Maturita

Český jazyk
také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.fragment.cz

Doporučujeme další e-knihy:

Maturita – Literatura – e-kniha
Maturita – Společenské vědy – e-kniha
Maturita – Němčina – e-kniha
Český jazyk v kostce pro SŠ – e-kniha

Marie Sochrová
Maturita – Český jazyk – e-kniha
Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
Tato e-kniha byla zakoupena u Vašeho dobrého knihkupce knihydobrovsky.cz

Kupující: Оксана Попiлян

Adresa: , , cz
ID 20110-26261845643162722112-501-2221

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření
neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.
print-bj1q4pd-margin-0

Český jazyk

JAK PRACOVAT S UČEBNICÍ

Komu je edice MATURITA určena
Jak říká název, tituly nové řady jsou určeny všem, kteří se chystají k závěrečné zkoušce na střední škole. Ocení ji
student, který se k maturitě připravuje důkladně a s předstihem, ale i ten, kdo potřebuje rychlý a stručný přehled
toho podstatného na poslední chvíli.

Co přináší edice Maturita nového

nc
 elkový přehled: 30 vybraných témat zahrnuje vše podstatné z literatury; témata byla vybrána podle toho, jak
často se objevují mezi maturitními otázkami různých škol
n jednoduchost: stejná struktura zpracovaných témat urychlí vaši přípravu
nc
 o list, to téma / otevřený studijní materiál: jednotlivé listy se po vytištění mohou stát součástí vašich
vlastních studijních materiálů – k tomuto základu můžete postupně přidávat další učební texty; navíc
můžete studovat prakticky kdekoliv, třeba v autobuse cestou do školy

Struktura témat
n téma: maturitní otázka
nz
 ákladní otázky: série otázek, které tvoří osnovu pro dané téma; zapamatujete-li si je, bude se vám
u maturity obsah tématu lépe vybavovat
nu
 kázkové texty: pracovní texty, které s tématem úzce souvisejí; pracuje se s nimi v otázkách a využijete je,
až budete o tématu hovořit
nz
 pracované téma: to podstatné, co byste měli znát; najdete zde odpovědi na základní otázky a zároveň
inspiraci pro vaše vlastní odpovědi
nd
 alší otázky: podrobnosti, na které se vás u maturity také mohou zeptat; máte-li čas, pokuste se na ně najít
odpovědi
n poznámky: materiál je otevřený, zde je prostor pro vaše vlastní záznamy
no
 dkazy: rozšiřující literatura, kde najdete podrobnosti k tématu v titulech edice MATURITA V KOSTCE z našeho
nakladatelství

Hodně štěstí u maturity!

Co list, to téma...
... list můžete vytisknout a připojit k vašim vlastním pracovním materiálům

Co v učebnici najdete
téma ukázkové texty další otázky
maturitní pracovní texty, které i na ně se vás u maturity
otázka s tématem úzce souvisejí mohou zeptat

základní otázky
otázky jsou zároveň
osnovou tématu

poznámky
prostor pro vaše
vlastní záznamy

zpracované téma odkazy

to podstatné, co byste měli znát rozšiřující
literatura
Obsah

1. Získávání a zpracovávání informací....................................................... 5

2. Jazyk, indoevropské jazyky, původ a vývoj češtiny.................................. 7

3. E
 tapy vývoje češtiny, vývoj českého pravopisu, vývojové tendence
současné češtiny................................................................................. 9

4. N
 árodní jazyk a jeho útvary, norma a kodifikace, jazyková kultura............. 11

5. J azykověda a její disciplíny, přehled vývoje naší jazykovědy...................... 13

6. Zvuková stránka jazyka, spisovná výslovnost......................................... 15

7. Grafická stránka jazyka, základní pravopisné principy.............................. 17

8. Slovní zásoba a její obohacování, změny slovní zásoby............................. 19

9. Slovní zásoba a její rozvrstvení, slovníky................................................ 21

10. Význam slova a jeho složky, mnohoznačnost........................................... 23

11. Homonyma, synonyma, antonyma........................................................ 25

12. Tvoření slov, struktura slova................................................................. 27

13. T
 varosloví – slovní druhy, principy třídění, slova neohebná........................ 29

14. Mluvnické kategorie jmen, skloňování.................................................... 31

15. Mluvnické kategorie sloves, časování..................................................... 33

16. V
 ěta a výpověď, větné významové vztahy a jejich vyjádření..................... 35

17. V
 ěty podle postoje mluvčího ke skutečnosti (podle záměru),
věty podle členitosti (podle složení)....................................................... 37

18. S
 tavba věty jednoduché, větné členy, tradiční a valenční syntax................ 39

19. Z
 vláštnosti větné stavby, polovětné vazby a chyby ve větné stavbě........... 41

20. A
 ktuální (kontextové) členění větné stavby, pořádek slov ve větě.............. 43

21. Souvětí souřadné (s řazením)............................................................... 45

22. Souvětí podřadné (s podřazováním), vedlejší věty................................... 47

23. Textová syntax (hypersyntax)............................................................... 49

24. Stylistika, funkční styly a slohotvorní činitelé.......................................... 51

25. S
 lohové rozvrstvení jazykových prostředků, projev mluvený a psaný......... 53

26. S
 lohové postupy a slohové útvary, styl prostě sdělovací........................... 55

27. Styl odborný a jeho útvary................................................................... 57

28. Styl administrativní a jeho útvary.......................................................... 59

29. Styl publicistický a jeho útvary.............................................................. 61

30. Styl umělecký a jeho zvláštnosti........................................................... 63

 Český jazyk

1. Získávání a zpracovávání informací

Základní otázky
1. P
 roč považujeme knihovny za informační střediska? Vyjmenujte základní funkce knihoven
(využijte i ukázkového textu). Která oddělení obvykle mají? Co všechno si lze v nich vypůjčit?
2. K
 teré katalogy bývají v knihovnách? Která moderní zařízení nyní nahrazují tradiční katalogy?
Kde lze získat informace o právě vycházejících knihách?
3. Které největší knihovny znáte?
4. V
 ysvětlete pojmy informatika a teorie informací. Kde lze získávat informace? Jak lze vyhledat
informace na internetu?
5. Jak a z čeho lze nejrychleji získat informace o obsahu knihy?
6. K
 teré druhy záznamů si pořizujete při studiu textu? Jak se správně cituje zdroj, z kterého čerpáme
informace? Které údaje a v jakém pořadí se uvádějí?

Ukázkový text
❶
Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě pořádá ve středu 16. února v 17 hodin v salonku staré radnice přednášku Vzácné tisky
Městské knihovny v Praze, postižené povodněmi 2002, a jejich restaurování. Přednášet bude Mgr. Pavla Puršová z Úseku vzácných tisků
Městské knihovny v Praze. Přednáška se váže k výstavě nazvané Pražské bible, kterou má Krajská knihovna Vysočiny zapůjčenu
z Prahy a kterou si zájemci mohou prohlédnout v prostorách studovny Krajské knihovny Vysočiny až do konce února.
Jab: Restaurování knih. Cesta Vysočiny, roč. 45/2005, č. 7, s. 2

ad 1.
Knihovny půjčují literaturu (beletrii, odbornou, regionální), pořizují dokumentaci a třídění knih, poskytují
bibliografické informace (o autorech, obsahu knih, o roce a místě vydání apod.), zpracovávají rešerše (souhrn
informací o pramenech k určitému tématu), poskytují meziknihovní výpůjční službu, pořádají přednášky,
besedy, výstavy. Oddělení knihoven: půjčovna knih, čítárna časopisů, studovna, oddělení pro děti a mládež,
hudební oddělení, oddělení pro hendikepované; lze si vypůjčit vedle umělecké a odborné literatury i učebnice,
skripta, denní tisk, časopisy (periodika), notový materiál, CD, DVD apod.

ad 2.
Tradiční původní katalogy: jmenný (abecední řazení podle příjmení autora), předmětový (podle obsahových
hesel nebo klíčových slov, pojmů nadřazených a podřazených), systematický (podle číselných údajů jednotlivých
vědních oborů – Mezinárodní desetinné třídění); místo tradičních katalogů se dnes využívají moderní počítačové
programy a databáze knihoven; tzv. katalogizační lístky jsou převedeny do paměti počítače. Informace o právě
vycházejících knihách lze získat v tištěné podobě např. v týdeníku Knihy nebo čtrnáctideníku Knižní novinky aj.,
jinak zejména na internetu.

ad 3.
Národní knihovna v Praze – shromažďuje hlavně bohemika, je metodickým centrem všech našich knihoven; státní
vědecké knihovny v Brně, Hradci Králové, Plzni, Liberci aj.; Knihovna Akademie věd ČR; vysokoškolské knihovny –
v Praze, Brně, Olomouci aj.

ad 4.
Informatika – vědecká disciplína, které se zabývá strukturou, vlastnostmi, zpracováním a využitím informace;
teorie informace – obor, který zkoumá přenos informace ze zdroje k příjemci.
Informace lze získávat v tištěné podobě (knihy, noviny, časopisy), na odborných přednáškách, v novinách,
rozhlase, televizi; nejdůležitější zdroj informací je internet, celosvětová počítačová síť s informacemi a souborem
služeb ze všech oborů lidské činnosti; informace lze vyhledat buď přímo (nutno znát adresu subjektu – např.
http://fragment.cz), nebo prostřednictvím vyhledávacích serverů českých (např. www.seznam.cz,
www.redbox.cz), nebo zahraničních (např. www.altavista.com).

ad 5.
Informace o obsahu knihy lze získat: z anotace (informace o obsahu a hodnotě díla), z obsahu (hlavní kapitoly
a oddíly), z předmluvy a doslovu, z resumé (shrnutí, výtah hlavních myšlenek, obvykle cizojazyčně a na konci
knihy), z rejstříku (abecední seznam jmen nebo termínů použitých a vysvětlených v textu).

ad 6.
Záznamy z textu:
výpisky (excerpta) – doslovně vypsané části textu (věty, myšlenky) – lze jich v jiném textu použít jako citát
(uvádí se v uvozovkách)

5
osnova – heslovité (stručné) naznačení výstavby celého textu (3 části – úvod, vlastní text, závěr)
výtah (konspekt) – rozšířená osnova, stručně zachycené hlavní myšlenky a výstavba celého textu s odkazy
k odborné literatuře a přesnými bibliografickými údaji = příjmení a jméno autora, název publikace, místo a rok
vydání, stránka

Doplňující otázky
Které knihovny jsou v místě vašeho bydliště, školy, regionu? Na který obor se případně specializují? l Které údaje
lze vyčíst ze signatury knihy, např. 75 B 12851? l Uveďte odborné časopisy oboru, o který se zajímáte. l Určete
slohový útvar ukázkového textu. l Odůvodněte v něm pravopis velkých písmen a interpunkci ve větách.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Získávání a zpracování informací

6
 Český jazyk

2. Jazyk, indoevropské jazyky, původ a vývoj češtiny

Základní otázky
1. V ysvětlete pojmy řeč, jazyk, mluva. Kolik základních funkcí mají jazyk a řeč? Jak spolu souvisí jazyk
a řeč? Vyjmenujte složky komunikačního procesu.
2. Uveďte příklady umělých jazyků a neverbálních dorozumívacích prostředků.
3. O důvodněte na základě textu ❶, že některé jazyky mají společný původ. Jaký? Které jazykové
skupiny znáte? Jmenujte některé skupiny indoevropských jazyků. Kam patří čeština?
Které z uvedených jazyků nepatří k indoevropským? – finština, rumunština, holandština, irština,
maďarština, perština, polština, arabština.
4. Následujících pět různojazyčných textů má stejný význam; srovnáním určete, do kterých skupin
indoevropských jazyků příslušné jazyky patří: Dobrý den, pane! Zdravstvujtě, graždanin! Dobar dan,
gospodine! Buon giorno, signore! Bon jour, monsieur!
5. Které větve slovanských jazyků znáte? Které jazyky k nim patří? Který slovanský jazyk je nejstarším
jazykem literárním? Které typy písma používají slovanské jazyky?
6. Uveďte, v kterém století vznikl text ❷. Posuďte stav hláskoslovného a tvaroslovného vývoje češtiny.
Vyhledejte aorist a imperfektum. Kterým tvarem se nahrazují v dnešní češtině?
7. Převeďte text ❸ volně do nové češtiny a uvědomte si výrazné rozdíly, zvl. v slovní zásobě,
hláskosloví a tvarosloví. Porovnejte dvě podoby téhož tvaru v genitivu plurálu (střelcóv, psuov) –
o čem svědčí?
8. Naznačte ve stručnosti hláskoslovný a tvaroslovný vývoj češtiny.

Ukázkové texty
❶
Na podobách slova nový v různých jazycích je vidět, že si tyto jazyky nejsou cizí a že mají společný původ: nový (česky), neos (řecky),
novus (latinsky), nuovo (italsky), nouveau (francouzsky), neu (německy), new (anglicky).

❷
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Sta še, když skrzě jednu ves jědieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Dalimilova kronika

❸
Ještě jinými obyčeji hřeší kněží. Prvý obyčej jich, že krmí mnohé pochlebníky, aby je chválili, že sú štědří (…). Druhý obyčej, že
chovají čeleď nepotřebnú úřadu kněžskému, jako střelcóv, komorníkóv a mnoho panoší. (…) Pátý obyčej, že chovají koně krásné
a přípravu pyšnú na ně strojí a pak psuov mnoho lovčích (…) Jan Hus

ad 1.
Řeč = schopnost člověka vyjadřovat myšlenky artikulovanými zvuky nebo grafickými značkami, vytvářet promluvu
Jazyk = systém výrazových a významových prostředků, nástroj myšlení a dorozumívání (řeč lidí stejného národa
a území)
Mluva = realizovaná složka jazyka
Funkce jazyka: sdělovací, dorozumívací (= základní), výzvová, apelová (= přesvědčovací, vliv na ostatní), citová,
expresivní (vyjadřuje přání, obavy, lítost apod.), myšlenková, mentální (zachycuje proces myšlení), estetická
(krása řeči, zvl. v uměleckých projevech); úroveň řeči závisí na kvalitě znalosti jazyka
Dorozumívání = mezilidská komunikace
Složky komunikačního procesu: mluvčí (pisatel) a posluchač (čtenář), jazykový systém (zvukové a grafické
značky), promluva mluvčího (kódování informace), porozumění posluchačem (dekódování informace)

ad 2.
Umělé jazyky – např. esperanto, ido, programovací jazyky, znaková řeč pro hluchoněmé; signály světelné,
vlajkové; znaky matematické, chemické, fyzikální, hudební aj.

ad 3.
Společný původ indoevropský (společné hlásky); nejvýznamnější jazykové skupiny – např. indoevropská,
ugrofinská (maďarština, estonština, finština), altajská (jazyky turkotatarské, mongolské aj.), austroasijská
(čínština, vietnamština aj.), semitohamitská (arabština, egyptština aj.), africká (např. súdánština) aj.
Skupiny indoevropských jazyků: indické, íránské, helénské, italické (→ románské), keltské, germánské, baltské,
slovanské aj. Čeština je slovanský jazyk.
K indoevropským jazykům nepatří finština, maďarština, arabština; rumunština = románský j.,
holandština = germánský j., irština = keltský j., perština = íránský j., polština = slovanský j.

7
ad 4.
1.–3. příklad – uvítací pozdrav (česky, rusky, chorvatsky) = slovanské jazyky;
4. a 5. příklad – (italsky, francouzsky) = románské jazyky

ad 5.
Slovanské jazyky – z praslovanštiny → 3 skupiny: západoslovanské (čeština, slovenština, polština, horní a dolní
lužická srbština), východoslovanské (ruština, běloruština, ukrajinština), jihoslovanské (slovinština, srbština,
chorvatština, makedonština, bulharština); nejstarší slovanský literární jazyk – staroslověnština; dvojí písmo –
azbuka (východoslovanské jazyky a bulharština, makedonština, srbština) a latinka

ad 6.
Dalimilova kronika – z počátku 13. stol.; v textu 2. stav po přehlásce a > ě, před ztrátou jotace ě > e (sě, skrzě,
uzřě, na potocě), před úžením ie > í (např. dievka), před změnou ú > au > ou (např. rúcho) a před změnou
ó > uo > ů (např. rukávóv); tvary jednoduchého minulého času: aorist (uzřě, sta sě) a imperfektum (lovieše,
jědieše, stáše) – v dnešní češtině se minulost vyjadřuje složeným slovesným tvarem (stalo se, uzřel, jel, lovil)

ad 7.
Např. obyčej = zvyk (provedena změna aj > ej), 2. p. č. množ. střelcóv, komorníkóv (tvar starší), psuov (tvar
novější) → právě probíhá změna ó > uo > ů (14.–16. stol.)

ad 8.
Hláskoslovný vývoj
n souhlásky – zánik párové měkkosti (kromě ď, ť, ň), ŕ > ř, g > h, šč > šť → řepa, noha, Štěpán
ns amohlásky – v 13.–14. stol.: přehlásky a > ě, á > ie (duša > dušě) a u > i (ľud > lid), ztráta jotace ě > e
(dušě > duše) vyjma po retnicích; v 14.–16. stol.: změny ó > uo > ů (stól > stůl), ú > au > ou (súd > soud),
úžení ie > í, é > í (miera > míra, obilé > obilí), změna stejnoslabičného aj > ej (vajce > vejce) aj.

Tvaroslovný vývoj
nz  ánik duálu (dvojného čísla), dodnes zbytky (dvěma, dvou, dvě stě, očima, na ramenou apod.)
nz  ánik jednoduchých tvarů minulých (aorist, imperfektum) – vedech > vedl jsem, vediech > vedl jsem
n r ozlišení podstatných jmen podle životnosti (vizu chlap, hrad > vidím chlapa, hrad)

Doplňující otázky
Kterými rysy se vyznačovala praslovanština – společný základ slovanských jazyků? l Uveďte některé hláskoslovné
rozdíly mezi slovanskými jazyky. l Který typ slovníku byste použili k vyhledání původu některého slova?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Obecné poučení o jazyce

8
 Český jazyk

3. Etapy vývoje češtiny, vývoj českého pravopisu,

vývojové tendence současné češtiny
Základní otázky
1. K terými kulturními jazyky byly psány první literární památky na našem území? Vysvětlete pojmy
bohemika a glosy – kde se poprvé vyskytovaly?
2. Naznačte jednotlivé etapy vývoje češtiny v souvislosti se společenským vývojem.
3. Naznačte vývoj českého pravopisu.
4. Rozhodněte, kterým pravopisem je psán text ❶.
5. Podle textu ❷ popište, čím se vyznačuje bratrský pravopis.
6. Dokladem rozvoje češtiny v období humanismu je text ❸. Jak se nazývá typ složitého souvětí, který
Komenský užívá pod vlivem latiny?
7. Uveďte základní vývojové tendence v současné češtině. Vysvětlete zejména pojmy demokratizace,
intelektualizace, internacionalizace.

Ukázkové texty
❶
· genż g∫i nanebesiech, o∫viet· ∫ie gmie tvé…
Otċe nás,

❷
Protož y gména wlastnj, lidj, kragin, měst, (…) na wět∫∫jm djle sau podlé prwnjho způsobu zanechána: toliko některá zřjdka pro zwuk
přjgemněg∫∫j (…) nětco nemnoho pozměněna.

❸
Takž vejdeme do poslední ulice, kdež hned v prvním placu nemálo lidí stojí červeně přioděných; k nimž přistoupě slyším, že se
smlouvají, jak by se smrti křídla dáti mohla, aby tak zdaleka jako zblízka v okamžení mohla pronikati.
J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce

ad 1.
Kulturní jazyky našich prvních literárních památek: staroslovenština (období velkomoravské), latina, pak
staročeština. Bohemika – ojedinělá česká slova v latinském textu (např. v Kosmově kronice); glosy – vpisy
do textu nebo na okraj textu latinského v češtině (od 11. stol.)

ad 2.
Etapy vývoje češtiny:
n do r. 1300: po období velkomoravském (staroslovenština) v 9. stol. a po zápasu kultury staroslověnské
a latinské v 10.–11. stol. došlo ke krátkému období vítězství latiny, ale i pronikání češtiny – na poč. 12. stol.
v latinské Kosmově Kronice české jsou bohemika, v latinských textech se objevují glosy (např. Svatořehořské,
Vídeňské), z přelomu 12. a 13. stol. je česká duchovní píseň Svatý Václave
n 14. stol.: česky psaná literatura, rozvoj české slovní zásoby, zvl. v době Karlově (úřední jazyk) + přejímání
z němčiny a latiny; Klaretovy veršované česko-latinské slovníky, souvislá literární díla v češtině (Alexandreis,
Dalimilova kronika), čeština v oblasti vědy (Tomáš Štítný)
n 15. stol.: rozvoj mluveného jazyka (kázání), česká bohoslužba; Husova péče o jazyk (O pravopise českém) –
odstraňování zastaralých slov a tvarů, nahrazování německých slov, péče o výslovnost, ustálení české abecedy,
vliv na vývoj pravopisu
n 16. stol. a poč. 17. stol.: humanismus – vliv latiny (zvl. ve stavbě větné – humanistická perioda), chvála
češtiny (Viktorin Kornel ze Všehrd), vznik mluvnic (zvl. Jana Blahoslava, Vavřince Benedikti z Nedožier),
vícejazyčné slovníky (Daniel Adam z Veleslavína) – dokonalost veleslavínské češtiny, vzor spisovné češtiny v Bibli
kralické; vyspělost jazyka v díle Komenského
n 17. a 18. stol.: pobělohorská doba, vliv germanizace, emigrace české nekatolické inteligence → snížení počtu
uživatelů češtiny (venkov, lidová slovesnost) → rozkolísání normy; neúspěšné snahy tzv. puristů (brusičů jazyka),
např. Jana Václava Rosy (mluvnice Čechořečnost)
n konec 18. a 1. pol. 19. stol.: národní obrození – obrany českého jazyka (starší Balbínova z r. 1672), mluvnice,
zvl. Josefa Dobrovského = základní kodifikační dílo, Dobrovského Německo-český slovník, Jungmannův 5dílný
Česko-německý slovník (s českou odbornou terminologií), překlady cizí literatury, rozvoj české umělecké literatury
(K. H. Mácha, K. J. Erben, J. K. Tyl, K. Havlíček Borovský, B. Němcová), Palackého Dějiny
n 2. pol. 19. stol.: čeština v úřadech, školách, rozvoj umělecké literatury, publicistiky; mluvnice Jana Gebauera
(revize kodifikace jazyka, 1. pravidla českého pravopisu (1902); tvorba májovců, ruchovců a lumírovců, prozaiků
realistů, modernistů
n 20. stol.: nové funkce češtiny ve veřejném životě a literatuře po r. 1918, kultivace spisovné češtiny – Josef
Zubatý, Václav Ertl; Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson aj.);
po 2. světové válce Ústav pro jazyk český ČSAV – péče o jazykovou kulturu: Jaromír Bělič, František Trávníček,
Pavel Eisner, Vladimír Šmilauer, Václav Machek, František Kopečný, Alois Jedlička aj.

9
ad 3.
Vývoj českého pravopisu:
n primitivní (jednoduchý) – české hlásky nevyskytující se v latině označovány písmeny zvukově nejbližší hlásky
n spřežkový – spojování dvou i více latinských písmen (např. czas, rzyeka, wa∫∫e)
n diakritický (rozlišovací) – Husova nabodeníčka (čárka označující délku hlásky, tečka označující měkkost
hlásky), např. ċeský
n bratrský (až do národního obrození)
n Dobrovského analogická oprava pravopisná (i nebo y se psalo podle analogie: 1. p. psi (páni), 4. a 7. p.
psy (pány)
poslední velká reforma pravopisu v r. 1957, poslední úprava r. 1993

ad 4.
Text ❶ – pravopis diakritický (tečky označující měkkost, čárky délku, např. náṡ)

ad 5.
Text ❷ – pravopis bratrský: místo teček zavedeny háčky (zřjdka), pro š zůstává spřežka ∫∫; hláska j označována
písmenem g, í označováno písmenem j (přjgemněg∫∫j), dvojhlásky aj, ej psány ay, ey, hláska v označována
písmenem w (wlastnj), v na začátku slov znamená u (vslyš = uslyš), po c, z, s a spojce i se psalo jen y (cyzý)

ad 6.
Humanistická perioda – dlouhé souvětí, složitá větná stavba: 2 části oddělené středníkem nebo dvojtečkou, tzv.
předvětí a závětí (myšlenkově závažnější); přemíra vztažných vět, sloveso na konci věty, častý výskyt přechodníků
a pasiva → text ❸.

ad 7.
Základní vývojové tendence současné češtiny: současná čeština = jazyk posledních 50 let
souvislost se změnami společenskými; nejvíce změn ve slovní zásobě: slova už neužívaná se vracejí (hejtman,
hasič, kampelička), jiná zanikají se zaniklými skutečnostmi (kolchoz, pětiletka), mnoho nových slov (bajt, bit,
joystick), sousloví (mobilní telefon), rozšiřuje se význam slov (myš, nosič), tvary dříve neutrální jsou knižní
(pracovati, péci), naopak do hovorové češtiny pronikají slangová slova (dýdžej) a profesionalismy (kliknout,
mailovat) nebo slova argotická (perník)
nu niverbizace (víceslovná pojmenování nahrazena jednoslovnými) – panelák, jednosměrka a naopak
multiverbizace – provést operaci (místo operovat), vznést námitku, důkladným způsobem
n demokratizace (rozšíření spisovné češtiny vlivem růstu vzdělanosti) a intelektualizace (vliv
vědeckotechnického rozvoje)
n integrace (sjednocování), ale stylová diferenciace (osamostatnění publicistiky, administrativy z odborného
stylu)
n internacionalizace – příliv slov cizího původu, zvl. z angličtiny (supermarket, puzzle, boom)
n terminologizace (růst počtu termínů užívaných běžně) × determinologizace (termíny přecházejí do laické
oblasti např. počítač, komputer)

Doplňující otázky
Kdo z pozdějších autorů rozvíjí složitý typ souvětí – humanistickou periodu do vrcholné dokonalosti? l Oč usilovali
puristé a proč? Kdo k nim patří? l Znáte některé odborné časopisy o českém jazyce?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Vývoj češtiny

10
 Český jazyk

4. Národní jazyk a jeho útvary, norma a kodifikace,

jazyková kultura
Základní otázky
1. V
 yjmenujte útvary národního jazyka. Vysvětlete pojem národní jazyk. Čím se liší spisovná čeština
od hovorové češtiny?
2. Definujte pojem nářečí. Proč jsou na Moravě početnější nářeční oblasti než v Čechách?
3. Na textu ❶ sledujte rozrůznění spisovné češtiny a nářečí v slovní zásobě, hláskosloví a tvarech slov.
4. Na textu ❷ vyhledejte prvky obecné češtiny.
5. V
 textu ❸ vyhledejte nářeční prvky a uveďte, jakou mají funkci. Porovnejte výpověď v pásmu
vypravěče a v pásmu postavy (v přímé řeči).
6. V
 textu ❹ hledejte slova, která se liší od spisovné normy, a to v rovině slovníku, výslovnosti a tvarů,
a uvažte, jak podtrhují a dotvářejí prostotu monologu dívky.
7. Vysvětlete pojmy norma a kodifikace. Uveďte základní kodifikační příručky, které znáte.
8. C
 o je cílem jazykové kultury? Jak a kde se projevuje? Jaké požadavky jsou kladeny na kulturu
vyjadřování?
9. V
 které jazykové příručce najdete:
a) vysvětlení věcného významu slova
b) poučení o psaní velkých písmen
c) vzory pro skloňování jmen

Ukázkové texty
❶
Hoši říkají strýcovi, že musí jít co nejrychleji úvozem.
Hoši povídaj strejcoj, že musej jít co nejrichlejc ouvozem. (severovýchodní Čechy)
Chlapci říkajó strécovi, že musijó it co nérichléš hóvozem. (Haná)
Syncy pravja strykovi, že musá íść cojak najhonemši vyvozem. (Ostravsko)

❷
Koukej, pitomečku – já nic neříkám. Jen ti radím: bacha na něj, von je to pěknej bonzák a se dycky šikovně kreje. Vod toho člověka
radši dál.

❸
„To mi věř, brachu,“ začínal Šmatlán, „chdyby to možná bylo, přeříkal bych noviny a knihu chdekerou – pořádem se mi zdá, že toho
vím málo, už za mlada sem byl na to navedenej, abych božskou praudu všude vyhledával“ (…) „Našinec je v tom zle,“ pokračoval
Šmatlán po malé chvilce, „kdák knih a novin dost a dost nabrat? Tile učení – těm je ináč – mají šechnu příležitost – čtou si a učí se, jak
srdce ráčí – sprostej člověk vod šeho je vodstrčenej… Aby byla na božím světě spravedlnost ňáká – to nejní!“
Teréza Nováková, Jiří Šmatlán

❹
Kocourku milej,
čerte můj,
já pro tě pláču.
A přece mlíčko jsem ti nalívala
do talířku pěkně kvítečkovanýho
už zrána, před školou,
abys mi nevyhládl,
než se k tobě vrátím.
Josef Kainar

ad 1.–2.
Národní jazyk – reprezentativní útvar, jednotný a srozumitelný všem příslušníkům národa nebo etnika, které
spojuje společné území, historie, kultura, společenský a politický život; je to souhrn jazykových prostředků, které
používají jako nástroj dorozumění a myšlení.

Útvary národního jazyka:

n spisovné:
spisovná čeština – jednací jazyk na veřejnosti (sdělovací prostředky, státní a jiné dokumenty, školy, úřady,
odborná a umělecká literatura); vznikla na základě středočeského nářečí
hovorová čeština – mluvená podoba spisovné češtiny (v běžném společenském styku a komunikaci), nemá
archaické a knižní prostředky
n nespisovné:
nářečí (dialekty) – odlišené místně, zeměpisně, např. v Čechách podkrkonošské, chodské, na Moravě lašské,

11
hanácké, moravskoslovenské; čím vzdálenější území od centra (Prahy), tím větší nářeční rozrůznění; postupně
nářeční rozdíly mizí (vliv školy, médií, pohybu obyvatel)
nadnářeční útvary (interdialekty) – vznikly postupným stíráním nářečních rozdílů, např. obecná hanáčtina,
obecná čeština (je rozšířená na větších územích, proniká i do umělecké literatury, vyvíjí tlak na spisovný
jazyk) = všední, všeobecně užívaný jazykový útvar zvláště v Čechách; z hlediska sociálního rozrůznění – profesní
mluva = mluva zaměstnanců určitého povolání, oboru, např. zedníků (fanka, šalovat), lékařů (exnout, karas),
železničářů (šraňky); slang = mluva zájmových skupin, má emocionální zabarvení, např. studentský (matyka,
koule), myslivecký (světla, barva, pírko, křižák); argot = mluva společensky deklasovaných vrstev, např. zlodějů
(káča, fízl, prkenice), vězňů (dóžo, dožínky = doživotí, kukačka, čučkin = dozorce)

ad 3.
První věta – spisovná čeština; severovýchodní oblast Čech – odlišnost koncovek, výslovnost ou místo ú;
hanácké nářečí – odlišnost v koncovkách, dlouhé samohlásky, místo i/í a y/ý → e/é uprostřed a na konci slov;
lašské nářečí – krátké samohlásky (text ❶)

ad 4.
Obecná čeština – slovní zásoba (koukat, bacha, bonzák), výslovnost (vod, von, pěknej, dycky), nadměrně užívaná
zájmena osobní a ukazovací (já, von)

ad 5.
Nářečí se objevilo v kritickorealistické próze v 80. letech 19. stol. (Jirásek, Psohlavci – chodské), T. Nováková, Jiří
Šmatlán – litomyšlské – obvykle v pásmu řeči postav, nikoli v pásmu řeči vypravěče; nářeční slova mají funkci
charakterizační – charakteristika postav (z lidového prostředí) a místa – v duchu úsilí realistů o pravdivé zobrazení
skutečnosti

ad 6.
Slova z oblasti obecné češtiny, zvl. tvary (kvítečkovanýho, milej, mlíčko) → záměrná depoetizace

ad 7.
Jazyková norma (zvyklost) = soustava uznávaných, obecně přijatých, ustálených jazykových prostředků
a závazných pravidel jejich užívání (v pravopisu, výslovnosti, tvarosloví); je stabilní, ne však zcela neměnná
Kodifikace = zpracování jazykové normy, její popis a výklad
Kodifikační příručky:
n Pravidla českého pravopisu (školní vydání – s tvary a akademické vydání s širší slovní zásobou)
n mluvnice, např. Grepl-Jelínek a kol., Příruční mluvnice češtiny
ns lovník jazykový, výkladový, např. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1svazkový) nebo
Slovník spisovného jazyka českého (8svazkový)

ad 8.
Jazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování a péče o ně
n Projevuje se v rovině jazyka (péče jazykovědců, stabilita normy) a v rovině řeči (kvalita uživatelů jazyka)
nP ožadavky: jazyková správnost (absence chyb), vhodnost výběru jazykových prostředků, slohová
vytříbenost, srozumitelnost a výstižnost vyjádření, působivost, pestrost jazykových prostředků,
originalita

ad 9.
a) ve slovníku jazykovém, výkladovém
b) v Pravidlech českého pravopisu
c) v mluvnici

Doplňující otázky
Kteří spisovatelé ve svých literárních dílech využívají nářečí nebo nářečních prvků? l Kde se setkáte s prvky
obecné češtiny v české próze a poezii? Jakou mají tyto prostředky funkci? l Které jiné výkladové slovníky znáte?

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Čeština – národní jazyk Čechů

12
 Český jazyk

5. Jazykověda a její disciplíny,

přehled vývoje naší jazykovědy
Základní otázky
1. Vysvětlete pojem jazykověda.
2. Které vědní disciplíny jazykovědy znáte?
3. Které vědní obory se zabývají zvukovou stránkou jazyka?
4. Objasněte pojem gramatika. Čím se zabývá? Vyjmenujte její jednotlivé části.
5. Co je předmětem studia textologie? Jak souvisí s gramatikou?
6. Čím se zabývá slovotvorba?
7. Ke kterým jazykovědným oborům by patřily texty ❶–❺?
8. Rozhodněte, zda poučení o pravopise podává ortoepie, lexikologie, ortografie nebo frazeologie.
9. Tvorbou tvarů se zabývá syntax, morfologie, stylistika nebo dialektologie?
10. K
 e kterým jazykovědným disciplínám se vztahují následující pojmy:
a) hláska, souhláska, spodoba znělosti
b) slovní druhy, osoba, pád, životnost
c) věta, souvětí, podmět, přístavek
d) odvozování, skládání, slovo zkratkové, přípona
e) slohové postupy, popis, úvaha, líčení
11. Naznačte vývoj naší jazykovědy a uveďte významné jazykovědce.

Ukázkové texty
❶
Při artikulaci i, e je jazyk posunut vpřed (samohlásky přední), při o, u naopak dozadu (samohlásky zadní), při a je asi uprostřed
(samohláska střední). Přitom při článkování a je jazyk v dutině ústní nejdoleji (souhláska nízká), při i a u nejvýše (samohlásky vysoké),
při e, o uprostřed (samohlásky středové).

❷
Slova s jediným významem, např. náves, turistika, lichotivý, dva, blizna, přípona, cukr hroznový, oxid, jsou jednoznačná.
Jednoznačnými slovy jsou odborné názvy (termíny). Jednoznačnost termínů je nutná pro přesné dorozumívání.

❸
Složená slova typu velkoměsto mají první část odvozenu z přídavného jména (velký). Takových přídavných jmen, z nichž se mohou
tvořit složená slova jako velkoměsto, je nemnoho, např. velký – malý, nový – starý, dobrý – zlý, rychlý: velkoobchod, maloobchod,
novomanžel, starousedlík, dobročinnost, zločin, rychlobruslař.

❹
Některá přídavná jména tvrdá mají kromě základních tvarů složených (s dlouhými samohláskami v koncovkách) ještě také tvary jmenné,
např. bos, bosa, boso. Původně se jich užívalo ve všech pádech (koncovky byly shodné s koncovkami podstatných jmen) (…) Dodnes se
nám zachovalo několik ustálených spojení, např. je to nabíledni, z čista jasna (zčistajasna), k stáru, po česku apod.

❺
Věty v souvětí mohou být navzájem k sobě buď v poměru souřadnosti, nebo v poměru podřadnosti. V poměru souřadnosti mohou být
dvě věty stejnorodé: buď věty hlavní, nebo věty vedlejší stejného druhu. Souřadnost se obvykle vyjadřuje prostým přiřazením (bez
spojek) nebo souřadicími spojkami.

ad 1.
Jazykověda (lingvistika) = věda o jazyce a jeho užívání (zabývá se výzkumem vzniku a vývoje jazyka, stavby
a funkce jazyka, popisem a výkladem jazykových jevů, zkoumá vrstvy jazyka)

ad 2.–6.
n gramatika (mluvnice): morfologie (tvarosloví), syntax (nauka o větné stavbě), hláskosloví (nauka
o hláskách), slovotvorba (nauka o tvoření slov)
n stylistika (nauka o slohu)
n lexikologie (nauka o slovní zásobě) a sémantika (nauka o významu slov)
n fonetika (nauka o tvoření hlásek) a fonologie (nauka o významotvornosti hlásek) = zvuková stránka jazyka
Vývojem jazyka se zabývá historická mluvnice, původem slov etymologie, výzkumem nářečí dialektologie;
zobecnění poznatků všech jazykovědných oborů (o původu jazyka a řeči, vztahu jazyka a myšlení apod.) podává
obecná jazykověda; výzkumem jednotlivých jazyků se zabývá např. bohemistika (o českém jazyku a lite­
ratuře), anglistika, germanistika, romanistika, hispanistika, rusistika apod.; slavistika se zabývá studiem
slovanských jazyků a dějinami Slovanů; komparatistika (srovnávací mluvnice) – o historických souvislostech
příbuzných jazyků; textologie (textová lingvistika) = nauka o textu, o stavbě souvislých jazykových celků,
onomastika (o původu a tvorbě vlastních jmen), frazeologie (o ustálených slovních spojeních)

13
ad 7.
Text ❶ z oboru fonetiky, text ❷ z oboru sémantiky, text ❸ z oboru slovotvorby, text ❹ z oboru morfologie, text ❺
z oboru syntaxe

ad 8.
Poučení o pravopise podává ortografie (poučení o spisovné výslovnosti ortoepie)

ad 9.
Tvorbou tvarů se zabývá morfologie (tvarosloví)

ad 10.
a) fonetika,
b) tvarosloví
c) skladba
d) nauka o tvoření slov
e) nauka o slohu

ad 11.
Vývoj jazykovědy, významní jazykovědci:
nP očátky jazykovědy – v Indii, první indická mluvnice z 4. stol. př. Kr.; první řecká mluvnice z 1. stol. př. Kr.,
latinská z 1. stol. po Kr., nejznámější Donatova latinská mluvnice ze 4. stol. po Kr.
nČ eská jazykověda – počátky spjaty s Janem Husem (návrh diakritického pravopisu, péče o českou slovní
zásobu); první česká mluvnice od Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomatesa z 1. pol. 16. stol., rozšířena
Janem Blahoslavem, dále latinská Gramatika česká od Vavřince Benediktiho z Nedožier (poč. 17. stol.);
dokonalost tzv. veleslavínské češtiny. Po třicetileté válce – úpadek, čeština vytlačována z úřadů, přestávala být
jazykem vzdělanců a bohatého měšťanstva; koncem 18. stol. se česky mluvilo jen na vesnici → rozkolísání
normy, zpomalení vývoje; neúspěšné snahy tzv. brusičů jazyka (puristů) zabránit cizím vlivům – mluvnice
Čechořečnost Václava Jana Rosy a Gramatika jazyka českého Jana Václava Pohla; k obnovení jednoty spisovné
češtiny přispěly mluvnice Fr. Jana Tomsy, Fr. Martina Pelcla a Jana Nejedlého z poč. národního obrození;
nejvýznamnější dílo – Podrobná mluvnice českého jazyka Josefa Dobrovského (= zakladatel české
jazykovědy), napsaná ještě německy, je základním kodifikačním dílem; slovní zásobu jazyka ustálil 5dílný
Česko-německý slovník Josefa Jungmanna; významný jazykovědec Jan Gebauer (konec 19. stol.), autor
Historické mluvnice jazyka českého, Staročeského slovníku a prvních Pravidel českého pravopisu (1902); jeho
pokračovatelé Josef Zubatý, Emil Smetánka, Václav Ertl – aktualizace jazykové normy, kultivace spisovné
češtiny, zvláště pod vlivem Pražského lingvistického kroužku, založeného 1926 (Vilém Mathesius, Bohuslav
Havránek, Roman Jakobson, Miloš Weingart); František Trávníček – Mluvnice spisovné češtiny, spolu s Pavlem
Vášou Slovník jazyka českého; Bohuslav Havránek – Alois Jedlička – Česká mluvnice, Stručná mluvice
česká; r. 1935 začal vycházet Příruční slovník jazyka českého (kolektiv předních jazykovědců, dokončen 1957);
2. pol. 20. stol.: Petr Skalička, Vývoj jazyka; Miroslav Grepl a Jaroslav Bauer vytvořili nové odvětví skladby
– valenční syntax; Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, František Daneš,
Intonace a věta ve spisovné češtině; akademická Mluvnice češtiny, Miloslav Dokulil, Tvoření slov v češtině,
Miroslav Komárek, Historická mluvnice česká, Vladimír Šmilauer, Novočeská skladba, Nauka o českém
jazyku, Novočeské tvoření slov, Úvod do toponomastiky aj., Karel Hausenblas, Výstavba jazykových projevů
a styl, Petr Sgall v oblasti obecné lingvistiky aj.
nÚ stav pro jazyk český ČSAV – založen 1946 (péče o jazyk, jazykovou kulturu); odborné časopisy: Listy
filologické, Slovo a slovesnost, Naše řeč, metodický časopis o výuce češtiny Český jazyk a literatura

Doplňující otázky
Znáte některé představitele světové lingvistiky? l Uveďte některé mezioborové disciplíny související s jazykem,
ale i sociologií, matematikou, psychologií apod. l Znáte některá díla Pavla Eisnera? Kdo se v současné době
zabývá výzkumem slangu a argotu? l Ve kterých jazykových příručkách najdete poučení o psaní velkých písmen,
vysvětlení věcného významu slova, vzory pro skloňování jmen?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Obecné poučení o jazyce

14
 Český jazyk

6. Zvuková stránka jazyka, spisovná výslovnost

Základní otázky
1. Které tělesné orgány se podílejí na mluvení?
2. V ysvětlete soustavu českých hlásek. Jaký je rozdíl mezi samohláskami a souhláskami? V první větě
textu ❶ vyhledejte samohlásky a souhlásky, k neznělým souhláskám uveďte párovou znělou.
Které souhlásky jsou neznělé? Ve druhé větě textu ❶ vyhledejte víceslabičná slova a slabikotvornou
souhlásku. V celém textu ❶ vyberte příklady, kde dochází k spodobě znělosti ve skupině souhlásek
a kde ke ztrátě znělosti souhlásky na konci slova. Vyhledejte slova s dvojhláskou.
3. U
 veďte hlavní zásady spisovné výslovnosti – vysvětlete na textu ❷. Vysvětlete pojmy ortofonie
a ortoepie.
4. Co víte o českém přízvuku? V 2. větě textu ❶ vyhledejte příklonky a předklonky, větu přečtěte se
správným přízvukem a zdůvodňujte.
5. Na textu ❶ vysvětlete pojmy větný úsek, pauza, větný přízvuk (důraz). Vyslovte správně slova
prázdný a domů. Jakou intonaci může mít 1. věta textu, jakou má 2. věta?
6. P
 řečtěte s náležitou melodií následující různé druhy vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti. Otec
se vrátil! Otec se brzy vrátí. Otec se už vrátil? Vrátil se už otec? Kdo z nich se vrátil?
7. V
 následující větě vyznačte pauzy a rozhodněte, kde se kryjí a kde se nekryjí s větnou interpunkcí.
Pamětníci totalitního režimu přicházejí na návštěvu do škol a vyprávějí žákům, co prožívali.

Ukázkové texty
❶
A co se stalo potom? Když téměř všichni lidé z první vsi dorazili do druhé vsi, zjistili pouze, že je zcela prázdná, zatímco lidé z druhé
vsi se v první vsi podivovali témuž a poukazovali na totéž. Když se dost vynadívali, v obou případech pobrali, co kde našli, a vydali se
na zpáteční cestu domů. Podle J. Wernische

❷
Vyslovujte správně a odůvodněte:
Tady nezůstanu, usilovně pracoval, rovnoramenný trojúhelník, buď upřímný, nejjedovatější had, půllitr piva, oznamme to všem, říkal-li
to rychle, Tomáš šel, měkký tvaroh, čistší vzduch, otrhat jablka, blíží se prázdniny, sedm rezavých hřebíků, shoda okolností, přijdu na
ranní směnu, dlažební kostka

ad 1.
Mluvidla:
n dýchací (respirační) ústrojí, kde vzniká výdechový proud vzduchu – plíce
n hlasové (fonační) ústrojí, kde se vytváří tón hlasu – hrtan a hlasivky
n hláskovací (artikulační) ústrojí, kde se hlas přetváří v řeč pomocí pasivních orgánů (měkké a tvrdé patro, dásně,
zuby) a aktivních orgánů (jazyk, rty)

ad 2.
Hlásky – nejmenší zvukové jednotky řeči, dělí se na samohlásky (vokály) – 10 a souhlásky (konsonanty) – 25;
samohlásky = tóny (volný výdechový proud) – a/á, e/é, i/í, o/ó, u/ú; souhlásky = šumy (výdechový proud
naráží na překážku); dvojhláska ou; souhlásky tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n), měkké (ž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň)
a obojetné (p, f, l, m, p, s, v, z); párové souhlásky: znělé (hlasivky kmitají) – b, v, d, ď, z, ž, g, h a neznělé
(hlasivky nekmitají) – p, f, t, ť, s, š, k, ch; ostatní jsou nepárové; fonémy – hlásky schopné rozlišit význam slov
nebo tvarů
Text ❶ 1. věta: samohlásky a, o, e, a, o, o, o; souhlásky párové: s/z, t/d, p/b; nepárové: c, l, m; slabika –
tvořena nejčastěji souhláskou a samohláskou (nebo dvojhláskou, či slabikotvornou souhláskou r, l), např. a, co,
se, sta-, lo, po-, tom; víceslabičná slova v 2. větě textu ❶: téměř, lidé, první, dorazili, druhé, zjistili, zcela,
prázdná atd.; slabikotvorné r ve slově první; slabika otevřená – končí samohláskou (po-le), zavřená – končí
souhláskou (roz-hlas); spodoba znělosti (asimilace): když, všichni, zcela, v první, vsi; celá skupina hlásek je
buď znělá nebo neznělá; ztráta znělosti (neutralizace): když, témuž, totéž; dvojhláska ou ve slovech: pouze,
obou.

ad 3.
Zásady spisovné výslovnosti: ortofonie – o zásadách správného tvoření hlásek, ortoepie – pravidla spisovné
výslovnosti
n samohlásky:
dodržujeme správnou kvalitu (tvoříme je na správném místě)
dodržujeme správnou kvantitu (nekrátit, neprodlužovat), např. domů
dvě stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě, např. doopravdy

15
ns ouhlásky:
spodoba znělosti ve skupině souhlásek: sbírat [zb], loďka [ťk]
ztráta znělosti na konci slova: větev [f]
skupinu stejných souhlásek vyslovujeme splývavě, např. okenní [okení], nezmění-li se smysl slova, např. raci –
racci [raci] – [racci]
všechny souhlásky v souhláskových skupinách vyslovujeme pečlivě: hřbitov, hřebík, prázdný, mohl, smyčec,
lepší – viz text ❷.

ad 4.
Slovní přízvuk (akcent) = zesílení hlasu na některé slabice; v češtině přízvuk hlavní na 1. slabice slova, vedlejší
na dalších lichých slabikách; ve spojení jednoslabičné předložky s následujícím slovem se přízvuk přesunuje na
předložku
např. téměř, všichni, lidé; dorazili; do druhé vsi

Příklonky = nepřízvučná jednoslabičná slova za přízvučným slovem, např. v 2. větě textu ❶: je, se
Předklonky = nepřízvučná jednoslabičná slova před následujícím přízvučným slovem, např. v 2. větě textu ❶:
spojka a

ad 5. a 6.
Větný úsek = část věty od pauzy (přestávky) k pauze; frázování = členění věty na větné úseky
Větný přízvuk = tzv. jádro výpovědi, významové centrum věty (obvykle na konci věty, zvláště oznamovací);
chceme-li zvýraznit jiné slovo, dáme mu důraz (bývá obvykle na začátku věty)
Chci už jít domů. Čert aby je vzal!
Melodie (intonace) = výškový pohyb hlasu
oznamovací věty – intonace klesavá
rozkazovací věty – intonace stoupavá na začátku nebo na konci
tázací věty zjišťovací – intonace klesavě stoupavá, doplňovací stoupavě klesavá nebo postupně klesavá
(viz text ❶). Otec se vrátil! zvolací forma věty – intonace klesavá, 2. věta – oznamovací (klesavá), 3. a 4. věta –
otázka zjišťovací (klesavě stoupavá), 5. věta – otázka doplňovací (stoupavě klesavá nebo postupně klesavá)

ad 7.
Pauza může být za slovem režimu, musí být za slovem do škol (obojí se nekryje s interpunkcí větnou),
dále za slovem žákům (též interpunkce)

Doplňující otázky
Vysvětlete interpunkci ve větách textu ❶. l Jak souvisí větný přízvuk s aktuálním větným členěním? l Který obor
se zabývá nápravou výslovnostních vad? l Jaký je rozdíl ve výslovnosti souhlásky ř ve slovech: dřevo – třetí,
kuře – keř? l Jak lze vyslovovat skupinu sh, např. ve slově shoda, shromáždění? l Které normativní příručky
uvádějí zásady spisovné výslovnosti?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Zvuková stránka jazyka

16
 Český jazyk

7. Grafická stránka jazyka, základní pravopisné principy

Základní otázky
1. C
 o je grafém? Jak se nazývá nauka o písemné stránce jazyka? Co je ortografie? Kde je popsána
současná pravopisná soustava?
2. V
 ysvětlete, které zásady platí:
n v pravopisu i/y, í/ý po obojetných souhláskách v kořenech slov, v předponách a příponách,
v koncovkách podstatných a přídavných jmen, v koncovkách sloves v přítomném čase a v příčestí
minulém
2. n v psaní skupin bě/bje, pě, vě/vje, mě/mně
2. n v psaní předložek s/se, z/ze, předpon s-, z-, vz-
2. n v psaní ú, ů, u
2. n v psaní velkých písmen
2. n v psaní čárky ve větě jednoduché a v souvětí
3. Doplňte i/y, předpony a předložky, mě/mně, problematické hlásky a interpunkci ve větě v textu ❶
a odůvodněte.
4. Proveďte korekturu v textu ❷.
5. Doplňte interpunkční znaménka v textu ❸.

Ukázkové texty
❶
Doplňte chybějící hlásky a interpunkci. Zdůvodněte:
Dávno m-nul- čas- kdy -létnout znamenalo z-častnit se neobv-klého dobrodru-tví. Lidé kdys- hleděl- na letce jako na nadšence kteří
v nebe-pečném dopravním prostředku podstoup-l- hrdi-ý zápas - div-m- živl- a nakonec se - nimi -přátel-l-. Mnoz- z nás by dnes tě-ko
porozum-l- odvaze letců na nedokonal-ch strojích nepochop-l- by dobu dě-ví letecké doprav-.
Oči současníkov- si dnes v době v-spěl-ch technických strojů zv-kl- že se de-ě nad našim- hlavam- prohánějí české stroje i ciz- letadla
z bl--kých -vropských zem- a ze zámoří. Ode dne kdy se na dalekou pouť v-dal- um-lé družice pohl-žíme na otázku létání -cela
samozřejm-.

❷
Proveďte korekturu – opravte všechny chyby a zdůvodněte:
Knihy jsou mými nejlepšímy a nejcenějšími přátely. Mají vyjímečnou schopnost zapůsobyt na čtenáře, na jeho fantazii, vypravovat mu
neobviklé příběhy. Je jen na něm aby autorovu záměru porozumněl a naučil se jednat skromě podle vzoru zajímavých postav.

❸
Doplňte uvozovky a interpunkční znaménka:
Veverka vykřikl Pavlík. Kde křičely děti. Chtěly ji také vidět.
Má tady někde hnízdo řekl lesník Vácha.
Hnízdo smála se Slávka copak je veverka pták.

ad 1.
Grafém = písmeno, nejmenší jednotka grafického záznamu. Rozlišuje různé fonetické jednotky – fonémy (např.
jeden foném i má dva různé grafémy i a y). Grafémika = nauka o písemné stránce jazyka. České písmo tvoří:
soubor písmen uspořádaných do abecedy, interpunkční znaménka (např. tečka, čárka, otazník, vykřičník, pomlčka,
uvozovky, závorka, dvojtečka) a znaky celých slovních jednotek (např. číslice, matematické +, =, ×). Čeština
užívá dvou forem písma – písmo tiskací (velké = majuskule, malé = minuskule) a psací (velké a malé).
Ortografie (pravopis) = ustálené zásady užívání písemných znaků. Pravidla českého pravopisu – základní
kodifikační příručka, popis současné pravopisné soustavy; obsahuje výklad pravopisných pravidel s příklady
a pravopisný slovník (poslední úprava provedena r. 1993)

ad 2.
n psaní i/y, í/ý:
v kořenech slov: y po tvrdých souhláskách (rychlost), i po měkkých souhláskách (život), po obojetných
souhláskách většinou i (zima), y v tzv. vyjmenovaných slovech a jejich odvozeninách (mlýn, jazykový)
v předponách a příponách: y jen v předponě vy-/vý- (význam) a v příponě -yně (žákyně), jinde vždy i (brzičko,
kravín, jedlička)
v koncovkách:
podstatných jmen, přídavných jmen – viz vzory pro skloňování: -i v 7. p. č. mn. (ženami, písněmi, kostmi),
v 3. a 6. p. č. j. muž. živ. (pánovi, otcovi, psovi); v tvarech přídavných jmen tvrdých a přivlastňovacích -y, kromě
tvaru 1. p. č. mn. muž. živ. (milí přátelé, bratrovi přátelé)
sloves
v přítomném čase vždy -i (působí, solí, myslíte)
v příčestí minulém se řídí podle shody podmětu a přísudku: -i pro podmět r. muž. živ. (orli letěli), y pro podmět
r. muž. neživot. a žen. (stromy kvetly, družice létaly), pro podmět r. střed. -a (jablka zrála);

17
podmět několikanásobný: -i, pokud aspoň jedno podstatné jméno je rodu mužského život. (Chlapci a dívky jeli na
výlet); předchází-li přísudek před podmětem, platí totéž pravidlo (Na výlet jeli chlapci a dívky) nebo také shoda
podle nejbližšího podmětu (Na výlet jely dívky a chlapci i Na výlet jeli dívky a chlapci).
nb ě/bje, pě, vě/vje, mě/mně:
bje, vje – b je součátí předpony a kořen slova začíná na je (ob-jednat, v-jezd), jinak bě, vě (běh, věřit), vždy pě
(napětí)
mně – v příbuzném slově nebo v jiném tvaru musí být n/ň (příjemný – příjemně, vzpomíná – vzpomněl), jinak mě
(rozuměl ← rozumí, rozum, tamější ← tam, osamělý ← sám); zájmeno já má v 2. a 4. p. mě/mne, v 3. a 6. p.
mně/mi
np ředložky s/se, z/ze:
s/se se pojí se 7. p. (s babičkou), předložka z/ze s 2. p. (z hlediska, ze strany)
předpona s-: ve směru dohromady (shromáždění), shora dolů (spadnout) a z povrchu pryč (setřít); v ustálených
případech – strávit, skončit aj.
předpona z-: při změně stavu (zfialovět), při vyjádření dokončeného děje (zorganizovat); v ustálených případech
– zpěv, zkouška aj.
předpona vz-: ve směru vzhůru (vzplát)
nú : na začátku slova (úroda), po předponě (neúroda), v citoslovcích (vrkú), v slově ocún, v cizích slovech
(pedikúra, túra aj.)
nů : uvnitř slova (dům), v koncovkách (pánů, pánům), v příslovcích (domů, dolů)
Pozor na u v příponě -ura: literatura, inventura
nv elká písmena: u jmen vlastních osobních i zeměpisných (Eva, Afrika), u jmen jedinečných organizací,
dokumentů, událostí (Organizace spojených národů, Dekret kutnohorský, Vánoce), k vyjádření úcty (Jeho Milost,
v dopisech Ty, Tobě, Tvůj); u několikaslovných názvů: ze samých obecných jmen – jen první slovo s velkým
písmenem (Národní divadlo); je-li součástí názvu vlastní jméno (Univerzita Karlova); názvy měst, čtvrtí –
všechna písmena velká kromě předložek (Karlovy Vary, Ústí nad Orlicí); v zeměpisných názvech jen rozlišující
přívlastek velkým písmenem (most Legií, Kaspické moře), v názvu s předložkou i následující slovo velkým
písmenem (ulice U Topíren)
nč árka:
ve větě jednoduché – odděluje několikanásobné větné členy, samostatné větné členy, oslovení, citoslovce, vsuvku,
volný přívlastek a doplněk, přístavek, rozvinutou přechodníkovou vazbu, infinitivní konstrukci – viz ot. 18, 19
v souvětí – odděluje věty hlavní i vedlejší souřadně spojené (s výjimkou spojek a, i, nebo, či), věty podřazené od
nadřazených, větu vloženou do jiné věty

ad 3.
…minuly časy, kdy vzlétnout, zúčastnit se neobvyklého dobrodružství; lidé kdysi hleděli… na nadšence, kteří
v nebezpečném… podstoupili hrdinný zápas s divými živly… se s nimi spřátelili; mnozí by těžko porozuměli odvaze
letců na nedokonalých strojích, nepochopili by… dětství… dopravy; oči současníkovy si… vyspělých… zvykly, že se
denně nad našimi hlavami… cizí letadla z blízkých evropských zemí; ode dne, kdy se… vydaly umělé družice,
pohlížíme… zcela samozřejmě

ad 4.
nejlepšími a nejcennějšími přáteli; výjimečnou, zapůsobit, fantazii, neobvyklé; je jen na něm, aby…; porozuměl,
skromně

ad 5.
„Veverka!” vykřikl Pavlík. „Kde?” křičely děti. Chtěly ji také vidět. „Má tady někde hnízdo,” řekl lesní Vácha.
„Hnízdo?” smála se Slávka, „copak je veverka pták?”

Doplňující otázky
Co víte o hranicích slov v písmu? l Které druhy písma znáte? Které písmo používá čeština? Co znamená, že český
pravopis je v zásadě fonologický, až na některé výjimky? l Čím se zabývá grafologie?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Grafická stránka jazyka

18
 Český jazyk

8. Slovní zásoba a její obohacování, změny slovní zásoby

Základní otázky
1. Co označuje termín slovní zásoba? Kde je zachycena?
2. Co je jádro slovní zásoby?
3. K
 terými způsoby se slovní zásoba obohacuje? Který ze způsobů je pro češtinu nejtypičtější?
Srovnejte s němčinou.
4. V
 textu ❶ hledejte příklady slov odvozených, složených, sousloví a slov přejatých. Vyhledejte
slova, která patří k jádru slovní zásoby.
5. V textu ❷ rozlište sousloví od volných spojení slov.
6. K
 terým ze způsobů se česká slovní zásoba obohatila o tato slova: tranzistor, padák, bubínek,
esemeska, kyselina sírová, samoobsluha, violka vonná, teploměr, čočka?
7. Z
 kterých jazyků byla přejata slova: displej, vzduch, knedlík, košile, barva, žampion, konto, vesmír,
patos?
8. J
 ak byly utvořeny jazykovědné termíny: podstatné jméno, kořen, citoslovce, imperativ, přípona,
spojka, doplněk?
9. U
 veďte nejčastější typy změn původního slovního významu: limonáda (původně z citronu), palec
(původně kterýkoliv prst), mandle (původně jako plod), zápas (původně střetnutí s chytáním za
pás), znamenitý (původně velký), myš (původně živočich).
10. Na textu ❸ vyložte podstatu přenesení pojmenování. O který typ přenesení jde?
11. Vysvětlete pojmy hyperbola, ironie, eufemismus, litotes a uveďte příklady.
12. N
 ahraďte české jazykovědné termíny cizími slovy: podmět, přídavné jméno, příčestí, rozkazovací
způsob, budoucí čas, 7. pád, podmiňovací způsob, přístavek, skladba, sloh.

Ukázkové texty
❶
Milovníci literatury všeho druhu musí v knihkupectvích sáhnout v poslední době hlouběji do kapsy. V porovnání se světem však cenová
hladina na našem knižním trhu ještě zdaleka není nejhorší. Zvýšení cen knih způsobily zejména rostoucí ceny vstupů. Malí nakladatelé
nejsou schopni mít z vydání jednoho titulu velký zisk.

❷
Rozlište sousloví od volných spojení slov:
ozubené kolo, jízdní kolo, velké kolo, ruské kolo; osobní vlak, dlouhý vlak; vlčí mák, bílý mák, umletý mák; počítačová paměť, slabá
paměť.

❸
Ztratil střechu nad hlavou. V cukrárně prodávají rakvičky se šlehačkou a tunely. Mám v knihovně celého Hálka. Nepřišla tam ani noha.
Vypil sklenici piva.

ad 1.
Slovní zásoba – souhrn slov určitého jazyka. Je zachycena ve slovnících.

ad 2.
Jádro slovní zásoby – téměř neměnná část slovní zásoby, nejčastější, základní celonárodní slova, např. otec,
černý, pracovat, šest, nad aj., pojmenovávají běžnou každodenní skutečnost a používají se v běžné komunikaci.

ad 3.
Obohacování slovní zásoby: změnou původního významu slov, tvořením nových slov, a to odvozováním,
skládáním a zkracováním, spojováním slov v sousloví a přejímáním slov z cizích jazyků. Pro češtinu je nejtypičtější
odvozování, pro němčinu skládání.

ad 4.
Slova odvozená, např.: milovník, poslední, hlouběji, porovnání, cenový, hladina, knižní, nejhorší, zvýšení,
způsobit, rostoucí, nakladatel
Slova složená, např. knihkupectví; spřežky – zejména, zdaleka
Slova přejatá, např. literatura, titul
Sousloví, např. knižní trh, cenová hladina
K jádru slovní zásoby patří např. slova: druh, do, kapsa, svět, náš, mít, velký

ad 5.
Sousloví: ozubené kolo, jízdní kolo, ruské kolo; osobní vlak; vlčí mák, bílý mák; počítačová paměť

19
ad 6.
Slovo přejaté, odvozené, odvozené (zdrobnělina), slovo zkratkové, sousloví, slovo složené, sousloví, slovo složené;
slovo, jehož význam se rozšířil

ad 7.
Z angl., ruš., něm., lat., něm., francouz., ital., ruš., řeč.

ad 8.
Sousloví, přenesení významu, složenina, přejaté slovo, odvozenina, přenesní významu, odvozenina

ad 9.
limonáda – nyní ovocná šťáva jakákoliv (rozšiřování), palec – nyní jen jeden z prstů (zužování), mandle – např.
krční (přenesení významu – metaforické, na základě podobnosti), zápas – nyní jakýkoliv boj (rozšiřování),
znamenitý – nyní významný, slavný (změna v hodnocení – zlepšování), myš – jedno z možných ovládacích zařízení
počítače (rozšiřování významu + přenesení metaforické)

ad 10.
Synekdocha, metafora, metonymie, synekdocha, metonymie

ad 11.
Hyperbola = nadsázka, např. moře slz, děsně krásné; ironie (opačný význam), např. To je ale pořádek!;
Eufemismus = oslabování, zjemnění nepříjemné skutečnosti, např. být v náladě (= opilý), korpulentní (tlustý);
Litotes = popření protikladu, např. nemohu nepřiznat

ad 12.
Subjekt, adjektivum, participium, imperativ, futurum, instrumentál, kondicionál, apozice, syntax, styl

Doplňující otázky
Kolik slov má individuální slovní zásoba člověka? Co je aktivní a pasivní slovní zásoba? l Uveďte české varianty
k přejatým slovům: fotbal, geografie, literatura, metro, gramatika, interes, ekonomický, substantivum, imitovat.
l Uveďte u nás běžně používaná cizí slova, která nemají českou variantu. l Jak se využívají a jaký mají účinek
přenesená pojmenování v stylu vědeckém a publicistickém nebo v individuálním projevu?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Nauka o slovní zásobě – lexikologie

20
 Český jazyk

9. Slovní zásoba a její rozvrstvení, slovníky

Základní otázky
1. Uveďte příklady slov neutrálních a slov stylově příznakových. Oba pojmy vyložte.
2. J
 ak se odlišují slova slovní zásoby podle spisovnosti, podle dobového hlediska a podle citového
zabarvení?
3. V
 textu ❶ a ❷ vyhledejte jazykové prostředky knižní, slova nespisovná a nespisovné tvary slov
ohebných.
4. V
 textu ❸ doložte maximální rozpětí Holanovy slovní zásoby (od prostředků knižních až
k hovorovým a nespisovným). Vyhledejte neologismus a srovnejte s běžným výrazem.
5. N
 ahraďte slova básnická, knižní a zastaralá slovy významově shodnými, ale spisovnými a slohově
neutrálními: odvětit, chorý, nikoli, jeseň, jelikož, nechť, ženitba, lkát, sličný, ctný.
6. O
 dlište slova z obecné češtiny, hovorová, nářeční, slangová, argotická, regionalismy,
profesionalismy: koukat, flaška, bachař, slepák, kluk, tranzisťák, bažant, fofr, vejška, rež, pořád,
harant, ogar, škatule, muzika, hyjta, perník, dědina, štěk, trafo, cmunda, erteple, fízl.
7. Z
 hlediska dobového zabarvení odlište archaismy, historismy, neologismy (zvl. slova dnešní doby):
tarasnice, uzřít, euro, vůkol, laser, konšel, dle, silozpyt, dráb, chudobinec, aerobik, video.
8. R
 ozlište zdrobněliny, které označují malé věci, a zdrobněliny, které mají citové zabarvení: Karlíku,
posviť mi lampičkou. Jez masíčko, Peťulko. Na cestičce jsme sbírali kamínky.
9. Uveďte různé druhy slovníků.

Ukázkové texty
❶
Vojta se oběma rukama chytil za vlasy, jako by je chtěl i s koží strhnouti s hlavy, a zachrčel: „Tak proto – tak proto –“
V tom zvuku bylo všecko: zklamání, bolest, zoufalost i nejděsivější zuřivost. (…) Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná,
prudká praskavá rána padla Karle do temena. Svalila se rázem. K. V. Rais, Kalibův zločin

❷
„Já tehdivá už mluvila s naším a dali sme si slovo, že se zeberem, až tatínek(…) na to svolí. Ani bych se k velebnýmu pánoj nešikla, sem
jenomej tak domácí,…“ vytáčela se Lapáčková v nesnázích. T. Nováková, Drašar

❸
Je ráno… Vratký kráčivec
jde alejí… Jde ptáčkům sypat…
Je všednost sama, jenže přec
tak jemným, šedým outlým připad,
že uvnitř vlásku spát by moh’,
ve vlásku bídy, smrtky, žalu…
Třebaže k hrdlu tiskne guturálu
vzlyků, jež stud už nepřemoh’,
stud, který dobře svíral brvy…
Paprsek slunce, právě prvý,
plombuje zatím zuby soch
a nehlásí se k jiné krvi.
Vladimír Holan, Poslední testament

ad 1.
Slova bezpříznaková (neutrální) – použitelná ve všech funkčních stylech, např. mít, sedět, hlava, červený,
strom
Slova příznaková (zabarvená) – použitelná jen v některém (některých) funkčním stylu (funkčních stylech),
např. dělat, hačat, palice

ad 2.
Podle spisovnosti: slova spisovná – běžná (dívat se, odpovědět), hovorová (koukat, cédéčko), knižní (odvětit,
dlít), odborná – termíny (přísudek, dusičnan, software), básnická – poetismy (luna, vesna, ctný); slova
nespisovná – z obecné češtiny (škatule, fajn), nářeční – dialektismy (ogar, velikonoční straky) a regionalismy
(zemáky, erteple, kobzole), profesionalismy (nádražák, šuplera, škrabák), slangová (asák, meruna, zápich),
argotická (chmátka, bonzák)
Podle dobového hlediska: slova historická – historismy, pojmenování zaniklých skutečností (léno, gladiátor,
palcát), zastaralá – archaismy, dnes nahrazena jinými slovy (jícha = omáčka, hrubě = velmi), neologismy –
nově vytvořená slova (posilovna, rogalo, brífink)
Podle citového zabarvení: slova lichotná – mazlivá, expresivní (velikánský, dědeček), dětská (hajat), domácká
– hypokoristika (mamička, Šárečka), zjemnělá – eufemismy (zesnul), slova hanlivá – pejorativa – zhrubělá,
dysfemismy (chcípnout, blafat), zveličelá – augmentativa (dědek, krkoun, psisko), vulgární (hajzl), nadávky
(blbec), žertovná a posměšná (mastičkář)

21
ad 3.
Knižní: s koží, vzepjatá páž, svolit; knižní tvar: strhnouti
Nespisovná slova a tvary: tehdivá, zeberem se, nešikla bych se, jenomej, pánoj

ad 4.
Holanovy experimenty se slovy: novotvary se mísí s odbornými nebo zcela hovorovými výrazy a tvary, abstrakta
s konkréty
Slova nespisovná a tvary: outlým připad, moh’, nepřemoh’; odborné výrazy: guturála, plombovat; knižní slova:
přec, smrtka, stud, brvy, prvý; neologismus: kráčivec (běžný výraz – chodec) – označení toho, kdo kráčí
→ nejistota, pomalé tempo chůze

ad 5.
Odpovědět, nemocný, ne, podzim, protože, ať, svatba, naříkat, krásný, čestný

ad 6.
Obecná čeština: flaška, fofr, harant, škatule; hovorová slova: koukat, kluk, pořád, muzika; nářeční slova: ogar,
erteple, hyjta; regionalismy: rež, cmunda, dědina; slang: bažant, vejška, štěk; argot: bachař, fízl, perník;
profesionalismy: slepák, trafo, tranzisťák

ad 7.
Archaismy: uzřít, vůkol, dle, silozpyt; historismy: tarasnice, konšel, dráb, chudobinec; neologismy: euro, laser,
aerobik, video

ad 8.
Zdrobněliny, označující malé věci: lampička, cestička, kamínky; zdrobněliny s citovým zabarvením: Karlík,
masíčko, Peťulka

ad 9.
Slovníky – podávají souhrn slov určitého jazyka, oboru, oblasti
n t hesaurus = slovník zachycující veškerou slovní zásobu jazyka všech dob
ns  lovníky překladové – dvou i vícejazyčné, převádějí slova z jazyka do jazyka, např. K. Hais – B. Hodek: Velký
anglicko-český slovník (Academia 1991–1993, 4 sv.)
ns  lovníky výkladové – vysvětlují význam slova
a) n  aučné (encyklopedické) – informace ze všech oborů vědy, techniky, kultury, např. Ottův slovník naučný
(1888–1909), Universum aj., specializované na jeden obor, např. Š. Vlašín: Slovník literární teorie, 1977;
b) j azykové – o významu a původu slova, výslovnosti a použití slova, např. Příruční slovník jazyka českého
(PSJČ, 1935–1957, 9 sv.), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ, 1960–1971, 1989 – 8 sv.), Slovník
spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ, 1 sv., 2. přeprac. vyd. 1994)
n Slovníky speciální, např. cizích slov (Akademický slovník cizích slov, 1991), etymologický – o původu slov
(V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 1971), frazeologický – o ustálených slovních spojeních
(F. Čermák a kol., Slovník české frazeologie a idiomatiky, 1983–1994, 3 sv.), frekvenční – o četnosti výskytu
slov (J. Jelínek, J. V. Bečka, M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, 1961),
historický – o slovní zásobě minulých období (J. Gebauer, Slovník staročeský, 1903–1906), terminologický
– odborné termíny některého oboru (Š. Vlašín, Slovník literárních směrů a skupin, 1977; V. Valach, J. Kábrt,
Lékařský slovník), retrográdní – zpětný, slova uspořádaná abecedně podle pořadí písmen od konce (M. Těši­
telová, J. Petr, J. Králík, Retrográdní slovník současné češtiny, 1986), dialektologický – slovní zásoba určitého
nářečí (např. chodské – J. V. Hruška), slangový (J. Hubáček, Malý slovník českých slangů), vlastních jmen
(A. Profous, Místní jména v Čechách, 1947–1957, 4 sv.), autorský (Puškinův, Goethův), synonymický
(K. Pala, J. Všianský, Slovník českých synonym, 1994), obrazový (J. A. Komenský, Orbis sensualium pictus),
ortografické (Pravidla českého pravopisu), ortoepické (Výslovnost spisovné češtiny I, II), zkratek a značek
aj.

Doplňující otázky
Znáte některé encyklopedické slovníky na nosičích CD-ROM? l K čemu lze použít slovník synonymický? l Které
cizojazyčné slovníky používáte? l Uveďte některé obměny křestních jmen svých blízkých, která používáte doma.
Jak se tyto obměny křestních jmen nazývají?

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Nauka o slovní zásobě – lexikologie

22
 Český jazyk

10. Význam slova a jeho složky, mnohoznačnost

Základní otázky
1. Definujte co nejpřesněji pojem slovo. Jaké má funkce?
2. U
 veďte příklady pojmenování jednoslovných a víceslovných. Využijte textu ❶. Uveďte příklady
sousloví a frazeologických spojení.
3. Jak rozlišujeme slova podle původu?
4. Kterými způsoby lze pojmenovávat skutečnost v souvislém textu?
5. Které významy (z hlediska informačního obsahu) může mít slovo? Jak podle toho slova třídíme?
Využijte text ❷.
6. U veďte složky významu slova – viz text ❸ b) a ❸ c). Jaké jsou významové vztahy mezi slovy?
Využijte text ❸ a).
7. Vysvětlete mnohoznačnost slov.

Ukázkové texty
❶
Vyberte pojmenování jednoslovná a víceslovná, odlište termíny a frazeologická spojení:
Oknem k nám zalétl otakárek fenyklový. Je to krásný motýl. K dopravním prostředkům patří vlak, automobil, kolo, letadlo. Neměl na
růžích ustláno. Dvakrát měř, jednou řež. Sedí jako buchta.

❷
Rozlište slova lexikální, lexikálně gramatická a pouze gramatická. Odůvodněte: opice, nad, draze, jemný, čtvrtý, mně, když, byl bych
plakal, haf, tam, ať

❸
a) Označte nadřazeným pojmem: celer, mrkev, petržel, kapusta
b) Srovnejte od nejmenšího rozsahu významu k největšímu následující skupiny slov: savec – zvíře – vlčák – šelma – pes – tvor; křivka
– čára – elipsa
c) Vytvořte významovou řadu slov se stále větším obsahem významu: přívlastek – větný člen – přívlastek shodný – rozvíjející větný člen

❹
Rozdělte slova na jednoznačná a mnohoznačná: zámek, kostra, Afrika, lístek, dva, oxid, příslovečné určení, ručička, jazyk

❺
Vysvětlete různé významy podtržených slov: Časně ráno zakokrhal kohout. Na vesnici řádil červený kohout. Dva kohouti se na jednom
smetišti nesnesou.

ad 1.
Slovo – základní jednotka slovní zásoby, je tvořeno skupinou hlásek (výjimečně jednou hláskou) a má vlastní
význam; stavební jednotka věty; skládá se z fonémů a morfémů; pojmenovává skutečnost (stůl, jehlan),
poukazuje na ni (tuhle), vyjadřuje pocity, výzvy, zvuky (brr, haló, haf), vyskytuje se v gramatických konstrukcích
(a, když, nad, ať); slova jsou konkrétní (židle) a abstraktní (radost)

ad 2.
Pojmenování jednoslovná (motýl) a víceslovná (sousloví) = ustálené slovní spojení, má více členů, ale
významově je jeden celek, např. velmi krátké vlny; jsou to často odborné názvy (termíny), např. otakárek
fenyklový, skok o tyči nebo frazeologická spojení (frazémy) = ustálená spojení slov
n frazémy nevětné: rčení (úsloví) = ustálená spojení obrazná (páté kolo u vozu = bezvýznamný);
ustálená přirovnání se srovnávacími výrazy jako, než (sedí jako buchta)
n univerbizace – víceslovný výraz nahrazován jednoslovným (často nespisovným), např. státní zkouška
→ státnice; multiverbizace = opak – jednoslovné pojmenování nahrazováno víceslovným (zvl. v odborném,
publicistickém a administrativním stylu), např. namítnout → vznést námitku, důkladně → důkladným způsobem
n frazémy větné: pořekadla – ustálené věty lidového původu (neměl na růžích ustláno) i pranostiky
(o počasí), např. Únor bílý, pole sílí; přísloví – s mravoučným podtextem (Bez práce nejsou koláče);
citáty – výroky významných osobností nebo z děl (bible), např. Kostky jsou vrženy (Caesar); klišé – ustálený,
zautomatizovaný slovní obrat, např. uspořádal recepci na počest…
n automatizace – časté opakování obvyklého jazykového prostředku, např. pozdravy, zdvořilostní fráze, (Dobrý
den, Jak se máte?, Setrvali spolu v delším přátelském rozhovoru); aktualizace – záměrná odchylka od běžného
vyjadřování → oživení, působivost, např. (Všichni jen zírali = knižní slovo, smetanové čepičky hor)

ad 3.
Slova podle původu – pojmenování značkové (kořenné) – význam nelze odvodit (pes, voda) × pojmenování
popisné (motivované) – tvarem napovídá význam (běžec, lékárna, vodovod)

23
ad 4.
Skutečnost pojmenováváme přímo – olovo, les, nepřímo, obrazně – o lásce šeptal tichý mech, přirovnáním
– krásná jako kvítko, opisem (perifráze) – až bude růst nade mnou tráva, neologismy – čas kostižerný (Halas)

ad 5.
Význam slova (informační obsah):
ns  lovní, lexikální (věcný) – označuje určitý jev skutečnosti (výklad ve slovníku, lexikonu), např. lovec = člověk,
který loví zvěř, ryby
nm  luvnický, gramatický – slovo ho nabývá až ve spojení ve větě, tj. vyjadřuje mluvnické kategorie (jmen,
sloves), větněčlenskou platnost apod.
→ slova lexikální (mají jen význam slovní) = citoslovce, příslovce, lexikálně gramatická, plnovýznamová (mají
význam slovní i gramatický) = podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa = slova ohebná,
gramatická (vyjadřují větné vztahy) = předložky, spojky, částice, pomocná slovesa
Text ❷ – slova lexikální: haf, draze tam; slova lexikálně gramatická: opice, jemný, mně, čtvrtý, byl bych plakal;
slova gramatická: nad, když, ať

ad 6.
Složky významu slova: rozsah významu slova (soubor jevů, které se do pojmenování zahrnují), např. strom;
obsah významu slova (souhrn podstatných znaků jevu) např. lípa
Čím je větší rozsah významu slova, tím je menší obsah významu slova a naopak.
Text ❸ b: vlčák – pes – šelma – zvíře – savec – tvor; elipsa – křivka – čára
↓ ↓
nejmenší rozsah největší rozsah

Text ❸ c: větný člen – rozvíjející větný člen – přívlastek – přívlastek shodný

↓ ↓
nejmenší obsah největší obsah
významové vztahy mezi slovy: pojmenování souřadná, např. červený, modrý; jablko, hruška, švestka,
nadřazená, např. barvy, ovoce, podřazená, např. jablko k slovu ovoce

Text ❸ a: zelenina

ad 7.
Mnohoznačnost (polysémie) = významová spojitost, hlásková shoda
slova jednoznačná (jednovýznamová) – mají jen jeden význam (zvl. termíny, vlastní jména aj.), např. skalpel,
Brno, mládež; slova mnohoznačná – mají více významů (většina slov): význam základní (původní), např. oko
(orgán) a druhotný (odvozený), např. oko na polévce, v síti
Text ❹ slova jednoznačná: Afrika, dva, oxid, příslovečné určení, (termíny a vlastní jména), ostatní mnohoznačná
Text ❺ kohout – zvíře, červený kohout – požár, dva kohouti na jednom smetišti – obrazně rivalové, nepřátelé

Doplňující otázky
Vysvětlete rozdíl mezi mnohoznačností a homonymitou. l Vysvětlete význam obrazných pojmenování: bílá vrána,
psí počasí, slepá ulice. l Vysvětlete různé významy slov: kolečko, látka, rozvod, stát. l Uveďte frazémy
(přirovnání, určení, přísloví, pořekadla) se slovy: hlava, zub, pes. l Rozhodněte, zda vedle sousloví existují
i pojmenování jednoslovná, a posuďte, zda jsou spisovná: průmyslová škola, fotografický snímek, výrobce houslí,
obývací pokoj. l Jaký význam mají frazeologismy: zraje pro šibenici, hlad je nejlepší kuchař? Jaký symbolický
význam mohou mít slova: skála, slon, liška, chameleon – jaké vlastnosti symbolizují?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Nauka o slovní zásobě – lexikologie

24
 Český jazyk

11. Homonyma, synonyma, antonyma

Základní otázky
1. Vysvětlete pojem homonymie, uveďte různé druhy homonym; řešte úkol v textu ❶.
2. Čím se homonymie liší od mnohoznačnosti? Jak se ve výkladových slovnících uvádějí homonyma,
jak slova mnohoznačná? Vyřešte úkol – text ❷.
3. Vysvětlete pojem synonymie.
4. Uveďte na příkladech, čím se liší synonyma – viz text ❸. Jak se synonyma využívají stylisticky? Viz
text ❹.
5. Vysvětlete pojem antonymie, uveďte možnosti využití antonym. Viz text ❺ a text ❻.

Ukázkové texty
❶
Pojmenujte typy homonymity:
a) býlí – bílí – bílý; pyl – pil; obětí – objetí; vrch – vrh; slepýš – slepíš; sýra – síra; být – bít
b) Nosí aktovku na zádech. Ochotníci nastudovali aktovku Václava Havla. Utržené rány se dlouho hojily. Utržené květiny zdobily okno.

❷
Rozlište u slov se stejnou podobou, kde jde o homonymitu a kde o mnohoznačnost:
Výherní los – severský los; žít trávu – žít v klidu; jádro ořechu – jádro problému; drát peří – ocelový drát; bolí mě rameno – rameno
jeřábu; vinný ocet – vinný člověk

❸
Vyjádřete jemné významové odstíny mezi následujícími synonymy:
a) skoupý, lakomý, lakotný, hrabivý, hamižný, chamtivý
b) kmet, stařec, dědeček, děda, dědek
c) říká, praví; oči, zraky, kukadla, světla; který, jenž; jaro, vesna
d) zeměpis, geografie
e) brambory, zemáky, erteple

❹
Místo nevhodného opakování téhož slova užijte synonymní výraz nebo nevhodnou formulaci upravte jinak: Koupili jsme venkovské
stavení. Toto stavení je vhodné k rekreaci i k trvalému bydlení. – Náš pes a kočka se mají rádi. Pes a kočka jedí ze stejné misky. –
Na paseku nás zavedla lesní cestička. Tuto cestičku jsme pak nemohli najít, protože jsme odbočili a ztratili orientaci.

❺
Vytvořte k následujícím slovům synonymní výrazy ze záporných antonym; použijte předpony ne-, případně bez-: špinavý, blízko, křivda,
hrubý, velký

❻
Uveďte k následujícím slovům antonyma: zdraví, bohatý, dobře, zde, příjem, vlevo, rozsvítit, pravda

ad 1.
Homonyma (slova souzvučná) – slova stejně znějící, ale není mezi nimi žádná významová souvislost, ani nemají
stejný původ; hlásková shoda je zcela náhodná
např. kolej – stopa po kole (český původ) × kolej – ubytovna studentů (z lat. collegium)
n homonymita lexikální:
úplná – shoda ve všech tvarech (role = pole, svitek – z něm., divadel. úloha – z fr.)
částečná – shoda v některých tvarech (rys, -a = šelma, rys, -u = výkres; žal = smutek, žal, -a, -o = příčestí
minulé)
nepravá – homografy – shoda jen v grafické podobě (panický [panycký] útěk × panický oblek – od panic),
homofony – shoda jen zvuková (milý – milí, mýt – mít, písek – Písek, let – led, oběd – objet)
n homonymita morfologická – v tvarech (bratra – v 2. i 4. p. č. j., prosí – 3. os. č. j. i mn.)
n homonymita slovnědruhová (kolem – podst. jm. v 7. p. č. j., příslovce, předložka)
Text ❶: homofony – býlí, bílí, bílý; obětí, objetí; vrch, vrh; být, bít
homonymita částečná – pyl, pil; slepýš, slepíš; výra, víra
homonymita úplná – aktovka, utržený

ad 2.
Homonyma se shodují hláskově jen náhodně; mnohoznačná slova mají naopak spojitost významovou a stejný
původ. Ve výkladových slovnících mají homonyma vždy svůj vlastní samostatný heslový odstavec, kdežto slovo
mnohoznačné má uvedené očíslované významy vždy v rámci jednoho heslového odstavce
Text ❷: mnohoznačnost je v případech jádro ořechu – jádro problému, bolí mě rameno – rameno jeřábu

25
ad 3. a 4.
Synonyma (slova souznačná) – mají různou formu, ale stejný význam (vlastní synonyma, např. zde – tady,
dějepis – historie) nebo téměř stejný význam: mohou se odlišovat jemnými významovými odstíny (klid = bez
pohybu, ticho = bez zvuku, mír = bez nepřátelství, pokoj = nerušení vůbec), slohovým zabarvením (dívat se –
koukat – hledět – zírat – čumět); citovým zabarvením (spát – spinkat – hajat – chrnět), původem (počítač –
komputer), mírou užívání (daň – berně), hlediskem spisovnosti (skvrna – flek), intenzitou významu (volat
– křičet – řvát).
Využití synonym: obohacení slovní zásoby, pestrost stylu (neopakují se stejná slova), ale nevhodné v odborném
stylu, kde je požadavek jednoznačnosti (vyjma dvojic mezinárodních a domácích pojmenování – jazykověda,
lingvistika).
Text ❸: skoupý, lakomý… odlišnost v jemných významných odstínech a míře vlastnosti
kmet, stařec, dědeček… odlišnost v citovém zabarvení a stylistickém zabarvení (knižní kmet); říká, praví, oči,
zraky…, který, jenž, jaro, vesna – odlišnost v stylistickém zabarvení (slova stylově neutrální a stylově zabarvená;
brambory, zemáky, erteple (slovo stylově neutrální a nářeční varianty), zeměpis, geografie – úplná synonymita,
odlišnost v původu slov
Text ❹: tento objekt, oba jedí, tuto pěšinku, stezku, nebo: nemohli jsme ji pak najít

ad 5.
Antonyma (opozita) – slova protikladná (opačné jevy, vlastnosti); antonymie lze využít při výuce cizích jazyků
(obohacení slovní zásoby) nebo v ironickém hodnocení (hlupák – chytrák)
např. tlustý – hubený, příjemný – nepříjemný
Text ❺: špinavý – nečistý, blízko – nedaleko, křivda – bezpráví, hrubý – nejemný, velký – nemalý; jsou to dvojice
synonymní, ale vznikla ze slov protikladných
Text ❻: nemoc, chudý, špatně, tam (jinde), příjem → výdej (vydání), vpravo, zhasnout, lež

Doplňující otázky
Kde najdeme přehled synonymních výrazů? l Která (které) z dvojic tvoří řadu homonymní: travička zelená – žena
travička; včelí úlek – úlek a překvapení; jazyk v ústech – český jazyk; mladý rys – technický rys? l Užijte ve
větách příklady homofonie: shlédnout – zhlédnout, blýská – blízká, mýval – míval, zbít – sbít. l Jak se od sebe liší
synonymní slova: dítě – děťátko – capart – robě – fakan – harant – prcek – mrně – dítko?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Nauka o slovní zásobě – lexikologie

26
 Český jazyk

12. Tvoření slov, struktura slova

Základní otázky
1. Jmenujte základní způsoby tvoření slov v češtině. Který je pro češtinu nejtypičtější?
2. C
 o je podstatou odvozování slov? Definujte základní pojmy slovotvorného a morfematického
rozboru slov. Uveďte nejfrekventovanější přípony.
3. Které typy složenin znáte?
4. Vysvětlete podstatu zkracování. Uveďte rozdíl mezi iniciálovou zkratkou a zkratkovým slovem.
5. Řešte úkoly textů ❶–❺.

Ukázkové texty
❶
Z řady příbuzných slov vydělte slova odvozená a slova složená:
lesák, lesostep, lesní, lesník, zalesnit, lesnický, lesík, lesnictví, lesopark, prales

❷
Od kterých základových slov jsou odvozena slova: zvonek, měsíční, vousatý, jemně, přivítat, rybářství, rozumět, bratrův, žákyně,
ohradní, hrubší, tamější, račí, racčí

❸
Proveďte slovotvorný a morfematický rozbor následujících slov: náladový, vykonavatel, rychločistírna

❹
Z kterých slov jsou tvořeny části složeniny? Určete typy složenin. Vyhledejte spřežky: drahokam, teplomilný, cukrovar, zeměkoule,
lesostep, vlastizrada, sněhobílý, okamžik, maloměsto

❺
a) Vysvětlete, co znamenají iniciálové zkratky: OSN, ČNR, AV ČR, FFUK, SSČ, EHS
b) Jak vznikla zkratková slova: Sazka, tesil, Seznamka, sitkom?
c) Napište správně jako zkratky: paní, firma, akciová společnost, a tak dále, tak zvaný, hektolitr, doktor medicíny

ad 1.
Způsoby tvoření slov: odvozování (derivace), skládání (kompozice), zkracování (abreviace); nejtypičtější pro
češtinu je odvozování (předponami, příponami, obojím)

ad 2.
Odvozování → slova odvozená pomocí předpon (prales), přípon (letní), předpon i přípon (výletní), řidčeji
koncovek (rybí, kamení), předložkového spojení (náměstí); denominativa (slova odvozená od jmen),
deverbativa (slova odvozená od sloves)
n Slovotvrný rozbor: slovo se rozčleňuje na dvě části – slovotvorný základ = část slova základového, které
je základem pro vytvoření nového slova, např. ledovec od základového slova ledový, slovotvorný základ ledov-;
kořen = část slovotvorného základu (led-), někdy se se slovotvorným základem kryje (nos-it → výnos); kmen
– při tvoření ze slovesných tvarů (nosi-t → nosi-tel); slovotvorný prostředek (formant) = část slova, která
přistupuje k slovotvornému základu a pomocí níž vzniká nové slovo, např. k slovotvornému základu led připojeny
prostředky: led-ní, led-ař, ná-led-í, led-ový; slovotvorné prostředky jsou: přípony – připojují se za slovotvorný
základ slova, jejich součástí jsou i koncovky truhl-a → truhl-ář-0; předpony – připojují se před slovotvorný
základ slova (jít → ode-jít).
n Morfematický rozbor: slovo se dělí na morfémy = nejmenší, dále nedělitelné části slova, které ještě mají
význam: kořen = část slova, která vyjadřuje význam slova a je společná všem příbuzným slovům (cukr-árna,
cukr-ář, cukr-ový); přípona = morfém, který stojí za základem slova (cukr-ář); koncovka = část slova, která se
mění při ohýbání (určuje pád u jmen, osobu u sloves), může být i nulová: cukrář-0, cukrář-e, nes-u, nes-eš;
kmen = část slova, která vznikne oddělením koncovky; obsahuje kořen, rozšířený o kmenotvornou příponu
(zvl. u sloves: zvoni-, tiskn-; kmenotvorná přípona -i-, -n-); Příklad: na-míř-í-š = předpona, kořen, kmenotvorná
přípona, koncovka. Nejfrekventovanější přípony – např. u podstatných jmen: činitelské (uči-tel, obháj-ce, top-ič,
pek-ař aj.), konatelské (zahrádk-ář, nož-íř, dějepis-ec aj.), nástrojů a prostředků (šleha-č, naběra-čka, plati-
dlo, kapá-tko aj.), výsledků děje (pil-ina), nositelů vlastností (surov-ec, chud-ák, běl-och aj.), míst (cvič-iště,
střed-isko, výdej-na, cukr-árna, brus-írna aj.), obyvatel (Evrop-an, Praž-ák), přechylování (Novák-ová, žák-yně,
učitel-ka, děln-ice aj.), mláďat (vlč-e), zdrobnělin (hříb-ek, keř-ík, myš-ka aj.), zveličelá (chlap-isko, bab-izna,
vrah-oun aj.), hromadná (obyvatel-stvo, strom-oví aj.), abstraktní (lidsk-ost, lid-ství, dobr-ota), děje (sáze-ní,
my-tí, služ-ba); u přídavných jmen: vztahové (bratr-ův, matč-in, lid-ský, had-í, srdeč-ní, srdeč-ný, srdc-ový),
původu (vln-ěný, oves-ný, kov-ový), vnějších a vnitřních znaků (píseč-natý, zub-atý, kamen-itý, čest-ný),
dějové (vyhoji-telný, hoj-ivý, bali-cí, balí-cí, rozkvet-lý aj.); u sloves: z podst. jmen (nocovat, hnízdit), z příd.
jmen (bohatnout aj.), ze sloves (kupovat = opětovací, dodělávat = opakovací aj.), z příslovcí (opozdit se)

27
ad 3.
Skládání – spojování dvou i více kořenů → slova složená, složeniny
druhy:
slučovací (vztah souřadnosti): sladkokyselý = sladký a kyselý
určovací (vztah podřadnosti): velkoměsto = velké město
vazebné (se slovesnou vazbou): vodovod = vede vodu
predikační (podmět + přísudek): hromobití = hromy bijí
Složeniny: nepravé (nevlastní) = spřežky (spojení částí bez změny v podobě, např. pravděpodobný), pravé
(vlastní) – nelze je rozdělit na dvě samostatně existující slova (= většina složenin, např. černovlasý); hybridní
– cizí + domácí základ (elektroléčba)

ad 4.
Zkracování = spojování dvou i více zkrácených slovních základů; iniciálové (písmenné) zkratky –
z počátečních písmen slov, např. ČTK; zkratková slova (z počátečních slabik nebo hlásek), např. Čedok (Česká
dopravní kancelář)

ad 5.
Text ❶: slova složená – lesostep, lesopark, ostatní jsou odvozená
Text ❷: zvonek ze zvon, měsíční z měsíc, vousatý z vous, jemně z jemný, přivítat z vítat, rybářství z rybář,
rozumět z rozum, bratrův z bratr, žákyně z žák, ohradní z ohrada, hrubší z hrubý, tamější z tam, račí
z rak, racčí z racek
Text ❸: náladový
slovotvorně: základové slovo nálada, slovotvorný základ nálad-, přípona -ov-, koncovka -ý
morfematicky: ná- předpona, -lad- kořen, -ový přípona s koncovkou
vykonavatel
slovotvorně: základové slovo vykonávat, slovotvorný základ vykonava-, přípona -tel, koncovka 0, krácení á
morfematicky: předpona vy-, kořen -kon-, přípony -a-, -va-, -tel
rychločistírna
slovotvorně: dva slovotvorné základy (rychlý, čistit), přípona s koncovkou -írna
morfematicky: kořen rychl-, spojovací vokál -o-, kořen čist-, přípona -írn-, koncovka -a
Text ❹: drahokam – drahý kámen, sněhobílý – bílý sníh, maloměsto – malé město = složeniny určovací
lesostep – les a step = složenina slučovací
teplomilný – milovat teplo, cukrovar – vařit cukr = složeniny vazebné
zeměkoule, vlastizrada, okamžik = složeniny nepravé, spřežky
Text ❺: a) O SN – Organizace spojených národů, ČNR – Česká národní rada, AV ČR – Akademie věd České
republiky, FF UK – Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, SSČ – Slovník spisovné češtiny, EHS –
Evropské hospodářské společenství
b) S  azka – sázková kancelář, tesil – textil a silon, Seznamka – seznamovací kancelář, sitkom – situační
komedie
c) pí, fy, a. s., atd. tzv., hl, MUDr.

Doplňující otázky
Od slova voda odvozujte další slova a tvořte i složeniny, a to podstatná a přídavná jména, slovesa, příslovce,
víceslovná pojmenování, frazeologismy, chemické termíny, místní názvy, příjmení osob. l Vysvětlete pravopis slov
na základě znalostí slovotvorby: matčino objetí, válečné oběti, Eričin svetr, Eriččin přítel, buď rozumnější,
porozumění, okenní zatemnění, rozsvícené světlo. l Který výkladový jazykový slovník českého jazyka obsahuje
přílohu se seznamem zkratek a značek?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Tvoření slov

28
 Český jazyk

13. T varosloví – slovní druhy, principy třídění,

slova neohebná
Základní otázky
1. Podle kterých kriterií třídíme slova?
2. Charakterizujte všechny slovní druhy.
3. Řešte úlohy v textech ❶–❻.

Ukázkové texty
❶
Určete, kterým slovním druhem jsou následující slova. Pokuste se u ohebných slov (jmen) určit typ skloňování a vzor:
kov, kovat, kovový, kovově; Šel jsem za ním, nebyl však doma. Však já si to s ním vyřídím! Donesu Petrovi svačinu. Petrovi spolužáci
odmaturovali.

❷
Kterými slovními druhy mohou být následující tvary slov: zdraví, kolem, tři, jím, bez, vrchní?

❸
Vyhledejte neohebné slovní druhy a pojmenujte je: V nové škole se mu daří dobře, protože se pilně učí.

❹
Určete spojení předložky a pádu: za chvíli, za úsvitu, za garáží; mimo sobotu, kromě soboty

❺
Určete, kdy jsou vyznačené výrazy spojkami a kdy částicemi: Aby se mu tak něco stalo! Dej pozor, aby se ti nic nestalo. A já se tak
těšila! Těšila jsem se, a nevyšlo to.

❻
Vysvětlete, co vyjadřují následující citoslovce, určete druhy. Od zvukomalebných citoslovcí utvořte slovesa: kuku, ouvej, haló, tralala,
bác, bzz, alou, prr

ad 1.
Tvarosloví (morfologie) = část mluvnice (gramatiky), zabývá se slovními druhy a jejich tříděním, tvořením
tvarů slov (skloňování, časování, stupňování), morfologickými kategoriemi
Principy třídění slov
n sémantické (věcně obsahové), tj. co pojmenovávají → slova plnovýznamová (podstatná a přídavná jména,
zájmena, číslovky, slovesa, příslovce) a slova neplnovýznamová – bez lexikálního významu (předložky, spojky,
částice, citoslovce)
n morfologické (tvaroslovné) = členění slov podle toho, zda jsou ohebná nebo neohebná → slova ohebná:
skloňují se podstatná a přídavná jména, zájmena, číslovky (skloňování jmenné, zájmenné, složené), časují se
slovesa; ostatní jsou neohebná
n syntaktické (skladebné) = členění slov podle toho, jaké využití a postavení mají ve větě → větným členem jsou
podstatná a přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce

ad 2.
10 slovních druhů:
n podstatná jména (substantiva) – názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů; ve větě nejčastěji
podmětem, předmětem, ale i součástí přísudku jmenného se sponou, přívlastkem, doplňkem; dělí se na
abstraktní (čin) a konkrétní (věž), obecná (pes) a vlastní (Azor)
n přídavná jména (adjektiva) – pojmenovávají vlastnosti podstatných jmen a shodují se s nimi, ve větě
nejčastěji přívlastkem, někdy shodným doplňkem nebo součástí jmenného přísudku, ale i podmětem; dělí se na
tvrdá (mladý -á, -é), měkká (jarní, -í, -í) a přivlastňovací (bratrův, -ova, -ovo); tvary složené (mladý)
a jmenné (mlád, rád)
n zájmena (pronomina) – zastupují podstatná a přídavná jména nebo na něco ukazují; ve větě tytéž funkce
jako jména, která zastupují; druhy: rodová (on, ona, ono aj.) a bezrodá (já, ty, my, vy, se, kdo, co); osobní
(já, ty, on, my, vy, oni, se), přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj), ukazovací (ten, tento,
tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám), tázací (kdo, co, který, jaký, čí), vztažná (kdo, co, který, jaký, čí,
jenž), neurčitá (např. někdo, leckdo, kdosi, kdokoliv, každý, všechen, mnohý), záporná (nikdo, nic, žádný aj.)
n číslovky (numeralia) – slova číselného významu; vyjadřují kvantovost počítanou, určitou → číslovky určité
(sto, pět) nebo neurčitou, nevyjádřenou číslicemi → číslovky neurčité (mnoho, několik); ve větě v platnosti
substantiv, adjektiv, adverbií; zčásti jsou sklonné, zčásti nesklonné (např. dvakrát), rodové (jeden, -a, -o)
a bezrodé (pět); druhy: základní (jeden, pět), řadové (první, stý), druhové (dvojí, sterý), násobné
(dvakrát, dvojnásobný), podílné (po jednom, dva a dva)

29
ns
 lovesa (verba) – vyjadřují děj, stav, změnu stavu; ve větě přísudkem (sloveso v určitém tvaru), nebo
i podmětem (v infinitivu) a rozvíjejícími větnými členy; druhy: slovesa plnovýznamová (zpívat, spát),
pomocná (způsobová – chtít, moci aj. a fázová – začít, přestat aj.) a sponová (být, bývat, stát se, stávat se);
slovesa bezpředmětová (jít, mluvit aj.) a předmětová (přechodná – s předmětem ve 4. pádě, např. nést
vodu a nepřechodná, např. dosáhnout cíle, mluvit o knize), zvratná (mýt se)
np
 říslovce (adverbia) – vyjadřují bližší okolnosti děje nebo vlastností, tj. místo (zde, doma), čas (večer,
dosud), způsob (vesele, dětsky, tak), stupeň nebo míru vlastnosti (rychleji, velmi, moc, tolik), příčinu
(proto, navzdory); ve větě příslovečné určení (šel pomalu) nebo neshodný přívlastek (cesta pěšky);
příslovečné spřežky – nahlas, sbohem, zpaměti, naplno, vlevo aj.; stupňují se: zdravě, zdravěji, nejzdravěji,
nepravidelné: dobře, lépe, nejlépe; málo, méně, nejméně; brzy, dříve, nejdříve apod.
np
 ředložky (prepozice) – vyjadřují vztah podstatného jména k jiným větným členům, okolnosti – v lese, do
vody; druhy: vlastní (primární, neodvozené) – k, v, s, z, do, při, nad aj. a nevlastní (sekundární, odvozené)
– kolem (kol), během, kvůli, blízko, vlivem aj.; pojí se s třemi pády – 2., 4. a 7. (za večera, za knihu, za
městem; se stolu, kdo s koho, s otcem), s dvěma pády – 4. a 6. (na pole, na poli; o vše, o všem, po, v), 4. a 7.
(nad obzor, nad obzorem; pod, před, mezi), s jedním pádem – s 2. (bez, od, do, u, z, zpod, blízko, dle, kolem,
kromě aj.), s 3. (k, proti, kvůli, vůči, díky), s 4. (mimo, ob, pro, skrz, přes), s 6. (při)
ns
 pojky (konjunkce) – spojují větné členy a věty (a, ale, aby, protože aj.); nejsou větnými členy; druhy:
souřadicí – vztah koordinace, mezi několikanásobnými větnými členy, větami v souvětí souřadném, souřadně
spojovanými větami vedlejšími (a, i, ani, ale, však, nebo, neboť aj.), podřadicí – závislost na větě řídící
(v souvětí podřadném), např. že, protože, když aj.; podle struktury – jednoduché – až, když, složené –
zatímco, víceslovné – i když, a proto, dříve než, dvojspojky – čím-tím, buď-nebo, nejen-ale i aj.
nč
 ástice (partikule) – uvozují samostatné věty, nejsou větnými členy; vyjadřují citový vztah (emocionální)
– překvapení, politování (bohužel, chraňbůh, konečně), přání (ať, nechť, kéž), hodnocení (bohudík), míru
jistoty (asi, nejspíš, snad), zdůraznění (i, zvláště, zejména), přitakání nebo popírání (ano, ne, ovšem, jistě)
nc
 itoslovce (interjekce) – pocitová (subjektivní) – vyjadřují nálady, pocity (ach, fuj, tralala), vybízecí
(kontaktová) – vyjadřují vůli, pobídku (haló, hej, nate, prr), zvukomalebná (onomatopoická) – napodobují
hlasy, zvuky (bum, haf, cink); nejsou větným členem, tvoří jednočlennou větu (oddělena čárkami), výjimečně
mohou nahradit slovesný přísudek: žába žbluňk do vody.

ad 3.
Text ❶: podst. jm., sloveso, příd. jm., příslovce; však – spojka, částice; Petrovi – podst. jm., příd. jm.
přivlastňovací
Text ❷: zdraví – sloveso, podst. jm., příd. jm. (zdraví lidé); kolem – podst. jm. v 7. p., příslovce, předložka; tři
– číslovka, sloveso – rozk. zp.; jím – sloveso, zájmeno; bez – podst. jm., předložka; vrchní – příd. jm.,
zpodstatnělé příd. jm.
Text ❸: v – předložka, dobře – příslovce, protože – spojka, pilně – příslovce
Text ❹: za – 4., 2., 7.; mimo – 4., kromě – 2. pád
Text ❺: aby – částice, spojka; a – částice, spojka
Text ❻: pocity – ouvej, tralala; pobídka – haló, alou, prr; napodobení zvuků – kuku, bác, bzz (kukat, bacat,
bzučet)

Doplňující otázky
Užijte slov ve větě, aby měla platnost uvedeného slovního druhu: jí – sloveso, zájmeno, se – zájmeno, předložka,
když – spojka, částice, vida – citoslovce, sloveso. l Následující stručné sdělení obohaťte co nejvíce příslovci: Stál
jsem na louce. l Který ze slovních druhů je vymezen jen na základě věcného významu, zatímco z hlediska tvaro­
slovného a skladebného by bylo možno tento slovní druh rozdělit mezi jiné slovní druhy?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Tvarosloví – morfologie

30
 Český jazyk

14. Mluvnické kategorie jmen, skloňování

Základní otázky
1. Uveďte mluvnické kategorie jmen a jejich zvláštnosti.
2. Uveďte vzory pro skloňování jmen. Jak se skloňují zájmena a číslovky?
3. Řešte úkoly v ukázkových textech ❶–❺.

Ukázkové texty
❶ Na příkladech uveďte syntaktickou funkci i věcný význam pádů:
Odnesu na poštu dopis sestře. Snědl talíř polévky.
❷ a) Rozlište u vyznačených jmen mluvnický rod; všimněte si rozdílu mezi biologickou životností a gramatickou neživotností a naopak:
Děti stavěly sněhuláka. To děvče tu nikdy nebylo. Dobytek odháněl obtížný hmyz.
b) Doplňte koncovky příčestí a odůvodněte: Sněhuláci roztál-. Uzenáče byl- vyprodán-. Uzenáči byl- na prodej.
c) Vyhledejte podstatná jména pomnožná, hromadná, látková: stromořadí, studenti, studentstvo, Hradčany, křoví, Vánoce, písek,
keře, národ
d) Doplňte koncovky: Dlouho trvaly mraz-. Pozorovali jsme dva čáp-. Ve step-ch jsme uviděli orl- a sokol-. Vyprávěli jsme to našemu
sousedov-.
e) Dejte slova v závorkách do správného tvaru: Dítě mává (své baculaté ručičky). I stěny mají (ucho). Vezmi koš za obě (ucho).
Nesl ho na (rameno). Tok řeky se rozdělil do (dvě ramena).
❸ a) Utvořte tvar 1. pádu plurálu přídavných jmen: (Krkonoše) vypravěči, (Brandýs) obyvatelé, (herečka) úspěchy, (Třebíč) lékaři.
b) Doplňte i/y a odůvodněte: Jiráskov- Psohlavce jsem přečetla, ale Petrov- se nelíbili. Libušin- poslové dospěli k Přemyslov-.
Jana a Jan Jedličkov- jsou naši mil- sousedi.
c) Stupňujte přídavná jména v závorkách: (Měkký 2) chléb je chutnější. Půjdu tam (rád 2) zítra. Rodná řeč je (cenný, drahý 3)
poklad. Soused nám pomohl v (zlý 3) dobách.
❹ a) Doplňte postupně tvary zájmen já, on, ona, ono, oni. Kde je to možné, uveďte i dva tvary: Přijď k(e) --. Uviděli --. Věř --.
Zastav se pro --.
b) Doplňujte postupně tvary zájmen můj, tvůj, svůj, jeho, její, jejich, náš, váš: s -- bratrem, o -- známých, navštívil -- přítelkyni
c) Doplňte tvar zájmena sám: Často škodíme sam- sobě. Setkal se se sam-m- dobrými lidmi. Dveře se otvírají sam-. Děti se bojí
zůstat doma sam-.
❺ a) Číslovky v závorkách dejte do náležitého tvaru: Součet (4) stran obdélníka je (25 cm). Házej (obě ruce). Odjeli bez (2) žáků.
Koupíme stůl se (3, 4 nebo 5) židlemi.
b) Vysvětlete významové rozdíly: dvoje dveře – dvojí dveře; dvě rukavice, dvoje rukavice, dvojí rukavice

ad 1.
Mluvnické (gramatické) kategorie jmen
n pád – vyjadřuje se jím tvarová změna slova; 7 pádů

Otázky Syntaktická funkce Významově

1. nominativ kdo? co? podmět původce děje, cíl děje
bezpředložkový
2. genitiv koho? čeho? čí? přívlastek neshodný, předmět přivlastňování, původce i cíl děje, vlastnost,
srovnání; cílový, odlukový, částečnosti, záporový
3. dativ komu? čemu? předmět, přísl. určení přivlastňovací, prospěchový
4. akuzativ koho? co? předmět cíl děje
5. vokativ oslovení jednočlenná věta oslovení, zvolání, výzva
6. lokál (o) kom? (o) čem? předmět, převážně přísl. určení okolnosti děje
vždy předložkový
7. instrumentál kým? čím? přísl. určení, předmět, doplněk okolnosti děje

n jmenné číslo – jednotné číslo (singulár), množné číslo (plurál), zbytky duálu, např. na nohou, očičkama
zvláštnosti: jména pomnožná – tvar množ. č., ale označují jednu skutečnost (kamna, Vánoce, Teplice)
hromadná – tvar jednot. č., ale označují více skutečností téhož druhu (uhlí, vojsko, lidstvo, stromoví)
látková – tvar jednot. č., ale označují látku bez zřetele na množství (voda, písek, žito)
n jmenný rod gramatický: mužský (maskulinum), ad 2.
ženský (femininum), střední (neutrum); v mužském Podstatná jména – vzory pro skloňování
rodě kategorie životnosti (2. p. = 4. p.) a neživotnosti
(1. p. = 4. p.); zvláštnosti: biologická životnost mužský rod
(dobytek, hmyz, národ) → gramatická neživotnost
a naopak (nebožtík); vespolné – kůň hřebec, klisna, životný pán,-a souhláskový tvrdý
hříbě; kolísání v rodě (spoj, rez, hřídel aj.), v životnosti muž,-e měkký
(ledoborci/-e, bacili/y); životné koncovky: -i, -é, -ové ×
výjimky: rodiče, koně, lidičky čekali, ale dni i dny plynuly předseda,-y samohláskový tvrdý
soudce,-e měkký
neživotný hrad (les),-u/-a tvrdý
stroj,-e měkký

31
ženský rod střední rod

žena,-y samohláskový tvrdý město,-a tvrdý měkký

nůše,-e měkký moře,-e tvrdý měkký
píseň,-ě souhláskový kuře,-ete rozšířený
kost,-i stavení,-í dlouhý

= skloňování substantivní

Zpodstatnělá přídavná jména (hajný, průvodčí, vstupní) – podle vzorů přídavných jmen

Přídavná jména – vzory Stupňování

tvrdý mladý,-á, -é 1. stupeň (pozitiv) základní stupeň vlastnosti rychlý, vděčný, starý, hezký
měkký jarní,-í, -í 2. stupeň (komparativ) větší míra vlastnosti rychl-ejší, vděčn-ější,
star-ší, hezč-í
přivlastňovací otcův,-a, -o
3. stupeň (superlativ) největší míra vlastnosti nejrychlejší
matčin,-a,-o
nepravidelné: dobrý, lepší, nejlepší; špatný
= skloňování složené (adjektivní) (zlý), horší, nejhorší apod.

jmenné (krátké) tvary příd. jmen (mlád, -a, -o) – skloňování jako podst. jména

Zájmena
Skloňování
zvláštní – bezrodá zájmena, např. já, 2. mne, mě, 3. mně, mi, 4. mne, mě, 6. o mně, 7. mnou (totéž ty, my,
vy, se)
zájmenné – tvrdý vzor ten, měkký vzor náš (totéž, tento, onen, kdo, někdo aj.; váš, on, ona, ono, jenž, co, něco aj.)
adjektivní – m
 ladý: jaký, který, takový, týž, tentýž, samý, každý, žádný, můj, tvůj, svůj
mlád: sám
jarní: její, čí, něčí aj.
nesklonná – jeho, jejich

Číslovky
Skloňování
jmenné (jako podst. jména), např. polovina, sto, tři, čtyři, tisíc, milion, desatero
složené (jako příd. jména), např. druhý, trojitý; první, tisící
zájmenné – jeden
zvláštní (jmenné i adjektivní) – dvoje, oboje, troje, čtvery; dva, dvě, oba, obě (zbytky duálových tvarů);
zjednodušené pět – devadesát devět, v ostatních tvarech -i
kombinované výrazy: tři miliony dvě stě padesát osm tisíc čtyři sta devadesát tři (každou číslovku skloňujeme
zvlášť)

ad 3.
Text ❶: na poštu 4. p., přísl. určení, místo; dopis, 4. p., předmět, cíl děje; sestře, 3. p., předmět, přivlastňovací;
talíř 4. p., předmět, cíl děje; polévky 2. p., nesh. přívl., částečnost
Text ❷: a) děti (v plurálu žen. rod), sněhulák (gramaticky životnost), děvče (gramaticky r. střední,
přirozený r. ženský), dobytek (biol. i gram. životnost), hmyz (gram. neživotnost)
b) sněhuláci roztáli, uzenáče byly vyprodány (neživot. konc.), uzenáči byli… (život. konc.)
c) pomnožná: Hradčany, Vánoce; hromadná: studentstvo, křoví, látková: písek
d) mrazy, čápy (4. p.), stepích, orly, sokoly, sousedovi
e) svýma baculatýma ručičkama, uši, za obě ucha, na ramenou, do dvou ramen
Text ❸: a) krkonošští, brandýští, hereččiny, třebíčští
b) Jiráskovy Psohlavce, Petrovi, Libušini poslové, k Přemyslovi, Jedličkovi, milí
c) měkčí, radši (raději), nejcennější, nejdražší, v nejhorších
Text ❹: a) ke mně, k němu, k ní, k němu, k nim; mne (mě), ho (jeho) ji, je(ho), je; mně (mi), mu, jí, mu (jemu),
jim; pro mne (mě), pro něho, ni, ně (něho), ně
b) s mým, tvým, svým, jeho, jejím, jejich, naším, vaším; o mých, tvých, svých, jeho, jejích, jejich,
našich, vašich; mou (moji), tvou (tvoji), jeho, její, jejich, naši, vaši
c) sami sobě, samými, samy, samy
Text ❺: a) čtyř, dvacet pět (pětadvacet), oběma rukama, bez dvou, se třemi, čtyřmi nebo pěti
b) dvoje dveře, rukavice = počet, dvojí dveře, rukavice = druh, dvě rukavice = pár

Doplňující otázky
Kolikerým způsobem lze napsat datum? l Které tvary nemá zájmeno se? l Kterým jménům říkáme vespolná?

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Tvarosloví – morfologie

32
print-bj1q4pd-margin-0

Český jazyk

15. Mluvnické kategorie sloves, časování

Základní otázky
1. Uveďte mluvnické kategorie sloves a jejich zvláštnosti.
2. Které tvary slovesné jsou neurčité?
3. Uveďte vzory a slovesné třídy.
4. Řešte úlohy v ukázkových textech ❶–❹.

Ukázkové texty
❶U  rčete, které osoby bylo použito, a pojmenujte zvláštní formy komunikace (zvláštnosti užití osoby a čísla):
Pomozte mi, pane Klatovský, přenést stůl na jiné místo. Dnes si povíme o husitských válkách. Zablesklo se. My král jsme se
rozhodli potrestat viníky. Slečna pochází z Brna?
❷U  rčete časový vztah mezi ději vět a v souvětí (tzv. relativní časy), a to současnost (souběžnost), následnost nebo předčasnost
vzhledem k ději věty hlavní: Nemohl jsem jít do školy, protože jsem onemocněl. Když bylo teplo, koupali jsme se. Jakmile se
sešeřilo, rozsvítil lampu. Uhodl jsem pachatele dřív, než film skončil.
❸ a ) Vytvořte tvary těchto sloves: učit se – 2. os. pl. kondic. min., fem., probouzet – 3. os. pl. indik. prézenta, užívat – 2. os. pl. kondic.
préz. fem., mýt se – 2. os. sg. imperativu, trestat – přechodník přít., sg., mask., rozbít – příčestí trp., sg., mask., cítit – příčestí
minulé, pl., fem.
b) Opravte tvaroslovné chyby: Všechny štěňata se za chvíli prodaly. Velmi bysme se divili, kdyby jste přijali nabídku. Co všechno
by si si koupila za ty peníze? Všichni už ví, jak to bylo.
c) Převeďte do trpného rodu: Zraněného přivezli do nemocnice. Karel IV. založil pražskou univerzitu. Párky jíme s hořčicí.
Zboží dopravujeme vlaky. Zboží jsme dopravili vlakem. Snad mě přijmou na vysokou školu.
d) Určete třídu a vzor sloves: rýt, obejmout, křičet, tlouct, psát, zavřít, stisknout, bojovat, znít, dávat, dovézt, házet;
vzpomínej, vzpomeň si, pomoz, dokážu, dopraven, dopravují
❹ Uveďte správné tvary sloves: Snad nám (nevypovědět) smlouvu. Nepřátelé byli přesvědčeni, že město (dobýt). Brzy nám (zbýt)
vzpomínky na dovolenou. Nejprve to (dojíst).

ad 1.
Mluvnické kategorie sloves: osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, slovesný vid; slovesné tvary určité –
vyjadřují všechny mluvnické kategorie, slovesné tvary neurčité nevyjadřují osobu a způsob
n Osoba – trojí: 1. – mluvčí, 2. – adresát, 3. – někdo jiný než mluvčí nebo adresát (není zúčastněn na
komunikaci); slovesa neosobní – jen tvar 3. os. (přírodní jevy – prší, tělesné stavy – mrazí mě, smyslové vjemy
– v kamnech praská – základ vět jednočlenných); 3. osoba se užívá i u všeobecného podmětu (Hlásili to
v rozhlase); záměny: 1. os. místo 2. – Jak se máme? (důvěrnost), 3. os. místo 1. – Maminka ti pomůže (citovost),
3. os. místo 2. – Co si slečna přeje? (uctivost)
n Číslo – jednotné a množné; zvláštnosti: plurál autorský (skromnosti) – mykání: Přejdeme k výkladu., plurál
majestatikus – slavnostní, k zesílení významu: My, Karel IV., král český, jsme se rozhodli…; vykání (vyjádření
úcty) – Buďte tak laskavi a pomozte mi, onkání a onikání – archaické – Šel se domů dospat. Co ráčejí vzkázat?
n Čas a) objektivní (základní) – vzhledem k okamžiku promluvy: přítomný (prézens) – nesu, kryji, sázím,
volám; prézens historický – k oživení minulosti (Šel lesem a co nevidí!), prézens gnómický
(mimočasovost) – Velryba patří k savcům; minulý (préteritum) – tvoří se z příčestí minulého
a přítomného tvaru pomocného slovesa být (šel jsem); budoucí (futurum) – tvoří se z futura
pomocného slovesa být + infinitiv významového slovesa – u sloves nedokonavých (budu psát), nebo tvar
s prézentními koncovkami – u sloves dokonavých (napíšu);
b) relativní (poměrný) – vzhledem k jinému ději: současnost, předčasnost, následnost
n Způsob – odráží vztah mluvčího ke skutečnosti: a) oznamovací (indikativ) – děj reálný v přítomnosti,
minulosti, budoucnosti (cestuji, cestoval jsem), b) podmiňovací (kondicionál) – děj možný; příčestí minulé
slovesa významového + bych, bys, by, bychom, byste, by (cestoval bych) = kondicionál přítomný; kondicionál
přítomný pomocného slovesa být + příčestí minulé slovesa významového (byl bych cestoval, byl bych býval
cestoval) = kondicionál minulý; c) rozkazovací (imperativ) – výzva, pokyn, rozkaz, rada; 3 tvary – 2. os. sg.
čti!, 1. os. pl. čtěme!, 2. os. pl. čtěte!
n Slovesný rod – vyjadřuje vztah mezi původcem děje a cílem: činný (aktivum) – původce děje je v podmětu
(Učitel zkoušel žáka) a trpný (pasivum) – cíl děje je v podmětu (Žák byl zkoušen učitelem); vyjadřuje se
opisným tvarem trpným – tvar pomocného slovesa být + příčestí trpné (Obchody byly zavřeny) = stav,
výsledek děje (u sloves dokonavých) nebo zvratnou podobou slovesa – sloveso v 3. os. čin. rodu + zvratné se
(Obchody se večer zavírají) = opakovaná činnost (u sloves nedokonavých) = běžnější v mluvené řeči
n Slovesný vid = schopnost slovesa vyjádřit nedokonavost (děj probíhající) → slovesa nedokonavá (čtu)
a dokonavost (děj časově ohraničený) → slovesa dokonavá (přečtu)

ad 2.
Neurčité tvary slovesné: infinitiv číst, péct, přechodník přítomný nesa, nesouc, nesouce, dělaje, dělajíc,
dělajíce (od sloves nedok., vyjadřuje současnost s hlavním dějem), přechodník minulý přines, přinesši, přinesše;
uviděv, uviděvši, uviděvše (od sloves dokonavých, vyjadřuje předčasnost před hlavním dějem), příčestí minulé
(nesl, nesla, neslo, nesli, nesly, nesla), příčestí trpné (nesen, nesena, neseno, neseni, neseny, nesena; bit,
bita…)

33
ad 3.
Slovesné třídy a vzory
– 5 tříd podle zakončení ve 3. os. sg. ozn. způsobu přítomného času (-e, -ne, -je, -í, -á)
1. třída -e 2. třída -ne (-me) 3. třída –je 4. třída -í 5. třída -á
tvrdé vzory: tisk-ne, tisk-l kryje, kry-l prosí, prosi-l dělá
nese, nes-l mi-ne, minu-l kupuje, kupova-l trpí, trpě-l, trp!
bere, bra-l zač-ne, zača-l sází, sáze-l, sázej!
měkké vzory: (oni sázejí i sází)
maže, maza-l
peče, pek-l
umře, umře-l

Nepravidelná slovesa
být – jsem, byl, budu, buď
jíst – jím, jedl, sním, jez, oni jedí
vědět – vím, věděl, povím, věz, oni vědí, budu vědět
vidět – vidím, viděl, budu vidět, viz, oni vidí
mít – mám, měl, budu mít, měj, oni mají
chtít – chci, chtěl, budu chtít, chtěj, oni chtějí
jít – jdu, šel, půjdu, jdi, oni jdou

ad 4.
Text ❶: pomozte – vykání, povíme si – autorský plurál (skromnost), zablesklo se (neosobní tvar – přírodní dění),
rozhodli jsme se – plurál majestatikus, pochází – onkání
Text ❷: předčasnost, současnost, předčasnost (okamžitá), následnost vzhledem k ději věty hlavní
Text ❸: a) byla byste se (bývala) učila, probouzejí se (i probouzí), užívala bys, myj se, trestaje, rozbit, cítily jsme
b) všechna štěňata se prodala, bychom, kdybyste, by sis koupila, vědí
c) byl převezen, univerzita byla založena Karlem IV., jedí se, dopravuje se, bylo dopraveno, budu přijat
d) ryje – 3., kryje, obejme – 2., začne, křičí – 4., trpí, tluče – 1., peče, píše – 1., maže, zavře – 1., umře,
stiskne – 2., tiskne, bojuje – 3., kupuje, zní – 4., trpí, dává – 5., dělá, doveze – 1., nese, hází – 4.,
sází; vzpomíná – 5., dělá, vzpomene – 2., mine, pomůže – 1., peče, dokáže, 1., maže, dopraví – 4.,
prosí, dopravuje – 3., kupuje
Text ❹: nevypovědí, dobudou, zbudou, dojez

Doplňující otázky
Rozdělte slovesa podle vidu: seknu, poposednu si, trpím, chodívám, objednám, objednávám. l Utvořte zákazy
k příkazům a pozorujte slovesný vid: Skoč tam. Jdi domů. Otevři dveře. l Od slovesa ptát se tvořte tvary
jednoduché a složené. l Posuďte vztah časů dvou dějů (relativitu): Slyšel jsem, že přišel. Slyšel jsem, že přichází.
Slyšel jsem, že přijde. l Přeměňte věty v souvětí podřadné s vedlejší větou uvozenou spojkou aby: Všechno
objasním, budete včas informován. Přijdu, o všem si promluvíme. Ozvu se brzy, můžeš si všechno připravit.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Tvarosloví – morfologie

34
 Český jazyk

16. V
 ěta a výpověď, větné významové vztahy
a jejich vyjádření
Základní otázky
1. V
 ysvětlete rozdíl mezi pojmy výpověď a věta. Jaké formy může mít věta? Jak se nazývá nauka
o větě a o spojování vět?
2. Co označujeme pojmem skladební (syntaktická) dvojice? Vyznačte je na větách textu ❶.
3. Které významové vztahy v syntaktické dvojici znáte? Na větách textu ❶ uveďte významové vztahy
a jejich formální vyjádření.
4. Řešte úkoly textu ❷.

Ukázkové texty
❶

Náš dědeček poznal Vysočinu, krajinu hornatou, vlídnou, ale někdy i drsnou.

(on) Koupil tam hezký domek.

(my) V létě chodíme na procházky.

Oba obdivujeme u potoka v lese modré pomněnky a žluté blatouchy.

❷
Podtržené výrazy nahraďte několikanásobnými větnými členy (skladební skupinou) tak, aby vznikly různé typy koordinačního vztahu:
Ze stromů na podzim opadávají žluté listy. Pastelové barvy šeříků obdivují návštěvníci parku. V knihkupectví si můžete koupit různé knihy.

ad 1.
n Věta = abstraktní jazyková jednotka (vzorec, schéma), která se neváže na konkrétní komunikační situaci.
Jejím jádrem je přísudek (nejčastěji sloveso v určitém tvaru). Věta má stránku mluvnickou (gramatickou) =
vnitřní organizovaná stavba, soustava vztahů mezi větnými členy; je slovním vyjádřením myšlenky, základní
jednotkou projevu
n Výpověď = konkrétní realizace věty, a to v projevu mluveném nebo psaném; je vázána na konkrétní ko­
munikační situaci; skládá se obvykle z několika výrazů, ale může ji tvořit i jediný výraz (Zítra se vrátím. Prší.).
Výpověď má stránku významovou (obsah) – něco o skutečnosti sděluje – a modální (podle záměru mluvčího
– oznámení, dotaz, rozkaz, přání); v konkrétní situaci může být např. věta Řeknu to vaší ženě. sdělením, nabídkou
i výhrůžkou
Členění výpovědi: větná (jednočlenná, dvojčlenná), nevětná (nemá sloveso v určitém tvaru), souvětí podřadné,
souvětí souřadné
Nauka o větě a o spojování vět = skladba (syntax)

ad 2.
Jednotlivá slova ve větě vytvářejí syntaktické (skladební) dvojice = dvě slova, která k sobě ve větě mluvnicky
(formálně) i významově patří; základní syntaktická dvojice = podmět + přísudek (základ dvojčlenných vět);
v ostatních syntaktických dvojicích je člen řídící a závislý
Se slovesem se spojují do syntaktické dvojice podstatná jména (Přinesl vodu.), přídavná jména (Vrátil se
nemocný.), příslovce (Díval se pozorně.), slovesa v infinitivu (Odmítl čekat.). S podstatným jménem se pojí
podstatná jména (cesta lesem), přídavná jména (raná zelenina), příslovce (pohled dolů), slovesa v infinitivu
(snaha obětovat se), slovesa v určitém tvaru (otec čekal). S přídavným jménem se pojí podstatná jména (plný
smutku), příslovce (velmi silný), infinitiv slovesa (odhodlaný vzepřít se). S příslovcem se pojí podstatná jména
(málo slov) a příslovce (příliš hezky). Vyznačené syntaktické dvojice jsou už v textu ❶ (viz výše)

ad 3.
Významové syntaktické vztahy
n v syntaktické dvojici:
přisuzování (predikace) – mezi podmětem a přísudkem (viz 1. věta textu ❶ dědeček poznal) – v základní synt.
dvojici
určování (determinace) – mezi členem řídícím a závislým (rozvíjejícím) v ostatních synt. dvojicích (např. náš
dědeček, krajinu hornatou, krajinu vlídnou, krajinu drsnou, poznal Vysočinu, někdy drsnou)

35
nv  syntaktické skupině:
přiřazování (koordinace) – vztah souřadnosti (může být slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací) – mezi
několikanásobnými větnými členy (hornatou, vlídnou, ale i drsnou), mezi větami hlavními v souvětí souřadném
(Uklidnil se a napsal úkol.), mezi rovnocennými větami vedlejšími (Říkal, že přijde a (že) přinese jídlo.)
přistavování (apozice) – vztah široké totožnosti, spojení dvou i více větných členů téže větně členské platnosti
(J. Neruda, básník a prozaik, žil v 19. století.); přístavek se vždy odděluje čárkami

Formální vyjádření syntaktických vztahů

nv  syntaktické dvojici:
shoda (kongruence) – v pádě, čísle, rodě nebo osobě (podmět + přísudek, podst. jméno + přívlastek shodný,
podmět + přísudek + doplněk shodný), např. dědeček poznal, náš dědeček, dědeček chodil rád…
řízenost (rekce) – člen řídící určuje pád členu závislého (sloveso + předmět, podst. jméno + přívlastek neshod­
ný, podst. jméno + sloveso + doplněk neshodný), např. poznal Vysočinu, poznání Vysočiny, zvolili ho starostou
přimykání (adjunkce) – tvar závislého členu není určován členem řídícím, je volně připojen – tzv. slabá závislost
(sloveso + příslovečné určení, podstatné jméno + neshodný přívlastek), např. v létě chodíme, u potoka v lese
nv  syntaktických skupinách:
parataxe (vztah souřadicí) – mezi několikanásobnými větnými členy nebo rovnocennými větami v souvětí –
spojení volné (otec a matka, Otec vyprávěl a děti poslouchaly.)
hypotaxe (vztah podřadicí) – vztah závislosti mezi větnými členy nebo větami v souvětí – spojení těsnější
(otec s matkou, Otec zná hodně lidí, kteří chtějí pomáhat.)

Text ❶ – poslední věta:

vztahy formálně syntaktické
řízenost
řízenost parataxe
shoda přimykání přimykání shoda shoda

Oba obdivujeme u potoka v lese modré pomněnky a žluté blatouchy.

predikace determinace determinace determinace determinace
determinace koordinace
determinace

vztahy významové
predikace vyjádřená shodou: dědeček poznal, (on) koupil, (my) chodíme, oba obdivujeme
determinace vyjádřená shodou: náš dědeček, krajinu hornatou, krajinu vlídnou, krajinu drsnou, hezký domek,
modré pomněnky, žluté blatouchy
determinace vyjádřená řízeností: poznal Vysočinu, poznal krajinu, koupil domek, obdivujeme pomněnky,
obdivujeme blatouchy
determinace vyjádřená přimykáním: někdy drsnou, koupil tam, chodíme v létě, chodíme na procházky, obdivujeme
u potoka
koordinace vyjádřená parataxí: hornatou, vlídnou; pomněnky a blatouchy (vztah slučovací), vlídnou, ale i drsnou
(vztah stupňovací)
apozice: …Vysočinu, krajinu…

ad 4.
Např. Z dubů, buků, javorů a jiných stromů, nebo nejen ze stromů, ale i z keřů; bílé i fialové, bílé nebo fialové;
romány, povídky, detektivky; nejen knihy, ale i časopisy

Doplňující otázky
Naznačte graficky stavbu kterékoliv věty z textu ❷. Pojmenujte větné členy. l Několikanásobný větný člen
(skladební skupinu) nahraďte nadřazeným pojmem: Petra, Anička a Stáňa šly do školy. V supermarketu jsme
nakoupili mléko, sýr, párky, mouku a cukr.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

36
 Český jazyk

17. Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti

(podle záměru), věty podle členitosti (podle složení)
Základní otázky
1. U veďte typy vět podle postoje mluvčího ke skutečnosti a najděte příklady, zvl. v textu ❶. Jak dělíme
věty tázací? Jakou melodii mají jednotlivé druhy vět? Který typ otázky je současně prostředkem
uměleckým i publicistickým? Jakou funkci má v textu řečnická otázka? Ve kterém slohovém útvaru
se jí používá nejčastěji? Čím se vyznačuje?
2. Proč se rozkazovací a přací věty nazývají souhrnně žádací? Co všecko lez vyjádřit rozkazovací
větou?
3. Jaký je rozdíl mezi dvojicí vět: Kam to povede? Kam to povede!? – Nic tam nepoškoď. Ať tam nic
nepoškodíš! – Kdyby už přišel! Ať už přijde!
4. Jaký je rozdíl v tázacích větách: Byli jste už na dovolené? Kde jste byli na dovolené? Pojedete na
dovolenou, nebo zůstanete doma? Má smysl jezdit na dovolenou? Kam jen jet letos na dovolenou?
5. Řešte úkoly textu ❷ a ❸.
6. Uveďte druhy vět podle členitosti (složení). Co se nověji označuje pojmem větný ekvivalent?
7. Řešte úkoly textu ❹ a ❺.
8. Jak se vyjadřuje záporný postoj ke skutečnosti?

Ukázkové texty
❶
Vaněk: Dobrý den.
Sládek: Á, pan Vaněk! Pojďte dál! Posaďte se – Dáte si pivo?
Vaněk: Ne, děkuji.
Sládek: Proč ne? Jen si vemte.
Vaněk: Děkuji.
Sládek: Tak co? Jak to jde?
Podle V. Havla

❷
Určete věty z hlediska postoje mluvčího ke skutečnosti, doplňte správnou interpunkci:
Víš, že mám štěně Tak už dost Je velmi pozdě Proč tam nechceš jít Jen aby se ti nic nestalo Na Pradědu je meteorologická stanice Ozvi
se zase brzy Nevyklánět se z oken Tolik jsem se těšil domů Dobrou noc Je to vůbec možné

❸
Porovnejte věty nebo větné ekvivalenty z hlediska zdvořilosti: Zaplatím. Platit! Chtěl bych zaplatit. Mohl bych zaplatit?

❹
V následujících jednočlenných větách určete, který slovní druh je jejich základem. Které věty jsou také označovány jako větné
ekvivalenty?
Je vidět Sněžku. Masarykovo nádraží. Výborně! V kamnech praská. Pavle! Mít tak dost peněz! Stále ještě mrholí. Je mi nevolno.
Ani muk!

❺
Změňte věty dvojčlenné na jednočlenné a naopak:
Blesk sjel z oblohy. Necítím se dobře. Je mi ho líto. Slyšíš hudbu? Neodmlouvej. Děkuji ti. Právě se začíná. Z komína se kouří. Mlčte!

ad 1.
Věty podle postoje mluvčího ke skutečnosti (podle záměru), z hlediska modality:
n oznamovací – vyjadřují sdělení, informaci; v písmu označeny tečkou; intonace klesavá (Otec se vrátil.)
n tázací – vyjadřují dotaz; označeny otazníkem; intonace stoupavá nebo stoupavě klesavá
otázky
zjišťovací – odpověď ano, ne (Dáte si pivo?)
doplňovací – v odpovědi se doplňuje to, co nevíme (Jak to jde?) – uvozeny vždy zájmenem nebo příslovcem
vylučovací – odpověď jen částí otázky (Přijdeš dnes, nebo se zastavíš zítra?)
řečnické a rozvažovací – nevyžadují odpověď (Je to vůbec možné? Kde jen to mám hledat?)
n žádací:
rozkazovací – vyjadřují rozkaz, zákaz, výzvu atd., označeny tečkou; vykřičníkem jen při důrazném rozkazu,
nebo je-li rozkaz vyjádřen jinak než rozkaz. tvarem slovesa; intonace klesavá nebo stoupavě klesavá (Posaďte
se. Sednout!)
přací – vyjadřují přání, jsou citově zabarvené; často vykřičník, někdy tečka; intonace klesavá (Dobrý den.
Ať se brzy vrátí!)
n Všechny druhy vět mohou mít i zvolací formu – citové zabarvení, vyjádření radosti, smutku, podivu,
rozhořčení, odporu; vždy vykřičník (Jak krásné! Ty už jsi tu zas?! Aby nás tak někdo viděl! Kam to povede?!
Ať nic nepoškodíš!)
Otázka řečnická se vyskytuje jak v uměleckém, tak i publicistickém stylu, zvl. při úvaze. Je to otázka, která

37
 obsa­huje i odpověď (většinou negativní), je citově zabarvená, je důraznější než oznamovací věta (Kde bych na
to vzal čas?)

ad 2.
Věty rozkazovací i přací vyjadřují vždy nějakou žádost; rozkazovací věta vyjadřuje nejen rozkaz (zákaz), ale i radu
(Vezmi si teplé boty.), napomenutí (To už radši víckrát nezkoušej.), prosbu (Vezmi mě s sebou do divadla.),
žádost (Nemluvte, prosím.)

ad 3.
Druhá věta z dvojice je druhově táž, ale má formu zvolací

ad 4.
Otázka zjišťovací, doplňovací, vylučovací, řečnická, rozvažovací

ad 5.
Text ❷: Víš, že mám štěně? – otázka zjišťovací, Tak už dost. – věta rozkazovací, Je velmi pozdě. – věta
oznamovací, Proč tam nechceš jít? – otázka doplňovací, Jen aby se ti nic nestalo! – věta přací (žádací),
forma zvolací, Na Pradědu je meteorologická stanice. – věta oznamovací, Ozvi se brzy. – věta rozkazovací
(žádost), Nevyklánět se z oken! – věta rozkazovací (důraz), Tolik jsem se těšil domů! – věta oznamovací,
forma zvolací, Dobrou noc. – věta přací, Je to vůbec možné?! – řečnická otázka
Text ❸: Nejzdvořilejší: Mohl bych zaplatit (s kondicionálem, otázka) a Chtěl bych platit., nejdůraznější je infinitivní
věta Platit!

ad 6.
Věty podle členitosti (složení):
nd  vojčlenné (označované také jako podmětové) – mají základní syntaktickou dvojici (oba základní větné
členy) = vztah predikace
– s přísudkem slovesným (sloveso v určitém tvaru) Dny se zkrátily.
– s přísudkem jmenným se sponou: Louka je zelená. Čas jsou peníze. a beze spony: Vstup zdarma.
Mladost radost.
– s nevyjádřeným podmětem Chci to zkusit. nebo všeobecným podmětem Říkali to ve škole.
n j ednočlenné (označované také jako bezpodmětové) – nemají základní syntaktickou dvojici, ale jen jeden
základ (fundament), tj. větný člen holý nebo rozvitý
– slovesné, vyjadřují přírodní jevy (Stále chumelí.), tělesné stavy (Bolí mě na prsou.), duševní stavy (Je mi
úzko.), smyslové vjemy (Zvoní.)
– s neosobním slovesným tvarem (Bylo to odhlasováno. je rozhodnuto. Jede se na výlet.)
– infinitivní (Nekouřit!)
nn  eslovesné (větné ekvivalenty):
– jmenné: nápisy, názvy, hesla (Vodu! Lidové noviny) = substantivní; Velmi hezké = adjektivní;
Dobře = adverbiální
– citoslovečné: Ach! Haló! Haf!
– částicové: Ano. Ovšem.

ad 7.
Text ❹: sloveso → věta slovesná (neosobní tvar); podstatné jméno → věta neslovesná jmenná, substantivní
(větný ekvivalent); příslovce → věta neslovesná adverbiální (větný ekvivalent); sloveso → věta slovesná,
vyjadřuje smyslový vjem; substantivum → věta neslovesná, jmenná, substantivní vokativní; sloveso
v infinitivu → věta infinitivní (větný ekvivalent); sloveso → věta slovesná, vyjadřuje přírodní jev; sloveso
v neosobním tvaru → věta slovesná, vyjadřuje tělesný stav; citoslovce → věta neslovesná citoslovečná
Text ❺: Zablesklo se. (v. jednočlenná); Není mi dobře. (v. jednočlenná); Lituji ho. (v. dvojčlenná); Je slyšet
hudbu? (v. jednočlenná); Neodmlouvat! (v. jednočlenná); Díky. (v. jednočlenná); Právě začínáme.
(v. dvojčlenná); Z komína vychází kouř. (v. dvojčlenná); Mlčet! (v. jednočlenná).

ad 8.
Věty kladné – vyjadřují kladný postoj ke skutečnosti, věty záporné – popírají skutečnost; popření v celé
větě = zápor větný (Nikdo to neví. Nenajdeš to nikde.) nebo popření ve větném členu = zápor členský
(Dělal to ne z přesvědčení.)

Doplňující otázky
Doplňte správnou interpunkci v přímé řeči: Zítra přijďte v osm hodin navrhla učitelka. Kdy máme zítra přijít
zeptala se Eva. Ať jste tady důrazně opakovala už raději v osm hodin. l Uveďte příklady slov se záporkou,
které své protějšky vůbec nemají, např. nerost, nenávidět.

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

38
 Český jazyk

18. Stavba věty jednoduché, větné členy,

tradiční a valenční syntax
Základní otázky
1. Definujte pojmy: věta jednoduchá, část podmětová, část přísudková.
2. C
 harakterizujte základní větné členy a rozvíjející větné členy. Které slovní druhy nejsou větnými
členy?
3. Řešte úkoly textu ❶ a ❷.
4. Č
 ím se liší tradiční syntax od valenční syntaxe? Co je valence? Vysvětlete pojmy základová větná
struktura, základové větné členy.

Ukázkové texty
❶
a) V následujících větách vyznačte syntaktické dvojice, pojmenujte větné vztahy a větné členy:
Ruští a francouzští krasobruslaři získali letos na mistrovství Evropy v krasobruslení cenné medaile. Rád si prohlížel staré časopisy.
Martin vypadal ustaraný a rozrušený.
b) Poslední větu upravte tak, aby měla přísudek jmenný se sponou, a potom tak, aby měla slovesný přísudek rozvitý příslovečným
určením.

❷
Určete druh podtržených větných členů:
Kdo by si to byl pomyslel! Zelená je moje oblíbená barva. Zeleninu vložíme do rozpáleného oleje. Otec byl měsíc u své dcery. Vítězit
není tak snadné. Škoda mluvit. Nepříjemné crr ho probudilo. Aby je spojka podřadicí.

ad 1.
Věta jednoduchá = základní jednotka výpovědi, vyjadřuje jednu myšlenku; může být holá (bez rozvíjejících
větných členů) nebo rozvitá, dvojčlenná nebo jednočlenná (viz ot. 17). Dvě slova významově a mluvnicky
spjatá tvoří syntaktickou (skladební) dvojici.
Dvojčlennou větu lze rozdělit na část podmětovou (podmět a všechny větné členy, které ho rozvíjejí) a část
přísudkovou (přísudek a všechny větné členy, které ho rozvíjejí).

ad 2.
Základní větné členy jsou podmět a přísudek, rozvíjející větné členy jsou přívlastek, předmět, příslovečné
určení a doplněk. Každý větný člen může být holý, rozvitý nebo několikanásobný. Na substantivu závisí
přívlastek, na jiném slovním druhu (slovese, adjektivu, příslovci) závisí předmět a příslovečné určení, na slovese
i substantivu závisí doplněk. Větnými členy nejsou předložky, spojky, částice, citoslovce, zvratná zájmena
zvratných sloves, tvary slovesa být v složených tvarech slovesných, sponová slovesa, způsobová a fázová
slovesa, odkazovací výrazy, vsuvky, oslovení. Za jeden větný člen se pokládá předložkový pád, zvratné sloveso,
složený tvar slovesný, jmenný přísudek se sponou, způsobové a fázové sloveso s infinitivem plnovýznamového
slovesa
n Podmět (subjekt, S) – vyjadřuje konatele, nositele nebo cíl děje; shoduje se s přísudkem, je obvykle
v 1. pádě (ot. kdo? co?), je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem, ale i jiným slovním druhem i infinitivem;
podmět nevyjádřený, např. (já) Mluvím), všeobecný – Zeleninu vložíme do rozpáleného oleje, neurčitý –
Říkali to v rozhlase.
n Přísudek (predikát, P) – vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo přisuzuje vlastnost, shoduje se s podmětem
v rodě a čísle; je vyjádřen nejčastěji určitým tvarem plnovýznamového slovesa = přísudek slovesný,
a to jednoduchý (píšu, psal jsem, psal bych, byl napsán apod.) nebo složený – (chci psát, začal psát); může
být vyjádřen jménem a sponovým slovesem být, bývat, stát se, stávat se = přísudek slovesnějmenný
(Otec je učitel. Otec byl důstojníkem. beze spony = přísudek jmenný (neslovesný), např. Mlčeti zlato.
Šatna zdarma.
n Přívlastek (atribut, At) – blíže určuje podstatné jméno, je vyjádřen nejčastěji přídavným jménem; otázky
jaký? který? čí? Podle vztahu k řídícímu podstatnému jménu je shodný (shoda v rodě, čísle a pádě), např.
mladý člověk a neshodný, např. okno domu; podle počtu přívlastků je holý (barevné květy), rozvitý
(pastelově barevné květy), několikanásobný (červené a žluté květy), postupně rozvíjející (voňavé červené
květy); shodný rozvitý přívlastek za podstatným jménem je těsný – nelze ho vypustit, neodděluje se čárkou
(Určete nejdříve slova označená červeně.) nebo volný – vyjadřuje doplňující, ale nepodstatnou vlastnost,
odděluje se čárkou (K domku náležela zahrada, obehnaná drátěným plotem.)
n Předmět (objekt, O) – závisí na slovese nebo přídavném jménu, vyjadřuje to, co se přímo týká děje; je
vyjádřen nejčastěji podstatným jménem nebo zájmenem, infinitivem; otázky pádové; může být v pádě prostém
(četl knihu) nebo předložkovém (dívat se na hvězdy)
n Příslovečné určení (adverbiale, Ad) – rozvíjí sloveso, přídavné jméno, příslovce, vyjadřuje bližší okolnosti
nebo míru děje, není pádově řízeno (otázky jiné než pádové, např. kde?, kdy?, jak? apod.); je vyjádřeno
příslovcem, podst. jménem, infinitivem; druhy příslovečného určení: místa (běžel parkem), času (přišel
odpoledne), způsobu (vlastního způsobu – učí se dobře, míry – řve jako pavián, prostředku – svítil
baterkou, zřetele – barvou očí se mi podobá, původu – plést z vlny, původce – zničit ohněm, výsledku –

39
 dospět v muže), příčiny (naříkal bolestí), účelu (šel si pro radu), podmínky (přijdeme v případě potřeby),
přípustky (přes obtíže jsme úkol splnili)
n Doplněk (atribut verbální, Atv) – dvojí závislost (na slovese v přísudku i na podstatném jménu), vyjadřuje
vlastnost jména za jistého děje nebo stav; otázky jak? jaký? aj., je vyjádřen přídavným jménem (chodil bos),
podstatným jménem (dostal darem), číslovkou (doběhl první), zájmenem (šel sám), přechodníkem (sestoupiv
z koně, prošel branou), infinitivem (viděl ho plakat) aj.; doplněk shodný (vrátil se unavený), neshodný (zvolili
ho králem)

ad 3.
Text ❶:

Ruští a francouzští krasobruslaři získali letos na mistrovství Evropy v krasobruslení cenné medaile.
At At S P Ad Ad At At At O

S Atv P At O

(on) Rád si prohlížel staré časopisy.

Atv P verbonominální Atv

S P S S P
Martin vypadal ustaraný a rozrušený. Martin byl ustaraný a rozrušený. Martin vypadal ustaraně a rozrušeně.

Text ❷:
kdo – S; zelená – S; zeleninu – O; měsíc – Ad času, své – At; vítězit – S; škoda – P jmenný (bez spony), mluvit
– S; crr – S, ho – O; je spojka – P slovesně jmenný (spona + subst.)

ad 4.
Valenční syntax pracuje s termínem základová větná struktura; přísudek = nejdůležitější větný člen (určité
sloveso v přísudku, verbum finitum, VF); valence = schopnost slovesa vázat na sebe jiné větné členy
(levovalenční např. podmět, pravovalenční např. předmět apod.); přísudek je nadřazen podmětu; základová
větná struktura ZSV = základ věty, nejmenší část věty, která zachovává smysl; základové větné členy
(konstitutivní) = všechna nutná doplnění přísudku = valenční pole; ostatní větné členy (nejsou nezbytné) jsou
nezákladové (fakultativní) – přívlastek, většina příslovečných určení
Grafické vzorce a příklady: S-VF (Eva spí.), VF (Sněží.), VF-O (Nechutná mu.), VF-O-O (Zželelo se mu peněz.),
VF-O-Ad (Bolí mě v zádech.), VF-Ad (V kamnech praská.), S-VF-O (Petr čte noviny.), S-VF-Ad (Cesta vede
lesem.), S-VF-Atv (Jan se vrátil zdráv.), S-VF-O-Ad (Matka uklidila šaty do skříně.), S-VF-O-O (Eva přinesla Janě
knihu.)

Doplňující otázky
Vyhledejte v kterékoli větě textů kongruenci, rekci, adjunkci. l Nahraďte přísudek jmenný slovesným a naopak:
Otec je učitelem na střední škole. Kdo diriguje symfonický orchestr? Měla vlasy jako len. l Obměňte větu tak, aby
podmět nevyjadřoval původce, ale cíl děje: Nakladatelství Fragment vydalo novou dětskou knížku. l V kterých
větách je tvar slovesa být pomocným, sponovým nebo plnovýznamovým slovesem? Myslím, tedy jsem. Silnice
bude měsíc uzavřena. Chtěli jsme vás pochválit. Jsem vám vděčná za pomoc. l Kterým větným členem jsou
přechodníky a proč?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

40
 Český jazyk

19. Zvláštnosti větné stavby, polovětné vazby a chyby

ve větné stavbě
Základní otázky
1. Vysvětlete zvláštnosti ve větné stavbě. Řešte úkoly textu ❶.
2. Co znamená pojem polovětná konstrukce (vazba)? Vyhledejte je v textu ❷.
3. Uveďte nejčastější odchylky od pravidelné větné stavby. Opravte stylistické chyby v textu ❸.
4. Všimněte si podtržených slov v textu ❹, pojmenujte zvláštnosti. Proč se vyskytují a kde nejčastěji?

Ukázkové texty
❶
Vyhledejte zvláštnosti větného členění a v případě potřeby doplňte interpunkci:
Spi děťátko spi zavři očka svý. Haló je tu někdo? Ve škole tam byl Olin oblíbený. Byl to myslím její kamarád. Chci jít domů. A hned.
Děkuji, už nebudu. Čert aby tě… Brr to je zima. Odejít to je nejjednodušší. Co dělat? To mě baví hrát na housle.

❷
a) Vyhledejte a pojmenujte polovětné vazby. Odůvodněte interpunkci: Být na tvém místě, omluvila bych se mu. Jarní vzduch, prosycený
sluncem, nás zcela omámil. Ibišek, národní květina Malajsie, je jedovatá rostlina. Loďky určené pro rybáře plují pomalu. Děda,
vyřezávaje loutky, vzpomínal na dřívější doby. Otec, usednuv na židli, začal vyprávět.
b) Nahraďte větu vedlejší polovětnou konstrukcí: Kdybys mě nevaroval, dopadl bych špatně. když seskočil z koně, prošel městskou
branou. Otec, který byl lékařem v zdejší nemocnici, napsal několik odborných statí.

❸
Opravte stylistické chyby, odchylky od správné větné stavby pojmenujte:
Nemocný, sotvaže se trochu vzpamatoval, hned se mu zatočila hlava. Ničení a šlapání po trávníku se zakazuje. Ve většině případech se
jim to podařilo. Je třeba zamezit jakékoliv válce. Cizinci si velice cenili pozdravu, určenému představiteli jejich státu.

❹
Na základě ukázky ze hry Voskovce a Wericha doložte, že zvláštnosti a nepravidelnosti jsou typické zejména pro mluvenou řeč:
Krev: Jé, to jsou divný konzervy. Takový příruční!
Mlíko: Ukažte, to budou ty nový, turistický. (…)
Krev: Půjčte to sem. To se asi musí za tohle zatáhnout. (…)
Mlíko: Neteče z toho olej? Tam něco syčí! Ta bude asi zkažená.
Krev: Která firma to vyrábí, takový neřád?

ad 1.
Zvláštnosti větného členění – k výrazům do věty mluvnicky nezačleněným patří:
n oslovení = věta jednočlenná vokativní, → odděluje se čárkou (čárkami), např. Aničko, děkuji ti
n citoslovce = věta jednočlenná citoslovečná jako součást jiné věty → odděluje se čárkou (čárkami), např. Fuj, to
jsem se lekla!
n samostatný větný člen = výraz vytčený před větou (antepozice) nebo připojený dodatečně (postpozice),
v původní větě nahrazen odkazovacím slovem → odděluje se čárkou; typické pro mluvenou řeč (k zdůraznění),
např. Taková nemoc, ta člověka vyčerpá.
n vsuvka (parenteze) = přerušení souvislého pásma řeči výrazem (větou), souvisejícím s obsahem původní věty
jen významově (doplňuje, zpřesňuje, vysvětluje apod.), ne mluvnicky (nezávisí na žádném větném členu),
odděluje se čárkami, pomlčkami, závorkami kromě ustálených vsuvek jednoslovných (myslím, doufám), např.
Stalo se to, vzpomínám si, před rokem. Stalo se to myslím před rokem.
n K výrazům do věty mluvnicky začleněným patří osamostatnělý větný člen = dodatečně připojený za větu
a oddělený tečkou, např. Bylo tam hezky. A klid. A teplo.
n elipsa (výpustka) = vynechání slova (slov, věty), které lze vyrozumět z větné souvislosti nebo ze situace; časté
v rozhovoru, např. Kdes byl? – V divadle. – Sám?; věta s elipsou = věta neúplná (eliptická); Dojdi
k sousedům a že potřebuji půjčit kladívko (— V řekni jim), Přijdu v deset. (—
V hodin).
n apoziopeze = nedokončená výpověď, označuje se trojtečkou nebo pomlčkou, např. Jdi, nebo tě…
Text ❶: Spi, děťátko, spi, zavři očka svý (oslovení); Haló, je tu někdo? Brr, to je zima! (citoslovce); Ve škole, tam
byl Olin oblíbený. Odejít, to je nejjednodušší. To mě baví, hrát na housle. (samostatný větný člen); Byl to
myslím její kamarád. (ustálená vsuvka); Hledám potmě baterku, mám ji u postele, a rozsvítím. (vsuvka);
Chci jít domů. A hned. (osamostatnělý větný člen); Děkuji už nebudu. (— V jíst, pít), Co dělat? (—
V mám,
budeme), (elipsa); Čert aby tě…, (apoziopeze)

41
ad 2.
Polovětné konstrukce (vazby) = významově samostatné celky, mluvnicky se svou rozvitostí blíží vedlejším
větám, ale nemají přísudkové sloveso
nv olný přívlastek adjektivní = rozvitý přívlastek stojící za řídícím substantivem, vyjádřený zvláště adjektivem
vytvořeným z příčestí nebo přechodníku; vyjadřuje samostatnou (doplňující) myšlenku, lze ho vynechat;
odděluje se čárkami; Mužstvo, hrající ve výborné fyzické kondici, zvítězilo zcela přesvědčivě.
np řístavek (apozice) = volně připojený přívlastek vyjádřený substantivem, rozvíjejícím jiné podstatné jméno;
táž představa je označena dvojím i několikerým způsobem); je doplňující, shrnující, hodnotící apod., odděluje se
čárkou. Matka, otec, syn i obě dcery, zkrátka celá rodina, nastoupili do vlaku. Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy
ceny, patří k významným českým básníkům.
np řechodníková konstrukce = rozvitý přechodník ve funkci doplňku; obvykle v projevech psaných (knižní ráz),
odděluje se čárkami, např. Plakal, nevěda, co si počít. Posilnivši se na cestu, odjela hned.
n infinitivní konstrukce podmínková = volný infinitivní obrat připojený čárkou, transponovatelný na vedlejší
větu podmínkovou: Nebýt vás, určitě by se mi to nepovedlo. (Kdyby nebylo vás)
Text ❷:
a) infinitivní konstrukce, volný přívlastek, přístavek, těsný přívlastek – neoddělený čárkami, přechodníková
konstrukce, přechodníková konstrukce
b) Nevarovat mě, dopadl bych špatně. Seskočiv z koně, prošel městskou branou. Otec, lékař v zdejší nemocnici,
napsal několik odborných statí.

ad 3.
Odchylky od pravidelné větné stavby – stylistické chyby:
na nakolut = vyšinutí z větné konstrukce, opuštění započatého větného schématu, přechod k jiné konstrukci,
např. My dva, Honzo, s námi to špatně dopadne. (správně: S námi dvěma, Honzo, to špatně dopadne.) Člověk,
když není opatrný, hned se mu něco ztratí. (správně: Člověk, když není opatrný, hned něco ztratí., nebo
Člověku, když není opatrný, se hned něco ztratí.); vzniká v mluveném nepřipraveném projevu
nz eugma = zanedbání dvojí vazby, spojení souřadných členů vazebním vztahem, patřícím jen jednomu z nich,
např. Poznal jsem kraj, kde málo nebo nikdy neprší. (správně: kde prší málo nebo neprší nikdy). Znají a váží si
práce svých učitelů. (správně: Znají práci svých učitelů a váží si jí.); vzniká v mluvené řeči
nk ontaminace = směšování, kombinace rozdílných vazeb (správná vazba zaměněna s jinou, převzatou od slova
podobného významu), např. zvýšit úroveň vzdělání – prohloubit vzdělání → nespr. prohloubit úroveň vzdělání;
mimo Jendu (4. p.) – kromě Jendy (2. p.) → nespr. mimo Jendy
na trakce = skladební spodoba, tvary sousedních slov se nenáležitě přizpůsobují, nebo v několika ustálených
obratech (je širší než delší – místo dlouhý), např. V dopise adresovanému městskému úřadu, bylo plno chyb.
(spr. adresovaném)
Text ❸: Nemocnému, sotvaže se vzpamatoval, se hned zatočila hlava. (anakolut); Ničení trávníku a šlapání
po něm… (zeugma); ve většině případů (atrakce); zamezit + 4. p. (něco) – zabránit + 2. p. (něčemu)
→ nespr. zamezit válce (kontaminace); cenit si něco – vážit se něčeho → nespr. cenit si něčeho

ad 4.
Text ❹: mluvený projev, dialog: citoslovce, elipsa, elipsa, citoslovce, elipsa, samostatný větný člen

Doplňující otázky
Které přechodníky má čeština? Kolik tvarů má přechodník? l Které ze zvláštností větné stavby předpokládají citové
zabarvení?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

42
 Český jazyk

20. Aktuální (kontextové) členění větné stavby,

pořádek slov ve větě
Základní otázky
1. Která část věty obsahuje při klidném sdělení známé skutečnosti? Která obsahuje nové informace?
2. Za jakých podmínek se dostává jádro výpovědi na začátek věty?
3. Řešte úkoly textu ❶ a ❷.
4. K
 teří činitelé nejvíc ovlivňují uspořádání slov ve větě? Jaký je v češtině slovosled – volný, libovolný,
nebo pevný?
5. Řešte úkoly textu ❸.

Ukázkové texty
❶
a) Rozložte věty na významové části – východisko a jádro výpovědi a ukažte, jak na sebe navazují:
Byl jednou jeden král. Ten měl tři syny. Nejmladší se jmenoval Jaromír. Když (Jaromír) dospěl, vydal se do světa hledat princeznu.
b) V následujícím textu odůvodněte, kdy může být východisko ve větě nevyjádřeno:
Len je naše přadná rostlina. Daří se ve vlhkém ovzduší hor. Seje se na jaře do hustých řádků. Sklízí se v době, kdy se celý porost
zbarví do žluta.

❷
a) Upravte v následujících větách pořádek slov tak, jak to vyžaduje aktuální členění výpovědi:
Jsem vášnivý houbař. Křemenáče a hřiby sbírám nejraději. – Věnuji se různým druhům sportu. Košíková je mezi nimi na prvním
místě. – Jezdím na dovolenou do Itálie. Vloni jsme ale nebyli v Itálii. – Přijedou k nám přátelé z Norska. Těšíme se vždy na jejich
návštěvu.
b) Proč je v následujících větách jádro výpovědi na prvním místě? Pěkný nepořádek jste tady udělali! Ani korunu ti nedám!

❸
Upravte pořádek slov ve větách tak, aby bylo sdělení jednoznačné a nedocházelo k posunutí významu:
Petr vypil rychle připravenou sklenici limonády. Tenhle automobil je evidován jako kradený Interpolem. Ošetřili mu nožem poraněnou
nohu. Opustil bezcitně naříkajícího člověka. V nemocnici mu ošetřili zběžně poraněné koleno.

ad 1.
Každá výpověď je většinou součástí nějaké komunikační situace (navazuje na předchozí sdělení, reaguje na
okolnosti). Podle toho se věta dělí na dvě části:
V – východisko, základ výpovědi = téma – to, co je známé ze souvislosti
J – jádro výpovědi = réma – nová část sdělení
Termíny jádro a východisko popisují významovou stránku (známé a neznámé), pojmy téma a réma formální
stránku (už vyjádřené a dosud nevyjádřené)

ad 2.
Typy aktuálního větného členění:
n pořad objektivní V→J Položil knihu na stůl. Na stole byl však nepořádek.
V J V J

V klidné oznamovací větě je nejdůležitější sdělení na konci (je tam i větný důraz).
n pořad subjektivní J→V Pěkně jste se na mě domluvili! Až v létě se budeme moci stěhovat.
J V J V

V citově zabarvené výpovědi (radost, výtka, zlost apod.) je zdůrazněné slovo na začátku.

ad 3.
Text ❶: a) Byl jednou jeden král. Ten měl tři syny. Nejmladší se jmenoval Jaromír.
V J V J V J

Když (Jaromír) dospěl, vydal se do světa hledat princeznu.

V J J

b) S  tavba textu má průběžné téma; východisko je stále totéž (len), vyplývá ze souvislostí → může být
nevyjádřeno.
Text ❷: a) J sem vášnivý houbař. Nejraději sbírám křemenáče a hřiby. – Věnuji se různým druhům sportu. Na
prvním místě mezi nimi je košíková. – Jezdím na dovolenou do Itálie. Vloni jsme ale v Itálii nebyli. –
Přijedou k nám přátelé z Norska. Na jejich návštěvu se vždy těšíme. (Nové sdělení je na konci věty.)
b) Věty mají citové zabarvení (vyjadřují rozhořčení, zlost apod.) → subjektivní pořad.

43
ad 4.
Pořádek slov ve větě – v češtině není ustálený, ne však libovolný
Činitelé ovlivňující slovosled:
nv  ýznamový (viz aktuální členění výpovědi) = nejdůležitější hledisko. Tatínek už přijel. × Přijel už i tatínek!
n mluvnický
shodný přívlastek před podstatným jménem (můj šátek, velmi slušný člověk, Nerudova poezie, chudák bratr) ×
odborná terminologie (violka vonná), citové zabarvení (chlap mizerná), dva přívlastky v protikladu (návštěva ne
oficiální, ale soukromá), tradiční názvy (Univerzita Karlova) aj.
neshodný přívlastek za podstatným jménem (záhon květin) × ustálený typ (Palackého Dějiny)
rozvitější shodný přívlastek za podstatným jménem (viz přívlastek volný, těsný – ot. 18)
přístavek za jménem, které určuje (Jan Neruda, básník a prozaik, …)
gramatická slova mají ustálené místo: předložky před podst. jmény, spojky a vztažná slova na začátku vět
(× -li, však): Chtěl, abych přišel. Nebyl však doma.; odkazovací slova na konci věty řídící: Půjde ten, kdo se
přihlásí.
n zvukový (rytmický)
příklonky ve větě jednoduché za prvním přízvučným úsekem (Objednal si večeři. Dej mi radu.), ve vedlejší větě
za spojovacím výrazem (Slíbil, že mi všechno poví.)
věty v souvětí podřadném – postpozice u věty přívlastkové, účinkové, někdy časové aj.
věty v souvětí souřadném – pořadí se řídí logikou textu

ad 5.
Text ❸: Petr rychle vypil připravenou sklenici limonády. Tenhle automobil je evidován Interpolem jako kradený.
Ošetřili mu nohu poraněnou nožem. Bezcitně opustil naříkajícího člověka. (Naříkajícího člověka bezcitně
opustil.) V nemocnici mu zběžně ošetřili poraněné koleno. (Poraněné koleno mu zběžně ošetřili
v nemocnici.)

Doplňující otázky
Jak je to s pořadím slov v jiných jazycích ve srovnání s češtinou? l Jak je to se zvukovou stránkou věty
v souvislosti s aktuálním členěním (slovním a větným důrazem)? l Co je nesprávné na výzvě v čistírně?
Vyzvedněte si včas vyčištěné oděvy.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

44
 Český jazyk

21. Souvětí souřadné (s řazením)

Základní otázky
1. J
 aký je rozdíl mezi větou jednoduchou a souvětím? Jak se liší souvětí souřadné od souvětí
podřadného?
2. K
 teré významové vztahy mohou být mezi větami hlavními nebo mezi souřadně spojovanými větami
vedlejšími? Uveďte základní spojky a spojovací výrazy souřadicí.
3. Řešte úkoly textu ❶–❻.

Ukázkové texty
❶
Naznačte graficky stavbu souvětí a určete významové vztahy mezi větami i jejich formální vyjádření:
Před prázdninami jsme se domluvili, že se vydáme na výlet, ale z původního návrhu sešlo, protože Pavel i Jirka onemocněli.

❷
Označte významový vztah mezi uvedenými hlavními větami:
Tomáš se zamiloval do mé kamarádky a vzal si ji za ženu.
Tomáš se zamiloval do mé kamarádky, ale nevzal si ji za ženu.
Tomáš se zamiloval do mé kamarádky, a proto si ji vzal za ženu.
Tomáš se zamiloval do mé kamarádky, a dokonce si ji vzal za ženu.
Tomáš si vzal mou kamarádku za ženu, vždyť se do ní zamiloval.
Buď si Tomáš vezme mou kamarádku za ženu, nebo zůstane sám.

❸
Určete významový poměr mezi větami hlavními:
V ulicích bylo najednou plno louží, ba místy tekly i proudy vody. V Praze nejen studoval, ale věnoval se i svým zálibám. Bylo chladno,
zvedl se vítr a začalo pršet. Omluvila se a odešla domů, neboť měla před sebou dlouhou cestu. Strávíme dovolenou na chatě, nebo
pojedeme k moři. Hodně se změnil, tj. začal studovat a pečovat o své zdraví. Bylo deštivo, a tak jsme se vrátili domů. Jednak budu číst,
jednak chci poslouchat hudbu. Navštívila bych ji, ale nemám čas.

❹
a) Uvědomte si významový poměr mezi dvojicemi vět a spojte je v souvětí souřadné:
Do školy nepůjdu. Musím jít k lékaři. – Telefonoval jsem ti několikrát. Nedovolal jsem se. – Je tak chytrý? Je tak vychytralý? –
Kolega onemocněl. Musím za něho vzít noční směnu. – Petra odjela. Její sestra u nás zůstala.
b) Následující věty v souvětí nemají spojovací výrazy. Posuďte významový poměr mezi nimi:
Petra nepromluvila, ona se nerada vměšovala do rozhovoru. Je léto, zraje obilí. Špatně jsme slyšeli, přednášející mluvil tiše.

❺
Změňte příčinný vztah mezi větami na důsledkový a naopak:
Vrátila se domů, neboť si zapomněla vzít klíče. V létě pojede k moři, a proto si koupila nové plavky.

❻
Doplňte interpunkci:
Bylo málo sněhu a proto jsme nelyžovali. Ráno pršelo odpoledne se však vyjasnilo. Čekal dlouho a on nepřišel. Syn byl zodpovědný
zato dceru bylo nutno stále kontrolovat.

ad 1.
Věta jednoduchá vyjadřuje jednu myšlenku, obsahuje jen jeden přísudek.
Souvětí je spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek; vyjadřuje více myšlenek (počet
vět poznáme podle počtu přísudků ve větách dvojčlenných, nebo podle počtu základů ve větách jednočlenných).
Souvětí souřadné – SS obsahuje nejméně dvě věty hlavní (na nich mohou záviset věty vedlejší); věty jsou
spojeny spojkami souřadicími, nebo jen přiřazeny beze spojek (odděleny čárkou); mezi větami hlavními jsou
vztahy koordinace (souřadnosti), formálně vyjádřené parataxí (rovnocennost, nezávislost vět) – totéž i mezi
dvěma vedlejšími větami ve stejné rovině závislosti.
Věta hlavní = mluvnicky nezávislá × věta vedlejší = mluvnicky závislá na jiné větě řídící.

ad 2.
Mezi větami hlavními rozlišujeme významové poměry:
n slučovací – obsahově rovné věty: Setmělo se a zvedl se vítr. VH1 + VH2 (spojky a, i, ani, nebo, či, také, též;
jednak – jednak, ani – ani aj., nebo spojení beze spojek)
n stupňovací – druhá věta obsahově závažnější než první: Nejenže nepřišel, ale dokonce se ani neomluvil.
VH1 VH2 (spojky ba, i, dokonce, ba i, ba ani; nejen – ale i, nejen nýbrž i)
n odporovací – druhá věta popírá obsah první věty (nesoulad): Říká se to, ale není to pravda. Slíbil to, neudělal
však nic. VH1 × VH2 (spojky ale, avšak, však, leč, nýbrž; sice – ale, jenže, ale zato)

45
nv
 ylučovací – jedna věta vylučuje platnost druhé: Buď se nechtěl přiznat, nebo se bál. VH1 ~ VH2 (spojky nebo,
anebo; buď – buď, buď – nebo, v otázce či, či ne)
nd
 ůvodový (příčinný) – druhá věta v pořadí vyjadřuje důvod pro tvrzení v první větě: Byla zoufalá, nic se jí
totiž nedařilo. VH1 ⇐ VH2 (spojky neboť, vždyť, totiž)
nd
 ůsledkový – druhá věta v pořadí vyjadřuje důsledek věty první (co z jejího obsahu vyplývá): Nic se jí
nedařilo, proto byla zoufalá. VH1 ⇒ VH2 (spojky proto, a proto, tedy, tudíž, a tak, a tedy)
nv
 ysvětlovací – druhá věta je vysvětlením věty první: Nedostávalo se jí peněz, tj. málo šetřila. VH1 || VH2
(výrazy tj. – tj., a to, to)

ad 3.
Text ❶:
VH1 VV1 VH2 VV2
Před prázdninami jsme se domluvili, že se vydáme na výlet, ale z původního návrhu sešlo, protože Pavel i Jirka
onemocněli.

SS – souvětí souřadné, vztah odporovací

parataxe koordinace mezi větami hlavními
VH1 × VH2
determinace mezi větami hlavními a vedlejšími
hy

hy
po

po
ta

ta
xe

xe

VV1 VV2

Text ❷:
vztah slučovací, odporovací, důsledkový, stupňovací, důvodový, vylučovací
a ale a proto a dokonce vždyť buď – nebo

Text ❸:
ba (stupňovací); nejen – ale i (stupňovací); beze spojky (čárka), a (slučovací); a (slučovací); neboť (důvodový);
nebo (vylučovací); tj. (vysvětlovací); a tak (důsledkový); jednak – jednak (slučovací); ale (odporovací)

Text ❹:
a) Do školy nepůjdu, musím totiž jít k lékaři. (důvodový); Telefonoval jsem ti několikrát, ale nedovolal jsem se.
(odporovací); Je tak chytrý, nebo (či) je tak vychytralý? (vylučovací); Kolega onemocněl, proto za něho musím vzít
noční směnu. (důsledkový); Petra odjela, ale její sestra u nás zůstala. Petra odjela, její sestra však u nás zůstala.
(odporovací)

Text ❺:
Zapomněla si vzít klíče, a proto se vrátila domů. Koupila si nové plavky, neboť (vždyť) pojede v létě k moři.

Text ❻:
Bylo málo sněhu, a proto jsme nelyžovali. Ráno pršelo, odpoledne se však vyjasnilo. Čekal dlouho, a on nepřišel.
(a je odporovací) Syn byl zodpovědný, zato dceru bylo nutno stále kontrolovat.

Doplňující otázky
Jaké významy může mít spojka a? Jaké významy může mít spojka nebo? Jak je to s interpunkcí? l Jak vypadá
příčinný vztah v souvětí podřadném? Jaký je rozdíl mezi souřadným souvětím důvodovým (příčinným) a souvětím
podřadným s vedlejší větou příčinnou? l Čemu se říká složité souvětí?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

46
 Český jazyk

22. Souvětí podřadné (s podřazováním), vedlejší věty

Základní otázky
1. K
 teré souvětí považujeme za podřadné? Vysvětlete pojem hypotaxe. Podle čeho poznáme počet vět
v souvětí? Uveďte druhy vedlejších vět a základní spojovací výrazy.
2. Č
 ím se vyznačují vedlejší věty? Kterým větám říkáme vztažné? Které věty jsou nepravé vztažné
a proč?
3. Řešte úkoly v textech ❶–❹.
4. Co jsou složitá souvětí? Proveďte rozbor věty (text ❺).

Ukázkové texty
❶
Nahraďte podtržené větné členy příslušnými vedlejšími větami a určete jejich druh:
Obloha byla jako vymetená. Vyplašili jsme zajíce spícího pod smrčkem. V případě slunečného počasí se půjdeme koupat. Nedovolím
vám podceňovat přípravu na zkoušky. Bylo by nečestné pomlouvat ho. Šel si do knihovny vypůjčit knížky. Ráno jsme spatřili horolezce
vystupovat po příkré skále.

❷
a) Určete druhy vedlejších vět: Než jsme dohráli šachy, setmělo se. Není důležité, co si o mně myslíš. Počkej, až budu mít čas. Vyslovil
přání, abychom ho vzali s sebou. Kdo přišel, byl nadšen. Přestavěli domek, aby měli v stáří pohodlí. Byl tak unavený, že si musel
lehnout. Když mi pomůžeš, půjdeme dřív domů.
b) Věty – Petr nešel do školy. Bál se matematiky – spojte v souvětí tak, abyste vytvořili: SP s VV příslovečnou příčinnou, SP s VV
příslovečnou podmínkovou, SS se vztahem důvodovým (příčinným), SS se vztahem důsledkovým.
c) Všimněte si různých druhů vedlejších vět se stejnými spojovacími výrazy – určete vedlejší věty:
Ptal se, jak se to stalo. Spatřil chlapce, jak utíká po cestě. Udělal jsem to tak, jak jsem slíbil. Četl jsem recept, jak upéct bábovku.

❸
Nahraďte nepravé vztažné věty tak, aby byl významový vztah vyjádřen jednoznačně a explicitně:
Půjdu ještě jednou na muzikál, který se mi líbil. Čtenář často odloží knihu, která ho nezaujala. Můj otec, který měl sám málo, pomáhal
ostatním. Napsal jsem dopis, který jsem hned odeslal.

❹
Doplňte interpunkci v různých typech souvětí a zdůvodněte:
Napište kdy přijedete a my vám přijdeme naproti. Chci abych zkoušky zvládl co nejdříve rád bych se totiž podíval do Itálie kde jsem si
dojednal stáž. Matka mi telefonovala právě když jsem se chystala odejít.

❺
Proveďte všestranný rozbor souvětí, naznačte jeho grafickou stavbu, druh souvětí, počet a druh vedlejších vět, vztahy:
Chlapec křičel, takže mu museli zacpat ústa, protože jeho křik přivolával příliš velkou pozornost kolemjdoucích, kteří se ohlíželi,
ale báli se zasáhnout.

ad 1.
Souvětí podřadné – SP obsahuje jen jednu větu hlavní a jednu i více vět vedlejších. Počet vět v souvětí
poznáme podle počtu přísudků. Podle toho, který větný člen věty řídící vedlejší věta vyjadřuje, rozlišujeme vedlejší
věty:
n podmětné – vyjadřují podmět věty řídící (Kdo lyžuje, rád jezdí na hory. Není známo, kdy přijede.)
n přísudkové – vyjadřují jmennou část přísudku jmenného se sponou (Náš dědeček byl z těch, kdo šířili osvětu
na venkově.)
n přívlastkové – závisí na podst. jménu věty řídící (V dopise připojil prosbu, abych přijela.)
n předmětné – závisí na slovese (Vzkázal, abych přišel.)
n příslovečné – vyjadřují příslovečné určení věty řídící, závisí na slovese
místní (kde, odkud, kudy, kam) – (Kam přijde, způsobí rozruch.)
časová (kdy, odkdy, dokdy aj.) – (Když se vracel, pršelo. Usnul dřív, než film skončil.)
způsobová – vlastního způsobu (Spal, jako by ho do vody hodil.), míry (Přinesl toho, že by to stačilo na rok.),
přirovnávací (Čím víc se snažíš, tím lépe dopadneš.), účinková (Měl tak zmrzlé ruce, že necítil prsty) aj.
příčinná (proč – příčina předchází) (Šel k lékaři, protože ho bolel zub.) – spojky protože, že, poněvadž, jelikož
účelová (proč – účel následuje) (Chodil do školy, aby se dobře připravil k maturitě.) – spojka aby
podmínková – vyjadřuje podmínku, za které může nastat děj (Budu rád, půjdeš-li se mnou.) – spojky jestliže,
-li, kdyby, když
přípustková – vyjadřuje okolnost, která je v rozporu s obsahem věty řídící (Přestože nebylo hezky, odjeli
na chatu.) – spojky ač, ačkoli, třeba, třebaže, přestože, i když, i kdyby, byť, jakkoli
n doplňková – závisí na slovese (často smyslového vnímání – slyšet, vidět aj.) a na podmětu nebo předmětu
věty řídící (Vzpomínám na otce, jak rád houbařil.)

47
ad 2.
Vedlejší věty závisí na větách řídících, zastupují některý větný člen věty řídící. Jsou uvozeny spojkami
podřadicími, vztažnými zájmeny nebo vztažnými příslovci. Vedlejší věty vztažné jsou věty uvozené
vztažnými slovy (zájmeny, příslovci). Jsou správné jen tehdy, vyjadřují-li průvodní děj ve vztahu k ději věty hlavní
(ne následný) nebo omezují-li význam podst. jména, které rozvíjejí, např. Dostaví se jen žáci, kteří se přihlásili
na zájezd.
Nepravé vztažné věty: vyjadřují následný děj (Spadl pod vlak, který ho přejel.), místo věty hlavní (Seděl tam
kos, který krásně zpíval.), věty s což, přičemž (Vybudujeme sportoviště, což povede k rozvoji tělesné zdatnosti.),
místo jiných vět (Nepřijímáme zakázky, které nemůžeme vyřídit včas – místo VV příslovečné podmínkové)

ad 3.
Text ❶: Obloha byla, jako když ji vymete. (VV přísudková) Vyplašili jsme zajíce, který spal pod smrčkem.
(VV přívlastková) Bude-li slunečné počasí, půjdeme se koupat. (VV příslovečná podmínková) Nedovolím vám,
abyste podceňovali přípravu na zkoušky. (VV předmětná) Bylo by nečestné, kdybychom ho pomlouvali.
(VV podmětná) Šel do knihovny, aby se vypůjčil knihy. (VV příslovečná účelová) Ráno jsme spatřili horolezce, jak
vystupoval po příkré skále. (VV doplňková) nebo …jsme spatřili, jak horolezec vystupoval (VV předmětná) nebo
horolezce, který vystupoval (VV přívlastková)
Text ❷: a) V V přísl. časová, VV podmětná, VV přísl. časová, VV přívlastková, VV podmětná, VV přísl. účelová,
VV přísl. způsobová účinková, VV přísl. podmínková
b) Petr nešel do školy, protože se bál matematiky. Kdyby se Petr bál matematiky, nešel by do školy.
Petr nešel do školy, bál se totiž matematiky. Petr se bál matematiky, a proto nešel do školy.
c) VV předmětná, doplňková, způsobová, přívlastková
Text ❸: …, protože se mi líbil.; protože ho nezaujala, neboť ho nezaujala; Můj otec, ač měl sám málo, …;
Napsal jsem dopis a hned jsem ho odeslal (následný děj);
Text ❹: Napište, kdy přijedete, a my vám přijdeme naproti. (do SS vložena VV předmětná). Chci, abych zkoušky
zvládl co nejdříve, rád bych se totiž podíval do Itálie, kde jsem si dojednal stáž. (každá VH je rozvita VV). Matka
mi zatelefonovala, právě když jsem se chystala odejít (čárka se přesunuje před právě).

ad 4.
Složité souvětí = složitý myšlenkový celek, kombinuje oba typy vztahů (přiřazování i podřazování);
vztah souřadnosti může být jak mezi VH, tak mezi větami závislými, ale na stejné rovině závislosti.
Text ❺:
I. VH1 II. VV1 III. VV2
Chlapec křičel, takže mu museli zacpat ústa, protože jeho křik přivolával příliš velkou pozornost kolemjdoucích,
IV. VV3 V. VV4
kteří se ohlíželi, ale báli se zasáhnout.
Celkem 5 vět, 1 VH a 4 VV → souvětí podřadné
vztah determinace
VH1

VV přísl. způs. VV1

VV přísl. příčinná VV2

obě VV přívl. VV3 VV4

×
vztah koordinace
(poměr odporovací mezi VV)

Doplňující otázky
Které vyjádření je těsnější – parataktické, nebo hypotaktické, vedlejší větou, nebo větným členem? l Kdy se píše
čárka před přirovnávacími spojkami jak, jako, než? l Jak je to s pravopisem spojení jako by, jakoby? l Určete
přísudek ve vedlejší větě s aby, kdyby: Vzkázal, abych přišel včas. Nestalo by se to, kdybychom přišli včas.

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

48
 Český jazyk

23. Textová syntax (hypersyntax)

Základní otázky
1. Objasněte pojem text, komunikát, komunikační proces a jeho složky.
2. Uveďte různé druhy komunikace, různé vztahy mezi komunikanty.
3. U
 veďte druhy komunikátu podle účasti komunikantů a příklady recepce komunikátu. Vysvětlete
různé způsoby záznamu výpovědi v textu (např. řeči postav v próze).
4. O
 bjasněte základní termíny textové lingvistiky: textový vzorec, témata, koheze a koherence,
tematická posloupnost, konektory a kontaktové prostředky, způsoby navazování textu.
5. Řešte úkoly textu ❶–❸. Naznačte principy výstavby textu.
6. Co je podstatou horizontálního a co vertikálního členění textu?

Ukázkové texty
❶
Posuďte text z hlediska aktuálního členění výpovědi a určete typ tematické posloupnosti:
a) Shakespeare se narodil v městečku Strat Ford nad Avonou v rodině rukavičkáře. Již v osmnácti se oženil s dívkou starší o osm let.
Kolem r. 1585 odešel do Londýna, kde se uchytil v divadle a nakonec začal autorsky upravovat starší hry. Shakespearovy hry uvádělo
divadlo The Globe. Roku 1613 se vrátil natrvalo do Stratfordu.
b) Mojmírův nástupce Rostislav požádal byzantského císaře, aby mu poslal kněze, kteří by šířili křesťanství v srozumitelném jazyce.
Císař žádosti vyhověl a poslal Konstantina a Metoděje. Pocházeli z obchodního města Soluně.

❷
Posuďte text a určete, k jaké obměně struktury textu došlo: rozštěpené téma, nebo rozštěpené réma?
Lipnicí nad Sázavou procházejí turistické cesty. Modře značená spojuje Světlou nad Sázavou s Humpolcem. Zeleně označená prochází
od vrchu Melechov přes Lipnici do Okrouhlice. Po žluté značce se lze z Lipnice vydat směrem na Věž.

❸
Vyhledejte konektory zajišťující soudržnost a tematickou posloupnost textu:
Potkala jsem kamarádku Evu. Ona nevěděla, že teď studuji na vysoké škole. Dříve jsem maturovala na gymnáziu v Benešově.
Odtud denně do Prahy dojíždím.

ad 1.
Text = celistvý a soudržný jazykový útvar, prostředek realizace lidské komunikace. Zabývá se jím textová
syntax; komunikát = výsledek procesu komunikace, spojení výpovědí (nejčastěji souvětí); komunikační
proces = proces dorozumívání; složky komunikačního procesu: komunikanti (účastníci komunikace), téma,
kód (dohodnutý systém znaků a pravidel, např. jazyk), komunikační kanál (např. prostor přímé komunikace,
telefonní vedení, televizní kanál aj.)

ad 2.
Druhy komunikace: verbální (slovo mluvené nebo psané), verbálně neverbální (komunikace slovo + podání
ruky, gesta, obraz, hudba), neverbální (pantomima, kreslený vtip, reklama beze slov, světelné aj. signály);
vztahy komunikantů: přímý styk (rozhovor), zprostředkovaný přímý styk (telefonický hovor), nepřímý styk
(korespondence, noviny, knihy)

ad 3.
Druhy komunikátů: monolog – jednosměrná komunikace (jen mluvčí), pro adresáta nebo pro sebe
(= vnitřní monolog), např. – přednáška, proslov, referát; dialog – dvou i vícesměrná komunikace, forma
otázek a odpovědí; replika – část dialogu pronesena jedním účastníkem až do převzetí slova jiným účastníkem;
v dramatu základní vyjadřovací způsob, v epice forma přímé řeči nebo její napodobenina (nevlastní a polopřímá
řeč); střídání monologu s dialogem – v dramatu na jevišti; recepce (příjem) komunikátu zahrnuje vnímání
(percepci), porozumění (dekódování), interpretaci – výklad, pochopení a inferenci – úsudek příjemce
Záznam výpovědi v textu: přímá řeč = výpověď podaná doslova tak, jak byla pronesena; oddělena
uvozovkami, bývá uvedena uvozovací větou, např. Eva navrhla: „Vezmu tě s sebou.” Nepřímá řeč = reprodukce,
vyjádřena vedlejší větou předmětnou, např. Eva navrhla, že mě vezme s sebou.
V umělecké literatuře není vždy přímá řeč (pásmo postav) zřetelně odlišena od ostatního textu
(pásma vypravěče): nevlastní přímá řeč – reprodukována vypravěčem bez změny, ale bez uvozovek;
polopřímá řeč = řeč postav, ale včleněna zcela do pásma vypravěče – užívá jedině 3. osoby

ad 4.
Textový vzorec = způsob podání tématu, postup a členění tématu, použití určitých modelů, např. při setkání,
blahopřání, vyjádření soustrasti, v delším textu jsou 3 části: úvod, střed (hlavní část) a závěr (shrnutí), dělení
na odstavce i vyšší jednotky – kapitoly, oddíly, díly; text může mít hypertéma (jedno společné téma) a další
témata nebo více témat navazujících; koheze = soudržnost textu, ucelenost (ve výrazové rovině),
koherence = souvislost, spojitost významových složek textu

49
Myšlenkově-tematická posloupnost + speciální prostředky soudržnosti: konektory, a to navazovací, např.
A přece to udělám., usouvztažňující (teď, dříve, tam), lexikální (opakování z předchozí věty), např. Pavel se
vrátí zítra. Přijede autem, synonymní Pavel a Petr studují v Brně. Oba (sourozenci) bydlí na koleji., s odkazovacími
slovy, např. Oba, tedy Petr i Pavel tam bydlí na koleji., gramatické – spojky, koncovky přísudku, mluvnické
kategorie sloves + lexikální prostředky (dlouho, konečně, nakonec); kontaktové prostředky: oslovení (Vážení
přítomní, …), vybízecí obraty (všimněme si, viď, že ano), komentáře (lépe řečeno, bohužel, respektive);
způsoby navazování textu: anaforické (zpět do textu), např. Jak jsme už podotkli…, Vraťme se, kataforické
(dopředu do textu), např. V následující přednášce…, V závěru si položíme otázku…, exoforické (mimo text), např.
Pracuji ve škole. Sem jsem se dostala na základě konkurzu.

ad 5.
Výstavba textu: princip aktuálního členění věty: východisko a jádro výpovědi – formálně téma T a réma R
– viz ot. 20; tematická posloupnost (souvislost – způsoby: tematizace rématu, stavba textu s průběžným
tématem, se shrnujícím tématem a obměny: rozštěpené téma, rozštěpené réma.
Text ❶: a) V  šechny věty mají pořad objektivní (V→J); text má jedno téma (tj. Shakespeare)
T1–R1→(T1)T2→R2→(T1, T2)T3→R3 atd. = průběžná tematická návaznost
b) V
 textu se jádro výpovědi 1. věty stává východiskem výpovědi 2. věty atd.
T1–R1→(R1)T2→R2→(R2)T3→R3 atd. = tematizace rématu
Text ❷: rozštěpené téma: T–R–t1(<T)–R2→t2(<T)–R3 t1+t2=T
Text ❸: konektory: ona (lexikální), teď, dříve, odtud (usouvztažňující)

ad 6.
Členitost textu – textové úseky
nh orizontální (lineární, vnitřní) členění – na odstavce, kapitoly, oddíly, díly nebo na začátek, střed, konec;
v rozsáhlejších textech pretext (autor, titul, podtitul, zákl. údaje, dedikace, předmluva, motto, věnování), text,
posttext (dovětek, shrnutí, doslov, přílohy, rejstříky, resumé, dodatky, tiráž); v mluveném projevu (dopis)
pozdrav, oslovení, představení (specifické obraty), pak sdělení, na konci pozdrav
nv  ertikální (hloubkové) členění → maximální přehlednost:
v písemném projevu – tituly, velikost písma, typy, barva, podtrhávání, marginálie (hesla na okraji strany) grafy,
schémata, označování částí (číslice římské nebo arabské, písmena velká, malá, číslice s paragrafy, desetinné
třídění)
v mluveném projevu – parajazykové prostředky (intonace, síla hlasu, tempo řeči, frázování, rytmus) nebo
mimojazykové prostředky (mimika, gesta, pohyb mluvčího)

Doplňující otázky
Uveďte obvyklý textový vzorec některého kratšího komunikátu, např. přání k svátku, k Vánocům, soustrast.
l Uveďte určité zákonitosti výstavby textu, např. konec a začátek pohádky, modlitby, životopisu, setkání přátel.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Skladba – syntax

50
 Český jazyk

24. Stylistika, funkční styly a slohotvorní činitelé

Základní otázky
1. Co je stylistika a čím se zabývá?
2. Vysvětlete pojmy invence, kompozice, stylizace, korektura.
3. Kteří slohotvorní činitelé patří k objektivním? Uveďte subjektivní slohotvorné činitele.
4. Porovnejte individuální styl autorů – viz text ❷.
5. Vyjmenujte základní funkční styly a stručně je charakterizujte. Doložte také na textu ❶.
6. Určete funkční styl úryvků – viz text ❸.

Ukázkové texty
❶
Uveďte, pro které stylové oblasti jsou vyjmenované slohové útvary typické:
výklad, subjektivní popis, pozvánka, žádost, komentář, návod, esej, prospekt, úvaha, objednávka, soukromý dopis

❷
Porovnejte individuální styl autorů umělecké literatury a podle převahy určitých jazykových prostředků uveďte, v čem je jejich
odlišnost:
a) Markéta měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dítky. Nuže, zotaví se jejich láska? Dají maličkým, aby objali svoji přítelkyni?
Nikoliv. Nádraží je prázdné, nikdo jí nedbá, nikdo k ní nepřišel a dítky váhají, vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři
Markétině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo slovíčko
pláče, Markéta by přece naslouchala plna útěchy, neboť i výčitka bývá ojíněna láskou. V. Vančura
b) On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví, jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že
zpíval tak krásně a smutně. A jak tak pod vodou zpíval a naříkal, třásla se pokaždé krůpějka vody, jako by to byla slza. A v každé
krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. K. Čapek

❸
Určete funkční styl úryvků. Hodnoťte text zvláště z hlediska slovní zásoby a syntaxe.
a) Vážená paní, upozorňujeme Vás, že jste neodevzdala v řádném termínu výpůjčku z naší knihovny. Jedná se o tento titul:
Dante Alighieri, To sladké jméno Beatrice, 155 759/98.
S pozdravem Krajská knihovna Vysočiny Havlíčkův Brod

b) Sníh si užily stovky lyžařů

Vysočina (ČTK) Stovky lyžařů využily na Vysočině o víkendu jednu z posledních příležitostí k lyžování. Výhodné sněhové
podmínky panovaly včera po nočním ochlazení hlavně na sjezdovkách v Novém Městě na Moravě a ve Svratce na Žďársku.

c) X Ahoj!
Y Kdes byla tak dlouho?
X Stavila jsem se u Šárky.
Y Co dělá, už našla místo?
X Začala od prvního jako vychovatelka na intru.

d) Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme ji milovali
F. Halas

e) Rašeliniště
Rašeliniště, vrchoviště a slatiny představují zcela zvláštní prostředí. Procesem zvaným rašelinění dochází k nahromadění mohutných
vrstev odumřelých rostlinných těl, a tak vzniká prostředí s vysokou kyselostí půdní reakce, s půdou chudou na dusík a se specifickou
flórou a faunou. Obstojí tam nejvýše plazivé dřeviny. Z Encyklopedie myslivosti

ad 1.
Stylistika = nauka o slohu, o způsobech výstavby jazykových projevů, výběru a třídění jazykových prostředků,
zpracování obsahu apod.

ad 2.
Z oblasti pojmů charakteristických pro slohotvorný proces autora jsou typické zejména: invence = přípravná fáze,
vymezení tématu, cíle, shromažďování a výběr faktů; kompozice = uspořádání materiálu, stylizace = jazykové
vyjádření, formulace myšlenek, vlastní sdělení; korektura = úpravy a opravy před vytištěním textu

ad 3.
Slohotvorní činitelé obecné platnosti (objektivní): zaměření, cíl a funkce projevu, situace (připravenost či
nepřipravenost), přítomnost či nepřítomnost autora, druh textu (dialog, monolog), prostředí (veřejné či
soukromé), forma (projev mluvený či písemný) = podmínky ovlivňující proces výstavby projevu i projev sám

51
Slohotvorní činitelé subjektivní (týkají se osobnosti autora): pohlaví, věk, dosažené vzdělání (základní,
odborné, vysokoškolské), výrazová pohotovost, zájmy, psychický typ (emocionalita, charakter apod.), autorovo
stanovisko (vážné, humorné či ironické) → individuální styl

ad 4.
Text ❷ a) individuální styl V. Vančury: sklon ke knižnosti – výběr slov (dítky, nikoliv, nešťastnice, zajisté, neboť),
knižní tvary (přechodníky – vidouce, jmenné tvary zájmen – plna, ojíněna, genitiv záporu – nikdo jí nedbá),
propracovaná složitější souvětí, prvky i biblického stylu
b) individuální styl K. Čapka: sklon k hovorovosti – prostředky mluvené řeči, samostatné větné členy, přístavek,
nadměrné užití ukazovacích zájmen – ten zpěv, tou vodou, nadsázka – strašná bolest, elipsy – nikdo neví, jakou,
přirovnání → názornost, opakování týchž slov na začátku vět, souřadné spojování vět (opakování slučovací spojky
a), zájmenný podmět (on)

ad 5.
Funkční styly spisovného jazyka:
np rostěsdělovací (hovorový) – v běžné komunikaci, cíl – sdělení informací v osobním kontaktu konverzací;
převaha mluveného dialogu, v psané podobě např. oznámení, osobní dopis; jednodušší větná stavba, citové
zabarvení, oslovování, souřadnost, ne zcela přesná pojmenování
no dborný – s cílem poučit; vědecký nebo prakticky odborný → zpřístupnění vědeckých poznatků; požadavky
věcné správnosti, přehlednosti, přesnosti; výskyt termínů, složitější větná stavba
na dministrativní (jednací, úřední), převaha písemné podoby; přesné až stereotypní vyjadřování, schematičnost
(ustálené formulace), stručnost
np ublicistický = styl sdělovacích prostředků a řečnických projevů; cíl – poučení, informace, přesvědčování
a získávání; požadavek aktuálnosti a obecné přístupnosti, originality vyjádření; ustálené automatizované obraty
nu mělecký = styl literárních děl s cílem estetického a citového působení; mnohoznačnost vyjádření, obraznost;
všechny útvary národního jazyka; forma lyriky, epiky, dramatu; poezie a próza
Text ❶: útvary stylu prostěsdělovacího: pozvánka, soukromý dopis; odborného: výklad, prospekt, návod;
administrativního: žádost, objednávka; publicistického: komentář; uměleckého: subjektivní popis
esej – na pomezí stylu uměleckého a odborného; úvaha se může vyskytnout např. ve stylu odborném,
publicistickém, uměleckém i prostěsdělovacím (v zjednodušené podobě)

ad 6.
Text ❸: a) styl administrativní – stručnost, jednoznačnost, ustálený obrat
b) styl publicistický – stručná, rychlá informace, automatizované publicistické obraty, novinářské zprávy
c) styl prostěsdělovací – typický dialog, nespisovné výrazy, elipsa
d) styl umělecký – obraznost (epiteta ornans, metonymie, aliterace, zvukosled a zvukomalba; epizeuxis,
inverze; citovost)
e) styl odborný – termíny, propracovaná větná stavba, přesnost a jednoznačnost vyjádření, převaha
jmenného vyjadřování, slova stylově neutrální

Doplňující otázky
Které z výše uvedených textů jsou určeny pro veřejnost, které jsou soukromé? Které jsou především v mluvené
a které v psané formě? l Kterými originálními způsoby vyjadřování se vyznačuje např. Bohumil Hrabal, Vladimír
Páral, Jaroslav Hašek? l Jak se liší dialog od monologu? Které znaky má dialogický projev? l Jak se projevuje
v mluvené řeči jazyková kultura mluvčího? l Jak postupujeme při sestavování jakéhokoliv projevu?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

52
 Český jazyk

25. Slohové rozvrstvení jazykových prostředků,

projev mluvený a psaný
Základní otázky
1. Jak jsou rozvrstveny jazykové prostředky z hlediska stylistického?
2. Řešte úkoly v textu ❶–❸.
3. Co je příznačné pro projev mluvený a co pro projev psaný? Uveďte výhody a nevýhody obou.
4. Řešte úkol textu ❹.
5. K
 teré grafické prostředky mají funkci zdůrazňující, kterými je dosaženo přehlednosti textu?
Jak se v psaném projevu napodobí mimojazykové optické prostředky (např. mimika)?

Ukázkové texty
❶
a) Posuďte výrazy z hlediska slohové neutrálnosti či zabarvenosti: holka, dívka, roba, děvčica, děva; který, jenž; chorobný, nemocný,
marod
b) Roztřiďte slova na slohově neutrální, knižní, básnická, hovorová, obecněčeská, nářeční, slangová, archaická: máj, akorát, jestli,
tadydle, dlít, bižule, šlojíř, pořád, furt, ač, koukat, ručej, hrob, flinta, dědina, erteple, čoklík, děják, chmátka, silozpyt, rov, vesnice,
čižmy, pošťák, palcát
c) Jakou slohovou platnost mají výrazy téhož významu: dali mi odměnu / udělili mi odměnu / byla mi udělena odměna; rasisti / rasisté;
s nimi / s nima; anžto / protože

❷
Charakterizujte slova podle jejich citového zabarvení: kmet, dědulka, stařec, dědek, děda; povaleč; babka, babizna; zvířátka, hnusný,
huba, sluníčko, ústa

❸
Jakou funkci mají nářeční slova v umělecké próze? Doložte na textu:
(…) On sám byl také šohajem, šlapal tu stezku za Anešou – a po něm zase syn teď už tak vážný s rýhami v čele (…) Za ním mu došel
vnouček jedináček, s tou chocholatou pupinou na hlavě. Viděl ho malúčkého, na zemi postaveného vyrůstat – až tu stál šohaj s kosířkem
na kloboučku zase na pěšince, která vedla k frajerce (…) G. Preissová, Nesmrtelný

❹
Určete, zda je uvedený projev od původu mluvený nebo psaný. Odůvodněte:
Poslala jsem ho, aby přines chleba. Myslíš, že to udělal? To teda ne. A navíc, kluk zatracená, utratil prachy za ničemnosti. Ale já mu
dám!

ad 1.
Prostředky stylově neutrální (bezpříznakové): jádro slovní zásoby (pán, černý, nad), ze syntaktických
prostředků např. kratší větné celky, z mluvnických tvaroslovných prostředků např. infinitiv na -t, -ct, tvary můžu,
peču
Prostředky stylově zabarvené (příznakové): hovorové (cédéčko), nářeční (harenda), obecněčeské
(koncentrák, líp), knižní (zesnul, nechť), odborné (atribut, oxid), publicistické (mítink), umělecké, poetické
(vesna), slangové (úča), argotické (vekslák), ze syntaktických prostředků: hovorové – vsuvky, elipsy, samostatný
větný člen; nespisovné – anakolut, zeugma aj.; z mluvnických prostředků: hovorové (vemte si, nate, jdem,
s loďma), knižní (peku, pecme, péci, dělati, přáti něčeho)

ad 2.
Text ❶:
a) s
 lohově neutrální – dívka, který, nemocný; slohově zabarvená – holka (hovor.), roba, děvčica (nářeční), děva,
jenž, chorobný (knižní), marod (obecněčes.)
b) neutrální – hrob, jestli, vesnice; knižní – dlít, ač; básnická – máj, ručej; hovorová – pořád, koukat;
obecněčeská – akorát, tadydle, furt, flinta, čoklík, pošťák; nářeční – dědina, erteple, čižmy; slangová – bižule,
děják; argotická – chmátka; archaická – šlojíř, silozpyt, rov, palcát
c) s
 lohově neutrální – udělili mi odměnu, rasisté, s nimi, protože; hovorová – dali mi odměnu; knižní – byla mi
udělena odměna, anžto; obecněčeská – rasisti, s nima
Text ❷:
slova bez citového zabarvení: stařec, děda, ústa; citové zabarvení – kladné: dědulka, kmet, zvířátko, sluníčko;
záporné: dědek, babka, povaleč, babizna, hnusný, huba
Text ❸: nářeční slova v uměleckém textu mají funkci charakterizační: charakteristika prostředí a postav, např.
šohaj, Aneša, pupina, malúčký, s kosířkem, frajerka

53
ad 3. a 5.
Mluvený projev může být pronesený ústně přímo (kontakt s adresátem), nepřímo (v televizi, rozhlase)
n je jedinečný, neopakovatelný, váže se ke konkrétní situaci (časově, místně), styl prostěsdělovací
nb  ezprostřední kontakt s posluchači → působivost, přesvědčivost
nm ůže být nepřipravený (neoficiální), připravený částečně nebo úplně
np  rostředky jazykové: běžně mluvený jazyk (spisovný hovorový, nespisovný, nářeční, profesní, slangový),
elipsy, samostatné větné členy, vsuvky, anakolut, zeugma; výběr slov méně uvědomělý (spontánnost), opakují
se táž slova, vyjadřování méně přesné, citové zabarvení; věty jednoduché, nesložitá souvětí (kvůli srozu­
mitelnosti), volnější větná stavba (opakování týchž spojek, zvl. a)
np rostředky parajazykové, zvl. zvukové (důraz, intonace, frázování, přestávky, síla hlasu, tempo řeči),
prostředky mimojazykové, zvl. optické (mimika obličeje, gesta, posunky, pohyb mluvčího)
np ro posluchače: výhoda – bezprostřední vnímání, ale nevýhoda – nemožnost se později k jednotlivým úsekům
vracet
Písemný projev může být psaný nebo tištěný, většinou monologický
nn ebývá vázán ke konkrétní situaci, styl publicistický, odborný, umělecký, administrativní
nn epřímý kontakt s čtenářem → méně živý
nz pravidla připravený, veřejný, oficiální
np rostředky jazykové: spisovné, stylově neutrální až knižní (v uměleckém stylu i nespisovné),
terminologie, automatizované publicistické výrazy; promyšlený výběr jazykových prostředků, promyšlená
stylizace (výstižnost); složitější větné celky, propracovanost, sevřenost, zhuštěnost (kondenzace) výpovědi
(podřadnost ve větné stavbě) → přehlednost, plynulost, návaznost úseků
np rostředky grafické: interpunkční znaménka, typ a velikost písma, podtržení, střídání barev (noviny, reklama),
proložení, ztučnění písma (částečně nahrazují zvukové prostředky), rozložení textu do odstavců, nadpisy
np rostředky lexikální opisné: zasmál se, zdvihl obočí, zamračil se, protáhl obličej (částečně nahrazují optické
mimojazykové prostředky)
np ro čtenáře: výhoda – lze číst po částech, zamyslet se, k formulacím se vracet; snadnější orientace v textu

ad 4.
Projev je původně mluvený: nespisovné tvary (3. os. přines / přinesl), nepříliš přesné vyjádření (udělal to, já mu
dám), elipsy (to ne), nespisovná a hovorová slova (prachy, teda), nadměrně užité osobní zájmeno ve funkci
podmětu (já), citové zabarvení (tvar kluk zatracená), volná stavba větná

Doplňující otázky
Jak a kde se v umělecké literatuře vyskytuje archaicky vznešený jazyk plný knižních prostředků, historismů
a archaismů? Jak a kde se slohová příznakovost využívá ke komickému účinku? l Převažuje v komunikaci spíše
mluvená nebo písemná forma projevu? l Jak a kde se v literatuře vyskytují různé útvary národního jazyka?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

54
 Český jazyk

26. Slohové postupy a slohové útvary,

styl prostě sdělovací
Základní otázky
1. Definujte pojmy slohový postup a slohový útvar. Které slohové postupy rozlišujeme? Které slohové
útvary jsou založeny na jednotlivých slohových postupech?
2. N
 a textu ❶ si všimněte, že totéž téma (skalka) lze zpracovat různým způsobem; srovnejte oba texty
a uvažte, jak se liší z hlediska funkčního stylu, který slohový postup kde převažuje a co je
působivější.
3. Jakou funkci má styl prostěsdělovací? Podejte jeho charakteristiku z hlediska objektivních
slohotvorných činitelů, slohových postupů a jazykových prostředků.
4. Uveďte příklady drobných mluvených útvarů prostěsdělovacího stylu a stručně je charakterizujte.
Využijte text ❷.
5. Ř
 ešte úkol textu ❸. Jak se liší oznámení od zprávy? Které údaje musí být uvedeny? Referát
srovnejte se zprávou. Uveďte moderní prostředky komunikace na dálku.

Ukázkové texty
❶
a) …máte-li na své zahrádce kousek svahu nebo terásku, zřiďte si tam skalku. Předně taková skalka je moc krásná, když zaroste
polštářky lomikámenu, tařičky, tařice, huseníku a jiných přepěkných horských kytiček; za druhé pak samo budování skalky je dílo
znamenité a poutavé. Muž, který si staví skalku, se cítí jako Kyklop, když tak říkajíc s elementární silou vrší balvan na balvan, buduje
vrchy a údolí, přenáší hory a vytyčuje skalní útesy. K. Čapek, Zahradníkův rok
b) Rady pro stavitele skalky: 1) Používejte zásadně jeden druh kamene. 2) Tvořte skalku z horniny, která se vyskytuje v nejbližším
okolí. 3) Najděte volné a nezastíněné místo – většina skalniček potřebuje dostatek světla, vzduchu a půdní vlhkost. Nejvhodnější je
východní nebo severní svah. 4) Usaďte nejdříve větší kameny a potom teprve menší, a to tak, aby výsledný dojem působil jako dílo
přírody. Z časopisu Vlasta

❷
„No a to si, Věro, představ, pojď na chvilku dál, von mi někdo ten novej mobil ukrad. To je teda pěkná smůla. Ten mobil byl dost drahej.
Víš co, holka zlatá, asi se mi to stalo v autobuse. Já bych se radši neviděla.“

❸
Uveďte nedostatky následujícího oznámení a text opravte:
Základní škola ve Vrbici pořádá a srdečně zve rodiče na tělovýchovné vystoupení žáků školy, které se bude konat v sále místního
kulturního domu ve čtvrtek 27. června.

ad 1.
Slohový postup = způsob podání, zpracování tématu jako celku (pojetí tématu, řazení tematických složek,
výběr jazykových prostředků); slohový útvar = určitý konkrétní, vyhraněný typ jazykového projevu, uspořádaný
podle určitých pravidel; často se spojuje více slohových postupů, ale jeden z nich je vždy dominantní (např.
ve vypravování je postup popisný, charakterizační a vyprávěcí)
n Informační postup = v běžné komunikaci, sdělování informací (co se kdy a kde stalo); převažuje styl
prostěsdělovací (oznámení, zpráva, dopis, telegram, běžný hovor), administrativní (např. formuláře)
a publicistický (zpráva, inzerát, reklama aj.)
n Popisný postup = naznačení znaků skutečnosti (věcí, osob, jevů); v prostěsdělovacím nebo administrativním
stylu (dotazník, životopis), v odborném stylu (odborný popis, návod), v uměleckém stylu (popis postav,
prostředí, cestopis)
n Charakterizační postup = naznačení vnitřních znaků, zvl. osoby, a to buď přímo nebo v jednání, tj. nepřímo,
v prostěsdělovacím nebo administrativním stylu (charakteristika, posudek), v uměleckém stylu (charakteristika
postav, prostředí)
n Vyprávěcí postup = podání průběhu děje; v prostěsdělovacím stylu (příhoda, vzpomínky), v publicistickém
stylu (reportáže), v uměleckém stylu (vyprávění se zápletkou – novela, povídka, román)
n Výkladový postup = logické vysvětlení jevů, zdůvodnění, vnitřní vztahy; ve stylu odborném (výklad,
pojednání, přednáška, odborný referát, ale i směrnice, předpisy, zákony s výklady), ve stylu publicistickém
(projev, proslov)
n Úvahový postup = subjektivní hodnocení, stanovisko a názory autora; ve stylu odborném (úvahy, kritické stati,
recenze), ve stylu publicistickém (úvodník, komentář, úvaha), ve stylu uměleckém (úvaha a city autora)
Smíšené útvary – esej (odborný a umělecký styl), fejeton (publicistický a umělecký styl) aj.

ad 2.
Text ❶ totéž téma lze zpracovat různým způsobem; v obou textech převažuje slohový postup popisný, v a) se mísí
s vyprávěcím, v b) s výkladovým postupem; působivější je text Čapkův (prostředky uměleckého stylu) – citové
zabarvení bohatství jazykových vrstev, obraznost; text b) je strohý popis s návodem, slovní zásoba stylově
neutrální

55
ad 3.
Styl prostěsdělovací (hovorový) – v běžné komunikaci; cíl – informace, hodnocení; převážně mluvená forma,
dialog, někdy i neverbální vyjadřování (gesta, mimika); spontánnost, obvykle nepřipravenost; emocionalita;
jazyk – vyjadřování spisovné i nespisovné; hovorová čeština i nářečí, obecná čeština; věty jednodušší, citové
zabarvení, souřadnost, oslovovací výrazy, nadměrnost ukazovacích zájmen, zájmenných podnětů, ne zcela přesná
pojmenování, elipsy, vsuvky, parazitní slova (že ano)

ad 4.
Útvary:
mluvené – v běžném každodenním styku: stereotypní formulace – zdvořilé přivítání, představování (mladší
staršímu, muž ženě, méně významná osobnost významnější osobnosti), omluvy, telefonní hovor (stručnost,
věcnost, vzkaz na záznamník)
psané – oznamovací (zpráva, oznámení, vyhláška, inzerát, apod.), heslové (formuláře, testy), dokumentární
(stvrzenka, protokol); vždy stručnost, přehlednost
Text ❷: spontánní mluvený projev nepřipravený; oslovení (i citově zabarvené), nespisovné tvary slov, vsuvka,
nadměrně zájmena ukazovací i osobní v podmětu; ne zcela přesné vyjádření

ad 5.
Text ❸ – chybí časový údaj zahájení akce, obvykle se uvádí úplná datace, údaje o programu, účinkujících apod.;
zeugma (pořádá + 4. p. zve rodiče + předložkový 4. p. – na koho, co); chybí grafická úprava
Oznámení – informuje o tom, co teprve bude + výzvy k účasti (pozvánky, programy kin a divadel)
× zpráva – informace o tom, co se stalo; mívá i hodnocení; obojí musí mít důležité údaje: název akce, místo
a doba konání, obsah; stručnost, heslovitost, grafická úprava
Referát – informuje o aktuálním dění; podrobnější zpráva, která hodnotí, přesvědčuje a získává;
průběh akce + výzva; forma ústní – mluvená čeština, jednodušší věty, oslovení, motivace, naznačení obsahu
Moderní způsoby písemné komunikace: fax a e-mail. Faxem posíláme kopie hotových dokumentů.
E-mail = komunikace prostřednictvím počítače; komunikace prostřednictvím internetu;
krátké textové zprávy – SMS

Doplňující otázky
Uveďte příklady neverbální komunikace – jak se mimikou a gesty vyjadřuje radost, souhlas, nesouhlas apod.
l Popište postup při telefonování. l Které ustálené formální znaky má dopis? Čím se liší osobní dopis neformální
a formální? l Jak se píší adresy na obálky dopisů? Vysvětlete systém PSČ jako součásti adresy.

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

56
 Český jazyk

27. Styl odborný a jeho útvary

Základní otázky
1. P
 odejte charakteristiku odborného stylu. Které požadavky klademe na texty odborného stylu?
Jak dělíme odborné útvary podle stupně odbornosti?
2. C
 harakterizujte kompozici odborných textů. Které tři části mají mít? K čemu slouží grafy, obrázky,
plánky?
3. P
 orovnejte texty ❶–❸, pojmenujte slohové útvary a charakterizujte je. Co je typické pro jazyk
a větnou stavbu odborných textů? Uveďte druhy termínů a terminologických sousloví (doložte).
4. Charakterizujte úvahu – vyjděte z textu ❹. Vyhledejte typy souvětí, druhy vedlejších vět, výčty.
5. Nahraďte vazby jmenné vazbami slovesnými: rozvážka zboží se provádí auty, vykonali jsme
návštěvu v podniku, nejprve provedeme opakování probíraného učiva.

Ukázkové texty
❶ Zajíc polní (Lepus europaeus)
Délka těla dosahuje až 70 cm, ocas 7 cm a hmotnost 7 kg. Srst na hřbetě je okrově hnědá, na bocích světlejší, břicho je téměř bílé.
Dlouhé uši dorůstají délky 12–14 cm a na špičce mají černé skvrny. Tlapky jsou zespodu porostlé zvláštními chlupy. Vysoké rychlosti
spolu s prudkými změnami směru běhu (tzv. kličkování) využívá zajíc při úniku před nepřáteli na zemi (např. rys, liška). Před nepřítelem
útočícím ze vzduchu (jestřáb, orel) se naopak krčí k zemi, aby splynul s okolím. Z Encyklopedie myslivosti

❷ Kuře v alobalu
Připravíme si: 1 kuře, rostlinný tuk nebo olej, sůl, petržel. Porce kuřete posolíme, poklademe plátky rostlinného tuku a pevně zabalíme
do alobalu. Vložíme na plech a v troubě upečeme do měkka. Hotové kuře z alobalu vyjmeme a posypeme petrželí. Přílohou jsou
brambory.

❸ Rašeliniště
Rašeliniště, vrchoviště a slatiny představují zcela zvláštní prostředí. Procesem zvaným rašelinění dochází k nahromadění vrstev
odumřelých rostlinných těl, a tak vzniká prostředí s vysokou kyselostí půdní reakce, s půdou chudou na dusík a se specifickou flórou
i faunou. Na rašeliništích obstojí nejvýše plazivé dřeviny, les vzniká až na závěrečném stupni vývoje těchto ploch.

❹ Samota
Samota je každému něčím jiným: někomu zlem, někomu nutností, někomu vítanou změnou. Když hraju po celý rok skoro denně, musím
večer co večer hovořit s několika sty lidí – a tedy nejen k nim, ale s nimi, protože typ divadla, který dělám, je vždycky dialogem, i když
mluvím sám – utíkám se k samotě jako ke kýžené terapii. (…) Samota je pro mne kýženým stavem. Především vnitřním. Když čtu, že
nějaký vězeň byl odsouzen k trestu zostřenému občasnou samotkou, ptám se: jaképak zostření? Já – jako eventuální vězeň bych
o samotku požádal. Asi. Nevím. Člověk neví, jak by se choval v určité situaci, a jestli samota, kterou zatím volím dobrovolně, by
v jiném případě – kdyby mi byla přisouzena – nebyla metlou a hrůzou. Podle M. Horníčka, Trojhlas

ad 1.
Odborný styl je styl vědecké komunikace (v odborných publikacích a časopisech, v učebnicích, na přednáškách);
cíl vzdělávací; projevy psané, promyšlené a připravené, převažuje monolog; slohový postup výkladový (výklad,
pojednání, přednáška, zákony), popisný (odborný popis) a úvahový (úvaha, diskuse, kritika, recenze aj.)
požadavky: věcná správnost a objektivnost, obsahová úplnost, přehlednost, jednoznačnost a přesnost vyjádření;
abstrakce a zobecnění, oficiálnost (bez citového zabarvení), logická přesnost; jazyk výhradně spisovný, výrazy
stylově neutrální, odborná terminologie, propracovaná větná stavba, zvl. vztahy příčinné, podmínkové, přípustkové
a účelové
Odborné slohové útvary podle stupně odbornosti: vědecké (teoretické) → výsledky vědeckého výzkumu,
prakticky odborné – uvádění teoretických poznatků do praxe, popularizační – zpřístupnění vědeckých poznatků

ad 2.
Promyšlená kompozice: maximální úsilí o přehlednost, jasné aktuální členění; dělení na kapitoly, oddíly, odstavce;
nadpisy a podtituly; členění číslicemi arabskými i římskými, písmeny abecedy nebo desetinné členění typu 1., 1.2.,
1.2.1.; po úvodu je vlastní stať, závěr; přílohy, poznámkový aparát, shrnutí, resumé, rejstříky, obsah; citace jiné
odborné literatury; přehlednost, schémata, různé typy písma, tabulky, obrázky

ad 3.
Text ❶: odborný popis; převažuje postup popisný s prvky postupu výkladového; podrobné informace
o vlastnostech, částech a souvislostech jevu (předchází pozorování); číselné údaje, barva, části těla, způsob
pohybu, ochrany před nebezpečím; jazyk – odborné názvy (kličkování), terminologická sousloví (zajíc polní),
výrazy bez citového zabarvení, vyjadřování jmenné, málo dějových sloves (přísudky jmenné se sponou),
několikanásobné větné členy, těsné přívlastky (útočícím)
Text ❷: popis pracovního postupu (návod) – cíl praktický, popis děje, činnosti, jejíž složky následují za sebou;
dějová slovesa (posolíme, poklademe, aj.)

57
Text ❸: výklad s úvahovými prvky a definicí na začátku – vnitřní souvislosti a vztahy, příčiny, následky, podstata
jevů; cíl – odborné poučení; vztahy vysvětlovací (tj.), příčinnostní, důvodové (a tak, proto); metoda dedukce
(od obecné poučky k objasnění konkrétních jevů)
jazyk: odborné pojmy – termíny: jednoslovné speciální (omezení na určitý obor – kličkování, slatina, rašelinění,
flóra, fauna) nebo v ustáleném významu (i mimo odborný projev – tělo, hřbet); terminologická sousloví
(zajíc polní, plazivé dřeviny); slova přejatá (Lepus europaeus, flóra, fauna); větná stavba: jmenné konstrukce,
těsná spojení → hutnost a sevřenost (nepřítel útočící ze země), převaha vět dvojčlenných, pasivní konstrukce,
objektivní pořádek slov (V→J), propracovaná složitější souvětí, jednoznačné vyjádření příčinných vztahů

ad 4.
Další útvary odborného stylu: přednáška – mluvený výklad; pojednání – odborné poučení z oblasti vědy,
techniky, nové poznatky
Text ❹: úvaha – zamyšlení se nad získaným poznatkem, zkušeností → obecnější závěr (vliv subjektivních
postojů); úvahovosti je dosaženo: několikanásobnými větnými členy, opakování slova – funkce zdůrazňovací;
VV příslovečná podmínková (když hraju, kdyby mi byla přisouzena), VV příslovečná příčinná (protože…),
VV příslovečná přípustková (i když…), otázka; výčet (někomu…, někomu…), souřadicí vztah stupňovací (nejen…,
ale i…), přirovnávací (jako), osamostatnělý větný člen (Především…, Asi);
kritika – úvaha, která hodnotí, vystihuje klady a zápory jevu; požadavek věcnosti a objektivity; recenze – o nově
vydaném díle + zhodnocení; polemika – útočnější kritika, rozdílnost názorů
referát – o aktuálních událostech v oblasti vědy; zaměření na fakta (jako výklad), ale zároveň je hodnotí (jako
úvaha); forma ústní – vyžaduje logickou výstavbu (srozumitelnost), v úvodu seznámení s obsahem (kvůli
orientaci posluchače); stálé navazování kontaktu s posluchači (oslovení i v průběhu referátu, řečnické otázky,
zdůrazňování); jednodušší větná stavba; mimojazykové prostředky; po referátu bývá diskuse (debata) –
posluchači vyjadřují vlastní názory (souhlas, nesouhlas), nebo koreferát (doplňující referát jiného autora)

ad 5.
zboží se rozváží auty, navštívili jsme podnik, nejprve probírané učivo zopakujeme; pro výklad jsou však typičtější
jmenné vazby

Doplňující otázky
Které stylistické prostředky slouží k zhuštění větné stavby? l Uveďte příklady, kdy se úvaha vyskytuje i ve stylu
uměleckém. l Kterými prostředky dosahujeme přehlednosti a srozumitelnosti odborných textů?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

58
 Český jazyk

28. Styl administrativní a jeho útvary

Základní otázky
1. J
 akou funkci má styl administrativní? Podejte jeho charakteristiku z hlediska objektivních
slohotvorných činitelů, slohových postupů a jazykových prostředků. Který funkční styl se uplatňuje
v administrativních textech? Které požadavky klademe na texty administrativního stylu?
2. Jmenujte základní typy úředních slohových útvarů a stručně je charakterizujte.
3. Žádost je druh úředního dopisu. Které formální údaje musí tedy obsahovat? Proč musí mít ustálenou
formu? Co chybí textu ❶?
4. K teré údaje a v jakém pořadí musí obsahovat strukturovaný životopis? Které nedostatky nesmí mít?
Jak má vypadat životopis po stránce formální?
5. Uveďte znaky administrativního stylu na komerčním inzerátu soukromé firmy (text ❷).
6. Opravte stylistický nedostatek v následující 1. větě a zdůvodněte; uveďte, co narušuje neosobní
charakter úřední korespondence ve 2. a 3. větě:
K zdržení došlo z důvodu nedodání potřebných komponentů.
Na naši výzvu se bohužel nepřihlásil nikdo.
Marně čekáme na Vaši odpověď, naše trpělivost je pomalu u konce.

Ukázkové texty
❶
Věc: žádost o opravu telefonního přístroje
Žádám o opravu telefonního přístroje v mém bytě v Brně, Česká 25.
Dosavadní zařízení, instalované už v roce 1998, vykazuje nyní občasné poruchy a sníženou kvalitu poslechu.
Věřím, že mé žádosti vyhovíte co nejdříve.
S pozdravem
Zdeňka Novotná
Česká 25
600 00 Brno
V Brně 15. září 2004

Naším klientem je rostoucí česká společnost, s dominantním postavením

ve svém oboru, pro kterou hledáme uchazeče na pozici:

KONST RUKTÉ R
Požadujeme:
l VŠ / SŠ technického, nejlépe strojního směru
l praktické zkušenosti v oboru a znalost AutoCADu (nebo jiného CAD SW)
l samostatnost, pečlivost

Nabízíme:
l diskrétnost při výběrovém řízení
l perspektivní pozici u prosperující společnosti
l smluvní individuální ohodnocení a nástup dohodou
l možnosti odborného i osobního růstu, další vzdělávání

Máte-li zájem o diskrétní změnu zaměstnání, kontaktujte nás na adrese:

Personal management
Masarykovo náměstí 51, 586 01 Jihlava
tel.: 567 303 454, fax: 567 303 457
e-mail: pem@pem.cz

ad 1.
Styl administrativní (prakticky odborný, jednací) = styl věcné komunikace v úředním styku, sděluje fakta
a ovlivňuje i činnost adresáta. Má funkci řídicí (nařízení, zákony, směrnice, vyhlášky), sdělnou (zpráva, úřední
nebo obchodní dopis) a správní (protokol); uplatňuje se zvláště slohový postup informační (dotazník), popisný
(životopis)
požadavky: přesné (až stereotypní) vyjadřování (obvyklý postup, schematičnost, heslovitost ve formulářích),
věcnost, výstižnost a stručnost (předepsané formule, termíny) → možnost rychlého zpracování údajů
projevy psané a připravené; jazyk – výhradně spisovný, zcela neutrální jazykové prostředky (bez citového
zabarvení); ustálené formulace, např. obracíme se na Vás s žádostí…, na základě Vaší nabídky objednáváme…,
předem děkuji za…, jednoznačnost, převaha zhuštěného jmenného vyjadřování, zkratky, zkratková slova (a. s., fy,
VAK), pasivní slovesné tvary (bylo ověřeno), nepůvodní předložky (vzhledem k, v souladu s, za účelem), slovesně
jmenné vazby (podat odvolání místo odvolat se)

59
ad 2.
Útvary administrativního stylu: oznamovací (hlášení, objednávka, výkaz), dokumentární (usnesení, smlouva),
heslové (dotazník), ve styku jednotlivce a instituce (úřední dopis, žádost, životopis, posudek)
úřední dopis – prostředek styku s úřady, písemná komunikace s institucemi navzájem nebo jedince s institucí;
korespondence neosobní, zdvořilá; např. sjednávání obchodů, příprava konferencí, výstav, festivalů, informace
o pracovních výsledcích – výkazy; důležitý doklad, eviduje se, třídí a archivuje; povinnost instituce ve stanovené
lhůtě pisateli odpovědět
písemnost obsahuje: jednací číslo (kvůli evidenci institucí), razítko a podpis oprávněné osoby
žádost – požadavek pisatele na instituci; vlevo nahoře adresát, pod ním věc (heslovitě oč žádáme), vlastní text,
zdůvodnění, v závěru poděkování za kladné vyřízení žádosti, pozdrav a čitelný vlastnoruční podpis s adresou
a datem
životopis – viz ad 4.
komerční firemní inzerát – viz ad 5.
úřední zpráva (informace o události s hodnocením) a oznámení (o budoucí události)
zápis jednání (podstata jednání, dokument a podklad k dalšímu jednání – stručně, přehledně) a protokol (zápis
o velmi závažném jednání, doslovné výroky – např. u soudu)
vyhláška (informace, pokyny, příkazy) a oběžník (informace s komentářem)

ad 3.
Žádost – druh úředního dopisu; základní charakteristika viz ad 2.; ustálená forma → rychlá informace,
přehlednost, orientace adresáta v textu
V textu ❶ chybí: adresát, v závěru vlastnoruční podpis

ad 4.
Životopis = stručná informace o průběhu života pisatele; obsahuje základní údaje o něm, jeho znalosti; úřední
doklad – příloha k přihlášce ke studiu, k žádosti o zaměstnání apod.
požadavek: věcnost, stručnost a přehlednost, pravdivé údaje; jazyk: nesložité věty, častěji heslovitost – bez
větných souvislostí, zvl. v tzv. strukturovaném životopise; grafická úprava
Pořadí údajů: nadpis (příp. účel), osobní údaje (jméno, příjmení, titul, datum a místo narození, trvalé bydliště,
národnost, rodinný stav, příp. telefon, e-mail), vzdělání (střední, příp. vysokoškolské s daty nástupu a ukončení
studia, všechny ostatní formy studia – kurzy, školení, stáže vztahující se k pozici, na kterou se hlásíte), praxe
a dosavadní zaměstnání – řazení od současné pracovní pozice až po nejstarší (tedy zpětná chronologie), časové
určení od – do, název firmy, pozice a stručný popis pracovní náplně (lze uvést i brigádní zkušenosti studentů nebo
absolventů, které souvisí s obsazovaným místem), dovednosti – míra úrovně znalosti cizích jazyků, počítačových
programů, řidičský průkaz; lze uvést i záliby, kontakty na osoby, které mohou podat reference a doporučení;
lze uvést i členství v odborných organizacích, zdravotní stav; foto jako příloha
vlastnoruční podpis, místo a datum
chyby v životopisu: nepřehlednost, chybějící popis pracovní náplně u jednotlivých pozic, chybné chronologické
řazení, nesouvisející údaje, pravopisné chyby, nepromyšlená stylizace
formální stránka: úprava, strojopis, čistý papír A4, přílohy – kopie vyžadovaných dokladů

ad 5.
Text ❷: komerční firemní inzerát – krátké a výstižné placené sdělení v sdělovacích prostředcích, výrazné grafické
zpracování, úspornost vyjádření (heslovitě, přehledně), ustálená forma (požadujeme, nabízíme), přesné údaje,
převaha zhuštěného jmenného vyjádření

ad 6.
První věta obsahuje řetězec genitivů, vyjádření je příliš těsné.
→ Firma nedodala potřebné komponenty, proto došlo z naší strany k zdržení.
Druhá a třetí věta má stylově příznaková slova, která do textu administrativního stylu nepatří.
→ Na Vaši výzvu se nepřihlásil nikdo. Čekáme netrpělivě na Vaši odpověď / Na Vaši odpověď netrpělivě čekáme.

Doplňující otázky
Které nejčastější zkratky a značky se vyskytují v úředních textech? l Znáte některé životopisy v umělecké nebo
publicistické formě? l Jak se v zásadě liší osobní soukromý dopis od úředního dopisu? l V čem se zásadně liší
syntax formulářových textů od syntaxe právních dokumentů?

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

60
 Český jazyk

29. Styl publicistický a jeho útvary

Základní otázky
1. P
 odejte charakteristiku stylu publicistického. Které požadavky klademe na texty publicistického
stylu? Vysvětlete pojmy aktualizace, automatizace, klišé.
2. Stručně charakterizujte základní typy publicistických slohových útvarů.
3. Jakou grafickou a estetickou úpravu dodržují noviny?
4. Charakterizujte fejeton. Využijte textu ❸. Doložte jeho živost a působivost.
5. Uveďte a charakterizujte řečnické útvary.

Ukázkové texty
❶ ❷

Ukázky: MF Dnes

❸
Skrytá
Sukně obepínající ladné ženské boky a tričko naznačující hutnost poprsí – toť klasický příklad skryté kamery. Takovou reklamu je nutno
odhalit.
Ovšem, k odhalování je zapotřebí určitá kvalifikace. Přímo ideální průpravou k této činnosti je cenzorská minulost. Zkušenému borci
v daném oboru nedělá žádné problémy přejít od bývalého posuzovatelství politického k současnému úhlu komerčnímu. Ostrá tužka je
nachystána k vyškrtávání všeho, co by mohlo být pokládáno za vsunutou reklamu. Je přesto jen otázkou času, kdy rekvalifikovaní
cenzoři vyškrtnou z Haškova románu zmínku o plánované schůzce po válce v hospodě U kalicha; jde o zjevnou popularizaci jednoho
restaurantu na úkor hospod jiných.
Taktéž Máchův Máj je zapotřebí proklepnout, vždyť jde o reklamu jediného měsíce na úkor dalších jedenácti. (…) Poměry přímo
skandální panují v oblasti písňové tvorby, která už po dlouhá léta viditelně slouží naplnění nekalých záměrů cestovních kanceláří.
Jak jinak si vysvětlit vznik náborových skladeb o ostrově Capri, o Granadě (…)? Z tvorby současné pak jde například o Rybitví (…).
Je to hořké konstatování, ale je to bohužel tak: vše kolem nás je prostoupeno skrytou reklamou.
Je všudypřítomná a všichni jsme její obětí. Dokonce i tento text jí není prost. Je skrytou reklamou na věčnost cenzorství.
R. Křesťan (zkráceno)

ad 1.
Styl publicistický = styl hromadných sdělovacích prostředků; funkce sdělovací a uvědomovací (informace
o aktuálních událostech v politice, hospodářství, kultuře a sportu), agitační a přesvědčovací; slohový postup
informační (zpravodajství), ale i výkladový a úvahový (odborné stati, úvodník, komentář); projev oficiální, veřejný
a připravený; požadavky: aktuálnost – rychlá informace, srozumitelnost a jednoznačnost – všeobecná
přístupnost, působivost a přesvědčivost (získat adresáta); jazykové prostředky: neutrálnost, spisovný jazyk;
originalita někdy humor, satira, ironie → obrazová pojmenování, expresivní výrazy, publicismy, frazeologická
spojení, odborná pojmenování; aktualizace – nové, neobvyklé užití slov → působivost (např. co Čech, to
podnikatel); automatizace – využívání stále stejných, ustálených prostředků → rychlá, stručná informace
a přehlednost (jak oznamuje agentura… aj.)

61
ad 2.
Psaná publicistika – periodický tisk – noviny, časopisy, internetová média, teletext v televizi
Mluvená publicistika – pořady v televizi, rozhlase (zpravodajské relace, diskusní a soutěžní pořady, cestopisné
dokumenty, reportáže)
Projevy zpravodajské – výčet faktů (zprávy, oznámení, komuniké, novinový článek), úvahové – rozbor faktů
(úvodník, komentář, polemika, diskuse, recenze), beletristické – s prostředky stylu publicistického i uměleckého
(črta, sloupek, reportáž, fejeton, glosa, interview), propagační (reklama, komerční inzerát)
Text ❶: denní zpravodajství – maximálně stručná informace; styl konstatující, bez citového zabarvení,
jednoduché jazykové prostředky, standardizované obraty (rychlá informace), např. podle odborníků…, uspořádat
recepci na počest…, poutavé titulky; zdroj – zpravodajské agentury, např. ČTK, vlastní pozorování (sportovní
redaktoři); grafická úprava (typ písma, tvar textu apod.); stavba – tzv. obrácená pyramida, tj. začátek
s nejdůležitějším údajem, pak doplňující fakta
Text ❷: komentář – fakta, informace + názor a postoj autora; osobní styl novináře, umění argumentace; pestré
jazykové prostředky: působivost – viz titulek formou rozkazovací věty s postponovaným oslovením a v závěru
obměna téhož (pointa); naléhavé otázky, citově zabarvené výrazy, většinou hanlivé (derou se o své zájmy), lidová
frazeologie (hlava nehlava, zákon nezákon – zároveň výčet) obrazná spojení – metafory (kopou za své lidi, školní
výlet na zastávce autobusů) s ironií, slova z obecné češtiny (mašle, culíky)
úvodník – o nejdůležitější události, na 1. straně novin, vyvození závěru; téma celospolečenského významu;
oficiální ráz, jen mírné využití živějších jazykových prostředků (řečnické otázky, kontrasty, kupení synonym, výčet)
novinový článek – rozšířená zpráva s hodnocením → vzbudit pozornost, zájem
interview – forma rozhovoru s významnou osobností; otázky novináře a odpovědi tázané osoby; přirozené,
nenásilné vyjadřování
reportáž – informace o zajímavých jevech, kde je autor očitým svědkem (přímé pozorování); dokumentární
přesnost, přitažlivost, expresivní, obrazná pojmenování, kontrasty, příměry, hyperboly; věty zvolací, přací, tázací,
řečnické otázky → živost, dynamičnost, dramatický spád (např. sportovní reportáž)
drobnější útvary: glosa – kritická poznámka k událostem, stručnost, ironie; kurziva – aktuální zábavný text,
tištěný kurzivou; sloupek – vtipná časová úvaha ve formě sloupce; causerie – duchaplná, vtipná novinářská
úvaha, někdy jako rozmluva se čtenářem (viz Čapek, Poláček, Machar); črta – blízkost uměleckému vyjádření,
ale přesné konkrétní údaje

ad 3.
Grafická úprava novin:
velikost, typ, barva písma, vhodné titulky; popisky – doprovod k fotografiím, grafům (co nejstručnější); stálé
prvky novin: záhlaví – název novin, ustálená grafická podoba, slogan (věta pod záhlavím), údaje: datum, den,
číslo, ročník; „uši” – stále se opakující titulky v rozsahu novin, rubriky – ustálené typy článků, inzerce plošná
a řádková, tiráž – technické a vydavatelské údaje na poslední straně

ad 4.
Fejeton – útvar stylu publicistického a uměleckého, témata všedního dne humorným tónem; konkrétní událost +
fantazie, vtip a duchaplnost; negativní společenský jev → jemná ironie, pointa v závěru; v novinách pod čarou;
úvaha + stanovisko autora, originalita; poutavý titul → začátek – viz text ❸ – téma jednou větou, slovní hříčka,
utajené klíčové slovo; další rozvoj tématu: opakování motivů v obměnách, odbočky, udržování kontaktu
s adresátem; závěr – pointa; jazyk – vtipné formulace, neotřelé, komické spojování slov, obraznost, nadsázka;
hovorové prostředky, jednoduché věty

ad 5.
Řečnické útvary – veřejné projevy politické, slavnostní, soudní, náboženské; přímý kontakt s posluchači, využití
zvukových a mimojazykových prostředků, působivost, řečnické umění (rétorika) – správná výslovnost, vhodné
frázování, tempo řeči, chování řečníka; útvary: slavnostní nebo smuteční projev, kázání, soudní řeč aj.

Doplňující otázky
Jak se liší časopisy podle zaměření? Co je investigativní žurnalistika? l Které významné autory fejetonů znáte?
Kde najdete recenze? V kterých novinách uveřejňovali své sloupky K. Čapek a K. Poláček?

Poznámky

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

62
print-bj1q4pd-margin-0

Český jazyk

30. Styl umělecký a jeho zvláštnosti

Základní otázky
1. P
 odejte charakteristiku uměleckého stylu. Jakou má primární funkci oproti jiným funkčním stylům?
Které další funkce má?
2. Uveďte některé žánrové literární formy v poezii, próze, dramatu.
3. Které slohové postupy se vyskytují nejčastěji?
4. C
 harakterizujte stavbu uměleckých projevů – jak je členěna próza, poezie (báseň), drama?
Využijte textu ❸ a ❹.
5. C
 harakterizujte vypravování – jak se rozvíjí děj, čím se vyznačuje jeho jazyk, jakou funkci má
dialog? Které moderní prostředky lze využít místo přímé řeči? Charakterizujte individuální styl
Škvoreckého – text ❶.
6. Porovnejte ukázky textu ❷ – co mají společného, čím se liší?
7. Prvky kterých stylů se prolínají v eseji? Jak a čím je dosaženo živosti a estetické působivosti?

Ukázkové texty
❶
Šel jsem k oknu a podíval se ven. Nic. Město bylo jako včera. Ani stopy po revoluci. Kdoví, jestli něco bude… Nedoved jem si
představit nikoho ze známých střílet. Přema možná. Měl vizáž jako vrah a ve skladu měl nějaké zbraně. Zapnul jsem rádio. Z přijímače
se ozval nějaký prušácký pochod. Tak ještě nic. Ovšem. Vůbec nic se nestane. Z východu přijdou Rusové a ze západu Američani
a všechno slavně osvobodějí a bude po parádě. (…) A páni se budou píchat medailema do prsou. Blbost. Odešel jsem do koupelny
a pustil jsem vodu. J. Škvorecký, Zbabělci

❷
a) Jaká to směšná postava?! – Dlouhý vyzáblý muž, červený veliký kabát starého kroje a v takové též až po kolena sahající spodky
oblečen, sedí na mezi osamělé pěšiny. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech,
přitom však čisté, bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozeny. (…) Před ním na zemi ležel třírohý
klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní housle. – On žebral. K. H. Mácha, Marinka

b) Na Karlovi a Josefovi bylo vidět na první pohled, že vyšli ze stejné líhně. A přec byl mladší Karel křehký, ale Josef samý sval. I Josef
měl červené tvářičky. (…) Měl opravdickou červenou papulku, opravdická široká ramena a podstavec jako pan stárek ze mlýna.
I Josef se rád podrbal za uchem. Ale dělal to spíš jako řemeslník, který se opatrně přibližuje k dílu, a ne jako premiant, chce-li přesně
zodpovědět profesorovu otázku. Oba chodili s levičkou na zádech, ale každý jinak. Karel – aby udržel rovnováhu, Josef, aby si
pohověl. Ze vzpomínek F. Kubky na bratry Čapky

c) Bylo jí pětadvacet. Byla v tom věku, kdy umírá duše dívek… a ráno první vstávat a chystat snídani a rozvézt do ústavů a zařízení
a rychle se vmáčknout do plného trolejbusu a do práce a pracovat a myslet na pomeranče, na jablka, na zeleninu, na maso,
obtelefonovat známé prodavačky, pracovat a utíkat z práce do obchodu a na ruce plné proviantu zavěsit ještě děti a domů, domů,
uklidit, vyžehlit, vyprat v pračce, pověsit, uvařit, hrát si, být matkou, manželkou, kuchařkou, číšnicí, masérkou, rádiem, večerníčkem,
vědeckou pracovnicí, milenkou. (…) A to všechno dělat dobře… Z. Zapletal, Sen na konci rána

❸ Píseň o rodné zemi

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.
J. Seifert (zkráceno)

❹
Matka: Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti?
Toni (hledá na mapě): Kde to je… kde to je?
Matka (stojí jako zkamenělá): Děti? Malé, usmrkané děti! (ticho)
Matka (strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu) JDI! (opona)
K. Čapek, Matka

❺
Neruda je ve zlé nevýhodě proti jiným, daleko menším: je skoro samozřejmý. Je bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok
oblaků, zpěv ptačí, jiskření hvězd a vůně trav a všechny dobré, sladké a silné dary života. (…) Dobyl poezii dojmy, názory, city; pojetí,
výrazy a slova, které byly pokládány za utonulé a ztracené v blátě dní a všednosti, poněvadž nikdo neměl dost síly, aby je zdvihl, očistil
a ukázal v přirozené věčné kráse a vážné slavnosti.
Neruda přišel a vyzdvihl tyto ztracené bosé děti a sirotky na svých silných, nebojácných rytířských rukou vysoko do tahu větrného
a záře slunečné (…). Měl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnosti.
F. X. Šalda, Boje o zítřek (Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy)

ad 1.
Styl umělecký je styl slovesných literárních děl; primární funkce esteticky sdělená + intenzivní citový
prožitek (působení na rozum i cit); funkce formativní (rozvoj smyslového vnímání, úsudku), rekreačně

63
zábavná, poznávací a vzdělávací, výchovná; forma psaná i sekundárně mluvená (postavy v próze, dramatu),
zprostředkovaně mluvená (předčítání dětem, poslech); individuální styl autorů – subjektivní slohotvorní činitelé;
vedle spisovného jazyka i ostatní (i nespisovné) útvary; obrazná pojmenování (metafora, metonymie, synekdocha,
personifikace aj.), figury (apostrofa, anafora, epifora aj.), synonymní výrazy; řeč přímá i moderní prostředky
promluv

ad 2.
Formy básnické: lyrika, epika (žánrové druhy – např. sonet, óda, balada, epos, píseň, elegie); využití rytmu, rýmu;
formy prozaické: beletrie (román, povídka, novela, báje, mýtus aj.); formy dramatické: tragédie, komedie aj.

ad 3.
Nejčastější je postup vyprávěcí, popisný, charakterizační i úvahový; líčení = umělecký popis

ad 4.
Stavba uměleckých děl – horizontální členění prózy → kapitoly, dramatu → jednání a výstupy, básní → sloky
a verše; v próze a dramatu může být prolog (úvod před textem) a epilog (doslov na konci); vnitřní členění prózy
→ pásmo vypravěče, pásmo postav, moderně jejich prolínání; v dramatu → dialogy, monology, scénické poznámky
(viz text ❸ a ❹)

ad 5.
Vypravování – postup vyprávěcí s úseky popisnými a charakterizačními, nebo i úvahovými; příběh uspořádaný
do časových nebo příčinných souvislostí; rozvíjení děje: expozice (úvod), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení),
peripetie (komplikace a zvraty), katastrofa (rozuzlení); kompozice: chronologická (zachován sled děje),
retrospektivní (vychází se z konce, návrat k začátku – např. vzpomínky), odbočování od zákl. linie (vedlejší děj,
popisy, úvahy) → zvýšení napětí, retardace
jazyk: názornost a živost (významově bohatá slova, zvl. slovesa – nositelé děje), přirovnání, obrazné
vyjadřování, rčení; větná stavba: rozmanitost, převaha oznamovacích vět, ale i věty tázací, přací aj.
dějové napětí: krátké, souřadně spojované věty (i jednoslovné), opakování spojek, zvl. a, prézens historický,
přímá řeč postav (pásmo postav) odlišení od pásma vypravěče = v tradiční próze; v moderní próze 20. stol. se
stírají hranice mezi pásmy, prolínání → nevlastní přímá řeč, polopřímá řeč – viz ot. 23.
věty časové (časová posloupnost), osamostatnělé větné členy
Text ❶: 5 prvních vět a poslední věta textu = vypravování, ich forma, pak prolínání pásma vypravěče s jeho
myšlenkami, úvahami; kombinace s nevlastní přímou řečí (vnitřní monolog); hemingwayovská stylová úspornost
záznamu myšlenek, krátké, hutné věty, často neslovesné; hovorové a nespisovné tvary; stylově zabarvená slova

ad 6.
Text ❷: popisy postav vzájemně odlišné:
a) Mácha – tradiční popis zevnějšku, detaily, barevnost, převaha jmen, zvl. adjektiv (postupně rozvíjené
přívlastky, několikanásobné větné členy) – dějový motiv jen v poslední větě
b) Kubka: popis na základě srovnání dvou postav (shody a odlišnosti); názornost – časté přirovnání (jako stárek,
řemeslník, premiant)
c) Zapletal: velmi dynamický popis s převahou charakteristiky; dějovost; řetězce infinitivů (bezpodmětných vět),
předmětů (několikanásobné větné členy) → zrychlení výpovědi
Popis jako součást vypravování – vystihuje části i vzájemné vztahy (postavy, prostředí, věci); popis statický ×
dynamický; umělecký popis – líčení – subjektivně zbarvený, lyrický, vystihuje pocity, smyslové dojmy, osobní
vztah autora ke skutečnosti; využití uměleckých obrazů, básnických slov; názornost – přirovnání, rčení, obrazné
formulace; převaha jmen, zvl. adjektiv; charakteristika – druh popisu, souhrn vnitřních znaků (duševních
vlastností člověka); vyjadřují se přímo (konstatování, vyjmenování), nepřímo (vyplývají z chování a jednání,
způsobu vyjadřování a zájmů), srovnáním; jazyk – hodnotící výrazy, převaha adjektiv

ad 7.
Esej – druh úvahy na odborné téma (otázky filozofické, umělecké, výchovné, vědecké), ale využívá prvků
uměleckého stylu – vedle stránky rozumové působí i na emoce adresáta; estetický záměr; jazyk: živost,
obraznost (metafory, neologismy, přirovnání), vtipné hodnocení, lehký (i humorný či kritický) tón; kombinace
úvahy s popisnými a výkladovými partiemi
F. X. Šalda: vybroušená jazyková forma, obraznost, citovost, poetičnost → působivá přirovnání (jako slunce,
voda…), metaforičnost (slova – ztracené bosé děti, sirotci), hyperboly (věčná krása, rytířské ruce), epiteta
(nemytá a nečesaná slova); inverze (záře slunečná), několikanásobné větné členy; živost, dynamičnost

Doplňující otázky
Čím se liší povídka od novely? Co znamená aristotelovské pojetí dramatu? Čemu se říká nový román, antidrama?
l Které lyrickoepické žánrové formy znáte? l Uveďte některé drobné strofické útvary poezie.

➩ Český jazyk v kostce pro střední školy / Stylistika – nauka o slohu

64
MATURITA – Český jazyk

Text Marie Sochrová

Obálka Nakladatelství FRAGMENT, s. r. o., Kamila Flonerová
Grafická úprava Ladislav Šoufek
Odpovědná redaktorka Marta Chovančíková
Technická redaktorka Daruše Singerová

Vydalo Nakladatelství Fragment, Radiová 1122/1, Praha 10,

jako svou 1365. publikaci.
1. vydání, 2007

Sazbu zhotovil TypoText, s. r. o.

Copyright © FRAGMENT, 2007

Text © Marie Sochrová, 2007
Cover © Nakladatelství FRAGMENT, s. r. o., Kamila Flonerová, 2007
Typo © Ladislav Šoufek, 2007

Učebnice, odborná literatura a / Středoškolská výuka / Opakování, souhrny /

Edice Maturita

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.

Kontaktní adresa:
Radiová 1, 102 27 Praha 10-Hostivař
e-mail: fragment@fragment.cz
http://www.fragment.cz

ISBN tištěné verze 978-80-253-0480-8 (1. vydání, 2007)

Kompletní nabídku titulů naleznete na
www.fragment.cz