1

SERGEJ LUKJANĚ NKO

NIK PERUMOV

ZLÁ DOBA
PRO DRAKY

TRIFID
ARGO
Sergej Lukjaněnko & Nik Perumov
Zlá doba pro draky

© 2002 by Sergej Lukjaněnko and Nik Perumov

Translation © Konstantin Šindelář, 2010
Cover © Ciruelo via Agentur Schlück GmbH., 2010
© Triton/Argo, 2010

ISBN 978-80-7387-420-9 (Triton)

ISBN 978-80-257− 0342-7 (Argo)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,

www.argo.cz

3
Hymn of Appolo

The sleepless Hours who watch me as I lie,

Curtained with star-inwoven tapestries
From the broad moonlight of the sky,
Fanning the busy dreams from my dim eyes, −
Waken me when there Mother, the grey Dawn,
Tells them that dreams and that the Moon is gone.

Bezesné Hóry, které bdí, když dlím

na loži, co hvězd čalouny mne cloní
před plným měsícem a zářivým
ze zraků kalných vířné sny v dál honí,
mne zbudí, matka jejich Zora šedá
když dí k nim: Prchly sny i luna bledá.

Percy Bysshe Shelley: Hymna Apollinova, 1, 1-6,

(překlad Jaroslava Vrchlického)

4
 Prolog

Jsou světy, kde je slunce zelené a písek černý. Jsou

takové, v nichž se pnou hory ze zvonivého křišťálu a řekami
místo vody proudí ryzí zlato. Jsou takové, kde má sníh
barvu krve, zatímco samotná krev je naopak panensky bílá.
Jsou světy, v nichž hrady dosud nepřenechaly místo masám
šedivých mnohapatrových jehel, a jsou jiné, v nichž se tyto
jehly už dávno rozpadly a na jejich troskách se tyčí zdi
pevností.
Jsou světy, kde úsvit vítá jednolitý tlukot křídel myriád
bytostí, vznášejících se vysoko v povětří, a kde se triumfální
hymnus, oslava vycházejícího slunce, mísí s nářkem
bezkřídlých obětí, bídně hynoucích na opovrženíhodné
zemi. Jsou také světy, kde sluneční paprsky naráží pouze na
neprostupnou bariéru zavřených okenic, neboť jsou horší
než jed.
Ale o ty nejde.
Jsou světy, kde se dny a noci neoddělitelně spojily
v jedno. Kde můžete pozvednout hlavu ke slunci a spatřit
hvězdy. Kde můžete vyjít do noci a uvidět sluneční svit.
Ale ani o ty nejde.
Jsou světy, kde je slunce žluté jako zornice draka, tráva
je zelená a voda průzračná. K modrému nebi se tam
vypínají kamenné hrady i stavby z betonu, po obloze krouží
ptáci a lidé se usmívají jeden na druhého.
Vzhůru na cestu!

5
 Kapitola první

Světlo zhaslo.
Když vás začnou neustále pronásledovat drobné
nepříjemnosti, už to nejsou nepříjemnosti, nýbrž jeden
Velký Nepříjemný Systém. Ano, Systém s velkým
počátečním písmenem. A jak praví teorie, za žádným
opravdu Velkým Systémem se nemůže neskrývat vpravdě
Globální Příčina. Tato Globální Příčina je ovšem věc, které
stojí za to věnovat pozornost − člověk ji totiž může
ignorovat jen jednou.
Viktor se po hmatu sunul ke dveřím, kde se skrýval
rozvaděč, zazděný do stěny jako nějaký trezor. Vypadalo to,
že se nábytek rozhodl chopit příležitosti a trochu se
porozhlédnout po bytě, neboť se objevoval na těch
nejneočekávanějších místech. Jednu židli, která se mu ocitla
v cestě, dokázal obelstít − útok ze zálohy se jí nezdařil −,
ale jiná mu radostně narazila do nohou. Viktor si začal
jednou rukou mnout pohmožděné koleno, zatímco druhou
se opatrně natáhl po záludné židli. A v tu chvíli zazvonil
telefon. Vlastně ani tak nezazvonil, jako spíš ohavně a
jedovatě zařval, samou snahou si přitom divže neposkočil.
Takhle to nejspíš zní, když má volající nějakou špatnou
zprávu − třeba že hoří nebo že někdo zemřel. Telefon zvonil
často a trhaně. Asi meziměsto… Což znamená, že se něco
vážně muselo stát. Máma by mu volala jedině tehdy, kdyby
se na jejich Bohem zapomenuté městečko sneslo celé hejno
obrovských ohnivých draků.
Ohnivých draků s úzkými žlutými zornicemi…
Viktor potřásl hlavou ve snaze zahnat tu nesmyslnou
myšlenku, která se mu mihla hlavou, a dlouhými skoky se
vrhl k přístroji. Cestou převrhl židli − dost možná pořád tu
6
samou, která se se sobě vlastní záludností vrátila na původní
místo.
Trhnutím zvedl sluchátko.
Na druhé straně bylo ticho. Vlastně ne − ze sluchátka se
ozývalo pomalé, pomaloučké chraplavé oddechování.
„Haló? Haló, mami, jsi to ty?!“
Už věděl, že tohle máma není. Jen si to sám sobě
tvrdohlavě odmítal přiznat.
A na druhé straně dál znělo rytmické oddechování. Sem
tam se s ním mísil tichý sykot − jako když se vzduch dere
skrz nepevně zatnuté (ostré, přeostré!) zuby.
„Haló…“ zopakoval Viktor. Unaveně a odevzdaně;
balancoval teď na samé hraně telefonické zdvořilosti, která
se dříve nebo později změní ve výbuch plný vybraných
nadávek, po němž se člověk skoro okamžitě začne cítit
trapně.
„Nevys-s-strkuj nos-s,“ zašeptalo sluchátko. Pozvolna,
skoro neochotně − jako kdyby neznámý chtěl říci něco
mnohem urážlivějšího, ale našel v sobě sílu toto nutkání
překonat. „Žij… klidně, zatím… žij…“
Ze sluchátka se ozvaly krátké tóny. Viktor stál a
nepřítomně hleděl do mezery mezi záclonami. Venku byla
noc, tma, narušovaná jen bledou a řídkou září veřejného
osvětlení z vedlejší ulice. Kdepak, lidé se nestali lidmi, když
vynalezli petrolejové lampy a elektřinu. Nejdřív totiž
vynalezli tmu − tak neproniknutelnou, že se o tom přírodě
ani nesnilo.
„Zmetci,“ řekl Viktor. „Hajzlové.“
Chtěl říci něco sprostšího, zanadávat si pěkně od plic.
Jenomže klít sám v prázdném a tmavém bytě by bylo asi
stejně hloupé, jako kdyby se básník rozhodl o samotě
recitovat právě dokončené verše.
„Idioti,“ dodal Viktor a praštil sluchátkem.
Nyní se již k rozvaděči plížil mnohem pomaleji a
opatrněji než předtím. Neměl chuť spěchat. Ostatně, ke
spěchu ani nebyl důvod. No a co, že ve starém bytě vypadly
7
pojistky, na tom přece není nic divného. A volal nějaký
opilý pitomec nebo zhulený usmrkanec. To se může stát
každému.
Ale proč se to děje tak často? No proč?
Velký Nepříjemný Systém. Máma by nejspíš řekla, že ho
někdo uřkl. Ale člověk přece nesmí být tolik pověrčivý!
„Pojistky, pojističky,“ zamumlal Viktor, aby se trochu
uklidnil. Jednou rukou se opřel o stěnu, zatímco druhou
pátral po rozvaděči. „Hned zmáčkneme čudlíček…“
Nahmatal něco studeného a hrbolatého a začal po tom
přejíždět prstem ve snaze pochopit, co vlastně našel. Jeden
závit, druhý…
Objímka. A prázdná. Pojistka se dokonce ani nevypnula
− jednoduše zmizela.
Ruce se na rozdíl od vědomí nepodivily. Místo toho
pomalu a opatrně, aby náhodou nedostaly elektrošok,
sklouzly z objímky a klidně pootevřely vchodové dveře.
Světlo na chodbě svítilo, jako by se nechumelilo. Na
podlaze hned za prahem ležela pojistka. Musela vypadnout
a pak se vykutálet ven. Náhodou. Sama od sebe. Stává se
to?
Ne.
Viktor ohromen vlastní chladnokrevností pojistku zvedl
a pečlivě ji přišrouboval zpátky na místo. Pak stiskl tlačítko.
Světlo se poslušně rozsvítilo. Televize si znovu začala
cosi brebentit; s namáhavým povzdechem se zapnula
stařičká lednice.
Další nepříjemnost. Pěkně ruku v ruce s prasklým
potrubím, porouchanou televizní obrazovkou, ucpaným
odpadem a dalšími podobnými věcmi. Pravda, tohle bylo o
trochu exotičtější. I když… psychiatrie má pro takové
„nevysvětlitelné“ situace, kdy je člověk skálopevně
přesvědčen, že cosi udělal, ale ve skutečnosti ne, speciální
termín. Třeba něco odvedlo jeho pozornost, zatímco
přišroubovával tu pojistku, když vypadla minule − no
zrovna včera to bylo. Ale jak je tedy možné, že světlo po
8
celou tu dobu svítilo? To všechny elektrony také svorně
uvěřily, že je pojistka přišroubovaná?
Asi by měl zavřít dveře…
Vzal za kliku, zatáhl a vtom… vtom veřeje úplně dole, u
samé podlahy, sevřely čísi štíhlé, krví potřísněné prsty.
Nebo přesněji prstíky. Dlouhé nehty se zlatě zaleskly −
zářivý sváteční lak působil vedle čerstvé krve nemístně;
zároveň však nepostrádal zvláštní půvab.
Teď by se nejspíš měl leknout.
Snad za to mohly profesionální návyky, které se mu
vryly hluboko pod kůži, a možná ono zlé rozhorlení, jež
v něm dosud doutnalo, ale Viktor vůbec necítil strach.
Stejně pomalu a opatrně, jako když ani ne před minutou
vytahoval prsty z prázdné čekající objímky, začal otevírat
dveře. Jakmile se zkrvavená ruka svezla na podlahu,
obezřetně proklouzl škvírou ven na chodbu.
Ležela na gumové předložce s koleny přitisknutými
k hrudi.
Nedospělá dívka. Dočista mladinká − asi třináctiletá,
možná o fous starší. Zrzavá. Vlasy nedlouhé, rozcuchané.
Na sobě měla těsné černé kalhoty a tmavý svetřík, na boku
rozpáraný.
Ztratila hodně krve, byla jeho první myšlenka. Úzkou
tvář s výraznými lícními kostmi měla bílou jako křída. Ne
mrtvolnou, dokonce ani ne bledou, nýbrž právě bílou.
Než se sklonil k děvčeti, Viktor se přece jen letmo
rozhlédl po chodbě. Kolem nikdo nebyl a ticho nerušil
jediný zvuk. Jako kdyby celý dům už dávno vymřel a dívka
se před jeho dveřmi vynořila odnikud.
Děvče stěží slyšitelně zasténalo.
Zvedl lehoučké tělo a mimoděk si všiml, že krve pode
dveřmi není až zas tolik. Ale proč je tedy tak strašně bledá?
Vždyť chodba je čistá, nikde žádné krvavé stopy. Skoro
jako by raněná spadla na jeho rohožku ze stropu.

9
 Znovu bokem, jako by se bál otevřít dveře víc, se prodral
zpět do bytu. Televize si v pokoji dál mlela to své, věčně
veselá a uklidňující.
„Bolí to?“ zeptal se Viktor. Ani nepočítal s odpovědí −
prostě jen musel něco říkat, zatímco nesl děvče z předsíně
do pokoje a ukládal ho na pohovku… K čertu s ním,
s ošoupaným světlým potahem, který okamžitě pokryly
tmavé skvrny. „Hned…“
Nejdřív musí zavolat záchranku. Nechoval žádné iluze
ohledně pracovitosti a rychlosti svých kolegů; tím spíš však
bylo třeba to vyřídit hned v první řadě. Pak musí ošetřit
dívčino zranění. A také zavřít dveře!
„Nedělej to,“ řeklo děvče nečekaně hlasitě. „Nikam
nevolej… Viktore.“
Ani se nezarazil nad tím, že neznámá dívka zná jeho
jméno. Dnešní noc byla taková, že nemělo cenu se čemukoli
divit. Viktor natáhl ruku k telefonu, zvedl sluchátko… a
ihned ho upustil! Ze sluchátka se totiž vyvalil rozpínavý
oblak páchnoucího černého kouře.
„Nevolej!“ zopakovala dívka.

* * *

Shromažďovali se pomalu − během hodiny Šedého psa,

nejtruchlivějšího nočního času. Času, kdy všechno bývá
dáno napřed, kdy je vše neměnné a předem jasné. V ten čas
je nejlepší se někde v klidu sejít s dlouholetými přáteli,
rozdělat pěkně ohýnek, odzátkovat staré dobré Aetanne,
vytáhnout odřenou kytaru, která už také viděla a zažila
leccos, a zazpívat něco jako „Na kamení, na tom černém
kamení, kde kořenů zemských necítíš…“ a po takové
smutné baladě hned zase něco veselého, možná dokonce
frivolního − ovšem jen pokud ve společnosti nebudou
dámy.

10
 Ale co naplat? Je hodina Šedého psa… a kradmé stíny se
plíží po samé hraně noci, noci tak tmavé, že je v ní slepec
obratnější než vidoucí. Pod plášti se nerýsují žádné meče.
To, kvůli čemu se zde shromaždují, si žádá jiných zbraní.
Nepůjde o rituální souboje se sobě rovnými. Na výsledku
tohoto setkání závisí mnoho. A třebaže ne všichni příchozí
znají rozsah hrozícího nebezpečí, nikoho není třeba
popohánět. Stromy se zvolna rozestupují a les, již před
stoletím řádně zmrzačený sekyrami dřevorubců, řídne.
Kdysi se zde vinuly cesty a stály domy. Čas však nikoho
nešetří. Neúprosný čas, se kterým se nikdo a nic nechce
smířit. Dokonce i mladé stromky, které mají tak rády
spáleniště, stačily vyrůst a zchřadnout. Dokonce i základní
kameny se nyní pod kořínky trávy rozpadají v prach…
Putovat v hodině Šedého psa je nebezpečné, ale přece
jen ne tolik jako v jiných nočních hodinách. Kolem se
potulují Nepokojní, vysoko v éteru krouží Létající; mezi
stromy se lesknou hladové a lačné oči těch, kteří nedokázali
překonat staletý strach a opustit své lesní úkryty. Před
takovými je dobré se mít na pozoru − ale nic víc. Bát se je
třeba jiných, těch, kdo kdysi bývali přáteli a
spolubojovníky. Právě oni, příchozí z rodných břehů, jsou
tady těmi nejlítějšími nepřáteli. Chvíle, kdy všichni svírajíce
jílce mečů stáli bok po boku, je už dávno prokleta a
zapomenuta.
Nejspíš navždy.
Na zpustošené zemi, kde se nesčetněkrát střetávaly
armády zakuté do oceli, uprostřed porubaného a
rozvráceného lesíka, v němž z kmene každičkého stromu
trčely šípy, stál na vrcholu strmé skály, tyčící se nad
jezerem, hrad. Či přesněji to, co z něho zbývalo.
… Kamenné věže kolem brány se nerozpadly ani pod
salvami děl, ani po nárazech beranidel; žádný z obléhacích
strojů se k hradbám nedostal − všechny uvázly v lepkavém
mechu nebo se propadly do skrytých jam. O zkázu opevnění
se postarala ničivá zakletí. Z věží zůstaly jen hromady
11
kamenných úlomků, hojně posypané šedivým popraškem −
magie rozdrtila i velké žulové kvádry.
Vítali se mlčky − pravidla chování a patřičné fráze pro
taková setkání dosud nikdo nevymyslel. Trůnní sál byl
poničen ještě více než ostatní místnosti, neboť právě zde
kdysi došlo k poslednímu zoufalému střetnutí mezi obránci
a útočníky. V pobořených stěnách se dodnes zachovaly
stopy kouzel, jež do nich vložili stavitelé − bylo to to jediné,
co ještě bránilo jejich úplnému rozpadu. Poslední zachované
točité schodiště stoupalo do síně, která se jako ptačí hnízdo
přilepila ke zbytkům zdi asi ve dvacetinásobku výšky
člověka.
Rozhodně tu nestálo za to zahrávat si s magií. A už
vůbec ne s bojovou.
A právě proto se sešli zde.
Ti, kteří dorazili jako první, se postavili přímo pod
poničenou stěnu, čímž dobrovolně přistoupili na to, že ze
svých siluet udělají snadné terče. Jednalo se o znamení míru
a důvěry. Škoda jen, že se tato znamení už tolikrát ukázala
být pouhou zrádnou šalbou, odvedením pozornosti, podlým
kalkulem…
Přesto však stále šlo o znamení míru.
„Musíme si o mnohém promluvit,“ řekl do ticha vysoký
muž, zahalený do pláště; byl to vůdce, který sem přišel mezi
prvními.
„V hodině Šedého psa?“ ozvalo se ironicky ze tmy, v níž
se rýsovaly podsadité postavy opozdilců. Všichni totiž
věděli, že nic z vyřčeného v tuto hodinu nestojí za to brát
příliš vážně.
„V další hodině bychom se už nedobrali pravdy,“ opáčil
vůdce nevzrušeně. „Hodina Probouzející se vody není
naším časem. A vaším už vůbec ne. Nesmíme to
protahovat.“
„Posloucháme tě, Rétore,“ souhlasil neviditelný
společník. Jako by tím přiznal, že na slovíčkaření skutečně

12
není čas. „Cesta byla dlouhá − a přece bychom ji nevážili
nadarmo?“
Rétor ponechal otázku bez odpovědi. Toho, s kým
hovořil, stále nepoznával. A znepokojovalo ho to. Otočil se
a přejel pohledem po svých druzích.
Byli celkem čtyři, přesně podle dohody. Bratři Klattové
− slabí mágové, zato skvělí válečníci. Právě na nich
spočívala celá tíha ochrany během hodin, kdy magie
Vzduchu slábla. Šatti, ještě nikterak starý, ale již zkušený
čaroděj, stejně jako Rétor mág prvního stupně. Dokonce i
nyní, v hodině Šedého psa, jež byla nepřátelská veškeré
magii, se kolem něj šířil stěží patrný dech Síly. Napravo od
Rétora stál Taniel, jeho synovec. Mladíček si už ve svých
šestnácti letech vysloužil přezdívku Miláček větru a byl
velkou nadějí klanu Vzduchu.
Rétorovi zničehonic přeběhl po zádech mráz. Mohla za
to předtucha, mlhavá a ničím nepodložená − vždyť v tuto
hodinu, kdy magie světa spí, skutečné předtuchy neexistují.
Ne, neměl s sebou chlapce brát! No ano, podle všech
zvyklostí by se vyjednávání měl vždy účastnit někdo, kdo se
ještě nestal mužem, někdo schopný hledět a naslouchat
s mládí vlastním zápalem. Ale stejně!
Neměl s sebou Taniela brát.
„O čem jsi chtěl mluvit, Rétore?“ zopakoval vůdce těch
druhých. Zvláštní, skoro to vypadalo, že mu ten průtah
vlastně ani nevadí…
Rétor sebou trhl.
Předtuchy jsou nesmysl. Klan Ohně nikdy nebyl jejich
nepřítelem. Navíc nyní, na přelomu noci, jsou všichni stejně
slabí − a to snad každému zabrání ve zradě.
„Schyluje se k válce,“ řekl zvolna Rétor. Měl pocit, jako
by se s těmito slovy vrhal do mrazivého vzdušného proudu,
jaké se rodí nad horskými ledovci. Uvěří mu někdo? Lidé
z klanu Ohně byli první, komu to sděloval.
Postavy u protější stěny mlčely. Dlouhé pláště se ani
nepohnuly, strnuly v atmosféře tíživého ticha.
13
 „Schyluje se k válce,“ zopakoval Rétor. „A klany jsou
jako vždy nejednotné.“
„My víme,“ zašelestila odpověď. „Ale víme i to, že
jednotné − doopravdy jednotné − nebyly nikdy.“
„Po válce…“ začal Rétor.
„Ty časy už jsou dávno pryč,“ opáčil stínový společník
příkře. Rétor mu stále neviděl do tváře − ani obyčejným
zrakem, a už vůbec ne tím magickým, toho času
bezmocným. „Po válce ano. Ale potom… Bylo by naivní
předpokládat, Rétore, že si klany bez společného nepřítele
nezačnou vyřizovat staré účty. Je opravdu zvláštní slyšet
tato slova od někoho tak moudrého, jako jsi ty.“
Rétor si povzdechl a přejel si rukou po čele, aby do
svých následujících slov nedovolil proniknout rostoucímu
podráždění. Klan Ohně odedávna slul svou tvrdohlavostí.
Co jiného tedy od nich mohl očekávat?
„Dobře,“ řekl tedy. „Dobře. Jednotu ponechme stranou.
Alespoň prozatím. Jen jsem chtěl připomenout, že Přirození
na nic nezapomněli a nic neodpustili.“
„Můžeš svá slova nějak dokázat? Ale pokud ano, proč jsi
trval na tajném setkání, proč jsi nesvolal všechny, kteří
vládnou Silou?“
Rétorova čela se dotkl studený pramínek strachu. Klan
Ohně by to měl pochopit… Na druhou stranu, jeho
příslušníci odjakživa vynikali nepředvídatelností, stejně
jako svévolný živel, z něhož čerpali svou moc.
„Protože Velké shromáždění by nevyhnutelně skončilo
stejně velkou hádkou,“ odpověděl Rétor jedovatě.
Zatraceně, proč jen musí vysvětlovat něco, co je všem
beztak jasné? „A co se týče důkazů… Přirození si všechno,
všecičko pamatují!“ Rétora samotného překvapilo
zoufalství, které zaznělo v jeho hlase. „Vím to… A vědí to
všechny děti Vzduchu! Jižní vítr, který vane od Horkého
moře, šeptá o lodích, čekajících u samého Zlomu, přináší
zápachy kuté oceli a vařících se lektvarů! A severní vítr
mezitím nabírá na síle, aby rozfoukal plameny nad našimi
14
městy! Ptáci odlétají na západ dříve než je zvykem a
z východních pouští se k nám naopak stahují mrchožrouti,
kteří cítí, že se zde brzy dočkají potravy. Přirození
shromažďují armádu!“
„Dělají to snad poprvé, Rétore? Už to přece zkoušeli. Jak
záhy po velké válce, tak i před sedmi roky. A co z jejich
armád zbylo, Rétore? Vybavují si tvé větry předsmrtný křik
Přirozených?“
V hlase stínového společníka nezaznívaly ani ty
nejmenší pochyby. A nebyl v něm rovněž jediný náznak
strachu. Nehybné postavy, zahalené do okrových plášťů,
připomínaly v probouzejícím se jitřním světle chmurné a
neoblomné sochy. Rétor pocítil beznaděj.
„Po válce jsme ještě byli jednotní,“ zašeptal. „A před
sedmi roky… copak je desítka lodí nějaká armáda? Byl to
jen průzkum bojem, zkouška sil… Shromáždili jsme
všechny důkazy, jaké jsme jen dokázali najít. Teď
potřebujeme vaši pomoc, Ohniví. Ano, větry vidí mnohé,
ale jen Oheň může prozradit, co přesně se vaří v kotlích nad
ním.“
„Rozumíme,“ zněla odpověď ze tmy. „Ale považ,
moudrý Rétore − Přirození se s námi už dvakrát pokusili
skoncovat. Dvakrát. S použitím různých sil, různých
prostředků. A v obou případech jsme se s nimi dokázali
vypořádat sami. Na druhou stranu… Chápeme tvé obavy.
Ovšem copak jsi to nebyl ty sám, kdo nás připravil o
ochránce? Nikdo samozřejmě neříká, že byl ztělesněním
dobra a spravedlnosti, ale zato se Přirození chvěli při
pouhém vyslovení jeho jména! Což jsi s tím rodem
neskoncoval právě ty?“
Rétor sklonil hlavu. Vůdce Ohnivých řekl pravdu. Čistou
pravdu. Rétor si letmo všiml udiveného pohledu, který na
něho upřel Taniel. Chudák chlapec… i když jakýpak
chudák? V předvečer války je nejvyšší čas dospět v muže.

15
 „Skoncoval jsi s tím rodem…“ pokračoval stínový
společník nevzrušeně. „A to lze jen stěží nazvat moudrým
rozhodnutím, že ano, Rétore?“
V jeho slovech se skrývalo něco, co Rétora přimělo
znovu zpozornět. Ani tentokrát však nedokázal určit, co
přesně ho znepokojilo. Klan Ohně byl vždy považován za
spojence… Nebo přinejmenším nebyl pokládán za nepřítele.
A to už něco znamená.
„Nedokázal jsi získat dost informací, abys přesvědčil
Velké shromáždění, že ano, moudrý Rétore? A teď tady
prosíš syny Ohně, aby udělali něco, co synům Větru není
dáno? Ty, zhoubce posledního z rodu, jehož jméno jsi
přísahal, že nikdy nevyslovíš? Ty, který jsi nás všechny
přivedl do neštěstí?“
Výčitky jej švihaly jako řezavý vodní bič. Rétor sklopil
hlavu ještě víc. Ano, Tanieli, ano. Kdysi jsem to byl právě
já, Rétor, kdo skoncoval s největším prokletím našeho
světa. A zároveň s jeho největší ochranou. Tak to však bývá
téměř vždy, chlapče můj. Nikdo a nic nemůže mít příliš
mnoho moci.
„Nač všechna ta slova, Ohnivý?“ Rétor zvedl hlavu a
sevřel pěsti. „To, co se stalo, se už nemůže odestát.“
„Kdoví?“ ozvalo se záhadně ze tmy. „Kdoví, moudrý
Rétore, který jsi zabil posledního z těch, jejichž jméno je
prokleto? Tak tedy − říkáš, že podle tebe je válka
nevyhnutelná?“
„Ano,“ prohlásil Rétor přesvědčeně. Znovu získával
pevnou půdu pod nohama… nebo vzdušný proud pod
křídly, to je jedno. „Válka se blíží a je nevyhnutelná. A
pokud se klany znovu nesjednotí jako kdysi…“
„A copak si počneš s jednotnými klany?“ následovala
jízlivá otázka. „Pokud Přirození skutečně sestoupí ze svých
orlohlavých lodí, spojíme se tak jako tak. Čeho dosáhneš
tím, moudrý Rétore, že nás sjednotíš ještě před začátkem
války? Té nejspolehlivější ochrany jsi nás zbavil tím, že jsi
zabil Toho, jehož jméno nemůžeš vyslovit… Zabil jsi ho
16
navzdory tomu, že tě od toho mnozí moudří zrazovali. A
teď po nás najednou chceš, abychom se ti podřídili? Něco
skrýváš, Rétore. Nyní je ale nejvyšší čas mluvit otevřeně,
pokud jsi to ještě nepochopil. Přestaň kličkovat jako jarní
vítr a začni odpovídat na rovinu, nebo se můžeš s naší
pomocí rovnou rozloučit.“
Klan Ohně byl znám svou tvrdošíjností. Těžko se od
nich dalo čekat něco jiného.
Rétor si povzdechl. „Větry přinášejí různé zprávy. Přes
Horké moře letí jako podzimní listí útržky zakletí. Přirození
chystají něco… něco příšerného, co by dokázal zastavit
jen…“
„Jen ten, jehož jsi zabil?“ syklo ze tmy.
„Ano,“ přiznal Rétor dutým hlasem. „Ano. A proto…“
„Znovu bažíš po síle všech klanů… Proč?“
Rétor se zachvěl. Asi vážně nastal čas mluvit otevřeně.
„Soudě podle toho, co sdělují větry, chtějí Přirození stvořit
Draka.“
V rozvalinách se rozhostilo ticho. Zdálo se, jako by i
kameny ztýrané dávnou magií po vyslovení tohoto
osudového jména ještě více zmrtvěly.
„Stvořit Draka?“ pronesl pomalu a zřetelně hlas ze tmy.
„Stvořit… Draka? Copak je něco takového vůbec možné?“
„Kdoví…“ Rétor sklonil hlavu. „V jejich lodě jsme také
nevěřili, vzpomínáš? A když se objevily, bylo už pozdě.
Pamatuješ si, kolik krve bylo prolito na tom pobřeží…? Tak
pamatuješ?“
„Pamatuji.“ Odpověď zněla skoro jako zurčení rychle
tekoucí vody. „Jistě však se mnou budeš souhlasit, moudrý
Rétore, že lodě jsou jedna věc, kdežto Drak − to je něco
docela jiného. Ale… přesto musím říci, že jsi nás
nepřekvapil.“
„Jak to?!“ užasl Rétor.
„Meze moci, jež byla dána Přirozeným, ve skutečnosti
nezná nikdo. Nevěřím, že Draka je možné stvořit… Ale máš
pravdu, nevěřili jsme ani v jejich lodě. Co tedy dělat,
17
Rétore? Co navrhuješ? Vrátit se ke starým časům a
hrdinským činům?“ V hlase na okamžik zazněl neskrývaný
výsměch.
Hlavní otázka, kvůli které on, Rétor, nešetřil silami a
prostředky, aby domluvil toto setkání, konečně zazněla!
„Přichází čas Draka,“ řekl Rétor.
Stínový společník se tiše bublavě zasmál.
„Čas těch, kteří již nejsou? Co je to s tebou, moudrý
Rétore?“
„Přichází Drak,“ zopakoval Rétor.
Nastalo ticho. Rétor za svými zády uslyšel Šattiho
povzdech. Čaroděje zjevně rovněž cosi znepokojovalo.
„Chápu,“ ozvalo se konečně ze tmy. „Nedokážeš se
zbavit vzpomínek na dny velké války. Všechny naděje i
obavy pocházejí z dob tvého mládí, Rétore. Rétore…
Zabijáku Posledního draka.“
Zatnul zuby, aby se ovládl. Klan Ohně, který zůstal
stranou válečného běsnění, má na takové výčitky plné
právo. Ale přesto…
„Zastavit vpád Přirozených není v našich silách. Tím
spíš, když je povede Stvořený drak.“
„Ale copak spolu s Drakem nepřichází do našeho světa i
jeho Zabiják?“
Zvláštní, ale vypadalo to, že se vůdce klanu Ohně ani
trochu nepodivil. A přitom měl. Rozhodně měl. Jestliže je
Poslední drak mrtev, pak stvořit takový zázrak znovu není
dokonce ani v silách Přirozených.
„Cožpak jsi nebyl stejným Zabijákem, Rétore? Což jsi
neprošel zasvěcením Ohněm, Vodou, Vzduchem i Zemí,
což nad tebou neprováděli složité obřady mudrci ze všech
klanů, které ti uvěřily? Povede-li Přirozené skutečně Drak,
my proti němu postavíme Zabijáka.“
„Je i jiná cesta.“
„Žádná jiná cesta není,“ odsekl vůdce Ohnivých příkře.
„Ostatně co je špatného na té, kterou jsem před chvílí
vylíčil?“
18
 „Přirození mohou udělat i něco jiného,“ řekl Rétor
pomalu. „Možná že vlastně Draka až tolik nepotřebují.
Vždyť co si s ním počnou po svém vítězství? Drak se
nezabíjí snadno. Dokonce ani rukou toho, kdo je pro to
zrozen. Mnohem jednodušší je rozdmýchat nepřátelství
mezi klany, aby znovu propukly bratrovražedné boje…
Potom už pro ně naše porážka bude hotová hračka. Sami se
navzájem vybijeme. Copak nám i vám nejde po krku klan
Vody? Copak se klan Irbise nerozhádal s Tygry? No a
Vodní, abych se k nim vrátil, copak ti už dlouho nehledají
poslední příslušníky Neznámého klanu − rovněž neznámo
proč?! A copak vy neotravujete život klanu Země, co vám
jen síly stačí?“
Poslední slova zazněla snad až příliš příkře. Ale na to,
aby je vzal zpátky, už bylo moc pozdě. Zdálo se však, že se
vůdce klanu Ohně ani trochu neurazil.
„Zanechme hádek a rozepří,“ řekl naprosto klidně.
„Pokud jsem ti správně rozuměl, Rétore, říkáš, že Draka
potřebujeme?“
„Ano.“ V dálce za obzorem zahřmělo − nebo se to snad
Rétorovi jen zdálo? „Abychom porazili obrovskou armádu,
abychom přemohli Stvořeného draka.“
„To znamená, že Draka je ještě možné vrátit.“ Ohnivý se
neptal − jen konstatoval.
„Pokud Drak nepřijde, náš svět zanikne.“
„Skutečně?“
„Války…“
„Všechny války jsme zvládli sami. Doba Draků skončila,
Rétore.“
Zatraceně, co se to jen stalo s klanem Ohně, klanem,
který byl až do konce pevnou oporou svržených vládců
světa?
„Potřebujeme Draka,“ řekl Rétor. „A Drak… přijde.“
Čekal novou vlnu výsměchu, hořké ironie a výčitek.
Všichni přece vědí, že Draci jsou už navždy pryč.
Z velké části jeho vlastním přičiněním.
19
 „Já vím,“ opáčil stínový společník. „Tys totiž nezabil
posledního… či snad poslední? Vyhnal, to ano, ale nezabil.“
Osudná slova byla vyřčena. Rétor uslyšel, jak mu za
zády začali neklidně přešlapovat jeho druhové. Jedině mág
zachovával klid. Snad proto, že na rozdíl od válečníků a dětí
věděl, kolik tváří může mít pravda.
„Ano,“ souhlasil Rétor. „Nemohl jsem zabít…“
„Chápu, vždyť já to přece chápu,“ řekl stínový společník
tichým zurčivým hlasem. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.
Nechal jsi ho jít… A nyní se poslední Drak probouzí.
Jenomže ho není zapotřebí!“
„Je jedinou ochranou našeho světa…“
„Jedinou ochranou světa jsme my! Rétore, nedopustíme,
aby se Draci vrátili! Drak se probouzí a zároveň se probouzí
i ten, kdo ho má zabít. Tak tomu kdysi bylo s tebou a stejné
to bude i nyní. A znovu propukne válka, válka mnohem
děsivější než střet s Přirozenými, kterým nás teď strašíš.
Copak jsi na všechno zapomněl, moudrý Rétore? Nebo ne?
A přesto jsi bez ohledu na vše povolal Draka, že je to tak?“
„Draka nelze povolat. Přichází sám. Já to jen cítím…
Mám totiž na svých rukou příliš mnoho krve.“
„Zato je možné povolat toho, kdo Draka zastaví. Už
jsme to dokonce udělali.“
Rétor uslyšel, jak Šatti za jeho zády znenadání zprudka
vydechl. Kolem se něco změnilo. Prostor se zachvěl, jak se
do okolního světa začala vracet Síla. Hodina Šedého psa
končila a magie ožívala. Zatím stále slabá − hodina
Otevřené oblohy byla ještě daleko −, ale přece jen. Rétor
pocítil, jak se mu kolem prstů ovíjejí větrné pramínky, a
z trhliny ve stěně za jeho zády se ozval nezřetelný šepot
vzduchu.
„Je zvláštní slyšet něco takového z úst dětí Ohně…“
zašeptal.
„Žádný Oheň tu není!“ řekl úsečně mág za jeho zády.
„Vůbec žádný Oheň, Rétore!“

20
 Rétor prudce zvedl ruce a ze všech sil se natáhl
k tmavému hloučku zakuklenců. Sálem se přehnal poryv
větru, slabý, dočista slabounký − sotva stačil na to, aby strhl
kápě, stažené hluboko do tváří. Podařilo se mu to stěží, jen
tak tak.
Tváře, které se objevily, byly bledé. Příliš čisté a
průsvitné na to, aby patřily lidem z klanu Ohně.
„Zrada!“ vykřikl Rétor a bezděky sáhl po jílci
neexistujícího palaše.
Ten, jehož považoval za vůdce klanu Ohně, se zasmál.
„Ale no tak, Rétore, oni vás přece nezradili. Museli jsme je
dlouho, opravdu dlouho přemlouvat, aby nám prozradili
místo setkání…“
Bratři Klattové se současně − pro vzájemné porozumění
nepotřebovali slova − pohnuli kupředu. Jejich šavle a
pistole zůstaly v lese, nějakých sto kroků od rozbořeného
hradu. Tak si to žádala pravidla − schované zbraně vycítí
každý mág snadno dokonce i v hodině Šedého psa. Ovšem
ani tesáky v rukou bratří rozhodně nebyly k ničemu. Taniel
se mezitím pokusil vlastním tělem zakrýt Rétora i Šattiho,
ale vůdce klanu mladíčka loktem odstrčil zpátky. Věděl, že
by zatím v boji jenom překážel.
„Odcházíme,“ řekl Rétor. Vyznělo to spíše jako
konstatování než otázka; snažil se do svého hlasu vložit
jistotu, kterou ovšem necítil.
Klany Vzduchu a Vody mezi sebou neměly žádné
otevřené rozepře. Čas od času dokonce byly i přáteli… tak
jako ve dnech velké války. Kdoví, třeba je nechají odejít?
„Ne,“ opáčil ten, který vedl děti Vody. „Obávám se, že
ne, Rétore.“
Byla to jejich hodina. Okamžik vrcholné Síly. A Vodní ji
neváhali použít.
Všech pět naráz pozvedlo ruce; cizí pláště jim sklouzly
z ramen. Teprve nyní bylo vidět, že je okrová tkanina místy
potrhaná a místy zase pokrytá tmavšími skvrnami. Zpod
hávů, které vzali mrtvým, se vynořily bleděmodré kamizoly.
21
 Klattové se vrhli do boje, zoufale se snažili to stihnout.
Rétor uviděl − mnohem zřetelněji, než by si byl přál −, jak
starší z bratrů náhle klopýtl a zapotácel se, svíraje si rukama
hrdlo. Jeho pružné štíhlé tělo se začalo nafukovat,
povolující tkanina ihned zapraskala a po podlaze se
s tichým cinkotem rozsypaly utržené stříbrné přezky.
Válečník, který se během okamžiku změnil v pomalou a
nemotornou hroudu, upadl a do uší všech okolo se zařízl
jeho příšerný zalykavý křik. Vzápětí Klatt starší doslova
pukl. Kůže s odporným čvachtáním povolila snad na stovce
míst najednou a krev, jež teď byla nepřirozeně světlá a
průzračná, se rozstříkla na všechny strany.
Krev − nic než voda.
Klatt mladší žil o několik vteřin déle. Jakákoli magie si
žádá protiváhu, a tak se jeho tělo nenafukovalo, nýbrž
usychalo. Dokonce stačil i udeřit − jeho tesák přejel po
hrudi jednoho z nepřátel. Pravděpodobně postrádal
obvyklou vražednou sílu, ale Vodní přesto zaúpěl a
odpotácel se zpět, čímž narušil vyrovnaný šik. Když se
Klattovo tělo hned poté svalilo k nohám dětí Vody, bylo
vyschlé jako mumie. Zdálo se, že nepřátelé jsou na chvíli
vyvedeni z míry, ale bylo jasné, že nepotrvá dlouho a…
„Zmiz odsud, Rétore,“ vykřikl Šatti a udělal krok vpřed.
Nastal okamžik jeho konce a mág to věděl.
Rétor se ohlédl. Probít se kolem nepřátel ke schodišti
bylo nemožné. To znamenalo, že zbývá jediná cesta.
Trhlina ve stěně, za kterou se světlala obloha a z níž dýchala
hlubina.
Kdyby tak měl víc sil! Jenom o malou trošičku!
„Tanieli!“ Popadl mladíka za ruku a táhl jej za sebou.
V jeho očích přitom zahlédl strach. Ve své hodině by
dokázal mnohé, ale teď… „Rychle, Tanieli, jinak je po
nás!“
Do zad jim narazil vítr. Šatti teď nejspíš vrhl všechny
své síly do posledního střetnutí, krátkého a beznadějného.
Děti Vody byly řvoucím vzdušným proudem odmrštěny až
22
ke schodišti. Jejich vůdce se chytil za hrdlo − úplně stejně
jako před minutou starší z Klattů. Mág směřoval svůj hlavní
úder právě proti němu; nyní mu z plic nemilosrdně vysával
vzduch ve snaze ho udusit. A nebýt hodiny Probouzející se
vody, bylo by se to Šattimu povedlo.
„Skoč!“ křikl Rétor na synovce. Mladíček vydechl, a
aniž by z něho spustil strachy rozšířené oči, udělal krok do
prázdna.
Za zády jim náhle zahvízdl vodní bič.
Rétor skočil, a když se vzápětí otočil, spatřil, jak pružný
světlemodrý šlahoun, obklopený aureolou poletující vodní
tříště, plynule rozťal mágovo tělo od pravého ramena po
levý bok, načež se zaleskl, vzepjal se až téměř
k polozbořené klenbě sálu a střemhlav se vrhl přímo
k Rétorovi. Vodní čaroděj se zpozdil o pouhou chviličku −
Šattim vyvolaný vítr ještě nestačil utichnout, a tak se bič,
který se natahoval z jeho ruky, slabě chvěl, jak nejistě
hledal cestu cizím a nepřátelským prostředím.
Rétor už padal.
Vzduch ho udeřil do tváře − laskavě a rozpačitě.
Tohle není tvá hodina, Rétore, co to děláš, Rétore…?
Padal − od země ho dělila vzdálenost rovná
dvacetinásobku výšky dospělého muže. Pod ním se
převracelo Tanielovo tělo. Mladík se konečně vzpamatoval
− roztáhl ruce a doslova se položil na vzduch. Jeho postavu
obklopilo slabé světélkování, odraz Síly použité při pokusu
o let. Vynořila se mihotavá magická křídla.
„Ne!“ zakřičel Rétor. Jeho křik však odvál vítr.
V hodině Probouzející se vody by nedokázal vzlétnout
ani ten nejmocnější Vzdušný mág. Jenomže Taniel si až
příliš věřil, věřil ve vlastní síly, v rodný živel. A navíc byl
právě ve věku, který nezná kompromisy.
Věřil tak silně, že se dokonce i Rétorovi na okamžik
zdálo, že to chlapec dokáže…
Aura obklopující Taniela zaplápolala obzvlášť silně − a
zhasla. Vzdušným křídlům se nepodařilo se roztáhnout.
23
 Nezbýval čas, aby pocítil bolest. Pád byl příliš rychlý.
Rétor zavřel oči; celým tělem cítil vzdušný oceán kolem
sebe, vytahoval z něho tenké nitečky Síly, rozptýlené
v prostoru. Ne, křídla se mu vyčarovat nepodaří. To však
není jediný způsob…
Vzduch tuhl, stlačoval se pod ním do tuhého polštáře,
průzračné čočky. Byla to dětská hra, jedno z prvních
magických cvičení. Kdo se déle udrží na neviditelné opoře,
kdo vyskočí výš, když se předtím rozhoupe na pružné
vzdušné peřině… Jak jen mohl Taniel zapomenout na
taková prostinká zakletí? Nebo si je snad pamatoval, ale
raději se rozhodl použít důstojné, dospělé umění létat?
Vzdušná čočka narazila na zem a praskla. Magií
zadržovaný vzduch se úlevně rozprchl na všechny strany.
Pád se ale přesto podařilo zmírnit. Rétor zlehka poskočil.
Z poklesu tlaku mu zalehlo v uších. Potom přecejen dopadl
na kameny, ale již bez předchozí vražedné rychlosti. Chvíli
se kutálel po svahu a pak zdřevěnělými prsty sevřel větve
keřů, které vyrostly na kraji dávno vyschlého příkopu.
Vleže strnul. Z této strany se na hrad neútočilo, a tak příkop
zůstal zachován, nezacelen zemními ježky. Stále byl
pořádně hluboký a z jeho dna trčely zašpičatělé kůly.
Bylo ticho, úplné ticho. Zdálo se, že kolem vládne
naprostý klid. Rušil ho jen tepot krve ve spáncích. Rétor se
postavil, polkl a několikrát naprázdno přežvýkl. Podařilo se
mu uvolnit zalehlé uši.
Tanielovo nehybné tělo leželo hned vedle. Rétorovi
stačil jediný zběžný pohled, aby poznal, že je mladíček
mrtev. Narazil zády do kamenů a v jeho polámaném
prohnutém těle se netetelila ani jiskérka života.
Přesto však k němu Rétor vykročil. Když už ho
nedokázal zachránit, alespoň odnese jeho tělo…
Země se náhle zachvěla, začala mu utíkat pod nohama.
Vytrysklo z ní několik malých fontánek kalné vody. Rétor
prudce zvedl hlavu a uviděl, že na něho shora − trhlinou ve
stěně − shlížejí děti Vody. Zatraceně!
24
 Rozběhl se. Půda mu tekla pod nohama, měnila se
v mokrou kaši. Naštěstí však už byl daleko a nepřátelé ho
pod korunami stromů neviděli. Kdepak, není to tak snadné
− skolit nejlepšího z klanu Vzduchu!
Dokonce ani v hodině, která je mu cizí.

25
 Kapitola druhá

Viktor upustil dýmající telefonní sluchátko na stůl.

Všechno se odehrávalo jako ve špatném snu, kdy se všední
svět bortí, a sice pěkně zvolna a výsměšně. Všechno, čeho
se dotknete, umírá. Praská potrubí, nefungují televizní
obrazovky, hoří telefony… Co může hořet v úplně novém
přístroji, navíc vyrobeném v cizině? Izolace drátů, prášek
v mikrofonu? Ale ne, s tím práškem to je pitomost − vždyť
jak by mohlo z elektronkového mikrofonu, velkého jako
zrnko hrachu, vzejít tolik čoudu?
Ze sluchátka nepřestával stoupat pramínek dráždivého
černého kouře. Mimoděk si vybavil hloupou zábavu
z dětství, kdy s kamarády vytáčel náhodná čísla a pak
důležitým, „dospělým“ hlasem křičel: „V telefonní ústředně
hoří, ponořte sluchátko do lavoru s vodou!“ Mohli se
tenkrát smíchy potrhat.
Teď měl najednou sto chutí to vážně udělat.
Ještě vteřinku a začnu se smát. Ostudně a hystericky se
smát, otočen zády k umírajícímu dítěti…
Byla to správná myšlenka. Vyčistila mu hlavu od všech
nesmyslů. Viktor se odvrátil od nešťastných zbytků telefonu
a přistoupil k dívce. Byla stále při vědomí − aspoň že tak.
Ale proč jen je tolik bledá?
Sklonil se nad nečekanou pacientkou a opatrně jí
vyhrnul zakrvácený svetřík. Děvče se trochu pootočilo, aby
mu pomohlo. Drželo se statečně.
Svetr se poddával snadno, což bylo dobré i zvláštní
zároveň. Dobré, neboť pokud krev nestačila zaschnout a
přilepit oblečení ke kůži, pak je rána ještě úplně čerstvá. A
zvláštní, protože čerstvá rána by správně měla stále krvácet.

26
 „Tak co?“ zeptala se dívka. Klidně, bez onoho
melodramatického chvění v hlase, nijak vzácného i u
dospělých slečinek, které si pořezaly prstík.
„V pohodě,“ odpověděl Viktor; jako zázrakem se mu
podařilo napodobit její tón.
Očekával cokoli. Zející ránu, způsobenou hrdlem rozbité
lahve, nebo naopak hladkou kůži bez jediného škrábnutí.
Zkrvavené děvče může koneckonců sloužit i jako svérázný
šperhák pro partičku mladistvých lupičů. A on přitom ještě
pořád nezavřel dveře!
Rána tam však skutečně byla. Tenounký, bezmála
chirurgicky přesný řez. Už vůbec nekrvácel.
„Jenom o mě drobet zavadili,“ řekla dívka, jako by mu
četla myšlenky. „V průchodu. Ani to nebolelo, jenom krve
spousta…“
„V průchodu, no jasně…“
Viktor na ránu zíral jako očarovaný. Dívka měla štěstí.
Vypadalo to jako řez břitvou. Sekli ji ale slabě, ostří jen
zlehka rozpáralo kůži. Navíc si nemohla stěžovat na špatnou
srážlivost krve. A hlavně neztratila hlavu. I sám Viktor,
dospělý a dostatečně silný muž, chodil večer podzemním
průchodem jen nerad. Osvětlení tam bylo věčně rozbité, ve
vzduchu se často vznášel puch všelijakého svinstva a
v koutech se pohybovaly neforemné stíny tuláků,
chystajících se k noclehu. Musel to být některý z nich, kdo
dívku přepadl. Ještěže má ta holka pro strach uděláno.
Vytrhla se útočníkovi, vběhla do nejbližšího domu a teprve
přede dveřmi upadla… naštěstí ne vlivem ztráty krve, jak si
zpočátku pomyslel.
„Všechno bude v pořádku,“ řekl. „Čestné slovo. Je to jen
malé říznutí. Ani nestojí za zašití. Jenom ho ošetřím
peroxidem…“
„Dobře, Viktore.“
Zvídavě a vážně se mu dívala do očí. Pohled neměla ani
trochu dětský.
A navíc − znala jeho jméno!
27
 „Odkud mě znáš?“ zeptal se Viktor zhurta.
Děvče mlčelo.
Vypadalo to, že mu dnešní noc nehodlala poskytnout
žádné jednoduché odpovědi.
Viktor se rychle vrátil do předsíně a spěšně otočil
zámkem. Pak v lehkých rozpacích sundal ze skoby ve zdi
klíč od druhého, téměř nikdy nepoužívaného zámku a zamkl
i ten.
Tak tomu se říká zabarikádovat se! Chatrné lepenkové
dveře a dva nanicovaté zámky sériové výroby. Můj dům,
můj hrad…

Hradby černé jako noc,

bílá perleť kupolí,
tvrz, kde smutek ztrácí moc,
kde už nás nic nebolí…
Mořský příboj šumí jemně,
z nebes kane slunce med,
děti zaoblačné země
chystají se na svůj let…
Nerozpoznáš v tomto kraji
skutečnost a pouhý sen,
leč pamatuj − pravdu mají
vždy ti odpovědní jen…
Vládce má jak denní svit,
tak i noční hodiny,
klíč k tajnému ohni mít
však může jen jediný…

… Viktor se odlepil od stěny. Jeho kolena se dosud slabě

chvěla, ale aspoň už se mu do hlavy nedraly všelijaké
nesmysly. Řízen jakýmsi nepochopitelným autopilotem
otevřel lékárničku, která visela v předsíni, a vyhrábl z ní
igelitový sáček s obvazy a náplastmi.
Sám bych se měl jít léčit…

28
 Děvče stále leželo a dívalo se na něj. Viktor rychle, ve
snaze naleznout útěchu v těch nejjednodušších úkonech,
utrhl kus obvazu, namočil ho do peroxidu a přejel s ním po
tenkém řezu. Peroxid zasyčel, požíraje stroupek zaschlé
krve. Dívka na chviličku zkřivila tvář.
„Tak odkud mě znáš, co?“ zeptal se Viktor, zatímco
otevíral sáčky s náplastí. Věděl, že během léčebné
procedury je dobré s pacientem komunikovat. Teď však
především sám potřeboval znát odpověď.
„Znám tě.“ Dívka se konečně uráčila mu něco vysvětlit.
Škoda jen, že takové stručné vysvětlení vůbec nic
nevysvětlovalo.
Na zakrytí rány postačily pouhé tři kousky náplasti.
Kdepak, ta holka měla rozhodně obrovské štěstí! Byl to jen
kluzný řez, povrchové zranění. Ale odkud se vzalo tolik
krve?
„Sekli tě břitvou?“ zeptal se.
„Ne, šavlí.“
Oči měla vážné. Viktor si však odvykl očím důvěřovat.
„Nevím, jak se jmenuješ,“ řekl s rostoucím vztekem. „A
nevím, kde ses tak šikovně poškrábala…“
„Tael.“
„Cože?“
„Tak se jmenuji. Tael.“
A Viktor znenadání pochopil.
Před časem viděl v televizi zrovna takové chlapce a
děvčata. Nedbale oblečené, s vlasy staženými všelijakými
stuhami, s dřevěnými, a občas dokonce i s kovovými meči
za zády. Oslovovali se podobnými „krásnými“ jmény,
scházeli se někde v lesích a bavili se „hrami na hrdiny“.
Sympatická reportérka jedním dechem vyprávěla, že jde o
novou zálibu mládeže, která vede k vytváření nových norem
chování a k poznávání historie dávno zaniklých civilizací.
Viktora ta reportáž ani trochu nepotěšila. Zaprvé nevěřil na
staré civilizace trpaslíků a elfů o nic víc než na impérium
Kostěje Nesmrtelného nebo konstituční monarchii Baby
29
Jagy. A zadruhé se oči těch děcek, zasvětivších mládí studiu
jazyka elfů, leskly až moc fanaticky.
I jeho nová známá − Tael − možná příliš dlouho hrála
takové hry. Potulovala se ve společnosti kamarádů elfů,
barvila si nehty zlatým lakem a šermovala s kusy
zrezivělého železa. A teď kvůli tomu utržila malý cejch,
který jí zůstane na celý život.
Skvělé vysvětlení. Lepší si ani nelze vymyslet. A
zavrhovat taková prostá a rozumná vysvětlení se člověku
v tak pozdní hodinu rozhodně nechce.
Ale odkud dívka zná jeho jméno?
Možná ho viděla v nemocnici? Míval přece občas službu
na dětském oddělení. Holčina si zapamatovala jeho tvář a
jméno a teď, když se shodou okolností dostala k němu do
bytu, přijala tu náhodu jako samozřejmost… K čertu, jen
samé dohady!
„Tael,“ řekl Viktor co možná nejvlídněji. „Musím…
hm… zavolat tvým rodičům…“
Úkosem pohlédl na telefon. Pravda, ze sluchátka už
nestoupal kouř, ale stejně…
„Tael, teď na chvíli půjdu ven, dole je telefonní
automat,“ řekl Viktor.
Děvče se usmálo. „Není kam volat.“
„Tví rodiče nemají telefon?“ dovtípil se Viktor.
Bylo už po půlnoci. No tak to je vážně pěkné!
„Vstávej,“ řekl konečně. „Nic hrozného se ti nestalo.
Odvezu tě domů.“
Tael jako by jen čekala na svolení. Okamžitě se posadila,
upravila si svetřík a opřela se lokty o kolena. Hodné a
vzorné děvče. Koho by napadlo, že to v hlavě nemá úplně
v pořádku?
„Ke mně domů se taxíkem dojet nedá,“ oznámila. Zcela
věcně, ani trochu výsměšně nebo vyzývavě. Naopak spíše
s povděkem, jako by jí jeho nabídka silně polichotila.
„Co mám tedy dělat?“

30
 Viktor v hloubi duše doufal, že dívka vstane a odejde.
Sama od sebe. A pěšky. Ale ne, samozřejmě by to nebylo
zrovna správné − nechat dítě, navíc zraněné, odejít do noci.
Kdesi v hloubi jeho duše se však převalovala mrazivá
předtucha. A ta mu našeptávala, že pokud dívka nezmizí −
z jeho bytu i z jeho života −, dopadne to špatně. Moc
špatně.
Jenže proč jenom tyhle hnusné předtuchy bývají tak
jednostranné? A co se stane, když teď za holčinou zavře
dveře? Vážně se mu uleví?
Tael mu hleděla do očí.
„Půjdeme spát,“ řekla s odzbrojující otevřeností. Na
okamžik se zamyslela a upřesnila: „Jsem malá, na pohovku
se vejdeme oba. A ráno vyrazíme ke mně.“
Teď už toho měl Viktor vážně plné zuby.
„Fajn,“ řekl. Popadl dívku za rameno a zvedl ji
z pohovky. Pak ji začal mlčky vléci do předsíně. V hlavě se
mu okamžitě objevila celá hromada nepříjemností, která se
skrývala za Taeliným návrhem. Něco si pamatoval z novin,
něco mu během mžiku přišlo na mysl samo od sebe. Tím
nejneškodnějším bylo probuzení ve vybíleném bytě… Ale
co by tady kdo kradl? Dále následovali neoholení občané
kavkazského původu, zapnuté žehličky, pobyt ve vězení za
nezákonné styky s mladistvými a další oblíbené kratochvíle
bulvárních listů.
„Viktore!“ Dívka se mu znenadání vytrhla ze sevření a
přitiskla se ke stěně přímo pod neblahým rozvaděčem.
„Vypadni, dělej!“ Viktor se snažil mluvit hněvivě a
přesvědčivě, ale moc se mu to nedařilo. Dívka zkrátka
nevypadala na to, že by byla namočená do nějaké špinavé
záležitosti! Vůbec na to nevypadala! A v jejích slovech se
zřejmě rovněž neskrývalo nic víc než jen prostý návrh, aby
spolu usnuli na jedné pohovce. „Vypadni!“
„Proč?“ zeptalo se děvče dočista zmateně.
„Ty se ještě ptáš proč?“ Viktor se významně podíval na
podlahu. Hlavní kaluž byla samozřejmě na chodbě, ale
31
tmavých skvrn bylo i tady dost a dost. „Tohle není tvoje
krev! Kdyby ano, rozhodně by ti nebylo do zpěvu, Tael…
nebo jak se vlastně jmenuješ!“
„Není jen moje,“ souhlasilo děvče bez zaváhání.
„Bránila jsem se.“
Tak to by mu ještě scházelo − snad se na schodišti o
patro níž neválí mrtvola?
„Je pryč. Neměla jsem čas ho stíhat. Šla jsem za tebou.“
Tael odpovídala na nepoložené otázky s takovou
lehkostí, že se Viktor začínal cítit poněkud nesvůj.
„Ale proč za mnou?!“
Viktor už přestal počítat s normální odpovědí. A možná
právě proto se mu jí dostalo.
„Naši předci se znali.“
Předci! To děvče má ale výrazivo! Přece jen se tím však
alespoň něco vyjasnilo. Viktor si v hlavě šílenou rychlostí
přehrál všechny máminy přítelkyně a jejich ratolesti,
s nimiž se letmo setkal. Mlhavě si vybavil několik zrzavých
holčin. Měl by zavolat mámě. Zeptat se jí, které dcery nebo
vnučky jejích přítelkyň si místo s panenkami a počítači
raději hrají s podomácku vyrobenými meči… Ano.
Samozřejmě. Zavolat…
„Vraťme se do pokoje,“ řekl Viktor unaveně. „Dobrá.
Fajn. Jsem idiot. Důvěřivý pitomec. Nežádám vysvětlení ani
důkazy. Ale jenom mi prosím řekni, odkud se naši předci
znali?“
Dívka dotčeně svraštila čelo: „Byli spolu ve válce.“
„Cože?!“
Viktor si několik vteřin snažil představit mámu nebo tátu
ve válce. V některé z těch „nevyhlášených“. Malá baculatá
učitelka matematiky ve vietnamské džungli nebo
krátkozraký táta se svými dioptrickými brýlemi v horách
Afghánistánu… No páni, tomu se tedy říká poutavá
historka!

32
 „Děvče, moji rodiče nebojovali. Nikde a nikdy. Čestné
slovo. Dokonce ani nikdy neseskakovali padákem za
nepřátelskou linii.“
„Já nemluvila o rodičích,“ namítla Tael klidně. „Bojovali
tví prarodiče − babička i děd.“
Viktor zůstal stát neschopen slova. Otcovy rodiče
vlastně ani pořádně neznal. Zemřeli už hodně dávno; navíc
měl pocit, že se v jejich životě muselo stát něco, nač nebylo
příjemné vzpomínat. Zato babička Věra…
Jako malý kluk u ní trávil každé léto. Babička Věra
tehdy − stejně jako teď − žila v zapadlé vesničce
v Rjazaňské oblasti. Existuje takový druh lidí, kterému je
městský způsob života naprosto cizí. Dokonce i do mámina
městečka se vydávala jen zřídka a neochotně. Jeho
samotného v Moskvě nenavštívila nikdy, byť jí to zdraví
(rychle to zaklepat na dřevo) dovolovalo. Babička Věra byla
vysoká, bez náznaku stařecké shrbenosti. Její jantarové oči
hleděly pronikavě, a třebaže jí už táhlo na osmý křížek,
vlasy měla stále černé, bez šedin. Navíc v sobě měla něco…
jak to jen popsat, snad ušlechtilého. Za války − té skutečné
a jediné, na niž se sluší a patří být hrdý − nebyla o mnoho
starší než nyní Tael. Přesto však bojovala. V partyzánském
oddíle. Všetečný malý Viktor, jak už to tak bývá, si nedal
pokoj, dokud z babičky nedostal odpověď na otázku, „jak
zabíjela fašisty“.
Příběh babičky Věry byl dlouhý. Dlouhý a natolik
podrobný, že se máma poté, co jí ho synek nadšeně
převyprávěl, s babičkou poprvé a naposledy pohádala.
Viktor tenkrát celý zalezl pod deku a vyděšeně naslouchal
hlasité hádce, odehrávající se ve vedlejším pokoji. „Mami,
tobě snad přeskočilo!“ ječela máma na babičku. „Tak krk se
nemá podřezávat z té strany, kde stojíš, co? Jinak budeš celá
od krve? Co to tomu děcku vyprávíš? Vždyť z toho bude
mít trauma, psychické trauma!“ A v odpověď babiččin hlas,
klidný, ledově klidný… jako ten Taelin… jako ten Taelin!
Něco o tváři smrti a ceně života. O tom, že Viktor nespí, že
33
všechno slyší a že psychické trauma mu může přivodit snad
jedině mámina hysterie.
Babička vždycky věděla, kdy skutečně spí a kdy to jen
předstírá. A říkala mu jedině Viktore. Žádná zdrobnělá
oslovení jako Vítěňka, Víťuška nebo Víťulinka, potupná pro
každého klučinu. S babičkou Věrou se cítil dobře, ale také
mu z ní bylo trochu úzko. Mámě nebo tátovi mohl zalhat,
ale v případě babičky to nemělo cenu ani zkoušet.
„Věříš mi?“ zeptala se Tael nečekaně.
Viktor pokrčil rameny. A pak upřímně řekl: „Ne.“
V rozvaděči to cvaklo a světlo rázem zhaslo.
„Stává se to často?“ zeptala se dívka ze tmy s upřímným
zájmem v hlase.
„Padej od toho rozvaděče.“ Viktor ji chytil za ruku a
odtáhl do pokoje. „Stůj tady.“
Sice každou chvíli narazil do zdi, ale přesto se dopotácel
do kuchyně a začal po hmatu hledat svíčku. Fajn, válčení
s elektroinstalací už bylo pro dnešek dost. Zítra bude muset
zavolat opraváře.
Nějakou dobu mu trvalo, než svíčku našel. Jak je možné,
že se ani po pěti letech nenaučil orientovat ve vlastním
bytě? Stačí, aby zhaslo světlo, a hned má pocit, že se stěny
kolem něj svírají a strop klesá níž a níž a drtí ho. A přitom
přece nikdy nežil v žádných luxusních prostorných
apartmá…
Když se Viktor zakrývaje dlaní plamínek vrátil do
pokoje, Tael už nestála u prahu. Seděla na pohovce a
zamyšleně si listovala v časopise Medvěd. Ten, jen tak
mimochodem, předtím ležel na polici na knihy.
„Moc legrační,“ řekl Viktor a postavil svíci na stolek.
„Už je pozdě, jedna hodina pryč. Takže tu zůstaneš.“
„Děkuji,“ kvitovala to dívka s povděkem.
„Lehneš si sem. A já na podlahu. Ráno půjdeme k tobě
domů.“
„Slibuješ?“ zeptala se Tael přísně, takovým tónem, jako
by ji Viktor zákeřně vlákal k sobě do bytu a nyní jí bránil
34
v odchodu. Než odpověděl, musel se několikrát zhluboka
nadechnout… Mimo jiné s pocitem, že právě dělá
nebetyčnou hloupost.
„Ano. Přísahám.“
„Věřím ti,“ souhlasila Tael. Odložila časopis a
pozorovala, jak Viktor vytahuje ze skříně náhradní deku a
polštář a ustýlá si na podlaze, v koutku místnosti, který byl
už odedávna vyhrazen pro zdrževší se přátele. Díkybohu, že
mu nenabídla svou pomoc; Viktor byl už beztak krajně
rozrušen, jen jen vybuchnout.
„Mé lože − přikrývka válečného oře,“ zahučel
zachmuřeně Viktor, když se posadil na napůl přeloženou
deku.
„Ty umíš jezdit na koni?“ ozvala se Tael s živým
zájmem.
Nepovažoval za nutné na to odpovídat. Vstal a natáhl se
ke svíčce. Když už prsty svíral drobounký ohnivý jazýček,
všiml si koutkem oka, jak si Tael přetahuje přes hlavu
svetřík, který jak se ukázalo, měla oblečený na nahém těle.
K čertu! Co to má být − naprostá prostoduchost, nebo
naopak cynická zhýralost? Tael je právě ve věku, kdy
takové chování ještě neznamená jednoznačné pozvání…
Zároveň už ale není tak mladá, aby to nenaznačovalo vůbec
nic.
Měl pocit, že se mu dnes v noci nepodaří usnout. Spánek
se ho však kupodivu zmocnil ihned, jakmile se Tael na
pohovce přestala vrtět. Jako kdyby se nic podivuhodného
nestalo, jako kdyby spal úplně sám a v naprostém bezpečí.
Viktorovi se zdál sen o umírajícím koni, krásném bílém
koni, který ležel na zelené trávě. Z koňské pokrývky − či
spíše opravdové válečné zbroje upletené z kovových
kroužků − hustě trčely krátké silné šípy. Zvíře se celé
chvělo a zvedalo bílou hlavu s kulatou, silně krvácející
ránou na čele. Z očí modrých jako samo nebe vyzařovalo
lidské utrpení. Viktor se nad koněm sklonil, jemně ho

35
pohladil po hřívě… a pak mu krátkým mečem se širokou
čepelí podřízl šíji.
Z opačné strany, než na které sám stál − tak, jak ho to
učila babička Věra.

* * *

Pohybovala se s ladností, jaké není schopen nikdo jiný.

Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky, se konečkem prstu dotkla
zlatého pudru, jenž byl ledabyle nasypaný do číše, hrubě
vyřezané z růžového dřeva. Pěkný kontrast přepychu a
skromnosti… Tedy pomineme-li skutečnost, že ve
Středosvětě žádné růžové stromy nerostou.
„Začínáš připomínat panenku,“ prohodil z bazénku Chor.
„Nech toho patlání, Loi.“
Ale žena jako by ho neslyšela. Přejela si prstem pod
očima, zanechávajíc na kůži lesklou zlatavou stopu. Její
safírově, zlatě a stříbrně nalíčená tvář již skutečně začínala
nabývat panenkovské podoby. Tmavomodré oči, zlatavé
vlasy, bělostná pleť − to vše až karikaturně podtrženo
stejnými barvami.
„Copak tě z toho svinstva nesvědí kůže?“ zeptal se
podrážděně zvýšeným hlasem Chor.
„Svědí,“ přiznala Loi.
„Tak se s ním přestaň patlat.“
„Krása je přednější.“
Chor vydal chrochtavý zvuk. Možná to byl smích a
možná projev rozhořčení.
„K čemu ti to je, Loi?“ zeptal se pak.
„Co? Ples?“
„Ne. Jízlivé pohledy těch pitomců, falešné komplimenty
hostů…“
„A touha v očích jinochů…“ zašeptala Loi jemně.
„Jsi jako toulavá kočka,“ řekl Chor. Nebyla to urážka.
Jen konstatování skutečnosti.

36
 „Chore…“ Loi se odvrátila od zrcadla a přistoupila
k bazénku. „Když lidé vidí v ženě jen nalíčenou hezounkou
husičku, je všechno snazší…“
Šplíchnul po ní vodu. Zdánlivě laškovně; samozřejmě
ale dobře věděl, že to Loi nemá ráda, neboť je velmi snadné
proměnit složité vzory barevného pudru ve špinavé šmouhy.
Loi obratně uhnula a potřásla hlavou.
„Dobře. Rozumím. Slibuji, Chore, že se dneska nebudu
potácet a řehtat se po druhé číši vína. Ani se v koutech
nebudu líbat se smyslnými mágy z jiných klanů.“
Chor se na ni pochybovačně podíval. Z horké vody
kolem něj se kouřilo. Byl obrovský a svalnatý, každičkým
svým pohybem prozrazoval válečníka. Ovšemže si nemohl
stěžovat na nedostatek ctitelek − stejně jako Loi netrpěla
nouzí o nápadníky. Již deset roků potvrzovaly jarní souboje
jeho právo být Loiiným druhem.
Přesto se však nedokázal ubránit žárlivosti.
A jak by také mohl. Loi, povětrná i věrná zároveň,
schopná tančit tak dlouho, dokud ji nohy unesly, ale také
celé týdny sedět nad napůl zpráchnivělými magickými
traktáty; z chvilkových rozmarů nesmyslně rozhazující zlato
klanu, zároveň však vládnoucí stejnému klanu železnou
rukou; obratně lavírující mezi společenstvími klanů, která
byla neustále připravená vjet si do vlasů; ano, Loi
představovala věčnou záhadu. Její tmavomodré oči uměly
být jednou bezedné a jindy zase naopak neproniknutelné
jako černé kameny pod spící vodní hladinou − obzvláště ve
chvílích, kdy nad někým vynášela rozsudek smrti. Loi − ať
už na sobě měla průsvitné plesové šaty, nebo se od hlavy až
k patě halila do černého − uměla přejít sál takovým
způsobem, že se všem přítomným mužům zatajil dech,
jejich ústa se naplnila chtivými slinami a rozum stěží
dokázal odolávat náporu poblázněného těla, ovládnutého
nepotlačitelným chtíčem. V takových minutách býval Chor
blízko šílenství, téměř před propuknutím vražedného
běsnění.
37
 Loi to zřejmě moc dobře věděla. Nicméně se jí líbilo ho
dráždit, zahrávat si s ohněm, balancovat na hraně, viset na
vlásku; koneckonců právě v tom spočívala kvintesence
toho, čemu se říkalo „Duch Kočky“ − věčně stát na samém
kraji, klouzat po hřebenu vlny, do ničeho se nemíchat a
nenechat se do ničeho zatáhnout. O Kočkách se povídalo, že
jsou nejlepšími intrikány na světě. A Loi z nich byla tou
nejobratnější. Zlí jazykové tvrdili, že by klan Kočky
dokázal najít společnou řeč dokonce i s Přirozenými; leckdo
šel ještě dál a trval na tom, že Kočky mohou zradit každým
okamžikem − pokud se tak ovšem už nestalo. Tato tvrzení
samozřejmě nikdy nebyla podložena žádnými důkazy a
samotným Kočkám bylo podle všeho úplně jedno, co se o
nich povídá. Ba co víc, žertům na své konto se vždycky
smály divže ne jako první. Však se také říkalo, že ty
duchaplnější z těchto vtipů vymyslely právě ony.
Klan Kočky byl proslulý rovněž svými plesy, jejichž
návštěvníci neměli nouzi o jakékoli lektvary či jiné
kratochvíle. Podle nepsaných, ovšem striktně dodržovaných
pravidel při nich nikdy nedocházelo k vyřizování účtů a i
členové znepřátelených klanů tu spolu klidně rozmlouvali,
aniž by sahali po zbraních. Na plesech Koček se z nějakého
důvodu ihned zapomínalo na veškeré křivdy a urážky.
Loi zamhouřila oči a vrhla po Chorovi důkladně
propočítaný, na míru ušitý pohled. Dnes na flirtování
skutečně neměla ani pomyšlení. Něco se muselo přihodit
s klanem Ohně. Jeho příslušníci obvykle přicházeli na ples
mezi prvními, avšak teď po nich nebylo ani vidu ani slechu.
Vlastně ne, támhle u stěny se teskně ošívá mladík s rudým
gázovým šálem na levém rukávu − ale to je všechno.
Pravda, naštěstí je tahle podivnost alespoň zatím jediná.
Všichni ostatní stálí hosté už jsou tady.
Plesový sál Loi Iver vypadal tak, jak bylo mezi lesními
vládci zvykem. Magie změnila obyčejný dub v obrovský,
vpravdě „nebesa podepírající“ kolos, který se nyní tyčil
vysoko nad zamlženými vrcholky Zpívajícího lesa. Větve
38
ve spodní části koruny se natahovaly dolů, vzájemně se
proplétaly a dotýkaly se země − vznikaly tak skutečné
hradby, o nic horší nežli pevnostní. Každá z těchto větví
byla silná jako obyčejný stoletý dub.
Iver se postarala i o ostatní. Zpod kořenů lesního obra
tryskal ledový pramen. Loi sice vodu stejně jako ostatní
příslušníci klanu Koček příliš nemilovala, ale křišťálové
krůpěje na zeleném listoví vypadaly tak krásně, tak
nádherně se leskly v mihotavém světle velikánského krbu,
že si zkrátka nemohla pomoci.
Pod tmavozeleným (či sytě zlatým, to podle ročního
období) listovým baldachýnem se volně toulaly větry. Loi si
vybavila, kolik času kdysi strávila přemlouváním
slovutného Rétora. Dračí zabiják dlouho odmítal, ale
nakonec to nevydržel a seslal potřebné zakletí. Pravda, od té
doby její plesy z nějakého důvodu přestal navštěvovat.
Škoda. Iver byla ctižádostivá. Její předchůdkyně si zatančila
„ohnivou“ se samotným Kaedronem, Kaedronem Vládcem,
když tehdy ještě mladý Drak navštívil Zpívající les. Loiině
babičce, Iver První, se zase pro jeden z jejích slavnostních
večerů podařilo získat prince Přirozených, zajatého během
náhodné námořní potyčky. Prince přivedli Vzdušní. V boji
ztratili tři ze svých nejlepších mágů a zbytek oddílu se stěží
držel na nohou. Babička ale tehdy nezklamala a dosáhla
svého. Vzpomínky na „ples s Přirozeným“ žily dodnes.
Samozřejmě narozdíl od prince.
Ach, jaké intriky se zde spřádaly, jaké důvtipné
kombinace se rodily z ničeho, jaké se uzavíraly dohody,
pakty a aliance, jenom proto, aby se po několika měsících
vypařily jako přízraky a přetvořily se v úplně odlišné osy,
unie a ligy! Kolik bylo zapotřebí mistrovství a důmyslnosti,
aby byl klan Kočky „stále ve středu, a přesto pořád
stranou“! Klany dvakrát odrazily Přirozené, přičemž poprvé
šlo o opravdovou válku; jenomže HLAVNÍ BITVA − tehdy
v minulosti, „když byl sám Strážce ještě mlád“, jak říkávali
Draci −, hlavní bitva zůstala prohraná. Z hořkosti porážky
39
vyrašily stejně hořké výhonky. Klany odjakživa, od prvního
dne jejich přítomnosti ve Středosvětě, stály na pokraji
krvavé a totální bratrovražedné války. A kdyby se rozdělily
na dva přibližně stejně silné tábory, zřejmě by k ní skutečně
došlo. V minulosti tomu bránili Draci − Loi se nebála
nazývat vládce minulosti jejich pravým jménem, nevěřila
v magické prokletí −, potom klan Kočky zůstal osamocen.
Ne každý věděl, kdo konkrétně přeťal niť života posledního
z Vládců; Loi ale samozřejmě ano.
Ano, ano, nejspíš pouze snažení nás, Koček, brání
vypuknutí velké války, pomyslela si Loi líně. Jen ať spolu
válečníci Vody a Ohně raději soutěží o děvčata z mého
klanu, než aby je systematicky znásilňovali − poté co zaživa
vykuchají své protivníky. Jen ať… Ostatně na tom nesejde.
Kočky žijí a vzkvétají; všichni se jich bojí a váží si jich,
váží si jich stejně jako čtyř Živelných klanů, odpradávna
stojících mezi Totemovými klany a Okřídlenými vládci. Ba
i Tygři, tolik obávaní v boji zblízka, museli uznat, že Kočky
je lepší nedráždit…
V obrovském plesovém sále zatím vládl podzim; oči
odpočívaly, těšíce se pohledem na matné sytě zlaté přelivy
na nespočetných vlnitých listech. Přicházeli poslední
opozdilí hosté. Loi opatrně odhrnula větev. Dole pod ní se
otevíral úchvatný výjev: uhlově černé pláště mužů, zdobené
třpytivými démantovými vzory, i pestrá paleta ženských
úborů − od šatů upletených z topazových nití, zřejmě
skutečně pravých, nikoli látkových, které patřily Kanian
Tai, té nejskandálnější a nejkrásnější dámě mezi Zemními,
od opravdové vlny hedvábí, rozechvěného a azurově
modrého jako samo moře (že by nová hvězda mezi
Vodními? Zajímavé, nikdy předtím jsem ji neviděla,
dokonce jsem o ní ani neslyšela… Loi se cítila dotčeně −
jak je možné, že ona, Loi Iver, vůdkyně klanu Kočky,
doposud nic nevěděla o takové krasavici?!), přes jazýčky
živého ohně, vodopády a proudící kaskády až po téměř
úplnou absenci jakéhokoli oblečení u hrdých Panterů,
40
opovrhujících studem i konvencemi. Lesk náhrdelníků a
diadémů se sléval s jemným svitem křišťálové rosy, již Loi
svou magií předem rozesela po živých stěnách sálu. Loi se
ještě jednou podívala na mladinkou dívku z Vodního klanu
a zakroutila hlavou. Ale vážně, jak to, že ji ještě nezná?
Copak své informátory ve všech klanech platí nadarmo?
Teď už to nestihne, nestačí najít takové šaty, které by
vražedným kontrastem zastínily modré hedbáví té krásky.
Snad jedině strohý lovecký oděv? Je třeba to promyslet…
Povýšení Irbisové v prostých sněhobílých hávech,
ignorující přepych, druzí (hned po trpaslících) nejlepší
zbrojíři Středosvěta. Klidní, flegmatičtí, ale ve svém hněvu
nezadržitelní Medvědi, kteří podobně jako elfové dávají
přednost zeleným a hnědým odstínům, se silnými zlatými
řetězy z neopracovaných nugetů na krku; věčně roztěkaní a
k jakémukoli boji připravení Vlci ve všech tónech šedi;
chladnokrevní Sokoli a ještě mnoho jiných příslušníků
různých Totemových klanů.
A odděleně, na čestných místech blíže ke gigantickému
kmeni vedou poklidnou debatu hosté ze čtyř Živelných
klanů. Vlastně v plné síle dorazili pouze Zemní, kteří přímo
zbožňovali oslavy; Vzdušní přišli pouze dva, a z Ohnivých
dokonce jen jeden jediný − onen mladíček s rudým šálem;
Vodních bylo přece jen o něco víc a nepřítomnost jejich
předních osobností vykupovala okouzlující debutantka,
kolem níž se už stačil roztočit hotový rej nápadníků,
bažících po zapsání do její plesové knížečky.
Loi pocítila slabý neklid. Něco bylo špatně. Na žádný
z jejích plesů ještě nepřišlo tak málo Živelných. Co to má
být, demonstrace síly? Spěšně si v duchu prošla všechny své
nedávné neúspěchy… Kdepak, nic vážného, nic, co by
mohlo vyvolat tak ostrou odpověď − vlastně bezmála
přerušení diplomatických styků a vyhlášení války!
Iveřiny oči potemněly. Měla by zavolat Chora. Vyslat
další zvědy. A… ačkoli slíbila, že to nebude dělat, čeká ji

41
dnes přece jen několik ryze pracovních polibků v koutech…
a možná nezůstane pouze u polibků.
A pak… Pak se větve zakrývající vchod znenadání
rozechvěly a jako v záchvatu hrůzy se odmrštily do stran.
Sálem se přehnal závan studeného temného větru a sfoukl
mnohobarevné plamínky svítících luceren. V oválném
průchodu se objevilo několik postav; Loi i zdálky poznala
s ničím nezaměnitelnou tenkou auru Vzduchu, jež však byla
zároveň − jakoby na odiv − přeťata pruhem vroucí krve.
Znamení Dračího zabijáka. Znamení, které lze skrýt, ale
nikoli ztratit, uloupit, zfalšovat nebo si ho přisvojit.
Na ples Loi Iver dorazil Rétor.
Slovutný mág nebyl sám. Po jeho boku šli válečníci
z klanu Vody, ti nejlepší z nejlepších; všichni se usilovně
dívali do stran. V jejich čele kráčel Torn, samotný vůdce
klanu. Byl jediný, kdo Rétorovi hleděl zpříma do očí. Soudě
podle výrazu tváří spolu ti dva rozmlouvali tak maximálně o
počasí. Ani v jejich auře se nic nezrcadlilo; oba byli příliš
mocní, než aby na veřejnosti vystavovali byť jen zlomek ze
svých soukromých záležitostí a slov, o myšlenkách ani
nemluvě.
Loi Iver by však nebyla Loi Iver, kdyby okamžitě
nepocítila, že se děje něco nedobrého. Vlastně se muselo
stát něco vpravdě hrozného. A teď je Rétor zde… Ale co
bude dál? Jako kdo sem přichází − snad ne jako zvěstovatel
války, bratrovražedné války, které se Kočky tak dlouho
obávaly?
Musela to zjistit. Stejně jako to, proč tu není nikdo
z Ohnivého klanu.

* * *

Rétor si na to, jak se z toho proklatého místa dostal,

vzpomínal jen matně. Všichni jeho druzi byli mrtví a kdoví,
co teď mágové Vody, neméně dovední než samotný Rétor,

42
provádějí s jejich těly? Co asi šeptají do ucha Klattovi
mladšímu, jenž zemřel příšernou žízní? Nejspíš mu slibují
jemnou, chladivou, svěží vláhu, jež se valí hrdlem jako
ledová koule; a nikdo si pak padlého netroufne odsoudit za
to, že se jeho vlastní mrtvé tělo ukázalo být o tolik slabší
než duch.
On, Rétor, však přežil. A nastal čas uvažovat o pomstě.
Ti, kteří vymysleli a provedli tak podlý čin, musejí zemřít.
Jejich smrt sice nevzkřísí padlé druhy, ale možná alespoň
poslouží jako lekce pro ostatní.
Čas kvapil, denní vrchol Síly se blížil, ale Rétor dál
tvrdohlavě kráčel pěšky. Razil si cestu divočinou, kterou
nevedly žádné cesty. Tuto část země dávno skončená válka
poničila do té míry, že se sem ani lidé, ani trpaslíci či elfové
ani žádní jiní obyvatelé Středosvěta nikdy nevrátili. Na
místě lesů, které magie změnila v popel, časem vyrostly
nové a pouze místy zůstávaly odporné, bělavou plísní věčně
pokryté plochy − tam, kde bojující použili Živozhoubu,
nejstrašnější jed, jaký kdy vytvořili černí alchymisté
klanů…
Krajina Zastíněných lesů těsně přiléhala k východním
hranicím panství Loi Iver. Zpívající les z nějakého důvodu
neutrpěl sebemenší škodu, třebaže se ocitl na samém okraji
bitev, jež co do zběsilosti neměly obdoby. „Beztak se to ani
tady,“ pomyslel si Rétor chmurně, „neobešlo bez proslulého
‚Ducha Kočky‘, neviditelného ochránce, talismanu tohoto
klanu…“
A vtom si vzpomněl, že by ještě mohl stihnout ples. Loi
ho s vytrvalostí, které by slušel nějaký lepší účel,
bombardovala pozvánkami, bez ohledu na to, že on, Rétor,
celý život pokládal všechny plesy za zbytečný povyk a
semeniště neřestí.
Mág zvedl oči k obloze. Nejspíš je teď dost daleko;
navíc moc Vody už v tuto hodinu řádně zeslábla. Zahýbal
rameny a za sebou pocítil obvyklý zpěv houstnoucího větru.
Pak se ze všech sil odrazil od země a vzlétl. Jak to bylo
43
snadné… Kéž by ho za úsvitu provázel alespoň zlomek
nynější moci…
Dnes navštíví ples. A vyhledá tam Loi, i kdyby jí kvůli
tomu musel překazit orgasmus. Donutí ji vyklopit všechny
drby a vyslechnout všechny její špicly. Poví mu vše. Rétor
si byl z nějakého důvodu naprosto jistý, že se od Kočky
dokáže dozvědět, jak se tato zrada zrodila a kdo za ní stál;
nevěřil, že by protřelí čarodějové Ohně mohli podlehnout
tak snadno, dokonce i kdyby byli zaskočeni v nestřežené
chvilce.
Kromě toho toužil pohlédnout do očí těm příslušníkům
klanu Vody, kteří si po všem, co se stalo, troufnou objevit
se na Iveřině plese.

* * *

„Jak příjemné setkání, Rétore,“ pronesl mu v ústrety hlas

− jemný a proudící jako ledový pramen.
Vůdce klanu Vody stál zahalen do pochodového pláště.
Zcela klidný, hlavu vztyčenou; nehleděl vyzývavě ani
výsměšně, v očích měl jen obyčejnou mondénní přívětivost,
jako by k žádnému střetnutí v ruinách hradu nikdy nedošlo.
„Ty musíš žertovat, Torne.“ Rétor ovládal svůj hlas i
výraz tváře stejně dobře jako jeho protivník. „Kdybychom
nebyli na plese…“
„Naprosto ti rozumím,“ opáčil Torn bez úsměvu. Mág
byl natolik vychrtlý, až působil křehce, ale kdo jiný než
Rétor by měl vědět, jaká vražedná moc se v tomto zdánlivě
zjemnělém mágovi ukrývá? „Na tvém místě bych
pravděpodobně jednal úplně stejně.“
„Tak co tedy chceš?“
„Promluvit si. Odsud se nedostaneš, Rétore.“
Rétor pocítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Co to má
znamenat? Copak vážně…?

44
 Prošli chodbou. Před nimi se objevil obrovský sál
(opravdu dobrá práce, o tom není sporu, snad jen zbytečně
moc napodobuje elfský styl) a v něm našňořený dav kolem
stolků s občerstvením. Honosný orchestr právě ladil své
bizarní dechové hudební nástroje (strunné a klávesové
Kočky z nějakého důvodu neuznávaly). Vše zaléval
křišťálový třpyt rosy, podbarvený sytě zlatými odlesky
listoví, které se chvělo v lehounkých závanech svěžího
větříku…
Také se tu ovšem ozývalo zurčení tekoucí vody. V sále
Loi Iver byly rovnoměrně zastoupeny všechny Živly.
„Od Loi se nedostaneš,“ zopakoval Torn důrazně; jeho
špičatá brada právě prováděla jakýsi složitý pohyb, jako by
kouzelníka Vody nesnesitelně škrtil jeho volný modrý
límec. „Musíš to pochopit. Všechno zašlo příliš daleko, než
abychom mohli myslet na dodržování nějakých hloupých
tradic. Vyber si, Rétore − buďto mír, anebo tradice.
Nedovolíme ti odejít, ani kdyby kvůli tomu muselo dojít ke
krveprolití u Koček.“
„Všechny klany bez výjimky po vás půjdou,“ dostal ze
sebe Rétor; na lepší odpověď se v tuto chvíli nezmohl.
„Tak to se pleteš.“ Torn se nezapomínal světácky
uklánět lidem, které míjel, a pohotově trousit komplimenty
na adresu přítomných dam. Rétor se posupně šoural v jeho
stopách, pohled upřený na podlahu. „Mýlíš se, ó Dračí
zabijáku. Zdaleka ne všechny. Jednota nikdy neexistovala a
neexistuje ani nyní; pokud si někdo troufne požadovat
odpověď, rozhodně budeme mít co vyprávět. Ano, budou se
nám mstít vaši přátelé, ale s těmi se dokážeme domluvit. I
když samozřejmě,“ pokračoval s předstíraným povzdechem,
„přístup sem nám bude až navěky zapovězen. Ostatně
zapovězen bude i tak − pokud se ti podaří uskutečnit tvůj
plán povolat Draka do našeho světa.“
„Draka nelze povolat,“ opáčil Rétor s hlubokým steskem
v hlase. „Přichází sám, když nastane jeho čas…“

45
 „To už jsme slyšeli,“ namítl Torn výsměšně. „Upřímně
řečeno, Rétore, my i ty máme stejný cíl. Vždyť tobě − když
odhodíme vzletné fráze − jde rovněž o moc. O neomezenou
moc nad klany Středosvěta. Vycházíš z předpokladu, že
pokud kolem sebe shromáždíš co nejvíc spojenců z řad
mágů, podaří se ti nějak přesvědčit Draka o své, řekněme,
prospěšnosti. Nepopírám, že to je velmi rozumný plán.
Okřídlení vládcové vždy štědře odměňovali ty, kteří jim
věrně sloužili; pravda, zároveň také opovrhovali zrádci.
Ostatně tohle s nimi máme společné. Pročpak jsi sebou tak
škubl? Chceš mi vlepit políček, obyčejnou facku bez
jakýchkoli magických fines? Tím ale pravdě neublížíš,
Rétore.“
„Co vlastně chceš, Torne?“ Rétor byl proslulý svým
sebeovládáním, ovšem nyní musel jeho zásoby
vypotřebovat skutečně až do dna.
„Zkrátka se kochám pohledem na tvůj zkřivený obličej.
Urážím tě, směji se ti do tváře, ale jediné, co můžeš dělat, je
bezmocně skřípat zuby. Protože jak já, tak i ty víme, že
všechno, co jsem vyslovil, je pravda.“
„Lžeš, Torne,“ řekl Rétor lhostejně, s nečekanou únavou
v hlase. Tato lhostejnost ho stála obrovské úsilí, ale to
vůdce klanu Vody samozřejmě nemusel vědět. „Sám přece
víš, že jsem nikdy neusiloval o moc, i když bych, u všech
Větrů, rozhodně mohl. A víš také, že jedině Drak je schopen
ochránit nás před vpádem Přirozených. Obzvlášť pokud se
do jejich čela postaví Stvořený drak.“
„My ale na jejich Draka máme odpověď, Rétore. Kdo
jiný než ty by to měl vědět?“
„Jsem už příliš starý. Vyčerpal jsem všechno, co mi bylo
dáno. Ostatně kdoví, jestli náš Zabiják k něčemu bude,
Torne? Kdoví, co Přirození vloží do své příšery? Tentokrát
je všechno až příliš vážné. Pouze Síla, nic než čistá Síla −
jen ta teď může spasit Středosvět. Proč se tedy snažíš zhatit
můj plán? Bojíš se mé ‚diktatury‘? Nesmysl, tvá moudrost
je na to moc velká, a navíc jsi až příliš dlouho mým
46
nepřítelem. Zdalipak ti v kapsách náhodou necinká něco ze
staré vlasti, Torne?“
„Ptáš se, jestli jsem se nenechal podplatit Přirozenými?“
Torn se vesele rozesmál; nevypadal ani trochu uraženě.
„No, pochybuji, že by pro tebe mé slovo mnoho znamenalo,
ale přesto ti odpovím − ne, nejsem podplacený. Zkrátka jen
příliš dobře vím, co jsou Draci zač.“
„Já to vím také,“ řekl Rétor suše. „Vzpomínám si na
zlobu, na zuřivost i na bezcitnost Vládců. Proto jsem
souhlasil… tehdy. Ale všechna Síla světa se zabít nedá. A
nejspíš to ani není potřeba…“
„Klan Vody už nikomu nedovolí, aby mu vládl,“
odpověděl Torn vážně. „I kdyby se ten někdo zpočátku zdál
být dobrý a milosrdný. Nepodřídíme se ani Přirozeným, ani
Vládcům, ani těm nejlepším z nás, mágů. Nikomu.
Zapamatuj si to, Rétore. Budeme se bít. Právě kvůli tomu
jsme vypátrali a zlikvidovali Ohnivé, jako první jsme prolili
jejich krev. Protože pokud by se ti s nimi podařilo
dohodnout, začal by si trůn brzy nárokovat nový Drak,
mocný a téměř nezranitelný. Ano, povolali jsme Zabijáka!
Už je na cestě. Takže Rétore, i kdyby se tvůj úmysl splnil −
nějakým zázrakem, protože sál je obklíčen a tebe čeká smrt
−, tato země nebude mít žádného nového Vládce. Vyjádřil
jsem se dostatečně jasně, vážený Rétore?“
„Více než jasně,“ odvětil kouzelník.
„V tom případě,“ Torn udělal rukou rozmáchlé gesto,
jako by byl pořadatelem tohoto plesu, „využij příležitosti!
Jez, pij a bav se, neboť skutečný mág by se měl loučit se
životem pouze takto − ve veselém rozpoložení. A mám pro
tebe jednu radu: nakonec si zajdi za děvčaty. Tyhle
kočičky… mhm!“ Hlasitě mlaskl a zvrátil oči jako prodavač
otroků na rabském trhu. „Myslím, že máš úspěch jistý, jen
si dej pozor, aby sis předčasně nenamohl bedra.“ Vůdce
klanu Vody znenadání přerušil rozhovor a prudce odbočil
stranou.

47
 Teprve nyní si Rétor uvědomil, že je celý obrovský sál
zděšeně pozoruje.

48
 Kapitola třetí

Spaní na podlaze je kratochvíle pro mladé − k tomuto

závěru Viktor definitivně dospěl někdy nad ránem. Ne že by
ho bolely boky či záda, ale odpočatý si vůbec nepřipadal.
Dokonce i ve spánku ho příšerně rozčilovala absence kraje
postele. Člověk se nejspíš vždycky bojí, že spadne na
podlahu, a když taková možnost chybí, hned začíná tušit
něco nekalého.
Viktor se − stále jen napůl vzhůru a se zavřenýma očima
− převalil na záda. Ano, pokrývka válečného oře musí být
nejspíš pohodlnější než tahle tenká deka…
Pokrývka válečného oře!
Vybavil si svůj sen − okamžitě a zcela zřetelně.
Umírající bílý kůň. A jeho vlastní ruka s krátkým mečem.
Odporné, mrzké. Takové barvité a nepříjemné sny se mu
zdály jen zřídka. Ale včera, poté co se objevila Tael…
A je ještě vůbec tady?
Viktor otevřel oči. Kdyby se ukázalo, že je byt prázdný,
pocítil by úlevu. I kdyby si s sebou děvče odneslo spálený
telefon, pojistku, která vypadává sama od sebe, a další
podobné poklady.
Na pohovce skutečně nikdo neležel.
Viktor se postavil, bezděčně si zastrčil triko do slipů a
zaposlouchal se. Naprosté ticho. Tak vida, události přece
jen nabraly ten nejprimitivnější možný směr. Neměl by se
podívat, zda nezmizely nějaké peníze?
A vtom se z kuchyně ozvalo tiché cinknutí.
Viktor na okamžik zaváhal, ale pak si předtím, než
nakoukl do kuchyně, raději přece jen natáhl džíny.
Svou návštěvnici spatřil přímo u sporáku. Nad zapnutým
hořákem stála pánev. Dívka prostě jen něco kuchtila.
49
 Něco moc divného.
„Dobré ráno,“ vymáčkl ze sebe Viktor. Cítil slabé
rozčarování. Kdyby mu tak radši šlohla peněženku…
„Dobré,“ souhlasila Tael, aniž by se otočila. Musela mít
vskutku záviděníhodné sebeovládání. Anebo dokázala vidět
zátylkem. „Dělám snídani.“
Viktor přistoupil ke sporáku a zamračeně se podíval na
obsah pánve.
Připomínalo to praženici. Rozhodně v tom byla vajíčka −
včetně skořápek. Na pánvi se daly identifikovat také kousky
zpola roztaveného sýra, plátky salámu, nadrobno nalámané
kousíčky chleba a neduživé koprové lístky.
„Děkuji.“ Na nic víc se Viktor nezmohl. Tak už je to
jasné − dívka to přece jen nemá v hlavě v pořádku.
Viktor v sobě našel dostatek odhodlání, aby ten příšerný
pokrm ochutnal. A kupodivu to nebylo vůbec špatné. Jenom
ta nutnost neustále vytahovat kusy skořápek…
„Jez všechno,“ napomenula ho Tael přísně. „Skořápky
jsou taky zdravé.“
To, co se s ním odehrávalo, ho pomalounku začínalo
bavit. Ještě tak pět dní, a bude moci celý tento příběh dávat
k dobru. Možná dokonce nebohou dívčinu obohatí o pár
dalších podivných rozmarů.
„Pokusím se,“ slíbil.
Viktora ze všeho nejvíce trápila obava, aby Tael
nezapomněla na jejich včerejší dohodu, že se vrátí domů.
Vždyť kdoví − co když se jí tu už zalíbilo?
„Je čas jít,“ uhádla znovu jeho myšlenky. „Slíbil jsi, že
mě doprovodíš, pamatuješ?“
„Samozřejmě.“ Viktor se s úlevou, ale zároveň −
zvláštní věc, tahle lidská povaha! − s podivným pocitem
křivdy zvedl od stolu. No skvělé, takže už ani taková
střelená děvčata o něj nejeví sebemenší zájem!
„Běž se přichystat, já zatím umyju nádobí,“ utrousila
Tael.
„Nech to být, až se vrátím, udělám to sám.“
50
 „Ne.“
Zatímco se děvče v kuchyni věnovalo nádobí, Viktor si
ze skříně vybral jednu celkem nedávno vypranou košili.
Přitom zběžně zkontroloval, zda jsou na svém místě peníze,
velmi spolehlivě a originálně schované pod hromádkou
prostěradel. Pak si navlékl lehký svetr − venku za oknem
byl slunečný den.
„Jsi připravený?“ zeptala se Tael přísně.
Viktor se na ni unaveně podíval. Děvče jako obrázek,
dokonce i oči má normální. Kdyby skutečně byly okny do
duše…
„Nezapomněl jsi na nic?“
„Nevyžehlil jsem si tkaničky.“
Tael svraštila čelo. „K čemu to?“
Viktor si jen povzdechl. „Pojď sem.“
Bez zbytečných cavyků si k sobě dívku otočil bokem a
vyhrnul jí svetřík, jenž byl, jak si přitom všiml, pečlivě
zaštupovaný. No páni, našla jehlu i nitě, pomyslel si
mimoděk a podíval se na náplast. Přesněji, chtěl se podívat.
Jenže tam žádná nebyla. A ani žádný šrám. S pocitem, že
začíná šílet, si Viktor otočil Tael zpátky čelem k sobě.
Dívka se ani trochu nebránila a poslušně sebou nechávala
otáčet.
Co to má znamenat? Co tedy včera ošetřoval peroxidem?
Namalované říznutí? No to určitě. Přece jen se léčbě zranění
nevěnuje prvním rokem!
„Tael,“ řekl Viktor chvějícím se hlasem, „kde je tvá
rána?“
„Zahojila se.“
„Já to ale myslím vážně.“
„Já taky.“
Články o senzibilech, kteří dokážou zacelovat rány
pouhou silou vůle, jsou dobré leda pro bulvární plátky. Ale
co dělat, když tu teď jeho vlastní oči nevidí žádný šrám!
Dokonce ani náznak, ani stopu po něm! Dívčina kůže je
hladká a růžová jako u nemluvněte.
51
 Viktor se od děvčete poněkud vylekaně odtáhl. „A sama
by ses domů nedostala?“ zeptal se pak.
„Vždyť jsi mi slíbil…“ nasadila Tael trochu ublížený
tón.
„No… ano…“
„Tak pojď.“ Dívka byla neoblomná.
„Tak co se stalo s tvojí ránou?“ Vždyť ho to koneckonců
i jednoduše lidsky zajímalo. Co je to děvče zač − nějaký
filipínský léčitel?
„Mně se vůbec všechno hrozně rychle hojí,“ sdělila mu
Tael neochotně. „No ale co kdybychom to radši probrali u
mě doma? Hned jak tam dorazíme.“
První, co Viktora napadlo, bylo, že by se měl zvysoka
vykašlat na všechny sliby a jednoduše vypoklonkovat tu
malou nestoudnici z bytu. Aha, tak ony se jí rány rychle
hojí, no to určitě! Není to možné, prostě to není možné!
Není to možné a šmytec!
„Slíbil jsi,“ řekla Tael tichounce. Dotčeně přimhouřila
oči − velké a mandlové, jako na staré perské miniatuře.
Ta zatracená děvčata!
„Tak tedy jdeme.“
Nikdy se nepřete se ženou − dokonce ani když jí je
teprve třináct. Ne, obzvláště, když jí je třináct…
… Byla neděle, a ještě ke všemu slunečná. V metru se
téměř nedalo hnout. Zástup lidí zakrátko přimáčkl Tael
k jejímu společníkovi. Viktor mimoděk napnul síly, aby
dívku ochránil před náporem uhřátého a potem pronikavě
čpícího davu; vtom znenadání ucítil její vlastní vůni, čistou
a lahodnou, jakou může mít snad jen louka plná rozkvetlých
kopretin. Odkudsi z hloubi jeho paměti se na povrch náhle
prodrala vzpomínka na podobnou vůni, kterou už kdysi
pocítil − v domě babičky Věry.
Odkud ses tu jen vzala, Tael? Je jasné, že mezi kasina a
mercedesy nepatříš. Ale do šedivých, špinavých, alkoholem
prosáklých vesniček také ne…

52
 Z metra vystoupili na stanici Ščukinskaja. Pouze však
přesedli na tramvaj a hned se zase kodrcali dál.
Viktora se zvolna začínal zmocňovat údiv. Před sebou už
měli jen Stříbrný bor, kde žijí výhradně „noví Rusové“.
Jenže na jejich dcerunku Tael také vůbec nevypadala.
„Kam to −“ zkusil se zeptat, když vystoupili z tramvaje,
ale nedořekl to.
„Mlč!“ odsekla Tael zostra a zlostně. „Možná už na nás
čekají.“
„Kdo?“
„Mlč!“ Blýskla po něm očima.
Copak se dospělý muž, který už leccos viděl a leccos
zažil, může jednoduše podřídit usmrkané třináctileté
holčině? Stačilo by přece pár výchovných na zadek, aby
drzounka pochopila, kde je její místo!
Viktor však k vlastnímu překvapení skutečně zmlkl.
Minuli nudapláž. Nedaleko od nich poskakovalo několik
nahých chlapů, kteří hráli volejbal. Samozřejmě vypadali
dost komicky, avšak množství nahých žen a dětí opalujících
se hned vedle dodávalo této podívané celkem všední
nádech.
Viktorovi se na jazyk drala jedovatá poznámka:
„Doufám, že míříme sem,“ ale sotva Tael svraštila obočí,
chuť vtipkovat ho najednou dočista přešla.
Ubírali se po jakési pěšince. Na tak krásný den byla až
podezřele liduprázdná.
„Odteď se měj na pozoru,“ prohlásila Tael. „Bylo by pro
ně ideální, kdyby nás dostali přímo v průchodu. Žádné
stopy. Ani tady, ani tam. Jestli se něco semele, padni na
zem a chraň si hlavu rukama. O všechno se postarám sama.“
„Snad nemáš černý pásek?“ zajímal se Viktor. Svého
času se trochu věnoval bojovým uměním − ovšemže nebyl
žádný Chuck Norris ani Bruce Lee, ale věřil, že se o sebe
dokáže postarat. Tedy pokud proti němu nestojí deset
chlapů se samopaly. Nebo s meči.

53
 „Prosím, mlč! Copak jsem tě o to už nežádala?“
Zacházela s ním nyní jako starší sestra s malým bráškou,
který ještě nestačil pobrat moc rozumu.
Pěšinka před nimi zatáčela a klesala po svahu
nevysokého kopečku. Tael se zastavila.
„Jestli se něco semele, padni na zem a chraň si hlavu
rukama, rozumíš?“ zopakovala.
„No jo,“ zavrčel Viktor rozmrzele. To by tak ještě
scházelo, aby ho tahle střízlice bez přestání poučovala.
„Devět. Osm. Sedm,“ začala Tael odpočítávat kroky.
Viktor rychle odhadl, že celých deset kroků to bude
právě někde za zatáčkou, tam, kde se pěšinka klikatila dolů
ze svahu.
„Šest. Pět. Čtyři.“
Dívka vypadala neobyčejně, až nepřirozeně soustředěně.
Pokud je to celé jenom hra, pak v ni Tael skálopevně věří.
Na ramena mu znenadání dopadlo několik ledových
kapek. Viktor bezděky vzhlédl, ale po mracích nikde ani
památky. Nebe bylo čisté a slunce svítilo jako na
objednávku.
„Utíkej!“ vykřikla Tael. Popadla ho za ruku a překotně
se vrhla za zatáčku. Překvapený Viktor ji chtě nechtě
následoval.
To už se na ně snesl skutečný liják − s takovou silou, že
se jim setmělo před očima. Zavyl vítr. Po jejich zádech
začaly stékat studené pramínky.
„Rychleji!“ zavřískla Tael. Tvář měla zkřivenou, jakoby
hroznou bolestí. Promoklá do poslední nitky rázem ztratila
celou svou záhadnost. Vypadala už jen jako obyčejné děvče,
které se ocitlo v prudkém dešti.
Náhle ho pustila a ruce jí začaly zběsile tančit nad
hlavou. Viktorovi se zdálo, že mezi jejími prsty se
zlatavými nehty proklouzlo několik jisker.
Co se to k čertu děje?
Běželi dolů po pěšince, která okamžitě rozmokla a
změnila se v opravdovou bažinu. Zpod Taeliných nohou
54
stříkaly celé fontány vodní tříště, dívka se při každém kroku
bořila divže ne po kotníky.
Viktor se ani nestačil podivit skutečnosti, že on sám běží
normálně, jen trochu klouže v bahně. Zvláštní, vždyť přece
váží mnohem víc než jeho společnice, správně by to měl mít
ještě těžší…
Kvůli dešti se díval dolů pod nohy a nerozhlížel se
okolo. Zřejmě se mu prostě jen povedlo odhadnout
okamžik, kdy bylo třeba zvednout hlavu.
Objevily se zprava i zleva − osm zmoklých postav ve
vybledlých teplákových soupravách, jaké nosívají
kriminálnici vybírající výpalné od drobných obchodníků.
„Stát!“
Tael opět chytila Viktora za ruku a táhla ho za sebou
takovou silou, že se málem svalil na zem.
„Utíkej! Rychleji!“ vyjekla dívka znovu. Na okamžik se
k němu obrátila − tvář měla celou od krve. Drobné rudé
krůpěje, jako by ji někdo pobodal špendlíkem. Ale odkud se
vzaly, co se to Tael přihodilo?
„Stát!“ zakřičelo hned několik hlasů.
K čertu. Viktor si nikdy nedělal iluze o tom, že by se
jediný člověk dokázal vypořádat se třemi a více protivníky.
Zastavit proto nehodlal. Ani náhodou.
Prchali dolů po pěšince. Tael, jejíž tvář se během chvíle
změnila v krvavou masku, stále udávala tempo. Přesto však
byli pořád pomalí, zoufale pomalí. Z kluzkého svahu se
prostě rychle běžet nedá. Ledaže by…
Ta myšlenka byla natolik šílená, že se nad ní Viktor
rozhodl ani neuvažovat. Vrhl se kupředu, dohonil Tael a vší
silou do ní strčil. Dívka se zapotácela; její pokus o udržení
rovnováhy byl marný. Jenom rozzlobeně a pobouřeně
vykřikla, ovšem to se již pozpátku kácela do rozbředlého
mazlavého bahna. Viktor se svalil vedle ní.
Klouzali a kutáleli se po rozmoklé pěšince, kterou déšť
proměnil v hnědou kaši. Mokří a celí od bahna svištěli jako
na tobogánu v akvaparku − pořád dolů, dolů, dolů. Za jejich
55
zády cosi vyli pronásledovatelé. Liják zesílil, dešťové
provazce je švihaly jako biče a ze svahu se již valil skutečný
vodní proud, podobný přívalové vlně, který s uprchlíky
zmítal ze strany na stranu. Co se to tady sakra děje?
Od chvíle, kdy Tael poprvé vykřikla a začala ho za
sebou táhnout po tehdy ještě suché pěšince, jednal Viktor
jako stroj; o ničem neuvažoval, ničemu se nedivil, vůbec se
nerozmýšlel, jako by kdosi v jeho nitru už všechno věděl
dopředu. Nebo tomu snad tak skutečně bylo?
A obloha nad nimi zůstávala čistá. Pršelo samo od sebe,
odnikud. Nu, to se přece stává. Stejně jako svévolně
vypadávající pojistky.
Viktora kupodivu neopouštěla naprosto nemístná a
hloupá myšlenka − co Tael řekne na jeho nečekaný čin.
Z nějakého důvodu byl přesvědčen, že jim oběma
urychlením sestupu zachránil život. Ale přece jen…
Uklidnil se teprve tehdy, když uslyšel Taelin smích.
Zvonivý a radostný. Jako by snad ani neměla tvář zalitou
krví a tělo od bahna. Po celou dobu, kdy klouzali ze svahu,
držel Viktor dívku za rameno; dokonce se mu ji povedlo
přitáhnout blíž k sobě, aby mohl jakžtakž chránit její hlavu.
Dokud pod sebou měli jen řídkou břečku, trpěli újmu spíše
na duchu nežli na těle, ale hned první kámen nebo kořen to
mohl snadno změnit.
A pak se náhle obloha − jasně modrá obloha, z níž
naprosto nemístně lilo − znenadání zešedla. Vzápětí se
skutáleli z pěšinky a přistáli na čemsi měkkém, rozsýpavém
a vlahém.
Na velké hromadě spadaného podzimního listí.

* * *

Loi Iver strnula a přitiskla si štíhlé prsty ke spánkům.

Samozřejmě nemohla slyšet, o čem si Rétor a Torn povídali.
Oba čarodějové se totiž, aniž by použili jediné zakletí,

56
obklopili neproniknutelnou hradbou. Už jen tato skutečnost
by dokázala mnohé vyděsit k smrti. Klan Vzduchu se snažil
s každým vycházet a Rétor se Loiiným světským
radovánkám vyhýbal z úplně jiných důvodů než kvůli
obyčejné neochotě setkat se se svými nepřáteli tváří v tvář.
Nyní si Loi uvědomovala, že se oba − Rétor i Torn − ocitli
v mezní situaci; v sázce bylo vše a začínala hra bez
jakýchkoli pravidel. Ve vzduchu visela vražda.
„Loi! Loi, co se to děje?!“ Chor se jí vynořil po boku
jako nehlučný stín. Na sobě měl zbroj, rozhodně ne plesový
úbor. „Vyslal jsem hlídky a všude kolem je plno Vody. Už
je půlnoc, jejich Síla vzrůstá a Torn si s sebou přivedl jen ty
nejlepší. Proti takové hordě nemáme šanci, jednoduše nás
rozdrtí svou magií. Loi, co se stalo? Zase ses líbala
s někým, s kým jsi neměla?“
„Ba naopak, Chore. Vypadá to, že se budu muset jít líbat
až teď, zato bezodkladně… Drahý budeš se dívat jinam, že
ano?“ Dokonce i v takovou chvíli zůstávala sama sebou.
„Copak vážně chtějí…“ Torn se zarazil.
„Pokud tomu všemu jenom trochu rozumím, tak ano,“
odpověděla Loi. „Půjdu za nimi, Chore. A ty zburcuj naše.“
„Máme si nenápadně vzít na mušku všechny Vodní?“
zajímal se Chor důležitě. Válečník byl znám jako
nedostižný mistr boje nablízko; jeho specialitou byla
bleskurychlá, jen pár okamžiků trvající střetnutí ve tmě, kdy
se nedalo poznat, kde je přítel a kde nepřítel. Ovšem
v otázkách typu, komu přesně je třeba jako prvnímu zabořit
pod oční víčko otrávenou šipku, naprosto důvěřoval Loi. A
ta se nikdy nemýlila. Boj s Tornovými ostřílenými veterány
se mohl stát začátkem konce klanu Kočky; kdo by však
mohl tvrdit, že to Chora vyděsilo?!
„Ty ses snad zbláznil.“ Loi se chytila za hlavu, ani
trochu nelitujíc pečlivě upraveného účesu. „Vždyť by to
byla jasná urážka. Naopak, jen ať nás vidí. Jen ať pochopí,
že budeme bojovat. Až do konce. A já… já teď promluvím
k hostům. Řeknu jim, co se děje. A pak ještě… ano, budu
57
muset udělat ještě něco. Ale prosím, neber si to osobně.
Bude to pro blaho celého klanu!“
Je příjemné, že se blaho celého klanu občas shoduje
s vlastním přáním…
„Jednou je zabiju, všechny,“ zavrčel Chor bezmocně. „A
to bez jakékoli magie!“
„Nedělej hlouposti, drahý.“ Stoupla si na špičky a
lehounce jej políbila na spánek, jako by byla jeho sestrou.
„Svolej naše. A já si zatím připravím ten nejplamennější
proslov… I když ne, tím bych všechno jenom pokazila.
Hostům zatím nic říkat nebudu. Nemeškej, drahý! A
nepolykej mě očima. Začni jednat!“

* * *

Rétor zádumčivě stál u středového stolu, jenž vyzařoval

teplo, jako by byl živou bytostí z masa a kostí. Čarodějové
se od obyčejných smrtelníků liší právě tím, že dokážou
uvažovat v jakékoli situaci − ohrožení vlastního života
považují pouze za další téma k přemýšlení… Torn
samozřejmě nežertoval. Vždyť nejspíš ani žertovat neuměl
− tento mazaný a úspěšný vůdce klanu Vody, talentovaný
kouzelník, téměř přirozený mág. Věděl přesně, co chce, a
tvrdě si šel za svým cílem. Když to bylo třeba, pak rovnou,
cesta necesta, ovšem uměl také obratně manévrovat.
Kdepak, nebyl žádným literárním padouchem,
vládychtivým tyranem či někým podobným. Jednoduše se
snažil o zachování stávajícího pořádku… Anebo snad přece
jen ne? Proč asi Torn tak zarputile obviňoval jeho, Rétora,
z toho, že si chce pro sebe uzurpovat moc? Snad ne proto,
že tajně usiloval o totéž? Ale ne, to je hloupost. Rétor se
tomu dokonce musel zasmát. V minulosti se již mnozí
pokoušeli vytvořit ve Středosvětě jednotné království. Bylo
to nemožné. Voda nezdolá Oheň a Země nepřemůže
Vzduch. Dokonce ani Okřídlení vládcové se nikdy

58
nenamáhali dodat pestrému společenství klanů alespoň
zdání jednoty, třebaže právě Draci by zřejmě nenarazili na
odpor…
Jakmile si to však pomyslel, ihned se v duchu
napomenul. Že by nenarazili na odpor? A co on sám, Rétor?
Tak o co ti tedy jde, Torne? Že by se v tobě probudila
ona pradávná lidská pýcha − všichni kromě mě jste tupci a
jenom já vím, co a jak udělat správně? To stěží, vždyť
rozhodně nejsi hloupý. Nebo sis začal představovat, že jsi
zachráncem světa? Ale i kdybys mě přemohl − což je docela
možné, protože teď, v noci, má Síla klesá, zatímco Síla
Vody vzrůstá −, Přirozené stejně nezastavíš. A to znamená,
že já, Rétor, nyní za žádnou cenu nesmím zahynout.
Ochotně bych položil život − dokonce i ke tvým nohám,
Torne −, kdyby nás to mohlo uchránit před vpádem.
Jenomže neuchrání. Jakmile se orlohlavé lodě vynoří
z mlžného oparu, zbude nám jen jedno jediné − zemřít se
ctí. Bude-li však Přirozených příliš mnoho, zřejmě se nám
nepodaří ani to.
Takže se budu muset probojovat ven, dospěl Rétor
ledabyle, téměř nudně k nezvratnému rozhodnutí. Ach, jak
už mě to za ta léta omrzelo. Vypadá to, že jsem neprožil
snad jediný den, aniž bych musel bojovat. A všechno je to
všeobecně považováno za vrchol statečnosti. Bojoval jsem,
když mi osud Dračího zabijáka ještě připadal jako diamanty
posázená cesta slávy a hrdinství. Tenkrát jsem byl mladý,
krutý a hloupý. Později jsem bojoval, když jsem po celé
zemi pronásledoval posledního z Okřídlených vládců, jehož
jsem předtím zranil. Posledního z kdysi mocného rodu. A
potom jsem… Ostatně dost bylo vzpomínek. Vždyť právě
přichází Loi Iver, okouzlující Loi, o jejíž smyslnosti a
temperamentu si mezi sebou uhrovití výrostci vyprávějí
nemravné historky, přičemž rudnou, funí a supí, divže se
neudělají do vlastních kalhot.
Rétora obklopil nadýchaný obláček libé vůně − Iver byla
proslavená svými parfémy vlastní výroby. Rychlý pohled
59
zpod zpola sklopených řas, stěží postřehnutelný pohyb
pružného stehna, šaty, na zlomek okamžiku odhalující…
zatraceně, co se to s tebou děje, Rétore? Znenadání ti
vyschlo v hrdle? Rozbušilo se ti srdce? Tvůj nenechavý
pohled se pokouší proniknout ještě hlouběji do jejího už
beztak hlubokého výstřihu? Polykáš očima její nohy
odhalené až kousek nad kolena?
„Nemusíš se za to stydět,“ řekla Loi. Vypadala
neuvěřitelně vážně. „Ty máš svou moc a já zase svou.“
Rétor namáhavě odvrátil zrak.
„Jsi legrační člověk, Rétore. Tak mocný mág − a přesto
se při pohledu na má ňadra červenáš jako klučina. Musel jsi
mít špatné milenky, Vzdušný.“
„Proč mi to říkáš, Loi?“ Pokud je spolčená s Tornem a
snaží se ho vyvést z rovnováhy, nepodaří se jí to.
„Protože přesně na to právě myslím. A hned ti to říkám.
Před takovým mistrem, jako jsi ty, nemá smysl nic skrývat.
Nebyla to nakonec chyba, pohrdat mými kočičkami, ó
veliký?“
„Jaký to teď má význam?“ zeptal se Rétor naprosto
nevzrušeně. Kdepak, nikdy se jí v něm nepodaří probudit
hněv.
„Význam má jedině to,“ opáčila Iver s nenadálou
příkrostí, „že mi tady s Tornem chystáte melu. Kašlu na to,
kvůli čemu se chcete porvat − vy Živelní jste byli vždycky
blázni do těch svých předsudků −, ale nedopustím, aby tu
tekla krev. A také nedopustím, aby tě zabili. Torn si s sebou
přivedl příliš mnoho svých lidí. Nebude to souboj, bude to
vražda. A já chci, aby ses odsud dostal živý, Rétore.“
„Proč?“ zeptal se mág chladně. Loi se mimoděk kousla
do rtu − to snad ani není člověk, ale kus ledu. Připadalo jí
nemožné dostat se mu pod kůži… No, snad ledaže by se
s ním začala milovat přímo teď a tady, uprostřed sálu
plného hostů. Zábavná myšlenka. Škoda jen, že to už by
Chorovi určitě povolily nervy.

60
 „Protože se mi jako muž líbíš víc než Torn,“ řekla
jedovatě a otočila se k němu zády. Ať tak či tak, dosáhla
svého. Aby utišil svůj hněv, musel Rétor plýtvat silami.
Jeho neproniknutelná ochrana na malou chvíli povolila. To
se ví, že by mu nedokázalo ublížit ani deset takových, jako
byla Loi; vůdkyni klanu Kočky však onen kratičký okamžik
stačil na to, aby ledasco pochopila.
Byl to Torn, kdo chtěl zabít Rétora. Ne naopak.
A to bylo vše, co teď Loi potřebovala vědět.

* * *

„Všichni jsou na svých místech, Chore.“

„Tak začneme.“
Noc ožila.
„Hej, vy!“ zakřičel Chor burácivě. „Vy z klanu Vody!
Povím vám tohle, Živelní! Uděláte líp, když půjdete k nám
dovnitř, je tam teplo, veselo a sucho! Protože udělat to,
kvůli čemu jste sem přišli, vám stejně nedovolíme. Je nás
desetkrát víc, takže i kdyby každý z vás zabil devět našich,
ten desátý s ním stejně skoncuje. Holýma rukama, bez
jakýchkoli zbraní. Tak co, schováte kordy? Nebo se budeme
bít…?“
Tma mlčela.

* * *

„Mistře Torne…“ Loi se okázale uklonila − tak, aby mu

co nejvíce usnadnila výhled do svého hlubokého výstřihu.
„Je to pro nás taková čest…“
„Nech toho, Loi.“ Všimla si, jak si nervózně olízl rty.
„Odkdy jsem pro tebe mistr? Prostě Torn stačí; to jenom náš
Rétor tolik miluje oficiální titulování…“
„Pak si tedy zatančeme, Torne.“ Graciézně mu položila
ruku na rameno.
61
 Ples klanu Kočky již byl v plném proudu. Hosté se
uklidnili. Dva mocní mágové se rozešli na první pohled
zcela mírumilovně. Nikdo se už o Rétora a Torna nezajímal
− nikdo totiž neměl potuchy o tom, co se stalo s klanem
Ohně, ani o tom, co si spolu oba kouzelníci povídali. Hrála
hudba; sálem plavně kroužily dvojice. V hustém listoví
poskakovaly rudé, stříbřité i světlemodré odlesky.
Debutantka z klanu Vody tančila bez přestávky.
Torn a Loi se zapojili do kola. Iver okamžitě položila
štíhlé prsty na kouzelníkův žilnatý krk. Mág se zachvěl.
„Co je to s tebou, milá paní?“
Loi věděla, že má zoufale málo času. Chor už určitě
začal jednat, což znamenalo, že Torn mohl každým
okamžikem obdržet poplašný signál. Existoval jen jeden
jediný způsob, jak tomu zabránit. Navíc se před mágem
stejně nedalo dlouho přetvařovat. Vítězství jí mohl zajistit
pouze bleskurychlý nápor, byť nejspíš bude působit hloupě.
Na druhou stranu její zkušenosti napovídaly, že muži vždy
nejsnáze uvěří právě hloupostem.
„Co mi odpovíš, když ti řeknu, že prostopášnice Iver
moc a moc touží zjistit, jaké to je s opravdovým mágem?“
Schválně položila důraz na slovo „opravdovým“. Skrze
tenkou tkaninu svých šatů ucítila, jak mu okamžitě zahořely
dlaně. Torn křečovitě polkl.
Takže další chlapec, pomyslela si Kočka s mírným
opovržením. Copak si vyšší magie Živelných od svých
adeptů vážně žádá tolik sil, že jim nezbývá čas ani na ten
nejobyčejnější sex?
Torn prudce trhl hlavou. Souhlasné přikývnutí se
v tomto spěšném pohybu dalo poznat opravdu jen stěží.
„Pojďme tedy,“ řekla Loi šeptem a ještě více se k němu
přivinula. Vzápětí se oba jakoby rozpustili ve stěně
plesového sálu.

* * *

62
 Loi Iver si tento maličký přístěnek pořídila schválně pro
takováto překotná dostaveníčka. Vládlo zde šero. Torn před
ní stál se spuštěnýma rukama a ztěžka oddechoval − dočista
jako nezkušený klučina, jenž má poprvé v životě strávit noc
se ženou. Ušklíbla se. Její moc teď byla o tolik, o tolik
větší!
„Trochu kuráže, mistře!“ usmála se a jediným pohybem
se zbavila šatů.
Sevřel ji, jako když se tonoucí chytá záchranného kruhu.
„Ta-ák…“ zašeptala chraplavě.
Mág ztrácel hlavu. To bylo dobré.
Torn se k ní přitisknul.
„A teď přikaž svým lidem, aby nechali Rétora jít,“
zapředla Iver něžně. Tornovi se náhle těsně pod hrdlem
zatřpytila ocel; ostří mu poškrábalo kůži.
„C-co?!“ Vypadal, že se každým okamžikem zhroutí.
„Nepotřebuji na svém plese žádné mrtvoly,“ řekla příkře.
„Chtěl jsi zabít Rétora. To nedopustím. Své účty si
vyřizujte, kde chcete, ale ne na mém území. Slyšíš mě,
Torne? Přikaž svým lidem, aby se stáhli. Rozumíš? Jinak
přísahám, že ti podříznu krk. A co se pak stane se mnou, to
už se nikdy nedozvíš.“ Znovu se ostřím dotkla jeho hrdla.
„Děvko…“ zachroptěl Torn.
„Nemá smysl nadávat,“ řekla jemně. „Nedal jsi mi na
vybranou. Přikazuj!“
Torn několik okamžiků váhal a Loi si mimoděk
pomyslela, že skutečně nepatří mezi zbabělce.
„Dobře! Zvítězila jsi… prozatím.“
Ucítila vlnu magie.
„Hotovo…“

* * *

„Poslyš, jak se ti to vlastně povedlo?“ zeptal se chmurně

Chor, když skončili s milováním.

63
 Loi si opovržlivě odfrkla.
„Na opravdového mága až moc lpěl na životě,“ řekla a
její slova zněla jako plivanec do tváře neviditelnému
Tornovi.

* * *

V Americe měli kdysi takový trest − polít zločince

dehtem a pak ho vyválet v peří. Viktor nikdy nedokázal
pochopit, v čem vlastně výchovný rozměr tohoto opatření
spočívá.
Nyní měl pocit, že tomu konečně začíná rozumět. Od
hlavy až k patě umazaný od bahna, a ještě k tomu celý
polepený suchým listím stál před řehtající se Tael a pořád se
nedokázal rozhodnout, co má dělat. Smát se, plakat, utíkat
anebo té nesnesitelné holčině, která ho zatáhla bůhví do
čeho, pořádně naplácat?
Nakonec přece jen zvolil smích. Tael totiž vypadala až
příliš komicky. Koneckonců stejně jako on sám. Viktor
natáhl ruku a sloupl z dívčiny tváře nalepený list.
„Jak tě to napadlo?“ zeptala se Tael.
„Copak jsi mi neříkala, že když se něco semele, mám
padnout na zem?“ opáčil Viktor nevzrušeně. „Tak vidíš,
jaký jsem poslušný.“
Tael se znovu zahihňala, nyní již tišeji. Viktor se
rozhlédl.
Co to má být za čertovinu? Nacházeli se v lese, jenomže
ne v jednom z těch řídkých a zaneřáděných lesíčků v okolí
Moskvy, nýbrž ve skutečném lese, který v člověku
mimoděk vyvolával vzpomínky na malby Ivana Šiškina.
Kopeček, z něhož se skutáleli, zde evidentně byl, zato
pěšinka… ne, Viktor na jeho svahu rozhodně žádnou
pěšinku neviděl. Předtím jasně modrou oblohu nyní
zakrývala hustá šedivá mračna.

64
 A především − vládl zde podzim. Zřejmě nikoli pozdní,
protože přece jen nebylo až tak chladno, ale rozhodně
podzim. Stromy, rostoucí vůkol, měly větve téměř holé; jen
vysoko v korunách ještě místy zůstávala trocha hnědého a
žlutého listí.
Také tu panovalo ticho. Velké ticho. Poblíž pláží a
dalších míst, kam se lidé chodívají rekreovat, tomu tak
nebývá. Nikdy. Vždycky se najde nějaký pitomec, co si o
sobě myslí, že má pěvecké nadání, anebo veselá společnost,
která si pustí magnetofon na plné pecky…
„Kde to jsme, Tael?“ zeptal se Viktor. Ani ho nenapadlo
se ptát, kam se poděli jejich podivní pronásledovatelé.
Jednoduše cítil, že nikde poblíž nejsou.
„Doma. U mě doma.“ Tael si přejela hřbetem dlaně po
tváři a setřela si zbytek krve. Nebylo vidět jediný škrábanec.
„U te-be do-ma?“ Viktor ta slova pronesl pomaloučku,
po jednotlivých slabikách. Jedině tak mohl zaplnit onu
zvonivou prázdnotu, jež mu okupovala vědomí. Nebyl
schopen o ničem uvažovat. Nevěřil. Nedokázal tomu uvěřit.
„No ano. Slíbil jsi přece, že mě doprovodíš domů.“
„A… a kde vlastně je, tenhle tvůj domov? Ve Stříbrném
boru?“
„Ne.“ Tael si rukama zimomřivě objala hubená ramena.
„Mnohem dál.“
„Aha. Paralelní světy.“ Viktor se pokusil o jízlivý
úsměv, ovšem nijak zvlášť se mu nevyvedl.
„Říkej si tomu, jak chceš.“ Tael se marně pokusila
odhrnout si z tváře blátem nasáklý pramen vlasů. „Pojďme,
kousek odsud znám jedno jezírko. Opláchneme se.“
„V takové zimě?!“ pronesl Viktor užasle.
„Jinak zmrzneme,“ opáčila Tael mentorsky.
A skutečně − do jejich mokrých šatů každým
okamžikem zatínal pařáty hlouběji a hlouběji chlad…
„Utíkejme!“ Tael zatahala Viktora za ruku. Oba se
znovu dali do běhu.

65
 Podzimní les bývá plný zvuků; je také hebký,
měkounký. Zahaluje tě, noříš se do něho, rozpouštíš se
v něm a najednou cítíš, že již nekráčíš, nýbrž letíš, aniž by
ses nohama byť jen chvilkově dotýkal země. Viktora se
takové pocity zmocňovaly poměrně často − dokonce i
v neduživých a odpadky oplývajících lesících Podmoskví.
Zdejší les jej prostoupil od prvního okamžiku, od prvního
nádechu; vše mu tu připadalo podivně povědomé, třebaže
mnohé stromy nedokázal poznat. Tak třeba tenhle − podle
kůry habr, ale podle listí zase jasný javor. Anebo tamten,
podobný obyčejné olši, ovšem se zlatostříbrnými kočičkami
na větvích, které vůbec nepřipomínaly nic, co by znal.
Les byl cizí… a přece ne tak docela. On a Viktor se
setkali jako dva bratři po dlouhé, strašně dlouhé odluce.
Viktor a Tael utíkali po měkkém koberci spadaného listí,
vyhýbali se keřům, jež k nim natahovaly holé větve, a
přeskakovali dávno padlé lesní velikány, kteří přenechali
světlo, vzduch i půdu mladším stromům. Tak to chodí
odjakživa a nemá smysl kvůli tomu truchlit. Smrt není
ničím jiným než pouhým nástrojem Života.
Copak jsem opilý? Nebo je to tou zimou? mihlo se
Viktorovi hlavou. Zdálo se mu, jako by jeho vědomí kamsi
odplouvalo. Vyhasínalo, rozpouštělo se mezi tisíci lesními
hlasy, které mu ze všech stran našeptávaly své písně.
Slovům nerozuměl… Až do chvíle, kdy se odkudsi z hlubin
nebytí náhle vynořila tvář babičky Věry. Ano! Ano, kdysi
s ní úplně stejně běžel dřímajícím listopadovým lesem,
průsvitným a hlaholným, již připraveným navléci si
sněhový rubáš. Stalo se to krátce poté, co se malý Viktor
trochu vyválel v jedné úžlabině. Babičce tam tenkrát spadl
její medailon − zřejmě jediná ozdoba, se kterou se nikdy
neloučila. A on, Viktor, veden lehkomyslnou dětskou
ochotou babičce pomoci, okamžitě začal slézat po kluzkém
úbočí…
Bylo to tak zvláštní. Jako by se všechno opakovalo.
Jenom to kulminovalo, stoupalo na nějaký nový, strmější
66
závit spirály. Vždyť i babička po něm tehdy ze všeho
nejdřív chtěla, aby se opláchl, a tak Viktor zatím kvičel
zároveň zimou i nadšením − vždyť máma by mu nic
takového nikdy nedovolila! − a ráchal se v ledové vodě.
Babička mezitím na břehu rozdělávala oheň. Poblíž se
naštěstí válela celá hromada chrastí…
„Viktore, proč jsi s nimi vlastně nezačal bojovat?“
zeptala se Tael v běhu. „Proč ses rozhodl uprchnout?“
„Boj bez naděje na vítězství je údělem hlupáků,“
odpověděl Viktor. Nikdy neměl rád podobné vzletné fráze,
ale do tohoto pohádkového podzimního lesa se to tak nějak
hodilo.
Tael přikývla. Odsuzovala tím jeho rozhodnutí? Nebo ho
schvalovala? Anebo prostě jen konstatovala skutečnost?
„Za chvíli jsme u jezera,“ oznámila pak.
Jak se tu jen dokáže vyznat? Asi bude vážně místní…
Taelina slova nemusela dlouho čekat na potvrzení.
Během chvíle se před nimi zaleskla ocelově šedá hladina.
„Skoč!“ Tael se vrhla vpřed, jako by za sebou neměla
bezmála kilometrový běh. „Skoč hned, jinak tam nikdy
nevlezeš!“
Vzápětí mu šla příkladem a přímo z rozběhu vlétla do
jezera.
Vlastně ne, nevlétla − splynula s ním, zmizela pod vodou
bez jediného šplíchance, aniž by zčeřila hladinu. Zato
Viktor žuchnul do jezírka jako hroch.
Měl pocit, že ho ledová voda pálí bolestivěji, než by to
dokázal skutečný oheň. Vždyť se ti zastaví srdce, pitomče!
pomyslel si opožděně.
Srdce se však rozhodně zastavovat nemínilo.
Tael se náhle vynořila po jeho boku a vpila se mu do
tváře naléhavým pohledem. Viktorovi znenadání došlo, že
necítí chlad. A vlastně ani vodu kolem sebe. Jako by se stal
součástí tohoto ledového jezera − a pak voda najednou
zmizela docela, proměnila se v šedivý mlžný opar a slunce
se nečekaně ocitlo hned nadosah. Hluboko dole se
67
rozprostřela země − jasná a barevná: zelená, světlemodrá i
hnědá.
… Srdce zuřivě pumpovalo krev do žil. Mocné svaly,
tuhnoucí nečinností, dychtily po boji. Své tělo neviděl, ale
nyní by mu to stejně nebylo k ničemu. Dole se tyčily věže
města − neustále rostly a přibližovaly se. Řítil se k nim a
věděl, že je očekáván.
… Město strnulo zachváceno strachem. On, který se
teprve před chvílí vznášel v nebeských výšinách, nyní nikým
neviděn hrdě procházel jeho uličkami, liduprázdnými jako
v časech moru. On. Soudce. Bude zde soudit a v případě
potřeby i trestat.
… Potom se náhle ocitl v paláci. Či spíše pochopil, že
vzorkované, mozaikami zdobené stěny kolem něho jsou
právě stěnami paláce místního vladaře. Tady již lidé byli.
Shlukli se ve vzdáleném koutě a střežili se mu věnovat byť
jen jediný pohled. Jemu − ale komu vlastně? To stále
nevěděl. Pořád neviděl své tělo − jako v nějaké počítačové
střílečce. Jenomže tohle nebyla žádná hra. Věděli to ti lidé a
on sám to věděl též. A pln údivu a zuřivosti se sám sebe už
kdoví pokolikáté ptal, jak se ti, kteří nemají sílu odporovat
jeho vůli a kteří se na něj netroufají ani podívat, vůbec
opovažují porušovat zákony…
… A když se na něho ten, jenž tomuto městu vládl, přece
jen podíval − ať již v posledním záchvěvu hrdosti, nebo
naopak v záchvatu hrůzy −, on, Soudce, se usmál. Jeho
úsměv byl smrtí. Rozsudkem i jeho vykonáním.
… Mohl by se ihned otočit a odejít. Lidem před ním bude
navždy stačit tento strach, tento jediný okamžik − už nikdy
se neopováží protivit jeho vůli. Anebo se přece jen opováží?
… Proč jen tu je taková zima? Vždyť kolem něj planou
stěny z vyřezávaného dřeva, planou měkké polštáře, planou
ti, kteří měli tu drzost se mu protivit. Tak proč je tu tedy
taková zima…?
… Tael ho neznámo jak dotáhla na břeh. Musel ztratit
vědomí. Nejspíš podchlazením. Kde se v ní jen vzalo tolik
68
síly? Viktor se slabě pohnul, nadzvedl se na loktech.
Všechno kolem mu připadalo nesprávné, nereálné; nějakou
dobu mu trvalo, než pochopil, co se stalo. Změnilo se
měřítko. Ve svém blouznivém snu byl obrem. A
obklopovali ho liliputáni.
Na břehu už plápolal oheň. Jak se ho Tael podařilo
rozdělat? Vždyť na sobě neměla jedinou niť suchou, o
sirkách nebo zapalovači ani nemluvě!
Až nyní si Viktor uvědomil, že je téměř vysvlečený.
Z džínů, košile i všeho ostatního stoupala pára, jak se
oblečení sušilo nad praskajícím ohněm. Bohudík mu zůstaly
alespoň slipy − to bláznivé děvče snad úplně postrádá stud!
„Takhle se sušit nemá, ale co naplat,“ uslyšel ji říkat.
„Jinak bys zmrzl.“
„Tael…“ hlesl. Ta dívka si zcela evidentně až příliš
dovoluje. Dokonce i po tom všem, co se stalo. A co se
vlastně stalo? Ještě pořád to nechápal.
„Všechno je v pořádku.“ Přestala se zaobírat ohněm a
rychle se svlékla. Její vlastní kalhoty a svetřík se teď
houpaly vedle Viktorových věcí. Za svou nahotu se podle
všeho ani trochu nestyděla. „Vždyť sis zvolil, že ano?“
„Zvolil co?“ zeptal se nechápavě.
Narovnala se a upřeně se na něho zahleděla.
„Není třeba, abych věděla, co přesně,“ pronesla přísně.
„Jen mi řekni − zvolil sis?“
Vidina se vrátila. Na chvíli si vybavil plameny. Nic než
žhavé plameny. Jeho volba?
Viktor neřekl ano, Tael to pochopila sama. Spokojeně
přikývla a hodila do ohně další otýpku chrastí. Viktor si
všiml, že se poškrábala. Jenže co to pro ni je? Vždyť se jí i
opravdové rány hojí za jedinou noc.
„Nesmíš sedět,“ řekla Tael. „Musíš běhat, Viktore.“
Ihned si představil tu scénu − jak oba nazí pobíhají
kolem ohně. Zavrtěl hlavou, ovšem Tael si nedala pokoj:
„Vstávej! No tak!“

69
 A než se Viktor stačil vzpamatovat, vytáhla z ohně
doutnající kus dřeva − vlastně jen tenký proutek s rudě
rezavějící tečkou na konci − a švihla ho s ním po zádech.
„Ty!“ Rázem byl na nohou a vrhl se za Tael; na stud
dočista zapomněl. „Já tě…“
Kdyby teď děvče opravdu dohonil, nejspíš by mu
uštědřil pořádné plesknutí. Jenomže chytání Tael se ukázalo
být marnou a zbytečnou námahou. O minutku později se
dívka, oddělená od něho ohněm, zastavila.
„Viktore! Mír?“
Mlčky jí zahrozil pěstí.
„Bylo to třeba, aby se ti zase rozproudila krev,“ řekla
vážně. „Nedurdi se. Odpusť mi to.“
„Já neumím odpouštět,“ opáčil Viktor. Ani se nestačil
podivit svým slovům, tak zlým, nabubřelým, ale zároveň
naprosto upřímným. Okolní svět se náhle zhoupl.
… Zachvacovaly ho plameny. Bušily do něj, hryzaly,
pálily. Zlé, nemilosrdné, avšak zároveň bezmocné. Stejně
byl silnější. Mnohem silnější než všichni jeho nepřátelé
dohromady. Ale jejich útok, jejich zloba − to vše si žádalo
odpověď. Důstojnou. Plaval − vroucím mořem s hladinou
pokrytou ohnivým povlakem. Plaval − k dlouhým a úzkým
lodím, jejichž stěžně s černými plachtami se vypínaly vysoko
nad hladinou… a ještě výš se tyčily orlohlavé přídě.
Věděl, že je silnější. A že bude silnější vždy…
„Viktore,“ řekla Tael. „Viktore…“
Otevřel oči a chytil ji za zápěstí, zatímco druhou rukou
vytáhl z ohně doutnající větev − aniž by se díval, jen po
hmatu. Pak Tael zlehounka švihl po rameni. Děvče vypísklo
a vytrhlo se mu.
„Tak až teď mír,“ řekl Viktor.
Neznámo proč si byl jistý, že kdyby Tael chtěla, snadno
by se švihnutí vyhnula.
„Zahřál ses?“ Dívka si přestala mnout postižené rameno
a rázně změnila téma. „Tak se obleč a vyrazíme. Nesmíme
se zdržovat. Nepřátelé zůstali pozadu, ale ne navždy.
70
Najdou Stezku. A my se musíme dostat ke skalám, než
nastane noc.“
„Ke skalám?“ Viktor se nervózně uchechtl. „No dobrá,
můžeme i ke skalám. Můžeme i do hor. Nebo třeba
k moři?“
„K moři vyrazíme až později,“ řekla Tael vážně.
„Nejdřív ke skalám. Není to daleko, ale cesta je špatná. Moc
blízko Šedých mezí.“
Meze. Věděl, co to je… nebo se mu alespoň zdálo, že to
ví. Má se zeptat Tael?
Ne, nebude se jí vyptávat. Tato hra, hra, v níž se
předpokládalo, že všechno ví a všemu rozumí, zatímco on
ve skutečnosti nerozuměl ničemu, měla své kouzlo. Meze?
Výborně, když Meze, tak tedy Meze. A klidně i Šedé.
Během oblékání se k sobě otočili zády. Jako by tím
najednou všechno přesunuli do pracovních kolejí. Viktor si
na sobě jakžtakž vyždímal slipy a natáhl si džíny. Jeho
oblečení stačilo úplně uschnout, zato v botách − notně
provlhlých a scvrklých − se jeho nohy necítily dvakrát
pohodlně. Nezbývalo mu však, než se s tím smířit.

71
 Kapitola čtvrtá

Na území svého klanu se Rétor rozhodl vrátit vzduchem.

To by tak ještě scházelo, aby se po tom všem trmácel pěšky!
Vrchol Síly už sice byl pryč, ale do jejího úplného poklesu
ještě zbývalo dost času, aby stačil pokrýt vzdálenost dělící
Zpívající les a Tesák čtyř větrů.
Jakmile magie začala působit a jeho těla, které teď
zdánlivě téměř nic nevážilo, se zmocnily hebké vzdušné
proudy, nastal čas na přemýšlení. Rétor měl zlost sám na
sebe − jeho podezření ohledně Loi se ukázala být falešná a
mág se opravdu nerad mýlil v lidech, obzvláště pak v těch,
které znal už dávno. Iver s tou zradou neměla nic
společného. Ohnivé musel Tornovi vydat někdo jiný − dost
možná přímo z jejich klanu. Samozřejmě se nedalo vyloučit
ani to, že zrádcem byl některý z jeho vlastních lidí. I takové
věci se stávaly; Rétor koneckonců věděl, že všichni Vzdušní
nesdílejí jeho názor, že Draky je třeba vrátit. Klidně ho
mohli zradit − z ideologických důvodů, jak se říká.
Najít viníka nebude snadné. Bez toho ale nezůstane ani
ta nejmenší naděje na pomstu. Ostatně, napomenul se Rétor
ihned, tady už o pomstu vůbec nejde. Tohle je opravdová
válka. Klany Vzduchu a Ohně nespojovaly žádné
spojenecké vazby, ale Rétor hodlal vyrovnat účty i za padlé
Ohnivé. Torn musí zemřít. A spolu s ním všichni, kdo té
noci byli v ruinách hradu. Všichni bez výjimky. Bez ohledu
na to, že to pochopitelně oslabí klany Středosvěta
v předvečer nevyhnutelného vpádu Přirozených. Rebelii je
třeba potlačit hned v zárodku. Nikdo si nesmí myslet, že si
klan Vzduchu nechá něco takového líbit.
Rétor si ovšem uvědomoval, že síly obou klanů jsou
přibližně vyrovnané. Možná že on sám je o trošku lepší než
72
Torn − mág Vzduchu se každopádně nebál otevřeného
souboje −, zato co do počtu druhořadých kouzelníků Voda
vede a krom toho mají více praktických zkušeností. Je
zkrátka znát, že se panství Vodních nachází blízko Šedých
mezí; na hranicích se potulují nepředvídatelní elfové,
nepokojní nemrtví i leccos dalšího, pramálo příjemného.
Nebýt smrti Taniela, bratří Klattů a Šattiho… I když pokud
vše vyústí v otevřené střetnutí − jeden klan proti druhému −,
nebudou jeden, dva nebo i tři válečníci navíc hrát žádnou
roli. V takovém případě o všem stejně rozhodne slepá
náhoda.
Voda a Vzduch se vzájemně jaksepatří oslabí. Oheň se
také nedokáže zdržet pomsty, a tak místo čtyř Živelných
klanů přivítá nepřítele v plné síle jen jediný − flegmatičtí
Zemní.
Takový vývoj situace se Rétorovi vůbec nezamlouval. I
kdyby břeh pod nohama Přirozených explodoval, i kdyby se
hory hnuly z místa a do cesty vetřelcům se postavily činné
sopky, stejně už bude pozdě. Příliš pozdě. Lodě Přirozených
je třeba přivítat ještě na moři, aby Středosvěta dosáhly
pouze žalostné zbytky invazní flotily. Jinak se zvítězit nedá.
Rétor zaskřípal zuby. Divil se sám sobě, oné
krvežíznivosti, která se v něm náhle probudila… A vtom si
vzpomněl, že se úplně stejně − opilý představou proudů
horké dračí krve stékajících mu po těle − cítil kdysi, když
vyrážel na svou velkou výpravu. Od té doby už uplynulo
mnoho roků; zdálo by se tedy, že ono obluzující bojové
šílenství muselo dávno pominout, ale ne − jenom celou
dobu podřimovalo, ukryto hluboko v jeho vědomí, a čekalo
na svou chvíli.
Torn to měl všechno správně spočítané, napadlo Rétora
náhle. Vzduch se nebude mstít. Neboť i klan Vody se bude
s Přirozenými bít na smrt… Samozřejmě jen pokud se
urážka ohledně úplatků ze staré vlasti, cinkajících
v Tornových kapsách, kterou Rétor pronesl v návalu hněvu,
neukáže být děsivou pravdou.
73
 V tom případě zbude jediné východisko − zemřít v boji.
Tedy pokud nepřijde Drak.
Torn však již povolal jeho Zabijáka… V tom by mu
kouzelník Vody stěží lhal. Mág jeho úrovně si musí
uvědomovat, že pravda − navíc použitá na správném místě a
ve správnou dobu − je nejmocnější zbraň.
Rétor si musel sám sobě s mrzutostí přiznat, že má příliš
málo pravdivých zpráv. Možná měla Loi pravdu, možná
bylo chybou pohrdat službami Koček. Jistě, jsou vychytralé,
zákeřné a snaží se všechno obrátit ve svůj prospěch, ale
když už přijdou s nějakými informacemi, není je nikdy třeba
znovu prověřovat.
… Tesák čtyř větrů − nebo jen Tesák, jak ho nazývali
bez výjimky všichni obyvatelé Středosvěta − se tyčil vysoko
nad příkrým říčním břehem. Zde, kousek od svého ústí − již
za proraženou hradbou hor −, vytvářela Modrá řeka široký
meandr, aby se vyhnula kamennému útesu,
probodávajícímu zem. Horské lesy tu přecházely
v přímořské duny; vedla tudy jižní hranice klanových
teritorií, dál již začínalo Horké moře. Na severu se
rozkládaly hory a za nimi panství jiných klanů, mimo jiné
Feros, hlavní město klanu Země. Teplé stepi, jejichž
jednotvárnost tu a tam narušovaly lesy, žírné ornice,
městečka a vesničky, farmy a usedlosti. A ještě dál, za
stepmi, za Zivašskými bažinami se nacházely končiny,
obývané lidmi, trpaslíky, elfy i nespočtem dalších ras,
jejichž výčet by zabral příliš mnoho místa. Také tam byla
města, lenní panství klanů i hrady knížat, jejich vazalů.
Vedla tudy trpasličí Trať. A ještě severněji − za kruhem
Šedých mezí − se táhly neobydlené, neznámé země, pusté a
liduprázdné. Nikdo z klanu tam nechtěl žít; všichni bez
výjimky se rozhodli pro teplé a vlídné přímoří, jež tolik
připomínalo ztracenou vlast. Vzdálený sever zůstával
neosídlený a dokonce i ti, kteří přicházeli z Rubní strany, se
raději usazovali jižněji.

74
 Lesy byly domovem elfů a hory, jak jinak, trpaslíků.
Zemi protínala silná železná linie − Trať − a jako žlutí hádci
se po ní vinuly úzké silnice. Mágové z klanů, obzvláště
z těch Živelných, navštěvovali venkov jen zřídka. Vlastně
jen kvůli výběru povinných desátků − daně, kterou musel
platit každý, kdo obdělával půdu, věnoval se řemeslům
anebo provozoval živnost, ať už obchod nebo třeba
pohostinství.
Klan Vzduchu se u Tesáku čtyř větrů neusídlil náhodou.
Skála byla středobodem bouřlivé a nestálé magie éteru.
Právě tady se větry, které nabraly rychlost nad nekonečnou
mořskou hladinou, srážely s těmi, jež načerpaly sílu
v horských výšinách. Zdálo se, že je kamenný špičák
zvláštním způsobem přitahuje; větry v jeho okolí
odevzdávaly svou moc tak snadno, že se tu dalo vzlétnout i
v hodině největšího poklesu magie průsvitného živlu.
Tady se Taniel učil létat…
Rétor pocítil, jak se mu bolestivě sevřelo srdce, a ihned
si zakázal veškeré myšlenky na toho klučinu. Život už mu
stejně nevrátí. Může ho jedině pomstít. A i když se Rétor
nezřídka vysmíval všem těm hloupým pověrám o tom, že
duše nepomstěného nedokáže dojít pokoje, nyní si
znenadání uvědomil, že tomu sám věří. Anebo tomu snad
jen toužil uvěřit, aby ospravedlnil to, co hodlal učinit…?
Modrá řeka tvořila přirozenou hranici klanového panství.
Rétorovi příbuzní, kteří se usadili na samém okraji lesa,
nepostavili na východním břehu byť jen tu nejubožejší
kůlničku, o přívozu nemluvě. Dokonce tam ani nezaložili
pole. A z nějakého důvodu nikoho za všechny ty roky
nenapadlo, že by se mohla zrušit pozorovatelna na samém
vrcholku kamenného Tesáku, odkud pravidelně se střídající
hlídky nepřetržitě sledovaly východní břeh. Přitom odtud,
z východu, ještě nikdy nepřišel jediný nepřítel. Na druhou
stranu, nepřišel odtud ani žádný přítel, což stačilo, aby
hlídky zůstávaly na svém postu.

75
 Budovy se tísnily kolem úpatí skály. Rétorovu
předchůdci se podařilo prosadit, aby byla osada obehnána
kamennou hradbou, což bylo ve Středosvětě, kde měl jen
málokdo jiné opevnění než dřevěné, vzácností. Kdysi, ještě
před velkou válkou, během které byl zničen mimo jiné i
Bbchči − hrad, v němž se měl Rétor setkat s Ohnivými −, se
z kamenolomů na levém břehu Modré řeky vozil stavební
materiál daleko na západ i na sever, kde se z něj stavěly
mocné pevnosti. Když se později ukázalo, že trvalý mír je
lepší než všechny tvrze, přestalo být udržování zchudlých
lomů výhodné, a tak byly postupně opuštěny. Pravda,
alespoň trocha kamene pro hradby a věže klanu Vzduchu se
tam přece jen našla.
Osada, rozkládající se mezi horami a mořem, byla
poměrně velká; možná by dokonce bylo správnější nazývat
ji malým městem. Ulice měla čisté a lemované spoustou
stromů i keřů − vodou se tu nemuselo šetřit. Přízemní
domky, jež tonuly v zeleni, blíže k náměstí přenechávaly
místo větším, dvou − nebo třípodlažním kamenným
stavbám. Náměstí, které sloužilo zároveň jako tržiště,
obklopovalo několik nejvýznamnějších budov − Vzdušný
chrám, škola, zbrojnice, radnice a kostel.
Kdysi dávno se sem dostal jeden fanaticky věřící
františkánský mnich; ve své vlasti by dost možná skončil na
hranici, ale tady se stal mocným mágem. Právě z oněch dob
pocházel kostel svaté Matky Boží Neznámých zemí, o jehož
vnitřní výzdobu se postaral zmíněný františkán. Zasvětil
tomu celý svůj život a klan Vzduchu takovou oddanost
dokázal ocenit. Mnich dokonce našel několik následovníků;
náboženská tradice byla živá i dnes, ačkoli doopravdy
samozřejmě nevěřil nikdo. „Malý chrám“, jak se kostelíku
také říkalo, však přetrval.
Za hradbami se nacházela pole, zavlažovací kanály a
farmy; některé usedlosti dělil od kamenných rondelů
městečka i celý den cesty. A nakonec zde ještě byla

76
poslední stanice Trati. Postavili ji trpaslíci v době, když už
začalo být jasné, kdo je pánem Středosvěta.

* * *

Jezírko jim rychle zmizelo z očí. Terén před nimi

postupně stoupal a les byl čím dál hustší. Co chvíli museli
zdolávat opravdové vývraty.
Kdepak, v okolí Moskvy takové lesy prostě nejsou,
nemohou být. Viktora to už ale bůhvíproč přestalo udivovat.
„Za chvilku dojdeme ke Strmé hůrce a potom k Bílé,“
oznámila Tael tónem přísné učitelky. „Až je obě zdoláme,
budeme muset sestoupit do Polomové rokle. Zrovna tam to
je k Šedým mezím úplně nejblíže. Zkrátka si budeme muset
dávat pozor. Zato pak už bude cesta snazší. Nejprve
pahorky a za nimi konečně skály. K večeru tam určitě
budeme… Hlavně abychom to stihli do západu slunce.“
Viktor se neptal, proč je tak důležité, aby to stihli do
západu slunce. Jednoduše věděl, že to stihnout musejí − a
nezáleželo na tom proč.
„Určitě ses už zahřál?“ zeptala se Tael, zatímco stoupali
na Strmou hůrku. Viktorovi se sice nezdála být o nic
strmější než Bílá a Bílá zase nebyla o nic světlejší než
Strmá, ale mezi zeměpisnými názvy se dá občas narazit i na
jinačí podivnosti. „Abys nenastydl… Nesmíme se zdržovat,
víš.“
„Nenastydnu. Tohle je maličkost. V dětství jsem se
jednou úplně stejně vyválel v bahně, byl jsem špinavý od
hlavy až k patě, no a babička… babička mě donutila vlézt si
do jezera.“
Tael jen cosi zahučela.
„A voda byla tenkrát ještě ledovější.“ Rozhovor
Viktorovi pomáhal ignorovat zimu i nepříjemný čvachtot
v botách. „Pak jsme se hřáli… u ohně, tak jako my před
chvílí. Když jsme potom šli domů, zabloudili jsme a

77
dorazili k vesnici tam, co byla rokle… prostě pořádný sráz.
Už jsme neměli sílu to obcházet. Babička nějak slezla dolů
a mně řekla, ať skočím. Tak jsem skočil a ona mě chytila,
ale že jsem si užil strachu!“
„Drsná babička,“ řekla Tael. Buďto pochvalně, anebo
možná s kapkou ironie.
„Něčím mi ji připomínáš.“ Viktor těmito slovy překvapil
i sám sebe. „A za nějakých padesát let…“
„Pěkně děkuju,“ odfrkla si dívka.
Několik minut kráčeli mlčky. Viktor si s náhlým zájmem
znovu a znovu přehrával v paměti onu starou, zdánlivě
dávno zapomenutou epizodu. Spálil se tenkrát u ohně? Ne,
kdepak, tohle už si nevybaví. Ale stejně to bylo podobné.
Jistě, možná existuje něco jako déjà vu, ale copak se nějaká
situace z minulosti skutečně může takto opakovat, a to do
nejmenších detailů?
„Tael, nebudeme z těch skal muset skákat, že ne?“ zeptal
se, přičemž se snažil, aby tato otázka vyzněla pokud možno
žertovně.
„Nikdo tě tu přece k ničemu nenutí,“ zněla odpověď.
„Tak co tady potom vůbec dělám?“ zajímal se Viktor
chmurně.
„To, co sám chceš.“
„Chtěl bych se najíst,“ řekl popravdě. „Klidně bych
dojedl i zbytek praženice. Ani skořápky bych nenechal.“
„Já mám taky hlad, Viktore.“
Najednou se zastyděl. Přece jen byl zdravý a silný chlap,
kdežto jeho společnice pouze mladá dívka, ještě napůl dítě.
A přesto je to on, kdo kňourá.
„Holt se budeme muset poohlédnout po nejbližší
restauraci,“ řekl Viktor. „Bílý ubrus, stříbrné příbory, na
stole svíce, teplé talíře…“
„A v těch talířích?“ zeptala se Tael zvědavě.
Hlavou se mu bůhvíproč honily karbanátky a pelmeně.
Večeře starého mládence. Uvědomil si, že už hodně dlouho
nebyl v žádné restauraci s nahřátým porcelánovým
78
nádobím, matným osvětlením, lahvinkou vína v proutěném
košíku… A s krásnou mladou dívkou ve večerní róbě po
svém boku.
Viktor úkosem pohlédl na Tael. Kdepak, ta by se do této
role nehodila − ani věkem, ani chováním. A co si budeme
povídat, ani on sám nebyl žádný lev salonů.
„V talířích je krupicová kaše,“ oznámil Viktor posupně.
„Studená a s hrudkami.“
„Tak to teda ne,“ usoudila Tael. „Pokud trváš na kaši,
budeme nocovat hladoví. A v lese.“
Upadl do rozpaků. „A co když netrvám?“
„Tak potom pod střechou. A s večeří.“
Les kolem nich byl stále stejně panenský a liduprázdný.
Taelina slova však zněla naprosto vážně.
„Za Vrchovinou je osada. Malá. Ale vede tudy Trať,
takže tam je kde strávit noc.“
Viktor se rozhodl neptat, co že to ta Trať vlastně je.
Něco takového se mu nejspíš naposledy stalo v dětství, když
se sám rozhodl − jen tak pro zajímavost! −, že už nebude
klást žádné otázky. Ne že by mu to tenkrát vydrželo dlouho.
Tak fajn! Když Trať, tak Trať. Když Vrchovina, tak
Vrchovina. Neopouštěl ho pocit, že kdesi hluboko ve svém
nitru tohle všechno dávno ví. Že existují Meze, že existuje
Trať i že existuje Vrchovina.
Nějakou dobu kráčeli mlčky. Tael ostatně nikdy nebyla
zrovna mnohomluvná.
Bílá hůrka jim už dávno zůstala za zády. Dívka co chvíli
vrhala znepokojené pohledy na slunce − zjevně byla
nervózní. Viktor během jejich společné pouti stačil
přivyknout myšlence, že i kdyby se na ně vrhl vzteklý tygr
ussurijský nebo třeba pravěký mamut, Tael by ani nehnula
brvou a jednoduše by…
Za jeho skálopevnou vírou v ono „jednoduše by“ se
skrývala tma. Tma, která jako podivný plášť halila Sílu.

79
 „Jsme moc pomalí,“ řekla Tael ustaraně. „Ještě před
sebou máme Polomovou rokli, a jen se podívej, kde už je
slunce!“
Podle Viktorova názoru oba celou dobu předváděli
hotové divy vytrvalosti, hodné těch nejzkušenějších turistů.
Jít starým lesem, zdolávat roky staré vývraty a spadlé
stromy a ještě skoro celou dobu stoupat do kopce − na tom
není nic jednoduchého. Jistě, je to snazší, když nevíš, jak
daleko je cíl, ale stejně…
„Přidej, ano?“ řekla Tael prosebně.
„A budeš mi stačit?“
„Budu.“
Teď už samozřejmě nebylo jiného východiska. Viktor
zrychlil a snažil se nemyslet na to, jak moc ho budou zítra
bolet nohy.
„Jakmile se setmí,“ povzbudila ho Tael o chvíli později,
„začnou nepříjemnosti.“
Znovu se rozhodl nic neupřesňovat, nepoddat se vrozené
lidské slabosti hádat, jaké pohromy asi v budoucnosti číhají.
Když konečně sestoupili z další Bílé − či jak se tentokrát
jmenovala? − hůrky a vyšli k rokli, slunce již zvolna mizelo
za obzorem. Strž byla nehluboká, úzká a pochmurná. Její
strmé stěny byly porostlé neznámými křovisky a po dně se
táhla kamenitá pěšina, pravděpodobně koryto vyschlé říčky.
„Zastav se, jenom na chviličku…“ požádala ho Tael.
Viktor přikývl. Ani se neotočil. Kdoví co si děvče
muselo zařídit… O minutku později k němu Tael
přistoupila, zastavila se a napjatě se zadívala dolů.
Rokle jako rokle. Nic hrozného. A po slibovaných
Mezích ani vidu ani slechu.
„Musíme jít,“ řekla Tael s povzdechem. „Nechceš si
najít zbraň?“
„Jakou?“ zeptal se Viktor bez valného nadšení.
„Klacek?“
„Alespoň ten.“

80
 Viktor po chvilce hledání objevil strom trochu podobný
jasanu, který porazila buďto bouře, anebo… kdepak, bude
lepší předpokládat, že to byla bouře. Z něj pak ulomil
krátkou uschlou větev. S takovou by sice dokázal odrazit
leda útok agresivního pudla, ale Tael to nijak
nekomentovala. Jen pokrčila rameny a vyrazila kupředu.
„Pusť mě…“ řekl Viktor, ale odpovědi se nedočkal.
Tak takhle to je. To je celá jeho úloha ochránce − loudat
se se ztrouchnivělým klackem v ruce za dívčinými zády.
Však také lehkost, s níž se Viktorovi podařilo větev ulomit,
nevzbuzovala moc velkou důvěru. Tady, na neznámém
místě, kde se zničehonic ocitl, ho však nenapadlo nic
lepšího než se podřídit − a dokonce se ani na nic neptat…
„Umíš bojovat?“
„Ano.“ Viktor se rozhodl, že trochu poupraví skutečnost.
Vždyť veškerý jeho trénink východních bojových umění
nebyl ničím jiným než jen snahou mírumilovného
intelektuála získat trochu sebevědomí. Ne, ne, po fyzické
stránce samozřejmě byl lecčeho schopen, ale stejně si už
nejednou kladl otázku, zda by se v případě potřeby dokázal
bít doopravdy. V duchu si zpravidla odpovídal, že ano. Ale
kdoví…?
„To je dobře. Tady se to často hodí,“ řeklo děvče.
„Kde tady?“ štěkl Viktor, jenž na okamžik přestal
ovládat svou podrážděnost. Zřejmě to řekl hodně nahlas,
protože se k němu dívka otočila a svraštila čelo.
„Ve Středosvětě,“ řekla pak.
„Tohle je Středosvět?“
„Ano.“
„No tak to ti děkuju,“ Viktor si zpočátku ani sám
nevšiml, jak v něm začíná narůstat hněv. „Konečně se
všechno vyjasnilo. Středosvět − no to je přece hned nalevo
od Pravosvěta a napravo od Levosvěta!“
Vztek už teď s Viktorem doslova cloumal, nebyl
schopen se ovládnout.
„Ne.“
81
 Rázem zmlkl.
„Kromě Středosvěta existuje ještě Svět Přirozených a
pak také Rubní strana. Ty jsi žil právě na Rubní straně.“
Neznělo to ani tak urážlivě jako spíš nudně a všedně.
„A jak jsme se sem dostali? To mezi světy existují
nějaké… eee… brány?“
„Stezky,“ opáčila Tael lhostejně. „Copak jsi nějakou
bránu viděl?“
Viktor neodpověděl. Kdyby byl dívčin hlas o něco
procítěnější, dost možná by se začal hádat ve snaze
navzdory všem faktům dokázat, že kolem sebe mají jen
obyčejný příměstský lesík. Anebo by se z ní možná pokusil
vytáhnout další podrobnosti.
„Tael, chápu, že teď není vhodná doba, ale mám právo
vědět…“
„Ano,“ souhlasilo děvče nečekaně snadno. „Jenom mluv
tiše. A nepřerušuj mě. Není to tu bezpečné. Jsou tři
světy…“
„Přesně tři?“ Viktor okamžitě zapomněl na její prosbu,
aby ji nepřerušoval.
„Znám jenom tyhle…“ Tael se náhle zarazila a Viktor se
znepokojeně rozhlédl. Ale ne, nikde nikdo nebyl − ani před
nimi, ani za nimi, ani na svazích. „No dobrá, lžu,“ řekla
Tael nečekaně. „Prostě se mi těžko vysvětluje něco, co
všichni vědí… Svět je jen jeden.“
„Díky,“ souhlasil Viktor upřímně. „Už jsem se začínal
obávat o tvou příčetnost.“
„Neříkáme přece o košili, že se skládá z vnitřní strany,
vnější strany a prostředka…“
Viktor nevěděl, co na to říci, a tak mlčel.
„Svět je jeden. Jde jenom o tom, jak se na něho díváme.
Z jaké strany. Ty jsi žil na té vnitřní. Tam to chodí úplně
jinak než u nás nebo ve Světě Přirozených.“
„V tomhle Světě Přirozených určitě žijí mágové a draci,
co?“ zeptal se Viktor kousavě.

82
 „Jaký je v tom rozdíl? Je to jen fazóna. Svět je jeden, ale
dá se na něj dívat z různých stran. A žít… na různých
stranách.“
„A chodit ze strany na stranu?“
„Občas. Ale zrovna tohle není dáno všem.“
„Proč?“
„Protože si nikdo nevybírá, na jaké straně se narodí.
Když si zvykneš, začneš se na svět dívat tak, jak je na dané
straně zvykem. Budeš vidět jen to, co je tam normální
vidět.“
„A odkud se díváš ty, Tael?“
Dívka se tiše zasmála: „Dobrá otázka. Odevšad.“
„To znamená, že umíš přecházet ze světa do světa?“
„Ano. Takže mi věříš?“
Viktor si dal s odpovědí načas. „Tenhle les je divný.
Sem jsme se dostali divným způsobem. No a ty sama jsi
taky…“
Tael se znovu zasmála: „Divná?“
„Více než to.“ Viktor se v návalu upřímnosti neudržel a
dodal: „Byl jsem naprosto přesvědčený, že nejsi normální.
Všechny ty sečné rány, průchody, tajnosti…“
„Tak to jsi nebyl daleko od pravdy.“ Tael se potměšile
usmála; její oči se v pološeru záhadně zaleskly. „O mně si
ani tady nemyslí, že jsem normální. Všechny ty modřiny
z metra, průchody, tajnosti…“
„Jaké modřiny?“
„Zezačátku jsem ještě nevěděla, že je třeba nastupovat
hodně rychle, než se brána stačí zavřít…“
Viktor si odfrkl, když si představil Tael, jak hrdinsky
zdolává turnikety.
„Ale vždyť ses chovala tak, jako by ses ničemu
nedivila…“ Viktor zavzpomínal, co všechno Tael dělala, a
v duchu potřásl hlavou. Během jejich jízdy metrem se
dokonce přes rameno sedící ženy pustila do čtení jakéhosi
dívčího románku…

83
 „Copak ty se taky nechováš, jako by ses ničemu
nedivil?“
Jedna nula. V její prospěch.
„Zatím se nebylo čemu divit.“
„No tak to buď rád!“
Taelin hlas náhle zvážněl. Viktor se ohlédl. Ne, nic…
Anebo přece jen? Ne, to se mu muselo zdát. Jenom rokle,
vyschlé koryto potůčku, propletené, zašmodrchané koruny
stromů na svazích. Bylo jasné, proč se Tael rozhodla pro
cestu roklí − nahoře by se jednoduše nedalo projít. Blížili se
k obrovskému stromu klenoucímu se přes strž jako podivný
most. Vyvrácené kořeny čněly na jedné straně, vrcholek
mizel ve vývratích na druhé. Větve padlého velikána
zůstávaly pokryté listím, nyní již sice mírně povadlým, ale
stále zeleným. Býval to silný strom a ze země ho rozhodně
nevyrvalo stáří.
„Míváte tu takové bouře často?“ zeptal se Viktor.
„Kde tady?“ V Taelině hlase zaznívala ironie.
„Ve Středosvětě,“ upřesnil s rezignovaným povzdechem.
„Ty stromy nevyvrátila bouře. Tohle je Šedá mez. Kdysi
tu došlo k válce.“
„Zjevně celkem nedávno?“
„Ne, před stovkami let. Pro některé ale válka ještě
neskončila, Viktore.“
„Partyzáni doteď kácejí stromy?“ Pokusil se o úsměv.
„Došlo k velké bitvě. Dvě armády… v jedné bojovali
lidé, ve druhé nelidé. Lidská armáda byla smetena − téměř
celá. Meče podléhaly šípům a sekyrám…“ Dívka zmlkla,
zastavila se a začala upřeně pozorovat kmen vyvráceného
velikána. Pak řekla: „Chvilku počkáme, Viktore. Něco se
mi tu nelíbí. Hodně nelíbí.“
Vládlo hrobové, mrtvé ticho. Nerušil ho jediný zvuk.
Zešeřilo se natolik, že nebylo skoro nic vidět − snad jen
neurčité stíny stromů na pozadí tmavé oblohy.
„Pak se do boje zapojili mágové…“ navázala Tael
nečekaně na své vyprávění. „Mrtvá armáda náhle povstala,
84
vyrazila proti nepřátelům a pobila je… Protože jednou
mrtvého je tuze těžké zabít znovu. Mágové ale špatně
odhadli své síly. Jejich strach byl příliš velký. Slova, která
se nesmí vyřknout, stále zněla… a mrtví nedošli pokoje.
Padlí nepřátelé se rovněž zvedli. Tehdy mohlo vše jednou
provždy skončit − pro živé bytosti. Nedávní protivníci se
semkli, stanuli bok po boku a čelili svým mrtvým druhům.
Ale neměli by šanci… Vždyť každý, kdo v jejich řadách
zemřel, se ihned obracel proti nim.“
Viktor svraštil čelo a přikročil k dívce ve snaze zbavit se
zlého šálení. V dětství neměl rád takové děsivé příběhy, jež
si jeho vrstevníci rádi vyprávěli navečer v pionýrských
táborech, a později nečetl ani knihy Stephena Kinga, ani se
nedíval na všechny ty Noční můry z Elm Street. Připadalo
mu, že by se tyhle báchorky neměly vykládat v nočním lese.
Vzedmul se v něm podivný pocit − ne strach, něco jiného −,
z něhož mu po zádech přeběhl mráz. Jakoby varování.
Neposlouchej… neposlouchej příliš pozorně. Jinak…
Tael však ruku, kterou jí položil na rameno, snad ani
necítila.
„A vtom se objevil ten, kdo to mohl všechno jako jediný
zastavit,“ pokračovala. „Stanul mezi armádou mrtvých a
armádou živých a vytyčil Šedou mez.“
„A já myslel, že prostě všechny…“
„Ne, nebyl důvod kohokoli trestat − ani živé, ani mrtvé.
Dříve cesta vedla mimo Mez. Ale teď… nevím. Kdoví co se
přihodilo. Ale říká se, že už není bezpečné tudy putovat.“
„Tael, co kdybychom jeden druhého přestali strašit?“
„Ty jsi dostal strach?“ V jejím hlase zazněl údiv.
„Řekněme, že mi není dvakrát příjemně. Nevěřím na
chodící kostry…“
Tael se zasmála. „Kostry nechodí! Jak by také mohly,
když nemají kosti ničím pospojované?“
„Zato my chodit umíme. Tak pojďme!“
Tael přikývla a vyrazila kupředu. Udělali však jen čtyři
pět kroků a dostali se pod vyvrácený strom, když vtom se
85
náhle ozval jakýsi hluk a Viktorovi se za límec snesla
sprška dřevěných drtin.
Otočil se.
Ze stromu na zem seskočily jakési hbité postavy.
Celkem byly čtyři − dvě jim zahradily cestu vpřed a dvě
zase odřízly možnost ústupu.
Tael se přitiskla k Viktorovi. Ne, nerozkřičela se, ale
zjevně byla vyděšená.
„Tohle je naše země…“ pronesl nejbližší z neznámých;
během řeči podivně roztahoval slova. „Země mrtvých…
Jste na naší straně Meze…“
„Jen procházíme!“ vykřikla Tael.
„Projdete, jen pokud to dovolíme…“
Viktor se snažil udržet přehled o pohybech všech čtyř
neznámých; zároveň zvolna ustupoval ke svahu a dívku táhl
za sebou. Čtveřice stínů je mlčky obklopila a sevřela je do
půlkruhu. Viktor z nějakého důvodu nepociťoval strach.
Jako by se vážně jenom díval na laciný horor s důmyslně
nalíčenými herci v rolích umrlců. Dlaň, v níž svíral klacek,
se mu však během chvilky nepříjemně zpotila. Nesmí
nevěřit v nebezpečí! Nesmí! V tomto světe je možné
všechno − dokonce i oživlé mrtvoly!
„Dovolte nám projít,“ poprosil Viktor; snažil se mluvit
co nejpevnějším hlasem.
„Zlato…“ zasyčel kdosi ze čtveřice. „Výkupné…“
Tael prudce zvedla hlavu a udiveně se na Viktora
podívala.
Vskutku. K čemu je nebožtíkům zlato?
„Bude stačit stříbro?“ zeptal se.
Stíny se svorně rozesmály.
„Bude stačit cokoli…“ zahučel pak jeden z nich.
„Je mi líto, ale nemáme ani zlato, ani stříbro. Co takhle
třeba ruble?“ Viktor to řekl naprosto upřímně. Klidně by se
vzdal i celé své hotovosti. Koneckonců, nebožtíkům jsou
peníze vážně úplně nanic!

86
 „Jaké ruble…? To si z nás utahuješ…? Nebo se nás snad
nebojíš a myslíš si, že nás přemůžeš…? Hlupáku, vždyť ani
nemáš meč…!“ Tmavá postava se znenadání pohnula a
Viktor na okamžik zahlédl kovový záblesk.
„Je na nich něco divného…“ zašeptala Tael. „Divného,
Viktore…“
„Nebo tu nech to děvče… A sám běž…“ navrhl
nečekaně vysoký a hubený stín, až dosud mlčící.
„Dobrá, dohodnuto.“ Viktor od sebe Tael rychle odstrčil,
sklopil zrak, aby nezahlédl její tvář, a vykročil pryč.
Postavy se před ním zvolna a zmateně rozestoupily. Když
mezi nimi procházel, znenáhla se otočil a klackem úsporně,
aniž by se pořádně rozmáchl, uhodil nebližšího nebožtíčka.
Úder dopadl kamsi na krk.
Ztrouchnivělá větev se samozřejmě zlomila. Oživlému
umrlci to však kupodivu bohatě stačilo − s tlumeným
zachroptěním se svezl k zemi.
„Ty jeden!“ zaječel ten vysoký, jenž mu předtím
navrhoval, aby tu nechal Tael. Zvedl ruce nad hlavu a
v jeho rychlém pohybu se skrývalo něco, co rozhodně
nevěstilo nic dobrého. Viktor se prudce otočil a chodidlem
ho zasáhl do hrudi. Byl to úplně prostinký kop, navíc
z hodně nešikovné pozice. Při trénincích by ho odrazil
kdejaký nováček.
Ovšem i tento nebožtík se ukázal být mimořádně
nešikovným válečníkem. Třeba byl v dávných dobách
vojenským kuchařem nebo markytánem a ani po smrti se
nedokázal ničemu naučit?
„Ú-ú-ch…“ zaznělo tmou, když kop vyrazil dlouhánovi
vzduch z plic. V příštím okamžiku už byl Viktor u něj a
chytil ho pod krkem. Ještě předtím se jakžtakž psychicky
připravil na odporný dotek rozkládajícího se masa.
Dlouhán však měl krk jako kdokoli jiný. A navíc − což
bylo nejpodivnější − se z něho linula příjemná a uklidňující
vůně květů.

87
 Protivník se několik okamžiků nebránil, ale pak
Viktorovi zasadil rychlý úder loktem do tváře − naštěstí
nepřesný, takže mu jen sklouzl po líci. Ihned poté se jal
druhou rukou cosi vytahovat zpoza opasku.
Teprve tehdy Viktor, aniž by uvažoval, co vlastně dělá,
bleskově změnil úchop, zahákl protivníkův krk loktem,
zatlačil dlouhána dolů a kolenem se mu zapřel o záda.
Ukázalo se, že nepřítel je nejen nešikovný, ale také lehký a
křehký. Krční obratle prasky téměř ihned a definitivně
poslaly podivného nebožtíka do říše mrtvých. Dýka, jež se
Viktorovi už málem zabodla do těla, se zachvěla a vypadla
z ochablých prstů.
A hned vedle se zatím dělo něco podivného. Dva zbylí
nepřátelé, kteří by se na Viktora měli správně už dávno
sesypat, pomalu couvali. Ne však před ním, nýbrž před
Tael. Dívka kráčela za nimi a cosi tlumeně odříkávala
neznámým jazykem. Odkudsi se objevilo světlo − po
tvářích nepřátel se roztančily matné oranžové odlesky. A
tehdy se ukázalo, že to jsou docela obyčejné lidské tváře,
špatně oholené, již dávno ne mladé.
„Ne!“ zaječel náhle muž, který na ně předtím promluvil
jako první. Otočil se, ale než se stačil dát na útěk, přeběhly
mu znenadání po zádech bledé plamenné jazýčky. Během
okamžiku pak vzplanul celý − od hlavy až k patě. Oheň
burácel a požíral jeho tělo s takovou lehkostí, jako by byl
nešťastník politý petrolejem. Poslední krátké, téměř
nelidské zavřeštění − a hořící tělo se svalilo na zem.
Poslední nepřítel prchal. Škrábal se do svahu a klestil si
cestu keři, přičemž v záchvatu smrtelné hrůzy bez přestání
skučel a cosi nesrozumitelně vykřikoval. Tael ho
vyprovodila dlouhým pohledem a pak se podívala na
Viktora.
„Zvládla bys je i sama,“ řekl.
„Ne. Všechny najednou ne.“
Viktor se sklonil nad tím, kterému zlomil vaz. Ve světle
obludné pochodně, jež planula poblíž, si mohl prohlédnout
88
jeho tvář. Bledá pleť, tenké rty. Oči hodně velké, vlasy
světlé, kučeravé. Měl v sobě cosi tesklivého, tak trochu
připomínal starého souchotináře. Rozhodně však nebyl
žádnou stvůrou ze záhrobí.
„Myslím, že mrtvola se z něho stala až před chvílí,“ řekl
Viktor. Pak se podíval na oběť svého jednorázového kyje.
Na tomhle chlapíkovi už nebylo vůbec nic zvláštního.
Střední postava, tmavý umolousaný oděv. Viktorovi čímsi
připomněl opraváře nebo instalatéra z rodného paneláku;
jakmile ho to napadlo, veškerá lítost vůči omráčenému
z nějakého důvodu zmizela. „Ani tenhle nevypadá jako
zombie…“
„Nejsou to žádní nemrtví,“ odpověděla Tael klidně. „Jen
obyčejní lupiči. Asi jim to připadalo jako dobrý nápad…“
„Takže všechny tvé příběhy jsou jenom pohádky…“
Z lesa, z té strany, kam utekl poslední z loupeživé
partičky, se znenadání ozval zoufalý jekot, táhlý a zalykavý.
Nabíral na hlasitosti… a pak naráz, najednou ztichl. Ticho,
které se pak rozhostilo, bylo ještě děsivější než předsmrtný
křik.
„Proč myslíš?“ Tael se otočila za zvukem − její útlá
postavička vypadala na pozadí pohřební hranice jen jako
nehmotný stín. „Všechno je to čistá pravda. Jen jsem
nevěděla, že mrtví dosud ctí Šedé meze. Je to zvláštní…
Mrtví si pamatují přísahu lépe než živí.“
Na chviličku se odmlčela a pak zádumčivě dodala:
„Anebo se více než živí bojí toho, jemuž ji složili.“
Vzduchem se šířil nechutný puch hořícího masa. Viktor
zvedl ze země dýku. Již si ji chystal zastrčit za opasek, ale
zarazil se, neboť včas vyhodnotil ostrost čepele. Jal se tedy
mrtvému sundávat alespoň řemen s pochvou a čutorou. Až
teď si všiml dlouhého luku z naleštěného dřeva, k němuž
patřil toulec plný šípů; obojí měl mrtvý připevněné na
zádech. Viktor však s touto zbraní neuměl zacházet, a tak ji
nechal být.
„Jak se cítíš?“ zeptala se Tael.
89
 „Proč se ptáš?“
„Bylo to poprvé, co jsi někomu vzal život.“
Viktor zkusil něco pocítit… ale ne, žádné emoce. Jen
jeho srdce bušilo rychleji vlivem množství adrenalinu, jež
mu teď kolovalo v krvi. Najednou bylo všechno kolem
neuvěřitelně zřetelné, výrazné a jasné. Jako v mírné opilosti.
„Bránil jsem tě.“
„Já sebe taky. Copak si myslíš, že by tě nechali odejít?“
„Nevím. Ale na tom nezáleží. Své… přátele nenechávám
ve štychu.“
Tael neodpověděla. Přistoupila k tělu lučištníka a zlehka
jej špičkou boty šťouchla do hlavy, aby k sobě otočila jeho
tvář. Pak si odfrkla. „No jistě. Půlelf.“
„Kdože?“
„Bastard, míšenec člověka a elfa.“
Z jejích úst zněla nadávka jako suchý vědecký termín.
„Chceš říct,“ Viktor se upřeně zahleděl na ten bledý a
hubený obličej, „že se narodil lidské ženě a elfovi?“
„Samozřejmě že ne! Elfy lidské ženy nezajímají. Tohle
je zplozenec člověka a elfky. Zřejmě výsledek znásilnění, i
když… v minulosti se už stávalo leccos.“
„Pokud se elfům nelíbí lidské ženy, tak proč…“
„Nebyl to tak docela elf a já… já zas ještě nejsem úplně
žena. Nedospělými dívkami půlelfové nepohrdnou.“
Po těchto slovech ztratila Tael o půlelfa veškerý zájem.
Vzdálila se od něj, posadila se ztěžka na kámen a natáhla si
nohy.
„Viktore, zkus se podívat, jestli nemá peněženku. Měl by
ji mít. Půlelfové tahají všechno cenné s sebou, nikomu
nedůvěřují.“
Práce to byla nepříjemná, leč zřejmě nezbytná. Viktor se
jal prohledávat půlelfovy kapsy − ukázalo se, že se jich
v jemném hávu ze zeleného hedvábí skrývá až překvapivě
hodně. Po chvíli z jedné z nich vylovil dvě tenké − asi jako
pita chléb − placky, svinuté do ruličky.
„Dej mi jednu,“ požádala ho Tael.
90
 Měl moc velký hlad, než aby vydržel nenásledovat jejího
příkladu. V okamžitém snězení placky Viktorovi nezabránil
ani těžký puch spáleného masa. Byla neuvěřitelně dobrá a
pikantně voněla po neznámém koření.
O něco později našel i peněženku, či spíš těžký kožený
váček, v němž cinkala hrstka drobných mincí − stříbrných i
zlatých.
„Musí tam být ještě jeden,“ řekla Tael.
Druhý váček byl o něco menší a lehčí. Ukázalo se, že je
napěchovaný pableskujícími kamínky.
„Vypadá to, že se kolem Mezí nepotloukali prvně,“
poznamenala Tael.
Viktor s úlevou zanechal šacování mrtvoly a napřímil se.
Půlelfova bledá tvář nyní působila klidně a vyrovnaně, ba
téměř něžně.
„Elfky jsou asi krásné?“
„Ano. Obzvlášť podle lidských měřítek.“
Tael nevěnovala pozornost tomu, že kapituloval a věří
jejím slovům. Viktor jí za to byl vděčný.
„A tihle… míšenci… asi taky nebudou žádná vzácnost?“
„To zas ne, přece jen je zapotřebí oboustranné touhy.“
Na okamžik se zamyslela a pak dodala: „A navíc není elfek
nikdy dost pro všechny.“
„Tohohle mám taky prohledat?“ Viktor kývl směrem
k omráčenému chlapíkovi, který dosud ležel v bezvědomí.
Tael se na lupiče štítivě podívala.
„Meč má mizerný a peníze s sebou takoví jako on stejně
nenosí. Doraz ho a půjdeme.“ Vstala a vyrazila kupředu;
nepřátelům již nevěnovala pozornost. Viktor chvíli stál bez
hnutí, ale pak se sklonil nad tělem a vytáhl dýku.
Lupič otevřel oči. Pravděpodobně už byl dávno při
vědomí a jen předstíral, že je stále omráčený.
„Slituj se nade mnou, Vládce…“ zašeptal. „Slituj se…“
Viktor strnul. Lupič vypadal, že se nechystá ani bránit,
ani utíkat. Jenom ležel jako beran na jatkách a hleděl na
něho s pokornou odevzdaností.
91
 „Nevěděli jsme, Vládce…“
Viktor se úkosem podíval do tmy, ale Tael již byla
daleko.
Přitiskl nabroušenou čepel k lupičovu hrdlu. Objevila se
krev. Viktor musel, byl povinen ho zabít… Cítil to. Nebo
přece jen existovalo jiné východisko?
„Jsi můj otrok,“ řekl.
„Ano, Vládce…“
„Tvůj život nemá žádnou cenu.“
Ležící muž zjevně smýšlel stejně.
„Běž,“ řekl Viktor a schoval dýku. „A všem vzkaž to, co
máš vzkázat.“
Vůbec neměl strach se k mužovi otočit zády. V lupičově
chování se skrývalo něco víc než jen pouhý strach ze
silnějšího válečníka.
„Jsem tvůj otrok…“ ozvalo se ze tmy za ním.
Tael neodešla daleko. Stála nějakých dvacet metrů od
padlého stromu, tam, kde již nebylo cítit smrad.
„Možná jsi měl pravdu,“ řekla dívka. Její hlas zněl
podivně rozpačitě a provinile. Vzala Viktora za ruku; asi
minutu spolu mlčky kráčeli bok po boku. „Viktore…
odpusť, že jsem ti začala radit.“

92
 Kapitola pátá

Rokle byla čím dál mělčí a mělčí, až nakonec její svahy

úplně zmizely. I les nyní vypadal vlídněji, polomy a vývratě
se vytratily. V absolutní tmě, jež panovala pod
bezhvězdnou, za mračny ukrytou oblohou, vyšli Viktor a
Tael konečně na něco, co víceméně připomínalo cestu.
Země zde byla udusaná a nic z ní nerostlo, i když to
vypadalo, že je cesta opuštěná už hodně dlouho. Ve
srovnání s černočernou trávou a keři potmě bezmála zářila.
„Stará obchodní stezka,“ oznámilo děvče. „Dřív ji
používaly karavany mířící do jižních přístavů. Potom ale
cestu zahradily Meze a kupci začali jezdit oklikou. A teď…
pokud tu ještě vůbec někdo chodí, tak lesem a roklí.“
Viktor se v duchu pokusil představit mapu. Les. Rokle.
Meze. U nich končící cesta.
„A kam jdeme my?“
„K Trati. Je tady malá osada, už jsem ti o ní říkala.
Téměř všechna města v okolí jsou opuštěná − nikdo nechce
žít tak blízko Mezí. Jenomže Trať se nedá přesunout tak
jednoduše jako obchodní stezka.“
To je mi tedy pěkná stezka, pomyslel si Viktor. Vždyť by
se na ní bez problémů, vyhnuly i dva důlní náklaďáky.
Po lese a rokli už mu další cesta připadala snadná. Krom
toho jej ona titěrná placička, kterou našel v půlelfově kapse,
zcela nečekaně nejen nasytila, ale také povzbudila, skoro
jako šálek silné kávy.
Cesta kličkovala mezi vrchy, les řídl a rozestupoval se.
Nejspíš to byl jen optický klam, ale zdálo se, že je čím dál
větší světlo. Viktor se podíval na hodinky − fosforeskující
jiskry na špičkách ručiček ho ujistily, že ještě není ani
hodina po půlnoci.
93
 „Půjdeme dlouho?“
„Ne. Asi půl hodiny,“ ozvala se Tael bezstarostně. Dívka
soudě podle tónu jejího hlasu nepokládala takové noční
procházky za nic mimořádného a už nepočítala s žádným
dalším nebezpečím. „Vydrž.“
Viktor si dopáleně odfrkl, ale nic neřekl.
„Holt jsem trochu přecenila naše schopnosti,“ řekla Tael
sebekriticky. „Nenapadlo mě, že se ti potmě půjde hůř.“
„Zato ty potmě vidíš.“
„No ano, samozřejmě.“
„Nepatříš náhodou taky k těm půlelfům?“ zeptal se
Viktor téměř vážně.
„Ale ne, co tě nemá. Žádné půlelfí ženy nejsou,
nemohou být. Nikdy.“
Viktor chtěl poznamenat, že všechny fenotypové projevy
„elfskosti“ jsou podle všeho pevně spjaty s pohlavím,
s „mužským“ chromozomem; proto v sobě zřejmě všechny
půlelfky nesou letální genovou mutaci projevující se již
v embryonální fázi.
Elfové a genetika mu však vůbec nešli dohromady, a tak
zůstal u pouhých úvah.
„Tak kde se v tobě potom takové nadání vzalo? Myslím,
že třeba ti lupiči na tom byli podobně jako já − tma jim taky
překážela.“
„Viktore, copak nesmím mít tajemství?“
S tím samozřejmě nemělo smysl se přít.
„Tak mi alespoň pověz, kde žiješ?“
„Proč?“
„Jak proč? Vždyť jsem ti slíbil, že tě odvedu domů.“
Vypadalo to, že se mu povedlo uvést Tael do rozpaků.
„Dobrá, tak mě tedy odvedeš… Ale co potom, co budeš
dělat?“
„Vrátím se, odkud jsem přišel.“
Tael dlouho mlčela, než se konečně zeptala: „Jenom tak
se vrátíš? Vždyť jsi už uvěřil, nemám pravdu? Přesvědčil
ses, že se na svět dá dívat i jinak, z jiného úhlu, než jsi
94
zvyklý. A to se pořád chceš vrátit? Tam do města, do svého
pitomého baráku, abys mohl dýchat všechny ty smrady a
věnovat se nesmyslům…?“
„Tael!“ přerušil ji. „Je to můj domov, chápeš? Mám tam
příbuzné a přátelé. A promiň, ale moje práce je mnohem
příjemnější než… podřezávat lidem krky.“
„Ale vždyť jsi…“ zarazila se. „Viktore…“
„Ano?“
„Třeba jsem se zmýlila?“ zeptala se zamyšleně.
„V čem?“
„V tobě přece! Viktore, vždyť ty máš žít tady! Chápeš?
Jakmile člověk přestane vyhovovat svému světu, ten se ho
bez milosti zřekne. Vypudí ho. Myslíš, že to, jak se ti doma
všechno hroutilo, byla náhoda?“
„A dost.“ Viktor se zastavil, potmě chytil Tael za
rameno a otočil si ji čelem k sobě. „Mluv. Už žádné
narážky.“
Tael nazlobeně zasupěla jako úplně obyčejná malá
holka, jíž někdo brání, aby si hrála na slečnu tajemnou.
„Vypadá to, že mi došla trpělivost,“ pokračoval Viktor.
„Nejdřív najdu na prahu svého bytu pomatenou dívčinu,
která vidí potmě, během jediné noci se jí hojí rány, nezná
stud a neprojevuje žádné emoce. Potom se s ní hrnu do lesa,
prchám před jakýmisi pitomci a dostávám se bůhvíkam.
Skáču do ledové vody, nahatý pobíhám kolem ohně,
poslouchám historky o různých světech a uprostřed noci
putuju pustinou. Bojím se umrlců, zabíjím lupiče! A ty teď
tvrdíš, že se mi tohle všechno má líbit?“
„Co chceš, Viktore?“
„Vysvětlení.“
„Nepatříš do světa Rubní strany.“
„Jsi si jistá?“
„Naprosto. Jinak by ses sem nedostal. Ale to není
nejpodstatnější − jde o to, že tě tento svět potřebuje. Moc
potřebuje.“

95
 „Takže jsi mě vyhledala, abys mě odvedla po Stezce ze
světa do světa?“
„Ano. Samozřejmě bys mohl přijít sám. Tak to obvykle
bývá s lidmi, kteří začnou na svět pohlížet jinak. Dříve či
později nacházejí Stezku a objevují se tady. Ale ty jsi příliš
důležitý. Nemohla jsem čekat a spoléhat na náhodu.
Vzpomínáš na ty, s nimiž jsme se setkali v průchodu?
Kdybys byl sám, zabili by tě.“
„A kdybych zůstal ve svém světě?“
„Stejně by tě zabili. Pro jistotu. Jenomže ty bys tam
nezůstal. Takoví jako ty nikdy nezůstávají.“
Viktor se zasmál: „Díky, děvče. Takhle to tedy bylo. Ty
jsi mi celou dobu pomáhala. Díky.“
Zmocňovala se ho stále silnější a silnější podrážděnost.
Možná za to mohla únava. Ale možná také bledá hubená
tvář půlelfa, jež mu z nějakého důvodu vytanula na mysli.
„Je mou povinností pomáhat těm, kteří přicházejí
z Rubní strany,“ řekla Tael. Dívka změnu Viktorovy nálady
očividně nevycítila. „Tak pojďme. Osada je už hned támhle,
za tou zatáčkou.“
Cesta kousek před nimi skutečně zatáčela a vinula se
podél úpatí kopce. Vlastně to možná ani nebyl kopec, nýbrž
mohyla. Jeho obrysy totiž i potmě vypadaly až příliš
pravidelně. Ale jaký je v tom rozdíl? Viktor už měl
dobrodružství po krk. Veškeré jeho všední starosti a
problémy vybledly, ustoupily kamsi daleko; pomyšlení na
to, že zítra nebude moci jít do práce, jej ani v nejmenším
neznepokojovalo. Zato domov − malý byt s odlepujícími se
tapetami, rozbitou televizí a promáčklou pohovkou − ho
stále lákal. Chtěl se tam vrátit. I navzdory vypadávajícím
pojistkám a vybuchujícím telefonům. Hlavně že bude u sebe
doma. Ve svém hradě. Kde nebude muset svírat v pěsti
hedvábně hebké vlasy půlelfího bastarda, aby mu mohl
zlomit vaz…
„Zatraceně…“ zašeptal Viktor. „Zatraceně…“

96
 Tak takhle to tedy chodí? Ne hned, ne ve chvíli, kdy
krev hoří přebytkem adrenalinu a z hrdla se dere zvířecí řev.
V takových okamžicích je možné všechno − zabíjet,
prohledávat mrtvým kapsy i hltat cizí zásoby, zatímco se ve
vzduchu vznáší pach spáleného lidského masa. To až potom
− v tichu a ve tmě − opustí úkryt, do něhož vyděšeně
zalezla, tisíciletá civilizace, poklepe člověku na rameno a
vyčítavě se mu podívá do očí.
Pokud si Tael uvědomovala, co se s ním děje, nedávala
to najevo. Celou dobu mlčela. Díkybohu alespoň za to.
Trochu zpomalili, aby zdolali svah kopce − cestu už
kličkování zjevně omrzelo, a tak se to rozhodla vzít přímo.
„A tady už máme osadu,“ řekla Tael.
Jen kousek od nich − stěží víc než sto metrů daleko −
mdle doutnal houfec světélek. Viktor zaváhal; na okamžik
pocítil nečekané rozčarování. Jejich cesta byla najednou u
konce.
„Myslel jsem si, že budeme muset někam skákat…
šplhat…“ přiznal se.
„Proč?“
„Nevím…“
Viktor podvědomě čekal, že je přivítá štěkot psů; ve
skutečnosti se však k osadě blížili v naprostém tichu. Třeba
v tomto světě žádní psi nejsou? Koneckonců když
v normálním světě nežijí elfové, proč by tady nemohli nežít
psi?
„Stůj…“ Tael se náhle zastavila a chytila Viktora za
ruku. Kdosi jim šel naproti.
Viktorova ruka spočinula na jílci dýky. Noční chodec se
blížil. Bylo slyšet jeho hlasité oddechování i zvuk mírně
škobrtavých kroků. Viktor se uvolnil.
Vypadá to, že alespoň alkohol v tomto světě neznámý
není.
„Ne… nepůjdu kratší cestou, nepůjdu…“ ozvalo se ze
tmy. Buďto si jich blížící se člověk všiml, anebo si jen
povídal sám se sebou. „Ne… Půjdu roklí. Je tmavá a vlhká
97
a taky strašidelná… Má příkré a kluzké svahy… Fouká tam
vítr!“
Ohledně větru se zjevně pletl, ale ve všem ostatním
s ním Viktor naprosto souhlasil.
„Projdu roklí…“ vykládal neznámý o svých plánech
zpěvavým hlasem. „A bude mi dobře, protože… eee…
vystr… vystš… vystřízlivím!“
Člověk prošel okolo, aniž by jim věnoval pozornost.
Nejspíš si jich vůbec nevšiml. Viktor si pro tmu nemohl
prohlédnout jeho tvář; zaznamenal jen, že je to chlap jako
hora, vysoký a ramenatý, ovšem také s pořádným pupkem.
Již poté, co je minul, se opilec na okamžik zastavil a
s tesklivým údivem zcela nemístně prohlásil: „Olověné
kuličky! No to jsou věci!“
Viktor se sklonil k Tael a šeptl: „Nezastavíme ho?
V tomhle stavu…“
„Zrovna v tomhle stavu kliďánko dojde,“ odvětila Tael
bezstarostně. „Opilci mívají štěstí. A umrlcům
mimochodem alkohol ani trochu nevoní.“
Viktor se rozhodl nevyptávat, proč se mrtví stávají
abstinenty. Bál se totiž, že Tael pro to bude mít vysvětlení a
že ho přiměje, aby uvěřil něčemu dalšímu, ještě
šílenějšímu…
Byť by se mohlo zdát, že ve srovnání s faktem samotné
existence nemrtvých je jejich záporný vztah k lihovinám
pouhá drobnost, která ani nestojí za pozornost.
Cesta plynule přešla v ulici. Pod nohama už neměli
udusanou hlínu, nýbrž důkladně opracované dlažební
kostky. Bylo zde světleji − v oknech mnoha domů se
navzdory pozdní noční hodině svítilo a před některými
dokonce zářily lampy. Viktor se dychtivě rozhlížel ve snaze
spatřit něco zvláštního, výjimečného, vlastního pouze
tomuto světu. Něco mystického, neskutečného anebo
alespoň středověkého.
Ale kdež!

98
 Samé bytelné čisťounké domy, dvou − nebo
trojpodlažní. Přízemí obvykle kamenné, vyšší patra ze
dřeva. Okna zasklená. Lampy… prolamovaná kovová
svítidla z matového skla; snad jen světlo, které se z nich
linulo, bylo až příliš vyrovnané.
Viktora však nejvíce ohromil knoflík vedle dveří jakési
budovy. Knoflík! Kovový knoflík přesně na tom místě, kde
se má správně nacházet knoflík zvonku!
„Vy tady máte elektřinu?!“ zvolal osočujícím tónem.
Tael se na něho udiveně podívala a Viktor mimoděk
ztlumil hlas. Dívčina tvář byla na světle unavená, téměř
šedivá.
„No a?“ zeptala se.
„Ale jak to?“
„A proč bychom ji tu neměli mít? Copak jsem ti říkala,
že ulice osvětlujeme s pomocí tuleního tuku a březových
loučí?“
„To ne, ale… Jestli tady…“ Viktor se zarazil, zoufale
hledaje správná slova. „Podívej, Tael, jsem schopen uvěřit
v jiný svět nebo v jinou stranu reality. Netuším proč, ale
jsem. No dobrá, elfky, kterých je věčně málo, tady spí
s lidmi! A za Šedou mezí, kdysi vytvořenou čaroději, se
toulají umrlci − fajn!“
Tael se shovívavě usmála.
„Ale v tom případě tu nemůže být technika! Elektřina,
lampy, zvonky, auta, nic!“
Nad hlavami se jim s bouchnutím otevřelo okno a noc
prořízl čísi zlostný hlas: „Zase, zase jsou tady, ožralí jak
prasata! Hej, koukejte vypadnout!“
Viktor měl chvíli sto chutí věnovat volajícímu jaksepatří
peprnou odpověď, ale včas si to rozmyslel. Zaprvé se
nacházel v dost nepříznivé pozici pro hádku a zadruhé si
uvědomoval, že předtím vážně mluvil zbytečně nahlas.
„Viktore, jsi unavený…“ řekla Tael jemně. „Pojďme…“

99
 Viktor ihned poslušně, jako skutečný podnapilý
hospodský štamgast odváděný domů starostlivou dcerou,
vykročil za Tael.
„Všechno je možné,“ přesvědčovala ho Tael. „Tohle je
Středosvět, chápeš? Tady je možné všechno…“
Zastavili se před podlouhlou dvoupodlažní budovou. Ta
byla pro změnu celá postavená z kamene.
„Hotel,“ vysvětlila Tael.
Viktor dostal chuť jí jízlivě oponovat, že jde o
„hostinec“, ale udržel se. Tael s jistotou otevřela nezamčené
dveře a oba vstoupili.
Ocitli se v malé hale se stěnami z červených pálených
cihel, na nichž visely nepříliš důmyslné, zato barevně
výrazné výšivky. Jednu zeď lemovala řada masivních křesel
s tvrdými potahy. U druhé stál stůl úctyhodných rozměrů,
za nímž seděli dva lidé. V hale bylo k vidění ještě několik
dveří a točité schodiště stoupající do patra. Nic neobvyklého
− klidně by tak mohl vypadat malý rodinný penzion někde
v západní Evropě. U stropu visel křišťálový lustr. Viktor si
odevzdaně povzdechl a odvrátil zrak od elektrických
žárovek.
„Dobrý večer!“ řekla Tael zvučně.
Zpoza stolu se zvedl vychrtlý zrzavý mladíček ve
zváleném obleku nevýrazného střihu a s pomačkaným
baretem na hlavě. Vypadal legračně − nic víc, nic míň.
„Dobrou noc, děvče!“ řekl mladík nečekaně hlubokým
hlasem. Tael věnoval všehovšudy jeden pohled, sice upřený,
ale v podstatě lhostejný. Zato Viktora zkoumal déle a
mnohem pedantičtěji.
Viktor zase nedokázal odtrhnout pohled od druhého
muže, který zůstal sedět u stolu.
Nebyl to člověk, nýbrž elf.
A Viktor nepotřeboval žádná vysvětlení, aby odhalil
rozdíly mezi elfem, půlelfem a člověkem. Nejspíš bylo
dobře, že měl nejprve možnost vidět půlelfa − alespoň mu
teď ten kontrast nepřipadal tolik šokující.
100
 Elfovy vlasy se podobaly zlaté pěně, proužkům
lístkového zlata, ledabyle upraveným do vysokého účesu.
Jeho tvář nepůsobila dojmem oné až chorobně křehké krásy
jako v případě půlelfa − byla jednoduše nelidská,
nadpozemská, žijící dle vlastních zákonů krásna. Tělo měl
štíhlé a ladné, ovšem slovo křehké se k němu rovněž tak
nějak nehodilo.
Elf byl něčím úplně jiným, na hony vzdáleným
obyčejnému člověku. Pokud Bůh kdysi uplácal lidi z hlíny,
pak mu coby základ pro stvoření elfů musela posloužit
pramenitá voda.
Elfovy štíhlé prsty s ležérní grácií svíraly opeření šípu,
již nasazeného na tětivu luku s tenkým lučištěm.
Skutečnost, že zbraň ležela na stole, z nějakého důvodu
Viktora vůbec neuklidňovala. Byl si jistý, že stačí půl
vteřiny, aby se mu šíp zabodl do hrudi.
„Odkud jste přišli, poutníci?“ zajímal se zrzek.
„Z jihu, kolem Šedé meze,“ opáčila Tael. Otázka si
podle všeho nežádala přesnou odpověď.
„V noci a kolem Meze?“ zeptal se mladík s určitou
úctou. „To musíte mít pro strach uděláno…“
Ještě jednou se podíval na Tael − tentokrát již pozorněji.
Tvář se mu náhle stěží postřehnutelně zachvěla. Jako by
dívku poznal… s podivem, ale poznal.
„Co si přejete?“ Zrzek byl rázem ztělesněná zdvořilost.
Elf maličko pootočil hlavu, zvědavě se podíval na svého
druha a pak dal pomalu ze zbraně ruce pryč.
„Pokoj.“
„Jeden, dva?“
„Jeden.“
„S jednou postelí, se dvěma?“
„Se dvěma.“
„Světlo, vodu?“
„Ten nejlepší pokoj.“
„Samozřejmě, vážení. Číslo osm, Dercy!“

101
 V zrzkově tváři se zračilo cosi divného. Nebyl to strach,
jenž se zmocnil lupiče, kterého Viktor málem zabil. Spíše
něco jako rozpaky, když si člověk není jistý svými
domněnkami, ale pro všechny případy předpokládá, že jsou
správné, a řídí se podle toho.
„Tady máte klíče…“ Mladík si od sedícího elfa vzal dva
kroužky s masivními klíči a s lehkou úklonou je podal Tael.
„Můžeme pro vás udělat ještě něco?“
„Máme hlad…“ řekla Tael tesklivě.
„Restaurace je ještě otevřená.“ Zrzek ukázal na jedny ze
dveří vedoucích z haly. „Přejete si naservírovat jídlo na
pokoj?“
„Ne, díky, zajdeme se najíst sami.“ Tael kývla na
Viktora. „Zaplatil bys?“
Viktor mlčky vytáhl ukořistěnou peněženku a tázavě se
podíval na mladíka.
„Jeden zlatý.“
Elf si stěží slyšitelně odfrkl.
Viktor mladíkovi mlčky podal minci, která dle jeho
skromného názoru mohla být oním zmíněným zlatým.
Nebyly na ní žádné nápisy − jen na obou stranách mince
vyražená obludná dračí tlama. Zrzek si minci vzal se
zjevnými rozpaky, odvrátil zrak a kvapně si ji schoval do
kapsy.
„Copak nepřijímáte starou měnu?“ zajímala se Tael.
„Ale ne, samozřejmě že ji přijímáme.“ Mladík úkosem
pohlédl na elfa a zašklebil se tak, jako by tím druha vybízel,
aby byl zticha. Viktorovi se vše, čeho byl svědkem, ani za
mák nezamlouvalo, ale říkal si, že by nebylo rozumné do
toho zasahovat.
„Pojď, mám vážně hlad…“ Tael vzala Viktora za ruku a
vlekla ho za sebou. Elf ani teď nepromluvil, dokonce se ani
neobtěžoval vstát. Mezi ním a zrzavým mladíkem byl
zjevně na spadnutí hodně závažný rozhovor…

102
 Za dveřmi „restaurace“ vládlo ticho a překvapivý
chládek. Viktor hned za prahem strnul, neboť si s úžasem
uvědomil, že se jeho nedávný hloupý sen změnil v realitu.
Zhruba půltucet stolků s bílými ubrusy a připravenými
příbory z křišťálu a bílého porcelánu − bez výjimky
neobsazené. Žádné elektrické osvětlení; jen svíce
v masivních svícnech podél stěn. Malý barový pult, na
němž se tísnily lahve neobvyklých tvarů, zato s celkem
jasným obsahem. Na vysoké stoličce spal s tváří na baru
zavalitý muž v oděvu připomínajícím polovojenskou
uniformu.
„Oho…!“ Viktor ze sebe hodnou chvíli nedokázal dostat
nic dalšího. Měl sto chutí protřít si oči. „Tael, kdybys mi
řekla… o tomhle místě, šel bych dvakrát rychleji.“
„Jak jsem mohla vědět, že přijdeme k penězům?“
odpovědělo děvče otázkou. „Hostinský!“
Za pultem se otevřela malá dvířka, zpoza nichž se
vynořila dívka. Byla o něco starší než Tael, šestnácti-,
možná sedmnáctiletá, štíhlé postavy a půvabné tváře −
přičemž půvabné od přírody, nikoli díky nadbytku
kosmetiky. Tael se zatvářila trochu rozpačitě.
„A kde je vážený Conam Mlčenlivý?“ zeptala se. „Už
spí?“
Mezi dívkami okamžitě zavládlo napětí.
„Táta spí už tři roky,“ opáčila starší dívka suše. „Nejsem
tak mlčenlivá, jako býval on, ale doufám, že to je můj
jediný nedostatek.“
„Promiňte.“ Teď již Tael vypadala skutečně rozpačitě.
„Conamův podnik byl známý po celé Trati…“
„Známý je pořád. A ani nezměnil název.“
„Jsme hodně unavení a máme velký hlad.“ Viktor
pochopil, že je nejvyšší čas, aby zasáhl do rozhovoru.
„Pokud ještě nezavíráte…“
Dívka svraštila čelo: „Kdo by zavíral, když vidí hosty?
Jídlo, víno? Co si budete přát?“

103
 „Co byste doporučila poutníkům, kteří o půlnoci prošli
kolem Šedé meze?“ odpověděl Viktor otázkou.
Dívka souhlasně přikývla. „Jen chvilku strpení…“
Na vteřinu zmizela za dvířky; Tael si mezitím
povzdechla a smutně se podívala na Viktora: „Byl to fajn
strejda…“
„Conam?“
„No jo. Skvělý válečník. Dobrodruh! I když… takových
je spousta. Ale na stará kolena si koupil tuhle malou
restauraci, pojmenoval ji Království Conama Mlčenlivého a
proslavil se po celém Středosvětě.“
„Veselá kariéra.“
„Ke slávě se dá přijít nejenom s pomocí meče…“
povzdechlo si děvče. „Zato na jeho dceru si skoro
nevzpomínám.“
„Takže jsi tu už někdy byla?“
„Ano, ale dávno.“
„Ten mladík odvedle tě nejspíš poznal.“
Tael pokrčila rameny. „Možná. No a co?“
Conamova dcera se vrátila. Mlčky vyndala zpod pultu
dvě vysoké sklenice − nejprve je do poloviny naplnila rudou
tekutinou ze skleněné karafy a pak je dolila různobarevnými
obsahy tří dalších lahví. Udělala to hodně rychle, ale
s takovou zručností, že se koktejl ve sklenicích nesmíchal,
nýbrž vytvořil čtyři zřetelně oddělené vrstvy.
„Pro začátek si dejte tohle,“ navrhla jim dívka.
Viktor se posadil k baru. Tael se uvelebila po jeho boku,
zvedla sklenici a pedanticky se skrze ni podívala na svíci.
Čtyři vrstvy se zachvívaly a pohupovaly, postupně
pronikajíce jedna do druhé. Viktor si ohromeně uvědomil,
že se tekutina mění v sedm pruhů vytvářejících kompletní
barevné spektrum.
„Vy umíte namíchat Duhové sny!“ zvolala Tael
s neskrývaným nadšením. „Páni!“
Vypadalo to, že dívce taková pochvala polichotila.
„Jmenuji se Rada,“ řekla.
104
 „Slyšela jsem, Rado, že Conam přísahal, že tohle
tajemství nikomu neprozradí!“
„Však ho také neprozradil. Ani mně. Musela jsem na ně
přijít sama.“
Viktor opatrně usrkl. Nápoj byl zjevně alkoholický, ale
měl zcela neobvyklou chuť. Doslova od prvního loku
působil jako vzpruha a zároveň uvolňoval zemdlené tělo.
„V takovou pozdní hodinu neexistuje pro unaveného
poutníka nic lepšího než pohár Duhových snů!“ řekla Tael.
„Eh… proč jen Conam objevil své životní poslání tak
pozdě? Jak báječné nápoje by ještě dokázal vymyslet!“
Viktor se lekl, že se Rada pro tato slova urazí, avšak
dívka místo toho souhlasně přikývla. „Ano. Zato já se
nemíním věnovat nesmyslům. Přijďte ráno − pohostím vás
Vroucím dnem, samozřejmě na účet podniku. To už je můj
vlastní recept. Ocenil ho dokonce i samotný pan Andrzej.“
„Ten Zemní mág?“ Tael to zřejmě zaujalo.
Rada přikývla. „Ano, první mezi svými. Zastavil se tu
během cesty do Sněžných stepí. Takový neduživý mužíček,
úplně plešatý…“ Rada ztlumila hlas. „Napohled dočista
obyčejný. I kdejaký náš lovec nebo tesař působí
impozantněji. Vypadal, že stačí fouknout a upadne, ale
jakmile začal pít, všichni se nestačili divit!“
Buďto si noční návštěvníci náhle získali její sympatie,
anebo se dívka rozhodla, že je obchod na prvním místě −
každopádně po její počáteční odměřenosti nezůstalo ani
památky.
„Hned vám donesou jídlo,“ oznámila jim. „Pro každého
plátek dušené ryby, trochu zeleniny, omáčku a paštiku
z mlžů. Věřte, že lepší večeři jsem vám nemohla vybrat.
Pobudete tu dlouho?“
„Ne,“ řekla Tael lítostivě. „Zítra odjíždíme.“
„Zůstaňte alespoň na oběd. Elfská polévka, koroptve
v těstíčku a výběr z pálenek klanu Medvěda. Nebudete
litovat.“
Usmála se na Viktora a znovu zmizela za dvířky.
105
 „Ano, mlčenlivost skutečně nepatří mezi její
nedostatky,“ řekl Viktor.
„To jo,“ souhlasila Tael a vyprázdnila sklenici. „A
mimochodem… nevracíš se zítra náhodou domů? A kdy
vlastně − hned ráno nebo až po obědě?“
Viktora nenapadlo, co na to odpovědět.

* * *

Rodný kraj. Tady ses narodil a vyrostl, Rétore. Tady jsi

studoval. Odsud jsi vyrazil na svou proslulou − tedy pro ty,
kteří znají podrobnosti − výpravu. A sem ses také vrátil,
aniž bys tušil, že někdy přijde den, kdy budeš muset začít
vlastnoručně napravovat to, co bylo předtím považováno za
největší ze tvých hrdinských skutků.
Samozřejmě si ho všimli už zdálky. Neskrýval se a
mágové klanu viděli plamennou auru Síly kolem něj na
vzdálenost mnoha mil. Když tedy konečně nechal svá
vzdušná křídla zmizet a plavně přistál u zápraží magické
školy, jež byla zároveň i jeho sídlem, kolem se již stačil
shromáždit pořádný dav. Všichni mlčeli. Věděli, že se stalo
neštěstí.
Rétor si mezi seběhnuvšími se lidmi okamžitě všiml
Tanielovy matky a vzápětí − neschopen vydržet výčitky
svědomí − sklopil hlavu. Selhal. Neochránil chlapce.
Neubránil ho a veškerá slova už jsou teď naprosto zbytečná.
Navzdory tomu však Rétor přece jen promluvil. Před
svými lidmi nesměl mít žádné tajnosti. Voda skvěle ovládá
magii klamu (Vzduch za ní ovšem příliš nezaostává) a
nepřátelé by jistě neotáleli s tím, aby vše nevyřčené
překroutili a využili ve svůj prospěch.
Rétor ke shromážděným hovořil stručně, ale nevynechal
nic podstatného. Pověděl jim o střetnutí s Tornem a jeho
lidmi v ruinách hradu, o zradě, jež zahubila Ohnivé, i o tom,

106
jak se ho Vodní všem obyčejům navzdory chystali zabít na
plese Loi Iver…
„Co teď tedy uděláme, bratři? Strpíme to, budeme mlčet,
podrobíme se?“ uzavřel svůj proslov otázkou.
Dav, jenž mu naslouchal v hrobovém tichu, v okamžení
vybuchl rozzuřenými výkřiky. Rétor viděl zvednuté pěsti,
nenávistí zrůzněné tváře, ústa zkřivená hněvem a touhou po
pomstě. „Smrt Vodním!“ Vítr tento řev, jenž se vydral ze
stovek hrdel, roznesl široko daleko po okolí a Viktor si byl
jistý, že dokonce i lidé ze vzdálených farem teď zanechali
práce a s neklidem se zaposlouchali do závanů naplněných
záští.
„Válku!“ letěl náměstím nehlučný křik domů. „Válku a
smrt vrahům!“ přizvukovaly jim skály. „Plameny a zkázu
na jejich hlavy!“ šuměly lesy.
Jen moudrá a líná řeka tentokrát zůstala zticha.
A také moře − ovšem to nemluvilo nikdy.
Když běsnící bouře výkřiků konečně zeslábla, Rétor
zvedl ruku.
„Budeme o tom všem rokovat na klanové radě,“ pronesl
zvučným hlasem. „Zatím budu přemýšlet. A vy přemýšlejte
též. Zítra za úsvitu porovnáme závěry, ke kterým jsme
dospěli.“
Jsem si jistý, že zvolí válku, mihla se mu hlavou
znepokojivá myšlenka. Až moc dobře totiž vědí o
nepřátelství mezi mnou a Tornem. Mezi klany už sice dlouho
nedošlo k přímému střetu, ale… útok je útok a nepřátelství
mezi vůdci znamená nepřátelství mezi všemi. Klan půjde do
boje. Začne dlouhá a krvavá válka, která jen usnadní práci
Přirozeným…
Zároveň však Rétor nemohl ani pomyslet na to, že by
snad před svými lidmi zatajil pravdu. Třeba se mu je podaří
přivést k rozumu, až odezní prvotní hněv?
Neboť síly je nezbytné vrhnout nikoli do nesmyslného
sváru s mocným klanem Vody (jehož naprostá většina
příslušníků samozřejmě vůbec za nic nemůže), nýbrž je
107
použít na likvidaci Dračího zabijáka, povolaného Tornem −
dokud ještě není pozdě. O tomto prohlášení svého nepřítele
Rétor nepochyboval. Něco takového se neříká jen tak.
A není důležité, že Zabiják zřejmě rovněž za nic
nemůže. Jsou to jednoduché počty − tisíce životů proti
jednomu jedinému.
Jiné řešení? Takové, aby nikdo nemusel umřít? Žel,
nejsme tu na hodině etiky.

* * *

… Měl pocit, že snad nikdy neusne. Když je člověk tak

moc unavený, organismus v jakémsi sebezničujícím poryvu
tvrdohlavě odmítá spánek. Jen si trp, jen se trap, říká si
nejspíš, alespoň si příště dvakrát rozmyslíš, než začneš
takhle mučit své tělo. Viktor si samozřejmě uvědomoval, že
za to může všehovšudy nadměrná hladina adrenalinu a
endorfinů, zvýšení hustoty iontových proudů a přespříliš
aktivní přečerpávání synaptických váčků, či přesněji −
uvědomoval si to rozumem. Zato druhá stránka jeho vědomí
z nějakého důvodu pořád dokola omílala − to tě varuje
samotný osud, dnes v noci nespi, nespi, nespi-i-i…!
Dříve o elfech, trpaslících a dalších takových tvorech
četl jedině v brakové fantastice. Navíc hodně vzácně, jen
když neměl žádnou jinou knihu, kterou by si s sebou vzal na
cestu. A teď najednou sám leží v posteli v hotelu, který jako
ochranku zaměstnává živého, zcela nefalšovaného elfa!
Hm… jestliže elfové vypadají takhle, jaké jsou potom asi
elfky? Elfky, elfičky, elfessy… a co takové půlelfky,
jaképak jsou? Nebo se skutečně žádné nerodí? Však se
nelze divit, že elfové lidské ženy přehlížejí, zatímco lidští
muži…
Nadzvedl se na lokti. Tael odfukovala tichounce jako
myška, ponořená do klidného a spokojeného spánku. Viktor
si znovu lehl na záda. Mimoděk si vzpomněl na lupiče, na

108
které narazili v rokli, hlavně na toho posledního
nešťastníka, jenž žadonil, aby ho ušetřil… Jak to jen
povídal? Ach ano: „Jsem tvůj otrok, Vládce…“
Vládce…
Jasná věc, že se taková slova dobře poslouchají. Nač si
něco nalhávat, vždyť každý z nás si o sobě ve skrytu duše
říká, že je nedoceněný, nepochopený, že je lepší než všichni
ostatní dohromady, ale kvůli úkladům závistivého okolí
nemá prostor se rozvinout − to by pak všem ukázal… Není
divu, že je pochlebování jednou z nejmocnějších lidských
zbraní.
Viktor nepostřehl, kdy přesně se ho zmocnil spánek.
Jeho vědomí bylo nadále jasné a myšlenky neztratily nic ze
své přesnosti a určitosti. Myslel si, že uvažuje v duchu… A
tak ho nemálo překvapilo, když náhle zjistil, že stojí na
neznámém břehu. Písek byl absolutně, až nesnesitelně
sněhobílý. Na tom by ještě nebylo nic divného, i když na
Zemi − či přesněji na Rubní straně − by takovou běl nejspíš
nenašel ani na severním pólu.
Ano, písek byl bílý, zatímco voda naopak černočerná.
Jako by se snad ani nejednalo o vodu, nýbrž o ropu. Viktor
se již chystal protřít si oči, ale na poslední chvíli si
uvědomil, že by bylo hloupé se divit. Vše tu vypadalo tak,
jak mělo. Sny jsou zvláštní kraj. Sklouzl pohledem podél
břehu − ve vzdálenosti asi půl kilometru se barva vody
měnila v krvavě rudou, jakou někdy mívají večerní
červánky; ještě dál, až u samotného obzoru, se pak oslnivě
leskla jásavá zeleň − ovšem to byl možná jen klam
způsobený atmosférickou refrakcí. Slunce už
pravděpodobně zapadlo. Zářila samotná obloha − u obzoru
stále jasně, zatímco v nadhlavníku již nesměle poblikávaly
první hvězdy.
K pobřeží se přimykaly hory, zvedaly se hned za pláží.
Ne však obyčejné, na jaké jsme zvyklí − pohled na toto
pohoří by jistě potěšil všechny milovníky stereometrie.
Každá z „hor“ měřila na výšku odhadem asi kilometr a
109
sestávala z několika pravidelných čtyřstěnů s lesklými
poloprůsvitnými stěnami, „navlečených“ na neviditelnou
ústřední osu. Čím výš se nacházely, tím byly jednotlivé
jehlany menší, ale až na velikost zůstávaly dokonalými
kopiemi svých sourozenců.
Výsledné útvary vypadaly naprosto nepravděpodobně.
Ale na druhou stranu − není snad ve snovém světě možné
všechno?
Mezi těmito buďto umělými stavbami, anebo možná
bizarními díly přírody se táhly dlouhé jazyky všedně zelené
trávy, vysoké a špičaté, trochu podobné ostřici.
Ještě dál byl vidět les. Ne však zelený, nýbrž fialový,
místy dokonce jednoduše modrý, jako by v tomto světě
neplatily zákony fotosyntézy.
A nad samým okrajem lesa uviděl Viktor stoupat kouř.
Vyrazil tedy k němu − co jiného měl dělat?
Po celou dobu se pozorně zaposlouchával sám do sebe.
Byl to tuze zvláštní sen. Až příliš barvitý a realistický.
Dokonce i fialové listy a černé vlny působily přirozeně. A
kdyby jenom přirozeně… Ve snech koneckonců vypadá
všechno opravdově. Ale proč tedy necítí cizost toho
podivného okolí?
Zatraceně! Kdyby se tak alespoň ve spánku dokázal
uvolnit!
Udělal krok, pak druhý… a vtom si najednou uvědomil,
že se mu tu líbí. Jeho tělo naplnila opojná lehkost, jako by
mu někdo do plic napumpoval více kyslíku. Trochu to
připomínalo symptomy hlubinného opojení − ale vždyť teď
přece není pod vodou!
Měl co dělat, aby se nedal do běhu.
Hradba podivné „ostřice“ se širokými listy se táhla podél
celého pobřeží. Nevedla skrz ni jediná stezička. Jakmile se
Viktor přesvědčil o tom, že špičatá stébla nedokážou
probodnout jeho džíny, s potěšením vyrazil napříč
porostem.

110
 O chvíli později uviděl, že kouř stoupá nad širokou a
nízkou střechou velkého přízemního domu, postaveného
z narůžovělých kamenných desek, které však hyzdily četné
čmouhy od mastných sazí. Z širokánského kamenného
komína, rovněž nízkého a jaksi spláclého (proč to? Vždyť
musí mít mizerný tah…), se valil kouř. Ten byl − jak se na
správný kouř sluší a patří − hustý, vlnivý a černý. Kolem
domu se vznášel otupující puch čehosi nechutně nakyslého,
jako by se tam uvnitř nacházel nespočet kádí s dýmajícím
roztokem kyseliny chlorovodíkové, nebo možná dokonce
sírové, staré dobré H2SO4. Čpavý zápach se dral do nosu a
Viktor se rozkašlal, či přesněji, jeho paměť se chystala
rozkašlat. Ve skutečnosti jen dlouze vydechl, aby si očistil
plíce od toho svinstva, které samozřejmě nemělo nic
společného s kyselinami, jak je známe.
Je to jed, došlo mu znenadání. A ještě ke všemu sycený
magií. Jemu, Viktorovi, ovšem z nějakého důvodu nemohl
ublížit.
Dům neměl žádné dveře. Pouze široký tmavý otvor, za
nímž v temnotě cosi matně a pravidelně vzplálo a zase
zhaslo.
„Hej, je tu někdo?“ zeptal se Viktor tlumeně.
Oheň v útrobách domu vylekaně zablikal a zhasl. Hned
vzápětí se ozvalo zlostné vrčení, dlouhá rozzuřená tiráda,
jež by se dala shrnout jako: „Kdo se to opovažuje?!“ ovšem
ve skutečnosti byla mnohem vynalézavější, s četnými
odkazy na všechny příbuzné rušitele až do dvanáctého
kolena a možná ještě dál.
Ze tmy se vyvalil nevysoký a mimořádně tlustý človíček,
ramenatý, s brunátnou tváří, obrovitánským panděrem a
převislým huňatým obočím. Nos pana domácího zdobily
četné rudé a tmavomodré žilky. Jedovatě kyselý smrad byl
ihned vystřídán důvěrně známým zápachem kořalky, který
Viktorovi podruhé v poslední době připomněl opraváře
z rodného paneláku.

111
 „Co jsi zač?“ zaryčel skrček. Plátěnou košili měl celou
posetou skvrnami a propálenými děrami; kalhoty
jakbysmet. Na rukou… na rukou měl tenké chirurgické
rukavice − pohled na ně Viktora málem zbavil daru řeči.
„Spolkl sis jazyk, nevzdělanče?“ dotíral dál pan domácí.
„Mlč,“ sykl Viktor znenadání − k vlastnímu
bezmeznému překvapení. „Jak si vůbec dovoluješ nechávat
mě stát na prahu?“
Na tlusťochově čele rázem vyrašil pot. O krok ustoupil,
zrak však nesklopil.
„No teda, že ke mně ale zavítal vznešený host,“ procedil
skrček skrz zuby, načež si začal z rukou stahovat rukavice.
„Vznešený a vzácný, pojď dál. Když už jsi sem vážil cestu,
vyhánět tě nebudu. Ten můj smrádek ti sice asi nebude po
chuti, ale… snad se na mě nerozhněváš, vždyť jsi přišel
nepozván.“
Pokud se tlusťoch bál, pak svůj strach uměl dovedně
skrývat. Každopádně nevypadal, že by měl něco proti
nějaké té pranici. Ačkoli Viktora pozval dál, sám zůstával
stát, uzavíraje svým tělem téměř celý širokánský otvor.
„To je ale mizerné přivítání,“ prohlásil Viktor drze, aby
se hned vzápětí podivil vlastní nestoudnosti.
Ostatně − vždyť je to sen… všehovšudy sen.
„Holt nevím, jak se má správně vítat,“ zavrčel skrček.
Když se mu konečně povedlo strhnout z rukou rukavice,
ledabyle se rozmáchl a hodil je do nedaleké kádě. Cosi
nechutně zasyčelo a z kádě se vyvalil oblak páry. „Jak se to
tam u vás říká? Nejsem dost mladý na to, abych věděl
všechno…“
Tak teď už je jasné, že spím, pomyslel si Viktor. Vždyť
odkud by zdejší rodák mohl znát Oscara Wilda?
Tlusťoch s úšklebkem civěl na Viktora. Jeho oči se jako
dva malé nebozízky nepokojně zavrtávaly do nezvaného
hosta, který se objevil bůhví odkud. Skrček si zcela
otevřeně a nepokrytě koledoval o problémy.

112
 Obyvatelé tohoto světa si váží jedině síly, napadlo
Viktora. Delikátnost, zdvořilost, mírumilovnost − to
všechno je tady bráno jako slabost.
Ostatně, vážně jen tady? Snový svět je jen matným
odleskem světa reálného. Pokud je po něm i nyní,
v chaotickém − byť zajisté barvitém − snu vyžadována
útočnost a průbojnost, pak se nejspíš to samé děje i ve
skutečnosti. Jak je to vlastně dlouho, co se bezohlednost a
drzost změnily z charakterových vad v přednosti? Moc
dlouho možná ne, ale bohužel se občas zdá, že přednostmi
zůstanou už navždy…
Doma v Moskvě by se však asi přece jen nikdy
neodhodlal k takovému činu − natáhnout ruce a mlčky se
pokusit odstrčit majitele z prahu jeho vlastního domu.
Viktor měl stále v živé paměti Šedou mez a suchý
praskot půlelfova lámajícího se vazu. Proto se do skrčka
neopřel plnou silou. Ten se však jen přisprostle zašklebil.
„Střeďáci poslední dobou nějak ztrácejí sílu!“ Skrček si
pohrdavě odfrkl. „Dobrá, strčil jsi do mě, takže to vypadá,
že teď je řada na mně…“
To, co následovalo, už samozřejmě nebylo žádným
šťouchnutím do ramene. Tlusťoch předvedl pravý hák, za
nějž by se nemusel stydět ani profesionální boxer. Jeho úder
byl natolik rychlý a překvapivý, že Viktorovy nevalné
dovednosti nestačily ani na to, aby ucukl hlavou. Že to, co
dopadlo na jeho bradu a odmrštilo jej daleko dozadu, byla
skrčkova pěst, mu došlo až ve chvíli, kdy už ležel na
zádech.
Zuřivost jej v mžiku zdvihla zpátky na nohy. Je to určitě
sen, pomyslel si Viktor znovu. Po takových úderech se lidé
zvedají leda v laciných hongkongských akčních filmech.
Správně bych teď měl mít zlomené krční obratle,
vykloubenou čelist a vyraženou alespoň polovinu zubů − a
já si tu mezitím hopsám, jako by se nechumelilo…
Náhle měl všude kolem sebe běsnící oheň. Jeho ruce,
doširoka roztažené jako křídla, roztínaly rozbouřený oceán
113
žhavých plamenů. Jak se ten… ten červ… na něj opovážil
vztáhnout ruku? Na něj − na Vládce?!
Pěst mu obalil chuchvalec rezavého ohně. Mihla se
skrčkova zlostí zkřivená tvář, ruka zvednutá v obranném
gestu, leč příliš pozdě.
Viktorova pěst dopadla na levou líc nactiutrhače.
Tlusťoch se navzdory celé své nemalé váze (odhadem
alespoň půldruhého metráku) horem pádem překutálel přes
práh a zmizel ve tmě uvnitř domu. S rachotem se zřítily
jakési police, někdo plačtivě zamečel − nebo snad
zamňoukal? − a pak všechno rázem ztichlo.
Oheň ihned zmizel. Všeobjímající vztek rovněž. Pěst ho
bolela, jako by s ní Viktor praštil do kamenné stěny. Klouby
prstů měl odřené. Svraštil čelo a zkusmo zahýbal zápěstím i
brnícími prsty.
„No toto-ó, ty jsi mi ale…“ zahučelo to ufňukané ze
tmy. „Měl jsi mě varovat…“
„Moment překvapení,“ odfrkl si Viktor. „Tak co, máš
chuť se ještě bít?“
„Ale… možná časem,“ zabručel hlas ze tmy. „Pojď dál,
no tak pojď už, co okouníš? Pomoz mi vstát − to nevidíš, že
mi police přimáčkla nohu k podlaze? A jestli sebou začnu
házet, tak si ji zlomím úplně…“
Viktor hbitě překročil práh. Jeho oči podezřele rychle
přivykly temnotě − příliš rychle i na to, že to všechno byl
jen sen. Ve svých snech sice občas míváme křídla a kulky
vystřelené z hlavní našich zbraní létají pomalu,
pomaloučku, po zvláštních obloukových trajektoriích, ale
potmě vidíme mizerně dokonce i tam.
Nepochybně to byla laboratoř. Vůbec se však
nepodobala těm, na jaké byl zvyklý − „rubním“, jak by řekli
ve Středosvětě. Nebyly zde přístroje, zařízení ani agregáty.
Jen obrovské police na zdech. Na těchto policích navíc
nestála jediná lahev, krabice, sklenice, baňka, zkrátka žádná
nádoba či schrána. Záhadné předměty ležely jednoduše na
hromadách, bez ladu a skladu, zřejmě na základě jakési
114
nepostižitelné vnitřní logiky. Oheň v krbu hořel sám od
sebe, bez dříví či uhlí; Viktora dokonce na okamžik
napadlo, jestli sem náhodou není zaveden plyn.
Po nějakém plynu tu však samozřejmě nemohlo být ani
památky. Byl to zkrátka jen oheň, jenž hořel sám od sebe. A
nad ním kotel − černý, začouzený, s hrbolatými okraji.
Viktor se mimoděk zachvěl, když si uvědomil, že ony
prohlubně, lemující okraje kotle, nápadně připomínají stopy
zubů. Do očí ho uhodil mimořádně dobře zachovaný
plastický otisk lidské čelisti. Horní, s křivými, v dětství
křivě narostlými zuby. A v životní velikosti.
Viktor nadzvedl těžkou polici (to je snad z kamene nebo
co?) a skrček se konečně ocitl na svobodě.
„Díky.“ Zdálo se, že to bylo řečeno se solidní dávkou
upřímnosti. „Nakonec přece jen nebudeš žádný slaboch.
Neuraz se, ale nemám tě čím pohostit, jak je tam u vás
zvykem. Holt jsem všechno, všecičko použil…“
„Použil na co?“ zeptal se Viktor jakoby mimochodem.
Z kotle, který visel nad plameny bez jakýchkoli podpěr,
stoupal natolik odporný puch, že na pohoštění stejně neměl
ani pomyšlení.
„Ale…“ opáčil skrček bez náznaku nadšení. Poškrabal se
na zátylku. Odkašlal si. Znovu se poškrabal na zátylku.
V tu chvíli se z obrovské truhly − jediné v celém domě −
ozvalo nepříjemné škrabání a šramocení. Že by krysa?
pomyslel si Viktor.
Tlusťoch zkřivil tvář, jako by ho znenadání rozbolely
zuby. Vrhl se k truhle a trhnutím zvedl víko. Pak dovnitř až
po rameno zabořil ruku, hekl a v příští chvíli se zase
napřímil.
Viktor strnul.
Ve skrčkově pěsti se kroutil a tenkýma ručičkama a
nožičkama zmítal titěrný človíček, jen o málo větší než
kapesní nůž. Měl červenou košili, hnědé kalhoty a na hlavě
nejapný klobouček se širokou krempou. Jeho obličej
vypadal jako popálený všude samý strup a šrám. Na pravé
115
ruce měl nasazeno něco jako rukavici, ze které vyčnívalo
pět dlouhých − podle jeho měřítek, samozřejmě − hrotů.
„Odpusť,“ zamumlal skrček. Rozmáchl se a mrštil pištící
bytůstku do kotle.
Ozvalo se hlasité žbluňknutí a rozžhavená tekutina
vyšplíchla Viktorovi rovnou do tváře; kvapem zdvihl ruku,
aby si ochránil oči… a v tu samou chvíli se probudil.
Ticho. Všude klid. Je v pokoji hotelu, hostince, nebo
dokonce penzionu − tady aby si jeden lámal hlavu nad tím,
jak čemu říkat. Kupodivu je ještě pořád tma. Na sousední
posteli téměř neslyšně odfukuje Tael. Všechno je v pořádku.
Je dobře.
Jen srdce splašeně buší a dlaně jsou vlhké potem. Sen
mu všem zvyklostem navzdory nezačal ani teď po
probuzení připadat jako nepatřičný. Ano, byl to nesmyslný a
nereálný svět, ale přesto zůstával stejně přesvědčivý jako
například tento hotel.
Kdepak, Radin koktejl evidentně nezabral. Jaképak
Duhové sny!
Samozřejmě, člověk, který přejde ze světa do světa,
který spatří bytosti, jež by správně měly patřit do pohádek,
který zabije… Ne, takový člověk si může stěží dělat nárok
na lepší sny než na ten o pranici s tupým ohyzdou, vařícím
v kotli miniaturního Freddyho Kruegera…
Viktor se zavrtěl v posteli ve snaze najít co možná
nejnepohodlnější polohu. Po takové noční můře se mu už
dvakrát nechtělo znovu usínat.
Spánek se ale přece jen dostavil; Viktor byl zřejmě příliš
unavený. Tentokrát se mu už však nezdály žádné sny − ani
příjemné, ani děsivé.
Nu, aspoň že tak.

* * *

116
 Do zasedání rady už zbývalo jen málo času. Rétor seděl
u sebe, ve velkém pokoji ve třetím patře magické školy.
Vybavení místnosti potřebné, jak se říká, „pro život“ se
omezovalo na úzkou tvrdou postel v rohu, umyvadlo a
malou skříň. Zbytek prostoru zabíraly knihy na policích,
lemujících stěny a stoupajících až ke stropu, a obrovský
psací stůl.
Dveře se právě zavřely za Tanielovou matkou.
Rétor si vší silou přitiskl dlaň na čelo, načež si s ní
pomalu přejel dolů po tváři. Co té nešťastnici mohl říci? Co
mohl odpovědět na příval jejích výčitek, podobný spíše
horečnatému blouznění? Nic, vůbec nic.
A tak celou dobu mlčel, neodpovídal. Ještě štěstí, že
nepřišel také Tanielův otec − Rétorův bratr. Takže ho
neobviňoval. Takže mu odpustil. Anebo se jen bál dát
průchod svému hněvu? Raději na to ani nemyslet…
Zakrátko se sejde rada. A schválí zahájení války.
S jasnými cíli − Tornova hlava musí být nabodnuta na kůl a
vystavena na veřejném místě. Klan Vody musí být vymazán
z povrchu zemského, aby po něm nezůstalo ani památky. Že
jsou silní? No a co − naše věc je spravedlivá, nepřítel bude
poražen a vítězství bude naše!
Nelze je přimět, aby změnili názor. Dokonce ani ty
nejlepší z nich. To znamená, že je třeba najít způsob, kterak
přesměrovat jejich hněv. Na nového Dračího zabijáka. A
pak rychle najít způsob, jak učinit válku „podivnou“… až
do chvíle, kdy se z dusných mlh jižních moří vynoří
orlohlavá flotila Přirozených.
Když je toho ale tolik v sázce, je malá lež omluvitelná.
Musím zachovat klan Vody, aby mohl čelit společnému
nepříteli, uvažoval Rétor. Torn může… hm… znenadání
zmizet. A pak už nadejde čas Draka. Mimoděk se zachvěl.
Opodál se ozvalo cinknutí zvonce. Velmi tiché − leč
závan větru úslužně donesl zvuk až k jeho uším. Rétor se
rázně zvedl.
Rada začíná.
117
 Rétor vyšel z místnosti, aniž by se obtěžoval zamknout
dveře − těžko se najde někdo, kdo by se k němu opovážil
vloupat. Pak vyrazil po širokém ochozu, který spojoval
všechny místnosti školy. Dnes sice veškerá výuka
z pochopitelných důvodů odpadla, ale žáci přesto odmítali
odejít domů. K hlavnímu sálu, v němž se konalo zasedání
rady, se samozřejmě nepřibližovali, neboť nechtěli riskovat
důrazné napomenutí, či dokonce pohlavek uštědřený
neviditelnou vzdušnou rukou − mágové měli v napjaté
atmosféře sklon tvrdě trestat i ty nejmenší prohřešky. Po
nádvoří se však přesto poflakovali hoši, kteří zatím stěží
uměli cítit Vzduch; ač předstírali, že si hrají, co chvíli vrhali
zvědavé pohledy ke kupoli hlavního sálu. A
v posluchárnách s jednou provždy otevřenými okny,
prostorných a prostoupených čerstvým větrem, zase seděli
starší žáci… zdánlivě zabraní do čtení knih. O něco blíž
k sálu narazil Rétor na jednoho z nejtalentovanějších
absolventů školy, jenž měl zakrátko podstoupit zkoušku a
získat plášť skutečného Vzdušného, jak s překvapující
horlivostí drhne už beztak čistou podlahu. Chlapcova aura
byla téměř neproniknutelná… ne však pro Rétora. Vůdce
klanu navzdory závažnosti situace nedokázal potlačit
úsměv.
No tak ať. Bylo to tak vždy a vždycky tomu tak bude −
žáci přeceňují své síly a snaží se špehovat a odposlouchávat.
Ani on sám nebýval jiný. Aťsi. A pokud se to mladíkovi
náhodou skutečně podaří, znamená to, že už je stejně dost
silný na to, aby měl právo znát rozhodnutí dospělých mágů.
„Zvláštní,“ utrousil Rétor dobrácky. „Ještě nikdy jsem
neviděl žáka staršího deseti let, aby v ruce držel hadr.“
Mladík k němu zvedl své naivní − až příliš naivní − oči.
„Zdálo se mi,“ řekl pak nevinně, „že není správné
neustále pověřovat úklidem mladší.“
„Jak moudrá myšlenka.“ Rétor přikývl. „Dovoluji ti
tedy, aby ses odteď věnoval úklidu každý den − až do
samotné zkoušky.“
118
 Chlapec se tesklivě podíval na hadr a mág pokračoval
v cestě.
Magická ochrana už byla vztyčena, a sice taková, že
Rétor ani nepokládal za nutné ji posilovat. Kruhový sál,
v němž se shromáždily bezmála tři desítky lidí, obklopoval
důkladný větrný kokon, který přiléhal ke stěnám. Nebylo
zde zhola nic zbytečného, jen lehká proutěná křesla a s nimi
ladící proutěný stůl uprostřed, na němž leželo několik knih
− to pro případ, že by někoho zradila paměť a vznikla by
nutnost listovat v prastarých spisech, obsahujících vcelku
zbytečnou, ovšem všeobecně ctěnou moudrost staletí.
Vzduch v sále byl nepříjemně suchý, ale vzhledem
k okolnostem tomu nemohlo být jinak. Samozřejmě zde
scházel jakýkoli oheň, ale nebylo ho ani potřeba, neboť do
místnosti otevřenou kopulí pronikal dostatek slunečního
světla. Vládla tu doslova sterilní čistota − na podlaze
neleželo jediné smítko, jediné zrnko hlíny.
Snaha o utajení. Možná přehnaná, ale možná také
naprosto nedostatečná. Je však lepší se alespoň snažit než si
okázale koledovat o prozrazení.
Všechny pohledy spočinuly na Rétorovi a mág zvedl
ruku, aby pozdravil své druhy. Čekalo ho střetnutí. Střetnutí
bez hněvu a zášti, střetnutí s přáteli, kteří chtěli totéž co on,
ale rozcházeli se s ním v názoru, jak toho dosáhnout. To
nejtěžší střetnutí.
„Považuje mě někdo z vás za zbabělce?“ zeptal se Rétor.
Nechal ticho, aby se patřičně protáhlo, a sám mezitím
pomalu přešel do středu sálu. Přejel pohledem mágy klanu,
přičemž už kdoví pokolikáté odhadoval, kdo bude souhlasit
ihned, kdo se nechá přesvědčit a kdo bude až do konce trvat
na svém. „V tom případě řeknu něco, co se nebude líbit
všem. Nepřítele lze porazit více způsoby. Je možné ho zabít.
Stačí-li na to síly…“
Ozvalo se tiché nespokojené zahučení. Námitky však
nenásledovaly − mezi těmi, kteří zde seděli, nebyli žádní
hlupáci ani šílenci.
119
 „Ale také je možné pochopit nepřítelovy úmysly − a
zabít je.“
„A jsi si jistý, že jsi je pochopil?“ promluvil tichý hlas,
při jehož zaznění se Rétor zachvěl. Do očí mu hleděl Kan −
smolař, kterému se nikdy nepodařilo stát se dobrým mágem,
ale který proslul jako nejlepší kořenář Vzdušných.
„Ano, bratře,“ řekl Rétor tiše. „Ano.“
„Znamená to, že můj syn nezůstane nepomstěn?“
Rétor pouze přikývl.
Nenašel v sobě odvahu, aby to slíbil nahlas, neboť
nevěděl, zda se jeho slova někdy opravdu stanou
skutečností.

* * *

Viktor otevřel oči, když ranní ticho narušil čísi hněvivý

křik. Ozýval se zvenku, ze dvora.
„Aby ti ruce uschly! Abys dostal ránu proudem! Aby tě
šílený mág proměnil ve smradlavou žábu!“
Vynalézavost nadávek zbavila Viktora možnosti, aby si
alespoň na pár minut − byť jen se zavřenýma očima a
v polospánku − začal připadat jako doma. Ne. Kdepak.
Pořád byl tady, v tomhle šíleném Středosvětě, kde se po
nocích toulají mrtví, kteří ani po staletích nedošli pokoje,
kde mají ulice elektrické osvětlení a kde hotely
zaměstnávají jako ochranku elfy. Ve světě, kde se ze snů
stala buďto kouzelná pohádka, anebo spíše skutečná noční
můra…
Místnost byla útulná, byť nevelká. Stěží šlo o nejlepší
pokoj v celém hotelu, jak v noci přísahal zrzavý mladíček.
Viktor se podíval na postel u protější stěny − byla prázdná a
pečlivě ustlaná. Za dveřmi koupelny panovalo ticho.
Viktora skutečnost, že Tael kamsi odběhla, dokonce
potěšila. Vstal, a než se pustil do oblékání, vyhlédl z okna.
„Kdo takhle brousí meče? No kdo, tebe se ptám!“

120
 Ve vnitřním dvorku hotelu, kde se nacházela malá
zahrádka, plísnila mladičká majitelka restaurace postaršího
muže, který by co do věku klidně mohl být jejím otcem, ne-
li dokonce dědem. Ten ovšem zjevně neměl ani pomyšlení
na to, aby se ospravedlňoval − jako by mlčky přiznával
svou vinu.
„Tohle že je meč? To je příborový nůž!“ Rada lehce
zvedla nad hlavu úctyhodně velkou zbraň a strčila ji muži až
pod nos. „Jen se podívej…“
Dívka bez zjevné námahy máchla mečem a usekla
nejspodnější větev zcela nevinného stromu. Větev, která
byla silná jako paže dospělého muže…
„No?“ Rada zabodla meč do země, zvedla useknutou
větev a předvedla muži řeznou plochu. „Tak tomuhle ty
říkáš elfské ostření?“
„Ne,“ přiznal muž nečekaně a nervózně si otřel ruce o
kožené kalhoty. „Vaše milosti…“
„Já nejsem žádná tvoje milost!“
„Fujtajksl, teda paní… Napravím to…“
„Jak to napravíš? Chceš tu čepel zničit úplně? Ty sis
snad musel prochlastat paměť − jak jinak by sis mohl splést
elfské ostření s šikmým broušením! Abys spadl pod
lokomotivu, ty budižkničemu!“
Viktor se zachvěl. A vtom se − jakoby na potvrzení
Radiných slov − ozvalo dlouhé a táhlé zahoukání.
Viktor zkoprněl a začal pomalu zvedat oči. Uviděl, že
v dálce, za plotem obklopujícím zahrádku, za domky, za
dlouhou přízemní budovou připomínající… no ano,
připomínající nádraží, se na slunci lesknou ocelové nitě
kolejnic.
„Bože…“ vydechl Viktor; vzhledem ke svému
nedostatku víry vložil do tohoto slova alespoň celou zásobu
údivu, vyhrazenou pro dnešní den.
Po kolejích uháněla vlaková souprava. Vepředu
obrovská a obludně neforemná lokomotiva s velikánským
kotlem z leštěné mědi, ve kterém se odráželo vycházející
121
slunce; z jejích čtyř komínů se valila oblaka černého dýmu.
Za ní tři otevřené plošinové vozy, na nichž se vršily černé
hromady uhlí. A nakonec pět nebo šest vagonů, dlouhých,
dřevěných, natřených každý jiný barvou.
Vlak ještě jednou zahoukal a začal postupně zpomalovat.
Mračna kouře deroucí se z komínů ještě více zhoustla.
„Trať,“ řekl Viktor. „Trať? Tael!“
Otočil se, ale Tael v místnosti samozřejmě nebyla.
„Dobré ráno!“ zavolala na něj zespoda Rada.
Viktor se až po pás vyklonil z okna. „Dobré ráno! Co to
je, Rado?“
Muž, kterého dívka konečně nechala na pokoji, vytáhl ze
země neblahý meč a se zničeným výrazem civěl na jeho
čepel.
„To?“
„No… to…“ Zrozpačitěl. „Vlak…“
„Vlak. To je vlak.“ Rada se rozesmála. „Pojďte dolů,
slíbila jsem, že vás pohostím Vroucím dnem.“
„Díky.“
Viktor se rozhodl urychleně vyklidit okno, než ho dívka
začne považovat za úplného idiota. Nebo je na to už pozdě?
„Ne, Tael, už toho bylo dost,“ mumlal si pod nos,
zatímco se oblékal. Navštívil koupelnu − celkem solidní,
s docela obyčejnou… hm, záchodovou mísou, s vanou, a
dokonce i s horkou vodou. Ta sice z kohoutku vytékala
trochu rezavá, ale to se stávalo i doma. Ve světě Rubní
strany.
Viktor se rázným krokem vydal ke dveřím. Zaskotačili
jsme si − a dost. Dobrá, bude tedy všemu věřit, brát tohle
všechno jako hotovou věc, dokonce se ani nebude zlobit.
Ale teď prostě nastal čas odejít. Tohle místo vypadá klidně
a mírumilovně, děvče se tady neztratí… A tahle holka by se
nejspíš neztratila nikde. Ani na noční moskevské ulici, ani
za Šedými mezemi.

122
 Zamkl dveře a seběhl dolů po schodech. Zrzavý
mladíček už za stolem neseděl, zato elf pořád zůstával na
svém místě.
„Ó nejvlídnější pane,“ zvolal Viktor nesnesitelně
falešným, co nejvíc „středověkým“ tónem; jednoduše si
nedokázal pomoci. „Ráčil byste mi ukázat, kam se odebrala
má mladá společnice? Či byste ji sem možná dokonce mohl
osobně přivést?“
Elf si ho změřil pohledem průzračných, medově žlutých
očí.
„Samozřejmě že ne… ó nejvlídnější,“ odvětil po chvíli
melodickým hlasem.
„A proč vlastně?“
„Pojďte blíž.“
Viktor − aniž by spustil pohled z luku ležícího na stole −
přistoupil ke strážnému. A rázem strnul. Ucítil, jak mu tváře
rudnou studem.
Elf, sedící za stolem, neměl nohy. Jeho zelené hedvábné
kalhoty končily kousíček pod koleny.
„Bylo by pro mě obtížné pozvat sem vaši mladou
společnici,“ pokračoval elf. „Vyšla z hotelu přibližně před
dvaceti minutami.“
„Omlouvám se…“ zašeptal Viktor.
„Dívka mi před odchodem vrátila klíče,“ mluvil elf dál,
aniž by Viktorově omluvě věnoval pozornost. „Říkala, že se
chystá odcestovat ranním vlakem. Nepředpokládám, že by
se mi podařilo ji dohonit.“
Ticho prořízlo dvojí zahoukání. Elf svraštil čelo, jako by
mu tento zvuk − byť ztlumený stěnami − byl nesnesitelně
protivný. „A troufám si říci, že teď už se to nepodaří ani
vám.“
Uplynulo několik vteřin, než Viktorovi došlo, co se
vlastně stalo.
„Tael odjela?“
„Pokud se vaše společnice jmenuje Tael, pak ano.
Ovšemže si to mohla rozmyslet…“ Elf si štíhlými prsty
123
podepřel bradu. „Udělala však na mě dojem osoby, která
nemá od slov daleko k činům.“
Viktor jako v mrákotách vykročil ke dveřím.
„Na vašem místě bych se nasnídal,“ zavolal za ním elf.
„Poseděl bych si deset patnáct minut nad sklenicí piva. A
teprve potom bych začal něco dělat. Mimochodem,
rozhodnete-li se zařídit podle mých slov, poproste Radu,
aby nechala donést jídlo i mně.“
„Já… ano, poprosím ji.“ Viktor pohlédl elfovi do
obličeje. Netvářil se ani opovržlivě, ani výsměšně − jeho
výraz byl prostě jen cizí. „Jak se jmenujete? Dercy?“
„Pro lidi ano.“
„Dercy, v noci jsem měl pocit, že váš společník to děvče
poznal…“
„Zeptejte se ho sám.“
„Copak se s vámi nepodělil o své domněnky?“ zeptal se
Viktor opatrně.
Výraz elfovy tváře se skoro nepostřehnutelně změnil a
Viktor pochopil, že hádal správně.
„Zeptejte se jeho. Zrzek by měl dorazit kolem oběda.
Nechci se plést do lidských záležitostí.“
„Děkuji,“ řekl Viktor po chvilkovém mlčení. „Zařídím
se podle vašich slov.“

124
 Kapitola šestá

Za denního světla ztratila restaurace něco ze své noční

útulnosti, zato však odhalila další podrobnosti interiéru −
například starobylé meče a kopí připevněné na zdech mezi
okny nebo několik puklých štítů přitlučených ke stropu.
Pravda, začaly být vidět také skvrny od sazí kolem svícnů i
hrbolatý kus stěny mezi dveřmi a barovým pultem, který
vypadal, jako by se na něm někdo dlouho cvičil ve vrhání
nožů.
Návštěvníků v restauraci nepřibylo. Onen pořízek, který
včera chrněl s hlavou na pultu, si nyní hověl u stolku v rohu
a s hlasitým mlaskáním se ládoval snídaní. Rada seděla u
dveří a prohlížela si nešťastný meč.
„Je vážně zničený?“ zeptal se Viktor a posadil se k ní.
„Ano, a Dercy prosí, jestli byste mu nenechala donést
snídani.“
Rada si povzdechla, zvedla se a na minutku zmizela za
barovým pultem. Viktor čekal, přičemž se prsty opatrně
dotýkal blyštivé čepele zbraně. Podle jeho názoru byl meč
ostrý jako břitva.
Zatraceně, čím se tu lidé asi holí? Strojek s sebou
nemá… Třeba tady elektrické strojky existují? Viktor se
uchechtl a sundal ruce z meče.
Rada se vrátila se dvěma poháry plnými husté, černě
zbarvené tekutiny. Ta divoce pěnila a bublala.
„Vroucí den!“ řekla dívka.
Viktor se na pohár podezřívavě podíval a zvedl si ho
k nosu. Tekutina měla svěží, divže ne ozónový zápach.
„Tohle se dá vážně pít?“
Dívka mlčky upila ze svého poháru.
Viktor si povzdechl a rovněž si lokl.
125
 Dobré. Alkohol téměř nebyl cítit. Nápoj měl trochu
nakyslou chuť a nechával po sobě mírný chládek v ústech −
nikoli mátový, nýbrž skutečně ledový, ačkoli se tekutina
zdála být teplou.
„Meč není zničený,“ řekla Rada znenadání. „Šikmé
broušení je kus normální, poctivé práce. Jenomže já přece
žádala o elfské ostření!“
„Je v tom rozdíl?“
„A jaký! Elfské ostření je krutější. Čepel klouže hladce,
ale zároveň se trošinku toulá masem, takže po sobě nechává
tržné rány.“
Viktor naprázdno polkl. Jeho lékařská představivost mu
nabídla ne zrovna nejpříjemnější výjev.
„Ten meč vyrobili elfové,“ pokračovala Rada, „takže
jsem ho chtěla nechat nabrousit jaksepatří.“
„A já myslel, že vás zajímá jenom kulinářské umění.“
„O tátovu sbírku je třeba pečovat. Zbraně by neměly
umírat zavěšené na stěnách.“ Dívka se zádumčivě dotkla
jílce. „Táta si hrozně moc přál syna. A tenhle meč mi
pořídil… no, předem.“ Podívala se na Viktora a bez
sebemenšího úvodu změnila téma. „Jsi tak nějak zvláštní.“
Její přechod na tykání nepůsobil ani trochu násilně či
nepatřičně.
Viktor přikývl. „Já vím.“
„Dáš si snídani?“
„Ano. Jenom jednu otázku… Rado, víš, že Tael… ta
dívka, se kterou jsem sem dorazil, hned ráno odešla?“
„Vím.“ Rada se odmlčela a soucitně se zeptala:
„Pohádali jste se v noci? Ublížil jsi jí nějak?“
Viktor se málem zakuckal koktejlem.
„Myslíš, že se ji dá ublížit?“ odpověděl na otázku
otázkou.
Rada přimhouřila oči. „Ne… asi ne. Síla z ní doslova
sála. Trochu jiná liga než ty.“
Byť se ho dívčina slova dotkla, Viktor se rozhodl nic
nenamítat. „Chci ji dohonit.“
126
 „Proč?“
A vskutku − proč? Cožpak sám nedokáže najít cestu
zpátky? I když… nalézt cestu je jedna věc, zatímco projít po
oné podivné stezičce, která vede zpátky do světa Rubní
strany, je něco docela jiného.
„Musím se od ní něco dozvědět.“
Rada zabubnovala prsty na desku stolu. „Ne, takhle to
nepůjde,“ prohlásila po chvilce s povzdechem. „Řekni mi
celou pravdu. A nemusíš se bát − mně se můžeš svěřit
s jakýmkoli tajemstvím.“
Viktor pochybovačně zakroutil hlavou.
„Nemysli si o mně, že jsem mluvka. Ano, o sobě
vyprávím ráda. A taky o tátovi. A o restauraci a o mečích.
Ale cizí tajemství nevyzrazuji.“
„Nejsem… z tohoto světa. Přišel jsem z Rubní strany.“
„Tak zrovna tohle mi už došlo.“
„Cože?“
„Rozhlížel ses kolem sebe tak nějak… svérázně. Všichni
příchozí z Rubní strany se na začátku takhle divně koukají.“
„A je jich hodně, těchhle příchozích?“
„Moc ne. Ale ani málo. Jednou dvakrát do měsíce se
tady vždycky objeví nějaká nová tvář. Někteří pak odjíždějí,
jiní zůstávají u nás.“
„Rado! Musím si s někým z nich promluvit!“
„Ne. Copak jsem ti neříkala, že cizí tajemství ode mě
neuslyšíš? Nač lidem drásat staré rány?“
„Ale…“
„Že nic nechápeš, ničemu nerozumíš? Žádný problém,
zvykneš si. A vůbec, pokud vím, tam u vás je všechno skoro
stejné jako u nás.“
„Stejné? To myslíš vážně?! Naším světem se netoulají
mrtví!“
„Jsi si jistý? Ostatně, naším se taky netoulají − zadržuje
je Šedá mez.“
„A elfové?“

127
 „Co s elfy? Že tam nemáte elfy ani trpaslíky? Zato jsem
slyšela, že u vás žijí černí lidé. A taky žlutí.“
Rada nechala Viktora v duchu pátrat po podobnostech
mezi elfy a černochy a na okamžik se vzdálila, aby něco
řekla do otevřených dveří kuchyně.
„Za chvíli dostaneš snídani,“ oznámila po návratu.
„Rado… tohle není můj svět! Tam jsem byl lékařem…“
„Lékařem? Tak to je báječné! Věř mi, že tě v každém
městě přivítají s otevřenou náručí. Můžeš koneckonců zůstat
i u nás. Vil už je starý, má zmatek v lécích a se skalpelem
už mu to taky nejde jako kdysi. No a jeho nezdárný žák se
chytil party mladých elfů a pověsil medicínu na hřebík…“
Viktor zamával rukama. „Dost! Tak dost, Rado. Já se
tady rozhodně nemíním dát na léčitelskou dráhu.“
„A na jakou tedy?“
Muž u vzdáleného stolku si hlasitě říhl, vstal a vyrazil
k východu. Byl nevysoký a ramenatý, s drsnou vrásčitou
tváří a hrubou černou kšticí − prameny vlasů mu ledabyle
trčely na všechny strany a vytvářely něco jako vrabčí
hnízdo. Jeho chůze byla rázná a pevná, jako by každý svůj
krok doslova zatloukal do prken podlahy.
„Děkuji, překrásná Rado.“ Přátelsky poplácal dívku po
rameni, na okamžik upřel pohled tmavých vypoulených
oček na Viktora a pak vyšel z restaurace.
„To byl…“ začala Rada.
„Trpaslík,“ dořekl to za ni Viktor.
„Takže jsi už nějaké potkal?“
„Ne.“
Viktor se rozhodl nevysvětlovat, že v trpaslíkovi vycítil
cizotu, trochu podobnou té elfově. Kdyby měl rozvinout své
podobenství, že jsou lidé uplácáni z hlíny a elfové stvořeni
z vody, řekl by, že trpaslíci musejí být vytesáni z kamene.
„Rozmarný nárůdek,“ řekla Rada. A po chvilkovém
zaváhání dodala: „A nebezpečný. Umí si poradit
s elektřinou, znají tajemství páry…“
„Copak taky nepoužíváš elektřinu?“
128
 „Používám. Ale to neznamená, že vím, jak funguje.“
„No, ale vždyť to jsou jen…“ Viktor se zarazil a jal se
lovit v paměti zbytky školních vědomostí. Elektrony proudí
vedením… Nebo neproudí? Ještě existují nějaké
pozitrony… Ale ne, ty s tím nemají nic společného.
Co vlastně znamenala věda pro něho samotného? Nebyla
také svého druhu magií? Kdyby se kardiogram nepořizoval
s pomocí přístroje, ale prostřednictvím Napoleonova ducha
během spiritistické seance, kdyby rozbor krve neprováděla
laborantka v bílém plášti, nýbrž upírka v černých cárech,
kdyby se v lékárnách místo tablet dobře osvědčil prodej
sušených netopýřích křídel a očarovaných pavučin? Co by
se tím pro Viktora změnilo? Pro člověka, který si projde
hromádku papírů, který si prohlédne a prohmatá pacienta,
ale pak se stejně spoléhá hlavně na vlastní ruce a skalpel?
„Zatraceně…“ řekl procítěně. „Zatraceně!“
„Tak vidíš!“ zvolala Rada vítězoslavně. „Začal jsi
chápat! Tak to bývá se všemi!“
Z kuchyně vyšla stařena v čisťounké zástěře a mlčky
před Viktora postavila tác.
„Já sama…“ Rada stařenku odehnala a začala před
Viktorem rozestavovat pokrmy. „Ochutnej čerstvého
pstruha − ještě ráno plaval v potoce. A pak mi povíš, jestli
bys něco takového mohl dostat i tam, odkud pocházíš!“
„Nu, za desetigramový kousek zlata bych možná
mohl…“
„Ale co tě nemá… tady nestojí víc než pár stříbrných,“
uklidnila ho Rada. „Peníze ti ta dívka nechala, nebo ne?“
Viktor si bezděčně sáhl do kapsy. „Nechala.“
„Tak potom je všechno v pořádku. S tou peněženkou, co
jsi z ní včera platil, tady můžeš žít alespoň půl roku.
Samozřejmě nebudeš-li se stravovat u mě…“ Rada se hrdě
usmála.
„Mám ještě jeden váček, stejný, ale plný drahokamů…“
Rada ho pleskla po rtech.

129
 „Přeskočilo ti, léčiteli?“ Pohled jejích očí rázem zvážněl
a zpřísněl. „Dávej pozor, o čem mluvíš! Nebo tě snad
omrzel život? Naše osada je mírumilovná, na rozdíl třeba od
lesních usedlostí. Ale zlí lidé se najdou všude!“
Viktor zahanbeně zmlkl.
„No dobrá, začni si zvykat,“ řekla Rada již klidněji.
„Zatím zůstaň tady. Dercy je sice beznohý, ale o pořádek
v hotelu se umí postarat jako málokdo. Ručím ti za to, že se
ti tu bude líbit. Když už jsi přišel… znamená to, že tě
z Rubní strany do Středosvěta něco táhlo!“
„Rado, jak mám dohonit Tael?“
„Už zase! K čemu ti ta usmrkaná holka je?“
Nemluvila z ní žárlivost − Rada k Viktorovi stěží cítila
něco víc než mírné sympatie −, ale spíše jen obyčejná
ženská touha líbit se.
„Víš, jaká tu máme děvčata? Zajdi sem navečer, uvidíš.
Jestli jsi na mladičké, najdou se i takové. A sem tam se tady
zastaví dokonce i elfky z tábora − je mezi nimi pár takových
svobodomyslnějších. Jeden nikdy neví, třeba se některá
zakouká zrovna do tebe?“
Pointa Radiných slov byla nekomplikovaná, ba
prostinká… Dívka, jež byla očividně naprosto přesvědčená,
že přiměla Viktora k hlubokému zamyšlení, se zvedla a
ochranářsky mu položila ruku na rameno.
„A ještě něco…“ řekla pak. „Vezmi si tenhle meč. Já se
teď na něj vůbec nemůžu dívat, zato pro nováčka je ideální
− lehounký, a sotva ho vezmeš do ruky, jako by najednou
ožil. Za pouhý stříbrňák je tvůj; bez toho se ho zkrátka
nemůžu vzdát.“
„A co s ním mám jako dělat?“
„Najít si učitele, ale hlavně dobrého, co má cechovní
patent, protože jiný by tě mohl tím samým mečem
podříznout. Za pár týdnu už bys měl být schopen ubránit se
náhodnému lupiči. A dál to stejně nedotáhneš − na to jsi
holt moc starý… No tak, léčiteli, vezmi si ten meč, jinak si
to ještě rozmyslím!“
130
 „Díky.“ Viktor položil na stůl tři stříbrné mince. Po
chvilce váhání přidal ještě dvě zlaté. „Jak dohoním Tael?“
„Zpropadená věc!“ Rada spráskla ruce. „Řekla bych, že
ji snad miluješ, ale ne! Vždyť vidím, že ne. Vezmi si svoje
zlato! Jestli tu holku chceš vážně dohonit, nasedni po
poledni na Hromový šíp − to zrovna zastaví u nás na
nádraží, aby doplnil vodu. Je to drahý vlak, ale zato hodně
rychlý. V Luzích − nebo možná v Ransku? − by měl dohnat
Čtyři kouře. Jestli ta tvoje Tael nevystoupí někde cestou, tak
ji tam najdeš. No a když vystoupí… Svět je velký a zkrátka
to znamená, že ti není přáno.“
„Kolik je teď hodin?“
Rada zvedla ruku a zpod rukávu jejích šatů se vynořily
titěrné zlaté hodinky. „Čtvrt na jedenáct. Máš dvě hodiny,
léčiteli.“
„Díky!“ řekl Viktor, ale to už se k němu Rada otočila
zády. Mrkl na vlastní hodinky − ukazovaly navlas stejný
čas. Potom se chmurně zadíval na talíř, na němž stydl jeho
pstruh.
Proč vlastně chce Tael dohonit? Ne kvůli tomu, aby se
vrátil domů… Kdepak, s tím by mu děvče stěží dokázalo
pomoci. Možná že tím jediným, co ho nenechává na pokoji,
je otázka týkající se jeho vlastní maličkosti. Kým vlastně je?
Co je na něm tak důležitého, že to Tael přimělo, aby se za
ním vydala na Rubní stranu? A kdo byli ti, kteří se jim
postavili do cesty v průchodu?
Do restaurace se nahrnula jakási společnost, chvíli
postála u dveří a pak se tiše usadila kolem sousedního
stolku. Viktor se právě vidličkou šťoural v rybě − buďto se
v sobě pokoušel probudit chuť k jídlu, anebo se možná jen
snažil, aby to vypadalo, že jí, protože nechtěl tolik
vychvalovanou lahůdku nechávat na stole netknutou. Po
chvíli zvedl hlavu a přes rameno úkosem pohlédl na své
sousedy.
Bylo jich celkem pět.

131
 Čtyři chasníci, z nichž nejmladšímu mohlo být asi třináct
let, zatímco nejstarší vypadal zhruba na pětadvacet. Všichni
v cestovních oděvech a − včetně klučiny − se zbraněmi,
meči a tesáky, u pasu. Tvářemi si byli natolik podobní, že
muselo jít o bratry.
V tom pátém se zase nezapřel jejich tatík. V krátké
drátěné košili, u pasu místo meče lupičský řemdih.
Však to také byl lupič − ten samý chlápek, jehož Viktor
tak neuváženě ušetřil v nočním lese.

* * *

Po skončení rady se Rétora z neznámého důvodu

zmocnilo naprosté vyčerpání. A přitom vlastně nebyl žádný
důvod, aby se cítil k smrti unavený. Ostatní sice s jeho
argumentací nesouhlasili okamžitě, ale přece jen vcelku
rychle. Byli to samí zkušení a ostřílení mágové a válečníci,
a tak u nich rozum velice záhy převládl nad emocemi.
Rozepře nevyústí v krveprolití. Klan Vzduchu
nepodlehne tak prostinké provokaci. Účty budou vyřízeny
později, mnohem později − až květ pomsty jaksepatří
vyroste a vypučí. A zatím… Zatím musejí udělat to hlavní:
najít Dračího zabijáka!
Nikdo nevěřil, že by se Torn v této záležitosti opovážil
lhát. Vůdce klanu Vody neměl žádný důvod podnikat kroky,
jež se v podstatě rovnaly vyhlášení války, pokud by vážně
nepovolal Zabijáka − což je koneckonců daleko snazší,
nežli čekat na příchod Draka. Draci přicházejí, když nastane
jejich čas, zato Zabijáka skutečně lze stvořit.
Torn to má všechno dobře spočítané, říkal si Rétor.
Existuje totiž jen jediný způsob, jak zabránit příchodu
Draka − postavit Okřídlenému vládci do cesty jeho
Zabijáka. Je dost možné, že ten člověk už prošel po Stezce.
Je dost možné, že už je tady, ve Středosvětě.

132
 Pochopitelné je i to, proč se to Torn nebál oznámit jemu,
Rétorovi. Zabít Zabijáka je skoro stejně obtížné jako skolit
samotného Draka. Jistě, je to o něco snazší, ale… jen do té
doby, než Zabiják projde všemi zasvěceními. Předtím je to
v podstatě jen obyčejný smrtelník. Jeho moc se vynořuje na
povrch pouze sporadicky. Torn si ovšemže musel
uvědomovat, že Rétor nezůstane sedět se založenýma
rukama. Klan Vzduchu bude muset zahájit hon.
Je dost možné, že nás Torn plánuje zaskočit právě během
tohoto honu, že chce využít Zabijáka coby vějičku a pak nás
překvapit nenadálým útokem, napadlo Rétora. Jednou se mu
to přece už povedlo… Ztratili jsme čtyři muže − a jaké
muže…! A klan Vody má přinejlepším jednoho lehce
raněného. Na tomhle střetnutí jsme tedy rozhodně
nevydělali.
Rétor vztekle udeřil pěstí do bočního opěradla. Seděl ve
své pracovně u otevřeného okna. K jeho sluchu − úžasně
zostřenému, jako ostatně vždy ve chvílích napjatého
přemýšlení − doléhal znepokojený šepot žáků na široké
školní chodbě o patro níž i nezřetelné mumlání davu na
náměstí, který se nerozptýlil ani poté, co bylo vyhlášeno
rozhodnutí rady. Vítr, Rétorův věrný pomocník, úslužně
zachycoval útržky jejich slov a neomylně je dopravoval
k uším svého pána.
Kéž by dokázal stejně snadno číst i myšlenky Torna…
nebo Zabijáka…
Rétorova tvář se zvolna zachmuřovala. Poprvé za dlouhá
léta neviděl žádné rozumné východisko. Jistě, mohl by
použít skutečná kouzla, ale toto řešení si chtěl jako každý
čaroděj šetřit až pro ten nejkrajnější případ. Není totiž nic
snazšího než odhalit mága na základě jím sesílaných zakletí.
Ó kéž by tak byl ve střehu ve chvíli, kdy Torn a mágové
Vody povolávali Zabijáka! V tom případě by všichni jeho
muži zůstali naživu a on by si nemusel lámat hlavu nad tím,
koho poslat na výzvědy místo padlých bratří Klattů…

133
 Jenomže to už teď nenapraví. A to znamená, že bude
muset znovu uvést do chodu celý mírně zrezivělý
mechanismus špehů, donašečů i obyčejných informátorů,
hojně rozesetých po rozlehlé, celé stovky kilometrů se
táhnoucí rovině − nejen na lenních panstvích a územích,
odvádějících desátky jiným klanům, ale i na vlastních
teritoriích… Člověk z Rubní strany se mohl objevit kdekoli.
Klidně by už dokonce mohl být i po smrti, například pokud
by se ocitl za Šedými mezemi. Mohli ho podříznout lupiči,
kterým se zalíbily jeho pevné boty nebo třeba pěkná bunda.
Mohl padnout v souboji s nějakým potulným elfem nebo
hrdopychem z klanu Pantera − druzí jmenovaní jsou známí
tím, že rádi vyvolávají hádky pro kdejakou drobnost. Mohl
utonout v jedné z těch příšerných bezedných bažin poblíž
Mezí − dokonce ani on, Rétor, nikdy pořádně nepochopil,
jaké síly se v těch krajích vlastně uhnízdily. Mohlo se mu
přihodit cokoli… mohl ztratit průvodce.
Ale ne, s takovým štěstím bude lepší nepočítat. Torn
určitě poslal Zabijákovi v ústrety své nejlepší lidi. Je třeba
vycházet z toho, že Zabiják už stačil projít prvními
zasvěceními. To sice nijak nepomůže při jeho hledání
(ledaže by ho z hlouposti napadlo použít získanou Sílu), ale
každopádně je lepší nepřítele přecenit než ho podcenit.
Co tedy dělat? Dát vědět zvědům a vyslat do všech
konců země pátrací oddíly, anebo se přece jen uchýlit
k magii? První varianta se Viktorovi zamlouvala mnohem
více než druhá… Naneštěstí by však na její realizaci
nemusel zbýt čas. Jakmile Zabiják dosáhne plné
připravenosti, bude klan Vzduchu za jeho likvidaci muset
zaplatit takovou cenu, že si to lépe ani nepředstavovat.
Všechny dnešní ztráty budou ve srovnání s tím vypadat jako
nic.
Nesmí čekat. Drak se může objevit každým
okamžikem… Ne nadarmo ho po nocích tolik bolí srdce a
před očima se mu míhají nezřetelné ohnivé obrazy… a
minulost opět ožívá. Rétor, Zabiják Posledního draka, celou
134
svou bytostí cítil, že se kvapem blíží hodina Drakova
znovuzrození. Dalo by se mu pomoci − ne nadarmo Rétor
usiloval o setkání s klanem Ohně − a přitom, jak mág
Vzduchu tajně doufal, zmírnit Vládcovu krvelačnou
povahu. Osud však tomu chtěl jinak. Je tedy zkrátka třeba
brát věci, jak jsou.
Jak to jen jeho bratr říkal? „Jsi si jistý, že jsi pochopil
nepřítelovy úmysly, Rétore?“ Ó ano, jsem si víc než jistý!
Zabiják neprojde. Bude třeba ho zničit − je to sice smutné,
leč nezbytné. Úplně nevinného člověka ze zcela jiného
světa je sice škoda, ale co se dá dělat. Žil byl jeden dočista
obyčejný člověk, človíček. Možná tady, možná na Rubní
straně, a možná dokonce u Přirozených − tedy pokud tam
nějací lidé vůbec žijí. Jenomže pak se něco stalo, cvakl
tajný mechanismus duše a nitě Síly, prostupující světy, se
zachvěly. Někde se rodí Drak a jinde se objevuje jeho
Zabiják. A vydává se na cestu…
Počty, pořád ty stejné počty. Život jednotlivce anebo
životy bezpočtu jiných, onu první oběť nevyjímaje. Je to
hnusné, ale co naplat? Jen další smlouva s vlastním
svědomím, jedna z mnoha. Protože jinak by klany, které se
usadily na Teplém pobřeží, nepřežily. Dokonce ani tady, ve
Středosvětě.
Rétor se rázně zvedl. Ať tak či tak, teď už alespoň ví, co
dělat. Úmluvy jsou neplatné, meče a šavle ostře nabroušené,
vesnice a usedlosti obcházejí verbíři − prozatím čestní a
štědří, kteří ještě nikoho nepřemlouvají a neopíjejí, nýbrž
jen vábí mládence cinkotem mincí a nádherou stejnokrojů…
Není cesty zpět.
Rétor vyšel ze své pracovny. Chodba byla liduprázdná −
ve chvílích Rétorova napjatého přemýšlení se sem nikdo
neodvážil přiblížit… I když ne, někdo se přece jen odvážil.
Mistr zachytil slabounké chvění kouzelného Větru těsně u
svých spánků a mimoděk se usmál. Ten malý darebák!
Tenhle klučina to nejspíš dotáhne hodně daleko − jednou…

135
 Mladíček s neztenčenou horlivostí drhl podlahu, již
beztak lesklou jako zrcadlo. Když se Rétor přiblížil, uvítal
jej pohled dvou předstíraně nevinných očí. Vidíte, mistře,
jako by říkaly ty oči, tady jsem a dřu, můžu se přetrhnout,
jen abych splnil váš rozkaz.
„Skutečně ses rozhodl věnovat této činnosti všechen čas,
který ti zbývá do zkoušky?“ zeptal se Rétor přísně.
„V souladu s vaším nařízením, mistře.“ Mladík se
uklonil; jen hluboko, hodně hluboko v jeho očích doutnala
nezbedná jiskérka. Doutnala bez ohledu na vše. A přitom
mohl chlapce za tajné naslouchání stihnout i mnohem
přísnější trest než jen obyčejné mytí podlah.
„V souladu s mým nařízením…“ zopakoval Rétor.
„Zvedni se… Ty jsi Asmund, mám pravdu? Asmund,
syn…“
„Syn ševce Clauda, mistře,“ odpověděl klučina uctivě,
načež se v rychlosti pokusil uhladit neposedné kadeře −
samozřejmě marně.
„No jistě.“ Rétor přikývl. „Tak a teď mi, Asmunde, synu
Clauda a Brunhildy, odpověz a odpověz pravdivě − co jsi
slyšel?“
Rétorova ochrana byla absolutní. Kolik jejích vrstev se
asi klukovi povedlo prolomit?
Asmund okamžitě zrudl až po uši. Jinak měl kůži
bledou, po skandinávské matce. Hustá norská krev v sobě
rozpustila krev jižanskou, francouzskou.
„O-odpusťte, mistře…“ Nyní už jeho oči vypadaly
skutečně provinile. „Já… Slyšel jsem, že chcete… s pomocí
kouzla najít Dračího zabijáka.“
Rétor měl najednou pocit, že mu podlaha ujíždí pod
nohama.
„Já… jsem vám tak vděčný, mistře…“ pokračoval
mezitím mladíček a se zbožnou úctou hleděl na vůdce
klanu. „Chápu, že to byla zkouška… Měl jsem ukázat, že
umím překonávat ochranu. Napadlo mě, že jste se mě třeba
rozhodl vzít s sebou… Výpravy se přece musí zúčastnit
136
někdo mladý a já nejsem o nic horší než byl Taniel… A tak
jste si mě chtěl vyzkoušet… A já se moc snažil, mistře!
Povězte mi, zvládl jsem to, zvládl, že ano?“ A upřel zářící
pohled na milovaného učitele.
No jistě, pomyslel si Rétor. Toho kluka nemohlo ani
napadnout, že by dokázal prolomit moji ochranu. Proto
nepochyboval, že ho zkouším. Ten malý ďáblíček má
vskutku obrovské nadání. Kdo by si to byl pomyslel? Rétor
zakroutil hlavou. Zlobil se sám na sebe, že takový úžasný
talent přehlédl. Z Asmunda časem vyroste velký kouzelník,
zatímco on, Rétor, se bude muset pořádně zamyslet nad
svou ochranou.
Jediným bleskurychlým myšlenkovým dotekem
mladíčka prozkoumal. Ne, teď právě nepoužíval žádnou
magii.
„Pojď.“ Rétor pokynul Asmundovi, aby jej následoval.
„Máš pravdu, tuto zkoušku jsi zvládl celkem uspokojivě,
téměř dobře.“
Klučina se mrzutě kousl do rtu.
„A aby ses o tom mohl přesvědčit,“ pokračoval Rétor
nemilosrdně, „půjdeme teď ke mně do pracovny. Tam mi
krok za krokem ukážeš, jak jsi lámal mou ochranu. A já ti
pak vysvětlím, kudy se dalo projít snáze a rychleji.“
Rétor z celého srdce doufal, že skutečně bude mít co
radit a vysvětlovat. Talent je jedna věc, ale zkušenosti mají
rovněž svou hodnotu…
A ostatní záležitosti počkají. Jestliže se to povedlo
tomuhle ďáblíčkovi, kde vzít jistotu, že se u Torna nenajde
nějaký jemu podobný? Krom toho je třeba důkladně, pěkně
do hloubky prozkoumat mladíčkovy schopnosti, neboť
Asmundův naivní předpoklad se dost možná stane
skutečností.
Ano, v oddíle musí být někdo mladý, jehož pohled na
svět dosud nezkalila skepse.
A nejde jen o pohled na svět − ovšem to chlapec zatím
nemusí vědět…
137
 * * *

„To je šílenství, Rétore,“ řekl starý Roy přesvědčeně.

„Přinejmenším je to dost nerozvážné.“ Guy, Royův
mladší bratr, zakroutil hlavou.
„Něco takového bych od našeho opatrného a ostražitého
mistra nečekal.“ Solly rozhodil rukama.
„Zato mně se to, u tisíce ďasů a jedné přístavní děvky,
líbí!“ Sandra udeřila pěstí do stolu, zamračila se a změřila si
shromážděné přísným pohledem. Proslýchalo se − byť
pravdu neznal dokonce ani Rétor −, že Sandra na Rubní
straně bývala prvním důstojníkem na jedné pirátské brize.
Byla náležitě tělnatá, hlučná a hodně silná. Šermovat uměla
jako málokterý chlap. Po krku se jí táhl ošklivý šrám, zjevně
způsobený šavlí, na který byla podle všeho tuze pyšná.
Sandřiny uši zdobily zlaté náušnice ve tvaru miniaturních
lebek s pětikarátovými brilianty místo očí. „Nenávidím
nicnedělání! Musíme toho bastarda najít a uškrtit! Těmahle
rukama. Do toho, Rétore, nač sušit vesla! Zvedáme kotvy a
vpřed! Se mnou můžeš počítat, i kdyby si tyhle
suchozemské krysy měly strachy cvrnknout do kalhot.“
Všichni příslušníci klanu si na její způsob vyjadřování
už dávno zvykli. Během posledních několika stovek let se
už dokonce ani necítili uraženi. Rétora občas napadlo, zda
ona hojnost námořních termínů a vynalézavých nadávek
náhodou není jen pouhou maskou, kterou si kdysi nasadila
vyděšená žena, když se ocitla v cizím světě. Toto podezření
v něm ještě podporovala skutečnost, že mořská vlčice
Sandra nikdy nevyslovila přání vstoupit na lodní palubu.
Ostatně dobře dělala, neboť ženy se na lodích netěšily valné
oblibě… Samozřejmě s výjimkou jistých žen v jisté roli.
Jako mág byla ovšem Sandra opravdu dobrá. Na ženu
přímo vynikající.
„Sandro! Prosím, zastav svoji abordážní skupinu a nech
se chvíli unášet větrem,“ ozval se snědý mág s orlím nosem,
který stejně jako Sandra pocházel z Rubní strany. Měl věru
138
podivné jméno − Boletus Edulus. „Souhlasili jsme
s Rétorovými argumenty, když navrhl, abychom se vyhnuli
válce s Tornem. Nyní však souhlasit nemůžeme. Zakletí si
žádá příliš mnoho energie. Nejenže bychom se nemuseli
vměstnat do hodiny vrcholné moci, ale navíc budeme muset
zrušit značnou část našich ochranných a hlídkových čárů a
ještě se sami nadlouho zcela vyčerpáme. O sebe se nebojím,
ale podívej se na Roye a Guye! Síly klanu nejsou bezmezné,
Rétore. U Velkého větru! Vždyť to přece víš stejně dobře
jako já. Klan zůstane prakticky bezbranný a Torn nás hravě
smete…“
„No tak to sotva!“ zavrčela Sandra a vytrhla zpoza
širokého pestrobarevného opasku zlověstně vyhlížející
abordážní kinžál. S touto zbraní se nikdy neloučila − ba ani
v posteli, kde prý bývalá pirátka mimochodem vynikala
nezkrotným temperamentem. Sandra navzdory svému
úctyhodnému věku vypadala tak na třicet, maximálně na
pětatřicet. „Dřív než ten bastard galejníka a syfilitické
rusalky stačí…“
„Drahá Sandro,“ řekl Rétor trpělivě. „Prosím, nech
váženého Edula domluvit…“
„Ani náhodou!“ štěkla kouzelnice. „Beztak je mi jasné,
co asi řekne! Že Torn nepoleze proti našim mečům a místo
toho udeří magií a že nám nezbude než stát jako holka
z církevní školy, co se zavřenýma očima a vyhrnutou sukní
čeká, až ji přefikne zahradník…!“
Vážení mágové se zavrtěli, kdosi se uchechtl.
„Bravo, Sandro, bravo.“ Boletus se ani v nejmenším
neurazil a pobaveně zatleskal. „Vždycky se mi líbil způsob,
jakým vyjadřuješ své myšlenky. Vlastně máš pravdu.
Přesně tohle jsem se chystal říct. Torn si samozřejmě
nenechá ujít příležitost zaútočit. Hádám, že náš klan už teď
nespouští z očí. Jakmile se odkryjeme, půjde po nás. A
předpokládám, že tak učiní co nejdřív. Je pro něj důležité
nepustit nás k Zabijákovi právě teď, dokud je ještě slabý.
Nechci, aby mě kdokoli z vás považoval za zbabělce, ale
139
říkám, že přistoupit na plán našeho váženého Rétora se
rovná sebevraždě. Mnohem jistější by bylo zapojit špehy.
Že by to trvalo déle? Ovšemže. Že by to bylo méně
spolehlivé? Samozřejmě. Jenže pro celý klan by to bylo
daleko bezpečnější.“
Rétor už už začal zvedat ruku, avšak kouzelník s orlím
nosem nehodlal skončit.
„Nemysli si o mně, že jsem hluchý, Rétore. Moc dobře
jsem slyšel, co jsi říkal. Ano, nemuseli bychom to stihnout.
Ale Zabiják se přece neocitne před Drakem hned
v okamžiku, kdy Vládce vstoupí do Středosvěta. I on bude
potřebovat čas − a ne zrovna málo.“
„Jenže potom ho nepřemůžeš, ani kdyby ses stavěl na
hlavu, Bolete,“ odfrkla si Sandra. „Udělá na tobě dvojitý
námořnický uzel a pak tebou nakrmí kraby.“
Edulus se vychytrale usmál: „Na první pohled ano, má
milá, ale jen na první pohled. Zabiják je totiž úplně stejně
zranitelný meči, šípy a kulkami jako kterýkoli jiný
smrtelník. Jedna povedená léčka… Rétore! Proč mlčíš?
Vzpomeň si, jak to bylo s tebou!“
Boletus měl naprostou pravdu. Ale…
„Abychom mohli Zabijáka vlákat do léčky,“ řekl Rétor
vyrovnaným hlasem, „budeme ho nejprve muset najít. A on
samozřejmě udělá cokoli, jen aby nás zmátl. Nepochybuji,
že Torn uvažuje úplně stejně jako my. Proto je prakticky
vyloučeno nastražit na Zabijáka léčku. Snad jedině na
Dračím ostrově, ale to už bychom se všichni mohli rovnou
jít utopit…“
„Můžeme úplně stejně chránit Draka, jakmile přijde,“
poznamenal Solly.
Rétor se trpce usmál.
„To by stěží pomohlo, příteli. Zabiják cítí Draka lépe než
myši sýr. I když se budeme snažit sebevíc, stejně ho objeví
jako první. Kdepak, jiné východisko prostě není. Cítím
velký neklid − a svému neklidu jsem už dávno přivykl
důvěřovat. A co se týče sejmutí ochrany… ano, chápu vaše
140
znepokojení, ale naštěstí nám pomůže jeden moc šikovný
klučina.“
„Asmund,“ usmála se znenadání Sandra.
„Jak to víš?“ Rétor svraštil čelo.
Kouzelnice si zkřížila ruce na svém bujném poprsí a
z nějakého důvodu sklopila oči. Potom si rozpačitě
odkašlala.
„Měla jsem jednu příležitost si to… ověřit,“ vysvětlila
mlhavě. „A že ten malý ďáblík má co ukázat!“
Shromáždění začali mluvit jeden přes druhého.
„Našel se nový mág? Je silný? V jakém stylu vyniká?“
Jen Boletus se zamračil − a měl k tomu pádný důvod.
Asmund patřil k jeho svěřencům, takže to byl především on,
kdo přehlédl tento pro klan tak důležitý talent.
„O Asmundovi se budeme bavit až potom,“ pronesl
Rétor rázně. „Teď musíme dospět k rozhodnutí, kolegové.“
„Já jsem proti,“ řekl Roy tvrdohlavě.
„Já taky,“ podpořil bratra Guy.
„Já jsem pro!“ zahřměla Sandra. „Oba jste smrdutí
zbabělci, nemohoucnost na vás!“
„Už se stalo − tedy alespoň v mém případě,“ řekl Roy
klidně. „A proto bych zrovna o tomhle raději nemluvil,
Sandro.“
„Promiň.“ Kouzelnice se posupně odvrátila. „Ale stejně
jsem pro.“
„Já také,“ řekl náhle Solly. „Přesvědčil jsi mě, Rétore.“
„Dva jsou tedy pro a dva proti,“ řekl kouzelník. „A co ty,
Bolete?“
„Zdržuji se hlasování,“ prohlásil Edulus s notnou dávkou
škodolibosti. „Nemohu říci, Rétore, že by mě tvůj poslední
argument přiměl zcela změnit názor… ale přiznávám, že
úplně lhostejným mě také nenechal.“
„Tři pro, dva proti, jeden se zdržel hlasování. Je
rozhodnuto. Royi, Guyi! Pomůžete nám?“
Nespokojení starci se na samém prahu zastavili. Guy se
na Rétora podíval s upřímnými rozpaky.
141
 „Bez vás se neobejdu,“ řekl kouzelník přesvědčeně.
„Vždyť kdo jiný umí rozdělovat síly tak jako ty, Royi? A
kdo se natahuje lépe než Guy?“
„No dobrá, dobrá tedy,“ zavrčel Roy. Bylo na něm vidět,
že je spokojený. Velký Rétor moc často nepřiznával, že se
neobejde bez něčí pomoci… „Staré psy sice novým
kouskům nenaučíš, ale uvidíš, že ty staré jim ještě pořád
jdou…“
„Výborně,“ řekl Rétor s kamennou tváří. „Do večera
odpočívejte, přátelé, a jakmile se setmí, všichni se sejdeme
u mě. Projednáme postup. Začneme zítra, hned ráno; do
hodiny Síly musí být všechno připraveno.“

* * *

„Poj d ke mně, Asmunde. A prosím, nechvěj se tolik.

Vsadím se, že když jsi prolamoval mou ochranu, nebál ses
ani trochu. Odpusť nám, že tvé zasvěcení nevypadá příliš
slavnostně − vím, že sis představoval, jak budeš číst přísahu
před náměstím plným lidí, před shromážděním celého
klanu… A teď tu stojíš v šeré síni a před sebou máš
všehovšudy šest mágů. Ale to nic. Jednoduše nastal čas
dospět, Asmunde. Někdy je třeba udělat to hodně rychle,
protože jinak ti nebude souzeno dospět vůbec. Nadchází
doba války, můj Asmunde. Zlá doba, kdy otcové pohřbívají
své děti. Vyrazíme za úsvitu, jakmile dokončíme obřad. Ty
nám budeš pomáhat. Dokázal jsi, že jsi toho schopen.
Nemám čas hledat důstojnou náhradu za Klatty, za Šattiho,
za Taniela. Kluci se budou muset doučit přímo v boji,
Asmunde. Včetně tebe − bez ohledu na všechen tvůj talent.
Rozumíš mi…? Vydrž, vydrž, vím, že to moc bolí. Pečeť
Mága se nezískává tak snadno, můj milý. Cože, pot? Pálí tě
v očích? Dívej se, nemžourej. Nesmíš mžourat. Ano, ano,
Sandro, už mlčím, máš pravdu, že se klukovi nemá
napovídat…“

142
 „… Tak, a to je všechno. Obleč se Asmunde. Počkej,
pomohu ti setřít krev. Opři se o mě. Pojďte, máme málo
času. Slunce už je vysoko. Pojďte, no tak pojďte. Ještě
musíme vyšplhat na Tesák. Nezaostávej, Guyi. Sandro,
pomoz Royovi. Spěchejte, přátelé, spěchejte. Vítr nabírá na
síle. Je čas dát se do díla…“

* * *

V sedmi stáli na vrcholku Tesáku. V kruhu, držíce se za

ruce. Hodina jejich vrcholné Síly byla ještě daleko a čekala
je ta nejjemnější práce − spřádání krajkoví Větru. Něco
takového se dalo udělat jedině tady, na Tesáku.
Rétor pevně držel Asmunda za ruku. Pro všechny
případy, pokud by mladík nad sebou přece jen ztratil
kontrolu. Nastal čas použít dávno nahromaděnou moc klanu
a vzpomenout si na starou dobrou bojovou magii.
Chlapcova dlaň se sotva postřehnutelně chvěla a Rétor
s ním bezděky − navzdory svým vlastním slovům − tiše
soucítil. Krom toho cítil také hanbu. Ano, talent je talent a
nezkalený pohled na svět také nejsou jen prázdná slova.
Pravda je naneštěstí taková, že při práci ve skupině
dopadá nejsilnější úder vždy na toho nejmladšího. Stejně
jako voda stéká dolů, tak i moc vždy odchází skrze člověka
nezkušeného a plného energie. A je to tak správně, neboť to,
co by zabilo Roye, to, po čem by i samotný Rétor skončil
nadlouho v posteli, bude mít pro mladíka za následek jen
těžkou únavu a hluboký bezesný spánek. Své síly obnoví
rychleji a snáze nežli kdokoli jiný…
Bude však lepší, když to Asmundovi prozatím zůstane
utajeno. Až do chvíle, než se k jejich kruhu připojí ještě
mladší mág. Není vůbec snadné překousnout zjištění, že si
tě tví milovaní učitelé, a dokonce snad i spolubojovníci po
několik roků cenili především coby kvalitního živého štítu.
Rétor to věděl z vlastních zkušeností.

143
 * * *

Ryba byla pravděpodobně moc dobrá. Dokonce určitě,

když to pocítil i Viktor, jenž odděloval titěrná soustíčka a
jedl pomalu, pomaloučku, jen aby co nejvíc oddálil
nevyhnutelné. Snídaně se však nyní stala jen krátkým
odkladem před střetnutím. Či přesněji před smrtí. Rodinka
lupičů ho očividně chtěla nechat se najíst, ale Viktor si
nedělal iluze, že by snad měl šanci odrazit útok pěti
ozbrojených mužů.
Jak jen mohl být tak naivní!
„Slituj se, Vládce…“ Tohle nebo něco podobného
mumlal v noci starý lupič. A on se tím nechal obalamutit;
ošálil ho úpěnlivý hlas, padouchův zevnějšek i vlastní
nechuť zabíjet… Nechal ho běžet. A přitom mu měl správně
podříznout krk. Přesně tak, jak ho to učila babička Věra…
Viktor zaskřípal zuby. Na stole před ním ležel čerstvě
nabroušený meč; možná že by ho stačil zvednout. V boji mu
však sotva bude co platný. Kéž by to tak byl samopal…
Určitě by si dokázal vybavit alespoň něco z branných
cvičení ve škole.
„Hle, strážci Šedých mezí!“ Rada přistoupila k rodince.
V jejím hlase zaznívala výsměšná shovívavost. „Vzácní
hosté! Vítejte!“
„Dones nám pivo, paní,“ řekl lupič chraplavě a Viktor se
při zvuku jeho hlasu zachvěl. Byl přiškrcený, zadržující
emoce.
„Jaké pivo?“ Rada byla přívětivost sama, ale v jejím
tónu se něco stěží postřehnutelně změnilo. Musela vycítit,
že je něco špatně. Třeba teď zavolá Dercyho?
Hned vzápětí si Viktor za to, že málem zadoufal
v pomoc beznohého mrzáka, v duchu sprostě vynadal do
hlupáků. Kdepak, na elfa se spoléhat rozhodně nemůže.
„Jakékoli… to nejlevnější… ne!“
Lupič vmžiku změnil své rozhodnutí: „To nejlepší, jaké
máš! Dáme si verské pivo, zlaté verské!“
144
 Rada mlčky přikývla a odešla.
Viktor si najednou uvědomil, proč se lupič rozhodl uctít
své syny drahým a vzácným mokem. To aby si
zapamatovali tento okamžik. Vražda na mladíky sotva udělá
dojem, zato na chuť piva budou vzpomínat a chlubit se jí
před přáteli.
A vryjí si do paměti, že jejich otec nikdy neodpouští
křivdy a že žádnému ze svých nepřátel nedovolí uniknout.
Viktora náhle jako všeničící ohnivá vlna zaplavila
zuřivost. Podobně jako když se ho během ledové koupele
v jezírku zmocnilo chvilkové šílenství.
Chtějí z něho udělat součást představení, názorné lekce
pro novou generaci banditů? Dostanou, co si zaslouží!
Aniž by si stačil uvědomit, co dělá, bleskurychle sáhl po
meči. Lehkým, ledabylým pohybem sevřel jílec − jako by
celý život nedělal nic jiného. Stolek se po nárazu jeho těla
zakymácel a Viktor se prudce otočil a odhodil židli za sebe.
Nedopitý pohár Vroucího dne se s teskným cinkotem
roztříštil o podlahu.
„Ty!“ zakřičel Viktor a napřáhl meč proti starému
lupičovi. Nebyla to ani výhružka, ani oslovení − jen
konstatování, slibující mnohé… Mnohem více, než čeho byl
ve skutečnosti schopen.
„Vládce…“ Lupič se vynořil zpoza stolku a padl na tvář.
„Vládce, přišel jsem… přivedl jsem své syny…“
Viktor − stále v záchvatu nevybité zloby − sledoval, jak
mladíci padají na podlahu vedle svého otce a natahují se,
připraveni přijmout úder meče. Jen ten nejmladší se odvážil
maličko pootočit hlavu a pohlédnout na něj, ovšem nikoli
s nenávistí nebo se strachem, nýbrž s dychtivou a nadšenou
zvědavostí.
Takhle nějak musel Mojžíš hledět na hořící keř a
apoštolově na rozhněvaného Ježíše.
„Děj se vůle tvá, Vládce…“

145
 Viktor mlčel. Nevěděl, co si má s těmito lidmi počít,
nechápal, co se vlastně děje. Copak si darovaný život ve
Středosvětě žádá takovouto psí oddanost?
„Chcete ještě pořád to pivo?“ zeptala se Rada zpoza
baru. Viktor si stačil všimnout, jak dívka cosi rychle
schovává zpátky pod pult.
Conamovi sice osud možná odepřel syna, ale i jeho dcera
se o sebe rozhodně uměla postarat.
„Rado, dej jim ho prosím…“ pronesl zvolna Viktor,
načež přistoupil ke starému lupiči. „Jak se jmenuješ?“
Muž maličko nadzvedl hlavu a podíval se na něho, jako
by nevěřil, že se Viktor snížil k rozhovoru s ním.
„Odpusť, že jsme přerušili tvůj odpočinek…“
„Tak jak se jmenuješ?“
„Mezař, Vládce…“
Lupič možná měl kromě přezdívky i obyčejné jméno, ale
Viktor teď neměl čas ani chuť ho z něj tahat.
„Tak tedy, Mezaři, proč jste přišli?“
„Abychom ti sloužili, Vládce.“
„Já ale nepotřebuji, aby mi kdokoli sloužil!“
„Ano, Vládce, potom nás tedy zabij, Vládce…“
Tak to je vážně čím dál lepší!
„Vstaň. Ať se tví synové také zvednou. Vezměte si pivo.
Jděte do hotelové haly. A tam na mě počkejte,“ přikázal
Viktor zvolna, přičemž přesně stanovoval jednotlivé etapy.
Tato posloupnost se ukázala být zdařilým tahem: Mezař byl
ihned na nohou, nejjednodušším prostředkem − několika
kopanci − zvedl z podlahy také své chlapce, načež všichni
během pár vteřin i se svými pivy zmizeli z restaurace.
„A kdo bude platit?“ zeptala se Rada. Protože to však
udělala až poté, co se rodinka vytratila, dalo se usuzovat, že
nestojí o problémy.
„Já.“ Viktor mlčky vytáhl zlaťák a stejně mlčky přijal
zpátky drobné − několik měďáků. „Co jsou zač, Rado?“
„To je mi otázka! Ty bys to měl vědět nejlíp, léčiteli!“
„Rado, věř mi, že sám vůbec ničemu nerozumím.“
146
 „Hm… tomu se tedy věří dost těžko.“ Dívka se teď na
něho dívala s mnohem větším zájmem než předtím. „Nevím
toho moc. Podél Šedé meze se nacházejí usedlosti − každá
tak o dvou třech domech. Říká se, že jejich obyvatelé jsou
potomci vojáků těch starodávných armád, jejichž padlí
dodnes nemohou najít klid za Mezí. Jsou to usedlosti jak
lidské, tak i elfské nebo trpasličí. S nikým se nestýkají,
jenom se svými. Ve větších osadách se objevují zřídka.
Proslýchá se,“ vtom Rada na okamžik zmlkla a změřila si
Viktora hodnotícím pohledem, „že usedlíci občas olupují
pocestné na stezkách kolem Meze. Mají své zvyky, svou
víru, své zákony. Říkají si strážci Meze. Zvláštní cháska.“
„A?“
„Co a? Nic víc už nevím.“
„Je tady druhý východ, Rado?“
„Z restaurace? Chceš jim zmizet?“
„Ano.“
Rada zavrtěla hlavou. „Východ tu sice je, ale nebude ti
nic platný. Viděl jsi jejich oči?“
Viktor zdráhavě přikývl.
„Jsou to fanatici. Můžeš je buďto zabít − všichni ti
ochotně sami nastaví krk −, anebo se s nimi prostě smířit.
Takoví si tě najdou až na kraji světa… Stejně jako ty svou
Tael,“ neodpustila si malinké rýpnutí.
„Víš co, Rado, natoč mi taky pivo,“ požádal Viktor
s povzdechem.
Když Viktor s korbelem v jedné a mečem ve druhé ruce
vstoupil do haly, Mezař a jeho synové se shlukli u dveří a
strnuli v pozoru − úplně jako vycepovaní novobranci
v přítomnosti přísného seržanta… ne, spíš oblíbeného
generála.
Elf mu věnoval zádumčivý a rezignovaný pohled.
„Dercy…“ Viktor zaváhal, neboť nevěděl, jak nejlépe
začít rozhovor. „Váš parťák… Zrzek? Kde bych ho mohl
najít?“

147
 „Zakrátko sem sám dorazí.“ Elf nabodl na vidličku
salátový list a vložil si ho do úst s elegancí šlechtice na
audienci u královny nebo čistokrevného koně, který od
někoho dostal cukřík. „Mám za to, že se Zrzek vydal ukojit
svou touhu po opačném pohlaví. Ovšem kde konkrétně se
právě nachází…“
„Mám málo času, Dercy. Musím stihnout Hromový šíp.“
Elf zavrtěl hlavou. „V tom případě se s ním
pravděpodobně nesetkáte.“
Tak to je vážně smůla… Viktor přikývl a položil na stůl
klíče. „Škoda. Tady máte − odjíždím.“
„Hodně štěstí,“ řekl elf lhostejně.
Viktor − ve snaze nějak prorazit hradbu jeho odtažitosti
− se náhle zostra zeptal: „Mohu jednu osobní otázku,
Dercy…? Tenhle luk…“
Elf úkosem pohlédl na svou zbraň.
„Má dost tenké lučiště. Stěží to může být dobrá zbraň…“
„Šípy jsou otrávené,“ opáčil elf nevzrušeně. „Odjakživa
jsme měli výtečné jedy. Jedny proti ptákům, jiné proti zvěři
a další proti lidem.“
Viktor se zakuckal, otočil se a vyšel z hotelu.
Tak takhle si tedy elfové vydobyli věhlas
nepřekonatelných lučištníků!
Hned za ním se ven s dupáním vyhrnuli usedlíci. Viktor
se zastavil a otočil se − jeho svita rovněž okamžitě strnula.
„Mezaři!“
Lupič s unylou tváří vyvrhele k němu čile přikvačil.
V jeho tváři, která se rozjasňovala doslova před očima, se
zračila ochota poslouchat, plnit každý rozkaz, každičké
přání.
„Mohli jste si za to sami, neměli jste na nás útočit…“
začal Viktor.
Mezařovy oči se rozšířily hrůzou. „Vládce!“
„Počkej! Já se nezlobím. Nechal jsem tě jít…“
„Ano, Vládce…“

148
 „Ale nic mi nedlužíš, vůbec nic, rozumíš? Žij si. Zanech
přepadávání pocestných a živ se poctivou prací…“ Viktor
v duchu užasl, že použil natolik otřepanou frázi. Copak je
nějaký kardinál odpouštějící hříchy?! „Nepotřebuji tvé
služby!“
Lupič tupě mlčel. Viktor se otočil a vyrazil liduprázdnou
ulicí − hned vzápětí ovšem za sebou uslyšel kroky.
„Zatraceně, proč jste se na mě nalepili?“ Viktor mávl
rukou a zapomněl přitom, že v ní stále drží meč. Mezař
mrkl. Umírat se mu očividně nechtělo, ale přesto byl
připraven čepeli nastavit hruď.
Viktor si odplivl a pokračoval v chůzi, přičemž se snažil
ignorovat svou mlčenlivou eskortu. Určitě mu brzy dají
pokoj. Vždyť je to nad slunce jasnější: on nastoupí do
vlaku, zatímco oni zůstanou tady − přece by neopustili svou
důvěrně známou domovinu a bezhlavě se nevrtili neznámo
kam!
Během cesty minul několik lidí − na jejich vzezření
nebylo nic zvláštního a žádný z těchto kolemjdoucích
Viktorovi nevěnoval pozornost. Snad jen jejich oblečení
vypadalo poněkud nezvykle, ovšem nešlo o to, že by bylo
vyrobeno z nekvalitního materiálu nebo mělo nevídaný
střih. Prostě zde scházely standardní, dominantní barvy či
fazóny. Každý oděv vypadal jako na zakázku ušitý
šikovným krejčím…
Třeba tady vážně neexistuje masová výroba. Ale proč?
Vždyť tu mají železnici, což znamená, že místní znají
přinejmenším parní stroje, a to bohatě stačí jako základ pro
vznik textilních manufaktur…
Viktor se přistihl, že o tom všem uvažuje s jakýmsi
věcným zaujetím, a mimoděk se rozesmál. Ale no tak −
jakýpak Yankee na dvoře krále Artuše! Není přece první,
kdo se sem dostal ze světa Rubní strany. Jestliže zde
navzdory příznivým podmínkám nefunguje masová výroba,
pak pro to zajisté existují vážné důvody. Bylo by hloupé
dostat se do pracek místní inkvizice nebo třeba zkřížit cestu
149
nějakému krejčovskému cechu… To by taky mohl skončit
někde v boční uličce probodaný otrávenými šicími jehlami.
A poprvé za celou tu dobu ucítil ve tváři dech
Dobrodružství.
Dobrodružství s velkým počátečním písmenem.
Pokud byl ještě včera pouhým chodícím břemenem,
slamníkem s nohama, který se vlekl za Tael, aniž by cokoli
chápal a aniž by cokoli pochopit chtěl, potom se dnes něco
změnilo. Možná za to mohl podivný sen, možná pohár
povzbuzujícího nápoje a možná ona zbytečná − byť přece
jen příjemná − eskorta za jeho zády, ale každopádně si
Viktor začínal připadat jako badatel, jako nadšený
návštěvník muzea.
Koneckonců je přece sytý, zdravý, obutý a oblečený.
V kapsách mu cinká slušná sumička peněz, a navíc
drahokamy, které podle všeho mají ještě větší cenu. A před
ním se rozkládá podivný pastorální svět, nabízející jak
vymoženosti civilizace − přičemž jen ty nejsprávnější −, tak
i celé moře neznáma. Elfové, trpaslíci, umrlci za Šedou
mezí… Jaká další překvapení tu na něj asi čekají?
Je připraven na cokoli − tak tedy vzhůru na cestu!
Ulice ústila do malého náměstí před nádražím. V této
osadě zřejmě veškeré ulice vedly k nádraží − jak už to
nejspíš bývá ve všech světech. Uprostřed náměstíčka se
nacházela kamenná nádrž fontány, momentálně bez vody a
zavalená všelijakým odpadem, leč odpadem vcelku
sympatickým − větvemi, listím a trsy suché trávy. Fontána
připomínala spíše chrám lesního božstva než improvizované
smetiště. Podél nádraží se táhly prkenné budky, za nimiž
v očekávání zákazníků strnuly babky stánkařky. I tento
prvek však byl dost možná společný pro všechna nádraží
všech světů.
Viktor se zvědavě vydal podél řady stánků, přičemž si
prohlížel vystavené zboží. Absence tyčinek Snickers,
„pampersek“ i dámských hygienických potřeb působila na
jeho duši jako opravdový balzám.
150
 Jakmile spatřily Viktora, žádná z babek nezačala pobíhat
sem a tam kolem budky a dokonce se potenciálního
zákazníka ani nepokoušela přilákat prostřednictvím
hlasitých chvalozpěvů na své zboží. Byly to samé důstojné
stařenky, které znaly svou cenu; skoro to vypadalo, jako by
se tu nesešly kvůli obchodu, ale jen pro ukrácení dlouhé
chvíle.
Zpočátku procházel Viktor pouze kolem stánků
s potravinami. Viděl mléko, kefír a smetanu ve vlhkých
hliněných džbáncích, tvaroh v košících či jednoduše
zabalený do hadříků i keramické nádobky s medem,
přičemž barva medu se různila: mléčně bílou počínaje −
jako by se zdejší včely naučily dojit krávy − a uhlově
černou konče. A všechen ten med voněl tak lahodně, že i
Viktor, ač sytý, naprázdno polkl. Med prodával pro změnu
stařeček. Věru nepřehlédnutelná postavička s obrovským
plnovousem, lysým temenem a vědoucnýma malýma
očkama. Viktorova reakce mu zjevně neunikla, neboť se
spokojeně usmál. Viktor bez smlouvání zaplatil dva
měďáky za pořádný kus plástve a vyrazil dál; cestou
ucucával čerstvý průsvitný med a žvýkal pružný vosk.
U včelaře se zastavil i jeho mlčenlivý doprovod. Mezař
koupil každému ze svých synů kousek plástve. Viktor měl
co dělat, aby se nerozesmál. Ostatně mladíci se do svých
pláství zahryzli rádi, dokonce s neskrývaným potěšením −
obzvláště ti mladší.
Další dvě stařenky − zřejmě sestry, soudě podle do očí
bijící podoby − prodávaly různé oblečení. Viktor je už skoro
minul, ale pak se vrátil. Má-li vyrazit neznámo kam, měl by
se na tu cestu náležitě vybavit. Když si kupoval náhradní
prádlo, užasl nad tím, že spodky, ač nepochybně ušité
v ruce, mají klasický, a nikoli volný, „domácí“ střih.
„Jako bych ti je šila na míru, drahoušku,“ prohlásila
babka důstojně, zatímco si měřila Viktora spokojeným
pohledem.
Prosté mravy…
151
 Viktor měl na sobě ideální oblečení do stávajícího
počasí, ale uvědomoval si, že není na škodu myslet dopředu.
Například na déšť. Od východu se zvolna plazila tmavá
mračna…
Na stánku sice byly k mání dvě černé kožené bundy, ale
obě se ukázaly být Viktorovi malé. Ostatně kvůli hojnosti
měděných knoflíků, šněrování a kovových serepetiček
stejně víc připomínaly „metalový ohoz“ než oblečení pro
dospělého muže.
„Šila jsem je pro elfy,“ vysvětlila babka posmutněle.
„Elfové mají takové tuze rádi… Však i ta děvenka si je
zkoušela. Zkoušela, ale nakonec nekoupila…“
Viktor ani nepokládal za nutné vyzvídat, jak ona
„děvenka“ vypadala. Beztak cítil, že stařenka mluvila o
Tael.
„Kup si pláštík!“ poradila mu druhá babka. Viktor
v jejích očích zjevně začínal nabývat statutu reálného
zákazníka. „Je tuze pěkný, z bobřích kožek.“
Viktorovi však ještě nepřeskočilo, aby si s sebou na
cestu bral honosný plášť z pečlivě vydělaných lesklých
kožešin. Vypadal by v něm až příliš vyzývavě.
„Tak aspoň pochvu, vždyť tím akorát děsíš lidi, jak
chodíš po městě s mečem v ruce!“ nedala si pokoj babka.
Tohle byla pro změnu opravdu dobrá rada. Stařenka
z plátěného pytle, ležícího na zemi pod stánkem, hbitě
vylovila několik pochev. Viktor si je se zájmem prohlédl −
všechny byly dřevěné, obšité drsnou kůží. Když hned do
první z nich zkusil zasunout meč, zbraň dovnitř zajela
natolik hladce, jako by pochvu kdosi vyrobil přesně na
míru. Vážně zvláštní. Dokonce i babka zrozpačitěla.
„Vida… našel si kabátek, ten tvůj mečík,“ řekla jen a
pokývala hlavou.
Viktor měl pocit, že cena, jíž po něm za pochvu chtěla,
byla oproti běžné přinejmenším dvojnásobná. Přesto však
mlčky zaplatil a vyrazil dál. Pochva, kterou si připnul na
opasek, se mu zpočátku pletla mezi nohy, ale sotva ji
152
bezmyšlenkově posunul kousek stranou, víc na bok, zbraň
jako by si znenadání vzpomněla, kam patří.
Lupiči se též zdrželi u stánku s oblečením; Viktor po
nich střelil zvědavým pohledem − zdalipak si každý rovněž
koupí nové spodky? Tak daleko však jejich slepé
zbožňování přece jen nesahalo. Mezař jenom letmo ohmatal
kůži, z níž byly ušity bundy, načež sešklebil tvář, zavolal
k sobě nejmladšího syna, něco mu řekl a lehýnce do něj
šťouchl. Klučina se okamžitě rozběhl pryč z náměstíčka, seč
mu nohy stačily.
Viktor pokračoval v seznamování s místním
sortimentem.
Asi čtyřicetiletá žena v květovaných šatech obchodovala
s alkoholem. Nabízela hlavně džbánky s natěsno
připasovanými víčky, ale našlo se tu také asi deset lahví.
Sklo bylo drsné, nerovné, jako by ručně foukané… vlastně
přesně tak tomu nejspíš bylo. Místo štítků se na lahvích
skvěly nalepené kousíčky světlého semiše s názvy
vyvedenými ozdobným písmem − Elfská jadrná, Medvědí,
Horský balzám.
Viktorovi se nechtělo experimentovat, a tak se od stánku
co nejrychleji vzdálil. Možná cestou zpátky… Když se
poštěstí. To by jeho moskevští přátelé koukali!
A jako úplně poslední spatřil Viktor něco, s čím tady
rozhodně nepočítal. Před sporou, leč zavalitou stařenou,
která stála poněkud stranou od ostatních, ležel malý štos
novin.
Opravdových! Tištěných! Viktor natáhl ruku, avšak
babka jej hbitě a s nečekanou silou klepla přes prsty:
„Nejprve zaplať… Je vás poslední dobou nějak moc,
vzdělanců…“
Babka mluvila hrubým, hrdelním hlasem. Mezař za
Viktorovými zády tichounce zavrčel a vyrazil vpřed. Viktor
se otočil, jediným pohledem mu dal nasrozuměnou, aby se
vrátil zpátky na místo, a pak se opět podíval na babku.

153
 Měla vrásčitou a ostře řezanou, bezmála hranatou tvář,
pořádný knírek, splácnutý nos a vlasy jako z pevné koudele.
Trpaslík! Nebo přesněji trpaslice!
„Kolik?“
„Zlaťák,“ opáčila trpaslice tónem, z něhož čišelo, že to
ve skutečnosti znamená něco jako: „Táhni!“
Viktor třikrát proklel své intelektuálské móresy,
všeobecné základní vzdělání a zálibu v tištěném slovu, které
se ani po tolika letech nedokázal zbavit. Ale copak se
z novin nedozví spoustu informací o Středosvětě? Pro něj
nesmírně užitečných informací? A že je cena tak vysoká…?
Nu, zdá se, že i papír zde musí být vzácností…
Položil vedle novin zlatou minci, přičemž si dal tu práci,
aby okázale zvolil jednu z těch menších. Trpaslici to ale
nevyvedlo z míry − skousla minci zuby, aby vyzkoušela její
pravost, a pak mu podala noviny. Viktor se do nich ihned
lačně začetl.
Traťař.
Úplně se nabízelo přidat k názvu listu ještě slůvko
„Rudý“, ale Viktor byl momentálně připraven číst cokoli, i
kdyby se to mělo jmenovat Komsomolský elf nebo třeba
Umrlý večerník. Sklouzl pohledem níž.
Všechny články, ač byly vytištěny běžným písmem,
nedávaly naprosto žádný smysl. „Karataro počesun“ bylo
ještě to nejnevinnější. Horší už bylo třeba „chcrrtych
gooček“, „guu tru“, „sef“, nebo dokonce „ll!!!“ − skutečně
s trojicí vykřičníků!
Řeč trpaslíků?
Z celého textu působily známým dojmem jenom některé
spojky a předložky… ačkoli čertví, co pro trpaslíky
znamenají „a“, „u“ nebo „na“?
I když vlastně tu bylo ještě něco. Každý článek
doprovázela titěrná poznámka v ruštině, ohraničená černým
rámečkem. „Dějiny 1054. kilometru Trati“. „Komparativní
studie rentability nákladní a osobní přepravy“. „Sedmdesát

154
roků v hirdu − memoáry. Pokračování“. „Denní zprávy
z klanů (neověřené)“.
Viktor noviny zběžně prolistoval; měly všehovšudy šest
stran. Obrázky a fotografie samozřejmě scházely. Soudě
podle písma se list tiskl na něčem strašně primitivním… A
po článcích v ruštině − tedy s výjimkou oněch výsměšných
shrnutí − ani památky.
Podíval se na trpaslici, která plna nadšení čekala na jeho
reakci.
„Moc děkuji,“ řekl Viktor. „Najdu pro tenhle… papír…
využití.“
Pak noviny načtyřikrát složil a nacpal si je do kapsy
džínů.
Trpaslice zrudla a otevřela ústa, ale zřejmě ji nenapadla
žádná odpověď, protože zůstala zticha. Nejbližší babky,
které celému výjevu pozorně přihlížely, se zahihňaly.
Viktor se otočil a zamířil k nádraží, hrdý na své malé
vítězství.
„Vládce…“
Ohlédl se. Klučina, jehož Mezař předtím kamsi poslal,
stál vedle něj a podával mu důkladně svinutý balíček.
„Vezměte si to, Vládce…“
„Nepotřebuji vaše dary,“ opáčil Viktor unaveně. „Odnes
to otci. Rozumíš?“
„Vezměte si to, Vládce, jinak mě zabije.“
Nejspíš nešlo o žádný řečnický obrat. V chlapcových
očích se zračil nefalšovaný strach.
„Co je to?“ zeptal se Viktor rezignovaně.
„Bunda, Vládce. Sháněl jste si přece bundu.“
Viktor dárek mlčky rozbalil a v dlaních se mu
rozprostřela černá tkanina.
Vážně tkanina?
Materiál, z něhož byla bunda ušita, ze všeho nejvíc
připomínal rybí kůži. Černou rybí kůži, jejíž každá šupinka
byla velká jako dětská dlaň. Zvnitřku měla kožešinovou
podšívku − s krátkými, rovněž černými chloupky. Ať už byl
155
Viktorův názor na horoucnou lásku, kterou k němu usedlíci
tak nenadále vzplanuli, jakýkoli, musel uznat, že bunda je
skvostná. Jako by přímo slibovala pohodlí a ochranu před
větrem, deštěm, a dokonce i nepřátelským útokem.
„Děkuji,“ řekl Viktor konečně, přičemž bojoval
s nutkáním si bundu okamžitě obléct. „Kolik jsem dlužen?“
Klučina vyděšeně zavrtěl hlavou.
„Dobrá. Tak tedy ještě jednou díky. A teď jděte pryč,
ano? Pověz otci, že jsme si kvit, že jsem mu hluboce
vděčný… A tak dále, a tak dále…“
Viktor nečekal na odpověď a vstoupil, či spíše doslova
vběhl do nádražní budovy. Ocitl se v malé čekárně. Před
sebou měl dvě malá okénka, za nimiž se nudily ženy
neurčitého věku. Na dřevěných lavicích, lemujících zdi,
spalo několik ošuntělých individuí − možná trpaslíkům
podobných lidí a možná lidem podobných trpaslíků. U
stropu se mírně pohupoval zaprášený lustr.
Viktor rozhodným krokem přistoupil k jednomu
z okének a řekl: „Chtěl bych si koupit jízdenku na Hromový
šíp.“
„Kam?“
No ano, kam vlastně?
„Do… Co je dál − Luhy, nebo Ransk?“
„Ransk,“ odfrkla si žena.
„Tak tedy do Ransku.“
„Kterou třídou?“
„A jaké jsou?“
„Osobní, spací, se samostatnou kójí a se samostatným
kupé.“
Takovéto odstupňování působilo nanejvýš znepokojivě.
Když osobní třída nepočítá s možností spaní, zatímco
spací nezaručuje samostatnou kóji, pak raději…
„Se samostatným kupé.“
Žena se chvíli přehrabovala v hromadě papírů, pak
přikývla. „Místo je. Bude to dvanáct zlatých.“
Viktor polkl a otevřel váček.
156
 Zlatých mincí se v něm našlo přesně jedenáct. Zatracená
trpaslice!
„A mohl bych… i stříbrem?“
„Tři k jedné.“
Viktora se zmocnilo neurčité podezření, že kurz zlata a
stříbra je v tomto světě poněkud jiný… Ale zase − jak by se
mohl hádat, když neví nic jistě?
Zaplatil. Zůstala mu trocha stříbrných a ještě méně
měděných mincí, které mrtvý půlelf zřejmě ani nepovažoval
za peníze.
„Jízdenka.“
Viktor si od ženy vzal lepenkový čtvereček, na němž
bylo k vidění několik číslic a pár slov v nesrozumitelné řeči
trpaslíků.
„A… co s tím mám dělat?“
„Vždyť to tu stojí černé na bílém!“ Pokladní se zatvářila
pobouřeně, jako by za Viktorem čekala pořádná fronta.
„Druhý vagon. Do Ransku. Samostatné kupé. Co ještě?“
Viktor si schoval jízdenku do kapsy.
„A nechoďte daleko, vlak odjede za půl hodiny!“
poradila mu pokladní.
Viktor se odebral do vzdáleného kouta haly, kde byly
lavice prázdné, na jednu z nich se posadil a natáhl nohy.
Pokusil se uvolnit, upíraje pohled na zašlou mozaiku na zdi.
Bylo na ní vyobrazeno něco jako bitevní scéna − lidé,
trpaslíci i elfové, všichni po zuby ozbrojení a se sveřepými
výrazy ve tvářích, trůnili na otevřené plošině hned za
lokomotivou. Z komína se valil kouř a tasené meče, palaše a
šavle v rukou válečníků, pečlivá poskládané ze střípků
zrcadel, se matně leskly.
„Léčiteli…“
Otočil se. Za zády mu stála Rada. Velmi, přímo smrtelně
vážná.
„Musíme si promluvit. Máš nepříjemnosti, léčiteli. Velké
nepříjemnosti!“

157
 Kapitola sedmá

Viktor ze všeho nejdřív pohledem vyhledal lupiče.

Myšlenku na nepříjemnosti měl z nějakého důvodu napevno
spojenou právě s nimi. Lupiči však mírumilovně stáli u
pokladny. Mezař kupoval jízdenky… no samozřejmě… a
jeho synové se vzájemně postrkovali a skotačili.
„Komu jsi zkřížil cestu, léčiteli?“
„Rado, vůbec nechápu…“
Dívka si povzdechla a posadila se vedle něj. „Do hotelu
se před chvílí přihrnuli lidé… divže ne celý dav. Osm,
abych byla přesná.“
Chvilku vyčkávala, ale Viktor stále nic nechápal.
„Ptali se na tebe. Na mladého muže jménem Viktor…“
Viktor se zachvěl. Nevzpomínal si, že by komukoli
v hotelu sděloval své jméno. Rada si všimla jeho reakce a
spokojeně přikývla.
„Ano, na mladého muže cestujícího ve společnosti
nedospělé dívky,“ pokračovala. „Dercy samozřejmě nic
neřekl − elfům je všechno jedno… Jenomže každou chvíli
může dorazit Zrzek, a ten jim to vyklopí.“
„Proč?“
„Protože nechce nepříjemnosti. Vždyť jde o Vodu!“
„O co?“
„O klan Vody! Jeden z nich je mág třetího stupně −
všimla jsem si znamení − a ostatní jsou mágové válečníci.
Jenom blázen by si chtěl znepřátelit takové lidi. Když se jim
zachce, klidně udělají z celého města kůlničku na dříví!“
„Já nevím, co je to klan Vody, Rado…“
Dívka si hlasitě povzdechla, ale ihned se uklidnila. „No
jistě. Vždyť jsi zrovna přišel z Rubní strany… Víš, Viktore,
v našem světě existuje magie.“
158
 „To už jsem tak nějak pochopil.“
„Téměř všichni mágové sídlí na Teplém pobřeží. Dělí se
na klany, z nichž každý dosáhl úspěchu v tom či onom
druhu magie. Klan Vody je jedním ze čtyř Živelných. Jeho
doménou je právě magie Vody.“
„No tak co, tak na nás nechají trochu sprchnout…“ začal
Viktor ve snaze potlačit náhlý neklid. Hned vzápětí však
zmlkl − přiměl ho k tomu jak Radin rozzuřený pohled, tak i
vzpomínka, čerstvá a naprosto zřetelná. Vzpomínka na
Taelinu tvář, kterou pokrývala krvavá vyrážka… způsobená
dešťovými kapkami.
Průchod!
A ta osmice, která se jim postavila do cesty!
„Vida, tak už ses vzpamatoval!“ zaradovala se dívka.
„Hledají tě, Viktore! Za chvíli zjistí, že jsi byl v hotelu − od
Zrzka anebo možná zatlačí na někoho z obsluhy. A pak
vyrazí rovnou sem, k nádraží… to je jasné jak facka.“
„Možná že stihnu…“
„Na tvém místě bych na to moc nespoléhala!“
„Rado… co mám dělat?“
„Nevím…“ Dívka v mžiku jako by zchladla. „Prchat.
Ale jak…? Počkej si na vlak − to je tvoje jediná šance.
Jakmile se ocitneš ve vagonu, budeš pod ochranou trpaslíků.
Kdoví, třeba si to Vodní nebudou chtít rozházet u pánů
Trati?“
„A kdybych si s nimi promluvil…“
Rada se nevesele zasmála. „Mají v očích smrt. Jsou to
zabijáci, léčiteli. Možná dokonce přímo oddíl Trestajících.“
„Trestajících?“
„Tak se říká mágům zabijákům, které klan vychoval za
jediným účelem − aby trestali lidské, elfské nebo trpasličí
vládce odmítající uznat svrchovanou moc klanu. Dostanou
se přes jakékoli hradby. Najdou svou oběť, i kdyby utekla
až na kraj světa, a zabijí ji. Naše osada odvádí daně hraběti
Sotnikovovi, a ten zase klanu Země. Formálně tu tedy Voda

159
nemá právo zasahovat… Ale to je maličkost. Tím spíš, že
Voda a Země jsou spojenci.“
Viktor měl pocit, že mu z nadbytku informací praskne
hlava. Radě to však pořád nestačilo: „Vždyť ty bys neutekl
ani jedinému mágovi! A jich je hned osm!“
„Mám pět tělesných strážců,“ řekl Viktor s pohledem
upřeným na lupiče.
„Cože? Tihle? Rozutečou se, jakmile uslyší o Vodě!“
Viktor se postavil a mávl na Mezaře, který zpovzdálí
znepokojeně přihlížel rozhovoru.
Lupič se přihnal poklusem hodným toulavého psiska,
které už sice párkrát dostalo přes čenich, ale navzdory tomu
dosud neztratilo důvěru v lidi.
„Mám v patách pronásledovatele,“ řekl Viktor bez
jakéhokoli úvodu. „Nepřátele, kteří mě chtějí zabít.“
Mezař sevřel rukojeť řemdihu; oči mu zaplály.
„Jsou to mágové Vody,“ dodala Rada podrážděně.
Mezař tlumeně zavrčel. „Dovol nám je zabít, Vládce!“
„Mágové Vody!“ zopakovala Rada, přičemž kladla
důraz na každičkou slabiku. Do jejího hlasu však pronikla
nejistota. Mezař se na dívku opovržlivě podíval, načež
znovu upřel pohled překypující zbožnou úctou na Viktora.
„Nebojíš se?“ zeptal se „Vládce“.
„Nenávidím Vodní!“
„Tak dost…“ Rada se prudce zvedla z lavice. „Jsi mi
sympatický, léčiteli. Musela jsem tě varovat… A navíc jsem
se chtěla zastavit na trhu pro nějaké koření… Ale teď toho
mám tak akorát dost. Nemíním tady zůstat a přihlížet tomu,
co se tu stane.“
„A já myslel, že nám pomůžeš.“ Viktor si pohledem
změřil dívčinu ladnou postavu i meč, který měla připnutý
k opasku.
„Nebuď směšný, léčiteli!“ Rada potřásla hlavou.
„Nejsem cvok! Táta strávil celé mládí tím, že válčil s mágy
− tu na straně jednoho pitomce, tu zase na straně jiného. Ale
já jsem dívka, ne nějaká bláznivá valkýra! Vlastním
160
restauraci, nejlepší na celé Trati! A hlavy budu sekat jedině
tehdy, když ke mně přijdou lupiči!“
„Máš pravdu.“ Viktor ji opatrně vzal za ruku. „Jsi
vskutku moudrá, Rado. Děkuji za varování.“
Naklonil se k ní a opatrně ji políbil na rty. Rada prudce
couvla a podezřívavě se na něho podívala. „Vysmíváš se
mi, Viktore?“
„Ne. Vážně děkuji. A opravdu odejdi. Tohle není tvá
věc. Radši se starej o svou restauraci, ještě se tam
zastavím… cestou zpátky.“
„Tvoje cesta vede jen jedním směrem…“ řekla dívka
smutně. Pokrčila rameny a pak se rázným, téměř mužským
krokem vydala k východu.
„Moc dobrá válečnice,“ zašeptal za ní Mezař. „Vládce,
pokud ji poprosíš, mohla by tady zůstat.“
„Ne,“ odsekl Viktor.
„Jak si přeješ, Vládce.“
„Mezaři, v hotelu je osm mágů válečníků. Každou chvíli
vyrazí sem.“
Lupič nevypadal nijak zvlášť vyděšeně. „Přivítáme je.“
„Ty se nebojíš magie Vody?“
„Nebojíme se žádných Živelných.“ Mezař si strčil ruku
pod bundu a vytáhl drobný kamínek, zavěšený na řetízku.
„Amulet… Vezmi si ho, Vládce!“
„Na co?“
Mezař se nečekaně rozesmál. „Odpusť mi mou
hloupost… Vládce. No jistě! A teď mi dovol, abych o všem
pověděl svým synům…“
„Běž.“
Viktor zdáli pozoroval „válečnou poradu“, kterou lupič
uspořádal pro své syny. Zatímco sledoval, jak Mezař ty
starší k čemusi přísně nabádá, zatímco mladší spíše
povzbuzuje, než aby jim nějak zvlášť radil, snažil se udělat
si pořádek ve vlastních pocitech.
Neměl by teď správně být vyděšený?

161
 Možná že je v něm dosud živý dojem z dnešního snu?
Víra v nezdolnost vlastního těla a ve slabost všech, kdo se
mu opováží postavit do cesty?
Nebezpečný klam. Vždyť nezničitelní býváme pouze ve
snech.
Viktor si rychle oblékl darovanou bundu; jako kdyby tím
zpečetil svou ochotu přijmout pomoc. Pak došel k pokladně.
Žena se na něj podívala s takovým výrazem, jako by už
splnila všechny možné pracovní normy a nyní sloužila
přesčas.
„Co ještě?“
„Máte tu bezpečnostní službu?“
„Cože?“
Ano, podobnost světů se přece jen nevyplácelo
přeceňovat…
„Kdo tohle nádraží střeží?“
„A kdo by si chtěl rozhněvat pány Trati?“
„Například Trestající z klanu Vody.“
V ženiných očích se mihl strach.
„Ale co ti by u nás mohli −“ začala nejistě.
„Například mě,“ přerušil ji.
„To od vás ovšem není hezké!“ Na ženině tváři
vystoupily rudé skvrny. „Jak jste si vůbec mohl koupit
jízdenku, když vás pronásleduje někdo takový?“
„Já ale nevěděl, že mě někdo pronásleduje!“
Žena chvíli uvažovala. „A nechtěl byste svou jízdenku
vrátit? Vzala bych ji zpátky podle zlevněného tarifu, skoro
nic bych vám nestrhávala…“
„Ani náhodou.“
Žena přemýšlela ještě chviličku, načež odkudsi vytáhla
cedulku s nápisem „Přestávka“ a pověsila ji do okénka.
„Takže nehodláte cokoli podniknout?“ zeptal se jí Viktor
skrze tuto chatrnou bariéru.
„Hodlám. Stání vlaku bude zkráceno o pět minut.“

162
 „Díky alespoň za to,“ zabručel Viktor a vzdálil se od
okénka. Dle jeho hodinek zbývalo do příjezdu vlaku ještě
přibližně deset minut.
Mezař mezitím rozestavil své syny po nádražní hale.
Dva nejstarší odběhli ke dveřím vedoucím na nástupiště.
Nejmladší zaujal postavení u jednoho z oken. Samotný
Mezař s asi osmnáctiletým mladíkem přistoupil k Viktorovi.
Tuláci, kteří doposud chrněli na lavicích, se začali
kvapem vytrácet. Zdálo se nemožné, že by stačili něco
zaslechnout a pochopit, která bije. Ale ne! Zaslechli,
pochopili a dokonce probudili své spící kamarády.
Odcházející bezdomovci vrhali na lidi, zůstávající v hale,
soucitné pohledy.
Kdesi v hloubi budovy zabouchaly dveře − to prchali
nádražní zřízenci. Světlo zablikalo a zhaslo.
„Rozumné,“ promluvil Mezař. „Elektrické čáry jsou
proti Vodě jenom na obtíž. Mágové by je využili ve svůj
prospěch…“
„Proč mi sloužíš?“ zeptal se Viktor. V jeho nitru se
svírala pevná pružina, dočista jako v natahované kuši. Něco
se přibližovalo… a bylo potřeba nejenom znát nepřátele, ale
také mít důvěru v přátele.
„Vždycky jsem ti sloužil, Vládce!“ Mezař se mu
rozpačitě, dokonce maličko dotčeně podíval do očí. „Věř
mi, Vládce!“
Viktor se rozhodl.
„Dobře,“ řekl. „Tak tedy − hlavní pro nás je odsud
zmizet. Jakmile vlak přijede, rozběhneme se do vagonu…“
„Samozřejmě.“
Bylo příjemné zjistit, že starý lupič nepostrádá zdravý
rozum. A vtom ticho, jež ustrnulo v místnosti, prořízl
zvučný chlapecký křik: „Jdou! Už jdou!“
Viktor a lupiči se vrhli k oknům, kvůli horku
pootevřeným.
Náměstíčko před nádražím, kde si vítr nad stánky
pohrával s nesklizeným oblečením a kde opuštěně stály
163
zapomenuté lahve a džbánky, dosud zůstávalo liduprázdné.
Chlapec se však nezmýlil − cosi se blížilo. Kráčelo to,
pochodovalo ještě před zabijáky. Nehmotné, tupé, živelné.
Cosi.
Hromada lesního odpadu v prázdné nádrži fontány sebou
náhle trhla. Potom se celá rozhýbala, zavlnila a vypadla na
dlažbu. Z nádrže vytryskl k nebesům triumfální vodní sloup
a vzápětí se rozpadl, roztříštil se na myriádu krůpějí, které
zabubnovaly o zem se znepokojivým a pronikavým
cinkáním, připomínajícím tříštící se sklo.
„Ti zatracení neřádi!“ zavrčel Mezař. „Není to jejich
hodina, není, ale jak si to sem rázují! Jen se podívej,
Vládce, jak nelitují sil!“
Z uliček se navzdory jasné obloze a slunečnímu světlu
začala plazit kalná chapadla mlhy. Byla hustá a šedivá;
během několika okamžiků zaplnila náměstí a zaplavila
nádraží. Vprostřed nehlučného náporu mlhy se blížící se
cosi jako by zformovalo, nabylo podoby − dosud nezřetelné,
leč hrozivě povědomé.
„Pěkně se rozjeli, jen co je pravda…“ Mezař vytáhl svůj
řemdih a lehce trnitou kouli na krátkém řetězu roztočil. Pak
tuto kouli skoro bez nápřahu, jakoby mimochodem zabořil
do zdi − úder zvedl celé mračno cihlového prachu a
zanechal po sobě otvor, jímž by se klidně dala prostrčit
hlava.
Kdepak, meč nemohl být jeho oblíbenou zbraní − jinak
by Viktor lupiče tam v lese určitě tak snadno neomráčil.
„Už přicházejí oni sami!“ zakřičel znovu klučina. Tišeji
než předtím… ale také s větším znepokojením.
A Viktor spatřil mlhou se plížící stíny.
Pět? Osm? Dvanáct?
Ale jak je přesně spočítat, jak se vyznat v tomhle
mušelínovém příkrovu, v tučném mlžném mléce? Těžko.
Bylo jenom vidět, jak kloužou, jak se nespěšně a téměř
neskrývaně blíží − a proč by se také měli v takové mlze
skrývat?
164
 „Odvádějí pozornost…“ zašeptal Mezař. Aniž by si to
uvědomoval, stal se pro Viktora průvodcem, komentátorem,
jehož ledabylé poznámky mu pomáhaly pochopit, co se
děje.
Stíny náhle strnuly.
„Hej!“ ozvalo se z mléčné kaše. „Viktore!“
Škubl sebou, ale neodpověděl.
„Jsi tady, cítím tvůj pohled!“ zazněl další hlas. Vysoký,
syčivý, způsobující mrazení v zádech. „Vyjdi ven, Viktore!
Neunikneš! Jsi sám a nás je hodně!“
Mezař se na Viktora díval, jako by od něj očekával, že
odpoví. A to znamená, že by rozhodně odpovědět měl.
Neklam své vojáky před bojem, generále…
Viktor o něco víc otevřel okno a zakřičel do mlhy: „Co
jsi zač?“
Stíny sebou zacukaly, zahýbaly se, zjevně potěšeny
zvukem jeho hlasu.
„Ten, kdo si pro tebe přišel, Viktore!“
A vtom se to dostavilo znovu; zaplavilo ho to a
zachvátilo − jako ve snech, jako při výbuších zuřivosti, jež
připravily o život půlelfa a málem zahubily Mezaře.
„Co jsi zač, ty drzá nicko, která se mnou mluví, aniž by
klečela na kolenou?“ Viktor nechápal, co se stalo s jeho
hlasem, odkud se vzal onen břitký a pružný kov, jenž mu
v něm zazvonil. „Řekni mi své jméno, nicko!“
Mezař se zachvěl a podíval se na Viktora s němým
obdivem v očích. Mladík, stojící vedle nich, se jako malé
děcko chytil otcovy ruky. Dokonce i ti, kteří se plížili
mlhou, ucouvli.
„Gothor, mág Gothor…“ ozvala se sotva slyšitelná
odpověď. Hlas na okamžik selhal, ale hned vzápětí zazněl
znovu, naplněn jízlivou zuřivostí. „Nemáš nade mnou moc!
Jsi nikdo! Ještě pořád jsi nikdo! Připrav se zemřít!“
Viktor zatřásl s Mezařem, který úplně ztuhl hrůzou.
„Je můj! Potrestám ho sám!“
„Ano, Vládce…“
165
 Stíny se rozběhly mlhou. Mezař, který je sledoval
pohledem, se zlověstně ušklíbl, načež postrčil syna
k východu a sám si pospíšil tamtéž. Viktor ještě naposledy
rychlým pohledem zkontroloval situaci − dva mladíci stojí u
dveří na nástupiště… Paráda, jen ať tam jsou, vždyť nepřítel
není tak hloupý, aby zaútočil jen z jedné strany… Nejmladší
skrčen vykukuje oknem, v ruce svírá dýku s úzkou čepelí…
Mezař a další jeho syn čekají u východu.
Výborně.
Viktor tasil meč, přičemž podvědomě spoléhal na to, že
se zbraň rázem stane lehkou a poslušnou, jako
přednedávnem v restauraci…
Něco se však pokazilo.
Viktor stál, neohrabaně svíraje v ruce kus nabroušené
oceli. Najednou byl celý napnutý a snažil se držet meč co
nejdál od sebe. Kdepak, nepřešla ho ani zuřivost, ani
sebejistota; v jeho duši stále vřelo opovržení vůči
opovážlivcům, touha soudit a trestat. Tyto pocity však
naneštěstí neměly naprosto žádný vztah k meči…
Do ticha − do oněch posledních vteřin klidu před
samotným střetnutím − náhle zaznělo vzdálené, táhlé
zahoukání. Vlak se blížil!
Jen jestli se ho dočkají…
Dveře se otevřely dokořán.
Mezař se rozmáchl řemdihem a mocným úderem přivítal
postavu, jež stanula na prahu. A že to byl nějaký úder!
Uštědřený s mimořádnou zručností, od srdce − před
takovým by protivníka neochránilo ani brnění, ani hbitost a
dost možná ani magie!
Leč nebyl nikdo, kdo by se úderu musel bránit − stín,
který se chystal vtrhnout do haly, se totiž rozpadl na
nespočet vodních kapek, jako by byl tvořen výhradně
vodou. Vlastně proč „jako by“? Však to také byla jen
loutka, atrapa, špinavá voda, jež nabyla tvaru a schopnosti
pohybu…

166
 Mezař měl co dělat, aby neuklouzl v kaluži, jež se mu
bleskurychle rozlila pod nohama, ale přece jen včas uskočil.
Zato jeho synovi, urostlému a hbitému mladíkovi, se to
nepodařilo. Upadl, roztáhl se na podlaze…
A trojice v modrých přiléhavých kamizolách, která
vpadla do haly hned za loutkou, si takovou příležitost
nenechala ujít.
Dva meče rozpáraly vzduch, jenž pod svištící ocelí
žalostně a nespokojeně kníkl; mladíkův následný výkřik byl
mnohem tišší.
Viktor se vrhl na pomoc.
Zatraceně! Taková smůla! Jako by nepřítel už beztak
neměl početní převahu…
Klučina, který se krčil u okna, se znenáhla napřímil.
Rozmáchl se… a halou se mihl třpytivý blesk letící dýky.
Nepřátelé se začali otáčet, jako by vycítili nebezpečí. Příliš
pozdě.
Dýka až po rukojeť zajela do hrudi jednoho za zabijáků.
Klučina bleskurychle vrhl ještě další dvě. Kupodivu pořád
mířil na téhož protivníka. Zvláštní, byl si snad jistý, že by ti
nezranění stejně stačili uhnout?
Zabiják, z jehož hrudi trčely tři vrhací nože, ještě
okamžik potácivě stál. Upustil meč, zvedl ruku, sevřel jílec
dýky, zatáhl. Viktora se na okamžik zmocnila hrůza −
najednou si představil, že si nepřítel jednoduše vyrve z těla
všechny nože a pak se, hrozivý a nezranitelný, od srdce
rozesměje…
Ale ne, po modré tkanině jeho kamizoly se již šířila
nachová skvrna. Nepřítel na Viktora upřel vyhasínající
pohled a pak se zhroutil na zem.
Dva zbývající jednali naprosto stejně, jako by byli
zrcadlovými odrazy jeden druhého. Pozvedli levé ruce −
prázdné, bez mečů −, rozmáchli se… Z dlaní jim vyklouzly
vlnící se světlemodré nitě. Jen tenké proudy vody, kterým
magie dodala pevnost i ohebnost. Vodní biče se s hrůzu
nahánějící rychlostí vrhly ke chlapci; po cestě rozsekly
167
v půli těžkou dřevěnou lavici. Viktorovi došlo, co se za
chviličku stane. Zachvěl se…
Světlemodré biče se náhle rozsypaly, rozpadly se,
přičemž klučinu skropily blyštivou vodní tříští. Klučina se
rozesmál, svíraje v dlani kamínek na řetízku.
Další amulet?
A že by vážně fungoval?
Zmatek obou zabijáků trval jen malou chviličku, ale
Mezařovi to bohatě stačilo. Řemdih se snesl na hlavu
bližšího z Vodních, ozval se praskot drcených kostí. Byl to
děsivý pohled − jako když člověk spadne pod parní válec.
Poslední z trojice uskočil, zavířil v kaskádě bojových
postojů, které se navzájem střídaly s plavnou elegancí −
jeden jako by se přeléval do dalšího. O použití magie se již
nepokoušel; možná mu na to nezbýval čas, možná ztratil
důvěru v její účinnost. Dlouhý meč svištěl, črtal ve vzduchu
složité vzory a nepouštěl lupiče do vzdálenosti potřebné
k úderu.
A tehdy Viktor ramenem odstrčil Mezaře a sám vyrazil
Vodnímu v ústrety.
Na zabijákovi vlastně nebylo vůbec nic mimořádného.
Urostlý, pevně stavěný muž v přiléhavém, jakoby
sportovním oděvu. Tvář přísná a soustředěná; nezračila se
mu v ní však žádná krutost, žádná krvežíznivost.
Byl to prostě jen člověk, který dělal svou práci.
Obtížnou, leč milovanou.
„Jak jste se mne opovážili napadnout?“
Viktor netušil, odkud se v něm vzal tento tón, tato slova,
která by vskutku mohla náležet Vládci, a nikoli náhodnému
návštěvníkovi Středosvěta.
Soustředění ve tváři Vodního se ještě více prohloubilo.
Jal se kolem Viktora kroužit; celé jeho tělo zavířilo, zavlnilo
se ve vražedném tanci. Viktor držel meč nehybně před
sebou a nespouštěl ze svého protivníka pohled.
„Jak jste se opovážili zabít mého služebníka?“ zeptal se
znovu.
168
 Vodní se znenadání natáhl a vrhl se do střelhbitého
výpadu ve snaze dosáhnout mečem na Viktora. A znovu se
něco stalo − darovaný meč jako by ožil, ruce se samy od
sebe zvedly, aby odrazily bodnutí, nohy ukročily stranou.
Vodní se přehnal okolo, na poslední chvíli uskočil
z nebezpečné blízkosti řemdihu a pak pokračoval ve svém
tanci. Do jeho pohledu však pronikl zmatek. Nikoli strach −
zabiják byl pravděpodobně připraven zemřít −, nýbrž údiv
nad tím, že soupeř přežil jeho útok.
„Rozhněval jsi mě…“ zašeptalo ono cosi, co teď dlelo ve
Viktorově těle. Jeho meč rozťal vzduch, jakoby
mimochodem srazil stranou protivníkovu čepel a přejel
Vodnímu po hrdle.
Nastalo ticho. Vodní poulil oči směrem dolů, jako by se
pokoušel zahlédnout tenký, zatím ještě nekrvácející řez na
svém krku.
Zařvala lokomotiva. Již hodně blízko, nejspíš jen
kousíček od nástupiště. Vodní sebou trhl… a jeho hlava se
náhle zvrátila dozadu, a odhalila tak pravý rozsah zranění.
Z proříznutého krku vytryskla opravdová krvavá fontána.
Není v lidských silách takto stát: s přeraženou páteří,
s přeťatými tepnami. Vodní však navzdory tomu stál −
dokud jej Mezař s podrážděným zavrčením nekopl do zad.
„Děkuji, Vládce… Pomstil jsi smrt svého otroka…“
Mezařova těžká bota dopadla na záda ležícího Vodního.
Zapraskaly kosti.
Viktor se rychle podíval na dokořán otevřené dveře.
Kdyby se tam objevil byť jen jediný protivník, mohl by jim
snadno vpadnout do zad. Za dveřmi se však stále jen
přelévala hustá mlha.
„Kde jsou ostatní, Mezaři?“
Lupič okamžitě vykročil ke dveřím se zjevným úmyslem
to zjistit.
„Stůj! Musíme pryč!“
Rozběhli se ke dveřím, vedoucím na nástupiště, u
kterých stále hlídkovali lupičovi starší synové.
169
Disciplinovaní chlapíci… Klučina následoval otce a
Viktora; jen na okamžik zaváhal nad bratrovým tělem.
Viktor měl pocit, že se mu v očích zaleskly slzy.
Ne. Když někomu tělo skrznaskrz probodnou dva meče,
nemá dotyčný žádnou, zhola žádnou naději na přežití…
A opět řev lokomotivy − blizoučko, téměř na dosah
ruky. Strojvůdce zřejmě znepokojil mlžný příkrov nad
nádražím, a tak teď ze všech sil trýznil píšťalu…
Jako by čekali jen na tento signál!
Pocit nebezpečí, tušení cizí moci byl natolik pronikavý,
až to bolelo. Viktor se otočil − právě včas, aby viděl, kterak
se dveře rozlétají na třísky a jak se bortí část zdi. Vzápětí
začalo do nádražní haly vcházet, ne, vtékat něco…
Viktorovi to připadalo, jako kdyby mu přímo před očima
zduřela do obludných rozměrů améba nebo jako kdyby se
za dveřmi nenacházelo prázdné náměstíčko, nýbrž obrovské
akvárium, které náhle puklo. Každopádně se halou hnal
pevný vodní val, stmelený povrchovým napětím, jež
v nevídané míře zesílila magie. Tento val se náhle
nadzdvihl, doslova se vzepjal − navzdory všem přírodním
zákonům − a nabyl podoby goliášovské, bezmála tři metry
vysoké lidské postavy, tvořené klokotajícími vodními
proudy.
Mezař popadl zkoprnělého Viktora, prudce ho odstrčil za
sebe a již bez jakékoli piety zařval: „Běž, Vládce! Běž!
Kressi, ke mně!“
Lupičův starší syn se k němu ihned vrhl; strnuli vedle
sebe, bok po boku − dvě drobné postavičky tváří v tvář
vodnímu monstru.
Příšera se bublavě zasmála a natáhla směrem k lupičům
své obrovské dlaně. Mezař se s výkřikem ohnal řemdihem
po jedné z pracek. Trnitá koule pronikla vodou, aniž by
narazila na odpor… a hned vzápětí se s rachotem odlomila
− celá prožraná rzí dopadla na podlahu a roztříštila se o ni
na okrovou drť.

170
 Potom Mezařovi synové vystrčili Viktora ze dveří.
S takovou silou, že se svalil na hladké kamenné dlaždice a
divže se nenabodl na vlastní meč. Oba chlapci − jak ten
nejmladší, tak i skoro dvacetiletý mladík − vtrhli na
nástupiště hned za ním.
„Rychleji, Vládce…“
Na jejich obětavosti, na ochotě nechat kvůli Viktorovi
otce a bratra napospas osudu bylo cosi hrůzného. Viktor se
jako zhypnotizovaný dal do běhu. Mléčně bílou mlhou
utíkal k tmavé siluetě, klouzající po kolejích…
Nesmí! Nesmí opustit ty, kteří kvůli němu neváhají jít na
smrt! Vždyť v sobě přece něco má, musejí se v něm skrývat
nějaké utajené dovednosti − jak jinak by dokázal zabít
jednoho z Vodních?! Zatraceně, měl by teď stanout po boku
Mezaře, a ne prchat zhypnotizován… Zhypnotizován
vlastním strachem.
Výkřik. Za jeho zády. Nedá se poznat, kdo křičí − zda
Mezař, nebo jeho syn. A nedá se ani poznat, jestli je to
výkřik předsmrtný, nebo triumfální.
… Prostor tál, rozplýval se v běli. Už neutíkal − letěl.
Hnal se světlou, bílou nocí, jaké v létě bývají v Petrohradě.
Pěnou oblaků klouže okřídlený stín. Obrovský. Hrůzu
nahánějící. Smrtící. Sněhobílé šupiny matně září − možná
se od nich odráží svit hvězd a možná hoří vlastním vnitřním
jasem. Křídla rytmicky buší do zřídlého vzduchu, z velikých
planoucích očí čiší zuřivost. Odvážil se vyzvat příšeru na
souboj, odvážil se, byť ještě neměl dost sil, aby ji přemohl. A
teď za to pyká. Dohání ho pán nebes a vládce hlubin,
panovník země a vladař ohně.
Ten, jehož jméno je Drak…
Nepouštěj se do boje, v němž nemůžeš zvítězit…
„Stůjte, Vládce!“ zavolal na něj mladík na poslední
chvíli, kdy už scházelo málo, aby Viktor spadl z nástupiště
− rovnou na koleje, pod blížící se železné monstrum. Měl co
dělat, aby svou hrůzu hlasitě nevykřičel do světa. Zdání a

171
skutečnost se pomíchaly, takže byl připraven uvěřit, že se za
ním skutečně žene okřídlená příšera.
Lokomotiva projela těsně kolem něj − Viktora ovanul
žár z hučícího měděného kotle a proud již slábnoucí páry jej
odstrčil od kraje nástupiště. Vlak brzdil. Lokomotivu
následovaly vagony − všechny zdobené, natřené okrovou
barvou. Bronzová madla, lucerničky, vlající korouhve nad
vozy. Světlo, probleskující okýnky…
Přiběhli Mezařovi synové − oba se potáceli a ztěžka
oddechovali. Cožpak během útěku z boje vyvinul až
takovou rychlost?
Viktor čekal otázky, rady, možná dokonce prosby. Bratři
však na nic z toho neměli ani pomyšlení. S tasenými meči
v rukou a pohledy upřenými do mlhy strnuli vedle Viktora,
stejně jako jejich otec připraveni zemřít.
„Chlapci, všechno už je v pořádku,“ řekl Viktor, aniž by
příliš věřil vlastním slovům. „Běžte pryč.“
„Otci a Kressovi už není pomoci,“ oslovil ho poprvé
starší mladík.
Hlas měl trochu nakřáplý − možná nastydlý, možná na
pokraji selhání.
„Duch Vody je jistá smrt. Můžeme ho zdržet − ale
zastavit ne,“ dodal.
„Ale my ho zdržíme, Vládce,“ dodal mladší chlapec
tenkým hlasem.
Fanatici! Šílení fanatici! Viktorovi náhle došlo, že se mu
vůbec nezamlouvá to, na čem je jejich fanatismus založen −
na službě jeho osobě. Až příliš to zavánělo smyšlenými
historkami o vojácích skákajících pod tanky s výkřikem „Za
Stalina!“, japonskými piloty kamikadze narážejícími se
svými stroji do letadlových lodí, nebo sektáři
podřezávajícími si zápěstí na popud pomatených proroků.
Viktor se otočil k vagonu a udeřil pěstí do zavřených
dveří.
„Otevřete!“ zařval. „No tak otevřete!“
A dveře se ihned otevřely. Jako by stačilo jen poprosit.
172
 „Co řveš?“
Na schůdkách − měděných a vydrhnutých jako paluba
válečné lodi − stál podsaditý trpaslík. Na sobě měl šedivý
stejnokroj, v ruce držel krátkou hůl.
„Chceme…“ Viktor se zarazil, dívaje se zespoda nahoru
na trpaslíka.
„Co chcete? A co řvete?“
„Chceme nastoupit do vlaku!“ Viktor skutečně zvýšil
hlas.
„Jízdenky!“
Viktor vytáhl lepenkový čtvereček a podal ho
trpaslíkovi. Ten mu věnoval jediný zběžný pohled, načež si
ho strčil do kapsy a procedil skrz zuby: „Je nám potěšením
přivítat vás ve vlaku… Pojďte dovnitř…“
Žádné potěšení v jeho hlase samozřejmě nezaznívalo.
Buďto se nádražní personál stačil spojit s vlakem, anebo
trpaslíkům i bez toho došlo, že celá tahle věc smrdí.
„Chlapci, vaše jízdenky…“ Viktora náhle napadlo, že
jízdenky mohly zůstat u Mezaře, ale mladíci mu je vzápětí
mlčky podali. Starý lupič byl vskutku předvídavý… Počítal
dokonce i se svou vlastní smrtí.
„Pojďte dál,“ zabručel trpaslík.
Mladíci ale stáli bez hnutí. Rozhodli se snad konat svou
povinnost až do konce? Zemřít na nástupišti, kryjíce
bezpečný odjezd vlaku?
„Jak dlouho tu budete stát?“ zeptal se Viktor trpaslíka.
„Asi tři minuty,“ odpověděl… sice bez náznaku ochoty,
ale přece jen odpověděl. Zřejmě existovaly jakési závazky
vůči cestujícím, které trpaslíci považovali za nutné
dodržovat. Bez ohledu na vše. „Než vyrazíme, zazní
zahoukání… dvojité.“
Viktor postavil jednu nohu na schůdky, aniž by dbal
trpaslíkova pohoršlivého pohledu na hroudy bláta, které mu
odpadly z podrážky, a čekal. Čekali i lupičovi synové.
Evidentně nikoli zbytečně.

173
 Ozval se šramot, mlhou se mihl stín. Oba mladíci zaujali
bojový postoj. Viktor v duchu proklel všechno na světě,
seskočil na nástupiště a rovněž si připravil meč.
Z bělostného mušelínu mlhy vyběhl Mezař. Neměl už
ani řemdih, ani meč, a zmizela dokonce i dýka, kterou míval
zastrčenou za opaskem. Přes polovinu obličeje mu zabírala
obrovská modřina; vypadalo to, jako by lupiče někdo
přetáhl přes tvář těžkým trámem. Z jeho rozbitých rtů
prýštila krev, a když se pokusil usmát − což připomínalo
spíše mrtvolný škleb −, ukázalo se, že mu chybí několik
zubů.
„Zabil jsi tu bestii?“ zvolal Viktor. Jeho skepse ohledně
lupičových válečnických schopností tála jako jarní sníh.
„Ne, Vládce.“ Mezař zavrtěl hlavou. Lupič trochu šišlal,
ale snažil se mluvit co nejsrozumitelněji. „Není to v mých
silách, Vládce…“
„Otče…?“ zeptal se polohlasně starší z mladíků.
Mezař letmo pohlédl na syna. „Kress splnil povinnost.“
„Je mi… Je mi to moc líto…“ zašeptal Viktor.
„Děkuji, Vládce.“
Trpaslík na ně hleděl s neklidnou zvědavostí.
Mlha se svíjela a kolébala. Odkudsi zepředu, od
lokomotivy se ozýval hluk − buďto se tam nakládalo uhlí,
anebo dolévala voda.
Voda…
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Viktor zhurta lupičových
synů.
Mladíci se po sobě podívali.
„Andrej,“ odpověděl ten starší jako první.
„Jaroslav.“
Bylo zvláštní slyšet obyčejná ruská jména v tomto
prapodivném světě…
Mezař potřásl hlavou a pak se Viktorovi podíval do očí −
zpříma, bez ostychu. „Nepamatuj si zbytečně naše jména,
Vládce. Nezvykej si na nás. Protože zemřeme. Všichni.“
„Jak to?“
174
 Starý lupič si setřel krev ze rtů. „Tak bylo předpovězeno.
Před stovkami let. Vždyť to přece víš, Vládce.“
Viktor sklopil zrak. „Ne… nevím.“
„Dozvíš se. Vzpomeneš si.“ V Mezařově hlase zaznívala
neochvějná víra. „Vládce…“
Náhle zvedl ruku a dotkl se Viktorova ramena. Nesměle,
asi tak, jak by to udělal křižák natahující se po Grálu.
„Strážci Šedých mezí nezapomínají na své poslání,“ řekl
po chvilce. „Kdyby byl čas, přišly by nás tisíce. Čas není −
ale uděláme všechno −“
„Otče!“ Andrej uviděl nepřátele jako první. Takže je
přece jen dostihli!
Pětice zabijáků, která se vynořila z mlhy, vytvořila
půlkruh a tlačila je k vlaku. A za zády Vodních se uprostřed
mlhy vlnila a přelévala neforemná čvachtající příšera.
Viktor přelétl nepřátele pohledem. Zarazil se u toho,
jehož ramena zakrýval krátký světlemodrý plášť. Ten muž
nevypadal staře − spíše vzbuzoval dojem jakési bezvěkosti.
„Gothore, mágu Vody…“
Dostavil se znovu − onen propletenec zuřivosti a síly.
Viktorovy rty opět samy od sebe odříkávaly slova a ve
tvářích nepřátel se probouzel strach.
„Zase ses mi postavil do cesty, Gothore. Už jsem
vymyslel utrpení, jaké si zasluhuješ. Vysaji všechnu tvou
moc a nechám tě napospas smrti uprostřed bezvodé
pouště…“
„Zabít!“ zakřičel Gothor. Hned vzápětí vodní příšera
nabyla své původní podoby a proklouzla řídkým řetězem
zabijáků. Byla tak rychlá, že lupiči nestačili zareagovat.
Průzračné dlaně dopadly na Viktora, aby ho rozdrtily,
zamáčkly do nástupiště…
Bylo to, jako by někdo vyšplíchl kýbl vody. Ne, alespoň
deset kýblů. Pracky příšery, které ještě před chvílí vypadaly
tvrdé jako skála, se změnily ve vodu. Obluda tesklivě a
žalostně zavyla; vzápětí s ní otřásla křeč, ženoucí se jako

175
ničivá vlna až doposud pevným tělem a měnící ho
v krůpěje, v proudy, v roztékající se kaluž.
Viktor sklonil meč. Byl zmáčený od hlavy až k patě −
nepomohla ani bunda. Studená sprcha mu z vědomí
vypudila tajnou moc, a tak se znovu stal sám sebou,
pouhým zmateným a vyděšeným příchozím z cizího světa.
Vodním to však stěží došlo. Nejprve couvli a pak začali
ustupovat − dokud Gothor nezaječel: „Kupředu! Meče…“
Jeho další slova přehlušilo zavytí píšťaly lokomotivy. Po
chvilkovém váhání Vodní svorně vyrazili do útoku.
„Vlak odjíždí!“ zakřičel trpaslík a ustoupil ode dveří.
Viktor nezaváhal. Na to, že se mu znovu vrátí umění
vládnout mečem, pro jistotu nespoléhal. Vrazil zbraň do
pochvy − alespoň to se mu povedlo hned napoprvé −, rychle
se otočil, popadl klučinu, který se už už chystal vrhnout do
boje, a mrštil s ním do vagonu, rovnou do trpaslíkovy
náruče.
Trpaslík se samým překvapením posadil na bobek a
vyštěkl cosi v neznámém jazyce; klučinu však nevyhodil.
Naopak ho postrčil hlouběji do chodbičky za svými zády a
pak natáhl ruku směrem k Viktorovi.
Viktor se tvrdé, jako z kamene vytesané dlaně chytil a
vlezl do vozu. Za jeho zády Mezař a Andrej pomalu
ustupovali, tísněni pěticí protivníků.
Vlak se hnul z místa. Pomalu, leč neúprosně nabíral
rychlost.
„Otče, jsi důležitější!“ zakřičel lupičův syn, zoufale
odrážeje údery. „Běž, otče!“ V jeho hlase poprvé zazněl
strach. Přesto však znovu zopakoval: „Otče…“
Viktor byl v hloubi duše přesvědčen… Ne, spíš doufal,
že ho Mezař neuposlechne. Nebylo by to už příliš, aby kvůli
němu nějaký člověk nechal zemřít syna?!
Nicméně Mezař se poté, co vykryl další výpad, rozběhl
za vagonem. Když vyskočil na první schůdek, Viktor mu
navzdory nesmyslné zlosti, která s ním cloumala, pomohl
nahoru.
176
 Andrej zakřičel a vrhl se na Vodní. Odvaha jeho
beznadějného útoku byla natolik velká, že nepřátelé na
okamžik ucouvli. Pak však jako jeden muž pozvedli meče a
jejich ostré hroty se mladíkovi zabořily do těla. Andreje to
ale nezastavilo − stále se dral kupředu. Jeho zuřivost již
nebyla lidská, nýbrž zvířecí; takhle nějak si medvěd
probodnut kopím razí cestu dál a dál ve snaze dosáhnout na
lovce… Mladík posledním pohybem rozťal hlavu
nejbližšímu z Vodních, ale pak už ho síly opustily a on se
svalil pod nohy nepřátel.
Mezař zaúpěl − tiše, skrze zatnuté zuby. Ještě chviličku
se držel zábradlí a díval se, jak jeho syn umírá, načež
vstoupil do chodbičky. Nestačil ale udělat ani dva kroky,
když tu se zapotácel a klesl na kolena.
Z lupičových zad trčel jílec dýky.
Kdy, kdy to jen stihli?
Viktor se sklonil nad Mezařem a pokoušel se odhadnout
délku čepele i škody, které napáchala v těle. Lupič
zachroptěl a skropil kovovou podlahu krvavou pěnou.
Má proraženou pravou plíci. Nelze ho zachránit. Nijak.
Trpaslík odstrčil Viktora, lhostejně překročil lupiče a
stanul v otevřených dveřích. Právě včas, neboť po
nástupišti, podél zrychlujícího vlaku běželi zbývající Vodní.
„Z cesty!“ zařízl se Viktorovi do uší Gothorův syčivý
výkřik.
„Vaši jízdenku,“ opáčil trpaslík nevzrušeně.
„Ty jeskynní skřete!“ zavyl mág. „Jak se opovažuješ!“
„Po Trati se nejezdí zadarmo.“
„Vyženeme vás z vašich děr! Vykouříme vás jako lišky!
Ještě zaplatíte…“
Trpaslík pokrčil rameny a zabouchl dveře. Vlak se
pohupoval a nabíral rychlost.
Jaroslav, který se teprve nyní zvedl z podlahy, se po
čtyřech připlazil k otci. Podíval se mu do tváře a pak
zafňukal − tichounce, jako malé děcko.

177
 „Ticho… neostouzej jméno strážců…“ pronesl starý
lupič namáhavě. Potom upřel hasnoucí pohled na Viktora.
„Udělali jsme všechno… co jsme mohli.“
„Já vím,“ hlesl Viktor.
„Jsi spokojený, Vládce?“
Spokojený? S čím − že kvůli němu během necelé
čtvrthodiny padli tři sotva dospělí mladíci a nyní umírá i
tento nešťastník?
„Jsem ti vděčný.“
„Vezmi si, Vládce…“ Mezař ponořil ruku do vnitřní
kapsy své bundy. Sotva něco stiskl v dlani, zavřel oči a
navěky strnul.
Lupičovy prsty byly křečovitě sevřené. Viktorovi chvíli
trvalo, než z nich vydoloval to, co se mu Mezař
z posledních sil snažil dát.
Portrét. Drobnokresba na oválném keramickém
medailonu. Na něčem takovém by jeden čekal, že spatří
hrdý profil nějakého římského císaře nebo malířem notně
přikrášlenou ženskou tvářičku.
Tvář, jež byla na medailonu vyobrazena, však patřila
Viktorovi.
Fialový opar a na jeho pozadí jeho vlastní obličej. Snad
o něco přísnější, drsnější − ale takto se koneckonců může
změnit jakákoli tvář.
Ještě byl vidět límec košile, černé a upnuté až ke krku.
Žádný nápis, nic. Připomínalo to fotografii přenesenou na
keramický ovál.
Jenomže tento medailon musel být starý mnoho a mnoho
let. Možná dokonce i celá staletí.
Vzlykající klučina dál klečel nad svým otcem.
Medailonu věnoval jen letmý pohled − nejspíš ho už musel
nejednou vidět.
„Co budeme dělat s tělem?“ zeptal se trpaslík dutě.
„Válečník to tedy byl odvážný… Jestli chcete, nařídím na
příští stanici traťovým dělníkům, aby ho pohřbili.“
Viktor se podíval na chlapce, ale ten nijak nezareagoval.
178
 „Slávku?“ Viktor se nedokázal přimět, aby ho v takovou
chvíli oslovil jeho dospělým jménem. „Jak chceš, aby byl
pohřben tvůj otec?“
„Ať mu na hrob napíšou ‚Strážce Šedé meze‘.“ Jaroslav
popotáhl nosem. Jeho slzy rychle usychaly. „A nic víc,
Vládce.“
„Na příští stanici vystoupíš,“ řekl mu Viktor. „A
dohlédneš na to, aby všechno proběhlo jaksepatří. Dám ti
peníze na zpáteční jízdenku.“
„Vládce!“
„Nepři se se mnou!“ zavrčel Viktor.
To by mu tak ještě scházelo − převzít odpovědnost za
život dítěte. Copak už kvůli němu neumřelo dost lidí?
„Vládci se slouží, ne přisluhuje.“ Jaroslav se s ním setkal
pohledem.
„Jistěže. A já potřebuji právě tvé služby. Vrátíš se a
Radě, majitelce restaurace, ode mě předáš vzkaz. Rozhovor
je u konce, tečka.“
Viktor se postavil a schoval si medailon do kapsy.
Trpaslík se na něho zamyšleně díval.
„Kde najdu své kupé?“

179
 Kapitola osmá

Nad obrovským Tesákem zavládlo ticho, mrtvé ticho.

Rétor před sebou plavně pohnul levou rukou, jako by
odhrnoval neviditelný závěs. Jeho spánků se vlídně dotkly
slabounké větrné proudy a hravě mu přeběhly po lících. Na
obloze nad hlavami sedmi mágů zvolna roztahoval křídla
pták nepták, vážka nevážka, motýl nemotýl; bělavé nitě se
splétaly do páru obrovských křídel, která jak se zdálo,
objímala celou zemi, od Teplého pobřeží až po neprobádané
severské tundry; záhyb, záhyb, ještě jeden − a tak dále, až
donekonečna; Krajkoví se spřádá nesmírně obtížně,
obzvlášť tehdy, když ještě nenastala hodina vrcholné Síly.
Rétor udával tón a tempo. Jeho povinností coby vůdce
bylo cítit všechny a vědět, kdy je potřeba přidat (jediná
malá chybička při výdeji moci, a Vítr je všechny rozerve na
kusy) a kdy naopak posečkat, a ulehčit tak břímě starcům,
Guyovi a jeho bratrovi. Staří mágové pracovali přímo
virtuózně. Uměli toho hodně, opravdu hodně − leč roky o
sobě dávaly vědět. Stát a čarovat tady, na vrcholu Tesáku je
jedna věc, ovšem střetnutí s Tornovými mladými mágy je
něco úplně jiného.
Museli je najít oba. Jak Draka, tak i − kéž by se to
povedlo! − jeho Zabijáka. Pokud Torn neblufoval − a on
téměř určitě neblufoval −, pak už Zabiják musel být ve
Středosvětě. A Drak? Kdoví… Rétor se nemohl plně
spolehnout jen na vlastní pocity. Vládcův příchod není
žádná slavnostní přehlídka; tím spíš, dokud Okřídlený ještě
neabsolvoval celou řadu zasvěcení. Dokonce i Rétor
potřeboval čáry, aby nalezl odvěkého pána Středosvěta,
který se po letech navrátil do své říše.

180
 Najít dvě takové bytosti je téměř nemožný úkol. Ale
zatraceně, musejí to zvládnout! Nebo objevit alespoň
Zabijáka, což je ovšem složitější, neboť odráží magii slaběji
než Drak.
Guy se natahoval. Bělostná křídla na obloze byla stopou
jeho natahování. Guy tkal, tkal nekonečnou živou niť,
tvořenou spoutaným, pevně svinutým větrem, který vyl,
běsnil a zuřivě se snažil uniknout z tenoulinké neviditelné
trubice, v níž byl lapen. Sandra a Solly pak s touto větrnou
přízí dál pracovali a vili z ní na obloze podivný vzor. Jen
málokdo by v tomto designu, jenž vypadal jako chaotický
propletenec, dokázal rozpoznat linie velkých Run,
přinesených vyhnanci zpoza Horkého moře…
Asmundova dlaň teď byla úplně mokrá. Mladík se
snažil, seč mohl. Jeho tělem bez ustání proudila Síla.
Dopadala na něj téměř celá obludná tíha zpětného rázu −
hněv ospalých mas éteru, probuzených z příjemného spánku
a nemilosrdně vržených do divého víru nad kamenným
Tesákem. Každičký záhyb ve vzoru Křídel v něm vyvolával
trýznivé spasmy dýchacích cest − jako by mu vzduch z plic
odsávala obří pumpa. Žebra se ohýbala a praštěla. Klučina
však nekolísal, nepoddával se bolesti. Ani sebevětší utrpení
v něm nedokázalo potlačit nadšení z toho, že je teď jedním
ze skutečných mágů a že i z jeho vůle se nyní nad Tesákem
roztahují gigantická Křídla…
Boletus varovně zakašlal. Křídla větru, vznášející se nad
Tesákem, k sobě začala s vynaložením veškeré moci, jíž
mágové Živelného klanu disponovali, přitahovat myriády
nejnepatrnějších vzdušných proudů − ze všech konců
obrovské země.
Rozdivočelé proudy nabíraly rychlost nad nezměrnou,
jen nepatrně zvlněnou rovinou, která se táhla stovky
kilometrů na sever od Teplého pobřeží, a hnaly se přímo
k Tesáku. Ve výšinách nad ním se ozval šílený řev, jenž
s každým okamžikem sílil. Vítr nemá rád otázky, nikomu

181
nepodléhá a jeho vědomosti mu lze vyrvat jedině silou −
běda však tomu, kdo nedokáže vydržet odvetný úder!
Rétor viděl, jak Guy zbledl a jak se jeho starší bratr
zapotácel. Odpusť, Asmunde, ale zdá se, že tě to teď bude
hodně, opravdu hodně bolet. Je to samozřejmě podlé, ale jsi
náš živý štít a s tím se nedá nic dělat. Roky odolnosti
plynou rychle, Asmunde. Já, Rétor, jsem ty své strávil
v honbě za Posledním drakem… a zbytečně, jak nyní vidím.
Asmund sebou znenadání trhl. Jeho ruka se zachvěla;
vypadalo to, že se každou chvíli vytrhne z Rétorova sevření.
Mladík se kousl do rtu a jeho zrak začal rychle kalnět…
„Sandro!“ zavelel příkře vůdce Vzdušných.
Avšak kouzelnice i bez toho věděla, co má dělat. Učinila
rychlý krok vpřed − aniž by narušila kruh rukou −,
s mladistvou pružností se prohnula a přitiskla se čelem
k potem zalitému čelu klučiny. Sama sice zkřivila obličej,
ale svou práci odvedla − svěrák bolesti se rozevřel. Asmund
se napřímil a do pohledu se mu vrátila příčetnost.
„Drž se, chlapče,“ řekl mu Rétor skrze zatnuté zuby.
Vlna bolesti − byť mnohonásobně oslabená − se dovalila až
k němu. „Drž se. Bez tebe by s našimi starci bylo zle.“
… Ještě štěstí, že tato slova neslyšel ani Roy, ani jeho
bratr.
A Křídla mezitím rostla stále víc a víc. Zdálo se, že již
zakrývají celou oblohu. Modř zmizela, neboť vše od
nadhlavníku až po obzor zahalil souvislý příkrov černých
mračen. Den zešeřel. Zůstaly jen bílé obrysy Křídel na
černém nebeském sametu.
Rétor se soustředil. Začíná to nejdůležitější. Proudy
prostupující éterem nesly zvěsti o všem, co se na světě
odehrálo; stačilo jen položit tu správnou otázku. A Rétor se
rozhodně uměl ptát.
Příchozí z Rubní strany. Příchozí ze Světa
Přirozených… Příchozí… příchozí… příchozí… Cizinci
mezi zdejšími rodáky, mezi obyvateli Středosvěta. Křídla
nyní filtrovala celé moře „informací“, jak tomu říkali lidé
182
původem z Rubní strany. Rétor byl odhodlán získat
odpověď, i kdyby kvůli ní měl vyždímat síly svých druhů
do poslední kapky.
Je-li už Zabiják tady, Vzduch to nemůže nevědět. Rudý
pruh vroucí krve sice ještě není patrný v auře, ale to
neznamená, že neexistuje. Prastará zloba Čtyř živlů se už
dotkla osudem vyvoleného člověka a začíná ho měnit − byť
natolik nenápadně, že si to možná neuvědomuje ani
samotný Zabiják. Nejnepatrnější částečky Větru si to však
zapamatují. Nepotlačitelný hněv a touhu zabíjet, schopnost
podrobit jiné své vůli a navzdory všem překážkám jít za
vytouženým cílem. Ten, který byl vyvolen, aby se stal
Zabijákem, předtím takové vlastnosti postrádal. Rétor to
věděl z vlastní zkušenosti. Byla to hodně dlouhá cesta, jež
vedla od skromného a stydlivého klučiny, knihomola a
panice, k dnešnímu Rétorovi. Nejlepšímu (ještě stále, bez
ohledu na celé Asmundovo nadání) Vzdušnému
kouzelníkovi.
Vytí ve výšinách už bylo téměř nesnesitelné. Veliká
Křídla bažila po svobodě. Toužila se odtrhnout od
nenáviděné země a alespoň jedinkrát udeřit, udeřit celou
svou nepopsatelnou silou. Křídlům bylo lhostejné, zda
změní skálu pod sebou v hromádku prachu, anebo ji
zvednou a mrští s ní daleko do moře. Hlavně aby
skoncovala s bídnými opovážlivci, kteří měli tu drzost
pokládat jakési nicotné otázky!
… Neviditelná pouta, jež Křídla svazovala, byla napnutá
k prasknutí, ale přesto držela pevně. Nadcházela hodina
vrcholné Síly.
Vzor Křídel začínal matnět. Runy se chvěly, jejich
obrysy se měnily. Sandra a Solly s otevřenými ústy hleděli
nahoru. Něco takového dosud nikdy neviděli.
Zato Roy to už viděl. Stejně jako Rétor. A velmi dobře
věděl, co bude následovat.
Křídla nalezla, co hledala. Přitom však narazila na téměř
nepřekonatelný odpor. Řvoucí větrné proudy, pevně svinuté
183
do oblouku, se začaly vymykat kontrole. Ještě několik
minut a čarovná pouta natolik zeslábnou, že již zběsilý vichr
nedokážou zadržet − a běda tomu, kdo se mu ocitne v cestě,
až se dostane na svobodu!
„Otevři stavidla, Sandro!“ zaburácel Rétor. Teď už
nesměli myslet na sebe, nýbrž na to, jak odvrátit zkázu od
klanového městečka. Rétor samozřejmě počítal s tím, že by
to tak mohlo dopadnout, a předem připravil cestu, po níž se
vichr vrhne do nitra pusté, liduprázdné stepi.
„Otevírám!“ opáčila kouzelnice, snažíc se překřičet
skučení uragánu. Tvář jí zrudla námahou.
Asmund znovu zaúpěl. Spodní ret měl prokousnutý a
krev mu crčela také z nosu, ale navzdory tomu nekolísal,
nehýbal se z místa.
Rétor se ještě nikdy s takovým odporem nesetkal.
Mágové klanu vynaložili veškeré síly, které měli, Křídla se
roztáhla po celé obloze, od obzoru po obzor, ale přesto…
nic. Či přesněji něco. Něco natolik silného, že…
„Tady je!“ zaječel náhle Guy.
Ale Rétor už všechno viděl sám.
To městečko poznal okamžitě. Dálný sever, jen kousek
od Mezí, zřejmě na území klanu Země. Zaprášené
nádražíčko. Podél dřevěného nástupiště se táhne vlaková
souprava, pomalovaná barbarskými barvami. Přes Rétora se
jako vlna převalil strach lidí, tísnících se v přeplněných
vagonech. A vtom spatřil muže, jak běží po nástupišti −
nepříliš mladého, ovšem ani zdaleka ne starého, asi
třicetiletého, štíhlého a tmavovlasého, v černé bundě a
s elfským mečem v neforemné, ke zbrani naprosto
nepasující pochvě.
Moc Větru, která v tu chvíli dosáhla svého vrcholu, byla
natolik velká, že Rétor − jaké štěstí! − dokonce dokázal
zachytit útržky toho, co se odehrávalo v mysli běžícího
muže.
… Prostor tál, rozplýval se v běli… Pěnou oblaků klouže
okřídlený stín. Obrovský. Hrůzu nahánějící. Smrtící.
184
Sněhobílé šupiny matně září − možná se od nich odráží svit
hvězd a možná hoří vlastním vnitřním jasem. Křídla
rytmicky buší do zřídlého vzduchu, z velikých planoucích
očí čiší zuřivost. Odvážil se vyzvat příšeru na souboj,
odvážil se, byť ještě neměl dost sil, aby ji přemohl. A teď za
to pyká. Dohání ho pán nebes a vládce hlubin, panovník
země a vladař ohně…
Rétor zakřičel. Byl to zběsilý výkřik hráče, který do hry
vsadil nejen svůj vlastní život, ale dokonce život celého
světa.
„Mám! Mám! Mám!!!“
Cítil Zabijáka − tak jasně a zřetelně, jak může jedině ten,
kdo Zabijákem sám býval.
A v tomtéž okamžiku vítr konečně získal svobodu.
Asmund zdušeně vydechl a ztratil vědomí. Jeho tělo se
zhouplo k okraji propasti, a kdyby je Rétor na poslední
chvíli nezachytil, zřítilo by se do bezedné hlubiny.
„Dolů! Všichni dolů!“ zařval Rétor a namířil proud
bolesti na sebe. „Sandro…!“
Leč ani ona, ani Solly už ho neslyšeli. Nepotřebovali
nápovědu. S široce roztaženýma rukama se snažili udržet na
vrcholku Tesáku, přičemž směrovali ničivý vichr za řeku,
do stepi, co nejdál od městečka. Do hrudi je oba dva naráz
zasáhla neviditelná pěst rozzuřeného živlu. Rétor viděl, jak
sebou Sandřina hlava cukla, jak vzhůru vytryskla kouřící
krev. Kouzelnice se zapotácela a křečovitě mávla rukama −
rovnováhu však neudržela. Zoufale vykřikla a s hrůzou
strnulou v široce otevřených očích se zřítila dolů. Solly
zůstal na nohou − tvář mu křivila nepopsatelná námaha,
kůže na lících pukala a oči měl pevně zavřené. Mág střídal
zakletí s takovou rychlostí, že z toho Rétora polilo horko.
Neviditelné kladivo se již zvedlo nad městečkem… Avšak
vůdce klanu Vzduchu pořád stál jako solný sloup a držel
v rukou Asmundovo bezvládné tělo. Otevřít cestu uragánu
měli Sandra a Solly. Boletus je měl jistit. Boletus… kde ten
vlastně je?!
185
 Plošina zela prázdnotou. Po starcích − Royovi a Guyovi
− a po kouzelníkovi s orlím nosem jako by se slehla zem.
Zůstal zde jen bezvědomý Asmund, Solly a on, Rétor. On,
který musí za každou cenu udržet Křídla, připravená každou
chvíli explodovat zevnitř; pokud by k tomu došlo, městečku
by už nebylo pomoci.
Nad jejich hlavami se dělo něco nepopsatelného.
Elegantní vzor Křídel se proměnil v bělavý chaos, skvrnu
živoucí hniloby na tmavém těle éteru; Rétor měl pocit, že
v něm vidí tvář zrůzněnou nelidským hněvem. Vichr tuto
bílou mlhu drásal a trhal a roztáčel nad špicí Tesáku větrný
vír nevídaných rozměrů. Řvoucí proud se dral na
severozápad, po cestě, kterou mu otevřel Solly, ale hranice
této cesty praskaly a lámaly se − asi jako když velká voda
tlačí na chatrné protipovodňové zábrany, jež nakonec
musejí povolit. Dole pod skálou naopak vládlo mrtvé ticho
− buďto předzvěst ničivé bouře, anebo… anebo šťastného
konce.
„Vezmi Asmunda a zmiz odsud!“ zavelel Rétor. Solly
jenom zavrtěl hlavou. Rétor nechápal, jak se ještě vůbec
dokáže udržet na nohou. Vichr mágovi řezal tváře jako
břitva. Na spáncích už mu začínaly prosvítat lebeční kosti.
Za Sollyho zády vlála větrem zmítaná krvavá vlečka, ale
mág přesto stál.
Uragán dorazil i k Rétorovi. Popadl ho za ramena a
s nezdolnou silou jej začal táhnout k okraji srázu.
Asmundovo tělo několikrát nadskočilo, vlečeno po ostrých
kamenech; klučina náhle zalapal po dechu a otevřel oči.
„Dolů!“ přikázal Rétor. Mladíček už nemohl nijak
pomoci. „Vzdušná čočka!“
Asmund spěšně přikývl, zřejmě pochopil.
V příštím okamžiku jej Rétor jako pytel mouky shodil
přes okraj plošiny.
Nastal čas doučování, Asmunde.

186
 A teď rychle na pomoc Sollymu. Budou odolávat
společně, bok po boku, než se moc dovlečená k Tesáku
vyčerpá.
Jenomže Solly již neměl sílu odolávat. Vyčerpal
všechno, co v sobě měl. Jeho tvář se změnila v jednu velkou
krvavou masku. Vichr jej s mimořádnou krutostí doslova
skalpoval. Rétor se jen letmo podivil tomu, že je Solly stále
naživu… A pak jej přesně propočítaným štulcem pod
kolena srazil k zemi.
Magická pouta se bortila, rozpadala se. Vichrný proud už
nikdo nesměřoval a ten naplněn divokou radostí z nabyté
svobody začal poskakovat sem a tam jako mladý jankovitý
býk, přičemž drtil všechno, nač dokázal dosáhnout. A
nejspíš by po sobě zanechal pěknou spoušť… kdyby se
ovšem při stavbě městečka Vzdušného klanu nepočítalo
s možností právě takového řádění. Uragán navíc zřetelně
ztrácel na síle, takže se škody omezily jen na skácené ploty,
vyražená okna a tu a tam vyvrácené stromy. Nic
mimořádného.
… Sotva vytí ztichlo, Rétor z vrcholku Tesáku spatřil,
jak do ulic vybíhají lidé. K úpatí skály brzy utíkal celý dav a
vůdce klanu věděl, že ani Sandra, ani Asmund nezůstanou
bez pomoci.
A před očima měl Rétor stále tvář mladého muže v černé
bundě a s elfským mečem působícím v jeho ruce tak
nemístně. Tvář Dračího zabijáka.

* * *

Na Viktorovi nezůstala jediná niť suchá. Svlékl se,

vyždímal si šaty a porůznu je rozvěsil po kupé. Pak se
zabalil do tlusté kousavé deky a posadil se k oknu.
S tím „samostatným kupé“ se nejspíš trochu unáhlil. Byl
to hotový pokoj na kolech. Stěny potažené růžovým
hedvábím a na stropě dvě lampy se stínítky z barevného

187
skla. Masivní postel, která by se hodila spíše do muzea než
do vlaku, kulatý stůl se dvěma křesly, vyřezávaný likérník
z červeného dřeva, naplněný lahvemi a džbánky. No to jsou
věci − hned po šíleném střetnutí na nádraží takový luxus.
Jaroslav se také díval z okna. Viktor byl z chlapcovy
mlčenlivé rezervovanosti celý nesvůj − kdepak, tohle
samozřejmě není lhostejnost, a už vůbec ne cynismus… Ale
přece jen od klučiny, který právě ztratil otce a tři bratry,
podvědomě očekával trochu jinou reakci.
„Viděl jsi už někdy tenhle medailon?“ Viktor kývl
směrem ke keramickému oválu, ležícímu na stole.
„Ano.“
„Kde?“
„Visel u nás doma na zdi. Otec ho někdy bral s sebou,
když nadlouho odcházel.“
Vskutku vyčerpávající informace…
„Jaroslave, já se zatím ve vašem světě moc nevyznám.“
Klučina se slabě pohnul, ale nepřestával se dívat z okna.
Ubíhaly tam pahorky a lesíky − byla to poklidná, ba přímo
bukolická krajina. Čím dál od Trati, tím více lesy houstly,
až se u obzoru slévaly v napohled neprostupný hvozd.
„Otec říkal, že nějakou dobu trvá, než si uvědomíte sám
sebe,“ řekl chlapec po chvíli. „Já… chápu to. Ten medailon
je znamením strážců Mezí.“
„Tvůj otec byl strážce. To znamená, že dohlížel na
mrtvé, aby…“
Chlapec otočil hlavu a udiveně se na Viktora podíval.
Najednou bylo jasné, proč tak tvrdošíjně zírá z okna −
v zarudlých očích se mu leskly slzy.
„Na mrtvé?“ zeptal se. „Proč by se na ně mělo dohlížet?
Ne, strážcové dávají pozor, aby živí neubližovali mrtvým.“
Viktor nevěděl, co na to odpovědět − celá situace
působila až příliš hloupě.
„Mrtví přece za nic nemohou,“ řekl chlapec trochu
vyčítavě. „Byli vráceni do světa a donuceni, aby chodili a
mysleli, navzdory tomu, že už byli po smrti. Ať tedy mají
188
alespoň obyčejný klid, když už byli připraveni o ten věčný.
Šedé meze jim nedovolují vyjít a škodit živým. Zato živí…
živí mohou všechno. Chodívají za Meze, pobíjejí nemrtvé a
sundávají z jejich těl šperky, zbraně i brnění. Kradou, co
můžou, jako straky… Mrtví tam mají své osady plné
všelijakých zvláštních věcí… Nám jsou vlastně k ničemu,
ale stejně je kradou… Na severu, kde Meze rozpůlily jedno
městečko, mniši dokonce založili naučný ústav. Podnikají
výpravy za Meze… zkoumají.“
Jeho hlas teď zněl ukřivděně.
„A přitom tam jsou naši, samí naši! Lidé a trpaslíci a
elfové. Nemohou za to, že došlo k bitvě a že je pak magie
donutila vstát z mrtvých. Někde tam je i můj praděd… a
poslední elfský vládce… a trpasličí rada… My strážci,“
tohle my zaznělo tak, jako by chlapci bylo přinejmenším tři
sta let, „se lidem snažíme nahánět strach, aby se drželi dál
od Mezí. Zůstali jsme tenkrát schválně. Přísahali jsme, že
když už jsme zradili své bratry a nenechali je umřít, budeme
je teď alespoň bránit. A také je bráníme.“
„Tak proto tvůj otec loupil?“ neudržel se Viktor. „Aby
zaháněl lidi od Mezí?“
Chlapec sklopil hlavu.
„Ne, nejenom,“ promluvil po chvilce. „Kvůli tomu
samozřejmě také, ale… život je tam u nás těžký. Zvěř skoro
žádná a půda rodí špatně − vždyť Meze jsou hned za
humny. A my přece musíme z něčeho žít…“
„Rozumím,“ řekl Viktor. Musel se hodně přemáhat, aby
to řekl, protože nedokázal, přese všechno nedokázal
ospravedlnit jednání lupičů. Nikdy v sobě neměl dost
dobroty, aby pochopil pouliční chuligány nebo seriózně
vypadající neřády v oblecích s kravatami, kteří rozkradli a
rozvrátili jeho vlast. Nebyl proto schopen ospravedlnit ani
zdejší lupiče − i kdyby měli ty nejušlechtilejší pohnutky.
„Stejně se na nás zlobíte,“ řekl chlapec. „Vím to. Zlobíte
se, ale prosím, odpusťte otci.“

189
 „Odpustil jsem. Čestné slovo.“ K vlastnímu překvapení
to již řekl mnohem lehčeji a upřímněji a Jaroslav vděčně
přikývl.
Viktor vstal, přešel kupé, otevřel likérník a chvíli se
přehraboval v lahvích. Nakonec si vybral celkem obyčejný
džbánek − co když za tohle všechno ještě bude muset
doplácet? −, vzal si sklenici a vrátil se ke stolu.
Nápoj chutnal přímo božsky. Nebyla to brandy, jak se
zpočátku domníval, nýbrž hodně silný nasládlý likér,
v němž se ukrývala chuť desítek bylin. Do povrchu džbánku
byly vyryty jakési runy. Že by šlo o elfský nápoj?
„Na nejbližší stanici vystoupíš,“ nařídil lupičovu synovi.
Chlapec mlčky přikývl.
„Dohlédneš na to, aby Mezaře pochovali jaksepatří. A
pak se vrátíš domů. Kdo ti tam zůstal?“
„Nikdo.“
„Zvládneš to?“ zeptal se Viktor po chvilkové pauze.
Věděl, že nesmí podlehnout lítosti a dovolit klučinovi, aby
se na něho přilepil.
„Zvládnu.“
„Dobře. Teď se trochu vyspím. Před stanicí mě vzbuď.“
Chlapec přikývl. „Ještě nějakou dobu potrvá, než se tam
dostaneme. Objíždíme Meze.“
Viktor se podíval z okna, jako by snad bylo možné
uprostřed moře lesů spatřit hranici mezi světem mrtvých a
světem živých.
A k vlastnímu překvapení zjistil, že to možné je!
Byla to nezřetelná, téměř nepostřehnutelná, ale přesto
nepochybná přítomnost Síly. Jako by se lesem převalil
dravý proud, který způsobil, že se kmeny mírně zkřivily a
naklonily; jako by se přehnala vichřice, která polámala a
zkroutila větve; jako by prolétl rychlý požár, který zasáhl
pouze koruny a spálil, zuhelnatěl koruny stromů; jako by se
zvedlo celé mračno prachu, který se pak navěky usadil na
listech. Lesem se táhl pruh − tenký a nenápadný, avšak

190
dodnes živý, navzdory stovkám uplynulých roků. Bariéra.
Hranice. Šedá mez.
„Jménem Čtyř živlů…“ zašeptal Viktor.
Přišlo to znovu, opět se ho to zmocnilo − již nebyl sám
sebou, nebo už spíše nebyl jen sám sebou.
„Vzduchem i ohněm, vodou i zemí − stavím věčné síly
mezi vás a živé…“
Vlak se otřásl. Lampy zablikaly. Chlapec už neseděl
v křesle − celý schoulený se krčil v koutě a s hrůzou hleděl
na Viktora.
„Stavím Šedou mez mezi vás a ty, které smrt teprve
čeká…“
Bylo to čím dál silnější, neovladatelné, nezvladatelné.
Zakalilo mu to vědomí. Propadal se − do bezedné jámy, do
vodního víru, do vichru, do plamene…
Poslední. Poslední dva. Již cítí jeho moc, již tuší, že před
ním neobstojí − dokonce ani oni ne. Les plane a z šedé
oblohy se valí liják; vodní kapky však syčí a vypařují se,
neschopny se dotknout rozbahněné půdy. A on kráčí skrze
oheň − má tu moc, má tu sílu, aby vzdoroval všem živlům.
A dva poslední si to uvědomují.
Nebe je již nedrží, vzduch se jim podlamuje pod křídly,
liják je tlačí dolů, země se prohýbá pod obludnou váhou
šupinatých těl a smrtonosné plameny, které vždy tak
poslušně spalovaly nepřátele, teď hrozí, že jim vybuchnou
v tlamách.
To znamená, že ho přivítají v lidské podobě.
To znamená, že je dostihne jako člověk.
Odplata. Za tisíciletou nadvládu, za zuřivost a
nesmlouvavost, za neochotu podělit se byť jen o špetku
moci, za domýšlivost a pýchu.
Byl vyvolen, aby se stal symbolem nové éry. Poslem
svobody.
Les se rozestupuje a v dáli se míhá modrá stuha říčního
toku. Na břehu konečně vidí poslední. Muže a ženu − muž
má na sobě černou zbroj, žena jen potrhanou tuniku.
191
Z rychlého a zuřivého střetnutí na obloze unikla v mnohem
horším stavu než její druh.
Muž v černé zbroji kráčí kupředu, jemu vstříc. Do tváře
mu není vidět − zakrývá ji mřížkové hledí helmy. V dlani
svírá jílec meče. V jeho hlase zaznívá únava − nikoli však
strach, a dokonce ani nenávist. Přinejmenším umějí
prohrávat se ctí.
„Proč nás pronásleduješ? Odcházíme, jsme už na
Stezce. Chtěli jste svobodu? Vezměte si ji tedy…“
V jeho slovech se skrývá pravda, ale čas milosrdenství
již pominul.
„Jsem Dračí zabiják a vy odejdete jedině do nicoty.“
Muž tasí meč. Možná ještě věří ve vítězství. A možná jen
chce padnout v boji…
Pominulo to. Skončilo to stejně rychle, jako to předtím
začalo − zůstala jen hučivá tíže v hlavě a slabost v pažích.
Vlak se rytmicky pohupoval na kolejích a za oknem se táhla
nenápadná hranice, ztracená uprostřed lesů.
„Co je to se mnou?“ zeptal se Viktor. Nevěděl, zda se
ptá chlapce, anebo sám sebe.
Jenomže Mezařův syn neznal odpověď. A samotný
Viktor už vůbec ne.
Chlapec se však snažil.
Zdálo se, že pečlivě volí slova ve snaze vyjádřit co
možná nejjednodušeji to, čemu sám skvěle rozuměl a co
nikdy nepotřeboval vysvětlovat.
„Mágové žijí v klanech na břehu oceánu. Nepotřebují
lidská města. Jsou Živelné klany. Celkem čtyři. To ony mají
ve světě hlavní slovo.“
„Rozumím. Tohle už jsem slyšel.“
„Ještě existují Zvířecí klany.“ Jaroslav pokrčil rameny.
„Jsou to lykantropové… Tedy abych byl přesný, umějí se
měnit v různá zvířata. Jsou slabší, ale i jejich moc je
velká…“
Zjevně se chystal pokračovat. Ať už však toho syn
nešťastného Mezaře věděl moc nebo málo, nyní toho zřejmě
192
bylo přespříliš. Z hloubi vědomí se znovu vynořovaly ničivé
vidiny: oheň a voda a bortící se hory a smrště, které
smetávají vše, co jim stojí v cestě. Do Viktorových spánků
se zaryla bodavá bolest − na okamžik měl pocit, že mu
hlavu skrznaskrz probodl šíp.
Mávnutím ruky přiměl chlapce zmlknout.
Viktor si uvědomil, že už nesmí poslouchat dál. Protože
všechny informace, které od chlapce získá, se mu ihned
odrazí v paměti jako v pokřiveném zrcadle, jež hromadí
palčivý sluneční žár. Zkrátka se toho nemůže dozvídat příliš
hodně a naráz. Ano, pokušení přijít k hotovému, tedy
dozvědět se všechno hned od prvního „znalce“, bylo
nesmírně veliké, ale… Viktora cosi chránilo před tím, aby
mu podlehl. Viktora… anebo toho druhého, jenž s ním teď
sdílel jedno tělo.
„Vládce…“ Chlapce zjevně zneklidnilo, jak se
Viktorovo mlčení protahuje.
„Všechno je v pořádku.“ Viktor naprázdno polkl.
„Opravdu jste mi pomohli. Jsem tvé rodině vděčný za
pomoc.“
Jaroslavovi možná neuniklo, že se v těchto slovech
ukrývá lež, ale jeho úcta k Vládci byla příliš velká, než aby
to dal najevo.
„Jak daleko je stanice?“ zeptal se Viktor.
Chlapec se dlouho díval z okna.
„Moc daleko už ne,“ řekl nakonec. „Za půl hodiny,
nejpozději za hodinu tam budeme…“
„Vystoupíš,“ zopakoval Viktor. „Vezmi si tohle.“
Natáhl se ke schnoucím džínům, vytáhl váček
s drahokamy a mlčky z něho vyňal tři krvavě rudé rubíny.
„Nesloužíme vám pro peníze, Vládce!“
„Já vím. Odměňuji tě za věrnost.“

* * *

193
 Ihned po půtce s Tornem se musela výzvědná síť Loi
Iver pořádně zapotit.
Tak zaprvé − kde jsou Ohniví?
Zadruhé − proč se s výjimkou Rétora neobjevil nikdo ze
Vzdušných?
A především − co se vlastně mezi oběma mocnými mágy
stalo, že se jeden rozhodl zlikvidovat toho druhého? Proč
Torn hodil za hlavu všechny psané i nepsané tradice a
pokusil se vyvolat střetnutí přímo na jejím, Iveřině, plese?
Co má tohle všechno znamenat?
Jakmile nějaká záležitost začínala smrdět „spálenými
ocasy“, jak se říkávalo mezi Kočkami, dávala Loi Iver před
hrubou silou přednost lstivosti a důvtipu. Lstivosti, důvtipu
a samozřejmě také dobré radě. Jenom to chtělo, aby rádcům
vůbec nedošlo, že jí pomáhají.
Sešel se u ní nejužší kruh jejích důvěrných přítelkyň
(tedy pokud takový termín lze ve vztahu ke Kočkám vůbec
použít). Byly sice všehovšudy tři, ale víc jich ani
nepotřebovala. „Pravděpodobnost neúspěchu,“ poučovala
kdysi malou Loi její babička, Iver První, „je přímo úměrná
počtu osob, zasvěcených do tajemství.“
Byla to právě bába, kdo pro Loi tyto důvěrnice svého
času vybíral… Nyní už Loi samozřejmě chápala, že se Kari,
která ji vždy obdivovala a byla jí věrná až za hrob, nestala
její nejlepší přítelkyní náhodou. Stará Iver uměla číst
v lidech jako v otevřené knize, a tak Loi od útlého mládí
vyrůstala obklopena výhradně osobami, které nejlépe
doplňovaly její silné stránky a omezovaly vliv těch slabých.
Proto k Loi nejvíce přilnula právě Kari, velmi inteligentní
leč plaché děvče, jemuž nevadilo zůstávat ve stínu
přítelkyně.
Ostatně, ani mladíci, kteří jakmile Loi vyrostla do krásy,
začali usilovat o její přízeň, nebyli žádné nicky. Šlo o samé
budoucí válečníky a vládce klanu (pokud se ovšem o
mužích z klanu Kočky vůbec dalo hovořit jako o
„vládcích“)… Příběhy o šílených kouscích mladých
194
Kocourů, které se šířily po celém Středosvětě, nemalou
měrou obohatily věhlas samotné Loi Iver. Její babička byla
moudrou, skutečně moudrou ženou, a když se Loi občas
zadívala na západ, kam podle tradice poté, co nastal jejich
čas, odcházeli zemřít stařešinové klanu, vždy ji vzpomněla
vlídným slovem…
„Vyslala jsem kurýry k Ohnivým,“ řekla Loi. Za zdmi
teskně vyl vítr… Vyl až podezřele silně. Snad hrdý Rétor
nedospěl k závěru, že Kočky je lepší nespouštět z dohledu?
To by ovšem bylo zlé, moc zlé. Soupeřit s nejmocnějším
kouzelníkem Středosvěta se Loi ani trochu nechtělo.
„Odpověď by tu měla být pozítří…“
„A jakou odpověď čekáš?“ zeptala se Kari.
Loi pokrčila rameny. Tohle byl jeden z těch vzácných
případů, kdy se vůbec nic nedá odhadnout předem. Obvykle
odpovědi jen potvrzovaly její vlastní domněnky, ale teď
musela doopravdy čekat, což netrpělivou Kočku příšerně
dopalovalo.
Loiin budoár byl neobyčejně stísněný. Ve srovnání
s jejími plesovými sály to působilo náramně divně. Jenže co
naplat − vlastní přirozenost si nedá poručit. Kvůli ní ženy
z klanu nalézaly skutečné pohodlí pouze v takovýchto
skrytých šerých místnůstkách plných měkounkých pohovek.
Na těch teď přítelkyně poloseděly, pololežely a na stolku
před každou z nich stál džbánek s jejich oblíbeným vínem.
Nápoje však zůstávaly téměř netknuté, neboť se všechny
Kočky mlčky shodly, že situace je na obvyklý veselý
babinec až příliš vážná.
„Je to trochu nezvyk − zůstávat ve vleku událostí,“
poznamenala upjatá Lola, která jako jediná z lidí v Loiině
nejbližším okolí pocházela z Rubní strany. Podle jejího
vlastního vyprávění tam byla velkou vědkyní, což
znamenalo prakticky totéž jako být kouzelnicí ve
Středosvětě. Loi se však už dávno přesvědčila o tom, že
vyprávění příchozích z jiného světa obsahují velmi málo
pravdy. Spíše jsou jen pouhými přáními…
195
 „Jak je možné, že jsme Tornovy úmysly neodhalily?“
povzdechla si Ota − mimořádně silná osobnost, oslnivá
kráska a ke všemu ještě výtečná kouzelnice. Loi si ji
nechávala ve své blízkosti jedině proto, aby ji měla stále na
očích, kontrolovala ji a − s pomocí předstíraného přátelství
− bránila jejímu možnému pletichaření.
„Co je to s vámi, přítelkyně?“ Loi Iver svraštila čelo. Otě
nesměla za žádnou cenu přitakávat. „Litujeme toho, co už
stejně nelze napravit? Vyčítáme si to, co jsme opomněly?
My − Kočky?! Pryč s tou panikou! Ještě donutíme Torna i
toho hrdopycha Rétora, aby tančili, jak my budeme pískat!
Raději mi povězte, co se mezi nimi asi mohlo stát?“
„Jedno je jisté,“ řekla uvážlivá černovlasá Kari. „Nešlo o
moc. Rétor totiž na moc zvysoka kašle.“
„Pravda,“ souhlasila Ota. „Nikdy se nesnažil chopit se
vlády…“
„Rétor má jen jedinou posedlost − ovšem obrovskou,“
promluvila zádumčivě Lola. „Přirozené.“
„Přesně tak,“ poznamenala Loi. „Ale co to má
společného s Tornem? Voda nikdy neměla ty, kteří zůstali
na druhém břehu, v lásce… Dokonce bych řekla, že spíše
naopak.“
„Že by tedy přece jen šlo o moc?“ Kari si propletla štíhlé
prsty.
„To je hned první věc, která musí každého napadnout.“
Ota odmítavě zavrtěla hlavou. „Ale pochybuji, že by to byl
ten pravý důvod. Rétor nikdy neusiloval o moc. A přitom
mohl − obzvlášť poté co…“
„A co Torn? Je hodně ctižádostivý… a také bohatý.
Používá všechny možné způsoby, aby z lidí vyždímal
povinné desátky. A Trestající Vody jsou neúnavní. Mohli se
pustit do křížku kvůli území?“
„Ale že by na tom Tornovi záleželo až tolik, aby vyvolal
střetnutí na mém plese?“ Loi rozhořčeně vztyčila hlavu.
„Ne, tak lakomý není.“

196
 „Torn přece odjakživa tolik lpěl na obyčejích,“
promluvila zamyšleně Ota. „Muselo se stát něco úplně
neuvěřitelného…“
„Nechci tu žádné všeobecné fráze!“ přerušila Loi zhurta
přítelkyni. „Neuvěřitelného, povídáš? Taková slova pro nás
neexistují. Máme v klanu Vody sedm informátorů. To bych
tedy ráda věděla, proč všichni zaháleli? Vím, že Fia spala
s Romanem, který je když ještě ne Tornova pravá ruka, pak
levá tedy určitě. Tak proč od ní nemáme jedinou zprávičku,
proč?!“
„Nepřihodilo se jí něco?“ poznamenala obezřetná Lola.
„Jí a zároveň šesti ostatním?“ zapochybovala Loi.
„A proč by ne? Poslední dobou jsme začaly být trochu
moc sebejisté. Říkaly jsme si, že velké krachy jsou věcí
minulosti a že dnes už se nemůže nic stát, i kdybychom
měly co do činění se samotnými Živelnými klany. Co když
se nám Torn celou dobu potichu vysmíval a sotva nadešel
čas jednat, v rychlosti zlikvidoval všech sedm, kteří pro nás
pracovali? Proč ho vlastně podceňujeme?!“ namítla ohnivě
Lola.
Iver se zamyslela.
„Takže tak − osm lidí k Tornovi,“ nařídila pak. „Dalších
osm k Rétorovi. A ještě po čtyřech k oběma zbývajícím
Živelným. Pak vyčkáme. Prozatím.“
„Nestálo by za to,“ zapředla Ota, „abych se i já trochu…
prošla? Všichni zpravodajci mají jeden zásadní nedostatek −
postrádají strategickou informaci. A to znamená, že nevědí,
po čem přesně mají pátrat…“
Loi se v duchu už poněkolikáté pochválila za to, že si
Oty včas všimla a ponechala si ji ve své blízkosti.
„Ne, přítelkyně,“ odvětila vlídně. „Ne. Projít se budu
muset já.“
„Ale proč?“
„Právě proto, že jenom já,“ Loi věnovala své přítelkyni a
konkurentce ten nejvíc okouzlující úsměv, „disponuji celou
strategickou informací.“
197
 A jen ať si teď Ota láme hlavu, co všechno ještě velká
Loi Iver ví!

198
 Kapitola devátá

Vlak tu zrychloval a tu zase přibrzďoval v prudkých

zatáčkách, kdy se Trať stáčela do oblouku. Viktor seděl na
posteli a podřimoval. Hlavu si přitom opíral o měkké
polstrování stěny. Jen jedinkrát ho probral podivný skřípot,
ale když otevřel oči, zjistil, že je to jen Jaroslav, který si
malým brouskem brousí svou dýku. Klučina si všiml
Viktorova pohledu, zrudl, ihned schoval brousek a posadil
se nepřirozeně zpříma.
Válečník jeden…
Viktor zavřel oči, když předtím potlačil nutkání začít
znovu klást otázky. Chlapec by mu toho určitě mohl hodně
povědět.
Něco ho však od vyptávání stále odrazovalo. Možná
strach a možná odpor k možnému vyústění těchto otázek −
záchvatu barvitých a vyčerpávajících vidin.
Zatraceně, čím tedy vlastně je? Nebo přesněji kým…?
Odkud se všechny ty halucinace berou? Ne, tohle všechno
se s ním nemůže, prostě nemůže dít!
Viktor si ani sám nevšiml, kdy se ztracen v myšlenkách
propadl do spánku.
A ocitl se u břehu, po kolena v černočerné vodě. Příboj
temně hučel.
Už zase!
Jenom tehdy v noci… Bože, vždyť to bylo teprve dnes
v noci, i když mu to teď připadá jako celá věčnost! Zkrátka,
tehdy v noci si byl Viktor jistý, že spí. Teď ale ne.
Ve snu se objevuje všelicos. I barvy − pestré a živé.
Dokonce i zvuky.

199
 Ale člověk nikdy, téměř nikdy nevnímá své vlastní tělo.
A rozhodně necítí, že je voda mokrá, že mu slunce praží do
zátylku a že kameny pod nohama pokrývá kluzký nános.
„Zatraceně!“ nezmohl se Viktor na jiná slova.
Tyto sny a jeho vidiny spolu rozhodně nemohly mít nic
společného. Ve vidinách byl všehovšudy divákem. Hleděl
na to, co se před ním odehrávalo, a ničemu se nedivil −
zkrátka se necítil být sám sebou. Upřímně, pokud by se na
to měl podívat nepředpojatě, pak právě tyto zničehonic se
dostavující vidiny nejvíce připomínaly obyčejné sny.
Zato teď si zcela jasně pamatoval, co je zač a jak se
dostal do Středosvěta. Vzpomínal si na Tael, na padlého
Mezaře i na chlapce Jaroslava, jehož ještě před minutou
pozoroval, kterak si brousí dýku.
Viktor si do dlaně nabral vodu a zvedl si ji k obličeji.
Voda jako voda. Průzračná. Odkud se tedy bere její sytě
černá barva, připomínající inkoust v plnicím peru?
Veškeré další experimenty přerušila vlna, která se
znenadání přihnala a smáčela ho až po pás. Viktor se začal
spěšně brodit k nedalekému břehu. V dáli byly vidět tytéž
bizarní hory i přízemní stavba, kterou onehdy navštívil.
Tentokrát se však už ve vzduchu nevznášel nakyslý puch a
z komína nestoupal žádný kouř.
„Copak to asi znamená…?“ zašeptal Viktor a pak
zakřičel: „Haló, pane domácí! Pojď přivítat hosty, posledně
se mi tu moc líbilo!“
V otvoru, jenž nahrazoval dveře, se ale nikdo neobjevil. I
oheň, který předtím blikotal v útrobách domu, zmizel.
Viktor chvíli poskakoval na břehu, přičemž zvedal vysoko
nohy ve snaze vytřepat si z bot vodu. Jeho snažení však
bylo marné, a tak mu nezbylo než se posadit na mořem
omleté kameny a zout se.
Ne, tohle všechno bylo divné, nepatřičné. Příliš skutečné
na to, aby to byl jen sen. Copak se ve snu dá nabrat do hrsti
mokrý písek a zcela zřetelně v něm pozorovat jednotlivá
zrnka? Copak je možné cítit dotek každičkého oblázku a
200
vidět v průzračném vzduchu každičký ohyb fialových větví
na vzdálených stromech?
Je to tedy opravdu jen sen, nebo…?
Viktor pocítil strach − zatím ještě nejistý a nesmělý. Byl
jako studená hrudka na srdci. Nachází se teď přece ve světě,
který se řídí jinými zákony, nebo snad ne? Tak proč by tu
sny nemohly být hmotné?
Ne! Takovým myšlenkám se nesmí poddat. I kdyby jen
proto, že po prvním takovém snu nenašel na svém těle
žádné modřiny ani podlitiny. A po oné hloupé bitce
s ramenatým ohyzdou by přece nějaké musel mít!
Sigmund Freud mluvil o snech jako o nejlepší cestě do
nevědomí… No dobrá, proč by tedy neměl starouškovi
důvěřovat a proč by se právě po téhle cestě nemohl vydat?
Kdoví, třeba mu to dá odpovědi na neodbytné otázky, které
se mu rojí v hlavě.
Viktor si natáhl vlhké ponožky a neochotně zastrčil nohy
do bot. Nejraději by se prošel bosky, ale nechtěl se pořezat
o špičatá stébla zdejší ostřice.
Vydal se vysokou trávou k „laboratoři“, ale po několika
krocích se ohromeně zastavil.
Od pobřeží − jen z trochu jiného místa − se ke stavení
táhla pěšinka. Ostřice tam byla podupaná, místy polámaná.
Správně. Přesně tudy předtím šel.
Není to ani sen, ani skutečnost. Zanechává v tomto světě
své stopy, avšak tento svět na něm ne. Viktor mimoděk
přidal do kroku. Jakmile vyšel na svou starou pěšinku, dal
se do běhu. Odkudsi se vynořila myšlenka, že nemá mnoho
času. A že je třeba ho využít, neboť může − ne, musí! −
něco důležitého pochopit.
„Pane!“ Viktor se zastavil na samém prahu a učinil
poslední pokus přivolat tlustého alchymistu.
Ticho. Jen vzdálený hukot vln − víc nic.
„Nu… neměj mi to tedy za zlé.“ A Viktor vstoupil. Jeho
oči se opět ihned přizpůsobily tmě.

201
 Spadlá police pořád ležela na podlaze. Na těch ostatních,
stále visících na zdech, prokazatelně ubylo všelijakých
nepochopitelných předmětů. Nejpodstatnější změnou však
bylo to, že kotel zmizel a oheň přestal hořet. Kašička, co ji
tu vařila tlustá myšička, už asi byla hotová. Kašička
s miniaturním Freddym Kruegerem…
Viktor se neklidně rozhlédl − připadal si v tu chvíli jako
sprostý zloděj − a nadzvedl víko truhly. Udělal to velmi
opatrně, protože si nebyl jistý, zda se uvnitř neskrývá ještě
nějaká další drobná odpornost.
Truhla však byla prázdná. Silná vrstva prachu, v rozích
pavučiny. To je tedy zajímavé. Jak se asi odsud tlusťochovi
povedlo vytáhnout človíčka?
Viktor se mimoděk zaradoval, že do sebe oba sny tak
úplně nezapadají. Beztak už z toho všeho začínal mít
pořádnou těžkou hlavu. Sen, který je divže ne logičtější a
barvitější než normální život, není ničím příjemným.
„Ehm-ehm.“
Otočil se.
Ve vchodu stál brunátný kolohnát a otíral si dlaně o
obrovitánské panděro. Díval se na Viktora rozpačitě a
trochu šibalsky, jako dobrý kamarád po nepovedeném
vtípku. Jeho úsměv byl sice trochu neumělý, ale alespoň
působil celkem přátelsky.
„Nic tam není, dobrý pane!“ oznámil tlusťoch po chvíli
mlčení. „Takhle se holt věci mají… Došlo to…“
„Co došlo?“
„Došlo všechno, co bylo,“ řekl tlusťoch s výrazem, jako
by šlo o úplné a plnohodnotné vysvětlení. Hned nato
vstoupil, přičemž se ramenem otřel o stěnu, a s povzdechem
se rozhlédl po místnosti. „Ale že to tu bylo bezva…“
„Co bylo v tom kotli?“ zeptal se ho zhurta Viktor.
Tlusťoch se opět zašklebil. „Co v něm bylo, to se
dovařilo! Vaším přičiněním, výhradně vaším… jen a pouze
dle přání vaší milosti…“

202
 Věnoval Viktorovi výsměšnou, šaškovskou úklonu.
Pohled na tuto tajtrlíkující horu masa s móresy starého
ochlasty vyvolával jakýsi štítivý odpor.
„Takže ses snažil kvůli mně…“ prohodil Viktor
lhostejně. Pak z nejbližší police sundal prazvláštní předmět
− kus pomačkaného plechu. Byly na něm patrné jakési
vystouplé plochy, pak něco, co dřív nejspíš bývalo
tenkostěnnou trubicí, skleněná drť… „Ale jak to, že jsi
nepoužil taky tohle, co?!“
Viktor znenadání promluvil nabubřelým tónem
inspektora, což mělo nečekaný účinek. Tlusťoch okamžitě
přikvačil, důvěrně objal Viktora kolem ramen, pozorně se
zahleděl…
„Tohle? Tohle je přece…“
Přezíravě svraštil čelo.
„No řekni, jenom řekni, jestli už toho náhodou nebylo
dost! Beztak jsem jich tam hodil alespoň dvě desítky, jak
tamtěch,“ zakroutil nad hlavou svým levým pleckem, „tak i
těchhle…“ Tlusťoch rozhodil rukama a udělal několik
kroků. „No ne, jenom řekni! Házíš je, házíš a oni… oni
pořád padají…“
A teprve teď, v náhlém záchvatu inspirace si Viktor
uvědomil, co vlastně drží v rukou.
Letadlo. Maličký model letadla, pravděpodobně Boeingu
nebo jiného západního stroje. Zmuchlaná křídla, rozervaný
trup, látkové útržky − že by zbytky sedadel? −, drť
z rozbitých okének.
Nebo… nebo to není model?
Viktor jako očarovaný přejel prstem po plášti
dopravního letadla a zkřivil obličej náhlou bolestí, když se
poškrábal o pokroucený kov.
„Vždyť tu nebyli žádní lidi, teda skoro,“ prohodil
tlusťoch přezíravě. Vzal zkoprnělému Viktorovi model
z rukou a zahodil ho do kouta. „Ani to nestálo za řeč! Co
bylo potřeba, to se použilo! Věř mi − pro tebe to bude až
až!“
203
 Rozchechtal se, jako by právě řekl mimořádně povedený
vtip. Viktor si ho ale nevšímal. Klouzal pohledem po
stěnách, po téměř prázdných policích a zoufale, ze všech sil
se snažil pochopit.
Támhle je další „model“. Zelenohnědá plechovka, ze
které trčí lesklé čepele − rotorové listy vrtulníku. A tady…
no, dalo by se to nazvat maličkými ohořelými vagonky,
které jako by patřily do dětské železnice… jenomže
s takovými hračkami by si žádné děti rozhodně, rozhodně
neměly hrát. Co ještě? Hrudky bahna, již schnoucí, ale
pořád vypadající, jako by je někdo teprve nedávno vylovil
z moře. Z každé něco trčí − tu kus lodního šroubu, tu zase
hrot stěžně s útržkem plachty a onde špičatá příď se
zbytkem nápisu v angličtině: „…ent“.
Co to má k čertu znamenat?!
„To ty… to ty jsi je…?“ zeptal se Viktor. Navýsost
klidně. Byl si naprosto jistý, že zazní-li kladná odpověď,
bude muset zabíjet. I kdyby jen ve snu.
„Cože?!“ zařval tlusťoch v návalu nefalšované zuřivosti.
„Já? Za koho mě máš, ty mudrlante? Copak jsme nějaká
zvířata?“
Viktor ucouvl ke zdi, stejnou měrou vylekán hněvivým
výbuchem i uveden do rozpaků vlastním omylem.
„Proč? Proč bychom to dělali? Když oni sami…
bouch… a bác…“ Skrček se poškrábal na břiše a nečekaně
klidně a smířlivě pronesl: „Ono by se to dalo, samozřejmě.
Jenomže jak bychom mohli? Vždyť co jsme zač? Copak je
nám dovoleno…“
Otočil se a s hlubokým povzdechem se vydal k východu.
Na prahu se otočil a jízlivě dodal: „A ještě někdy zajdi,
neostýchej se. Teda jestli ti vybude čas… Tady už není co
dělat, radši si vyraz do lesíčka…“
Tlusťoch zmizel z dohledu, ale po chvilce se jeho hlas
ozval ještě jednou. „A teď si dej pozor, nezvaný hoste!“
Rozpaky rázem zmizely. Viktor se vrhl k východu. Stihl
to tak tak. Když přeskakoval práh, střecha budovy náhle
204
zapraštěla. Začaly se z ní sypat dřevěné úlomky; za
Viktorovými zády dopadl na podlahu těžký trám. A hned
vzápětí vyšlehly plameny.
Viktor v podřepu, s rukama opřenýma o zem sledoval,
jak budovu zachvacují dravé plamenné jazyky. Byly žhavé
a téměř průzračné; se stejnou lehkostí požíraly dřevo,
kameny i železo. Komín se zbortil − vypadalo to, jako by ho
neznámá síla vcucla dovnitř. A to se říká, že na spáleništích
vždycky zůstávají sice očouzené, ale jinak nepoškozené
pece…
Viktor neztrácel čas vstáváním a po čtyřech se rychle
vzdaloval od ohně. Lezl čím dál rychleji, neboť žár kvapem
vzrůstal. Uvnitř hroutící se, rozpadající se budovy cosi
zvučně praskalo a syčelo, co chvíli vyšlehávaly
pestrobarevné záblesky. Viktor si zakryl obličej před hejny
jisker, které létaly všude okolo jako při ohňostroji.
Měl pocit, že k jeho uším doléhá hlas… ne, mnohohlasý
chór.
„Vládce! Vládce!“
Viktor otevřel oči a trhl sebou, ucukávaje před
vyděšeným Jaroslavem.
„Sténal jste,“ řekl mu chlapec nesměle. „Hlasitě. A
takhle…“ ukázal, „takhle jste se chránil rukama.“
„Zdál se mi sen,“ vysvětlil Viktor. „Děsivý sen. Děkuji,
že jsi mě vzbudil.“
A pak se Viktor, který už nevěřil ani vlastním slovům,
podíval na své ruce. Vždyť se přece poškrábal, nebo snad
ne? Možná ne do krve, ale nějaká stopa by musela zůstat.
Po škrábanci však nebylo ani památky. Takže to byl sen.
Jen sen.
Ale Bože, jak skutečný!

* * *

205
 Na to, že osvobozené větry řádily jako utržené ze řetězu,
byly škody ještě celkem snesitelné. Pravda, Roy, jeho bratr,
Solly, a dokonce i Boletus byli vyřazeni z akce, přičemž
starci zřejmě nadlouho − v jejich věku už zlomeniny a
smrtelné vyčerpání nelze vyléčit s pomocí obyčejné magie.
Rétor mohl počítat jen s neúnavnou Sandrou. A vlastně ještě
s Asmundem, který z nich jako jediný neutržil ani škrábnutí.
Klučina se totiž rychle zorientoval a bleskurychle si pod
sebou vytvořil vzdušnou čočku, takže si z běsnění vichru
odnesl jen slabé leknutí. Ech, kéž by byl i Taniel tak
duchapřítomný! Rétor si raději zakázal na to myslet.
Zatímco se městečko dávalo do pořádku, znovu se sešla
rada Vzdušných.
Rétor se podíval na Sandru. Kouzelnici se kolíbala
nepřirozeně vyvrácená ruka a její čelo se lesklo potem −
bolest si dokázala najít cestu všemi ochrannými bariérami.
Do večera už sice po zlomenině s vykloubením nezůstane
ani památky, avšak zatím Sandře nezbývalo než zatnout
zuby a trpět.
Asmund se choulil v nejvzdálenějším koutě, tichý jako
myška. Aby ne, když se poprvé v životě účastnil opravdové
rady!
Samozřejmě přišli nejen mágové. Dorazili jak nejvyšší
představitelé Vychovatelů, tak i válečníci, léčitelé, kořenáři,
řemeslníci… Nechyběl ani Rétorův bratr Kan, třebaže dnes
měl práce až nad hlavu.
Rada zasedala ve stejném sále jako předtím. Nebyl
důvod měnit místo konání, neboť žádné řádění živlů
nemohlo prorazit ochranná zakletí seslaná ještě samotnými
zakladateli klanu, kteří přišli na Teplé pobřeží zpoza mlh
Horkého moře. Stále zde nebyla jediná vodní kapka, jediné
zemní smítko a jediný ohnivý odlesk. Jen Vzduch, nic než
Vzduch − nehybný a strnulý v místnosti plné svých
následovníků.
Na Rétora hledělo bezmála čtyřicet párů očí.

206
 „Bratři.“ Kouzelník se postavil. „Tak především − čest a
sláva váženým Royovi a Guyovi, čest a sláva váženému
Edulovi. Vydali ze sebe vše, jen aby náš počin uspěl.“ Rétor
neměl takové obřady dvakrát v lásce a jeho výřečnost při
nich občas selhávala, ovšem teď se zkrátka nedalo nic dělat.
„Máme za sebou polovinu práce… větší polovinu… možná
dokonce dvě třetiny. Našli jsme Zabijáka.“
Sálem zašelestil krátký tlumený vzdech. Rétor hleděl do
napjatých tváří − ne, z nikoho není cítit skrývaná radost. Jak
rád by věřil, že ho alespoň jeho vlastní klan nezradí!
„Zabiják se objevil tam, kde se to ostatně dalo očekávat
− na vzdáleném severu, až u Šedých mezí. Odteď mu
budeme neustále v patách. Musíme ho dostihnout než stačí
projít zasvěceními. A musíme být rychlejší než klan Vody,
který po něm také pátrá, aby ho vzal pod svou ochranu.
Pokud ho Vodní najdou jako první, nevyhneme se otevřené
válce. A my teď na takové střetnutí žel nemáme dost sil.“
Rada znovu tichounce zašelestila. Všem bylo jasné, co
by válka s mocným Vodním klanem obnášela.
„Ponechat klan zcela bez ochrany nemohu. Proto si budu
muset vystačit s minimálním doprovodem. Sandra,
Asmund… ostatních bude zapotřebí zde.“
„Ve třech to nezvládnete,“ řekl chraplavě Žejmo, vůdce
Vychovatelů. „I kdyby Zabiják ještě nebyl v plné síle…“
„Správně.“ Rétor přikývl. „Dej mi tedy své dvě nejlepší
dvojice, Žejmo.“
„Kevin a Erik,“ opáčil okamžitě starý válečník a v sále
to souhlasně zahučelo.
„Půjdu také,“ pronesl tlumeně, ale tak, aby ho všichni
slyšeli, Kan. „Zakletí nejsou všemocná, Rétore.“
Mág na něho upřeně pohlédl. Od Tanielovy smrti ještě
nebyl čas, aby si spolu náležitě promluvili. A synovcovo
tělo zůstalo tam, pod hradbami Bbchči… možná už ho
dokonce poskvrnila magie čarodějů Vody…
Bratrovy oči zůstávaly tmavé a neproniknutelné. Až
příliš tmavé a až příliš neproniknutelné.
207
 „Dobře,“ řekl Rétor proti své vůli. „Vezmi si jednoho
pomocníka, Kane, ale takového, co umí víc než jenom vařit
vodu. Vyrazíme ihned. Větrná triga tu bude za dvě hodiny.“

* * *

Stanice u městečka Živelného klanu vypadala mnohem

honosněji, než bylo běžné. Trpaslíci si nemohli dovolit
neprokázat úctu mocnému klanu Vzduchu, a tak do budovy
z bílého mramoru neváhali investovat celé jmění.
Fontánám, které tryskaly jak před nádražím, tak i uvnitř
v čekací hale, dodávaly vodu speciální pumpy; trávníky, jež
se krásně zelenaly navzdory podzimní době, dělaly očím
radost svou upraveností − nikdo by se po nich samozřejmě
neodvážil dupat. Celá budova se svým sloupovím
připomínala − přinejmenším podle Boletových slov − řecký
Parthenon.
Kolem stanice se tísnil početný dav. Z valné části ho
samozřejmě tvořili lidé z blízkých vesnic, ale našlo se
v něm i pěkných pár trpaslíků − jejich doly ve starých
horách na východě ještě nebyly úplně vytěžené, na rozdíl od
mnoha jiných přímo na Teplém pobřeží.
Při pohledu na Rétora a jeho doprovod se dav začal
pomaloučku rozptylovat. Kramářky, lelkující elfové,
ustaraní trpaslíci i lidé − ti všichni bez zjevného spěchu, ale
přesto velmi velmi kvapně opouštěli náměstí. Kouzelníkům
ze Živelného klanu se nikdo, kdo doopravdy nemusel,
nestavěl do cesty. A už vůbec ne mocnému Rétorovi, jehož
mnozí, obzvláště z řad místních, znali od vidění.
Rétor − aniž by komukoli věnoval jediný pohled −
vstoupil do haly. Samozřejmě že nikoli do společné. Nápis
na jejích dveřích zcela nedvojsmyslně oznamoval: „Pouze
pro mágy a doprovodné osoby“. Trpaslíci si s jejím
vybavováním opravdu vyhráli. Rétor nevěděl, co přesně se
snažili imitovat, ale každopádně zde přepych přímo bil do

208
očí. Huňaté koberce, o nichž mág tušil, že je trpaslíci
rozestřeli těsně před jeho příchodem, nevídané květiny ve
velkých květináčích, křišťál, zlacení, rudé dřevo… Všechno
v této hale bylo udržováno v dokonalém pořádku.
Pravda, jízdenky si museli kupovat dokonce i mágové.
Včetně těch ze Živelného klanu.
Nad okénkem pokladny visela cedulka − zlatá inkrustace
na černém dřevu: „Slevy pro děti a mágy“.
„Tak to mám nárok na dvojitou!“ zaradoval se Asmund.
„Šestnáct mi ještě nebylo…“
Trpaslice v pokladně pečlivě skrývala své podráždění.
„To nejde, mladý pane,“ oznámila. „Sleva může být jen
jedna.“
„A pro koho je větší?“ nedal si pokoj chlapec. Rétor ho
nekrotil, neboť si uvědomoval, že mladíček má strach, velký
strach. Asmundovi došlo, že hry skončily, a takto se jen
snažil všechny oklamat − a nejvíc sám sebe.
„Pro děti,“ ušklíbla se pokladní; zarostlá brada jí
poskočila. „Ale jen během letních prázdnin…“
Konflikty s trpaslíky, skutečnými pány Trati, zbytečně
nevyhledávali dokonce ani mágové. Trpaslíci, kteří pronikli
do tajemství páry a elektřiny, byli známí určitou odolností
vůči živelným kouzlům. Samozřejmě že pokud by se do
nich nějaký mág doopravdy pustil − i kdyby to byl třeba
klučina Asmund −, bylo by s nimi zle, ale… Rétor choval
silné podezření, že řada starších kouzelníků má z parních
strojů nefalšovaný strach, neboť pokládá techniku za jim
neznámý druh magie.
„Devět,“ řekl Rétor do okénka. „Devět samostatných
kupé… tedy celý vagon. Na Větrnou trigu. Tu nejbližší.
Až… až k Šedým mezím.“
„Račte si nedělat starosti.“ Trpaslice se úslužně usmála;
při pohledu na úsměv v jejím podání se Rétor divže
nezachvěl. „Hnedle vám vagon připojíme.“
Chlupatou prackou shrábla peníze a pak Rétorovi podala
devět lepenkových čtverečků se zlatou ořízkou a ozdobným
209
vykrojením na krajích − ve světě Rubní strany by se takové
jízdenky nejspíš označovaly slovem VIP.
„Teď se tu uvelebte,“ nařídil Rétor. „Počkáme.“
Nemělo by žádný smysl vyrážet na cestu pod pláštíkem
noci nebo se snažit skrývat s pomocí magie. Torn a jeho
slídilové nejsou schopni Rétora najít − stejně jako Rétor
není schopen najít je. A o trpaslících je zase známo, že
umějí mlčet a že nikdy neobchodují s cizími tajemstvími.
Však také hlavně díky tomu přežili a nevymřeli, nevymizeli
jako leckteří jiní, kteří se nedokázali smířit s novými
pořádky.
Vlak se vynořil zpoza zatáčky přesně ve stanovený čas.
Slovo „zpoždění“ neměli trpaslíci ve slovníku. Vagon
určený pro Rétora a jeho společníky už stál připraven u
nástupiště. Kouzelník věděl, že k němu za chviličku − aby
se rychlost vlaku nesnížila ani o zlomek − připojí záložní
lokomotivu. Ještě štěstí že trpaslíci vždycky mají nějakou
po ruce, protože jinak by bylo třeba odpojit některý
z osobních, sedadlových vozů a vysadit z něj všechny
pasažéry. A Větrná triga je nóbl vlak, takže ani v takových
vagonech necestuje žádná lůza, nýbrž významní kupečtí
příručí a někdy i samotní kupci, když chtějí trochu ušetřit.
… Krajina za oknem se konečně zachvěla a začala
ubíhat dozadu. Rétor si povzdechl a opřel se o plyšové
opěradlo pohovky. Za chvíli se bude podávat čaj a on a jeho
lidé si mohou dovolit chvíli oddechu. Torn stěží ví, kde je
hledat.

* * *

„Na nejbližší stanici vystoupíš,“ řekl Viktor chlapci už

kdoví pokolikáté. Mezařův syn horlivě přikyvoval, jako by
se pokaždé dozvídal velkou pravdu. „A uděláš všechno, co
jsem ti nařídil.“

210
 „Ano, Vládce, jsem tak šťastný, že jsme ti mohli
sloužit…“
„No no, tak už dost,“ pronesl Viktor, načež instinktivně
− jako to jemu samotnému v dětství, když jezdili k babičce
Věře, říkala máma − dodal: „A zkontroluj, jestli jsi na něco
nezapomněl. Za chvíli vystupuješ…“
Nevelká a ošuntělá stanice doslova tonula ve žlutém
spadaném listí. Moci podzimu dál úporně vzdorovaly pouze
topoly. Nádražní budova byla maličká, s oprýskanou
omítkou a střechou, na níž chybělo pěkných pár šindelů. Její
okna chránily úctyhodné mříže.
Jaroslav zvedl k Viktorovi oči plné nefalšovaného
utrpení. „Sbohem, Vládce…“
„Jaképak sbohem?“ předstíral Viktor údiv. „Však se my
dva ještě potkáme… Určitě se potkáme. A uctíme tvého
otce i bratry.“
„Vážně?!“ Chlapec se divže nezalkl nadšením.
„Vážně vážně,“ uklidnil ho spěšně Viktor. „A teď běž.
Nezdržuj se.“
Spolu s Jaroslavem vyšel z kupé.
„Vystupujete?“ zeptal se lhostejně trpaslík průvodčí,
který se v chodbičce potýkal s jakýmisi pákami,
vyčnívajícími ze stěny.
„On vystupuje.“ Viktor ukázal na Mezařova syna. „Já
zůstávám.“
„Aha-a-a… Nu, dejte si pozor, máme tu přísná pravidla.
Jízdenky se dají koupit jedině na stanicích. Dojedete do cíle
a pak vám − tedy budete-li chtít pokračovat dál − nezbude
než vystoupit. Já jízdenky neprodávám,“ oznámil trpaslík
stále stejně lhostejným tónem.
„Díky, budu na to myslet,“ řekl Viktor. Zůstal stát na
horním schůdku a sledoval pohledem chlapce šourajícího se
k nádražní budově. Je dobře, že vystoupil. Nevinných obětí
už bylo dost. Vypadá to, že pobývat v jeho − Viktorově −
blízkosti teď zrovna není tou nejbezpečnější kratochvílí.

211
 … Vynořili se zpoza kmenů topolů, dva z každé strany,
rychlí a nehluční; do Viktorova vědomí jako burácející
vodopád vtrhla veškerá jejich zlost i touha po pomstě,
kterou v sobě dusili. Utrpěli ztráty, zůstali všehovšudy čtyři
a nyní sem přišli, aby zabíjeli. Viktor nevěděl, jak se jim
podařilo dohnat vlak − mágové v tomto světě zřejmě měli
své tajné cestičky. Ne že by na tom v tuto chvíli záleželo.
Čtyři Trestající z klanu Vody. V čele s mágem
Gothorem.
„Utíkej!“ zavolal Viktor za Jaroslavem.
„Teď už ráčíte vystoupit?“ ozval se za jeho zády
trpaslíkův úlisný hlas.
Viktor neodpověděl. Vrhl se do kupé pro meč… Či
přesněji měl by se vrhnout, ale už ve chvíli, kdy zvedl nohu
z železné podlahy, mu došlo, že by to bylo zbytečné. Meč
mu teď nepomůže. Pomůže něco jiného… Něco pramenící
z jeho nitra.
„Hej, vy všichni!“ křikl dokonce ještě dřív, než si stačil
promyslet, co by teď vlastně měl podniknout. „Nechte
mého… mého věrného služebníka na pokoji!“
Klučina evidentně neměl na útěk ani pomyšlení. Tasil
dýku, plavně se skrčil a vycenil zuby. Věděl, že je odsouzen
k smrti. Vládce však musel přežít − na ničem jiném
nezáleželo.
Trojice mágů válečníků se dál pomalu přibližovala
k Jaroslavovi; Gothor se zastavil a vyzývavě se na Viktora
podíval.
„Tak proč jenom tak stojíš?! Vylez ven a pojď sem!“
zvolal, ale bylo znát, že se za touto výzvou skrývá strach.
„Znovu jsi mi zkřížil cestu, Gothore,“ řekl Viktor.
V nitru se mu již rozplétalo klubko chladné zuřivosti. „A
teď už mi neunikneš. Pamatuješ, co jsem ti slíbil?“
Opět nevěděl, co se vlastně chystá udělat. Zaútočit? Ale
jak? Vždyť ani nemá meč.
Gothor udělal krok vpřed. Jeho krátký světlemodrý plášť
ztratil svou původní čistotu, a tu a tam v něm dokonce zely
212
díry − cesta tajnými stezkami zřejmě nebyla snadná.
V mágově tváři se však nyní zračilo i něco nového − něco
jako rezignace.
Trojice se mezitím blížila k Jaroslavovi.
Gothor zvedl ruku.
A za stanicí se znenadání zvedla obrovská vlna, která
pohrdala zemskou přitažlivostí a vyvracela topoly i
s kořeny. Bělostná pěna věnčící její hřbet tvořila jedinou
světlou linii na jinak černočerném pozadí. Všechny ostatní
zvuky utonuly v praskotu lámaných stromů. Vlna byla
gigantická − opravdová tsunami, která se neznámo jak
ocitla uprostřed planiny. A přitom Viktor věděl, že celý
úder onoho mnohatunového kolosu je namířen výhradně na
něj. Svět zmatněl; za okamžik tato „devátá vlna“ dopadne
na Viktora, rozdrtí ho a vymaže z povrchu zemského.
Gothor se rozhodl tentokrát nespoléhat na pomoc ducha,
démona či jak se jmenovala ona vodní bytost, která
posledně tak trestuhodně selhala.
Viktor vyrazil vpřed. Honem si koukej, chlapče,
vzpomenout, čemu tě tenkrát naučili!
Mág Vody udělal rukama pohyb, jako by kroutil krkem
huse.
Viktor skočil. To se ví, že by ho každý pořádný trenér za
takové mae-geri ve skoku donutil udělat alespoň padesát
kliků na kloubech. S Gothorem to ale Viktorovi prošlo;
soupeř se ani nepokusil o obranu. Po tom nejpodlejším a
nejšpinavějším kopu špičkou boty do slabin se kouzelník
zlomil v pase a moc, která udržovala dmoucí se val, se
rozpadla. Vodní lavina roztála, jako by snad ani nikdy
neexistovala.
Ozval se kratičký výkřik.
Viktor zvedl hlavu.
Krev. A Jaroslavovo tělo s bezmocně rozhozenýma
rukama v tmavorudé kaluži. Chomáče špinavě bílého
topolového chmýří, jež se zde v tento podzimní čas ocitlo
neznámo jak, lačně sály dětskou krev.
213
 Nad mrtvým tělem stojí dva Vodní. Třímají meče − už
pochopili, že se strážci Šedých mezí je třeba bojovat
obyčejnými zbraněmi. Třetí sedí na zemi a svírá si rozťaté
rameno; mezi prsty mu prosakují rudé pramínky.
Vrahové, v jejichž rukou se již začaly svíjet vodní biče,
se pomalu otočili k Viktorovi.
Za jeho zády se pohnul ne zcela zneškodněný Gothor.
Zároveň zaječela píšťala − signál k odjezdu. Jestli tahle
individua stejně jako posledně nemají jízdenky…
Viktor se otočil a dal se na útěk. Každým okamžikem
očekával, že se mu tělem začne šířit příšerná bolest. Nejspíš
to muselo být podobné, jako se dostat pod cirkulárku.
Viktor si v pravý čas vybavil jakýsi akční film. Hbitě −
tedy v rámci svých možností − se skrčil a zároveň se
pokusil uskočit stranou. Upřímně řečeno, nedopadlo to nijak
zvlášť, ale pružný vodní karabáč prolétl těsně nad jeho
hlavou; vlasy mu skropila ledová tříšť.
Schůdky už měl skoro na dosah ruky.
V příštím okamžiku na ně vyskočil a kvapně se otočil,
aby vrhl pohled − vyzývavý a naplněný pohrdáním smrtí −
na své protivníky.
Dva z nich právě zvedali Gothora. Třetí se již stačil
namáhavě postavit a nyní se vlekl za ostatními.
V ruce měl několik lepenkových čtverečků − držel je
jako vějíř, jako hrací karty. Gothor tedy přece jen koupit
jízdenky nezapomněl.
Viktorovi přejel po zádech mráz.
Teď už ho nic nezachrání.
Vlak se pohnul. Zatím se ještě sunul pomalu,
pomaloučku. Dva mágové válečníci z klanu Vody už byli
v těsné blízkosti. Třetí s tváří zkřivenou bolestí podával
jízdenky trpaslíkovi.
„Hlavně žádné rvačky v mém vagonu, vážení,“ pronesl
trpaslík s odporem a Viktor, který se už už chystal
nakopnout prvního nepřítele, jenž stane na schůdkách,

214
mimoděk ucouvl. Naštěstí však trpaslíkův sebejistý tón
nezapůsobil jen na něj.
„My… my víme, podzemní,“ zasyčel Gothor zuřivě.
Provrtával sice Viktora pohledem, ale tím to také končilo −
na nic dalšího si netroufal. „Máme… jízdenky. Ukaž nám…
kupé.“
„Prosím, následujte mě,“ řekl trpaslík lhostejně. Viktor
couval úzkou chodbičkou, neboť neměl nervy se k Vodním
otočit zády.
Leč ani Gothor, ani jeho podřízení nenašli odvahu, aby
na něj zaútočili. Jen na Viktora upřeně civěli, nic víc.
„Vaše kupé,“ oznámil trpaslík skřípavým hlasem.
Zmíněné kupé sousedilo s tím Viktorovým.
„Důrazně vás žádám, abyste se zdrželi řešení vašich
sporů násilnou cestou,“ upozornil je trpaslík ještě jednou.
Gothor mu odpověděl pohrdavým pohledem. Jeho
podřízení zabouchli dveře.
„Ráčíte zůstat v chodbičce? Nebo se vrátíte k sobě?“
Viktor se jako mátoha vpotácel do svého kupé. Zabouchl
za sebou dveře a zasunul malou chatrnou závoru. Ruce se
mu klepaly jako starému alkoholikovi.
Konec. Dostali ho. Mají ho v hrsti. Teď už skutečně
nemá kam uniknout, jedině že by vyskočil z okna vagonu.
Vlak podezřele svižně nabíral rychlost.
Viktor seděl a jako očarovaný se díval na stěnu. Měl
pocit, že ho musejí každým okamžikem proděravět vodní
proudy, disponující průbojností laserů. Za oknem rychle
ubíhala podzimní krajina; Viktor si připadal jako
v opravdové kleci.
Copak se Trestající skutečně tady ve vlaku neodváží
zaútočit? Copak pro ně, mocné mágy a válečníky, skutečně
něco znamenají slova jakéhosi trpaslíka průvodčího? Nebo
snad jen na cosi čekají? Ale na co…?
Ano, všechno to začalo porouchanou pojistkou. A
skončilo to tím, že musel prchat před nepříjemně
skutečnými zlými kouzelníky.
215
 A Tael kamsi zmizela…
Co dál? Sedět a čekat, až Gothora obdobná činnost omrzí
a mág se rozhodne s ním, Viktorem, konečně skoncovat?
„Co to, že se ti nepovedlo ochránit tvého služebníka?“
ozval se zpoza dělicí příčky výsměšný hlas Vodního
kouzelníka. Tato luxusní kupé stěží měla tak tenké stěny,
takže se to určitě neobešlo bez pomoci magie. „Copak je
jediný bídný kop vším, čeho jsi schopen? Pročpak jsi nás
všechny na místě nespálil na popel, jak jsi ještě docela
nedávno vyhrožoval…? Proč mi neodpovídáš…?“
Laciné, laciné provokace. Nesmí se jim poddat. Viktor si
otřel zrádně zvlhlé dlaně o džíny a mimoděk si pomyslel, že
ho tenhle Gothor z nějakého důvodu moc a moc chce vyvést
z rovnováhy. Ale proč? Že by mě snad nedokázali přemoci,
dokud se ovládám, dokud jsem klidný…? Zatraceně, měl
jsem z toho kluka vypáčit celou pravdu, mihla se mu náhle
hlavou studená a krutá myšlenka. Vždyť by tak či tak
zemřel a takhle padl nesmyslně a zbytečně, neboť
nepřátelům nezpůsobil žádnou větší újmu. Tihle mágové si
určitě v ničem nezadají s Tael, takže po zranění jednoho
z nich už za několik hodin nezůstane ani památky. Kdybych
byl klučinu pořádně vyzpovídal, věděl bych teď víc. Vždyť
to vypadá, že jsem sám o sobě živoucí zbraní − jen je třeba
pochopit, jak s touto zbraní zacházet. Hlavně nesmím
projevovat slabost. Jakmile zakolísám, jakmile se mi
někoho zželí, okamžitě začnu prohrávat.
Gothor dál cosi hučel zpoza dělicí příčky, ale Viktor už
ho neposlouchal. Zachovávej klid, učil ho mistr… Ech,
škoda jen, že se pro Viktora rok cvičení nikdy nestal něčím
víc než jen módním povyražením. Pouze si matně
vybavoval slova: „Adrenalin je sám o sobě mocná zbraň;
nepoužívej ho ani dříve, ani později, než je třeba.“
Klid. Ještě jsi naživu, nebo ne? Tak buď rád. A kdyby tě
mág Vody skutečně chtěl zabít, už by to byl udělal. Pro tvé
nepřátele nemá smysl čekat na příchod noci nebo na úsek,
kdy se vagon více vyprázdní. Není tu ani milice, ani
216
vyšetřovatelé, ani prokuratura či advokáti. Zato zde jsou
klanoví Trestající, kteří hrají roli vyšetřovatelů, soudců i
vykonavatelů rozsudku. A není proti nim odvolání.
Přesto však vyčkávají. Stěží proto, že by se tolik báli
trpaslíků. V tom případě by pro ně vůbec nemělo smysl
nastupovat do vagonu. Když už jsou schopni předstihnout
vlak, bylo by pro ně jednodušší sledovat Viktora pěkně
zdálky a potom − jakmile se ocitne mimo „ochranu Trati“ −
klidně dokončit rozdělanou práci.
Bojí se ho? Nebo… nebo od něho něco čekají? Třeba že
v návalu zuřivosti ztratí hlavu a sám na ně zaútočí? Ale
kdež, copak je nějaký Schwarzenegger nebo van Damme?
A Mike Tyson už teprve ne. Musí jim tedy jít o něco
jiného… Jenomže o co?…
Žádná odpověď.
Na chodbičku se neodvažoval vyjít hodně, opravdu
hodně dlouho. Než se mu začalo chtít na záchod tak silně,
že měl co dělat, aby si nenadělal do kalhot.
Když venku znenadání narazil na jednoho
z Gothorových válečníků, divže neuskočil zpátky a nezaujal
bojový postoj. Vodní však po Viktorovi jen sklouzl
lhostejným pohledem. Očividně se právě vracel z téhož
místa, kam měl Viktor namířeno. Jak dojemná shoda
okolností…
A zase čekání.
Na jídlo neměl Viktor ani pomyšlení. V duchu se zoufale
pokoušel najít východisko, ale nedařilo se mu to, i když se
snažil sebevíc. Copak Kasparova může v šachu porazit
člověk, který se sotva naučil rozeznat pěšce od dámy? A tak
dál seděl, tupě zíral před sebe a čekal − ale na co, to ani sám
nevěděl.
Napadla ho zajímavá myšlenka − když je v tomto světě
Slovo něčím mnohem víc než jen obyčejnou vzdušnou
vibrací, zdalipak zde také náhodou neexistuje i Bůh? Ta
nejvyšší instance, pro niž jsou všechny zdejší sváry a divy
k smíchu… Anebo snad měla pravdu Tael, když říkala, že
217
žádné paralelní světy nejsou a že svět zrozený z Velkého
třesku je jen jeden − záleží pouze na tom, z jakého úhlu se
na něj díváme?
Tak tohle je vážně ta pravá chvíle na abstraktní
teoretizování, ušklíbl se v duchu Viktor. Hned vedle sedí za
tenkou dřevěnou příčkou o síle jediného prkna čtveřice
nemilosrdných zabijáků. Kdybys tak radši přemýšlel, jak se
před nimi zachránit!
Ale má takové přemýšlení vůbec nějaký smysl? Jakmile
vyjdu z vlaku, udělají se mnou krátký proces. A poblíž už
nebudou žádní chlapci fanatici, které lze pouhým mávnutím
ruky poslat na smrt. Jistě budeš souhlasit, že to není špatný
pocit, když za tebe někdo umírá; vlastně je to docela
příjemné, není-liž pravda, Viktore? Podmaňovat si a
rozkazovat, být objektem cizího uctívání a cítit slepý strach
− to všechno je přece tak sladké, že ano, Viktore…? Jenže
čas, kdy ses mohl schovávat za cizími zády, skončil. Nemáš
kam ustoupit. Přijmi tedy boj a zemři, jak se na muže sluší.
Tahle slova jsou tak krásná, ale tak prázdná! Tuze dobře
se poslouchají, když zní z televizní obrazovky, a moc pěkně
se čtou v knihách. Rozplývat se nad cizí odvahou je snadné,
ale jakmile se tahle věc začíná týkat tebe samotného…
Viktor svíral ve zpocené dlani zbytečný meč. Ten zatracený
elfský kus železa! K čemu je dobrý, jaký je z něho užitek?
Vodní bič se s ním stejně přeseknout nedá.
Gothor za stěnou zmlkl − nejspíš mu došel dech. Nastalo
ticho, rušené jen rachotem kol a občasným tesklivým vytím
parní sirény. Viktorovo kupé se nacházelo na návětrné
straně, a tak kolem okna co chvíli proplouvala rozcuchaná
oblaka kouře. Hromový šíp se ukázal být jakousi místní
obdobou rychlíkového vlaku, neboť jel téměř bez zastávek a
velice svižným tempem − vůbec se nezatěžoval nakládkou
uhlí a načerpáváním vody; jen zřídka, velmi zřídka měnil
lokomotivy v uzlových stanicích.
Čas plynul. Každou chvíli už musel nastat večer, ale
Viktor dál seděl ve stavu podivné strnulosti, neschopen se
218
k čemukoli rozhoupat. Původní plán − tedy pokusit se
dohnat Tael − mu teď připadal jako naprostá pitomost. Kde
a jak by ji asi mohl najít? Sám se vydá do rukou mágům
zabijákům a tím to všechno skončí. Co jen to tehdy povídala
Rada? Že vlak, v němž jede, určitě dohoní Čtyři kouře
buďto v Luzích, anebo v Ransku? Hm, tyhle názvy mu zní
nějak povědomě…
Viktor musel dost dlouho sbírat odvahu, aby vystrčil nos
z kupé. Trpaslík průvodčí naštěstí právě okouněl
v chodbičce.
„Poslyšte, vážený…“ začal Viktor, když ani po chvilce
úporného přemítání nedokázal přijít na lepší oslovení. „Kdy
přijedeme do Luhů?“
„To je hned další zastávka,“ zabručel trpaslík. „Budeme
tam během půlhodiny a zdržíme se nějakých deset minut.“
„A Čtyři kouře…?“
„Čtyři kouře? Tak ty, dobrý pane, zrovna v Luzích
předjedeme. A pak si to namíříme rovnou do Ransku − Trať
před námi už bude úplně volná. Však to taky není žádný
div, že jsme je dohonili, když se Čtyři kouře loudají a
zastavují u kdejakého sloupu. Máte ještě nějaké další
otázky, dobrý pane?“
Viktor se vrátil do svého kupé a pečlivě za sebou zamkl.
Luhy představovaly šanci. Malou, ale přece jen šanci. Klany
podle slov nešťastného Jaroslava sídlily na jihu, na Teplém
pobřeží − třeba měla dívka namířeno právě tam? A možná
že ani nevystoupila… Ale jak ji jen najít a ještě přitom
přelstít Vodní zabijáky?
Z této situace by možná snadno nalezl východisko
Conan Cimmeřan, Lord z planety Země nebo třeba Fess
z Údolí mágů. Viktor se však bohužel do role pohádkového
hrdiny pranic nehodil. V hlavě se mu jako na potvoru ne a
ne urodit cokoli kloudného. Nezbývalo mu než se
spolehnout na ten nejjistější prostředek − nepřemožitelné
ruské „ono to nějak dopadne“.

219
 Šíp mezitím zaburácel celou silou svého parního chřtánu
a začal zpomalovat. Kolem vlaku se teď táhla předměstí,
která se skoro v ničem nelišila od podmoskevských
městeček z poloviny sedmdesátých let. Přízemní dřevěné
domky mezi zanedbanými zahrádkami − roubená stavení
byla obložená překližkami v různé fázi odloupanosti a
natřená veselými barvami. Viktor se mimoděk podivil, že i
když zde vládne podzim, je pořád dost teplo. Přinejmenším
cestovat v bundě nebylo ani trochu nepohodlné.
Mihla se kamenná vodárenská věž a několik
oprýskaných budek; kola vlaku zarachotila na těžkopádných
výhybkách.
„Luhy… Luhy…“ ozvalo se z chodbičky. „Deset minut
pauza…“
Čtyři dýmy se nedaly přehlédnout. Obludná lokomotiva,
jež se svými čtyřmi komíny trochu připomínala křižník
Varjag, a za ní řada různobarevných vagonů, které ve
srovnání například s tím Viktorovým působily dost
ošuntěle. Hromový šíp zřejmě nebyl nadarmo považován za
drahý, bezmála přepychový vlak.
Viktor s mečem v podpaždí a tváří zalitou potem vyšel
do chodbičky. Žádný z Vodních se neobjevil.
Dva vlaky stály jeden vedle druhého a mezi nimi
klokotal hustý dav cestujících i drobných obchodníků.
Jakási babka halasně vychvalovala své elixíry lásky i
lektvary naopak chránící před milostným vzplanutím, obojí
s omezenou dobou působení − dle stařeniných slov „jenom
na půlden, akurát na Trať, aby to zas nebylo na dycky“.
Viktor si s mírným údivem všiml, že si ochranné lektvary
kupují především muži, zatímco ženy − obzvláště dobře
oblečené paničky kolem padesátky − si všímají hlavně
nápojů lásky…
Viktor stál na vysoké podnožce a rozhlížel se. Bál se
ponechat východ do chodbičky bez dozoru − měl pocit, že
mu do nechráněných zad každým okamžikem zajede vodní

220
bič. Uvědomoval si ale, že takto shora má jen minimální,
prakticky nulovou šanci zahlédnout Tael.
„S dovolením, dobrý pane…“ ozvalo se odkudsi zboku a
z malého výklenku kousek od něj se vynořil trpaslík.
V chlupaté pracce držel velikánskou konvici. Trpaslík
poté, co mu Viktor uhnul z cesty, sešel po schůdkách a
začal se legračně belhat k nádražní budově, přičemž před
sebou důležitě rozhrnoval dav.
Viktora napadlo, že tohle je pro Vodní ten nejpříhodnější
okamžik, aby zaútočili. Co možná nejpohodlněji uchopil
meč a… a dál se díval ven, neschopen se odhodlat
k čemukoli dalšímu. Po Tael by v tomto davu mohl klidně
pátrat i celou věčnost. Jemu už však bohužel nezbývalo ani
deset minut.
Nad vagonem se skláněly holé černé větve. Patřily
obrovskému košatému dubu, který zde dál rostl i navzdory
mizerným ekologickým podmínkám.
Viktor nevěděl, co ho přimělo zvednout pohled. Udělal
to však ještě o zlomek vteřiny dřív, než do střechy vagonu
cosi zlehýnka kleplo − klidně by to mohl být odloupnutý
kousek kůry nebo ulomená větévka. Strnul a instinktivně
ucouvl hlouběji do chodbičky; hrotem meče přitom mířil
vzhůru. Jestli se ti mizerové rozhodli prorazit střechu, určitě
stihne…
Tlumeně zaskřípalo železo. Stropní plech se odsunul
stranou a ve vzniklém otvoru se objevil pár malých
kozaček, po nich široké, vespod stažené kalhoty šaravary,
jaké v operetách nosívají záporožští kozáci, bílá košile a
nakonec krátké zrzavé vlasy. Zaleskl se zlatý lak na
nehtech.
V příštím okamžiku Tael ladně seskočila na podlahu.
V ruce držela důkladně utěsněný proutěný košík.
„Zavři,“ šeptla stěží slyšitelně; chovala se, jako by se
s Viktorem rozloučila teprve před minutou a možná ani to
ne. „Trpaslík se hned vrátí… Nechci starouška zklamat…“

221
 Viktor potřásl hlavou a zamrkal − Tael však nezmizela,
byla opravdová. Zavřel tedy překvapením široce otevřená
ústa a udělal to, co mu dívka řekla. Železný plát se otočil
nečekaně lehce a nehlučně, jako by se jednalo o padací
dvířka pohybující se na důkladně naolejovaných pantech.
Když se Viktor vrátil zpět do svého kupé, Tael už byla
uvnitř. Se zkříženýma nohama seděla na plyšové pohovce a
hbitě rozkládala na stolku před sebou rozličné potraviny
vypadající natolik chutně, že se Viktorova ústa rázem
naplnila slinami. Po neodbytném nutkání naplácat té
usmrkané holčině na holou, které zajisté nebylo hodno
opravdového muže, najednou nebylo ani památky.
„V Ransku budeme muset vystoupit,“ řekla pološeptem,
načež zaryla sněhobílé zoubky do zelené dužniny jakéhosi
ovoce. „Hromový šíp teď sleduje příliš mnoho očí.“
„Aaa… eee…“ Na nic víc se však Viktor nezmohl.
Tael mu do ruky, kterou zvedal v patetickém řečnickém
gestu, bez okolků strčila pořádný krajíc chleba se silným
plátkem šunky a spoustou zeleniny.
„Bylo to nezbytné,“ řekla pak. „Neurážej se, Viktore.
Jestli chceš… jestli chceš, můžeš mě klidně přehnout přes
koleno a pořádně mi nařezat. Mám si sundat kalhoty?“
Viktor se divže nezadusil soustem chleba, které právě
žvýkal. Nikdy předtím u sebe nepozoroval sklony
k pedofilii spojené se slabostí pro flagelaci.
„Kdybych zůstala, Gothor by mě zabil,“ řekla Tael
prostě, nespouštějíc z Viktora upřený pohled. „Nezbylo mi
než mu předhodit lupiče.“
„Předhodit? Nechala jsi je umřít? Včetně toho dítěte?“
Tael svraštila čelo, jako by se zaposlouchávala do čehosi
neslyšného. „Ten kluk je v pořádku, Viktore. O něj strach
mít nemusíš.“
„Jak to víš?!“
„Cítím to,“ prohlásila Tael se skálopevnou jistotou. „Je
raněný, ztratil hodně krve, ale dostane se z toho. Vyléčí ho.

222
Trpaslíci, myslím. Nemají Trestající ani trochu v lásce, to
mi věř. Ostatně, tyhle katany nejspíš nemá rád nikdo!“
„Takže jsi věděla, že nás Trestající dohoní?!“
„Samozřejmě. Hned od začátku. Bylo to nezbytné,
Viktore. Ani předtím jsem nepochybovala, ale přesto…
chtělo to takovou malou prověrku. Teď už zůstala jen
poslední věc. Na mostě.“
„Na čemže?“ zeptal se Viktor bezmocně. Jeho zlost beze
stopy zmizela.
„Na mostě. V Ransku,“ vysvětlilo děvče ochotně. „Tam
se všechno rozhodne.“
„Jak jako rozhodne?“ Viktorovi se znenadání sevřelo
srdce, aniž by sám věděl proč. V Taeliných slovech se
skrývalo něco temného… a mimochodem také páchnoucího
krví.
„Gothor dostal rozkaz skoncovat s tebou za každou cenu.
Ovšem rozkaz, aby se pouštěl do křížku s trpaslíky, nemá.
Trať je nedotknutelná. Proto proti tobě Gothor nic
nepodnikne, dokud z vlaku nevystoupíš.“
„Tohle už mi došlo,“ uklouzlo Viktorovi.
„Gothor tě očaroval strážným kouzlem. Není příliš silné,
ale umožňuje mu, aby se tě držel, jako by tě měl na vodítku.
Proto v podstatě nemusí riskovat. Své Trestající nechal
uvnitř, aby zabránil větší šarvátce. Zaútočí na tebe, jakmile
sejdeš ze schůdků. Jednal jsi moudře, když ses po mně
v Luzích nerozběhl pátrat. Pravděpodobně sis uvědomil, že
tě sama vyhledám. Musíme Gothora přelstít. A most je pro
to ideální. Mága Vody by nikdy nenapadlo, že se mu
pokusíš uniknout na řece, kde je Gothorova magická moc
obzvláště silná. Ovšem my se o to pokusíme právě tam.“
„Ano, ale jak…“
„Velmi jednoduše. Poslouchej a nepřerušuj mě.“ Tael
legračně svraštila obočí, jako by si hrála na přísnou
učitelku. „Až pojedeme přes most… I když raději ne.
Nebudu nic říkat, to by tak ještě scházelo, aby to Vodní
zaslechl. Jakmile zavelím, budeš prostě dělat totéž co já.
223
Předem tě prosím, abys mi odpustil, že ti budu muset
rozkazovat… Doufám ale, že tentokrát je to naposledy. A
teď už s chutí do jídla,“ skončila svůj proslov.
„Dobře,“ řekl Viktor zaraženě.
Nějakou dobu soustředěně přežvykovali.
„Mezaře a jeho synů ti nemusí být líto,“ řekla najednou
Tael, aniž by ustala v jídle. „Zemřeli šťastní, protože bránili
to, co pro ně bylo na světě nejdražší.“
„Ale Tael… proč mě pořád oslovovali jako Vládce? Proč
mi dali tenhle amulet? A jaký je vůbec jeho význam?“
Dívka znovu svraštila čelo a jala se pohledem důkladně
zkoumat medailon.
„No páni, taková podoba…“ řekla po chvilce
znepokojeně. „To jsou mi věci… nikdo neměl potuchy, že
strážci jsou tak věrní prastarým přísahám…“
„Jakým?“ zeptal se Viktor dychtivě. Samozřejmě měl
stále na paměti, že by si ty nejvlezlejší otázky měl nechat
pro sebe, ale zatím se s ním nic zlého nedělo.
Tael mu věnovala upřený pohled − jako by se čemusi
divila.
„Prozatím o tom nebudeme mluvit. Nač zbytečně
přivolávat… no nic. A co se týče významu medailonu…
Zaposlouchej se sám do sebe, Viktore − musíš se mě na to
vůbec ptát? Medailon znamená, že se ubíráme správnou
cestou. Že jsi mužem Středosvěta, a ne otrávené Rubní
strany. Pamatuješ, co jsem ti povídala o našich předcích?“
„Že spolu byli ve válce…“
„Správně. A tohle je důkaz.“
„Ale před chvílí jsi přece mluvila jenom o ‚podobě‘! A
podobných lidí můžou být celé mraky!“ Viktor se náhle
přistihl, že málem křičí − všechna ta vznešená témata mu
očividně začínala lézt na mozek. „Po světě běhá spousta
dvojníků!“
„Taky pravda.“ Tael přikývla. „Možná je to jenom shoda
okolností. Ale možná, možná jde o portrét tvého předka.
Například děda nebo praděda.“
224
 „Dobrá,“ nevydržel to Viktor. „A proč mě tedy Vodní
chtějí zabít?“
„Proč? No protože vědí, co byl tvůj dědeček zač,“
opáčila Tael rázně. „Nebo si myslí, že to vědí… jim to
stačí.“
„Copak viděli tenhle medailon?“ zeptal se Viktor tupě.
Tael spráskla štíhlé ruce.
„Ne, asi je přece jen pravda, co se říká,“ zahučela. „Když
muž potlačuje svůj hněv, jeho mysl otravuje jed… Nejspíš
jsem si vážně měla sundat kalhoty a nechat si od tebe
nařezat. Třeba by ti to pak lépe myslelo. Podívej, Vodní
samozřejmě žádný medailon neviděli. Sledovali mě…
Zkoušeli mě dostat už v průchodu… a když si prohlédli
tebe, získali úplnou jistotu. Začala štvanice. To je všechno,
takhle jednoduché to bylo. Ale Viktore, hlavně měj na
paměti, že přemoci Gothora není snadné. Je to mocný
mág…“
„Tak co mám tedy dělat?“
„Jak co? Bít se…!“ Znenadání se celá napnula, zvedla
bradu a na chvíli se připodobnila pěnkavce či jinému
malému ptáčkovi; zdálo se, že čemusi pozorně naslouchá.
„Konec řečí,“ promluvila po chvíli; stěží přitom pohnula
rty. „Gothor zase začíná špicovat uši. Až sem k nám ještě
nedosáhl, ale… Já teď budu trochu sténat a ty začni vrzat
pohovkou. Vodní mě nezná. Ať si myslí, že sis přitáhl
dětskou kurvičku z nádraží. Lidi, co jezdí v samostatných
kupé, to dost často dělávají…“
Viktorovi na čele vyrašil studený pot. Tak tohle už
začínalo až příliš připomínat nějakou zvrácenost.
„Do toho!“ nařídila Tael šeptem.
Nezbylo mu než se podřídit. Dívka se jala „trochu
sténat“, přičemž natolik věrohodně, že z toho Viktor
okamžitě zrudl.
„Tak jo, končíme,“ oznámila Tael za nějakou dobu.
„Tohle jim bude beztak nadlouho stačit. Můžeme si zase
klidně povídat. I když lepší bude řeči odložit. Do Ransku je
225
to ještě pořádný kus cesty. A tam nám může být pěkně
horko. Zatím si odpočiň.“
„Tael… Pověz mi, co jsi zač? Jaroslav… to je syn
padlého Mezaře… Jaroslav říkal, že jsou čtyři Živelné a
k tomu spousta zvířecích klanů. A co ty? Kdo jsi ty?“
Tael se na Viktora přísně zadívala.
Teď začne mlít něco o tom, že tohle zatím nesmím vědět,
pomyslel si teskně. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Tael si
tichounce povzdechla a opřela si bradu o propletené prsty
rukou. Zdálo se, jako by čekala, že tuto otázku sám odvolá.
Viktor však necítil žádný nepokoj. Zatím.
„Co jsem zač…? Ne, nepatřím ke čtyřem Živelným,
Viktore. Ale ani k Totemovým, ‚Zvířecím‘, jak se jim mezi
lidmi říká.“
Tael teď rozhodně nemluvila tak, jak by člověk očekával
od čtrnáctileté dívky. Takto mohla hovořit žena, jejíž
moudrost pramenila z dlouhých roků plných starostí a
protivenství. Žena, která toho hodně viděla a hodně prožila.
„Vážně se už brzy všechno dozvíš sám. Hrozně se bojím
něco zkreslit… postrčit tě nesprávným směrem… Víš, nyní
jsi… nu, jakoby na kopci. Můžeš se začít kutálet doleva i
doprava, dopředu i dozadu. A na čem záleží, kam se budeš
kutálet, ví jen málokdo. Rétor to nejspíš ví. Torn také. A
možná ještě hrstka dalších mágů…“
„Rétor… to je kdo?“ Viktor se najednou necítil tak úplně
ve své kůži. V tomto jménu se totiž ukrývalo cosi děsivého,
podobného svistotu vražedného vichru nad spálenou
pustinou. „A kdo je Torn?“
„Rétor je nejmocnější kouzelník klanu Vzduchu. A
v současnosti možná dokonce nejmocnější mág celého
Středosvěta, samozřejmě nepočítám-li Strážce. Torn je jeho
věčný rival, první mezi kouzelníky klanu Vody…“ Upřeně
hleděla Viktorovi do tváře; vypadalo to, že čeká, jaký
účinek na něj její slova budou mít.
Rétor… Rétor… kdepak je to jen prázdný zvuk, nemá
hlubší význam, nic pro něho neznamená. Rétor, Rétor, R-é-
226
t-o-r, svistot válečného orkánu, šelest roztažených křídel,
nemilosrdná zuřivost, obrovské obrněné tělo, řítící se
z nebes, rozrážející oblaka. „Přišel jsi, Zabijáku,“ ozývá se
zpoza mraků burácivý hlas. „Což, budeme se tedy bít. Čas
nadešel a já nebudu prchat před svým údělem. Ať osud
rozhodne, kdo z nás bude žít a kdo ne…“
… Dva vyčerpaní lidé. Muž a žena. Muž drží v ruce
černý meč, na hlavě má uzavřenou helmu. Žena hledí se
skálopevnou neochvějností, je připravená zemřít, ale
nepodrobit se. Ne, tihle dva nebudou prchat. Budou se
s tebou bít, Zabijáku Viktore, bít se až do konce, neboť
obyčejné slovo „čest“ je pro ně něčím víc než jen čtyřmi
znaky − třemi souhláskami a jednou samohláskou. Ty jsi to,
Viktore… Nebo snad nejsi Viktor? Ty jsi to nikdy nedokázal
zcela pochopit. Vždyť přežít se dá všechno, všecičko −
samozřejmě pokud nejsi rozmazlená slečinka. Lze překonat
sebevětší ponížení a znovu se zvednout z prachu. Udělat
všechno pro vítězství. Beztak jsi už toho udělal… hodně.
Zato oni ne. Nemohou se dát na útěk, nemohou nepříteli
ukázat záda. Ustupovali až na nejzazší myslitelnou mez, až
na kraj světa, ale dál zkrátka ustupovat nemohou. Mohou už
jedině zemřít.
Muž pozvedá černý meč a zaujímá bojový postoj. Za
Zabijákovými zády nabírá na síle smrtonosný, ohněm
nasycený vichr, připravený rozdrtit a smést veškeré
ochranné bariéry. Kolik krve muselo být prolito, aby se vítr
mohl nasytit do takové míry? Aby se Zabijákovi podřídily
síly, schopné zbořit kamenné pevnosti Vládců a zničit celý
jejich nečistý rod?! A nyní nadcházel čas poslední splátky.
Nohy jemně došláply do vlhké půdy. Nad pravou rukou
bleskurychle dozrávalo ohnivé jablko. Všechny čtyři živly
jsou nyní ve tvé moci, Zabijáku − nenech si ujít takovou
šanci! Ti dva, kteří před tebou stojí, jsou posledními z kdysi
velkého a mocného rodu. Dokonči tedy to, co jsi započal,
aby Středosvět navždy získal svobodu.
Její cena je malá, téměř zanedbatelná.
227
 A tihle dva dostanou, co si zaslouží. Soud proběhl už
dávno a rozsudek byl vynesen. Spravedlivost ortelu
potvrzuje skutečnost, že on − Zabiják − dokázal na své
cestě k tomuto závěrečnému střetnutí projít vším a překonat
všechny překážky.
„Začneme,“ říká Zabiják a celičká Viktorova bytost trne
sladkým očekáváním. Ozývá se v něm jeho nejhlubší,
nejskrytější podstata − vždyť kdoví, třeba je jeho osudem
skutečně právě zabíjení Draků v pohádkových světech?
„Začneme,“ souhlasí Drak v uzavřené helmě.
„Začneme,“ přikyvuje jeho společnice.
A − ač je to tak zvláštní! − on, Viktor, který je možná
účastníkem a možná pouhým neviditelným pozorovatelem
dávného souboje, pociťuje něco jako výčitky svědomí. Mohli
ho přemoci, dokud byl mladší a slabší, ale teď už ne.
Nebude to boj − bude to poprava. Vykonání rozsudku. On,
Zabiják, už není válečníkem, nýbrž katem. Nu což. Zabiják
je právě od toho Zabijákem, aby dobíjel své oběti. Nemá
právo nechat se ovládnout soucitem. Středosvět musí získat
svobodu. Hrůzostrašné, proklaté hrady na vrcholcích
mrtvých hor, táhnoucích se podél Teplého pobřeží, už nikdy
více neožijí.
„Začneme,“ opakuje Zabiják. V ruce třímá moc Ohně,
prozatím uvězněnou v tuhém chuchvalci. Za zády se mu
roztahují křídla Větru. Pod nohama má čekající chřtán
Země.
Tomu všemu čelí jeden jediný černý meč. Úplně
obyčejná zbraň z hněděné oceli. A k tomu uzavřená helma.
Žena pomalu tasila ladný dlouhý rapír. Do druhé ruky
vzala dýku s trojhrannou čepelí a postavila se vedle svého
manžela.
Dva proti jednomu… Všem je však jasné, jak nerovné
jsou síly.
Draci klidně čekají. Již prožili všechno. Drtivé porážky,
útěky. Viděli, jak ve vlastním ohni planou jejich příbuzní.
Jak se bortí zdi rodových hradů a celé věky shromažďované
228
knihovny, o nichž se tvrdívalo, že obsahují moudrost všech
tří světů, se mění v popel.
Ani za nic by však nezačali prosit: „Udělej to rychle…“
Zabiják opatrně, jako tu největší drahocennost vytahuje
zpoza opasku křivou šavli z čistě bílého železa. Její čepel je
bez poskvrnky − bělostná jako sníh poblíž Šedých mezí.
Zabiják také nechce, aby na něj padla hanba − a to by se
jistě stalo, pokud by použil celou svou sílu, aby zahubil ty,
kteří jsou teď proti němu téměř bezmocní. A Viktor cítí,
kterak se mu hruď dme nadšením − on, Zabiják, je
ušlechtilý, je čestný! Upřímně se snaží vyrovnat šance.
Rovněž zaujímá bojový postoj…
„Viktore!“ Shora na něho dopadá proud ledové vody.
Otevřel oči.
Rytmický klapot kol. Plavně se pohupující vagon. Dveře
kupé zamčené na závoru i na kovový řetízek. A vyděšená
Tael se džbánem v ruce.
„Najednou jsi… najednou jsi byl úplně mimo,“ řekla
provinile. „Vůbec jsi neodpovídal. Něco se ti zjevilo, mám
pravdu? Něco jsi viděl?“
„Tael, já…“
„Ne, nedělej to, nic mi nevyprávěj!“ Spěšně si zacpala
růžová ouška dlaněmi − vypadala teď dočista jako vyjukané
děvčátko, které si rodiče pozvali, aby si s ním „vážně
promluvili“. „Ani to nechci slyšet! Pamatuj − musíš si
zvolit sám! Jinak… jinak…“ hlas jí poklesl, „jinak by bylo
lepší, kdybys sem vůbec nepřišel. Bojím se pomyslet, co
všechno napácháš, když… když se nestaneš sám sebou.“
„Nestanu sám sebou?“ podivil se Viktor upřímně.
„No ano. Protože to jsou muka mučednická, utrpení
všech utrpení a žádná bytost nemá tolik sil, aby je snesla.
To proto se tak bojím tě… náhodou popostrčit. Protože moc
bolestí ztýraného srdce je děsivější než…“
„Než psychopat na útěku,“ dokončil pochmurně Viktor.
Na všech těchto slovech a rituálech přece jen bylo něco

229
neseriózního, dětského. Něco strojeného, co zavánělo hrou.
Tou… jak se jí jenom říká? Ano, hrou na hrdiny.
„Nedělej si legraci,“ urazila se Tael. Našpulila rtíky a na
nějakou dobu se otočila k oknu. „Nech toho, vážně. Protože
tohle je pravda a z té se legrace nedělá. Určitě by se ti to
vymstilo.“
„Dobrá, nebudu,“ souhlasil Viktor pokorně. „Radši mi
řekni, za jak dlouho budeme v tom tvém Ransku?“
„Měli bychom tam být hodinu před západem slunce,
přibližně.“
„Tael, jsou… jsou tví rodiče naživu?“ zeptal se Viktor
nečekaně.
Dívka na chviličku zavřela oči.
„Moji mámu,“ odpověděla pak klidně, „popravil
Poslední drak. A otec… také zahynul.“
„Bože…“ uniklo Viktorovi.
„Tenkrát jsem byla ještě úplně malá. Máma se zapletla
do vzpoury. A vzpoura byla potlačena a její strůjci
popraveni. Drak projevil milosrdenství. Zabil všechny
najednou a rychle. Nikdo se netrápil; těla pak dokonce
nechal příbuzným, aby je mohli pohřbít. Něco takového se
nestávalo často.“
„Drak…“ řekl Viktor pomaloučku. V jeho nitru se
zvedal hněv − ne jeho hněv! − a ruce se samy od sebe
natahovaly po zbrani.
„Mohla jsem o tom jedině mlčet. Ale ne ti lhát, když se
otevřeně zeptáš.“ Tael vypadala, že se každým okamžikem
rozpláče. „Hlavně se mě neptej, co jsou zač Draci.“
„Myslím, že to vím i bez toho…“ zamumlal Viktor.
Draci. Největší prokletí světa. Zlo, které se snažil
vymýtit Dračí zabiják. Téměř nezranitelní, neporazitelní a
nestárnoucí. Téměř − až do chvíle, kdy se objevil Dračí
zabiják, tedy alespoň soudě podle posledního… snu?
Vidění? Mámení?
Ale proč jen se to všechno zjevuje právě mně? pomyslel
si Viktor.
230
 „Neboť je to osud,“ řekla Tael tichounce a velmi
dospěle. „Neutíkej před ním, pohlédni mu do tváře… a ať se
stane, co se má stát.“

* * *

Chor byl vzteky bez sebe. „Zatraceně, můžeš mi alespoň

vysvětlit, kam se to chystáš? Teď, když jsme na pokraji
války s Vodou? No tak!“
Loi mlčky dokončovala poslední přípravy. Na sobě už
měla krátké šaty z hrubé bavlny, na krku dřevěné korále a
na nohou sandály z měkké kůže. Takto mohla být oblečena
stejně dobře vysoce postavená žena, která už ztratila zájem
o drahocenné cetky a honosné tkaniny, jako prostá
venkovanka bojící se byť jen přiblížit ke klanovým územím.
Loi se tedy mohla snadno vydávat jak za tu první, tak i
za tu druhou.
„Jestli se ti něco stane…“ Chor zmlkl, načež náhle snížil
hlas a poprosil: „Loi, dovol mi, abych šel s tebou.“
Loi se v duchu vítězoslavně usmála. Miluje ji. Moc ji
miluje. Žárlí, bojí se, má o ni starost…
„Drahý…“ Přistoupila k Chorovi a jemně se k němu
přitiskla. Válečník páchl vínem, potem i čímsi parfémem.
Měla by si tu vůni zapamatovat… Určitě sem přiběhl
rovnou z veselého večírku, opustil mladičké přítelkyně i
osvědčené kumpány z mokré čtvrti. Přiběhl hned, jakmile
Loi přikázala služce plnící zároveň roli špeha − Chor ji
buďto podplatil, anebo jednoduše svedl −, aby odešla.
Ovládat muže je přece jen tak snadné…
„Nemohu ti nic prozradit. Zatím ne… drahý…“
Chor se celý napnul a už už se začal natahovat, aby Loi
hrubě a vášnivě sevřel v náruči, ale ta mu obratně
vyklouzla.
„V pravou chvíli se všechno dozvíš,“ pokračovala
chlácholivým tónem. „A teď už musím jít. Sama. A prosím,

231
neposílej za mnou své špiony. Muže lehce svedu, ovšem
dívky bych mohla i podrápat…“
Chor květnatě zanadával. Pak si Loi změřil pozornějším
pohledem a zeptal se: „Snad jsi to nezačala táhnout s někým
z venkova?“
Loi s tím nejvážnějším výrazem zavrtěla hlavou.
Dokonce dovolila, aby se jí v očích na okamžik zaleskly
slzy − následkem nespravedlivé křivdy.
Koneckonců už to budou dva roky, co naposledy prožila
aférku s někým mimo klany!
„Nezlob se,“ řekla Loi, otevírajíc nenápadná dvířka své
„magické komnaty“. Chor se ji chystal následovat, ale na
poslední chvíli se zarazil. Vpadnout do nejsvětější svatyně
mága − to už by zavánělo úplnou roztržkou.
„Kočko!“ zasyčel s takovou zuřivostí, jako by sám patřil
k jinému klanu.
Loi zabouchla dvířka a náhle ztrativši předstíranou
sebejistotu zůstala stát.
Co to dělá? Co to jenom dělá?
Kdepak, ani v nejmenším ji neznepokojovalo to, že se
Chor vrátí zpátky do bujaré společnosti. Už dávno
pochopila, že nejpevnější vodítko je takové, které člověk
čas od času povolí.
Loi znepokojoval její vlastní plán. Jedna věc je usadit
Otu a znovu tak podtrhnout svou výjimečnost. Ovšem
podniknout samotný tento výpad je něco úplně jiného.
Torn jí neodpustí ponížení. To, co udělala, by jí
neodpustil žádný muž…
Kompletní informace lze získat jedině v klanu Vody.
Vzduch se nepočítá − jestliže Rétor nezačal konflikt,
znamená to, že nemá k dispozici všechny údaje.
Co tedy dělat?
„No tak! Mysli, ty husičko, mysli…“ poprosila Loi
vlídně samu sebe. „K Vodním se dostaneš, ale co potom?“

232
 Nechtělo se jí ani utonout, ani vyschnout, a dokonce ani
být popravenou vodními biči. A fantazii má Torn hodně
bohatou, kdoví, jaký trest pro ni vymyslí…
Což o to, pokud jde o bohatou fantazii…
„Tak co, zkusíme to, kočičko?“ řekla Loi zádumčivě.
„Riskneme to?“
Koneckonců co by to byl za život bez rizika! Sex časem
omrzí, vybrané lahůdky se přejí a mocenské intriky začínají
být nudné a jednotvárné. Ale sotva člověk začne balancovat
na hraně mezi životem a smrtí, sotva mu strach zrychlí tep −
teprve tehdy se všem barvám světa vrací jejich panenská
svěžest.
Loi otevřela tajné dveře a vydala se úzkou chodbou,
klesající stále hlouběji a hlouběji pod zem. Tunel vedl pod
kořeny obrovského dubu, jenž sloužil zároveň jako klenba i
stěny plesového sálu, pod trpasličí Tratí − v těchto místech
se dokonce občas ozývalo dunění kol těch jejich odporných
lokomotiv −, pod řekou, kde bylo velmi vlhko a na
kamennou podlahu co chvíli dopadaly špinavé krůpěje…
Ne, Loi touto chodbou nikdy nechodila ráda. Trmácet se
přes dvě hodiny podzemím je únavné a nepříjemné pro
každého.
Zato se ale dostane na povrch hned u malé lenní vísky,
obývané lidmi a trpaslíky. Poblíž stanice Trati, čtyři hodiny
jízdy od sídel Vodních.

233
 Kapitola desátá

Loi měla mimořádnou zálibu v cestování inkognito.

Samozřejmě nikoli proto, že by se jí to líbilo − komu by se
také mohly zamlouvat špinavé vagony, tupí a drzí
spolucestující i absence obvyklé úcty v jejich pohledech?
Ne, potěšení jí přinášelo něco jiného − vědomí, že to
všechno je „jenom jako“. Ne napořád. Říká se, že se takto
rád bavil jeden z drobných lidských vládců Orientu − Hárún
ar-Rašíd. Toulal se po svých městech v obyčejném oblečení
a bez osobních strážců, pozoroval život lidu a pak své
dvořany ohromoval znalostmi poměrů ve státě. Oné
kratochvíle nechal buďto poté, co v jakémsi brlohu chytil
nakažlivou nevyléčitelnou chorobu, anebo když ho v tmavé
uličce kdosi podřezal… V tomto směru se vypravěči
rozcházeli, zřejmě v závislosti na svém smyslu pro humor a
míře krvelačnosti.
Ale Hárún přece nebyl mágem, že ano?
Loi i bez jakýchkoli ozdob a kosmetiky, jen ve svých
prostých šatech v davu vynikala. Stejně tak by se ve smečce
voříšků nedal přehlédnout ušlechtilý chrt, jehož troufalý
rolník ukradl svému pánovi. Kromě lačných mužských a
závistivě přezíravých ženských pohledů však Loi
nepozorovala nic mimořádného. Špiclové ji buďto nenašli,
anebo Chor rezignoval a slitoval se nad svými špiony.
Za šest měďáků si Loi u pokladny koupila jízdenku do
osobního vagonu − bez lůžka, jen s místem k sezení. Pýcha
Olchidy sice patřila k pomalým vlakům, ale za čtyři hodiny
by se do sídla Vodních přece jen měla dokodrcat.
Bezděky zamířila ke dveřím čekací haly pro mágy; svou
chybu si uvědomila teprve tehdy, když jí cestu zastoupil
elfský strážce. Elf si změřil venkovanku opovržlivým
234
pohledem, ale přece jen se obtěžoval s vysvětlením: „To
není pro tebe. Tady se scházejí Kocouři… radši odsud zmiz,
jinak…“
Vycenil zuby v nepříliš zdařilé nápodobě proslavené
bojové grimasy Kocourů. Loi přes elfovo ramena viděla, že
čekací hala je naštěstí prázdná, a že ji tedy nemá kdo
poznat.
„Ach… ouvej…“ zahořekovala a kvapně ucouvla.
Možná až příliš kvapně a příliš strojeně − koneckonců
leckterá prostá venkovanka by vůbec nic nenamítala, kdyby
se do ní některý z mlsných Kocourů zakoukal. Strážce se
však spokojeně usmál.
Loi si v duchu vynadala za vlastní hloupost. Jak jen
mohla takhle polevit v ostražitosti?! Kdyby byl elf chytřejší
a vnímavější, určitě by mu došlo, že se děje něco divného.
Loi si tiše povzdechla a zamířila do společné haly. Bylo zde
dusno a podlaha vypadala, že ji nikdo už pěkných pár dní
neumýval. Navíc se zde tísnila hlava na hlavě.
Loi si s obtížemi našla volné místečko a posadila se na
lavici − důstojně a zpříma, rukama si zakrývajíc odhalená
kolena. V očích obyčejných lidí vypadala jako sedmnácti-,
maximálně osmnáctiletá dívčina, navíc skutečně
k nakousnutí. Nebylo tedy divu, že se její sousedé brzy
pustili do naparování. Dva mladičcí − možná učni, možná
studenti − si začali hlasitě a moudře povídat o parní magii
trpaslíků a o tom, že ji mohou ovládnout i lidé. Jakýsi
postarší rejtar, patřící buďto k družině lenního pána, anebo
ke klanové domobraně, se celý nafoukl, vypnul hruď, na níž
se skvěla hotová sbírka vyznamenání, a začal Loi provrtávat
pohledem. Celkem rozumně se rozhodl nespoléhat na
výřečnost a vkládal naděje výhradně do svého heroického
vzezření. Dokonce i břichatí pantátové s ranci a košíky,
někteří navíc s tlustými a nehezkými manželkami, se
najednou snažili vypadat alespoň trochu důstojně.
Chudáčci… Loi, spokojená s dojmem, kterým působila na

235
okolí, si nespěšně dala nohu přes nohu, aby předvedla
dokonalé tvary svých lýtek a stehen.
Kdyby byl tento výpad jen obyčejným dobrodružstvím,
možná by si našla čas, aby potěšila hrdinného reka… anebo
i ty studentíčky, ovšem pro jistotu oba naráz, neboť trochu
pochybovala o jejich výdrži. Teď však na to neměla ani
pomyšlení. Čekal ji klan Vody… a rozzuřený, touhou po
pomstě spalovaný Torn.
Při tomto pomyšlení Loi mimoděk zamrazilo. Kdepak,
kdo je zvědavý, ten nebude brzo starý, ale brzo mrtvý. Její
všetečnost ji jednoho dne zahubí… Leč co naplat − hlavní
síla jejího klanu nespočívá v odvaze válečníků, nýbrž
v koketérii žen. Informace, drby, fámy, pečlivě promyšlené
lži a v pravý čas prozrazené pravdy − to jsou hlavní zbraně
Koček.
Zařvala parní píšťala. Pýcha Olchidy se blížila
k nástupišti. Loi skromně vyrazila s davem, přičemž snaživě
klopila oči a tiskla se ke stěně. Není třeba na ni civět, vždyť
je jen prostičká a poslušná holčička, která jede navštívit
babičku; je zbytečné snažit se ji sbalit, lepší bude najít si
nějakou jinou oběť…
Rejtar však přesto vyrazil za ní. Jako na potvoru měl
také jízdenku do osobního vagonu, a když si Loi vyhlédla
místečko − mezi dvěma vrásčitými stařenkami,
podřimujícími nad svými košíky −, rejtar se posadil naproti
ní. Znovu se začal naparovat, ještě více vypínal hruď a
cinkal metály. Loi si jeho vyznamenání nenápadně
prohlížela − aha, tohle je za obranu Stopolí… Takže bojoval
za knížata, byla to tenkrát výhradně lidská válka… Řád
velké vody… to znamená, že si ho najímali i Vodní… A co
je tohle? Řád velikého mučedníka Šmalka? Ten byl
vymyšlen speciálně pro posádku Jílové pevnosti za
výjimečnou houževnatost při její obraně. Škoda jen, že
pevnost nikdo nikdy neatakoval, a tak ona krásná jaspisová
cetka nebyla ničím víc než jen odměnou za odsloužené
roky. Chuděrka Šmalko, podle něhož se řád jmenoval, byl
236
dobrovolníkem v brigádě Burácivý hrom. Hned během
první obrany Stopolí se ukryl v jakémsi starém podzemním
pohřebišti, ale zabloudil a pak se po dlouhé dva roky toulal
vápencovými katakombami, přičemž se živil říčním jílem a
netopýry. Když však byla mohyla odkryta a udatný voják
znovu spatřil světlo světa, měl u sebe pořád erární
halapartnu, což mu přineslo nemalou úctu vítězných
nepřátel.
Rejtar, který si zřejmě pomyslel, že se Loi usmívá na
něho, celý rozkvetl. Asi se domníval, že vyznamenání, palaš
a pár pistolí u pasu je všechno, čeho je třeba pro dosažení
rozhodujícího vítězství na milostné frontě.
Když se Loi o půlhodiny později postavila a vyrazila na
toaletu, rejtar ji následoval. Loi si toho všimla až
v chodbičce − ostatně když člověku zezadu dopadne na
rameno čísi těžká ruka, dá se toho nevšimnout jen těžko.
„Slečinko…“ Rejtar si odkašlal. „Jsem prostý chlap, na
velké řeči nejsem…“
Loi se otočila a změřila si ho opovržlivým pohledem,
jenomže Rejtar se už rozjel naplno a byl k nezastavení.
„Tak tedy… od první chvíle ses mi zalíbila, tvé oči mi
spálily duši…“
Rejtar, který zjevně považoval úvodní frázi za
skončenou, objal Loi a přitiskl svá ústa k jejím v dychtivém
polibku. Loi to lhostejně přečkala a pak se zeptala: „A co
dál?“
Rejtar evidentně dospěl k názoru, že teď je dívka zcela
v jeho moci.
Rychle se rozhlédl a zamumlal: „Na toaletě by to ale
nebylo moc romantické…“
„Zkusme to,“ řekla Loi. Každý, kdo ji dobře znal, by si
všiml zlověstné intonace v jejím hlase a okamžitě by se dal
na útěk. Rejtar však mezi takové lidi nepatřil.
… Když se rejtar o půlhodiny později vrátil ze
záchodové kabinky − Loi se mezitím šla projít do vedlejšího
vagonu −, byl mokrý, ale už skoro čistý. A modřina pod
237
okem i škrábance na krku − to je pro takového hrdinu
maličkost. Loi zvědavě hleděla na blížícího se vojáka.
Copak toho ještě nemá dost?
„Nezlobte se.“ Rejtar se krátce uklonil a odešel si
sednout na opačný konec vagonu. Loi mu v duchu
zatleskala. Umí prohrávat a nepovažuje za zahanbující
přiznat, že se mladičká dívka ukázala být tvrdší než on.
Pašák. Což jestli se ještě někdy setkají… Třeba se všechno
vyvine úplně jinak.
Babičky, vedle nichž seděla, na ni pochvalně hleděly.
Loi přimhouřila oči a zamyslela se. Zábavná příhoda jí
vrátila sebedůvěru… Ačkoli si uvědomovala, že Torn si
hlavu do záchodové mísy tak snadno ponořit nenechá. Přece
jen však měla hned lepší náladu. Každého muže lze
ovládnout. Hlavní je udržet rovnováhu mezi sílou a slabostí,
nátlakem a poddajností.
Zbytek cesty již byl prost jakýchkoli dobrodružství. Vlak
několikrát zastavoval na malých stanicích, někdo
vystupoval, někdo zase nastupoval; vagonem také čas od
času proběhl kramář, pokaždé jiný, vychvalující svou
sladkou vodu, krémové zákusky nebo ořechové záviny. Loi
však nechtěla ani jíst, ani pít. Přemýšlela − snažila se
předpovědět všechny možné Tornovy reakce a předem najít
vzorec chování, jenž jí přinese vítězství. Sice se to všechno
nejspíš ukáže jako zbytečné, ale stejně − nikdy není na
škodu si trochu procvičit mozek. A když už nic jiného,
alespoň tím zabije čas.
Pak ve vagonu náhle zavládl ruch a lidé si začali sbírat
své věci. Vlak za sebou konečně nechal horská údolí, sjel
k moři a nyní se hnal podél pobřeží. Otevřenými okny
dovnitř vnikal slaný vítr a ve vzduchu začal být cítit jód. Loi
stěží postřehnutelně pokrčila nos, načež pootevřela jedno
oko a jala se pozorovat blížící se Stopolí.
Bylo krásné − toto starobylé město, jehož zdi se na
mořských březích vypínaly už dlouho před příchodem
klanů. Námořníky vábilo množstvím pohodlných zátok,
238
prosté rolníky úrodnou půdou, na níž se tak báječně dařilo
vinícím, a knížata a místodržící krásnými scenériemi.
Nebylo tedy divu, že město kdysi často měnilo vládce;
dokonce by se o něm dalo říci, že šlo z ruky do ruky.
V posledních stoletích, kdy Stopolí padlo do oka
Vodním, však veškeré pokusy o jeho ovládnutí ustaly. O
získání města se nesnažily dokonce ani ostatní klany −
možná že by se ho dokázaly zmocnit, ale žít v něm… Pouze
magie, která čerpala artézskou vodu ze zemských hlubin a
obracela toky řek, dělala ze Stopolí vpravdě rajské zákoutí.
Třebaže Kočkám byla voda většinou lhostejná, Loi se při
pohledu na město nadšením zatajil dech. Dlouho, tak dlouho
už Stopolí nenavštívila… Sedíc na tvrdé lavici se naklonila
dopředu a lačně se dívala z okna.
Křídové pahorky, na jejichž zploštěných vrcholcích stojí
sněhobílé paláce. Duhy nad fontánami − vypadá to, že celé
město obklopuje světlemodrá síť, nad kterou bez ustání
tančí pestrobarevné záblesky. Cesty jsou také bílé,
čisťounké… Ostatně čistota se Vodním ve Stopolí udržuje
jedna radost, když se tu každou noc přežene krátký
osvěžující liják, jenž spláchne všechnu špínu do stok. Těmi
je odváděna do moře, kde už se o ni postarají poslušné
proudy, které ji odnesou pryč od pobřeží.
Loi potlačila náhlou vlnu závisti, která se v ní při
pohledu na Stopolí vzedmula. Dobrá. Není to tvé město ani
tvůj klan; brzy by tě omrzel jak křišťálově čistý vzduch, tak
i šplouchání fontán. Teď musíš myslet na něco úplně jiného
− jak tady zůstat naživu a přitom odvést svou práci.
Lokomotiva se syčením vydechla poslední oblak páry a
zůstala stát naproti nádražní budově, obložené narůžovělým
lasturovitým vápencem. Hned v příštím okamžiku se začaly
ze všech vagonů valit davy − bylo přímo k neuvěření, kolik
lidí se do těch fošnových krabic dokázalo vtěsnat. Stopolí
bylo opravdovým velkoměstem. Z Živelných klanů dovolily
pouze Vodní a Zemní svým sídlům, aby se rozrostla do
takové míry. Ohniví a Vzdušní si to buďto nepřáli, anebo
239
samotnou podstatou své magie odpuzovali prostý lid. Co
naplat − magie Vody a Země jsou sice stejně mocné a
vražedné, ovšem pro obyčejné smrtelníky mnohem
jednodušší na pochopení…
Loi vyšla z vagonu jako poslední. Z nástupiště se již
odbelhaly babky, vedle kterých cestou seděla, a jedinkrát se
otočiv odešel i zahanbený, nikoli však zatrpklý rejtar, ale
ona stále meškala a dodávala si odvahy.
„Ráčíte si něco přát, paní?“
Loi mávnutím ruky zapudila nosiče − copak nevidí, že
s sebou nemá žádná zavazadla? − a vstoupila do nádražní
budovy. I zde se našlo více než dost ukázek Síly. Vodní na
ničem nešetřili − uprostřed haly tryskala fontána, jejíž
jednotlivé proudy se vznášely pomalu a beze spěchu, jako
by snad ani nešlo o vodu, nýbrž o klihový roztok nebo hustý
sirup, zatímco pod nohama se rozprostíralo průzračné
jezero, zespod nasvícené možná prostřednictvím elektrické
magie a možná nějakým jiným způsobem. Člověk si musel
kráčeje po podlaze chtě nechtě lámat hlavu nad tím, zda má
pod nohama sklo zakrývající vodu, anebo samotnou vodu,
jejíž hladina navzdory všem přírodním zákonům získala
pevnost…
I zde přitahovala cizí pohledy. Přece jen jich však nebylo
tolik − ve Stopolí se to jen hemžilo lidskou smetánkou a
krásné dívky se sem sjížděly ze všech konců světa.
Loi se v rychlosti nasvačila v malé nádražní restauraci −
byla by koneckonců věčná škoda nevyužít takové
příležitosti, neboť se zde z mořských hlubin lovily takové
ryby, že sem lidé schválně vážili cestu, jen aby je ochutnali.
Poté vyrazila dál ulicí.
Město doslova kypělo životem. K nádraží se na kárách a
žebřiňácích sváželo zboží. Převážně šlo o již zmíněné ryby,
ať už sušené, uzené anebo chráněné zakletími Vodních −
posledně jmenované zůstávaly živé a čerstvé i týden po
vytažení z vody. Tornův klan se věru dokázal ohánět − uměl
dosáhnout svého silou, ovšem nenechal si ujít ani žádnou
240
příležitost k obchodování… Ulicemi se procházeli svátečně
odění lidé a elfové (pravda, elfů bylo o dost méně). Mnozí
z nich sem určitě přijeli z velké dálky, od Šedých mezí nebo
z Železných hor, aby na sluncem vyhřátých březích
rozházeli poctivě vydělané či neprávem nabyté peníze…
Samozřejmě se tu našlo také nemálo povětrných děv, které
si Loi zpytavě prohlížely ve snaze zjistit, zda se nejedná o
konkurentku, a rovněž žebráků loudících peníze na
křižovatkách. Avšak i žebráci vypadali tak nějak jinak a
nevzbuzovali štítivé podráždění, zatímco lehké děvy, jež
Loi obvykle dováděly k zuřivosti − láska se nesmí prodávat,
je možné ji darovat, ale prodávat nikdy! −, působily jako
nezbytná a veselá součást zdejší scenérie.
Opravdu zvláštní místo, tohle Stopolí. Všeho je tady
nadbytek − magie, peněz, veselí i neřestí. A dohromady to
vytváří natolik důmyslný propletenec, že se z něho nesmí
vytrhnout ani jedna jediná nitečka, protože jinak by se vše
naráz zhroutilo…
Paláce obývané Vodními se táhly podél pobřeží,
odděleny od zbytku města malou říčkou. Ta zde dříve
nebývala − přišla sem až s klanovými mágy, když tito
definitivně dospěli k závěru, že Stopolí je pro ně ideálním
místem pro život. Loi beze spěchu − vůbec, vůbec se jí
nechtělo spěchat, neměla by se přece jen raději omezit na
procházku po městě a vrátit se? − přešla prolamovaný
můstek. Pak se zastavila a zaposlouchala se do Síly. Do cizí
Síly…
Kdepak, tady už nejsou žádní náhodní kolemjdoucí. A
když se nějací přece jen náhodou objeví, rychle zjistí, že to
vůbec nestojí za to. Nejprve je zmáčí nečekaný deštík.
Potom šlápnou do špinavé kaluže, která se jim zničehonic
rozlije pod nohama. A nakonec je začne sledovat vodní
obluda − ne zrovna nejpříjemnější bytost. To už i těm
nejpomalejším dojde, že bude lepší co nejrychleji
vypadnout.

241
 Nic z toho však jí, Loi, nehrozí. Její Sílu ucítí rychle…
podají hlášení Tornovi… a pak to všechno vypukne.
Loi se posadila na lavičku naproti škole mágů Vody a
čekala. Přitom pozorovala hrající si děti… Vodní měli
mnoho, opravdu mnoho žáků. Povídá se, že školy Ohně a
Vzduchu v posledních letech naopak zeslábly. Je to smutné
− vždyť právě narušování rovnováhy vede k takovým
pohromám, jako jsou klanové rozepře. Kvantita a kvalita
jsou samozřejmě dvě různé věci a průměrný žák Vzduchu je
určitě silnější než jeho Vodní protějšek. Ovšem při takovém
rozdílu v počtu mágů už jemnost a vybroušenost magie
přestává hrát rozhodující úlohu.
A děti se mezitím bavily tak, jako se baví děti
kteréhokoli klanu, které konečně unikly z učeben ven na
čerstvý vzduch. Některé se pokoušely (neustále se ohlížejíce
po oknech, neboť formálně jim bylo používání bojové
magie přísně zakázáno) o vyčarování bičů. Dvěma
chlapcům se to dokonce podařilo a teď jimi s vervou švihali
jeden po druhém ve snaze přetnout sokovi jeho zbraň. Loi
jen potřásla hlavou − tohle se určitě neobejde bez šrámů a
hoši budou moci mluvit o štěstí, když žádný z nich nepřijde
o kus masa. Celý houf dalších dětí modeloval vodního
démona − samozřejmě neúspěšně, protože na to by byl
zapotřebí alespoň sedmý stupeň, a takové vyšší magii už je
škola nenaučí. Tři čtyři starší žáci spolu vedli
hlubokomyslnou debatu… při níž co chvíli pokukovali po
Loi. Dočista jako ti studentíci na nádraží… Loi se ušklíbla.
„Loi Iver?“
Otočila se.
Vodní hlídka k ní přistoupila naprosto nehlučně. Natolik
nehlučně, že Loi ucítila přítomnost strážných ani ne před
minutou, a od toho okamžiku začala obzvlášť zaujatě civět
na školní dvůr.
Tři mágové válečníci. A mág třetího stupně.
No teda!

242
 Loi se zmocnil veselý elán. Když si pro ni přišlo takové
velké zvíře − ne, spíš taková velká ryba −, znamená to, že
Torn už ví o její přítomnosti. A teď nemá stání. Trousí
rozkazy jako štika vajíčka.
Tak si drobet pohrajeme, kocourku…
„Teda chlapci, už mě to čekání začínalo unavovat…“
Loi se s milým úsměvem zvedla z lavičky. „Trochu jsem se
zakoukala na vaše nástupce. A že je mezi nimi nějakých
talentů!“
„Talentů je mezi nimi pramálo,“ odvětil starší mág, aniž
by z ní spustil pozorný pohled. Tvář měl bledou, chorobně
vyhlížející − buď byl skutečně nemocný, anebo musel
v poslední době vydat mnoho energie. „Všechny talenty
jsou už dávno ve službě.“
„Ve službě?“ podivila se hlasitě Loi. „Snad se klan Vody
nedostal s někým do sporu?“
Mág chviličku váhal, ale pak se pomalu usmál. „To
bychom také rádi věděli. Loi Iver, magistr Torn vás očekává
ve svých komnatách.“
Loi Iver stěží postřehnutelně svraštila obočí a mág
pochopil narážku.
„Prosím vznešenou paní Loi Iver, kouzelnici prvního
stupně a vůdkyni klanu Kočky,“ opravil se, „aby navštívila
vznešeného pana Torna Nagajeva, mága prvního stupně a
vůdce klanu Vody.“
Loi mágovi graciézně podala ručku a ten k ní − aniž by
si stačil uvědomit, co vlastně dělá − přitiskl rty. Po chvilce
zvedl hlavu… Pohlédl jí do očí… A jeho pohled začal
kalnět. Loi ještě vteřinku držela mága na neviditelném
vodítku, utkaném z nenápadných gest, úsporné mimiky,
plavných pohybů těla, pulsace pohledu a vlny feromonů.
Ne, ovšemže nehodlá ovládnout mágovo tělo. Torn by to
ucítil a byl by z toho strašný skandál. Loi šlo jen o to, aby
pochopil, s kým má co do činění, a nemyslel si, že mág
třetího stupně ze Živelného klanu je nadřazen kouzelnici
prvního stupně z klanu Kočky.
243
 „Pozvání váženého Torna s potěšením přijímám.“
Loi koutkem oka zahlédla odlesk krůpějí rosy na listech
stromů. Odlesk, v němž se mihla groteskně zpitvořená
Tornova tvář.
Což, jen ať si teď mág láme hlavu nad tím, proč se mu
Loi sama − SAMA − vydává napospas!

* * *

Dokonce i západy slunce tu byly nesprávné.

Slunce, které se celý den líně sunulo po nebeské báni,
nyní zničehonic klesalo za obzor tak prudce, tak rychle, že
tma zachvacovala svět doslova během okamžiku.
Viktora napadlo, že by to mohlo mít něco společného se
vzduchem. Je zkrátka příliš čistý, bez prachu a zplodin
Rubní strany. Proto zde nemají žádné dlouhé a krásné
západy slunce.
Na druhou stranu, toto vysvětlení bylo cizí, pocházející
z obyčejného světa. Tady sice rovněž mohlo být pravdou,
ale stejně dobře nemuselo znamenat vůbec nic.
Tael se rozvalovala na posteli a klidně podřimovala.
Tvář měla zabořenou do polštářů, ruce přitisknuté k hrudi.
Viktor pocítil náhlý příval starostlivosti, spojený se
znepokojením. Musí to děvče ochraňovat…
Co je to za nesmysl! Tael je tady jako ryba ve vodě, jako
pták na nebesích. Zrovna ona se ze všech trablů určitě
vymotá! Jakmile bude potřeba, opět uteče a nechá ho
samotného, a když se jí zachce, zase se objeví. Měl by se
starat spíš sám o sebe…
Přesto si nedokázal pomoci; nemohl se zbavit toho
nepotlačitelného, hloupého mužského instinktu −
ochraňovat. Tím spíš ženu. Tím spíš mladou dívku.
Vzhledem k nesouměřitelnosti jejich schopností to sice
působilo směšně, leč právě takové reflexy činí lidi lidmi.

244
 Viktor vytáhl meč a položil si ho na kolena. Chviličku
takto seděl a představoval si, jak by teď asi vypadal v očích
nezasvěceného pozorovatele.
Určitě více než legračně. Kupé ozdobené dle nejlepších
tradic devatenáctého století. Za oknem kvapem houstne
tma. Důvěřivě spící děvče. Tlumené šramoty za stěnou, kde
čekají mágové zabijáci. A nakonec on sám − s mečem
v rukou a kamenným ksichtem hrdiny…
Viktor se tichounce rozesmál. Kdepak, už aby tu byla
řeka a most. Cokoli je lepší než takové čekání. Natáhl ruku
a opatrně, aby se neozvalo cvaknutí, posunul porcelánovou
páčku. Nad postelí se tlumeně rozsvítila lampa
s matovaným stínítkem.
Ale stejně se mu tenhle svět zamlouvá! Na vší té líně,
nespěšně se rozvíjející technice je něco nostalgického a
přitažlivého. Když už pára, tak se lokomotiva žene rychlostí
dobrých sto kilometrů za hodinu. A navíc tak rovnoměrně a
plynule − hned je vidět, že se kolejím věnuje důkladná
péče! Když už elektřina, tak je světlo přesně takové, aby
bylo co nejpříjemnější pro oči. Žádná řezavá jasnost. Vše je
klidné, důkladné, spolehlivé.
Jen kdyby neexistovala magie… Smrtonosná magie.
Ozvalo se zaklepání − tiché, tichounké.
Viktor se postavil a s mečem v ruce pomalu přistoupil ke
dveřím.
„Kdo tam?“
„Průvodčí,“ ozvalo se stejným šeptem.
Viktor vteřinu váhal a pak odemkl.
Skutečně to byl trpaslík. Na chodbičce vládlo ticho, jako
by se všichni cestující svorně rozhodli, že půjdou spát brzy.
Nebo se možná jen zamkli ve svých kupé, aby se náhodou
nezapletli do vyřizování cizích účtů?
„Za půl hodiny budeme ve městě,“ řekl trpaslík tiše. „Na
vaší výstupní stanici.“

245
 Viktor mlčky přikývl. Z nějakého důvodu měl pocit, že
s ním průvodčí sympatizuje, ale neodvažuje se mu jakkoli
pomoci, tedy vyjma své striktní neutrality.
„Dobře. Mám vrátit prádlo?“
Trpaslík svraštil čelo; zjevně nechápal, o čem je řeč.
„Prádlo? Proč? To bych ho jako měl podstrčit nějakému
dalšímu cestujícímu? Jestli chcete, nechte ho tady, anebo
pokud o ně stojíte, vezměte si ho s sebou.“
Viktor přikývl a mimoděk si vzpomněl na ostražité
průvodčí Rubní strany, kteří pedanticky přepočítávali
špinavé hadry označované jako ručníky a povlaky.
„Ani nevím, co vám popřát…“ řekl trpaslík. Pak zavadil
pohledem o spící Tael: „Ohó… takže se sem přece jen
dostala…“
Zamyšleně si pohladil bradku. „Dobrá… tak ať je to
aspoň rychlé…“
S těmito slovy se trpaslík otočil a začal se vzdalovat
chodbičkou. Když Viktorovi došlo, co mu vlastně bylo
popřáno, jen potřásl hlavou.
„Je to rychlá smrt, tak nemusíš se bát, je to rychlá smrt,
co víc si můžeš přát,“ zabroukal si pod nos optimistický
úryvek z jedné písničky. Znovu zamkl, přistoupil k posteli a
sklonil se nad Tael. Děvče dosud spalo. Viktor se mimoděk
usmál a prstem jí polechtal malé růžové chodidlo.
Tael schovala nohu pod deku.
„Je čas,“ řekl Viktor tlumeně. „Vzbuď se, Tael…“
Žádná reakce.
Viktor nemilosrdně odhrnul deku a celou proceduru
zopakoval. Tael cosi ospale zamumlala, otočila se na bok a
otevřela oči.
„Už jsme skoro na místě.“
Dívka si promnula oči a posadila se na posteli. Pak se
podívala z okna a zívla: „Ještě jsem mohla dobrých sedm
minut spát…“
„Ty snad máš místo nervů ocelová lana,“ řekl Viktor
s upřímnou závistí. „Chápeš ty vůbec, co se může stát?“
246
 „Mnohem lépe než ty,“ odsekla Tael. „Právě proto jsem
si chtěla odpočinout. Zrovna se mi zdál takový příjemný
sen…“
„To máš fajn. Já jsem, jak to vypadá, o tohle potěšení
navždycky přišel.“
Tael se zatvářila soucitně, načež se jala obouvat.
„Chudáčku…“ řekla, zatímco si pečlivě zašněrovávala
kozačky. „Zdálo se mi, že běhám po louce plné kopretin, že
kolem nikdo není a že nemusím nikam jít. Zrovna jsem
začala z jedné kopretiny otrhávat okvětní lístky, když jsi mě
vzbudil…“
Viktor se mimoděk ušklíbl.
Tael se pozorněji zadívala z okna. „Támhle je řeka. I
most už je vidět.“
Viktor přilnul ke sklu a rovněž se zahleděl kupředu, po
směru jízdy vlaku.
Řeka byla široká. Sice žádná Volha, ale…
A co má být tohle?
Most se klenul nad řekou jako ocelový hrb. Tenké pilíře
− možná betonové, možná kamenné − zvedaly koleje do
výše přinejmenším padesáti metrů. V posledních paprscích
končícího dne se voda leskla jako stříbro a vypadalo to, že
se pod mostem nachází mělčina.
„Tael…“
Co jen to děvče o tomhle mostě povídalo…? Viktorovi
stačil jediný pohled na tuto architektonickou příšeru, aby
zapomněl dokonce i na Gothora a jeho zabijácké komando.
Co tady Tael vlastně hodlá dělat? Řeka − středobod moci
Vodních… To snad nemyslí vážně, že je chce právě zde
vyzvat k boji!
„Co sis to umanula?“
Tael se místo odpovědi velice výmluvně podívala
z okna.
„Skočit?“ Viktor zalapal po dechu. „TAM?“
„Pst!“ Tael si přitiskla prstík ke rtům; zlatý lak na
nehtech se zaleskl. „Přesně tak. Oba východy z vagonu
247
uzavřou. Vlastně už to nejspíš udělali. Zbývá jen jediná
cesta. Nadchází Protičas jejich magie, takže nebudou moci
bojovat plnou silou.“
„Vždyť se tam dole roztříštíme,“ hlesl Viktor bezmocně.
„A s tím nemá magie nic společného.“
„Neroztříštíme,“ odsekla rozhodně Tael. „Tedy pokud si
nás Gothor nevšimne. Ostatně, jen si nemysli, že je tak
snadné změnit vodu v led − dokonce i pro takového mága,
jako je on.“
Zkoprnělý Viktor ani nenamítl, že člověka může zabít
náraz na vodní hladinu, aniž by byla nutně zamrzlá.
„Otevři okno!“ zavelela Tael. Viktor mechanicky
uposlechl.
Rám vypadal, že by s ním nepohnul ani slon. Trpaslíci
zřejmě nevěděli, co je to odbytá práce. Stačilo však zlehka
zatáhnout za kliku a sklo se nečekaně snadno spustilo. Do
kupé vtrhl protivítr smísený s kouřem z lokomotivy.
Hromový šíp se plnou rychlostí blížil k mostu. Kolem se
mihlo strážní stanoviště − kamenná věžička a dvojice
zamračených trpaslíků s velikánskými hákovnicemi. Třetí,
který v rukou pro změnu svíral kuši, z nějakého důvodu
seděl na nízkém tlustém koni. Mosty byly v tomto světě
zřejmě hlídány stejně důkladně jako strategicky významné
objekty ve Viktorově vlasti, tam na Rubní straně…
A vtom dveřmi kupé otřásl náraz. Z chodbičky dolehly
zdušené zlé hlasy.
„Skáčeme, Viktore!“ zazvonil Taelin hlásek. „Skáčeme
− teď hned! Rychle, jinak je po nás!“
Jediným ladným pohybem se ocitla na stolku u
otevřeného okna.
„Hlavně nezahazuj meč!“ zavelela přísně. „Tak do toho
− já první!“
A vrhla se dolů. Viktor měl pocit, že se jejího štíhlého
těla okamžitě zmocnil vítr a prudce ho strhl kamsi
stranou…

248
 Dveře zapraštěly. Začaly zpod nich vytékat tmavé
pramínky.
Viktor zamhouřil oči. Hlavní je, aby tělo zajelo do vody
svisle. Také je velmi záhodno, aby to nebylo nohama
napřed. Doslova. Jinak se doslovný význam rázem stane
přeneseným.
Viktor zaklel. A skočil.
Měl k dispozici nějakých pět vteřin. Pro zkušeného mága
je to určitě dlouhá doba, během níž stačí leccos udělat. Pro
Vodního mága tím spíše.
Nepovídala Tael něco o skocích ze skal…?
Padal, ale meč přitom pevně svíral v ruce. Padal
rozhodně ne po hlavě, spíš jako pytel brambor, navíc přitom
bůhvíproč kopal nohama.
A voda pod ním mu začala znenadání bobtnat vstříc, na
hladině se vzdouval obludný hrbol. Stříbro duřelo a
natékalo jako obludný vřed. Viktor mimoděk zvedl hlavu
(kde na to vlastně vzal čas?) a nahoře, na pozadí tmavnoucí
oblohy, spatřil strnulé, roztažené siluety svých čtyř
pronásledovatelů.
Ale jak je možné, že jsem stále naživu? A proč padám tak
dlouho, skoro jako Alenka králičí norou?
Vodní hrbol pod ním se začal rozevírat; již bylo patrné,
že jde o obludnou postavu tvořenou výhradně obrovskou
tlamou − trhajícími a drtícími čelistmi.
Viktor se ve vzduchu křečovitě pootočil… a vzduch mu
s neočekávanou poslušností poskytl oporu. Jeho tělo stále
padalo, ale již pomalu, nesmírně pomalu; měl pocit, že má
ruce rozžhavené doběla a meč se změnil v pouhý svítivý
pruh zeleného ohně.
Ale možná že to všechno bylo jen pouhým zdáním…
Hlasité šplouchnutí. Viktora obklopila ledová voda
podzimní řeky. Hned vzápětí se dostavila svíravá, drásavá
bolest, jako by se ocitl v obludném svěráku.
Zamával rukama − nahoru, nahoru, nahoru, ke světlu a
vzduchu!
249
 Těžká pracka vodou tvořené bestie ho zatlačila zpět do
hloubky. Skrz šedavý závoj nad sebou viděl čtyři neurčité
siluety, strnuvší přímo nad hladinou − Gothora a jeho muže.
Zalykaje se a drásaje si boky o vodu, jež se znenadání
změnila v tvrdou a pichlavou hmotu, se Viktor úporně dral
vzhůru.
Jak se vůbec opovažují, mihlo se mu náhle hlavou. Jak
se tihle bídní kouzelníčci opovažují stavět se do cesty jemu,
Zabijákovi? Tenkrát během boje na nádraží, v němž
Mezařovi synové umírali jeden za druhým, aby ho ochránili,
se mu nepodařilo použít svou Sílu. Třeba se mu to ale
povede teď…
Voda ho svírala, stlačovala, jako by se snažila za každou
cenu prolomit dovnitř, rozervat kůži i svalstvo upínající se
na žebra, rozmačkat plíce a změnit Viktora v žalostné
podobenství vykuchané ryby. Voda nad ním nabývala
hutnosti schnoucího lepidla; Trestající zamýšleli uzavřít
Viktora do zhuštěné vody, v níž by zůstal lapen jako
moucha v jantaru, a takto ho dopravit k tomu… Jak se jen
jmenuje? K Tornovi.
Ale to se nikdy nestane! Váš hněv, Vodní, je mou
zbraní! Oheň v mých rukou, vítr za mými zády, země pod
mýma nohama! A ty, vodo, se mi už více neopovažuj
škodit, protože jinak vysuším tvé cesty a cestičky ohnivým
dechem a všechno, co je v tobě, zemře a všichni, kteří jsou
tebou živí, zemřou a ty sama také zemřeš!
Přes Viktora se přelila vlna žáru. Voda kolem jeho rukou
se okamžitě začala vařit a měnit se v páru; meč lehce rozťal
zacelující se střechu pasti a Viktor byl vymrštěn vzhůru.
Když se ti z rukou derou vzhůru chuchvalce páry, není to
dvakrát příjemné. Člověk si připadá jako v kotelně
s prasklým potrubím. Viktor se celý zahalen bílým oblakem
ocitl na hladině… a v příštím okamžiku jej do pravého
spánku zasáhl vodní bič.
Přesněji řečeno, měl by ho zasáhnout. Leč jakmile se
proud vody, schopný krájet kov, jen zlehka dotkl hlavy
250
oběti, změnil se v neforemný kotouč páry. Odněkud zprava
zazněl zdušený výkřik.
Viktor se vrhl ke břehu. Zůstával za ním pruh vroucí
vody a houstnoucí oblaka páry. Nepřátelé nebyli nikde
vidět.
… Oheň v jeho nitru se zřejmě živil Viktorovou vlastní
zuřivostí. Žár začal postupně klesat a zpod rukou se mu
přestala valit pára. Po chvíli už jednoduše plaval, byť ne
příliš rychle ani příliš šikovně. Silný proud ho strhával pod
most. Viktor se ohlédl.
Gothor a další dva mágové válečníci plavně klouzali po
vodní hladině za Viktorem. Ano, klouzali − lehce a
nenuceně balancovali na hladině, jako kdyby jeli na vodních
lyžích. Ve tvářích měli výrazy neskrývaného triumfu. Už
brzy, brzy, brzy…
Ale kam se poděl poslední zabiják?
To se ví, že Vodní Viktorovi nedovolili dostat se na
břeh.
„Je s tebou konec, samozvanče!“ zavyl Gothor
vítězoslavně.
Viktor se nohama dotkl dna ve stejnou chvíli, kdy se
mágovi konečně podařilo obnovit vodní příšeru.
Gigantická postava, kterou poslední paprsky
zapadajícího slunce zbarvily doruda, se svým temenem
dotkla kamenného ohbí mostu vysoko nahoře. Stovky
proudů jakoby rukou vyrazily k Viktorovi, strnuvšímu po
krk ve vodě se zbytečným elfským mečem ve spuštěné
ruce…
Je dobře známo, že „vlny ztišují vítr“. Platí to ale i
obráceně.
Nad Viktorovou hlavou se přehnala neviditelná vzdušná
pěst, která nabrala rychlost nad říční planinou.
Zabít. Zabít! ZABÍT! otřásaly vědomím tisícovky
hněvivých hlasů.
Svištící proud, schopný vyvracet mohutné stromy a
strhávat střechy kamenných hradů, do sebe při průletu nad
251
Viktorovou hlavou nasál živoucí oheň. V příštím okamžiku
zuřivě vyjící planoucí vzduch narazil na vodní příšeru, která
se už už chystala sevřít svou oběť.
Tak nějak nejspíš kdysi vybuchovaly parní kotle na
starých parnících − ovšem opravdu pořádné kotle, velké
jako pevnostní věž. Zvedl se obludný oblak páry, kolem
kterého zběsile tančily bělostné mlžné proudy, jež
připomínaly v agónii se kroutící ruce.
Plamenná čepel pomalu stupala vzhůru a krájela tělo
vodního obra − každičký coul však vykupovalo nesmírné
úsilí. Vodní chlad se bránil a neustále podnikal protiútoky
ve snaze zardousit, uhasit oheň a donutit žhnoucí vítr, aby
sklouzl po bleskurychle tuhnoucím ledu na bocích příšery;
Gothor svými zakletími pumpoval do svého výtvoru nové a
nové masy vody z říčního dna; mágovi nohsledi se blížili
každý z jedné strany, byť váhavě a opatrně. Ukázalo se, že
vodní bič rozhodně není všemocný − dokonce po nárazu na
hráz rozpáleného vzduchu zahubil svého vlastního pána.
Křídla, jež objímají svět, tlapy, jež pošlapávají svět,
plameny, jež spalují svět, rozum, jenž… Copak tihle červi,
tihle čarodějničtí nedoukové, kteří nemají ani potuchy o
tom, co je to opravdová magie, copak nad ním tihle ubožáci
mohou zvítězit?!
Z Viktorova hrdla se vydral výkřik. Spíše to nebyl ani
výkřik, ani zaječení, ani řev, a dokonce ani zavytí − bylo to
všechno dohromady, v jednom. Zvuk, dávající všemu
živému na srozuměnou, že nastal čas vzít nohy na ramena,
neboť hněv již nelze déle potlačovat a každý, kdo nestačí
rychle zmizet, bude litovat.
Oblak páry se již zvedá vysoko nad most. Vodní démon
krok za krokem ustupuje, tísněn ohnivým vichrem; odkudsi
zprava se objevuje Gothor, tvář celou zkroucenou, z ruky
mu jako její nedílné pokračování raší vodní karabáč; spolu
s ním se zoufalým odhodláním útočí oba zbývající
válečníci; zatímco Viktor zápolil s příšerou, Vodní mu

252
odřízli cestu ke břehu. Bude muset pokračovat v boji po krk
ve vodě.
Viktor zvedl meč nad hlavu.
„Stejně zemřeš,“ zachraptěl Gothor. „Neustoupíme…“
Mág by nejspíš dokázal vymyslet i něco jiného, ale
z neznámého důvodu se Viktora snažil rozdrtit pouhou
Silou.
Vzduch v těsné blízkosti Viktorovy hlavy rozpárala
trojice bičů. Splývajíce s okolní vodou doslova
vybuchovaly, rozstřikovaly se na myriády krůpějí, které
řezaly jako břitvy. Ale ani když mu tváře, čelo i spánky
zalila krev, Viktor stále necítil bolest − slaná pachuť
v ústech jen znásobila jeho zuřivost.
Viktor vlastní hrudí rozerval vodu, jež se pokoušela
ztvrdnout na nespočet řezavých ledových střípků, a skočil
kupředu. Led, který se kolem něho nestačil semknout, se
rozletěl na všechny strany − asi jako velikánská, napadrť
rozbitá výloha v nějakém hollywoodském akčním trháku.
Skok ho dostal do Gothorovy těsné blízkosti; nepřátelský
bič prorazil vodní vrstvu a do Viktorova ramena se zahryzla
palčivá bolest, ale on navzdory tomu zaútočil − či spíše se
bez míření ohnal mečem.
Řeka na tomto místě ve vteřině vybuchla, jako by tam
někdo hodil velkou bednu plnou dynamitu. Vodní sloup,
smísený s párou a ohněm, se vzedmul divže ne do výše
mostu. Tam, kde ještě před chviličkou stál jeden z mágů
válečníků, zůstala pouze černočerná skvrna, mastná jako
vylitá ropa.
Všichni strnuli. Dokonce i Viktor a Gothor.
Pak se mág dal na útěk.
Viktor ho nepronásledoval.
Promočený do poslední nitky se Viktor potácivým
krokem vybelhal na břeh. Meč táhl bahnem za sebou. Po
jeho tváři stékala krev, nespočetné ranky a škrábance
příšerně pálily. Na pravém rameni měl hluboký a silně
krvácející šrám po zásahu vodního biče. Viktor letmo
253
pohlédl na meč − čepel byla zubatá, jako by ji naleptala
kyselina. Teď už je zbraň dobrá leda na štípání třísek… tedy
dokud ji někdo znovu nenabrousí.
Celý mokrý a třesoucí se zimou se zastavil u jakýchsi
keřů. Potřebuje oheň, hned. Tael… kde vlastně Tael je? Už
se zase někam vypařila a nechala ho, aby Gothorovi a jeho
lidem čelil samotný. Jistě to opět udělala z nějakých
vznešených důvodů…
Zuby mu cvakaly o sebe jako kastaněty. Podrásané čelo
nemilosrdně pálilo. Viktor se nemotorně rozmáchl mečem a
usekl několik větví. Pravda, byly syrové, takže budou
špatně hořet, ale co se dá dělat…
Zašátral v kapse. Co je tohle? Zapalovač?
Šedý kovový váleček − trochu podobný výrobkům od
Zippo − s podivným logem na boku. Dvě lidské ruce
seshora i ze stran zakrývají uschlou černou růži…
Znak strážců Šedých mezí.
Po několika neúspěšných pokusech se oheň rozhořel.
Viktor si jakžtakž vyždímal oblečení a rozvěsil je. Pořád
se celý klepal zimou. Nezbývá mu než začít běhat kolem
ohně. Jako tenkrát s Tael − hned poté, co přišli do tohoto
světa.
Doběhl k řece a pak zase zpátky. Nevěděl proč, ale byl si
jistý, že se Vodní nevrátí. Přinejmenším ne hned.
Řeka byla prázdná a v této své prázdnotě až majestátní.
Tma rychle houstla a na obou březích u trpasličích strážních
věžiček zahořely ohně. Jinak žádné známky života. A po
Tael nikde ani stopa.
Teprve tehdy mu to došlo. Jak je to možné? Jak je vůbec
možné, že přežil? Co se to s ním dělo? Jak se mu všechny ty
věci povedly? Oheň, pára, exploze…
A také nenávist. Stále si připadal jako trochu opilý − svět
před jeho očima byl mírně rozmazaný a ruce se mu třásly
jako po pořádné pitce.
Znovu zabíjel. A s potěšením. Za Mezaře. Za jeho syny.
Za klučinu Jaroslava, který zůstal na bezejmenné stanici
254
kdesi na severu. Kdyby Viktor mohl, vymýtil by všechny
topoly v širém okolí − za jejich chmýří, jež se dokonce i na
podzim přihnalo, aby se napilo chlapcovy horké krve…
Přece jen jsem je pomstil, pomyslel si Viktor. Gothor
sice unikl… ale ti dva zabijáci už nikdy nikomu neublíží.
A navíc ze všeho, co se odehrálo, vyplývá, že tento svět
je opravdu jeho. Co všechno že se to stalo? Oheň
z rukou…? Nemožné, řekli by na Rubní straně a měli by
naprostou pravdu. Tam u nich, v jejich poklidném a
suchopárném světě, jehož obyvatelé samou nudou nevědí,
do čeho rýpnout, a tak zaplavují planetu odpadky a
vyvolávají nesmyslné války − ano, tam u nich by to
skutečně možné nebylo.
„Hej, člověče!“ zavolal na něj kdosi chraplavým hlasem.
Viktor se prudce otočil, ale ukázalo se, že jde
všehovšudy o dva trpaslíky. Zjevně patřili k ostraze mostu −
oba byli ozbrojeni kušemi a jeden nesl malou lampu,
podobnou petrolejce.
„Jsi celý, člověče?“ zeptal se přívětivě jeden z nich,
vousatý pořízek. Kuši měl položenou na rameni a vůbec se
snažil vypadat tak přátelsky, jak mu to jen jeho sveřepá
fyziognomie dovolovala. „Viděli jsme, jak jsi hopsnul
z okna… A taky co všechno se potom semlelo… Říkali
jsme si − šmytec, Vodní tě sežerou i s chlupama. A ono ne.
Najednou koukáme, že si dole u řeky někdo rozdělal
ohýnek. Mrkli jsme se dalekohledem a co nevidíme −
Vodnímu se tenhle chlapík vůbec nepodobá. Tak jsme to
vyrazili prozkoumat.“
„A co… děvče… neviděli jste děvče?“
„Děvče?“ Trpaslík se zatvářil překvapeně. „Žádné jsme
nezahlédli. A jaképak děvče, když jsi skákal sám. Tuhle
Dart,“ kývl na svého společníka, „hned od začátku stál na
hlídce, takže všechno viděl! Jak vlak přijížděl, jak se
otevřelo okno. Skočil jsi a chviličku po tobě se dolů vrhli
Vodní. Nikdo další už tam nebyl.“

255
 No to jsou tedy věci, mihlo se Viktorovi hlavou. Tael
zase zmizela a tihle ťulpasové si jí ani nevšimli. Vyptávat se
jich tedy nemá smysl. Tak dost, už o tom nebudu přemýšlet.
Co teď vlastně potřebuju? Zahřát se, oschnout a někde
v teple přenocovat. A potom… ale ráno je vždycky
moudřejší večera.
„Přece tady nebudeš mrznout!“ řekl trpaslík jménem
Dart, jako by mu přečetl myšlenky. „Pojď s námi. U nás na
strážnici se trocha místa najde.“
„Ale vždyť jste ve službě,“ podivil se Viktor. „To
můžete?“
„A jo, ty budeš z Rubní strany,“ dovtípil se první
trpaslík.
Viktor přikývl.
„No pojď, jen pojď. Neboj, my pro Vodní neděláme.
Vůbec pro nikoho neděláme. Jsme sami o sobě. Střežíme
Trať a o mágy se nestaráme. Koukám, žes to taky pořádně
schytal… Ale stačil jsi jim to teda pořádně nandat!“
Trpaslík se ušklíbl.
„No jo, to stačil.“ Viktor bezděky napodobil trpaslíkův
ležérní tón. „Holt se zadařilo…“
„Asi nebudeš žádná třasořitka, mládenče,“ poznamenal
trpaslík pochvalně. „Rubní strana o dost přišla… Pěkně jsi
je přismažil! Takže umíš ovládat oheň? Dám ti radu − dej se
k Ohnivým… K jejich sídlům je to sice pořádný kus cesty,
ale nestrachuj se − o vlak se ti postaráme. Naši kamarádi tě
rádi odvezou.“
„Copak se nebojíte mágů Vody?“ zeptal se Viktor.
Dart dokořán otevřel dveře strážnice, přilepené ke svahu
kopce.
„Popravdě se snažíme být se všemi zadobře,“ řekl vážně.
„Však bychom taky bez Vody, Ohně a Země byli nahraní −
nebýt živlů, naše parní stroje by ani neškytly. Jenom
nemáme rádi Trestající. A když před nimi někdo utíká,
vždycky se mu snažíme pomoci. Takže jestli se, člověče,
někdy staneš mágem, pamatuj, že není nic horšího než tihle
256
Trestající. Takováhle řezničina není hodná mágů, ani
trochu…“
Ve strážnici bylo teplo a moc útulno. Příjemně tu voněl
puškový olej, střelný prach i čerstvý chléb. Na masivní,
silné stolní desce stál hliněný džbánek s mlékem.
„Sundej si to mokré oblečení,“ řekl Dart. „Támhle si
vezmi houni a přikryj se − vy lidi jste křehký národ…“
Viktor se neurazil.
„Vyspi se, člověče,“ uslyšel ještě, když už zavíral oči.
„Bílý orel tudy pojede až ráno. Posadíme tě do vlaku, a ten
tě doveze až skoro do Orosu. Slyšel jsem, že to je moc
pěkné místo… Přímo na Teplém pobřeží…“

* * *

Noc uplynula beze snů i bez jakýchkoli incidentů.

Trpaslíci Viktora vzbudili za úsvitu. Známí strážní kamsi
zmizeli, ale ti, kteří je nahradili, zjevně byli o všem
informováni.
Když se Viktor zvedl z lůžka, čekaly ho nejen vlastní
uschlé šaty, ale také ranec napěchovaný rozmanitým jídlem,
jež mu věnovali jeho dobrodinci. Bílý orel dorazil přesně
podle jízdního řádu, na okamžik zastavil u strážní věžičky,
trpaslík průvodčí otevřel dveře a Viktor byl během
chviličky uvnitř.
Nikdo po něm nechtěl žádné peníze, jako by byl
průvodčí se vším dopředu seznámen. Místo se pro něj také
našlo − dokonce celá kóje s „právem na spaní“.
Kupodivu se jej po včerejším střetnutí zmocnil
pozoruhodný klid. Že ovládá magii? No výborně! Bude to
brát jako hotovou věc, protože kdyby nad tím začal hloubat,
nejspíš by mu brzy přeskočilo. A tak navzdory boji, který
měl za sebou, i navzdory lidem, které zabil − a přitom mezi
nimi mohli být i jeho rodáci, příchozí z Rubní strany −,
zůstával Viktor naprosto klidný a vyrovnaný.

257
 Ale copak tomu může být jinak? Je přece Zabijákem,
Dračím zabijákem!
A tak teď leží na relativně čistém prostěradle a má
namířeno kamsi na Teplé pobřeží, do záhadného Orosu, kde
sídlí Ohniví…
Přece jen se však v jeho nitru cosi změnilo. Nejspíš šlo
hlavně o strach, který maličko ucouvl, ustoupil. Jako by se
probudila nějaká část Síly, dřímající v jeho nitru, jako by se
nejen utkal s Vodními, ale také… také do sebe vstřebal část
přelévavé moci vodního živlu.
Už se neotočí, nevrátí se, dokud si všechno beze zbytku
neujasní. Kašle na to, že to vůbec nepotřebuje, že to pro
něho není důležité, že ještě nedávno snil o návratu do
důvěrně známého světa Rubní strany. Teď se dostane na
Teplé pobřeží a… a zjistí co a jak.

* * *

Rétor zádumčivě hleděl na tmavnoucí oblohu. Větrná

triga funěla, zdolávajíc dlouhé povlovné stoupání.
Udržování pátracího zakletí nebylo jednoduché; Sandra a
Asmund mu v rámci možností pomáhali. Ve vagonu vládl
klid. Kan se se svým žákem zavřel v kupé − vyžádali si od
trpaslíka průvodčího vařící vodu a dali se do přípravy
jakýchsi tinktur. Kevin a Erik se snažili nějak zabavit − tu
soutěžili v páce, tu zase hráli s oběma mladšími chlapci,
svými „záložníky“, šipky.
„Je teď taky ve vlaku,“ poznamenala Sandra, která
samým rozrušením zapomněla na všechny své námořnické
průpovídky.
Rétor přikývl.
„Chtějí ho dostat na jih. Myslím, že je to Tornova práce.
Nikde jinde zasvěceními ani projít nemůže,“ ozval se
Asmund, kterému už očividně trochu otrnulo.

258
 „Jestli má Torn v hlavě alespoň špetku rozumu,
vynasnaží se mu všechno zařídit co nejdřív,“ namítl starší
mág.
„A odhalíme to?“ zeptal se Asmund dychtivě.
„Odhalíme, ty jeden sušený platýsi,“ řekla Sandra téměř
laskavě. „Pokud se jaksepatří zapotíme.“
„Já se zapotím rád,“ poznamenal Rétor s úsměvem.
„Nechtěl bych se se Zabijákem setkat, až bude mít za sebou
všechna čtyři zasvěcení.“
„Copak dokáže projít zasvěcení Vzduchem, i když si to
nebudeme přát?“ zajímal se neodbytný Asmund.
„Naneštěstí dokáže,“ povzdechl si Rétor. „My totiž
Vzduch neovládáme úplně, jinak by naši nepřátelé
jednoduše přestali dýchat.“
Asmund zrudl.
„Nic si z toho nedělej.“ Sandra položila Asmundovi ruku
na rameno − mateřské gesto to ovšem nepřipomínalo ani
v nejmenším. „O zasvěcování Zabijáka se ve škole neučí…
a myslím, že se o něm ještě hodně dlouho učit nebude.“
Asmund zrudl ještě víc, dokonce sklopil zrak.
Rétor stěží postřehnutelně svraštil obočí. Sandra byla
zkrátka nenapravitelná, dokázala by laškovat snad i na
bitevním poli. Kouzelnice pochopila narážku a provinile
sklopila hlavu. Pravda, od Asmunda přesto neodstoupila.
Složitá zakletí Tvoření Zabijáka patřila odjakživa mezi
ta nejtajnější a nejzapovězenější. Žáci se o nich rozhodně
nemohli nic dozvědět − a kdyby jenom žáci! Přístup k nim
získávali teprve mágové od třetího stupně výš.
Magie Větru vyžaduje pouze mentální soustředění, ale
zato úplné a naprosté. Rétor vzal Asmunda za ruku, levici
podal Sandře. Byla to nejstarší z prastarých magických
metod, takzvaný „kruh“, kdy se moc všech čarujících
spojovala.
Není pokaždé nutné uchylovat se k použití tak
nebezpečných čár, jakými jsou Křídla, která dokážou smést
z povrchu zemského celá města. Rétor uměl mistrovsky
259
využívat i jiné, oklikové varianty. Zabiják byl nyní jako
ryba na háčku, a tak se k němu dal vyslat neviditelný špeh,
aby odhalil, čeho všeho je nezvaný host z Rubní strany
momentálně schopen.
Zpětný ráz pevně svinutého zakletí způsobil všem
čarodějům mučivou, ale naštěstí jen vteřinku trvající bolest.
Vzdušný vyslanec snadno předhonil vlak a vyrazil kupředu,
k jasnému, leč jen pro něj samotného viditelnému cíli.
Nebyl schopen ani zabíjet, ani jakkoli škodit. Mohl jen
oznámit, co zjistil, a pak se rozpadnout a přestat existovat.
Umění udržet takového kurýra dostatečně dlouho patřilo u
Vzdušných mágů mezi nejcennější dovednosti.
Rétor a jeho společníci museli čekat poměrně dlouho. A
nakonec…
Kupé zaplnila neviditelná, ale přesto jasně citelná moc
Vody. A nikoli jen Vody, nýbrž Vody rozhněvané, Vody
rozběsněné, Vody šílené zuřivostí. Světlemodrý svit
přetínaný rudobílými liniemi − tam v dálavách se právě
bojovalo.
Sandra a Rétor strnuli a překvapeně hleděli na to, co se
jim objevilo před očima. Nic nechápající Asmund jen zíral,
netroufaje se vyptávat.
„Protičas…“ poznamenal Rétor. „Zajímavé…“
„Proč by měli Vodní − ti hnilobní vorvani − útočit na
Zabijáka?“ podivila se Sandra.
„Určitě by ho nenapadli doopravdy.“ Rétor potřásl
hlavou. „Zaprvé je právě Protičas jejich magie. A zadruhé
silně pochybuji, že by Torn přebýval v blažené nevědomosti
ohledně našich Křídel. Jde jim jen o odvedení pozornosti,
Sandro. Myslím, že se rozhodli zamaskovat zasvěcení jako
šarvátku.“
„U všech sledů a sardinek, stejně to ale nechápu! Proč by
měli předstírat útok? Koho se snaží obalamutit? Nás?“
„Torn podle mě došel k závěru, že nejlepší způsob, jak
nás přesvědčit, že tenhle chlapík není Zabijákem, je zaútočit
na něj. To je celé. Jednoduché, ale účinné. Torn přece neví,
260
co nám Křídla ve skutečnosti vyjevila. Neví, že jsme spatřili
skutečnou podstatu příchozího z Rubní strany. Je
Zabijákem. O tom nemůže být pochyb. A pokud ho
zlikvidujeme, potrvá hodně dlouho, než se objeví jeho
nástupce.“
„Ale co ta zpropadená krakatice − Drak Přirozených?“
zeptala se Sandra otevřeně. „Co s ním, když zabijeme
Zabijáka?“
„Právě tehdy budeme potřebovat celou moc Živelných
klanů. Touto společnou mocí pomůžeme Drakovi. Jeho
hodina se už kvapem blíží, ale Přirození tu mohou být ještě
dřív,“ vysvětlil Rétor.
Kouzelnice přikývla.
„Jen se podívejte.“ Rétor ukázal na světlemodrý svit,
který právě přestaly protínat rudé i bělavé čmouhy.
„Zasvěcení bylo dokončeno. Je po boji. Vodní okamžitě
ustoupili − přesně jak jsem předpovídal. Chceš se na něco
zeptat, Asmunde?“
„Ano, učiteli. Znamená to, že se teď budeme muset
střetnout s Tornovými lidmi? Jsou teď se Zabijákem?
Chrání ho?“
„Dobrá otázka,“ odpověděl Rétor − lektorské návyky
byly jako železná košile. „Ne, Asmunde. Torn potřebuje,
aby si ten nešťastný mladík uvědomil, že je Zabijákem,
přičemž pokud možno co nejdřív. Myslím, že Vodní
dokonce mohli zabít někoho jemu blízkého… rozdmýchat
jeho hněv… Torn je nemilosrdný a bez váhání obětuje
kohokoli z Trestajících nižší úrovně, jen aby dosáhl svého.
Jak vidíš, Vodní teď ustoupili. Torn tuší, že my, Vzdušní,
nebudeme nečinně přihlížet tomu, co se děje. Proč by měl
vystavovat nebezpečí zkušeného mága, určitě přinejmenším
třetího stupně? Jeho podřízení ať si klidně umírají, ovšem
doopravdy cenného válečníka si Torn bude šetřit.“
„Rozumím, učiteli,“ řekl Asmund téměř zbožně.
„Konec, rušíme zakletí,“ nařídil Rétor. „Naše setkání se
Zabijákem proběhne… ano, ano, máš pravdu, Sandro. Na
261
našem území. Alespoň se tam nemusíme příliš obávat
Vodních… tedy až donedávna jsme nemuseli.“
„Myslíš, že to Torn − tisíc kotev mu do zadku − nebere
v úvahu?“
„Předpokládám, že bere,“ ozval se Rétor. „Ale mladík už
prošel zasvěcením Vodou. Krom toho se tam řeka také
najde − a ne malá −“
„Takže léčka, aby mě chobotnice schlamstla?“ přerušila
ho Sandra. Asmund sebou mimoděk trhl, ale oči mu
zahořely neposedným nadšením.
Rétor přikývl. „Torn ví, že útok nečekáme. A právě
proto ho určitě podnikne. Kdybych s sebou vzal třikrát víc
lidí, bylo by jasné, že jsou Tornovy úmysly odhaleny.
Musel by vyrukovat s něčím jiným. Mně se ale víc líbí,
když mohu kroky nepřítele předvídat.“ Rétor se při pohledu
na neskrývaný obdiv v Asmundových očích stěží
postřehnutelně pousmál. „Jen ať si Torn myslí, že nic
netušíme. Než nastane ta pravá chvíle, abychom ho vyvedli
z omylu. A teď běžte na kutě. To je rozkaz! O udržení
zakletí se zatím postarám sám.“
… Celou rovinou, po níž k nedalekému Horkému moři
líně proudily široké řeky, zahalila tma. Sandra a Asmund
odešli; starší mág nelitoval sil na zakletí absolutního ticha,
neboť rozhodně neměl chuť poslouchat zvuky jejich
milostných hrátek za dělicí stěnou. Rétorovy myšlenky se
bezděky upínaly k onomu neznámému mladíkovi, který se
z vůle zlého osudu změnil − či spíše se dosud mění −
v Dračího zabijáka. Co všechno už ví? Čeho všeho už je
schopen? Po jediném zasvěcení toho ještě nejspíš moc
nebude. Je však potřeba eliminovat veškeré náhody. On,
Rétor, už nemá právo na další ztráty. Každý alespoň trochu
schopný mág teď má cenu zlata. A Vzdušný mág kdoví
pokolikáté odhadoval, zvažoval a kalkuloval ve snaze
naplánovat co nejrychlejší a nejefektivnější úder. Jeden
jediný úder, který smete veškeré ochranné bariéry a
nezpůsobí oběti zbytečnou bolest.
262
 Na „sametové“ Trati, tak pečlivě udržované trpaslíky,
téměř nejsou cítit kolejové spoje. Vlak uhání nocí. K boji
dojde zítra ve dne, v hodině vrcholné moci Vzduchu.

* * *

Větrná triga dorazila do Chorsku přesně podle jízdního

řádu. Lokomotiva vypustila poslední oblak páry a zastavila
se. Rétorův oddíl už byl na nohou. Na nástupiště jako první
hbitě seskočil Erik − ani nečekal, až trpaslík průvodčí spustí
schůdky. Dav kolem soupravy okamžitě prořídl. Erik byl
znám i daleko za hranicemi Teplého pobřeží. Blondýn
s kulatým obličejem, vysoký a svalnatý, se skvostným
vousem barvy slámy na opálené tváři, neustále
přimhouřenýma očima a se šrámy − ozdobou pravých mužů
−, jež zrychlovaly tep nejedné dívce či ženě. Erik si držel
ruce na hrudi, jako by k ní tiskl neviditelnou kouli.
Nevystavoval na odiv žádnou zbraň; však také to, co se
skrývalo pod jeho nenápadnou bundou, nemělo nic
společného s tradičními meči, sekyrami a tesáky.
Pozorným pohledem rychle přelétl koleje, poblíž stojící
lokálku i zástup kramářek. Pak jeho oči sklouzly dál − podél
nástupiště až ke dveřím čekací haly „pouze pro mágy“; jen
málokdo věděl, že jej celou tu dobu bedlivě sledoval
mladičký zbrojnoš, který ležel na střeše vagonu s lehkou
kuší v rukou a jistil svého Staršího.
Erikův příchod samozřejmě nezůstal nepovšimnut.
K vagonu již odstrkávajíc ty, kteří nestačili včas uhnout
z cesty, spěchalo celé nádražní vedení. Dva trpaslíci
v poklusu rozprostírali kobercový běhoun, za nimi spěchal
houfec metařů.
Erik − aniž by komukoli věnoval byť jen jediný pohled −
vykročil vpřed. Ani koberec, ani ostatní atributy
slavnostního přivítání ho nezajímaly. Jeho úkolem bylo
zajistit bezpečnost. A tak ji zajišťoval. Jak nejlépe uměl.

263
 Klučina − jeho zbrojnoš neboli „záložník“ − honem
honem vyrazil za ním. Pronikal davem jako ostrá jehla.
Teprve nedávno oslavil své dvanácté narozeniny a byl
štíhlonohý a lehounký jako hříbě. Jen málokdo ovšem
věděl, že se tohle „hříbě“ dokáže samo poradit klidně i se
dvěma desítkami svalovců. Až bude chlapec trochu starší,
změní se ze „záložníka“ v „sólistu“, Staršího ve dvojici. A
nejspíš bude patřit k těm nejlepším. Protože se špatným
„záložníkem“ by Erik nikdy nespolupracoval.
Trpaslík přednosta stanice se Rétorovi hluboce a servilně
uklonil.
„Je to pro nás obrovská čest, velevážený, ctihodný a
velebný pane…“
„Nech toho, Kirby.“ Rétor mávl rukou. „Jsme s tebou i
s pravidelností tvých plateb naprosto spokojení. Naše
návštěva tady je neoficiální. Nejde o žádnou inspekci.
Dávám ti na to své slovo, slovo Rétora. Nehodláme tě
zatěžovat svou přítomností… Jenom tady přivítáme Bílého
orla.“
Přednosta ve sváteční kamizole (bylo patrné, že si ji
v rychlosti oblékl teprve před chviličkou, jakmile mu
podřízení ohlásili příjezd významných hostů) s úlevou
vydechl − ani neskrýval, že mu právě spadl pořádný kámen
ze srdce.
„Ráčíte si po cestě odpočinout?“ zeptal se. „Snídani
můžete dostat třeba hned. Bílý orel tu bude až za hodinu,
takže se krásně stačíte najíst…“
„V tom případě sem s ní,“ nařídil Rétor.
Za jeho zády kráčel s připravenou kuší Kevin. Druhý
klučina, záložník, kryl týl procesí, tedy oba kořenáře − Kana
a jeho žáka.
Pozdvižení způsobené příjezdem vznešených hostů se
pomaloučku uklidňovalo. Odkudsi se objevil kordon,
tvořený dobrovolníky − brigáda Burácivý hrom, která toho
času kvartýrovala ve městě, byla pohotová a rozuměla

264
svému řemeslu. Zvědavci rychle dospěli k názoru, že bude
nejlepší se vzdálit.
Snídaně, která jim byla naservírována v hale „pouze pro
mágy“, opravdu stála za to. Podával se dušený zajíc na víně,
bramborové krokety, krevety s najemno nakrájenými vejci a
kapr zapečený s kysaným zelím. Samá prostá, ale chutná a
vydatná jídla.
„Jede v prvním vagonu,“ oznámil Rétor, když se všichni
najedli a kolem sálu byla vztyčena neprostupná bariéra.
„Kevine, Eriku, vy dva ho musíte vyplašit. Dostaňte ho ven
− nic víc po vás nežádám. Potom okamžitě ustupte a dávejte
pozor, zda se neblíží Vodní. Jestli je zahlédnete, zaútočte
jako první a nikoho nešetřete. Hlavní úder provedeme já,
Sandra a Asmund. Pokud se z jakéhokoli důvodu stane, že
selžeme, udělejte všechno pro to, abyste toho chlapa dostali.
I kdybychom tu měli všichni zahynout.“
„Rozumíme, Rétore.“ Kevin stroze přikývl. Před bojem
se jako vždy oblékl do svých barev − černé a stříbrné.
„Provedeme.“
Erik souhlasně přikývl. „Ale vážený Rétore, proč se
s Kevinem nemůžeme o všechno postarat sami? Tohle přece
nejsou žádné olympijské hry. Vstoupíme do vagonu každý
z jedné strany…“
„Jistěže, vstoupíte každý z jedné strany…“ opáčil Rétor
klidně. „Chlapci, chlapci, nezapomínejte, že máte co do
činění s Dračím zabijákem, který už má za sebou jedno
plnohodnotné zasvěcení. Věřte mi, že vím, čeho je schopen.
Nejsem Torn. Neposílám své lidi na smrt… Prosím?“
Klučina − Erikův záložník − mlčky pohladil pravicí svůj
levý rukáv. Rétor okamžitě pocítil napětí zbraně, připravené
kdykoli vystřelit.
„Ať tě to ani nenapadne,“ řekl mág přísně. „Vycítil by
to. A nechtěj vědět, co by pak s tebou udělal. Žádné
hrdinské kousky na vlastní pěst. Jenom ho vyplašte. Chci
jenom to, aby vyšel z vagonu.“

265
 „Neměla bych to radši zkusit já?“ ozvala se Sandra. „To
by tak scházelo, aby se pustil do těchhle chlapců…“
Kevin a Erik uraženě vztyčili brady a hned po nich − ani
ne s půlvteřinovým zpožděním − zareagovali navlas
stejným pohybem i hoši záložníci.
„Ne, ne.“ Rétor rozmrzele potřásl hlavou. „To by nemělo
cenu, Sandro. Vavříny Loi Iver stejně nezískáš. Zabijákova
moc pramení z hněvu. Zatím ještě není schopen ovládat svůj
potenciál. Musíme si počínat takto…“
… Slunce stoupalo stále výš a výš. Vlaky přijížděly a
zase odjížděly, na nástupištích se to hemžilo lidmi. Kramáři
a kramářky již úplně přestali věnovat pozornost nehybně
stojícímu Kevinovi a Erikovi (o přítomnosti jejich
mladičkých záložníků pochopitelně neměli ani tušení).
Konečně se objevil Bílý orel. Vlak, který navzdory
svému vznešenému jménu patřil k těm nejzanedbanějším a
nejpomalejším, se dýchavičně připlazil k nástupišti.
Rozhrkané vagonky, stařičký a špatně těsnící kotel, z něhož
tu a tam unikala pára, a zrezivělé schůdky. Ani trpaslíci
neměli peníze úplně na všechno.
Lokomotiva unaveně zafuněla a strnula. Rétor úlevně
vydechl − jejich kořist nikam nezmizela, stále byla uvnitř.
Kevin a Erik nespěšně vyrazili k otevřeným dřevěným
dveřím prvního z vagonků. Lidé se rychle rozestupovali,
uvolňujíce jim cestu. Hned za Staršími dovnitř vklouzli také
hbití mladí záložníci.
Nyní nezbývalo než čekat.
Rétor se letmo podíval na Sandru kousající se do rtu i na
pobledlého Asmunda − ti dva společnými silami zadržovali
obludnou moc Větru stlačeného do jediného
nepředstavitelně tenkého a dlouhého kopí, jež se táhlo až ke
vzdálenému obzoru. Tato magická zbraň nejenže probodne
hruď, nejenže vyrve srdce a vnitřnosti, ale hlavně rozcupuje
samotnou podstatu Zabijáka na nejnicotnější částečky, aby
se pak ještě dlouho nemohl vrátit do Středosvěta.

266
 Poměrně dlouho vládl klid. Rétor věděl, že se Erik
s Kevinem právě s těmi nejdrzejšími výrazy ve tvářích
prodírají úzkou, všemožnými vaky a ranci zavalenou
uličkou, přičemž neurvale kopou a strkají do všeho, co se
jim připlete do cesty, a z plna hrdla pokřikují: „Kontrola!
Všeobecná kontrola! Cestovní listiny, sem s nimi − a
honem! Cože? Nemáš?! Tak to si odskáčeš, vidláku! Ona tě
ta zapomnětlivost na skřipci rychle přejde!“ A jestliže Rétor
dostatečně pronikl do myšlení příchozích z Rubní strany,
tím spíše z této konkrétní země Rubního světa… Pak
Zabijáka tohle všechno určitě nenechá klidným. V záchvatu
nervozity se rozhodne, že bude lepší zmizet. Okna vagonu
jsou přece otevřená a v davu na nástupišti se dá tak snadno
ztratit…
A v tu chvíli se do toho vložíme my, pomyslel si Rétor.
Znenadání ve vagonu kdosi zaječel. Hned vzápětí se přes
Rétora převalila jednolitá vlna zášti. Palčivé a nesnesitelné,
jakou dokáže potlačit pouze krev nepřítele. Jediný člověk −
dokonce ani Zabiják − nemůže takto nenávidět!
K ženskému ječení se přidal chór rozzuřených mužských
hlasů. Zařinčelo vyražené sklo a hned v příštím okamžiku
ve vagonu propuklo cosi nepředstavitelného. Jako kdyby se
do sebe naráz pustily desítky vzteklých kocourů; v přítmí za
okny se začala divoce převalovat jakási bytost −
mnohoruká, mnohonohá, jediná bytost, jejíž jméno zní dav;
druhá vlna zášti už byla jednoduše spalující, jako když
někdo do barelu s naftou vhodí planoucí pochodeň. Rétor
věděl, že Erik a Kevin teď v těsném a dusném pekle
dřevěného vagonku kráčejí přes mrtvoly a zabíjejí všechny,
jen aby sami nebyli zabiti; a jejich chlapci − ti čistí,
upravení a nemluvní chlapci − soustavně dobíjejí zraněné a
sražené na podlahu, protože dokonce i smrtelně ranění se
bez ohledu na zpřelámané a rozdrcené údy zuby nehty
sápou po svých vrazích…
Okna se tříštila jedno za druhým; okolo se míhalo cosi
dřevěného − možná násady k lopatám, možná topůrka;
267
z jedněch dveří se rovnou pod nohy užaslým kramářům
vykutálelo zkrvavené lidské tělo a hned za ním vyletělo
kýmsi odhozené tělíčko křičícího kojence, které dopadlo
přímo do stánku s jablky; povyk ve vagonu − příšerný řev a
vytí − již byl natolik hlasitý, že celé nádraží zcepenělo,
zatajilo dech; Rétor uviděl Kirbyho, jak v doprovodu dvou
trpaslíků strážných utíká po nástupišti; přednosta měl
rozhalenou kamizolu a tvář zkřivenou nefalšovanou hrůzou.
Z okna vypadl jakýsi drobný mužíček − soudě podle
vzezření obyčejný rolník. V ruce svíral krátký rýč, levou
polovinu obličeje měl zalitou krví.
Mužíček byl mrtev.
Rétor se navzdory veškerému svému sebeovládání chytil
za hlavu. Už pochopil, co se stalo, ale pořád se tomu zdráhal
uvěřit.
Lidé padali z oken jako dešťové kapky. Muži, ženy, děti.
Někteří se zvedali na nohy, jiní zůstávali nehybně ležet;
někdo sténal, někdo již byl mrtev nebo umíral; ozýval se
zoufalý nářek dětí. Vyraženými okny hned tu a hned zase
tam vystřikovala něčí krev − každou chvíli končil něčí
život. Rétor viděl, jak se v jednom z oken objevila štíhlá
dívčí záda ve svetříku; vzápětí sebou trhla, ohnula se a tělo
se převalilo dolů. Bylo to ještě úplně mladičké děvče, jemuž
ze spánku trčela krátká černá šipka.
Do střetnutí tedy zasáhli i chlapci záložníci. Uvnitř se
muselo bojovat na život a na smrt. Mág Vzduchu již měl tu
pochybnou čest s tímto druhem bojového šílenství. Díky
tomu, že sám býval Dračím zabijákem, byl Rétor schopen
pochopit, k čemu došlo. Čas od času se to stávalo, ač to
bylo mimořádně vzácné.
A po samotném Zabijákovi stále ani vidu ani slechu.
„Asmunde, Sandro!“ rozkázal Rétor úsečně. „Měníme
plán. Nový cíl − střecha. Strhněte ji ke všem ďasům. Ve
dvou. Rychle!“

268
 … Kdepak, ne nadarmo si Sandra, ta stará smilnice,
v noci vzala klučinu do parády. Dokázali se sehrát. Udeřili
jednotně, jako po dlouhých měsících cvičení.
Poryvy větru s vytím dopadly na vagon, který zešílel.
Střešní prkna žalostně praštěla, plechy se se skřípěním
odlupovaly a kvalitní trpasličí šrouby povolovaly jako
zpuchřelé nitě. Střecha vypadala, jako by se ji čísi
neviditelné ruce snažily vypáčit; ničivé, zkázonosné větrné
proudy ji zvolna nadzvedávaly jako banda bezohledných
násilníků, kteří se snaží vyhrnout sukni vzpírající se
dívčině; do uší všech přítomných se zařízlo divoké, nelidské
vytí, jež se vydralo na svobodu z útrob vagonu.
A vtom z okna konečně vyskočil On.
Vypadal přesně tak, jak ho ukázala Křídla. Vysoký muž
v černé bundě strážce Šedých mezí. Zmaten, ohromen,
otřesen, omráčen cizí nenávistí a bolestí, která do něho
narazila jako obludná pěst.
Také jsem si tím musel projít, řekl Rétor v duchu svému
nepříteli. Vím, jak se teď cítíš, Zabijáku. Kolik lidí jsi dnes
donutil zemřít?
Muž si pravicí svíral levé předloktí. Bolest zatím ještě
nevnímá − dostaví se až později. Zatím má prostě jen pocit,
že ho kdosi hodně silně škubl za ruku.
Zabiják se potácivým krokem rozběhl přes koleje. Pryč,
pryč, co nejdál odtud… přesto však neomylně zvolil ten
nejrozumnější směr útěku − k řece.
Všechno děláš správně, Zabijáku. Jenomže nevíš, že máš
co do činění se samotným Rétorem. A už to ani nikdy
nezjistíš.
„Dost!“ přikázal mág Sandře.
Zabiják byl nesmírně hbitý. Navíc − jako by si
uvědomoval, co mu hrozí − se snažil zůstávat v nejhustším
davu. Kolem utíkajícího muže se šířily vlny zloby a děsu,
takže mu lidé s hrůzyplnými výkřiky vyklízeli cestu.

269
 Rétor zamířil o něco níž − hlavou mu blesklo, že tohle
zakletí v něčem připomíná hákovnici − a stiskl pomyslnou
spoušť.
Pečlivě nahromaděné a důkladně utažené větrné závity
se prudce narovnaly − jako had vrhající se na svou kořist.
Ozval se uši trhající skřípot, jako když se železem rychle
přejede po skle. Prchající muž se otočil a zvedl ruce
v kvapném, bezděkém obranném gestu − naivním a
zbytečném pokusu ochránit si tvář.
Okamžitě ho zahalila clona vodních fontánek
vytrysknuvších ze země.
Voda a Vzduch se srazily. Střet živlů Zabijáka povalil na
zem − začal se kutálet po hladkém nástupišti. Vodní bariéra,
která ho zachránila, se v podobě myriád zlostných krůpějí
rozstříkla po okolí.
Lidé prchali všemi směry, nádraží se bleskurychle
vyprazdňovalo.
„Nepodaří se ti to, Rétore!“ zakřičel kdosi.
A je to tady, napadlo Vzdušného mága. Přesně tohle
jsem čekal. Gothor − mág Vody. A s ním jeden Trestající.
Je to jasné. Přišli, aby Zabijákovi posloužili jako živé štíty.
„Dovolíš, Rétore?!“ zavyla Sandra prosebně.
S Tornovými mágy měla z dřívějška pár nevyřízených účtů.
A dříve než Rétor stačil říci „ano“ nebo „ne“, kouzelnice
zaútočila.
V útoku byla zatraceně dobrá. Možná stejně dobrá jako
v posteli. Trestající ani nestačil pozvednout svůj vodní bič.
Šílený vítr jej uhodil do hrudi, povalil a roztočil na jednom
místě jako káču, přičemž svou oběť zuřivě vtlačoval do
tvrdé udusané půdy. Na zlomek vteřiny se mihla
nešťastníkova rázem zrudlá tvář a jeho v agónii vypoulené
oči; v příští chvíli jeho hrdlo prasklo, neboť nevydrželo ten
příšerný nápor. Kol dokola se vějířovitě rozletěly rudé
krůpěje − a téměř okamžitě vyschly.
Hodina Šedého psa už byla dávno pryč, hodina
Probouzející se vody zrovna tak. Ne nadarmo si Rétor zvolil
270
právě toto místo a tuto dobu. Gothor neměl ani tu nejmenší
šanci.
Mág Vody však ukázal, že není žádným zbabělcem.
Podnikl bleskový protiútok a jako břitva ostrá čepel jeho
vodního srpu jen o vlásek minula Asmundovo hrdlo −
Vodní neomylně určil nejslabší článek bojové trojice, která
proti němu stála.
Asmund byl skutečně nucen porušit kruh, aby odvrátil
nenadálý atak. Rétor proto udeřil sám. Pln nevybité zlosti
vrhl do útoku všechny síly, dosud schovávané pro Zabijáka,
který − to už bylo jasné − teď určitě stačí uniknout.
Gothor se sice pokusil o obranu, ale jeho vodní vichr se
rozletěl jako oblak topolového chmýří v závanu svěžího
větru. Rétorovo neviditelné kopí prorazilo obranu Vodního
mága, skrznaskrz mu prošpikovalo tělo a zvedlo ho až téměř
do výše střech, aby jej vzápětí štítivě mrštilo zpátky na zem.
Kouzelníkova hruď se změnila v krvavou změť −
z rozervaného masa vyčnívaly bílé špičaté úlomky kostí.
Zemřel dřív, než stačil pocítit bolest.
Od znetvořeného vagonu už utíkali Kevin a Erik; jejich
chlapci jim byli v patách. Kevin si tiskl dlaň k pravému oku,
zatímco Erik si svíral krvácející zápěstí. I oni však
přicházeli pozdě, beznadějně pozdě.
Rétor se dal do pronásledování v bláhové naději, že
uprchlíka ještě dožene.
Zabiják však zjevně věděl, co dělat. Neutíkal, nýbrž
doslova letěl přímo k řece. Zakletí, které za ním Vzdušný
mág vrhl, mu sice podrazilo nohy, ale jinak mu spíše
pomohlo, neboť jej po kostkové dlažbě dokutálelo ještě blíž
ke strmému říčnímu břehu.
Vynikal naprosto mimořádnou odolností, tenhle Zabiják.
A bil se jako lev. Jeho obrana byla téměř neproniknutelná −
možná že právě tady by se hodila pomoc Kevina a Erika…
„Chce to Sílu celého klanu,“ zašeptal Rétor − to už se
muž překulil přes zábradlí mostu a jako kámen se zřítil

271
dolů, do klidných říčních vod. „Nebo pomoc někoho dalšího
z Živelných.“
„Vypadá to, že ta ztuchlá medúza je fuč,“ vydechla vedle
něj Sandra.
„To je,“ souhlasil Rétor smutně. Třebaže se Zabijákova
hlava pořád ne a ne vynořit nad hladinu, Vzdušný mág
věděl, že utopení jejich nepříteli rozhodně nehrozí.
Přinejmenším ne během nejbližších několika hodin.
„Co budeme dělat, Učiteli?“ Asmundovi se chvěl hlas;
vypadal, že se každou chvíli dá do pláče. Rétor se otočil −
Kan a jeho žák již měli plné ruce práce kolem ztýraného
vagonu, z něhož trpaslíci vynášeli mrtvé a raněné.
„Neměj starost, Asmunde,“ odvětil kouzelník tlumeně.
„My za nic nemůžeme. To Zabiják… Probudil v davu
zuřivost… Jinak by se na Erika a Kevina nikdo neodvážil
zaútočit, vždyť tohle je naše území… Nikdo by si nikdy
netroufl. Je to Zabiják… Vím to. A pamatuji si.“
Sandra zkřivila tvář. „Vypadá to, že sem míří trpaslíci.“
„No… tak ať. Uhradíme vzniklé škody. Zas tolik jich
není − vždyť jde o jediný starý vagon!“
„A co rodiny obětí?“ připomněla Sandra tiše.
Teď už zkřivil tvář i Rétor. Leč co naplat? Mágové
Vzduchu měli pověst spravedlivých vládců. Její udržování
stálo nemalé peníze, ale zato klan chránilo před vzpourami.

272
 Kapitola jedenáctá

Loi území klanu Vody dosud navštívila jen jednou. Stalo

se to ale už strašně dávno, když ještě byla úplně maličká.
Tehdy − hned po válce − měly klany mezi sebou velmi,
opravdu velmi přátelské vztahy. V módě tenkrát byly
zdvořilostní návštěvy a diplomatické cesty, občas docházelo
k přechodům z klanu do klanu, a dokonce i ke sňatkům…
Z těch dávných let si však už dnes pamatovala jen zurčení
fontán, zář slunce a zamračeného klučinu, jenž byl
k mladičké Kočce přistaven pro její ochranu a pobavení. Loi
se v té době nepokrytě nudila − právě se dostávala do
kritického údobí dospívání, kdy se začínají čím dál silněji
projevovat všechny budoucí vlastnosti a sklony. Se
škodolibým potěšením proto nebohého chlapce trýznila
svými vrtochy, stížnostmi i lehkou koketérií − na závěr se
na něm dokonce na důkaz oddanosti dožadovala kouzla, jež
nebylo v jeho silách. Když se to vezme kolem a kolem,
právě takto se rodí vzájemné antipatie mezi klany.
Nyní už neměla zapotřebí demonstrovat své schopnosti.
A nezajímaly ji ani ukázky cizí magie. Koneckonců jí
bohatě stačily čáry, jimiž oplýval Tornův palác.
To se ví, že zde bylo více než dost fontán, vodních
podlah, tekutých živých zrcadel a duh visících u stropů −
zkrátka celého sortimentu magických vymožeností, jejichž
jediným účelem bylo šokovat a ohromovat. Neskonale
důležitější však byla skutečná Síla. Dokonce i Loiiny slabé
schopnosti stačily (nebo jí snad bylo pomáháno, aby to
vycítila?) pro odhalení celé řady hrozivých okolností.
Například té, že celé Stopolí doslova stojí na vodě −
obrovské sladkovodní jezero, které sem zavlekla moc
zdejších mágů, se nacházelo jen asi dvacet metrů pod
273
povrchem. Případní agresoři by se nestačili divit, až by se
jim zem pod nohama náhle rozestoupila a ven by se vydral
rozběsněný živel…
Loi si všimla i vlny. Asi kilometr od břehu čekala
podřimujíc těsně u dna nezrozená tsunami. S palácem ji
spojovaly důmyslné magické nitečky, díky kterým mohl být
obludný vodní val kdykoli probuzen a vržen buďto proti
pobřeží, anebo vstříc blížícímu se loďstvu.
Vodní jsou silní. Nesmírně silní.
Cesta chodbami i enfiládami sálů byla dlouhá, ale
nakonec přece jen skončila. Mágové válečníci se zastavili,
zastavil se i mág třetího stupně. Loi stála před klenutým
obloukem, zakrytým závěsem, nebo přesněji malým
vodopádem. Skrz jiskřivý lijavec krůpějí nebylo vůbec nic
vidět.
Loi se usmála na svůj doprovod a pak udělala krok
vpřed.
Očekávala něco nepříjemného, nějaký škodolibý žertík −
například vodní proud, který jí vyšplíchne za límec, nebo
alespoň to, že její tenounké šaty namoknou a nalepí se jí na
tělo, takže bude muset stanout před Tornem téměř jako
nahá.
Ne. Mág se k takovým malicherným zlomyslnostem
nesnížil. Třpytivý vodopád se před ní rozestoupil a nechal ji
projít. A Loi se ocitla tváří v tvář vůdci Vodních.
Místnost byla vybavena vkusně, bez okázalé
přepychovosti. Muselo tedy jít o Tornovo skutečné sídlo, a
nikoli o síň určenou jen k tomu, aby dělala dojem na
návštěvníky. Podlaha byla průzračná a zespodu osvětlená,
s různobarevnými rybkami strnuvšími v hloubce. Voda,
která stékala po zdech, zřejmě sloužila i jako ochrana.
Mozaika pod přelévajícími se proudy vypadala jako nová,
třebaže jí už muselo být pěkných pár let. Valná většina
obrazů ukazovala, jak se první lodě blíží ke Středosvětu, jak
Vodní získávají vládu nad svou stranou Síly, jak se staví

274
paláce a rozkvétají sady… Nic pochmurného, nic
válečného. Pokrytci!
Mág ji očekával vestoje. Trochu stranou sice stála dvě
křesla, ale Loi si moc dobře uvědomovala, jak mizivá je
šance, že do nich usednou a pustí se do přátelské debaty.
„Ano, jsem překvapen,“ promluvil Torn jako první.
Loi přikývla, aniž by spustila pohled z „hostitele“.
Chladná zdvořilost a ledová zuřivost nejsou zrovna
nejlepším začátkem rozhovoru. Mnohem raději by si
vyslechla výhružky, dala najevo svou slabost… Zkrátka
vyprovokovala Torna k násilí.
Leč dopadlo to tak, jak to dopadlo.
„I já jsem překvapena, Torne.“
„A čímpak, moudrá Loi?“ Slovo „moudrá“ pronesl
velice jízlivě. „Nepřítomností hudebníků a jásajících davů?“
„Ne, Torne. Překvapuje mě, že jsi mi dosud neodpustil.
A že… že mě sám nežádáš o odpuštění.“
Torn sebou trhl. Oči mu hněvivě zaplály, začal zvedat
ruku…
„Ano!“ Loiino zvolání bylo snad až příliš strojeně
tragické, ovšem svůj hlavní účel − zastavit mága − splnilo.
„Ano, jsem vinná! Když slabá žena podvodem přiměje
mocného muže, aby se vzdal svých plánů, je to ponižující!
Moc ponižující! Chápu, že se musíš cítit ukřivděně.
Přiznávám svou vinu! Ale ty, ty…“
V Koččiných očích se zaleskly slzy.
„Po mnoha a mnoha letech Torn, vůdce klanu Vody,
znovu přichází na můj ples…“ Udělala krok směrem
k mágovi. „A kvůli čemu? Aby si se mnou popovídal…“
hořký úsměv „… nebo,“ a v hlase jí zaznělo shovívavé
opovržení, „aby se podíval na mladičké Kočičky… Ano,
tohle všechno bych pochopila. Jenomže se ukázalo, že tvá
návštěva měla jen jeden jediný cíl! Pomstu! Moc! Zúčtování
se Vzdušnými! A já husa, hloupá husa jsem si už začínala
myslet, že ti jsem sympatická…“

275
 Torn trpělivě naslouchal, nepřerušoval ji. Loi se k němu
přibližovala čím dál víc.
„A to, že by se Vzdušní dvakrát nerozmýšleli, komu se
mstít − zda tobě, anebo klanu, na jehož území byl zabit
Rétor…“
„Pomsta bude pro Vzdušné už brzy tou poslední
starostí…“
„Skutečně? Rozhodl ses, že je všechny vyhladíš? Ale
proč? Jistě, sil na to máš dost, o tom se nepřu, ale čím se ti
znelíbili? Je v tom ten starý spor o pohraniční území
Bbchči?“
„O ně samotné nejde, jde o jejich plány…“ Torn si ani
nevšiml toho, že se role pomalu začínají obracet.
„Nepovažuj mě za krvežíznivého šílence, posedlého
pomstou!“
„Ráda bych ti věřila…“ Loi si povzdechla a dotkla se
mágova ramena. „Ale proč sis jako místo střetnutí zvolil
můj ples?“
„Náhoda,“ řekl Torn neochotná. „Pronásledovali jsme
Rétora a nechtěli jsme, aby nám unikl. Ostatně o vaši
ochranu před pomstou Vzdušných bych se postaral… Jejich
klan bez Rétora stejně za moc nestojí…“
„Tak proč jsi mi to neřekl hned? Proč jsi mě nepožádal o
svolení? Věděl jsi přece, že území Koček je místem míru!“
„V sázce je příliš mnoho…“ Torn se podíval na její dlaň,
která mu nervózně svírala rameno. Pak jí jeho pohled
sklouzl po paži a poloobnaženém rameni a zastavil se na
výstřihu jejích šatů. „Vůbec jsem… vůbec jsem neměl
v úmyslu jakkoli škodit tvému klanu… Ale to, co jsi
udělala!“
Loi si s hrůzou uvědomila, že se v Tornových očích
znovu probouzí zuřivost. Ne, jen to ne! Teď už rozhodně,
rozhodně ne!
„Já vím! A proto jsem za tebou přišla − sama, bez
ochrany. Jsem tu, abys mě ty… ty, mágu Torne… mohl
ztrestat. Tak jak si budeš přát.“ Aj, to jsem přehnala, je to
276
moc do očí bijící! „Nikdo neví, kde právě jsem. Můžeš mě
klidně zabít, Torne − klan Kočky se ti nebude mstít. Můj
život je ve tvých rukou.“
„Nepotřebuji tvůj bídný život!“ Torn se v sobě pokoušel
rozdmýchat pocit ukřivděnosti, aniž by si uvědomoval, že
ten pravý okamžik už nenávratně propásl.
„Je vůbec něco, co bys ode mě mohl potřebovat?“
zeptala se Loi hořce. Odvrátila se a zadívala se na blýskavý
vodní příkrov nad vchodem. Nyní už si na nic nehrála −
sama sebe přesvědčila, že je pouhou odvrženou ženou. Jinak
by to ostatně ani nešlo, protože Torn by vycítil sebemenší
faleš či pokus o ovlivnění.
„Co bych od tebe mohl potřebovat?“ zopakoval Torn
zádumčivě. „Nevím, Loi. Loajalita tvého klanu je mi
k ničemu. Však víš… jsme mocnější. Tvůj život také
nepotřebuji. A tvou podlost jsem ti odpustil… možná jsme
skutečně byli až příliš zaslepeni pronásledováním…“
Loi se nehlučně rozplakala. Pak mávla rukou a vyrazila
k východu. Již mohla odejít. Přinejmenším se jí podařilo
dosáhnout uzavření příměří.
„Loi!“
Žena se zastavila.
„Je mi moc líto, že to všechno dopadlo tak… tak
hloupě.“
Bylo znát, že tato slova stála Torna hodně přemáhání.
„Můžeme si zachovat vzájemnou úctu,“ pokračoval.
„Nebo dokonce sympatie. Někdy bych se mohl ukázat na
vašem plese… Až se všechno uklidní.“
Loi se prudce otočila.
„Jak můžeš být tak hloupý, mocný Torne!“ vykřikla.
„Vážně si myslíš, že za tebou žena přišla jenom proto, aby
uzavřela mír? Já, já − Loi Iver jsem za tebou přišla! Kočka
Iver… ne vůdkyně klanu, ne kouzelnice, která ti je rovna
svým postavením!“

277
 Mávla rukou a zkoprnělý Torn ucítil, jak mu plášť na
hrudi rozervaly neviditelné drápy. Na jeho kůži však
nezůstalo ani škrábnutí.
„Vyklouzla jsem z klanu. Přišla jsem k tobě… A co jsem
uslyšela? Slib, že se možná někdy ukážeš…“
„Loi…“
Torn k ní s nečekanou rychlostí přistoupil. Chytil ji za
ramena, zvrátil jí hlavu a zpříma pohlédl do jejích očí.
„Co potřebuješ od unaveného mága, který se ze všech sil
snaží zachránit náš křehký svět?“ zašeptal. „Co si to
vymýšlíš… hloupá Kočko…“
„Zbavím tě tvé únavy, Torne…“ Loiiny ruce se dotkly
jeho odhalené hrudi. „Není ti… není ti nic? Nepoškrábala
jsem tě? Torne, buď chvíli pouhým mužem… ne mágem, ne
vůdcem klanu − jen pouhým mužem… Zapomeň na
všechno, alespoň tady a teď, se mnou… Tak jako jsem na
všechno zapomněla já…“
Torn jí přimkl ke rtům − v jeho polibku se skrývalo víc
netrpělivosti než zkušenosti. Jak dlouho už asi nebyl se
ženou? Loi náhle pocítila, jak v ní sílí nefalšované
vzrušení…
„Dělej si se mnou, co budeš chtít, Torne…“
A Torn se nenechal dvakrát pobízet.
Loi mu se šťastným smíchem pomohla se svlékáním.
Potom sama vyklouzla z šatů a donutila mága, aby jí
několik vteřin honil po místnosti. Ne že by tohle škádlení
mělo nějaký zvláštní význam − byla to z Loiiny strany jen
malá pomsta za nedávno prožitý strach.
Pak ji Torn, který už nebyl schopen slova, chytil za ruku,
povalil na podlahu a vnikl do ní − hrubě a netrpělivě,
s dychtivostí výrostka a přibližně se stejným výsledkem.
Loi zasténala a celá se prohnula, objímajíc zvláčnělého
mága. „Ó… Torne… Torne!“
Na strop v téhle jeho pracovně se vážně nedá koukat. To
dělá ta věčná vlhkost. Už dávno potřebuje znovu nabílit.

278
 * * *

Loi stála u jedné ze stěn − stačil jediný Tornův ledabylý

pohyb, aby se voda, jež po ní stékala, zakalila a její hladina
nabyla zrcadlového lesku − a rozčesávala si vlasy. Samotný
mág si hověl v bazénku, který vznikl tak, že podlaha
uprostřed pracovny „roztála“ a vytvořila malou nádrž.
Barevné rybičky, které v mžiku ožily, skotačily kolem
mága. Loi vůdce klanu Vody koutkem oka pozorovala. Torn
trochu připomínal malé děcko ve vaně − chytal rybky do
dlaně a připitoměle se u toho usmíval. Loi však v prvé řadě
zajímalo její vlastní tělo. Protáhla se a přitom sledovala, jak
se jí pod bělostnou pletí napínají pevné svaly. Je krásná…
Ne, je dokonalá! Uchovávat si mládí je obtížné, a to i pro
mágy, dokonce i pro kouzelnici z klanu Kočky. Ale
rozhodně to stojí za to.
„Líbilo se ti to, Loi?“ zeptal se Torn lhostejně… až příliš
lhostejně.
„Ano, drahý,“ opáčila Kočka, aniž by si přestala
prohlížet faldík na břiše. Ale ne, snad to není… zrádný tuk?
Celulitida?
Torn se na ni zahleděl podezřívavě, a tak Loi zběžně
dodala: „Tolik jsem tě chtěla… Bylo to vážně kouzelné…“
Mág se uklidnil. „Také jsem tě moc chtěl.“
Loi se v duchu usmála. Chudák Torn. V tomto směru
musel jeho vývoj ustrnout na úrovni puberťáka. Kdoví,
třeba je právě tohle ten důvod, proč jsou mágové Živelných
klanů tak agresivní a znepokojení osudem celého světa?
Možná že kdyby měli čas na pořádný sex, bylo by všechno
jinak.
Loi si rozemnula faldík a řekla si, že to nejspíš nebude
nic strašného. Zkrátka jen nadbytečný zákusek ve
společnosti přítelkyň. Stačí, když si trochu zacvičí, a bude
pryč.
„Už tě zase chci, drahý!“ zvolala Loi. Rozběhla se a
skočila do vody. V Tornových očích se mihla hrůza, ale
279
Loiiny nemalé znalosti a dovednosti přece jen vykonaly své,
a tak se jejich těla zakratičko znovu propletla v objetí…
O minutu později… ech, Torne, Torne!… si už Loi
hravě nakrucovala na ukazováček mágovy drsné vlasy a
tichounce si pobrukovala jakousi melodii.
„Kéž bychom se tak mohli setkávat každý den,“
promluvila po chvíli.
Mág strnul.
„Měli bychom spolu zázračná vodní koťata, Torne.
Děvčata by se podobala mně a chlapci… no, taky mně.“
Mág byl náhle blízko zoufalství. To by tak scházelo, aby
se ji rozhodl utopit v bazénku!
„Jaká škoda, že nám to klany nikdy nedovolí.“
Torn začal oddechovat o něco pravidelněji. „Nejde jen o
zákony, Loi,“ řekl. „Středosvět čekají těžké časy.“
„Proč?“ Loi byla rázem ztělesněný údiv. „Copak se lidé
bouří? Nebo se Šedé meze rozplynuly jako dým? Nebo
Přirození…“
„Ano.“
„Chystají se ke vpádu?“ Loi se pokusila nedat najevo své
skutečné pocity. V jejím hlase zazněla v přesném poměru
namíchaná směs znepokojení a zuřivosti. „Což o to, klan
Kočky je na toto setkání připraven! Chlapci už dlouho
nemají do čeho rýpnout…“
Torn mlčel. Zjevně chtěl cosi říci, ale zatím v něm
převažovala opatrnost.
„Drahý…“
Loi laškovně ponořila ruku pod vodu a mág vyděšeně
vykřikl: „Tohle je opravdu vážná věc, Loi! Měli bychom si
promluvit ne jako muž a žena… ale jako lidé, kteří jsou
odpovědní za osud svých klanů, jako mágové!“
„Tak o co jde, Torne?“
„Rétor, ten šílený Rétor… si je jistý, že přichází Drak.“
Loi mlčela dlouho, velmi dlouho. Maska, kterou si
nasadila, jí byla najednou tuze těsná.
„Jsi si jistý, Torne?“ zeptala se pak.
280
 „Ano. Také to cítím. Ovšem slaběji než Rétor. Sama
přece víš, že naše Síla byla spíše zajatkyní Vládců, nežli
spolehlivým základem…“
„A naše styky s nimi zase byly velmi, velmi omezené,“
zašeptala Loi. „Nepotřebovali naše ženy… To jistě
chápeš…“
„Jak to myslíš, že je nepotřebovali?“
Loi udiveně pohlédla na Torna. Ach ty mocný a
vševědoucí mágu…
„Byli striktně monogamní,“ vysvětlila. „Měli úplně
odlišný vztah k životu.“
„Ta prasata…“ zašeptal Torn. „Pederasti…“
Loi se rozhodla nezjišťovat, zda ho k tomuto závěru
přivedla trestuhodná neznalost cizích slov, nebo si jen
nenechal ujít příležitost poplivat památku svržených
Vládců.
„Ale Torne, jak by mohl přijít ten, jehož klan byl
vyhlazen?“
„Ne celý klan! Zdá se, že Rétor nebyl při plnění svých
povinností zcela důsledný!“
„Tak to je opravdu vážné,“ řekla Loi po krátké pauze.
„Pokud nechal uniknout alespoň jednoho Draka… Tak
proto jste si začali jít po krku?“
„Ne.“ Jakmile se mág ocitl na poli politických intrik,
vrátila se mu veškerá, předtím už napůl ztracená sebejistota.
„Dlouho jsem si byl vědom, že se něco takového mohlo stát.
Říkal jsem si ale, že to přece není žádné neštěstí, protože
nikdo koneckonců nemohl zaručit záhubu úplně všech
Draků. Špatné je ovšem něco jiného − že jim je Rétor
připraven poskytnout pomoc. A celý jeho klan rovněž.“
„A Ohniví?“
Torn svraštil čelo. „Ti mě znepokojují ze všeho nejvíc.
Drží se při zemi − tak jako oheň vždycky skomírá, než
vzplane divočeji. Dokonce se ani neobtěžovali s formálním
vyhlášením války.“
„A s neformálním?“
281
 „Během včerejška shořely tři z mých hradů,“ přiznal
mág neochotně. „Na troud. Dva ve sněžných krajích na
severu a jeden v Zivašských bažinách.“
„A tvá magie ty plameny neuhasila?“
„Vždyť jsem tam přece nebyl!“
„Torne, je jeden jediný Drak až takový problém? O jeho
skolení by se dalo pokusit i bez Zabijáka! Tím spíš dokud si
ještě neuvědomil svou podstatu.“
„Co radíš?“
„Tak zaprvé − najít ho.“
Torn se tajuplně usmál.
„A zadruhé připravit Zabijáka.“
„K tomu by bylo zapotřebí síly všech Živelných…“ Torn
si povzdechl. „Ale… snažíme se. Děláme vše, co je v našich
silách. A to v obou směrech.“
„V tom případě není důvod −“
„Přirození,“ přerušil ji.
„Ach ano… co je s nimi?“
„Vpád.“
„Torne, přestaň mluvit v hádankách! Vždyť to vypadá,
jako by ti platili peníze za každé slovo, které nevyřkneš!
Copak si myslíš, že se jim neubráníme?“
„I oni vytvářejí Draka.“
Loi vylezla z nenáviděné vody, posadila se na kraj
bazénku a houpala bosýma nohama.
„V tom případě se bez Zabijáka neobejdeme,“ řekla.
„Nebo ať přijde Drak. Tak jak to chce Rétor. Ať se postaví
Přirozeným. V boji s nimi buďto zahyne, anebo se vyčerpá.
A pak se rozhodneme co dál.“
„Jsou různé možnosti, Loi.“ Torn přejel dlaní po vodní
hladině. „Život je jako proud. Klouže kupředu, tu náhle
zrychlí, tu zase zpomalí. Klesá ke dnu, stoupá zpátky
k hladině. A to, co se stane za okamžik, ví jen ten, jehož
ruka nutí vodu téci…“
„Stejná slova jsem slyšela i o větru. A taky o ohni. Klan
Země má zase svůj názor − že život je věčný a neměnný.
282
Nezlob se, Torne! Ale lepší je nedovolit událostem, aby se
řítily samospádem! Jaké jsou možnosti?“
„Už beztak jsem ti toho prozradil víc, než jsem měl.“
Torn se zachmuřil. „Loi! Jsi se mnou? Jsi teď na mé
straně?“
„Přísahám, že udělám všechno, abych uhájila náš svět!“
Torn spokojeně přikývl.
Proč jenom chlapi hledají ve všech slovech v první řadě
potvrzení vlastních tužeb? A až potom cizí vůli a cizí názor?

* * *

Měl pocit, že na sobě nemá jediné místečko, které by ho

nebolelo. Viktor se skláněl nad hladinou zátočiny, prohlížel
si své ztýrané tělo a jen mlčky kroutil hlavou. Buďto měl
štěstí… Usmál se, ale výsledkem byl škleb, který by seděl
spíše utopenci − i to, že je stále schopen se alespoň takhle
usmívat, ho ovšem hřálo u srdce… Buďto tedy měl štěstí,
anebo… Dotkl se hematomu, který se mu roztahoval po
celém bicepsu, a hned s výkřikem ucukl. Náraz byl tak
silný, že se kost musela, měla povinnost se zlomit. Ale nic
takového! Vyvázl jen s modřinami a pohmožděninami!
Buď je tedy daleko tvrdší, než za jakého se celý život
pokládal, anebo se jeho odolnost tady ve Středosvětě
zázračným způsobem zvýšila.
Z nějakého důvodu měl sto chutí vlézt si do ledové vody
a ležet v ní nechávaje vlídné proudy, aby mu masírovaly
tělo… Viktor sebou trhl. To by mu tak ještě scházelo!
Úplně obyčejný zápal plic… A jakýpak zápal plic − i zcela
banální bronchitida by přinejmenším desetinásobně snížila
jeho šance na přežití. Je tu sice tepleji než u Šedých mezí,
ale stejně by neměl riskovat.
S pomocí věrného zapalovače, který vytáhl z kapsy
bundy, rozdělal malý ohýnek. Zvláštní − měl pocit, že
větve, které ve spěchu nasbíral na břehu, byly vlhké. A oheň

283
také rozdělával neuměle, fušersky. Navzdory tomu všemu
se však jeho táboráček rozhořel jedna radost. Co jen mu to ti
trpaslíci radili? Aby se přidal k Ohnivým? Nu, proč ne.
Když k Ohnivým, tak třeba k Ohnivým…
Ze dřeva stoupala pára − voda se odpařovala prakticky
okamžitě a nechávala ohni za potravu téměř suché větve.
Znenadání zavál větřík, jenž začal úslužně rozfoukávat
plameny. Za nějakých deset minut se ohýnek rozhořel do té
míry, že Viktor musel ustoupit stranou a pověsit své
schnoucí věci o kus dál.
Dobrá. Může se teď ohřát a trochu si odpočinout. Viktor
sice sykal při každém kroku bolestí, přesto ale nejprve
vyšplhal po svahu a rozhlédl se. V dálce byl vidět les…
Čistá řeka se klikatila mezi panenskými pahorky − ech,
jsou-li ve Středosvětě ekologové, musejí to být náramně
šťastní lidé. Město… Co se tam asi po té krvavé pohromě
děje? Město je daleko. A ten šílený houf mágů se stěží
zmůže na pronásledování. Jeho oheň navíc hoří téměř bez
kouře, a tak musí být zatraceně těžké jej zahlédnout.
Viktor sestoupil zpátky na břeh a vybral si pěkné
místečko v trávě − kousek od ohně, ale zároveň pod
ochranou stromů. Nerad by se probudil pod palčivými
slunečními paprsky. Zatím ještě bylo chladno, ale vypadalo
to na pěkně horký den.
Skutečně usnul snadno a téměř okamžitě. Skoro hned
našel polohu, v níž ho tělo ani moc nebolelo − spíše jen celé
brnělo, asi jako po intenzivním tréninku. Laskavý vánek jej
vlídně hladil po kůži. Viktor podlehl dřímotě, ukolébán
hřejivým pocitem, že je někým starostlivě opečováván…
A ani se příliš nepodivil, když zjistil, že se ocitl na bílém
písku, kousek od šplouchající černočerné vody. Jeho sny
přece jen nepostrádaly určitou vnitřní logiku − stejně jako
ve skutečnosti byl úplně nahý a nezmizely ani zhmožděniny
a podlitiny.
Za pichlavým pásem ostřice − aj, zatraceně, vždyť přes
ni bude muset jít bos! − se rýsovalo spáleniště. Ze země
284
čněly dva nebo tři ohořelé pilíře a byly vidět také hromádky
zčernalých, ale nezuhelnatělých předmětů. Pravděpodobně
oněch „modelů“…
Co to ten podsaditý ohyzda posledně povídal? Radši si
vyraz do lesíčka? No dobrá, bude se tedy řídit jeho radou.
Viktor vykročil po pěšince. Ostřice se od jeho poslední
návštěvy ani nestačila zvednout. Špičatá stébla se mu
zarývala do nohou, ale Viktor se snažil škrábance ignorovat.
Je to sen, jenom sen. Nic hrozného se nestane. Raději se
bude kochat krajinou… no dobrá, kochat se krajinou tady
moc nejde, protože je příliš nepřirozená. Jako by ji za
použití těch nejjasnějších z dostupných barev namaloval
šílený surrealista.
Už jen ty poloprůsvitné hory jsou něco neskutečného.
Když se na ně člověk zadívá pozorněji, spatří skrze jejich
kalnou masu neurčité obrysy jakýchsi vzdálených
prostranství. Nebo to snad je něco jiného? Rudné žíly,
velikánské zlaté nugety…? Kdepak, v Šedých horách zlato
je…
Modrofialový les se blížil. Viktor si již mohl
prohlédnout jednotlivé listy − tenké, špičaté a nepřirozeně
stejné, jako by tyto stromy neznaly žádná roční období, jako
by jejich listy nikdy neopadávaly a znovu nevyrůstaly.
„Pane!“ křikl Viktor. Ačkoli se mu tlusťoch nikdy
neobtěžoval představit, rozhodl se zachovávat alespoň
formální zdvořilost. „Máš tu hosta!“
Žádná odpověď. Viktor však nepochyboval o tom, že se
skrček objeví. Možná že ho už teď odněkud pozoruje. A jen
na něco čeká, vybírá si nejpříhodnější okamžik…
Ostřice skončila; pod nohama se mu rozprostřela
obyčejná měkká tráva. Viktor přidal do kroku a vstoupil pod
fialový baldachýn lesa.
Nic zvláštního. Les jako les. Jenom fialový. A jinak…
vzduch je čerstvý, bez náznaku zatuchliny… a ticho…

285
 Ne. Ticho je tu až příliš hluboké. Přehnané. Ve
skutečném živém lese se vždy ozývají nějaké zvuky,
šramoty, šustoty. Tento ovšem vypadá, jako by spal.
Viktor vyrazil dál. Nebál se, že by mohl zabloudit −
koneckonců, copak to ve snu vůbec jde? Ale přece jen…
Začal cítit podivný tlak. Zprvu nenápadný, stěží
postřehnutelný. Jako by tady scházela nějaká maličkost, bez
níž celý svět šedne a mění se v kulisy noční můry… Jako
v těch snech, kdy ruka nahmatá spínač a lampička se sice
rozsvítí, ovšem matně, strašně matně, takže tmu nezažene,
nýbrž ji učiní ještě hustší a neproniknutelnější…
Potřásl hlavou. Zatraceně, co se to s ním děje? Sice tu
není slunce, ale světla je zde i tak dost a dost! Žádné
příšery, žádní mágové! Kde se v něm tedy bere ten svíravý
strach?
Několikrát se mu zdálo, že se za jeho zády ozvalo
zašramocení. Viktor se ohlížel, ale fialový les zůstával
liduprázdný. Nejspíš tedy není žádný důvod k nervozitě…
Viktor však přesto nedokázal potlačit úlevné vydechnutí,
když se stromy rozestoupily a před ním se objevil palouk.
Na palouku stál malý domek. Nikoli skladiště, podobné
tomu u pobřeží, nýbrž zcela normální dřevěný domek
s břidlicovou střechou, zeleně natřenou verandou − nátěr
byl starý a místy opadaný − a bělounkými záclonami za
okny.
Třebaže domek působil ve fialovém lese naprosto
nemístně, jeho nečekané objevení znamenalo tak obrovskou
úlevu, že se Viktor nedokázal ubránit šťastnému smíchu.
Tohle stěží vypadá na obydlí podsaditého alchymisty. A
díkybohu za to! Viktor už nechtěl vidět žádné další ohyzdy.
Měl jich až po krk!
Přistoupil ke dveřím a pečlivě si otřel nohy o rohožku.
Zaklepal. Žádná odpověď. Strčil tedy do nezamčených dveří
a ty tichounce zavrzaly. Veranda byla prázdná; pouze se tu
mírně kolébala houpací síť, natažená mezi stěnami.
„Je někdo doma?“
286
 Vypadá to, že se to stává jeho oblíbenou otázkou…
Ticho.
A tohle se zase zjevně stává oblíbenou odpovědí…
Viktor přešel verandu, otevřel druhé dveře a nahlédl
dovnitř. Prostorná a čistá místnost. Nevysoká pec − takové
se stavějí na chatách. Sálá z ní teplo. Kousek opodál stůl,
přikrytý voskovaným plátnem s květinovým vzorem. Pánev
na dřevěném stojánku a v ní kouřící vařené brambory
s houbami. Džbán a sklenice plné mléka. Několik tlustých
krajíců chleba. Jako kdyby majitelé odešli před pouhou
chviličkou…
Jenomže kam? V domku byl ještě jeden pokojík − Viktor
v něm spatřil dvě pečlivě ustlané postele a okno, zavřené
zevnitř na západku. Pro jistotu se podíval pod obě postele, a
dokonce nakoukl i do skříní. Kromě prostých šatů a čistého
prádla tam však nebylo k vidění nic zajímavého či
podezřelého.
„Kde jste všichni?“ zeptal se; stále ještě doufal, že se mu
dostane odpovědi. „Hej! Nejsem lupič ani zloděj! Lidi!“
Ticho. Z jídla na stole stoupá pára, na verandě se
pohupuje síť. Idylka. Klidně by mohl zůstat a usadit se tu.
Nikdo už tady není.
A ani nebude.
Viktor náhle pocítil, že je dům mrtev. Zavražděn. Jen
prázdná skořápka, z níž kdosi ledabyle vyrval život. A
v lese je to stejné. I za skleněnými horami. Svět je mrtev a
změnil se v nekonečnou pustinu. Místo pro vyhnanství −
výhradně pro něj, pro nikoho jiného. Už se neprobudí. Jeho
skutečné tělo zpráchniví na říčním břehu a on bude žít zde.
Navždy sám.
„Ne,“ zašeptal. „Nechci!“
Vrhl se ke dveřím… a divže se nesrazil s vcházejícím
„alchymistou“. Objevení se brunátného šeredy Viktora
natolik rozradostnilo, že měl co dělat, aby se tlusťochovi
nevrhl kolem krku.

287
 „No vida, kam ses zatoulal,“ řekl alchymista a
zkoumavým pohledem přelétl místnost. „Brambůrky…
pěkně horké… to já rád. Ustup…“
Pořízek minul Viktora a s hlasitým dupáním vyrazil ke
stolu. Posadil se na židli, která žalostně zavrzala, načež se
jal rukama nabírat jídlo rovnou z horké pánve a cpát si ho
do své obrovské papuly.
„Uhm… pfojd… pfipoj se…“
„Cože?“
„Abys šel a připojil se ke mně!“ vysvětlil „alchymista“,
když dožvýkal a polkl. Z úst se mu valila pára. „To není
život, to je blaženství! No nemám pravdu?“
V ústech mu zmizela další hrst jídla a pánev se
vyprázdnila.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Viktor.
„K čemu by ti bylo moje jméno? Klidně mi říkej, jak se
ti zlíbí…“
Tlusťoch si zvedl k ústům džbán a jal se lačně hltat
mléko. Bílé pramínky mu stékaly po bradě, protkané sítí
nafialovělých žilek, a třísnily jeho už beztak špinavou
košili.
„Budu ti říkat Obžera.“
Tlusťoch se spokojeně zachechtal; v hrdle mu přitom
zabublaly zbytky mléka. Pak odhodil džbán − ten se
nějakým zázrakem neroztříštil, ale po podlaze se rozlila bílá
kaluž.
„Jo, tak mi klidně říkej. Do žrádla jsem fakt celý divý.“
„Proč tady nikdo není?“
Obžera se zařehtal: „Kdepak, tohle já vážně nechápu!
Nechápu vás, lidi!“
„A kdo jsi v tom případě ty?“
Obžera se však dál bavil naplno. „Když se v plechovce
řítíš na matičku zemi, tak to jo, to chápu. To by si do kalhot
nadělal kdekdo. Když s další plechovkou najedeš do druhé a
pak v ní uhoříš, tak na tom taky není moc příjemného.
Jenom řekni, no nejsem já vážně chápavý?! Ale pověz,
288
pověz mi, čeho se bát tady? No? Štráduješ si to lesíčkem,
kocháš se lístečky, pak přijdeš k domečku a všecičko už je
nachystané… Jen si sednout, nadlábnout se a do hajan… A
ty ses mi divže nevrhl kolem krku! Divní jste, divní…“
„Co má tohle všechno znamenat?“
„Copak, rozhodl ses dožadovat odpovědi?“
„Co se tu děje?“ Viktor zvýšil hlas. Tlusťoch se postavil
tak prudce, že židle spadla na podlahu, a posupně se na
něho zahleděl. Viktora však již pohlcovala vlna zuřivosti.
„No tak, na něco jsem se tě ptal!“
„Tak popros!“ poradil mu Obžera a výsměšně se uklonil.
„Popros…“
„Ty jeden tajtrlíku!“ Viktor mávl rukou; ani ho
nepřekvapilo, když mu z dlaně vyrašil blyštivý světlemodrý
šlahoun, trochu podobný vodním bičům. Na rozdíl od bičů
se ovšem nekroutil, nýbrž letěl kupředu rovně jako vržený
nůž − provrtal Obžeru skrznaskrz a pak se ve spršce krůpějí,
nyní již krvavých, roztříštil o stěnu.
„Au… och…“ zasténal Obžera, chytaje se rukama za
proděravělou hruď. „Zabil… zabil jsi mě…“
Jeho hlas slábl a on sám se potácel, připraven se každým
okamžikem zhroutit buďto na stůl, anebo do mléčné kaluže.
„Nechtěl jsem…“ Celý Viktorův zápal byl rázem tatam.
Zůstala jen hrůza z toho, že Obžera za chviličku zemře a
svět se znovu změní v nehybnou dekoraci. „Já…“
Vrhl se ke skrčkovi přípraven mu pomoci, anebo alespoň
zemřít po jeho boku, pokud by se nedalo nic dělat…
„Ha-ha-hááá!“ dostal Obžera náhle záchvat smíchu. „To
se povedlo!“
Viktor strnul, opřen o dlaně, které se mu natáhly
v ústrety. Na Obžerově hrudi nebylo po jakémkoli zranění
ani památky. Dokonce i košile vypadala netknutě.
„Ty hade…“
„No řekni, nebyla to sranda?“ Skrčka se jeho poznámka
evidentně ani v nejmenším nedotkla − stále překypoval
nadšením. „Já věděl, že mě nezklameš, kamaráde!“
289
 Viktora po rameni poplácala silná pracka, třebaže se
kvůli tomu Obžera musel postavit na špičky.
„Akorát ti to jde pomalu,“ oznámil tlusťoch. „No ne, já
přece chápu, že to ani tam nemáš lehké. A sotva zavřeš
očka, ocitneš se tady, bez nároku na odpočinek… Ale stejně
měj na paměti, že čas nečeká. Kašička se už vaří. Takže…
radši bys měl rychleji hýbat nohama. To je moje rada
propříště…“
Všechno náhle zahalil prazvláštní závoj. Viktor se
poprvé neprobudil okamžitě, nepřešel ze snové krajiny
zpátky do reality prudce, nýbrž pěkně pomaloučku,
pozvolna. Jako by byl vlečen… ze světa do světa… jakousi
vazkou melasou…
„Viktore…“
Otevřel oči.
Slunce už bylo vysoko na obloze. Místo ke spánku si
však zvolil opravdu šťastně, neboť se listovím nad jeho
hlavou prodíralo jen rozptýlené světlo. Oheň dohoříval,
z horkých uhlíků se slabě kouřilo. Tělo už ho úplně přestalo
bolet.
Vedle něho seděla v podřepu Tael. V krátké bílé sukénce
a stejně bílé blůzce. Pečlivě učesaná. Na nehtech si jí leskl
čerstvý zlatý lak. Jak je vůbec možné, že se jí vždycky
podaří převléknout a dát se do pořádku?
Viktor se mlčky natáhl a vzal ji za ruku. Uvědomoval si,
že stávající situace je maximálně dvojsmyslná… nebo
naopak zcela jednoznačná − rozhodně pikantnější než
honění se kolem ohně nebo hrané sténání v kupé. Byl teď
úplně nahý. Přesto však v tom, jak se dotkl její ruky, nebyla
ani špetka erotiky. Jenom chtěl po svém boku cítit živou
bytost.
„Schytal jsi to hodně?“ zeptala se Tael tiše a
s nefalšovanou kajícností v hlase.
„Copak nevidíš?“
„Ne.“
Viktor se podíval na své rameno. Po modřině ani stopa.
290
 „Zase se mi zdál sen. Ošklivý sen,“ řekl.
Tael přikývla, jako by všemu rozuměla.
„Otoč se, musím se obléknout,“ požádal ji Viktor. Tael
se poslušně odvrátila. Viktor vstal a s lehkým údivem zjistil,
že jeho tělo nejeví naprosto žádné známky únavy a že
z něho zmizely veškeré zhmožděniny a podlitiny. No vida,
zdá se, že spánek na čerstvém vzduchu dokáže víc než
kterýkoli lékař!
Zatímco si natahoval džíny, pocítil Viktor naléhavou
potřebu pronést další kázání. Nebo alespoň chviličku
remcat.
„Měla jsi zapotřebí i tohle?“
„Co?“ zeptala se Tael, aniž by se otočila.
„No přece předhodit mě hordě šílených mágů! Nejprve
v řece, pod mostem…“ Viktor se začínal pěkně rozohňovat.
„Víš, jaké to tam bylo? Víš, jak horko těžko jsem se z toho
dostával? Proč jsi to celé vůbec podnikla, Tael? Šlo ti o to,
abych zdechl v ekologicky nezávadných podmínkách?
Jenomže já bych radši žil ve špinavém velkoměstě! Myslíš
si, že jsem tvá hračka? Plyšový méďa, se kterým si můžeš
dělat, co se ti zlíbí? Když se ti zachce, budeš si s ním hrát,
ale když se ti chtít nebude, klidně ho zapomeneš uprostřed
křižovatky? Je to tak? Tak řekni něco, proč jenom mlčíš,
holčičko?“
„Strhl mě proud, Viktore. Neměla jsem dost sil. Všechny
jsem dala tobě.“
Viktor zmlkl.
„Je to taková etapa. Zasvěcení. Pochopení vlastních sil.
Jestliže se ukáže, že nejsi hoden, může to být etapa
poslední. Ale i pokud hoden jsi, je to pořád velmi
nebezpečné. Pomohla jsem ti, jak jsem nejlépe dokázala…“
Tael roztržitě přejížděla prstem po písku a črtala do něho
jakési znaky.
„Nikdy jsem se nebála plavat. Ale tam jsem se málem
utopila… Měl jsi pocítit moc Vodních, vstřebat ji… a
zlomit. Nejen ji odrazit zpátky na nepřátele − to bych svedla
291
i já… Šlo o to, abys získal samotnou podstatu jejich magie.
Základ základů. Dravost proudu, který se řítí z horských
výšin, zoufalý let dešťové kapky vstříc horkému písku,
klidnou tíhu oceánských hlubin, sílu přívalové vlny… A ty
jsi to dokázal, dokázal jsi to sám. Ale nejprve jsi musel
vydržet. Obstát, aniž bys vládl nějakou zvláštní mocí. Dala
jsem ti všechno, co jsem měla… všechno, co jsem mohla,
celou svou odolnost. I trochu moci nad Ohněm…“
Zmlkla.
„Promiň.“ Viktor si klekl vedle ní. „Tael…“
Dívka neplakala, kdepak. Pouze prázdnýma očima
hleděla před sebe a kreslila do poddajného písku bizarní
runy.
„I pro mne je to těžké…“ Nebylo jasné, zda jde z její
strany o stížnost, nebo o přiznání. „Nedokážeš pochopit jak
moc. Ty máš alespoň právo nic nevědět. Věřila jsem, že
obstojíš. Koneckonců jsem si tě prověřila, hned po
průchodu. Zareagoval jsi na všechny Síly − sice slabounce,
ale zareagoval. Takže jsi to musel zvládnout. Ale stejně,
stejně se mi nedaří nezasahovat. Je to tak hloupé…“
„Tael…“ Viktor vzal její tvář do svých dlaní. Něžně,
něžňounce − asi jako strážci Šedých mezí svůj mrtvý kvítek.
„Nezlob se na mě. Jsem jen hloupý a zmatený člověk Rubní
strany. Najednou jsem zjistil, že všechno, čemu jsem
nevěřil, je pravda, kdežto všechno, čemu jsem věřil, je jen
zbytečná prázdnota…“
„Nemluv tak!“ řekla Tael přísně. „Nikdy takhle nemluv!
Váš svět není o nic horší než náš a ten náš zase není lepší
než Svět Přirozených! Jestli… jestli začneš takhle
uvažovat… čeká tě jen jedna jediná cesta!“
„No dobrá, dobrá.“ Viktor jí dlaní jemně zakryl rty.
„Nebudu. Nezlob se. Jsem zmatený, unavený a vyděšený.
Proto melu všelijaké nesmysly. Hledám viníka. Už nebudu.“
Zmlkl. On a Tael hleděli jeden druhému do očí. Zdálo
se, že je třeba říci ještě něco… Ne, ne, raději nic neříkat…

292
Jenom neodtrhávat zrak… Utonout v té bezedné průzračné
modři…
„Určitě musíš mít hlad jako vlk, nebo ne?“ zeptala se
Tael a vyklouzla mu zpod rukou. „Donesla jsem jídlo…
teda jenom trochu…“
Mámení pominulo.
Viktor se s úlevou rozesmál. „Jsi vážně prozíravá.
Protože zrovna teď bych dokázal sníst kohokoli!“
„Jsem nedobrá, vážně!“ zaprotestovala Tael a vyskočila
na nohy. „Nejez mě! Mám plný košík pirožků!“
„Červená karkulko? Málem bych tě nepoznal…“
Tael jeho vtípek zjevně nepochopila. Sklonila se nad
košíkem, stojícím u vyhaslého ohně − Viktor se ihned se
zájmem začal prohlížet protější břeh řeky.
„Mám tady s bramborami, s masem, se zelím…“
„Paráda. Už jsem chtěl zkusit chytit nějakou rybu…
Nebo ochutnat bahno.“
„No, slyšela jsem o jednom chlápkovi, co se bahnem
živil celé dva roky… Ovšem my si tuhle lahůdku raději
odepřeme… Jídlo je připraveno!“
Viktor si v rychlosti natáhl košili a přidřepl si ke košíku.
Tael položila pirožky na čistý bílý ubrousek a s hrdým
úsměvem čekala na jeho reakci. Kromě samotných pirožků
se v košíku našla ještě lahev vína, dvě malé sklenice, kus
pečeného masa, zabalený do silného papíru, a několik
vařených vajec. Viktorovi se ihned začaly sbíhat sliny.
„Víno taky přijde k duhu,“ řekl pochvalně. „Vážně jsi
myslela na všechno. Ale k čemu dvě sklenice?“
Tón přísného taťky se mu ale moc nepovedl.
„Protože bych si taky ráda dala lok.“
„No dobrá, tak tedy budiž,“ souhlasil Viktor spěšně;
připadal si jako prozíravý král z jakési knihy. „Myslím, že si
tuhle hostinu zasloužím. Po tom nádraží…“
„Jakém nádraží?“

293
 „Vrhla se na mě ještě jedna smečka zabijáků. Na nádraží
městečka Chorsk. Vůbec nechápu, jak se mi povedlo jim
uniknout…“
Taelina ruka, která se již natahovala po sklenicích, se
zachvěla. „Povídej.“
„Copak to nevíš?“
Viktor přivykl tomu, že Tael má dokonalý přehled o
všech událostech, a tak najednou zrozpačitěl.
„No… po tom mostě…“ vysoukal ze sebe.
„Vím, co se stalo pod mostem. Mluvila jsem
s trpaslíky.“
„Pak jsem nasedl do vlaku − jmenoval se Bílý orel…“
Viktor vyprávěl, co všechno se s ním během
předchozího dne událo, a Tael mu mlčky naslouchala,
přičemž stále víc a víc klopila oči. Popsal šílenství, které se
zmocnilo lidí ve vagonu, díky němuž získal naději na
záchranu. Vylíčil také zuřivý boj, kdy mágové Vody, kteří
se pravděpodobně nechtěli dělit o kořist − dělit se o něj −,
zaútočili na nové bandity. Vyprávěl i o tom, jak plaval pod
hladinou a přitom zjistil, že je schopen neomezeně dlouhou
dobu zadržovat dech, jak konečně vylezl na břeh… Jen o
svém snu se ani slůvkem nezmínil.
„A tady jsi mě našla ty…“
„Co jsem udělala… Co jsem to udělala…“ Viktor si
s údivem a strachem uvědomil, že dívka pláče. „Já husa…!“
„Tael!“
Viktor ji objal a přivinul si ji k sobě. „Ale no tak…
děvče moje… neplač… Jsem přece naživu! Všechno je
v pořádku!“
Tael však dál vzlykala a pevně se Viktora držela. Po
chvíli zavrtěla hlavou. „Ne… o tohle nejde… Máš teď před
sebou jen jednu jedinou cestu… nejspíš…“
„O čem to mluvíš, Tael?“
„Říkal jsi, že se lidé ve vagonu chovali, jako by je
popadl amok?“
„Ano… Co to znamená?“
294
 Tael mlčela.
„Prosím, už neplač, neplač už…“ hlesl Viktor zoufale.
„Jsi jediný člověk v tomhle světě, který je mi blízký!“
„A jsi si jistý, že jsem člověk?“ Tael balancovala na
hraně hysterie.
„V tomhle směru si už nejsem jistý ani sám sebou.
Neplač, Tael…“
Dívka se odmlčela.
„Dobrá,“ řekla pak. „Nebudu, Viktore. Něco
vymyslím…“
Prudce se vymanila z Viktorova objetí, přistoupila
k vodě a začala si oplachovat obličej.
„A nalij už mi konečně to víno!“ zavelela vzápětí.

295
 Kapitola dvanáctá

Rétor odškodňoval.
Bylo na tom něco odpudivého. Ještě nedávno si lidé rvali
vlasy, zalykali se zoufalým křikem, hořce plakali nad
mrtvolami svých blízkých, anebo − což působilo nejděsivěji
− jen s prázdnýma očima chodili okolo.
Nyní se však ke dveřím úřadovny přednosty stanice táhla
sice pochmurná, ale živě diskutující fronta. Každý
vycházející byl okamžitě zahrnut otázkami ohledně konečné
sumy i detailů rozhovoru. Někteří odpovídali, jiní zase ne −
záleželo na uzavřenosti povahy a strachu z moci mágů.
Rétor odškodňoval.
„Přišla jsem o živitele, o svého živitelíčka jsem přišla…“
hořekovala postarší žena, žmoulajíc šátek, kterým si utírala
slzy. „Jak teď mám žít? Jak mám vychovat děti?“
„Váš manžel?“ zeptal se Rétor tiše.
Žena zaváhala. „Otec…“
„Kolik mu bylo let?“
Bylo vidět, že by poškozená na tuto otázku nejraději
vůbec neodpovídala. Leč co naplat − lhát mágovi si
netroufla. „Osmdesát… a něco málo.“
Rétor si povzdechl. „A v takovém věku živil vaši
rodinu?“
„Byl to švec! A měl zlaté ruce!“ Žena okamžitě vyrazila
do útoku. „A jak byl pracovitý − den co den dřel do
úmoru!“
„A váš manžel?“
„Ále, starý ochlasta…“
Co dělat? Rétor mlčky vyskládal na stůl zlaté mince a
ještě ženě podal směnku na menší částku. Poškozená chvíli
mlčela − zjevně uvažovala, jestli by neměla požadovat víc.
296
Když jí však Sandra věnovala ledový pohled, zrozpačitěla a
rychle zmizela.
„Ta ropucha!“ štěkla kouzelnice, jakmile se zavřely
dveře. „Mrchožravá barakuda… Aby se těmi penězi
udávila!“
„Nech toho, Sandro,“ požádal ji Rétor. „Ano, lžou. Ano,
kupčí s krví svých blízkých. Ale co můžeme dělat?
Odmítnout je? Chceš, aby se po celém našem území začalo
povídat, že Vzduch zabíjí své služebníky?“
„Je to hnus.“ Sandra − jako vždy ve chvílích
nefalšovaného rozčílení − zapomněla na svou námořnickou
hantýrku. „Proč venku sedí na chodníku dvě ženy,
oplakávají své mrtvé manžely a ani je nenapadne chtít
peníze? Ale tihle… mrchožrouti…“
„Tak jdi za nimi a vyplať jim kompenzaci. A velkou.
Řekni, že klan prosí své věrné služebnice o odpuštění.“
„Takhle z nás ale za chvíli budou žebráci…“
„Sandro!“
Žena se postavila.
„Požádám trpaslíky o půjčku. Nedá se nic dělat. Zaplať
těm, kteří nežádají o peníze. A já se postarám o ty, co stojí
ve frontě za dveřmi.“
„Jsou tam ještě děti,“ řekla Sandra neochotně.
„Nemluvně a dvě malé holčičky. Všichni jejich příbuzní
jsou po smrti.“
„Vezmi je pod křídla klanu. Pošli je na Tesák čtyř větrů.
Budou-li mít nadání, uděláme z nich mágy. Ale i kdyby ne,
stejně pro ně najdeme místo pod sluncem.“
„Nebylo by lepší dát je do sirotčince?“
„Ne. Tam by děti vyrostly s nenávistí v duších, kdežto
takhle s vděčností k nám. Pošli mi sem dalšího.“
Do úřadovny vstoupil pevně stavěný a solidně oblečený
vousáč. Ne obyčejný sedlák, nýbrž spíš mlynář nebo kovář.
Uklonil se Rétorovi, posadil se a − aniž by čekal na vyzvání
− spustil: „Takže tak. Manželka. Středního věku, ale pořád
sympatická a do práce celá divá. V hospodářství se vyznala
297
− věděla, čím jaké dobytče krmit, kde co leží… Stovka
mincí, ani o fous míň. Dcera. Už jsem jí domlouval
ženicha… padesát. No a pak moje zboží… celé pošlapané…
to bude dalších alespoň třicet mincí.“
Rétor zoufale zamhouřil oči. Jak strašně rád by teď měl
důvod zaplatit odškodnění… Ovšem příbuzným tohoto
člověka!
Ale nesmí. Nesmí. Nesmí!
Takže bude muset smlouvat, snižovat neúměrnou cenu.
A nakonec zaplatit.

* * *

Návrat do Chorsku pro ně z pochopitelných důvodů

vůbec nepřipadal v úvahu. Tael byla toho názoru, že by tam
pronásledovatelé − mágové Vzduchu − mohli vyčkat
příchodu posil anebo alespoň obnovení vlastních sil.
Nacházeli se na svém území a to, že jim Viktor unikl, se
dalo považovat za obrovské štěstí.
„O tohle lenní panství,“ vysvětlovala Tael, jíž se
přinejmenším napohled vrátila někdejší bezstarostnost, „se
dlouho bojovalo, ale v posledních letech mu vládnou právě
Vzdušní. Je to sice jenom malé městečko, ale má výhodnou
polohu. A taky se říká, že se tam dají chytit tuze chutní raci.
A kovají se tam celkem slušné meče. A ještě tam mají
divadlo…“
Kráčeli stepí podél okraje lesa a čím dál víc se
vzdalovali od řeky. Návrat na trpasličí Trať považovala Tael
za bezúčelný − alespoň prozatím. Nepřátelé budou po
Viktorovi zprvu pátrat právě na Trati a v jejím okolí. Místo
toho Tael navrhla, aby se vydali k průplavu, po němž se
dopravovaly náklady na jih, a Viktor bez vyptávání
souhlasil.

298
 „Jsem tak ráda, že mě neviděli,“ řekla Tael. „Je to
skvělé. Vymyslím věci, jaké by tebe samotného nikdy
nenapadly. Všechny je převezeme…“
Ne že by její slova Viktorovi dodala na optimismu.
Mnohem raději by jednal z vlastní iniciativy, ale nechtěl se
teď s Tael přít.
„Jé, podívej, no není to nádhera?!“ Dívka radostně
zavýskla a vrhla se kupředu. „Viktore!“
Ve Viktorovi ovšem pruh bleděmodrých kvítků
nevyvolal žádné zvláštní nadšení. Rozhodně se mu po nich
nechtělo válet, rozhazovat rukama, bušit patami do země a
ještě u toho kňučet jako malé štěňátko − což bylo přesně to,
co teď dělala jeho společnice.
„Tohle je tvrdníček,“ vysvětlila Tael s úsměvem, jakmile
se trochu uklidnila. „Symbol klanu Země. Říká se, že když
se v něm člověk vyválí, hned má víc sil a snáz se mu jde.“
„To jako vážně?“ Viktor pohotově ulehl vedle ní.
„Samozřejmě že ne,“ zasmála se Tael. „Je to jen taková
pohádka. Ale stejně je bezva si v něm poležet, odpočinout
si… Hlavně je to ovšem znamení.“
„Jaké znamení?“
„Vydržel jsi údery dvou Živelných klanů − Vody a
Vzduchu. Pochopil jsi jejich moc.“
„Nějak to na mně ale není znát. Bolí mě nohy a jsem
ztahaný jak kůň.“
„Pochopit a ovládnout jsou dvě různé věci. Každopádně
dva klany už máš za sebou…“
„A teď mě čekají ty ostatní?“
„To záleží na tobě,“ opáčila Tael. „Taky se můžeš vrátit
domů. Stezka se před tebou otevře jako po másle, však
uvidíš. Ale na druhou stranu, když už jsi tady, na hranici
panství Zemních…“
„To je radosti! Už dávno se mě nikdo nesnažil
zamordovat!“
„Zkrátka, nic lehkého tě nečeká,“ připustila Tael
s neočekávanou lehkostí. „Vlastně, nejspíš to pro tebe bude
299
vůbec nejobtížnější. Zato Oheň… ten už částečně ovládáš i
bez zasvěcení.“
„No to se ví.“ Viktor si v kapse nahmatal zapalovač a
několikrát jím cvakl. „Jsem pán ohně.“
„Takže Oros… Oros. Zato já osobně bych tam… ale
dobrá.“
Tael se posadila, upravila si vlasy a se stěží
postřehnutelným smutným úsměvem se podívala na
Viktora.
„Víš,“ řekla pak, „jsem moc ráda, že jsem tě potkala. Ani
Rubní strana tě nedokázala zkazit. Samozřejmě je za to
třeba poděkovat tvé babičce, ale i ty sám jsi pašák.“
„Řekni mi něco, Tael, když mě babička Věra nutila
skákat… a lézt do vody… Co to vlastně bylo?“
„Zkouška.“
„Tak proč mi nic neřekla? Když tušila, kde se mohu
ocitnout?“
„Protože tvůj osud je jenom tvůj. A volba je výhradně na
tobě, na nikom jiném. Mohla by tě vychovat trochu jinak.
Alespoň něčemu tě naučit. Ale proč, když nikdo nevěděl,
jak se tvůj život vyvine? Vždyť ses sem ani nemusel dostat.
Mohlo se například stát, že bych tě nenašla. A ty by ses pak
třeba stal někým úplně jiným… Stačil by malý krůček a
Rubní strana by tě navěky pohltila. Stačilo by, abys tam na
Rubní straně něco měl… Nějakou nitečku, kořen, kotvu…
A už bys nemohl odejít.“
„A možná bych byl šťastný,“ zašeptal Viktor.
„Ano, možná.“
„Ale tady se mi líbí. Vážně. Navzdory všemu.“
… Cesta k průplavu trvala dlouho. Když se Viktor a Tael
konečně dostali na břeh, Slunce už bylo hodně vysoko.
Průplav představoval vpravdě mohutné vodní dílo. Byl
širokánský, s břehy místy zpevněnými podpěrami z trámů;
líně se po něm plazily široké vory i břichaté lodice − bez
plachet a vesel, poháněny výhradně proudem.

300
 „Tael?“ zeptal se Viktor překvapeně. „Jak je možné, že
samy od sebe plují… oběma směry…?“
Dívka neuznala průplav za hodný pohledu.
„Na jeho stavbě spolupracovali Vodní a Zemní,
Viktore,“ vysvětlila ledabyle. „Vodní se postarali o to, aby
v průplavu byly hned dva proudy − vpřed i vzad. A ještě to
zařídili tak, aby se i plně naložená lodice pohybovala
stejnou rychlostí jako prázdná. Jsou opravdu mocní, o tom
žádná.“
„A co teď budeme dělat my?“
„Jak co? Počkáme na břehu a něco si stopneme. Cestující
jsou tu vítáni.“
Dívka se rázně vydala k okraji srázu. Břeh byl lemován
nevysokým dřevěným nábřežím. Tael se zastavila a natáhla
ruku v gestu dobře známém i na Rubní straně − sevřená
pěst, jen palec vystrčený a namířený vzhůru.
„Někdo určitě zastaví,“ řekla.
Nemuseli čekat dlouho. Kolem se proplazil dlouhý vor −
zřejmě tvořený stavebním dřívím, mířícím na jih − a hned
první lodice, jež plula za ním, zabočila ke břehu. Byla o
něco menší než ostatní, elegantní a čerstvě natřená
světlehnědou barvou. Na přídi se jí skvěla rudá písmena
tvořící název − Elbereth.
Elbereth, Elbereth… to zní nějak povědomě…
„Hej!“ ozvalo se z lodice. „Naskočte! Copak nevidíte, že
tu není kde přistát?!“
Tael se ladně přehoupla na palubu. Viktor skočil za ní a
s překvapením zjistil, že jej vzduch starostlivě chytil za
podpaždí, jako by chtěl zabránit jeho pádu, ačkoli okraj
dřevěného nábřeží a palubu lodice nedělilo víc než
půldruhého metru vody.
Od nevysoké prkenné kormidelny na zádi k nim kráčel
jakýsi muž. Byl vysoký, ale měl úzká ramena; při chůzi se
mírně hrbil. Dlouhé vlasy mu na čele stahovala úzká
korálková čelenka. Jeho tvář byla opálená a ošlehaná

301
větrem; přes ramena měl z neznámého důvodu přehozený
dlouhý černý plášť.
„Ahoj!“ Napřáhl k nim ruku. „Kam míříte?“
„Až na konečnou, kapitáne.“ Tael mu věnovala
okouzlující úsměv. „Svezete nás?“
„Ještě aby ne! Co chálku, máte nějakou? Karimatka na
spaní se tu najde…“
„Ne, jídlo nemáme…“ řekla Tael s povzdechem.
„Fajn, takže tři mince denně za kus,“ vyřešil kapitán
s úsměvem tento problém. „Nepředstavíme se? Jsem
Eleneldil.“
„Smím se zeptat, jakého jsi původu, vážený Eleneldile?“
zajímala se Tael. „Vždyť to přece není lidské jméno?“
Viktor, ve kterém kapitánovo jméno vyvolávalo jedině
asociace s nějakým předním čukotským chovatelem sobů,
se nenápadně pousmál.
„Nu… než jsem přišel sem, jmenoval jsem se Nikolaj,“
uchechtl se kapitán.
„Počkej,“ vložil se do rozhovoru Viktor. „Přišel sem?“
„No jo, jsem z Rubní strany. Slyšel jsi o ní? Ostatně i ty
asi budeš…“ Nikolaj Eleneldil přimhouřil oči. „I ty asi
budeš původem odtud. Mám pravdu?“
„Máš.“ Viktor si s ním potřásl rukou a představil se.
„A odkud?“
„Z Moskvy.“
„Z Moskvy?“ Kapitán rázem ožil. „To já taky! A kde jsi
bydlel?“
„Na Elektrozavodské.“
„A já na VDNCh. Víš ty co, Víťo, mám pocit, že ten tvůj
kukuč je mi nějaký povědomý. Poslyš, nestavoval ses ty
někdy u nás?“
„U vás kde?“
„Jak kde? U nás v Něskučném sadu. Scházeli jsme se
tam každý čtvrtek.“
Viktor nechápavě potřásl hlavou.

302
 „Ále, co bylo, bylo… A teď je to pryč.“ Kapitán maličko
zrozpačitěl. „Nu, když jsi tedy můj krajan… Zkrátka dneska
jste mými hosty. Pojďme!“
Vypadalo to, že je Eleneldil nejen kapitánem, ale také
jediným členem posádky lodice. Ostatně vodní proudění
bylo v průplavu natolik rovnoměrné a pozvolné, že žádnou
pomoc ani nepotřeboval. Lodice se sama od sebe stočila
pryč od břehu a vrátila se doprostřed proudu.
„Je tu nuda,“ přiznal Eleneldil upřímně. „Ale zase se
zrovna dvakrát nepřetrhnu… A přijdu si na fajn prachy…
No a když navíc občas přepravím něco zakázaného…“
Mrkl na Viktora a pak šeptem dodal: „Mám v podpalubí
celý balík trávy! Jak jsi na tom s hulením, dáš si?“
Viktor, který si připadal jako náhodný divák absurdní
divadelní hry, zavrtěl hlavou.
„No teda, ty jsi mi ale správňák! A tvoje kámoška… jak
se vlastně jmenuješ?“
„Tael.“
„Jsi zdejší?“
„Naprosto.“
„Tak to je správné. Hlavně tohohle chlapíka neopouštěj,
pomoz mu v začátcích, aby si zvyknul…“
Následovali kapitána do kormidelny. Hned bylo vidět, že
zde žije jen jediný člověk, přičemž jde o muže, a navíc
pořádného nedbalce.
Na stole se mísily ohryzky od jablek, jakési umaštěné
mapy, prázdné talíře, nástroje, cigaretové nedopalky,
z nepochopitelných důvodů také chomáče vaty a dřevěné
špalíčky podivných tvarů, dále pak zbytky sušených ryb a
lepkavé sklenice se zbytky piva na dně.
Před oknem, jež hledělo k přídi, čnělo z podlahy malé
kormidelní kolo. To se nyní pomalu a vrzavě otáčelo,
kopírujíc pohyby lodice. Rukojeti kola − kdysi zřejmě
nalakované − teď vypadaly tak, jako by se o ně co chvíli
típaly cigarety.

303
 V koutě se válela hromádka šatstva − zčásti čistého, tedy
alespoň napohled, a zčásti zmuchlaného a umolousaného.
Košile a ponožky věnčila osamělá podprsenka.
„Včera jsem tu měl společnost,“ vysvětlil Eleneldil bez
náznaku rozpaků. „Stopařku. To vám byla ženská…“
Spiklenecky mrkl na Viktora. „Až mi začalo být líto, že
jsem ženatý!“
Kapitán se ani v Taelině přítomnosti vůbec neostýchal
povídat o svých milostných avantýrách.
„Zato předevčírem se mi nezadařilo…“ pokračoval
s povzdechem. „Nabral jsem jednu holku, že si ukrátím
dlouhou chvíli, jenomže tahle… Rada! Moje pivo jí
nechutnalo − hotová znalkyně v sukních! A ságu o dávných
bitvách poslouchat taky nechtěla, válečnice jedna!“
Eleneldil se zamračeně poškrábal na zátylku a svraštil čelo.
„Rada?“ zvolal Viktor.
„No jo, říkala, že se tak jmenuje… To fakt nechápu, že si
hezké ženské nedají pokoj! Místo aby seděly doma, seženou
si meč… A pořádný…! A začnou se toulat po kraji, aby
zažily nějaké to dobrodružství.“
Vida, takže to Conamova dcera nevydržela, nedokázala
zůstat ve své útulné restauraci! Možná že za to tak trochu
mohl i samotný Viktor, který jí zjitřil duši.
„Co kdybych tady maličko poklidila?“ navrhla Tael.
Nevypadalo to, že by se jí řeči o Radě zamlouvaly.
„Chvályhodné!“ Kapitán se široce usmál. „No ne, vážně!
Tael, jsi zlatíčko! Jestli ti Viktor bude ubližovat, u mě máš
dveře otevřené! A my zatím pobudeme na palubě, abychom
ti nepřekáželi…“
Kapitán zvedl z podlahy malý dřevěný soudek a pokusil
se opustit kormidelnu.
„Nejprve mi doneste dva kbelíky vody, koště a hadry,“
zavelela Tael.
„Voda… Voda bude hned… Zato hadry, nevím…“
Tael se mlčky sklonila nad hromadou oblečení.
„Chytáš se tohle ještě někdy nosit?“
304
 Kapitán se poškrábal na bradě a začal si prohlížet košili
− na mnoha místech propálenou, vespod natrženou, a navíc
hojně potřísněnou olejovou barvou.
„Ále… už asi ne. Klidně si ji vezmi! Co by člověk
neobětoval kvůli čistotě!“
Teprve po deseti minutách − mezitím museli obstarat
vodu, poponést stůl doprostřed kormidelny a odsunout úzký
kavalec od stěny − jim Tael dovolila odejít na palubu.
Kapitán se obezřetně rozhlédl a pak potřásl hlavou.
„No ne,“ řekl. „Já jsem samozřejmě fanoušek hygieny a
těchhle věcí… Ale tohle, tohle už je drsné i na mě… Tak
co, nenapijeme se?“
Uvelebili se na palubě kousek od přídě. Z kormidelny se
ozýval takový rachot, hřmot a nespokojené vrčení, jako by
tam snad ani neuklízela křehká dívka, nýbrž řádila celá četa
opilých vojáků, která se zmocnila ženského kláštera.
Viktor přikývl. Chtěl ponořit sklenici do vody, aby ji
opláchl, ale na poslední chvíli se zarazil, protože si všiml
postaršího inteligentně vypadajícího trpaslíka, jak z paluby
lodice, jež plula v protisměru, močí do průplavu.
Ještěže alespoň pivo bylo dobré − mělo silnou a plnou
chuť; jen by mohlo být trochu studenější. Přiťukli si a napili
se.
„Můžu ti říkat Nikolaji?“ zeptal Viktor.
„Říkej,“ souhlasil Eleneldil bez zaváhání. „Jenom mi
neříkej Niku… To nesnáším…“
Rychle nalil další rundu. „Je tu bezva, že jo?“
„Není to zlé,“ souhlasil Viktor opatrně.
„Jak dlouho už jsi pryč z Rubní strany?“
„Tři dny.“
„Ó, tak na to se musíme napít.“
Viktor měl bůhvíproč pocit, že i kdyby řekl týden nebo
měsíc, vyvolal by tím úplně stejnou reakci. Znovu si lokli.
„A ty, Koljo?“
„Už to budou tři roky…“ Nikolaj si rozepnul plášť a
Viktorovi konečně došlo, proč ho má na sobě − pod ním už
305
byl až na volné spodky nahý. „Ech, holt si pořád nemůžu
najít chvilku, abych se drobet opálil. Furt jsem jenom
zavřený v kormidelně. Dáš si?“
Vytáhl si z kapsy pláště pár nedbale ubalených cigaretek
a jednu nabídl Viktorovi.
„Ne, díky.“
„Tvoje škoda…“ Nikolaj si zapálil a lačně, zhluboka
potáhl. Vzduch naplnila nasládlá vůně marihuanového
kouře.
„No a co ty… tady?“ zeptal se Viktor.
„Co já?“
„Jak se ti tu žije? Nestýská se ti po domově?“
„Ještě to tak!“ Nikolaj si odfrkl. „Vždyť já jsem o
tomhle, abys věděl, odmalička snil! Celá ta… Rubní
strana… mi už dlouho lezla krkem! Dokázal bych snad i
vraždit, jen abych se ocitl v takovémhle světě!“
„Vážně?“
„Aby ne! Však co mě tam drželo? Tam jsem byl
programátorem, den co den jsem si kazil oči u počítače… A
jediná úleva pro mě byla, když jsem si mohl přečíst nějakou
fantasy anebo jít s lidma někam do lesa na dřevárnu… A víš
ty co? Nikdy, nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval,
že takový svět existuje! Skutečný! S elfy, s trpaslíky,
s mágy!“
„To vypadá, že jsi měl štěstí…“
Nikolaj znovu naplnil sklenice. „Kliku jako blázen, to
teda jo! Ale copak se tobě o tomhle místě taky nesnilo?“
„Ne. A fantasy jsem četl jenom příležitostně. A promiň,
na elfy jsem nevěřil.“
„Tak to je divné.“ Nikolaj potřásl hlavou. „Obyčejně se
tu totiž ocitají ti, komu Rubní strana nejde ani trochu
k duhu! Víš co? Podle mě se ti sem celou dobu chtělo.
Akorát sis to nedokázal uvědomit!“
Viktor pokrčil rameny. Z kormidelny se vynořila Tael,
počastovala je nesouhlasným pohledem a vyšplíchla přes
palubu kbelík s téměř černou vodou.
306
 „Kdepak, já jsem rád, tuze rád,“ pokračoval Nikolaj.
„Tenkrát jsme se Sťopkou, mým kámošem, splašili solidní
vzorek…“ Znovu na Viktora mrkl, jako by mu navrhoval,
aby se vzpamatoval, rozmyslel si to a přidal se k němu.
„Každý jsme si ubalili jointík… depak Sťopka, ten uměl
balit jak nikdo jiný, vymyslel si kolem toho celou filozofii.
A už to jelo… Vzpomínám si, že Sťopka zpíval písničky,
takové ty… ezo… ekzo… ekzoterické… zatraceně, jak ta
chytrá slova nepoužívám, nějak se mi vykouřila z hlavy…
Pak jsme dali další jointíček a pak ještě jeden… Nějak jsem
dostal chuť na upřímnosti, tak jsem furt dokola vyprávěl,
jak rád bych se dostal do Skutečného světa! Potom jsem
vyrazil domů… Stěží jsem zdrhnul poldům… Jednou
dvakrát jsem skončil ve škarpě… Nevím, jestli znáš tyhle
stavy… Koukáš se na sloup a usmíváš se na něj, protože
zrovna tenhle sloup je ti nejlepším kámošem! Pak jsem
nějak zabloudil a dostal se k jakési vesničce… Tak si říkám,
jestli třeba nemám stíhu?! Kde by se uprostřed Moskvy
vzala vesnice?! A aby toho nebylo málo, najednou koukám,
že mi v ústrety míří trpaslík…“
Zmlkl a chvíli jen lačně potahoval kouř.
„Ne, fakt jsem měl kliku,“ prohlásil pak rázně. „Jinak se
tomu ani říkat nedá! Zprvu jsem si myslel, že mám halušky,
že se mi všechno jenom zdá. Čekal jsem, že se trpaslík
každou chvíli promění v doktora s injekční stříkačkou a
začne mi povídat, jak jsem málem zdechl na předávkování.
Ale pořád nic, tak jsem se snažil zvykat. A pak jsem
najednou pochopil, že to všechno je pravda. To bylo
radosti!“
„A co jsi dělal dál?“ zajímal se Viktor.
„Nejprve jsem se přidal ke kočovným elfům. Ne že by
mezi sebe rádi brali lidi, to teda ne… Ale pořád jsem je
prosil, říkal jim, že jsem celý život nesnil o ničem jiném…
Strávil jsem s nimi dva měsíce…“ V Nikolajově hlase
zaznělo podráždění. „A tahle prvorozená hovada na mě
hodila všechnu špinavou práci! Štípat dříví, uklízet ve
307
stanech, třídit ty jejich bylinky, prát… Ale vydržel jsem to
celkem dlouho. Protože večer, jakmile se elfové chopí
louten a začnou zpívat ty své písně o horách, o mořích, o
tom, jak hučí vítr a jak si mezi sebou šeptají hvězdy…
Vždycky jsem si lehl někam opodál… protože blízko −
přímo k ohni − jsem nesměl… Říkali mi, že smrdím −
stejně jako všichni lidi. Zkrátka ležel jsem tam, poslouchal,
snil… No a pak jsem začal dělat do jedné pěkňoučké elfské
dívčiny… A to byl konec. Co ti mám povídat − vyhnali mě,
hovada!“
Viktor pokýval hlavou, dávaje celý svým vzezřením
najevo soustrast.
„A tak jsem začal uvažovat, co dál se životem. Chtěl
jsem být vojákem nebo možná mágem, nebo prostě někým
takovým… Ale pak se naskytla tahle lodice. Zatímco jsem
byl mezi elfy, stačil jsem si našetřit trochu peněz… Fakt si
nedáš ani práska?“
„Ne, vážně ne.“
„No jak chceš, já si ještě párkrát potáhnu… Jak jsem
říkal… Něco jsem si našetřil a tak jsem neváhal a šel do
toho. Nejprve jsem se stal podílníkem a pak − když už jsem
měl něco vyděláno − jsem celou tuhle lodici odkoupil a stal
se svým vlastním pánem. Byl jsem na vojně u námořnictva,
takže se v lodích trochu vyznám, a tady se člověk zrovna
nepředře. Asi před rokem jsem se definitivně usadil. Pořídil
jsem si barák! Chalupa jak víno, střecha pěkně bytelná,
železem pobitá, kamna trpasličí, mazutová. Mám krávu,
stračenu. Pět prasat, kozu, slepice… A oženil jsem se. Moc
milá ženuška… Pravda, je to vdova s děckem, ale to nic, já
mám děti rád. Zato hospodářství teď jenom vzkvétá. Tohle
pivo třeba − to vařila ona. Co mu říkáš − dobré, ne?“
„Dobré,“ souhlasil Viktor. Pivo, jímž zalil předtím
vypité víno, už o sobě dávalo vědět − a nejen hučením
v hlavě. Postavil se na kraj paluby a napodobil onoho
trpaslíka.

308
 „Takže si žijeme jedna radost!“ shrnul to Nikolaj. „Už
dokonce přemýšlím, jestli bych si neměl koupit ještě jednu
lodici. Nechceš pro mě makat jako její kapitán? Zaměstnal
bych tě protekčně, však jsme krajané. Už ses rozhodl, co
tady budeš dělat?“
„Vypadá to, že to mám předem dané,“ opáčil Viktor,
aniž by zabíhal do podrobností.
„Nu, jestli se o tebe stará to děvče…“ Nikolaj spokojeně
přimhouřil oči. „Tak je to správné, tuze moc dobré to je.
Stejně si to ale nech projít hlavou − našincům jsem vždycky
připraven pomoct.“
Lodice se pomalu blížila k mostu. Buďto tudy vedla
Trať, anebo šlo o obyčejnou cestu − takhle zezdola se to
nedalo poznat. Na břehu, jak bylo místním zvykem, stály
hlídkové vížky; před jednou se v sedle melancholického oře
tyčil trpaslík strážný s kuší na rameni. Viktor mu
s bezděčnou sympatií zamával. Nikolaj však s ním, co se
vztahu k trpaslíkovi týče, evidentně nebyl zajedno. Změřil si
strážného zlostným pohledem, vztekle praštil pěstí do
paluby a zavyl, když si úderem pohmoždil ruku.
„Kdybys tak chtěl puknout…“ zasyčel.
Viktor neměl ponětí, čím si trpaslíci vysloužili hněv
prosperujícího majitele lodice, ale rozhodl se, že se nebude
vyptávat. Třeba ho odírali na clech? V protisměru právě
proplouvala řada malých plavidel, jejichž paluby byly bez
ladu a skladu zavalené bílými mramorovými kvádry a
dřevem. Život kypěl a klokotal, stavěly se paláce i stodoly;
život zkrátka zvysoka kašlal na vztahy mezi Nikolajem a
trpasličími jízdními střelci.
„Kdepak, není na světě dokonalosti, není…“ Druhý joint
kapitána evidentně dostal do hloubavé filozofické nálady.
„Ech… Překrásné víly úpí pod železných květů jhem…“
Viktor zpozorněl. Říkal si, že jestli mu Nikolaj pod
vlivem vypitého piva vážně začne recitovat básně, měl by se
raději urychleně poohlédnout po nějaké únikové cestě…
Naštěstí však v tu samou chvíli vyšla z kormidelny Tael.
309
 „Hej, ochlastové!“ zavolala. „Pojďte! Chlév je čistý!“
„Je to holka šikovná.“ Nikolaj pokýval hlavou. „Tak
mladá, tak hubeňoučká, ale už tak pracovitá. Chválím,
vážně chválím!“
V kormidelně skutečně vládl pořádek. Tael stačila umýt
dokonce i okna a paprsky slunce, klesajícího k obzoru,
ozařovaly čisťounkou, báječně vydrhnutou podlahu. Na
čistém stole stál v opláchnuté skleničce kvítek tvrdníčku −
kdy ho jen Tael stačila utrhnout?
„Oho…“ Nikolaj rozhodil rukama. Přece jen asi vážně
miloval čistotu − byť to byla nesmělá platonická láska
lenocha. „Nech mě, ať tě políbím, děvče!“
K Viktorovu údivu Tael ochotně nastavila tvář
kapitánovu nepříliš otcovskému polibku. Pak se šibalsky
podívala na Viktora a ten se podrážděně odvrátil.
„Nebojte se, nezůstanu vašim dlužníkem!“ prohlásil
Nikolaj. Otevřel skříň, překvapeně hvízdl − zřejmě i tam
teď panoval pořádek − a začal vytahovat balíčky. „Sádlíčko
z mého vlastního čuníka, jen tak mimochodem! Okurečky
s rajčátky… Kuřátko… včera koupené v Chorsku, vypadá
ještě čerstvě, ale je třeba ho sníst… Snad mi odpustíte, že
nejsem milovník likérů, zato piva a vodečky mám dost…“
Spolu s Tael prostřeli na stůl a zakrátko se všichni tři
pustili do večeře. Viktor si dovolil ještě jednu sklenici piva
− dost možná zbytečnou, protože mu už z vedra a vypitého
alkoholu bylo beztak těžko.
„Určitě tě zajímá, co se děje doma, že ano?“ zeptal se
Nikolaje.
„Doma? Ále, tam je všechno v pořádku. Manželka se
stará o hospodářství, malý nejspíš zrovna krmí prasátka…“
„Ne, ne, já myslel Rubní stranu.“
„Aha… Rubní stranu…“ Nikolaj se pořádně napil piva.
„No ani nevím. Upřímně, proč by mě to mělo zajímat?
Vracet se tam nehodlám, i kdybych mohl. O mých
příbuzných stejně nic nevíš. No… žádná válka tam snad
nevypukla?“
310
 „Ne.“
„A jinak…“ Kapitán se zamyslel. „Stalo se tam třeba
něco, víš, no zajímavého? Třeba že chytili létající talíř…
Nebo že našli lék proti AIDS… Nebo…“
Zhluboka se zamyslel a pak mávl rukou. „Víš ty co,
Víťo? Já ani nic vědět nechci. Dokonce na Rubní stranu
nechci ani vzpomínat! A tobě radím totéž − vykašli se na ni,
pusť ji z hlavy! Tohle je náš život! Vozit na Teplé pobřeží
pšenici a maso a zpátky ryby a víno. Je tu nádherná příroda!
Překrásné a skotačivé dívky!“ Mrkl na Tael, a ta mu
v odpověď věnovala úsměv. „Pivo stojí pár měďáků! Když
onemocníš, prostě si zaplatíš mága, a ten ti pomůže líp než
jakýkoli doktor! A jestli dychtíš po civilizaci, usaď se blíž
k Trati − trpaslíci ti za peníze obstarají nejen teplou vodu,
ale klidně i elektřinu. Já si teď třeba hodlám pořídit
vyhřívanou kadibudku. No není tohle ráj? Co říkáš?“
„Pokud vím, dochází tu k válkám,“ poznamenal Viktor.
„Pche! Války! Těch je tu mnohem míň než u nás! A
daně, když se to vezme kolem a kolem, jsou celkem únosné.
Ale aby tě nějaký polda… gumovým obuškem…“ Nikolaj
si povzdechl. „To nikdy! Dokonce ani elfové… I když se
z nich vyklubala taková hovada. Nic, co bylo, bylo. Co jsem
zbohatl, čas od času si je najímám. Vždycky přijdou se
svými loutnami a fujarami, posadí se u mě na zahradě a
začnou zpívat! A já se pěkně uvelebím na verandě,
chlemtám pivo, žvýkám sádlo a užívám si!“
Seděli ještě asi půl hodiny. Nikolaj si nezapomínal
dolévat pivo a bez přestání Viktorovi líčil přednosti
Středosvěta. Tael se uštěpačně usmívala. Samotný Viktor
spíše mlčel.
Na tomhle chlapíkovi − jeho krajanovi − bylo cosi
smutného.
Ne, kdyby skutečně zůstal mezi elfy, kdyby začal
pracovat s trpaslíky na Trati nebo se pokusil stát mágem…
V tom případě by z něho Viktor mohl mít jedině radost.
Ovšem takové naplnění snu − najmout si bandu elfů a
311
naslouchat u piva jejich zpěvu… Cožpak všichni, kdo
přijdou z Rubní strany sem do Středosvěta, postupně zjistí,
že nejsou ani zdaleka takovými obdivovateli čárů a kouzel,
jak si o sobě mysleli? Představovat si magický svět je jedna
věc, ale zkusit si v něm žít je něco úplně jiného.
„No dobrá, myslím, že už je čas jít na kutě,“ řekl Viktor.
„Je tady potřeba držet noční hlídky, nebo jak?“
„Nebo jak.“ Nikolaj poplácal soudek s pivem. „Stačí
zajistit kormidelní kolo a o zbytek už se postará proud…
Chce to jen dávat pozor, aby se v lodi neobjevila trhlina − to
je celá práce. Nedáme si ještě trochu?“
Viktor zavrtěl hlavou.
„Tak si běžte odpočinout. Dám vám karimatku…“
Nikolaj nejistým krokem došel ke skříni a vytáhl z ní
„karimatku“ − přesněji svinutou slaměnou rohož. Po chvíli
váhání přidal ještě špinavou vlněnou deku. „Víc toho
nemám… paluba je vaše…“
„Díky.“ Viktor se popravdě řečeno trochu obával, že
Nikolaj bude Tael navrhovat, aby s ním sdílela kormidelnu.
„Lehneme si někde na přídi, dobře?“
„Hlavně nespadněte do vody. Já tady ještě chvíli
posedím.“
Když už byli ve dveřích, Nikolaj za nimi přece jen ještě
zavolal: „A kdybyste nemohli usnout, zastavte se…“
Viktor si nebyl jistý, komu je toto pozvání adresováno
víc.
V houstnoucím šeru rozložil na palubě „karimatku“.
Rohož sice nevypadala nijak zvlášť pohodlně, ale přece
jen… Sundal si bundu i svetr, sroloval je a položil na rohož.
„Místo polštářů,“ vysvětlil pak.
„Hm…“ Tael se posadila na kraj rohože a natáhla nohy.
„Jsem vážně utahaná,“ řekla s povzdechem. „Díky. Už jsem
se začínala bát, že budeš do rána sedět s tím…
Nikolajem…“
Viktor se ušklíbl. „Copak, nepadl ti do oka?“
„Je to čuně,“ řekla Tael opovržlivě. „A opilec.“
312
 „Tak proč ses s ním tedy líbala?“ nevydržel to Viktor.
Teď se zase ušklíbla Tael. „Žárlíš?“ zeptala se potměšile.
Viktor se divže nezalkl pohoršením. „Cože? Tael, ty
nejsi… nejsi můj typ, to zaprvé. A jsi ještě moc mladá, to
zadruhé…“
„A proč nejsem tvůj typ?“
„Dávám přednost blondýnkám!“
„Ale fuj…“ Tael potřásla hlavou. „Jak triviální. Myslela
jsem si, že máš lepší vkus.“
„Do mého vkusu ti vůbec nic…“
Viktor zmlkl a zaraženě se podíval na Tael. Pak se náhle
rozesmál.
„No dobrá, vzdávám se, dostala jsi mě! Tael, vážně mi
nebylo příjemné, když po tobě kapitán tak obdivně
pokukoval.“
„Žárlivče,“ povzdechla si dívka. „Takže mám šance?
Samozřejmě až budu trochu starší a nechám se odbarvit?“
„Taky záleží, jestli se budeš hezky chovat.“
„Budu se moc snažit,“ prohlásila Tael tónem, který
ovšem nevzbuzoval žádné velké naděje. Lehla si na rohož a
podložila si hlavu Viktorovým srolovaným svetrem a
vlastními dlaněmi.
Vstříc jim právě mířila další lodice − břichatá,
s nevysokou nástavbou na přídi. Vedle ní stál mladý pár −
chlapec a dívka, nejspíš jen o trochu starší než Tael. Když si
jich chlapec všiml, zvedl ruku a zamával.
Viktor si cosi zabručel pod nos a jako odpověď mu
nejistě zamával. Pak lodici vyprovodil pohledem. Oba
proudy byly v poměrně úzkém průplavu neuvěřitelně přesně
ohraničeny − když se obě plavidla míjela, dělil je od sebe
jen nějaký metr, možná ani to ne, ale chlapec přesto nedal
najevo sebemenší znepokojení. Objal dívku kolem ramen,
natáhl ruku vzhůru a ukazoval jí cosi na noční obloze.
I Viktor pohlédl na tmavnoucí nebe. Už na něm byly
vidět první hvězdy − velké a jasné, jak tomu bývá v jižních
krajích. Mihl se meteorit…
313
 „Já vlastně ani netrvám na tom, že se musíš odbarvit…“
řekl Viktor. „Slyšíš mě, Tael?“
Tael však už s tváří zabořenou do improvizovaného
polštáře klidně odfukovala. Viktor si povzdechl, přikryl ji
dekou a chvíli nad ní zamyšleně stál. Dívka asi vážně
musela být k smrti vyčerpaná, když tak rychle odpadla. A
on − samolibý hlupák − se jí ani nezeptal, jak se z toho
všeho dostala, jak ho našla…
Ulehl vedle ní na krajíček „karimatky“. Dlouho ležel
s otevřenýma očima a hleděl na nebe, na němž pučely
stříbřité hvězdné kvítky, na šplouchající vlnky, na stromy
rostoucí podél průplavu i na zřídkavá světélka v dálce. Co
ho vlastně táhne kupředu? K čemu mu je Oros, k čemu
potřebuje klany a mágy? Copak si nedokáže najít své
místečko v životě? Když se to vezme kolem a kolem, co je
špatného na cestě, kterou si zvolil Nikolaj? Hned zítra řekne
Tael, že nehodlá pokračovat dál. Vystoupí hned u
nejbližšího městečka. Přece jen teď vládne určitou mocí,
takže vrhne-li se na něj další houf šílených mágů bažících
po jeho krvi, dokáže se o sebe postarat…
A ztracen v těchto uklidňujících úvahách Viktor usnul.
… Nejlegračnější na tom bylo, že se již přestal divit.
Průsvitné hory, fialový les, zuhelnatělé zbytky
„laboratoře“…
„Už toho mám dost,“ řekl Viktor. „Hej, ohyzdo, mám tě
až po krk…“
Obviňovat podsaditého drzouna z opakování snů bylo
samozřejmě hloupé. Každopádně tenkrát poprvé s tím určitě
neměl nic společného − vždyť i jeho samotného Viktorův
příchod zaskočil. Nyní se však Viktor nedokázal zbavit
pomyšlení, že ať už udělá cokoli, vždycky to bude jen pro
Obžerovo pobavení.
„Hej!“ zakřičel. „Šeredo! Nemám teď na tebe náladu!“
Les mlčel. Mlčely i zešedlé (snad tady nepršelo?) ruiny
budovy. Pouze vlny odpověděly souhlasným hukotem,

314
zatímco vítr zachytil Viktorova slova a odnesl je kamsi do
dáli.
„Dobrou noc!“ popřál Viktor neviditelným
pozorovatelům. Popošel kousek od břehu, kde už bylo
sucho, lehl si… a usnul.
Dnes již podruhé. Ani ho nepřekvapilo, že se ve snu dá
spát.

* * *

O zakletí se Rétor postaral sám. Ani ho to nestálo moc

sil − Zabiják se nemohl dostat příliš daleko. Mág
s přimhouřenýma očima seděl na ploché střeše nádražní
budovy a cítil, jak se nad ním roztáčí neviditelná větrná
spirála. Slabounká, lehká, pro ostatní mágy téměř
nepostřehnutelná. V prvé řadě ho teď zajímala řeka a její
břehy a až potom Trať a stepi.
Stopu objevil nějakých dvacet kilometrů od městečka.
Po zjištění, jak blízko se Zabiják nacházel, Rétor dopáleně
zaskřípal zuby. Taková drzost! Vůbec se nenamáhal odejít
někam daleko… Jen co vylezl na břeh, hned usnul.
Rétor vyčkával prohmatávaje zemi, vodu i oblohu
neviditelným tykadlem poslušného větru. Zabiják ho nesmí
pocítit… Naneštěstí díky tomu, že vydržel střetnutí s mágy
Vzduchu, měl za sebou i další zasvěcení. Byl teď tedy
přesně v půli cesty. Před ním zůstávala Země a Oheň. Nu,
zatímco se Zemí by Zabiják nejspíš neměl mít větší
problémy, Oheň mu bezpochyby dá pořádně zabrat. Ohniví
ho stěží nechají tak snadno běžet. Jakmile ucítí magii Vody,
pokusí se ho zabít, i kdyby přitom měli sami do jednoho
padnout… Škoda jen, že v Orosu je moře taky po ruce.
Kdoví, možná se Zabijákovi i tam podaří zmizet.
U všech Velkých sil, jak by se mi teď jen hodila pomoc
klanu Ohně, říkal si Rétor. Kdybychom byli dva… kdyby tu

315
byl jen jeden jediný Ohnivý mág, aby se postaral o jeho
vodní štít… pak bych ho určitě dostal, neřáda.
A o tom, že uniknuvší Zabiják není žádným
nešťastníkem, jenž zůstal lapen v soukolí osudu, nýbrž
právě neřádem, již Rétor ani trochu nepochyboval. Vagon
propadlý šílenství… nebozí rolníci, kteří se s holýma
rukama vrhli na nejlepší válečníky klanu Vzduchu − něco
takového mohl dokázat jedině skutečný Zabiják. Přirozený
Zabiják, který už dost možná spáchal podobný zločin i tam,
odkud přišel − ve světě Rubní strany.
Leč pozdě bycha honit. Zabijákův plán byl jednoduchý a
efektivní − zbývalo mu projít zasvěcením ještě u dvou
klanů, Země a Ohně, a to daleko na jihu, na Teplém
pobřeží. Dostat se tam po Trati by mu trvalo tak den,
maximálně dva. Protože však ví, že je pronásledován, určitě
se rozhodne pro plavbu průplavem, kde vládne čilý ruch,
v němž se snáz ztratí. Navíc voraři a kapitáni nákladních
lodic ochotně berou pasažéry. Tímhle způsobem mu cesta
k cíli potrvá nějaké tři dny.
Co teď? Poslat zprávu klanu Země? To by stěží pomohlo
− Zemní odjakživa nenáviděli Okřídlené vládce. Ohniví
jsou zase oslabení po nedávném masakru. Zbývá jen jedno
jediné − pokračovat v pronásledování, sledovat stopu
v naději, že se Zabijáka podaří dostihnout dřív, než se
dostane na území klanu Země.
Měli by tedy nelitovat sil a vzlétnout? To by šlo…
Počkat si na hodinu vrcholné Síly a udeřit, ve třech, spolu se
Sandrou a Asmundem… Udeřit celou svou mocí. Jenomže
v tom případě se Zabiják jednoduše ponoří do průplavu.
Rétorova moc bohužel končila na hranici, která odděluje
Vzduch a Vodu. Kdepak, tohle není řešení. Musí si počínat
jinak, chytřeji − předstihnout nepřítele. Zaútočit na něj,
když už to nebude čekat, jen kousek od panství Země. Tím
také získá čas na přivolání posil z vlastního klanu… a
kdoví, třeba na pomoc přispěchá i někdo z Ohnivých?

316
 Stále ještě má časovou rezervu. Hromový šíp bude na
Teplém pobřeží během jediného dne. Další dva dny tedy
zbudou na přípravu. A to je víc než dost.
Hoď pochybnosti za hlavu, Rétore. Cesta, kterou sis
zvolil, je jediná správná. Nyní máš to nejdůležitější −
zkušenosti. Jsi oproti Zabijákovi o několik tahů napřed.
Druhý neúspěch je zhola nemožný. Stejně nemožný jako to,
aby se jablko bez pomoci magie vzneslo z větve jabloně
vzhůru k nebesům.
Je čas vyrazit na zpáteční cestu − a ať s sebou Sandra
vezme ty nešťastné děti, které Zabijákovou vinou přišly o
rodiče. Je možné, že náraz hrůzy a nenávisti děti změnil…
Hlavně nemluvně, neboť ta bývají nejvnímavější. Jednou by
se z něj mohl stát mocný mág − koneckonců byl počat i
narozen v panství Vzduchu.
Rétor slezl ze střechy.
Nádraží bylo mezitím narychlo dáno do pořádku.
Trpaslíci odtáhli ztýraný vagon na slepou kolej, mrtvoly
byly odklizeny, zranění odvezeni do léčeben a krev na
nástupišti zmizela pod vrstvičkou bílého písku. Rétorův
oddíl, celý zachmuřený a skleslý, čekal odříznut od všeho
dění v hale „pouze pro mágy“.
Sandra držela v náruči nemluvně, pomlaskávající ve
spánku. Asmund už nějak stačil rozveselit dívenky − zřejmě
jim předváděl jednoduchá kouzla. Smrtelně bledý Kan seděl
se zakloněnou hlavou v křesle a neustále si mnul hubené
ruce. On i jeho žák dnes měli až příliš mnoho práce a viděli
věci, jaké by nikdo vidět nechtěl.
Dokonce i Erikovi s Kevinem sklouzly jejich obvyklé
masky lhostejnosti a pohrdání celým okolním světem. Jejich
„záložníci“ na tom byli přece jen lépe − ve dvanácti letech
není pocit smrti tak pronikavý. Obzvláště té cizí. Obzvláště
v boji.
„Vracíme se,“ prohlásil Rétor bez úvodu. „Zabiják se
plaví průplavem. Tam na něj nemůžeme. Je ale jasné, že teď
míří na jih − nejprve ke klanu Země a potom k Ohnivým. Je
317
třeba ho předstihnout. Není jiného východiska. Musíme ho
napadnout ze zálohy. A někde… Někde, kde nejsou lidé.“
Všichni mlčeli a čekali, až bude pokračovat.
„Povolám pomoc. Jak z našeho klanu, tak i z řad
Ohnivých. Je to naše poslední šance, další už nedostaneme.
Po třech zasvěceních by už měl Zabiják skoro vyhráno…
Při pokusu o jeho likvidaci bychom přišli o polovinu klanu,
přinejmenším. Proto nesmíme, za žádnou cenu nesmíme
selhat, rozumíte? Kevine, Eriku! Tentokrát už vás nesmí nic
rozptylovat. My prorazíme jeho ochranu, ale zabití Zabijáka
bude na vás.“
Kevin cukl tváří. Oko už měl v pořádku.
„Bude těžké toho grázla dostat. Jen my dva s Erikem to
nezvládneme.“
„Kolik párů by to ještě chtělo?“ zeptal se Rétor navenek
klidně, třebaže se mu po těchto slovech sevřelo srdce. Když
už Kevin říká, že něco nezvládne…
„Čtyři. Přinejmenším. Lepší by bylo pět,“ ozval se
nečekaně Erik.
„V tom případě pošleme pro sedm,“ rozhodl Rétor
nevzrušeně.
„Jonathan, Randor, Ben, Gérôme, Bert, Ábel, Blade,“
vyjmenoval Erik vyrovnaným hlasem.
Ano, jen ti nejlepší.
„Ale kdo potom zůstane v klanu?“
„No přece ti dva mladí, co se k nám nedávno přidali −
Daňka se svým zbrojnošem. Sil mají za čtyři jiné; jen na to,
aby si začínali s magií, je ještě moc brzy…“ vysvětlil
Kevin.
„Dobře.“ Rétor přikývl.
Bude to krvavá záležitost. Ne všichni se vrátí domů. Ale
na tom nesejde. Starší vědí, co je jejich povinností. A
dokážou to vysvětlit svým parťákům.

* * *

318
 Loi Iver přemýšlela. Seděla s bradou opřenou o
propletené prsty rukou; na stole před ní ležela hromádka
různobarevných dřevěných kulatých figurek.
Tak tedy − Rétor očekává Draka. Torn ho chce zničit…
dokonce nikoli „ho“, nýbrž „je“ − jak Draka, tak i Rétora. A
ke všemu se ještě schyluje ke vpádu Přirozených.
Dobře, vše je tedy jasné. A když se k tomu přidá to, co
vyplývá ze zpráv špionů…
O střetnutí na nádraží v Chorsku se Loi dozvěděla
během necelých dvanácti hodin. Od té doby nespala − jen
seděla a zvažovala, vyhodnocovala fakta.
Zprávy o střetnutí na nádraží v Luzích měla už
z dřívějška. Stejně jako o tom, co se odehrálo u mostu před
Ranskem. Její výzvědná síť se činila…
Ale pěkně popořádku. Tak tedy Chorsk. Vezmeme do
hrsti několik figurek, znázorníme si situaci. Rétor, Sandra a
nový klučina mág (jen tak mimochodem, kampak se asi
poděla stará garda − Solly, Edulus a bratři Roy s Guyem?)
se snažili zabít jakéhosi muže, který sem podle všeho teprve
nedávno přišel z Rubní strany. Do střetnutí zasáhl Vodní
mág Gothor a spolu s jedním Trestajícím zahynul…
Zprávy to byly více než skoupé, ale Loi Iver si z nich
vyvodila, co se jen dalo.
Člověk z Rubní strany, kvůli němuž Rétor shromáždil
skutečnou eskadru smrti, a výrazně tím v těchto těžkých
časech oslabil svůj klan, mohl být jedině potenciálním
Dračím zabijákem, který však dosud nestačil projít všemi
zasvěceními. Je tedy jasné, proč nešťastný Gothor zasáhl −
snažil se zabránit jeho smrti.
Ale proč tedy v Ransku Vodní na téhož člověka
zaútočili? Proč se ho pokoušeli zabít v Luzích? Pokud jde
skutečně o Zabijáka, pak by ho Gothor měl bránit… Což
ostatně i dělal, ale jen tváří v tvář Rétorovi. Předtím se ho
však zřejmě ve vší vážnosti snažil zlikvidovat.
Loi nevydržela a vyskočila na nohy. V tom všem se
skrývalo něco důležitého, něco mimořádně důležitého…
319
 Nejjednodušší vysvětlení − Gothor zaútočil jen proto,
aby oklamal Rétora. To by bylo celkem pravděpodobné.
Tím spíš, že zabít toho muže tehdy by bylo podstatně
snadnější než nyní, kdy už zřejmě má za sebou dvě
zasvěcení ze čtyř. Ano, je to docela dobře možné. Rétor se o
těchto útocích dozvěděl a dospěl k závěru, že se Torn
Vzdušné pokouší obelstít; tomuto neohrabanému triku se
tedy zasmál a sám se vrhl do boje.
Všechno vycházelo. Ale přece jen… Loi se pořád
nedokázala zbavit pocitu, že do sebe vše zapadá až příliš
logicky.
Samozřejmě že dokonce ani ona, vůdkyně klanu Kočky,
neznala tajemství zasvěcení. Štvalo ji to a dráždilo − Loi
nebyla zvyklá jednat naslepo. Nyní to však vypadalo, že
nemá jinou možnost. Bude muset riskovat. A to sama − svůj
klan do toho nechtěla zatahovat.
Šedá figurka klanu Kočky zaujala místo kousek opodál
od hloučku Vzdušných. Takové je tedy rozložení sil…
Torn se ukázal být snadnou kořistí. O Rétorovi měla Iver
podstatně vyšší mínění. Na něho takové primitivní lsti stěží
zaberou. Upřímně řečeno, Loi si ještě pořád nebyla jistá,
koho by v této válce měla podpořit. Zůstat stranou se jí
zřejmě nepodaří − ať už si o Tornovi myslela cokoli, musela
uznat, že je opravdu mocným mágem. Jestliže hovořil o
brzkém vpádu Přirozených, znamená to, že k němu skutečně
dojde.
A bude-li v čele Přirozených stát Stvořený drak…
Loi se zimomřivě otřásla. O takové hrůze raději nechtěla
ani přemýšlet. Tím spíš, pokud se Rétorovi podaří
zlikvidovat Zabijáka. V tom případě nebudou mít klany
Teplého pobřeží prakticky žádnou šanci. Nezbude jim jiná
možnost než hrdinsky zemřít − anebo uprchnout na sever.
V bláhové naději, že tím získají pár let života navíc…
Ale kdepak, takový luxus jim Přirození rozhodně
nedopřejí. Nezastaví se ani na Teplém pobřeží, ani ve
Zpívajícím lese, ani ve stepích, ani v lesích na severu, ba ani
320
u Šedých mezí − nezastaví se, dokud jim nebude patřit celý
svět, až do posledního zrnka prachu. A bylo by naivní
uklidňovat se nějakými falešnými nadějemi.
Je možné, že se ona, Loi Iver, zmýlila, když Tornovi
nedovolila, aby na jejím plese zabil Rétora? Je možné, že
svým rozhodnutím otevřela cestu na Teplé pobřeží děsivé
neporazitelné obludě zpoza Zlomu světa?
Ne, řekla si v duchu. Tvá intuice neselhala, Loi. Když
nemáš dostatek přesných údajů, spolehni se na ni.
Nezradila-li tě ještě nikdy předtím, proč by to měla udělat
právě teď? Rétor přece není sebevrah. Nebude ničit jedinou
naději na vítězství.
Ostatně on přece má jinou…
Navrátivšího se Draka.
Loi postavila do rohu stolu světlemodrou figurku − ať
Torna označuje barva vody − a pak mezi ni a figurky
Vzdušných hodila ještě jednu. Velkou, zlatavou. Dřevěné
kolečko se chviličku kutálelo, načež se zastavilo… stojíc na
hraně.
Loi se kousla do rtu. Nesmí být pověrčivá! Copak se tu
snaží věštit budoucnost? Podle různobarevných figurek,
které Chorovi a jeho Kocourům slouží při karbanu jako
žetony, jež symbolizují částky vsazené do hry?
Ani náhodou! Jen ať si zlatavá figurka stojí na hraně a
pohupuje se ze strany na stranu − jí to může být úplně
jedno!
Rétor nepochybuje o tom, že bez znovuzrozeného Draka
vpád nelze zastavit. Rétor má obrovské zkušenosti − nejspíš
je to ten nejzkušenější bojový mág na celém Pobřeží. A
tento muž je připraven riskovat životy stovek a tisíců lidí,
jen aby umožnil Drakův návrat.
A také se hodlá postarat o to, aby na Draka nečekal
Zabiják, který má za sebou všechna zasvěcení a je připraven
k boji.
Ovšem co dělat s Drakem poté, co se vpád podaří
odrazit? Rétor na to přece nemůže nemyslet. Mají snad
321
Okřídlení vládci znovu získat absolutní moc? Obnoví se
omezení na používání magie, kruté zákony a téměř
neúnosné daně?
V žádném případě! Toho už si klany užily dost. Mají
toho po krk. Ne nadarmo tenkrát všechny klany podpořily
Rétora… Jediného, kdo byl schopen zhostit se nevděčné
role Dračího zabijáka.
Loi to nevydržela a zasyčela − dočista jako rozzuřená
kočka. Neexistuje žádné rozumné východisko! Jedno řešení
je špatné, a druhé ještě horší. Ať už se rozhodne jakkoli, ať
už se přikloní na kteroukoli stranu, stejně vše nedopadne
podle jejích představ…
Zřejmě poprvé v životě se ocitla v situaci, z níž nebylo
jednoznačné východisko. Dříve Loi mohla myslet jen na to,
jak zachovat klan. Jak zabránit bratrovražednému boji. Nyní
to však evidentně byla právě ona, kdo mohl rozhodnout o
vítězi − zda se jím stane Rétor, anebo Torn. Misky vah se
pohupovaly ve vratké rovnováze; stačí jednu z nich zatížit
jen o trošičku víc a po rovnováze bude definitivně veta.
Vloží se Loi Iver do střetnutí, anebo nechá protivníky, aby
si to mezi sebou vyřídili bez jejího zásahu?
Ještě nedávno by nepochybně zvolila druhou alternativu
− podle starodávného principu „když se dva perou, třetí se
jim směje“. Ale teď ne. Rétorovy obavy nelze přehlížet.
Stejně tak však nelze opomíjet ani Tornovo přesvědčení,
že se klany ubrání samy, aniž by potřebovaly pomoc
jakýchkoli Draků. Je nutné pouze zabít nepřátelského
Draka… a pak i toho druhého, jestliže se skutečně rozhodne
pro návrat do Středosvěta…
Loi cítila, že se do toho všeho definitivně zamotala.
Dříve jí v takových případech dobře pomáhal lehký,
decentní sex, ale nyní se jí protivilo i pouhé pomyšlení na
něj.
Zabiják… jaká škoda, že toho o něm věděla tak málo.
Živelní si svá tajemství žárlivě střežili.

322
 A z toho vyplýval jednoduchý závěr. Ona, Loi Iver, musí
najít Zabijáka a promluvit si s ním. Prosondovat ho − je
koneckonců kouzelnicí prvního stupně, byť pouze
z Totemového klanu. Možná že jí to pomůže se rozhodnout.
Není přece nutné, aby Zabiják pozabíjel všechny Draky.
Anebo aby je pozabíjel ihned. Proč by se do toho nemohl
pustit až později?
Chor bude tuze nespokojený, ale co se dá dělat.
Loiiny přípravy na cestu byly rychlé.
Najít Zabijáka nebude nikterak obtížné. Určitě se teď
plaví průplavem na jih. A to znamená, že ho ona, Loi Iver,
dostihne o malinko dřív. V samotném průplavu se totiž
Rétor neodváží zaútočit, neboť se jedná o území klanu
Vody. Pro Kočky ovšem Voda momentálně není
nepřítelem.
Loi na odchodu práskla dveřmi tak podrážděně, že se
zlatavá figurka zachvěla. Začala se znovu kutálet po desce
stolu, po chvíli se zakolísala a svalila na stranu… Nebyl tu
však nikdo, kdo by mohl vidět, na kterou.

* * *

„Zůstaňte tady,“ nařídil Rétor. „Já vyrazím k Ohnivým.

Nemám čas čekat na vlak − poletím. Sandro, Asmunde − vy
dva hlavně nepromeškejte Zabijáka. Ale neútočte, vůbec nic
beze mě nepodnikejte, slyšíte, vůbec nic! Jen ho sledujte,
ano? Počkejte na Jonathana a jeho tým, já zatím přivedu
Ohnivé. Je všechno jasné?“ Změřil si pohledem svůj
zamlklý oddíl. „Sandro! Ty tomu tady během mé
nepřítomnosti budeš velet. A ručíš mi svou hlavou, i když
taková slova nemám zrovna v lásce.“
„Žádné strachy, Rétore, já ten potěr srovnám do latě,“
slíbila kouzelnice zachmuřeně.
Hodina vrcholné Síly se již blížila, a tak vítr poslušně
naplnil neviditelná křídla. Rétor se odlepil od země.

323
 Panství klanu Ohně se rozkládalo až na nejkrajnějším
jihu Teplého pobřeží. Oros bylo malé městečko sevřené
mezi horami a mořem; dokonce ani pracovití trpaslíci sem
nedokázali dovést svou Trať, která proto končila u hranic
klanu Vzduchu. Rétor během letu pro jistotu udělal veliký
oblouk, aby se vyhnul oblasti Stopolí.
Vlídné moře líně dotíralo na pozvolný oblázkový břeh a
mezi již holými větvemi se ostře vyjímala tmavá zeleň
neopadavých cypřišů − Ohniví totiž milovali rostlinstvo a
jejich městečko doslova tonulo v květech; dokonce i v zimě
v jejich sklenících kvetly nevídané rostliny, kdysi dovezené
ze vzdálené vlasti a pečlivě udržované až do současnosti.
Klan Ohně vládl tou nejmocnější bojovou magií, a tak
pyšně opovrhoval opevněními. Město nechránily žádné
hradby; scházely zde příkopy i pevnostní věže. Ačkoli se
však krajem během dlouhých roků přehnala řada válek,
žádnému z nepřátel se nikdy nepodařilo zmocnit se jejich
bašty. Stávalo se, že Ohniví prohrávali bitvy, ovšem
ochrana jejich vlastního panství ani jedinkrát neselhala.
Rétor se občas nedokázal ubránit mírné závisti − Vzduch si
takovouto otevřenost dovolit nemohl.
Mág z výšky hleděl na čisťounké bílé domky
s taškovými střechami a na úzké dlážděné uličky; veškerý
magický potenciál Ohnivých se však ukrýval hluboko pod
zemí. Na povrchu zůstávalo pouze to, oč si mohli dovolit
přijít.
Ohniví dokonce neměli ani tržiště. Okolní krajina,
s námahou vyrvaná z područí skal, byla přenechána
krásným stromům, zahradám i neproniknutelným
houštinám; vše potřebné pro život se sem vozilo po moři či
po úzké cestě horským průsmykem. Ohniví byli pohádkově
bohatí; jejich lenní panství se táhla až daleko na sever a klan
neznal nouzi. Pravda, nyní po ztrátách, které utrpěl, se to
mohlo snadno změnit…
Jedinou skutečně vysokou stavbou v městečku Ohnivých
byla hlídková věž; všechno ostatní − včetně magické školy
324
− se tisklo k zemi či se schovávalo mezi stromy, kterým se
zde tak dobře dařilo díky četným akvaduktům přivádějícím
sladkou vodu z hor.
Rétor se nijak neschovával a Ohniví ho samozřejmě
zahlédli už zdálky. Na vysoké špici majáku, kde věčně hořel
Nehasnoucí plamen, se objevil signalizátor. Vysoko vzhůru,
téměř až k samotným mračnům vystřelil dlouhý jazyk
zeleného ohně − znamení, že je cesta volná. Dokonce i
Rétor by si dvakrát rozmyslel, než by se pustil do křížku
s ochrannými zakletími mocného Ohnivého klanu.
Mág nyní ostře káral sám sebe za to, že pro neustálý
nedostatek času Ohnivé nenavštívil už dřív. Vztahy mezi
Ohněm a Vzduchem rozhodně nebyly idylické −
nejzatvrzelejší stoupenci Okřídlených vládců Rétorovi
dosud neodpustili, že tento velký rod vyhubil. Setkání proto
bylo dohodnuto až po řadě zdlouhavých jednání, a navíc se
muselo konat v zemi nikoho, u ruin starého hradu, čehož
mistrovsky využil Torn…
Zatracená nedůvěra. Kolik životů už kvůli ní bylo
zmařeno a kolik jich ještě zmařeno bude!
Zelený oheň znamenal kategorický rozkaz k přistání. A
už žádnou magii, jakmile se tvé nohy dotknou země.
V opačném případě budeš považován za nepřítele − se
všemi z toho plynoucími následky.
Rétor se samozřejmě podřídil.
Na všech úhledných domcích Ohnivých − bez výjimky −
vlály černé smuteční vlajky. Klan truchlil pro své
příslušníky pobité Tornem.
Vzdušný mág cítil přinejmenším padesát vražedných
zakletí mířících na něj. Ohniví byli připravení vrhnout do
boje všechno, co měli.
Nevelké náměstí na samém okraji městečka, obklopené
cypřiši, vypadalo liduprázdné. Rétor po přistání zůstal
nehybně stát; nepokoušel se udělat byť jen jediný krůček.
Ohniví mají důvod mu nedůvěřovat. Za obvyklých
okolností by se všechno muselo řešit dlouhými jednáními,
325
navíc skrze prostředníky − pravděpodobně Kočky −, ovšem
nyní si takový luxus nemohl dovolit. Měl příliš málo času.
„Stůj a ani se nehni, Rétore,“ ozval se hlas zpoza
cypřišů.
„Copak jste ještě nepochopili, co se stalo, Sivarde?“
odpověděl Rétor ukrytému mágovi.
„Něco jsme pochopili, Rétore,“ opáčil Ohnivý
kouzelník. „Torn už počítá ztráty a přísahám na Nehasnoucí
plamen, že mu to bude trvat ještě hezky dlouho. Našli jsme
těla. Jak našich, tak i vašich. V této věci však stále zůstává
příliš mnoho nejasností. Například jsi mohl být domluvený
s Tornem… A ten se tě pak rozhodl podrazit. Nevím.“
„Co kdybychom si o tom promluvili někde jinde než
tady venku, Sivarde?“
„Navajo s tebou také nespěchal lámat chleba, Dračí
zabijáku.“
„To bývalo, Sivarde. Časy se teď změnily. S Navajem
jsem hodlal vést jiný rozhovor. Ovšem tuto záležitost bude
lepší probrat pod střechou.“
Za cypřiši nějakou dobu vládlo ticho. Rétor by sice mohl
ukryté mágy lehce zviditelnit, ale vědomě se nechtěl
uchylovat k použití magie.
„Dobře. Navajo a starší jsou mrtví. Musíme tedy
rozhodovat za ně, přičemž se všemi podrobnostmi se nás
samozřejmě nikdo nenamáhal seznámit,“ pronesl mladý
kouzelník po chvilce přemýšlení.
„Řekni mi, kam mám jít, vážený Sivarde,“ požádal Rétor
zdvořile.
Ano, Ohniví to nebudou mít vůbec snadné, když se
jejich vůdcem musel stát Sivard − sice schopný kouzelník,
ale zatím stále teprve na druhém stupni. To znamená, že pro
boj jim zbyli pouze mágové třetího a čtvrtého… A to není
dvakrát povzbudivé. Navajo, Ogastes, Ripley… všichni jsou
po smrti…Úplně všichni kouzelníci prvního stupně, na něž
se mohl klan ve válce, která vypukla s Tornem, spolehnout.

326
Bez nich Voda Oheň rozdrtí, třebaže jí to samozřejmě stále
dá dost práce − a to i kdyby zasáhl samotný Torn.
„Zapomněl jsi snad cestu, Rétore?“ neudržel se Sivard.
„Ne, Sivarde. Jen jsem tě nechtěl zbytečně dráždit.“
„Nech si toho, na tvé manýry tu není nikdo zvědavý,“
zavrčel Sivard dopáleně. „Jdeme. Řekni, co po nás chceš −
a dovol mi domněnku, že jsi sem nepřišel, abys mluvil o
minulosti.“
„Máš pravdu, Sivarde.“
Rétor odmítl nabídnuté jídlo i odpočinek. Musel co
možná nejdřív vyřešit neodkladné záležitosti.
Rada klanu Ohně silně prořídla. Starší mágové padli a
spolu s nimi i řada mladších patřících k jejich doprovodu. I
velitel Trestajících, dokonce i nejlepší kořenář klanu −
všichni zůstali v pasti nastražené Vodními.
Bylo vidět, že Sivard − vysoký černooký a černovlasý
krasavec, známý postrach dívčích srdcí − je hodně
bezradný, třebaže se to snaží zamaskovat okázale
sebevědomým chováním. Chtě nechtě se musel zhostit
veškeré zodpovědnosti.
Zasedací sál Ohnivých se ani v nejmenším nepodobal
skromné místnosti v Rétorově klanu. Ohniví nelitovali sil,
aby s pomocí plamenných čepelí pronikli hluboko do
zemských útrob, dokonce se dostali až k ohnivým žilám; ani
Rétor si nedokázal představit, jak si toto podzemní panství
rozdělili se Zemními. Evidentně se však dokázali nějak
dohodnout.
Sál − veliká jeskyně samozřejmě osvětlená výhradně
tmavými podzemními plameny. Rudé kamenné stěny, jichž
se dotýkali výhradně Ohniví rytci. Hrubá kamenná sedadla.
Prostoru naplňovala čistá moc plamene; pochopitelně zde
nebyla jediná kapka vody, zatímco zemi zastupovala pouze
roztavená hornina, jež prošla přírodní podzemní pecí. Ba i
Vzduch tady byl změněný, neživý a Rétorovi naprosto cizí.
Jen vskutku nezměrná moc mohla ze třetího živlu takto
vypálit vše vyjma mrtvých atomů, rozpouštějících se v naší
327
krvi a umožňujících nám dýchat. Rétor se mimoděk nadechl
hlouběji. Bylo to opravdu zvláštní a ne zrovna příjemné −
cítit v plicích Vzduch, který se mu nepodřizoval.
„Posaď se, vážený Rétore, mágu prvního stupně, vůdce
klanu Vzduchu, Dračí zabijáku,“ pronesl Sivard slavnostně.
Mladý mág v čistě rudém plášti a s nachovou páskou na
čele by měl správně usednout do neobsazeného křesla hlavy
rady, leč po chvilkovém váhání se posadil na stupínek vedle
něj. Tmavorudý trůn Navaja, starého mága, kouzelníka
prvního stupně a třetího co do moci v celém Středosvětě −
hned po Rétorovi a Tornovi − zůstal prázdný. Rétor Sivarda
v duchu za jeho moudrost a diplomatičnost pochválil.
Mladík si musel uvědomovat, že kdyby se posadil na místo
hlavy klanu − třebaže volné −, vyvolal by tím pobouření
některých kouzelníků, kteří ačkoli nepřekročili třetí stupeň,
byli přecejen starší.
Rétor se rozhlédl po radě. Mnohé z přítomných viděl
poprvé, což se mu ani trochu nezamlouvalo. Rozhodnutí,
k němuž museli dospět, totiž bylo až příliš závažné.
„Co k nám veleváženého hosta přivádí?“ zeptal se Sivard
zdvořile.
Rétor sepnul ruce v prosebném gestu.
„Vážený Sivarde i vy, vážení členové rady!“ pronesl.
„Troufám si vyslovit předpoklad, že znám vaše myšlenky.
Právě jste ztratili Navaja… a řadu dalších, neméně
úctyhodných. Já i celý klan Vzduchu pro ně truchlíme stejně
jako vy. Ocitli jsme se tváří v tvář hrozbě nejen
bratrovražedné války, ale také vpádu Přirozených.“
Rada mlčela − to všechno už pro nikoho nebylo
novinkou.
„Je tu však ještě něco… A možná vás to zahřeje u srdce,
Ohniví… Chtěl jsem si o tom promluvit s Navajem, ale
nestačil jsem. To, co z nás v minulosti dělalo nepřátele, se
vrací; vím to stejně jistě, jako že se jmenuji Rétor.“
Rada dál zachovávala mlčení, ale mág Vzduchu si všiml,
že se na Sivardových spáncích zaperlily kapičky potu.
328
 „Chceš tím snad naznačit, vážený Rétore, že…“ Mladý
kouzelník v sobě nenašel sílu, aby to dořekl.
„Přichází čas Draka.“ Rétor pokýval hlavou. Jaká to zlá
ironie osudu − vždyť navlas stejná slova ještě nedávno říkal
Tornovi, vydávajícímu se za někoho jiného! Slova určená
výhradně Ohni! „Okřídlený vládce se musí vrátit. To proto
jsem se chtěl setkat s Navajem. Příliš dlouho jsme si
navzájem nedůvěřovali − a takhle to dopadlo! Navajo je
mrtev a nás teď čeká zřejmě nejkrutější válka od časů
Odchodu. Ba co víc − Přirození chystají svého vlastního
Draka, Stvořeného draka…“
Rétor musel chtě nechtě opakovat to, co už jednou říkal.
Rada Ohnivých naslouchala pozorně, uctivě a bez
přerušování; jak se sluší a patří při proslovu tak vznešeného
hosta. Přesto se však zdálo, že se všem honí hlavou jen
jedno jediné − Drak, Drak se vrací!
… A nikoli náhodou. Ohnivý klan ze všech nejdéle
zachovával věrnost Okřídleným vládcům. Zasvěcení Ohněm
musel Rétor prodělat potají, podporován pouze malou
skupinkou věrných. Sivard mezi ně naneštěstí nepatřil.
To se ví, že se zde nikdo nezačal ptát − a jsi si jistý?
Jestliže mág prvního stupně, tím spíše samotný Rétor, říká,
že se Drak vrací, potom tomu tak skutečně je.
„Znamená to, že jsi změnil názor, Rétore?“ neudržel se
Sivard. Až doteď s mágem Vzduchu hovořil výhradně on;
všichni ostatní mlčeli a jen jejich Oheň se v obrovském
černém krbu rozhoříval stále víc a víc. „Nyní podporuješ
Vládce? Uvědomil sis konečně, že tvůj čin byl odpornou
zradou, Rétore?“
… Takovým tónem by se s mágem rozhodně mluvit
nemělo, tím spíš s mágem prvního stupně, a už vůbec ne
s Rétorem. Vzdušný kouzelník však nedal najevo zlost −
jeho poslání bylo příliš důležité, než aby si mohl dovolit
přepych hněvu.
„Nechápu, jak to souvisí s naším rozhovorem, vážený
Sivarde?“ zeptal se Rétor chladně. „Sešli jsme se tu proto,
329
abychom se nimrali v minulosti, nebo abychom hovořili o
budoucnosti? Minulost je mrtvá a nelze ji změnit. Zato
budoucnost by nás mohla všechny snadno smést.
Uvědomuješ si to, vážený Sivarde?“
„Kdyby nebylo tvého snažení, vážený Rétore, nemuseli
bychom teď před takovým rozhodnutím stát,“ namítl Sivard
neméně chladně. „Okřídlený vládce by zůstal naší
spolehlivou ochranou a Přirození by se už nikdy znovu
neodvážili si s námi něco začínat. K tomuto
bratrovražednému boji by nedošlo; nebylo by roztržky
s Tornem a Navajo by zůstal naživu. Uvědomuješ si to ty,
Rétore? Uvědomuješ si, že ty, právě ty jsi viníkem všech
pohrom, které se snesly na naše hlavy?“
Skákat do řeči mágovi − hlavě Živelného klanu, a ještě
navíc během zasedání rady − by bylo vrcholem neslušnosti,
a tak se Rétor ovládl.
„Čekáš snad, že se před tebou budu ospravedlňovat,
vážený Sivarde?“ zeptal se Rétor. „Tvé otázky nesměřují na
mě. Co po mně vlastně chceš? Abych se kál, plazil se před
tebou na kolenou a sypal si na hlavu popel? Odpusť mi
prosím, ale skutečně ti nerozumím.“
Sivarda tato odpověď evidentně zaskočila.
„A vážně si myslíš,“ opáčil přesto, „že máš právo žádat
nás o pomoc, aniž bys projevil lítost nad svými činy?“
„Jestliže mi rada Ohnivých odepře pomoc, odejdu,“ řekl
Rétor a nyní už v jeho hlase zazněl opravdový chlad. „A
pokud se mi rada Ohnivých rozhodne pomstít za…
Okřídleného vládce, jsem připraven. V tom případě ale
budu žádat o dodržení všech bodů soubojového kodexu.
Buďto se na mě sesypete všichni jako banda zbabělců,
anebo proti mně budete muset postavit svého duelanta. Ale
v tom případě,“ Rétor se nehezky usmál, „vás ubezpečuji,
že to s ním nedopadne dobře. Přinejmenším s tebou,
Sivarde, si poradím. Tedy pokud se budeš bít čestně, podle
pravidel.“

330
 „Ale co ty, copak ses ty bil čestně, když jsi zabíjel
Posledního draka!?“ vykřikl Sivard.
„Mám to brát jako výzvu, mágu druhého stupně
Sivarde?!“ zahřměl Rétor a zvedl se ze svého sedadla.
Sivard zrozpačitěl. Zapomněl se, dal průchod svému
hněvu a nyní sám sebe vháněl do situace, z níž existovalo
pouze jediné východisko.
Souboj s Rétorem. To se téměř rovnalo sebevraždě. A to
vše v době, kdy mohla každou chvíli naplno propuknout
válka s Vodními.
Rétor si však uvědomil, že mladý mág už nemůže
couvnout, aniž by ztratil tvář.
„Jestliže na tom rada Ohnivých trvá, jsem připraven se
omluvit,“ řekl proto. „Lituji našeho sporu. Nebudu teď
pronášet žádné vzletné ódy na svobodu…“
„Z nichž se nakonec vyklubaly jen války a krev!“
vykřikl čísi ještě úplně mladistvý hlas. Rétor vzhlédl.
Promluvila mladá dívka, asi osmnáctiletá. Kouzelnice
třetího stupně − což vzhledem k jejímu věku nebylo vůbec
zlé.
„Dávám vám své slovo, slovo Rétora, že se k vám po…
poté, co všechno skončí, vrátím a budu připraven
poskytnout satisfakci všem zájemcům. Jak slovní, tak i
magickou. Podle toho, jak si to kdo bude přát. Teď ale
potřebuji vaši pomoc, abych zastavil Zabijáka. Copak klan
Ohně nemá zájem o totéž?“
Sivard se odmlčel. Nečekaně se však ozval nejstarší
z Trestajících, svalnatý čtyřicátník s důkladně vyholenou
hlavou.
„Zachovávali jsme věrnost Okřídleným vládcům − to je
pravda,“ řekl. „Vedlo nás k tomu přesvědčení, že danému
slovu je třeba buďto dostát, anebo ho vůbec nedávat. A
krom toho… Rétore, nejsme přesvědčeni, že člověk, proti
němuž se chystáš zakročit, je skutečně Zabijákem.“
„Jsem připraven poskytnout veškeré důkazy…“ začal
Rétor.
331
 Než však stačil pokračovat, Trestající jej přerušil:
„Počkej, počkej chvíli, vážený. Nehodlám zpochybňovat tvá
slova. Jsem si jistý, že ho nyní považuješ za Zabijáka…
Anebo − což rovněž není vyloučeno − to obratně předstíráš.
Kdoví, možná se Okřídlený vládce vskutku vrací, ale ty,
protože nemáš dost sil, abys ho přemohl, nás teď chceš lstí
získat na svou stranu? Kdo jednou zalhal, může zalhat
znovu. A nás, Rétore, nás už jsi jednou skutečně obelhal,
vzpomínáš? Tehdy, když ti tví stoupenci z našich řad
pomohli prodělat zasvěcení Ohněm…“
Rétor se nezachvěl, nesklonil hlavu ani neodvrátil
pohled − třebaže válečníkova slova mířila do černého.
„Jsem připraven otevřít svou paměť,“ řekl. Zvrátit
průběh sporu už teď mohly jedině silně působící prostředky.
„Uvidíte, co nám prozradila Křídla. A pokud mi řeknete, že
i Křídla lžou… V tom případě tě sám vyzvu na souboj,
velevážený Sivarde.“
Mladý kouzelník se zvedl.
„Zdá se, že jsi na to skutečně připraven, Rétore,“ řekl
překvapeně. „Jsi připraven, i když víš, jaké to pro tebe bude
mít následky. Ctihodná rado, myslím, že náš vážený host
nelže.“
„Krom toho, Rétor byl odhodlán položit život za
principy, které pokládal za hodné tak vysoké ceny,“ ozvala
se nečekaně další dívka s dlouhými − až k podlaze
dosahujícími − rozpuštěnými vlasy barvy tančících
plamenů. „Stal se Dračím zabijákem, protože si to žádalo
jeho svědomí. Úplně stejně, jako si to naše žádalo, abychom
zachovali věrnost Okřídleným vládcům. Nemá smysl se přít
o to, čí principy jsou lepší, a už vůbec ne kvůli tomu
prolévat krev nebo navzdory všem zákonům pohostinnosti
vyzývat hosta na souboj. Věřím Rétorovi a dobrovolně se
hlásím, abych ho mohla doprovodit. V našem světě není
místo pro Zabijáka… Tím spíš, když se má vrátit Vládce.“

332
 „Dobrý proslov, Liz.“ Sivardova tvář sebou nervně
zacukala. „Vážně jsi připravená jít? Ale co když má pravdu
vážený Clearchos a… a Zabiják vůbec není Zabijákem?“
Rétor se v duchu pousmál. Někteří z Ohnivých zjevně až
příliš touží po návratu Vládce. Natolik silně, že jsou
připravení kteréhokoli příchozího z Rubní strany okamžitě
prohlásit za znovuzrozeného Draka.
I takové věci se občas stávaly.
Rétor potřásl hlavou. A pověděl Ohnivým o šílenství ve
vagonu.
Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Proti takovému
argumentu nemohlo být námitek. Něčeho takového by
žádný Drak nebyl schopen. Vládcové se nikdy nesnižovali
k manipulaci s vědomím svých poddaných. Raději zůstávali
všemi nenáviděni, než aby udržovali lásku ke své osobě
prostřednictvím magie.
Rétor viděl napětí zračící se ve tvářích všech
přítomných. Tak co teď uděláte, dámy a pánové?
„Myslím, že bychom Liz měli dovolit, aby šla,“ řekl
Sivard nepříliš přesvědčeně.
To znamená, že se dívka s ohnivými vlasy jmenuje
Liz… Liz? Elizabeth? Alžběta? Příchozí z Rubní strany?
„Ale pokud je to skutečně Zabiják, neměl by do boje
vytáhnout celý klan?“ opáčila dívka okamžitě.
„Máme na krku válku s Tornem!“ štěkl vztekle Sivard.
Evidentně se chtěl revanšovat za svou nedávnou bezradnost
i za nesmyslný střet s Rétorem. „Spálili jsme mu tři hrady,
takže musíme počítat s odvetným úderem! Nemohu opustit
klan. Beztak už kvůli tomu, abych zacelil trhlinu po tvém
odchodu, budu muset povolat do první linie všechny kluky a
holky z vyšších ročníků!“
Rétor cukl koutkem úst. Jednoho mága třetího stupně
nedokáže nahradit ani deset kouzelníků na pátém či na
šestém. Pokud si to Sivard neuvědomuje, je něco špatně…
„Vynasnažím se vám Liz vrátit co možná nejdřív,“ slíbil
Vzdušný mág. „A ručím za její bezpečnost.“
333
 „Poletíme?“ zeptala se dívka náhle. Zdánlivě s ryze
věcným zájmem, ale Rétor vycítil i tajené, dětské očekávání
potěšení z ukázky cizí a neznámé magie.
Rétor se usmál. „Samozřejmě. Hned jak nastane hodina
vrcholné Síly.“

334
 Kapitola třináctá

„Zatraceně…! Co tě to… Co tě to napadlo?!“

Viktor ucítil, jak jím někdo cloumá za rameno. On však
nechtěl, tolik se nechtěl probouzet!
„Vstávej! Okamžitě vstávej!“
Konečně otevřel oči. Obžera nad ním zbědovaně
přešlapoval, buclaté ruce sprásknuté, ve tváři nefalšované
utrpení.
„Co to děláš, co to děláš?!“ zadrmolil, jakmile si všiml,
že je Viktor už vzhůru.
„A co má být?“
„Vždyť přece beztak spíš!“
Viktor se s povzdechem posadil a protřel si oči.
„No a co?“ zeptal se. „Už se mi to všechno zajídá.
Vtípky máš hloupé, žádná zábava s tebou není. To si radši
dám dvacet tady na břehu.“
Obžera zalapal po dechu a se strojeným rozhořčením
rozhodil rukama. „Jak to jako myslíš − žádná zábava?
Přemýšlej o tom, co povídáš!“
„Jsi nudný patron,“ trval na svém ponuře Viktor.
Obžera se však ani v nejmenším neurazil. Ba naopak −
pobaveně se zašklebil.
„Člověk se nudí skoro vždy jen s těmi, které nudí sám,“
odpověděl citátem.
V tu chvíli se ve Viktorovi něco ne-li přímo zlomilo, pak
alespoň nalomilo. Probodl tlusťocha pohledem a počastoval
ho výrazem, jenž by Viktora samotného za běžných
okolností přiměl se začervenat.
Obžera se rázem celý rozzářil. „Tak takového tě mám
rád!“

335
 A než se Viktor stačil vzpamatovat, skrček jej poctil
blahosklonným poplácáním po rameni.
„Takového si tě nemohu vynachválit!“ rozplýval se
Obžera dál.
Viktor se postavil a výhružně se zeptal: „Co po mně
chceš?“
„Já? Vlastně nic…“ Obžera v mžiku zrozpačitěl. „Líbíš
se mi… sice chápu, že je to na pytel − vnucovat se někomu
se svými sympatiemi, ale… holt se mi líbíš a basta! Co
naplat?! Chci ti toho co nejvíc ukázat, dát ti pár rad do
života…“
„Díky, můj milý. Ale vystačím si sám.“
„Jsi si jistý?“ Obžera na něj vychytrale mrkl. „Však víš,
vědomosti… těch není nikdy dost. Radši bys měl vyrazit do
lesa, místo toho aby ses tu válel…“
„Stejně si tam nestihnu nic prohlédnout. Už ty tvoje fígle
znám.“
„Snad se tam zas nechystáš pěšky?“ užasl Obžera. „To
se pak nesmíš divit, že se nikam nedostaneš…“
„Nabízíš mi snad dopravu?“
„Tobě?“ Obžera v předstíraném zděšení zamával
rukama. „Jak bych mohl! Tobě! Vždyť jsi teď sám…“
Roztáhl ruce a jal se hučet, přičemž nemotorně
přešlapoval na jednom místě. Připomínal přetížený nákladní
letoun, který se navzdory všemu pokouší vzlétnout.
Mrkl na Viktora. „Jen do toho… Leť. Nad lesíčkem,
dokud neuvidíš bílý kouř. Tam přistaň… a dívej se.“
„Už nejsem malý kluk, abych měl létací sny.“
„Jen to zkus!“ povzbudil jej Obžera. „To mi neříkej, že
ty, který jsi odolal Vzdušným, se bojíš vzlétnout!“
Choval se teď dočista jako seržant z amerických
válečných filmů. Na první pohled zlý, ale v jádru vlastně
převelice dobrotivý. Takoví seržanti moc dobře vědí, že
drhnout celou noc podlahu v kasárnách nebo dělat kliky na
sluncem rozpáleném cvičáku má příznivý, ba přímo
blahodárný vliv.
336
 Zatímco zkoumavě hleděl na Obžeru, Viktor náhle
pocítil pokušení. Vzlétnout? A proč vlastně ne? Vždyť je to
jenom sen… Ten pocit, pocit letu už znal. Znal ho ze
šílenství cizích vzpomínek, z palčivých doteků cizí paměti.
Byť se s tímto pocitem vždy mísil strach, neboť se mu
v patách hnala příšera, dštící plameny…
Viktor pomalu roztáhl ruce… a přitom zahlédl Obžerův
úšklebek.
Takže takhle ne!
Nesmí ze sebe dělat letce, co ujíždí na LSD, ani si hrát
na letadlo!
Musí prostě jen vzlétnout!
Viktor se natáhl k nízké, slabě pableskující obloze. Ke
kalnému oparu, jenž jako kupole zakrýval svět.
A dovolil vzduchu, aby jej zvedl.
Obžera zanadával − tam dole, hluboko pod ním. Tvář mu
zkřivila zlostná grimasa.
Viktor letěl.
Jeho tělo pod sebou nacházelo neviditelnou oporu.
Nekonečnou oporu − táhnoucí se nad pobřežím a lesem,
obestírající hory a zakrývající moře. Vzdušný most, jenž se
klenul od Šedých hor po Teplé pobřeží, celou šílenou moc
živlu.
Cítil každičký pohyb vzduchu. Uragán běsnící nad
mořem a trhající plachty smolařské korvety na cáry…
Zmítající se chobot větrné smršti drtící křehké domečky…
Samum halící pouštní karavanu jako rozžhavený rubáš…
Vzduch jej kolébal, nesl ho nad lesem. Poslušný,
spoutaný, připravený na vše.
Viktor se rozesmál − natolik byl jeho let snadný a
pohádkový. Stal se nedílnou součástí vzdušného oceánu.
Byť jen ve snu. Byť jen na okamžik.
Obžera, který zůstal na pobřeží, nepřestával běsnit.
Nejprve divoce dupal nohama jako rozmazlené děcko a pak
v záchvatu zuřivosti zvedl balvan, zpola zasypaný pískem, a
mrštil ho daleko do moře. Oho, ten má tedy pořádnou sílu…
337
 Viktor ani nestačil zapřemýšlet, jak to dělá. Bezděky se
natáhl k moři, pod jehož hladinu se balvan právě začínal
nořit. Pocítil vlnu ženoucí se ke břehu − koncentrovanou
moc vody soustředěnou do jednoho místa. Všechnu ji
postrčil vpřed a přivítal balvan úderem.
Kámen, který již mezitím skoro celý zmizel pod
hladinou, se zachvěl a vylétl zpět. Dopadl přímo pod nohy
Obžerovi, jenž s legrační nemotorností uskočil stranou. To
mu ukáže, kdo je tady pánem…
Vzduch ho nesl stále dál. Hluboko v lese se mihl
ztracený palouk s opuštěným domkem. Viktor pocítil
chvilkové pokušení přistát, podívat se, zda se majitelé
náhodou nevrátili… A jakmile si to pomyslel, okamžitě
začal ztrácet výšku.
Ne. Kupředu. Co to ten Obžera říkal?
Bílý kouř?
A v dáli, až na úpatí hor, něco skutečně dýmalo. Ne však
bíle − kouře byly černé, šedé nebo modrosivé, jako by tam
dohořívala skládka.
Viktor zrychlil svůj let. Bylo to překvapivě snadné,
dokonce mu do tváře ani nevanul protivítr. Vzduch se před
ním rozestupoval, nesl ho ke sloupům kouře…
… Nesl ho ke žhavým průvanům, vesele
rozfoukávajícím plameny…
Pocítil bolest. Prudké bodnutí, jež proniklo celým jeho
tělem. Takto − za doprovodu vlny hrůzy a odporu − trne
srdce při pohledu na něco… něco, co oči nedokážou snést…
Kouřová hradba se teď vlnila téměř na dosah ruky. Již
bylo jasné, co tam dole hoří.
Město.
Očazené domy, naklánějící se ten na jednu a jiný zase na
druhou stranu. Nevypadaly jako ty, jež viděl ve Středosvětě;
spíše připomínaly stavby z Rubní strany. Vysoké betonové
jehly, které by klidně mohly lemovat ulice nějakého
amerického velkoměsta. Čtvrti malých rodinných domků
slíznuté ohněm až po základy. Geometricky pravidelné
338
sídliště s ryze ruskou vizáží − tvořily ho budovy, jež se
spíše roztahovaly do šíře, místo toho aby se tyčily do výšky.
Pomačkaný, drolící se asfalt. Planoucí jezírko na místě
něčeho, co vypadalo jako zbytky benzínové pumpy. Město
− ač nevyvolávalo žádné konkrétní asociace − působilo
podivně známým dojmem. Jakési zprůměrované město…
Viktor přistál uprostřed ulice. Asfalt pod jeho nohama
byl měkký a lepkavý; táhly se po něm rýhované pruhy,
které podezřele připomínaly stopy tankových pásů. Pruhy
končily v naklánějící se budově, ve skleněných střepech
z rozbité výlohy.
Bože, co se to tady stalo?
Udělal první váhavý krok; cítil, kterak se vzdušný kokon
kolem něho napíná. Jako neviditelná zbroj chránící před
žárem a sazemi… V domech ještě suše popraskávala
poslední ohniska požárů, ale skoro vše, co mohlo shořet, už
zjevně shořelo. Ze zdi kdysi snad pětipatrového domu −
nyní pouhé beztvaré ruiny − trčela pokroucená, natavená
roura. Na jejím konci se v posledních křečích třepetal
neduživý jazýček světlemodrého plamene − zbyteček plynu
již neměl na udržování ohně dost sil.
Viktor jako očarovaný vyrazil vpřed.
V troskách pětipatrové budovy cosi křuplo. Byl to slabý
zvuk − a ani trochu děsivý. Takto se lámou plastové hračky
pod nohou dospělého člověka, takto praskají suché větvičky
v lese. Zeď před Viktorem se zachvěla a sesypala se dovnitř
domu, čímž odhalila duté nitro budovy − možná znetvořené
výbuchem, možná jednoduše vyhořelé. Mezi zbytky stropu
byla ve výši třetího patra vidět místnost, celá odraná,
zavalená spálenými třískami a hromadami odpadu. Ze
stropu, prohýbajícího se dovnitř, visely betonové
rampouchy. V rohu pokoje stála postel − stařičká železná
postel s kovovým pletivem místo roštu. Celou ji pokrývala
vrstvička sazí. Mezi vší tou zkázou vypadala naprosto
nepatřičně.

339
 Viktor rychle zvedl ruku v bezděčném gestu. To, že se
v těchto troskách něco zachovalo, působilo jako výsměch,
jako výzva. Do budovy vlétla sevřená větrná pěst a prudce
udeřila do místnosti. Ta ihned začala doslova vřít.
Rozžhavený kov postele vzplanul jako v kovářské výhni −
zrudl a začal se tavit, až se celý roztekl do ohnivé kaluže.
Za Viktorovými zády se ozval tlumený zvuk. Otočil se.
Uprostřed ulice stál pes. Dost velký − možná dobrman,
možná rotvajler − s vyceněnými zuby a zkrvaveným
hřbetem. Kdysi to muselo být mohutné a dobře živené
psisko, ale nyní se nacházelo ve zcela zuboženém stavu. Ba
i vyceněné zuby působily žalostně a prosebně; pes
nevyhrožoval, spíš se na sebe snažil upoutat pozornost.
Viktor se posadil na bobek a s pohledem upřeným do
psích očí natáhl ruku.
Pes udělal nejistý krůček vpřed. Pokusil se zavrtět
pahýlem ocasu.
„Je ti mizerně?“ zeptal se Viktor tichounce. „Pojď sem.
Hodný pejsek. No hodný pejsek…“
Pes tlumeně zakňučel. Pak se otočil a dal se na útěk.
„Nedůvěřuješ mi?“ zeptal se Viktor prázdného místa,
kde pes ještě před okamžikem stál. „Ani se ti nedivím. Být
tebou, taky bych nikomu nedůvěřoval…“
Zřítila se další budova. Tentokrát s mnohem větším
rachotem; ulici zaplavila vlna prachu, odpadu a sazí.
Viktora se však úder nedotkl − doslova jej obtekl, když
sklouzl po jeho vzdušné zbroji.
„Tak co, už ses vynadíval?“
Za jeho zády stál Obžera. Ztěžka oddechoval a dlaní si
z lesknoucího se obličeje otíral pot. Dohonit Viktora pro něj
zjevně nebylo vůbec snadné.
„Vynadíval na co?“ zeptal se Viktor a pomalu se
napřímil.
„Vskutku…“ Obžera okázale zívl. „Copak tu je něco ke
koukání? Stěží tady někdo zůstal… jejda!“ Obžera potřásl
hlavou. „Ale ne, zmýlil jsem se… Zmýlil…“
340
 Viktor sledoval jeho pohled. Neobával se teď žádného
záludného úderu − jednak věděl, že to nebylo Obžerovým
úmyslem, jednak věřil Síle, kterou tak nečekaně získal.
Ulicí pomalu kráčel mladík. Asi devatenácti-, možná
dvacetiletý. Hubený, s krátkozrace přimhouřenýma očima.
V maskáčové uniformě natolik špinavé, že se nedalo poznat,
zda jde o vojáka nějaké skutečné armády, anebo stejně
typizované jako celé tohle město. Samopal, který se mu
houpal na prsou, sice byl obyčejným kalašnikovem, ovšem
tato zbraň se těší až příliš velké oblibě po celém světě. Na
mladíkových ramenou se hrbil podomácku vyrobený batoh.
Nebo spíš něco jako pytel s otvory pro nohy, neboť tento
„pytel“ obsahoval lidské tělo. Další mladík, stejně starý…
jen mrtvý. Hlava se mu bezvládně pohupovala, jeho
stejnokroj třísnily velké tmavé skvrny.
„Dojdeme…“ mumlal voják. Byl ještě daleko, ale díky
úslužnému větru slyšel Viktor každičké slovo. „To by bylo,
abychom nedošli… no ne?“
Vypadalo to, že nevidí ani Viktora, ani Obžeru.
„Pomstíme se… Pomstíme… Žádný strach…“
Hlas měl chraplavý, jako by mladík strašně dlouho nic
nepil, vykřičel si hlasivky a řekl už všechno, co se dalo říci.
„Za kluky i za nás… Pomstíme se… Jen dojít… Je to
kousíček…“
Minul je v těsné blízkosti. Viktor mu dokonce ustoupil
z cesty, ale bylo to zbytečné, neboť voják prošel skrz
křenícího se Obžeru, aniž by si toho všiml. Přitom však
mladík určitě nebyl přízrakem − Viktor nejenže slyšel jeho
hlas, ale i šoupavý zvuk jeho kroků a klinkání samopalu,
jenž se hlavní zachytával přezky na řemeni; cítil také pach
potu a spáleniny.
„Komu se chce pomstít?“ procedil Viktor skrze zatnuté
zuby.
„Co já vím?“ opáčil Obžera. Ledabyle se opřel o stěnu
budovy a z malého důlku soustředěně vydloubával

341
deformovanou kulku. „Copak záleží na tom, koho nenávidět
a koho se bát?“
Zřítil se další kus zdi. Trosky dopadly hned vedle
Obžery, ale ten nehnul ani brvou.
„Jak nedůmyslná fantazie!“ postěžoval si, dívaje se za
odcházejícím vojákem. „Města hoří, domy se bortí; děti
pláčou, ženy jsou znásilňovány, muži zabíjeni…“
„Fantazie?“
Obžera zapřemýšlel; tlustými prsty přitom hnětl kulku.
Kousíček olova se narovnával, nabýval původních obrysů.
„Nu… ne tak docela fantazie…“ přiznal pak neochotně.
„Nejspíš máš pravdu…“
Oči mu náhle zaplály.
„Snad jsi už,“ zajímal se s dychtivou zvědavostí, „neměl
to štěstí?“
Sádelnatou rukou kolem sebe ve vzduchu opsal kruh,
aby dal najevo, že má na mysli okolní apokalyptickou
scenérii.
„Ne,“ odpověděl Viktor. „Ne.“
Obžera chápavě pokýval hlavou.
„Dojde?“ zeptal se Viktor s pohledem upřeným na
vzdalujícího se vojáka. Mladík právě upadl a nyní se
trýznivě pomalu pokoušel zvednout. Mrtvá váha ho táhla
k zemi…
„Jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se Obžera trochu
podrážděně. „Čím tě dobrodružství tohoto těla dojímá? No?
Myslíš si snad, že vede spravedlivý boj?“
„To nevím.“
„No právě! Stojíš tady jak solný sloup… Zíráš… ech!
Co jsem ti říkal? Abys letěl k bílému kouři. A ten je až dál!“
„Mně to ale připadá zajímavé i tady.“
Sotva to Viktor řekl, uvědomil si nepatřičnost svých
slov. Zajímavé? Co to tady plácá za nesmysly?
Obžera pokrčil rameny. „Dobrá, tak se dívej… Zkoumej.
Bránit ti v tom samozřejmě nebudu…“

342
 Otočil se a začal se nemotorně belhat do dýmajících
útrob budovy.
„Neuhoříš?“ zavolal za ním Viktor.
Obžera nořící se stále hlouběji a hlouběji do čmoudu se
jen tiše zahihňal. „Žádné strachy… Radši se starej o
sebe…“
Viktor si odplivl pod nohy a v duchu si vynadal za
zbytečnou starostlivost. Copak tento obyvatel děsivých snů
potřebuje radit, co a kde má dělat?
Neměl by vážně odletět a zkusit najít „bílý kouř“?
Nějak se mu ale nechtělo pokračovat v cestování
zlověstným snovým světem. Jako by na Obžerových
posledních slovech něco bylo…
Probudil se v něm neklid, který každým okamžikem sílil.
Neklid to byl ničím neopodstatněný, ale o to víc
nepříjemný.
Otočil se… a zachytil cizí pohled. Na asfaltu štědře
posypaném skleněnými střepy seděla pod rozbitou výlohou
kočka. Rezavá kočka s úžasně modrýma očima. Měřila si ho
zvláštním, zádumčivě zkoumavým pohledem, jenž je vlastní
pouze lidem… a kočkám.
„Kšic!“ řekl Viktor lehce zmaten vlastní reakcí. Zdálo by
se, že toulavý pes byl mnohem nepředvídatelnějším
sousedem, ale přitom v něm nevyvolal žádný strach…
Kočka zvedla tlapku − buďto se chystala udělat krok,
anebo ho zdravila. Zatraceně, co všechno člověk ve snu
neuvidí!
A Viktor naráz, během jediného mžiku pochopil, že je
nejvyšší čas, aby se vzbudil.
Nejspíš mu pomohl strach. A ten odporný pocit, který
v něm vyvolávalo mrtvé město.
Vynořil se ze spánku, jako když hubený plavec
vyskakuje z ledové vody. Najednou opět ležel na tvrdé
palubě, pod sebou cítil hrubou rohož a na sobě kousavou
deku, zboku se k němu hřejivě tiskla Tael. Trhl sebou a

343
posadil se. Byl ihned bdělý, zcela při vědomí, bez náznaku
ospalosti.
Asi pět metrů od něj stála mladá žena. Velmi přitažlivá −
dokonce i v její nehybnosti se skrývala nepředstavitelná
grácie. Zlatavé vlasy, úžasně jemná pleť, oči veliké,
pozorné, zpytavé. Celá kočka z jeho snu… Ani toto
nečekané přirovnání však Viktora nerozveselilo.
Měla v sobě něco z mágů zabijáků… Možná ne tak
krvežíznivého, ovšem neméně mocného. Síla! Vyzařovala
z ní Síla. Převyšující tu, jíž dostávají do vínku obyčejní lidé.

* * *

Loi seděla u průplavu. Byla unavená, na samém pokraji

vyčerpání, ale zato cítila jistotu, že se jí podařilo
předstihnout všechny Živelné. Rétor stěží nastraží past
někde tady. Kdepak, mág s jeho zkušenostmi si na svou
oběť nejspíš počká poblíž hranic území klanu Země. Bylo
by to nejrozumnější rozhodnutí − i vzhledem k tomu, že si
Zabiják stejně nemůže vybírat. Má před sebou jen jedinou
možnou cestu.
Rétor však o ní, Loi Iver, nic nevěděl, což lichotilo její
ješitnosti. Jako obratná ještěrka proklouzla mezi cizími
plány a úmysly; nikdo s ní nepočítal, nikdo si jí nevšímal. A
teď byla zde, aby v pravou chvíli zahájila svou vlastní hru.
Loi se nebála, že člověka, o kterého jí šlo, promešká.
Sílu − byť jen dřímající − dokázala vycítit zcela neomylně.
Zakletí ji vyčerpávalo, vysávalo z ní zbytky sil, ale
tvrdohlavá Kočka se držela. Na odpočinek bude dost času
potom. Teď nastal čas odevzdat všechno beze zbytku.
Kolem ní se nepřetržitým proudem sunuly vory a lodice.
Na Loi co chvíli někdo volal a ptal se jí, jestli nechce svézt.
A žádný div − mladá holka, sama, na kraji průplavu… Snad
každého muselo napadnout, že si tady nejspíš drobet

344
přivydělává. A i kdyby ne, určitě to není žádná nána, takže
ji napadne, jak plavcům poděkovat za svezení.
Dříve by Loi zřejmě vážně zauvažovala nad leckterým
z těchto návrhů… a pár by jich určitě přijala. Teď však
samozřejmě ne.
Nic… nic… a tady taky nic… Tady chlastají, tady…
souloží a že na to jdou pěkně zostra! Tady spí… Hrají
karty… To není ono, to není ono, to není ono!
… A pak jako by se jí dotklo rozžhavené železo! Beze
spěchu ji míjela zcela nenápadná lodice nesoucí hrdý název
Elbereth; a na její palubě, na její palubě…
Loi hodila za hlavu veškerou opatrnost a jediným
skokem hodným pantera překonala vodu, která ji od lodice
dělila. Skok se jí povedl na výbornou − dlouhý byl
přinejmenším deset metrů. A přitom bez rozběhu!
Vysoký hubený chlapík stojící u kormidla na ni užasle
vytřeštil oči. Okamžik, druhý… ano, už mu došlo, že takový
skok je nad síly obyčejného člověka. Spěšně se uklonil a jal
se rozpačitě přešlapovat na místě… Nemá smysl se teď a
před ním skrývat.
„Zmiz,“ přikázala mu Loi tiše. „A nevylézej, dokud ti to
nedovolím.“
„Už mizím, má paní…“
Jakmile vklouzl do podpalubí, Loi za ním jednoduchým
zakletím zapečetila poklop − to pro případ, že by majitele
lodice napadlo tajně naslouchat. Letmo lodici prosondovala,
a když zachytila slabounký pramínek zápachu „hulení“,
štítivě pokrčila nos. Rozhodla se však nevěnovat tomu
pozornost. Dívala se k přídi lodice, kde na slaměné rohoži
pod tenkou dečkou spali dva lidé: ještě úplně mladinké
děvče, nanejvýš čtrnáctileté, a navenek ničím pozoruhodný
černovlasý muž něco málo po třicítce. Spali vedle sebe, ale
nevypadalo to, že by spolu něco měli − to by Loi pocítila ze
všeho nejdřív.
Ta dívka byla zvláštní, opravdu zvláštní…

345
 Ovšem její společník byl ještě zvláštnější. Sotva se po
něm Loi začala natahovat tím nejnenápadnějším a
nejneškodnějším zakletím, divže se nespálila. Muže chránila
clona Síly takové úrovně, že by potřebovala přinejmenším
baterii těžkého dělostřelectva, pokud by měla v úmyslu
pustit se s ním do boje.
Přesně tohle však naštěstí v úmyslu rozhodně neměla.
Muž a dívka dál spali… a to bylo dobře.
Stačilo však, aby Iver ke spícím udělala jeden jediný
nepatrný krůček, a muž se náhle s prudkým trhnutím
posadil. V očích, které se na Loi upřely, nebyla ani ta
nejmenší stopa po spánku, jako by muž vůbec nespal, nýbrž
jen čekal na její příchod.
Kouzelnice se ihned zastavila. Nečekala, že Ho zastihne
maximálně soustředěného a připraveného k boji.
To bylo zlé. Moc zlé. Snad nám nestárneš, Loi?
Anebo jsi konečně potkala někoho, na kom si vylámeš
zuby?
Pokusila se o co nejpřirozenější úsměv.
„Ahoj,“ řekla. „Jak ses vyspal?“
„Co jsi zač?“ opáčil zostra. „A kde ses tu vzala?“
„Odpovídáš otázkou na otázku?“ ušklíbla se Loi.
Mužova tvář však zůstala zcela neproniknutelná. Vypadalo
to, že ho dokonce i Loiino stehno, které jakoby náhodou
vykouklo rozparkem úzké sukně, nechalo chladným.
No ale za tohle mi zaplatíš!
„Vzala jsem se tu jednoduše.“ Iver pokrčila rameny.
„Skočila jsem na palubu za břehu. Dostali jste se k němu
moc blízko. A neměj starosti, majitel mi to dovolil. Jmenuji
se Loi Iver. A ty?“
A okamžitě pocítila dívčí pohled překypující palčivou
žárlivostí. Takže se probudila. Ale to nic. Hned tě zase
pěkně… Jenom se otočíš na druhý bok a sladce přesladce
usneš…
„Na tvém místě bych to nedělala, Loi,“ řekla dívka
pevným a rovněž ani trochu ospalým hlasem.
346
 „Ach…!“ uniklo Iver.
Studená žula. Ledová hradba. Ocel a křišťál, jež
nemohou roztříštit žádná kladiva. Bílý a zlatavý stín klouže,
nabírá rychlost, žene se přímo proti ní. Dívčiny velikánské
oči se vpíjejí do Loiiny tváře a ochranné bariéry, které
kouzelnice spěšně vztyčuje, se jedna za druhou bezmocně
hroutí.
„Nechme toho,“ řekla dívka znenadání. „Nebudeme
bojovat, Loi. My dvě mezi sebou nemáme žádný spor.“
„Neznámá…“ Iveřina ústa jako by se to slovo zdráhala
vyslovit. „Neznámý klan…“
„Cože?“ Muž se na svou společnici zmateně podíval.
„Jakýže klan, Tael?“
Tael? Tímto jsme si tedy byly představeny, důstojná
soupeřko…
„To ty jsi ho přivedla?“ zeptala se Loi.
Tael přikývla.
„A vedeš ho?“
Znovu kývnutí.
„Třeba mi teď i ty povíš, jak se jmenuješ?“ promluvila
Iver k muži.
„Viktor,“ zabručel neochotně.
„Co chceš, Viktore?“
Při pohledu na ohromení v jejich tvářích si Loi musela
v duchu zatleskat.
„No ano, ano, ty! Ne tvá společnice… Tael.“
Muž, který se představil jako Viktor, se zamyslel.
Přemýšlel krásně. Soustředěně. Hluboce. Bez okázalého
úsilí. Jeho myšlenky se řítily jako měkounká lavina; Síla
v něm podřimovala, připravená se kdykoli probudit. Loi se
celá napjala, dychtíc si vyslechnout jeho slova, upřímnou
odpověď.
„Nevím,“ dospěl k neočekávanému závěru. „Líbí se mi
tu. Nebýt mágů psychopatů…“
Tael vrhla na Kočičí kouzelnici přísný pohled.

347
 „A nezdá se ti, že by bylo lepší povědět Viktorovi
všechno pěkně na rovinu?“ zapěla Loi tím nejnevinnějším
hláskem, načež se posadila tak, aby toho z ní Viktor viděl
co nejvíc.
Ach, jak jen milovala takové fráze! Vždyť který muž
nesní o tom, že se dozví všechno − i kdyby to pro něho
mělo mít tragické následky!
Viktor však vypadal, že ji snad ani neslyšel. A zpola
odhalených bezchybných nožek si rovněž nevšímal. Strnule
seděl na místě, jako zvíře chystající se ke skoku.
A ke skoku se připravovala i jeho Síla. Něčeho se bál…
Ne, spíše něco očekával. Něco velmi nepříjemného. A jí,
Loi Iver, ani za mák nevěřil. Smutné to poznání.
„Loi!“ Dívka svraštila čelo. Vůdkyně Koček se pro toto
familiérní oslovení ani trochu neurazila. Tahle Tael byla
schopná mnoha věcí, opravdu mnoha. Přemoci by ji nejspíš
dokázal jedině Rétor. A i ten by se musel notně zapotit.
Neznámý klan. Tím je řečeno vše.
„Co Loi? Nepřipadá ti, že zneužívat Viktora není dvakrát
čestné?“
No tak, chlape, proč pořád jenom mlčíš? Zasáhni do
rozhovoru, naštvi se, alespoň se podiv − a půl práce bude
hotovo!
Viktor však jen klouzal pohledem z Loi na svou
společnici a zase zpátky. Víc nic. A Iveřiny nohy jej podle
všeho vůbec nezajímaly.
Tael v odpověď na Koččinu otevřenou provokaci jen
pokrčila rameny.
„Takový je jeho osud,“ řekla. „Na tom se nedá nic
změnit. Máme za sebou společnou cestu až z Rubní
strany…“
„Předpokládám, že jsi mu osud naplánovala pěkně do
puntíku?“ Loi si dodala odvahy a přešla do ofenzívy.
„Promyslela jsi všechno za něj? Aniž by ses ho na cokoli
zeptala, aniž by ses zajímala o jeho vlastní přání? Jaká to

348
domýšlivost, Neznámí! Jenom si brát, ale nic přitom
nedávat na oplátku…“
„Ne všichni na nás měli stejný názor,“ kontrovala Tael
nevzrušeně. Ryze ženská námitka… „Dokonce i ve sféře,
v níž vám není rovných… Tím mám na mysli postel… Jsme
přece jen byli v něčem lepší…“
Zásah do černého. Tael narážela na to, v čem je klan
Kočky nikdy nedokázal překonat. A ne že by se o to
nesnažil. Ach ty malá zmije! Ty jsi zrovna ta pravá, aby ses
v tomhle ohledu naparovala! Vždyť ses Viktorovi ani
nesnažila zpříjemnit noci!
Loi měla co dělat, aby nevyrukovala s odpovědí ve stylu:
„Říkáš lepší? Já ti ukážu, kdo je tady lepší, ty usmrkánku!“
Trpělivost Koček − dokonce i těch nejlepších − má své
meze.
„No výborně, báječně, skvěle, věřte si tedy, že jste lepší,
pokud vám to dělá dobře,“ zaštěbetala Iver andělským
hláskem. „Ale pořád zůstává otázka, co s Viktorem?“
„Copak, rozhodla ses snad pečovat o můj mravní vývoj,
Loi? Stát se mým chodícím svědomím? Nebo jako vždy
hledáš výhody pro svá koťata?“ Iver nikoli bez potěšení
zaznamenala, že Tael poněkud zrozpačitěla. Určitě
spoléhala na to, že se soupeřka nechá polapit do její
primitivní pasti; z Loi se však dosud nestal sexuální maniak
a ani nezačala trpět nymfomanií.
„Vypadá to, že tu dneska máme Ráno nezodpovězených
otázek,“ zapředla Loi. „Všichni se ptají, ale nikdo
neodpovídá. A někdo,“ rychle se podívala na Viktora,
„někdo raději úplně mlčí. Jako by měl na jazyku uzel.“
„Řeči by byly zbytečné.“ Tael svraštila čelo. „Loi Iver,
vůdkyně klanu Kočky, máš v úmyslu postavit se nám do
cesty?“
Byla to první věta prastaré formální výzvy. Loi si
všimla, jak se dívčiny oči zlověstně a netrpělivě zaleskly.
Co teď? To se má bít s jednou z Neznámého klanu?

349
 „Copak vám nějak překážím?“ podivila se Loi strojeně.
„Lodice si pěkně pluje… Nikdo se ji nesnaží zastavit. Jsem
sama. I když, kdybych sem přivedla pár svých chlapců…“
„Ano, pak bys mě možná dokázala přemoci,“ souhlasila
Tael. „Jeho ale ne.“ Kývla Viktorovým směrem.
Ten stále mlčel. A to bylo to úplně nejlepší, co teď mohl
dělat. Pravda, jen do určité meze. Protože pokud se do sebe
ona a Teal doopravdy pustí… Vůbec není jasné, kdo zvítězí.
Dívka, jak to vypadá, si sama sebou není dvakrát jistá; to je
dobré, i když zvláštní. Proč Neznámí vyslali do boje téměř
ještě dítě? To nenašli nikoho mocnějšího? Ačkoli kdo se má
v těchhle Neznámých vyznat?
„A proč bych se ho měla snažit přemoci?“ namítla Loi
pohotově. „Není to nepřítel − ani můj, ani mého klanu.“
„Jsi si tak jistá?“ Tael ironicky povytáhla obočí a rázem
přestala vypadat jako mladé děvče. Připomínala teď spíše
velezkušenou učitelku, která toho hodně zažila a ještě víc
viděla a před níž všemi mastmi mazaná Loi působila
dojmem naivní školačky. Kočka však navzdory tomu
nepřestala hrát svou hru. Ba naopak.
„Samozřejmě. Dračí zabiják je pro Středosvět
požehnáním. Nikdy jsem Vládce neměla ráda… na rozdíl
od tvého klanu, má milá.“
„Ani my jsme se neměli rádi,“ opáčila Tael suše. „Nejsi
ta pravá, abys to posuzovala…“
Loi se zoufale snažila vyvolat ve Viktorovi jakoukoli
reakci. Když ne takovou, tak jinou, prostě nějakou − tou
nejprostší, živočišnou, počínaje. V tom případě by z něho
dokázala vyčíst alespoň něco… Jenomže ten muž byl jako
stěna. Neproniknutelná stěna! Nezbořitelná! Viktor se
neozval, ani když padlo slovo Zabiják, třebaže do toho Iver
vkládala nemalé naděje.
„Nu, jestli jste je měli nebo neměli rádi, to už je stará
záležitost… Zato teď máme hrdinu. Zabijáka, který skolí
všechny Draky, pokud by je zase napadlo začít sem strkat

350
pazoury. Jenom mi pověz, Tael, proč vlastně Zabijáka
vedeš? Jaký z toho máš sama užitek?“
„To bys stejně nepochopila, Loi Iver,“ odpověděla Tael
svárlivě.
„Jsi si jistá? Nestálo by to přece jen za pokus?“
„Vyslýcháš mě, Loi Iver, kouzelnice prvního stupně?“
„Ó! Neztrácejte sebeovládání, vy malá beruško −
s ruměncem ve tváři už totiž vypadáte jako úplná ošklivka.“
„Loi přešla na vykání − to asi musí jít vážně do tuhého.“
Tael se znenadání bezstarostně rozesmála. „Kočka se
rozhodla, že bude škrábat. Dej si pozor, aby sis nepolámala
drápky.“
„O co ti jde, Loi Iver?“ zeptal se náhle muž zcela
klidným hlasem. „Co chceš zjistit? Ano, jsem Zabiják…
zřejmě. To ses chtěla dozvědět? Nebo sis přála poznat
hranice Síly, kterou vládnu? Ale k čemu ti takové
vědomosti budou, Loi Iver?“
Mluvil hezky. Tlumeně. Sebejistě. Na člověka, který
teprve před pár dny přišel z Rubní strany, se držel přímo
báječně.
„Chci pochopit, co má můj klan dělat,“ řekla Loi s celou
upřímností, jíž byla schopná. Hleděla mu přitom zpříma do
očí a záměrně ignorovala napnutou Tael. „Mou povinností
je chránit své lidi. Nedovolit, aby se stali potravou pro děla.
Nástroji intrik Živelných… Víš už přece, co jsou zač? Víš,
Viktore, že po tobě jde klan Vzduchu a že jeho mágové
udělají vše pro to, aby tě zabili? Klan Vody tě naopak
ochraňuje…“
Koutkem oka si všimla Taelina sotva postřehnutelného
úsměvu. Proč? Co to má znamenat?
„Tak co tedy chceš zjistit?“ zeptal se Viktor znovu.
Loi zaváhala. Ano, tento člověk byl Zabijákem. Cítila to.
Měl za sebou již dvě zasvěcení, avšak nabytá Síla ho dosud
nezmámila, neovládla ho. To bylo nesmírně vzácné. A mezi
obyvateli Rubní strany dvojnásob.

351
 Pocítila sladké teplo v podbřišku. Snad na něj nedostala
chuť, na tohohle Viktora? Ach, vypadá to, že ano…
„Chci zjistit,“ řekla pomalu, „komu se hodláš postavit.“
„To on nemůže vědět, Loi!“ ozvala se zhurta Tael, oči
ztemnělé hněvem. „Netlač ho ještě hlouběji, než už je!“
Iver se otočila k dívce. Viděla oči, které planuly
zuřivostí, cítila zakletí, připravené každou chvíli udeřit…
Neznámý klan již od pradávných časů uměl přivádět lidi
z Rubní strany. Jakékoli lidi − záleželo jen na tom, na koho
padla jejich volba. Mohla sem vést Zabijáka? Mohla… Co
jen to tehdy Torn povídal o Stvořeném drakovi?
Ale proč by ho pak Rétor chtěl zabíjet? PROČ?
Nechápu… Loi Iver si přidřepla a uvolnila se, dávajíc celý
svým vzezřením najevo neochotu se bít. Teď nebyl pravý
čas na hádky s touhle nafoukanou holčičkou. Jenom ať si
láme hlavu nad tím, zda se jí ona, Loi Iver, bojí, anebo
ignoruje její výhružky.
„Vypadni!“ řekla Tael a sevřela pěstičky. „Kšic!“
Tak to už bylo moc… Loi cítila, jak se jí začíná vařit
krev v žilách. Tím, že s ní zachází jako s obyčejnou hloupou
kočkou a vyhání ji takovými slovy, uráží Tael celý klan! To
je úplně stejné jako v přítomnosti Vodních šplíchnout vodu
do ohně nebo před Ohnivými uhasit plameny. Stejné jako
navštívit klan Vlka v kožichu z vlčích kůží. Nezáleželo na
tom, že se mágové z klanu Kočky nedokázali proměnit ve
skutečná zvířata, neboť jejich totemový patron byl příliš
malý a jejich spojení s ním nemělo tak bezprostřední
charakter, jako tomu bylo u ostatních Zvířecích klanů.
Taková urážka!
„Zapomínáš, s kým mluvíš, holčičko…“ zasyčela Loi.
„Vypadni! Jsi divá bestie z divokého lesa! Tak se tam
vrať chytat myši…“
To byla poslední kapka.
Loi skočila; bleskurychle přešla ze stavu poklidného
uvolnění do šílené energie boje. Vydrápat oči, rozervat
hrdlo, skropit palubu krví!
352
 Ještě ve vzduchu zasadila úder, proslulý úder klanu,
zvaný Neviditelný dráp. Dokonce ani Torn se mu nestačil
vyhnout − a přitom proti němu Loi nepoužila zdaleka celou
svou sílu, vlastně úder spíše jen naznačila.
Tael se pokusila o obranu, ale žalostně selhala; zakletí,
které jí viselo na konečcích prstů, přišlo nazmar. Loi strhla
dívku k zemi a cítíc pod sebou její křehké tělo si s nadšením
uvědomila, že uspěla, že jí to vyšlo!
Až na to… Kde jsou rány? Kam se poděly smrtelné rány,
způsobené úderem čtveřice neviditelných magických drápů?
Rány, které správně měly rozervat dívčino tělo, vytrhnout
srdce a přerazit páteř?
Loi nad Tael na okamžik strnula a pak udeřila ještě
jednou. Tentokrát již z těsné blízkosti, vkládajíc do
neviditelné „kočičí pracky“ schované zásoby energie. Za
chviličku sevře srdce, donutí ho navěky strnout…
Tael se však zjevně nechystala zemřít.
Ba co víc − znenadání zvedla ruku a přitiskla dlaň
k Loiině tváři. Prostor v rozevřené pěstičce rezonoval mocí.
Ale to je přece… To je přece slavný úder Neznámého
klanu… Ten, co jí o něm vyprávěla babička…
Loi se připravila na smrt.
Nic.
Taelino zakletí se též zastavilo v půli cesty. Jako kulka,
jež vyletěla z hlavně, zůstalo viset ve vzduchu. Jako by Síla,
ve srovnání s kterou bylo celé Taelino umění a veškeré
Loiiny dovednosti jako nic, jediným lehounkým fouknutím
zmrazila magii…
O tomhle už kdysi slyšela!
Neměla však čas přemýšlet − tvář té nenáviděné
ošklivky teď byla příliš blízko a ona zvysoka kašlala na to,
že jí magie odmítá poslušnost… Hned s tou holkou pořádně
zatočí… a bez jakýchkoli čárů… Jako při vyřizování účtů
mezi svými…
„Á-á-á!“ zavyla Loi a pevně sevřela dívčiny krátké
vlasy.
353
 Ta jí však nezůstala nic dlužná − zuřivě ji tloukla do
tváře a drápala a skoro jako skutečná kočka se snažila
zasáhnout oči. Žena a dívka se začaly v jednom řvoucím,
vřeštícím a syčícím chumlu kutálet po palubě. Obě zrzavé,
Loi na svůj věk příliš štíhlá, dívka zase na ten svůj příliš
velká − zkrátka, vypadaly jako siamská dvojčata, která se
od sebe zoufale snaží oddělit.
„Vyškrábu ti oči!“ zavřískala Loi jako u vytržení.
„Prašivá kočko,“ opáčila Tael, namotávajíc si na ruku
její vlasy. „Au, to je bolest…“
Loi vší silou mlátila dívku do tváře ve snaze přerazit jí
nos. Možná jsi dobrá kouzelnice, holčičko, ale v obyčejné
pranici ti to bude houby platné… Jejda!
Znenadání se jedna od druhé odlepily a s jekotem se
rozletěly do stran. To proto, že přímo mezi ně dopadl silný
proud vody z průplavu.
„Tak dost!“
Loi Iver opřená o odřené lokty ležela na palubě a
s hrůzou hleděla na Viktora.
Muž stál s roztaženýma rukama mezi nimi. A na obloze
vřela Síla − šílená a zuřivá Síla. Viktor teď byl hrotem kopí,
jícnem vulkánu. Tryskala z něho taková energie, že Loi,
která se nikdy ničeho nebála, měla sto chutí zavřít oči. Její
vlastní magie nevyhasla, to ne, na něco takového by přece
jen nestačily síly žádného jednotlivce, bez ohledu na jeho
moc. Magie Kočky hanebně uprchla, stáhla ocas, ukryla se
v hlubinách duše své paní. Voda kolem lodice klokotala,
chatrné plavidlo se otřásalo a nečekané poryvy větru by
snadno srazily k zemi každého… Ne však Viktora.
„Zakazuji…“
Viktor nejprve pohledem zpražil Loi a vzápětí dalším
krátkým pohledem zklidnil Tael, jež se už už chystala znovu
vrhnout do boje.
„První z vás, která zasyčí, hodím přes palubu, aby
vychladla,“ řekl Viktor ledovým hlasem. „Tak co?“

354
 Loi nemínila skončit v průplavu. Dívala se na Viktora
široce otevřenýma očima a v duši jí vzplálo bezmezné
nadšení založené na podivné směsici strachu, údivu a touhy.
Takže takhle, takhle ono to je!
Takhle!
Hloupý Torn, hloupý Rétor, hloupá Tael… Anebo to
snad Tael ví?
Podívala se děvčeti do očí, ale bylo v nich příliš mnoho
zuřivosti, takže nedokázala nic vyčíst.
„Přijmi mou velkou omluvu, Viktore.“
Loi se pomalu postavila a sklonila hlavu. Chladnokrevně
vydržela kratičkou pauzu a pak dodala: „Odpouštím Tael
její chování. Je to ještě dítě…“
Tael vypadala, že vzápětí vybuchne, a Loi na ni upřela
pohled plný naděje. Jen do toho, nech se vyprovokovat další
ledabylou urážkou! Vykoupej se ve studené vodičce!
„Odpouštím Loi Iver její útok,“ řekla Tael zdvořilým
hláskem. Pak vzlykla a přejela si dlaní po škrábancích na
tváři.
„Bolí tě to, Tael?“ Viktor k dívce přistoupil. V jeho hlase
zaznělo znepokojení. Vír Síly, jenž běsnil vůkol, se začal
uklidňovat.
Důstojná soupeřka. Těch pár škrábanců stěží stojí za
povšimnutí… Ale ona jich přesto využila! A teď tu
pobrekává s tváří zabořenou do Viktorova ramene a čas od
času vrhá po Loi zlostné pohledy.
„Chudinko malá,“ promluvila Loi tím nejsoucitnějším
tónem, jakého byla schopná. „Dovol mi, abych ti vyhojila
ranky…“
Viktor pochvalně pohlédl na kouzelnici a pak poplácal
Tael po rameni. „Dobře. Jsem rád, že jste se uklidnily. Tak
tedy, co po mně vlastně chceš?“
„Chci ti pomoci…“ Loi si povzdechla, ale nebylo jiného
východiska. „Tobě i Tael.“
„My ale žádnou pomoc nepotřebujeme.“

355
 Loi potřásla hlavou. „Neodmítej mě, aniž by sis všechno
pořádně promyslel, Viktore. Vpředu vás čeká léčka. A
tentokrát už ti Rétor nedá žádnou šanci.“
Když mluvila, uvědomovala si, že její záchrana − a nejen
její záchrana, ale i budoucí osud celého klanu − nyní závisí
na upřímnosti. Úplné a bezvýhradné. Pokud se nezmýlila…
Ale ne, nemohla se zmýlit.
A i kdyby se Tael stavěla na hlavu, ona, Loi Iver, nepustí
ze zřetele prospěch svého klanu… A možná ani svůj osobní.
Vždyť se jí možná otevírá šance, aby se stala skutečnou
hrdinkou celého klanu Kočky!
Kdoví, třeba dokáže to, co se od časů Odchodu žádné
z vůdkyň klanu nepovedlo?

356
 Kapitola čtrnáctá

„Přátelé, toto je Liz z klanu Ohně, kouzelnice třetího

stupně.“
„Už skoro druhého,“ opravila ho dívka rychle. „Prošla
jsem zkouškami… Jenomže mistr Navajo zahynul a…“
Sandra přikývla.
„Výborně, Liz,“ řekla. „Já Jsem Sandra… první stupeň.
A tohle je Asmund. Ten zatím dostal jen sedmý… jako
takovou zálohu.“
„Tak tebe zrovna objevili?“ zeptala se Liz s odzbrojující
bezprostředností, podávajíc pýřícímu se Asmundovi ruku,
aby ji mohl políbit. Sandra žárlivě našpulila rty, ale po
jediném pohledu na Rétora dospěla k závěru, že bude lepší
držet jazyk za zuby.
„No jo.“ Klučina přikývl. „Mistr Rétor…“
„Až potom, Asmunde,“ přerušil ho vůdce klanu
Vzduchu. „Liz, tohle jsou naši mágové. Mistr Solly… mistr
Boletus… válečníci… samí skvělí lidé. A tohle je můj bratr
Kan se svým žákem.“
Když se Liz notně polichocena neskrývanou mužskou
pozorností konečně seznámila se všemi, Rétor zvedl ruku.
Přítomní rázem ztichli.
„Přátelé, máme poslední šanci dostat Zabijáka. Už mě
unavuje to neustále opakovat, ale nesmíme selhat. Míří teď
přímo k nám. Plaví se průplavem. Stěží má nějakého
průvodce − pravděpodobně se při svém postupu podřizuje
obyčejnému instinktu. Momentálně ho musí přitahovat
Země… nebo Oheň. Do Orosu ale nevede jiná cesta než
přes panství klanu Země. A proto jsme tady. Držím ho svým
zakletím. Zaútočíme až v tom nejposlednějším okamžiku.
Jakmile se objeví na dohled. Kouzelníci zneškodní jeho
357
ochranu − udeříme všichni společně, na můj rozkaz − a pak
se do toho vložíte vy, chlapci. Chceme jeho hlavu,
rozumíte?“
Erik a Kevin svorně přikývli. Zbylých sedm Starších je
napodobilo.
„Jeho příchodu vyčkáme tady, v tomto údolíčku. Až
vyjde na břeh, vyrazíme za ním. Mějte na paměti, chlapci,
že toho dokáže opravdu hodně. Nejlepší by bylo rozstřílet
ho pěkně zdálky… Ale nechce se mi věřit, že bychom mohli
mít takové štěstí. No dobrá, nejsem ten pravý, abych vás
poučoval, co a jak dělat v boji. Až se k němu budete blížit,
postaráme se vám o krytí… a pak už to bude jen na vás.“
„Nezklameme,“ řekl Erik tlumeně. „Co říkáš, Kevine?“
„Nezklameme,“ souhlasil jeho druh. „Víme přece, s kým
máme co do činění!“
Rétorův tábor se nacházel v osamocené úžlabině. Její
svahy byly porostlé hustým lesem. Ostatně mág se příliš
nestaral o to, zda k jejich úkrytu vedou pohodlné přístupové
cesty. Hlavní bylo nepropásnout okamžik, kdy Zabiják
stane na břehu. Rétorova moc potom mnohonásobně vzroste
a o zbytek už se postará devítka Starších se svými
„záložníky“.
Započalo čekání. Podle Rétorových odhadů měli
v zásobě všehovšudy několik hodin − den se co nevidět
naplno přihlásí o svá práva. Lodice nebo vor − podle toho,
co si Zabiják zvolil − zakrátko přistane. Nemá důvod se
vyloďovat dřív. Neví přece, že je sledován. Vyjde na
širokou silnici a vydá se po ní k panství Země. A tehdy ho
dostanou. Spolu s Liz… Kdepak, současnému náporu dvou
různých Živlů nedokáže odolat. Jeho ochrana může být
sebelepší, ale je jisté, že ji dosud neumí využívat v plné
míře. Pět mágů Vzduchu a jedna Ohnivá kouzelnice.
Zabiják nemá šanci.
Přijdu tu o všechny své válečníky, uvažoval Rétor
chladně, ale Zabiják bude zničen. Za každou cenu. Již cítím
vibrace neviditelných strun… Znamení, která jsou patrná
358
jen pro mě, předpovídají brzký příchod Draka… A pokud ho
tady přivítá Zabiják, katastrofě již nic nezabrání. Protože
tento Drak bude skutečně poslední. Možná že se Tornovi
podaří odrazit první nápor Přirozených − i když tomu
nevěřím a nedovedu si představit, jak by to mohl dokázat,
díky čemu −, ale tomu druhému už určitě neodolá. Protože
při obraně před Drakem nepochybně zahynou přinejmenším
dvě třetiny mágů válečníků a na zbylou třetinu už bude
stačit i jediná loď s orlí hlavou na přídi.
Stoupající slunce nemilosrdně trhalo poslední cáry noci a
tvrdošíjně šplhalo vzhůru po nebeské báni. Rétor si
mimoděk vzpomněl na své obavy z dětství − co když se
zlatý kotouč neudrží na příšerně strmé kupoli ze
světlemodrého křišťálu, sklouzne po ní dolů a dopadne na
svět v podobě spalující plamenné bouře?
Erik s Kevinem bez ustání proháněli svůj tým a
vypilovávali jakési postupy, kterým rozuměli jen oni
samotní; chlapci záložníci se plížili mezi keři a podobni
hbitým hádkům mizeli v křovinách. Sandra s Asmundem si
kousek stranou něco šeptali; Solly a Boletus rozmlouvali
s Liz. Dívka s tváří pokrytou ruměncem cosi rychle
vykládala; její štíhlé prsty se jen míhaly, co chvíli mezi nimi
vyšlehávaly jazýčky bezdýmného plamene − Liz zřejmě
předváděla detaily svého útočného zakletí.
Vše je v pořádku. Tým je připraven. Za okamžik vyrazí
po stopě.
Rétor ještě chvíli seděl na starém suchém pařezu,
vychutnávaje si krátké okamžiky bezmyšlenkovitého klidu
− takových chvilek zažil ve svém životě až příliš málo. Boj
bude zítra, zatím však… vybavil si slova jedné písně.
Nebylo to dlouho, co do klanu Vzduchu přišel člověk
z Rubní strany, který sice neměl ani to nejmenší nadání pro
magii, ale zato znal tyto verše a ještě spoustu, spoustu
jiných…
Mág Vzduchu opatrně překontroloval strážné zakletí.
Napjatě, ostražitě… Cíl v dosahu, pokračuji ve sledování.
359
Aha! Mihotavá složka Vody zmizela − takže Zabiják
vystoupil na břeh! A podle všeho teprve před malou chvílí.
Rétor mlčky zvedl ruku. Celý tábor okamžitě ztichl.
Kouzelník potřeboval několik vteřin, aby zjistil, kudy a
jak se Zabiják pohybuje. Tak… všechno je jasné. Jak Rétor
předpokládal, nic netušící Zabiják se ubírá po silnici
vedoucí od přístaviště k panství Země. Přesně to od něj
Rétor očekával.
Teď už stačí málo. Obklíčit ho a… dokončit rozdělanou
práci.
„Jdeme,“ zavelel Vzdušný mág tlumeně. Viděl, jak se
Asmund napětím kouše do rtu, viděl Sandřino svraštěné
čelo i Liziny propletené zbělelé prsty; pouze Solly a Boletus
zachovávali klid. Kdo jednou umíral pod náporem Křídel,
jež se vymkla kontrole, ten už se přece nebude bát nějakého
Zabijáka.
Silnice byla vzdálená přibližně dvě hodiny chůze. Pod
matným podzimním sluncem se kráčí snadno. Rétorův tým
svižně postupoval v řadě za sebou. Kevin s Erikem poslali
do čela Bladea, Gérôme a Ben kryli oddíl z boku. Pro
všechny případy. Nikdo sice neočekával útok, ale… kdo se
má v tom Tornovi vyznat.
„Pauza,“ zavelel Rétor, jakmile se mezi stromy před
nimi začal rýsovat světlejší pruh uježděné silnice. Chtěl, aby
jeho tým šel do boje odpočatý. Podařilo se jim Zabijáka
předstihnout, což bylo dobré − budou mít čas se jaksepatří
přichystat.
… Silnice před nimi se kvapem vyprazdňovala.
Vyděšení rolníci, jedoucí na trh, kupecké vozy, na něž byl
v přístavišti přeložen náklad z lodic, i obyčejní poutníci −
zkrátka všechno, co se obyčejně pohybuje po velké silnici,
spěšně mizelo z cesty bojovému oddílu dvou Živelných
klanů. Dokonce i Totemoví − a to včetně hrdých Panterů −
po krátkém váhání dospěli k názoru, že bude lepší klidit se
Rétorovi z očí. Ostatně mág toto divadlo nehodlal zbytečně
protahovat. Tam, kde dosud rovná silnice zatáčela, aby se
360
vyhnula lesem porostlému pahorku s povlovnými svahy,
přikázal Rétor svým lidem, aby se zastavili.
„Tady.“
Místo, které zvolil, bylo pro útok ze zálohy skoro
ideální. Úžlabina se strmými úbočími. Hustý podrost − na
dva kroky od silnice nebylo nic vidět. Zabiják jednoduše
neměl kam utéct.
Kevin s Erikem energicky vydávali rozkazy a
rozmísťovali své podřízené. Válečníci a jejich „záložníci“
se ztráceli v křovinách; za několik okamžiků už na silnici
zůstali jen mágové.
„Liz, poslouchej, já a Solly smeteme první vrstvu
ochrany. Skoro určitě to bude něco Vodního. Potom Sandra
s Asmundem rozdrtí druhou vrstvu − pravděpodobně něco
z našeho vlastního arzenálu. Pak se do akce zapojíš ty.
Boletus tě bude krýt před možným protiúderem. Počítám, že
tvůj útok také odrazí… Ale nenech se tím vyvést z míry.
Pamatuj, že naším úkolem je ho odkrýt. Ať se vyčerpá
odrážením našeho náporu. Erik a Kevin rozumějí svému
řemeslu… Pokud Zabijáka zaměstnáme bojem, dostanou
ho. Musíme ho ale přimět, aby vydal všechny své síly beze
zbytku, rozumíš? A proto tě prosím, aby ses nešetřila.
Dávám ti slovo Rétora, že z tebe nikdo nebude tahat
tajemství tvých bojových zakletí.“
Liz se zapýřila a přikývla.
„Na svá místa, přátelé,“ řekl mág. „Už je blízko.“
Silnice pomalounku opět ožila. Znovu se na ní objevily
povozy a žebřiňáky, pěší i jízdní poutníci; skřípot kol,
unavené okřikování pohůnků, bečení ovčích stádeček, která
pastýři hnali na trh − vše se vrátilo do normálu.
Rétor ležel, dokonale ukryt pod hustými větvemi
neopadavé magnolie. Čarodějové z klanu Země se pořádně
zapotili, než se jim podařilo přimět tuto choulostivou
návštěvnici zpoza Horkého moře, aby se uchytila na
vápenitých půdách Teplého pobřeží…

361
 Kouzelník čekal. No tak, no tak, kde to vázne? Rétor
v obavách, že svou „oběť“ vyplaší, oslabil niť strážného
zakletí, a nyní se ji dokonce ani neodvažoval kontrolovat.
Podle všeho by tu už Zabiják měl každou chvíli být.
Moment! A kdo je zase tohle?!
Po silnici v prostých zaprášených šatech, bosá a
s rozcuchanými vlasy rychle kráčela Loi Iver, vůdkyně
klanu Kočky.
Rétora by nejspíš neudivilo, kdyby uviděl Torna. Ale
Loi? Co ta tady pohledává…?
Žena se zastavila a přejela křoviska pozorným pohledem.
„Dovol mi, abych přistoupila blíž, vážený Rétore,“
zavolala tlumeně. „Mám důležité zprávy. Týkají se
Zabijáka. Mám za to, že ti uniká.“
„Pojď sem, vážená Loi,“ ozval se mág v rámci možností
klidným hlasem. „Pojď sem a vysvětli mi, co se děje.“
Loiino vyprávění nezabralo mnoho času.
„Navštívila jsem Torna. A dostala z něho pravdivý
příběh.“
„Tak ty jsi byla u Torna? Co to, že tě na místě nezabil?“
podivil se Rétor upřímně.
Loi se s mírným opovržením pousmála.
„Vyjednávali jsme,“ řekla. „Dospěli jsme… k dohodě.
Zaplatila jsem mu výkupné za způsobenou křivdu…“
Z jejího následného šibalského úsměvu se Rétorovi do tváří
nahrnula barva. Bylo celkem nabíledni, o jaké „výkupné“ se
jednalo… Ach Loi, Loi, ty jedna toulavá kočko… Na
druhou stranu jsi mi zachránila život, a co jsem zač, abych
tě soudil?
„… a pak jsem vystopovala Zabijáka,“ pokračovala Iver.
„Nebylo to snadné, Rétore. Má za sebou už dvě zasvěcení a
je velmi nebezpečný. Nedůvěřuje nikomu, ba ani vlastnímu
stínu. Nyní míří ke klanu Země, ale podle všeho tuší, že ho
čeká léčka.“
„Jak by to mohl zjistit?“ Rétor svraštil čelo.

362
 „Musel by být úplný hlupák, kdyby ho nenapadlo, že po
selhání prvního pokusu bude následovat další,“ opáčila Loi
s nezbytnou špetkou pohrdání. „Zdá se mi… Nejsem si
jistá, ale… Zřejmě se nějak dokázal zbavit tvého vodítka.“
„Jak?!“ užasl Rétor.
„Ach velevážený mágu, dokonce i já jsem na něm
pocítila tvou niť… A protože už prošel zasvěcením
Vzduchem, zřejmě se mu podařilo přehodit tvé vodítko na
někoho jiného.“
„Nemožné!“ zavrčel Rétor. „Iver, to… já… to prostě
není možné…“
„Tolik jsem spěchala, abych ti to pověděla…“ Loi se
uraženě odvrátila. „Nohy mám celé bolavé, jak jsem se
hnala, a jakého vděku se mi za to dostalo?“
„No no…“ Rétor pocítil lítost. Vskutku, proč by mu Loi
měla lhát? Tím spíš, když mu zachránila život…
„Nebo si myslíš, že mě Torn získal na svou stranu?“
šeptla žena chápavě. „Ale považ, jaký by to pro mě mělo
smysl? Ano, byla jsem u něj… A byla jsem s ním… Kočky
potřebují mír, ne válku s Živelnými klany. A navíc přece
víš, jaký vztah jsme měli k Drakům…“
To je pravda, pomyslel si Rétor. Okřídlení vládci
Kočkami opovrhovali, ale nebránili jim v jejich intrikách.
Dalo by se říci, že v časech Draků zaujímaly Kočky mezi
Totemovými dokonce ještě vyšší postavení než dnes.
„Kromě toho lze má slova snadno ověřit,“ šeptala dál
Loi. „Proveď nové pátrání a přesvědč se o tom sám. A
pokud zjistíš, že lžu, můžeš mě zabít. Nebo,“ hravě na něho
mrkla, „mě můžeš předhodit svým válečníkům. Všem
najednou. Myslím, že se jim to bude líbit.“
„Pořád jen žertuješ, Loi,“ řekl Rétor vyčítavě. „A nad
svými chlapci se slituji. Vím přece, že by ti i stovka byla
málo… Dobrá, ověřím si tvá slova.“
„A přesvědčíš se, že jsem mluvila pravdu,“ prohlásila
Loi uraženým tónem.

363
 Rétor mírným úsilím oživil své zakletí. Neviditelná niť
se zachvěla, slabý, sotva patrný větřík se rozlétl k cíli…
Odrazil se od odhalené lidské duše a stejně rychle se vrátil
zpět.
Rétor stěží dokázal potlačit výkřik. Tohle NEBYL
Zabiják. Jen mladý muž tlačící před sebou vozík s vodními
melouny a mladinké děvče v chudých šatech, které zeleno-
černě pruhované koule přidržovala zleva, kde popraskala
stará prkna nízké postranice.
Na tomto individuu nebylo absolutně nic podezřelého.
Mladý muž v sobě neměl ani špetku Síly. Možná… možná
se Zabijákovi trochu podobal zevnějškem, ale nic víc.
„Ty mazaný grázle!“ zaúpěl Rétor, zlostně svíraje pěsti.
„Ale jen počkej, mně stejně neunikneš! Sandro, Asmunde,
Solly! Bolete! Všichni sem…! Pomozte mi!“
Když už samotný Rétor žádá o pomoc…
Nejvíc ze všech se snažil Asmund. A jak už to tak bývá
− nováčci mají vždycky štěstí −, právě on Zabijáka objevil.
No jistě! Jak jen on, Rétor, mohl svého nepřítele takto
podcenit? Ten si pochopitelně vzal ponaučení z událostí
v Chorsku. Sešel proto z hlavní silnice a vyrazil
nenápadnými postranními pěšinami, od usedlosti
k usedlosti, polními cestami, přes opuštěné louky a prázdné
zahrady… No jistě, samozřejmě!
Pravda, Zabiják přece jen udělal chybu. Přespříliš se
přiblížil k silnici.
„Za mnou!“ zavelel Rétor.
Zdálo se, že to nebude moc daleko.
„Tak co, teď už mi věříš, Rétore?“ uslyšel Loiin hlas.
„Již podruhé mi pomáháš, Loi Iver.“ Mág uchopil ženu
za obě ruce. „To ti nezapomenu. Až to všechno skončí…
Chtěl bych se ti odvděčit za pomoc. Jsem tvým dlužníkem,
ale nerad bych jím zůstával dlouho.“
„Já klidně počkám,“ opáčila Loi s lehkým úsměvem.
„Konec řečí, spěcháme. Doprovodíš nás?“

364
 „Samozřejmě, vážený Rétore.“ Kočka slabě pokrčila
dokonalými rameny. „Copak bych mohla zůstat stranou?“
… Utíkali hustým lesem. Byl to dlouhý, obtížný a
vyčerpávající běh. Zdálo se, že se větve záměrně naklánějí,
aby jim zatarasily cestu, zatímco cestičky se naschvál
stáčejí všemi možnými směry, jen ne tím správným. Rétor
hodil utajení za hlavu a otevřeně udržoval zakletí − každým
okamžikem cítil blížící se Sílu. Zabiják se dokonce ani příliš
neskrýval. Byl si hodně jistý sám sebou… copak si myslí,
že když se zbavil vodítka, je v bezpečí?
Kdepak, můj milý, už za chvíli se přesvědčíš o tom, že
se klan Vzduchu nenechá nikým oklamat dvakrát.
Vpředu se tu a tam míhal roztažený řetěz válečníků. Zato
jejich zbrojnoši se snad museli zneviditelnit − zahlédnout je
nedokázaly ani Rétorovy bystré oči.
A někde poblíž zlatě zářily Loiiny vlasy.
Les skončil náhle, znenadání, jako by ho uťal obrovský
meč. Vepředu se táhla pole a občasné zahrady; touto
krajinou se vinula úzká stužka prašné cesty. Po ní rychlým
nervózním krokem šel, či spíše skoro běžel mladý muž
v černé bundě a s nedlouhým mečem u pasu.
Zabijákova Síla vyšplíchla Rétorovi do tváře jako sprška
jedovatých krůpějí.
„Útok!“ zakřičel Rétor; teď už nezáleželo na tom, zda ho
Zabiják uslyší. Vzápětí sám vrhl první zakletí. Příšerné vytí
větru, prašná smršť nad oranicí… Ohnivý kruh, roztáčející
se nad hlavou Liz…
Člověk na cestě upustil meč do prachu. Dřepl si a chytil
se za kalhoty; ve tváři se mu zračila živočišná hrůza. Copak,
třeseš se, ty bestie? Vzpomeň si na všechny mrtvé z nádraží
v Chorsku! A požádej je o odpuštění, dokud ještě máš čas!
Anebo bojuj a zemři, jak se sluší na Zabijáka! Znám,
pamatuji si to hrdé opojení Silou, vědomí osudové
předurčenosti, ten vznešený rozlet ducha; jistě už musíš cítit
totéž − tak proč se ti tedy ve tváři zračí taková hrůza?

365
 Muž klesl na kolena. Rétorovo bojové zakletí −
neviditelná větrná kosa − kolmo dopadlo na Zabijákovu
ochranu, smetlo ji a obrátilo v prach.
Ale no tak, co to děláš, mihlo se Rétorovi hlavou. Vždyť
se ještě pořád můžeš bránit, máš plno sil − tak proč
nebojuješ?
Jenomže Zabiják, jak to vypadalo, si nepřipouštěl ani
pomyšlení na obranu. Jeho kalhoty bleskurychle tmavly.
Začal se po čtyřech batolit k válečníkům, kteří ho obklíčili,
přičemž ustavičně lomil rukama a vyděšeně vyl.
„Neubližujte… Ach neubližujte ubohému sirotečkovi…
Slitujte se, dobří lidé… Nic jsem neudělal, vůbec nic…
Jediným slůvkem jsem se neprovinil… Nezabíjejte mě,
ušetřete mě, všemohoucí páni…!“
Muži se z očí koulely slzy jako hrachy. Dál lomil
rukama, plazil se v prachu a cosi nesouvisle blábolil. Navíc
už začínal citelně páchnout.
Válečníci stáli okolo a drželi člověka na mušce. Nikdo se
samozřejmě nenechal chytit do tak primitivní léčky. Čekalo
se jen na Rétorův rozkaz.
„Tohle že má být Zabiják, vážený Rétore?“ Liz pokrčila
svůj aristokratický nosík. „Podle mě je to jenom strachy
podělaný zlodějíček, který někomu ukradl meč!“
Vzdušný mág obezřetně přistoupil blíž.
Kde, kde u všech Velkých větrů má tohle už od pohledu
ubohé stvoření svou Sílu? Nebo snad je to všechno
důmyslná past a Zabiják jen vyčkává, až se nepřátelé uvolní
a ztratí ostražitost, aby pak mohl zasadit zničující úder?
„Ať tě ani nenapadne utíkat nebo čarovat!“ varoval muže
Rétor.
„Nenapadne, nenapadne, pane velkomožný, nebudu, nic
nebudu dělat, zůstanu ležet, mlčet budu jako hrob, jenom se
slituj, smiluj se nad nešťastným sirotečkem, který nic zlého
neprovedl, zákony neporušoval…“
„A kde jsi přišel k tomu meči?“ zeptal se Rétor přísně.

366
 „Meči? Jakému meči? Vždyť je to jenom klacek…“
zablekotal nešťastník.
Rétor potřásl hlavou. Proč se mu vlastně zdálo, že je
tohle individuum ozbrojené? Vážně je to jen obyčejný
klacek… se sukem, který trochu připomíná záštitu…
„Prosondujeme ho, rychle!“ přikázal.
… Malá a laciná dušička. Trocha hrabivosti, strachu,
chtíče a hlouposti. V této chvíli v ní byl jen strach. Nic víc.
Nic! Zhola, úplně, absolutně nic!
Ale jak je to možné? Vždyť zakletí naprosto jasně
ukázalo…
„Tohle není Zabiják, mistře Rétore,“ prohodila Liz
opovržlivě. „Byli jsme oklamáni.“
Vše, co se Ohnivá kouzelnice neodvažovala vyslovit
nahlas, se dalo vyčíst z jejích očí.
Loi. Loi Iver. Ta, která mi zachránila život. Která byla
tak přesvědčivá. Která nám tolik spěchala na pomoc.
A která už není nikde nablízku.
Přitom ještě před chviličkou utíkala spolu s ostatními a
třepala ručkou, protahujíc si prsty pro ta svá nízká kočičí
zakletí, dokonce se pohledem setkala s Rétorem a usmála se
na něj. A teď byla pryč. Zmizela rychle a nenápadně, jak to
umí jen Kočky…
Ta prodejná kreatura! No samozřejmě že se rozběhla
k Tornovi, aby si vymodlila jeho odpuštění… A to se jí také
povedlo. Samozřejmě že jednala podle jeho pokynů.
Obtočila si nás kolem prstu. A povedlo se jí to právě proto,
že mě předtím zachránila… Ano, Torne, skvělý tah, to se ti
musí nechat.
Muž strnul, zcepeněl a jen tichounce kňučel.
„To není on,“ řekl Rétor tlumeně. „Byli jsme zrazeni,
přátelé! A zradila nás Loi Iver. Pomohla Zabijákovi
proklouznout. Určitě to také byla právě ona, kdo mu
poradil, jak se zbavit strážného zakletí. S pomocí zkušeného
učitele to vlastně není nijak zvlášť těžké. A Loi Iver je přece

367
jen kouzelnice prvního stupně. Třebaže pouze
z Totemového klanu. No ano, samozřejmě. Samozřejmě…“
Rétor hovořil pomalu a zeširoka, jako na přednášce ve
škole. Mágové a válečníci na něho hleděli s rostoucími
obavami − nesmí se teď zastavovat, musí zahájit nové
pátrání, ještě stále by mohli stihnout…
Rétor však stále mluvil a mluvil. A vida jeho skelný
pohled se nikdo z přítomných Vzdušného mága
neodvažoval přerušit.
„Existuje takový trik. Zabiják zapouzdří Sílu v sobě,
svine ji všechnu do tuhého klubka, takže je patrná pouze
z těsné blízkosti. A nastrčené vějičce… jako je tento
nešťastník… se dočasně navleče Plášť Síly… Maskování,
kamufláž, jak se říká na Rubní straně. My jsme se na tenhle
trik nechali nachytat, protože Zabiják je v našem světě
všehovšudy několik dní, nemá žádného průvodce, nemá…
nebo přesněji neměl učitele… Jak by se tedy mohl něčemu
takovému naučit? Ukázalo se, že mohl − od Loi Iver! Ach
Torne, pašáku Torne, šikulo Torne…“
„Rétore!“ odhodlala se Sandra. „Přestaň s tím, Rétore,
moc tě prosím! Měli bychom teď uvažovat, jak dostat
Zabijáka. Musíme pročesat…“
„Do panství Země vede mnoho cest. A pokud se ještě ke
všemu uzavřel…“ Rétor s beznadějí mávl rukou.
„Uvědomuješ si vůbec, co ta Kočka napáchala…? Naučila
ho uzavírání. Teď už ho poznáme jedině tehdy, když mu
staneme tváří v tvář.“
„A kde je samotná Loi?“ zaryčela Sandra. „Kde je ta
hnusná děvka? Já ji…“
„Pozdě.“ Rétor znovu mávl rukou. „Právě tímhle jsou
Kočky proslulé. Teď už je daleko. A žádné pročesávání
nepomůže.“
„Ty si zoufáš, Rétore!“ zvolal Boletus. „To nesmíš,
nesmíš, Rétore! Nemůže tě to přece zlomit!“
Boletus v návalu vášní popadl Rétora za klopy.

368
 „Rétore, Rétore, vzpamatuj se!“ zakřičel. „Musíme je
dostat! Zabijáka i tu zrádkyni! Lidí máme dost, tak se
prober, Rétore!“
Mág zvedl hlavu. Pohled se mu zvolna rozjasňoval.
Závoj zoufalství mizel.
„Rétore, musíme ho najít,“ vysvětlovala mu Sandra jako
malému děcku. „Sjednoť naše síly, vždyť jsi ho určitě viděl!
Budeme hledat podle tváří…“ Sama si přitom uvědomovala,
jak jsou její slova jalová. Kéž by vše bylo tak jednoduché…
„Nedokáže dlouho nést Sílu sbalenou jako cestovní
zavazadlo,“ ozvala se Liz. „Dříve či později se bude muset
otevřít. Měli bychom se vydat do nejbližší pevnosti klanu
Země. A počkat tam.“
Rétor namáhavě zvedl pohled na své okolostojící druhy.
„Dobře,“ promluvil pak stěží slyšitelně. „Tak
pojďme…“

* * *

Z kousku melounu stékala šťáva; do prachu cesty

odkapávaly těžké sladké krůpěje. Viktor sklepal řádku
černých semínek a během chviličky slupl celý svůj díl. Byl
vážně dobrý. A přitom žádná chemie… Nebo možná malá
špetka magie? Ale může se magie považovat za ekologicky
škodlivý faktor? „Pojďte lidičky, mám melounky bez
jakýchkoli zakletí, sám jsem je vypěstoval!“ Hm, to zní
divně. Ale každopádně byl ten meloun úžasně dobrý. Skoro
škoda opouštět vozík, který jim tak dobře posloužil.
Opravdu dobře? Bylo ho vůbec zapotřebí? Podle Loiiných
slov ano. Ale ve skutečnosti? Co když se jen zbytečně
trmáceli v parnu a tlačili před sebou nemalý náklad? Tak
třeba Tael si myslí, že tomu tak bylo.
Viktor si otřel bradu, celou lepkavou od šťávy, vytáhl
meč a rozsekl další meloun na dvě poloviny. Tael se jedné

369
z nich okamžitě zmocnila, nedbala na to, že si ještě víc
potřísní ruce, a začala z ní vydloubávat dužninu.
Napadlo by ho ještě před třemi dny, že bude krájet
meloun elfským mečem… Mečem, jímž zabil člověka…! A
pojídat šťavnaté a sladké červené plátky?
Viktor se pokusil pocítit odpor, zhnusení nebo alespoň
opovržení k sobě samému. Jak může, jak jen může být
takový?
Ukázalo se, že snadno.
„Kdepak, to by stačilo,“ prohlásil Viktor a zahodil
tmavozelenou slupku. „Jestli sním ještě kousíček, tak se
v noci stoprocentně… hm… počůrám.“
Tael si odfrkla a střelila po něm postranním pohledem.
„Jsi umazaný jako čuně,“ řekla.
Opustili vozík, sešli ze silnice a zastavili se na břehu
malé říčky. Půda zde byla kamenitá a prašná, ba ani u vody
nic nerostlo; všudypřítomný prach se usazoval na kůži
lepkavé od melounové šťávy.
„Ne že bys na tom byla líp,“ poznamenal Viktor.
Přistoupil k říčce a opláchl si obličej studenou vodou.
Břicho měl těžké a nafouklé jako buben; sám se teď cítil
jako hroznýš, který spolkl slona, klobouk, a ještě k tomu
Exupéryho. „Chtěla bys…“
To byl vážně lákavý nápad!
„Chtěla bys, abych zkusil přimět vzduch, aby od nás
odháněl prach…?“
„Ať tě to ani nenapadne!“ vybuchla Tael. „Zbláznil ses?
Nedávej najevo Sílu!“
Viktor chvíli mlčel. „Tael, sama jsi přece nedávno říkala,
že všechny Loiiny obavy…“
„… jsou možná nesmyslné! Ano! Nejspíš to tak je! Ale
co když ne?“
Na to se skutečně nedalo nic namítnout. Vždycky je
lepší mít jistotu. Jen bylo zvláštní, že se u Tael předtím
žádná mimořádná obezřetnost neprojevovala…

370
 „Nebudu,“ řekl Viktor pokorně. Postupy, jež mu Loi
ukázala, byly lákavé − vybavoval si je do nejmenších
podrobností. Všechno to bylo úžasně jednoduché. Copak lze
magii vážně ovládnout tak snadno?
Ale ne, kdepak, tohle určitě nedokáže každý. Pomáhají
mu schopnosti Zabijáka − ty schopnosti, kvůli kterým ho
sem Tael zavlekla z Rubní strany…
„Dobře,“ pochválila ho Tael. „Taky se opláchnu…“
Viktor pochopil, co tím myslela, až když si Tael rychle
sundala šatečky a bez špetky studu vykročila k vodě.
Ta holka je přímo neuvěřitelně nezakomplexovaná!
Viktor se ani neodvrátil − připadal by si hloupě − ani se
nerozhovořil o základech slušného chování. Naopak dívku
vyprovodil pohledem. Nezakomplexovaná. A taky
hezounká, nač si něco nalhávat.
Vždyť ona ho přímo svádí!
Byla to trapná a znepokojivá myšlenka. Zamilovanost
mladých děvčat do dospělého muže nikdy nenabývá
takovýchto otevřeně provokujících podob.
Tael se už ráchala v říčce, přičemž co chvíli ječela a
pištěla, neboť voda byla studená, a Viktor se v duchu stále
zabýval svým opožděným podezřením. Může se šílené hry
kouzelníků a kouzelnic účastnit i dospívající dívka − dívka
z Neznámého klanu?
Může.
Na druhou stranu, pokud by se ho Tael skutečně
rozhodla svést a nasadit mu ta nejpevnější pouta, ukutá ze
zamilovanosti, touhy a pocitu viny, už by to jistě dávno
udělala. Například hned té první noci v hotelu, kdy byl ještě
zmatený a dosud pochyboval, zda je to, co se s ním děje,
skutečné. Anebo třeba minulou noc, na palubě lodice. Pod
uklidňujícím baldachýnem noci, trochu opilý a vyčerpaný −
nikoli fyzicky, nýbrž duševně… O tom, že by odolal
pokušení, si Viktor nedělal iluze.
Odfrkl si.

371
 Kdepak, dneska v noci − jakmile Tael usne − navrhne
Loi procházku za svitu měsíce. Za svitu panensky čistého
měsíce, neposkvrněného kroky kosmonautů, budou chodit
po něžné mlaďounké travičce, která přímo láká k posezení.
A Loi, co si budeme povídat, je ženou volných mravů.
Natolik volných, až se ji jazyk vzpírá nazývat prostopášnicí.
Loi tím žije; sex je pro ni něčím natolik všedním, jako
výměna zdvořilostních frází nebo nabídka vypít sklenici
vody…
„Nechceš se taky vykoupat?“ zeptala se Tael.
„Voda je studená,“ opáčil Viktor.
„Tak tedy vyrazíme.“ Tael se objevila již oděná ve svém
původním úboru; škaredými šatečky si bez váhání utřela
nohy. „Půjdeme kousek po silnici − tam dál by už měl
vládnout čilejší ruch. Třeba nás někdo sveze. Ještě ti přece
zbyly nějaké peníze, ne?“
„Ale co Loi?“
„Snad bys na ni nechtěl čekat?“
„Vždyť nás přece žádala, abychom do večera
neodcházeli.“
„Viktore!“ Tael se před něj posadila a pohodila mokrou
hlavou − Viktor se tomuto jejímu gestu mimoděk usmál.
Zatraceně, je možné, že už stačila vypozorovat, jaké pohyby
v něm vzbuzují nelibost? „Proč se chováš jako malý? Proč
musím myslet za nás za oba?“
„V čem je problém?“
„Problém je, že Loi nevěřím,“ řekla Tael přesvědčeně.
„Ani za mák. Tak zaprvé − mlží. Něco zamlčuje.“
„To je možné.“
„A zadruhé, pokud ji mágové vážně chytí, Loi nebude
mít šanci cokoli zatajit! Zkušený kouzelník vydoluje pravdu
dokonce i z mrtvého.“
„Z mrtvého kouzelníka?“
„Mrtví jsou bezbranní…“ pronesla Tael tónem, který ve
Viktorovi vyvolal vzpomínky na strážce Šedých mezi.

372
„Mrtvým nezbývá žádná magická moc… Viktore! Nejsem
já husa?“
Celým svým zevnějškem teď dávala najevo rozpaky a
lítost.
„O čem to mluvíš?“
„No… Loi je krásná žena…“ Tael ostýchavě sklopila
zrak. „A úžasně zkušená, zkušená jako sto tisíc žen… Chceš
ji, že ano? Tak… tak jak to bývá u dospělých…“
Rozpačitě zamrkala dlouhými řasami.
Viktor neměl sebemenší pochybnosti o tom, že to na něj
Tael hraje. Naneštěstí však nedokázal přijít na to, co jí
odpovědět. Dívka vypadala jako hotové ztělesnění
dobromyslnosti a nevinnosti − ba i tváře jí zrudly.
„Vždyť už jí nejspíš bude alespoň sto let,“ dodala Tael
zádumčivě. „Nebo i dvě stě. Mágové prvního stupně
neumírají stářím… Bylo by ti s ní tak dobře a já se do toho
pletu, překážím ti…“
„Jdi do háje!“ Ve Viktorovi se vzedmul vztek. „Co to
meleš za nesmysly?“
„O věku?“
„O mně! Mám jiné starosti − nehodlám si nic začínat
s přestárlými koketami! Jdeme!“
Rušnější úsek silnice skutečně nebyl daleko. Cesta jim
zabrala zhruba půlhodinu, během níž Viktor stačil třikrát
proklít vlastní pitomost spolu s Taelinou vychytralostí.
Přece jen měl počkat na Loi Iver…
„Přestaň se durdit,“ řekla náhle Tael, jako by mu přečetla
myšlenky. „Prosím. Pokud se Loi nic nestalo, snadno nás
najde.“
„Poznačila si nás kouzlem?“ zeptal se Viktor suše.
„No tak už se nezlob…“ Tael ho vzala za ruku.
„Prosím… A Loi žádná kouzla nepotřebuje, je přece z klanu
Kočky. Stopovat, skrývat se, prchat, klamat − to všechno je
součástí jejich Síly.“
„Aha, jasné. Půjde po naší stopě a nakonec nás
vyčenichá…“
373
 Při představě vnadné Loi, jak s nosem u země leze po
čtyřech po silnici, se Viktor nedokázal ubránit úsměvu. A
pokud navíc Tael mluvila pravdu a Loi už skutečně táhne na
druhou stovku…
„Ale jestli se jí kvůli tomu, že jsme odešli, něco stane…“
Ve Viktorově hlase zazněla výhružná nota.
„Vím, vím. Nikdy mi to neodpustíš, rozzlobíš se a
necháš mě v sirotčinci nebo možná v nějakém klášteře…
Kdepak, o Loi neměj strach! Copak nevíš, že každá kočka
má devět životů?“
„To je mi tedy pěkná útěcha…“
„Jsem moc ráda, že o ni máš strach,“ řekla Tael
nečekaně. „Moc. Alespoň o někoho…“
„Mít strach o tebe − to je stejné, jako přikrývat
deštníkem rybu, aby na ni nenapršelo…“
Následující půlhodinu strávili na krajnici, přičemž
zabíjeli čas přátelským špičkováním. Pak ještě půl hodiny
seděli v trávě kousek dál od silnice. Během této doby je
minul alespoň tucet vozů a žebřiňáků. Při pohledu na
některé z nich Tael opovržlivě krčila nos − ostatně Viktora
také dvakrát nelákalo cestování ve společnosti pětice
tlustých, přátelsky pochrochtávajících a tuze veselých prasat
ani vyhlídka na kodrcavou jízdu obrovitánským
žebřiňákem, jenž co do velikosti příliš nezaostával za
železničním vagonem a který byl plný opilých a dobře
naladěných trpaslíků. Na rozdíl od zemí v okolí Šedých
mezí tu zjevně nežili vůbec žádní elfové − možná se neradi
usazovali daleko od lesů anebo se jim jednoduše nechtělo
vracet do míst, z nichž byli v dávných dobách vyhnáni
náporem mágů.
„Víš, co mě nejvíc ohromuje?“ položil Tael řečnickou
otázku. „Jak tady spolu všichni dokážete vycházet.“
„Kdo všichni? Klany?“
„Ale jaképak klany! Kolik je v každém z nich mágů?
Sto, tisíc? To se pak nedá dělat nic jiného než spolu
vycházet.“
374
 „Nepovídej.“
„Klany se spolu sváří leda z nudy,“ odvrhl Viktor
veškeré námitky. „Ne, mě ohromuje, že si nejdou po krku
elfové, trpaslíci…“
„Někteří si po krku šli,“ opáčila Tael ledabyle. „A mnozí
už vymizeli. Tak třeba v horách se ještě dá narazit na troly,
ale už jenom vzácně. Ti, co se spolu nenaučili vycházet,
jednoduše vymřeli.“
Viktor si vzpomněl na kapitána lodice a zeptal se: „A co
hobiti − zůstali?“
„Kdo?“
Pustil se do kostrbatého vysvětlování.
Tael potřásla hlavou a v jejím hlase snad poprvé zazněla
nejistota: „O těch jsem nikdy neslyšela. Ani jsem žádného
nepotkala. Museli jste si je vymyslet.“
Konečně se na silnici objevil povoz, který Tael
zhodnotila souhlasným kývnutím. Vlastně to nebyl
obyčejný povoz, nýbrž opravdový fasuněk s bedněnou
korbou; pravda, oblé žebřiny momentálně nezakrývala
žádná plachta. Zapřaženého koně řídil mladík, kterému se
nějak dařilo zároveň držet otěže, louskat slunečnicová
semínka, a ještě navíc listovat v jakési ucourané knížečce.
Kniha vyvolala ve Viktorovi téměř stejnou bezmeznou
touhu, jakou pocítil při pohledu na noviny na nádraží. Tento
svět se mu sice zamlouval, ale vážně by uvítal, kdyby se
v něm našlo alespoň něco ke čtení.
Mladík jim přátelsky zamával z kozlíku. „Chcete svézt?“
„Chceme!“ opáčila Tael a už táhla Viktora za sebou.
„Dělej, rychle…“
Mladíka zjevně ani nenapadlo, že by měl zastavit koně;
pomalá chůze staré flegmatické kobyly však naštěstí vůbec
nebyla na překážku. Tael naskočila do fasuňku s takovou
lehkostí, že se vozka neubránil pochvalnému zvolání.
Viktor se ostudně rozběhl za povozem a vlezl si dovnitř
otevřenou zádí. Podél obou chatrných bočnic fasuňku stály
dřevěné lavice a mezi nimi ležely hromádky suchého sena.
375
 „Kam máte namířeno?“ zeptal se mladík a v úsměvu na
ně vycenil zuby. Kdyby měl jeho povoz místo dřevěných
kol s kovovými věnci staré pneumatiky od náklaďáku GAZ,
vypadal by vozka jako ten nejobyčejnější chasník z ruského
zapadákova. Normální povoz, normální mladík. Nakratičko
ostříhané tmavé vlasy, opálená, trochu obhroublá tvář,
svěšená ramena, oblečení čisté, ale prosté − nic
neobvyklého.
„Do Ferosu,“ usmála se mu Tael v odpověď. „Chceme
s bratrem zkusit štěstí u Zemních mágů…“
S bratrem? Co tak najednou…?
„Až tam nejedu. Ale do knížecího sídla vás hodím
rád…“
Viktor si ve snaze přilákat dívčinu pozornost odkašlal,
ale jeho společnice dál naplno koketovala s vozkou.
„Že prý mám schopnosti. Možná se stanu kouzelnicí. No
jen si to představ!“
„Tak to je bezva! Zkus to!“ Mladík odložil knihu, pustil
otěže (poslušná kobyla tomu nevěnovala sebemenší
pozornost) a natáhl k Tael otevřenou dlaň. „Na, zalouskej si.
Pražil je Saška, můj brácha…“
„Díky…“ Tael se posadila vedle něj. „Jak se jmenuješ?“
„Vasja.“
„A já Tael. Hezké jméno, no ne?“
Viktor hleděl na toto dítě Středosvěta celý tumpachový.
Kdyby se přemístilo na Rubní stranu, změnilo by se něco?
Kdepak, nejspíš by se nezměnilo vůbec nic…
Mladík se otočil i k němu.
„Neboj, vem si…“ A hrst semínek se přestěhovala do
Viktorových rukou. Méně než slunečnicová semínka měl
rád snad už jen smažené kobylky, ale nebylo jiného
východiska. „A jak říkají tobě, nemluvo?“
„Viktor.“
„Aha. Louskej, jen si louskej, Víťo. Naše semínka jsou
učiněná lahoda!“
„A mohl bych…“ Viktor ukázal na knihu.
376
 „Ty jsi gramotný?“ Mladíkův hlas se z prostě
přívětivého změnil ve zcela kamarádský. „Takové lidi mám
rád! Jen si ji vezmi, akorát si předtím otři ruce.“
Dle Viktorova názoru by už knize nedokázalo ublížit
vůbec nic. Papírová obálka byla sedřená natolik, že ztratila
jakoukoli barvu. Dokonce ani název nebyl k přečtení. Přesto
si však Viktor poslušně otřel dlaně o džíny a otevřel buclatý
svazeček na místě označeném záložkou… či přesněji
obyčejnou slámkou.
„Šlo se sem po krátké informaci přímo ze schůzí buněk;
šlo se mlčky po jednom nebo po dvou, ne však více než po
třech lidech, kteří všichni měli v kapse knížečku se
záhlavím ‚Komunistická strana bolševiků‘ nebo
‚Komunistický ukrajinský svaz mládeže‘. Litinovými
dveřmi prošli, jenom když se prokázali touto knížečkou.
V slavnostním sále je už mnoho lidí. Je tu světlo. Okna
jsou zastřena stanovými celtami. Shromáždění bolševici tu
žertují o těchto opatřeních poplachu a klidně si zapalují
‚kozí nožky‘.“
Viktor měl pocit, že mu nejspíš přeskočilo. Užasle se
podíval na Vasju.
Mladík spokojeně kývl. „To koukáš! Působivé, co?
Bezva příběh!“
„Odkud… odkud to máš?“
„To je taková knížka,“ vysvětlil mladík trpělivě.
„Fantasy. Slyšel jsi o tom? To je, když autor lže, ale pěkně
plynule.“
„Ta kniha je z Rubní strany,“ prohodila Tael po letmém
pohledu. „Jak jsi k ní přišel?“
Vasja se hrdě usmál a ponechal otázku nezodpovězenou.
„A co tomu říkáš… Rozumíš všemu?“ Viktor si
nedokázal pomoci a pustil se do mírně předpojatého
výslechu.
„No… ne tak úplně. Nechápu, jak se dají kouřit kozí
nožky − to mi prostě hlava nebere. A taky tihle… bolševici
a komsomolci. Jednou jsou jako trpaslíci − pořád by jenom
377
stavěli železnici. A pak zas jako mágové − dohlížejí na
pořádek a jsou celí říční po penězích.“
Viktor by mu tohle všechno zřejmě uměl vysvětlit…
Ovšem Vasju evidentně mnohem více než otázky
bolševismu zajímala Tael. Pochvalně poplácal Viktora po
rameni a pak se otočil k dívce.
„Jaká je vlastně tvoje Síla?“ zeptal se.
„Tak zaprvé umím rychle pěstovat trávu, zadruhé cítím
vodu…“
„No páni!“
„Dokonce jsem s tím pomáhala trpaslíkům na Trati! A
navíc jsem ještě objevila rudnou žílu. Dvakrát!“
„Vážně?“ Mladík obdivně hvízdl. Zjevně měl o sobě
náramně dobré mínění, a dokonce i výrazem tváře dával
najevo, že se k práci vozky nachomýtl jen náhodou, ovšem
ve skutečnosti v životě míří mnohem mnohem výš! Dívka si
ale svými slovy získala jeho obdiv. „Máš bezva ségru,
kamaráde!“
Viktor chmurně přikývl. Pořád nedokázal pochopit, proč
se Tael rozhodla plést hlavu tomuto vzato kolem a kolem
náhodnému spolucestujícímu.
Nějaký smysl to ovšem zjevně mělo.
Přitakávat Taeliným lžím nebylo nutné, zasahovat do
jejich rozhovoru se mu nechtělo a číst si o Pavkovi
Korčaginovi už vůbec ne.
Lehl si na dno fasuňku. Natáhl se a zadíval se na čistou
oblohu. Nikde jediný mráček, ba ani stoupající kouř. Povoz
skřípe a trochu se otřásá − ovšem ne moc silně, neboť
silnice je frekventovaná a kola většinou zůstávají
v hlubokých vyježděných kolejích. Tael a Vasja pomlouvají
mágy. Ale tak nějak uctivě, opatrně.
Proč vlastně jede do Ferosu?
Není už nejvyšší čas, aby se přestal řídit podle Tael?
Ano, ano, samozřejmě že mu dívka pomáhá. Přitom však
nepouští ze zřetele ani své vlastní zájmy. Je to stejné, jako
by strčila do vody člověka, který neumí plavat, a pak mu
378
hrdě házela záchranné kruhy. Měl by si s ní promluvit
pěkně na rovinu…
Viktor si znenáhla uvědomil, že v jeho podrážděných
myšlenkách neustále figuruje Loi Iver, která ladně natahuje
své dlouhé štíhlé nohy a zcela nedvojsmyslně se usmívá.
Zatraceně! Je vůbec možné, aby ta ženská působila tak
přitažlivě? Pokud jí už je vážně přes sto let, jak říkala
Tael…
A kolik let může být samotné Tael?
Zvedl hlavu a podíval se na děvče. V tu nejvhodnější
chvíli − Vasja se ji právě pokusil vzít kolem ramen. Dostalo
se mu za to lehkého plesknutí, a tak bez náznaku
ukřivděnosti svou ruku zase stáhl.
Umí se chovat až neuvěřitelně různorodě. Jednou je
vážnou učitelkou, jindy vyděšeným dítětem a pak zase
chladnou a nelítostnou ženou. Co to povídala o Mezařovi a
jeho synech? Aha, že „zemřeli šťastní“… A šmytec. Zběžně
a lhostejně. Není to pubertální cynismus, jak se původně
domníval. A když se k tomu přidají slova Loi o Neznámém
klanu…
Tael se otočila, vyplázla na něho jazyk a hravě poplácala
vozku po zátylku. Viktor rozpačitě odvrátil zrak.
Kdepak, to všechno jsou jen samé dohady, na
vyvozování závěrů je ještě příliš brzy. Ech, kdyby tak
nablízku byla Loi! Ta − ačkoli rovněž hraje svou hru − je
k němu mnohem upřímnější. Kdepak teď asi je, tahle
kouzelnice jménem Loi Iver?

379
 Kapitola patnáctá

Loi Iver se natáhla na kamenech, které příjemně chladily

její unavené tělo, a chlemtala vodu z potoka.
Nezasvěcenému pozorovateli by to nejspíš připadalo
hloupé. Kráska v roztrhaných šatech leží v podivné, pro
člověka krajně nepohodlné poloze, brada se jí pohupuje nad
kvapícími vodními proudy, míhá se růžový jazýček, tu a
tam se žena rychle rozhlédne po stranách, ale hned se zase
skloní nad hladinou…
Žádný nezasvěcený pozorovatel zde ovšem nebyl. Co by
také kdo dělal v lesem zarostlém úvalu, v němž se Loi
ukryla, aby si trochu odpočinula po útěku před Rétorem a
jeho oddílem? Jen zvědavá sýkorka skákala po větvích a
prohlížela si vzácnou návštěvnici. Loi přimhouřila oči,
podívala se na ni a tichounce řekla: „Mňau!“
Sýkorka nijak nezareagovala.
Loi se rozesmála, zbavujíc se napětí, které jí dosud
kypělo v krvi. Přemoudřelý a ušlechtilý Rétor! To jsem ho
ale převezla! Musí teď být pořádně naštvaný! Určitě se ale
nebude zlobit dlouho − už brzy by měl pochopit, že jsem
jednala správně. Snad si nevybije svůj hněv na nebohém
rolníkovi… I když to ne. Rétor není takový. Nejprve se
pořádně ujistí, než se pustí do zabíjení. A nevinnému nikdy
neublíží. Dokonce ho štědře odškodní z pokladny
Vzdušného klanu. Ach, jak to všechno bylo krásné! Jak
zavyl vítr, přivolaný vůlí mága a stočený do vražedné škrtící
smyčky! Jak Kevin tasil svůj stříbřitý meč… No to je
panečku chlap! Jak zaplála Síla té Ohnivé dívky! Musím si
ji zapamatovat, musím. Protože se klidně může stát, že
jednoho dne stane v čele svého klanu…
„Odpočíváš, Loi?“
380
 Hladina potoka se začala pěnit, vzdul se na ní malý
hrbolek. Tornovy vlasy a husté obočí tvořila bílá pěna,
místo očí měl dva miniaturní vodní víry. Tvář Vodního
mága, která na Loi Iver hleděla z potoka, byla groteskní,
skelná, tekutá.
„Osle!“ Loi stěží dokázala potlačit zaječení. „Vylekal,
vylekal jsi mě!“
Přízračná maska se bublavě rozesmála. Objevily se dvě
drobné vlnky − mágovy rty −, načež Torn vyplivl tenounký
pramínek vody rovnou do Loiiny tváře.
„Pitomče!“ Teď už se ovládala, ale nepřestávala se
naoko rozčilovat. Jen ať má Torn − ten starý ješita − radost.
Vždyť mág má na co být hrdý. Vždyť se mu ji povedlo najít
a pak dosáhnout na slabounkou nitečku Síly, která živila
potok.
„No dobrá, nezlob se,“ řekl Torn smířlivě. „Zkrátka to
vypadalo moc legračně, jak ses polekala… Nemůžeš to
přece být pořád jen ty, kdo se vysmívá nebohému starému
mágovi…“
„Kdy jsem se ti vysmívala?“ zvolala Loi pobouřeně.
Posadila se u potoka a letmým pohybem ruky zvířila vodu −
vypadalo to, jako by se v Tornově tváři objevily malinkaté
vrásky. „Není od tebe vůbec hezké ubližovat slabé ženě.“
„Nevypadáš zrovna dvakrát ublíženě…“ Tornova tvář se
náhle roztočila a začala plout po hladině. Mihl se dlouhý a
tenký jazyk, bleskurychle olízl Loiin kotník a pak se
roztříštil na spoustu křišťálových krůpějí. „Raději ale mysli
na Rétora. Náš drahý přítel je zlostí bez sebe a vyhrožuje, že
tě stáhne z kůže…“
Takže Torn ví o všem, co se děje!
Vyděšená Loi měla co dělat, aby neodskočila od potoka.
„Co je to s tebou?“ zeptal se Torn jedovatě. „Tak obratně
jsi napálila Vzdušné… Máš můj obdiv! Ne, vážně, mockrát
děkuji! Rétor mi málem překazil všechny plány.“
Podle všeho hovořil upřímně, a Loi přikývla na znamení
toho, že jeho vděk přijímá.
381
 „Torne, proč tví Trestající pronásledovali Viktora?“
zeptala se po chvilkovém váhání. „Proč se ho snažili zabít
tam v Luzích?“
„Aha, takže už všechno víš,“ zabublal Torn spokojeně.
„Vždycky mě ohromovalo, jak si klan Kočky umí udržovat
přehled o událostech…“
„To proto, abys oklamal své protivníky?“ Loi ho
nenechala, aby se její otázce vyhnul. „Abys zmátl Rétora?“
„Nejen proto, Loi, nejen…“ Torn se zamyslel; přízračná
maska se tu hroužila na samé dno, tu se zase vynořovala.
V potůčku evidentně přibývalo vody − magie z pramene
vysávala všechno, co se dalo. „Dobrá. Máš právo se některé
věci dozvědět. Zabiják získává svou Sílu ve střetnutích,
v soubojích. Nenávist boje − to je to, co ho živí, co mu dává
moc nad živly. Chudák Gothor… Ale přihlásil se
dobrovolně. Dráždil Zabijáka. Provokoval ho. Likvidoval
ty, kteří mu kráčeli po boku. Tak dlouho, dokud Zabiják
nepřijal moc Vody za svou.“
„To znamená, že si Rétor sám zhatil své snažení!“
zvolala Loi. „Zaútočil na Viktora a tím mu pomohl, aby
získal i moc Vzduchu?“
Tornovy rty se roztekly v úsměvu.
„Jsi důsledný hráč.“ Loi potřásla hlavou. „Díváš se
daleko dopředu…“
Už už měla na jazyku, že při takových schopnostech by
nebylo na škodu se také občas ohlížet, ale Kočka si to
moudře nechala pro sebe. Zjistila mnohé z toho, co se chtěla
dozvědět. A přitom se jí podařilo mágovi Vody nic
neprozradit.
„Teď si budeš jistě lámat hlavu nad tím, v čem spočívají
další podrobnosti Zabijákova zasvěcení…“ Torn svraštil
obočí. „Nesnaž se na to přijít, Loi. Nejsi ze Živelného klanu
a zbytečné vědomosti by ti byly k ničemu.“
„Skutečně? A čemu bych se tedy podle tebe měla
věnovat?“ zeptala se Loi potměšile.
„Třeba sexu.“ Torn se zachechtal.
382
 Takhle na dálku mu nějak přibylo kuráže!
Na Loiiných rtech zahrál široký úsměv. „Drahý! Kdybys
jen věděl, jak moc tě chci! Vzpomínky jsou to jediné, co mě
zahřívá.“
„Nu, zahřát tě neslibuji. Zato všechno ostatní…“
Voda v potoce se mocně vyboulila a obnažila dno.
Desítky drobných rybiček, které se ocitly na suchu,
poskakovaly po písku sem a tam. Před Loi se vztyčila vodní
socha, jako vejce vejci podobná Tornovi. V průzračném těle
se točily rychlé víry a sem a tam se proháněly vláčné
pramínky proudů. Rybka, jež náhodou zůstala lapena
v oživlé vodě, se vyděšeně zmítala v hrudi, jako by
parodovala tlukot srdce.
Torn − Tornův dvojník − byl nahý. Nádherná kopie! Jen
v jednom směru se mág trochu odchýlil od kruté
skutečnosti…
„Oho…“ Na nic jiného se Loi poté, co si Torna
prohlédla, nezmohla.
„Ano,“ přitakal Torn samolibě. Natáhl ruku a jal se z Loi
hrubě strhávat cáry šatů.
„Poslyš, já si tě opravdu vážím, ale co se týče
hydrofilie…“ pokusila se Kočka o protest. Vzrušený mág
však odmítal poslouchat námitky a dál z ní rval šaty
s nadšením hodným výrostka, který se konečně dostal ke
skutečné ženě.
Koneckonců kdoví − třeba to bude i zábavné?
Loi se donutila opětovat polibek studených a vlhkých rtů
a klesla do trávy. Průzračná socha s neuvěřitelně
vyvinutými mužskými přednostmi se nad ní sklonila.
„Jsem mocný!“ vykřikl mág.
Jejda…
Ohromená Loi se zoufale snažila pochopit, zda se jí to
líbí nebo ne. Možná že kdyby se voda trochu ohřála… Ale
takhle je to stejné, jako se ukájet proudem ze zahradní
hadice…

383
 „Ty prostopášnice…“ vydechl mág sladce a toužebně.
„Ó Loi!“
Voda v jeho nitru znenadání zaklokotala a rybka, se
kterou zmítaly proudy, sebou začala mrskat ještě víc.
„Loi…“ zasténal mág.
Průzračná tvář se hloupě usmála, oči − vodní víry − se
zúžily. Torn si příliš pozdě uvědomil, že už není schopen
nadále ovládat Sílu.
„Promiň…“ stačil ještě zabublat, když všechna voda,
která se zbavila magických pout, vyšplíchla na Loi.
Loi se promočená a zmrzlá, s husí kůží po celém těle
ještě dlouho válela po trávě v záchvatu hysterického
smíchu.
Torne, Torne…
Kolikrát ještě bude mužům vysvětlovat, že o velikost
nejde! Na druhou stranu, nedalo se říci, že by se jí to vůbec
nelíbilo. Když to příště bude teplá voda z vany, navíc po
těžkém pracovním dni… Proč ne? Spojí příjemné
s užitečným − sex i sprchu.
Ale dost bylo smíchu. Musí zachránit nebohou rybku.

* * *

Viktor by se s potěšením oddal spánku. Povoz jel

kupředu, koňská kopyta klapala, dřevěná kola povrzávala,
Tael si o něčem šeptala s vozkou − čas od času se ti dva
začínali tichounce smát. Tu a tam je v protisměru míjely
jiné vozy − Vasja si s jejich vozky vyměňoval zdvořilé, leč
poněkud odměřené pozdravy. Jednou je předjel evidentně
hodně spěchající kočár, tažený čtveřicí koní. Eskortovalo ho
kvarteto vojáků v uniformách, jež z nějakého důvodu
připomínaly mušketýrské. Však se také výzbroj těchto mužů
skládala nejen z dlouhých kordů, ale i z masivních těžkých
mušket.

384
 „Takhle si jezdí Zemní!“ poznamenal Vasja; to už byl
kočár daleko před nimi. „Jestli se staneš kouzelnicí, taky se
budeš tak prohánět, pěkně fajnově a s gardisty.“
Ve Viktorovi se probudila zvědavost, a tak se posadil a
zadíval se za kočárem. Nic zvláštního. Okna měl
neprodyšně zavřená a vojáci ani v nejmenším nepřipomínali
mágy.
„Dáš si trochu mlíčka?“ zeptal se vozka. „Je třeba ho
dopít, než zkysne.“
Poté, co si s nelibostí lokl tučného teplého mléka, si
Viktor znovu lehl. Kdepak, bylo by báječné zavřít oči,
usnout…
A probudit se na pobřeží, pod oblohou, na níž není
slunce? Aby měl Obžera radost?
Už začal o stálém účastníkovi svých snů uvažovat jako o
živém člověku. Nepříjemném, zlomyslném, cynickém − ale
přece jen vzbuzujícím určitou úctu. Zpropadený ohyzda…
Co vlastně mají znamenat všechny ty jeho náznaky a
narážky? Má usnout a pokusit se z toho tlusťocha všechno
vymlátit? Ale kdepak, to by nebylo k ničemu. Vždyť
v Obžerově světě se vše řídí výhradně jeho zákony.
V Obžerově světě… Ve Světě Přirozených?
Na té myšlence vlastně nebylo nic zvláštního. Nejsou-li
jeho vidiny náhodné − a Viktor na takové náhody nevěřil −,
pak by měl zdroj svých snů hledat právě mezi Přirozenými.
Mezi těmi, jichž se obávají dokonce i mocní mágové…
„Byly to svině, prostě svině!“ zvolal náhle Vasja. Zdálo
se, že se s Tael o něčem přou. A to už pěkně dlouho.
„Ale co ty sám − viděl jsi je někdy? Viděl jsi Draky?“
Viktor okamžitě zpozorněl, ale dívka se neotočila. Její hlas
překypoval zuřivostí. „Ty, chlapečku!“
Vasja sebou trhl. „Co to meleš? Jsi snad jasnovidka?
Copak jsi je ty sama viděla?!“
„Znám je!“
„Cože? Odkud?“ Vozka se nervózně rozesmál. „Jak bys
je mohla znát? Hej, Víťo, tvoje ségra je asi trochu…“
385
 „Znám je!“ Taelin hlas byl najednou k nepoznání.
„Země si dosud pamatuje kroky, jež drtily skály! Bylo pro
ni těžké nosit Draky, neboť i hory jsou lehčí než jejich
srdce! Vzduch vyl bolestí, když Draci roztahovali křídla!
Uragány měnily směr, jen aby se s nimi nesetkaly! Moře
vřela pod jejich dechem! Řeky vysychaly, když v nich Draci
hasili žízeň! Vyhřívali se v jícnech činných sopek a jejich
šupiny planuly jasněji než tisíc sluncí!“
Zavládlo ticho. Kobyla zaržála a přešla do klusu.
Ohromený Vasja hleděl na Tael a zvolna se po kozlíku
sunul dál od ní.
Nakonec zvolal: „No však povídám, že to byly pěkné
svině! A budiž pochváleni mágové, kteří nás Vládců
zbavili!“
Tael se zasmála nepříjemným smíchem.
„Copak, chlapečku?“ Její hlas byl zdánlivě vlídný, ale
řezal jako břitva. „Myslíš si snad, že na Draky nadávám? Ó
ne, jsi vedle. Úplně vedle. Byli masem země a dechem
nebes. Jejich duše proudila v každém potůčku a jejich zář
zaháněla noc. Dokud Draci chránili Středosvět, žádný
nepřítel se k němu neodvažoval přiblížit. Kdybys tak viděl
let Draka noční oblohou, chlapečku… Padl bys na kolena,
zcepeněl bys, neschopen odtrhnout pohled! A až by Drak
zmizel v dálavách, už bys nebyl jako dřív. A kdyby jen
stačily síly… Kdyby se našlo dost vůle…“
Rozesmála se.
Kdyby jen stačily síly?
Viktor pocítil, jak mu zorné pole zastírá rudá mlha. Tael
s vozkou se v ní ztráceli, mizela silnice i povoz, jenž se jim
plazil vstříc.
„Ano, jejich zuřivost byla děsivá, chlapečku! Ale i jejich
láska byla jasnější než blesk! Právě ona je nakonec
zahubila. Draci se nedokázali stát silnějšími než Zabiják,
jehož síla spočívá v jednom jediném − v nenávisti!“
Rudá, rudá, rudá mlha…

386
 Vládli jste celému světu. A města, která zapomněla na
strach z Okřídlených vládců, hořela. Hořela rudými,
rudými, rudými plameny… Vládli jste všem lidem. A těm,
kteří vám vyšli v ústrety s meči v rukou, tekla krev. Rudá,
rudá, rudá krev.
Nadešel čas zúčtování.
To není krev a není to ani oheň, to se tmí v očích. Může
za to lesk černočerných tlap, třpyt meče. Poslední z Draků
− ten skutečně poslední − je silný. Skutečně silný. Každý
jeho úder je smrt. Zabiják však necítí utržené rány − vždyť
čím jsou takové rány pro někoho, jehož maso je kámen,
jehož duše je sněhová vánice, jehož pohyby jsou rychlejší
než proudící voda a jehož síla je spalující plamen?
Kdo se to přikradl zezadu? Tvá družka, Poslední draku?
To je ale legrační − rozhodla se zasáhnout do našeho
souboje! Úder! Jen naplocho, aby nepřekážela… A dívka
omráčena padá k zemi. Muž v černé zbroji křičí zuřivostí −
nemá však dost sil. V jeho duši toho klokotá příliš mnoho −
láska, strach, zoufalství a až potom nenávist. Muž křičí a na
chvíli odvrací pohled, dívá se na ležící ženu…
Tvůj čas vypršel, Draku!
Výpad − a nohy rytíře v černém podtíná šavle
z bělostného kovu.
Už nikdy neroztáhneš křídla, Draku!
Výpad − a na čepeli vře krev, úzký meč padá do
lepkavého bláta.
Vezmu si tvůj život, Draku!
Výpad − a černé brnění puká, jako slupka sjíždí z těla.
Tvé světlo pohaslo, Draku!
Výpad − a světlé vlasy tmavnou a on vidí Drakovy oči.
Ještě dočista mladé oči.
Dračí zabiják sklonil zbraň. Poslední drak před ním
klečel na kolenou − již neměl dost sil, aby stál. Život jej
opouštěl s každičkým úderem srdce, s každičkým výdechem.
Stále však ještě dokázal mluvit.
„Jsi rád, Zabijáku? Hřeje tě má smrt u srdce?“
387
 Zabiják se ani nepohnul. Draci jsou záludní.
„Copak si myslíš, že… že je možné zabít Draka? Zabít
ho navždy?“
Umírá tak dlouho. Má v těle tolik sil − dokonce i teď,
když se proměnil v člověka.
„Přijde čas, Rétore. Přijde čas, Dračí zabijáku!“
Plameny v jeho očích − zlatavé záchvěvy, blyštivá cesta
do nicoty, tunel, jímž se žene duše Draka. Žene se daleko
předaleko, nelze ji dohonit, nelze přerušit její let. A
nepomůže ani meč, ani Síla čtyř živlů.
„Přijde čas, kdy prokleješ tento okamžik. Budeš hledat
Draka, abys ho ochránil. Budeš zabíjet sám sebe, Rétore.
Budeš se zabíjet, aniž bys chápal, co činíš. Znovu ve jménu
dobra napácháš zlo, Rétore…“
Rozmáchnutí… Stříbřitá čepel protíná vzduch… Jak se
opovažuje prorokovat… to bídné umírající stvoření…
Nenaslouchej zabitému Drakovi!
Ale Vzduch − věrný Vzduch, poslušný Vzduch − se stal
zrádcem. A Drak se ještě skrze krev stačil pousmát.
Skrze rudou, rudou, rudou krev…
Poslední drak opustil Středosvět.
Rétor, který prošel zasvěcením, který do sebe vstřebal
všechny čtyři živly, sklonil zbraň. A bělostná ocel, jež vypila
krev Okřídlených vládců, se rozpadla v prach.
Stalo se to, co se muselo stát.
Po smrti poslední oběti ztratí Zabiják svou Sílu.
Zůstane jen nenávist.
Žena, která Draka provázela, se pomalu postavila.
Udělala krok… A pak upadla a začala se plazit
k poslednímu z padlých Vládců. Zůstala naživu − neboť
nebyla Dračicí.
Jsou jen Draci − žádné Dračice nejsou a nikdy nebyly!
Rétor zakřičel, neboť si uvědomil, že se přece jen zmýlil.
Měl jako první zabít ji! Vždyť co může udělat teď, když už je
bezbranný, když ztrácí Sílu, když se pro něj déšť opět stal

388
ledovým a plameny spalujícími? Co může udělat se ženou,
která klečí nad tělem Draka, jehož skolil?
Sevřel v prstech její štíhlý krk. Nalehl na ni celý tělem a
přitiskl ji k zemi. Dokonce se ani nepokoušela bránit.
Chvěla se přerývanými vzlyky, dusila se a lačně nasávajíc
vzduch hleděla bývalému Zabijákovi do očí.
Ani samotný Rétor nevěděl, jak k tomu došlo.
Nenávist, jež mu vřela v krvi, ano, to nenávist za to
mohla. Zmocnil se té ženy přímo u těla mrtvého Vládce.
Jejich těla bičoval déšť a nad sežehlým lesem začala
stoupat mračna bílého kouře, když v sobě Rétor konečně
našel sílu, aby se jí podíval do očí. Do pulsujících žlutých
plamenů, jež tolik připomínaly dračí oheň.
„Zabij mě,“ prosila jej mlčky.
„Odejdi…“
„Už nemám kam jít. A nemám ani důvod žít, Rétore,
Dračí zabijáku.“
Nepotřebovali slova. Nenávist je spojila pevněji než
láska.
„Nedokážu tě zabít. Teď ne. Propouštím tě. Už pro
Středosvět nejsi nebezpečná. Ani nebezpečná, ani potřebná.
Odejdi. Rubní strana tě přijme − a dokončí to, co jsem
započal.“
Oheň v jejích očích se rozhořel silněji. „Skutečně,
Rétore? Jsi si tím jistý, Zabijáku?“
„Náš střet se ve světě zbavených Síly ozývá jako echo.
Na konci stezky tě proto nečeká nic než oheň a smrt. Stejně
nepřežiješ. Odejdi.“
„Nevím, zda konáš dobro anebo zlo. Každopádně se ale
dopouštíš chyby, Zabijáku…“
Žena se postavila a u jejích nohou se poslušně otevřela
Stezka. I Rétor, Dračí zabiják, se zvedl ze země, poskvrněné
násilím a smrtí. Před ním se rozkládal širý Středosvět,
konečně zbavený Okřídlených vládců.
Jako první opustila Zabijáka Síla. Teď nastal čas, aby
odešla i nenávist.
389
 Ještě se rychle otočil, aby skrz dešťové provazce spatřil
ženu Posledního draka. Zahlédl však jen zlatavý záblesk −
to se její zrzavé vlasy mihly tmou.
Rudou, rudou, rudou tmou…
Tmou, která se navždy usídlí ve tvých očích, Rétore…
„Po hlavě, dej mu po hlavě!“ Vasjův hlas zněl rozrušeně
a vyděšeně. „Klackem po hlavě, aby mu z ní vyletěly
všechny hlouposti! Až se probere, ještě ti sám poděkuje!
Akorát mu to prospěje!“
„Opovaž se to zkusit…“ Viktor se donutil otevřít oči.
Dosud se mu před nimi vznášel krvavý opar, ovšem
nenávist − ta, která spalovala Zabijákovu duši − už byla
pryč. Pohupovaly se nad ním vyděšené tváře Tael a vozky.
„A co má být?“ podivil se Vasja. „Mě samotného už
taky kolikrát přetáhli klackem přes hlavu, abych přestal mlít
nesmysly! Vždycky to zabere… Tak co, jsi v pohodě? Už
nebudeš řvát a mlátit kolem sebe?“
Viktorovi se dosud třásly ruce − mohla za to váha šavle
z bílého kovu i strach a odpor, jež v něm přetrvávaly po
souboji na kraji světa. Chabě odstrčil Tael, doplazil ke kraji
povozu, naklonil se přes bočnici a vyzvracel se do prachu
silnice.
„To mlíčko, to ho skolilo,“ přišel Vasja pohotově
s vysvětlením.
„Určitě. Dohromady s tím horkem. A k tomu se ještě
naposlouchal těch tvých pohádek.“
Tael neodpověděla. Mlčky se dívala, jak si Viktor otírá
rty trsem slámy a znovu vyčerpaně ulehá na dno povozu.
„Mockrát jsem slýchal, že by se o Dracích nemělo
zbytečně mluvit!“ zvolal Vasja. „Nevěřil jsem tomu… Ale
teď! Buďte rádi, že vás nevykopnu z vozu − taková
společnost tak akorát přivolává neštěstí!“
Když se nedočkal žádné reakce, Vasja nepřestávaje
nespokojeně bručet vylezl zpátky na kozlík. Trhl otěžemi a
popohnal kobylu.
„Co jsi viděl?“ zeptala se Tael šeptem. „Tak co?“
390
 Viktor ležel s tváří zalitou lepkavým potem. Jeho tělo se
dosud vzpamatovávalo, nemohlo uvěřit, že kolem je krásný
a slunečný den, a nikoli šedá mha, v níž on − Dračí zabiják
− navždy skoncoval s pány Středosvěta.
„Byl jsem Zabijákem…“
„Už zase?“
„Já… zabil jsem posledního z Draků. Měl jsem to
snadné. Byl rván na kusy… touhou po boji, strachem o svou
ženu, pomstychtivostí i nadějí na přežití. Příliš mnoho citů,
příliš mnoho přání. Zato já chtěl jen jedno jediné − zničit
ho.“
„Což se ti také podařilo.“
V Taelině hlase nezazníval výsměch; jen suše
konstatovala fakta.
„Ano,“ řekl Viktor stejným tónem. „Téměř…“
„Jak to − téměř?“
„Nechal jsem jít ženu, která byla s ním. Nepatřila
k Drakům… Proto jsem to mohl udělat. Ale nejprve…“
Viktor při té vzpomínce sešklebil tvář.
„Mluv!“ vyzvala ho Tael.
„Znásilnil jsem ji. Bez… bez špetky chtíče. To nenávist.
Drala se ven.“
Jejich pohledy se setkaly.
Pak Tael potřásla hlavou. „Nevyčítej si to. To jsi nebyl
ty.“
„Ano. To Rétor. Mág Vzduchu, který byl vybrán a prošel
zasvěceními. Rétor − Dračí zabiják. Ale já…“ Viktor nabral
dech. „… jsem stejný jako byl on. Má duše je duší
Zabijáka.“
Tael mlčela.
„Ty jsi… ty jsi Draky chválila.“
„Ne! Jen jsem říkala, jací byli.“
„To je jedno. Člověk nemá právo zabít Draka.“
„Ale má − jestliže se mu vyrovná. Rétorovi se to
podařilo. Vyzval Draky na souboj a zvítězil. Obviňovat ho

391
z podlosti nebo zákeřnosti by nebylo správné. Jeho chyba
spočívala v něčem jiném − že nechal jít tu ženu.“
„Proč? Vybavuji si… Vybavuji si její myšlenky.
Nepatřila k Drakům.“
„Ale byla Drakovou ženou. A mohla, mohla se stát
matkou Draka.“
Viktor zavřel oči. „Ne, Tael… Ne. Nemohla. Neměla
takovou možnost… rozumíš? Nikdy totiž nepoznala muže −
před Rétorem.“

392
 Kapitola šestnáctá

Mladý vozka s nimi od té doby neprohodil jediného

slůvka; zjevně úplně ztratil chuť do řeči. Buďto se jej dotkly
Taeliny výčitky, anebo ho vyděsilo to, co se stalo Viktorovi.
Navečer, když se v dálce objevily nízké šedivé hradby,
začal Vasja energičtěji popohánět kobylu. Ta ovšem
v předtuše brzkého odpočinku sama přidala do kroku.
Městečko se zjevně dělilo na dvě části.
Menší se nacházela za hradební zdí, zatímco ta větší −
tamní domky působily o dost chudobněji − se táhla dále,
podél řady pahorků. Silnice zatáčela a vedla pěkný kus
cesty od opevnění.
„Běžte za hradbu, je tam knížecí hrad,“ prohodil Vasja
přes rameno. „Já tam nemám co pohledávat… Teda zatím…
Vyrazím do zájezdní hospody.“
„Mohli bychom jet s tebou,“ navrhl Viktor.
„Zrovna vy dva se musíte ukázat knížeti!“ Vasja se
otočil. „Jsem věrný služebník Země a vím, jak to chodí!
Když máte namířeno do Ferosu, tak se musíte poklonit
všem vazalům, na které cestou narazíte! Třeba vám z toho
něco kápne… Mohli by vám pomoct s dopravou anebo vám
něco darovat…“
Viktor se rychle podíval na Tael. Dívka přikývla.
„Tak ti tedy děkujeme, Vasiliji, kamaráde,“ řekl Viktor.
„Za to, že jsi nás svezl, i za tvé mlíčko.“
„Děkujte Zemi, ta je chlebodárkyní nás všech,“
zamumlal Vasja. „Tak co, mám vám zastavit, nebo si
vystoupíte za jízdy?“
Vzhledem k tomu, jakou rychlostí se fasuněk kodrcal,
zvolili druhou možnost. Vasja trhl otěžemi a znovu se
ponořil do knížky.
393
 „S těmi svými Draky jsi ho pořádně vyděsila, Tael.“
„A co má být?“ Dívka štítivě pokrčila nosík. „Ať neplive
po Vládcích, když sám nemá křídla. Pojď, před setměním
bych chtěla být ve městě.“
Sešli z cesty a zamířili rovnou k hradbám. Ukázalo se, že
opevněná část města není vůbec malá, ovšem celá jaksi
připlácnutá, nízká, jakoby se rozpíjející po zemi. Dokonce i
strážní věže, vykukující zpoza hradeb, se zdály být ohavně
napuchlé, jako by se styděly za svou výšku. Zato okolní
krajina působila skutečně idylicky − louky byly porostlé
hustou trávou, jež vypadala, jako by ji někdo pečlivě vysel;
mezi občasnými stromky se nenašel ani jediný uschlý nebo
ohnutý větrem; ba i pahorky vzbuzovaly dojem jisté
uhlazenosti.
„Proč jsi řekla, že jsem tvůj bratr?“ zeptal se Viktor.
„Nejsme si ani trochu podobní.“
„Že ne? Když si obarvím vlasy, tak si každý řekne, že
jsme příbuzní… Tahle historka působí vážně věrohodně. Ve
mně se našla Síla − to se nezřídka stává. A ty ses mě
k mágům vydal doprovodit, což je taky správně. Jednak
proto, abys mě, malou holku, cestou chránil před různým
nebezpečím, a jednak aby sis − bude-li taková možnost − u
mágů sám našel nějaké teplé místečko… Nikoho to
nepřekvapí.“
„A když se jim zachce ukázky Síly?“
„Budou ji mít.“ Tael se zasmála. „Copak si myslíš, že
v zemi nedokážu najít rudu nebo vodu? Bez problémů.
Klidně jim předvedu všechno, co jen může umět samouk.“
„A co věci, které samouk nezvládne?“
„Když se budu hodně snažit,“ vyhnula se Tael odpovědi.
„Hlavně drž na uzdě svou vlastní Sílu. Rétor teď šílí,
zoufale se tě snaží najít…“
„Proč mě tolik pronásleduje?“
„Pronásleduje sám sebe, Viktore. Proklel den, kdy se stal
Zabijákem. Myslí si, že náš svět může zachránit jedině
Drak.“
394
 „A ty s ním nesouhlasíš?“
„Možné je všechno.“
„Má ale pravdu v tom, že Drak skutečně přichází?“
„Ano. A ty musíš být na jeho příchod připraven.“
Zakrátko došli k městu a vydali se podél kamenné
hradby směrem k bráně, kterou nyní projížděly poslední
opozdilé povozy. Deset dvanáct vojáků v zaprášených
tmavých pláštích, s kordy u boků, a někteří dokonce
s puškami přehozenými přes ramena vyprovázeli každý vůz
uštěpačnými poznámkami.
Notně to od nich schytal šedovousý stařec
s dvoukolovým vozem plným dýní − copak ten blbec
nechápe, že věrní vazalové Země mají vlastního ovoce a
zeleniny víc než dost? Pěkné řádky poťouchlostí se dostalo i
humpoláckému venkovanovi, který s otevřenou pusou zíral
na mohutné hradby a pevnou bránu. Hejno dívčin v krytém
voze, kočírovaném ohyzdnou vyschlou stařenou, si od
vojáků vyslechlo něco již dočista nevhodného a
pohoršujícího. Vlastně to bylo nejspíš pohoršující jen
z Viktorova úhlu pohledu, protože dívky odpověděly
svorným řehotem, zatímco babka zakrákorala něco
takového, že se museli začervenat snad i někteří z těchto
udatných gardistů. Na osamělém jezdci − sotva dospělém
mladíkovi v sedle sešlé herky neurčité barvy − nenechali niť
suchou; zkritizovali jej od neforemného klobouku až po
prastarý kord. Ještě štěstí, že mladík, který se zahleděl na
věže, vypínající se hned za hradbami, jejich výsměch
přeslechl.
Pak došla řada i na Viktora s Tael.
„Kampak spěcháš, děvenko?“ To se ví, že myšlenky
okounějících vojáků mířily pouze jedním směrem. „Jsme
mnohem zábavnější než tvůj kavalír!“
Viktor mimoděk sevřel jílec meče, což vyvolalo záchvat
hurónského smíchu. Vojáci se zjevně nehodlali omezit jen
na slovní návrhy; proti srsti by jim nejspíš nebyla ani
rvačka.
395
 „Neopovažujte se urážet mou sestru!“ vykřikl Viktor
přijímaje hru, kterou mu Tael navrhla. „Míří k mágům do
Ferosu, aby pronikla do tajů Síly!“
Ve tvářích gardistů se skutečně objevila určitá úcta.
Jejich velitel v plášti s lesklými zlatými prýmky kývl na své
druhy.
„Hej, Ramesi,“ nařídil jednomu z nich. „Doprovoď je ke
knížecímu hradu!“
„Jak si přejete, seržante.“ Muž s výrazným nosem, jenž
v obličeji připomínal Řeka nebo možná Bulhara, se Tael
zlehka uklonil. „Tak vy jste tedy v sobě pocítila Sílu?“
„Pocítila − a jak!“ zvolala Tael plamenným hlasem.
Ostatní vojáci vybuchli smíchy. Rames se usmál pod vousy,
ale přece jen zachoval vážnost.
„V tom případě vám rád posloužím jako průvodce…
alespoň pro začátek.“
Lišácky mrkl na Viktora. Zjevně se domníval, že každý
civilista musí být hrdý na takovou úctu prokazovanou jeho
sestře.
Úzkými uličkami s kamennou dlažbou se vydali ke
středu městečka. Navzdory Viktorovým očekáváním zde
přece jen bylo poměrně čisto; chyběl i smrad, jenž podle
názoru historiků halil středověká města. Měli snad poddaní
klanu Země k dispozici normální kanalizaci? Anebo její roli
plnila magie?
Viktor při představě kouzelné záchodové mísy jen
potřásl hlavou. Na druhou stranu, vůbec by ho to tady ve
Středosvětě nepřekvapilo. Vždyť magie v každodenním
životě nemusí mít zdaleka jen vznešená uplatnění…
V městských ulicích ovšem jakékoli známky magie
scházely. A nic pozoruhodného nebylo ani na
kolemjdoucích. Snad kromě toho, že místní vypadali tlustší
a spokojenější než obyvatelé jiných městeček. Vazalům
Země se evidentně nežilo špatně.
„Být mágem není vůbec zlé…“ pronesl Rames vysokým
melodickým hlasem. Měl lehký, leč patrný přízvuk; zdálo
396
se, že třebaže je zvyklý mluvit rusky, jeho rodná řeč to
přece jen není. „Ostatně, i nebýt mágem je hodno úcty.
Obzvláště v případě takového mladého a hezkého
děvčete…“
Tael se začervenala a usmála se s prostoduchostí naivní
holčičky.
„Nejlepší léta života zaberou nudné přednášky
v podzemních chrámech a pochmurných jeskyních…“
pokračoval Rames ve svých úvahách. „Unylí mágové,
pohroužení do zkoumání přírodních tajemství, si ani
nevšimnou, jak rozkvétá překrásné růžové poupátko a jak
nádherně voní ve věčné tmě podzemí… A až se Síla,
získaná za cenu tak velkého odříkání, zcela probudí, již se
pro ni nenajde uplatnění…“
„Jenže já chci být kouzelnicí!“ zvolala Tael rozmarně.
„Chci, aby mě všichni milovali a báli se mě! Chci uhánět po
silnici v otevřeném kočáře rudé barvy, v bílých šatech a
s brilianty a chci, aby na stupátku stál elfský chlapec a
rozčesával mi vlasy!“
Rames si povzdechl a podíval se na Viktora. „Co na to
řekneš?“
„Nu, když to děvče chce, tak proč ne?“
„Ano, proč ne…“ souhlasil gardista. „Když to navíc
prospěje příbuzným…“
Viktor na tento jeho výpad neodpověděl. Mlčky došli
k hradu. Byl dosti pochmurný a stejně přikrčený jako celé
město. Vypadal téměř opuštěně − jen v několika málo
oknech se svítilo. Za masivní pootevřenou bránou
z tmavého kovu se rýsovaly nehybné postavy.
„Tvoje sestra má velké štěstí,“ prohodil Rames. „Před
pár hodinami přijel do města pan Andrzej. Mág prvního
stupně! Takoví jako on vidí Sílu skrznaskrz − hned vám
poví, jestli stojí za to, abyste se táhli až do Ferosu… Nu
což, rád jsem vám pomohl!“
Rames sklapl podpatky, otočil se a vyrazil ulicí pryč.
V příštím okamžiku Viktor popadl Tael za ruku a zastavil ji.
397
 „Kam se to ženeš, huso?“ sykl. „Nač si zbytečně
koledovat o malér?“
Klábosení Tael s gardistou působilo natolik věrohodně,
že Viktor skutečně začal pohlížet na svou společnici jako na
ztřeštěnou holku. Rudý kočár… elfské páže… chá…!
„Je pozdě měnit plány!“ Tael se mu vytrhla. „Přestaň
váhat, pojď už!“
A Viktor poslušně následoval Tael do otevřené brány,
přičemž proklínal všechno na světě − od kdysi vypadlých
pojistek až po ty zatracené Draky.
Vchod do hradu, jak se ukázalo, také střežili gardisté.
Měli však podstatně upravenější uniformy, a navíc byli
všichni jako jeden muž statní a urostlí − trochu se podobali
granátníkům Petra Velikého. Tváře měli syté, dobře živené.
„Přišli jsme se uklonit velkoknížeti!“ oznámila Tael
zvučně. „Mířím do Ferosu, abych začala studovat v magické
škole, a chci se pozdravit se svým budoucím vazalem!“
Viktorovi z její drzosti spadlo srdce do kalhot. Obával
se, že se bude muset vykašlat na maskování a přivolat svou
Sílu…
Buďto však takové chování bylo mezi samolibými
adepty magického umění běžné, anebo se gardisté neradi
pletli do kouzelnických záležitostí.
„Vstupte,“ pobídl je jeden z gardistů a uvolnil jim cestu.

* * *

Poštovní dostavník kočírovali dva bratři. Brát stopaře −

nebo stopařky − měli samozřejmě přísně zakázáno.
Ale copak by se dva zdraví dospělí muži mohli udržet a
nezastavit Loi Iver stojící na kraji silnice?
Bohužel jim však z toho nic nekáplo. Loi měla příliš
mizernou náladu.
Viktor a Tael na ni na smluveném místě nepočkali! Jistě,
skutečně se oproti dohodnutému termínu zpozdila − ale o

398
pouhou čtvrthodinu. Stopy jí však prozradily, že holka
z Neznámého klanu odvedla svého svěřence už před více
než třemi hodinami.
Ta hanebnice!
Viktor by na ni určitě počkal. Pověděla by mu, jak
obratně vyzrála na nepřátele, a možná, možná by pak
docílila toho, oč jí šlo…
„Nedáš si s námi trochu vínka, krásko?“ Starší z bratrů
se rozhodl sáhnout po osvědčeném prostředku. Odkudsi se
vynořil obrovský, alespoň čtyřlitrový demižón s poněkud
kalným červeným vínem. Loi se v duchu ušklíbla.
„Proč ne?“
Sevřená na kozlíku mezi dvěma zpocenými a
vzrušenými muži neohroženě vypila naráz půl sklenice.
Víno bylo teplé a sladké, navíc nepochybně s příměsí
jiného, silnějšího alkoholu. Bratři si vyměnili rozradostněné
pohledy a rovněž si přihnuli.
„Já první!“ prohlásil starší a chopil se demižonu. Řekl to
tak významným tónem, že Loi měla co dělat, aby mu nedala
jednu po tlamě.
„Dobrá,“ souhlasil mladší pokorně.
„Ještě do druhé nohy?“ navrhla Loi.
Bratři se celí rozzářili. Budoucnost se jim jevila v těch
nejkrásnějších barvách − přepít je tahle mladá dívka určitě
nedokáže; za chvíli se začne hloupě hihňat a opětovat zatím
ještě špásovná objetí a polibky. Pak starší bratr popadne
alkoholem znavenou děvu a pomůže jí dostat se dozadu, do
nákladního prostoru dostavníku, kde je spousta měkkých
pytlů s poštou, balíků trpasličích i lidských novin i zásilek,
jež je třeba doručit na různé adresy ve Ferosu…
„Nějak zaostáváte, chlapci!“ užasla Loi.
Bratři zvýšili tempo. Vždyť přece oba viděli, že Loi pije
doopravdy. A taková mladice nemůže, prostě nemůže vypít
víc vína než oni!
Bratři se drželi bezmála hodinu. Potom se začali hloupě
chechtat, objímat se přes hlavu shýbající se Loi a hulákat
399
odrhovačky. Loi vozky jednoho po druhém odtáhla do
nákladního prostoru, uložila je na pytle s poštou a sama se
chopila opratí. Hlava se jí po vypitém alkoholu přece jen
maličko točila.
„Jo ho hó!“ vykřikla a nad zapřaženým párem vraníků
zasvištěl bič. Nezlobte se na mě, koníčci, ale budete teď
muset drobet zabrat…
Kdyby byli vraníci zvyklí na sedlo, Loi by si jednoho
z nich nejspíš půjčila a vyrazila by za Viktorem koňmo. Ale
pouštět se do pronásledování na tažném zvířeti by bylo
hloupé.
„Jo ho hó!“
Poštovní dostavník se hnal po silnici, přičemž se divoce
otřásal a houpal. Co si to ta mrcha Tael vůbec dovoluje?
Chce snad všechno udělat sama, bez přátelské pomoci?
Copak by měla dost šikovnosti třeba na… no třeba na tenhle
trik, díky kterému jsem se zbavila dotěrných vozků?!

* * *

Stůl měřil na délku přinejmenším dvacet metrů, ale i tak

kolem něj pro samé lidi téměř nebylo k hnutí. Gardista se
zářivými důstojnickými nášivkami na rukávech, jenž zavedl
Viktora a Tael do hodovní síně, si chvíli zkoumavým
pohledem měřil stůl a pak vydal rozkaz vojákům stojícím u
dveří. Ti zpod stolu vytáhli dva hosty, kteří už měli očividně
dost, načež růžovolící služebná spěšně uklidila špinavé
talíře a přetřela špinavý ubrus svou zástěrou.
„Posaďte se,“ utrousil důstojník a vyrazil ke vzdálenému
konci stolu.
Osvětlení bylo vskutku skrovné − čadící pochodně na
zdech a svíce na stole. Buďto vazalové Země neměli dobré
vztahy s trpaslíky, nebo sídlili příliš daleko od Trati, anebo
elektřinu odmítali používat z nějakých „ideologických
důvodů“.

400
 Zato si Viktor konečně připadal jako ve skutečně
středověkém prostředí.
Hosté − muži, ženy, a dokonce i několik dětí − hlasitě
mlaskali a hltali četné pokrmy se zápalem tlusťochů po
dlouhotrvající dietě. Hlavním jídlem bylo pečené kančí,
ovšem přičiněním jedlíků už z něj mnoho nezbývalo − na
většině z velikánských podnosů, stojících na stole, se vršily
jen ohlodané kosti. Hojně se podávaly jakési masité
předkrmy, klobásy, paštiky i saláty. Po rybách či drůbeži
naopak nebylo ani památky. Při pohledu na onu
gastronomickou exhibici se Viktor musel mimoděk
pousmát. Celá tato nehoráznost se zapíjela neuvěřitelnou
hojností vín − bílých, červených i růžových.
Na gobelínech, jež zakrývaly všechny stěny síně, byly
povětšinou rovněž vyobrazeny výjevy z opulentních hostin.
Pravda, našlo se i pár pláten se zlátnoucími obilnými lány,
stády vypaseného dobytka či smějícími se dívčinami, které
sbíraly plody úžasných rozměrů − od bobulí hroznového
vína velkých jako dětská pěstička po jablka zvíci
fotbalových míčů. Viktorovi se okamžitě vybavila mozaiky
z VDNCh, jež se zachovala z dávných dob.
Po Viktorovi hosté pokukovali se zvědavostí, Tael stěží
uznali za hodnou pohledu. Nevyvinutá hubená dívenka
zjevně nebyla podle gusta tohoto davu.
Gardista se mezitím protlačil k čestným místům. Trůnili
tam páni tohoto hodokvasu − zavalitý postarší muž, zřejmě
kníže, který vládl tomuto městu, a neduživý plešatící
človíček halící se do pláště.
Je vůbec možné, aby tohle byl mág Země? Mág prvního
stupně?
Ale ne, hloupost, nejspíš to přece jen bude ten kníže…
Gardista se však naklonil k uchu toho postaršího a jal se
mu něco spěšně šeptat. Kníže pokýval hlavou a zlehka se
pousmál. Zvedl ruku. Rámus u stolu rázem utichl, nacpaná
ústa se zavřela, pozvednuté číše strnuly v půli cesty ke rtům.

401
Do nastalého ticha zazněl chrčivý zvuk, jak kdosi
s heroickým vypětím spolkl obrovský kus.
„Máme hosty,“ pronesl kníže dobrodušně. „Dívka, která
se jmenuje Tael, v sobě pocítila Sílu Zemní magie…“
Neduživý mág škubl hlavou − dočista jako malé
ptáčátko − a přes celý stůl upřel pohled na Tael.
„Míří do Ferosu, ovšem cestou se nás rozhodla poctít
svou návštěvou, aby pozdravila budoucí vazaly…“
Ticho by se teď dalo krájet.
Viktor ucítil, jak mu po zádech stéká tenounký pramínek
studeného potu.
Žádná bouře rozhořčených výkřiků však zatím
nenásledovala. A ani výbuch neméně nebezpečného smíchu.
„Rád se setkávám s budoucí kolegyní,“ zaskřípal mág.
„Pojď ke mně, děvče.“
Tael si z číše nevzrušeně lokla bílého vína a zvedla se od
stolu. Viktor ji následoval.
„Mladík může zůstat…“ utrousil mág.
„Jsem za ni odpovědný!“
Další námitky již nezazněly. Sledováni upřenými
pohledy stovek očí přistoupili k mágovi a knížeti.
Zblízka vypadal Zemní skutečně odpudivě. Oči měl
studené, mrtvé a kůži žlutavou, místy našedlou, jako by
téměř neustále pobýval ve tmě. Bylo nepochopitelné, jak
může příslušník klanu, jehož magie přitahovala tak veselé,
byť snad až příliš živočišné publikum, vypadat natolik
ztrhaně.
„Můžeš mi říkat pane Andrzeji, děvče,“ zaskřípal mág.
Vpil se do Tael pohledem a pak rozčarovaně potřásl hlavou.
„Necítím v tobě žádnou Sílu.“
Síň vydechla. A Viktor si rezignovaně uvědomil, že to
všechno bude teprve následovat − rozhořčené výkřiky,
smích a možná i pořádný výprask karabáči na náměstí před
hradem.
A hluboko v jeho nitru se pohnula zuřivost − ohnivá
zuřivost Zabijáka.
402
 „Nevystavuji svou Sílu na odiv!“ odsekla Tael zhurta.
„To děláš správně,“ souhlasil Andrzej. „Mně ji ale
ukázat můžeš. Dokonce musíš.“
V jeho hlase zazníval výsměch. Jedovatá ironie. Kdepak,
tento nahrblý, téměř lysý mág s krátkozrace přimhouřenýma
očima od hloupé a drzé holčiny vůbec nic neočekával.
Prostě se jen držel ustáleného rituálu.
Tael mávla rukou. Viktor si stačil všimnout, jak se její
prsty propletly v komplikovaném gestu. Vzápětí jí z dlaně
vylétlo cosi jako oblak prachu, který divoce zavířil a
nakratičko zahalil celou dívčinu postavu.
Stěna naproti Tael se otřásla. Přehnala se po ní těžká
vlna, jež nadýmala kameny, drolila vápennou omítku a
strhávala gobelíny. Na podlahu s hlasitým zaduněním
dopadl i velikánský trojúhelníkový štít.
Andrzej byl vmžiku na nohou.
Vlna slábla. Kameny se dosud zachvívaly a Viktorovi se
na okamžik zazdálo, že stěnou prostupují neurčité obrysy
jakéhosi obludného, hranatého těla… Pak ale Tael
vyčerpaně dala ruku dolů a vše rázem skončilo.
Ozývalo se jen žbluňkání vína, jež vytékalo z kýmsi
převržené lahve.
Mág Země upřel na Tael planoucí pohled; oči mu rázem
přestal zastírat závoj znuděné lhostejnosti.
„Přinejmenším druhý stupeň…“ zašeptal. „Kdo je tvým
učitelem, děvče?“
„Nikdo!“
„Pokusila ses vyvolat ducha kamene! Uvědomuješ si to
vůbec?“
Tael sklopila zrak a jala se špičkou boty přejíždět po
podlaze. „Já… já mu takhle neříkám… Pro mě je to
Kameňáček… Doma jsem se tuze nudila… Byla jsem malá
a sama… a všichni odešli… dokonce i Víťa-á-á…“
Vypadala, že se každým okamžikem dá do breku.
Kontrast s předešlou drzostí byl až trochu zarážející, ale

403
naštěstí všechny příliš šokovalo nedávné lokální
zemětřesení.
„Vymyslela jsem si, že ve stěně žije človíček,
kamenný… Začala jsem se s ním bavit…“
Rozzářený mág prudce zvedl ruku. „Všichni si
zapamatujte tento okamžik! Máte před sebou budoucí
velkou kouzelnici klanu Země! A je to můj objev!“
„Lidské mládě patří mně!“ zaparodoval Viktor Andrzeje
hlasem tygra Šer Chána. Mág však byl naštěstí tak nadšený,
že neposlouchal nikoho jiného kromě svého milovaného já.
„Skloňte hlavy!“
Zástup jedlíků se svorně přitiskl ke stolu. Viktor si
povšiml, že impozantní, výjimečně tělnatý vousáč dokázal
dokonce i v tak nepohodlné poloze ukousnout kus šunky a
obratně ho spolknout. Při tom pohledu Viktorovi na rtech
sám od sebe zahrál úsměv.
Toho už si mág všiml.
„A co ty jsi zač?“
„Taelin bratr. Jmenuji se Viktor.“
„Dobrá. Můžeš se vrátit domů.“
Viktor potřásl hlavou. „Eee, ne. Musím se ujistit, že je
sestřička v dobrých rukou.“
Mág vztekle trhl hlavou. „Cože? Tak ty mi nedůvěřuješ?
Budu ji osobně učit!“
„Rodiče mi řekli,“ zaburácel Viktor zvýšeným hlasem,
„že dřív než po půlroce sestřičku opouštět nemám!“
Tael ho chytila za ruku a celým svým vzezřením dávala
najevo, že je připravená ve všem poslouchat staršího bratra.
Andrzej se zamračil, ale když pak promluvil, byl jeho
hlas už o poznání klidnější. „Tví rodiče asi nejsou
z nejbystřejších, chlapče. Copak by mág ublížil mágovi?“
„Co já vím?“ Viktor pokrčil rameny. „Já vás mágy moc
neznám…“
Kníže, který zvědavě přihlížel událostem, se náhle
rozesmál. „To je ale pašák! Jen se podívej, Andrzeji, jak

404
pevné mají lidé z mého panství morální zásady! Odkud jsi,
mladíku?“
Ve srovnání s knížetem se mohl Viktor skutečně
považovat za mladíka.
„Z Krotčan,“ vystřelil Viktor první nesmyslný název,
který mu přišel na jazyk. Coby základ mu nejspíš posloužilo
slovo „krotký“ a teď jen tiše doufal, že taková vesnice
skutečně existuje anebo že kníže nemá o svém panství valný
přehled.
Kníže se poškrábal na zátylku. „Krotčany… Nu, moc
krotce tedy nevypadáš… Zdá se, že své poddané opravdu
rozmazluji, co říkáš?“
„Rozmazlujete, pane…“ Viktor sklonil hlavu.
„Posaď se tu,“ utrousil mág, jenž se na něj
pravděpodobně rozhodl pohlížet jako na nevyhnutelné zlo.
„A ty hned vedle! Tael…“ Tvář mu zkřivila spokojená
grimasa. „Co ještě umíš?“
„Nu, tak třeba vařit…“ oznámila spěšně Tael, jakmile se
uvelebila v sousedním křesle. „Všichni říkají, že mi to jde
vážně skvěle…“
„Ne!“ Andrzej zamával rukama. „Já se ptám jen na
magii!“
Lidi v hodovní síni už dívka, která se jednoho dne
možná stane velkou kouzelnicí, ani v nejmenším
nezajímala. A Andrzej ostatně také ne. Kníže své poddané
asi vážně rozmazlil, trochu moc jim povolil uzdu…
„Aha…“ Tael se rázem zatvářila znuděně. „Umím
vytahovat z hlubin všelijaké zemní mízy, aby se užitečným
rostlinám dařilo, kdežto plevel aby vadl. Umím nacházet
vodní prameny… a taky trochu rudné žíly…“
Mág mhouřil oči a naslouchal Tael plný nefalšovaného
nadšení. Viktor si s povzdechem vzal z nejbližší mísy silný
plátek masa a naplnil si číši vínem.
Proč jen Tael tohle všechno dělá? Proč?
Plíží se, ukrývají se před nepřáteli. Jejich životy jsou
v ohrožení. A najednou… takové nestydaté chování,
405
okázalé předvádění magických schopností. O co té hlupačce
jde?
Mezitím Tael skončila s vyjmenováváním svých nadání
a nyní se skromně sklopenýma očima naslouchala
Adrzejovým pochvalám.
„Hlavně nezpychni,“ utnul mág znenadání svůj proslov.
„Moc tě prosím, nezpychni! Ještě na sobě musíš moc a moc
pracovat! Neplýtvej Silou nadarmo!“
Dosud mlčící kníže rovněž vstoupil do hovoru: „Když
vymyslíš nějaká nová zakletí, nespěchej s jejich
používáním. Nejprve popřemýšlej. Nech je uležet − tak tři
nebo alespoň dva roky. Protože poslední dobou mágové
příšerně spěchají − snaží se rychlostí a energií získat to, co
jiným přinesou až roky hloubavé dřiny a spousta potu…“
Andrzej se na knížete pochvalně podíval a vlídně
přikývl. Zřejmě šlo o jeho vlastní tezi, s níž vládce předtím
stačil seznámit.
„Naučím tě všemu, co sám umím, děvče…“ řekl mág.
Výuku z nějakého důvodu zahájil tím, že nalil plnou číši
bílého vína a podal ji Tael.
Viktor si samozřejmě dobře pamatoval, že se s ním Tael
už jednou nerozpakovala vypít lahev vína. Tam na břehu
řeky, poté co se dozvěděla o krvavých jatkách ve vlaku…
Ale teď? Přímo v jámě lvové, dalo by se říci?
Proč?
Tael se sice zašklebila, ale číši vypila do dna a pak na
Andrzeje upřela zářící oči.
„Ach, jaké je dobré!“ zvolala. „To je díky vaší magii?“
Co to mele za nesmysly…?
Viktor se však rozhodl, že ji nechá, aby se pořádně
vyřádila. Služebná znovu donesla čisté talíře − tentokrát již
nikoli porcelánové, nýbrž stříbrné. Před Viktorem se objevil
pořádný kus kančího, jenž voněl po kouři a neznámém
koření.
Nu, alespoň se konečně jaksepatří nají!

406
 Dobrou půlhodinu se s potěšením cpal pokrmy, jež mu
nabízela štědrá hodovní tabule. Lehké červené víno se pilo
jako voda; Viktor si stále nepřipadal vůbec opilý a dál se
s chutí oddával gastronomickým radovánkám.
Tael za ním evidentně ani trochu nezaostávala…
Sálem proběhli sluhové − samí deseti-, dvanáctiletí
klučinové − a vyměnili dohořelé svíce a pochodně za nové.
Pak se odkudsi vynořila skupina muzikantů s loutnami,
harfami a kytarami. Tato podivná sestava hudebních
nástrojů kupodivu působila celkem sehraně. Píseň se ovšem
nedala nazvat jinak než nudná − vlastně pouze
vyjmenovávala zásluhy Zemních na vyhnání „okřídlených
krvežíznivců“. Text byl navíc natolik mlhavý, že se nedalo
poznat, zda se týká Draků, anebo třeba upírů či obyčejných
komárů.
Ne snad, že by zpěvu někdo věnoval valnou pozornost.
Hodovníci se většinou zvuky harf ani kytar nenechali rušit a
jen začali mluvit o něco víc nahlas. Stále častěji byl slyšet
ženský smích. Několik párů již kroužilo v tanci.
Tael se rovněž zasmála − tenkým, chvějícím se hláskem.
Potom cosi zajíkavě řekla; zdálo se, že ji už jazyk příliš
neposlouchá. Viktor se otočil.
Mág Andrzej pomáhal Tael dostat se zpoza stolu. Dívka
se potácela, ale nepřestávala se chechtat na celé kolo.
„Tael, už bys měla…“ začal Viktor, ale hned zmlkl,
neboť jej Zemní zpražil rozzuřeným pohledem.
„Jez a pij, co hrdlo ráčí, drahý hoste!“ ucedil mág.
„Vyhlédni si mezi služebnými společnici pro dnešní večer.
Buď klidný − tvá sestra je pod mou ochranou.“
Tael, která se celá vláčná opírala o seschlého mága, po
Viktorovi sklouzla kalným, do dálav odplouvajícím
pohledem a zablábolila: „To je ale veselo-ó-ó…“
Jídlo rázem ztratilo veškerou chuť. Víno zhořklo. Viktor
seděl a šťoural se v dalším chodu − směsi z přinejmenším
deseti druhů masa, přelité pikantní omáčkou. Kolem něho

407
všichni mlaskali, říhali, řehtali se a jako o překot si
vyprávěli nesrozumitelné historky.
Kníže, jenž strnul na trůnu, blahosklonně shlížel na své
poddané. I Viktor se od něho dočkal vlídného úsměvu.
Tael tenounce vypískla.
Viktor se otočil − mág téměř stačil schovat nenechavou
ruku. On a Tael tančili a zvolna se sunuli síní. Do tance se
dávalo čím dál víc párů a dosud volné prostranství se rychle
plnilo lidmi. Mág přes Taelino rameno střelil po Viktorovi
pohledem a krátce se zašklebil.
Seď a nemel sebou…
Mířili kamsi do tmy.
Viktor se zprudka otočil ke knížeti. Setkal se
s chápavým, shovívavým pohledem.
„Vaše Světlosti, dovolte mi promluvit…“ řekl.
Kníže svraštil obočí, ale přikývl.
„Vaše Světlosti, už je načase, aby moje sestra šla spát.“
„Mág Andrzej se o ni postará, mladíku. Neměj strach.“
Kníže působil vcelku vlídně a přívětivě.
„Můj kníže, mágové jsou velmi… náruživí. Neumějí
správně poměřovat vlastní moc s omezenými možnostmi
prostých smrtelníků. Myslím, že si Tael tak docela
neuvědomuje, co se s ní teď děje…“
Kníže potřásl hlavou. „Všichni mají své slabosti,
mladíku. Velcí mágové si zasluhují trochu shovívavosti…
od nás, smrtelníků. Opakuji, neměj strach.“
Viktor se zoufale ohlédl přes rameno. Mág a Tael již
zmizeli ve vzdáleném tmavém koutě. Na okamžik zazářil
úzký pruh světla − to se otevřely a zase zavřely dveře.
„Kníže!“
„Hoduj!“
Viktor vyskočil na nohy, přičemž povalil těžký dubový
stůl tanečníkům přímo pod nohy. Rázem se stal terčem řady
nechápavých pohledů.
„Copak tě omrzel život?“ zeptal se kníže. „Takové
hloupé poddané nemíním chránit.“
408
 „A co jim bránit, aby hájili svou čest?“
Kníže rozhodil rukama. „Pokud tě tvá čest žene na
smrt… Uklidni se. Dívka si dobře uvědomovala, co dělá.
Přinejmenším tohle jsem jí vyčetl z očí.“
Viktor mlčky vykročil mezi tanečníky.
„Nechte ho projít,“ nařídil za ním kníže tichým a
unaveným hlasem. „Sám si to zvolil…“
Vskutku, proč by si měl kníže kazit renomé zabitím
bratra budoucí kouzelnice? Ať si to s ním raději vyřídí
mág…
Lidé se zastavovali a rozestupovali se před ním.
V mnoha očích se kupodivu zračilo porozumění a soucit.
Zřejmě si tedy všimli, co se děje.
Copak ho dokonce i tato přežvykující, funící a opíjející
se masa dokáže pochopit?
Muž ve středních letech v nachově červeném hávu a
s mečem v pochvě u pasu se nepohnul, neustoupil Viktorovi
z cesty. Položil ruku na jílec zbraně a zpola ji tasil.
Co to má znamenat?
Viktor pocítil, jak se v něm znovu pohnula slepá zuřivost
a začala nabírat na síle…
Zuřivost − hlavní zbraň Zabijáka…
„Tvůj meč je jen ubohý kus železa,“ řekl rytíř
v nachovém tlumeně. „Vezmi si můj.“
Zuřivost narazila na rytířův pevný pohled a rázem
opadla, rozpustila se v rozpacích.
„Vím, co je to dané slovo, a také vím, co znamená čest.
Vezmi si meč.“
„Děkuji.“ Viktor zavrtěl hlavou. „Ale vystačím si se
svou zbraní.“
Minul rytíře a pokračoval dál, k neprodyšně zavřeným
dveřím ve tmavém koutě hlučné síně. Co jsou to vlastně za
dveře, kam vedou, nakolik předvídaví mohli být majitelé
hradu a jaký komfort se asi rozhodli poskytnout
hodovníkům? Ať už dveře střežily cokoli, nedaly se ani
vyrazit ramenem, ani otevřít rukama, ani rozštípat mečem.
409
Silná prkna pobitá − snad pro okrasu − pruhy železa; ale
proč je tedy dřevo celé odřené, proč jsou železné pruhy tolik
pomačkané? Dveře vypadaly, jako by už před nimi kdosi
nejednou stál a v bezmocném hněvu do nich bušil, snažil se
je rozsekat mečem…
Za Viktorovými zády přešlapovali tanečníci − zdánlivě
v rytmu hudby, ovšem ve skutečnosti se pohledy všech
upíraly ke dveřím; nikdo si nechtěl nechat ujít ani vteřinu
tohoto představení.
Slabý výkřik zpoza dveří… nebo se mu to jen zdálo?
Slabý, zdušený, dlaní přiškrcený výkřik…
A rudá nenávist toho, jenž dlel ve Viktorově duši, znovu
zaplála oslnivým ohněm. Zášť hravě trhala všechna pouta,
pečlivě nasazená Loi, a vytahovala z hlubin poslušnou Sílu.
Mávl rukou a gobelíny na stěnách se divoce zatřepetaly;
úzké okenní vitráže se za žalostného cinkání tříštily; svíce i
pochodně blikotaly v předsmrtných křečích a nádobí
s třeskem padalo ze stolu. To poslušný Vzduch přišel,
povolán svým Pánem. Sevřený do tuhé neviditelné pěsti se
přehnal síní, na okamžik strnul a pak − nasměrován
Viktorovou vůlí − jako beranidlo udeřil do dveří.
Třísky a kovové střepiny se rozlétly na všechny strany a
dopadly pod nohy vyděšeným tanečníkům. Vzdušný taran
ucouvl a zahalil Viktora vzdouvajícím se závojem.
Otevřela se cesta do malého pokojíku bez oken.
V zrcadlovém stropě se odrážely tři pochodně, hořící na
stěnách… a také obrovská postel − jediný kus nábytku
v tomto titěrném šerém kamrlíku. Vedle ní stál džber
s vodou a na květovaném koberci, zakrývajícím nevelký kus
volné podlahy, ležely bez ladu a skladu poházené kusy
šatstva. Nahý − a z toho důvodu až nesnesitelně nejapně
působící − mág Andrzej se skláněl nad Tael, tiskl ji k posteli
a pokoušel se jí strhnout sukni. Od pasu nahoru byla dívka
už svlečená a nyní se pouze chabě bránila, ve snaze uhájit
alespoň to poslední.

410
 „Cože?!“ zavyl neduživý mág a otočil se po zvuku. Byl
příliš zabrán do procesu výuky mladé kouzelnice, než aby si
všiml vyražení dveří. „Nevolníku!“
Pustil Tael a mávl rukama. Bylo to úsečné gesto, jakým
se zahání dotěrná moucha.
Strop se zatřásl a na Viktora se začaly sypat kamenné
hroudy. Když se dvě vlny magie střetly, vzdušná skořápka
zběsile zavyla.
Na prach rozemleté kameny opadaly na podlahu, kde
zůstaly ležet v podobě hromádek písku.
Ze sálu se již ozývaly první výkřiky. Někdo si tam musel
uvědomit, že zde nedochází jen k nějaké banální vraždě.
„Chopte se ho!“ zazněl do nesouvislého ječení hlas
knížete, jenž znenadání nabyl na síle i pánovitosti.
To by mu tak ještě scházelo, aby jej někdo udeřil do zad!
Viktor se již neovládal, zuřivost mu hučela ve spáncích a
celé jeho tělo se nekontrolovatelně chvělo. Vymazat to tu ze
světa! Zbořit celý hrad do základů, až po smrduté
katakomby!
Neviděl − jak by to také mohl vidět skrze stěny? −, ale
jednoduše věděl, že se obloha nad městečkem naplnila
řvoucími a zmítajícími se mračny, že se tříští okenní skla, že
se na polích ohýbá polámané obilí, že zář nespočetných
blesků proměnila noc v den… Sytí a spokojení vazalové
Země se schovávali ve sklepích a modlili se k mágům,
svým ochráncům, aby řádění nevídané bouře učinili přítrž.
Až do základů!
Aby nezůstala ani stopa!
„Ty jsi mág!“ zaječel Andrzej. „Ty… ty…“
Vějířovitě roztáhl prsty a začal šeptat jakási zakletí.
Celým hradem se přehnal táhlý podzemní hukot. Podlaha se
zatřásla. Zdi se hrbily, jako by se v jejich kamenných
útrobách plazily jakési nemotorné bytosti.
Už za chviličku se mělo zrodit něco, něco příšerně
mocného a ničivého. Viktor si až teď uvědomil, jak je ve

411
skutečnosti tento mág prvního stupně silný. Potenciálně
možná mnohem silnější než Rétor nebo Torn…
Vzlykající Tael se choulila na posteli a spěšně si
natahovala potrhanou bílou blůzku.
„Chopte se ho − to je rozkaz!“ zazněl za Viktorovými
zády znovu hlas knížete. Ozval se dupot − to síní s tasenými
šavlemi a pozvednutými mušketami spěchali vojáci. A
Viktor si s ledovou bezcitností uvědomil, že vzápětí začne
zabíjet.
Doopravdy.
Tak, že všechna předchozí střetnutí budou vypadat jako
ubohá parodie na boj. Jako dětská pranice vedle bitvy o
Stalingrad.
„Ne, kníže!“
Viktor koutkem oka spatřil, jak rytíř v nachovém tasil
meč − dlouhý a blyštivý pruh černé oceli.
„Má právo požadovat souboj, kníže! Andrzej věděl, co
dělá!“
A po rytířově boku se objevovali stále noví a noví
hodovníci. Ale jak, jak je to možné, vždyť co je tomuhle
sádelnatému oplzlému davu po něm? Ať už však byl důvod
jakýkoli, počet jeho spojenců každým okamžikem vzrůstal.
Třpytily se tasené meče. Zakrátko Viktora chránil pevný
šik. Gardisté nerozhodně strnuli.
Oslnivá, krvavá zuřivost polevila a vzápětí zmizela
s žalostným nehlučným zaskučením.
V tu chvíli by s ním mohl každý naložit zcela dle libosti.
Skolit ho jakýmkoli i tím nejslabším zakletím. Rozsekat jej
mečem, umlátit k smrti. Viktor vrávoravě stál a s úžasem si
uvědomoval, že šílená touha po krvi je pryč.
A mág Země nepřestával pracovat na svém zakletí.
Země se třásla hrůzou z toho, co se chystalo zrodit. Kameny
stěn se potily krví. Vzduchem se míhaly neurčité stíny.
Andrzej dál tepal a tepal články nekonečného řetězu
zakletí…

412
 Viktor udělal krok vpřed, zvedl z podlahy džber a pak ho
− s pocitem nudy, který se jej zcela nečekaně zmocnil −
nasadil mágovi na hlavu.
Kouzelník se zapotácel a dřepl si na podlahu. Podzemní
hukot ztichl, aniž by mu bylo dopřáno se změnit ve
všeničící zemětřesení, a stěny se přestaly chvět. Pouze
předtucha Síly − mocné, pronikající až k samému morku
země − zůstávala viset všude okolo…
Viktor rozpřáhl ruce a začal pohlcovat roztroušenou
moc. Od studených ledovců u horských vrcholků až po
horoucí zemské útroby… Nekonečnost poklidných obilných
lánů i vražedný úprk kamenné laviny… Tvrdost žuly, třpyt
démantu, štědrost úrodné půdy…
Mág dřepěl v kaluži a slabě pohyboval tenkýma
ručičkama; zjevně vůbec nechápal, co se to stalo. Jak a kam
zmizela všechna ta nahromaděná moc…
Tael vstala z postele. S naprostým klidem si oblékla
blůzku. Tvář už neměla ani trochu uplakanou. Naopak −
zračila se jí v ní spokojenost a triumf. Po nedávné opilosti
nezůstalo ani památky. A byla vůbec alespoň trochu opilá?
„Půjdeme, Viktore?“ zeptala se a obloukem se vyhnula
Andrzejovi. „Tady už nemáme co pohledávat.“
Dobrá. Potom. Vysvětlovaní a pointa − všechno až
potom.
Prošli mlčenlivým šikem rytířů. Viktor se setkal
pohledem s mužem v nachovém − ten pozvedl meč a krátce
jej pozdravil.
„Nezapomenu ti, co jsi pro mě udělal,“ řekl Viktor.
Rytíř se slabě usmál. „Meč máš ale stejně mizerný…“
„Můžeš jít s námi.“
Rytíř zavrtěl hlavou a schoval zbraň zpět do pochvy.
„Mé místo je zde, pane.“
Kníže stále seděl na svém místě v čele stolu. Nevypadal,
že by ho události, jichž se stal svědkem, byť jen trochu
rozrušily. Střetnutí mágů mu zřejmě přinášela určité
potěšení.
413
 „Děkuji za jídlo,“ řekl Viktor.
„A za víno,“ dodala Tael. „Bylo moc dobré.“
Lidé se před nimi rozestupovali. Gardisté pokukujíce po
knížeti couvli ke stěnám a někteří z hodovníků si již opět
plnili číše vínem. Služebnictvo se vrhlo do ložničky, kde se
v kaluži převaloval Zemní mág.
A vtom se dveře síně otevřely dokořán. Stanul v nich
přihlouple se usmívající, zřejmě nějakým způsobem
omámený gardista, který držel za ruku mladou ženu.
„Lady Loi Iver…“ oznámil.
Vůdkyně klanu Kočky odstrčila svého průvodce,
přimhouřila oči a rychlým pohledem přelétla síň. Pak kývla
na Viktora.
„Na nádvoří, rychle!“ pobídla ho.
„Všechno už je v pořádku, Loi.“ Viktora její příchod ani
příliš nepřekvapil. Tael měla pravdu − kouzelnice nepatřila
k lidem, jichž se lze tak snadno zbavit…
„Rétor tě vycítil, hlupáku! Uvědomuješ si vůbec, jaké
síly jsi povolával?“
Loi popadla Viktora jednou a Tael druhou rukou a oba je
vlekla po schodišti. Přitom sprostě klela a vrhala na
gardisty, které potkávali, tak zlobné pohledy, že se jim
všichni bleskově klidili z cesty.
„Vypůjčila jsem si kočár… s dobrými koňmi. Knížecí
stájníci nám ho právě chystají. Musíme si pospíšit,
Viktore!“
„Co to, že jsi taková navrčená, Loi?“ zvolala Tael,
zatímco si v běhu snažila zapnout potrhanou blůzku.
„To život, ten za to může!“ opáčila Loi takřka zvesela.
„Neboj se, nejsi to ty, na koho jsem naštvaná…“
Na vteřinku se zastavila, chytila Tael za bradu a
nakoukla jí do očí.
„Jsi šikulka, děvče,“ řekla pochvalně. „Přece jen jsi
šikulka.“

414
 Kapitola sedmnáctá

„Tak vidíš, jak to všechno dobře dopadlo.“ Tael si

v zrcátku, které jí půjčila Loi, znepokojeně prohlížela
oděrku na své líci. Škrábance, způsobené nehty Kočičí
kouzelnice, se tvrdohlavě odmítaly hojit. A dokonce ani
samotná Loi je nedokázala zacelit najednou.
„Vážně to nedopadlo nejhůř,“ musel s ní Viktor chtě
nechtě souhlasit. Celé střetnutí s mágem Andrzejem teď
nepůsobilo ani trochu nebezpečně, spíše směšně. Krom toho
neměl chuť plísnit Tael za její malou provokaci. Vždyť
vítězům se dá leccos odpustit. Dokonce i Loi teď na dívku
pohlížela s určitou úctou.
Loi Iver… vůdkyně klanu Kočky… je chytrá, to se jí
tedy musí nechat. Má nějaký svůj cíl, k němuž směřuje −
jen není jasné, oč jí vlastně jde. A jak je svůdná… hmm…
Člověku se z toho úplně tmí před očima, i když by teď měl
správě myslet na něco úplně jiného. Měl by, ale co naplat −
stejně myslí na tohle.
Knížecí kočár jim nesloužil dlouho. Stájníci, které Loi
očarovala, pro ně bohužel nepřichystali bytelnou cestovní
ekvipáž, nýbrž skutečnou obludu na čtyřech kolech,
ozdobenou nesčetnými monogramy a erby. Ani ne po
hodině zběsilé jízdy se jí zlomila osa. Nechali kočího
obcházet kolem na boku ležícího kočáru a pokračovali
v cestě pěšky. Když se úplně setmělo, Loi zavedla poutníky
do jakési opuštěné stodoly na kraji pole.
„Počkáme tady do rána… Viktore.“ Pokaždé, když ho
oslovovala jménem, udělala tuto krátkou, významnou pauzu
před „Viktore“. „Vzdušní za námi zatím zaostávají, a navíc
stěží podniknou útok na takovém přehledném místě. Zato
v Orosu to bude něco úplně jiného… To se ví, že mezi
415
Zemními je teď pořádný poprask, ale než vyšlou
pronásledovatele, ještě jim to pěkně dlouho potrvá. Ostatně
i kdyby je vyslali, myslím, že je dokážu obalamutit.
Budeme se držet, dokud to půjde… A pak vymyslím něco
dalšího.“
Tael tomu všemu mlčky naslouchala; rty přitom měla
nespokojeně našpulené jako malá holčička. Žádnou slovní
přestřelku se však už nesnažila vyvolat − musela uznat, že
jim Iver skutečně pomohla vyhnout se léčce Vzdušných a že
jim také nyní v pravý čas přispěchala na pomoc s tím
kočárem.
„A co podnikneme ráno?“ zeptal se Viktor svých
společnic.
„Zamíříme ke klanu Ohně,“ odpověděla Tael neochotně.
„Loi Iver, jak dlouho ještě…“
„Třeba bych vám mohla být opět užitečná, Tael? Vždyť
kdoví, co všechno vám ještě vrtkavý osud přichystá?“
„Počkej, Tael,“ zabránil Viktor hrozící hádce. „A proč
bych vlastně k tomu tvému klanu Ohně měl jít?“
„Protože…“ Bylo vidět, že se Tael dvakrát nechce
odpovídat − a před Loi už vůbec ne. „Protože se musíš
naučit ovládat svou Sílu. A to se ti může povést jedině
tehdy, když proděláš zasvěcení ve všech Živelných klanech.
Tradice sice velí projít si ještě přinejmenším desítku
Totemových, ale… vzhledem k situaci si vystačíme i tak.“
„A co bude dělat potom, vážená Tael?“ zapředla Iver.
„Co se mu zachce,“ odsekla dívka. „A dost už bylo
těchhle řečí. Zato by mě zajímalo, co potom budeš dělat ty,
Loi Iver?“
„Pomáhat vám, seč mi budou mé chabé síly stačit,“
opáčila Kočka bez váhání. „Máme totiž společnou cestu.
Samozřejmě jen pokud jsi mi řekla pravdu, vážená Tael.“
Dívka si jen odfrkla.
Zavládlo ticho.
Vskutku, co je vlastně špatného na tom vládnout Silou,
pomyslel si Viktor. Je-li mu souzeno, aby se stal Dračím
416
zabijákem, proč ne? Osud je osud… Koneckonců dnes
přece nedal průchod své nenávisti, neproměnil ji v ničivou
moc a nezbořil celé městečko Zemních. A přitom to mohl,
rozhodně to mohl udělat!
Leč kdesi v jeho nitru pomalu ožíval druhý hlas a
nabýval na síle.
Je ještě jedna třetina světa, říkal mu vlídně tento hlas.
Už jsi ji viděl… jen koutkem oka… jen její malou část… ve
svých snech. I tam se najde mnoho důstojné práce. Proč
tedy nevyrazit tam? Ať pak šílení mágové sami řeší, koho
potřebují, a koho ne… A ať si to pokud možno řeší mezi
sebou. Tam budeš bezpečně mimo jejich dosah. To je jisté.
Vzpomněl si na Obžeru i na to, že mu toto nikterak
příjemné individuum chtělo prozradit něco velmi
důležitého. Co to Loi předtím povídala? Že Přirození
připravují vpád? No ano, leckteré Obžerovy poznámky by
se skutečně daly vyložit jako varování…
Alespoň by tomu moc rád věřil.
Jen jedna věc se však zdála být jistou − zbaví-li se svých
pronásledovatelů, získá svobodu, o jaké se mu tam doma…
na Rubní straně ani nesnilo. A i kdyby tohle všechno mělo
být jen pomateným blouzněním, i kdyby byl ve skutečnosti
pacientem některého ústavu pro choromyslné, tak za takové
blouznění klidně vymění celou svou „realitu“, jako to udělal
jeho rodák Nikolaj, dnes Eleneldil − majitel průplavní
lodice.
„Tael, stanu se Zabijákem?“ zeptal se Viktor bez okolků.
„Jakmile za sebou budu mít všechna zasvěcení?“
Na tomto slovu bylo něco odporného, hnusného.
Zabiják… popravčí… kat… úkladný vrah… asasín…
Dívka odvrátila pohled.
„Nevyslovuj to nahlas, Viktore,“ řekla po chvilce.
„Nepojmenovávej to, k čemu ještě nedošlo.“ Její hlas
poklesl v šepot.
Loi žárlivě naslouchala.
„Co mohu dělat?“
417
 „Zůstávat sám sebou.“ Taeliny rty se stěží pohnuly, když
to říkala. „Všechno ostatní je v rukou osudu.“
„A co ti Přirození? Co jsou vůbec zač? Zdály se mi
sny… Ale byly matné, nesrozumitelné…“
Tael i Loi svorně sklopily hlavy.
„Jsou naším prokletím, Viktore,“ promluvila nakonec
Loi. „Jde o to, že my všichni, všechny klany, žijící teď tady,
ve Středosvětě, jsme svého času přišli ze Světa Přirozených.
Rubní strana zapuzuje ty, kteří jsou jí cizí, postupně, po
jednom, ale v onom světě se věci mají jinak.
Pravděpodobně se muselo nahromadit jisté množství,
kritické množství, jak by řekli vaši… hm… fyzikové. A pak
byli naši předci vypuzeni. Přišli jsme na Teplé pobřeží.
Ovládli jsme všechny obyvatele Středosvěta. Jenomže tím
to naneštěstí neskončilo. Svět Přirozených se nadále zbavuje
těch, kteří do něho nepatří. Jednotlivců se není třeba bát,
dokonce se občas stává, že vstupují do klanů. Nyní ale zraje
nová, mohutná vlna. Přicházejí ti, kteří náš svět chtějí
roztavit a odlít ho nanovo.“
„Dlouhou dobu nás chránili Draci. Okřídlení vládci
Středosvěta,“ navázala Tael náhle na Loiin proslov.
„To tedy znamená, že jsou Draci hodní?“ podivil se
Viktor.
„Hodní!“ zvolala Loi rozhořčeně. „To tedy ani náhodou!
Vládli železnou rukou; kdo není s námi, ten je proti nám, a
kdo je proti nám, toho čeká jediný trest! Asi chápeš jaký…
Chtěli všechno vědět a všechny ovládat. Zasahovali úplně
do všeho… A nestrpěli námitek. Na druhou stranu, byli tak
krásní, tak silní…“
„Nebyli ani hodní, ani zlí, Viktore,“ řekla Tael tlumeně.
Přitiskla si kolena k hrudi a opřela si o ně bradu. „Prostě jen
byli. A teď už nejsou. Protože…“
„Protože klanům se jejich tyranie nakonec přejedla,“
přerušila ji Loi zhurta. „Můžeš se snažit rozlišovat mezi
tyranií a despocií, Viktore, ale ve výsledku je to pořád jedno
a totéž. Klany povstaly. Byl stvořen Dračí zabiják, který
418
v sobě spojoval moc všech Živlů i mnoha Totemových
klanů… Okřídlení vládci byli svrženi a vyhlazeni. Rétor
dostihl poslední z nich, když se snažili uprchnout k vám, na
Rubní stranu.“
„Proč je ale nedobil? Proč je nechal naživu, když je tolik
nenáviděl? Proč už je dál nepronásledoval?“
„To nevím.“ Tael pokrčila útlými rameny.
„Dovolím si podotknout, že toulky mezi světy jsou
privilegiem Neznámého klanu,“ řekla Loi s mazaným
úsměvem.
„A jaká jsou vaše další privilegia? Čím jste známí?“
Viktor si umínil, že dívce nedá šanci, aby jeho otázky přešla
mlčením.
„Tak mu to přece pověz, Tael.“ Loi se spokojeně
ušklíbla. „A kdybys cokoli opomněla nebo něco neřekla
úplně přesně, ráda tě opravím.“
Dívka jí věnovala posupný pohled, ale přece jen začala
mluvit. „Neznámý klan patří mezi Živelné… Nebo ne, není
to tak úplně pravda. Svou mocí se jim vyrovnáme, ale na
rozdíl od nich nejsme přikováni k žádnému z Prazákladů −
ani k Ohni, ani k Vodě, ani ke Vzduchu, ani k Zemi. Nikdy
jsme okázale nedávali najevo svou existenci. A nikdy jsme
se nemíchali do malicherných tahanic mezi klany.“
„Pravda, vy jste vždy hráli s vyššími sázkami,“ odfrkla si
Loi. V jejím hlase zaznívala jakási tajná, dávná křivda.
„Závist je nejhorší lidskou vlastností,“ opáčila Tael
mravokárným tónem. „Já jsem tenhle řád věcí nevymyslela,
Iver. Doufám, že máš dost rozumu, abys to pochopila.“
„Počkejte!“ Viktor spráskl ruce. „Tael, nač ti tohle
všechno je? K čemu Neznámý klan potřebuje Dračího
zabijáka?“
„Dobrá otázka,“ podpořila jej Loi nelítostně. „Copak je,
Tael, proč mlčíš? Vida, snad se nečervenáš?“
„Pokud Přirození stvoří vlastního Draka…“ zašeptala
Tael.

419
 Loi Iver na dívku několik vteřin upřeně hleděla a
nehlučně přitom pohybovala rty.
„Třeba by se vám místo mě hodil spíš nějaký PRK…“
poznamenal Viktor trpce.
„Co že by se nám hodilo?“ Tael zjevně upadla do
rozpaků, ale i Loi udiveně povytáhla elegantně vyklenuté
obočí.
„Protiletadlový raketový komplex. To je taková věcička
na sestřelování letadel a raket. Myslím, že Drak nebude o
moc odolnější. S tímhle komplexem vyjedete do boje a
párkrát mu to napálíte do břicha…“
„Viktore, přestaň!“ Znělo to skoro jako facka. Zrudlá
Tael vyskočila na nohy. „Nejsi nástroj! Ani můj, ani nikoho
jiného! Jsi ztělesněná Síla! Jenom musíš urazit určenou
cestu, protože jinak…“
„A proč mě tedy Rétor pronásleduje? Proč se mě snaží
zabít?“
„Protože očekává příchod Draka.“ Taelin šepot byl
tichounký, stěží slyšitelný, podobný vzdálenému šelestu
větru… Šelestu větru ve zlatavé hřívě, vlnící se při běhu…
„No a co?“
„Vždyť jsi… vždyť si o tobě myslí, že jsi…“
„A copak nejsem?“ promluvil Viktor; měl přitom pocit,
jako by se v jeho nitru otevírala příšerná prázdnota.
„Zatím ne!“ odsekla Tael rázně. „Zbývá poslední
zasvěcení. U Ohnivých. A potom Ostrov.“
„Ostrov?“ V krásné tváři Loi se zračil strach. „Dračí
ostrov v Horkém moři, nedaleko samotného Zlomu?“
„Ano.“ Tael neodvrátila pohled. „Zasvěcení dovrší
Strážce ostrova.“
„U všech Velkých sil…“ zamumlala Loi, aniž by se
styděla za svůj strach. „Tael, jestli se přece jen zmýlíš, bude
to znamenat jistou smrt… pro něj i pro tebe.“
„Ano. Pokud neobstojí. Jenomže Viktor obstojí,“
prohlásila Tael se skálopevným přesvědčením hodným
majitelky vychvalující svého šikovného pejska.
420
 „Takže mě čeká další bitka?“ zeptal se Viktor unyle. Po
tom, co se stalo ve vlaku, pod mostem, na nádraží a na
hradě vazalů Země mu byla myšlenka na jakýkoli další boj
z hloubi duše protivná.
„Nevím,“ přiznala Tael. „Nikdy jsem tam nebyla. Jenom
znám cestu. Mohu otevřít dveře, ale dál už to bude jen na
tobě.“
„Co bude na mně?“
„Jak co? Budeš… dokončen. Dovršen.“
„To mi nestačí,“ řekl Viktor důrazně. „Čím přesně se
stanu?“
„Dračí zabiják,“ promluvila Tael monotónním hlasem,
jako učitelka ve škole, „je kvintesencí toho, co označujeme
slovem zkáza. Ztělesňuje umění využít ve svůj prospěch
všechno, co jej obklopuje. Bez ohledu na to, zda jde o mrtvé
kameny nebo živé lidi.“
Viktor zavřel oči. Ano, tak to bylo. Na nádraží
v Chorsku.
A málem k tomu došlo i v hodovní síni − jen v mnohem
větším měřítku.
„Zabiják je schopen nenávidět. Silněji než kterýkoli jiný
obyvatel Středosvěta. Nenávist je jeho hlavní zbraní.
Přetavuje sám sebe, celou svou podstatu v zášť, což,
Viktore, je silnější než jakákoli magie. Právě proto se tehdy
Rétorovi podařilo zvítězit… Nikdy − dokonce ani v těch
nejpříšernějších z našich bratrovražedných válek − k sobě
nepřátelé necítili takovou nenávist, jakou je schopen
pociťovat Zabiják. V podstatě je zhmotněnou Nenávistí.“
„To se píše v knihách, Tael?“ zeptala se Loi tlumeně.
„Anebo to tak sama cítíš?“
Dívka si přejela dlaní po čele a kousla se do rtu.
„Nejsou o tom žádné knihy, Loi Iver,“ řekla pak. „Nikdo
přesně neví, jak se z člověka stává Zabiják. Rétor byl
posledním. Ví to jen on. Nejspíš je to otázka touhy…
hluboké a vroucné touhy. Okřídlení vládci sice nezahubili
žádného z Rétorových blízkých, ale on sám odjakživa
421
blouznil o svobodě pro všechny klany.“ Tael se křivě
pousmála. „A teď… teď konečně má, co chtěl.“
„A ty? Co chceš ty? Vždyť to ty jsi mě sem přivedla,
nebo ne?“
„Ne! Ne, Viktore!“ Tael spráskla ruce. „Přišel jsi sám.
Rubní strana tě vypudila. Jsi pro ni cizí − jinak bys
nedokázal projít ani prvním zasvěcením. Jinak by tě zabili
hned ti lup… tedy strážci Šedých mezí. Nebo Gothorova
vodní obluda. Ale ty, ty jsi to zvládl! Překonal jsi všechny
překážky!“
„A co byli zač ti, kteří na nás zaútočili? Tam
v průchodu?“
„Tornovi lidé.“
„Proč by to dělali, když jsem Zabiják?“
„Torn si tím nemohl být jistý. Povolal Zabijáka, ale
nejméně ze všeho počítal s tím, že po jeho boku stanu já.
Proto se jeho muži utrhli ze řetězu. Zato teď by za tebe Torn
snad i dýchal…“
Loi se neudržela a skepticky povytáhla obočí. Naštěstí si
toho nikdo nevšiml.
„No dobrá,“ kapituloval Viktor. „Udolala jsi mě.“
„Jak to? A čím?“
Viktor se rozpačitě zasmál. Vskutku − čím ho udolala?
To děvče má odpověď snad na každou otázku!
„Takže teď si musíme odpočinout… a potom nás čeká
poslední pochod − průsmykem k pobřeží, do Orosu… A pak
cesta na Ostrov.“
Loi si nervózně proplétala a zase rozplétala štíhlé prsty.
Zdálo se, že jí už rozhovor více nezajímá. Zaobírala se
vlastními myšlenkami. Žena zjevně věděla víc, než dosud
dala najevo, ale přinejmenším zatím se o své znalosti
nehodlala dělit.
Tak ať si je nechá pro sebe, pomyslel si Viktor. Jen ať si
mlčí. Možná je to tak i lepší. Když Dračí ostrov, tak Dračí
ostrov. Nezáleží na tom, zda jsem chorý či ne, zda tady
skutečně zemřu anebo se probudím na nemocničním lůžku a
422
nade mnou bude stát doktor s injekční stříkačkou, jak se
obával Nikolaj, kapitán lodice. Dokud jsem tady, neměl
bych myslet na takové věci. Za zády mám obrovský svět. A
čím déle tu jsem, tím víc se mi tu líbí. A Tael… Neznámý
klan… Stoprocentně to nebude tak jednoduché, jak se mi
děvče snaží namluvit. Určitě přede mnou něco skrývá.
„Tael? Je vás hodně? Takových, jako jsi ty − příslušníků
Neznámého klanu?“
Tael na něj úkosem pohlédla, ale neodpověděla.
„To nikdo neví, Viktore.“ Iver se nervózně zahihňala.
„Neznámý klan byl považován za zaniklý. A pak se
ukázalo, že tomu tak není. Mně se tedy vůbec nezamlouvá,
že to tvé děvče dělá takové tajnosti. Co tobě?“ Upřela na něj
nezastřeně vyzývavý pohled.
„Když Tael mlčí, tak pro to jistě má dobrý důvod,“
odsekl Viktor. Co si to tahle Kočka vůbec dovoluje?! Proč
se do toho plete? Hněv vyšplíchl přes okraje pomyslného
„kalichu trpělivosti“ a jeho část se promítla Viktorovi
v očích. Žena rázem zmlkla. Dokonce rychle zvedla ruku,
jako by se bránila čemusi neviditelnému.
„Omlouvám se… Viktore,“ řekla Loi po chvíli. „Jenom
jsem chtěla vědět, kam se teď chystáte zamířit…“
„Divná otázka,“ odfrkla si Tael. „Už jsem přece řekla, že
ke klanu Ohnivých!“
„A co když Rétor zatarasí jedinou cestu do Orosu? Co si
počnete pak?“ zajímala se Iver úlisným hlasem. „Beze mě?
No co? Budete se bít? Mojí milí, tentokrát proti vám Rétor
postaví celou armádu. Včetně zeměbrany klanu Ohně.
Zřejmě se mu je podařilo přesvědčit o tom, že ty, Viktore,
jsi Zabijákem. Ohniví byli vždy známí jako
nejhouževnatější stoupenci Okřídlených vládců… A kromě
toho nezapomínejte, že po našich stopách už možná vyrazila
garda klanu Země. Ten sice Draky naopak neměl moc
v lásce, ale po všem, co se stalo…“ Loi se pro efekt
odmlčela. „Myslím, že bude nejlepší, když mě vezmete
s sebou.“
423
 „Nepotřebujeme tě, Loi Iver!“ vyhrkla Tael spěšně.
„Chci říci, že ti… že ti samozřejmě jsme opravdu vděční za
pomoc, ale…“
Scéna, která následovala, by se mohla stát ozdobou
kterékoli Shakespearovy tragédie. Loi vzlykala. Loi
hořekovala nad lidským nevděkem, jenž vládne světu. Loi
se od plic proklínala za svou naivitu. Loi se zapřísahala, že
už nikdy více nebude nikomu pomáhat − ani za všechno
zlato světa.
Tael ji pozorovala s chladným a nezaujatým zájmem.
Viktor nezasahoval. Po tom, co se stalo u klanu Země,
definitivně uvěřil, že Sílu lze ovládat. V tomto okamžiku by
se nejspíš neváhal postavit ani samotnému Rétorovi.
Každopádně by mu takové střetnutí nepřipadalo beznadějné.
Vlastně… vlastně po tomto boji vášnivě toužil. Zvláštní, ale
bylo tomu tak. Cítil nesmírné pokušení.
… Ale jak je vlastně možné, že si na Rétora pamatuje?
Jak to, že si dokáže vybavit jeho tvář, a to do nejmenších
podrobností? Co když má všechno skončit právě chlapským
střetem tváří v tvář − zbraň proti zbrani, Síla proti Síle −,
který všechno, úplně všecičko naráz vyřeší?
… Loi se konečně uklidnila.
„Takže mě hodláte opustit? Tady? Vpředu je Rétor
s Ohnivými, vzadu Zemní s Tornem. Myslíte si snad, že tak
šíleně toužím po smrti? Kdepak, s vámi se cítím bezpečněji.
Jsi Síla, Viktore. Tebe se bojí. A já… a já… ani nevím, jak
bych dopadla, kdybych se dostala Rétorovi do rukou. Nebo
do rukou klanu Ohně − jedna kouzelnice od nich Rétorovi
pomáhala nastražit léčku. O klanu Země se raději ani
nezmiňuji.“
„A co má být?“ řekla Tael lhostejně. „Párkrát se vyspíš
se správnými lidmi a všechno zas bude v nejlepším
pořádku. Jako by to snad bylo poprvé.“
„Tael!“ okřikl ji nečekaně Viktor. „Loi půjde s námi. Má
pravdu.“

424
 Dívka se zatvářila náramně kysele, ale pak se podívala
na Viktora… a nic neřekla. Jen pokrčila rameny.

* * *

Cesta stoupala do čím dál příkřejšího kopce. Klan Ohně

žárlivě střežil svá tajemství… Anebo si jeho mágové
jednoduše libovali v odloučenosti. Každopádně pečlivě
zničili všechny ostatní přístupové cesty, jimiž se dalo přes
staré hory dostat k jejich chráněné zátoce s majákem.
Ponechali pouze úzkou silnici vedoucí hlubokým a stinným
průsmykem. Po jeho strmých úbočích úporně šplhaly pinie,
chytajíce se kamenných výčnělků. Tato krajina Viktorovi
něčím připomínala Krymský poloostrov. I teď na podzim tu
vzduch zůstával suchý a teplý. Poutníci byli zakrátko celí
zpocení.
„Budeme stoupat celý den,“ řekla Tael a nepatrně
zalapala po dechu. „A další den půjdeme dolů. Když
všechno dobře dopadne, nedoženou nás. Pravda, Rétor umí
létat a ostatní z jeho klanu také, ale řekla bych, že to
neriskne. Už jednou jsi mu ukázal, co dovedeš, a teď navíc
ví, že máš za sebou zasvěcení Zemí. Kdepak. Myslím, že se
spíš pokusí nastražit léčku někde dál, dost možná přímo u
Ohnivých. Tam to budeme mít nejtěžší.“
Viktor jen pokrčil rameny. Tenhle Taelin mentorsky tón
mu čas od času lezl krkem. V takových chvílích měl vážně
sto chutí mrknout na Loi… Pak ji popadnout za ramena a…
Tato silnice, vedoucí k Orosu, končila slepě. Starostliví
vládci tohoto kraje však ve své zátoce zbudovali přístav, a
tak trojici míjelo dost a dost vozů, jak prázdných, tak i
naložených zbožím. Tu a tam je někdo svezl − někdy za pár
drobných, ale většinou zadarmo.
Přenocovali přímo na krajnici, stranou od ostatních
poutníků. Bylo dost chladno, a tak nikdo nemohl usnout;
jakékoli použití Síly však Tael kategoricky zakázala.

425
Nezbývalo jim, než aby se jeden k druhému co nejpevněji
přitiskli. Tael se stočila do klubíčka a ospale zafuněla. Zato
Loi se spát evidentně vůbec nechystala. A nutnosti se
„přitisknout“ využila velice svérázně.
„Taková noc…“ uslyšel Viktor její hřejivý šepot, jenž
zněl jako předení kočky. „Jakou to dnes máme úžasnou
noc…“
Špičaté drápky Viktora hravě polechtaly pod bradou. Loi
věděla, ó, tak dobře věděla, jak a co musí udělat, aby tvář
muže, ležícího vedle ní, zalil ve tmě neviditelný ruměnec,
jenž byl hoden spíše nezkušeného klučiny.
„Loi… ne…“
„Proč?“ Její dech se mu otřel o ucho. „Copak mě
nechceš?“
„Právě proto, že tě chci, to nechci dělat na krajnici,“
opáčil Viktor, přičemž se snažil potlačit rostoucí vzrušení.
„Stydíš se před Tael? A co kdybychom přibrali i ji?“
zapředla Loi. „No nebyla by to legrace…?“
„Tak to ani náhodou!“ rozhořčil se Viktor. „Nech toho,
Loi!“
Kouzelnice se ukřivděně odsunula. „Jak chceš, pak si to
sám budeš vyčítat.“
„O tom nepochybuji,“ zahučel Viktor. Jeho tělo
tvrdošíjně odmítalo s tímto cudným rozhodnutím souhlasit.
Viktor ještě dobrou hodinu ležel neschopen usnout a
naslouchal oddechování spících žen; byl si přitom dobře
vědom, že by Loi zareagovala na jeho sebemenší dotek,
zareagovala by ochotně a šikovně, s celým svým
nevyčerpatelným zápalem a obrovskými zkušenostmi…
staletými, mluvila-li Tael pravdu.
Právě toto pomyšlení mu pomohlo se konečně uvolnit.
Usnul… a vzápětí se dostavil starý známý sen.
Viktor se neubránil zaskřípání zuby, když si uvědomil,
že má pod nohama zářivě bílý písek, že se obloha stala
matně se mihotajícím příkrovem a že poblíž šplouchají
černé vlny.
426
 „Ty grázle!“
Začal se otáčet na místě ve snaze zahlédnout Obžeru.
„Já nikam nepůjdu, slyšíš? Kašlu na tvoje tajemství! Kéž
bys tady shnil!“
Ohořelé trosky laboratoře už zarostly mechem a trávou.
Fialový les se chvěl v poryvech větru. A daleko vepředu −
až na úpatí hor − k nebi stoupala oblaka bílého kouře.
„Nepůjdu tam!“ zakřičel Viktor znovu. Přitom si už ale
uvědomoval, že s tím nic nenadělá, že půjde a že mu tam
bude ukázáno něco tísnivě nepříjemného nebo možná prostě
odporného…
„Mňau…“
Otočil se a spatřil, jak k němu po samé hranici příboje
kráčí a před dotírajícími vlnami přitom ladně uskakuje
rezavá kočka. Pravděpodobně ta samá, která se na něj dívala
ve zničeném městě.
Ta domněnka se zdála být šílenou.
Viktor poklekl a natáhl ruku. „Číčo, nejsi ty náhodou…“
Kočka se posadila a začala si olizovat srst. Modrýma
očima přitom čas od času výsměšně pokukovala po
Viktorovi.
„Počkej!“ ozvalo se od lesa. Ostřicí se k Viktorovi hnal
Obžera, přičemž legračně klopýtal a lamentoval: „Co je to
za drzost… Vždyť před sebou má ještě tolik toulek… Zmiz,
ty zpropadené zvíře! Kšic!“
Kočka po Obžerovi střelila uštěpačným pohledem,
protáhla se a… znenadání skočila Viktorovi na hruď!
Mňoukla mu přímo do tváře, dotkla se jí teplou tlapkou…
… Viktor otevřel oči. Nad sebou viděl hvězdnou oblohu
a na jejím pozadí ženskou hlavu s rozpuštěnými vlasy. Loi
mu polibkem zavřela ústa.
„Křičel jsi, muselo se ti zdát něco nepříjemného…“
odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. „Uvolni se, uvolni,
Viktore…“
Její dlaň mu přejela po tváři.

427
 „Neoholený…“ řekla Loi tiše a vlídně. „Neboj se, sen už
je pryč. My Kočky umíme zahánět noční můry…“
„Děkuji,“ odpověděl Viktor tichounce.
„A tvá společnice,“ řekla Loi a do hlasu se jí znenadání
vloudila jízlivost, „se ani neprobudila!“
„Je to jen malé a unavené děvče…“
„Hm…“ Loi neurčitě pokrčila rameny. „Malé a unavené
děvče… kouzelnice z Neznámého klanu… Zato já, já jsem
dospělá žena.“
Dýchala teď Viktorovi přímo do ucha.
„Ta tvoje Tael ti o mně nejspíš namluvila spoustu
odporných věcí, mám pravdu? Že mi je dvě stě let a že jsem
spala se všemi muži, které jsem v životě potkala?“
„Nu… ne tak úplně…“
Viktor se cítil celý nesvůj. Loi se již k němu tiskla celým
tělem.
„Lži, nic než lži!“ oznámila Loi vztekle. „Není mi dvě
stě let… jsem mnohem mladší. A do kdejaké náruče se
rozhodně nevrhám!“
Na okamžik se odmlčela a dodala: „Ale do té tvé ano.
Já… pokud jsi…“
Viktor pochopil, že odpor je marný. V prvé řadě proto,
že neměl ani tu nejmenší chuť se o něj pokoušet.
Vzápětí již líbal Loiiny měkké a horké rty.
Co na tom, kolik jí je let?
I kdyby tři sta!
Loi se mohla pochlubit vpravdě kočičí obratností. Její
ruce s úžasnou hbitostí klouzaly sem a tam, a třebaže se ani
na okamžik nepřestali líbat, Viktor − aniž by věděl, jak
k tomu vlastně došlo − najednou zjistil, že je nahý a že nahá
je i Loi. Poněkud to připomínalo znásilnění nebo zneužití,
ovšem v roli násilníka zde vystupovala žena.
Skutečnost, že jen malý kousek od nich klidně oddechuje
Tael, jen dodávalo tomu, co se dělo, na pikantnosti.
„Konečně, konečně jsi se mnou…“ šeptala Loi. Třebaže
v jejích slovech nezaznívala ani tak zamilovanost, jako
428
spíše radost vítězky, stejně se cítil polichoceně. Tak jako se
cítí polichoceně začínající, ale již populární zpěvák, když
mladičké obdivovatelky s pomocí pravd i nepravd pronikají
k němu do hotelu nebo nocují přede dveřmi jeho bytu…
Viktor ani nepostřehl, jak si vyměnili polohy; prostě se
zničehonic ocitl nad Loi, pokornou a oddávající se mu
nikoli s bezhlavou živočišnou vášní, nýbrž s onou radostnou
ženskou pokorou, jež tvoří samotný základ sexu.
Všechno to nezabralo příliš mnoho času, třebaže
Viktorovi se z nějakého důvodu zdálo, že by jejich hra
klidně mohla trvat celou noc a oba by je to jedině potěšilo.
Loi se však zjevně rozhodla, že to nebude protahovat…
V jistém okamžiku pocítil, jak se jí svaly napnuly a ztvrdly;
hned vzápětí se její tělo stalo měkkým a poddajným. Ztuhlé
bradavky ochably. Loi hlasitě vzdychla a potlačujíc šťastný
sten k němu vzpřáhla ruce. Objala ho a přitiskla k sobě tak
pevně, jako by jej tím prosila, aby neodcházel.
Nakonec však odešla sama − za necelou půlhodinu, poté
co si všechno zopakovali ještě jednou. Než se tichounce
odplazila, dlouze ho políbila a zašeptala: „Děkuji… Nic víc
žádat nebudu…“
Viktor jí za to byl vděčný. Už mu nezbývaly žádné síly,
připadal si vyždímaný dosucha.
Na druhou stranu, takovou příjemnou únavu hodně
dlouho nezažil…
Té noci se mu už nic nezdálo.
Probudil se s příchodem rána. Studeného podzimního
rána. Byla ještě tma − slunce se schovávalo za příkrými
svahy a průsmyk plnila hustá mlha, lepkavá a nepříjemná,
jako bývají ty petrohradské.
„Z-zima.“ Tael zadrkotala zuby a otřásla se. Tvářička jí
ovšem po vydatném spánku znatelně pookřála. Dívka se na
Viktora zadívala s legrační vážností, jako by ho obviňovala
z náhlého ochlazení.
Loi neřekla nic. Elegantně se protáhla a umyla se ve
žlabu, do něhož shora ze skal stékal nevelký potůček.
429
Veselý proud klokotal v dřevěném korytě, načež odtékal
kamsi dolů, na sever, k suchým stepním polím.

430
 Kapitola osmnáctá

Na cestu vyrazili ještě za šera, dlouho před všemi vozky

a honáky, kteří dosud sladce chrněli ve svých vozech. Tael
byla viditelně nervózní. Co chvíli se ohlížela a občas
dokonce strnula, aby se dlouze zahleděla do dálav.
Viktorovi zůstávalo záhadou, co tam pozoruje − sám viděl
jen jakési bledé a vzdálené odlesky, jež rychle pohlcovaly
paprsky vycházejícího slunce.
Spolu se sluncem se dostavila podivná lehkost,
doprovázená nevázaností. Byl to onen stav, kdy se člověku
zdá, že je nezranitelný a snadno zdolá libovolné překážky.
Viktor si dokonce začal pohvizdovat. Cesta jde pořád
dál a dál, kupředu, pryč jde od mých vrat… Ale no tak, co
je to za hloupost?! A jak to, že mu vůbec přišla na mysl?
Cesta dolů z kopce byla podstatně snazší, ale jak Loi
Iver, tak i Tael byly přesto minutu od minuty
zachmuřenější.
„Už tam na nás čekají… Viktore,“ promluvila nakonec
Kočičí kouzelnice. Byla to její vůbec první slova
k Viktorovi po jejich nočním… hm… rozhovoru.
Tael pouze mlčky přikývla. Její vzezření prošlo během
pouhých několika hodin neuvěřitelnou proměnou −
vypadala teď hrozně přepadle a ustaraně. Oči jí horečnatě
planuly. Z jejího někdejšího klidu nezůstalo nic… nebo
téměř nic.
„Viktore… zdá se, že nás přece jen dohonili.“ Hovořila
provinile, jako by se to stalo její vinou. „Uzavřeli silnici jak
na severu, tak i na jihu. Za zády máme celý klan Země.
Čekají, že se otočíme a vběhneme jim rovnou do rány. A
vpředu je Rétor s Ohnivými.“

431
 „A co Torn?“ zeptala se Loi napjatě. „Toho jsi
nevycítila, Neznámá?“
V Loiině hlase a slovech poprvé zaznělo něco jako
uznání, ne-li přímo úcta.
„Torna necítím,“ přiznala Tael zasmušile.
„To by mě tedy zajímalo proč?“ zamumlala si Iver pod
nos. Tael neodpověděla.
„Je i jiná cesta?“ zajímal se Viktor. V této záležitosti se
musel opírat především o zkušenosti získané sledováním
amerických akčních filmů. Přesto se snažil nezůstávat
stranou a nenechávat rozhodování jen na svých
společnicích.
„Jiná cesta není.“ Kočka potřásla hlavou. „Na ten svah
bys možná i vyšplhal, ale tam dál už jsou jen samé útesy,
strže, zlomy…“
„Ale když není jiné východisko?“
„Viktore! Nezapomínej, že potřebujeme Ohnivé!“
No vida, takže Tael se vrátila do starých kolejí. Už zase
mluví jako učitelka, která se snaží vysvětlit probíranou látku
nedůvtipnému žákovi.
„V tom případě kupředu − dost bylo řečí!“ řekl Viktor
podrážděně. Už měl toho všeho vážně plné zuby. Třebaže
byl potenciálním zachráncem světa, polovina těch, které
měl zachránit, ho horlivě pronásledovala s cílem mu co
nejdříve zakroutit krkem… A kdykoli se jim ho podařilo
dohonit, umírali − tak jako vždy − nevinní lidé.
Vzpomněl si na vagon, který zešílel, a s obtížemi potlačil
nevolnost. Tak tohle neodčiníš, ani kdybys na to měl čas až
do Posledního soudu, jak občas říkávala jeho máma…
… To je vlastně zajímavá otázka − existuje tady Bůh?
Anebo se toto všechno rovněž zrodilo během Velkého
třesku? Trpaslíci a elfové a Přirození…?
A tihle Přirození… Jak je to Loi nazvala? Ach ano,
naším prokletím…? To není zrovna dvakrát příznivá
charakteristika…

432
 „Tael, proč se vlastně s Přirozenými nedá dohodnout?
Docela by mě zajímalo, co po vás vlastně chtějí?“
Jak dívka, tak i Loi se svorně teatrálně chytily za hlavu.
„U všech Velkých sil, jaký to teď má význam?!“ zvolala
Tael.
„Jsem zvědavý,“ zavrčel Viktor. „Možná že poté, co
opustíme průsmyk, se už vůbec nic o ničem nedozvím,
takže prosím, buď od té lásky a vysvětli mi to teď hned!
Pověz mi, co jsou tihle Přirození zač? Jsou to lidé? Nebo
příšery?“
„Copak jsi to ještě nepochopil? Rubní strana je světem
bez magie. U nás ve Středosvětě fungují jak zakletí, tak i
pára a elektřina. Ale vaše… jak se jim jen… počítače by se
u nás nejspíš změnily v hromadu železa, zatímco ve Světě
Přirozených by jednoduše shořely. Tak tedy, Viktore − Svět
Přirozených je světem čisté magie. Moc Slova, moc Gesta,
moc Symbolu. Přirození dlouho sní o tom, že zdolají Zlom
světa, dostanou se k nám a promění Středosvět v kopii své
vlasti.“
„Rozumím… Jsou to takoví superpadouši…“ Viktor si
povzdechl. „Ale stejně tomu pořád nerozumím. Proč
válčíte? O co se přete? To se nemůžete dohodnout?“
„Někteří mágové předpokládají,“ poznamenala Loi suše,
„že agrese je jediným možným způsobem existence
Přirozených. Chápeš to, Viktore? Představ si, že nemají jiné
východisko než bez přestání sesílat ničivá bojová zakletí. A
taková zakletí přece musejí být na někoho namířena!“
„Tak tomu nevěřím…“ oponoval Viktor. Chystal se Loi
vysvětlit, že pokud Přirození musejí neustále něco ničit, pak
pro ně nemá naprosto žádný smysl cokoli dobývat. Pravda,
možná jde o rozsah tohoto ničení…
Loi ho však zapáleně přerušila: „Viktore, smrt a zkáza
jsou samotnou podstatu těch, kteří zůstali za Horkým
mořem. Vím − jsi zvyklý myslet si, že všechno má svou
příčinu a následek, že žádní absolutní darebáci nejsou a že
je vždy možné dosáhnout kompromisu… Nepopírám −
433
možné to je. Tak třeba my jsme se naučili velmi dobře
dosahovat kompromisů s vyhnanci z Rubní strany. Dokonce
dokážeme zužitkovat jejich znalosti. Ale jaký může být
kompromis mezi kladným a záporným nábojem? Obzvlášť
když se nacházejí vedle sebe? Jak se mohou dohodnout
oheň a voda, když voda stéká přímo do plamenů? Jak
mohou najít společnou řeč strom a dřevorubcova sekyra?
Zkrátka se někdy stává, že kompromisu dosáhnout nelze. Je
to smutné, ale je to tak. A v takovém případě je nutné si
zvolit. Jen jedinkrát, definitivně a nezvratně. Bez nároku na
další pokus. My a Přirození jsme dva takové opačné náboje.
Nemůžeme žít v míru, můžeme jedině válčit. Už jednou
proti nám podnikli velký útok, ale tehdy nás chránila moc
Draka. Ten byl pro Přirozené nepřekonatelnou překážkou.
Jenomže pak Rétor…“ Mávla rukou.
„Počkej, počkej.“ Viktor zavrtěl hlavou. „Počkej chvíli −
mluvme k věci, bez všelijakých krásných metafor. Vždyť i
vy sami jste přišli ze Světa Přirozených! No dobrá, přišli
vaši předci, ne přímo vy, ale stejně… Mám tomu rozumět
tak, že vy jste tuhle tvou ‚smrt a zkázu‘ překonali, zatímco
ty, kteří zůstali, navždy posedla touha po pomstě? Že tam za
Zlomem stojí hrady z lidských kostí, tečou krvavé řeky,
budují se říše zla a království neřestí? Že ohyzdné příšery
jen čekají na příležitost, aby mohly zničit Středosvět?“
„Žádné říše a žádná království.“ Loi potřásla hlavou.
„Ostatně ani o jejich zevnějšku ti nedokážu povědět nic
přesného. Má snad vítr nějaký zevnějšek? Má ho tekoucí
voda? Přirození mohou vypadat jakkoli. Jako stéblo trávy,
jako květina, jako vůně máty, kroužící orel nebo jarní bouře.
Samozřejmě že mohou být i příšerami… I když ze závisti
k nám zpravidla dávají přednost lidskému vzhledu.“
Tael, která pozorně naslouchala jejímu monologu,
zavrtěla hlavou. Dokonce se stěží postřehnutelně pousmála.
Myslí si snad, že o závist nejde?
„Ptáš se, jak tam žijí? A neměl bys nějakou snazší
otázku? Tohle totiž nejspíš nevěděli ani Okřídlení vládci…
434
Naši předci si z těch vzdálených břehů neodnesli žádné
vzpomínky. A nic nám nedokázali povědět ani zajatci z řad
Přirozených − všichni nenávratně ztráceli paměť. Později
jsme zajatce úplně přestali brát…“
Tael přikývla.
„Přirození jsou vším,“ pokračovala Loi. „A zároveň
ničím. Absolutní svoboda a úplné, naprosté otroctví. Jsou
otroky vlastní podstaty, Viktore. Nejsou schopní změny.
Navzdory své nepředstavitelné proměnlivosti. Magie, která
je přirozenější nežli dýchání nebo zrak, má i své stinné
stránky. Přestáváš důvěřovat vlastním rukám. Uzavíráš se
do sebe. Ty sám jsi Svět a celý tento Svět je v tobě, plně ve
tvé moci. A to je lákadlo…“ Tael zavrtěla hlavou. „Pocit
neomezeného vládce. Možná právě proto Přirození nenávidí
i pouhé pomyšlení na naši existenci. Protože my jsme sami
o sobě − ne v nich a ne pod nimi. Mimochodem, úplně
stejně nenávidí i Rubní stranu. Tam se ale zatím dostat
nemohou, kdežto náš svět jim stojí přímo v cestě.“
Všechno to znělo tak logicky, tak přesvědčivě… Škoda
jen, že výsledek působil příliš černobíle, než aby mu Viktor
dokázal uvěřit. Pochybovačně se díval na Loi, ale vypadalo
to, že kouzelnice mluvila upřímně. Byla si jistá pravdivostí
svých slov, jenomže Viktor její jistotu nemohl, nedokázal
sdílet.
„A proto někdy,“ Loi se odmlčela, aby nabrala dech,
„zpoza Horkého moře připlouvají lodě. Krásné lodě s orlími
hlavami na přídích…“
„Proč právě orlími?“ zeptal se Viktor. „To je nějaký
jejich erb?“
„Erb?“ Loi se na okamžik zarazila. „Ne… oni žádné
erby nemají. Prostě to jsou takové lodě… copak to není
jasné?! Přece by sem nepřiplouvali v nějakých obchodních
kocábkách!“
„A vlajky?“
„Vlajky mají. Černé a zlaté. S orlí hlavou uprostřed.
Když jsme s nimi naposledy bojovali, ukořistili jsme
435
nemálo trofejí. Pravda, nepovedlo se nám je uchovat.
Všechno se to rozplynulo jako mlha − zbraně, zbroje i
vlajky. Mágové se kvůli tomu hodně rmoutili.“
„Zajímavé…“ utrousil Viktor zádumčivě. „Co když to
tedy jsou pouhé přízraky?“
„Přízraky?! Buď rád, že ses s nimi neutkal!“ rozhořčila
se Loi. „Byli hmotní až běda! Prostě mohou být čímkoli −
jak už jsem ostatně říkala.“
„A těla padlých? Zůstala?“
„Shořela.“ Žena zavrtěla hlavou. „Mrtví nedokážou
unést tíhu našeho světa, a proto tu nejsou schopní zůstat.
Buďto se Přirození zmocní našeho světa jako celku, anebo
budou úplně odraženi. Zajímá tě ještě něco?“
Viktor se podíval do její napjaté tváře a dospěl k závěru,
že pro tuto chvíli už bylo otázek opravdu dost.
„Přímo před sebou máme dobrou stovku mágů, kteří nás
touží roztrhat na kusy,“ řekla Tael vyčítavě. „A vy si
vykračujete a klábosíte jako o víkendové procházce. Co
když si nás už všimli? Co když nám vyrazili vstříc?“
„Uklidni se, Tael,“ řekla Loi. „Nikam nepůjdou.
Zakopali se tam dole a teď jenom sedí a čekají. Vědí přece,
že jinudy jít nemůžeme. Dokonce ani nemusejí nikam
chodit. Radši pověz, co všechno víš o Orosu.“
„Jako bys tam snad neměla špehy!“ zabručela Tael.
„Samozřejmě že je tam mám,“ opáčila Loi nevzrušeně.
„Ale čím víc údajů, tím lépe. Systém ochranných zakletí?
Hesla? Bezpečnostní koridory? Pasti?“
Tael pomalu zavrtěla hlavou.
„Nemá smysl, abychom se snažili proniknout do
samotného Orosu,“ řekla pak. „Hlavně se musíme dostat na
břeh.“
„Ale co potom?“ naléhala Loi. „Zatlačí nás až k moři a
pak nás dorazí?“
„Na břehu otevřu Dveře,“ prohlásila Tael tónem, jenž
nesnesl námitek. „A protože jimi dokážou projít jen mágové
prvního stupně, zvrátíme tím poměr sil v náš prospěch.“
436
 „Ohniví teď nemají v prvním stupni vůbec nikoho,“
vzpomněla si Loi. „To tedy znamená, že… Torn, Rétor a já.
Což, to nezní zle.“ Kočičí kouzelnici se viditelně zlepšila
nálada.
Tael si ji změřila od hlavy až k patě a nevraživě sevřela
rty. Neřekla však nic. Viktora napadlo, že děvče zřejmě
žárlí. A uvažuje, jak se Iver zbavit. Teď už však bylo pozdě.
Zanechat ji napospas smrti by bylo podlé, a navíc by jim
taková společnice, jakou byla Loi Iver, ještě mohla přijít
vhod. Vždyť jednou už jim vhod přišla.
Cesta se začala klikatit. Průsmyk se stáčel tu doleva, tu
zase doprava a v prudkých zákrutech klesal k moři. Zjevně
zde zapracoval oheň − příkré stěny pokrývaly ztuhlé jazyky
kdysi roztavené horniny. Klan narovnal starou soutěsku a
postavil na jejím dně novou cestu; stromy se pak
v následujících letech znovu vydrápaly po plameny
ztýraných kamenech.
„Určitě vyslali hlídky,“ řekla Tael zachmuřeně, načež
zaklonila hlavu ve snaze něco zahlédnout nahoře na
zjizvených vrcholcích. „A ty už si nás samozřejmě všimly.“
„Jaký tedy má smysl se skrývat?“ Loi povytáhla obočí.
„Viktor má víc než dost sil, aby jim navždy vzal chuť
slídit.“
„Ne ne!“ zvolala Tael vyděšeně. „Nikoho… nikoho
nezabijeme, ledaže nebude zbytí. Jen pokud se nás oni sami
pokusí zabít…“
„Jen aby už pak nebylo pozdě,“ zavrčela Loi.
Tael mlčky pokrčila rameny.
Viktor rovněž pocítil cizí pohled. Jako by se mu na čelo
přilepily dva studené kousíčky ledu, jež tvrdohlavě odmítaly
roztát, a od těchto kousíčků se donekonečna táhl pár
neviditelných vlasců, takže si Viktor brzy začal připadat
jako nějaký obludný šváb s neskutečně dlouhými tykadly.
Poslušna zvolna narůstajícímu hněvu se kdesi hluboko
v jeho nitru sevřela pružná pěst Síly. Zatím ještě neforemné,
ale připravené vzít na sebe podobu buďto ničivého uragánu
437
nebo vodního tornáda či kamenné laviny schopné smést
jakékoli zdi. Tak oni se mu opovažují stavět do cesty!
Opovažují se ho sledovat! Ve chvíli, kdy by jej klidně
mohlo napadnout, že si dopřeje trochu povyražení s jednou
ze svých společnic!
Ale ne, ne, zatraceně! Viktor se až vyděsil, jaké
myšlenky se mu znenadání nahrnuly do hlavy. Rudá tma,
jež mu zastřela zrak, pomalu ustupovala. Křečovitě zatnuté
pěsti se rozevřely. Rychle pohlédl na Tael a pak na Loi, ale
naštěstí to vypadalo, že si ani jedna z nich ničeho nevšila.
„Za další zatáčkou je Oros.“ Taeliny rty se při těchto
slovech stěží pohnuly. „Jejich strážný se ani neschovává.“
Měla pravdu − vpředu, na té nejvyšší skále se jasně
viditelný na světlemodrém pozadí oblohy třepetal rudý cíp
pláště.
„Ti drzouni,“ ucedila Loi skrze zatnuté zuby. Ohnula
prsty tak, že vypadaly jako drápy, a zvedla ruku. „Hned
uvidíme, jestli tenhle kouzelníček dokáže…“
„Loi!“ Dívka se jí zavěsila na rameno. „Nedělej to! Je
příliš brzy! Tohohle sice smeteš, ale ostatní rozluští tvé
zakletí! A pak ti ten úder vrátí!“
„Nu, jak myslíš.“ Iver se sice zatvářila nespokojeně, ale
dala ruku dolů. Bylo znát, že Taelina slova učinila dojem
dokonce i na hrdou Kočku.
„Nedělej nic, dokud sami nezaútočí.“ Tael se prosebně
podívala na Viktora. „Slib mi to! Prosím!“
„A neodkrouhnou nás hned tím svým prvním úderem?“
zeptal se Viktor navenek chladnokrevně.
„Vše záleží na tobě,“ řekla Tael s povzdechem. „Nás
nepotřebují… Ledaže by se Rétor chtěl jaksepatří pomstít
Loi. Jinak se ale o nás nemusíš bát. Teď jim jde v prvé řadě
o tebe.“
„Tak tedy pojďme,“ pronesl Viktor cizím hlasem.
Zdá se, že už vím, co to znamená „srdce v kalhotách“,
pomyslel si chmurně. Kdepak, opravdový hrdina ze mě asi
nebude. Nikdy. Ani Conan, ani Terminátor. Až příliš
438
zřetelně totiž vidím sám sebe mrtvého a vypreparovaného.
Malá lekce patologické anatomie pro mladé mágy… V téhle
chvíli budu rád, když vydržím stát na nohou a strachy si
nenadělám do kalhot. Proč mi jen Tael nikdy nevysvětlila,
jak se má správně čarovat?
Strážný, který neskrývaně stál na skále, zůstal za nimi.
Loi mu dokonce zamávala.
Poslední zatáčka.
„Tak tady ho máme − Oros,“ řekla Tael tlumeně. Zátoka.
Oblázková pláž, připomínající letoviska Sudak či Koktebel.
Na špičaté přístavní hrázi, jež vybíhá daleko za čáru příboje
až na otevřené moře, se tyčí maják. Na jeho černém
vrcholku hoří bezdýmný rudý plamen, který je ostře a
zřetelně viditelný dokonce i ve dne. A mezi horami a
mořem se rozkládá nevelké a úhledné městečko plné
patrových domků. Propletencem stále zelených větví tu a
tam vykukuje veselá červeň taškových střech.
Na první pohled vypadalo městečko jako po vymření.
Viktor však zcela zřetelně cítil stovky pohledů, jež se na něj
upíraly; byly jako cizí nenechavé ruce, které šťouchaly,
šmátraly a šťouraly nečistými prsty v tvrdošíjné snaze
proniknout dovnitř, sevřít jeho mozek a vytřepat mu
z vědomí všechno, co bylo podle jejich názoru „škodlivé“.
Nu, jen počkejte.
„Viktore, já mám strach,“ ozval se šepot Loi, která se
k němu tiskla zprava. „Všechny nás zabijí. Rétor… musel
zešílet. Vypadá to, že tentokrát mě dostanou…“
„Copak, snad nemáš nahnáno, Kočko?“ zavrčela
okamžitě Tael. „My jsme tě s sebou přece netáhli. Šla jsi
dobrovolně.“
„Je tu skoro stovka mágů. A zhruba pětkrát tolik
válečníků. Spojené síly Vzdušného a Ohnivého klanu. Rétor
povolal všechny, koho jen mohl, a stačil je přesunout sem.
Pašák…“ Loi potřásla hlavou. „Nemarnil čas naším
pronásledováním. Zamířil rovnou do Orosu. Vážně pašák.
Má můj respekt.“
439
 „Prosím, buď zticha,“ zasyčel Viktor, aniž by k ní otočil
hlavu.
„Promiň…“ uslyšel její šepot. Bože, kdyby takový šepot
zaslechl doma na Rubní straně, myslel by si, že je do něj ta
žena bezhlavě zamilovaná.
Trojice stála v zákrutu horské silnice vystavena
pohledům válečníků a mágů, kteří se ukrývali dole. Tael i
Loi se svorně tiskly k Viktorovi. Ten však strnul jako solný
sloup, zíral dolů a naprosto netušil, co si teď počít.
Z vojenského hlediska se nacházeli v pozici natolik
mizerné, že horší už snad ani být nemohla, neboť zde ničím
nekrytí představovali ideální terč. Na druhou stranu však
měl Viktor před sebou celý Oros − včetně předměstí − jako
na dlani. Pokud by se rozhodl udeřit, mohl by zasáhnout
celé městečko, jak se tak říká, „jedinou salvou“.
Ani Loi, ani Tael se mu však neodvažovaly cokoli radit.
Co teď? Počkáme, až začnou oni? Viktor si připadal
přímo neskutečně hloupě; nechtěl však jednat v rozporu
s Taelinými slovy.
Ve výšinách tenoulince zavyl vítr. Jako první varování.
Jako válečný roh, jenž vyzývá na souboj. Krása…
„Viktore!“ uslyšel Taelin zoufalý šepot. Dívka se celá
třásla − snad už se nebojí i ona, až doteď neohrožená? „Je to
smyčka… Právě přes nás přehazují škrtící smyčku. Viktore,
ať tě ani nenapadne zachraňovat některou z nás! Pokud
projdeš Ohněm, tak věřím, že dokážeš otevřít i Dveře. Ale
jestli se začneš starat o mě nebo o Loi…“
„O mě se nikdo starat nemusí,“ přerušila dívku zostra
Kočičí kouzelnice. „A o tebe, Neznámá, se postarám sama.
I kdybych měla kvůli tvé záchraně naráz osouložit všechny
čtyři Živelné klany!“
„Buďte obě dvě zticha,“ sykl Viktor. Zamhouřil oči a
podíval se nahoru − tam, kde se zvolna rozvinovaly
běžnému lidskému oku neviditelné šedé smyčky obludného
lasa. Byl to jen první tah; vlastně ještě nešlo ani tak o útok

440
jako o zkoušku jeho ochrany. Mágové čekali, až se začne
bránit.
Dole se uprostřed husté zeleně náhle zamihotaly
plamínky. Desítky plamínků. Drobné plamenné korunky
nad hlavami válečníků klanu Ohně chystajících se do boje.
A v příštím okamžiku Rétor prudce utáhl smyčku.
Tael vyjekla. Loi pohotově zaujala bojový postoj −
plavně se skrčila a bleskurychle vzpřáhla pravici
s připravenými drápy. Viktor však dál stál a nečinně
přihlížel, jak svět kolem něho prudce šedne a jak se k němu
přibližuje přízračná linie vzdušné smyčky. Uvědomoval si,
že tohle je konec, ale… přesto stále nic nedělal.
„Vik-to-ré-é-é!“ zavřískala Loi. Smyčka se jí utáhla
kolem ramena a krku, srazila ji na zem a začala ji vléci po
cestě, přičemž z ní kameny nemilosrdně sdíraly jak šaty, tak
i kůži.
Jak čarovat v boji? Jak tvořit vražedná zakletí? Jak
ovládat živly poslušné tvé vůli? Je to záležitost přání?
Pobídnutí? Nebo snad přímého rozkazu?
„Vik-to-ré-é-é!“
Tael se vrhla k Loi, v pádu ji pevně chytila za ramena a
přitlačila ji k zemi. Ani její síly však nestačily − Rétor
zřejmě skutečně povolal všechny, koho povolat mohl.
Jediná dívka − byť z Neznámého klanu − nemohla zdolat
padesátku Vzdušných kouzelníků.
Ve vzduchu nad městečkem začal pomalu houstnout
obrovský šedý mrak. Viktor věděl, že ho vidí jen on. Bylo
to Rétorovo zakletí připravující se k úderu, zakletí, které ho,
Viktora, smete, doslova zatluče do prachu cesty, skropí jeho
krví okolní skály a pak svrhne rozdrcené tělo z útesu, přímo
na kameny a trny.
„Ne, Rétore!“ vykřikl a rozmáchl se. Jeho pěst mířila na
napnuté vlákno, jež vleklo po zemi zoufale se zmítající Loi
a Tael.
Ostrý vodní bič se vymrštil kupředu rychleji než blesk.
Tam, kde se Voda srazila se Vzduchem, vystříkly na
441
všechny strany bělavé krůpěje, jež vypadaly jako krev
samotné magie. Kdekoli se dotkly země, vystřelovaly
vzhůru prašné fontánky, jako když někdo pokropí písek
kulometnou dávkou.
Vzdušné vlákno prasklo. Dole ve městě se s rachotem
zřítil strom, jako by ho vyvrátil běsnící uragán.
„Tak se na ně musí, Viktore!“ vypískla Loi.
Odpověď zespoda na sebe nenechala dlouho čekat.
Viktor pocítil, jak se mu vzduch začíná drát ven z plic a jak
jsou drceny bariéry, o nichž ani sám netušil, že je kolem
sebe má, a jak se k němu blíží pevně svitnutý šlahoun
zakletí. Bez uvažování odpověděl tím prvním, co mu přišlo
na mysl − natáhl ruku a ukázal dolů, na místo, z něhož jak
mu napovídal cit, vzešel útok. Pak zašeptal něco zde
naprosto nehorázného: „Pal!“
Ozvalo se vytí natolik příšerné, že si jak Loi, tak i Tael
spěšně zacpaly uši a zkřivily tváře bolestí. Dolů se rozlétla
mocná vzdušná pěst − jako kdyby naráz praskla
přinejmenším stovka nádob se stlačeným vzduchem. Ze skal
se začaly řítit první kameny. Opisovaly ve vzduchu táhlé
oblouky, vzlétaly vysoko vzhůru a pak padaly na městečko
jako letecké bomby. První desítka vzplanula ještě v letu,
neboť je přivítaly četné ohnivé šípy obránců, a část byla
odvrácena spěšně vztyčenou vzdušnou hradbou. Většina
balvanů však dokázala všechny překážky úspěšně překonat.
Ozvaly se zdušené výkřiky. Viktor sledoval, jak jeho
vzdušná pěst postupně kácí stromy a rozmetává taškové
střechy; pozoroval, jak se nad městečkem zvedají majestátní
pilíře smrští, v nichž vířil prach, rozličné úlomky a… lidská
těla.
Na jednom místě se rozhořel požár, ale oheň samozřejmě
nemohl svým pánům ublížit. Plameny vyšlehly a v příštím
okamžiku zase pohasly.
O Rétorovi se však zjevně nadarmo neříkalo, že je
silným kouzelníkem. Velice rychle pochopil, co je třeba
udělat. Všiml si, že se Viktor nechal příliš strhnout útokem,
442
a tak hodil veškerou obranu za hlavu a sám se vrhl do
ofenzívy.
Jeho úder srazil Viktora k zemi. Padl naznak, před očima
se mu roztočila různobarevná kola. Odkudsi ze vzdálených
dálav dolehl Taelin žalostný výkřik a v příštím okamžiku
vpřed konečně vyrazil také Oheň.
Navzdory hrozné bolesti, která se mu zavrtávala přímo
do mozku, se Viktorovi podařilo zvednout se na nohy. Vlna
suchého žáru se blížila. Plameny se svíjely ve složitém tanci
a na okolních holých skalách z ničeho vyšlehávaly ohně.
A shora padala smrt. Viktor ji viděl − třpytící se kopí
obklopené perleťovým přísvitem. Tvořil ho stlačený,
zhuštěný vzduch. Když kopí rozdrtilo na prach velký
balvan, který mu mrštil v ústrety − jednal přitom ryze
instinktivně, v zoufalé snaze o obranu −, Viktor se ještě
v poslední chvíli stačil sehnout.
Do jeho tváře se zaryla palčivá bolest; krk mu zalila
krev.
Jak Tael, tak i Loi zmizely, ztratily se v ohnivém
mračnu, které je zahalilo. Skály hořely, pinie na výčnělcích
planuly jako pochodně, dolů se s divokým vytím řítily stále
nové a nové šípy a na ramena dolehla obludná tíha; Viktor
lapal po dechu, každičký doušek vzduchu si musel doslova
vtlačovat do plic; nakonec stižen záchvatem dusivého kašle
klesl na koleno.
Něčí ruce jej chytily za podpaždí, nesmlouvavě s ním
škubaly vzhůru a nutily ho vstát. Otočil se − Loi! Tvář
zkřivená, zkrvavená, špinavá; oči naprosto šílené.
„Vstaň! Vstaň, Viktore, moc tě prosím!“
Další úder. Loi byla odmrštěna na kameny. Krátce
vyhekla a oběma rukama se chytila za hlavu. Mezi prsty jí
prýštila krev.
„No tak tu máte!“ zařval Viktor. Sladká zběsilost se
konečně prodrala na povrch a Voda a Oheň se spojily
v jediný celek. Z pukajících skal vytryskl rachotící příval.
Žulové balvany opouštěly svá po staletí oblíbená místa.
443
Dolů k městečku vyrazila hnědošedá lavina
bahnitokamenitého proudu, která s sebou strhávala stovky a
tisíce kamenů. Jako předvoj útočící armády se řítila
neviditelná Vzdušná jízda; za ní postupovaly těžké falangy
Vody; Země úpěla pod tíhou svých válečných slonů −
obrovských balvanů.
Oheň zavyl v agónii. Vítr plameny nerozfoukával, ale
naopak je dusil a zanechával je bez potravy, zatímco Voda,
jež se hnala v jeho sledu, dovršovala zkázu.
Z oblak dýmu se náhle vynořila Tael v rozedraných
šatech. Dívka se znovu vrhla k Loi a objala ji, jako by to
byla její rodná matka.
„Dolů! Ke břehu!“ zaječela.
Loi se potácivě zvedla na nohy.
„Rychle!“
Dole lavina mezitím narazila na spěšně vztyčený
Vzdušný štít. Vítr divoce vyl, stromy se kácely a zápolící
živly bořily domy, jež měly tu smůlu, že se nacházely
poblíž. Řvoucí proud Vody se vzedmul vysoko k nebi, ve
snaze přehoupnout se přes přehradu, která mu náhle
zatarasila cestu. Vlna se prohnula jako nevídané zvíře před
skokem a nastavila hruď ohnivému přívalu, jenž se jí
vyvalil v ústrety.
Klan Ohně teď nejspíš použil veškerou moc, která mu
byla na tomto světě dána. Oblaka páry se vznesla až
k samotné obloze a možná ještě výš, přičemž rozmetala
bouřková mračna, jež se začínala stahovat nad městečkem.
Kolmo mířící blesk přišel nazmar − pouze rozštípl zcela
nevinný platan.
Viktor cítil, jak mu oči zalévá štiplavý pot, natolik
horký, jako by se mu z pórů začala řinout vroucí voda.
Kolem se rozprostírala mrtvá poušť − kameny ožehlé
úderem Ohnivých, mokré černé spáleniště, nespočetné
pukliny naplněné špinavou vodou, které hyzdily cestu i
okolní skaliska…

444
 „Stůj! Vzdej se, ty grázle!“ zaznělo zezadu. Vzápětí se
ozval dunivý výstřel z muškety.
„Zemní,“ prskla Loi. V očích jí hořely divoké plamínky
− kouzelnice teď vůbec celým svým vzezřením neuvěřitelně
připomínala rozzuřenou kočku. „Přece jen nás dohonili…“
„Pan Andrzej.“ Tael sevřela pěstičky. „Tak teď se těš,
mágu…“
„K zemi, vy husy!“ zařval Viktor, neboť kulky již
svištěly nebezpečně blízko nich.
Z oparu za jejich zády se jedna za druhou vynořovaly
postavy gardistů. Vycvičení byli perfektně, to se jim muselo
nechat. Stříleli přímo v běhu, aniž by své zbraně opírali do
vidlic, a navíc poměrně přesně. Jedna z kulek se odrazila od
balvanu jen pár centimetrů od Viktorovy hlavy.
Tak teď už je s námi určitě amen. Sevřeli nás z obou
stran… Viktor musel zadržovat zakletí Vzdušných a
Ohnivých a zároveň se pokoušet najít veleváženého pana
Andrzeje, mága prvního stupně.
Kde jen může být?…
Aha, tak tady jsi − za zády poklusem běžících mušketýrů
se mihla známá vychrtlá postavička.
Země pod Viktorovýma nohama se náhle otřásla.
„Í-í-í!“ Loi prudce mávla rukou a rozsekla vzduch před
sebou ohnutými prsty. Chlap jako hora, který utíkal v čele
útoku − z ústí jeho zbraně už dokonce trčel bajonet −, si
sevřel podřezaný krk a bezvládně se zhroutil pod nohy
svých druhů.
Viktor celým tělem cítil Andrzejovo svírající se zakletí,
znovu mimořádně složité a zamotané, jehož začátek a konec
se proplétaly v jeden celek; míhaly se stíny jakýchsi příšer
postupujících ve vlnách − kocouři, medvědi, obří hmyz,
velikánské ještěrky; dostavila se závrať. Bylo jasné, že do
tohoto zakletí musela být vložena přímo neskutečná Síla, a
že pokud se tato Síla dostane na svobodu, skály vymažou ze
světa Loi, Tael i samotného Viktora, jemuž nepomůže ani
zasvěcení Zemí.
445
 Neměl čas na skutečný protiúder, neboť tenká ochranná
skořápka mohla každou chvíli povolit. Viktor proto vyslal
do útoku svištící Vzdušné kopí. A kupodivu úspěšně −
podařilo se mu Andrzeje povalit. Zemní gardisté zjevně
ztratili chuť drát se kupředu, obzvláště poté, co Loi zabila
další dva.
„Dolů!“ vykřikla Tael. Viktor se vrávoravě rozběhl za ní.
Bahnitokamenitý proud jim proklestil novou cestu − jako
kdyby krajinu olízl jazyk obrovského zvířete.
Utíkat z kopce bylo snadné. O něco víc vpravo se Ohniví
i Vzdušní dosud potýkali s obludou Větru, Vody a Země,
kterou stvořil Viktor. Řvaly tam plameny a divoce vyl
vichr. Tael se zjevně rozhodla využít příhodného okamžiku.
Za jejich zády znovu práskly výstřely; ještě štěstí, že
Viktorem vyslaný větrný poryv zasypal oči mušketýrů
pískem a znemožnil jim přesné míření.
… Nejspíš to byl poslední, zoufalý nápor. Už si
uvědomovali, že Zabiják je nad jejich síly, ale báli se to
přiznat − dokonce i sami sobě. A tento úder Vzdušných,
jenž byl zaměřený mnohem lépe než všechny předchozí,
málem slavil úspěch.
Útok Viktora povalil a začal jej vléci po zemi. Zdálo se
mu, že slyší praskot vlastních žeber, a měl pocit, jako by se
mu tupý hrot katovského kopí zavrtával přímo do srdce.
Ne!
Byl to Taelin výkřik, nebo to snad zachroptěl on sám,
zmítaje se v agónii?
Zabít je, do jednoho je vyhladit!
V tu chvíli úplně přestal myslet sám na sebe. Téměř
oslepen bolestí vyslal proti svým nepřátelům všechny
zbývající síly. Vzduch, Země i Voda splynuly v jedno.
Před nevidoucíma očima se mu objevil domek, který se
zvolna − jako ve zpomaleném filmu − rozpadal na části.
Vzhůru vystřelovaly fontány zeminy, jako by tam jeden za
druhým vybuchovaly velkorážní granáty.

446
 Na okamžik se mihly postavy chlapce, korpulentní ženy
a tří mužů, ale vzápětí zmizely ve zběsilém vichru.
A bolest kvapem ustoupila.
Viktor, Loi a Tael zanechali městečko po své pravici a
dostali se na samotné pobřeží, když vtom se zpoza rohu
vynořila štíhlá postavička, od hlavy až k patě zahalená do
rudého pláště Ohnivého klanu.
„Zatracené!“ zachraptěla Loi.
Dívka stála, aniž by se pokoušela o útok. Pouze upřeně
hleděla na Viktora. Tomu již ale úplně došly síly. A hlavně
zuřivost.
„Hned…“ Loi namáhavě vykročila vstříc Ohnivé. „Ta
mrcha se účastnila Rétorovy léčky… hned ji…“
Štíhlá ruka Ohnivé kouzelnice ukázala Viktorovi přímo
doprostřed hrudi. A on jen stál a nechápavě zíral. Nebyl
schopen se ani pohnout, natož padnout k zemi, zalehnout…
Z dívčiných prstů začaly proudit plameny − hučící,
žhavé, zuřivé. Rezavá vlna narazila Viktorovi do hrudi, ale
nesrazila jej k zemi, dokonce ho ani nepopálila. Šíleným
rejem oranžových jazyků prostupovala tvář Ohnivé. Její oči
hleděly na Viktora… s nenávistí? S hrůzou? Či snad s…
nadšením? S obdivem k moci? Její rty se pohybovaly, leč
nehlučně − Viktor neslyšel jediného slůvka. Oheň do něho
pronikal, plížil se do jeho nitra a uveleboval se tam jako
šelma ve svém doupěti, kdykoli připraven znovu vyrazit
ven.
Síla jemně vydechla. Nyní byla konečně úplná. Čtyři
živly se slily ve vzájemné rovnováze a Viktor cítil, že se
jeho tělo stává neskutečně lehkým, že ho opouští únava i
bolest a že se mu vyjasňuje zrak. Měl pocit, že se mu za
zády roztahují křídla, jež jsou připravená vynést ho až
k nebesům, k zatažené, blesky křižované obloze, z níž se
každou chvíli spustí blyštivý liják, doprovázený hromy a
záblesky…
A potom plameny znenadání přestaly proudit. Loi Iver
povalila Ohnivou kouzelnici na kameny. Máchnutí ruky −
447
kdepak, již ne ruky, nýbrž drápaté pracky! − a ze čtyř
strašlivých ran na dívčině hrudi vystříkla krev. Loi
s neženskou silou odmrštila ochablé tělo.
„Ne!“ uslyšel Viktor svůj vlastní křik, ale bylo pozdě.
Tael zatím cosi kutila na břehu moře. Její velitelské
volání: „Sem! Ke mně!“ odvrátilo Viktorovu pozornost od
nešťastné oběti. Otočil se − příboj rovnoměrně hučel a
vůbec se nestaral o bouři, která běsnila tady na pobřeží. A
přímo uprostřed zpěněných hřbetů vln Tael právě otevírala
Dveře.

* * *

Rétora by nikdy ani nenapadlo, že je Zabiják schopen

poroučet takovým silám. Měl pádný důvod propadnout
zoufalství. Protivníkovu skálopevnou obranu nedokázalo
proniknout žádné zakletí. Vyváznout se podařilo dokonce i
Zabijákovu doprovodu.
V městečku vládl naprostý chaos. Zabiják nikoho
nešetřil − jeho údery byly bezohledné a nemilosrdné. Rétor
tam vpředu cítil nenávist, nenávist, která se přetavila v Sílu.
Sveřepé vichry vyvracely stoleté platany a cypřiše. Na
Rétorovu ochranu se snášelo celé krupobití úderů a přes
padesát kouzelníků Vzduchu muselo vynakládat téměř
všechny své síly jen na zastavení tohoto zběsilého vpádu.
Šílený vítr strhával střechy a utržené tašky vířily ve
vzduchu a připomínaly tak podivné červené vějíře. Krokve
se bortily, zdi se sesouvaly a základy, pod nimiž znenadání
povolovala Země, zbavená pout ochranných zakletí, pukaly.
Rétor cítil přítomnost Andrzeje, ještě donedávna jeho
nepřítele. V tuto chvíli by však Vzdušný mág bez váhání
uvítal pomoc snad i od Přirozených.
Zabiják ani sám neznal meze vlastní moci.

448
 Rétor slyšel příšerné výkřiky zaživa pohřebených, dětský
pláč i prosby o pomoc, ale nemohl vůbec nic dělat. Zabiják
na každý jeho úder odpovídal deseti.
Ohniví a Vzdušní mágové s vypětím všech sil zadržovali
nápor bahnitokamenitého proudu. Pokud by zkázonosný
příval prorazil, z Orosu by nezbylo vůbec nic. Zatraceně,
Andrzeji, proč pořád otálíš? Zase ses zamotal do těch svých
zašmodrchaných čárů? Co kdybys raději poslal celou svou
přemoudřelost ke všem čertům a jednoduše zastavil Zemi,
která se vymkla kontrole?
„Učiteli!“
Asmund. Již zraněný, s pramínkem krve na tváři.
„Držím ho, Učiteli!“
„Kde jsou Solly, Sandra a Boletus?“
„Už sem běží!“
Vzdušným mágům se podařilo zhustit bariéru před
zakletími Zabijáka deroucími se kupředu.
„Tak naposledy, přátelé…!“
Nemusel jim nic vysvětlovat. Síly se slévaly vjedno.
A tentokrát ho téměř dostali. Rétor vnímal protivníkovu
hrůzu, cítil jeho bolest a zoufalství… a nejspíš právě díky
tomu stačil křiknout na své lidi: „Kryjte se!“ když se
Zabijákův strach proměnil v Sílu a hrot zbraně se náhle
otočil proti samotným útočníkům.
Tento úder byl vpravdě obludný. Zabijákův neviditelný
kyj v letu rozbořil poblíž stojící dům a dopadl na pětici
mágů, přičemž jim rval vzduch z plic a měnil ho ve směs
vody a písku. Rétor se se svou skupinou ocitl pod
krupobitím buližníků; kouzelník viděl, jak se se zkrvavenou
hlavou zhroutil Solly; viděl, jak Sandra zoufalým úsilím
odvrátila velký balvan od Asmundova zátylku a hned poté
sama klesla, neschopná odrazit střelhbitý vodní bič; viděl,
jak upadl i samotný Asmund − chlapec chroptěl, plival krev
a rukama si svíral hrudník.

449
 Rétorovi stačilo jen pár vteřin, aby pochopil, že tohle je
konec, že prohráli. Zabiják prorazil. Již stojí na břehu a
vstřebává moc Ohně.
Solly ležel mrtev a stejně tak i Edulus, mág s orlím
nosem; Sandra byla v šoku − její levý bok vypadal jako
jedna velikánská otevřená rána, krev se mísila s rozbředlým
bahnem; Asmund se choulil u Rétorových nohou, téměř
všechna žebra měl zlomená, ale vypadalo to, že přece jen
přežije. Chlapec jen tichounce úpěl, neschopen mluvit, zato
Sandra cosi šeptala. Rétor se nad ní sklonil a letmým
pohybem do ní přečerpal trochu své síly. Jen malou trošičku
− teď nebyla vhodná chvíle, aby se oslaboval
zachraňováním přátel…
„Me siento mal… duele el corazyn…“
Vypadalo to, že stará kouzelnice začala v šoku hovořit
svým rodným jazykem. Rétor jí chlácholivě položil ruku na
rameno.
„Drž se!“ řekl. „Kan ti pomůže. Drž se, ty stará mořská
vědmo… pirátko…“
Sandřin pohled se na okamžik vyjasnil.
„Jakápak jsem pirátka… Vždyť mně se dělá blbě ze
sebemenší vlny… Byla jsem děvka v přístavním bordelu,
děvka v Cabo Fisterra… Než jsem přišla sem…“
Zavřela oči.
A tehdy se Rétor rozchechtal. Příšerným záhrobním
smíchem Nepokojného.
Nezanechá pronásledování. Nezanechá ho, ačkoli si
uvědomuje, že téměř všechno je ztraceno. Zabiják už je na
Ostrově… On, Rétor, se tam bude dostávat mnohem déle.
Zahlédl Kana, jak k němu spěchá.
„Postarejte se o ně!“ štěkl na bratra zostra. Konečně se
ten kořenář ocitl na pravém místě a v pravou chvíli.
„Rychleji!“
Nemusel Kana pobízet dvakrát.
„Budu potřebovat další mágy, Rétore! Dá to hodně
práce!“
450
 „Vezmi si, koho chceš. Já jdu dál!“
„Ale to je šílenství!“
Rétor se krátce rozmáchl a vrazil Kanovi facku. Úplně
obyčejnou, nemagickou.
„Sandra a Asmund musejí zůstat naživu! Když zemřou,
zničím tě!“
Kan ucouvl a s hrůzou pohlédl na vůdce klanu.
Z rozbitého nosu mu prýštila krev.
„Pojďte sem někdo! Věnujte se raněným!“ zahřměl
Rétor. Jeho výzvu vyslyšelo hned několik mágů − jak
Vzdušných, tak i Ohnivých.
Rétor si dovolil ještě vteřinku zdržení.
„Odpusť mi to, Kane. Jdu dál.“
„Nezlobím se na tebe,“ odpověděl kořenář tiše. „Chlapce
z toho dostanu… Sandru nevím, ale udělám pro ni
všechno…“
„Sbohem, Kane.“
„Sbohem, Rétore…“

* * *

To se ví, že po nějakých dveřích na břehu nebylo ani

památky. Zato zde zel prazvláštní otvor vedoucí do propasti
plné zlatavého svitu, v níž se mihotaly rudé ohně. Tato
šachta pronikala zemí i vlnami a klesala do hlubin; Tael
stála na kraji, již skrčená, připravená ke skoku.
Krvelačně se šklebící Loi utíkala zpátky − pružným
loveckým krokem velké kočky. V běhu si olizovala krev
z prstů pravé ruky a Viktor nedokázal pochopit, jak se tyto
prstíky, jež uměly tak báječně hladit a laskat, mohly před
malou chvílí zarýt do živého lidského těla s takovou silou,
až se jejich zkrvavené nehty vynořily ze zad oběti.
Bylo pozdě křičet. Loi ho jen chránila. Tak, jak nejlépe
uměla.

451
 „Rychleji! Rétor tu bude každou chvíli!“ zakřičela Tael
selhávajícím hlasem.
Viktor to však přece jen stihl − natáhl se k nehybně
ležící Ohnivé kouzelnici a neviditelnými prsty se dotkl
jejího srdce, které již přestalo bít… Jeho dotek způsobil, že
se srdce zachvělo, udeřilo jednou, pak podruhé… a dívka
zasténala.
Bude žít, mihla se mu hlavou banální myšlenka.
Viktor se otočil k Tael. Za jeho zády se mocný
bahnitokamenitý proud, který snažení Ohnivých mágů
ohřálo až téměř k bodu varu, valil k moři a cestou smetával
domy tak snadno, jako by šlo o dětské hračky. Obrana obou
klanů se zhroutila − jediné, nač se mágové zmohli, bylo
nasměrovat lavinu tam, kde napáchá nejmenší škody. Pro
samý dým, páru a větrem zvednutý prach nebylo skoro nic
vidět, a tak Viktor, jenž právě následoval Tael a Loi do
bezedné šachty, nezahlédl starého mága v hávu klanu
Vzduchu, jak se vynořuje z burácivého chaosu. Mág měl
tvář zrůzněnou hrůzou a zuřivostí; náhle vypukl v divoký a
pološílený smích, načež se bezhlavě vrhl do šachty za
uprchlíky.
Z dýmu a oblaků prachu, které se mísily s párou,
vystoupila další lidská silueta. Pan Andrzej, mág Země, se
odrazil a dlouhým skokem se přenesl na břeh.
„Aha!“ následovalo zlomyslné zvolání. Mág si
povyhrnul špinavý plášť a se štítivě pokrčeným nosem
vstoupil do vody. Ponořen po prsa došel ke Dveřím. V tu
chvíli se mu tvář zkřivila bolestí, ale přesto vstoupil do
otvoru.
Jako poslední se ukázal nevysoký mág z klanu Vody
jménem Torn. Poté, co se vynořil zpod vlny, se nejprve
spokojeně ušklíbl při pohledu na zkázu, kterou po sobě
zanechal Zabiják, a potom rovněž zmizel v otvoru.
Dveře se neprodyšně zavřely a místo, kde se ještě před
chviličkou nacházely, znovu zalila voda.

452
 Kapitola devatenáctá

Zřejmě to nebyl opravdový sen − přinejmenším ne

v běžném smyslu tohoto slova. Spíše to připomínalo
bezvědomí, dlouhý pád do tmy. Pád, který skončil ve
chmurném světě, tak dobře známém z nočních můr.
Viktora ani v nejmenším nepřekvapilo, když spatřil
Obžeru.
Důvodem k údivu však pro něj byla skutečnost, že se
neobjevil na břehu moře jako dosud pokaždé. Viktor se
poprvé ocitl na úpatí hor. Vypadaly, jako by je vytesala
nějaká obludná síla. Matné poloprůsvitné svahy zářily
podivným vnitřním jasem a okolní vzduch páchl po síře a
benzínu.
Je snad tohle ten Dračí ostrov?
Kdepak, to sotva. V těle cítil opojnou lehkost, kterou už
z těchto snů znal. Ani Tael, ani Loi nebyly nikde
v dohledu…
Pán snů se zadíval na Viktora a pochvalně pokýval
hlavou. Pak pohlédl kupředu − na obrovský kráter, nad
nímž se vznášel hustý mléčně bílý kouř.
„A času už je tak málo…“ zamumlal. „Až mě to
samotného překvapuje, jak málo…“
Viktor neodpověděl. Upíral pohled tam, kde mezi
poloprůsvitnými hranami šedavých jehlanovitých skal vířil
bílý kouř. Stoupal z gigantického trychtýře v silných bílých
vrstvách, roztékal se a vyháněl do všech stran úzké
výhonky, jako by sondoval okolní svět. Vzápětí se jedna
z těchto podivných sond, pružná a bílá, natáhla i
k Viktorovi… a hned sebou znepokojeně škubla a stáhla se
nazpět.

453
 „Kašička se už dovařila.“ Obžera si odkašlal. Hlas měl
najednou zasněný, asi jako zhýčkaný aristokrat, jenž se
ponořil do vzpomínek na své světské triumfy. „Kolik úsilí
to jen stálo! Kdepak, tomu stěží uvěříš… Odchod − ano, to
už je tak dávno. V těch časech… no však mi rozumíš.“
„Ne.“
Obžera po něm střelil pohledem a potřásl hlavou.
„Ale rozumíš,“ prohlásil. „Všemu rozumíš, nelži mi.
Když se měnily pohledy lidí… Když se dělily Světy. Myslíš
si, že to bylo pro všechny jednoduché? Myslíš si, že to
upadlo v zapomnění? Ano, zpočátku se zdálo, že je to
navždy, ale ne, kdepak! Všechno je vzájemně provázáno
příliš pevně, Viktore.“
Ani jej nepřekvapilo, že Obžera zná jeho jméno.
„Tolik roků, tolik věků…“ A vtom Obžera znovu změnil
tón − tentokrát hovořil zpěvavě, monotónně, smutně. „A
neustále jedno a totéž! Už od doby, kdy mágové odešli,
obsadili pobřeží a srovnali lidičky s elfy do latě, se nic,
vůbec nic nemění! No dobrá, dobrá, býval to jejich čas. To
chápu! Ale je třeba vědět, kdy odejít! Nová doba si žádá
nové písně! Nemám snad pravdu?“
Viktor mlčel. Z kráteru stoupalo čím dál víc a víc bílého
kouře. Země pod nohama se lehounce zachvěla.
„Vládci a otroci, hrdinové a zbabělci, ušlechtilí rytíři a
podlí zrádci. Láska a nenávist, dobro a zlo…“ Obžera si
odplivl pod nohy. „Už toho bylo dost. Jak dlouho se to ještě
dá snášet? Třeba ty, když jsi žil na Rubní straně… No ano,
vím to, všechno vím, neciv na mě tak! Staral ses o tyhle
věci? Pověz! Věřil jsi v pohádky?“
„Ne.“
„No aspoň že tak!“
„Nevěřil jsem v nic.“
„A o to právě jde!“ Obžera spráskl ruce. „Takhle se to už
nedá, prostě nedá! Přichází nová doba, Viktore!“
„Jsi si tím jistý?“

454
 „Aby ne!“ Obžera si zkřížil ruce na panděru a spokojeně
se zahleděl na valící se kouř. „Kdybys jenom věděl, co jsme
do toho vložili! Vyškrábali jsme všechno, všecičko, lezli
jsme až po samém dně, použili každý ždibeček…“
„Tam dole je Drak?“ zeptal se Viktor.
Obžera se odmlčel a pak neochotně přikývl. „Ano, on…
náš drahocenný…“
„Tolik námahy jen kvůli válce se Středosvětem? Kvůli
hrstce mágů, kteří se beztak vybíjejí navzájem?“
„Drak není žádný tank, co razí cestu pěchotě, Viktore.
Drak je symbol. Prapor. Soustředění Síly. Bývaly časy, kdy
si člověk věřil a byl připraven postavit se třeba celému
světu, nebo i všem Světům. Bývaly − ale už jsou pryč. Sami
jste pozabíjeli Draky, ovšem takový posvátný post nemůže
zůstat neobsazený. Samozřejmě že teď jste jiní. Můžete se
v noci klidně procházet po hřbitovech − vaši mrtví navždy
usnuli. Elektřina pro vás není žádný tajemný trpasličí
vynález, ale úplně všední věc. A svých vládců se nebojíte −
jenom jimi opovrhujete. Vypálili jste si Draka z duší,
Viktore. Nadobro vypálili!“
„My všichni?“
„To nevím.“ Obžera pokrčil rameny a zhluboka si
povzdechl. „Občas mám pocit, že všichni! Nikdo ji
nepotřebuje, každý na ni kašle − na schopnost pozvednout
meč a povstat proti vládci! A proč taky, když každý ví, že
být jediným vojákem v poli a pokoušet osud je nanic, že
lepší je dát dohromady pořádnou partičku, vycenit zoubky a
potulovat se po světě pěkně v hloučku… A tak tihle lidé
žijí… Ne, přežívají, živoří…! A za nimi zůstávají prázdné
domy, mrtvé duše, hořící města a oni sami se po nocích
probouzejí s křikem, aniž by věděli proč… Nemají v duši
Draka, nemají nepřítele, proti němuž by pozvedli meč…“
Obžera si odkašlal a pak poněkud rozpačitě dodal: „Meč
je samozřejmě jen taková metafora… Však ty mi rozumíš.“
„Ale co váš Drak? Stvořený drak?“

455
 „Ó!“ Obžera zahrozil Viktorovi vztyčeným prstem.
„Panáček nám nějak zmoudřel, což? Prošel živly, načerpal
znalosti… Stvořený drak bude jiný, úplně jiný, Viktore.
Takový jako on se nevyzývá na souboj, i kdyby byl sebevíc
odporný. Neslouží se mu z lásky ani ze strachu, ale jen
proto, že to odpovídá potřebám okamžiku!“
Viktor se pouze ušklíbl.
Obžera si opět povzdechl: „Chceš tím naznačit, že se i
pro něj najdou protivníci − protivníci s Drakem v duši?“
„Ano.“
„A pověz mi…“ Obžera s lačnou zvědavostí pohlédl
Viktorovi do tváře. „Pověz mi − je těžké zabít Draka?“
„Ano. Člověk se kvůli tomu musí stát… téměř Drakem.“
„Správně.“ Obžera pokýval hlavou. „Zabít ztělesněnou
Sílu nemůže být jednoduché. Je třeba se jí přinejmenším
vyrovnat. A ještě… pochopil jsi, co ještě je třeba?“
„Nenávidět.“ Vyslovil to namáhavě, s obrovskými
obtížemi.
„Ano!“ Obžera vztyčil ukazováček. „Co si budeme
povídat − právě v tomhle tkvěla slabina Draků. Byli divocí,
byli zuřiví, ale stejně se jim příčila čistá zkáza. A milovali
život. Tak silně ho milovali…“
„A co tenhle?“
„Tenhle je jakoby jednodušší… z tvého pohledu. Vezmi
si ovčí stádo. A vlky. Jednu ovci sežerou, od jiné třeba
dostanou kopytem po čenichu. A teď si vezmi stádo a −“
„A psa.“
„Samozřejmě. Ten stádo možná hlídá… Ovšem pořád
má rád maso.“ Obžera se rozesmál. „Ale ovce se s ním
stejně cítí lépe než s vlkem. Méně krve, více bezpečí.
Mohou se klidně pást a tloustnout. A to, čím pastýř psa
krmí, už není ovčí věc.“
„Lidé nejsou ovce.“
„Vážně?“ Obžera pokrčil rameny. „Možná že to víš líp,
ale pochybuji. Když pořád, pořád dokola zní…“ Nabral
dech a tenounkým hláskem zabrebentil: „Jak dlouho ještě,
456
pořád to stejné, bojuj s osudem, braň sám sebe, je čas žít a
nechat žít, poznávat svět, být milý a laskavý, v nitru se
zdokonalovat…“
„Přestaň ze sebe dělat šaška!“
„Já že ze sebe dělám šaška? Kdepak, Viktore. Já jenom
opakuji. Všechny to unavuje, chápeš? Unavují je střetnutí,
zápolení, prostá skutečnost, že je třeba se buďto smířit s rolí
otroka, anebo se vzbouřit, jít do boje… Nikdo už to nechce!
A to znamená… To znamená, že je čas, aby přišel nový
Drak. Dobrý, vlídný, nenápadný pastýř. Lezou-li všichni
dobrovolně do ovčích kůží, může i vlk přistoupit na to, že
bude štěkat. Z vrozené dobroty…“
Jeho hlas utonul v rachotu. Šedé hory se otřásly. Vzhůru
se vznesla celá fontána bílého kouře, jež zakryla polovinu
oblohy.
„Tak jsme se dočkali,“ řekl Obžera zvesela. „Přichází!
Přichází Drak! Stvořený drak!“
„Tohle ještě není konec!“ Viktor chytil Obžeru za
ramena a zatřásl s ním. „Hej! Když existuje Drak, objeví se
i Zabiják!“
„Kdo?“ užasl Obžera. „Snad ne ty?“
„A i kdyby já!“
„No a co? Přivítej ho tedy, Viktore! Běž mu vstříc! Na to
se rád podívám! Zabiják může pouze ničit, ne chránit! Zabij
Draka, no jen to zkus! Ale co pak uděláš s těmi, kteří si už
zvykli na život pod dohledem? Ti všichni jsou tady,
Viktore! Jsou součástí Draka! Svět pro ně zpustl a oni se už
bojí jedině vlastních snů. Je jim dobře − pod olověným
křídlem!“
Bílé provazce kouře tančily, svíjely se, vytvářely
neurčité obrazce. Zdálo se, že stačí jen trochu napnout zrak
a bude možné to rozeznat, pochopit.
Nestálý kolísavý stín − krade se, blíží, zdá se být skoro
na dosah ruky… Stačí však pohlédnout zpříma a stín se
rozplývá, taje a zůstává pouze pocit cizího, jedovatého a
šíleného pohledu… Něco, co se naráz svíjí, víří, zmítá a
457
plane − jednolitá bolest a kvílivý nářek… Přízračné hrady,
oblačná města − v kouři ztracená a z kouře postavená, jejich
ulicemi se potulují nehmotné přízraky… Stěny, stěny, nic
než nekonečné stěny − mlžná klec, lačný vír, vězeňská
samotka…
„To vy, vy sami nás vytváříte, Viktore! Voláte nás
z Rubní strany, lákáte…! A my tedy přicházíme! Tohle je
zlá doba pro Draky.“ Obžera se mu podíval do tváře. „Moc
zlá doba − doba jejich konce! Středosvět bude přesně
takový, jakým ho chcete mít! A tam také… tam také jednou
přijdete…“
Z kráteru náhle vytrysklo tmavé, nachové světlo. Oblaka
kouře nabyla rumělkového odstínu. Cosi se mihlo − cosi
červeného a oranžového, jako tekoucí láva. Ruka sama od
sebe sklouzla k jílci meče.
„Ještě není pozdě, Viktore!“ Obžera jej postrčil ke
gigantické nálevce. „Všichni jsou tu! Ti, kteří zabloudili ve
své samotě; ti, které unavily jejich strachy; ti, kteří si sežehli
vlastní duše − všichni jsou tu! Staň se jedním z nás!“
Viktor pomalu tasil vzpírající se meč. A láva stále
proudila a proudila…
Skutečně láva?
Tělo − amorfní, ohnivé, barvy sražené krve. Tlapy −
šupinatá ocel; tlama − žhnoucí jícen. Skelný lesk
nemrkajících kulatých očí. Drak byl obrovský a
neohrabaný. Nemotorně se převaloval, aby vytáhl na povrch
tmavá závaží křídel.
„Tak co?“ zeptal se Obžera dychtivě. „Jsi s námi?“
Drak otevřel tlamu. Zaleskly se tesáky − blyštivé kly, jež
by se lépe vyjímaly na lžíci důlního rypadla. Nad zemí se
přehnala vlna žhavých výparů. Tlapa se natáhla k Viktorovi
− nespěšně, bez náznaku hrozby. Jako by jej tím vybízela,
aby na ni vkročil a upadl do dlouhého spánku, do sladkého
zapomnění v laskavém teple dračích útrob, pod bedlivým
dohledem nikdy se nezavírajících očí…
Jít proti něčemu takovému s mečem?!
458
 Svět se zachvěl a začal se měnit. Rychle odplouval
kamsi do stran − jako kdyby okolní prostor nabýval
vlastností vydutého zrcadla. Země prchala dolů. Z Obžery
se stala titěrná postavička pod nohama.
Vlastně pod tlapami, jež nijak nezaostávaly za tlapami
Stvořeného draka.
Chce-li člověk čelit Drakovi, musí se jím sám stát.
Taková je cesta Zabijáka.
Viktor zakřičel − zaplaven vlnou slepé zuřivosti,
zachvácen známou touhou po boji. Ohnivý val na okamžik
rozehnal kouř a udeřil, roztekl se po těle Stvořeného draka.
Ten v odpověď zařval.
„No tak!“ zapištěl hluboko dole Obžera. „Do toho!“
Stvořený drak se vprostřed ohnivé aureoly a poryvů
horkého větru vznesl k obloze. Z jeho tmavých křídel, která
vypadala jako odlitá z olova, se sypala kamenná drť.
Nemrkající oči mu výsměšně planuly.
Viktor se odlepil od země a rozletěl se za ním.
Vůbec se nedivil tomu, že dokáže létat, přičemž nikoli
na křídlech větrů jako předtím, nýbrž na vlastních křídlech,
na pružných duhových blánách podpíraných vzduchem.
Jeho tělo teď bylo obrovské, naplněné nepředstavitelnou
silou. Vzdušná vlna podrazila Obžerovi nohy a povalila jej
na zem.
Tlusťoch však ani vleže nepřestával křičet: „Bojuj! Bojuj
s ním, Zabijáku!“
Vláčný proud − ne čisté plameny, spíše vroucí smůla,
zahuštěný benzín. Vypadalo to, jako by si Stvořený drak jen
odplivl a mimochodem po Viktorovi vrhl ohnivou nálož.
Nic hrozného…
Plameny zadusil vítr. Stoupali stále výš a výš. V kruzích,
nespouštějíce jeden druhého z očí.
Drak… a Dračí zabiják.
Jak to ten Obžera říkal? Staň se jedním z nás?
„Nejen to,“ zaznělo mu v uších. „Jestli nechceš, staň se
jím sám.“
459
 „Ale kým?!“ vykřikl Viktor nehlučně.
Hluboko dole se kolem Obžerovy drobounké postavičky
zvedla prašná smršť.
„Stvořeným drakem,“ následovala lakonická odpověď.
„Tím, který přijme a obsáhne vše. A všechny ukonejší.
Ovčáckým psem.“
Obžera teď hovořil úplně jiným tónem než kdykoli
předtím. Kam se jen podělo jeho vtipkaření a tatrmanství?
Viktor neodpověděl. Jeho pohled přitahovalo železné
tělo Stvořeného draka, rytmicky mávající těžká olověná
křídla, mrtvé skleněné oči. Nesnesitelná zášť z něj náhle
vyvřela na povrch v podobě rozběsněného ohnivého proudu,
v jehož cestě začínal hořet i samotný Vzduch. Nad
prohnutým hřbetním hřebenem se mu zase hromadilo
stažené klubko vodního biče, zatímco země dole dunivě
rachotila, převalovala se a vylézala z prastarých úžlabin.
Hněv živlů je v tobě i s tebou, Viktore ze světa Rubní
strany. Dračí zabiják zvítězí!
Triumfující plameny udeřily Stvořeného draka do boku.
Jedno z lamelových křídel sebou škublo a strnulo
v podivném úhlu, načež se železná obluda propadla dolů. Ze
chřtánu − rozžhaveného otvoru, vedoucího až do pekel − se
vydral dutý řev; skleněné oči zaplály vnitřním jasem.
Dlouhý ocas, tvořený množstvím pancéřovaných článků,
cvakl, svinul se a zase se narovnal; tlama se široce otevřela
− natolik široce, že Viktor, který se vznášel výš, zahlédl
černou propast jícnu, opravdový tunel do Nicoty.
Než se stačíš vzpamatovat, bestie…
Viktor vůbec netušil, že nenávist může být tak sladká.
Kdepak, v žádném světě nemůže existovat nic sladšího.
Víno, moc, zlato, ženy − nic z toho se nenávisti nevyrovná.
Vidět, jak nepřítel padá a zmítá se v agónii, a vědět, že je
teď zcela ve tvé moci…
Myslel jsem si, že jsi tvrdší, Stvořený draku.

460
 Bestie ztrácela výšku. Pravé křídlo se sice znovu začalo
pohybovat, avšak mávalo jen sporadicky a s obtížemi.
Nepřítele bylo třeba dobít, a tak Viktor popustil uzdu Vodě.
Klubko vodního biče se bleskurychle rozvinulo, udeřilo
do rozpáleného pancíře na mordě obludy a… rozpadlo se,
zmizelo, explodovalo v oblaku neškodné páry! Stvořený
drak vzápětí temně zaburácel a nečekaně a zprudka zabral
oběma křídly. Toto jediné mávnutí jej vymrštilo vysoko
vzhůru, takže se rázem ocitl v jedné rovině s Viktorem.
Vzduch! Blesky!
Černá obloha pukla. Zabijákem přivolaná mračna
vychrlila proudy oslnivě bílých rozeklaných blesků. Jejich
hustá síť opředla nemotorné tělo železné bestie a zaryla se jí
do krvavě rudých boků. Stvořený drak se zazmítal
v křečích. Znenadání složil křídla, udělal ve vzduchu
kotrmelec a jako kámen se zřítil k zemi. Řval přitom natolik
strašlivě, že se dole začínala chvět dokonce i šedivá těla hor.
„Padej, jsi mrtvý!“ chtělo se Viktorovi vykřiknout.
Jenomže bestie ze Světa Přirozených tvrdohlavě
odmítala umřít. Znovu se jí podařilo vyrovnat let. Obrovská
křídla se opět opřela o vzduch. A Zabiják, třebaže prodělal
všechna zasvěcení, nemohl přinutit živel, aby se pod
nepřítelovými olověnými křídly rozestoupil a nechal ho
spadnout na ostré skalní hroty hluboko dole…
Zabiják může pouze nenávidět. A ničit. Přímým útokem.
Tvořit neumí − tak jako červ neumí létat.
Stvořený drak znovu stoupal. Oči mu planuly škodolibou
jízlivostí. Jako kdyby říkal: „Vydržel jsem tři tvé údery.
Teď je řada na mně. Drž se, Zabijáku!“
Co všechno máš za sebou? Bezhlavý „běh k moři“,
čtvero zasvěcení, jimiž jsi prošel, aniž bys pořádně
pochopil, co se to s tebou vlastně děje… Podivný cizí svět,
v němž jsi byl jen pouhou loutkou v rukou obratných
loutkářů… Pomůže ti tvá vypůjčená nenávist? Rétor… ten
alespoň nenáviděl doopravdy…

461
 Stvořený drak se blížil. Před vítězoslavným řevem bestie
nyní v hrůze prchala dokonce i bouřková mračna. Šedivá
nebeská klenba se rozestoupila, železné čelisti se otevřely a
na Viktora se shora snesla vlna vroucí smůly.
Zakřičel.
Ten křik mu drásal hrtan a dral se ven, jako by se sám
proměnil v Sílu a nyní bažil po zničení nepřítele. Okolní
svět zmatněl; cítil, jak se obklopen dýmnými plameny řítí
dolů, dolů, dolů; tekutý oheň mu stékal po šupinách, hledaje
mezi nimi štěrbinu.
Větře, Vodo, Ohni! Pomozte! Země!
Liják. Příšerný liják, takový, při kterém se celá obloha
mění v jediný souvislý proud. Nedokázal sice uhasit tekuté
plameny − či přesněji nikoli plameny, nýbrž hořlavou smůlu
−, avšak Voda s pomocí Větru strhávala hořící jed
z Viktorova pancíře.
A dole na zemi se objevil celý les obrovských bylin;
vyrostl během jediného okamžiku. Viktorovo hořící
obrněné tělo dopadlo na myriády zelených stébel.
Obří byliny zmírnily náraz. Zelená šťáva smyla zbytky
jedovaté smůly, jež by se klidně dala nazvat napalmem.
Vzápětí již Viktor − znovu ve své normální podobě −
svíraje jílec meče stál na zemi. A po obloze pyšně kroužil
Stvořený drak.
Tvá nenávist je příliš slabá, Zabijáku. Není to tvůj svět.
„Tak co?“ Viktora ani nepřekvapilo, když uslyšel
Obžerův hlas. „Nedopadl jsi nejlíp, což? Jinak jsi ale ani
dopadnout nemohl.“
Zelená houština bylin umírala přímo před očima.
Obrovská stébla se rozpadala a měnila se v prach.
„Ani všechny Živly tady nejsou nic platné,“ prohlásil
Obžera samolibě. „Jak vidíš, náš Drak si dál poletuje, jako
by se nechumelilo… Zato ty, Viktore, jsi na pokraji sil. No
co koukáš? Myslíš, že lžu? No tak si zkus znovu vzlétnout.
Nebo plivnout oheň. Nic z toho nebude. To proto, že jsi

462
Zabijákem jen podle jména. Máš v sobě příliš mnoho
pochyb.“
„To proto, že jsem ještě neprošel všemi zasvěceními. A
nenavštívil jsem Dračí ostrov,“ zasípal Viktor. Kupodivu
zůstal nezraněn − tekuté plameny mu na těle nezanechaly
jedinou spáleninu. Přetrvávala pouze slabost. Viktorovi
připadalo, že kdyby teď na něj Obžera foukl, odlétl by
někam daleko jako lehoučký chuchvalec topolového
chmýří.
„Ne.“ Obžera zavrtěl hlavou a mávl na Stvořeného
draka, aby ho přivábil. „To ti nepomůže… i když nevidím
důvod, proč by ses tam nemohl vydat. Tvé děvče tě tam
dovede. Je vážně prima… moc šikovné. Ovšem přímo na
ostrově…“ Soucitný povzdech. „Tam už ti nepomůže.
S tamním Strážcem si holt budeš muset poradit sám. Je to
ale vůbec potřeba? Toť otázka. Co myslíš?“
„Se Strážcem?“
„Ani nedoufej, Viktore, že ti o něm cokoli povím. Jak už
jsem říkal − budeš si muset poradit sám.“ Obžera ukřivděně
zafuněl. „Nějak už mě přestáváš bavit. Ani jsi nebyl
schopen přemoci Draka… Je s tebou nuda.“
S těmito slovy se k Viktorovi vyzývavě otočil zády.
„Stůj!“ Viktor natáhl ruku, aby popadl drzouna za
rameno… a v příštím okamžiku jej probralo prudké
škubnutí.
Ležel na kamenech u samé hranice přílivu. Před očima
mu blikotal jemný zlatavý svit. Kameny, teplé a hladké,
jako by zářily vnitřním světlem.
Viktor nadzvedl hlavu. Tak tohle je tedy Dračí ostrov!
V těchto chvílích úplně zapomněl jak na Loi, tak
dokonce i na Tael.
Nad jeho hlavou se klenula nízká bouřková obloha, zcela
zatažená vlnícími se černočernými mračny. Olověné vlny se
v záchvatech hladové zuřivosti vrhaly proti pobřeží a lačně
olizovaly zlatavé balvany − ustupující pěna pak zazářila
mdlou citronovou žlutí. Přímo u vody začínala neširoká
463
silnice, vydlážděná týmiž nazlátlými kameny. Vyhýbala se
oblému výběžku, postupně stoupala a ztrácela se z dohledu.
Napravo hučelo moře, zatímco vlevo se vypínal strmý útes,
černý jako uhel a lesklý, jako by byl politý vodou. Skála
byla absolutně, přímo nepravděpodobně hladká, bez
sebemenší prasklinky či výstupku, což se v přírodě nikdy
nestává. Zdála se proto být výtvorem jakýchsi neznámých
magických sil. Konec silnice tonul v pěně mořského
příboje.
Navzdory celistvé mračné cloně zde bylo poměrně světlo
− mohly za to buďto zlatavé kameny, anebo sluneční
paprsky, kterým se neznámo jak dařilo pronikat černým
závojem halícím svět.
Viktor zvedl hlavu.
Zlatavá cesta se v častých spirálovitých zákrutech
úporně škrábala vzhůru na obrovský břidlicový kužel
vynořující se přímo z vod oceánu. Blíže k vrcholu křižovaly
čerň úbočí špičaté hřebeny, mající stejně jako silnice
nazlátlou barvu.
A ukázalo se, že samotná cesta je hladká pouze
zpočátku.
Viktor na svazích obrovské hory uviděl jámy plné ohně.
Přes některé z nich se klenuly úzké můstky, další však
zůstávaly nepřemostěné. Jiné zákruty silnice nebylo skoro
vůbec vidět za černými palisádami ze špičatých kamenných
klů, které lemovaly krajnice jako špalíry obludných
strážných. V takovýchto místech se zlatavý svit téměř úplně
ztrácel, zastíněn mlčenlivými kamennými šiky.
Viktor spatřil víry smrští, jež visely nad úbočími; celým
svým tělem cítil moc Větrů, které momentálně strnuly
v nehybném horkém vzduchu, ale byly kdykoli připraveny
ke zběsilému náporu. Stejně tak byl i mírumilovně
šplouchající příboj každou chvíli připraven změnit se
v zuřivý útok zešílevších vln.
A ještě výš, na plochém vrcholu kuželu Viktor uviděl
hrad.
464
 Vypadal, jako by vyrůstal se samotných kostí země.
Zdálo se, že je pokračováním černozlatých svahů hory;
zároveň se však Viktor nedokázal zbavit dojmu, že hrad
nestojí, nýbrž se vznáší ve vzduchu, že jeho základy a
rovnou plošinu vrcholu přece jen odděluje tenká vrstva
prázdnoty.
Hradní stěny byly neproniknutelně černé. Nešlo však o
běžnou lesklou čerň kamenného uhlí či drahocenných
achátů, nýbrž o absolutní černotu oné prapůvodní tmy, jež
panovala v dávných dobách, kdy slova „Budiž světlo!“ byla
pouhou hudbou vzdálené budoucnosti. Tyto stěny beze
zbytku pohlcovaly veškeré paprsky, dokonce včetně svitu
samotného ostrova, který vyzařoval ze zlatavých kamenů.
A nad kruhem cimbuří a špičatých pevnostních věží se
tyčily matné perleťové kopule. Svou mírnou zaobleností
výrazně kontrastovaly s ostrými úhly a hranami vnějších
hradeb. Viktor se neubránil chvilkovému pocitu, že před
sebou má snůšku vajec nepředstavitelných rozměrů, vajec,
z nichž se mohli vylíhnout jedině majestátní ještěři, dvojníci
Okřídlených vládců.
Z místa, kde se nacházel, měl na hrad mimořádně dobrý
výhled − ukázalo se, že k němu nestoupá jedna, nýbrž hned
dvě silnice. Zatím však nebylo jisté, před kterou z nich se
ocitl. První končila slepě pod černou hradbou, ovšem druhá
směřovala k bráně, jež na pozadí takového kolosu působila
zcela nepatrně. K bráně se ale dalo dostat i jinudy −
z rozlehlé plošiny oddělené od hradu propastí s natolik
strmými svahy, že vypadala jako zásek, který ve skále
zanechalo ostří obludné sekyry. Přes tuto hlubokánskou strž
vedl most… Velmi zvláštní most, připomínající spíše
z nebes spadlou duhu. Nad zejícím chřtánem propasti se
převalovala oblaka různobarevné mlhy − rudé, modré i
tmavě fialové.
Obludná trhlina viditelně sahala přibližně doprostřed
kuželu; dál již výhled zakrývalo seskupení černých skalisek,
ale Viktor z nějakého důvodu vůbec nepochyboval, že
465
propast klesá ještě mnohem, mnohem níž, až do útrob
zemské kůry hluboko pod úrovní mořského dna. Nejsou to
náhodou odlesky planoucího magmatu, co tančí po spodním
okraji duhového oblaku?
„Viktore!“ Zpoza kamenů se zvedla Tael. Celá od bahna,
oblečení potrhané… „Kde je Loi? Viděl jsi ji?“
„Ne.“
„Musíme ji najít! A pak spěchat nahoru, po silnici, ke
hradu! Naši pronásledovatelé…“
„Jací pronásledovatelé?“ podivil se Viktor.
„Mágové prvního stupně dokážou projít Dveřmi. Stejně
jako to dokázala Loi. Máme teď v patách jak Rétora, tak i
Torna a Andrzeje.“
„Andrzeje taky?“ užasl Viktor.
„Toho především.“ Tael se neudržela a zahihňala se.
„Vždyť jsi mu na hlavu nasadil džber! Jaký mág by si
nechal líbit takovou urážku? Možná by i snesl, kdybys ho
přemohl v magickém souboji, pěkně podle pravidel… Ale
tohle, taková ostuda, navíc před jeho vazaly! Teď už se toho
skrčka jen tak nezbavíme… No nic, žerty stranou. Kde je
Loi?“
„Tady jsem, Neznámá,“ ozval se zasmušilý hlas.
Objevila se Loi, celá rozcuchaná, s několika novými
dírami v šatech.
„Ne všichni chodí po takových cestách stejně snadno,
jako by se vezli v trpasličím vagonu,“ vysvětlila. Otřepala
se − podoba se zmoklou kočkou teď byla přímo dokonalá!
Pak se zadívala nahoru a vzápětí si zastínila oči dlaní.
„U všech Velkých sil… nikdy by mě nenapadlo, že ho
někdy uvidím na vlastní oči… Hrad nad světem, Viktore!
Podívej, Hrad nad světem!“
„Ano,“ potvrdila Tael s určitým nádechem okázalosti.
„Hrad nad světem. Začátek všech cest. A také jejich konec.
Hrad Strážce.“
„O něm jsi mi nikdy nevyprávěla, Tael.“

466
 „Ani jsem nemohla, Viktore. Budeš s ním mluvit jen ty.
Jen ty a nikdo jiný.“
„A co ty, Neznámá?“ ozvala se Loi.
„No ano, jistě.“ Tael neochotně přikývla. „Za určitých
okolností… bych mohla i já. Ale nechtěla bych. Ne v tak
prekérní situaci.“
„Takže stačí jen dojít ke Hradu? A promluvit si se
Strážcem?“ nevěřil Viktor vlastním uším.
Tael zarytě uhýbala pohledem. „Ano. Stačí jen dojít.“
„A proč tu jsou dvě silnice?“ Viktor se nechtěl nechat
odbýt.
V dívčiných očích se zlověstně zablýsklo. „Pojďme!
Mágové tu budou každou chvíli!“
„Copak se jich musíme bát?“ zeptala se Loi znenadání.
„V Orosu se jich shromáždilo mnohem víc, ale stejně jsme
prorazili.“
„Loi, na Dračím ostrově se moc každého mága zvyšuje.“
„A co Viktorova?“
„Ta zůstává stejná,“ odsekla Tael. „Tak pojďte, pojďte
už, dost bylo okounění!“
A tak se ve třech vydali vzhůru po spirálovité silnici.
Dračí ostrov se ukázal být obrovitou skálou, která se
uprostřed prázdného moře osaměle napřahovala k nebesům.
Nic na něm nerostlo, ani jediné stéblo trávy. Byla zde jen
zlatá dlažba pod nohama a čerň skal po levé ruce.
Alespoň patnáct dvacet minut kráčeli v naprostém tichu.
„A to je celá zkouška?“ Viktor dokonce pocítil něco jako
rozčarování. „Projít po téhle cestě až do konce?“
„Říká se, že ano.“ Tael se mračila. Něco se jí zjevně
nezamlouvalo.
„Ohnivé příkopy…“ poznamenala Loi. „Smrště. A další
živelné kratochvíle.“
Tael legračně pokrčila nosík.
„Vždyť je to prostě jen poslední zkouška…“ řekla pak.
„Zkouška moci nad čtyřmi Prazáklady… Viktor prostě musí
projít. Slyšela jsem, že tyto překážky byly vytvořeny ještě
467
v dávných dobách, kdy mnozí dokázali otevřít Dveře a
snažili se vyrvat Strážci jeho sílu a moc. Ovšem bez čtyř
zasvěcení nikdo nezdolá ani prvních pár zákrutů silnice.“
„No dobrá.“ Loi se tu evidentně necítila ve své kůži.
„Pojďme, ale ohlížejme se trochu častěji, ano? Cítím, že ta
trojka už není daleko.“
Krok, krok, krok. Jejich podivná pouť se chýlila ke
konci. Otrhaní, špinaví a unavení tvrdošíjně kráčeli dál a dál
− kolem bizarních řezeb na kolmo vztyčených balvanech,
kde se střídaly posvátné symboly všech známých i
neznámých náboženství, kde se v jediný celek proplétaly
runy a hieroglyfy, arabské znaky a dávno zapomenuté
babylonské klínové písmo.
Co to všechno asi znamenalo…? Ze symbolů čišela
prastará tajemství, starší než moře, dokonce starší než velká
černá horstva a zemské útroby. Jaká zakletí zde asi zůstala
zvěčněna? A přijde někdy čas, kdy bude možné je přečíst,
navrátit k životu…?
První překážka na ně čekala, když už za sebou měli
téměř celý první zákrut.
Příkop naplněný ohněm. Na první pohled nic složitého.
Na šířku neměl ani dva metry. Nejspíš by se přes něj dalo
jednoduše skočit s rozběhem.
Tael a Loi se asi deset kroků před ním svorně zastavily.
Viktor opatrně přistoupil blíž. A plameny ihned
zahučely, ohnivé jazyky se vzedmuly, vytvořily jednolitou
hradbu a k vetřelci se natáhly tisíce žhavých rukou…
Tenhle příkop nepůjde přeskočit. Možná by se ovšem dal
přeletět… no ano, proč by ho vlastně nemohl přeletět? Ať
na něj Loi a Tael počkají tady. On mezitím rychle navštíví
Hrad a co nejdřív se vrátí zpátky…
Ale fuj, jak přízemní a hloupé pokušení, pomyslel si
Viktor, Ten, kdo tyhle zkoušky vymýšlel, zjevně nepočítal
s tím, že narazí na člověka z Rubní strany.
Proč mi chceš škodit, Ohni? Proč chceš vyvolat můj
hněv? Mám tě zaplavit vodním přívalem, který tě zadusí?
468
Nebo snad donutit stěny této jámy, aby se sevřely? Já přece
stejně projdu. Tak či tak. A ty mě nezastavíš.
Odpovědí mu byl pouze řev šílených plamenů.
Volám tě, Země.
Silnice pod jeho nohama ztěžka vydechla. Kameny se
krátce zachvěly − jako kdyby se nějaké obludné zvíře
otočilo z boku na bok, aniž by však zvedlo oční víčka
ztěžklá hlubokým zimním spánkem. Loi mimoděk vyjekla.
Nad oheň se začal zvolna natahovat kamenný jazyk.
Kdo chce zvítězit, nemusí nutně pouze ničit.
Země se podrobovala jen ztuha. Viktor měl pocit, jako
by právě z posledních sil zvedal příliš těžkou činku.
Plameny uraženě zavyly a rozestoupily se.
„Jdeme,“ řekl ztěžka oddechující Viktor. „Kéž by to i dál
šlo takhle snadno.“
Napadlo jej, že by nebylo na škodu za sebou most zase
zbořit, aby si pronásledovatelé − tedy pokud se sem vůbec
dostanou − nemysleli, že život je procházka růžovou
zahradou.
„Ne,“ uslyšel náhle. Tael se na něj upřeně dívala a
v jejích očích bylo něco, co zahubilo myšlenku na zničení
mostu ještě dřív, než stačila opustit hranice vědomí.
„Dobře.“ Viktor přikývl. A tak můstek zůstal netknutý −
snadná cesta pro Rétora. I když ten jámu nejspíš stejně
jednoduše přeletí…
A znovu mlčenlivá pouť. Tael − nahrbená a celá jakoby
vyhaslá − se ploužila kupředu s pohledem upřeným na
špičky vlastních bot. Loi ji vedla za ruku a co chvíli po
děvčeti znepokojeně pokukovala.
Co bude následovat?
Následoval šedavý přízrak smrště, jenž nehybně visel
nad silnicí. Byl tichý a strnulý jako odsouzenec na
popravišti; vznášel se na zlatavém výčnělku bez jediného
závanu větru, bez jediného zvuku. Viktor si velice živě
představil, jak po této cestě kdysi stoupal jiný mág… Mág,
který vynaložil obrovské úsilí na průchod Dveřmi a zdolání
469
Ohně, aby naprosto nečekaně narazil na číhající, pevně
svinuté smyčky smrště. Vždyť kdo jiný − samozřejmě
kromě mágů prvního stupně − by dokázal zahlédnout tento
vichr, pro běžné oko neviditelný a zcela odlišný od
obyčejných tornád?
„Co je to s tebou, Tael?“
„Pojďme, Viktore, pojďme,“ řekla Loi; v hlase jí
zazníval neklid. „Ona slábne… slábne už od chvíle, kdy jsi
překonal ten ohnivý příkop.“
„Jsem v naprostém pořádku,“ ozval se Taelin slabý
hlásek. „Pojďme, tak pojďme už, rychleji… Jakmile se
dostaneme k hradu, bude všechno v pořádku…
V pořádku…“ Tohle své „v pořádku“ opakovala pořád
dokola jako nějakou mantru.
Vepředu čekaly utažené smyčky smrště. Pokušení smést
je jediným úderem bylo velké, přímo obrovské. Rozřezat je
ostřím vodního biče… Sežehnout náporem běsnících
plamenných vln… Znovu rozpohybovat zemi a projít pod
nebezpečným místem tunelem…
Trochu to začínalo připomínat quest z počítačové hry.
„Jak jen tyhle hry nesnáším,“ zamumlal Viktor.
Ne, nechtěl se dobývat do zamčených dveří. Tael se
ztěžka opírala o ruku Loi Iver, téměř na ní visela.
„Rychleji, Viktore! Nemohu se s ní podělit o síly!
Zakletí nefunguje!“ vykřikla Kočičí kouzelnice.
No dobrá, Vzduchu. Jsem připraven přijít k tobě bez
jakéhokoli čarování. Určitě tě už omrzelo pořád dokola
plnit rozmarná přání hloupých mágů. Určitě už také chceš
mít pokoj. Kdo by dokázal spočítat, kolik nejmenších
částeček Síly tam teď krouží v nekonečném tanci,
začarovaných, pokořených mocnou magií? Proč bys mě
vlastně nemohl nechat projít, Vzduchu? Jenom tak? Bez
boje?
„Viktore, co to děláš?!“ dala se Loi do křiku.
Ani se k ní neotočil. Zabiják by už nejspíš dávno tento
vichr smetl, vymazal by ho ze světa… Ale ne. Vítr se před
470
ním sám rozestoupí − to proto, že on, Viktor, cítí samotné
jeho srdce, ukryté v hloubi vichru.
„Pojďte za mnou,“ štěkl Viktor. „Rychle!“
Iver nic nenamítala ani se nepřela − s bolestně
přimhouřenýma očima vykročila vpřed a táhla dívku za
sebou.
Vichr se rozpadl. Rozevřel své smrtonosné kličky a
jednoduše se rozptýlil. Obludný neviditelný had již
neexistoval.
Druhá překážka. Teď tedy budou následovat ještě Voda
a Země.
„Vedeš si dobře,“ uslyšel Viktor Taelin tlumený hlas.
„Síly tu není zapotřebí. Prošli jsme čistě… Zato mágové se
budou muset probojovávat. I když Rétor je chytrý. A
nesvazují ho žádné zákony − už tudy jednou procházel. A to
je…“
„Mlč, beztak se sotva hýbeš,“ přerušila ji Loi.
V Koččiných slovech zcela nečekaně zazněla něžnost.
Skoro to vypadalo, že kouzelnici poté, co u Viktora dosáhla
svého, náhle naplnil soucit k její malé soupeřce. „A
s každým dalším slovem tě opouštějí síly! Rychleji, Viktore,
rychleji, vždyť ona ti celou dobu pomáhá, copak to
necítíš?!“
„Loi!“ Tael se jí slabě pokusila vytrhnout.
„Ať tě to ani nenapadne…! Kupředu, Viktore, kupředu!“
Ještě jeden celý zákrut spirály.
Spatřili před sebou hradbu lijáku. Napohled nikterak
hrozného, dokonce ani ne příliš silného.
Ale proč jen od něj tak zřetelně vane smrt?
Liják šuměl. Vodní provazce bušily do vyhaslých
kamenů, které se ze zlatavých změnily v obyčejné žluté.
Zpěněná voda proudila po silnici a vodopádem stékala dolů,
do náruče břidlicových skal.
Rychleji, rychleji, Viktore! Je třeba najít klíč!
Ne. Prázdnota, zaplněná lijákem − a nic víc. Dešťové
kapky bubnují do kamenů cesty a hynou po miliónech, po
471
miliardách, ale někdy v budoucnu bude jejich šílený nápor
slavit úspěch. Voda prosákne štěrbinami ve dlažbě,
podemele základy a jednoho krásného dne se silnice zřítí
dolů, jako zlatavá řeka steče po svahu…
Ale co když to je prostě past? Mágové jsou příliš zvyklí
ničit a bořit. Každou překážku, která se jim ocitne v cestě.
Viktor před sebe natáhl ruku a bezmyšlenkovitě do
lijáku vkročil.
Za jeho zády se Loi a Tael navlas stejným pohybem
chytily jedna druhé.
Viktor šel přes kaluže. Do hlavy jej bušily kapky,
oblečení měl vmžiku promočené. Nic horšího mu však liják
neudělal.
Otočil se a mávl na Loi s Tael.
Voda zůstala za nimi.
Ty tvé nástrahy jsou až podezřele primitivní, Hrade nad
světem. Dají se překonat tak jednoduše, že člověk chtě
nechtě začíná čekat nějaký obzvláště zvrhlý podraz.
Nyní již zbývala jen Země.
Zůstal však za nimi jeden celý zákrut, pak druhý − Tael
se už sotva vlekla −, ale po nových pastech stále ani vidu
ani slechu.
Viktor se tomu však nestačil jaksepatří podivit. Silnice
naposledy zahnula. Černé skalní stěny zmizely jako
mávnutím kouzelného proutku.
Před nimi se v celé své kráse objevil Hrad nad světem.
Ukázalo se však, že silnice, po níž se k němu tak rychle
a bez větších obtíží dostali, už nikam dál nevede. Přece jen
se tedy vydali špatnou cestou. Končila u kraje ponuré
propasti; zprava i zleva byly černé svahy, zatímco
vepředu…
Viktor obezřetně došel až k samému okraji. Teprve teď,
neboť pohledem zespoda se to nedalo zjistit, pochopil, že
hlubokánská strž obklopuje celý Hrad. Na jejím dně číhala
tma a z té − jako z nějaké prvotní substance − vyrůstaly

472
hradby Dračí tvrze. A kdesi daleko daleko dole se mlhavě
přelévalo cosi nachového.
Dál už tedy cesta nevedla. Pravda, Taelin stav se zjevně
zlepšil. Teď se dokonce napřímila… Loi dočasně přestala
sledovat Viktora a se znepokojením hleděla na dívku.
Pokud je tedy tohle zkouška Země, pak opět není
přehnaně složitá.
Viktor pomalu zvedl ruku.
A stejně pomalu ji zase dal dolů.
Neviditelný vítr k němu odkudsi zdaleka přivál vlnu cizí
Síly. Skutečně velké Síly.

473
 Kapitola dvacátá

„Na co ještě čekáš, proč otálíš?“ Loi po něm střelila

přísným pohledem. „Viktore! Podívej se! Tam − na jih!“
V dálce, až u samého obzoru se cosi pohybovalo.
Duřelo, nalévalo se černí, jiskřilo ohnivou sítí blesků.
„Bouře?“
Loi zavrtěla hlavou. Vítr si jí pohrával s vlasy a obestíral
její tvář zlatým obláčkem.
„Nejenom bouře, Viktore! Tohle je vpád! Přirození
vypluli proti Středosvětu!“
Viktor mimoděk pohlédl na Tael. Očekával podporu
nebo alespoň rozmrzelé potřesení hlavou, jímž by odvrhla
Loiino fantazírování.
Dívka se však s pevně sevřenými rty dívala do dáli. Její
oči planuly zuřivým žlutým ohněm, pěstičky měla zatnuté.
„Ano,“ zašeptala, když na sobě ucítila Viktorův pohled.
„Ano…“
Loi vypadala jako vyměněná. Ne, to nebyl strach, co se
jí zračilo ve tváři, nýbrž rozpačité očekávání. Bezradnost.
„Viktore, proč pořád čekáš? Co je pro tebe tahle propast?
Co jsou pro tebe ty útesy? Musíš vstoupit do Hradu!
Dokončit, co jsi začal! Tael, tak mu taky něco řekni! Tael!“
Ale dívka mlčela. Nevěřila snad, že Viktor může cokoli
udělat?
Kousl se do rtu a znovu se podíval na propast.
Vypadalo to jednoduše jako facka… Stačí se jenom
natáhnout − tam dolů, k daleké kamenné ploše, ke skalnímu
platu, ke kořenům Země. Vyzvednout dno až sem nahoru,
anebo celý ostrov naopak srovnat, udělat z něj placku.
Případně − což by bylo ještě snazší − překlenout propast

474
vzdušným mostem. Přistoupit k černým stěnám a udeřit
ohnivou vlnou, vzdušným klínem, vodním beranidlem…
Se vší úslužnou zuřivostí, se vší silou, jíž je obdařen
Zabiják.
Uzavřít kruh. Vzít si všechnu Sílu beze zbytku. A poté
přivítat blížící se hordy, kterým rozhodně, rozhodně nemíní
přenechat Středosvět. Přivítat toho, jehož letící tělo zvoní
nad orlohlavými loděmi jako pružná ocel. Příliš brzy ženeš
ovčí stádo na porážku, ty pse! Vlk se ještě nevrátil do lesa!
Stačí jen mávnout rukou, rozkázat…
„Drak přichází,“ řekla Tael. Hořce a uštěpačně. „Drak
přichází, Viktore. Kdo se mu asi postaví? Těch pár mágů
z prořídlých klanů?“
Loi vzala dívku kolem ramen a přikývla. „No? Copak jsi
to neslyšel? Dokonce i ona to chápe!“
Bílé kupole Hradu nad světem začaly poblikávat.
Stříbřitý svit nabíral na síle − jakoby navzdory blížící se
bouři.
„Ne,“ řekl Viktor. „Já to chápu, ale nemohu, nesmím…“
Loi se zuřivě otočila a zvedla ruku, ukazujíc na jih. A
strnula.
„Zabijáku!“
Ten křik se ozval ze břehu. Daleko dole, na samém
začátku silnice stál se zvednutýma rukama Rétor, mág
Vzduchu a bývalý Dračí zabiják. Jeho větrem unášený hlas
bil přímo do uší.
„Zabijáku! Nedovolím ti vydat se mou cestou! Ne!“
„Ticho, ty ubožáku!“ Loi se postavila na samý kraj strže.
„Vůbec ničemu nero…“
Vzduch zavyl. Rétorův útok byl tak nečekaný a silný, že
Viktor, zatímco padal a klouzal po kamenech, zcela
nemístně pocítil obdiv. Tento mág, jehož dlouhá série
nezdarů přivedla až na pokraj šílenství, byl skutečným
mistrem. Ani Síla, které měl Viktor mnohem víc,
nedokázala situaci zvrátit.

475
 Zatímco sjížděl po jantarové žluti silnice, Viktor viděl,
jak se stěny Hradu nad světem nalévají krvavými odlesky, a
cítil, kterak se jeho vlastní vzdušné štíty rozpadají,
neschopny vzdorovat náporu Rétorových zakletí.
Co dělat…?
Loi zakřičela, když ji poryv větru strhl z útesu. Řítila se
dolů, k zákrutům silnice… Tael předvedla vpravdě tygří
skok a stačila Viktora pevně chytit za ramena. Nyní na něm
s nehty zarytými do jeho kůže visela a tiše vzlykala.
Ještě jeden úder větru, ještě jeden poryv − a Viktor
s Tael se skutáleli ze žluté stuhy.
Na předchozím zákrutu silnice − o nějakých dvacet
metrů níž − ležela Loi. Kupodivu živá. Kouzelnice se již
zvedala, potřásala hlavou a hrbila se pod náporem bouře.
Pád z takové výšky a bez jediné zlomeniny? Kočka jedna…
Zato Viktora a Tael čekala podstatně delší cesta.
Vzduch poslušný Rétorovy vůle je nenechal spadnout
kolmo. Táhl je, vlekl a unášel šikmo − ke břehu, k nohám
triumfujícího mága. Viktor se pokusil použít magii,
roztáhnout vzdušná křídla…
Ne.
Rétor se při pohledu na Viktorovo marné snažení nahlas
smál. Starý mág je teď nejspíš všechny viděl jako na dlani.
Kdysi i on sám prošel touto cestou. Vystoupal po spirálovité
silnici a silou vnikl do Hradu nad světem.
A dokončil zasvěcení Zabijáka.
„Dokážeš to!“ vykřikla Tael. „Dokážeš!“
Vítr se ji zarputile snažil odtrhnout, roztáčel dvě spojená
těla, vrážel mezi ně elastický klín, vzduchový polštář…
Polštář?
Viktor se již nesnažil roztáhnout křídla. Vyčkal
okamžiku, kdy už je od pobřežních kamenů dělil jen malý,
nepatrný kousíček, a pak pod sebou soustředěným úsilím
vytvořil tuhou vzdušnou čočku. Pružnou, měkkou,
spásnou…

476
 Rétor zakřičel, ucouvl a zakryl si tvář dlaněmi − jako by
mu to, co Viktor udělal, přivodilo šok. Vzdušná čočka
praskla. Viktor dopadl tváří k zemi a teprve ve chvíli, kdy
se Tael svalila na něj, se opožděně zaradoval ze svého
úspěchu.
„Ne, ne, ne!“ křičel ustupující Rétor. Bouře utichala −
buďto starému mágovi docházely síly, anebo… „Jak to, jak
to, že jsi to dokázal?!“
Viktor se zvedl, přičemž přidržoval Tael, která jak to
vypadalo, upadla do úplného vyčerpání.
„Co chceš, Rétore?“ zeptal se.
Mág Vzduchu zkřivil tvář − připomínalo to bolestnou
grimasu. „Tebe, Zabijáku! Tvůj život!“
„A jsi vážně ten pravý, abys mi ho bral, Rétore? Rétore
− Dračí zabijáku!“
„Proklel jsem ten okamžik!“ Rétor hrdě vztyčil
prošedivělou hlavu, jako by už jen toto samotné přiznání
viny bylo projevem chrabrosti. „To, co jsem spáchal,
odčiním tím, že tě zastavím!“
„Ale proč? Kde je ten Drak, kterého chceš chránit? Snad
ne tam?“ Viktor kývl směrem k blížícím se mračnům.
„Drak přijde. Skutečný Drak! Ten, který zastaví
Přirozené, který zachrání Středosvět!“
„Zatím ale přichází jen Stvořený drak!“
„Co ty o něm víš, Zabijáku?“
„Dost na to, aby mi bylo jasné, že nebude na tobě s ním
bojovat!“ Viktor zatřásl s Tael a podíval se jí do očí, ale
dívka nijak nezareagovala. „Počkej, ona nemá s naší pří nic
společného…“
Rétor neochotně přikývl. Viktor položil Tael na kameny;
přitom pro všechny případy nespouštěl pohled z Rétora.
Mág trpělivě čekal. Vůbec se nesnažil útočit. Buďto
sbíral síly, anebo se s ním ještě skutečně dalo dohodnout.
„Nepřeji nikomu nic zlého, Rétore!“ Viktor se snažil
mluvit maximálně upřímně. „Dokonce ani tobě ne! I když

477
se mě ta tvá smečka snažila zabít… I když máte na rukou
krev nevinných lidí…“
„To nádraží byl tvůj zločin!“
„Nemohl jsem nic dělat, Rétore! Nedokázal jsem se
ovládnout!“
„A nedokážeš to nikdy…“ Rétorův hlas poklesl, změnil
se v šepot. „Vždycky je to silnější než ty… Vždycky, věř
mi… A kdybys zabil Stvořeného draka, už se nezastavíš.
Vím to…“
Na kratičkou chvíli se mu v očích mihl stín soucitu.
A pak udeřil.
Udeřil Viktorovi už známým vzdušným kopím, jež
vypadalo jako dlouhá jehlice utkaná z větrů. Tentokrát byl
útok natolik rychlý, že se nedal odrazit.
Bolest. Příšerně řezavá, rozdírající hrudník. Viktor byl
vržen a posléze přitisknut na kameny, do tváře se mu opřel
řvoucí proud. Dral se mu do plic a roztahoval je k prasknutí.
Nedokázal teď ani vykřiknout − mohl jen polykat stlačený
vítr, krvácet z tisíců ranek na trhajícím se těle a trýznivě
umírat…
„Idiote!“
Loi Iver seskočila na kameny. Mávla rukou a mágův háv
se rázem zbarvil doruda. Vítr vyvřískl a utichl.
„Co to děláš, Rétore?!“
„Ty! Zrádkyně!“
Možná si myslel, že kašlající, plivající a za hruď se
chytající Viktor už je mimo hru, možná prostě jen
nedokázal věnovat pozornost dvěma protivníkům naráz. Ať
tak či onak, rdousivá tíže zmizela. Viktor se pokusil vstát,
ale hned se zase skácel na kameny. Celé útroby měl
v jednom ohni. Připadalo mu, že snad musí mít popraskané
plíce.
Loi a Rétor kroužili na samé hranici příboje. Kouzelnice
držela ruce v dravčím gestu − prsty měla ohnuté jako zvířecí
drápy. Rétor při každém kroku sykal bolestí a tiskl si levou

478
ruku k hrudi, kde se mu po oděvu šířila tmavorudá skvrna.
Loiin úder přece jen zasáhl cíl.
„Zabiju tě, Kočko,“ zachrčel mág. S takovou nenávistí,
až se zdálo, že se v něm musela znovu probudit moc
Zabijáka.
„Ty tupče!“ vyjekla Loi. „Ať tě to ani nenapadne,
jinak…“
„Ticho!“ štěkl Rétor.
„Utíkej, Viktore! Já tohohle šílence zdržím! Í-í-í!“ Loi se
skrčila, skočila vpřed a rozpřáhla se, ale místo úderu se
vrhla Rétorovi pod nohy.
„Utíkej, Viktore!“
Kam a proč by měl utíkat? Nahoru po zlatavých
spirálách, zpátky do černé slepé uličky pod hradbami Hradu
nad světem?
Myšlenka na to, zda může utéci a zanechat Loi a Tael
napospas osudu, se v něm ani nestihla zrodit. Věděl, že
prostě musí.
A tak se vrávoravým krokem rozběhl, celý skrčený,
s jednou rukou přitisknutou k boku. Zlatavá silnice vedla
přímo do příboje a on se z rozběhu vrhl do vln. Zvedaje
fontány krůpějí spěchal podél černých skalních útesů − dno
zůstávalo rovné a neklesalo.
Aha! No ano! Bylo to přesně tak, jak si myslel…
Jantarové dláždění se vynořovalo zpod hladiny a měnilo
se v novou cestu nahoru.
Utíkal. Po druhé silnici vedoucí k Hradu nad světem.
Tato spirála stoupala dále na jih, otočená k blížícímu se valu
mračen. Již bylo vidět, že bouřková fronta je nepřirozeně
rovná a že se žene mnohem rychleji, než by se slušelo na
obyčejnou bouři.
Za jeho zády se Rétor a Loi kutáleli po kamenech.
Nepoužívali magii − v tomto souboji zblízka na to
jednoduše nezbýval čas. Loi sice byla mnohem pružnější a
obratnější, avšak Rétor se ukázal být příliš silným soupeřem

479
i pro ni. Kdykoli se ocitl nahoře, zuřivě otloukal Koččinu
hlavu o kameny − jednou, podruhé, potřetí!
„Stejně… tam nedojde…“ Rétor znovu přitlačil Loi
k zemi a vtom náhle strnul.
Přímo vedle něj stál Torn.
Zdálo se, že Vodního souboj ani v nejmenším nezajímá.
Díval se na běžícího Viktora, který již zdolával druhý zákrut
spirálovité silnice. Utíkal velmi ztěžka − často se zastavoval
a s obavami se ohlížel.
V Tornově tváři se zračilo takové utrpení, jako by běžel
spolu s Viktorem.
Rétor strnul a pustil omráčenou Loi. Rychle zvedl ruku a
zkřížil prsty ve znamení Síly Vzduchu.
„Nech toho, Rétore,“ řekl Torn, aniž se k němu otočil.
„Na vzájemné zabíjení už je pozdě. Pohleď − Přirození se
blíží…“
Vzdušný mág váhal a konečky prstů udržoval rodící se
uragán.
„Pusť z hlavy pomstu, Rétore. Vždyť vidíš, že se mu
nesnažím jakkoli ublížit…“ Torn kývl Viktorovým směrem.
„Je příliš pozdě spřádat sobecké plány − musíme hrát s těmi
kartami, které nám rozdal osud.“
„Ublížit? Jemu?“ Rétor se rozesmál. „Vždyť ty bys mu
nikdy nezkřivil ani vlásek!“
„Proč by ne?“ podivil se Vodní mág. „Teď bych to i
zkusil. Ale Přirození…“
Konečně se podíval na Rétora. „Co kdybychom −“
Ať už však chtěl svému zapřísáhlému nepříteli
navrhnout cokoli, světu nebylo souzeno, aby se to dozvěděl.
Voda u břehu vzkypěla. Hladina se rozvlnila a otevřela se.
Z hlubin stoupal vzhůru úzký kamenný pilíř, celý lesklý,
jako by byl natřený sádlem. Na vrcholu tohoto sloupu,
plazícího se k nebesům, se krčil Andrzej.
„Ne!“ vykřikl Torn. „To ne!“
Leč Zemní mág svého spojence neposlouchal. Napřímil
se do celé své nevelké výšky a začal šeptat zakletí.
480
 Ostrov se otřásl. Skály poskočily v mocném záchvěvu.
Jak Rétor, tak i Torn byli mrštěni na zem. Viktor to měl
ještě těžší − žlutá silnice se začala bortit a v celých vrstvách
sjížděla dolů. Po svazích se jako zlatavé vlny řítily kamenné
laviny. Budoucí Zabiják se přimkl ke skále a vyčkával.
Bylo zřejmé, že tentokrát se Andrzej, který spěchal, aby
zasadil vpravdě zničující úder, rozhodl použít na své
poměry prosté zakletí. Jednu věc ovšem nevzal v úvahu −
magie Země se nikdy nevyznačovala velkou přesností
zásahu.
Sloup, na němž vystoupal z moře, se zatřásl a pak se
zlomil vpůli. Andrzej se nešikovně skrčil a seskočil dolů.
Vynořil se prakticky ihned; kameny, které padaly za ním, se
plácajícímu se mágovi starostlivě vyhýbaly. Andrzej začal
plavat ke břehu, přičemž prskal a divoce tloukl rukama do
vody.
Torn v zoufalství potřásl hlavou.
Andrzej podle všeho vůbec nepochopil, co se stalo.
Zkázu svého pilíře vyhodnotil jako výsledek Viktorova
odvetného úderu. Mág konečně doplaval ke břehu,
zimomřivě se schoulil na kamenech, na něž vylezl, a upřeně
se zadíval na Torna − Vodní se ovšem netvářil ani trochu
souhlasně.
Zemní mág se prudce postavil a vrhl se k Rétorovi.
Vzdušný ucouvl, ale Andrzej ho místo toho, aby na něj
zaútočil, chytil za límec pláště a zakřičel: „Prosím tě o
pomoc, Rétore! Tebe, svého nepřítele, prosím o pomoc a
ochranu!“
Torn sešklebil tvář a odvrátil se. Podíval se na Viktora,
který stál před zřícenou silnicí. Budoucí Dračí zabiják
nervózně přešlapoval na místě, jak se pořád nedokázal
odhodlat ke skoku. Torn pomalu zvedl ruku a v dlani mu
nabobtnala světlemodrá koule. Zdálo se, že mág váhá,
nemůže se rozhodnout, zda má či nemá udeřit. Jeho pohled
klouzal od nerozhodně strnuvšího Viktora k blížícím se
mračnům a zase zpátky.
481
 Muž na skále se náhle skrčil, odrazil se a vznesl se
k nebi.
Stále ještě váhající Torn jej vyprovodil pohledem. Pak se
rozmáchl − nahromaděnou nálož však nemrštil po
Viktorovi, nýbrž proti nedaleké skále, kterou vodní úder
rozdrtil na prach.
Mágové zvedli hlavy.
Letící Viktor se blížil ke skalní plošině. Tu a tam se jeho
tělo prohýbalo, jako by se snažilo zamířit přímo ke Hradu.
Neznámá moc jej ale pokaždé odkláněla zpět do původního
směru.
„A to je vše,“ řekl Torn. „Hej! Není už načase, abychom
se smířili s nevyhnutelným a pomohli Viktorovi přivítat
vetřelce?“
Rétor od sebe odtrhl neduživého Zemního mága a zavrtěl
hlavou. Rozpřáhl ruce − a Síla zavyla v zoufalém úsilí.
Loi, která se právě zvedala z kamenů, si z rozbitého rtu
olízla krev, načež pohlédla na Vzdušného a bleskurychle
mu skočila na záda.
Rétora však už nebylo možné zastavit. Očividně se mu
opět vrátily zbytky dávné moci Zabijáka, a tak se přese
všechno vznesl do vzduchu. Rétor bušil Loi, která se ho
držela jako klíště, lokty a tvrdošíjně letěl za Viktorem.
Torn − náhle celý shrbený a zestárlý − vykročil k naznak
ležící dívce. Klekl si vedle ní a podíval se jí do tváře.
Zamyšleně přimhouřil oči.
„Jaké… jaké vetřelce?“ zaskřípal Andrzej.
„Pomoz mi,“ řekl Torn, aniž se k němu otočil. „Tím, že
podporovala Viktora, přišla Neznámá téměř o všechny síly.
Přece jen byla mladší než on… To bych nečekal.“
„Jaká Neznámá? Jací vetřelci?“ Andrzejův hlas byl
trhaný a pichlavý. „Co to meleš, Torne?“
Když konečně spatřil dívčinu tvář, nasupeně stáhl obočí.
„Neznámá? To je ona.“ Z Tornovy dlaně prýštil tlumený
světlemodrý svit a proudil ke tváři Tael. „Copak sis vážně
myslel, že všechny zahynuly spolu s Vládci?“
482
 „Jednu nechal jít Rétor…“
„Zatímco druhá čekala na svou chvíli tady ve
Středosvětě…“ Torn dal ruku dolů. Tael otevřela oči a
unaveně a nechápavě se na něho zahleděla. „A co se týče
vetřelců… Podívej se na jih, Andrzeji…“
Mág krátkozrace zamhouřil oči a pohlédl k jižnímu
obzoru. „Bouře…“
„A v jejím srdci plují lodě Přirozených.“ Torn se
postavil. „Je pozdě hromadit křivdy. Pomoz mi přivítat
flotilu.“
V Andrzejových očích se náhle mihl strach. „Cítím, že…
je tam… s nimi…“
„Stvořený drak…“ Taelin hlásek byl dosud slabý.
„Přichází. To on je středobodem jejich moci. A zastavit ho
dokáže jedině Okřídlený vládce…“
„Pomůžeš mi, Andrzeji?“
Zemní si nervózně mnul bradu nažloutlými prsty. „Bude
to chtít zvláštní zakletí…“
„No tak ho upřeď, aby tě Drak sežral!“ štěkl Torn.
„Nebo alespoň vyzdvihni podmořské útesy…!“
„Musím… Musím se vrátit… V hlavním chrámu, jedině
tam bych mohl…“ mumlal Andrzej nesouvisle.
Torn jej popadl za ramena a nešetrně s ním zatřásl.
„Vzpamatuj se, mágu! Tady je tvá moc mnohem větší!“
„Musím… Musím si jenom trošičku osvěžit paměť a
potom se sem vrátím… Budu potřebovat klid, soustředění,
ponořit se do detailů…“
Rozzuřený Torn se rozmáchl k ráně.
„Neopovažuj se!“ zavřeštěl Zemní mág tenkým hláskem.
„Ty grázle…!“ Torn se k němu přiblížil. „To si piš, že se
opovážím! Budu říkat a dělat všechno, co se mi…“
To byla chyba. Andrzej obratně uskočil stranou, zvedl
obě ruce a vykřikl slova zakletí. Asi musel mít vážně strach,
neboť jím upředené kouzlo bylo rychlé a účinné. Pobřežní
kameny se pod jeho nohama poskládaly do krátkého
schodiště, jež klesalo přímo do vody. Mág Země po něm
483
seběhl, vlny se poslušně rozestoupily a o vteřinku později
už byl pryč.
„Svině…“ Torn si odplivl. „Dokážeš vstát, Neznámá?
Vypadá to, že budeme muset přivítat flotilu Přirozených jen
ve dvou.“
Sklonil se a v bezděčně galantním gestu k Tael natáhl
ruku. A dívka ji neodstrčila.
„Máš můj obdiv, Neznámá,“ řekl Vodní mág a pozoroval
přitom černající obzor, odkud se hnala celistvá stěna
běsnících tornád. „Povedlo se ti všechny, úplně všechny
napálit! Včetně mě! A samotného Viktora nejspíš také.
Tohle je tedy konec, ano? Nedokáže to? Nedokáže vůbec
nic udělat?“
Tael mlčky pokrčila rameny.
„A dokážeš něco udělat ty, Neznámá?“
„Ano.“
„Ale Strážce…“
„Uklidni se, Vodní mágu. Přivítáme jejich flotilu. I
Stvořeného draka. A budeme se držet tak dlouho, jak to
půjde. Jen o jedno tě prosím… Pokud bych to nezvládla,
dobij mě. Nechci, aby mě ta stvořená obluda dostala živou.“
Torn několik vteřin hleděl na bouří zahalený jih.
„To ti přísahám, Neznámá. Budu-li sám naživu. Ale
vynasnažím se, aby k tomu nemuselo dojít…“
„To já se budu muset snažit,“ pronesla Tael tiše.

* * *

Při pohledu shora se ukázalo, že kamenná plošina má

tvar pravidelného pětiúhelníku. Tento pentagram musel
v dávných dobách vzniknout zároveň se samotným Hradem
nad světem. Viktor nad ním na okamžik strnul − jako
sportovec uprostřed nevídaného skoku do výšky.
Pak se mu černé kameny vrhly v ústrety.

484
 Magie nezmizela. Viktor stále cítil čtyři živly. Jenomže
tady to bylo málo.
Ukrýval se zde totiž samotný zdroj.
Celá polovina oblohy se již změnila ve řvoucí peklo.
Snad se podobné bouře občas mohly strhnout i na Rubní
straně, avšak vědomí tvrdohlavě odmítalo vnímat to, co se
nyní odehrávalo, jako realitu. Bouře se řítila proti ostrovu,
přičemž se mírně prohýbala a vytvářela kolem něho svírající
se půlkruh. Nápor sice ještě zadržovaly jakési hlubinné síly,
ale pouze chabě, bez podpory živoucí vůle.
Kameny plošiny byly větrem vyleštěny jako stěny Hradu
nad světem. Jen tu a tam je přetínaly hluboké rýhy − jako by
do nich něco… někdo… po pádu z výšin zatínal drápy, jež
byly tvrdší než skála.
Zatínal drápy, aby tím zbrzdil střemhlavý let, načež se
otřepával, protahoval si své mohutné tělo, skládal křídla…
A kráčel ke Hradu − přes ten úzký duhový most, který
vypadá, že stěží unese člověka?

Hradby černé jako noc,

bílá perleť kupolí,
tvrz, kde smutek ztrácí moc,
kde už nás nic nebolí…
Mořský příboj šumí jemně,
z nebes kane slunce med,
děti zaoblačné země
chystají se na svůj let…
Nerozpoznáš v tomto kraji
skutečnost a pouhý sen,
leč pamatuj − pravdu mají
vždy ti odpovědní jen…
Vládce má jak denní svit,
tak i noční hodiny,
klíč k tajnému ohni mít
však může jen jediný…
Z rodné krve, s rodnou duší,
485
 ze vzdálených končin host −
pán snů půjde, jak se sluší,
znovu přes duhový most…
Kdo sis zvolil tento úděl,
osudu vyslyšel hlas,
mysli na vše, co jsi viděl,
než nadešel tento čas…

Přistávali tady Draci.

Jejich křídla objímala vzduch, hrdla chrlila oheň, voda u
břehů vřela a kameny úpěly pod jejich tlapami.
A již v lidské podobě pak kráčeli přes duhový most − do
svého hnízda, do svého hradu, do svého domova…
Viktor − jako by zapomněl, kým je − zamířil
k duhovému mostu. A vtom za svými zády náhle uslyšel
křik.
Rétor a do něho zaklesnutá Loi padali na plošinu. Kočka
mága jednou rukou bušila do tváře a druhou jej zezadu
držela pod krkem − jako by byla připravená se roztříštit o
zem, ale svého soupeře vzít s sebou.
Rétor se však nevzdával.
Dopadli na kameny společně, těla propletená jako dva
milenci. Loi od mága odskočila a připravila se k útoku.
Viktor spatřil, jak se na konečcích jejích prstů mihly špičaté
stíny.
V tu chvíli Rétor, který ještě ani nestačil složit vzdušná
křídla, mávl rukou.
Do ženy seshora udeřila zhuštěná sloj Vzduchu a
doslova ji zarazila do kamenů. Loi nestačila nic podniknout
− síla skládajícího se křídla byla příliš obrovská. Tlak jí
zavřel ústa a vítr odvál tichnoucí křik.
Vůdkyně klanu Kočky ležela v poloze, v jaké žádný živý
člověk ležet nemůže. Ba ani mág. Krk nepřirozeně
zvrácený, záda přeražená.
Loi Iver byla mrtvá.

486
 „Ty!“ Rétor kráčel k Viktorovi, jako by to on teď měl
důvod zalykat se nenávistí, jako by to jeho společnice a
milenka nyní ležela mrtvá na studených kamenech. „To ty!
To ty za všechno můžeš!“
„Já jen šel sem, Rétore! Jen jsem šel tam, kam jsem měl
přijít!“
Síla Zabijáka vyla a drala se na povrch, zoufale hledala
cestu ven.
Viktor jí však z nějakého důvodu nemohl, nedokázal dát
šanci.
„Zvítězil jsi, nemám snad pravdu?“ Rétor se podíval na
černou oblohu. „Drak nepřišel! Pronásledoval jsem tě… Dal
jsem do toho všechno… Obětoval jsem lidi… Ale Draka
jsem nenašel! Náš svět je bezbranný! Oni… oni přijdou… a
stanou se novými pány světa, změní se v nové sny a strachy.
A my odejdeme. Navždy!“
Nejspíš by se ho mohl zeptat: „A oč jste vy lepší?!“ Ano,
mohl by tu otázku položit a ještě se naposledy pobavit na
jeho účet…
„Chceš je zastavit?“ zvolal Viktor a ukázal na blížící se
černou frontu. Již cítil srdce postupující Síly. Ještě chvíli a
Síla se rozpadne na části. Zde − na samém Zlomu světa −
dojde k jejímu zlidštění. Pro některé se promění v orlohlavé
lodě, pro jiné zase v děsivé sny, neodbytný stesk, tíživou,
každodenní noční můru… A kdoví, kolik žil proříznou
žiletky, jen aby tato hrůza byla konečně pryč?
„Je pozdě!“ vykřikl Rétor.
S mágovým pláštěm si pohrával vítr − vítr, který již
nedokázal ovládat. Jen hluboko zapadlé oči ve zmučené
tváři dál žily vlastním životem. V pohledu, jenž se upíral na
Viktora, už nezůstala žádná nenávist. Jen pronikavá
tesknota a beznadějný smutek.
„Zvítězil jsi, Zabijáku! O tohle ti přece celou dobu šlo,
nebo ne? Odlákat mé síly? Nedovolit mi najít Draka?
Zvítězil jsi! Ale co si se svým vítězstvím počneš?“

487
 Rétor se hlasitě rozesmál a pozvedl ruce k nízké černé
obloze. Bouře nabírala na síle, rvala mračný příkrov a zase
ho látala jehlami blesků. Sluneční svit již neexistoval,
vlastně již neexistovalo nic − pouze dlouhá řada záblesků,
v nichž všechny pohyby vypadaly trhaně, jako pod
stroboskopem.
„Co si počneš se svou Silou, Zabijáku?“
Nad horizontem zůstala viset girlanda kulových blesků.
Ohnivé chuchvalce poblikávaly − tu hasly, tu zase vzplály
oslnivým světlem. Za jejich přízračnou září vířily pletence
smrští, zarývající se do vodních mas oceánu. A kdesi ještě
dál postupovala Síla, dosud neviditelná, ale již citelná.
„Najde se pro tebe v jejich světě místo?“
Skály se otřásly. Samotných kořenů Země se zmocnila
křeč, která vyvracela horstva a vrásnila roviny. Daleko dole,
po samém břehu zalitém kypící pěnou utíkali Torn a Tael.
Viktor na ně pohlédl, jako by se snažil zaslechnout
opožděnou radu. Vítr však jen řval a neodpovídal, zatímco
rozběsněný oceán již neposlouchal ani Vodního mága.
Náraz vlny! Tael začala klouzat po kamenech. Torn se
zastavil a chytil ji za ruku ve snaze zabránit jejímu pádu.
„Žádný jejich svět nebude,“ řekl Viktor.
Skály se jim drolily pod nohama. Jen Hrad nad světem
zůstával nehybný jako by ho dodnes chránila moc
starodávných pánů. Černé kameny hradeb odrážely světlo
blesků a z kupolí se linula matně bílá záře. Otevřená brána
lákala − nabízela přízračnou iluzi bezpečí.
„Nedokážeš je zastavit, Zabijáku!“ Rétor zavrtěl hlavou.
„Ani kdyby se ti podařilo skolit Draka!“
Nebesa zaplápolala.
Kdesi v dáli zazářil ohnivý bod. Krvavá hvězda ženoucí
se nad mořem. Začalo hustě pršet − kapky byly studené,
pichlavé a mrazily na kůži.
„Jménem Čtyř živlů…“ Viktor zmlkl. To ne! Takhle ne!
Nemá před sebou říši mrtvých a jeho úkolem teď není
vztyčovat nové Šedé meze, oddělovat světy…
488
 Jeho? Jeho úkolem?
Copak to on vztyčoval Šedé meze?
A v tom okamžiku se Loi, mrtvá Loi pohnula! Rétor si
toho buďto nevšiml, anebo mu to už bylo jedno. Koččino
polámané tělo se pohnulo znovu, schoulilo se a v kratičké
křeči znovu nabylo svých původních ladných tvarů.
V příštím okamžiku zrzavá žena zvedla hlavu a zpražila
Vzdušného mága rozzuřeným pohledem.
„Za ten sedmý život mi ještě zaplatíš, Rétore!“ zakřičela.
Vítr jí strhával z těla poslední zbytky oblečení a ve
Viktorovi − třebaže tohle rozhodně nebyla nejvhodnější
chvíle − se náhle vzedmula vlna touhy. Loi to zřejmě
musela vycítit, neboť se k němu otočila a odpověděla mu
vděčným úsměvem. Letmým úsměvem.
„Co stojíš, Viktore? Utíkej!“ zvolala pak.
Stále ještě nechápal.
„Do hradu, hlupáku!“ Loi se k němu vrhla. Její pohyby
byly dosud poněkud prkenné a neohrabané. „Do hradu,
Vládce! Nezdržuj se, Draku!“
Rétor nevěřícně potřásl hlavou, změřil si Loi šíleným
pohledem a pak upřel oči na Viktora. Zvedl ruku, jako by se
snažil před něčím chránit.
Loi se k němu otočila. „Vycítil jsi v něm svou krev,
Rétore?! Ale jak to, že jsi nespatřil i všechno ostatní? To ses
tolik snažil vypudit ten okamžik z paměti?“
„Ne!“ zakřičel Rétor. „Ne! To není možné!“
Loi do Viktora strčila a mávnutím ruky ukázala na
krvavou hvězdu planoucí na obloze… již ne hvězdu, nýbrž
kometu…
„Tak už si zvol, Viktore! Zvol si, Draku Zabijáku! Co
chceš? Kým se staneš?“
Skály se daly do pohybu. Celé vrstvy zlatavých kamenů
se řítily dolů − do vroucích vln, na cestu, po které nahoru
utíkali Torn a Tael. Ke Hradu nad světem se už nedalo
dostat… Přesněji, téměř se k němu nedalo dostat.

489
 „Chceš, aby to musela udělat ona?“ Loi pohlédla
Viktorovi do očí. „Neznámý klan neovládá celou Sílu!
Neposílej do boje svou ženu, Draku! Pro ni by to znamenalo
smrt!“
Viktor se rozběhl. Po viklajících se kamenech, po
rozpadávající se cestě. Duhový most tál v poryvech větru;
vepředu tkaly stěnu provazce ledového deště. Ponořil se do
tohoto téměř souvislého proudu − odkud se jen vzalo takové
množství vody, copak nebe dokáže pojmout tolik vláhy?!
Byl srážen, strháván, již neutíkal, ale spíše plul hustou
suspenzí vody a vzduchu. Živly vlekly Viktora stále blíž a
blíž ke strži; znenáhla si uvědomil, že to nezvládne, že už je
příliš pozdě, že to Loi nestihla a Rétorova šílená zuřivost jej
připravila o drahocenné minuty, během kterých ještě mohl
doběhnout ke Hradu a dotknout se jeho černých hradeb…
Voda náhle přestala proudit. Jako kdyby nad ním kdosi
rozevřel obrovský neviditelný deštník. Torn dole na cestě už
neutíkal − potácel se na místě s rukama zvednutýma nad
hlavou a s vypětím všech sil se nažil udržet rozervanou
oblohu. Tael se na okamžik zastavila, podívala se na mága a
pak vyrazila dál. Ke Hradu nad světem, k černočerným
kamenům stěn, k otevřené bráně…
Neposílej do boje svou ženu. Draku…
Viktor se rozběhl po duhovém mostě. Mlžný svit pod
nohama, který mu ještě před chvíli připadal pevný jako
skála, se nyní prohýbal a trhal; jeho definitivní rozpad se
zdál být otázkou vteřin. Zpod nohou odlétávaly krůpěje
světélkujícího oparu a jako různobarevné jiskry křižovaly
vzduch. Od hradu je teď dělila stejná vzdálenost − jak Tael,
utíkající nahoru po zbytcích zlatavé silnice, tak i Viktora,
spěchajícího přes most.
„Zastav se!“ vykřikl Viktor. „Stůj!“
Ale neslyšela ho. Nebo mu už nedůvěřovala…
Viktor uklouzl. Most rychle tál. Světelné pláty se pod
ním kroutily, jiné pukaly a drobily se. Chvějící se zem
hluboko dole lákala, vábila, čekala.
490
 Propadal se. Kráčel duhovým kvasem, ponořen do něj až
po pás. Pod nohama již neměl pevnou oporu. Rudá kometa
na nebesích otevřela tlamu a zařvala…
Úder. Náraz do zad. Pevné větrné křídlo jej nadzvedlo a
vrhlo ho vpřed, skrze mizející most až na druhou stranu
propasti. Rétor za ním upadl a chytal se skal zkroucenými
prsty. Mág odevzdal všechno, co ještě zůstávalo na samém
dně jeho duše, odevzdal beze zbytku, ve snaze napravit svá
pochybení a vyrovnat účet − za to, co se stalo mezi ním a
ženou z Neznámého klanu, která pak odešla na Rubní
stranu, za nesmyslné pronásledování vlastního vnuka, za
ztracené minuty, jež mohly rozhodnout o všem.
Viktor se svalil Tael pod nohy. Náraz mu vyrazil dech a
celým jeho tělem projela bolest. Ani Tael to ovšem
neočekávala, a tak přes něj klopýtla, upadla a začala se
kutálet po kamenech. Viktor popadl její ruku a škubl za ni.
„Ne!“ zakřičel.
„Pusť mě! Musím…“
„Ne! Zakazuji ti to, poslední z Neznámého klanu!“
Dívka zalapala po dechu a snažila se mu vytrhnout.
Viktor se s ní střetl pohledem a pak tichounce, tichoulince
zašeptal: „Je to můj svět, Tael.“
Obloha se nalévala krví. Blesky bičovaly břeh. Vítr
zavyl a vrhl smyčky tornád proti Dračímu ostrovu.
„Obnova…“ šeptal déšť. „Přerod…“ hučela bouře.
„Nové, nové, nové…“ črtaly po nebi rozeklané blesky.
„Rozhodnutí je na mně,“ řekl Viktor a pustil Taelinu
slábnoucí ruku. Poté se otočil k bráně Hradu nad světem.
Strážce stál na prahu.
Ve Viktorových snech vypadal jinak. Úplně jinak −
rozhodně ne jako útlý výrostek s větrem rozcuchanými
černými kadeřemi. Přesto ho však poznal…
„Dej mi svou Sílu,“ pronesl Viktor a udělal krok ke
Hradu nad světem.
„Máš na to právo?“ zeptal se Strážce hlasem Obžery,
jemuž se náhle navrátilo mládí.
491
 „Ano!“
„Zkus mi to dokázat.“
„Mám na to právo.“
Viktor pocítil, jak se před ním vztyčila pevná stěna −
jednolitá, neviditelná, čekající. Ubohá stěna…
„Mám na to právo − v žilách mi koluje krev Vládců…“
Krok…
„Mám na to právo − v žilách mi koluje krev Dračího
zabijáka…“
Krok…
„Mám na to právo − povolal mě Neznámý klan, odvěký
ochránce…“
Krok…
„Mám na to právo − uvěřil jsem a přišel…“
Krok…
„Mám na to právo − strážci Šedých mezí za mě položili
životy…“
Krok…
„Mám na to právo − přijal jsem moc živlů…“
Krok…
„Mám na to právo − odmítl jsem cestu Přirozených…“
Strážce už byl na dosah ruky.
„Mám na to právo − jsou se mnou moji přátelé i
nepřátelé, má láska i nenávist. Je to můj svět.“
Dotkl se černých kamenů hradeb.
„A přijmeš všechno?“ Obžera potřásl hlavou. „Život i
smrt? Úctu i opovržení? Celou tíhu odpovědnosti?“
„Ano.“
„Budeš rozhodovat o tom, čím se stanou strachy a sny
Rubní strany? V co se změní mezi Přirozenými? Jak
projdou Středosvětem?“
„Ano. Vrať mi mou moc, Strážce!“
Nebe explodovalo bělostnou září. Blesky upletly
obrovskou ohnivou síť, jako by se do ní snažily lapit celý
svět. Ostrov se otřásl a začal se zvedat z klokotající vody.

492
 Stvořený drak, který se vznášel na obloze, zařval.
Ocelová křídla rozpárala vzduch; ohnivá tlama se otevřela a
vychrlila celou řeku napalmu. Třpytivé drápy se narovnaly a
namířily na soupeře.
Viktor se protáhl.
Celým obrovským tělem zakutým do šupinatého pancíře.
Od špičky dlouhého ocasu až po konečky křídel.
Pak se pán Středosvěta vznesl nad Dračím ostrovem.
Dole na cestě seděl pod deštěm opovržlivě se šklebící
Torn a chytal do rtů studené kapky.
Loi Iver, obnažená, svůdná a živá, držela na kolenou
hlavu Rétora, který cosi šeptal v bezmocném blouznění, a
upřeně hleděla na nebe a nevěřícně vrtěla hlavou.
U brány Hradu nad světem potřásl zlatavou hřívou bílý
jednorožec.
A orlohlavé lodě Přirozených, které se plížily za stěnou
smrští, strnuly, když se vysoko na obloze Dračí vládce střetl
se Stvořeným drakem.

Sankt Petěrburg − Almaty − Arzamas-16 − Moskva

Prosinec 1996 − červenec 1997

493
 Poznámka překladatele

V textu byly použity dva úryvky z jiných knih. Úvodní

Shelleyho báseň vyšla (v překladu Jaroslava Vrchlického)
v roce 1901 ve sbírce Výbor lyriky (J. Otto, Praha). Kniha,
do níž Viktor mohl nahlédnout během cesty fasuňkem, je
pak samozřejmě Jak se kalila ocel Nikolaje Alexejeviče
Ostrovského. Daný úryvek, dílo překladatelky Jarmila
Wagsteinové, se objevil ve vydání z roku 1960 (Státní
nakladatelství dětské knihy, Praha).

494
 Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Jeden z předních současných ruských autorů fantastické

literatury se narodil 11. dubna 1968 v kazachstánském
Karatau (městečko v Džambulské oblasti na jihu země).
Vystudoval obor psychiatr na Státní lékařské fakultě
v Almaty, avšak této profesi se prakticky nevěnoval. O
fantastiku se zajímal již od dětství − mezi jeho oblíbence
patřili Krapivin a Heinlein. Delší dobu působil jako
zástupce šéfredaktora časopisu Miry (Světy), zaměřujícího
se na fantastiku, a právě tehdy − ve druhé polovině 80. let −
se pustil do psaní svých vlastních povídek. První z nich.
Narušení (Narušenije), vyšla v časopise Zarja (Úsvit) již
v roce 1988. Úspěchy jeho krátkých příběhů ho po několika
letech přivedly na dráhu profesionálního spisovatele; nutno
říci, že oblibu u čtenářů získal hned od začátku své tvůrčí
dráhy. Po rozpadu Sovětského svazu se přestěhoval do
Moskvy, která mu brzy přirostla k srdci. Žije tam dodnes a
v tomto městě se odehrává i nemalá část jeho knih.
Jako první byla Lukjaněnkovi publikována sbírka
Atomový sen (Atomnyj son, 1992) obsahující průřez jeho
dosavadní povídkovou tvorbou. V témže roce vyšel i jeho
první román, jenž mu okamžitě přinesl popularitu. Rytíři
Čtyřiceti ostrovů (Rycari Soroka Ostrovov) jsou příběhem
skupiny dětí unesených mimozemskou rasou na jinou
planetu, aby tam mezi sebou bojovaly o šanci vrátit se
domů.
Mnohem výraznější však byla trilogie Lord z planety
Země (Lord s planěty Zemlja, Triton a Argo 2009) z roku
1994 tvořená romány Princezna stojí za smrt, Neexistující
planeta a Skleněné moře. V těchto klasických
dobrodružných space operách se mladý hrdina ze
495
současnosti (zpočátku spíše antihrdina) ocitá ve vzdálené
budoucnosti Galaxie, kde usiluje o záchranu mladé
šlechtičny, svádí boje s náboženskými fanatiky, a dokonce
zasahuje do velkého konfliktu lidstva s mimozemskou
civilizací.
Díky dilogii Hranice snů (Linija grjoz, Triton 2005) a
Vládcové iluzí (Imperatory iljuzij, Triton 2005), která
v Rusku poprvé vyšla v roce 1996, se Lukjaněnko ocitl
mezi naprostou špičkou ruských autorů sci-fi. V dokonale
propracovaném vesmíru se mezihvězdný tulák a
profesionální bodyguard Kay Altos zaplétá do záležitosti,
která může změnit osud celého lidstva. Obě knihy bývají
označovány za „filosofické space opery“; a třebaže toto
hodnocení ne zcela sedí, rozhodně se nejedná o bezduché
akční příběhy, nýbrž o texty s „něčím navíc“, jak už je u
Sergeje Lukjaněnka zvykem.
V roce 1996 se na trhu objevila také povídková sbírka
Odložená pomsta (Otložennoje vozmezdie), v jejíž titulní
novele je velice věrohodně vylíčen svět zdevastovaný
jadernou válkou, a dark fantasy Chlapec a Temnota
(Maľčik i Ťma) − posledně jmenovaná kniha později vyšla
také jako Dveře do Temnoty.
Na další trilogii Lukjaněnko spolupracoval se
spisovatelem, básníkem a hudebníkem Julijem Burkinem.
Knihy Dnes, mami! (Segodňa, mama!, 1997, připravuje
Triton), Ostrov Rus (Ostrov Rus’, 1997) a Car, carevič,
král, králevic… (Car’, carevič, koroľ, korolevič…, 1997)
spojuje kromě hlavních postav také kousavý humor a satira.
Autoři se bez servítků vysmívají všemu a všem − od
žánrových klišé až po stav současné ruské společnosti.
Po zvláštním mystickém thrilleru Podzimní návštěvy
(Osennije vizity, 1997) přišla další kniha, která se v Rusku
stala kultovní. Kyberpunkový román Bludiště odrazů
(Labyrint otraženij, 1997; Triton a Argo 2007) vzbudil tak
velkou vlnu zájmu (především mezi počítačovými
nadšenci), že se dočkal řady dotisků i dvou pokračování −
496
románu Lživá zrcadla (Faľšivyje zerkala, 1998) a novely
Průzračné vitráže (Prozračnyje vitráži, 2000), publikované
původně pouze na internetu (obě tato díla u nás vydala
nakladatelství Triton a Argo roku 2008 v jednom svazku
pod názvem Lživá zrcadla). Děj se odehrává v nedaleké
budoucnosti, kdy vedle skutečného světa existuje i masově
používaná virtuální realita − Hlubina. Ze všech jejích
obyvatel jsou nejzáhadnější diveři, kteří se v digitálním
neskutečnu cítí jako ryby ve vodě a dokážou dělat věci, o
nichž se dnešním hackerům ani nesní.
K vesmírným science fiction se autor vrátil v románech
Hvězdy, ty studené hračky (Zvjozdy cholodnyje igruški,
1997; Triton a Argo 2006) a Svět stínu (Zvjozdnaja těň,
1998; Triton a Argo 2007). Lidstvo se do vesmíru dostalo
příliš pozdě. Galaxie je již rozdělena mezi mimozemské
rasy, pro něž jsou noví kosmičtí cestovatelé jen
bezvýznamnými služebníky. Nebyli by to však lidé, aby se
svému osudu nevzepřeli.
Že mu není cizí ani žánr fantasy, ukázal Sergej
Lukjaněnko v knize Zlá doba pro draky (Ně vremja dlja
drakonov, 1997), na níž spolupracoval s jiným výborným
mladým autorem Nikem Perumovem. Originální fantasy je i
román Chladné břehy (Cholodnyje běrega, 1998) a jeho
pokračování Nadchází jitro (Blizitsa utro, 2000),
odehrávající se v alternativním světě, v němž se místo
Ježíše Krista objevil nevlastní syn Boží, který lidem přinesl
magii, a zcela tím změnil běh dějin.
Na konci roku 1998 byla vydána jeho kniha Noční
hlídka (Nočnoj dozor, Triton a Argo 2005), o které asi není
třeba se zvláště rozepisovat. Stačí jen poznamenat, že
nesčetněkrát dotiskovaná, zfilmovaná a cenami ověnčená
sága o věčném boji sil Světla a Tmy přinesla spisovateli
obrovský věhlas doma i ve světě, velké peníze a také obavy
z toho, aby u čtenářů nebyl navždy zaškatulkován jen jako
„autor Hlídek“. Druhý díl Denní hlídku (Dněvnoj dozor,
Triton a Argo 2005) napsal ve spolupráci s Vladimírem
497
Vasiljevem, třetí − Šerou hlídku (Sumerečnyj dozor, Triton
a Argo 2005) − opět sám. V roce 2005 spatřila světlo světa
kniha Poslední hlídka (Poslednij dozor, Triton a Argo
2006), která měla celý cyklus definitivně uzavřít, ale i
samotný Lukjaněnko si zřejmě už tehdy uvědomoval, že
definitivně je v případě světa Hlídek příliš silné slovo.
Znovu (a mám za to, že nikoli naposledy) se do něho vrátil
v povídce Drobná hlídka (Melkij dozor) publikované
v roce 2007.
Lukjaněnkův několikaletý příklon k fantasy však
neznamenal, že by autor zanevřel na sci-fi příběhy
odehrávající se ve vzdálené budoucnosti. Patří k nim román
Genom (Genom, 1999), v němž lidská rasa, geneticky
rozdělená na dva odlišné „poddruhy“, čelí hrozbě v podobě
agresivních mimozemských vetřelců. Tance ve sněhu
(Tancy na sněgu, 2001), zasazené do téhož pochmurného
světa, sice byly napsány později, odehrávají se však sto let
před událostmi Genomu.
Román Spektrum (Spektr, Epocha 2005, připravuje
Triton a Argo) v Rusku vyšel v roce 2002 a znamenal
návrat ke svižným dobrodružným space operám
z počátečního období Lukjaněnkovy tvorby. V nedaleké
budoucnosti se před lidstvem otevírá celý vesmír − je totiž
kontaktováno mimozemskou rasou Klíčníků přinášející
technologii teleportace mezi planetami.
V roce 2004 se čtenáři, čekající na další Lukjaněnkovu
knihu, dočkali alespoň povídkové sbírky Gadget (Gadžet,
2004), obsahující celou řadu žánrově odlišných příběhů −
starších i těch nejnovějších. Autor se během tohoto období
kromě práce na Poslední hlídce a tvorbě filmových scénářů
věnoval také psaní povídek, vycházejících v časopisech i
v rozličných tematických antologiích.
Kirill, hlavní hrdina knihy Nanečisto (Černovik, 2005;
Triton a Argo 2008), je doslova vymazán ze světa. Přátelé,
sousedé, kolegové z práce, ba i milovaná dívka na něho
zničehonic zapomínají, jeho občanský průkaz se rozpadá
498
v prach. Kdo za to může? Kirillovi nezbývá, než aby se to
pokusil odhalit. Slibně se rozvíjející příběh pokračuje ve
druhém dílu série, který se jmenuje Načisto (Čistovik, 2007;
Triton a Argo 2010).
Zatím posledním vydaným románem Sergeje
Lukjaněnka jsou Konkurenti (Konkurenty, 2008). Jde o
literární zpracování v Rusku populární internetová hry
Starquake (www.starquake.ru). Kniha, jejíž hlavní hrdina ke
svému překvapení zjišťuje, že je herní svět o dost živější,
než by se mohlo zdát, je sice očividně komerční záležitostí,
ale přesto se nese v poutavém, akčním duchu a nezapře
autorův typický styl.
Sergej Lukjaněnko žije, jak již bylo řečeno, v Moskvě.
Je ženatý a má jednoho syna. Chová několik domácích
zvířat, rád vaří a kouří svou oblíbenou dýmku. Jeho
největším koníčkem je psaní − což je nejspíš dobře, neboť
právě psaní ho zaměstnává natolik, že mu už na nic jiného
prakticky nezbývá čas. Za své knihy získal řadu cen; je
nejmladším držitelem Aelity, nejprestižnějšího ruského
SF&F ocenění, jež se uděluje za největší přínos do rozvoje
fantastických žánrů. Jeho romány byly přeloženy do řady
světových jazyků; točí se podle nich filmy a na jejich
základě vznikají také stolní i počítačové hry.
Lukjaněnko je autorem, který nezklame. Jistě, jako
každý spisovatel má lepší a horší knihy, žádná z nich však
nebyla propadákem, žádná neurazila čtenářskou veřejnost.
V jeho dílech snad každý nalezne to své − ať už je
milovníkem přímočaré akce, nebo literárním gurmánem, pro
nějž jsou nejdůležitější důmyslná podobenství o relativnosti
dobra a zla a věčné hledání místa člověka ve světě. Navíc
mu není cizí žádný z fantastických žánrů − umí napsat vše
od kyberpunku, přes space opery až po hrdinskou fantasy.

499
 Navzdory tomu, že Lukjaněnkova spisovatelská dráha již
trvá téměř patnáct let, stále mu neschází chuť do psaní a
množství nápadů. Existuje nemálo autorů, kteří psali
kvalitně jen do doby, než se proslavili, a kteří ve svých
dalších dílech už pouze pilně vykrádali sami sebe.
Lukjaněnko se však nenechal zkazit literárním věhlasem ani
vysokými honoráři. Stále zůstává spisovatelem, jenž má rád
své čtenáře, a každá jeho další kniha přináší něco nového a
originálního. Počkejme si tedy, čím nás překvapí příště.
Rozhodně je nač se těšit…

Konstantin Šindelář

500
 Nik(olaj) Danilovič Perumov

Jeden z nejvýznamnějších autorů novodobé ruské

fantastiky se narodil 21. listopadu 1963 v Sankt Petěrburku
(tehdy Leningradě). Pochází ze starobylé rodiny
s arménskými kořeny; mezi jeho předky bylo i několik
uznávaných univerzitních profesorů. Nik (pod touto
zkráceninou křestního jména je dnes všeobecně znám)
odpromoval na katedře biofyziky Fyzikálně-mechanické
fakulty leningradské Vysoké školy polytechnické. Posléze
se věnoval molekulární biologii a deset let − než se jeho
hlavní profesí stalo psaní − pracoval ve výzkumném ústavu.
Perumovovy první literární pokusy vznikaly ještě
v dobách jeho studií. Začátkem 80. let minulého století
podobně jako řada jiných sovětských vysokoškoláků „žil
Tolkienem“. V ruštině však stačil vyjít pouze Hobit a první
část trilogie Pán prstenů; poté Tolkien v Kremlu upadl
v nemilost. Perumov se tedy prostřednictvím různých
překupníků a známých mezi zaměstnanci vydavatelství
pustil do shánění originálních výtisků a jejich překládání.
Díky tomu se prý naučil natolik dobře anglicky, že si jednu
dobu přivydělával simultánním tlumočením. Především si
ale jednoho dne uvědomil, že fantasy světa stále nemá dost
a že se již nedokáže zastavit. Rozhodl se tedy sepsat své
vlastní představy o tom, jak by měl Pán prstenů pokračovat;
sám to později nazval „literární hrou“. Původní dilogie,
která se odehrává ve Středozemí tři sta let po událostech
Pána prstenů, sestává z knih Elfská čepel (Eľfijskij klinok) a
Černé kopí (Čornoje kopjo). Vznikala postupně v letech
1985-91. Text, jejž Nik tvořil pro radost sobě a úzkému
kruhu přátel, měl skončit na dně šuplíku, avšak náhoda
tomu chtěla, že se dostal k Perumovovu známému, majiteli
501
obchodu s výpočetní technikou. Ten tehdy prodával
počítače stavropolskému vydavatelství Kavkazská knihovna
a při této příležitosti jim ukázal i Nikův rukopis.
Redaktoři váhali opravdu dlouho − bezmála dva roky.
Nakonec Kavkazská knihovna publikovala pouze první díl a
pak postoupila práva vydavatelství Severozápad. Ani to
ovšem příliš v úspěch knih nevěřilo − Perumov za ně dostal
směšný honorář ve výši tří set dolarů. Výsledek ovšem
překonal i ta nejsmělejší očekávání. Během půldruhého
roku se dilogie, která dostala název Prsten Temnoty,
prodalo na sto tisíc výtisků. Knihy vyvolaly smršť těch
nejprotichůdnějších reakcí. Čtenáři se rozdělili na dva
tábory − nadšené obdivovatele a zuřivé odpůrce, kteří
Perumovovi dokonce ani dnes, po tolika letech nemohou
odpustit, že se opovážil „poskvrnit Tolkienovo dílo“. Jejich
hlavním argumentem zůstává, že nikdo nemá právo psát
pokračování Pána prstenů a pohrávat si s historií
Středozemě. Výčitky se týkají i toho, že se Perumov málo
držel ducha původních Tolkienových knih; například že
vtiskl skřetům a Zlu vůbec o poznání lidštější tvář.
V roce 1995 Perumov změnil podobu série z dilogie na
trilogii, když napsal třetí a − jak se tehdy domníval −
závěrečný díl Adamant Henny. Knižní triptych se dočkal
překladu do polštiny, bulharštiny a litevštiny; v našich
zemích se svého času neobjevil kvůli problémům
s autorskými právy. Před několika lety však Nik oznámil, že
se do Tolkienovy Středozemě znovu vrátí − přepíše
původně redakčně notně zkrácený Adamant Henny a přidá i
další dva díly. Měly by se jmenovat Nebe Valinoru a
Vodopád.
Rok 1995 byl pro Perumova literárně velmi plodný.
Kromě tří novel o Conanovi (Posvátný háj, Kolotoč bohů
a Čarodějovi služebníci − všechny tři napsal pod
pseudonymem Paul Winlow) dokončil také Smrt bohů
(Gibeľ bogov), první knihu série Hjervardské letopisy.
Mnozí čtenáři dodnes pokládají tento román, který v roce
502
2007 vyšel i v USA pod názvem Godsdoom, za vůbec
nejlepší z Perumovových děl − je pochmurný a zároveň
úžasně akční; neposkytuje skoro žádný čas na oddech.
Mimo jiné je v něm poprvé zmíněno tzv. Uspořádané −
universum množství vzájemně propojených světů. Hjervard
Perumov rozpracoval ve volných pokračováních Válečník
Velké temnoty (Voin Velikoj ťmy, 1995) a Neradostná
země (Zemlja bez radosti, 1996), a třebaže se později
věnoval řadě jiných projektů, nikdy na něj nezanevřel. Co
nevidět by měl vyjít čtvrtý román z tohoto prostředí a autor
pilně pracuje na knize, jež by měla uzavřít celý cyklus o
světech Uspořádaného a o které mluví jako o svém životním
díle.
Na tomto místě možná nebude na škodu vysvětlit, co že
to cyklus o světech Uspořádaného vlastně je. Jedná se o
prostředí, v němž se odehrávají hned tři Perumovovy knižní
ságy (Prsten Temnoty, Hjervardské letopisy a Zlomové
letopisy). Jsou na sobě naprosto nezávislé a lze je číst zcela
samostatně; ostatně i řada románů, které je tvoří, na sebe
navazuje jen velmi volně. Nicméně existuje v nich řada
zmínek, narážek a odkazů na ostatní série, které umožňují
hlubší pochopení všech souvislostí. Také nemálo postav, jak
epizodních, tak i těch dosti zásadních, přechází ze ságy do
ságy.
Dvoudílná série Technomagie znamenala v Perumovově
tvorbě dočasný odklon od fantasy a světů Uspořádaného.
Romány Dovolené kouzlo (Razrešonnoje volšebstvo, 1996)
a Neznámý nepřítel (Vrag něvědom, 1997) se sice
zpočátku tváří jako klasická fantasy, ale ve skutečnosti
zavádějí čtenáře do válkou zmítaného světa vzdálené
budoucnosti, v němž lidstvo sice ovládá hvězdy, ale
samotná jeho existence je ohrožována nelítostným
nepřítelem ve vlastních řadách. Tato zajímavá dilogie končí
velmi otevřeně, ale je nejisté, zda k ní Perumov někdy
napíše pokračování. Zatím to tak nevypadá.

503
 V roce 1998 vyšla první část Zlomových letopisů −
Perumovovy zatím nejrozsáhlejší ságy odehrávající se ve
světech Uspořádaného. Dvoudílný Diamantový meč,
dřevěný meč (Almaznyj meč, děrevjannyj meč, Triton
2009) líčí krutý svět Melynské říše, v němž celá řada
mocenských uskupení i troufalých jednotlivců bojuje o
získání dvou magických mečů. Román sklidil pochvalné
ohlasy nejen v Rusku, ale i ve Švédsku a Bulharsku. Na tuto
knihu pak navazuje série Strážce mečů, v němž otěže
hlavního hrdiny naplno přebírá jedna z postav první knihy −
špeh a nezdárný student magické Akademie Fess, jehož
v Evialu, novém světě, v němž se proti své vůli ocitl, čeká
temný a velkolepý osud. Série sestává z románů Mágovo
zrození (Rožděnije maga, 1999), Mágovo putování
(Stranstvija maga, 2000) a Mágovo osamocení
(Odinočestvo maga, 2001). Celá je pak zakončena na čtyři
díly rozdělenou Mágovou válkou (Vojna maga, 2003-
2006). Třebaže Perumovovi nemálo ruských čtenářů
vyčítalo, že sérii zbytečně natahuje, řada jiných netrpělivě
čekala na každý další díl.
Do Zlomových letopisů patří rovněž samostatný román
Nekromantova dcera (Doč’ nekromanta, 2000) a povídka
Vrátit hůl! (Vernuť posoch, 2000), které pomáhají lépe
pochopit základní konflikt, jenž se ve světě Evialu
odehrává.
Zároveň se Zlomovými letopisy vznikala druhá Nikova
sci-fi dilogie − Říše nadevše. V románech Lebka na
rukávu (Čerep na rukave, 2002) a Lebka na nebesích
(Čerep v nebesach, 2004) ovládá Galaxii vzdálené
budoucnosti německá Čtvrtá říše. Ne každému se to ale
zamlouvá − a to i navzdory tomu, že Říše alespoň na první
pohled odvrhla nacistickou ideologii a nahradila ji
„multikulturním nacionalismem“. Mnohé planety se bouří a
do toho začíná invaze nezastavitelných mimozemských
monster.

504
 Romány Torn (Ťorn, 2007) a Aliedora (2009) jsou
prvními dvěma díly slibně rozepsané trilogie Sedm zvířat
Railegu. Tato nová série se již neodehrává v univerzu
Uspořádaného a autor v ní navíc experimentuje s poněkud
odlišnými vyprávěcími postupy. Každá z knih je věnována
jinému protagonistovi. Jejich osudy však jsou − navzdory
veškerým odlišnostem − vzájemně spjaty. O tom, jak
dopadne vzájemné setkání, i o samotném osudu magického
světa Railegu, který je ohrožován tajemnou Hnilobou, se
dočteme až v poslední části trilogie, jejíž vydání je teprve
plánováno.
Nik Perumov je znám hlavně jako autor románů a ság;
povídek a novel napsal během své kariéry jen hrstku. Mezi
nimi se však vyjímá cyklus pro spisovatele poněkud
netradiční slovanské − nebo by možná bylo správnější říci
ruské vlastenecké − fantasy. Tyto kratší příběhy zpočátku
vycházely jen v časopisech. Až v roce 2008 se první tři
z nich (Ruský meč, Železo z krve odpařit, Vseslavův pes)
objevily ve sborníku Já, Vseslav. Úryvky dalších příběhů
jsou zatím dostupné pouze na internetu.
Několik knih napsal Perumov také ve spolupráci
s jinými autory. Spolu s Polinou Kaminskou to byly první
dva romány ze série Únosci duší, konkrétně Prostředník
(Posrednik, 1996) a Tváří v tvář (Odin na odin, 1997).
Hlavní hrdina, neurochirurg Igor Poplavskij, v nich
objevuje substanci, s jejíž pomoci se lidská duše může
dočasně odpoutat od těla a vydat se na cesty po světech
zrozených z nevědomí. Knihy byly snad až příliš bizarní,
než aby si získaly oblibu širší čtenářské veřejnosti. Poslední
díl série, nazvaný Operace „Antijidáš“, již Kaminská
dokončila sama.
Podstatně populárnější byla Černá krev (Čornaja krov’,
1996), na níž Perumov spolupracoval se Svjatoslavem
Loginovem. Jedná se o poměrně přímočarou fantasy, avšak
akční, čtivou a plnou neotřelých nápadů, která se odehrává
v době kamenné. Loginov (již bez Perumova) se do stejného
505
prostředí vrátil ještě jednou, v roce 1999, kdy napsal téměř
stejně povedený román Černá smršť.
Zdaleka nejchutnější ovoce ovšem přinesla spolupráce
Perumova s jedničkou ruské fantastiky, Sergejem
Lukjaněnkem. Osobně pokládám román Zlá doba pro
draky (Ně vremja dlja drakonov, 1997) za jeden z vrcholů
tvorby obou autorů. Příběh Moskvana Viktora, který se
nechtě ocitne v magickém Středosvětě, jenž má zachránit, je
dramatický, plný překvapivých zvratů. Z některých pasáží
snad až příliš čiší rukopis toho či onoho autora, ale přechod
mezi nimi nepůsobí rušivě; spíše naopak dodává textu na
kouzlu.
A aby byl výčet úplný, musím zmínit ještě science
fantasy Armagedon (2000), kterou Perumov napsal
s americkým spisovatelem Alanem Colem. V USA vyšla
kniha v roce 2006 pod názvem Lords of Terror. Smělý
rusko-americký experiment ovšem naneštěstí trpí celou
řadou neduhů − od nedotaženosti některých dějových linií
až po celkovou nedomyšlenost syžetu. Výsledkem je
prazvláštní mišmaš; i sám Perumov v jednom rozhovoru
přiznal, že Armagedon považuje za jednu ze svých
nejslabších knih.
Nik Perumov byl profesionálním spisovatelem poměrně
krátce, pouze mezi lety 1994-1998. Život pod neustálým
tlakem, kdy byl nucen každodenně přemýšlet, zda toho
napsal dost, aby uživil sebe i rodinu, se mu nezamlouval, a
tak se rozhodl oprášit svou původní profesi biologa a odejít
do Spojených států, kde se pro něho v tomto oboru − na
rozdíl od Ruska − našla práce. Zpočátku byl zaměstnán ve
výzkumném ústavu v texaském Dallasu, později přešel do
laboratoře v Severní Karolíně. Pobyt v Americe mu přinesl
nejen životní jistotu, ale i možnost prosadit se na tamním
knižním trhu. Navzdory dlouhému pobytu v cizině ovšem
zůstává vlastencem − Rusko často navštěvuje a patriotismus
projevuje i v řadě svých knih.

506
 Perumov se v letech 2003 a 2007 stal držitelem ceny
Fantasta roku, která se uděluje nejprodávanějšímu ruskému
autorovi fantastiky, zatímco poslední díl jeho románu
Mágova válka označili čtenáři za nejlepší knihu roku 2006.
A již tři roky předtím, na Euroconu, který se v srpnu 2004
konal v bulharském Plovdivu, byl Perumov zvolen
nejlepším evropským autorem fantastiky. O spisovatelově
oblibě svědčí i to, že počet jeho prodaných knih k dnešnímu
dni překonal hranici půldruhého milionu výtisků.
Nik Perumov je podle mého názoru autorem, který
nesedne každému. Jeho knihám nejspíš nikdy nepřijdou na
chuť milovníci hard sci-fi, zatímco pravověrní fanoušci
Tolkiena mu asi neodpustí nové pojetí Středozemě.
Perumov však − a to i když píše klasickou fantasy − dokáže
zaujmout. Zaujmout již od prvních stránek. Je to smělý
tvůrce nových světů, který se ve svých knihách neštítí
občasných žánrových klišé a umí je dokonale převrátit ku
prospěchu děje. Nebojí se budovat komplikované zápletky a
s oblibou pracuje s mnoha dějovými liniemi, jejichž
hrdinové se − ačkoli jsou nevědomky součástí téhož příběhu
− často nikdy nesetkají. Zvláštní kapitolou jsou samotné
postavy, z nichž žádná není vyloženě kladná; u každé se
najde pěkných pár slabých stránek − zbabělost, hrabivost,
přílišná krutost či alespoň nemírná tvrdohlavost nebo
zbytečná prchlivost.
V budoucnu se Perumov míní věnovat především tomu,
co nazývá „vrácením dluhů čtenářům“. Hodlá dokončit
některé starší série, které už dlouho zůstávaly stranou jeho
zájmu, a především definitivně uzavřít cyklus o světech
Uspořádaného. V hlavě mu ale leží i několik zbrusu nových
literárních projektů a zatím to vypadá, že studnice jeho
fantazie je skutečně nevyčerpatelná. Pevně tedy doufám, že
kniha, kterou držíte v ruce, nezůstane poslední, s níž se
budete moci v českém překladu setkat.

Konstantin Šindelář
507
 Sergej Lukjaněnko, Nik Perumov
Zlá doba pro draky

Z ruského originálu Ně vremja dlja drakonov,

vydaného nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2002,
přeložil Konstantin Šindelář.
Vydalo nakladatelství Triton jako svou 1439. publikaci,
v edici Trifid svazek 396.,
a nakladatelství Argo jako svou 1447. publikaci
v Praze roku 2010.
Vydání první.
Odpovědná redaktorka Marcela Turečková.
Korektury Michaela Šmejkalová.
Ilustrace na obálce Carbal Ciruelo.
Grafická úprava obálky Dagmar Krásná
Sazba Petr Teichmann.
Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.

ISBN 978-80-7387-420-9 (Triton)

ISBN 978-80-257-0342-7 (Argo)

Knihy nakladatelství Triton si můžete objednat

na internetové adrese www.tridistri.cz. Tamtéž naleznete
informace o zvýhodněných cenách SF klubu Trifid.

Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní

velkoobchod Kosmas, e-mail: odbyt@kosmas.cz,
www.firma.kosmas.cz. Knihy je možno zakoupit také
v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

508