, co?“ Majitelka sledovala přes okno její pohled.
„Ano. Nikdy si nedá pokoj.“ Jess se pousmála. „Donesu mu něco k pití.“
Když konečně vyšla ven, pan Nicholls seděl na nízké kamenné zídce. Lokty
měl opřené o kolena a zíral do trávy.
Jess k němu vztáhla ruku se sklenicí piva a on na ni chvíli zíral, než si ji
od ní vzal. „Díky.“ Vypadal vyčerpaně.
„Všechno v pořádku?“ ·
„Ne.“ Pořádně se napil piva. „Nic není v pořádku.“
Posadila se opodál. „Nemůžu vám s něčím pomoct?“
„Ne.“
Mlčky seděli. Bylo tam tak poklidno, kolem nich nic než ševelení větru
na vřesovištích a tichý šum rozhovoru zevnitř. Právě se chystala říct něco
o okolní krajině, když se do ticha ozval jeho hlas.
„Do prdele práce,“ vyrazil prudce pan Nicholls. „Do prdele práce zasraná.“
Jess sebou trhla.
„Prostě nedokážu uvěřit, že můj život se kurva takhle… posral.“
Přeskakoval mu hlas. „Nedokážu uvěřit, že můžu celý roky dřít jak mezek
a všechno se to může takhle rozpadnout. Kvůli čemu? Kvůli čemu, kurva?“
„Je to jen otrava jídlem. Budete ... “
„Já nemyslím ten zasranej kebab.“ Zabořil hlavu do dlaní. „Ale nechci o tom
mluvit.“ Varovně na ni pohlédl.
„Tak dobře.“
„To je právě to. Podle zákona s nikým o ničem z toho nemám mluvit.“
Nepodívala se na něj.
„Vůbec nikomu to nesmím říct.“
Natáhla nohu a hleděla na západ slunce. „Já se přece nepočítám, ne? Jsem
děvče na úklid.“
Zafuněl. „Do prdele práce,“ zaklel znovu.
A potom jí to pověděl, se sklopenou hlavou, rukama si prohrabával krátké
tmavé vlasy. Pověděl jí o přítelkyni, s kterou se neuměl slušně rozejít, a jak se
mu sesypal celý život. Pověděl jí o své firmě a o tom, že by tam teď měl být
a oslavovat spuštění projektu, na kterém posledních šest let pracoval jako
posedlý. A jak se místo toho musel přestat stýkat se vším a se všemi, koho znal,
a přitom počítat s možným trestním stíháním. Pověděl jí o svém tátovi
a o právníkovi, který mu zrovna volal, aby ho informoval, že zanedlouho poté,
co se vrátí z tohohle výletu, se bude muset dostavit do Londýna na policejní
stanici, kde ho obviní ze zneužívání interních informací k obchodním
transakcím, a hrozí mu až dvacet let za mřížemi. Jeho slova jí naprosto vyrazila
dech.
„Všechno, na čem jsem celý život makal. Všechno, na čem mi záleželo.
Nesmím do vlastní kanceláře. Nesmím ani k sobě do bytu, protože kdyby se
o tom dozvěděli novináři, mohl bych se podřeknout. Nemůžu navštívit vlastního
tátu, protože pak by umřel s vědomím, jaký je jeho syn příšerný idiot. A ještě
ke všemu se mi po něm stýská. Fakt se mi po něm stýská.“
Jess to pár minut vstřebávala. Pan Nicholls se ponuře usmál na oblohu.
„A víte, co je na tom nejlepší? Mám narozeniny.“
„Cože?“
„Dneska. Mám narozeniny.“
„Dneska? Proč jste nic neřekl?“
„Protože je mi čtyřiatřicet a čtyřiatřicetiletý chlap zní jako pičus, když mluví
o narozeninách.“ Napil se piva. „A s celou tou otravou z jídla jsem měl pocit, že
nemám moc co oslavovat.“ Úkosem pohlédl na Jess. „Navíc se mohlo stát, že
byste v autě začala zpívat“ ‚Hodně štěstí zdraví‘.“
„Zazpívám vám to tady.“
„Prosím ne. Beztak jsem na tom dost zle.“
Jess šla z toho všeho hlava kolem. Nedokázala uvěřit, jaké břemeno musí
pan Nicholls s sebou vláčet. Kdyby byl kdokoli jiný, možná by ho objala kolem
ramen a pokusila se říct něco konejšivého. Ale pan Nicholls byl nedůtklivý.
„Určitě se to zlepší,“ chlácholila ho, když nepřišla na nic jiného, co by mohla
říct. „Tu holku, která vám ty potíže způsobila, doběhne karma.“
Ušklíbl se. „Karma?“
„Takhle to říkám dětem. Dobré věci se stávají dobrým lidem. Jenom musíte
věřit…“
„Tak to jsem teda musel minulý život naprosto posrat.“
„Ale jděte. Pořád ještě máte majetek. Máte auta. Máte svůj mozek. Máte
drahé právníky. Vy to dokážete vyřešit.“
„Jak to, že jste taková optimistka?“
„Protože věci se opravdu obvykle vyvinou dobře.“
„A to tvrdí žena, která nemá ani na lístek na vlak.“
Jess upírala zrak na skalnatý svah. „Protože máte dnes narozeniny, tak tohle
přejdu.“
Pan Nicholls si povzdychl. „Pardon. Já vím, že se mi snažíte pomoct. Ale
právě teď mi ta vaše pozitivita připadá vyčerpávající.“
„Ne, připadá vám vyčerpávající ujet stovky kiláků v autě se třemi lidmi,
které neznáte, a velkým psem. Běžte nahoru, naložte se do vany a bude vám líp.
Běžte.“
Odvlekl se dovnitř jako odsouzenec a Jess dál seděla a hleděla na zelené
vřesoviště před sebou. Pokoušela se představit si, jaké by to bylo, kdyby ji čekalo
vězení, kdyby se nesměla přiblížit k věcem či lidem, které má ráda. Snažila se
představit si někoho, jako je pan Nicholls, jak si odpykává trest.
Po chvíli vešla dovnitř s prázdnými sklenicemi. Naklonila se za barový pult,
kde majitelka sledovala televizní seriál o bytových rekonstrukcích. Muži tiše
seděli za ní a taky se dívali nebo unyle civěli do piva.
„Paní Deakinsová? Víte co, můj manžel má vlastně dneska narozeniny.
Nemohla byste pro mě něco udělat?“
✳ ✳ ✳
V půl deváté pan Nicholls konečně sešel dolů a měl na sobě stejné šaty jako
dnes odpoledne. A včera odpoledne. Jess ale poznala, že se umyl, protože měl
vlhké vlasy a byl hladce oholen.
„Co teda máte v tašce? Mrtvolu?“
„Cože?“ Došel k baru. Lehounce voněl holicím mýdlem.
„Od té doby, co jsme odjeli, jste se nepřevlékl.“
Pohlédl na sebe, jako by se chtěl ujistit. „Aha. Ne. Tyhle jsou čisté.“
„Vy máte stejné tričko a džíny? Na každý den?“
„Aspoň o tom nemusím přemýšlet.“
Chvíli na něj hleděla a potom se rozhodla, že bude radši mlčet. Koneckonců
měl dnes narozeniny.
„Ty jo. Sluší vám to,“ řekl najednou, jako by si toho právě všiml.
Převlékla se do krátkých šatů na ramínka a propínacího svetru. Původně se
takhle chtěla obléknout až na olympiádu, ale usoudila, že dnes je to důležité.
„Tak to díky. Člověk se musí snažit, aby zapadl do okolního prostředí, ne?“
„Cože – takže vy jste se vykašlala na svou kšiltovku a džíny s psími chlupy?“
„Toho svého sarkasmu budete litovat. Protože mám v zásobě překvapení.“
„Překvapení?“ Náhle vypadal ostražitě.
„Je příjemné. Podívejte.“ Jess mu podala jednu ze dvou sklenic, které
k pobavení paní Deakinsové předtím připravila. Naposledy tu namíchali koktejl
v roce 1997, jak podotkla paní Deakinsová, když Jess obhlížela zaprášené lahve
s dávkovacími odměrkami.
„Předpokládám, že už je vám dostatečně dobře.“
„Co to je?“ Podezřívavě zíral na sklenici.
„Skotská, triple sec, pomerančová šťáva."
Trochu se napil. Potom víc. „To je fajn."
„Já věděla, že vám ten koktejl bude chutnat. Připravila jsem ho speciálně
pro vás. Jmenuje se Otravný fňukal."
✳ ✳ ✳
 Uprostřed vyšlapaného trávníku stál bílý plastový stůl, na kterém ležely dva
nerezové jídelní příbory a uprostřed stála lahev od vína se svíčkou. Jess otřela
židle hadříkem, aby na nich nezůstal žádný mech, a teď panu Nichollsovi jednu
odsunula.
„Večeříme pod širým nebem. Dárek k narozkám.“ Nevšímala si pohledu,
který na ni vrhl. „Kdybyste se laskavě posadil, zajdu do kuchyně, abych
informovala personál, že už jste tady.“
„Nebudou muffiny od snídaně?“
„Samozřejmě že ne.“ Předstírala, že je uražená. Cestou do kuchyně
zabrblala: „Ty zbylé snědli Tanzie s Nickym.“
Když se vrátila zpátky ke stolu, panu Nichollsovi ležel na noze Norman. Jess
měla podezření, že pan Nicholls by s ní rád pohnul, ale z vlastní zkušenosti
věděla, že Norman je těžká tonáž. Museli jste se jen modlit, aby se ten pes
posunul dřív, než vám noha zčerná a odpadne.
„Jaký byl aperitiv?“
Pan Nicholls hleděl na svou prázdnou koktejlovou sklenku.
„Vynikající.“
„Už se nese hlavní chod. Obávám se, že dnes večer tu budeme jen sami dva,
protože ostatní hosté už měli domluveno něco jiného.“
„Televizní seriál pro teenagery a nějaké naprosto šílené rovnice?“
„Máte nás přečtené.“ Jess se posadila na své místo a v tu chvíli k nim
opatrně kráčela přes trávník paní Deakinsová a pod nohama se jí motali trpasličí
špicové. Držela ve vzduchu dva talíře.
„Tak prosím,“ řekla, když je položila na stůl. „Masový koláč. Od Iana ze
sousedství. Umí ho skvěle.“
Jess už měla takový hlad, že by možná snědla i Iana. „Super. Díky,“ usmála
se a rozprostřela si na klín papírový ubrousek.
Paní Deakinsová stála a rozhlížela se kolem, jako by to místo viděla poprvé.
„My tady nikdy nejídáme. Úžasný nápad. Mohla bych to nabízet i jiným
hostům. A ty koktejly. Mohla bych z toho udělat balíček služeb.“
Jess pomyslela na ty dědky v baru. „To rozhodně ano,“ přitakala a podala
panu Nichollsovi lahvičku s octem. Vypadal, že je dočasně omráčený.
Paní Deakinsová si otřela ruce do zástěry. „Tedy, pane Nichollsi, vaše paní
chce zjevně udělat všechno proto, abyste se o svých narozeninách dobře bavil.“
Spiklenecky na něj mrkla.
Pohlédl na ni. „To jo. S Jess se člověk nikdy nenudí,“ podotkl a obrátil zrak
zpátky k Jess.
 „Takže jak dlouho už jste manželé?“
„Deset let.“
„Tři roky.“
„Děti mám z předchozích manželství,“ řekla Jess a ukrojila si koláč.
„Ach! To je…“
„Zachránil jsem ji,“ vysvětlil pan Nicholls. „Na silnici.“
„To je fakt.“
„To zní velmi romanticky.“ Paní Deakinsové poněkud ztuhl úsměv na rtech.
„Ani ne. Zrovna ji zatýkali.“
„Už jsem to všechno vysvětlila. Tedy, ty hranolky jsou moc dobré.“
„To je pravda. A ti policajti byli vzhledem k okolnostem velmi tolerantní.“
Paní Deakinsová začala couvat. „Tak to je úžasné. Je hezké, že jste stále
spolu.“
„Nějak to zvládáme.“
„Zrovna teď nemáme na vybranou.“
„To je taky pravda.“
„Mohla byste nám přinést rajčatovou omáčku?“
„Ach, skvělý nápad, děvenko.“
Když zmizela, pan Nicholls kývl hlavou směrem k svíčce a talířům. Potom
pohlédl na Jess a už se nemračil. „Musím říct, že je to ten nejlepší masový koláč
s hranolky, jaký jsem kdy jedl v podivném penzionu někde kdovíkde
na vřesovištích v severním Yorkshiru.“
„To jsem moc ráda. Všechno nejlepší.“
Jedli v družném mlčení. Bylo neuvěřitelné, jak moc člověka vzpruží teplé
jídlo a silný koktejl. Norman zaskučel a obrátil se na bok, čímž uvolnil nohu
pana Nichollse. Ed si ji zkoumavě natáhl, nejspíš se pokoušel zjistit, jestli to
pořád ještě jde.
Pohlédl na Jess a pozvedl doplněnou sklenku s koktejlem. „Vážně. Děkuju
vám.“ Neměl na nose brýle, a tak si všimla, že má neskutečně dlouhé řasy.
Způsobilo to, že si začala podivně uvědomovat svíčku uprostřed stolu. Paní
Deakinsovou o ni požádala tak trochu z legrace.
„Ale… to bylo to nejmenší. Vždyť vy jste nás opravdu zachránil. Na silnici.
Nevím, co bychom si bez vás počali.“
Nabodl další hranolek na vidličku a zvedl ji. „To víte, rád se starám o svůj
personál.“
„Myslím, že mi víc vyhovovalo, když jsme byli manželé.“
„Na zdraví.“ Usmál se na ni a kolem očí se mu udělaly vrásky. Bylo to tak
upřímné a nečekané, že se na něj bezděčně taky usmála.
„Na zítřek. A na Tanziinu budoucnost.“
„A na celkovou nepřítomnost dalších průšvihů.“
„Tak na to si připiju.“

Večer nenápadně přešel do noci, s pomocí alkoholu a spokojeného vědomí,

že nikdo nemusí spát v autě ani často nutně nepotřebuje na záchod. Nicky sešel
dolů, přes ofinu podezíravě hleděl na chlápky v salonku, kteří si ho měřili se
stejným podezřením, a vzápětí se vrátil do svého pokoje, aby se díval na televizi.
Jess vypila tři skleničky kyselého Liebfraumilch a potom šla zkontrolovat Tanzie
a donést jí něco k jídlu. Tanzie jí slíbila, že nebude studovat déle než do desíti.
„Můžu se dál učit u tebe v pokoji? Nicky má puštěnou telku.“
„Jasně,“ přitakala Jess.
„Je z tebe cítit víno,“ osočila ji Tanzie.
„To proto, že jsme tak trochu na dovolené. Z maminek smí být cítit víno,
když jsou tak trochu na dovolené.“
„Hm.“ Přísně na Jess pohlédla a otočila se zpátky ke svým knihám.
Nicky byl rozvalený na jedné ze dvou samostatných postelí a díval se
na televizi. Zavřela za sebou dveře a zavětřila.
„Nehulils, že ne?“
„Pořád máš moje zásoby.“
„Aha, to je fakt.“ Úplně na to zapomněla. „Ale usnul jsi bez toho. Včera
i předevčírem.“
„Hm.“
„Tak to je dobrý, ne?“
Pokrčil rameny.
„Myslím, žes hledal tahle slova: ,Ano, je skvělé, že už nepotřebuju nelegální
návykové látky, abych usnul.‘ Tak jo, teď na chvilku vstaň. Potřebuju, abys mi
pomohl zvednout matraci.“ Když se nehýbal, dodala: „Nemůžu tam spát
s panem Nichollsem. Uděláme druhou postel na podlaze tvého pokoje, ano?“
Povzdychl si, ale vstal a pomohl jí. Už sebou při každém pohybu necukal,
všimla si. Na koberci vedle Tanziiny postele matrace nechávala tak akorát místo,
aby se protáhli mezi dveřmi, které se teď otvíraly jen na patnáct čísel.
„To bude sranda, jestli v noci budu potřebovat na záchod.“
„Tak si zajdi těsně před spaním. Už jsi přece velký kluk.“ Řekla Nickymu, ať
v deset vypne televizi, aby nerušil Tanzie, a nechala je oba nahoře.
 V neslábnoucím večerním větru už svíčka dávno dohořela, a když už se
navzájem neviděli, přesunuli se dovnitř. Rozhovor se stočil od rodičů a prvních
zaměstnání až na vztahy. Jess mu vyprávěla o Martym a o tom, jak jí jednou
k narozeninám koupil prodlužovačku, a pak se ohradil: „Ale říkalas přece, že ji
potřebuješ!“ On jí za to pověděl o bejvalce Laře, a jak jednou na její narozeniny
zařídil, aby ji vyzvedl šofér a jako překvapení ji odvezl do luxusního hotelu
na snídani s přáteli, a potom na celé dopoledne k Harvey Nicholsovi, kde měla
k dispozici osobní nákupní asistentku a neomezenou útratu. A jak si potom
rozhořčeně stěžovala, když se s ní setkal na oběd, protože si nevzal na celý den
volno z práce. Jess si pomyslela, že by bejvalce Laře docela ráda vlepila facku
na zmalovaný obličej. (Ten obličej si v duchu vymyslela: nejspíš vypadal trochu
víc jako transka, než bylo nezbytně nutné.)
„Musel jste jí platit výživné?“
„Nemusel, ale platil. Tak dlouho, dokud mi už potřetí nevlezla do bytu
a neodnesla si z něj moje věci.“
„Dostal jste je zpátky?“
„Nestálo to za ty tahanice. Jestli je pro ni sítotiskový portrét Mao Ce-tunga
tak důležitý, ať si ho klidně nechá.“
„Jakou měl cenu?“
„Co?“
„Ten obraz?“
Pokrčil rameny. „Pár táců.“
„My dva hovoříme různými jazyky, pane Nichollsi.“
„Myslíte? Dobrá, tak kolik vám na alimentech platí váš bývalý?“
„Nic.“
„Nic?“ Obočí se mu zvedlo až někam k vlasům. „Vůbec nic?“
„Má problémy. Nemůžete někoho trestat za to, že má problémy.“
„I když to znamená, že vy a děti musíte mít potíže?“
Jak mu to měla vysvětlit? Samotné jí trvalo dva roky, než si to srovnala
v hlavě. Věděla, že dětem táta chybí, ale tajně se jí ulevilo, že Marty odešel.
Ulevilo se jí, že už se nemusí strachovat, jestli ohrozí jejich budoucnost svým
dalším nedomyšleným plánem. Zmáhaly ji jeho černé nálady a že je
permanentně vyčerpaný z dětí. Hlavně ji unavovalo, že se mu v ničem
nedokázala zavděčit. Marty míval rád šestnáctiletou Jess: divokou, impulzivní,
nezodpovědnou. Potom ji zatížil odpovědností a nelíbilo se mu, v koho se pod
tou tíhou proměnila.
„Až se dá do kupy, určitě dohlédnu na to, aby zase znovu přispíval svým
dílem. Ale jsme v pohodě.“ Pohlédla nahoru, kde spali Nicky a Tanzie. „Myslím,
že tohle bude náš bod obratu. A navíc, to vy asi nepochopíte, a vím, že všem
připadají trochu zvláštní, ale to já mám štěstí, že je mám. Jsou hodní a je s nimi
zábava.“ Nalila si další sklenici vína a pořádně se napila. Rozhodně se jí pilo
snadněji.
„Jsou to milé děti.“
„Děkuju,“ přikývla. „Vlastně jsem si dnes něco uvědomila. Těch posledních
pár dnů je poprvé za celou dobu, kdy s nimi prostě jenom jsem. Nepracuju,
nelítám jako hadr na holi, abych navařila a uklidila nebo nakoupila, nesnažím se
pořád něco stíhat. Je hezké jenom tak s nimi být, jestli vám to nezní trapně.“
„Nezní.“
„A Nicky spí. On nikdy nespí. Nevím, co jste pro něj udělal, ale vypadá…“
„Ale, jenom jsme trochu obnovili rovnováhu.“
Jess zvedla sklenku. „Tak se tedy na vaše narozeniny stala jedna dobrá věc:
udělal jste mému synovi radost.“
„To bylo včera.“
Na chvíli se zamyslela. „Ani jednou jste nezvracel.“
„Tak jo. Už dost.“
Panu Nichollsovi se konečně uvolnilo celé tělo. Opřel se o opěradlo židle,
dlouhé nohy měl natažené pod stolem. Jedna se už nějakou chvíli dotýkala její.
Letmo si pomyslela, že by se měla odtáhnout, ale neudělala to, a teď už
nemohla, aniž by to působilo významně. Cítila, jak jeho noha elektrizuje její
obnažené lýtko.
Docela se jí to líbilo.
Protože někde mezi masovým koláčem s hranolky a poslední sklenkou se
něco stalo, a nebylo to jen pitím. Chtěla, aby pan Nicholls necítil zlost
a beznaděj. Chtěla vidět ten jeho široký, ospalý úsměv, který jako by
zneškodňoval veškerý potlačený hněv, který se mu zračil v obličeji.
„Víte co, nikdy jsem nepotkal nikoho, jako jste vy,“ řekl jí s pohledem
upřeným na stůl.
Jess měla na jazyku vtipnou průpovídku o uklízečkách, barmankách
a personálu, ale místo toho se jí jen prudce sevřely útroby a uvědomila si, že
před sebou vidí napjaté véčko jeho nahého trupu ve sprše. A potom si
pomyslela, jaké by to asi bylo, kdyby se s panem Nichollsem vyspala.
Ta myšlenka ji tak ohromila, že ji málem vyslovila nahlas – Myslím, že by
bylo hezké vyspat se s panem Nichollsem. Pohlédla stranou, začervenala se
a hodila do sebe zbylou čtvrt sklenici vína.
 Pan Nicholls se na ni díval. „Neberte to jako urážku. Myslel jsem to dobře.“
„Já to neberu jako urážku.“ Dokonce i uši jí zrůžověly.
„Prostě jste ten nejpozitivnější člověk, s jakým jsem se kdy setkal. Připadá
mi, že se nikdy nelitujete. Ať už vám do cesty přijde jakákoli překážka, prostě ji
přelezete.“
„A přitom si roztrhnu kalhoty a natluču nos.“
„Ale jdete dál.“
„Když mi někdo pomůže.“
„Dobrá. Tohle přirovnání začíná být matoucí.“ Napil se piva.
„Jenom… jsem vám chtěl říct. Vím, že už je skoro konec. Ale tenhle výlet
jsem si užil. Víc, než jsem čekal.“
Vypadlo to z ní dřív, než si uvědomila, co říká. „Jo. Já taky.“
Seděli. Hleděl na její nohu. Říkala si, jestli myslí na totéž co ona.
„Víte co, Jess?“
„Co?“
„Přestala jste se vrtět.“
Pohlédli na sebe. Chtěla uhnout pohledem, ale nedokázala to. Předtím pro
ni byl pan Nicholls jen prostředkem, jak se dostat z pořádné šlamastyky. Nyní
Jess neviděla nic jiného než jeho velké tmavé oči, hřbety jeho silných rukou,
pohyby jeho trupu pod tričkem.
Musíš se zase dostat do sedla.
Uhnul pohledem jako první.
„Ty jo! To je hodin. Opravdu je načase jít spát. Říkala jste, že musíme brzy
vstávat.“ Mluvil trochu moc nahlas.
„Jo. Už je skoro jedenáct. Myslím, že jsem spočítala, že odsud musíme
vyrazit do sedmi, abychom tam dojeli na poledne. Připadá vám to tak
v pořádku?“
„Ech… určitě."
Trochu se zapotácela, když vstala, a sáhla po jeho paži, ale už poodešel.
Domluvili si časnou snídani, poněkud příliš srdečně se rozloučili s paní
Deakinsovou a pomalu kráčeli nahoru po schodech v zadní části hostince. Jess
skoro vůbec nevnímala, o čem je řeč, protože si intenzivně uvědomovala, že jde
za ní. Jak se jí pohupují boky, když jde. Dívá se na mě? Myšlenky jí vířily
a prudce se propadaly nečekanými směry. Letmo pomyslela, jaké by to bylo,
kdyby se předklonil a políbil ji na holé rameno. Připadalo jí, že při tom
pomyšlení bezděčně tiše vyjekla.
Zastavili se na podestě. Jess se k němu otočila obličejem. Připadalo jí, jako
by ho po třech dnech poprvé opravdu spatřila.
„Dobrou noc, Jessiko Rae Thomasová. Psáno s a a e.“
Ruka jí spočinula na klice a zatajil se jí dech. Už je to tak dlouho.
Opravdu by to byl tak špatný nápad? Stiskla kliku a opřela se o dveře. „Já…
tak na viděnou ráno.“
„Nabídl bych vám, že vám uvařím kávu. Ale vy vždycky vstanete první.“
Nevěděla, co má říct. Možná na něj jen civěla.
„Ehm… Jess?“
„Co je?“
„Díky. Za všechno. Za pomoc, když mi bylo zle, za to narozeninové
překvapení… Pro případ, že bych zítra neměl příležitost vám poděkovat,“
pousmál se na ni koutkem úst, „pokud jde o bývalé manželky, rozhodně jste
byla moje nejoblíbenější.“
Zatlačila na dveře. Chystala se něco říct, ale rozptýlil ji fakt, že se nepohnuly.
Otočila se a znovu stiskla kliku. Dveře se pootevřely na malou škvírku, ale víc
ne.
„Cože?“
„Nemůžu otevřít dveře,“ řekla a položila na ně obě ruce. Nic.
Pan Nicholls k nim přistoupil a zatlačil na ně. Povolily jen o maličko víc.
„Nejsou zamčené,“ podotkl, když několikrát vzal za kliku. „Něco je blokuje.“
Podřepla si, aby zkusila nahlédnout dovnitř, a pan Nicholls rozsvítil světlo
v mezipatře. Skrz pěticentimetrovou škvíru dokázala za dveřmi rozpoznat jen
Normanovo zavalité tělo. Ležel na matraci, obrácený k Jess obrovitými zády.
„Normane,“ zasyčela. „Hni sebou“.
Nic.
„Normane.“
„Když zatlačím, bude se muset probrat, ne?“ Pan Nicholls se začal opírat
o dveře. Dolehl na ně celou svou vahou. Potom zatlačil. „Ježíši Kriste,“
povzdychl si.
Jess zavrtěla hlavou. „To neznáte mého psa.“
Pustil kliku a dveře se s tichým cvaknutím zaklaply. Zírali na sebe.
„Takže…“ vypravil ze sebe nakonec. „Vedle v pokoji jsou dvě postele. Bude
to v pohodě.“
Zašklebila se. „Hm. Na matraci z druhé postele spí Norman. Předtím jsem ji
tam přenesla.“
Unaveně se na ni podíval. „Zaklepat na dveře?“
„Tanzie je ve stresu. Nemůžu riskovat, že ji probudím. To nic. Prostě…
prostě se vyspím v křesle.“
Než jí stihl odporovat, Jess zamířila do koupelny. Umyla se a přitom zírala
do zrcadla v plastovém rámu na svou pleť, ruměnou po alkoholu, a snažila se
zastavit myšlenky, které se jí honily hlavou pořád dokola.
Když došla zpátky do pokoje, pan Nicholls držel jedno ze svých
tmavošedých triček. „Tady máte,“ řekl a hodil ho po ní, když ji míjel cestou
do koupelny. Jess se do něj převlékla a snažila se nevšímat si jeho lehce erotické
vůně. Vytáhla ze skříně náhradní přikrývku a polštář a stočila se v křesle,
přičemž se marně pokoušela zvednout kolena do polohy, která by jí byla
pohodlná. Bude to dlouhá noc.
Pan Nicholls za pár minut otevřel dveře a zhasl stropní světlo. Měl na sobě
bílé tričko a tmavomodré trenýrky. Všimla si, že na nohou se mu rýsují
vypracované svaly člověka, který poctivě cvičí. Okamžitě věděla, jaké by to bylo,
kdyby se přitiskly k jejím nohám. Při té myšlence musela polknout.
Postel se slyšitelně prohnula, když si do ní lehl.
„Je vám tam takhle pohodlně?“
„Naprosto v pohodě!“ odpověděla příliš hlasitě. „A vám?“
„Jestli se ve spánku nabodnu na jednu z těch pružin, máte moje povolení
vzít si auto na zbytek cesty.“
Na okamžik se na ni ještě zahleděl přes pokoj a potom zhasl lampičku
na nočním stolku.

Byla tam naprostá tma. Venku skrz neviditelné skuliny v kamení kvílel slabý
vítr, šelestily stromy, práskly dveře od auta a motor zařval na protest. Norman
ve vedlejším pokoji skučel ze spaní a tento zvuk jen částečně tlumila tenká
sádrokartonová stěna. Jess slyšela, jak pan Nicholls dýchá, a i když minulou noc
strávila pouhých pár centimetrů od něj, nyní si jeho přítomnost intenzivně
uvědomovala způsobem, jakým ji před čtyřiadvaceti hodinami nevnímala.
Myslela na to, jak se mu podařilo, aby se Nicky usmíval, jak jeho prsty spočívají
na volantu.
Myslela na výraz, který Nicky použil před pár týdny – YOLO, zkratku slov
you only live once, žiješ jenom jednou –, a vzpomněla si, jak mu řekla, že podle
jejího názoru je to jen výmluva, kterou hlupáci používají, aby mohli dělat, co se
jim zamane, bez ohledu na následky.
Myslela na Liama a na to, jak tuší, že právě v tuhle chvíli s někým spí –
možná s tou zrzavou barmankou od Modrého papouška nebo s tou holandskou
květinářkou. Myslela na to, jak jí Chelsea poradila, že by měla své děti zapírat,
protože žádný chlap se nikdy nezamiluje do svobodné matky se dvěma dětmi,
a jak se na ni Jess naštvala, protože v hloubi duše věděla, že má nejspíš pravdu.
Myslela na fakt, že i kdyby pan Nicholls nešel do vězení, nejspíš ho po téhle
cestě už nikdy neuvidí.
A potom, než se příliš zabrala do přemýšlení o něčem jiném, tichounce
vstala z křesla a nechala deku spadnout na zem. K posteli to měla jen čtyři kroky
a zaváhala, s bosými prsty zabořenými do akrylového koberce, ani teď si nebyla
tak úplně jistá, co dělá. Žiješ jenom jednou. Potom v inkoustové tmě zahlédla
nepatrný pohyb a uviděla, že se k ní pan Nicholls otočil, když nadzvedla
přikrývku a vlezla si k němu.
Byli k sobě přitisknutí hruděmi, její studené nohy se tiskly k jeho teplým.
V téhle maličké posteli nebylo kam jinam se pohnout, prověšená matrace je
tlačila blíž k sobě a pelest trčela jako strmý útes pouhých pár čísel za jejími zády.
Byli u sebe tak blízko, že cítila slabounkou vůni jeho vody po holení, jeho zubní
pastu. Cítila, jak se mu zvedá a klesá hrudník, jak její srdce trhaně tluče vedle
jeho. Trochu naklonila hlavu a pokoušela se přečíst jeho výraz. Na prošívanou
deku položil pravou ruku, překvapivě těžkou, a přivinul si Jess k sobě. Levou ji
vzal za ruku a pomalu ji obepnul. Jeho ruka byla suchá a měkká, pouhých pár
centimetrů od jejích úst. Chtěla sklonit obličej k jeho prstům a přejet po nich rty.
Chtěla se přiblížit ústy k jeho…
Žiješ jenom jednou.
Ležela tam ve tmě, ochromená vlastní touhou.
„Chceš se se mnou vyspat?“ zašeptala do temnoty.
Nastalo dlouhé ticho.
„Slyšels, co jsem…“
„Ano,“ řekl. „A… ne.“ Znovu promluvil, než naprosto zkameněla.
„Jenom myslím, že by to příliš zkomplikovalo situaci.“
„Není to komplikované. Oba jsme mladí, osamělí, trochu nalití.
A po dnešním večeru už se nikdy neuvidíme.“
„Jak to?“
„Ty se vrátíš do Londýna a povedeš svůj velkoměstský život, a já budu
na pobřeží žít ten svůj. Nemusíme z toho dělat vědu.“
Chvíli mlčel. „Jess… myslím, že ne.“
„Já se ti nelíbím.“ Naježila se rozpaky, náhle si vzpomněla, co vyprávěl o své
bývalé. Lara byla modelka, propánajána. Odtáhla se od něj a jeho ruka pevněji
sevřela její.
 „Jsi krásná,“ zašeptal jí do ucha.
Čekala. Přejel jí palcem po dlani. „Tak… proč se se mnou nevyspíš?“
Mlčel.
„Podívej. Je to takhle. Už tři roky jsem nikoho neměla. Tak nějak se
potřebuju dostat zpátky do sedla, a myslím, že by to – s tebou – bylo moc fajn.“
„Ty chceš, abych byl kůň.“
„Ne doslova. Potřebuju metaforického koně.“
„A už jsme zase zpátky u těch divných metafor.“
„Hele, žena, o které říkáš, že ti připadá krásná, ti nabízí nezávazný sex.
Nechápu, v čem je problém.“
„Nic takového jako nezávazný sex neexistuje.“
„Cože?“
„Někdo vždycky něco chce.“
„Já od tebe nic nechci.“
Cítila, jak pokrčil rameny. „Teď možná ne.“
„Ty jo.“ Otočila se na bok. „Ta tě fakt vyřídila, co?“
„Já jen…“
Jess mu přejela chodidlem po noze. „Ty si myslíš, že se tě snažím nalákat
do pasti? Myslíš si, že se tě pokouším polapit svými ženskými lstmi? Svými
ženskými lstmi – nylonovým přehozem a masovým koláčem s hranolky?“
Propletla si prsty s jeho a ztišila hlas, takže jen šeptala. Připadala si odvázaná,
lehkomyslná. Pomyslela si, že možná doopravdy omdlí z toho, jak moc ho v tu
chvíli chce. Já nechci vztah, Ede. S tebou ani s nikým jiným. V mém životě není
místo pro dlouhodobé partnerství.“ Naklonila obličej, aby její ústa byla kousíček
od jeho. ,,Myslela jsem si, že je to jasné.“
Nepatrně od ní odtáhl bedra. „Ty jsi tak… neuvěřitelně přesvědčivá.“
„A ty jsi… “ Obepnula ho nohou a přitáhla si ho blíž. Z jeho tvrdosti se jí
na chvíli zatočila hlava.
Polkl.
Jejich rty teď byly od sebe pouhých pár milimetrů. Všechny nervy jejího těla
se jaksi soustředily v její kůži. Nebo možná v jeho kůži – už to nedokázala
rozpoznat.
„Je to poslední noc. Přinejhorším se potkáme někdy, když u tebe budu
vysávat podlahu, a já na tohle budu vzpomínat jako na hezkou noc s fajn
klukem, který byl fakt moc milý.“ Přejela mu rty po bradě. Rašilo na ní nepatrné
strniště. Chtěla ho do ní kousnout. „Ty na to samozřejmě budeš vzpomínat jako
nejlepší sex, jaký jsi kdy měl.“
 „A nic víc.“ Měl zastřený, rozrušený hlas.
Jess se poposunula blíž k němu. „Nic víc,“ špitla.
„Z tebe by byla skvělá vyjednavačka.“
„Přestaneš někdy mluvit?“ Přitiskla se k němu, až se její rty setkaly s jeho.
Téměř sebou trhla. Cítila tlak jeho úst na svých, jak se jí oddával, jeho
lahodnost. A už jí na ničem nezáleželo. Chtěla ho. Hořela touhou.
A potom se odtáhl. Cítila, spíše než viděla, že se na ni Ed Nicholls dívá. Jeho
oči byly ve tmě černé, neproniknutelné. Pohnul rukou, a když jemně přejela
po jejím břiše, Jess se lehce, mimovolně zachvěla.
„Do prdele,“ zaklel tiše. „Do prdele a do prdele.“ A potom se zaúpěním
dodal: „Zítra mi za tohle ještě poděkuješ.“
Jemně se vyprostil z její náruče, vstal z postele, došel ke křeslu, sedl si
a s hlubokým povzdechem přes sebe přetáhl deku a otočil se.
 20
Ed

Ed Nicholls si myslel, že osm hodin na rozmoklém parkovišti je ten nejhorší

způsob, jak strávit noc. Potom usoudil, že ještě horší je vyzvracet se z podoby
v karavanovém kempu někde nedaleko Derby. V obou případech se zmýlil.
Ukázalo se, že nejhorší způsob, jak strávit noc, je v pokojíku kousek od lehce
přiopilé, hezké ženy, která se s vámi chce vyspat a kterou jste jako idiot odmítli.
Jess usnula nebo se tvářila, že spí: nepoznal to. Ed seděl
v nejnepohodlnějším křesle na světě, zíral skrz úzkou škvíru mezi závěsy
na černou měsíční oblohu, zatímco pravá noha mu dřevěněla a levá mrzla
v místě, kde se nevešla pod deku. Snažil se nemyslet na to, že kdyby z té postele
nevyskočil, mohl tam teď být, objímat ji se rty přitisknutými na její kůži, její
štíhlé, mrštné nohy propletené s jeho…
Ne.
Buď za á by ten sex byl příšerný, potom by oběma bylo strašně trapně, a těch
pět hodin cesty na matematickou olympiádu by bylo nesnesitelných. Nebo za bé
sex by byl v pohodě, probudili by se v rozpacích a cesta by stejně byla
nesnesitelná. Ba co hůř, mohlo to dopadnout za cé: sex by byl naprosto báječný
(měl trochu podezření, že by to tak bylo – postavil se mu pokaždé, když jen
pomyslel na její ústa), pocítili by k sobě vzájemnou náklonnost založenou pouze
na sexuální přitažlivosti; a za dé by se pak museli přizpůsobovat faktu, že nemají
nic společného a ve všech ostatních ohledech se k sobě vůbec nehodí; nebo za é
by zjistili, že se k sobě trochu hodí, ale jeho by pak poslali do vězení. A žádná
z těchto možností nebrala v úvahu skutečnost, že Jess má skutečné děti, které
v životě potřebují stabilitu, a ne někoho, jako je on: děti měl rád teoreticky,
stejně jako třeba indický subkontinent – tedy bylo hezké vědět, že existuje, ale
podrobnosti neznal a nikdy nikterak netoužil tam pobývat.
A tohle všechno nepočítalo s dalším faktorem, že je ve vztazích naprosto
nemožný. Sotva se vymotal ze dvou nejkatastrofálnějších příkladů, jaké si kdo
dokáže představit, a šance, že mu to bude klapat s někým jiným na základě
dlouhé cesty autem, která začala, protože nevěděl, jak se z ní má vykroutit, byla
tak nízká, že byla vskutku téměř mizivá.
A celý ten rozhovor o koni byl, upřímně řečeno, podivný.
A tyto body mohly podpořit ještě mnohem horší možnosti, které ho zatím
vůbec ani nenapadly. Co když je Jess šílenec a všechny ty řeči o tom, že nechce
vztah, jsou jen způsob, jak ho navnadit? Nevypadala jako ten typ holky, to je
pravda.
Ale Deanna taky ne.
Ed seděl a tak dlouho uvažoval o tomhle i o dalších zamotaných
záležitostech, a přitom si přál, aby mohl aspoň jednu z nich probrat s Ronanem,
až obloha zoranžověla a potom se rozzářila neonovou modří, noha mu úplně
zdřevěněla a kocovina, která se zpočátku projevovala jako neurčité napětí kolem
spánků, se proměnila v důraznou, třeštivou bolest hlavy. Snažil se nedívat se
na Jess, když ve vkrádajícím se světle vyvstaly obrysy jejího obličeje a těla.
A snažil se netesknit po časech, kdy vyspat se se ženou, která se vám líbila,
neznamenalo nic jiného a neobnášelo to celou řadu rovnic tak komplikovaných
a nepravděpodobných, že by je možná dokázala aspoň trochu pochopit jen
Tanzie.

„Honem. Máme zpoždění.“ Jess popoháněla Nickyho – bledého zombíka

v tričku – směrem k autu.
„Nenasnídal jsem se.“
„To proto, žes nechtěl vstát, když jsem tě budila. Koupíme ti něco cestou.
Tanze. Tanzie? Vyvenčila jsi psa?“
Ranní nebe mělo barvu olova a zdálo se, že jim kleslo až k uším. Slabé
mrholení slibovalo hustší déšť. Ed seděl za volantem, zatímco Jess pobíhala
kolem a zběsile organizovala, hubovala a slibovala. Takhle se chovala od té
chvíle, co se mátožně probrala ze spánku, který podle všeho trval sotva dvacet
minut. Připadalo mu, že se mu ani jednou nepodívala do očí. Tanzie si mlčky
sedla na zadní sedadlo.
„Jsi v pořádku?“ Zívl a sledoval holčičku přes zadní zrcátko.
Tiše přikývla.
„Nervy?“
Mlčela.
„Zvracelas?“
Přikývla.
 „Na téhle cestě se to nosí. Zvládneš to skvěle. Fakt.“
Pohlédla na něj tak, jako by se podíval na jakéhokoli dospělého, kdyby mu
řekl totéž, a potom se otočila a zírala z okýnka. Obličej měla vytřeštěný a bledý.
Ed přemítal, jak dlouho do noci asi studovala.
„Tak jo.“ Jess pošoupla Normana na zadní sedadlo. Přinesl s sebou téměř
nesnesitelně pronikavý puch mokrého psa. Zkontrolovala, jestli si Tanzie
zapnula pás; sedla si na sedadlo spolujezdce a konečně se otočila k Edovi. Měla
nečitelný výraz. „Tak jedeme.“

Edovo auto už nevypadalo jako jeho auto. Za pouhé tři dny jeho
neposkvrněný béžový interiér získal nové pachy a skvrny, lehký poprašek psích
chlupů a na sedadlech nebo pod nimi se nyní zabydlely svetry a boty.
Na podlaze pod nohama křupaly upuštěné obaly od sladkostí a brambůrek.
Rádio už nebylo naladěné na Edovy známé stanice.
Ale něco se stalo, zatímco jel rychlostí pětašedesát kilometrů za hodinu.
Skoro si ani neuvědomoval, jak se začíná vytrácet onen nepatrný pocit, že by
ve skutečnosti měl být někde jinde. Došlo mu, že se letmo dívá na lidi, které
míjejí: jak si kupují jídlo, řídí auta, vodí děti do školy a ze školy v naprosto
odlišných světech, než je ten jeho, a vůbec nic nevědí o jeho vlastní malé
tragédii, která se odehrává několik stovek kilometrů odsud na jih. Připadalo mu
to všechno zmenšené, spíš jako miniaturní vesnička problémů než jako něco, co
mu skutečně hrozilo.
Jak se stále více blížili k cíli, Edovi navzdory významnému mlčení ženy vedle
něj, Nickyho ospalému obličeji ve zpětném zrcátku („Teenageři to před
jedenáctou moc nedávají,“ vysvětlila mu Tanzie.) a občasnému psímu uprdnutí
pomalu začínalo docházet, že nepociťuje vůbec žádnou úlevu, kterou očekával
při vyhlídce, že bude mít zpátky pro sebe své auto a svůj život. Cítil něco
mnohem složitějšího. Ed trochu pozměnil nastavení reproduktorů, aby hudba
hrála nejhlasitěji vzadu a vepředu na chvíli nebyla slyšet.
„Jsi v pořádku?“
Jess se k němu neotočila. „Jsem v pohodě.“
Ohlédl se, aby se přesvědčil, že nikdo neposlouchá. „Ohledně dnešní noci,“
začal.
„Zapomeň na to.“
Chtěl jí říct, že je mu to líto. Chtěl jí říct, že ho v noci úplně bolelo tělo, jak
se ovládal, aby si nelehl zpátky do té prověšené postele.
 Ale k čemu by to bylo? Jak řekla včera večer, byli dva lidé, kteří neměli
důvod se spolu ještě někdy vidět.
„Nemůžu na to zapomenout. Chtěl jsem ti vysvětlit…“
„Není co vysvětlovat. Měls pravdu. Byl to pitomý nápad.“ Zasunula si pod
sebe nohy a hleděla z okna.
„Jde jen o to, že můj život je příliš…“
„Vážně. O nic nejde. Jde mi…“ Zhluboka si oddechla. „... jde mi jen o to,
abychom včas dojeli na tu olympiádu.“
„Ale já nechci, abychom to celé takhle ukončili.“
„Není co končit.“ Opřela si nohy o palubní desku. Působilo to jako
proklamace. „Jedeme.“
„Kolik kilometrů je to do Aberdeenu?“ Mezi předními sedadly se objevil
Tanziin obličej.
„Jako kolik zbývá?“
„Ne. Ze Southamptonu.“
Ed vytáhl z kapsy saka mobil a podal jí ho. „Podívej se na aplikaci Mapy.“
Se svraštělým čelem ťukla na obrazovku. „Zhruba devět set třicet?“
„To zní celkem reálně.“
„Takže když jsme jeli pětašedesát kilometrů za hodinu, museli jsme jet
nejmíň šest hodin denně. A kdyby se mi neudělalo špatně, mohli jsme to celé
urazit…“
„Za den. Naráz.“
„Jeden den.“ Tanzie tuto informaci vstřebávala s očima upřenýma
na skotské kopce v dáli před nimi. „Ale pak bychom si to tak hezky neužili, ne?“
Ed pohlédl úkosem na Jess. „Ne, neužili.“
Okamžik trvalo, než k němu Jess opět obrátila zrak. „Ne, drahoušku,“ řekla
po krátké chvíli. A měla zvláštně posmutnělý úsměv.
„Ne, neužili.“

Auto hladce a výkonně polykalo kilometry. Přejeli přes skotskou hranici

a Ed se pokusil v ostatních vyvolat nadšení – ale nepodařilo se mu to. Zastavili
jednou kvůli Tanzie, aby si zašla na záchod, jednou za dvacet minut kvůli
Nickymu („Já za to nemůžu. Nechtělo se mi, když šla Tanze.“) a třikrát kvůli
Normanovi (dvakrát se jednalo o falešný poplach). Jess mlčky seděla vedle něj,
dívala se na hodinky a kousala si nehty. Nicky ospale hleděl z okna na pustou
krajinu, na pár kamenných domků roztroušených po zvlněných kopcích. Ed
přemítal, co bude s Nickym, až tohle skončí. Chtěl mu navrhnout padesát
dalších věcí, aby mu pomohl. Zároveň se ale snažil představit si, jak mu někdo
v tomhle věku něco navrhuje, a odhadoval, že by na to nejspíš úplně kašlal.
Říkal si, jak asi Jess zajistí Nickyho bezpečnost, až se vrátí domů.
Zazvonil mu mobil. Pohlédl na něj a zmocnila se ho úzkost.
„Laro.“
„Eduardo. Bejby. Potřebuju s tebou mluvit o tom bytě.“
Uvědomil si, že Jess náhle ztuhla, letmo na něj pohlédla. Najednou si přál,
aby ten telefon nezvedl.
„Laro, o tom se teď bavit nebudu.“
„Není to moc peněz. Pro tebe ne. Mluvila jsem se svým právníkem a ten
tvrdí, že by pro tebe byla maličkost za něj zaplatit.“
„Už jsem ti řekl, Laro, že mezi námi došlo ke konečnému vypořádání.“
Náhle si uvědomil pronikavé mlčení tří lidí v autě.
„Eduardo. Bejby. Potřebuju to s tebou vyřešit.“
„Laro…“
Než stihl ještě něco říct, Jess mu vytrhla mobil z ruky. „Ahoj, Laro,“
pozdravila. „Tady Jess. Děsně mě to mrzí, ale nic víc už ti zaplatit nemůže, takže
už mu fakt nemá smysl dál volat.“
Krátké mlčení. Potom výbuch: „Kdo je to?“
„Jsem jeho nová manželka. Jo, a chtěl by zpátky ten svůj obraz s předsedou
Maem. Možná ho jenom nech u jeho právníka. Ano? Až budeš mít chvilku.
Díky moc.“
Výsledné ticho působilo stejně jako pár vteřin před výbuchem atomové
pumy. Ale než uslyšeli, co bude dál, Jess zmáčkla tlačítko Ukončit a potom
podala mobil Edovi. Nesměle si ho od ní vzal a vypnul ho.
„Děkuju,“ pípl. „Aspoň myslím.“
„Není zač.“ Nedívala se na něj, když mluvila.
Ed pohlédl do zpětného zrcátka. Nevěděl to jistě, ale připadalo mu, že Nicky
se hodně ovládá, aby se nerozesmál.

Na úzké silničce v lesích někde mezi Edinburghem a Dundee museli

zpomalit a potom zastavit kvůli stádu krav. Zvířata chodila kolem auta,
pohyblivé černé moře, s nevyzpytatelnou zvědavostí pohlížela dovnitř
na pasažéry a koulela očima v chlupatých hlavách. Norman na ně hleděl ven.
„Aberdeen Angus,“ podotkl Nicky.
 Norman se náhle bez varování vrhl k oknu, a přitom zuřivě vrčel
s vyceněnými zuby. Auto sebou trhlo na stranu, zadní sedadlo se proměnilo
v chaotickou změť končetin, rámusu a zmítajícího se psa. Nicky a Jess se na něj
snažili dosáhnout.
„Mami!“
„Normane! Nech toho!“ Pes stál na Tanzie s tlamou přitisknutou k oknu. Ed
jen rozpoznal, jak se pod ním zmítá její třpytivá růžová bundička.
Jess se vrhla přes sedadlo na psa a popadla ho za obojek. Odvlekli Normana
pryč od okna. Pištivě a hystericky kňučel, oháněl se po jejich rukou
a rozstřikoval po autě obrovité plivance slin.
„Normane, ty kreténe! Co to sakra…“
„Ještě nikdy neviděl krávu,“ omlouvala ho Tanzie, zatímco se snažila
napřímit.
„Ježíši, Normane,“ ušklíbl se Nicky.
„Není ti nic, Tanze?“
„Jsem v pohodě.“
Krávy nadále obcházely auto a na Normanův výlev nedbaly. Přes nyní už
zamlžená okna rozpoznali postavu farmáře, šel pomalu a nevzrušeně, stejným
těžkopádným krokem jako jeho hovězí svěřenci. Sotva znatelně pokývl
na pozdrav, když míjel auto, jako by měl nekonečnou spoustu času. Norman
kňučel a tahal za obojek.
„Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.“ Jess si rozpustila vlasy
a s nafouknutými tvářemi prudce vydechla. „Možná cítil hovězí.“
„Nevěděl jsem, že to v sobě má,“ podivil se Ed.
,,Moje brýle.“ Tanzie zvedla pokroucený kousek kovu. „Mami, Norman mi
rozbil brýle.“
Bylo čtvrt na jedenáct.
„Bez brýlí nic nevidím.“
Jess pohlédla na Eda. Do prdele.
„Dobrá,“ řekl, „vezmi si igelitku. Budu na to muset šlápnout.“
✳ ✳ ✳
Skotské silnice byly široké a prázdné a Ed jel tak rychle, že navigační přístroj
musel opakovaně přepočítávat očekávanou dobu příjezdu do cíle. S každou
minutou, kterou získali, si představoval, jak vítězně zvedá pěst nad hlavu. Tanzie
se dvakrát udělalo nevolno. Odmítl zastavit, aby se vyzvracela u silnice.
„Je jí fakt zle,“ namítla Jess.
 „Nic mi není,“ opakovala pořád dokola Tanzie s obličejem vklíněným
do igelitky. „Vážně.“
„Nechceš zastavit, drahoušku? Jenom na minutku?“
„Ne. Jeďte dál. Blé...“
Na zastavování nebyl čas. Ne že by jim to tuhle jízdu autem nějak zvlášť
usnadňovalo. Nicky se s rukou přes nos odvrátil od své sestry. Dokonce
i Normanova hlava byla vystrčená pokud možno co nejdál z okýnka na čerstvý
vzduch.
Dostane je tam. Cítil takové odhodlání, jaké už celé měsíce nezažil.
A nakonec se před nimi na obzoru objevil Aberdeen, s obrovskými stříbřitě
šedivými budovami, podivně moderními výškovými stavbami trčícími
do vzdáleného nebe. Zamířil do centra, sledoval, jak se silnice zužují a stávají se
z nich dlážděné ulice. Projížděli přes doky, po pravici měli ohromné tankery,
a právě tam se provoz zpomalil a jeho přesvědčení se začínalo hroutit. Seděli
za stále úzkostnějšího mlčení, Ed vyťukával náhradní trasy přes Aberdeen, které
nenabízely žádný časový zisk. Gépéeska začala pracovat proti němu
a připočítávat čas, který předtím odečetla. Do univerzitní budovy měli dojet
za patnáct, devatenáct, dvaadvacet minut.
Pětadvacet minut. Příliš dlouho.
„Jaké máme zpoždění?“ zeptala se Jess, a přitom se na nikoho neobrátila.
Pokoušela se v rádiu naladit stanici se zprávami o dopravě. „Kvůli čemu je ta
zácpa?“
„Je to pouhý důsledek dopravního ruchu.“
„To je fakt nemožný výraz,“ ozval se Nicky. „Samozřejmě že dopravní zácpa
je pouhý důsledek dopravního ruchu. Co jiného by ji mohlo způsobit?“
„Mohla se stát nehoda,“ namítla Tanzie.
„Ale ta dopravní zácpa by stále byla součástí dopravního ruchu,“ přemítal
Ed. „Takže technicky vzato problém stále spočívá v pouhém důsledku
dopravního ruchu.“
„Ne, objem dopravy, která se zpomaluje, je něco naprosto odlišného.“
„Ale výsledek je stejný.“
„Jenomže pak je to nepřesný popis.“
Jess pohlédla na navigaci. „Můžeme se, prosím vás, soustředit? Jsme
na správném místě? Nenapadlo by mě, že doky budou vedle univerzity.“
„Musíme projet skrz doky, abychom se dostali k univerzitě.“
„Víš to určitě?“
„Vím to určitě, Jess.“ Ed se snažil potlačit napětí v hlase. „Podívej se na tu
gépéesku.“
Nastalo krátké ticho. Na semaforech před nimi se dvakrát vystřídala světla,
aniž se doprava pohnula. Jess se naproti tomu hýbala nepřetržitě, vrtěla se
na sedadle, rozhlížela se kolem sebe, aby zjistila, jestli někde není nějaká
uvolněná cesta, kterou třeba přehlédli. Nemohl jí to vyčítat. Byl na tom stejně.
„Myslím, že nemáme čas koupit nové brýle,“ zašeptal jí, když se nepohnuli
ani poté, co se počtvrté rozsvítila zelená.
„Ale ona bez nich nevidí.“
„Jestli budeme hledat optiku, tak tam v poledne nebudeme.“
Hryzla se do rtu, potom se otočila na sedadle. „Tanze? Neuvidíš něco přes to
nerozbité sklo? Nešlo by to nějak?“
Z igelitky se vynořil nazelenalý obličej. „Zkusím to.“
Doprava se zasekla. Všichni zmlkli, napětí v autě se dalo krájet. Když
Norman zakňučel, sborově se na něj obořili: „Ticho, Normane!“ Ed cítil, jak mu
stoupá tlak. Proč nevyrazili o půl hodiny dřív? Proč si to lépe nepromyslel? Co by
se stalo, kdyby to nestihli? Pohlédl stranou na Jess, která si nervózně poklepávala
na koleno, a odhadl, že myslí na totéž. A potom, konečně, nevysvětlitelně, jako
by si s nimi pohrávali bozi, se dopravní zácpa uvolnila.
Řítil se dlážděnými ulicemi a Jess ječela „Jedem! Jedem!“ a předkláněla se
k palubní desce, jako by byla kočí, který popohání koně. Řezal zatáčky, téměř
příliš rychle na gépéesku, která škytavě vydávala pokyny, a do univerzitního
areálu vjel po dvou kolech. Sledoval malé vytištěné ukazatele, namátkově
rozmístěné na sloupech, až konečně našli Downesovu budovu, nehezkou
kancelářskou stavbu ze sedmdesátých let, z téže šedivé žuly jako všechno ostatní.
Auto se zaskřípěním zastavilo na parkovišti před ní, a když Ed vytáhl klíčky
ze zapalování, všechno se zastavilo. Dlouze vydechl, pohlédl na hodiny. Bylo
za šest minut dvanáct.
„To je ono?“ zeptala se Jess, když vyhlédla ven.
„To je ono.“
Jess najednou vypadala ochromeně, jako by nedokázala uvěřit, že tam
opravdu jsou. Rozepnula si bezpečnostní pás a zírala na parkoviště, na kluky,
kteří se loudali, jako by měli spoustu času, koukali do elektronických přístrojů,
za doprovodu nervózně vyhlížejících rodičů. Všechny ty děti měly na sobě
uniformy soukromých škol. „Myslela jsem, že to bude… větší,“ vypravila ze sebe.
Nicky hleděl ven do lezavého, šedivého deštíku. „Jo. Protože vysoká
matematika přitahuje davy fanoušků.“
„Nic nevidím,“ stěžovala si Tanzie.
 „Heleďte, běžte se zaregistrovat. Já jí seženu nějaké brýle.“
Jess se k němu otočila. „Ale nebudou správně podle předpisu.“
„Je to lepší než nic. Hlavně jděte. Jděte.“
Všiml si, jak se za ním dívá, když smykem vyjel z parkoviště a zamířil
do centra města.

Trvalo mu sedm minut a tři pokusy, než našel tak velkou drogerii
s lékárnou, v níž prodávali i čtecí brýle. Ed zabrzdil tak prudce, že Norman
přeletěl dopředu a obrovitou hlavou mu narazil na rameno. Pes se
vzpamatovával na zadním sedadle a vrčel.
„Zůstaň,“ poručil mu Ed a vystřelil dovnitř.
V obchodě nebyl nikdo kromě staré paní s košíkem a dvou prodavaček,
které mluvily tlumeným hlasem. Prosmekával se mezi regály, kolem tamponů
a kartáčků na zuby, náplastí na kuří oka a zlevněných vánočních dárkových
balíčků, až konečně našel stojan s brýlemi u pokladny. Do háje. Nepamatoval si,
jestli je Tanzie dalekozraká nebo krátkozraká. Vzal mobil, aby se zeptal, a potom
si uvědomil, že nemá na Jess číslo.
„Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu.“ Ed tam stál a pokoušel se to odhadnout.
Tanziiny brýle vypadaly, že jsou asi dost silné. Nikdy ji bez nich neviděl.
Znamená to, že je s větší pravděpodobností krátkozraká? Nejsou všechny děti
spíš krátkozraké? To dospělí si přece dávají věci dál od sebe, aby na ně dobře
viděli. Asi deset vteřin váhal a potom všechny brýle vytahal ze stojanu,
na dalekozrakost i krátkozrakost, slabé i hodně silné, a hodil je všechny
na hromadu na pokladní pult.
Mladá prodavačka se přestala bavit s tou starou paní. Pohlédla na brýle,
potom na něho. Ed si všiml, jak zaznamenává jeho oslintaný límec, a snažil se ho
nenápadně otřít rukávem. Tím se mu podařilo Normanovy sliny rozetřít
i po klopě saka.
„Všechny. Vezmu si je všechny,“ vyhrkl. „Ale jenom, jestli je dokážete
namarkovat za míň než třicet vteřin.“
Pohlédla na svou nadřízenou, která si Eda změřila pronikavým pohledem
a pak nepatrně přikývla. Dívka beze slova začala markovat brýle a každé z nich
opatrně ukládala do tašky. „Ne. Nemám čas. Prostě je tam naházejte,“ požádal
a natáhl se za ni, aby je nacpal do igelitové tašky.
„Máte věrnostní kartičku?“
„Ne. Nemám.“
 „Dnes máme speciální nabídku dietních tyčinek: tři za cenu dvou. Měl
byste…“
Ed se snažil posbírat brýle, které spadly z pultu. „Žádné dietní tyčinky,“
vyjekl. „Žádné nabídky. Děkuju. Jen potřebuju zaplatit.“
„Takže to dělá celkem sto sedmdesát čtyři liber,“ řekla nakonec.
„Prosím.“
Potom se ohlédla přes rameno, jako by tak trochu očekávala, že se objeví
televizní štáb skryté kamery. Ed načmáral svůj podpis, popadl tašku a řítil se
k autu. Cestou zaslechl, jak někdo se silným skotským přízvukem nadává: „To
jsou mi móresy.“
Na parkovišti nikdo nebyl, když se vrátil. Zastavil přímo přede dveřmi,
nechal Normana, aby se unaveně vydrápal na zadní sedadlo, a vběhl dovnitř.
Řítil se chodbou, po níž se rozléhaly jeho kroky.
„Matematická soutěž? Matematická soutěž?“ křičel na každého, koho míjel.
Nějaký muž beze slova ukázal na laminovanou vývěsku. Ed vyběhl nahoru
po schodišti, bral schody po dvou, přeběhl další chodbu a vběhl do haly.
Za přepážkou seděli dva muži. Na druhé straně místnosti stála Jess s Nickym.
Vykročila k němu. „Mám je.“
Vítězoslavně zvedl igelitku. Byl tak zadýchaný, že ze sebe skoro nedokázal
vypravit slovo.
„Je uvnitř,“ řeklaJess. „Už začali.“
Pohlédl na hodiny a přitom ztěžka oddychoval. Bylo sedm minut
po dvanácté.
„Promiňte?“ oslovil muže za přepážkou. „Potřebuju jedné holčičce uvnitř
předat brýle.“
Muž pomalu zvedl zrak. Prohlížel si igelitku, kterou před ním Ed držel.
Ed se naklonil přes přepážku a strčil mu tašku před nos. „Cestou sem si
rozbila brýle. Bez nich nevidí.“
„Je mi líto, pane. Nesmíme nikoho pustit dovnitř.“
Ed přikývl. „Ale ano. Smíte. Podívejte, nepokouším se podvádět nebo něco
propašovat dovnitř. Jenom jsem nevěděl, jaké má brýle, a tak jsem musel
všechny skoupit. Můžete si je zkontrolovat. Všechny. Podívejte. Žádné tajné
kódy. Jenom brejle.“ Držel před ním otevřenou tašku. „Musíte je odnést
dovnitř, aby si mohla najít ty, které jí vyhovují.“
Muž pomalu zavrtěl hlavou. „Pane, nesmíme připustit nic, co by vyrušilo
ostatní…“
„Ale ano. Smíte. Je to naléhavé.“
 „Jsou to pravidla.“
Ed na něj celých deset vteřin upřeně zíral. Potom se napřímil, položil si ruku
na hlavu a zamířil pryč od něj. Cítil, jak v něm narůstá nový tlak, jako když se
konvice chvěje na horké plotýnce. „Víte co?“ řekl a otočil se. „Trvalo nám celé
tři dny a noci, abychom se sem dostali. Za ty tři dny mám pozvracené svoje moc
pěkné auto a jistý pes provedl něco nevyslovitelného s mým čalouněním. A já
psy moc nemusím. Spal jsem v autě s někým, koho skoro vůbec neznám. Stálo to
za houby. Přespával jsem na místech, kde by žádný rozumný člověk neměl
přebývat. Snědl jsem jabko, které se ocitlo v příliš těsných kalhotách jednoho
puberťáka, a kebab, který podle mě obsahoval lidské maso. Odjel jsem
od obrovské, fakt obrovské osobní krize v Londýně a jel jsem skoro tisíc
kilometrů s lidmi, které neznám – moc milými lidmi –, protože dokonce i mně
bylo jasné, že tahle soutěž je pro ně opravdu, ale opravdu moc důležitá. Životně
důležitá. Protože té holčičce tam uvnitř nezáleží na ničem jiném než na matice.
A pokud nedostane brýle, přes které vidí, nemůže se spravedlivě zúčastnit vaší
soutěže. A pokud nemůže spravedlivě soutěžit, prošvihne svou jedinou šanci
dostat se na školu, na kterou se opravdu, ale opravdu potřebuje dostat. A pokud
se to stane, víte, co udělám?“
Muž na něj zíral.
„Půjdu tam do té vaší místnosti a úplně všechny ty matematické testy
rozcupuju na maličkaté kousíčky. Udělám to hodně, hodně rychle, než stihnete
zavolat bezpečnostní ostrahu. A víte, proč to udělám?“
Muž polkl. „Ne.“
„Protože to všechno přece muselo k něčemu být.“ Ed se k němu vrátil
a naklonil se těsně k němu. „Muselo.“
S Edovým obličejem se něco stalo. Cítil to, protože mu připadalo, jako by se
pokřivil do tvarů, které nikdy předtím nepocítil. A protože k němu Jess
přistoupila a jemně mu položila ruku na rameno.
Podala tomu muži tašku s brýlemi. „Byli bychom vám opravdu, opravdu
moc vděční, kdybyste jí ty brýle odnesl,“ pronesla klidně.
Muž vstal, obešel přepážku a zamířil ke dveřím. Celou dobu nespouštěl
z Eda oči. „Uvidím, co se dá dělat,“ řekl. Tiše se za ním zavřely dveře.
✳ ✳ ✳
Mlčky došli k autu, nevnímali déšť. Jess vyložila tašky. Nicky stál stranou,
s rukama co nejhlouběji zabořenýma do kapes džínů. Což vzhledem k tomu, jak
je měl upnuté, nebylo moc hluboko.
 „Tak jsme to zvládli.“ Dovolila si drobné pousmání.
„Já to věděl.“ Ed kývl směrem k autu. „Mám tu počkat, dokud neskončí?“
Pokrčila nos. „Ne. V pohodě. Už jsme tě zdrželi dost.“
Ed cítil, jak mu trochu ochabl úsměv. „Kde dnes přespíte?“
„Jestli to Tanzie dá, možná nás všechny pozvu do nóbl hotelu. Jestli ne…“
Pokrčila rameny. „Na autobusové zastávce.“ Řekla to tak, že bylo jasné, že tomu
nevěří.
Došla k zadním dveřím auta. Norman pohlédl na déšť a rozhodl se, že
nevyleze ven. Teď k ní zvedl zrak.
Jess strčila hlavu do dveří. „Normane, je čas jít.“
Na mokré zemi za audinou ležela hromádka tašek. Jess vytáhla z tašky
bundu a podala ji Nickymu. „No tak, je zima.“
Ve vzduchu byla cítit slaná příchuť moře. Najednou mu to připomnělo
Beachfront. „Takže… je to… všechno?“
„To je všechno. Díky za svezení. Vážím si… všichni si toho vážíme. Za ty
brýle. Za všechno.“
Poprvé za ten den se na sebe pořádně podívali a chtěl jí říct nejmíň miliardu
věcí.
Nicky neohrabaně zvedl ruku. „Jo. Pane Nichollsi. Dík.“
„Jo. Tady máš.“ Ed sáhl do kapsy pro mobil, který vyndal z kastlíku, a hodil
mu ho. „Je to můj záložní. Já ho, ehm, už ho nepotřebuju.“
„Fakt ne?“ Nicky ho chytil jednou rukou a nevěřícně na něj zíral.
Jess se zamračila. „Nemůžeme si ho vzít. Už jsi pro nás udělal dost.“
„O nic nejde. Vážně. Jestli si ho Nicky nevezme, budu ho muset poslat
někam na recyklaci. Jenom mi ušetříte práci.“
Jess shlédla na svá chodidla, jako by se chystala ještě promluvit. Potom
zvedla zrak a rázně si sepnula vlasy do zbytečného ohonu.
„Tak jo. Ještě jednou díky.“ Podala mu ruku. Ed zaváhal, potom ji stiskl
a snažil se nevnímat náhlý záblesk vzpomínky na včerejší večer.
„Hodně štěstí s tvým tátou. A s tím obědem. A s celou tou záležitostí kolem
práce. Určitě to dobře dopadne. Nezapomeň, dobré věci se dějí.“ Když odtáhla
ruku, měl podivný pocit, jako by něco ztratil. Otočila se a ohlédla se přes
rameno. Už myslela na něco jiného.
„Takže. Pojďme najít nějaké suché místo, kam si můžeme uložit věci.“
„Počkej.“ Ed vytáhl z kapsy saka vizitku, načmáral na ni číslo a došel k Jess.
„Zavolej mi.“
Jedna z číslic byla rozmazaná. Viděl, jak na ni zírá.
 „To je trojka.“ Opravil ji, potom si zastrčil ruce do kapes a připadal si jako
rozpačitý teenager. „Rád bych věděl, jak to bude s Tanzie. Prosím.“
Přikývla. A potom byla pryč, popoháněla před sebou toho kluka jako
obzvláště ostražitá pastýřka. Stál a pozoroval je, jak vlečou obrovité cestovní
kabely a mrzutého, vzdorovitého psa, dokud nezašli za roh šedé betonové
budovy a nezmizeli.
V autě bylo ticho. Dokonce i tehdy, když nikdo nemluvil, si Ed zvykl
na lehce zamlžená okna, na neurčitý pocit neustálého pohybu, způsobený
blízkostí druhých lidí v omezeném prostoru. Na tlumené cinkání Nickyho herní
konzole. Na Jessino neustálé vrtění.
Teď se rozhlížel uvnitř a připadalo mu, jako by se ocitl v opuštěném domě.
Viděl drobky a ohryzek nacpaný do zadního popelníku, rozteklou čokoládu,
noviny složené v kapse na opěradle. Viděl učebnici matematiky, zapadlou vedle
sedadla; Tanzie si jí zjevně nevšimla, když spěchala při vystupování. Přemítal,
jestli ji jí má odnést. Ale proč? Bylo příliš pozdě.
Bylo příliš pozdě.
Seděl na parkovišti, díval se, jak se k autům vracejí poslední rodiče a zabíjejí
čas při čekání na své svěřence. Předklonil se a na chvíli si položil hlavu na volant.
A potom, když už tam zůstalo jen jeho auto, zasunul klíček do zapalování
a odjel.

Ed ujel něco málo přes třicet kilometrů, než mu došlo, jak moc je unavený.
Kombinace tří nocí přerušovaného spánku, kocoviny a stovek kilometrů
za volantem ho zasáhla jako demoliční koule a cítil, jak mu padají víčka. Pustil
rádio, otevřel okýnka, a když to nezabralo, zastavil u motorestu, aby si dal kávu.
Ačkoli byla doba oběda, v restauraci bylo poloprázdno. Na protilehlých
koncích místnosti sedělo pár mužů v oblecích, zabraných do mobilů a lejster.
Na zdi nad nimi visela nabídka s šestnácti různými permutacemi klobás, vajec,
slaniny, hranolků a fazolí. Ed si vzal ze stojanu noviny a zamířil ke stolu.
Objednal si u servírky kávu.
„Omlouvám se, pane, ale v tuto denní dobu jsou stoly vyhrazené pouze pro
lidi, kteří si dají něco k jídlu.“ Měla tak silný přízvuk, že musel dost usilovně
přemýšlet, co řekla.
„Aha. Dobře. Tak já…“

VÝZNAMNÁ BRITSKÁ TECHNOLOGICKÁ FIRMA

JE VYŠETŘOVÁNA ZA ZNEUŽÍVÁNÍ INTERNÍCH
 INFORMACÍ K OBCHODNÍM TRANSAKCÍM

Zíral na novinový titulek.

„Pane?“
„Hm?“ Začala ho svědit kůže.
„Musíte si objednat něco k jídlu. Jestli si chcete sednout.“
„Aha.“

Úřad pro finanční služby (ÚFS) včera potvrdil, že vyšetřuje veřejně

obchodovatelnou britskou technologickou firmu za zneužívání interních
informací k obchodním transakcím v řádech milionů liber. Vyšetřováni
údajně probíhá na obou stranách Atlantiku a týká se londýnské
a newyorské burzy a Komise pro cenné papíry a burzy, což je americká
obdoba ÚFS.
Doposud nebyl nikdo zatčen, ale zdroj z londýnské policie uvedl, že je to
„pouze otázka času“.

„Pane?“
Oslovila ho ještě dvakrát, než ji zaslechl. Pohlédl na ni. Mladá žena
s pihovatým nosem, přírodními vlasy natupírovanými a načechranými
do jakéhosi spleteného účesu. „Co byste si dal k jídlu?“
„Cokoli.“ Měl vyprahlo v ústech.
Pauza.
„Ehm. Chcete, abych vám řekla, co máme dnes v polední nabídce? Nebo
nějaká naše oblíbená jídla?“
Pouze otázka času.
„Po celý den nabízíme Burnsovu snídani…“
„Dobře.“
„A ještě… Chcete tu Burnsovu snídani?“
„Ano.“
„Dáte si k ní bílý nebo tmavý chleba?“
„To je jedno.“
Cítil, že na něj zírá. Potom si zapsala objednávku, pečlivě si zasunula bloček
za pás a odešla. A on seděl a civěl na noviny na umakartovém stole.
Za uplynulých dvaasedmdesát hodin mohl mít pocit, jako by se celý svět postavil
na hlavu, ale to byl pouhý ždibec toho, co mělo přijít.
 „Mám tu klientku.“
„Nezdržím tě.“ Nadechl se. „Nepřijedu na tu tátovu oslavu.“
Krátké, zlověstné mlčení.
„Prosím tě, řekni mi, že mám sluchovou halucinaci.“
„Nemůžu. Něco mi do toho vlezlo.“
„Něco.“
„Vysvětlím ti to jindy.“
„Ne. Počkej. Nezavěšuj.“
Slyšel tlumený zvuk ruky přes telefon. Možná zaťaté pěsti.
„Sandro, musím ten hovor vyřídit venku. Jsem hned…“ Kroky.
A potom, jako by někdo pustil zvuk na plné pecky: „Vážně? To si ze mě
děláš srandu? Vážně?“
„Promiň.“
„Nemůžu uvěřit vlastním uším. Víš ty vůbec, jak moc se máma snažila, aby
tu oslavu uspořádala? Víš ty vůbec, jak moc se oba těší, že tě uvidí? Táta se
minulý týden posadil, aby zjistil, kdy tě naposledy viděli. V prosinci, Ede. To
jsou čtyři měsíce. Během těch čtyřech měsíců je mu čím dál hůř a tebe
nenapadlo udělat nic užitečnějšího, než mu poslat nějaký pitomý časáky.“
„Říkal, že má rád The New Yorker. Myslel jsem, že se tím trochu zabaví.“
„Ede, vždyť on skoro nevidí, do háje. Což bys věděl, kdyby ses za ním
obtěžoval zastavit. A máma se při četbě těch dlouhatánských článků tak nudí, že
jí málem začne vytékat mozek ušima.“
Mlela pořád dál. Bylo to, jako by mu u ucha hučel fén zapnutý na plné
obrátky.
„Vždyť ona na tátův narozeninový oběd uvařila tvoje oblíbené jídlo, a ne
jeho. Tak moc tě chce vidět. A ty teď, čtyřiadvacet hodin před tou oslavou,
prostě oznámíš, že nemůžeš přijet? Bez vysvětlení? Co to má sakra znamenat?“
Hořely mu z toho uši. Seděl tam, zavřel oči. Když je otevřel, bylo za pět
minut tři čtvrtě na dvě. Olympiáda už bude ve třech čtvrtinách. Myslel
na Tanzie v tom přednáškovém sále, s hlavou skloněnou nad papíry, na podlaze
kolem ní poházené nadbytečné brýle. Doufal, že při pohledu na stránku s čísly
se uklidní a udělá to, k čemu je zjevně stvořená. Myslel na Nickyho, jak se
poflakuje venku, možná se snaží najít nějaké místečko, kde by si mohl potají
zapálit.
Myslel na Jess, jak sedí na cestovní kabele se psem po boku, s rukama
sepnutýma na kolenou jako při modlitbě, přesvědčená, že pokud si to bude
opravdu moc přát, nakonec se budou dít dobré věci.
 „Ty jsi naprosto ostudný případ, Ede. Fakticky.“ Sestřin hlas se zalykal
slzami.
„Já vím.“
„Jo, a nemysli si, že jim to oznámím já. Nebudu za tebe dělat špinavou
práci…“
„Gemmo. Prosím, mám k tomu důvod…“
„Ať tě to ani nenapadne. Jestli je chceš zklamat, tak to udělej sám. Tím
končím, Ede. Nemůžu uvěřit, že jsi můj bratr.“
Ed ztěžka polkl, když zavěsila. A potom dlouze, pomalu, rozechvěle vydechl.
Co na tom sejde? Byla to jen polovina toho, co by všichni říkali, kdyby věděli
pravdu.
Právě tam, v poloprázdné restauraci, na červené koženkové sedačce
u chladnoucí snídaně, kterou nechtěl, Ed konečně pochopil, jak moc se mu
po otci stýská. Dal by cokoli, jen aby viděl to konejšivé přikývnutí, aby pozoroval,
jak se mu v obličeji rozhostí onen poněkud zdráhavý úsměv. Za celých těch
patnáct let, co odtamtud odešel, se mu nestýskalo po domově, ale najednou ho
zaplavil stesk. Seděl v restauraci a hleděl z poněkud zamaštěného okna na auta,
která svištěla kolem po dálnici, a cosi, co nedokázal přesně rozpoznat, se přes něj
převalilo jako obrovitá vlna. Ed Nicholls poprvé ve svém dospělém životě zjistil,
že potlačuje slzy, což se mu nestalo dokonce ani při rozvodu, vyšetřování a celé
té věci s Deannou Lewisovou.
Seděl, tiskl si dlaně na oči a zatínal čelisti tak dlouho, až nedokázal myslet
na nic jiného než na pocit, jak se mu zatínají zadní zuby.
„Není vám něco?“
Mladá servírka měla tak trochu ostražitý pohled, jako by se pokoušela
odhadnout, jestli s tímhle člověkem budou nějaké potíže.
„V pohodě,“ hlesl. Chtěl, aby to vyznělo jako ujištění, ale selhal mu hlas.
A potom, když nevypadala přesvědčeně, dodal: „Migréna.“
Okamžitě se jí rozjasnil obličej. „Aha. Migréna. To vás lituju. Je to opruz.
Máte na ni něco?“
Ed zavrtěl hlavou, protože si nevěřil, že dokáže promluvit.
„Já věděla, že je něco v nepořádku.“ Chvíli před ním stála. „Počkejte.“
Přešla k pultu, jednou rukou si sáhla do týla, kde měla vlasy sepnuté
do důmyslného vrkoče. Předklonila se, nahmatala něco, co neviděl, a potom
pomalu došla zpátky k němu. Ohlédla se za sebe, pak mu položila na stůl dva
prášky v platíčku.
„Samozřejmě nesmím dávat zákazníkům prášky, ale tyhle jsou skvělé. Jediná
věc, která mi na migrénu zabírá. Ale ne pijte už víc kafe – to ji zhoršuje. Donesu
vám trochu vody.“
Podíval se na ni s přivřenýma očima, potom na ty prášky.
„Je to v pohodě. Není to nic pofiderního. Jenom Migra-gone.“
„To je od vás moc laskavé.“
„Trvá asi dvacet minut, než zaberou. Ale pak – ach! Úleva!“ Při úsměvu se jí
svraštil nos. Pod tím nánosem líčidel měla vlídné oči, všiml si teď.
Sebrala mu kávový hrnek, jako by ho chtěla ochránit před sebou samým. Ed
si uvědomil, že myslí na Jess. Dobré věci se dějí. Někdy, když je nejmíň
očekáváte.
„Děkuju,“ šeptl.
„Není zač.“
Potom mu zazvonil telefon. Zvuk se rozléhal po celé dálniční restauraci.
Pohlédl na displej, zatímco tlumil hlasitost vyzvánění. Neznámé číslo.
„To je pan Nicholls?“
„Ano? “
„Tady Nicky. Nicky Thomas. Ehm. Fakt se moc omlouvám, že vás otravuju.
Ale potřebujeme vaši pomoc.“
 21
Nicky

Od okamžiku, kdy zastavili na parkovišti, bylo Nickymu jasné, že to byl

špatný nápad. Všichni ostatní účastníci – možná kromě jednoho, nanejvýš dvou
– byli kluci. Všichni do jednoho byli nejmíň o dva roky starší než Tanze. Většina
vypadala, že už se v životě setkala s posuzovací stupnicí Aspergerova syndromu.
Měli vlněná saka, špatné sestřihy, rovnátka, pečlivě upnuté košile, jak se sluší
a patří na dětičky ze středostavovských rodin. Jejich rodiče řídili volva. Tanzie
v růžových kalhotách a džínové bundičce s plstěnými kytkami, které na ni našila
Jess, vypadala tak nepatřičně, jako by spadla z Marsu.
Nicky poznal, že Tanzie není ve své kůži, ještě dřív, než jí Norman rozbil
brýle. Byla v autě stále zamlklejší, uzamčená ve svém maličkém světě nervozity
a cestovní nevolnosti. Pokoušel se ji odtud vyburcovat – což byl ve skutečnosti
akt pozoruhodné nezištnosti, protože fakt dost páchla –, ale když dorazili
do Aberdeenu, stáhla se tak hluboko do sebe, že byla nedostupná. Jess se tolik
soustředila na to, aby dojeli na místo, že nic nepoznala. Veškerou její pozornost
zabíral pan Nicholls, brýle a pytlíky na zvracení. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že
děti ze soukromých škol dokážou být stejně kruté jako ty ze státní základky.
Jess zaregistrovala Tanzie u přepážky a vyzvedla její jmenovku a papíry.
Nicky zkoušel telefon, který dostal od pana Nichollse, a tak si moc nevšímal
dvou kluků, kteří se postavili vedle Tanzie, když mžourala na vyvěšený zasedací
pořádek u vchodu do přednáškového sálu. Neslyšel je, protože měl v uších
sluchátka a poslouchal Depeche Mode, takže si pořádně ničeho nevšímal.
Dokud nezahlédl Tanziin sklíčený obličej. A nevyndal si z jednoho ucha pecku.
Kluk s rovnátky si ji pomalu měřil od hlavy až k patě. „Jsi tu správně? Víš, že
sjezd fanynek Justina Biebera je o kus dál?“
Hubenější kluk se zasmál.
Tanzie na ně pohlédla vykulenýma očima.
„Už jsi někdy byla na olympiádě?“
„Ne,“ hlesla.
 „Jak překvapivé. Neřekl bych, že si mnoho olympioniků nosí plyšové penály.
Nezapomněl sis svůj plyšový penál, Jamesi?“
„Myslím, že zapomněl. A jéje.“
„Ušila mi ho máma,“ vypravila ze sebe Tanzie.
„Ušila ti ho máma.“ Podívali se na sebe. „Není to náhodou tvůj penál pro
štěstí?“
„Víš něco o teorii strun?“
„Myslím, že ta spíš bude vědět něco o teorii smradu. Nebo… hele, Jamesi,
nemáš pocit, že tu něco páchne? Jako zvratky? Nemyslíš, že je tu někdo trochu
na nervy?“
Tanzie rychle sklopila hlavu a proběhla kolem nich na toalety.
„To jsou páni!“ vykřikli a svíjeli se smíchy.
Když se kluci vydali do hlavního sálu, vykročil dopředu a položil Rovnátkovi
zezadu ruku na krk. „Hej, ty. Hej!“
Kluk se prudce otočil. Vytřeštil na něj oči. Nicky se k němu ještě víc přiblížil,
takže mluvil šeptem. Najednou byl rád, že jeho kůže má podivný žlutavý nádech
a že má jizvu na tváři.
„Člověče. Něco ti povím. Jestli ještě někdy budeš takhle mluvit s mojí ségrou
– se ségrou kohokoli –, tak se sem osobně vrátím a zavážu ti nohy do komplexní
rovnice. Jasný?“
S otevřenou pusou přikývl.
Nicky mu věnoval svůj nejlepší fisherovský výhružný pohled. Dost dlouhý
na to, aby ten kluk pořádně polkl, až mu nadskočil ohryzek. „Bejt nervózní není
žádnej med, co?“
Kluk zavrtěl hlavou.
Nicky ho poplácal po rameni. „Tak jo. Jsem rád, že v tom máme jasno. Teď
běž hezky počítat.“ Otočil se a vydal se směrem k záchodům.
V tu chvíli mu jeden z učitelů se zvednutou rukou a s tázavým výrazem
v obličeji zastoupil cestu. „Pardon? Neviděl jsem tě teď, jak…“
„Jak mu přeju hodně štěstí? Ano. Super kluk. Fakt super.“ Nicky naoko
obdivně pokýval hlavou a potom zamířil na pány vyzvednout Tanzie.

Když Jess a Tanzie vyšly z dámských toalet, Tanzie měla mokré tričko
na místě, kde jí ho Jess vydrhla vodou a mýdlem, v obličeji byla celá flekatá
a bledá.
„Na toho hajzlíka se vykašli, Tanze,“ řekl odhodlaně Nicky. „Jenom se tě
pokoušel zastrašit.“
„Který to byl?“ Jess se tvářila zarputile. „Pověz mi to, Nicky.“
Jasně. Protože Tanzie akorát tak scházelo, aby před začátkem soutěže vtrhla
dovnitř rozlícená Jess. „Ehm, asi bych ho už nepoznal. A stejnak už jsem to
vyřešil.“
Ta slova se mu docela líbila. Už jsem to vyřešil.
„Jenže já nevidím, mami. Co si počnu, když nevidím?“
„Pan Nicholls ti přiveze nějaké brýle. Neboj.“
„Ale co když ne? Co když se sem ani nevrátí?“
Být jím, tak bych se teda nevracel, pomyslel si Nicky. Zničili mu jeho krásné
auto. A vypadal asi tak o deset let starší, než když vyrazili.
„Vrátí se,“ slíbila Jess.
„Paní Thomasová. Potřebujeme začít. Vaše dcera má třicet vteřin na to, aby
si sedla na své místo.“
„Prosím vás, nedal by se začátek té olympiády o pár minut odložit? Opravdu
moc jí potřebujeme opatřit nějaké brýle. Bez nich vůbec nic nevidí.“
„Ne, mladá paní. Jestliže do třiceti vteřin nebude na místě, obávám se, že
budeme muset začít bez ní.“
„Tak můžu s ní jít dovnitř? Abych jí mohla přečíst otázky?“
„Ale já bez brýlí nemůžu psát.“
„Tak za tebe budu psát já.“
„Mami…“
Jess věděla, že je poražená. Pohlédla na Nickyho a zakroutila hlavou, jako
by říkala: Nevím, co mám dělat.
Nicky se sklonil vedle Tanzie. „To dáš, Tanze. Dáš to. Tyhle věci dáš levou
zadní. Jenom si drž papír hodně blízko u očí a nikam nespěchej.“
Nevidoucíma očima zírala do sálu. Za dveřmi se studenti šourali na místa,
přisouvali si židle ke stolům, rovnali si před sebou psací potřeby.
„Jakmile sem pan Nicholls dorazí, přineseme ti ty brýle.“
„Opravdu. Prostě běž dovnitř a dělej, co můžeš, a my počkáme tady.
Norman bude hned za zdí. My všichni. A potom si zajdeme někam na oběd.
Není se proč stresovat.“
Přistoupila k nim žena s psací podložkou. „Zúčastníš se soutěže, Costanzo ?“
„Jmenuje se Tanzie,“ namítl Nicky. Žena vypadala, že ho neslyší. Tanzie
přikývla a nechala se dovést k lavici. Vypadala tak maličká.
„Dáš to, Tanze!“ Hlas se z něj náhle vydral a odrazil se od stěn sálu, takže
muž na protějším konci místnosti nesouhlasně mlaskl.
 „Góly rozdávej, Cvrčku!“
„Propánakrále,“ zabrblal někdo.
„Góly rozdávej,“ zařval znovu Nicky a Jess se na něj ohromeně podívala.
Potom zazvonilo a dveře se s pořádným buchnutím zavřely. Za nimi zůstali
jen Nicky, Jess a Norman a na pár hodin neměli nic na práci.
„Jasně,“ řekla Jess, když konečně odtrhla zrak ode dveří. Strčila si ruce
do kapes, pak je zase vytáhla, uhladila si vlasy a povzdychla si. „Jasně.“
„Přijde,“ ujistil ji Nicky, který si tím najednou nebyl tak docela jistý.
„Já vím.“
Následovalo tak dlouhé ticho, že byli nuceni se na sebe rozpačitě pousmát.
Chodba se pomalu vylidňovala, zůstal tam jen jeden pořadatel, který si pro sebe
tiše mumlal, když přejížděl tužkou přes seznam jmen.
„Nejspíš uvázl v zácpě.“
„Byla dost hrozná.“
Nicky si představoval Tanzie na druhé straně dveří, jak mžourá do papírů,
rozhlíží se po pomoci, která nepřichází. Jess zírala do stropu, tiše klela, potom si
uvázala a rozpustila ohon. Nejspíš si představovala totéž.
Potom se v dálce ozval nějaký ruch a objevil se pan Nicholls: běžel chodbou
jako šílenec a ve zvednuté ruce držel igelitku, která vypadala, že je zřejmě
napěchovaná brýlemi. A když se vrhl k přepážce a začal se dohadovat
s pořadateli – argumentoval jako někdo, kdo ví, že za každou cenu musí vyhrát
–, Nickyho zaplavila tak obrovská úleva, že musel vyjít ven, opřít se o zeď, sesout
se k zemi a spustit hlavu ke kolenům na tak dlouho, dokud už nehrozilo, že se
jeho dech promění v nezvladatelný, zalykavý vzlykot.

Rozloučení s panem Nichollsem bylo prapodivné. Stáli v dešti u jeho auta

a Jess se okatě chovala, jako by jí to bylo jedno, i když zjevně nebylo. Nicky mu
opravdu chtěl poděkovat za to hacknutí, za to, že je odvezl až sem a že prostě
byl, tak nějak výstředně decentní, jenomže pak mu pan Nicholls věnoval svůj
náhradní mobil a on ze sebe nedokázal vymáčknout nic než přiškrcené: „Díky.“
A bylo po všem. A potom šli s Jess a Normanem přes parkoviště a tvářili se, že
neslyší, jak auto pana Nichollse odjíždí.
Zastavili se před chodbou a Jess nacpala jejich zavazadla do šatny. Pak se
otočila k Nickymu a smetla mu z ramene neexistující chmýří. „Tak jo,“ řekla,
„půjdeme vyvenčit toho psa, ne?“
✳ ✳ ✳
 Byla pravda, že Nicky toho moc nenamluvil. Neznamenalo to, že nemá co
říct. Jenom nebyl nikdo, komu by to doopravdy chtěl sdělit. Od jeho osmi, co
začal bydlet s tátou a Jess, se ho lidi snažili přimět, aby mluvil o svých „pocitech“,
jako by to byl velký bágl, který s sebou mohl jen tak vláčet a před každým ho
rozbalit, aby zkontroloval jeho obsah. Ale dost často ani sám nevěděl, co si myslí.
Neměl názory na politiku či ekonomiku nebo na to, co se mu stalo. Neměl ani
názor na svou opravdickou mámu. Byla závislá. Drogy měla radši než jeho. Co
k tomu dodat?
Nicky chvilku chodil do poradny, jak mu doporučili sociální pracovníci. Ta
paní podle všeho chtěla, aby se naštval na to, co se mu přihodilo. Nicky jí řekl, že
se nehněvá, protože chápe, že máma se o něj nemohla starat. Nebral si to
osobně. Kdyby byl jakékoli jiné dítě, vykašlala by se na něj úplně stejně. Byla
prostě… smutná. Strávil s ní tak málo času, když byl maličký, že vlastně ani moc
neměl pocit, že s ním má něco společného.
Jenomže ta poradkyně mu pořád omílala: „Musíš to ze sebe dostat,
Nicholasi. Není pro tebe dobré internalizovat, co se ti stalo.“ Dala mu dvě
hadrové panenky a chtěla po něm, aby s nimi odehrál „jak ti bylo, když tě matka
opustila“.
Nicky jí nechtěl přiznat, že destruktivní pocity má hlavně z toho, že musí
sedět v její ordinaci, hrát si s panenkami a nechat si říkat Nicholas. Prostě nebyl
nijak zvlášť vzteklý člověk. Nezlobil se na svou pravou mámu, ba ani na Jasona
Fishera, i když nečekal, že to někdo pochopí. Fisher byl jenom idiot, který měl
inteligenci leda tak na to, aby napadal druhé. Fisher někde v hloubi srdce věděl,
že nic nemá a že z něj nikdy nic nevyroste. Byl to trapák a nikdo ho neměl
doopravdy rád. A tak to všechno obracel ven, přenášel své špatné pocity
na nejbližší osobu, kterou měl po ruce. (Vidíte? Ta terapie přece jen k něčemu
byla.)
Takže když Jess navrhla, že by měli jít na procházku, něco v Nickym se mělo
na pozoru. Nechtěl se zaplést do nějakého veledůležitého rozhovoru o svých
pocitech. O ničem takovém se nechtěl bavit. Byl připravený odvést řeč na jiné
téma, ale Jess se trochu podrbala na hlavě a pak prohlásila: „Připadá to jenom
mně, nebo je to bez pana Nichollse opravdu trochu divné?“

Bavili se spolu o těchto věcech:

O nečekané kráse některých aberdeenských budov.
O psovi.
 Jestli někdo z nich vzal plastové sáčky na psí výkaly.
Kdo z nich odkopne tu věc pod zaparkované auto, aby na ni nikdo nešlápl.
Jak si nejlíp otřít špičky bot o trávu.
Jestli je vůbec možné otřít si špičky bot o trávu.
O Nickyho obličeji, jako třeba: Bolí to ještě? (Odpověď: Ne, už ne.)
O ostatních částech jeho těla, jako třeba: Bolí tě ještě tohle?
(Ne, ne, trochu, ale lepší se to.)
O jeho džínách, jako třeba proč si je nepopotáhne nahoru, aby mu pořád
nebyly vidět trenky?
Proč jsou jeho trenky jeho věc.
Jestli mají tátovi říct o tom rolls-roycu. Podle Nickyho by Jess měla dělat, že
ho někdo šlohl. Copak se to dozví? Patřilo by mu to. Ale Jess prohlásila, že mu
nedokáže lhát, protože by to bylo nespravedlivé.
A potom na chvíli ztichla.
Je v pohodě? Připadá si líp, když je pryč z domova? Má strach vrátit se
domů? Tady Nicky přestal mluvit a začal krčit rameny. Co na to říct?

O tomhle se spolu nebavili:

Jaké by to bylo, kdyby skutečně odjeli domů s pěti tisíci librami.
Kdyby Tanzie chodila do té školy sv. Anny a on by odešel ze školy
v šestnácti, jestli by Jess chtěla, aby ji každý den vyzvedával ze školy.
O jídle, které si dnes večer určitě objednají na oslavu. Nejspíš ne kebab.
Že Jess zjevně mrzne, i když trvala na tom, že je v pohodě. Všechny
chloupky na předloktí jí stály v pozoru.
O panu Nichollsovi. Především o tom, kde vlastně Jess minulou noc spala.
A proč po sobě celé dopoledne pořád pokradmu pokukovali jako dva puberťáci,
i když na sebe byli mrzutí. Nickymu fakt připadalo, že Jess si někdy myslí, že
jsou všichni padlí na hlavu.
Ale bylo to celkem v pohodě, to povídání. Pomyslel si, že by si možná
popovídal i častěji.

Čekali přede dveřmi, když se ve dvě hodiny konečně otevřely. Tanzie vyšla
mezi prvními, tiskla k sobě plyšový penál a Jess rozpřáhla ruce, připravená
na oslavu.
„Tak co? Jaké to bylo?“
Upřeně na ně hleděla.
 „Trumfla jsi je, Cvrčku?“ usmál se na ni Nicky.
Vzápětí Tanzie posmutněl obličej. Všichni ztuhli, potom se Jess sklonila
a přivinula si ji k sobě, možná aby skryla svůj šokovaný výraz, a Nicky Tanzie
objal z druhé strany, zatímco Norman jim seděl u nohou. Ostatní děti
procházely kolem a Tanzie skrz přidušené vzlyky vyprávěla, co se stalo.
„Ztratila jsem celou první půlhodinu. A někdy jsem nerozuměla jejich
přízvuku. A pořádně jsem neviděla. A byla jsem opravdu nervózní, pořád jsem
zírala do papíru, a potom, když jsem dostala ty brýle, trvalo mi celou věčnost,
než jsem našla ty, které mi vyhovovaly, a pak jsem vůbec nerozuměla první
otázce.“
Jess se rozhlížela po pořadatelích. „Promluvím s nimi. Vysvětlím jim, co se
stalo. Že jsi neviděla. To přece musí mít nějakou váhu. Možná bychom je mohli
přimět, aby podle toho přizpůsobili výsledek.“
„Ne. Nechci, abys s nimi mluvila. Té první otázce jsem nerozuměla, ani když
jsem si nasadila brýle. Nedokázala jsem to pochopit tak, jak říkali, že to má být.“
„Ale možná…“
„Zvorala jsem to,“ naříkala Tanzie. „Nechci to probírat. Jenom chci jít.“
„Nic jsi nezvorala, drahoušku. Opravdu ne. Udělalas, co bylo v tvých silách.
Na ničem jiném nezáleží.“
„Ale záleží, přece? Protože bez těch peněz se nedostanu na tu školu.“
„Vždyť musí být… Neboj, Tanze. Něco vymyslím.“
Byl to její nejnepřesvědčivější úsměv. A Tanzie nebyla padlá na hlavu.
Usedavě plakala. Nicky ji takhle vážně nikdy neviděl. Vlastně se mu z toho
chtělo taky trochu brečet.
„Pojeďme domů,“ navrhl, když to začalo být nesnesitelné.
Ale způsobilo to, že Tanzie se ještě usedavěji rozplakala.
Jess na něj pohlédla s naprosto bezradným výrazem a připadalo mu, jako by
se ho ptala: Nicky, co mám dělat? A skutečnost, že právě teď ani Jess neví, jak
dál, zapříčinila, že měl pocit, jako by se světem opravdu bylo něco v nepořádku.
Potom ho napadlo: Kéž by mi tak Jess bývala nezabavila tu trávu. Snad ještě
nikdy v životě neměl takovou potřebu dát si špeka.
Čekali ve vstupní hale, zatímco ostatní soutěžící odcházeli s rodiči k autům,
a najednou, nečekaně, si Nicky uvědomil, že vlastně má zlost. Měl zlost na ty
pitomé kluky, kteří jeho sestřičku vyhodili z konceptu. Měl zlost na tu pitomou
matematickou soutěž a její pravidla, která se ani o kousíček nepřizpůsobila kvůli
holčičce, která nevidí. Měl zlost, že jeli takovou dálku přes celou Británii, jen aby
zase prohráli. Jako kdyby se téhle rodině nikdy nemohlo nic povést. Vůbec nic.
 Když se hala konečně vylidnila, Jess sáhla do zadní kapsy a vytáhla z ní
obdélníkovou kartičku. Strčila mu ji pod nos. „Zavolej panu Nichollsovi.“
„Ale teď už bude v půlce cesty domů. A co nadělá?“
Jess se hryzla do rtu. Pootočila se a potom se k němu znovu obrátila. „Může
nás vzít k Martymu.“
Nicky na ni zíral.
„Prosím. Já vím, že je to trapné, ale nic jiného mě nenapadá. Tanzie
potřebuje něco, co by ji zase postavilo na nohy, Nicky. Potřebuje se vidět
s tátou.“

Za půl hodiny byl zpátky. Jenom kousek popojel, vysvětloval, aby si dal něco
k jídlu. Nickyho později napadlo, že kdyby tehdy uvažoval jasněji, možná by se
podivil, proč Ed nedojel moc daleko a proč mu trvalo tak dlouho, aby se
nasvačil. Ale byl zabraný do dohadování s Jess, kousek od auta.
„Já vím, že se nechceš vidět s tátou, ale…“
„Nejedu.“
„Tanzie to potřebuje.“ Měla odhodlaný výraz, z kterého vám bylo jasné, že
sice tvrdí, že bere v úvahu vaše pocity, ale ve skutečnosti vás přinutí, abyste
udělali to, co chce ona.
„Tohle fakt ničemu neprospěje.“
„Možná v tvém případě. Podívej, Nicky, vím, že teď máš ohledně svého táty
hodně smíšené pocity, a nedivím se ti. Vím, že to bylo hodně matoucí období…“
„Nejsem zmatenej.“
„Tanzie je naprosto na dně. Potřebuje něco, co by ji vzpružilo. A Marty není
tak daleko.“ Vztáhla ruku a dotkla se jeho paže. „Hele, jestli ho opravdu
nebudeš chtít vidět, až tam dojedeme, můžeš prostě zůstat v autě, jo?
Omlouvám se,“ dodala, když mlčel. „Taky ho zrovna moc nechci vidět. Ale
musíme to podniknout.“
Co jí měl říct? Co jí měl říct, aby tomu uvěřila? A přece jen v něm asi tak pět
procent stále pochybovalo, jestli se nemýlí.
Jess došla zpátky za panem Nichollsem, který se opíral o auto a pozoroval je.
Tanzie mlčky seděla uvnitř. „Prosím. Svezl bys nás k Martymu? Teda k jeho
mámě. Omlouvám se. Vím, že už nás asi máš dost a hrozně jsme tě otravovali,
ale… ale nemám se koho jiného zeptat. Tanzie… potřebuje tátu. Ať už si o něm
myslím – myslíme – cokoli, potřebuje se s ním vidět. Je to odsud jen pár hodin.“
Pohlédl na ni.
 „Tak jo, možná víc, jestli musíme jet pomalu. Ale prosím – potřebuju tuhle
situaci změnit. Opravdu to potřebuju změnit.“
Pan Nicholls ustoupil stranou a otevřel dveře na straně spolujezdce.
Trochu se předklonil, aby se mohl usmát na Tanzie. „Pojedeme.“

Vypadalo to, že se všem ulevilo. Ale byl to špatný nápad. Fakt špatný nápad.
Kdyby se ho tak zeptali na ty tapety, Nicky by jim mohl říct proč.
 22
Jess

Jess naposledy viděla Mariu Costanzu v den, kdy k ní přivezla Martyho

v dodávce Liamova bratra. Marty posledních sto padesát kilometrů prospal pod
přikrývkou, a když Jess stála v jejím dokonale vysmejčeném obýváku a snažila se
jí vysvětlit, že její syn se sesypal, dívala se na svou snachu, jako by se ho osobně
pokusila zabít.
Maria Costanza ji nikdy neměla v lásce. Myslela si, že její syn si zaslouží
někoho lepšího než šestnáctiletou školačku s podomácku obarvenými vlasy
a třpytivými nehty, a nic, co kdy Jess udělala, nezměnilo Mariino zásadně nízké
mínění o ní. Jessiny úpravy v domě jí připadaly podivné. Skutečnost, že Jess
většinu oblečení šila dětem sama, považovala za záměrnou výstřednost. Nikdy ji
nenapadlo zeptat se, proč jim šije nebo proč si nemůžou dovolit někoho zaplatit,
aby jim vymaloval. Nebo proč, když se jim ucpal odpad v kuchyni, to byla
nakonec Jess, kdo pod dřezem zápolil se sifonem.
Snažila se. Opravdu se snažila. Byla zdvořilá, nemluvila sprostě. Byla věrná
Martymu. Porodila to nejúžasnější miminko na světě a pečlivě se o něj starala.
Jess trvalo asi pět let, než pochopila, že problém není v ní. Maria Costanza prostě
patřila k lidem, kteří se věčně tváří kysele. Jess si nebyla jistá, jestli vůbec někdy
viděla její spontánní úsměv, pokud ovšem zrovna nesdělovala nějakou novinku
o některé ze svých kamarádek či sousedek – možná o proříznuté pneumatice
nebo nevyléčitelné nemoci.
Dvakrát se jí pokoušela dovolat z mobilu pana Nichollse, ale Maria Costanza
nezvedala telefon.
„Babička je asi ještě v práci,“ řekla Jess Tanzie, když zavěsila.
„Nebo se možná jeli podívat na to nové miminko.“
„Pořád ještě chceš, abych vás tam odvezl?“ Pan Nicholls na ni pohlédl.
„Prosím. Určitě budou doma, až tam dorazíme. Večer nikdy nikam
nechodí.“
Nickyho oči se ve zpětném zrcátku setkaly s jejími a uhnuly stranou. Jess se
jeho negativitě nedivila. Jestliže reakce Marii Costanzy na narození Tanzie byla
vlažná, její zjištění, že má vnuka, o němž doposud vůbec nevěděla, se setkalo se
stejným nadšením, které by projevila, kdyby jí sdělili, že v rodině se vyskytla
prašivina. Jess nevěděla, jestli Mariu Costanzu urazilo, že tak dlouho existoval
bez jejího vědomí, nebo jestli jí prostě připadalo snadnější vnuka naprosto
přehlížet, protože nedokázala vysvětlit jeho existenci, aniž by se zmínila
o nemanželském dítěti a synově vztahu s drogově závislou.
„Těšíš se, že uvidíš tátu, Tanze ?“ Jess se na sedadle otočila. Tanzie se
s vážným a vyčerpaným výrazem v obličeji opírala o Normana. Upřela pohled
na Jess a naprosto nepatrně přikývla.
„Bude skvělé se s ním vidět. A s babičkou,“ řekla zvesela Jess.
„Vlastně nevím, proč nás to nenapadlo dřív.“
Jeli a mlčeli. Tanzie usnula opřená o psa. Nicky seděl a pozoroval tmavnoucí
oblohu. Jess neměla chuť pustit hudbu. Neodvažovala se dát dětem najevo, jak jí
je z událostí v Aberdeenu. Nedovolovala si na to myslet. Hezky jedno po druhém,
utěšovala se. Teď se Tanzie musí dát dohromady. A potom vymyslím, co dál.
„Všechno v pohodě?“ zeptal se pan Nicholls.
„Jo.“ Viděla, že jí nevěří. „Bude jí líp, jakmile uvidí svého tátu. Vím to.“
„Vždycky může jet na další olympiádu, příští rok. Už bude vědět, jak to
chodí.“
Jess se pokusila usmát. „Pane Nichollsi. To zní podezřele optimisticky.“
Otočil se k ní a v očích se mu zračila účast a pochopení.
Ulevilo se jí, že je zpátky v jeho autě. Začala si tam připadat zvláštně
v bezpečí, jako by se nemohlo přihodit nic doopravdy špatného, dokud jsou
všichni uvnitř. Jess si představovala, jak stojí v obýváku Costanzina domku
a snaží se jí vysvětlit, jaké události je tam přivedly. Představovala si Martyho
obličej, až mu řekne o tom rolls-roycu. Viděla je, jak zítra všichni společně čekají
na autobusové zastávce, první etapa na nekonečné cestě domů. Letmo ji
napadlo, jestli by pana Nichollse nemohla požádat, aby se postaral o Normana,
než dojedou zpátky. Při tom pomyšlení si vzpomněla, kolik už celá takhle
eskapáda stála, a tak tu myšlenku zavrhla. Hezky jedno po druhém.
A pak musela usnout, protože někdo ji uchopil za rameno.
„Jess?“
„Ehm?“
„Jess? Myslím, že jsme na místě. Ta gépéeska ukazuje, že tohle je její adresa.
Připadá ti to správně?“
Vztyčila se na sedadle a rozhýbala si strnulou šíji. Bez mrknutí na ni hleděla
okna úhledného bílého řadového domku. Instinktivně se jí sevřel žaludek.
„Kolik je hodin?“
„Těsně před sedmou.“ Počkal, až si protře oči. „Svítí se tam,“ řekl. „Nejspíš
jsou doma.“
Otočil se na sedadle. „Hej, děti, jsme tu. Čas na setkání s tátou.“ Tanzie
pevně svírala Jessinu ruku, když spolu kráčely po cestičce k domu. Nicky odmítl
vystoupit z auta a řekl, že počká s panem Nichollsem. Jess se rozhodla, že napřed
dovede dovnitř Tanzie a pak se vrátí a pokusí se ho přemluvit.
„Těšíš se?“
Tanzie přikývla, její obličejík byl najednou plný naděje, a Jess, byť jen
na chvilku, měla pocit, že udělala správnou věc. Něco z toho výletu vytěží, i když
ji to drásalo. Veškeré problémy, které mezi sebou s Martym mají, můžou vyřešit
později.
U schodů před vchodem stály dva nové soudky s fialovými květinami, které
neznala. Uhladila si bundu, odhrnula Tanzie vlasy z obličeje, předklonila se
a otřela jí něco z koutku úst, a potom zazvonila.
Maria Costanza nejdřív uviděla Tanzie. Hleděla na ni, potom zvedla zrak
k Jess a přes obličej jí přelétlo několik výrazů, přičemž žádný z nich nešlo zcela
rozpoznat.
Jess na ně zareagovala svým nejradostnějším úsměvem. „Ahoj, Mario. Jsme,
ehm, byli jsme nedaleko odsud, a tak jsem si říkala, že nemůžeme odjet, aniž
bysme viděli Martyho. A tebe.“
Maria Costanza na ni zírala.
„Snažili jsme se ti dovolat,“ pokračovala Jess zpěvavým hlasem, který jí zněl
divně. „Několikrát. Nechala bych ti vzkaz, ale…“
„Ahoj, babi,“ Tanzie se vrhla babičce kolem pasu. Marii Costanze poklesla
ruka a nechala ji bezvládně spočinout Tanzii na zádech. Obarvila si vlasy
na příliš tmavý odstín, roztržitě zaznamenala Jess. Maria Costanza takto chvíli
zůstala stát a potom pohlédla na auto, kde ze zadního okénka netečně zíral
Nicky.
Proboha, zabilo by tě, kdybys aspoň jednou projevila trochu nadšení?
pomyslela si J ess. „Nicky za chviličku přijde,“ řekla a nespouštěla ze rtů úsměv.
„Právě se probudil. Já… dávám mu trochu času.“
Stály proti sobě a čekaly.
„Takže…“ řeklaJess.
„On – není tady,“ vypravila ze sebe Maria Costanza.
„Je v práci?“ Zněla nedočkavěji, než původně chtěla. „Teda jako, to je
skvělé, že se cítí… tak dobře, že může pracovat.“
„Není tady, Jessiko.“
„Je nemocný?“ Prokristapána, pomyslela si. Něco se stalo. A pak to uviděla.
Připadalo jí, že tuhle emoci v obličeji Marii Constanzy nikdy předtím nespatřila.
Rozpaky.
Jess sledovala, jak se je pokouší zakrýt. „Tak kde je?“
„Ty… Myslím, že by sis s ním měla promluvit.“ Maria Costanza si položila
ruku na ústa, jako by si chtěla zabránit, aby prozradila víc, a potom se jemně
vyprostila z vnuččina objetí. „Počkej. Donesu ti jeho adresu.“
„Jeho adresu?“
Nechala je obě stát na prahu, přivřela za sebou dveře a zmizela v úzké
chodbičce. Tanzie tázavě zvedla zrak. Jess se na ni konejšivě usmála. Nebylo to
tak snadné jako dřív.
Dveře se opět otevřely. Podala jim papírek. „Zabere vám to tak hodinu,
možná hodinu a půl, podle hustoty provozu.“ Jess si všimla jejích strnulých rysů
a potom pohlédla za ni do chodbičky, kde se za ta léta, co ji znala, nic
nezměnilo. Vůbec nic. A Jess začínalo něco neodbytně vrtat hlavou.
„Jasně,“ hlesla a už se neusmívala.
Maria Costanza nevydržela její upřený pohled. Potom se sehnula a položila
Tanzie dlaň na tvář. „Vrátíš se a pobudeš tu se svou nonnou, ano?“ Pohlédla
na Jess. „Přivezeš ji zpátky? Už je to dlouho.“
Tento pohled, v němž byla němá výzva, přiznání vlastní licoměrnosti, byl
znepokojivější než cokoli, co Maria Costanza za celá léta jejich vztahu udělala.
Jess popoháněla Tanzie k autu.
Pan Nicholls na ni pohlédl. Mlčel.
„Tady.“ Jess mu podala papírek. „Potřebujeme se dostat sem.“ Beze slova
začal programovat poštovní směrovací číslo do gépéesky. Bušilo jí srdce.
Pohlédla do zpětného zrcátka. „Tys to věděl,“ řekla, když si Tanzie konečně
nasadila sluchátka.
Nicky se zatahal za ofinu. Díval se z okna na babiččin dům.
„Všiml jsem si toho, když jsme spolu v poslední době párkrát mluvili
po skypu. Babička by si nikdy nedala takovou tapetu.“
Nezeptala se ho, kde je Marty. Pomyslela si, že to možná dokonce už tehdy
tušila.
✳ ✳ ✳
Celou hodinu jízdy mlčeli. Jess nemohla mluvit. Hlavou jí běželo milion
možností. Občas pohlédla do zpětného zrcátka a pozorovala Nickyho. Měl
uzavřený výraz, obličej nesmlouvavě otočený k silnici. Pomalu začala
přehodnocovat jeho neochotu sem přijet, ba dokonce i v těchto posledních pár
měsících mluvit s otcem, a začala ji vidět v novém světle.
Jeli zšeřelou krajinou, až dorazili na předměstí nově postaveného města,
do obytné zástavby, kde byly domy naplánované v přesných, rozmáchnutých
křivkách podle posledních trendů a před nimi se jako záměrné výpovědi leskla
nová auta. Pan Nicholls odbočil do Castle Court, kde podél úzkého chodníčku,
po kterém nejspíš nikdo nikdy neprošel, stály jako stráže čtyři sakury. Dům
vypadal nově postavený; břidlicová střecha se leskla, okna v historizujícím stylu
z počátku devatenáctého století zářila.
Zírala na něj z okénka.
„Jsi v pohodě?“ Byla to jediná dvě slova, která pan Nicholls za celou cestu
pronesl.
„Počkejte chvilku tady, děti,“ řekla Jess a vystoupila.
Došla ke vstupním dveřím, ještě jednou zkontrolovala adresu na papírku,
potom zaťukala na dveře mosazným klepadlem. Zevnitř zaslechla zvuk televize
a viděla, jak se v jasném světle pohybuje něčí stín.
Znovu zaklepala. Déšť skoro nevnímala.
Kroky na chodbě. Dveře se otevřely a před ní stanula blonďatá žena
v tmavočervených vlněných šatech a lodičkách ve stejném odstínu.
Měla sestřih jako ženy, které pracují v obchodě nebo v bance, ale nechtějí
vypadat, že už se naprosto rozloučily s myšlenkou, že jsou rockové fanynky.
„Je tady Marty?“ zeptala se Jess. Žena chtěla něco namítnout, ale potom si
Jess změřila od hlavy až k patě, její žabky a zmuchlané bílé kalhoty, a za pár
vteřin, které následovaly, Jess z jejího lehce ztuhlého výrazu poznala, že ví.
Věděla o ní.
„Počkejte tady,“ odpověděla.
Dveře se přivřely a Jess slyšela, jak volá do úzké chodby: „Marte? Marte?“
Mart.
Zaslechla jeho tlumený hlas, smál se a říkal něco o televizi, a potom ta žena
ztišila hlas. Jess viděla jejich stíny za matným sklem. Potom se otevřely dveře
a stál tam.
Marty si nechal narůst vlasy. Dlouhou, zplihlou ofinu měl pečlivě sčesanou
na stranu jako teenager. Měl na sobě džíny, které neznala, tmavě indigové,
a zhubl. Vypadal jako někdo úplně cizí.
A dost výrazně zbledl. „Jess.“
 Nedokázala promluvit.
Zírali na sebe. Polkl. „Chystal jsem se ti to říct.“
Až do této chvíle něco v ní odmítalo uvěřit, že by to mohla být pravda. Až
do této chvíle si myslela, že muselo dojít k nějakému obrovskému omylu, že
Marty bydlí u kamarádky nebo že je zase nemocný a Maria Costanza se svou
nemístnou pýchou to prostě nedokázala připustit. Ale vůbec nepochybovala, co
přímo před sebou vidí.
Chvíli jí trvalo, než znovu dokázala promluvit. „Tak tady? Tak tady… bydlíš.
“
Jess vrávoravě couvla a teprve teď si všimla dokonale opečované
předzahrádky i obýváku, nepatrně viditelného oknem. Bokem narazila o auto
na příjezdové cestě a vztáhla ruku, aby se opřela. „Celou tu dobu? My poslední
dva roky škudlíme, jak můžeme, abychom vůbec byli v teple a neměli hlad, a ty
si tu žiješ v luxusním baráku a – a se zbrusu novou toyotou?“
Marty se rozpačitě ohlédl. „Potřebujeme si promluvit, Jess.“
A potom uviděla ty tapety v jeho jídelně. Silné proužky. A všechno do sebe
zapadlo. Jak trval na tom, aby spolu mluvili jen v předem stanovenou dobu. Jak
neměl pevnou linku. Jak ji Maria Costanza ujišťovala, že Marty spí, kdykoli mu
volala jindy než obvykle. A jak se snažila, aby Jess co nejrychleji zavěsila.
„My si potřebujeme promluvit?“ Jess už se skoro smála. „Ano, promluvme
si, Marty. Co kdybych mluvila já? Za dva roky jsem po tobě ani jedinkrát nic
nechtěla – peníze, čas, hlídání dětí ani žádnou jinou pomoc. Protože jsem si
myslela, že jsi nemocný. Myslela jsem si, že máš depresi. Myslela jsem si, že
bydlíš u své matky.“
„Já jsem u mámy fakt bydlel.“
„Až do kdy?“
Sevřel rty.
„Až do kdy, Marty?“ Měla pronikavý hlas.
„Patnáct měsíců.“
„Patnáct měsíců jsi bydlel u mámy?“
Díval se na špičky.
„Patnáct měsíců jsi tady? Ty jsi tady dýl než rok?“
„Chtěl jsem ti to říct, ale věděl jsem, že bys…“
„Co – ztropila scénu? Protože si tady žiješ luxusní život, zatímco tvoje žena
a děti se doma plácají ve sračkách, které jsi tam po sobě zanechal?“
„Jess…“
Na chvíli ji umlčelo prudké otevření dveří od pokoje. Za Martym se objevila
holčička s dlouhými světlounkými vlásky, v puberťácké mikině značky Hollister
a converskách. Zatahala ho za rukáv.
„Začíná tvůj pořad, Marty,“ spustila, ale potom uviděla Jess a zarazila „Běž
za maminkou, miláčku,“ řekl tiše a uhnul před ní pohledem.
Jemně jí položil ruku na rameno. „Za chvilku to vyřídím.“
Obezřetně pohlédl na Jess. Ta holčička byla stejně stará jako Tanzie. Zavřel
za sebou dveře.
Teprve v tuto chvíli se Jess skutečně zlomilo srdce.
„Ona… ona má děti?“
Polkl. „Dvě.“
Ruce jí vzlétly k obličeji a potom do vlasů. Otočila se a naslepo vyrazila
po cestičce. „Ach, bože. Ach, bože.“
„Jess, já jsem nikdy nechtěl…“
Prudce se otočila a vrhla se na něj. Chtěla mu rozmlátit ten jeho pitomý
obličej a drahý sestřih. Chtěla, aby věděl, jakou bolest způsobil svým dětem.
Chtěla, aby zaplatil. Skrčil se za autem a Jess se přistihla, jak do toho auta skoro
jako smyslů zbavená kope, do těch obrovských kol, nablýskaných plechů,
do toho pitomě zářivě bílého, pitomě naleštěného, pitomě vypíglovaného,
pitomého auťáku.
„Ty jsi lhal! Všem jsi nám lhal! A já jsem se tě snažila chránit! Nemůžu
uvěřit… nemůžu…“ Kopala a cítila chabé uspokojení, když se kov hnul, i když jí
nohou projela bolest. Kopala znovu a znovu, bylo jí to jedno, bušila pěstmi
do okna.
„Jess! To auto! Copak ti přeskočilo, ty vole?“
Bušila do toho auta, protože nemohla bušit do Martyho. Mlátila do něj
rukama nohama, bylo jí to jedno, rozzuřeně vzlykala, v uších jí burácel vlastní
chraplavý dech. A když ji odtud odtáhl, vklínil se mezi ni a auto a pevně ji držel
za paže, pocítila chvilkový záchvěv strachu, že se jí život naprosto vymkl z rukou.
Potom se mu podívala do očí, do jeho zbabělých očí, a v hlavě se jí rozeznělo
hlasité hučení.
„Jess.“
Pan Nicholls ji objal kolem pasu a jemně ji táhl zpátky.
„Nech mě být!“
„Děti se dívají. No tak, nech toho.“ Ruka na její paži.
Nemohla dýchat. Celým jejím tělem se vydralo zaúpění. Nechala se
odtáhnout o pár kroků dozadu. Marty křičel něco, co skrz rámus ve své hlavě
neslyšela.
 „Pojď… pojď pryč.“
Děti. Podívala se na auto a uviděla Tanziin obličej s ohromeně vykulenýma
očima a za ní se nehybně tyčila Nickyho silueta. Pohlédla na druhou stranu,
na dům, kde se z obýváku dívaly dva bledé obličejíky a za nimi jejich matka.
Když si všimla, že se Jess dívá, zatáhla roletu.
„Ty jsi šílená,“ vykřikl Marty při pohledu na zprohýbané plechy auta.
„Naprosto šílená, ty vole.“
Roztřásla se. Pan Nicholls ji objal kolem ramen a vedl ji k autu.
„Nasedni. Posaď se,“ řekl, a když byla uvnitř, zavřel dveře. Marty k nim
pomalu kráčel po cestičce, najednou se zase naparoval jako dřív, když teď byla
vina na její straně. Myslela si, že se chystá vyvolat rvačku, ale když byl kousek
od auta, nahlédl dovnitř, lehce se přihrbil, jako by se chtěl ujistit, a pak uslyšela,
jak se za ní otevřely zadní dveře a Tanzie vyběhla ven a vrhla se k němu.
„Tati!“ vykřikla a Marty ji popadl do náruče. Potom Jess musela odvrátit
pohled, protože už vůbec nechápala, co cítí.

Nevěděla,jak dlouho tam seděla a zírala na pedály. Nemohla přemýšlet.

Nemohla cítit. Na cestičce slyšela tlumené hlasy a Nicky k ní v jednu chvíli
vztáhl ruku a lehce se dotkl jejího ramena. „Je mi to líto.“ Přeskakoval mu hlas.
Natáhla se za sedadlo a prudce mu stiskla ruku. „Ty. Za nic. Nemůžeš,“
zašeptala důrazně.
Konečně se otevřely dveře a pan Nicholls strčil hlavu dovnitř. Měl mokrý
obličej a z límce mu stékaly kapky deště. „Tak jo. Tanzie tu na pár hodin
zůstane.“
Zírala na něj, najednou zpozorněla. „Tak to ne,“ spustila, „nemá na ni
nárok. Ne po tom, co…“
„Tohle není o tobě a o něm, Jess.“
Jess se otočila k domu. Vstupní dveře byly lehce pootevřené. Tanzie už byla
vevnitř. „Ale ona tam nesmí zůstat. Ne s nimi…“
Sedl si za volant a potom ji chytil za ruku. Jeho ruka byla ledová a vlhká.
„Měla špatný den a poprosila, jestli by s ním nemohla chvilku pobýt. A, Jess,
jestli tohle opravdu je jeho současný život, pak určitě musí být jeho součástí.“
„Ale to není…“
„Spravedlivé. Já vím.“
Všichni tři tam seděli a zírali na zářivě osvětlený dům. Její dcera byla uvnitř.
S Martyho novou rodinou. Jess připadalo, jako by jí někdo sáhl do hrudi, popadl
ji za srdce a vyrval jí ho.
Nemohla spustit oči z okna. „Co když si to rozmyslí? Bude tam úplně sama.
A my je neznáme. Já tu ženskou neznám. Může to být…“
„Je s tátou. Bude v pohodě.“
Zírala na pana Nichollse. Tvářil se soucitně, ale měl zvláštně neoblomný
hlas. „Proč jsi na jeho straně?“
„Nejsem na jeho straně.“ Obepnul jí ruku svými prsty. „Víš co, zajdeme se
všichni někam najíst. Za pár hodinek se vrátíme. Budeme nablízku a můžeme ji
kdykoli vyzvednout, jestli nás bude potřebovat.“
„Ne. Já tu zůstanu,“ ozval se hlas zezadu. „Zůstanu s ní. Aby nebyla sama.“
Jess se otočila. Nickyvyhlížel z okna. „Jsi si jistý?“
„Budu v pohodě.“ Tvářil se bezvýrazně. „Stejnak bych docela chtěl slyšet, co
táta říká.“

Pan Nicholls doprovodil Nickyho ke dveřím. Sledovala svého nevlastního

syna, jeho dlouhé, hubené nohy v úzkých černých džínách, bázlivé, nemotorné
držení těla, když se před ním otevřely dveře. Ta blond žena se na něj pokusila
usmát. Pokradmu pohlédla na auto za ním. Je možné, odtažitě postřehla Jess, že
ta žena se jí vlastně bojí. Zaklaply za nimi dveře. Jess zavřela oči, nechtěla si
představovat, co se za těmi dveřmi děje.
Potom nasedl do auta pan Nicholls a přinesl s sebou závan chladného
vzduchu. „No tak,“ chlácholil ji. „Je to v pohodě. Ani se nenaděješ a budeme
zpátky.“
Seděli v motorestu. Nemohla jíst. Pila kávu, pan Nicholls si koupil sendvič
a prostě tam seděl, naproti ní. Připadalo jí, že neví, co by řekl. Dvě hodiny,
opakovala si pořád dokola. Dvě hodiny – a pak je můžu mít zpátky. Chtěla být
zpátky v autě se svými dětmi, pryč odsud. Pryč od Martyho a jeho lží, nové
přítelkyně a předstírané rodiny. Pozorovala, jak se hodinové ručičky sunou
dokola, a nechala vychladnout kávu. Každá minuta jí připadala jako věčnost.
A potom, deset minut předtím, než měli odejít, zazvonil telefon.
Neznámé číslo. Martyho hlas. „Mohla bys je dnes nechat u mě přespat?“
Naprosto jí to vyrazilo dech.
„To ne,“ vypravila ze sebe konečně. „Nemůžeš si je tam jen tak nechat.“
„Já jen… snažím se jim to všechno vysvětlit.“
„Tak to ti přeju hodně štěstí. Protože já to teda fakt vůbec nechápu.“
Kavárničkou se nesl její zvýšený hlas. Viděla, jak lidé u sousedních stolů otáčejí
hlavy.
„Nemohl jsem ti to říct, Jess, jasný? Protože jsem věděl, že budeš reagovat
tak, jak jsi reagovala.“
„Aha, takže za to můžu já. Jak jinak!“
„Mezi námi byl konec. Vědělas to stejně jako já.“
Stála. Neuvědomovala si, že vstala. Pan Nicholls kdovíproč taky stál. „Co je
mezi náma, je mi naprosto ukradený, jasný? Ale od té doby, co jsi odešel, žijeme
z ruky do huby, a teď najednou zjistím, že žiješ s nějakou jinou ženskou a živíš
její děti. I když jsi tvrdil, že pro naše nemůžeš nic udělat. Ano, je dost možné, že
na tohle špatně zareaguju, Marty.“
„Nežiju z našich peněz. Jsou to Linziiny peníze. Nemůžu je použít, abych
platil na tvoje děti.“
„Moje děti. Moje děti?“ Odešla od stolu a slepě vyrazila ke dveřím.
Matně zaznamenala, že pan Nicholls zavolal servírku:
„Hele,“ ozval se Marty. „Tanzie tu fakt moc chce přespat. Ta olympiáda
z matiky ji zjevně rozhodila. Požádala mě, abych tě poprosil. Prosím.“
Jess nemohla mluvit. Jenom se zavřenýma očima stála na studeném
parkovišti a klouby jí zbělely, jak svírala telefon.
„A opravdu chci všechno dát do pořádku s Nickym.“
„Ty jsi… neuvěřitelný.“
„Jenom… jenom mě, prosím tě, nech, abych to dal do pořádku s dětmi,
ano? My dva si můžeme promluvit později. Jenom pro dnešní večer, dokud jsou
tady. Stýskalo se mi po nich, Jess. Vím, že je to moje vina. Vím, že jsem se
zachoval hrozně. Ale vlastně jsem rád, že se to všechno provalilo. Jsem rád, že
víš, co se děje. A jenom… se chci posunout dopředu.“
Zírala před sebe. V dálce blikala modrá světla policejního auta. Rozbolela ji
noha. Nakonec řekla: „Dej mi k telefonu Tanzie.“
Nastalo krátké ticho, zvuk dveří. Jess se zhluboka nadechla.
„Mami?“
„Tanze? Miláčku? Jsi v pořádku?“
Jsem v pohodě, mami. Mají želvičky. Jedna má chromou nožičku. Jmenuje
se Mike. Nemůžeme taky mít želvičku?“
„Promluvíme si o tom.“ V pozadí slyšela rachot nádobí, zvuk tekoucí vody.
„Ehm, opravdu tam chceš zůstat přes noc? Nemusíš, víš co. Prostě jen… abys
byla spokojená.“
„Docela ráda bych tu zůstala. Suze je hodná. Půjčí mi svoje pyžamo
s obrázky z Muzikálu ze střední.“
 „Suze?“
„Linziina dcera. Bude to jako mejdan. A má ty korálky, z kterých si sestavíš
obrázek a pak ho zažehlíš žehličkou.“
„Jasně.“
Nastalo krátké ticho. Jess v pozadí slyšela tlumený hovor.
„Takže v kolik mě zítra vyzvedneš?“
Polkla a snažila se, aby její hlas zněl vyrovnaně. „Po snídani. V devět.
A pokud si to rozmyslíš, prostě mi zavolej, ano? Kdykoli. A hned tě vyzvednu.
I kdyby to bylo o půlnoci. To je jedno.“
„Já vím.“
„Přijedu kdykoli. Mám tě moc ráda, pusinko. Zavolej, kdy chceš.“
„Dobře.“
„ Dáš ... dáš mi Nickyho?“
„Pusu. Dobrou.“
Nickyho hlas byl nečitelný. „Řekl jsem mu, že tu zůstanu,“ vysvětlil jí. „Ale
jen proto, abych dal pozor na Tanze.“
„Dobře. Zajistím, abychom byli někde poblíž. Je ta… ta ženská… je
v pohodě? Teda jako, budete všichni v pohodě?“
„Linzie. Ta je fajn.“
„A ty… tobě to nevadí? Nenutí…“
„Jsem v pohodě.“
Nastalo dlouhé ticho.
„Jess?“
„Ano?“
„Není ti něco?“
Pevně zavřela oči. Tiše se nadechla, zvedla ruku a otřela si slzy, které jí
stékaly po tvářích. Nevěděla, že má v sobě tolik slz. Nickymu odpověděla, až
když si byla jistá, že se jí nederou i do hlasu. „Jsem v pohodě, broučku. Užijte si
to a o mě si nedělejte starost. Uvidíme se ráno.“
Pan Nicholls stál za ní. Mlčky si od ní vzal svůj mobil a nespouštěl oči
z jejího obličeje. „Našel jsem nám nocleh, kde nás nechají se psem.“
„Je tam bar?“ zeptala se Jess a otřela si oči hřbetem ruky.
„Cože?“
„Potřebuju se opít, Ede. Opravdu pořádně opít.“ Nabídl jí rámě a zavěsila se
do něj… A myslím, že jsem si asi zlomila prst na noze.“
 23
Ed

Takže, bylo nebylo, Ed se seznámil s dívkou, která byla ta nejoptimističtější

osoba, jakou kdy poznal. Nosila žabky, protože doufala, že přijde jaro. Připadalo
mu, že skáče životem jako Tygr, tak krásně, jak jen Tygři skákat umějí; věci,
které by většinu lidí skolily, jako by se jí ani netkly. Nebo pokud přece jen
spadla, hned se zase postavila na nohy. Spadla znovu, nasadila úsměv, oprášila
se a šla dál. Nikdy nepochopil, jestli to je ta nejhrdinnější nebo nejpitomější věc,
jakou kdy viděl.
A pak stál na chodníku před luxusní novostavbou někde u Carlistu a díval
se, jak tahle dívka zjišťuje, že všechno, čemu věřila, je lež, až z ní zůstal jen duch,
který seděl na sedadle spolujezdce a nevidoucíma očima hleděl ven přes čelní
sklo. Bylo přímo slyšet, jak z ní vyprchává optimismus, A jemu se v srdci něco
naťuklo.
Zarezervoval prázdninovou chatu na břehu jezera, dvacet minut
od Martyho domu – tedy spíš od domu jeho přítelkyně. V okruhu stovky mil
nenašel hotel, který by vzal psa, ale poslední recepční, s kterou mluvil (žoviální
paní, která ho osmkrát oslovila „brouku“), mu řekla o jednom novém místě,
které vede snacha její kamarádky. Musel zaplatit za tři dny, což byla délka
minimálního pobytu, ale bylo mu to jedno. Jess se neptala. Nevěděl, jestli si
vůbec všimla, kde jsou.
Vyzvedli si klíče v recepci, projel po cestičce mezi stromy a zastavil před
chatou. Vyložil Jess a psa a doprovodil je dovnitř. Jess už hodně kulhala. Náhle
si vybavil, s jakou zuřivostí kopala do toho auta. V žabkách.
„Nalož se do vany,“ řekl jí. Rozsvítil všechna světla a zatáhl závěsy. Venku
už byla tma, takže nebylo nic vidět. „Určitě to udělej. Zkus si dát pohov. Seženu
nám něco k snědku. A možná sáček s ledem na obklad.“
Otočila se a přikývla. Vyloudila na rtech nepatrný děkovný úsměv.
Nejbližší supermarket byl super jen podle názvu – pod mihotavými
zářivkami dřepěly dva koše skleslé zeleniny a regály konzervovaných potravin
od výrobců, o kterých v životě neslyšel. Koupil nějaká hotová jídla, chleba,
mléko, mražený hrášek a prášky proti bolesti. A pár lahví vína. Taky se
potřeboval napít.
Právě stál u pokladny, když mu zapípal mobil. Vyštrachal ho z kapsy,
protože si říkal, jestli to není Jess. A potom si vzpomněl, že jí přede dvěma dny
došel kredit.
Ahoj milacku. Moc nas mrzi, ze zitra nemuzes prijet. Doufame, ze te co
nejdriv uvidime. Pusu mama. P. S. Pozdravuje te tata. Dnes na tom není moc
dobre.
„Dvacet dva osmdesát.“
Pokladní zopakovala cenu dvakrát, než to zaznamenal:
„Aha. Pardon.“ Vylovil kartu a podal jí ji.
„Nefunguje nám terminál. Máme to napsané.“
Ed sledoval její pohled. „Pouze platby v hotovosti nebo šekem“, hlásala
cedulka napsaná lopotnými písmeny propiskou. „To snad nemyslíte vážně.“
„Proč bych to neměla myslet vážně?“ Zadumaně přežvykovala cosi, co měla
v ústech.
„Nevím, jestli mám u sebe dost peněz,“ řekl Ed.
Netečně na něj zírala.
„Vy neberete karty?“
„Je to napsané na té vývěsce.“
„Tak… copak nemáte ‚žehličku‘?“
„Většina lidí z okolí platí hotově,“ odvětila. Její výraz říkal, že je jasné, že on
z okolí není.
„Dobře. Kde je nejbližší bankomat?"
„V Carlislu." Pomalu na něj zamrkala. Jestli ty peníze nemáte, budete muset
to jídlo vrátit."
„Já je mám. Hned to bude."
Hrabal se v kapsách a nevšímal si, že lidé ve frontě za ním stěží potlačují
povzdechy a obracejí oči v sloup. Nějakým zázrakem se mu podařilo dát
dohromady peníze za všechno kromě cibulových bhadží. Vysázel je na pult
a pokladní ostentativně nadzvedla obočí, když částku zaúčtovala, a odsunula
bhadží na stranu. Ed na oplátku všechno nasunul do igelitky, která se protrhla,
ještě než došel k autu, a snažil se nemyslet na matku.

Když se Jess dobelhala dolů, Ed právě vařil. Nebo spíš nechal v mikrovlnce
s rámusem rotovat dva plastové tácky, což bylo maximum kulinářského umění,
na jaké se kdy zmohl. Měla na sobě župan a vlasy si zabalila do turbanu z bílého
ručníku. Nikdy nepochopil, jak to ženy dělají. Jeho bývalá to taky uměla. Říkával
si, jestli se to ženy někde učí, jako třeba ruční praní a měsíčky. Jessin nenalíčený
obličej byl krásný.
“Prosím.“ Ed k ní vztáhl ruku se sklenici vína.
Vzala si ji od něj. Už předtím rozdělal v krbu oheň, posadila se před
plameny, zjevně stále ještě zabraná do svých myšlenek. Podal jí mražený hrášek
na nohu a potom se podle návodu na obalu věnoval ostatním jídlům
v mikrovlnce.
„Poslal jsem esemesku Nickymu,“ podotkl, když propichoval vidličkou
plastovou fólii. „Jen abych mu dal vědět, kde jsme.“
Napila se vína. „Byl v pořádku?"
„Zdá se v pohodě. Právě se chystali jíst.“ Lehce sebou trhla, když to řekl,
a Ed okamžitě zalitoval, že do její představivosti nastražil tento rodinný výjev.
„Co tvoje noha?“
„Bolí.“
Pořádně si přihnula vína. Všiml si, že už vypila celou sklenici. Vstala, ucukla
bolestí, takže hrášek spadl na zem, a dolila si. Potom, jako by si zrovna na něco
vzpomněla, sáhla do kapsy županu a zvedla ruku s průhledným igelitovým
sáčkem.
„Nickyho tráva,“ okomentovala to. „Usoudila jsem, že je to vhodný okamžik
přivlastnit si jeho drogy.“
Řekla to téměř vzdorovitě, jako by čekala, že jí bude odporovat. Když se tak
nestalo, přitáhla si ze stolku na klín turistického průvodce, na kterém si začala
balit neforemného jointa. Zapálila si ho a zhluboka vtáhla kouř. Snažila se
potlačit kašel a potom si znovu šlukla. Turban z ručníku se jí svezl na stranu,
podrážděně si ho strhla a mokré vlasy jí spadly na ramena. Znovu si dala šluka,
zavřela oči a podala mu špeka.
„Tak tohle jsem cítil, když jsem vešel dovnitř?“
Otevřela jedno oko. „Myslíš si, že jsem trapná.“
„Ne. Myslím, že jeden z nás by měl být schopen řídit, pro případ, že by
Tanzie chtěla vyzvednout. Je to v pohodě. Opravdu. Klidně si ještě dej.
Myslím… že potřebuješ…“
„Začít nový život? Vzchopit se? Pořádně si zašukat?“ Pochmurně se zasmála.
„Ale ne, zapomněla jsem. Ani to pořádně neumím.“
„Jess…“
 Zvedla ruku. „Pardon. Dobře. Pojďme se najíst.“
Jedli u laminovaného stolku vedle kuchyňského koutu. Kari celkem ušlo,
ale Jess se své porce téměř nedotkla.
Když odkládal talíře stranou a chystal se umýt nádobí, otočila se k němu.
„Chovala jsem se jako naprostý idiot, že jo?“
Ed se opřel o kuchyňskou linku s talířem v ruce. „Nechápu, jak…“
„Ve vaně jsem na všechno přišla. Celé ty roky dětem plkám o tom, že když
je člověk na lidi hodný a zachová se správně, všechno bude v pohodě. Nekraď.
Nelži. Zachovej se správně. Vesmír ti za to nějak pomůže. Takže všechno to jsou
kecy, co? Takhle nikdo jiný neuvažuje.“
Trochu mumlala, hlas se jí lámal bolestí.
„ Nejsou to…“
„Ne? Dva roky jsem byla naprosto bez peněz. Dva roky jsem ho chránila,
nestresovala jsem ho, neotravovala ho s jeho vlastními dětmi. A on si celou dobu
takhle žije, s novou přítelkyní.“ Užasle zakroutila hlavou. „Vůbec nic jsem
netušila. Ani na minutku. A když jsem byla ve vaně, pochopila jsem… jak je to
s tím ,chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě‘. Takhle to totiž
funguje, jenom když se tak chovají všichni ostatní. A nikdo se tak nechová. Svět
je v zásadě plný lidí, kteří na to zvysoka kašlou. Klidně člověka rozdupou, pokud
to znamená, že dostanou to, co chtějí. I když třeba rozdupou vlastní děti."
„Jess…“
Ed přešel skoro přes celou kuchyni až skoro k ní. Nevěděl, co má říct. Chtěl
ji obejmout, ale tvářila se tak, že mu v tom něco zabránilo. Nalila si další sklenici
vína a pozvedla ji jako na pozdrav.
„Ta ženská je mi ukradená, chápeš. O to nejde. Měl pravdu – mezi náma
dvěma už to dávno skončilo. Ale proč všechny ty žvásty o tom, že nedokáže
pomoct vlastním dětem? Proč odmítal dokonce jen pomyslet na to, že by Tanze
trochu přispěl na školné?“ Dlouze se napila a pomalu zamrkala. „Viděl jsi, co
měla ta holka na sobě? Víš, kolik stojí triko Hollister? Šedesát sedm liber.
Sedmašedesát liber za triko pro dítě. Jednou ho k nám přitáhla fetka Aileen, tak
jsem viděla cenovku.“ Naštvaně si otřela oči. „Víš, co poslal Nickymu v únoru
k narozeninám? Dárkový poukaz na deset liber. Desetilibrový dárkový poukaz
do obchodu s počítačovými hrami. Za pětku si žádnou počítačovou hru
nekoupíš.Jenom v bazaru. A nejblbější na tom je, že jsme všichni měli fakt
radost. Mysleli jsme, že to znamená, že Marty je na tom líp. Nakukala jsem
dětem, že deset liber, když je člověk nezaměstnaný, je vlastně docela dost
peněz.“
 Rozesmála se. Příšerný, bezútěšný zvuk. „A celou tu dobu… celou tu dobu
bydlel v té luxusní novostavbě s tím perfektním novým kanapem a hyper
sladěnými závěsy a tím příšerným účesem zpěváka z boybandu. A ani neměl
kuráž mi to říct.“
„Je to srab,“ podotkl.
Jo. Ale já jsem kráva. Vlekla jsem děti přes půlku Británie jako při nějakém
lovu na divoké husy, protože jsem si myslela, že můžu nějak zlepšit jejich šance.
Udělala jsem nám několikatisícový dluh. V podstatě jsem Tanzie zničila
sebevědomí, protože jsem ji navezla do něčeho, k čemu jsem ji nikdy neměla
nutit. A proč? Protože jsem odmítala vidět pravdu.“
„Pravdu?“
„Že lidi jako my nikdy neprorazí. Nikdy nepostoupíme výš. Jenom se
plácáme na dně.“
„Tak to není.“
„Co ty víš?“ V jejím hlase nebyl hněv, jen zmatení. „Jak bys to vůbec mohl
pochopit? Vyšetřují tě kvůli jednomu z nejzávažnějších zločinů v City. Když se to
tak vezme, tak jsi ho vlastně spáchal. Poradil jsi své přítelkyni, jaké si má koupit
akcie, aby vydělala balík peněz. Ale dostaneš se z toho.“
Právě zvedal ruku se sklenicí a zarazil se těsně u úst.
„Určitě. Pár týdnů si posedíš ve vazbě, možná dokonce vyfasuješ podmínku
– a velkou pokutu. Máš drahé právníky, kteří tě z toho vysekají. Máš lidi, kteří se
za tebe budou hádat, budou za tebe bojovat. Máš domy, auta, finance. Nemusíš
si dělat žádné velké starosti. Jak bys mohl pochopit, jak jsme na tom my?“
„To ne ní fér,“ řekl jemně.
Odvrátila se od něj a šlukla si. Zavřela oči a vyfoukla sladký kouř ke stropu.
Ed se posadil vedle ní a vzal jí jointa, kterého držela v prstech.
„Připadá mi, že to možná není zas tak dobrý nápad.“
Vytrhla mu ho z ruky. „Neříkej mi, co je dobrý nápad.“
„Nepřipadá mi, že to pomůže.“
„Je mi fuk, co ti…“
„Jess,já tu nejsem nepřítel.“
Vrhla na něj nevraživý pohled, potom se otočila a hleděla do ohně.
Nepoznal, jestli čeká, až vstane a odejde.
„Promiň,“ omluvila se nakonec. Hlas měla ztvrdlý – jako lepenku.
„To je v pohodě.“
„Není to v pohodě.“ Povzdechla si. „Neměla jsem… neměla jsem tě tím
zatěžovat.“
 „To nic. Tenhle den stál za houby. Víš co, vlezu si do vany, a pak bychom se
nejspíš měli trochu prospat.“
„Budu nahoře, až s tím skončím.“ Znovu si šlukla.
Ed ještě chvilku počkal a potom ji tam zanechal hledět do ohně. Byl tak
unavený, že nedokázal myslet na nic jiného než na vanu.
 Nejspíš ve vaně usnul. Napustil si ji plnou, nalil do ní všechny přísady
do koupele, které našel, a když se do ní vděčně ponořil, nechal v horké vodě
odplavit trochu napětí z celého dne.
Snažil se vypnout. Nemyslet na Jess, jak dole sklíčeně hledí do plamenů,
na matku, pár hodin odsud, čekající na syna, který nepřijede. Prostě potřeboval
pár minut, kdy nemusí na nic myslet. Ponořil hlavu do vody tak hluboko, dokud
ještě mohl dýchat.
Na chvilku si zdříml. Do kostí se mu však vkradlo jakési zvláštní napětí:
nedokázal se zcela uvolnit, i když zavřel oči. Vzápětí si uvědomil ten zvuk;
jakoby vzdálený hluk motoru, nepravidelný a nelibozvučný – skučící řetězová
pila nebo jako když se řidič učí přidávat plyn. Otevřel jedno oko a přál si, aby
prostě ztichl. Předpokládal, že aspoň tady – kde jinde – bude trochu klidu.
Aspoň jednu noc bez randálu a dramatických událostí. Opravdu toho chtěl tak
moc?
„Jess?“ zavolal, když mu ten zvuk začal příliš lézt na nervy. Napadlo ho,
jestli dole není hi-fi. Třeba by něco mohla pustit, aby ten hluk přehlušila.
A potom mu došlo, odkud ten neurčitý nepříjemný pocit pochází: slyšel
zvuk vlastního auta.
Na zlomek vteřiny se vztyčil ve vaně, potom vyskočil ven a omotal si ručník
kolem pasu. Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, proběhl kolem prázdné
pohovky, kolem Normana, který tázavě zvedl hlavu ze svého místečka u krbu,
a zápolil s vchodovými dveřmi, než se mu je podařilo otevřít. Ovanul ho studený
vzduch. Přiběhl právě včas, aby zahlédl, jak jeho auto vyrazilo z místa před
chatou a hopká jako zajíc do zatáčky na štěrkové příjezdové cestě.
Seskočil ze schodů a v běhu jen rozpoznal, že za volantem sedí Jess
a natahuje krk, aby viděla dopředu. Neměla rozsvícená světla.
„Prokristapána. Jess!“ Sprintoval po trávě, ještě z něj kapala voda, jednou
rukou si přidržoval ručník kolem pasu, snažil se přeběhnout přes trávník, aby jí
zatarasil cestu dřív, než vyjede z příjezdové cesty na silnici. Letmo k němu
otočila obličej, a když ho uviděla, vytřeštila oči. Bylo slyšet skřípění, jak zápolila
s řadicí pákou.
„Jess!“
Už byl u auta. Vrhl se ke kapotě, bušil a snažil se trhnout dveřmi u řidiče.
Otevřely se, než Jess stihla najít zámek, a odmrštily ho do strany.
„Co to sakra vyvádíš?“
Ale nezastavila. Řítil se vpřed nepřirozeně dlouhými kroky, opřený
o komíhající se dveře, s jednou rukou na volantu, do nohou ho bodal štěrk.
Ručník už dávno předtím někam zmizel.
„Pusť se!“
„Zastav! Jess, zastav!“
„Pusť se, Ede! Ublížíš si!“ Ohnala se po jeho ruce a auto se nebezpečně
vychýlilo doleva.
„Co to sakra…“ Vyskočil a podařilo se mu vyrvat klíček ze zapalování. Auto
se zachvělo a na místě se zastavilo. Edovo pravé rameno se prudce střetlo
s dveřmi. Jess se zapraštěním narazila nosem do volantu.
„Do prdele.“ Ed ztěžka dopadl na bok, hlavou se udeřil o něco tvrdého.
„Do prdele.“ Ležel zkroucený na zemi a točila se mu hlava. Vteřinu mu trvalo,
než se mu rozsvítilo, potom se nejistě vyškrábal na nohy, a přitom se opíral
o stále ještě otevřené dveře. Rozostřeným zrakem viděl, že jsou kousíček
od jezera, jehož břeh se inkoustově černal u kol auta. Jess se opírala pažemi
o volant, obličej měla schovaný mezi nimi. Sáhl za ni a zatáhl ruční brzdu, aby se
jí auto nějak nepodařilo znovu rozhýbat.
„Cos to sakra dělala? Cos to dělala?“ Zaplavila ho vlna adrenalinu a bolesti.
Ta ženská je magor. „Ježíši, moje hlava. Ale ne. Kde mám ručník? Kde je sakra
ten ručník?“
V ostatních chatách se rozsvěcela světla. Pohlédl vzhůru a viděl siluety
v oknech. Vůbec netušil, že tam ta okna jsou, všichni se na něj dívali. Co nejlépe
se zakryl jednou rukou a spěchal pro zablácený ručník, který ležel na cestičce.
Cestou směrem k nim zvedl druhou ruku, jako by jim říkal: Tady není nic
k vidění (vzhledem k tomu, že noc byla chladná, se to rychle splnilo), a pár
z nich kvapně zatáhlo závěsy.
Seděla tam, kde ji zanechal. „Víš, kolik jsi toho dnes večer vypila?“ zařval
na ni do otevřených dveří. „Kolik jsi vykouřila trávy? Mohla ses zabít! Mohla jsi
nás oba zabít.“
Chtěl s ní zatřást. „Copak jsi vážně tak odhodlaná nadělat si ještě víc
průšvihů? Co to s tebou sakra je?“
A potom to uslyšel. Měla hlavu v dlaních a tichounce, zoufale do nich
plakala. „Omlouvám se.“
Ed se trochu zklidnil, zahákl si ručník kolem pasu. „Cos to sakra vyváděla,
Jess?“
„Chtěla jsem je vyzvednout. Nemohla jsem je tam nechat. S ním.“
Nadechl se, zaťal ruce v pěst a povolil je. „Ale to už jsme probrali. Jsou
naprosto v pohodě. Nicky slíbil, že zavolá, kdyby byly nějaké problémy. A hned
zítra ráno je vyzvedneme. Tak co to sakra…“
 „Mám strach, Ede.“
„Strach? Z čeho?“
Tekla jí krev z nosu, ke rtu se jí vinul tmavě šarlatový pramínek, kolem očí
měla rozmazanou řasenku. „Mám strach, že… mám strach, že se jim u Martyho
bude líbit.“ Obličej jí posmutněl.
„Mám strach, že se nebudou chtít vrátit.“
Jess Thomasová se o něj nakonec jemně opřela a zabořila mu obličej do holé
hrudi. A Ed ji konečně objal, přitiskl ji k sobě a nechal ji vyplakat.
Slyšel věřící lidi vyprávět, jak zažili zjevení. Jak jim najednou bylo všechno
jasné a veškeré blbosti a podružnosti prostě odplynuly. Vždycky mu to připadalo
dost nepravděpodobné. Pak ale Ed Nicholls jeden takový okamžik zažil
v dřevěné chatce vedle vodní plochy, která mohla být jezero, ale možná to taky
byl říční kanál, někde poblíž Carlislu.
V tu chvíli si uvědomil, že musí věci napravit. Nespravedlnost, která se stalaJ
ess, cítil mnohem pronikavěji než cokoli, co se mu kdy přihodilo. Když ji k sobě
při vinul, políbil ji na temeno hlavy a cítil, jak se k němu tiskne, uvědomil si, že
by udělal cokoli, aby byla šťastná, a její děti taky, aby je ochránil a dal jim
spravedlivou příležitost.
Neptal se sám sebe, jak to po čtyřech dnech ví. Prostě mu to připadalo
jasnější než cokoli, na čem předtím pracoval desítky let.
„Bude to v pohodě,“ zašeptal jí do vlasů. „Bude to v pohodě, protože já to
zařídím.“
Potom jí tichým hlasem zpovídajícího se člověka řekl, že je ta nejúžasnější
žena, jakou kdy potkal. A když k němu pozvedla opuchlé oči, otřel jí zakrvavený
nos, jemně přitiskl své rty na její a udělal to, co chtěl udělat v posledních
osmačtyřiceti hodinách, ačkoli byl zpočátku tak natvrdlý, že to nevěděl. Políbil ji.
A když mu polibek opětovala –nejdřív zdráhavě, a potom s prudkou,
uspokojující vášní, zavřela oči a její ruka mu lehce přejela po zádech vzhůru k šíji
–, vzal ji do náruče a odnesl ji zpátky do chaty. A jediným možným způsobem,
který si určitě nemohla vyložit jinak, se jí to snažil dát najevo.
Protože v tom jediném okamžiku Ed Nicholls pochopil, že předtím se
podobal víc Martymu než Jess. Byl zbabělec, který v životě před věcmi spíš
utíkal, než aby se jim postavil tváří v tvář. A to se muselo změnit.
„Jess?“ zašeptal se rty při tisknutými k její kůži, když nemohl usnout
a přemýšlel o tom, jak se život může náhle otočit o sto osmdesát stupňů. „Uděláš
pro mě něco?“
„Zase?“ ozvala se ospale. Její ruka lehce spočívala na jeho hrudi.
 „Božínku.“
„Ne. Zítra.“ Opřel si hlavu o její.
Posunula se, aby jí noha sklouzla přes jeho. Cítil její rty na své kůži. „Jasně.
O co jde?“
Pohlédl na strop. „Pojedeš se mnou za mým tátou?“
 24
Nicky

Takže Jessino oblíbené rčení (hned po „Všechno bude v pohodě“, „Něco

vymyslíme“ a „Ach, prokristapána, Normane!“) zní, že každá rodina je jiná. „Teď
není všechno nalinkované,“ zdůrazňuje pořád, jako kdybysme tomu všichni
skutečně měli uvěřit, pokud to bude dost často opakovat.
Teda,jestli naše rodina byla už předtím podivná, tak teď je fakt dost šílená.
Nemám opravdickou mámu na plný úvazek, takovou, jakou asi máte vy, ale
vypadá to, že jsem asi přišel k další verzi na poloviční úvazek. K Linzie. K Linzie
Fogartyové. Nevím, co o mně soudí: všiml jsem si, že mě koutkem oka pozoruje
a snaží se zjistit, jestli provedu něco temného a výstředního nebo třeba
rozžvýkám želvičku či tak nějak. Táta říkal, že Linzie zastává významné místo
v městské radě. Prohlásil to, jako by na ni byl opravdu hrdý – jako by tím stoupl
na společenském žebříčku. Nevím, jestli se na Jess vůbec někdy podíval tak, jak
se dívá na ni.
Asi tak hodinu po našem příchodu jsem si připadal fakt dost trapně, jako
bych v zásadě získal další místo, kde si připadám, že tam nepatřím. (V domě je
opravdu vypíglováno, a nemají tu žádné knížky, kdežto u nás doma je Jess
nacpala v podstatě do každého pokoje kromě koupelny – a tam taky obvykle
jedna leží u záchoda.) A pořád jsem zíral na tátu, protože jsem nemohl uvěřit, že
tady bydlel jako úplně normální člověk, a přitom nám celou dobu lhal. Kvůli
tomu jsem ji nenáviděl, stejně jako nenávidím jeho.
Jenomže pak Tanzie u večeře něco řekla a Linzie se rozesmála na celé kolo,
a byl to takový ten potrhlý, houkavý smích – Klaksonka Fogartyová, napadlo mě
– a potom si zakryla rukou pusu a s tátou se na sebe podívali, jako by to byl
zvuk, který se měla opravdu, ale opravdu snažit nevydávat. A jak se jí udělaly
vrásky kolem očí, tak něco v tom způsobilo, že jsem si řekl, že je možná
v pohodě.
Vždyť její rodina právě taky dost zdivněla. Měla dvě děti, Suze a Joshe,
a tátu. A najednou jsem tu já – Gothboy, jak mi říká táta, jako by to bylo vtipný
– a Tanze, která začala nosit dvoje brýle přes sebe, protože tvrdí, že ty jedny jí
úplně nevyhovují; Jess před jejím barákem chytil rapl a prokopala jí díry do auta;
a do toho tam postával pan Nicholls, který má pro mámu určitě slabost, a klidně
se snažil všechno urovnat jako jediný dospělý v celém baráku. Navíc jí táta
nepochybně musel říct o mojí biologické mámě, která by jednoho dne taky
mohla skončit u ní před barákem a křičet jako o těch prvních Vánocích, kdy
jsem se přestěhoval k Jess: tehdy nám házela do oken flašky a řvala až
do ochraptění, dokud sousedi nezavolali policii. Takže když se to vezme kolem
a kolem, Klaksonka Fogartyová by fakt mohla mít pocit, že ani její rodina není
zrovna taková, jak si ji představovala.
Vlastně ani nevím, proč vám to všechno povídám. Nejspíš proto, že je půl
čtvrté ráno, všichni v tomhle baráku spí, jsem s Tanzie v Joshově pokojíčku, kde
má svůj vlastní počítač – oba mají vlastní počítače (Maca, nic horšího) –, a já
jsem zapomněl jeho kódy, takže nemůžu hrát žádný hry. Ale myslel jsem na to,
co pan Nicholls říkal o blogování a o tom, jak když to člověk napíše a pověsí, tak
si ho jeho lidi prostě najdou, jako když přijeli ti baseballoví diváci ve filmu Hřiště
snů.
Vy nejspíš nejste moji lidi. Nejspíš jste lidi, kteří se překlepli, když hledali
na webu zlevněné pneumatiky nebo porno nebo tak něco. Ale stejně to tady
pověsím. Jen pro případ, že byste náhodou byli tak trochu jako já.
Protože za těch uplynulých čtyřiadvacet hodin jsem něco pochopil. Možná
do své rodiny nezapadám tak hladce jako vy do té své, jako řádka kulatých
kolíčků do dokonale kulatých dírek. V naší rodině všechny kolíčky a dírky
předtím patřily někam jinam a jsou všelijak vzpříčené a trochu naštorc. Ale je to
takhle. Nevím, jestli kvůli tomu, že jsem odjel pryč, nebo protože těchhle
posledních pár dnů mělo takový grády, ale když si se mnou táta sedl a řekl mi,
že mě rád vidí, a zvlhly mu oči, něco jsem si uvědomil: můj táta je sice blbec, ale
je to můj blbec, a jedinej blbec, kterýho mám. A když Jess seděla u mojí
nemocniční postele a já jsem cítil tíhu její ruky, nebo když jsem slyšel, jak se
snaží nebrečet do telefonu při pomyšlení, že mě tu nechává, a přitom jsem
pozoroval svoji mladší ségru, která se strašně snaží být statečná ohledně celé té
věci se školou, ačkoli je vidět, že se jí v podstatě zbortil celý svět – kvůli tomu
všemu jsem pochopil, že přece jen tak trochu někam patřím.
Myslím, že tak trochu patřím k nim.
 25
Jess

Ed ležel opřený o polštáře a díval se, jak se Jess maluje a korektorem

z tubičky si přetírá podlitiny na obličeji. Právě se jí skoro podařilo překrýt tu
modřinu na spánku, kterou si udělala, když se odrazila hlavou od airbagu. Ale
nos měla fialový, s kůží napjatou na bouli, která tam předtím nebyla, a horní ret
vypadal nateklý a zvětšený, jako by nerozumně holdovala pokoutní plastické
chirurgii.
„Vypadáš, jako by ti někdo dal ránu do nosu.“
Jess si jemně přejela prstem přes ústa. „Ty taky.“
„Taky že jo. Moje vlastní auto, díky tobě.“
Naklonila hlavu a hleděla na jeho odraz v zrcadle. Pomaloučku se pousmál
jedním koutkem a na bradě měl husté, tmavé strniště. Nemohla se na něj taky
neusmát.
„Jess, nevím, jestli má vůbec cenu snažit se to zamaskovat. Stejně budeš
vypadat zvalchovaně, i když se budeš snažit sebevíc.“
„Myslela jsem, že bych tvým rodičům zkroušeně řekla, že jsem narazila
do dveří. Možná bych na tebe přitom vrhla kradmý pohled.“
Povzdechl si a se zavřenýma očima se protáhl. „Jestli tohle bude po dnešku
to nejhorší, co si o mně budou myslet, tak na tom nejspíš budu dost dobře.“
Vzdala líčení a zaklapla taštičku se šminkami. Měl pravdu: kromě toho, že
by celý den strávila s ledovým obkladem, nemohla toho moc udělat, aby její
obličej nevypadal tak dobitě. Zkoumavě přejela jazykem přes bolavý horní ret.
„Nechápu, že jsem to necítila, když isme… prostě dnes v noci.“
Dnes v noci.
Otočila se a přelezla přes postel, lehla si těsně vedle něj a oddávala se
slastnému pocitu, že ho má vedle sebe. Nemohla uvěřit, že ještě před týdnem se
skoro vůbec neznali. Ospale otevřel oči, vztáhl k ní ruku a lenivě si pohrával
s pramínkem jejích vlasů.
„To je asi čirým působením mého živočišného magnetismu.“
 „Nebo dvou jointů a půldruhé lahve merlotu.“
Objal ji paží kolem šíje a přitáhl si ji k sobě. Krátce zavřela oči a vdechovala
vůni jeho kůže. Příjemně voněl sexem. „Buď hodná,“ zabručel tiše. „Jsem
dneska trochu pochroumaný.“
„Napustím ti vanu.“ Lehce mu přejela prsty přes šrám na hlavě po nárazu
do dveří od auta. Políbili se, dlouze, pomalu a sladce, a tím vyvstala možnost.
„Jsi v pohodě?“
„Nikdy mi nebylo líp.“ Otevřel jedno oko.
„Ne. S tím obědem.“
Na okamžik se zatvářil vážně a hlava mu klesla zpátky na polštář.
Jess zalitovala, že to vůbec vyslovila. „Ne. Ale nejspíš mi bude líp, až bude
po něm.“

Seděla na záchodě a lámala si hlavu, potom ve tři čtvrtě na devět zavolala

Martymu a oznámila mu, že musí něco zařídit, a že tedy vyzvedne děti mezi třetí
a čtvrtou. Nežádala ho. Od teď, rozhodla se, mu prostě vždy řekne, jak to bude.
Dal jí k telefonu Tanzie, chtěla vědět, jak to bez ní Norman zvládl. Pes byl
natažený před krbem jako trojrozměrná rohožka. Jess si nebyla úplně jistá, jestli
se za těch dvanáct hodin vůbec pohnul, kromě toho, že spořádal snídani.
„Přežil to. Tak tak.“
„Táta slíbil, že udělá chleby se slaninou. A pak bysme mohli jít do parku.
Jenom on a já a Nicky. Linzie veze Suze na balet. Dvakrát týdně má hodiny
baletu.“
„To zní skvěle,“ prohlásila Jess. Říkala si, jestli má nadlidskou schopnost znít
nadšeně z věcí, které způsobují, že má chuť do něčeho kopnout.
„Přijedu někdy po třetí,“ oznámila Martymu, když si zase vzal telefon.
„Prosím tě, dej pozor, aby si Tanzie oblékla kabát.“
„Jess,“ dodal, když se chystala zavěsit.
„Co je?
„Jsou super. Oba dva. Já jen…“
Jess polkla. „Po třetí. Zavolám, pokud budu mít zpoždění."

Vyvenčila psa, a když se vrátila, Ed byl vzhůru a snídal. Celou hodinu cesty
k jeho rodičům mlčeli. Oholil se a dvakrát si převlékl tričko, i když obě byla
naprosto stejná. Seděla vedle něj a mlčela. S postupujícím časem a přibývajícími
kilometry cítila, jak se pomalu vytrácí intimita včerejšího večera. Několikrát
otevřela ústa, aby promluvila, a vzápětí zjistila, že neví, co říct. Připadalo jí, jako
by jí někdo sloupl vrstvu kůže a obnažil všechna nervová zakončení. Smála se
příliš hlasitě, pohybovala se nepřirozeně a rozpačitě. Připadala si, jako by milion
let spala a právě ji někdo prudce probudil.
Opravdu moc si přála dotknout se ho, položit mu ruku na stehno. Jenomže
nevěděla, jestli je to vhodné, když už místo v ložnici byli na nemilosrdném
denním světle. Nebyla si tak úplně jistá, jak pochopil, co se mezi nimi stalo.
Jess zvedla pochroumanou nohu a položila na ni sáček se znovu zmrazeným
hráškem. Sundala ho a opět přiložila.
„Není ti nic?"
„V pohodě." Udělala to hlavně proto, aby něco udělala. Letmo se na něj
usmála a on jí úsměv opětoval.
Napadlo ji, že se k němu nakloní a políbí ho. Napadlo ji, že mu lehce
přejede prstem po šíji, aby se na ni podíval tak jako včera večer. Že si odepne
pás, přitulí se k němu a přinutí ho zastavit, aby ho na dalších dvacet minut
rozptýlila. A potom si vzpomněla, jak se Nathalie před třemi lety chtěla chovat
vášnivě a nečekaně ho chtěla Deanovi vykouřit, když řídil kamion. Zařval: „Co
to sakra děláš?“ a narazil zezadu do Austina Mini Metro. A než se stihl upravit,
ze supermarketu vyběhla Nathaliina teta Doreen zjistit, co se stalo. Od té doby
už se na Nathalie nikdy nedívala stejně jako dřív.
Takže možná spíš ne. Cestou po něm pořád pokradmu pokukovala. Zjistila,
že nedokáže pohlédnout na jeho ruce, aniž by si je představovala na své kůži,
a potom jeho hebké vlasy, jak jí pomalu sjíždějí dolů po nahém břiše. Ach, bože.
Překřížila nohy a hleděla z okénka.
Ed však myslel na něco jiného. Ztichl, zaťal čelistní svaly, rukama svíral
volant o něco pevněji, než bylo nutné.
Otočila se dopředu, posunula si na noze mražený hrášek a myslela na vlaky.
A na patníky. A na matematickou olympiádu. Dál jeli mlčky a jejich myšlenky
vedle sebe drkotaly jako dvě kolečka.

Edovi rodiče bydleli v řadovém viktoriánském domě na konci ulice, kde se

sousedé zjevně předháněli, kdo má úhlednější květinové truhlíky. Ed zastavil,
nechal ztichnout motor. Nehýbal se.
Téměř bez rozmyslu se letmo dotkla jeho ruky. Otočil se k ní, jako by
zapomněl, že tam je. „Určitě ti nevadí jít tam se mnou?“
„Samozřejmě že ne,“ vyhrkla.
 „Jsem ti fakt moc vděčný. Vím, že jsi chtěla vyzvednout děti.“
Nechala svou ruku krátce spočinout na jeho. „To je v pohodě.“
Došli po cestičce k domu, Ed se zastavil a potom rázně zaklepal na domovní
dveře. Pohlédli na sebe, rozpačitě se usmáli a čekali. A pak počkali ještě chvilku.
Asi za půl minuty zaklepal znovu, tentokrát hlasitěji. A potom se přikrčil,
aby se podíval dovnitř přes schránku na dopisy ve dveřích.
Napřímil se a vyndal mobil. „Zvláštní. Gem určitě říkala, že ten oběd je
dnes. Ověřím to.“ Proběhl pár textovek, přikývl, potom zaklepal znovu.
„Kdyby někdo byl doma, určitě by to slyšeli,“ podotkla Jess.
Hlavou jí bleskla myšlenka, že by bylo docela hezké aspoň jednou někam
přijít a vědět, co se děje za dveřmi.
Trhli sebou při zajíkavém zvuku výsuvného okna, které jim někdo otvíral
nad hlavami. Ed o krok poodešel a pohlédl do patra sousedního domu.
„Jsi to ty, Ede?“
„Brý den, paní Harrisová. Hledám rodiče. Netušíte, kde jsou?“
Žena svraštila čelo. „Ach, Edíku, odjeli do nemocnice. Tvému otci se nad
ránem zase přitížilo.“
Ed zvedl ruku k očím. „Do které nemocnice?“
Zaváhala. „Do Královské, Edíku. Je to odsud necelých sedm kilometrů, když
vyrazíš směrem na dálnici. Takže na konci ulice zabočíš doleva…“
„To je v pohodě, paní Harrisová. Vím, kde to je. Děkuju.“
„Moc ho od nás pozdravuj,“ zavolala a Jess slyšela, jak stahuje dolů okno.
Ed už otvíral dveře od auta.

Do nemocnice dorazili za pár minut. Jess nemluvila. Nevěděla, co má říct.

V jednu chvíli se odvážila: „Tak aspoň budou rádi, že tě vidí.“ Ale znělo to
hloupě a Ed byl tak zamyšlený, že tuhle větu zřejmě ani neslyšel. Na informacích
uvedl otcovo jméno a recepční přejela prstem přes obrazovku.„ Víte, kde je
onkologie, že ano?“ dodala, když zvedla zrak od počítače.
Nastoupili do ocelového výtahu a vyjeli dvě patra nahoru. Ed uvedl své
jméno do interkomu, u vstupu na oddělení si očistil ruce antibakteriálním
gelem, a když se dveře konečně s cvaknutím otevřely, Jess za ním vešla dovnitř.
Po nemocniční chodbě k nim kráčela žena. Měla na sobě plstěnou sukni
a barevné punčocháče, vlasy zastřižené do krátkého, vzdušného účesu.
„Čau, Gem,“ pozdravil ji a zpomalil, když se k němu přiblížila.
Žena na něj nevěřícně pohlédla. Poklesla jí brada a Jess si na okamžik
myslela, že něco řekne.
„Rád tě vi…“ začal Ed. Ženina ruka zčistajasna vystřelila a vlepila mu
pořádnou facku. Ten zvuk se rozlehl přes celou chodbu.
Ed zavrávoral dozadu a držel si tvář. „Co to…“
„Ty sráči jeden zasranej,“ vyštěkla. „Tos fakt totálně posral, ty sráči.“
Ti dva tam na sebe zírali, Ed spustil ruku, jako by chtěl zjistit, jestli ji nemá
od krve.
Zatřásla rukou a vypadala sama ze sebe dost překvapeně, a potom ji
po chvilce vztáhla k Jess. „Ahoj, já jsem Gemma.“
Jess zaváhala a pak ji opatrně stiskla. „Ehm… Jess.“
Gemma se zamračila. „Ta s dítětem, které bezodkladně potřebuje pomoc.“
Když Jess přikývla, Gemma si ji pomalu změřila od hlavy až k patě. Její
úsměv byl spíš unavený než nepřívětivý. „Ano, říkala jsem si, že to asi budete vy.
Tak jo. Máma je na konci chodby, Ede. Měl by ses s ní jít přivítat.“
„On je tady? To je Ed?“ Žena měla stříbřitě šedé vlasy, sčesané
do úhledného drdůlku. „Ach, Ede! To jsi ty. Ach, miláčku. To je úžasné. Ale
copak sis to udělal?“
Objal ji, potom se odtáhl, uhnul obličejem, když se pokusila dotknout se
jeho nosu, a po očku pohlédl na Jess. „Já… narazil jsem do dveří.“
Znovu ho k sobě přivinula a poplácala ho po zádech. ,,Ach, tak moc ráda tě
vidím.“
Nechal ji, aby ho chvilku objímala, potom se jemně vyprostil z její náruče.
„Mami, tohle je Jess.“
„Jsem… Edova kamarádka.“
„Opravdu moc ráda vás poznávám. Já jsem Anne.“ Přeběhla pohledem přes
Jessin obličej, všimla si pohmožděného nosu, lehce naběhlého rtu. Na chviličku
zaváhala a potom se nejspíš rozhodla, že se nebude ptát. „Bohužel nemohu říct,
že by mi o vás Ed hodně vyprávěl, ale on mi nikdy o ničem nevypráví, takže se
moc těším, že si všechno vyslechnu od vás.“ Položila Edovi ruku na paži a její
úsměv trochu znejistěl. ,,Měli jsme naplánovaný moc hezký oběd, jenomže…“
Gemma přistoupila o krok blíž k matce a začala se hrabat v kabelce.
,Jenomže tátovi se zase přitížilo."
„Tolik se na ten oběd těšil. Museli jsme odříct Simona s Deirdre. Právě
vyjížděli z dovolené v Peak Districtu.“
„To je mi líto,“ řeklaJess.
„Ano. No jo. Nedá se nic dělat.“ Zdálo se, že se opět vzpamatovala. „Víte,
tohle je opravdu ta nejnechutnější nemoc. Musím se hodně snažit, abych si to
všechno nebrala osobně.“ Naklonila se těsně k Jess a posmutněle se usmála.
„Někdy si zalezu do ložnice a té chorobě tam příšerně nadávám. Bob by se
zděsil.“
Jess jí opětovala úsměv. „Taky jí můžu trochu vynadat, jestli chcete.“
„Ano, prosím vás! To by bylo báječné. Čím sprostější nadávky, tím lépe.
A hlasitě. Musí to být hlasitě.“
„Jess umí hlasitě nadávat,“ poznamenal Ed a poklepal si na ret.
Nastalo krátké mlčení.
„Koupila jsem celého lososa,“ řekla Anne všem a nikomu.
Jess cítila, jak si ji Gemma zkoumavě prohlíží. Bezděčně si popotáhla dolů
tričko, protože nechtěla, aby jí nad pasem džínů bylo vidět tetování. Při slovech
„sociální pracovnice“ si vždycky připadala jako pod drobnohledem.
Anne prošla kolem ní a vztáhla ruce. Jess se trochu ošívala, když viděla, jak
nenasytně k sobě Eda opět přitáhla. „Ach, miláčku. Ty můj kloučku. Vím, že
jsem strašně neodbytná máma, ale dopřej mi to. Opravdu tě moc ráda vidím.“
Také ji objal a krátce, provinile pohlédl na Jess.
„Mě máma naposledy objala v roce 1997,“ zamumlala Gemma. Jess si
nebyla jistá, jestli ví, že to vyslovila nahlas.
„Vlastně ani nevím, jestli mě máma vůbec někdy objala,“ podotkla Jess.
Gemma se na ni podívala. „Ehm… ještě k tomu, jak jsem bráchu zfackovala.
Nejspíš vám řekl, čím se živím. Jenom se cítím povinna zdůraznit, že lidi obvykle
nebiju.“
„Bráchové se do toho podle mě nepočítají.“
Gemmě náhle zjihl pohled. „To je velmi rozumné pravidlo.“
„V pohodě,“ kývla Jess. „Mimochodem, za posledních pár dnů jsem taky
měla chuť to párkrát udělat.“

Bob Nicholls ležel na nemocničním lůžku, s rukama lehce spočívajícíma

na přikrývce, přitažené až k bradě. Měl voskově, zažloutle bledou kůži, pod níž
mu téměř prosvítaly lícní kosti. Pomalu otočil hlavu ke dveřím, když vešli.
Na nočním stolku ležela kyslíková maska a dva drobné otisky na jeho tváři
vypovídaly o jejím nedávném použití. Byl na něj srdceryvný pohled.
„Ahoj, tati.“
Jess pozorovala, jak se Ed snaží zakrýt šok. Naklonil se nad otce a zaváhal,
než se lehce dotkl jeho ramena.
„Edwarde.“ Měl skřehotavý hlas.
 „Že vypadá dobře, Bobe?“ řekla Edova matka.
Otec si ho prohlížel zpod ztmavlých víček. Když promluvil, hovořil pomalu
a s námahou.
„Ne. Vypadá, jako by z něj někdo chtěl vymlátit duši.“
Jess zaznamenala další podlitinu na Edově tváři v místě, kde ho sestra
udeřila. Uvědomila si, že bezděčně zvedla ruku k po raněnému rtu.
„Kde vůbec byl?“
„Tati, to je Jess.“
Otcův pohled se svezl k ní a nepatrně se mu zvedlo obočí. „A co se sakra
stalo s obličejem vám?“ zašeptal jí.
„Pohádala jsem se s autem. Moje vina.“
„A jemu se stalo totéž?“
„Ano.“
Ještě chvíli z ní nespouštěl zrak. „Vypadáte, že jsou s vámi trable. Je to tak?“
Gemma se předklonila. „Tati! Jess je Edova kamarádka.“
Nevěnoval jí pozornost. „Jestli fakt, že mi už nezbývá moc času, má aspoň
nějakou malou výhodu, pak určitě to, že můžu říkat, co chci. Nevypadá uraženě.
Jste uražená? Omlouvám se, zapomněl jsem vaše jméno. Připadá mi, že mi už
odumřely všechny mozkové buňky.“
„Jess. A ne, nejsem uražená.“
Pořád z ní nespouštěl zrak.
„A – ano, asi jsou se mnou trable,“ dodala a neuhnula před jeho pohledem.
Chvíli trvalo, než se usmál, ale když se mu na rtech objevil úsměv, dokázala
si na chviličku představit, jak asi vypadal, než onemocněl.
„To rád slyším. Vždycky se mi líbily holky, s kterými byly trable. A tady ten
už moc dlouho jenom kouká do počítače.“
„Jak se vede, tati?“
Bob Nicholls zamrkal. „Umírám.“
„Všichni umíráme, tati,“ podotkla Gemma.
„Nezkoušej na mě ty sofistické řeči sociálních pracovnic. Umírám
nepříjemně a rychle. Jsem skoro nemohoucí a zbývá mi jen špetka důstojnosti.
Nejspíš se nedožiju konce kriketové sezony. Odpověděl jsem ti na otázku?“
„Promiň,“ špitl Ed. „Promiň, že jsem nebyl nablízku.“
„Měl jsi moc práce.“
„Pokud jde o to…“ spustil Ed. Ruce měl hluboko v kapsách.
„Tati. Potřebuju ti něco říct. Potřebuju vám všem něco říct.“
Jess honem vstala. „Co kdybych nám skočila pro něco k snědku? Nechám
vás tu, abyste si popovídali.“
Cítila, jak si ji Gemma zkoumavě prohlíží. „Taky přinesu něco k pití Čaj?
Kávu?“
Bob Nicholls k ní otočil hlavu. „Vždyť jste teprve přišla. Zůstaňte tu.“
Její oči se střetly s Edovými. Nepatrně pokrčil rameny.
„Copak se děje, zlato?“ Matka k němu starostlivě vztáhla ruku. „Jsi
v pořádku?“
„,Jsem v pohodě. Teda. Více méně v pohodě. Jako že jsem zdravý. Ale…“
Polkl. „Ne, nejsem v pohodě. Musím vám něco říct.“
„Co?“ zeptala se Gemma.
„Tak jo.“ Zhluboka se nadechl. „Takže ven s tím.“
„ Cože?“ divila se Gemma.„ Kristepane, Ede. Co je?“
„Vyšetřují mě kvůli zneužívání interních informací při obchodování.
Suspendovali mě z vlastní firmy. Příští týden musím jít na policii, kde mě
pravděpodobně obviní, a možná půjdu do vězení.“
Říct, že v pokoji se rozhostilo ticho, by bylo příliš mírné vyjádření. Bylo to,
jako by někdo vešel dovnitř a vysál odtud veškerý vzduch. Jess si pomyslela, že
možná omdlí.
„To je vtip?“ zeptala se matka.
„Ne.“
„Vážně můžu skočit pro čaj,“ nabídla se Jess.
Nikdo si jí nevšímal. Edova matka se pomalu posadila na plastovou židli.
„Zneužívání interních informací?“ promluvila jako první Gemma.
„Tohle… to je vážné, Ede.“
„Jo. Je mi to jasné, Gem.“
„Opravdové zneužívání interních informací, jako ve zprávách?“
„Přesně tak.“
„Má dobré právníky,“ ozvala se Jess.
Zdálo se, že ji nikdo neslyší.
„Drahé.“
Matčina ruka se zastavila na půl cesty k ústům. Pomalu ji položila.
„Nechápu to. Kdy se to stalo?“
„Asi tak před měsícem. Teda to s tím zneužíváním interních informací.“
„Před měsícem? Ale proč jsi nám to neřekl? Mohli jsme ti nějak pomoct.“
„Nemohli, mami. Nikdo mi nemůže pomoct.“
„Ale vězení? Jako zločinec?“ Anne Nichollsová dost zbledla.
„Myslím, že když tě pošlou do vězení, tak v podstatě jsi zločinec, mami.“
 „Tak to budou muset nějak vyjasnit. Zjistí, že se stala nějaká chyba, ale
vyjasní se to.“
„Ne, mami. Nemyslím, že se to takhle vyřeší.“
Opět nastalo dlouhé ticho.
„Zvládneš to?“
„Nějak to zvládnu. Jak řekla Jess, mám dobré právníky. Mám finance. Už
zjistili, že jsem z toho neměl žádný finanční zisk.“
„Ty jsi na tom ani nevydělal?“
„Byl to omyl.“
„Omyl?“ podivila se Gemma. „To nechápu. Jak můžeš omylem zneužít
interní informace?“
Ed napřímil ramena a podíval se na ni. Nadechl se a pohled mu přeběhl
k Jess. Potom se podíval do stropu. „Totiž, vyspal jsem se s jednou ženou. Myslel
jsem si, že se mi líbí. A pak jsem si uvědomil, že je jiná, než jsem se domníval,
a tak nějak jsem se jí chtěl bez potíží zbavit. A ona toužila cestovat. Tak jsem jí
ve slabé chvilce poradil, jak by si podle mě mohla trochu přivydělat, aby splatila
dluhy a mohla cestovat.“
„Poskytl jsi jí interní informace.“
„Jo. O SFAXu. O spuštění našeho velkého produktu.“
„Prokristapána.“ Gemma zakroutila hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Moje jméno se ještě neobjevilo v novinách. Ale objeví.“ Strčil si ruce
do kapes a upřeně hleděl na svou rodinu. Jess napadlo, jestli jenom ona pozná,
že se mu třesou. „Takže… ehm… proto jsem nebyl doma. Doufal jsem, že se mi
to před vámi podaří utajit, možná to dokonce vyřešit, abyste se o tom nemuseli
nic dozvědět. Ale ukazuje se, že to nepůjde. A chtěl jsem se vám omluvit. Měl
jsem vám to říct hned a měl jsem tu s vámi víc být. Ale já… nechtěl jsem, abyste
se dozvěděli pravdu. Nechtěl jsem, abyste zjistili, jak jsem to všechno zpackal.“
Jess začala mimovolně cukat pravá noha. Soustředila se na opravdu velmi
zajímavou dlaždici na podlaze a snažila se nohu ovládnout.
Když konečně zvedla zrak, Ed zíral na svého otce. „Takže?“
„Takže co?“
„Ty nic neřekneš?“
Bob Nicholls pomalu zvedl hlavu z polštáře. „Co chceš, abych řekl?“
Ed s otcem na sebe navzájem hleděli.
„Chceš, abych řekl, že jsi byl idiot? Řeknu, že jsi byl idiot. Chceš, abych řekl,
že sis zpackal skvělou kariéru? Taky to řeknu.“
„Bobe…“
 „Takže, co chceš…“ Náhle se rozkašlal, dutým, chraplavým kašlem. Anne
a Gemma se k němu vrhly, aby mu pomohly, podávaly mu papírové kapesníky,
sklenice vody, obskakovaly ho a kvokaly jako dvě kvočny.
Ed stál u nohou otcovy postele.
„Vězení?“ opakovala matka. „To jako fakt vězení?“
„Posaď se, mami. Zhluboka dýchej.“ Gemma dovedla matku k židli.
K Edovi nikdo nepřistoupil. Proč ho někdo neobjal? Proč neviděli, jak
osaměle si právě teď připadá?
„Mrzí mě to,“ hlesl.
Jess už to nevydržela. „Můžu něco říct?“ Slyšela vlastní hlas, zřetelný
a trochu moc hlasitý. „Jen vám chci sdělit, že Ed pomohl mým dvěma dětem,
když jsem jim sama pomoct nedokázala. Odvezl nás přes celou Británii, protože
jsme byli v úzkých. Pokud můžu mluvit z vlastní zkušenosti, váš syn je…
úžasný.“
Všichni vzhlédli. Jess se otočila na Edova otce. „Je laskavý a inteligentní,
i když nesouhlasím se vším, co dělá. Je hodný na lidi, které skoro vůbec nezná.
Nějaké zneužívání interních informací je mi fuk, jestli z mého syna vyroste
aspoň z půlky takový člověk, jako je váš syn, tak budu moc šťastná. Víc než
šťastná, budu blahem bez sebe.“
Všichni na ni zírali.
Dodala: „A to jsem si myslela ještě předtím, než jsem se s ním vyspala.“
Nikdo neřekl ani slovo. Ed upřeně zíral na své boty.
„Inu,“ Anne nepatrně kývla hlavou, „to je, ehm, to je tedy…“
„Poučné,“ dodala Gemma.
Anne selhal hlas. „Ach, Edwarde.“
Bob si povzdychl a zavřel oči. „Nedělejme z toho doják.“ Opět je otevřel
a naznačil, aby mu trochu nadzvedli hlavu postele. „Pojď sem, Ede. Kde na tebe
uvidím. Mám oči v háji.“ Pohybem ruky požádal o sklenici a jeho žena mu ji
přidržela u úst.
Namáhavě polkl, potom poklepal na pelest postele, aby se Ed posadil. Vztáhl
ruku a zlehka ji položil na synovu. Byl nesnesitelně křehký. „Jsi můj syn, Ede.
Možná jsi nemožný a nezodpovědný, to však vůbec nic nemění na tom, co
k tobě cítím.“ Svraštil čelo .„Štve mě, že by sis mohl myslet, že ano.“
„Promiň, tati.“
Otec pomalu pokýval hlavou. „Obávám se, že ti moc nemůžu pomoct.
Pitomý, dýchavičný…“ Ušklíbl se a potom namáhavě polkl. Sevřel Edovi ruku.
„Všichni děláme chyby. Jdi a přijmi svůj trest, pak se vrať a začni od začátku.“
 Ed na něj pohlédl.
„Příště buď ještě lepší. Vím, že to dokážeš.“
Anne se bezmocně rozplakala a otírala si slzy do rukávu. Bob k ní pomalu
otočil hlavu. „Ach, miláčku,“ pronesl něžně. V tu chvíli Jess neslyšně otevřela
dveře a vyklouzla ven.

V nemocniční prodejně si doplnila kredit na mobilu, poslala Edovi

esemesku, kde je, a potom čekala na pohotovosti, aby si nechala zkontrolovat
nohu. Silně pohmožděná, konstatoval mladý polský lékař, který nehnul brvou,
když mu sdělila, jak se zranila. Nohu jí zavázal, napsal recept na prášky proti
bolesti, vrátil jí žabku a doporučil jí, aby si odpočinula. „Zkuste už nekopat
do žádných jiných aut,“ řekl, aniž zvedl zrak od psací podložky.
Jess se dobelhala nahoru na onkologii, posadila se na plastovou židli
na chodbě a čekala. Bylo teplo a lidé kolem ní mluvili šeptem. Možná si na chvíli
zdřímla. Prudce se vzbudila, když Ed vyšel z otcova pokoje. Podala mu sako,
které si beze slova vzal. Za chvíli se na chodbě objevila Gemma. Sestra ho něžně
pohladila po tváři.
„Ty seš fakt idiot.“
Klesla mu hlava, zabořil ruce hluboko do kapes jako Nicky.
„Ty seš fakt naprostej, nemožnej idiot. Zavolej mi.“
Odtáhl se od ní. Měl zarudlé oči.
„Myslím to vážně. Půjdu s tebou k soudu. Možná znám pár lidí z probační
služby, kteří by ti mohli pomoct, aby ses dostal do otevřené věznice. Víš co,
určitě nebudeš v kategorii A, pokud jsi nic jiného neprovedl.“ Přelétla pohledem
k Jess a potom zpátky k němu.
„Neprovedl jsi nic jiného, že ne?“
Předklonil se a objal ji, a možná jenom Jess si všimla, jak opravdu pevně
zavřel oči, když se od ní odtáhl.

Vyšli z nemocnice do bělostné záře jarního dne. Skutečný život

nevysvětlitelně běžel dál bez ohledu na jejich starosti. Auta couvala na příliš
malá parkovací místa, autobusy chrlily ze chřtánů kočárky, řemeslník, který
opodál natíral zábradlí, měl na plné pecky puštěné rádio. Jess si uvědomila, že
zhluboka dýchá a je ráda, že je venku ze zatuchlého nemocničního vzduchu,
pryč od téměř hmatatelného přízraku smrti, který se vznášel nad Edovým otcem.
Ed kráčel a hleděl přímo před sebe. Zastavil se, když došli k autu, a s hlasitým
lupnutím ho odemkl. Potom strnul. Vypadal, jako by se nemohl pohnout. Stál
tam, s jednou paží lehce vztaženou, a vytřeštěně zíral na svůj vůz.
Jess chvíli počkala a potom pomalu auto obešla. Vzala mu klíček z ruky.
A nakonec, když mu k ní sklouzl zrak, pevně ho objala kolem pasu a držela ho,
dokud mu pomalu neklesla hlava a nespočinula jí jako hebké břímě na rameni.
 26
Tanzie

Nicky dokonce u snídaně zapředl rozhovor. Všichni společně snídali u stolu

jako nějaká televizní rodinka – Tanzie měla vícezrnné cereální kroužky a Suze
s Joshem jedli čokoládové croissanty. Suze říkala, že si je dávají každý den,
protože je to jejich oblíbené jídlo – a bylo trochu divné sedět tam s tátou a jeho
druhou rodinou, ale ne zas tak hrozné, jak si předtím myslela. Táta jedl misku
otrubových vloček, prý teď musí být ve formě, a poplácával se po břiše, i když
nevěděla proč, protože zjevně byl bez práce. „Už se to rozjíždí, Tanze,“ řekl jí
vždycky, když se zeptala, co vlastně dělá. Přemýšlela, jestli Linzie má taky plnou
garáž nefungujících klimatizačních jednotek. Linzie zjevně nejedla nic. Nicky
uždiboval toast – málokdy snídal, až do tohohle výletu si Tanzie nebyla jistá,
jestli vůbec kdy vstal k snídani –, když se prostě jen na tátu podíval a řekl: „Jess
pořád jen pracuje. Pořád. A podle mě je to nespravedlivý.“
Tátova lžíce se zastavila na půl cesty k ústům a Tanzie čekala, jestli se teď
fakt naštve jako dřív, když Nicky řekl něco, co mu připadalo neuctivé. Minutu
všichni mlčeli. Potom Linzie položila ruku na tátovu a usmála se. „Má pravdu,
miláčku.“
Táta trochu zrůžověl a přitakal, ano, teda, věci se od teď trochu změní
a dodal, všichni děláme chyby, a protože se Tanzie pak cítila trochu odvážnější,
poznamenala, ne, přísně vzato, ne všichni z nás udělali chyby. Ona udělala
chybu v algoritmech a Norman udělal chybu kvůli těm kravám, a protože jí
rozbil brýle, máma udělala chybu s tím rolls-roycem a zatčením, ale Nicky byl
z celé rodiny jediný, kdo žádnou chybu neudělal. Ale když to říkala, Nicky ji
pořádně kopl pod stolem a vrhl na ni ten svůj pohled.
Co? tázavě se na něj dívaly její oči.
Zavři klapačku, varovaly ji jeho oči.
Grr, neříkej mi, že mám zavřít klapačku, odvětila mu pohledem.
A potom už se na ni nepodíval.
„Nedala by sis čokoládový croissant, zlato?“ zeptala se jí Linzie a položila jí
ho na talíř dřív, než Tanzie vůbec stihla odpovědět.
Linzie jí vyprala oblečení a přes noc ho usušila, vonělo aviváží s nádechem
vanilky a orchideje. Všechno v tom domě po něčem vonělo. Jako by nic nesmělo
mít jen svou vlastní vůni. Linzie měla v zásuvkách u podlahy zapojené
osvěžovače vzduchu, které vydávaly „opulentní vůni vzácných květů a deštných
pralesů“, všude misky s vonnými směsmi a v koupelně asi miliardu svíček.
(„Vonné svíčky fakt miluju.“) Tanzie svědil nos celou dobu, co byli uvnitř.
Po snídani Linzie vzala Suze na balet. Táta s Tanzie šli do parku, i když tedy
v parku nebyla už asi dva roky, protože z toho tak nějak vyrostla. Ale nechtěla se
táty dotknout, a tak si sedla na houpačku a nechala se od něj párkrát
zhoupnout. Nicky stál s rukama v kapsách a díval se na ně. Zapomněl si
Nintendo u pana Nichollse v autě a Tanzie věděla, že má fakt děsnou chuť
na cigáro, ale myslela si, že nemá dost odvahy, aby si před tátou zapálil.
K obědu měli hranolky z rychlého občerstvení („Neříkejte to Linzie,“
poprosil je táta a znovu se poplácal po břiše.) a pak se táta vyptával na pana
Nichollse a snažil se znít jakoby nic: „Kdo to teda je, ten chlápek? Přítel vaší
mámy?“
„Ne,“ odpověděl Nicky tak, že tátovi se těžko kladla další otázka. Tanzie si
pomyslela, že táta je trochu v šoku z toho, jak s ním Nicky mluví. Ne že by byl
drzý, prostě jen mu bylo zjevně jedno, co si táta myslí. A Nicky byl teď vyšší než
on, ale když na to Tanzie upozornila, tátovi to vůbec nepřipadalo úžasné.
Potom Tanzie začala být zima, protože si nevzala kabát, a tak se vrátili. Suze
už byla z baletu doma, takže chvíli hráli nějaké hry a Nicky šel nahoru k počítači.
Potom šly holky k Suze do pokojíčku a Suze navrhla, že si můžou pustit
dévédéčko, protože měla vlastní přehrávač a každý večer před spaním se
na nějaké dívala.
„Tobě máma nečte?“ divila se Tanzie.
„Nemá čas. Proto mi koupila ten přehrávač,“ vysvědila jí Suze. Měla celou
poličku s filmy, samé oblíbené, na které se mohla dívat tady nahoře, když se
ostatní dole dívali na něco, co ji nebavilo.
„Marty má rád gangsterky, tak se na ně koukají,“ vysvětlila a svraštila nos.
Tanzie pár minut trvalo, než jí došlo, že vlastně mluví o jejím tátovi. A nevěděla,
co má říct.
„Líbí se mi tvoje bunda,“ řekla Suze, když nahlédla do Tanziiny tašky.
„Máma mi ji ušila k Vánocům.“
„To ti fakt ušila máma?“ Zvedla ji nahoru, aby se na světle zablyštěly flitry,
které máma našila na rukávy. „Jé, božínku, ona je něco jako módní návrhářka
nebo tak nějak?“
„Ne,“ odpověděla Tanzie. „Je uklízečka.“
Suze se zasmála, jako by si Tanzie dělala legraci.
„A co je tohle všechno?“ zeptala se, když v tašce uviděla papíry
s matematickými výpočty.
Tentokrát Tanzie mlčela.
„To je matika? Jé, božínku, je to jako… klikyháky. Je to jako…hatlanina.“
Chichotala se a listovala v nich, potom je uchopila mezi dva prsty, jako by to bylo
něco odporného. „Ty jsou tvýho bráchy? On je zažranej do matiky nebo co?“
„Nevím.“ Tanzie se začervenala, protože lhaní jí moc nešlo.
„Uf. To je teda bedna. Divňoch. Šprťoch.“ Odhodila je na stranu
a vyndavala z tašky ostatní Tanziino oblečení. „Máš na všech svých věcech našitý
flitry?“
Tanzie neodpověděla. Nechala papíry ležet na podlaze, protože nechtěla nic
vysvětlovat. A nechtěla myslet na olympiádu. Napadlo ji, že by možná bylo
snadnější, kdyby se od teď snažila být jako Suze, protože vypadala fakt spokojeně
a táta tady taky vypadal fakt spokojeně. A potom, protože už opravdu nechtěla
o ničem dál přemýšlet, Tanzie navrhla, že by se možná mohly dole dívat
na televizi.
Dodívaly se do tří čtvrtin Fantazie, když Tanzie zaslechla, jak táta volá:
„Tanze, je tu máma.“ Máma stála na prahu s bojovně vysunutou bradou, jako by
byla připravená na hádku. Když se Tanzie zarazila a hleděla na její obličej,
máma si položila ruku na ret, jako by si právě teď uvědomila, že je rozražený,
a potom řekla: „Spadla jsem.“ Tanzie pohlédla za ni na pana Nichollse, který
seděl v autě, a máma bleskurychle dodala: „Ten taky spadl,“ i když Tanzie mu
ve skutečnosti neviděla do obličeje a jen chtěla zjistit, jestli pojedou autem nebo
jestli nakonec budou muset nasednout na autobus.
A táta poznamenal: „Copak se všechno, s čím přijdeš v těchto dnech
do styku, nějak pochroumá?“ Máma ho zpražila pohledem a on zamumlal něco
o opravách, potom řekl, že jí dojde pro tašku, a Tanzie si zhluboka oddechla
a vrhla se mámě do náruče, protože se u Linzie doma sice měla hezky, ale
stýskalo se jí po Normanovi a chtěla být s mámou a najednou byla strašně moc
unavená.

Chata, kterou pan Nicholls pronajal, vypadala jako z reklamy na to, co staří
lidé chtějí dělat, až budou v důchodu, nebo možná na léky na potíže s močením.
Stála u jezera a bylo tam pár dalších domů, ale většinou umístěných za stromy
nebo v takovém úhlu, aby z žádného okna nebyl přímý výhled na ostatní chaty.
Po vodě plulo padesát šest kachen a dvacet hus, a všechny kromě tří tam stále
zůstaly, když dojedli svačinu. Tanzie si myslela, že je Norman možná bude
honit, ale jen sebou plácl na trávník a pozoroval je.
,,Paráda,“ ohodnotil to Nicky, i když pobyt v přírodě zrovna moc nemiloval.
Zhluboka se nadechl, potom vyfotil dvě fotky telefonem od pana Nichollse.
Uvědomila si, že už čtyři dny nekouřil.
„Že jo?“ přitakala máma. Hleděla na jezero. Začala říkat něco o tom, že
zaplatí jejich podíl na ubytování, a pan Nicholls zvedl ruce a zabručel „ne ne
ne“, jako by o tom vůbec nechtěl slyšet, a máma zrůžověla a zmlkla.
Večeři si ugrilovali venku – i když nebylo úplně počasí na grilování –,
protože máma řekla, že to bude příjemné zakončení výletu, a copak má vůbec
kdy čas na grilování? Vypadala, že moc chce, aby byli všichni spokojení, a tak
mluvila asi dvakrát tak víc než ostatní, a přiznala, že překročila rozpočet, protože
někdy člověk musí být rád, že je rád, a trochu si užít. Vypadalo to, že takhle
děkuje panu Nichollsovi. Takže měli klobásy a kuřecí stehýnka v pikantní
omáčce, čerstvé rohlíky a salát, a máma koupila dvě vaničky dobré zmrzliny, ne
té laciné, která se prodává v bílých plastových krabičkách. Nevyptávala se jich
na tátův nový dům, ale hodně Tanzie objímala a říkala, že se jí po ní stýskalo,
a to je fakt hloupé, vždyť to přece byla jen jedna noc.
Vyprávěli si vtipy, a přestože Tanzie si vzpomněla jen na jeden (Jak zjistíš, že
jsou dva sloni v lednici? Odpověď: Nejdou dovřít dvířka.), všichni se smáli
a potom hráli hru, při níž si člověk opře čelo o násadu od smetáku, který je
na zemi, a obíhá kolem dokola, dokud nespadne. Máma to jednou udělala,
i když s tou zafačovanou nohou skoro nemohla chodit, a pořád skuhrala „Au,
au, au“. Tanzie to rozesmálo, protože byla ráda, že máma se pro změnu chová
trochu rozpustile. A pan Nicholls pořád dokola opakoval: Ne, ne, on ne, díky,
bude se jen dívat. Potom se k němu máma přibelhala a něco mu tiše zašeptala
do ucha a on nadzvedl obočí a řekl: „Fakt?“ Máma přikývla. A on na to: „Tak
tedy dobrá.“ A když sebou sekl, opravdu se pod ním trochu zatřásla zem. A pak
to udělal dokonce i Nicky, který nikdy nic nedělal: nohy mu trčely do stran jako
pavouku sekáči, a když se smál, jeho smích zněl fakt podivně, zněl něco jako hu
hu hu, a Tanzie usoudila, že ho už hrozně dlouho neslyšela takhle se smát.
Vlastně možná nikdy.
Oběhla kolem smetáku asi šestkrát, dokud jí země nepodjela pod nohama,
a potom žuchla na záda na trávník, dívala se, jak se kolem ní pomalu otáčí
obloha, a pomyslela si, že je to tak trochu jako život jejich rodiny. Nikdy ne
úplně takový, jak má být.
Najedli se, máma s panem Nichollsem si dali trochu vína a Tanzie obrala
všechny zbytky masa z kostí a dala je Normanovi, protože psi nesmějí jíst kuřecí
kosti, jinak by umřeli. Potom si oblékli kabáty a jen tak seděli venku v pěkných
proutěných křesílkách, která patřila k vybavení chaty, všichni vedle sebe v řadě
na břehu jezera, a dívali se na ptáky na vodě, dokud se nesetmělo. „Je tu
nádherně,“ pronesla máma do ticha. Tanzie si nebyla jistá, jestli to někdo měl
vidět, ale pan Nicholls mámě stiskl ruku.
Pan Nicholls vypadal většinu večera trochu posmutněle. Tanzie nevěděla
proč. Přemítala, jestli proto, že už dospěli ke konci výletu. Jenomže zvuk vody
šplouchají cí o břeh byl tak poklidný a pokojný, a určitě musela usnout, protože
si matně vybavila, jak ji pan Nicholls odnesl nahoru a máma ji zabalila do deky
a pošeptala jí, že ji má moc ráda. Z celého večera si však nejvíc zapamatovala, že
nikdo nemluvil o olympiádě, a byla za to opravdu moc a moc vděčná.

Protože jde o tohle. Zatímco máma připravovala grilování, Tanzie poprosila

pana Nichollse, jestli by jí nepůjčil počítač, a vyhledala si statistiky o dětech
z rodin s nízkými příjmy na soukromých školách. Za pár minut jí bylo jasné, že
pravděpodobnost, že by se opravdu dostala na školu svaté Anny, se vždycky
pohybovala v jednociferných procentech. Pochopila, že je jedno, jak dobře
napsala přijímací test – měla si tohle číslo ověřit ještě dřív, než vůbec odjeli
z domova, protože v životě se vám nedaří pouze tehdy, když nevěnujete
pozornost číslům. Nicky vyšel nahoru, a když uviděl, co Tanzie dělá, minutu tam
beze slova stál, potom ji poplácal po rameni a poznamenal, že si s pár lidmi, které
zná na státní škole, promluví, aby na ni dohlédli.
Když byli u Linzie, táta jí tvrdil, že soukromá škola není zárukou úspěchu.
Třikrát to zopakoval. Úspěch tkví jen a jen v tom, co je v tobě, prohlásil.
Odhodlání. Potom navrhl, že Tanzie by si měla od Suze nechat ukázat, jak si češe
vlasy, protože ty její by pak možná vypadaly taky tak pěkně.
Máma řekla, že se dnes vyspí na gauči, aby Tanzie s Nickym mohli mít
druhou ložnici, ale Tanzie si myslela, že tam nespala, protože když se v noci
probudila s hroznou žízní a sešla ze schodů, máma tam nebyla. Ráno měla
máma na sobě šedé tričko, které pan Nicholls nosil každý den, a Tanzie dvacet
minut pozorovala jeho dveře, protože byla zvědavá, v čem sejde dolů.
 Ráno se nad jezerem vznášela lehká mlha. Zatímco všichni nakládali věci
do auta, stoupala z vody, jako by ji vyčaroval kouzelník. Norman čenichal v trávě
a pomalu vrtěl ocasem. „Králíci,“ podotkl pan Nicholls (měl na sobě další šedé
tričko). Ráno bylo chladné, na stromech tiše vrkali holubi hřivnáči a Tanzie měla
ten smutný pocit, který člověk mívá, když byl někde, kde se mu moc líbilo, a teď
to všechno skončilo.
„Nechci domů,“ špitla, když máma zavřela kufr od auta.
Trhla sebou. „Copak, zlato?“
„Nechci se vrátit domů,“ opakovala Tanzie.
Máma pohlédla na pana Nichollse a potom se pokusila usmát, pomalu k ní
došla a řekla: „Myslíš, že chceš být se svým tátou,Tanze? Protože jestli to
doopravdy chceš, já ti…“
„Ne. Jenom se mi líbí tenhle dům a je tu hezky.“ Chtěla dodat: A není se
na co těšit, až se vrátíme domů, protože všechno je v háji, a kromě toho tady
nejsou Fisherovi, ale z mámina výrazu jí bylo jasné, že si myslí totéž, protože se
okamžitě podívala na Nickyho, a ten pokrčil rameny.
„Víte co, není se za co stydět, když se člověk o něco pokusil, chápete?“
Máma na oba hleděla. „Všichni jsme se snažili, aby se něco podařilo,
a nepodařilo se to, ale vzešlo z toho pár dobrých věcí. Viděli jsme místa, která
bychom jinak nikdy neviděli. V něčem jsme se poučili. Vyřešili jsme to s vaším
tátou. Našli jsme nové přátele.“
Možná měla na mysli Linzie a její děti, ale při těchto slovech upírala oči
na pana Nichollse. „Takže celkem vzato, myslím, že jsme udělali dobře, když
jsme se o to pokusili, ačkoli to nevyšlo úplně tak, jak jsme si představovali. A víte
co, možná nebude tak zle, až přijedeme domů.“
Nickyho obličej byl bezvýrazný. Tanzie věděla, že přemýšlí openězích.
A potom pan Nicholls, který za celé ráno skoro vůbec nepromluvil, obešel
auto, otevřel dveře a řekl: „Ano. Taky jsem o tom přemýšlel. A uděláme si
malou zajížďku.“
 27
Jess

Cestou domů všichni svorně mlčeli. Dokonce ani Norman už nekňučel, jako
by se smířil s tím, že tohle auto je nyní jeho domovem. Za celou tu dobu, co Jess
tenhle výlet plánovala, ani v oněch prazvláštních, frenetických dnech, kdy
společně cestovali, si vlastně vůbec nepředstavovala nic dalšího, než že odveze
Tanzie na tu olympiádu. Dostane ji tam, Tanzie udělá ten test a všechno bude
v pořádku. Vůbec nepomyslela na možnost, že by celý výlet mohl trvat o tři dny
déle, než původně plánovala. Nebo že jí zůstane v hotovosti přesně 13 liber a 81
pencí a bankovní karta, kterou se bála zasunout do bankomatu, protože měla
strach, že už ji nevrátí.
O žádné z těchto věcí se Jess nezmínila Edovi, který mlčky upíral zrak
na cestu před sebou.
Ed. Jess si v duchu opakovala jeho jméno tak dlouho, až přestalo dávat
smysl. Když se usmál, neubránila se úsměvu. Když se jeho obličej zachmuřil,
něco v ní se trochu zlomilo. Sledovala, jak se chová k jejím dětem, jak nenuceně
obdivuje nějakou fotku, kterou Nicky vyfotil na mobil, jak vážně se zabývá
poznámkou, kterou jen tak mimochodem pronesla Tanzie – a při které by Marty
obrátil oči v sloup –, a přála si, aby byl už dávno součástí jejich života. Když
spolu byli sami a přivinul ji k sobě, dlaň mu tak trochu majetnicky spočívala
na Jessině stehně a tiše jí dýchal do ucha, s klidnou jistotou cítila, že všechno
bude v pořádku. Ne že by Ed dal všechno do pořádku – musel řešit vlastní
problémy –, ale tak nějak oni dva dohromady dávali v součtu něco lepšího. Oni
to dají do pořádku.
Protože Jess chtěla Eda Nichollse. Chtěla ho ve tmě obejmout nohama a cítit
ho v sobě, vzpínat se k němu, když ji držel. Chtěla jeho pot, stisk a pevnost, jeho
ústa na svých, chtěla se mu dívat do očí. Cestou si ve vášnivých, snových útržcích
vybavovala minulé dvě noci, jeho ruce, jeho rty, jak jí musel dát ruku přes ústa,
aby neprobudili děti, když se udělala, a musela se ovládat, aby k němu nevztáhla
ruce a nezabořila obličej do jeho šíje, aby mu pro pouhé slastné potěšení z toho
pocitu nezajela rukama pod tričko.
Tak dlouho myslela pořád jen na děti, na práci, na složenky a peníze. Teď
měla hlavu plnou Eda. Když se k ní otočil, začervenala se. Když vyslovil její
jméno, slyšela ho jako šepot ve tmě. Když jí podával kávu, letmý dotek jeho
prstů způsobil, že v ní zajiskřila elektřina. Líbilo se jí, když cítila, jak na ní
spočinuly jeho oči, a říkala si, na co asi myslí.
Jess netušila, jak mu tyto věci sdělit. Byla tak mladá, když poznala Martyho,
a kromě jediného večera U Peříček, kdy jí Liam Stubbs šátral rukama pod
tričkem, nikdy s nikým jiným nezažila ani počátky vztahu.
Jess Thomasová od školy nebyla na opravdovém rande. Připadala si sama
sobě směšná. Musela mu dát najevo, že všechno změnil.
„Pojedeme pořád na Nottingham, jestli jste všichni v pohodě,“ řekl a otočil
se k ní. Na straně nosu ještě pořád měl nepatrnou podlitinu.
„Večer někde zastavíme. Takhle ve čtvrtek dojedeme domů na jeden
zátah.“
A co pak? chtěla se zeptat Jess, ale opřela si nohy o palubní desku a řekla:
„To zní dobře.“

Zastavili se na oběd u benzínky. Děti už se přestaly ptát, jestli by mohly

dostat k jídlu něco jiného než sendviče, a teď se na podniky s rychlým
občerstvením a drahé kavárny dívaly téměř s lhostejností. Vystoupili
a protahovali se.
„Co si dát párky v těstíčku?“ navrhl Ed a ukázal na pobočku řetězce
s občerstvením. „Kafe a teplé párky v těstíčku. Nebo cornwallské taštičky. Zvu
vás. Jdeme.“
Jess se na něj podívala.
„No tak, ty jedna biomatko. Potom si dáme nějaké ovoce.“
„Ty se nebojíš? Po tom kebabu?“
Ruku měl nad obočím, zastiňoval si oči před sluncem, aby ji lépe viděl.
„Rozhodl jsem se, že mě baví riskovat.“
Včera večer za ní přišel poté, co si Nicky, který v rohu pokoje tiše datloval
na jeho počítači, šel konečně lehnout. Připadala si jako teenagerka, když seděla
naproti němu na pohovce, předstírala, že se dívá na televizi, a čekala. Ale
jakmile se Nicky vytratil, Ed otevřel počítač, místo aby přešel rovnou k ní.
„Co dělá?“ zeptala se, když Ed hleděl na obrazovku.
„Tvůrčí psaní,“ odpověděl.
 „Žádné hry? Žádné zbraně? Žádné exploze?“
„Nic.“
„Spí,“ zašeptala. „Spal každou noc, co jsme na cestě. Bez brka.“
„To má dobrý. Já si připadám, jako bych nespal několik let.“
Vypadal, že za tu krátkou dobu, co byli pryč, zestárl o deset let. Potom k ní
vztáhl ruku a přitáhl si ji k sobě. „Takže,“ zašeptal, Jessico Rae Thomasová.
Necháš mě dnes v noci trochu vyspat?“
Pozorně si prohlížela jeho dolní ret, vnímala dotek jeho ruky na svém boku.
Najednou měla rozjařený pocit. „Ne,“ odvětila.
„Vynikající odpověď.“

Nyní změnili směr, kráčeli od minimarketu, proplétali se mezi hloučky

rozladěných cestovatelů hledajících bankomaty nebo záchody. Jess se snažila
nevypadat tak nadšeně, ale vznášela se při pomyšlení, že nemusí připravovat
další várku sendvičů. Na dálku cítila máslové těsto horkých plněných koláčů.
Děti s pár bankovkami a Edovými pokyny zmizely v dlouhé frontě
v obchodě. Došel zpátky k ní, takže je zaštiťovaly davy lidí.
„Co děláš?“
„Jen se dívám.“ Pokaždé, když stál blízko u ní, Jess cítila, jako by jí o pár
stupňů stoupla teplota.
„Díváš se?“
„Připadá mi nesnesitelné být blízko tebe.“ Jeho rty byly kousek od jejího
ucha, jeho hlas jí s tichým duněním pronikal skrz kůži.
Jess cítila, jak jí naskočila husí kůže. „Cože?“
„Jenom si představuju,jak ti dělám sprosťárny. V podstatě skoro pořád.
Naprosto nepatřičné věci.“
Uchopil ji za předek džínů a přitáhl si ji k sobě. Jess se trochu zaklonila
a natáhla krk, aby se ujistila, že děti jsou z dohledu. „Takže na tohle jsi myslel?
Když jsi řídil? Celou tu dobu, co jsi nemluvil?“
„Jo.“ Pohlédl za ni směrem k obchodu. „Teda, na tohle a na jídlo.“
„Moje dvě oblíbené věci, trefils to.“
Jeho prsty přejížděly po nahé pokožce pod její mikinou. Slastně se jí napjalo
břicho. Zvláštně se jí začaly podlamovat kolena. Martyho nikdy nechtěla tak,
jako chtěla Eda.
„Kromě sendvičů.“
„Pojďme nemluvit o sendvičích. Už nikdy.“
 Potom jí položil dlaň na kříž, takže u sebe byli tak blízko, jak mohli, aby
nevypadali neslušně. „Vím, že bych neměl,“ zašeptal, „ale probudil jsem se
opravdu šťastný.“ Bedlivě si ji prohlížel. „Myslím jako fakticky, pitomě šťastný.
Jako že i když celý můj život je katastrofa, prostě… je mi dobře. Podívám se
na tebe a je mi dobře.“
V krku se jí vzpříčil velikánský knedlík. „Mně taky,“ špitla.
Zamžoural na ni proti slunci 'a snažil se posoudit její výraz.
„Takže nejsem… jenom kůň? “
„Ty vůbec nejsi kůň. Teda, v tom nejlepším slova smyslu bych mohla říct, že
jsi…“
Sklonil k ní hlavu a políbil ji. Políbil ji a byl to naprosto jistý polibek, takový,
při němž umírají vladaři a hroutí se celé světadíly, aniž si toho vůbec všimnete.
Když se Jess vyprostila z jeho objetí, bylo to pouze proto, že nechtěla, aby děti
viděly, jak se jí podlamují kolena.
„Už jdou,“ upozornil ji.
Jess si uvědomila, že na něj přihlouple hledí.
„Trable.“ Znovu se na ni podíval, když k nim přicházely a držely nad
hlavami papírové sáčky. „To říkal můj táta.“
„Jako by sis je nezpůsobil sám.“ Stála stranou a sledovala, jak si Ed povídá
s Nickym, jak rozbalují papírové pytlíky, když Nicky ukazoval, co vybrali,
a čekala, až jí trochu zblednou tváře. Cítila, jak ji hřeje slunce, slyšela, jak se nad
lidským hovorem nese zpěv ptáků a startují motory aut, vdechovala výfukové
plyny a vůni horkého pečiva, a náhle jí na mysli vytanula slova: tohle je pocit
štěstí.
Pomalu vyrazili zpátky k autu, s obličeji zabořenými do papírových sáčků.
Tanzie šla o pár kroků napřed, hubené nohy jí při chůzi ochable dopadaly
na zem, a v tu chvíli si Jess všimla, že něco nehraje.
„Tanze? Kde máš učebnice matiky?“
Neotočila se. „Nechala jsem je u táty.“
„Aha. Chceš, abych mu zavolala?“ Hledala v tašce mobil. „Řeknu mu, aby je
hned poslal poštou. Nejspíš dorazí dřív než my.“
„Ne,“ odpověděla. Lehce k ní naklonila hlavu, ale nepodívala se jí přímo
do očí. „Děkuju.“
Nicky přejel očima od Jess ke své sestře. A Jess se v břiše usadilo cosi
tíživého.
 Na místo posledního noclehu dorazili až skoro v devět večer a byli celí
skleslí. Děti po většinu závěrečného úseku cesty pojídaly sušenky a sladkosti.
Teď byly vyčerpané a rozmrzelé a vyrazily rovnou nahoru, aby se podívaly, kde
budou spát. Za nimi šel Norman a potom Ed se zavazadly.
Hotel byl obrovský, bělostný a vypadal draze, takové místo by paní Ritterová
mohla Jess ukázat na fotkách v mobilu a potom by nad ním s Nathalie
vzdychaly. Ed jim zarezervoval nocleh telefonicky, a když Jess začala mít
námitky ohledně ceny, jeho hlas zněl trochu napruženě: „Všichni jsme utahaní,
Jess. A příště možná budu nocovat podle libovůle Jejího Veličenstva. Pojďme se
dnes večer prostě ubytovat na nějakém hezkém místě, ano?“
Tři propojené pokoje na jedné chodbě zároveň tvořily přístavbu k hlavnímu
hotelu. „Můj vlastní pokoj.“ Nicky odemkl pokoj číslo dvacet tři a vydechl
úlevou. Ztišil hlas, když Jess otevřela dveře.
„Mám ji fakt rád, ale vůbec nemáš ponětí, jak Cvrček v noci chrápe.“
„Normanovi se tady bude líbit,“ řekla Tanzie, když Jess otevřela dveře
do čtyřiadvacítky. Pes, jakoby na znamení souhlasu, se okamžitě svalil vedle
postele. „Nevadí mi být na pokoji s Nickym, mami, ale on fakticky děsně
chrápe.“
Nikdo z nich se nevyptával, kde bude spát Jess. Nepodařilo se jí zjistit, jestli
to vědí a nevadí jim to, nebo jestli jen předpokládají, že buď ona, nebo Ed přespí
v autě.
Nicky si půjčil Edův notebook. Tanzie zjistila, jak zacházet s dálkovým
ovladačem k televizi, a řekla, že se podívá na jeden pořad a pak půjde spát.
O těch zapomenutých učebnicích matiky nemluvila. Vlastně řekla: „Nechci
o tom mluvit.“ Jess měla dojem, že tahle slova od ní nikdy v životě neslyšela.
„Když něco jednou nevyjde, miláčku, ještě to neznamená, že to nemůžeš
zkusit znovu,“ podotkla, když rozkládala na posteli Tanziino pyžamo.
V Tanziině výrazu se zračilo poznání, které tam dříve nebylo. A při jejích
dalších slovech Jess zabolelo u srdce. „Myslím, že bude nejlepší, když budu
prostě pracovat s tím, co mám, mami.“

„Co mám dělat?“

„Nic. Prostě toho má teď plné zuby. Nemůžeš jí to mít za zlé.“ Ed upustil
zavazadla v rohu místnosti. Jess se posadila na kraj obrovské postele a snažila se
nevšímat si tepavé bolesti v noze.
„Ale to na ni nesedí. Miluje matiku. Vždycky ji milovala. A teď se chová,
jako by s ní nechtěla mít nic společného.“
„Jsou to dva dny Jess. Prostě… nech ji být. Srovná si to v hlavě.“
„Že to víš tak jistě.“
„Jsou to chytré děti.“ Došel k vypínači, aby stáhl světla. Díval se na ně,
dokud je dostatečně neztlumil. „Jako jejich máma. Ale skutečnost, že ty se ze
všeho hned oklepeš, ještě neznamená, že oni vždycky taky.“
Pohlédla na něj.
„To není kritika. Jenom si myslím, že když jí dáš trochu času
na vzpamatování, bude v pořádku. Je taková, jaká je. To se podle mě nezmění.“
Plynulým pohybem si přetáhl tričko přes hlavu a odhodil ho na židli.
Okamžitě se jí zmátly myšlenky. Nedokázala se podívat na jeho nahý trup, aniž
se ho chtěla dotknout.
„Jak se stalo, že jsi tak moudrý?“
„Nevím. Nejspíš jsem to pochytil od tebe.“ Popošel k ní o dva kroky blíž,
potom si klekl a stáhl jí žabky. Tu na zraněné noze jí zouval zvlášť opatrně. „Jak
na tom je?“
„Bolí. Ale v pohodě.“
Vztáhl ruce k její mikině. Pomalu a bez ptaní ji rozepnul, s očima upřenýma
na odhalenou pokožku. Vypadal téměř vzdáleně, jako by na ni myslel, ale
přitom byl duchem nepřítomný. Zip se dole zasekl, položila mu ruce na ruce
a něžně mu zip vzala, rozpojila dvě strany, aby jí mohl stáhnout mikinu
z ramenou. Chvíli tam stál a jen se na ni díval.
Rozvážnými, přesnými pohyby prstů jí rozepnul pásek, potom zip u džínů.
Pozorovala jeho ruce a srdce jí začalo tepat v uších.
„Je načase, Jessico Rae Thomasová, aby se o vás někdo postaral.“

Edward Nicholls jí umyl vlasy, nohy měl kolem jejího pasu a ona o něj ležela
opřená v obrovské vaně. Jemně jí je opláchl, uhladil je a otřel jí oči žínkou, aby
se do nich nedostal šampon. Chtěla to udělat sama, ale zarazil ji. Nikdo jí nikdy
neumyl hlavu, tedy kromě kadeřnice. Připadala si zranitelná a zvláštně
rozcitlivělá. Když byl hotový, lehl si do horké, provoněné vody, objal ji a líbal ji
na uši. Potom se společně shodli, že romantiky už bylo dost, díky; cítila, jak se
pod ní zvedl, a otočila se, přitiskla se k němu. A pak píchali, až voda šplíchala
z vany, a ona nevěděla, jestli bolest v noze je větší než její potřeba cítit ho uvnitř.
O něco později leželi napůl ponoření ve vodě, s propletenýma nohama.
A rozesmáli se. Protože píchat ve sprše bylo klišé, ale dělat – to ve vaně bylo
komické, a ještě komičtější bylo, že jsou v takovém průšvihu, a přitom tak
šťastní. Jess se natočila, aby ležela vedle něj, ovinula mu paže kolem krku,
přitiskla se k němu mokrými prsy a s naprostou jistotou cítila, že žádné jiné
lidské bytosti nebude už nikdy takhle nablízku. Uchopila jeho obličej do dlaní,
líbala ho na bradu a na ubohý pohmožděný spánek, na rty, a říkala si, že ať se
stane cokoli, nikdy nezapomene, jaké to bylo.
Přejel si rukou přes obličej a setřel z něj kapky vody. Náhle vypadal vážně.
„Myslíš, že je to bublina?“
„Hm, je tu spousta bublin. Je to…“
„Ne. Tohleto. Bublina. Jsme na téhle podivné cestě, kde neplatí normální
pravidla. Neplatí tu skutečný život. Celý tenhle výlet byl… jako pauza
od skutečného života.“
Na podlaze koupelny se dělaly loužičky.
„Nedívej se na to. Mluv se mnou.“
Přitiskla rty na jeho klíční kost a přemítala. „Tedy,“ řekla, když opět zvedla
hlavu, „za necelých šest dnů jsme řešili akutní nemoc, rozrušené děti; nemocné
příbuzné, nečekané násilné činy, pochroumané nohy, policii a dopravní nehody.
Řekla bych, že to bylo docela dost skutečného života pro všechny.“
„Líbí se mi tvoje uvažování.“
„Líbí se mi tvoje všechno.“
„Připadá mi, že trávíme spoustu času žvaněním o nesmyslech.“
„To se mi taky líbí.“
Voda začínala chladnout. Vyklouzla se z jeho náruče a vstala. Vztáhla ruku
k radiátoru. Podala Edovi nahřátou osušku, jednu omotala kolem sebe, a přitom
si uvědomovala nenápadný luxus teplého, nadýchaného hotelového ručníku.
Ed si jednou rukou energicky utíral vlasy. Blesklo jí hlavou, jestli je tak
zvyklý na hebké hotelové osušky, že je ani nevnímá. Najednou se cítila strašně
unavená.
Vyčistila si zuby, zhasla světlo v koupelně, a když se otočila, Ed už ležel
v obrovské hotelové posteli a nadzvedával přikrývku, aby si k němu lehla. Zhasl
lampičku na nočním stolku, a Jess vedle něj ležela ve tmě, cítila dotek jeho vlhké
kůže a představovala si, jaké by to asi bylo, trávit s ním každou noc. Napadlo ji,
jestli by vůbec kdy dokázala vedle něj ležet klidně, aniž by se k němu chtěla
přitisknout.
„Nevím, co se se mnou stane, Jess,“ pronesl do tmy, jako by slyšel její
myšlenky. Jeho hlas zněl výstražně.
„Budeš v pohodě.“
 „Vážně. V tomhle případě ty své optimistické triky nezkoušej. Ať se stane
cokoli, nejspíš o všechno přijdu.“
„No a? To je moje výchozí pozice.“
„Ale možná budu muset pryč.“
„Nebudeš.“
„Možná jo, Jess.“ Jeho hlas byl nepříjemně neoblomný.
Promluvila dřív, než věděla, co říká. „Tak počkám.“ Cítila, jak k ní tázavě
otočil hlavu. „Počkám na tebe. Jestli chceš.“

Na posledním úseku zpáteční cesty vzal tři telefonní hovory, všechny přes
hlasitý odposlech. Jeho právník – člověk s tak vznešeným přízvukem, že by měl
ohlašovat příjezd královské rodiny na večeři – mu sdělil, že se má příští čtvrtek
dostavit na policii. Ne, nic se nezměnilo. Ano, ujistil ho Ed, chápe, co se děje.
A ano, mluvil se svou rodinou. Řekl to tak, že se jí sevřel žaludek. Potom si
nemohla pomoct a vzala ho za ruku. Když ji na oplátku stiskl, nepodíval se na ni.
Volala mu sestra, aby mu řekla, že tátovi se v noci ulevilo. Dlouho spolu
probírali nějaké investiční dluhopisy, které otci dělaly starosti, klíče od kartotéky,
které se ztratily, a co měla Gemma k obědu. O umírání nikdo nemluvil.
Pozdravovala ji a Jess vykřikla, že ji taky pozdravuje. Připadala si trochu
rozpačitě, a zároveň ji to potěšilo.
Po obědě vzal telefon muži jménem Lewis. Bavili se spolu o tržních
hodnotách, procentech a stavu na hypotečním trhu. Chvíli trvalo, než jí došlo, že
mluví o Beachfrontu.
„Čas na prodej,“ konstatoval, když zavěsil. Jak jsi zmínila, aspoň mám
majetek, kterého se můžu zbavit.“
„Kolik tě to všechno bude stát? To trestní řízení?“
„Aha. To nikdo neříká.Ale když čtu mezi řádky, myslím, že odpověď zní
,skoro všechno‘.“
Nerozpoznala, jestli ho to znepokojuje víc, než dává najevo.
Pokoušel se zavolat ještě někomu, ale naskočila hlasová schránka.
„Tady Ronan. Zanechte mi zprávu.“ Beze slova zavěsil.
S každým ujetým kilometrem se k nim jako postupující příliv neúprosně
přibližoval skutečný život: chladný, nezastavitelný.

Krátce po čtvrté konečně dorazili domů. Déšť zeslábl v jemné mrholení,

vlhká silnice vypadala jako naolejovaná, rozlehlé danehallské ulice se horko
těžko snažily vypadat jarně. Její dům se zdál nějak menší a ošuntělejší, než si
pamatovala, a kupodivu jako něco, co s ní nemá nic společného. Ed před ním
zastavil a Jess se z okna auta dívala na oprýskaný nátěr na horních oknech, která
Marty nikdy nenatřel, protože, jak říkal, člověk to musí vzít z gruntu, nejdřív
obrousit starou barvu smirkovým papírem a zakytovat díry, a na to měl vždycky
příliš mnoho práce nebo byl unavený. Na chvíli cítila, jak ji zaplavila vlna
deprese při pomyšlení na všechny problémy, které tam seděly a čekaly na jejich
návrat. A na všechny ještě větší, které si nadělala, když byla pryč. Potom
pohlédla na Eda, který pomáhal Tanzie s taškou a smál se něčemu, co řekl
Nicky, a přitom se k němu nakláněl, aby ho lépe slyšel – a všechno přešlo.
Zastavil se v hobbymarketu asi hodinu cesty od města – to byla ta jeho
zajížďka – a vyšel s velkou krabicí různých věcí, kterou musel vměstnat do kufru
vedle jejich zavazadel. Možná potřeboval v domě před prodejem uklidit. Jess si
nedokázala představit, co by se dalo udělat, aby ten dům vypadal ještě lépe.
Položil poslední tašky před hlavní dveře a stál tam s tou kartonovou krabicí
v náruči. Děti okamžitě zmizely do svých pokojů, jako ptáčci, kteří se při pokusu
vyletět vracejí zpátky do hnízda. Jess si pak v tom přeplněném domečku se
strukturovanými tapetami a řadami ohmataných brožovaných knížek připadala
trochu trapně.
„Zítra jedu zpátky za tátou.“
Při pomyšlení, že odjede, sebou instinktivně trhla. „Dobře. To je dobře.“
„Jen na pár dnů. Než budu muset na tu policii. Ale napadlo mě, že nejdřív
nainstaluju tohle.“
Jess pohlédla do krabice.
„Bezpečnostní kamera a světlo aktivované pohybem. Zabere mi to nanejvýš
pár hodin.“
„To jsi koupil pro nás?“
„Nickyho zmlátili. Tanzie se zjevně necítí bezpečně. Myslel jsem si, že byste
si všichni připadali líp. Jako… když tady nebudu.“
Zírala na tu krabici, na to, co znamená. Otevřela pusu dřív, než vůbec
věděla, co chce říct. „To… to nemusíš dělat,“ vykoktala.
„Tyhle kutilské práce mi jdou. Zvládnu to.“
„Na štaflích. S pochroumanou nohou.“ Nadzvedl obočí. „Víte co, Jessiko
Rae Thpmasová, v určité chvíli budete muset někoho nechat, aby vám pomohl.“
„A co mám teda dělat já?“
„Sedni si. Nehýbej se. Dej si tu bolavou nohu nahoru. Zajdu s Nickym
do města a koupíme nehorázně nezdravé, předražené jídlo s sebou, protože
možná bude na nějaký čas poslední, které si dám. Potom ho tady sníme a pak se
budeme spolu povalovat a vzájemně užasle zírat na svá naditá panděra.“
„Bože můj, mně se tak líbí, když vedeš takovéhle lascivní řeči.“
A tak seděla. Nic nedělala. Na vlastním kanapi. Tanzie si k ní přišla
na chvilku sednout, Ed venku vylezl na žebřík, zamával na ni za oknem vrtačkou
a předstíral, že spadne, až ji jímal strach. „Byla jsem za osm dní ve dvou
nemocnicích,“ naštvaně na něj zakřičela přes okno. „Nechci se dostat do třetí.“
A potom, protože to klidné sezení jí moc nešlo, roztřídila špinavé prádlo
a naložila pračku, ale pak si zase sedla a nechala všechny ostatní pobíhat, protože
musela připustit, že při odpočinku ji noha bolí mnohem míň, než když ji
zatěžuje.
„Je to v pořádku?“ zeptal se Ed.
Dobelhala se za ním ven. Stál na zahradní cestičce a hleděl na domovní
fasádu. „Došlo mi, že když ji dám tamhle, zachytí nejen každého, kdo přijde
na vaši předzahrádku, ale i každého, kdo se poflakuje před domem. Má
vypouklou čočku, vidíš?“ Snažila se vypadat, že ji to zajímá. Přemítala, jestli se jí
podaří přesvědčit ho, aby tu přespal, až děti půjdou spát.
„U těchhle věcí často zjistíš, že už jenom samotná kamera má zastrašující
účinek.“
Opravdu by to tak vadilo? Vždycky se přece může vyplížit ven dřív, než se
děti probudí. Ale komu se vlastně snaží něco namluvit? Nicky a Tanzie se už
určitě dovtípili, že se něco děje.
„Jess?“
Stál před ní.
„Hm?“
„Stačí, abych tu jen provrtal díru a protáhl dráty skrz tuhle zeď. Doufám, že
se mi podaří uvnitř namontovat kabelovou spojku a mělo by být dost snadné to
všechno propojit. Elektrické rozvody umím dělat dost dobře. Z toho, co mě táta
naučil, je to jediná věc, která mi doopravdy šla.“
Nasadil spokojený výraz, kteří mají muži, když drží elektrické přístroje.
Poplácal se po kapse, jestli v ní má šroubováky, potom se na ni pozorně podíval.
„Poslouchalas vůbec, co jsem říkal?“
Jess se na něj provinile usmála.
„Ach, ty jsi nenapravitelná,“ dodal po chvíli. „Vážně.“
Rozhlédl se, aby se ujistil, že se nikdo nedívá, a potom ji jemně objal jednou
rukou kolem krku, přitáhl ji k sobě a políbil ji. Na bradě měl husté strniště. „Teď
mě nech pokračovat. Bez rozptylování. Běž najít ten jídelní lístek.“
 Jess s úsměvem odpajdala do kuchyně a začala se přehrabovat v zásuvkách.
Nepamatovala si, kdy naposledy objednala jídlo s sebou. Byla si dost jistá, že
žádné z těch menu už nebude platit. Ed šel nahoru propojit kabely. Zavolal na ni
dolů, že bude muset posunout nějaké kusy nábytku, aby se dostal k podlahovým
lištám.
„Za mě v pohodě,“ zavolala na něj. Slyšela dunivý, burácivý zvuk, jak nad
její hlavou vláčel po podlaze těžké věci, zatímco se pokouše najít spojovací
skříňku, a znovu ji udivilo, že to dělá někdo jiný než ona.
Potom si lehla na pohovku a začala pročítat pár starých meníček, která
objevila v šuplíku na utěrky, rozlepovala stránky těch, která byla politá omáčkou
nebo zažloutlá stářím. Byla si dost jistá, že ta čína už neexistuje. Nějaká potíž
s hygienou. Ta pizzerie byla nespolehlivá. Jídelní lístek indické restaurace
vypadal dost standardně, ale nedokázala se zbavit myšlenky na ten kudrnatý
chlup v Nathaliině džalfrezi. Ale stejně, kuřecí balti. Rýžový pilaf Papadumy.
Byla tak zabraná do čtení, že ani neslyšela Edovy kroky, když pomalu sešel ze
schodů. „Jess?“
„Myslím, že tady to půjde.“ Zvedla ruku s jídelním lístkem. „Usoudila jsem,
že chlup neznámého původu je malá cena za slušné džal…“
Teprve tehdy si všimla jeho výrazu. A toho, co nevěřícně držel v ruce.
„Jess?“ Jeho hlas zněl, jako by patřil někomu jinému. „Co dělá moje
bezpečnostní propustka v tvém šuplíku na ponožky?“
 28
Nicky

Když Nicky sešel dolů, seděla na pohovce a zírala přímo před sebe jako
v transu. Na parapetu ležela vrtačka Black & Decker a žebřík byl stále opřený
o domovní fasádu.
„Pan Nicholls odešel pro to jídlo?“ Nicky byl trochu rozmrzelý, že si nemohl
vybrat.
Zdálo se, že ho neslyší.
„Jess?“
Její obličej vypadal jako pod vrstvou ledu. Maličko zavrtěla hlavou a hlesla:
„Ne.“
„Ale vrátí se, viď?“ ujistil se Nicky po chvíli. Otevřel dveře od lednice.
Nevěděl, co očekával, že najde. Byl tam balíček svraštělých citronů
a poloprázdná sklenice nakládané zeleniny.
Dlouhá odmlka. „Nevím,“ řekla. A potom: „Nevím.“
„Takže… si neobjednáme jídlo?“
„Ne.“
Nicky zklamaně zaúpěl. „Teda, někdy se podle mě bude muset vrátit. Mám
nahoře jeho notebook.“
Zjevně se kvůli něčemu pohádali, ale nechovala se, jako když se pohádala
s tátou. Tehdy třískala dveřmi a člověk slyšel, jak tiše brblá Kokot, nebo nasadila
ten opravdu nepřístupný výraz, který říkal: Proč musím žít s tímhle idiotem? Teď
vypadala jako někdo, komu právě sdělili, že mu zbývá šest měsíců života.
„Není ti něco?“
Zamrkala a položila si ruku na čelo, jako by si měřila teplotu. „Ehm. Nicky.
Potřebuju… potřebuju si lehnout. Nemohl bys…nemohl by ses o sebe postarat
sám? Jsou tam věci. Jídlo. V mrazáku.“
Za celé ty roky, co s ní Nicky bydlel, mu Jess nikdy neřekla, aby se o sebe
postaral sám. Ani tehdy, když měla čtrnáct dnů chřipku. Než se zmohl
na nějakou odpověď, otočila se a opravdu pomalu se odbelhala nahoru.
 Nicky si nejdřív myslel, že Jess to jen přehání. Jenomže po čtyřiadvaceti
hodinách byla stále ve svém pokoji. Postávali s Tanzie přede dveřmi a mluvili
spolu šeptem. Potom jí donesli dovnitř čaj a topinky, ale ona jen zírala do zdi.
Okno bylo stále dokořán a venku se ochladilo. Nicky ho zavřel a odešel uklidit
žebřík a vrtačku zpátky do garáže, která vypadala opravdu obrovská, když v ní
nestál ten rolls-royce. A když se za pár hodin vrátil, aby odnesl talíř, čaj
a topinky zůstaly netknuté na nočním stolku.
„Nejspíš je vyčerpaná z toho všeho cestování,“ poznamenala Tanzie jako
stará dáma.
Jenomže ani nazítří Jess nevstala z postele. Když Nicky vešel dovnitř,
přikrývky nebyly skoro vůbec zmuchlané a stále měla na sobě totéž oblečení,
v jakém si šla lehnout.
„Nejsi nemocná?“ zeptal se jí, když rozhrnoval závěsy. „Nemám zavolat
doktora?“
„Jenom potřebuju den v posteli, Nicky,“ hlesla.
„Stavila se tu Nathalie. Řekl jsem jí, že jí zavoláš. Něco kvůli úklidu.“
„Vyřiď jí, že jsem nemocná.“
„Ale ty nejsi nemocná. A volali z odtahového parkoviště, kdy si vyzvedneš to
auto. A taky volal pan učitel Tsvangarai, ale nevěděl jsem, co mu mám říct, tak
jsem ho jen nechal namluvit vzkaz na záznamník.“
„Nicky. Prosím?“ Tvářila se tak smutně, že litoval, že vůbec něco řekl. Chvíli
počkala, potom si přitáhla přikrývku až bradě a otočila se ke zdi.
Nicky udělal Tanzie snídani. Připadal si teď po ránu podivně užitečný.
Dokonce mu ani nechyběla tráva. Pouštěl Normana na zahradu a uklízel
po něm. Pan Nicholls zapomněl bezpečnostní světlo venku vedle okna. Stále
ještě bylo v krabici, která zvlhla, protože pršelo, ale nikdo ji nešlohl. Nicky ji vzal,
odnesl ji dovnitř a seděl tam a díval se na ni.
Napadlo ho, že zavolá panu Nichollsovi, ale nevěděl, co by mu řekl.
A připadal si trochu divně, že by pana Nichollse prosil, aby se podruhé vrátil.
Koneckonců, jestli s vámi někdo chce být, tak s vámi prostě je. Nicky to věděl líp
než kdokoli jiný. Ať už se mezi panem Nichollsem a mámou stalo cokoli, bylo to
natolik vážné, že se nevrátil pro svůj počítač. Natolik vážné, že Nicky nevěděl,
jestli se má do toho vkládat.
Uklidil si v pokoji. Prošel se po nábřeží a vyfotil pár fotek mobilem pana
Nichollse. Na chvíli byl na internetu, ale nebavilo ho hrát hry. Zíral z okna
na střechy hlavní třídy a v dáli na oranžové cihly kulturního domu a věděl, že už
nechce být obrněný droid, který střílí vetřelce. Nechtěl trčet v tomhle pokoji.
Nicky vzpomínal na silnici v krajině a na pocit, který měl, když je auto pana
Nichollse vezlo do daleka, na ten nekonečný čas, kdy ani nevěděli, kam se vydají
dál, a uvědomil si, že víc než cokoli jiného chce vypadnout z tohohle maloměsta.
Chtěl si najít svůj kmen.

Nicky celou věc důkladně zvážil a dospěl k závěru, že na druhý den

odpoledne má nárok, aby se cítil trochu rozhozený. Brzy už měla zase začít škola
a nevěděl, jak se má starat o Jess i o Cvrčka a psa a všechno ostatní. Všude
vyluxoval a dal znovu vyprat mokré prádlo, které našel v pračce a už začínalo byl
cítit zatuchlinou. Došel s Tanzie do krámu a koupili chleba, mléko a krmení pro
psa. Snažil se to nedávat najevo, ale docela se mu ulevilo, že venku se
nepoflakuje nikdo, kdo by mu nadával do kuřbuřtů, mimoňů nebo tak nějak
všelijak. Pomyslel si, že možná, fakt jen možná, měla Jess pravdu a věci se
opravdu změnily. A že možná konečně začíná nová fáze jeho života.
Zanedlouho, právě když probíral doručenou poštu, přišla do kuchyně
Tanzie. „Můžeme se vrátit zpátky do krámu?“
Nezvedl zrak od pošty. Uvažoval, jestli má otevřít oficiální dopis adresovaný
paní J. Thomasové. „Právě jsme odtud přišli.“
„Tak můžu tam dojít sama?“
Pohlédl na ni a trochu sebou trhl. Udělala si něco divného s vlasy, měla je
sčesané na stranu a sepnuté několika třpytivými sponami. Nevypadala jako
Tanzie.
„Chci mámě koupit přání,“ objasnila. „Aby se trochu rozveselila.“
Nicky by se vsadil, že přání Jess rozhodně nerozveselí. „Proč jí nějaký
nenakreslíš, Cvrčku? Šetři.“
„Kreslím jí ho vždycky. Někdy potěší dostat přání z obchodu.“
Pozorně si prohlížel její obličej. „Ty jsi namalovaná?“
„Jenom jsem si namalovala pusu.“
„Jess by ti nedovolila, aby sis malovala pusu. Otři si to.“
„Suze si ji maluje.“
„Pochybuju, že zrovna proto tím Jess uděláš větší radost. Hele, otři si ji a já
tě naučím, jak se správně namalovat, až se vrátíš.“
Stáhla z věšáku bundu. „Cestou si to setřu,“ zavolala přes rameno. „Vezmi
s sebou Normana,“ zavolal, protože to by jí určitě řekla Jess. Potom uvařil kávu
a odnesl ji nahoru. Bylo načase postarat se o Jess.
 V místnosti byla tma. Bylo tři čtvrtě na tři. „Nech mi to u postele,“ zašeptala.
Ložnici opanoval pach nemytého těla a zatuchlý vzduch.
„Přestalo pršet.“ .
„Super.“
„Jess, měla bys vstát.“
Nic neříkala.
„Vážně. Měla bys vstát. Začíná to tu páchnout.“
„Jsem unavená, Nicky. Jen si potřebuju… odpočinout.“
„Ty si nepotřebuješ odpočinout… jsi jako náš domácí Tygr.“
„Prosím, miláčku.“
„Nechápu to, Jess. Co se děje?“
Otočila se na druhý bok, opravdu pomalu, potom se opřela o loket. Dole
začal na něco štěkat pes, vytrvale, rozháraně. Jess si protřela oči. „Kde je
Tanzie?“
„Šla do krámu.“
„Jedla?“
„Ano. Ale většinou jenom cereálie. Neumím uvařit nic moc jinýho než rybí
prsty, a ty už jí lezou krkem.“
Pohlédla na Nickyho, potom směrem k oknu, jako by něco zvažovala Potom
řekla: „On se nevrátí.“ A jako by se jí svraštil obličej.
Pes teď štěkal opravdu urputně, blbec jeden. Nicky se snažil soustředit na to,
co Jess říká. „Fakt? Nikdy?“
Po tváři jí stekla velikánská, buclatá slza. Otřela si ji hřbetem ruky a zavrtěla
hlavou. „A víš, co je na tom nejpitomější, Nicky? Že jsem na to fakt zapomněla.
Zapomněla jsem, že jsem to udělala. Byla jsem tak šťastná, když jsme byli pryč,
že mi připadalo, jako by se všechno předtím stalo někomu jinému. Ech, ten
příšernej čokl.“
Pletla páté přes deváté. Uvažoval, jestli doopravdy není nemocná.
„Mohla bys mu zavolat.“
„Zkoušela jsem to. Nebere to."
„Chceš, abych za ním zašel?"
Už když se ptal, trochu toho litoval. Protože i když měl pana Nichollse
opravdu rád, věděl líp než kdokoli jiný, že nikoho nemůžete nutit, aby s vámi
zůstal. Nemá smysl lpět na někom, kdo vás nechce.
Možná se mu svěřila, protože to neměla komu jinému říct. „Milovala jsem
ho, Nicky. Vím, že to zní pitomě po tak krátké době, ale já ho fakt milovala.“ Její
slova ho ohromila. Jak na něj vyklopila všechny své emoce. Ale kupodivu před
nimi nechtěl utéct. Nicky se posadil na postel, naklonil se a objal ji, přestože ze
skutečného tělesného kontaktu byl pořád ještě trochu nesvůj. Připadala mu
docela maličká, i když si vždycky myslel, že je nějak větší než on. Opřela si o něj
hlavu a bylo mu smutno, protože tentokrát něco říct chtěl, ale nevěděl co.
Právě v tu chvíli začal znít Normanův štěkot hystericky. Jako když
ve Skotsku uviděl ty krávy. Nicky se roztěkaně odtáhl. „Vyvádí, jako by mu
přeskočilo.“
„Psisko jedno. To určitě kvůli té čivavě z šestapadesátky.“ Jess popotáhla
a otřela si oči. „Fakt ho záměrně trápí.“
Nicky slezl z postele a došel k oknu. Norman byl na zahradě a hystericky
štěkal s hlavou prostrčenou dírou v plotě, kde uhnilo dřevo a dva panely se
skoro rozpadly. Nickymu trvalo pár vteřin, než si všiml, že Norman vůbec
nevypadá jako Norman. Tenhle pes byl napjatě vzpřímený, měl naježenou srst.
Nicky o něco víc poodhrnul závěs a v tu chvíli uviděl na protějším chodníku
Tanzie. Byli tam dva Fisherovi a jeden kluk, kterého neznal, a dotlačili ji ke zdi.
Zatímco se Nicky díval, jeden z nich ji chytil za bundu a ona se snažila odstrčit
jeho ruku. „Hej! Hej!“ vykřikl, ale neslyšeli ho. S tlukoucím srdcem zápolil
s výsuvným oknem, ale nedalo si říct. Bušil na sklo, snažil se je zastavit. „HEJ!
Kurva. HEJ!“
„Cože?“ Jess se otočila na posteli.
„Fisherovi.“
Zaslechli Tanzijn pronikavý výkřik. Když Jess vyletěla z postele, Norman
na zlomek vteřiny strnul a potom se vrhl proti nejchatrnějšímu dílu v plotě.
Proletěl jím jako psí beranidlo a kolem něj se rozletěly do vzduchu třísky. Přímo
za zvukem Tanziina hlasu. Nicky uviděl, jak se Fisherovi prudce otočili, všimli si,
jak se na ně řítí tahle obrovitá černá střela, a otevřeli ústa. A potom uslyšel
skřípění brzd, překvapivě hlasité buch, Jessino Ach, panebože, ach, panebože
a nakonec ticho, které jako by trvalo věčně.
 29
Tanzie

Tanzie skoro hodinu seděla v pokojíčku a pokoušela se mámě nakreslit

přáníčko. Nedokázala přijít na to, co na něj napsat. Máma vypadala nemocně,
ale Nicky jí vysvětlil, že není doopravdy nemocná, ne tak, jako byl předtím pan
Nicholls, takže Tanzie nepřipadalo správné přát jí brzké uzdravení. Potom ji
napadlo, že napíše: „Buď šťastná!“ Jenomže to znělo jako pokyn. Nebo dokonce
jako obvinění. A pak si řekla, že mámě napíše jen: „Mám tě moc ráda,“ ale
chtěla to napsat červeně a všechny červené fixky jí vyschly. Takže pak ji napadlo,
že jí koupí blahopřání, protože máma vždycky říkala, že táta jí nikdy žádné
nekoupil, kromě fakt kýčovité vycpávané valentýnky, když ještě měli námluvy.
A při slově „námluvy“ vyprskla smíchy.
Tanzie ji hlavně chtěla rozveselit. Máma by měla řídit domácnost, starat se
o věci a pobíhat dole, ne ležet nahoře ve tmě, jako by byla miliony kilometrů
daleko. Tanzie to děsilo. Od té doby, co odešel pan Nicholls, bylo v domě příliš
ticho, a v břiše cítila ohromnou tíhu, jako by se mělo stát něco špatného. Když se
ráno probudila, vkradla se do mámina pokoje a vlezla si k ní do postele. Máma ji
objala a políbila ji na temeno.
„Ty jsi nemocná, mami?“ zeptala se.
„Jsem jenom unavená, Tanze.“ Mámin hlas zněl jako ten nejsmutnější,
nejunavenější na světě. „Už brzy vstanu. Slibuju.“
„Je to kvůli mně?“
„Cože?“
„Že už nechci dělat matiku. Kvůli tomu jsi smutná?“
Mámě vhrkly do očí slzy a Tanzie připadalo, jako by celou situaci kdovíproč
ještě víc zhoršila. „Ne, Tanze,“ hlesla máma a přivinula ji k sobě. „Ne, miláčku.
S tebou a matikou to nemá vůbec nic společného. To je ta poslední věc, kterou
by sis měla myslet.“
Ale nevstala.
Takže Tanzie šla sama po ulici a v kapse měla dvě libry a patnáct pencí,
které jí dal Nicky, i když poznala, že si myslí, že blahopřání je pitomý nápad,
a přemítala, jestli je lepší koupit levnější přáníčko a k tomu čokoládu nebo jestli
levné přání vlastně postrádá smysl, když vtom vedle ní zastavilo auto. Pomyslela
si, že je to někdo, kdo chce poradit, jak se dostat do Beachfrontu (pořád někdo
potřeboval poradit, jak se dostane do Beachfrontu). Ale byl to Jason Fisher.
„Joj. Mimoňko,“ křikl na ni. Šla dál. Vlasy měl nagelované do ježatých ostnů
a mhouřil oči; jako by celý život jen mžoural na něco, co se mu nelíbí.
„Řek jsem, mimoňko.“
Tanzie se snažila na něj nedívat. Rozbušilo se jí srdce. Šla o něco rychleji.
Popojel a ona doufala, že možná odjede. Jenomže on zastavil, vystoupil
z auta a obešel ho, takže stál před ní, a ona by ho musela odstrčit, aby mohla jít
dál. Naklonil se na stranu, jako by něco vysvětloval někomu natvrdlému. „Když
s tebou někdo mluví, je slušný odpovědět. To tě máma nenaučila?“
Tanzie ze sebe strachy nemohla vypravit ani slovo.
„Kde máš bráchu?“ .
„Nevím,“ hlesla šeptem.
„Ale víš, ty jedna mrňavá, čtyřvoká mimoňko. Tvůj brácha si myslí, že je
fakt děsně chytrej, když se mi šťourá ve Facebooku.“
„Nešťourá,“ pípla. Ale byla opravdu mizerná lhářka, a jakmile to vyslovila,
bylo jí jasné, že Fisher ví, že lže.
Popošel k ní o dva kroky. „Vyřiď mu, že si ho podám, fouňu jednoho
zasranýho. Myslí si, že je děsně chytrej. Vyřiď mu, že mu v jeho profilu nadělám
fakt paseku.“
Druhý Fisher, bratranec, jehož jméno si nedokázala zapamatovat, mu
zamumlal do ucha něco, čemu Tanzie nerozuměla. Všichni už vystoupili z auta
a pomalu kráčeli k ní.
„Jo,“ přikývl Jason.„Tvůj brácha potřebuje něco pochopit. Když se šťourá
v mých věcech, tak my se pošťouráme v jeho věcech.“
Nadzvedl bradu a hlasitě si odflusnul na chodník. Přímo před ní ležel
velikánský zelený slimák.
Říkala si, jestli vidí, jak ztěžka dýchá.
„Nasedni do auta.“
„Cože?“
„Nasedni kurva do toho auta.“
„Ne.“ Začala před nimi ustupovat. Rozhlédla se kolem a snažila se zjistit,
jestli někdo nejde po ulici. Srdce jí naráželo do žeber jako pták v kleci.
„Tak nasedni kurva do toho auta, Costanzo.“ Vyslovil její jméno jako
nějakou nadávku. Pak chtěla utéct, ale běhat fakt neuměla – a věděla, že ji
dohoní. Chtěla přejít přes ulici a zabočit domů, ale bylo to moc daleko. A potom
jí přistála ruka na rameni.
„Hele na ty vlasy.“
„Chodíš s klukama, Čtyřvočko?“
„Si piš, že ta s klukama nechodí. Koukej, jak vypadá.“
„Má namalovanou pusu, pipka jedna. Ale stejnak je furt ekl.“
„Jo, ale nemusíš se tomu koukat do ksichtu, ne?“ Rozesmáli se.
Její hlas jí zněl jako cizí: „Jenom mě nechte na pokoji. Nicky nic neudělal.
Jenom chceme, abyste nás nechali na pokoji.“
„Jenom chceme, abyste nás nechali na pokoji,“ posmívali se jí. Fisher se k ní
o krok přiblížil. Ztišil hlas. „Koukej už kurva nasednout do toho auta,
Costanzo.“
„Nechte mě na pokoji!“
Začal se po ní sápat, jeho ruce chňapaly po jejích šatech. Zaplavila ji panika
jako ledová vlna, sevřelo se jí hrdlo. Snažila se ho odstrčit. Možná křičela, ale
nikdo nepřišel. Ti dva ji popadli za paže a táhli ji k autu. Slyšela, jak funí
námahou, cítila jejich deodorant, když se snažila zapřít nohama o chodník. Bylo
jí naprosto jasné, že se nesmí dostat dovnitř. Protože když se před ní otevřely ty
dveře jako čelisti nějakého obrovitého zvířete, náhle si vzpomněla na statistiku
o amerických dívkách, které nasedly do auta s neznámými muži. Jakmile tam
vkročily, jejich šance na přežití se snížily o sedmdesát dva procent. Tuto
statistiku měla neochvějně na paměti. Myslela na ni, kopala, kousala a mlátila
kolem sebe, zaslechla, jak někdo zaklel, když její noha narazila do měkkého
masa, a potom ji něco praštilo do spánku, zapotácela se, zamotala se a ozvalo se
zapraštění, když dopadla na zem. Všechno se sesulo. Slyšela postrkování,
vzdálený výkřik. Nadzvedla hlavu a viděla rozmazaně, ale připadalo jí, že
zahlédla, jak k ní přes ulici běží Norman rychlostí, jakou ještě nikdy v životě
neviděla, s vyceněnými zuby a černočernýma očima, nevypadal jako Norman,
ale jako nějaký démon, a potom se zableskla červená, zakvílely brzdy a Tanzie
jen rozpoznala, že do vzduchu vylétlo něco černého, co připomínalo špinavé
prádlo. A slyšela jen výkřik, křik, který neustával, zvuk konce světa, nejhorší
zvuk, jaký jste kdy slyšeli, a uvědomila si, že je to ona, je to ona, je to zvuk jejího
vlastního hlasu.
 30
Jess

Ležel na zemi. Jess bosky vyběhla na ulici a sotva popadala dech. Ten muž
tam stál, držel se rukama za hlavu, potácel se a vykřikoval:
„Vůbec jsem ho neviděl! Prostě rovnou vyběhl na silnici!“
Nicky, bledý jako křída, klečel vedle Normana, držel ho za hlavu a šeptal:
„No tak, ty kluku, no tak.“ Tanzie šokovaně třeštila oči, paže jí strnule visely
podél boků.
Jess poklekla. Normanovy oči vypadaly jako skleněnky. Z tlamy a ucha mu
vytékala krev. „Ach ne, ty starej trumbero. Ach, Normane. Ach ne.“ Položila mu
ruku na hrudník. Nic. Do hrdla se jí vedral hlasitý vzlyk.
Cítila na rameni Tanziinu ruku, její pěst jí žmoulala tričko a pořád za něj
tahala. „Mami, udělej něco. Mami, zachraň ho.“ Tanzie padla na kolena
a zabořila obličej do Normanova kožichu. „Normane. Normane.“ A potom
začala kvílet.
Mezi jejím vřískotem vyvstala Nickyho zkomolená a zmatená slova.
„Pokoušeli se dostat Tanzie do auta. Snažil jsem se tě upozornit, ale nemohl
jsem otevřít okno. Prostě jsem ho nemohl otevřít a křičel jsem, a on proletěl
plotem. Věděl to. Snažil se jí pomoct.“
Přiběhla k nim Nathalie, měla nakřivo zapnutou košili a na půlce hlavy
natáčky. Vzala Tanzie do náruče a přivinula ji k sobě, houpala ji, snažila se
zastavit ten křik.
Normanovy oči znehybněly. Jess sklonila hlavu k jeho a cítila, jak jí to drásá
srdce.
„Zavolal jsem veterinářskou pohotovost,“ řekl někdo.
Pohladila psa po velkém, hebkém uchu. „Děkuju,“ zašeptala.
„Musíme něco udělat, Jess.“ Nicky to naléhavě zopakoval. „Teď hned.“
Položila Nickymu na rameno třesoucí se ruku. „Myslím, že to má za sebou,
miláčku.“
„Ne. To neříkej. To tys nás přece učila, že tohleto neříkáme. Nevzdáváme
se. To ty vždycky tvrdíš, že všechno bude v pořádku. Neříkej to.“
A když Tanzie začala znovu brečet, Nickymu posmutněl obličej.
Potom se rozplakal i on, s loktem přes obličej, mohutnými, hekavými vzlyky,
jako by se konečně prolomila hráz.
Jess seděla uprostřed silnice, zatímco ji objížděla auta a zvědaví sousedi
postávali na prazích před domy, chovala na klíně obrovitou, zkrvavenou hlavu
svého starého psa, zvedla tvář k nebesům a mlčky se tázala: Co teď? Co sakra teď?
 31
Tanzie

Máma ji odvedla dovnitř. Tanzie ho nechtěla opustit. Nechtěla, aby umřel

venku na asfaltu, sám, aby na něj cizí lidé civěli s otevřenou pusou a něco tiše
šeptali, ale máma ji neposlouchala. Přiběhl soused Nigel odvedle a ujistil ji, že se
o Normana postará, a máma hned Tanzie pevně objala. A když Tanzie kopala
a volala Normana, máma jí šeptala do ucha: „Miláčku, to je v pořádku, miláčku,
pojď dovnitř, nedívej se, všechno bude v pořádku.“ Jenomže když máma zavřela
venkovní dveře, přivinula si Tanzie k sobě, přitiskla si hlavu k její a oči jí
zaplavily slzy, Tanzie slyšela, jak za nimi na chodbě vzlyká Nicky, podivnými,
nepravidelnými vzlyky, jako by ani pořádně neuměl brečet. A máma jí nakonec
lhala, jelikož tohle nebude v pořádku, nikdy nemůže být, protože ve skutečnosti
to byl konec všeho.
 32
Ed

„Někdy mi připadá,“ podotkla Gemma a pohlédla k vedlejšímu stolu

na brunátné vřískající dítě, prohnuté do luku, „že svědky nejhorší rodičovské
výchovy ve skutečnosti nejsou sociální pracovníci, ale baristi.“ Rázně si zamíchala
kávu, jako by chtěla spolknout přirozené nutkání něco říct.
Matka, které po zádech elegantně splývaly kudrlinky, dítě konejšivým
tónem nadále prosila, aby toho nechalo a vypilo si svoje babyccino. Dítě na ni
kašlalo.
„Nechápu, proč jsme nemohli jít do hospody,“ ušklíbl se Ed.
„Ve čtvrt na dvanáct dopoledne? Prokristapána, proč mu prostě neřekne, ať
toho nechá? Nebo proč s ním nejde ven? Copak už nikdo neví, jak zabavit dítě?“
Dítě křičelo ještě hlasitěji. Eda rozbolela hlava. „Mohli bychom jít.“
„Kam?“
„Do té hospody. Byl by tam větší klid.“
Hleděla na něj a potom mu tázavě přejela, prstem přes bradu.
„Ede, kolik jsi toho včera večer vypil?“ .
Z policejní stanice vyšel vyčerpaný. Setkali se potom s jeho advokátem – Ed
už teď zapomněl, jak se jmenuje – společně s Paulem Wilkesem a dvěma dalšími
právními poradci, z nichž jeden se specializoval na případy zneužívání interních
informací k obchodním transakcím. Seděli kolem mahagonového stolu
a hovořili, jako by to měli předem nacvičené: otevřeně a bez příkras rozebírali
obžalobu, aby Ed nebyl na pochybách, co ho čeká. Důkazy proti němu: série e-
mailů, svědectví Deanny Lewisové, telefonáty jejího bratra, nové odhodlání ÚFS
došlápnout si na pachatele, kteří zneužívali interní informace. Jeho vlastní šek,
sakumprásk i s podpisem.
Deanna přísahala, že nevěděla, že dělá něco špatně. Ed jí prý ty peníze
vnutil. Prý kdyby věděla, že to, co jí navrhl, je nezákonné, nikdy by to neudělala.
Ani by to neřekla svému bratrovi.
Důkazy v jeho prospěch: na té transakci zjevně nevydělal ani penci. Právníci
– podle Edova názoru až příliš optimisticky – prohlašovali, že budou zdůrazňovat
jeho nevědomost, neschopnost, že byl v oblasti financí, důsledků a povinností
vedení firmy nováčkem. Budou tvrdit, že Deanna Lewisová velmi dobře věděla,
co dělá; že jeho krátký vztah s ní byl vlastně důkazem, že na něj s bratrem
nastražila léčku. Tým vyšetřovatelů důkladně prozkoumal Edovy účty a zjistil, že
jsou uspokojivě neobohacující. Každý rok platil daně v plné výši. Neměl žádné
investice. Vždycky měl rád jednoduché věci.
A ten šek nebyl vypsaný na ni. Vlastnila ho, ale její jméno bylo napsané
jejím rukopisem. Budou tvrdit, že v určité chvíli během jejich vztahu u něj doma
sebrala nevyplněný šek, argumentovali.
„Ale to neudělala,“ namítl.
Zjevně ho nikdo neposlouchal.
S odsouzením do vězení to mohlo dopadnout tak či onak, ale v každém
případě ho čeká pořádná pokuta. A konec působení v Mayfly. Bude mít zákaz
zastávat ředitelský post, možná na dost dlouhou dobu. Na všechny tyto možnosti
se Ed musel připravit. Začali se mezi sebou radit.
A potom to vyslovil: „Chci přiznat vinu.“
„Cože?“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Opravdu jsem jí řekl, aby to udělala. Nenapadlo mě, že je to nezákonné.
Prostě jsem chtěl, aby odešla, tak jsem jí poradil, jak by si mohla trochu
přivydělat.“
Zírali na sebe.
„Ede…“ začala jeho sestra.
„Chci říct pravdu.“
Jeden z právních poradců se předklonil. „Vlastně máme dost silnou
obhajobu, pane Nichollsi. Myslím, že vzhledem k absenci vašeho písma na šeku
– což je jejich jediný podstatný důkaz – můžeme úspěšně tvrdit, že slečna
Lewisová využila váš účet k vlastním cílům.“
„Ale já jsem jí ten šek dal.“
Paul Wilkes se k němu naklonil přes stůl. „Ede, v tomhle se musíš vyslovit
jasně. Jestli chceš přiznat vinu, podstatně si tím zvyšuješ pravděpodobnost trestu
odnětí svobody.“
„Na tom mi nezáleží.“
„Však ono ti bude záležet na vlastní bezpečnosti, až si budeš odpykávat
třiadvacet hodin denně na samotce ve Winchesterské věznici,“ upozornila ho
Gemma.
 Skoro ji neslyšel. „Já prostě chci říct pravdu. Tak to bylo.“
„Ede,“ sestra ho chytila za paži, „pravda do soudní síně nepatří. Tím to
zkomplikuješ.“
Ale Ed jen zavrtěl hlavou a opřel se do židle. Potom už jenom mlčel. Věděl,
že si o něm všichni myslí, že je blázen, ale bylo mu to jedno. Nemohl se přimět,
aby z toho vypadal přepadle. Ochromeně tam seděl, většinu otázek kladla jeho
sestra. Slyšel: Zákon o finančních službách a trzích z roku 2000 bla bla bla. Slyšel:
Věznice s dohledem a sankční pokuty a trestní zákon z roku 1993 bla bla bla.
Všechno mu to bylo srdečně jedno. Takže půjde na chvíli za mříže? No a? Stejně
o všechno přišel, už dvakrát za sebou.
„Ede? Slyšel jsi, co jsem řekla?“
„Pardon.“
Pardon. Nic jiného snad v poslední době neříkal. Pardon, neslyšel jsem tě.
Pardon, neposlouchal jsem. Pardon, všechno jsem to posral. Pardon, byl jsem
tak blbej, že jsem se zamiloval do někoho, kdo si ve skutečnosti myslel, že jsem
debil.
A zas to přišlo: nyní už známé sevření útrob, když na ni pomyslel. Jak mu
mohla lhát? Jak vedle něj mohla skoro celý týden sedět v tom autě, a ani
náznakem mu nedala najevo, co udělala? Jak s ním mohla mluvit o svých
finančních obavách? Jak s ním mohla mluvit o důvěře, jak mu mohla padnout
do náruče, a přitom celou dobu vědět, že mu přímo z kapsy ukradla peníze?
Nakonec ani nic nemusela říkat. Její mlčení mu všechno vyjevilo za ni. Nepatrně
opožděná reakce mezi okamžikem, kdy si všimla bezpečnostní průkazky, kterou
nevěřícně držel v ruce, a jejím zajíkavým pokusem o vysvětlení.
Chtěla jsem ti to říct.
To si přece nemyslíš. Ruka přiložená na ústa.
Nepřemýšlela jsem.
Proboha. To není…
Byla horší než Lara. Lara aspoň byla svým způsobem upřímná a jasně dala
najevo, co ji na něm přitahuje. Líbilo se jí, že má peníze. Líbilo se jí, jak vypadal,
jakmile si ho upravila podle svých představ. Připadalo mu, že oba v hloubi duše
pochopili, že jejich manželství je jakási dohoda. Říkal si, že to tak či onak platí
o všech manželstvích. Ale Jess? Jess se chovala, jako by byl jediný muž, kterého
kdy opravdu chtěla. Jess způsobila, že si myslel, že ho má ráda takového, jaký je,
i když zrovna blil, i když měl dobitý obličej a bál se setkat s vlastními rodiči.
Myslel si, že jí jde jen o něj.
„Ede?“
 „Pardon?“ Zvedl hlavu, kterou držel v dlaních.
„Vím, že je to těžké. Ale přežiješ to.“ Sestra se k němu naklonila přes stůl
a stiskla mu ruku. Někde za ní řvalo dítě. Třeštila mu hlava.
„Jasně.“
Jakmile odešla, zamířil do hospody.
✳ ✳ ✳
Po jeho doznání viny se projednávání případu urychlilo a Ed strávil
posledních pár dnů před soudním líčením s otcem – částečně z vlastního
rozhodnutí a částečně proto, že už v Londýně neměl byt, kde by byl nějaký
nábytek, jelikož všechno bylo zabaleno k uskladnění, připraveno k uskutečnění
prodeje.
Byt se prodal za požadovanou cenu, aniž si ho přišel prohlédnout jediný
zájemce. Realitního makléře to zjevně nepřekvapilo. „Na tenhle blok máme
seznam čekatelů,“ poznamenal, když mu Ed podával náhradní klíče. „Investoři,
chtějí bezpečně uložit peníze. Upřímně řečeno, nejspíš zůstane pár let prázdný,
dokud se jim ho nebude chtít prodat.“
Ed tři dny bydlel u rodičů, spal ve svém dětském pokoji, probouzel se nad
ránem a přejížděl prsty po strukturované tapetě za čelem postele, vybavoval si
zvuky kroků své dospívající sestry, dunících do schodů, prásknutí dveřmi
od jejího pokoje, když se snažila strávit další urážku, kterou jí otec tentokrát
počastoval.
Každé ráno snídal s matkou a pomalu mu docházelo, že otec už se domů
nevrátí. Že už ho tam nikdy neuvidí, jak podrážděně skládá noviny do pravých
úhlů, a aniž zvedne zrak, sahá po hrnku se silnou černou kávou bez cukru.
Matka se chvílemi rozplakala a pak se omlouvala a odháněla ho, když si přitiskla
na oči ubrousek. Nic mi není, nic mi není. Opravdu, miláčku. Prostě si mě
nevšímej.
Bob Nicholls v přetopeném nemocničním pokoji na onkologickém oddělení
stále méně mluvil, stále méně jedl a stále méně toho dělal. Ed nemusel mluvit
s lékařem, aby pochopil, co se děje. Jako by se otcovo tělo ztrácelo, rozplývalo, až
jeho lebka zůstala potažená průsvitným závojem, z očí zbyly obrovské
pohmožděné důlky.
Hráli šachy. Otec často uprostřed partie usnul, začal klimbat, když byl
na tahu, a Ed trpělivě seděl vedle jeho postele a čekal, až se probudí. A když
otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je, zavřel ústa a svraštil obočí,
Ed táhl figurkou a choval se, jako by otec nevnímal pouhou minutu, nikoli
hodinu hry.
Povídali si. Ne o důležitých věcech. Edovi připadalo, že ani jeden z nich
na to není stavěný. Bavili se o kriketu a o počasí. Edův otec mluvil o té sestřičce
s dolíčky, která mu vždycky řekla něco legračního. Požádal Eda, aby se postaral
o matku. Měl obavy, že se přepíná. Měl obavy, že člověk, který čistí okapy, ji
vezme na hůl, když tu nebude. Byl otrávený, že na podzim utratil spoustu peněz
za odstranění mechu z trávníku a že už neuvidí výsledky. Ed se mu to
nepokoušel vyvrátit. Působilo by to povýšeně.
„Takže kde je ta prskavka?“ zeptal se otec jednou večer. Byl dva tahy
od matu. Ed se pokoušel přijít na to, jak ho zablokovat.
„Kde je co?“
„Tvoje holka.“
„Lara? Tati, vždyt' víš, že jsme se…“
„Ta ne. Ta druhá.“
Ed se nadechl. „Jess? Ta… ehm… je doma, myslím.“
„Líbila se mi. Tak hezky se na tebe koukala.“ Pomalu posunul věž na černé
políčko. Jsem rád, že ji máš.“ Lehounce kývl hlavou.
„Trable,“ zamumlal, skoro sám pro sebe, a usmál se.
Edova strategie naprosto selhala. Otec ho třemi tahy porazil.
 33
Jess

Lítačkami prošel vousatý muž a otíral si ruce do bílého pláště. „Norman

Thomas?“
Jess nikdy nenapadlo, že jejich pes by mohl mít příjmení.
„Norman Thomas, velký, neurčité plemeno?“
S námahou se postavila před plastové židle. „Utrpěl rozsáhlá vnitřní
zranění,“ konstatoval bez jakéhokoli úvodu. „Má zlomenou kyčel, několik
zlomených žeber a frakturu přední nohy a nevíme, co se děje uvnitř, dokud otok
neopadne. A obávám se, že definitivně přišel o levé oko.“ Všimla si, že
na modrých plastových botách má blyštivé šmouhy od krve.
Cítila, jak Tanziina ruka strnula v její dlani. „Ale ještě žije?“
„Nechci vám dávat falešné naděje. Příštích osmačtyřicet hodin bude
kritických.“
Tanzie vedle ní tiše zaúpěla, snad radostí, či úzkostí – těžko říct.
„Pojďte se mnou.“ Vzal Jess za loket, otočil se zády k dětem a ztišil hlas.
„Musím přiznat, že si vzhledem k rozsahu zranění nejsem jistý, jestli by nebylo
nejlaskavější nechat ho odejít.“
„Ale jestli těch osmačtyřicet hodin přežije?“
„Pak může mít určitou naději na uzdravení. Ale jak jsem řekl, paní
Thomasová, nechci vám dávat falešnou naději. Opravdu na tom není dobře.“
Klienti v čekárně je mlčky pozorovali, na klíně drželi přepravky s kočkami,
pod židlemi jim lehce oddechovali malí pejskové. Nicky se zaťatými zuby napjatě
zíral na veterináře. Kolem očí měl rozmazanou řasenku.
„A pokud budeme pokračovat, nevyjde to levně. Je možné, že bude
potřebovat víc než jednu operaci. Možná dokonce několik. Je pojištěný?"
Jess zavrtěla hlavou.
Zvěrolékař zrozpačitěl. „Musím vás upozornit, že jeho případná budoucí
léčba pravděpodobně vyjde na značnou částku. A není žádná záruka, že se
uzdraví. Je velmi důležité, abyste to pochopila, než budeme postupovat dál.“
 Jak se později dozvěděla, zachránil ho jejich soused Nigel. Vyběhl z domu
s dvěma dekami, jednu omotal kolem třesoucí se Tanzie, druhou přikryl tělo
psa. Běž dovnitř, nařídil Jess. Vezmi děti dovnitř. Ale když Normanovi opatrně
přetahoval přes hlavu kostkovanou deku, zarazil se a zeptal se Nathalie: „Vidělas
to?“
Jess ho zpočátku neslyšela přes hučení davu, Tanziin přidušený nářek a pláč
dětí, které stály opodál – Normana sice neznaly, ale chápaly, jak je strašlivě
smutné, že pes bezvládně leží na silnici.
„Nathalie? Jeho jazyk. Koukej. Myslím, že lapá po dechu. Pojď, zvedneme
ho. Naložíme ho do auta. Honem!“ Byli zapotřebí tři Jessini sousedi, aby ho
zvedli. Opatrně ho uložili na zadní sedadlo a nějak dojeli do velkého
veterinárního střediska na předměstí. Jess byla Nigelovi nesmírně vděčná, že se
ani jednou nezmínil o krvi, která mu určitě zamazala celé čalounění. Veterinář jí
zavolal a požádal ji, aby tam co nejrychleji dojela. Pod bundou pořád ještě měla
pyžamo. „Takže co chcete udělat?“
Lisa Ritterová jí jednou vyprávěla o tom, jak jejímu manželovi nevyšel jeden
velký obchod. „Když si půjčíte pět tisíc a nemůžete je splatit, je to váš problém,“
citovala jeho slova. „Když si půjčíte pět milionů, je to problém banky.“
Jess pohlédla na dceřin prosebný obličej. Pohlédla na Nickyho neovládaný
výraz: zármutek, lásku a strach, které konečně dokázal vyjádřit. Byla jediný
člověk, který to mohl napravit. Byla jediný člověk, který to nikdy nedokáže
napravit.
„Udělejte, co je zapotřebí,“ rozhodla. „Seženu ty peníze. Prostě to udělejte.“
Z krátké odmlky pochopila, že si o ní myslí, že je blázen. Ale takový, s nimiž
byl zvyklý jednat. „Tak tedy pojďte se mnou,“ vyzval ji. „Potřebuju, abyste mi
podepsala nějaké papíry.“

Nigel je odvezl domů. Pokoušela se mu dát nějaké peníze, ale nevrle ji

odbyl: „Od čeho jsou sousedi?“ Belinda plakala, když je vyšla ven přivítat.
„Jsme v pohodě,“ zamumlala otupěle. Jednou rukou objímala Tanzie, která
se stále ještě občas roztřásla. „Jsme v pohodě. Děkujeme.“
Zavolají, slíbil veterinář, pokud bude něco nového.
Jess neřekla dětem, aby šly do postele. Nevěděla, jestli chce, aby zůstaly
samy ve svých pokojích. Zamkla dveře, zavřela obě závory a pustila starý film.
Potom udělala tři hrnky kakaa, přinesla z ložnice svou přikrývku a seděla pod ní
– s jedním dítětem z každé strany. Dívali se na televizi, kterou nevnímali, každý
sám se svými myšlenkami. Modlili se, modlili se, aby nezazvonil telefon.
 34
Nicky

Tohle je příběh rodiny, která nikam nepatřila. Holčičky, která byla trochu
podivínská a měla radši matiku než šminky. A kluka, který měl rád šminky
a nepatřil do žádného kmene. A tohle se stane rodinám, které nikam nepatří –
skončí rozvrácené, smutné a na mizině. Tady se žádný šťastný konec nekoná,
lidi.
Máma už neleží v posteli, ale chvílemi ji přistihnu, jak si otírá oči, když myje
nádobí nebo pohlédne na Normanův pelíšek. Má plné ruce práce: pracuje,
uklízí, třídí věci. Dělá to se sklopenou hlavou a zaťatými zuby. Sbalila celé tři
krabice svých paperbacků a odnesla je zpátky do dobročinného obchodu,
protože si uvědomila, že nikdy nebude mít čas je přečíst – a navíc že věřit
smyšlenkám je na nic.
Stýská se mi po Normanovi. Je zvláštní, jak se člověku může stýskat
po něčem, na co předtím pořád jen nadával. V našem domě je bez něj ticho
a klid. Jakmile však uplynulo těch osmačtyřicet hodin a veterinář nám
do telefonu řekl, že Norman má šanci, a všichni jsme se zaradovali, začal jsem
mít obavy z dalších věcí. Včera večer, když Tanzie šla spát a telefon stále
nezazvonil, jsme seděli na kanapi a já jsem se mámy zeptal: „Takže co budeme
dělat?“
Pohlédla na mě od televize.
„Teda když bude žít.“
Zhluboka si povzdychla, jako by ji něco takového už napadlo. A potom
řekla: „Víš co, Nicky? Neměli jsme na vybranou. Je to Tanziin pes a zachránil ji.
Když nemáš na vybranou, pak je to vlastně celkem jednoduché.“
Viděl jsem, že přestože tomu opravdu věří a možná to opravdu je celkem
jednoduché, ten další dluh na ni dolehl jako nová tíha. Že s každým novým
problémem prostě vypadá o něco starší, zničenější a znavenější.
O panu Nichollsovi nemluví. Nedokázal jsem uvěřit, že to mohlo prostě
takhle skončit po tom, jak spolu byli. Jako že jednu minutu můžete působit
opravdu šťastně a pak najednou nic. Myslel jsem, že lidi si všechny tyhle věci
vyřeší, když jsou starší, ale zjevně ne. Takže to se mám zase na co těšit.
Došel jsem k ní a objal ji. U vás doma to možná není nic zvláštního, ale
můžu vás ubezpečit, že u nás ano. Je to asi tak jediná věc, kterou můžu udělat.
Takže tohleto prostě nechápu. Nechápu, jak to, že naše rodina se v zásadě
zachová správně, a nakonec vždycky skončí v průšvihu. Nechápu, jak to, že
skvělá, hodná a v podstatě normálně geniální malá ségra se teď budí s pláčem
a má noční můry, a já musím ležet vzhůru a poslouchat, jak se za ní máma
ve čtyři ráno šourá přes podestu a snaží se ji uklidnit. A jak to, že moje ségra
zůstává přes den doma, i když venku je konečně teplo a slunečno, protože už se
bojí vyjít ven, aby si na ni Fisherovi znovu nedošlápli. A jak to, že za půl roku
bude ve škole, kde dostane jasnou zprávu, že musí být jako všichni ostatní, jinak
schytá kopanec do hlavy jako ten její brácha exot. Myslím na Tanzie bez matiky
a prostě mi to připadá, jako by se celý vesmír zbláznil. Je to jako… cheeseburgery
bez sýru nebo novinový titulek o Jennifer Anistonové bez slova „rozchod“.
Prostě si nedokážu představit, kdo Tanze bude, když už ji nebude zajímat
matika.
Nechápu, proč zrovna když jsem si zvykl, že normálně spím, teď ležím
a poslouchám neexistující zvuky dole, a když chci zajít do krámu pro noviny
nebo něco sladkého, znovu se mi udělá zle a musím se ovládat, abych se pořád
neohlížel přes rameno.
Nechápu, proč velikánský, nemožný, skleslý pes, který v zásadě nikdy
neudělal nic horšího, než že každého poslintal, musel přijít o oko a nechat si
přeskládat útroby jen proto, že se snažil ochránit osobu, kterou má rád.
V zásadě nechápu, jak to, že šikanistům a zlodějům a lidem, kteří prostě
všechno zničí – všem těm kreténům – to prochází. Klukům, kteří vám dají herdu
do ledvin kvůli kapesnému, policajtům, kteří si myslí, že je vtipný chovat se
k člověku, jako by byl idiot, a dětem, co si dělají srandu z každého, kdo není
stejný jako oni. Nebo tátům, kteří ze dne na den odejdou a prostě začnou nový
život někde jinde, kde to voní po osvěžovači vzduchu, s ženskou, která řídí
vlastní toyotu, má kanape bez fleků a směje se všem jeho trapným vtipům, jako
by byl nějaký zázrak, a vlastně ne podrazák, který dva roky lhal všem lidem, co
ho milovali. Celý dva roky.
Omlouvám se, jestli tenhle blog začal být fakt deprimující, ale takový je
právě teď náš život. Moje rodina, věční chudáci. Vlastně není zas tak o čem psát,
co?
Máma nám vždycky říkala, že dobrým lidem se dějí dobré věci. A víte co?
Už to neříká.
 35
Jess

Čtvrtý den po Normanově nehodě přišla policie. Jess se dívala oknem

z obýváku, jak policistka kráčí k domu po zahradní cestičce, a na okamžik jí
bleskl hlavou pitomý nápad, že přišla, aby jí oznámila, že Norman zemřel. Mladá
žena se zrzavými vlasy staženými do úhledného ohonu.Jess ji ještě nikdy
předtím neviděla.
Přišla prošetřit oznámení o dopravní nehodě, řekla, když Jess otevřela dveře.
„Neříkejte mi to,“ lamentovala Jess, když šla chodbou zpátky do kuchyně.
„Řidič nás zažaluje za poškození auta.“ To Nigel je varoval, že by se něco
takového mohlo stát. Vlastně se rozesmála, když to zmínil.
Policistka pohlédla do svého zápisníku. „Tedy, alespoň v tuto chvíli ne. Zdá
se, že škoda na jeho voze byla minimální. A byly protichůdné výpovědi, jestli
nepřekročil povolenou rychlost. Obdrželi jsme však různá oznámení o tom, co se
stalo těsně před tou nehodou, a tak jsem si myslela, jestli byste mi nemohla pár
věcí objasnit?“
„K čemu?“ zeptala se Jess a otočila se zpátky k nádobí. „Vy na to stejně
kašlete.“
Věděla, jak zní: jako polovina lidí z téhle čtvrti – nepřátelsky, přednasraně,
ukřivděně. Už jí to bylo jedno. Ale tahle policistka byla příliš nová, příliš horlivá,
aby tu hru hrála.
„Myslíte, že byste mi přece jen mohla vysvětlit, co se stalo? Zabere vám to
jen pět minut.“
A tak jí to Jess řekla, bezvýrazným tónem člověka, který nečeká, že mu
někdo uvěří. Pověděla jí o Fisherových a o potížích s nimi i o faktu, že její dcera
se teď bojí hrát si na vlastní zahradě. Pověděla jí o svém, přitroublém psovi, který
teď u veterináře sbírá účty, za které by mu mohla pořídit apartmá v luxusním
hotelu. Pověděla jí, že její syn má teď jediný cíl, a to dostat se co nejdál z tohoto
města, a jak je nepravděpodobné, že k tomu dojde, jelikož Fisherovi mu
z posledního ročníku ve škole udělali peklo.
 Strážmistryně Kenworthyová nevypadala, že ji to nezajímá. Stála, opírala se
o kuchyňské skříňky a dělala si poznámky. Potom Jess požádala, aby jí ukázala
ten plot. „Tamhle.“ Jess ukázala prstem přes okno. „Tam je podle světlejšího
dřeva poznat, kde jsem ho opravila. A k té nehodě, pokud tomu tak říkáme,
došlo asi o padesát metrů směrem doprava.“ Dívala se, jak policistka vyšla ven.
Aileen Trentová za sebou táhla nákupní tašku na kolečkách a radostně na Jess
zamávala přes živý plot. Když si vzápětí všimla, kdo je na zahradě, sklopila hlavu
a rychle se klidila pryč.
Policistka byla venku skoro deset minut. Jess právě vyndavala prádlo
z pračky, když zase vešla dovnitř.
„Mohu se vás na něco zeptat, paní Thomasová?“ řekla a zavřela za sebou
dveře.
„Od toho tady jste,“ odpověděla Jess.
„Nejspíš už jste to zažila mockrát. Ale ta vaše bezpečnostní kamera. Je na ní
nějaký záznam?“

Jess se na ty záběry dívala třikrát, když ji strážmistryně Kenworthyová

pozvala na služebnu a seděla vedle ní na plastové židli ve vyšetřovací místnosti
číslo tři. Pokaždé jí přeběhl mráz po zádech: drobounká postavička, flitrované
rukávy se jí blyštěly na slunci, pomalu kráčela po okraji obrazovky a zastavila se,
aby si poposunula brýle na nose. Auto zastavuje, dveře se otevírají. Jedna, dvě,
tři postavy. Tanziino drobné ukročení dozadu, nervózní ohlédnutí. Zvednuté
ruce. A potom se na ni vrhnou a Jess se dál nemůže dívat.
„Řekla bych, že je to dost přesvědčivý důkaz, paní Thomasová.
A na kvalitním záznamu. Na Úřadu královského žalobce budou mít radost,“
prohlásila zvesela a Jess chvilku trvalo, než pochopila, že to nemyslí žertem. Že
někdo je opravdu bere vážně.
Fisher nejdřív zatloukal, samozřejmě. Tvrdil, že s Tanzie „jen tak žertovali“.
„Ale my máme její svědectví. A dvou svědků, kteří se přihlásili. A máme snímky
obrazovky z facebookového účtu Jasona Fishera, kde probírá, jak to provede.“
„Jak provede co?“
Její úsměv na chviličku pohasl. „Něco ne moc hezkého vaší dceři.“
Jess už se na nic neptala.
Obdrželi anonymní tip, že jako heslo používá své jméno. Ten debža, řekla
strážmistryně Kenworthyová. Skutečně řekla „debža“. „Mezi námi,“ podotkla,
když Jess doprovázela ven, „ty důkazy, které jsme získali, když jsme se mu
nabourali na Facebook, možná nejsou u soudu zcela přípustné. Ale řekněme, že
nám trochu pomohly.“

Zpočátku se o případu psalo neurčitě. Několik místních mladíků, uvedly

noviny. Zatčeni za fyzické napadení nezletilé osoby a pokus o únos. Ale příští
týden byli v novinách znovu, a tentokrát i se jmény. Rodině Fisherových bylo
zjevně doporučeno, aby se odstěhovala z obecního domu. Thomasovi nebyli
jediní lidé, které obtěžovali. Bytové družstvo uvedlo; že rodina už dlouho měla
poslední varování.
Nicky držel u svačiny rozložené místní noviny a nahlas ten článek předčítal.
Všichni na chvíli zmlkli, nedokázali uvěřit svým uším.
„Opravdu tam píšou, že Fisherovi se mají odstěhovat někam jinam?“ žasla
Jess, s vidličkou stále na půl cesty k ústům.
„Přesně tak,“ při svědčil Nicky.
„Ale co s nimi bude?“
„Tady píšou, že se odstěhují k nějakým příbuzným do Surrey.“
„Surrey? Ale…“
„Bytové družstvo už za ně nenese odpovědnost. Za nikoho. Za Jasona
fishera. Za jeho bratrance ani za jeho rodinu.“ Přejel pohledem stránku.
„Nastěhují se k nějakému strýčkovi. A ještě lepší je, že mají soudní zákaz, podle
kterého se do této čtvrti nesmějí vrátit. Hele, tady jsou dvě fotky jeho mámy, jak
brečí a říká, že je to nedorozumění, Jason by prý neublížil ani mouše.“ Přisunul
k ní noviny přes stůl.
Jess si ten článek dvakrát přečetla, jen aby zkontrolovala, že mu Nicky
správně porozuměl. Že mu správně porozuměla ona. „Takže je fakt zatknou,
jestli se vrátí?“
„Vidíš, mami?“ řekl a žvýkal kus chleba. „Mělas pravdu. Věci se můžou
změnit.“
Jess se ani nehnula. Dívala se do novin, potom zpátky na něj, dokud mu
nedošlo, jak ji právě oslovil, a viděla, jak se červená a doufá, že z toho nebude
dělat žádnou velkou vědu. Takže polkla, potom si protřela dlaněmi oči a chvíli
zírala do talíře, než se znovu pustila do jídla. „Jasně,“ řekla přiškrceným hlasem.
„Tak to je dobrá zpráva. Moc dobrá zpráva.“
„Opravdu si myslíš, že věci se můžou změnit?“ Tanzie měla velikánské,
tmavé a ostražité oči.
Jess položila příbor. „Myslím, že ano, miláčku. Tedy, všichni máme své slabé
chvilky. Ale ano, myslím si to.“
Tanzie pohlédla na Nickyho a zpátky na Jess, a potom dál jedla svačinu.

Život šel dál, Jess v sobotu v poledne došla k Peříčkům, posledních dvacet
metrů dělala, že nekulhá, a prosila Dese, aby ji vzal zpátky.
Sdělil jí, že přijal holku od města Paříže. „Ne z opravdickýho města Paříže.
To bych se nedoplatil.“
„Dokáže rozebrat pípu, když se porouchá?“ zeptala se Jess.
„Opraví nádržku na pánských záchodech?“
Des se opřel o barový pult. „To asi ne, Jess.“ Buclatou rukou si prohrábl
deku. „Ale potřebuju někoho spolehlivýho. Ty nejsi spolehlivá.“
„Ale no tak, Desi. Jeden zmeškaný týden za dva roky. Prosím. Potřebuju to.
Fakt to potřebuju.“
Řekl, že si to rozmyslí.
Děti znovu začaly chodit do školy. Tanzie chtěla, aby ji Jess každé
odpoledne vyzvedávala. Nicky vstával, aniž ho musela šestkrát budit. Když vyšla
z koupelny, dokonce už snídal. Nepožádal o další recept na léky proti úzkosti.
Oční linky měl vyvedené naprosto precizně.
„Přemýšlel jsem. Možná ještě neodejdu ze školy. Možná tam přece jen budu
chtít zůstat a dodělat šesťák. A pak, víš co, budu tam, když Tanzie přestoupí
na druhý stupeň.“
Jess zamrkala. „To je skvělý nápad.“
Uklízela společně s Nathalie, poslouchala její klípky o posledních dnech
Fisherových – jak v domě na Pleasant View vytrhali ze zdí všechny elektrické
zástrčky a prokopali v kuchyni sádrokartony, než odtud odešli. Někdo – ušklíbla
se – v neděli večer před kanceláří bytového družstva zapálil matraci.
„Určitě se ti ale ulevilo, co?“ zeptala se.
„Jasně,“ odpověděla Jess.
„Tak povíš mi něco o tom výletě?“ Nathalie se narovnala a promnula si
záda. „Už dlouho jsem se chtěla zeptat, jaké to bylo, jet celou tu cestu
do Skotska s panem Nichollsem? Muselo to být divné. “
Jess se naklonila nad dřezem a zastavila se. Dívala se z okna na nekonečný
oblouk moře. „Bylo to fajn.“
„Nedošly ti nápady, o čem se s ním bavit, když jste spolu trčeli v tom autě?
Mně by určitě došly,“
Jess vhrkly do očí slzy, takže musela předstírat, že drhne neviditelný flek
na nerezové oceli. „Ne,“ hlesla. „Kupodivu. Nedošly.“
✳ ✳ ✳
Taková byla pravda: Jess cítila Edovu nepřítomnost jako tlustou deku, která
všechno zavalí. Chyběl jí jeho úsměv, jeho rty, jeho kůže, místečko, kde se
pěšinka hebkých tmavých chloupků vinula k jeho pupíku. Chyběl jí pocit, jaký
měla, když tam byl: že je nějak přitažlivější, víc sexy, víc všechno. Chyběl jí pocit,
jako by všechno bylo možné. Nedokázala uvěřit, že přijít o někoho, koho znala
tak krátce, jí může připadat, jako by přišla o část sebe, že jí kvůli tomu nechutná
jíst a barvy jí připadají mdlé.
Jess nyní došlo, že když odešel Marty, veškeré její pocity souvisely
s praktickými záležitostmi. Když odešel, měla obavy, jak bude dětem. Měla
obavy o peníze, o to, kdo je pohlídá, když bude muset na večerní směnu
v hospodě, kdo ve čtvrtek postaví ven popelnice. Ale v zásadě cítila nejasnou
úlevu.
S Edem to bylo jinak. Edova nepřítomnost bylo sevření v útrobách, jakmile
se ráno probudila, černá díra za hluboké noci. Ed byl rozhovor, který jí neustále
běžel v hlavě: Promiň, nechtěla jsem, miluju tě.
Víc než cokoli jiného jí vadilo, že člověk, který na ní viděl jen to nejlepší, si
o ní teď myslel to nejhorší. Pro Eda teď nebyla o nic lepší než kdokoli jiný, kdo
ho zklamal nebo podrazil. Ve skutečnosti byla pravděpodobně horší. A byla to
jenom její vina. Před tím nikdy nemohla utéct. Byla to jen a jen její vina.
Tři noci na to myslela a pak mu napsala dopis. Toto byly poslední řádky:
Takže v jednom neuváženém okamžiku jsem udělala to, před čím jsem
svoje děti vždycky varovala. Všichni nakonec podstoupíme zkoušku, a já jsem
neobstála.
Promiň.
Chybíš mi.
P. S. Vím, že mi nikdy neuvěříš. Ale vždycky jsem Ti ty peníze chtěla vrátit.
Připsala svoje telefonní číslo a přiložila dvacet liber v obálce nadepsané
PRVNÍ SPLÁTKA. Vše předala Nathalie a poprosila ji, aby mu obálku položila
do pošty na recepci v Beachfrontu. Nazítří jí Nathalie oznámila, že na dvojce
vyvěsili ceduli s nápisem NA PRODEJ. Nenápadně se na Jess podívala a potom
se jí na pana Nichollse přestala vyptávat.
Když Jess po pěti dnech došlo, že Ed jí neodepíše, celou noc nespala
a potom si odhodlaně přikázala, že už dál nemůže ležet a cítit se zkroušeně. Bylo
na čase jít dál. Zlomené srdce bylo pro matku samoživitelku příliš velký luxus.
 V pondělí si uvařila čaj, sedla si ke kuchyňskému stolu a zavolala do banky
kvůli dluhu na kreditce. Řekli jí, že musí zvýšit minimální měsíční platby.
Otevřela dopis od policie, kde stálo, že dostane pokutu tisíc liber za řízení bez
registrace a povinného ručení, a pokud se chce proti tomuto postihu odvolat,
musí následujícími způsoby zažádat o soudní projednání případu. V dopisu
od odtahové služby bylo napsáno, že za úschovu rolls-royce do minulého čtvrtka
dluží sto dvacet liber. Otevřela první účet od veterináře a zasunula ho zpátky
do obálky. Za jeden den člověk nedokáže vstřebat všechny zprávy. Přišla jí
textovka od Martyho, který chtěl vědět, jestli by o květnových prázdninách
nemohl přijet a vidět se s dětmi.
„Co myslíte?“ zeptala se jich u snídaně.
Pokrčili rameny.
V úterý po úklidové směně došla do města do levné advokátní kanceláře
a zaplatila pětadvacet liber za sepsání dopisu Martymu, v němž žádala o rozvod
a o zpětné zaplacení alimentů.
„Za jak dlouho?“ otázala se jí žena, která dopis psala.
„Za dva roky.“
Žena ani nezvedla zrak od počítače. Jess si říkala, jaké historky tady asi
každý den slýchá. Naťukala nějaké cifry, potom otočila monitor směrem k Jess.
„Tolik to dělá. Celkem slušná částka. Požádá o splátkový kalendář. Obvykle to
dělají.“
„Dobře.“ Jess sáhla po kabelce. „Udělejte, co máte.“
Metodicky se propracovávala seznamem věcí, které potřebovala vyřešit,
a snažila se vidět širší souvislosti než jen tohle maloměsto. Než jen jednu malou
rodinu s finančními potížemi a milostný románek, který se rozpadl dřív, než
vůbec začal. Někdy, říkala si, je život řada překážek, které je prostě jen potřeba
zdolat, možná pouhou silou vůle. Zírala na špinavou modř nekonečného moře,
zhluboka se nadechla, zvedla bradu a usoudila, že to vydrží, stejně jako většinu
věcí. Koneckonců, nikdo přece nemá nárok na štěstí.
Jess kráčela po oblázkové pláži, nohy se jí bořily mezi kamínky, kráčela přes
malé vlnolamy a na třech prstech, jako by v kapse hrála na klavír, spočítala, co
všechno je v jejím životě dobrého: Tanzie je v bezpečí. Nicky je v bezpečí.
Normanovi se daří lépe. A o nic jiného přece nakonec nejde, ne? Zbytek byl jen
drobnost.

Pozítří večer seděli na starých plastových židlích na zahradě. Tanzie se

s umytou hlavou posadila Jess na klín a Jess jí hřebenem rozčesávala zacuchané
vlasy. Řekla jim, proč se pan Nicholls nevrátí.
Nicky na ni zíral. „Jako z kapsy?“
„Ne. Vypadly mu z kapsy. Ležely na podlaze v taxíku. Ale věděla jsem, čí
jsou.“
Nastalo šokované mlčení. Jess neviděla Tanzie do obličeje. Nebyla si jistá,
jestli chce vidět, jak se tváří Nicky. Nadále dcerku jemně česala, uhlazovala jí
vlasy a její hlas zněl klidně a rozumně, jako by tím mohla vnést do svého
počínání nějakou logiku.
„Co jsi s těmi penězi udělala?“ Tanziina hlava nezvykle znehybněla.
Jess polkla. „Už si nevzpomínám.“
„Použilas je na zápisné ke Svaté Anně?“
Dál ji česala. Uhladit a rozčísnout. Zatahat, zatahat, uvolnit.
„Opravdu už si to nepamatuju, Tanzie. A stejně, na tom, co jsem s nimi
udělala, nezáleží.“
Jess cítila, jak na ni Nicky celou dobu, co mluví, upírá zrak.
„Tak proč nám to teď říkáš?“
Zatahat, uhladit, rozčísnout.
„Protože… chci, abyste věděli, že jsem udělala hroznou chybu a mrzí mě to.
I když jsem ty peníze měla v úmyslu vrátit, nikdy jsem si je neměla brát. Bylo to
neomluvitelné. A Ed – pan Nicholls – měl plné právo odejít, když to zjistil,
protože nejdůležitější věc, která vás pojí s druhou lidskou bytostí, je důvěra.“
Snažila se, aby její hlas stále zněl rozvážně a bez emocí. Začínalo to být těžší.
„Takže chci, abyste věděli, že mě mrzí, že jsem vás oba zklamala. Vím, že jsem
vám vždycky vštěpovala, jak se máte chovat, a pak jsem udělala pravý opak.
Říkám vám to, protože bych byla pokrytec, kdybych vám to zatajila. Ale taky
chci, abyste věděli, že špatné skutky mají své důsledky. V mém případě jsem
přišla o někoho, na kom mi záleželo. Moc.“
Oba mlčeli.
Po chvilce Tanzie sáhla za sebe. Její prsty našly Jessiny a krátce je stiskly. „To
je v pohodě, mami,“ řekla. „Všichni děláme chyby.“
Jess zavřela oči.
Když je opět otevřela, Nicky zvedl hlavu. Vypadal opravdu nechápavě.
„On by ti je dal.“ V jeho hlase byla nepatrná, ale nepochybná stopa zlosti.
Jess na něj zírala.
„On by ti je dal. Kdybys ho požádala.“
„Ano,“ přisvědčila a její ruce nehybně spočinuly na Tanziiných vlasech.
„Ano, to je na tom nejhorší. Myslím, že by mi je nejspíš dal.“
 36
Nicky

Uběhl týden. Každý den jezdili autobusem za Normanem. Veterinář mu

zašil oční důlek, takže tam nezela díra, přesto to vypadalo dost hrozivě. Když ho
Tanzie poprvé uviděla, rozplakala se. Až ho propustí, prý může nějakou dobu
narážet do věcí. A prý bude hodně spát. Nicky jim neřekl, že nikdo nejspíš stejně
nepozná rozdíl od dřívějška. Jess hladila Normana po hlavě a šeptala mu, že je
úžasný statečný kluk, a když lehounce poplácal ocasem o dlaždice na podlaze
svého kotce, hodně zamrkala a otočila se.
V pátek Jess požádala Nickyho, aby počkal s Tanzie v recepci, a došla
k hlavnímu pultu, aby se domluvila na účtu. Tedy Nicky se domníval, že je to
kvůli účtu. Vytiskli jí papír, potom druhý a pak, což už bylo naprosto
neuvěřitelné, třetí, a Jess přejela po každé stránce prstem odshora až dolů,
a když dospěla až nakonec, tiše vyjekla. Domů šli pěšky, i když Jess ještě pajdala.
Jak špinavě šedivé moře postupně blankytnělo, ve městě začínalo být
rušněji. Nejdřív to byl divný pocit, že jsou Fisherovi pryč. Jako by tomu nikdo
doopravdy nevěřil. Nikdo neměl prořezané pneumatiky. Paní Worboysová zase
začala chodit po večerech na bingo. Nicky si zvykl, že může dojít do krámu
a zpátky, a uvědomil si, že už nemusí pořád cítit nervózní šimrání v žaludku.
Opakovaně se o tom snažil přesvědčit, ale šimrání si nedalo říct. Tanzie vůbec
nechodila ven, pokud s ní nešla Jess.
Nicky se skoro deset dnů nepodíval na svůj blog. Ten příspěvek o své
„rodině chudáků“ napsal, když byl Norman zraněný a on v sobě měl takovou
zlost, že si ji potřeboval někde vylít. Nikdy předtím necítil vztek, opravdový
vztek, kdy se člověku chce rozbíjet věci a mlátit lidi, až ve dnech poté, co
Fisherovi provedli to, co provedli. Nicky ho tehdy cítil. Kypěl v něm jako jed.
Způsoboval, že měl chuť řvát. Aspoň na těch pár příšerných dnů mu pomohlo,
že to všechno napsal a zveřejnil. Připadalo mu, jako by se někomu svěřil, i když
ten někdo ho ve skutečnosti neznal a nejspíš mu bylo jedno, kdo je. Nicky jen
doufal, že někdo uslyší, co se stalo, a pochopí, jak je to nespravedlivé.
 A potom, když ho přešla zlost a doslechli se, že Fisherovy to vyjde draho,
Nicky si připadal tak trochu jako idiot. Jako když si někomu vylijete srdce
a připadáte si odhalení a v následujících týdnech se modlíte, aby zapomněl, co
jste mu řekli, bojíte se, že by to mohl použít proti vám. A proč to vlastně vůbec
vyvěšoval? Tyhle citové výlevy mohly zajímat leda tak čumily, kteří se zastavují,
když vidí dopravní nehodu.
Otevřel ten článek, nejprve proto, že se ho chystal smazat. A potom si
pomyslel: Ne, lidi už ho viděli. Budu vypadat jako ještě větší blbec, když ho
stáhnu. A tak se rozhodl, že napíše kratičký příspěvek o tom, že Fisherovi se
museli odstěhovat a že je to konec. Nechtěl je jmenovat, ale chtěl zveřejnit něco
pozitivního, aby si někdo, kdo náhodou narazí na ten předchozí článek,
nemyslel, že celá jeho rodina je naprosto tragická. Přečetl si, co napsal minulý
týden – všechny ty nezpracované emoce – a ošíval se studem. Uvažoval, kdo
všechno si to asi v kyberprostoru přečetl. Říkal si, kolik lidí na světě si teď myslí,
že je nejen mimoň, ale i blbec.
A potom dočetl až na konec. A uviděl komentáře.

Nevzdávej to, Gothboyi. Z takových lidí je mi nanic.

Kamarádka mi poslala odkaz na tvůj blog a rozplakala jsem se nad ním.

Doufám, že váš pes je v pořádku. Prosím, piš dál a dej nám vědět, až
budeš moct.

Čau Nicky. Jsem Viktor z Portugalska. Neznám tě, ale můj kamarád
pověsil na Facebooku odkaz na tvůj blog, a jenom jsem ti chtěl říct, že
před rokem mi bylo stejně a zlepšilo se to. Neboj. Klídek!

Přejel o něco níž. Byla tam zpráva za zprávou. Zadal své jméno do Googlu:
bylo zkopírováno a přeposláno mnohasetkrát, potom několikatisíckrát po sobě.
Nicky se podíval na statistiku, pak se zaklonil na židli a nevěřícně zíral: příspěvek
přečetlo 2876 lidí. Za – jediný týden. Jeho slova přečetly téměř tři tisíce lidí. Víc
než čtyři stovky si daly tu práci a poslaly mu komentář. A jenom dva lidi mu
řekli, že je sráč.
To však nebylo všechno. Lidi posílali peníze. Opravdické peníze. Někdo
založil online dárcovský účet na pomoc se zaplacením výdajů za zvěrolékaře
a zanechal Nickymu zprávu, jak se k účtu dostane přes PayPal.

Čau Gothboyi (fakt se tak jmenuješ??), napadlo tě vzít si psa z útulku?

 Tak by z toho mohlo vzejít něco dobrého.

Přikládám příspěvek! Záchranné stanice vždycky potřebují dary ;-)

Drobný příspěvek na pomoc s účty od veterináře. Sestřičku ode mě
pozdravuj. Hrozně mě naštvalo, co se vám všem stalo.

Mého psa srazilo auto a zachránila ho dobročinná veterinární organizace

PDSA. Odhaduju, že blízko vás není žádná pobočka. Říkal jsem si, že
by bylo hezké trochu vám pomoct, tak jako někdo předtím pomohl mně.
Přijměte ode mě prosím deset liber na jeho zotavení.

Od holky, která je taky zažraná do matiky. Prosím, řekni své sestřičce,

ať to nevzdává. Nenechte je zvítězit.

Článek měl 459 sdílení. Na stránce dárcovských příspěvků Nicky napočítal

130 jmen, nejmenší dar byl dvě libry, největší dvě stě padesát. Naprosto
neznámý člověk jim poslal dvě stě padesát liber. Konečný součet činil 932 liber
a 50 pencí, poslední částka přišla před hodinou. Neustále obnovoval
internetovou stránku a zíral na tu cifru. Říkal si, jestli omylem neposunuli
desetinnou čárku.
Srdce mu dělalo něco divného. Položil si ruku na hrudník a přemítal, jestli
takhle vypadá infarkt. Napadlo ho, jestli umře. Zjistil však, že se mu chce smát.
Chtělo se mu smát proto, jak jsou naprosto neznámí lidé úžasní. Jak jsou to
laskaví, dobří a přitom naprosto skuteční lidé, kteří konají dobro a věnují peníze
někomu, koho v životě neviděli ani neuvidí. A taky proto, což na tom bylo
nejšílenější, že všechnu tu laskavost, všechnu tu úžasnost způsobila jen jeho
slova.

Jess stála u kredence s balíčkem růžového papíru v ruce, když se přiřítil

do obýváku. „Tady,“ řekl. „Koukej.“ Táhl ji za ruku a dovlekl ji k pohovce.
„Co je?“
„Polož to.“
Nicky otevřel notebook a položil jí ho na klín. Téměř ucukla, jako by jí
opravdu způsobovalo bolest být tak blízko něčemu, co patří panu Nichollsovi.
„Koukej.“ Ukázal na stránku s dárcovskými příspěvky. „Podívej se na tohle.
Lidi poslali peníze. Pro Normana.“
„Co tím myslíš?“
 „Jenom se podívej, Jess.“
Zaostřila na monitor, posouvala stránku nahoru a dolů, jak si ji několikrát
pročítala. „Ale… to nemůžeme přijmout.“
„To není pro nás. Je to pro Tanzie. A pro Normana.“
„Nechápu to. Proč by nám lidi, které neznáme, posílali peníze?“
„Protože jim vadí, co se stalo. Protože je jim jasné, že to bylo nespravedlivé.
Protože chtějí pomoct. Já nevím.“
„Ale jak se to dozvěděli?"
„Napsal jsem o tom blog."
„Cože jsi napsal?"
„Něco, co mi poradil pan Nicholls. Prostě… jsem to zveřejnil. Co se nám
dělo."
„Ukaž mi to."
Nicky klikl na novou stránku a ukázal jí svůj blog. Pomalu si ho přečetla se
soustředěně svraštěným čelem a jemu najednou bylo trapně, jako by jí ukazoval
nějakou část sebe, kterou ještě nikomu neodhalil. Připadalo mu nějak těžší
projevit všechny ty emoce před někým, koho zná.
„Takže kolik stojí ten veterinář?“ zeptal se, když viděl, že dočetla.
Mluvila jako omámená. „Osm set sedmdesát osm liber. A čtyřicet dva pencí.
Zatím.“
Nicky zvedl ruce nad hlavu. „Takže jsme za vodou, jo? Podívej se
na celkovou sumu. Jsme za vodou!“
Podívala se na něj a v její tváři viděl přesně ten výraz, který musel mít před
půl hodinou.
„To je dobrá zpráva, Jess! Měj radost!“ Vhrkly jí do očí slzy. A potom
vypadala tak zmateně, že se k ní naklonil a objal ji. Bylo to jeho třetí dobrovolné
objetí za tři roky.
„Řasenka,“ podotkla, když se odtáhla.
„Aha.“ Otřel si fleky pod očima. Ona taky.
„Dobrý?“
„V pohodě a já?“
Předklonila se a přejela mu prstem pod vnějším okrajem oka.
Potom vydechla a najednou zase byla trochu jako stará Jess. V stala
a oprášila si džíny. „Samozřejmě jim to musíme všechno vrátit.“
„Většinou to jsou asi tak tři libry. To si dáš, než to všechno spočítáš.“
„Tanzie to vyřeší.“ Jess vzala balíček s růžovým papírem a potom ho roztržitě
zastrčila do kredence. Odhrnula si vlasy z obličeje.
 „A musíš jí ukázat ty vzkazy o matice. Je opravdu důležité, aby je viděla.“
Nicky pohlédl nahoru směrem k Tanziinu pokoji. „Ukážu,“ hlesl
a na okamžik se mu zkalila nálada. „Ale nejsem si jistý, jestli to k něčemu bude.“
 37
Jess

Norman se vrátil domů. „Je načase, abychom se s naším hrdinou rozloučili,

co, starý brachu?“ řekl veterinář a poplácal Normana po boku. Podle toho, jak
s ním mluvil a jak sebou Norman okamžitě plácl na zem, aby se nechal podrbat
na břiše, Jess usoudila, že ho takhle nehladí poprvé. Když si k němu veterinář
hned klekl na zem, zahlédla za obezřetným profesionálním chováním člověka.
Široký úsměv, jak se mu při pohledu na psa udělaly vějířky kolem očí. A v hlavě
jí jako celé dny předtím zněla Nickyho slova o laskavosti neznámých lidí.
„Jsem rád, že jste se rozhodla tak, jak jste se rozhodla, paní Thomasová,“
řekl a vstal, zatímco oni diplomaticky přešli, jak mu zapraštělo v kolenou.
Norman zůstal ležet na zádech, jazyk mu plandal.
Stále doufal, že ho podrbe. Nebo jenom byl tak tlustý, že nemohl vstát.
„Zasloužil si dostat šanci. Kdybych býval věděl, jak k těm zraněním přišel, tolik
bych neváhal s léčbou.“
Tanzie zůstala přitisknutá k Normanovu obrovitému černému tělu a vodítko
měla dvakrát omotané kolem zaťaté pěsti, když se pomalu šinuli domů. Při téhle
procházce od veterináře poprvé za tři týdny venku netrvala na tom, že bude Jess
držet za ruku.
Jess doufala, že Normanův návrat její dceři trochu pozvedne náladu, ale
Tanzie byla stále malý stín, mlčky ji sledovala po domě, nahlížela za rohy,
po vyučování úzkostně čekala vedle své třídní, až ji Jess přijde vyzvednout.
Doma si četla v pokojíčku nebo tiše ležela • na pohovce a dívala se na kreslené
filmy, s jednou rukou položenou na psích zádech. Pan Tsvangarai si
po prázdninách vzal z rodinných důvodů volno a Jess přepadl smutek, když si
představila, až zjistí, že Tanzie se rozhodla vymýtit matematiku ze svého života,
že zmizela ta výjimečná, svérázná holčička, jakou bývala. Někdy jí připadalo,
jako by prostě vyměnila jedno nešťastné, zaražené dítě za druhé.
Ze školy svaté Anny zavolali, aby se domluvili, kdy Tanzie přijde
na obhlídku, a Jess jim musela říct, že nepřijde. Slova jí seděla v hrdle jako
ropucha.
„Ale my bychom to opravdu doporučovali, paní Thomasová. Zjistili jsme, že
děti si tady mnohem lépe zvyknou, když se předtím trochu obeznámily
s prostředím. Také je pro ni dobré, aby se seznámila s pár spolužáky. Je problém,
aby se uvolnila ze své současné školy?“
„Ne. Chci říct, že… že nepřijde.“
„Vůbec ne?“
„Ne.“
Krátké mlčení.
„Aha,“ ozvala se tajemnice školy. Jess slyšela, jak listuje papíry.
„Ale je to ta holčička, která dostala devadesátiprocentní stipendium, ano?
Costanza?“
Cítila, jak rudne. ,,Ano.“
„Nastoupí místo toho na Petersfieldskou akademii? Nabídli jí tam také
stipendium?“
„Ne. O to nejde,“ odvětila Jess. Když mluvila, zavřela oči. „Podívejte,
nepředpokládám… Nemohli byste jí nějak… to stipendium ještě zvýšit?“
„Zvýšit?“ Zněla nevěřícně. „Paní Thomasová, už tak to bylo to
nejvelkorysejší stipendium, jaké jsme kdy komu nabídli. Je mi líto, ale to je bez
debaty.“
Jess dál naléhala a byla ráda, že nikdo nevidí, jak se stydí. „Kdybych ty
peníze do příštího roku sehnala, zvážili byste, že byste jí to místo podrželi?“
„Nejsem si jistá, jestli by to bylo možné. Nebo dokonce jestli by to bylo
spravedlivé vůči ostatním kandidátům.“ Zaváhala, možná si náhle uvědomila
Jessino mlčení. „Ale samozřejmě bychom na ni určitě hleděli příznivě, kdyby
někdy chtěla znovu zažádat o přijetí.“
Jess zírala na flek na koberci v místě, kde Marty postavil v obýváku motorku,
z níž vytekl olej. V krku se jí utvořil obrovský knedlík.
„Tak jo, děkuju, že jste mi dala vědět.“
„Podívejte, paní Thomasová,“ pokračovala ta žena. Najednou měla smířlivý
tón. „Ještě stále zbývá týden, než to místo budeme muset uzavřít. Podržíme vám
ho do poslední chvilky.“
„Děkuji. To je od vás velmi laskavé. Ale je to opravdu zbytečné.“
Jess to věděla a ta žena také. Nemělo se jim to splnit. Některé skoky jsou
zkrátka tak velké, že je nelze učinit.
Požádala Jess, aby Tanzie vyřídila, že jí přeje vše nejlepší. Když Jess
pokládala telefon, představovala si, jak tajemnice už hledá v seznamu dalšího
vhodného kandidáta.

Jess to dcerce neřekla. Předevčírem zjistila, že Tanzie odnesla všechny

matematické učebnice ze své knihovničky a položila je mezi zbylé knihy na horní
podestě. Nastrkala je mezi thrillery a historické romance, aby si toho Jess
nevšimla. Jess je naskládala do úhledného komínku do své skříně, kde nebyly
na očích.
Marty obdržel dopis z advokátní kanceláře a zavolal jí. Protestoval
a rozčileně vysvětloval, proč nemůže zaplatit. Sdělila mu, že to jde mimo ni.
Řekla mu, že doufá, že to dokážou vyřešit slušně. Podotkla, že jeho děti
potřebují boty. Nemluvil o tom, že za nimi přijede na prázdniny.
Získala zpátky práci v hospodě. Dívka od města Paříže se zjevně po třech
směnách vypařila do Texaské steakárny. Dostávala tam lepší spropitné a žádný
Stewart Pringle jí neosahával zadek.
„Žádná škoda. Neuměla držet zobák při kytarovém sólu v ,Layle‘,“ přemítal
Des. „Copak je to za barmanku, když neumí zmlknout při kytarovém sólu
v ,Layle‘?“
Čtyřikrát týdně uklízela s Nathalie a vyhýbala se dvojce v Beachfrontu.
Nejraději dělala práce, jako je drhnutí trouby, při nichž nehrozilo, že se
náhodou podívá z okna a zahlédne elegantní a optimistickou modrobílou ceduli
NA PRODEJ. Pokud si Nathalie myslela, že Jess se chová trochu divně,
nekomentovala to.
V místní trafice vyvěsila inzerát s nabídkou různých kutilských
a údržbářských prací. Práce všeho druhu. První práce přišla za necelých
čtyřiadvacet hodin: smontovat kuchyňskou skříňku pro důchodkyni na Aden
Crescent. Ta stařenka byla s výsledkem tak spokojená, že Jess dala pětilibrovku
jako spropitné. Řekla jí, že nemá ráda chlapy v baráku a že za celých dvaačtyřicet
let, co byla provdaná za svého manžela, ji vždycky viděl jen oblečenou.
Doporučila Jess kamarádce, která vedla soukromý domov důchodců
a potřebovala vyměnit pračku a položit koberec ode zdi ke zdi. Následovaly dva
další kšefty, taky pro důchodce. Jess poslala do dvojky v Beachfrontu další
splátku. Nathalie ji tam nechala. Stále tam visela ta cedule o prodeji.
Nicky jako jediný z rodiny působil opravdu vesele. Jako by mu ten blog
poskytl nový smysluplný pocit. Psal ho skoro každý večer, informoval
o Normanových pokrocích, dával na něj fotky ze svého života, povídal si
s novými přáteli. S jedním z nich se setkal IRL, což znamená „ve skutečném
životě“, jak vysvětlil Jess. Byl v pohodě, řekl jí. A ne, nebyl takový. Chtěl jít
na den otevřených dveří na dvě různé vysoké školy. Se svým třídním se poradil,
jak má zažádat o sociální stipendium. Zjistil si to. Usmíval se, často několikrát
denně, naprosto spontánně, spokojeně poklekal k Normanovi, když ho
v kuchyni viděl vrtěl ocasem, nestyděl se zamávat Lile, holce ze sedmačtyřicítky
(Jess si všimla, že si obarvila vlasy na stejný odstín jako Nicky) a v obýváku
hrával fiktivní kytarové sólo. Často chodil do města, jeho hubené nohy jako by
kráčely delšími kroky, ramena nedržel zcela rovně, ale neměl je poraženecky
shrbená jako dřív. Jednou si dokonce oblékl žluté tričko.
„Kam přišel ten notebook?“ zeptala se Jess, když jednou odpoledne vešla
do jeho pokoje a zjistila, že Nicky pracuje na jejich starém počítači.
„Vrátil jsem ho.“ Pokrčil rameny. „Nathalie mě pustila dovnitř.“
„Viděl jsi ho?“ vyhrkla, než se stihla zarazit.
Nicky; uhnul pohledem. „Bohužel ne. Má tam věci, ale všechno je zabalené
v krabicích. Nevím, jestli tam ještě bydlí.“
Nemělo by ji to překvapit, ale když Jess scházela ze schodů, uvědomila si, že
se drží za břicho, jako by do něj dostala ránu.
 38
Ed

Za několik týdnů, v den, kdy už od samého rána bylo bezvětří a horko, jej
sestra doprovázela k soudu. Ed řekl matce, aby nechodila. V tu dobu už
nevěděli, jestli mohou tátu zanechat byť na chvíli o samotě. Když se plazili přes
Londýn, Gemma se na sedadle taxíku předklonila, netrpělivě bubnovala prsty
o koleno a pevně svírala čelisti. Ed si připadal zvráceně klidný.
Soudní síň byla skoro prázdná. Díky ďábelské kombinaci obzvláště strašlivé
vraždy projednávané v Old Bailey, politického milostného skandálu a veřejného
zhroucení mladé britské herečky se dvoudenní soudní proces nedostal na titulní
stránky novin a vydal akorát tak na agenturního soudního zpravodaje a stážistu
z Financial Times. Ed už předem přiznal vinu a neuposlechl radu svého
právního týmu.
Tvrzení Deanny Lewisové o vlastní nevině poněkud podrývaly důkazy
od její kamarádky, bankéřky, která jí zjevně zcela jednoznačně sdělila, že to, co
se chystá udělat, je skutečně zneužívání interních informací při obchodování.
Kamarádka byla schopná předložit e-mail, který v tomto smyslu Deanně poslala,
a Deanninu odpověď, v níž kamarádku obvinila, že je „šťoura“, „otravná“
a „upřímně řečeno, trochu moc se pleteš do mých věcí. Copak nechceš, abych
dostala šanci posunout se dopředu?“
Ed stál a díval se, jak soudní zpravodaj čmárá do zápisníku a advokáti se
k sobě naklánějí a ukazují na různé papíry – všechno mu to připadalo dost
nesmyslné.
„Beru v úvahu, že jste přiznal svou vinu a že – pokud jde o vás a slečnu
Lewisovou – se tento případ jeví jako ojedinělé kriminální chování, motivované
jinými faktory, než jsou peníze. Totéž nelze říci o Michaelu Lewisovi.“
Jak se ukázalo, Úřad pro finanční služby vypátral další „podezřelé“ obchody
Deannina bratra, sázky na rozpětí a opce.
„Je však nezbytné vydat signál, že takové chování je naprosto nepřijatelné, ať
už k němu dojde jakkoli. Ničí důvěru investorů v poctivé pohyby na trzích
a oslabuje celou strukturu našeho finančního systému. Z tohoto důvodu jsem
povinen zajistit, aby stupeň potrestání byl stále jasným odstrašujícím příkladem
pro kohokoli, kdo to může považovat za trestný čin ,bez obětí‘.“
Ed stál v lavici obžalovaných a snažil se přijít na to, jak se má tvářit. Dostal
pokutu sedm set padesát tisíc liber plus soudní výlohy a byl odsouzen k šesti
měsícům odnětí svobody s odkladem na dvanáct měsíců.
Bylo po všem.
Gemma si dlouze, přerývaně povzdechla a položila si hlavu do dlaní. Ed se
cítil zvláštně otupělý. „To je všechno?“ šeptl a sestra na něj nevěřícně pohlédla.
Soudní zřízenec otevřel dvířka v lavici obžalovaných a odvedl ho ven. Paul
Wilkes ho poplácal po zádech, když vyšli na chodbu.
„Děkuju,“ hlesl Ed. Připadalo mu, že to má říct.
Zahlédl na chodbě Deannu Lewisovou v živém rozhovoru s nějakým
ryšavým mužem. Vypadal, jako by se jí snažil něco vysvětlit, a ona pořád vrtěla
hlavou a skákala mu do řeči. Ed na ně chvíli zíral a potom téměř bez rozmyslu
prošel davem lidí přímo k ní. „Chtěl jsem se omluvit,“ řekl. „Kdybych jedinou
minutu věděl, že…“
Prudce se otočila a vyvalila na něj oči. „Odpal,“ vyjela na něj s tváří
brunátnou zlostí a prošla kolem něj. „Seš fakt trapnej chudák.“
Obličeje, které se otočily při zvuku jejího hlasu, zaznamenaly Eda a potom
se v rozpacích odvrátily. Někdo se uchechtl. Jak tam Ed stál, s rukou stále
nadzvednutou, jako by chtěl vznést nějaký argument, zaslechl v uchu něčí hlas.
„Není padlá na hlavu, víš co. Věděla, že to nemá bráchovi říkat.“
Ed se otočil a za ním stál Ronan. Přejel pohledem jeho kostkovanou košili
a brýle s tlustými černými obroučkami, počítačovou tašku přehozenou přes
rameno a něco v něm splasklo úlevou. „Ty… ty jsi tu celé dopoledne byl?“
„Trochu jsem se v práci nudil. Říkal jsem si, že se zajdu mrknout, jak vypadá
opravdový soudní případ.“
Ed z něj nemohl spustit oči. „Nafouknutý.“
„Jo. Přesně to jsem si myslel.“
Sestra se předtím rozloučila s Paulem Wilkesem. Teď se objevila po Edově
boku a uhladila si sáčko. „Tak jo. Půjdeme zavolat mámě, abychom jí sdělili tu
dobrou zprávu? Řekla, že si nechá zapnutý mobil. Pokud budeme mít štěstí,
nezapomněla si ho nabít. Čau, Ronane.“
Naklonil se a políbil ji na tvář. „Rád tě vidím, Gemmo. Dlouho jsme se
neviděli.“
„Moc dlouho! Pojďme k nám,“ otočila se k Edovi. „Děti už jsi neviděl, ani
nepamatuju. Mám v mrazáku boloňskou omáčku, můžeme si ji dát k večeři.
Hele, Ronane. Můžeš jít taky, jestli chceš. Určitě můžeme přidat do hrnce trochu
víc špaget.“
Ronan uhnul pohledem, jako když jemu a Edovi bylo osmnáct. Kopl
do něčeho na podlaze. Ed se obrátil ke své sestře. „Ehm… Gem…nevadilo by ti,
kdybych to dneska nedal?“ Snažil se nevšímat si, jak jí ztuhl úsměv na rtech.
„Určitě přijdu příště. Já jenom… opravdu rád bych probral s Ronanem pár věcí.
Už je to…“
Její pohled přebíhal z Eda na Ronana a zpátky. „Určitě,“ pronesla zvesela
a odhrnula si ofinu z očí. „Tak jo. Zavolej mi.“ Přehodila si kabelku přes rameno
a zamířila ke schodům.
Vykřikl přes rušnou chodbu, takže několik lidí zvedlo zrak od svých lejster.
„Hej! Gem!“
Otočila se, s kabelkou v podpaží.
„Díky. Za všechno.“
Stála pootočená půlkou obličeje k němu.
„Opravdu. Vážím si toho.“
Přikývla, nepatrně se usmála. A potom byla pryč, zmizela v davu
na schodišti.
„Takže. Ehm. Nezašel bys na pivo?“ Ed se snažil, aby nezněl moc úpěnlivě.
Nebyl si jistý, jestli se mu to úplně podařilo. „Zvu tě.“
Ronan si dal na čas. Jen chviličku. Parchant jeden. „Teda, v tom případě…“

Matka Edovi jednou řekla, že opravdové přátele pozná podle toho, že

navážou hovor tam, kde přestali, ať už se spolu neviděli týden, nebo dva roky.
Nikdy neměl tolik přátel, aby její tvrzení mohl ověřit. S Ronanem seděli proti
sobě u rozviklaného dřevěného stolu v rušné hospodě a popíjeli pivo. Známé
vtípky mezi nimi vyskakovaly jako krtci ve videohře, nejdřív trochu nemotorně
a potom stále svobodněji, cíle, do kterých se s nenápadným potěšením strefovali.
Ed měl pocit, jako by byl celé měsíce neukotvený a někdo ho konečně přitáhl
k zemi. Uvědomil si, že svého kamaráda po očku pozoruje: jeho smích, obrovité
nohy, jak se hrbí, dokonce i u hospodského stolu, jako by hleděl do monitoru.
A věci, které na něm dřív neviděl: jak se uvolněněji směje; jeho nových
značkových brýlí; jakéhosi tichého sebevědomí. Když Ronan otevřel peněženku,
aby z ní vyndal peníze, Ed si všiml fotografie dívky, která se usmívala do jeho
kreditek.
 „Takže… co ta polívkářka?“
„Karen? Ta je fajn.“ Usmál se. „Je fajn. Vlastně se k sobě stěhujeme.“
„Ty jo. Už?“
Pohlédl na něj téměř vzdorovitě. „Už je to půl roku. A s londýnskými
cenami za pronájem tyhle neziskovky nejsou zrovna v balíku.“
„To je super,“ zajíkl se Ed. „Fantastická zpráva.“
„Jo. No jo. Je dobrá. Karen je úžasná. Jsem fakt šťastnej.“
Chvíli tam mlčky seděli. Nechal se ostříhat, všiml si Ed. A to sako je nové.
„Mám z tebe fakt radost, Ronane. Vždycky jsem si myslel, že vy dva se k sobě
hodíte.“
„Díky.“
Usmál se na něj a Ronan mu úsměv opětoval a ušklíbl se, jako by všechno to
štěstí bylo tak trochu trapné.
Ed zíral na svoje pivo a snažil se nepřipadat si opomenutý, zatímco jeho
nejlepší kamarád míří k šťastnější, zářnější budoucnosti.
Hospoda kolem nich se zaplňovala úředníky, kteří šli z práce. Najednou jej
přepadl pocit, že má málo času, že je důležité říct všechno tak, jak to je.
„Mrzí mě to,“ řekl Ed.
„Co? “
„Všechno. To s Deannou Lewisovou. Nevím, proč jsem to udělal.“ Jeho hlas
zněl skřehotavě. „Vadí mi, jak jsem všechno zpackal. Jako že je mi to líto s prací,
ale hlavně jsem prostě zdeprimovaný, že jsem to mezi náma posral.“ Nemohl se
na Ronana podívat, ale když to vyslovil, ulevilo se mu.
Ronan se napil piva. „Neměj obavy. V posledních měsících jsem o tom dost
přemýšlel, a sice to tak trochu nerad přiznávám, ale existuje dost velká
pravděpodobnost, že kdyby mě klofla Deanna Lewisová, udělal bych totéž.“
Smutně se pousmál. „Byla to Deanna Lewisová.“
Seděli a mlčeli. Ronan se opřel o židli. Přeložil pivní tácek napůl, potom
na čtvrtiny. „Víš co… je to dost zajímavé, když už tam nejsi,“ přiznal. „Díky
tomu jsem něco pochopil. Práce v Mayfly mě moc nebere. Když jsme byli jen my
dva, líbilo se mi to víc. Všichni ti kravaťáci, ty kecy o zisku a ztrátách, akcionáři,
to není pro mě. Tohle není to, co mě na tom bavilo. Kvůli tomuhle jsme to
nerozjížděli.“
„Taky myslím.“
„Víš co, to nekonečný schůzování… člověk musí napřed předkládat nápady
lidem z marketingu, aby vůbec mohl dál dělat na základním kódu. Musí
odůvodňovat každou hodinu svý činnosti. Víš, že chtějí pro všechny zavést
pracovní výkazy? Jako fakt pracovní výkazy?“
Ed čekal.
„O moc nepřicházíš, to si piš.“ Ronan zavrtěl hlavou, jako by chtěl ještě něco
dodat, ale připadalo mu, že by neměl.
„Ronane?“
„Jo? “
„Něco mě napadlo. Před týdnem nebo před čtrnácti dny. Nový software.
Trochu jsem si hrál, dělal jsem na prediktivním softwaru – opravdu
jednoduchém –, který lidem pomůže plánovat finance. Něco jako tabulkový
procesor pro lidi, kteří nemají rádi tabulkové procesory. Pro lidi, kteří neumějí
nakládat s penězi. Naskakovaly by tam hlášky pokaždé, kdy by uživateli hrozilo,
že mu banka bude účtovat nějaký poplatek. Byla by tam možnost výpočtu, který
by ukazoval, kolik by činily různé úrokové sazby za stanovené časové období.
Nic moc složitého. Říkal jsem si, že by takový software mohli dávat zdarma
v občanském poradenském středisku.“
„To zní zajímavě.“
„Bylo by zapotřebí, aby šel používat na levných počítačích. Na trochu starším
softwaru. A na levnějších mobilech. Nevím, jestli by to vydělalo moc peněz, jen
jsem o tom tak přemýšlel. Zhruba jsem to dal dohromady. Ale…“
Ronan se zamyslel. Ed viděl, jak mu to šrotuje v hlavě, jak už přemítá nad
parametry.
„Jenomže by to chtělo opravdu dobrého programátora. Aby to postavil.“
Ronan nespouštěl oči ze svého piva, tvářil se neutrálně. „Víš, že do Mayfly
už se nemůžeš vrátit, že jo?“
Ed přikývl. Jeho nejlepší kamarád z vysoké. „Jo. Vím.“
Ronan se mu zpříma podíval do očí a náhle se oba usmáli do ucha k uchu.
 39
Ed

Po všech těch letech neznal zpaměti telefonní číslo na vlastní sestru. Už

dvanáct let bydlela v témže domě, a přesto si musel najít její adresu. Edovi
připadalo, že se stále rozrůstá seznam věcí, za které by se měl stydět.
Stál před hospodou, když Ronan odjel metrem za milou dívkou, která vařila
polévku a jejíž přítomnost v jeho životě jej tak obohatila. Ed věděl, že nedokáže
jít domů do prázdného bytu, mezi krabice.
Telefon šestkrát zazvonil, než ho zvedla. A potom slyšel, jak v pozadí někdo
křičí, než se opravdu ozvala do sluchátka.
„Gem?“
,,Ano?“ vyrazila ze sebe zadýchaně. „Leo, opovaž se to hodit dolů ze
schodů!“
„Platí pořád ta nabídka boloňských špaget?“
Jejich radost, že ho vidí, ho uvedla do rozpaků. Dveře domku kousek
od stanice Finsbury Park se otevřely, a Ed prošel dovnitř mezi koly, hromadami
bot a přetíženým věšákem, který jako by se táhl po celé délce předsíně. Nahoře
nemilosrdně duněl pop, který pronikal až dolů. Soupeřil s filmovými zvuky
válečné hry na nějaké herní konzoli.
„Hej, ty!“ Sestra ho přitáhla k sobě a pevně ho objala. Už se převlékla
z kostýmku do džínů a svetru. „Už si ani nepamatuju, kdy jsi tu byl naposledy.
Kdy tady byl naposledy, Phile?“
„S Larou,“ ozval se hlas z druhého konce předsíně.
„Přede dvěma lety?“
„Kde je vývrtka, miláčku?“
Kuchyně byla plná páry a vůně česneku. Dva sušáky na protějším konci se
prohýbaly pod několika várkami vypraného prádla. Každý povrch, většinou
z borového dřeva, byl zaplněný knihami, hromadami papíru nebo dětskými
kresbami. Phil vstal a potřásl mu rukou, potom se omluvil. „Musím ještě před
večeří vyřídit pár e-mailů. Nevadí ti to?“
 „Musíš být zděšený,“ řekla mu sestra a s třísknutím před něj postavila
sklenici. „Musíš omluvit ten bordel. Dělám přesčasy, Phil neví, kde mu hlava
stojí, a od té doby, co odešla Rosario, nemáme uklízečku. Všechny ostatní paní
na úklid jsou trochu moc drahé.“
Tenhle chaos mu chyběl. Chyběl mu pocit, že je usazený v hlučném, bušícím
srdci. „Miluju to,“ vydechl. Okamžitě zapátrala v jeho očích po sarkasmu. „Ne.
Vážně. Miluju to. Připadá mi to…“
„Jako čurbes.“
„To taky. Je to fajn.“ Usadil se na židli u kuchyňského stolu a s úlevou si
odfoukl.
„Čauky, strejdo.“
Ed zamrkal. „Kdo jsi?“
Usmála se na něj dospívající dívka s lesklými zlatými vlasy a několika silnými
nánosy řasenky na každém oku. „Fakt vtipný.“
Pohlédl na svou sestru, aby mu pomohla. Zvedla ruce. „Už je to dlouho,
Ede. Rostou. Leo, pojď pozdravit strýčka Eda.“
„Já myslel, že strejda Ed půjde do vězení,“ ozval se výkřik z vedlejšího
pokoje.
„Omluv mě na chvilku.“
Edova sestra opustila kastrol s omáčkou a zmizela v předsíni. Ed se snažil
neslyšet vzdálené vyjeknutí.
„Máma říká, žes přišel o všechny prachy.“ Justine se posadila naproti němu
a odlomila kůrku z krajíčku bagety.
Edův mozek se zoufale snažil propojit neohrabané, hubeňoučké dítě, které
viděl naposledy, s tímhle snědým zázrakem, který na něj hleděl s lehkým
pobavením, jako by byl nějaká muzejní kuriozita.
„V podstatě ano.“
„Přišels taky o ten svůj parádní bejvák?“
„Zanedlouho o něj přijdu.“
„Do háje. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bych si tam nemohla uspořádat
oslavu šestnáctin.“
„Tak to jsem tě aspoň nemusel odmítnout.“
„Přesně to říkal táta. Takže máš radost, že tě nezavřeli?“
„Myslím, že přesto budu nějakou dobu v rodině sloužit jako odstrašující
případ.“
Usmála se. „Ne abyste zlobili jako strejda Edward.“
„Takhle se to vykládá?“
 „Ále, znáš mámu. U nás doma se pořád káže o morálce. ,Vidíš, jak snadno
můžeš sejít na scestí? Měl, na co si vzpomněl, a teď…‘“
„Žebrám o jídlo a řídím sedm let staré auto.“
„Dobrý pokus. Ale naše je pořád ještě o tři roky starší.“ Pohlédla směrem
k předsíni, kde její matka tlumeným hlasem hovořila s jejím bratrem. „Vlastně,
o mamce nemůžeš mluvit ve zlým. Víš, že protelefonovala celý včerejšek, aby
zjistila, jak tě dostat do té nejmírnější věznice?“
„Vážně?“
„Byla z toho fakt vypsychlá. Slyšela jsem, jak někomu říká, že v Pentonvillu
bys nepřežil ani pět minut.“
Náhle jej zaplavil pocit, který nedokázal přesně rozpoznat. Byl tak zaujatý
sebelítostí, že ani nepomyslel, jaký by jeho pobyt ve vězení měl dopad na ostatní.
„Nejspíš má pravdu.“
Justine si dala do úst pramínek vlasů. Zdálo se, že se baví. „Takže co budeš
dělat, když jsi teďka černá ovce rodiny bez práce a možná bez domova?“
„Netuším. Neměl bych začít fetovat? Jenom abych to nějak dorazil?“
„Uf. Ne. Feťáci jsou děsně nudní.“ Odlepila dlouhé nohy od židle.
„A máma má už beztak dost práce. I když bych vlastně měla říct ano. Protože jsi
mně a Leovi naprosto prošlapal cestu. Teď už nemůžeme skoro ničím překvapit.“
„Jsem rád, že jsem mohl být něčím nápomocný.“
„Fakt. Ale moc ráda tě vidím.“ Naklonila se k němu a zašeptala:
„Udělals mámě ohromnou radost. Pro případ, že bys přišel, dokonce umyla
dolní záchod.“
„Jo. Dobře. Vynasnažím se chodit častěji.“
Přimhouřila oči, jako by se pokoušela zjistit, jestli to myslí vážně, potom se
otočila a zmizela na schodech.

„Takže co se děje?“ Gemma si naložila na talíř zeleninový salát.

„Co se stalo s tou holkou z nemocnice? Joss? Jess? Myslela jsem, že tam dnes
bude.“
Bylo to první domácí jídlo, jaké za dlouhou dobu jedl, a chutnalo skvěle.
Ostatní dojedli a odešli od stolu, ale Ed už měl třetí porci, protože najednou
znovu dostal chuť k jídlu, která ho na posledních pár týdnů opustila. Poslední
sousto bylo trochu příliš velké, a tak chvíli seděl a žvýkal, než byl s to odpovědět.
„Nechci o tom mluvit.“
„Ty nikdy nechceš o ničem mluvit. No tak. Za tu domácí večeři.“
 „Rozešli jsme se.“
„Cože? Proč?“ Po třech sklenicích vína byla upovídaná a neústupná.
„Vypadal jsi opravdu šťastně. Rozhodně šťastnější, než jsi byl s Larou.“
„To je fakt.“.
„Takže co? Bože, ty jsi někdy fakt idiot, Ede. Konečně ženská, která působí
normálně, která vypadá, že tě chápe, a ty od ní utečeš.“
„Opravdu o tom nechci mluvit, Gem.“
„Co se stalo? Bál ses závazků? Příliš brzy po rozvodu? Snad ještě pořád
neprahneš po Laře?“
Vzal s kousek chleba a vytřel s ním zbytek omáčky na talíři. Žvýkal déle, než
bylo zapotřebí. „Okradla mě.“
„Cože udělala?“
Připadal si, jako by vyložil trumf. Nahoře se hádaly děti. Ed si uvědomil, že
myslí na Nickyho a Tanzie, jak vzadu na sedadle uzavírali sázky. Kdyby někomu
neřekl pravdu, možná by explodoval. A tak jí to pověděl.
Edova sestra odsunula talíř. Předklonila se, opírala si bradu o ruku, a její
čelo protínala nepatrná vráska, když naslouchala bratrovu vyprávění. Pověděl jí
o instalaci té kamery, jak vytahal šuplíky ze skříně, aby ji mohl posunout, a jak
tam na úhledně složených modrých ponožkách ležel jeho vlastní zalaminovaný
obličej.
Chtěla jsem ti to říct.
Tak to přece nevypadá. Ruka přiložená na ústa.
Teda, fakt to tak vypadá, ale proboha, proboha…
„Myslel jsem, že je jiná. Myslel jsem, že je nejlepší na světě, tahleta statečná,
zásadová, úžasná… Ale byla úplně stejná jako Lara, sakra. Úplně stejná jako
Deanna. Šlo jí jen o to, co by ze mě mohla vytřískat. Jak to mohla udělat, Gem?
Proč tyhle ženský nepoznám na sto honů?“ Domluvil, opřel se o opěradlo židle
a čekal.
Mlčela.
„Cože? Ty nic neřekneš? O mém špatném odhadu na lidi? O tom, že mě
znovu napálila nějaká ženská? O tom, jak jsem znovu prokázal, že jsem idiot?“
„To jsem rozhodně říct nechtěla.“
„Co jsi chtěla říct?“
„Nevím.“ Seděla a zírala na svůj talíř. Vůbec nevypadala překvapeně.
Přemýšlel, jestli to způsobilo deset let sociální práce, jestli se teď automaticky
tvářila neutrálně při jakémkoli šokujícím sdělení. „Že vídám horší věci?“
Zíral na ni. „Než že mě někdo okradl?“
 „Ach, Ede. Ty vůbec netušíš, jak člověku je, když je opravdu zoufalý.“
„To, neznamená, že je v pořádku krást.“
„Ne, to ne. Ale… ehm… jeden z nás právě dnes u soudu přiznal vinu
v případě zneužívání interních informací při obchodování. Nejsem si tak úplně
jistá, že tady jsi ten největší morální arbitr. Věci se dějí. Lidi dělají chyby.“ Vstala
a začala uklízet talíře. „Kávu?“
Stále na ni zíral.
„Beru to jako souhlas. A zatímco uklízím po večeři, mohl bys mi o ní říct
něco víc.“ Když vyprávěl, pohybovala se s ladnou úsporností po malé kuchyňce,
a přitom se mu vůbec nedívala do očí.
Když konečně domluvil, přisunula k němu utěrku. „Takže takhle to vidím
já. Má problémy, že jo? Její děti jsou šikanované. Syn dostane kopanec do hlavy.
Bojí se, že se to příště stane té holčičce. V hospodě nebo kdovíkde najde svazek
bankovek. Vezme si je.“
„Ale ona věděla, že jsou moje, Gem.“
„Ale tehdy tě neznala.“
„A v tom je nějaký rozdíl?“
Jeho sestra pokrčila rameny. „Národ pojišťovacích podvodníků by řekl, že
ano.“
Než mohl znovu něco namítnout, dodala: „Víš co? Nedokážu ti říct, co si
myslela. Ale vím, že lidi v úzkých dělají nerozumné, impulzivní a nedomyšlené
věci. Vidím to denně. Dělají pitomosti z důvodů, které považují za správné.
Někomu to projde, a někomu jinému ne.“
Když neodpověděl, pokračovala: „Dobře, ty sis nikdy neodnesl domů
z práce propisku?“
„Bylo to pět set liber.“
„Jestlipak jsi někdy ,zapomněl‘ zaplatit za parkování? A neměl jsi radost,
když ti to prošlo?“
„To není totéž.“
„Ty jsi nikdy nepřekročil povolenou rychlost? Nikdy jsi neudělal žádný
melouch? Nikdy ses nenapíchl na cizí wifinu?“ Naklonila se k němu. „Nikdy sis
nezvýšil náklady kvůli berňáku?“
„To je naprosto něco jiného, Gem.“
„Já jenom upozorňuju, že dost často záleží na tom, z jakého hlediska se
na zločin díváš. A ty jsi toho byl dnes zářným příkladem, bráško. Neříkám, že
neudělala chybu. Jenom si myslím, že jedna chvíle by ji neměla celkově
definovat. Nebo tvůj vztah s ní.“
 Domyla nádobí, stáhla si gumové rukavice a úhledně je položila
na odkapávač. Potom každému nalila hrnek kávy a opřela se o dřez. „Nevím.
Možná prostě věřím na druhou šanci. Možná bys na ni taky věřil, kdybys den co
den poslouchal litanie lidského neštěstí.“ Napřímila se a pohlédla na něj.
„Možná bych na tvém místě aspoň chtěla vyslechnout, co chce říct.“
Podala mu hrnek.
„Stýská se ti po ní?“
Jestli se mu po ní stýskalo? Chyběla mu jako vlastní končetina. Celé dny se
snažil vyhýbat myšlenkám na ni, utíkal před směřováním vlastní mysli. Snažil se
nepřipouštět si fakt, že mu ji připomíná všechno, s čím se setkává – jídlo, auta,
postel… Několikrát se s ní před snídaní pohádal a tisíckrát vášnivě usmířil, než
šel spát.
Nahoře v pokojíčku prolomil ticho dunivý rytmus. „Nevím,jestli jí můžu
věřit,“ prohlásil.
Gemma se na něj podívala stejně jako vždycky, když jí tvrdil, že něco
nemůže udělat. „Myslím, že můžeš, Ede. Tak nějak. Myslím, že asi ano.“

Zbytek vína dopil sám, potom vypil lahev, kterou přinesl s sebou, a svalil se
na sestřino kanape. Ve čtvrt na šest ráno se probudil zpocený a rozcuchaný,
zanechal Gemmě vzkaz s poděkováním, odemkl si a dojel do Beachfrontu, aby
se vyrovnal s realitními agenty. Audi už minulý týden šlo k autoprodejci,
společně s bavorákem, kterého měl v Londýně, a nyní řídil mini cooper z třetí
ruky s promáčknutým předním nárazníkem. Myslel si, že mu to bude vadit víc.
Bylo vlahé ráno, silnice zely prázdnotou, a dokonce už v půl jedenácté, kdy
dorazil, bylo letovisko plné návštěvníků, v hlavním úseku barů a restaurací bylo
plno lidí, kteří se snažili co nejvíc využít vzácný slunný den, a ověšení slunečníky
a taškami s ručníky kráčeli na pláž. Jel pomalu a cítil iracionální vztek na tuhle
sterilní nápodobu komunity, kde každý spadá do stejné příjmové kategorie a kde
se za barevně sladěné květinové záhony nikdy nevetřelo něco tak chaotického
jako skutečný život.
Zastavil na dokonale upravené příjezdové cestě u čísla dvě, a když vystoupil
z auta, chvíli naslouchal zvuku vln. Otevřel si a uvědomil, že je mu jedno, že je
tady naposledy. Do dokončení prodeje londýnského bytu zbýval pouhý týden.
Měl neurčitý plán, že zbylý čas stráví s otcem. Žádné další plány do budoucna
neměl.
Předsíň lemovaly krabice s nadepsaným názvem firmy, která je zabalila.
Zavřel za sebou dveře, jeho kroky se rozléhaly v prázdném prostoru. Pomalu
vyšel nahoru, procházel holými místnostmi. Příští úterý přijede dodávka, naloží
krabice a odveze je, dokud Ed nevymyslí, co se svými věcmi udělat.
Až do teď, předpokládal, se rázně prodral nejhoršími pár týdny svého života.
Viděno zvenčí, působil jako někdo, kdo je neochvějně odhodlaný a na svůj trest
kašle. Sklopil hlavu a šel dál. Možná trochu moc pil, ale prosím vás, vzhledem
k tomu, že přišel o práci, domov, manželku a v nejbližší době přijde o otce, to
všechno za období o něco málo delší než dvanáct měsíců, mohl by tvrdit, že si
vede celkem dobře.
Po chvíli si všiml čtyř žlutohnědých obálek opřených o kuchyňskou pracovní
desku, s jeho jménem nadepsaným propiskou. Nejprve předpokládal, že jsou to
úřední dopisy, které tu zanechali správci komplexu, ale potom jeden otevřel
a uviděl jemný fialový tisk dvacetilibrové bankovky. Vyndal ji, potom vytáhl
doprovodný vzkaz, v němž jednoduše stálo: TŘETÍ SPLÁTKA.
Otevřel další, a když dospěl k první, opatrně roztrhl obálku. Když četl její
psaní, vytanul mu na mysli její obraz a šokovala ho její náhlá blízkost,
skutečnost, že tam celou dobu čekala. Její napjatý a rozpačitý výraz při psaní,
možná slova přepisovala a jinak formulovala. Teď si stáhla gumičku z ohonu
a znovu si ho svázala.
Promiň.
Jeho hlas v její hlavě. Promiň. A vtom se něco začalo lámat. Ed držel peníze
v ruce a nevěděl, co s nimi má dělat. Nechtěl její omluvu. Nechtěl nic z toho.
Vyšel z kuchyně a prošel chodbou zpátky ke dveřím, v ruce svíral zmačkané
bankovky. Chtěl to všechno zahodit. Nikdy se toho nechtěl vzdát. Chodil
z jednoho konce domu na druhý, sem a tam. Rozhlížel se kolem sebe
po stěnách, které nikdy neměl příležitost ošoupat, na výhled na moře, kterým se
nikdy nekochali žádní hosté. Přepadla ho myšlenka, že se možná nikde nebude
cítit dobře, nikam nebude patřit. Znovu vyčerpaně a nepokojně přešel přes celou
chodbu. Otevřel okno, doufal, že ho uklidní zvuk moře, ale pokřikování
šťastných rodin venku mu znělo káravě.
Na jedné krabici ležely složené bezplatné noviny a něco zakrývaly. Ed,
vyčerpaný neúprosným kroužením vlastních myšlenek, se zastavil a nadzvedl je.
Pod nimi ležel notebook a mobil. Chvilku musel přemýšlet, než přišel na to, proč
tam asi jsou. Zaváhal, potom vzal do ruky telefon a otočil ho. Byl to ten mobil,
který dal Nickymu v Aberdeenu, pečlivě schovaný před náhodným pohledem
kolemjdoucího.
Celé týdny jej poháněla zlost ze zrady. Když toto počáteční rozohnění
pominulo, něco v něm jednoduše zamrzlo. Byl ve svém pobouření v bezpečí,
pocit nespravedlnosti mu dodával jistotu. Teď držel v ruce mobil: teenager, který
skoro nic neměl, cítil povinnost mu ho vrátit. Slyšel sestřina slova a něco se
v něm začalo otevírat. Co sakra ví o životě? Kdo je, aby někoho soudil?
Do háje, zaklel. Nemůžu za ní jít. Prostě nemůžu.
Proč bych za ní chodil?
Co bych jí vůbec řekl?
Chodil z jednoho konce pustého domu na druhý, jeho kroky se rozléhaly
po dřevěné podlaze, v pěsti pevně svíral bankovky.
Hleděl z okna na moře a najednou si přál, aby byl býval šel do vězení. Přál
si, aby jeho mysl zaplnily bezprostřední hmatatelné starosti o bezpečí, logistiku,
přežití.
Nechtěl na ni myslet.
Nechtěl vidět její obličej pokaždé, když zavře oči.
Půjde. Odejde odsud a najde si nové bydlení, novou práci, začne znovu.
A tohle všechno opustí. A všechno bude jednodušší.
Ticho roztříštil pronikavý zvuk – zvonění, které neznal. Jeho starý mobil,
nastavený podle Nickyho preferencí. Zíral na něj, na rytmicky blikající displej.
Neznámé číslo. Po pěti zazvoněních, když ten zvuk začal být nesnesitelný, jej
konečně popadl a zvedl.
„Je tam paní Thomasová?“
Ed odtáhl telefon od ucha, jako by byl radioaktivní. „To má být vtip?“
Nosový hlas, kýchnutí: „Pardon. Strašná senná rýma. Mám správné číslo?
Rodiče Costanzy Thomasové?“
„Cože… kdo volá?“
„Jmenuji se Andrew Prentiss. Volám z olympiády.“
Chvíli mu trvalo, než si urovnal myšlenky. Sedl si na schody.
„Z olympiády? Omlouvám se – jak jste získali tohle číslo?“
„Bylo na našem seznamu kontaktů. Uvedli jste ho při zkoušce. Volám
správně?“
Ed si vzpomněl, že Jess došel kredit na mobilu. Nejspíš místo toho uvedl
číslo telefonu, který dal Nickymu. Hlava mu klesla do volné ruky. Někdo tam
nahoře má docela smysl pro humor.
„Ano.“
„Ach, díky bohu. Už několik dnů se vám pokoušíme dovolat. Vy jste si
nevyzvedl žádnou moji zprávu? Volám kvůli té zkoušce… Jde o to, že jsme při
vyhodnocování odpovědí zjistili jednu anomálii. V první otázce došlo
k překlepu, kvůli kterému ten algoritmus nešel vyřešit.“
„Cože?“
Hovořil, jako by ty věty už předtím několikrát omílal pořád dokola.
„Všimli jsme si toho poté, co jsme shromáždili a porovnali konečné
výsledky. Na základě skutečnosti, že ani jeden student neodpověděl správně
na první otázku. Zpočátku jsme na to nepřišli, protože testy vyhodnocovalo
několik lidí. Nicméně, moc se omlouváme – a rádi bychom vaší dceři nabídli
možnost, aby si test zopakovala. Celou akci pořádáme znovu.“
„Zopakovat olympiádu? Kdy?“
„Inu, to je právě ta potíž. Je to dnes odpoledne. Termín musel být
o víkendu, protože jsme nemohli očekávat, že žáci kvůli olympiádě nepůjdou
do školy. Snažili jsme se vám celý týden na tohle číslo dovolat, ale marně. Teď
jsem vám zkusil zavolat naposledy, jen kdyby náhodou.“
„Vy očekáváte, že dojede do Skotska… za čtyři hodiny?“
Pan Prentiss se odmlčel, aby znovu kýchl. „Ne, tentokrát ne do Skotska.
Museli jsme vzít prostor, který byl k dispozici. Ale když se dívám na vaše údaje,
vidím, že by se vám to mohlo hodit líp, vzhledem k tomu, že bydlíte na jižním
pobřeží. Akce se má konat v Basingstoku. Byl byste tak hodný a vyřídil to
Costanze?“
„Ech…“
„Ohromné díky. Tyhle potíže se v prvním ročníku nejspíš daly očekávat. Ale
podařilo se mi dovolat dalšímu! Už musím zastihnout jen jednoho účastníka!
Ostatní informace najdete na našem webu, kdybyste potřebovali.“
Mohutné kýchnutí. A pak zavěsil.
Ed zůstal ve svém prázdném domě a zíral na mobil.
 40
Jess

Jess se pokoušela Tanzie přesvědčit, aby otevřela dveře. Školní poradkyně ji

nabádala, že to bude dobrý způsob, jak začít znovu budovat její důvěru ve vnější
svět, dokud je doma. Otevře dveře a bude s jistotou vědět, že Jess je za ní. Tato
jistota se pomalu rozšíří na jiné lidi, na pobyt na zahradě. Bude to krůček vpřed.
Tyto věci se zlepšují postupně.
Byla to hezká teorie. Jenom kdyby se Tanzie uvolila, že to udělá.
„Někdo zvoní. Mami.“
Její hlas se nesl nad zvukem animovaného filmu. Jess přemítala, kdy jí má
zakázat, aby se dívala na televizi. Minulý týden spočítala, že Tanzie teď tráví
ležením na kanapi víc než pět hodin denně. „Zažila šok,“ řekla poradkyně. „Ale
myslím, že kdyby dělala něco trochu konstruktivnějšího, cítila by se lépe dřív.“
„Nemůžu jít otevřít, Tanze,“ zavolala dolů. „Stojím tu a mám ruce v Javoru
s bělidlem.“
Zakňourala, což byl v těchto posledních dnech nový vývoj: „Nemůžeš říct
Nickymu, aby otevřel?“
„Nicky šel do krámu.“
Ticho.
Po schodech se nesl zvuk televizního smíchu. Jess cítila, byť neviděla,
přítomnost člověka čekajícího za dveřmi, stínu za sklem. Říkala si, jestli to je
Aileen Trentová. Za posledních čtrnáct dnů čtyřikrát přišla bez pozvání
s „mimořádně výhodnými koupěmi“ pro děti. Možná se doslechla o těch
penězích, které Nickymu přišly za blog. Zdálo se, že o nich vědí všichni sousedi.
Jess zavolala dolů: „Víš co, budu stát nahoře na schodech. Jenom je otevřeš
a nic víc.“
Znovu zazvonil zvonek, dvakrát.
„No tak, Tanze. Nebude to nic špatného. Víš co, dej si Normana na vodítko
a vezmi ho s sebou.“
Ticho.
 Když ji nikdo neviděl, svěsila hlavu a otřela si oči o ohbí lokte. Nemohla to
přehlížet: Tanziin stav se zhoršoval, nezlepšoval. V posledních čtrnácti dnech
začala spát s Jess v posteli. Už se neprobouzela s pláčem, ale pozdě v noci se
proplížila chodbou a prostě si k ní vlezla, takže Jess se vedle ní probudila
a netušila, jak dlouho už tam je. Neměla srdce jí to zakázat, ale poradkyně
důrazně poznamenala, že Tanzie už je na to trochu velká.
„Tanze?“
Nic. Zvonek zazvonil potřetí, tentokrát netrpělivě.
Jess čekala. Bude muset sejít dolů a otevřít sama.
„Moment,“ zavolala unaveně. Začala si stahovat gumové rukavice a potom
se zarazila, když zaslechla kroky na chodbě. Šouravý, sípavý zvuk, jak Tanzie
táhla na vodítku Normana. Její líbezný hlásek, kterým ho prosila, aby šel s ní:
tímto tónem v poslední době mluvila jenom s ním.
Potom se otevřel venkovní dveře. Její uspokojení z tohoto zvuku ztlumilo
náhlé uvědomění, že měla Tanzie upozornit, aby Aileen řekla, ať jde pryč.
Jakmile dostane sebemenší příležitost, vpluje dovnitř s tou svou černou taškou
na kolečkách, mine Tanzie, usadí se na pohovce a rozprostře na podlaze
obýváku flitrované „výhodné koupě“, ušité podle Tanziina vkusu, takže pro Jess
bude nemožné odmítnout.
Ale hlas, který zaslechla, nepatřil Aileen.
„Čau, Normane.“
Jess strnula.
„Ty jo. Co se mu stalo s obličejem?“
„Teď už má jen jedno oko.“ Tanziin hlas.
Jess se po špičkách přikradla ke schodům. Viděla jeho nohy. Jeho conversky.
Rozbušilo se jí srdce.
„On měl nějakou nehodu?“
„Zachránil mě. Před Fisherovými.“
„Cože udělal?“
Následoval Tanziin hlas – otevřela ústa a překotně se z ní hrnula slova.
„Fisherovi se mě snažili dostat do auta a Norman prorazil plot, aby mě zachránil,
ale srazilo ho auto a my jsme ne měli peníze a pak…“
Její dcera. Mluvila jako o závod.
Jess sestoupila o jeden schod, potom o další.
„Málem umřel,“ vysvětlovala Tanzie. „Málem umřel, a veterinář ho
dokonce ani nechtěl operovat, protože Norman na tom byl fakt špatně kvůli
spoustě vnitřních zranění, a on si myslel, že bychom ho prostě měli nechat
odejít. Ale máma řekla, že nechce a že bychom mu měli dát šanci. A potom
Nicky napsal svůj blog o tom, jak se všechno pokazilo, a někteří lidi mu prostě
poslali peníze. A měli jsme dost na to, abychom Normana zachránili. Takže
Norman zachránil mě, a lidi, které vůbec neznáme, zase zachránili jeho, což je
docela super. Jenomže teďka má jen jedno oko a hned se fakt unaví, protože se
pořád ještě uzdravuje a moc toho nedělá.“
Teď už ho viděla. Sklonil se a hladil Normana po hlavě. A nemohla od něj
odtrhnout oči – od těch tmavých vlasů, od jeho ramen pod tričkem. Tím šedým
tričkem. Něco se v ní vzedmulo a vydala tlumený polovzlyk, takže si musela
přitisknout ruku na ústa. Po chvíli pohlédl na její dceru z podřepu a tvářil se
smrtelně vážně.
„Jsi v pořádku, Tanzie?“
Zvedla ruku a kroutila si pramen vlasů, jako by se rozhodovala, kolik mu
toho má říct. „Skoro jo.“
„Ach, drahoušku.“
Tanzie váhala, palcem zakročené nohy kroužila po podlaze za sebou
a potom jednoduše vykročila vpřed a padla mu do náruče. Objal ji, jako by právě
na tohle čekal, nechal ji, aby si položila hlavu na jeho rameno, a tak spolu
zůstali. Jess se dívala, jak zavřel oči, a musela couvnout o krok zpátky, kde na ni
nebylo vidět, protože měla strach, že kdyby si jí všiml, nedokázala by přestat
plakat.
„Víš co, já to věděl,“ řekl nakonec, když se odtáhl, a jeho hlas zněl zvláštně
odhodlaně. „Já věděl, že tenhle pes je něčím výjimečný. Poznal jsem to.“
„Opravdu?“
„To si piš. Ty a on. Tým. Každý s trochou soudnosti to poznal. A víš co?
S jedním okem vypadá fakt cool. Vypadá dost drsně. S Normanem si nikdo
nebude zahrávat.“
Jess nevěděla, co má dělat. Nechtěla sejít dolů. Protože nesnesla, aby se
na ni podíval tak jako dřív. Nemohla se pohnout. Nemohla sejít dolů.
„Máma nám prozradila, proč k nám už nechodíte.“
„Fakt?“
„Je to proto, že vám sebrala peníze.“
Nepříjemně dlouhé mlčení.
„Prý udělala velkou chybu a nechce, abychom něco takového udělali my.“
Další mlčení. „Přišel jste si pro ně?“
„Ne. Proto jsem vůbec nepřišel.“ Ohlédl se za sebe. „Je tady?“
Nebylo zbytí. Jess sestoupila o schod níž. A potom o další, s rukou
na zábradlí. Stála na schodech v gumových rukavicích a počkala, až k ní zvedl
oči. A to, co vzápětí řekl, byla ta poslední věc, kterou očekávala, že uslyší.
„Potřebujeme Tanzie dostat do Basingstoku.“
„Cože?“
„Na olympiádu. Minule byla chyba v zadání. A ten test opakují. Dnes.“
Tanzie se otočila a pohlédla na ni do schodů. Svraštila čelo a byla stejně
zmatená jako Jess. A potom, jako by se jí v hlavě právě rozsvítila žárovka, se
zeptala: „Byla to první otázka?“
Přikývl.
„Já to věděla!“ A usmála se nečekaným, rozzářeným úsměvem. „Já věděla,
že na tom něco nehraje!“
„Chtějí opakovat celý test?“
„Dnes odpoledne.“
„Ale to nejde.“
„Ne ve Skotsku. V Basingstoku. To se dá zvládnout.“
Nevěděla, co má říct. Myslela na to, jak všemožně zničila sebedůvěru své
dcery, když ji minule do té olympiády tak tlačila. Myslela na své šílené plány,
kolik bolesti a škody jejich jediný výlet způsobil. „Já nevím…“
Stále ještě seděl na bobku. Vztáhl ruku a dotkl se Tanziiny paže. „Chceš to
zkusit?“
Jess viděla její nejistotu. Tanzie ještě pevněji sevřela Normanův obojek.
Přešlápla z nohy na nohu. „Nemusíš, Tanze,“ ujistila ji Jess. „Ani trošičku
nevadí, jestli bys radši nechtěla.“
„Ale měla bys vědět, že tu úlohu nevyřešil nikdo.“ Edův hlas byl klidný
a jistý. „Ten pán mi řekl, že to bylo nemožné. Ani jeden člověk na té olympiádě
neodpověděl na první otázku správně.“
Objevil se za ním Nicky, v ruce držel igelitku s papírenskými potřebami.
Těžko říct, jak dlouho tam stál.
„Takže ano, tvoje máma má naprostou pravdu a vůbec tam nemusíš jezdit,“
konstatoval Ed. „Ale musím přiznat, že osobně bych byl docela rád, kdybys to
těm klukům pořádně natřela. A vím, že to dokážeš.“
„Jdi do toho, Cvrčku,“ povzbudil ji Nicky. „Jdi a ukaž jim, co jsi zač.“
Ohlédla se na Jess. A potom se otočila a poposunula si na nose opravené
brýle.
Je možné, že všichni čtyři zatajili dech.
„Dobře,“ souhlasila. „Ale jenom jestli můžeme vzít Normana.“
Jess vylétla ruka k ústům. „Ty do toho vážně chceš jít?“
 „Ano. Všechny ostatní otázky bych zvládla, mami. Jenom jsem zpanikařila,
když mi ta první nevycházela. A pak už se to všechno trochu zvrtlo.“
Jess sešla o další dva schody dolů, srdce jí tlouklo jako o závod. Ruce
v gumových rukavicích se jí začaly potit. „Ale jak se tam včas dostaneme?“
Ed Nicholls se napřímil a podíval se jí do očí. „Odvezu vás.“

Vézt čtyři lidi a velkého psa v mini cooperu není lehké, zvláště za horkého
dne a bez klimatizace. Zvláště když psova trávicí soustava je na tom ještě hůř než
předtím a musíte jet vyšší rychlostí než pětašedesát kilometrů za hodinu – se
všemi důsledky, které to nevyhnutelně přináší. Jeli se všemi okénky otevřenými,
téměř za naprostého ticha, jen Tanzie si pro sebe něco mumlala, když se snažila
vzpomenout na všechny věci, o kterých byla přesvědčena, že už je zapomněla,
a občas se odmlčela, aby zanořila obličej do strategicky umístěného sáčku.
Jess navigovala podle mapy, protože Edovo nové auto nemělo zabudovanou
gépéesku, a s pomocí jeho mobilu se je snažila vést po trase, kde nebyly dálniční
zácpy a štrúdly aut před nákupními centry. Za hodinu a tři čtvrtě, která proběhla
za podivného skoromlčení, dorazili na místo: ke skleněnému a betonovému
bloku ze sedmdesátek, kde byl k ceduli VSTUP NA TRÁVNÍK ZAKÁZÁN
přilepený papír s nápisem OLYMPIÁDA.
Tentokrát byli připraveni. Jess Tanzie zaregistrovala, podala jí náhradní
brýle („Teď nikam nechodí bez náhradních brýlí,“ prozradil Nicky Edovi.), pero,
tužku a gumu. Potom ji všichni objali a ujistili ji, že na tom nezáleží, ani trošičku,
a mlčky stáli, zatímco Tanzie vešla dovnitř, aby svedla souboj s bandou
abstraktních čísel a možná i s démony ve vlastní hlavě.
Jess se zdržela u přepážky podepisováním všech papírů, a přitom si
intenzivně uvědomovala, jak si Nicky s Edem povídají na kraji trávníku
za otevřenými dveřmi. Po očku je nenápadně sledovala. Nicky panu Nichollsovi
něco ukazoval na jeho starém mobilu. Pan Nicholls občas zakroutil hlavou.
Říkala si, jestli kvůli tomu blogu.
„Bude v pohodě, mami,“ křikl zvesela Nicky, když vyšla ven. „Nestresuj se.“
Držel Normanovo vodítko. Slíbil Tanzie, že neodejdou dál než sto padesát metrů
od budovy, aby cítila jejich zvláštní pouto i přes zdi zkušebního sálu.
„Jo. Bude skvělá,“ ujistil ji Ed, s rukama zabořenýma hluboko v kapsách.
Nicky mezi nimi těkal pohledem, potom pohlédl na psa. „Tak jo. Půjdeme si
odskočit. Teda pes. Ne já,“ doplnil. „Za chvíli jsem zpátky.“ Jess se dívala, jak
pomalu kráčí po obvodu kvadrantu, a zápolila s nutkáním říct, že půjde s ním.
 A pak tam zůstali jen oni dva.
„Takže,“ vysoukala ze sebe. Seškrabovala si z džínů kus barvy. Přála si, aby
bývala měla příležitost říct něco inteligentnějšího.
„Takže.“
„Zase jsi nás zachránil.“
„Zdá se, že jste se dokázali dost dobře zachránit sami.“
Stáli mlčky. Na parkoviště smykem vjelo auto, ze zadního sedadla se vyřítili
matka a syn a běželi ke dveřím.
„Co ta noha?“
„Už skoro dobrý.“
„Nemáš žabky.“
Zírala na své bílé tenisky. „Ne. Už ne.“·
Přejel si rukou po hlavě a zadíval se na oblohu. „Dostal jsem tvoje obálky.“
Nemohla mluvit.
„Našel jsem je dnes ráno. Neignoroval jsem tě. Kdybych to věděl…
všechno… nenechal bych tě v tom samotnou.“
„To je v pohodě,“ odbyla ho. „Už jsi udělal dost.“ Před ní byl v zemi zarytý
velký kus křemene. Zdravou nohou kopala do hlíny a snažila se ho uvolnit.
„A bylo od tebe moc laskavé, že jsi nás odvezl na olympiádu. Ať se stane cokoli,
vždycky budu…“
„Necháš toho?“
„Čeho?“
„Přestaň kopat do věcí. A přestaň mluvit jako…“ Otočil se k ní. „Pojď,
sedneme si do auta.“
„Cože?“
„A promluvíme si.“
„Ne… děkuju. “
„Cože?“
„Já jenom…. Nemůžeme si promluvit tady venku?“
„Proč si nemůžeme sednout do auta?“
„Já bych raději ne.“
„Nechápu. Proč si nemůžeme sednout do auta?“
„Nedělej, že to nevíš.“ Vhrkly jí slzy do očí. Vztekle si je otřela dlaní.
„Nevím, Jess.“
„Pak ti to nemůžu říct.“
„To je fakt na hlavu. Prostě si pojď sednout do auta.“
„Ne.“
 „Proč? Nebudu stát tady venku, pokud mi to pořádně nevysvětlíš.“
„Protože…“ Zlomil se jí hlas. „Protože tam jsme byli šťastní. Já jsem tam
byla šťastná. Šťastnější, než jsem byla celé roky. A nedokážu to. Nedokážu tam
sedět, jen ty a já, teď, když…“
Selhal jí hlas. Odvrátila se od něj, nechtěla, aby viděl, co cítí. Nechtěla, aby
viděl její slzy. Slyšela, jak k ní přistoupil a postavil se těsně za ni. Čím byl blíž, tím
víc nemohla dýchat. Chtěla ho odehnat, ať jde pryč, ale věděla, že by nesnesla,
kdyby to udělal.
Zašeptal jí do ucha: „Pokouším se ti něco říct.“
Civěla do země.
„Chci být s tebou. Vím, že jsme to všechno děsně zpackali, ale pořád je mi
lépe s tebou, když děláš blbosti, než si obvykle připadám, když je všechno údajně
správně, ale ty tam nejsi.“ Pauza. „Do háje. Tyhle věci mi nejdou.“
Jess se pomalu otočila. Hleděl do země, ale náhle zvedl zrak.
„Řekli mi, čeho se týkala ta Tanziina nevyřešená úloha.“
,„Cože?“
„Byla o emergenci. Silná emergence značí, že celek je víc než pouhý součet
jeho částí. Víš, co tím myslím?“
„Ne. Já matice vůbec nerozumím.“
„Znamená to, že se k tomu všemu nechci vracet. K tomu, co jsi udělala. Co
jsme oba udělali. Ale jen… chci to zkusit. Ty a já. Možná to bude obrovský
průšvih. Ale risknu to.“
Vztáhl k ní ruku a zlehka uchopil poutko jejích džínů. Přitáhl si ji k sobě.
Nemohla odtrhnout oči od jeho rukou. A potom, když k němu konečně zvedla
obličej, hleděl přímo na ni a Jess si uvědomila, že pláče a usmívá se.
„Chci zjistit, jak to nám všem dohromady bude klapat, Jessiko Rae
Thomasová. Nám všem. Co ty na to?“
 41
Tanzie

Takže uniforma školy svaté Anny je v barvě královské modři se žlutými

paspulkami. V saku naší školy vás nikdo nepřehlédne. Některé holky z mojí
třídy si ho sundavají, když se vracejí domů, ale mě to netrápí. Když si dáte práci,
abyste se někam dostali, je docela hezké dát lidem najevo, kam patříte. Je
legrační, že je zvykem zamávat si, když mimo školu vidíte nějakého spolužáka.
Někdo mává hodně, jako třeba Sriti. Je moje nejlepší kamarádka a vždycky
vypadá, jako by byla na pustém ostrově a pokoušela se přivolat prolétající
letadlo, a někdy je to jen drobné zvednutí prstů, což dělá třeba Dylan Thomas,
který má potíž s kýmkoli mluvit, dokonce i s vlastním bráchou. Ale dělá to
každý. Možná neznáte toho, kdo vám mává, ale zamáváte mu, protože má
uniformu. Takhle to v naší škole chodí odjakživa. Zjevně to znamená, že jsme
všichni jedna rodina.
Já vždycky mávám, zvlášť když jedu autobusem.
Ed mě vyzvedává každé úterý a čtvrtek, protože to mám zrovna matematický
kroužek a máma je dlouho v té své údržbářské a kutilské práci. V současnosti už
pro ni pracují tři lidi. Říká, že pracují „s“ ní, jenomže jim vždycky ukazuje, jak
mají věci dělat, a říká jim, kam mají jít, a podle Eda je pořád ještě trochu nesvá
z představy, že jim šéfuje. Ed tvrdí, že máma si na to zvyká. Přitom se ušklíbne,
jako by máma šéfovala jemu, ale je vidět, že se mu to líbí.
Od začátku školy v září si máma bere vždycky v pátek odpoledne volno
a vyzvedne mě ve škole a pak spolu pečeme sušenky, jenom já a ona. Je to fajn,
ale budu jí muset říct, že bych raději zůstala déle ve škole, zvlášť jestli mám
na jaře dělat vyšší závěrečnou zkoušku. Táta zatím ještě neměl možnost za námi
přijet, ale každý týden si spolu skypujeme a říká, že určitě přijede. Toho rolls-
royce prodal chlápkovi z odtahového parkoviště. Příští týden má dva přijímací
pohovory do zaměstnání a spoustu želízek v ohni.
Nicky je na vyšší střední škole v Southamptonu. Chce se hlásit
na uměleckou školu. Má přítelkyni jménem Lila, která podle mámy byla
překvapením ve všech ohledech. Pořád se hodně maluje, ale nechává si odrůst
vlasy do své přirozené barvy, což je taková jako tmavohnědá. Je teď o celou
hlavu vyšší než máma a někdy, když jsou v kuchyni, mu připadá, že je vtipné
opřít si loket o její rameno, jako by byla barový pult nebo tak něco. Pořád ještě
občas píše svůj blog, ale většinou říká, že na to nemá čas, a poslední dobou má
raději Twitter, takže je v pohodě, když to trochu vezmu za něj. Příští týden už to
bude míň osobní a víc o matice. Opravdu doufám, že hodně z vás baví matika.
Zaplatili jsme sedmdesáti sedmi procentům lidí, kteří nám poslali peníze
na Normana. Čtrnáct procent z nich řeklo, že by byli radši, kdybychom ty peníze
věnovali na nějaké dobročinné účely, a zbylých devět procent se nám nepodařilo
dohledat. Máma říká, že to nevadí, protože nejdůležitější je, že jsme je zkusili
najít, a někdy je prý v pohodě prostě jen přijmout od lidí dar, pokud za něj
poděkujete. Mám poděkovat i vám, pokud jste mezi nimi, a nikdy nezapomene
na laskavost neznámých lidí.
Ed je tu doslova pořád. Prodal svůj dům v Beachfrontu a teď má maličký
byteček v Londýně, kde s Nickym musíme spát na rozkládacích lehátkách, když
tam jsme, ale většinu času tráví u nás. Pracuje v kuchyni na notebooku, mluví se
svým londýnským kamarádem a přitom má na uších fakt cool sluchátka a jezdí
za ním na schůzky ve svém mini cooperu. Pořád chce koupit nové auto, protože
je opravdu náročné se do něj vměstnat, když někam chceme jet všichni, ale
zvláštní je, že nikdo z nás vlastně nechce, aby to udělal. Je to docela fajn, když
jsme v tom autíčku všichni namačkaní jako sardinky, a nepřipadám si v něm
provinile kvůli Normanovu slintání.
Norman je šťastný. Dělá přesně to, co veterinář předpovídal, že bude dělat,
a máma říká, že nám to stačí. Zákon pravděpodobnosti v kombinaci se zákonem
velkých čísel praví, že někdy musíte akci opakovat víckrát, abyste dosáhli
kýženého výsledku. Čím víckrát to děláte, tím jste blíž k cíli. Nebo, jak jsem
vysvětlila mámě, v zásadě jde o to, že někdy se prostě nesmíte vzdávat.
Tento týden jsem Normanovi na zahradě šestaosmdesátkrát hodila míček.
Ještě nikdy ho nepřinesl zpátky.
Ale myslím, že to časem dokážeme.