Kapitola 1.

Obavy
V hale, se zapuštěnou jámou uprostřed, po níž se dolů svažovaly masivní kamenné schody, svádělo

nemilosrdný souboj několik smrtijedů. Rvali se a kouzlili o svůj holý život. Jejich kouzla tu a tam

vrážela do starobylého kamenného oblouku, jenž stál dole uprostřed jámy. Smrtijedi, vedení Luciusem

Malfoyem a Belatrix Lestrangeovou, byli v přesile. Jejich nelítostnému náporu čelili zastánci Fénixova

řádu, kteří se na scéně objevili v pravý čas.

Souboj byl nemilosrdný. Kouzelníci po sobě vrhali ta nejzákeřnější kouzla, jaká kdy čarodějný svět

spatřil. Přihlížející by se jen zmateně dokázal zorientovat, ačkoli možná by se pozastavil na jednom

místě.

Byli tam dva chlapci v potrhaných a zakrvácených školních hábitech. Jeden z nich – ten znatelně

tělnatější – měl nejspíš cosi s nohama, neboť se mu neovladatelně škubaly a klouzaly po kamenných

schodech. V jeho obličeji se v tomto okamžiku zračil výraz beznaděje protkaný strachem.

Druhý chlapec oproti tomu měl vlasy černé jako uhel. Jeho obličej byl vyzáblý a před jeho jasně

zelenýma očima se nacházely laciné kulaté brýle, jež byly k jeho obličeji už znatelně malé. Jeho čelo

snoubila prazvláštní jizva ve tvaru blesku.

Oba se snažili vydrápat se po kamenných schodech vzhůru. Tu však jim cestu zastoupil bělovlasý

Smrtijed Lucius Malfoy, který nyní namířil hůlkou do žeber chlapci s jizvou na čele. Hoch se mu

pokoušel vzdorovat, seč mohl. A do toho za sebou táhl svého kamaráda, kterému pořád

nekontrolovatelně škubaly nohy sem a tam.

 Pak náhle něco černovlasému chlapci vypadlo z ruky. Něco, co se nápadně podobalo malé mlžné

skleněné kouli. Jeho kamarád ji blesku rychle chytil a přitiskl si ji divoce pod svou hruď.

Lucius Malfoy ztratil zájem o černovlasého chlapce a soustředil se nyní na nového majitele

prazvláštní skleněné koule. A to neměl dělat. Černovlasý hoch na něj zamířil hůlkou a zakřičel:

„Impedimenta!“.

Světlovlasého Smrtijeda poslalo kouzlo bez milosti dolů do jámy, kde narazil do pódia s obloukem.

Mezi oba chlapce se přihnal sinalý čaroděj s pobledlými tvářemi a únavou v obličeji, aby je rychle

instruoval co a jak. V další chvíli se pustil do Malfoye, zvedajícího se z podlahy dna jámy.

Brýlatý hoch popadl druhého za hábit. Zatáhl, ale jeho kamarád nebyl schopen chůze. Jeho

poblázněné nohy jej nechtěly nést. Černovlasý chlapec to však za žádnou cenu nevzdával. Dal do svého

snažení všechny síly a znovu pořádně zatáhl, když tu najednou se schod u jeho nohy rozsypal po dravém

dopadu kouzla z hůlky Luciuse Malfoye. To ho stálo cenou rovnováhu a brýlatý chlapec se svalil znovu

na schody.

Situace se zdála být kritická. On se ale odmítl vzdát. Zarval za hábit svého kamaráda zatím nejvíce,

jenže to právě neměl dělat. Kamarádův hábit se začal trhat, skleněná koule z něj vylétla do vzduchu a

splašené nohy nebohého hocha ji nakoply ještě výš. Koule letěla daleko a nakonec se roztříštila o

kamennou podlahu opodál.

Pokud by se zdálo, že je všemu konec, byl by to omyl. Protože v další chvíli se z rozbitých střepů do

prostoru vznesla postava s vypoulenýma očima a vytřeštěným výrazem, zahalená v bílém dýmu. Něco

hrkavě mumlala, ale ke zděšení obou chlapců jí přes humbuk okolo nedokázali porozumět ani slovo.

Pak její hlas zanikl a s tím i ona sama.

Chlapci na to hleděli jako u vytržení s hrůzou v srdcích. Když v tom se za nimi objevila cizí osoba.

Oba dva naráz ztuhli. Tu se jim ale oběma na obličejích rozlil nadšený úsměv. Již nebylo třeba se

snažit utéct, už se nemuseli trmácet po schodech vzhůru.

 Postava vyšla ze stínu a pomalu scházela po vysokých schodech. Byl to velice starý a vznešený

čaroděj s bílými vlasy jako sníh, jehož stejně tak bílé vousy mu sahaly až dolů ke kolenům. Skrze

půlměsícové brýle znepokojeně pozoroval dění haly, až náhle si jej Lucius Malfoy všiml a vykřikl něco,

co mohlo znít jako: „Brumbál!“

Všichni zápasící kouzelníci rázem utichli. Pak se jeden ze Smrtijedů rozeběhl po schodech pryč chtěje

utéct, jenže kouzelník jen ladně mávl svou hůlkou, jako by si chtěl prostě jen pročísnout svou bílou

hřívu vlasů a utíkající smrtijed v tom okamžení přeletěl celou místností, až padl v mrákotách na podlahu.

Doposud nikým nepovšimnut, zůstal přece jenom bojovat jeden pár kouzelníků. Byla to Belatrix

Lestrangeová a kouzelník, na první pohled velice odlišný od všech ostatních. V jeho obličeji bylo znát,

že již něco zakusil a že se jen tak něčeho nezalekne. Bez ustání popichoval Belatrix a volal na ni: „No

tak! Snad se zmůžeš na něco lepšího!“

Jenže Belatrix se zrovna v ten moment skutečně zmohla. Uhádla, na jakou stranu Sirius uskočí jejímu

útoku a seslala na kouzelníka zářivé zaklínadlo, jež oslnilo všechny dokola. Zabodlo se mu přímo do

prsou.

Čarodějovi se v tom okamžení změnil výraz v obličeji. Úsměv vystřídal úžas a němé ohromení z kruté

skutečnosti, která nyní měla nastat. Muž se odlepil ze země a cizí nelítostná síla ho vznesla vysoko do

vzduchu.

Čas se náhle zpomalil. Brýlatý hoch upustil svého kamaráda a dočista ztratil rozum. Hnal se za

padajícím kouzelníkem a řval: „Siriusi!“

Bylo to však marné. Kouzelníkovo tělo v ten moment zmizelo za potrhanou plentou visící ve

starobylém oblouku uprostřed.

Hoch zaslepeně utíkal po schodech v marném očekávání, že se tělo kouzelníka vynoří na druhé straně

oblouku. Jenže se tak nestalo.

Chlapce popadl zpátky sinalý čaroděj a snažil se ho uklidnit. Jenže on se mu vzpouzel a zmítal, volal:
„SIRIUSI!“

„On žije!“ křičel pořád dál Harry z plna hrdla a snažil se vymanit z čarodějova sevření. „On žije! Za

chvíli se objeví na druhé straně! Sirius žije!“

„Sirius žije!“ křičel dál ze všech sil Harry Potter, ten brýlatý chlapec s jizvou na čele ve tvaru blesku.

„Co tady tak hulákáš, ty chuligáne?!“ zařval z ničeho nic cizí hlas zpoza tmy.

Cvakl vypínač a místnost naplnilo světlo. Harry, celý mokrý od hlavy až k patě, s bolestivě bušícím

srdcem, si uvědomil, že se válí na zemi vedle postele a bouchá do podlahy. Jeho přikrývka ležela na

druhé straně pokoje a polštář měl kdovíkde.

Před jeho zmáčeným obličejem se objevila silueta zavalitého muže. Strýc Vernon – obtloustlý a

těžkopádný chlapík s pečlivě střiženým knírem (nyní však řádně rozcuchaným) – se na Harryho mračil

nyní dokonce o poznání více, nežli tomu bylo obvykle.

„Co to tady vyvádíš, holomku jeden?!“ zaprskal na něj znovu strýc, když se od zaskočeného Harryho

nedočkal odpovědi.

„No… já…,“ uvažoval teď rychle Harry.

„No co co co?“ docházela Vernonovi trpělivost. „Vždyť jsi musel vzbudit přinejmenším celou ulici!“

„Já… asi jsem spadnul z postele,“ opáčil Harry zmateně.

Strýc Vernon na tuto odpověď nebyl věru připraven. Tvář se mu nadmula jako buldokovi a jeho

roztřepený knír se divoce naježil.

„Jo tak ty jsi spadnul z postele!“ zařval na něj Vernon nyní řádně probuzený a na čele mu pulzovala

naběhlá žíla. Harry s tím za zády strýce zaslechl huhňání svého bratránka Dudleyho, jenž očekával, že

dostane pořádně za vyučenou.

„Přesně tak, spadnul jsem z postele,“ vzdoroval mu Harry.

„A to je vše?! Vzbudíš nás tu všechny, jenom proto, že jsi spadl z postele?“ láteřil Vernon, a kdyby
byl právě teď konvice, začal by každou chvíli pískat. Vedle Dudleyho se nyní objevila i teta Petunie,

jež se konečně dostatečně upravila, aby mohla vyjít ven z ložnice. „A co ty výkřiky o ňákým Siriusovi?

Vždyť jsi tím svým třískáním do podlahy málem zboural i nádobí z polic!“

„Nedělal jsem to schválně!“ odsekl naštvaně Harry, když mu došlo, že jej Dursleyovi více než dobře

slyšeli.

„A to ti snad máme vyskládat podlahu polštáři?“ neustával Vernon v běsnění. „Já jen, aby si ti tvoji

pošahaní kamarádíčci nemysleli, že tě tu třeba bijeme! Možná bychom tě rovnou měli poslat do

blázince, tam mají vypolstrovaný celý pokoje!“

„U-u-už jsem zase v pohodě, už to bude dobrý,“ koktal na to Harry a přál si to mít co nejdřív za sebou.

„Jo tak pán je v pohodě! A co my?!“ řičel Vernon vztekle. „My snad spát nemusíme? Copak nestačí,

že tě šatíme,“ odpočítával na svých tučných prstech, „vykrmujeme, poskytujeme přístřeší…“

„Tak proč jste mě neposlali do blázince?“ nedal se Harry. „Ve srovnání s vámi by to byli první

normální lidi!“

A to už Vernon vypěnil. Zatnul pěst a už už se rozpřahoval, když ho Petunie na poslední chvíli

zastavila. Harry po chvilce otevřel jedno oko, neboť byl celou dobu připraven na náraz rovnajícímu se

nárazu lokomotivy.

Petunie Vernonovi něco potichu zašeptala a Harryho strýc se znechuceně otočil zpátky na chlapce:

„Tvůj zákaz vycházení z tohoto pokoje platí i nadále. A chraň tě ruka páně, jestli se tohle ještě bude

někdy opakovat!“

Dveře práskly a Harry pak jen slyšel dupající kroky všech, to jak se rozcházeli do svých pokojů.

Konečně se mohl postavit a usednout si udýchaně zpátky na postel. S tím si náhle uvědomil, že to

bude právě měsíc, co jeho kmotr Sirius zemřel na Odboru záhad.

Sny z té noci se mu stále vracely. Někdy jen okrajově – to například zahlédl Siriuse, jak padá do

oblouku. A někdy zas pro změnu viděl vše a cítil, jakoby to prožíval nanovo.
 Tu zase někdy viděl mrtvou Hermionu, svou kamarádku z Bradavické školy čar a kouzel. Právě s ní

a s hrstkou dalších se zhruba před měsícem vydal na cestu do Odboru záhad v marné snaze zachránit

Siriuse. V jednom okamžiku ji viděl nehybně ležet na zemi, až mu přebíhal mráz po zádech. Myslel si,

že je mrtvá. Až do té doby, co jeho kamarád Neville Longbottom – hoch, který s ním prožil ten hrozný

incident v místnosti s jámou uprostřed – shledal, že Hermiona žije.

Náhle ho překvapilo, jak moc byl s ní spjat a jak mu na ní záleží. Konec konců, byla to jeho nejlepší

kamarádka vůbec. Stejně tak, jako Ronald Weasley, jenž byl jeho nejlepším kamarádem.

Celé prázdniny Harrymu hlavou kolovala slova z věštby, která měl možnost vyslechnout v pracovně

ředitele školy Albuse Brumbála. Věštby, jež Harrymu předpovídala moc, jakou Pán zla sám nezná. A

právě proto jeden z nich bude muset zemřít rukou toho druhého. Avšak, co bylo ještě důležitější a

zároveň hrůzostrašnější, byl fakt, že oba dva nemohou žít současně.

Harry si dobře vzpomínal, jak byl obtočený obrovským hadem, až se nemohl pohnout ani o píď. A ač

to tehdy nebyl on, kdo jím promlouval, nýbrž samotný lord Voldemort; jasně si vybavoval, jak v jednu

chvíli svými vlastními ústy nabádal ředitele Albuse Brumbála, aby jej zabil. Harry si také vybavoval tu

ukrutnou bolest… tehdy si kvůli ní přál raději zemřít… moci se vidět se Siriusem.

Harry se podíval na okno, jež zkrápěly kapky deště. Pomyslel si, že někde tam venku právě teď čeká

lord Voldemort v plné síle. Celý kouzelnický svět už o něm věděl. A přesto jeho nejvěrnější Smrtijedi,

jež se zúčastnili bitvy na Odboru záhad, byli odvedeni do Azkabanu – nejstrašnějšího kouzelnického

vězení. Zde z nich a ostatních vězňů vysávali mozkomorové i ty poslední zbytečky štěstí a spolu s ním

i života. Ze všech, až na jednu Smrtijedku.

Belatrix Lestrangeová se totiž díky Voldemortovi v poslední chvíli stačila z ministerstva zachránit

před Brumbálovými pouty. Harry ji ze srdce nenáviděl – to ona poslala Siriuse do oblouku – a jeho

myšlenky se k ní upíraly každým dnem víc a víc. Vždyť to byla právě ona, kdo umučil k šílenství rodiče

Nevilla Longbottoma kletbou Cruciatus.

 Od té doby, co byl Voldemort přímo v Harryho hlavě, se na své přátele už vícekrát neusmál. Kvůli

traumatu ze smrti Siriuse a předtuchy kruté věštby, se nedokázal nad ničím pobavit. Většinou jen smutně

bloumal po pokoji, ve kterém ho Dursleyovi ze všech sil drželi. Mysl mu v těch chvílích trávila

myšlenka, že kdyby profesorka Trelawneyová nikdy nevyřkla tu strašnou věštbu, byli by patrně teď

Harryho rodiče stále naživu a on ve svém skutečném domově. Nebyl by všem známý. Nikdo by ho

vícekrát nepovažoval za blázna, jako když v posledním roce svého studia tvrdil, že se Voldemort

navrátil. Nikdo by se mu za to neposmíval.

A kdo ví? Co, když by Voldemort rozpoutal na Zemi opravdové peklo? Co by se stalo, kdyby ho

Harry oné noci díky oběti své matky nedokázal připravit o život?

Jenže to se nestalo. Harry opravdu připravil Voldemorta o život a díky tomu se mezi ním a

Voldemortem vytvořilo zvláštní spojení. Právě díky němu se Voldemort dokázal na zlomek vteřiny

dostat Harrymu do mysli a řídit jeho tělo. Ale co, když Voldemort ví, jak to udělat znovu? V ten osudný

den na ministerstvu se to stalo přece tak náhle. Zčista jasna Harryho obtočil obrovský had a bylo to.

Harryho tahle myšlenka stále více a více sužovala. Co, kdyby ho Voldemort opravdu posedl? Co

kdyby se tak stalo přímo v Bradavicích? A nedej bože, co kdyby svou vlastní hůlkou ublížil, či přímo

usmrtil své nejdražší?

A tak tu tak seděl a zase přemýšlel o všem tom strašidelném okolo sebe. Pak se pomalu zvedl, aby si

otevřel okno a vyvětral, ale v tom se zarazil. Chvíli zauvažoval a pak si lehl zpátky do postele. K oknu

se neměl chuť přiblížit.

On totiž moc dobře tušil, že tam někde venku číhá zřízenec Fénixova řádu schovaný pod neviditelným

pláštěm. Chlapec si nikdy nebyl jist, jestli tam je proto, aby Harryho chránil, nebo spíše aby chránil

ostatní před Harrym. Jak tak usínal, přikláněl se spíše k té druhé verzi.

Už kolik dní měl nutkání, když tu tak ležel nebo se procházel, vykouknout z okna ven a pokusit se na

strážného promluvit. Toužil po společnosti, byť i sebemenší. A jak tak usínal, říkal si, že brzy by se z
nich Vernon patrně zcvoknul. Nehledě na to…, odpověděl by mu vlastně ten někdo?

Na další den se Harry rozhodl vyspávat. Vstával, jak se mu zachtělo a podle toho se odvíjely i ostatní

věci. Převlékání, hygiena… Dursleyovi jej stejně měli za burana, tak proč jim ten dojem kazit?

Dnes ho však tělo mohlo sežrat. Svědilo jej a už se to nedalo odkládat, musel se jít osprchovat. Ale

stojí mu to za to? Totiž… žádat Dursleyovy o čas v koupelně byl často dosti riskantní podnik. A tak

raději své požadavky mírnil, což se mu dokonce dařilo i v návštěvách toalet. Konec konců, jeho jídlu

se u Dursleyových nikdy nedalo říkat biftek s oblohou.

Harry opatrně přistoupil ke dveřím a pootočil kulatou klikou. Dveře se však ani nepohnuly. Pokusil

se proto vynaložit více síly, ale bylo to marné. Panty, které sem nechal strýc Vernon nainstalovat v

dobách Harryho druhého ročníku studia, stále neústupně setrvávaly na místě. Avšak Harry věděl, jak

přilákat pozornost obyvatel domu.

Rozpřáhl se a začal do dveří bušit tak silně, že se otřásal celý dům. A přesně jak očekával, jeho akce

vyvolala reakci. Po schodech se hnaly nahoru kroky, které jasně podkreslovaly náladu jejich původce.

Harry raději ustoupil ode dveří, protože navíc neomylně vytušil, komu ty kroky patří.

Klíče hlasitě zašramotily v zámku a dveře se otevřely. K Harrymu překvapení však jenom na

vzdálenost, co jim řetízek na dveřích – umístěný nezvykle zvenčí – dovolil.

„U všech rohatých, co zase chceš?“ vyjel na něj neurvale Vernon.

„Musím do koupelny,“ opáčil mu Harry měkce.

„Tak poslyš, ty holomku jeden. Jestli budeš plýtvat vodou tak, jako posledně, tak si nepřej ten sekec!“

chrčel k němu Vernon, odsunul řetízek ze západky a dveře se otevřely.

„Buďte rádi, že jsem o tom vašem chování už dávno nespravil příslušné úřady,“ řekl mu Harry cestou

do koupelny. „Možná by je zajímalo, jak se tu ke mně chováte.“

Vernonovi zbrunátněla tvář a postavil se Harrymu do cesty. „Tak hele. Nebojím se žádných z těch
tvých usmrkaných kamarádíčků ani těch šašků z toho vašeho kocourkovského ministerstva. Pro mě za

mě,“ řekl Vernon, naklonil se k Harrymu a úsměvně mu pověděl: „bych ti klidně mohl zabednit okna,

zastavět dveře a nechat tě tam zavřenýho, až bys zčernal!“

„Strejdo Vernone,“ zaksichtil se Harry kysele, „raději toho nech, vždyť ty jsi nikdy nebyl na černý

humor.“

Vernon už zase zatínal pěst, až se mu zatřásly zorničky. Harry mohl přesně vytušit, jak si vzpomněl

na Petuniina slova z minulé noci. „Buď rád, že tě tu vůbec strpíme, ty spratku jeden nevychovanej.“

„Ale já jsem rád,“ odpověděl mu na to Harry, prosmýkl se svým hubeným tělem kolem statné postavy

strýce a cestou do koupelny mu ještě řekl: „Mimochodem, dnes si chci zavolat svým přátelům, takže

očekávám, že když se ozvou dřív, neprásknete jim s telefonem.“

Vernon stál a zíral na odcházejícího Harryho, když se zákeřně usmál a pronesl: „Jsem rád, že takoví

idioti, jací jsou v tom vašem spolku, potkává přece jen spravedlivý osud.“

Harry ztuhl a zeptal se: „Cože?“

„Ten Sirius, kterého jsi volal, je zřejmě mrtvý. Tak jsem rád, že tak dopadají ti, co si to zaslouží.“

I kdyby Harrymu vrazil pěstí, i kdyby ho zavřel a zabednil mu okna, nikdy by mu nezpůsobil takovou

ránu, jako právě teď. Stál nehnutě a tiskl dlaně, jak nejvíce dokázal. Na mysl mu přišlo, že svým

nekontrolovaným vztekem již častokrát způsobil pořádnou polízanici, jako tehdy s tetou Marge. Ta se

tehdy vznášela nafouknutá ještě pořádnou dobu nad Kvikálkovem a musela být nakonec propíchnuta.

Harry byl na Vernona tolik naštvaný. Za jeho domácí vězení, za to, že kvůli němu už měl všechny

knížky přečtené snad už stokrát. Vernonovy prohřešky se kupily a teďka tohle…

„Plánuji si taktéž vyjít ven na vzduch. A pokud mě nepustíte, řeknu vám jen tolik. Velice jsem se v

nafukovacím kouzlu zdokonalil,“ zalhal Harry, jenž až do incidentu s tetou Marge vlastně ani netušil,

že takové kouzlo ovládá. A pak k Vernonovi skrytě dodal „Lidé pak létají výš.“

„Ty spratku! Nemůžeš mi takhle vyhrožovat!“ burácel Vernon, až se celý dům otřásal. „Nemůžeš
používat kouzla mimo školu –“

„Párkrát mi to už prošlo,“ skočil mu do řeči Harry. „Nevidím důvod, proč by ne,“ a s tím se zavřel v

koupelně.

Hned na to pustil sprchu, aby Vernona vytočil k šílenství a začal si sundávat oblečení. Když se tak

díval na své tělo, došlo mu, jak za poslední dny strašlivě zhubnul. Na jeho hrudi se daly spočítat všechna

jeho žebra. V obličeji byl pohublý a brýle měl tak malé, že vypadal jako nějaký filatelik. Sundal si je z

otlačeného obličeje. Jejich držáčky byly ohnuté, to jak se mu dospíváním zvětšovala hlava.

Poté, co se umyl, se jal uchopit zubní kartáček. Když na sebe v zrcadle vycenil zuby, zděsil se. Měl

je žluté, až srdce usedalo.

Pak si propláchnul své zelené oči a podíval se znovu do zrcadla. Když na sebe tak hleděl, shledal, že

se vůbec nepoznává. Nepřipadal si už ani jako člověk, spíše jako slupka od člověka.

Když opouštěl naposledy Bradavice, jevil se jako někdo jiný. Tolik se odlišoval od ostatních. Tak

moc, až se mu tam nechtělo vracet. Vždyť, co by ho tam vlastně čekalo?

Znovu by si z něho utahovali, tak jako minulý rok. Ať už na něj volali v dobrém, či špatném, byl by

na ně stejně naštvaný. A nezapomeňme na učení, zkoušky, eseje a ze všeho nejvíc protivné šikanování

ze strany Severuse Snapea. Ne! Tohle opravdu nemá zapotřebí.

Vzpomínal na lidi, kteří pro něj v jeho životě něco znamenali. Na svou rodinu. Kdo mu z ní vlastně

nakonec zbyl? Snad už jedině Lupin. Přesto… Sirius, ten byl jinačí. Byl jako James, byl jako Harryho

otec a tak ho taky ve skrytu duše považoval.

Kde je teď konec všem Harryho kamarádům? Nikdo z nich ani netuší, co Harry zaslechl v Brumbálově

pracovně. On přece ví, že nemá šanci Voldemorta porazit. Jediné, co kdy v životě dokázal, bylo utéct a

zachránit si vlastní život, a to mnohdy navíc s odřenýma ušima. Co je tohle za hrdinství?

Odpověď byla nasnadě a Harry sklíčeně svěsil hlavu. Měl stále větší tendenci směřovat svou zlobu

na jiné. Vedle Belatrix tu byl samotný Brumbál. Jak ho jen mohl nechat svěřit Dursleyovým? Jak si
dovolil zničit tím celé Harryho mládí?

Kvůli Petunii? Kvůli tomu, že jí v žilách koluje stejná krev, jako kolovala v Harryho matce Lily – její

sestře? Ruku na srdce, po těch letech by se Harry raději ihned utkal s Voldemortem, nežli žil po celou

tu dobu v tom Dursleyovic vězení.

On sem vůbec nezapadal. Patřil do kouzelného světa. Tam měl vyrůstat. Například u Hagrida, klíčníka

a šafáře Bradavic, který se ve škole staral o pozemky a kouzelnou zvířenu. Proč nemohl bydlet u

jakékoliv jiné rodiny, jenom ne Dursleyových? Určitě by ani na chvilku nezaváhali a přijali by chlapce,

který zůstal naživu. Tak se Harrymu totiž říkalo.

Nyní je ale stejně pozdě o tom přemýšlet. Harry vyrostl u Dursleyových, kteří ho měli v péči už od

jeho prvního roku a on je bral jako svůj odstrašující případ. Jak on jim, tak i oni jemu byli něčím

nesmírně protivní. Harry se nikdy nesnažil vyrůstat podle jejich zásad… udělal si totiž své vlastní.

Odpoledne uteklo asi tak, jako voda v rybníce. Harry strávil celý čas ve svém pokoji – ostatně jak

jinak. Jenže doma byli i všichni Dursleyovi, neboť byl víkend. Harry se měl neustále na pozoru, aby

omylem někoho z nich neočaroval. Zvláště pak při svých četných střetech se strýcem Vernonem. Ty se

množily každým dnem.

Toho odpoledne se Harrymu nedopatřením podařilo pocákat sprchou Vernonovy ponožky. Jak by za

to ale mohl, když je strýc umístil k umyvadlu a přetáhl přes širokánské nádoby od zavařenin. Až později,

když jej Vernon dovlekl zpátky do pokoje, si uvědomil, že tímto způsobem Vernon ponožky roztahuje.

Nesčetněkrát zaslechl, jak si stěžoval, že už mu jsou už malé a že se neustále scvrkávají. Harry dost

pochyboval, že na vině byly právě ponožky.

Teď ležel ve své posteli a zíral do stropu. Po chvíli stočil pohled na Hedviku – jeho sovu sněžní, která,

když zpozorovala, že se na něj dívá, stočila pohled jinam, aby nemusela vidět jeho utrápený výraz.

Tak, jako každý jiný Harryho letní pobyt u Dursleyových, ji ani tentokrát neměl povolení pouštět ven
z klece. Harry ji ale přesto pouštěl a to vždycky v noci a navíc potají, aby se o tom Vernon nedozvěděl.

Musel pak každé ráno z pokoje vyhazovat nějakou tu Hedvičinu ulovenou kořist, až se pod jeho okny

začaly množit malé kostřičky všelijakých zvířat. Harryho v jednu chvíli napadlo, že se jeho stráž tam

venku začne domnívat, jak se tu živí samými hlodavci, které sem tam po domě nachytá. A protože

Harry nestál o žádné problémy, rozhodl se jich zbavovat tím, že je potají schovával Dudleymu pod

polštář. Nejednou jej proto vyrušil ze spaní hysterický křik bratránka Dudleyho.

Zabloudil očima na popsané dopisní papíry. Byl si vědom, že ač Brumbál dostal zpátky všechna svá

předešlá místa, je přesto na ministerstvu kouzel pořádný zmatek. Ale i tak by si nikdy nepomyslel, že

jeho přátele budou opět hrát hru na ‚neříkání důležitých věcí‘. Tak se totiž jejich dopisy jevily. Neříkaly

vlastně zhola nic. Obsahovaly jen kusé informace, protkané notnou dávkou otázek na to, jak se Harrymu

daří, jak se k němu Dursleyovi chovají a tak dále.

Připadal si tak trochu jako malé dítě, kterému se neříkají zlé a strašidelné věci. Jako nemluvně, které

se o sebe ještě nedovede pořádně postarat. Vždyť existují zajímavější věci, o kterých psát, než o tom,

jak se k němu Dursleyovi chovají! Vždyť už mu je skoro šestnáct! Má právo vědět, co se kolem něj

děje.

A tak jim to vracel i s úroky. Na dopisy odpovídal neurčitě, jako kdyby i on měl najednou co tajit.

Také jim tvrdil, že u Dursleyových je všechno zase jako obvykle, a že si na nic nestěžuje. A stejně tak,

jako oni, i Harry plnil své dopisy otázkami. Ptal se na novinky z kouzelnického světa. Na Voldemorta

a na nejnovější zprávy o něm. Jenže každá další jejich odpověď ho jenom utvrdila v přesvědčení, že mu

nehodlají říct o nic víc, než si dokázal vycucat z prstů své vlastní ruky.

Zvláště pak Ronovy dopisy obsahovaly přehršel škrtanců a stop po zmizíkování. Všechny škrtance

pečlivě skrývaly původní text, který tak díky nim nebyl k přečtení.

Kdo mu však posílal nejkratší dopisy, byl bezesporu Hagrid. Harry si byl vědom, že jestli je někdo,

kdo dokáže někomu omylem vyzradit důležitá tajemství, pak je to právě on. Vždyť už se mu to přihodilo
rovnou několikrát.

Jenže proč by před Harrym letos něco tajili? Proč by to, u všech čertů, dělali? Znovu se báli, jako

minulý rok Brumbál, že by se skrze něj mohl Voldemort dozvědět důležité informace? Co před Harrym

asi tak mohou skrývat? Copak se už o všech tajemstvích nedozvěděl z úst samotného Brumbála?

Harry pomyslel na to, jaká by to byla senzace, kdyby on – Harry Potter – dokázal proniknout do mysli

Voldemorta. To by bylo teprve něco. To by si ho hned společnost o poznání více vážila.

Inu… ať tak, či onak, byl na své přátele zase naštvaný. Nenacházel žádný smysl v tom, proč by před

ním ostatní měli zatajovat informace. Oni o všem vědí, jenom Harry bude ten, který tu leží na posteli,

civí do stropu a žádné informace se mu nedostane.

A to všechno proč? Protože by se dotyčné informace mohl dozvědět Voldemort z první ruky a to

prostřednictvím Harryho? Tohle už je neúnosně moc!

Hlavou mu zněla křivá nařčení. Harry Potter je ten nebezpečný! Harry Potter má spojení se samotným

Pánem zla! Harryho Pottera zase popadl amok a počal šílet! Jizva na čele Harryho Pottera opět vyvolává

chaos!

Proč ho nikdo nechápe?

„Ne, teď už mě ve škole skutečně nic nečeká,“ říkal sám sobě. Harry Potter už nikdy nebude takový,

jaký býval. Teď ví o věštbě, o svém prokletí, jehož ortel stále trvá…

Nabízejí se však další otázky. Jak to, že přežil své poslední setkání s Voldemortem? Netvrdí věštba

právě to, že oba dva žít najednou nemohou? A třebaže Voldemort nezná celé znění věštby, její hlavní

část pochytil. Harry tedy měl být přece logicky už dávno mrtvý.

Nemá cenu se vracet do Bradavic. Byl by tam jako vězeň. Uzavřený ve svém malém světě, který by

pak v závěru opět vyústil v okázalou konfrontaci s Pánem zla. Až na to, že tentokrát by ji už nemusel

přežít. Vždyť samotný Brumbál měl namále, když sváděl souboj s Voldemortem. Kdo je Harry Potter

v porovnání s Brumbálem? Jakou šanci má hoch, jako on, proti natolik mocnému černokněžníkovi,
jakým je Voldemort?

Lidé, kteří mu zbyli, by mohl spočítat na prstech ne-li jedné ruky. Hermiona, Ron, Hagrid… a kdo

ještě další? A co když se Harry změní v obyčejnou loutku, za jejíž nitky tahá samotný Voldemort? Mohl

by díky tomu své jediné přátele připravit o život.

A něco takového nemohl za žádnou cenu dopustit.

Kapitola 2.
Pomsta
B yl už skoro večer, a i když teď v létě ještě stále svítilo slunce, Harry si jej nemohl užít ani jednou,

protože byl stále zavřený doma.

Rozhodl se tedy vyjít si konečně jednou ven, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho poslední procházka

po Zobí ulici, kde Dursleyovi žili. skončila katastrofou. Ale pokud ho jeho stín, který ho měl hlídat,

neopustí, nemá se čeho bát. Sešel tedy po schodech vedoucích dolů z odpočívadla do vstupní chodby,

která se rozvětvovala do obýváku, kuchyně a ke vstupním dveřím. Harry se ani nepokoušel upozornit

Dursleyovi, že někam jde.

Vzal za kliku a otevřel vstupní dveře. Letní slunce mu ozářilo oranžovým světlem večera tvář, což

bylo jako něžné pohlazení matky přírody. Vyšel na cestu ke vstupní brance, ale náhle si všiml strýce

Vernona jak čistí své auto.

„Kam si to šineš?“ zeptal se ho jako vždy podrážděně Vernon, jako by ho viděl jen velice nerad, což

byla pravda.

„Jdu se projít,“ chtěl Harry zkrátit jejich rozhovor na minimum.

„Do osmi ať jsi zpátky, rozumíš? Jinak si mě nepřej,“ varoval ho Vernon.

 Harry věděl, že Dudley je se svou partou venku a může si přijít domů kdy se mu zlíbí. Jeho rodiče

byli pyšní na to kam chodí studovat, jen je trápily dopisy vedení školy o jeho tloušťce. Ty vyřešili, když

minulý rok jel s Dudleym do školy i otec a promluvil si s ředitelkou.

Harry vyšel na chodník vedoucí podél silnice a jednotlivých domků. Vlastně ho dost překvapilo, že

Vernon neprotestoval nějak víc. To bylo opravdu zvláštní.

Procházel se stále dál, až najednou míjel právě tu úzkou temnou cestičku, v níž se odehrál ten zrůdný

příběh před rokem.

Jeho stín - čaroděj co ho měl hlídat - zmizel kvůli svým vlastním problémům, ale to neměl dělat. Měl

hlídat Harryho, to byla jeho práce. Však na to Harry také málem doplatil - mozkomorové mu málem

dali polibek. Na poslední chvíli jej zachránila vzpomínka na to, že by už nikdy neviděl Rona ani

Hermionu, nepocítil by ten hřejivý pocit, když na ně myslel, na své nejlepší kamarády. Jinak by určitě

toho patrona nevyčaroval a byl by s ním konec.

Ve skutečnosti tam byl jeden čaroděj, vlastně to byla čarodějka, ale ona je moták, to je čaroděj, který

neumí kouzlit.

‚Ano, pani Figgová vlastně bydlí kousek odsud, co kdybych za ní zašel‘, říkal si Harry. Vždycky se

k němu chovala hrozně, pořád mu ukazovala fotky svých koček, které za život měla a v jejím domě to

strašně páchlo po zelí . Harry si moc dobře pamatoval, jak to tam nenáviděl, jenže minulý rok zjistil, že

ona také patří do kouzelnického světa a dokonce se mu omluvila, že ho tak trápila, prý se tak musela

chovat proto, aby se tam Harrymu nechtělo chodit. Teď ale už nic předstírat nemusela a Harry by se

mohl alespoň dozvědět, co je nového v kouzelnickém světě…

Její domek byl už na první pohled neudržovaný. Hned když Harry vstoupil na jeho pozemek se mu

kolem nohy otřela jedna jasně černá kočka. Jak šel Harry ke dveřím, kočka ho následovala. Na dveřích

nebyl zvonek, paní Figgová odjakživa neměla ráda Mudlovské návštěvy. Harry zaklepal na dveře a

čekal až mu otevře. Když už čekal asi půl minuty, zaklepal znovu. Opět se nic neozvalo. Možná není
doma, a nebo také je, ale je to přece jenom starší člověk a třeba je i nahluchlá. Harry zabušil na její

dveře o to silněji. Kočka se stále otírala o jeho nohy, spokojeně předla a nadouvala hřbet.

Harry tam stál ještě asi minutu až se konečně rozhodl, že ještě nakonec obejde dům zezadu.

Všude byla vysoká tráva, nejméně půlmetrová, kočka která teď Harryho stále pronásledovala, se v

trávě úplně ztrácela. Jediné, co bylo vidět, byl její černý ocas zvednutý do výšky.

V zadní části u domu byl starý, téměř ztrouchnivělý dřevěný stolek a vedle něho několik židlí.

Květináče na verandě domku byly popraskané a po kytkách, které tam kvetly kdysi dávno, nebyly ani

stopy. Na této straně domu se zdálo, že dům je už nejmíň padesát let opuštěný, na zábradlí již dokonce

začal růst mech a podlaha verandy byla pokryta takovým nánosem špíny, že se nedalo rozeznat, jestli

je vůbec dřevěná. Harry si zklamaně sedl na jednu ze židlí, která nebezpečně zavrzala a zíral do plotu,

který odděloval dům paní Figgové od toho sousedního. Byl to živý, velice vysoký plot. Jak vidno,

sousedi si nejspíš té takzvané krásy zdejšího domu moc necenili.

„Už tu nebydlí, jestli jí hledáš,“ ozval se hlas za Harrym a ten sebou škubnul jako by si sednul na

pichlavý kaktus. Židle pod ním nebezpečně praskla a vzápětí se rozlétla na všechny strany. Harry si

uvědomil, že skončil na zemi a vypadá asi velice směšně.

Kočka byla pryč, místo ní za Harrym stála jakási čarodějka celá v černém. Vlasy měla skoro tak černé,

jako sám Harry a obličej měla zvláštně tvarovaný, ale jinak měla dobrácký zjev. Celkově byla hubené

postavy a na hlavě měla špičatý čarodějský klobouk.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, myslela jsem, že vydržíš víc,“ dodala popudlivě.

„Já jsem se nelekl!“ zalhal Harry, protože její narážka se ho dotkla.

„To nevadí,“ pokračovala dál čarodějka a přistoupila k Harrymu. „Paní Figgová se po poslední

události přestěhovala. Obávala se toho, jak by ses na ní tvářil, až by ses vrátil zase domů a také ji

částečně k tomu donutilo Ministerstvo, protože nedodržela slib, který dala když jsi byl ještě dítě.“

„Slib?“ zeptal se Harry.

 „Nesměla ti nic prozradit, včetně toho, že je čarodějka. No a teď, když to bylo už venku, se nedalo

pokračovat v předstírání,“ dodala.

Harryho ani nepřekvapilo, že se všichni domluvili, aby před ním zase něco tajili. Jenom se sarkasticky

pousmál a postavil se na nohy. Čarodějka mu stále někoho připomínala, ale nemohl přijít na to koho.

Ta si teď všimla, že se na ni nějak zamyšleně dívá.

„Och, ani jsem se nepředstavila, můžeš mi říkat paní Finniganová a jsem matkou tvého kamaráda

Seamuse. Stále o tobě píšou nesmysly, zakázala jsem Seamusovi chodit do té školy, ale když se ukázalo,

že jsi měl pravdu, řekla jsem si, že by bylo dobré tě poznat a pak se rozhodnout, jestli jsi pro mého syna

nebezpečný. Přihlásila jsem se proto na tvůj dozor,“ dodala s úsměvem.

„Takže na můj dozor už dokonce vyšly i inzeráty…“ poznamenal naštvaně Harry.

„To ne, je to tajné, ale já mám styky s vysokými místy, takže jsem se o tom dozvěděla,“ dodala.

Harry věděl, že Seamusova matka pracuje na Ministerstvu, ale nikdy by ho nenapadlo, že by za ním

poslali právě ji. Na Seamuse zrovna dobré vzpomínky neměl, poslední rok na sebe byli stále naštvaní.

„Jsem rád, že jste mě poznala, to se mi ulevilo, o jednoho fanouška navíc,“ řekl nakvašeně, ani jí

nepodal ruku a odkráčel pryč. Byl už v půli cesty kolem domu, když od vstupní branky k němu dolehlo

několik kroků. Harry zastavil a čekal, jestli jim má vyjít vstříc, Odtud nikoho neviděl, protože ten, komu

patřily kroky, byl skryt za rohem domu.

Nemusel však čekat dlouho a před ním se objevila celá Dudleyho parta v čele se samotným Dudleym.

Harry nevěděl co má dělat, už bylo pozdě utíkat, vypadal by jako zbabělec, co teď? To už ho ale

zahlédl nejvyšší z celé party a šťouchl do ostatních.

„A helejmese, to je tvůj drahej bratránek, co Vazoune?“ promluvil ten nejvyšší na Dudleyho, Harry

to nevydržel a uchechtl se slovu ‚Vazoune‘. Moc dobře je znal, Piers Debore, Dennis Lancel, Gordon

Rabeen a Malcolm Lauron v čele s Dudleym Dursleym.

„Tak ty se nám budeš vysmívat, jo?“ osopil se na Harryho Gordon, hned jak postřehl jeho uchechtnutí.
Harry hned zvážněl, důležitým pohledem kouknul na Dudleyho a pro jistotu si při tom poklepal na

kapsu, kde měl schovanou hůlku.

Zdálo se, že to Dudley pochopil.

„Hele, nechte ho bejt, dyť je to idiot,“ odpověděl Dudley.

„Jo, ale nejdřív mu rozbiju ciferník!“ řekl dychtivě Gordon, největší silák z party. Harry už byl zvyklý,

že jako mladý dostával do těla nejvíc právě od něho.

„Dudley, já je varuju, ať toho nechají, ten patron působí i na lidi,“ zkusil blafovat Harry.

„Hele, radši…“ začal Dudley.

„To si to necháš líbit, Vazoune?“ přerušil ho Piers.

„Je to idiot, nechte ho bejt, nebo…“ stále se je snažil odradit Dudley.

„Nebo co?“ přerušil ho Gordon.

„Je z blázince, vždyť to víš, je schopnej čehokoliv, může ti ukousnout i kus prstu,“ vyhrkl Dudley.

Harry se zase neudržel a pousmál se jeho narážce. Něco vevnitř ho strašně iritovalo, chtěl si vybít

všechnu tu nahromaděnou zlost kterou v sobě měl. Ne ale kouzlením. Pěstmi! Chtěl se vybít pěstmi -

ty teď ale svíral a snažil se ještě ovládat. Když něco provede, bude z toho malér, to nemá zapotřebí

kvůli partě pitomců.

„Odhalil naši tajnou skrýš, celý dny sem chodí nás špehovat, hajzl jeden!“ rozkřikl se Dennis Lancet,

kterému očividně přeskočilo, protože se teď rozehnal na Harryho.

Ten to jak vidno nečekal a než stačil sáhnout po hůlce, už ho srazila jedna dobře mířená pěst o dva

metry dál k zemi. Všichni teď vyjeveně koukali, co to do Dennise tak najednou vjelo.

Nejvíc překvapený byl snad Harry, kterému se z nosu okamžitě vyhrnula krev, ale překvapení hned

zastínil jiný pocit. Ten pocit, co měl ještě před malou chvílí, teď vylétl na povrch stejně rychle jako

Harryho Kulový blesk do vzduchu a Harry rázem zapomněl na opatrnost.

Zvedl se a popadl Dennise aby s ním vzápětí praštil o zem. Začal ho bít pěstmi, jenže to už ho držel
Gordon v náručí a zvedal ho od Dennise. Harry byl téměř nepříčetný. Všechen jeho vztek, který se v

něm po celý uplynulý měsíc hromadil, se najednou jakoby uvolnil, vykypěl jako pára z přetopeného

kotle a Harry se jako šílený bránil Gordonovi. Jen ať ho pustí, on mu ukáže.

Gordon s ním prásknul o kus dál na zem a Harrymu se tím očividně rozsvítilo.

„To si neměl dovolovat!“ zaječel Gordon a kopnul Harryho vší silou do vyzáblého břicha.

Takovou bolest zažil opravdu jen když ho bolela jizva kvůli Voldemortovi. Celý žaludek se mu svíral

a chtělo se mu zvracet. Svíjel se v křečích a nemohl popadnout dech.

Dudley přiběhl k Gordonovi a odtáhl ho od Harryho, kterému se už chystal uštědřit další ránu.

„Je to ubožák, pojďte, jdeme odsud!“ začal vřískat.

To už se ale zvednul na nohy i Dennis celý rudý v obličeji s roztrženým retem a hrnul se k Harrymu.

Harry se snad zázrakem vzpamatoval a nahmatal hůlku. Okamžitě s ní na Dennise namířil a Dudley

věděl, že jde do tuhého.

Tekla mu z nosu krev a Harry cítil jak mu stéká po obličeji na bradu. Už se ho chystal uřknout nějakým

kouzlem, když v tom se před nimi objevila černá kočka. Harry ztuhl jako kdyby uviděl samotného Boha.

Uvědomil si, že ta kočka je nespíš Seamusova matka, která je zvěromág, a proto se v ni dokáže

proměnit.

Následovala chvilka ticha, Dennise zarazilo to, že Harry vytáhl právě hůlku. Myslel si, že vytáhne

nějaký nůž nebo tak podobně, ale určitě nečekal, že vytáhne nějaký obyčejný klacek.

„Harry ne!“ zařval Dudley když si všiml co se Harry chystá udělat.

Něco v očích té kočky Harryho zastavilo. Její oči mu byly nějak povědomé, opravdu se dokázala

Finniganová proměnit v kočku? Udala by Harryho jako svědek, kdyby došlo na líčení přestupku?

Harry stále ještě ležel na zemi, jednou rukou držel hůlku a druhou si tiskl k břichu, které ho stále ještě

od kopnutí bolelo tak strašně , že nemohl promluvit.

„Harry, ne!“ opakoval Dudley naléhavě.

 „Co ne?“ zeptal se Malcolm Lauron, který vše sledoval z povzdálí.

Harry stále váhal, bolest břicha pomalu ustupovala i když si to ani neuvědomoval. Nakonec mu ruka

s hůlkou bezděčně padla na zem a Harry se soustředil, aby už zažehnal tu přetrvávající bolest břicha,

způsobenou kopancem chlapcovy gigantické boty.

Myslel si, že se Dennis na něj rozeběhne, když je takhle zranitelný, místo toho ale všichni nevěřícně

zírali někam za Harryho. Harry si jejich pohledy uvědomil a s obtížemi se otočil, aby se podíval za

záda.

Před jeho očima se objevila spokojeně se usmívající Seamusova matka.

„Jsem na tebe pyšná Harry, přemohl jsi se a nepomstil ses,“ Harry s úlevou zjistil, že je to opravdu

ona, a teď už určitě žádné rány do břicha neschytá. A vůbec, byla to přece jeho strážkyně, tak měla něco

udělat ne?

„Cssss… sss…“ Harry ze sebe nemohl vypravit ani jedno slovo, jak se mu stále svíral žaludek, nejspíš

mu ten kopanec převrátil všechny vnitřnosti jeho vyhublého těla na naruby.

„Cssso tu děláte?“ vypravil konečně ze sebe.

„Ty to moc dobře víš,“ odvětila.

„Vím?“ řekl Harry a přitom se mu to celé začalo zajídat. Ani mu nepomohla - ona má právo kouzlit,

Harry ne a navíc si nezačal. Naštvaně dodal : „Když jste jeden z těch strážců, měla byste mě tedy

opravdu ochraňovat , ne?“

Byl tak naštvaný že si ani málem nevšiml, jak mu ta černá kočka najednou sebrala z ruky hůlku. Harry

se bleskově po ní natáhl, ovšem kočka zmizela v husté trávě zrovna tak lehce, jako by se někdo ztratil

Zapovězeném lese.

Čarodějka si toho také všimla a poněkud zvážněla. Harry se konečně zvednul na kolena, ale výš to už

nešlo, břišní svalstvo ho stále ještě odmítalo poslouchat.

„Ty tu kočku znáš?“ zeptala se podezřívavě Harryho.

 Harry většinou neměl ve zvyku kamarádit se s kočkami, zná tak akorát Křivonožku, kočku Hermiony.

„Ne,“ odpověděl po chvíli a snažil se prohlédnout trávu, jestli se někde neobjeví. Bez hůlky je stejně

bezmocný jako každý obyčejný mudla, neboli člověk, co není kouzelník.

„Proč ti jí tedy odnesla?“ divila se.

V tom se celá čtveřice chlapců kromě Harryho shlukla k sobě jako hejno tresek a tiše hlesli. Harry si

toho všiml stejně jako Finniganová. Všichni chlapci zíral někam dozadu za Harryho a Finniganovou,

nejdřív se dívali dolů a pak všichni najednou zakřičeli a pohledy jim stoupaly vzhůru, až se dívali do

stejné úrovně, kde byla hlava Finniganové.

Harry si myslel že to je pořád ještě kvůli Finniganové, ale vzápětí se ozvalo: „Expelliarmus!“

Hůlka z ruky Finniganové vyletěla do výšky a spadla někam za ní, kde jí chytila ruka osoby, kterou

Harry neviděl, protože mu Finniganová zacláněla.

Ta se otočila, zděšeně vyjekla a popoběhla k Harrymu tak, že ho kryla celým tělem. Harry se konečně

vyklonil a spatřil usměvavou tvář Belatrix Lestrangové, třímající tři hůlky. Jednu Harry poznal, byla

jeho.

„Utečte!“ zakřičel Harry na Dudleyho a jeho přátele. Ti však vyděšeně stáli a zírali na Belatrix.

„Copak, copak, obětovala bys za něj život, Finniganová?“ pravila konečně Belatrix s posměškem.

„To je moje práce,“ odpověděla jí Seamusova matka.

„Myslela jsem, že to bude těžké, ale tohle jsem vážně nečekala, dvě mouchy jednou ranou, mého Pána

již dlouho obtěžujete, paní Finniganová. Je čas s tím skoncovat.“

Finniganová popadla Harryho a vykřikla.

„Utíkej Harry, dělej, uteč!“

Avšak to bylo to poslední co měl Harry v úmyslu, stál proti němu Siriusův vrah a on tam nehodlal

Finniganovou nechat napospas.

„Jak jsem si myslela, Potter neuteče. Je to nadutej pitomec, stejně jako jeho otec,“ pravila Belatrix a
blížila se k Harrymu, kterého stále kryla svým tělem Finniganová. „Víš, že jsem znávala tvého otce

Harry? Bylo to s ním prima, dokud vždycky nezačal básnit o té Lily Potterové. Větší padavku jsem v

životě neviděla.“

Harrymu se vzteky začala hrnout krev do hlavy a do svalů, což mu dovolilo vstát, protože pod

přívalem vzteku už ani necítil bolest břicha.

„Moje máma byla ten nejčestnější člověk, jakého jste kdy mohla potkat!“ pravil zlostně Harry.

„Moje máma byla ten nejčeštnější šlověk,“ zašišlala, aby ztrapnila Harryho a dala se do smíchu. Pak

se dosmála a koutkem úst řekla. „Koukni se, mladej, nemám moc času, dostala jsem poslední šanci

napravit to, co se nepodařilo na Odboru záhad. Náš Pán zla nechce čekat na tvou smrt už ani o minutu

déle. Hledala jsem stále vhodnou příležitost už od prvního dne, co jsi sem přijel. Abys už konečně vylezl

ven a teď je to konečně tady,“ zakončila a opět se zašklebila. „Takže přistoupíme rovnou k věci, nemám

moc času, vyberte si kdo bude první?“ řekla ledabyle.

Finniganová se otočila na Harryho s chápavým pohledem.

„Harry, vím co se stalo na Odboru záhad, pomstou nic nevyřešíš, uteč zpět k Dursleyovým a zavolej

pomoc, já se o sebe postarám!“ Harry však kroutil hlavou a z Belatrix nespustil své zlostné oči,

pozoroval jak se těm dvěma posmívá.

„Nepůjdu,“ řekl odhodlaně.

„Harry, poznala jsem tě, vím, že považovat tě za takového, jak tě popisovaly noviny, byla hloupost,

už nikdy nezakážu Seamusovi jít kvůli tobě do školy, tvá máma tě měla ráda a nepřála by si, abys tohle

dělal.“

„Jak to můžete vědět?“ rozčílil se Harry, zatímco Belatrix se pobaveně kousek dál od nich opřela o

dům, založila ruce a sledovala je, jako kdyby se dívala na televizi.

„Protože za tebe položila život, Harry!“ zvýšila hlas, ale stále mluvila chápavým tónem. „Nemá to

smysl, tak jdi.“

 „Finniganová, jak si můžeš být tak jistá, že ho nechám běžet, vždyť mi v tom nikdo nemůže zabránit,“

dodala netrpělivě Belatrix.

„Ty jsi nikdy nebyla bystrozor, co Belatrix?“ pousmála se Finniganová a odvrátila se od Harryho.

„A co?“ zeptala se s úsměvem Belatrix.

Finniganová odněkud bleskově vytáhla malý rovný lesklý klacík a vystřelila s ním kouzlem proti

Belatrix, která padla na zem. Harry už o tom četl, bystrozorové si nosí náhradní malé hůlky, ale ještě to

nikdy neviděl na vlastní oči.

„Uteč Harry, já jsem v pohodě!“ zakřičela.

Harry byl tak překvapený tím, že má druhou hůlku, že aniž by si to pořádně uvědomil, otočil se a

utíkal od nich. Popadl Dudleyho za jeho tlustou studenou ruku a cválal s ním k brance. V tom se ozvala

ohromná rána a za domem se blesklo jasně zeleným světlem.

„Přidej Dudley a vy utíkejte domů!“ řval Harry na ostatní a už vůbec nevnímal ustupující bolest

břicha.

Dudley vedle něho funěl už po pár metrech běhu a začal zpomalovat.

„Teď ne Dudley, tahle mrcha je stokrát horší, než ten mozkomor z minula!“ křičel na něj Harry a

svým hubeným tělem nutil zavalitého Dudleyho k běhu.

Asi po sto metrech se ale Dudley celý zpocený, vystrašený a nesmírně udýchaný Harrymu vysmekl z

ruky a dopadl na chodník vyhřátý letním sluncem.

„Musíme jít dál, nebo nás zabije!“ křikl na něj Harry.

Dudley byl absolutně na dně, dýchal o překot jak jeho tlusté tělo svíralo jeho dýchací cesty a on

nemohl popadnout dech.

„Já… už… nemůžu…“ blekotal udýchaně Dudley.

„Dudley, jestli ti někdy něco bylo milé, tak tě prosím, zvedni se a poběž!“ křikl na něj znovu Harry.

Dudley jenom dál kroutil hlavou a posadil se na chodníku. Ulice byla prázdná, všichni byli na víkend
pryč, takže nikoho nemohli zastavit.

„Dudley, ona mi zabila kmotra, chce nás zabít, je jí to jedno!“

„Zabít chce jenom tebe!“ zakřičel Dudley a na Harryho tahle slova dopadla jako pytel cementu. To

mu opravdu ani malinko nezáleželo na Harrym? Ale ne, co si to vůbec myslí, ovšem že ne, ale i tak byl

Harry po téhle neuvážené větě dost šokován a rozlícen.

„Tak dobře, zůstaň si tu a až budeš volat o pomoc, tak se na tebe vykašlu!“ řekl naštvaně Harry. Byl

také udýchaný, sice byl hubený, ale to právě byla ta potíž, byl hubený až moc, neměl žádné svaly a běh

mu tudíž také moc nešel.

„Mám tady tvou hůlku, Harry!“ ozval se odněkud zpoza rohu ulice ženský hlas. „Pojď si pro ni!“

Harry sebou cukl, protože zjistil, že hlas vychází z cesty, po které se chtěli dát směrem k Dursleyovic

domu. Jak to, že je před nimi, kudy je předběhla?

„Je před námi, musíme se vrátit, Dudley,“ řekl Harry.

„Já nikam nejdu!“ zařekl se Dudley. Harry věděl, že jestli na něj Belatrix narazí, začne mu vyhrožovat,

že Dudleyho zabije, když se Harry neobjeví, musel si proto rychle něco vymyslet.

No tak, mysli, mysli, co tomu tupci řeknu, aby zvednul ten svůj těžkej zadek?

„Dudley, myslí si, že jsi můj příbuzný, myslí si, že tě mám rád jako bratrance… což samozřejmě

nemám,“ dodal rychle když už se začal Dudley na něj zlostně dívat, „zabije tě stejně jako mého kmotra,

jí je to jedno! Pochop, že jediné bezpečné místo je u vás doma!“

„Já nikam nejdu, jasně jsem slyšel, jak řekla ‚dvě mouchy jednou ranou‘, tím myslela vás dva, vás

dva, nikoho víc!“ odsekl Dudley.

„No tak Harry, pojď… slibuji že to bude rychlé a bezbolestné!“ Belatričin hlas se stále přibližoval,

Harry už neměl času nazbyt.

„Ty se nedíváš na televizi, Dudley?“ začal znovu Harry. „Když svědek uvidí vrahovu tvář, jde pak

vrah vždycky i po něm, protože ho svědek může identifikovat, bude ho mučit…“

 To už Dudleymu stačilo, jeho červený udýchaný a nabobtnalý obličej plný strachu změnil svůj výraz

přímo v panický strach a Dudley se snažil rychle vyšplhat na kolena. „Tak kudy ‚pane chytrej‘?“ pokusil

se zažertovat i když to bylo roztřeseným hlasem.

„Musíme se nějak dostat domů, tam budeme v bezpečí.“

„A jak to víš?“ zeptal se Dudley.

„To ti nemůžu říct, trefil by tě šlak, a to zrovna teď nemůžu riskovat.“

Na rohu ulice se objevila něčí silueta, oba na ní dobře neviděli, ale nejednou od ní vyletělo párek

paprsků přímo na chlapce.

Harry strhnul Dudleyho stranou, ale ten začal vřískat a konečně začal utíkat, díky bohu správným

směrem a to od té postavy, která vyslala kouzelné paprsky. Harry se až divil, jakou rychlost umí jeho

bratranec najednou vyvinout, sotva mu stačil.

Najednou se ozvalo Prásk! a před Dudleyho se přemístila Belatrix. Už už chtěla uřknout blížícího se

Harryho, který se snažil dohnat Dudleyho a jí zaregistroval příliš pozdě, když do ní Dudley vší svou

silou v plném běhu vrazil.

Překvapená a zaskočená Belatrix odletěla asi tři metry daleko a přistála na příjezdové cestě jednoho

z domků, Dudley, který očividně ani nezaregistroval do koho to vlastně vrazil, teď zjišťoval, co se

vlastně stalo.

Na ulici se snášelo šero, takže bylo jasně vidět, jak se v některých oknech rozsvěcejí světla a sem tam

někdo vyhlédl ven.

Harry přemýšlel co dál, utéct? Ne, rozběhl se k Belatrix a začal jí rvát z ruky svou hůlku.

„Hej, co se to tam děje?“ zakřičel nějaký chlap z okna. Harryho to vlastně ani nenapadlo, ale pohled

na šestnáctiletého kluka, ležícího na nějaké ženské jak jí něco tahá z ruky, mohl vyvolat spoustu otázek.

To bylo ale to poslední, co Harryho zajímalo. Rval se vší silou s Belatrix a snažil se svobodit svou hůlku

z jejího sevření. Nebyl si jistý tím, jestli je ona tak silná, nebo on tak slabý, v každém případě mu to
vůbec nešlo. Náhle se stalo něco, s čím Harry vůbec nepočítal. Přiklekl si k němu Dudley, vzal ruku

Belatrix a jediným, na pohled lehkým pohybem, ji rozevřel. Harry nemohl uvěřit vlastním očím, užasle

popadl hůlku, chytil Dudleyho za rukáv a oba začali utíkat směrem k Zobí ulici.

Harry držel hůlku namířenou za sebe, díval se kam běží a zároveň se otáčel na Belatrix.

Samozřejmě po prvních deseti metrech zakopl a upadl. Silně si přitom odřel bradu, která okamžitě

začala ošklivě krvácet. Než se nadál, zaslechl za sebou „Mdloby na tebe!“.

Prudce se otočil na zádech a skoro v tomtéž okamžiku zakřičel: „Protego!“. Kouzlo vyslané Belatrix

se od obou chlapců odrazilo a letělo zpátky na ní.

Oba pak spěšně začali znovu utíkat, Harry ještě letmo zahlédl, jak Belatrix stačila v poslední chvíli

uhnout odraženému kouzlu.

Zahnuli na Zobí ulici a utíkali směrem k domu číslo čtyři. Po Belatrix nebylo nikde ani stopy. Harry

si v běhu otřel krvácející bradu, která v tu ránu začala nesnesitelně pálit. Podíval se na ruku, která byla

celá červená. Na rozbitý nos již dávno zapomněl, taktéž na bolest břicha, teď oba běželi jen k jednomu

vytouženému domu v Zobí ulici. Harry si na chvíli uvědomil, že to je poprvé, co se těší, až bude uvnitř.

Dudley hekal jako šílený, vůbec nestačil s dechem, ale i tak ho něco stále popostrkovalo kupředu a

jako robot běžel dál a dál . Ani Harry na tom nebyl lépe. Nohy už pomalu necítil, tušil, že ho každou

chvíli přestanou poslouchat a ani si neuvědomoval proč, ale při každém nadechnutí ho bolestivě píchlo

v boku, a že těch nadechnutí bylo dost.

Harrymu stále nebylo jasné proč se Belatrix znovu neobjevuje. Stačilo by přece, aby se přemístila

přímo před ně a jsou okamžitě nahraní.

Nakonec doběhli k domku číslo čtyři, vtrhli po příjezdové cestě nahoru ke dveřím, kde na ně Dudley

začal hystericky bušit.

Harry se zatím rozhlížel po okolí, jestli se neobjeví jejich pronásledovatel, ale všude bylo neuvěřitelné

ticho. Pak ho napadlo, že už je nejspíš na místě nová stráž, a proto se Belatrix neobjevuje. Stejně jako
před tím, když se u domu paní Figgové objevila Finniganová s hůlkou, kterou třímala ve své ruce, v tu

chvíli přece ta kočka zmizela... Náhle to Harrymu došlo - to Belatrix byla ta kočka, je to zvěromág!

„Otevřete!“ křičel z plna hrdla Dudley už dobrou půlminutu a nepřestával bušit na dveře.

Další věc, která byla Harrymu divná - v normálním případě by strýc Vernon vyletěl ven jak rozzuřený

drak, kterému někdo ukradl zlaté vejce, ale teď nic.

V tom zaslechli kroky. Dudley to zaregistroval a s výrazem úlevy ve tváři pohlédl na Harryho, který

se ale zamyšleně mračil. Dudley nechápal proč. Vše ale pochopil, když se dveře konečně otevřely a v

nich se objevila Belatrix se samolibým úsměvem na tváři.

Dudley zavřískl a pohlédl s hysterickým strachem na Harryho, jako by se ptal: ‚Vždyť to mělo být

bezpečné místo?‘.

„Už jsem vás očekávala,“ řekla se slizkým úsměvem a za zády obou chlapců vzplanuly plameny na

pokyn její hůlky, takže se nemohli obrátit a utéct.

„Prosím,“ zvala je dál a uhnula jim z cesty, aby mohli projít dovnitř.

Dudley proběhl kolem ní jako šipka a hnal se za svými rodiči.

Harry ještě chvíli postával ve dveřích a hleděl neurčitým pohledem na Belatrix.

Dostala ho, co teď? Má v ruce hůlku, ale moc dobře věděl, že dřív než by ji vůbec zvedl, ležel by

dávno na podlaze tváří k zemi.

Prošel tedy dál a hůlku křečovitě svíral v ruce. Belatrix ho nespouštěla z očí a Harry byl přesvědčený,

že kdyby se jen prudce sehnul, bylo by to to poslední, co by ve svém životě udělal.

Došel do obýváku, kde Dudley klečel celý uplakaný u mámy. Oba rodiče byli uvázání neviditelnými

provazy ke křeslům. Každému patřilo jedno křeslo, měli dokonce i zavázaná ústa, Dudley nevěděl jak

jim má pomoci jen klečel u mámy a tiše vzlykal.

Tohle je přece hloupost. V tomhle domě měl být v bezpečí. Minule, když strýc Vernon pronesl tu

krásnou větu, aby Harry vypadl z jeho domu, tak hned potom přiletěl krbem hulák, jako kdyby je v
tomhle domě někdo odposlouchával. Tak jak je možné, že se tu ještě nikdo neobjevil?

Harry se nemínil posadit do posledního volného křesla. Stál u stěny naproti dveřím do obýváku, za

zády měl zeď, aby byl krytý, a připravoval se na svůj nejspíš poslední kouzelnický zápas v životě.

Měl zvláštní schopnosti pouze pro případ střetu s Voldemortem, ale normálnímu kouzelníkovi přece

nemůže nějaký student jen tak konkurovat.

Tu se v místnosti objevila Belatrix. Zavřela za sebou dveře a v místnosti se rozhostilo ticho.

Harry z ní nespouštěl oči, věděl, že kdyby to jen náznakem udělal, mohla by zatím vytáhnout hůlku a

zaútočit, bál se dokonce mrkat, takže mu začaly za chvíli slzet oči.

Ticho přerušilo až nesmyslné mumlání strýce Vernona, který měl také kouzlem zavázaná ústa.

„Počkejte, počkejte, pomůžu vám,“ přiběhla k němu neuvěřitelně laskavě Belatrix a odstranila mu

hůlkou roušku z pusy.

„Jak se opovažujete, co si to dovolujete, jak jen můžete…“ víc nenapovídal, protože rouška se mu u

pusy znovu objevila.

„Jak jsi to s nimi mohl vydržet, Harry?“ zeptala se téměř soucitně a na okamžik se otočila k Harrymu

zády. Harry přímo cítil, jak se mu chce ruka napřímit a vyslat kouzlo. Na druhou stranu zase věděl, že

přesně to Belatrix očekává, že na ni zaútočí právě ve chvíli, kdy je k němu otočená zády. Určitě je na

to připravená.

„Snažím se to přežít. Musím uznat že to věčné kňourání strýce Vernona mě děsně otravuje, člověk si

na to musí zvyknout,“ pravil neurčitým tónem, jak se snažil zachovat klid.

Vernon sebou začal škubat, aby dal najevo, že protestuje proti tomu, co právě slyšel.

„Víš Harry, kdybys nebyl synem takových rodičů, jaké máš a kdybys byl na naší straně, měla bych tě

velice ráda,“ pronesla nečekaně laskavě a konečně se k němu otočila s úsměvem ve tváři.

„Problém je, že já bych vás neměl rád,“ odsekl Harry a Belatrix rázem zmizel úsměv z tváře.

„Ani jsem netušila jak to bude jednoduché. Pán zla to nedokázal, protože je mezi vámi ta kletba, ale
pro mě to bude hračka,“ řekla Belatrix a znovu se usmála. „Nechceš někomu napsat dopis na

rozloučenou, nebo tak něco?“ pokračovala, když Harry mlčel.

„Neměl bych komu,“ řekl Harry a plně se soustředil na Belatričinu hůlku.

„A co ten idiot, co s tebou byl na odboru kouzel, jak se jen jmenoval… aha, Longbottom, co třeba

jemu?“

„Nemám potřebu psát dopisy na rozloučenou, jestli to chcete skoncovat, tak dobrá, je mi to jedno,“

řekl neuvěřitelně klidně Harry, ale žaludek mu poposkočil až do krku.

„Tak dobrá,“ řekla Belatrix a mírně se rozkročila a napodobila tak westernovou přestřelku dvou

cowboyů.

V místnosti zavládlo ticho, všichni Dursleyovi těkali z Harryho na Belatrix a ti ze sebe nespouštěli

zrak.

„Tak kdo první?“ vyhrkla Belatrix tak rychle, že se Harry lekl a chystal se už zvednout hůlku.

Neodpověděl, neřekl nic, neměl na to ta správná slova. Po všech těch letech to skončí tady, v domě,

který nenávidí ze všeho nejvíc. Co by teď dal za Brumbála, i když na něj byl naštvaný, hned by mu to

všechno odpustil.

‚Chtěl jsi vědět, jak by to dopadlo, kdyby tam Brumbál nebyl? Tak tady to máš‘, říkal si Harry.

Vzpomněl si na Hermionu, Rona, Hagrida, ti všichni neměli ani potuchy v jaké svízelné situaci teď

právě Harry je. Kdyby v Doupěti, domě kde bydlí celá Weasleyovic rodina, na hodinách, které tam visí

na stěně byl napsán i Harry Potter, zcela jistě by ručička ukazovala na nápis SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ.

Uběhla už asi minuta a Belatrix tam pořád stála a hleděla Harrymu do očí, jako by si měřila pohledem

jak je silný. Harryho už začaly oči bolet, možná právě tohle chce, aby se přestal soustředit, aby začal

mrkat a aby se mu zamlžil zrak.

Harry si vzpomněl na Siriuse, jak v klidu běžel bojovat s Belatrix, vysmíval se jí, když po něm vrhla

nějaké kouzlo, jenže se nakonec přepočítal, Belatrix byla…

 „Imperius!“ zařvala z ničeho nic.

„Proteg…“ Harry to však nestačil doříct, tak strašně ho překvapila, že zazmatkoval a její kouzlo

narazilo Harrymu přímo do hlavy.

Harry upustil hůlku a v tu chvíli si připadal jako by všechna tíže světa na něj přestala působit, veškerá

bolest odpadla, stejně tak i starosti, už nic z toho nebylo. Harry se začal usmívat, jaké mu to způsobovalo

blaho.

„Poklekni mi k nohám!“ pronesla panovačně Belatrix a všichni Dursleyovi byli překvapení, protože

čekali něco horšího.

Harrymu v hlavě se začal ozýval jakýsi vzdálený hlas, ale vůbec mu nerozuměl. Bez váhání tedy

přešel k jejím nohám a poklekl.

„Tohle jsem ti vždycky chtěla říct - polib mi boty,“ řekla s panovačným úsměvem ve tváři. Věděla,

že má na to si s ním takhle hrát.

Harry se hned sehnul…

‚NE!‘, ozvalo se v jeho hlavě a zarazilo ho to, jako by hlavou narazil na nějakou překážku.

‚To neudělám, nejsem blázen, tohle neudělám!‘ ozývalo se dál.

„Tak dělej, polib mi boty!“ pronesla znovu povýšeně Belatrix, všichni Dursleyovi nevěřícně hleděli

na v polovině cesty k jejím botám sehnutého Harryho.

‚Ne, ne, ne, to prostě ne, tohle nedopustím!‘ znělo Harrymu v hlavě.

„Ne!“ a uskočil od jejích nohou. V tom okamžiku zase ucítil únavu a veškerou bolest a trápení. Kletbu

zlomil, přestala účinkovat.

„Bravo Pottere, tvůj otec by na tebe byl pyšný,“ pronesla trochu obdivně Belatrix, ale Harry věděl co

bude následovat - jedna z nejstrašnějších kleteb, aby Harryho oslabila.

Klečel na zemi s tváří bílou, jeho hůlka byla na druhé straně místnosti a on mohl útočit leda tak svým

nenávistným pohledem.
 Belatrix zvedla hůlku a pronesla: „Cruciatus.“

Kouzlo do Harryho šlehlo jako bič, jenže místo toho, aby ho něco příšerně začalo bolet, se začal cítit,

jako když mu celé tělo vibruje mírnou bolestí.

„Teď ti předvádím, jak jsi tohle kouzlo minule zmrvil. Čím víc člověk chce tomu druhému ublížit,

tím víc…“ a Harry začal cítit už silnou palčivou bolest po celém těle, „...tím víc si to musí přát!“

Sehnula se ke svíjejícímu se Harrymu a přímo do tváře mu pošeptala - i když to slyšeli všichni:

„Nedokázal sis ani přát mi ublížit, ty bys ani nikomu opravdově neublížil, nemáš na to!“ dodala s

výsměchem. „A víš ty co, já si to přeju!“ vykřikla.

V tom každý nerv v Harryho těle, každá kost i kůže začala tak nesnesitelně bolet, že Harry nedokázal

bolestí ani křičet, hrdlo se mu stáhlo a on nemohl dýchat, oči mu vylézaly z důlků, téměř se to vyrovnalo

bolesti, kterou pociťoval, když se ho zmocnil Voldemort. ‚Tak už mě zabij, zabij mě‘, říkal si v duchu.

„Zabij mě, zabij mě,“ šeptala dál Belatrix skloněná nad ním, „to si přejí všichni, nejsi sám Harry.

Ovšem někteří mají alespoň tu odvahu to říct nahlas!“ a přidala na síle.

Harrymu se zatemnilo před očima, místo místnosti se mu zalilo červenou barvou, věděl, že teď už je

konec.

Belatrix se naposledy triumfálně usmála a řekla: „Sbohem,“ A začala mu působit smrtelnou bolest.

„Neee!“ ozvalo se a Dudley celou svou váhou znovu povalil Belatrix k zemi, až jí hůlka vyletěla z

ruky.

Harry však nic neregistroval, ležel nehybně na podlaze se zavřenýma očima.

Dudley, který teď ležel na Belatrix, jí vší silou svého těla přitlačil na podlahu a po chvíli jí surově

začal mlátit. Vernon i Petunie, do té době smrtelně bledí, teď mumlali takovou silou, že bylo jasné, jak

křičí na svého syna, aby té potvoře dal co proto. Dudley se rval ze všech sil, s úlevou zjistil, že není až

tak silná a že nemá šanci se postavit když na ní leží celou svou váhou. Dudley jí zablokoval nohy svými

a její ruce si podložil pod kolena, takže se Belatrix jen zmítala a křičela, ať z ní ten pytel sleze.
 Dudley se po chvíli začal smát a ohlédl se na rodiče, ti byli štěstím bez sebe a nadšeně Dudleyho

povzbuzovali.

Problém byl v tom, že se Dudley nemohl postavit, aniž by Belatrix pustil ze svého pevného sevření.

„Harry!“ křikl na bratránka, který nehnutě ležel na podlaze.

Oba rodiče se na Harryho zamračili, jako kdyby se snad nemohl postavit, nebo co.

„Harry vstávej, chytil jsem ji,“ a radostně ukazoval na křičící Belatrix.

Harry však dál ležel nehnutě, břicho se mu nehnulo, nedýchal. Dudley si toho všiml a úsměv se mu

hned vytratil z obličeje.

„Mami, co mám dělat, on je snad mrtvý,“ zaúpěl Dudley a Petunie místo odpovědi něco zahuhlala.

No věčně jí tady takhle držet nemohl, to je pravda. Něco museli udělat.

V tom se Harryho břicho pohnulo a on se zhluboka nadechnul tak silně, že se všichni Dursleyovi lekli.

Jako kdyby mu někdo vdechnul vzduch do plic.

Začal pomrkávat po místnosti a začaly se mu rýsovat objekty před zakrvácenými brýlemi. Nakonec

zaregistroval Dudleyho, jak statečně sedí na Belatrix a Harryho obličej se změnil v úžas.

Odkopl do kouta Belatričinu hůlku a dosoukal se k té své. Popadl ji a ohnutý v zádech se doplazil

zpátky k Dudleymu.

„Slez z ní,“ řekl chraplavým hlasem.

Dudley uposlechl a uskočil, v témže okamžiku se Belatrix začala hnát na Harryho a všichni

Dursleyovi se lekli že je to tu zase… „Pertrificus totalus!“ vykřikl Harry.

Belatrix se sklátila zpátky na zem, nohy jí sjely k sobě, ruce upažila a ani se nehnula, jen zlostně

pomrkávala po místnosti.

Dudley se odtáhnul k mámě, která neměla slov a s výrazem vyděšení sledovala jak se k ní Harry blíží.

Oba je zprostil zakletí a pak přešel místnost, sesul se do křesla a zavřel oči.

Dursleyovi se shlukli kolem svého syna a konejšivě ho laskali. Všichni byli ještě v šoku z toho co se
tady právě událo. Asi tři minuty bylo naprosté ticho, když v tom na okno zaklepala sova svým zobákem.

Harry bleskově otevřel oči, bylo mu to jasné, tyhle sovy moc dobře zná, jsou z Ministerstva, z oddělení

nepatřičného užívání kouzel.

Přešel k oknu a otevřel ho, dovnitř vlétl překrásný upravený Puštík a shodil pečetí pečlivě zalepenou

obálku a hned zas vylétl ven. Harry poněkud neochotně sebral obálku z podlahy a podíval se na

odesílatele. Jeho domněnka se potvrdila. Byla upomínka, že je bezpodmínečně vyloučen ze studia čar

a kouzel v Bradavicích, že mu bude rozlomena hůlka a půjde před tribunál se vyzpovídat, v nejhorším

ho pošlou do Azkabanu.

Harry dopis vzal a roztrhl na několik kousků, které se pak pomalu vznášely k podlaze. Pak pohlédl na

ještě vystrašené Dursleyovi, přešel místnost a vydal se do svého pokoje po schodech nahoru.

Popadl kufr a začal si balit. Už jednou přece vypadl z domu... Tenkrát ale ani nebyl vyloučený z

Bradavic a nevyhrožovali mu Azkabanem, i když mu to také hrozilo.

Ne, tohle byla poslední kapka, už nikdy víc! ‚Nikdy nebudu mít normální život, nikdy mě někdo

nepřestane chtít zabít, končím se vším!‘ říkal si. Nacpal si všechny věci do svého neforemného kufru a

popadl Hedvičinu klec. Nebyla tam, byla pryč z klece, Harry jí vždycky nechával odemčenou, takže

když chtěla tak se ven dostala, také okno bylo otevřené dokořán, to si Harry ani zprvu neuvědomil a

popravdě mu to bylo jedno. Na Hedviku stejně nebyl nikterak milý, dost si s ním vytrpěla, takže bude

nejlepší, když odejde bez ní. Popadl z pod postele své koště Kulový blesk, který leštil každý den, protože

neměl co dělat a vyšel ze dveří pokoje.

Seběhl po schodech, ale do cesty se mu postavil strýc Vernon.

„Okamžitě si jí odtud odveď, rozumíš, okamžitě!“ rozkřikl se na celé kolo.

„To kouzlo nevyprchá, dokud ho někdo nezruší, takže se nemáte čeho bát,“ řekl a pak strýce Vernona

obešel ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jdeš, ty spratku?“ osopil se na Harryho. Harry ani nebyl překvapený, že po tom,
co právě prožil, na něj řve pořád stejně.

„Právě jsem zjistil, že tenhle dům pro mě až zas tak bezpečný není, sbohem,“ odvětil a práskl za sebou

dveřmi.

Kapitola 3.
Útěk
K ufr byl skutečně těžký, jako obvykle. Harry si držel kapesník u brady aby zastavil poslední kapky

krve, po pár stovkách metrů však přestal mít sílu, sedl na trávník u jednoho domku a těžce oddychoval.

Celý svět se mu točil před očima, jakoby všechno bylo zamotané. V každém případě Harry věděl

jedno, chtějí ho zabít a on sám se nechce vrátit do Bradavic a ani nemůže.

Letos poprvé se Harry netěšil, že stráví zbytek prázdnin v Doupěti, domě, kde bydlí jeho nejlepší

kamarád Ron Weasley. Nechtěl se vidět s nikým z kouzelníků, nechtěl vidět Hermionu která by mu

zase radila a domlouvala mu, nechtěl vidět Hagrida, měl vztek na celý svět.

Ať už někdo skončí ten jeho smolařský život, ať už si Voldemort přijde a zabije mě.

„Tak pojď, proč čekáš, tady jsem, nebudu se bránit, pro mě už to nemá žádný smysl!“ křičel po ulici

na celé kolo. „Tak dělej ty bastarde! Tady jsem, ať se rozhodne kdo přežije!“

Jedinou odpovědí mu byl psí štěkot z dvorku odněkud z domů.

Byl na dně, padl na záda a díval se, jak se obloha smráká. Bylo už něco kolem půl deváté, Harry stále

neměl čas koupit si nové hodinky, od toho druhého úkolu ve čtvrtém ročníku, kdy se mu do nich dostala

voda.

Na zem se snášela rosa, Harry cítil, jak mu vlhnou záda, avšak neměl sílu vstát. Na obloze bylo plno

mraků, některých černých, některých zase průsvitných a světlých.

 Kam teď má jít, v Děravém kotli, kouzelnické hospodě u Příčné ulice je plno lidí, to nemá zapotřebí,

nehledě k tomu, že tam chodí i spousta lidí, které Harry zná a ty teď zrovna nechce vidět.

Bylo to zvláštní, jedna část žadonila o společnost, ale ta druhá naopak chtěla samotu. To pociťoval i

na konci školního roku a pokaždé, když byl ve společnosti se mu zachtělo být sám. Nyní ten chtíč po

samotě byl ještě silnější.

Nechtěl mít u sebe žádné kamarády, stále na něj koukajíce, aby neřekli něco, co by ho urazilo, jako

kdyby byl nějaký malý rozmazlený spratek. Pokaždé když nějaké takové slovo někomu z nich uklouzlo,

tak ten druhý vždycky do něj šťouchnul, nejspíš si mysleli, že je Harry neviděl. Jednají s ním jako

nějakým děckem, tohle opravdu nemá zapotřebí, přátelství to bylo, ale teď už není, teď to jsou jenom

obavy, aby se Harrymu nic nestalo a aby byl v pořádku. Aby náhodou někdo Harryho neurazil a kdyby

ano, tak se k němu kamarádi slétnou jako hejno supů a začnou ho utěšovat. To je to poslední co by

potřeboval.

Přestane být kouzelníkem?

Přestane dělat to jediné, co ho baví? Jenom kvůli tomu, jak se cítí vůči kamarádům určitě ne. Jde spíš

o to, že před Voldemortem nemá v Bradavicích ochranu. Vleze mu do hlavy, způsobí mu bolest a začne

s jeho tělem vyvádět všelijaké pitomosti, jen aby Harryho zesměšnil a to jen v tom lepším případě, v

horším by také mohl začít zabíjet. To nehodlá Harry připustit, udělá cokoliv, aby Voldemort jeho tělem

a přičiněním nezačal vraždit.

Do Děravého kotle tedy ne, tak kam tedy? Na Grimmauldovo náměstí dvanáct? Tam je Krátura a

Harry není jeho příbuzný, takže by se ze Siriusovi matky a z jeho samotného nejspíš brzy pomátl.

Nehledě k tomu, že každý kdo zná Harryho ho bude chtít zpátky, což Harry nemůže dopustit, takže by

ho v Grimmauldově náměstí zahlédl bývalý ředitel Bradavic, který občas přeleze z obrazu, který visí

na stěně Brumbálově pracovny v Bradavicích.

Harry nezná jiné místo, kde by se mohl schovat, ale proto aby utekl udělá vše…
 Asi po půl hodině někdo zatahal Harryho za tričko. Lekl se a napřímil. Byla to postarší paní, měla

plnou náruč tašek s nákupem a hleděla na Harryho.

„Propána, nestalo se ti nic? Doufám, že na našem dvorku nehodláš přenocovat,“ řekla poněkud

podezřívavě. Harry si v zápětí uvědomil, že i když se před tím, když si balil opláchl obličej, stejně musí

vypadat strašně.

„Já…, byl jsem utahaný, ten kufr je tak těžký, tak jsem si chtěl odpočinout, omlouvám se, jestli

jsem…“ a zvedl se.

„To nic,“ přerušila ho žena, která z prvních Harryho slov zjistila, že to není nějaký opilec nebo

chuligán co leze od domu k domu. „vypadáš strašně potlučeně, co se ti to propána stalo?“

„Ah… to bylo ráno, ošklivě jsem upadl, narazil si bradu a nos…, neměl jsem čas s tím něco udělat“

zalhal Harry.

„A to máš to zranění už od rána?“ zeptala se poněkud podezřívavě.

„Ano,“ odpověděl poněkud váhavě Harry.

„Pojď, já ti to ošetřím,“ řekla.

Harryho překvapilo, že vůbec existují ještě tak ochotní lidé, ale měl dojem, že by měl co nejrychleji

vypadnout.

„Ne, to je dobrý, já už půjdu, takže se nemusíte obtěžovat, naschle,“ rozloučil se rychle, popadl koště,

kufr a začal odcházet.

„Mohla by se ti tam dostat infekce!“ křičela na něj z dálky.

„Dám si pozor!“ plácnul Harry a už chtěl být co nejdál. To je blbost, tolik zlosynů a zabijáků ho

nezabilo a nějaká hloupá infekce, to ani pomyšlení. Navíc už to měl od večera, takže by bylo stejně

pozdě.

Šel stále dál, kufr ho tížil až skoro necítil ruce. Aniž by si toho byl vědom, došel až na okraj
Kvikálkova a tam zůstal stát. Před ním byly jen lesy, louky a malé vesničky, stejné jako samotný

Kvikálkov. Harry se pokaždé, když kolem jelo nějaké auto, snažil schovat, ať už to mohl být kdokoliv.

Dlouho přemýšlel, jestli nemá zavolat Záchranný autobus, ale nakonec si řekl, že by ho podle něho

našli. Až teď si uvědomoval, že je mu jedno, jestli ho najde Voldemort, ale nechce, aby ho našli jeho

přátelé.

Obloha se stále zatemňovala, Harry ani nevěděl, kde našel sílu jít dál, jestli mu pomohla ta půlhodinka

spánku na tom trávníku, nebo něco jiného.

Neměl po ruce žádné peníze, akorát pár kouzelnických Galeónů a několik Srpců či Scvrčků po

kapsách v oblečení. Šel dál a dál, občas postavil kufr na zem, sedl si na něj, aby si odpočinul, jindy si

pro změnu přendával kufr z jedné ruky do druhé.

Neznal všechny druhy transportu, Letax, Přemísťování, Přenášedla a to je všechno. Když nepočítáme

Hipogryfy a Testrály, tak všechno.

Ale počkat. Harry si uvědomil, že pořád něco drží v druhé ruce, Kulový Blesk. No ovšem, další způsob

přepravy. Na ten úplně zapomněl.

Uvažoval, jestli nepoškodí koště, když na něj pověsí i kufr. Nechal Kulový blesk vznášet se ve

vzduchu, otevřel kufr a oblékl si co nejvíc oblečení, aby mu nebyla za letu zima, navrch si přes sebe

přehodil neviditelný plášť a pevně si ho upnul, aby se mu neztratil, takže koukal jenom kousek koštěte

a kufr, ten pověsil na zadní část Kulového blesku. Koště se ani nehnulo, zůstalo na chlup ve stejné

poloze. Harry se na něj posadil, koště opět zůstalo dokonale stabilní. Jemně zatáhl rukama po koštěti a

to se okamžitě vzneslo do výše. Hned se cítil sebejistěji, pokaždé když nasedl na koště se z něho stal

jakoby jiný člověk, nebál se tak výšek a byl o hodně odolnější, vždy mu Kulový blesk dodal kuráž.

Letěl asi tak dvě stě metrů nad zemí a rozhodoval se kudy. Kulový blesk byl tak silný, že i s kufrem

byl bleskově rychlý a mrštný. Harry jedině musel dávat pozor, aby mu kufr nesjel dozadu a nespadl.

Netrvalo dlouho a narazil na první vesnici. Přeletěl ji tak rychle, že za ní byl pryč snad dřív, než v ní.
Obloha už byla temná, takže neriskoval, že někdo uvidí kousek trčícího koštěte a i kdyby, myslel by si,

že je to sova.

Kde vlastně je Hedvika a jak to že zmizela? Člověk jí párkrát nezamkne a ona hned uteče.

Harry přemýšlel, co bude dělat. Má letět do Londýna? Právě tím směrem směřoval, to byl jediný směr,

který si pamatoval, protože tam s Dursleyovými často jezdili, takže se stále držel na silnici, kterou už

znal. Jenže následně dorazil na rozcestí, s kterým si vůbec nebyl jistý. Za chvíli se objevilo jakési moře

či jezero, Harry to nebyl schopen říct, ale podle toho, jak dlouho nad ním letěl to bylo asi moře. Párkrát

zjistil, že ztratil pevninu z dohledu, takže se snažil trochu vrátit a letět podél břehu. Byla to neuvěřitelná

úleva, na rozdíl od vláčení kufru za sebou. Nechápal, že ho to nenapadlo už dřív, přece jenom dnes zažil

jednu z nejhorších událostí ve svém životě, takže měl o čem přemýšlet a tím pádem na co zapomenout.

Přemýšlel o tom, jak asi budou všichni reagovat, že utekl a už ho nenajdou. Neexistoval přeci žádný

způsob, který Harry znal a s kterým by ho mohli vystopovat. Pokud po sobě nenechá žádné stopy, tak

je nemožné ho najít.

Pak ho ale napadlo, že se říká, že sova najde kohokoliv. Sice bloudí, takže jí to zabere déle, ale

nakonec ho najde. Harryho by zajímalo, jestli by ho Hedvika našla. Rozhodně by za ní letěla celá

delegace kouzelníků, aby Harryho odvedli zpátky. Ne, neexistoval způsob, jak Harryho najít, to prostě

nešlo.

Vzpomněl si jak takhle minulý rok letěl s celou skupinou jeho bodyguardů do velení Fénixova řádu,

jak mu byla zima, protože Moody stále trval, aby letěli co nejvýš. Na rozdíl od té doby teď Harry letěl

sotva sto metrů nad zemí a zima bylo to poslední, co ho zajímalo.

Letěl asi už hodinu, aniž by si uvědomoval jak ten čas letí, ale uvědomil si, že stále je nad vodou a to

není dobré. Odlepil tedy ztuhlé ruce od koštěte, na kterém se udržoval pouze nohama, je chytač, takže

na to byl zvyklý.

Vytáhl hůlku a řekl: „Ukaž mi cestu.“

 Hůlka se stočila na sever, to bylo ale zvláštní, sever ukazovala, že je vpravo. No počkat, tak letěl

vůbec směrem na Londýn?

„Propána, kam to vůbec letím?“ řekl si promrzlým hlasem.

Začal si strkat hůlku zpátky do kapsy, ale měl tak zmrzlé ruce, že jak v nich neměl cit, tak mu

vyklouzla. Harry vyjekl a ohnul Kulový blesk rovnou dolů. Byla tma jako v ranci, nikde nic neviděl,

natož pak padající hůlku. Klesal pořád níž a níž, ale stále nic, měsíc byl zalezlý za mrakem a jediné co

viděl byl jeho slabý odraz na hladině.

S přibývajících strachem, že přijde o hůlku přibývala i zima. Harry nakonec stačil zastavil koště těsně

nad hladinou. Neviděl absolutně nic. Neměl žádný kompas, nemohl se navigovat a teď jak tak klesal k

hladině ztratil orientaci. Všude bylo ticho, jenom přes moře se valily obrovské vlny, ale i tak, bylo

absolutní ticho.

Žbluňk!

Harry zaslechl šplíchnutí a okamžitě se vydal po zvuku. Letěl pomalu, těsně nad hladinou.

‚Co když hůlka neumí plavat? No, je ze dřeva, ne?‘ Harry poslední dobou zjistil, že čím dál víc mluví

sám ze sebou, občas si říkal, jestli se nezbláznil, ale teď?

Kroužil stále nad hladinou a pátral se špinavými brýlemi po hůlce.

Je to jasné, potopila se, i když v sobě měla brk z fénixe, který ji sám o sobě neměl šanci potopit, vypadá

to tak. Řekl si, že udělá ještě pár okruhů po moři a pak přestane hledat. Přece jenom v moři jsou také

proudy, takže může být už na hony vzdálená.

‚Takže jak se teď zorientovat?‘ povídal si Harry zase sám pro sebe. Když jsem letěl, nevnímal jsem,

odkud vane vítr, protože jsem letěl pěkně rychle. Jedině podle měsíce, jenže ten je za mraky, nedá se

zorientovat alespoň podle těch mraků?

Mraky černé jako uhel však nevypadaly nadějně, vlastně spíš naopak zbuzovaly hrůzu, Harrymu při

pohledu na ně přeběhl mráz po zádech a začal se ještě víc klepat, než se klepal dosud.
 Takže to by bylo, orientace je taky pryč. Škoda že Kulový blesk nemá něco jako kompas.

Tak co teď, doleva, doprava, dopředu nebo dozadu? A i kdyby, fouká tu vítr, takže by ho odklonil ze

směru, při nejhorším tady bude létat až do rána v kruzích.

Vlastně ho nenapadla ani jedna věc. Vlny byly asi tak jeden a půl až dva metry vysoké, Harry se snažil

si vzpomenout na jakou stranu směřoval když letěl ještě s hůlkou v kapse. Sletěl těsně nad vlny, jedna

mu málem shodila kufr. Byly černé jako uhel, ale směřovaly doprava, stejně jako tehdy ukazovala hůlka.

Co když ale vlny popohání vítr, ten se točí, takže vlny se taky točí, říkal si Harry.

Naklonil se doprava, aby viděl vlny v dálce, jestli směřují stejným směrem, ale jak se naklonil, tak to

Kulový blesk pochopil jako příkaz a sjel dolů.

Plác!

Harry sebou praštil do studené vody a koště mu zmizelo pod rukama. Chtěl ho nahmatat, ale to už ho

přikryla jedna zvlášť velká vlna jako peřina, na chvíli se ocitl celý pod vodou, až ho nakonec vlna

vynesla na její vrchol a zase odjela. Snažil se plavat svým provizorním způsobem (protože se nikdy

doopravdy plavat nenaučil) zpátky na místo kde spadnul z koštěte. Ale to už ho příští vlna hodila další

deset metrů daleko. Začal se topit, jeho silná vrstva oblečení ho začala stahovat pod hladinu, nebylo v

jeho silách se udržet na tak rozbouřeném moři. Pak zahlédl Kulový blesk, vynořil se z vody i s kufrem

a zůstal stát nehnutě těsně nad vlnami, takže se nedotýkaly ani visícího kufru.

Co teď, koště přivolat nemůže, začal polykat nechutnou slanou vodu a čím dál víc se ztrácet pod

hladinou. Nakonec se mu podařilo ještě se dostat nahoru, ale to už ho smetla další vlna.

Asi dvacet vteřin bezděčně máchal rukama ve vodě. Muselo to být divné moře, protože zde byl silný

proud, pusu měl plnou slané vody, avšak plíce ještě vzduchem, který mu pomalu začal docházet. Utopí

se snad jako se to málem stalo tenkrát ve čtvrtém ročníku u druhého úkolu? Rukama stále máchal ze

strany na stranu, oči ho pálily, protože je měl otevřené a nebyl na to zvyklý. Zpomaloval v máchání

rukama a přestával se snažit vyplavat vzhůru.

 Dusil se.

V tu chvíli jedna ruka se ocitla na hladině. Harry ten pocit zaregistroval a instinktivně vložil poslední

svou sílu, aby se vyškrábal na hladinu.

Konečně mu hlava vystřelila z vody a on o překot dýchal. V dálce uviděl Kulový blesk. Byl jak malá

linka na obzoru, na který dopadala měsíční záře. Harry křičel něco jako ‚Koště! Hop! Tady!‘ do pusy

mu ale lezlo příliš mnoho vody.

Otočil se a v tu chvíli to uviděl, zatím největší vlna, nebo se mu to alespoň zdálo, její vršek vztekle

pěnil. Řítila se na něj jako predátor za svou kořistí. Harry na ní jen vyděšeně zíral.

Tak takhle dopadl, bez hůlky, bez koštěte, sám v rozbouřeném moři bezbranný…

Podíval se vzhůru, měsíc byl jako zázrakem odkrytý a svítil mu do očí. Něco v Harrym mu říkalo, že

ho vidí naposledy…

Šplouch!

Vlna ho přikryla a nakonec stáhla pod hladinu. Harry se znovu snažil vyplavat nahoru. V uších cítil

daleko větší tlak, než minule. Byl hlouběji. Před očima měl černo a tak je zavřel. V hlavě mu poletovaly

myšlenky, mísily se se zvuky a nářky, každou chvíli očekával, že se mu přehraje celý život před očima.

Stalo se však něco, co nečekal.

Najednou ho naplno rozpálila jizva na čele. Harry zaječel a přestal se snažit vyplavat, místo toho si

mnul čelo a do plic, jak zaječel se mu dostala voda.

Začal ho opouštět život. Jizva pálila čím dál víc, Harry ale cítil v plicích vodu, snažil se jí vykašlat,

ale to by mu znovu do plic natekla další voda.

Kdyby tak alespoň měl hůlku nebo něco…

V tom se mu něco otřelo o nohu, něco ostrého. Z posledního pudu sebezáchovy se lekl a ohnal se po

tom. Přestal najednou vnímat bolest v jizvě. Svíral v ruce hůlku, to bylo to, co se mu otřelo o nohu.

V tom uslyšel z dáli podvodním zvukem jakési šplouchnutí. Bylo to přímo nad ním. Klesalo k němu
něco dlouhého, Harry se toho instinktivně chytil a v tom se i s tím začal zvedat.

Po chvilce vyletěl z vodní hladiny…

Asi po minutě divokého kašlání při kterém se Harry málem znovu neudržel se vzpamatoval. Ležel na

Kulovém blesku, pod ním viděl děsivé černé vlny, které kolem něho projížděly jako hřbety divokých

draků. Napřímil se a zjistil že křečovitě drží v ruce hůlku. Svoji hůlku!

„Mám hůlku!“ volal nad rozbouřeným mořem.

Sklonil se pod sebe a zjistil, že dokonce kufr je stále na svém místě. Kulový Blesk se nehnutě a poslušně

vznášel nad mořem a čekal na pokyny svého pána.

Harry se k němu sklonil a políbil jeho lesklou násadu.

„Děkuju ti, opravdu díky,“ Harry byl celý bez sebe, jeho koště mu zachránilo život, koště, které mu

koupil Sirius, utratil za to většinu svých úspor, to všechno se vyplatilo.

A jak mohl mít takové štěstí a narazit v tak silném proudu moře na asi centimetr silnou hůlku? To ho

trochu zarazilo a rozhlédl se kolem sebe. Copak jsou spolu s hůlkou nějak spjati?

‚Ne,‘ povídal si zase sám pro sebe, ‚to není možné.‘

Harry jí teď nespouštěl z ruky, nakonec pronesl: „Ukaž mi cestu.“

Hůlka zamířila přímo rovně, takže se musí vydat doleva, aby pokračoval v dřívějším směru. Znovu si

pořádně nasedl na koště a vznesl se do výšky.

Letěl asi už půl hodiny, to moře bylo tak studené, že nemohl cítit konečky prstů, uši mu mrzly úplně

nejvíc, myslel si, že mu snad upadnou.

Tak to nakonec nebyl až zas tak dobrý nápad takhle utéct. Teď by byl v teple pokoje u Dursleyových,

nejspíš by ležel na posteli přikrytý teplou dekou. Harry se alespoň zahřál při těchto slovech, nebo si to

alespoň myslel…

Pevnina. Harry zahlédl světla, byly trochu napravo, ale bylo jasné, že to je město. Harry neměl ani

potuchy kolik už vůbec je hodin, ale když uviděl ty světla v dálce, přidal Kulovému blesku na rychlosti
a řítil se tryskem vzduchem.

Čím rychleji ovšem letěl, tím víc celý mrzl. Klepal se až po uši a nemohl vydržet ten ledový vzduch.

Oblečení už měl suché, i když si myslel, že mu na něm narostly rampouchy.

Konečně dorazil nad město. Bylo obrovské, to nebyla jen tak ledajaká vesnička. Harry hledal nějaké

vhodné místo na přistání, světla žijícího města ho teď osvěcovaly. Nakonec našel nějakou restauraci a

za ní temnou uličku, nejspíš pro zásobování.

Prásk!

Harry sebou praštil do kontejneru na odpadky. Byl už tak unavený, že neviděl pořádně pod sebe. Na

řasách u očí měl bílý mráz, což jen dokazovalo, že opravdu mrznul.

Vyškrábal se ze smetí a padl na zem vedle kontejneru s hlasitým „Au!“

Místo toho, aby vstal se mu zavřely oči a hruď mu klesla na zem. Viděl před sebou oblohu a okraje

domů, mezi kterými vedla tato ulička. Nebe už zase bylo zamračené, stejně jako nad mořem ze začátku.

Harry pomalu oddychoval, už neměl sílu vstát, od oběda, kdy dostal chleba s pomazánkou a minerálku

nic nejedl, ne, nepůjde dál, dokud si neodpočine…

Nebe před ním se zavíralo, okraje domů mizely a všechno začalo být zamlžené až nakonec zmizelo

docela.

Bylo už po půlnoci a Harry Potter omdlel vyčerpáním v jedné ze zapadlých restaurací města Dublin.

Kapitola 4.
Kufr v Dublinu
T ahle místnost byla velice zvláštní, pokud člověk věděl kde je a stoupl si před ní, přitom si přál

například cukrářství, zanedlouho se před ním objevily dveře vedoucí do barevného cukrářského

krámku. Nebo si stačilo přát jít prostě na záchod a hned se před vámi objevil. Kolemjdoucí, kteří o ní

nevěděli občas překvapila, vždycky byli ohromení tím, že dostali přesně to co si přáli. Přitom když se

ji pak snažili nalézt znovu a bloumali po celých Bradavicích, ale stejně ji nakonec nenašli. Nikdo ze

studentů o ní neměl ani páru, dokonce o ní nevěděli ani profesoři, dokonce ani samotný ředitel nevěděl

co je to za místnost, když do ní jednou vstoupil, protože potřeboval na toaletu. Jak sám říkal, nikdy jí

už pak nenašel. Na hradě ovšem jsou i tvorové, kteří o ní vědí, jeden z nich je domácí skřítek Dobby,

který o ní právě minulý rok řekl jednomu studentovi, aby se právě v této místnosti mohl konat velice

zvláštní spolek s názvem Brumbálova armáda.

Nyní zde visely různé ozdobné řetězy a větvičky v duchu Vánoc, po celé místnosti byly rozvěšeny

ozdoby, které se neobyčejně podobali tváři Harryho Pottera. Celá místnost byla vybavená vůbec, jako

kdyby tam přebýval úplný milovník Harryho podobizen.

„Ty s tím tvým vychloubáním prostě nepřestaneš, co Pottere?“ zeptal se důrazně nějaký dívčí hlas za

Harryho zády. Harry se otočil a spatřil za sebou Cho Changovou, stojící zase pod jmelím.

„Já se nevychloubám.“ řekl Harry důrazně. „Nikdy jsem se nevychloubal.“

„Ale nepovídej, ani jednou?“ zeptala se.

„Ani jednou.“ odpověděl trochu nejistě Harry.

Zavládla chvíle ticha a Cho si zatím prohlížela ozdoby se Harryho nosem.

„A co má pak znamenat tohle, když se nevychloubáš?“ zeptala se a ukazoval na ozdoby.

„Já jsem je ale strhal, neměly tady být.“ odmítal zarputile Harry.

„Tak jak to že tu jsou?“

„Dobby je sem dal.“

„Ovšem, teď se vymlouváš na domácího skřítka.“ odsekla.

 Harry chvilku váhal a kroutil hlavou.

„Říkám pravdu, já říkám pravdu a nikdo mi nikdy nevěří!“ rozkřikl se, protože už byl vážně z toho

naštvaný.

„Nemusíš tak křičet, já tě slyším.“ odpověděla mu Cho a přistoupila k němu.

„Máš v sobě zlobu Harry, zlobíš se na celý svět.“ pokračovala.

„Ano, protože je nespravedlivý!“ odsekl jí Harry.

„A co je spravedlivé?“ utnula ho Cho a zase odvrátila pohled směrem dolů. „Život není procházka

růžovým sadem.“

„Proč ale já?“ zeptal se zoufale Harry, jako by v Cho hledal oporu. Ta znovu zvedla svůj pohled a

zaryla s ním do Harryho.

„Opravdu si myslíš, že jsi jediný kdo má v životě problémy?“ zeptala se nevěřícně, jako by mluvila s

naprosto nechápavým člověkem. „Tady nejsi jen ty Harry, konečně si to uvědom.“ pokračovala.

Harry se rozesmál. „A kdo tu tedy je? Já nikoho nevidím.“

„Protože jsi zaslepený, nedokážeš logicky uvažovat, za poslední den jsi udělal samé hlouposti.“

„Já že jsem udělal samé hlouposti, vždyť mě chtěli zabít! Tak jsem to měl připustit, nebo co?“ zeptal

se dotčeně Harry.

„Jsou i jiné způsoby, než se statečně postavit na odpor.“ řekla s úsměvem.

„A jaké pak jsem měl jiné možnosti ty chytrá?“ pousmál se rozčileně Harry.

„Zavolat pomoc, Harry.“

„A jak asi, ani jsem se nemohl dostat domů!“ odsekl Harry.

„Vždyť jsi kouzelník, měl jsi hůlku!“ nařkla ho Cho.

„Já ale nesměl použít žádné kouzlo, copak to nevíš?“

„Harry opravdu jsi tak hloupý, nebo se mi to jenom zdá?“ řekla pojednou Cho.

„Cože?“ zeptal se.

 „A co zákon, že když jsi v nebezpečí, tak kouzla smíš použít?“ řekla Cho. „Copak tě nikdy nenapadlo

si přivolat přivolávacím kouzlem něco, co by ti pomohlo, třeba koště?“

„Já…“ váhal Harry.

„Myslíš, že by se Lestrangová mohla přemístit do vzduchu?“

„Já jsem se bál že použiju kouzlo a oni mě vyhodí.“ odsekl Harry.

Cho nic neřekla a jen se na něj usmívala, Harry odvrátil pohled.

„Celé léto jsem se snažil neudělat nějakou blbost, protože se mi to povedlo skoro pokaždé…, a

pokaždé mě chtěli za to vyloučit!“

„A jak to dopadlo?“ zeptala se dál s úsměvem.

Harry byl nakvašený a nehodlal odpovídat.

„Copak nevidíš přes sebe ostatní, Harry?“ zeptala se po chvíli s hlasem plným porozumění.

„Ty nevíš co prožívám.“ odsekl Harry, jako kdyby Cho o tom neměla ani páru.

„Umřel ti tvůj blízký a jediné co pro to děláš je, že se utápíš v zármutku v místnosti plné tvých

podobizen!“ zvýšila hlas.

„Já se neutápím…!“

„Ale utápíš,“ přerušila ho Cho. „je ti to příjemnější než překonat bolest, kterou v sobě máš a jít dál!“

křičela mu do ucha Cho.

„To není pravda!“ křičel i Harry.

„Copak nechápeš, jak se budou cítit tví přátelé?“ zeptala se najednou tichým hlasem. „Budou si

myslet, že jsi mrtvý, Harry.“

I když to Harryho bolelo to říct, tak to z něho vylezlo ani nevěděl jak. „Alespoň zjistí, jak mi celou tu

dobu bylo!“ křikl jí.

„Takže tak to dopadne.“ začala Cho poklidně přikyvovat. „Už se nehodláš vrátit, už nechceš být se

svými jedinými přáteli, s těmi, kteří tě mají opravdu rádi.“

 „Nemají, jinak by se ke mně tak nechovali. Neustále přede mnou dělají obličeje, aby jim něco

neuklouzlo, co by mě mohlo urazit. Někdo se mě zeptá na něco z mých velikých dobrodružství a všichni

rázem ztichnou, aby mohli slyšel jestli si náhodou nevyliji srdce, tohle nejsou přátelé.“ řekl rezignovaně

Harry.

„Aby jim něco neuklouzlo, co by tě mohlo urazit.“ opakovala Cho. „A tebe nikdy nenapadlo, že se

tak chovají, protože tě mají rádi?“

Harry se na ní po dlouhé době podíval, ale hned zase odvrátil pohled.

„Nemůžu riskovat, že bych je mohl zranit, když by mě ovládl Voldemort.“ řekl po chvíli Harry.

„A máme to tu zase, další výmluvu…“

„To není výmluva!“ přerušil ji křikem Harry. „Mohl bych jim něco udělat a oni klidně stejně budou

se mnou chodit do nebezpečí, jako minulý měsíc, když se mnou šli do odboru záhad a…“

„A už tenkrát jsi jim říkal ať to nedělají a proč myslíš, že stejně šli?“ zeptala se.

„Nejspíš chtějí zažít taky to nebezpečí jako já, aby je každý mohl oslavovat.“ řekl Harry i když věděl,

že nic hloupějšího říct nemohl.

„A nepomyslel jsi, že to dělají kvůli tomu, že tě mají rádi?“ zeptala se.

„Cože?“

„Že to chtějí riskovat, protože tě neopustí, mají tě rádi a šli by s tebou kamkoliv.“

„Ale můžou se zranit, můžou…“ namítal Harry.

„Láska bolí Harry, také jsem to už poznala.“ řekla Cho a zamyšleně hleděla na Harryho jako kdyby

tím chtěla něco naznačit.

‚Copak jsem opravdu takový hňup?‘ říkal si sám pro sebe Harry. ‚Copak mají všichni ostatní pořád

pravdu a já dělám jenom samé hlouposti?‘

„Ne, v bezvědomí byl když jste ho našel, teď jen spí.“ ozval se hlas za Harrym, Harry se otočil, za

ním stála druhá Cho Changová.

 „Ještě jí neposlouchej, Harry!“ ozvala se Cho, se kterou mluvil doposud a která byla po jeho levici.

„Cože?“ zeptal se zmateně Harry?

„Takže bude v pořádku?“ zeptala se znovu Cho napravo.

„Co se to tu děje?“ ptal se Harry.

„Harry poslouchej mě, musíš se vrátit domů, rozumíš?“ říkala ta nalevo.

„Ano bude v pořádku, jak říkám, teď jenom spí, ale počítejte s tím, že jakmile se probudí bude mít

velký hlad, je strašlivě vyzáblý.“ říkala zase ta napravo.

„Harry, slyšel jsi mě, slyšel jsi co jsem říkala?“ říkala ta nalevo.

„Já…“ koktal Harry, ale to už spustila zase ta napravo.

„Uvažoval jsem, že mu budu potravu podávat nitrožilně, ale měl by se probrat.“

„Proboha co se to děje?“ ptal se Harry.

„A být vámi,“ pokračovala zase Cho napravo. „bych si zjistil, o koho se jedná, možná bude brzy v

novinách jako pohřešovaná osoba.“

„Harry, snaž… s… tě pro…dit…“ říkala ta nalevo, ale její hlas se ztrácel.

„Mohli bychom ho ale proplesknout, co říkáte Tony, když jen spí?“ povídala ta napravo..

„O co tu jde?“ ptal se Harry.

„To já nevím, vy jste doktor.“ řekla zase Cho napravo a hned přistoupila k Harrymu a dala mu facku

na obě tváře.

„Co to…“ rozzlobil se Harry, ale to už ona místnost začala mizet, místo ní se najednou objevilo světlo,

bílé světlo, bylo čím dál silnější, Harry sebou na posteli začal vrtět a přikryl si oči rukou.

„No, nejspíš se už začíná probírat, tak jak jsem řekl Tony, když budeš potřebovat, brnkni mi.“ ozval

se nějaký mužský hlas z povzdálí.

„Tak zatím naschle, doktore.“ ozval se jiný hlas.

 Harry po chvilce otevřel oči, zjistil, že to oslňující světlo přicházelo z okna v místnosti. Všechno ale

bylo rozmazané.

Harry se posadil na posteli a promnul si víčka. Před očima se mu začaly rýsovat tvary.

„Vítej zpět mezi živými, hochu.“ ozval se najednou hlas a Harry sebou škubl.

„Kdo… kdo tu je?“ ptal se, protože měl ještě zamlžené oči. Rysy se zostřovaly až nakonec se zastavily

těsně na hranici. Harry stále viděl rozmazaně. Vedle sebe viděl něčí postavu, automaticky sáhnul vedle

sebe, kde předpokládal, že bude noční stolek s jeho brýlemi. Nebyly tam.

„Já nemám…“ řekl

„Předpokládám, že hledáš tohle.“ řekl hlas postavy před Harrym.

Harry něco ucítil kolem uší a hned pak mu něco dosedlo na nos. V tu ránu viděl všechno perfektně

ostře.

„Jmenuji se Tony Carlail.“ řekl muž vedle Harryho a podával mu ruku. Harry si ho prohlížel, zjistil

že je starý, ale ne zas tolik, mohlo mu být kolem šedesáti, měl úctyhodný počet šedivých vlasů

střižených tak na pět centimetrů a byl hubený v obličeji. Celkově nebudil dojem nějakého hromotluka,

byl spíš hubený, střední postavy a byl nenápadně oblečen.

Harry mu podal ruku, kterou měl pěkně vyzáblou.

„No a jak ty?“ zeptal se Tony. Harry nevěděl na co se ptá, pak si uvědomil, že se mu představil, no,

mozek mu zřejmě ještě nepracuje naplno.

„Harry“ odpověděl.

„A dál?“ ptal se Tony.

„Harry P…, Harry…“ nevěděl co si má vymyslet, v takovýchto případech ho vždycky napadlo jméno

Neville Longbottom, protože věděl, že ho nikdo nezná, ale kdyby ho tu řekl, mohli by ho najít, navíc

už řekl Harry.

„Harry Evans.“ blesklo Harrymu hlavou, co to vlastně bylo za příjmení? Někde ho už slyšel.
 „Tak Harry Evansi, odkud pak jseš, kde máš rodiče, či rodinu?“

Harry si před chvílí musel vymyslet jméno a teď ještě tohle. A to mu mozek plně nezapaloval. Co mu

řekne, když bude lhát o tom kde bydlí, mohl by se tím dostat do pasti, policie by tam mohla začít hledat

jeho rodiče, nebo pěstouny, navíc Harry nemá rodiče, takže co řekne?

„Já… já si nepamatuji.“ řekl váhavým tónem.

„Ty si nepamatuješ, kde bydlíš?“ zeptal se Tony.

„Ne, pane.“ A začal dělat že usilovně přemýšlí. „Asi to byla Anglie, vzpomínám si na spoustu dětí,

jako já.“

„Máš vůbec nějaké rodiče?“ zeptal se Tony.

„Nevím, nemám na ně žádnou vzpomínku.“ což byla částečně pravda.

„No, rozhodně jsem nečekal, že budeš trpět ještě ztrátou paměti, hochu.“

Harrymu zakručelo v břiše, byl na to u Dursleyových zvyklý a nebral to v úvahu, ale teď to byl

vyložený koncert.

„Tak dobrá, nejdřív něco sníme a uvidíme.“ řekl Tony.

„Kde… kde to jsem?“ zeptal se poněkud rozpačitě Harry.

„Jsi v mém hotelu, našel jsem tě když jsem vynášel smetí, ležel jsi tam jako pytel cementu, to ti teda

řeknu, čtyři dny jsi prospal v horečkách, no… já jdu pro tu snídani.“ řekl nakonec a odešel.

Harry položil nohy na podlahu, byl v nějakém pyžamu, Tony ho asi svlékl ze šatů strýce Vernona a

Dudleyho, které vždycky doma nosil.

Pořád se mu ještě trochu motala hlava, tak si ji přidržel, jako kdyby to chtěl tím zastavit. Pak s ní

zavrtěl, ale nedosáhl žádného účinku.

Co se mu to vlastně zdálo? Byl to zatraceně divný sen a Harry si nedokázal vzpomenout na nic z toho,

co se v něm dělo. Byl opravdu vyhladovělý, naštěstí čerstvě odpočatý, takže ani nebyl unavený.

Protřel si oči a vylezl z postele. Hned se však musel chytit o její roh, jinak by upadl, nedokázal se
vůbec udržet na nohou.

Po chvíli to zkusil znovu a konečně se mu to podařilo. Přešel tedy k oknu a vyhlédl na ulici, která

byla plná aut a lidí spěchajících do práce. Na silnici jelo jedno auto za druhým, skoro jako kdyby byla

zácpa. Houfy lidí se dole vlekly nahoru a dolů, někteří začtení do ranních novin do sebe naráželi a pak

se navzájem omlouvali, nebo si zase nadávali.

Ani nevěděl, kde to vlastně je. Pokoj byl malý, asi tak čtyřikrát tři metry, stěny nebyly zrovna v

nejlepším stavu, celkově co nevypadalo na hotel nejlepší třídy, jedna postel, skříň, zrcadlo, noční stolek,

normální stolek se židlí a dveře do koupelny. Na stěně visel obraz nějakého páru na louce pod višní, jak

se drží za ruce a vyhlížejí k obzoru. Harry byl strašně rád, že se na něm nic nepohnulo, jako to mívají

kouzelnické obrazy ve zvyku. Vedle stolu byla jedna židle a přes její opěradlo přehozené Harryho

originální šatstvo. Harry se k němu rozběhl a začal hledat hůlku. Kapsy byly prázdné, protože šaty byly

vyprané. Nemá hůlku, a co kufr? Co Kulový blesk?

Nikde nic, jen Harryho oblečení přehozené přes židli u stolu, ‚Bože, snad to Tony nevyhodil.‘ říkal si

zase Harry sám pro sebe.

Popravdě ty šaty nikdy v takovém stavu neviděl, byly vyprané opravdu důkladně, dokonce i

vyžehlené. Harry našel ve spodní vrstvě prádla svůj neviditelný plášť. ‚Snad mu jinak vyprání

neuškodilo.‘ říkal si Harry, zvedl ho a zkusil si ho nasadit, hned zmizelo celé jeho tělo. Rychle ho ze

sebe shodil, aby ho nikdo takhle neviděl a byl rád že plášť funguje. Musel to vyprat Tony, nebo někdo

z hotelu, prospal tady čtyři dny a teď mu nesou snídani.

Ale proboha čím zaplatí?

„Tak tady to je, doufám že nemáš nic proti toastům.“ objevil se ve dveřích Tony.

Harry neměl toasty od té doby, co odešel z Bradavic. „To opravdu nemám,“ řekl s úsměvem. „ale

nemám to čím zaplatit, pane.“

„Neříkej mi pane, jsem Tony, budeme si tykat jo, Harry?“ řekl povzbudivě a položil tác s toasty na
noční stolek. „A co se týče placení, s tím si nelam hlavu.“

Harrymu se to sice nezdálo, když ale ty opečené toasty s džemem a teplým kakaem vypadaly tak

lákavě. Začal se přemáhat, celé tělo se mu kroutilo, když vidělo co se před Harryho přineslo, ale on

věděl, že se může dostat do maléru a i když Harryho oči úplně svítily na tác s jídlem, rozum mu říkal

‚nebrat‘.

„Nic tomu není, hele, našel jsem u tebe nějaké zvláštní mince, schoval jsem ti to s ostatními věcmi do

zásuvky ve stole…“

To už ale Harry zapomněl na toasty a hnal se ke stolu, který měl takovou potopenou na první pohled

neviditelnou zásuvku. Otevřel ji a na okraj se mu skutálela hůlka.

Harry si v tu ránu oddechl, má to nejdůležitější…

„Já nevím co jsou to za mince, je na tom nějaký cizí jazyk, ty víš co jsou zač?“ ptal se za Harryho

zády.

„Já nevím, něco mi připomínají, ale nevzpomínám si, klidně si je ale vemte.“ řekl Harry, kterého teď

zaujala vůně toastů.

„Abys toho pak ale nelitoval.“ varoval Harryho.

„Ne, nebudu.“ opakoval Harry.

„Tak víš co, vezmu si jenom pár, stejně je na nic neupotřebím, tak si je třeba někam pověsím jako

talisman, jsou docela hezké.“ řekl Tony. „Harry, vystydne ti to, pojď se najíst.“

Harry se posadil a začal hltat sousta jedno po druhém.

„Počkej, počkej, počkej, doktor říkal, že máš začít jíst pomalu a v klidu, takže nehltej.“ upozornil ho

Tony, zatímco si prohlížel mince.

Pro Harryho to bylo jako lázně, konečně měl něco k jídlu a dokonce něco co i nějak chutnalo. I když

se snažil jíst pomalu snídani měl za chvíli v sobě a lépe mu snad nikdy v životě nebylo. Tony seděl na

druhé straně postele a prohlížel si mince, oba byli ticho a Harry spokojeně seděl s konečně plným
břichem, které se mu za to odvděčilo hřejivým pocitem.

Po chvíli jakoby Harryho mozek začal pracovat na druhý převodový stupeň a Harry si začal

uvědomovat, co prožil před čtyřmi dny. Začal přemýšlet co teď bude dělat, Tony s ním asi bude chtít

zajít na policii, aby se mohl přihlásit někdo, kdo Harryho postrádá.

To nemohl dopustit, na policii nesmí jít, co když to Ministerstvo zjistí a přijdou si pro něj. Minulý rok

zjistil, že nejsou žádní kouzelnický hejskové, v jejich budově to všechno slouží jako v normální

mudlovské a Harry věděl, že jejich výzvědná služba bude o mnoho výkonnější.

Harry je pryč už čtyři dny, to znamená, že ho všichni hledají a všichni už o tom ví. Přemýšlel jak asi

na to zareagují Ron s Hermionou, nejspíš se na něj zlobí že zase něco provedl, zvlášť Hermiona, že se

Harry vystavuje nebezpečí a nebere v úvahu, co by se také mohlo stát.

Co asi teď dělá Moody, nehledá náhodou Harryho, možná že jeho slídivé kouzelné oko ho hledá v

kdejakém pajzlu v Londýně a nebo je už na stopě proudu vzduchu, který za sebou Harry nechal když

letěl přes moře, i když to zní hloupě, byl si vědom, že Moody je schopen čehokoliv.

A co známá parta Tonksová, Pastorek, Kopál, Vanceová, Tobolka, Jonesová a v neposlední řadě

Lupin. Že by se zase dali dohromady a začali po Harrym pátrat? Vyzvedli by ho zase oni, kdyby zůstal

v Zobí ulici?

Nejvíc po Harrym určitě pátrá Lupin, tím si byl jistý. Snad jedině Lupinovi na Harrym záleželo ze

všech nejvíc, když nepočítá Rona a Hermionu. Určitě už kvůli němu zburcovali celé Ministerstvo, zmizí

chlapec, který zůstal naživu. Jediný kdo dokáže Voldemorta porazit. Když si to takhle Harry povídal,

znělo to jako by si jeho přátelé mysleli, že Harry zemřel, že ho Voldemort, nebo nějaký smrtijed dostal.

To Harrymu bylo upřímně jedno, Tony je docela milý a on se nikdy nebude chtít vrátit. Bude jim bez

něho líp.

„Nemohl bych tady pracovat?“ zeptal se Harry.

Tony sebou škubl, jak tak Harry přerušil ticho.

 „Myslel jsem…, že budeš chtít domů, Harry.“ řekl a otočil se k němu.

„Tak alespoň dokud nezjistím, kdo opravdu jsem, co ty na to?“ zeptal se Harry Tonyho.

„Víš, mě tenhle hotel patří, ono hotel by se nedalo říct, je to starej činžák a já zaměstnávám akorát

uklízečku. Tohle vlastně je její pokoj, jenže ona má svůj vlastní byt, takže tady nebydlí.“

„Viděl jsem dole nějakou restauraci.“ odvětil Harry.

„Ty si vzpomínáš, co se dělo před tím, než jsi omdlel?“ zeptal se najednou povzbudivě Tony.

„Totiž tady z okna, máte tam takovou tu plátěnou stříšku, většinou bývá nad restauracemi, nebo

obchody.“ zamluvil to rychle Harry.

„No, ona je to spíš taková hospoda, já nevařím, jenom nalévám pití.“

„Mohl bych vám s tím pomoct.“ nabídl se Harry dychtivě.

„Připadáš mi, jako kdybys ani nedoufal, že se někdy vrátíš tam kam patříš.“ řekl pojednou Tony.

„Nemám peníze, jde o to, že bych neměl kam jít.“ řekl Harry.

„Sice je to ode mě asi šílené, možná ani nejsi plnoletý, ale dobře. Domluvíme se, že si zaplatíš pobyt

a když tak něco dál. A co bys chtěl dělat?“ zeptal se Tony.

„To je jedno, vytřít podlahu, utírat prach, mohl bych roznášet pití.“ Harry věděl co to je práce, prožil

jí celý svůj život u Dursleyových.

„Ještě jsem nepotkal takového mladíka žhavého do práce jako jseš ty, Harry.“ zeptal se podezřívavě

Tony. „Neprovedl jsi náhodou něco?“

„Ne, to ne.“ řekl Harry a byl rád, že vystihl tón, který byl přesvědčivý.

„No stejně, to nemůžeš vědět, když si nepamatuješ ani na své rodiče.“ zkonstatoval Tony a zvedl se.

„Odpoledne zajdeme na policii a přihlásíš se do seznamu nezvěstných…“

„Ne radši ne.“ přerušil ho rychle Harry a bohužel to vypadalo, že mu na tom záleží, aby tam nechodil.

„A proč ne?“ zamračil se Tony.

„Lepší bude počkat, dokud si nevzpomenu, když tak koukneme, jestli mě někdo nehledá v televizi,
nebo v novinách. Ale nechci jít na policii jako nějaký trestanec.“ vymýšlel si Harry.

„Ale vždyť bys tam nešel jako trestanec, ztratil jsi se…“

„No právě, oni by mě posílali k různým doktorům na vyšetření a to nemám zapotřebí, uvidíme, jestli

si vzpomenu, když tak později.“

„Harry, na to jsou zákony.“ pousmál se Tony. „musíš se nahlásit jako nezvěstná osoba do…“

„Tak řekněme, že jsem se u tebe přihlásil na… na brigádu.“ přerušil ho zase Harry. „Co ty na to?“

„Proč mám takový dojem, že se snažíš stranit policii?“ zeptal se podezíravě Tony.

„A kdo by chtěl jít k poldům? Mají spoustu hloupých otázek, budu tam sedět hodiny a budou ze mě

páčit každou maličkost.“ řekl bázlivě Harry.

„Harry, ty se tam bojíš jít?“ zeptal se opatrně Tony.

Harry nevěděl jak odpovědět, sakra bylo mu skoro šestnáct a má zase prohlašovat, že se něčeho bojí,

teď by ho to ale mohlo zachránit před spoustou protivných otázek.

Harry stále mlčel se svěšenou hlavou.

„No dobře, jsi mi to ale zvláštní případ. V tvých letech jsem běhal s klukama po ulici, hrál kopanou a

chodil za holkama, ale ty…“ zkonstatoval přátelsky Tony. „No nic, snaž se dát se dohromady a trochu

se projít, čerstvý vzduch ti udělá dobře.“ řekl nakonec Tony a začal za sebou zavírat dveře.

„Jo a mimochodem, do skříně jsem ti dal to, co jsem u tebe našel, ať už to je teda cokoliv.“ dodal ještě

škvírou ve dveřích a zavřel za sebou.

Harry vyskočil z postele a přehnal se ke skříni. Otevřel její jedny dveře a vypadl na něho Kulový

blesk. Jinak byla skříň kromě dvou ručníků prázdná. Harry byl štěstím bez sebe, koště má zase zpátky,

bylo dražší než všechno co si zatím za život koupil dohromady, proto si ho vážil jako svého

nejcennějšího dárku.

Zároveň ho ale rmoutilo, že chybí kufr. Kde je, je tam všechno co Harrymu kdy bylo svaté. Jeho

album s fotografiemi své rodiny, horší bylo, že ty fotky byly kouzelné, takže se pohybovaly a kdyby to
uviděl nějaký mudla, nejen že by z toho byl malér, ale zároveň by Harryho prozradil. A co teprve knihy

plné zaklínadel, kouzelné náčiní a kotlík?

Pokud kufr už nikdy nenajde, musí doufat, že když bylo koště s kufrem pod vodou, tak že prosákla

až na učebnice a všechno se rozpilo.

Co ale když ho najde a album s fotkami bude zničené? Byla to jediná vzpomínka na rodiče, kterou

Harry mohl každý den prožívat, co když se to zničilo úplně? Harry pochyboval, že by to kouzlo Reparo

spravilo a i kdyby použil nějaké kouzlo, tak by ho určitě Ministerstvo našlo, když vždycky zjistili, že

Harry doma kouzlil.

Jaká byla poslední vzpomínka? Harry před očima viděl, jak se k němu přibližuje kontejner s odpadky,

až se do něj celý zavrtal. Kufr musel sjet z koštěte a Harry přepadl přes kontejner. Koště musel mít ale

stále u sebe, jinak by ho už také neměl.

Kontejner? Tam je kufr.

„Panebože, ležím tu už čtyři dny a oni ho snad už vyvezli.“ řekl Harry.

Převlékl se do svých příliš širokých šatů, které měl od Dursleyových a vyběhl na chodbu. Z okna

viděl, že je v prvním patře, takže někde musely být schody. Harry se vydal úzkou uličkou napravo a

nakonec narazil na starý nákladový výtah, nebyl pro lidi. Otočil se a šel na druhou stranu. Po celou dobu

míjel dveře jednotlivých pokojů, do chodby svítilo slunce z oken, které bylo na jejím konci. Znovu

obešel dveře svého pokoje a vydal se tedy doleva. Dorazil k nějakým dalším dveřím, které měly

uprostřed špinavé sklo.

Dveře neměly západku a podobaly se lítacím dveřím, Harry jimi prošel a před ním se objevilo

schodiště, jedno vedoucí nahoru a druhé dolů. Seběhl dolů a doběhl do malé předsíně, kde byly další

dvoje dveře. Jedny vedly ven na ulici a druhé nejspíš do toho baru, co Tony popisoval. Harry vyšel na

ulici, ranní větřík ho ovál po tváři a slunce hřejivě oteplovalo ranní studený vzduch. Ovšem ten nebyl

jako v Kvikálkově, Harry zjistil, že je o hodně těžší k dýchání, nejspíš byl ve velkém městě, vlastně ani
nevěděl jak se jmenuje.

Rozhlédl se a zjistil, že ulička, kterou navštívil před čtyřmi dny je po jeho pravici. Dal se tedy do

chodu a se znechucením musel přetrpět pohledy kolemjdoucích na jeho hrozně vytahané šaty. Došel až

k uličce a začal se modlit.

Pomalu vykračoval ke kontejneru, ze kterého zatím z Harryho pohledu nečouhaly žádné věci. To

nebyla dobrá zpráva.

Kontejner sám o sobě měl asi dva a půl metru krát metr a půl, takže by ho mohli vyvážet jednou za

dlouhý čas, když je tak velký. Harry si vzpomínal, že když v něm přistál, tak byl ze tří čtvrtin naplněný,

proto měl tak měkké přistání i když cítil, jak se mu některé konzery vmáčkly bolestně do těla. Došel ke

kontejneru a podíval se do něj.

Byl prázdný.

Byl úplně prázdný. ‚A je to, jsem nahraný. Tohle je konec, jak mám teď najít ten kufr?‘ říkal si Harry

zase sám pro sebe. Jediná možnost je zjistit, kam ten odpad vyvážejí, zajet tam a začít se hrabat v… no

prostě začít hledat.

To se moc Harrymu nechtělo, kontejner smrděl i když v něm nic nebylo, jak teda musí smrdět skládka.

Navíc, Harry nevěděl co mudlové dělají s odpadem, možná ho dokonce pálí?

„Myslím, že mám po fotoalbu.“ řekl Harry nahlas a sedl si na dřevěnou bednu vedle kontejneru, ze

kterého se valil příšerný smrad.

V tom se vedle otevřely zadní dveře a ven vyšel Tony. Nesl pytel plný odpadků a v tom zahlédl

Harryho.

„No, Harry, myslel jsem na čistý vzduch, ne polykat smrad z popelnic.“ usmál se a došel ke

kontejneru. „Ale ne, nestihl jsem to, už ho vyvezli.“

Harry byl v tu ránu na nohou. „Kdy ho vyvezli?“ zeptal se dychtivě.

„Dnes ráno, jako vždycky, však už bylo zapotřebí, z toho obchodu odvedle se sem dostane strašně
moc smetí.“

„Víš jakým směrem odjeli?“ zeptal se Harry.

„Vždycky jedou po silnici dolů a sem zacouvají. Není tu moc lidí co si objednává popelářský náklaďák

schopný odvézt celý velký kontejner. Vždycky přivezou nový, ten položí vedle a tenhle plný přiklopí a

zase odvezou.“ řekl Tony a hodil do prázdného kontejneru pytel s odpadky. „Proč se vůbec ptáš?“

„Měl jsem sebou myslím tašku nebo kufr, asi skončil v něm.“ řekl Harry.

„No, jakmile najedou na spojku a jedou směrem k severnímu Dublinskému výkladišti, většinou chytí

zácpu. Já ale auto nemám, budeš muset jet dopravou, pokud opravdu ti na tom tak záleží.“ řekl Tony.

„Mám něco lepšího.“ řekl Harry a běžel zpátky do pokoje.

Vyběhl schody, vrazil do pokoje, zastrčil si hůlku do kapsy a přešel ke skříni, kam schoval pod ručníky

neviditelný plášť. Harry si byl vědom, že strašně povyrostl a že má problémy ho dostat i přes Kulový

blesk.

Přešel ke svému oblíbenému koštěti a nasedl na něj. Ujistil se, že po chodbě nikdo nejde a nasadil si

na sebe neviditelný plášť, navlékl si rukavice a zadní část pláště zapřel nohama, aby ho udržel u sebe.

Zbytek si přehodil přes hlavu a pokusil se natáhnout plášť až na špičku koštěte, ale asi patnáct

centimetrů špičky se zdobným nápisem zůstalo odkryto. Harry si řekl, že to by zas tak nevadilo, vždyť

je to jako kdyby letěl pták, toho si nikdo nevšimne. Otevřel pracně okno a ruku zase schoval pod plášť.

Ujistil se, že ho ze zdola nikdo neuvidí a vyletěl z okna.

Jako vždycky když nasedl na koště a odlepil se od země se Harry cítil jako jiný člověk. Teď ale

nemohl dělat vylomeniny, protože mu plášť sotva držel a ještě k tomu čouhala špička koštěte ven.

Vznesl se do výšky, stoupal čím dál výš a výš, vítr začal sílit a vzduch byl studenější. Harry zahlédl

dlouhou silnici, na kterou se napojuje ta, podél které je hotel s Harryho pokojem. Problém byl v tom,

že nevěděl, na jakou stranu se má dát. Doleva nebo doprava? Po silnici brouzdalo spousta nákladních

aut a tahačů. Copak tak mohl najít jedno nákladní auto s kontejnerem.
 ‚Ale počkat, Tony přece říkal, že jedou k severnímu výkladišti.‘ řekl si Harry.

Sáhl do kapsy, jenže v tom zadul vítr a plášť odletěl jako utržená plachta.

Harry strnul. Seděl v půlkilometrové výšce na koštěti nad Dublinem a jeho plášť pelášil pryč.

Vzpamatoval se a okamžitě vyrazil pro něj. Chytil ho o dost lehčeji, než se chytá Zlatonka při

famfrpálu, horší bylo si ho zase nandat. Harrymu se to vůbec nedařilo, stále mu ujížděl z nohou a chtěl

zase uletět. Radši tedy pobídl koště a vyrazil do výšky.

Chvilku letěl střemhlav nahoru a když se mu začalo špatně dýchat a začalo mu být zima, narovnal

koště a zkusil si plášť znovu nandat. Krucinál, čím déle tu bude takhle šaškovat, tím víc se mu vzdálí

ten kontejner. Dával si ale velký pozor, aby nespadl z koštěte, tady není žádný Brumbál, který ho

zachránil, když spadl ze svého Nimbusu dva tisíce ve třetím ročníku, když na něj útočili ze země

mozkomorové.

Nakonec se mu podařilo sepnout plášť u nohou a začal si přikrývat hlavu, když v tom uslyšel nějaký

hluk. Strnul a začal se rozhlížet na všechny strany. Byl už skoro v mracích, takže neviděl na moc velkou

vzdálenost. Zvuk však stále sílil. Harry sevřel plášť u koštěte tak, že mu čouhaly jenom ruce, hlava a

přední část koštěte. Začal bezradně kroužit dokola a snažil se zjistit, odkud zvuk vychází. Zprava, je to

jasné, otočil se doprava, takže zvuk měl před sebou. Jsou to smrtijedi na košťatech? Celé hejno

smrtijedů? Co to je?

V tom mrak před ním zčernal a tomtéž okamžiku asi sto metrů před Harrym vyletělo z mraků obrovské

letadlo.

Harry spolkl výkřik a ani nevěděl, jestli Kulový blesk sám, nebo na jeho pokyn začal bleskově klesat

strmě dolů.

Řítil se dolů a křičel z plna hrdla, oči, které měl hned plné slz jak mu svištěl studený vzduch kolem

hlavy měl pořád upřené na letadlo, v posledním okamžiku zahlédl vyděšeného pilota s kafem v ruce a

nevěděl jestli on ho vůbec zahlédl, v každém případě jestliže ano a jestli opravdu viděl Harryho k smrti
vyděšený obličej a hlavu volně poletující s rukama a kouskem koštěte, což bylo jediné, co mohl vidět

díky napůl navlečenému neviditelnému plášti, pak tomu nejspíš neuvěří.

Harry klesal stále níž a níž a nakonec se uklidnil, napřímil Kulový blesk a pokoušel se uklidnit

zrychlený dech. Otíral si slzy z očí a pak se konečně vzpamatoval natolik, že mohl vzít hůlku do

roztřesené ruky a zabreptal stejně roztřeseným hlasem: Ukaž mi cestu, hůlka se otočila Harrymu na

hruď.

Přehodil zbytek pláště přes hlavu, takže čouhala zase jen špička koštěte. Plášť mu z nohou nesjel,

protože když byl tak vyděšený, instinktivně semknul nohy, čímž plášť nepustil.

Obrátil se o sto osmdesát stupňů a letěl podél tříproudé silnice v obou směrech na sever.

Stále míjel nákladní automobily, které jely ve svém pruhu pomalu a ostatní auta je mohla předjíždět.

Na silnici zácpa nebyla, i když k tomu nebylo daleko. Harry se snesl jen asi dvacet metrů nad silnici a

pevně přitom svíral plášť u koštěte. Samé cisterny, nákladní auta, tahače, odtahová auta plná jiných aut

na sobě, auta ze stavby, zásobovací soupravy, když v tom Harry zahlédl žluté nákladní auto, které mělo

na každé straně korby menší jeřáb, na kterém byl řetězem upevněný kontejner. Harry zrychlil a hopem

náklaďák dohnal.

Kabina řidiče měla vzadu okno, kterým se dalo koukat dozadu, sice bylo z poloviny zakryté

kontejnerem, ale zřejmě tenhle model kontejnerů není dost vysoký na to, aby zakryl celé zadní okno

kabiny.

Harrymu se kvůli tomu tam moc nechtělo, zvlášť když zblízka uviděl tu hordu odpadků, zbytky

shnilých jídel, rozlité barvy a smradlavé konzervy a to byla jen hrstka z toho, co tento ráj sajrajtu

obsahoval.

Opatrně se snesl do odpadků. V rohu zadní části kontejneru zahlédl svůj kufr a hned se po něm začal

sápat. Dostat se přes tu horu smradlavého šrotu bylo vskutku těžké.

Auto najednou zastavilo, Harry to nečekal a plácnul sebou jak dlouhý, tak široký do smetí. Nic tak
odporného ještě nezažil, nyní nesmrděl jen kontejner, ale i on sám. Znovu se postavil na čtyři a hned

pak na nohy.

Udělal poslední krok ke kufru, přál si, aby mohl použít kouzlo Accio, ale nemohl riskovat odhalení,

zvlášť na šesti proudé silnici a ještě ho mohl zahlédnout řidič nebo spolujezdec tohohle nákladního auta

s kontejnerem.

Popadl kufr a začal vší silou tahat, aby ho dostal ze smetí. Kufr škubnul a Harry už zase ztrácel

rovnováhu, ale nakonec to ustál.

Škub!

Auto se prudce rozjelo a Harry se vší silou tentokrát praštil do stěny kontejneru až to zaznělo jako

kostelní zvon a kdyby Harry zavřel oči, viděl by nejspíš hvězdičky.

Uviděl ale něco horšího, spolujezdec to zaslechl a otočil se. Hleděli si s Harrym přímo do očí. ‚A je

to v háji!‘ huboval si Harry. V tom spolujezdec něco řekl řidiči a náklaďák začal prudce brzdit a řadit

se na stranu do odstavného pruhu.

Harry se vyškrábal na nohy, ale opět nevydržel rovnováhu a uklouzl po něčem co vypadalo jako pytel,

který vyhazuje vždycky Tony, protože ostatní smetí v pytlích nebylo.

Praštil sebou z novu do smetí a tentokrát upustil i Kulový blesk a plášť. Ohlédl se po nich, koště mu

spadlo na hlavu a ošklivě ho do ní bouchlo. Plášť ale odplápolal a zasekl se až o okraj kontejneru.

Harry sebral veškerou energii a i když náklaďák stále brzdil a jeho tlačil dopředu, sebral kufr a

postupně ho přehodil přes okraj tak, že přepadl přes krajnici a skutálel se dolů. Teď se hnal po plášti…

Cuk!

Plášť se odtrhl od kontejneru a začal se vznášet. Harry se dostal k okraji kontejneru, sebral koště a

bezmocně přihlížel jak mu plášť odnáší vítr. V tu chvíli náklaďák zastavil a Harry rychle hodil Kulový

blesk přes náklaďák stejně jako před tím kufr. Pak se otočil a plášť který se od něj už dostal pěkně

daleko se přilepil na čelní sklo přijíždějícího auta. V tu chvíli Harry ztuhl, protože celé čelní sklo a
kousek střechy auta úplně zmizelo.

Auto také začalo zpomalovat a řadit se ke krajnici. Harry se rychle vyšvihl přes naplněný kontejner

dolů na silnici a sledoval jak se auto k němu přibližuje. Musí se dostat k tomu neviditelnému plášti a

skrýt se. Najednou auta kolem začala kličkovat jak šílená, jejich řidiči viděli jak polovina auta s

přilepeným pláštěm je pryč a přestali se věnovat řízení. Ozvaly se zvuky brzd a několik aut se dostalo

do strašného smyku a třískla vší silou do ostatních a některá zase dřela o záchranné zábradlí.

V tom Harryho za rameno popadla něčí ruka. Harry se lekl a otočil se, byl to ten spolujezdec, svalnatý

chlap, to se muselo uznat, řidič byl zato malý mužík, který se na Harryho mračil z druhé strany auta.

„Co jsi tam pohledával, holomku?“ zakřičel na něho spolujezdec.

Harry se chystal k omluvě, když v tom zahlédl za zády muže Kulový blesk. Vznášel se volně ve vzduchu

nad krajnicí. Uvědomil si, že tam civí a ihned uhnul s pohledem, aby se tam nikdo z těch dvou také

nepodíval. Co teď, koště se tam vznáší a Harry je musí donutit se dívat jiným směrem. Ovšem vůbec to

ale nepotřeboval, protože z řidiče najednou vypadlo: „Do háje!“

Spolujezdec se podíval přes Harryho a uviděl jak se na ně řítí auto bez střechy a oken. Jeho řidič

neviděl před sebe a pomalu zajížděl ke krajnici přímo na náklaďák s kontejnerem na korbě.

V tom z toho auta vykoukla hlava, takhle to vypadalo, jako kdyby se vynořila z prázdnoty. Oba řidiči

náklaďáku zalapali po dechu a dali se do běhu.

„Áaaaahhh!“ ozvalo se od řidiče s pláštěm přes čelní sklo a následovalo skřípění brzd, Harry stačil

uskočit v poslední chvíli.

Prásk!

Auto narazilo do zadní části náklaďáku, plášť se odlepil, s ním i střepy z auta a všechno to přistálo

na zadní stěně náklaďáku. Ozvala se chvíle ticha, Harry se vzpamatoval ze šoku, který nadělal, říkal si,

že jestli tohle není na Azkaban, tak už neví. Měl úplně ztuhlé nohy a nedokázal se z šoku probrat. Na

silnici už nic nejelo, auta co dostala smyk z toho jak viděla napůl zmizelé auto, silnici zatarasila, takže
teď jenom bylo slyšet projíždění aut v opačném směru, který byl oddělen záchranným zábradlím a za

ním živým plotem.

Nakonec se Harry probral ze šoku a postavil se na nohy. Začal rychle uvažovat a popadl plášť.

Podíval se, jestli se nedívá někdo jiný a přikryl se s ním.

V tom okamžiku se z auta, které mělo na skle prasklinu tak husté pavučiny, že nemohl řidič vidět, jak

Harry mizí pod pláštěm, vykoukla spolujezdkyně, následně i řidič, oba se kymáceli, ale nic jim nebylo.

Harry ustoupil v plášti na krajnici když v tom se přihnali popeláři z nákladního auta. Začali se ptát,

jestli jsou oba pasažéři osobního automobilu v pořádku, a ti řekli, že se jim jenom trochu motá hlava.

Harry už na nic nečekal, první bylo získat Kulový blesk, který se volně vznášel nad krajnicí, popadl

ho a uháněl po svažité louce vedle silnice směrem zpátky, aby našel kufr. Koště položil na trávu, protože

ho nemohl schovat zároveň se sebou samotných a šel pro kufr. Ležel asi třicet metrů daleko na krajnici,

kde se teď snažila vyjet auta, co zablokovala cestu. Bohužel jich několik bylo ošklivě nabouraných v

sobě a jejich řidiči teď vedli dost ostrý rozhovor.

Jedna ze spolujezdkyň bouraných aut ale zahlédla volně ležící kufr na trávě vedle krajnice. Harry se

ho už chystal popadnout, když v tom ta žena k němu vykročila.

Harry se natáhl po úchytce, kterou nadzvedl a s ní se chystal zvednout i celý kufr, když v tom si všiml

té ženy a srdce mu nadskočilo až někam ke krku.

„Co to tady je?“ zeptala se a už se skláněla ke kufru.

Co teď, nesmí ho otevřít, co jen bude Harry dělat? Rychle upustil úchytku, která ale byla na pružinu,

tak sebou práskla a přitlačila se k stěně kufru.

Žena byla už v půli cesty s rukou nataženou ke kufru, teď se lekla a uskočila. Harry toho využil a

znovu nadzvedl úchytku, tentokrát ale i s kufrem a škubnul s ním.

„Ah!“ zaúpěla a znovu nadskočila. Harry začal potlačovat smích, ale žena měla za to vykulené oči,

a stále stála na místě. Harry potřeboval aby už odešla, takže vzal znovu za úchytku a celý kufr prudce
šoupnul směrem k ní, jako kdyby na ní chtěl kufr zaútočit.

Žena znovu sykla a dala se do běhu zpátky k silnici. Na to Harry čekal, popadl kufr a prudce s ním

začal utíkat, popadl koště, které si před tím položil na trávu a běžel co nejdál od silnice.

Zastavil se až u nějakého rybníka a konečně si oddychl. Byl si vědom toho, že způsobil ohromné škody,

dýchal jako o závod a srdce měl až v kalhotách. Měl takový strach, že se tím prozradí, co když se všichni

řidiči shodnou, že viděli jak část auta prostě neexistuje, nebude to Ministerstvo kouzel považovat za

signál? Nebude tady hned potom chodit plno kouzelníků, kteří budou vědět jak Harry vypadá, ostatně

to už snad vědí, a budou ho chtít najít. To byl ale hloupý nápad odletět. Za poslední týden prožil snad

všechny nejhorší zážitky znova.

Teď tu seděl na kameni, plášť měl složený na klíně a kufr i s koštětem opřené o kus dál.

Pak ho napadlo, že ho možná popíšou ten řidič a spolujezdec toho popelářského nákladního auta.

Dají policii Harryho popis a Tony už nebude muset dlouho čekat na jeho identifikaci.

Ještě nikdy nezažil mudlovskou nehodu aut, Dursleyovi mu nakukali, že jeho rodiče tak zemřeli, až v

jedenácti letech uslyšel z úst Hagrida pravdu. Že nezemřeli v žádné autonehodě, ale zabil je Voldemort,

který tu noc šel jenom po jediném člověkovi, po Harrym. Tím si ale spočítal svůj osud, předal Harrymu

něco ze sebe a tím ho udělal sobě rovným.

Harry si uvědomil, že už je nejspíš poledne. Stíny byly velice krátké a slunce svítilo velice intenzivně.

V tom v dálce uslyšel sirény policejních aut. Při jejich zvuku mu přeběhl mráz po zádech, cítil se ještě

víc vinný za všechny své prohřešky.

Kdyby jen ten náklaďák nezastavil v té dlouhé koloně ostatních nákladních aut. Kdyby se jen Harry

nepraštil tak prudce do palice a ten zatracený spolujezdec by ho neslyšel.

Teď tu seděl, Harry Potter, celý od smetí, smradlavý na celé kolo. Věděl, že když půjde po ulici, bude

to určitě zábava. Kluk v dvakrát tak větším oblečení než je on sám, v jedné ruce má velký kufr, v druhé

ruce podivné koště, které je nejspíš na všechno, jen ne zametání a v neposlední řade bude dozajista
zajímavá Harryho aura smradu.

Harrymu se na obličeji dokonce objevil i úsměv, když si to představil. Seděl tu asi půl hodiny a těžce

oddychoval.

Takže co teď. Letět s kufrem může jedině až po setmění, takže let nepřipadá v úvahu… co je to za zvuk.

Vychází za Harryho zády.

V tom se nad Harryho hlavou přehnal vrtulník, který pročesával okolí kolem silnice a když už málem

mizel za stromy, zastavil se.

Harry nepotřeboval ani praštit do hlavy, aby viděl hvězdičky, ten vrtulník pátrá po něm, po tom

chlapci, kterého uviděli řidič a spolujezdec popelářského auta…

Popadl kufr a koště a začal utíkat směrem od vrtulníku. Myslel si, že už má po problémech, ale jak

vidno se mýlil. Vrtulník se začal hnát za Harrym. Na jeho straně byl jasně čitelný nápis POLICIE a

najednou se na celé kolo rozeřval megafon.

„Stůjte, tady policie!“

Jeho křik zněl snad na celé město, Harry už neměl srdce jen v kalhotách, ale nejspíš ho nechal tam u

rybníka. Jak můžou být tak rychlí, že ho našli, jak to že sakra ten vrtulník Harry nezaslechl dřív?

„Zastavte se, okamžitě se zastavte, tady policie, stůjte!“ řval vrtulník.

Harry měl tak zrychlený tep a tak strašně mu tlouklo srdce až ho to bolelo, věděl, že utíkat po louce

se stromy nikam nevede. Začínal dostávat panický strach a mozek mu vypnul. Prostě jen utíkal.

V tom v dáli uslyšel psí štěkot, strnul jako solný sloup a poslouchal odkud vychází. Nebylo času

nazbyt.

Přeběhl do husté koruny stromu a nasedl na koště. Tak rychle jako teď snad nikdy ještě nedýchal.

Ruce se mu klepaly jako kdyby měl desetinásobnou Alzheimerovu chorobu. Začal si nasazovat

neviditelný plášť, ale nedařilo se mu to, ruce se mu příliš klepaly. Do očí se mu vlily slzy a nervy mu

začaly povolovat. Kolem kroužil vrtulník jako sup a Harrymu moc nadějí nepřidával.
 Konečně se mu podařilo upnout si plášť mezi nohy, popadl kufr a sledoval kde je vrtulník. Čouhala

mu zase jen hlava, ruce, kus koštěte a kufr. Vrtulník se mu octl za zády, takže Harry byl krytý stromem.

Vyrazil, koště mu konečně dodalo tolik potřebnou sebedůvěru i když se na něm třásl jako osika,

přeletěl k dalším několika stromům a vybral si jeden zvlášť vysoký. Vyletěl do jeho koruny, kde utrhl

kus větve, kufr usadil na dvě další silné větve a tou utrženou celý kufr přikryl, aby nebyl vidět ze zdola,

pak si přikryl celé tělo pláštěm, takže koukal zase jenom kus koštěte.

Pod ním se v tu ránu ozval štěkot. Harry znovu strnul, pohlédl pod sebe a uviděl policejní strážníky v

uniformách jak vedou asi tři psy.

Harryho tep byl stále stejně šílený, byli přímo pod ním, to by zahlédli i ten kousek koštěte, co mu

kouká vepředu. Vznášel se asi deset metrů v koruně stromu. Dva psovodi se od jednoho odtrhli a začali

pátrat vedle. Ten co zůstal, stál na cestě, která vede zpátky do obydlené oblasti, tudíž po které se chtěl

vydat Harry.

Měl jedinou šanci, neletět dolů a pak po cestě, musel proletět korunou stromu, takže pomaličku přiměl

koště k pohybu. Jenže jakmile se ocitl v hustém houští, kterým se jedině mohl dostat ven, plášť se mu

zasekl o větev. Harry ztuhnul, strachem vykulil oči a ani se nepohnul, protože kdyby ano, tak pohne

celou větví o kterou byl zaseklý, což by bylo vidět. Nemohl vyndat ruku, aby se uvolnil, riskoval by

odhalení a navíc ruka vznášející se ve vzduchu by asi bylo moc. Zůstal jako přimrazený a snažně se

nutil, ať se tolik netřese.

Strážník tam stál dál a dál. Harry si myslel, že to trvá snad celou věčnost. Vrtulník začal odlétat, jeho

zvuk se začal ztišovat, Harrymu konečně trochu povolilo sevřené srdce, i když si byl jistý, že provádí

manévr, kdy vrtulník odletí, Harry si má myslet, že je v bezpečí a vylézt ven, vrtulník se v tu ránu vrátí

a zase ho nachytá.

Byl rád, že ho Dursleyovi občas nechali se dívat na televizi. Strážník se pořád nehnul z cesty, Harry

si začínal myslet, že snad nikdy neodejde. Tělo se mu nepřestávalo klepat, byl stále vystrašený k smrti.
 V tom se vlčák dole otočil a zahleděl se přímo na Harryho. Tomu znovu poklesla brada, pes stále

zmateně koukal nahoru. Harry věděl, že psi mají strašně špatný zrak, ale výborný čich, co ho ale může

přimět se podívat nahoru? Vítr přece odnese lidský pach jiným směrem než přímo dolů.

Pak si to Harry uvědomil, vždyť přece smrdí od odpadků, takový smrad obzvlášť v koruně stromů v

bezvětří a ve vedru je znát. Nasucho polknul, ale to už se pes rozštěkal na plné kolo. ‚Ať už má klid, to

ho nemůžou nechat na pokoji?‘, stěžoval si v duchu.

Už poněkud starší strážník, který měl nos velice podobný psovu zachytil pohled svého čtyřnohého

parťáka a podíval se do koruny stromu. Byla celkově řídká, takže viděl i nahoru. Harry si ale byl jist,

že kufr ukryl bezpečně a jeho Kulový blesk je tak stabilní (což se o Harryho třesavce říct nedalo), že

ten kousek koštěte co čouhá může policajt považovat na kus větve.

Stále hledal pohledem v koruně stromu a pes nepřestával štěkat. V tom se přihnali i ostatní dva.

Všichni hleděli nahoru a něco si povídali. Harry přestával mít naděje že se z toho vůbec dostane. Po

chvilce jeden z policistů vzal vysílačku a něco do ní zamumlal. Pak se začalo něco ozývat z ní. Policista

znovu něco řekl, pak prohodil slovo s ostatními a znovu se něco ozvalo z vysílačky.

Takhle chvilku tlachali a psi začali pomalu na pokyny svých pánů přestávat štěkat.

Harry si říkal, že si strážníci myslí, že psi zahlédli veverku, nebo něco takového. Radši ale se

neodvažoval doufat. Po chvilce se vrátil vrtulník, což Harrymu moc na odvaze nepřidalo, místo toho

ale si strážníci psy odvedli a nechali Harryho vznášet se v koruně stromu samotného.

Konečně, Harry vytáhl jednu ruku zpod pláště, kterou by policisté okamžitě uviděli a s ní uvolnil

kousek neviditelného pláště zaseklého o větev.

Znovu se celý zakryl pláštěm a nechal čouhat jen kousek předku koštěte. Snesl se dolů a zahlédl

odcházející policisty. Urychleně vyletěl z úkrytu stromů nabral výšku.

Byl už si ve sto metrech, kde se narovnal a pečlivě pozoroval terén. Hodlal si zapamatovat jeho přesné

umístnění, protože se sem hodlal vrátit až v noci, kdy bude moci s kufrem odletět. Našel onu osudovou
silnici, kde teď byly asi čtyři odtahová auta a provizorně udělaná objížďka v protisměru.

Šinul si to s koštětem zpátky po silnici, až narazil na ulici vedoucí nahoru k Tonyho hotelu.

Našel okno, které bylo dosud otevřené a vletěl dovnitř. Shodil ze sebe plášť a koště odkutálel pod

postel. Měl jediný cíl, sprchu.

Kapitola 5.
Práce
T řesavka v nohou a rukou už ustala, Harry cítil, jak mu teplá voda stéká po těle a zalévá ho hřejivý

pocit. Pach smetí pomalu vyprchával a mísil se s normálním vzduchem.

Teď už byl v bezpečí, říkal si, i když za posledních pár dní poznal, že přísloví ‚Nikdy neříkej nikdy‘

je svatá pravda. Kdo by si to pomyslel, honili ho policajti v helikoptéře, se psy, doopravdoví ozbrojení

policisté. Málem ho srazilo dopravní letadlo, Harry si až teď uvědomoval vyděšený výraz pilota s

plastovým kelímkem v ruce. Byl strašně rád, že se ten pilot nelekl do takové míry, že by to kafe, nebo

co to v tom kelímku měl, vylil na přístrojovou desku, hned by byl další malér.

Harry nikdy v životě neviděl dopravní nehodu, i když viděl už horší věci: baziliška- hrozného

obrovitého smrtelně jedovatého hada, draky, mozkomory, vlkodlaky a dokonce i jednoho obra. Ale co

když policii opravdu ti dva z toho popelářského auta podají Harryho popis a vyvěsí ho všude možně?

Nebo to tak mudlové nedělají?

Když svět čarodějů hledal Siriuse Blacka, tak všude, kde se jen podíval, visely jeho podobizny, co

když to tak udělají i v Harryho případě? Co když v Děravém kotli budou na každém kusu stěny

rozmístěny plakáty s Harrym Potterem, hledaným a nezvěstným.

Ať už teď byl kdekoliv, a že to bylo velké město, tak tady museli být alespoň nějací čarodějové, co
když Harryho poznají, až bude roznášet pití v baru? Co když o něm řeknou Ministerstvu a bystrozorové

tu budou jako na koni? Měl si Harry snad opatřit nějaké velké sluneční brýle, aby mu nebylo vidět do

obličeje?

Vypadal by možná ještě víc nápadně než doposud. Ani si neuvědomil, jak je to nebezpečné, že

souhlasil s tím, že bude roznášet pití. Bude riskovat, že ho někdo pozná?

V téhle době musel už každý čaroděj, i ten nejmenší, vědět, že Harry Potter se ztratil, utekl od

pěstounů a ani se nerozloučil. Co si o něm asi musí myslet? Většinu minulého roku ho stejně Denní

věštec, čarodějné noviny, popisoval jako úplně psychicky labilního člověka, který má věčně záchvaty a

který pořád rozhlašuje tu pitomost, že Voldemort se vrátil.

Potom, co se to dokázalo, začal o Harrym psát hned jinak, jako o chlapci, který zůstal naživu. Hrdinně

vzdoroval těm, co prohlašovali, že se Pán zla nevrátil, a vždy zůstal za svým. Musel přetrpět bolest jizvy,

kterou ho jako dítě zaklel Voldemort. Opovrhován svými přáteli, pronásledován ve své vlastní škole

jejich posměšky stále hrdinně vzdoroval a stál skálopevně za Brumbálem.

Přitom to byl právě Denní věštec, který rozkřikoval na všechny strany ty lži o Harrym. To ovšem

nějak zapomněli připsat.

Co ale o něm Denní věštec napíše teď? Že se dočista pomátl? Že nevydržel to napětí, kterému musel

celý minulý rok vzdorovat, a zbláznil se? Nejspíš zajdou zase za Dracem Malfoyem a budou se ho

vyptávat na Harryho. Draco je syn Luciuse Malfoye, který před měsícem kvůli Harrymu byl převezen

do Azkabanu, protože byl usvědčen za své činy v roli smrtijeda. Draco Harryho nenáviděl už od prvního

setkání v Bradavickém expresu, od té doby se jejich vzájemná nenávist ještě více prohlubovala a teď,

když Draco ztratil otce, a to díky Harrymu…

Harry si myslel, že na něj Draco musí připravovat plán, jak ho zabít, jinou adekvátní pomstu neviděl.

Vsadil by se, že kdyby Malfoy věděl, kde teď Harry je, netrvalo by mu ani sekundu a už by ho prásknul.

A přesně to nesmí dovolit.

 Vylezl ze sprchy s ručníkem kolem pasu a znechuceně vyhlížel na svoje ještě stále smradlavé šatstvo.

Bylo zmuchlané, páchlo a bylo pokryto všelijakými skvrnami a dalšími nečistotami. Harry věděl, že

tohle Tonymu na vyprání dát nemůže, takže vzal mýdlo, přešel k umyvadlu, popadl tričko a začal ho

drbat o sebe, naštěstí byl zvyklý prát v ruce, pokud se totiž Dudley nějak zvlášť silně zamazal, dostal

to Harry hned na starost. Vyprat, pověsit, vysušit, naštěstí po něm Petunie nechtěla žehlení, protože ho

k tomu jednou donutila a dopadlo to propálenými kalhotami strýce Vernona.

Od té doby ale uplynulo spoustu let, do školy už měl teď chodit šestým rokem a tohle se stalo před

asi devíti lety. Teď, když Harry pobíral rozum, se stále divil, jak mohli tak malé dítě, jaké byl před

devíti lety, nutit k žehlení, natož pak k praní, sušení a věšení. Jako kdyby nebrali ohled na to, že Harry

byl ještě malý a tohle prostě nezvládal. Navíc to nebylo jediné, co musel v domácnosti dělat. Vlastně

teta Petunie se starala jenom o krásu a pořádek domu, žehlila a vařila (a to pouze složitá jídla), která

většinou na Harryho záhadným způsobem nevyšla, protože vedle něho vždy seděl jeho bratránek a do

něho to padalo jako do popelnice.

Byla to hrozná doba, uvědomoval si, když tak drbal o sebe tričko, které mu většinou viselo až někam

dolů po pás, jak mu bylo velké. U Dursleyových byl zkrátka těžký život, to naopak v Bradavicích si

Harry myslel, že je v sedmém nebi. O všechen pořádek a praní se tam starají domácí skřítkové, vaří i

uklízí a ještě za to nechtějí mít zaplaceno, protože skřítkové jsou sluhové a ne nějací zaměstnanci,

jediný, komu se to zdálo nefér, byla Hermiona, která na jejich záchranu založila zvláštní spolek

SPOŽÚS, do kterého se každý hlásil jenom proto, aby jim už Hermiona s tím dala pokoj. To včetně

Harryho a Rona, které naverbovala jako první. Ani domácí skřítkové s ní nesouhlasí a považují to za

sprostotu. Jediný domácí skřítek, který je v Bradavicích zaměstnaný a dostává za to peníze, je Dobby,

kterého Harry v druhém ročníku zachránil ze spárů zlého Luciuse Malfoye a od té doby jsou spolu

kamarádi.

Tričko se zdálo být vyprané, tedy alespoň nesmrdělo, což byl dobrý náznak. Teď přišly na řadu
kalhoty, které byly o poznání horší na praní. Harryho, i když bylo po poledni, začala zmáhat únava, a

tak začal prát a zavíral při tom oči. Mýdlo moc jako prací prostředek nefungovalo a vyžadovalo to

hodně úsilí dostat z kalhot nečistoty. Harry pral ještě asi tak pět minut, než konečně dospěl k názoru, že

by lepšího úspěchu nedosáhl, a tak tričko i kalhoty pověsil na tyč se závěsem u sprchy.

Přešel k posteli a padl na ni zcela vyčerpaný. Oči se mu zavíraly a Harry usnul tak rychle, aniž by si

toho byl vědom.

V místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do které vedly po obvodu masivní kamenné schody, zápasilo

několik kouzelníků. Vrhali po sobě kouzla hlava nehlava a snažili se navzájem omráčit, nebo v horším

případě těžce zranit. Kolem dvou hochů, kteří teď vylekaně leželi v rohu na masivních schodech, kráčel

jakýsi starý kouzelník. Scházel dolů a zastavil se až dole pod schody. Vtom nejbližší kouzelník něco

zakřičel a všichni ztuhli. Starý kouzelník pak namířil jen letmo hůlkou na jednoho prchajícího a ten

sebou okamžitě praštil o zem.

Pouze jedna dvojice spolu pořád zápasila, nějaká žena a muž po sobě na život a na smrt vrhali svá

kouzla. Muž se jí posmíval a vyhýbal se jejím paprskům jako toreador rozzuřenému býkovi. Nakonec

však zasvištěl jeden paprsek, který očividně nečekal, přímo do jeho hrudi. V jeho očích se v tu chvíli

objevilo překvapení a úžas. Pak pohlédl na svou oponentku, ale to už se zvedal ze země a letěl přes

celou místnost do jakéhosi oblouku. Vtom se chlapec s černými vlasy a vystrašeným obličejem rozkřičel

na celé kolo a běžel směrem k padajícímu kouzelníkovi na pomoc. Nestihl to, muž přeletěl přes oblouk

a zmizel. Chlapec křičel dál a hnal se na druhou stranu oblouku, ale to už ho zachytil jiný kouzelník a

snažil se ho uklidnit. Hoch se mu zmítal v náručí a pokoušel se uvolnit z jeho sevření, křičel něco jako:

„JE ŽIVÝ! NENÍ MRTVÝ!“ avšak kouzelník ho nepustil.

Potom se ale chlapec náhle otočil a strčil do čaroděje, který ho držel. Ten ztratil rovnováhu a přepadl

přes schod na zem. Hoch se teď hnal vší silou k oblouku a někteří kouzelníci se ho snažili zachytit. V

očích měl naději, už byl skoro u pódia, kde byl starý kamenný oblouk postaven. Už jen jeden krok a
mohl se ho dotknout…

„Harry!“ rozezněl se odkudsi hlas.

Harry se probudil přikrytý přikrývkou a celý zpocený. Tep mu zase létal do závratných výšin a on

nebyl schopen popadnout dech.

Byl to Tony, vešel do místnosti a hleděl na zpoceného a vystrašeného Harryho.

„Harry, co se ti stalo?“ zeptal se najednou, když viděl, jak Harry překotně dýchá a teče z něho pot.

„Měl jsem… měl jsem zlý sen,“ nemohl popadnout dech Harry.

„No, alespoň jsem rád, že jsi tady. Hlásili, že se na té silnici, o které jsem ti říkal, stala velice podivná

nehoda,“ řekl a sedl se vedle něho na postel. „Prý všichni zúčastnění viděli, jak zčista jasna zmizel kus

okna auta, které pak narazilo právě na ten popelářský vůz.“

„Cože?“ dělal Harry překvapeného.

„Na ten, co právě od nás odvážel ten kontejner, věřil bys tomu, jaká to je náhoda?“ pokračoval Tony.

„Jak mohli všichni vidět zmizet kus auta?“

„To policie neví, prý řidiči toho náklaďáku viděli nějakého černovlasého chlapce, jak jim něco krade

z korby. Dokonce ho pak prý honila policie, ale nic nenašla,“ řekl Tony a Harrymu nadskočilo srdce,

když řekl o těch tmavých vlasech.

„To je divné,“ odvětil neurčitě.

„Jsem rád, že jsi to nebyl ty, když jsi tady spal. Myslel jsem, že jsi to byl, ale díky bohu ne,“ řekl s

úlevou Tony.

„Proč se o mě tak staráš?“ zeptal se s údivem ve tváři Harry.

„Ani nevím, nezdál jsi se mi, takže jsem si myslel, že jsi nějaký chuligán, co něco ukradl a schovává

se u mě,“ řekl podezíravě. „Snaží se předstírat ztrátu paměti a přitom žádnou ránu do hlavy neschytal,“

dodal Tony.
 Harry nahnul hlavu a odhrnul si kus vlasů, aby mohl Tony vidět velkou bouli, jak se před chvilkou

praštil o stranu kontejneru.

„Myslím, že to je ta boule, myslím, že mě někdo zmlátil a nechal tam, ale na nic víc se nepamatuji,“

napadlo Harryho.

„Zvláštní, že si jí doktor nevšiml,“ řekl zamyšleně Tony.

Harry pokrčil ramena a koukal na Tonyho rozespale.

„Co je to vlastně za město?“ zeptal se opatrně Harry.

Tony se docela divil, že to neví. „Dublin, jsi v hlavním městě Irska, Harry.“

„Irsku?“ nadskočil Harry překvapeně, vlastně to bylo poprvé, co to nemusel předstírat, protože

opravdu nevěděl, kde je.

„Ano, snad víš, kde je, ne?“ zeptal se s úsměvem Tony.

„Samozřejmě,“ zamračil se na něho Harry, protože věděl, že si z něho dělá legraci. „A kolik je hodin?“

„Čtyři odpoledne, Harry. To není čas na spaní, nezapomeň, že tě dnes čeká práce. Tady máš

zaměstnanecké oblečení, očekávám tě dole za pár minut, tak se převlékni,“ řekl, odešel z pokoje a

nechal tam Harryho samotného.

‚Sakra Irsko? Tak to jsem nemířil do Londýna,‘ řekl si Harry. Zvedl se a znovu si uvázal ručník kolem

pasu. Šaty byly stále mokré, takže byl rád, že mu Tony dal jiné. Byly obyčejné, nejspíš mu to dal

schválně, protože v těch od Dursleyových vypadal jako blázen.

Vyšel ze dveří a přemýšlel, co udělá s tím, aby ho nikdo nepoznal. Kdyby tak byl metamorfomág jako

Tonksová, to by byla hračka, hned by si změnil vzhled na jiný a bylo by. Teď ale, když scházel po

schodech, přemýšlel, že to nejspíš ničím nevyřeší. Musí zkrátka doufat, že do tohohle baru nechodí moc

čarodějů. Přešel tedy ke dveřím vedoucím do baru a otevřel je. Hned se na něj vyvalil typický barový

vzduch a Harry začal litovat, že vylézal z postele.

Za výčepem stál Tony a právě čepoval pivo jednomu vousatému chlápkovi, který koukal na plnící se
půllitr jako na smilování. Harry přešel kolem a vklouzl na jednu barovou židli. Tony se na něj usmál a

podal mu papír. Bylo na něm zakresleno asi deset stolů, které byly rozmístěny v baru, a každý měl číslo.

U každého stolu byly vždy čtyři židle, takže to vždycky byly dvě čísla. První číslo stolu, druhé číslo

židle. Harry neměl problémy si to zapamatovat, protože to bylo popořadě.

„Tady jsem ti připravil takový malý plánek, aby sis to okouknul,“ podotkl Tony, když Harry studoval

plánek.

„To zvládnu,“ řekl Harry a odložil papír na stůl. Pak se obezřetně začal rozhlížet po hostech. Kdokoliv

mu mohl připadat podezřele, tak si ho pořádně prohlédnul. Nikdo v kápy tu neseděl, takže to byla první

dobrá zpráva. Harry nečekal, že by tu někdo seděl se špičatým kloboukem na hlavě, ale nebyl si jistý

několika lidmi, kteří byli až poněkud teple oblečení bundou na tohle horké počasí, četli si noviny a

dělali, že nic.

Tony zachytil Harryho pátravý pohled.

„To jsou samí stálí zákazníci, Harry, možná že ti připadají divní, ale jsou v pohodě,“ podotkl.

„Proč jsou tak teple oblečení?“ zeptal se Harry.

„Tohle je Irsko, Harry, tady je teplo jen občas, takže kdo je zkušený, vezme si s sebou i teplé

oblečení,“ řekl Tony.

Harryho to moc neuklidňovalo, to ho bude tenhle pocit pronásledovat pořád?

„Většinu času tady stejně prosedíš vedle mě na barový židli. Občas na tebe někdo zavolá, nebo

někomu doneseš pití,“ řekl spokojeně Tony, protože byl nejspíš nadšený, že tu má konečně společnost.

„To zní až moc lehce,“ řekl opatrně Harry a zazubil se na Tonyho.

„Neboj, potřebuju tady pak utírat stoly po těch, co odejdou, nebo když někdo něco vylije, což se stává

hodněkrát, až dorazí náklaďák se zásobami, tak je vyložit a dát na místo, večer vytřít celou podlahu a

také podlahu vedoucí k pokojům.“

Harrymu se vytratil úsměv ze rtů a otočil se raději na plánek se stoly.

 „Tu podlahu u pokojů ti dneska odpustím, nebudu tě přetěžovat, když jsi přetrpěl ty horečky,“ řekl po

chvilce Tony a sledoval, jak bude Harry reagovat. Ten odložil znovu papír a zeptal se.

„Ty se tu moc s nikým nepobavíš, co?“

„Ale jo, večer sem občas přijde někdo, s kým se znám, a prohodíme pár slov, ale já vždycky zůstávám

za pultem, takže asi máš pravdu, moc ne,“ odpověděl Tony.

„Kde jsi vlastně sehnal tenhle hotel?“ zeptal se Harry.

„Otec umřel před patnácti lety a tohle mi po něm zbylo. Tohle tady dole byla chodba, žádný bar, tudy

lidi vcházeli do hotelu. Potom, co jsem to zdědil, jsem si řekl, že vydělám víc, když tu udělám bar.“

„To byl dobrý nápad, ale muselo to být drahé,“ řekl Harry a byl rád, že se nebaví o něm samotném.

„Jo, musel jsem si vzít půjčku, ale pak jsem to splatil. Snažím se jakž takž vyjít, zatím to ujde,“ skončil

Tony.

„Ty nemáš ženu?“ zeptal se se zájmem Harry.

„Oh, ano, měl jsem. Ale nějak to nevyšlo, Jane byla dost vysazená na různé věci, co… což jsem jaksi

nesdílel.“

„A jaké věci?“ zeptal se Harry a užíval si, že i někdo jiný se moc necítí dobře, když mluví o citlivých

věcech, zároveň si ale Tonyho nechtěl proti sobě poštvat.

„To bych tu nerozebíral, Harry. Ona se… ona se zkrátka změnila…“ řekl pomalu Tony a pečlivě volil

slova.

„A nezměnil jsi se náhodou ty?“ zeptal se s úsměvem Harry.

„I to je možný,“ pousmál se i Tony. „Některý věci zkrátka nevyjdou tak, jak je člověk plánuje, víš?“

„To mi povídej,“ řekl úkosem Harry.

„Copak, na něco jsi si vzpomněl?“ zeptal se.

„Ani ne, jen mi to vrtá hlavou,“ zamluvil to rychle Harry.

„Haló, ještě jednu prosím!“ ozvalo se od čtyřky.

 Tony se naklonil pro půllitr a naplnil ho pípou pivem. Pak ho podal Harrymu, který to donesl ke

čtyřce. Když se vracel, zastavila ho nějaká starší paní u jiného stolu a požádala ho o čaj, o kterém Harry

v životě neslyšel, a tak to šel přetlumočit Tonymu.

Ten se pousmál a vzal ze skříňky pytlík s čajem, naplnil rychlovarnou konev vodou a do plechového

čajového sítka hodil pár lžic čaje. Po chvíli byla voda ohřátá a Tony do ní pak ponořil čaj, který se

okamžitě začal louhovat. Harryho v tu chvíli zaplnila příjemná vůně, která přímo kontrastovala s

pachem v baru. Nakonec čaj na podnosu donesl té paní a vrátil se k Tonymu.

„Harry, musíme si promluvit o tom, jak zvládáš počty,“ zeptal se ho Tony.

„No… já nevím, tak mě vyzkoušej,“ řekl váhavě Harry.

„Tak dobře, tady máš ceník, budeš si vždycky odškrtávat to, co jsi někomu donesl. Pak, když tě

zavolají a budou chtít zaplatit, doneseš jim účet a musíš proboha to všechno sečíst správně,“ varoval ho

ukazováčkem Tony.

„Myslel jsem, že při odchodu se lidi staví u pultu a zaplatí tobě,“ řekl poněkud sklesle Harry.

„Ale Harry, je ti asi tak patnáct nebo sedmnáct, tak přece umíš počítat. Počty jsou v jiné části mozku

než paměť, na to nezapomeň,“ řekl Tony.

Harry tedy strávil zbytek odpoledne tím, že na Tonyho pokyn sčítal ceny různých věcí dohromady,

většinou jich bylo tolik, že ten, kdo by si je objednal, by je zvracel celou cestu domů. Párkrát měl něco

donést nebo odnést, párkrát utřel stůl, večer pak uklidil rozbitou sklenici, kterou shodilo jedno šestileté

děvče. Co se týče sčítání cen, neměl s tím problémy a zatím pokaždé se dopracoval správného výsledku.

Musel si zvyknout zase na úplně jiné mudlovské peníze, chvilku mu to trvalo, ale k večeru už to šlo

samo.

Ke konci dne se bar spíš zaplňoval než vyprazdňoval, takže měl Harry málo času prohodit slovo z

Tonym. Běhal od jednoho stolu k druhému a přijímal objednávky. Pořád čekal, až mu dojde inkoust,
ale ona ta propiska prostě psala pořád dál. Harry byl zvyklý na brk, který musí pořád namáčet, takže

stále čekal, že bude muset namočit i propisku. Večer si ale zvykl i na tohle, i když ho to stále

znervózňovalo.

Kolem deváté večer tam bylo už tolik lidí, že přestal prohlížet nově příchozí, jestli nevypadají nějak

podezřele, protože se už nevyznal, kdo je nově příchozí. Byl k smrti rád, že nikdo neodchází bez

zaplacení, protože nechtěl schytat se svým vyhublým tělem nějakou do zubů. Dal si večeři a na tu dobu

za něj zaskočil Tony, který si liboval, že už se tolik na stará kolena nehoní.

Harry o něm zjistil docela dost, připadal mu jako veliký sympaťák a začali se z nich stávat dobří

přátelé. Na pár okamžiků dokonce zapomněl na své problémy a párkrát se podřekl o své minulosti,

takže to musel hned zase zamluvit. Tony v baru neměl televizi, takže byl Harry rád, že nehoda, která

určitě bude ve zprávách, mu nepoběží přímo před nosem.

Večer se pořádně najedl, zavírali v jedenáct a když konečně odešel i poslední zákazník a Harry utřel

poslední stůl a postavil na něj židle, čekala ho ještě podlaha. S ní skončil v půl dvanácté a pak se odebral

do pokoje. Na nic nečekal a hned zapadnul do postele. Byl hodně upracovaný, měl zesláblé tělo a celý

den musel dost běhat, takže si ani nedokázal představit, kolik to vlastně ušel kilometrů. Svlékl ze sebe

oblečení, popadl pyžamo, ani se nezdržoval s hygienou a hned zapadnul do postele. Jen co zavřel oči,

okamžitě mu vypnul mozek a v tu ránu usnul.

Kapitola 6.
Noční let
Č aroděj s neupravenými vlasy, co vypadal, jako by se o sebe vůbec nestaral, a velice se lišil od

ostatních, padal přes celou místnost plnou jiných lidí dolů do jakési propadlé jámy, do níž po obvodu
místnosti vedly masivní schody. Ostatní čarodějové stáli na zemi a vystrašeně se dívali na chlapce

běžícího naproti padajícímu muži. Ten spadl rovnou doprostřed do jakéhosi starého kamenného

oblouku. Chlapec věděl, že z druhé strany zase vypadne ven, zase se objeví, křičel na celé kolo:

„SIRIUSI!“ a běžel ke kamennému oblouku. Vtom ho něco popadlo. Byl to obrovský had, který ho

obtočil a začal ho dusit. Ten chlapec byl Harry, který se teď snažil dýchat, i když mu v tom had bránil.

Svíral ho čím dál víc pevněji, až najednou Harryho strašně začala pálit jizva na čele. Neměl volné ruce,

aby se jí chytil. Ostatní čarodějové už v místnosti nebyli a Harry stále byl v objetí hada.

Čelo ho pálilo stále víc, až to bylo nesnesitelné, když vtom se mu v hlavně začal ozývat jakýsi hlas.

Nebylo mu rozumět, byl tichý, ale ledový a zlý. Harry se ze všech sil snažil vymanit se ze spárů hada,

až se mu to nakonec podařilo a on dopadl na zem.

Harry se probudil na podlaze svého pokoje a jizva ho strašlivě pálila. Vtom ale najednou utichla, sice

ještě cítil bolest v boku od nárazu na podlahu, ale bolest v jizvě utichla stejně rychle, jako se objevila.

Všude byla tma a ticho, celý hotel už spal. Zvedl se a posadil se na postel. Peřinu našel odkopnutou pod

postelí, tak se pro ni natáhl se zvedl ji.

Hned s ní se však z pod postele vykutálel i Kulový blesk. Harry si v tu ránu uvědomil, že tam v koruně

stromu na něj ještě čeká jeho kufr, na který úplně zapomněl. Ucítil silnou nechuť vylézt z postele a zase

se obléci. K tomu ještě vyletět znovu schovaný pod pláštěm ven a letět pro kufr. Věčně tam ale schovaný

být nemohl, takže se nedalo nic dělat. Zvedl se a otevřel okno. Dovnitř se vlil čerstvý studený vzduch,

až Harrymu přejel mráz po zádech.

Když vyletěl z okna už převlečený a již s řádně nasazeným neviditelným pláštěm, takže zase koukala

jen špička koštěte, zamířil hned směrem k sadu stromů, které si odpoledne zapamatoval. Nezdržoval se

letem ve velkých výškách, od té příhody s letadlem se mu to přestalo zdát až zas tak bezpečné, takže se

držel těsně nad domy.

 Přemýšlel za letu, proč ho vlastně tak strašně pálilo čelo? Minulý rok měl dokonce schopnost vycítit,

jak se sám Voldemort cítí, ale vždycky mu to působilo velkou bolest. Teď jenom slyšel v hlavě nějaké

hlasy. A co bylo ještě o to zajímavější, místo toho, aby ho v té místnosti s propadlou jámou zachytil

Lupin, když slepě běžel pomoct padajícímu Siriusovi, chytil ho nějaký had. Ale nebyl to bazilišek, se

kterým měl tu čest v druhém ročníku. Byl podobný tomu hadovi, co Harryho obtočil na Ministerstvu,

pak dokázal Voldemort Harryho ústy mluvit, jako kdyby to byl on sám.

Nesnaží se snad Voldemort znovu dostat do Harryho? Znovu ho začít ovládat? Co kdyby se tak stalo?

Harry by se zázračně vrátil zpátky do Bradavic a začal by zabíjet. To ne, to nemůže být pravda, přece

Harryho nenašel? Jak má sakra utéct z jeho spárů, aby nehrozilo, že ho zase ovládne a zaútočí na jeho

přátele. Co když ho ovládne zrovna teď a prostě vyletí do výšky a seskočí z koštěte. Byl by to Harryho

konec.

‚Zase mě přepadává, když spím,‘ říkal si Harry, to si člověk nemůže ani na chvilku zdřímnout? Když

spí, tak se nedokáže vědomě bránit vniknutí Voldemorta do své hlavy, co když teď Voldemort zjistil,

jaké zlé sny mívá Harry, upraví mu je a budou z nich úplně noční můry? Nebo podle nich ho najde?

Harry si nevěděl rady, co měl znamenat jeho poslední zážitek ze snu. Proč jenom existuje to spojení

mezi ním a Voldemortem. Kdyby se tak Harrymu podařilo dostat se do jeho hlavy, Voldemort přece

také musí někdy spát.

Přeletěl nad silnicí, kde se v poledne stala ta nešťastná nehoda, a pokračoval po ní dál až k místu

nárazu. Nebylo to poznat, silnice byla znovu otevřená a průjezdná a byla osvětlena pouličními lampami.

Po autech, která do sebe vrazila, nebyly ani památky. Najednou ale Harry zahlédl na silnici stopy po

smyku. Tady to bylo.

Zahnul tedy směrem, kterým minule utíkat s kufrem, přiletěl k rybníku, kde si v poledne sednul a

myslel si, že už všechno má za sebou, jak strašně se mýlil.

Vydal se tedy směrem, kterým utíkal před helikoptérou. Po policistech tu teď v noci nebylo ani
památky. Měsíc osvětloval cestu, která vedla pryč od rybníka. Celý sad na první pohled vypadal dost

strašidelně a Harrymu naháněl husí kůži.

Nějak se necítil dobře, když se ocitl mezi stromy, které rázem zastínili svit měsíce, ale pořád se to

nedalo porovnávat s tmou, která panuje v Zapovězeném lese.

Nakonec narazil na hlouček stromů, z nichž jeden byl nejvyšší, a právě tam Harry nechal svůj kufr.

Ani nedoufal, jestli tam vůbec bude. Kdyby tam nebyl, byl by to malér, protože to, co v něm bylo, je

přinejmenším podivné.

Pokud se k němu dostala policie, tak je v Harry v pytli. Nejenže se tím prozradí, ale ještě sem bude

muset Ministerstvo poslat někoho, kdo spoustě lidem vymaže paměť, aby si nic nepamatovali na to, co

ten kufr obsahoval. A přinejmenším bude lepší, když bude Harry prozrazen nějakým kolemjdoucím,

než přímo policií.

Vletěl tedy do koruny stromu a vyletěl vzhůru až ke špičce. Nikde nic neviděl, ale aby ne, byla tam

strašlivá tma. Harry si řekl, že když použije rozsvícecí kouzlo, tak se nic nestane, to používají

čarodějové ve dne v noci, není to žádné útočné kouzlo.

Vytáhl hůlku, plášť si shodil na ramena a řekl do tmy: „Lumos!“ Konec hůlky najednou zazářil jasně

bílým světlem. Harry si byl vědom, že teď ho může vidět kdokoliv, a tak létal v koruně stromů co

nejrychleji. Prohledával každičký kousek listu nebo větve. Buď je po kufru, nebo ho schoval opravdu

mazaně.

Vtom se něco nad ním zatřpytilo. Harry k tomu okamžitě vyletěl a už chtěl po tom sáhnout, když

vtom ho strašlivě rozbolela jizva.

Pustil se koštěte a padal dolů. Pokaždé se praštil do nějaké větve, kterých měl strom bohatě. Při

každém dopadu hlasitě zakřičel. Bouchnul se do žeber, pak schytal ránu do kolenou. Spadnul asi o tři

metry, když vtom dopadl na něco lesklého a rovného. Zůstal ležet a křičel bolestí. Nebylo to však kvůli

těm nárazům z pádu, ale kvůli jizvě. Bolela ho strašně moc. Přímo pulzovala bolestí, Harry si ji surově
masíroval ‚ať už ta bolest přestane!‘ říkal si.

Pak najednou se bolest vytratila. Harry otevřel oči, které křečovitě až doteď zavíral, a zjistil, že je má

plné slz. Palčivá bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Stejně jako před tím v pokoji. ‚Co to

zase Voldemort vyvádí?‘ ptal se v duchu zuřivě. Vždyť teď přece nespí, tak se nemusí pokoušet ho

ovládnout, když je při smyslech.

Až teď si Harry uvědomil, že ho příšerně bolí celé tělo. Kolena přímo bušila bolestí, nejspíš si narazil

holeň. Špatně se mu dýchalo a na hrudníku také cítil bolest.

Dál si uvědomil, že směrem dolů ještě zbývají nejméně čtyři metry, tak jak to, že nespadl?

Podíval se pod sebe a zjistil, že ho nese perfektně stabilní Kulový blesk. Znovu ho zachránil, jak to?

Jeho diamantově vybroušená lesklá násada se třpytila v ponuré záři měsíce. Harry zjistil, že stále drží

hůlku v ruce, i když padal přímo dolů ze stromu, nepustil ji. Nejspíš kvůli jizvě vůbec nevnímal pád,

jinak by se snažil si uvolnit ruce a chytit se nějaké větve.

Vyletěl znovu do koruny stromů a při tom těžce oddychoval, jak ho celé tělo bolelo. Hůlkou si posvítil

zase na temná místa, bohužel však ztratil z očí ten odlesk, co ho minule tak nalákal. Oblétal tedy zase

celý košatý strom a snažil se v černé tmě prozářené hůlkou najít kufr. Pak náhle narazil na jednu

ulomenou větev. To ji tehdy ulomil, aby zakryl kufr, takže kde je její konec, musí být někde nablízku.

Vítr foukal do větví a listí na nich šustilo tak, že Harry nemohl zcela dobře zaslechnout, jestli ho někdo

nepozoruje, nebo se tu neprochází. Ani se teď nepohnul a kroužil hůlkou kolem dokola. Najednou zase

zahlédl odlesk, byl asi metr od něj. Harry se po něm podíval a spatřil lesknoucí se kovovou karabinu

svého kufru.

Konečně si z plna hrdla oddechl. Měl kufr, byl přikrytý tou ulomenou větví a nebyly na něm známky

cizí činnosti. Odkryl z něho větev a nadzvedl ho.

Už zapomněl, jak je těžký, takže se v jednu chvíli překotil tak, že zase málem upadl. Hned se narovnal

a kufr třímal ve své levé ruce, v pravé držel stálé svítící hůlku.
 Už se chystal sletět dolů, když vtom zčistajasna vítr utichl. Šustění větví rázem povadlo a ozvalo se

ledové ticho. Harrymu poskočilo srdce, takhle přece vítr rázem nepřestane vát. Začal se rozhlížet a v

tom tichu a temnotě stromu dostal najednou strach. Náhle neměl odvahu sletět dolů. Bylo absolutní

ticho, nikde nezašustil ani lísteček.

Vtom Harrymu přejel náhle mráz po zádech. Celý se oklepal a v tu ránu mu zničehonic zhasla hůlka.

Nikdy sama nezhasíná, dokud jí to nepřikáže kouzelník, co může samo zhasnout hůlku?

Náhle se ze zdola pod ním ozvalo nepříjemné zachrčení. Harry ztuhnul a neměl odvahu se podívat

dolů. Pak ale sklopil zrak a oči upřel pod sebe. Stála tam úplně černá postava v kápy, černější než okolí

samo. Byla vysoká přes dva metry a z rukávu kápě jí čouhaly kostnaté ruce, jako kdyby na sobě měly

jen tenkou shnilou vrstvu kůže.

Mozkomor se kolem sebe rozhlížel a pátral po okolí. Harrymu se začala klepat kolena, dal by teď

nevím co, aby tam místo něho stál ten policajt se psem. Mozkomor se stále rozhlížel, pomalu otáčel

hlavu ze strany na stranu.

Harry se snažil zatajit dech, ale místo toho dýchal krátce a rychle. Co tady mozkomor pohledává?

Ještě před koncem minulého školního roku se psalo v novinách, že mozkomoři se hromadně vzbouřili.

Už tehdy to nevěstilo nic dobrého a kdyby teď Harry použil Patronovo zaklínadlo, jistě by se tím

Ministerstvu kouzel odhalil. Lepší ale to, než aby mu mozkomor vysál duši.

Harry stále dál seděl nehybně na koštěti, kufr pořád třímal v levé ruce, ve které přestával mít cit.

Začínala ho příšerně bolet tím, jak je těžký, a Harry se neodvažoval ho přendat do druhé ruky, protože

v té naprosté tmě by byl slyšet i dopad špendlíku.

Zatnul zuby a vší silou se přemáhal, ať už mozkomor odejde. Jenže ne, ten tam stál pořád dál a stále

se hrozivě rozhlížel. Harrymu se už chtělo zaskučet, jaká to byla bolest. Ruka mu úplně pulzovala

bolestí.

Najednou mozkomor pozvedl ruce a začal se dlouhatánsky nadechovat a vysávat vzduch z okolí.
Vtom Harryho zasáhla vlna studeného proudu a celý se začal klepat. Brýle náhle měl zamlžené a od

pusy mu šla pára. Právě zažíval příšerný chlad a začal se tak strašně klepat, že cvakal i zubama.

V témže okamžiku mozkomor zčistajasna otočil hlavu vzhůru a zahleděl se přímo na poloodkrytého

Harryho. Tomu se v tu chvíli začaly zavírat víčka a počínal omdlévat. Jenže v té chvíli upustil kufr,

který začal hlasitě padat a odrážet se od větví, až nakonec dopadl celou svou váhou přímo na

mozkomora, který se sklátil k zemi.

V tom okamžiku Harry procitl a začal se rozhlížet. Viděl mozkomora, jak hlasitě vztekle a ledově

chrčí. Na nic nečekal, zandal si hůlku do kapsy, sletěl bleskově dolů a popadl kufr do pravé ruky. V té

samé chvíli rychle akceleroval a hnal Kulový blesk, jak nejrychleji mohl. Letěl po cestě v dvoumetrové

výšce a když urazil asi tak sto metrů, zastavil se na rozlehlém rozcestí. Sad byl velký, kolem bylo

spoustu stromů a cesty byly převážně ze štěrku. Harry rychle sesedl z koštěte a uvazoval na něj kufr,

kvůli kterému se nemohl pořádně soustředit na let. Mohl jen doufat, že mozkomorové nejsou tak rychlí.

Vytáhl z napolo rozpadlého kufru přezku na uchycení a začal ji vázat kolem koštěte. Kulový blesk se

poslušně vnášel ve vzduchu bez hnutí, když vtom znovu utichl vítr. V tu ránu se ze všech stran ozvaly

skřeky a chrčení. Musely jich být desítky. Harrymu se zase začaly klepat ruce. Okolí začalo zase

stydnout, všude tma a ze všech čtyř stran rozcestí se ozývaly hlasité křiky mozkomorů. Harry začal

panikařit, přezka nechtěla sedět, pořád sklouzávala z uzlu. Skřeky se blížily stále víc a sílily na intenzitě.

Musely jich být snad i stovky. Znělo to jako úplný orchestr drásajících skřeků ve tmě a tichu okolí.

Náhle se začalo ozývat i šustění štěrku. Harrymu tlouklo srdce tak silně a bolestivě, že se mu svíraly

dýchací cesty a začal hlasitě sípat.

Na poslední chvíli přezku utáhl, vyhoupl se na koště, zkontroloval, že s sebou má plášť, a urychleně

vyrazil do výšky.

Prásk! Přezka povolila a kufr hlasitě dopadl na zem. Harryho zachvátila panika, nechtěl tady kufr

nechávat. Šustění štěrku bylo tak silné, že mozkomorové museli být deset metrů od něho, skřeky byly
tak hlasité, že Harrymu připadalo, jako kdyby mu křičeli do uší.

Sebral poslední zbytky odvahy a sletěl znovu k zemi. Vzal za kufr a ten se v tu ránu rozevřel a všechny

věci se vysypaly na zem. Harry měl smrt před očima. Tohle snad nebylo možné. Vtom se z každé strany

k němu začaly míhat stíny kápí. Harry ztuhnul…

Byli od něj asi jen tři metry, když Harry popadl hůlku a rychle si začal připomínat něco šťastného.

Vtom ho nohy zradily a Harry padnul na zem. Hůlka se mu odkutálela mimo dohled. Hleděl k nebi, kde

byl teď měsíc strašidelně zakrytý černými mraky. Najednou se mu do pohledu na noční nebe dostalo

několik kápí. Zastavily se a zlostně na Harryho civěly. Harry začal hledat hůlku, místo toho nahmatal

akorát plášť. Přehodil si ho tedy rychle přes sebe a celý se skryl.

Vtom mozkomoři ucukli, jako kdyby je něco překvapilo. Harry se klepal od hora až dolů a už

nedokázal kontrolovat své hlasité dýchání, nebo spíš sípání podobné záchvatu.

Jeden z mozkomorů náhle k němu zvedl svou kostnatou ruku plnou shnilé kůže a odporných strupů,

začal šmátrat těsně nad Harryho hlavou. Pak najednou deset centimetrů vedle něj rychle zaryl do země,

jako kdyby něco hledal. Harry sebou škubl, ale na nějaké ječení měl příliš sevřené hrdlo.

Mozkomor nabral hrst štěrku a nechal ho padat ze své odporné ruky na zem. Několik kamínků dopadlo

na Harryho, který je bleskurychle smetl z pláště a posunul se kousek vedle.

Další mozkomor hbitě natáhl ruku přesně tam, kde na Harryho dopadlo pár kamínků, ale protože se

Harry před tím posunul, tak zaryl zase jen do země.

Harrymu konečně došlo, že ho nevidí. Aniž by věděl, kde k tomu sehnal odvahu, pomalu se postavil

a hleděl tváří v tvář jednomu z mozkomorů do obličeje, který nebyl vidět přes tmavou kápy. Harry našel

skulinku mezi hloučkem mozkomorů a nakročil nohou tím směrem. Jakmile ji ale položil na zem, štěrk

v tom tichu hlasitě zachrastil. Mozkomoři znovu ucukli a svoje pohledy okamžitě namířili přesně na

Harryho nohu. Harrymu vyskočil žaludek až někam nad krk. Mozkomoři se teď shlukli kolem něho v

těsné skupince.
 Harry si stále dával pozor, aby mu plášť zakrýval celé tělo. Jeden z mozkomorů se ale sehnul a zase

natáhl ruku na místo, kde byla Harryho noha. Ten zatnul zuby a nohu nadzvedl, takže začal balancovat

jenom na druhé, protože tu, co nadzvedl, už nemohl položit zpět, aniž by riskoval odhalení.

Mozkomor zase zaryl do země a se vzteklým chrčením zase stáhl ruku. Harry začal přestávat mít

kontrolu nad rovnováhou. Tělo se mu klepalo a teď měl ještě vyrovnávat rovnováhu na jedné noze? A

hůlku v nedohlednu. Před malou chvilkou ho nohy tak hrozně zradily, co když se to stane znovu? Pak

ale Harryho něco napadlo.

Pomalu se začal sklánět dolů, přitom stále obtížněji kontroloval rovnováhu. Nakonec natáhl ruku s

pláštěm a nabral pár kamínků. Ty rychle schoval pod plášť. Jeden z kamínků druhou rukou nadzdvihl

a teprve když byl nad pohledy všech mozkomorů, kteří neustále pozorovali štěrk na zemi, hodil ho

přímo před sebe.

Všichni mozkomoři zase ucukli a otočili se směrem dopadu kamínku. Jeden po druhém tam pak začali

mířit s chrastěním štěrku, který posunovali svými kápěmi po zemi. Harry na poslední chvíli jednomu

uhnul a opatrně našlápl vedle a jeho dopad nohy se ztratil v šustění štěrku, které způsobovali

mozkomorové. Hned, jak dorazili na místo, se začali kolem sebe rozhlížet a máchat pomalu rukama,

takže šum štěrku zase ustal. Harry pak hodil další kamínek ještě dál. Mozkomorové se začali sunout

tím směrem. Harry přešel k místu, kam se mu odkutálela hůlka, tu sebral a zastrčil si ji do kapsy. Pak

přešel ke kufru a začal do něj skládat věci. Zámky na něm byly zničené, takže ho Harry uchopil za obě

stěny a šel k vznášejícímu se koštěti.

V dáli utichl šum štěrku, jak se mozkomorové přesunuli dál a potom se zastavili, jenže to Harry

postřehl pozdě a oni zaslechli jeho kroky.

Urychleně nasedl na koště a v okamžiku, kdy se z dáli začaly ozývat strašidelné skřeky rozčilených

mozkomorů, se vznesl a pomalu začal zrychlovat, utekl jim.

Letěl už nad silnicí a byl k smrti rád, že mozkomorové ho nesledují. Pomalu se začal uklidňovat ze
strašného šoku a koště mu zase začalo dodávat potřebné kapky sebedůvěry. Cítil sice, jak se mu nohy

pořád ještě třesou strachem, stále se ohlížel za sebe a modlil se, aby ho nesledovali. Černý prostor, který

nechával za sebou, byl však prázdný. Harry se ještě jednou ujistil, že má hůlku, vracet by se tam pro ni

už nechtěl.

Nějak toho na něj bylo za poslední dny dost, zvláště dnes toho zažil do sytosti a těšil se znovu na

postel. Oči se mu za letu začaly zavírat a Harry ztrácel cit v rukou. ‚Ještě vydrž, ještě chvíli,‘ říkal si v

duchu. Několikrát mu málem sklouznul kufr z ruky, stále si ho přendával z levé strany na pravou, aby

ulevil rukám. Teprve teď si uvědomil, jak ten kufr strašlivě páchne. Předtím to ani nezaregistroval, když

s ním utíkal od popelářského vozu, smrděl stejně, a když ho teď zachraňoval, neměl na nějaké zápachy

ani pomyšlení. Teprve teď ho napadlo, proč vlastně nehledal po čuchu? Určitě by ten kufr v té koruně

stromu našel dřív, i když tam foukal vítr, takže jakýkoliv zápach hned odnesl. Pak, když přestal foukat,

měl Harry plné ruce práce.

Nalezl silnici, která vede k hotelu, a s úlevou zamířil nahoru. Posledních pár kilometrů letěl, jak

nejrychleji mohl, mozkomorové neměli šanci ho sledovat, vlastně jak ho našli předtím? Co se stalo

divného předtím, než se tam objevili? Harry použil rozsvícecí kouzlo, to by je přilákat nemělo, jedině

že by viděli světlo, a to nemohli, protože by na Harryho zaútočili okamžitě a nerozhlíželi by se nějakou

dobu dole pod stromem.

Ne, stalo se něco dalšího, ještě teď ho od toho bolelo celé tělo. Jizva, to jizva ho začala pálit.

Mozkomoři se přece vzbouřili, uvažoval Harry, nejspíš teď poslouchají Voldemorta a ten musel nějak

tím, že Harrymu způsobil bolest, zjistit, kde se přesně nachází.

Počkat, takže Voldemort ví, kde Harry je. Co když to řekne Snapeovi, který by mezi smrtijedy měl

být jako Brumbálův špeh. Pak se to Brumbál dozví taky a Harry bude mít po výletu. Moc dobře věděl,

že by to Snapeovi způsobilo obrovskou radost.

Ne, Harry pořád byl pevně rozhodnutý nevracet se domů, tím pádem ani do Bradavic, a být tak jako
zbraň Voldemorta, které se každý bojí. Brumbál nemluvil s Harrym minulý rok, tak letos Harry nebude

mluvit s Brumbálem.

Když si vzpomene na to, že se k němu chovali minulý rok jako k nějakému klenotu, který musí být

střežen ve dne v noci a pokaždé ho musí doprovázet ozbrojená eskorta, a porovná to s tím, co prožívá

teď, alespoň má nějaké dobrodružství, i když většinou jde o život.

Když se tak Harry vracel zpátky do hotelu, docela byl spokojený, že se konečně nenudil, najednou

měl pocit takového darebáctví, ze kterého byl nečekaně spokojený, dokázal se ubránit sám, sám a jenom

sám. Nikdo ho nepodporoval a nekryl mu záda. Dokázal to už předtím, ale teď určitě udělal rekord v

počtu provedených rošťáren (ve kterých mu šlo o život) za jeden den.

Hotel byl potemnělý, všichni návštěvníci už dávno spali. Ulice byly liduprázdné a Harry už uměl

nazpaměť pozici okna svého pokoje, kam pomalu vletěl.

Přistál lehce na podlaze a odložil své břemeno v podobě kufru. Kulový blesk, který mu zase zachránil

život, odložil do skříně, sám se mu nemohl zavděčit a nechápal, čím to je, že mu stále zachraňuje život.

Pak se otočil a pohlédnul na svůj smradlavý, nesmírně potlučený kufr, jak leží na podlaze vedle

postele. Když ty rozházené věci sbíral před chvilkou ze štěrku, byl tak vystrašený, že si ani neuvědomil,

v jakém jsou stavu. Pouze se přesvědčil, že jsou všechny a že tam nic nenechal. Takže se teď uvidí.

Harry přešel ke svému kufru a otevřel ho, aniž by potřeboval povolit zámky. Pak odklopil víko.

Všechno vypadalo, jako kdyby to někdo hodil do pračky a nechal hodinu ždímat. Oblečení bylo plné

světlých fleků od soli a nesmírně páchlo. Harry ho vytáhl a jako první na něj vykoukl kotlík. Ten

samozřejmě byl až na fleky od mořské soli v pořádku. Položil ho vedle a začal zvedat knihy. První byla

kniha na hodiny Přeměňování. Harry ji zvednul a vzal za stránku. Místo toho, aby ji rozevřel, ji roztrhl.

Stránky byly k sobě slepené po dvou až deseti. Vůbec celá učebnice vypadala jako listy salátu

naskládané v deskách.

Pak zjistil, že ostatní učebnice na tom nejsou o mnoho lépe. Dostal se až dospod, kde leželo fotoalbum.
 Harrymu se zastavilo srdce. Jak dopadlo?

Rozevřel první stránku, kde se na něj vždycky usmívali jeho rodiče. Nyní tam však místo nich byla

jen vybledlá fotografie s velkými skvrnami. Harry začal prohlížet i ostatní stránky. Všude byly kusy

fotografií s velkými skvrnami, mnohdy až přes celou plochu. Harry album zavřel a přepadl ho strašlivý

pocit. Aniž by chtěl, do očí se mu vlily slzy a odkapávaly na obal fotoalba.

To přece ne, byla to jediná vzpomínka na rodiče, kterou měl. Dal mu ji Hagrid, který ty fotky pečlivě

posbíral, od koho jen mohl. A teď je všechno pryč. Všechny ty hezké fotografie, kdy na něho mávala

celá parta od Siriuse počínaje až po Lily konče. Byly pryč, proč? Tohle si Harry nezasloužil, vždycky

to album nosil s sebou, tím pádem i lidi v něm obsažené. Teď bylo všechno pryč.

Ani jedna fotka nevydržela. Harry se neodvažoval na to využít jakákoliv kouzla, stejně pochyboval,

že by pomohla. Takže je s tím konec. Už nikdy neuvidí své rodiče na žádné z fotek. Už se na něho nikdy

neusmějí a nezamávají mu na rozloučenou. Teď už ne…

Harry album přihodil k ostatním zdevastovaným knížkám, otřel si slzy a začal z kufru sbírat i ostatní

věci: brk, inkoust, pergameny, které se skoro rozpadaly, a pak další své věci.

Kufr otřel hadrem, který měl na vytírání, nacpal do něj věci zase zpátky a schoval ho do koupelny,

aby mu nesmrděl v pokoji. Někdy později se ho bude snažit vyklidit, ale teď rozhodně ne. Cítil v sobě

nějaký tíživý pocit, hrdlo se mu stahovalo, pořád myslel na to fotoalbum. Nejlepší bude, když to zaspí.

Převlékl se tedy znovu do pyžama a zalezl pod teplou peřinu. Převrátil se na bok a před očima měl

pořád to album, které mu Hagrid dal na konci prvního roku v Bradavicích u postele v ošetřovně.

Stále viděl jeho polámané listy, většinu z těch fotek už znal nazpaměť a teď, když je viděl takhle,

strašně ho to trápilo. Oči se mu najednou začaly samy zavírat, Harry už neměl sílu je udržet otevřené,

ani kdyby si je zalepil izolepou za vlasy. Co když se mu bude zase zdát nějaký hrozný sen? No, jakto

co když, vždyť se mu zdál každý den, takže je to jasné. Sirius umřel teprve před měsícem, Harry měl

stále nutkání zajít do místnosti se zapuštěnou jámou a podívat se znovu zblízka na ten tajemný kamenný
oblouk. Co asi byl zač, jakou vlastně hraje roli, přece čaroděje neroztrhá na kusy a navíc Harry tam

zaslechl hlasy, ozývaly se z druhé strany, nebo se mu to zdálo? Ne, Lenka Láskorádová je také slyšela,

třeba je to stejné jako s těmi Testrály, třeba je může vidět jenom člověk, který už v životě viděl někoho

umřít. Sirius nezemřel, opakoval si stále dokola Harry, neviděl ho přece umřít, až ho uvidí zemřít, tak

tomu uvěří. Tohle ale bylo úplně něco jiného, jako kdyby přepadl do jiného světa, kde ale stále žije.

Harry ho musí dostat zpět. Musí se dokázat vrátit do té místnosti, projít přes všechny stráže a pokusit

se jakýmkoliv způsobem zachránit svého kmotra Siriuse…

Kapitola 7.
Pobyt v hotelu
P říští den Harry vstal velice pozdě, oblékl se a šel na snídani. Když došel dolů do baru, seděli tam

už zase zákazníci, popíjeli kávu a četli ranní noviny. Harry se nasnídal a když kolem něho procházel

jeden zákazník, v ruce držel srolované jarní vydání místního tisku, stačil Harry letmo zahlédnout datum.

Bylo třicátého prvního července, Harry měl narozeniny. Zase ho popadl takový divný dusivý pocit,

hned si vzpomněl na Rona a Hermionu, jak by mu teď posílali dárky, Hagrid by mu zase možná poslal

nějakou kousavou učebnici a od milých Dursleyových by dostal opět něco jako ramínko na šaty, či

okousané párátko.

Co asi si musí myslet, co když opravdu věří, že je Harry po smrti. Neměl jim doma nechat vzkaz, aby

věděli, že je v pořádku? Ne, to by ho hned začali hledat, možná, že je lepší, když si myslí, že je Harry

mrtvý, už je nikdy neuvidí, s tím se již smířil, ikdyž ho to stále hryzalo v mysli.

Snad už se s tím smířili. Harry si jasně vzpomínal jak v minulém roce viděl ve štábu Fénixova řádu

sama sebe ležet na zemi mrtvého, byl to bubák, který strašil Molly Weasleyovou, ta se ze všeho nejvíc
bála smrti svých blízkých. Už tenkrát měl Harry takové zvláštní tušení, že někdo z těch, v které se bubák

postupně proměňoval opravdu nepřežije. Málem to byl pan Weasley, kterého zachránilo jenom Harryho

tušení.

Nebo snad o něm ví celá kouzelnická společnost? Třeba o něm vědí a nechávají ho, aby se sám

vzpamatoval, třeba si hrají na chytráky a moc dobře tuší, že stejně nakonec se Harry vrátí.

Ne, to ne, Harry se už nikdy nevrátí, vůbec to neměl v plánu. Už nikdy neuvidí své přátele, neuvidí

Bradavice, nezahraje si famfrpál, nezajde k Hagridovi do hájenky…

Naposledy, když u něj byl, se strašně naštval z toho, co Hagrid říkal o Siriusovi, všichni jako by si

mysleli, že ho znají o moc lépe než sám Harry, jako by si mysleli, že opravdu je snad takový zloduch,

jako si myslelo celé kouzelnické společenství před patnácti lety, když ho zavřeli do Azkabanu. Nikdo

z těch namyšlených troubů ani nemá tušení, co musel Sirius prožívat, když byl sám zavřený v

Grimmauldově náměstí dvanáct. Nikdo z nich nemusel být pořád zavřený v domě, který tak nenávidí.

Jen Sirius a Harry ví, jako to je.

Harrymu navždy zůstanou trpké vzpomínky na čas, kdy bydlel u Dursleyových, ani si neuvědomoval,

že už polovinu času stráveného u nich strávil v Bradavicích, pět let, kdo by to byl řekl jak to utíká.

Ať si Hermiona a Ron žijí dál své šťastné životy, v Nebelvíru mají své přátele a možná budou mít i

další, když přestanou kamarádit s Harrym, kterého hodně lidí nenávidí. Jeho postel zaplní v září nový

student, třeba se stane jejich novým kamarádem, lepším než byl Harry.

‚Nech už toho litování!‘ říkal si rozčileně, ať si dělají co chtějí, Harry byl zvyklý, že o svých

narozeninách téměř nic nedostane, takže mu to ani nevadilo. Ale ty dopisy od přátel mu budou chybět.

Dosnídal a chvilku si povídal s Tonym, který zase vyzvídal, jestli se už něco pamatuje. Harrymu to

také připadalo hloupé předstírat, že má nějakou amnézii a že si nevzpomíná ani na své rodiče.

Potom šel vytřít podlahu u pokojů. Práce ho nutila nemyslet dál na své narozeniny a ztracené přátele,

takže mu ani nevadilo, že vytřít tři patra je docela namáhavé. Přehodil si tedy hadr přes podlouhlý
smeták, namočil jej a začal ze shora dolů vytírat. Práce mu šla až podivně rychle. K jeho vzteku pokaždé

když vytřel nějaké místo, vyšel ze dveří nájemník pokoje a Harryho vytřenou podlahu pošlapal botami,

na kterých bylo už suché bláto, nebo písek.

Druhé patro už šlo o něco více ztuha. Harrymu připadalo, že nájemníci schválně začali vycházet

přesně v okamžiku, kdy Harry vytíral, připadal si i poněkud trapně, když tudy procházeli a koukali na

něj.

Spodní patro už šlo velice ztuha, Harry se strašně potil, ikdyž se nemělo na jeho hubeném těle co

potit.

Třicátého prvního července uplynulo jako voda a Harry se večer zase věnoval v baru hostům.

Tentokrát jich nebylo tolik, protože byl všední den, tak měl Harry čas mluvit s Tonym. Mluvili o všem

možném, Tonyho překvapilo, že ví tak málo o fotbale, to je přece ten nejznámější sport, říkal Harrymu.

Jenže když Harry poslouchal jeho vyprávění o tom, jak takový mudlovský fotbal může být napínavý a

v duchu to porovnával s famfrpálem, musel se smát.

Jenom jedna branka, jeden míč, jaký blázen to vymyslel? Harry do svých jedenácti už o fotbale slyšel

a párkrát ho hrál, ale nijak ho nepřitahoval, proto se o něj moc nezajímal.

Večer když vešel zpět do svého pokoje našel v koupelně zavřený svůj kufr. Smrdělo to tam jako v

tom kontejneru. Harry ho tedy vzal a zamkl ho do skříně. Naštěstí dobře těsnila. Klíč si pak schoval.

Do koupelny se neodvážil jít a pečlivě jí zapečetil.

Den jeho narozenin uplynul vskutku normálně. Harry se bál, že by mohla přiletět nějaká sova s

psaním, nebo dokonce s balíčkem. Když v prvním ročníku utíkali spolu se strýcem Vernonem před

ohromnou masou dopisů, které měl Harry zákaz číst, tak je pokaždé našli. Jak to že teď o Harrym nikdo

neví?

Nikdo o něm nemůže vědět, několikrát málem zahynul, zvláště s těmi mozkomory. Pokud ho někdo

měl hlídat, určitě by zakročil, tam mu nepomohlo žádné koště, Harry je sám dokázal odlákat.
 V noci se mu zdálo zase o jeho zážitku z odboru záhad. Nakonec se ale dokázal vyspat.

Druhý den se oblékl, oblečení dostal zase od Tonyho, už se mu nechtělo vyndávat je z kufru. Pak

otevřel dokořán okno a dveře od koupelny a nechal přes celý den pokoj vyvětrat. Dopoledne zase

proběhlo s vytíráním chodby u pokojů. Harry se setkal s uklízečkou, která se na něj usmívala, když

viděla jak také pracuje. Harry jí úsměv přehnaně oplatil a potom co se otočila jí ukázal rukou neslušné

gesto, protože mu bylo jasné, co si o něm teď asi musí myslet. Po poledni Harry zašel do krámu, aby

doplnil zásoby. Už dlouho nebyl v mudlovském krámu, byly to úplně jiné věci, než které se prodávali

na Příčné ulici.

Měl na sobě obnošenou kšiltovku, kterou mu půjčil Tony, kšilt měl přitom stažený až k nosu. Opravdu

nechtěl aby ho tu někdo poznal, protože krámem procházela spousta lidí. Připadal si jako nějaká

televizní hvězda, co se snaží skrýt před svými fanoušky, až na to, že Harry si nebyl jistý, zda by po něm

chtěli autogram, nebo by ho udali na Ministerstvu. Na druhou stranu nechtěl vzbudit dojem, že něco

krade, protože v té kšiltovce, která mu zakrývala kšiltem obličej tak rozhodně vypadal.

Když vyšel z krámu, zavalil ho zase teplý vzduch letního slunce. Počasí bylo za poslední dny opravdu

vydařené. Harry po chvilce vrážel do lidí, jak měl kšilt nasazený až k nosu, takže neviděl před sebe a

neustále se omlouval. Když došel k hotelu, jeho okno bylo stále otevřené, snad se to do večera vyvětrá.

Donesl věci z krámu Tonymu a ten je uložil, zatím co Harry obsluhoval pult. Naučil se dokonce čepovat

pivo. Udělat kafe mu nedělalo problémy, u Dursleyových ho dělal v jednom kuse, zvláště pro

nakvašeného strýce Vernona, který se neustále schovával za svými novinami. Harry moc dobře věděl,

že někdy prostě jen dělá že je čte, ale přitom sleduje, co se děje v místnosti. Kdyby mohl, určitě by si

vystřihl do noviny škvírky pro oči.

Uběhl další den, pak další týden. Harry opět chodil do krámu a dělal svoji práci. S Tonym potom šli

o víkendu do města a on mu pak koupil digitální hodinky, ze kterých byl Harry nadšený. Měli stopky,
budíka, kalkulačku, různé melodie, upomínky a co bylo nejdůležitější, byly vodotěsné.

Harry dlouho přemlouval Tonyho, ať mu to strhne z výplaty, protože si něco takového nezaslouží,

byly drahé, považoval částku kterou stály za majlant.

Docela se mu začalo v hotelu líbit, připadal si jako takový spolumajitel a s Tonym si náramně

rozuměli. Pak si začal kupovat další věci, nakonec po třech týdnech spolu zašli do oční optiky a Harry

si nechal udělat větší brýle. Zásadně trval na tom, aby byly stejného tvaru, protože si na ně zvykl. Brýle

mu udělali na počkání a Harryho nos i uši si ulevily od věčného tlaku, který způsobovaly jeho staré

brýle. Tony ho věčně přemlouval, že už dávno vyšly z módy, že v těch kulatých brýlích vypadá jako

Hippie. Harry sice nevěděl co tím myslí a radši se na víc neptal.

Viděl, že je Tony strašně rád z jeho společnosti, také věděl, že vždycky chtěl mít děti a Harryho

začínal považovat tak trochu za svého syna, nebo synovce. V baru, když byl klid a Harry neměl žádnou

práci, spolu pak hráli karty. Harry se naučil, jak se hraje poker, ale pokud ho Tony zrovna nešetřil, tak

pokaždé prohrával. Pomalu se dostával těm fíglům na kloub a odvažoval se riskovat. Samozřejmě spolu

nehráli o peníze ani o nic jiného. Tony sice říkal, že je to ‚znevažování‘ té hry, ale to Harrymu bylo

jedno. Bavil se, jeho práce se mu líbila a k jídlu dostával konečně něco poživatelného. Tony sice nebyl

nějaký extra kuchař, ale něco málo zvládnout mohl.

S uklízečkou se Harry spřátelil už druhý týden, po pár dalších dnech většinou uklízeli spolu, Harry

vždycky vytřel a počkal, až bude hotová s pokojem i ona a oba přešli dál. Jmenovala se Margaret a

Harrymu se jí hnusilo říkat Marge, protože si vždycky vzpomněl na jednu neoblíbenou osobu u

Dursleyových.

Margaret nakonec i začala Harrymu vařit, kromě svých kamarádek totiž také žila sama, a tak někdy

zůstávala spolu s oběma v baru a povídali si. Harry by čekal, že se z Tonym už dávno spřátelili, ale to

vůbec nebyla pravda. Tony občas říkal, že Harry má dar sbližovat lidi. Po těch týdnech se dokonce

zapomněl Harryho vyptávat, zda už si vzpomněl na něco ze své minulosti. Harry měl stejně v plánu
dřív nebo později mu sdělit, že žil v nějakém dětském domově, ale že stejně už se tam vrátit nechce.

Do baru chodila i nějaká děvčata a Harry po nich po očku pokukoval. Ta si toho okamžitě všimla a

začala si spolu něco šuškat. Neměl odvahu k nim jít a pozvat je, Tony ho stále vybízel, protože už

několikrát jeho pohled zachytil a stále se usmíval. Harry vždycky vypadal jako nemehlo, když k nim

nesl pití, nebo přijímal objednávky. Připomínala mu děvčata z Bradavic, takže neměl zájem se více

sbližovat, ikdyž si nemohl vysvětlit čím to je, ale něco ho k nim přitahovalo.

Na Bradavice úplně zapomněl, vzpomněl si na ně jenom když usínal a znovu se mu zdály ty zlé sny.

Byl v hotelu, ale tak spokojený, že se mu začaly zdávat čím dál méně. Jednou dokonce se mu nezdály

celý týden a když už ano, tak jenom chvilku, už se neprobouzel celý zpocený s peřinou odkopnutou

přes celou místnost.

Občas mu, když byl sám, vrtalo hlavou, jak se asi mají Ron a Hermiona. Bylo už konec srpna a teď

už by měl Harry dostat sovu, že ho očekávají v Bradavicích. Zpátky se mu nechtělo nejenom proto, že

se bál, že by se ho lord Voldemort snažil ovládnout a ubližovat ostatním Harryho tělem, ale také proto,

že se mu tu začalo líbit. Přes víkendy si vycházeli ven, párkrát s nimi šla i Margaret, se kterou si oba

rozuměli. Harry po chvíli zjistil, že si s Tonym Margaret rozumí až nějak moc a začínalo to být

podezřelé. ‚Že by se z toho jejich vztahu nakonec ještě něco vyklubalo?‘ říkal si s úsměvem, když se

zase procházeli a Tony nabídl Margaret rámě.

Harry neustále vyhlížel, jestli když se tak procházeli v parku nezahlédne nějakého mozkomora, moc

dobře věděl, že mozkomor nerozlišuje od toho, koho má zabít a toho, kdo mu stojí v cestě. Bál se o ty

dva pokaždé, když vyšel s nimi, nebo jenom s jedním ven.

Také Harryho postava se začala konečně formovat. Od práce a chození mu začaly zase narůstat svaly

a už nebyl tak hubený v obličeji ani v pase, ikdyž stále vypadal podvyživeně.

První zářijový den byl tu. Harry všem říkal, že už mu bude osmnáct, aby se vyhnul povinné školní

docházce, když na to padla řeč. Popravdě bylo to dost obtížné předstírat před nějakými hosty, že už do
školy nechodí. V Tonyho případě to bylo stejné, ale stačilo mu, když mu řekl, že ví, že vychodil školu.

Nakonec mu řekl i o tom dětském domově a že by strašně rád zůstal v hotelu. Tony se ho ani nesnažil

přemluvit a radostně souhlasil. Tím pro něj utnuly věčné otázky na jeho minulost. Vyrostl bez rodičů,

kteří nejspíš umřeli, když byl ještě malý a pak vyrůstal v dětském domově. To si všichni mysleli. Harry

pokaždé, když kolem procházeli policisté, něco si něco kupovali na posilnění předstíral, že musí na

záchod. Chtěli by vidět jeho občanku a tu tedy neměl. Nikdo v mudlovském světě vlastně ani nevěděl,

že Harry existuje.

Prvního září tedy bylo pryč a Harry si oddechl. Opravdu na něj zapomněli? Věděl, že teď už dávno

dorazil Bradavický expres do Bradavic spolu se spoustou žáků, kteří už první školní den měli za sebou.

Mezi nimi byli i Ron a Hermiona, kteří se teď určitě už učí někde ve Snapeově učebně, kde pachtí jeho

zákeřné lektvary. Bylo mu to až divné, že ho nehledali. Nejspíš si opravdu mysleli, že je mrtvý. Jizva

ho od té noci s mozkomory vícekrát nebolela a žádná sova se již neobjevila. Kouzelnický svět si myslel,

že Harry Potter zemřel, že ho Voldemort zabil. Jak se na to asi díval Brumbál. ‚Slavný Brumbál, který

mi zkazil celý život.‘ tak mu říkal Harry. Poslední dny se mu hnusil, nechtěl ho ani vidět. Klidně

sledoval, jak Sirius padá do toho oblouku, jako by nemohl se svými schopnostmi ho zachytit v letu.

Nebo alespoň chytit Lestrangovou, která hned v zápětí utekla a jediný člověk, který běžel za ní byl

právě Harry. Brumbál mu už párkrát zachránil život, to ano, ale Harry mu za to nebyl vůbec vděčný.

Zachraňoval ho jenom proto, aby mohl v zápětí zase trpět, jak už u Dursleyových, nebo v samotné

škole.

V srdci měl ale stále takové podivné prázdno, jako by tam něco chybělo, něco hrozně moc důležitého.

Že by opravdu Harrymu tak něco scházelo?

Byl už první týden po novém školním roce, Harry stále žil v hotelu s Tonym a Margaret. Vytírání mu

šlo za chvilku úplně samo, udělal si takovou taktiku, která mu to ulehčovala a nemusel se tak namáhat.

Možná se mu to také zdálo, protože byl už mnohem silnější, než dřív. Ne, že by začal posilovat, ale cítil
se fit. V baru už byl jako opravdový číšník, zde si také osvojil taktiku a stoly již znal nazpaměť. Dokonce

se znal i s několika zákazníky a mladými zákaznicemi. Harry se vždy choval slušně a nic si nedovoloval.

Po tom měsíci se ale cítil jako by v jiné kůži. Bylo mu prima, Kulový blesk už nikdy nevytáhl z pod

postele, vlastně ani nevěděl, jestli tam vůbec je. Skříň už také od té doby, co tam zavřel kufr, neotevřel.

V neposlední řadě zapomínal s sebou nosit hůlku a nechával jí pod polštářem v posteli. Přestal si

připadat v nebezpečí a přestal být ostražitý. Jenom když vyšel ven, tak stále se snažil si zakrýt tvář

kšiltem čepice.

Byl už třetí týden po září, když se to stalo. Jedno odpoledne obzvlášť zataženého dne byl Tony i Harry

zase v baru při své práci. Harry zrovna šel s vypitými čajovými hrnky k pultu, když v tom se ozvalo

zaklepání za oknem. V témže okamžiku vešel do baru jeden zákazník a všichni se dívali, jak nějaká

sova, která před malou chvílí klepala zobákem na okno se protlačila vedle vstupujícího pána dovnitř. V

baru se ozval křik, nějaká žena se jí tak lekla, že skočila až na židli. Harry ani neměl pomyšlení se

leknout a začal s podnosem v ruce uklidňovat zákazníky, že to nic není, jenom sova.

Odložil podnos na pult, kde stál vykulený Tony a přešel ke šmajdavé sově, která unaveně postávala

vedle dveří. Harry si jí začal prohlížet a všichni hosté hned ztichli. Tak divně zabarvenou sovu Harry

ještě neviděl, jako kdyby jí znal. Měla na sobě fleky různých barev, celá byla rozčepýřená a potrhaná,

jak kdyby letěla snad přes celý svět. Stála tam a unaveně mžourala na Harryho. V tom Harrymu blýsklo

v hlavě, byla to Hedvika. Neuvěřitelně stahaná a tak strašně špinavá, až by už nikdo nepoznal, že je to

ve skutečnosti sněžná sova.

Jakmile jí Harry poznal, hned jí šel naproti. Sova se opírala svým křídlem o zem, jako kdyby vůbec

nemohla udržet rovnováhu. Sklonil se k ní a vzal jí na ruku. Musel jí ale přidržovat, aby nespadla.

„Hned budu zpátky, asi jí něco je, podívám se na ní,“ řekl Harry a vyšel z baru k pokojům. Všichni

na něho koukali s úžasem, jako kdyby byl nějaký profesionál, ten samý výraz měl i Tony.
 Harry s ním vyběhl do pokoje a cestou jí říkal:

„Co tady k čertu děláš, neměla jsi mě hledat. A co se ti to proboha stalo, chudinko?“

Hedvika pomrkávala každým okem zvlášť, byla absolutně vyčerpaná. Harry jí posadil na ručníku u

stolu a rychle jí běžel natočit nějakou vodu do sklenice. Vrátil se se sklenicí v ruce a nabídl jí, aby se

napila. Hedvika se naklonila a začala po douškách pít, jak tak neustále zvedala hlavu a pila, Harry si jí

úzkostlivým pohledem prohlížel.

Byla strašně špinavá, jak mohla být tak špinavá, vždyť i divoké sovy se jednou za čas sami umyjí, co

se jí to stalo?

Harry jí pak podal něco k jídlu, věděl, že jí to asi nebude chutnat, ale něco do sebe dostat musela.

Jestli takhle vypadala, když dorazila i za Siriusem, který byl v čtvrtém ročníku školy schovaný před

veřejností, tak jak to, že mu o tom nenapsal?

Pak si Harry sedl na postel a koukal starostlivě na strhanou Hedviku. Až teď si teprve uvědomil, že

má kolem nohy přivázanou zprávu. Byla v koženém pouzdru, kam se nemohla dostat voda, ale samotné

pouzdro bylo v dost ubohém stavu. Toho se přesně bál, najdou ho, co má udělat, aby ho nenašli? Vždyť

mohli Hedviku v klidu sledovat, tak jak to že tu tedy ještě nejsou?

Opatrně sáhl do pouzdra a vyndal kus pergamenu, Hedvika si toho ani nevšimla a dál se věnovala

jídlu. Rozložil pergamen popsaný úhledným písmem Hermiony a četl.

_text

Jak si Harry myslel, nesou to špatně. Harry opravdu byl mrtvý, už neexistoval pro kouzelný svět. Teď
žije jako Harry Evans, jméno, na které si zvykl, Harry Potter již neexistuje Hermiono. Už ho nehledej,
nikdy ho nenajdeš.
Pak si teprve uvědomil datum, pokud opravdu to psala 31. července, tak to bude na cestě měsíc a půl.
Měsíc a půl se s tím musela Hedvika tahat. Hermiona nejspíš opravdu měla pravdu, Hedviku sledovali
a ona se snažila celé ty měsíce je setřást. Proto přiletěla tak pozdě, zubožená, vyčerpaná, potravu si
musela lovit cestou a přitom si hlídat záda. Harry si opravdu nepřál, aby ho někdo našel, dokonce ani
Ron a Hermiona. Jak vidno Hedvika to neuposlechla a splnila příkaz ‚Nevracej se, dokud ho nenajdeš‘.
Ta teď seděla na ručnících a očividně spala. Harry se začal rozhodovat, jestli jim odepíše. Co když
ano? Co když je neodradí a oni opravdu opustí Bradavice a vydají se ho hledat? To je bláznovství, to
nesmí dopustit. Ale když jim zase nenapíše, hrozí ještě víc, že začnou hledat svého přítele.
Co když už začali? Co když jednoho dne ponese pití rovnou jim dvěma ke stolu? Donutí ho vrátit se
zpět?
Harry se už dávno pevně rozhodl, že se bude stranit kouzelnického světa, ikdyž rozumem i srdcem
rozhodně věděl, že to je jeho místo. Osud to ale chce jinak. Nesmí ohrozit své dva přátele, kteří by se
zase vydali s ním do nebezpečí a tentokrát by tolik štěstí mít nemuseli.
Nakonec se rozhodl, že jim odepíše. Jenže Hedvika dál podřimovala, tak se zvedl a potichu odešel z
místnosti. Napíše to až večer, alespoň nikdo neuvidí, jak vylétá z jeho okna. A také bude mít čas na to,
aby si pořádně rozmyslel, co vlastně napíše.
V baru byl zase ruch jako obvykle, když Harry přišel, někteří na něj zvědavě pohlédli, jako, že by
zase přinesl tu sovu, kterou tak okázale odnesl. Když zjistili, že jde s prázdnou náručí, zase se vrátili ke
své předchozí činnosti. Harry přešel k pultu a řekl Tonymu, že je zase zpátky a může jít zase nalévat.
„Harry, ty jsi tu sovu znal?“ zeptal se hned Tony.
„Ne, jak bych mohl znát sovu?“ pousmál se Harry.
„No já nevím, připadalo mi to tak,“ řekl Tony.
„Nikdy jsem jí ještě neviděl, jen mi připadala krotká, nic víc.“
„A co jsi s ní vlastně udělal?“ zeptal se Tony.
„No…“ Harry chtěl odpovědět, ale osvobodila ho jedna objednávka, takže musel Tonyho u pultu
nechat samotného. V zápětí se ale mýlil, protože to nebyla objednávka, ale ta polekaná žena, co strachy
vyskočila na židli. Harry jí vysvětlil, že byla krotká a že jí opláchl, dal jí napít a je zase v pořádku.
Zákaznice žasla nad Harryho výkonem a ještě ho tam chvíli zdržela.
Den zase šel dál, čas utíkal jako voda, Harry byl stále rád, že to nebyl dopis od Ministerstva, ale jen
od jeho ‚bývalých‘ přátel. Myslel stále na to, jak jim odpoví. V první řadě napíše hned na začátek, že o
něm musí vědět jenom Hermiona a Ron, nikdo jiný. Také aby na něj zapomněli a víckrát už nehledali.
Sám Harry na ně nedokáže zapomenout, takže ví jak je to těžké.
A to je vlastně všechno, víc jim nemá co říct, jakákoliv jiná informace by ho jenom prozradila. Možná
ještě že se má dobře a to je všechno. Harry byl spokojený, že vymyslel tenhle krátký dopis a tím ulevil
své mysli, večer ho napíše a dá Hedvice. Ta už do Bradavic trefí.
Přišel večer a pak noc. Harry skončil zase jak měl ve zvyku a rozloučil se na dobrou noc s Tonym.
Vyšel po schodech do svého pokoje. Hned jak vešel Hedvika otevřela své pronikavé oči a hleděla na
něj.
„Hned teď napíšu dopis a budeš moci odletět, neboj,“ řekl Harry a Hedvice se načechralo peří pod
zobákem, jako kdyby byla naštvaná. Harry nevěděl, jestli je to tím, že zase musí letět, nebo že odchází
od Harryho. No, to je jedno. Popadl pergamen, který poslala Hermiona, obrátil ho na druhou stranu,
vzal propisku, kterou sčítal ceny nápojů a začal psát.

_text

Snad to nezní příliš přehnaně, říkal si Harry. Několikrát je tam, že prosí, aby ho nehledali, takže by to
mělo snad stačit. Dopis připravil k odeslání a zasunul jej Hedvice do pouzdra na dopisy.
„Hedviko, už se sem nesmíš vracet, i kdyby se stalo cokoliv, nevracej se, rozumíš?“
Hedvika na něj koukla svýma očima a pohodila zobákem.
„Tak už leť a měj se,“ řekl nakonec Harry, otevřel okno dokořán a čekal až vyletí ven.
 Hedvika se otočila, poskočila na okenní římsu, protáhla si křídla a zamávala s nima ve vzduchu. Pak
se naposledy otočila hlavou na Harryho a její pronikavé soví oči hleděly do jeho.
„Sbohem, kamarádko,“ řekl Harry s předstíraným úsměvem, protože mu právě odlétala jediná živá
vzpomínka na kouzelný svět.
Hedvika odvrátila pohled, zamávala křídly a byla ta tam. Harry nechal okno otevřené jenom trochu a
převlékl se. Nutil se nepřemýšlet o tom, že právě viděl Hedviku naposledy, zase cítil ten tíživý pocit v
žaludku. Hupnul do pyžama a zalehl do postele.
Přetočil se na bok a pohledem zůstal viset na polootevřeném oknu. Venku byla tma jak v ranci a měsíc
byl zakrytý zářijovými mraky. Počasí se ochladilo tak, že si Harry už nemohl nechávat okno dokořán.
Teď tam v dáli nejspíš plápolala dvě křídla nesoucí smutný dopis dvou žákům do školy čar a kouzel v
Bradavicích.

Kapitola 8.
Prozrazení
D ny ubíhaly dál, druhý den po odeslání pošty Harry věděl, že Ron a Hermiona už o něm ví. Hedvika

byla rychlá, když znala cestu. Stále se modlil, aby po něm nepátrali, přitom ale v duchu tajně doufal, že

ho najdou a znovu uvidí jejich tváře.

Pořád si říkal, že se nesmí tím pocitem unést, měl na ně přece zapomenout, nemohl už se vrátit.

Zaleželo mu na nich, kdyby se vrátil, tak by je tím ohrozil, neustále si to opakoval a snažil se přemluvit

sama sebe, že dělá dobře. V posledních dnech se mu zlé sny vrátily. I Tony postřehl, že se Harry změnil,

chová se jinak, neustále se rozhlíží, jestli neuvidí někoho známého, nebo jestli nepřiletí zase Hedvika.

Pokud opravdu chudák musela setřást bystrozory, tak už se nedivil, proč jí to trvalo tak dlouho. A čím

se jí Harry odvděčí? Pošle jí jen tak zpátky, jako by se nechumelilo.

To Harryho trochu trápilo, opravdu se k ní choval pořád špatně, přes léto měl zákaz jí u Dursleyových

pouštět ven, v druhém ročníku jí málem umlátil k smrti o přepážku vedoucí na nástupiště devět a tři

čtvrtě. V dalších ročnících na něho byla neustále uražená a že taky mnohdy oprávněně, v pátém ročníku

dokonce jí kvůli Harrymu zranili, protože se prohlížel každý dopis a Hedvika věděla, že když nese dopis

od Siriuse, který je nanejvýš tajný, také jí to Harry častokrát domlouval.

 Harryho zajímalo, jestli Siriuse alespoň po smrti očistili ze všech obvinění, stále ještě nechytili Petera

Pettigrewa, který zradil Harryho rodiče a kvůli tomu zemřeli rukou Voldemorta. Sirius byl pak křivě

obviněn za vraždu Petera a ještě asi tuctu dalších lidí, proto byl zavřený do Azkabanu, kde přežil jen

proto, že se dokázal změnit v psa, na kterého neměli mozkomoři takové účinky a také neměl žádné

šťastné myšlení, které by z něho mohli vysávat. Dokud se Pettigrew nenajde, čímž by se dokázalo, že

Sirius ho nezabil, tak bude Sirius navždy hledanou osobou, i když je mrtvý.

‚Ne, není mrtvý, je živý!‘ opravil se v duchu Harry. Harry v tom věřil čím dál pevněji a čím dál víc

se odvažoval znovu vstoupit do odboru záhad a třeba, i kdyby to bylo nutné, skočit do toho oblouku za

Siriusem. Třeba by se pak ostatní víc snažili ho dostat ven, když na Siriuse tak nadávají, říkal si Harry.

Druhý den znovu jeli do centra na nákupy, Tony, Margaret i Harry. Když vystoupili z autobusu,

Harryho trkla do očí výloha, v níž byly vystavené kufry na kolečkách.

Jeho dvoučlenný doprovod se divil, proč si chce koupit kufr, ale Harry je nakonec přesvědčil‚ že to

vážně potřebuje, když někam třeba pojede, už takhle mu scházel. Nakonec se dohodli, že se sejdou u

samoobsluhy a Harry si to namířil do obchodu s kufry.

V kapse už nějaké peníze měl a nový kufr nutně potřeboval, protože smrad ve skříni již byl takový,

že začala zapáchat sama skříň. Harry už několikrát plánoval, že s tím něco udělá, ale pokaždé se mu do

toho něco dostalo.

Koupil si opravdu velký, sice jen o něco než ten co měl zavřený ve skříni, ale zdálo se, jako by se do

tohoto vešlo daleko víc věcí. Byl na dvou kolečkách, vepředu měl poutko, takže se dal táhnout jako

taková ta taška, jakou mívají důchodci. Navíc zde byly popruhy, aby si jí člověk mohl přehodit přes

ramena, takže byl pro více účelů.

Tonymu a Margaret málem upadly oči, jak se toho kufru lekli a varovali Harryho, že to možná trochu

přehnal. Harry si jich ale nevšímal, potřeboval velký bytelný kufr, kam by mohl schovat a zamknout
všechny kouzelnické a bohužel i zničené věci. Také byl drahý, Harry za něj utratil polovinu svých

našetřených peněz, bohužel, jediné co předem věděl bylo, že se do něj nevejde Kulový blesk, takže ten

bohužel musel dál zůstat pod postelí.

Když měl Harry zase po šichtě, celý unavený se dobelhal do pokoje. Pak položil svůj nový kufr na

podlahu a přešel ke skříni. Zhluboka se nadechl a otevřel jí. Bylo to, jako by mu někdo dal facku, takový

zápach snad nebyl ani tenkrát v tom kontejneru. Harry rychle popadl starý, zmačkaný a zničený kufr a

zavřel dveře skříně.

Rozevřel ho a z jeho útrob se vyvalila další vlna smradu. Harry se toho až lekl, copak to vevnitř taky

tak páchne? Tak zaklapl nový kufr, zastrčil ho do kouta, protože kdyby dal páchnoucí věci rovnou do

něho, mohl by si jít koupit hned další, takže začal pomalu přendávat věci na stůl, aby vyčichly. ‚Tak

tohle bude noc‘ říkal si v duchu, když viděl jak se věci hromadí na stole co nejblíže k otevřenému oknu.

Všechny šaty vyndal, teď už věděl jak je potají nacpat do pračky, pak všechny učebnice a papíry.

Nakonec i brky, inkousty, kotlík, věci na přípravu lektvarů a jiné.

Kufr byl už skoro prázdný, když na dně Harry uviděl střepy. Začal šacovat věci a sklepávat z nich

drobné střípky skla. Když byl hotov, leželo na dně kufru několik střepů které se jasně zrcadlily.

Co to je zač? Vždyť se mu nic nerozbilo. Přešel k věcem na stole a mezi hromadou věcí našel malé

zdobné zrcátko. Tam, kde mělo být sklo nic nebylo, to bylo ono, teď už si Harry vzpomínal, to bylo ten

večer na konci minulého školního roku, to zrcátko mu dal Sirius, aby ho mohl kontaktovat v případu

nouze. Harry se o Siriuse tak bál, že i kdyby mu Voldemort držel kudlu u krku, stejně by ho nezavolal.

Bylo to ten den, co se vrátil z odboru záhad a dozvěděl se všechny ty strašlivé věci z úst Brumbála.

Pokusil se do zrcátka vyslovit jméno Siriuse, ale nic se nestalo a tak s ním Harry vztekle praštil o dno

kufru, to všechno se stalo minulý školní rok.

Harry zrcátko hodil k ostatním střepům a chvíli na ně v sedě koukal. Pak se natáhl pro hůlku pod

polštářem, namířil na zrcátko a řekl: „Reparo.“

 Střepy se zvedly a spojily se v jeden celek, který bleskově zajel do zrcátka. V tom Harry se lekl,

protože použil kouzlo a rychle odhodil hůlku pod polštář.

Snad ho díky tomu nenajdou, vždyť kouzlo na opravu věcí používá také kdejaký kouzelník, to se také

neřadí na útočná kouzla, tak by to přece nemělo vadit, začal se Harry uklidňovat.

Zrcátko stále leželo ve spodu starého kufru. Harry ho zvedl a podíval se do něj. Nic se v něm

neukazovalo, jen jeho odraz. Teď zrovna neměl chuť dívat se sám na sebe. Také nevěděl jak se zrcátko

používá, Sirius mu ho dal zabalené a to, co to je se dozvěděl až ten den, co se vrátil z odboru záhad a

hned ho rozbil.

Harry s ním začal otáčet, jestli někde nenajde nějaké písmo, ale nikde nic nebylo. Zadní část zrcátka

byla plochá a ani zmínka po vyrytém písmu. Ani držátko na sobě nic nemělo. ‚Jak mohl Sirius čekat,

že ho budu moct používat, když ani nevím jak?‘ ptal se Harry v duchu.

„Kdo má to druhé zrcátko?“ přemýšlel Harry nahlas.

V tom se Harryho odraz v zrcátku začal točit proti směru hodinových ručiček a jeho odraz začal

pohlcovat jakoby vír. Harry stále hleděl na zrcátko, kde už nebyly ani známky po odrazu, v tom se výr,

který pohlcoval jeho odraz znovu rozevřel a Harry spatřil nějakou místnost. Byly v ní různé přístroje

podobné psacím strojům, avšak zřejmě určené k velice odlišným účelům. Na stěnách visely obrazy

bývalých ředitelů Bradavické školy a v tom to Harry uviděl.

Obraz v zrcátku se konečně doostřil a Harry jasně uviděl Brumbálovu pracovnu v Bradavicích. Byla

zase v pořádku po Harryho divoké poslední návštěvě, Brumbál seděl za svým stolem, jeho jasně bílý

plnovous mu sjížděj až k nohám, měl svoji typickou špičatou čepici, křivý nos a oči se mu blyštily za

půlměsícovými brýlemi. Ruce měl sepjaté tak, že se jeho dlouhé prsty dotýkaly prstů druhé ruky,

Brumbál příjemně hleděl na svého hosta v místnosti.

Nebyl to nikdo jiný, než sám velký ministr Popletal. Ten v jeho typicky citrónově zelené buřince

netrpělivě přecházel po Brumbálově pracovně a pohazoval rukama.

 „…išel jsem vám říct, že pátrání po Potterovi bylo oficiálně skočeno, Brumbále,“ řekl uštěpačně

Popletal.

Brumbál se dál pohupoval na židli a díval se na špičky svých sepnutých prstů. „Z jakého důvodu?“

„Ale Brumbále, už jsme to probírali několikrát, ten chlapec je už dávno po smrti, nemá cenu v tom

pokračovat.“

„Já si nemyslím, že je Harry mrtvý, Kornelie,“ odvětil klidně Brumbál.

„Myslete si co chcete, mí pracovníci tímto dnem končí pátrání po Potterovi,“ odsekl Popletal.

„Můžete mi vysvětlit, proč ani vaši nejlepší bystrozorové nedokázali najít šestnáctiletého chlapce?“

„Ano to mohu, protože když ho popadl ten amok a utekl od svých pěstounů jako šílenec, tak ho na

prvním rohu dostal nejbližší smrtijed!“ vyhrkl ze sebe Popletal.

Brumbál dál klidně přemýšlel a hleděl na své prsty.

„Stále jste mi neodpověděl na otázku,“ řekl po chvilce.

„Asi vám nerozumím,“ řekl Popletal s předstíranou nechápavostí.

„Ministerstvo má v moci najít kohokoliv na této planetě, Kornelie a vy to moc dobře víte,“ řekl klidně

Brumbál a pohlédl mu do očí.

Ten začal nesouhlasně rychle kroutit hlavou, až mu buřinka nadskakovala. „To je černá magie,

Brumbále, od toho ruce pryč.“

„Zvláštní, pokud ji mohou používat naši nepřátelé pro špatnosti a my je nemůžeme používat pro dobré

věci…“

„Podívejte se, tohle se vás netýká,“ přerušil ho Popletal. „Hledání po Potterovi je zkrátka ukončené,

pokud je živý, můžete si s ním dělat co chcete.“

„Takže už netrváte na jeho předvedení před soud kvůli tomu, že použil kouzla, aby se bránil před tím

útokem smrtijedů?“ řekl klidně Brumbál.

„Ne, to opravdu netrvám,“ pousmál se Popletal. „myslím totiž, že by se tam ani nemohl dostavit, jestli
víte, co tím myslím,“ řekl Popletal s úsměvem.

„To nevím, já nevěřím, že je Harry mrtvý.“

„Věřte si čemu chcete, to není má starost…“

„Víte, že pokud tu není Harry Potter, neexistuje už nikdo, kdo by Voldemorta porazil?“

Popletal sebou škubl, když uslyšel slovo Voldemort, ale snažil se to utajit.

„Podle mě to všechno s tou věštbou od profesorky Trelawneyové byl naprostý nesmysl, Dolores

Umbridgeová udělala dobře, že jí vyhodila, nechápu, proč jí tu znovu držíte jako kantora, Brumbále,“

řekl Popletal a čekal, až mu na to Brumbál odpoví, ten však stále hleděl na své prsty, jako by si

rozhovoru vůbec nevšímal a to Popletala naštvalo.

„Popravdě ten Potter,“ pokračoval Popletal. „neudělal nikdy víc, než že zbaběle utekl a vrátil se s

mrtvolou v náručí…“

„Harry Potter nám všem několikrát zachránil život před největším zlem na světě!“ zahřměl Brumbál

jako parní lokomotiva, až Popletal nadskočil.

„Říkejte si co chcete, ale kvůli Potterovi přece vstal z mrtvých, kvůli jeho krvi teď ten… však vy víte

kdo, má své vlastní tělo.“

„Všichni normální kouzelníci jsou dá se říct jeho nepřítelem, proto to nebyla Harryho chyba,

Voldemort…“ pokračoval Brumbál a Popletal při tom slovu znovu nadskočil. „by si našel jiného

nepřítele a takto ho využil. Harry tam stál proti přesile, jaké nečelili žádní vaši slavní bystrozorové,

Kornelie.“

„Tak dobrá, ale byl to přece on, kdo se vloupal do odboru záhad a nadělal tam nevyčíslitelné škody,

většina věšteb je zničena, dokážete si vůbec představit takovou škodu?“ úpěl Popletal.

„Harry Potter dokázal za svůj krátký život to, co vy nebo kdokoliv jiný by jste nesvedl za celé věky a

vy to víte, Kornelie.“

„Takhle se mnou nemluvte, jsem ministr kouzel…“

 „Harry dokázal mnohem víc, než by jste potřeboval vědět, aby jste si domyslel, že je to právě on z té

věštby. Naším prvořadým úkolem, je dostat ho zpět do bezpečí,“ dopovídal už zase klidně Brumbál.

„Myslel jsem, že byl v bezpečí u Dursleyových, to vy jste trval na tom, že tam má žít, pamatujete?“

řekl Popletal a tvářil se, jako by teď Brumbála dostal.

„Přiznávám, že jsem udělal několik neuvážených chyb, ale poslat Harryho bydlet k Dursleyovým

nebyla jedna z nich.“

Harry, který stále sledoval děj přes zrcátko teď začal křivit obličej vzteky, jak tohle může říct, vždyť

to bylo jako dát ho do spárů Voldemortovi. Nemá ani potuchy, co musel zažívat u nich doma.

„Tato nehoda v létě se seběhla vlivem nešťastných událostí, Harry měl být chráněný v domě před

Voldemortem, před jeho smrtijedy ho měl chránit jeho strážce, ten, nebo spíše ta, ovšem byla zaskočena

útokem Belatrix a tak nemohla přivolat pomoc,“ řekl Brumbál.

„Tak proč se nepřemístila a neřekla to ostatním?“ zeptal se Popletal.

„Protože by je tam nechala samotné, už jsme to probírali, ne?“ řekl Brumbál, jako by to vysvětloval

prvňáčkovi.

„Mě to nemusíte říkat, samozřejmě že to vím,“ odsekl Popletal.

Brumbál se pousmál, ale pak zvážněl. „Harry se lekl toho, že ani jeho dům není tak bezpečný a tak si

nejspíš řekl, že venku nebude o nic víc nebezpečno a protože neměl rád Dursleyovi, tak prostě odešel,“

řekl dál vážně Brumbál.

„Odešel, spíš vystřelil ze dveří a nechal tam ty chudáky samotné s tím vrahem,“ Harry u slova chudáci

nevěděl, jestli se má smát nebo zuřit. „Nenechal vzkaz, nic neřekl, zachoval se jako absolutní hlupák,

od člověka s alespoň trochou rozumu bych čekal něco prozíravějšího,“ dovršil svůj nával vzteku

Popletal.

„Možná vy teď, ale co by jste dělal na jeho místě, když by jste právě unikl smrti?“ zeptal se Brumbál

a pohlédl mu do očí.
 „Kontaktoval bych na Ministerstvo,“ řekl ministr nakvašeně.

„Aby za vámi Voldemortovi sledi poslali další smrtijedy?“ zeptal se klidně Brumbál a Popletal zase

znejistěl při vyslovení toho slova.

„Naši by tam byli dřív,“ řekl.

„Ale uznáváte, že máte v Ministerstvu špehy,“ nabádal ho Brumbál.

„To máme každého šacovat?“ urazil se Popletal.

„Možná ano. Ano, to by bylo rozumné,“ řekl s úsměvem Brumbál.

„Naštěstí vy o tom nerozhodujete,“ pokračoval nakvašeně Popletal. „tento rozhovor zašel příliš

daleko, Potter je mrtvý, pátrání skončilo, tamti smrtijedi jsou za mřížemi a vy můžete pokračovat v

tomto školním roce, pro mě za mě vám klidně povoluji, že se Potter může vrátit do Bradavic, tedy

alespoň jeho mrtvola, pokud ji najdete.“

„To už zacházíte příliš daleko, Kornelie,“ varoval ho Brumbál.

„Já to myslím vážně, nedivil bych se, kdyby zvlášť Potter skončil v oblouku smrti, kdyby stále ještě

jsme ho neměli v držení my. Alespoň že ten mizerný vrah Black tam skončil, to jediné si ten

budižkničemu zasloužil…“

„To není pravda!“ rozkřikl se Harry na celý svůj pokoj, jenže problém by v tom, že i oba dva v

místnosti utichli.

„Co to bylo?“ zeptal se nejistě Popletal a začal se dívat po obrazech bývalých ředitelů školy. Ty

koukali jeden na druhého a také nic nechápali. V tom jedna stará žena na obraze vykřikla: „V té vitríně!“

Harry nasucho polkl, ale to už se na něj díval jak Popletal, tak i Brumbál.

Rychle odvrátil zrcátko od sebe směrem na zem a začal panikařit, co teď?

„To byl Potter, že ano Brumbále?“ ozval se ze zrcátka hlas Popletala. Odpověď od Brumbála nedostal,

jen se ozvaly kroky blížící se k zrcátku. Harry nevěděl co má dělat, jak se to sakra vypíná, je na to

nějaké zaklínadlo?
 „Brumbále co to má znamenat, vy tady Pottera skrýváte? Já jsem si to myslel, je tady, proto ho

nemůžeme najít.“

Harrymu se zrychloval dech, zrcátko přitiskl na postel, aby z druhé strany nic neviděli a usilovně

přemýšlel. Co teď, takhle se prozradí, musí něco vymyslet, mluvit nahlas nemůže, slyšeli by ho.

„Konec spojení,“ šeptal. „Ukonči spojení, konec obrazu, přeruš obraz, vypni se,“ šeptal dál Harry.

Nic se nedělo, Harry ani nevěděl, jestli se něco děje, tiskl stále zobrazovací stranu zrcátka k posteli,

takže neviděl, jestli už z něj Brumbálova pracovna zmizela. Pak se odhodlal a pomalu s ním začal otáčet.

V zrcátku hned spatřil Brumbálův obličej přes celou jeho šířku a vyděšeně praštil se zrcátkem zpátky

na dno starého kufru, uslyšel jak se znovu rozbilo, ale kufr hned na to přiklopil.

Co teď? Co když je spojení stále aktivní?

Harry začal rázovat po pokoji a usilovně přemýšlet. Kufr odsunul do kouta a raději se na něj už

nedíval. Co když to zrcátko dokáže prozradit, kde teď právě je? Brumbál ho musel Siriusovi sebrat,

jako by tušil, že ho Harry použije. Teď určitě Brumbál vysílá někoho, aby Harryho odvlekl zpátky. Dva

dny po sobě se málem neuváženě prozradil, už nebude odpovídat na žádné sovy, už nic, říkal si.

Kufr stále trůnil v koutě a jako by ho vyzýval: ‚Otevři mě!‘, Harryho začal znervózňovat a tak ho

popadl, otevřel dveře svého pokoje a vyrazil ven. Seběhl po schodech a mířil ke dveřím, kufr byl o

hodně lehčí, teď se z něho ozývaly zvuky rozbitého skla.

Vyběhl ven a zamířil do uličky, kde byl kontejner, jediným hodem kufr skončil na hromadě odpadků.

‚Tak, teď si ho můžou najít, adresa Irsko, Dublin, Kontejner na deváté ulici, to je nová adresa zrcátka,

tam si můžete hledat, bystrozorové.‘ říkal si v duchu Harry.

Vrátil se do pokoje, až teď, jak přešel z čistého vzduchu venku, zjistil, že v pokoji má hrozný smrad

od věcí, které nechával vyčichnout na stole. Kdyby tak šlo to okno otevřít ještě alespoň o kousek.

Harry už v pyžamu se sesul na postel a koukal oknem ven. Na zápach už si zvykl, modlil se, aby ho

z toho za chvilku nezačala bolet hlava.

 O čem to vlastně mluvili? Harry už tedy není obviněn a může se vrátit do školy. To ovšem Harry

rezolutně odmítl, už si udělal v podvědomí takový systém, který jednoznačně umlčel všechny debaty v

jeho hlavě o tom, zda by se neměl vrátit, snad to není nějaký třetí hlas, který si Harry vymyslel.

Sirius stále není očištěn, to Harryho ani nepřekvapovalo, Popletal je stále nabručený jako vždycky,

teď bude mít Brumbál problémy s tím, že ho bude podezřívat z toho, že Harryho skrývá někde ve škole.

To Harrymu ale bylo jedno, ať si je má, teď se mu zdálo, jako kdyby Brumbál udělal tolik chyb, že

se to ani pořádně nedá spočítat. A co to řekl Popletal a o Harrym. Že je to všechno jeho chyba, že se

pomátl a že měl skončit v nějakém oblouku smrti?

Co je oblouk smrti? Není to ten oblouk v odboru záhad, proto taky Popletal tvrdil, že je stále v jeho

držení?

Kapitola 9.
Únikový autobus
H arry stále nemohl dostat z hlavy událost z minulého večera, celé dopoledne dělal všelijaké

hlouposti, jako, že třeba vytíral jeden metr čtvereční asi deset minut, až mu Margaret řekla, že už tam

konečně vidí svůj odraz a může toho nechat. Harrymu však nebylo do smíchu, udělal chybu, chybu

která ho může stát tenhle už skoro dvouměsíční výlet.

V baru byla nálada, jako když má být konec světa, venku pršelo a celý den byl pošmurně nudný. Stálé

dopadání kapek na střechu hotelu by z jednoho udělalo šílence, přes okna baru pronikalo míň světla,

než svítila samotná lampa na stropě. Harry rozdával hlavně teplé čaje a grogy, odvážnější si vzali i více

procentní rum.

Harry nemohl dostat z hlavy rozhovor, který včera vyslechl. Hlavně tu část o tom oblouku smrti.
Kdyby tak vydržel a nezakřičel, třeba by z Popletala vypadlo více informací. Ovšem také mu nedodalo

na sebedůvěře to, že ho dokážou najít, i když k tomu potřebují černou magii, tak to dokážou. Pokud ale

stačí černá magie, tak už o něm Voldemort ví, proč tedy už dávno nezaútočil, měl k tomu tolik možností.

Poslední útok byl koncem července, když Harry chtěl dostat zpět svůj kufr, ale proč už se nic od té doby

nestalo? Ne, že by si to Harry přál, ale připadalo mu to divné.

Odpoledne utíkalo stejně jako dopoledne, hostů se tu neukázalo o nic víc a venku bylo stále to samé

sychravé počasí. Harry teď poznával, že čím dál víc venku prší, tím má, co se týče vytírání, víc práce.

Proč mu to vlastně nedošlo, vždyť je to logické, ale i tak většinou seděl u baru a povídal si s Tonym o

autech.

Nutno přiznat, že Harry se za ten měsíc u Tonyho dozvěděl o mudlovských věcech snad víc, než za

celý svůj život. Tony mu připadal, jako kdyby procestoval celý svět, byl plný informací a Harry je

pokaždé z něho pracně páčil.

Teď byli v debatě o objemu motorů aut, Harry se dokonce teoreticky naučil nastartovat a rozjet se, i

když ta práce se spojkou ho mátla. Připadalo mu to taky jako docela zábavný způsob přepravy, stejně

ale nedal dopustit na koště, jako by si padli do oka už při prvním nasednutí a od té doby jsou přátelé na

život a na smrt. Možná proto ho Kulový blesk stále zachraňuje, Harry by byl ochoten přiznat, že kdyby

se zase pustil, tentokrát schválně, koště by ho zase zachytilo.

Byl na své koště nesmírně pyšný a vážil si ho ještě víc, pokaždé ho čistil a svou sadou na údržbu

košťat, kterou dostal od Hermiony, nyní však již zničenou.

Kulový blesk byl zkrátka úžasný, dokázal měnit směr a zastavit téměř okamžitě na místě, obraty o

devadesát nebo sto osmdesát stupňů zvládal za několik setin vteřiny a zrychlení z nuly na sto dvacet

kilometrů v hodině měl méně než za pět vteřin, vlastně až teď si uvědomoval, že nikdy neslyšel o jeho

maximální rychlosti, ani z vlastní zkušenosti to nevěděl, pokaždé, když šlo do tuhého, jako by koště

zrychlilo na takovou šílenou rychlost, že tomu Harry nemohl ani uvěřit. Ani neslyšel o někom ze školy,
kdo by ho také vlastnil. Sirius mu ho koupil z Příčné ulice.

Harryho by zajímalo, jestli tady v tom městě není náhodou taky taková ulice jako je Příčná ulice v

Londýně. I když vlastně by se tam neodvážil jít, protože by ho okamžitě poznali.

Kolem šesté hodiny se mrknul do svého pokoje, jestli už smrad z jeho věcí je pryč, bohužel tam stále

byl a Harry si začínal myslet, že se toho zápachu, který ho provázel celým pobytem tady, snad nikdy

nezbaví. Pokoj sám o sobě už začínal být vyvětraný, Harry zjistil, že koberec pod oknem je plný vody,

jak přes celý den nechal otevřené okno, naštěstí nebyl činžák ze dřeva ale z betonu. Harry chvíli

přemýšlel co s tím, ale nakonec si řekl, že je to jedno a nechal okno otevřené dál.

Večer a pak kolem desáté se v baru objevilo o něco víc lidí než přes celý den, Harry začal nosit i k

ostatním stolům a po chvilce mu Tony řekl, ať se na vytírání vykašle, že to pak večer vytře najednou.

Večer se pak s Tonym skvěle bavili, Tony se snažil nakreslit portrét svých zákazníků, ale dělal to

nenápadně, aby jim to nebylo divné, že na ně kouká. Harry se nemohl udržet smíchy, jaké jim dělal

obličeje a uši. Zřejmě vůbec neměl nadání, ale Harry nemohl popadnout dech, jak Tony nadšeně čmáral

jejich podobizny. Připomínalo mu to pár lidí, které už poznal, zvlášť jedna starší paní v koutě se šátkem

na vlasech se Tonymu obzvlášť povedla, protože jí přidělal i pár srandovních vymyšlených věcí,

vypadala jako Harryho bývalá profesorka Obrany proti černé magii, Dolores Umbridgeová a Harry si

obzvlášť všiml podobnosti jejího šátku a té hnusné mašle, kterou pořád Umbridgeová nosila na hlavě.

Když jí Tony dokreslil, Harrymu tekly smíchem slzy a řekl Tonymu, že z toho musí na záchod. Nikdy

se mu smíchy ještě nechtělo čůrat, ale ta Umbridgeová se Tonymu opravdu povedla. Když tak Harry

byl na toaletách, uvažoval, jak by Dolores jednala, kdyby viděla takovou svoji podobiznu, ještě lepší

by bylo, kdyby to bylo vyvěšené jako že se hledá stará tlustá oplzlá babice a že prý máme svědka, který

podal přesný popis a k tomu přidal tenhle obrázek.

Harry po sobě spláchl a vyšel z toalet. Tony se dal do kreslení dalších hostů, tentokrát ale začal jedním,

kterému udělal až nějak velké oko a Harry se mu znovu začal smát.

 „Kdo to je, prosím tě, já ho nevidím,“ zeptal se Harry rozesmátě.

„Sedí támhle u trojky, teď přišli, měl bys jít přijímat objednávky.“

„Jasně, na toho se rád podívám,“ usmál se Harry, zvedl blok s tužkou a rázoval si to k trojce. Vyšel

za roh pultu a v tom strnul, jako by to něj uhodil hrom.

Seděl tam Alastor Moody, starší chlapík s podivně zakřiveným obličejem a jedním okem kouzelným,

které dokázalo prohlédnout i jeho hlavu, když ho otočilo dozadu. Vedle něho seděl Remus Lupin, to je

ten čaroděj, co Harryho popadl a zadržel u toho oblouku v odboru záhad, měl špinavé zaplátované šaty,

na svůj věk až poněkud světlé vlasy a sinalý obličej, vypadal jako by byl nemocný. Naproti nim seděla

Nymfadora Tonsková, měla kulatý obličej se špičatou bradou a tmavé oči, Harry o ní věděl, že je

metamorfomág a že dokáže na sebe vzít jakoukoliv lidskou podobu. Vždycky Harryho překvapila svým

účesem, nyní však vlasy měla tmavohnědé, takové, aby se nesnažila přilákat mnoho pozornosti. Vedle

ní seděl Arthur Weasley, otec Ronalda Weaysleyho, který pracoval na Ministerstvu ve zneužívání

mudlovských výtvorů a bylo vidět, že jeho děti po něm zdědili jeho zrzavost ve vlasech a nejen to.

Všichni seděli u stolu a bavili se spolu, jen Moodyho čarodějné oko létalo po místnosti jako splašené.

Harrymu se rozklepaly ruce, stál tam, jim na dohled, teď, kdyby se otočil, tak si všimnou, že k nim

někdo šel a teď se vrací, ale kdyby zase šel k nim, tak… no to už vůbec ne. Co teď?

Už tam stál příliš dlouho, bude vypadat jako podezřele, co má dělat? Harry usilovně přemýšlel a srdce

se mu silně rozbušilo.

V tom se ale Moodyho čarodějné oko přestalo otáčet a pevně ulpělo na Harrym, ten ztuhl snad ještě

víc než před tím. Moody se nahnul ke svým společníkům a něco jim pošeptal.

To už ale Harry nečekal, otočil se, odhodil notýsek s tužkou na stůl a uháněl ke dveřím. Zaslechl za

sebou rychlé odsouvání židlí a spěšné kroky. Harryho teď popadala panika, běžel kolem mincí, které si

tam pověsil Tony, když je od Harryho dostal první den, Harry strhnul pár galeonů a rozrazil dveře

vedoucí na schody a vůbec si nevšímal udiveného pohledu Tonyho.

 Vyběhl po schodech tak rychle, jako snad nikdy za celou délku svého pobytu, otočil se směrem ke

schodišti a utíkal s hlavou otočenou ke svému pokoji. Dole se rozrazily dveře a Harry věděl, že ho

pronásledují jak nejrychleji můžou.

V tom do někoho prudce narazil.

„Au, dávejte pozor!“ ten hlas mu byl ale povědomý.

„Harry!“ tentokrát dívčí hlas, Harry se vzpamatoval a uviděl před sebou Hermionu a Rona, který si

hladil rameno.

„Teda, to jsem netušil, že mě přivítáš tak divoce,“ usmál se Ron.

„Já…a…a…j…já…“ Harry neměl slov, stál tam jako přimražený a za nimi se ozývaly spěšné kroky

do schodů.

„Páni, měl jsi slyšet, jak Hermiona začala řvát, když přišel tvůj dopis, křičela asi půl minuty, než jsem

jí konečně uklidnil,“ pokračoval Ron.

„V… v… vy jste tu s nima?“ vykoktal ze sebe splašeně Harry.

„S kým? O čem to mluvíš, není ti něco Harry?“ zeptala se opatrně Hermiona.

„Nejspíš utekl nahoru, Arthure,“ ozvalo se ze zdola.

„A co když vyběhl druhými dveřmi na ulici?“ zeptal se další hlas vycházející ze zdola.

„Pojďte!“ vyhrkl Harry, popadl je za límce a vlekl je chodbou ke svému pokoji. Rozrazil dveře, strčil

je dovnitř a zabouchl za sebou. Pak pečlivě zamkl.

„Poslyš Harry, nechtěl bys nám něco prozradit?“ řekl opatrně Ron.

„Co tady děláte!“ rozkřikl se v odpovědi Harry, ale záhy si uvědomil, že právě přilákal své

pronásledovatele.

„To byl Harryho hlas, vyšel ze shora,“ ozvala se Tonksová.

„Rychle, pohněte kostrou!“ řekl Lupin a hned na to uslyšeli dupot po schodech.

„Kdo to je Harry?“ zeptala se Hermiona.

 „Moody, Lupin, Tonksová a tvůj táta,“ řekl a pohodil okem na Rona.

„A proč před nima utíkáš?“ zeptal se nechápavě Ron.

„Protože mě nemůžou dostat, já se nemůžu vrátit a mluv potichu,“ řekl Harry, když uslyšeli kroky

kolem dveří.

„Tak kde jsou?“ ozvalo se za dveřmi. „Moody, jak to že ho nevidíte?“ zeptala se Tonksová.

„A jak to mám asi udělat?“ zeptal se jí nakvašeně Moody.

„No přece tím okem, tak dělejte, prohlédněte tu stěnu!“

„Tohle je Vizokulum dvacítka, ta to neumí a na padesátku jsem neměl peníze!“

„To snad není možné, tak jak ho teď najdeme?“ řekl Weasley.

„Musíme prohledat každý pokoj zvlášť, každý začne na jednom konci,“ řekl Lupin a v tu ránu se

kroky rozešli všemi směry. Harryho pokoj byl uprostřed, takže měli chvíli čas.

„Harry, je to můj táta, ten by ti neublížil,“ řekl prosebně Ron.

„Já vím, já se snažím, abych neublížil já jemu,“ řekl Harry a sklonil se pod postel pro Kulový blesk.

„Snad nechceš znova utéct, Harry?“ zeptala se podrážděně Hermiona.

„Věřte mi, že to tak bude lepší,“ řekl Harry a soucitně na ně pohlédl.

„Harry, utekli jsme z Bradavic, nejspíš přijdeme o prefektské odznaky, riskovali jsme školní tresty a

tresty od našich rodičů…“

„Tak jste si neměli dělat tu starost, jasně jsem vám psal, aby jste mi už nepsali a už vůbec za mnou

nechodili,“ odsekl Harry.

„Harry, proč si sakra myslíš, že jsme utekli, abychom tě dostali zpět do Bradavic?“ zeptal se Ron.

Harry začal být zmatený. „No já…“

„Půjdeme s tebou, utečeme s tebou Harry, to byl náš plán!“ vyhrkla ze sebe Hermiona a Harry by

nikdy nečekal, že tohle řekne. Odvrátil od nich smutný pohled a přešel k oknu, venku už jenom mrholilo,

žádné velké kapky to nebyly, spíš taková mlha.

 „Věřte nebo ne, dělám to kvůli vám, čím dál od vás budu, tím líp,“ řekl Harry vážně.

„Co to plácáš Harry?“ zeptal se Ron a Harry se k němu otočil, aby ho utišil, protože zase zvýšil hlas.

Kolem sebe slyšeli kouzla Alohomora a slídění Harryho pronásledovatelů v pokojích.

„Jde o Voldemorta, něco jsem vám neřekl, o tom co se stalo před měsíci a taky vám to neřeknu. Musíte

na mě zapomenout, je vám to jasné?“ prohlásil Harry.

Hermiona přešla ke dveřím dřív, než jí Harry stačil zastavit, místo toho aby ale otevřela zvedla hůlku

a řekla: „Colloportus.“ Tím dveře zamkla a otočila se na Harryho.

„Harry, celý měsíc jsme si mysleli, že jsi mrtvý, prožili jsme ten nejhorší měsíc v životě a už to nikdy

nechceme zažít, půjdeme s tebou, i kdyby nás to mělo stát život,“ řekla smrtelně vážně, až to Harryho

trochu polekalo.

„Kdybys věděl, jak jsme se cítili, když přišel tvůj dopis, ani jsme tomu nemohli uvěřit, bylo to jako

kdybychom oživli. Už tě neopustíme, Harry,“ řekl Ron.

Harry nevěděl, co má říct, připadal si trapně, pronásledovatelé se blížili k jeho dveřím a on tady zatím

vězel s dvěma nejlepšími přáteli, kterým prostě musí dát sbohem. Tolik, kolik je měl rád, tolik cítil, že

je musí opustit, už je nemůže zatáhnout do dalších nebezpečí, tentokrát by nemuseli mí takové štěstí.

„Promiňte,“ řekl po chvilce a začal pomalu nesouhlasně kroutit hlavou. „ale dokud budete mí přátelé,

já nebudu moci být váš přítel. A tom myslím vážně.“

Prásk!

Odemykací kouzlo se odrazilo od zapečetěných dveří.

„Musím už jít, prosím vás, sakra už na mě zapomeňte!“ křikl na ně Harry.

„Harry otevři, proč to děláš, my tu nejsme, abychom ti ublížili,“ ozval se hlas Lupina za dveřmi.

„Otevři chlapče a nic se ti nestane,“ řekl Moody.

„Otevři drahoušku, jsme tu abychom ti pomohli,“ ozval se hlas Tonksové.

Harry ohrnul nos, nasedl na Kulový blesk a obrátil se k oknu.

 „Harry nemůžeš přece…“ snažila se dál Hermiona, ale Harry jí přerušil.

„Žádný Harry Potter už není, zapamatujte si to, už neexis…“

V tom se dveře rozletěli na kousky a dovnitř vpadli Lupin, Moody, Weasley a Tonksová.

Svist!

Harry akceleroval a v tu ránu byl z pokoje ven. Vyletěl na potemnělou ulici a obrátil to k temné uličce

s kontejnerem, kam před necelými dvěma měsíci spadl vyčerpaný z koštěte.

„Harry?“ ozval se hlas pod ním, Harry se leknul, nebyl to ani jeden z jeho pronásledovatelů, byl to

Tony.

Stál tam dole s pytlem plným odpadků a hleděl na vznášejícího se Harryho. Ten nasucho polkl, co

teď, už se to vrátit nedá, stejně musí odsud zmizet. Harry sletěl dolů k zemi před Tonyho.

„Musím ti něco říct Tony,“ řekl překotně.

„Ty asi nebudeš normální kluk, že ne?“ zeptal se užasle Tony.

Harry zavřel oči, zhluboka se nadechl a rozmýšlel se co řekne, bylo to těžké se loučit a ještě mu v tu

samou chvíli říkat pravdu.

„Já netrpím a ani jsem netrpěl žádnou ztrátou paměti,“ řekl a pečlivě vážil slova, na druhou stranu

se bál, že se na konci uličky objeví Moody, nebo někdo další a Harry nebude mít čas se ani pořádně

rozloučit. „Víš, existuje svět, který si ani nedokážeš představit, představ si, že všechny čarodějné

historky, létající košťata, lektvary, draci, to všechno existuje,“ pokračoval Harry.

„Cože?“ zeptal se vystrašeně Tony a pytel s odpadky upustil na zem.

„Existuje strašné zlo, zlo, které si nedokážeš představit ani v těch nejhorších snech. To zlo jde po mě,

musel jsem se někde ukrýt. Tu noc jsem před tím utíkal, ale nějak jsem to nezvládl,“ pohlédl do

vystrašených očí člověka, kterého měl tak rád a chtělo se mu plakat.

„Je mi to líto, že jsem ti lhal, hodnějšího člověka jsem jakživ nepotkal, ale teď už musím…“ Harrymu

nějak přestal sloužit hlas a nedopověděl to.

 „Ty chceš odejít, Harry?“ zeptal se opatrně Tony a stál jako přimražený.

„Musím, jsou tady, musím jim utéct, jinak budu v nebezpečí,“ odmlčel se a po tváři mi stekla slza,

právě se rozloučil se dvěma nejlepšími kamarády a teď tohle. „Děkuji ti za všechno Tony, budeš se tu

muset nějak beze mě obejít,“ řekl pomalu tichým hlasem.

Tony stále kroutil hlavou a zoufale koukal svým starým obličejem na Harryho.

„Jak můžeš takhle žít, stále jen utíkat?“ zeptal se konejšivě Tony.

To Harrymu nedodalo příliš sebedůvěry.

„Opravdu nemáš žádné rodiče?“ zeptal se znovu Tony.

„Mámu a tátu zabili,“ řekl smutně Harry a otřel si tvář. „A teď jdou po mě.“dodal ještě.

„Musíš na policii!“ popadl ho Tony, jako kdyby mu chtěl domluvit.

„Nikdy nezapomenu na to, jak jsem potkal toho milého starého pána,“ řekl úsměvně Harry.

„Harry stůj!“ ozval se hlas z konce uličky.

„Támhle je!“

„Harry, neblbni!“

Harry strčil Tonyho zpátky do domů a řekl: „Děkuju za všechno!“ a zavřel na ním dveře.

To už však v uličce se rozlehly kroky a Harry se rozeběhl směrem od nich.

„Harry stůj, proč sakra utíkáš?“ řičel pan Weasley.

„Pottere, jestli se nezastavíte, budu na vás muset použít omračovací kouzlo!“ křičel mu za zády

Moody.

To Harrymu bylo jedno, má hůlku a koště, to je nejdůležitější. Utíkal před nimi v té tmavé uličce až

doběhl na její konec a na další prostornou ulici.

KŘACH!

Harry se lekl, asi třicet metrů napravo od něj se ozvala rána. Podíval se tím směrem a viděl, jak na

něj mávají dvě postavy. Za nimi byl obrovský třípatrový Londýnský autobus jasně červené barvy, která
se v temnotě měnila na černou, stejnou jakou barvu měli obrovská kola.

„Harry poběž, rychle!“ křičeli na něj Ron a Hermiona.

„Nebudeme tady stát věčně, chlapče!“ ozval se třetí hlas zevnitř autobusu, to byl Stan Silnička.

Harry chvíli zaváhal, ale jakmile znovu zaslechl šlápoty blížících se pronásledovatelů, rezignovaně

začal utíkat směrem k autobusu.

Ron a Hermiona už byli na stupíncích, když Harryho natlačili dovnitř. V uličky vyběhli siluety postav

a křičeli na autobus.

„Vraťte se!“

„Počkejte!“

„Na tohle jsem už moc starej,“ ztěžoval si Moody.

„Ernie, šlápni na to!“ ozval se hlas za Harrym. Harry se konečně otočil a spatřil průvodčího Stana

Silničku, mladého chlapce s červenou uniformou, odstálýma ušima a snad ještě více uhry, než Harry

viděl před tím.

Ozvalo se skřípění pneumatik a to už se všichni tři, Harry, Ron a Hermiona začali sunout dozadu jak

autobus bleskově vyrazil.

„Co to děláte?“ obrátil se Harry na své přátele.

„Harry už jsme si zvykli na tvou nevděčnost, ale snad si domyslíš, že ti právě pomáháme utéct,“ řekla

s úsměvem Hermiona a zvedala se z Rona, na kterého spadla když autobus se rozjel.

Autobus byl zase plný postelí, tak jak ho Harry viděl poprvé, jeho mramorové stěny osvětlovaly

pochodně hořící na konzolách mosazných postelí, které tam byly seřazeny místo sedadel a posunovaly

se ze strany na stranu, jak autobus řezal zatáčky. Autobus se řítil snad přes tři sta kilometrů v hodině,

sloupy, stojící auta, stromy, všechno mu jakoby zázračně uskakovalo z cesty a pak se zase vracelo na

svoje místo, autobus řezal zatáčky jako Harry na Kulovém blesku, přesto, že byl třípatrový, tudíž pěkně

vysoký, v zatáčce v takové rychlosti se ani trochu nenaklonil. Zato Ron, Hermiona a Harry stále létali
s jedné strany na druhou. Stan Silnička stál opřený u kabiny řidiče, samozřejmě už zvyklý na tento

způsob jízdy, takže se nepohnul ani o píď. Řidič byl zakrslý starý mužík a hustým obočím extrémně a

tlustými brýlemi, za nimiž jeho oči vypadaly jako dvě ohromné bobule, Harry vždycky věděl, že jezdit s

tímto šišlavým napolo slepým staroušem je o život.

„Do Záchranného autobusu se totiž nedá přemístit, Harry,“ řekl Ron, ale začali se mu červenat uši a

dělalo se mu špatně.

„Tady jsi v bezpečí a dokáže tě dostat kamkoliv,“ řekla Hermiona.

„Co si mám s vámi počít,“ rezignoval Harry. „Ale stejně nemůžeme utíkat spolu, kam to vlastně

jedeme?“

„To si řekněte vy kamarádíčkové,“ řekl Stan.

„Šakla Štene, to je Šarlí, na šešti hodinách!“ zašišlal Ernie u volantu a díval se do ohromného zpětného

zrcátka autobusu.

„Co je na šesti hodinách?“ podivil se Ron, kterému se chtělo zvracet a snažil se to vůli popudit.

„To je, jako kdybys stál uprostřed hodinovýho ciferníku, šestka je za tebou,“ oznámil mu Stan a

rázoval si to autobusem k zadní části.

„To Charlie, Ernie! Sakra!“ vykřikl Stan, když dospěl k zadnímu konci autobusu.

„Dyť to žíkám,“ zaskřehotal stařík.

„Kdo je Charlie?“ zeptal se Harry.

„Vietnamští palchanti!“ ozvalo se zase od Ernieho.

„Charlie vlastní konkurenční autobusovou firmu a leze nám do rajónu,“ objasnil Harrymu situaci Stan,

který se vracel zase k řidiči.

„Ploč šakla nás šleduje?“ zabrekotal stařík.

„Nemám šajn, možná chce vás,“ řekl Stan a otočil se na své tři cestující. Ty se po sobě otočili, ale už

nestačili skrýt své provinilé pohledy.

 „Musíte nás z toho dostat, prosím,“ řekl Harry.

V tom se za nimi ozvalo burácení motoru, za zadním sklem autobusu se objevil obrovský stín dalšího

třípatráku jasně tmavě zelené barvy.

Prásk!

Narazil do jejich zadní části až postele na podlaze nadskočily, stejně tak i cestující, kteří teď z horních

okem začali hlasitě nadávat.

„Voni to myslí vážně, Ernie!“ křikl Stan a zvedal se z podlahy, nebyl sám, i Harry, Ron a Hermiona

leželi všude možně, jak na ně dolehl ten náraz do jejich autobusu.

Harry se vyškrábal na nohy, přešel ke Stanovi, obrátil kapsy naruby ze kterých mu vypadalo několik

galeonů, které sebral Tonymu z nástěnky, Stan vykulil oči.

„Utečte jim!“ řekl Harry.

„Ernie, zařaď tam šestku, máme tu nóbl zákazníka, musíme jim Charliemu zdrhnout!“ křikl Stan a

posbíral galeóny. „Tady máte čekuládu a barevné kartáčky, to je prémie pro zákazníky, kteří něco

přihodí, sakra Ernie, došly nám červené kartáčky.“

„Špotleboval šem je,“ blekotal stařík, který teď hlasitě přeřadil a autobus akceleroval.

„Sakra Ernie, myslel jsem, že už žádný zuby nemáš,“ řekl Stan a dobelhal se s galeóny k řidiči.

„Ty jsem nešpotleboval na žuby, měl jsem je na…“

„To je jedno, šlápni na to Ernie,“ zarazil ho Stan a pevně se chytil.

„Držte se něčeho! Ernie, od teď jsme únikový autobus!“ křikl Stan na Ernieho.

„Lodžl!“ řekl stařík a informační tabule hlásající ZÁCHRANNÝ AUTOBUS se změnila na

ÚNIKOVÝ AUTOBUS.

_text
 A zase, autobus prudce akceleroval, i když si trojice myslela, že už jede na maximum a znovu všichni
přepadli dozadu a následně sjeli po podlaze nalevo, jak autobus střihl zatáčku.
„Řek sem, aby jste se něčeho chytli!“ křikl na ně Stan.
„Harry, myslíš, že budeš mít i na zaplacení úklidu mých… mých..,“ štěbetal Ron celý červený a bledý
zároveň a kryl si rukou ústa.
„O tom nepřemýšlej, snaž se to vydržet,“ řekl Harry, který pomáhal se zvednout Hermioně a sám se
necítil o moc lépe než Ron.
„Ernie, dej tam sedmičku, ten Charlie nám furt dejchá na záda!“ křikl Stan a následně se ozvalo zase
hlasité RUP! řazení.
„No tak vleš tam ti potlovolo!“ skřehotal stařík.
„Co se děje Ernie?“ zeptal se Stan.
„Šedmiška tam nejde, zřejmě jšem v pševodovče zapomněl ten zubní kaltášek,“ vyhrkl dědula.
„Už nikdy nečisti převodovku našima prémiovejma zubníma kartáčkama, jasný Ernie?“ napomenul
ho Stan. „Vidíš jak to dopadá, no dobře hoď tam rovnou osmičku.“
RUP!
Jak se zdálo, osmička tam padla, protože autobus zrychlil snad na MACH 1 a řítil se ulicemi takovou
rychlostí, že z oken viděli jen čáry světel. Stařík teď o překot točil čiperně volantem a mžoural přes své
tlusté brýle.
„Dupni na to, Ernie, vytáhni z tý potvory co se dá!“ křikl Stan.
Odstředivá síla teď tlačila Rona, Hermionu a Harryho k zadní části autobusu a určitě by tam už dávno
byli, kdyby se nedrželi jako klíšťata tyčí u řidiče.
„Ernie, Charlie furt na šesti hodinách! Co to sakra má pod tou kapotou?“ divil se Stan.
„Pšidávaj tam lejžový víno, ťo obohatí šměš!“ vyhrkl stařík.
„Rejžový víno? Oni z tý rejže vážně dělaj všechno, jak to vůbec víš Ernie?“ zeptal se Stan.
„Plotože my ho tam máme taky!“ křikl stařík a střihl jednu zvlášť ostrou zatáčku, Harry se pustil a
přitiskl se obličejem na sklo autobusu. Následně ho Hermiona popadla a dovlékla k tyči.
Autobus se teď řítil přes nějaké město, pochybovali, že to byl stále Dublin. Mosty přelétával takovou
rychlostí, že kdyby autobus opravdu mohli mudlové vidět, viděli by jenom šmouhu. Teď autobusu
uhýbali úplně celé bloky domů, Ernie zřejmě nestačil v takové rychlosti točit obrovským autobusovým
volantem.
„Šakla Štene, blejšknul náš radar!“ křikl stařík.
„Obrať EsPéZedku, Ernie!“ a v tom okamžiku se registrační číslo na autobusu změnilo na úplně cizí.
„Už mě ty mudlovský pokuty začali lízt na nervy,“ vysvětlil udiveným třem cestujícím Stan. „Ernie,
tohle je Valderónská, že jo? Víš jak jsme tadyhle onehdá utekli těm poldům, když se nám bouchlo
zneviditelnění?“ zeptal se rychle Stan.
„Jo, ještě teť ž toho mám ploblémy s ploštatou!“ křikl stařík.
„Zahni tam, třeba si nás nevšimnou,“ řekl Stan.
V tom autobus vjel do tmavé uličky a skřípal stěnou o dva boky domů, vešel se do té tmavé uličky jen
těsně, byla stejná jako ta u deváté ulice s kontejnerem a pak autobus zastavil.
Vzum!
Ozvalo se a za nimi prosvištěla žížnivá čára zeleného autobusu.
„Dostali jsme je! Jó!“ křikl Stan a začal radostně skákat.
„Harry, jsou pryč,“ řekl bledě Ron a vychutnával si toho jako autobus konečně stojí. Hermiona, která
byla taky už bledá až za ušima, vlasy měla jako kdyby jí je někdo hodinu cuchal, takže vypadala jako
nějaká „dívka z ulice“, si teď sedla na podlahu a tiše oddechovala. Na podlahu se sesunul i Ron a opřel
se o mramorovou stěnu autobusu.
Harry stále stál a koukal smutně na své dva přátele. Teď se museli rozloučit. Nechtěl jim to ani říct,
neměl na to sílu ani odvahu, zase mu pomohli z nesnází.
„To byla jízda, co Harry?“ zeptal se Stan. V tom se ale leknul, protože si všimnul jeho jizvy, kterou
měl přikrytou svou čupřinou. „No počkat, ty jsi Harry Potter, proto jsi mi byl tak povědomej. Ernie, my
vezeme Harryho Pottera!“ křikl na řidiče, který stále seděl za volantem a koukal před sebe jako socha.
„No to se mi snad zdá, tady Harry, vrátim ti ty peníze, tohle bude na podnik,“ řekl Stan a běžel s galeóny
k Harrymu.
 „Ne, nechte si to, fakt jste byli úžasní, já je stejně už nepotřebuji,“ řekl zklamaným tónem Harry.
„To byla pro nás čest, páni, všude v novinách se psalo, že jsi mrtvej, a teď tohle!“ řičel Stan a
prohlížel si Harryho jako kdyby byl na výstavě za vitrínou. „Ty peníze od nás musíš přijmout zpět,
Harry, tohle opravdu mi nikdo neuvěří, pomohl jsem prchnout Harrymu Potterovi“
„Ne, vážně si je nechte, já…“
Vzum!
Ozvalo se zase a na konci uličky se zastavil tmavě zelený autobus.
„Žaše Šárlí, Štene! Mají náš!“ křikl Ernie.
„Tak teď teprve zažijou jízdu!“ křikl Stan a přešel znovu k místu řidiče. Harry si hlasitě odkašlal a
když na něho Hermiona a Ron pohlédli, důležitě jim ukázal na přídržné tyče. Ti okamžitě pochopili a
chytili se jich zase jako klíšťata.
„Dupni na to Ernie a vem to po hlavní, uvidíme jak Charlie zvládá těžkej provoz!“ ukázal Erniemu
Stan a v tom se ozvalo znovu hlasité skřípění jak se autobus prodíral úzkou uličkou. Přitom válcovali
všechny popelnice, krabice a kočky, co byli v uličce. (kočky samozřejmě stačily uskočit)
V chvíli se za nimi ozvalo stejné skřípění, z olivově zeleného autobusu za nimi po stěnách zuřivě
odletovali jiskry a dral se za nimi.
„Už jsme skorem venku, ještě chvíli,“ řekl Stan a koukal bolestně na stěny autobusu, jak z nich také
odlétávají jiskry. „No co, stejně už potřeboval znovu nahodit červeně.“
V tom se červený autobus vysmekl z úzké uličky a vystřelil jako raketa po hlavní ulici.
Všichni uvnitř se začali hned sunout s postelemi dozadu.
„Mě vždycky bylo divný, proč tu ty postele vlastně jsou?“ ptal se bledě Ron. Harry pokrčil rameny.
Stan to ale zaslechl.
„Ernie je na to odborník, pokud má někdo problémy ze spaním, postará se o to!“ křikl na ně přes
rachot autobusu.
Ron bolestivě pohlédl na Harryho a Harrymu bylo jasné, že by radši ponocoval.
Postele a celá trojice se zase posunovali ve směru zatáčení autobusu, naštěstí se všichni pevně drželi.
Harry viděl na Ronovi, jak se chce zeptat, jak si tu počínají, když se někomu chce zvracet, ale bál se
odpovědi.
V tom se za nimi objevila zase dvě světla a tmavě zelený autobus, který se zlostně přibližoval.
„Vem to po nájezdu na most, tam je vždycky zácpa!“ křikl Stan na Ernieho. Ten prudce stočil volat
doleva a postele se začaly sunout doprava.
„A teď vypni neviditelnost, Ernie,“ řekl Stan.
„Zbláznili jste se?“ okřikla je Hermiona.
Stan na ní mrkl jedním okem a v tu chvíli autobus zpomalil na asi padesátku.
„Dobře, teď,“ v tu ránu se třípatrový autobus objevil a vyjel na silnici plné aut.
„Ernie, skus se mezi nimi nějak proplést,“ řekl Stan.
Ernie teď vyplazil jazyk a začal kroutit volantem na všechny strany. Začalo se ozývat nespokojené
troubení ostatních aut. Byla už noc a venku mrholilo, zato aut tu bylo na silnici dost.
Všichni v autech koulili oči až nahoru do výšky, kde bylo poslední třetí patro. Řidiči zapomínali
popojíždět a toho místa právě autobus využíval, řidiči jen vyjeveně koukali, co to právě projelo za
monstrum.
V tom se za nimi vyhrnul zelený třípatrový autobus a začal se prodírat za červeným hustým provozem.
„Jak to, že nejsou neviditelní, vždyť klidně můžou být ne?“ zeptal se Harry a už zase si vychutnával
pomalé jízdy.
„Neviditelnost funguje jenom, když jedeš nadmudlovsky, to znamená rychlejc, obratnějc, snad víš co
tím myslím,“ řekl Stan a začal se věnovat zase dění na silnici.
Harry nechápavě pohlédl na Rona, který teď ležel na jedné z postelí a hlasitě a kontrolovaně
oddechoval jako matka při porodu. Hermiona ležela na zemi, vlasy měla přes oči, takže jí nebylo vidět
do tváře a ani nedutala.
Harry se začal rozhlížet po autobuse, přece tu musí být nějaký pytlík na zvratky, protože se mu
nebezpečně začal zvedat žaludek. Přešel na konec autobusu, ze shora uslyšel kopání a nadávání
ostatních cestujících, bál se jich jít zeptat na nějaký pytlík na zvratky, snad jedině, že by použil kouzlo
na zmizení věcí.
 Harry došel až na samý konec autobusu. Byli teď na mostě nad řekou v odstavném pruhu se tlačili
dopředu. Tmavě zelený autobus se stále držel za nimi, Harry v něm zahlédl malinkatého řidiče a ještě
menšího průvodčího. Dále tam byli stíny čtyř postav, jedna byla jistojistě žena. ‚Tohle nemá cenu‘ říkal
si v duchu, těm se nikdy snad neztratí. Otočil se zády k oknu a opřel se o něj, pohlédl doprava na tmavou
řeku.
V tom v proudu zahlédl něco tmavého, ještě tmavějšího než řeka sama, vůbec se to jako řeka
neblyštilo, ale stále se to zvětšovalo. Harry se na to zadíval, byl to podivný tvar, plápolal tomu plášť,
ale stále to bylo černé jako uhel. Následně to zmizelo pod mostem.
Harrymu z toho až přeběhl mráz po zádech. Vrátil se ke kabině řidiče, byli už na druhé straně mostu
a sjížděli z něho.
„Zahni doprava do té uličky, zapni neviditelnost a šlápni na to, Ernie,“ řekl nadšeně Stan.
Autobus sjel ze silnice a dral si to travou na nejbližší temnou ulici a polorozsvícenými pouličními
světly. Ozvalo se skřípění pneumatik a Harry klouzal přes celý autobus až dozadu. Zapomněl se
chytnout, ale v tom samém okamžiku se ozvalo hlasité žuchnutí a výkřik, Ron spadl z postele a kutálel
se pod ostatními postelemi také dozadu. Oba dva skončili až na konci, Harry Rona popadl a snažili se
dostat dopředu. V tu chvíli kolem nich po zádech prosvištěla s křikem Hermiona a taky se zarazila
nohama o zadní stěnu autobusu. Společně se pak snažili dostat dopředu.
Jenže za nimi se zase objevila dvě světla a Charlie byl zase za nimi.
„Štene, ten Šarlí má véško šeštašedešátku, my jenom šeštatšičítku,“ skřehotal Ernie.
„Sakra, mají o dvanáct set kobyl víc, z toho se nevylížeme, Ernie,“ řekl pochmurně Stan.
„Jak to še ten Šárlí má všečko?“ rozčílil se dědula.
„Tak mě pusťte, pokusím se utéct po svých,“ řekl Harry, který se konečně dobelhal s ostatníma do
přední části autobusu.
„Ještě ne Harry, starej Ernie má ještě pár Es v kapse,“ mrkl na Harryho Stan a otočil se k Erniemu.
„Ernie, slyšel jsi taky, že Sahara je největší poušť na světě?“ zeptal se Stan Ernieho, dědula zatáhnul
za páku a…
KŘACH!
Postele nadskočily půl metru vysoko a pak zase hlasitě dopadly. Ze shora se znovu ozvaly rozčílené
hlasy, a Ron právě něco vyklopil do kouta autobusu.
Harry se vyklonil z okna, autobus si to šinul písečnými dunami pouště, všude na dohled nebylo nic
než jen písek, i tak ale autobus jel asi tak čtyři sta kilometrů v hodině a písek za sebou odhazoval do
závratných výšek.
„Koukám, že jsi to nevydržel,“ začal se Stan smát Ronovi, který teď právě vyzvracel svoji večeři. V
zápětí jeho zvratky zmizely a nebyla po nich ani zmínka. „Většina lidí má tu slušnost a vyklopí to až
venku, ale přitom to klidně můžou udělat tady, máme na to zaříkadlo, které to okamžitě odstraní, ale
oni si myslí, že by to bylo neslušně a stále se ptají na nějaké ‚pytlíky na zvracení‘,“ smál se na celé kolo
Stan.
Ron se pousmál spíš neviditelně a nepustil se své tyče.
„Kde… kde to jsme?“ zeptala se mdle Hermiona.
„V Sahaře, má milá,“ řekl s úsměvem Stan, zatímco autobus prometával písek.
„A tady nás nenajdou?“ zeptal se Harry.
„No, vždycky existuje způsob…“
KŘACH!
Napravo od nich se objevila dvě světla a písečnou dunu rozrazil tmavě zelený autobus.
„Šárlí, na ťevíti hotinách!“ křikl stařík a stočil volant doleva.
„Našli nás, držte se!“ křikl Stan a znovu přešel k řidiči. „Co tam máš dál, Ernie?“
Stařík zatáhl za páku a…
KŘACH!
Autobus se ocitl na jakémsi skalnatém vrcholku plném sněhu a kolem se rozprostírala hornatá krajina
plná zasněžených kopců. Všude kolem zuřil hrozný vichr, který zněl autobusem jako meluzína.
„Kde to jsme Ernie?“ zeptal se Stan.
„Ťo je Mouňť Ívrišť,“ zašišlal dědula.
„Mount Everest? Tady se ale nehneme z místa, trčíme na vrcholku nějaký skály,“ řekl Stan.
 Měl pravdu, autobus se kymácel a nebyl zrovna moc vyrovnaný. Vítr zdá se ho udržoval v rovnováze.
KŘACH!
Za nimi se objevila dvě světla a zelený autobus.
„Šárlí, na peti hotinách!“ křikl stařík, který však stále hleděl přímo před sebe, jako kdyby očekával
start Formule 1.
„Já ho vidím, Ernie! Potřebujeme se sklouznout dolů!“ řekl Stan.
„Zbláznil jste se, tam dolů je to několik kilometrů skalisek!“ křičel vyděšeně Ron.
„Přímo před námi je asi pět set metrů prašan, to vyjde, neboj se chlapče,“ řekl Stan a přešel ke
schodům vedoucím do druhého patra autobusu.
„Mohli by jste se někdo přesunout do přední části?“ křikl nahoru na cestující ve vyšších patrech.
Zpátky se mu ozývalo nadávání, některé i vulgární, ale v tom se najednou začal autobus naklánět
dopředu.
„Buď připravenej Ernie!“ křikl Stan na stařičkého řidiče
„Všdy pšiplaven!“ křikl Ernie.
V tom se autobus převrátil dopředu, takže se začal po skaliscích sunout dolů.
Hermiona začala ječet na plné kolo, když viděla, jak se čelní sklo blíží k sněhové závěji. Za ní se přidal
Ron, který taky začal křičet. Harry zatnul zuby a zavřel oči očekávajíc tvrdý náraz.
Buch!
Autobus odhrnul dopadem asi tunu prašanu a začal se klouzat po příkrém zasněženém svahu dolů.
Začal nebezpečně zrychlovat a blížil se k útesu, který se začal rýsovat na čelním skle. Hermiona
nepřestávala ječet, Ronův jekot přešel na panický křik a z horních pater se začala ozývat další vlna
jekotu. Harrymu málem mohly prasknout ušní bubínky, celý ječící autobus se šílenou rychlostí řítil k
útesu, Harry teď už s otevřenýma očima sledoval, jak autobus hrne přívaly sněhu před sebou. Zaslechl,
jak Ernie vykřikl něco jako: „To je jízda!“ a zahlédl pobavený obličej Stana, který si to zřejmě
vychutnával, jako by se vůbec nebáli, že právě poškodili autobus, ze kterého se teď neozýval už žádný
motor a že za chvilku se rozplácnou, jak dlouzí, tak širocí, na nějakým skalním převisu. Harrymu začalo
srdce bít stále silněji, čím víc byl autobus blíže k útesu, už to bylo snad jen padesát metrů, Harrymu se
zrychloval dech a začal se mu do těla drát adrenalin. Instinktivně se tiskl k tyči, útes byl už skoro třicet,
dvacet, deset… Svist!
Zvuk sunoucího se sněhu náhle ustal, červený třípatrový autobus přeletěl útes a začal padat volným
pádem dolů.
Harry začal křičet stejně jako kompletně celý autobus, kromě řidiče a Stana, padal stále hlouběji a
řev sílil. Hermiona a Ron řvali ze všech sil a Harry se k nim přidával.
KŘACH!
Autobus se ocitl na jakési lesní cestě, postele znovu dopadly na své místo, ovšem několik jich stálo na
sobě. Harry, Ron a Hermiona se probrali uprostřed autobusu na zemi a koukali vyděšeně na sebe.
„Myslel jsem, že nebe nevypadá jako záchranný autobus, v tom případě chci do pekla,“ řekl
znechuceně Ron a nakonec se dokázal posadit na zemi.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Harry, který měl ošklivou bouli na čele, kterou si mnul.
„Já jo,“ řekl Ron. Harry pohlédl na Hermionu, ta měla obličej přitisknutý k zemi a vzlykala, Harry
se k ní nahnul a šeptal.
„Hermiono, už je to dobrý, jsme v bezpečí, nic se nestalo,“ utěšoval jí a ona pak zvedla uplakaný
obličej.
„To bylo neuvěřitelný!“ křikla, místo toho aby plakala se smála z plných plic. „To bylo skvělý, to bylo
božský!“ křičela ještě se slzami v očích, jak plakala radostí.
Ron si jí všiml a celý pobledlý řekl: „Mluv za sebe, myslel jsem, že se zabijeme.“
„Věděla jsem, že se přemístíme někam jinam, ty ne?“ a mrkla nevěřícně na Rona.
Ten její pohled oplatil svým naštvaným pohledem a začaly mu znovu červenat už tak červené uši, což
bylo znamení, že je lepší toho nechat.
Ze shora se začaly ozývat kroky a rozčilené hlasy. Harry se dobelhal ke Stanovi, který zase něco říkal
Erniemu.
„Tak co?“ zeptal se Harry.
Stan se k němu otočil se zamyšleným pohledem. „Něco tu nehraje, už se měli dávno objevit zase za
náma.“
„Snad se jim nic nestalo,“ odvětil bledě Harry.
„Myslel jsem, že ti na nich nezáleží.“
„No, jsou to moji přátelé, ale momentálně dělají něco, čím si myslí, že mi pomáhají, ale ono je to
naopak.“
„Aha,“ řekl zmateně Stan. „Dobře…“
„Šárlí na ťvanášti hotinách!“ křikl Ernie.
„Na dvanácti? Před náma?“ odvětil mu Stan a do očí mu šlehl svit dvou blížících se reflektorů.
„Ten Větnamšík se šítí pšímo ploti nám,“ řekl Ernie.
„Všichni se něčeho držte, tohle bude zatraceně tvrdej náraz!“ křikl na celé kolo Stan, aby to zaslechla
i ostatní patra. Oba autobusy se řítily po jednoproudové lesní cestě proti sobě, neměly kam uhnout a
místo toho nabíraly rychlost.
„Snad to autobus utlumí, co říkáš Ernie?“ zeptal se nejistě Stan.
„Šnať,“ odvětil mu Ernie, který se sehnul a přitisknul k volantu.
Harry ještě nezažil, že by byl při jízdě nervózní sám Stan, raději přešel k Ronovi a Hermioně, kteří
hleděli na přijíždějící autobus jako na smrt.
„Zase se Přemístíme, že ano Harry?“ ptal se s nadějí v hlase Ron.
„To si nemyslím, tuším že si chtějí ukázat, kdo je tu silnější, Rone,“ řekl vystrašeným hlasem Harry,
který sledoval blížící se autobusová světla, která teď hrozivě oslňovala všechny v autobusu.
„Harry!“ křikla se strachem v očích Hermiona a popadla ho za rameno. Všichni tři se přitiskli k jediné
tyči a zavírali křečovitě oči.
„Těň šikmofokáš žapňul ďálkovky!“ ozval se v hluku burácejícího motoru Ernieho hlas.
„Drž to rovně, my mu ukážeme sílu starýho Véčka šestatřicítky!“ odpověděl mu křikem Stan a začal
se taky přidržovat.
Světla teď oslňovala celý vnitřek autobusu, podlaha drnčela, jak jel přes hrbolatý terén a postele
nadskakovaly. Z horních pater se znovu začal ozývat křik.
Autobusy se řítily příšernou rychlostí, snad čtyři sta kilometrů v hodině proti sobě.
Tři přátelé držící se jedné tyče teď semkli společně každý druhou volnou ruku a drželi se navzájem,
přátelé na život a na smrt.
PRÁSK!
Harry uviděl bílé světlo a zvláštní pískání v uších. Nic necítil, jen to bílé zářivé světlo jak mu oslňuje
oči. Po chvilce začal pociťovat dopady, ale v uších měl stále to hlasité pískání. Pak ucítil ránu na hlavu
a v tom okamžiku příšernou bolest v jizvě. Začala ho nesnesitelně pálit a píchání v uších sílilo. Světlo
před očima se proměnilo ve tmu, stejnou jako když člověk zavře oči, ale jizva bolela příšerně. Harry
začal křičet na celé kolo, a cítil jak kope a hází nekontrolovatelně rukama. V tom se ve tmě jeho očí
objevil had. Jizva pálila čím dál víc, co byl had blíž.
Plác! Harry ucítil, jako kdyby mu někdo dal facku. Had se stále přibližoval, jizva bolela přímo
nepříčetně, Harry ječel na celé kolo, ale to že ječí nemohl slyšet přes pískání v uších.
PLÁC!
Harry ucítil další ránu do tváře, v tom okamžiku had zmizel a pískání v uších ustávalo. Harry přestal
ječet protože jizva přestala bolet stejně rychle jako začala.
Harry otevřel oči, uviděl vystrašený pohled Hermiony, Rona a Stana, který se rozmachoval pro další
facku, ale Hermiona ho zastavila.
„No konečně, nestalo se ti nic, Pottere?“ zeptal se udiveně Stan.
„Ne, jen… jen jsem si narazil zub, víš jaký to je, jsou v něj nervy, takže to bolí jako pes,“ vymyslel si
Harry.
„Jo, tak to znám, to ti věřím,“ řekl Stan s úsměvem. „Ernie, šlápni na to, přetlačíme je!“
„Ťo ně, laďši to škušíme něktě otošiť,“ řekl Ernie
Harry se vyškrábal na nohy, před sebou měl kupu nahromaděných postelí a dvě ustarané tváře svých
kamarádů, věděl, že oni mu nenaletěli na tu výmluvu, kterou předhodil Stanovi. Autobus neobsahoval
žádné známky tvrdého nárazu kromě přeházených postelí a kromě toho, že všichni byli v přední části,
když před tím se krčili u tyče uprostřed.
Harry teď konečně začal pořádně slyšet a zaslechl i burácení motoru autobusu. Postavil se a zjistil,
že před sebou měli tmavě zelený autobus, Ernie couval jak nejrychleji mohl, ale zelený autobus, který
tím pádem couvat nemusel a jel dopředu je v klidu doháněl.
„Couváním jim neujedeme, Ernie!“ křikl Stan.
Harry zahlédl v kabině pro řidiče zeleného autobusu malého vietnamčíka, který vztekle dupal na plyn
a vedle něho druhý, který měl stejné postavení jako Stan v Záchranném autobusu stál vedle něj a
horečně na něj křičel, aby přidal.
Bum!
Tmavě zelený autobus dohnal červený couvající a narazily předky do sebe. Harry zahlédl tváře
Moodyho, Tonksové, Lupina a pana Weasleyho, který hleděl zlostně na Rona a přejížděl si přitom po
krku prstem. Ron nasucho polkl a raději se tam nedíval.
„Musím jít,“ řekl po chvilce Harry a koukal přitom klidně na Lupina, který zase hleděl klidně na
Harryho. Jako kdyby se chtěli dorozumívat pouze pohledem, koukali na sebe ještě chvilku, když Harry
začal pomalu nepatrně kroutit nesouhlasně hlavou. Lupin sklonil zklamaně pohled.
„Kam musíš jít, Harry?“ zeptala se Hermiona.
„Tady jim neuteču, musím uletět, mám ještě Kulový blesk,“ řekl a začal ho hledat mezi postelemi.
Našel ho uprostřed autobusu zaklíněný mezi dvě postele. Ty odsunul a vyndal ho.
„Chceme jít s tebou,“ řekl Ron odhodlaně.
„Už jste kvůli mně v tak dost velkém maléru, děkuju, že jste mi přišli na pomoc, i když jsem na vás
křičel, tak si toho moc vážím, ale musíte se vrátit do Bradavic, já vám za to nestojím,“ řekl Harry.
„Co to plácáš, já už budu mít takový malér, že se z toho asi nikdy nevylížu, půjdu s tebou,“ řekl mu
Ron.
Harry položil každému na rameno ruku a soucitně na ně koukal. „Jste ti nejlepší přátelé, jaké si člověk
může přát, ale…“ rozmýšlel se Harry do dál řekne. „ale já už musím jít.“
„Harry,“ prohodila Hermiona.
„Třeba se ještě uvidíme,“ řekl Harry s úsměvem, i když to neměl v plánu. Zvedl koště a řekl Stanovi.
„Otevřeš mi dveře, prosím tě?“
„Jasan, ty už jdeš?“ zeptal se překvapeně Stan.
„Jo, fakt díky moc za snahu, jste oba moc bezva,“ řekl Harry s úsměvem.
„Páni Ernie, slyšels to? Harry Potter řekl, že jsme bezva!“ radoval se Stan a otevřel dveře autobusu.
Dovnitř pronikl venkovní chlad a všem přejel mráz po zádech, nejvíc Harrymu, který už začínal
nenávidět loučení.
„Opatluj se chlapše,“ zaskřehotal Ernie a poprvé zhlédl od čelního Harrymu do očí.
Ten se ještě naposledy podíval na ostatní, otočil se, nasedl na Kulový blesk a v mžiku byl pryč.
Hermiona se přitiskla k Ronovi a smutně koukala na prázdné dveře, kde ještě před chvilkou stál jejich
společný přítel.

Kapitola 10.
Dobro, zlo a Harry
H arry nevěděl, kde že to je, vítr byl úplně ledový a on měl na sobě jen nějaké středně teplé

mudlovské oblečení. V kapse hůlku a seděl na Kulovém blesku, který uháněl krajinou plnou lesů. Aniž

by chtěl, začal se klepat zimou a počáteční mráz, co mu přejel po zádech, se tam nějak usadil.
 Prsty mu ke koštěti snad přimrzly, už je necítil a to letěl teprve asi čtvrt hodiny. Cítil, jak má ledový

nos a tváře, stejně tak i uši, které teď musel mít tak červené, jako to dokážou jedině ty Ronovy.

Kde to tedy vlastně je? Samý les a nikde na dohled louka nebo jezero. Snad nejsem nad Zapovězeným

lesem, říkal si Harry, věděl, jak je rozlehlý. Všude byla tma, která ještě podtrhovala tu hrůzostrašnou

zimu. Snažil se držet kurs svýma rozklepanýma rukama a pokoušel se myslet na něco pozitivního nebo

teplého, třeba na ty duny v té poušti. ‚Co to meleš, v poušti je přes noc strašná zima,‘ opravil se sám

Harry zase svým druhým podvědomým hlasem.

Pláž na Havaji nebo Miami Beach, lehnout si tam na hřející sluníčko, koukat na moře a nedělat nic

než jen lenošit.

To alespoň trochu Harryho zahřálo.

Svist!

Harry se lekl, něco černého jako uhel pod ním proletělo, jako kdyby se vrátil jeho denní stín a

vzpomněl si, že se ještě objevit nemá, tak se zase rychle ztratil.

Harry zastavil, vznášel se ve vzduchu a rozhlížel se na všechny strany. Co to sakra bylo? To se mu

nezdálo. Bylo to něco s obrovskými křídly, skoro ho to shodilo z koštěte.

Vznášel se asi sto metrů nad hustým černým lesem, byla absolutní tma, měsíc jako vždy, když ho Harry

potřeboval, byl schovaný za mraky. Počáteční teplo, které si přivolal teplou pláži, bylo pryč, teď zase

ten strašidelný šum temného lesa, který se rozléhal po všech stranách, a studený vánek spíš než hladil,

mrazil Harryho do zad. Obloha byla tmavá, mraky byly tmavé, les byl snad ještě tmavší. Harry vytáhl

hůlku a zároveň se pevně držel svého Kulového blesku. Říkal si, že kdyby byl tam dole a neseděl na

koštěti, asi by už dávno strachy omdlel. Koště mu dodávalo odvahy, zvlášť když Harry tušil, že ho zase

zachrání, kdyby se stalo cokoliv.

Hůlku svíral pevněji než kdy dřív, nehodlal ji teď nad temným lesem upustit, to rozhodně ne. Dodávala

mu taky nějakou tu část sebedůvěry, hned se cítil více v bezpečí.

 Otočil se doleva, hned nato doprava, za sebe…

Svist!

Harry se málem na koštěti převrátil. Bylo to tu znovu, znovu kolem něj zleva vyletělo a zase zmizelo

něco tmavě černého. Narovnal se na koštěti a srdce mu začalo být prudčeji. Otáčel hlavou tak prudce,

až se mu začala motat, takže musel na okamžik přestat.

Švih, švih, švih…

Začalo se za ním ozývat, jako když obrovská gigantická křídla prorážejí vzduch. Harrymu spadlo

srdce až někam ke kotníkům, stále to bylo za jeho zády a on neměl odvahu otočit se, vznášel se tam jako

oběd pro predátory.

Zhluboka se nadechl a pomalu se otočil za zvukem mávání obrovitých křídel.

Nic, nebylo tam nic, Harry se tím směrem otočil celý a narovnal se přímo před vycházejícími poryvy

větru a zvuku. Nic, šálí ho snad sluch? Vtom se za ním ozvalo nervy drásající hluboké dýchání, jako

kdyby mu někdo funěl u ucha, nic tak strašidelného ještě nezažil, celý se třásl a nevěděl, jestli to je

zimou nebo strachem, dál křečovitě svíral hůlku a byl připravený na všechno.

Blaf!

Vtom se asi padesát metrů před ním zčistajasna objevilo to nejhorší stvoření, jaké kdy potkal.

Byl to testrál, ale ne jen tak ledajaký testrál. Byl podobný koni, ale tady všechna podobnost končí. Byl

asi o třetinu větší než ti, co viděl v červnu, byl krvežíznivý, místo bílých očí na odporné ještěří hlavě

plné ostnů měl krvavě červené rozpálené oči, z kterých stoupal hrozivý dým, z tlamy plné ostrých zubů

mu vytékaly kapky krve. Jeho kostnaté tělo, které vypadalo jako kostra přehozená kožichem, bylo

mohutné a černé jako uhel se spoustou děr a prasklin. Tenhle testrál měl kožich plný červených trnů,

ze kterých odkapával sliz, obrovská netopýří křídla měla rozpětí asi třicet metrů a hrozivě prorážela

vzduch. Jeho drápy byly zhnisalé a na mohutných nohách vyrůstaly zakrnělé další prsty.

Teprve teď si Harry všiml, že na něm sedí nějaká postava v kápy černé jako testrál sám. Mohutné
pevné ostnaté a kovové rukavice svíraly otěže testrála, Harry zahlédl krvavé řetězy, které vyčuhovaly z

kápě tam, kde měl mít hrudník, vůbec ho přes tu černou tmu neviděl nějak přesně.

Jakmile na něj Harry soustředil pohled, něco jako kdyby ho koplo do zad a svíralo hlavu ve svěráku.

Nezmohl se ani na křik, nebyla to ani pravá bolest, bylo to něco nad bolestí, něco, kvůli čemu tělo radši

upadá do bezvědomí, aby to člověk nemohl pociťovat. Souhrn všech Harryho nešťastných vzpomínek se

mu teď dostal do hlavy, všechna bolest, kterou kdy prožíval, se teď soustředila v jeden celek, už to ani

nebyla bolest, nedá se to popsat slovy, srdce se mu rozbušilo na takovou rychlost, jak snad ještě nikdy

v životě. Něco, co je ještě za tou nejnesnesitelnější bolestí na světě.

Všechno jako hůlka, koště nebo něco jiného přestalo existovat. Harry ztratil pojem o sobě sama, oči

vypnuly, sluch selhal, hmat již neexistoval, jediné, co teď cítil, byla ta nadprahová bolest vyzdvižená

všemi nešťastnými vzpomínkami v životě. Světlo a tma, život a smrt, hluk nebo ticho, nic neexistovalo.

Tma, černočerná tma a šum lesa. Harry ležel na něčem tvrdém a úzkém. Ležel na Kulovém blesku,

který ucítil pod sebou, hmat mu znovu začal fungovat. Svalil se z něho a dopadl na měkkou kyprou půdu

lesa. Otevřel oči a… a nic.

Viděl zase jenom tmu, vedle sebe překotně nahmatal hůlku a řekl chraplavým hlasem: „Lumos.“

Konec hůlky se rozzářil a Harrymu se konečně rozhostilo před očima trochu světla. Spatřil kmen stromu

před sebou a další opodál. Vedle něho asi metr vysoko se vznášel Kulový blesk. Harryho nesnesitelně

bolela hlava. Jeho dech však byl uvolněný a klidný. Posadil se a zjistil, že mu nic není, zase slyšel ten

strašidelný šum lesa, cítil pichlavé jehličí pod sebou a viděl vše kolem.

Po hrozivém přízraku, horším než sám Voldemort, nebylo ani stopy. Nebyl to ale mozkomor, ten

nemá ruce s masivními kovovými rukavicemi plné krve a rozhodně nelétá na nějaké zvláštní

krvežíznivé odrůdě testrálů.

Harry zkonstatoval, že nic horšího snad ještě v životě nezažil. Bylo to ještě horší, než když ho v červnu
sevřel had na odboru záhad a pak ho začal Voldemort ovládat. Byla to bolest… ne, nebyla to bolest, co

to bylo?

Také ale zkonstatoval, že ten les je dosti černý, a čím déle byl při smyslech, tím víc se začal bát, takže

se zvedl ze země. Musel spadnout ze strašné výšky a přitom se mu nic nestalo. Nasedl na Kulový blesk

a řekl: „Nox.“ Hůlka v tu chvíli zhasla a Harry se vznesl do vzduchu.

Vyletěl nad koruny stromů a začal se rozmýšlet, kudy zamíří. Kudy se má vydat, vždyť si ani před

odletem nestačil zkontrolovat směr. Co když se zase bude vracet?

„Ukaž mi cestu,“ řekl hůlce a ta se v tu chvíli stočila na sever, čímž ukazovala doleva. Harry popohnal

koště rovnou za nosem na východ, protože chtěl, aby co nejdřív vyšlo slunce.

‚Co to tedy bylo za tvora?‘ ptal se zase sám sebe, když si pečlivě zandal hůlku do kapsy. Jedno Harry

věděl jistě, mozkomor to nebyl, vůbec se jako mozkomor nechoval, i když mu byl trochu podobný.

Vlastně hodně podobný, řekl si Harry.

Když na něj někdy mozkomor pohlédl, upadl do bezvědomí, mozkomor ho donutil také myslet na své

nejhorší vzpomínky, ale tohle bylo přece jenom horší, nejenom že je také prožil, ale prožil je najednou.

To se mu při setkání s mozkomorem ještě nestalo. Je to snad nějaká zvláštní odrůda mozkomorů? A co

ta bolest? Mozkomor působí nesnesitelný chlad. Ale chlad v porovnání s tímhle byl jenom vlažný letní

vánek.

Tohle bylo prostě nepopsatelné, co ještě musí Harry zažít, zažil snad všechny druhy bolesti, všechny

druhy emocí a všechny nehody, co kouzelník může prožít za celý svůj život.

A Harry, šestnáctiletý kouzelník, už to má za sebou. ‚Proč zrovna já?‘ ptal se Harry svou oblíbenou

otázkou, kterou pochytil od Nevilla Longbottoma, kterého také věčně pronásleduje smůla.

A co se vůbec stalo po tom, co tak zvláštně omdlel? Mozkomor by neváhal a zabil by ho, i kdyby

dostal příkaz, ať to nedělá. Mají ve zvyku neuposlechnout příkazy, jako když ve čtvrtém ročníku

nekontrolovatelně zabil mladého Skrka.

 Tak proč Harry stále ještě žije? Vždyť se vznášel bůh ví jak dlouho v lese metr nad zemí v bezvědomí,

takovou příležitost zabít ho nikdo jen tak nedostane.

‚No co, tak žiji,‘ říkal si Harry pobaveně, protože mu i ty nejhorší problémy připadaly směšné kvůli

tomu, kolik jich už měl. Prsty už zase přestal cítit, uši a nos necítil vůbec, začal klapat zubama, jestli

zanedlouho nenarazí na civilizaci nebo alespoň na perníkovou chaloupku, kde by ho ani ta babice

nemusela házet do pece, protože by si tam vlezl sám, tak zase skončí vznášející se metr nad zemí.

Konečně začal být les méně zarostlý a nakonec Harry uviděl mýtinu, přes kterou občas vedla

traktorem vyhloubená cesta. Vydal se po té na první pohled nejfrekventovanější a letěl tak rychle, co

mu síly stačily. Nakonec narazil na jakousi malou vesnici, ona to asi ani nebyla vesnice, bylo to čtyři

nebo pět chalup rozmístěných daleko od sebe, ale nedaleko od nich byla konečně asfaltka.

Harry seskočil z koštěte u jedné z chalup, byla pořád tma jako v pytli a on téměř neviděl na krok,

natož pak na detaily chalupy. Zvedl tedy hůlku a posvítil si.

Chalupa, před kterou stál, vypadala spíš jako kůlna na nářadí, zato ta dál vypadala jako útulná

chatička, kde by se dalo přečkat studenou noc.

Harry se k ní celý zmrzlý dobelhal a nakoukl do okna. Byla to nejspíš kuchyň a jídelna dohromady,

na pultu byly hrnce a poličky, prostřed byl stůl s čerstvými květinami a kolem stolu bylo asi šest židlí.

Při tom pohledu si představil Doupě, dům, kde bydlí Weasleyovi, a guláš paní Weasleyové. Při tom

pomyšlení mu zakručelo v břiše. Večeři měl, ale teď už bylo dávno po půlnoci a řekněme, že Harry

nebyl takový vyzáblý mladík, takže měl častěji hlad, a i kdyby byl vyzáblý, bylo by to snad ještě horší.

Vtom se zleva ozval divoký psí štěkot. Harry čiperně vyskočil nohama na koště a stojící na něm se

vznesl do výšky, přitom udržoval rovnováhu. Pod ním teď zuřivě začal štěkat čísi dobrman, černý s

hnědými fleky, a zlostně na Harryho koukal.

„Co to tady má znamenat!“ rozkřikl se nějaký mužský hlas za Harrym a ten málem sletěl z koštěte.

Nakonec na ně dopadl, ale hůlka mu vypadla ze studených rukou a dopadla na zem. Pes se po ní
okamžitě ohnal, popadl ji a snažil se ji rozžvýkat.

„Přestaň, pusť to! Hned to pusť, slyšíš!“ křičel na něj Harry a přitom se snažil schovat za stromem

před mužem, který teď vyběhl ven ze dveří chaty z brokovnicí v ruce. Harrymu se tím zmrazil žaludek,

brokovnice … a velká, to nebude hračka. Bál se, aby neschytal pár broků do zadku a ještě k tomu

neuslyšel praskání svítící hůlky. Hůlka však ale držela.

„Co to tady máš, fuj! Běž od toho!“ okřikl psa pán a ten ji okamžitě pustil a ustoupil stranou.

Muž se k ní sehnul a nevěřícně si ji prohlížel. Harry se vznášel asi deset metrů nad zemí v bezpečí

pod rouškou tmy. Lampa, kterou muž sice zapnul, když vycházel z chaty, a která teď osvětlovala

společně s Harryho hůlkou prostranství, na něj nedosvítila.

„Co je to za pitomost?“ zeptal se muž rozespale a naštvaně.

„Vrať mi to, vrať mi to,“ šeptal potichoučku Harry tak, že ho nemohl nikdo slyšet.

Jak teď dostane hůlku zpět?

Vtom se pes znovu rozštěkal, Harry byl tak zaneprázdněný myšlenkou o navrácení hůlky, že

nevědomky sletěl o pět metrů níž. Psův pán se nejdřív lekl, jak zničehonic začal štěkat, a když na něj

pohlédl, zjistil, kam kouká. Namířil brokovnici do prázdného prostoru nad sebou. Harry tam už nebyl.

Muž ještě chvíli koukal do nebe a jeho pohled připomínal pátravý vzhled strýce Vernona.

Svist!

Něco kolem něho proletělo a vytrhlo mu hůlku z ruky, muž ještě zahlédl nějakou odlétající postavu a

Harry s hůlkou v ruce pak slyšel jen výstřel z brokovnice. Lekl se. Že muž vystřelí, s tím nepočítal, kolem

hlavy mu prosvištěly broky a jako zázrakem ho minuly. Harry uháněl po asfaltové silnici, Kulový blesk

letěl skoro sám, radostně zhasl hůlku a byl rád, že má po problémech, alespoň prozatím.

Harry letěl snad celou věčnost, pak ale začal zpomalovat. Třesavka mu probíhala celým tělem,

odshora dolů, zleva doprava. Zuby už měl umlácené, jak jimi neustále klapal zimou. Slzy, které asi před
čtvrt hodinou Harrymu vytékaly z očí, teď snad zmrzly, protože se ani nehnuly z místa. O rukou a nohou

nemluvě. Harry už slyšel o lidech, kterým umrzly prsty a kvůli tomu o ně přišli, to opravdu nechtěl,

svých prstů si docela dost cenil.

Marně sledoval silnici, ale stále se jen kroutila, stoupala, klesala a pořád nic.

Pak začal zavírat oči. Vždycky je ale hned rychle otevřel a srovnal se s cestou. Bylo to zvláštní, začalo

mu být teplo. Jak na tom koštěti tak seděl a studený proud mu česal vlasy, tak místo aby se stále klepal

zimou, začalo mu být teplo, teplo, které bylo tak příjemné, že až nutilo ke spánku. Harry pomalu začínal

zavírat oči a položil hlavu na koště. Oči se zavřely úplně a Harry přestával cítit koště pod sebou.

Najednou mu silný boční vítr otevřel oči, silnice zmizela, místo toho se Harry vnášel nad útesem, tam

dole vítr bičoval vlny, které narážely na skálu a tříštily se v mohutných pěnových variacích. Harry se

obrátil a snesl se na okraj útesu. Vítr, který ho probudil, vycházel zezdola a narážel mu do tváře.

Prásk!

Harry zaznamenal, že se ozvala nějaká rána a myslel si, že to bylo tím, jak sebou praštil z koštěte na

samý okraj útesu, kde teď nehybně ležel. Nad sebou viděl oblohu plnou ošklivých černých mraků. Vítr

mu cuchal věčně neučesané černé vlasy, jeho zářivě zelené oči se začaly znovu zavírat. Harrymu zase

začalo být teplo a dech se mu začal zklidňovat.

„Proč se tak trápíš, Harry?“ ozval se zpovzdálí známý hlas, který udržel Harryho při smyslech těsně

před tím, než by naposledy zavřel oči.

Otevřel oči jenom trošičku a asi deset metrů před sebou uviděl Tonksovou, Moodyho a pana

Weasleyho, všichni stáli v povzdálí, před nimi stál Lupin a hleděl na ležícího Harryho.

„Proč se snažíš utíkat těm, co tě mají rádi?“ zeptal se Lupin znovu.

Harry se otočil a za přidržování rukou se dokázal posadit.

„Dělám to pro správnou věc,“ zachraptěl Harry skoro nesrozumitelně a pomalu.

„Brumbál nám řekl, čeho se bojíš, že by ses mohl změnit ve Voldemortovu loutku, shánět pro něj
informace nebo hůř, zabíjet,“ řekl Lupin a odmlčel se. „Myslíš si, že tím budou ostatní v bezpečí, ale

neměl bys nechat na ostatních, aby se rozhodli sami, Harry?“

Harry na něj pohlédl, měl unavený výraz, byl zmrzlý a právě se chystal upadnout do kómatu, ze

kterého by se už nemusel probudit. A teď, všechno to snažení o útěk má být zbytečné?

„Vy to nechápete,“ pokračoval dál pomalu a chraplavým hlasem, „oni se nerozvážně se mnou

pouštějí do nebezpečí, to se už nebude opakovat,“ utnul rázně Harry mávnutím ruky.

„Musíš pochopit, že dokud ty se budeš nerozvážně pouštět do nebezpečných situací, tak oni tě budou

následovat,“ řekl Lupin a stále nutil Harryho být při smyslech.

„Já je ale nechci ohrozit zase ne… ne nemoct, já nemůžu je poslat se…“

„Mluví hlouposti, Lupine, má zimnici, musíme ho okamžitě dostat k doktorovi,“ ozval se hlas pana

Weasleyho za Lupinem, ten začal souhlasně přikyvovat a rozešel se směrem k Harrymu.

„Nepřibližujte se!“ zachraptěl Harry jak nejhlasitěji dokázal, sebral všechnu sílu a postavil se na

nohy.

„Já skočím!“ varoval je Harry stojící u útesu. „Radši skočím, než bych zabil své přátele v moci

Voldemorta!“ chraptěl dál z plných plic Harry, plný slz se pozadu začal přibližovat ke kraji útesu a

když dospěl k jeho konci, smekla se mu noha, ale dokázal to v poslední chvíli ustát.

„Musíme ho omráčit, Lupine, neví už, co říká,“ promluvil za Lupinovými zády Moody.

„Ne, mohl by spadnout a myslím si, že moc dobře ví, co říká,“ řekl svým společníkům a pak se znovu

obrátil na třesoucího se Harryho. „Co budeš dělat, když tě tu necháme, umrzneš, je tu tak pět stupňů,

nemáš kam jít, ani kdybys měl na to sílu.“

Harry začal kroutit hlavou a začínalo se mu čím dál obtížněji přemýšlet. Nějak se mu začala motat

hlava a měl problémy udržet na skalním převisu rovnováhu.

„Proč to vlastně všechno děláš?“ zeptal se po chvilce Lupin, když se Harry začal nebezpečně

naklánět.
 Harry chvíli koukal polozavřenýma očima na stojící čtveřici a nemohl kloudně přijmout do hlavy ani

jedno slovo.

„Já to, ne to…to dělám, protož… bych ublížit…a teď…nejdu, nejdu nikam…“ breptal Harry.

„Remusi, není schopný nás už kloudně vnímat,“ strachovala se Tonksová, „co když opravdu

přepadne, nemůžeme použít kouzlo skrz skálu, dopadne až dolů, než vůbec stačíme vyběhnout naproti.“

„Nedopadne,“ řekl s úsměvem Lupin a koukal přitom na vznášející se Kulový blesk. „Harry, dobře…

jak chceš teda žít dál?“

„Já pojdu… půjdu jinam… ne… nemůžu stát… zstát… zůstat tady… hle, to ne,“ blekotal Harry a

začaly se mu silně klížit oči.

„Neví, co říká,“ řekl pan Weasley.

„Vím, co říkám!“ křikl chraplavě Harry a málem se přitom překotil, Tonksová už chtěla vyslovit

kouzlo levitace.

„Tak mi řekni, jestli to trápení, co prožíváš, za to stojí,“ zeptal se Lupin a zastrčil svou hůlku do

kapsy.

Harry to postřehl a trochu ho to uklidnilo, mozek už měl ale tak nějak omámený, že nemohl ani vidět,

jestli to byl Lupin nebo někdo jiný. Na otázku, co mu Lupin položil, zapomněl okamžitě.

Vtom uviděl pátou postavu, šla mezi těmi čtyřmi a blížila se k Harrymu.

„Lexi, ne, ještě tam nechoď!“ ozval se Lupin.

Harry opravdu už nedokázal udržet rovnováhu a podlamovaly se mu kolena.

„Lexi, stůjte!“ křičela Tonksová na postavu, která se ve tmě k Harrymu přibližovala. Harry si

vzpomněl na to, že řekl, že pokud se k němu někdo přiblíží, tak skočí. Mozek mu ani neříkal, co ten skok

obnáší, Harry nevěděl nic z toho, že by se mohl zabít.

Otočil se směrem k moři. Na obzoru se začalo objevovat světlo a z tmy se stávalo šero. Ten pohled

byl překrásný, Harry si připadal, jako kdyby tam stál otočený k obzoru celou věčnost.
 Pak, aniž by cokoliv vůlí udělal, roztáhl ruce a začal se překlápět dolů.

Tíha země najednou uvadla, jako kdyby nebyl připoután gravitací a jen padal do nekonečných proudů

šedého nebe, na kterém začínal nový den. Vítr, který mu začal proudit kolem těla, přestal vnímat,

všechny starosti pominuly, všechna bolest byla ta tam. Jediné, co teď vnímal, byla únava a sladký

spánek. Šedé nebe, na kterém pomalu mizely hvězdy, se začalo ztrácet pod Harryho víčky, která se

samovolně zavírala. Světlo pominulo a zvuky utichly.

Buch!

Harry dopadl na něco úzkého a dlouhého, ale to už plaval nekonečným modrým nebem ve světě, kde

všechno může být skutečností.

Kapitola 11.
Návrat do Bradavic
‚C o chceš dělat?‘ ozývaly se hlasy v Harryho hlavě. ‚Kam půjdeš, nemáš kam jít.‘ ‚Jak budeš žít?‘

‚Dokud se budeš pouštět do nebezpečných situací, budou ostatní také.‘ Lexi, dál už nechoďte!‘ ‚Tak mi

řekni, Harry, jestli to trápení stojí za to?‘ ‚Dělám to pro správnou věc!‘ ‚Už musím jít.‘ ‚Půjdeme s

tebou, Harry.‘ Třeba se ještě uvidíme.‘ ‚Existuje strašné zlo, zlo, které si nedokážeš představit.‘ ‚ Ty

chceš odejít, Harry?‘ ‚Držte se!‘ ‚Musím už jít.‘ ‚Harry!‘

‚Konečně jsi tam, kde jsem tě chtěl mít.‘

Ta poslední věta Harrymu nic neříkala, ‚Kdo kdy tohle řekl? A kde to vlastně jsem?‘

Harry otevřel oči, nad sebou uviděl hvězdy. ‚Jsem v nebi?‘

Počkat, ty hvězdy byly Harrymu povědomé, už je viděl, koukal se na ně každý den, když šel v

Bradavicích spát, už pět let. Jsou to hvězdy nad jeho postelí se závěsy.
 Harry otevřel své ulepené oči docela a zjistil, že se ve svém tvrzení nemýlil. Ležel ve své posteli

převlečený do pyžama, přikrytý peřinou a závěsy na obou stranách postele byly zatažené, takže Harryho

nikdo vidět nemohl. Skrz závěsy ale prosvítalo světlo. Byl jasný den a Harry ještě vyspává v posteli.

To se bude McGonagallová zlobit, zase přijde na hodinu pozdě, tak jako to dělal v prvním ročníku. Jak

to, že ho jeho kamarádi nevzbudili?

Posadil se na posteli, ale v tu ránu, jako kdyby se bouchnul do hlavy, se mu rozjasnilo. Na povrch se

vyvalily všechny vzpomínky z minulých měsíců a dosedly na Harryho jako tíživý mrak.

Co tady sakra dělá, tohle je poslední místo, kde právě teď chtěl být. Pomalu odhrnul závěs, postele

jeho spolubydlících, Rona Weasleyho, Seamuse Finnigana, Deana Thomase a Nevilla Longbottoma

byly ustlané a polštáře narovnané. Oknem do ložnice prosvítalo slunce, které odhalovalo vznášející se

prach ve vzduchu.

Harry se vyhoupl z postele, Kulový blesk měl opřený o noční stolek, kde měl položené své brýle, a u

postele uviděl svůj nový kufr.

Jen jedna věc tu chyběla, Harryho hůlka, Harry se podíval do kufru, byl plný jeho zničených věcí,

ovšem nebyly zde ani stopy po zápachu. Fotoalbum bylo pryč a Harry po důkladném prohledání svou

hůlku opravdu nenašel. Že by se ho tak báli?

Přece jenom je divné, že se objeví ve své škole, jako kdyby se za necelé poslední dva měsíce nic

nedělo. Přitom Harry porušil snad všechna kouzelnická pravidla. Přešel v bosích nohách ke dveřím, za

kterými bylo točivé schodiště, které vedlo dolů do Nebelvírské společenské místnosti.

Byly zamčené, Harry tomu nemohl uvěřit, oni ho zamkli v ložnici? To si snad dělají srandu, co by tak

asi mohl provést? Nebojí se snad, že by ho opravdu mohl posednout Voldemort, po té době, co to stále

tvrdí Harry, si to najednou z čista jasna uvědomí? Ne, to ne, spíš se bojí, že by zase mohl zdrhnout, ‚To

by mě zajímalo, jestli mě tady na té škole někdy budou učit přemísťování, řekl si Harry, teď kdyby ho

uměl, docela by se mu to hodilo, i když vlastně v Bradavicích se nikdo nedokáže přemístit, takže by mu
to nebylo nic platné.

Harry byl tak naštvaný, je zavřený sám v ložnici ve škole s tisícem dětí a nemůže nic dělat. Jediné, co

měl, byl kufr plný zničených věcí a Kulový blesk.

‚No jasně, Kulový blesk, moje spása,‘ radoval se Harry a začal se převlékat. Jediné oblečení, které

tam teď měl, byla jedna sada spodního prádla a jeden školní hábit, nic náhradního, nejspíš to všechno

čistí. No, alespoň že nemusí utéct v pyžamu, i když školní hábit je taky pěkně nápadný.

Harry se dopřevlékal a popadl Kulový blesk. Napadlo ho, že kdyby se pořezal a šel do Zapovězeného

lesa, aby krví přilákal testrály, mohl by se dostat do nějakého mudlovského města daleko dřív, ovšem

řezat se, to nebyl takový šílenec. Kulový blesk je rychlý, i když testrálové jsou rychlejší.

Přešel k oknu a otevřel ho. Ulevil si, když zjistil, že není zamčené. V tom okamžiku se rozezněl školní

zvon oznamující konec hodiny, Harry se strašně lekl, myslel si, že se jedná o nějaký poplašný systém.

Trčet tady před pohledy tisíce školáků, kteří si o něm myslí, že se zbláznil, když utekl a nedal o sobě

vědět, to Harry opravdu nepotřeboval, necítil se jako jedno z těch dětí, co se baví s ostatními a užívají

si legrace. Ne, pokud má Harry předurčeno zemřít, protože věděl, že když nedokáže Voldemorta porazit

ani Brumbál, pak on rozhodně nemá šanci, a samozřejmě by už Voldemort zabil i jeho společníky, co

by byli s ním, tím se myslí jeho přátele, tak to radši Harry stráví zbytek svého krátkého života mimo

učení a posmívání spolužáků. Voldemort i Harry nemohou žít oba najednou, takže to bude muset brzy

skončit. I když to bylo pošetilé a Harrymu se při pomyšlení na to svíral žaludek, chtěl to urychlit. Navíc

to, že ho dovlekli zpátky do školy a zírali tu na něj jako na nějaký muzejní exponát ležící v posteli, to

už opravdu bylo pro Harryho dost. Konec se vším, konec s tímhle srdceryvným příběhem, kdy dobro

vítězí, ne, skutečnost je jiné kafe.

Přikrčil se a vylezl oknem ven. Venku nebyla ani noha, i když z povzdálí byly slyšet výkřiky dětí,

kterým školní zvon ohlásil konec hodiny. Pokud měl Harry zmizet, musel to provést hned. Koště

vystrčil napřed a to se začalo poslušně a nehnutě vznášet ve vzduchu. Následně přemístil svou váhu z
parapetu okna na koště, to se ani nepohnulo.

Harry se na něj usadil normálně, něco mu to připomínalo, měl zase školní hábit, byl zase ve škole, na

svém nejmilejším koštěti, to ale teď všechno musí opustit.

Odrazil se a vyletěl ven. Hábit mu začal plápolat a pocítil vlnu vzrušení jako pokaždé, když sedl na

své koště a mohl se zase předvést.

Harry se ale hned zarazil, protože se na školních pozemcích objevili studenti. Vyletěl tedy nad věž,

ve které byly ložnice, a vzal to dozadu přes celý hrad.

Přelétal přes školní pozemky, když vtom kolem něj něco prosvištělo. Harry se lekl, stále byl nad

školou, ale nikde nic. Vtom se za ním ozval dívčí hlas.

„Dáme si závod, Harry?“

Harrymu byl ten hlas povědomý, otočil se a spatřil Cho Changovou. Srdce se mu zalilo zvláštním

pocitem, když viděl, jak jí vítr cuchá dlouhé vlasy, které sahaly až k její štíhlé postavě. Cho byla asi o

hlavu menší než Harry, i když byla o rok starší, ale Harrymu se strašně líbila, už od prvního okamžiku,

co ji uviděl, vždycky se začal červenat a neměl slov.

Ale teď měl jiný pocit. Když ji viděl naposledy, byli na sebe naštvaní, teď se na Harryho tvářila, jako

kdyby k ničemu takovému nedošlo, jako kdyby odjakživa byli kamarádi a nebylo vůbec divné, že se

tady vznáší na koštěti bez povolení. Harryho přepadl zase ten známý starý pocit, nedokázal ze sebe

vypravit nic rozumného, takže vypadal jako ze zvláštní školy, byl ale dost při smyslech, aby si

uvědomil, že je divné, že se tady zničehonic objevila za jeho zády.

Všechny tyhle myšlenky se Harrymu prolily hlavou rychlostí světla.

„Jaký závod?“ zeptal se přitrouble.

„Kolečko kolem školy,“ řekla Cho a stále se na něj usmívala.

Harrymu to začalo být opravdu divné.

„Hele, to je nějak narafičený, nebo co?“ zeptal se zmateně Harry a díval se pod sebe, jestli neuvidí
někoho, jak na ně civí. Nikdo si jich nevšímal, pravda, jistě se to říct nedalo, školní pozemky byly plné

studentů a Harry s Cho se vznášeli vysoko nad nimi.

„Dá se říct, že jsme tušili, že budeš zase chtít utéct,“ řekla.

Harry se naštvaně uchechtl, jako kdyby to tušil. „A co ty, ty tady máš jakou úlohu, máš mě přemluvit?“

odsekl naštvaně.

„Chtěla jsem se s tebou rozloučit,“ řekla a úsměv jí zmizel z tváře.

To Harryho trochu překvapilo, nejistě se na koštěti zavrtěl a znovu se podíval pod sebe. Ruch školy

si jich však zdá se nevšímal.

Harry stále nechápavě koukal z Cho na ostatní dole a zase zpátky.

„Co to má znamenat?“ zeptal se zmateně.

„Co tím myslíš, Harry?“ zeptala se Cho s příjemným výrazem ve tváři.

„Přece ses tu jen tak nemohla ukázat zrovna v tu dobu, kdy jsem vylétl z okna,“ řekl podrážděně

Harry.

Cho k němu přirazila trochu blíž, Harry ucítil její vůni a zároveň s tím i něco jiného, ať už to bylo

cokoliv.

„Harry, o čem opravdu nepochybuješ?“ zeptala se vážně Cho.

„Cože?“ dělal, že nerozumí.

„O čem opravdu v hlouby srdce nepochybuješ?“ zeptala se znovu.

„Já… asi ti nerozumím,“ řekl Harry a začal si připadat trapně.

„Vždyť je to tak jednoduché, musí přece existovat něco, o čem v hlouby srdce nepochybuješ,“ dotírala

na něj Cho.

„Tohle je nějaká psychologická zpověď, nebo co?“ zeptal se uraženě Harry. „Hele, ať se snažíš o

cokoliv, já letím pryč, takže sbohem,“ řekl Harry a začal odlétat.

„Sbohem!“ odpověděla mu klidně Cho.

 ‚Tak počkat, ona mě opravdu nechá odletět?‘ ptal se sám sebe a zastavil koště, pak na ni za zády

promluvil.

„Tak jo, to je práce Brumbála nebo koho?“ řekl a jeho tón zněl rozvážně, jako kdyby tím chtěl Cho

rozvázat jazyk.

„Asi ti nerozumím,“ zopakovala Cho to, co před chvilkou řekl Harry jí, a ještě přidala stejný tón.

„Ty si tady se mnou hraješ,“ začal se smát Harry. „Děláš ze mě idiota, že jo?“

„Ne, to bych si nedovolila, vždyť Harry Potter má vždycky pravdu,“ řekla uštěpačným tónem.

„Už je to tu zase, narážíš na Cedrika, že?“ řekl naštvaně Harry. „Zase mi budeš vyčítat, že nejsem

takový, jako byl on, možná, že nakonec řekneš, že to byla moje chyba, že ho před mýma očima zabili.

Pokud se ovšem znovu nerozpláčeš.“

„Ne, nerozpláču se a nic z toho ti říkat nebudu,“ řekla s klidným výrazem ve tváři.

Harry zase začal pátrat v jejím výrazu, jestli tam něco nenajde. Cho se k němu znovu přiblížila a Harry

zase ucítil její vůni a trochu nejistě poposedl na koštěti.

„Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím,“ řekla vážně a ještě víc se k němu přiblížila. Harry se opravdu

začal cítit divně.

„Pokud teď odletíš, zase tě neuvidím, tak jsem se s tebou alespoň chtěla rozloučit,“ řekla a prohlížela

si jeho udivený obličej. „Myslela jsem, že jsme přátelé,“ řekla zklamaně.

„T…to…to jsem, totiž jsme, jsme přátelé,“ koktal Harry, protože Cho byla už opravdu blízko.

„Co mám udělat, abys zůstal?“ zeptala se Cho a přitiskla koště k Harryho Kulovému blesku.

„To-to-to-to… já… myslím, že…“ koktal Harry a byl celý zmatený.

Najednou se od něj Cho odlepila a zůstala asi tři metry od něj. „Takže asi nic, to je škoda, tak ahoj,“

řekla nečekaně a odletěla.

Co to bylo, proč se najednou odtáhla?

„Počkej!“ Harry ani nevěděl proč, ale vyrazil za ní. Cho měla taky rychlé koště, kvůli famfrpálu,
ovšem neměla na Kulový blesk.

Harry ji dohnal, až když se řítila kolem školních pozemků a kolem ostatních studentů, kteří na ně

vykuleně zírali.

Cho si ho všimla, že letí vedle ní, a řekla. „Takže přece jenom si dáš kolečko kolem školy?“ hned

nato zrychlila a začala Harrymu ulétat.

Harry pobídl Kulový Blesk, který ji vzápětí začal dohánět. Proháněli se závratnou rychlostí kolem

studentů, skleníků a různých překážek, které Cho nečekaně prolétávala a Harryho tak zpomalovala.

Stále se ale držel za ní a ona to věděla. Právě proletěli kolem nějakých kantorů, Harry ani nestačil

vnímat, kdo to byl, ale tušil, že jeden z nich byl maličký Kratiknot. V témže okamžiku Cho prudce

zvedla koště do výšky a začala stoupat.

Zespoda se začaly ozývat výkřiky studentů, kteří fandili každý jinému, Harry jí stále nestačil, nevěděl,

čím to, až sebral sílu a odhodlání a v tom okamžiku Kulový blesk vystřelil střemhlav nahoru a Cho v tu

ránu dohnal. Ta zastavila a z plna hrdla se smála.

„Tak jsi měl dohnal,“ řekla a stále se usmívala.

To bylo dobře, ale proč ji vlastně Harry sledoval, no, teď neměl slov.

„Harry, když zůstaneš se svými přáteli, bude to o hodně lepší, než být někde zavřený na druhé straně

Zeměkoule,“ řekla Cho a znovu se přiblížila k Harrymu.

„Já je jen prostě nechci ohrozit, ti blázni by se mnou šli zase někam, kam se nesmí, a dopadlo by to

katastrofou,“ bránil se Harry.

„Proč teda utíkáš, pravý důvod?“ zeptala se Cho.

Harry váhal a pak rezignovaně řekl: „Protože je mám rád, protože jsou to mí přátelé.“

„A protože tohle je tvůj pravý domov, svět čar a kouzel v Bradavicích,“ dodala s úsměvem Cho.

Harry smutně kroutil hlavou, jako by s ní teď dokázal mluvit víc bez zábran. „Jsem prokletý

Voldemortem…“
 „Pokud jsi ty, tak jsou i ostatní, co tě mají rádi,“ řekla a zase se přiblížila. „Copak nechápeš, že oni

jsou ochotní jít do takového rizika?“

„Proto právě to nejde, mám je rád a nepřipustím, aby se jim něco stalo,“ prohlásil.

„Láska bolí, Harry,“ řekla a zvláštně na něho koukla.

Tohle už někde od ní slyšel, kde to bylo?

„Copak stojí za to žít jen z poloviny?“ říkala pomalu. „Nebýt sám sebou? Chci, aby ses vrátil a byl tu

s námi, a pokud ti něco bude hrozit, budu ta první, kdo půjde za tebou, Harry.“

S těmito slovy se otočila a letěla zpět dolů na zem. Harry se stále dál vznášel ve vzduchu a přemýšlel

o jejích slovech. Neměl odvahu se dívat dolů pod sebe, kolik tam muselo být lidí, kteří je pozorovali.

Stále si v hlavě přemílal vše, co mu Cho říkala. Také to, co mu řekl Lupin, že dokud bude stále chodit

do nebezpečných situací, budou v nebezpečí i jeho přátelé, protože budou s ním.

Ty dva hlasy, které v sobě měl a které se stále hádaly, protože jeden tvrdil, že má zůstat v Bradavicích,

a ten druhý zase říkal, že má zmizet co nejdál, tyhle dva hlasy teď sváděly ukrutný boj. Harry už to

nemohl vydržet a snažil se je zapudit, oba dva, ať oba dva mlčí a nechají ho samotného rozhodovat.

Pohlédl dolů pod sebe, byla tam více než stovka studentů, kteří na něj hleděli do výšky a o něčem se

spolu bavili. Byl u brány do Vstupní síně a na schodech vedoucích do ní se právě zastavilo několik

profesorů.

Jeden z nich byl jistojistě Brumbál, v dalších mohl Harry rozeznat profesorku McGonagallovou, další

tam byl profesor Kratiknot, který se dal rozeznat nejlépe. Poslední byl nějaký muž, kterého Harry

neznal, jen mu byl povědomý, jako by ho někde viděl na fotkách, ale on stále se po Harrym díval. Měl

rovnou postavu, tmavé vlasy stejné jako Harry, ale učesané a sympatický vzhled.

‚Tak mám zůstat?‘ ptal se sám sebe.

Všichni na něj zezdola koukali jako na nějakého hrdinu, který jim právě zachránil životy. Tenhle

pohled Harry znal, nebylo jisté, jestli se mu posmívali, nebo ho obdivovali, bylo to něco mezi.
 V každém případě si začal na tom koštěti, jak se tam jen tak vznáší, připadat trapně.

Všiml si Hagridova srubu, bylo jisté, že tam poloobr je, protože se z komínu kouřilo. Možná, že

Hagrid bude vědět, co dál, poradí mu, Harry si řekl, že se tam uklidí před zvědavými pohledy studentů.

Alespoň si promluví s Hagridem, posledně, když ho viděl, se s ním nerozloučil moc dobře.

Nahnul tedy Kulový blesk dolů a začal pomalu klesat k Hagridovu srubu. Když dosedl na zem, raději

se nedíval, jestli se za ním neženou studenti, a hned zaklepal na dveře.

Za nimi se okamžitě ozvalo štěkání Tesáka, Hagridova loveckého psa, a vzápětí se dveře otevřely.

Objevila se zarostlá Hagridova tvář, která se na Harryho seshora usmívala.

„Ahoj Harry, ani nevíš, jak rád tě vidim,“ řekl svým dobráckým tónem a poklepal Harryho na rameni

svou obrovskou rukou, takže se mu málem podlomila kolena.

„Ahoj Hagride, po… potřeboval bych poradit,“ řekl Harry. Nic chytřejšího ho nenapadlo a při tom si

mnul rameno.

„No jasně, někdo tě tu už totiž čeká,“ řekl Hagrid, ustoupil a za ním se objevila Hermiona a Ron.

Harry se plácl přes čelo, teď to bylo jasné. „Budu hádat, to vymyslela Hermiona,“ řekl, když vcházel

dovnitř.

„Všechno až do puntíku,“ řekl s úsměvem Ron.

Hermiona ho objala a tiskla, jak nejvíc mohla.

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ řekla a otřela si slzy.

„Já… já nevím, co na to říct, taková zvrhlost a já ti to snad ještě odpustím,“ dodal s úsměvem Harry.

„A ani nevím, jestli zůst…“ to ale nedořekl, protože se zarazil, když viděl Hermioninu radostnou tvář.

Bylo vidět, jak je šťastná, že se vrátil.

Hagrid se zasmál a postavil na čaj. V tom okamžiku Harryho něco povalilo a příšerně ho začalo

oslintávat. Tesáka z něj sundal až Ron, který se s ním mohl konečně pozdravit.

„Můžu ti říct, žes vypadal příšerně, když tě přitáhli,“ řekl s úsměvem. „Ani nám nedovolili se na tebe
podívat, tvoje záclony se nedaly odhrnout, Brumbál na to musel použít nějaké zvláštní kouzlo, všichni

kluci z Nebelvíru se k tobě pokoušeli dostat, ale marně.“

„Za což jsem vděčný,“ dodal Harry.

„Harry, tys nás ale pořádně vylekal, to ti musim říct, takhle si zmizet,“ řekl Hagrid a zalil jim šálky

čaje horkou vodou.

„Já jsem nechtěl, celou dobu mě hryzalo svědomí, že bych měl alespoň poslat dopis, ale řekl jsem si,

že to tak bude lepší,“ řekl Harry.

„Tak to ses mýlil,“ dodala Hermiona a usrkla si ze svého šálku.

„Byla tady za mnou každou chvíli, Harry, probrečela mi všechny kapesníky,“ (A to bylo co říct,

Hagridovy kapesníky totiž vypadaly jako velký ubrus, možná, že to dokonce byl ubrus.) dodal Hagrid,

sedl si vedle Hermiony a objal ji kolem ramen. Hermiona se o něj spokojeně opřela a zavřela oči.

„Opravdu jsme z toho byli špatní, celý měsíc jsme si mysleli, že je po tobě,“ řekl Ron. „Dokážeš si to

vůbec představit?“

Harry odložil hrnek s čajem a pokrčil rameny.

„Asi jsem udělal blbost,“ řekl po chvilce.

„Mírně řečeno,“ dodala Hermiona, která se zřejmě vzpamatovala natolik, že se vrátila ke své staré

dobré povaze. „Víš, co jsme prožívali? Celé Ministerstvo bylo vzhůru nohama, paní Weasleyová skoro

zešílela, stále chodila se svým manželem do práce a popoháněli bystrozory v hledání. Taková

neuváženost utéct, pan Weasley z toho byl taky špatný a to nemluvím o profesorském sboru v

Bradavicích,“ chrlila na něj dál Hermiona a Harry zjišťoval, jak moc mu tyhle řeči chyběly. „Profesorka

McGonagallová byla věčně s Brumbálem pryč a když už se objevili, byli strašně ustaraní, to samé

Kratiknot a ostatní profesoři, báli se, co s tebou je.“

„A co Snape?“ zeptal se dychtivě Harry a Hermiona od něho odvrátila pohled.

„Ten ne,“ řekla neslyšně.

 „Cože?“ zeptal se Harry, přitom však moc dobře slyšel její odpověď.

„Ten ne,“ řekla Hermiona nahlas a očividně jí vadilo mluvit o někom, kdo si o něj nedělal starosti.

„Myslim si, že mu to taky připadalo divný,“ pronesl zachmuřeně Hagrid.

„Snapeovi?“ podivil se Ron. „Ten, kdyby se za vraždu neposílalo do vězení, by Harryho už nejmíň

padesátkrát zabil.“

Harry se při této poznámce pousmál, docela rád slyšel o někom, kdo si o něj nedělal starosti jako o

nějaké batole.

„Když si vzpomenu na tu náladu ve Velké síni, to byla hrůza. Všichni o tobě mluvili, Harry,“

pokračoval dál Ron, „začaly tu kolovat zvěsti, ale ty si asi dokážeš představit jaký.“

„Jen zmijozelský stůl byl celý nadšený, pamatuješ, Rone?“ zeptala se Hermiona.

„Jo a pak ty jejich obličeje, když tě přivezli,“ vzpomínal Ron. „Harry, ty tu musíš být, platíš na ně, to

ty jsi ten, kdo jim nejvíc vadí, a všichni to moc dobře vědí.“

„Je fakt, že Malfoy se mi vopravdu nelíbil, každej večír připíjel ‚Na Pottera‘, což bylo dost sprostý,“

zkonstatoval suše Hagrid.

Hermiona na Harryho teď hleděla a po chvíli se odhodlala s otázkou.

„Zůstaneš teda tady?“ zeptala se.

Harry jí pohlédl zpříma do očí a usmál se: „Jedině, když mi vrátíte moji hůlku.“

„Tak se mi líbíš, chlapče,“ zabrumlal Hagrid a znovu ho mocně poplácal po rameni.

„Harry, ty máš větší brýle, ne?“ zeptala se Hermiona, která si teď Harryho zamyšleně prohlížela.

„No…“ chystal se s odpovědí Harry.

„Řekni nám všechno, co jsi prožil,“ pobídl ho Ron a poposedl si k němu kousek blíž.

Všech osm očí (včetně těch Tesákových) teď zůstalo viset na Harrym, který přemýšlel, čím začne.

Než ale stačil promluvit, ozvalo se zaklepání na dveře.

Hagrid vstal od Hermiony a došel ke dveřím, které vzápětí otevřel.

 „Nerušíme, Hagride?“ zeptal se starý hlas, který Harry hned poznal.

„Ne, pane profesore, vy jste vždycky vítán,“ řekl nadšeně Hagrid a uvolnil cestu, aby mohl dovnitř

vejít Brumbál, za ním McGonagallová a za ní ten černovlasý muž, kterého Harry viděl, když se vznášel

ve vzduchu na koštěti.

Všichni se hned, jak spatřili Harryho, usmáli, dokonce i ten muž.

„Vítám tě zpátky, Harry,“ řekl stařeckým, ale moudrým hlasem Brumbál a natáhl k němu ruku.

Harryho tvář byla bez výrazu, stále ještě k Brumbálovi cítil zášť z jejich posledního rozhovoru a jak

vidno, Brumbál to vycítil.

I tak vstal a podal mu ruku. Otočil se pohledem na McGonagallovou a nepatrně se usmál, tak jak to

měli vždycky oni dva spolu ve zvyku, vždy se jen nepatrně usmívat, Harry věděl, že o něm ví, že

opravdu není žádný zloduch, ale když se McGonagallová naštve, bylo moudré se držet dál.

„Pane Pottere, Ministerstvo se rozhodlo upustit od vašich trestů, u večeře dostanete rozvrh a výsledky

zkoušek NKÚ, které jste již doma nezastihl. Podle toho se pak domluvíme, na jaké lekce na OVCE

budete docházet,“ dopovídala přísně svůj proslov, ale Harry věděl, že to myslí v dobrém slova smyslu,

a tak kývnul hlavou.

„Harry, tohle je profesor Lex Lexter, bude vás učit Obranu proti černé magii,“ řekl Brumbál a ukázal

na černovlasého kouzelníka.

Harry už byl zvyklý na to, že se každý rok měnili profesoři na hodiny obrany proti černé magii, v

prvním ročníku to byl profesor Quirell, kterého Harry doslova vlastnoručně zabil, v druhém ročníku to

byl pak nadutý a namyšlený profesor Zlatoslav Lockhart, který byl tak šikovný, že si před Harryho a

Ronovými zraky sám dokázal vymazat paměť a skončil v nemocnici u Svatého Munga v psychiatrickém

oddělení, ve třetím ročníku to byl Remus Lupin, se kterým měl Harry už hodně co dočinění, ten ale

musel odejít, protože se zjistilo, že je vlkodlak a rodiče by proti němu protestovali, ve čtvrtém ročníku

to pak byl falešný Alastor Moody, který ve skutečnosti byl mladý Skrk a Harryho chtěl zabít, v pátém
ročníku to byla Dolores Umbridgeová, která uměla vyučovat Obranu proti černé magii asi jako

Hermiona pilotovat Boeing 747, ta nakonec také neskončila nejlépe.

Takže Harry byl přinejmenším zvědavý, o koho se jedná tentokrát a jestli ho ještě zažije v sedmém

ročníku.

Profesor Lexter podal Harrymu ruku a usmál se na něj.

„Musím se vám omluvit, Pottere, jak jsem na vás vyrukoval u toho útesu, ale byl jsem zde v

Bradavicích pověřen vaší ochranou a zároveň vyučuji hodiny obrany, takže se těším, až se poznáme.“

Harry na něj koukal a nevěděl, co na to říct, připadal mu jako sympaťák, ze všech měl nejpevnější

stisk v ruce, ovšem vůbec nevypadal, jako kdyby Harryho ruku chtěl rozdrtit.

„Já… také,“ zamumlal Harry. ‚Jakou práci má asi ve skutečnosti?‘ ptal se sám sebe v duchu.

„Pracuji jinak jako bystrozor, pane Pottere…“ řekl hned Lexter.

„Dobrý bystrozor,“ podotkla McGonagallová, jako by Harrymu naznačila, aby se ho držel.

„Dobrý bystrozor?“ vyjekl Ron. „Je to ten nejlepší bystrozor na světě!“

„Pane Weasley, děkuji za vaši upřímnost, ale to přeháníte,“ řekl Lexter a snažil se nečervenat, když

si ho všichni prohlíželi, Brumbál zvlášť velkým a usměvavým zájmem.

„Říká se, že profesor Lexter je nejlepším bystrozorem na světě, Harry, a já osobně si myslím, že je to

pravda,“ dodala rychle Hermiona.

„Slečno Grangerová,“ začala McGonagallová, „myslím, že vy nepotřebujete provádět jako tady pan

Weasley činnost zvanou ‚podlézání‘,“ dodala a rošťáckým pohledem mrkla na Rona.

Harry z toho představování začínal být až znechucený, hlavně proto, kvůli čemu tam všichni byli,

kvůli němu.

Přešel k oknu a zády k ostatní koukal na jezero u školy. Přemýšlel, co teď asi dělá Tony, jestli si tam

dokáže poradit sám, no, vždyť to dokázal až do té doby, než se Harry objevil, tak proč by ne. Snad na

něj zapomněl, i když si Harry moc dobře vzpomínal, jak se s ním dobře bavil a dělal mu společnost.
Věděl, že se mu po něm bude stýskat a jemu zase po něm. Už ho nejspíš nikdy neuvidí, aniž by mu

nemuseli vymazat paměť, protože nemá žádného příbuzného v rodině, co je kouzelník. Opravdu se

rozhodl správně, že chce zůstat ve škole? Harrymu to stále vrtalo hlavou.

„Starýmu Tonymu moc dobře není, to víš, ale nevymazali jsme mu paměť,“ řekl Lexter, který se

objevil vedle Harryho, a také se díval z okna ven stranou od ostatních, kteří se bavili navzájem, takže

Harryho a Lextera namohli slyšet a ani si jich nevšímali.

Jak to, že ale věděl, na co Harry myslel?

„Bavil jsem se s ním, hotel a dveře jsme mu napravili,“ pokračoval Lexter dál. „Také jsme si poradili

s podivně páchnoucí skříní…“ řekl a s úsměvem pohlédl na Harryho, jako by čekal, až mu to vysvětlí.

Harry ani jednou neodvrátil pohled z okna ven, jeho přítomnost ho znervózňovala, hlavně to, že už

podruhé jakoby přečetl Harrymu myšlenky, kdo to je?

„Jsem telepat, Harry,“ dodal s úsměvem. „Ano, dokážu, jak ty říkáš, číst myšlenky, tys o nás nikdy

neslyšel?“

Harry poprvé odlepil pohled z okna a hleděl mu do očí. Jediné, na co teď myslel, bylo slovo ‚Ne‘.

„Ne?“ zachytil jeho slovo v podvědomí Lexter a byl spokojený, že Harry pochopil jeho hru.

„Já, víte, většinou se všechno dovídám až v pozdějších letech,“ řekl pochmurně Harry.

„Chápu, víš, jenom mezi námi, měli jsme s Brumbálem takovou malou debatu…“ řekl a pohlédl na

Brumbála, jestli je neslyší, ten se však bavil s ostatními v Hagridově srubu. „Řekl mi, co jsi pravdu

prožil, a věř mi, Harry, že jsem ti alespoň trochu porozuměl.“

„Co si tu o mně lidi myslí?“ zeptal se Harry.

„Cože?“

„Když dokážete číst myšlenky, co si tu o mně ostatní myslí?“ zeptal se Harry a upíral oči na Lextera.

Ten na něj hleděl a zkoumal mu výraz v obličeji.

„Chceš ulehčit své mysli?“ zeptal se Lexter.

 Harry se zatvářil zmateně.

„Chceš, abych ti řekl, že tě tu všichni zbožňují, Harry, mám ti snad lhát?“ ptal se dál Lexter.

„Ne, chci slyšet pravdu,“ řekl rázně Harry.

„Opravdu?“ ptal se znovu Lexter.

Harry si připadal jako připojený na detektor lži. „Já, já, já nevím,“ řekl rezignovaně.

Lexter na něj chvíli zamyšleně hleděl a pak řekl: „Někdo tě tu nenávidí takovou nechutí, že by tě

umlátil k smrti. Další tě také nenávidí, ale zároveň se o tebe bojí,“ řekl a obešel Harryho, jako kdyby

mu teď chtěl něco našeptávat do druhého ucha, stále však aby je ostatní nemohli slyšet. „Někteří tě

ovšem mají tak velice rádi a tak moc jim na tobě záleží, že by za tebe položili i život, Harry,“ dodal a

čekal, jak zareaguje.

‚Neřekl jste mi o nic víc, než jsem si mohl domyslet,‘ řekl si Harry v duchu.

„A chtěl jsi vůbec slyšet něco víc?“ zeptal se ho hned Lexter.

Harry se k němu otočil a snažil se přitom opravdu na nic nemyslet. Hleděli si do očí a ani nedutali.

„Když se nějaký člověk v přítomnosti telepata snaží na nic nemyslet, místo toho mu otevře úplnou

knihu ze sama sebe, telepat může prostě jen listovat, protože mu ten člověk v tom vůbec nebrání

žádnými jinými myšlenkami, na které by se musel soustřeďovat,“ dodal s neurčitým výrazem ve tváři.

Harry už opravdu nechtěl slyšet o nic víc a obešel Lextera k ostatním.

Ti se právě bavili o prefektských odznacích Rona a Hermiony. Harry se snažil soustředit na jejich

rozhovor, ale v zádech cítil pohled Lexe Lextera. Ale hned jakmile tento pocit dostal, objevil se Lexter

vedle něho, aby mu dokázal, že na něj neciví a nesnaží se z něj vytloukat informace.

Harry se zamyslel, jak proboha utají něco před tímhle chlapem, to bude děs. Snad alespoň jeho hodiny

Obrany proti černé magii budou lepší než ty z minulého roku.

„Také jsem se rozhodl, že by Harry mohl pokračovat na hodinách Nitroobrany, profesor Lexter je v

ní opravdu znalý,“ řekl najednou Brumbál směrem k Lexterovi. Harry však byl zamyšlený. Všichni teď
na něj koukali a Harry si najednou uvědomil, že je až nějaké podivné ticho.

„Co? Co, já … omlouvám se, neposlouchal jsem,“ blekotal Harry.

„Právě jsem totiž Harrymu oznámil, že jsem telepat, tak je z toho trochu vyvedený z míry,“ usmál se

Lexter a obrátil se na Harryho. „Harry, opravdu nemám zájem číst každému myšlenky, mám v tom pak

v hlavě zmatek a také ctím soukromí, takže to, do čeho mi nic není, o to se nezajímám.“

„Co říkáš na tu Nitroobranu, Harry?“ zeptal se znovu Brumbál.

Harry teď přejížděl pohledem z jednoho na druhého.

„Když… když to budu zvládat, tak… ano,“ dodal, ale z jeho tónu nečišelo moc ochoty.

„Výborně, tak se tedy domluvte tady s profesorem na další hodině Obrany proti černé magii,“ zakončil

to Brumbál.

„Já už budu muset jít, za chvíli mi začíná další hodina,“ protrhla ticho důležitě profesorka

McGonagallová a zamířila ke dveřím.

„No vidíte, já mám taky hodinu, takže budu muset jít, tak… ehm…“ snažil se Hagrid slušně vystrnadit

své hosty ze svého srubu.

„Ano, samozřejmě, takže půjdeme, pane Weasley, slečno Grangerová, půjdeme?“ vyzval Brumbál

Rona a Hermionu, kteří seděli za Hagridovým stolem.

„A ještě jedna věc, Harry, tady máš něco, co ti nejspíš patří,“ řekl Brumbál a podal Harrymu jeho

nablýskanou hůlku.

„Také vám musím oznámit, že, vy dva prefekti,“ s pohledem na Rona a Hermionu a slovo prefekti

zvýraznila, „jste dostali školní trest za útěk ze školy, což platí i pro vás, pane Pottere, takže se dostavíte

za profesorem Lexterem pozítří v sedm hodin,“ řekla McGonagallová, když vyšli z Hagridova srubu.

Harry se tomu jen usmál, protože čekal rozhodně něco vážnějšího, a pokud školní trest nebude takový,

jako býval s profesorkou Umbridgeovou, kdy musel psát Nemám vykládat lži svojí vlastní krví a na

ruce se mu do kůže vyrýval právě tento nápis, tak přežije všechno.

 Harry počkal, až odejdou všichni profesoři v čele s Brumbálem. Pak teprve vyšel ke vstupu do hradu.

„Hermiono, v čem spočíval tvůj plán s Cho Changovou?“ zeptal se konečně Harry, protože tahle

otázka se mu převalovala už dlouhou dobu v hlavě.

„Zkrátka jsem si myslela, že by na tebe mohl zapůsobit její dívčí šarm,“ řekla a potlačovala smích,

podle zvuků, které vycházely od Rona, který šel za nimi, Harry věděl, že ke smíchu také nemá daleko.

Harry se také usmál: „Klidně se smějte, mě je to jedno.“

Ron je hned doběhl a začal se také usmívat. „Víš, Harry, jak bys přemluvil ty sám sebe, abys tu

zůstal?“ zeptal se pobaveným tónem Ron.

„To fakticky nevím, je pravda, že Hermiona to udělala mazaně,“ dodal neochotně Harry.

„To já ne, nejdřív se nabídla Cho, to ona byla ta, která s tím přišla, já jsem to jen jaksi zrealizovala,“

usmívala se Hermiona.

„Asi o tobě ví víc, než bys čekal, hochu,“ dodal Ron.

„Asi tě má taky ráda víc, než bys čekal… hochu,“ dodala tentokrát bez úsměvu Hermiona a dívala se

Harrymu do očí. Harry věděl, že Hermiona obzvlášť lpěla na Harryho vztahu s Cho, zvlášť když ho

Ron vždycky přerušil nějakou hloupou narážkou.

„To se pleteš, má teď přece někoho jiného,“ řekl Harry.

„Myslíš Michaela Cornera?“ zeptala se Hermiona. „Ne, ten má nejspíš nějakou slabost pro chytačky,

protože po Ginny hned přesedlal na Cho. Cho prý říkala, že byla na sebe strašně naštvaná, když ten

poslední zápas prohráli. Brzo ale zjistila, že se kolem ní Corner točí jenom proto, aby naštval Ginny, že

chodí zase s chytačkou a že mu vůbec jejich rozchod nevadil, takže mu s radostí dala košem. Pak jsi

zmizel a ona poznala, jak jí chybíš.“

„To se je fakt snažíš dát tak moc dohromady, Hermiono?“ ptal se Ron, když stoupali po schodech ke

vchodu do Vstupní síně.

„Ne, jenom Harrymu chci říct, že se nemá na Cho proč zlobit,“ řekla Hermiona.
 „Hele, fakt si vážím vaší iniciativy, co se týče Cho a mě, i ta vaše malá lest, na které se, jak tak

koukám, podíleli i naši milí profesoři, byla brilantní, ale opravdu vám do toho nic není.“

„Cítí se trapně, Hermiono, takže ticho, jasný?“ opakoval Ron Hermioně, jako kdyby byla z pomocné

školy.

„Já jsem ho slyšela, nemusíš mi to opakovat,“ řekla podrážděně Hermiona a sjela Rona zlým

pohledem.

„Kdo vlastně všechno o tom, co jste na mě přichystali, věděl?“ zeptal se Harry, když konečně vstoupili

do Vstupní síně, která byla obrovská, vešel by se do ní celý Dursleyovic dům, její strop byl v nedohlednu

za nekonečným počtem samo se přesouvajících schodišť vedoucích nahoru.

„No, řekli jsme to jen Brumbálovi. A samozřejmě to věděla ještě Cho,“ řekla Hermiona.

„A co na to Brumbál?“ zeptal se hned Harry.

„Začal se usmívat, přikývl a odešel,“ řekl Ron, když stoupali nahoru po schodech. Cestou potkávali

několik studentů, kteří z Harryho nespustili zrak, někteří občas málem zakopli, jak nedávali pozor na

cestu.

„Neboj se, nikdo se o tom nedozvěděl,“ řekla Hermiona.

„A co když to vyslepičila ta Cho?“ optal se Ron.

„Rone, ty to vždycky musíš nějak zkazit, co?“ křikla na něj upjatě Hermiona a už ho začínala mít

dost. Ron tedy udělal gesto, že si zamknul pusu na zip.

„No dobře, takže jste mi zamkli dveře od ložnice, sebrali hůlku, kterou měl Brumbál, a dali mi před

postel Kulový blesk. Jak jste ale věděli, kdy se proberu?“ ptal se dál Harry.

„No…“

„A teď tě dostal, Hermiono!“ křikl radostně Ron.

„Přestaň už, Rone,“ řekla mu Hermiona a pomalu začala volit slova. „Totiž, ještě o tom věděla madam

Pomfreyová, dokázala vypočítat, kdy se přesně probudíš, Harry,“ řekla Hermiona tónem, kterým
očekávala každou chvíli vlnu nadávek od Harryho.

„Takže už nikdo víc?“ zeptal se Harry konečně.

„Nikdo, opravdu nikdo,“ řekla Hermiona.

Harry se obrátil pohledem na Rona a vpil se mu do očí.

„Opravdu nikdo víc, Rone?“

„Nikdo, o kom bych věděl,“ prohlásil klidně Ron.

Došli k obrazu Buclaté dámy, za kterým se skrývala kulatá Nebelvírská společenská místnost.

Obraz náhle obživl a dáma se zeptala: „Znáte heslo?“

Hermiona a Ron se na sebe bolestivě podívali a Harry jejich pohled zachytil.

„Co… co se děje, vy jste zapomněli heslo?“ ptal se nevěřícně a myslel to teda zvlášť na Hermionu.

„No… to ne, ale víš, no…“ neměl se Ron k odpovědi.

„Zkrátka Nebelvír byl tvou smrtí dost poznamenán, Harry, tak Buclatá dáma vybrala heslo,“ řekla

opatrně Hermiona.

Harry obrátil oči v sloup, protože mu došlo, jaké heslo říká každý student, když vchází do společenské

místnosti několikrát za den.

Pak se vzpamatoval a snažil se uklidnit. „Harry Potter,“ řekl nakonec.

Buclatá dáma se usmála: „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ a její obraz se začal odklápět. Když všichni tři

vcházeli, ještě ji zaslechli, jak naštvaně říká: „Doufám, že mě zase budeš moci budit po nocích.“

Na tuhle chvíli Harry čekal, jak na něj zareagují ostatní, kterých teď byla plná společenská místnost.

První, kdo si ho všiml, byla Levandule Brownová, který vyskočila z křesla a běžela mu naproti.

„Harry, jsem tak ráda, že jsi zpátky.“

„Díky,“ nemohl věřit vlastním uším Harry.

Hned nato ho zaregistrovali ostatní, Dean Thomas, který teď seděl vedle Ginny, vyskočil a začal volat

na celé kolo: „Potter je zpátky! Potter je zpátky!“ Všichni se hned nahrnuli ze svých židlí a zdravili
Harryho. Oba Creeveyovi bratři dokázali prolézt mezi změtí nohou a dostali se až k Harrymu, Colin mu

nemohl pustit ruku, jak dlouho mu s ní třásl. Nakonec Harry narazil na Ginny.

„Ahoj, tak ses k nám vrátil,“ řekla s úsměvem.

„Tak nějak,“ nenapadla Harryho přes změť rukou lepší odpověď.

„Jsem ráda, že tě tu zase vidím, doufám, že chvilku pobudeš,“ pokračovala dál usměvavě Ginny.

„No… jo, mám to v plánu,“ odvětil Harry, který se snažil neztrácet se svým dvěma přátelům, zvláště

Ronovi, který, jak sám Harry před pár lety zjistil, bere tyhle okamžiky dost špatně, jenže pak pochopil,

že Harry si jich také moc neužívá a že by raději, kdyby tak známý nebyl.

Harry pod sebou v tu chvíli uviděl Trevora, žabáka, který patřil Nevillu Longbottomovi, který ji věčně

ztrácel. Ten se objevil hned vzápětí a s rukou od čokolády si s Harrym radostně potřásal jeho rukou na

pozdrav. Pusu měl plnou čokoládových žabek, takže ze sebe nevydal ani hlásek, jen pořád něco mumlal,

jako ‚jsi zpět‘.

Všichni si s ním podávali ruku, Jack Sloper, Levandule Brownová, Parvati Patilová, Natálie

McDonaldová, Harry také zjistil, že už mezi nimi není Alice Spinnetová, Angelina Johnsonová a Katie

Bellová, jejich famfrpálové střelkyně, také Lee Jordan odešel, hlavní hlasatel zápasu.

Místo toho tam ale bylo mnoho prvňáčků, kteří teď Harrymu mávali a zdravili se s ním. Harry věděl,

že nebude mít pokoj, dokud nepodá ruku alespoň každému prvňáčkovi ve škole.

Hned poznal spoustu nových studentů, John Trailway, Tom Layer, Ágnes Delarnová, dvojčata Perry

Jaspik a Terry Jaspik, Rudolf Proof, Theodore Raspil, Líza Codinghamová, Linda Beltramová a další z

prvního ročníku, všichni mu říkali, jak ho obdivují a že mu vždycky věřili.

Harrymu už to vážně lezlo na nervy a začal se prodírat ke své ložnici, Rona přitom nepustil, stále ho

za sebou tlačil za límec, aby věděl, že na něj nezapomněl.

Když se konečně dostali k točivému schodišti, Harry začal všem říkat, že ještě není konec světa a že

ještě přijde.
 Konečně se jim podařilo dostat se po schodech nahoru. Hermiona zůstala dole a nejspíš teď snášela

vlny otázek ohledně Harryho.

„Alohomora,“ řekl Harry na dveře k jejich ložnici.

Cvak!

Zámek povolil a dveře se otevřely.

„To bylo příšerný, nejradši bych, aby mě už nikdy nikdo neznal,“ oddechl si Harry a sednul si konečně

na postel.

„Tak si to zkus užívat, přestaň myslet na to, že tě to štve,“ řekl Ron.

„Já bych ti to přál, aby na tebe každý koukal, každý aby se skláněl, jestli už konečně nezahlédne pod

tvými vlasy tu bájnou jizvu, každý si tě prohlíží, jako kdybys byl nějaký mimozemšťan.“

Ron se usmál a popošel k jeho věcem.

„Ale něco mi musíš vysvětlit, jak to, že máš všechno zničené?“ zeptal se Ron a otevřel mu nový kufr.

„No… měl jsem takovou nevýznamnou nehodu,“ pokusil se zalhat Harry.

„Co se stalo?“ ptal se dál Ron a nespouštěl z něj oči.

Prásk!

Dveře se rozletěly a dovnitř vběhli Dean Thomas, Neville Longbottom a Seamus Finnigan, Ronovi a

Harryho spolubydlící.

„Harry, je pravda, že jsi přežil útok Lestrangeové?“ ptal se hned Neville ještě s pusou od čokolády.

„No, jinak bych tu nebyl, co?“ řekl Harry.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se hned Thomas.

„Vlastně já ani ne, to můj bratránek Dudley ji zalehl svým slonovitým tělem tak, že se nemohla hnout.

Vlastně to bylo těsně před tím, než mě málem zabila a co na mě použila kletbu Cruciatus.“

Všichni teď ztuhli, včetně Rona.

„Takže nejsem vlastně takový hrdina,“ pokračoval Harry a snažil se sám sebe trochu ponížit.
 „Ona na tebe použila kletbu Cruciatus?“ ptal se nevěřícně Neville.

„Jo, a nerad bych na to vzpomínal, protože si opravdu přála, abych umřel,“ řekl vážně Harry a ostatní

hned pochopili.

Všichni přešli ke svým věcem a začali dělat, že něco vybalují nebo hledají, Harry ale moc dobře tušil,

že čekají, až znovu někdo naváže rozhovor. Kvůli tomuhle je právě začínal nemít rád, protože pořád

jenom na něj dělali takovéhle nachytávky a čekali, jestli se Harry chytí.

Harry ale zvážněl a podíval se na Seamuse.

„A co tvoje máma, bude v pořádku, Seamusi?“ zeptal se Harry a všichni hned zbystřili. Seamus se

lekl, že otázka směřovala na něj.

„Jo, díky bohu, Lestrangeová na ni naštěstí použila jenom omračovací kouzlo, takže je zase v

pořádku,“ řekl Seamus a Harry si oddechl.

„Popravdě,“ pokračoval Seamus, „na tebe začala mít jiný názor.“

„Vždyť jsem ti říkal, že ten Denní věštec všechny jen oblbuje,“ řekl Ron.

„No jo, jenže to o Harrym psali tak opravdově, že se tomu nedalo nevěřit,“ řekl Seamus.

„Myslíš to, že jsem blázen a že mám stále záchvaty?“ zeptal se podrážděně Harry?

„Hele, já jsem tím fakt nic nemyslel,“ řekl Seamus.

Harry chtěl zase hned namítat, ale pak si uvědomil, že Seamus se právě odhodlal k omluvě, tak radši

odvrátil pohled.

Přehraboval se teď ve svých zničených věcech, zjistil, že to nemá cenu, a tak chvíli koukal na Rona a

pak mu vyhověl.

„Spadnul jsem do moře a začal se topit,“ řekl Harry a čekal, jak na to všichni přítomní zareagují.

„Cože?“ zeptal se Neville.

„Ron se mě ptal, jak se mi mohly zničit věci, tak mu odpovídám, spadl jsem do rozbouřeného moře a

kdyby mě Kulový blesk nezachránil tím, že se i s kufrem potopil pod vodu, už bych tu nebyl,“ řekl
klidně a koukal na Rona.

Ron nasucho polkl a otočil se, aby Harry neviděl jeho obličej.

„Ty jsi spadl do moře?“ zeptal se nevěřícně Thomas.

Harry si pročísl rukama vlasy a oddechl si.

„Jo, měl jsem zmrzlé ruce, byla tam strašná zima, hůlka mi z nich vypadla a já když jsem ji hledal,

spadnul jsem z koštěte,“ řekl s úsměvem na Thomase, jako by doufal, že ho tím přestanou obdivovat.

„A ty jsi dokázal přežít?“ řekl věřícně Dean. „No to je teda něco!“

Harry se znechucením, že mu plán nevyšel, začal zase dělat, že se přehrabuje ve věcech.

Prásk!

Do pokoje se vřítila paní Weasleyová a hned začala očima těkat po Harrym, který se neochotně

postavil, aby ho zahlédla.

„Tady jsi, bože můj, já měla takový strach!“ spustila a objala a držela a držela a držela.

„Myslela jsem, že je po tobě, hochu nešťastná,“ bědovala.

„Já…, já se omlouvám,“ vylezlo nakonec z Harryho.

„Ty se omlouváš?“ zeptala se naštvaně paní Weasleyová. Harry čekal, že se teď na něj sesype smršť

nadávek z její strany, nikdy to ještě nezažil, většinou to za něj schytal Ron. „Ty se nemáš za co omlouvat,

chvála bohu, že vůbec žiješ, samozřejmě, že to nebyla tvoje chyba,“ dopovídala a konečně Harryho

pustila z objetí.

Harry zahlédl postavu za jejími zády, jak se snaží proplížit se ke schodům pryč, byl to Ron.

„Kde je? Kde je ten holomek?“ křičela paní Weasleyová, Ron nevydržel plíživou chůzi, přeběhl rychle

ke schodišti a dal se po něm dolů.

„Harry, čekám tě dole, zajedeme do Příčné ulice na nákup,“ řekla ještě směrem k Harrymu, ale to už

se hnala svou malou ale hbitou postavou po schodech dolů. „Jen počkej, až tě chytím! Ty uvidíš, ty to

dostaneš!“
 ‚Chudák Ron,‘ řekl si v duchu Harry a přemýšlel, co se mu asi stane, nejspíš paní Weasleyová nebude

souhlasit s jedním školním trestem, který jim dala profesorka McGonagallová.

Neville bolestivě koukal na ostatní v pokoji, Harry věděl, že také prožíval to, jak teď Ron musí trpět,

rázem bylo v ložnici ticho. Harry neměl už co na práci, takže se dal po schodech dolů.

Kapitola 12.
Příčná ulice a NKÚ
H arry běžel dolů po schodech, co mu síly stačily, chtěl Rona osvobodit z bolestivého sevření jeho

matky. Je pravda, že byla malá, ale když se naštvala, byla duchem hned obrovská osoba.

Když cestou dolů začal slyšet zlověstný křik horší než stovka huláků dohromady, jasně poznal paní

Weasleyovou, jak hubuje svému synáčkovi.

Harry seběhl až dolů a uviděl, jak byli všichni narovnaní u stěn a uprostřed kruhu byla paní

Weasleyová, která tahala Rona zlostně za jeho už zase červené uši, Harry se začal prodírat k nim.

„Jak jsi mohl riskovat vyloučení z Bradavic?“ řičela paní Weasleyová na celé kolo. „Co sis o sobě

vůbec myslel, jsi prefekt! Tohle si nemůžeš dovolovat…“ Harry už byl skoro u nich, „ani kdybys prefekt

nebyl!“ dodala ještě po chvilce paní Weasleyová.

Hermiona stála hned vedle paní Weasleyové a snažila se jí domluvit.

„To není jeho chyba,“ ozvalo se najednou zleva.

Hermiona, Ron, paní Weasleyová i všichni ostatní se tam podívali. Harry se celý udýchaný teď snažil

popadnout dech.

„To není jeho chyba, šel za mnou, měla byste být na něj pyšná, paní Weasleyová, opravdu se zachoval

šlechetně, je to opravdový kamarád.“

 Jak vidno, paní Weasleyové se příčilo křičet i na Harryho a Harry to věděl, sice toho nechtěl zneužívat,

ale přál si dostat kamaráda z maléru.

„Harry mluví pravdu, paní Weasleyová. Šli jsme za ním a bylo nám jedno, jestli by nás zavřeli do

vězení,“ přidala se Hermiona.

Ron se začal modlit, aby ho už mamka pustila, protože ho stále tahala bolestivě za ucho.

Paní Weasleyová teď přelétala z jednoho na druhého a pak Rona pustila. Ten si ulevil a začal si mnout

své červené uši.

„No dobrá,“ řekla paní Weasleyová a očividně se jí příčilo tak rychle Rona pouštět. „Tak pojď,

Harry.“

„Kam jde?“ zeptala se Parvati Patilová.

„Do Příčné ulice, pro učebnice, nebojte se, hned se vám vrátí,“ řekla jí s úsměvem paní Weasleyová.

Když Harry obcházel kolem Rona, zaslechl jeho tiché „Díky,“ Harry se na něj usmál.

„Tak Harry, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová, postavila se ke krbu v místnosti, otevřela si zvláštní

tabatěrku, která jí visela kolem krku, a podala Harrymu prášek. „Tady máš Letax, už to znáš, ne?“

Harry přikývl a postavil se do zhaslého krbu. Když se otočil, poklesla mu brada, všichni v místnosti

na něj koukali s vykulenýma očima. Harry se nesměle usmál a zlehka na ně zamával.

Pak hodil prášek pod sebe, až to šlehlo, a řekl: „Příčná ulice.“

Nebelvírská společenská místnost v tu ránu zmizela, Harry se začal točit kolem dokola, míjel různá

světla, což mohly být další krby, věděl, že má držet ruce a lokty u sebe, už jednou se bolestivě bouchnul.

Když se mu už začínala točit hlava, najednou prásk! a ocitl se v krbu na Příčné ulici.

„Tak pohni, nejsi jediný, kdo tady používá Letax!“ ozval se neurvalý hlas nějakého kouzelníka, který

byl první ve frontě k Harryho krbu.

Harry sešel z krbu a zůstal k němu otočený, jak čekal, až se objeví paní Weasleyová. Ten naštvaný

kouzelník teď přešel ke krbu. Vtom se ale pod ním začaly objevovat plameny, kouzelník se lekl a
nakonec mu do náruče spadla paní Weasleyová.

„Co to děláte?“ zeptala se rozhněvaně.

„Promiňte, já…já,“ breptal kouzelník.

„Copak nevíte, že do krbu se vstupuje, až když se přepraví všichni sem?“ utrhla se na něj paní

Weasleyová.

„Já, to ten kluk…“ breptal dál kouzelník.

„Nesvalujte nic na Harryho Pottera!“ křikla na celé kolo paní Weasleyová.

Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. ‚Teď to přijde,‘ řekl si.

A měl pravdu, všichni hned vystoupili z fronty k Letaxovým krbům a utvořili kolem Harryho kruh.

Šeptali si, křičeli na sebe, křičeli na Harryho, podávali si s ním ruku, někteří mu nadávali, ale ty

okamžitě odtáhli ti, co měli Harryho zase rádi.

Harry zaslechl, jak paní Weasleyová říká, že by ji ten kouzelník mohl konečně už pustit. Když se tak

stalo, malá postava paní Weasleyové se prodrala houfem lidí jako lasička, popadla Harryho za ruku a

stejně tak snadno ho vyváděla ze sevření davu.

Harry až koukal, jak snadno odhání ostatní z cesty. Nakonec, když ušli kus dál, se jim dav ztratil z

očí a Harry si oddechl.

„Takoví hrubiáni dneska chodí po tom světě, to by se jeden zbláznil,“ prohodila paní Weasleyová k

o dvě hlavy vyššímu Harrymu a vedla ho za ruku jako malé dítě. Tím na sebe přitahovali dost

pozornosti, Harry si neustále přikrýval jizvu druhou rukou, ale tolikrát už byl ve svých pozdních letech

vyfocený v novinách, až ani nedoufal, že to pomůže.

Nejdřív zašli do Gringottovic banky pro Harryho peníze. Harry vždycky nerad Weasleyovým

ukazoval tu haldu zlaťáků, které mu otec a matka nechali, ale paní Weasleyová na to nic neřekla, naopak

mu pořád domlouvala, aby to neutrácel za zbytečnosti.

Pak šli kolem Krucánků a kaňourů a paní Weasleyová Harryho upozornila.

 „Tak, tady je obchod s knihami, mám tu seznam od profesorky McGonagallové…“

„Mohl bych se jít podívat do jednoho obchodu?“ zeptal se prosebně Harry.

„No…, tak dobrá, sejdeme se u Letaxových krbů, řekněme… za půl hodiny, ano?“ řekla paní

Weasleyová. Harry věděl, že je to málo času, na obhlídku místních obchodů by nestačil ani celý den,

ale i tak přikývl.

Mířil do svého nejoblíbenějšího obchodu - Prvotřídní potřeby pro famfrpál. Před lety mu zde koupil

Sirius Kulový blesk. Harry byl zvědavý, co je tam tentokrát.

Jako vždy byl obchod narvaný k prasknutí. Harrymu to vyhovovalo, alespoň si ho nikdo nevšimne.

Prodral se k podstavci, kde bylo vystavené vždycky nejlepší koště sezóny.

Tentokrát tam bylo opravdu něco zvláštního. Na první pohled se ani nedalo říct, jestli to je koště. Byla

to asi tři centimetry široká černá lesklá tyč, na jejímž konci, kde měly být proutky, bylo pár tenkých

vlásků větviček, zarovnaných přesně podle pravítka, ozdobených zlatou kovovou ozdobou, která je

aerodynamicky svírala. Špička byla ostrá jako jehla, koště nebylo jako Kulový blesk prohlé, aby si na

něj kouzelník pohodně sedl, bylo přesně na chlup rovné.

Harrymu se už na první pohled znechutilo. To nebylo správné koště, člověk by snad na tom nevydržel

sedět ani minutu. Dole byla cedulka, ke které se Harry konečně přes dav dostal.

_text

Harrymu se začal zrychlovat dech a začalo se mu dělat špatně. Několik důvodů k tomu měl. Hned ten
první byl na plaketě, kterou si prohlíželi všichni, kteří procházeli Příčnou ulicí, dále pak to, co nevěděl
o Kulovém blesku. Harry je jediný, kdo má takzvaný nebezpečný model? Jak nebezpečný? Harry ho
přece zvládal absolutně v klidu, naopak - Kulový blesk mu zachraňuje život. A další věc, co znamená
neomezené možnosti? Co je to ten zvláštní materiál, který je použit na jeho koštěti?
Spousta otázek, ale málo odpovědí. Vtom se jedna dívka po Harrym začala se zájmem dívat a Harry
věděl, že to není kvůli jeho kráse, ale kvůli tomu, kdo je. Otočil se a okamžitě upaloval ven z obchodu.
„Tati, to byl Harry Potter, on byl tady, já ho viděla!“ křičela na celé kolo, ale to už byl Harry venku a
snažil se zmizet co nejrychleji.
 Pak se začal procházet kolem obchodů. Čas měl tak akorát, aby nakoukl do výlohy, a zase šel dál.
Pohled radši stáčel k zemi, aby ho nikdo nepoznal.
Když nakoupil vánoční dárky, zjistil, že má už pět minut zpoždění na jejich setkání u Letaxových
krbů. Běžel, co mu síly stačily, občas do někoho vrazil a hned se omlouval, když vtom vrazil do někoho,
kdo ho zastavil na místě.
„Zdravím tě, Harry,“ pronesla ledově Dolores Umbridgeová. Harry nasucho polkl a podíval se jí do
očí. Byla jako vždy bachratá, krátké kudrnaté vlasy myší hnědi, zase měla nějakou hnusnou mašli, která
vypadala, jako kdyby jí na hlavě seděla ropucha, opuchlé a odulé oči, které na Harryho ledově vzhlížely.
„Zdravím,“ opáčil Harry a vyloudil ze sebe úsměv, „jak jste se měla, Dolores?“ řekl a usmál se.
„Jak se opovažuješ mě oslovit jménem?“ načepýřila se Dolores.
„Asi proto, že už nejste moje profesorka, Dolores,“ zdůraznil ještě poslední slovo a vychutnával si
její vztek.
„Jen počkej,“ řekla a ohrnula ret, „však ty budeš jednou hořce litovat, že jsi mě neposlechl.“
„Ne, nemyslím, že se to někdy stane, Dolores,“ řekl zase tentokrát skálopevně Harry a rozeběhl se dál
směrem k místu setkání s paní Weasleyovou.
Něco mu ale říkalo, že měla ve své poslední větě pravdu.
Doběhl ke krbům, kde paní Weasleyová už držela tašky plné učebnic a dalších věcí.
„Omlouvám se, že jsem se zdržel, vážně mě to…“ omlouval se Harry.
„To nic, stejně bychom čekali na frontu k Letaxu, teď už alespoň budeme na řadě,“ řekla a Harry byl
rád, že se nezlobí. „Takže, Harry, tady jsou učebnice,“ řekla a podala mu kupu učebnic, až poklesl v
kolenou. „Tady máš nové věci do školy,“ podala mu další tašku.
„Děkuju, to jste nemusela,“ řekl a snažil se něco přes horu knih zahlédnout.
„Ale prosím tě, to byla maličkost. Tak, už jsme na řadě, ty jdi rovnou do Bradavic, Harry, zatím se s
tebou rozloučím,“ řekla a Harry byl poprvé rád, že ho přes horu knih nemůže obejmout.
„Budeš mi moc chybět, hlavně zase neutíkej, jdi za Brumbálem, ten má pochopení,“ řekla uslzeně a
vyndala si kapesník.
„Tak dobře,“ řekl Harry a doufal, že ji tím uklidní.
„Tak se měj,“ řekla paní Weasleyová a dostrkala ho do krbu. Hodila pod něj prášek, protože sám
nemohl, a Harry řekl: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích,“ Ještě než mu Příčná ulice zase
stihla zmizet, uslyšel, jak ho několik dětí na poslední chvíli poznalo a rozkřiklo jeho jméno.
To už se ale zase točil ve změti krbů. Snažil se, aby neupustil knihy, které jen tak tak přidržoval.
Tašky se odstředivou silou začaly zvedat a stále do něčeho narážely, Harry je rychle přistrčil k sobě
ještě dřív, než se něco stačilo rozbít.
Prásk!
Objevil se v krbu Nebelvírské společenské místnosti, kde už plápolal oheň, ale Harryho nemohl
popálit, protože ho chránil Letax.
Všichni se hned k němu přihnali, začali ho zase zdravit a nabízeli se mu, že mu vezmou knihy a tak
podobně.
Harry se stačil konečně dostat ke schodům a opatrně vystoupal až nahoru. Otevřel dveře, v ložnici
byli všichni jeho spolubydlící, kteří se, hned jak vešel, přestali bavit. Harry si hned mohl domyslet, o
čem se tak asi bavili. Donesl knihy na noční stolek, který pod jejich tíhou zavrzal.
„Tak jak bylo v Příčný, Harry?“ zeptal se Ron, aby protnul ticho.
„Ale jo, dobrý,“ řekl Harry a sednul si na postel. „Něco vám řeknu, asi vám to bude znít divně, ale
víte, že mi ten Kulový blesk už několikrát zachránil život?“ řekl Harry, aby přeladil na jinou notu,
zároveň ho ale také zajímalo, proč to tak je..
„Cože?“ zeptal se udiveně Ron.
„Párkrát se mi něco stalo a spadl jsem, v tu chvíli, co jsem padal, mě Kulový blesk podletěl a já na
něj dopadl, zachránil mě,“ dopovídal.
Všichni teď na sebe koukali udiveně a přemýšleli, čím by to mohlo být.
„To tvé koště má spoustu systémů jako stabilitu kouzelníka, potlačení efektu akcelerace nebo
zastavení či změnu směru,“ řekl Finnigan.
„Pak taky má seřizovač stability letu, letí přímo jako podle pravítka,“ řekl Thomas.
„Má jich spoustu, mohl bych ještě pokračovat, ale o tomhle jsem ještě u žádného koštěte neslyšel, to
je jako kdyby samo myslelo,“ uvažoval Ron.
„Všichni tu víme, že Harry se s tím koštětem naprosto sžil, třeba si spolu vypěstovali nějaký vztah,“
řekl Neville a všichni se na něho podívali jako na nějakého cvoka.
„Vztah?“ opakoval udiveně Harry. „Ne, myslím, že tím to nebude.“
„A co jsi koupil?“ zeptal se Ron.
„To je tajný,“ odvětil Harry s úsměvem.
„Za chvilku bude večeře,“ řek po chvíli Neville.
„Jistě, to je jediné, na co myslíš, co Neville?“ usmál se Seamus.
„Ale dej mi pokoj,“ bránil se Neville.
Harry schoval nákup i knihy do kufru a pečlivě ho zamkl, i když věděl, že by stačilo jediné kouzlo
alohomora a zámek by povolil.
Když scházeli dolů do Společenské místnosti a pak na večeři, zeptal se Harry Rona.
„A co famfrpál, jak hrajete?“
„Co jak hrajeTE?“ divil se Ron, že to říká, jako kdyby se to Harryho netýkalo.
„Já hrát nemůžu, vždyť mám ten zákaz,“ řekl lhostejně Harry.
„Ale neblbni, ten už je dávno zrušený, Ginny máme teď jako kapitána, přešla na místo střelce a tobě
uvolnila chytače,“ řekl s úsměvem Ron a ve společenské místnosti se k nim přidala i Hermiona.
„Tak co paní Weasleyová, Rone?“ zeptala se s úsměvem.
„Ani mi to nepřipomínej, alespoň že jsem neotevřel toho huláka ve společnosti,“ řekl Ron schlíple,
když procházeli úzkým průlezem u Buclaté dámy, kterým se vylézalo ven.
„Tys dostal huláka?“ divil se Harry.
„Kdyby jen jednoho,“ řekla Hermiona a poklepala Rona po rameni.
„Tři,“ řekl Ron sklesle a podíval se na Hermionu. „A netvař se tak, taky jsi dostala od rodičů pěknou
nakládačku.“
„A co?“ ptal se zvědavě Harry.
„Napsali mi, že se na mě velice zlobí, když to dělám kvůli tobě,“ řekla Harrymu Hermiona.
„Chceš tím říct, že tví rodiče ze mě zrovna nejsou moc nadšení?“
„Ne, vždyť to znáš, mudlové,“ řekla.
„Teda Hermiono, nikdy by mě nenapadlo, že tohle od tebe někdy uslyším,“ divil se Ron.
„Občas mě s tím štvou, ale to, co tvrdí o tobě, Harry, z toho mě opravdu tak naštvali…“ řekla sklesle
Hermiona, když scházeli schody dolů.
„Že jsem blázen, kterého chytil amok, utekl a nechal se zabít?“ ptal se Harry.
„No… v jejich podání to znělo jinak,“ řekla.
„Hermiona jejich dopisy hned pálila,“ dodal Ron.
„Ahoj Harry,“ ozvalo se jim za zády.
Harry se otočil, byla to Cho.
„Ehm, ahoj,“ vydal ze sebe Harry.
Hermiona šťouchla do Rona a popadla ho za ruku. Ron jako by konečně pochopil a řekl Harrymu:
„Takže… na večeři,“ a společně s Hermionou odcupitali a nechali tam dvojici až v trapném tichu.
„Tak jak ses rozhodl?“ zeptala se klidně Cho a přistoupila k Harrymu, který vždycky znejistěl, když
to udělala. Letos byla úplně jiná, opravdu ji tak moc poznamenalo to, že si myslela, že je Harry po
smrti?
„Ano, prozatím,“ řekl Harry.
„To jsem ráda,“ usmála se Cho.
„To… to bylo opravdu chytré, co jste na mě tam připravili. Opravdu jste mě nalákali a já jako blázen
skočil po návnadě,“ řekl a pohodil rukama, jako kdyby se vzdával.
„A já jako měla být ta návnada?“ zeptala se s úsměvem Cho a ještě víc se k němu přiblížila.
„To…to…to jsem si m-m-m myslel,“ začal koktat Harry.
Cho se začala smát. „Jsi takhle strašně roztomilej,“ řekla.
Tak na tohle Harry opravdu nevěděl, co říct.
„Chyběl bys mi tady,“ řekla, když se dosmála.
„J…jé je mi opravdu líto to s tím Cornerem,“ vykoktal ze sebe Harry, nic jiného ho při pohledu na ni
nenapadlo.
 „Byl to ubožák, jsme s Ginny kamarádky a on si myslel, že si mě získá tím, že mu budu před ní dělat
šaška,“ řekla.
„A jak jde famfrpál?“ zeptal se jí Harry (to byla jediná věc, o které se s ní někdy dokázal kloudně
bavit).
„No, jsem chytačka a máme už zase tréninky. Co, chceš se mi vysmívat?“ zeptala se s úsměvem,
protože Harryho odpověď už předem znala.
„Ne, to ne,“ vyhrkl hned Harry.
Cho se přiblížila k Harrymu tak, že měli nosy od sebe tři centimetry.
„Tentokrát tě nebudu tak šetřit,“ řekla.
Harrymu se začaly podlamovat kolena, když se k němu začala přibližovat víc a víc až nakonec...
„Naše dvě hrdličky!“ ozval se protivný hlas Draca Malfoye.
Cho se hned odtáhla a oba se teď podívali dolů. Byl tam Draco Malfoy, Vincent Crabbe a Gregory
Goyle, jeho bodyguardi.
„Tak ses k nám vrátil,“ stoupal Malfoy nahoru po schodech k Harrymu, jeho dva bodyguardi zůstali
dole a přihlíželi. Malfoy se tvářil povrchně a zároveň zhnuseně. „Zmiz, ty šikmovočko!“ štekl Malfoy
na Cho.
Cho chtěla něco říct, ale to už Harry šel naproti Malfoyovi a v očích měl nenávist.
„Copak, takže se jí zastáváš jako té tvé zubaté mudlovské šmejdky?“ nadával dál Malfoy, tentokrát
to myslel na Hermionu.
„Člověk by si myslel, Malfoy, že ses už poučil,“ řekl klidně, avšak pevně Harry, až se postavili asi
půl metru od sebe a nenávistně na sebe koukali.
„Myslíš z toho, jak jsi jako malá holka utekl z domu?“ odsekl Malfoy.
„Ne,“ pokračoval klidně dál Harry. Už byl vycvičený ovládat se z letošních prázdnin, kdy musel přežít
nadávky na svou osobu a rodinu od strýce Vernona. „Jen jsem si myslel, že tě přestane bavit končit po
každém školním roce ve vlaku s puchejřema na obličeji zastrčený v přihrádkách pro zavazadla.“
„Ty jednou zaplatíš, a to tvrdě, to ti přísahám, nikdy ti neodpustím, co jsi provedl mému otci,“ prskal
na Harryho zlostně Malfoy.
„Udělal si to sám, nebo ty jsi chtěl, abych ho přenechal Voldemortovi, který by ho za to, že selhal,
zabil?“ řekl stále klidně Harry, to však už ale Crabbe a Goyle začali stoupat po schodech dát Harrymu
přes pusu, ale Draco je mávnutím ruky zastavil.
„Ještě letos uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Pottere, mám pro tebe připraveno pár maličkostí,
hlídej si své blízké,“ dopověděl, mrknul na Cho a odkráčel společně se svými gorilami, které byly letos
zase o něco mohutnější, pryč.
„Je to idiot,“ usekla Cho, když odešel. Harry stále stál na schodu a nenávistně za ním koukal.
„To mi povídej,“ řekl Harry.
„Nelam si s ním hlavu, Harry,“ řekla Cho a sešla dolů až k Harrymu.
Harry kroutil hlavou. „Jak může vůbec být takový zmetek, nemá ani kapku soudnosti.“
„Já vím, on i jeho fotr dělají vždycky jenom zlo,“ řekla Cho.
„Co myslel tím ‚hlídej si své blízké‘?“ obával se Harry.
„Nejspíš zase nějakou podlost, on nic jiného neumí,“ řekla Cho a začala dál scházet po schodech.
„Tak zase příště,“ řekla ještě a usmála se na něj.
Harry sledoval, jak schází dolů a jde do Velké síně. Ještě na poslední chvíli na ni zavolal. „A Cho,
dej na sebe pozor!“ zakřičel, protože se stále obával toho, co tím Malfoy myslel.
Cho se usmála a přikývla mu. Harry se tedy nadechl a vstoupil po chvíli za ní do Velké síně.
Ve vzduchu se jako vždy vznášely zapálené svíčky, které společně s mohutnými svícny na stěnách
osvětlovaly místnost. Kouzelný strop byl teď plný mraků a bylo vidět, jak už se začalo stmívat, strop
vždycky kopíroval počasí venku. Čtyři dlouhatánské stoly táhnoucí se přes celou obrovskou místnost,
několikrát větší než Vstupní síň, patřily každé ze čtyř kolejí v pořadí zleva doprava: Zmijozel, Mrzimor,
Havraspár a úplně vpravo byl Nebelvírský stůl. Všechny byly plné studentů, kteří již dorazili na večeři.
Naproti vchodu do Velké síně stál profesorský stůl v pravém úhlu proti čtyřem stolům studentů. Za ním
seděli profesoři: Hagrid, který, jak Harry zjistil, schytal místo vedle Snapea, dál Lexter, který se bavil
se Snapem, dál McGonagallová, uprostřed na zlaté židli, která spíš vypadala jako trůn, seděl Albus
Brumbál, dál napravo z pohledu od vchodu byl profesor Kratiknot, profesorky Prýtová, Pomfreyová,
Sinistrová a další.
Harry vstoupil do haly a hned zahnul k Nebelvírskému stolu. Strhla se vlna šepotu a hluku, všichni
teď hleděli, nebo se snažili skrývat, že hledí, na Harryho a ten si připadal, jako když ho před rokem
převedli před soud. Někdo na něj koukal udiveně, někdo povýšeně, někdo zase znechuceně a někdo
jako kdyby právě viděl zázrak.
Došel k Hermioně a Ronovi, kteří mu už automaticky nechali volné místo, a posadil se mezi ně.
„Tak jak to šlo?“ zeptala se Hermiona, plna očekávání.
„Přišel tam Malfoy a všechno zkazil,“ ucedil Harry.
Hermiona bouchla naštvaně do stolu, až Ronovi upadla brambora od pusy do čaje.
„Krucinál, vidíš, co děláš?“ rozčiloval se Ron.
„A povídali jste si alespoň před tím, než se objevil?“ nedala se odbýt Hermiona.
„Jo,“ řekl unaveně Harry.
„A co?“ zeptala se a poposedla s očekáváním, že z něho konečně něco vytáhne.
„Nech ho být, ať se v klidu nají,“ přerušil ji Ron a Hermiona na něj naštvaně vyprskla.
„No… chystala se k…“ říkal pomalu Harry, ale zjistil, že Hermiona není jediný člen Nebelvíru, kdo
je poslouchá. „Nechme to radši být.“
Hermiona na něj koukala, jak jí, a zkoumala jeho obličej. Harry to chvilku snášel, ale pak už toho měl
po krk.
„K ničemu nedošlo, jasný?“ řekl.
Hermiona se zklamaně otočila a věnovala se svému talíři. Bez jejího pohledu si Harry konečně
vychutnával Bradavické jídlo, propečená masa, opečené brambory, saláty ze všech možných druhů
ovoce a sladké moučníky s třešničkami navrchu.
Harry se konečně pořádně přejedl a bylo mu zase po dlouhé době dobře. Už konečně neomdléval a
nepadal z koštěte, konečně zase seděl mezi svými ve škole, kterou měl, když se to tak vezme, nakonec
i rád.
Všichni na něj koukali stále dál, Harry si myslel, že už mu vykoukali i brýle na nose, avšak oni na něj
pořád civěli jako na nějaký zázrak. Konečně k nim došla McGonagallová..
„Takže, pane Pottere, zde máte výsledky zkoušek z NKÚ. Ráda bych s vámi hned probrala, na jaké
hodiny se přihlásíte, prosím, pojďte za mnou,“ řekla, podala mu zapečetěnou obálku a šla zpátky ke
stolu kantorů.
Harry se zvedl a přede všemi zraky ji následoval. Až mu přejížděl mráz po zádech, jak všechny ty
pohledy na sobě cítil. McGonagallová se posadila na své místo a Harry se postavil před ní, takže mezi
sebou měli ten dlouhý profesorský stůl.
McGonagallová mu podala nůžky a pak na něj koukala a on zase na ni a začalo mu být trapně.
„No, na co čekáte, otevřete to,“ vyzvala ho. V místnosti byl hluk dost velký na to, aby Harry mohl
být klidný, nikdo kromě přihlížejících profesorů je neslyšel a ti ani nemukli.
Harry se sehnul k obálce a začal ji trhat. Cítil pohled Brumbála, který byl z Harryho pohledu hned
napravo od McGonagallové. Na opačné straně na něj zcela jistě znechuceně civěl Snape, Hagrid se
svým přátelským pohledem a ještě tam byl jeden pohled, který nejspíš věděl všechno, co se právě
prohání Harrymu v hlavě.
Harry se začal soustřeďovat v duchu na větu: ‚Teď mi v mysli nepátrejte, Lextere, prosím.‘ Nedával
při tom pozor a málem se střihl do prstu nůžkami.
„Ale no tak klid, prosím vás,“ řekla McGonagallová mírně.
Harrymu se začaly z těch pohledů stovek studentů a všech profesorů klepat ruce. Nakonec vytáhl
světlý zdobný papír a rozložil ho.
Síň teď začala být potichu, jako kdyby všichni chtěli vědět, jak Harry dopadl s testy NKÚ…
 _text

Harry věděl, že nejlepší známka je V jako výborné, pak je N jako nad očekávání, pak P jako přijatelné,
pak M jako mizerné a pak H jako hrozné.
Pročítal si dopis stále dokola, místnost utichla docela a když Harry dočetl, zjistil, jaké je hrobové ticho
ve Velké síni. Zrychlil se mu tep, srdce mu začalo bít rychleji a cítil, jak se začíná červenat.
Pak pomaličku pohlédl zpět na McGonagallovou, která měla zase ten přísný výraz, který Harrymu
moc odvahy nedodával.
„Tak jaks dopad, Harry?“ přetrhl hrobové ticho ve velké síni Hagrid. Harry se až lekl jeho hlubokého
hlasu a pak spíš až nějakým cizím písklavým hlasem pípnul potichu: „Nad očekávání,“ To zaslechly
určitě jenom děti z první řady, říkal si, ale v okamžiku, co to řekl, se Velká síň zase dala do řeči a zase
vzniknul ten šum, přes který je nikdo neslyšel, a Harrymu se ulevilo i když na něm stále visela spousta
očí.
„Takže, Pottere, vy jste se rozhodl studovat na bystrozora. Jak už jsem vám říkala, musíte udělat
nejméně pět zkoušek OVCE, takže budete chodit na Přeměňování,“ říkala mu a vzala si od něho jeho
známky, „no, lektvary vám moc nevyšly, jak tak koukám, P není dostatečná známka, nevím, jestli tedy
vás profesor Snape přijme na své hodiny k OVCE,“ řekla a pohlédla na Snapea.
Harry věděl, že Snape usiloval a bude usilovat o to, aby Harry dostal tu nejhorší známku, i kdyby v
Lektvarech neudělal ani sebemenší chybu, nenáviděl ho a stejně tak Harry nenáviděl jeho. Takže bylo
více než zřejmé, že s žádnými jeho hodinami na OVCE nemůže počítat.
„Pottera beru,“ řekl úlisně Snape a Harry překvapeně povytáhl obočí. Snape se na něj škaredě usmál
a povytáhl ret, ale nebyl to žádný hodný úsměv, byl to úsměv, kterým Harrymu říkal ‚Na Potterovi si
smlsnu, budu ho dusit tak dlouho, dokud neshnije.‘.
Z toho Harry upřímně moc nadšený nebyl.
„No dobrá, vidíte, Pottere, važte si toho a učte se Lektvary, věřte, že u bystrozorů jsou velice důležité,“
dodala přísně McGonagallová. „Dále bych vám doporučovala Kouzelnické formule. Profesore
Kratiknote, souhlasíte s Harryho OVCE?“
„Samozřejmě, Harry je velmi nadaný žák, paní profesorko, rád ho u sebe uvidím,“ zaskřehotal
maličký Kratiknot a Harry uslyšel tiché odfrknutí do Snapea.
„Astronomie vám také moc nešla, pro bystrozory je důležitá z hlediska orientace, Pottere, vy jste
neuměl narýsovat model Sluneční soustavy?“ zeptala se McGonagallová.
Harry moc dobře věděl, co ho vyrušilo při zkouškách z Astronomie. Umbridgeová šla totiž právě
vyhnat Hagrida z Bradavic a na pomoc si vzala další lidi, takže byli v přesile. Jediný, kdo Hagridovi
přišel na pomoc, byla profesorka McGonagallová, která málem přišla o život. To Harry všechno
pozoroval z věže, kde dělali právě zkoušky NKÚ. Popravě se divil, že nedostal horší známku. Ale copak
to mohl McGonagallové říct?
„Uměl, jen mě něco vyrušilo,“ řekl Harry a pohlédl na Lextera, který neznatelně přikyvoval hlavou.
„No, to tedy nevím, co vás mohlo vyrušit při psaní zkoušek z NKÚ?“ ptala se dál McGonagallová.
„Nerad bych se k tomu vracel, bylo mi…“ Harry přemýšlel, co řekne, „bylo mi líto dvou lidí dole na
pozemcích a pak jsem se už nemohl soustředit,“ řekl a důrazně se podíval McGonagallové do očí.
Ta vzhlédla a podle Harryho názoru pochopila. „Tak tedy dobrá, dějiny čar a kouzel podle mě dopadly
vcelku dobře, slyšela jsem, že se vám udělalo při jejich psaní nevolno, je to tak?“
Harry na ni zase pronikavě pohlédl, jako by jí říkal: ‚Nechte už toho!‘ „Měl jsem… měl… měl jsem
vidinu,“ řekl Harry.
„Ano, dobrá,“ pokračovala dál McGonagallová, „myslím, že náš milý Hagrid vás na zkoušky nemohl
připravit lépe, že Hagride?“ řekla s úsměvem McGonagallová a naklonila se, aby Hagrida viděla.
Ten Harrymu zamával a usmíval se.
 „Další je obrana proti černé magii, tam jste prý podle zkoušejícího exceloval, pane Pottere, takže
známka je jasná, jsem si jistá, že se s profesorem Lexterem uvidíte na hodinách k OVCE,“ řekla a zase
se naklonila, tentokrát na Lextera.
„Už se těším,“ řekl dobrácky Lexter.
„Dále je tu věštění, nevím tedy, jestli budete z toho skládat OVCE, chce docházet…“
„Ne,“ zarazil ji Harry ještě dřív, než stačila dokončit otázku.
„Dobrá,“ řekla McGonagallová a Harry by mohl přísahat, že v jejím kamenném obličeji uviděl cosi
jako náznak úsměvu, „dále Bylinkářství…“
„Už se na Harryho těším,“ pravila Prýtová, která právě dožvykovala list salátu, jejího nejoblíbenějšího
jídla.
„No vidíte, takže létání na koštěti vám jde, myslím, bez problémů, dohodneme se tedy na
Přeměňování, Lektvarech, Obraně proti černé magii, Kouzelnických formulích, Bylinkářství, Péči o
kouzelné tvory, Dějinách čar a kouzel a Astronomii, ano?“
„D…d…dobře,“ koktal Harry, když uslyšel svůj seznam.
„Takže si vás píšu, tady máte známky,“ řekla McGonagallová a podala mu výsledky NKÚ, „nezničte
je, tento doklad se předkládá ke zkouškám z OVCE , teď už můžete jít.
Harry se otočil, Brumbál se na něj usmíval, Harry šel zpátky na své místo a byl si jistý, že by byli
všichni nejradši, aby byl jeho známkový výkaz přilepený ve Vstupní síni na nástěnce.
Posadil se mezi Hermionu a Rona a aniž by cokoliv řekl, podal jim výkaz, protože by mu ho snad
nedočkavostí vytrhli z ruky.
„Já to věděl, parchant jeden mizernej!“ řekl Ron. „Nedovolí ti pokračovat v Lektvarech…“
„Právě naopak, podle toho, jak vypadal, se na mě vyloženě těšil,“ řekl Harry.
Harry si hned poprvé v pátém ročníku, jak uslyšel o tom, že si může vybrat, na které hodiny bude
chodit a na které ne, jasně rozmyslel, že rozhodně nebude pokračovat v Lektvarech.
„Já jsem taky dostala špatnou známku z Astronomie,“ postěžovala si Hermiona, která byla tehdy také
u vytržení z toho, co viděla.
Ron se naklonil k vykulenému Harrymu, který nemohl uvěřit tomu, co právě řekla. „Dostala N, jinak
měla samé V,“ řekl Ron a zase se narovnal.
Harrymu bylo hned jasné, že Hermiona počítá všechny známky od N dolů za katastrofální.
„A co ty, Rone?“ zeptal se Harry Rona, který si právě začal číst Harryho známky.
„Já to mám stejný jako ty,“ řekl Ron potichu.
Tentokrát se k Harrymu z druhé strany naklonila Hermiona. „Z Přeměňování dostal P a z Lektvarů
M,“ a také se narovnala.
„Cože, Rone, tys dostal z přeměňování P?“ zvýšil hlas Harry.
„Nekřič tolik,“ zarazil ho Ron, „jo dostal, Snape mě nepřijal jako tebe, takže u něho jsem skončil.“
„Mě jde o Přeměňování, o McGonagallovou,“ zdůrazňoval Harry.
„Dala mi poslední šanci, takže jo, chodím tam,“ řekl Harrymu tónem, který naznačoval, že se o tom
nechce víc bavit. Harry si oddechl, protože si začínal myslet, že bude na hodiny chodit bez Rona.
„A jak to, že neznámkují praxi a teorii zvlášť?“ zeptal se Harry.
„Dostáváš vždycky jednu známku z každého předmětu,“ řekla Hermiona.
Takže se zbavil alespoň toho otravného Jasnovidectví, už nebude muset chodit do toho zápachu.
Myslel si, že když mu odpadly nějaké předměty, že bude mít víc času, jenže když viděl rozvrh, který
dostal, zjistil, že se hodiny opakují, dvouhodinovky i čtyřhodinovky.
Harry si nemohl představit, jak může vypadat čtyřhodinovka se Snapem, Zmijozelem a bez Rona v
jedné třídě, ale brzy na to přijde.
Než se začali všichni zvedat, Harry uháněl s Ronem a Hermionou, aby je zase nezastavovali kvůli
Harrymu.
Sedli si na křesla u krbu, kde obyčejně sedávali, bylo to již takové jejich místo a začali se bavit o
škole a o předmětech. Harry zjistil, že učení už dávno začalo a že má opravdu co dohánět. Hermiona se
nabídla, že mu s tím pomůže, ale jedině když se bude snažit. Pak se bavili o tom, co Harry zažil v Irsku,
neříkal jim nic o mozkomorech nebo dopravním kolapsu, co způsobil, jen o Tonym a jeho hotelu.
Ukazoval jim pak digitální hodinky, které, ač se divil, fungovaly, protože většinou v Bradavicích
všechny mudlovské věci vypovídají službu, Ronovi se strašně líbily a chtěl si je vyzkoušet.
 Bez třídních rošťáků Lee Jordana, Freda a George Weasleyových tam byl až podivný klid, kolem
Harryho občas někdo prošel a na něco se ho zeptal, Harry jen neochotně odpovídal.
Když byla už večerka, Harry si připravil věci na zítřejší den, rozloučili se s Hermionou, vyšli do své
ložnice, kde se převlékli a zalehli do postele.
„Harry,“ zeptal se Ron asi po dvou minutách ticha, „co myslíš, že celou tu dobu dělal ty-víš-kdo?“
Harry měl položenou hlavu a moc se mu spát nechtělo, konec konců se probudil až odpoledne, ale
rozhodně se mu nechtělo o to víc přemýšlet o Voldemortovi, protože se mu zároveň s tím vracely jeho
obavy o tom, jestli tu měl zůstávat. Bylo ale opravdu divné, co mohl Voldemort za tu dobu asi dělat?
„To opravdu nevím, byl bych nejradši, kdyby někam zalez a už se neukazoval,“ řekl unaveně.
„Harry?“
„Ano?“ zeptal se Rona.
„Jsem rád, že jsi zpátky,“ řekl Ron a oba po chvilce usnuli pod hvězdami.

Kapitola 13.
Malfoyův hněv
V místnosti, kde byla fontána s několika sochami, se nacházelo několik východů, okýnek a dveří.

To by nebylo až zase tak divné, kdyby se za okrajem fontány neschovával jakýsi chlapec s uhlově

černými vlasy a kulatými brýlemi, celý od krve a na první pohled úplně vynervovaný. Srdce mu bilo

jako o závod, jeho dech by mohl být čerpadlo pro raketoplány, v ruce křečovitě svíral hůlku a vypadal,

jako kdyby právě před malou chvilkou uviděl něco tak úděsného, že si to nedokázal představit ani v

těch nejdivočejších snech. Na druhé straně fontány se k němu teď přibližovala nějaká osoba. Byla to

žena protivná na první pohled a volala na chlapce posměvačným šišlavým tónem, jako kdyby byl ještě

batole. V tom okamžiku ale z ničeho nic dostal do očí smrt, ještě nikdy se snad takhle v životě necítil,

neexistovalo nic víc, než jakási pomsta za to, co právě před malou chviličkou zažil, bylo mu jedno,

jestli ho okamžitě zraní, nebo dokonce zabije, tyhle možnosti se mu zoufalstvím vytratily z hlavy a

chlapec již nepřemýšlel nad možnými následky, jediné, co viděl, byla pomsta, krvežíznivá pomsta, nic

jiného. Zaťaté pěsti, zatnuté zuby a napnuté svaly, oči k smrti vytřeštěné a smrtelný pohled měl chlapec,

který právě teď nečekaně vyskočil a vystřelil na ženu jakési kouzlo.

 Žena se sesula, ale jak se zdálo na první pohled, kouzlo nemělo moc velký efekt, takže se chlapec

znovu musel schovat za sochu fontány před blížícím se protikouzlem, které právě žena vystřelila z

hůlky. Chlapec měl v očích stále nenávist, zjistil, že ji nejspíš neporazí, a něco jí začal říkat. Na ženu

po chvíli jeho slova dopadla jako balvan, začala být k smrti vyděšená a svíjela se po zemi, jako kdyby

prosila někoho neviditelného za odpuštění. Chlapec si to také myslel, jenže vtom se před ním objevila

jakási osoba.

Chlapec na ni koukal jako na svou smrt. Jako by to byl ten nejhorší pohled na světě, to největší zlo,

co kdy viděl, a jako by se mu nedokázal ubránit. Muž na nic nečekal, pronesl ke chlapci několik

jedovatých slov a v tomtéž okamžiku, kdy z jeho hůlky vystřelilo kouzlo, ožila jedna ze soch u fontány.

Kouzlo málem vrazilo chlapci přímo do hrudníku, když ho ta socha zachránila tím, že kouzlo narazilo

na ni.

V místnosti se objevil další kouzelník, byl starý, vysoký, se stříbrnými vousy až k nohám a stejně tak

dlouhými vlasy. Strhla se mezi nimi bitka kouzel a zaklínadel, kterým by nerozuměl ani ten nejnadanější

kouzelník.

Chlapce zatím natlačila zády na zeď jakási oživlá socha bezhlavého jezdce, aby ho kryla před

nebezpečnými kouzly, které po sobě vrhali dva kouzelníci.

Vtom jeden z nich zmizel a objevil se překvapivě na fontáně. Nakonec toho starého kouzelníka

zachránil jakýsi přenádherný pták, který spolkl jeho kouzlo.

Vtom ale chlapec začal křičet ze všech sil, jako kdyby mu právě řezali všechny končetiny najednou,

řev sílil, chlapec ještě nepoznal takovou bolest, obrovský had se začal kolem něho svíjet a dělal

obrovská kola kolem jeho těla. Jako kdyby nikde neměl konec ani začátek, taková moc, která je téměř

nepochopitelná…

„Harry!“
 „Harry, co je?“

„Harry, prober se, co je ti?“

Harry zaslechl nějaké hlasy a z nepojmenovaného černovlasého chlapce ze snu se vracel na svou

postel v ložnici.

Otevřel oči a nad ním se skláněly čtyři obličeje vyděšených studentů.

„Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se.

„No, začal jsi křičet, najednou jsi začal křičet z plných plic,“ řekl Ron.

Buch!

Rozrazily se dveře do ložnice a dovnitř se nahrnuli další chlapci.

„Co se to tady děje?“ vykřikl jeden z nich, Gregory Traker.

„To nic, můžete zase jít, jen špatný sen,“ řekl Ron.

Ozval se sborově nesouhlas, že je někdo vzbudil a že kvůli tomu ještě lezli nahoru do nejvyšší ložnice

to zkontrolovat.

Když se konečně za nimi zaklaply dveře, Harry si všiml, že je zase celý zpocený a udýchaný. Alespoň

že přikrývku zase neodkopal.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se Dean.

„Zdálo se mi o Odboru záhad, pořád se mi o tom zdá,“ řekl rozladěně Harry a začal si utírat pot.

Všichni hned pochopili, zřejmě jim o tom Neville všechno vyprávěl, i o Siriusovi. Nikdo ale nemohl

vědět, co se stalo, když začal Harry pronásledovat Belatrix Lestrangovou, nikdo nevěděl, že by se z

Harryho mohlo stát zabíjecí monstrum v moci Voldemorta.

„Neville nám o tom už vyprávěl,“ řekl po chvíli Seamus.

„Teda, když jsem poprvé uslyšel o tom, že je Black mrtvý, byl jsem strašně rád,“ řekl Dean a Harry

teď potlačoval vztek, ‚Nikdo nebude o Siriusovi říkat, že si to zasloužil!‘ křičel v duchu. „ale když jsem

uslyšel o tom, kdo ve skutečnosti je a že už s ním dva roky Brumbál spolupracuje, bylo mi jasný, že je
nevinný.“

„Brumbál se zatím ještě nikdy nemýlil a my mu věříme,“ přidal se zase Neville a Harry se z téhle věty

naštval ještě víc. ‚Ten že se nemýlil? Udělal tolik chyb, že se to snad nedá spočítat,‘ říkal si znovu v

duchu.

Všichni se teď zvedli a protože už stejně bylo ráno, rovnou se začali převlékat do školních hábitů.

Harry tedy také a začalo ho strašně štvát, že jim tady bude každé ráno křičet z plných plic, nakonec

skončí někde na samotce nebo bude přespávat v hrůzostrašném Snapeově kabinetu.

Ale počkat, proč je vlastně hned napadl Sirius? Harry teď koukal potají za záclonou postele na své

spolubydlící, viděl, jak na sebe potají dělají posunky a něco si tím chtějí naznačit. A je to tady, už zase

se všichni domlouvají za Harryho zády, dokonce i Ron se s nimi snažil posunkově nějak dorozumět.

Nakonec se znakově dohodli, že si to půjdou povědět dolů, kde by je Harry nemohl uslyšet.

Co to zase má znamenat, proč to dělají, copak je Harry nějak jedovatý? Copak by je za to, že mu

řeknou pravdu, co si o něm myslí, mohl uštknout?

Harry teď pociťoval, jak se ho zmocňuje vztek, nejraději by tam vletěl a z každého vymlátil pravdu,

jenže pak by opravdu byl šílenec, vlastně si občas vážně tak připadal.

Ozvalo se klap a z ložnice zmizeli všichni kromě Rona. Harry si sedl na postel zády k Ronovi a zeptal

se.

„Co to mělo znamenat?“

Ron ztuhl, Harry to poznal, protože náhle šum jeho činnosti ustal.

„Co jako?“ zeptal se ledabyle.

Harry se k němu otočil obličejem, ve kterém teď měl svůj smrtelný výraz.

„To vaše dorozumívání tady, myslíš, že jsem pitomej, myslíš, že jsem si toho nevšimnul?“ řekl

podrážděně Harry.

Ron zkřivil obličej do bolestivého výrazu a sesul se na postel. Chvíli přemýšlel, co řekne, takže se
stále nic neozývalo.

Harryho už to přestávalo bavit. „Proč přemýšlíš, jakou mi zase řekneš výmluvu, proč mi neřekneš

pravdu?“

Ron se na něj provinile podíval a řekl.

„No…víš, Harry, to… to, jak jsi teď křičel… to, no…“

„Co?“ vyjel na něj Harry, už to nemohl vydržet.

„No… víš, celou noc jsi mluvil ze spaní,“ řekl Ron a odvrátil pohled.

Věta na Harryho dopadla jako pytel cementu. Ten hlas, který mu říkal, aby zmizel z Bradavic, se z

těch potlačovaných útrob zase vynořil a byl silnější než kdy dřív. S Harrym cloumal vztek, on si tu

mluví ze spaní a nikdo ho neprobudí, ani Ron, nejlepší kamarád, jakého kdy měl.

Harry se otočil a natáhl si na sebe poslední kus hábitu. Pak popadl batoh s učebnicemi. To, že měl

první hodinu dvouhodinovku lektvarů, ho také moc nenadchlo a aniž by se na Rona podíval, odkráčel

z ložnice ven.

Sešel dolů, kde byli všichni shromáždění kolem Deana, Seamuse a Nevilla a pečlivě poslouchali.

Harryho si nikdo nevšiml přijít, protože byli příliš zabraní do poslouchání o tom, jak Harry mluvil ze

spaní.

„To jsou mi kamarádi,“ řekl nahlas na celé kolo.

Všichni se lekli, jako kdyby do nich vrazil hrom, a když Harryho spatřili, tvářili se nesmírně vyděšeně.

„Možná jsem opravdu měl být Zmijozelský dědic a vraždit děti na potkání, pak by se mě alespoň

někdo bál, bylo by to lepší, než když si o vás kamarádi povídají za vašimi zády,“ odsekl dál Harry a

aniž by cokoliv dál řekl, vyšel obrazem v průlezu ven na chodbu.

Šel tak těžce, jako kdyby za sebou valil tunový balvan, v krku mu uvázl jakýsi knedlík, který nebyl

schopen spolknout a strašlivě ho dusil. Bylo to divné, Harry nemohl vůbec dýchat, jako kdyby ho někdo

škrtil kolem krku. Copak to, co teď prožil, na něj nějak působí i fyzicky? Takže když ho zradil Ron a
všichni ostatní, začal se dusit a když se přidají i Hermiona a Cho, tak se snad udusí.

Harry opravdu sípal a oči mu z toho až slzely, i když nevěděl jistě, jestli je to z toho. Šel pomalu

liduprázdnou chodbou starého hradu, jehož stěny majestátně čněly do výšky. Nyní však neměly takové

kouzlo, na které byl Harry zvyklý, všechno mu připadalo protivné, existuje vůbec někdo na světě, kdo

by ho nikdy za žádných okolností nezradil?

Harry moc dobře věděl kdo - Sirius, ten by nikdy nedopustil zradu, byl jako Harry, on se moc nechoval

dospěle, Harrymu se tenhle jeho styl líbil, teď mu připadaly dny, které strávil se Siriusem na

Grimmauldově náměstí 12 za ty nejlepší dny v životě.

Copak mu ale ten, kdo by ho nikdy nezradil, vydrží? Ne, zemřel a Harry už neměl sílu se dál

přemlouvat, že je živý. Tolik ho to vysilovalo, nejspíš se mu ještě předtím zdálo i o té zapuštěné jámě,

určitě si všichni čtyři včetně Rona sedli k Harrymu a poslouchali ho jako rádio, které hlásí ranní zprávy.

Byl to strašný pocit vědět, že ho někdo poslouchal, jak mluví ze spaní, a teď to ještě bude vědět celá

škola.

Harry se zastavil v sovinci, aby se podíval na Hedviku. Teď se klidně mohl procházet po hradě, nebyla

noc.

Hedvika seděla asi pět metrů nad zemí na jednom z dřevěných bidýlek, která byla rozmístěna po celé

stěně sovince. Jakmile ho Hedvika zahlédla, radostně mu slétla na rameno.

„Žádnou poštu nemám, jen jsem tě přišel pozdravit,“ řekl Harry a udělalo se mu ještě více zle.

Opravdu už neměl komu posílat poštu. Neměl už nikoho tam venku, komu by mohl psát. Neměl už

nikoho, opakoval si stále Harry.

Pak si ale řekl, že by mu to vlezlo do hlavy, tak přestal. Stále dál hladil Hedviku a drbal ji pod

zobákem. Ta ho za to jemně šimrala za uchem.

„To jsme to dopadli, co?“ řekl. „Kdybys tak uměla mluvit, alespoň bych měl někoho, s kým bych si

mohl popovídat,“ řekl Harry a přešel s ní k oknu, kudy sovy vylétávaly ven. Venku se vznášel ještě
opar mlhy, který se hlavně zvedal ze Zapovězeného lesa. V hlavě si přitom přemílal, co ho dnes čeká.

Lektvary, Přeměňování, pak Dějiny a nakonec večer Astronomie.

Byly to samé dvouhodinovky, každý předmět přitom měli ještě s další kolejí. Lektvary se Zmijozelem,

se kterým měli ještě Obranu proti černé magii a Bylinkářství, s Mrzimorem měli Péči o kouzelné tvory

a Astronomii a s Havraspárem zase Přeměňování, Kouzelné formule a Dějiny čar a kouzel, na kterých

Harry vždycky kvůli zvlášť poutavému kantorovi usínal.

Teď si ale uvědomil, že nesmí na Dějinách usnout, to by byl cirkus, kdyby začal mluvit ze spaní na

hodině plné studentů. A ani si nemohl domyslet, jak bude spát dnes v noci. Rozhodně nedovolí, aby

znovu mluvil ze spaní, musí přece existovat nějaký lék na mluvení ze spaní, odpoledne zajde za madam

Pomfreyovou a požádá ji o něco.

Možná, že by si s tím poradil i Hagrid, i když ten většinou takové problémy řeší pořádným soudkem

vína a pak je mu hej, někdy až moc hej.

Harry ještě naposledy podrbal Hedviku a pak se vrátil do Velké síně, kde už bylo plno studentů na

snídani. Když Harry vešel, zase se začaly ozývat šeptavé hlasy a všichni se k sobě sklonili, jako by si

mysleli, že Harry nevidí, že o něm právě mají dlouhou debatu.

Dnes se ovšem začaly ozývat i pobavené výkřiky od Zmijozelského stolu, bylo jasné, že se mu

posmívají kvůli tomu, co se právě dnes ráno dozvěděli. Zahlédl Malfoye, jak právě předvádí Harryho,

který měl ukrutný sen.

Harry zahnul k Nebelvírskému stolu a místo, aby se posadil mezi Hermionu a Rona, sedl si hned na

první židli u vchodu do Velké síně, která byla většinou vždycky volná. Nabral si ovesnou kaši a

přichrupoval k ní opečený toast s malinovou marmeládou. Sedl si zády ke třem dalším stolům, takže

mu teď koukali akorát na záda. Harrymu se i nějak těžko polykalo a ztrácel chuť k jídlu. Po pár soustech

odložil toast a nedojedenou kaši. Koukal, jako kdyby mu ulétly včely, a budil dojem nějakého maniaka.

Občas se na něj někdo u Nebelvírského stolu podíval, ale Harry to absolutně ignoroval, rozhodně to ale
byla jedna z nejhorších snídaní.

Naklonil se dozadu, aby přes hlavy studentů uviděl profesory. Lexter se zase bavil se Snapem, Hagrid

tam nebyl, avšak všichni ostatní ano a byli, dá se říct, v dobrém rozpoložení.

Harry stále slyšel za zády pobavené výkřiky studentů, kteří napodobovali Harryho mluvení ze spaní

a konečné divoké probuzení. ‚Tak kvůli tomuhle jsem zůstal ve škole?‘ říkal si a ten hlas, který ho

nabádal, aby utekl, a který se teď Harry snažil udusat, byl stále nepříčetnější.

Vtom Harry zahlédl, jak madam Pomfreyová odchází od snídaně, a když vyšla ven z Velké síně,

popadl Harry brašnu a šel rychlým krokem za ní. Hned jak byl venku z Velké síně, dal se do běhu, aby

ji dohonil.

„Madam Pomfreyová, prosím vás!“ křičel, když za ní utíkal.

„Prosím?“ otočila se na Harryho. „Ah, zdravím, pane Pottere, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se.

„Už asi víte, co se mi stalo, chtěl bych vědět, jestli na to neexistuje nějaký lék?“ ptal se.

„Asi vám nerozumím, na co?“ zeptala se nechápavě Pomfreyová.

„Vy to nevíte?“

„A co bych měla vědět?“

„No, mluvil jsem ze spaní a… no, je mi z toho nanic, všichni si tu o mně myslí, že jsem…, ale to je

jedno, nevíte, jestli na to není nějaký lék?“ zeptal se.

„No, existují léky, ale já se obávám, že vám je nemohu vydat.“

„Proč ne?“ ptal se Harry zoufale.

„Protože se používají jen v zoufalých případech, při nočních můrách a při snech, které se snaží

kouzelníka zabít, pane Pottere.“

„Já to ale vážně potřebuji, prosím, nedalo by se to…“

„Je mi líto, ale nemohu vám to vydat,“ řekla, otočila se a pokračovala dál na ošetřovnu.

Harry tam zůstal stát a nasucho polkl. ‚Co teď?‘ zeptal se sám sebe, ‚jsem v loji. Nejspíš nebudu moct
spát, budu muset něco dělat, abych se zabavil,‘ říkal si dál.

Opravdu to bylo beznadějné, Harry se otočil a spatřil, jak na něj asi tak padesát metrů daleko koukají

Hermiona a Ron.

Chvíli na sebe na dálku koukali, Hermiona se pak pomalu začala blížit k Harrymu, v očích měla lítost.

Harry se otočil na podpatku a rázoval si to rychlým krokem do učebny Lektvarů. Věděl, že Hermiona

jde za ním, chodí také na Lektvary, kdežto Ron už ne.

Před učebnou Lektvarů byla sotva polovina dětí z Nebelvíru, které byly o kus dál v hloučku, u dveří

pak byl další velký hlouček dětí, ty byly ze Zmijozelu.

Harry se opřel o zeď, takže nebyl ani v jednom z nich, a civěl na podlahu.

„A helejmese, Potter,“ ozval se zase Malfoy z prostředku hloučku studentů ze Zmijozelu a vyšel

Harrymu naproti. „Tak copak nám povíš tentokrát, neřekneš nám zase, abych nechal Cho na pokoji?“

zeptal se Malfoy a za ním se strhla vlna smíchu.

Harry stále koukal na zem, opravdu tohle ze spaní řekl? Bože můj, čím se ještě ztrapnil?

„Takže ty už s námi nemluvíš?“ pokračoval dál Malfoy a postavil se těsně před Harryho, takže mu

teď koukal místo na zem na nohy.

Harry zvedl pohled, měl kamennou tvář a stále nic neříkal.

Malfoy se usmál na ostatní ze Zmijozelu a šťouchl do Harryho prstem. Ten se ani nepohnul, stále mu

koukal do očí.

Malfoy se pousmál a šťouchl ho znovu, tentokrát silněji. Harry zase nic, zase se nechal zesměšňovat.

Všichni ze Zmijozelu teď řvali smíchy, Nebelvírští na Malfoye hleděli s nechutí, ale nic nedělali.

„Věděl jsem, že jsi padavka, Pottere, jedna malá smrt tvého slizkého kamarádíčka Blacka a ty se

zhroutíš,“ usmál se Malfoy a znovu Harryho bolestivě šťouch do žeber.

Harrymu začala v těle kypět krev, stoupala mu nahoru a Harry cítil, jak s ním cloumá vztek, který se

snažil ovládat. Mluvil takhle hnusně o Siriusovi a Harry se prostě MUSEL ovládnout.
 „Copak, Pottere, jsi jako dobrej bouchací pytel,“ řekl s úsměvem všech Zmijozelských za zády a zase

Harrymu bolestivě zajel do žeber prstem.

„Nech ho být, Malfoyi!“ ozvala se za nimi Hermiona.

„Takže teď se schováváš za touhle Mudlovskou šmejdkou, co?“ řekl a znovu ho bodl, Harry začal

zatínat vzteky pěsti.

„Nech ho!“ křikla Hermiona a postavila se vedle Harryho.

„Myslím, že měla skončit jako ta tvá úlisná matička, která tě v mládí odkopla?“ pokračoval dál Malfoy

a znovu si do něj bodl. Harry začal zatínat zuby a jeho kamenný výraz se začal měnit v rozzuřený.

Malfoy se soustředil na Hermionu začal si ji prohlížet. Pak s úsměvem řekl: „Pán zla je na svobodě,

být tebou, bych si dával pozor na své rodiče.“

„Pozdravuj ode mě tátu, až skončíš na tom samém místě,“ odsekla tvrdě Hermiona.

Malfoyův úsměv zmizel, napřáhl se a vší silou jí zaryl prstem do prsou. Ta zaječela, bolestivě se

sklonila na zem a začala slzet.

V Harryho hlavě to náhle udělalo BUM!, popadl Malfoye prudce za ten prst a ještě prudčeji s ním vší

silou zatočil, až se ozvalo:

Křup!

Malfoy se rozeřval na celé kolo a Harry, který teď úplně pěnil, mu zlomil prst asi nadvakrát, pak ho

pustil a sehnul se k uplakané Hermioně.

Za jeho zády se ze zmijozelského chumlu překvapených pohledů vyhrnuli Crabbe a Goyle.

Harry se skláněl k Hermioně a hladil ji po zádech, když vtom ho někdo zarval za ruku a vytáhl na

nohy. Byl to Goyle, který se hned vzápětí natahoval se svou pěstí. Jenže Harry mu těsně uhnul hlavou

stranou, slyšel, jak jeho pěst prosvištěla kolem hlavy, popadl ho za ni, využil síly, kterou Goyle dal do

rány, a přehodil si ho přes záda, až Goyle bolestivě dopadl na kamennou podlahu a zakřičel.

Buch!
 Harrymu náhle někdo vyrazil dech silnou ranou do zad. Začal lapat po dechu a otočil se, byl to

Crabbe, který se teď rozbíhal a nabral Harryho, v příštím okamžiku s ním praštil o zeď a vyrazil mu

dech podruhé.

Harry dopadl na zem a snažil se vyražený dech opět chytit. To už se ale Crabbe znovu natahoval pěstí,

Harry otevřel bolestivě oči a zase těsně před jeho pěstí hlavou uhnul.

Ozval se zase bolestivý křik, jak Crabbe vší silou vrazil pěstí do kamenné zdi. Harry vykopl nohu,

podrazil tu jeho a srazil ho na zem.

„Co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas z dálky.

Harrymu bylo jedno, čí ten hlas je, strašně ho bolela záda a nemohl se postavit.

Vtom ho někdo popadl za ucho a vytáhl ho za něj bolestivě na nohy.

„Potter, to jsem si mohl myslet. Konečně se vás zbavím za napadení studentů,“ řekl čísi hlas, Harry

otevřel oči a spatřil Arguse Filche.

„Teď už vám odzvonilo, Pottere, už mě nebudete dál štvát,“ pokračoval svým odporným hlasem Filch.

Harry naříkal, jak ho stále tahal za ucho. Vtom ho pustil a Harry si konečně mohl promnout bolestivé

ucho.

„Profesore Snape, přistihl jsem tady Pottera, jak právě napadl tři studenty,“ řekl Filch.

Proto ho pustil za ucho, přišel Snape. Harry se na něj podíval, Snape se rozhlížel po podlaze, kde

ležel Goyle, Crabbe, a vtom zahlédl ubrečeného Malfoye s visejícím prstem plným krve.

„Za to se ti pomstím, Pottere!“ křičel Malfoy v breku a podpíral zlomený prst.

„Myslím, že nebude třeba, pan Potter je právě vyloučen, jeho třídní tak určitě rozhodne,“ pravil

Snape s ledovým úsměvem. „Jděte si s tím na ošetřovnu, pane Malfoyi, vy dva se zvedněte, vám nic není,

běžte pro profesorku McGonagallovou.

Harrymu bylo jedno, co se s ním stane, jakmile se vzpamatoval, přeběhl k uslzené Hermioně, která

klečela na zemi.
 „Jsi v pořádku?“ zeptal se něžně a hladil ji po zádech.

„Jo, asi jo, jenom to pálí,“ řekla mu na to.

Harry vyndal kapesník a podal jí ho. Hermiona si ho vzala a začala si utírat slzy. Pak se v sedě opřela

o zeď a tiše oddechovala. Harry na ni starostlivě koukal.

„To jsi kvůli mně neměl, teď je s tebou konec,“ řekla mu Hermiona.

Snape, všichni Zmijozelští, Filch i Nebelvírští na ně koukali.

„To je jedno, hlavně že ti nic není,“ utěšoval ji Harry.

„Zvedněte se, Grangerová, nic vám není,“ vyprskl jedovatě Snape, Harry se na něj otočil a měl ten

nejnaštvanější výraz, jakého kdy byl schopen, už se chystal něco říct, když…

„To je dobrý, Harry, nepřidělávej si starosti,“ zadržela ho Hermiona a začala se zvedat.

Harry jí pomohl na nohy a ještě ji chvíli podpíral, než se vzpamatovala. Harrymu bylo jasné, že Snape

chtěl, aby vstala, aby ji McGonagallová neviděla v takovémhle stavu. Proto Harry byl tak naštvaný, teď

už to stejně nemělo cenu.

Stáli tam takhle ještě asi minutu, když se z dáli začaly ozývat kroky. To už se objevila McGonagallová

se smrtelně vážným výrazem a za ní se úsměvně a zároveň udýchaně plahočili Crabbe a Goyle.

„Co se tady stalo?“ zeptala se a začala se rozhlížet.

„Tady Potter právě napadl tři studenty, Malfoyovi zlomil několikrát prst, ze kterého mu začala téct

krev, pak ještě silně zmlátil Vincenta Crabbea a Gregoryho Goyla,“ řekl Snape a značně si to

vychutnával.

McGonagallová vykulila oči a nevěřícně pohlédla na Harryho. „Je to pravda?“ zeptala se.

Harry, který pořád stál těsně vedle Hermiony, tiše přikývl.

„A co to s tou Hermionou?“ vykřikla náhle z davu Nebelvírských Levandule Brownová. „Jak Malfoy

začal do Harryho šťouchat a pak se pustil i do Hermiony a Harry ji začal bránit, pak dokázal přežít ty

pěsti těch Malfoyových tupých goril.“

 McGonagallová vytřeštila ještě více oči. „Malfoy napadl Hermionu Grangerovou?“ ptala se

nevěřícně. „Je to pravda, Pottere?“

Harry zase přikývl, tentokrát viditelněji, byl strašně překvapený, že se ho někdo z Nebelvírských

zastal.

„Jo, to Malfoy si začal, začal do Harryho pořád šťouchat a nadávat jeho rodičům a kmotrovi, jenže

Harry pořád nic, když se vrhnul i na Hermionu, která se tady z toho bolestivě vzpamatovávala, začal ji

bránit, pak přirozeně začal bránit sám sebe,“ řekl Seamus Finnigan.

Harry po téhle větě zaslechl zase odfrknutí Snapea.

„Myslím, že budete souhlasit, pane profesore, když Zmijozelu za to Malfoyovo počínání strhnu dvacet

bodů, napadnutí dívky je nepříčetná drzost, dobrá práce, pane Pottere, i když příště stačí mu vrazit

pěstí,“ řekla McGonagallová, otočila se a spěšně odkráčela, Harry by zase mohl přísahat, že viděl v

jejím obličeji úsměv.

„Díky,“ prohodil Harry na skupinku Nebelvírských a znovu se otočil k Hermioně.

„Takže do třídy,“ řekl Snape naštvaně.

Filch kroutil vztekle pusou a postavil se těsně před Harryho. „Příště vás dostanu, Pottere, to uvidíte,“

řekl

„Žádné příště nebude,“ odsekl Harry.

Filch zatínal pěsti a začal něco vztekle brblat.

„Ještě něco?“ zeptal se s úsměvem Harry.

„Jednou… však uvidíte,“ řekl úplně nepříčetně a odkulhal pryč.

„Řekl jsem do třídy, pokud neuposlechnete, strhnu Nebelvíru deset bodů,“ řekl Snape naštvaně na

Harryho, který zůstal s Hermionou venku.

Snapeova třída byla ve sklepení, byla zde zima a vlhko. Harry si sednul vedle Hermiony až dozadu a

počkali, až se všichni usadí.

 „Goyle, posaďte se dozadu vedle Grangerové a vy, Pottere, pojďte sem,“ řekl Snape. ‚Horší už to

snad být nemůže,‘ řekl si Harry a sedl si do lavice, kde předtím seděl jenom Goyle. Vtom ale ztuhnul.

‚Ale může,‘ řekl si, uviděl u prázdného místa Malfoyovu brašnu, sedí s Malfoyem.

‚Doufám, že na té ošetřovně shnije až do večera,‘ řekl si zase v duchu Harry, když seděl v lavici, která

byla nejblíže Snapeova stolu.

„Vyndejte si učebnice, nalistuje stranu dvacet tři a přečtěte si popis dnešního lektvaru. Nazývá se

Krévový lektvar. Používá se na dočasné posílení fyzické síly, například při zvedání těžkých předmětů.

Ovšem pozor, pro ty, kteří nejsou tak zdatní, a to jsou ti, které jsem si posadil dopředu,“ řekl Snape a

pohlédl na Harryho, „pro ty opakuji, že při špatném namíchání se roztok stává prudce jedovatým, proto

se již nepoužívá.“

„Proč ho tedy děláme?“ zeptal se Blaise Zabini.

„Protože je vhodný pro nouzové případy, kdy je kouzelník v nouzové situaci a jediné, co má, je kotlík,

rostliny kolem sebe…“ řekl Snape a pomalu se k Zabinimu blížil. Poslední slova mu řekl ledově před

nosem, „a svou krev.“

Zabini uskočil, jak se toho lekl.

„A ocenil bych, pane Zabini, abyste už nevykřikoval v hodině, od toho se tu hlásí, pokud jste si toho

za těch šest let nevšiml,“ dodal ještě Snape.

Harry věděl, že má smůlu v tom, že stále zapomíná na nějakou ingredienci, takže se do knihy zahleděl

co nejvíc soustředěně. Zanedlouho se v kotlících začala vařit voda a studentům byly rozdány

ingredience.

V tomtéž okamžiku se ve dveřích objevil Malfoy a již s normální rukou se postavil vedle Harryho ke

svému kotlíku.

Schválně se na sebe ani nepodívali, byli jako dva magnety, které se navzájem odpuzovaly. Malfoy se

začetl do ingrediencí a Harry zjistil, že ho zvlášť zaujala kapitola, kde se vysvětlovaly důsledky špatné
přípravy lektvaru. Harry si toho nevšímal, věděl, že Malfoy má rád tyhle nebezpečné vedlejší příznaky

a takové ty blbosti. Ne, Malfoy mu nestál za to, aby zkazil svůj kotlík s lektvarem.

Pečlivě projížděl každou část seznamu ingrediencí a kopíroval knížku. Na Hermionu se ani jednou

nepodíval, protože by ho Snape hned okřikl, znal to z minulých ročníků. Snape teď chodil od studenta

ke studentu, ale k Harrymu se ani na krok nepřiblížil.

To Harrymu vyhovovalo, alespoň ho nikdo nerozptyloval a mohl se soustředit na lektvar. O to víc byl

rád, že na něj Malfoy nemluvil. Harry si ani nevšímal, jak pokročil s přípravou lektvaru. Skončila první

hodina, na dvouhodinovkách Lektvarů bylo Snapem přísně zakázáno mít přestávku a odcházet od

kotlíků. Takže se pokračovalo i přes druhou hodinu.

Harry byl se svým výtvorem nakonec spokojený, měl správnou barvu i teplotu. Otočil se a začal se

hrabat v brašně, když se otočil zpátky, všiml si, že Malfoy je najednou nějak zvláštně spokojený,

brumlal si nějakou písničku a vůbec si Harryho nevšímal.

Takže začal zase jet po seznamu ingrediencí. Poslední položkou byla lidská krev a v závorce bylo

(dostanete v lahvičkách od vyučujícího).

„Nyní by jste již měli být připraveni na poslední ingredienci. Aby se lektvar úspěšně smísil s lidským

krevním oběhem, je potřeba ho podávat v podobě krve. Proto každý dostanete lahvičku s krví vaší

krevní skupiny, nepopleťte si je mezi sebou, to platí obzvlášť pro vás, pane Longbottome,“ usekl Snape

k Nevillovi a začal všem rozdávat asi dvoudecilitrové lahvičky s červenou tekutinou.

Harry ji hned vzal, aby měl jistotu, že to nesplete, a nalil ji do kotlíku.

„Nyní vlijte krev do vašich kotlíků a důkladně pětkrát zamíchejte, opakuji, že je důležité, aby jste je

zamíchali pětkrát,“ pokračoval Snape.

‚Jeden, dva, tři, čtyři, pět,‘ počítal Harry v duchu, aby si byl jistý. Nic nemohl zkazit, všechno tam

dal, jak měl, několikrát si znovu a znovu pročítal seznam věcí.

Snape teď začal trápit zase Nevilla, počítal s ním a všiml si, že udělal o čtvrt pohybu víc, takže mu
asi pět minut před celou třídou nadával a zesměšňoval ho.

Harry si s úlevou oddechl a posadil se na židli. Malfoy si zatím četl nějaký časopis, už byl také hotov.

Harry se odvážil pohlédnout po ostatních, Snape byl otočený zády. Hermiona a Goyle se k sobě chovali

asi jako Harry a Malfoy, neprohodili spolu ani slovo. Hermiona však již také měla hotovo, kdežto z

Goylova kotlíku začala stoupat zelená pára.

„Slečno Grangerová, strhávám Nebelvíru pět bodů za to, že jste neporadila panu Goylovi, je vedle

vás, tudíž je váš kolega,“ řekl úlisně Snape a Harry cítil, jak ve Vstupní síni sletěl písek v počítadle u

Nebelvíru o pět bodů.

Věděl, že Hermiona také ví, že namítat nemá cenu, protože kdyby Goylovi místo toho poradila, Snape

by Nebelvíru shodil další body za opisování.

Snape se postavil před katedru a otočil se směrem ke studentům. „Nyní byste již měli mít hotovo, váš

lektvar by měl být jasně krvavě červený.“

Harry, který v sedu neviděl do kotlíku, se postavil a naklonil se nad něj, v tu ránu mu poklesla čelist.

Tekutina v jeho kotlíku byla jasně tmavě modrá. Malfoy si všiml jeho vyděšeného výrazu, naklonil

se taky a začal se na celé kolo smát.

„Co se děje, pane Malfoyi?“ zeptal se klidně Snape.

„Má… má… má… má to modrý,“ nemohl ze sebe pobavením vypravit ta správná slova.

Snape zle našpulil rty a přešel poprvé za celé dvě hodiny k Harrymu. Naklonil se nad jeho kotlík a

usmál se.

„Takže vám nestačilo, že jsem vás posadil do první lavice, aby jste mi jasně rozuměl, Pottere,“

zkonstatoval Snape a smrtelně vážně se Harrymu podíval do očí. „Za trest to vypijete.“

Harry strnul a podíval se na jasně tmavě modrou tekutinu, ve které se válely kusy odporných přísad,

včetně cizí lidské krve.

„To nemůžete!“ ozvala se Hermiona zezadu.

 „Mlčte, Grangerová!“ okřikl ji Snape. „Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů za nedovolené

promluvení.“

„To je mi jedno, nemůžete ho ale nutit…!“ křičela Hermiona.

„Držte hubu!“ zařval na celé kolo Snape, až se všichni lekli. „A vy, Pottere, vypijte to,“ řekl a nabral

Harrymu do kelímku trochu toho modrého svinstva.

Harry však nenatáhl ruku, aby si od něho kelímek převzal, začal vystrašeně kroutit hlavou.

„Co jste si uvařil, to si taky vypijete, Pottere, pokud jste postupoval přesně podle seznamu, nemohlo

se nic stát,“ řekl smrtelně vážně Snape.

‚To přece nemůže,‘ říkal si v duchu Harry. ‚Ale když já jsem opravdu postupoval podle seznamu a

knihu mám stejnou jako ostatní.‘

Harry převzal kelímek a snažil se nemyslet na to, že tam před malou chvilkou nalil lidskou krev. Stále

na roztok koukal vyděšeně, celá třída koukala na něj, včetně na půl mrtvé Hermiony.

„Harry, ne,“ šeptala.

„Vypijte to!“ sykl Snape.

Harry zavřel oči a vyklopil to do sebe. Chutnalo to kysele, Harry ucítil strašlivé pálení, to ale bylo

kořením, nic ho nebolelo. Nakonec polkl a tekutina mu vplula do těla.

Nic, Harry nic necítil. Třída na něj koukala, jako kdyby se každým okamžikem měl proměnit v

tříhlavého draka, ale Harrymu bylo fajn.

„Tak tedy dobrá, váš lektvar měl být červený, je modrý, máte za H,“ řekl Snape. „Evanesco,“ pravil

dál a modrý lektvar náhle zmizel z Harryho kotlíku.

H, to je nejhorší známka. Snape musel být překvapen, že se Harry nesklátil, tak mu alespoň dal

špatnou známku.

Harry vzteky bez sebe si vrazil věci do brašny, ani se nezdržoval jejich umýváním a dřepl si na židli.

Hleděl na lavici a snažil se přemoct vztek, který jím cloumal.

 Snape jim po oznámkování zadal za úkol, aby napsali pojednání o Krévovém lektvaru, alespoň na

třicet centimetrů pergamenu.

Po asi pěti minutách, které Harry proseděl, začalo zvonit. Stále na něj někdo koukal, stále očekávali,

že se něco stane.

Když se ozval školní zvon, Harry popadl brašnu a začal si to rázovat ven.

„Harry, jsi v pořádku?“ zakřičela na něj Hermiona a snažila se ho dohnat.

Harry na ni počkal a když dorazila, šel s ní dál.

„Jo,“ řekl.

„Řekni mi, jak ten tvůj lektvar vypadal?“ ptala se s obavami Hermiona.

„Byl tmavě modrý,“ řekl kysele Harry.

Hermiona se lekla a dala si ruku před pusu. „Ale… měl být červený.“

„Já vím, procházel jsem ten seznam snad tisíckrát, pokaždé jsem se několikrát přesvědčoval, nemohl

jsem prostě udělat žádnou chybu, nerozumím tomu,“ řekl Harry a odmlčel se. „Buď jste ho zkazili vy

všichni ostatní, nebo mám tak strašnou smůlu, že… že…“ Harry ale rezignovaně přestal mluvit.

„Já vím, viděla jsem tě, pořád jsi zíral do učebnice,“ řekla zklamaně Hermiona.

„Já prostě mám na Lektvary smůlu,“ řekl pošmurně. „A přitom se tak snažím, ale je to marný.“

Šli mlčky dál až konečně vyšli ze sklepení, kde byla Snapeova učebna. Tam na ně už dychtivě čekal

Ron.

„Co se stalo? Slyšel jsem, že McGonagallová musela na chvilku ze třídy plný prvňáčků, prý že jsi

někoho přizabil, Harry!“ řičel Ron.

„Ty jsi ale pitomec, Rone,“ řekla mu Hermiona. „Copak jsi si nedomyslel, že je to zase výmysl?“

Pak mu Hermiona vylíčila cestou na hodinu Přeměňování situaci, také mu řekla o tom nezdařeném

lektvaru. Harry byl stále ještě na Rona naštvaný za to, že ho nevzbudil, když mluvil ze spaní, takže s

ním za celou dobu nepromluvil ani slovo. Přeměňování měli s Havraspárem, takže se Harry nemusel
obávat posměšků od Zmijozelu. Všichni tři si sedli k jedné lavici pro tři a vyndali si učebnice. Hermiona

byla uprostřed.

Po chvíli začala hodina a vešla dovnitř McGonagallová. Začala hned s výkladem a občas prohodila k

Harrymu, co si má opsat od spolužáků, aby to dohonil, když tady nebyl.

Harry si stále dokola přemítal celý postup při přípravě Krévového lektvaru, byl si jistý, že nikde

neudělal ani jednu chybu, stále se vracel v čase do doby, kdy pokaždé přidal některou ingredienci, ale

na nic nemohl přijít.

Nesoustřeďoval se na hodinu a občas ho McGonagallová napomenula. Hermiona ho pak začala

šťouchat loktem, aby zabránila dalšímu napomínání. Jenže Harry se prostě nemohl soustředit, tohle

prostě bylo divné, když tam dal všechno, jak měl, tak by všechno mělo být v pořádku… Buch!

Harrymu padla hlava na stůl. Hermiona do něj šťouchla loktem, aby ho probrala, ale Harry nic.

„Pane Pottere, tohle není čas na spaní,“ řekla rázně McGonagallová. Harry měl hlavu stále opřenou

o stůl.

„Tak slyšel jste mě?“ řekla McGonagallová a začala se k Harrymu blížit, celá třída teď na něj valila

oči.

„Harry,“ šťouchla do něj znovu Hermiona, ale vtom ji to napadlo. Začala s ním třást, nic. Zatřásla s

ním vší silou, Harry se však ani nepohnul. McGonagallová si toho všimla a přihnala se k němu jako

vítr.

„To je tím lektvarem, je mrtvý,“ řekla Levandule.

„Nestrašte, Brownová, Harry, probuďte se,“ i McGonagallová s ním začala třást a popleskala ho po

tváři.

Pak s tím přestala a ztuhla. Hermiona na ni koukala se slzami v očích. McGonagallová se rozhlédla

po třídě a pak spěšně řekla: „Nikdo se odtud ani nehne, dokud budu pryč,“ pak se otočila k Harrymu,

namířila na něj hůlkou, něco zabreptala a Harry se vznesl do vzduchu, jako by byl na neviditelném
lehátku.

Hermiona vyskočila na nohy a přeběhla k němu, Ron byl hned za ní. Sáhla mu na krk a snažila se

najít tep.

„Můj bože!“ propukla v pláč a stále se snažila najít tepavou žílu nebo tepnu, něco, co by nasvědčovalo

tomu, že je Harry živý.

„Je mrtvý,“ řekl nějaký student vzadu.

Hermiona si zakryla pusu a z očí se jí valily proudy slz, ale to už McGonagallová vyběhla s

bezvládným tělem Harryho ven ze třídy.

Hermiona si sedla zpátky na židli a Ron se posadil vedle ní. Stále si zakrývala obličej Harryho

kapesníkem. Ron ji soucitně držel za rameno a v očích měl kamenný výraz. Nastalo hrobové ticho.

„Já ho viděla,“ protla ticho Miranda Bullstormová a všichni na ni obrátili zraky. „Viděla jsem ho,“

pokračovala dál smutně a koukala na plačící Hermionu, „viděla jsem Malfoye, jak když byl Harry

otočený, mu tam přihodil semínko z borové šišky,“ řekla a také neměla daleko k pláči. „Ne…neměla

jsem odvahu to říct… před Snapem,“ řekla třesavým hlasem.

„Já toho Malfoye zabiju,“ řekl ledově Ron. „Já ho zabiju, teď hned ho zabiju,“ sliboval dál, obličej

křivil do strašného vzteku a uši mu začaly červenat.

„Půjdeme s tebou, nakopeme mu zadek, všichni,“ řekl Dean.

„Hajzl jeden mizernej, nejdřív si dovoluje na holku a pak udělá tuhle podlost,“ sykla Levandule.

„Já taky půjdu s tebou,“ řekl rozzlobeně Seamus.

Ve třídě se to začalo vařit, stále se nabízeli ti, co půjdou Malfoyovi nakopat zadek, jen co skončí

hodina. Hermiona za celou tu dobu ani nepípla, jen stále držela Harryho kapesník u tváře a vzlykala.

Najednou do třídy vrazila McGonagallová a zavřela za sebou dveře. Tvář měla kamennou, každý

očekával, co řekne.

Pak se jí na obličeji zhostil úsměv a celá třída to pochopila. Hermiona teď začala brečet štěstím a
objala se radostně s Ronem. Třída se začala vesele bavit, jako kdyby jim najednou na Harrym tolik

záleželo.

„Naše drahá madam Pomfreyová řekla, že bude v pořádku, že nebyl v ohrožení života,“ řekla

McGonagallová a šla ke svému stolu. Celá třída jí teď začala překotně vyprávět, co se stalo,

McGonagallová se ani nesnažila je umlčet a vyslechla si celý příběh. Když třída skončila, zase nasadila

svůj tvrdý výraz a sjednala pořádek.

„Vím, že profesor Snape je… dosti přísný, ale rozhodně by nikdy nezabil studenta,“ říkala

McGonagallová pomalu rozladěné třídě.

Začali se znovu učit, nikdo se ale nemohl soustředit, všichni mysleli na Harryho a na to, co mu Malfoy

provedl. Většinou měli dvouhodinovky a ani dnes tomu nebylo jinak. Počátkem druhé hodiny se nálada

třídy uvolňovala a začali více spolupracovat. Profesorka McGonagallová jim letos přitvrdila učivo,

Přeměňování již začali zkoušet na savcích, nejdříve na králících, které s radostí obstaral Hagrid.

Chlupáči jim ale za chvilku začali utíkat po třídě, a tak je museli honit.

Harry přišel před dveře do učebny Přeměňování, teď už ho také napadlo, že to mohl být Malfoy, kdo

mu lektvar zkazil, ale stejně to považoval za nejnepravděpodobnější řešení, vždyť si pořád hlídal svou

práci, Malfoy by to musel provést opravdu narychlo.

Teď ho trápilo to, že se tam sesypal před celou třídou, do které teď má vstoupit. Co by ho mohlo

horšího ještě potkat?

Zaklepal a otevřel dveře.

„Pane Pottere, už na vás čekáme,“ řekla klidně McGonagallová a ukázala mu na místo vedle

Hermiony.

Harry opatrně za sebou zavřel dveře, opravdu teď na něj koukala celá třída, byl to ale jiný pohled

než ten, co očekával, necítil z nich ani trochu zloby. Jak tam tak stál a všichni na něj civěli, zvedl nesměle
ruku a krátce zamával. Třída ho hned začala zdravit, všichni, kdo mohli, ho teď zdravili. Když si přisedl

zase vedle Hermiony, viděl, jak se radostně usmívá.

To už ale McGonagallová několikrát práskla ukazovátkem na tabuli a zjednala pořádek. Zbytek

hodiny strávil tím, že stíhal dopisování z tabule a sešitu Hermiony, aby mu to pak nechybělo.

Nakonec všem dala domácí úkol.

Konečně se ozvaly školní zvony a byl čas k obědu. Harry si sbalil věci a šel spolu s ostatními ven ze

třídy. Na poslední okamžik ho ale zavolala McGonagallová k sobě ke stolu.

„Pottere, dopište si zameškané učivo, například od slečny Grangerové, ta má pěknou úpravu. Je toho

hodně a ještě více se budeme učit. Co se týče té nehody, navrhnu profesoru Snapeovi, aby vás přesadil

dál od pana Malfoye,“ řekla McGonagallová. Harry kývnul a začal odcházet. „A nechci už slyšet o

žádných rvačkách, jasné?“ Harry přikývnul hlavou a vyběhl na chodbu, kde ho čekali ostatní.

K Malfoyově překvapení se Harry objevil na obědě. Celá třída, i ta část z Havraspáru teď na Malfoye

hleděla jako na jedovatou houbu. Harrymu to nevadilo, sedl si vedle Hermiony a nandal na talíř oběd.

Když věděl, že nemá každou minutou zase omdlít, tak mu bylo hned lépe. Na ošetřovně se ani nesnažil

z madam Pomfreyové vytáhnout znovu ten lék na mluvení ze spaní, s Ronem teď neprohodil ani slovo,

měli mezi sebou Hermionu.

Po obědě měli Dějiny čar a kouzel, všichni ve třídě se zase bavili, horkou novinkou tohohle rána bylo

Harryho mluvení ze spaní a incident s Malfoyem. Dějiny měli zase s Havraspárem, takže se polovina,

která ve třídě byla z jiné koleje, nezměnila.

Po chvilce vyplul z tabule velmi starý duch, byl to profesor Binns, odložil si společensky své věci, vzal

knihu, úhledně ji otevřel a aniž by cokoliv řekl, začal předčítat o vzpouře Obrů.

Jeho hlas byl tak neuvěřitelně monotónní, že i člověk s vyoperovaným spánkem by okamžitě usnul.

Když předčítal o obrovské krvavé bitvě dvou tlup obrů, znělo to spíš jako hlášení na vlakovém nádraží

King’s Cross, odkud vyjížděl z nástupiště devět a tři čtvrtě Bradavický expres.
 Harry si začal podpírat hlavu lokty a zavírat oči. Brk, kterým si zapisoval, mu už dávno vypadl

samovolně z ruky. Hlava mu klesala hlouběji a hlouběji, až nakonec padl čelem na stolní desku. Ruce

mu plandaly podél těla a Harry zavřel oči.

Lup!

‚Au,‘ vzdychl si v duchu, zvedl hlavu a podíval se za sebe. Byla to Hermiona, hodila po něm něco a

když se přesvědčila, že zase není polomrtvý a je v pořádku, zaposlouchala se dál s úsměvem do výkladu

profesora Binnse.

‚To jsou mi fóry,‘ řekl si Harry a začal si zase podpírat hlavu. Ta se mu zase po pěti minutách

profesorova ‚nervy drásajícího‘ vykladu svezla znovu na stůl.

Lup!

Harry znovu poplašeně zvedl hlavu, tentokrát to byla guma, co po něm Hermiona hodila. Harry se

unaveně zamračil, Hermiona však byla spokojená sama se sebou.

Opřel se tedy o opěradlo židle a nutil se, aby neusnul, protože by zase mohl mluvit ze spaní a nebo by

schytal další ránu gumou.

Ozvaly se zvony a profesor Binns zaklapl zvolna knihu, řekl studentům, ať mu napříště napíšou

poznámky o vzpouře obrů, vzal si své věci a aniž by dál cokoliv řekl, proplul tabulí pryč.

Den uběhl jako voda, odpoledne měli volno, protože je čekala Astronomie, která se vždy konala v

noci. Profesorka Sinistrová se nikdy nezúčastňovala oběda, protože v tu dobu spala, kdežto přes celou

noc zase pozorovala noční oblohu.

Odpoledne se procházeli venku před školou, Harry a Ron už občas přes Hermionu, která fungovala

jako spojka, prohodili pár slov, ale z Harryho bylo stále cítit, jak je na Rona naštvaný, stále ještě

nevěděl, jak to udělá se svými nočními rozhovory.

Po večeři se všichni nahrnuli do společenské místnosti, Harry si i přes odpoledne dopisoval učivo a

ač nerad, musel i večer. Když přišla hodina na Astronomii, seřadila se třída Nebelvíru spojená s
Havraspárem nahoře na prostorné astronomické věži, kde už na ně čekala profesorka Sinistrová.

Všichni většinou večer koukali unaveně a jak tak pořád zírali do dalekohledů jedním okem, únavou

pak to druhé nemohli otevřít. Profesorka Sinistrová schválně nepovolila dát na astronomickou věž židle,

protože by jí zde studenti usínali. Takže vždycky chodila a propleskávala ty, co dřímali a opírali se o

hradbu věže, až málem přepadli přes. Studenti vždycky byli první dny ve škole strašně unavení, jak

nebyli přes prázdniny zvyklí na čerstvý vzduch, který je vyčerpával.

Konečně hodina skončila a všichni se vláčnými kroky vlekli do postele. Harry však, když dorazili do

Nebelvírské společenské místnosti, zůstal sedět u krbu nad Hermioninými poznámkami a začal je dál

opisovat.

„Ty nepůjdeš spát?“ zeptal se ho unaveným hlasem Ron.

„Ne, musím to ještě dopsat,“ zalhal Harry, který byl k smrti unavený, ale rozhodně neměl v plánu

spát v ložnici.

„Jak myslíš,“ řekl opatrně Ron a nechal Harryho ve Společenské místnosti samotného. Jakmile se

ozvalo poslední zaklapnutí dveří od ložnic, Harry odhodil brk a svalil se na křesle. Bylo tam ticho, v

krbu už jen trošičku dohořívaly plamínky ohně. Moc dobře si pamatoval, jak se tam objevovala hlava

Siriuse a s Harrym si povídala.

‚Ne, nesmím na to myslet!‘ okřikl se v duchu Harry, protože hned dostával špatné myšlenky.

Byl rád, že Malfoy za své podlosti alespoň dostal body dolů, pochyboval, že by ho Snape posadil vedle

Hermiony, nespíš si sedne vedle Crabbeho a Snape mu bude nadávat, že mu nepomáhal, jako dneska

Hermioně s Goylem.

Harry začal přivírat víčka a ruce mu sjely do klína. ‚Přece neusnu tady?‘ říkal si a otevřel oči. I kdyby

si víčka opřel o párátka, stejně by se zlomila a Harry by je zase zavřel.

Naklonil se tedy k poznámkám Hermiony a dal se do opisování. Oči se mu klížily čím dál víc. Párkrát

se přistihl, jak padnul čelem na stůl a začal usínat. Stále se přemlouval, že to musí vydržet. Hodiny se
vlekly strašně, strašně pomalu, Harryho digitálky teď ukazovaly 01:00 v noci. Už se nějakou dobu sám

popleskával po tvářích, pokaždé ho to asi na deset vteřin vzbudilo, stále ale upouštěl brk nebo neměl

sílu ho namáčet v inkoustu. Bylo to, jako by psal ve zpomaleném filmu. Nakonec dokázal dopsat

Přeměňování. Začal být na sebe pyšný, že se udržuje vzhůru. Vzal tedy Lektvary a začal si znovu

doplňovat zápisky. Zjistil, že ve čtyřhodinovce v pondělí dělají strašně složité lektvary, proto na to

potřebují víc času.

Začal tedy zapisovat, ale písmo bylo za chvilku tak kostrbaté, že to ani sám po sobě nebyl schopný

vyluštit. Kdyby si brk dal do druhé ruky, snad by to dokonce bylo i úhlednější, opravdu teď už neudržel

v ruce nic.

Hodinky ukazovaly 02:10, když se od Harryho, který měl hlavu na stole, začalo ozývat stejné, rytmické

oddechování a žádný pohyb.

Harry, aniž by o tom věděl, usnul s rozevřenými poznámkami před sebou.

Kapitola 14.
Kratiknot, Lexter a Dráp
J akýsi divně upravený kouzelník padal v místnosti se zapuštěnou jámou, do níž po okrajích vedly

masivní kamenné schody, dolů do nějakého kamenného oblouku. Černovlasý chlapec za ním běžel a

křičel přes celou místnost, kde bylo ještě mnoho dalších kouzelníků. Kouzelník padal až nějak podivně

pomalu, chlapec měl čas ho zachránit. Konečně se mu to podaří, konečně bude žít!

Když vtom ho obmotal jakýsi obrovitý had tak pevně, že se ani nemohl pohnout. Kouzelník stále

padal pomalu, všichni ostatní kouzelníci tomu přihlíželi. Nejblíže byl takový starý kouzelník, který se

na toho padajícího usmíval. Chlapec na něho křičel, ať ho zachrání, starý kouzelník opravdu měl šanci
ho zachránit, ale neudělal to. Stál tam dál a usmíval se na toho chlapce.

„Pusťte mě! Pusťte mě!“ křičel chlapec, had ho stále tahal a nepouštěl. „Tak pusťte mě! Já ho

zachráním, pusťte mě!“

„Harry!“

„Pusťte mě, říkám, ještě žije!“ křičel Harry.

„Harry, to se ti zdá, slyšíš, to se ti zdá!“ křičel nějaký chlapecký hlas.

„Ale on ještě nespadl!“ kroutil se Harry na křesle a chtěl se vymanit z Ronova sevření.

„Harry, to jsem já, Ron. Nikdo tu není, to je jenom sen!“

Harry otevřel oči, byl celý zpocený a těžce oddychoval. Před očima se mu začal rýsovat Ronův

obličej, ale když už měl obraz zcela zaostřit,tak se ‚ostření‘ zaseklo.

Ron mu nasadil brýle a Harry konečně viděl ostře. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Podle toho,

jak vypadala, bylo brzy ráno.

„Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a posadil se rovně.

„To samé, co včera,“ odvětil Ron a sedl si na své oblíbené křeslo naproti Harrymu.

„Ty sis mě přišel poslechnout?“ zeptal se podrážděně Harry, když uviděl Rona ještě v pyžamu.

Ron se usmál a řekl: „Jo.“

Jenže něco v jeho tónu naznačovalo, že to nemyslel vážně, Harry zamračil obočí a nespouštěl z něco

zrak.

„Jak si můžeš myslet, že bych tě nechal mluvit ze spaní?“ řekl Ron.

„Vždyť jsi to udělal,“ odpověděl naštvaně Harry.

„Harry, včerejší noc jsi promluvil párkrát. Vždycky něco, pak hodinu nic, pak zase něco a pak zase

nic. Až ráno jsi tak vyjel.“

„I tak jsi mě měl probudit,“ řekl Harry nakvašeně.

„Chceš něco říct, Harry?“ řekl vážně Ron.

 Harry k němu vztáhl obočí, jako že je jedno ucho.

„Včera, když ses tady prohnal a myslel sis, že se na tebe domlouvají, tak to nebyla pravda. Bojí se o

tebe, nikdo z nich ještě nemluvil ze spaní, takže ví, co jsi asi musel prožívat, myslíš, že se na tebe někdo

zlobí nebo domlouvá?“ ptal se nevěřícně.

Harry svraštil pohled na zem a přemýšlel.

„Já nechci, aby se tu ke mně chovali jako k nějakému miminu, stále mě jenom litovali nebo se na mě

domlouvali…“

„Proto si šuškají,“ doplnil ho Ron.

Harry na něj zamyšleně pohlédl.

„Samozřejmě, že si o tobě budou povídat za zády, jsou to lidi a lidi tohle dělaj, ale určitě ne nic

špatnýho, to mi věř,“ řekl Ron.

„A co jsi tady vůbec dělal?“ zeptal se Harry.

„Nebudeš mi věřit,“ řekl rezignovaně Ron.

„Tak mi to řekni.“

Ron chvíli zaváhal, ale nakonec spustil. „Probudil jsem se a neviděl jsem tě v posteli, tak jsem se šel

podívat sem. Našel jsem tě tu, jak slintáš na Hermioniný poznámky a tvrdě spíš,“ zažertoval Ron. „Tak

jsem si sem sednul, že kdybys zase začal mluvit ze spaní, tak mě tím probudíš a já probudím tebe, aby

tě nikdo z těch, co sem půjdou, po ránu nenačapal, když ti to tak vadí.“

Harry na něj chvíli koukal, pak začal kroutit hlavou. „Hermiona měla pravdu, ty jsi ale pitomej,“ řekl

a začal se smát.

„Děkuji za pochvalu,“ řekl Ron a zakabonil obličej, ale věděl, že to Harry myslí ve srandě, a zazubil

se taky.

„No né Rone, copak vyhlížíš nějakou holku v tomhle nóbl oblečení?“ ozvalo se ze schodů vedoucích

k dívčím ložnicím. Byla to Ruth Krevetová, třeťačka.

 „Hele, dej mi pokoj!“ křikl na ni Ron, bleskově se zvedl a rychlým krokem mazal k ložnicím. Harry

ještě zahlédl, jak mu rudnou uši.

Harry sbalil věci, zjistil, že Hermioně ve skutečnosti žádné zápisky neposlintal, a vyšel nahoru do

ložnic.

Všichni tři pak šli společně na snídani, Hermiona byla ráda, že už spolu ti dva začali mluvit. Harry už

si začínal zvykat na ty pohledy ostatních studentů. Ve Velké síni si už automaticky sedal zády k

ostatním, aby na něj neviděli. Ranní pošta nepřinesla nic nového, Harry samozřejmě nedostal žádný

dopis, Hermiona svého Denního věštce rychle přelétla, ale také nic nenašla.

„Co bylo ve včerejším?“ zeptal se Harry, když si ho Hermiona pročítala.

Ta hned ztuhla a koukla na Rona.

„Co jako myslíš?“ zeptala se opatrně.

„Ty víš moc dobře, co myslím, to mám z vás všechno páčit?“ řekl Harry.

„Byla tam zmínka o tom, že ses vrátil, pokud tě tohle zajímalo,“ řekla, jako kdyby se jednalo jen o

předpověď počasí.

„Zmínka?“ dotíral Harry.

„No, teda spíš titulní strana,“ uchechtl se Ron.

„Oceňuji tvoji otevřenost, vezmi si z něho příklad, Hermiono,“ řekl Harry a těžce se zakousl do svého

toastu.

Takže o něm byla celá titulní strana? No, co by čekal, nějaký odstaveček mezi inzeráty?

„A jak to podali? Špatně, co?“ zeptal se znovu Harry.

„No, spíš ve smyslu, že tě zachránili,“ řekla Hermiona.

„Neříkej mi, že to neobsahovalo nějakou lež, vždyť je to Denní věštec,“ nedal se odbýt Harry.

„No, možná, že si tam něco přikořenili, ale to je jedno,“ řekl Ron, aby pomohl Hermioně.

To je fakt, Harrymu to docela bylo jedno, lidi už o něm museli slyšet tolik verzí, že z toho byli stejně
tak i tak zmatení.

„Je mi divné, proč ti ale nepřicházejí žádné dopisy,“ řekl Ron. „I kdyby měli být naštvaní, ale žádné?“

„Třeba Brumbál zatrhl dopisy pro Harryho od jeho obdivovatelů i kritiků,“ ozval se Harrymu hlas za

zády.

Byla to Ginny a usmívala se na trojici.

„Ahoj, Ginny,“ pozdravil Harry.

„O tebe mi jde, dnes začínají famfrpálové tréninky, máme zamluvené cvičení pro pondělí, středu a

pátek, vždycky večer,“ řekla Ginny.

„No…“ začal Harry, protože věděl, že mají dnes mít trest, a tak nemohou na trénink. Hledal oporu v

Ronovi a Hermioně.

„Na mě nekoukej,“ řekla spokojeně Hermiona, která famfrpál nehrála.

„Co se děje?“ zeptala se nechápavě Ginny.

„Víš, my máme dneska večer trest, takže to nepůjde,“ řekl pomalu Ron.

„A copak je dneska středa nebo pátek?“ zeptala se s úsměvem Ginny.

„No jo, vždyť je čtvrtek,“ řekl Harry a plácl se přes čelo.

Ginny se usmála a řekla: „Takže vás zítra čekám, chybí nám dva střelci a jeden odrážeč, Andrew

Kirke to vzdal už na začátku roku, takže se bude konat konkurs.“

„Cože, my nemáme kompletní tým?“ zeptal se Harry.

„Tys tu viděl Alici, Angelinu nebo Katie? O Fredovi a Georgeovi ani nemluvím,“ řekla Ginny.

„No jo, vždyť naše nejlepší střelkyně dokončily sedmý ročník,“ uvědomil si Ron.

„To si snad děláš srandu, Rone, ty nevíš, že jsou pryč? Katie se přece odstěhovala,“ zeptala se

nevěřícně Ginny.

„To víš, že vím, jen ze začátku měsíce na to nebylo pomyšlení a teď no… no…“

„Radši buď ticho,“ odsekla mu. „Máme jenom jednoho odrážeče, Jacka Slopera, ten druhej se nám
samou osobností sklátil,“ řekla Ginny, naklonila se k nim blíž a pošeptala: „A ještě k tomu je tenhle

levej jako poleno. Nehledě k tomu, že máme náladového brankáře,“ a koukla zlým okem na Rona, „a

bohužel musím přiznat i nemehlo střelkyni.“

„Oh, to o sobě neříkej,“ řekla Hermiona.

„Ale jo, neumím to,“ povzdechla si Ginny, „jsi naše jediná spása, Harry,“ řekla, poklepala ho po

rameni a odešla.

„Alespoň v jednom měla pravdu,“ řekl Ron. „Celý zápas bude o tom, udržet vedení nad námi pod sto

padesát bodů, dokud Harry nechytí Zlatonku.“

„To se mi teda fakt líbí,“ řekl rozladěně Harry. „Jsem zvědavej, co by na tenhle zápas řekl starý dobrý

Wood.“

Jejich první hodina byla zase dvouhodinovka Kouzelných Formulí s profesorem Kratiknotem.

Profesor si vždycky dával pod katedru kopu knih, aby přes ni mohl vůbec vidět na své žáky, jak byl

malinký. Kouzelné Formule byl poslední předmět, na který s Nebelvírem chodil i Havraspár.

Harryho hned zdravili, když vcházel do třídy, sedl si k Hermioně a Ronovi. Od té hodiny Přeměňování

jakoby se k němu všichni chovali úplně jinak.

„Zdravím vás,“ pozdravil je maličký Kratiknot a vyhupl si na knihy. „Dnešní hodinou končíme s

opakování učiva z minulého roku, pokud vám ještě něco není jasné, neváhejte se mne po hodině zeptat,“

říkal jakoby radostně. „Takže, šestý ročník začínáme úplně nové téma Kouzelných formulí. Jistě jste si

všimli, že někteří profesoři, či dokonce vaši rodiče dokáží kouzlit bez toho, aby vyslovili zaklínadlo.

Spousta z vás určitě již tuší, o čem mluvím. Existují dva druhy kouzelných formulí, jeden takový, že

kouzelník vysloví zaklínadlo, což jsme se učili od prvního až do pátého ročníku, nyní však již

vyzkoušíme jiný způsob.

Jde o podvědomé vyslovení kouzelné formule, kouzelník si ji sám v duchu vysloví, ovšem je to o

hodně obtížnější. Těm z vás, kteří mají takové své vnitřní hlasy, to půjde úplně samo, u ostatních… no
to uvidíme,“ dokončil skřehotavým hlasem Kratiknot a seskočil z hromady knih, alespoň si Harry

myslel, že seskočil, rázem tak zmizel za katedrou a záhy se ozvala rána.

Pak se zpoza katedry začaly ozývat různé drápavé a ťapavé zvuky, nikdo nevěděl, co tam maličký

profesor Kratiknot dělá. Vtom se Kratiknot objevil vedle katedry a začal celý potlučený zase drmolit.

„Ovšem, stále musíte dodržovat přesně stanovené pohyby hůlkou, kdo mi vyjmenuje alespoň ty

nejzákladnější?“

Okamžitě vystřelila nahoru ruka Hermiony a pak neochotně za ní ostatní.

„Slečna Grang…“ avšak to už Hermiona byla na nohou.

„Druhy pohybů hůlkou jsou: útočné, obranné, vrhací, krycí, proměňovací, exaktní, zaklínací,

překážkové…“

„Ano, ano, to stačí, velmi správně, slečno Grangerová, ty další už jsou nepodstatné, uděluji Nebelvíru

pět bodů,“ skřípal Kratiknot a Hermiona se posadila se širokým úsměvem spokojená sama se sebou.

„Takže, zkusme si letmo kouzlo, které se určitě velmi dobře pamatujete, jde o přivolávání věcí.“

Zase vystřelila Hermiona a hned další ruce za ní, tentokrát jich bylo víc.

„Pane Boote?“ oslovil Kratiknot Terryho Boota.

„Accio,“ řekl Boot.

„Ano, ano, velmi správně, víte co, vyzkoušíte si to jako první,“ řekl a zase zašel za katedru.

Boot se už tak vesele netvářil a nervózně si poposedl. Za katedrou se znovu začaly ozývat šoupané

nebo drápavé zvuky. Nakonec se vedle katedry objevil svět.

Byl to globus, který se pomalu posunoval směrem od katedry a když vyjel celý, objevil se za ním

Kratiknot, který ho vší silou tlačil před sebou. Když ho konečně dostal na místo, které pro něj zamýšlel,

udýchaně si oddechl a znovu se podíval na Boota.

„Takže, uf, tohle je globus, ten je vždy těžké přivolat, protože obsahuje názvy států, řek, pohoří a

ostrovů, takže těch názvů je víc. Proto je to tak těžké, takže teď…“ pokračoval dál Kratiknot a udýchaně
funěl, „dokážete si v duchu říct slovo ‚globus‘?“

„A…a…ano,“ odpověděl Boot.

„Tak si v duchu zcela zřetelně vyslovte slova Accio globus a mávněte hůlkou exaktním pohybem,“

zaskřehotal stále udýchaně Kratiknot.

Boot napřímil hůlku, pak začal pomalu zvedat celou ruku a hůlku držel stále v rovině. Když ji začal

spouštět, namířil hůlkou nahoru a po spuštění ruky zase hůlku narovnal, takže udělal takový oblouček

nahoru. Globus nadskočil a zase dopadl.

„No vidíte, že to jde,“ řekl Kratiknot. „Nestrachujte se, že to nevyjde hned napoprvé, i zkušení

kouzelníci s tím mají potíže. Nyní budeme postupovat zleva doprava, aby si to každý z vás vyzkoušel.“

A tak se to také stalo. Každý si zkoušel přivolat globus, jenže vždycky se akorát nadzvedl a znovu

dopadl na zem. Pak přišla řada na Rona.

Ten vzal hůlku a namířil na globus.

„a..c..g..s“ bylo slyšet.

„Ne, ne, pane Weasley, musíte to pronést v duchu, ne potichu, ale v duchu.“

Ron se znovu soustředil a namířil na globus. Bylo vidět, jak hýbe pusou, když vyslovuje kouzlo, takže

globus zase ležel jako přibitý.

„No, vidím, že tady budeme muset ještě pilně cvičit, nebojte se, zhruba polovina žáků to taky

nedokáže a třeba mají i nejlepší známky,“ zaskřehotal Kratiknot.

Další byla na řadě Hermiona. Pozvedla svou hůlku a v tom okamžiku si Ron povzdychl a sesul se na

židli, jako by právě měl vidět něco, co je zbytečné, protože to Hermiona určitě umí.

Ta se soustředila na globus, letmo mávla s hůlkou přesně nacvičeným exaktním pohybem a globus se

zvedl do půlmetrové výšky.

Kratiknot začal jásat a celá třída ohromeně koukala, jenom od Rona vyšlo jakési odfrknutí.

Jenže vtom se začal globus naklánět a kroutit. Kratiknot byl od něj velice daleko, jak vždycky přešel
k dalšímu studentovi, a v tu chvíli si představil, co by se stalo s globusem, kdyby spadl. Rychle se

rozeběhl svýma maličkýma nožičkama, Hermiona zatínala zuby, už ho vůlí nemohla udržet, dřevěný

globus začal padat, nakonec dopadl Kratiknotovi, který se pod něj sklouzl, na břicho.

„To bylo vynikající, slečno Grangerová, vynikající!“ řičel šťastně Kratiknot a pokládal znovu globus

na podlahu. Hermiona, když zjistila, že profesorovi nic není, si oddechla.

„Opravdu se vám to povedlo, díky bohu, že jsem byl odjakživa dobrý sprinter,“ zažertoval Kratiknot

a třída se zasmála.

„Tak,“ oddychoval zase udýchaně Kratiknot, „kdo je další na řadě? Ah, pan Potter, takže víte, jak

jsem to říkal, řekněte si v duchu ta slova,“ řekl Kratiknot plný očekávání.

Harry vzal svou hůlku, všichni teď měli oči jenom pro něj.

„Oplať to za mě Hermioně,“ ozval se Ron a Hermiona se na něj zašklebila.

Harry cítil všechny ty pohledy, jak teď visí na něm. 'Accio globus, Accio globus, dobrá, takže mám

říct Accio globus.‘ Harry natáhl ruku a v duchu si řekl: ‚Accio globus.‘

Globus se ani nepohnul. Harryho přejel mráz děsu, copak tady teď bude za hlupáka?

„Ale pane Pottere, musíte udělat Exaktní pohyb, vy jste skoro neudělal žádný,“ řekl Kratiknot a půlka

třídy se rozesmála.

Harry se zašklebil, to je tak hloupý nebo co, takovou základní věc, exaktní pohyb se naučil už v

prvním ročníku u kouzla levitace.

„Takže znovu, no… však vy už víte, jak na to,“ řekl Kratiknot.

Celá třída teď však pobaveně koukala na Harryho.

‚No tak, celou dobu jsem ten hlas měl v sobě jako nějaký idiot, tak ať je mi alespoň trochu k užitku,‘

říkal si. ‚No vidíš, jak ti to jde, zase si povídáš sám pro sebe.‘

Harry pevně jako ostříž pohlédl na globus. Dostal do mysli celou jeho kulatost, barvu i odhad váhy.

Soustředil se na maximum na ta dvě zázračná slůvka. Svůj vnitřní hlas měl, nic mu nescházelo, teď se
to musí povést, teď a nikdy jindy!

‚Accio globus! křikl v duchu zároveň s exaktním pohybem hůlky. V tu ránu se globus zvedl do

půlmetrové výšky. Třída zase začala hýřit ovacemi, ale Harry je absolutně ignoroval, měl v duchu ten

svůj hlas a hůlku držel pevně, už v tom měl praxi. ‚Tak pojď!‘ říkal, ‚Tak pojď!‘ nabádal globus, aby

se rozletěl k němu. Profesor Kratiknot zase jásal, ale všichni najednou strnuli, když se globus s lehkostí

začal přibližovat k Harrymu. Nakonec dosedl na lavici přesně před Rona, který na globus koukal jako

na zázrak.

Harry sklonil hůlku a koukl po tiché třídě, kde se teď neozval ani hlásek.

„To, to bylo neuvěřitelné, vy jste to někdy předtím nacvičoval?“ ptal se Kratiknot Harryho.

„Ne, jen jsem udělal to, co jste mi řekl,“ odvětil ledabyle Harry.

„Tohle jsem zažil jenom u studentů, kteří se tomu předtím věnovali, a pokud vy jedním z nich nejste,

pak tedy klobouk dolů, napoprvé a naprosto dokonale, dávám Nebelvíru deset bodů za naprosto

vynikající práci Harryho Pottera,“ řekl Kratiknot, přešel k Harryho stolu, stoupl si na špičky a vzal si

od něho globus.

„Teda Harry,“ řekl Ron, který teď konečně spustil zrak z globusu.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se z horní řady Neville.

„Prostě jsem si to řekl v duchu, v čem je takový problém?“ ptal se nechápavě Harry a líbilo se mu, že

je konečně zase v něčem lepší než ostatní. Další studenti maximálně udělali to samé co Hermiona, u

Mandy Brocklehurstové dokonce byly známky, že by se globus mohl i začít přibližovat, ale pak to

musel zase zachraňovat Kratiknot.

Dvouhodinovka Kouzelných formulí skončila, teď měli bylinkářství. Profesor Kratiknot jim ještě na

konci hodiny zadal domácí úkol, z čehož Harry nebyl moc nadšený.

Všichni kromě Havraspárských se odebrali ke skleníkům, kde se setkali znovu se Zmijozelskými.

Harry teď konečně ale nebyl oddělený a byl uprostřed hloučku své koleje, kde se ho všichni ptali, jak
to dokázal, a Harry to sváděl na Rona, že ten ho motivoval, ať se zeptají jeho. Ron byl celý šťastný tou

horou otázek od svých spolužáků a stále jen opakoval, že řekl ‚Oplať to za mě Hermioně‘, nic víc.

„To se pořád tak vyžíváš, že jsi středem pozornosti?“ ozvalo se od Zmijozelských, byl to zase Draco.

„Malfoyi, dej pokoj, nikdo na tebe není zvědavý,“ okřikla ho Parvati Patilová.

„Já vždycky věděl, že jsi nafoukanej hňup,“ nedal se odbýt Malfoy.

Harry se prodral skrz své kamarády a postavil se před Malfoye.

„Co dělá prst, Malfoyi?“ zeptal se s úsměvem na tváři Harry, za oběma teď stál houf lidí z obou kolejí,

připraven bránit oba soky.

„Jsi jako vosina v zadku, ty ne a ne chcípnout,“ vyprskl Malfoy.

„Co by sis beze mě počal?“ zeptal se Harry s úsměvem a tónem, jako by se jednalo o dobrého

kamaráda, Nebelvírští se zasmáli.

„Já ti garantuju, Pottere, že skončíš v Azkabanu, o to se postarám,“ řekl zlostně Malfoy, obrátil se ke

svým a začal se s nimi bavit.

„Dobře, budu tam od tebe pozdravovat otce,“ řekl Harry a také se obrátil k Nebelvírským, jenže to

zase se Malfoy otáčel na něj…

„Co se to tady děje?“ přišla profesorka Prýtová a zeptala se.

„Nic,“ řekl Malfoy.

„Nic,“ řekl Harry.

Profesorka Prýtová obrátila oči v sloup, jako by říkala, ‚Mám to ale trápení‘ a zavedla je do skleníku.

Přes celou dvouhodinovku Malfoy na Harryho ani nepípl, Harry to samé.

Výhodou bylo, že v tyhle dvě hodiny bylinkářství nepsali nic, a Harry zjistil, že ani moc nemusí

dohánět. Když skončili, byl už čas na oběd, a tak se všichni shromáždili ve Velké síni. Harrymu tu

chutnalo čím dál víc, rozhodně to bylo lepší než snídaně minulého dne. Domácí skřítci se opravdu činili,

každý den si studenti mohli vybrat z propečených nebo ugrilovaných jídel pokaždé něco jiného.
 Oběd utekl jako voda a všichni se museli shromáždit na další hodiny. Harry se podíval do rozvrhu.

„Obrana proti černé magii, ale ne,“ povzdechl si.

„Co ti na ní vadí?“ zeptal se Ron, když šli k učebně.

„On mi na ní vadí,“ upřesnil to Harry.

„A proč? Je s ním legrace, vždycky říká, co si každý myslí, a někdy řekne, ‚to byl jen vtip‘, je fakt

senzační,“ řekl dychtivě Ron.

„A navíc Lex Lexter je nejlepším bystrozorem všech dob!“ řekla Hermiona.

„A taky hezkej,“ nadhodil monotónně Harry.

„Docela jo, strašně se mi…“ Hermiona se zarazila, když viděla pobavené výrazy svých kamarádů.

„To bylo moc vtipný, no a co, tak se mi líbí a co z toho?“

„Alespoň jsem tě nachytal jako jsi nachytala ty mě,“ řekl spokojeně Harry.

„A kam se poděl tvůj Krum?“ zeptal se Ron.

„Dopisujeme si a vůbec, to tě nemá co zajímat,“ odsekla Hermiona

„A copak ti píše, vždyť už jste se neviděli dva roky,“ zkonstatoval Ron.

„Viděla jsem ho o prázdninách,“ řekla Hermiona tónem, jako by to bylo naprosto nezajímavé, ale

měla smůlu.

„Cože, ty jsi s ním byla o prázdninách?“ vyhrkl Ron.

„Jo a co má být?“ odsekla.

„A došlo k něčemu, dali jste si pusu?“

„Nech toho, Rone, jsi nechutnej,“ řekla Hermiona.

„To už stačí,“ řekl Harry, který šel mezi nimi a zase zjišťoval, jaké to je, když mu do každého ucha

bzučí jiná včela. Tyhle jejich hádky opravdu moc neměl rád.

„Stejně je to divný, jak si ji mohl vybrat?“ divil se Ron.

„A proč by ne?“ zeptala se Hermiona.

 „No protože… protože…, no zkrátka proto, že jsi Hermiona.“

„A co tím jako myslíš?“ zeptala se nakvašeně.

„No vidíš, stále se jenom hádáš, jak si tě mohl Krum vybrat, já to prostě nepochopím,“ divil se Ron.

„Nejspíš proto, že jsem milá holka.“

„Cože?“

„Což jsi ty ještě ani nestačil zaregistrovat.“

„Tak necháte už toho?“ křikl Harry, kterého už začala brnět hlava. Po celý zbytek cesty do třídy na

sebe zlostně koukali a dělali na sebe zlé posunky.

„Tak dost!“ zakřičel Harry, když si sedali do lavice a Hermiona Ronovi ukazovala, že mu zakroutí

krkem.

V lavicích zase seděli po třech, Harry si raději sedl doprostřed, aby si ti dva nevydrápali vzteky oči.

„Já vás nechápu, vždyť jste kamarádi,“ říkal Harry.

„No jo, když ona je strašná,“ řekl Ron.

„Ty jsi strašný,“ řekla Hermiona.

„Hele, vy oba jste strašní, tak co, spokojeni?“ uzemnil je Harry.

Ač si to nepřipouštěl, nejspíš to zabralo a oba zmlkli.

Do třídy vyšel z kabinetu profesor Lexter, sešel po schodech, které vedly od jeho kabinetu dolů, a

podíval se po žácích.

„Dobré dopoledne,“ řekl, mrknul na hodinky a opravil se. „Oh, pardon, tak už odpoledne.“

Začal procházet mezi jednotlivými studenty.

„Používám šampon Čiromág, slečno Brownová, když vás to zajímá,“ řekl a pokračoval dál mezi

studenty.

„Když ho milujete, proč mu to neřeknete?“ sehnul se k Natálii McDonaldové a zase pokračoval v

chůzi. Studenti se vždycky pousmáli a dychtivě na profesora koukali, co zase z koho vytuší.
 „Ne, dnes vám boty opravdu nesmrdí, nemusíte se bát, Finnigane,“ řekl Seamusovi.

„Takže, kde jsme to byli minule, ah ano, doprobírali jsme vlkodlaky, které s vámi začal takzvaný

profesor Moody,“ řekl a přešel do další uličky studentů.

„Ne, neumím věštit z karet, Patilová, to neumím, na to tu máte profesorku Trelawneyovou, ani nevím,

jak vypadá, ještě jsem neměl tu čest,“ řekl spokojeně Lexter.

„Tak se podívejte,“ řekl David Rubens, zavřel oči a v duchu si vybavil profesorku Trelawneyovou.

Lexter se na něj soustředil a nakonec vyprskl smíchy.

„To jsi ji nijak nepřikrášlil, Davide?“ zeptal se pobaveně.

„Ne, takhle opravdu vypadá,“ řekl a půlka třídy se začala smát.

„Ano, na její řemeslo se potřebuje trocha té… zvláštnosti,“ řekl stále s úsměvem.

„Čekal jsem, až se ve škole objeví poslední chybějící žák, nyní konečně můžeme začít novou látku,“

řekl a samozřejmě tím myslel Harryho.

„Ne, Dane, mně dlouhé nehty nevadí, opravdu se nemusíte bát,“ řekl dalšímu studentovi ze Zmijozelu

a třída se zase rozesmála. Harrymu připadal nějak divný, nebylo to to pravé zesměšňování, on se jim

neposmíval, ale když se k němu uličkou přibližoval, nějak se mu nezdál.

„To nadýmání nejspíš nebude tou čokoládou, i když jste jí snědl tolik, že to z vás půjde ven, na to

buďte připraven,“ řekl a třída se začala smát, věděli, že to bylo na Nevilla.

Profesor Lexter se zastavil u Malfoye, vedle kterého seděli po stranách Crabbe a Goyle. Jako kdyby

z něho četl něco zajímavého, stále na něj hleděl a Malfoyovi to začalo připadat už odporné a odvrátil

pohled.

„Velice zajímavé,“ zkonstatoval Lexter a šel dál bez jediného dalšího slova. Došel k lavici, kde seděla

naše trojice.

„Děkuji, slečno Grangerová, vašeho zájmu si velice cením,“ řekl a uklonil se jí. Hermiona se začala

červenat.
 „Ne, tamhleto na stěně opravdu není pavouk, je to prasklina, pane Weasley,“ řekl a třída se začala

smát. Ron si ulevil, protože pavouky opravdu nenáviděl ze všeho nejvíc a ta prasklina byla opravdu

velká.

Pak obrátil pohled na Harryho.

‚Co teď,‘ říkal si Harry, ‚mám na něco myslet? Zjistí, na co myslím, a když na něco nebudu myslet,

bude si ve mně moci stránkovat jako v otevřené knize, teď ale zjistí, že přemýšlím, na co nemám myslet,

a nakonec zjistí, že přemýšlím o tom, že přemýšlím o tom, na co nemám myslet…‘

„Máš v tom pěkný guláš, co Harry?“ usmál se Lexter a otočil se ke zbytku třídy. „Příští hodiny se

budeme věnovat upírům,“ řekl a většina třídy po sobě se zájmem začala koukat, jako by si všichni říkali,

že konečně něco zajímavého.

„Teď si řekneme něco o upírech a vlkodlacích. Po staletí se tato dvě plemena nesnášejí. Jedni z části

netopýři, druzí vlci. Všichni prokletí věčnou nenávistí a touhou po krvi těch, jež je vždy pronásledovali,

po krvi lidí. Upírem či vlkodlakem se stanete… již po pouhém kousnutí,“ řekl smrtelně vážně Lexter,

až to zamrazilo. „Prosím vás, předem upozorňuji, že já upír nejsem, jinak bych se na slunci usmažil,

takže se mě nebojte. A také se ještě nikdy za celé tisíce let nevidělo upíra, co by uměl kouzlit s hůlkou,“

řekl a pousmál se. „Příznaky, kterými trpí upíři, se také nazývají chorobou Porphyria, myslím tím

například právě citlivost na slunce.“

Odmlčel se a koukal po celé vykulené třídě, pak přešel ke stolu a pokračoval ve výkladu.

„Upíři neboli také Vampíři, mají původní jazyk, který se jmenuje Hen Llinge. V tomto jazyce se slovo

upír řekne nosph'erathu, latinsky Vampyrus nocturnus,“ řekl a stále na něj celá třída vyjeveně koukala.

„Předpokládám, že byste si měli dělat poznámky,“ řekl s úsměvem a v tom okamžiku jakoby do všech

trklo, popadli pergameny a začali psát.

„Co se týče latinských názvů, na jejich přesné znění se obraťte na učebnice,“ řekl, když si studenti

napsali to, co si z povídání zapamatovali.

 „Předem říkám, že není jistá minulost upírů. Většinou jsou nějaká detailnější fakta jen spekulacemi,

ovšem víme toho mnohem více než mudlové. Jejich domovský svět se měl jmenovat Erath. Upíři, tedy

rod Vampyrus, se dělí na tři druhy: létavec neboli fleder- Vampyrus volaticus, lovec neboli ekimma-

Vampyrus venatus a upír noční Vampyrus nocturnus, zahrnující ještě dvě subvarianty, upíry nižší a

vyšší- Vampyrus nocturnus lamia a Vampyrus nocturnus potens. Krom létavců jsou všechny druhy

upírů humanoidní, svými tělesnými proporcemi se podobají lidem či elfům. Větší odlišnosti můžeme

objevit při zkoumání vnější i vnitřní anatomie, především pak v soustavě pohybové, oběhové, smyslové

a nervové. Mají tak pronikavý hlas, že ochromuje a tříští křehké předměty.“

Profesor Lexter jim začal říkat fakta, která byla strašně zajímavá, o původu upírů, o jejich moci a

schopnostech. Zabralo to celou hodinu z dvouhodinovky.

„Co se týče jejich zahubení,“ řekl v druhé hodině Lexter, „neděláme to jako mudlové, což znamená

palice a osikový kůl, který mu vbijete do srdce, popravdě jsou to jen povídačky, nic z toho nefunguje.

Nejúčinnější mudlovskou zbraní je konec konců česnek, jenže to je také jenom pověra a na upíry

nezabírá.

My jsme o něco chytřejší. Pro všechny čeledě existují různá kouzla, která je zabijí, ovšem museli

byste se naučit ty čeledě rozeznávat… což po vás také budu chtít,“ doplnil ještě, když se třída začala

radovat, že to po nich nechce. „Hlavní a základní kouzlo na zneškodnění všech druhů upírů zní:

Vampyrus Exhumai. Zkuste si to všichni s útočným pohybem hůlky, ovšem teď bez hůlek, prosím,“

řekl a pobídl třídu.

Sborově se ozvalo Vampyrus Exhumai.

„Velmi dobře, prosím, vyslovujte to ‚V a m p ý r u s‘ zcela zřetelně, takže ještě jednou.“

Znovu se na jeho pokyn ozvalo sborově Vampyrus Exhumai.

„Velmi dobře, doufejme, že nebudete mít potřebu tohle kouzlo někdy použít. Patří jak do obranných,

tak i do útočných kouzel, pokud budeme chtít zaútočit kouzlem na určitý druh upíra, přidáme za slovo
Vampyrus slovo poddruhové, prosím latinsky.

Je tu někdo, kdo si již dokázal zapsat všechny druhy?“

Hermionina ruka automaticky vystřelila do vzduchu jako prak. Nikdo jiný se nehlásil. Lexter se na ni

soustředil, chvíli na ni civěl a pak řekl: „Poslední poddruh se řekne nocturnus potens, slečno

Grangerová, opravte si to a všechny nám je prosím vyjmenujte.“

Hermiona něco začala hbitě škrtat a asi za dvě vteřiny nato vyjmenovala všechny druhy upírů. Poté

si je zopakovala celá třída a zapsala.

„Výborně, pět bodů, slečno Grangerová, nyní mě prosím na okamžik omluvte,“ řekl Lexter a

vystoupil nahoru po schodech do kabinetu. Asi za půl minuty se vrátil a vlekl za sebou kostru zavěšenou

na držadle na kolečkách a postavil ji před studenty.

„To je kostra profesora Snapea,“ pravil Lexter a celá třída vyhrkla překvapením. Lexter se na všechny

usmál a doopravil se. „Umělá kostra, s jejíž pomocí profesor Snape vyučuje jisté druhy Lektvarů.“

Celá třída se teď zasmála tomu, co každého napadlo, když Lexter řekl poprvé kostra profesora

Snapea.

„Profesor Snape řekl, že ji ‚nebude postrádat‘, takže nám ji laskavě propůjčil,“ řekl Lexter, popošel

před kostru a koukal na ni jako sochař na své dílo. Pak vytáhl hůlku, mávl s ní a na kostře se objevil

otrhaný černý špinavý hábit s motýlkem.

„No, to ne,“ řekl Lexter a odstranil motýlka. Pak se znovu postavil před kostru a zase na ni hleděl

takovým tím uměleckým pohledem. Přičaroval jí rukávy, které zakrývaly kostnaté dlaně, nakonec lesklé

černé boty.

„Nyní tě asi potěším, Neville,“ řekl Lexter a místo lebky se objevila hlava černovlasého muže s

matnými vlasy a neuvěřitelně bledou tváří. Zjevem se podobal opravdu Snapeovi, ale ne obličejem. Měl

černě opuchlé červené oči a z pusy mu vyčnívaly dva tesáky.

Třída byla tichá, každý teď koukal na upíra, kterého Lexter umělecky vykouzlil.
 „No, lepší to asi nebude,“ řekl a nakonec mávl hůlkou. Upír najednou ožil, vyhákl se z držáku a

postavil se na nohy. Celá třída se v jednom samém okamžiku lekla.

„Prosím, nemusíte se bát, pouze zde bude chodit sem tam, aby to bylo autentičtější,“ řekl Lexter.

„Takže, máme půl hodinky, tak bychom si to mohli vyzkoušet. Prosím, seřaďte se do řady a připravte

si hůlky,“ řekl Lexter a postavil se vedle prvního žáka, byla to Dominika Griffinová.

„Takže, Dominiko, jak jsem řekl, útočný nebo obranný pohyb hůlky, podle toho, v jaké budeš situaci,

a k tomu formuli Vampyrus Exhumai.

Dominika se postavila asi pět metrů před chodícího upíra, ten si jí všiml a začal si to k ní šinout.

Dominika vykulila oči a nezmohla se na kouzlo.

„Obranný pohyb, Vampyrus Exhumai!“ upozornil Lexter Dominiku.

„Vampyrus Exhumai!“ křikla Dominika a v tu ránu upír odletěl a práskl sebou o tabuli, kde se rozsypal

na malé kosti.

„Velmi dobře, Reverto!“ usmál se Lexter, křikl na hromadu kostí a jakoby se to pustilo pozpátku,

kosti se spojily, rozrazily se o tabuli a znovu se vrátily na místo, kde předtím stál upír. Pak se na kostře

znovu objevil upírský frak a hlava.

„Seamusi, teď ty!“ řekl Lexter Finniganovi.

Seamus přešel k upírovi a použil na něj kouzlo s útočným pohybem hůlky. V tu ránu se kosti rozsypaly

a frak padl na zem.

„Velmi dobře, další,“ řekl Lexter. Postupně se vystřídali všichni. Když přišla řada na Nevilla, byl dost

roztržitý, udělal něco mezi útočným a obranným pohybem, takže jedna část upíra se sesypala a druhá

odletěla a třískla sebou o tabuli.

Harry v klidu zvládl útočným pohybem zneškodnit kostlivce jako Seamus, dřív než se na něj podíval.

Ozvaly se školní zvony.

„Takže, dobře všichni, hodina skončila, hodina skončila,“ snažil se překřičet Lexter dobře se bavící
třídu. Nikdo z nich zvony nejspíš neslyšel.

Prásk!

Všichni se lekli a ze stropu se začaly snášet drobné červené jiskřičky. Rázem bylo ve třídě ticho.

„To jsem udělal, jen abych sjednal klid,“ řekl po chvíli Lexter. „To je kouzlo na novoroční oslavy,“

dodal s úsměvem. „Já vím, že byste tady nejraději zůstali a mučili dál chudáka pana kostlivce profesora

Snapea, ale musím vám oznámit, že hodina skončila, za domácí úkol mi napíšete nějaké povídání o té

takzvané domácí planetě upírů Erath,“ dodal s úsměvem.

Třída se znovu pobaveně rozešla ven na chodbu.

„Harry?“ zavolal ho ještě Lexter z vrcholku schodů do kabinetu.

Harry k němu přišel a kouknul na něho tázavým pohledem.

„Nezapomeň, vy tři dnes večer máte ten trest, ale nebojte se, nic pro vás nechystám,“ dodal s úsměvem

a vešel do kabinetu.

„Tak co mu říkáš?“ zeptal se na chodbě Ron Harryho.

„Já nevím, nějak se mi nezdá,“ řekl Harry.

„A co se ti na něm nezdá, prosím tě?“ zeptala se Hermiona.

„Zkrátka mě mate ta jeho telepatie,“ řekl Harry. „Co když už o nás všechno ví?“

„A co by asi tak měl vědět?“ zeptal se Ron.

„No přece o neviditelném plášti, o Pobertově plánku a tak dál.“

„Jak vůbec Pobertův plánek dopadl, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Co jako?“

„Po tom tvém nočním koupání v moři?“

„Vydržel, ač je to divné, nic mu není,“ řekl Harry.

Vyšli ven, protože jejich příští hodina byla péče o kouzelné tvory.

„Co myslíš, že si pro nás Hagrid přichystal?“ zeptala se Hermiona.

 „On s vámi ještě nic nezačal probírat?“ zeptal se udiveně Harry.

„No, bylo na něm vidět, že stále doufal, že se vrátíš,“ řekl Ron.

„A to kvůli mně zdržoval výuku?“ divil se Harry.

Hagrid zase stál u svého srubu, vedle něho seděl Tesák a sliny mu kapaly z huby na zem. Hagrid se

usmíval na příchozí. Naštěstí letos neměli Péči o kouzelné tvory se Zmijozelem, nyní na ni chodili s

Mrzimorem.

„Tak vás tu vítám,“ řekl natěšeně Hagrid. „Protože konečně sme kompletní,“ řekl a hodil očkem po

Harrym, „tak vám můžu vokázat to hlavní, o čem se budeme letos učit,“ řekl svým svérázným tónem.

„Takže, pokud sme tu už všichni, můžeme jít.“

Hagrid se otočil, pobídl Tesáka, ten se líně zvedl od kaluže odkapaných slin a společně se vydali

směrem do Zapovězeného lesa.

„K…k…kam to jdeme?“ zeptala se jedna dívka z Mrzimoru.

„Do Zapovězenýho lesa, nebojte se, nemůže se nic stát,“ řekl skromně Hagrid.

„Tam ale nesmíme, vždyť tam jsou vlkodlaci a a...“namítala dál.

„Přesně tak, vopovažte se tam páchnout bez doprovodu učitele,“ řekl Hagrid a zase mrknul na trojici

v čele s Harrym.

Harrymu to už začalo být divné, co jim tam mohl ukázat? Nehledě k tomu, že tam je celá armáda

kentaurů, kteří za poslední rok změnili názor na lidi tak, že je hned zabijí, jakmile se v lese někdo objeví.

Pak krvežízniví pavouci, se kterými měli Harry a Ron tu čest v druhém ročníku, nehledě k tomu, že tam

stále někde poletuje Ronův Ford Anglia.

Harry popošel trochu dopředu, aby dohonil Hagrida.

„Hagride, tak mě napadá, nechceš nám ukázat to, co málem zabilo minulý rok Hermionu?“ zeptal se

Harry.

„Pššš!“ okřikl ho Hagrid. „Jak se to vezme, ale garantuju ti, že nikomu nehrozí nebezpečí,“ řekl a
Harry zůstal stát, takže ho teď obcházeli všichni studenti.

Nakonec ho popadl Ron, když ho s Hermionou dohnali.

„Co je ti?“ zeptal se Ron.

„Radši se neptej,“ řekl Harry.

„Harry, co ti Hagrid řekl?“ zeptala se Hermiona.

„Jaksi mi naznačil, na co se to jdeme vlastně podívat,“ řekl bledě Harry.

„Co ti řekl?“ zeptal se hned Dean.

„Jak jsem řekl, radši se neptej,“ řekl Harry.

„Harry, není to doufám Dráp?“ zeptala se opatrně Hermiona.

Harry na ni bolestivě pohlédl a Hermiona zatajila dech.

„Co když se ale naštve?“ obávala se.

„Tak myslím, že se název tohohle lesa změní na les prchajících šesťáků,“ řekl Harry.

„Kam nás to vede?“ zeptal se Seamus.

„Radši se neptej, budeš fakt překvapený,“ řekl zaraženě Harry.

Ač si myslel, že půjdou přes chroští a bodláky, jako tomu bylo i poprvé, ušli jen kousek v

Zapovězeném lese a Hagrid už je zastavil. I tak stáli v pološeru, les ještě tak hustý nebyl.

„Takže, předem vás upozorňuju, že se nemáte čeho bát, tohle jsme projednávali několikrát s

Brumbálem a von sám se tu byl několikrát podívat, dokonce i se studentama. Sám řek, že není

nebezpečnej.

„A kdo?“ zeptal se netrpělivě jeden z žáků Mrzimoru.

„Jde vo vobra,“ řekl Hagrid a celá třída jakoby nadskočila, až na Harryho a Hermionu, kteří stále

nevěřili, že je tam zavedl s celou třídou.

„Vy…vy…v…vy t…tady mát…máte…“ koktala Levandule.

„Ano mám, popravdě, jistě ste si všichni přečetli, co vo mně napsal ten všivej plátek. Tak tohle je muj
bratr,“ řekl Hagrid a očekával, že na něj někdo bude koukat zle, ale všichni byli tak vystrašení, že na to

neměli pomyšlení.

Hagrid se otočil a zakřičel: „Drápe!“ Chvilku čekal a pak znovu: „Drápe, tady Hagrid, mít kamarády!“

křičel dál.

Harry se s Hermionou prodral k Hagridovi skrz vykulené studenty.

„Hagride, pořád se ještě můžeme vrátit, nemyslíš, že…“

„Ne, Harry,“ přerušil ho Hagrid. „Je fakt krotkej.“

„Je?“ zeptala se ta dívka z Mrzimoru, co se tak bála, ještě než vkročili do lesa.

Harry se na ni podíval a v očích měl obavy, ale vtom…

Buch… buch… buch… buch…

Celá země se otřásala, všichni studenti s každým otřesem poskočili, stromy klepaly větvemi a od

Hermiony se ozvalo vyjeknutí. Harry se k ní otočil, koukala vyplašeně, ale potichu si říkala: „Nebudu

se bát, nebudu se bát, nebudu se bát…“

Buch…

Hermiona znovu vyjekla, stejně jako zbytek třídy. Kroky se přibližovaly. Ptáci z korun stromů začali

odlétávat, Hermiona se potají začala přibližovat k Harrymu.

Buch… buch… buch…

„Hagride, doufám, že víš, co děláš,“ řekl Harry, když se konečně Hermiona chytila jeho ruky. Harry

viděl, jak ostatní děvčata, když viděla Hermionu, to chtějí udělat taky, chlapci zase pomalu ustupovali

dozadu.

BUCH… BUCH… BUCH…

Za stromem se objevila noha, měla asi tři metry, pak se objevilo obrovské zavalité tělo také asi tři

metry vysoké, k tomu se objevila gigantická kulatá hlava, která zdánlivě neseděla na žádném krku. Dráp

zřejmě velice povyrostl, rysy v obličeji měl, jako když je někdo vytesá do dřevěné koule - mohutný
beztvarý nos, zakroucená ústa plná žlutých zubů různé délky a velikosti přeházeně postavené ve své

mohutné tlamě. Měl kapradinově zelený hustý porost vlasů, malinkatá zelená očka a na bocích hlavy

měl boltce uší. Na sobě měl potrhaný, ale rozhodně lepší plášť než ten, co měl na sobě minule a celkově

to vypadalo, že se o něj Hagrid stará, a Harry si koneckonců řekl, že Hagrid nevypadá jako minulý rok,

když chodil domů vždycky celý umlácený.

BUCH… BUCH… BUCH…

Dráp dokráčel až ke k smrti vyděšené třídě, rozhlížel se a pak dopadl na zadek, když si sedl. Polovina

studentů vykřikla a spadla na zem, jak se mohutně otřásla. Ze stromů začalo sněžit jehličí, Hermiona

se k Harrymu přitiskla jako klíště a ostatní dívky, které nepadly na zem, utvořily kolem Harryho kolečko.

„Ahoj Drápku, kamarádi,“ řekl Hagrid a ukázal na třídu, která koukala, jako kdyby měla za okamžik

omdlít.

„Ahoj kamarádi,“ zahřímal Dráp a na obličeji se mu rozhostil široký úsměv.

„Takže, tohle je můj bratr Dráp. Je hodnej, dokážu se s nim už domluvit, zatím ještě nemluví plynule

a chápání mu taky moc nejde, ale jinak je strašně milej, dokonce už přestal vyvracet stromy z kořenů,“

řekl a mrkl na Harryho.

„HERMY!“ zařval Dráp.

„Ale ne!“ zaúpěla Hermiona. „On si mě pamatuje.“

Dráp natáhl svou ohromnou tlapu ve tvaru ruky k Hermioně a ta se vší silou přitiskla k Harrymu, až

ho začala dusit.

„Her…, Her…“ úpěl Harry a snažil se nadchnout.

„Pusť Hermionu, Harry, nic jí neudělá,“ řekl nadšeně Hagrid a zřejmě netušil, že to ona je k němu

přilepená jako klíště.

„HARRY!“ zahřměl Dráp a ruku otočil k Harrymu.

Harrymu poskočilo srdce, zase tak odvážný, jak si Hermiona myslela, nebyl. Ale zároveň nechtěl, aby
měl Hagrid malér, a tak pomaličku začal přecházet směrem k Drápovi.

„C…co…co to děláš?“ brekotala Hermiona, která se ho stále držela.

„Já ani vlastně nevím,“ řekl Harry a třásl se mu hlas.

Vyšli z hloučku studentů ke Drápovi. Ten stále natahoval ruku směrem k nim, Harry ze sebe pomaličku

odstrčil Hermionu, která byla k smrti vystrašená.

Popošel k metrové ruce a děsivě na ni koukal.

„Vyhupni si, Harry. Nic ti neudělá,“ řekl klidně Hagrid.

Harry se snažil usmát a podíval se na Drápa. Ten se usmíval stále dál a nabízel Harrymu ruku. Ten

se otočil a opatrně si na ni sedl.

Vtom se odlepil od země a vznesl se do čtyřmetrové výšky až k Drápově hlavě. Harrymu vyklouzl dech,

jak se tak rychle zvednul, celá třída v tom okamžiku znovu zaúpěla a Hermiona si zakryla oči.

„A…a…ahoj,“ řekl vystrašeně Harry Drápovi.

Dráp se stále usmíval a vtom vytáhl druhou ruku, kterou zastavil těsně vedle Hermiony.

Ta se lekla, uskočila a spadla na zem.

Hagrid k ní popošel a zvedl ji jedním lehkým pohybem ruky na nohy. „Nemáš se čeho bát, vidíš, jak

si to Harry užívá.“

Zvedl ji a posadil do Drápovy ruky. Hermiona znovu zaúpěla stejným hlasem jako Ron, když v druhé

třídě utíkali před pavouky.

Ruka se znovu vznesla do vzduchu a Hermiona skončila ve stejné výšce jako Harry. Nějak jí selhal

hlas a ani se na žádný nezmohla.

„Hermy a Harry,“ řekl radostně Dráp a přiblížil ruce k sobě, takže teď na sebe Harry a Hermiona

koukali z dvoumetrové vzdálenosti.

Nedalo se říci, kdo z nich se bojí víc, oba měli k smrti vyděšené obličeje.

„No vidíte, není to bezva, co?“ řekl Hagrid, který na ně zezdola mával, pak se otočil na třídu a začal
vykládat.

„Takže, obrů je dnes už málo, málem se vybili, žijí v tlupách v horách. Bohužel občas někoho zabijí,

mudlové to pak svedou na horolezeckou nehodu. Dráp měl v létě takovou… nehodu a když jsem mu

pomohl, začal být hodný. Začali jsme se konečně pořádně dorozumívat a šlo to s ním bezva.

Brumbál mi dovolil vykouzlit mu postel, přikrývky a každý den se mu zde objevuje jídlo, takže nemusí

nic zabíjet. Dráp většinu dne prospí nebo jen tak leží, jako to dělají vostatní obři. Našel si místo, kde

teče potůček, tak se může vopláchnout. Co se týče jeho druhů, musel vod nich odejít, protože to mezi

nima chodí velice krutě. Každá tlupa má svýho velitele, kterýho když zabije jinej obr, stává se novym

velitelem, toho starého pak sežerou.“

Harry už si začínal připadat o něco bezpečněji, zmohl se už na oslovení Hermiony, která mu sice

neodpověděla, ale jen přikývla, jako že je v pořádku. Ron na ně zezdola koukal jako na svůj

neoblíbenější famfrpálový tým, Harry ale věděl, že kdyby mu nabídli, aby se k nim přidal, rychle by

odmítl.

„Hagr, Hermy, Harry, kamarádi,“ brumlal Dráp přes Hagridovo vyprávění. „Harry nebezpečí.“

Harry zpozorněl, něco, co právě Dráp řekl, se mu zdálo divné. Hermiona také zpozorněla.

„Harry nebezpečí,“ brumlal dál Dráp.

„Co tím myslíš?“ řekl Harry a přestal se soustřeďovat na strach, který z Drápa čišel.

„Dráp slyšet Harry nebezpečí“ řekl Dráp.

Harry tázavě koukl na Hermionu, ta pokrčila rameny.

„Jaké nebezpečí?“ zeptal se Harry a dal si záležet, aby to řekl pomalu a naprosto zřetelně.

„Pláště jako Dráp, jako les, oškliví a zlí,“ řekl Dráp a úsměv mu zmizel z obličeje. Místo toho jako

kdyby se začal vztekat.

„Zlý, plášť zlý, Harry nebezpečí!“ začal křičet.

„Hagride, něco se děje,“ řekl Harry.

 „Cože?“ zeptal se Hagrid a otočil se. Dráp byl naštvaný a spouštěl pomalu ruce dolů. „No, dává vás

dolů, co by se dělo?“ řekl Hagrid a znovu pokračoval ve výkladu studentům, kteří teď už nebyli tak

vystrašení.

„Harry dát pozor,“ řekl Dráp.

„Děkuji, Drápe, budu,“ řekl Harry a připojil se ke třídě s Hermionou.

„Co myslíš, že tím myslel?“ zeptala se Hermiona, když se vraceli zpátky.

„Vždyť víš, že mele voloviny,“ řekl Ron.

„Ale nemohl to říct prostě jen tak,“ řekl Harry.

„Tak co mu říkáš, Harry?“ zahřímal Hagrid za jejich zády.

„No, musím říct, že je úplně někdo jiný,“ přiznal Harry.

„Kdybys ho chudáka viděl po tý nehodě s těma kentaurama. Mě by zajímalo, proč tak vběhl zrovna

mezi celou bandu kentaurů,“ zajímal se Hagrid. Hermiona a Harry se snažili dělat, že neví, o co jde.

„Tak nějak sme se domluvili, že už nikomu neublíží a že já se vo něj budu starat.“

„A co s těmi kentaury?“ zeptal se Harry.

„To fakt nevim, vod tý doby, co Brumbál vyšel z lesa s tou Umbridgeovou, jsem je neviděl. Nutno říct,

že ani Dráp už neláme ty stromy a nezabíjí zvířata. Žije, řek bych, v takový harmonii s lesem,“ řekl

Hagrid.

„Při té jeho postavě bych řekl, že je to takový zázrak,“ pravil Ron.

„Že ste si všichni mysleli, že vás rozmáčkne na kaši, co?“ usmál se Hagrid.

„Slabě řečeno,“ usmála se Hermiona, když vyšli z lesa do školy.

Kapitola 15.
 Školní trest
H odina Péče o kouzelné tvory skončila pozdě odpoledne. Harry chtěl s Ronem jít ven, ale Hermiona

mu to rázně zakázala, protože má spoustu domácích úkolů a k tomu ještě dopisování poznámek.

Takže si odpoledne sedli do křesel ve společenské místnosti a začali psát úkoly, které měli snad ze

všech předmětů, kam zatím Harry šel. Pojednání o Krévovém lektvaru Ron psát nemusel, protože na

Lektvary nechodí. Zato chodí na Jasnovidectví, takže měl svých starostí dost s vymýšlením hloupostí,

na které mu Trelawneyová skočí. Po půl hodině se rozhodli, že půjdou psát do knihovny, protože v

knize toho o Krévovém lektvaru nebylo dost. Harry se snažil psát co největším písmem, ale samozřejmě

ne zase tak velkým, jinak by mu Snape nabalil ještě další úkol.

Pojednání o Krévovém lektvaru měli s Hermionou, která mu jakoby zázrakem pomáhala, hotové za

hodinu, hned pak se už společně s Ronem vrhli na úkol z Obrany proti černé magii. Vytáhli si knížku

nazvanou Jsou zde, nosph'erathu! a hledali informace o domovské planetě upírů. Harrymu a Ronovi se

knížka zdála nějaká divná, prostě nedokázali pochopit ani slovo z toho, co tam bylo napsáno, takže jim

to musela Hermiona, která knížku četla prý už dvakrát, vysvětlovat. Harry a Ron se snažili, aby jejich

práce nebyly stejné, převraceli věty, jinak formulovali slova, takže jim trvalo déle odlišení svých testů

než získání informací. Hermiona byla s prací hotová za čtvrt hodiny a pak pozorovala, jak se ti dva

pachtí s domácím úkolem.

Následně se vrhli na domácí úkol z Přeměňování a protože jim už nezbývalo moc času, nechali

Kouzelné formule na později, samozřejmě Hermina stihla obojí, ale jim to opsat nedala.

Následovala večeře, všichni tři si rychle běželi uložit poznámky do ložnic a pak běželi do Velké síně.

Strop byl zase o něco více zamračený, počasí se vůbec stále víc a víc zhoršovalo, Harry věděl, že ještě

neprší jen proto, že déšť čeká, až bude první famfrpálový trénink, aby všichni mohli krásně zmoknout.

K večeři si nandali propečená kuřecí stehýnka a křidýlka, k tomu měli propečené brambory se spoustou
omáčky a nakonec moučník.

Schylovalo se už k osmé hodině, když si Harry vzpomněl na jejich školní trest. Proseděli tam už

takovou dobu a povídali si, že by na to málem zapomněli. Oznámil to tedy svým dvěma přátelům a

rozloučili se s ostatními. Všichni na ně zvědavě koukali. Nejenom kvůli tomu, za co ten trest dostali,

ale hlavně proto, že si ještě nikdo nešel odpykávat školní trest k profesoru Lexterovi.

„Co myslíš, že nám dá, čištění záchodků?“ zeptal se Ron Harryho.

„Říkal, že nic nechystá, tak nevím,“ podotkl Harry.

„Nic nechystá?“ zdálo se to divné Ronovi.

Došli před učebnu Obrany proti černé magii a otevřeli dveře. Učebna byla prázdná, tak jako vždycky,

schody vedoucí nahoru ke dveřím do profesorova kabinetu vyběhli v mžiku a Harry zaklepal na dveře.

Nic se neozývalo.

Zaklepal tedy znovu, ale stále nic.

„Že by na nás zapomněl?“ ptal se Ron.

„Neblázni,“ řekla mu Hermiona.

Harry pokrčil rameny a naposledy zaklepal. Když se nic neozývalo, sešel schody a rozhlédl se po

učebně.

„Přece tu na nás měl čekat,“ řekl.

Vtom se z kabinetu ozval orlí křik. Všichni strnuli a v příštím okamžiku se dveře do kabinetu otevřely

a do třídy vešel Lexter.

„Omlouvám se za to zpoždění, jsem tu jen o pět minut později, tak jsem vás snad tolik neznudil,“ řekl

a sešel k nim dolů.

„Takže zaprvé: To, co jste pro Harryho udělali, nepovažuji hodné trestu, nerozvážné, to ano, ale ne

hodné trestu,“ řekl s úsměvem.

Ron se usmál na Hermionu a ta zase na něho.

 „Co se týče tebe, Harry, víš, co jsi slíbil profesoru Brumbálovi v tom Hagridově srubu?“ zeptal se

Lexter Harryho.

Harry začal vzpomínat, ale nic ho nenapadalo, jen že půjde na školní trest a pak…

„Pak že začneš chodit na hodiny Nitroobrany,“ doplnil ho Lexter, jako kdyby Harry přemýšlel nahlas.

„Ano,“ přitakal opatrně.

„Co kdybychom jim předvedli tu správnou Nitroobranu?“ vyzval Harryho Lexter a ukázal na

Hermionu a Rona.

„To bude zajímavý, co Hermiono?“ řekl Ron s úsměvem.

„Nikdy jsme neviděli Harryho při Nitroobraně,“ řekla Hermiona a Harry už začínal být naštvaný. Při

Nitroobraně se Snapem minulý rok zažil snad svou nejhorší vzpomínku, a sice když ještě Snape byl

mladý a Harryho otec ho zesměšnil. Také při Nitroobraně stále vnikal Harrymu do hlavy a viděl jeho

ošklivé vzpomínky.

„Takže Harry, spousta kouzelníků začíná učit Nitroobranu bez předchozího domluvení, Nitroobrana

je velice citlivá záležitost, protože cizí kouzelník nahlíží do vzpomínek žáka. Chtěl bych, abys věděl,

že se v žádném případě nemusíš zdráhat do toho se mnou jít naplno kvůli tomu, že bych viděl tvé

vzpomínky, každý člověk má vzpomínky, ať už zlé nebo špatné, a mně je jedno, jaké já uvidím, jde tu

jenom o to naučit tě bránit se vniknutí do mysli, rozumíš?“ zeptal se smrtelně vážně Lexter.

Harry se v duchu soustředil na slovo ‚Ano.‘

„Prosím, nemluv teď se mnou takhle,“ řekl Lexter, „budu se teď snažit zapřít své telepatické

schopnosti, takže by to stejně nemělo cenu,“ řekl klidně.

„Ano,“ řekl Harry nahlas.

Lexter přikývl a došel k Harrymu.

„Co po tobě profesor Snape chtěl?“ zeptal se Lexter.

„Cože?“ nechápal Harry.

 „Co po tobě chtěl, abys udělal při první hodině Nitroobrany?“

„Abych se snažil na nic nemyslet.“

„Přesně tak,“ řekl Lexter a přešel až k Harrymu. Natáhl ruku nad jeho hlavu a zavřel oči. Asi tak půl

minuty ji tam nechal a kroužil s ní nad Harryho hlavou, pak otevřel oči a ruku stáhl zpět.

„Dobrá, jak tak vidím, profesor Snape tě toho moc nenaučil. Buď je to špatný učitel, což pochybuji,

nebo ses nesoustřeďoval a nebo ses z jakéhosi důvodu soustředit nemohl, což si myslím, že je ta správná

odpověď,“ řekl s úsměvem Lexter.

„Myslím, že Harry moc v lásce profesora Snapea nemá,“ řekl s úsměvem Ron.

„Děkuji, pane Weasley, ale teď už prosím nemluvte, ten vztah je o hodně složitější,“ řekl vážně Lexter.

„Harry viděl něco, co veškeré pokusy o hodiny Nitroobrany zmařilo, nemám pravdu?“

„Ano,“ řekl tiše Harry.

„O tom se teď ale nebudeme bavit, dobrá zpráva je, že mě neznáš, takže ke mně snad dosud nechováš

žádný vztek nebo přílišnou náklonnost, není to tak?“ zeptal se zase Lexter.

Harry přikývl.

„Prosím, odpověz jasně a zřetelně.“

„Ano,“ řekl jasně a zřetelně Harry.

„Předpokládám, že už víš, v čem spočívá umění nitrozpytu,“ zeptal se Lexter.

„Ano, pane.“

„Ne, Harry, mně nemusíš říkat pane, říkej prostě ano, či ne.“

„Ano.“

„A?“ zeptal se Lexter.

„Je to schopnost dostat se ke vzpomínkám a pocitům jiné osoby.“

„Velmi správně, takže přece jenom něco můj kolega dokázal,“ řekl Lexter a na chvíli se odmlčel.

„Mysl je uložena v mnoha vrstvách, podvědomá, nadvědomá, vědomá a spousta dalších. Telepatie,
jak ji chápeš ty, jako že je jenom čtení myšlenek, je velmi nepřesná formulace. Je to vyšší forma

Nitrozpyritu, ovšem nedá se naučit, kouzelník ji má už od narození. Telepaty bys spočítal velice snadno,

není nás ani padesát. Přesný počet je tajný, z hlediska bezpečnosti bystrozorů,“ dopovídal a nabídl

Harrymu židli. Hermiona a Ron si také sedli o kus dál a zarytě na ně koukali. Lexter si sedl naproti

Harrymu a vážně mu koukal do očí.

„Na to, abys poznal, co právě člověk cítí, nemusíš ovládat ani telepatii, ani nitrozpyrit. Stačí sledovat

jeho pohyby, pohyby rukou, pohyby prstů, pokud jsou nervózní, klidné, či napjaté, pohyby mimického

svalstva, pohyby očí, na to si dej zvlášť pozor, stačí zdvihnout oči v sloup, otočit jimi pak na nějakou

stranu a už to něco naznačuje. Pohyby nohou, vrtění se na židli, drbání se po těle a na určitých

specifických místech, únava, čilost, výraz tváře, cokoliv…“ dopovídal Lexter a zase následovala

chvilka ticha. Harry zjišťoval, že se opravdu začíná na židli vrtět a být nervózní.

„Víš, Harry, že jsi statečnější než já?“ zeptal se po chvíli Lexter.

Harry se tvářil nechápavě.

„Dokážeš vyslovit jméno Pána zla, já jsem k tomu nikdy neměl odvahu,“ řekl a prohlížel si s úsměvem

Harryho.

„No… prostě mi připadá, že i kdyby to bylo to nejhorší monstrum na světě, proč bych ho nemohl

nazývat jménem?“ zeptal se Harry.

„Ty nevíš, Harry?“ zeptal se Lexter a zvážněl. „Myslíš si, že když se v klidným světě objeví největší

zlo všech dob, budou se všichni prostě z ničeho nic bát vyslovit jeho jméno?“

„Přesně to si nemyslím, také je mi to divné, proč…“

„Protože důvod je strašnější než samotná příčina,“ uzemnil ho najednou Lexter a tvář měl smrtelně

vážnou.

Harryho jeho vážnost až překvapila.

„Pro všechno existuje důvod, Harry. I na to, že jedině smrtijedi říkají… ty víš komu, Pán zla. A občas
i nějaký bystrozor, jako já.“

Harry stále nechápal, ale zájem o profesora Lextera se v něm stupňoval.

„Není ti divné, že kromě Brumbála po tomhle světě nechodí už ani jeden člověk, co se nebojí říct jeho

jméno?“ ptal se dál Lexter.

„Ale já…“

„Ty, přesně tak, Harry, ty. Kdo ještě, přemýšlej.“

„Pak Lupin a…“ přemýšlel Harry.

„A?“

„A Sirius,“ napadlo najednou Harryho.

„A jak dopadl Sirius?“ zeptal se pomaličku Lexter.

Harry k němu vzhlédl a tvář se mu zaplňovala smutkem.

„Ano, a ty máš předurčeno buď zemřít, nebo žít, moc dobře to víš,“ říkal Lexter stále dál smrtelně

vážně.

Hermiona chtěla na tuhle větu něco říct, ale Lexter ji zastavil.

„Kvůli Voldemortovi,“ řekl Harry a Lexter zkřivil bolestivě obličej, když to jméno uslyšel.

„Ano, Harry,“ a zase nahodil svůj vážný obličej, „takže kdo ještě zbývá?“

„Lupin,“ řekl Harry.

„Ne, Lupin ne, Harry. Lupin byl již potrestán, kdyby nebyl, skončil by stejně jako Sirius, to mi věř.“

„Jak to víte?“ zeptal se nevěřícně Harry.

„Jak to vím?“ opakoval s vážným pohledem Lexter. „Lupin je vlkodlak, je zakletý nadosmrti, jestli je

něco stejně strašného jako smrt, tak právě tohle, měnit se přes úplněk v krvežíznivého vraha“

„Takže…“

„Zbýváš ty,“ řekl Lexter.

„A a a a, ale vždyť je to jenom obyčejné jméno,“ namítal Harry.

 „Věř mi, že to není jen tak obyčejné jméno,“ řekl vážně Lexter. „Každý, kdo ho vysloví nahlas, jasně

a zřetelně, zemře strašlivou a bolestivou smrtí.“

Harrymu to nedávalo smysl, bylo mu celou dobu divné, proč nikdo kromě Brumbála nevyslovuje to

jméno. Jenom proto, že byl tak strašný?

Vtom se ozval úzkostlivý vzdech. Harry sebou škubl a podíval se za sebe. Hermiona tam měla obličej

vyděšeně přikrytý rukama.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Já nevím, prostě najednou…“ odvětil Ron

„Je ještě někdo, kdo jasně a zřetelně vyslovil jeho jméno,“ vydechla Hermiona.

Harrymu to docvaklo, byla to ona, to ona se přinutila minulý rok to jméno vyslovit. Lexter to nejspíš

pochopil, ale už to řekl, nedalo se to zvrátit.

„Ty nezemřeš, Hermiono, neboj se,“ řekl něžným hlasem Lexter.

„Ale já se hlavně bojím o Harryho,“ řekla a smutně na něho koukala.

„Harry se dokáže ubránit, on má tu moc a já mu věřím,“ řekl Lexter.

Hermiona kroutila dál hlavou a nepřipouštěla si to.

„Řekla to kvůli mně,“ řekl smutně Harry. „Je to moje chyba,“ byl nešťastný, když si představil, že by

Hermiona kvůli němu zemřela.

„No tak, to bude dobrý,“ utišoval ji Ron.

Lexter koukal na celou trojici a začal rázně a rozhodně kroutit hlavou. „Tady nikdo nezemře,

rozumíte?“

Hermiona však stále dál slzela a ani Harry ho nebral na vědomí.

„Nikdo tu už neumře!“ zařval Lexter a práskl rukou do stolu vší silou, až všichni nadskočili, tvářil se,

jako kdyby to nějak zvláštně prožíval. Vstal, přešel k Hermioně a otřel jí prstem uslzenou tvář.

„Rozumíte mi?“ řekl trojici.

 „Jak… jak…“ snažila se ze sebe vypravit.

„Protože já jsem to jméno také řekl,“ pravil Lexter.

Všichni na něj vykulili oči, nemohli tomu uvěřit, Lexter mávl na Harryho, aby se k nim přidal, Harry

vstal a přešel k nim.

„Tak a teď si tu všichni slibme, že to přežijeme,“ řekl a nastavil ruku. Ron mu na ni položil svou a

přikývl. Hermiona na ně smutně koukala.

„I kdyby nás to mělo stát veškeré naše úsilí,“ řekl skálopevně Hermioně.

Té se v obličeji změnil smutek v odhodlání a pevně natáhla ruku na Lexterovu a Ronovu. Všichni teď

pohlédli na Harryho.

„Uděláme to pro ty, co už mezi námi nejsou,“ řekl nakonec Lexter.

Harry odhodlaně přiložil ruku a Lexter je druhou rukou ze shora přikryl.

„Slibme si to,“ vyzval je.

„Slibuju,“ řekl pevně Ron.

„Slibuju,“ řekla Hermiona.

„Slibuji,“ řekl Lexter.

Harry na ně koukal, ale něco v něm ho táhlo dál, byl odhodlaný to přísahat, bude je chránit až do

skonání duše, protože on je ten vyvolený, on má zachránit svět.

„Přísahám,“ řekl skálopevně Harry.

„Tak se mi to líbí,“ pousmál se Lexter.

Hermionu už přešel pláč a usmívala se na ně.

„Tak… a teď budeme pokračovat,“ řekl Lexter, posadil se naproti teď již prázdné židli, kde předtím

seděl Harry, a nabídl mu místo. Sedli si tedy zase jako předtím.

„Pán zla teď už ví, že se může dostat do tvé mysli, Harry. Jaký je tedy důvod, že to od toho Odboru

záhad neučinil?“ ptal se Harryho.

 „Ale udělal, několikrát se o to pokusil, bolela mě jizva.“

„Jak to, že jsi nám to neřekl, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Podle toho, co jsem slyšel, toho ještě hodně nevíte,“ řekl Lexter a pohlédl na Rona Hermionu.

„Co to bylo s tím, jak jste říkal, že Harry buď zemře, nebo bude žít, jak to že bude žít, když každý,

kdo řekne Voldemortovo jméno, zemře?“ zeptala se Hermiona.

Lexter pohlédl na Harryho a ten zavrtěl hlavou. Lexter to pochopil. „Omlouvám se, Harry,“ řekl.

Nechtěl vyzradit, že Harry je prokletý věštbou, že buď zemře rukou Voldemorta, nebo ho zabije.

„To je dobrý,“ řekl Harry.

„Co je dobrý?“ ptal se Ron.

„Mám předpovězeno, že…“ přemýšlel Harry, jak to řekne svým kamarádům.

„Nejlepší je prostě říct pravdu, Harry, pamatuješ?“ řekl Lexter s úsměvem.

‚Má pravdu, nebudu jim lhát, prostě to na ně vybalím,‘ řekl si Harry v duchu.

„Profesorka Trelawneyová předpověděla, že až bude umírat měsíc červenec, narodí se dítě s mocí

porazit Pána zla, narodí se čistým kouzelníkům, těm, co se mu již třikrát postavili,“ řekl Harry a odmlčel

se.

„Ale i kdyby, Trelawneyová přece neumí věštit,“ řekl Ron.

„Umí,“ pokračoval Harry, „právě jsem ti totiž řekl, co se asi dozvěděl i Voldemort. Proto mě šel zabít,

jenže udělal chybu, nevěděl, že věštba pokračuje, a místo toho, aby mě zabil, to dopadlo, jak víte. Věštba

dál říká, že to dítě učiní sobě rovným a dá mu kus své moci,“ řekl a poklepal si na jizvu, „že nebude

očekávat, jakou bude mít moc, a že jeden má zabít toho druhého, oba dva žít najednou nemohou,“

dopovídal a odmlčel se.

Ron i Hermiona na něj teď koukali jako vyorané myši.

„To… to není možné,“ hlesla Hermiona.

„Také jsem si to říkal, ale tohle mám od slavného Brumbála, takže světe div se, zase má pravdu,“ řekl
posměšně Harry.

„Harry, ty o Brumbálovi moc vysoké mínění nemáš, že ano?“ zeptal se podezřele Lexter.

„O tom se teď nechci bavit,“ odmítl ho rázně Harry.

„Harry, jak to že jsi nám to neřekl?“ divila se Hermiona.

„Protože by už nic nebylo, jak to bývalo,“ odvětil chmurně Harry.

„Myslíš, jako že bychom tě přestali považovat za kamaráda?“ ptal se nevěřícně Ron.

„Právě naopak, zbytek života bych strávil v bavlnce, každý by se o mě strachoval a to nemám

zapotřebí, vím, že nedokážu porazit Voldemorta, nedokážu to, když to nedokázal ani Brumbál, je příliš

mocný, žije úplně v jiném světě, prostě se mu nemůžu rovnat, chtěl jsem zbytek života strávit jako

normální člověk, ne jako ‚Chudinka Harry Potter‘,“ řekl Harry a odvrátil pohled.

„Proto jsi utekl?“ zeptala se ho po chvilce Hermiona.

„Ano,“ hlesl Harry.

„Přežil jsi jenom díky jedné věci, Harry,“ přidal se Lexter.

Harry na něj tázavě pohlédl.

„Ten tvůj úmysl proč jsi to všechno dělal, chtěl jsi zase být sám sebou, chtěl jsi to udělat pro své

kamarády,“ řekl s úsměvem.

„Já tomu nerozumím…“

„Až přijde čas, tak pochopíš, je velice důležité být sám sebou,“ řekl Lexter a stále se usmíval.

„Takže jedině Harry dokáže porazit Vy-víte-koho?“ ptal se Ron.

„Ano, jedině Harry, ačkoliv Sibyla Trelawneyová opravdu neumí věštit z čajových šálků a

křišťálových koulí, zdědila něco ze svého rodu, dokáže se dostat do stavu podobném spánku nebo

hlubokého zamyšlení a v tu chvíli dokáže předpovědět smrtelnou budoucnost nebo věštbu. To, co se na

Odboru záhad zničilo, byl jen záznam její věštby, nic víc,“ dopovídal Lexter.

„No to mě podrž, tak ona to opravdu neumí, já to věděl!“ řičel Ron.

 „Rone, to je přece teď úplně jedno,“ okřikla ho Hermiona. „Harry se musí co nejdřív utkat s

Voldemortem, o to teď jde,“ řekla a Ron i Lexter se zatvářili bolestně při tom jméně.

„Takže teď prosím přistoupíme k Nitroobraně, takže klid,“ ukončil domněnky Lexter a znovu se otočil

na Harryho.

„Profesor Snape je neobyčejně zdatný profesionál, i když trpí jakousi nabubřelostí,“ řekl Lexter a

pousmál se. Hned nato ale zvážněl. „Speciálně na tebe, Harry. Před učením Nitroobrany se musí ještě

podstoupit cvičení na pročištění hlavy. Musíš dokázat vypudit všechny své myšlenky, proto jsem ti také

na začátku hodiny řekl, že se budu snažit zapudit své telepatické schopnosti, abych tě nezneužil, když

nebudeš na nic myslet a tvá mysl bude přístupná,“ vysvětlil Lexter a pokračoval dál.

„Jde o to, že profesor Snape kvůli nedostatku času toto cvičení přeskočil a hned s tebou šel tak říkajíc

‚do akce‘,“ dodal s úsměvem. „V prvních hodinách tu budeme jenom my dva, aby ses dokázal

soustředit, dnes můžeme ale mimořádně jít tak říkajíc ‚do akce‘, co říkáš?“ zeptal se ho přátelsky.

Harry po chvilce odhodlaně přikývl.

„Takže, necítíš ke mně nenávist ani mě nemáš rád, jsem cizí člověk, nemysli na žádné city, které ke

mně máš, jsou-li i nepatrné,“ řekl Lexter, vstal a postavil se vedle tabule, kde bylo dost místa. Harry se

postavil naproti němu.

„Hůlku,“ řekl mu Lexter. Harry vytáhl z hábitu hůlku a namířil jí na Lextera.

„Nyní zavři oči,“ řekl pomalu a Harry zavřel oči, věděl, že kdyby mu chtěl něco udělat, je tam Ron a

Hermiona a ti ho zachrání, ale i tak, začal k Lexterovi chovat náklonnost a důvěru, tu teď ovšem ale

musel potlačit.

Lexter přešel k němu a vztáhl ruku nad jeho hlavu. Pak začal potichu a velice pomalu říkat: „V

místnosti nikdo není…“ začal a kroutil rukou kolem Harryho hlavy, „jsi zde sám v temné místnosti…

žádný strach, žádná odvaha, žádný pocit, nic už necítíš… oprosti se od pocitů… nic už neexistuje…

žádný problém už není… hlava je naprosto čistá, myšlenky jsou ty tam… žádné světlo… Prásk!
 Harry ležel na podlaze a křičel na celé kolo. Mnul si bolestí jizvu, příšerně teď pálila a nechtěla

přestat.

„Zapuď ho!“ křičel Lexter.

„Áááá!“ křičel dál Harry a svíjel se bolestí.

Hermiona a Ron dorazili k nim, ale Lexter je zastavil. Sehnul se nad Harryho a popadl mu hlavu do

rukou, začal něco šeptat, zvrátil hlavu vzhůru a oční panenky mu zmizely v obočí. „Zmiz z něho,“ začal

šeptat. „Psychosis evantis, psychosis evantis, psychosis evantis…“ začal Lexter mumlat a stále svíral

Harryho hlavu.

Oba dva sebou škubali, Ron a Hermiona na to koukali vystrašeně, když vtom všechno utichlo a Harry

pustil jizvu.

Lexter z něho udýchaně slezl a ujišťoval se, že je Harry v pořádku. Ten otevřel uslzené oči a zhluboka

oddychoval.

„To bude dobrý, jen se neboj, už je to pryč,“ říkal Harrymu Lexter.

„Co jste mu to provedl?“ rozkřikl se Ron.

„To já ne, očistil jsem Harrymu mysl a Pán zla toho hned využil, nečekal jsem to, zdá se, že chtěl

zjistit, co se děje, teď už ví, že Harry znovu dostává hodiny Nitroobrany,“ mluvil rychle Lexter

„To byl Voldemort?“ zeptala se Hermiona.

„Ano,“ řekl Harry.

„Harry?“ sehnul se k němu Ron.

„Cítil jsem ho, jako kdyby se ve mně něco prolomilo,“ řekl Harry.

„Věř tomu nebo ne, Harry, ale Snape ti opravdu poskytl částečnou ochranu…“

„Co se dělo?“ vyhrkl Harry na Lextera.

„Já… no… víš…“ koktal Lexter

„Co?“ dotíral Harry.

 „No… víš…no…“

„Lepší je říct pravdu, pamatujete?“ řekl Harry.

„Pokoušel se tě ovládnout, Pán zla zjistil, že máš zase po dlouhé době očištěnou mysl, tak toho chtěl

využít.“

„On mě chtěl ovládat?“ zeptal se Harry, který se teď posadil a ještě stále těžce oddychoval. Tohohle

se přesně bál, bude se ho snažit ovládnout, ovládat jeho tělo.

„Ano, Harry, na poslední chvíli jsem ho vypudil, ale příště už možná nebudeme mít takové štěstí,“

řekl Lexter. „To ty musíš chtít Nitroobranu, to ty musíš mít na to vůli, je to jenom na tobě, Harry,

pročisťuj si mysl, Pán zla něco poslední měsíc prováděl, jenže teď o mně ví, bude se to snažit urychlit,

aby se mohl věnovat zase tobě, nemáme moc času, Harry,“ říkal překotně.

„Dobře, co mám udělat?“ zeptal se Harry.

„Budeš ke mně pokaždé docházet těsně před večerkou, každý den, je ti to jasné?“ řekl přísně Lexter.

„Ano,“ přitakal horečně Harry, bylo mu jedno, co to obnáší, tohle bylo důležitější.

„Také si musíš v hlavě uvědomit, že se chceš naučit Nitrozpyrit, už tě neučí ten profesor, kterého tak

silně nenávidíš, jasné?“

„Ano.“

„Pokus se pokaždé, když budeš usínat, pročistit si hlavu a na nic nemyslet, hlavně na žádné problémy,

ty vždycky nutí k myšlení na další věci, jasné?“

„Jasné,“ řekl Harry. A když už je řeč o usínání.

„Pane profesore, neznáte něco proti mluvení ze spaní?“

Lexter se zarazil, jako kdyby čekal, že se ho zeptá na něco složitějšího. „Tak použij kouzlo Silencio.“

„No jasně, tím ztratíš hlas a pak ti ho ráno Ron znovu vrátí,“ zaradovala se Hermiona.

Harry se teď opravdu chtěl naučit Nitrozpyrit, víc než kdy dřív, dali si slib a ten musí dodržet.

„Harry, ještě něco,“ řekl Lexter, když pomáhal Harrymu na nohy, „zahlédl jsem ve tvé mysli jednu…
zvláštní věc, letěl jsi nad nějakým lesem na koštěti a… pak jsi omdlel, co to bylo?“ zeptal se Lexter.

Harry si to moc dobře pamatoval, byla to ta nejhrozivější příšera, jakou kdy viděl, vlastně se na ni ani

koukat nedokázal.

„To nic nebylo, jen testrál,“ řekl Harry, jako kdyby se o nic nejednalo.

„Testrál?“ vyhrkl Lexter. „Harry, prosím tě, vžij se do toho okamžiku, udělej to pro mě.“

Harry nevěděl, jestli to má udělat, ale nakonec si řekl, že už to stejně asi tuší, znepřátelit si ho nechce.

Zamyslel se tedy na ten okamžik, kdy seděl na Kulovém blesku a za jeho zády se začalo ozývat to

hrozivé mávání netopýřích křídel. Pak se pokusil vybavit si jejich podobu. Lexter na Harryho hleděl a

hltavě mu četl myšlenky. Jakmile si Harry vybavil jeho vzhled, Lexter zkameněl a obrátil pohled jinam.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

Lexter stále koukal, jako kdyby viděl mrtvolu.

„Pane bože,“ vydechl Lexter.

„Co se děje?“ zeptala se Hermiona.

„Bůh nás provázej,“ řekl Lexter. Pak se otočil na Harryho a na ostatní a rychle vyhrkl: „Musím za

Brumbálem, vaše tresty považujte za skončené, Harry, ty pilně cvič,“ ale to už zmizel ve vstupních

dveřích do učebny a dál se ozývaly jenom jeho vzdálené rychlé kroky.

„Co myslíš, že se stalo?“ zeptal se Ron, když stoupali po schodech do Nebelvírské společenské

místnosti v tichém nočním hradu.

„Ještě nikdy jsem neviděl nic strašnějšího,“ řekl pomalu Harry.

„Co tím myslíš? Hele Harry, budeš nám toho muset povědět o hodně víc,“ řekla Hermiona, když

kráčeli chodbou, na jejímž konci je obraz Buclaté dámy.

„Zítra zkusíme najít něco o Oblouku smrti,“ řekl Harry a znovu jim vyrazil dech.

„O čem?“ zeptal se vystrašeně Ron.

„O Oblouku smrti, copak jsi neslyšel?“ sjela ho Hermiona a znovu se podívala na Harryho. „Co o tom
oblouku víš?“

„Právě že vůbec nic, jenom to, že ho má Ministerstvo v držení a že to nejspíš je ten v Odboru záhad.“

Všichni se posadili do svých křesel u krbu, společenská místnost byla již poloprázdná a byl tam klid.

Harry konečně potichu vysvětlil svým přátelům, co zažil v červenci a pak když letěl nad tím lesem. Pak

jim také řekl o tom souboji Brumbála s Voldemortem a o tom, jak ho ovládl. Oba teď začali chápat jeho

obavy a ujišťovali ho, že jim to nevadí, že i tak budou pevně stát při něm.

Když Harry skončil s vyprávěním, bylo už pozdě po půlnoci, rozloučili se, Ron Harrymu ještě úplně

ztlumil kouzlem hlas a všichni šli spát.

Harry se převlékl a vlezl do postele. ‚Takže, vyčistit si hlavu, na nic nemyslet,‘ říkal sám sobě, když

pomalu usínal pod hvězdami.

Kapitola 16.
Nebelvírský konkurs
O brovská hlava tmavě zeleného hada s červenýma očima se valila v chodbě naproti Harrymu. Všude

byla tma, jediné, co bylo vidět, byly ty krvavě červené oči, které krvežíznivě vzhlížely k černovlasému

chlapci, co se krčil v koutě místnosti. Náhle had začal na Harryho pomalu chrčet hadím jazykem.

„Najdu si tě… zabiju tě… zaškrtím tě… otrávím tě… nikde se přede mnou neschováš… nikde přede

mnou nebudeš v bezpečí… zemřeš… tento rok už konečně všechno skončí!“

Harry vystřelil z postele a udýchaně koukal po celé místnosti s pyžamem úplně zpoceným.

Oddychoval tak rychle a v krku měl tak sucho, že se až dusil.

„Dobré ráno, Harry,“ ozvalo se od Nevilla.

 Harry se na něj podíval škvírou v závěse a řekl: „…“. Chtěl mu říct také dobré ráno, ale neměl hlas.

Seskočil rychle z postele, přeběhl ke spícímu Ronovi a zacloumal s ním. Ron ospale zamlaskal a

konečně si všiml Harryho, který na něj zbrkle mával a ukazoval si na krk.

„Co je?“ zeptal se rozespale Ron.

„…“ zamumlal Harry a ještě silněji si ukazoval na krk a kroutil přitom hlavou.

„Je ti něco?“ ptal se dál Ron.

Harry se pleskl přes čelo, ‚Copak je tak zabedněnej?‘ řekl si a dál ukazoval na krk.

„Vždyť je ráno, já nemám náladu na žádné žerty,“ řekl Ron a unaveně se přetočil na bok.

„Děje se něco Harry?“ ptal se opatrně Neville.

Harry bleskově zavrtěl hlavou, jako že nic a zase zacloumal s Ronem, který, zdá se, znovu usnul.

Teď se Ron zbrkle otočil, jak se lekl Harryho zacloumání, a spadl z postele, až to hlasitě dolehlo přec

celou ložnici.

„…“ ukazoval na Rona Harry, popadl jeho hůlku a stále si ukazoval na krk. Ronovi se nejspíš tím

pádem rozsvítilo a popadl hůlku do ruky.

„Aha, ty chceš…“ nedopověděl to, protože mu Harry zakryl pusu.

„Promiň,“ řekl potichu a stejně tak tiše mu zase kouzlem navrátil hlas.

„Díky,“ řekl nakvašeně Harry a obrátil se na Nevilla. „Dobré ráno.“

Neville koukal poněkud vyplašeně a radši se věnoval dál svým věcem.

To snad není možné, jestli bude Ron zapomínat Harrymu vracet hlas pokaždé, když si ukazuje na krk,

tak kam to dopracuje?

Převlékl se do školního hábitu a šel se umýt do studentské umývárny. Pak si sedl ve společenské

místnosti a snažil se dopsat úkol z Kouzelných formulí. Vůbec si s tím ale nevěděl rady, konečně pak

přišla ‚Studnice moudrosti‘ Hermiona, která mu poradila, takže to nakonec stihl.

Když dorazil i rozespalý Ron, šla celá trojice do Velké síně na snídani. Něco ale nebylo v pořádku,
už cestou dolů se na Harryho všichni zase zvláštně koukali, spíš jako na nějakého vychloubačného

kluka, který se stále jen vytahuje.

Když vešli do Velké síně, nebylo tomu jinak. Harry viděl, že docela dost studentů drží v ruce jakousi

béžovou knihu a zaníceně si v ní čtou, ignorují snídani, jenom hltavě čtou.

„Hele Pottere, nepodepsal by ses mi?“ křičel pobaveně Malfoy od Zmijozelského stolu.

„Co to zase má znamenat?“ ptal se Harry, když se připojovali k Nebelvírskému stolu.

„Harry!“ křičela Ginny a zvedla se od stolu. „Harry, já jsem nevěděla, že jsi vydal o sobě celou knihu!“

„Co že jsem?“ vyhrkl Harry.

„Knihu, knihu s názvem Harry Potter, kdo opravdu jsem?“ smála se Ginny.

Harry zatajil dech, rozhlédl se po celé Velké síni, přinejmenším polovina žáků měla knihu v ruce a

pečlivě v ní četla. Začalo se mu dělat blbě, začal se cítit jako při své první letošní snídani tady.

„Jací mizerové to zase udělali?“ řekla Hermiona.

„To jsi nebyl ty?“ zeptala se zaraženě Ginny.

„Ne!“ křikl Harry. „Nejsem takový idiot, abych o sobě psal knihu.“

„A proč ne, je to nejprodávanější kniha rána, možné všech dob!“ řičela dál Ginny.

Harry zakabonil tvář a těžce dopadl na židli. „Co se mi ještě stane?“ povzdechl si.

„Tak si to tak neber,“ utěšovala ho Hermiona.

„Myslela jsem, že budeš rád,“ řekla Ginny.

„Jo, a jak by se ti líbilo, kdyby někdo napsal knihu o tobě?“ vyjel na ní Ron.

„Líbilo, jenže o mně je tam také napsáno, kvůli domu deníku Toma Raddla,“ zašklebila se na něj

Ginny. „A taky mě tam Harry nepopisuje v tom nejlepší světle.“

„Já jsem tu knihu nevydal, já jí nenapsal, já ani nevím, že vyšla!“ rozkřikl se Harry, vyskočil na nohy

a šel rychle pryč z Velké síně. V tom se ozvalo praskání skla a okny se dovnitř vřítily snad stovky sov,

jedna polovina se jich začala snášet ke studentům a ta druhá zamířila přímo k Harrymu. Ten na ně
vyděšeně koukal, jak se k němu přibližovaly, a vzal nohy na ramena.

Vyběhl z Velké síně, sovy letěly za ním. Vyběhl po schodech a běžel po chodbě, jak nejrychleji mohl,

sovy ho stále doháněly a přetahovaly se, kdo mu předá první vzkaz.

Buch!

Harry se natáhl jak dlouhý tak široký na studenou zem a za sebou slyšel rozjívený hlas. Byl to duch

Protiva, nastavil mu do cesty lano a natáhl ho přesně, když Harry probíhal, takže mu podrazil nohy.

Teď se válel smíchy po zemi a smál se na celé kolo.

„Dostal jsem Pottera! Dostal jsem Pottera!“ křičel.

„Sklapni Protivo!“ okřikl ho Harry, ale to už ho začaly obsypávat dopisy, které na něj házely stovky

sov, za chvíli, jak tam tak ležel rozpláclý na zemi, ho úplně přikryly, takže místo Harryho ležela na zemi

jenom hrouda dopisů.

‚Já snad ani nevylezu, zůstanu tu ležet a je to!‘ křičel na sebe naštvaně Harry v duchu.

„Pottere, i ty lotre! Pottere, i ty lotre!“ křičel dál Protiva a kroužil kolem něho.

„Harry!“ ozval se v dáli dívčí hlas.

Protiva však stále létal kolem a bouchal do hromady dopisů pěstmi a přitom si zpíval ‚Pottere, i ty

lotre!‘.

„Nasus Longus!“ křikl dívčí hlas a v tom okamžiku se Protivův nos prodloužil o dobrý metr. Ten

začal křičet a ve spěchu odletěl pryč.

„Harry, jsi tam dole?“ řekl dívčí hlas a začal odhazovat hromady dopisů z Harryho zavaleného těla.

Konečně se odkryly i jeho oči a Harry spatřil, jak se nad ním sklání Cho. Chvíli na ní vyděšeně koukal

a Cho se na něj pousmála.

„Tak pojď, vstávej,“ řekla a pomohla mu na nohy.

Harry se podíval na tu hroudu dopisů a začal bezradně kroutit hlavou. „Tohle už je moc, to je prostě

příliš,“ vydechl si.

 Na konci chodby se objevili Ron a Hermiona a přihnali se ke dvojici.

„Doprkvančic!“ ulevil si Ron při pohledu na hromadu dopisů. „Tohle budeš číst snad celý život.“

„Nebudu, nepřečtu si ani jeden,“ odmítl ho Harry.

„Moje řeč,“ přitakala Hermiona a požádala všechny, aby odstoupili od hromady dopisů.

„Evanesco!“ řekla a mávla hůlkou, v tu ránu byla hromada dopisů ta tam.

„Pochybuji, že jsi tu knihu vydal ty, že jo Harry?“ zeptala se Cho.

„Pochybuješ správně,“ přitakal Harry.

„Jak může někdo tvrdit tvým jménem to, co jsi zažil?“ ptal se rozníceně Ron.

„Jak vidíš, může,“ odvětil Harry a hladil si ruku, kterou si v poslední chvíli zbrzdil pád.

„Brumbál zakázal, aby ti chodili dopisy, Harry,“ řekla Hermiona.

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Každá sova, co měla přinést dopis od ‚fanouška‘, byla poslána zpátky, nebo se prostě do Velké síně

nedostala, ale teď si myslím, že ta tisícovka dopisů, tudíž tisícovka sov, to jaksi bylo i nad Brumbálovy

kouzla,“ řekla opatrně Hermiona.

„Ani se tě neptám, jak to víš,“ řekl Harry.

„Řekla mu to, když jsme se domlouvali, jak tě přemluvit, abys zůstal ve škole,“ řekla Cho. „Myslela

to dobře, ví, jak tě ty dopisy štvou.“

„Co bych si bez vás počal, co?“ řekl Harry se škaredým úsměvem na všechny.

„To jsi nemohla nechat alespoň jeden?“ brebendil Ron.

„Víš Rone, máš rozepnutý poklopec,“ řekla Cho a odešla.

Ron se rychle podíval dolů a oddechl si, udělala si z něho srandu.

„Rone, Rone, vždyť ani chlapecké školní hábity nemají poklopce,“ řekla Hermiona a snažila se zakrýt

si usměvavou pusu.

Ronovi zčervenaly uši a naštvaně řekl: „Dva vtipy za sebou… víš Hermiono, někdy jsi vážně protivná,
myslím to vážně.“

První dvouhodinovka bylo Přeměňování, Harry konečně mohl ze svého králíka udělat pohár, sice

místo toho udělal jakousi chlupatou misku, ale i Hermiona, která teď v ruce držela jasný stříbrný pohár,

ho pochválila. Ron zase po celou hodinu honil svého králíka po třídě, až mu nakonec profesorka

McGonagallová dovolila si ho přivázat ke stolu.

Další dvouhodinovka byla Obrana proti černé magii, profesor Lexter si od všech vybral domácí práce,

všechny ale překvapilo, že ani jednomu studentovi nečetl myšlenky.

Do učebny přitáhl svícnovou promítačku a začal jim promítat podobizny druhů upírů, které se měli

naučit rozpoznávat. Ukazoval jim různé rysy a znaky, obzvlášť pak druh Létavec byl hrůzostrašný,

vůbec se nepodobal člověku, spíš nechutnému netopýrovi, obličej měl dokonce skoro stejný.

Harry na něho stále hleděl a zkoumal jeho pohled, od minulé noci spolu nepromluvili a Harry věděl,

že Lexter cítí jeho pohled na zádech, ale odmítal se s ním bavit. Stejně se ale večer s ním bude muset

bavit, Hermioně a Ronovi to bylo také divné, stejně na to ale celá trojice neměla pomyšlení, protože na

ně Malfoy celou dobu házel uslintané kusy z knihy Harry Potter, kdo opravdu jsem?. Harry rázně

odmítl číst její obsah, když mu jej polovina třídy nabízela, o přestávce celé třídě řekl, že knihu nevydal

a že ti, co ano, tak to jsou jenom obyčejní pitomci, co se ženou po penězích. Opravdu nechtěl podávat

nějaké žaloby, starostí měl už tak dost, hlavně s učením. Z Proměňování dostali znovu úkol a profesor

Lexter jim zadal, ať si vyberou jeden druh upíra a za domácí úkol napíšou znovu jeho rysy a jaké kouzlo

by proti němu použili.

Další hodina byly Kouzelné formule, profesor Kratiknot jim znovu říkal o bezeslovném kouzlení, o

tom, že je to o hodně těžší a že se nejčastěji používá kouzlení s hlasitým vyjádřením kouzla. Toho

využívají zvláště pak bystrozoři, když se snaží někam potichu proplížit. A znovu dostali domácí úkol,

Harry už začínal být nešťastný, ještě ani pořádně nedopsal všechny předměty a úkolů měli zase nad

hlavu.
 Další bylo Bylinkářství, Malfoy zase ukazoval svým spolužákům před zraky Harryho zajímavé části

knihy, ti se hned hlasitě rozesmáli a ukazovali si na něho a někdy i na Rona a Hermionu. Trojice stále

držela při sobě, ale Harry na Hermioně viděl, jak má nutkání si knihu přečíst a strašně těžce se přemáhá.

„Tak si jí přečti, mně je to jedno,“ řekl po chvilce Harry, když krmil masožravou Randrónu malými

žabími vajíčky.

„Tobě by to nevadilo?“ zpozorněla Hermiona.

„Ne, alespoň mi můžeš říct, jak mě tam popisují,“ řekl klidně Harry, opravdu mu to bylo jedno, věděl,

že se kvůli té knížce na něj Hermiona nebude zlobit nebo se s ním nerozejde. Všichni tři teď věděli

mnohem víc, než kterýkoliv student zde v Bradavicích, a on věděl, že by nic z toho nikomu neřekli.

Když skončilo Bylinkářství, běželi rychle nahoru zpět do hradu a zamířili ihned do knihovny,

knihovnice madam Pinceová na ně zvědavě, ale přitom přísně koukala, Hermiona hned vzala asi deset

knih, které podezřívala, že by mohly obsahovat slovo Oblouk smrti. To bylo to, po čem pátrali, Ronovi

a Harrymu vrazila do náruče po třech knihách a sama si vzala zbylé čtyři, které byly o poznání tlustější

než ty, co dala chlapcům.

Zběžně otáčeli stránkami a hledali téma, které by mohlo obsahovat slovo Oblouk smrti. Nejdřív se

podívali do obsahu a automaticky přeskakovali kapitoly jako krmení červounů Tumblérů a podobné

hlouposti.

Aniž by si toho všimli, Hermiona po pěti minutách přelétla všechny čtyři bichle a popadla další. Ron,

který ještě stále studoval obsah kapitol první knihy, zíral na Hermionu, která teď práskla na stůl další

kupou deseti knih, jako na Goliáše.

Uplynuly asi dvě hodiny, Harry se dozvěděl mnoho zajímavého z článků knih, které prohledával,

Hermiona ho vždycky zarazila, když uviděla, že neotáčí stránkami a přitom si čte.

Ron konečně prohledal všechny své tři knihy, když Hermiona přinášela už pátou kupu po deseti

obrovských knihách.
 Když už bylo pozdě odpoledne, Harrymu zapípaly hodinky, byl čas na famfrpálový trénink. Ron

spokojeně zavřel svou knihu a chystal se k odchodu.

„Co děláš, zbláznil ses?“ křikla Hermiona na Rona.

„Co, máme trénink,“ řekl opatrně Ron.

„Mě jde ale o tu knihu, zavřel jsi ji a nevím, kde jsi skočil, takhle ji budu muset sjet zase celou,“

stěžovala si Hermiona.

„Ty tady chceš ještě zůstat?“ divil se Harry.

„No jistě, teprve jsme začali,“ řekla nervózně Hermiona, protože už četla jeden řádek potřetí.

„Tak se moc netrap, zítra je taky den,“ řekl opatrně Harry. Ještě jí řekl, v jakém tématu by měla hledat,

ale jeho snaha byla marná, Hermiona už dávno téma přejela a věděla o něm. Ron do Harryho šťouchl a

naznačil mu, ať jí nechají samotnou, že je ve svém živlu.

Došli si do společenské místnosti a nahoru do ložnic pro svá košťata, pak vyběhli z hradu ven a

zamířili si to na famfrpálové hřiště.

Před vchodem bylo seřazeno několik studentů, zájemců o místa ve famrfpálovém týmu Nebelvíru.

Harry některé poznával, byli tam i Dean a Seamus, kteří se spolu zarytě bavili a na Harryho a Rona

mávali.

Ti se převlékli a vstoupili na hřiště.

„No konečně!“ křikla na ně Ginny.

„Co konečně?“ zeptal se Ron.

Ginny ho sjela zlým pohledem. „Máte zpoždění, pět minut!“ vyjela na ně.

„Ginny, něco ti řeknu, Wood měl takový ošklivý zlozvyk, trpěl na dochvilnost, alespoň tak mi to

Harry řekl,“ řekl důrazně Ron.

„Zřejmě vás ale nic o tom nenaučil, takže na košťata a do vzduchu!“ zavelela a rukou ukázala směrem

k nebesům.
 Ronovi zase zčervenaly uši, rozhodně nechtěl poslouchat příkazy své o rok mladší sestry, už se chystal

něco říct, když v tom ho Harry zastavil a donutil ho dřepnout si na koště.

„Tak se mi to líbí,“ usmála se Ginny a odkráčela.

„Já jí zakousnu!“ ulevil si vztekle Ron.

„Zřejmě tu máme druhého Wooda,“ řekl zasmušile Harry.

„Myslím, že jí to poslední vítězství stouplo příliš do hlavy,“ řekl Ron a zhloupl se do výšky, Harry ho

na Kulovém blesku hned následoval.

„Myslím, že není jediná,“ prohodil k němu s úsměvem a zmizel mu z očí.

Byl zase rázem v jiném světě, čistý čirý vzduch mu lomcoval s famfrpálovým dresem a čechral mu

jasné černé vlasy. Harry ten příjemný studený vzduch pocítil ve tváři, bylo to jako příjemné pohlazení

od paní zimy, zase seděl na svém Kulovém blesku, teď už věděl, že je nejrychlejší koště na světě a že

Harry je jediný, kdo tuhle verzi má.

„Takže poslouchejte všichni, nejdřív se bude konat konkurs na dva střelce!“ křikl na celé kolo

kouzlem zesílený hlas Ginny a první zájemci už sedali na svá košťata a na vyzvání se vznesli do

vzduchu.

Harry si moc dobře vzpomínal, když viděl poslední konkurs na famfrpál, tehdy vybírali brankáře a

vyhrál nečekaně Ron. Harry tehdy seděl v kabinetě Dolores Umbridgeové a psal svou vlastní krví slova

Nemám vykládat lži.

Teď konečně mohl vidět, jak probíhá takový konkurs na člena famfrpálového týmu. Pokaždé se střelci

rozlétali a stříleli na Rona, který bránil tři obruče postavené na třech tyčích v různých výškách.

Ron s lehkostí většinu střel vychytal a smál se těm, kteří na něj udělali fígl, a on je prokoukl. Harry

ho ještě nikdy neviděl tak ve svém živlu, vybíral jednu střelu za druhou. Pravda byla, že ty střely nestály

za nic. Harry věděl, že kdyby se proti němu rozletěla některá ze tří děvčat, která byla v jejich týmu do

loňska, nechytil by Ron ani jednu. Na rozdíl od nich byli tito střelci úplná nemehla. Přirazil s koštětem
vedle Ginny a vedle Jacka Slopera. Oba dva se šklebili na střelce, jak jim to nejde, i když ve skutečnosti

moc dobře věděli, že nejsou nic lepšího.

V tom z fronty vyběhl maličký Colin Creevey, nasedl na své koště, oproti ostatním byl jako batole,

popadl Camrál a rozletěl se proti brankáři jako střela. Ron vykulil oči, ale to už Colin proletěl i s

Camrálem v ruce obručí.

„To bylo úžasné Coline!“ křičela Ginny a tleskala. Ron se ještě vzpamatovával, jaký prcek to kolem

něho proletěl.

Colin se zubil na celé kolo a mával na všechny Camrálem.

„Existuje nějaké pravidlo na to, že hráč nesmí proletět obručí s Camrálem v ruce?“ zeptal se potichu

Harry Ginny a Slopera.

Ti na sebe koukli a zavrtěli hlavu.

„No, nikdo se nikdy ještě obručí neprotáhl, zvlášť takovou rychlostí,“ řekl Sloper.

„Tak jaký jsem byl?“ zeptal se Colin, když přiletěl k trojici vznášejících se hráčů.

„Klobouk dolů, Coline,“ řekl Harry s úsměvem. Colin ho vždycky akorát otravoval, ale teď byl na

něj pyšný, rozhodně byl nejlepší ze všech uchazečů.

„Mohl bys teď zkusit Camrál prohodit obručí?“ zeptala se ho opatrně Ginny.

„No, já nevím, snad budu mít dostatek síly,“ řekl nejistě Colin.

„Tak to zkus,“ řekl Sloper.

Colin pevně stiskl Camrál a zůstal se vznášet asi sto metrů před Ronem a brankovými tyčemi.

V tom se rozletěl, jak jen jeho koště mu to dovolilo, a začal se blížit k Ronovi. V poslední chvíli se

napřáhl a hodil Camrálem k brankovým tyčím. Camrál ani nedoletěl k Ronovi a hned začal padat na

zem.

„No, to šlo ne?“ řekl Ron a usmíval se. „Takovéhle bránění bych bral.“

„Nemá sílu v rukou,“ řekl Sloper.

 „Ale je zatraceně rychlý a mrštný, skoro jako Harry,“ řekla Ginny.

„Možná kdyby zatrénoval…“ uvažoval Harry.

„Tak bereme ho?“ zeptal se Sloper.

Všichni tři teď koukali, jak se malý chlapec s myšími vlasy smutně sklání k Camrálu a podává ho

dalším uchazečům.

„Myslí si, že ho nevezmeme,“ řekl Harry, když koukal na smutného Colina.

„Ginny, ty víš, že nikdo z těch, co se nám tu zatím předvedli, nebyl tak rychlý,“ řekl Sloper.

„Hele, to vybíráme my, takže je to i na vás,“ řekla důrazně Ginny.

„Tak ho vezmeme?“ zeptal se Harry.

Ginny a Sloper se na sebe podívali a nakonec Ginny řekla.

„Alespoň budeme mít tajnou zbraň na první zápas, pak až prokouknou náš trik s prolétnutím obruče,

tak uvidíme,“ zkonstatovala nakonec.

„Coline, jseš jeden z nás!“ křikl dolů Harry.

Colin vyvalil oči na tři vznášející se hráče a upustil koště.

„C-c-c-c… cože?“ koktal.

„Poleť sem k nám!“ křikla Ginny.

Colin ještě chvíli stál a koukal nevěřícně k obloze, kde se vznášeli Jack Sloper, Ginny a Harry, pak

vzal koště a vystřelil směrem k nim.

„Mám totiž nový model Stříbrného šípu, je strašně rychlý,“ řekl s úsměvem.

„Budeš ale muset trénovat to házení,“ řekla vážně Ginny.

„Nebojte, já nezklamu,“ řekl s úsměvem Colin.

„Tak další prosím!“ křikla Ginny a další střelci zkoušeli své šance.

Bylo to jako dívat se na zápas prvňáčků, většina střel ani nešla k tyčím, někteří chudáci se ani zároveň,

když házeli, neudrželi na koštěti a málem spadli.

 „Nemáme pro vás zavolat sanitku?“ ozval se protivný hlas z tribun, když jeden ze střelců málem

opravdu spadl.

Čtveřice a Ron se podívala za sebe, byli tam Malfoy, Crabbe, Goyle, kapitán a střelec Zmijozelského

týmu Montague, další střelec Warrington, brankář Bletchley a ještě střelec Pucey, pak ještě Millicent

Bulstrodeová a Pansy Parkinsonová, které vždycky Malfoyovi přizvukovaly.

„Co tady děláte?“ křikla na ně rozčileně Ginny.

„Přišli jsme se podívat na párek kapustových mozečků na koštěti,“ rozchechtal se Malfoy.

„Tady nemáte co dělat!“ křikla Ginny.

„A kdo ti to nakukal, prcku!“ křikl kapitán Zmijozelského družstva Montague.

„Ginny, oni tu smí být, už minulý rok nás tu takhle buzerovali,“ pošeptal jí Harry.

„Já vím, ale na to přece nemají mít právo, vždyť uvidí naší taktiku a…“ namítala také potichu Ginny.

„To je holt Zmijozelské družstvo, na to si budeš muset jako kapitán zvyknout, budou nám chodit i na

tréninky a pořád se nám vysmívat,“ šeptal jí Harry.

„Tak to si půjdu stěžovat,“ rozhodla se Ginny.

„Ginny, třídní Zmijozelu je Snape, buď ráda, že se nestane ještě něco horšího, proč myslíš, že Ron

byl minulý rok pořád nešika, protože ho ti parchanti ze Zmijozelu znervózňovali,“ šeptal Harry.

„Tak dobře, v tom případě budu chodit i na jejich tréninky,“ řekla Ginny.

„To bych nedělal, zmrzačí tě Potloukem a vymluví se na to, že to byla nehoda,“ obával se Harry.

„To se mi snad jen zdá, tak dobře, pokračujeme,“ řekla Ginny a přes posměšky Zmijozelských se zase

soustřeďovali na konkurs.

Pak přišel na řadu Dean, Seamus s ním nebyl, což Harrymu bylo docela divné. Dean popadl Camrál,

zašklebil se na Rona, otočil se a udělal otočku, na jejím konci vrhnul vší silou Camrál přímo na Rona.

Ten vykulil oči a než stačil cokoliv udělat, Camrál ho srazil z koštěte. Než stačil dopadnout na zem,

Dean popadl Camrál a vyletěl s ním ke kruhům, usmál se na Rona, který se pět metrů pod ním škrábal
na koště, a lehkým pohybem vhodil Camrál přes kruh, který nakonec spadl Ronovi na hlavu.

Ginny se klátila na koštěti smíchy, když koukala na svého bratra, jak na koštěti nadává a drží si hlavu,

jak ho bolela.

„Je to jasné, máme druhého střelce!“ křičela radostně Ginny a tleskala Deanovi.

„To znamená, že ten, kdo mě dneska zesměšní, tak automaticky patří do našeho týmu?“ brebendil

naštvaně Ron a vylétal zase k brankovým tyčím.

„Tak nějak,“ smála se stále Ginny a ohlédla se na ostatní. „Moc se omlouváme, ale co se týče

konkurzu na střelce, už je hotovo, všem vám děkuji, byli jste skvělí, zkuste to zase příště,“ řekla, jako

kdyby to měla naučené nazpaměť. „Takže teď prosím zájemci na post odrážeče!“ pokračovala Ginny a

hned se dole seřadilo několik zájemců. Harry si všiml, že v této koloně uchazečů stojí i Seamus

Finnigan.

Konkurz na odrážeče vypadal jinak, byl vypuštěn jeden z divokých Potlouků a zájemce se musel

pokusit ho odrazit na cíl. Pokud se mu to nepovedlo, měl ještě více šancí.

Většinou ale zájemci přestřelili, anebo naopak minuli pálkou Potlouk, než ho odrazili, někteří opravdu

zdatní se rozmáchli pálkou a místo, aby se od nich Potlouk odrazil, letěla od nich na cíl pálka samotná.

Nakonec se jich opravdu moc nepředvedlo, posledním zájemcem byl Seamus Finnigan.

„To je tým, kterej by neporazil ani veverky!“ řehtal se Malfoy, který měl stále se svou partou náladu

na ně přihlížet a zesměšňovat je. „Možná, že by jsi Pottere měl hrát sám, než se ti tvoji spoluhráči

navzájem zmrzačí.“

„Drž hubu, Malfoyi!“ křikl Harry.

„Nebo co, poštveš na mě vzteklouna Colina?“ řehtal se dál Malfoy.

„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy!“ křikl Colin.

„Nebyla bych tak sebevědomá,“ šeptla Ginny.

Svist…Prásk!
 Seamus poslal Potlouk přímo proti Malfoyovi a ten zařval ze všech sil. Nic mu ale nebylo, Potlouk

třískl do lavičky, mezi jeho nohy.

„Vypadá to, že jsi minul,“ smál se Ron.

„Ne, přesně tam jsem to chtěl!“ zasmál se škaredě Seamus.

„Seamusi, jsi náš nový odrážeč, ať už to máme z krku, jsme tu už tři hodiny,“ řekla unaveně Ginny a

začali klesat k zemi.

„A co my?“ zeptal se jeden student na zemi.

„Zkuste to příště,“ řekla Ginny a zmizela v šatnách.

Harry se stále vznášel ve vzduchu, nějak se mu nechtělo přistát, pomalu všichni odcházeli, dokonce i

Zmijozelští, kteří teď na ně řvali, že za to budou pykat. Zůstal tam sám s Ronem.

„Tak co jsi tomu říkal?“ zeptal se Ron a vyletěl k Harrymu, takže se vznášeli vedle sebe.

„Docela mě děsí to, že počítáte s tím, že vás zachráním,“ řekl Harry.

„Jak tě to může děsit, máš nejrychlejší koště na světě a jsi nejlepší chytač všech dob,“ řekl důrazně

Ron.

„Možná, že bych si měl taky začít dopisovat s Krumem, aby mě taky naučil nějaké ty fígle,“ řekl Harry

s úsměvem, věděl, že to je narážka na Rona.

„No jo, no jo. Tak s ním Hermiona chodí a co?“ ptal se Ron.

„Vždyť si to zaslouží, proč jí v tom bráníš?“ zeptal se Harry.

„Já jen že… že… že nebyla nikdy jeho fanoušek, nikdy se o něj nezajímala a teď tohle,“ ulevil si

konečně Ron, protože to v sobě už notnou dobu držel.

„Víš kamaráde,“ řekl Harry a plácl Rona na záda, „chtěl bych mít tvoje starosti.“

Ron to pochopil a přestal si stěžovat. Oba se tam vznášeli a koukali na západ slunce u famfrpálového

hřiště.

Po asi minutě Ron protnul ticho. „Víš, když nás tady někdo uvidí se spolu vznášet u západu slunce,
nemyslíš, že…“

„Jo, to máš pravdu,“ připustil rychle Harry a sletěl dolů na zem. Vešli do šaten a narazili tam na

Ginny, seděla na lavičce a smutně koukala na zem.

„Co je?“ zeptal se Ron.

„Ale to ten famfrpál, já…“ váhala, „myslím, že to nezvládneme.“

„Co tím myslíš?“ ptal se dál Ron.

„No, právě jsem se dozvěděla, že první zápas budeme hrát se Zmijozelem a… a… ti jsou na nás příliš

dobří,“ koktala Ginny.

„Ale máme Harryho, ten nás zachrání.“

„Ale nedokážeme se udržet pod sto padesát bodů, dokud ji nechytí, tak dlouho držet skóre

nevydržíme,“ řekla Ginny.

„Hele Ginny, Harry je nejlepší chytač, rozumíš?“ řekl rozvážně Ron. Harry mu do toho nechtěl

skákat, ale když to tak říkal, vypadalo to, že od něho chce víc, než dokáže, ‚Nejlepší chytač na světě?‘

„Chvála bohu, že tě máme,“ řekla Ginny Harrymu a zvedla se.

„To je fakt,“ řekl i Ron a oba se teď dívali na Harryho, který si právě natahoval školní hábit. Když si

ho natáhnul, oba na něj stále zírali.

„Co?“ zeptal se.

„Ale nic,“ řekla Ginny a odešla pomalu ze šatny.

„Co se to s ní děje?“ zeptal se Harry.

„No, myslím, že to kapitánství opravdu bere až moc vážně,“ připustil Ron.

„A ty bys nebral?“ zeptal se Harry.

„Smrtelně vážně,“ řekl Ron, spolu s Harrym vyšli ze šaten a zamířili do večerního hradu.

Od Hermiony, která poctivě hledala v knihách, se nedozvěděli nic nového, stále nic o Oblouku smrti.

Nakonec se vrhli na domácí úkoly, Ron je začínal nenávidět čím dál víc, protože byly čím dál víc
složitější, stále museli běhat do knihovny pro knihy a pak žádat nevrlou Buclatou dámu, aby jim

otevřela.

Večer měli ještě Astronomii, takže v osm hodin po večeři se sešli na Astronomické věži, nejvyšší věži

Bradavic. Všichni po první hodině zase koukali přes jedno oko, protože jím hleděli stále do dalekohledů,

a zase na konci dvouhodinovky scházeli vláčnými kroky do svých společenských místností. Harry šel

spolu s Ronem a Hermionou, ale u obrazu Buclaté dámy se zarazil.

„Co je?“ zeptal se Ron.

„Nitroobrana,“ řekl Harry unaveně.

„No vidíš, málem bychom na to zapomněli,“ vyhrkla Hermiona.

„Jak mně se tam nechce,“ povzdechl si Harry.

„Půjdeš tam ale, že ano, Harry?“ zeptala se nejistě Hermiona.

„Jestli se mu tam ale před tím nesklátím únavou,“ řekl Harry, otočil se a rázoval si to opuštěnou

chodbou k učebně Obrany proti černé magii. Bylo deset hodin, když Harry dorazil k učebně a vstoupil

do dveří.

Ve třídě byl Albus Brumbál a vedle něho seděl Lex Lexter. Když Harry uviděl Brumbála, tak se zarazil

a zíral na něj, co tam dělá?

„Jen pojď dál, Harry,“ řekl svým stařeckým klidným tónem Brumbál.

„Co…co…co děje?“ koktal Harry a jeho únava byla rázem pryč.

„Profesor Brumbál se přišel podívat na naši hodinu Nitroobrany, aby tě pak mohl doprovodit do

společenské místnosti, protože už bude po zákazu vycházení,“ řekl klidně Lexter.

„A… ale vždyť jste řekl, že při prvních hodinách budeme sami,“ nedal se odbýt Harry, věděl že Lexter

zjistil při první hodině, když tu ještě byli Ron a Hermiona, že Harry Brumbála poslední dobou moc v

lásce nemá.

„Budu jako myška Harry,“ řekl s úsměvem Brumbál, s úsměvem, který mu Harry neopětoval.
 Přešel k Lexterovi a s podezíravým pohledem si oba dva pozorně prohlížel.

„Co se tady na mě chystá, proč mi neřeknete pravdu?“ řekl naštvaně.

„Chystá se tu hodina Nitroobrany, Harry, takže bychom mohli přejít na věc,“ řekl Lexter, postavil se

před tabuli a Harry si stoupl před něj. Brumbál na něj koukal z lavice, kde seděl, ruce měl zase sepjaté

konečky prstů a usmíval se.

‚Co tu chce, Lextere?‘ ptal se v duchu Harry.

„Musím tě informovat Harry, že profesor Brumbál je také znalý v Nitroobraně, dokonce do takové

míry, že se jeho schopnosti skoro podobají telepatii,“ řekl vážně Lexter.

Harry vykulil oči, ‚takže mi opravdu Brumbál rozumí to, co si říkám v duchu?‘, ptal se, tentokrát sám

sebe.

„Ne, řekl jsem skoro,“ řekl Lexter. Harry na něj kouknul, to byla odpověď pro něj.

„Nyní prosím tě, jestli si pamatuješ, co jsem říkal, budu se snažit potlačit svou schopnost telepatie,

takže se se mnou nesnaž dorozumívat,“ řekl Lexter a podzvedl hůlku. Harry vzápětí udělal to samé.

„Je velice nepravděpodobné, že by tě Pán zla chtěl v tu samou dobu ovládnout znovu, protože bude

vědět, že ho zase vypudím, on pozná okamžik, kdy se začneš učit nitrozpyrit, Harry,“ pokračoval dál

vážně Lexter. „Nyní chci, aby ses absolutně uvolnil, jedinou sílu, kterou budeš vynakládat, je ta, abys

mohl stát a držet hůlku, nebudeš se snažit myslet, pohybovat, mluvit, otevírat či kroutit očima, nic,

rozumíš,“ povídal pomalu Lexter.

„Snad ano,“ řekl nejistě Harry.

„Ano, nebo ne,“ ptal se Lexter.

„Já nevím, nevím,“ začal se rozčilovat Harry.

„Harry, jedno z nejzákladnějších pravidel je, že musíš být rozhodný, ano nebo ne, nic jiného

neexistuje.“

„To je ale dost svazující,“ odsekl Harry.

 Lexter sklopil hůlku a přešel k Harrymu, dal mu ruku nad hlavu a začal s ní kroužit.

„Harry, prosím osvoboď se od emocí, přestaň pociťovat emoce,“ říkal pomalu Lexter.

‚Jenže to je dosti těžké, když je tu ten slavný Brumbál‘, odsekl v duchu Harry, ale Lexter ho zřejmě

neslyšel, protože na to nic neřekl a ani nic nenaznačil, zřejmě opravdu dočasně zapudil své telepatické

schopnosti.

„V místnosti není nikdo jiný, jsi zde sám, Harry zavři oči…“

Harry mu však odrazil jeho ruku pryč a ustoupil, na oba dva se tvářil naštvaně.

„Proč to děláte?“ ptal se obou dvou a pak se otočil na Brumbála, jeho vztek ještě vzrostl při pohledu

na něj. „Proč přede mnou celý život pořád něco tajíte!“ křičel Harry na Brumbála, který nepohnul ani

brvou. Lexter neříkal nic, Brumbál neříkal nic, jen Harry se tam vztekal, jako nějaký blázen.

„Je lepší říct pravdu, pamatujete?“ řekl s očekáváním na profesora Lextera. Nic, ani on nic neřekl, to

už bylo moc, Harry začínal opravdu zuřit, otočil se na Brumbála a křičel.

„Víte co, možná, že to je vaše chyba, Brumbále, to že Sirius zemřel!“ vykřikl najednou Harry, myslel,

že tím konečně donutí Brumbála něco říct, ale ten se stále nehybně díval Harrymu přímo do očí, to samé

Lexter.

„Co to sakra má znamenat?“ rozkřikl se zase Harry. Koukal stále Brumbálovi do očí, ten nic neříkal.

Začal mu vztek opravdu přetékat a měl znovu chuť všechno rozmlátit.

„Proč jste nic neudělal, mohl jste ho zachránit!“ křičel z plna hrdla a do očí se mu naštváním draly

slzy. Oba ale stále na něj koukali.

„Vy jste ho zabil Brumbále, zkazil jste mi celý život a to vám nikdy neodpustím!“ křikl Harry a hnal

se ke dveřím, otevřel je a práskl za sebou.

Hnal se temnou chodbou, kterou osvětlovaly sem tam pochodně, jeho únava byla opravdu pryč, za to

Harry cítil silný a srdceryvný vztek, v duchu nadával na Brumbála, čím dál víc ho nenáviděl, to opravdu

mu musí zkazit i to poslední přátelství, které s Lexterem začínal mít. Lexterovi začínal věřit, ale včera
za Brumbálem utekl, něco mu řekl o té příšeře, co Harry uviděl, a teď jakoby se zázrakem objevil i na

hodině Nitroobrany.

Ať si je sebevětší a sebesilnější kouzelník, je to starý blázen, co Harrymu zničil život, a za to ho

nenáviděl. Co na té příšeře mohlo být tak nebezpečné a jak to, že každý, co vysloví jméno Voldemort,

zemře?

„Pottere?“ křikl na Harryho nějaký protivný hlas za zády.

Harry se ohlédl, byl to Filch a belhal se k němu.

„Co chcete?“ zeptal se neurvale Harry.

„Jste venku po zákazu vycházení,“ pravil Filch svým hnusným tónem.

To snad není možné, ještě tohle! „A víte co, Filchi,“ řekl mu klidně Harry do tváře: „JE MI TO

JEDNO!“, zařval nečekaně, otočil se a kráčel rázně dál k Nebelvírské společenské místnosti.

„Okamžitě se sem vraťte!“ křičel Filch

„Dejte mi pokoj, motáku!“ křikl neurvale Harry, bylo mu jedno, co mu udělá.

„Co si to dovolujete!“ křičel Filch. „Okamžitě se vraťte, slyšíte?“

Ale to už Harry zašel za roh a stoupal po schodech nahoru. Opravdu teď s ním cloumal vztek, nechtěl

s nikým mluvit, nechtěl nikoho vidět, nejvíc ze všech lidí nechtěl vidět Brumbála a jeho milý úsměv.

„Harry Potter!“ křikl na Buclatou dámu, která podřimovala, a jak na ni Harry křikl, tak nadskočila.

„C…b…l…t…t…s…z…, co?“ bleptala a koukala rozespale.

„Harry Potter, to je heslo, tak mi otevři!“ křičel Harry nakvašeně.

„Aby ses nezbláznil, kluku jeden,“ zamračila se Buclatá dáma a její obraz se odklonil. Harry vešel

dovnitř, moc lidí tam už nebylo, avšak Seamus, Colin a Dean tam oslavovali svoje umístění ve

famfrpálovém týmu, Ron i Hermiona na Harryho stále čekali a byli překvapeni tím, jak brzo se vrátil.

„Co tu děláš, to to bylo tak rychlé?“ ptala se Hermiona.

„Rone, prosím tě, ztlum mi hlas,“ řekl hned Harry a koukal na Rona se vší vážností.
 Ron popadl hůlku a řekl: „Silencio.“

Harry se otočil na podpatku a odkráčel ke schodům, aniž by se s nimi pozdravil, vyběhl do schodů do

ložnice v nejvyšším patře, ani se nepřevlékal a v hábitu padl do postele.

Nemohl ale usnout, stále myslel na všechny problémy, které se mu honily hlavou, převracel se v

posteli na všechny strany a před očima měl stále ty odporně klidné obličeje Lextera a hlavně Brumbála,

začínal se na něj zlobit čím dál víc, teď dokonce přemýšlel nad tím, že nechá Nitroobrany, ano nepůjde

tam, když se k němu tak chovají, Brumbál přece musel mít nějaký důvod se tam objevit a ten mu neřekli,

pořád před ním něco tají, celý život, ale s tím je už konec, jestli ještě něco, tak Harry uteče...

Kapitola 17.
Noční pochod
V šude byla tma a ticho, jediné, co Harry krčící se v koutě cítil, byl vztek, který s ním cloumal a

držel ho na zemi. To ten vztek ho nechtěl pustit na nohy, Harry se snažil postavit, ale čím více to

zkoušel, tím více se v něm vzbuzovaly vlny vzteku, který ho poutal k zemi. Už zase překotně dýchal a

ze všech sil se snažil vstát.

V tom se v dálce objevily znovu ty dvě červeně krvežíznivé oči, jak se k Harrymu přibližovaly.

Neslyšně se sunulo mohutné hadí tělo přímo proti černovlasému chlapci a na hlavě ho zdobily právě ty

červené oči, ve kterých se po chvíli objevily úzké kočičí panenky.

Při pohledu na ně Harrymu tuhla krev, tělo hada se stále přibližovalo.

„Nech mě!“ křičel Harry hadím jazykem. „Nech mě!“

„Přišel čas, Harry Pottere,“ sykl had a bleskově se kolem chlapcova těla bolestivě ovinul. Harry v tu

ránu pocítil nepříčetnou bolest v jizvě, úplně mu trhala celé čelo, ani si na něj nemohl sáhnout, mnout
si ho, protože ho had tak pevně držel a nepovoloval, naopak více svíral, čím větší byla Harryho zloba,

tím had sílil.

„Pusť mě!“ křičel Harry z plných plic a strašlivě se ze všech sil snažil vyvléci se z hadova sevření.

Had se ale místo toho začal zvětšovat a s tím i jeho síla. Čím více se Harry snažil vymanit z jeho objetí,

tím více se zvětšoval a tím více sílil.

Had byl už tak veliký, že Harry neviděl, kde končí a začíná jeho tělo, byl kamenně pevný a začal

Harryho dusit. V té chvíli se Harry přestal bránit.

Byla temná noc, všichni v nejvyšší ložnici Nebelvírské společenské místnosti už spali, všichni až na

jednoho. Závěs u Harryho postele se odhrnul a objevily se chlapecké nohy. Pak tělo, které se zvedlo z

postele a vlezlo do bačkor. Byl to Harry se smrtelně kamennou tváří, jeho jasně zelené oči po mámě

však teď dostaly krvavě červený nádech.

Rozhlédl se po místnosti, kde spali Neville, Seamus, Dean a Ron. Stále měl kamenný vážný výraz,

pak zahlédl dveře, šel k nim a otevřel je. Pomalu jako robot sešel po točivých schodech dolů do

Nebelvírské společenské místnosti, v krbu ještě neslyšně dopraskávaly poslední kousky dřeva, muselo

být kolem třetí hodiny, společenská místnost byla temná a prázdná, bez žáru z krbu zde byla až

strašidelná zima. Černovlasý chlapec, který teď stál uprostřed místnosti, se ale na první pohled nebál,

stál tam a rozhlížel se stejně jako v ložnici, jestli nenajde východ, na první pohled by se zdálo, že je v

místnosti Harry poprvé, všude byly křesla a stoly, rozházené pergameny a brky, láhve od Máslových

ležáků a obaly od bombónů, skřítkové, zdá se, ještě neuklidili.

V tom Harry spatřil úzký průchod, který byl nepatrný od nábytku ve velké kruhovité společenské

místnosti. Prolezl tedy průchodem a odklopil obraz Buclaté dámy.

„Kam myslíš, že si to šineš?“ zeptala se naškrobeně.

Harry se otočil, vyndal hůlku z kapsy a v zápětí celý obraz v mžiku shořel. Pak klidně zandal hůlku
zpět do hábitu, rozhlédl se kamenným výrazem po temné chodbě a kráčel dál. Dorazil k prvním

schodům, místo toho ale aby šel dolů, namířil si to po schodech nahoru. Hrad byl temný a chladný,

nebyla zde rozsvícena ani jedna pochodeň, oblaka venku zakrývala jasný měsíc, takže se jeho světlo

nedostávalo okny dovnitř do hradu, kde tak byla hrobová tma. Jediné, co bylo slyšet, byly kroky

chlapce, který teď stoupal po schodišti vzhůru. Nakonec dospěl do patra, které mělo jen jednu místnost,

ke které vedla dlouhá chodba. Jeho kroky se rozléhaly po stěnách a odrážely se od nich na všecky strany.

Náhle se mu něco otřelo o nohy, Harry se sehnul a před jeho zraky se ocitla paní Norrisová, Filchova

kočka. Chlapec se shýbl pro hůlku a namířil jí do obličeje. Kočka na něj ale dál klidně koukala svýma

kočičíma očima, což chlapce zarazilo. Vzal jí za hřbetní kůži do ruky a nadzvedl do vzduchu, kočka dál

držela a nebránila se. V tom chlapec na kočku zasyčel svým jazykem, kterým teď vibroval jako had.

V tom kočku pustil a Harry se náhle začal deformovat, jeho tělo se sráželo a scvrkávalo, nohy se mu

spojily v jedno, ruce zarostly s odporným křupavým zvukem do těla, hlava se spojila s hrudníkem, vlasy

zmizely, brýle spadly na podlahu, oblečení zůstalo ležet na zemi, celé Harryho tělo zmizelo v hábitu.

Nastala chvíle ticha…

Najednou z hábitu vyjelo hadí tělo a syklo na kočku. Ta s tím samým syknutím uskočila a dala se do

běhu černou tmou. Had se hnal za ní, dokázal se tak strašně mrštně pohybovat, že to až bylo

neuvěřitelné, nakonec had byl už tak blízko, že to stačilo k rychlému výpadu, vše se stalo náhle, had

vyskočil do vzduchu a dopadl na paní Norrisovou. Přesně ve stejném okamžiku, jak dopadl, se kolem

ní hbitě stočil a začal ji škrtit.

V tom se zdáli ozvaly kroky, had hbitě zvedl hlavu a jako kdyby dokázal slyšet, což hadi neumí, tak

pozorně naslouchal. Kroky neustávaly, had se smekl z kočky a začal pádit chodbou pryč. Paní Norrisová

chvíli ležela nehnutě, pak sebou škubla a v okamžení utekla.

Kroky neustávaly, had dospěl až k samému konci chodby, kde byl obrovský kamenný chrlič, had na

něj sykl, ale nic se nestalo, kroky se stále přibližovaly, had sykl znovu, chrlič však stále byl kamenně
nehnutý, kroky už byly skoro u hada, když v tom ustaly…

„Pottere…“ ozval se vzdálený hlas.

„…Pottere…“

„… …Pottere, slyšíte…?“ ozýval se stále dál.

V tom Harry ucítil jakési kopnutí do zad a otevřel oči. Před jeho zraky se rozmazaně ukázala hlava s

mastnými černými vlasy až k ramenům, hákovitým nosem a s přísným obličejem. Harry zamžoural,

myslel si, že to pomůže, aby zase viděl ostře, ale nepomohlo.

„Pottere, zvedněte se,“ ozvalo se.

„C… co se děje?“ vypravil ze sebe Harry a v tom mu na břiše přistálo něco studeného, byly to jeho

brýle, které si okamžitě nasadil.

„Můžete mi vysvětlit, co tady děláte nahý na podlaze před kanceláří ředitele školy?“ zeptal se přísně

hlas Snapea.

Harry až teď zjistil, že na sobě nic nemá, Snape po něm ale ještě před tím, než se probral, jak vidno

hodil jeho hábit, který ho teď z části přikrýval. Také mu Snape neustále mířil na krk, aby mu tím po čas

jejich rozhovoru fungoval hlas, který si Harry v noci ztlumil.

Ještě si hábit více přisunul k tělu, snažil se protřít si obličej a vzpomenout si. Rozhodně ale Snape

nebyl ten, komu se chtěl svěřovat.

„Já… nevím,“ řekl nejistě Harry.

Snape si odfrkl a posměšně řekl: „To mě nepřekvapuje,“ Následně se sklonil až k Harrymu a šeptal:

„Co… se… stalo?“

„Nevím,“ řekl hned Harry.

Snape se se znechucením zase vzpřímil. „Trénujete Nitroobranu, Pottere?“ zeptal se s opovržením.

„Proč vás to zajímá?“ zeptal se drze Harry.

 „Protože se podle mě stáváte nebezpečným pro tuto školu,“ řekl vážně Snape.

„Pokud si vzpomínám, byl jste to vy, kdo naše hodiny ukončil,“ řekl Harry.

Snape si znovu odfrkl a přejel nahého Harryho pohledem od hlavy až k patě. „A vy se divíte?“ řekl,

sklopil hůlku, která Harrymu umožňovala mluvit, otočil se a šel pryč. Pak se zastavil a ještě řekl:

„Spolehněte se, že se o tomhle doví ředitel,“ a odkráčel.

Po asi půl minutě se jeho kroky ztratily docela. Harry, který celou dobu rozhovoru se Snapem seděl,

se teď zvednul a držel si hábit stále u těla.

„Au!“ křikl, záda ho strašně zabolela, měl ztuhlý krk a nemohl skoro pohnout hlavou. Natáhl na sebe

spodní prádlo, když se po schodišti začaly ozývat křiky studentů a jejich kroky, první vlna žáků se valila

do Velké síně na snídani. Harry se přitiskl ke stěně, aby ho nikdo ze schodiště nezahlédl.

Svist!

Kolem Harryho hlavy vyletěl ze stěny Protiva, Harry ztuhnul, ani nedutal, pokud by se Protiva podíval

za sebe, vyděl by tam něco, co by ho pobavilo nejvíc snad za celých sto let. Protiva se rozjařeně rozhlížel

po chodbě a něco hledal. Přeletěl dva metry doprava a kouknul do rohu, pak se otočil a…

Harry nasucho polkl, Protiva nejdřív koukal zaraženě, své protivné oči měl vykulené, ale pak se jeho

široká tlama změnila v záchvatný úsměv. Začal se řehtat na celé kolo a začal tak lákat studenty.

Harry na sebe rychle natahoval i poslední kousky hábitu, zatímco Protiva začal rychle popadávat

dech.

„Kdo chce vidět Pottera ve slipech!“ křičel a letěl ke studentům. „Potter ve slipech, to jste ještě

neviděli a to vše zadarmo, náš bájný zachránce ve slipech, všichni sem!“ křičel na celé kolo.

‚Ne, to ne!‘ křičel v duchu Harry, který opravdu na sobě neměl nic jiného, než co popisoval Protiva.

Začal rychle na sebe rvát kusy hábitu, kroky studentů se blížily, už vstupovali do chodby, Harry si na

sebe natáhl nohavici, jenže v tom se ozvalo křup a nohavice se mu tím, jak za ní zarval, roztrhla.

Harrymu se před očima objevil kříž, tedy alespoň psychicky, už to vzdával, když v tom se od studentů
za Protivova křiku ozvalo něco jako Impedimenta! a všichni studenti, kteří se hrnuli kouknout na

Harryho, kteří byli již těsně za rohem, teď na něco narazili. Hned na to se ozvaly rozčilené hlasy.

„Ale no tak, Changová, to snad nemyslíš vážně!“ křičela nějaká holka.

„My ti tu kletbu stejně zrušíme,“ křičel někdo další.

„Evanesco!“ ozvalo se rušící kouzlo, ale záhy se ozval znovu dívčí hlas s impedimentou.

Harry na sebe nasoukal poslední kus hábitu, věděl už, kdo ho zachránil, nevěděl ale, za co se cítí víc

trapně, jestli kdyby ho takhle uviděli, nebo až se teď setká s Cho.

Jeho nohavice vypadala strašně, visely z ní nitky a vypadala, jako kdyby se do Harryho nohy zakousl

vzteklý pes.

Co teď, má se tam objevit a říct studentům, že to byl planý poplach, že si to Protiva vymyslel? Skočí

mu na to? Vždyť ale nemá hlas.

Harry se zhluboka nadechl a přešel ke studentům, kteří se snažili dostat přes bariéru, kterou vykouzlila

Cho. Když ale studenty uviděl, viděl, jak kupa chlapců strká Cho po schodech dolů, aby už nemohla

jim bránit.

„…“ chtěl Harry vyslovit kouzlo, ale nic se nestalo, měl stále ztlumený hlas, ale Cho byla v úzkých,

soustředil se tedy a jasně a zřetelně si řekl v duchu.

‚Defendo!‘ vystřelil kouzlo přímo Cho do zad. Ta zajekla a rázem od ní všichni ti, co jí strkali dolů

ze schodů, odletěli a hlasitě dopadli na schody.

Pak se ukázal všem studentům, že opravdu je oblečený, a příjemně se při tom usmíval, aby naštval

opravdu ty, co se na to vyloženě těšili. Spousta studentů začalo hlasitě protestovat, když vidělo Harryho

oblečeného, a šli dál po schodech dolů. Harry se zlostně podíval na Protivu, který teď vykřikoval: „Ale

on opravdu byl jen ve spodkách!“ namířil na něj hůlkou a pozdvihl obočí, aby mu naznačil, že je

připraven použít kouzlo. Protiva se otočil, odfrkl si, až mu od pusy začaly létat sliny, a odplachtil.

Harry se pak otočil, ale to už mu za zády stála Cho, takže jí teď hleděl přímo do očí z
dvaceticentimetrové vzdálenosti, v tu chvíli mu bylo snad trapněji, než před očima všech studentů, i

když byl už oblečený.

„Děkuju, Harry,“ řekla a usmívala se.

„…,“ řekl, vlastně neřekl nic, co teď? Jen se tedy na Cho usmál a pokýval hlavou.

Nastala chvíle trapného ticha, Harry nemohl nic říkat a vlastně ani nechtěl naznačit, že má ztlumený

hlas, protože se za důvod, proč to tak má, styděl. Cho na něj s úsměvem koukala a začala se přibližovat

obličejem k jeho.

Harry zase pocítil tu nejistotu v nohách a těle, její vůni, která mu zamotala hlavu.

„Proč nemluvíš?“ zeptala se asi deset centimetrů od Harryho tváře.

‚Ale ne, tohle je otázka a na tu musím dát odpověď!‘ křičel na sebe v duchu Harry a začal překotně

přemýšlet. Cho na něj stále koukala a očekávala odpověď, Harry stále nic, jen trochu začal kroutit

hlavou a snažil se říct ne, ale nešlo to, nevyšla z něho ani hláska.

„Ty se mnou nemluvíš?“ zeptala se Cho, koukali si z očí do očí tak blízko, že Harry přestával mít

hlavu na to přemýšlet, a spíše se mu motala, jak už byla Cho blízko.

Rychle na tuhle otázku zavrtěl hlavou, jako že ne, jako že mluví.

„Takže nemluvíš?“ zeptala se Cho.

Harry začal znovu vrtět hlavou, ale pak si uvědomil, že to Cho asi chápe jako nesouhlas, jako že s

ním opravdu nemluví, takže hned na to začal pokyvovat hlavou.

„Co to děláš?“ usmívala se Cho.

Harry zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, snažil se usmívat, ale opravdu tohle byla bezvýchodná situace,

snad ji tím neurazí.

„Co?“ ptala se dál a ztrácel se jí úsměv z tváře. Tohle přesně Harry nechtěl, přestávala se usmívat,

přestávala mít na něho náladu, pokud teď něco neudělá, tak to dopadne velice špatně.

Ale ne, Cho už zase otevírala pusu, zase se ho chce na něco zeptat, to ne.
 Harry ale ve stejným okamžiku, co se Cho připravovala něco říct a otevírala pusu, jí políbil, takže jí

znemožnil cokoliv říct.

Asi po pěti vteřinách se ozvalo Cvak!, byl to Colin a vyfotil je. Harry se odtáhl od Cho a zlostně se k

němu rozběhl, ale malý Colin s úsměvem čiperně utekl s foťákem v ruce, Harry za ním běžel ještě dvě

poschodí, ale nedohnal ho.

Pane bože, jestli tu fotku zveřejní, to bude malér, Harry se otočil a vrátil se na poschodí, kde byla

Brumbálova pracovna, Cho už byla pryč.

Harry se opřel o zeď a oddychl si, buď jí způsobil takový šok, že se už na něj nepodívá, nebo… nebo

nevěděl.

V tom se ozvaly spěšné kroky po schodech, Harry se otočil, myslel si, že to je Colin a že stále před

ním utíká, jenže do náruče mu vběhla Hermiona.

Ta se lekla a uskočila, ale pak si všimla, že to je Harry, a vykulila oči. V tom se za ní přihnal udýchaný

Ron a také zděšeně hleděl na Harryho.

Následovala chvíle ticha, po které si Hermiona těžce oddychla.

„Bože, já si myslela, že jsi zase utekl, nikde jsi nebyl!“ křičela naštvaně.

„…“ mumlal Harry.

„Co?“ křikla.

„…“ řekl Harry a rozčíleně pohlédl na Rona. Tomu najednou docvaklo, popadl hůlku a obnovil mu

hlas.

„Konečně,“ oddechl si Harry.

„Tak co jsi tady dělal?“ ptala se dál Hermiona.

„Já nejsem malej kluk, aby ses o mně bála pokaždé, když se ztratím!“ řekl rozčíleně Harry.

„Mysleli jsme, že jsi zase zdrhnul, běželi jsme do Brumbálovy kanceláře, abychom mu to řekli,“ řekl

Ron.
 „Jistě, aby na mě zase poslal své gorily, co?“ odvětil naštvaně Harry.

„Tak nějak, anebo bychom za tebou šli zase sami,“ řekla Hermiona.

„To ti vůbec nezáleží na škole? Tohle by jsi nikdy před tím neudělala,“ řekl Harry nechápavě.

„Jsou důležitější věci než škola,“ řekla.

Ron na ni udiveně kouknul.

„Nedělám si legraci, Rone,“ řekla naštvaně Hermiona a pohlédla zase na Harryho. „Už minulý rok jsi

na nás za naše snažení stále jen křičel, takže mě nepřekvapuje že to letos není jiné, klidně si řvi na lidi,

co se ti snaží pomoct!“

Harry se zarazil a koukal na Hermionu. Pak si vydechl a rezignovaně pohodil rukama. „Mám to s

vámi těžký, hned jak bych utekl, tak byste šli za mnou, mimochodem, jak jste mě minule našli?“

Hermiona a Ron na sebe spiklenecky koukli.

„No, totiž Fredovi a Georgeovi vzkvétají obchody, udělali si dokonce už svoji vlastní laboratoř,

dokázali udělat takovou Detektivní soupravu, která dokáže sledovat kohokoliv, dokonce i sovy,“ řekl

Ron.

„Ale Hedvika na sobě nic neměla, když přiletěla,“ řekl Harry.

„Je to kouzlo, Harry, to se nepřipíná na pařát nebo na křídlo,“ řekla Hermiona.

„Co se ti stalo s nohavicí?“ zeptal se Ron, který si všiml roztržené Harryho nohavice.

„Já nevím,“ řekl Harry a začal přemýšlet, proč se vlastně ocitl na téhle chodbě, to, jak si nohavici

roztrhl, to věděl, ale nechtěl jim říct, že se tu celou noc válel nahý před Brumbálovou pracovnou.

„Ty nevíš?“ zeptala se pochybovačně Hermiona.

„Hele, nevím, stačí vám to?“ řekl Harry.

„Přijdeme pozdě na snídani, pojďte,“ pobídl je Ron.

Hermiona ještě chvíli podezřívavě koukala na Harryho, ale pak společně šli dolů na snídani. Když

vešli do Velké síně, hned jim za zády vběhl dovnitř Dean a začal křičet na celé kolo.
 „Buclatá dáma, je pryč, celý obraz je zničený!“

Po celé Velké síni se rozlehlo poplašené povídání a šeptání, studenti měli v očích výraz hrůzy, zničit

obraz a na něm živou postavu, to je něco jako vražda. Brumbál se ale už postavil a společně s

McGonagallovou, Lexterem, Snapem a Kratiknotem rázně procházeli mezi stoly k východu.

‚Vždyť ale přece kolem mě musel několikrát projít, když vycházel ze své pracovny,‘ přemýšlel v

duchu Harry o Brumbálovi a i tak, Snape mu o tom již určitě musel říct, jak tam nahého Harryho našel.

Brumbál kolem Harryho ale prošel bez povšimnutí, to samé i ostatní učitelé, jediný Snape na něj

znechuceně kouknul.

Co se před ním snaží skrýt, skrývají to zase snad, aby to z Harryho nemohl zjistit Voldemort, nebo

co?

„Jakto , že jsme si toho nevšimli?“ zeptala se Hermiona.

„Hnala jsi jako šílená, prosím tebe,“ zpražil ji Ron. „Sotva jsem ti stačil.“

„Jsme prefekti, měli bychom tam být,“ řekla Hermiona.

Všichni tři tedy následovali učitele po schodech nahoru, procházeli chodbami a čím více se

přibližovali k Nebelvírské společenské místnosti, tím více se objevovalo vystrašených nebo udivených

studentů.

Nakonec kolona kantorů v čele s profesorem Brumbálem dorazila až k temnému obrazu, který teď

byl celý černý, přitom ale měl neporušené plátno.

„Viděl někdo Buclatou dámu?“ zeptal se Brumbál rozvážně všech.

Od každého se ozývalo nesouhlasné mlčení a brumlání, nakonec se všichni shodli, že ne.

„Co se to tu děje?“ křikl Filch a přiběhl, když probíhal kolem Harryho, zatvářil se na něj, jak nejhůře

dokázal.

„Někdo napadl Buclatou dámu, Argusi,“ řekl Brumbál.

Filch okamžitě zvážněl a začal se rozhlížet po okolních obrazech.

 „Zorganizujte pátrání po Buclaté dámě, Argusi,“ řekla McGonagallová.

Brumbál se díval stále na vypálený obraz, náhle se zarazil a řekl: „Myslím, že to nebude potřeba,

Minervo.“

Sklonil se k obrazu a vytáhl hůlku. Pak na něj třikrát poklepal v různých intervalech a něco si pro

sebe mumlal.

Obraz náhle znovu zbarevněl, začal se znovu vykreslovat, rysy se začaly zaostřovat. Teď už se na

chodbě shromáždila snad polovina školy a mačkali se jeden přes druhého, aby něco viděli.

Harry, který stál těsně vedle Lextera, viděl, jak obraz se znovu sám maluje, objevilo se polstrované

křeslo, šaty a nakonec se objevila i Buclatá dáma.

„Obraz byl zakletý kouzlem, které dokáže vykouzlit pouze jeden člověk,“ řekl s maximální vážností

Brumbál a znovu se napřímil.

Buclatá dáma se náhle začala hýbat a v zápětí se ozval tříštivý křik. Všichni si ucpávali uši, jak z plna

hrdla křičela na celé kolo.

„Co se stalo?“ zahřímal Brumbál nenadále hlubokým a silným hlasem, takže Buclatá dáma přestala

ječet.

„Ten k… k… k… kluk,“ nemohla ze sebe vypravit.

Harry se dychtivě přiblížil ještě víc, aby slyšel každé její slovo.

„H…H…Har…Harr…“ koktala.

Harry se ještě více naklonil, ale v tom ho Buclatá dáma zahlédla.

„To je on!“ křikla, ukázala na Harryho a začala znovu ječet.

Celá chodba se dala do dychtivého povídání, studenti kolem Harryho se od něho odtáhli, jako kdyby

měl nějakou nákazu.

Harry sám teď začal ztěžka oddechovat a srdce mu podskočilo. Vykulil oči a na všechny koukal

smrtně vystrašeným pohledem, bylo mu blbě, začalo se mu chtít zvracet, tím jak na něj všichni koukali
a odtahovali se od něj.

„To je ten vrah!“ křičela dál a nepřestávala ukazovat na Harryho. „A to jsme podle něj ještě udělali

heslo!“ křičela dál.

„Já to nebyl,“ řekl Harry a hned mu selhal hlas, na všechny koukal strašně vyděšeně a začal pomalu

od učitelů ustupovat.

„Pane Pottere, dokážete nám to vysvětlit?“ zeptala se překvapeně McGonagallová.

Harry se začal třást, nebylo to chladem, nebylo to ničím jiným, byl to strach míšený ještě s něčím, co

jistě Harry nedokázal pojmenovat. Dokonce v očích Rona a Hermiony se objevil strach z Harryho.

„Přece mi věříte, ne?“ ptal se zoufale svých dvou kamarádů.

„Pokud Harry řekne, že to neudělal, pak to neudělal,“ řekl rozvážně Brumbál.

Harry na něj překvapeně koukl, myslel si, že Brumbál bude poslední, kdo mu bude věřit, protože ví o

něm všechno, a Harry věděl, že Buclatá dáma si ho nevymyslela a že jí opravdu musel napadnout, ale

on si na to prostě nevzpomínal.

„To je zvláštní shoda náhod, pane profesore,“ řekl s nechutným úsměvem Snape. „Zrovna před chvílí

jsem tady Pottera přistihl před vaší pracovnou v… řekl bych tak… zvláštním stavu,“ řekl a pousmál se

na Harryho. Harry věděl, že ho má v šachu, teď kdyby to tady před všemi studenty řekl, může si Harry

klidně sbalit saky paky a odjet, protože ho tu budou považovat za úplného idiota. A to Snape rozhodně

chtěl, už od prvních dnů ve škole Harry věděl, že jeho prvořadým cílem je dostat ho ze školy, nebo

přede všemi zesměšnit. Teď měl tu možnost, teď Harry neměl šanci oponovat a ani nic proti tomu

udělat.

„Možná se vám to bude zdát divné,“ pokračoval usměvavě Snape a mírně zvýšil hlas: „ale tady Potter

byl úplně n…“

„To teď není důležité, Severusi,“ zarazil ho Brumbál.

„Že to není důležité, on je ten vrah, chtěl mě zabít, vyplížil se uprostřed noci ven a chtěl mě …“
 „Ano, vím, co chtěl,“ přerušil Brumbál i Buclatou dámu. „Vím zcela jistě, že Harry tady nechtěl

nikomu ublížit.“

Brumbál se ho stále zastával, Harry nevěděl, co si o něm má myslet, zarazil Snapea od toho, aby se

mu vysmál před celou školou, stále věří v Harryho nevinu, i když sám Harry o ní začíná pochybovat,

proč ho ale stále nenávidí? Mohl Siriuse zachránit, mohl ho chytit ve vzduchu, když padal, je to přece

největší kouzelník všech dob, mohl to dokázat.

„Souhlasím s profesorem Brumbálem,“ ozval se Lexter klidně. „Harry by nikomu jen tak nedokázal

ublížit.“

„To si nemyslím,“ ozval se jim za zády Filch a na jeho zkažené, neoholené a naštvané tváři se rozhostil

úsměv. „Přistihl jsem totiž Pottera, jak byl včera večer venku po zákazu vycházení,“ řekl s triumfálním

úsměvem.

„Ale on byl na…“

„To nebyla jeho chyba,“ přerušil Hermionu Brumbál, „byl venku na mé pozvání.“

„Ale on mi nadával, je to ten nejdrzejší spratek, jakého jsem kdy viděl!“ křikl rozzuřeně Filch.

„Nadával?“ zeptal se zamyšleně Brumbál a podíval se na Harryho, který začínal být z rozhovoru pod

pohledy stovek studentů naměkko.

„Já… já jsem nechtěl…“ bránil se omlouvavě Harry.

„Nadával mi těmi nejhoršími nadávkami,“ řekl kousavě Filch.

„A jaké to byly nadávky?“ zeptal se klidně Lexter.

Filch rozhodně nechtěl prozrazovat všem studentům, že je moták, takže jenom vztekle koukal. „To

teď není důležité.“

„Ale je to důležité, vždyť mě chtěl zabít!“ křičela Buclatá dáma.

„Harry nechtěl nikoho zabít,“ řekl Lexter.

Filch, který byl na Lextera od minulé narážky zřejmě naštvaný, teď znovu v obličeji měl triumfální
úsměv.

„Ale já ho v noci viděl,“ řekl Filch.

„Cože?“ zeptal se Brumbál a všichni teď na Filche obrátili zraky, včetně Harryho, který sám o tom

nevěděl.

„Za to, jak mi nadával a byl po večerce venku, jsem si říkal, že to udělá znovu, počkal jsem si na něj,

on vylezl z jejich společenské místnosti a šel hned k vaší pracovně,“ řekl směrem k Brumbálovi. „Pak

jsem ho ztratil ve tmě, ale snažil jsem se ho tam najít, nakonec jsem narazil na paní Norrisovou, pokusil

se ji zabít!“

„Já Harrymu věřím,“ vyhrkla pevně Hermiona.

„Já taky,“ řekl hned v zápětí Ron.

Všichni studenti teď zase zvážněli a koukali na Harryho, Harry už byl jednou obviněn za pokus o

vraždu paní Norrisové (také by si to zasloužila), jenže teď když ho viděl Filch.

„Argusi, viděl jste pak v té chodbě Harryho?“ zeptal se Brumbál.

Filch se zase zašklebil, zřejmě se chystal říct něco, co nechtěl:„Ne.“

Lexter se teď pousmál.

„Ale v té tmě se mi mohl klidně ztratit nebo proklouznout, musel jsem odnést paní Norrisovou na

ošetřovnu, byla napolo uškrcená,“ řekl hned Filch.

„Takže stejně nemáme důkazy, že něco takového Harry udělal,“ řekl Brumbál.

„A co já?“ křikla Buclatá dáma.

„Myslím, že tu byla příliš velká tma a také Harry byl poslední, kdo vcházel dovnitř, vzpomínáte, jak

jsem říkal, že byl venku na mé pozvání? Zřejmě jste si vybavila jeho jako posledního, koho jste viděla,“

řekl klidně Brumbál.

„Ale já ho opravd…“

„To už stačí,“ zarazil ji vážně Brumbál a Buclatá dáma zmlkla.

 „Někdo to ale musel udělat Albusi,“ řekla McGonagallová. Brumbál na to přikývl a koukl na Harryho.

„Chci, abyste věděli, že tolik věřím, že je Harry nevinný, že bych na to vsadil svůj vlastní život,“ řekl

Brumbál vážně. „Prosím, abychom se všichni shromáždili zase ve Velké síni, vše je zase v pořádku, tak

prosím, vraťte se všichni zpět,“ vyzýval je a studenti se neochotně začali vracet.

Harry zůstal však stát a koukal zaraženě do země. Hermiona a Ron byli s ním, přišla po chvilce i Cho

a postavila se vedle Harryho.

Zůstali tam Brumbál, Lexter, McGonagallová, Ron, Hermiona, Cho a Snape.

Harry po chvíli, když byla chodba prázdná, zvedl pohled a řekl:

„Ale já si vážně z toho nic nepamatuji, jestli jsem tu byl, tak o tom nevím,“ řekl odevzdaně Harry.

„Jak tedy vysvětlíte, že jste se ocitl na té chodbě před ředitelovou pracovnou nahý?“ vypustil rychle

Snape a Harry raději zavřel oči, aby nemusel vidět ohromené výrazy ostatních. Někdo mu položil ruku

na rameno, Harry se ohlédl vedle sebe, byla to Cho, ona věděla, že tam Harry byl. Harry se jí snažil

pevně hledět do očí.

„Já opravdu nevím,“ řekl smrtelně vážně. Cho se usmála, zřejmě jí to stačilo, že by opravdu Harrymu

jako jediná věřila?

„Myslím, že většině zde je jasné, jak se tam Harry objevil, sice mi nedává smysl, proč v takovém

stavu, ale...,“ řekl Lexter.

Harry se na něj podíval a náhle si něco uvědomil.

„Vy přece dokážete vniknout do mysli někoho jiného, tak víte přece, že říkám pravdu.“

„Telepaté nejsou detektoři lži,“ řekl jedovatě Snape. „Jsou pouze schopni vycítit myšlení vnímavé

vrstvy lidské mysli, a to jenom těm, kteří se průniku nedokáží ubránit,“ dokončil zle větu Snape a

výrazně pohleděl na Harryho, jako kdyby tím myslel právě jeho.

„Přesně tak, Harry, na to se nedá spoléhat, já se ale spoléhám na tvou povahu,“ řekl s úsměvem Lexter.

„Já Harrymu také věřím, i když mi také nedává smysl to… však vy víte co,“ řekla Hermiona.
 „Já mu taky…“

„Je nám to jasné, Weasley,“ zarazil Rona Snape. „Vy zkrátka nemůžete zůstat pozadu a musíte vletět

do každého maléru.“

Brumbál se usmál a poklepal Rona po rameni.

„Takže říkáte, že to Potter nebyl, Albusi?“ zeptala se McGonagallová.

„Ano, to říkám, Harry by nikdy svou svobodnou vůlí tohle neudělal, ovšem musí také ukázat nějakou

tu iniciativu,“ řekl s úsměvem Brumbál, narážel na Nitroobranu.

„Nemám zájem pokračovat, dokud se nedovím všechno, co přede mnou tajíte,“ řekl rázně Harry.

„Myslím, že to už trochu přeháníte, pane Pottere,“ řekla McGonagallová.

„To je v pořádku Minervo,“ řekl Brumbál a upustil od dalšího napomínání. „Jak myslíš, Harry, ale to

potom se můžeš objevit v tomto stavu kdekoliv,“ řekl a zase se usmál. „Mně osobně by vadilo, kdybych

se každé ráno probouzel nahý na různých místech.“

Brumbál se otočil a s úsměvem odcházel, k němu se připojil Lexter a za ním hned McGonagallová.

Snape ještě nechutně na Harryho kouknul.

„Být vámi, bych cvičil,“ ani se neotočil a hned odešel.

Teď tam tedy zůstali všichni čtyři a koukali na sebe.

„Teda Harry?“ uchechtl se Ron.

„Přestaňte, jasné?“ zarazil ho Harry.

„Kde jsi to včera byl na Brumbálovo pozvání?“ zeptala se Cho.

„No…,“ přemýšlel Harry, co jí řekne.

„Harry chodí na Nitroobranu,“ řekla Hermiona.

„Nitroobranu?“ opakovala Cho.

Harry se pousmál, bylo mu to jedno, stejně o něm všichni ví už tak všechno. „Voldemort mně totiž

stále vniká do hlavy a ovládá mě, nebo mě zase způsobuje bolest, to kvůli té jizvě,“ řekl a usmíval se.
„Takže ta Nitroobrana mě má naučit, jak se tomu vniknutí bránit, jenže to stejně nemá cenu, protože já

stejně tak i tak umřu, dřív, nebo později.“

Dopovídal Harry, otočil se a odcházel pryč.

„Cože?“ ptala se Cho, která ho vzápětí dohnala.

„Jsem prokletý, jsem jediný, kdo má porazit Voldemorta, ale já to nedokážu, on by zabil i Brumbála,

je mocný jako bůh, nemůžu se s ním měřit, vždyť jsem obyčejný student,“ vzdával to Harry.

„Co je to za hloupost?“ ptala se Cho.

„Kdyby tak byla!“ křikl Harry, ale když viděl, že se o něj Cho obává, tak ho to začalo mrzet. „Hele,

radši bychom to měli skončit…“

„Co to plácáš?“ řekla Cho a za jejich zády se objevili Ron a Hermiona.

„Právě jsem málem zničil obraz Buclaté dámy a ani o tom nevím, nerad bych, aby se něco takového

opakovalo na lidech, na kterých mi záleží,“ odvětil Harry a začal scházet po schodech na snídani.

„Tak proč nechodíš na tu Nitroobranu?“ ptala se Cho.

„O tom teď nechci mluvit.“

Cho ho předběhla a postavila se mu do cesty.

„Nechceš se jít dneska projít? Je sobota, nemáme školu, tak…,“ říkala pomalu Cho.

„Jo, rád,“ přitakal Harry, zároveň ho to lákalo, a také jí nechtěl říkat ne.

„Tak třeba hned po snídani?“ zeptala se Cho, ale pak si všimla jeho doprovodu. „Ron a Hermiona

můžou jít s námi.“

„Ne, my vás necháme, to je dobrý…,“ řekla Hermiona

„Ale ne, ono totiž, když je se mnou Harry sám, tam se moc nemá k rozhovoru,“ řekla Cho a usmála

se na Harryho.

„Myslím, že vím proč,“ usmál se potutelně Ron.

„Nechte toho, jo?“ řekl uraženě Harry, obešel Cho a pokračoval dolů na snídani.
 Dole na něj koukali zase buď vyděšeně, naštvaně, nebo se zájmem. Bylo vidět, že každý měl na věc

jiný názor, který si se všemi vyměňovali. Hned ale jak Harry vešel do Velké síně, ozval se z dálky

Malfoy a začal je zase urážet, Harry si toho ani nevšímal, nadával mu už tolikrát, že by se spíš divil,

kdyby mu nenadával.

Po snídani se sešli s Cho a vyprávěli jí o věštbě, Harry dost neochotně, protože o tom opravdu nechtěl

mluvit, také se Ron podřekl o tom souboji Voldemorta a Brumbála, takže vyšlo najevo i to, jak byl

Harry pod mocí Voldemorta. Spíš vyprávěli Hermiona a Ron než Harry, ten věčně šel vedle nich a

poslouchal, jak prozrazují vše o něm.

Cho ale na to nereagovala nijak zle, pochopila to s tím Siriusem, takže jí také došel důvod, proč je na

Brumbála Harry naštvaný. Harry se prostě nemohl zbavit myšlenky, že ho Brumbál mohl zachránit,

když dokázal toho jednoho smrtijeda chytit a vrátit zpět dolů do jámy, proč by to samé nedokázal se

Siriusem, to prostě bylo příliš divné, jako kdyby Siriuse neměl rád a vůbec mu na něm nezáleželo, jako

by všem na něm nezáleželo, všichni o něm říkají samé špatné věci, ať už byl jakýkoliv, tohle si rozhodně

nezasloužil, ani Brumbál nemohl tušit to, co Sirius musel zažít, když byl celých dvanáct let zavřený v

Azkabanu, Harryho zajímalo, jak to tam asi musí vypadat, rozhodně se mu tam opravdu nechtělo, sám

Hagrid byl celý bez sebe, když ho tam odváděli v druhém ročníku.

Celé dopoledne prochodili a povídali si o Harrym a o Voldemortovi, nakonec se konečně rozhovor

stočil na jiné téma, za což byl Harry vděčný.

Po obědě se Harry znovu sešel s Cho, tentokrát bez Rona a Hermiony, zřejmě jí ten polibek odhodlal

se s Harrym více sbližovat, Harryho ostýchavost postupem dne už pomalu ustupovala, vůbec nepadla

řeč o Cedrikovi ani o Voldemortovi, Cho mu vypravovala o svých rodičích a rodině, o tom, jak se

přistěhovali před několika generacemi do Velké Británie a o tom, jak Cho celé tři první roky na Harryho

zasněně koukala. Nikdy by jí nenapadlo, že se tu teď s ním bude procházet, jejich vztah se utužoval a

ke konci dne padla řeč i o Nitroobraně, o tom, jak probíhá a o tom, co Harry zažil se Snapem. Cho se
strašně smála tomu, jak jeho otec si stále prohraboval v přítomnosti Lily své vlasy, říkala, že proto má

Harry stále rozčechrané vlasy a nejdou mu učesat.

Ke konci dne se s ní Harry bavil stejně uvolněně jako s Ronem a Hermionou, už žádné koktání, žádné

trapnosti, jen uvolněná konverzace, Harrymu pomohla chápavost Cho, ke konci dne se museli rozloučit,

Cho ho políbila na tvář a rozešli se, dohodli se ale, že se zítra setkají znovu. Harry šel ještě na příkaz

Hermiony dělat domácí úkoly, i když se stále zdráhal, nakonec zjistil, že Hermiona víc než o jeho úkoly

se zajímala o to, jak proběhlo odpoledne s Cho. Harry odpovídal opravdu jenom ano či ne, Hermioně

jako kdyby na jejich vztahu nějak zvlášť záleželo, zajímala se o podrobnosti a Ron se potají za Harryho

zády smál, jak z něho stále Hermiona páčila informace. Když řekl o polibku na rozloučenou, Hermiona

vykulila oči a se zájmem poslouchala, Harry si připadal, že by ho snad na zítra za Cho dokopala, kdyby

tam odmítl jít.

Když Harry šel spát, ztlumil si hlas, protože stále pochyboval o tom, že už přestal mluvit ze spaní, a

rozhodně nechtěl vykřikovat na celé kolo, že Sirius žije. Když usínal, ještě tak půl hodiny se

soustřeďoval na očištění mysli, i když to bylo těžké, protože stále musel přemýšlet o tom s Cho.

Kapitola 18.
Lexter místo Prasinek
N eděli znovu strávili Harry a Cho spolu, celý den byli buď venku, v knihovně nebo na jiných

místech. Prochodili snad celou věčnost, byli u jezírka, navštívili Hagrida, který právě čistil Tesákovi

zuby kartáčem na podlahu, zalétali si na koštěti a dělali různé manévry kdy se chytali ve vzduchu a

smáli, až se za břicho popadali, nakonec Harryho odvlekla i do Havraspárské společenské místnosti,

kde se seznámil s ostatními a Cho mu ukazovala svoje fotoalbum, svoje rodiče a přátele z domova.
Harry si přitom vzpomněl na své fotoalbum, jak záhy po příjezdu do Bradavic zmizelo.

Pak se procházeli kolem jezera a házeli žabky po vodě.

„Takže Dudley tě nenechal nikdy hrát na počítači?“ ptala se Cho když hodila asi osminásobnou žabku.

„Ne, většinou jsem byl rád, když mě vůbec nechal koukat jak si sám hraje všechny ty hloupé hry a

vyžívá se v nich,“ řekl Harry a také hodil pěknou žabku.

„To jsi mu nikdy nic neudělal?“ ptala se s úsměvem Cho.

„No…“ váhal Harry.

„Je mi to jasné,“ zasmála se ještě víc a hodila malým placatým kamínkem další žabku. „Já osobně

bych ho snad umlátila k smrti.“

„Kdyby nebyl jednou tak těžší než ty,“ usmál se Harry. „Při posledním vážení měl něco přes sto

padesát kilo.“

„To je opravdu víc polovina, já mám asi šedesát,“ řekla Cho a koukala, jak na to Harry zareaguje.

Ten si všiml jejího pohledu a vyhrkl. „Jo, to je dobrý.“

Cho se zase zasmála, ale v tom se žabka co hodila najednou kouzelně vrátila a praštila jí do ruky.

Harry hned přiběhl a snažil se jí pomoct.

„To je dobrý, to bude jen modřina,“ řekla klidně Cho, ale úder úzkým placákem dost bolel.

„Myslel jsem, že se to odrazí i na tebe, Pottere, promiň,“ řekl jim za zády Malfoy s hůlkou v ruce, za

ním byly jeho gorily Crabbe a Goyle.

„Nech ho být, jdeme pryč,“ řekla Cho Harrymu, když se už připravoval mu něco udělat.

„Pottere, proč máš ve zvyku se schovávat za dámské sukýnky?“ ptal se Malfoy a Crabbe a Goyle se

zakřenili.

„Protože je to lepší než ty vaše smrtijedské kloboučky,“ řekl Harry, zatímco ho Cho vedla pryč od

Malfoye.

„Teď jsi mi to nandal, z toho se snad týden nevzpamatuju,“ řehtal se Malfoy sarkasticky.
 „Tak si jdi za tou svou Parkinsonovou, aby tě utěšila,“ sykl Harry.

„Varoval jsem tě Pottere, pokud se ke mně nebudeš chovat s náležitým respektem,…“ říkal Malfoy,

jako by mluvil ke svému otrokovi. „tak to tví blízcí schytají.“

„Zatím to schytali jen ti tvoji, víš o čem mluvím,“ řekl s úsměvem Harry.

Malfoy se už připravoval po něm skočit, ale pak se zarazil a s ještě povrchnějším výrazem řekl. „Jak

chceš, ty budeš litovat, uvidíme se na prvním famfrpálovém zápase,“ řekl s úsměvem, obrátil se a se

svýma dvěma gorilama odešel.

„Tenhle rok je to s ním snad ještě horší a to jsem si myslel, že už to horší být nemůže,“ oddychl si

Harry.

„Zavřel jsi mu tátu do Azkabanu, tak se nediv,“ řekla Cho, ale pak hned dodala. „Samozřejmě si to

víc než dost zasloužil.“

K večeru pak šli oba do knihovny, aby našli něco o Oblouku smrti, Cho také měla pár vyhlédnutých

knih, ale stejně v nich, jako v těch co myslela Hermiona, nic nebylo. Po večeři se rozešli, tentokrát ale

bez polibku, protože nebyli sami.

Večer pak Harry zase musel vytrpět zpověď Hermiony, co dělali s Cho přes celý den. Nakonec, když

si odběhla pro něco do ložnice, se k Harrymu Ron naklonil a začal si stěžovat, jaký hrozný den s

Hermionou musel vytrpět, celé dopoledne ho vláčela po knihovně s učebnicemi, konečně až pozdě

odpoledne se jí ztratil a šel ven si zahrát s Nevillem řachavého Petra. Harrymu ho opravdu bylo líto,

moc dobře věděl, co je to strávit celý den s Hermionou Ta, když se vrátila, tak bohužel prokoukla jejich

nevinné výrazy a začala se ptát, o čem jí zase pomlouvali. Pak zjistili, pro co si šla do dívčích ložnic,

přinesla celou kupu vlny, kterou jí ráno poslali rodiče po sově a začala hůlkou přikazovat čtyřem párům

jehlic, aby začaly plést malé čepičky pro domácí skřítky. Celý zbytek večera se pak věnovala učení a

dohlížení na pletoucí jehlice. Ron si užíval Harryho společnosti a konečně si mohl zahrát kouzelnické

šachy s pořádným protivníkem.

 Bohužel týden se přehoupl a byl tu říjen, Harry si to ani neuvědomoval, jak rychle to uteklo, vždyť

také přijel na samý konec září, takže se nebylo čemu divit. Příští týden probíhal dá se říct v klidu,

Malfoy stále sice nadával a snažil se Harryho ztrapnit před celou školou, ale jeho to opravdu už vůbec

neznepokojovalo.

Jakmile však bylo po škole, dvojice Harry a Cho se znovu sešli, teď litovali toho, že nechodí do

stejného ročníku nebo alespoň do stejné koleje. Harry s ní trávil veškerý svůj volný čas, moc mu ho pak

nezbývalo na učení, takže jen tak tak stíhal samotné domácí úkoly, natož se pak ještě učit. Jejich vztah

ale byl na té nejlepší cestě, Harry se nesnažil k ní nějak přibližovat ve společnosti, ale když byli sami,

tak se drželi za ruce a Harryho už její přítomnost tak neznepokojovala.

Počasí jim ale moc procházek nedovolovalo, protože přesně, když začal říjen, strhly se první přeháňky

a přes neprostupnou pokrývku mraků na obloze nevysvitlo ani jednou slunce, naopak začalo mrholit,

další dny poprchávat a ke konci týdne se rozpoutal absolutní liják.

To znamenalo, že tréninky famfrpálu byly více než děsivé, Harry na to nebyl zvyklý, protože na

trénincích nebyl už skoro rok, takže pokaždé, když se vracel s Ronem celý promočený, se modlil, aby

nenastydl.

Schůzky s Cho ho ale povzbuzovaly stejně jako minulý rok hodiny Brumbálovy armády. Sice si teď

o nich šuškal každý ve škole, ale jim to bylo jedno, Harry na to byl zvyklý a Cho to nevadilo. Malfoy

jim začal říkat Školní pár a rozhlašoval každý večer ve Velké síni co Harry a Cho za celý den prováděli.

To už bylo trochu moc a Harrymu to začalo vadit. Cho však stále byla klidná, říkala, že nějaký blonďatý

namyšlený spratek jí nemůže zkazit kamarádství, oba ale věděli, že to je něco víc než jen obyčejné

kamarádství.

Harry se jednou, když byli sami ,znovu odvážil jí políbit, Cho se nebránila, avšak vzápětí už zase

nebyli sami a museli toho nechat. Jediné co Harrymu přes ty dny nešlo bylo učení, ve škole se opravdu
moc nesnažil a Snape na něj znovu začal pyskovat, stejně jako na Nevilla, jak Harry očekával, neposadil

ho vedle Hermiony, ale hned vedle Nevilla.

Co se týče ostatních hodin, Harry se snažil být nenápadný, aby ho nikdo nevyvolal, Ron mnohdy

věděl odpověď na rozdíl od Harryho. Naopak Ron, který teď se marně snažil utíkat z přítomnosti

Hermiony, se učil o něco lépe, Hermiona se zase vrátila do svých starých kolejí a celé dny proseděla u

knih, večer pak znovu a znovu zpovídala Harryho, jak to dopadlo s Cho, Harry už to nemohl vydržet a

řekl jí, ať si jde zpovídat Deana a Ginny, kteří teď spolu chodili.

Co se týče hodin Obrany proti černé magii, Lexter s Harrym jednal jako s kýmkoliv jiným, oba se

navzájem nevšímali, Lexter nadobro skončil v hádáním toho, na co kdo myslí, i když to studenty začalo

mrzet, zároveň se přestali strachovat, že řekne něco, co by jim vadilo.

Péče o kouzelné tvory probíhala hodně teoreticky, Hagrid slíbil, že za Drápem budou chodit jednou

za týden, víckrát že ne. Třída teď už byla uvolněnější, když podruhé šli do lesa, ale jakmile se zase

objevili ty obrovské nohy a gigantické tělo, každému hned ztuhnul úsměv na rtech. Naštěstí už nechtěl

nadzvedávat Hermionu a Harryho do vzduchu, vždycky je pozdravil a to bylo všechno. Už ani nepadlo

žádné slovo o ‚Harry nebezpečí.‘, stejně tak ani Hermiona, Ron, Harry ani Cho nenašli nic v knihovně

o Oblouku smrti.

Buclatá dáma teď na Harryho koukala doslova jako na vraha, nepromluvila s ním ani slovo a skoro

se na něj nesnažila ani koukat. Nové heslo Rembrant zase zapomínal Neville, stále si ho pletl s

Piccasem, i když nevěděl, kdo jeden nebo ten druhý vůbec je. Snape na Nevilla opravdu dorážel, Harry

si začínal po chvíli myslet, že se snad vybíjí víc na Nevillovi, než na něm.

Ale pokaždé, jakmile skončilo vyučování, se Harry těšil na Cho. Když byl s ní, všechny jeho starosti

rázem byly pryč, na nic problematického už nemyslel a i Cho byla ráda v jeho přítomnosti. Malfoy na

ně koukal skrz prsty a Harry stále přemýšlel nad tím, co řekl poprvé. ‚Hlídej si své blízké‘.

To ale bylo jedno, byli zamilovaný pár a chodili spolu každý den. Harrymu se sice stále zdálo o
místnosti s propadlou jámou, ale ani jednou se už neoctil nahý na nějaké chodbě v hradu.

V druhém týdnu se Harry snažil o něco více učit, pokud zrovna nebyl s Cho, tahal sebou všude

učebnice a co se týče hledání v knihovně po slovu Oblouk smrti, na to už dávno zapomněl.

Také od té doby, co se ocitl v té chodbě před Brumbálovou pracovnou, ho už nikdy v jeho snech

neomotal had, vždycky ho zase zachytil Lupin, i když jednou byl změněný ve vlkodlaka, ale Harry si

řekl, že to nejspíš nebude Voldemortova práce.

Utekl týden a ten druhý už byl také u konce, v pátek se všichni sešli na večeři ve Velké síni, Cho na

Harryho zamávala a Harry jí s úsměvem odpověděl. Nebelvírský duch Skorobezhlavý Nick se Harrymu

nabídl, že bude fungovat jako taková pošta a bude plout od stolu ke stolu a předávat jim vzkazy. Harry

to ale odmítl, věděl že Nick nemůže být tak laskavý a že za tím je jeho zvědavost, takže by to dělal

jenom proto, aby se dozvěděl, co si mezi sebou šuškají.

V tom se ale ozvalo od profesorského stolu zacinkání na skleničku a všichni studenti rázem zmlkli.

McGonagallová vstala a počkala, až přestanou mluvit úplně všichni.

„Dovoluji si vás upozornit, že pozítří budete mít možnost navštívit Prasinky, samozřejmě s povolením

od rodičů,“ řekla McGonagallová a posadila se, nemělo cenu pokračovat, protože celá Velká síň začala

křičet radostí, všichni se těšili na Prasinky a teď si spokojeně šuškali a povídali, kam to zítra všude

zajdou. Jen jediný student v celé Velké síni byl smutný.

„To je bezva, konečně je to tady, čekal jsem, kdy to bude letos,“ vyhrkl spokojeně Ron.

„Taky že jim to trvalo déle, než minule,“ řekl Seamus.

„Kam zajdeš první? Slyšel jsem, že tam otevřeli nový obchod s košťaty, třeba tam budou mít ten nový

model Žihadla!“ ptal se dychtivě Dean.

„Tak tam rád zajdu, ještě jsem ho neviděl,“ řekl Ron.

Harry si podepřel bradu a smutně koukal, jak se celá Velká síň veselí, pak se zvedl, sebral veškerou
odvahu a začal si to rázovat přímo ke stolu profesorů. Nevnímal hlasy studentů, kteří, jakmile ho spatřili,

hned zpozorněli, došel až k McGonagallové.

„Paní profesorko?“ oslovil jí a McGonagallová si ho hned všimla. „Mohl bych jít také do Prasinek?“

ptal se ledabyle.

McGonagallová si povzdechla a s vážným výrazem ve tváři řekla.

„Je mi to líto pane Pottere, ale jak už jsem řekla ve třetím ročníku, kdo nemá povolení, nesmí jít do

Prasinek.“

Harry se zamračil a naštvaně odvětil.

„Ale to není fér, já už nemám žádné příbuzné, ty jediné co mám mě nenávidí!“

„Je mi to líto, Pottere, já vím jaké to asi musí být, ale…“

„Ne, vy to nemůžete vědět!“ odsekl Harry, protože věděl, jaká bude její odpověď, otočil se a ani se

nedíval na překvapené pohledy ostatních profesorů, hned si zase sedl vedle svých přátel.

„Co je Harry?“ ptala se Hermiona.

„Já nemůžu,“ řekl tiše Harry, protože mu opravdu bylo na nic, všichni tam letos určitě půjdou, teď se

tady radují a jediný Harry ne a navíc byl tak navztekaný.

„Co nemůžeš?“ ptal se Ron.

„Nemám povolení,“ hlesl Harry.

„Ty nemáš povolení?“ ptal se udiveně Neville.

„Jo, můj kmotr zemřel, pamatuješ?“ řekl vážně Harry a Neville hned zmlkl.

„To přece nejde, třeba to platí i na další rok,“ doufal Ron.

„Já nikam nemůžu, ono vlastně by to stejně bylo na nic, protože bych za sebou měl armádu bystrozorů

v neviditelných pláštích,“ řekl rozladěně Harry.

„To máš pravdu, neměl bys soukromí,“ řekl Hermiona.

„To snad není možné, to pak ale nebudeš moci jít ani příští rok!“ řekl Ron.
 „Možná se zase objeví nějaký vrah, ze kterého se vyklube můj kmotr,“ zažertoval Harry. „teda pokud

se příštího roku vůbec dožiju.“

„Nech toho, víš co jsme si slíbili?“ řekla vážně Hermiona.

Harry přikývl a mlčel.

„Co jste si slíbili?“ ptala se Ginny.

„Ale nic,“ řekl hned Ron.

„No, mně je to stejně jedno,“ řekla Ginny, která seděla vedle Deana. „nezapomeňte, že příští týden o

víkendu hrajeme první zápas, tak by jste měli být připravení.“

„Panečku, to zase bude malér,“ řekl Ron.

„Proč myslíš?“ ptal se Harry.

„Tys spal při minulých trénincích?“ ptal se nevěřícně Ron. „Vždyť jsme úplná nemehla…“

„Možná ti to tak jenom připadá, když nás tak pokaždé zesměšňuje Zmijozel,“ zarazil ho Harry.

„Myslím, že ale opravdu stojíme za starou bačkoru,“ řekl znechuceně Ron.

„Já prostě nechci, aby jste na mě všichni spoléhali, Ginny přece vymyslela nové taktiky a nové triky

a…“

„Které všechny Zmijozel viděl, nezapomeň,“ přerušil ho Ron.

Byla to pravda, ať si to Harry namlouval nebo ne, Nebelvírský tým za poslední dva roky se úplně

změnil, jediný, kdo je tam stálý, je Harry, který je v družstvu už šestým rokem. Harry opravdu doufal,

že snad se jeho spoluhráči navzájem nezmrzačí, než stačí chytit Zlatonku.

Celý zbytek večeře Harry smutně a zároveň naštvaně proseděl a s nikým ani nepromluvil.

„Harry,“ řekl Ron a naklonil se k němu, takže ho slyšel jen on a Hermiona. „tak si vezmeš neviditelný

plášť jako minule a vykašleš se na předpisy.“

„To nejde,“ namítla Hermiona. „když nebude mít s sebou žádnou ochranku, tak bude v nebezpečí.“

Harry se na ní naškrobeně podíval a Hermiona hned zmlkla.

 „Pozítří ráno s námi vyjdeš, půjdeš vedle nás v neviditelném plášti a bude po problémech,“

zkonstatoval Ron.

A tak to také udělali, v neděli po obědě se celá čtveřice, včetně Cho, na tom domluvila a následně už

scházeli po schodech Ron, Hermiona a Cho, která nechávala vedle sebe místo pro Harryho v

neviditelném plášti.

Scházeli po schodech dolů do Vstupní síně, v tom si ale všimli na dolním konci schodiště Lextera,

který se opíral o kamenné zábradlí a nepřítomně hleděl do země.

‚A je to v háji, všichni se teď o mě budou strachovat a prozradí mě.‘ obával se Harry v duchu a pomalu

s ostatními scházeli až na poslední schod. Jeho kamarádi to však hráli dobře, ani jednou se neohlédli na

Lextera nebo na místo, kde byl Harry, prostě se o něčem bavili jakoby nic.

„Obávám se, že tě nemohu pustit,“ prohlásil náhle pomalu Lexter.

Harry zkameněl, stejně tak i jeho přátelé. Stál na posledním schodu, už tak málo mu zbývalo k

východu z hradu a teď tohle. Ron a ostatní se tvářili zklamaně, nevěděli jestli mají stále předstírat, že

tam Harry není.

Lexter stále hleděl nepřítomně k zemi. Harry ale byl už opravdu naštvaný, otočil se a šel dál k

východu. Lexter se odlepil od zábradlí a šel za Harrym.

„Proč nemůžu jít?“ zeptal se rozčileně Harry, když zjistil, že za ním jde.

„Protože nemáš povolení, prosím,“ řekl a pohlédl na Rona, Hermionu a Cho. „můžete jít dál, obávám

se, že Harry s vámi dnes nepůjde.“

Kamarádi svěšeli hlavy a šli východem ven, Ron byl zvlášť naštvaný. Harry na ně beznadějně koukal,

jak mu mizí v dáli.

„Je mi to opravdu líto, Harry, už si můžeš ten neviditelný plášť sundat,“ řekl pojednou Lexter.

Harry ze sebe shodil plášť, očekával, že mu ho vezme, ale Lexter nic takového neudělal.

„Harry, šel by ses se mnou projít na chviličku?“ zeptal se Lexter.

 „Stejně teď už nemám nic jiného na práci,“ sykl zlostně Harry.

Vyšli ven ze hradu, procházeli se po školních pozemcích a kolem jezera.

„Jak jste věděl, že na sobě mám ten plášť?“ zeptal se po chvilce mlčení Harry.

„Vycítil jsem tě,“ řekl Lexter a s úsměvem dodal. „A můžeš být na své přátele pyšný, vůbec na tebe,

když procházeli, nemysleli.“

Harry se pousmál, ale hned zase zvážněl.

„Vy mi to neseberete?“ ptal se opatrně.

Lexter se uchechtl a řekl: „A proč bych to dělal?“

„No, chtěl jsem utéct,“ řekl Harry a bylo mu blbé na sebe žalovat.

„No… je pravda, že jsi ho neužíval zrovna dobře, jak jsem ti radil, ale myslím, že bych na tvém místě

udělal to samé,“ řekl s úsměvem Lexter.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry, když zrovna procházeli kolem Hagridova srubu.

„O čem jako?“ optal se Lexter.

„O tom, jak jste řekl jak jsem ti radil,“ odvětil Harry.

„Oh tohle, no… nechtěl jsem ti to říkat, protože si na mě vůbec nevzpomínáš a zvlášť ten první rok

tady jsi byl dost zmatený, takže jsem ti ho dal a raději jsem tam nenapsal jméno, aby sis myslel co

chceš,“ řekl Lexter s úsměvem.

„To vy jste mi dal ten neviditelný plášť?“ ptal se Harry.

„Užívej ho dobře, pamatuješ?“ řekl Lexter.

„Proč jste to řekl?“ zajímal se Harry.

„No… s takovým vzkazem ho dostal James od svého otce, sliboval, že ti ho také dá s takovým

vzkazem, jenže… už se toho nedožil,“ řekl trpce Lexter.

„Vy jste se znal s mým tátou?“

„Ano, byli jsme… přátelé,“ řekl tiše Lexter.

 „Opravdu?“ nemohl tomu uvěřit Harry, právě potkal dalšího známého svého otce.

„Tys nikdy nevěděl, co tvůj otec dělal, že Harry?“ zeptal se ho s úsměvem.

Harry se zamyslel, ale opravdu nevěděl.

„Byl tím, čím se chceš stát ty,“ řekl Lexter usměvavě.

„Bystrozorem?“ ptal se Harry.

„Přesně tak,“ přitakal Lexter.

To Harryho překvapilo, svůj úsudek o tom, že se chce stát bystrozorem nikde neodkoukal, pouze se

mu to líbilo, takže jeho otec měl ten samý nápad.

„Jak to, že mě pod tím pláštěm mozkomorové neviděli?“ ptal se Harry.

„A jak by mohli?“ divil se Lexter

„Ale vždyť ho přece mozkomorové prohlédnou, ne?“ řekl Harry.

„A kdo ti to řekl?“ zeptal se Lexter.

„Profesor Brumbál.“

Lexter se usmál. „Mozkomorové ho neprohlédnou, jsou ale schopni, když se nadechují a vysávají

štěstí z okolí, ucítit tvou přítomnost, to myslel Brumbál, pochybuji, že řekl přesně prohlédnou.

Co se týče Jamese bohužel jeho přátelé nesdíleli jeho sympatie s bystrozory a dali se na jinou práci,“

řekl Lexter, když došli k jezeru a sedli si na pařezy u břehu. Už nepršelo, bylo jen všude mokro a

zatažená obloha.

„Myslíte Siriuse,“ řekl Harry.

„Siriuse, Lupina a spoustu dalších včetně jednoho… o kterém radši nebudeme mluvit,“ řekl Lexter.

„Teď myslíte Pettigrewa,“ řekl vážně Harry.

Lexter si povzdechl a zabořil obličej do dlaní, Harry cítil, jak se Lexterovi při pomyšlení na Pettigrewa

svírá hrdlo.

„Chtěl jsem Siriuse zabít,“ řekl potichu Lexter.

 Harry na něj vytřeštil oči. „Cože?“

„Jakmile jsem se dozvěděl, že jsou James a Lily mrtví, bylo mi…“ Lexter se odmlčel a nabíral dech.

„zkrátka mi James řekl, že hodlá udělat strážcem tajemství Siriuse a když jsem se doslechl, že jsou

mrtví a došlo mi, že jediný, kdo to mohl prozradit, byl Sirius, sebral jsem veškerý svůj vztek,

bystrozorské náčiní a šel po něm.“

Harry teď naslouchal, jak nejvíc mohl, protože Lexter mluvil čím dál tišeji a ruce nespustil z obličeje.

„Šel jsem po něm, byl změněný v toho černého psa, proto ho prve nikdo nenašel, ovšem kromě mě,“

řekl a těžce si oddechl. „Jediné, co jsem viděl, když jsem přiběhl, bylo krveprolití, všude byla krev a

uprostřed toho stál Sirius a popudlivě se ze srdce smál. Uvědomil jsem si, že právě zabil dalších tucet

lidí, včetně Pettigrewa, jehož oblečení leželo na zemi, pokud má takový sklon zabíjet své přátele, půjde

po Lupinovi, který byl také můj přítel, v neposlední řadě pak půjde po mně.,“ řekl smutně a zase se na

chvilku odmlčel. Harry z něho nespustil zrak, věděl, že v tu dobu Siriuse podezříval každý a že James

sám říkal, že ho chce jmenovat strážcem tajemství, jenže to byl Siriusův nápad, aby to byl Pettigrew,

že u toho by nikdo nečekal, že bude strážcem tajemství.

„Mířil jsem na něj hůlkou,“ pokračoval třeslavým tónem Lexter. „V hlavě jsem měl jen tvého tátu a

maminku a v neposlední řadě tebe, teď jsi měl vyrůstat bez rodičů a když si vzpomenu, že ti dva chtěli

ještě další děti a… a… nemohli… a já teď koukal na toho Siriuse a na ty mrtvé… já…“ těžce ze sebe

vypravoval Lexter. „já to nedokázal, nedokázal jsem ho zabít,“ řekl nakonec smutně. „Přivolal jsem

ostatní bystrozory a ti ho okamžitě odvedli do Azkabanu. To já jsem ho udal, já ho tam poslal…

pochybuji, že by mi to dokázal někdy odpustit.“

Lexter teď vstal, otočil se zády k Harrymu a hleděl na jezero.

„Ale každým dnem si opakuji, co by se stalo, kdybych tu hůlku opravdu použil,“ řekl a kroutil hlavou.

„On byl nevinný a kdybych…“

„Teď už je to stejně jedno,“ řekl zklamaně Harry.

 Lexter sklopil zrak a přemýšlel. „Ale není,“ vyšlo z něho potichu.

„Cože?“ vyhrkl Harry a rázem byl na nohách, to znělo jako kdyby se Siriuse dalo zachránit.

„Že není,“ řekl těžce Lexter.

„Co víte o tom Oblouku smrti?“ vyhrkl Harry.

Lexter sebou škubl a udiveně zíral na Harryho.

„Jak to, že o tom víš?“ zeptal se ho Lexter.

„Prostě vím, co je to zač?“

Lexter přišel až k němu a pevně mu pohleděl do očí, jak nejvážněji dokázal.

„Slib mi, že o tom nikomu neřekneš,“ řekl Lexter pevně.

Harry začal kroutit hlavou a tvářit se provinile, Lexter si povzdechl a rozhodil ruce.

„Kdo o tom ještě ví?“ zeptal se ho rázně.

„Jen, Ron, Hermiona a Cho,“ řekl Harry.

„Musí, opakuji musí, to zůstat jen mezi námi, jasné?“ řekl smrtelně vážně Lexter.

„Tak mi řekněte o co se jedná,“ odvětil rozníceně Harry.

„Jedná se o největší tajemství na světě, neví o něm ani jedno dítě a tak to také musí zůstat, rozumíš?“

řekl vážně Lexter.

„Dítě?“ divil se Harry.

„Harry, já ti to nemůžu říct, každý kdo se o tom zmíní, je bez milosti poslán do Azkabanu, zvláště

pak bystrozor.“

„Já to nikomu neřeknu,“ ujišťoval ho rychle Harry.

„Nemůžu, zvláště pak kvůli tvé vlastní bezpečnosti, už jsem slyšel o tom tvém zvyku pouštět se do

nebezpečných situací,“ řekl Lexter a poprvé za dlouhou dobu se zase pousmál.

„Já se do nich nepouštím, oni si vyhledávají mě,“ namítal dotčeně Harry.

„Harry, tady jde o něco tak přísně tajného, že ten, kdo to řekne, už nikdy nespatří světlo světa, nikdy!“
řekl Lexter a zase se od Harryho otočil.

„V tom oblouku zmizel i Sirius, sám jste řekl, že je ještě šance…“

„Nic takové jsem neřekl!“ vykřikl Lexter a pevně zase hleděl na Harryho. „Za-po-meň – na - to,“

hláskoval mu Lexter.

„Já to nevzdám, budu o tom pátrat třeba až do smrti nebo do toho Oblouku skočím sám...“

„NE!“ zakřičel Lexter. „To nesmíš!“ řekl a popadl Harryho za ramena. „Jsi jediný, kdo nám zbyl po

našich nejlepších přátelích, nesmíme tě ztratit, jako tenkrát je,“ řekl pomalu.

„Stejně tak nechci ztratit Siriuse,“ řekl Harry a po tváři mu stekla slza. Lexter mu jí otřel a řekl.

„Už jseš velkej chlap, takhle to prostě v životě chodí, někdo přežije, jiný ne,“ řekl vážně.

„Jak jsem řekl, že to nevzdám a budu ho hledat, on není mrtvý a potřebuje mou pomoc,“ řekl pevně

Harry.

Lexter si povzdechl a sedl si zase na pařez. „Jsi stejný jako tvůj otec,“ řekl s úsměvem. „Také jsem

ho nikdy nedokázal přemluvit, když se pouštěl do nebezpečných situací.“

Harry si také sedl a vážně na něj hleděl.

„Sirius je jediný blízký, koho jsem měl, on zažil stejné trápení, jako já. A nikdo ho nechápe, stejně

jako mě,“ řekl Harry.

Lexter si zase povzdechl a promnul si tvář. Pak se na Harryho podíval a vážně řekl.

„Pokud uděláš takovou chybu, odnesou to jenom tví blízcí, vím to,“ řekl smutně Lexter.

„O čem to mluvíte?“ ptal se Harry.

„Ron, Hermiona a Cho, stejně tak i ostatní budou riskovat své životy, aby tě zachránili.“

„Tohle není fér,“ postěžoval si Harry.

„Život nikdy není fér,“ řekl Lexter.

„Co byla ta příšera, co jsem viděl nad tím lesem?“ ptal se najednou Harry a Lexter zase zpozorněl.

Pak se ale zase zatvářil zklamaně.

 „Obávám se, že to ti také nemůžu říct,“ řekl Lexter.

„Ale já jsem jí viděl, proč bych nemohl vědět, co je to zač?“ ptal se naštvaně Harry.

Lexter na něj vážně pohlédl.

„Harry, na tomhle světě jsou monstra, o kterých se ti nezdálo ani v těch nedivočejších snech. Jsou tu

tvorové, kteří tě dokáží zabít pouhým pohledem nebo dotykem. Věř mi, že je lepší je nepoznat,“ řekl

hořce.

„Proč se to všechno tají?“ ptal se nakvašeně Harry.

„Jsou věci, při kterých ti tuhne krev v žilách, které když zahlédneš, tak budeš trpět navždycky ve

strašných a bolestivých mukách, budeš prosit o pomoc, celé věky a stejně nikdo nepřijde,“ řekl Lexter

chladně.

Harry vstal a přešel k Lexterovi a smrtelně vážně mu pohlédnul do očí.

„Vy víte, že já to nevzdám, i kdyby mě to mělo stát život, ta kletba mě k tomu předurčuje,“ klekl si k

Lexterovi a stále mu hleděl do očí. „Je jenom na vás, jestli do toho půjdu připravený nebo ne, tak i tak,

nepřestanu pátrat po Oblouku smrti.“

Lexter sklopil zrak a zase zabořil ruce do obličeje.

„Můj otec pracoval na Ministerstvu, už tenkrát se to snažili před dětmi ututlat, dítěti nemůžeš zalepit

pusu a nebo mu přikázat, aby něco neříkalo,“ řekl Lexter tiše.

„Něco?“ ptal se Harry.

„To nejstrašlivější slovo na celém světě,“ řekl Lexter. „Jak bys chtěl zabránit, aby to řeklo dítě?“

„Voldemort,“ řekl Harry a Lexter bolestivě zkřivil obličej, jako by někdo skřípal na tabuli křídou.

„Kolem osmého roku se děti většinou dozvídají o tom jméně, Ministerstvo by chtělo zatajit i to jméno,

ale už je tolik známé, že by to stejně nešlo. Zatajili tedy pouze to, co se stane s člověkem, který to jméno

jasně a nahlas vysloví, tu opravdovou hrůzu se dozví až na konci sedmého ročníku studia. Ten, kdo to

vyzradí, jde okamžitě do Azkabanu, děti by to totiž rozšířily a začalo by masové vraždění, obzvlášť pak
dětí samotných.“

„Vraždění?“ ptal se Harry.

Lexter si zase povzdechl a povídal. „Jak už jsem řekl, otec pracoval na Ministerstvu, byl jsem tehdy

malý a nevěděl jsem nic o tom, co pak následovalo. Otec jednou přinesl nějaká lejstra z práce, kde bylo

jeho jméno. Pak odešel na chvíli pryč, měla mě na starost matka. Já, byl jsem zvědavý, bylo mi tehdy

asi šest nebo sedm let a nic o Pánovi zla jsem nevěděl, zrovna jsem se učil číst, což se mi v tu chvíli

stalo osudným,“ řekl Lexter potichu.

„Vy jste to přečetl,“ obával se Harry.

„Jasně a zřetelně. Byly tam malůvky, tak měl to nalákalo, otec mě při tom nachytal, ještě nikdy jsem

ho neviděl tak rozčileného. Řval na matku jako zběsilý, myslel jsem že jí i ublíží, i na nás byl přísný,

ale teď na mámu přímo řičel vzteky, ona se choulila v koutě a já tam plakal v domnění, že se stalo něco

strašného. A to se také stalo, v tu chvíli mě přenášeli z pokoje do pokoje, ze sklepa na půdu, snažili se

mě někam ukrýt, ale nemělo to cenu.“

Lexter teď pohlédl Harrymu do očí, tvářil se nesmírně vážně a Harry viděl, že ho tohle téma dost

zmáhá.

„Večer náhle pohasla všechna světla a oheň v krbu, v domě se rozhostilo ticho. Někdo se kradl k

našim dveřím, byl jsem nahoře na půdě se svou matkou, které řekl, aby přinejhorším někam utekla, aby

mě ochránila… já jsem oknem viděl jen něco černého,“ Lexter teď mluvil čím dál s většími obtížemi.

„Otec zabarikádoval dveře nejrůznějšími kouzly a zaklínadly. Ale tu nejhorší kletbu na světě nic

nezastaví.“

„Jakou kletbu?“ ptal se zatajeným dechem Harry. Lexter na něho pohlédl a nesmírně tiše mu pošeptal.

„Volám Demona Mordovníka,“ řekl Lexter jak nejtišeji mohl.

„Voldemort,“ opakoval tiše a napjatě Harry.

„Dveře se rozlétly na tisíc kousků a v domě se objevilo něco, co se nedalo popsat slovy. Nic jsem z
toho neviděl, na půdě byla tma a otec mě tam s matkou zamkl, takže jsem jenom naslouchal, zatímco

mě máma křečovitě svírala,“ řekl Lexter a znovu se narovnal.

„A co bylo potom?“ ptal se vykuleně Harry.

Lexter teď začal slzet, mluvil tiše a nezřetelně.

„Otec začal prosit, ať mě ušetří, ale v tom mu hlas selhal, zemřel dřív než na to pohlédl…, zemřel za

mě…“

„Na co pohlédl?“ přerušil ho Harry.

„Po domě se začalo ozývat fučení větru a pomalé kroky, byla absolutní tma. Kroky stále procházely

celým domem a rozléhaly se po stěnách. Ani jeden hlas se neozval, ani jedno škobrtnutí či nepatrné

zakopnutí, ne jenom tiché mrtvolné kroky. V tom se padací dveře vedoucí na půdu pomalu samy

otevřely. Dovnitř vstoupilo něco, co jsem v životě neviděl a už asi neuvidím… oheň a tma, tak by se to

dalo popsat, neodráží to žádné světlo a nevrhá žádný stín, není to živé ani mrtvé, tráva za tím hyne,

místo očí to má rudý oheň a místo těla tmu. Začal jsem se dusit, jak mě máma svírala a nechtěla pustit,

když v tom z čista jasna… její sevření povolilo. Zemřela se mnou v náručí… pak jsem ztratil vědomí,

vím jenom, že mě to nechalo žít. Démon mordovník“

„Démon mordovník,“ opakoval udiveně Harry. „Proto jste říkal, že jste slovo Voldemort také řekl.“

„Ano, i když jsem toho Démona od té doby neviděl, stále jsem na řadě. Pochybuji ale, že bych žil,

kdyby se za mě rodiče neobětovali,“ řekl Lexter.

„To jste na tom podobně, jako já,“ podotkl Harry. „Proč nezavolali pomoc?“

Lexter mu pevně pohlédl do očí a řekl. „Nikdo by nepřišel a i kdyby, zavřeli by je kvůli vyzrazení.

Každý, kdo uvidí Démona,“ pokračoval Lexter. „je předurčen zemřít, on chodí s kosou, mudlové si mu

zvykli říkat smrtka.“

„Já jsem ho ale uviděl,“ řekl najednou Harry.

Lexter na něj pohlédl a přikývl.

 „Vidíš, proto jsem říkal, že jsi statečnější než já,“ řekl s úsměvem. „Od té doby, co zmizel Pán zla

tvou zásluhou již nikdo Démony nespatřil. Říká se, že stále čekají na svého pána a pamatují si každého,

kdo zatím vyslovil jeho jméno, neboli kletbu.“

„Kolik je těch Démonů?“ zeptal se Harry.

„Podle pověsti tři, ale už jsem ti toho myslím řekl dost,“ skončil Lexter, postavil se a společně s

Harrym pokračoval kolem jezera.

„A co ten Oblouk smrti?“ ptal se Harry.

„Nikdo neví o nic víc než ty, jen že je to nejstrašnější věc, jakou kdy Pán zla měl v držení,“ řekl a

pohlédl na Harryho. „Harry, za profesorem Brumbálem jsem ten večer šel, protože jsem ho musel

informovat o tom, že jsi viděl Démona, myslím, že už víme, jak se tě Pán zla snaží zabít.“

„Démonem?“ ptal se Harry.

„Ano, zatím se nikdy ve školách, na Ministerstvech, ve vězeních nebo v některých jiných pečlivě

střežených místech neobjevili, nevíme, jestli tě Bradavice dokáží ochránit, jsou zakletá pradávnými

mocnými kouzly, sám Brumbál, ani nikdo jiný, jistě neví, jakými. Jde o to, že musíme spolu dál

pokračovat v Nitroobraně. Brumbál tam s námi už nebude, chtěl ti svou přítomností pouze pomoci,

kdyby se o tebe zase pokoušel Pán zla, chtěl jsem ti to vysvětlit, ale už jsem neměl příležitost, docela

divoce jsi ze třídy vyběhl.“

„Myslím si, že ho mohl zachránit,“ řekl Harry.

„Myslíš Siriuse?“

„Ano, mohl ho přece chytit, nebo ještě, než ho uřkla Belatrix, tak jí mohl svázat kouzlem, mohl

cokoliv,“ namítal Harry.

„Ano, víš Harry to je jedna z otázek, na kterou pro tebe nemám odpověď, ale pamatuj, co jsem ti řekl,

každá věc a myšlenka má i svou příčinu,“ řekl Lexter.

„Já jen chci Siriuse zpátky, je jediný, kdo mě chápal, ten jediný zažil stejný útlak jako já,“ řekl Harry.
 „Harry,“ oslovil ho Lexter, zastavil se a zpříma se na něj podíval. „to tvoje spojení s Vol… chci říct

Pánem zla je nebezpečné. Když ho ale zvládneš ovládnout, nejenom, že se budeš moci bránit, ale také

tě mohu naučit, jak způsobovat nějaké ty starosti samotnému Pánovi zla,“ řekl Lexter s úsměvem.

„Cože?“ ptal se nevěřícně Harry.

„Ať si je Pán zla sebevětší bůh, má stále lidské tělo, ve kterém je uzamčený i jeho mozek. Ty jsi byl

předurčen se mu postavit, spolu to dokážeme, pomstíme obě naše rodiny, co ty na to, Harry?“ řekl

odhodlaně Lexter.

Harry chvíli přemýšlel, hlavou se mu motala spousta myšlenek.

„Zvládnu to?“ zeptal se nevěřícně Lextera.

„To si piš,“ řekl pevně Lexter.

„Tak půjdeme na to,“ řekl Harry a usmál se na Lextera.

„Za naše rodiny,“ řekl Lexter a podal Harrymu ruku. „Nakopeme mu zadek, co ty na to?“ řekl s

úsměvem.

Harry se také zasmál.

„Nebudeme se ho bát,“ řekl Lexter. „My máme přátele a dobro je na naší straně, víc nepotřebujeme.“

Došli do školy a zamířili do učebny Obrany proti černé magii.

„Takže, Harry, hůlku do pozoru a připrav se,“ řekl Lexter, když se zatím přehraboval ve svém šuplíku.

„Trénoval jsi?“

„Snažil jsem se,“ podotkl Harry. Lexter k němu přistoupil a zavřel oči. Chvíli tak stál a neměl je

zavřené, Harry nevěděl, jestli by něco neměl říct, když pak co už se chystal ho oslovit Lexter otevřel

oči.

„Harry, znovu chci, abys ke mně necítil žádnou náklonnost nebo zášť, mnohdy je horší, pokud učitele

Nitroobrany máš rád, než kdybys ho nenáviděl.“

Harry se soustředil a vzpomněl si na první pohled na Lextera, kdy ještě na něho neměl žádný názor.
Tušil, že přitom, jak měl před chvílí zavřené oči se snažil zapudit své telepatické schopnosti, teď po

všem co venku vyslechl se k němu zase musí neznát.

„Dobře,“ řekl Harry nakonec.

Lexter k němu vztáhl ruku nad hlavu a zavřel oči, začal s rukou kroužit kolem Harryho hlavy. Po

chvilce ruku znovu vrátil k sobě a namířil na Harryho hůlkou.

„Až začnu, budeš se mi snažit jakýmkoliv způsobem bránit,“ řekl Lexter. „Legilimens!“

Lexter vyjel na Harryho tak náhle, stejně jako u Snapea minulý rok to Harry nečekal. Třída mu

najednou zmizela z očí, včetně samotného Lextera, začala ho příšerně bolet hlava, v tom se náhle ocitl

na střeše školy, byl mladší a honili ho spolužáci v čele s Dudleym. … Škola i střecha zmizeli, bylo mu

deset a koukal, jak Dudley hraje na počítači své střílečky a u každého, koho sestřelil, řekl, že to byl

Harry. … Počítač i místnost zmizeli a objevila se jídelna ve škole, bylo mu šest a v jídelně mu Dudley

sebral oběd a dal mu místo toho svůj snědený uslintaný talíř. … Bylo mu devět, paní Figgová mu právě

ukazovala Fňulku, svojí novou kočku, která Harryho vzápětí kousla do prstu. … Bylo mu sedm, nechal

přetéct vodu v umyvadle a teta Petunie úpěla až na lesy a v dáli se objevil strýc Vernon s rákoskou,

který se nepříčetně k Harrymu blížil … Byl mu jeden rok a před sebou uviděl maminku a před ní čísi

postavu, máma za něj právě položila život…

„MAMI!“ zařval Harry a snažil se ze všech sil vyběhnout jí na pomoc. „MAMI NE!“

Prásk!

Harry ležel na zemi učebny Obrany proti černé magii, otevřel oči a viděl Lextera, který ležel u okna

v rohu a vyděšeně si něco přemílal v hlavě.

„Co… co se stalo?“ ptal se Harry, kterého stále bolela hlava, jako by se mu do ní někdo zavrtával.

„Panebože, to byla Lily…“ zíral vyděšeně, ale pak si uvědomil Harryho pohled. „totiž… to bylo

perfektní, porazil jsi mě celou svou váhou na zem, nepoužil jsi žádná kouzla,“ řekl najednou usměvavě

Lexter. „Je fakt, že takhle by se mohl bránit i mudla a také by to zabralo i na samotného Pána zla,“
řekl a smál se, pak ale zvážněl, protože si všiml Harryho výrazu. „Zdá se, že vzpomínka na hodně

traumatizující zkušenost v tobě podnítila vnitřní reflex obrany, myslím že to je nejlepší začátek, jaký si

můžeme přát,“ řekl Lexter a pomohl Harrymu na nohy.

„To byla máma, vraždil jí,“ řekl smutně Harry.

„Ano, já vím. Ten tvůj bratránek také stojí za to,“ řekl, ale neusmál se, jako kdyby chtěl od Lily co

nejrychleji odvést řeč. „Musíš překonat svou bolest, zatím bolest překonává tebe, zatím se v ní vyžíváš,

musíš zapudit ty pocity a začít logicky uvažovat, až budeš mít tak vyčištěnou mysl a v tom shluku obrazů

budeš moci logicky uvažovat, budeme mít vyhráno.“

Chvíli na sebe koukali a Harry pokývl hlavou.

„Co mám tedy dělat?“ zeptal se Lextera.

„Chce to čas, zatím na nic nemysli, ani na mě, ani na tuhle místnost a co je důležitější, ani na ty

vzpomínky, které se ti míhají před očima.“

Harry se soustředil, zavřel oči a odmyslel si místnost ve které je, odmyslel si Lextera a ztratil pojem

o čase.

„Legilimens!“

Tma pod víčky jeho očí se změnila v oslavu Dudleyho sedmých narozenin, kdy Harry seděl v koutě

a koukal, jak se ostatní cpou ovocným dortem a Dudley, jak si hrál s novou počítačovou hrou. ‚Nesmím

na to myslet, nesmím na to myslet‘ říkal si Harry, chtěl zapudit tu závist, kterou teď choval při pohledu

na Dudleyho … Bylo mu třináct, koukal jak všichni odchází do Prasinek a on jediný zůstává ve škole.

‚Nesmím na to myslet, není mi to líto, nic necítím‘ říkal si Harry … Bylo mu patnáct, seděl na

famfrpálovém zápase v hledišti, pod ním se na něj radostně dívala Umbridgeová a vychutnávala si, že

má Harry zákaz létat. ‚Nesmím na to myslet, baba Umbridgeová, zasloužila si to, že jí ti kentauři

odnesli, zasloužila si…

Prásk!
 Harry zase ležel na zemi a strašlivě ho bolela hlava. Otevřel oči a před jeho pohledem se zjevil Lexter.

„Jsi v pořádku? Padl jsi na záda jako pytel neštěstí,“ řekl a pomohl mu na nohy.

„Je to těžké,“ ztěžoval si Harry a mnul si strašlivě bolavou hlavu. „Je to těžké zapudit pocity, já to

nedokážu, to…“

„To nedokáže nikdo napoprvé, Harry,“ řekl rozvážně Lexter a podíval se mu na hlavu. „Máš tam

ošklivou bouli, možná by jsme měli příště pokračovat v té polstrované Komnatě nejvyšší potřeby, kterou

jste minule používali na Brumbálovu armádu,“ řekla a usmál se.

„Jak o tom víte?“ ptal se udiveně Harry.

„Tady na té škole se to hned rozkřikne, naštěstí není mnoho studentů, co ví, kde ta místnost je,“ řekl

Lexter a pokynul Harrymu aby se znovu připravil. „Dokázal jsi se někdy ubránit působení profesora

Snapea při Nitrozpytu?“

„Párkrát, ale Snape říkal…“

„Profesor Snape,“ opravil ho Lexter.

„Profesor Snape říkal, že jsem to neudělal z vlastní vůle,“ řekl Harry.

„No dobře, zkusíme to znovu, tentokrát se budu snažit dostat se k tvým méně traumatizujícím

vzpomínkám…“

„Co mám udělat, abych se ubránil?“ vyhrkl Harry.

„Zapři se a stačí to,“ odvětil s úsměvem Lexter. „Uvolnit se od pocitů a odmítnout, o to tady jde

především, Legilimens!“

Třída zase zmizela, Harry si ani nestačil očistit hlavu, která ho zase začala příšerně bolet a už stál před

celou Velkou síní a měl jít k ohnivému poháru, všichni na něj vyvaleně zírali. ‚Ne, odmítám aby mi

někdo lezl do vzpomínek!‘ křikl v duchu Harry. … Stál na chodbě a vedle něho byla zkamenělá paní

Norrisová, ze všech stran se k němu hrnuli studenti a ukazovali si na něj. ‚Nééééé!‘ křičel Harry.

Prásk!
 „Vstávej, no tak,“ ozýval se Lexterův hlas z dáli.

Harry otevřel oči, byl zase v učebně a Lexter mu pomáhal na nohy.

„Harry, nestačí jenom křičet, nesmíš veškerou svou snahu soustředit do řevu, ten je ti na nic, tím

Pána zla nesklátíš, když na něj budeš hulákat,“ říkal Lexter Harrymu, který tentokrát dopadl na bok a

strašlivě ho bolelo rameno.

„Ale vždyť jste říkal, abych řekl ne,“ vymlouval se Harry.

„Ne, to jsem neříkal, máš odmítnout a znemožnit mi tak přístup, máš se zavřít a nepropustit.“

„A jak to mám udělat?“ ptal se bezradně Harry.

„Ty si tu vzpomínku chceš nechat, nechceš jí ukazovat někomu jinému, je tvoje, nedovol mi, abych jí

viděl.“

„Tak dobře, já to zkusím,“ řekl Harry a hodně mu pomáhalo, že Lexter nijak nereaguje na to, co vidí

z Harryho vzpomínek.

„Zamysli se na nějaké kouzlo,“ řekl Lexter, ale hned s úsměvem dodal. „samozřejmě jsem tvůj učitel,

takže mě nechceš zmrzačit, tak dejme tomu staré dobré Expeliarmus, co ty na to?“

„Tak jo, ale jak se na to mám zamyslet, když nemám myslet na nic?“ ptal se zmateně Harry.

„Vím, že je to zamotané, máš si očistit hlavu na to, abys se mohl soustředit k obraně, udržet si čistou

hlavu je to nejdůležitější, zkusíme to ještě jednou a pak pro dnešek končíme.“

Harry se tedy soustředil a očistil si mysl, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet.

„Až napočítám do tří, jedna, dva, tři… legilimens!“

Tma pod víčky se zase změnila, Harry byl v lese, právě ho nesl v kusadlech nějaký obrovský pavouk,

nesl ho k Aragogovi. Harry na nic nemyslel, jen koukal, jak ho obrovské kusadla svírají, snažil se zapřít

strach z tmavého lesa a odporného zvířete. … Bylo mu deset a Dudley právě dostal svůj nový počítač,

Harrymu nedovolil si na něj ani sáhnout. ‚Tak co, ať si ho nechá, na nic nemyslet…‘opakoval si v duchu

Harry. … Stál před Cho a právě mu říkala, že s ním nemůže jít tancovat, že jde s Cedrikem. Harry se
začal úpěnlivě přemáhat nemyslet na city, nemyslet na bolest, kterou mu způsobovalo pomyšlení na

Cedrika a na Cho, která ho odmítla i když sbíral odvahu několik dní se jí zeptat. ‚Na nic nemyslím, na

nic nemyslím‘ … Seděl na houpačce a následně ho z ní Dudley shodil, sedl si na něj a hrál si, že je

Harry poník. Harry na to nemyslel, když v tom se obraz Dudleyho začal mísit s nějakým jiným, viděl

učebnu na Obranu proti černé magii, zatím jenom mlhavě, obraz s Dudleym byl silnější, Harry na nic

nemyslel, na nic nemyslel, obraz třídy se začal zaostřovat, Harry vykřikl „Expeliarmus!“

V tom mu Dudley zmizel ze zad a houpačky se ztratily. Objevil se v učebně, stál na nohou, hlava ho

sice úpěnlivě bolela, ale stál na nohou. Bohužel stejně tak i Lexter, takže zřejmě kouzlo nezabralo.

„Co se stalo?“ ptal se Harry.

„Kdybychom měli hodinu, právě bys omráčil chudáka Longbottoma, strefil jsi židli,“ řekl Lexter s

úsměvem. Pak ho poplácal po rameni a řekl. „Ty jsi to dokázal, Harry, vzepřel si se tomu a konečně jsi

se vědomě bránil.“

„Vědomě?“ ptal se Harry.

„Nebylo to kvůli vzteku, ani ničemu jinému, zachoval jsi chladnou hlavu a dokázal jsi to. Sice je to

jenom začátek, ale jak jsem říkal, jsme na dobré cestě,“ řekl Lexter a sklopil hůlku, přešel k jednomu

ze stolů studentů a narovnal převrácenou židli.

„Takže stačí na to vůbec nemyslet,“ řekl nevěřícně Harry.

„To je celá ta věda,“ pronesl Lexter a přešel zase k Harrymu. „Zkrátka je to těžké, když pořád sleduješ

své bolestné vzpomínky… takže zítra,v Komnatě nejvyšší potřeby,zase před večerkou, ano?“

„A co když zase narazím na Filche?“ zeptal se Harry.

„Tak že ho pozdravuji,“ řekl s úsměvem Lexter a odcházel do svého kabinetu. „A mimochodem,

příště by jsi mu nemusel nadávat, pan Filch jistě pochopí to,že jsi venku,“ řekl a to pan zdůraznil,

protože Harry se naučil mu říkat jenom Filch, bez oslovení.

Harry přikývnul a začal odcházet ze třídy.

 „A Harry?“ zavolal na něj ještě Lexter, Harry se otočil a kouknul na něj. „Prosím tě, abys opravdu

nevycházel z Bradavic.“

Harry odevzdaně přikývl, bylo mu jasné, že by stejně nemělo cenu se dohadovat a kdyby s ním šli

ostatní, jenom by je vystavil nebezpečí.

„A také,kdyby ses necítil v pořádku, jestli víš co tím myslím, chci,abys okamžitě zašel za mnou, nebo

Brumbálem anebo za některým z tvých tří přátel, ti už se ke mně dostanou, ano?“

„Myslíte, kdybych zase měl bloumat po hradě?“ zeptal se Harry s mírným náznakem úsměvu.

„Ty víš,co tím myslím,“ řekl Lexter se stejným úsměvem a zavřel za sebou dveře vedoucí do kabinetu

učitele Obrany proti černé magii.

Kapitola 19.
Prsten lásky
Z bytek odpoledne uteklo jako voda a Harry už večer netrpělivě čekal ve Vstupní síni na své

kamarády. Kolem procházela spousta studentů s náručemi plných nákupů a Harryho stojícího na

schodech stále pozorovali. Jemu to bylo jedno, nemohl se dočkat, až znovu uvidí své přátele a taky

hlavně Cho.

„Vzum! Vzum! Šlápněte do kobyl!“ ozvalo se od východu. Harrymu ten hlas připadal nějak

povědomý.

„No tak holky! Nelechtejte mě! Hehehe!“ hlas se stále přibližoval a Harry poznal, že je nějak příliš

bujarý.

Nakonec se u vchodu ukázal Ron, po obou stranách měl Cho a Hermionu, které ho podpíraly, vláčely

do Vstupní síně, Harry jim hned přiběhl na pomoc.

 „Nazdar Parry Hottere, chci říct Harry Pottere!“ křikl natěšeně Ron a klimbal očima ze strany na

stranu, dívky ho nesly div se nestrhly.

„Co… co se stalo?“ zeptal se Harry a přenesl celou váhu Rona na sebe, takže si Cho a Hermiona

mohly oddechnout.

„To Fred a George, byli tam také a tady Ron…“

„Mě je tak hej!“ křikl najednou Ron div se nesvalil přes Harryho ramena.

„Oni ho ožrali,“ vyhrkla Cho.

„Klucí jední, že já jim za to nasekám!“ křikl radostně Ron a začal plácat Harryho po zádech.

„Nech toho!“ křikl Harry, ale Ron nepřestával, nakonec přistoupila Hermiona a ubalila mu facku.

„Tohle nám dělá pořád, celou cestu,“ řekla.

„Hrrr! Hrrr! Jedeme!“ křikl Ron.

„Uklidni se!“ křiknul Harry, když ho začalo pozorovat až přespříliš lidí.

„Musíme ho odvést někam stranou, nebo si tu udělá dost špatnou pověst,“ řekl Harry a začal Rona

tahat ke sklepení, kde nikdo nebyl.

„Já se z toho zblázním, prefekt a je opilý,“ postěžovala si Hermiona celá strhaná.

„Můj nejoblíbenější profesor!“ křikl Ron a svezl se z Harryho ramen, pak si to začal takovou

polochůzí rázovat přímo k profesoru Snapeovi, který právě vyšel ze své třídy.

„Co to má znamenat, Weasley?“ zeptal se Snape naštvaně.

„Já vás mám tak rád,“ vykřikl Ron a přitiskl se na Snapeovu hruď.

„Okamžitě ze mě slezte!“ křikl Snape.

„Ano, jistě pane profesore,“ vyhrkl Harry a začal Rona z něho tahat.

Ron se ho ale nepouštěl.

„Ne! Já nechci, já nechci!“ křičel Ron a vzpíral se Harryho tahání, k Harrymu se připojili i Cho a

Hermiona a bylo to, jako kdyby tahali obří mrkev v jedné nejmenované pohádce.
 Snape se nakonec začal posunovat s nimi, jakou na něj všichni působili silou, když Rona strhávali,

nakonec vytáhl hůlku a Ron z jeho hrudi vystřelil na podlahu.

„Tohle si vypijete, Pottere!“ křikl Snape.

„Ano, jistě,“ přitakal vyděšeně Harry a přiběhl k Ronovi.

„A vy dvě také!“ ukázal na Cho a Hermionu.

„To bylo žůžo, já chci ještě jednou!“ křičel Ron a znovu se sápal po Snapeovi.

„Já vás varuji Weasley!“ řekl Snape a napřímil na Rona hůlku.

„A co s tím chceš dělat, to se s tím chceš vrtat v nose?“ zasmál se Ron Snapeově hůlce.

„Může mi to někdo z vás vysvětlit?“ zeptal se znechuceně Snape.

„Totiž to není Ronova chyba, on jenom naletěl svým dvěma bráškům, dali mu sedmdesáti procentní

alkoholické bombóny,“ řekla Hermiona.

„Je mi to jasné, zůstává to v rodině,“ sykl Snape. „Strhávám vám všem po třiceti bodech za tuto…

nehoráznost!“

Následně Snape znechuceně odkráčel.

„Moc mě to mrzí,“ řekl Harry směrem k Cho, protože právě Havraspár přišel o třicet bodů.

„Ale to je jedno,“ řekla mu na to a pomáhala mu zase postavit Rona na nohy.

„Sklepení zřejmě nebyl až zas tak dobrý nápad,“ zkonstatovala Hermiona.

„Kde je? Kde je? No tak kde je?“ divil se bujaře Ron a hledal Snapea.

„Je pryč a ty se uklidni!“ okřikl ho Harry.

„Proč odešel,“ začal Ron napolo předstíravě brečet. „Proč odešel, copak… copak mě nemá rád?“

„Ale má, ten má rád všechny studenty, zvlášť ty Weasleyovi,“ řekl Harry a táhnul Rona ven ze

sklepení.

„Musíme ho uložit do postele,“ řekla Hermiona.

„Tebe odněkud znám,“ hrkl Ron a ukazoval na Harryho. „Nejsi ty ta Trelawneyová?“

 Harry uslyšel za sebou smání dvou dívek. „Hele, to není vtipný, jo?“ křikl je Harry a dožadoval se

jejich pomoci.

„Jsi to ty, ty jedna nádhero voškubaná!“ křikl Ron a vrazil Harrymu facku.

„Au!“ zakřičel Harry. „Krucinál, tak už se uklidni!“

„Nechte mě. Nechte mě!“ křikl Ron. „NECHTE MĚ!“ křičel ze všech sil.

„Takhle přiláká příliš pozornosti, hlavně profesory,“ obávala se Cho.

Harry Rona tedy pustil, ten začal svou opilou chůzí vycházet ze sklepení a ač si to nepřipouštěli, mířil

do Nebelvírské společenské místnosti, takže prostě šli na ním.

Žuch!

Ron sebou sekl na schodech a začal si stěžovat.

„Jakej blbec sem sakra dal ty schody!“ křičel a studenti okolo se začali smát. Harry mu pomohl na

nohy a vedl ho nahoru po schodech.

„To sou mi nápady, schody uprostřed lesa…“ brblal dál Ron.

„Můžu s tebou pak mluvit?“ zeptala se Cho za Harryho zády.

„Samozřejmě, až vyřídíme tenhle pytel neštěstí,“ řekl Harry a ukazoval na Rona.

„Co říkáš tý Hermioně Sibylo,“ vyhrkl najednou Ron k Harrymu, když šlapali po chodbě vedle

schodů. „že je to ale pěkná šťabajzna, co?“

„Nech toho Rone!“ křikl Harry. „On to tak nemyslel,“ omluvně řekl Hermioně, které to ale nevadilo,

ono se nedalo poznat, jak to Ron myslel.

„Ronald Weasley třetí, sám král!“ křikl Ron a pozvedl hůlku, jako že třímá žezlo, ze které vyprsklo

párek jisker. „I ty ničemníče, pozvedni své kopí a braň se!“

„Rone sklapni!“ křikla Hermiona.

„Kdo to řekl, kdo mě chce vyzvat na souboj?“ ozvalo se odněkud z obrazů. Všichni se otočili a spatřili

sira Cadogana ve svém brnění, jak jako malinká postavička točil zlostně svým mečem v obraze nějaké
louky.

„Přijímám tvou výzvu ty bídný červe!“ křikl Cadogan a vytasil svůj meč. „Braň se, seč ti život milý

je!“ křikl znovu Cadogan.

„Jen počkej chuligáne!“ křikl Ron a začal na něj mával hůlkou.

„Poškrábe obraz!“ strachovala se Cho.

„Musíme ho odtáhnout!“ křikl Harry.

Všichni se na Rona vrhli a začali ho tahat od obrazu, kde zuřivě mával mečem sir Cadogan.

„Nechte mi ho!“ křičel Cadogan.

„Já z něj nadělám sekanou!“ křičel Ron a mával hůlkou, ze které co chvíli vyprskla další jiskra.

„Tu máš!“ křikl Ron, z hůlky vyletěla jiskra a zapálila siru Cadoganovi zadní část brnění, ten začal

křičet a utíkat na všechny strany.

„Hořím! Hořím! Já hořím!“ křičel Cadogan a utekl z obrazu.

„Myslíš, že se mu něco stane?“ obávala se Hermiona.

„Pochybuji, sám se divím, jak mohl Ron zapálit zadek postavičce z obrazu,“ řekl Harry a společně

táhli Rona k Nebelvírské společenské místnosti.

„Že jsem mu to ale nandal!“ pochvaloval se Ron. „Vrum, vrum!“ křičel a popostrkoval kamarády,

kteří ho tlačili před sebou. „Vrum, Krum! Hele znáte toho blba Kruma?“ vyhrkl najednou Ron. „On

totiž se mnou chodí, heč!“ pochvaloval se Ron.

„Je úplně mimo,“ strachovala se Cho.

„To vidím,“ řekl Harry a znovu si nadhodil Rona přes rameno. Ron byl ze všech čtyř nejvyšší, takže

i nejtěžší.

Nakonec ho dovlekli až k obrazu Buclaté dámy.

„Co tak vejráš ty přerostlá bramboro!“ křikl Ron a začal Buclaté dámě šťourat hůlkou do nosu.

„Co to má znamenat!“ křikla Buclatá dáma.

 „Toho si nevšímejte, Rembrant!“ řekl Harry a obraz Buclaté dámy se začal odklápět.

„Jen si zmiz, ty růžová ropucho, teda viděli jste někdy něco tak strašnýho?“ řekl Ron.

Harry, ale nezačal Rona prostrkávat štěrbinou ve zdi, náhle ho něco napadlo.

„No jistě, proč mě to nenapadlo dřív?“ ptal se sám sebe, vzal hůlku a namířil s ní Ronovi mezi oči.

„Silencio.“

V tu ránu Ron zmlknul, takže měli po problémech, Harry mu ještě vytrhnul hůlku z ruky a následně

prolezli dírou ve zdi.

„Já tady počkám!“ křikla Cho v poslední chvíli.

Jakmile se Ron objevil v Nebelvírské společenské místnosti, přilákal spoustu pozornosti, Hermiona

Harrymu pomohla s Ronem až ke schodům.

„Tak, teď je to na tobě, nahoru už nemůžu,“ řekla a ukázala k chlapeckým ložnicím.

„Co se ti stalo Rone?“ zeptala se Levandule s úsměvem.

„Radši se neptej,“ řekl Harry, přehodil si vzpouzejícího se Rona přes záda a začal s ním vyšlapávat

točivé schody, byl to děs, Harry nechtěl požádat o pomoc někoho z chlapců, protože čím míň lidí Rona

takhle vidí, tím lépe. Schodiště se zdálo s Ronem na zádech nekonečné, ten se stále zmítal a párkrát už

Harry ztrácel rovnováhu a málem přepadl na záda.

Nakonec dorazili až k nejvyšší ložnici, Harry rozrazil dveře a divokého Rona hodil na jeho postel,

pak padl k zemi na všechny čtyři a těžce oddychoval. Sice se Ronova váha nemohla rovnat s tou

Dudleyho, kterého nesl minulý rok po útoku mozkomorů, ale když s ním vycházel do toho

zpropadeného schodiště, zdálo se to nastejno.

V tom Harrymu něco sedlo na záda, byl to Ron a hrál si, že je z Harryho kůň, ten jakmile si na něj

dosedl se sesypal a padl až k zemi, Ron se svalil na něj.

„Co to k čertu děláš?“ křikl Harry a odtáhnul řehtajícího se Rona stranou. Pak ho odvlekl k posteli a

ve stejném okamžiku vytáhl hůlku a zakřičel: „Pertrificus totalus!“

 V tu ránu se Ron přestal zmítat a poslušně, bez hnutí, ležel na posteli. Harry mu sundal boty a svrchní

hábit, pak zatáhl záclony u postele a vyčerpaně scházel ze schodů do ložnic.

Za obrazem Buclaté dámy na něj čekala Cho. Když tam Harry dorazil, bavila se o něčem s Buclatou

dámou, jakmile se Harry objevil zmlkly.

Přešel k rohu chodby a sesul se vyčerpaně na zem.

„Tak, jak to dopadlo?“ ptala se Cho.

„Dokázal jsem ho uklidnit jedině kouzlem,“ postěžoval si Harry a konečně se mu zklidňoval dech.

„Musíš vstát, jinak nastydneš,“ řekla Cho a zvedala Harryho ze země.

Ten jen neochotně se postavil na nohy a opřel se o zeď.

„Co… co jsi mi to chtěla říct?“ ptal se Harry.

„Ne tak jako říct, ale dát,“ řekla Cho a dala něco Harrymu do dlaně.

Ten se na to podíval, byl to prstýnek, zlatý prstýnek a navrchu měl jasné červené srdce z nějakého

drahokamu, byl překrásný, leskl se na celé kolo, Harrymu se zdálo, že ten lesk je dokonce silnější, než

by měl být, že je to kouzlem posílené, ale byla to nádhera.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se Cho.

„To… to…“ koktal Harry. „to nemůžu přijmout.“

„Ale můžeš,“ řekla Cho a nasadila mu ho na prsteníček. Byl to první prsten, co Harry v životě dostal,

ale za to byl překrásný.

„To muselo být drahé,“ řekl Harry a cítil se trapně.

„Ne, to není žádný drahokam,“ řekla hned Cho. „Je to zvláštní prsten, nazývá se Prsten lásky.“

„Cože?“ vykulil oči Harry.

„Já mám také jeden, vytváří mezi námi takové neviditelné pouto,“ řekla Cho a usmívala se na něj.

„Pouto?“ zeptal se překvapeně Harry.

„Neboj, není to pouto jako třeba mezi tebou a ty-víš-kým,“ uklidnila ho Cho. „Když bude nouze
nejvyšší, opravdu ta nejvyšší, tak jeden druhému skrz tenhle prsten pomůžeme, i kdybys měl být na

druhé straně světa,“ řekla Cho a vzala ho za ruku s prstýnkem, takže se teď ty dva identické prstýnky

dotýkaly.

„Já… nevím co mám říct, on je nějaký svátek, nebo…“

„Ne, to je jen tak,“ řekla Cho s úsměvem. „Kdyby ti bylo nejhůř, pomůžu ti z trápení,“ řekla a políbila

ho.

„Tak zatím se měj,“ pravila pak, otočila se a odešla.

Harry ještě chvíli zasněně hleděl na svůj prsten, byl překrásný, stejně jako osoba, co mu ho dala,

Harry se rozhodl si ho nechat i ve společnosti, stejně už to o nich všichni vědí.

Ve společenské místnosti si prstenu nikdo nevšiml, Harry ho také důkladně zakrýval druhou rukou, i

když věděl, že se to dřív nebo později provalí, vlastně to Cho vůbec neměl za zlé, naopak byl strašně

rád, že od ní něco dostal.

Hned na to byla večeře, tentokrát bez Rona, několika studentům to bylo divné, že na večeři nepřišel

ten veselý puberťák, co dělal vždycky šaškárny s jídlem, Harry pak pravil, že Ron si nepřeje být rušen,

že mu bylo blbě a je nějaký nemocný, rozhodně ale nechce chodit za madam Pomfreyovou, aby strávil

zbytek dne a celou noc na ošetřovně, takže ať se k němu radši nepřibližují. Hlavně do zdůraznil Deanovi,

Seamusovi a Nevillovi.

Jakmile Harry vzal poprvé za vidličku, hned si ostatní všimli jeho prstenu, takže bylo na zbytek večera

o zábavu postaráno. Rozneslo se to po celém Nebelvírské stole a pak to přehouplo i k jiným stolům.

Doneslo se to až k Havraspárskému a Cho se na něj z dálky usmála.

Po večeři pak šel Harry zkontrolovat Rona, když odkryl záclonu, Ron spal jako dudek, který ani

nedutal, tak mu prozatím obnovil hlas.

Vrátil dolů do společenské místnosti a začal chápat Ronovi obavy z toho, jaké to je zažít den s

Hermionou. Zbytek večera proseděl nad knihami, rozhodně se nechtěl bavit s nikým jiným, protože by
řeč přešla hned na Cho a na ten útok na Buclatou dámu. Takže seděl u učebnic a Hermiona vedle něho

zase přikazovala svým pletoucím jehlám, aby pletly malé čepičky a šály, které pak večer nechávala

poházené mezi odpadky od studentů, aby si je domácí skřítkové mohli vzít a tím byli volní.

Harryho trápilo svědomí s tím, že se vlastně ještě nezmínil o tom, že všechny čepičky sbírá Dobby,

takže žádný skřítek se ještě neosvobodil, oni to ani nechtějí, Dobby mu minulý rok říkal, že by radši

přestali uklízet jejich společenskou místnost, než aby se stále báli, jestli náhodou neseberou nějakou

šálu, čepici, nebo ponožku, kterou tam Hermiona narafičila. Nakonec se ale rozmyslel, že jí to ještě

neřekne, konec konců se dobře bavila tím, jak nadávala jehlicím, které pletly špatně.

„Jak to vlastně je se SPOŽÚSem, Hermiono?“ zeptal se Harry.

„Všichni prvňáčci už se zapsali a jsou členové,“ řekla Hermiona a bacila kouzlem jednu jehlici, které

právě udělala příliš velké oko.

„Doufám, že jsi je k tomu nenutila,“ usmál se Harry.

„Samozřejmě že ne,“ vyprskla Hermiona. „Já jsem ale prefektka, takže neměli nevybranou.“

„Aha, takže jsi je nenutila, je mi to jasné,“ uchechtl se Harry.

Hermiona na něj dotčeně pohlédla.

„Velitel Horských obrů v době povstání byl Grim, ne Grum,“ řekla, aby se začali bavit o něčem jiné.

„Víš, nezdá se ti divné, že ty čepice stále mizí a přitom všichni skřítkové jsou stále ve škole?“ zeptal

se ledabyle Harry.

Hermiona na něj zamyšleně koukla a Harry byl v tu chvíli rád, že nemá schopnosti jaké má Lexter.

„Ty o tom snad něco víš?“ řekla dotíravě Hermiona a poposedla si blíž k Harrymu.

Harry vykulil očí, nechtěl jí říct pravdu, ale zároveň jí nechtěl lhát, ale zase mu bylo líto Dobbyho,

věděl, že by ho Hermiona asi přetrhla.

„Ne,“ řekl potichu a ač nerad začetl se znovu do bitvy Horských obrů.

Hermiona ho pak ještě chvíli po očku pozorovala, ale pak se začala znovu věnovat pletení a knize,
kterou si přinesla.

Večer Harry už nemohl udržet oči otevřené, rozloučil se s Hermionou a šel spát. Když vešel do

ložnice, chtěl ještě naposledy zkontrolovat Rona, ale ani nemusel, protože z jeho postele se ozývalo

hlasité chrápání. Harry tedy zrušil Ronovo připoutávací kouzlo, takže se bude ráno zase moci hýbat a

sám si ztlumil hlas. Převlékl se do pyžama a lehl do postele s hvězdným nebem nahoře. Zavřel oči a

začal si pročisťovat mysl.

‚Na nic nemyslet, na nic nemyslet, na nic nemyslet, na nic nem…‘ už to nedořekl, protože hned aniž

by to tušil usnul.

Kapitola 20.
Kocovina
U prostřed místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do níž vedly po obvodu masivní kamenné

schody, kde byl uprostřed jakýsi kamenný oblouk bylo několik kouzelníků a několik smrtijedů, kteří

byli v přesile. Ovšem teď všichni stáli nehnutě a dívali se na starého kouzelníka, který právě hůlkou

poslal k zemi jednoho prchajícího smrtijeda. Pouze jedna dvojice nepřestávala bojovat, jakýsi

neupravený kouzelník a nějaká čarodějka. V tom ale kouzelník schytal ránu kouzlem přímo do hrudi a

začal se zvedat ze země a v příštím okamžiku se už blížil do kamenného oblouku uprostřed místnosti.

V tom odněkud vyběhl jakýsi černovlasý chlapec, celý od krve s kulatými brýlemi, křičel na kouzelníka

co padal do oblouku, ale v tom ho zachytil ten starý kouzelník. Měl vlasy a vousy stříbrné a sahaly mu

až na zem, křivý dlouhý nos a půlměsícové brýle. Chlapec se mu chtěl vymanit ze sevření, ale starý

kouzelník nepustil, měl dokonce tolik sil, že by se to na jeho věk nedalo říct. V tom se ale hlava starého

kouzelníka změnila v hadí a vztekle na chlapce syčela. Následně se změnilo i celé kouzelníkovo tělo na
tělo hadí a obtočilo chlapce svým mohutným dlouhým trupem. Ten křičel na padajícího kouzelníka, ale

už to nestihl, kouzelník spadl do kamenného oblouku a přitom se na druhé straně už neukázal. Had však

stále chlapce držel a nepouštěl.

„Au, moje hlava!“ vykřikl někdo v místnosti a Harryho probudil.

Harry byl celý zpocený a překotně dýchal, nemohl popadnout dech, přikrývku měl zase odkopnutou

a polštář místo pod hlavou měl u nohou. Začal se vzpamatovávat a nasadil si brýle. Rysy se hned zostřily

a Harry slyšel, jak někdo v ložnici skučí. Bylo už ráno a vedle něho si ostatní už stali.

„Bože to je bolest!“ vykřikl zase někdo.

Harry se naklonil a vykoukl ze závěsu.

„Ty ses praštil do hlavy, že tak běduješ?“ ptal se Dean.

„Já… já ani nevím,“ řekl nevrle Ron, to Ron tady takhle skučel a držel se za hlavu. Harry popadl

brýle, vyskočil z postele a došel k němu.

„Harry?“ pohlédl na něj Ron a zdálo se, že ho vidí dvojitě.

„Co se stalo, Rone?“ zeptal se Harry jež si právě navrátil hlas.

„Já si nevzpomínám, ale hlava se mi může rozskočit,“ bědoval Ron a kroutil očima, jak se mu motala

hlava.

„Asi se někde praštil nebo co, znáte Rona,“ řekl Seamus.

„To bych se na to pamatoval,“ vyhrkl Ron a mnul si rozpálené čelo.

„Ty si na nic nepamatuješ?“ zeptal se Harry.

„No… byli jsme v Prasinkách, byl tam Fred a George, přišli se na tebe podívat Harry, ale ty jsi tam

nebyl. Pak mi něco dali, strašně mi to chutnalo a pak… pak myslím… myslím… myslím, že už… že

už si na nic nevzpomínám,“ řekl Ron.

„Tak se seber a obleč se, půjdeme na snídani,“ řekl Harry, přešel radši ke své posteli a začal se
převlékat.

Musel pak Ronovi pomáhat ze schodů dolů, každou chvíli mu přitom stoupl na nohu a omlouval se,

ale hlava se mu opravdu motala tak, že snad i kroutil očima. Hermiona se na něj dole smála a řekla mu

celou pravdu. Ron od té doby, co jí uslyšel neřekl ani jedno slovo, když vykládala o profesoru Snapeovi,

bylo vidět jak lapá po dechu a když řekla, že je Nebelvír chudší o devadesát bodů, sesypal se na křeslo

u krbu.

Alespoň snídaně mu trochu prostřela hlavu, i když se to s určitostí říct nedalo, Ron si pořád ztěžoval,

že mu všechno nějak nechutná a vůbec je to všechno na draka.

V tom ale do Velké síně vletěly ranní sovy s poštou, jedna z nich přinesla Hermioně vydání Denního

věštce, Hermiona ho rozložila a vyvalila oči. Harry po postřehl a zpozorněl.

„Co se děje?“ zeptal se jí.

Hermiona na něj koukla vystrašeným pohledem a hned začala noviny schovávat.

„To nic, nic tam není,“ zamlouvala.

„Ale je, dej mi je,“ nedal se odbýt Harry.

„Ne, opravdu, nic co by stálo za řeč,“ řekla.

„Hermiono, dej mi ty noviny,“ řekl Harry nesmlouvavým tónem.

Hermiona na něj pohleděla s úzkostí a stále váhala.

„Dej mi je!“ vyhrkl Harry.

Hermiona mu podala výtisk Denního věštce, přes celou titulní stranu byly dvě fotografie, Harryho a

Cho.

Chlapec, který přežil se zamiloval

Ano, je to pravda, náš mladý nadaný hrdina si našel ve své škole čar a
kouzel překrásnou družku. Její jméno je Cho Changová, nadaná mladá čarodějka,
která si získala srdce našeho Harry Pottera. Podle našich průzkumů spolu
poslední týden strávili krásné chvíle v přírodě, drželi se za ruce a bok po
boku si užívali volného času. Na svůj první polibek nečekali ani jeden den,
podle slov našich informátorů jim láska přeje, takže můžeme jenom doufat, že
jim to vydrží.
Všichni jistě budete souhlasit, že si to náš mladý hrdina více než
zaslouží, za muka jež musel vytrpět přes celý život, možná, že právě tato
láska v něm probudí pocit rovnováhy a nebude již chtít slepě utíkat svým
blízkým, jako se tomu stalo letos v létě.
Podle našich informátorů ředitel Bradavické školy profesor Albus Brumbál
zakázal sovám fanoušků, aby se k Harrymu Potterovi dostaly, zatím nevíme
důvod, proč to tak je, proto prosím nečekejte, že dopisy od vás Harry dostane.
Dále naše zdroje zjistily, že již zmiňovaná Cho Changová chodila s
chlapcem, jehož podle Harryho výpovědi (kterou jsme otiskli na začátku léta)
sám Harry viděl umřít, když ho, podle jeho slov, zabil Peter Pettigrew, již
patnáct let mrtvý člověk, blízký přítel otce Harryho Pottera, který se
nebojácně a hrdinsky postavil Siriusi Blackovi, aby pomstil smrt Lily a
Jamese Potterových, Harryho rodičů, ale bohužel ho však Black zavraždil,
pouze připomínáme, že ještě zabil třináct dalších nevinných lidí.
Harry Potter stále tvrdí, že je Sirius Black nevinný, stejně jako tvrdil,
že se vrátil vy-víte-kdo, takže možná, že i náš mladý hrdina má nakonec
pravdu a všechno je ve skutečnosti jinak.
Zatím ale chlapec, který zůstal naživu studuje dál v Bradavické škole čar
a kouzel a společně s Cho Changovou si užívají svých mladých let, takže
doufejme, že jim to vydrží i nadále.

Čerstvá informace, která přišla těsně před vytisknutím vydání, podle

našich zdrojů právě oba členové páru nosí Prsteny lásky, zatím nevíme od
koho a pro koho ten dar byl, v nejbližší době pro naše čtenáře zjistíme další
informace.

Pro více informací přejděte na stranu 3.

Harry spustil noviny na klín a bledě se podíval po celé Velké síni, kde právě studenti zarytě četli svá
vydání Denního věštce a každému jej půjčovali, zároveň si na Harryho a Cho ukazovali.
‚To se mi snad jenom zdá, třeba když se štípnu, tak se probudím.‘ říkal si sám pro sebe Harry. Nějak
se mu zastavoval dech, cítil jak se červená a zároveň, jak je bledý jako stěna. Hermiona na něj s lítostí
koukala, Ron se klimbal na židli a stále se opíral o Harryho ramena, jak usínal.
‚Takže náš mladý hrdina se zamiloval.‘ opakoval si nevěřícně Harry. ‚To přece není možné, jak to
mohli napsat?‘ ptal se sám sebe. Všichni teď už ve Velké síni na ně koukali, Harry si opravdu začal
připadat jako kdyby byl vystavený v nějaké výkladní skříni a byl o něj velký zájem. Nějak ztratil hlas,
nebylo mu do zpěvu, ten pocit byl strašlivě sžíravý, teď ještě všichni vědí o tom Prstenu lásky, kdo
sakra je ten informátor? Vlastně to může být kdokoliv ve škole, ale tak detailní informace přece můžou
získat jen nějakým pozorováním. Jediný, kdo Harryho napadal a kdo mu také chtěl způsobit problémy
byl Malfoy, ano to přece Malfoy je pozoroval tam u jezera, mizera jeden.
První hodinu v pondělí měli zase dvouhodinovku Přeměňování. McGonagallová na Rona koukala
jako by na něj asi teď koukala paní Weasleyová, Harry radši na ní ani nepohlédl, protože od jejich
posledního rozhovoru u profesorského stolu ve Velké síni se jí radši vyhýbal. Teď ale spíš měl problémy
s popudlivými pohledy ostatních studentů. Ron ale opravdu hodinu nezvládal, věčně ležel na lavici a
usínal, bolela ho hlava, motal se, hůlku držel vzhůru nohama a několikrát si zapálil hábit jiskrami,
zkrátka s ním Harry a Hermiona měli plno práce, možná víc, než s Přeměňováním samotným. Co se
týče Ronova králíka, kterého měl přeměnit a který byl třikrát přivázaný aby mu neutekl, stejně to nemělo
cenu, protože Ron nebyl sto se do něj trefit, takže za chvilku místo králíka se přeměnila půlka stolu.
Další dvouhodinovka byly Dějiny čar a kouzel, během níž se od Rona každých pět minut ozývalo
hlasité chrápání, kterého si všiml i profesor Binns. Nakonec musel Harry stále být vzhůru a Rona občas
proplesknout, aby se sebral a vydržel vzhůru. Nakonec při zapisování vylil lahvičku s inkoustem po
celém stole, takže Harry měl o zábavu postaráno.
 Následoval oběd, Ron po dalším jídle pookřál ještě o trochu víc, takže už to nebylo tak hrozné, horší
ovšem bylo, že právě čekalo na Hermionu a Harryho čtyřhodinovka Lektvarů s jejich ‚oblíbeným‘
profesorem Snapem.
Před učebnou byli zase dva hloučky studentů, jedni ze Zmijozelu a druzí z Nebelvíru, kde byl také
Harry a Hermiona.
„No podívejme se, jeden člen našeho zamilovaného páru,“ ozvalo se ze Zmijozelského shluku žáků.
Harry ani nemusel přemýšlet, komu ten hlas patří. Malfoy už ho chce zase provokovat.
„Sklapni Malfoy,“ řekl Harry, nechtěl s ním mít žádné další problémy, zvlášť, kdyby přišel Snape a
jediného, koho by potrestal by byl on sám.
„Ne tak rychle, cowboyi,“ zažertoval Malfoy. „Nechceš takhle náhodou o té lásce nebeské napsat
celou knihu?“
„Můžeš tomu plátku o nás dvou navykládat cokoliv, mě je to úplně jedno,“ odbyl ho Harry. „Všechno
to jsou stejně jenom kecy.“
„A co ten tvůj prsten?“ zeptal se Malfoy a ukazoval mu na ruku. „Není to náhodou snubní prsten, to
se ale budete muset brát v tom Weasleyovic Doupěti, na nic víc se totiž nezmůžete,“ řekl a Zmijozel za
ním se automaticky začal smát.
„Myslel jsem,“ pokračoval Malfoy. „že ses zabouchnul do té mudlovské šmejdky, kterou sebou pořád
taháš,“ nedal se odbýt Malfoy. „Alespoň bys její zuby mohl používat jako otvírák na konzervy,“ zařehtal
se Malfoy i celou bandou ze Zmijozelu.
„Nechceš zlomit zase další prst?“ zeptal se Harry s úsměvem. „A nebo ti má ta ‚mudlovská šmejdka‘
vrazit facku jako onehdy, abys zase mohl utíkat jako malá holka?“
Všichni ze Zmijozelu teď tázavě pohleděli na Malfoye. „Kecy,“ řekl nakonec Malfoy.
„Opravdu, proč myslíš, že bych to jinak říkal?“ říkal stále Harry.
„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, Pottere,“ sykl Malfoy a otočil se k ostatním.
Do toho přišel Snape a zavedl je do třídy. Harry si sedl zase vedle Nevilla, takže když už Snape řval
na něj, mohl nějakou tu nadávku hodit i na Harryho.
Všichni usedli a připravili si kotlíky, Snape zatím obcházel lavice a zastavil se u Harryho.
„Vidím, že vaše vztahy prostě musíte roztrubovat po celém světě, že Pottere?“ zeptal se slizce Snape,
Harry věděl, že nemá cenu namítat, nejlepší je sedět a vyslechnout si všechny jeho nadávky.
„Doufám že se pan Weasley vzpamatoval z toho záchvatu, který včera večer měl,“ řekl pak Snape
ledově. „Doufám, že mu ho nezpůsobil váš vztah se slečnou Changovou,“ řekl a zle se na Harryho
přitom usmál. „Pamatuji si hned první den, jak jste nedokázal nebýt známý, ta vaše potřeba se
zviditelňovat…“
„Já žádnou takovou potřebu nem…“
„Ticho!“ zastavil Harryho Snape, Harry už to vážně nemohl dál poslouchat. „Snad jsem vám už
stokrát říkal, že nemáte na mé hodině mluvit bez vyzvání.“
Pak pohlédl na Nevilla. „Ovšem nevím, jestli to pan Longbottom okoukal od vás, nebo vy od něho.“
Pak se otočil a přešel k tabuli a pohlédl na studenty. „Strana čtyřicet, Rázový lektvar. Pusťte se do
práce.“
Celou hodinu přecházel od stolu ke stolu a napomínal, samozřejmě hlavně stůl, kde byl Harry a
Neville.
„Ty odřezky strombóly musí být naprosto stejně dlouhé,“ sykl Snape na Harryho. „nemám vám snad
přinést ještě jedny ubohé brýle jaké máte vy, aby jste lépe viděl, Pottere?“
„To není třeba, pane,“ řekl ledově Harry, ale musel se udržet. Neville na rozdíl od něho neměl potřebu
na Snapea vyjet, naopak se mu většinou klepaly ruce, když kolem procházel, takže když měl v jeho
přítomnosti do kotlíku přisypat trochu nějakého prášku, většinou to skončilo všude, jen ne v kotlíku.
Dnes ale Snape se na těch dvou opravdu vybíjel, Harry si myslel, že to je i za Rona kvůli včerejšku.
Hermiona vždycky zatnula zuby, když kolem nich procházel, protože očekávala zase nějaké Snapeovo
nadávání, naopak Malfoy vždycky zpozorněl a nastražil uši, aby lépe slyšel.
Harry zase kontroloval každičké písmenko v receptu na Rázový lektvar, aby zase na příští hodině
nepadl hlavou na stůl. Každou ingredienci přidával s naprostou pečlivostí, občas pomohl Nevillovi, ale
musel si dát pozor, aby je Snape nezahlédl. Mluvit spolu nemohli už vůbec, to by byly body hned dole.
Třetí hodinu v tahu už opravdu nemohli, dodělali část se přípravou lektvaru, který se teď měl vařit.
Zatímco se vařil si studenti zapisovali způsoby použití lektvaru, jeho vedlejší příznaky a také příznaky,
které se stanou nesprávnou přípravou. Všechno bez jediné přestávky mezi hodinami. Čtvrtou hodinu
pokračovali v lektvaru, bylo vidět, že studenti už jsou zmožení psaním a mícháním a také krájením a
prostě vším možným co museli při přípravě a vaření dělat. Harry se přestával soustřeďovat na Snapea
a soustředil se místo toho na učebnici, aby nepřehlédl ani jednu ingredienci, věděl že právě o to
Snapeovi jde, chce ho vyrušit, aby nakonec se mu lektvar nepovedl a on mu ho mohl s úsměvem ve
tváři vymazat z kotlíku s jedním velkým H.
Na konci hodiny téměř všichni Zmijozelští leželi únavou na lavicích, Snape jim samozřejmě nic
neřekl, všichni Nebelvírští museli však sedět vzpřímeně a dělat, že jsou zabraní do práce. Na konci
hodiny už ale opravdu měli dost. Každý z nich si nepřál nic víc, než vypadnout z toho chladného
odporného sklepa, kde svítí jenom pochodně a není zde ani kapka denního světla, kterého teď závratnou
rychlostí s příchodem zimy ubývalo.
„Každý nabere lektvar do své skleničky a půjde za mnou k oznámkování,“ pronesl Snape.
Harry vzal svou tenkou skleničku a nalil do ní opatrně naběračkou trochu toho hnědého sajrajtu,
pečlivě ji pak zazátkoval a zvedl se k Snapeovi.
Prásk!
Když už byl těsně u Snapeova stolu, Malfoy mu podrazil nohy a celý lektvar se vylil na podlahu a
rozprskl se i na Snapeův stůl, který lektvar hned začal požírat jako žíravina. Harry se sebral ze země,
po všem tom snažení tohle? Už chtěl vzteky vyrvat Malfoyovi oči z důlků, když ho zase Snape zpražil.
„Co to krucinál provádíte Pottere?“ vykřikl a vyskočil na nohy. Harry se začal ovládat. ‚Uklidni se,
uklidni se.‘ opakoval si.
„Právě jsem si sám podrazil nohy a vylil lektvar, pane profesore,“ řekl rozzuřeně Harry a šel pro
hadr k vytření lektvaru.
„Pokud na to použijete hadr, pane Pottere, rozežere vám ho lektvar v náručí, copak jste nečetl vedlejší
příznaky Rázového lektvaru?“ sykl Snape.
‚Ovládej se! Ovládej se!‘ křičel na sebe v duchu Harry.
„Čím to tedy mám utřít, pane profesore?“ zeptal se se zatnutými zuby Harry. Snape ohnul ret a řekl.
„To není moje starost, Pottere,“ pak se otočil a sedl si na svou židli, aby oznámkoval vzorný Malfoyův
lektvar, kterému stačilo ho podat přes lavici, protože seděl naproti Snapeova stolu.
Harry začal opravdu zuřit, vzal hůlku a zamířil na lektvar. „Evan…“
„To vytřete Pottere, žádná kouzla,“ zarazil ho Snape.
‚Musím se uklidnit, musím se uklidnit, jen klid, to chce klid.‘ opakoval si Harry.
„Musíš ten hadr namočit,“ pošeptal mu dívčí hlas za zády. Harry se otočil a spatřil Hermionu jak čeká
na oznámkování se svým lektvarem v ruce.
„Díky,“ hlesl Harry, popadl hadr a vylil na něj vodu, kterou měli na lektvary, protože do učebny žádný
vodovod nevedl.
Pak se shýbl a začal v kleče před všemi vytírat rozlitý lektvar. Malfoy jako by zázrakem v tu chvíli
potřeboval někam nutně jít, vstal, šlápl přitom do louže s lektvarem a udělal ťápoty přes celou učebnu.
„To si také uklidíte, studenti nemohou za to, když to roznesou, Pottere,“ ozvalo se od Snapea.
‚Do háje, tak už se uklidni!‘ křičel na sebe Harry a drhnul kamennou podlahu. Malfoy kolem něho
znovu přešel a nabral na boty novou vrstvu lektvaru.
„Pane Malfoy,“ ozval se Snape, ‚No ne,‘ řekl si Harry. ‚že by ho nakonec také napomenul?‘. „máte
za V,“ dořekl Snape a Harryho přešlo chvilkové nadšení.
Dal mu nejlepší známku a teď ještě roznášel lektvar dál po učebně.
„Ááááá!“ ozvalo se od Malfoye. Podrážky bot měl pryč a lektvar mu začal sžírat i ponožky. Začal
běhat po celé učebně a křičel na celé kolo. Harry nemohl potlačit nával smíchu, když viděl, jak Malfoy
mu bere z ruky hadr a otírá si nohy, přitom však zděšeně řve.
„Ten hadr je plný toho lektvaru, Draco,“ řekl s úsměvem Harry a Malfoy nejspíš pochopil, co tím
myslí, upustil Harryho hadr a s jekotem se hnal k dalšímu, se kterým si drhnul rozervané boty a ponožky.
Na lidskou kůži lektvar nepůsobil.
„Strhávám vám deset bodů, Pottere, za to, že jste úmyslně namočil podrážky pana Malfoye Rázovým
lektvarem.“ řekl Snape.
Harry dovytíral louži a s vyždímaným hadrem přecházel po učebně a čistil šlápoty od Malfoye. V tom
se ozvaly zvony ke konci hodiny, Harry konečně byl hotov s vytíráním, přešel ke kotlíku a nabral novou
dávku do nové skleničky. Pak se přes odcházející studenty prodíral k Snapeovi, aby ho oznámkoval.
„Je mi líto Pottere, hodina skončila, už jste byl oznámkován, máte za H.“
Prásk!
Malfoy mu za zády převrhnul kotlík s lektvarem, který se vylil na zem a začal sžírat lavice okolo.
„Oh, promiňte, já nechtěl,“ hlesnul naoko Malfoy a v tu ránu byl z učebny pryč.
„To také vytřete, a až se sem vrátím, bude učebna i stoly jako byly před tím, rozumíte Pottere?“ zeptal
se ledově Snape, jako kdyby se ptal svého sluhy.
„Ano, pane,“ procedil skrz zatnuté zuby Harry a sledoval, jak Snape i ostatní zmizeli z učebny, jediná
tam zbyla Hermiona.
Harry odhodil hadr, vzdychl a odevzdaně si sedl na lavici.
„Tohle není fér,“ hlesl potichu.
„Já vím,“ přistoupila k němu Hermiona a pohladila ho po rameni.
„Člověk se snaží, celé čtyři hodiny se s tím pachtím,“ říkal Harry pomalu a začal vzteky slzet. „každé
písmenko zkontroluji několikrát, všechno přesně nakrájím, udělám výstavní lektvar a i kdybych se
sebevíc snažil, dostanu tu nejhorší známku a…“ ukázal na napolo sežrané lavice, chtěl pokračovat v
řeči, ale žalem mu selhal hlas, zabořil obličej do dlaní a těžce oddychoval.
„Já ti s tím pomůžu,“ řekl Hermiona a sedla si vedle něho.
„Ne, díky, to zvládnu sám,“ ozvalo se najednou od Harryho, vstal a začal znovu vytírat podlahu.
Hermiona věděla, že je naštvaný a kdyby mu chtěla pomoct, zase na ní vyjede. Nakonec mu alespoň
pomohla opravit lavice a společně vyšli z učebny do Nebelvírské společenské místnosti.
Po celý zbytek dne si nikdo nepovídal o ničem jiném, než o školním páru a Harry opravdu už ztrácel
trpělivost, copak se v takových podmínkách dá naučit očistit si mysl?
Zároveň se bál znovu se setkat s Cho, jak na ně všichni teď budou koukat? Nebudou mít ani trochu
soukromí, ani jeden pohled nezůstane viset na nikom jiném, než na nich dvou. Musí si najít nějaké
místo, kde budou sami, jinak to nebude k vydržení.
Cho na něj jako vždy čekala ve Vstupní síni, spolu s ní tam byli i ostatní studenti, kteří chtěli vidět
setkání školního páru.
„Pojď ven,“ řekl hned Harry, když procházel kolem Cho.
„Moje řeč,“ řekla mu na to a oba si to rázovali ven.
Když se octili v relativním soukromí, jen na ně zdáli někdo koukal, tak mohli konečně spolu začít
mluvit.
„To je hrozný,“ řekl Harry.
„Jak můžou být tak jedovatí,“ řekla se znechucením Cho.
„Alespoň vím, že se Denní věštec nezměnil,“ řekl Harry.
Cvak! Cvak! Cvak! Cvak! Cvak!
Jakmile se přiblížili k bráně hradu, spustila se na ně smršť fotografů. Harry a Cho hned utekli k
Hagridovu srubu.
„Ahoj Harry, tak jak je?“ zeptal se Hagrid, který zrovna vyšel ze své zahrádky, kde rostly jeho
gigantické dýně na Předvečer všech svatých.
„Ahoj Hagride,“ pozdravila ho Cho.
„Asi už to víš, ne?“ řekl naštvaně Harry.
„Harry, víš že na ty pitomce z toho plátku mám stejnej názor,“ odvětil dobrácky Hagrid a potřásl si
ruku s Cho. Harryho popleskal po rameni, až se mu prohnula kolena.
„Jo, já vím,“ přitakal chápavě Harry.
„Tak, jak vám to spolu de?“ zahřímal rozjařeně Hagrid.
„No, myslím, že… no…“ přemýšlel Harry jak odpoví.
„Dobře,“ pronesla Cho.
„To rád slyšim,“ usmál se Hagrid. „Ehm, nedali by ste si šálek čaje, když už ste tady?“
„No… my jsme chtěli být…ehm…“ breptal Harry.
„Aha,“ uchechtl se Hagrid a znovu poplácal Harryho po rameni, takže zase byl o hlavu nižší, jak se
prohnul. „úplně vás chápu, takže se zatím mějte,“ řekl Hagrid a zmizel v zapovězeném lese.
„Myslíš, že jde za Drápem?“ zeptala se Cho.
 „Nejspíš,“ řekl Harry. „Můžeme si sednout vedle srubu, tady většinou nikdo není, od té doby, co tu
měl škvorejše,“ řekl Harry.
Sedli si do rohu srubu a konečně byli sami. Harry jí vyprávěl co odpoledne zažil se Snapem, Cho mu
zase vyprávěla, jak je učitelé dusí, protože mají před OVCE zkouškami. Harry se zase cítil dobře, věděl,
že jejich vztah mu pomáhá se dát dohromady od věčných narážek Snapea a ostatních a hlavně od jejich
slídivých pohledů.
Když už byla večeře, tak se nechtěli loučit, ale museli. Nastala trapná chvíle ticha, kdy někdo z nich
se měl odvážit k polibku na rozloučenou, jenže v tu chvíli se z lesa vynořil Hagrid a hnal se do Velké
síně na večeři, takže jim to překazil.
Harry si sedl k Nebelvírskému stolu už poněkud s lepší náladou, i když na ně každý zvědavě koukali,
jak vcházejí do Velké síně.
Ron už byl normální, teď zase naopak hýřil energií a věčně se na něco vyptával, stejně tak i Hermiona
se pořád vyptávala, jak proběhlo setkání s Cho.
Po večeři nastala chvíle na domácí úkoly a učení, Harry byl ale dost utahaný. Nakonec, když dopsal
esej pro profesora Lextera si při tom na něj vzpomněl, bylo těsně před zákazem vycházení tudíž před
večerkou, nejvyšší čas jít na Nitroobranu.
Rozloučil se tedy s Ronem a Hermionou a vyšel ven z Nebelvírské společenské místnosti. Hrad byl
zase chladný a počasí se nelepšilo. Večer se strhl liják a vítr bičoval dešťové kapky do oken, když tak
Harry procházel studeným a temným hradem, kde sem tam svítila pochodeň. Když sešel asi tři patra,
za rohem se objevila paní Norrisová, Filchova kočka. Ta, jakmile ho zahlédla, prchla jak nejrychleji
dokázala.
Přítomnost paní Norrisové svědčí o tom, že Filch nemůže být daleko a že je mu na stopě. Zřejmě se
mu chce stále pomstít, Harry si přál, aby se tak nikdy nestalo, protože Filchovi msty nemohou být nikdy
dobré.
Hrad byl opravdu temný a nikdo nikde. Sem tam se dovnitř provalil závan mrazivého větru skrz okna
zvenčí.
Harry nakonec dospěl až ke dveřím Komnaty nejvyšší potřeby, ty ale teď byly pryč, nic tam nebylo.
Za Harryho zády se ale najednou ozval orlí křik a následně asi půlminutu po tom se ve stínu objevila
něčí postava.
„Promiň to zpoždění, ale nemohl jsem najít tu místnost, jsem rád, že jsem na tebe narazil,“ řekla
postava když se přiblížila, Harry spatřil ve mlhavém světle z oken Lexterovu tvář.
„Tak tady to je?“ zeptal se Harryho.
„Ano,“ řekl Harry.
„No… a jak se to používá?“ zeptal se Lexter a usmál se na Harryho.
„Zkrátka si přejte nějakou místnost, kde by se dala procvičovat Obrana proti černé magii,“ řekl
Harry.
Lexter se zamyslel, netrvalo to ani pět vteřin a hned se objevily dveře. Vzal za kliku a vstoupil dovnitř.
Před nimi se objevila místnost, která spíš vypadala jako místnost pro psychiatrické maniaky se sklonem
k sebeubližování, všude bylo polstrování, včetně podlahy, nikde nebyly žádné knihy ani poličky, jen
tlusté polstrování, polštáře a dvě místa, kde místo měkkého polstrování byla kamenná podlaha, obě
místa byla velká asi metr v průměru a sloužila k tomu, aby dva kouzelníci na nich stáli, protože by na
polstrování neudrželi rovnováhu.
„Tak, co tomu říkáš?“ zeptal se znalecky Lexter.
„No… vypadá to tu jinak, než jsme to měli my,“ přiznal Harry.
„Přál jsem si spíš místnosti, kde by se zabránilo bolestivému padání,“ řekl Lexter a ukázal tím na
Harryho.
Harry zavřel dveře a kolem dokola místnosti se rozsvítilo asi půl tuctu pochodní, takže místnosti byla
více než dost osvícená.
„Takže, jak jsi cvičil?“ zeptal se Lexter a postavil se do jednoho místa z kamennou podlahou.
„Docela to šlo,“ řekl Harry, nevěděl jestli mluví pravdu nebo lež, snažil se to ano, ale jestli se mu
dařilo, no, v každém případě už nebloumal po hradu.
„Aby ne,“ řekl s úsměvem Lexter a pokynul Harrymu na druhé místo s pevnou podlahou. Ono se
celkově po tom polstrování chodilo strašně těžce. „Pamatuješ jsi, jak jsi to dokázal minule?“ zeptal se
ho Lexter.
Harry pokrčil rameny a řekl: „Prostě jsem na nic nemyslel.“
„Přesně,“ potvrdil Lexter a napřímil na něj hůlku. „Zavři oči Harry,“ počkal, až je Harry opravdu
zavře. „Dobře, teď se soustřeď. Přestaň myslet na cokoliv, soustřeď se na to, aby sis pročistil hlavu, to
jediné je teď důležité,“ říkal Lexter pomalu.
Harry zklidnil dech a dýchal pravidelně, Lexter mu zase nad hlavu dal ruku a začal s ní kroužit kolem
Harryho hlavy, přitom měl také zavřené oči.
„Dnes jsi více rozrušený, co se stalo?“ zeptal se po chvilce Lexter a stál ruku zpět.
„Ale to nic,“ zamluvil to Harry. Lexter však na něj stále hleděl pronikavě, Harry nevěděl, jestli se mu
snaží číst myšlenky.
„To kvůli těm novinám,“ řekl Harry, aby Lexterovi usnadnil pátrání v jeho mysli.
„To není jediné,“ řekl Lexter. „Co se stalo?“
„Profesor Snape si na mě zase zasedl, ale to on dělal vždycky,“ řekl hned Harry.
„Ale ty povoluješ,“ řekl Lexter.
„Co prosím?“ zeptal se Harry.
„Dřív ses mu dokázal bránit, ale teď tě jeho chování čím dál více zmáhá, nemám pravdu?“ ptal se
Lexter.
Harry začal hned horečně kroutit hlavou. „Ne, to ne, to je v pořádku,“ zamluvil to zase.
„Ať je to jak chce, jsi dnes velice nesoustředěný, jak jsem řekl, nemám potřebu se hrabat ve tvých
problémech, nesnažím se být dotíravý jako ostatní, ale tvé pocity ruší naše hodiny Nitroobrany.“
„Ale já jsem v pohodě,“ řekl Harry.
„Tak dobře, hlavně nezapomeň Harry, i kdybys byl úplně na dně, člověk vždycky má sílu jít dál,“ řekl
a znovu na něj ukázal hůlkou. „Připrav si hůlku a až napočítám do tří. Raz… dva… tři, Legilimens!“
Místnost zmizela v cuku letu a objevil se zapovězený les, před Harrym byla nějaká postava v kápi,
byla skloněná nad mrtvolou jednorožce a pila jeho krev. Všude byla tma a ticho, pak si ale postava
Harryho všimla a začala se k němu zlostně přibližovat, Harryho v tu chvíli začala nesnesitelně bolet
jizva a stejně tak i hlava samotná … Harry seděl na Nimbusu 2000 a letěl za zlatou kuličkou s křídly,
kus dál se na koštěti za ní hnal i Cedrik Diggori, v tom se pod Harrym ukázaly postavy v hábitech, bylo
jich nespočetně, mozkomorové, všichni hleděli na Harryho a začali z něj vysávat štěstí … byl na
hřbitově, teď ho hlava příšerně bolela, úplně třeštila, jako kdyby se mu do ní někdo chtěl dostat a byl
větší než hlava sama. Před ním se v dáli ukázala čísi postava, něco řekla a něco jí odpovědělo, pak
Harry zaslechl zvuk padnutí, ohlédl se a zjistil, že právě vedle něho zemřel Cedrik….
„NE!“ křikl Harry. „Né, to né!“
Hřbitov zmizel, znovu se ukázala Komnata nejvyšší potřeby a před ním stál Lexter. Harry byl na zemi,
měkké polstrování mu zbrzdilo pád. Zděšeně rychle oddychoval, to bylo to poslední co chtěl vidět,
Cedrikovu smrt.
„Jak jsem řekl Harry, jseš rozrušený,“ zkonstatoval Lexter a zvedl ho na nohy.
„A vy by jste nebyl, právě jste viděl vraždu!“ vyhrkl Harry.
„Viděl jsem nespočet vražd, Harry,“ řekl vážně Lexter.
Harry zmlkl, neurčitě na Lextera koukal a těžce oddychoval, ještě stále ho bolela hlava.
„Ztrácíš sílu Harry,“ řekl po chvíli Lexter.
„Cože?“
„Řekni mi něco,“ pokračoval Lexter. „utekl by jsi jako letos, kdyby to bylo před dvěma či třemi
roky?“
Harry na něj civěl a hned sklopil zrak, opravdu ho to všechno tak zmáhá?
„Přece nejsi bůh, od prvního roku tvého života jsi žil v příšerných podmínkách, dá se říct, že jsi trpěl.
Od tvých jedenácti let se tě každý rok několikrát někdo snaží zabít, několikrát se musíš ubránit proti
stovkám pohledů, ze kterých čiší nenávist… jako například minulý rok, když jsi jako jeden z mála
tvrdil, že Pán zla je zpátky,“ řekl Lexter a sklonil se k Harrymu. „A v neposlední řadě ti zemřel tvůj
nejbližší, nic není horšího, než právě to.“
Když se to tak vezme, tak měl pravdu, Harry opravdu zažíval úplná muka, sám se ještě divil, že z toho
úplně nezbláznil.
„Já… nevím,“ řekl pomalu Harry.
 „Takový tlak je na jednoho člověka moc“ zkonstatoval Lexter. „a ten tlak stále pokračuje.“
„Nepotřebuji, aby mě někdo litoval,“ řekl naštvaně Harry.
„Opravdu?“ řekl Lexter s úsměvem. „Měl by sis urovnat v hlavě své problémy, jinak se jich nezbavíš,
lepší je problémy vyřešit, než před nimi utíkat, protože pak tě budou stále pronásledovat… celým tvým
životem.“
Harry nic neříkal, jen stál a hloupě koukal na zem, nevěděl co říct, z jedné strany ho Lexter lituje, z
druhé zase… co z té druhé?
„Necháme to na zítřek, ano?“ řekl nakonec Lexter. „Pokus se přes den to nějak urovnat.“
Harry přikývl a dobelhal se po polstrované podlaze ke dveřím.
„A cvič, nezapomeň,“ řekl Lexter ještě na poslední chvíli, než Harry vyšel ze dveří.
Cestou zpátky Harry nenarazil na Filche, ani jeho kočku, zřejmě už ví, že chodí na Nitroobranu. Vítr
nepřestal práskat kapkami deště do oken, nakonec se začaly ozývat i děsivé blesky a temné chodby
hradu se vždycky na okamžik osvětlily modrým světlem, jak blesk zazářil na obloze.
Harry došel k obrazu Buclaté dámy, ta zase spala.
„Promiňte, haló?“ šeptal na ní Harry.
„Css…c…co?“ breptala a otevřela oči. V tom zařvala jako když jí na nože berou a děsivě na Harryho
koukala. „Ty mě jdeš zase zabít! Že je to tak, zase mě ch…chceš zabít!“ křičela.
„Ne, jen bych chtěl jít spát,“ pronesl opatrně Harry.
Buclatá dáma se zarazila, napřímila a ohnula ret.
„Rembrant.“ hlesl Harry a obraz Buclaté dámy se začal odklápět. Ve společenské místnosti už nikdo
nebyl, Harry zalezl do postele, ztlumil si hlas a začal si zase očisťovat mysl.

Kapitola 21.
Nebelvír proti Zmijozelu
P říští den už Ron nejevil známky opilosti, za což mu byl Harry vděčný. Počasí se přes noc nezlepšilo,

ráno sice už tolik nepršelo, ale všude bylo mokro a sem tam byly obrovské kaluže. Harry příští dny

nepřestal chodit na Nitroobranu, profesor Lexter se již nikdy nezmínil o tom, že je Harry rozrušený a

tak podobně, ve čtvrtek se mu dokonce povedlo znovu skrz obrazy v jeho hlavě uvidět realitu a Lextera

kouzlem minul jenom o kousek. Harrymu nějak nevadilo, že Lexter vidí jeho vzpomínky, možná to

bylo proto, že se o ně nijak nezajímal, i když právě Harry viděl, jak mu Pettigrew vrazil do ramene

kudlu, aby mu mohl vzít krev, Lexter nepohnul ani brvou, Harryho to uklidňovalo, že nemusí po každém

traumatickém zážitku vysvětlovat, co to mělo znamenat.

Co ale nebylo tak lehké, byly famfrpálové tréninky. Zmijozel je totiž už nechal na pokoji, protože
pokaždé, když měli trénink, tak lilo jako z konve, nejen, že byli od hlavy až k patě mokří, ale ještě je

Ginny proháněla o sto šest. Sama totiž střeleckou úlohu moc nezvládala, takže cvičili až do úmoru a

protože už Zmijozel neočumoval, tak mohli vymýšlet zase nové taktiky. Pokaždé přitom překročili

konec tréninku asi o hodinu, někdy i více, někdy, když ho měli večer museli na košťatech letět zpátky

do ložnic, aby je při návratu po svých nenačapal Filch. Harry pak musel celý zmožený ještě na

Nitroobranu, několikrát se ani nestačil převléknout, takže v Komnatě nejvyšší potřeby z jeho hábitu

ještě odkapávala na polstrování voda.

Učení také nezůstalo pozadu, Harrymu se zdálo, že učitelé každým rokem přidávají na síle a cpou do

nich úplná kvanta informací. Smršť domácích úkolů a cvičení, hory látky, které měli sami probrat a k

tomu ještě Harry chodil s Cho na procházky.

Možná právě proto týden utekl jako voda a byla tu sobota, den kdy se měl odehrát první famfrpálový

zápas sezóny. Harrymu se přestalo zdát o propadlé jámě, možná proto, že měl tolik práce a neměl na

nějaké problémy ani pohledy ostatních studentů pomyšlení.

„Dobré ráno,“ ozvalo se od Nevilla. Jenže nikdo jiný nepozdravil, Dean a Seamus koukali, jako kdyby

jim ulétly včely, zřejmě již pochopili, jaký to je pocit vstávat ráno před famfrpálovým zápasem, když

na ně celý Nebelvír spoléhá a přitom si být vědomi toho, že jsou úplná nemehla. To samé Ron, obličej

měl zase bledý jako stěna a na všechny koukal smrtelným výrazem. Jediný Neville, který z ložnice jako

jediný nehrál ve famfrpálu se tvářil bujaře a už od večera všechny povzbuzoval. Harry si byl vědom, že

kdyby v tom dnes pokračoval, asi by skončil s přeraženým nosem.

Harry sám o sobě necítil nějaký strach ze zápasu, který je čeká, konec konců už si nezahrál přes půl

roku, vlastně už to bude rok. Konečně může zase prohnat Kulový blesk až na hranici možností.

Všichni vstali a ani jeden už nepromluvil. Začali si stlát a koukali smrtelně vážným pohledem jeden

na druhého. Zdálo by se snad, že by raději utekli, než aby se zúčastnili zápasu. Harry věděl, že tým

Zmijozelu je úplně ve stejném sestavení jako minulý rok, takže už jsou vycvičení a vědí jak na to, navíc
je to nejsurovější družstvo školy.

Když scházeli dolů do společenské místnosti, každý hned začal na Harryho pokřikovat, že musí chytit

Zlatonku, že ať ukáže Malfoyovi, který byl Zmijozelský chytač, co proto.

Ostatní členové družstva se shromáždili v koutě a něco si říkali, možná se modlili nebo křižovali.

Ron, Harry a Hermiona ale už byli na cestě na snídani. Dnes nebyla škola, protože byla sobota, celý

den se měl věnovat famfrpálu.

Dopoledne nikdo už neměl trénink, takže se tribuny mohly připravit na to, pojmout všechny nadšené

studenty. Alespoň jediné, co trochu hráče Nebelvíru povzbuzovalo bylo to, že i ostatní koleje jim

fandily, protože Zmijozel neměl nikdo rád, zvláště pak ve famfrpálu, protože věděli, že jsou suroví a

nespravedliví.

Harry konečně měl volno a tak strávil celý den s chytačkou Havraspárského famfrpálového týmu Cho

Changovou. Povídali si o nastávajícím zápase, také o různých taktikách, které by měl Harry použít na

Malfoye. Cho mu dopoledne ještě dodávala kuráž a náladu, Harry se s ní zase cítil dobře a užívali si, že

můžou být konečně na delší dobu zase spolu, zároveň všichni dneska jsou soustředění na zápas, takže

měli částečně po problémech se slídivými pohledy, i když na Harryho stále koukali, protože byl hlavním

Esem zápasu.

Ať se to všem líbilo nebo ne, dopoledne uteklo rychle, jako vlastně celý týden, takže ani se nenadáli

a už byli na obědě.

Jako vždy, nikdo z famfrpálového družstva Nebelvíru, kromě Harryho se nedotkl ani kousku jídla.

Harry za to naopak nemohl mít nějak dost, až ho Ginny zastavila, že pak se neodlepí od země, jak bude

těžký. Ona sama a Jack Sloper, Seamus Finnigan, Dean Thomas a Ron se jídla nevšímali a jen smutně

koukali po nadšené velké síni, která hned po skončení oběda se valila jako obrovská přívalová vlna k

famfrpálovému hřišti na tribuny. Colina Creeveyho pořád obletoval jeho bratr a povzbuzoval ho, až mu

to začalo být také nepříjemné. Harry viděl na pohledech ostatních, jak si sami pro sebe říkají, jestli by
prostě nemohli tady zůstat sedět, třeba by si toho nikdo nevšiml. Bylo to ještě horší, všichni z Nebelvíru,

kdo odcházeli na hřiště, ještě poplácávali a povzbuzovali své hráče, takže každému z týmu ještě více

poskočil žaludek ke krku.

Nakonec Ginny vstala a začala tahat své zaražené svěřence ve ze židlí. Ve Velké síni už nikdo nebyl,

Harry měl strach, aby nepřišli pozdě, začal tedy pomáhat Ginny aby zvedli ostatní hráče. Nakonec

všichni kráčeli svými nejistými kroky ke hřišti, ze kterého se teď ozývalo ohlušující jásání a výkřiky.

Jak se tak přibližovali, všichni se dívali vzhůru na zvětšující se stadión, Harry věděl, že ještě nikdy

neviděli stadión takovýmhle pohledem a že to bylo jako koukat se na něj poprvé. Řev obecenstva se

stupňoval, nakonec byl tak silný, že kdyby někdo z nich promluvil, neslyšeli by ho, i kdyby stáli hned

vedle. Když vcházeli do šatny, opravdu měli mrtvolné pohledy. Harry začal předstírat, že ho to také

děsí, i když vlastně v nitru ho to vzrušovalo a už se těšil, jak bude sedět na Kulovém blesku přede všemi

studenty.

Všichni se začali převlékat do svých dresů, Hermiona a Cho se s Harrym a Ronem rozloučily a šly na

tribuny. Harry zjistil, že musí občas někoho napomenout, aby si nenavlíkal nohavice na ruce. Byli úplně

myslí jinde, nejspíš právě se ptali: ‚Co jsem komu udělal?‘ a nebo ‚Proč já idiot se tam vlastně

přihlásil?‘. Přesně tyhle otázky si také Harry kladl v prvním ročníku, ale od první chvíle, co nasedl na

koště a následně chytil Zlatonku, tento pocit zmizel.

Nakonec byli s převlíkáním hotovi, Ginny jako kapitán měla jako vždycky přednést nějakou řeč, místo

toho se teď před ně postavila a nemohla ze sebe vypravit ani jedno slovo. Jen tam stáli a vyděšeně na

sebe koukali.

„Já tam nejdu,“ řekl střelec Dean a začal pomalu couvat.

„Moje řeč, tohle je na mě moc,“ řekl Seamus vystrašeně.

„Tohle opravdu nebyl dobrý nápad,“ řekl Sloper.

„To asi nezvládneme, co Ginny?“ zeptal se písklavě Colin Creevey.

 Ginny na ně ustaraně koukala. „Já nevím,“ pronesla potichu.

Harry už to nemohl vydržet. „Čeho se bojíte?“ zeptal se najednou.

Všichni na něj koukli jako na nějakého mimozemšťana. Nedokázali uvěřit tomu, na co se právě zeptal.

„Čeho?“ opakoval nevěřícně Sloper.

„Že tam budeme před všemi vypadat jako úplní idioti,“vyhrkl Seamus. „celá škola se na nás bude

dívat a všichni kromě Zmijozelu nám budou fandit!“

Harry teď pochopil, jaká byla chyba se ozývat, všichni teď na něj koukli jako na blázna, jako by si

jediný myslel, že to zvládnou.

„Víte, před zápasem bychom se měli povzbuzovat, ne si podrážet nohy,“ řekl Harry pomalu.

„Tak nás povzbuď!“ křikl Sloper.

Harry nevěděl co má říct, nad nimi už znovu začala dupat vlna studentů, to značilo, že Zmijozelští už

jsou na hřišti, teď všichni čekají jen na ně. Ovzduší začalo být napjaté, všichni tam stáli jako přitlučení

a nevěřícně na sebe koukali.

Obecenstvo začalo skandovat pro Nebelvírský tým, aby se už konečně ukázal.

Bum! Bum! Bum! Bum!

Ozývalo se nad nimi.

„Musíme jít,“ přetrhl ticho Harry. Všichni na něj koukli ještě vystrašenějšími pohledy.

„Ty tam chceš opravdu jít?“ zeptal se Seamus nevěřícně.

Bum! Bum! Bum! Bum!

„Musíme si věřit, musíme spolupracovat…“

„Ale oni jsou lepší než my!“ přerušil Harryho Sloper. Harry se beznadějně podíval na kapitánku,

která teď vystrašeně hleděla do stropu, ze kterého vycházely ty omračující pokřiky a dusot. Nikdo z nich

nešel, stále tam stáli.

Harry se ale teď už naštval.

 „Když nepůjdete vy, půjdu tam sám,“ cekl Harry, otočil se a naštvaně vyšel ze šaten.

Vyběhl ze vchodu do Nebelvírských šaten na hřiště, ozval se jásot obecenstva, který ale hned, jak

začal utichl, protože jediný, kdo vyběhl byl Harry.

Přiběhl ke Zmijozelským a čekal na madam Hoochovou.

„Takže tvůj tým si nadělal strachy do kalhot, co Pottere?“ sykl na Harryho Montague, kapitán a

střelec Zmijozelského družstva.

Harry tam opravdu byl sám, stál tam jako jediný proti bandě Zmijozelských a měl sto chutí zavřít oči.

V tuhle chvíli nenáviděl všechny ty zbabělce ze svého týmu, oni ho opravdu nechali na holičkách, už

přilétala madam Hoochová s píšťalkou, Harry věděl, že zápas už začne.

„Vy jste jediný?“ zeptala se nevěřícně.

„Jak to tak vypadá, tak ano,“ řekl se znechucením Harry.

„Dobrá, všichni na svá místa, i když se mi tomu nechce uvěřit, tohle se snad ještě nestalo, v každém

případě se zápas odkládat nebude, připravte se!“ křikla a připravila si Camrál v ruce.

Harry teď úplně zapomněl na všechny ty diváky, jediné na co myslel je, jak strašně nesnáší ty jeho

zbabělé spoluhráče. Jacka Slopera, odrážeče, Seamuse Finnigana, odrážeče, pak střelce Colina, Deana

a Ginny. V neposlední řadě pak brankář Ron Weasley.

V tom se ozvala mohutná vlna potlesku, ohlušující tleskot a jásot, který úplně zaléhal uši. Harry se

otočil, z východu se hrdě objevil Ron a šel naproti Harrymu.

„Já tě v tom nenechám,“ řekl Ron, když došel vedle svého chytače.

Harry si oddechl, všechna jeho nenávist k Ronovi byla rázem ta tam. „Díky,“ hlesl Harry vděčně.

Další vlna potlesku, oba se otočili a ze šaten právě vycházeli ostatní hráči, všichni s kamennými

obličeji ve tvářích.

„Jdeme na to,“ řekla Ginny.

„Harry, promiň nám to,“ řekl nakonec Seamus a poklepal ho po rameni. „Jsi naše jediná naděje,
spoléháme na tebe, Harry.“

„Jestli to nechytíš Harry, tak se snad oběsím,“ řekl Sloper.

„Je to na tobě Harry,“ řekl Dean za zády Seamuse.

Colin se na Harryho jen nepřítomně a vystrašeně díval, byl ze všech nejmenší a to měl být střelec.

„Vy jste mi teda parta,“ hlesl Harry, ale jeho zloba byla pryč, věděl, že to pro ně musí být strašný

zážitek, sedět tu na koštěti před tisícem diváků a přitom vědět, že nic neumí. Jenže moc odvahu jemu

samotnému nedodali, všichni na něj spoléhají, opravdu, pokud to myslí vážně, nebudou se snažit ze

všech sil a pustí tolik gólů, že to sto padesáti bodová Zlatonka nebude moci dorovnat.

„Všichni tedy na svá místa, Nebelvírský tým v plném počtu!“ křikla na všechny Hoochová.

„Zdravím všechny studenty Bradavické školy!“ ozvalo se z tribuny, byla to Eleanor Branstonová z

Mrzimoru, dělala místo Lee Jordana, který už letos v Bradavicích není, hlasatelku. „Vítám vás na

prvním utkání letošní sezóny, Zmijozelu…“ křikla a počkala až dotleskají a dojásají studenti ze

Zmijozelu. Všichni členové Nebelvírského družstva teď vzhlíželi k obloze a k tribunám, nemohli uvěřit,

že tam na tom trávníku opravdu stojí právě oni.

„proti Nebelvíru!“ křikla Elianor. V tom se strhla úplná bouře jásotu a dupotu, tři čtvrtiny školy teď

jásaly ze všech sil a křičely z plna hrdla na své svěřence dole na trávě. Hráčům úžasem spadla čelist,

tolik řevu kvůli nim, tolik jásotu, když ani ještě nic neudělali?

Harry věděl, kde je Hermiona, byla vždycky na tom samém místě, ani dnes tomu nebylo jinak, i kdyby

jí ale nemohl najít, našel by jí podle Hagrida, který seděl vedle ní a byl jako obrovský svícen mezi

malinkatými svíčkami. Oba dva na Harryho a Rona volali a jásali. Harry neviděl Cho, byla někde mezi

Havraspárskými, ale v tom chumlu jí nebylo vidět. Nějak mu chyběla, nebyla s ním, nemohl se jí podívat

do očí, na ruce ale měl svůj prsten. Podíval se na něj a usmál se. Pevně ho sevřel a přitiskl se odhodlaně

ke koštěti.

„Očekávám od vás férovou hru, od každého z vás,“ řekla Hoochová a mírně stočila pohled ke
Zmijozelským, jako by to platilo hlavně na ně. Pak napřáhla ruku s Camrálem, a následně jím hodila

do vzduchu, v tom samém okamžiku pískla do píšťalky a hráči se vznesli do vzduchu.

„A zápas začíná!“ křikla posíleným hlasem Elianor.

Harry pobídl Kulový blesk a rázem jako první vystřelil k obloze, osadil se v dostatečné výšce a začal

vyhlížet Zlatonku. Díky bohu nepršelo, takže alespoň měl čistý výhled skrz brýle.

„A Camrálu se zmocnil Montague a letí přímo na bránu. Prosvištěl kolem Ginny, mihl se kolem Deana

a teď jeden špatně mířený Potlouk od Seamuse, který ho nezastavil, Montague vůbec nepřihrává, letí

sám proti Ronovi, Rone pozor!“ Harry zavřel oči, ale ani nemusel je zase otevřít, aby zjistil, že Ron

neuspěl, na počítadle hned přibyla desítka pro Zmijozel.

„Rone, to chce bránit a ne tam stát!“ křičela Elianor.

„Weasley je náš král! Kdo by se Weasleyho bál!“ rozkřičeli se Zmijozelští a Malfoy nahoře mával

rukama, jako kdyby je dirigoval.

Harry se naštval, rozletěl se vší silou proti Malfoyovi, Elianor hned začala křičet, že Harry uviděl

Zlatonku a míří za ní, ten teď jen asi o pět centimetrů Malfoye minul, který teď skoro ztratil rovnováhu,

hned se ale narovnal a letěl za Harrym. Harry věděl, že si Malfoy myslí, že vidí Zlatonku a proto ho

sleduje. Začal kličkovat kolem tribun a studentům nad hlavami. Malfoy byl stále za ním, Harry zpomalil

a řekl.

„Ty se rozcvičuješ se mnou, nebo co?“ zeptal se ho Harry s úsměvem.

Malfoy se ušklíbl a obletěl ho dál. Harry se znovu dostal do své výšky odkud mohl vyhlížet malou

zlatou kuličku s křídly.

„Takže to byl planý poplach,“ křičela přes celé hřiště Elianor. „Camrál má Ginny, přihrává ho

Deanovi, ou, to byl ošklivý Potlouk od Goyla, Dean málem spadl z koštěte.“ komentovala dál Elianor.

Harry se nemohl na to dívat, Dean ztratil Camrál, ten chytil pod ním Pucey a letěl hned k

Nebelvírským tyčím. Ohnal se po něm s Potloukem Sloper, Pucey přehodil Camrál k Warringtonovi,
ten letěl dál. Ginny mu překřížila cestu a začala se s ním prát o Camrál. Warrington jí ale uštědřil ránu

loktem do brady a Ginny málem spadla z koštěte. Colin se kolem Warringtona prohnal a vrazil mu

koštětem do hlavy. Warrington ztratil Camrál, Dean po něm vyjel, ale těsně před ním ho chytil

Montague, který se teď řítil na brankové tyče. Seamus mu ale uštědřil ránu Potloukem do zad, Montague

upustil Camrál a bolestivě se ohmatával po zádech. Camrál chytil Colin, bleskově otočil koště a hnal se

ke Zmijozelským tyčím. Oba Potlouky, které na něj vypálili Crabbe a Goyle ho minuly, byl příliš malý

a netrefili se do něj. Už se blížil k brankovým tyčím, když v tom přiletěla pálka a praštila ho do hlavy.

Colin začal padat k zemi, Harry to postřehl a vystřelil s koštětem jak nejrychleji mohl. Svištěl vzduchem

přímo jako žížnivá čára a nakonec Colina těstě před dopadem na zem chytil, až při tom také spadl z

koštěte, to ale byli metr nad zemí. Rychle se k němu sehnul a prohlížel ho. Zápas byl přerušen a madam

Hoochová přes nadávání tribun se hnala ke Colinovi a Harrymu a něco nadávala Crabbemu. Colin měl

ošklivou bouli nahoře na hlavě a jak to tak vypadalo, tak byl v bezvědomí.

Madam Hoochová přiběhla a zjistila, jak je to zlé.

„Vincente Crabbe, jak to, že jste po to chlapci hodil pálkou?“ křičela na smějícího se Crabbea.

„Dávám Nebelvíru trestné střílení na Zmijozel,“ pak přiběhli nějací chlapci, Colina položili na lehátko

a odnesli ho z hřiště pryč.

„Co teď?“ zeptal se vyděšeně Dean.

„Budeme hrát jenom se dvěma střelcema,“ řekla udýchaná Ginny tónem plným obav a na bradě se jí

vykreslovala velká modřina.

„Jsou tak suroví,“ postěžoval si Dean.

„Jo, ale ty se bojíš jít s nimi do plného kontaktu, Deane,“ řekla Ginny.

„Nechci skončit takhle!“ odvětil Dean a ukazoval směrem, kam odnesli Colina.

„Jste připraveni?“ zeptala se za jejich zády madam Hoochová. „Koho vyberete na trestné střílení?“

„Nemohl by to být Harry?“ zeptal se beznadějně Dean.

 Madam Hoochová se usmála, ale ve stejném okamžiku její úsměv zmrzl a řekla. „Ne.“

„Jdi ty, já moc dobře mířit neumím,“ řekla Ginny.

„A já snad jo? Většinou se trefím jenom shodou náhod,“ stěžoval si Dean.

„Koukejte, někdo z vás to tam musí střelit, tak si vyberte,“ řekl Harry.

„Dean,“ „Ginny,“ řekli oba najednou.

„Tak dobře, Deane, zkus to ty,“ řekl Harry.

„A proč?“ zeptal se ustrašeně.

„Protože to řekla kapitánka, tak se mě neptej, popadni Camrál a sejmi Bletchleyho z té brány!“ křikl

Harry, sebral opodál ležící Kulový blesk a vyletěl směrem k obloze, aby mohl také vyhlížet Zlatonku,

každá minuta je drahá, Malfoy mohl zatím prohledat celé hřiště.

„O jednoho míň, uvidíme, kdo budce další,“ zachechtal se Harrymu Malfoy.

Dean popadl Camrál a neochotně se svezl do výšky k obručím, před kterými teď bránil Bletchley.

Madam Hoochová pak pískla a Dean se rozletěl k brankovým tyčím.

Vší silou hodil takovým způsobem, že Harry pochyboval, jestli vůbec mířil. Bletchley se vrhl po

Camrálu a lehce ho chytil.

Ozvala se vlna nespokojeného křiku z obecenstva a Dean mohl vzteky vyletět z kůže. Zápas znovu

začal, Bletchley přihodil Camrál Puceymu, který se mihnul kolem naštvaného Deana, přihrál

Warringtonovi, ten uhnul Ginny, která po něm natahovala ruku, v poslední chvíli ho ale srazil Potlouk

od Slopera a zastavil ho. Warrington ale stačil přihodit k Montagueovi a ten se volný hnal k Ronovi.

Poslední Potlouk měl Goyle a nespouštěl ho z očí, takže Seamus neměl žádnou zbraň, čím by mohl

Montaguea zastavit.

Svist!

Montague se lekl, něco červeného se kolem něho mihlo jako blesk, v tom ho doletěla Ginny a drapla

z jeho náručí Camrál.

 Harry po tom rychlém průletu kolem Montaguea se usadil zase ve výšce a s úsměvem vyhlížel

Zlatonku.

Ginny se hnala, jak nejrychleji mohla, nalevo od ní se mihnul Potlouk od Goyla, místo Potlouku se

tam ale v zápětí ukázal Warrington a začal jí zleva blokovat.

„Deane!“ křičela Ginny a dožadovala se pomoci, to už však zprava jí dohnal Pucey a společně s

Warringtonem jí začali svírat mezi sebou. Ginny nemohla doleva ani doprava a oba jí začali mačkat,

Camrál jí začal klouzat z podpaždí. Žádný Potlouk, který by jí pomohl, nic, Seamus a Sloper neměli

Potlouky blízko sebe, aby je mohli odpálit, Dean byl příliš daleko.

Pucey jí začal svírat zápěstí strašnou silou a k tomu se ještě na ní usmíval, v tom mu někdo ale poklepal

na rameno, Pucey se otočil, a v tu ránu mu Harry ubalil loktem ránu do zubů, až se svalil na koštěti a

přestal Ginny mačkat.

Záhy se Harry objevil vedle Warringtona na druhé straně a zazubil se na něj. Popadl jeho koště a vší

silou stočil Kulový blesk dolů a takže Warrington letěl dolů s ním. Ten mu ale vrazil pěstí do zad a

Harrymu vyrazil dech.

To už ale Ginny byla u brankoviště a hodila Camrálem ke kruhům. Záhy se brankář Bletchley vyšvihl

nahoru a se lehkostí chytil Camrál v letu. Pak ho hodil Warringtonovi a ten se rozletěl směrem k

Nebelvírským tyčím. Harry začal lapat po dechu a mátožně se znovu narovnal na koštěti.

Pucey měl před pusou ruku, ale krev mu netekla, Harry ani nezamýšlel mu ubalit silnou ránu, aby z

toho nebyl malér. Jenže to už Warrington přihrál Montagueovi a ten se hnal k Ronovi a k tyčím. Záhy

se vedle Montaguea objevil Dean a začal mu opatrně rvát Camrál z ruky.

„Dej mu Deane, neboj se ho!“ křičela za ním Ginny, Harry se rozletěl směrem za nimi, už úplně

přestal myslet na Zlatonku, chtěl jim pomoct.

Montague mu ale vrazil pěstí a Dean se svezl z koštěte, nakonec se stačil chytit rukama násady.

„A je to tam!“ křičela Elianor, protože Montague právě prohodil Camrál tyčemi, Ron byl úplně na
druhé straně brankových tyčí.

Harry pomáhal Deanovi zpátky na koště.

„Je to v háji!“ řekl mu Dean.

„Ale není, musíte se snažit!“ křičel Harry.

„Tohle je peklo, umlátí nás k smrti, jednoho po druhém!“ křičel beznadějně Dean přes hukot a jásot

tribun a z pusy mu tekla krev.

„To zvládneme,“ řekl Harry.

Dean se na něj beznadějně podíval a řekl. „Harry, prosím tě chyť už tu Zlatonku, nebo nás zabijí!“ s

těmito slovy od něj odletěl, protože Camrál měl zase v držení Warrington a řítil se s ním k Nebelvírským

brankovým tyčím.

Harry se narovnal a vyletěl vzhůru, přemluvil se a přestal jim pomáhat, konec konců jeho úkolem je

chytit Zlatonku, takže stejně jako Malfoy prolétal vzduchem a hledal malou zlatou kuličku.

Warrington proletěl kolem Deana a do cesty mu vrazila Ginny. Warrington na ní ale nebral ohledy a

porazil jí, jak se kolem ní prohnal. Na poslední chvíli se Ginny udržela na koštěti.

Harry děsivě zatnul zuby, když tohle Warrington Ginny udělal, v tom ale se stalo něco, kvůli čemu

mu zmrznul úsměv na rtech. Na jeho brýlích se začaly objevovat kapky. Začalo pršet. V tom samém

okamžiku, co Warrington dal další branku, se strhnul prudký liják. Deanovi se z nosu hrnula krev a celý

obličej měl červený. Ginny zase měla roztržené obočí, jak se skrz ní Warrington prohnal, oba

Nebelvírští odrážeči byli příliš pomalí, Potlouky létaly příliš rychle.

Camrálu se zmocnil Dean a letěl s ním k brankovým tyčím Zmijozelu, co mu síly stačily.

Prásk!

V tom ho sejmul jeden Potlouk od Crabbeho a nejspíš mu zlomil nos. Dean začal lapat po dechu a

začal se dusit svou vlastní krví, jak ji vdechoval. Liják začal být stále silnější, Camrál, co Dean ztratil

chytila Ginny a letěla k Zmijozelským brankovým tyčím. Do očí jí odkapávala krev z roztrženého obočí,
takže skoro nic neviděla a musela mít jedno oko stále zavřené. Harry teď také nic neviděl, přes brýle

měl samé kapky a i kdyby neměl, tak se mu začaly zamlžovat, jak zběsile dýchal v chladném vzduchu.

Vedle Ginny se zase objevil Pucey a začal jí rvát z ruky Camrál, na druhé straně se objevil

Warrington, který se těsně vyhnul Potlouku od Slopera. Začali jí oba zase mačkat mezi sebou. V tom se

ale před Ginny objevil Montague, a čekal až k němu trojice dorazí. Ginny chtěla uhnout, ale oba dva

střelci Zmijozelu jí to nedovolili, bolestivě jí svírali a drápali do rukou, aby jí vyškubli Camrál. Stále se

blížili k Montagueovi a když k němu nakonec závratnou rychlostí dorazili, otočil se a praštil vší silou

násadou na koště Ginny po hlavě.

Ginny upustila Camrál a svalila se na koště. Oba dva střelci se od ní vzdálili a ona samovolně padala

k zemi. Koště nechala někde ve vzduchu, z pusy jí vytékaly proudy krve a obočí měla celé krvavé.

Na poslední chvíli se kolem ní mihlo něco červeného, nakonec jí Harry na poslední chvíli doletěl a

zase těsně nad zemí chytil.

Opatrně jí položil na mokrou zem, kapky jí smývaly z obličeje krev, pršelo strašným stylem. Diváci na

tribunách řvali ze všech sil, i když nic neviděli, tak tenhle prachsprostý trik, co jí udělali, jim neunikl.

Harry jí nahmatal puls, stále ho měla, ale jinak nevykazovala známky života. V tom se vedle Harryho

přihnal Ron se smrtelně vystrašeným pohledem a začal Ginny prohlížet.

„Jsi v pořádku, řekni něco, Ginny, řekni něco,“ prosil jí na kolenou.

V tu chvíli se vedle nich objevila nosítka a Ginny se sama nadzvedla a přenesla se na lehátko. Harry

se otočil, to madam Hoochová s vystrašeným pohledem jí kouzlem na lehátko přemístila, ti, co odnesli

před malou chvilkou Colina teď popadli nosítka s Ginny a utíkali s ní na ošetřovnu.

Na hřišti nebylo slyšet vlastního slova, studenti řvali ze všech sil, jak jen mohli, někteří se snažili

vyhrnout přes zábradlí na hřiště, všichni byli vyděšení z toho, co právě viděli. Ron měl slzy v očích a

vyděšeně koukal na Harryho, ten ho s porozuměním uklidňoval, že se Ginny nic nestane.

„A je tam další branka!“ křikla Elianor, madam Hoochová se překvapeně podívala k obloze,
Zmijozelští hráli dál, jako by se nic nestalo. V tom pískla a přerušila zápas, Harry pochopil, že jí to, co

udělali Ginny tak vyděsilo, že zapomněla přerušit zápas a Zmijozelští hráli v klidu dál.

„Ukodčíbe do Harry, do je peglo!“ křičel Dean s několikrát přeraženým nosem a pomláceným

obličejem.

„Tohle nepřežijeme!“ křičel Seamus ze všech sil, aby přehlušil diváky. Lilo jako z konve, skoro na

sebe neviděli, Harry už přestával vidět úplně, brýle sice už neměl zamlžené, ale měl je plné kapek, jak

teď má najít malou zlatou kuličku velikosti vlašského ořechu?

„Přerušuji zápas!“ křikla Hoochová.

„To nemůžete udělat!“ křičel Montague.

„Co si to dovolujete, takhle sprostě smrtelně zranit vaší spolužačku!“ křičela na celé kolo Hoochová.

„To není moje spolužačka a já jsem pro to, abychom pokračovali!“ křičel na ní ledově Montague přes

kapky deště.

„To musí odsouhlasit obě strany,“ řekla Hoochová.

„Já souhlasím!“ křikl hned Montague přes řev ostatních studentů na tribunách.

„Já teda rozhodně ne!“ křičel ze všech sil Ron.

„O tom nerozhoduješ, o tom rozhoduje váš kapitán a já tu žádného nevidím!“ křičel dál Montague a

potutelně se zakřenil. Hned na to se zvedl ze země a spolu s ostatními Zmijozelskými se vznesl na

košťatech do vzduchu.

„To přece nemůže!“ křičel Seamus.

„Ale může, nemáme kapitána ani zástupce,“ křičel Ron, aby přehlušil tribuny.

Hoochová na ně s politováním koukala a chtěla jim pomoct, ale nakonec řekla „Budeme pokračovat,“

a odešla.

„To přece nejde, vždyť nás zabijí!“ křičel Sloper.

„Bluv sáb za sebe, já jseb teď jedidý sdřelec!“ křičel Dean s přeraženým nosem.
 „To nemůžeme vyhrát, Harry nic přes ten déšť neuvidí, budeme tady prostě do té doby, než z nás

nevymlátí duši!“ křičel Seamus.

„Seberte se k sakru!“ okřikl je Harry, vyndal hůlku a namířil ji na své brýle. „Repelentus!“ v tu ránu

se kapky deště od jeho brýlí začaly odrážet.

Všichni ho v kouzlu následovali, takže se kapky odrážely i od jejich obličejů.

„Harry, vymlátí z nás duši, prosím!“ prosil Ron.

Harry koukal na jejich vyděšené krvavé a vystrašené tváře, ale pak se naštval.

„Když ze mě teda budou chtít vymlátit duši, tak nemám v úmyslu jim to nijak zlehčovat!“ zakřičel z

plana hrdla, zvedl majestátně Kulový blesk a přes vyděšené pohledy svých spoluhráčů se odhodlaně

vznesl do vzduchu.

„On se zbláznil, Zmijozelští nás zabijí!“ křičel Sloper.

Všichni na sebe koukali a Ron se nakonec zašklebil. „Já mu věřím, jdu na to, za Ginny!“ zvedl své

koště a vzlétl ke brankovišti.

Seamus, Dean a Sloper na sebe chvíli koukali, pak neochotně vzali své košťata vznesli se do vzduchu.

„Uděluji Nebelvíru další trestné střílení!“ křičela na celé kolo madam Hoochová a Elianor to po ní

zopakovala na celé hřiště.

Madam Hoochová pak podala Deanovi, jedinému střelci Nebelvírského družstva Camrál a ten se

postavil před Bletchleyho.

V tom se ozval zvuk píšťalky a Dean se rozletěl vší silou proti Zmijozelskému brankáři. Hodil a zavřel

oči, aby neviděl svůj výsledek.

Ozvalo se nesouhlasné nadávání, publikum rozhodně nebylo nadšené. Dean Bletchleyho neprohodil,

ten jeho Camrál lehce chytil a poslal ho k Warringtonovi. Ten se začal hnát k Nebelvírským tyčím.

Deana přitom nechal daleko za sebou. Seamus ani Jack Sloper nemohli najít Potlouky, kterými by

Warringtona zpomalili. Warrington se řítil jako blesk přímo k Nebelvírským tyčím, už nebyl žádný
další střelec, který by mu bránil v cestě.

Vzum!

V tom se kolem něho prohnala červená čára, byl to zase Harry, který nevydržel Zmijozelskou nadvládu

a znovu přestal hledat Zlatonku. Warrington na chvíli zazmatkoval, ale v dalším okamžiku už zase mířil

k Nebelvírským brankovým tyčím s kruhy nahoře. Ron se připravoval zasáhnout, když v tom v poslední

chvíli Harry vrazil do Warringtona a odklonil ho ze směru ke kruhům, takže je přeletěl. Dean ale byl

daleko, Warrington nadhodil Camrál Montaguovi, který již už brankoviště čekal od začátku. Harry se

teď musel k němu vracet přes celou šířku hřiště. Camrál byl ale rychlejší, Montague ho chytil a letěl

přímo k Ronovi. Rozpřáhl se a vší silou vrhnul Camrálem přímo do Ronovi tváře, ten zaúpěl bolestí a

začal si rukama přidržovat bolestivě obličej. Montague chytil padající Camrál a přes Rona, který teď

nevnímal to, že znovu hází na branku hodil Camrálem do kruhů, v poslední chvíli ho Harry odrazil

koštětem pryč. Nemohl ho ale chytit, je to chytač a Camrál ho neměl zajímat.

Camrál popadl zase Warrington, v dálce Pucey blokoval Deana, snažil se ho zdržet, aby nedorazil k

Nebelvírským brankovým tyčím. Warrington se rozpřáhl vší silou hodil Camrál přímo do kruhů. Harry

se na poslední chvíli stačil přemístit a tečoval Camrál pryč směrem od kruhů. Pucey v dálce stále

nepouštěl Deana, začali se rvát, madam Hoochová na ně pískala, ale oni to nebrali v úvahu.

Camrálu se znovu zmocnil Montague, proletěl kolem obručí zpátky do střelecké pozice, Harry to

bleskově zaznamenal a hnal se blokovat Montaguea. Ten ale když Harry byl na blokovací pozici Camrál

hodil Warringotonovi, který měl teď když Harry byl u Montaguea volnou střeleckou pozici na obruče,

rozpřáhl se, Harry hnal Kulový blesk vší silou k němu, ale byl příliš daleko. Camrál vyletěl z jeho ruky

strašlivou rychlostí přímo k levému brankovému kruhu, Harry byl pomalý, Camrál ho předletěl a řítil

se přímo do kruhu. V poslední chvíli se nahoru vyšvihl Ron a sejmul Camrál v letu. Odrazil ho, zachránil

tak další body, koukal se lstivě na Montaguea, aby mu řekl, že ho jen tak nedostanou.

Camrál chytil Warrington a znovu začal stoupat do střelecké pozice, proletěl kolem něj špatně mířený
Potlouk od Slopera, Seamus zatím pomáhal Deanovi v dáli. Harry byl připraven Warringtona blokovat,

snažil se mu postavit do rány, jenže v tom okamžiku Warrington přihrál Camrál Montagueovi. Harry

to ovšem čekal, a tak ve stejné chvíli co Warrington Camrál přihrával, se hnal stejným směrem, v letu

dohnal Camrál a tečoval ho pryč od směru na Montaguea. Camrál popadl Dean, který se konečně

dokázal osvobodit a letěl ke Zmijozelským brankovým tyčím. Harry se hnal za ním, jak nejrychleji mohl,

Montague přiletěl ke Warringtonovi.

„Musíme Pottera zlikvidovat,“ řekl Warrington Montagueovi.

„Moje řeč, ten parchant je slizkej jako had,“ odvětil rozhněvaně Montague a připravoval se vyrazit

za Deanem.

„Jak ho chceš odrovnat?“ zeptal se Warrington.

„Ne, neodrovnáme jeho…“ uvažoval nemilosrdně Montague. „zničíme jeho koště,“ řekl a oba dva se

rozletěli směrem za Deanem a ostatními.

„Jeho koště?“ opakoval nevěřícně Ron, který jejich rozhovor slyšel. Dean kličkoval mezi Potlouky od

Crabbeho a Goyla, ve tváři měl nelítostný výraz, Harry ho kryl okolo, ovšem na těžkou váhu Crabbeho

a Goyla neměl. Deana doletěl Pucey a začal mu rvát z ruky Camrál. Dean se začal bránit, vedle

Puceyho se objevil Harry, popadl ho za koště ohnul znovu Kulový blesk dolů. Odtrhl Puceyho od Deana,

který teď mířil přímo k brankovým kruhům, diváci řvali nadšením a povzbuzovali ho. Harry zatím pustil

Puceyho a hnal se za Deanem. Předhonili ho ale Warrington a Montague, kteří se také hnali co stačili

za Deanem. Dean byl ale příliš blízko kruhům, už ho nemohli zastavit. Napřáhl, rozeřval se na celé kolo

kolik síly do rány dal a se vší vervou hodil Camrál do vrchního kruhu, Bletchley nepočítal s takovou

rychlostí, Camrál kolem něj proletěl a s lehkostí proplul kruhem…

Nikdo nic neslyšel, diváci mohli strhnout tribuny, řev byl tak ohlušující, že se nedalo ani pořádně

dýchat, všichni skákali a křičeli ze všech sil, Dean zůstal viset ve vzduchu a tiše oddechoval, Harry k

němu přiletěl a poplácal ho po zádech.

 „To bylo neuvěřitelný!“ křičel na něj nadšeně přes řev studentů na tribunách.

„Dígy, Harry,“ zabreptal Dean s krví na obličeji a několikrát přeraženým nosem, byl ale rád, Harry

věděl, že ho to, že dal branku povzbudí.

„Jdeme na ně? Co říkáš?“ ptal se Harry.

Dean se zmohl na úsměv a řekl Harrymu. „Dy ale busíš chydid zladongu,“ brblal Dean.

„Budu pozorovat Malfoye, jakmile se za ní rozletí, budu mu v patách,“ řekl rozhodně Harry.

„Ale Harry, tvoje práce je…“

„Nenechám je vás zmrzačit!“ rozkřikl se Harry a odletěl od Deana.

„H..rr…y! H..r…y! …arr…y!“ ozývalo se z dálky.

Harry se otočil, byl to Ron, něco důležitého mu chtěl říct, ale zápas už zase pokračoval. Warrington

měl Camrál v rukou a letěl přímo na Rona. Vedle něho byl Pucey a Montague, kryli ho z obou stran,

takže mu nikdo nemohl ublížit. Harry se s Deanem k nim přihnali také z obou stran, Harry začal

Montaguea odtahovat, aby se dostal k Puceymu, v tom ale mu Montague drapl za Kulový blesk,

zpomalil, Harry následně kvůli tomu zpomalil s ním. Na druhé straně od Harryho se objevil Warrington,

také mu chňapl po koštěti.

„Co to děláte!“ křičel na ně Harry.

Oba se na něj zašklebili a rozletěli se přímo naproti tribuně. Harry začal pobízet Kulový blesk, aby

brzdil, nešlo to, oba tlačili příliš silně, měli ho v sevření, navíc Harryho mačkali. Harry se snažil

někomu z nich ubalit pěstí, ale oni byli starší, ruku mu chytili a zvrátili dozadu, Harryho to strašně

bolelo, všichni tři se stále blížili ke tribuně, Montague ani Warrington ho nepouštěli, Harry úpěl bolestí,

jak ho svírali a jak mu otočili obě ruce za záda. Stěna tribuny byla čím dál blíž, diváci nahoře vystrašeně

zírali, jak se trojice žene přímo proti zdi.

V tom Prásk!, Montague Harrymu ubalil vší silou pěstí přímo o oka. Harry zařval bolestí a zavřel oči.

Nemohl je otevřít, příliš to bolelo, brýle měl zničené, levé sklo bylo prasklé. Harry cítil, jak se mu husté
kapky deště dostávají za brýle kryté kouzlem, už museli být přímo u té zdi. V tom ho oba dva pustili ze

sevření, Harry měl stále zavřené oči, levé oko ho silně pálilo, jako by mu do něj zajely střepy z levé

čočky brýlí. Všichni najednou kolem začali křičet, Harry tušil, že už musí být přímo naproti zdi, ale oči

ho bolely víc, takže instinktivně si kryl obličej, místo aby zatáčel s koštětem. Teď už to musí přijít, teď

už tady musí být konec.

V tom ho někdo drapl za hábit a silně zatlačil, aby mu přibrzdil let. Harry sebou v tom okamžiku

práskl vší silou do zdi tribuny, náraz ale nebyl tak silný, protože ho někdo přibrzdil. Ramena ho ještě

bolela od té chvíle, co mu zakroutili s rukama, teď po nárazu ramena přímo pulsovala bolestí.

Harry otevřel pravé oko, před sebou uviděl Rona, který ho úzkostlivě prohlíží.

„Harry, jseš v pohodě?“ ptal se Ron.

„A je tam další branka!“ křikla Elianor, Ron byl z brány pryč, měli to tam jak na střelnici.

„Jdi!“ křikl na něj Harry a odtahoval ho od sebe. Ron ale nechtěl, pořád si ho se strachem prohlížel,

Harry cítil, jak mu z levého oka teče děsivá černá krev.

„Jdi, budu v pořádku!“ křičel dál Harry se strašlivou bolestí. Ron se otočil a neochotně odletěl. Harry

se začal svíjet, oko přímo křičelo bolestí a o ramennou ani nemluvě. Obličej měl celý zakrvácený, brýle

se mu zaryly hluboko do nosu, viděl však skrz pravou čočku, která nebyla prasklá a na kterou stále

působilo odpuzovací kouzlo, ale ta bolest byla příšerná.

V tom doslova vybuchla bolestí i jeho jizva, pálila absolutně nepříčetně, Harry zapomněl na oko a

drtivě si mnul jizvu, křičel bolestí na celé kolo. Jizva příšerně pálila, sílila čím dál víc, Harrymu se

začaly ozývat v hlavě nějaké hlasy, nerozuměl jim, umírá snad?

Svalil se na Kulovým blesku celou svou váhou a bezděčně na něm ležel. Stále si mnul čelo, které

příšerně pálilo.

V tom se to stalo, od tribun se začaly ozývat výkřiky, zatím nejsilnější výkřiky za celý zápas, Harry

se zmohl a znovu otevřel pravé oko. V dálce viděl malinkatou tečku, byl to Malfoy a upaloval za něčím.
Harry přes ten silný déšť téměř neviděl samotného Malfoye, natož pak to, za čím se žene, mohl by ale

vsadit krk na to, že ví co to je.

Sebral poslední své síly, krev mu okapávala od obličeje a stékala na dres, ruce měl zmožené, skoro je

už necítil, koště teď bylo kluzké a mokré a brýle mu moc neseděly, navíc příšerně se mu zarývaly do

nosu, nemluvě o příšerné bolesti způsobené zraněním a jizvou.

Harry si ale uvědomil, co říkal Lexter, přestal myslet na jizvu, přestal myslet na bolest, očistil svou

mysl, jediné co teď viděl, byl Malfoy.

Nadskočil na koštěti, když byl ve vzduchu, tak koště pod sebou otočil, sám se také otočil, takže rázem

koukal přímo na Malfoye. Vystartoval přímo za ním, hnal se jak nejrychleji dokázal, však také Kulový

blesk stále zrychloval, nakonec dosáhl takové rychlosti, kterou snad ani nikdy neletěl, řítil se jako

žížnivá čára kolem všech hráčů, kteří ani nestačili zaregistrovat, co to kolem nich proletělo, zůstávali

za ním jen kapky krve a kousky střepů, které mu odletovaly z obličeje. Malfoy byl už blízko, Harry se

za ním řítil nepředstavitelnou rychlostí, až teď diváci zaregistrovali, že ta čára za Zmijozelským

chytačem je domlácený Nebelvírský chytač.

V tom bleskově obletěl Malfoye, ten se až lekl, co se kolem něho prohnalo a tom to spatřil, asi padesát

metrů před ním se něco zalesklo. Harry na to soustředil zrak, bylo to ono, Zlatonka.

Napřímil všechny smysly a vrhl se po ní, letěl jako o závod když v tom… Škub!

Najednou se mu obličej odlehčil a všechno se rozmazalo, Harry se hnal stále dál, ale viděl jen

nezřetelné obrysy v hustém dešti, všechno bylo naprosto rozmazané a nejasné. Proletěl už tak daleko,

určitě už musel Zlatonku minout. Brýle, nemá brýle! Někam mu zmizely, bez nich neviděl opravdu nic,

pršelo mu na obličej, voda se mu dostávala do rány v oku, to začalo ještě více pálit, jizva se znovu

ozvala, Harry ztratil své očištění mysli, v tom na něj zase dolehla všechna ta bolest. Zastavil ve vzduchu

na místě a zmateně se rozhlížel, všechno ho bolelo, přes krev už neviděl, ale dokázal zahlédnout

Malfoye, pořád Zlatonku ještě neměl, ještě je čas, vystřelil jako raketa k Malfoyovi, nic ale neviděl,
pršelo hustě a ještě neměl brýle, takže všechno bylo rozmazané.

V tom se zprava začalo něco ozývat, Harry byl zmatený, přes mlžný zrak měl špatnou orientaci, otočil

hlavou doprava, něco černého se k němu blížilo, stále se to přibližovalo, bylo to kulaté, černé a železné,

letělo to přímo Harrymu do hlavy, do obličeje…

PRÁSK!!!

Harrymu se zavřely oči, poklesla mu čelist, kterou měl nejspíš zlomenou, Potlouk ho doslova sestřelil

z koštěte přímo do hlavy, začal padat dolů jako šiška. Krev mu vytékala z pusy a obličeje, ani se nehnul,

jen tak padal.

Na poslední chvíli se kolem něj něco prohnalo, v dalším okamžiku na to Harry dopadl, byl to Kulový

blesk, zachytil ho asi metr nad zemí.

Harry se z něho svezl na zem a bezvládně padl na trávu. Stadión byl až podivuhodně tichý, všichni

teď zírali na chlapce na zemi, kolem kterého se začala u hlavy objevovat kaluž krve, hruď se mu

nepohybovala. Několik hráčů se k němu hnalo, většinou to byli ti s červenými dresy, pak k němu běželo

ještě několik studentů, kteří se dostali přes zábradlí tribun. Několik vysokých postav profesorů, všichni

se začali shlukovat u jednoho chlapce, který bezvládně ležel na zemi.

„Draco Malfoy chytil Zlatonku!“ křikla na stadión nakonec Elianor.

Kapitola 22.
Co je v Brumbálově pracovně?
Ch odby v hradu byly vždycky chladné, ani to nejsilnější slunce se nezmohlo na to, aby ohřálo

masivní kusy kamene, které byly použity na jeho stavbu. Hrad hýřil všemi uměleckými směry, od

gotického až po renesanční, ač se to ale zdálo divné, nikdy ho nikdo nemusel opravovat, nebo
restaurovat. Hrad držel pevně jako skála na svém místě, před očima mudlů skryt v podobě nebezpečné

zříceniny.

Ani teď tomu nebylo jinak, chodby byly znovu chladné, ovšem teď se síla chladu zdála vyšší, než

dřív. Celý hrad se zdál být až podivně šedivý a tmavý, zamšelý bez nálady. Vlastně ani nebylo vidět,

jestli je den nebo noc, jediné, co bylo vidět byly chodby. Vedly od velikých schodišť, které se táhly až

do nedohledné výšky nad Vstupní síní. Občas bylo vidět sem tam, jak se schodiště samo přesunulo

nedbajíc na to, že právě na něm stáli studenti.

Harry ale žádné studenty neviděl, z jeho pohledu hrad vypadal až podivně šedivě a omšele, jako kdyby

tu zemřel král. Jeho pohled však stále šel dál jakousi chodbou, kterých bylo ve hradu nespočet. Vlastně

ten pohled šel sám, Harry ho neřídil, o sám si volil cestu skrz šedivý hrad, sestupoval ze schodů,

následně zase vystupoval do schodů, někdy zahnul doprava a někdy zase doleva. Hrad měl tolik chodeb,

že by se je jen těžko dalo spočítat. Po nějaké době bloumání začali chodby dávat jeho pohledu smysl,

začal je poznávat, byli sice stále šedivé a bez života, za celou dobu procházení hradem nenarazil na

živou ani mrtvou duši, nic nikde nebylo.

Ovšem, tahle chodba byla povědomá, vysoký strop s lomenou klenbou a rozměrná gotická okna.

Tahle chodba měla jenom jednu místnost na konci a to byla Brumbálova pracovna.

Kamenný chrlič se mohutně vypjal před chlapcovo pohledem, nemohl jít dál, jenže pohled sám

proplul chrličem, jako kdyby nebyl nic jiného, než jen kus papíru. Točivé schodiště, které jako eskalátor

vždy vyvezlo vstupujícího návštěvníka až nahoru do ředitelovy pracovny teď nehybně stálo, avšak jeho

pohled stále směřoval směrem vzhůru. Zdálo se snad, že zdmi a kameny použitými na stavbu schodiště

proplouvá jako duch, jako kdyby jeho pohled neexistoval. Nakonec ale se před jeho zraky objevily ty

majestátné dveře vedoucí do Brumbálovo pracovny.

Jeho pohled se začal přibližovat ke dveřím, musel jimi také dokázat proplout, jako minule tím

chrličem, jenže teď se jeho pohled zastavil, nešlo to, skrz dveře se nikdo nedostane.
 Dokázal by vzít za kliku, má sebou vůbec své tělo? Zvednul ruku, zase jako by ho někdo řídil, ani

nevěděl co dělá, jen se snažil dostat tam, kam ho jeho tělo zavede. Jenže klika se ani nepohnula, nemělo

to cenu, mohl tam být třeba celé dny a stále vrážet do dveří, nikdy by je neotevřel. Popadl ho strašný

vztek, to ten Brumbál musí mít všechno pojištěné? Nikam se mu nikdo nedostane? Ale Harry ano, vzal

za kliku, jenže dveře stále nepovolovaly. Jako kdyby byl duch a klika jím prolétávala…

‚Musíš sem jít!‘ ozvalo se Harrymu z nitra hlavy.

V tu ránu dveře vedoucí do Brumbálovy pracovny zmizely, stejně jako i točivé schodiště a chodba

samotná. Před jeho očima se objevila tma.

Záhy tma začala zesvětlovat, nakonec to až oslňovalo. Harry otevřel oči, nešlo to, alespoň levé oko

bylo stále zavřené, jeho víčko bylo přilepené pod jakýmsi obvazem. Pravé oko bylo zamlžené, ale Harry

mohl zaznamenat, že na něj někdo svítí silným reflektorem, až to bylo nepříjemné.

Nakonec začala mlha z jeho pravého oka ustupovat, rysy se jako vždy začaly zostřovat a jako vždy se

zastavily těsně před hranicí úplného zaostření, takže Harry stále viděl rozmazaně. Nebyl to však žádný

reflektor, to skrz okno do místnosti silně pronikalo sluneční světlo.

Byl na ošetřovně, teď jasně viděl další postele ve velké místnosti, bílé postele se závěsy, bílé stěny,

které odrážely sluneční světlo jako zrcadlo. Harry začal zapínat svůj mozek, začal dostávat zprávy od

nervů z celého těla. Jako první se ozval obličej, byl celý zabalený v tenkém obvazu, takže alespoň jeho

hlava vypadala jako hlava mumie. Jen otvor pro dýchání, otvor pro ústa a pravé oko. Dále se nervy

dostaly až do páteře a Harry začal zjišťovat podvědomě stav celého svého těla. Jako kdyby neměl v

něm žádné svaly, nemohl se vůbec pohnout, že by ochrnul a už nikdy se nepohnul?

Vyslal z hlavy impuls své levé ruce. Pohla se, prsty se začali hýbat, následně celé zápěstí, ruka ho

začala zase poslouchat. Co nohy? Harry vyslal signál vůlí a v okamžení se prsty na nohou pohnuly. Tak

snad to nemůže být tak zlé.

Zkusil posadit se na posteli. Oběma rukama se zapřel a pomohl si do vzpřímené polohy. Páteř ho ale
v tom okamžiku strašlivě zabolela, takže ztuhnul přesně v té pozici, kde byl a vykuleně zíral, protože

mu bolest projela celým tělem jako blesk. Nakonec se dokázal přemoct a narovnal se na posteli a znovu

mu projela bolest celou páteří jako elektrický proud kabely. Konečně se mohl pořádně rozhlédnout po

celé ošetřovně, postele byli prázdné, následně se podíval nalevo.

Byla tam dívka, hlavu měla opřenou o Harryho postel a jak vidno spala. Harry nemusel hádat kdo to

je, podle jejích krásných rovných vlasů to hned poznal. Pohladil Cho po tváři a usmál se, i když to pod

obvazy nebylo vidět.

Cho sebou škubla a hbitě se narovnala. „Harry!“ zakřičela automaticky, aniž by věděla, že je Harry

při vědomí. Pak se na něj podívala a její obličej se naplnil štěstím a radostí.

„Harry!“ křikla, hnala se a objala ho. Harry zatnul zuby a bolestně zasténal.

„Oh, promiň, musí tě to bolet,“ omluvila se radostně Cho.

„To je dobrý,“ zasténal Harry a snažil se utišit bolest, která mu zase projela páteří.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi konečně vzhůru!“ křičela Cho radostí a začala slzet. „Mysleli jsme,

že se už nikdy neprobereš.“

„Co?“ divil se Harry.

„Schytal jsi příšernou ránu železnou koulí do hlavy,“ řekla Cho.

„Co se to tu děje?“ ozval se ženský hlas ze dveří. Do místnosti vstoupila madam Pomfreyová.

„Madam Pomfreyová, Harry se probral!“ křičela radostně Cho.

„No konečně!“ povzdychla si. „Myslela jsem, že mi vás tu nechají snad na celý život,“ zažertovala.

„Co… co se stalo?“ ptal se zmateně Harry.

„Máte štěstí, že jste přežil, pane Pottere. Museli jsme vám hlavu skládat dohromady jako skládačku.

Mudlové by vás nezachránili, nebýt našich kouzel,“ řekla Pomfreyová.

„Goyle tě trefil vší silou Potloukem,“ řekla mu Cho.

„No… pamatuji si, že mi někdo sebral brýle,“ řekl Harry a stále zíral na obě dvě v místnosti
rozmazaně. „Mimochodem, nevíte kde je mám?“

„Obávám se pane Pottere, že by vám neseděly na obličeji,“ usmála se Pomfreyová a ukázala mu na

obvazy zavázanou hlavu.

Harrymu ale záhy něco došlo a vyhrkl „A co Ginny a Colin?“

„Jsou v pořádku, už dva dny z ošetřovny,“ řekla s úsměvem madam Pomfreyová.

„A jak dopadl zápas?“ vyhrkl Harry.

„Vždyť je to jedno,“ pokračovala madam Pomfreyová. „hlavní je, že jste v pořádku, nechápu, jak se

zrovna teď můžete zajímat o něco takového.“

„Malfoy chytil Zlatonku těsně po tvým dopadu na zem,“ řekla mu chápavým tónem Cho.

Harry sklopil zrak a smutně se zahleděl na přikrývku.

„Harry, on vůbec nebral v úvahu, že jsi mohl v tu chvíli, co tě ten Potlouk trefil umřít, on prostě letěl

dál, přitom to všechno viděl na vlastní oči,“ řekla Cho chápavě. „Nikdo ti absolutně nezazlívá to, že jste

prohráli, vždyť ti krvácelo oko a skrz to jediné které ti zbylo jsi neviděl.“

„Mohl jsem jí ale chytit,“ postěžoval si, strašně ho to mrzelo, se Zmijozelem ještě nikdy neprohrál.

„Harry, všichni tě oslavovali, za ten zápas ses choval jako hrdina, zřekl jsi se toho to vzdát a jako

jediný jsi nastoupil s odhodláním, to ty jsi je vlastně přemluvil, aby tam také šli. Za celý zápas jsi nebral

v úvahu svou roli chytače a bránil jsi své hráče hlava nehlava!“ říkala mu nadšeně Cho. „Chtějí tě

prohlásit hráčem roku, Zmijozel hrál neuvěřitelně sprostě, každý je teď, i když vyhráli nenávidí.“

„Já jsem jen nechtěl prohrát s Malfoyem,“ řekl sklíčeně Harry, na Malfoye měl opravdu příšerný

vztek.

„Každý ví, že jsi neprohrál, každý ví, že by jsi tu Zlatonku stejně chytil, kdybys viděl, jak na tebe

koukali, když ti tekla ta krev z obličeje a ty jsi se stejně sebral a letěl tak strašlivou rychlostí za

Malfoyem…“

„To už stačí slečno Changová,“ řekla madam Pomfreyová.

 „Já, jsem prostě ráda, že jsi zpátky,“ řekla nakonec Cho a stiskla Harrymu ruku. Harry nebyl rád, že

ho vidí v takovémhle stavu, ale zároveň byl rád, že tam je s ním.

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se.

„Asi tři dny, slečna Changová tady s vámi stále byla, když jsem jí chtěla vyhnat, ztropila mi tady

takový cirkus, že to jste ještě neviděl,“ řekla madam Pomfreyová a zlostně mrkla na Cho.

„Vlastně je to vina madam Pomfreyové, to ona tě stále uspávala, proto se to protáhlo až na tři dny,“

oplatila jí Cho a popudlivě se na ní usmála.

„Jak tu ještě dlouho budu muset ležet?“ ptal se opatrně Harry.

„Ještě několik dn…“

„Jenom dnes,“ přerušila Pomfreyovou Cho.

„Pokud je mi známo, tak na ošetřovně rozkazuji já,“ řekla nakvašeně madam Pomfreyová.

„A pokud je mi známo, tak jste včera Ronovi a Hermioně říkala, že tu bude jen…“

„To co jsem říkala není důležité, důležité je to, co řeknu teď a…“

„Ale profesoru Brumbálovi jste také řekla, že…“

„Už jsem vám řekla, že to není důležité, já rozhodnu, jak dlouho tu bude ležet...“

„Chápu!“ křikl Harry, ale zároveň s tím mu projela páteří další vlna bolesti.

„Co se stalo?“ zeptala se hned vyplašeně Cho.

„Ale, záda mě pořád bolí,“ postěžoval si Harry.

Madam Pomfreyová mrkla na Cho, aby jí tím dokázala, že měla pravdu a odešla zase do své kanceláře.

„Co je dneska za den?“ zeptal se Harry.

„Úterý,“ řekla Cho a stále Harrymu nepouštěla ruku. „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla s úsměvem.

„Jsem rád, že jsi tady byla,“ řekl jí na to Harry.

„Dojdu pro Rona a Hermionu, počkej chvíli,“ řekla Cho, vyskočila ze židle a hnala se ze dveří ven.

Harry zvednul ruce a začal si prohmatávat obličej. Byl nějaký velký, měl ve skutečnosti přece hubený
obličej, jenže tenhle byl nějak více kulatý. Obvazy nebyly nějak zvlášť tlusté, ale byly silně napjaté přes

celou hlavu.

V místnosti se teď ukázala madam Pomfreyová a nesla Harrymu něco v misce.

„Co to je?“ zeptal se zdráhavě Harry.

„To?“ zeptala se a ukázala na misku v ruce. „To je polévka, vaše snídaně.“

„Co se stalo s mojí hlavou?“ zeptal se Harry tentokrát vyplašeně.

„Nebojte, budete vypadat naprosto stejně, jen vám to trochu nateklo, proto bych i ve vašem zájmu si

ten obvaz ještě chvíli ponechala, alespoň pro dnešek, pomocí našich lektvarů to ale mizí rychle, nebojte

se. A oko bude také v pořádku, stále ale budete muset nosit brýle,“ řekla madam Pomfreyová, nabrala

lžíci polévky a dala já Harrymu před pusu, ten na ní vyvalil oči.

„Myslím… ehm… že mi ruce ještě fungují,“ řekl Harry opatrně.

„Jak je libo, myslela jsem, že vás to bolí, byl jste zraněn do hlavy a to ovlivnilo celý mozek a míchu

takže jsem vám dala léky, které možná budou ovlivňovat vaše… pohyby, ale jak říkám, když to

zvládnete...,“ řekla neurčitě madam Pomfreyová a bouchla s talířem polévky na noční stolek vedle

postele, pak se otočila a odkráčela pryč.

‚Snad jsem jí neurazil.‘ řekl si Harry ustaraně. Pak se naklonil k polévce, natáhl ruku a v tom mu

tělem projela ta známá bolest, ruka mu hned zase spadla.

‚To snad ne, ona měla pravdu.‘ řekl si Harry, určitě bylo lepší, když ho krmila ona, než třeba Ron.

Otočil se na posteli a bolestivě zaúpěl. Chvíli v klidu dýchal a připravoval se na další pohyb směrem k

polévce.

Zatnul zuby a poposedl k nočnímu stolku, jenže tak silně, až do něho drcnul a trochu polévky se

vylilo.

‚Sakra!‘ křikl sám na sebe Harry. Zvedl ruku, ale zase mu tělem projela bolest, takže mu spadla znovu

do klína. Přemýšlel co udělá, jeho kamarádi tu budou každou chvíli. Jak tak koukal na talíř, tak ho něco
napadlo.

Pomalu se začal obličejem naklánět k talíři polévky. Cítil, jak je horká, nakonec už byl jen asi deset

centimetrů od hladiny polévky, když mu tělem projela další snad nejsilnější vlna bolesti. Harry ztuhnul,

zůstal tak nakloněný nad talířem a ani se nehnul. Zuby zatínal bolestí, pokusil se ještě více naklonit,

aby si mohl usrknout, ale zase to zabolelo. Tak se zkusil narovnat, ale znovu to zabolelo. Zůstal tam

ohnutý sedět nad polévkou a horká pára mu stoupala do obličeje.

‚Já jsem tak pitomej!‘ nadával si Harry a přemýšlel co udělá.

V tom mu hlava povolila a od padl bradou na roh talíře, čímž ho převrátil a vylil na zem v ohlušujícím

třesku.

‚Sakra! Sakra!‘ postěžoval si Harry, bradu měl celou od polévky a zůstal tam ohnutý nad stolem, ten

postoj spíš připomínal loudivého psa, než Harryho Pottera.

„Co se to tu děje?“ ozvala se madam Pomfreyová a hnala se k Harrymu.

„Zřejmě jsem to moc nezvládl,“ řekl Harry skrz zatnuté zuby.

Madam Pomfreyová mávla hůlkou a rozbitý talíř o polévka ze země rázem zmizeli. „Já jsem vás

varovala, za trest dostanete další porci až v poledne,“ řekla, otočila se a uraženě odkráčela.

Harry stále byl ohnutý a bradu měl na nočním stolku.

‚A co takhle pomoct?‘ ptal se Pomfreyové v duchu. V tom se ale začaly ozývat rychlé kroky, to musí

být Ron, Hermiona a Cho. Harry nasucho polkl, to by se asi uchechtali k smrti, kdyby ho takhle viděli.

Zatnul tedy zuby, převrátil se a padl na postel. V tom vykulil oči, všechna ta bolest která mu projela

před tím páteří se teď spojila a zabolela ho najednou. Takže mu selhal hlas, prostě jen ležel s

vyvalenýma očima a koukal do stropu.

„Harry!“ ozval se dívčí hlas ode dveří. Harry stále koukal vykuleně do stropu, už se ani neodvažoval

pohnout hlavou.

Do místnosti se vřítili Cho, Ron, Hermiona, Ginny, Sloper, Colin, Seamus a Dean. Všichni přiběhli k
Harryho posteli a zdravili ho. Vyprávěli mu, jak ho tady všichni prohlašují jako hrdinu, když slyšeli

pravdu o tom, co se toho dne stalo. O tom jak Zmijozel teď každý nenávidí a ještě o to víc, že za zápas

nedostali žádný trest, protože se vymluvili na to, že famfrpál je prostě tvrdá hra a pokud jí nechtějí hrát,

tak ať nehrají a vlastně ve skutečnosti měli pravdu, nikdo je nemohl nijak potrestat.

Harry měl pořád ještě vykulené oči, ale zaznamenal to, že ostatní nedopadli také nejlépe. Colin měl

ošklivou bouli, která ale podle jejich slov je už skoro pryč, že měl o hodně horší, on se vůbec s ní spíš

chlubil, než aby mu vadila. Ginny zase měla modřiny na obličeji a přes obočí měla tenkou náplast. Dean

měl, jak se zdá zase normální nos a Ron už také nejevil známky po tom děsivém nárazu Camrálu přímo

do obličeje. Harry zjistil, že ani jejich odrážeči neskončili nejlépe, oba měli modřiny na obličeji, jak se

prali se Zmijozelskými odrážeči.

Pak museli odejít na snídani a na hodiny. Ron a Hermiona mu ale slíbili, že sem ještě po snídani

zaběhnou s učením, Ron se na to potutelně usmíval, věděl, že učení bude jediné, po čem se Harrymu

nestýskalo, ale Hermiona trvala na svém.

Harry zjistil, že v pondělí na čtyřhodinovce lektvarů si napsali tolik poznámek, že to snad vypadalo,

jako by Snape chtěl, aby Harry zameškal co nejvíc učiva. Ani ostatní předměty nepolevily, Harrymu se

postupně dopoledne lépe pohybovalo, konečně už mu samovolně nepadala ruka ani hlava.

Po obědě k němu ještě zaskočili kamarádi a vyptávali se, jak mu je. Odpoledne po učení s ním pak

Cho trávila veškerý volný čas, za což jí byl vděčný, nejen, že se tam sám nenudil, ale také tam měli

klid, protože madam Pomfreyová rázně zakončila veškeré návštěvy, těsně po tom, co se tam vřítila Cho.

Večer pak konečně Harry svolil a sundal si obvazy z hlavy. Vypadala tak, jako vždycky, pravé oko

už zase fungovalo a Harry si mohl zase nandat brýle. Pak oba dva na madam Pomfreyovou naléhali, ať

Harry už může jít pryč z ošetřovny. Když už to bylo snad po padesáté, sama je vyhnala ven, aby jí už

dali pokoj.

Oba dva šli na večeři, kde už byli shromážděni všichni studenti a hlasitě se bavili. Harry se zhluboka
nadechl a hned po Cho vešel také do Velké síně.

Okamžitě se strhla vlna šuškání a vykřikování, jak ho někdo zdravil a někdo (hlavně od Zmijozelského

stolu) pomlouval. Sedl si mezi své dva kamarády zády k ostatním v síni a s chutí se zakousl do večeře.

Konečně pořádná strava. Klid ale neměl, stále někdo od Nebelvírského stolu ho zdravil nebo se ho na

něco ptal, takže věčně musel odpovídat na dotíravé otázky.

Po večeři se ještě sešel s Cho a rozloučili se. Pak s Ronem a Hermionou šel do Nebelvírské

společenské místnosti, kde ho Hermiona kontrolovala, co se naučil. Nakonec jí musel Ron okřiknout,

protože se začala chovat jako jeho máma.

Ale ani ve společenské místnosti dotíravé otázky nepřestaly.

„Harry, jak jsi dokázal letět tak rychle?“ ptal se nedočkavě Dennis Creevey.

„Prostě… jsem na to dupnul a bylo to,“ řekl Harry tónem, který naznačoval, že už se nechce o ničem

dalším bavit.

„To bylo úžasný, jak jsi na to hřiště vyšel sám a nebál ses jich,“ říkala radostně Dominika Griffinová.

„To možná bylo spíš ze vzteku, než z nějakého hrdinství,“ řekl znuděně Harry.

„Nechte ho už být,“ řekla Hermiona.

„Harry, jak to plánuješ na příští zápas s Havraspárem?“ zeptal se popudlivě Arnold Lender.

„Proč?“ ptal se Harry.

„No…“ pokračoval Lender. „budete hrát proti Cho přece ne?“

„A co má jako být?“ ptal se dál dotčeně Harry.

„Aby až oba poletíte za Zlatonkou jsi jí nešetřil kvůli tomu… ehm…“ říkal dál Lender.

„Víš co, Arnolde?“ odvětil Harry. „Být tebou bych se staral o své vlastní problémy.“

„To taky budu, ale nechci abychom nevyhráli famfrpálový turnaj jen kvůli tomu, že ses zabouchnul

do nepřátelské chytačky,“ dotíral Lender.

„Přestaň Lendere!“ křikla Hermiona.

 Harry teď koukal zle na Lendera a ten mu zase jeho pohled opětoval.

„To, co je mezi námi, do toho ti nic není,“ řekl velice pomalu a přímo Harry.

Lender pokrčil rameny a řekl. „No, jak myslíš, ale doufám, že nás nepotopíš, jestli víš jak to myslím,“

řekl a odkráčel na druhou stranu místnosti. Harry se také otočil a naznačil všem, že se už o ničem

nehodlá bavit.

Konečně byli všichni z dosahu doslechu trojice měla soukromí.

„Něco se mi zdálo,“ řekl po chvilce Harry.

Ron a Hermiona po sobě koukli a čekali, co ještě z Harryho vypadne.

„Šel jsem do Brumbálovy pracovny, ale před jeho dveřmi jsem se zasekl, nemohl jsem jít dál…“

pokračoval dál pomalu a potichu. „Pak se ozval nějaký hlas a řekl, že tam musím jít.“

„A bolela tě při tom jizva, byla to ta vidina jako minulý rok?“ ptala se Hermiona.

„Ne, nic mě nebolelo, byl jsem jako duch, myslel jsem si, že jsem mrtvý,“ řekl Harry.

„Do Brumbálovy pracovny?“ opakoval Ron.

„Možná, že Vol… Voldemort,“ zašeptala Hermiona. „tam něco chce.“

Harry začal uvažovat.

„Tohle je divné, v létě se celý kouzelnický svět doví, že je zpátky. Člověk by čekal, že začne znovu

zabíjet, ale přitom se stále nic neděje.“

„No,“ přidal se Ron. „Ministerstvo už o něm ale ví, Popletal prý už rozjel pátrací akci a svolal všechny

bystrozory, všichni už zase začali zabezpečovat své domy a znovu se konaly schůze na obranu proti

Pánovi zla,“ řekl Ron.

„A co Pettigrew a ostatní smrtijedi?“ zeptal se Harry.

„Co je s nimi?“ řekl Ron.

„Právě, že nic,“ pokračoval Harry. „Už neexistuje důvod, proč by Voldemort měl čekat, proč si prostě

za mnou nepřijde a nezabije mě.“

 „Vždyť jseš v Bradavicích, tady jseš chráněný,“ řekla Hermiona.

„Myslel jsem před tím, když jsem byl pryč,“ podotkl Harry.

„Možná kvůli té věštbě, chtěl se dozvědět, co v ní bylo, ale nedozvěděl se to. Možná to ho zbrzdilo,“

uvažoval Ron.

„To si nemyslím,“ odvětil Harry.

„Uvažuj, jediné co Ty-víš-kdo ví je, že podle Trelawneyové jsi ty jediný, kdo jej dokáže porazit, tak

to předurčila ta věštba a tak…“

„Cože, Harry je jediný, kdo dokáže porazit Vy-víte-koho?“ vykřikl za nimi jeden student a přerušil

Rona v povídání. „Tak to bylo v té věštbě, o které se tu povídá.“

„Hele, nikomu to…“ křičel Harry, ale to už se student hnal k hloučku dalších dětí a nadšeně

vypravoval, co právě slyšel.

„Promiň, Harry,“ omlouval se Ron.

Harry si povzdechl. „Ale to nic,“ věděl, že zítra už to ví celá škola.

„Musí ale existovat důvod, proč Voldemort otálí,“ říkala Hermiona a při slově Voldemort vždycky

šeptala.

„Možná zase něco chystá ,“ řekl Ron „Každý už si myslel, že jsi mrtvý Harry. Když konečně se

veřejnost dověděla pravdu, tak se očekávalo, že Ty-víš-kdo začne zabíjet, nejdřív zlikvidoval toho, kdo

mu nejvíc ublížil a to jsi ty. Pak se čekalo, že začne zabíjet mudlovské děti a ti co řekli slovo Voldemort.

Jenže pak se ukázalo, že žiješ.“

Harry stále hleděl, jak se zpráva o věštbě šíří z jednoho studenta na druhého a potichu si povzdechl,

jak bude asi vypadat zítřek. Uvažoval, že jim ani neřekne o Démonech, ani o ničem jiném, co říkal

Lexter. Má jim prozradit, že právě Démoni jsou vykonavači smrti toho, kdo řekne slovo Voldemort?

‚Ne, to ne.‘ uvažoval v duchu Harry, už tak měl starostí nad hlavu.
 Příští den zase celá Velká síň měla nové téma k rozhovoru, Harry si myslel, že snad do té školy chodí

kvůli němu, než kvůli učení. Pak náhle do síně vtrhly poštovní sovy a začaly shazovat dopisy studentům.

Před najedenou Hermionu jako vždy spadl čerstvý výtisk Denního věštce, a tak se hned dala s chutí do

čtení.

„Psali tam zase něco o mě?“ zeptal se po chvilce Harry.

Hermiona na něj koukla a rozmýšlela se, co mu řekne.

„Nemusíš mi lhát,“ řekl Harry.

„Bylo tam, že jsi měl nehodu na famrfpálovém zápase a tak dál,“ řekl Ron ještě, než se Hermiona

stačila vyjádřit. „pak také, že ve škole je fáma, že ty jako jediný dokážeš zabít Ty-víš-koho, ten

informátor je ale spíš proti tobě,“

„To by mě zajímalo…“ pokračoval Ron. „kdo to ten jejich informátor je.

„To je jasný, Malfoy,“ řekla hned Hermiona.

„To sedí,“ uvažoval dál Ron. „ale jak…“

„No konečně!“ křikla Hermiona a přerušila Rona. Všichni u stolu sebou cukli, jak tak z nenadání

vykřikla.

„Co se děje?“ zeptal se Ron.

Hermiona mu ukázala článek v novinách a Ron nahlas četl.

„Tímto dnem se na Ministerstvu kouzel zřídilo nové oddělení s názvem Společnost pro podporu

občanské a životní úrovně skřítků ve zkratce SPOŽÚS. Oddělení se bude zabývat problémy životního

prostředí domácích skřítků a chování jejich zaměstnavatelů. Toto oddělení navrhl ředitel Bradavické

školy čar a kouzel prof. Albus Brumbál, který jako první zaměstnal domácího skřítka, ano, slyšíte dobře,

zaměstnal. Oddělení bude usilovat o to, aby domácí skřítkové za své služby dostávali řádně zaplaceno

alespoň základním honorářem, a podle slov prozatímní ředitelky oddělení se budou její zaměstnanci v

dohledné době snažit prosadit nové práva domácích skřítků.

 S tímto oddělením vyslovil svůj veliký nesouhlas Ministr kouzel Kornelius Popletal, který sám vlastní

dva domácí skřítky. Stejně tak s tím nesouhlasí i skřítkové samotní a hrozí skupinovou vzpourou. Podle

prozatímní ředitelky by se ale skřítkové neměli vlastnit, ale zaměstnávat.

Takže počínaje tímto dnem bude SPOŽÚS tlačit na Ministerstvo kouzel, aby se zaměstnávání skřítků

stalo skutečností, nikomu prý nic neudělá, když jim týdně dá za jejich služby několik drobných, aby si

mohli koupit něco na sebe nebo něco k snědku.

Proto se prosím přemožte a podpořte organizaci SPOŽÚS, neboť jak napsala prozatímní ředitelka ve

svém dopisu při návrhu organizace: „Každý živý tvor si zaslouží úctu a respekt.

Hermiono, snad mi nechceš opravdu říct, že to máš na svědomí,“ dokončil své čtení Ron.

„Můj záměr vychází přesně podle plánu,“ culila se Hermiona a ještě několikrát si dokola četla článek

s nadpisem SPOŽÚS.

„Ty jsi opravdu tu pitomost o SPOŽÚSu dotáhla až na Ministerstvo?“ zeptal se ohromeně Ron.

„Když si za něčím člověk stojí, tak by neměl polevovat,“ řekla Hermiona a stále se usmívala na článek

v novinách.

Harry o něčem začal přemýšlet a pak se Hermiony zeptal. „Hele, mám takové divné tušení…“ řekl a

naznačil Hermioně, aby ho vnímala. „myslím že tak trochu tuším kdo je ta prozatímní ředitelka,“ řekl

pomalu s úsměvem.

Ronovi to docvaklo a zděšeně se podíval na Hermionu.

„To vás nemusí zajímat,“ cekla Hermiona a četla dál tu samou větu už snad desetkrát.

„To… to… to se mi snad zdá,“ koktal Ron a nacpal si pusu snídaní, aby radši nic neříkal.

Harry se pousmál a přestal o tom už přemýšlet, Hermiona je zkrátka už taková a jiná nebude. Teď

koukal na profesorský stůl. Hagrid se ládoval lívancema s marmeládou a Harry viděl, jak občas jeden

lívanec potají strčí do brašny a dělal, jako by se nic nestalo. Harry věděl, že pak si na nich pochutná

jeho lovecký pes Tesák, takže se jen usmíval, jak Hagrid s plnou pusou rval další lívance do své brašny.
 Vedle něho se spolu, jako už normálně, bavili Lexter a Snape, Harry by si řekl, že Snape bude Lextera

nenávidět, protože není žádný zloduch. Jenže pokaždé, když se tam podíval, se tihle dva spolu bavili,

jako kdyby to byli bratři. Snape se dokonce i párkrát pousmál, což nedělal ani když byly Vánoce.

Profesor Brumbál se zase také, jako vždy, bavil s profesorkou McGonagallovou, Harry se na něj ale

radši nedíval, pokaždé, když se tak stalo, tak na něj dostal srdceryvný vztek, nejraději by vyletěl ze

židle a šel mu něco udělat.

Až teď si uvědomil, že přes noc se mu nic nezdálo, že by byl takový sobec a na Siriuse už zapomněl?

Teď když o něm tak přemýšlel, zmáhal ho stesk. Co by teď asi dělal? Kdyby ho tam načapali, jak

pomáhá členům Fénixova řádu, možná by ještě za přispění Brumbálova slova se dostal na svobodu.

Možná, že by chodil Harryho navštěvovat, změnil by se zase ve psa a potají se vkrádal do hradu, tak,

jak to udělal ve třetím ročníku užili by si zase spoustu legrace. Také by mohl Harry chodit do Prasinek,

tam by se také mohli setkat, poznal by Cho, určitě by byli kamarádi.

Nic z toho už ale nebude, je mrtvý, Harry už přestával mít naděje, pořád doufat, že je živý ho

vysilovalo, jeho marné naděje už polevovaly a mizely v nedohledné dálce. ‚Voldemort mi zabil všechny

členy rodiny, jejich kamarády, za to zaplatí, i kdyby to měl být můj konec.‘ sliboval si Harry.

Celý den se snažil připravit se na večerní hodinu Nitroobrany. Dnes měli ale Astronomii, takže věděl,

že když ještě v noci bude muset jít na Nitroobranu, bude dost vyčerpaný. První dvouhodinovka byly

Lektvary. Snape byl zase ve svém živlu a znovu si zasedl na stůl Harryho a Nevilla. Na Nevillovi bylo

vidět, jak je nesmírně rád, že je Harry zpátky, nejspíš čtyřhodinovku v pondělí protrpěl.

Odpolední volný čas strávil s Cho, vzali si ven učebnice a Cho mu pomáhala s učivem. Pak si k nim

přisedli i ostatní a pak i Ginny a i někteří členové Brumbálovy armády. Povídali si o různých věcech, o

jejich zážitcích z Odboru záhad a tak podobně.

Po astronomii se zase celá třída plížila plouživým krokem do svých ložnic, jen Harry zahnul rovnou

i s učebnicemi na Astronomii do Komnaty nejvyšší potřeby.

 Lexter už tam na něj čekal a usmíval se, když Harry vcházel.

„Tak, jak tak koukám, nevím jestli mi v dnešní hodině padneš na zem kvůli mému působení na tvou

hlavu, nebo únavou,“ řekl s úsměvem.

„Asi obojí,“ pravil znaveně Harry, odhodil učebnice na polstrovanou podlahu a postavil se na své

místo na kousku pevného povrchu.

Lexter jako vždy přešel až k němu a dal mu ruku nad hlavu, pak zavřel oči a pobídl Harryho, ať udělá

to samé. Chvíli s ní kroutil na jeho hlavou a pak s znenadání ucukl.

„Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Harry.

Lexter na něho s obavami hleděl. „Došlo k dalšímu spojení, mezi tebou a Pánem zla,“ řekl pomalu.

„No… ano, je to možné, když jsem spadl z toho koštěte, tak jsem omdlel, tak toho asi využil,“ řekl

Harry.

Lexter na něho upřeně koukal a zeptal se. „Co se stalo, když se s tebou spojil.“

„Nic,“ řekl přímo Harry.

Lexter sklopil zrak a vydechl si. „Harry, myslím že neříkáš pravdu,“ řekl a Harry zdá se pochopil, jde

o jeho telepatii.

„Totiž… procházel jsem hradem, to je vše,“ nevěděl proč, ale nějak se mu nechtělo říkat pravdu.

„Lžeš,“ řekl krátce Lexter. Stále na něj koukal, ale pak řekl. „Pokud mi to nechceš říct, dobrá, nic se

neděje, ale dej si pozor, ano?“

„Vždyť už to stejně víte, ne?“ optal se Harry.

„A jak bych mohl?“ řekl Lexter.

„Přečetl jste si to ve mně,“ řekl Harry.

„Čtení myšlenek, to je primitivní formulace. Za prvé, a za druhé jsem k tomu nepotřeboval telepatii,

poznal jsem to podle tvých pohybů a nervozity, od jisté doby, jsem přestal z lidí zde…, jak ty říkáš, číst

informace, zvláště pak od tebe.“

 „O čem se to pořád s profesorem Snapem bavíte?“ nevydržel Harry a zeptal se ho. „Pokaždé, když

sedíte ve Velké síni, stále jenom…“

„Ah ano. Víš Harry…, ehm… možná se to nezdá, ale profesor Snape je jeden z největších

profesionálů, jaké jsem kdy poznal, věř mi, že si toho máme hodně co říct,“ zakončil Lexter a pozvedl

hůlku. „Takže, teď přistoupíme ke kroku číslo dva. Ten první, byl očištění mysli, ten druhý je zapření

přístupu do tvé mysli.“

„A… jak se to dělá?“

„Jsou dva způsoby odražení útoku na tvou mysl. Jeden je fyzický, dokážeš skrz jeho moc zahlédnout

realitu, zaútočíš na útočníka kouzlem a zneškodníš ho,“ Lexter se odmlčel a zamyšleně koukal na

Harryho.

„A… ten druhý?“ ptal se Harry opatrně.

„Já vždycky říkám, že nejlepší způsob obrany je útok,“ řekl Lexter a koukal pronikavě na Harryho.

„Útok?“ opakoval Harry, ale opakoval to jenom proto, aby Lexter začal znovu mluvit, protože ten

jeho pohled už přestával snášet.

„Ano útok,“ řekl krátce Lexter a stále hleděl na Harryho.

„A ten se provádí jak?“ nenechal se odbýt Harry.

„To, co jsi udělal profesoru Snapeovi, ale jiným způsobem,“ řekl Lexter.

„A co jsem mu udělal?“ zeptal se Harry.

Lexter konečně otočil svůj pronikavý pohled a začal pomalu říkat.

„Když útočník zaútočí na tvou mysl, vytvoří se mezi vámi spojení, spojení podobné tomu, které teď

máš s Pánem zla. Pokud se oběť nedokáže ubránit, útočník skrz toto spojení dokáže proniknout do jeho

mysli, dokonce, když je útočník velice zdatný, může tohle spojení fungovat stejně jako kletba

Imperius.“ dořekl a důležitě mrknul na Harryho. „Jenže, když je oběť silná, dokáže odrazit útok a skrz

spojení, které útočník vytvořil se dostat do jeho mysli… a dělat si… co chce,“ dodal s úsměvem Lexter.
 „Myslíte jako, že bych se dostal do mysli Voldemorta?“ řekl Harry a Lexter sebou škubl při slovu

Voldemort.

„To slovo přede mnou už nikdy neříkej, ano?“ řekl vážně.

Harry zkřivil naštvaně pusu a chtěl něco namítat, ale Lexter ho zastavil.

„Popravdě Harry“ pokračoval Lexter. „se to už stalo. Jak jsem slyšel, minulý rok jsi zachránil Arthura

Weasleyho a to jenom proto, že jsi vnikl do mysli Pána zla.“

Harry o tom začal uvažovat.

„Je v tobě víc, než si myslíš Harry,“ řekl Lexter a znovu mu pohlédl do očí. „Já věřím, že se dokážeš

dostat do jeho mysli znovu a zjistit, co má v plánu, i když teď už ti takový přístup, jako jsi měl minulý

rok, nenechá, až začne vraždit, a to jednou začne, budeš to ty, kdo bude ty lidi varovat… a já ti pomůžu,

ale musíš chtít ty sám.“

Harry pevně kývnul hlavou.

„Dobře,“ usmál se Lexter. „Víš…, musím ti něco říct,“ pokračoval pak pomalu. „Vím, že se může

stát cokoliv a proto kdybys zase utekl Harry,“ řekl a nespouštěl z něho zrak. „nebudu ti to zakazovat,

musím ti ale říct abys nechodil do žádných tajných objektů, podle mých zdrojů jak Ministerstvo tak i

Pán zla mají možnost se dozvědět, kde jsi a budou u tebe v cuku letu.“

„Jak to můžou vědět?“ zeptal se Harry.

„Jsou způsoby, kterými se lze to dozvědět. Nechoď proto do žádných tajných objektů, tam, kde by jsi

mohl ohrozit někoho jiného, ano?“ opakoval Lexter.

„Dobrá… vy mi nezakazujete abych utíkal?“ zeptal se udiveně Harry.

Lexter si povzdechl a sedl na polstrovaný povrch podlahy.

„Mým úkolem je tě chránit tělem i duší, ale také tě mám rád Harry. Chci se také nějak… odvděčit

Siriusovi, za to, co jsem mu provedl,“ říkal pomalu a zase se naklonil k Harrymu. „Budu tě chránit jako

přítel a ne jako bodyguard. Až budeš opravdu v úzkých, budu se snažit tam být, to ti slibuju,“ řekl a
přátelským úsměvem.

„Děkuju,“ zeptal se Harry.

„Až uslyšíš orlí křik, budu ti nablízku,“ řekl Lexter, postavil se a pozvedl hůlku. „Takže můžeme?“

Harry připravil tu svou a namířil na Lextera.

„Takže se zase zamysli na nějaké odzbrojovací kouzlo,“ řekl Lexter a Harry poslechl. „Dobře a teď

si očisti svou mysl,“ řekl a vztáhl k němu ruku nad jeho hlavu a pomalu říkal. „Zavři oči… zvolni svůj

dech… a zaposlouchej se do hlasu okolí… naslouchej zpěvu větru… je tu ticho a tma… nikdo tu není…

jen vítr… Legilimens!“

Tma pod Harryho očima se proměnila v nějakou místnost, byl tam Neville a nějaký smrtijed s dětskou

hlavou. Dole ale ležela Hermiona a ani se nehnula. „Ona je mrtvá!“ křikl Harry. ‚Ne není, má puls.‘

odpověděl Neville. ‚Nemysli na to.‘ ozvalo se najednou z nitra jeho hlavy. Harry si uvědomil, že se zase

soustřeďuje na své vzpomínky a tak je přestal vnímat. … Místnost zmizela a místo toho se objevila

Tajemná komnata, na jejímž konci ležela ještě mladá Ginny a umírala. ‚Nemysli na to, nemysli na to.‘

opakoval si Harry a absolutně přestal vnímat co děje. … Tajemná komnata zmizela, Harry najednou

byl celý pod vodou a před sebou uviděl čtyři svázané postavy, to byl druhý úkol při Ohnivém poháru.

Harry si už ani neříkal ‚Nemysli na to.‘, protože už nic nevnímal, v tom se před ním začala rýsovat

Komnata nejvyšší potřeby a před sebou uviděl Lextera. Zamířil na něj hůlkou a soustředil se na kouzlo.

„Nasus Longus!“ vykřikl a spojení mezi Lexterem a ním zaniklo.

Harry konečně otevřel oči a před sebou uviděl Lextera.

„Do bydo dobdý,“ smál se Lexter s půlmetrovým dlouhým nosem. „do jfi flyfel gde, dohle gouzlo?“

Harry se usmál a řekl. „Od jedné kamarádky.“

Lexter si zamířil hůlkou na obličej a nos se mu rázem vrátil do původní velikosti.

„Musím přiznat, že nepřítel by ti neporadil, abys nemyslel na své vzpomínky,“ podotkl Lexter.

„To jste byl vy?“ ptal se Harry.

 „Ano, byl jsem v tvé mysli, ne? Ale pak jsi mě překvapil, ukázal jsi dokonalé očištění mysli, zvládl

jsi to dřív, než bych čekal, myslím, že jsi opravdu připraven na druhý krok,“ řekl spokojeně Lexter.

„Myslíte dostat se vám do mysli?“

„Ano, to můžeš provést dvěma způsoby, buď napůl fyzicky a to zase kouzlem, to kouzlo ale musí znít

Legilimens, což bys už měl umět, nebo vnitřně, neboli psychicky,“ řekl Lexter a hleděl na Harryho.

„My se budeme učit tu druhou variantu, protože před sebou Pána zla nemáš, nýbrž vaše spojení je stálé.“

„Dobře a to se dělá jak?“ zeptal se Harry.

„To je o mnoho obtížnější, než způsob, který jsem tě učil teď. Víš, kouzlo legilimens pouze

zpřístupňuje propojení mezi útočníkem a obětí. Samotné proniknutí do mysli vykonává útočník sám,

kouzlo mu jenom otevírá cestu, jestli mi rozumíš.“

Harry trochu zmateně přikývl.

„Takže, abych to řekl laicky, ty musíš po té cestě, která mezi vámi dvěma je nastálo, přetlačil Pána

zla zpátky do jeho mysli,“ řekl a křivil obličej, když to musel říkat takhle hloupě. „Což je vlastně základ

Nitroobrany,“ zakončil to Lexter.

„A… a… jak ho mám přetlačit?“ ptal se zmateně Harry.

„Silou vůle,“ řekl Lexter a Harry si vzdychl. „Víš, že jsi to už jednou dokázal?“ zeptal se Lexter.

„Jistě, když jsem zachránil pana Weasleyho,“ řekl Harry automaticky.

„Ne, tehdy ne,“ řekl Lexter a Harry na něj překvapeně koukl. „To se ale nejednalo o Nitrozpyrit,“

pokračoval Lexter. „To samé se stane u Priori incantato, když se střetnou kouzelníci s takzvanými

sesterskými hůlkami, jedna dokáže silou vůle kouzelníka proniknout do té druhé a…“

„… a vyzvrátit její poslední kouzla,“ doplnil ho udiveně Harry.

„Ty jsi to už dokázal, dokázal jsi porazit Pána zla,“ řekl mu Lexter.

„Ale já bych to nevydržel, byl silnější, kdybych hůlku nepustil sám, stalo by se to hned v zápětí,

protože mi docházely síly,“ řekl Harry odevzdaně.

 „Nedocházely ti síly,“ řekl Lexter.

„Jak to?“

„Vzpomínáš co jsem ti řekl onehdy? Jak člověk vždycky má sílu, i když jí už nemá,“ řekl mu

zamyšleně Lexter.

Harry teď začal přemýšlet, ale Lexter ho v zápětí přerušil.

„Ať je to tak, nebo tak. Pán zla by okamžitě na tebe přestal útočit, kdybys pronikl do jeho mysli, takže

to by byl on, kdo by to vzdal.“

„Proč?“ zeptal se Harry.

„Protože by si nepřál, abys mu do mysli pronikl, takže by radši své snažení vzdal a ty by ses už

nemusel bránit,“ řekl Lexter.

Harry se stále tvářil zmateně a kroutil hlavou.

„Vím, že je to zamotané, dneska stejně už končíme, je pozdě, ty jsi měl tu Astronomii, takže to nemá

cenu, příště ze začátku ještě zkusíme fyzický útok a potom přejdeme na psychický,“ řekl Lexter a začal

odcházet z místnosti pryč.

Harry stále ještě zmateně přemýšlel o tom, co právě vyslechl, pak ho něco napadlo a na poslední chvíli

ještě Lextera zastavil.

„A jak se s ním spojím, abych zjistil koho hodlá zabít, jak se s ním spojím, když na mě nezaútočí?“

ptal se zmateně Harry.

Lexter mu pohlédl ve dveřích zpříma do tváře a pevným hlasem řekl.

„To ty zaútočíš,“ pak odkráčel pryč.

Harrymu poklesla čelist, ‚Já že mám útočit na Voldemorta?‘ ptal se sám sebe udiveně. ‚No to je teda

bomba!‘

Cestou do Nebelvírské věže si stále všechno ještě přemílal v hlavě. Byla to krásná představa, že by

dokázal krást Voldemortovi z hlavy myšlenky, vědět tak o všem, co se chystá udělat, i když třeba půjde
jenom na záchod. Opravdu by dokázal zachránit spoustu životů, dokázal by říct jména všech smrtijedů,

říct, kde právě Voldemort sídlí a hlavně, co zase chystá, také, kde se naučil tak silné černé magii, kde

se naučil své, jak sám říkal, nesmrtelnosti.

To všechno byly lákavé myšlenky, určitě by to stálo za to se naučit Nitrozpyrit a s učitelem jakým je

Lexter by možná opravdu mohl přemoct Voldemortovu moc.

Buclatá dáma na něj znovu znechuceně vycenila zuby, Harry se na ní usmál a řekl jí heslo

„Rembrant,“ Pak vstoupil do společenské místnosti, kde již bylo jen málo studentů. Hermiona i Ron

však na něho čekali. Harry jim začal vyprávět o tom, co mu právě řekl Lexter. O tom, jak by mohl

dokázat vniknout do mysli Voldemorta a všechny ty bezva věci, které by tím dokázal. Oba dva na něj

vykuleně koukali a Ron úplně čpěl nedočkavostí až Harry řekne, co měl Voldemort k snídani.

Všem se jim ale pak nakonec samy zavíraly oči, takže šli na kutě. Harry si jako vždy ještě ztlumil

hlas, stále ještě nevěřil, že by nemluvil ze spaní. Převlékl se a lehl si do postele s hvězdnou oblohou na

stropě. Vybavil si moment při dnešní hodině Nitroobrany, kdy si dokázal zcela očistit hlavu a pokusil

se udělat to samé. Přestavit si Lexterova uklidňující slova a dokázat na nic nemyslet, což bylo při návalu

nových informací obtížné. Nakonec dokázal na nic nemyslet a v tom okamžiku ho zmohl spánek.

Kapitola 23.
Taneční zdarma
Ř íjen utíkal jako voda, slunce, které tehdy ráno probudilo Harryho v posteli ošetřovny, jako by

vykouklo jenom kvůli tomu, aby Harryho probudilo z jeho bezvědomého spánku, hned pak zase zalezlo

za tmavými zlověstnými mraky, ze kterých každou chvíli poprchávaly drobné kapky vody. Zatažená

obloha přetrvala a jak to tak vypadalo, slunce se s Bradavicemi pro letos už rozloučilo. Zato déšť na
sebe nenechal dlouho čekat, několikrát se z drobných kapek deště strhla hotová průtrž a tak se musel

měnit program i nějakých školních předmětů. V první řadě Péče o kouzelné tvory se většinou

odehrávala v budovách školy, i když Hagrid stále říkal, že je to jenom pár kapek, tak proč kolem toho

dělat vědu. Jejich výlety za Drápem ale neustaly, v lese totiž tolik nepršelo, zato ale zde skapávaly

gigantické kapky z listí a jehličí, takže pokud na nějakém studentovi jedna z nich přistála, stálo to za to.

S Drápem již chodili i na procházky po lese, dalo se říct, že Hermiona se ho už tolik nebála, zato Dráp

si oblíbil i Rona, u kterého to ale neplatilo naopak.

Další předmět, který musel poupravit svou podobu, bylo Bylinkářství, většinou museli být v

zatuchlých sklenících, kde bylo vedro až k padnutí.

V neposlední řadě pak Astronomie byla ze všech předmětů snad nejhorší. Astronomická věž totiž

nebyla krytá a tam nahoře foukal takový vichr, že studentům mnohdy nepomohly ani pláštěnky.

Profesorka Sinistrová rázně odmítla to, že by musela upravit svůj studijní plán kvůli nějakým pár

kapkám, ale oni to opravdu nebyly jen tak ledajaké kapky, zvlášť tam nahoře. Většinou všem studentům

za hodinu odlétly všechny pergameny a několikrát začali odlétat i samotní studenti. Jednou tam byl

takový vichr, že neslyšeli vlastního slova a vítr jim všem trhal oblečení z těla. Takže k neochotě

profesorky Sinistrové museli odejít z Astronomické věže. Dala jim ale zato aspoň hromadu domácích

úkolů.

Harry pak vždycky ještě musel na Nitroobranu, takže Lexter si zvykl, že většinou přijde úplně

promočený, buď z Astronomie, nebo z famfrpálových tréninků, kterých teď měli také plno. Co se týče

Nitroobrany, Harry studoval psychickou obranu proti vniknutí do mysli. Bylo to, jak Lexter říkal, o

hodně těžší, vlastně se Harrymu zdálo, že se mu to vůbec nevede, nezaznamenal žádné známky pokroku,

pokaždé tam s Lexterem strávil tak dvacet minut a stejně mu to nešlo, zato pokaždé se mu již povedlo

fyzický útok kouzlem. Lexter se vždycky smál na celé kolo, protože Harry na něj používal nejrůznější

kouzla, někdy opravdu směšná, takže si užili i legrace. Jenže hned na to musel Harry být smrtelně klidný
a vážný, aby se dokázal soustředit.

Famfrpálové tréninky byly čím dál tužší. Ginny všechny vysilovala do úmoru. Každý si procvičoval

své vlastní problémy, které jim nešly. Harry zatím stále vypouštěl a chytal Zlatonku. Měl ale problémy

jí najít, v hustém dešti a ještě s čím dál více přicházející tmou bylo zahlédnout malou zlatou kuličku

téměř nemožné. Brýle měl samozřejmě zase spravené, takže s tím nebyly problémy, Ginny mu řekla,

aby si je na příští zápas přivázal na šňůrku kolem hlavy, aby mu je zase nikdo neukradl. Velký pokrok

ale udělal Dean, jeho střelecká muška se závratně zlepšila a Ron už měl co dělat, aby dokázal vychytat

všechny jeho rány. Dean nakonec začal radit samotné Ginny, jak na přesnou střelbu. Colin ale

neregistroval žádné zlepšení, co se týče střelby, zato byl zatraceně rychlý a mrštný, většinou, když hráli

proti sobě, Colin měl na své straně Harryho a proti nim byli Dean a Ginny, tak se Colin dokázal bez

problémů proplést s Camrálem v ruce mezi nepřátelskými střelci a nadhodit Harrymu, který pak

skóroval. Seamus cvičil spíš to, jak se k Potlouku co nejrychleji dostat, než míření odpalu. V zápase se

Zmijozelem stále měli Potlouky Crabbe a Goyle u sebe na dostřel a Seamusovi se se Sloperem k nim

nedařilo dostat. Těm samozřejmě také pomáhal Harry, který jim vždycky přihrával třetí pálkou

Potlouky. Celkově se snad ze všech nejvíc nalétal právě Harry, který pak ještě musel odkulhat do

Komnaty nejvyšší potřeby na hodinu Nitroobrany.

Ve společenské místnosti bylo také rušno, studenti si začali stěžovat, že všude kam se podívají, leží

nějaká malá čepice, nebo ponožka a tak podobně. Mezi odpadky, mezi oblečením, mezi učebnicemi, u

krbu, na stolech a na křeslech i pod nimi. Hermiona ale stále neztrácela hlavu, čepice byly vždycky

druhý den pryč a Hermiona vždycky spokojeně odcházela na snídani, protože věděla, že právě

osvobodila další desítku domácích skřítků, Harry jí opravdu neměl odvahu říct pravdu, na to měl

Dobbyho moc rád, než aby na něj poslal takovou smršť.

Začal poslední říjnový týden a když už Předvečer všech svatých klepal na dveře, všude se objevovala

výzdoba na Halloween. Nakonec na jedné hodině Péče o kouzelné tvory studenti slavnostně začali
vydlabávat Hagridovi gigantické dýně. Opravdu byly obrovské, většinou se do nich vešlo i několik

studentů, takže je pak musel Hagrid ručně vyndávat zpátky, když se poddlabali až moc hluboko a pak

už nevylezli, aniž by dýni nezničili. Harry vždycky pochyboval o tom, že má Hagrid tak úrodnou půdu,

ale od druhého ročníku, kdy ho Harry očistil od všech obvinění už může Hagrid čarovat, jak se mu

zachce.

Nakonec jimi vyzdobili Velkou síň a dokonce jim přitom Brumbál radostně asistoval. Celkově měl

na dnešní dobu dobrou náladu, pomáhal jim kouzly věšet dýně ke stropu a zapalovat v nich svíčky,

občas jim ukázal nějaké to extra kouzlo a všichni studenti hlasitě jásali. Všichni až na jednoho. Harry

stále z Brumbála nespustil své zlostné oči a pokaždé se mu obloukem vyhýbal. Také pokaždé, když

předvedl nějaké kouzlo si odfrkl, jako kdyby to byl nějaký zázrak. Teď se mu to čaruje, když může a

když o nic nejde, teď se před třídou vychloubá. Brumbál ale byl dál usměvavý, všem pak na konci

hodiny vykouzlil koláč, jako takovou malou odměnu, samozřejmě jediný, kdo si nevzal byl Harry, ale

protože ve třídě s ním byl Neville, tak se po jeho koláči jen zaprášilo.

Učení zvládal jen tak tak, to samé platilo o jeho schůzkách s Cho, už na ně moc neměli čas, ale když

se ta možnost naskytla, tak byli oba dva nesmírně rádi, že konečně můžou být spolu. Ani Hermiona

ještě neskončila se zpovídáním Harryho o jejich minulé schůzce s Cho.

Hermiona sama teď měla učení až nad hlavu, protože samozřejmě nebrala jinou známku než Výborně,

takže se většinou učila třikrát tolik, než ostatní, také na to měla o něco více času, když nechodila na

famfrpálové tréninky, za to ale měla více předmětů, než Harry nebo Ron.

Ron s učením vycházel jako se svou mamkou, ví, že musí, ale někdy je to opravdu otrava. Nejraději

se učil s Harrym, protože i on měl s učením problémy a také učit se spolu bylo lepší než sám. Většinou

ale okukovali na pozemcích holky z jiných kolejí a přeli se o to, která z nich je hezčí. Jenže pak vždycky

museli skončit, protože se k nim začala blížit Hermiona, která je jednou zaslechla a celou hodinu jim

vykládala, jak jsou hloupí, hlavně pak na Harryho, stále mu opakovala, že má Cho a že nemůže ji zradit,
a tak dál, a tak dál…

Celkově se nálada v Bradavicích zdála uvolněná, každý sice horlivě sháněl informace o

Voldemortovi, ale protože se stále nic nedělo, tak si spíš navzájem vykládali historky o Harrym a Cho.

Za tu dobu zatím byl odehrán ještě jeden famfrpálový zápas a to Havraspár proti Mrzimoru, Harry

konečně mohl z plna hrdla fandit Cho, která byla Havraspárská chytačka a která nakonec o chlup

dokázala chytit Zlatonku. Místo ale aby to oslavila s týmem, běžela za Harrym a zbytek dne strávili

spolu. Tehdy poprvé padla řeč na to, jak bude vypadat zápas Nebelvíru proti Havraspáru, který se měl

hrát v listopadu. Nikdy se ale nehádali, jenom si sami sobě řekli, že se nebudou šetřit a půjdou do toho,

ať ten lepší vyhraje. Jednou byl zase výlet do Prasinek, Harry jako vždy musel zůstat v Bradavicích, ale

přitom se splnil jeho sen. Zůstala s ním i Cho a měli celé odpoledne v klidu pro sebe. Každý totiž byl

pryč takže měli jistotu, že je nikdo nemůže vidět. Prochodili spolu strašnou dálku a Harry měl pocit, že

to snad už lepší být ani nemůže. Uvědomoval si, že se do ní zabouchl až po uši a bylo mu to jedno,

naopak se mu to líbilo. Člověk si může domyslet k čemu v takovém vztahu šestnácti a sedmnáctiletých

mohlo tak asi docházet. Hermiona pak vždycky zaníceně poslouchala Harryho vynucené povídaní o

tom, co právě zažili. Celkově ho jeho vztah s Cho léčil ze všech jeho strastí. Občas bohužel Lexter

zahlédl nějakou tu vzpomínku z jejich setkání, ale dělal jako by nic, sice se potutelně usmíval, ale nedal

znát, že ho to nějak zajímalo. Popravdě si Harry už nedokázal představit, jak to tu mohl těch pět let

přežít bez Cho, mnohokrát si představoval, co by se stalo, kdyby to všechno rázem ustalo, že by pak

znovu musel snášet ty Snapeovo narážky, pohledy ostatních, na které když byl s Cho nemusel ani tak

myslet. Znovu by musel myslet na hrozné věci a asi by ten hlas, který ho na konci září nutil utéct z

Bradavic umučil k smrti. Nedokázal si představit, jak by mohl trávit čas v Bradavicích bez Cho.

Nadešel předposlední den měsíce října a tudíž jeden den před Předvečerem všech svatých. Všichni

už se shromáždili u večeře ve Velké síni a obdivovali výzdobu Halloweenských dýní, zvláště pak
Hagrid, který na dýně pyšně koukal a občas prohodil slovo s naškrobeným Snapem.

Když už se všichni najedli, Brumbál povstal, což normálně při večeři nedělá a hned se celá Velká síň

utišila, jako kdyby někdo otočil ovladačem hlasitosti na minimum.

„Milí studenti!“ řekl radostně Brumbál svým stařeckým tónem a rozhodil ruce, jako kdyby všechny

ve Velké síni chtěl obejmout. „Letos jsme se s profesory shodli, že je velice zvláštní rok…“ řekl a

odmlčel se, několik studentů v tu chvíli pohlédlo na Harryho, který měl unaveně opřenou hlavu o ruku

a nepřítomně hleděl do našklebených úst jedné dýně. „jak už jsme vás informovali na začátku školního

roku,“ řekl dál Brumbál a znovu se odmlčel, všichni na něj teď zaujatě civěli a čekali co řekne dál.

„bude se konat taková akce, na kterou vás zveme… alespoň většina profesorů…“ dodal s úsměvem a

Harry si všiml, jak si Snape zakrytě a znechuceně odfrkl. „na karnevalový ples, který se bude konat

místo zítřejší večeře.“

V tu chvíli se ve Velké síni strhla úplná vlna povídání nadšeného i zklamaného rázu, někdo povykoval

na kamaráda, nebo kamarádku, někdo si zase šeptal, jen Harry pořád nepřítomně civěl do té samé tykve.

„Samozřejmě, nemusíte se bát, večeře se bude podávat během plesu,“ dopovídal ještě Brumbál přes

celou Velkou síň, ale to ho stejně moc studentů neslyšelo, protože jeho hlas zanikl v chumlu šuškání a

povídání. Hned na to se Brumbál spokojeně posadil a začal si něco povídat s McGonagallovou.

Harry se na ně letmě koukl a v tom okamžiku se Brumbál i McGonagallová podívali na něj

zamyšlenými pohledy. Harry ztuhnul a hned obrátil pohled jinam, zase jeho zrak utkvěl na

Halloweenské tykvi.

„Slyšel jsi to Harry, ples, já jsem ti to úplně zapomněla říct!“ radovala se Hermiona.

„A co?“ řekl Harry znaveně.

„Budeš si moci zatancovat s Cho!“ snažila se křičet Hermiona, aby jí uslyšel přes ruch ve Velké síni.

„Já tancovat neumím,“ řekl Harry unaveně.

„Tak tě to naučím,“ řekla Hermiona a v tu ránu byl Harry vzhůru a při smyslech.
 „Cože?“ zeptal se vyděšeně.

„Že tě to naučím,“ řekla usměvavě Hermiona.

„Harry, upřímnou soustrast,“ řekl Ron a potřásl mu s rukou.

„Nech toho, Rone,“ okřikla ho Hermiona.

„Ty snad umíš tancovat?“ zeptal se Ron.

„Samozřejmě, že ano,“ odsekla Hermiona a znovu pohlédla na Harryho.

„Nemáme ale kde to zkoušet,“ řekl nadějně Harry.

„A co Komnata nejvyšší potřeby?“ vyhrkla Hermiona. „Můžeme tam cvičit před tím, než přijde Lexter

na Nitroobranu.“

„Ale ten chodí pozdě…a…a taky… nemáme moc času…“ koktal Harry a snažil se něco vymyslet.

„taky se přece učíš…a…“

„Ty snad chceš před ní vypadat jako idiot?“ zeptala se triumfálním pohledem.

Harry naprázdno otvíral pusu a snažil se něco vymyslet.

„Bože, vždyť já nekoušu,“ řekla Hermiona

„No dobře,“ rezignoval Harry a znovu si unaveně opřel hlavu o ruku. Jeho pohled zase utkvěl na té

tykvi.

„Nemůžu se přijít podívat?“ vyhrkl Ron.

„Ty snad umíš tancovat, že se tak vychloubáš?“ zeptala se dotčeně Hermiona.

„No… moc ne ale…“

„A s kým na ples tedy půjdeš?“ zeptala se dál.

„No, Brumbál neříkal nic o dámském doprovodu,“ řekl Ron a začal si připadat divně.

„Takže tam jako jediný budeš sedět jako pecka a koukat jak všichni jsou na tanečním parketu?“ ryla

do něj dál Hermiona.

„Mě by nikdo nechtěl, leda, že… že by… že bys…“

 „Ne, to po mě nechtěj!“ vyhrkla Hermiona, protože věděla, kam tím míří.

„Ale no tak, Kruma tady nemáš, takže taky nemůžeš s nikým jít, víš, jak se musím přemáhat, když

tam hodlám jít s tebou?“ řekl dotčeně Ron.

„Když ale ty jsi Weasley,“ řekla Hermiona.

„No a co?“ zeptala se zleva Ginny.

„Ne, tak jsem to nemyslela, myslela jsem tím jako Rona.“ dodala hned Hermiona.

„Aha, tak to jo, to máš pravdu,“ řekla Ginny s úsměvem a bavila se dál s Deanem.

„Mockrát ti děkuju,“ řekl jí Ron a otočil se znovu na Hermionu. „Tak co?“

Hermiona chvíli znechuceně váhala a koukala po očku na jiné chlapce u Nebelvírského stolu, všichni

si zamlouvali už dívky na ples.

„Padma byla z tebe minule úplně vyřízená, prý jsi byl nemožný,“ řekla Hermiona.

„No a co?“ odvětil dotčeně Ron.

„No a co?“ opakovala nevěřícně Hermiona. „Že by jsi mě také mohl zesměšnit!“

„Myslím Hermiono, že tebe už zesměšnit nejde,“ řekl Ron.

„Co jsi tím jako myslel?“ zeptala se ho naštvaně.

„No, prostě že…“

„Nechcete už toho nechat!“ křikl na ně Harry, který si tiskl ruce k uším, aby je už nemusel poslouchat.

„Prostě budeš učit tancovat Rona i mě, Ron pak s tebou půjde a bude se ti věnovat a hotovo!“ křikl

Harry a padl hlavou na ruku a zase se zahleděl do své oblíbené tykve.

Ron a Hermiona zmlkli a začali si hledět svého. Harry ale pak sebou cuknul, vždyť ani neví jestli

půjde s Cho.

Rychle se otočil a kouknul na ní. Cho se tam bavila s nějakou kamarádkou, ta zahlédla jeho pohled a

šťouchla do Cho. Harry na ní povytáhl obočí, aby jí naznačil otázku, Cho ukázala ukazováčkem na sebe

a na něho a pak přikývla. Harry si s úsměvem oddechl a zamával jí. Pak se otočil, znovu se opřel o ruku
a zahleděl se na tu známou tykev.

Po večeři ještě šli nahoru udělat nějaké domácí úkoly, které se jim hromadily jako řetězová reakce.

Ron s Hermionou na sebe nechtěli promluvit, takže Harry fungoval zase jako taková spojka mezi nimi

oběma. Všichni si oddechli, protože zítřejší Astronomie odpadá kvůli plesu, i když profesorka

Sinistrová ještě hodinu po tom, co se to dozvěděla na Brumbála naštvaně syčela, ale pak zjistila, že to

stejně nemá cenu, tak se s tím nějak tak smířila a nakonec naštvaně řekla, že se plesu nezúčastní. Po

společenské místnosti pobíhali studenti s oblečením, různými hadry a hábity a přemýšleli, za co zítra

půjdou, spousta studentů to ale již měla rozmyšlené od samého začátku školního roku. Harry ani

nevěděl, za co mají v plánu jít Hermiona a Ron. Zato on sám věděl, bude to ta nejlepší maska z celého

večera, půjde sám za sebe, to bude nádhera, říkal si Harry. Ještě, když bude nemotorně tančit s Cho, tak

tomu dodá grády.

„Za co vlastně jdete?“ zeptal se jich Harry, když scházeli po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby.

„To je překvapení,“ řekla Hermiona s úsměvem.

Harry obrátil oči sloup, jako by ho to nepřekvapovalo a pohlédl na Rona. „A za co ty?“

Ron se začervenal a nějak se neměl ke slovu, stále zaraženě koukal do země a nechtěl nic říkat.

„Takže taky překvapení,“ usoudil nakonec Harry a přestal se vyptávat dvou mlčících kamarádů.

Došli před Komnatu, kde samozřejmě ještě nebylo nic, protože si nic ještě nepřáli.

„Tak kdo si jí vymyslí?“ zeptala se Hermiona.

Harry a Ron po sobě koukli a Harry nakonec řekl. „Ty jsi učitelka, tak do toho.“

Hermiona si vzdychla a rozladěně koukla na místo, kde se vždycky ukazoval vstup do Komnaty

nejvyšší potřeby. V tom se před nimi objevily dřevěné dveře s okýnkem rozděleným křížem, takže to

vlastně byla čtyři okýnka. Vzala za dřevěnou tvarovanou kliku a otevřela. Před nimi se objevil tančení

parket osvětlený několika překrásně zdobenými lustry se spoustou svíček, kolem dokola bylo pár židlí

a úplně vzadu ve stínu byly hudební nástroje opřené o zeď.

 „Myslíš, že si na ně jako máme sami hrát?“ zeptal se opatrně Ron.

„Samozřejmě, že ne, tohle je kouzelná místnost,“ řekla Hermiona a zavřela za Harrym dveře.

„To okýnko mě dost znervózňuje,“ pronesl neklidně Ron.

„O to se nestarej, takže, kdo půjde první?“ zeptala se Hermiona.

„Harry!“ vyhrkl hned Ron.

„Takže Rone, pojď sem,“ přikázala mu Hermiona.

„Ale já…“

„Jako první jsi nechtěl, takže si tě vychutnám,“ usmála se Hermiona a mnula si ruce.

„Harry…“ prosil Ron.

„Jak dáma řekla, Rone,“ pronesl usměvavě Harry.

„Měli bychom si pospíšit, za chvíli bude zákaz vycházení,“ upozornila váhajícího Rona Hermiona.

Ron se pomalu připlížil k ní na parket, Harry se posadil na jednu ze židlí v rohu a pozoroval je.

V tom se nástroje v koutě samy zvedly a začaly hrát nějakou rytmickou hudbu, kterou Harry neznal.

„To ne, něco pomalejšího, zkuste waltz a taky hezky pomalu,“ řekla Hermiona.

Ron před ní stál a umučeně na ní koukal, čekal, co bude dál, hudba se změnila a Hermiona hned byla

spokojená.

„Víš, Rone, musíš ke mně blíž,“ řekla opatrně Hermiona.

Ron se ještě naposledy podíval beznadějně na Harryho, který mu radostně zamával a pak se přisunul

blíž k Hermioně. Ta ho popadla a ukázala mu, kde jí má chytit a jaké má dělat kroky, Harry nevěděl,

jestli je takový nemotora kvůli tomu, že to je Hermiona, nebo prostě, že to tak neumí.

Začali se točit na parketě a Harry si musel dát ruku před pusu, aby se nesmál, protože Ron stál před

Hermionou tak, jako kdyby mezi nimi tekl potok a on do něho nechtěl spadnout.

„To se mě tak štítíš?“ zeptala se ho překvapeně.

„Ne, jen… jen ti nechci šlápnout na nohy,“ řekl Ron.

 „Víš, když tančíš, měl by ses partnerce dívat do očí, nebo někam vedle, ale určitě nesměřovat

pohledem takhle dolů,“ řekla Hermiona a beznadějně na Rona hleděla.

„Tak dobře,“ řekl Ron a zvedl pohled, hned ho ale od Hermiony odvrátil a koukal na hrající nástroje.

„Jaké myslíš, že na ty nástroje použili kouzlo?“ chtěl to zamluvit Ron.

Hermiona mu ale neodpověděla, stále na něj zaraženě koukala a v tanci ho vedla.

„AU!“ křikla na celé kolo a začala si hladit nohu.

„Je, promiň…“ řekl překotně Ron. „Já nechtěl.“

„To je dobrý,“ odvětila Hermiona, Ron jí právě nechtěně kopl do holeně. „Tak budeme pokračovat,

ne?“ zeptala se ho Hermiona neochotně.

„Jak myslíš,“ řekl Ron a znovu se k ní přiblížil.

„Nesmíš bejt tak prkennej,“ napomenula ho.

„Co…co, jak prkennej?“ ptal se zmateně Ron.

„Jako kdybys byl duchem jinde, soustřeď se na tance, zkus to prožívat, vždyť jsem ti kroky ukázala,

i jak mě máš držet, tak nemysli na blbosti,“ řekla mu rázně a znovu se s ním začala točit.

„AU!“ křikla znovu. „Šlápl jsi mi na nohu!“

Ron se nešťastně odtáhl a znovu breptal: „Já opravdu nechtěl.“

„Ale nemel,“ pronesla rozladěně Hermiona a znovu si ho přitáhla k sobě.

Ron pořád měl sklony koukat se dolů na nohy a stále se nemotorně pohyboval.

„Víš, to na partnerku moc nezapůsobíš, když jí pořád budeš koukat do výstřihu,“ řekla mu rozladěně

Hermiona.

„Já se ti tam nedívám, čumím na nohy,“ nasupil se Ron.

Hermiona si povzdechla a dál Rona vedla. Po chvilce točení se hudba změnila a Hermiona nahodila

jiný druh tance.

„Dej mi levou ruku,“ řekla mu a uchopila mu nataženou ruku. „Teď jí trochu uvolni a druhou rukou
mě obejmi kolem pasu,“ řekla a Ron ztuhl.

„Myslíš jako sem?“ naznačil jí a pomaličku se jí začal nervózně dotýkat kolem pasu.

Hermiona si povzdechla a řekla: „No, lepší to asi už nebude,“ druhou ruku mu položila na rameno a

začali se znovu pohybovat v rytmu hudby. Ronova nervozita pomaličku začala mizet, když tak

protančili asi deset minut, dokonce se začal usmívat.

„Už mi to docela jde, ne?“ usmál se na ní Ron.

Hermiona si zase povzdechla a pravila: „Víš, normálně je zvykem, že kluk vede holku na ne naopak.“

„A to nedělám?“ znejistěl zase Ron.

„No víš… ne,“ pravila opatrně Hermiona.

„A… a… a je to vidět?“ zeptal se.

„No… u tebe ani ne, ale…“ přemýšlela co řekne. „já věděla, proč si tě nemám vybírat.“

Po asi čtvrt hodině vyzkoušeli ještě další kreace a z Rona pak začal téct pot, i když nebylo jasné, jestli

z únavy, nebo z něčeho jiného. Hermionu už začaly bolet nohy, jak jí na ně pořád Ron šlapal. Ten se

nakonec se sesul na židli vedle Harryho, který už pomalu klimbal a usínal při té plouživé melodické

hudbě.

„A teď ty,“ uslyšel z parketu, byla to Hermiona, která na něj už čekala.

„Co… jo tohle,“ došlo Harrymu a promnul si oči.

„No, tak pojď, víš, že před ní nemůžeš vypadat jako nešika, navíc zítra už nebudeme mít čas,“ řekla.

V tom se otevřely dveře a dovnitř vešel Lexter, jakmile tam všechny uviděl, usmál se a hned se zeptal.

„Ah, už jseš tady Harry, tak to můžeme začít dřív, ano?“

Harry naprázdno otevřel pusu a kouknul na Hermionu.

„A…asi ano,“ pronesl.

„Tak pojď Hermiono,“ řekl Ron nepřítomně, zvedl se ze židle a zamířil ven. „pojďme, ať tady můžou

být sami.“
 „No… tak dobře,“ řekla Hermiona a šla ke dveřím, pak ještě pohlédla na Harryho, který bezradně

pokrčil rameny, ale to už oba dva vyšli ven ze dveří. V tu ránu se místnost proměnila v polstrovanou,

takovou kde cvičili Nitroobranu.

Lexter pohlédl na Harryho, přečetl si jeho myšlenky a pak pochopil.

„No, v tomhle ti Harry nepomůžu, měl jsi mě zastavit než odešli,“ řekl mu.

„Předpokládám, že mi nedokážete vykouzlit učitele tance,“ řekl zklamaně Harry.

„To opravdu nemohu. Vykouzlit živé tvory je to nejtěžší, co v kouzelnictví snad existuje a většina

kouzelníků to neumí,“ řekl mu na to Lexter.

Harry pokývl hlavou a zhluboka se nadechl, přistoupil k Lexterovi na své místo s pevným kusem

podlahy a připravil si hůlku.

„Víš, Harry, myslím, že to zvládneš, koneckonců ve čtvrtém ročníku jsi to také zvládl,“ řekl Lexter

po chvilce.

„Ve čtvrtém ročníku jsem se málem na parketě přerazil,“ odvětil ponuře Harry.

„Ty si myslíš, že tě kvůli tomu nebude mít ráda?“ zeptal se ho s úsměvem Lexter.

„Hele, máte přece potlačit své telepatické schopnosti,“ řekl Harry.

„Na tohle je nepotřebuji, věř mi,“ usmíval se dál Lexter. Harry se kousl do rtu a přemýšlel, co zítra

udělá. Opravdu před ní bude vypadat jako nemehlo a nebude ani ze sebe dělat chudinku a nebude jí

říkat, že se nikde nemohl naučit tancovat.

„Myslím, že by ses měl spíš starat, za co tam zítra půjdeš,“ řekl Lexter a pak se usmál a naklonil se k

němu. „Já půjdu za Supermana, odjakživa toho mudlovského hrdinu zbožňuju,“ řekl mu potichu, jako

kdyby je někdo poslouchal.

Harry si vzdychl a pronesl: „Asi si na hlavu vrazím jednu z Hagridovo menších dýní a půjdu za

strašáka.“

Lexter se zasmál a poklepal ho po rameni. „Tak zle bych to neviděl, když tak za mnou přijď, něco
vymyslíme. Teď se ale musíš soustředit na Nitrozpyt.“

Zbytek večera se Harry již jakýmkoliv problémem nezabýval, protože na to nesměl myslet. Když se

pak pozdě v noci vrátil do Nebelvírské společenské místnosti, byla už prázdná, mezi odpadky a

pohozenými pergameny ležela nová várka malých čepiček a ponožek pro skřítky.

Kapitola 24.
Kostýmy
P říští den probíhal vcelku normálně, přes očekávané Malfoyovo nadávky a Snapeovo šikanování se

celkem nic nestalo. Když se pak na hodině profesora Binnse někdo zeptal, za co půjde na maškarní,

namíchl se a proplul tabulí ještě několik minut před zvoněním.

Odpoledne všude po hradě pobíhali studenti, jako kdyby hořelo. Každý si nesl něco v náručí, ať už

poznámky, nebo kostýmy. Každý byl zvědavý, za co půjdou profesoři a neustále na ně dotírali otázkami.

Každého pak nejvíce zajímalo, za co půjde samotný Albus Brumbál, bylo o něm známo, že má smysl

pro humor.

Harry strávil hodně času z odpoledne nad úkolem, který mu dal Snape jako jedinému ze třídy se

vzkazem, že ho má příští den odevzdat, i když příští den Lektvary neměli. Harry si už na to zvykl, takže

ho to nepřekvapovalo. Ron se bavil se Seamusem a Deanem, s Deanem byla také Ginny, oba totiž měli

podobný kostým, všichni si pomáhali a připravovali se na večer. Hermiona byla stále pryč z Nebelvírské

společenské místnosti, Harry na ní marně čekal, protože potřeboval s něčím poradit, ale po půl hodině

se rozhodl jít do knihovny a poprosit madam Pinceovou, aby mu pomohla tu určitou knihu najít.

Když vycházel po schodišti nahoru s knížkou kterou potřeboval, na moment se zastavil ve třetím

poschodí, kde na konci bylo brnění a vstup do Havraspárské společenské místnosti. Vzpomněl si na
Cho, jak jí musel říct, že dneska má fůru učení od Snapea a že nemůže nikam jít, aniž by riskoval školní

trest. Také si vzpomněl, že nemá žádný kostým, myšlenka, že tam půjde za Harryho Pottera ho přešla

už včera, když se o tom zmínil před Hermionou, což neměl dělat.

Vzpomněl si, jak mu Lexter říkal, že ať za ním zajde, že když tak s tím něco udělají. No, teď, když je

na cestě do Nebelvírské společenské místnosti by si mohl udělat obchůzku za Lexterem, aby mu poradil.

Rozhodl se tedy a šel směrem k učebně Obrany proti černé magii. V duchu si představoval, za co

půjde, ale vůbec ho nic rozumného nenapadalo, ne rozumnějšího, než jít za Harryho Pottera.

Když došel před učebnu, tak těsně před tím, než otevřel dveře, vyšla ven Hermiona a usmívala se.

Harry na ní nevěřícně koukal, co tu dělá?

„Co tu dělám?“ odtušila Hermiona. „Nejsi jediný komu profesor Lexter pomáhá,“ řekla a šla rychlým

krokem pryč, aby se jí vykulený Harry nemohl zeptat na nic jiného.

Pak se vzpamatoval a zaklepal na dveře.

„Harry, pojď dál,“ řekl Lexter, přes zavřené dveře, Harryho ani nepřekvapovalo, že ví, kdo za dveřmi

je.

„Přišel jsem, jak jste mi včera řekl,“ pronesl opatrně Harry, když vešel dovnitř.

„Výborně, zavři za sebou dveře,“ řekl Lexter, který zrovna něco zastrkával do skříně.

„Vy radíte i jiným?“ zeptal se Harry.

„Myslíš Hermionu, no rozdělili jsme to na dvě skupiny, jedni chodí ke mně a ti druzí zase k profesoru

Brumbálovi. Vsadil jsem se s ním, že někomu s vás udělám lepší kostým, než on,“ řekl potutelně Lexter

a napřímil se.

Harry začal pomalu ze sebe vypravovat. „No, já bych spíš něco míň… tak jako míň…“

„Méně nápadného, co?“ doplnil ho s úsměvem Lexter. „Jako bych tě neznal,“ řekl a přešel ke dveřím

do učebny. „Sundej si hábit“ řekl Harrymu, „Colloportus.“ řekl ke dveřím, čímž je zamknul.

Harry na něho vyvalil oči.

 „Jenom hábit,“ uklidnil ho usměvavě Lexter.

Harry si sundal svršek hábitu a kalhoty, vzápětí po něm Lexter hodil kus starého obnošeného šatstva.

„Tohle si obleč,“ řekl mu.

Byly to neuvěřitelně staré potrhané a příšerně smradlavé hadry, Harry na ně koukal s nejvyšším

odporem.

„Neboj, neublíží ti to,“ řekl mu Lexter.

„No… já nevím, jestli si tohle vezmu navečer,“ řekl opatrně Harry.

Lexter se rozesmál a přistoupil k Harrymu. „Přeměňování oblečení je lehčí, než jeho vykouzlení z

ničeho, neboj, v tomhle tě nepošlu na ples, musíme přece udělat dojem na Cho, ne?“ řekl spiklenecky.

Harry si na sebe natáhl zaprášené a smradlavé hadry a kalhoty. Nakonec mu Lexter ještě hodil

klobouček, co vypadal jako klobouk, který nosí Nevillova babička.

„Opravdu vypadáš hrozně,“ řekl usměvavě Lexter.

„To i Hermiona musela tohle podstoupit?“ zeptal se bezradně Harry.

„No… pro dívky tu mám převlékací kout, kde mají soukromí, myslel jsem, že ty ho potřebovat

nebudeš,“ řekl mu Lexter.

Harry rezignovaně pokýval hlavou a přistoupil k Lexterovi.

„Takže, postav se tady před zrcadlo, co myslíš, že by ti slušelo?“ zeptal se ho Lexter a Harry přešel k

velkému zrcadlu, které tam nikdy nebylo a zřejmě ho tam Lexter dal jenom kvůli dnešku.

„No… něco ne moc vyšinutého,“ řekl pomalu Harry.

„Něco mudlovského,“ odpověděl mu na to Lexter.

„Třeba,“ řekl Harry.

Lexter mávl hůlkou a Harrymu se protočily panenky. V tom jeho brýle zčernaly, klobouk zmizel,

oblečení se narovnalo a také zčernalo jako uhel. Pak se rozdělilo a pod ním se objevila košile s kravatou

a Harryho boty se s hlasitým klapnutím změnili na úhledné střevíce.

 „Co… co to je?“ zeptal se opatrně Harry.

„Teď jsi americký tajný agent,“ řekl Lexter s úsměvem.

Harry si sundal brýle, byly úplně jiné, sluneční a byly úzké, takové frajerské.

„To je model zmije, viděl jsem je v jednom mudlovském obchodě,“ odpověděl Lexter, když si Harry

se zájmem prohlížel změněné brýle.

Harry se podíval dolů, měl úhledně vyžehlené černé kalhoty, sako a kvádro. Vyděšeně na to koukal,

ještě před chvilkou na tom místě měl staré, smradlavé a otrhané hadry.

„Myslím ale, že to není to pravé ořechové,“ řekl Lexter a zamyšleně si Harryho prohlížel. Mávl hůlkou

a v tu ránu Harrymu brýle z rukou vypadly a přitiskly se mu znovu na obličej.

V tom se ozvalo hlasité skřípání, oblek náhle začal měnit barvu na stříbrnou a Harry začal poklesávat

v kolenou. V tom se mu na hlavě znovu objevil ten klobouček, co vypadá jako ten, co nosí Nevillova

babička. Jenže v zápětí se roztekl, pohltil i černé sluneční brýle a začal se měnit z křiklavě žluté a

červené barvy na stříbrnou. Nakonec přetekl až přes Harryho oči a zátylek a zformoval se do kovu.

Hlasité skřípání přestalo a Harry padl na kolena, protože ho něco strašlivě silně táhlo k zemi.

„Co… co se to stalo?“ ptal se zmateně Harry.

„Teď jsi rytíř,“ odpověděl mu Lexter a pomohl mu na nohy.

Musel ho ale ještě chvíli podpírat, než si Harryho nohy zvykly na tu tíhu.

„To je příšerně těžké,“ postěžoval si Harry.

„Přece bych ti nedal nějakou lacinou plastovou náhražku,“ odvětil Lexter a konečně pustil Harryho

ze sevření, takže zase sám stál.

V tom se ale začal kymácet a nebezpečně se naklánět. Nakonec ho Lexter znovu chytil, těsně před

tím, než padl na pusu.

„Tohle asi také nebude to pravé, co říkáš?“ odtušil Lexter.

„Hlavně to už ze mě sundejte,“ řekl Harry.

 V tom se ozvalo další hlasité skřípání, Harrymu se náhle zdálo, že vzlétnul, všechna ta tíha byla rázem

pryč, kovová helma na jeho hlavě se změnila v úhledný zelený čepeček s brkem a brnění na těle se

začalo formovat do jakéhosi zeleného volného oblečení, Harry si začal myslet, že ho Lexter snad

proměnil ve vodníka, těžké kovové boty se změnily ve špičaté a tmavě červené. Kolem ramene se mu

náhle objevil popruh a na zádech se mu začal houpat luk a pouzdro na šípy.

„Teď jseš Robin Hood,“ odvětil s úsměvem Lexter.

Harry se začal se zájmem prohlížet, možná to způsoboval fakt, že se cítí tak lehký bez toho brnění,

možná to způsobovalo něco jiného, v každém případě se mu to docela líbilo.

„To není špatné, co?“ zeptal se s úsměvem Lexter a obcházel si Harryho jako krejčí.

„Ani ne, docela ujde,“ hlesl Harry a stále si prohlížel svůj nový oblek.

„Dokonce ti ladí i k tvým očím,“ řekl Lexter. „Už jsem ti někdy řekl, po kom je máš?“

„Ne, ale všichni mi to neustále opakují,“ odvětil zachmuřeně Harry.

„No… já bych na to byl hrdý, tvá matka měla obzvlášť krásné oči,“ řekl Lexter.

„Já vím… ale už mě štvou ty věčné pohledy a řeči ostatních… to jak jsem podobný svým rodičům,

chovají se ke mně jako kdybych snad byl nějaký zázrak a…“

„Nejsi zázrak,“ přerušil ho Lexter a zpříma mu kouknul do očí.

Harry nevěděl, co má říct, z jedné strany to od Lextera bylo hezké, no ale z té druhé to znělo tak…

tak jako divně, ‚Nejsi zázrak‘ znělo to divně.

Lexter náhle mávl hůlkou a v tu ránu se Harryho oblečení začalo znovu měnit. Už si myslel, že si

vybral kostým, ale Lexter jak vidno neměl v úmyslu přestat.

Boty se z tmavě červené barvy začaly měnit na hnědou, špičaté zůstaly i nadále, ovšem na patách se

mu najednou objevilo na každé botě jedno ozubené kolečko. Oblečení se mu proměnilo ve vybledlou

svéráznou vestu z kravské kůže pod kostkovanou košilí, kalhoty se mu změnily v staré obnošené džínsy,

které i přesto přesně pasovaly na Harryho tělo. V tom se mu do očí zhouply znovu jeho staré dobré
brýle a místo kloboučku s brkem se mu na hlavě objevil typický cowboyský klobouk.

„Myslím, že tohle bude ze všeho nejlepší,“ zakončil to s úsměvem Lexter, odložil svou hůlku a začal

dávat věci zpátky do skříně.

Harry se začal prohlížet, vypadal jako typický cowboy ze západu, dokonce aniž by si toho Lexter

všimnul se mu kolem pasu objevil opasek se sadou nábojů a na boku se mu vyhoupl revolver, který

rázem stáhl opasek na jednom boku o pět centimetrů dolů. Harry na něj vykuleně zíral, v bubínku o

sedmi komorách byl plný počet nábojů, Lexter byl stále otočený k němu zády, co když je opravdový,

no brnění opravdové bylo tak proč ne tohle, možná proto to trvalo déle to vykouzlit, protože se mu to

na boku objevilo až potom, co se Lexter otočil.

Harry rychle začal myslet na něco jiného a revolver přikryl kouskem vesty.

„Takže, teď si to sundej a obleč si svůj hábit, můžeš jít,“ zakončil to Lexter a ukázal mu na hromádku,

která představovala Harryho zmuchlaný pohozený školní hábit.

Harry ještě stále vykuleně stál na místě, Lexter si toho všiml a podíval se na něj. Harry odtušil hned

jeho telepatické schopnosti a tak začal úpěnlivě myslet na něco jiného.

„Nevíte o někom, kdo by uměl člověka naučit tancovat?“ vyhrkl, aby to zamluvil.

Lexter se zarazil a zamyšleně na Harryho koukal. Harry si začal říkat, že ho nejspíš neoblafnul a že

má po revolveru, pak si ale uvědomil, že na něj nemá myslet.

Lexter přimhouřil obočí a zíral na Harryho. „Ty neumíš tancovat?“

„No…“ pravil překvapeně Harry, zřejmě Lextera oblafnul, když se ptá na tohle. „nemohl jsem se to

nikde naučit.“

„Však ty to zvládneš, pochybuji, že ta tvá Cho bude mistryně tance, myslím, že můžeš být klidný,“

řekl Lexter a znovu odvrátil od Harryho zrak.

Ten přešel k pohozenému oblečení a začal se převlékat. To, co chtěl ukrýt, to ukryl a svým tělem

bránil Lexterovi cokoliv vidět. Ten mu zatím odemknul kouzlem dveře.

 „Tak… děkuju a zatím naschle,“ pronesl Harry když stál u dveří.

„Ahoj večer,“ řekl mu bokem Lexter, ale bylo vidět, že se zabývá něčím jiným. „A Harry… opatrně,“

řekl najednou, než stačil zavřít dveře.

Harry šel po chodbě, kde pobíhali studenti z jedné učebny a místnosti do druhé, přemýšlel nad tím,

co Lexter myslel tím ‚opatrně‘. ‚Ten člověk je nepředvídatelný.‘ říkal si sám pro sebe a kroutil hlavou.

Cestou do společenské místnosti se ho asi tucet studentů ještě ptalo za co půjde, Harry řekl, že nic

zajímavého a šel dál.

Ve společenské místnosti se to hemžilo hadry a látkami rozstříhanými na různé kusy a tvary, po

místnosti chodilo několik hnusně zjizvených a spálených obličejů, že si Harry myslel, že Voldemort už

konečně začal řádit. Za celou dobu ještě nezažil takový povyk ve společenské místnosti. Věčně někdo

sbíhal nebo vybíhal do schodů k ložnicím, pořád někdo vykřikoval a běhal po společenské místnosti,

všude byly učebnice a knížky se zaklínadly na ta nejhrůznější přeměňovací kouzla. V tom pobíhal i

Hermionin kocour Křivonožka a snažil se vyhnout dalšímu bolestivému šlápnutí na ocas.

Harry si schoval svůj převlek do kufru a sedl si na své obvyklé místo prostřed Rona a Hermiony. Od

včerejšího večera se spolu ti dva zase začali bavit, dělali jako kdyby se včera nic nestalo, jen Ron stále

vypadal nějak bledě.

Hermiona nakonec pomohla Harrymu s tím hrozným domácím úkolem od Snapea, Harry zjistil, že v

jejím pojetí je ten úkol lehký jako, že jedna a jedna jsou dvě.

Schyloval se večer a ve společenské místnosti se to čím dál více hemžilo prapodivnými stvořeními.

V jednu chvíli kolem proletěl nějaký student s křídly a hlasitě vyřvával, Harry nakonec zjistil, že to byl

Neville, který si zkoušel kouzlo na netopýří křídla. Hermiona a Ron stále museli chodit studenty

uklidňovat a dokonce i někomu srazili body. Jejich prefektské povolání je dost vysilovalo, zvláště v

takovýchto časech, kdy v celé společenské místnosti pobíhala všechna možná strašidla.

Harryho nějak z toho řevu a věčných okřiků Hermiony a Ron začala bolet hlava a tak šel nahoru do
ložnice. Tam byl klid, Seamus, Dean, Neville i Ron byli dole. Harry se natáhl na postel a unaveně

oddychoval. Hleděl na strop své postele s hvězdným nebem. Většinou slyšel vždycky zpěv ptactva a

cvrlikání cvrčků. Teď však jako by celá Bradavická škola byla jeden velký blázinec, ozývali se samé

radostné výkřiky studentů a pobíhání po místy dřevěných podlahách školy. Masivní kamenné zdi ale

naštěstí většinu křiku pohlcovaly.

Harry zavřel oči a začal odpočívat. Dech se mu zklidňoval a oči zavíraly. V tom mu někdo chňapl

opatrně za nos a letmo s ním zakroutil.

„Aaaa!“ vykřikl Harry jak se lekl a bleskově se posadil na posteli. „Kdo to byl?“ zeptal se, ale nikoho

v ložnici neviděl.

„Dobby se omlouvá, jestli Harryho Pottera vyděsil, to Dobby opravdu nechtěl,“ ozval se skřehotavý

hlásek vedle postele.

Harry se naklonil a spatřil dvě velké vykulené skřítkovské oči, byl to Dobby něco přes půl metru

vysoký domácí skřítek zaměstnaný v Bradavicích, na sobě měl malý svetřík, červené střevíce a zelené

kalhoty. Na hlavě mě jednu z Hermioniných vyrobených čepic, na nohou jedny z jejích ponožek a

kolem krku jednu z jejích šál.

„Bože Dobby,“ vydechl si Harry. „Ty jsi mě vylekal, už jednou jsem ti řekl, abys mi to už nikdy

nedělal.“

„Dobby se moc omlouvá, jde se za to potrestat, pane,“ pronesl skřítek, přeběhl k rohu postele, zavřel

oči a začal hlavou mydlit do jejího kovové konzole. Nakonec začal ale bouchat do něčeho měkkého,

zaregistroval to a otevřel oči. Mezi ním a rohem postele se objevila Harryho ruka a bránila mu.

„Tohle už taky nikdy nedělej,“ řekl Harry. „A i kdyby, já nejsem tvůj pán, nemusíš se trestat,“ řekl

Harry a dal ruku zpátky. „A vůbec, nikdo už není tvůj pán.“

„Dobby si stále na to nemůže zvyknout, ostatní skřítkové ho stále nutí chovat se jinak,“ řekl smutně

Dobby.
 „Jak jinak?“ zeptal se Harry.

„Ostatní skřítkové považují za nehoráznost to, jak se Dobby chová k Albusi Brumbálovi,“ řekl Dobby.

„Ty jsi mu něco udělal?“

„Ano, chtěl jsem za své služby dostat zaplaceno,“ řekl Dobby.

„Vždyť to je normální, ne?“ pokračoval Harry.

„Ostatní skřítkové to tak ale nevidí, pane,“ pokračoval dál smutně Dobby. „Ostatní skřítkové se k

Dobbymu začali chovat ošklivě.“

Harry zpozorněl a zahleděl se do Dobbyho smutných očí. „Jak ošklivě, Dobby?“

„Od té doby, co vzniklo na Ministerstvu to oddělení se se mnou odmítají bavit, prý se o mě psalo v

novinách, pane,“ řekl Dobby stále skřípavým a naříkavým tónem.

„To jsme dva,“ usoudil Harry a přisedl se k Dobbymu kousek blíž.

„Dobby je strašně rád, že se Harry Potter vrátil,“ skřípl skřítek.

„Děkuju,“ řekl Harry.

„Dobby si myslel, že už s ním Harry Potter nebude chtít promluvit.“

„A proč bych neměl,“ ptal se Harry.

„To vaše přítelkyně, Hermiona Grangerová, Dobby jí urazil,“ řekl skřítek.

„Cože jsi jí?“

„Pán to neví?“ divil se skřítek. „Dobby o ní řekl ošklivá slova kvůli tomu oddělení na Ministerstvu.“

„A ty sis myslel, že bych s tebou kvůli tomu už nepromluvil,“ divil se Harry.

„To si Dobby myslel, ano pane,“ řekl skřítek potichu, jako kdyby očekával spoušť nadávek od

Harryho.

„Musím přiznat, že mi taky někdy leze na nervy,“ řekl Harry s úsměvem.

„Pán se na mě nezlobí?“ ptal se opatrně Dobby.

„Nejsem tvůj pán a nezlobím se na tebe, měl by sis ale dát pozor, aby tě Hermiona nenachytala, jak
bereš to oblečení, co tu pořád nechává,“ řekl Harry.

„Dobby na to má zvláštní kouzlo pane, všechny čepice se spojí v jednu,“ řekl skřítek a poklepal si na

svou čapku. „Tahle je z třiceti dvou čepiček, pane, o to víc hřeje.“

„No… to… to je chytrý Dobby,“ řekl Harry a modlil se, aby se o tom nikdy Hermiona nedozvěděla.

„Jak jsi vlastně proklouzl dolem, je tam spousta studentů?“ zeptal se Harry.

„Dobbyho si nikdo nevšiml, jenom nějaká kočka mě očuchala, ale jinak nic, pane,“ zaskřípal svým

hláskem skřítek. „Ach, vlastně jsem zapomněl, kvůli čemu jsem přišel,“ řekl Dobby a znovu radostně

pohleděl do Harryho očí. „Profesor mi řekl, že potřebujete naučit tancovat.“

Harry nasucho polkl a pohlédl na půlmetru vysokého skřítka, v tu chvíli se představil jak by asi vydal,

kdyby seděl na bobku a tančil s Dobbym valčík.

„Ne, to… to je dobrý, vážně to oceňuju Dobby, ale radši ne,“ řekl opatrně Harry.

„Dobby vám chtěl pouze pomoct, pane,“ utrousil smutně Dobby. „Dobby vám nikdy pořádně

nepomohl, nikdy se neodvděčil za to, že ho Harry Potter osvobodil.“

„Věř mi, že jsi mi už několikrát zachránil život a co se týče toho dluhu… to už nechme být,“ zamluvil

to honem Harry.

„Dobby vám chce přesto pomoci, pane,“ řekl.

„Víš…, tak dobře, nemůžu ale pochopit, jak by jsi mě zrovna ty mohl naučit tancovat,“ řekl klidným

hlasem Harry.

„Jednoduše,“ skřípl Dobby, luskl prsty a v tom se Harry nohy úplně zbláznily, v tu ránu byl na nohou

a neseděl už na posteli a začal stepovat jako profesionální stepař.

„Dobby, co jsi to provedl!“ křikl Harry a snažil se ovládnout své nohy.

„To je kouzlo pro stepování,“ řekl skřítek a vesele pozoroval Harryho profesionální step.

„Ať… ať… ať to už přestane,“ koktal Harry.

Lusk!
 V tom se mu nohy rázem uklidnily a Harry se sesul na postel.

„Dobby dokáže vykouzlit i normální tance, ne jenom stepování,“ řekl skřítek s úsměvem.

„To myslíš vážně?“ pohlédl na něj nadějně Harry. „V tom případě Dobby, jsi moje záchrana.“

„Dobbyho velice těší,“ usmál se skřítek a hupl z postele. „ale teď už musí jít dodělat večeři,

mimochodem, jak jste si myslel, že by vás jinak Dobby mohl naučit tancovat?“ zeptal se.

Harry chvilku váhal, ale pak řekl. „Víš co, necháme toho,“ řekl a šel vyprovodit Dobbyho ke dveřím

do ložnice.

„Dobby, ohledně toho, jak se k tobě ostatní skřítkové chovají,“ řekl mu ještě ve dveřích. „jseš v

pořádku?“

„Samozřejmě pane, Dobby si z toho snaží nelámat hlavu,“ řekl s úsměvem skřítek a radostně

odcupital po schodech dolů.

Harry ještě chvíli slyšel jeho kroky, které se pak rázem ztratily v pokřicích studentů ze společenské

místnosti.

Bylo mu Dobbyho líto, to opravdu mají ti ostatní skřítkové tak zabedněnou palici a prostě si nedají

říct, nikdy se nezmění? Dobby neudělal nic zlého, teď tam s ním snad zacházejí jako s nějakým

vyvrhelem.

Než se ale nadál, do ložnice vběhli všichni jeho spolubydlící a halasně se bavili.

„Harry, byla tu McGonagallová, říkala, že se už máme připravit a seřadit se dole před Velkou síní,“

vyhrkl Neville s polámanými netopýřími křídly a rychle si je začal odčarovávat.

„Za co vůbec jdeš Harry?“ zeptal se ho Dean.

„Lexter mi vybral kostým cowboye,“ řekl potichu Harry.

„Čeho?“ zeptal se Neville.

„Cowboye,“ řekl neochotně Harry nahlas.

Neville vyprskl smíchy a (Anglicky Cow- Kráva) zeptal se „Co to je?“ ptal se dál Neville.
 „Ty nevíš kdo je cowboy?“ zeptal se ho nevěřícně Harry.

„Ne,“ odvětil Neville a stále se ještě chichotal.

„No, to jsou pasáci dobytka z divokýho západu,“ řekl Harry a s těmito slovy si nasadil cowboyský

klobouk.

„Ty myslíš z Texasu!“ vyhrkl Neville. „Babička mi říkala, že to jsou blázni, že v tam není ani jediný

čaroděj, protože se tam prý nedá žít.“

„Co kecáš, rodiče mýho kamaráda jsou odtamtud, mají příšerný přízvuk,“ řekl Dean. Harry si natáhl

zbytek oblečení. Nakonec si připnul i revolver a snažil se ho před ostatními schovat. Vyndal z opasku

plného nábojů jeden z nich a zasunul tam místo něj hůlku.

Ron zatím vypadal ještě bleději, jako jediný ze všech vůbec nepromluvil, takže si Harry sednul a čekal

až ostatní odejdou. Ron se pak zvednul a vyndal z kufru kus nějaké růžové deky. Povzdychl si a rozbalil

jí. Harry zjistil, že to vůbec není deka, nýbrž jakýsi plášť, skoro jako župan a lomenou kapucí. Ron si

to na sebe natáhl, na pravém boku se na plášti objevil velký prefektský odznak, celý plášť byl růžový,

pásek byl červeně a zeleně zdobený a spodní část vypadala spíš jako sukýnka, než jako kalhoty. Avšak

nebyl odřený nebo rozpáraný, kvůli tomu všemu naopak vypadal jako holčičí plášť.

„Tak prosím, můžeš se začít smát,“ řekl odevzdaně Ron a sesul se zklamaně na postel.

„Můžeš mi říct… co… co to je?“ zeptal se ho Harry těžce a přemáhal se, aby se nerozesmál.

„Prefektský převlek po Percym,“ hlesl Ron. „Byl červený, ale po tom co ho máma stále přepírala, i

když ho nikdo nenosil tak nějak… vyblednul.“

„Hádám, že přemlouvání nezabralo, co?“ zeptal se ho s pochopením Harry.

„Ani náhodou, stála si za svým jako blázen, dokonce prý se bude ptát samotné McGonagallové, jestli

tam v tom budu, abych ctil rodinnou tradici prefektů,“ řekl naštvaně Ron.

Pak se posadil a promnul si pihatou tvář. „Víš Harry, to tě asi překvapí, ale kvůli tomu ti občas

závidím,“ řekl mu smutně.

 Harryho to překvapilo, začal chápat, že Ronovi musí být opravdu zle z toho, jak se k němu máma

chová a tenhle převlek byla jenom třešnička na dortu, ale že by opravdu chtěl být sirotek?

„Věř mi, že nemáš co závidět,“ řekl mu vážně Harry a pomohl mu se zvednout na nohy.

„Já tam snad ani nepůjdu,“ hlesl Ron když se konečně postavil.

„Nezapomeň, že pak to máma zjistí,“ varoval ho Harry a vedl ho ven z ložnice.

„Snad to přežiju,“ modlil se Ron a společně s Harrym začal scházet po schodech dolů.

Kapitola 25.
Halloweenský ples
„J ežíši Rone, teď nemůžeš jít do sprchy, jde se dolů!“ řehtala se Levandule.

„To nebylo vtipný,“ usekl na ní Harry a vedl Rona skrz dav lidí do Vstupní síně.

„To je nějaký koupací dívčí plášť, nebo co?“ křičel další student z Mrzimoru.

„Hele Rone, mohla bych si ho půjčit do sprchy?“ křičela nějaká holka z Havraspáru.

Ron se držel za Harrym jako oběšenec a s očima dolů procházel celým davem pokřiků.

„No teda Rone?“ hlesla Lenka Střelenka, když kolem ní procházeli. Měla na sobě obrovitý klobouk s

hlavou a zobákem orla, znakem Havraspáru, dále měla plášť z peří a velké bačkory ve tvaru ptačích

drápů.

„Ty taky zrovna nevypadáš nejlíp,“ utrousil k ní bokem Ron.

„To ne, mě se v tom náhodou líbíš,“ řekla Lenka.

„Fakt? No… no tak dík,“ řekl Ron a radši ustoupil s Harrym o kousek dál. Stále se snažil za Harryho

schovat, jenže byl o hodně vyšší a vždycky ho někdo ze zadu viděl, takže dlouhou dobu na něj stále jen

pokřikovali kvůli jeho růžovém županu.

 „Rone, co nám to tu budeš předvádět?“ křičela zase nějaká holka z davu Mrzimorských.

„Dejte mu už pokoj!“ křikl Harry.

„Hele Rone, víš, že bys v tom byl dobrej brankář, střelec by se tě lekl dřív, než by po tobě hodil

Camrál,“ křikl Stewart Arkley z Havraspáru

„Hele, já jsem prefekt, jestli někdo chce sundat body, tak ať mi to řekne,“ křikl rozzuřeně Ron.

„Aby ses nezbláznil!“, „Nepochopíš srandu!“ „Ty jsi ale tupec!“ začalo se ozývat naštvaně od

ostatních.

„A to se ještě neobjevili Zmijozelští,“ hlesl Harry k Ronovi a ten si začal uvědomovat, jak to asi bude

vypadat pod sprškou nadávek od Zmijozelu.

Vstupní síň už praskala ve švech, protože se začali do ní hrnout i Zmijozelští, všichni teď čekali, až

jim profesoři otevřou dveře do Velké síně. Harry se konečně začal dívat po Nebelvírských studentech,

Neville měl na sobě jakýsi mušketýrský kostým, který mu byl příšerně malý, nejspíš mu trik s

netopýřími křídly nevyšel, tak si to musel od někoho půjčit. Ginny byla celá napatlaná bledou barvou a

v puse měla dva velké špičáky. Stejně tak vypadal i Dean vedle ní, který byl nejspíš za Drákulu, měl na

sobě tmavý plášť s rudým vnitřkem, to samé i Ginny, vypadali jako takový upírský pár, slepené mastné

vlasy nějak zvláštně změněné ruce, takže vypadaly jako kdyby byly sto let staré.

Harry si pak všiml, že se s někým baví, byl to odporný skřet se slizkou tváří, nerovnými zuby, žlutýma

očima a s kůží celou hnusně zelenou a slizkou, na sobě měl strhané šaty, které vypadaly jako pytel na

brambory. Harry v něm po chvilce bloumání uhádl Seamuse.

Levandule měla strašně zvláštní kostým, na sobě měla nějaké bílé oblečení a celá byla průhledná,

Harry ještě nikdy neslyšel kouzlo na poloprůhlednost, ale bylo jisté, že Levandule dnes půjde za ducha.

Harry pak našel i Parvati Patilovou, na sobě měla překrásné šaty, spíše vypadaly jako svatební, ale

byly o mnoho barevnější a na hlavě měla korunku, šla nejspíš za princeznu, Harryho ani

nepřekvapovalo, že si vybrala zrovna tuhle pitomost.

 Vedle Parvati stála její sestra Padma a neustále na někoho nadávala, aby jí nelámali křídla, byla za

anděla, udělala si vlnité vlasy, nějaký očisťující make up a jak to tak vypadalo, tak rozstříhala

prostěradlo u své postele a udělala si z něho bílé oblečení.

Co byl ale odporný pohled, byl na dvojčata Creeveyovy. Byli spolu srostlí jednou rukou a jednou

nohou a smáli se na celé kolo, protože se přetahovali a pokoušeli se jít na opačné strany, ale přitom

vždycky upadli.

Jack Sloper se bavil se Seamusem, měl velikánské rohy, na sobě odpornou kožešinu převázanou

řetězy a neuvěřitelně odporný obličej, také kouzlem změněný a o kudrnatých vlasech ani nemluvě.

Harry se pak podíval do hloučku Zmijozelských, zajímalo ho, co si asi tak mohl vybrat jeho ‚oblíbený‘

student Draco Malfoy. Místo toho ale zahlédl Millicent Bulstrodeovou, která byla za jakousi

namyšlenou královnu, která si přála, aby jí každý obletoval.

Vedle ní stála Pansy Parkinsonová, na sobě měla tlusté brýle rozcuchané vlasy a podivné oblečení.

Harrymu hned došlo, že tu chce zesměšnit profesorku Trelawneyovou, protože se vydávala za ní.

Pucey a Bletchley šli za kata a jeho vězně, oba byli na svou roli dobře přestrojení a jejich vzhled,

který ani nemusel být kouzlem upravený ještě vystihoval jejich kostýmy.

Harry se podíval na Rona, stále se vedle něho krčil, jako kdyby byl o hlavu menší a schovával se před

Zmijozelskými. Když tak na něj Harry koukal, vzpomněl si, že vlastně není jeho doprovod, tak kde má

Hermionu?

„Nevíš, kde máš Hermionu?“ zeptal se ho Harry.

Ron se na něj vyděšeně podíval. „Ty mi chceš ještě přidat do hysterie, bože ani mi nepřipomínej, že

jdu na ten ples s ní,“ hlesl úzkostlivě Ron, pak ale ztuhnul pohledem na schodiště. Poklesla mu brada a

nevěřícně tam civěl, Harry se tam také podíval a co uviděl ho málem poslalo na kolena.

Byla to Hermiona, ale vlastně to bylo všechno, co se s ní normálně shodovalo. Celá byla bílá jako

čerstvě napadaný sníh, tvář měla hebkou a bílou, celá se jí třpytila a její plavé bílé vlasy se nejspíš
kouzlem vznášely ve vzduchu. Na sobě měla překrásné sněhové šaty ovázané sem tam zlatými proužky.

Zlaté střevíce s modrými pásky a sukni, která se nejspíš také kouzlem sama pohybovala, jako kdyby do

ní foukal letmý větřík.

Procházela mezi vyvalenými studenty, všichni na ní koukali jako na smilování, ostatní měli ošklivé

obličeje, celé to vypadalo jako přehlídka skřetů a sem tam princezen, ale Hermiona absolutně

kontrastovala.

„Tak, co říkáš?“ optala se s úsměvem Hermiona Rona, když přišla až k němu.

„Do… p…, do háje, totiž to… t…, to…“ koktal Ron a stále na ní vyvaleně civěl.

„Myslím, že je Ron nad míru spokojen,“ řekl Harry a usmál se na Hermionu.

„To aby ses za mě nestyděl,“ řekla Hermiona Ronovi, který stále nevěřícně na ní koukal.

„Zdá se, že tu máš novou Fleur Delacourovou, Rone,“ řekl Harry a poklepal Rona po zádech.

Ron však stále na Hermionu třeštil oči a nezmohl se slova. Harry ho tedy udeřil silněji do zad, až

Ronovi málem vyrazil dech, takže se konečně vzpamatoval.

„Totiž…, chtěl jsem říct, že vypadáš… dobře,“ vypadlo z Rona nakonec.

„Díky,“ řekla Hermiona a zařadila se vedle Rona. Všichni na ní závistivě koukali, jak může taková

obyčejná holka dokázat ze sebe udělat tohle? Všichni se ptali na to samé a mezi sebou se bavili.

„Pottere!“ zasýpal hlas za Harryho zády, Harry se lekl a otočil se, byli tam tři mozkomoři a stahovali

na něj odporné ruce, Harry zalapal po dechu a praštil sebou na záda, až si vyrazil dech a začal se dusit.

V tom se ozvalo hlasité řehtání, všichni kolem dokola se smáli, Harry konečně otevřel oči a před

sebou spatřil Malfoye, Crabbeho a Goyla, sundali si kapuce jejich mozkomorských plášťů a smáli se

na celé kolo.

„Já vám říkal, že to zabere!“ křičel ze všech sil Malfoy a smál se, až se za břicho popadal.

„Vy jste tak nehorázní idioti!“ křikla na ně Hermiona, zatímco Ron pomáhal udýchanému Harrymu

na nohy.
 „Bojí se nás jako čert kříže!“ křičel dál Malfoy.

„Tebe bych se nebál ani kdyby ti narostly lupy v tvým mastných vlasech, ach promiň já zapomněl, ty

už je tam máš…“ řičel na něj vztekle Harry.

Malfoy vzal hůlku a rozzuřeně vykračoval k Harrymu.

„Pane Malfoyi,“ ozval se mužský hlas ze schodů, všichni rázem ztichli a zahleděli se nahoru. Byl to

Lexter, na sobě měl modrý trikot s velkým červeným S na žlutém podkladu, červené boty a stejně tak

červený plášť. V tom mávl hůlkou a vznesl se do vzduchu jako pravý Superman. Dopadl pak lehce na

zem hned vedle Malfoye a Harryho.

„Strhávám vám deset bodů za takovou nehoráznost, možná, že kdyby jste viděl na vlastní oči umírat

své rodiče pokaždé, když se objeví mozkomor, nebyl by jste tak veselý,“ sykl k Malfoyovi Lexter

naštvaně, ani se nepodíval na Harryho a kráčel směrem ke dveřím do Velké síně.

Všichni teď koukali vyjeveně na Harryho, pochopili, co zažívá pokaždé v přítomnosti mozkomora,

Harry teď se otočil na své dva přátele a naznačil jim, ať se rychle baví o něčem jiném. Ve Vstupní síni

se rázem strhla vlna šepotu a všichni koutkem očí koukali na Harryho v cowboyském obleku. Harry byl

sám rád, že si ho nikdo moc nevšímal kvůli jeho převleku, že tolik není nápadný, jenže teď tomu bylo

přesně naopak. Ron už se přestal schovávat, pochopil, že má nejspíš po zbytek večera pokoj s

pomluvami na jeho převlek, všichni si teď budou povídat o Harrym.

„Občas ten Lexter plácne takovou blbost…“ ztěžoval si Harry.

„Vždyť ale to je dobře,“ přerušila ho Hermiona. „tím tě nezesměšnil, naopak tím vysvětlil to, proč jsi

se lekl Malfoye, každý si myslel, že jsi bázlivý, ale to není pravda, teď ví proč,“ dopovídala mu a její

sněhové vlasy vlály ve vzduchu. Ron na to přikyvoval a konečně byl rád, že na něj nikdo nepokřikuje.

„Prosím všechny o pozornost,“ zahřímal hlasitě Lexter u dveří na celou Vstupní síň. „Ve Velké síni

jsou stoly vždy pro čtyři studenty, proto si prosím předem vyberte, s kým budete sedět, místo je pro

každého, takže není důvod pro tlačenice, nyní prosím postupujte do Velké síně za mnou.“
 V tom se ohromné dveře vedoucí do Velké síně otevřely a za nimi studenty hned přivítala profesorka

McGonagallová, měla na sobě jakýsi oblek kněžny s dlouhými šaty a brýle s jednou čočkou které se

jinak nazývají monokl.

Studenti se začali hrnout do Velké síně, Harry ale stále nechtěl jít dál, něco mu chybělo, jeho

doprovod.

„Já tady počkám na Cho, jděte napřed a pohlídejte nám stůl,“ řekl jim Harry, když se začali rozdělovat.

„Dobře,“ pravil Ron a hrdě šel s Hermionou dovnitř.

Harry uhýbal všem studentům, kteří se snažili se protlačit dovnitř, občas se o něj otřelo nějaké

hrůzostrašné stvoření, nebo ho poškrábal čísi dráp. Vstupní síň se začala pomalu vyprazdňovat,

Harrymu pokleslo srdce, nikde Cho neviděl. Kde může být? Nakonec ve Vstupní síni nebylo ani dvacet

studentů a Harry už jasně viděl, že mezi nimi ho není. Povzdychl se a začal být nervózní, připadal si

dost blbě, nikde nebyla, půjde tam sám, jako jediný sám, dokonce i Malfoy měl Pansy jako doprovod.

V tom ho někdo ze strany políbil na tvář, Harry sebou trhnul a podíval se za sebe.

„Čekáš na mě?“ zeptala se ho Cho.

Harry se zhluboka nadechl, nemohl věřit vlastním očím, byla za elfku, plavé vlasy sahající až na záda

měla hebké a rovné, obličej nalíčený se špičatýma ušima, které jí ohromně slušely, rovné tenké a černé

obočí, které se jí na krajích zvedalo, na sobě měla šaty složené snad ze stovek stříbrných třpytících se

řetízků a ve zlatém výstřihu měla jakýsi bílý medailon. Nebyla zdaleka tak hezká jako Hermiona a její

převlek za vílu, ale Harrymu teď připadala jako to nejhezčí stvoření na světě.

„Tak… tak nějak,“ koktal Harry a snažil se nevypadat tak hloupě jako před chvilkou Ron, rozhodně

tam neměl nikoho, kdo by ho bouchl do zad a vrátil do reality.

„Vždycky se mi líbili cowboyové,“ řekla s úsměvem.

„To myslíš vážně, nebo jen abych se necítil blbě?“ ptal se Harry, zatímco se celá Vstupní síň

vyprázdnila a všichni už byli ve Velké síni.

 „Opravdu,“ řekl Cho a přistoupila k němu blíž. Harrymu se trochu podlomila kolena, když ucítil její

vůni.

„No… ty… t… ty taky nevypadáš špatně,“ koktnul Harry.

„Děkuju,“ usmála se na něj Cho.

„Hele, vy dvě hrdličky, čekáme jen na vás,“ řekl přátelským tónem Lexter, který je pozoroval ode

dveří.

„Jo, jasně,“ hlesl Harry, otočil se a pomalu šli do Velké síně.

„Asi bys jí měl nabídnout rámě,“ pošeptal mu Lexter, když kolem něho procházeli.

Harry se začervenal, Cho Lexterovu poznámku uslyšela a nabídla mu ruku.

Když vešli dovnitř, zjistili, že Velká síň je asi ještě jednou delší a širší, než byla obvykle, že je tam

nesmírný brajgl, všichni se spolu radostně bavili a byli rádi, že konečně jsou ve větší místnosti než byla

Vstupní síň. Byly zde seřazené kulaté stoly se svícnem uprostřed a u každého byly čtyři židle. Uprostřed

síně pak byl prostorný taneční parket a v rohu u oken byly opřené hudební nástroje. Ron Harrymu a

Cho z dálky mával a ukazoval jim na dvě volné židle u stolu, u kterého s Hermionou seděli.

Všichni stále zírali ještě na Harryho a jeho doprovod, někdo se usmíval, někdo při pohledu na ně

ohrnoval nos. Harry byl při pohledu na Cho v sedmém nebi, nemohl uvěřit jak dnes vypadá, že vůbec

může být ještě krásnější. Když si přisedli, tak Ron na ní také valil oči, nakonec do něj místo Harryho

jako minule, šťouchla Hermiona.

V tom se ozvalo šoupavý zvuk, všichni se otočili k učitelskému stolu, který nikdy neměnil svou pozici.

To právě vstával Albus Brumbál, Harry se při pohledu na něj vrátil do reality, jako by vždycky, když

na něj pohlédne všechno štěstí z něho vyprchalo.

Alespoň si konečně mohl prohlédnout ostatní učitele. První zleva byl nepřehlédnutelný Hagrid.

Přes oko měl černou pásku, zjizvenou tvář s napoleonským kloboukem, který byl ale černý s lebkou

a dvěma zkříženými kostmi jako znak. Místo jedné ruky měl starý rezavý hák, proužkovanou červenou
vestu, dole pod stolem byl vidět dřevěný kůl, který představoval dřevěnou pirátskou nohu. Harry si

teprve teď všiml, že mu na rameni sedí nějaká rozcuchaná sova, vzpomínal si na ní, to je ta sova, kterou

Hagrid věčně tahá sebou ve svém spratkovém kožichu, teď se mu unaveně klimbala na rameni a zavírala

na přeskáčku jedno oko po druhém.

Vedle Hagrida byl Snape, ten samozřejmě na sobě měl svůj obvyklý černý hábit, mastné vlasy a

hákovitý nos, nebyl dnes za nic a podle jeho nálady tomuto plesu moc neholduje. Navíc Hagrid seděl

hned vedle něho, z čehož také nebyl zrovna dvakrát nadšený, Hagridova sova věčně únavou padala a

on jí pořád chytal, bohužel většinou padala směrem na Snapea.

Vedle Snapea se posadil Lexter ve svém Supermanovském kostýmu a o něčem se vesele bavil s

McGonagallovou v jejím kostýmu kněžny.

Na druhé straně stolu seděli další profesoři, profesorka Sinistrová zřejmě dostála svého slova a

nezúčastnila se. Harryho nepřekvapilo, že madam Pomfreyová jde za zdravotní sestru, stačilo jí si vzít

svůj každodenní oblek a bylo to.

Vedle ní seděla profesorka Prýtová, která měla na sobě světlý nafouklý jednobarevný oblek a místo

čepice velký klobouk nějaké hnědé houby. Stále se omlouvala, když do někoho svým širokým

kloboukem drcla.

Nakonec tu byl Kratiknot, který měl na sobě tmavě modrý plášť s půlměsíčky a hvězdami.

Uprostřed se teď postavil profesor Brumbál, kostým měl vcelku normální, byl za Santa Clause, však

také jeho dlouhé vousy mu to dovolovaly, jeho jasně červený kostým s nejspíš i trochu vycpaným

břichem, měl na sobě sněhové pásy a na hlavě měl červenou čepici s bambulí.

„Vítám vás všechny na oficiálně již osmdesátém třetím maškarním plese, který se nepravidelně

pořádá na naší škole,“ řekl do tiché Velké síně Brumbál. „Dříve, než se pustíme do večeře, vás chci

upozornit, že večerka se pro dnes posunuje až do půlnoci, samozřejmě pokud někdo bude chtít odejít

už dříve, nic mu v tom nebrání, dále také chci oznámit, že zítřejší výuka bude o hodinu posunuta,“ řekl
Brumbál a ve Velké síni se rozlehlo hlasité a radostné mumlání.

„A nyní už na nic nečekejte a objednávejte si večeři,“ řekl Brumbál a posadil se. Hned na to ho Harry

viděl si vzít jídelní lístek a pak něco řekl svému talíři, na kterém se hned poté objevilo jeho vybrané

jídlo.

„Co říkáš na ten způsob stolování, Hermiono?“ zeptal se jí popudlivě Ron.

Hermiona na něj naštvaně koukla a rozmýšlela se co řekne.

„Hlavně se tu nezačněte hádat,“ řekl jim Harry a podal Cho jídelní lístek, který byl na každém

čtyřčlenném stole jeden.

Celá Velká síň byla překrásně vyzdobená, zdá se, že ještě něco pro dnešek, co se týče výzdoby

profesoři dodali. Obloha na stropu Velké síně byla strašidelně zamračená a občas sem tam prolétl nějaký

ten netopýr. Svíčky visící volně ve vzduchu také svítily jiným světlem, dodávaly strašidelnou atmosféru

celé Velké síni. Hagridovi dýně měly v sobě každá jednu svíčku, která osvětlovala jejich vnitřek a

vynikaly tak jejich děsivé škleby. Také se zdálo, že teplota nějak poklesla, bylo tam více zima než

obvykle, avšak dalo se to vydržet bez toho, aby člověk chytil rýmu.

Když už všichni v síni hodovali, Harry si všiml jak Hagrid zápasí se svým hákem na jedné z jeho

rukou. Většinou všechno musel brát tou druhou, bohužel občas něco vylil nebo mu něco vyklouzlo z

talíře a Snape přímo pěnil zlostí.

„Vy ste tu za upíra, profesore?“ zeptal se Hagrid Snapea, který opravdu vypadal jako upír, i když byl

ve svém normálním oblečení. Snape mu na to jen letmo a pomalu, ale hlavně naštvaně zavrtěl hlavou.

Lexter se na něj díval a usmíval se. Pak to nevydržel a řekl: „Hagride, měl by jste pak vyzkoušet

Bublinkový driják, to vás postaví na nohy,“ řekl mu.

Hagrid nadšeně přikývl, Harry věděl, že Hagrid pije víno jako vodu a že na to aby se opil potřebuje

snad celou cisternu, kolik toho vydrží, takže se nedivil, že to chce zkusit. Čtveřice seděla blízko

učitelského stolu, takže učitele Harry slyšel.

 Hagrid pak vzal lístek a pročetl si tam něco. Lextera se v tu chvíli na něco ptala McGonagallová,

takže přestal dávat pozor. Hagrid pak řekl: „Bublinkový driják,“ a před ním se na stole objevil malinkatý

pohárek, velký asi jako lidský prst. Hagrid se zasmál nad tou kapkou pití, která v tom byla a popadl tu

malinkatou skleničku.

V tom se Lexter otočil a všiml si co Hagrid dělá. „Teď to nepijte!“ křikl, jenže to už to do sebe Hagrid

vyklopil.

Ta malinkatá sklenička se oproti Hagridovu mocnému tělu zdála být téměř neviditelná, ale v tu chvíli,

co to do sebe Hagrid vyklopil se mu z břicha ozvala hotová bitva. To kručení bylo strašně, v tom si

Harry všiml, že si Lexter zacpává uši, nejistě se koukl po jeho sousedech, kteří také zaslechli Hagridovo

kručení v břiše a zvědavě na něj civěli.

Kručení nepřestávalo a nabíralo obrátky, Lexter už zavíral i oči, všichni na Hagrida zvědavě koukali

s očekáváním, první, kdo si kručení všiml byl samozřejmě Snape, který seděl hned vedle Hagrida a teď

vypadal, jako kdyby se chystal každou chvíli skočit do bojového zákopu a krýt se před dělostřeleckou

palbou z minometů.

Hagrid si jeho výrazu všiml, otočil se tedy k němu obličejem a řekl: „Vodpusťte profesore, ale to

pití… Aaagggggggrrrrrrrrrhhhhhhhhhh!“

Nastalo hrobové ticho, Hagrid říhnul tak mocně a přímo na Snapea, kterému při říhnutí zavlály jeho

slepené vlasy, že všichni ve Velké síni ztichli a dívali se směrem ke stolu profesorů, jako kdyby

očekávali nálet stíhaček.

Snape měl bledý obličej, bezvýrazně hleděl do svého talíře a těžce oddychoval. Harry viděl, jak zuby

nehty svírá v ruce vší silou vidličku a mocně se přemáhá, aby jí vzteky nezapíchl Hagridovi do zadku.

„Já se moc vomlouvám, teda tohle je ale pořádnej driják, profesore,“ pronesl Hagrid rozjařeně směrem

k Lexterovi. Ten konečně otevřel oči a zjistil, že se stalo přesně to, co očekával, opatrně se přitom

podíval zpátky na Hagrida, jestli je v pořádku.

 „Chtěl jsem vám říct, tady teď ne,“ řekl nakonec Lexter.

Profesorka McGonagallová byla ve střehu a v ruce držela hůlku, jak jí říhnutí vylekalo, Brumbál se

na Hagrida usmíval a Kratiknot také.

V tu ránu se v celé síni rozhostil smích, každý se smál a nemohl uvěřit vlastním uším, všichni se teď

už smáli kromě profesorky McGonagallové, která ještě stále nechápala, která bije a hlavně kromě

Snapea, který byl celý zelený.

„Starej dobrej Hagrid,“ řekl Ron a usmíval se od ucha k uchu.

„Viděl jsi Snapea?“ ptala se rozjařeně Cho.

„A viděla jsi, jak mu zavlály vlasy?“ ptal se ještě uchechtaný Ron.

„To byl děs, myslela jsem, že ho snad Snape zabije,“ řekla Hermiona.

„To bys viděla, jak ten se umí ovládat,“ řekl jí na to Harry a zamyšleně se na Snapea díval.

„Proč se ho najednou zastáváš?“ zeptala se ho Hermiona.

„Tady nejde ani tak o zastávání, ale o to, jak je Snape prohnaný,“ řekl jí na to Harry.

„S tím souhlasím, má za ušima,“ řekla Cho.

„Rozhodně už vím, co zkusit na Freda a George, jak že se to jmenovalo? Šumivý driják?“ ptal se

rozjařeně Ron.

„Myslím, že Bublinkový driják, je zakázané ho pít ve společnosti,“ řekla Cho.

„Divím se, že ho Hagrid nezná,“ podotkla Hermiona.

„To pití je ze severní Asie,“ řekla na to Cho.

Po chvíli se už zase všichni uklidnili od závratného smíchu a Hagrid se už zase zabýval padající sovou.

Snape se začal bavit s Lexterem, takže se nemusel už věnovat Hagridovi a jeho sově, Brumbál se o

něčem povídal s McGonagallovou a Kratiknotem.

Najednou hudební nástroje se zvedly začaly samy hrát, stejně jako ty v Komnatě nejvyšší potřeby.

Všichni na ně okouzleně koukali, jako kdyby na housle a piáno hráli neviditelní hudebníci.
 V tom se do síně vřítila další postava, měla rozcuchané vlasy, velké brýle s tlustými obroučky a nějaké

křiklavé sváteční šaty. Harry po chvilce zkoumání zjistil, že ta postava, která se blíží k profesorskému

stolu je Sibyla Trelawneyová převlečená za nějakou ještě šílenější ženskou, než je ona sama.

„Ach Sibylo, nevěděli jsme, že se k nám dnes připojíte,“ řekl s úsměvem Brumbál.

„Ano, tohle je můj první Karnevalový ples a právě jsem zjistila z krbových uhlíků, že jestli se nebudu

zúčastňovat každého tohoto setkání, umřu hladem,“ pronesla překotně Trelawneyová, když dorazila až

k profesorskému stolu.

„Ano jistě, ale počkejte, nemáme tady dostatek židlí, vydržte chvilku,“ řekl Brumbál a začal se zvedat,

aby jí vykouzlil židli.

„To není třeba profesore, sednu si třeba… třeba tady,“ ukázala směrem ke stolu, kde seděli Harry,

Ron, Hermiona a Cho, kteří po sobě teď úzkostlivě pohledli.

„Obávám se, že studentské stoly byly vyhrazeny pouze pro čtyři osoby…“ pokračoval Brumbál.

„To je v pořádku,“ zarazila ho Trelawneyová a vykouzlila si mezi Harrym a Cho jednu židli podobnou

těm, co měla ve své smradlavé učebně.

Následně si k nim přisedla a trochu je odstrčila od sebe.

„Nazdar, ke mně vlastně do hodiny chodí jenom tady pan Weasley, že ano?“ spustila hned na to.

Harry věděl, že Ron většinu hodiny prochrápe a nebo si vymýšlí to, jak právě věští, že se mu něco

stane.

„Tak nějak,“ přitakal opatrně Ron.

„Ale Harry, proč jste se nepřihlásil ke studiu do mých hodin?“ chrlila svá slova Trelawneyová jako

žhavé olovo.

„Já totiž… no… profesorka McGonagallová mi řekla, že to není pro mé vybrané povolání důležité,“

zamluvil to Harry.

„Věštění je důležité pro jakékoliv povolání, mladý muži,“ řekla mu na to.

 „Aha,“ cekl Harry a nepřítomně se díval na tykev, na kterou minulý den stále hleděl.

„Musím říct, že dnes vypadáte skvěle Harry,“ řekla najednou Trelawneyová.

Harry se až lekl téhle věty a jenom potichu hlesl: „Děkuju.“

„Já většinou tyhle zvyky neslavím, například Vánoce pro mě nevěští nic dobrého, snažím se jich

stranit, ale to víte, stejně na vás jednou dojde,“ mlela dál na Harryho, ten si jí nevšímal a jenom

nepřítomně přikyvoval. Kolem něho teď prošli Brumbál, McGonagallová, Lexter, Pomfreyová,

Kratiknot a Prýtová, kteří přerušili trapné liduprázdno na tanečním parketu.

„Tančení jsem od přírody nikdy neměla ráda, hvězdy mi odhalily pravdu tohoto zvyku. To není proto,

aby si chlapec s dívkou zatančili, ne to ten hříšník jí chce svést z cesty spravedlnosti, kdepak, já jsem

to hned prohlédla, člověk si musí dávat pozor, samozřejmě ne ten, co má moc jako já, já dokážu

předpovědět všechny nástrahy života, přiznávám, že je to těžké, také jsem musela dřít celý život, zrovna

včera mě směr tekoucí vody z čajové konvice předpověděl, že nastanou kruté časy, kruté časy to vám

povídám, člověk nebude mít ani trochu klid, řekla jsem si, že bych upozornila svou drahou přítelkyni

Anastázii, ale věděla jsem, že ona tomu mému umění příliš nerozumí, na to musí mít člověk dar a to

ona rozhodně nemá, ona je spíš taková tichá puťka, co se hned zastraší…“

Harry si začal připadat mdle, její monotónní povídání ho uspávalo a zároveň se divil, jak se dokáže

dostat z tématu tančení na to, jaká je její kamarádka Anastázie puťka.

„Rone pojď,“ zaskučela Hermiona úzkostlivě a tahala Rona na taneční parket, Harry věděl, že jediný

člověk, který opravdu Trelawneyovou nemůže vystát je právě ona.

Ron se nakonec zvedl a neochotně přešel s Hermionou na parket, kde se už točilo několik párů.

Harry však opravdu nechtěl jít si zatancovat, jeho záchrana, malý skřítek Dobby se nikde neukazoval.

Taneční parket se zaplňoval čím dál víc, někde už i studenti jen tak stáli a povídali si, Trelawneyová

pořád něco mlela, co už Harry nadobro nevnímal.

Podíval se vedle sebe, jak Cho smutně kouká na tančící páry. Začal si připadat trapně, všichni byli,
buďto už na nohou, nebo tancovali, jenom oni dva tam sedí s nejprotivnější učitelkou ve škole. Stále se

ale neodvažoval vyjít na parket, dokud se neobjeví Dobby. Cho pořád koukala, jak se tančící páry točí

v rytmu hudby a zasněně na ně hleděla. Harry si dokola stále přemítal, co má udělat, strašně jí chtěl

svolit, říct že ať už jdeme, ale zároveň by tím musel přiznat, že tančit neumí.

„… a víte co je divné pane Pottere?“ mlela dál Trelawneyová. „Minulé roky se mi stále před očima

objevovala vaše smrt, ale letos… nic.“

Harry zpozorněl a koukl na ní. „Cože?“ ptal se udiveně.

„Ani čajové lístky, ani tyrkysový prášek, nic. Jak kdyby jste letos neměl zemřít,“ řekla dál v klidu

Trelawneyová udiveným tónem.

Cho také zbystřila a překvapeně koukala, co právě Trelawneyová povídá.

„Ale vždyť já jsem ani jeden ročník nezemřel, i když jste mi předpovídala smrt,“ řekl Harry.

„No, právě proto, musím vás varovat, letos žádnou smrt nevidím,“ řekla vážně Trelawneyová a

brejlila na něj skrz své tlusté obroučky.

Harrymu se začal zrychlovat dech, snad tohle nic nenaznačovalo, pokud vždycky, když mu

předpověděla smrt nezemřel, co když teď, když mu předpovídá, že nezemře, naopak zemře? Co když

se to tenhle školní rok opravdu stane? Harry začal mrkat po síni a hledal Dobbyho čím dál víc, srdce

mu začalo být bolestivě a nějak se cítil, jako by se mu zvedal žaludek.

„Mám o vás obavy pane Pottere, jsem si zcela jistá, že mé věštby ještě nikdy neselhaly,“ řekla

Trelawneyová.

Harry na ní vykuleně pohlédl.

„No, možná nějaké ano,“ připustila. „Ale pokaždé, i když jsem se zmýlila to mělo nějaký smysl,

nějakou pointu, vždycky pane Pottere.“

Harrymu nadskočil žaludek, popadl Cho za ruku a odtáhl jí na taneční parket.

„Co to mělo znamenat?“ ptala se udiveně Cho.

 „Já ani nevím… ale chci od ní co nejdál,“ řekl ustrašeně Harry.

Cho na něho starostlivě pohlédla. „Chceš někam odejít?“ zeptala se ho.

„No… já… já nevím,“ breptnul Harry.

„A nechceš si jít zatančit?“ zeptala se ho Cho.

„No, víš… tak…“ Harry nevěděl, co má říct, když teď bude váhat, Cho dojde, že tancovat neumí,

když ale půjde tancovat, tak to pozná hned. „Já nevím.“

Cho se usmála a řekla. „Jak nevíš?“

„No… prostě nevím,“ řekl Harry a pocit, který mu navodila Trelawneyová se začal ztrácet pod

záštitou trapnosti.

Cho ho vzala za ruku a přišli na okraj parketu, tam, kde si jich moc lidí nevšímalo. Pak se na Harryho

otočila a koukla na něj.

‚Teď si myslí, že jí nějak mám chytit a… a… no tak jsem to viděl dělat Hermionu, takže bych mohl

zkusit…“ říkal si v duchu ustaraně Harry.

„Hermiona mi to už dávno řekla Harry,“ pravila Cho a Harry na ní vykulil oči.

„Cože?“

Usmála se na něj a řekla mu: „Podej mi ruku,“ a Harry jí opatrně podal ruku. Cho se na něj stále

klidně usmívala. „Nic na tom není,“ řekla mu.

„Jo, já vím, ale je mi dost… tak jako trapně, už jsem to ze čtvrtého ročníku zapomněl,“ pronesl opatrně

Harry.

„Druhou ruku mi dej na záda,“ řekla.

Harry bezradně přistoupil k ní blíž a lehce se jí dotknul na boku.

„Musíme k sobě blíž, Harry,“ řekla mu a přitiskla se až na něho. Harry ucítil její tělo a zažíval v tu

chvíli samé zvláštní pocity.

„Tu ruku,“ podotkla pak Cho.

 „A…c..co s… s ní?“ breptal Harry.

„Trošku víc dolů,“ řekla mu opatrně Cho.

Harry trochu sjel rukou na jejích zádech o trochu dolů.

„Víc,“ řekla mu s úsměvem.

Harry tedy nejistě spustil ruku a zastavil se těsně nad jejím křížem.

„Ještě víc dolů,“ řekla mu Cho.

Harry tedy sjel opatrně až na její kyčel.

„To stačí,“ pokračovala Cho. „ukážu ti kroky, ano?“

Harry přikývnul a sledoval pohyby Cho. Snažil se je kopírovat, ale bylo to těžké, stále se musel dívat

pod sebe, teď na nich utkvělo i několik pohledů od studentů, vždyť přece jejich školní pár tančil.

Po asi pěti minutách se ale Harry chytil a dokázal jí už vést sám. Nakonec se mu ani nechtělo přestávat

a začal si to užívat, spíš ale kvůli její přítomnosti. Pak narazili na Hermionu s Ronem, ten byl celý

udýchaný a jevil známky únavy. Pokaždé se Hermiony ptal, kolik ještě musí udělat koleček, aby už

měla dost.

Harry pak potkal Malfoye s Pansy, Malfoy se na Harryho zvláštně usmíval a naznačoval mu něco o

malé postavě s ušima. Harry si myslel, že se mu vysmívá a tak se radši věnoval Cho, na Malfoye neměl

náladu, ani kouskem své mysli.

Vlastně naopak, Harry si nedokázal představit, jak by to mohlo být ještě lepší, teď už umí i tancovat

a přítomnost Cho ho povzbuzuje jako kdyby si sedl na své koště a vznesl se do vzduchu. Začali si s Cho

povídat jako tehdy, když se procházeli celé dny po pozemcích školy, přestali vnímat zvědavé pohledy,

Harry dokonce vypustil z hlavy všechny ostatní, představoval si, že tam tančí sami, jenom oni dva.

Líbezná hudba hrála stále dál, její klidný rytmus Harryho uspokojoval, nakonec mu Cho položila hlavu

na rameno a nechala se jím vést v rytmu hudby. Harry jí věřil a ona jemu. Jejich vztah opravdu snad

nemohl být lepší, nejspíš dospěl už k tomu nejlepšímu, říkal si Harry. Jen se bál, protože z vrcholu
většinou není jiná cesta než zase pád dolů. ‚Ať se mi to nestane, ať můžu být dál s Cho.‘ modlil se

Harry. S Cho se cítil zase opět živý, nemyslel na problémy, měla neuvěřitelnou vnitřní sílu, kterou

Harrymu s radostí předávala. Pochopení a láska z její strany uklidňovali všechny Harryho starosti a

rozpory, ani při pohledu na tančícího Brumbála už necítil takový vztek jako před tím. Když byl s Cho

jako kdyby celý svět byl úplně jiný, krásnější, pocit, který se nedá popsat žádnými slovy. ‚Bože dej ať

to nikdy neskončí…‘ říkal si Harry.

Kapitola 26.
Zapovězené peklo
V tom se ozval po celé Velké síni dusot. Skleničky se začaly otřásat a nápoje v nich čeřit. Dusot se

stále zvyšoval, všichni už na parketu přestali tancovat a udiveně naslouchali hlubokému dusotu. Pak i

hudební nástroje přestaly hrát, Cho se na Harryho ustrašeně podívala, ten byl stejně tak vyvedený z

míry. Brumbál se oddělil od houfu tanečníků a přešel ke stěně Velké síně s vysokými skly. Dusot už

byl tak silný, že začaly nadskakovat příbory a talíře na stolech. Všichni instinktivně couvali směrem od

toho vycházejícího dusotu a tak se shromáždili na jedné straně síně, zatímco samotný Brumbál byl na

druhé a zamyšleně naslouchal do oken. Cho se přitiskla k Harrymu a i ostatní páry se k sobě tiskli,

začali být dost vyděšení, dusot byl tak silný, že jim až brnělo v žaludku.

Prásk!

První tykev spadla ze stropu, následně další, Harry si uvědomil, že tu jsou jako terč na bombardování

a přeběhl s Cho k místu, kde nad nimi nebyla žádná dýně. Pak začaly padat i ty obrovské dýně, co

Hagrid vypěstoval na své zahrádce.

„Prosím všechny o klid!“ zahřímal na vyděšeně studenty Brumbál, ke kterému se následně připojil i
Lexter, takže u té jedné stěny stáli oba dva. Brumbál pak mávl hůlkou a všechny dýně se začaly

samovolně vznášet ve vzduchu, takže už nespadla ani jedna.

Pak se Brumbál začal o něčem bavit s Lexterem, Harrymu se zdálo, že na něj Lexter nepatrně pohlédl

a pak následně vyběhl ven ze síně.

Dusot však stále sílil, teď už skoro nadskakovali i samotní studenti, jak se silně rozléhal po místnosti.

„Hagride!“ křikl pak Brumbál ke stolu profesorů. „Mohl by jste sem jít?“

Hagrid také řádně vykulený se odhodlaně zvedl a vykračoval směrem k Brumbálovi, jenže než k němu

stačil dojít, celá Velká síň se ohromně otřásla, jako by do ní praštil jeřáb demoliční koulí.

Byla to příšerně strašidelná atmosféra, jak se celá Velká síň zatřásla.

Polovina studentů hlasitě křikla a tlačili se na protější stěnu. Nějací studenti naopak vytáhli hůlku a

byli připravení se bránit.

Prásk!

Znovu se ozvala ta rána, nyní však o hodně silnější. V tom se zvenčí ozval řev tak hlasitý, jak kdyby si

někdo kouzlem zesílil hlas. Za okny nebylo vidět skoro nic, jen něco ohromného, co právě teď znovu

praštilo vší silou o stěny Velké síně.

„Hagride, hned jděte ven, prosím, máte tam práci,“ řekl Brumbál a vykračoval ven z Velké síně s

Hagridem v závěsu. Když zmizeli ze dveří ozvala se znovu ohromná rána a znovu řev. Každému se

zatajoval dech, Harry viděl, jak ze zdi padá drobný prach při každém úderu do Velké síně.

Prásk!

Další rána dokonce posunula mohutnými kamennými bloky. Někteří studenti začali panikařit, ale to

už k nim přispěchal zbytek profesorů a začali je uklidňovat. Cho se k Harrymu tiskla čím dál víc, Harry

nevěděl, jestli je to kvůli tomu, že se bojí, nebo že se bojí o něho.

Prásk!

Ozvala se další ohromná rána, kusy kamene se posunuly nejméně o půl metru směrem dovnitř a prach
zalil celé prostranství.

„Já to říkala, že se to stane!“ vykřikla znenadání Trelawneyová. „Už je to tady, Harry!“ křičela mu

do tváře.

Harry se na ní vyděšeně podíval a pak přejel pohledem ke skoro už rozbourané zdi.

„Sibylo, uklidněte se,“ řekla rázně McGonagallová a postavila se před Harryho, aby ho kryla, ten se

rozhodně nechtěl schovávat za něčí sukni. „Pottere, kam to jdete, vraťte se!“ křikla pak, když si všimla,

jak Harry se oddělil od Cho a jde směrem k bortící se stěně.

„Pottere, vraťte se!“ křikl Snape.

„Okamžitě se sem vraťte!“ opakovala McGonagallová.

„Harry!“ křikla nakonec vyděšeně Cho.

Prásk!

„Wingardium leviosa!“ křikl Harry na poslední chvíli s vytasenou hůlkou, protože kamenné bloky se

rozlétly směrem k němu. Teď se začaly vznášet ve vzduchu, Harry ustoupil a sklopil hůlku, v tom

okamžiku bloky hlasitě padly na zem.

Za otvorem ven, kudy dovnitř hned pronikl mrazivý vzduch byl stále ještě prach. Proudění vzduchu

však nepolevovalo a tak se otvor ve zdi vyčistil.

Na druhé straně Harry viděl krvavý obličej Drápa, obra a Hagridova bratra.

„Drápe,“ hlesl Harry.

„Harry NEBEZPEČÍ!“ křikl Dráp natáhl k Harrymu ruku.

„Drápku přestaň!“ ozvalo se z druhé strany zdi za Drápovými zády, to byl Hagrid.

„Harry!“ zakřičel znovu Dráp a ruku natáhl skrz otvor až k Harrymu.

„Harry Pottere, okamžitě se sem vraťte!“ křikla McGonagallová a hnala se k Harrymu.

„Ne!“ křikl Dráp a ohnal se po McGonagallové, která na poslední chvíli uhnula před ohromnou

prackou Drápa.
 „Harry nebezpečí, jít!“ křičel dál Dráp.

„Drápku, prosím tě, přestaň!“ křikl Hagrid zvenčí.

Náhle se kolem Harryho hlavy prohnala jiskra a práskla Drápa přímo do hrudníku. Harry se otočil,

rozcuchaná McGonagallová Drápovi mířila hůlkou na tělo a chrlila jedno kouzlo za druhým.

„Ne, paní profesorko!“ křikl Harry a McGonagallová překvapeně přestala. Dráp začal křičet a

vzpouzet se kouzlům, jenže na obry kouzla tolik nepůsobila.

„Nepleťte se do toho Pottere!“ křikla McGonagallová a znovu namířila hůlkou na Drápa.

Harry se rozeběhl po mohutných vyvalených balvanech k otvoru ve zdi a zabránil tak svým tělem

McGonagallové vrhat kouzlo.

„Okamžitě se sem vraťte Pottere!“ křikla McGonagallová.

„Harry, co to děláš?“ křikla Hermiona.

Harry se otočil na zkrvaveného Drápa a pak to spatřil. Jeden z nejhorších a nejstrašidelnějších

pohledů, co kdy viděl. Na horizontu celý zapovězený les rudě žhnul, celý hořel. Jen pár stovek metrů

lesa na okraji ještě nebylo v plamenech. Do nebe stoupal strašidelný dým a po celém kraji se valil děsivý

hukot hořícího lesa. Bylo to jako se dívat na valící se lávu v dálce.

_text

„Panebože,“ hlesl Harry a hleděl na horizont.

„Harry pozor!“ křikl někdo ze síně, ale to už Harryho chňapla obrovitá ruka Drápa a zvedla ho k
nebesům až mu upadla hůlka i jeho cowboyský klobouk.
„Áááá!“ zařval Harry, když ho Dráp tak silně stiskl.
„On ho zabije,“ hlesla vyděšeně Hermiona.
Dráp ale hned, jak zpozoroval Harryho křik stisk povolil a Harry se bezvládně svalil celým tělem na
jeho ruku.
Dráp si ruku dal k obličeji a s obavami se na Harryho díval. Jako kdyby se bál, že mu něco udělal,
jenže v tom okamžiku sebou Harry škubnul a otevřel oči, tělo ho strašlivě bolelo, ale jinak nejspíš neměl
nic zlomeného.
„Drápku, položit Harry!“ křičel Hagrid primitivním jazykem, aby Dráp rozuměl.
„Harry nebezpečí, Harry pryč!“ zahřímal Dráp s ústy stále u Harryho hlavy, takže to stačilo, aby se
Harry více než dost probudil. Sedl se na jeho ruku tak, aby nespadl a vyděšeně na Drápa koukal.
„Harry tady v bezpečí!“ křikl nahoru na Drápa Hagrid.
 Dráp ale začal nesouhlasně kroutit hlavou a dál brblal. „Ty zachránit Dráp, odvézt sem, tady né
bezpečno, já zachránit Harry, odvést pryč.“
„Nech ho být!“ křikla z otvoru ve stěně Cho.
„Okamžitě ho pusť!“ křikl Ron, který se postavil vedle Cho a mířil na Drápa hůlkou.
„Ron přítel, Ron neublížit.“ řekl Dráp.
„Ublížím ti, jestli nepustíš Harryho,“ řekl odhodlaně Ron a tiskl hůlku v ruce.
„On mu chce jenom pomoct,“ křikl Hagrid na Rona.
„Drápe,“ řekl tiše Harry. Dráp se ho přisunul k obličeji, aby ho slyšel. „Co se stalo?“
„Zlé tma oblečení, zničit doma, chtít zabít Harry, Harry nebezpečí.“ mumlal mu Dráp.
„Zlé tma oblečení?“ opakoval Harry.
Dole pod nimi zatím Hagrid stále opakoval, že Dráp Harrymu nechce ublížit. Jenže to už se Dráp
otočil a kráčel s Harrym v ruce pryč od školní budovy.
„Drápku, vrať se zpátky!“ křičel Hagrid a už nemyslel na primitivní mluvu.
Dráp byl však rychlejší a šel s Harrym směrem k jezeru.
„Drápe, jak vypadat zlé tma oblečení?“ ptal se Harry a snažil se napodobit Hagridovo dorozumívání.
„Dráp nevidět tvář, oni mít tma oblečení, oni zničit Dráp doma, chtít zabít Harry.“ mlel dál Dráp.
Harry už nedbal na svůj k smrti zrychlený dech a na to, že měl srdce až v kalhotách, teď myslel na
jediné, kdo byli zač.
„Drápe, dej mě prosím dolů,“ poprosil ho Harry.
„Ale Harry tady nebezpečí.“ řekl udiveně Dráp a stále mu bolestivě tekla rudá krev z obličeje.
„Drápe, tebe někdo zranil?“ ptal se Harry.
„Zlé tma oblečení, zničit doma, zranit Dráp.“ řekl Dráp, když s Harrym v ruce šli kolem jezera na
rozcestí do Prasinek.
„Zničili ti domov a zranili tě?“ opakoval Harry.
„Tak.“ řekl Dráp.
„Drápe, polož mě, prosím, na zem,“ řekl rázně Harry.
„Dráp zachránit.“
„Harry se zachránit sám,“ řekl mu a Dráp se zastavil u kraje zapovězeného lesa. Chvíli přemýšlel a
pak spustil ruku s Harrym na zem.
„Děkuju,“ hlesl Harry a stoupl si konečně na trávu.
„Harry ale už nebýt na Bradavice,“ řekl Dráp a byla to pravda, rozcestí a jezero bylo dávno za nimi,
stáli na rozlehlé louce zase před vchodem do zapovězeného lesa někde neznámo kde, jen z horizontu
lesa vycházel zlověstný dým mohutného kouře.
Harry přemýšlel, co bude dělat, kam teď půjde? Ne, musí se vrátit, musí se vrátit k Cho a ostatním
přátelům, tam je jeho místo, ten hlas, co mu napovídal utéct se zase ozval, ale Harry ho rezolutně odmítl.
Musí se vrátit.
Byla už tma a obloha byla jako vždy zatažená, navíc teď přibýval mrak z dýmu, který stoupal ze
zapovězeného lesa. Jak tam tak s Drápem stál slyšel vzduch chladného větru, džíny docela držely teplo,
i jeho vesta z kravské kůže, i tak ale už byla dost zima. Kolem začalo polétávat listí, podzim už byl v
plném proudu a tak stromy už ztrácely své ošacení.
„Dráp zima.“ řekl mu najednou nad hlavou Dráp. Harry, aniž by si to přiznával, to pociťoval také,
najednou tu byla až moc velká zima a mrtvolno, stromy s jehličím a listím náhle ustaly šustit, takže se
rozprostřelo hrobové ticho. V tom se i poletující listí náhle ladně sneslo k zemi a bezvládně leželo. Byli
na paloučku nějaké louky se vstupem do tmavého zapovězeného lesa a tma byla s náhlým tichem
příšerně děsivá.
„Myslím, že už tu také není bezpečno,“ řekl Harry, protože začal chápat, co nastávající ticho znamená,
sáhl si na pásek k nábojům, kde měl místo jednoho z nich hůlku. Nebyla tam, musel jí ztratit, nemá
hůlku!
Bez hůlky je zranitelný jako obyčejný mudla, vlastně pak si uvědomil, že vedle něho stojí šestimetrová
hora svalů v podobě Drápa.
„Drápe, měli by jsme zmizet,“ řekl mu Harry.
„Dráp jít bezpečí.“
„Ne, musíme se vrátit do Bradavic, tam jsme v bezpečí,“ žadonil Harry, který nedosahoval Drápovi
ani ke kolenům.
V tom se za jejich zády ozvaly jakési strašidelné skřeky. Harrymu pokleslo srdce z kalhot až někam
dolů na trávu, náhle začal panicky překotně dýchat, byla tam absolutní tma.
„Zlé tma oblečení!“ křikl najednou Dráp.
Harry pochopil o co se jedná, jsou tu pro něj, Lexter přece sám říkal, že jakmile se jen na malinko
vzdálí z Bradavic, půjdou po něm.
„Nemůžeme se vrátit,“ řekl Harry udýchaně a se smrtelným výrazem koukal do směru, odkud přišli a
odkud teď vycházely skřeky. „Musíme do lesa, Drápe,“ řekl mu.
„Les nebezpečí.“
„Věř mi, že tohle je ještě víc nebezpečnější,“ upozornil ho Harry a tahal obrovitou postavu za
nohavici, ale bylo to marné. Vždyť by ani neutáhl Hagrida, natož pak Drápa.
V tom se skřeky ozvaly znovu, tentokrát silněji a z více stran. Jediná strana, ze které nevycházely byl
zapovězený les.
„Oni se nás snad snaží dostat do lesa,“ odtušil vyděšeně Harry.
Co teď, jít tam, kam chtějí, nebo jít na smrt? Nemá hůlku.
„Drápe utíkej!“ křikl nahoru nad sebe Harry. Dráp stále zadumaně koukal směrem na skřeky, v tom
ale Harry uslyšel šustění trávy, blíží se k němu.
„To nebýt zlé tma oblečení.“ řekl Dráp.
„Ty tam něco vidíš?“ divil se Harry, který stále jen mžoural do černé prázdnoty. „Drápe, ať je to
cokoliv, je to zlé, musíme utéct!“
„Harry utéct, Dráp počkat a zdržet.“ řekl Dráp a podíval se ze shora odhodlaně na Harryho.
„To nemůžeš, oni tě zabijí!“ hlesl Harry.
„Dráp ochránit Harry.“ řekl stále odhodlaně Dráp.
Šustění bylo už skoro u nich, skřeky byly čím dál silnější, Harry už dokonce viděl černé stíny na
louce, bylo jich rozhodně víc než tři, takže do Démoni být nemohli, byli to mozkomorové.
„Harry jít!“ křikl na celé kolo Dráp až Harry upadl na zem. Pak se zvedl a začal utíkat do
zapovězeného lesa. Neměl čím si posvítit, neměl hůlku ani na obranu. Nemohl se bránit.
„Áááá!“ ozvalo se mu za zády.
„Drápe!“ křikl Harry a zarazil se přes vstupem do lesa.
Ohromná postava sebou těžce práskla na zem, až se celý palouk zatřásl a Harry padl na kolena.
„Drápe ne!“ křikl Harry a hnal se za ním, co mu síly stačily. Bylo mu jedno následky, běžel mu na
pomoc. Dráp sebou stále ještě hýbal, stále ještě byl na živu, byla ještě šance.
Harry přiběhl k jeho nohám, u obličeje se mu sklánělo několik vysokých černých kápí.
„NE!“ křikl Harry z plna hrdla, v tom se všechny kápě naráz podívaly na něho. Ti, co klečeli u Drápa
teď vstali a neslyšeně se sunuli k Harrymu. Harry pozadu začal ustupovat, neviděl je zřetelně, nemohl
zcela jistě odhadnout, jak jsou od něj daleko, v každém případě jich muselo být přinejmenším několik
desítek, stahovali se k němu.
Pak náhle sebou Harry praštil na zem, jak ustupoval po zpátku neviděl kam jde a zakopl. Možná, že
by to ani neviděl, kdyby šel popředu jaká byla tma.
Kápě ho obklopovaly, Harry se zvednul na nohy a utíkal k lesu, jenže v tom mu od pusy začala jít
pára. Za sebou uslyšel sající zvuky, všichni mozkomorové z něj najednou začali vysávat štěstí. Harrymu
se protočily panenky, padl na kolena a následně se svalil celý na zem. Ruka mu ale na něco spadla, na
něco kovového.
Revolver! Z posledních sil vědomí ho popadl a namířil na nejbližší stín. Oči se mu ale začaly
rozmazávat, začal upadat do bezvědomí. V dálce uslyšel nářek své matky, kterou vraždil Voldemort.
Do očí se mu vlily slzy, viděl jí a i slyšel, prociťoval její nářek, bylo pozdě, ruka s revolverem mu padla
bezvládně na zem.
„Harry.“ ozvalo se mu z hlavy. „Nitrozpyrit!“
Harry se začal přemáhat se všech sil a přestal myslet na nářek své matky. Byl ale tak silný.
„Maminko!“ křikl Harry.
Nesmím na to myslet, zima ale byla tak silná, Harry si vzpomněl na to, co říkal Lexter, že člověk
vždycky má ještě sílu, i když je na dně, sebral veškerou svou odvahu a vůli a přestával na matku myslet.
V tom zvuk zmizel a Harry uviděl před sebou padajícího Siriuse do kamenného oblouku.
 „Siriusi!“ zařval Harry. ‚Nesmím na to myslet, ne!‘
Zatnul pěsti a zuby, očistil si svou mysl.
V tom se mu oči otevřely, před ním se sklánělo asi tucet mozkomorů, Harry pozvedl revolver a namířil
na prvního z nich… Cvak!
A nic, nic se nestalo. Harry bezvládně vydechl, nefunguje. Za zády toho tuctu mozkomorů se začali
objevovat další a začali také sát vzduch. Harrymu se zamlžilo před očima, palce nahmatal pojistku na
revolveru a přecvaknul jí. Namířil do hlavy prvního mozkomora a… Prásk!
Mozkomor odletěl a převalil se na záda, ostatní mozkomorové v tu chvíli přestali sát a hleděli na toho
padlého. Harrymu revolver ale zpětným rázem vypadl z ruky a praštil ho do boku těla. Tím ho ale, dá
se říct, probudil a protože z něho už mozkomorové nevysávali štěstí, byl při smyslech.
Popadl znovu revolver a pevně ho stiskl. Namířil na druhého mozkomora a… Prásk!. Druhý
mozkomor se také svalil na zem, revolver tentokrát pevně zůstal v Harryho ruce. Ten namířil na třetího
a Prásk!
I třetí sebou švihnul na zem. Harry namířil na dalšího a Prásk!. Dalšího a Prásk!, pak další Prásk! a
další Prásk!. a pak další Cvak!.
Náboje došly. Harry strnule pohlédl na bubínek revolveru a začal ho páčit, jenže nevěděl, jak ho
otevřít. Pak zahlédl jakési malé tlačítko, stiskl ho a bubínek se rozevřel. Rychle začal rvát ze svého
pásku další náboje. Ruce se mu klepaly jako o závod, vyndal asi sedm nábojů, mozkomoři se zase k
němu začali otáčet, pořád se mu strašně klepaly ruce. Začal rvát náboj za nábojem do bubínku, ale nešlo,
třesavka v rukou byla příliš silná, vzal tedy dva najednou a začal je rvát do bubínku. Místo toho mu ale
vypadly z ruky do trávy, Harry začal bezděčně šmátrat v trávě.
Když v tom se první sestřelený mozkomor zvedl jako by se mu nic nestalo a jeho kápě znovu mocně
pohlédla na Harryho. Tomu strachy vypadl revolver z ruky, věděl, že už je na nic a se smrtelným
výrazem na mozkomora civěl. Srdce mu přímo chtělo vylétnout z hrudníku, bilo tak mocně a silně, že
mu způsobovalo příšernou bolest. Harry cítil, jak se mu do těla dostává adrenalin a jak ho jeho tělo ještě
povzbuzuje jakýmikoliv prostředky k poslední obraně. Jenže místo toho se mozkomorové zase mocně
začali nadechovat a Harry přestával o sobě vědět. Víčka se mu zavřela a dech se mu začal zklidňovat,
přestával cítit půdu pod nohama, přestával cítit všechno kolem. Jedním okem ještě zahlédl, jak se k
němu jeden mozkomor sklání a otevírá svá odporná okoralá a slizká ústa.
Chce mu dát polibek smrti a vysát z něho duši, je konec…
V tom se mu nad hlavou ozval orlí zpěv. Mozkomorové sebou zase cukli a pohlédli do nebes. Z výšky
se k nim vznesl bílý orel, byl tak bílý, že jeho průzračná bělost házela stříbrné barvy, z čista jasna osvítil
celou louku.
Náhle se mozkomoři odtáhli od Harryho a začali se rozprchávat na všechny strany. Orel letěl za nimi,
narážel do nich a všechny se je snažil odehnat, přičemž vydávali bolestivé skřeky až nezmizeli v úplné
dálce.
Harry začal znovu překotně dýchat, ležel na ledové zemi, která byla kvůli mozkomořímu dechu
pokryta čerstvou jinovatkou. Nemohl uvěřit tomu, že to přežil. Po asi půlminutě se sebral a zvedl se na
nohy, které se mu třásly jako osika. Čím víc je nutil, aby se mu netřásly, tím to bylo silnější.
Opatrně přešel k Drápovi a podíval se na něj. Jeho mohutné tělo se stále nadouvalo nahoru a dolů, to
znamená, že ještě dýchá. Harry si oddechl. Trochu Drápa proplesknul přes jeho gigantický kulatý
obličej, ten však nejevil známky toho, že by na něco takového reagoval. Harrymu bylo líto ho tady
nechávat, ale věděl, že mudlové tudy nechodí, takže nehrozí nebezpečí prozrazení.
Byla tma jako v pytli, Harry přesto zahlédl černou skvrnu, které se nejdřív lekl, ale pak si uvědomil,
že to je hladina jezera na obzoru. Začal se pomalu orientovávat.
Náhle se ozval další orlí křik, byl jiný než před tím, bylo to jako kdyby ho někdo mučil, jako kdyby
řval z posledních sil. Harry nevěděl, co má dělat, nakonec se ale rozhodl jít za křikem orla, což bylo
opačným směrem, než byl vstup do zapovězeného lesa. Koukal přitom pečlivě na zem, aby znovu
nezakopl. Také ale hleděl před sebe, další překvapení by už opravdu nesnesl.
Náhle znovu ustal vítr a nastalo mrtvolné ticho, když to Harry zaznamenal, začal být zase nervózní.
V tom ale zahlédl v dálce pruh shnilé spálené trávy. Harry začal znovu přemýšlet jestli má stále jít tím
samým směrem. A co ten pruh shnilé a zvadlé trávy? Jako kdyby tu někdo přejel sekačkou na trávu,
která jí ale místo sekání ničí.
 Stále se k pruhu uvadlé trávy přibližoval, srdce se mu zase zrychlovalo. Náhle se v dálce z obrysu
černé skvrny jezera odpojila polovina černoty. Harry zjistil, že ten obrys stojí na samém konci pruhu
zvadlé trávy, mrtvolně se to na něj dívá a ruce přitom drží něco ostrého, od čeho odkapávala na zem
nějaká tekutina, přitom to mohutně oddychuje.
Harrymu se na chvíli zastavil puls, ten pohled byl příšerně strašidelný, to nebyl strom ani nic jiného,
teď dokonce zjistil, že je to černější než jezero samotné.
Začal se mu nekontrolovatelně zrychlovat dech, protože ta černá skvrna se začala nekompromisně k
němu blížit. Nohy mu ztuhly, jako kdyby se nemohl odlepit od země. Stále se to k němu blížilo a
mrtvolně to na něj hledělo skrz černou tmu.

_text

‚Musím jít, musím jít!‘ opakoval si Harry, soustředil se a nohy mu povolily. Otočil se a začal uhánět
zpátky směrem do zapovězeného lesa. V tom to uslyšel, něco přičemž málem omdlel hrůzou, za jeho
zády se ozývalo strašidelné, klidné ale zároveň rozhněvané a hluboké oddechování, které v nočním
tichu a tmě působilo přímo příšerně.
Neměl odvahu se znovu ohlédnout, ten dech se však stále přibližoval, stejně tak se Harry přibližoval
zapovězenému lesu. Pak si začal připadat, že ten dech v té děsivé tmě slyšel vycházet přímo za sebou,
jako kdyby to šlo hned za ním, jako kdyby mu to oddychovalo hned u ucha, Harry se začal strašně bát,
do zapovězeného lesa se vřítil přímo jako blesk a začal utíkat směrem do jeho nitra.
Prásk!
V tom sebou praštil na zem jak široký, tak dlouhý. Obličej si přikryl rukou, která teď začala šíleně
pálit. Musel zakopnout o kořen. Zvedl se tedy znovu na nohy, nebral na zřetel jakákoliv zranění a utíkal
panicky dál. Ani jednou se za sebe neohlédl, cítil, jak mu proud teplé krve stéká po ruce a odkapává na
zem.
Prásk!
Tentokrát se svalil na zem sám, protože právě narazil do mohutného kmene stromu. Neviděl ho, až
teď si uvědomil, že skoro ani nevidí na krok, temnota je tady téměř stoprocentní, začínal zjišťovat, že
když zavře oči a znovu je otevře, vidí úplně to samé - nic. Po tváři mu začala stékat krev, stejně tak se
mu řinula i ze rtů a z pusy, brýle neměl na nose, slyšel, jak někam při nárazu odlétly a naděje, že je tu
najde, je mizivá. Sáhl se na tvář, v tom, co to strašně začalo pálit, celý obličej měl odřený, měl prasklý
ret a možná, že i přeražený nos, ze kterého se valily proudy krve. Musel do toho kmene narazit příšernou
rychlostí, teď se mu motala hlava, neviděl ani na ruce před sebou, možná slepl. Celé tělo ho bolelo,
nejvíc však ale obličej, nekryl si ho ničím při nárazu a bylo to asi tak silné, jako kdyby ho nakopl Dráp
svou mohutnou nohou.
Dech, zase se mu za zády začal ozývat hluboký strašidelný dech a přibližoval se. Harry nevěděl kam
má jít, nic neviděl, jediné, co věděl je, že ten dech vychází směrem za jeho zády. Mohl klidně znovu
narazit do toho samého stromu a ani by si toho nevšiml.
Zvedl se na nohy, které ho šíleně zabrněly. Snažil se zapudit příšernou pálivou bolest v obličeji a tu
hroznou pulzující bolest v ruce kterou tušil, že měl plnou krve.
Dech mu opět začal vycházet přímo za zády, jako kdyby to za ním stálo, Harry zazmatkoval a rozeběhl
se od toho… ať to bylo cokoliv. Pak si ale uvědomil, že neví kam běží, dal tedy tu zdravou ruku před
sebe a jako slepec kráčel směrem od hrozivého dechu, který mu při každém vydechnutí způsoboval
mráz po zádech. Byl to příšerný pocit, vědět, že se každou chvílí může v tomhle strašidelném tichu a
tmě dotknout čehokoliv v tomhle smrtelném lese.
Náhle se ale opravdu něčeho dotkl až málem strachy vyjekl, díky bohu to byl jen další strom. Obešel
ho zprava a pokračoval dál. Byl to opravdu příšerný pocit jít takhle poslepu, člověk si to ani nedokáže
představit, jaký strach z toho jde.
Každou chvíli zakopával a jen párkrát přitom udržel rovnováhu. Před očima měl stále
neproniknutelnou tmu, stále opatrně našlapoval, chvíli se dral nějakým křovím a v jednu chvíli zase
šlápl do nějakého potoka, i když se nezdálo, že by to byl potok, protože proudění vody neslyšel a když
ucítil, jak mu něco přejelo přes nohy ponořené ve vodě, vyjekl a vyběhl na břeh dřív, než vůbec
plánoval. V tom, jak tak šel s rukou napřaženou před sebe narazil na něco chlupatého. Celým tělem mu
přejel pocit příšerného strachu, z toho čeho se dotknul se ozvalo zuřivě zavrčení, Harry nedbal na ruku
ani na nic jiného a začal upalovat pryč, co mu nohy stačily až sebou znovu švihnul na zem.
Do jeho rány na obličeji a rukách se dostala špína, Harry cítil, jak ho to bolí, jak jeho tělo bojuje proti
nečistotám a také slyšel nějaké kroky čtyřnohého tvora. Zůstal stále nehybně ležet, zjistil, že pak ho to
nemůže najít, takže asi po dvou minutách se kroky ztratily v dálce.
Co teď, nevěděl, kde je, ztratil se snad v tom největším lese, co kdy poznal a neví kudy jít.
V zápětí se ale znovu ozval ten strašidelný dech hned za jeho zády, jako kdyby nad ním něco bylo
skloněného a oddychovalo mu za hlavou.
Harry byl v tu ránu na nohách a běžel pryč. Pak zaslechl jakési hlasité praskání, když se přibližoval
ještě blíž, slyšel typické praskání větví od ohně, musel se blížit k tomu požáru, tam kde je oheň je i
světlo, řekl si.
Rozběhl se tedy směrem k praskotu, stále však zakopával, jednou nebo dvakrát bolestivě narazil rukou
do stromu, ruka se mu přitom obrátila a Harryho o strom zase zastavilo jeho tělo.
Nakonec viděl dým, šedý dým stoupající k obloze. Běžel s nadějemi směrem ke světlu jako můra k
zářivce. To byl jeho jediný orientační bod, který viděl. Světlo sílilo, nakonec Harry začal vidět i na půdu
pod nohama, dorazil asi tak na padesát metrů k mohutnému požáru, který bičoval všechny stromy v
dálce. Sedl si na zem a promnul si oči. Když dal ruce od obličeje, měl je plné krve a nečistot. Jeho levá
ruka měla asi palec dlouhou tržnou ránu, která silně krvácela. Vyndal kapesník a obvázal si ruku dokola,
aby tím zastavil krvácení. Pak se začal vzpamatovávat a zjišťovat, co má s sebou. Vlastně nemá kromě
několik desítek nábojů nic. Ano, na ruce měl prstýnek od Cho. Harry si až teď na něj vzpomněl. Zřejmě
moc nefunguje, když mu nepomohl při tom útoku mozkomorů, ani teď, když ho sledovalo to… ať to
bylo cokoliv, ale Harry se modlil aby to nebyl Démon.
Ten dech se už neozýval, nebo že by ho Harry neslyšel? Před ním žhnul les a hukot ohně byl
přinejmenším ohlušující, navíc Harrymu se zdálo, že plameny přeskakují ze stromu na strom strašlivou
rychlostí a blíží se k němu. Ale na to nebral zřetel, z obrovských několik metrů vysokých plamenů
sálalo strašně příjemné teplo. Promrzlý Harry si to užíval jako letní lázně. Celé jeho tělo pookřávalo a
vzpamatovávalo se z toho příšerného mrazu.
Teď ale musí vymyslet, jak se dostat zpátky, mohl by si udělat pochodeň, vzít kus větve a zapálit jí,
snad mu cestou nezhasne. Co když tím ale na sebe připoutá pozornost, když půjde sám lesem s pochodní
v ruce, vždyť po něm všichni jdou, co bude dělat?
„Tak tady je!“ křikl nějaký hlas za jeho zády.
Harry téměř vykřikl jak se lekl, ale to už ho za ruku popadla jiná a začala ho zvedat téměř do výšky.
„To je ten, co do tebe vrazil, je to člověk,“ pravil znovu hlas, Harry se tomu podíval do očí.
„To je ten Potter,“ řekl kentaur Bane. Jeho nahé mužské tělo volně přecházelo od pasu dolů do
koňského.
„Prosím, pusťte mě,“ žadonil Harry, kterému se už začala odkrvovat Banem sevřená ruka.
„Polož ho na zem, uděláme to tady,“ pronesl jim někdo za zády.
Byl to Magorian, kentaur s výraznými lícními kostmi a dlouhými černými vlasy, přes rameno měl luk
a toulec plný šípů.
„Co chcete udělat?“ ptal se vystrašeně Harry, který už necítil svou ruku, když mu jí Bane konečně
pustil až sebou praštil zpátky na zem.
„Za to, co jsi nám provedl tě potrestáme tím nejpřísnějším trestem, který kentaurové mají,“ pravil
naštvaně Magorian.
„Je jako troska, myslíš, že ten by to dokázal?“ ptal se pochybovačně Bane Magoriana a díval se, jak
zkrvavený Harry bezvládně a vyčerpaně leží na zemi.
„Už není mládě, můžeme ho zabít a také je to přítel toho poloobra, od teď je každý jeho přítel náš
nepřítel,“ řekl Magorian.
 „V tom případě si nejspíš nebudeme rozumět,“ řekl jim někdo za zády.
Všichni tři se otočili, stál tam Brumbál ve svém Santa Clausovském převleku a za jeho půlměsícovými
brýlemi se blýskaly jeho usměvavé oči. „Já jsem totiž Hagridovo dobrým přítelem.“
„Brumbále, měli jsme dohodu,“ řekl rozčileně Magorian.
„A vy jste jí porušil,“ doplnil ho Bane.
„Nejsem si vědom toho, že bych já nebo kdokoli ze školy tuto dohodu porušili,“ řekl klidně Brumbál.
„Ale… takovýto požár je dílem kouzel, lidských kouzel, takže to musíte mít na svědomí vy,“ řekl
Magorian.
Brumbál vytáhl hůlku a letmo s ní mávl směrem k desítky metrů vysokým plamenům. Náhle všechny
plameny na horizontu zhasly a zůstaly jen okoralé zbytky ohořelých stromů. Hned poté se znovu
rozhostila strašlivá tma, Harry absolutně nic neviděl, navíc byl strašlivě unavený a zavíraly se mu oči.
„Spolu s ostatními profesory zde chodíme“ pokračoval Brumbál. „a snažíme se hasit požár, bohužel
les je tak veliký, že se nám to nedaří provést ihned.“
„Jak máme vědět, že jste to nezavinili vy, naše svatyně a uctívací místa byla ohněm zničena!“ ztěžoval
si Magorian.
Brumbál sklopil hůlku a maličko jí rozsvítil, takže Harry zase viděl na všechny tři.
„O tom se dohodneme potom, teď musím odvést Harryho do bezpečí, takže pokud vám to nebude
vadit…“ řekl Brumbál a Bane naznačil, že už chce zaprotestovat, ale Magorian ho zarazil.
„Harry, můžeš vstát?“ zeptal se ho letmo Brumbál. Harry se mu podíval do očí, v jeho duši se v tu
chvíli rozprostřela čistá nenávist, obličej zkřivil do nenávistného úšklebku. Jeho zuřivost ještě
podtrhovala skutečnost, že zase něco chtějí před ním skrýt, jaképak dohadování potom, to aby to Harry
neslyšel?
„Můžu,“ procedil Harry skrz zatnuté zuby a zaťaté pěsti. Kdyby ho nespoutávala zemská přitažlivost,
nejspíš by vyletěl a jednu mu ubalil.
„Sejdeme se jako obvykle,“ pronesl Brumbál a počkal až se Harry zvedl na nohy.
„Tentokrát nebudeme tak ochotní, Brumbále,“ řekl naštvaně Bane a zle po obou koukal.
„Nic jiného bych od vás ani neočekával,“ řekl klidně a s úsměvem Brumbál, vzal Harryho za ruku a
vedl ho pryč od dvou naštvaných kentaurů.
Stále se od nich vzdalovali, šli zase temným lesem, v dáli se stále ozývalo praskání větví, které
nemilosrdně požíraly plameny.
Harry nevěděl, jestli má promluvit nebo ne, nejspíš na něj ve škole zase čeká hora školních trestů, po
minulém školním roce ale už byl na ně zvyklý.
„Víš, proč jsem řekl, že se o tom dohodneme potom?“ zeptal se najednou Brumbál a Harrymu se
nechtělo uvěřit, že mu to možná prozradí.
„Chtěl jsem tě odvézt do Bradavic, do postele, aby sis odpočinul,“ řekl klidně Brumbál.
Harry se skrytě pousmál, bylo to jak si myslel, nic mu neřekne, bude si hrát stále na tajnůstkářskou
hru.
„Myslím to vážně, Harry,“ řekl za Brumbál.
Harry stále nenávistně koukal do jehličnaté země.
„Profesor Lexter mi řekl, co ti vyprávěl. Nezlobím se na něj, že ti to vyzradil, i když ses to měl
dozvědět až v sedmém ročníku,“ pokračoval dál Brumbál a stále svítil na cestu, přitom pořád něco
hledal na zemi.
„To o Démonech?“ zeptal se Harry neutrálním tónem.
„Ano,“ potvrdil Brumbál.
„Vy jste už nějakého viděl?“ zeptal se Harry.
„Ach ano, viděl, ale ta vzpomínka tak strašná, že je navždy uložená v mé myslánce,“ řekl s úsměvem
Brumbál.
„Já ho také viděl,“ dodal Harry.
„Hm,“ přikývl Brumbál a dál klidně šel, stále něco hledal na zemi mezi jehličím.
„To znamená, že zemřu,“ dodal Harry klidně.
„Oh, ne, to si nemyslím,“ řekl stejně tak klidně Brumbál.
„Mám to předpovězeno, že zemřu,“ dotíral stále Harry.
„O ničem takovém nevím,“ prohlásil Brumbál.
 „Ta věštba o tom vyvoleném,“ doplnil Harry.
„Já si nepamatuji, že by tam…“ řekl Brumbál, ale zarazil se, pak pomalu a pro něj nezvyklým
úzkostlivým tónem pokračoval. „že by tam bylo řečeno něco o tom, že bys musel zemřít Harry.“
„Nemůžu porazit Voldemorta,“ řekl Harry a při onom jméně se vpravo od nich něco zašustilo.
Brumbál ztuhnul a díval se tím směrem. Chvíli čekal a pak si všiml Harryho pohledu.
„Ach, tady to je,“ řekl a zvedl nějakou větev, která ležela směrem, kterým koukal. Pak pozvedl i
hůlku, ze které v zápětí vytryskl paprsek světla, který vrazil do větve.
„Tu máš Harry, chyť se jí, dopraví tě zpátky do Bradavic,“ řekl mu.
Harry chvíli váhal, ale pak po ní chňapl, rázem ho něco zatáhlo za břicho a on vyletěl do vzduchu.
Obrazy se začaly motat a rozmazávat, Harry se nepouštěl větve a prostě jen zavřel oči.
Po chvilce ucítil náraz na pevnou zem. Někdo ho vzal za ruku, Harry otevřel oči, byla to madam
Pomfreyová a vedla ho k posteli v ošetřovně.
„Ehm, dobrý den,“ breptnul Harry.
„Podle mě moc dobrý není!“ křikla madam Pomfreyová a Harry hned zjistil, že nemá moc dobrou
náladu. „Vy si prostě budete riskovat dál, jak je vám libo, co?“
„Já… já jsem nechtěl…“
„Nechtěl?“ křikla dál. „Vždyť jste tomu monstru šel přímo naproti…“
„To není žádné monstrum!“ křikl na ní Harry, který se už neudržel.
Madam Pomfreyová chvilku váhala, pak mu beze slova ošetřila ruku a obličej tak, že zbyly jenom
šrámy a nakonec řekla. „Jděte… do postele.“
Harry vyšel z ošetřovny, na hodinkách měl něco před půlnocí, musel tím lesem bloumat několik hodin.
Velká síň už byla prázdná a nikde nebyla ani noha. Pomalu vyšel po schodech až dorazil k Nebelvírské
společenské místnosti. Buclatá dáma už zase klimbala opřená na svém křesle a od pusy ji odkapávaly
sliny.
„Ehm, ehm!“ upozornil jí Harry na svou přítomnost. Ta sebou cukla a rozespale mžourala po
místnosti.
„To snad… ale mě už to ani nepřekvapuje,“ řekla s klidem, ani se nezeptala na heslo a odklopila svůj
portrét.
„To se mě ani nezeptáte na heslo?“ zeptal se jí nevěřícně, protože ještě nikdy se nestalo, že by se
nezeptala.
„Takhle otravovat umíš jenom ty,“ pronesla klidně Buclatá dáma a zase začala klimbat na svém křesle.
Harry prošel nevěřícně otvorem a vešel do společenské místnosti plné studentů.
„Harry, jsi v pořádku?“ vykřikla Hermiona.
„Harry, ty jsi zpátky!“ křikl další.
„Harry!“
„Harry ty ses vrátil!“
Harry zakroutil hlavou a důrazně ukázal odmítavé gesto. Pak kolem zaražených studentů prošel až ke
schodům vedoucím do ložnice a vyběhl nahoru.
Otevřel dveře, přešel ložnici a svalil se na postel. Oči upřel na hvězdné nebe své postele. Zaznamenal
ale, že v místnosti je nějaká zima.
Ohlédl se a zjistil, že okno do ložnice je otevřené dokořán.
„Harry?“ zval se dívčí hlas odněkud z kouta.
„Kdo je to?“ lekl se Harry a hned se napřímil.
Ze stínu vyšla Cho se svým koštětem v ruce a sedla si vedle něho na postel. „Tohle mi už nikdy
nedělej,“ řekla mu starostlivě.
„On mi nechtěl ublížit,“ řekl jí klidně Harry a pohladil po vlasech. Byl rád, že se vůbec dožil toho, že
se jí může dotknout.
Cho si jeho ruku přitiskla k obličeji. „Strašně jsem se o tebe bála,“ řekla a do očí se jí vlily slzy.
„Už jsem zpátky, už je to dobrý,“ uklidňoval jí Harry a přitulil se k ní.
„Už mi nikdy takhle nezmiz,“ prosila ho.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vběhli Ron, Dean, Seamus a Neville. Pak ale zahlédli o sebe opeřené
Cho a Harryho.
„Oh, promiňte, my…my jsme nechtěli…“ říkal zaraženě Dean.
 „To je dobrý,“ řekla Cho a vstala z postele. Následně nasedla na koště, pohlédla naposledy na Harryho
pohledem, kde se zračilo příliš mnoho emocí, než by se to dalo vysvětlit a odletěla oknem ven.
Všichni čtyři příchozí si sedli ke svým postelím a začali se převlékat do pyžama.
Ron pak pokusil navázat rozhovor, ale Harry se slovy „Dneska ne,“ ho odmítl, ztlumil si hlas a začal
si před spaním pročišťovat svou mysl…

Kapitola 27.
Nebelvír proti Havraspáru
P říští den se nikdo už ani nesnažil Harryho vyzpovídat, protože ten sám o sobě se tvářil jako kdyby

mlel z posledního. V posteli pak, když vstával, našel svoji hůlku jako kdyby ji zapomněl v ložnici.

Automaticky sáhl na noční stolek pro brýle, byly tam, někdo je opravil. Včera se v noci ani neuvědomil,

že celou dobu, když se vrátil byl bez nich.

Ráno bylo v Denním věštci zase celý článek jen pro Harryho v takovém podání, že Dráp tam vynikl

jako příšerné monstrum, které málem zabilo chlapce, který přežil. O požáru v zapovězeném lese tam

přitom nepadlo ani slůvko, ani o Drápově statečnosti, když chtěl Harryho zachránit a obětovat se pro

něj. Harry už začal chápat, proč ho má Hagrid tak rád, tam někde pod tou tlustou horou svalů bije dobré

srdce, které nechce ubližovat, to samo o sobě Harryho dost překvapilo, protože když se právě teď na

hodinách Dějin kouzel dočítali o těch strašných věcech, které si Obři mezi sebou prováděli, málem z

toho vstávaly vlasy na hlavě, i když v podání profesora Binnse spíše padaly hlavy únavou na stůl.

Velká síň byla zase v pořádku, po vyvalených balvanech ze zdi nebyly ani památky, všude bylo čisto

a uklizeno.

Harry hned, jak Hagrid přišel na snídani, se k němu hnal a ptal se ho na Drápa. Ten mu s úsměvem

řekl, že mu všechno poví až odpoledne, že teď nemá čas, musí to sebe naládovat snídani a jít připravit

hodinu.
 Hermiona to nevydržela a pořád z Harryho páčila informace, ostatní u stolu zakrytě naslouchali, Harry

samozřejmě ale věděl, že všichni jsou jedno velké ucho a tak Hermioně neříkal nic zajímavého, prostě

jen obhajoval Drápa, že mu nechtěl ublížit a že je ve skutečnosti opravdu hodný. Vlastně se Harry

rozhodl, že neudělá už tu samou chybu a neřekne jim o těch mozkomorech, Démonech a nakonec i

kentaurech. Ve Velké síni neviděl Lextera, nebyl na snídani, Harry si říkal, že jak včera někam odběhl,

tak možná proto se vrátí později.

Po snídani se sešel s Cho, aby si popovídali, ale pak oba dva museli spěchat na hodinu.

Po celou dobu musel Harry čelit otázkám na to, co se opravdu stalo, že nikdo jim nic neřekl. První

hodinu měli Přeměňování, profesorka McGonagallová na Harryho koukala jako na zlobivého syna, ale

bylo na ní vidět, jak je ráda že Harryho vůbec vidí. Harry věděl, že ho má ráda, i když to umí zatraceně

dobře maskovat, proto jí měl, i přes její naprostou přísnost, rád.

Další byla hodina Obrany proti černé magii, celá třída se seřadila před učebnou a pak přišli i

Zmijozelští.

„Škoda, že ten obr nechcípnul, mě by to vůbec nevadilo,“ ozvalo se od nich, byl to Malfoy, jako vždy

chtěl vyprovokovat Harryho k nějakému školnímu trestu, Harry ale věděl, že tady vyučuje Lexter a že

ten není tak nespravedlivý jako Snape, pozná, kdo si začal.

Malfoy však stále pokračoval. „A když už by chcípnul, měl sebou vzít i toho jeho praštěnýho brášku.“

„Nevnímej ho,“ řekla Harrymu Hermiona a snažila se ho uklidnit, s Harrym už zase začal cloumat

vztek.

„Až se táta odtamtud dostane, budou tihle dva první, na kom si Pán zla smlsne, bude je mučit dokud

z nich nevysaje duše,“ pokračoval Malfoy.

„Jak víš, že se dostane ven?“ zeptal se Harry, který tyhle řeči opravdu nemohl vydržet.

„Tak přece jenom se ozval,“ prohodil Malfoy a vyšel z davu, za sebou měl své strážné Crabbeho a

Goyla. „Víš, Pottere, je jenom otázka času než Pán zla propustí všechny zajatce v Azkabanu,“ řekl a
pak přistoupil ještě blíž k Harrymu. „A je jenom otázka času, než se dostane sem a začne vraždit

mudlovské šmejdy.“

„Postarám se, aby se to nestalo,“ řekl Harry, i když nevěděl o čem to mluví.

V zápětí se ozval bujarý smích o Zmijozelských, Harrymu to ale bylo jedno, věděl, že jeho nejlepší

kamarádka Hermiona je z mudlovské rodiny, tudíž z nečisté krve a že tyhle Malfoyova slova dost

prožívá.

„Myslíš, že nějaká hloupá věštba tě ochrání, navíc od tý pidlovoký slepice co vyučuje Jasnovidectví?“

zašklebil se Malfoy.

„Část té věštby se už stala,“ řekl Harry a ukázal si na čelo. „Mám jeho moc a nedovolím aby vraždil

mudly.“

Malfoy se znovu zasmál, všichni Zmijozelští se hned poslušně začali smát hned za ním.

„Věř mi, že to je jen otázka času,“ odvětil Malfoy.

„A ty mi věř, že tvůj fotr si v tom lapáku odbude celý svůj ponurý život a já se nepřestanu snažit,

dokud tam neskončíš i ty,“ řekl se vztekle zatnutými zuby Harry a Malfoy začal vzteky pěnit.

„Strhávám vám pět bodů za takové nehorázné řeči, Pottere,“ sykl jim za zády jakýsi hlas. Harry se

otočil, byl to Snape a mířil s klíči ke dveřím učebny.

„Však počkej, ty na tyhle řeči jednou doplatíš, to uvidíš, hlídej si své blízké,“ řekl Malfoy a vrátil se

ke svým.

„Kde je profesor Lexter?“ zeptal se Harry, když vešli dovnitř.

„Pottere, sedněte si na zadek a buďte rád, že za tu vaší včerejší akci jste nevyfasoval žádný školní

trest,“ sykl znovu Snape.

„Kde je?“ zakřičel Harry.

Prásk!

Něco šlehlo Harrymu do tváře a dalo mu strašlivou facku. Harry si mnul pálivou tvář a pohlédl před
sebe, Snape držel vztekle svou hůlku a mířil s ní na Harryho.

„Nemluvte, když nejste tázán,“ pronesl Snape pomalu a sklopil hůlku.

Všichni teď vystrašeně koukali na Harryho, jak si mne bolavou tvář. Ta kouzelná facka byla tak silná,

že mu skoro až vylétly z očí slzy. Vztekle si tedy sedl vedle Nevilla, kam ho Snape posadil, nemohli se

spolu bavit, nemohli dělat nic, dokud Snape to nedovolí.

„Kde je profesor Lexter?“ ozvalo se najednou od Nevilla.

„Myslel jsem, že jsem řekl dost jasně, že nemáte na mých hodinách mluvit bez povolení,“ sykl Snape

a přísně hleděl na Nevilla. „Vaše snaživost je zcela zbytečná, tuto informaci stejně nemám k dispozici,

profesor Lexter se prostě jen omluvil z hodiny, takže ho zastupuji, měl jsem mít třetí a čtvrtou hodinu

volno, ale místo toho svůj volný čas budu věnovat vám, tak si toho važte.“

Harry se uchechtl, věděl, že nejméně polovina třídy (Mimo Zmijozelských) zcela určitě právě teď

prožívá úplná muka kvůli tomu, že tu není Lexter.

„Co s vámi profesor Lexter probíral?“ zeptal se Snape.

Hermiona hned zvedla ruku nahoru.

„Upíry, pane profesore,“ řekla Pansy Parkinsonová.

„Děkuji slečno Parkinsonová,“ řekl Snape místo toho, aby jí napomenul, že promluvila bez dovolení

a bez přihlášení. „U jaké jste byli kapitoly?“

Hermiona hned zase vystřelila ruku nahoru.

„Probírali jsme Hen Llinge, pane profesore,“ řekla Parkinsonová.

„Výborně slečno Parkinsonová, dávám Zmijozelu pět bodů za váš postřeh. Může mi někdo popsat

gramatiku tohoto jazyka?“

Hermiona se tentokrát naštvala a začala bez přihlášení vykládat o gramatice, frázích, dalších věcech.

Když skončila, Snape se na ní usmál a řekl.

„Za vaše nesnesitelné šplhounství vám strhávám pět bodů, Grangerová a dalších pět za nedovolené
promluvení,“ sykl Snape se zlomyslným posměškem.

„Ale vždyť to řekla správně a Parkinsonová taky před tím…“

„ŘEKL JSEM TICHO!“ zařval Snape a namířil hůlkou znovu na Harryho, který už nemohl vydržet

jeho chování.

„Uklidni se Harry,“ řekl mu potichu Neville.

„Ač to bývá zřídka, myslím, že tentokrát má pan Longbottom pravdu,“ cekl Snape a znovu odložil

hůlku. „Dalších pět stržených bodů by vás mělo přesvědčit k tomu, aby jste mlčel, Pottere.“

Zbytek hodiny Harry zakrytě nenávistně koukal po Snapeovi a ten zase po něm, většinou Neville a

Harry dělali jednou tolik práce než ostatní.

„Bože, dej ať je Lexter zase taky,“ modlil se Neville, když vycházeli z učebny po dvou strastiplných

hodinách.

„Co myslíš, že se mu mohlo stát?“ zeptala se Hermiona Harryho.

„To nevím,“ řekl Harry a snažil se předstírat, že na to nemyslí, ale stejně tak mu to vrtalo hlavou jako

všem ostatním.

Další hodiny měli Kouzelné formule, Bylinkářství a v noci pak Astronomii.

Harry hned po Bylinkářství běžel k Hagridovu srubu a klepal na jeho dveře jako kdyby hořelo.

„Ahoj Harry, poď dál,“ řekl mu Hagrid, když otevřel dveře svého srubu. „Hermiona a Ron nepřišli?“

„No, já jsem jim o tom, co se včera stalo moc neřekl,“ vymlouval se Harry.

„No… jak myslíš,“ řekl Hagrid a přešel ke krbu. „Nechceš čaj?“

„Trochu.“

„A taky sem se už konečně naučil píct ty masový rolky v rosolu, nechceš?“ zeptal se Hagrid Harryho

zády.

Harry zkřivil nechutně obličej, nevěděl, co má říct, znal Hagridovo kuchařské schopnosti. „Možná

potom,“ řekl pak.

 „Příští tejden budeš hrát proti Cho, co ty na to?“ ptal se dál Hagrid.

„To zatím nechme být,“ zakončil to Harry a Hagrid se pousmál.

V tom Hagrid vyklopil konev a vylil do ohniště všechnu vodu.

„A sakra, no to jsem nechtěl, já… já to, to uklidim,“ řekl Hagrid a podal třaslavou rukou konev zpátky

na stůl. Pak vzal svůj deštník a švihnul s ním směrem ke krbu.

Rázem se z něho začala valit voda.

„Oh, to sem taky nechtěl,“ řekl Hagrid a znovu s deštníkem mávnul. Z krbu začaly létat jiskry a začaly

zapalovat hadry, které Hagrid uvnitř sušil na sňůrách.

Harry rychle přešel ke krbu, namířil do něj svou hůlkou a řekl: „Inflamare.“ V tu ránu se krb rozhořel,

pak začal udusávat oheň na Hagridovo hadrech.

Hagrid se zmoženě celou vahou sesunul na svojí postel.

Křach!

Postel po ním praskla.

„No, to mi eště scházelo,“ vzdychl Hagrid a do očí se mu vlily slzy.

„Ehm, Hagride co se stalo?“ zeptal se ho Harry opatrně.

„Prosed sem si postel!“ křikl Hagrid sklíčeně.

„Hagride, co je s Drápem?“ zeptal se ho Harry a přešel ke zmoženému Hagridovi.

Hagrid plakal do svého obrovského kapesníku a pak pohlédl smutně na Harryho.

„Sem ti vděčnej z celýho svýho srdce, Harry,“ vzlykal. „Ani nevíš, jak moc.“

„A za co?“

„Málem si pro Drápa umřel, jenom proto, abys mu zachránil život,“ řekl Hagrid, vstal a objal ho až

mu začal drtit kosti. „Mám tě tak rád Harry.“

Harry se začal dusit a snažil se promluvit. „Jhá thebhe thakhy, alhe…“

„Oh promiň,“ pustil ho Hagrid a poplácal ho po rameni až Harry poklesl v kolenou. „Nikdy bych
nevjéřil, že se pro něj takhlenc vobětuješ, máš srdce na správnym místě, Harry.“

„Jak to víš co se stalo?“ ptal se Harry.

„Brumbál mi to řek.“

„A je Dráp v pořádku?“ ptal se dál Harry.

Hagrid se znovu zalyknul a řekl. „Prozatím, ale… ale Ministerstvo si přečetlo ten článek ve Věštci

a… a…“ nemohl se vypravit.

„A chtějí ho odvést,“ doplnil ho Harry.

„Jo,“ hlesl Hagrid, ponořil zase obličej do kapesníku a začal vzlykat. „Zrovna sme si tak skvěle začali

rozumět.“

„Já vím,“ řekl Harry a sedl si vedle plačícího Hagrida.

„Já nechci aby vodešel, nejprv Klofan a teď i Dráp,“ vzlykal dál Hagrid.

Harry s ním soucítil, bylo mu Drápa také líto, jestli ho odvedou, už nikdy se nejspíš nevčlení mezi

obry, protože ho Hagrid odchoval.

„To neni fér,“ postěžoval si Hagrid.

„Nemůžeme přece dovolit, aby ho odvlekli,“ řekl Harry a začal přemýšlet co s tím.

„Nemůžeš skovat šestimetrovýho vobra,“ vzlykal dál Hagrid a nezmohl se na slovo. „Je to muj bratr

a já nechci aby vodešel!“

Harry ho poklepával po zádech a uklidňoval.

„On neodejde Hagride, to nedovolíme, nesmí odejít,“ řekl Harry.

„Nemůžem nic dělat, možná, že bude lepší, když vodejde, aspoň ho pak nikdo zase nezraní, každej si

na tom chudákovi malym vybíjí zlost,“ naříkal Hagrid, Harry ho snad ještě nikdy neviděl tak

nešťastného. „Já ho nechci ztratit,“ naříkal Hagrid.

Harry stále uvažoval, ale opravdu ho nenapadalo nic. „A co Brumbál?“

„Ten už pro něj udělal dost,“ hlesl Hagrid. „Dal mu svobodu, tím, že domluvil těm zabedněnejm
kentaurům.“

„Myslím, že mu zase rád pomůže,“ utěšoval ho Harry.

„Brumbál je dobrej chlap a já tu jeho dobrost nechci takhle zneužívat.“

„Nikdy jsem ještě neviděl, že by jsi jeho dobrotu zneužil, Hagride,“ řekl mu na to Harry.

Hagrid si otřel kapesníkem obličej a vzmužil se. „Hele Harry, jsem ti nesmírně vděčnej za to, co si

tam pro něj vobětoval, vopravdu nevim, co bych si bez tebe počal, ale tohle vyřeším sám,“ řekl Hagrid.

Harry tedy vstal a přešel ke dveřím. „Hagride nedělej nic hloupého,“ řekl Harry.

„Že to řikáš zrovna ty,“ pousmál se poprvé Hagrid, Harry vyšel ven ze srubu a namířil si to zpátky do

školy.

Cestou o tom všem přemýšlel, bál se, že Hagrid vyvede něco nerozvážného, jde o jeho bratra takže

chápal, že by udělal cokoliv, aby mu pomohl, cokoliv, i kdyby ho to mělo stát třeba i Azkaban.

Týden uběhl jako voda, Lexter se stále ještě nevrátil, Harry se bál, že se mu něco stalo ovšem s

otázkami na jejich suplujícího kantora už nadobro přestal, naštěstí tři hodiny odpadly, protože se křížili?

s Snapeovým učebním plánem pro jiné třídy, takže v tu dobu měli studenti šestého ročníku Zmijozelu

a Nebelvíru volno.

Harry svým kamarádům stále neřekl nic o tom, co onu noc prožil, nechtěl je tím strašit, věděl, že

kdyby se Hermiona nebo Cho dozvěděly o tom, že málem tu noc přišel o život, asi by ho k sobě

připoutaly za obě ruce pouty, aby se mu nic nestalo.

S příchodem víkendu Harryho a Cho stále pozorovalo víc lidí, zkoumali jejich pohledy, chtěli vědět,

jestli jsou mezi nimi před zápasem Nebelvíru proti Havraspáru nějaké rozepře a ač to Harryho

překvapovalo, opravdu nebyly. Vlastně se o tom zápase bavili až v pátek, když se společně procházeli

po školních chodbách. Harry pokaždé s Cho navštěvovali Hedviku v sovinci, aby ještě nezapomněla

komu patří.
 Harry jí sliboval, že nebude hrát nijak sprostě, nebude se snažit o žádné triky, Cho mu to ale zatrhla,

ať hraje tak, jak by hrál normálně. Harryho opravdu překvapovalo, že se nijak nehádali kvůli

nastávajícímu zápasu, možná to bylo proto, že se prostě hádat nechtěli, pokaždé když už se chtěli pustit

do křížku, vždycky jeden z nich přestal a zase se bavili o něčem jiném. Hermiona na Harrym stále visela

očima a domlouvala mu, že je to jenom pitomá hra, kvůli které se přece nerozejde s Cho. Harry jí zase

domlouval, že nic takového se mezi nima neděje.

Ginny a ostatní členové družstva měli už trochu sebedůvěry, Zmijozelští je už na trénincích, které

byly stále stejně tuhé v stejně tak tuhé zimě, nechali na pokoji, protože jim to za to mrznutí nestálo.

Deště ale neustaly, Harry si začal připadat, že kdyby tu nebyla taková zima, tak tu snad prší stejně jako

v deštném pralese. Kouzlo na odrážení kapek od brýlí už dělal automaticky, protože nebyl trénink aby

nepršelo. Ron začal říkat, že by bylo lepší chodit na tréninky v pláštěnkách, než v dresech.

Harrymu však netrvalo déle než minutu aby Zlatonku chytil, byl odhodlaný víc, než kdy dřív a měl

oči na šťopkách. Ostatní si až mysleli, že skrz ty jeho kulaté brýle vidí snad lépe než normální člověk,

protože Harry opravdu v cuku letu zahlédl Zlatonku a jakmile se za ní jednou rozletěl, tak jí najisto

chytil.

Co ale Harryho opravdu překvapilo bylo, že nikdo nic neříkal o Lexterovi. I Nitroobrana přestala,

Harry však každý večer si pilně opakoval, co má dělat, aby si pročistil mysl. Neměl sice nikoho, kdo

by ho procvičil tím, že by se mu do ní snažil dostat, ale i tak nehodlal s Nitroobranou skončit.

Nakonec nastala sobota, den bez učení, zato ale s famfrpálem. Harry strávil celé dopoledne s Cho pod

dohledy snad všech studentů ve škole. Denní věštec hlásal zprávu, že Harry Potter dnes bude hrát proti

Cho Changové, své vyvolené, famfrpál.

Cho ale byla absolutně v klidu, nakonec si oba dva vzali košťata a zkoušeli své manévrovací

schopnosti. Harry musel uznat, že na takové koště, které měla Cho, je až moc hbitá, obdivoval ji, jak se

dokáže svou menší a hubenou postavou přitisknout ke koštěti a letět jako střela.
 Nakonec jí půjčil i Kulový blesk, Cho na něm párkrát už létala, ale Harry trval na tom, že si ho musí

taky vyzkoušet, spíš ho ale zajímalo, jak hbité je její koště, takže si je mezi sebou na chvíli prohodili.

Bylo jako si sednout na větev od stromu, žádné komfortní systémy, žádná diamantově vybroušená

násada, bylo to jako za starých časů v prvním ročníku, když se učil na erárním koštěti.

Odpoledne zase celý tým Nebelvíru vypadal, jako kdyby šli na popravu. Ovšem ani Havraspár nebyl

nijak radostný, věděli o Harryho schopnostech a tak vůbec nejásali.

Hlavním tématem dne ale bylo, co teď asi k sobě Harry a Cho cítí. Harry však věděl, že jejich vztah

je nad nějakým zápasem famfrpálu, že se spíš jedná o zábavu.

Po obědě se celá škola vydala nedočkavě na tribuny, jen tým Havraspáru a Nebelvíru se najednou, ale

v oddělených houfech belhal směrem ke hřišti. Jen dva lidé z obou družstev byli spolu a to tak, aby je

nikdo neslyšel.

Harry a Cho šli vedle sebe a ostatní členové obou družstev na ně naštvaně koukali, jako kdyby se

domlouvali.

„Tak, jak to provedem?“ zeptal se Harry.

„No, někdo z nás to bude muset zakončit,“ odpověděla mu Cho.

„Víš, co?“ pokračoval Harry. „Ten z nás kdo, chytí tu Zlatonku odletí hned pryč, na naše místo k

jezeru, žádné oslavování od spoluhráčů, nic, aby tím neurazil toho druhého, co ty na to?“

„Oslavíme to spolu?“ zeptala se ho se zájmem Cho.

„Přesně,“ potvrdil Harry a rozešli se s pozdravem do svých šaten.

Hermiona k Harrymu a Ronovi přišla, když už byli převlečení a čekali na příchod do hřiště.

„Harry, chci ti jenom říct, že to nestojí za…“

„Můžeš být klidná Hermiono,“ zarazil jí Harry, protože věděl, co chce říct.

„Já jenom, že vám to spolu tak sluší,“ řekla mu s úsměvem.

„Začínáš mě ztrapňovat, tak co kdybys šla na své místo?“ řekl jí zarytě Harry.
 „Hodně štěstí,“ mrkla s úsměvem na Rona i Harryho a odešla na tribuny.

Pak před všechny předstoupila kapitánka Ginny a kriticky na ně pohlédla.

„Takže, slyšela jsem, že byli ještě surovější než Zmijozel…“

„To ale jenom kvůli Zmijozelu, jinak jsou fajn,“ zarazil Ginny Ron.

„No, to je jedno, v každém případě pokud budou hrát sprostě, víme všichni jakou taktiku použít, učili

jsme se jí snad dost dlouho,“ řekla Ginny.

„Ještě teď z toho mám modřiny,“ řekl Seamus.

„Musíme si také být vědomi, že jediný důvod proč se nás bojí je Harry. Seamusi a Jacku, musíte ho

ochránit před nepřátelskými Potlouky, myslím, že ho budou chtít sundat z oblohy co nejdřív,“

pokračovala Ginny.

„I když je u nich Cho?“ zeptal se usměvavě Dean.

„Myslím, že se o sebe umím postarat sám,“ řekl neutrálně Harry. „vy si dejte pozor, abych vám zase

nemusel zachraňovat zadky, takže jdeme,“ zakončil to rychle a vyšel ven z šaten, protože se právě

rozlehl ohromný potlesk, když Havraspárští vyšli na hřiště.

Záhy se ozval další potlesk, když jako první vyšel na hřiště Harry a vzápětí i zbytek jeho týmu. Vlna

potlesku pro Havraspár ještě nedozněla, takže se obě dvě vlny spojily a ozvalo se ohlušující skandování.

Počasí bylo přímo dělané na famfrpál, napadla ani kapka, vzduch byl čistý a čirý, jen povrch

famfrpálového hřiště byla jedna velká břečka.

Kapitán a střelec Havraspárského družstva Davies si podal ruku s Ginny a stále přelétával pohledem

od Cho na Harryho, nebyl sám i všichni ostatní hráči po nich stále mrkali a čekali nějaký signál. Možná,

že i celé hřiště hledalo v usměvavých pohledech Cho a Harryho nějaký náznak domluvy. Nic ale nebylo,

Harry se na Cho usmíval a ona mu to opětovala. Vedle nich se objevila madam Hoochová, která jako

vždycky zápas pískala.

„Očekávám od vás férovou hru, zvlášť po tom minulém zápasu Nebelvíru, rozumíte mi?“ řekla jim
vážně a v ruce držela kufr ve kterém se škubaly dva začarované Potlouky.

„Vítám vás na další školním zápase sezóny, tentokrát Havraspár proti Nebelvíru,“ ozvalo se ze shora,

byla to zase Elianor Branstonová se svým kouzlem posíleným hlasem a komentovala zápas. „Dnes to

bude zvlášť napínavé, protože jak všichni víme, mezi dvěma soupeři probíhá milostný románek a shodou

okolností jsou oba dva chytači. Pokud by se někdo neměl mít rád, tak to jsou právě tihle dva…“

„Elianor, myslela jsem že komentujete zápas a ne, že budete rozebírat nepodstatné věci,“ upozornila

Elianor profesorka McGonagallová.

„Ach ano, paní profesorko, v každém případě se můžeme těšit na to, jak jejich vztah dopadne až někdo

z nich chytí Zlatonku a tím toho druhého pošle…“

„Elianor, nesnažte se být jako váš předchůdce!“ křikla McGonagallová.

„Ano, omlouvám se paní profesorko, takže nechť se hráči připraví, zápas může začít!“ křikla Elianor

a po celém hřišti se začal ozývat jásot a povyk, celé famfrpálové hřiště skandovalo, naštěstí to ale nebyla

písnička Weasley je náš král.

Madam Hoochová položila kufr na zem a otevřela ho. V tu ránu vyletěly dva černé železné Potlouky

a hned za nimi malinkatá Zlatonka.

„Nasedněte na košťata,“ řekla Hoochová s Camrálem v ruce.

Harry při nasedání nespustil oči z malé zlaté kuličky, která začala létat takovou rychlostí, že ji bylo

jen těžko možné dál sledovat. Hleděl na ní jako ostříž, dařilo se mu jí od prvního okamžiku nespustit z

očí.

V tom se ozval pískot, madam Hoochová už hodila Camrál do výše a všichni hráči se hned vznesli, v

tom se v jejich středu prohnalo něco zatraceně rychlého a červeného.

„A Camrálu se ujímá kapitán Davies, pronásleduje ho Ginny a Dean, teď kolem něho proletěl těsně

Potlouk od Slopera…“ komentovala Elianor. „Potlouk ho však minul a Ginny se octla vedle něho… ale

co to je? Harry Potter se řítí jako blesk, skoro není vidět a… a…“
 Harrymu se vyplatilo nespustit ze Zlatonky oči, jakmile se zapískalo vrazil do Kulového blesku a ten

vystřelil jak z praku, letěl přímo božskou rychlostí, Harry udělal urychlený oblouk hlavou dolů a u levé

brankové tyče Havraspáru něco chňapl do ruky.

Byla to ona, byla to Zlatonka, zápas trval jen několik vteřin, Harry se podíval do své ruky a pak na

ostatní hráče, kteří viseli ve vzduchu a nevěřícně na Harryho civěli.

Harry neudělal žádné ceremonie, přitiskl se ke koštěti, přeletěl přes okraj hřiště a uháněl pryč.

Hřiště teď bzučelo nevěřícným tlacháním, až do té doby, co se Cho vydala za Harrym a madam

Hoochová pískla závěr zápasu.

Všichni hráči po sobě koukali, věděli, že ti dva se na tohle nemohli nijak domluvit, nemohli se

domluvit, aby Harry chytil Zlatonku jen za pár vteřin.

Harry přistál u kořene stromu na břehu jezera, kde byl schovaný pod korunami stromů. V ruce stále

tiskl Zlatonku a zaraženě koukal do země. ‚Co si teď o mě bude Cho myslet, nezesměšnil jsem jí tím,

že jsem Zlatonku chytil tak rychle?‘ říkal a začalo mu být špatně.

„Ahoj Harry,“ ozvalo se za ním.

Harry věděl o čí hlas jde, ani se nemusel otáčet a zády k ní promluvil.

„Nezlobíš se na mě?“ ptal se opatrně a slyšel, jak Cho se k němu přiblížila a zašeptala mu do ucha.

„Možná je to divné, ale jsem nejspíš jediný student z Havraspáru, kdo je šťastný,“ řekla mu.

Harry se k ní otočil, usmívala se a zároveň měla tvář plnou obav.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

Cho sjela z oka slza a stále na Harryho smutně koukala. Pak ho objala a třaslavým tónem řekla. „Já

se o tebe strašně moc bojím.“

Harry nevěděl, co má říct, hladil jí po zádech a utěšoval.

„Každou noc se mi zdá, jak ležíš na tom hřbitově jako Cedrik,“ vzlykala Cho. „Měla jsem ho tak ráda

a on mi zmizel, zemřel kvůli mně.“

 „Cože?“ ptal se překvapeně Harry.

„Řekl mi, že se do toho Ohnivého poháru přihlásil, aby na mě udělal dojem, že jsem se mu strašně

líbila, tak jsme se seznámili, bylo to tu noc když byl ten ples, to mě poprvé pozval,“ vzlykala Cho.

„Celou dobu si říkám, že to třeba není pravda, ale skutečnost je taková, že to já jsem zavinila jeho smrt,

mohl teď žít.“

Harry konečně pochopil o co se jedná, ona si to celou dobu vyčítala.

„Ale promiň,“ pokračovala dál Cho, odtáhla se z objetí a otřela si slzy. „ty vlastně nemáš rád, když

pláču kvůli němu.“

„Co to povídáš?“ divil se Harry.

„Jako minulý rok,“ řekla mu na to.

„Cho, nechme minulost minulostí. Co se stalo, stalo se a už se to nedá vrátit, celou dobu si to snažím

namlouvat kvůli Siriusovi, i já jsem se vinil za smrt Cedrika,“ řekl Harry a Cho na něj pohlédla svou

uplakanou tváří. „Nikdo z nás nezavinil jeho smrt, za tu může jen jeden člověk, ten, co zavinil smrt i

mých rodičů.“

Cho sjely po tvářích další dvě slzy a koukala na Harryho, kterému Pettigrew, dá se říct, zabil rodiče.

„Slibuju ti, že po něm nepřestanu pátrat,“ pokračoval dál Harry. „Za to, co nám udělal, za ním půjdu

až na samý konec světa,“ řekl dál a rozevřel Cho ruku. „To ti slibuju,“ řekl a dal jí do ruky svou

Zlatonku.

Cho se uplakaně usmála a zahleděla se na zlatou kuličku s jemnými křídly.

„Já ale nechci, aby se ti něco stalo, podruhé už bych to nepřežila,“ řekla mu zase třaslavým hlasem.

„Máme přece ten prsten, dokud ho mám nic se mi nestane,“ řekl jí Harry a pohladil jí po vlasech.

Cho se k němu přitiskla a dlouze ho políbila. Z ruky jí přitom vypadla malá zlatá okřídlená kulička

začala jim poletovat nad hlavami zatím, co se z dáli ozýval jásot studentů na tribunách famfrpálového

hřiště…
Kapitola 28.
Knihy s omezeným přístupem
L etící orel se snaží najít jakéhosi chlapce, kterého odnesl před malou chvilkou popletený obr. Orel

si je vědom toho, že je chlapec v nebezpečí, už není v Bradavicích a v tuhle chvíli se na něj musí hnát

všechny nestvůry světa. V srdci má úzkost, že svůj slib nedodrží, slib který mu dal, že ho bude chránit.

Pokaždé, když bude chlapec v nebezpečí, ozve se orlí křik a on mu přiběhne na pomoc. Teď tu nad

loukami létá a marně se ho snaží najít.

Ovšem i šestimetrového obra je najít v téhle tmě nadlidské úsilí, naštěstí orel není člověk a má

výborný zrak, kterým teď pročesává okolí a snaží se najít svého přítele.

Náhle ho uvidí, spolu s několika nejhoršími tvory, jaké kdy planeta Země poznala, orel musí jednat,

chlapec právě láká stvůry na sebe a z dáli se ozývají rány z revolveru, který mu jeho profesor Obrany

proti černé magii nechal pro nejhorší případy jako ten, který je teď. Jenže teď už je chlapec v koncích,

orel zakřičí, aby mu dal znamení, že tam je a ať to nevzdává.

Slétne rychle na zem a v tu ránu je z bystrého orla jakýsi černovlasý sympatický muž, napřáhne hůlku

a zakřičí mocné Patronovo kouzlo. V hůlky vyletí překrásně blyštivý stříbrný orel, krásnější, než ten

před tím. Jeho zář ozařuje okolí kolem, míří přímo chlapci na pomoc.

Rány z revolveru ustaly, chlapec to vzdává, nemá už sílu udržet se, už umírá. Když v tom se objeví

ten překrásný stříbrný orel a mocně odežene všechny nestvůry pryč, kamsi do dálky.

Chlapec se ale nehýbe, muž se bojí, že už je po smrti, v tom ale jeho patron o kus dál z čista jasna

zhasne, muž tam pohlédne, něco tmavého, jako ten nejčernější uhel, se jeho patrona dotklo a ten rázem

zmizel. V okolí ustal šum větví a trávy, vítr vzdal své snažení čechrat podzimní porost louky.
 Muž se přibližuje k černému stínu na obzoru, stále si myslí, že je to jeden z chlapcova útočníků, pak

se ale ukáže, že se jednalo o omyl. Ne, nebyl to mozkomor, bylo to něco horšího, co se nekompromisně

začalo blížit přímo ke kouzelníkovi, který měl napřaženou hůlku na obranu. Hůlka tady však neměla

žádnou cenu, na tohle monstrum žádné kouzla neplatí. Kouzelník to viděl na vlastní oči, to znamená,

že měl předurčeno zemřít. Černý stín mocně vyndal z hábitu zakrvácenou kosu a nepříčetně se blížil ke

kouzelníkovi. Ten se zastavil a řekl si. ‚A je to tady, už je to tady…‘ připravil si hůlku a vybavil si

všechna kouzla, která se za svůj život naučil. Pokud mu k něčemu byla, tak ta chvíle je právě teď.

Když v tom se mu v ruce hůlka proměnila v prach. Kouzelník na nehybně ležící kousek šedého prášku

v mrtvém větru vyděšeně koukal, černý stín se stále blížil, už nebyl dál, než dvacet metrů…

„Harry, pozor!“ ozvalo se mu z hlavy. Harry ze spánku otevřel oči a uhnul s tělem.

„Áááá, BOŽE TO BOLÍ!“ křičel Harry ve své posteli na celé kolo, z ramena mu čišela krev, jako by

mu do něj někdo řízl. „Bože můj! Pomoc!“ křičel pořád dál až se jeho spolubydlící probudili.

„Harry co je?“ ptal se Ron.

„Bože můj, to bolí!“ křičel Harry a držel si hlubokou ránu na rameni.

„Cože?“ křikl Ron a přiběhl. „Do háje, co ti stalo?“ křikl Ron a vyděšeně koukal na zakrvácené

prostěradlo.

„Strašně to bolí!“ křičel Harry.

„Rychle, utíkejte jak nejrychlejc umíte, přiveďte pomoc!“ křičel Ron na své sousedy.

„Au!“ křikl někdo ode dveří.

„Neville!“ křikl Seamus.

Neville se u dveří bezvládně svalil na záda.

„Bože, všechny nás tu zabijí!“ začal panikařit Dean.

 „Jděte už pro tu pomoc!“ křičel Ron skloněný na vážně krvácejícím Harrym, zatímco se od schodů

ozývaly cizí spěšné kroky vedoucí dolů.

„Ten vrah tam je, já tam nejdu!“ křikl Seamus.

„My tady snad umřeme!“ křičel Dean.

„Neumřete, doprkvančic, Harry vydrž!“ křikl Ron a pádil ke dveřím, kde přeskočil omráčeného

Nevilla. „Vydržte!“ křikl Ron a běžel dolů po schodech jako šílený.

Seběhl dolů, málem přitom zakopl a běžel do průlezu v obrazu Buclaté dámy. Pak ztuhnul, u vchodu

do průlezu stála čísi postava. Byla tma a nebylo jí poznat, byla jakási zakrslá a oválná. Ronovi se

překotně začal zrychlovat dech a začal panikařit, začal ustupovat dozadu, avšak ta postava se k němu

blížila. Ron měl ruce od Harryho krve, věděl, že potřebuje nutně pomoc, jinak zemře, jenže pokud ho

ta postava zabije, nebude mít už kdo zahraňovat.

„Copak jsem ti nebyl dobrým přítelem?“ řekla najednou odporným skřehotavým hlasem ta postava.

„Kdo… kdo… kdo jste?“ koktal vyděšeně Ron.

„Copak jsem nebyl celých dvanáct let vaším jediným opravdovým přítelem?“ opakovala postava.

„Ty parchante! Nenávidím tě!“ křikl Ron, poznal už, že je to Pettigrew, šel zabít Harryho a bylo mu

jedno koho zabije, aby se k němu dostal.

„Nedovolím ti zavolat pomoc,“ skřehotal děsivě dál Pettigrew. „Ať jen vykrvácí jako prase.“

„NE!“ křikl Ron a stále na Pettigrewa hleděl s největším vztekem, jakého kdy byl schopen.

„Moc se mi tě nechce zabít, je fakt, že si se ke mně nechoval zrovna jako k právoplatnému domácímu

mazlíčkovi, ale také jsi jako jediný za mnou stál,“ pokračoval Pettigrew a přes prostornou společenskou

místnost se blížil k Ronovi.

„Nenávidím tě z celého svého srdce!“ křikl na celé kolo Ron.

„V tom případě jsi mi rozmýšlení o tom, jestli tě mám zabít, usnadnil,“ řekl Pettigrew, jak se blížil k

Ronovi, na obličej mu poprvé dopadlo chabé světlo z noční oblohy, Ron uviděl tu odpornou krysí tvář,
v ruce svíral krvavý nůž a blížil se k němu.

Ron věděl, že je zle, hůlku si sebou nevzal, nemá se čím bránit.

„Kdo to tu tak řve?“ ozvalo se od dívčích ložnic.

„Ááá!“ křikl Ron a rozeběhl se na Pettigrewa, který na chvíli kvůli vyrušení přestal dávat pozor.

Ron ho povalil a začal ho mlátit hlava nehlava, jenže Pettigrew stále svíral krvavou kudlu, kterou

pořezal Rona do ruky, té, která ho svírala.

Ron znovu zakřičel, svalil se na záda a začal si hladit bolestivou ruku.

Pettigrew se vzpamatoval a zasedl Rona tak, že se nemohl pohnout. Odhodil kudlu a oběma rukama

mu stiskl hrdlo.

„Uděláme to hezky postaru, bezbolestně, co ty na to?“ skřekl a začal ho dusit. Ron pustil ze sevření

svou zraněnou ruku a pokoušel se osvobodit. Jenže to nešlo, Pettigrew se na něj opíral celou svou váhou,

Ron se opravdu začal dusit a kašlat.

„Ještě chvíli a bude po všem!“ křikl Pettigrew a opravdu, Ron už přestával dýchat a začal modrat.

Prásk!

Pettigrew se svalil na záda a obvázaly ho provazy.

„Rone, jsi v pořádku?“ křikla Hermiona s hůlkou v ruce a běžela k němu.

„Jo, je to jen škrábnutí, ale Harry ne, sežeň Pomfreyovou,“ křikl Ron.

Půlka děvčat hleděla na krvácejícího Rona a pak se začala úprkem hrnout k východu. Ron pak slyšel,

jak na celý hrad křičí: „Pomoc! Doktora!“

„Budeš v pořádku?“ zeptala se ho s obavami Hermiona.

Ron ještě udušeně přikývl a začal se vzpamatovávat. „To byl Pettigrew.“

„Já vím, promiň, musela jsem se ještě vrátit pro hůlku, jinak bych to ukončila dřív,“ řekla mu a

vystrašeně sledovala, jak Ronovi krvácí dlaň. „Musíme to něčím zavázat, než přijde sestra.“

V tom se do pokoje vřítila McGonagallová.

 „Co se proboha stalo?“ ptala se vyděšeně s pohledem na Rona.

„Pettigrew,“ hlesl Ron a ukázal na svázanou ležící postavu vedle sebe.

Ze schodů do ložnice pak sešel Seamus s Deanem a vlekli Nevilla. Všichni tři měli kamenné obličeje.

Dean se pak podíval na Hermionu a třaslavým tónem řekl. „Harry je…, H… Har… je mrtvý.“

Hermiona se chytla za obličej a vyděšeně na ně koukala.

„To ne!“ křikl Ron, začal se zvedat a běžel ke schodům. „To nemůže být pravda!“ křičel a vybíhal ze

všech sil nahoru.

„Rone, počkej!“ křikl Seamus a hnal se za ním, zatímco odváděli Nevilla na ošetřovnu.

Ron běžel do schodů a říkal si, že to není možné, prostě nemůže být mrtvý, ne!

Vpadl do ložnice a přeběhl k jeho posteli. Byla celá červená, Harry na ní bezvládně ležel a oči měl

otevřené s pohledem ke hvězdám postele.

„Harry, ne,“ hlesnul Ron a chytil ho za chladnoucí ruku. „Harry.“

Padl obličejem na jeho tělo a pořád opakoval „Harry, ne.“, je mrtvý. Za ním se objevila

McGonagallová a ostatní studenti, pak se přihnala i Pomfreyová.

Všichni na Harryho vyděšeně koukali, někdo smutně, někdo prostě nemohl uvěřit svým vlastním očím.

V tom Harry sebou škubl a pohnul s očima.

„Harry!“ křikl Ron a zacloumal s ním.

Madam Pomfreyová přiskočila, máchla hůlkou a hned se Harryho bodná rána zacelila.

„Harry, ty žiješ!“ křikl Ron a Harry se mu zmoženě podíval do očí.

„Co… se… stalo?“ hlesl pomalu unaveně Harry.

„Bože, to je zázrak, musí ihned na ošetřovnu,“ řekla madam Pomfreyová a znovu máchla hůlkou, v

tom se Harryho tělo samo vzneslo do vzduchu a letělo ke dveřím ložnice.

„Bude v pořádku?“ zeptal se ještě naposledy Ron.

„Ztratil strašně moc krve, vlastně nechápu, jak ještě může žít,“ řekla Pomfreyová a hnala se s Harrym
dolů po schodech.

Ron pak vztekle vstal a seběhl po schodech dolů. Přiběhl doprostřed společenské místnosti, kde už ale

nikdo nebyl, Hermiona nejspíš běžela za Pomfreyovou, když kolem běžela se vznášejícím se, ale hlavně

žijícím Harrym a ostatní studenti běželi pro pomoc.

Co ale bylo horší, Pettigrew tam už nebyl.

„Utekl,“ hlesl Ron a nevěřícně pátral po místnosti. „Zase se proměnil v tu proradnou krysu!“ křikl a

začal ho popadat vztek. „Ale vy jste ho viděla, že ano?“ obrátil se Ron k přicházející McGonagallové.

„Ano, viděla,“ přitakala bezvýrazně.

„Tak můžete dosvědčit spolu se všemi studenty, co tu byli, že to opravdu byl Pettigrew,“ řekl nadějně

Ron, aby alespoň trochu mělo cenu to, co tady před chvilkou prožili.

„Zcela jistě,“ řekla McGonagallová a vážně pohlédla na Rona. „Pane Weasley, jste zraněný, měl by

jste jít na ošetřovnu.“

Ron se zvedl a šel s ostatními k východu ze společenské místnosti.

„Harry?“ ptal se někdo v neslyšitelné dálce. „Harry, prober se!“ hlas se však přibližoval, nakonec

Harry zaznamenal, že vychází přímo vedle jeho ucha.

Otevřel oči, ležel na ošetřovně a vedle něho se skláněla Cho.

„Ahoj,“ pozdravil jí úsměvně Harry, byl to jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké kdy viděl, pak si všiml

Nevilla, který už v pořádku seděl na vedlejší posteli a radostně na něj koukal.

„Tys nám ale dal,“ řekl mu Neville.

Dál tam byli Hermiona, Ron s obvázanou dlaní, Ginny, Seamus a Dean.

„Co se to vlastně stalo?“ zeptal se Harry.

„Ty si na nic nepamatuješ? To byl Pettigrew,“ řekla Hermiona.

Harry se zamyslel a začal si vzpomínat. „Někdo na mě zavolal… pak jsem otevřel oči a uviděl jsem
nějaký nůž, mířil mi přímo do srdce, uhnul jsem a…,“ řekl a podíval se na svou ovázané rameno. „ale

asi ne dost.“

„To musíte mít nějakého anděla strážného, pane Pottere,“ řekla madam Pomfreyová. „Kdyby vás

bodnul do srdce, nemohl by jste pak tak zázračně zase obživnout.“

„Cože?“ zeptal se udiveně Harry.

„Harry, jaký to je, když jsi mrtvý?“ zeptal se Seamus.

„Nechte ho už,“ řekla jim Cho.

„Já jsem byl mrtvý?“ zeptal se Harry.

„Zní to opravdu divně, ale když jsme do ložnice přišli, tak jste se ani nehnul,“ řekla madam

Pomfreyová.

„Měl jsi skoro studenou ruku,“ řekl Ron.

Harrymu přejel úplně mráz po zádech při tom pomyšlení.

„Bradavice se úplně opevnily, všude s námi chodí profesoři, s tebou prý bude taky nějaký chodit, prý

ti dokonce přidělí strážce,“ řekl mu Dean.

„Prosím, teď všechny přítomné, aby ty dva nechali v klidu a odešli, to platí i pro vás, slečno

Changová,“ řekla pak madam Pomfreyová.

Cho se na ní neochotně podívala, ještě dala Harrymu pusu na čelo, bylo na ní vidět, jak je nesmírně

ráda, že je Harry v pořádku. Pak společně s ostatními odešla.

„A vy dva tu buďte ticho, pokud budete hodní, budete moci zítra odejít,“ řekla Harrymu a Nevillovi

madam Pomfreyová.

„Nevíte, kde je profesor Lexter?“ zeptal se jí Harry ještě před tím, než zmizela ve své kanceláři.

„To nemám tušení chlapče,“ řekla madam Pomfreyová a odešla.

Neville se k Harrymu naklonil a s kamenným obličejem mu začal šeptat. „Pettigrew zase bohužel

utekl, Harry. Ministr ale podle výpovědi studentů a McGonagallové zprostil Siriuse obvinění, také kvůli
tlaku, který na něj udělala veřejnost, který jsi způsobil svým zraněním.“

„Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se Harry.

„Asi tak den a půl,“ odpověděl Neville.

„Aha,“ řekl Harry, otočil se na bok a zavřel oči. Pociťoval štěstí, že Sirius je konečně očištěn, i když

by si ten vrahoun Pettigrew zasloužil trest smrti.

A je to tady, Sirius je zproštěn obvinění, co je mu to platné, když už toho nikdy nevyužije.

‚Co se mi to vlastně zdálo?‘ ptal se sám sebe Harry. Něco o tom orlovy, to byl Lexter, vždyť přece

říkal, že pokud se ozve orlí křik, bude mu na blízku. To musel být Démon, ten, co na něj zaútočil, hůlka

se mu proměnila v prach, proti Démonovi nemá nikdo šanci, Harrymu teď bylo jasné, že kdyby opravdu

Harryho tu noc chtěl zabít, už by to dávno udělal. Tak proč otálí? Proč ho nezabije Démon, když se to

málem povedlo samotnému Pettigrewovi. Musí se o těch Démonech dozvědět víc, Lexter stále není k

nalezení, třeba ho opravdu zabil, tak, jak to měl předurčené, když ho Démon v mládí nechal naživu.

Harry se modlil, aby se tak nestalo, aby ještě žil, pak už by neměl nikoho, kdo by ho učil Nitroobranu a

hlavně by mu umřel další přítel jeho otce.

Jak to, že si vůbec pamatoval ten sen, když si nepamatoval nic z těch minulých, když například se ocitl

nahý na chodbě před Brumbálovou pracovnou, možná, že to tehdy nebyl sen, bylo to něco jiného, co se

nedá pamatovat, možná se mu Voldemort dostal do hlavy. Bylo to ale divné, Harry přece nemohl vědět,

co zažil Lexter a ten zase se s ním nemohl spojit, takže jak to, že měl sen někoho jiného, jak to, že viděl

to, co Lexter a pamatoval si to?

Harry se začal rozhodovat, už jednou to v mládí udělal, v prvním ročníku, vloupal se do knihovny s

omezeným přístupem pouze pro profesory. Požádá Hermionu, nebo spíš Rona, aby mu přinesl

neviditelný plášť a Pobertův plánek, pokusí se najít v knihovně odpovědi na to, co je ve skutečnosti

Démon, třeba zjistí, kde ve skutečnosti Lexter je.

 Odpoledne, když ostatním skončila škola s ním trávila Cho, tentokrát se nedala madam Pomfreyovou

vyhnat. Harryho už ani nebolelo tělo. Ron mu pak večer přinesl v tašce jeho dvě věci, které si vyžádal,

gestem mu ukázal, že to Hermioně neřekl.

Večer se pak rozloučil s Cho a počkal až Neville usne, to však trvalo dost dlouho, protože mu pořád

něco vykládal, jak někam jeli s jeho babičkou, až Harryho po chvilce začala bolet hlava.

Nakonec Neville ztichnul, Harry počkal ještě asi tak čtvrt hodiny, pak se pomaličku naklonil a vzal

koženou tašku, kterou mu přinesl Ron.

Vyndal z ní pergamen, vzal hůlku a poklepal na něj se slovy: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven

ke každé špatnosti.“

Na plánku se náhle začala vykreslovat mapa Bradavic, jako kdyby jí kreslil malíř ve zrychleném

filmu. Našel ošetřovnu a podíval se na místnost kde teď je. Nebyl si totiž jistý, jestli Ministerstvo

nepřikázalo, aby ho někdo hlídal v neviditelném plášti. Na ošetřovně nikdo nebyl, Harry složil plánek

a hupl do bačkor. Z tašky vzal neviditelný plášť a záhy v něm zmizel. Pak pomaličku s plánkem v

podpaždí šel ke dveřím. Otevřel je a vyšel z ošetřovny, dveře za sebou zase potichu zavřel, ale vedle

dveří spatřil sedět na bidýlku trčícím ze stěny fénixe. V tu chvíli Harry ztuhnul, byl to Fawkes,

Brumbálům fénix. Seděl na bidýlku, odkud viděl na dveře, ale přitom oči měl zavřené.

Harry ho pomaličku obešel a kráčel potichu do Vstupní síně. Nakonec se rozeběhl nedočkavě do

knihovny. Vždy asi po sto metrech se zastavil a podíval se, jestli jedna z teček se jmény na plánku se k

němu neblíží. Zatím měl ale štěstí, Filch byl na obchůzce jinde, dokonce s ním byla i paní Norrisová,

místo toho aby slídila odděleně. Kolejní ložnice byly úplně přetečkované a přeplněné nápisy, všichni

studenti tvrdě spali ve svých ložnicích. Harry našel jednu tečku s nápisem Cho Changová, na tváři se

mu rozhostil úsměv, byla ve své ložnici u Havraspárské společenské místnosti. Stejně tak byli v

ložnicích i Ron a Hermiona.

Dál zjistil, že polovina profesorů hlídkuje po škole, což se stávalo jen ve zvláštních případech.
 Harry pokračoval temnou chodbou dál. Po škole byla tma a ticho, ani nepršelo, pak vyhlédl z okna, z

Hagridova srubu se jen letmo kouřilo, nejspíš tam dohoříval v krbu oheň, Harry se koukl na plánek,

tečka s nadpisem Rubeus Hagrid byla v místě, kde v Hagridovu srubu se nachází postel.

Nakonec dorazil až ke knihovně, zkontroloval si ještě jednou, že nikdo není poblíž, nebo dokonce v

samotné knihovně, připadalo mu to s plánkem o hodně snazší než v prvním ročníku.

Vplul do knihovny a zavřel za sebou dveře. Přešel všechny regály až na konec knihovny, kde byl

natažený provaz a vchod do zamšelého oddělení jehož jméno hlásala jmenovka.

_text

Harry málem zakopl, jaká tam byla zima, vytáhl tedy hůlku a pronesl: „Lumos.“ v tu ránu se konec
hůlky jasně rozzářil a osvětlil zamšelé omezené oddělení. Knihy byly zaprášené a podle vzhledu stovky
let staré. Jejich zlaté vybledlé a nejasné nápisy se místy nedaly přečíst, protože byly napsány jinými
jazyky, některé byli asijské, některé se podobaly elfskému. Některé byli bez názvů, pouze s obrázky a
jakýmisi znaky, které podle vzhledu nenaznačovaly nic hezkého.
Harrymu se zase začal zvedat žaludek a ten pocit z toho, že se tu může volně procházet a nikdo ho
nevidí mírně ustupoval strachu, který nahánělo tohle oddělení. Některé knihy se dokonce mírně
pohybovaly, chrčely nebo šeptaly, jako kdyby je Harry světlem vyrušoval. Knih tu bylo spousta, z toho
v angličtině byla jenom asi tak třetina.
Harry si připomněl, jak dopadla poslední jeho návštěva tohoto oddělení, hned kvůli první vytažené
knize se málem prozradil a musel utéct.
Rozhodl se vybrat si na začátek nějakou barevnou, ne tak strašidelnou.
V prostřední polici byl červený svazek z modrým nápisem, Harryho to překvapilo, byla to jediná
kniha s jasně světle modrým nápisem.
Zatajil dech a pomalu ji otevřel. V tu ránu ho kniha spolkla a Harry se ocitl v modrém nebi.
„Kdo jsi?“ zeptal se ho někdo hlubokým a mocným hlasem.
Harry vykulil oči, vznášel se uprostřed modři s jemnými bílými mraky. Avšak hlas, který na něj teď
promluvil odnikud nevycházel, nikdo jiný tam nebyl.
„Ptal jsem se, kdo jsi? Už dobré století mě nikdo nenavštívil,“ Harrymu ta slova zněla jakoby
zprostředka hlavy, věděl, že nevěští nic dobrého.
„Já… já jsem Neville Longbottom,“ bleptnul Harry, Nevillovo jméno se mu vždycky vybavilo jako
první.
„Longbottom? O tobě jsem ještě nikdy neslyšel, no dobře, tak začneme,“ řekl hlas.
Harrymu ztuhnul obličej. „K… kdo jste?“ koktal.
„Kdo jsem?“ zeptal se hlas a začal se hluboce smát. „Jsem kouzlo, nic jiného než prosté kouzlo, má
kniha láká lidi a pak je lapí ve svém magickém nitru.“
„A mohl… mohl bych se vrátit?“ zeptal se úzkostlivě Harry a začal litovat, že do knihovny vůbec
chodil.
„Ale jistě, zamknou mě v Bradavicích, abych už nemohl lapit další zvědavé lidi a když se tu konečně
někdo objeví po sto letech, nechám ho jít. Myslíš, že jsem padlý na hlavu?“
„Ale oni mě budou hledat, najdou tu knihu na zemi a také můj plášť. Spálí vás, už nebudete žít, jestli
mě nevrátíte,“ vyhrožoval Harry.
„To máš pravdu, ale radši budu mrtvý, než roky tady být sám, už mi chyběl ten věčný nářek bránících
se lidí,“ hřímal hlas a zase se zasmál.
„Pusťte mě, prosím,“ řekl Harry.
„Je mi líto, avšak mohu ti slíbit, že za ta léta jsem si pro tebe připravil ty nejmocnější způsoby mučení,
které kdy kouzelníky napadlo.“
„Ne, prosím pusťte mě!“ křikl Harry a vyndal hůlku z kapsy.
„Ááááá!“ začal řvát hlas na celé kolo až Harrymu zaléhaly bubínky. „Zandej to! Zandej to!“
„Až mi slíbíte, že mě vrátíte!“ křikl Harry.
„Dobře, jen to zandej! Dělej!“ křičel hlas na celé kolo, Harry v zápětí schoval hůlku do pyžama.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry.
„Ty jsi kouzelník?“ řekl hlas.
„Ano.“
„Sakra, minule to také byl kouzelník, copak se tu nemůže ukázat obyčejnej mudla!“ křikl naštvaně
hlas.
„Cože?“
„Mučím jenom mudly, kouzelník má hůlku a pokud ji svírá, ničí mě to.“
„Vraťte mě zpátky,“ řekl Harry.
„Můžeš si jít, Harry Pottere!“ křikl hlas.
Harry zjistil, že zase leží na podlaze knihovny. ‚Jak zjistil mé jméno?‘ ptal se sám sebe, pak se podíval
na červenou knihu s modrým nápisem, urychleně jí zavřel a vrátil do přihrádky.
Podíval se na ostatní knihy s největším odporem, co když jedna z nich bude mučit právě kouzelníky?
Nakonec se ale zadíval na jednu tmavě zelenou. Chtíč ho přemohl a vzal jí ho ruky. Zjistil že jí držel
obráceně, obrátil jí a místo názvu měla na sobě dvě veliké zavřené oči.
Náhle se oči otevřely, Harry se lekl a knihu upustil na zem, popadl hůlku a připravoval se zakročit.
„Byl bys tak hodnej a vrátil mě zpátky na sví místo?“ zeptala se kniha Harryho poklidným hlasem.
„D… d… dobře,“ řekl Harry, vzal jí opatrně a zasunul mezi ostatní.
Chvíli jen tak stál a vzpamatoval se z pronikavých očí té otřesné knihy. ‚Dvě za mnou, to není špatné.‘
opakoval si.
Pak uviděl jednu s anglickým názvem a jiným jazykem, který nikdy neviděl, jako kdyby to byl
slovník. Byla ale černá jako uhel a hrubá jako pilník. Harry se nadechl a opatrně jí vzal.
Náhle se mu kniha rozplynula v rukou a zmizela, jako by se vypařila. Harry chvíli váhal a modlil se,
aby se mu nic nestalo, nic se ale nedělo.
Zkoušel tedy hledat podle názvů.
Zaklínadla mrtvých, Hydra- pojď, obdivujme ji spolu (Harry si říkal, že to obdivování se asi nebude
podobat vědeckému výletu na safari.), Kniha mrtvých, Skrývání smrtelných lektvarů, Pravěká
zaklínadla, Monstra…
‚Monstra, to by šlo.‘ řekl si Harry a vyndal rudou knihu z poličky. Pak ale začal litovat toho, že se jí
dotkl, byla totiž horká, vlastně nic víc, byla prostě horká, alespoň neměla žádné zlověstné oči. Otočil jí
od sebe a pomalu jí otevřel, takže stránky směřovaly směrem od něho.
Nic se nestalo, řekl si, že to asi bude v pohodě, začal knihu pomalu přetáčet stránkami k sobě, první
co uviděl byla prázdná stránka. Zahleděl se do knihy a přibližoval se k ní obličejem. V tu ránu z knihy
vyletěla plesnivá šupinatá a slizká ruka a chňapla Harrymu po obličeji, ten se lekl a knihu upustil, ruka
stačila sevřít brýle, které mu sundala z obličeje a zmizela s nimi uvnitř knihy.
‚To je skvělý, teď pořádně neuvidím.‘ řekl si Harry, v tom z knihy vyletěly rozkousané brýle a začaly
se ozývat naštvané zvuky.
‚Zřejmě jí to moc nechutnalo.‘ řekl si Harry, zamířil hůlkou na brýle a řekl: „Reparo.“
Brýle se rázem spravily, Harry rychle nohou přivřel knihu, vrazil jí zpátky do přihrádky a nasadil si
brýle.
Takhle jestli to půjde dál, tak nic nenajde. Měli by tu udělat zvlášť oddělení s nápisem: Knihy které
se vás nesnaží rozkousat nebo roztrhat. Harry přešel k protějšímu regálu a našel tam malinkatou knihu,
asi tak pět centimetrů vysokou.
Vzal jí a zase jí obrátil od sebe. Pomaličku jí pak otevřel a v tom z ní vyletěl nějaký vychrtlý duch s
jakýmsi jednodílným hadrem přes sebe, nos měl strašně nateklý, takže vypadal jako klaun.
„Protivo, já věděl, že mě jednou vysvobodíš!“ křikl duch skřehotavým hláskem. Pak se otočil a spatřil
vyděšeného Harryho. „Ty nejsi Protiva,“ řekl duch.
„Ne, to nejsem,“ odpověděl mu Harry a pomaličku začal ustupovat.
„Já to věděl, on mě neměl nikdy rád, přitom jsme byli ti nejlepší kamarádi, já mu dám, Protivo!“ křikl,
vřítil se do stěny, ale narazil.
„Kruci, už jsem na to zapomněl,“ postěžoval si duch. Obletěl místnost a vyplul východem ven. Harry
si ještě jednou uvědomoval, že právě viděl ducha, který nedokázal proletět zdí a přitom ještě hledal
Protivu.
V tom zjistil, že se mu kniha rozplynula v rukou, stejně jako ta černá a zmizela.
Naštval se, vzal neviditelný plášť ze země a přešel až na samý konec oddělení, kde byly ty nejčernější,
nejstarší a nezaprášenější knihy. Vzal tu první, byla dosti velká, když jí otevřel, nestalo se nic. Na
stránkách bylo napsáno něco o dávných kouzelnických kmenech, stránky knihy vypadaly jako listy
salátu, jak byly staré.
Harry pomaličku prolistoval celou knihu, ale nic nenašel.
Pokud hledání v normální knihovně byla noční můra, tak tohle bylo přímo peklo.
Kleknul si ke spodní poličce knih a začal studovat jejich oprýskané názvy.
Vzal první knihu z levé strany a otevřel jí. Při tom pohledu se málem pozvracel, byly tam kresby
rozpitvaných těl, lidí spojených se zvířaty, nebo naopak. Různé krvavé obrázky a nechutné pokusy,
odporné lektvary s odpornými přísadami, které hrdě vlastnil Snape ve svém kabinetu. Knihu pak rychle
zavřel a snažil se volně nadýchnout.
Vzal tu vedle ní, na které byl šedivý nápis- Lidské transformace. Otevřel jí a zaplavil ho stejný pocit
jako při otevření té první, zase odporné obrázky zohavených těl. Některá měla křídla, některá zase
obrovské drápy, všichni to však byli lidé přeměnění na něco jiného. Kouzlo na přeměnění lidského těla
na vodní- Aqua Corpus, její následky jsou podobné žaberníku. Harry si moc dobře vzpomínal na
příhodu se žaberníkem, hrozně nerad by to ještě jednou zažil. Pak tam bylo další přeměňování, dokonce
tam byl návod, jak přeměnit lidské tělo na plamen.
Pak ho zaujala další kniha, byla také strašně stará, podle toho, jak vypadala, jí nikdo nejméně několik
stovek let nečetl. Její nápis zněl: Nejhorší nestvůry na světě.
Harry jí otevřel a začal listovat. Díky bohu na něj nic nevybaflo, takže si jí v klidu mohl prohlížet.
Dostal se přes zástupy hrůzostrašných vymřelých draků a saní, nemluvě o chimérách, amfisbenách,
skyllích, dále pak sfingy, harpyje, mantichory a mnoho dalších.
Už ztrácel naději, byl už na konci knihy, když v tom mu zatlouklo srdce jako zvon. Na poslední stránce
byla malůvka Démona, Harrymu se málem zastavil dech, otočil stránku s obrázkem hrůzostrašné kápě
s rezavou kosou na další stránce uviděl založený kus starého papíru.
Na stránce knihy bylo napsáno:
Démoni přisluhovači smrti.
Mágové o nich neradi mluví, přináší to smůlu a utrpení, ale podle pověsti tři Démoni vystoupili z
podsvětí a hnáni krvelačností po nových duších procházeli světem a vybírali si lidi, které pak vysávali.
Nejsou živí ani mrtví, jezdí na svých testrálech, kteří v jejich moci jsou o mnoho větší a více krvežízniví
se sklony k násilí a z jejich očí šlehají rudé krvavé plameny.
Všechno, co o Démonech víme, jsou jen dohady, nikdo ho ještě nespatřil na vlastní oči, protože ti, co
ano, hned poté zemřeli. Démoni mají takovou moc, že po svých obětech nezůstane nic jiného, než ten
nejjemnější prach. Podle dosavadních informací, Démoni nechávají některé děti, které by kvůli nízkému
věku dostatečně netrpěli a které si vyberou a ukážou se jim, ještě vyrůst a pak teprve je zabijí a duše
odvlečou do podsvětí, kde ,podle pověsti, trpí navěky. Vchod do podsvětí je také bájný, prý ho stráží
tříhlavý pes Kerberos, krvežíznivé stvoření, které zabraňuje všem duším uniknout zpět do světa živých,
jeho tři hlavy prý představují minulost, přítomnost a budoucnost.
Podle dosavadních výpovědí vybraných dětí, které přežili útok Démona máme jen zevrubný popis,
Démon je dokonce prý tak hrozivý, že jeho pohled nemůže vydržet ani ten nejmocnější kouzelník a hned
se sklátí k zemi.
Prý na sobě mají masivní brnění, kterým nepronikne žádný meč a které vzniklo podle jakéhosi bájného
kovu, přetažené krvavými řetězy, kterými sváží duše přes řeku Styxu do podsvětí. Místo hlavy má lebku,
místo očí a úst má plamen, tvrdé železné rukavice plné ostnů, ostrých jako břitva. Jeho zabíjecím a
mučícím nástrojem se stala v poslední době mudlovská zakrvácená kosa.
 Říká se, že jeho kápě je černá jako smrt sama, neodráží žádné světlo a nevrhá žádný stín. Také se
říká, že pokaždé, když se objeví, nastane hrobové ticho, všechna kouzla přestanou působit. Jejich dotek
zabíjí a všechna zvířata v jejich blízkosti hynou, tráva odumírá a vzduch se stává jedovatým, zkrátka
okolí ztrácí život.
Co je ale podle posledních výpovědí jejich obětí nejhorší? Jedná se prý o jakýsi hrozivé dýchání, které
jakoby vycházelo přímo oběti za zády, kvůli tomu prý vždy zpanikaří.
Jakmile uslyšíte tento dech, jste vyvolení. To je první znamení, že je nablízku, pokud začne okolí
utichat, přichází druhé znamení, pokud ho zahlédnete, jste mrtví.
Démoni jsou považování za nejmocnější nestvůry planety, nikdo je nedokázal zatím porazit, nikdo.
Žádné existující kouzlo na ně neplatí, dokonce ani černá magie nezabírá, není v moci kouzelného světa
porazit smrt. Spousty kouzelníků se snažily proti nim vynalézt kouzlo, které se pak učilo celé kouzelné
společenství. Ani to nezabralo.
Démoni si prý libují v nemocných. Jejich práce je tím snazší, jejich nejvyšší působení jsme zatím
napočítali před lety během takzvaného černého moru, který postihoval i kouzelné společenství.
Mudlové Démonovi vymysleli jméno smrtka, protože každému, komu se zjevil, přinesl smrt.
Povídá se, že jedině ten, kdo překonal hranici nesmrtelnosti, ten, kdo se povznesl nad samotnou smrtí
jim může kázat, nebo je porazit.
V knize je přiložen papír mnicha, který se o to pokoušel a tím Démony rozhněval, začal se před nimi
skrývat ve starých dolech u Londýna. Papír je napsán kouzelným inkoustem, podle pověry, jen ten, kdo
je vyvolený zemřít, dokáže přečíst jeho písmo a zjistit tak hrůzu, kterou mnich prožíval v posledních
minutách svého života.
Harry si článek ještě několikrát přečetl a také vybrané úryvky a zajímavé momenty. Nemohl tomu
uvěřit, tohle opravdu spíš vypadalo jako z nějakého mýtu, ale když se to tak vezme, stejně tak by
připadaly Bradavice mudlovi. To Harrymu příliš odvahy nedodávalo, pak zvedl starý popálený papír,
který popsal mnich, nebylo na něm nic, Harry si oddechl, jenže když ho otočil, na druhé straně se mu
objevil text napsaný roztřesenou rukou.

_text

Harry porovnal všechno, co se z knihy a papíru dozvěděl, se svým příběhem a pokleslo mu srdce o
stupínek níž.
Prásk!
Černá kniha, která před malou chvílí Harrymu zmizela z rukou, se objevila a bouchla na celé kolo. V
tu ránu se regály s knihami začaly bortit na Harryho. Všechny mohutné a těžké svazky spadaly na zem
a utvořily hromadu, pod kterou se Harry marně snažil vyškrábat nahoru.
Konečně se mu podařilo prosoukat se až na vršek knih, hned popadl plášť, klepl na hůlku se slovem
„Nox.“, hůlka zhasla a vybíhal ven. Jenže, když vyběhl ze vchodu do oddělení s omezeným přístupem,
zapomněl přelézt provaz, který byl natažený před vchod a porazil ho.
Provaz se utrhl ze svých držáků a bleskově Harrymu svázal pevně nohy.
Začal sebou škubat a provaz rvát z nohou, ale nešlo to.
„Co to tu je za randál?“ sykl ledovým hlasem Filch u vchodu do knihovny. „Protivo? Jseš to ty?“
Harry nasucho polkl a srdce mu spadlo do kalhot, Filch už si to k němu přes celou knihovnu mířil.
‚Co teď?‘ ptal se sám sebe, nemělo ale cenu přemýšlet, Filch už byl u něho, Harry popadl neviditelný
plášť a přehodit ho přes sebe, stále však zůstal ležet na zemi a snažil se nenápadně odsoukat od vchodu
do omezeného oddělení.
„Co to proboha má znamenat?“ křikl Filch, když uviděl tu spoušť v oddělení. „Provaz je přetržený,
tak počkat, jak to říkal Snape, když ho někdo přetrhne, obváže se mu kolem nohou,“ přemýšlel Filch
nahlas. „Paní Norrisová, musíme ho najít, nemůže být daleko,“ řekl své kočce a pustil jí na zem. „Jen
počkej, já tě dostanu, ty holomku.“
Harry se přitiskl ke zdi a pečlivě se přikryl pláštěm. Kočka se ale k němu začala blížit. Snažil se zatajit
dech, srdce mu mohlo strachy vyletět z kalhot. Paní Norrisová přešla k samému okraji Harryho pláště
a zvědavě mu hleděla snad i do očí, nebo co.
Harryho pak něco napadlo, když byl Filch k němu otočený zády, odkryl si obličej a výhružně se na
kočku podíval, ta zavřískla a prchla pryč z knihovny.
„Paní Norrisová? Paní Norrisová, co se stalo?“ křičel za ní Filch a běžel jí v patách.
Harry nemohl pochopit, proč se ho ta kočka tolik bojí, v každém případě však nebyl za vodou, stále
měl obvázané nohy. ‚Jaké zatracené kouzlo ten proradný Snape na ty provazy použil?‘ ptal se Harry
sám sebe.
Pak se postavil na nohy a odskákal až ke stolu knihovnice madam Pinceové. Vzal jí nůžky z držáku
na brky a provaz přestříhl.
Ten hned povolil a svezl se na podlahu. Harry se ujistil, že je celý zakrytý pláštěm a hnal se zpátky
na ošetřovnu. V dáli bylo slyšet volání Filche, jak se marně snaží dohonit svou kočku a jak zburcoval
ostatní hlídkující profesory.
Harry rychle přispěchal ke dveřím ošetřovny, v tom za sebou uslyšel zvuk, podobný tomu, jako když
Hedvika přistávala na svém bidýlku.
Harry se rychle otočil, Fawkes však stále nenápadně seděl na svém bidýlku a měl zavřené oči. Harry
ho ještě chvíli podezřívavě pozoroval, pak se ale otočil, otevřel dveře a vešel do ošetřovny. Rychle
přeběhl ke své posteli, schoval plášť i plánek, sundal si brýle a praštil sebou pod peřinu.
Po asi třech minutách se dveře ošetřovny otevřely a někdo nahlédl dovnitř. Harry neviděl, kdo to je,
protože ležel k němu otočený zády, bylo mu to ale jedno, nikdo ho v knihovně nemohl vidět. Pak se
dveře ošetřovny zavřely a ten, ať už to byl kdokoliv, odešel. Harry pak nemohl vůbec usnout, nemohl
zapomenout na všechno, co si právě přečetl, nakonec přece jenom nebylo zbytečné tam chodit, třeba by
tam o nich našel ještě víc.
Po asi půlhodině usnul, kvůli těm informacím, které si přečetl ale zapomněl na očištění mysli.

Kapitola 29.
Pád z vrcholu
T ýden na to se nemluvilo o ničem jiném, než o hrůzostrašném útoku na Harryho a jeho přátele.

Bradavice se každý den, přesně po zákazu vycházení, zamkly, jejich ohromná vstupní brána se

zapečetila a neproniklo jí ani živáčka, dokonce ani samotné světlo měsíce.

Buclatá dáma nadávala, dá se říci, nonstop. Pod sebou totiž měla vyhryzanou díru, kudy Pettigrew

prolezl a záhy i utekl proměněný za krysu, takže vznesla protest, že již nechce střežit vchod do

Nebelvírské věže, že za poslední roky byla roztrhaná, sežehnutá, rozkousaná a kdo ví, co ještě.
 Co ale bylo ještě horší, bylo to, že Protiva našel svého již přes sto let uvězněného kamaráda Otravu.

Takže po škole bylo hned dvojité pozdvižení, Otrava a Protiva spolu začali spolupracovat na svých

otravných pastech na studenty. Otrava však měl jeden problém, jeho přeměna na ducha nebyla celková,

takže nemohl procházet zdmi, pořád tudíž narážel do zdí, když se snažili před Filchem utéct. Filch byl

vzteky bez sebe, od té doby co se Otrava ukázal byl tak nesnesitelně naštvaný, že se to skoro nedalo

vydržet. Harry věděl, že přítomnost samotného Protivy ho doháněla k šílenství, teď tu měl stejné dva

maniaky. Filch také rozjel pátrací akci po tom, kde se tu Otrava mohl ukázat, jak to, že se tu z čista

jasna objevil?

Druhý den po Harryho výletu do knihovny se strhla ohromná debata o tom, kdo minulou noc tak

strašně poničil knihovnu s omezeným přístupem. Prý teď je to oddělení tak zakleté zničenými knihami,

že týden nikdo nebude moci obyčejnou knihovnu navštívit. Ron přitom se zájmem koukal na Harryho

a vychutnával si, jak se musí strašlivě moc přetvařovat, když je ve společnosti Hermiony, která na něj

stále podezřívavě hleděla.

To, co se dozvěděl v té knize mu napovídalo, že to Lexter nejspíš nepřežil, z čehož byl dost špatný.

V tom snu se mu zdálo, že ten Démon Lextera šel zabít, už nebyl dítě, takže ho nemohl ušetřit a také

pokud se Démon někoho rozhodl zabít, učinil tak. Takže jediné vysvětlení je to, že už je po smrti a

studentům to neříkají, aby nebyli příliš rozrušeni. Zatím je vyučoval Snape, který s velkým zájmem učil

Obranu proti černé magii. Brumbál na toto suplování nepohlížel s moc velkým nadšením, to samé

Harry, teď měl Snapea až po krk.

Navíc si Snape konečně zase mohl vychutnávat Rona, který na Lektvary, Snapeovo původní předmět

nechodil.

Hned v druhou hodinu naši trojici definitivně rozsadil, Obranu proti černé magii měli se

Zmijozelskými, takže Harry seděl znovu vedle Nevilla, kde si na nich obou mohl Snape vylévat vztek.

Ron si pak musel sednout vedle Malfoye, nebylo jasné, kdo ho nenávidí víc, jestli Harry nebo Ron.
Hermiona schytala místo vedle Parkinsonové, která sice moc nesouhlasila s přemístěním od své

sousedky Millicent Bulstrodeové, ale když pak získávala body za Hermioninu snahu, hned jí tento pocit

opustil.

Harry ale byl obeznámen, že koncem týdne na něj bude nasazen nový osobní strážce z Ministerstva,

říkal si, že nejspíš jako náhrada za Lextera, o kterém se profesoři snažili mluvit co nejméně.

Učení však stále nepolevovalo, stejně tak zkoušky byly stále přísnější. Snape se zálibou zadával

dlouhatánské domácí úkoly přes několik stop pergamenu, což bylo bez možnosti navštívit knihovnu

téměř nemožné. Naštěstí sebou Ron a Harry měli pochodující živou knihovnu, jmenovala se Hermiona,

sice to byla velice neochotná knihovna, ale alespoň je ušetřila od známky H.

Hermiona však stále nepřestala se svým pletením, Harrymu a Ronovi se až zdálo, že jí to baví, báli se

aby z ní nevyrostla nějaká stará babka, která jediné, co bude dělat, je pletení.

Cho a Harry si vyhledávali soukromé prostranství a využívali toho do té doby, než Harry bude mít

osobního strážce, který za ním bude všude chodit, alespoň tak to říkala McGonagallová. Cho byla o

něco spokojenější, když byl Sirius zproštěn vinny, už kvůli Harrymu, vlastně oba dva byli spokojenější,

i když tím vlastně skoro nic nedokázali.

Přiblížil se konec druhého týdne měsíce listopadu, každé ráno se už na trávě tvořila jinovatka a tlustá

deka, přikrývající přes den slunce a v noci měsíc, nepovolila. Studenti už začali nosit šály a zimní

bundy, občas venku mrzlo jako ďasovec. Stále ale nesněžilo, jako kdyby si to počasí schovávalo na

nějakou zvláštní příležitost.

V pátek po večeři poprosila McGonagallová Harryho, aby s ní šel do jejího kabinetu, Harry si řekl:

‚A jéje, je to tady, můj bodyguard dorazil.‘

Po chodbě za ní kráčel jako oběšenec, až se nakonec dostali ke dveřím k jejímu kabinetu.

McGonagallová se na Harryho otočila, překvapila ho ale tím, jak se tvářila, měla takový výraz, jako
kdyby teď musela udělat něco, co se jí nanejvýš příčilo.

„Pane Pottere, jistě víte proč vás sem vedu.“

„Ano, kvůli té mé osobní stráži,“ přitakal neochotně Harry.

McGonagallová si povzdechla a pravila. „Je mi opravdu líto, že vám něco takového přidělují, ale

přišlo to až Ministerstva, něco jako výnos, kterých jsme si minulý rok užili dostatek.“

„To má právo za mnou lézt i na záchod?“ ptal se jí nevěřícně.

„Ano,“ přisvědčila McGonagallová a Harry na ní vyvalil oči. „To, co se stalo s Pettigrewem před

několika dny na nás uvrhlo temné světlo u veřejnosti, co se týče bezpečnosti, dá se říct, že pan ministr

Popletal toho jaksi využil a… chce se vám tím pomstít.“

Harry překvapovala její otevřenost, ale pamatoval si, jak se jako jediná ona dokázala pohádat s

Popletalem. „A kdo to bude?“

„Jmenuje se Alfons Odkouřil,“ řekla mu zkřiveným výrazem ve tváři, jako kdyby jí samotné jméno

bolelo.

Harry na její výraz koukal s největšími obavami. „A kdyby jste ho měla srovnat s Lexterem, kam by

jste ho zařadila?“

McGonagallová se nechtěně uchechtla, nejspíš jí takové přirovnání připadalo nadmíru trapné. Pak se

naklonila k Harrymu a pošeptala mu. „Myslím, že je to kříženec pana Lockharta a kotelny,“ řekla mu.

Harryho opravdu překvapovala její otevřenost, ale to, co řekla ho moc neuklidňovalo.

„Jestli tedy jste připraven?“ řekla mu a ukázala na dveře svého kabinetu.

Harry se zhluboka nadechl a přikývl. V zápětí McGonagallová otevřela dveře svého kabinetu. V tom

zděšeně ucukla, z kabinetu se vyvalil hustý kouř přímo do chodby.

„Pane bože, ono snad hoří,“ řekla a vběhla dovnitř.

„Ne, promiňte, ale ten kouř dost usedá v nevětraných prostorách,“ ozval se chraplavý hlas zevnitř

místnosti.
 Harrymu se tam opravdu nechtělo, byl to cigaretový kouř, ale nějak divně smrděl, tak jako chemicky.

„Pane Odkouřile, mohl by jste to uhasit?“ zeptala se ho rozhněvaně McGonagallová.

„Prosím, říkejte mi Alfe,“ pravil chraplavý hlas rozjíveně. „A bohužel ho nemůžu uhasit, je to

začarované, protože mi to neustále zhasínalo.“

V tom se ozvala rána jako z děla.

„Tak a myslím, že je to zhaslé dost, co říkáte?“ řekla naštvaně McGonagallová. Harry si domyslel, že

mu tu cigaretu zhasla nejspíš dalším kouzlem, jde jen o to, jaké kouzlo to bylo. „Harry, pojďte dál.“

Harry se znovu zhluboka nadechl a vešel, na křesle profesorky McGonagallové seděl jakýsi šedivý

padesátiletý muž v oblečení jako bezdomovec a v puse měl lízátko.

„Fuj, prosím vás, změnit mi žváro na tenhle sladkej sajrajt, co si o mě myslíte?“ zeptal se šedivoun a

vstal ze židle, šel naproti Harrymu s nataženou rukou. „Velice mě těší, Garry.“

„Harry,“ opravil ho chlapec a tiše zaúpěl bolestí, když mu Odkouřil začal mačkat ruku.

„Takže, měli bychom si připomenout pravidla, pane Od… totiž Alfe,“ řekla McGonagallová a měla

ruku před nosem, aby alespoň trochu odfiltrovala ten strašlivý zápach od kouře.

„Harry, naše drahá profesorka ti vyčarovala lízátko, nechceš?“ zeptal se Alf, vyndal lízátko z pusy a

ukázal ho Harrymu.

Harry se vyděšeně podíval na McGonagallovou, která se v tu chvíli tvářila umučeně.

„Snad abychom začali, Alfe,“ řekla mu McGonagallová.

„Ach prosím, můžete mi říkat Alfe,“ řekl jí z ničeho nic.

„Já jsem vám tak řekla,“ řekla opatrně.

„Cože?“ zeptal se Alf.

„Že… ale to je jedno, měli bychom si promluvit o pravidlech, které budete při ochraně Harryho

dodržovat,“ řekla mu.

„No vidíš, jsem tak hodnej, že budu muset bejt připravenej za tebe položit život,“ řekl Alf Harrymu.
 „To… je od vás milé,“ hlesl Harry a ani si neuvědomoval, že stále má vyděšeně otevřenou pusu.

Alf si sedl zpátky do křesla profesorky McGonagallové, která vedle něho zůstala stát, vyndal nějaký

zmačkaný papír z kapsy, narovnal ho, vzal tabatěrku, vysypal z ní tabák na jednu stranu toho utrženého

papíru, jazykem přejel po druhé, papír sroloval a nacpal si ho do pusy, pak vzal nějakou křivou hůlku,

švihnul s ní a připálil si.

„Takže, jde jsme to byli?“ zeptal se pak klidně a vydechl hustý zelený kouř.

„Chtěla jsem se s vámi domluvit o pravidlech, které budete dodržovat během hlídání tady Harryho.“

„Počkejte, tohle je na mě příliš dlouhý, zkraťte to,“ řekl jí koutkem pusy, při každém slovu mu na rtu

poskakovala provizorní cigareta a z její špičky odletovaly kousky žhavého tabákového popela na

polstrování jejího křesla.

McGonagallová se zhluboka nadechla jako před tím Harry a opakovala. „Chtěla bych se domluvit na

pravidlech, která budete dodržovat.“

„Drahá dámo, jsem tu na příkaz miňonky, takže si tyhle žvásty povídejte někomu jinýmu,“ řekl zase

koutkem úst Alf a přitom si prohlížel Harryho.

„Co prosím, miňonky?“ ptala se zmateně McGonagallová.

„Ministra,“ vysvětlil jí Alf a začal se zhluboka kašlavě smát, při každém zakašlání mu vyšel hustý

zelený dým z úst. „To je přezdívka, kterou si vysloužil tím svým směšným kloboukem- citrónová

miňonka.“

„Chtěla bych se domluvit na tom, aby Harry měl dostatečné soukromí,“ řekl mu.

„A na co?“ zeptal se jí znenadání.

„No…“ McGonagallová se zarazila a zmateně koukala, jak z jeho cigarety odpadávají další hroudy

tabáku. „chlapec v jeho věku nějaké soukromí potřebuje, nemyslíte?“

Alf chvíli váhal a pak: „O čem, že se to bavíme?“ zeptal se najednou.

McGonagallová se nadechla k odpovědi, ale zarazila se, zřejmě si domyslela, že to nemá cenu. „Pane
Pottere, můžete jít, pokud by vám něco vadilo, tak zítra se o tom domluvíme.“

„Tak to abych šel taky,“ řekl Alf, zvedl se z křesla a přehodil ruku přes Harryho rameno, které ho

ještě bolelo od Pettigrewovy návštěvy. „Pojďme,“ řekl a začal Harryho vyvádět z kabinetu. Ten se ještě

naposledy vystrašeně podíval na McGonagallovou, která měla poprvé v životě stejně tak vystrašený

pohled jako sám Harry.

„Takže Harry, tebe tady prej někdo zabod?“ ptal se jako by jen tak, když procházeli chodbou.

„No… dá se to tak říct,“ řekl Harry a snažil se sundat si z ramen jeho ruku, ale aby to nevypadalo

vulgárně.

„No, to mě podrž, já Bradavice nikdy neměl rád, když jsem byl malej, čekal jsem, že mi pošlou

pozvánku, ale nic, vykašlali se na mě.“

„To je mi líto,“ řekl Harry a náhle měl potřebu si zavázat tkaničky, takže se sehnul a Alfova paže mu

konečně odlehčila ramena.

Sehnul se ke tkaničkám, potají je rozvázal a začal si je vázat.

V tom kolem jeho ucha Alf švihnul hůlkou a tkaničky se zavázaly sami. Harry se narovnal a na jeho

ramennou opět přistála Alfova ruka.

„Tohle kouzlo by ses měl naučit Garry, člověka začnou bolet záda, když se pořád musí shýbat k

botám,“ řekl Alf.

„Je, počkejte, já si něco zapomněl v tom kabinetě,“ řekl Harry, rázně se otočil a začal úprkem utíkat

zpátky.

Rychle zahnul za roh a cítil se jako kdyby právě utekl ze spárů Voldemorta, utíkal jak nejrychleji

mohl do Nebelvírské společenské místnosti, Alf se ještě nemohl dozvědět heslo, snad už tam bude Ron

i Hermiona.

Harry vyběhl schodiště po třech schodech a zahnul k obrazu Buclaté dámy.

„Útlak,“ řekl Harry, to bylo totiž heslo, které si našklebená Buclatá dáma vymyslela.
 Obraz se otevřel a Harry přímo vletěl dovnitř.

„Tak tam tak sedim a vona na mě, abych to típnul, no, co jsem jí na to měl říct?“ tenhle chraplavý

hlas se ozýval ze Společenské místnosti a Harry nemusel ani hádat, komu patří.

Pomalu vylezl z průlezu a zjistil, že Alf sedí na jeho místě u krbu a peskuje na Rona a Hermionu. Ti

si Harryho hned všimli a nadějně na něj pohlédli. Harry jim naznačil, že na ně počká venku před

obrazem a vylezl zase zpátky.

„My už budeme muset jít na Astronomii,“ řekl Ron a spolu s Hermionou se začal zvedat.

„Vždyť jí máte až za hodinu,“ řekl Alf.

„No jo, jenže jak je stále dřív tma, tak se to posunulo,“ řekla Hermiona a zmizela v průlezu hned za

Ronem.

„Bože, to je idiot!“ ulevil si Ron, když se potkali před obrazem Buclaté dámy.

„To mi povídej, já ho budu mít pořád za nosem,“ povzdychl si Harry. „To se mnou možná přestanete

i kamarádit.“

„Prosím tě neblázni, budeme na něj něco muset vymyslet,“ řekla Hermiona.

„A co? Utekl jsem, jak nejrychleji sem dokázal a on je tu stejně dřív,“ řekl Harry.

„Víš proč?“ řekl Ron a Harry zavrtěl hlavou.

„On totiž kouří Letax!“ řekla mu Hermiona.

„Cože?“ nemohl uvěřit vlastním uším Harry.

„Má ho v tý sví tabatěrce,“ řekl Ron. „Seděli jsme na ve svých obvyklých křeslech u krbu a čekali na

tebe a on se v něm najednou objevil.“

„Jak to může kouřit?“ ptal se Harry.

„Říkal, že to člověka posune za jiné hranice,“ řekl Ron.

„To je blázen,“ podotkl Harry.

„To mi povídej,“ řekl Ron a společně scházeli dolů a pak zase po jiných schodech nahoru, protože
mířili do astronomické věže.

Při hodině Astronomie se všichni Nebelvírští ptali trojice, co je to za chlapa, když jim to řekli, všem

hned poklesli brady.

On jim tam prý totiž potom co Ron a Hermiona odešli zakouřil celou místnost tak, že se tam skoro

nedalo dýchat, takže to bylo poprvé, co všichni dorazili na Astronomii včas.

Jenže po asi pěti minutách vyučování se za zády profesorky Sinistrové objevila šedivá postava v

otrhaných šatech.

„Tady jsi Garry, hledal jsem tě po celý škole,“ řekl mu Alf a postavil se za vedle Harryho a jeho

dalekohled. „Ukaž, můžu se podívat?“ zeptal se ho a aniž by počkal na dovolení, tisknul oko ke kukátku

na dalekohledu a začal s ním otáčet na všechny strany, takže souhvězdí, které měli žáci přesně zaměřit

a narýsovat bylo fuč.

„Co to má znamenat, kdo jste?“ zeptala se ho podrážděně profesorka Sinistrová.

„Miňonka mě poslal, jen klid,“ řekl jen tak stranou Alf.

Sinistrová udiveně na něj pohlédla a Harry jí pak pošeptal. „Ministr.“

Profesorka na něj celou hodinu koukala přímo s největší nechutí, Harry vlastně nic neudělal dobře ani

včas, Alf ho pořád otravoval.

Profesorka Sinistrová to však pochopila a slíbila skrytě Harrymu, že to oznámí Brumbálovi.

Když hodina skončila, odcházel Alf s trojicí a vyprávěl jim, jak krade Letax v Příčné ulici.

Popravdě Harry se začal bát, že snad i vleze k němu do postele a bude s ním spát.

Když dorazili před Buclatou dámu, jen neradi prozradili heslo v jeho přítomnosti, ale jinak by to

vypadalo podezřele a rozhodně ho nechtěli namíchnout.

Hermiona jim hned řekla, že už jde spát a s úlevou odešla do své ložnice. Ron i Harry věděli, že si

bude ještě nejmíň hodinu číst a užívat si nepřítomnosti Alfa.

„Nepůjdeme taky spát?“ zeptal se Harry Rona.

 „No, asi jo jsem nějak unavenej,“ řekl mu předstíraně Ron.

„Prosím vás, ve vašich letech jsem proháněl holky až do půlnoci!“ křikl Alf na celou společenskou

místnost, takže to každý slyšel.

„No, já už nějakou mám a tady Ron… ten… ten má Hermionu,“ řekl Harry, otočil se a vedl Rona

nahoru do ložnice.

„To jsi doufám nemyslel vážně, s tou Hermionou, že jo?“ zeptal se Ron Harryho, když za sebou

zavřeli dveře od ložnice.

„Ne, ale něco jsem mu musel říct,“ řekl Harry a sedl si s úlevou na svou postel. „Zítra na něj podám

takový protest, že to svět neviděl a je mi jedno, jak moc ho to namíchne.“

„To si piš, už se těším, až nás ho zbaví,“ potvrdil mu Ron.

„Snad nás ho zbaví,“ podotkl Harry, ale v tom se dveře do ložnice otevřely a dovnitř se vyvalil zelený

kouř.

„Řekl jsem si, že nebudu čekat a půjdu taky spát,“ řekl Alf a vešel do ložnice.

Harry vyvalil na Rona oči a zatajil se mu dech.

„Obávám se, že tady pro vás není postel,“ řekl Ron a bylo na něm vidět, jak se bojí že Alf řekne, že

si k někomu lehne.

„No… zřejmě na mě zapomněli. Lidi, co zapomínají nemám moc rád,“ řekl Alf.

„Myslím, že vám někde ve škole připravili zvlášť pokoj,“ řekl Harry.

„No a jak tě jako mám chránit, Garry, když tu nebudu?“ zeptal se Alf a vypustil další obláček zeleného

dýmu do ložnice.

„Tak zajděte za Brumbálem,“ řekl mu Ron.

„Přece nebudu kvůli takové prkotině otravovat ředitele školy,“ řekl Alf. „Víte co? Přestěhujeme

jednoho z vašich spolubydlících, to je nápad, co?“

„Hm, to je,“ přikývl vyděšeně a vykuleně Harry.

 „Možná by jste si dnes mohl lehnout dole ve společenské místnosti na pohovku, je docela pohodlná,“

řekl Ron a zatínal zuby, protože se bál, jak na to zareaguje.

„To není dobrý nápad,“ zašklebil se Alf, vypustil další obláček dýmu a prostor v ložnici se začínal

zamlžovat, co se týče smradu, o tom ani nemluvě.

Harrymu se začala motat hlava a ani nevěděl proč, ale něco v něm bouchlo. „Já si myslím, že by jste

měl jít dolů a lehnout si tam,“ řekl skálopevně.

Alf na něj vážně pohlédl a s úsměvem řekl. „Já si to nemyslím, Garry.“

Harry vztekle našpulil rty a vyskočil z postele. „Vypadněte odsud!“ rozeřval se na celé kolo až se lekl

i Ron.

„Ale ale, takhle se odvděčuješ za mou ochranu,“ pronesl pobouřeně Alf.

„To není žádná ochrana, ale buzerace!“ křičel dál Harry a popadl z noční ho stolku hůlku.

„Harry,“ zavaroval ho Ron, protože Harry teď na Alfa mířil vztekle hůlkou.

„Padejte odsud, nebo se neudržím!“ křikl Harry s namířenou hůlkou.

Prásk!

Harrymu vyletěla hůlka z ruky, ani nevěděl, co se stalo, jen že Alf držel v ruce svou zkřivenou hůlku

a povýšeně na Harryho koukal.

„Co jsi mi chtěl udělat?“ zeptal se ho ledabyle a hůlku zase schoval pod své otrhané šaty.

Harry na něj koukal s největší zuřivostí. „Vypadněte,“ hlesl potichu skrz zatnuté zuby.

„Nebo co?“ zeptal se ho s úsměvem Alf.

„Expelliarmus!“ křikl Ron s namířenou hůlkou a Alf sebou vrazil do stěny, jak ho jeho kouzlo

porazilo.

„To si vypijete vy spratkové!“ křikl Alf a sáhl si pod hábit. Hůlka tam ale nebyla, tu totiž pyšně držel

Ron, který jí získal kouzlem Expeliarmus.

„Dobrá práce Rone, teď vypadněte,“ řekl Harry a postavil se vedle Rona. „pokud ne, Ron se už zlepšil
v kouzlu na požírání slimáků.“

Alf měl naraženou ruku a pomalu vstal na nohy.

„Počítejte s tím, že se o tomhle dozví ministr,“ řekl jim a ukázal na ně zlostně prstem.

„To vy jste si začal s těmi kouzly a když už je řeč o ministrovi, kampak se poděla ta vaše miňonka?“

zeptal se ho s úsměvem Harry.

„Takhle se ke mně nemůžete chovat!“ křikl Alf a z pusy mu bafaly zelené obláčky kouře.

„Nejste náš profesor ani nic jiného, jste jen opruz, tak vypadněte!“ křikl Harry, který sebral ze země

svou hůlku a už na něj mířili oba dva.

Alf si odfrkl a vztekle vyšel po schodech dolů.

„Z toho bude malér, Harry,“ řekl s obavami Ron.

„Ať si je, mě je to jedno, tohle ale vážně bylo moc, vůbec neměl, co pohledávat v naší společenské

místnosti, natož pak vyhazovat studenty ze svých postelí,“ řekl Harry rozčileně a mrštil s Alfovo křivou

hůlkou ze schodů dolů do společenské místnosti. Pak společně otevřeli všechna okna v ložnici a

schovali se pod peřinu.

Příští den nebylo v ložnici po Alfovi ani památky, Harry s Ronem se převlékli a šli dolů do

společenské místnosti za Hermionou a pak na snídani.

Ani dole nikdo nebyl, Hermiona se divila kam zmizel a když jí řekli, co se minulou noc stalo, začala

si obavami tahat vlasy na hlavě.

„Vy jste se snad zbláznili!“ úpěla.

„A co jsme měli dělat, chtěl si tam lehnout vedle Harryho, vyhnat Nevilla nebo ostatní pryč,“ řekl

Ron když scházeli po schodech do Velké síně na snídani.

Hermiona začala přemýšlet. „Udělal vám něco?“ zeptala se jich.

Ron a Harry po sobě koukli a zavrtěli hlavou.

 „To snad není možné, za to můžete být obvinění!“ obávala se.

„Ale on si začal,“ řekl Harry.

„Stejně jste to neměli dělat,“ řekla Hermiona naštvaně.

Když došli do Velké síně, seděl Alf namísto Lextera. Harry tam už automaticky vždycky zabloudil s

pohledem, jestli se Lexter už nevrátil, tenhle pohled ale byl opravdu děsný, nad Alfem se vznášel hustý

zelený dým, Harry viděl jak Snape začíná měnit barvu také do zelena, teď měl z jedné strany Hagrida

a z druhé Alfa. To není moc záviděníhodná situace.

V tom někdo Harryho vzal za rameno, byla to McGonagallová a měla kamenný výraz.

„Pane Pottere, mohl by jste jít se mnou?“

Harry se zvedl od stolu jeho kamarádi měli obličeje plné hrůzy. McGonagallová ho vedla kolem

celého dlouhého Nebelvírského stolu až ke stolu profesorů a zastavila se před Alfonsem.

„Takže pane Pottere, přeji si aby jste se i za pana Weasleyho panu Odkouřilovi omluvil,“ řekla mu

McGonagallová a ten lítostivý včerejší výraz, co měla, byl pryč.

Harry se nechutně podíval na Alfa, Hagrid na něj neutrálně koukal, Snape se snažil zůstat při vědomí

v tom hustém palčivém dýmu, jen jediný Brumbál úpěnlivě Harryho sledoval. Harry se však stále neměl

k odpovědi, hlavou se mu honilo spousta myšlenek, pokud by měl vedle sebe v ložnici mít tohohle

cvoka, tak nechá Bradavic.

„Čekáme pane Pottere,“ řekla mu McGonagallová.

„Pokud za námi bude lézt do společenské místnosti a do ložnice, tak se mu neomluvím,“ prohlásil

Harry a sklopil zrak na podlahu.

„Na tom jsme se již domluvili, do Nebelvírské společenské místnosti nemá povolený vstup nikdo,

kromě profesorů a zvaných, což včera očividně pan Odkouřil nebyl,“ řekla McGonagallová a povytáhla

obočí. „Profesor Brumbál nařídil, že pan Odkouřil má zákaz ohrožovat soukromí studentů v

Nebelvírské společenské místnosti.“

 „To znamená co?“ zeptal se Harry drze.

„To znamená, že si sedne na křeslo někde stranou a nebude vás obtěžovat, co se týče ložnice, zde má

vstup zakázán,“ řekla McGonagallová

„Souhlasil s tím i ministr?“ zeptal se Harry a pohlédl na McGonagallovou.

„Profesor Brumbál se s ním dohodl,“ řekla McGonagallová, Harry pohlédl na Brumbála, který z něho

nespustil oči a letmo se na něj usmíval. Harry ale hned uhnul s pohledem, protože se v něm začala zase

zmocňovat nenávist.

„Omlouvám se,“ řekl Harry.

„Myslím, že vás nebylo slyšet,“ ozval se Snape ledovým hlasem.

„Omlouvám se,“ řekl hlasitě Harry.

Alf si odfrkl a řekl: „Omluva přijata, Garry.“

„Paní profesorko, studenti se včera ve společenské místnosti začali dusit,“ řekl hned na to Harry.

„Myslím, že znám ten pocit,“ řekl stále ledově Snape s hlavou obklopenou v zeleném oblaku dýmu a

hned zaníceně pohlédl na McGonagallovou.

„Myslím, že na tom se pan ministr nedohadoval, takže to můžeme nechat být,“ řekl Alf a vydechl

další oblak dýmu.

„Myslím, že zdraví našich studentů je velice důležité,“ řekl poprvé Brumbál a vážně pohlédl na Alfa.

„Budu vás nucen požádat, aby jste této činnosti zanechal v přítomnosti studentů.“

„A profesorů,“ dodal stále ledově Snape.

„… a profesorů, kterým tento zvyk nevyhovuje,“ dodal ještě Brumbál.

Alf si vyndal cigaretu z úst a zmačkal jí v ruce, jako by ho to vůbec nepálilo. „Tak tedy dobrá, to je

ale poslední věc na kterou ustoupím.“

Harry se otočil obcházel stůl, vedle Brumbála se na chvíli zastavil, ale neměl odvahu na něj

pohlédnout, aby ho zase nepřepadl nenávistný pocit. Raději tedy šel dál na své místo u stolu a všem
řekl novinky.

V tom do Velké síně vtrhla celé hejna sov, které začaly roznášet poštu všem studentům. Harry ještě

nikdy letos žádnou nedostal, takže ani nic nečekal, proto se začal věnovat snídani a snažil se nevnímat

vtíravý pohled Alfonsa, který z něho nespustil oči.

„Tak to dopadlo dobře, ne?“ řekla mu Hermiona.

„Jak to myslíš?“ optal se Harry.

„No, nezažalovali vás za napadení, ne?“

„To ne, ale při pomyšlení, že mi tenhle týpek bude lézt za zády na každém kroku, se mi dělá špatně,“

řekl Harry a nabral si novou porci ovesné kaše.

V tom mu před jídlo spadla jasně žlutá obálka. Harry jí vzal a roztrhl.

„Harry, netrhej to!“ křikla na něj Hermiona a vrazila do něj, ale bylo pozdě, obálka byla roztržená,

teď každý koukal na Harryho a proč tak Hermiona zakřičela na celou síň.

Svist!

Z obálky najednou vyletěla jasně zářící žlutá, snad i průhledná holubice a začala poletovat po

místnosti.

„Harry, rychle musíš utéct!“ křikla Hermiona a tahala ho na nohy.

V tom se holubice ve vzduchu zastavila a namířila si to přímo do Harryho hlavy, v které rázem zmizela.

Harry spadl ze židle bezvládně na zem a ani se nehnul.

Bylo to světlo, žluté světlo, přímo oslňovalo, Harry nic přes to neviděl, nebo… počkat, byla tam nějaká

postava v dáli a mávala na něj.

Byla to Cho, snažila se Harryho chytit v oslňujícím světle za ruku, Harry rychle jí natáhl tu svou, ale

zjistil, že žádnou ruku nemá.

„Harry, neopouštěj mě!“ křikla Cho.

 Jenže záhy začala mizet v dálce.

„Cho, ne!“ křikl Harry a snažil se k ní dostat a chytit jí.

„Neopouštěj mě, Harry!“ křičela Cho, ale záhy se ztratila v oslňujícím žlutém světle. Byla pryč.

„Harry, jsi v pořádku?“ ozval se hlas odněkud z dálky.

„Pottere, mluvte na mě, slyšíte mě?“ další hlas, tentokrát byl blíž, Harry poznal, že patří madam

Pomfreyové.

„Harry, prober se.“ další hlas, to byl tentokrát Ron.

Harry otevřel oči, v tom ho oslnilo světlo ve Velké síni.

„Kde… kde to jsem, co se stalo?“ ptal se.

„Jseš pořád tady, ve Velké síni, jen si na pár vteřin omdlel,“ řekla mu Hermiona.

„Pane Pottere, sledujte můj prst,“ řekla mu madam Pomfreyová a přejížděla mu před očima prstem.

„Nehýbejte hlavou, pouze očima.“

Harry koulil oči na její prst, pak zavrtěl hlavou a postavil se na nohy.

„Co se to sakra stalo?“ zeptal se rozčileně. Všichni ve velké síni na něj civěli

„Je v pořádku,“ řekla madam Pomfreyová. „Jedním si můžete být jistí, nezapomněl svou nakvašenou

náladu.“

Harry už nemohl vydržet pohledy stovek studentů, bylo to jako výstava zvířat,kde je jenom jedno

zvíře a to on.

Vyrazil rychle k východu a cestou vrážel do ostatních.

„Harry, počkej!“ křikla na něj Hermiona u schodiště venku z Velké síně.

„Co se to stalo?“ zeptal se rozčileně Harry.

V zápětí se objevil Ron a postavil se vedle Hermiony.

„Harry, pamatuješ si všechno?“ zeptala se ho Hermiona.

 „Samozřejmě a proč bych neměl?“ divil se Harry.

„Hermiono, k tomu Zapomatováku byl přiloženej dopis,“ řekl Ron a podal jí kus dopisu.

Hermiona sklapla naprázdno čelist a začala pročítat celý dopis.

Pak odvedla Harryho stranou do kouta s kumbálem pro košťata, kde byli sami a četla:

Ahoj Harry,

již dlouhou dobu tě tajně miluju a obdivuju. Tvé hrdinství je tak neuvěřitelně ušlechtilé, že mě až

dojímá k slzám vždycky, když pomyslím, co jsi prožíval. Co sis ale opravdu nezasloužil je ta coura.

Po tom, co ses vrátil do Bradavic a mé srdce zaplesalo štěstím, že opravdu žiješ, ses zamiloval do té

nejhorší osoby pod sluncem. Každým dnem jsem kolem tebe procházela a viděla, jak tě zneužívá a všude

se vychvaluje, že s tebou chodí. Věř mi, že jsi jí jenom pro parádu a že si tě absolutně nezaslouží, to, co

k tobě cítí jenom předstírá.

Musela jsem jednat, protože už to začalo být nebezpečné, odpusť mi to, ale pro příště si snad najdeš

lepší dívku, než je tahle přetvářková flundra. Přeju ti hodně štěstí a pravé lásky,

Tvá oddaná obdivovatelka.

„Co je to za blbost?“ zeptal se Harry.

Hermiona se chytla za hlavu a tvářila se vyděšeně.
„Může mi už někdo vysvětlit o co se tady jedná?“ zeptal se rozčileně Harry.
„Harry, jseš v pořádku?“ ozvalo se kousek od nich.
Hermiona jakmile ten hlas zaslechla se zatvářila ještě víc nešťastně.
„Cho, radši se ani neptej,“ řekla jí Hermiona a šla jí naproti.
„Co se děje?“ zeptala se Cho a Hermiona jí podala dopis. Cho si ho přečetla a pak úzkostlivě přišla k
Harrymu.
„Harry?“ oslovila ho.
„Kdo jsi?“ zeptal se nechápavě Harry, ‚Proč mu ukazují cizí holku?‘ divil se.
„Harry, poznáváš mě?“ zeptala se znovu úzkostlivě Cho.
„Nikdy jsem tě neviděl a dejte mi pokoj, jestli je tohle nějaký hloupý žert, tak není vtipný, zrovna
jsem se musel omluvit tomu šílenci a minutu na to na mě civí celá Velká síň,“ řekl Harry a začal stoupat
po schodech pryč od nich.
„To přece není možné,“ řekla tiše Cho a tvářila se vystrašeně.
„Ten Zapomínák měl sebou i preventivní kouzlo,“ řekla Hermiona.
„To znamená,“ řekl Ron a chtěl si to objasnit. „že ať už Harry k Cho cítil cokoliv, nebude už nikdy
cítit to samé znovu?“
„Přesně tak,“ podotkla Hermiona. „A žádné tak silné protikouzlo neexistuje.“

Kapitola 30.
Muka
H arry nevěděl proč, ale jeho dva kamarádi celé sobotní dopoledne nebyli ve společenské místnosti.

Jako kdyby něco na něj chystali nebo co. A co to mělo znamenat s tím dopisem, pohledy všech ve Velké

síni a nakonec s tou holkou, kterou mu ukázali z čista jasna.

Harrymu to připadalo až moc divné, všechny dívky ve škole už znal, alespoň od vidění, ale tahle mu

nic neříkala, jako kdyby sem přišla až dnes.

Celé dopoledne na něj všichni ve společenské místnosti civěli, jako kdyby se měl každou chvíli

proměnit v netvora a všechny tam sežrat. Nejhorší z pohledů ovšem měl Alf, ten člověk z Harryho

vůbec nespustil oči, stále jen něco žvýkal v puse a upřeně na něj hleděl. Ani jednou nezabloudil

pohledem jinam, Harry měl sto chutí mu jít něco říct, pořád ten jeho pohled cítil v zádech.

Po celou dobu se nudil, neměl co dělat, kromě učení a čtení si svých oblíbených knih o famfrpálu,

nakonec konečně nadešel oběd.

Hermiona a Ron už seděli u Nebelvírského stolu a jakmile si k nim Harry přisedl, spustili na něj

vtíravé otázky, jestli si na tu holku alespoň trochu vzpomíná.

Harry se ani pořádně nenajedl a radši od nich utekl, jako by byli úplně jiní. Když chtěli jít s ním, řekl,

že chce být sám.

Šel se projít ven, protože neměl nic jiného na práci, nejméně třicet metrů za ním se neustále zdržoval

jeho ‚stín‘ v podobě Alfa.

Harry šel k nějakému místu u jezera, něco mu to místo připomínalo, ale nemohl si vzpomenout co.
Jen tak tam seděl, napadaly ho strašlivé myšlenky. Poslední dobou se začal bát o Lextera, jestli opravdu

se mu něco nestalo, nebo v nejhorším případě neskončil jako Sirius. Chyběl mu, jak na Obraně proti

černé magii, tak i na Nitroobraně, kterou teď neměl a jako by se zdálo, že to Brumbála neznepokojuje.

Rozhodně ale nechtěl brát hodiny od Odkouřila, protože by nevěděl, jestli omdlel kvůli proniknutí do

mysli, nebo jeho strašlivému smradu z úst.

Ani večeře a následující den neproběhl nijak lépe. Harry nevěděl, jak to vysvětlit, ale v srdci cítil

obrovskou prázdnotu, jako by mu tam zmizelo něco, na čem mu strašně moc záleželo, co ho

povzbuzovalo a dodávalo energii, jako by teď byl úplně na dně, jako by rázem z něho byl jiný člověk,

nemá to náhodou na svědomí Voldemort?

Stále dokola si přemílal všechny své informace, které se od prvního ročníku dozvěděl, nic ale

nezapomněl, všechno v hlavě měl. Harry ale nevěděl, jak je tohle přemílání informací nebezpečné, jistý

člověk ho totiž může zneužít k získání těch informací.

Začínal si myslet, že právě prožil ten nejhorší víkend v roce. Alf ho doprovázel opravdu všude, když

šel na záchod, čekal vedle jeho kabinky a posílal mu do ní vlny zeleného kouře. Když šel k jídlu, tak si

sedl místo Lextera a nikdy z něho nespouštěl oči. Když šel ven, byl stále za ním, ani jednou nebyl sám,

ani na malou vteřinku. Když večer šel spát, čekal na něj Alf dole ve společenské místnosti, ráno zase

byl první, koho viděl.

Harry měl opravdu už nervy nadranc, nejvíc ho ale štvalo, že na něj jeho přátelé koukají úplně jinak,

celou dobu jsou s tou holkou, kterou mu před tím ukázali a pořád se o něčem baví. Harry si začal myslet,

že s ním už nekamarádí, protože má za sebou Alfa. Slíbili mu, že jim to vadit nebude, ale jak to tak

vypadá, neměl jim věřit.

Neděle byla opravdu strašná, Harryho už Alfova přítomnost vytáčela na nejvyšší obrátky, věčně se

chodil skrývat do ložnice, do jediného místa, kam Alf za ním nemohl. Poslední dobou tam trávil nejvíce

času a i když tam byl sám, bylo to lepší než trčet dole se svým stínem.
 Přišlo pondělí, den který měl navždy černou tečku v Harryho kalendáři protože měli čtyřhodinovku

Lektvarů.

První dvouhodinovka bylo Přeměňování. Všichni stále zarytě civěli na Harryho a zkoumali, na co asi

teď myslí. Profesorka McGonagallová nejevila žádné známky divného chování, jen málem vybouchla

vzteky, když se do třídy vřítil Alf a sedl se na židli v koutě, přičemž zase nezpustil zrak z Harryho, který

moc nadšený nebyl, že přibyl další pár očí, který na něj stále civí.

Alespoň Ron a Hermiona zřejmě pochopili, že stále nátlaky, aby si Harry vzpomněl neměly cenu,

takže se s ním zase začali bavit, i když jejich chování bylo navždy jiné než před tím. Stále ho totiž

pozorovali, stejně jako celá třída, což Harrymu vůbec nedodávalo sebevědomí, chtěl už jim něco říct,

ale raději by si nasadil neviditelný plášť a stále ho nosil, aby ho nikdo neotravoval.

Po Přeměňování byl čas na alespoň částečný odpočinek. Následovala totiž hodina Dějin čar a kouzel,

při níž většina studentů upadala do spícího bezvědomí. Zjistil ale, že místo toho, aby studenti usínali,

tak se spolu bavili o Harrym a ukazovali si na něj. Z toho asi polovina z nich si stále četla nějaký článek

v Denním věštci. Profesor Binns si nevšímal toho, jak se studenti mezi sebou bavili, možná, že si ani

nevšiml, že v koutě si zase sedl na židli Alf a zíral na Harryho, dál prostě četl a závěrečné fázi bojové

ofenzívy Obrů proti horským trollům.

„Tak co, Pottere, vzpomínáš si na šikmoočku?“ zeptal se jízlivě Malfoy, když po obědě čekali před

učebnou Lektvarů.

Harry jen nepřítomně hleděl na stěnu a Malfoye nevnímal, protože se snažil přestat myslet na vtíravý

pohled Alfa a ostatních spolužáků.

„Mluvím na tebe, ty ubožáku!“ křikl Malfoy a Zmijozelská kolej po zasmání z předchozí narážky

utichla.

„Nech ho být Malfoyi!“ křikla Hermiona a postavila se před Harryho.

 „Takže slavnej Potter se zase schovává za dámské sukně,“ sykl Malfoy.

Harry odtrhl oči ode zdi a zadíval se do Malfoyových, toho zřejmě jeho pohled potěšil.

„Jak hluboko dokážeš klesnout, Draco. Jako tvůj otec,“ řekl s politováním Harry.

„Harry, nech ho být,“ upozornila ho Hermiona.

„Nepleť se do toho šmejdko,“ sykl Malfoy a silou jí odstrčil, aby mu nepřekážela v cestě na Harryho.

Harry zatnul zuby a snažil se na něj neskočit za to, že tak surově Hermionu odstrčil, až skoro upadla.

„Říkal jsem ti, aby sis hlídal své blízké,“ řekl ledově Malfoy, když zrovna přišel Snape a otevřel jim

dveře učebny. Malfoy se otočil a odkráčel od Harryho.

Hermiona přešla k Harrymu a s obavami se na něj podívala.

„Co tím myslel?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Nevím, asi ta holka, co ti to udělala patří do Zmijozelu,“ řekla Hermiona.

„Co mi kdo udělal?“ ptal se stále nechápavě Harry.

Hermiona už chtěla odpovědět, ale zarazila se a řekla: „To je jedno, pojď do třídy, nebo nám Snape

strhne body za pozdní příchod.“

Všichni se posadili do chladné a temné učebny profesora Snapea. Ten pak zle koukal na Alfa, který

si zase jako vždy vykouzlil svou zkřivenou hůlkou v rohu židli, na kterou se posadil a se zájmem zíral

na Harryho.

„Na začátku prvního ročníku jsem vám prozradil některé z pokročilejších lektvarů,“ začal mluvit

Snape svým chladným hlasem do stejně tak chladné učebny. „Protože… alespoň někteří z vás“ přitom

nechutně kouknul na lavici, kde seděl Harry a Neville. „mají znalosti hodné šestého ročníku, budeme

se v dnešní hodině věnovat jednomu z nich.“

Harrymu to bylo jedno, stejně dostane zase za H, i kdyby se snažil sebevíc, háček už měl ve výkazu

jako máku a s pocitem, který se u něj objevil přes tenhle víkend, mu to začínalo být jedno.

„Lektvar se nazývá Tresť zmrtvýchvstání,“ řekl Snape a všem přeběhl mráz po zádech, Hermiona na
něj nevěřícně zírala, jako kdyby věděla, co takový lektvar je zač a že je příliš brzy na to se ho učit. „Ke

konci dne ho vyzkoušíme,“ dokončil Snape.

V tu chvíli se Malfoy rozesmál na celé kolo „Už se těším Harry,“ řekl a hleděl na Harryho, jako kdyby

se předem těšil na dobré představení.

„I když mě ta myšlenka také pobavila, pane Malfoyi..,“ řekl mu Snape a vůbec nebral v zřetel jeho

hrozné chování. „avšak nejsem takový hazardér, abych tento náročný lektvar zkoušel na lidech, zvláštně

pak na našem… zamilovaném Harrym Potterovi,“ dodal a celá Zmijozelská kolej se spolu s několika

Nebelvírskými rozesmála.

Harrymu pokleslo srdce, když musel vydržet smích ze všech stran, který nechtěl stále utichnout.

Snape schválně nenamítal a dokonce snad úsměvem povzbuzoval rozjásaný Zmijozel.

Harry se ale opravdu necítil dobře, Lexter měl pravdu, ten věčný tlak teď po tom víkendu nějak narostl

a je silnější, teď cítil úzkost jakou snad v životě nezažil.

V tom ho někdo chytnul za ruku, Harry se ohlédl, byl to Neville, s pochopením se na něj dobrácky

usmíval a šeptal mu, ať je nevnímá, že jsou to idioti.

„Pane Longbottome, strhávám Nebelvíru pět bodů, za to, že jste nedovoleně promluvil při hodině,“

řekl mu s ledovým úsměvem Snape, Harry rychle odtáhl svou ruku od Nevillovi, podepřel si s ní hlavu

a zíral do lavice.

„Myslím, že by Malfoy taky měl dostat body dolů, profesore,“ ozvalo se úplně ze zadu.

Snape se ohlédl a uviděl Alfa, který se zájmem sledoval chování celé třídy.

„O tom nerozhodujete vy, nemáte právo brát nebo dávat studentům body, pane Odkouřile,“ řekl mu s

posměškem Snape a otočil se k tabuli. „Nalistujte si předposlední lektvar v učebnici pro šestý ročník a

dejte se do práce, ingredience si vemte sami z polic, nechci tady ale žádný potěšilé pobíhání a křičení,

doufám, že mi všichni rozuměli.“

„Pottere, ty si to necháš líbit?“ ozval se do ticha zase Alf a všichni hned zpozorněli.
 Harry stále nepřítomně hleděl na lavici, úzkost ho zmáhala čím dál víc, teď myslel na Lextera, jak se

k němu vždycky tak příjemně choval, nakonec myslel také na Siriuse.

„Myslím, že pan Potter, se uzavřel ve svém… zázračném světě,“ sykl ledově Snape a s posměškem

hleděl na nevnímajícího Harryho.

„Hej Pottere, mluvím na tebe!“ křikl Alf. Všichni se zájmem hleděli na Harryho.

„Nechte ho být!“ křikla Hermiona.

„Slečno Grangerová, ubírám…“

„Mě je to jedno!“ křikla Hermiona na Snapea, který se zase chystal sebrat Nebelvíru další body.

„Sklapněte, Grangerová!“ okřikl jí ještě silněji Snape.

V tom ale se Harry zvedl ze židle, přehodil si přes rameno školní brašnu a šel k východu.

„Budete klasifikován za H!“ křikl na něj Snape.

Harry se jenom pousmál, věděl že by H dostal stejně tak i tak.

„A dostanete školní trest!“ křikl znovu Snape, ale to už Harry bral za dveře a vycházel ven. Pak se

zvednul i Alf a šel za ním.

Harry slyšel jeho kroky za sebou a cítil jeho pronikavý pohled na zádech. Mířil přímo do společenské

místnosti a hned nahoru do ložnice, kam za ním Alf nemohl.

Sedl si na postel a těžce oddechoval. V tom se v něm ozval ten hlas, který mu napovídal utéct,

najednou se rozkřičel na celé kolo. Harry si vzpomněl na všechny, které ještě měl rád, věděl, že ani

jeden z nich by si nepřál, aby utekl. Jeden jediný by ho ale pochopil, Lexter mu přece řekl, že mu nebude

zakazovat utéct.

Harrymu se po něm stýskalo, stejně tak i po něčem dalším, něčem, co mu zanechalo bolestivou

prázdnotu v srdci.

Uzavřel se sám do sebe, celý den z ložnice nevylezl, dokonce už nechtěl vůbec společnost, vždycky,

když chtěl být sám, tak i tak alespoň trochu chtěl být s někým, ale ten pocit teď nadobro zmizel.
 Nemá s kým se poradit, jeho kamarádi se chovají tak, jako když je v červnu viděl naposledy, koukají

na něj s obavami skrz prsty. Brumbála nenávidí, Hagrid by jeho problém nepochopil, nemá už opravdu

nikoho.

Když se do ložnice odpoledne vsoukal Ron, opatrně na Harryho pohlédl a sedl si na svou postel.

„Už jsi to slyšel, ne?“ zeptal se sarkasticky Harry. „Utekl jsem jako malá holka.“

Ron sklopil hlavu a snažil se přijít na něco, čím by mu odpověděl.

„Harry, nemůže to přece být tak zlé,“ řekl Ron a Harry se uchechtl, jako by mu tahle poznámka přišla

nejzábavnější za poslední dny.

„Víš, že když jsem utíkal od Dursleyových, volal jsem na Voldemorta, ať už mě zabije, ať už to

ukončí,“ řekl dál Harry a Ron na něj překvapeně pohlédl. „A víš co?“ pokračoval Harry. „Ten samý

pocit mám i teď,“ řekl mu.

V tom jako by Rona něco napadlo. „Harry, mám pro tebe novinku, sehnali jsme lístky na zápas ve

famfrpálu!“ řekl s očekáváním Ron.

Harry by za jiných okolností nejspíš radostí vylétl z kůže, ale teď nic takového neudělal. „To kvůli

mně, co?“ zeptal se ho se znechucením.

„Co to povídáš?“ optal se ho nechápavě Ron.

„To kvůli tomu, co se mi stalo, kvůli tomu, co se tady povídá po celé škole… jak vůbec můžeme jet,

když jsme v Bradavicích?“

„Taťka se už dohodnul s McGonagallovou, pojedeme příští víkend,“ řekl Ron a stále očekával, že se

tím Harryho nálada zlepší.

„Víš, že Hagridovi chtějí odvést jeho bratra, Drápa pryč?“ zeptal se z ničeho nic Harry. „A ty teď

myslíš na tohle,“ řekl mu nevěřícně. „Víš, ocenil bych, kdybys mě tady nechal o samotě.“

Ron chtěl něco namítnout, ale když viděl rozzlobený obličej Harryho, raději se sebral a odešel.

Harry pak večer nešel ani na večeři, nechtěl, aby ho nikdo viděl a ani sám nikoho nechtěl vidět. Věděl,
že dole na něj zase čeká Alf, aby se mu pověsil na záda a hned, jakmile by vyšel, by na něj všichni

civěli tak, jako snad za celou dobu pobytu v Bradavicích nikdy.

Harry pociťoval hořkost, hořkost života, nedalo se to popsat, jako kdyby se mu měl zvedat žaludek,

jestli tohle všechno dělají city, tak potěš pánbůh. Nevěděl, jak dál, jestli zítra vůbec se má ukázat na

hodinách, nebo tam nemá jít.

Po večeři se v ložnici ukázal Ron a nesl mu alespoň koláč, aby nebyl o hladu. Harry mu poděkoval a

dělal dál, že je začtený do knížky. Ron hned na to odešel, Harry se zvedl a vzteky s koláčem mrštil z

okna ven.

Na temné noční louce stojí jakýsi muž a právě kouzlí Patrona, který záhy odežene mozkomory od

jakéhosi ležícího chlapce, zřejmě konci se silami. Pak se ale Patron rozplyne, muž se podívá tím směrem

a vidí černou kápi s obrovskou odpornou kosou, jak se k němu blíží čím dál víc. Muž bere do ruky

hůlku a psychicky se připravuje na souboj. V tom se mu hůlka promění v prach, muž ztuhne a vyděšeně

hledí na přibližující se kápi černější, než noc sama. V tom ta postava zvedá ruce…

„Lextere!“ křik Harry. „Lextere, pozor!“

„Harry?“ ozval se nějaký hlas.

„Harry, co je?“

„Harry, klid!“

Harry otevřel oči, v místnosti byla tma, všichni jeho spolubydlící měli odtažené závěsy u postelí a teď

vyděšeně zírali na Harryho. Ten ležel ještě ve školním hábitu a s knihou u hlavy, celý zpocený a

překotně dýchal.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Neville.

Harry stále překotně dýchal, mrkal s jedné postele na druhou a pak řekl.
 „Promiňte, já… nechtěl jsem vás zbudit,“ řekl, pak popadl hůlku a namířil si s ní na krk. ‚Silencio.‘

zamyslel se na kouzlo a mávl hůlkou, v tu ránu se mu ztratil hlas, položil se na postel a zavřel oči.

Po chvilce po kterou se posunky mezi sebou domlouvali, co to mělo znamenat se i ostatní, Ron,

Neville, Dean a Seamus ponořili do peřin a usnuli.

Harry stále ještě vystrašeně si sám v duchu nadával, jak mohl zapomenout si ztlumit hlas. Nejdřív se

mu zdá o tom, jak Sirius mu mizí navždycky v kamenném oblouku a teď se mu zdá, jak Démon nejspíš

vraždí Lextera.

Bylo mu ho líto, nejraději by šel prohledat celý svět, aby ho našel a to ho znal jenom pár měsíců, i

když se spolu viděli každý den v noci na hodině Nitroobrany.

‚Nitroobrana, já na ní úplně zapomínám.‘ řekl si Harry. Pokud je něco, na čem Lexter trval, tak to

byla Nitroobrana. I když Harry neviděl ve svém snažení žádný pokrok, Lexter mu vždycky domlouval,

ať nepolevuje a snaží se dál, kde je mu teď konec?

Venku byla čerstvá jinovatka, která na ledová okna v ložnici chlapců malovala překrásné tvary

pavoučí sítě, ve kterých jediný Ron neviděl takovou krásu. Venku už cvrlikali ptáci a krákoraly vrány.

Sem tam kolem okna proletěla sova z nočního lovu a vracela se do sovince. Harry se probudil, ostatní

ještě spali. Šel se umýt a převléknout se z pomačkaného oblečení, ve kterém spal. Pak si vzal školní

brašnu, dole na něj už čekal Alf, který právě něco psal na pergamen.

„Garry, mohl bys počkat, než to napíšu?“ zeptal se Harryho.

Harry se na něj podíval asi jako paní Weasleyová na Percyho. Ani neodpověděl a vylezl hned z

průlezu v obrazu ven. Alf byl však hned za ním, před jeho tělem se vznášela malá vykouzlená stolní

deska, takže mohl v klidu psát dál a přitom jít za Harrym.

Ten šel za Hedvikou, matně si vzpomínal, že do sovince s někým chodil, ale nevěděl s kým. Hedvika

mu radostně sletěla na rameno, už ani neočekávala, že dostane nějaký dopis, takže jenom radostně ho
klovla lehce do ucha a Harry jí hladil pod zobákem, což měla vždycky nejradši.

„Nevadilo by, kdybych si tu sovu půjčil?“ zeptal se Alf a už cpal svůj složený pergamen do pouzdra

na dopisy na Hedvičině noze.

Hedvika radostně houkla, vznesla se do vzduchu a vyletěla oknem ven, Harry na ní koukal, ani se s

ní nerozloučil, zřejmě si myslela, že Alf patří k němu, jenže to není pravda.

„Doufám, že se ta tvá sova moc neloudá,“ řekl Alf, vyndal z kapsy zkroucenou cigaretu, máchl hůlkou

a připálil si.

Harry zatínal prsty a snažil se udržet v klidu, Alf ho opravdu vytáčel, jenže nemusel čekat dlouho,

hned jak Alf vypustil první obláček zeleného dýmu, strhla se v sovinci hotová spoušť, všechny sovy se

na Alfa snesly a začaly mu nadávat, tahat ho za vlasy a klovat do hlavy.

Harry už byl ze sovince venku, takže se mu nic nestalo, za sebou ale slyšel zlověstné nadávání

Odkouřila, rychle utíkal chodbou pryč, aby se mu ztratil a alespoň na chvilku byl sám.

„Harry?“ oslovil ho někdo.

Harry jak utíkal se stále ohlížel za sebe, jestli ho Alf nesleduje, teď se podíval před sebe a uviděl tu

holku, kterou mu Ron s Hermionou ukazovali.

„Ehm… ahoj,“ pozdravil.

„Jak se máš?“ zeptala se ho opatrně.

„No… ujde to,“ řekl Harry, ale slovy ‚Ujde to‘ se jeho nynější stav zcela určitě popsat nedal.

„Já jsem Cho, Cho Changová,“ řekla mu.

„No… já se snad představovat ani nemusím,“ řekl Harry sarkasticky, protože věděl, že ho zná každý

kouzelník na světě.

„To ne,“ řekla a úzkostlivě na něj pohlédla. „Harry pamatuješ si na mě?“ zeptala se ho po chvilce

třaslavým tónem.

„Na co bych si měl pamatovat?“

 „Na nás dva:“ řekl mu se smutnou tváří.

„Já… já opravdu nevím o čem mluvíš,“ řekl Harry a trochu ho znervózňovalo, že jí začaly téct po

tváři slzy.

„Víš, jak jsi mi slíbil, že už tě neztratím, pamatuješ si to?“ zeptala se ho zoufale.

„Já nevím, co to všichni se mnou máte, já tě neznám, nikdy jsem tě neviděl, dej mi laskavě pokoj,“

řekl jí a Cho propukla v tichý pláč. „No… tak promiň, já… nechtěl jsem tě urazit…“ omlouval se Harry.

„To nic…“ řekla a odběhla od něho směrem k sovinci, zatímco si zakrývala obličej.

„Tak tady jsi Garry, musím uznat, že tu mají ale nevychované sovy,“ ozvalo se a kolem Cho se mihnul

Alf a mířil k Harrymu.

Ten si povzdechl, otočil se a mířil do Velké síně.

Tam byla sotva desítka studentů, všichni hned zvědavě koukli na Harryho a nespustili z něho zrak,

jako by se snad ani za to nestyděli, že pořád na něj zírají.

Harry do sebe začal ládovat snídani a snažil se to urychlit, než by se ve Velké síni sešli všichni

studenti.

Nakonec, když už byla z poloviny zaplněná, tudíž tam bylo několik stovek studentů, kteří stále

Harryho pozorovali, nechal toastů a ovesné kaše a odešel z Velké síně.

Nakonec sedl na kamenné zábradlí u učebny Kouzelných formulí.

„Ale, zdravím pane Pottere,“ ozval se asi po půlhodině skřehotavý hlas profesora Kratiknota, který

šel odemknout svou učebnu.

Harry jen potichu pozdravil a dál hleděl na své boty.

„Tak pojďte dál, tady takhle nastydnete,“ pozval ho profesor.

Harry vlezl do třídy a za ním hned i jeho stín, který si zase vyčaroval židli v koutě.

Do třídy pak vešli ostatní studenti, Kouzelné formule měli z Havraspárskými, takže alespoň nemusel

přežívat věčné narážky od Malfoye, aspoň pro tuhle dvojhodinovku.

 Hermiona, která s Ronem seděla vedle Harryho se na něj nanejvýš úzkostlivě dívala, od včerejška,

kdy Harry zdrhnul ze třídy Lektvarů ho neviděla.

„Ten trest ti chtěl dát Snape na víkend, protože jindy nemá čas, ale kvůli tomu famfrpálu se to ještě

posunulo,“ řekla mu opatrně.

„Hm,“ odvětil letmo Harry a listovat dál v učebnici.

Ron vyčítavě pohlédl na Hermionu, jako by tím něco řekla špatně, ta se zatvářila jako, že jí to mrzí a

raději už se Harryho na nic neptala.

„Takže, za úkol jste měli procvičit si kouzlo Engorgio v podvědomém vyslovení kouzelné formule.

Nyní si to vyzkoušíme na…“

„Měl bych takový návrh profesore,“ přerušil Kratiknota ledabyle Alf.

„Ano prosím?“ zeptal se udiveně Kratiknot.

„Rád bych, kdyby jste naučil Garryho kouzla přemísťování.“ řekl dál Alf a stále něco zeleného žvýkal.

„Myslíte pana Pottera?“ přesvědčoval se Kratiknot.

„Já tu žádného jiného Garryho nevidím,“ řekl Alf.

„No, bylo mi to divné, protože to nejde, myslel jsem, že jste myslel jiného Harryho. Ministerstvo na

to vydalo zákon, přemísťování se učíme až na konci šestého ročníku,“ řekl Kratiknot.

„Mě miňonka poslal, takže mluvím za něj,“ odfrkl Alf.

„Kdo prosím?“ otázal se překvapeně Kratiknot.

„Copak jste tu všichni tak tupí, Miňonka je ministr, takže pokud já přikážu, aby jste Harryho naučil

přemísťování, tak ho to taky naučíte,“ řekl Alf a odfrkoval si.

„A proč?“

„Z hlediska jeho bezpečnosti.“

„Je mi líto pane Odkouřile, ale…“

„Prosím, říkejte mi Alfe.“

 „Tak dobrá, je mi líto… Alfe, ale Ministerstvo stanovilo přísný studijní plán, nemůžeme ho nabourat

nesmyslnými…“

„To není nesmyslné, myslím, že by jste měl tuto hodinu věnovat tady Garrymu, ostatní si můžou jít

po svých…“

„Já se budu učit přemísťování až s ostatními, jinak mě k tomu nedonutíte Odkouřile!“ křikl Harry,

který si marně snažil zacpávat si uši a přežívat rozladěné pohledy ostatních.

Alf si olízl rty a zahleděl se na rozčileného Harryho.

„Já tu stanovuji pravidla,“ řekl mu Alf.

„Jednu takovou jsme tu měli, nakonec jsme jí s Hermionou nechali kentaurům!“ řičel na něj Harry.

„Dej si pozor na jazyk mladý muži.“

„Nebo co uděláte?“ zeptal se ho drze.

„Pane Pottere…“ upozornil ho Kratiknot a postavil se mu do pohledu Alfa. „Pokud byl můj učební

plán Ministerstvem jakýmkoliv způsobem nabourán, musel bych o tom vědět, teď ale nic takového…“

V tom ale Kratiknota přerušilo klepání na okno zobákem. Alf vstal a šel otevřít Hedvice.

„Ta tvá sova je opravdu rychlá Garry, ještě, že jsme to oznámení poslali panu ministru hned časně

ráno,“ řekl Alf a otevřel Hedvice okno. Ta mu předala vzkaz a hned na to se usadila Harrymu na rameni.

„Harryho sova právě dorazila s novým oběžníkem od ministra kouzel, mám právo tuto hodinu

ukončit, poslat ostatní studenty do svých společenských místností a vy se budete věnovat… no akorát

tu zkomolil jméno, je to Garry a ne Harry,“ řekl Kratiknotovi.

Všichni studenti teď vrhli pohledy plné nenávisti na Harryho, vzali si své tašky a začali odcházet z

učebny. Harry zklamaně sklopil zrak a padl obličejem na stůl, až Hedvika musela seskočit z jeho

ramene.

„Mockrát ti děkuju Harry,“ ozval se Michael Corner z Havraspáru. „Nejdřív Cho a teď mě snad i

vyhazuješ ze školy,“ řekl naštvaně a zmizel ve dveřích.

 „Fakt skvělý, Pottere!“ křikla naštvaně nějaká holka také z Havraspáru.

„Ohromný, to abych si začal balit věci, až nás vyhodíš ze školy.“

„Mockrát ti dík, ty hrdino.“

Harry se snažil ty hlasy, které stále nepřestávaly nadávat nevnímat, ale bylo to skoro nemožné.

„Tak alespoň nám odpadla hodina Harry, já jsem rád,“ řekl Ron a naklonil se k němu.

„Díky Rone, ale radši bys měl jít,“ řekl mu potichu Harry.

Ron se napřímil a ukázal Hermioně gestem, že to nemá cenu a tak radši odešli.

Nakonec v učebně zůstali jen Harry, Alf, Kratiknot a Hedvika.

„Takže, začněte,“ řekl Alf a posadil se do Kratiknotova křesla.

Ten na něj zmateně koukal, pak pohlédl na Harryho, který měl stále hlavu opřenou o desku stolu a

těžce oddychoval.

„Takže pane Pottere, základem přemísťování je znalost místa, do kterého se chcete přemístit,“ začal

Kratiknot a přešel k Harrymu, ten měl hlavu stále na stolní desce. „Pokud místo kouzelník nezná, nebo

pokud to místo není dostatečně viditelně osvětleno, může být přemísťování nebezpečné.“

„Tyhle žvásty si nechte od cesty, přejděte rovnou k věci,“ prohodil koutkem úst Alf a připálil si

cigaretu.

„Tak tedy dobrá, ale pokud Harry nebude znát jaké podstupuje nebezpečí…“

„Proboha chlape, toho kluka už několikrát skoro zabil Pán zla, tak čeho by se měl bát!“ okřikl ho Alf

a vybafl přitom zelený kouř.

„Jak myslíte, takže pane Pottere, mohl by jste předstoupit ke mně?“ zeptal se ho Kratiknot.

„Já se nechci učit jinak, než ostatní,“ hlesl Harry, zvedl hlavu a smutně pohlédl na Kratiknota.

„Promiňte, ale to já nemůžu, pak bych tu nepřežil ani o den déle.“

„Ale no tak, nehysterči,“ řekl Alf a vybafl další obláček dýmu.

V tom se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Brumbál.

 „Co se to tu děje?“ zeptal se a byl nanejvýš vážný.

„Albusi, prý přišla nějaká nová vyhláška o učebním plánu,“ řekl Kratiknot.

„Ukažte mi to Odkouřile,“ řekl Brumbál.

„Tady,“ řekl Alf a podal mu kus papíru. Pak ještě dodal. „Můžete mi ale říkat Alfe.“

„Pane Odkouřile, nevím, co tím pan ministr myslí, ale v žádném případě nemá právo zakazovat

studentům učit se. Tato vyhláška se příčí nejméně několika dalším vyhláškám, pochybuji, že by ji

schválila rada, pokud by ji viděla,“ řekl Brumbál a byl velice rozhněvaný, jako jediný nebral ve zřetel

to, že mu může říkat Alfe.

„Je to tam černé na bílém, Brumbále,“ řekl Alf a usmíval se.

„Na tom nezáleží… Odkouřile.“

„Takže, vy tuto vyhlášku úmyslně porušíte?“ zeptal se Alf se zájmem.

„Tato vyhláška sama o sobě již porušila spoustu pravidel, takže ano,“ odvětil Brumbál. „Nemáte právo

zasahovat do učebního plánu studentů.“

„Uvidíme, kdo bude mít poslední slovo,“ řekl Alf a vybafl další zelený kouř.

„A pokud mě nešálí paměť, dohodli jsme se na tom vašem zlozvyku,“ řekl Brumbál a smrtelně vážně

hleděl na Alfa.

Ten se mu pobaveně podíval do očí a vyklepal popel na Kratiknotovo křeslo.

Prásk!

Harry to ani nestačil postřehnout, Brumbál něco chtěl udělat s cigaretou Alfa a tak vytáhl hůlku a

poslal kouzlo, ale v tom samém okamžiku Alf bleskurychle vyslal kouzlo proti Brumbálovi a odrazil mu

jeho kouzlo.

„Harry, nechal bys nás tu o samotě? Dnešní hodina skončila,“ řekl pomalu Brumbál

Harry vykuleně koukal po dvou kouzelnících mířících na sebe hůlkami s nepříčetnými výrazy, tak

pobídl Hedviku, která se mu vyhupla na rameno a vyšel s ní z učebny.

 Tak a co teď? Ostatní studenti ho snad už nemůžou nenávidět víc, teď to všude roztroubí a Harry bude

mít po lehkých časech. Štvalo ho, jak se může tak strašně chovat ke Kratiknotovi, jednomu z

nejhodnějších profesorů na škole. A jak asi dopadne ta roztržka mezi Brumbálem a Alfem, snad to

Kratiknot odnese ve zdraví.

Alespoň na chvilku neměl za sebou svůj stín, který ho všude doprovázel. Další hodinu měli

Bylinkářství, Harry se postavil před skleník a zatímco se tam učili studenti jiného ročníku, čekal až

skončí hodina. Venku dost mrzlo a ani Harryho nálada ho moc nezahřála. Popravdě se k němu všichni

snad nikdy nechovali tak zle. Ještě nikdy neměl takovou potřebu z Bradavic utéct, zároveň ho ale něco

v nich drželo. Nevěděl, co to je, ale rozhodně nechtěl Bradavice opustit, je to snad strach? Nebo stále

ještě doufal, že se vrátí Lexter a všechno se zase dá do pořádku, že by po Lexterovi měl to prázdné místo

v srdci, které ho sžíralo ještě více, než věčné nadávky spolužáků.

Ozvaly se školní zvony a ze skleníku se vyhrnuli studenti. Záhy se za Harrym objevili Zmijozelští, kteří

společně s Nebelvírštími chodili na Bylinkářství.

„Slyšeli jsme, co se stalo, Pottere,“ ozval se jako první Malfoy a jeho věrné gorily stály za ním. Harry

nikde Nebelvírské neviděl, byl tam sám jen se Zmijozelskými. „Takže ty ode dneška vyhazuješ studenty

z hodin?“

Harry na něj kouknul s největší nechutí a snažil se ovládat.

„Tobě už vážně hrabe na mozek, Pottere. Já vždycky věděl, že Denní věštec o tobě minulý rok psal

pravdu,“ řekl a přiblížil se k Harrymu. „Vzpomínáš si? Já ano. Přitroublý cvok, který se snaží stát pořád

ve středu pozornosti, tragický hrdina, co chce, aby se mu každej klaněl.“

„Co po mě chceš, abych ti vrazil pěstí, nebo co?“ okřikl ho Harry.

„Jen si to zkus… a příští místnosti, kde se probereš bude zase ošetřovna,“ sykl mu do obličeje Malfoy

a strčil ho do ramene, které ho ještě stále bolelo od bodnutí.

Harry zkřivil bolestně obličej, ale hned zase dělal, jako by ho to nebolelo.
 „Viděli jste, člověk se ho letmo dotkne a hned ho to bolí,“ zasmál se Malfoy, jeho gorily, Crabbe a

Goyle, byly připraveni ho ochránit.

Jenže hned na to se přiblížili další studenti ze Zmijozelu a jeden po druhém do Harryho začali šťouchat

a narážet.

Harry popadl hůlku a zakřičel: „Musculus parieseto!“ V tu chvíli se před Harrym zhmotnila

neviditelná stěna, takže se ho nikdo už nedotkl.

„Slavný Harry Potter, schovává se za kouzlem silové stěny,“ sykl na něj Malfoy. „Já vám vždycky

říkal, že je to zbabělec.“

V tom přišli i Nebelvírští a na Harryho koukali stejně tak nevrle jako Zmijozelští. Harry sklopil hůlku

a silová stěna zmizela

„Možná bychom měli udělat petici, ať Potter vypadne z Bradavic,“ pokračoval sál Malfoy. „Věřím,

že by se na ní podepsali všichni… až na ty dva tvé zvrácené přítelíčky. První je mudlovská šmejdka s

nečistou krví a ten druhej zase chudej zrzek se směšnym jménem,“ Malfoy pak přiblížil úplně k

Harrymu a zlostně mu koukal do očí. „Nemluvě o jedné osobě, na kterou si zřejmě nevzpomínáš, ostatně

do takové obludné šikmoočky se můžeš zabouchnout jenom ty, co? Vsadím se, že ten prsten nosíš

jenom abys ses vytahoval.“

Harry ho nenáviděl, nenáviděl ze všeho nejvíc, věděl, že Malfoy si vychutnává jeho vztek, to, jak ho

trápí, rozhodně mu to nechtěl dopřát. Otočil se a poodešel o kus dál. Malfoy se vrátil ke svým a povrchně

na Harryho koukal.

‚Co to mlel o tom prstenu?‘ Harry si to uvědomil a podíval se na ruku. Měl tam zlatý prsten s velký

červeným diamantem ve tvaru srdce. ‚Proč jsem si toho nevšiml?‘ zeptal se sám sebe Harry. Vzal za

prsten a za zády, aby ho nikdo neviděl se ho snažil sundat. Nešel, přitom mu prst vůbec neškrtil, ale

dolů prostě nešel. Harry se snažil, rval vší silou, až ho prst začal bolest. Prsten však stále držel a nechtěl

povolit. Harry si řekl, že se o to postará později, teď ne, před hodinou, když jsou tu Zmijozelští.
 Byl sám, to nebyla žádná balada. Když k němu pak přišli Ron s Hermionou a dokonce s nimi byl i

Neville, Seamus a Dean, trochu ho to povzbudilo, nejdřív si myslel, že si do něj jdou taky bouchnout.

Bylinkářství bylo o něco lepší, než dosavadní předměty, všichni měli spoustu manuální práce a jen

letmo se mohli soustředit na to, pozorovat Harryho.

Další hodina byla Obrana proti černé magii, Harry neznal moc modliteb, ale ty které znal všechny

odříkal a přál si, aby tam byl Lexter. Po tom co se ale objevil Snape a zavedl je do třídy ho všechny

modlitby přešly.

„Nejdřív, než začneme, se vás chci Pottere zeptat, jestli nám nehodláte zase samým strachem utéct?“

řekl Snape zlým hlasem, kde se mísily posměšky a opovržení.

Harry se na profesora usmál a odpověděl. „Ne, myslím, že horší už to být nemůže.“

V tu chvíli se otevřely dveře do učebny a dovnitř vešel Alf, v koutě si znovu vykouzlil židli a potom,

co si na ní sedl začal hned bystře pozorovat Harryho.

‚Prý, že to nemůže být horší.‘ řekl si Harry sarkasticky a zabořil hlavu do dlaní, aby nemusel myslet

na ty pohledy ostatních.

Snape měl tentokrát čas a mohl vyučovat celou dvouhodinovku. Se zájmem popisoval části upířího

těla na Harrym a vychutnával si, jak ho přitom ztrapňuje před ostatními, jako by co nejvíc usiloval o to,

aby se Harry zase sebral a utekl.

Když vyšli z učebny, byl Harry štěstím bez sebe, byla to hrůza, jedna Snapeova hodina v těhle dnech

byla jako celý měsíc jeho hodin dohromady.

Jako jeden z prvních si to rázoval ven na školní pozemky, aby nemusel schytávat nadávky od svých

spolužáků, spěchal na hodinu Péče o kouzelné tvory.

Hagrid stál s Tesákem vedle svého srubu a potěšeně koukal na přicházející studenty.

Harry si stoupl co nejdál od něho, aby neslyšel to, jak na něj nadávají. Za zády se mu postavil Alf a

bafal mu nad hlavu zelený kouř, byli venku, tady si nikdo na jeho kouření nemohl stěžovat, i když Harry
začal kašlat, jak se tak dusil.

Obcházeli ho studenti z Nebelvíru s z Mrzimoru, všichni na něj koukali jako na nějakého vězně,

provinilce a zaprodance.

Takže, sme tu všichni? Dobře, poďte za mnou, dneska pro vás mam něco fakticky extra, je to

vopravdová vzácnost,“ řekl a vedl je směrem za svůj srub. Celá početná třída ho následovala s Harrym,

Ronem, Hermionou a Alfem na konci.

Po chvilce je Hagrid zastavil a počkal až se všichni uklidní.

„Takže, stvoření který vám chci vokázat je nebezpečný, téměř nikdo ho nedokáže zkrotit a

Ministerstvo kouzel ho klasifikuje čtyřmi body, nebezpečnýho,“ řekl a zase počkal až se všichni uklidní.

„Po tom incidentu před třemi roky s panem Malfoyem vás chci upozornit na to, bejt opatrný.“

Hagrid jim uhnul z výhledu a všichni zvědavě koukli před sebe. Bylo to v ohradě, kde ve čtvrtém

ročníku byli koně táhnoucí kočár Krásnohůrských. Ovšem tohle bylo o mnoho jiné než kůň.

Mělo to zobák, o dost delší než měl Klofan, také o dost zahnutější, mohutné tělo plné peří, které

vypadalo jako tělo orla, mělo zavalité ostré ptačí drápy namísto předních nohou. Na hlavě měl zvláštní

tmavý flek svažující se až k zádům. Zadní část těla byla zlatá a společně se zadníma nohama celkově

připomínala tvarem lva s ocasem, který měl ohon až na jeho konci. Zvíře mělo ohromná opeřená křídla

složená jejich konci směrem nahoru, jako mají andělé, ale ne jako měl Klofan.

Tvor seděl na zemi a pyšně hleděl na příchozí svýma orlíma očima, ani se nehnul.

„Tak tohle je Gryf,“ pravil Hagrid a nadšeně se postavil vedle ohrady. „Určitě vám připomíná

Hipogryfy, který sem vám vokázal ve třetím ročníku a který bych vám vokázal i víckrát, kdyby jistej

študent nenadělal kvůli němu takovej povyk,“ řekl a ještě se nedokázal vzpamatovat z zážitku, kdy

málem ve třetím ročníku mu kvůli Malfoyovi zabili Klofana.

„Gryfové jsou vo mnoho nebezpečnější, protože jsou to napůl lvi, kdežto Hipogryfové jsou napůl

koně, proto to slovo Hipo. Gryfy může ochočit jen strašně moc zkušenej kouzelník, mají svojí hrdost a
jsou velice silní. Na rozdíl vod Hipogryfů jsou ale vo mnoho chytřejší a bystřejší, to proto se tak těžce

daj vochočit,“ pokračoval Hagrid a všichni zvědavě koukali na tvora v ohradě.

Hagrid jim hleděl do užaslých tváří a pak si přizval k sobě Harryho.

„Harry, teď koukej na jejich výrazy,“ pošeptal mu Hagrid a znovu se napřímil, pak všem řekl. „Abych

pravdu řekl, ta vohrada je tu jen kvůli prvnímu dojmu, ve skutečnosti jí může Gryf kdykoliv přeletět.“

Všichni studenti teď začali vykuleně ustupovat dozadu, představa, že tohle zvíře s mohutnými lvími

drápy a ještě mohutnějšími drápy orla na ně skočí byla opravdu děsivá.

„Nebojte se, tohle je jinak ve skutečnosti docela milý stvořeníčko,“ upozornil je Hagrid a usmíval se

na Gryfa.

V tom se Gryf zvedl na své nohy, rázem přitom vynikla jeho velikost a kráčel směrem k Hagridovi.

Ne, nešel k Hagridovi, mířil k Harrymu, který stál hned vede Hagrida.

„Zlaťáku, počkej, stůj,“ říkal mu Hagrid, Harry si říkal, že to je nejspíš jeho jméno, ale to mu bylo

jedno, ten tvor už byl zatraceně blízko. „Zlaťáku, víš, na čem jsme se dohodli,“ řekl Hagrid.

Harry ale už to nevydržel, Gryf byl příliš blízko, začal od ohrady odstupovat spolu s ostatními studenty

za sebou.

Gryf zpozoroval, že odstoupil od ohrady a že už na něj nedosáhne. Natáhl tedy svou přední ptačí nohu

plnou ostrých drápu a opřel jí o ohradu. V tom se ozvalo praskání a celý jeden blok ohrady se rozlomil.

Jakmile to Harry uviděl a domyslel si jakou má sílu, řekl si, že nemá cenu utíkat, věřil Hagridovi a

tak zůstal stát na místě, zatímco se k němu Gryf blížil.

„Harry!“ křičela Hermiona.

„Harry, uteč!“ křikl i Ron.

Harry stál ale na místě, odhodlaně koukal na tvora velikosti hrocha, jak se k němu blíží. Už byl od

něho asi metr, Harry nevěděl, co má dělat.

„Mám se mu uklonit?“ zeptal se Hagrida.

 „Ne, počkej, nic ti neudělá,“ řekl mu Hagrid, ale Harry viděl, jak za zádama svíral svůj deštník, ve

kterém měl ukrytou hůlku, což mu nedodávalo příliš odvahy.

Gryf došel až k němu a hleděl mu do očí. Harry tomu nemohl uvěřit, to zvíře mělo tak neuvěřitelně

pronikavý pohled, stejný jako měl Lexter, když mu četl myšlenky, nevěděl, co má dělat, stáli tam tak

proti sobě, Gryf měl asi půlmetrový obrovský zobák a zamyšleně na Harryho zíral. Pak se k němu

přiblížil ještě víc a mohutnou hlavou se mu otřel o jeho.

„To je neuvěřitelný,“ hlesl nevěřícně Hagrid a zíral jak se Gryf otírá hlavou o hlavu Harryho.

Ten pomaličku napřímil ruku a blížil se k ní ke Gryfově hlavě.

Věděl, že v tuhle chvíli musí Hermiona mít srdce až v kalhotách, ale něco v Gryfově pohledu, kterým

byli tak připoutáni, mu říkalo, že není nebezpečný.

Prstem se přibližoval k jeho opeřené hlavě, byl čím dál blíž, přitom z něho nespustil oči. Nakonec se

ukazováčkem dotkl Gryfovi tváře, následně celou rukou, kterou ho hned na to pohladil.

„To snad není možný,“ hlesl Hagrid a zíral na Harryho nevěřícně.

Harry dál hladil Gryfa po mohutné hlavě a Gryf přitom zavíral oči, jako by se mu to líbilo.

Náhle je otevřel, odtrhl pohled od Harryho a začal na celé kolo řvát vysokým hlasem silným jako

zvon.

Harry si zacpal uši a padl na kolena, ten hlas byl tak silný, že se mu až podlamovaly nohy. V tom

začal Gryf mrskat předními pařáty Harrymu nad hlavou, všichni studenti začali vystrašeně křičet, jenže

Gryf se ani jednou Harryho hlavy nedotkl. Stále se zvedal na zadní lví nohy a křičel jako by se někoho

snažil odehnat.

_text
 „Alfe, jděte vod něj!“ křikl Hagrid.
V tom se ozvala rána a Gryf se svalil na zem těsně vedle Harryho. Harry nevěděl proč, ale začal
brečet, z obličeje mu, jak tam tak klečel, začaly odkapávat slzy, po chvilce otevřel oči a uviděl vedle
sebe omráčeného Gryfa, kterému z boku doutnalo ještě po nárazu kouzla.
„CO SI TO KRUCINÁL MYSLÍTE, ŽE DĚLÁTE!“ křičel Hagrid snad stejně silně jako Gryf před
tím.
„Vždyť ten netvor toho kluka málem zabil!“ křičel Harrymu za zády Alf.
Harry pohlédl svýma uslzenýma očima za sebe, uviděl jak Odkouřil svírá hůlku a stojí za Harrym.
„Věřte, že se o tom doví ministr, takové riskování, to svět ještě neviděl!“ křičel Alf, otočil se a přešel
k nějakému studentovi z Mrzimoru. Požádal ho o pergamen, který pak popadl a uháněl s ním do hradu.
Harry stále plakal, vlastně ani nevěděl proč, prostě jen plakal.
„Harry!“ křikla Hermiona a běžela k němu, co jí síly stačily.
Harry jí ale nevěnoval pozornost, obrátil pohled na Gryfa, který bezvládně ležel na zemi.
„Bože, dej ať je živej,“ skřehotal Hagrid a přiběhl k Gryfovi.
„Je živý,“ řekl najednou Harry a hleděl Gryfovi do tváře.
„Jak to víš?“ zeptal se ho Hagrid.
„Cítil jsem ho, já… já…, nevím, jak to říct.“
Hagrid se přesvědčil o tom, že je živý a pak si unaveně sedl vedle Harryho a otřel mu slzy. Kolem
nich se shromáždili studenti, někteří přistupovali obezřetně, někteří drželi v ruce hůlku na sebeobranu.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona a přiběhla k němu.
„Co se stalo?“ zeptal se Ron.
Harry ale nespouštěl pohled z Gryfa a úzkostlivě na něj hleděl.
„Von totiž Gryf není takovej jako Hipogryf,“ začal vypravovat třídě Hagrid a držel Harryho za
ramena. „Hipogryf je nesmírně pyšnej, ovšem Gryf je tak inteligentní, že například na to, aby poznal
jakej ten či vonen člověk je, mu stačí místo úklonu pouze pohled z vočí do vočí. Někteří říkaj, že jejich
pohled dokáže i hypnotizovat a to všechno jenom díky jejich inteligenci.“
„A proč jsou Hipogryfové tak pyšní?“ zeptal se nějaký student z Nebelvíru.
„No, to totiž dělá ta koňská část,“ řekl Hagrid. „Vono ale když je Hipogryf v jádru hodnej, tak je to
ten nejlepší přítel člověka, to mi věřte. Gryfové jsou nebezpeční kvůli tomu, že když poznají zlýho
člověka, snaží se bránit svou silou a svým mohutným tělem. Ovšem tohle, co se stalo s Harrym, sem na
vlastní voči ještě neviděl. Dokonce i dotknout se Gryfů trvá kouzelníkům roky, jenže Harry se tady ani
nepotřeboval snažit, Zlaťák k němu přišel sám.“
„Zlaťák?“ zeptal se Ron.
„No, tak se jmenuje, to proto, že má obzvlášť zlatý tělo,“ řekl Hagrid.
„A bude v pořádku?“ zeptala se nějaká studentka.
„Ale jo, jinak bych už sem přived pomoc, to kouzlo, který Alf použil ho jenom mělo vomráčit, díky
bohu. Harry, co kdybys mi přišel s ním po večerech pomáhat, dostal jsem ho na pár tejdnů do péče.“
Harry však stále zíral do zavřených očí Gryfa, něco v jejich nitru ho zcela zaujalo, nemohl uvěřit
pocitu, který zrovna před chvilkou měl.
„Harry?“
„Co?“ zeptal se Harry rychle a odvrátil pohled od Gryfa. „Ale jo jistě, přijdu rád,“ odpověděl mu pak.
Chvíli ale váhal a pak řekl. „Proč jsem… brečel?“
„Oh, no, když se na tebe Gryf dívá, sdílíte svý pocity, to kouzlo ho zřejmě dost bolelo, myslím ale,
že tě vod tý bolesti chtěl ušetřit.“
„Cože?“
„Jinak bys vomdlel stejně jako von.“
„Ale vždyť už na mě nekoukal, když Alf zaútočil.“
„To je právě ten důvod, proč na tebe už nekoukal, chtěl tě vod toho ušetřit, jak už jsem řek, Gryfové
jsou náramně chytří,“ řekl Hagrid, shodil ze sebe svůj spratkový kožich, složil ho a podložil jím hlavu
Gryfa, v tu chvíli se ozvaly bolestivé výkřiky obyvatel Hagridova kožichu, který teď byl přimáčklý pod
Gryfovo hlavou, Hagrid si toho ale nevšímal. „Hodně lidí je nemá rádo kvůli tomu, jak se chovají k těm
zlejm a… a taky kvůli jejich krvežíznivosti.“
„Krvežíznivosti?“ zeptal se Ron.
 „No, to v nich dělá ta lví část, víš?“ řekl Hagrid. „Jsou dokonce pověry, že u Madagaskaru zdvihal ze
země slony a nechal je padat z výšky na zem, pak na nich hodoval.“
Spousta studentů se teď nechutně po sobě podívala.
„Jsou nebezpeční, že útočí i na lidi, nikdy je ovšem nesežerou, to sou jen zvláštní případy, takový
jedince je třeba ihned utratit, kvůli tomu, že by si na to zvykli. Tady Zlaťáka mi půjčil můj přítel, chtěl
si zajet na vozdravnou kůru do Mongolska, tak mi ho tu nechal, je to starej zkušenej cvičitel Gryfů,
Zlaťák mu patří, je to snad nejvochočenější Gryf na světě. I když voni nikomu nepatří, sou to vnímaví
tvorové a když mají někomu patřit, tak ho většinou zabijou.“
Studenti se opět zatvářili nejistě.
„Nikomu eště nedovolili, aby se na nich svez, na to se považujou za příliš inteligentní. Gryfové sou
ale dobrý v hledání zlata, jsou v tom přímo posedlí, jakmile v zemi zacejtěj zlato, nepřestanou svejma
předníma nohama hrabat, dokud ho nenajdou, prohrabali by se třeba až do Číny,“ zažertoval Hagrid.
„Mudlové mu říkají Pták Noh, to jméno se mi ale nelíbí, myslím, že jim taky ne. Dokonce sou prý
stejným symbolem, jaký představuje třeba Fénix, se stejnou mocí a stejnou inteligencí, představuje
vzkříšení, který Fénix prožívá pokaždý, když shoří a znovu se zrodí. Přece jenom je to nádherný zvíře,
co říkáte?“ zeptal se jich Hagrid s úsměvem, který mu moc studentů neopětovalo. „Gryfové se podobají
delfínům, ti taky ucítí pocity člověka, to, v jakym je psychickym rozpoložení, myslím, že to byl ten
důvod, proč s Harrym tak sympatizuje,“ řekl Hagrid a podíval se na Harryho, ten zase ucítil pohledy
ostatní, tak se zvednul ze země a odkráčel stranou zatímco jim Hagrid dál vykládal o Gryfech, studenti
si na něj alespoň mohli sáhnout, když byl omráčený, Hagrid je však nabádal k opatrnosti.
„Jak ti je?“ zeptal se Ron a opřel se o ohradu vedle Harryho.
„Asi jako teď tomu Gryfovi,“ řekl Harry zklamaným tónem. „Jak já toho Odkouřila nenávidím, ze
srdce ho nenávidím, jestli zase něco udělá Hagridovi kvůli tomu Gryfovi, tak bůh ví, že mu ublížím,“
řekl Harry se zatnutými zuby.
„Tebe fakticky Kratiknot učil přemísťování?“ zeptal se ho Ron.
„Odmítnul jsem, stejně tam pak přišel Brumbál a řekl mi, abych odešel, a to asi pět minut po vašem
odchodu,“ řekl Harry a Ron udiveně kroutil hlavou.
„Připomíná mi Umbridgeovou,“ řekl Ron.
„Kdo?“
„Ten Odkouřil.“
„Myslím, že byla horší, tenhle alespoň nechce abych psal svojí vlastní krví školní trest.“
„Jaký to bylo, když k tobě přišel ten Gryf?“ zeptal se ho Ron zvědavě.
„Hm, to se nedá popsat, jako kdyby mi ulehčil, nerozumím tomu.“
„Ulehčil?“ zeptala se Hermiona a postavila se vedle Harryho na protější straně než byl Ron.
„Možná si to jen namlouvám, jako kdyby mě chápal, cítil to, co já a…“ Harry nevěděl, co má říct,
bylo to jako kdyby potkal své dvojče s stejnými problémy jako má sám, jako by na něj s pochopeních
hleděl.
Harry ke konci hodiny znovu začal mluvit s Ronem a Hermionou, bylo mu alespoň trochu lépe, jako
by mu ten Gryf opravdu trochu pomohl.
Nakonec, když odcházeli, ještě za sebou viděli, jak se Hagridovi podařilo probudit Zlaťáka, který
hned vstal a šel se napít do lavoru u Hagridova srubu.
Harry přislíbil, že jakmile bude moct, tak přijde na návštěvu.
Zbytek dne strávil se svými kamarády, sice na něj celý Nebelvír koukal stále zlými pohledy, nejen
proto, že zase měl za zády Alfa, který z něho nespustil zrak.
Harrymu to ale bylo jedno, ten Gryf ho snad nějak povznesl, dokonce se i usmál a když s Ronem hráli
kouzelné šachy a Hermiona je pozorovala, tak se dobře bavil. Pak je ale oba dva donutila si udělat
domácí úkoly.
Ke konci dne pak přišla řeč na famfrpál, Harry nakonec přislíbil, že s Hermionou a Ronem tam pojede
a alespoň se bude snažit nemyslet na své problémy a trochu se pobavit.
Kapitola 31.
Přátelský famfrpál
„K do vlastně bude hrát?“ zeptal se Harry.

„Naši Kudleyští kanonýři proti bulharským Vračanským supům, to ale není mistrovství, je to jen

přátelský zápas na pozvání Bulharské vlády a ministra famfrpálu, Bulhaři to hostují,“ řekl mu na to

Ron.

„A jak jsi sehnal lístky?“

Ron se naklonil k Harrymu, aby ho neslyšela Hermiona. „To Krum, bude hrát za supy. Pozval

Hermionu a řekl jí, ať přivede nějaké přátele, zvláště pak tebe, Harry. Ale pravý důvod asi bude ten, i

když to nerad říkám, tak kanonýry není těžké porazit, takže se chce Krum před Hermionou vytáhnout,“

řekl mu. Oba dva, Ron i Harry, měli Kudleyské kanonýry jako neoblíbenější famfrpálový tým.

Byl už pátek a oni se museli připravit na cestu. Harryho týden ovšem byl přímo příšerný, od věčných

nadávek ostatních počínaje, až po věčné pohledy Alfa konče.

Co se týče Alfa, ten zakázal Hagridovi s pomocí Ministerstva ukazovat Zlaťáka studentům, Harry byl

ale rád, že alespoň nebyl Gryf odsouzený k smrti, jako před tím Klofan.

Se Snapem to nebyla vůbec žádná změna, vlastně naopak, pořád ho šikanoval a vytahoval na povrch

tu holku jménem Cho, jako kdyby někdy pro Harryho něco znamenala, pořád se mu vysmíval kvůli

jeho známkám a tak dál. Co bylo ale opravdu podlé? Snape stále vyučoval Obranu proti černé magii,

jenže věděl, že to Harry z celé třídy umí nejlépe, takže Harry jako jediný vždycky neměl šanci si kouzla

vyzkoušet, nic nemohl předvést, pouze mohl schytávat urážky od Malfoye. Snape byl opravdu jedovatý

a jedovatý zůstane.
 Ostatní předměty byly beze změny, s přibývajícím počtem referátů, které jim ovlivňovaly famfrpálové

tréninky, dále pak samotného učení, kterého bylo až nad hlavu, i když Hermiona chtěla stále ještě víc a

víc.

Hermiona stále ještě pletla své čepičky, šály a ponožky pro domácí skřítky, ty pak druhý den zase

poslušně zmizely, jako už to měl ostatně Dobby zvykem. Harry jednou prozradil Ronovi Dobbyho trik

se scvrknutím oblečení, kdy z hromady udělá jednu. Ron se pak musel dlouho přemáhat, aby to

Hermioně nevyzradil.

Konečně nadešla sobota, Harry už tolik nevnímal pohledy ostatních a hlavně Alfa, protože byl spoustu

času se svými kamarády, takže na to ani už nemyslel.

Po snídani se v krbu v Nebelvírské společenské místnosti objevil pan Weasley a pozdravil všechny

ve spolek.

„Takže, Harry, jste připraveni?“ zeptal se jich.

Harry sklapl spolu s Hermionou knihu a pohlédli na rozjásaného Rona, který si na sebe navlékl snad

všechny své kanonýrské dresy, takže pomaličku vypadal jako sněhulák.

„To jsi myslím přehnal, Ronalde,“ řekl mu otec.

Ron měl opravdu všechny možné dresy, jeden přes druhý, na každém byly jména hráčů Kudleyských

kanonýrů nebo zase skóre nebo povzbuzovací nápisy a tak dál.

Všichni na ně dychtivě koukali, Harry věděl, že by si taky přáli vidět zápas, že o to ještě více budou

Harrymu závidět a závist většinou vyvolá zlé myšlení, které vůči Harrymu cítilo už tak příliš lidí.

„Takže kdy vyrazíme?“ zeptal se jich hlas za zády.

Harry se vykuleně otočil, byl to zase Alf a nasazoval si bundu.

„Myslím, že Harryho dokážu ochránit sám, pane Rozkouřile,“ řekl pan Weasley.

„Odkouřil jméno mé, já si myslím, že bych tam měl být,“ řekl Alf.

„A já si myslím, že ne,“ pronesl zlostně Harry a ošklivě se na něj podíval.

 „Harry, nech toho, já to vyřídím,“ upozornil ho pan Weasley.

„Obávám se, že to nevyřídíš, Arthure. Mám příkaz rovnou z Ministerstva Garryho chránit a to je nad

tvoji pravomoc.“

„Já také pracuji na Ministerstvu a věřte mi, že se velmi dobře znám z panem Popletalem. Pokud by

se cokoliv přihodilo, bude to na mě,“ pronesl pan Weasley a už se o tom nechtěl bavit, vtom ale Alf

místo toho, aby zaprotestoval, jen s úsměvem přikývl.

Harry se kousl do rtu, ono hlídat ho nebylo zas tak lehké a navíc to, jak pan Weasley řekl, že kdyby

se něco stalo, bude to na něj, nebylo moc chytré.

Ron to však nevnímal, shodil ze sebe půl tuctu dresů a nechal si jich jenom pár, v ruce měl dlouhou

tyč, na které byla obvázaná nějaká látka barvy oranžové, Harry si domyslel, že to bude nejspíš vlajka.

„Ginny!“ křikl pan Weasley dozadu do místnosti. „Tak pojď!“

„Já můžu taky?“ zeptala se nevěřícně.

„A co sis myslela?“ usmál se pan Weasley. „Máme pět lístků, tak ať nás je pět, jo a Harry, vezmi si s

sebou Kulový blesk.“

„To jako že budu hrát?“ zeptal se překvapeně Harry.

„Ne, na to nemáš právo, na to jsou pravidla, jde o bezpečnost, Ministerstvo to tak chtělo, kdyby se

stalo… no prostě cokoliv.“

Harry se otočil a začal si to rázovat do ložnice pro svoje koště, za sebou ještě zaslechl, jak se Ron

potichu ptá otce, co to má znamenat.

Pak se vrátil s Kulovým bleskem v ruce a postavil se vedle Rona, který teď nenápadně koukal na své

dresy a přemýšlel, jestli si vybral ty správné.

Ginny se hned radostně postavila vedle Hermiony, Ron byl vedle Harryho a pan Weasley ještě chvilku

podezřele koukal po Alfovi.

„Máte už s sebou to přenášedlo?“ zeptal se Harry.

 „Nepoletíme tam přenášedlem, Harry,“ řekl mu na to pan Weasley.

„A jak to, vždyť jste mi minule říkal, že kdyby se tam měli všichni přepravovat Letaxem, tak ten by

ten nápor nevydržel,“ divil se Harry.

„Ano, ale my jsme dostali zvláštní povolení, víš?“ snažil se říct pan Weasley, aby to neznělo

podezřele.

Harrymu to docvaklo, to on je ten důvod, hned jakmile se tam přemístí, bude tam na něj čekat celá

armáda ochránců v neviditelných pláštích a na stadiónu budou odstřelovači.

„Harry, jen klid,“ uklidnil ho Ron.

„To se ti lehce řekne, nejspíš tam bude víc očí sledovat mě, než samotný zápas,“ řekl Harry

pochmurně.

„S tím bych si nedělal starosti, Harry,“ řekl pan Weasley a vyndal nádobku s Letaxem.

„A kde budeme přenocovat?“ zeptal se Harry.

„Oh, nebudeme přenocovat, zápas se odehraje dnes večer, do té doby nás pozval ministr

Mezinárodního famfrpálového svazu na návštěvu, pak hned po zápase odletíme zpět Letaxem,“ řekl

pan Weasley s úsměvem a nabídl Hermioně Letax.

„Jaký to komfort,“ hlesl zklamaně Harry, zatímco Hermiona hodila Letax do hořícího krbu a postavila

se do něj.

„Řekni rezervace A102,“ řekl jí pan Weasley a Hermiona to zopakovala, v témže okamžiku ji sežehly

plameny a Hermiona zmizela, jak ji Letax přemístil.

„Další ty, Rone,“ řekl mu pan Weasley. „Rezervace A 103.“

Ron hodil kousek Letaxu do krbu, vešel do jeho plamenů a řekl ta slova, záhy také zmizel v

plamenech. To samé udělala Ginny, až přišla řada na Harryho.

Harry hodil Letaxový prach do krbu a za sebou slyšel, jak Alf říká: „Takové plýtvání,“ Věděl, že Alf

Letax kouří, i když nevěděl, jak vůbec může a že mu takové házení do krbu jako plýtvání může připadat.
 „Řekni rezervace A 105 ,“ řekl mu pan Weasley.

„Rezervace A 105 ,“ řekl Harry, vtom ho pohltily zelené plameny a on se začal otáčet jako na rozbitém

kolotoči, u které se zasekla rychlostní páka na maximu. Míjel krby, které se kolem něho míhaly, jako

kdyby letěl na Kulovém blesku ohromnou rychlostí. Začal se mu zvedat žaludek, už si myslel, že je na

cestování s Letaxem zvyklý, ale jeho žaludek zase začal protestovat.

Vtom se po něm ohnal had. Harry se lekl a ucukl, v té chvíli se praštil o něco bolestivě do hlavy.

Snažil se nespadnout, jinak by ho snad Letax rozcupoval, začala se mu ale motat hlava. ‚Co tady sakra

dělal had?‘ ptal se nevěřícně a bolestně si mnul hlavu. Na ruce cítil něco mokrého, když si tak sahal do

vlasů a mnul si hlavu. Musí mu téct krev, ach bože, ta hlava. Harry začal snad i ztrácet vědomí, tahle

Letaxová cesta byla nějaká delší, než si myslel, začaly se mu podlamovat kolena, když vtom Buch!

Ocitl se v jakémsi domě, měl zavřené oči a padl obličejem na zem. Slyšel zděšené hlasy, jak se k

němu přiblížily, nic ale neviděl, oči měl bolestně zavřené a z hlavy mu tekl proud krve. Zvláštní bylo,

že necítil žádnou bolest, kdyby si byl nezajel do hlavy rukou, ani by o tom nevěděl.

„Harry, proboha, jsi v pořádku?“ ozvala se Hermiona a začala ho zvedat ze země.

Harry se vzpamatoval, zjistil, že zase musí vypadat dost uboze, vtom ale uviděl nóbl oblečeného

muže, který se nad ním skláněl a starostlivě na něj hleděl.

„Oh, jsem Herold Škrpál, ministr famfrpálového svazu,“ řekl mu a podal mu ruku.

Vtom Harry ucítil palčivou bolest na hlavě, rychle se podíval, co to mělo znamenat, nějaká domácí

skřítka mu tiskla mokrý ručník na vlasy.

„Za chvilku to přestane pane, je to jen škrábnutí,“ pískla skřítka a pečlivě Harrymu otírala hlavu.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Ron.

„No… stejně mi asi nebudeš věřit,“ řekl Harry.

„Ale jo, jen povídej.“

„No…“
 Jenže v tom okamžiku se v krbu objevil pan Weasley a hned vykulil oči na ležícího Harryho.

„Proboha, co se stalo?“ zeptal se.

„To se taky snažíme zjistit,“ řekla Ginny.

„Oh, promiňte, velice mě těší, pane ministře,“ řekl pan Weasley a podal mu ruku, ten ale stále koukal

na Harryho.

„Byl tam had a… a ohnal se po mně,“ řekl Harry pomalu.

„Had v Letaxové síti?“ zeptal se Škrpál.

„Říkal jsem, že mi nebudete věřit,“ pravil Harry.

„Harry, to myslíš vážně? Had?“ zeptal se nevěřícně Ron, oba dva s Hermionou to asi pochopili. „Co

by ale V… ty-víš-kdo hledal v Letaxové síti?“

„To byl Vy-víte-kdo?“ zeptal se Škrpál.

„No, to je jedno, tohle se mi stává dnes a denně,“ řekl Harry a postavil se na nohy. „Děkuju,“ řekl

skřítce, která na něj nevěřícně mrkla.

„Harry Potter Trnce poděkoval?“ zeptala se nevěřícně.

„Ano, děkuju ti, už to tolik nebolí,“ opakoval Harry a tisknul si ručník k hlavě.

„Jaká čest, že mohla Trnka pana Pottera ošetřit, a pán ještě děkuje?“

„Ano, to slušní lidé říkají,“ odvětil s úsměvem Harry.

„No Trnko, teď už nás nech samotné, ano?“ řekl Škrpál a pohlédl na pana Weasleyho, který držel v

ruce Harryho Kulový blesk.

„Tak tohle je ten bájný nebezpečný Kulový blesk,“ řekl Škrpál a začal si ho prohlížet. „Můžu si ho

půjčit?“ zeptal se Harryho.

„Jak je libo,“ odvětil Harry, zatímco Ron na něj zmateně pohlédl.

„Nebezpečný?“ zeptal se.

Harry jim pak vykládal to, co si o svém Kulovém blesku přečetl, něco doplnil samotný Škrpál, který
se v jádru zdál být dobrým chlápkem, který k smrti miluje famfrpál. Hermiona hned úpěla a chtěla

vědět, proč je tak nebezpečný, nikdo to ale prý neví, jediný důvod prý je, že má neomezené možnosti.

Ron úplně řičel vzrušením, že vůbec takové koště může mít ve své blízkosti, natož pak se na něm občas

prolétnout.

Po vydatném obědu je Škrpál pozval na obchůzku místních kouzelnických obchodů, sám to tam také

neznal, byli totiž v Bulharsku a on odtamtud nepocházel. Harry se pořád zvědavě díval za sebe, jestli

neuvidí na zemi mihnout se kus nohy nebo ruky přikryté neviditelným pláštěm. Už ho tenhle pocit

vážně doháněl k šílenství.

Den docela rychle ubíhal, Škrpál se Harrymu zalíbil, místo toho, aby se vyptával na to, co zažil s

Voldemortem, se ho spíš ptal na jeho zážitky z famfrpálu, jak je neuvěřitelně rychlý a na jeho minulý

úspěch, kdy chytil Zlatonku pod deset vteřin, i když mezinárodní rekord je tři a půl.

Tajně jim pak prozradil, že také fandí Kudleyským kanonýrům, jenom to tady v Bulharsku radši

nedává znát, protože je tu jako host.

Po čtvrté hodině se měli právo seznámit s týmy. Ron málem omdlel, když si měl podávat ruku s hráči

Kudleyských kanonýrů. Pak přišel Krum a většinu času trávil pozadu s Hermionou po boku, zatímco

Ron tiše zlostně pěnil.

Harry ho zase rád viděl, stejně jako Krum jeho, dlouho si povídali, než Harry konečně z posunků

Hermiony pochopil, že chce být s ním sama. I když Harry Bulharsku nefandil, Kruma měl vždycky za

nejoblíbenějšího chytače vůbec.

Prochodili spolu snad celou Strmou ulici, tak se jmenovala tahle kouzelnická ulice v Bulharsku. Byla

ale strašně pohodlná, byla totiž začarovaná. Ten název Strmá ulice neměla jen tak z ničeho nic. Člověk

po ní totiž neustále šel z kopce, ať se otočil a šel zpátky, vždycky šel z kopce, takže nikdy se nemuselo

vyšlapovat únavně do kopce. Což bylo dosti příjemné, zvláště když se Harry otočil a nechápal, že když

ta ulice vedla směrem nahoru, stejně šel z kopce, jako by se pod ním zem nějak deformovala.
 Ke konci dne bylo od Hermiony a Kruma slyšet tiché hihňání, Rona vážně vytáčelo, že jeho

nejoblíbenější chytač chodí s tou nejotravnější holkou na světě, holkou, která je ještě k tomu jeho

nejlepší kamarádka a bohužel i studnice moudrosti.

Nastala šestá hodina a Škrpál řekl, že už by se měli pomaličku vypravit na hřiště.

„A jak se tam jde, aniž by to vzbudilo pozornost mudlů?“ zeptal se zvědavě Harry.

„No, víš, tady v Bulharsku žilo docela dost trpaslíků,“ začal vyprávět Škrpál. „Jsou známi v tom, že

velice rádi dolují, zkrátka pod městem je strašně velké prostranství dolů, kouzelníci se tam mohou bez

obav přemísťovat i pomocí přenášedel, takže se nemusí čekat celé týdny, aby to nevzbudilo pozornost.

Pak tam je jeden velký tunel, který ústí za městem na stadión, který je začarovaný stejně jako například

vaše škola, zkrátka mudla nevidí nic jiného, než nebezpečně se naklánějící zříceninu, a není to

zapsatelné na mapy.“

„A jak jsou ty doly velké?“ zeptal se Harry.

„Ohromné, tak vysoké, že nevidíš strop, ti trpaslíci byli úplní géniové a mistři v dolování,“ řekl Škrpál.

„Předpokládám, že nemyslíte ty trpaslíky u Rona na zahradě,“ zeptal se Harry.

„Ne,“ pousmál se Škrpál, „to budou nejspíš zahradní trpaslíci, ti jsou něco jako škodná, tohle byly

normální myslící bytosti, ještě teď žijí nějací jejich potomci.“

Nakonec ve Strmé ulici došli k jednomu ze vchodů do podzemních dolů. Vešli do tunelu a asi po sto

metrech narazili na jakési nádraží.

„Takže, tady nesedneme na vozík a pojedeme až ke stadiónu, přes celé doly,“ řekl Škrpál a ukázal

Harrymu na prostorný vozík snad pro padesát osob v řadě po dvou. Ron popadl Harryho za tričko a

vrazil ho vedle sebe na první dvě sedadla vepředu.

Byla tam děsivá atmosféra, a to byli jenom na okraji dolů. Všude bylo plno lidí, kteří se snažili

nasednout do vozíků, vozíky neustále jeden za druhým přijížděly a odjížděly, v tunelu byl chlad a jenom

pár pochodní obstarávalo pochmurné světlo.

 Pak přišla řada na jejich vozík, byl už plně zaplněn a Harry, který svíral v rukou své koště, se těšil na

to, že uvidí celou cestu z prvních sedadel a že mu nikdo tím pádem neuvidí do obličeje, kdyby se začal

bát, protože by se jízda změnila spíš na jízdu na horské dráze. Dokonce i Ron zjišťoval, že sednout si

dopředu možná nebyl až zas tak dobrý nápad.

Náhle vozík drcnul a v tom okamžiku se rozjel. Na vozíku byli v pořadí, Harry a Ron, Hermiona a

Ginny, pan Weasley a Škrpál, Krum odjel se svým týmem už o mnoho dřív.

Vozík se začal nořit hlouběji a hlouběji do dolů. Stále strmě klesal, Harrymu podskočil žaludek, když

uviděl, z jakého srázu vozík klesá, bylo to nejméně třicetistupňové klesání, Harry si pro jistotu držel

jednou rukou brýle a druhou se tiskl o hranu vozíku. Kulový blesk svíral mezi nohama a cítil při tom,

jak se někdo vedle něj strachy klepe.

„Snad se nebojíš?“ zeptal se Harry Rona s úsměvem.

Od Rona se místo odpovědi ozvalo tiché skuhrání a fňukání, protože klesání stále neustávalo, ze

třicetistupňového klesání se dělalo třicet pět, nakonec čtyřicet, teď už skuhral i Harry a za ním obě dvě

dívky. Už si myslel, že se začne převracet dozadu a padat, ale něco ho drželo na sedadle.

„Nebojte se, jsme tu přilepeni kouzlem, jenom abyste to věděli, až se to naklánění zněmí v kolmé,“

řekl Škrpál s úsměvem a pozoroval, jak děti před ním strachem zakňučely.

Ron se slzami v očích se podíval na Harryho, protože právě uslyšel zmínku o tom, že je čeká kolmé

klesání. Harry mu jeho pohled poplašeně opětoval, pak se otočil za sebe a zahlédl Ginny. Ta koulila oči

jak nejvíc mohla a držela se jako klíště držadla u vozíku. Pak se podíval na její sousedku, bylo to jako

dívat se na odraz zrcadla, stejně tak vyvalené oči a stejně tak se držela držadla u vozíku.

Pak se obrátil znovu na Rona, který si něco začal v duchu říkat, něco, co znělo jako modlitba. Harry

věděl, že kdyby teď Ron sám sebe uviděl, jak usedá na přední sedadla, nestačila by mu ani kletba Avada

Kedavra.

Ze čtyřicetistupňového klesání se udělalo čtyřicet pět, pak padesát, z vozíku se začaly ozývat
poplašené hlasy, Ronovo skučení nabralo na síle, jak vozík začal zrychlovat v úzkém tunelu, kde se

jejich hlasy odrážely od stěn jako ozvěna. Klesání bylo padesáti pěti stupňové, Ron teď začal skuhrat

nahlas, za Harryho zády se ozývalo hlasité kvičení a pak slyšel, jak celý vozík skučí.

Vtom se zepředu ozval strašlivý řev, Harry se lekl, co to mělo znamenat, řev náhle utichal, jako kdyby

se závratnou rychlostí vzdaloval.

„To byl vozík před námi, už poznali, co je to Žaludeční hup,“ řekl jim za zády s úsměvem Škrpál.

„T… t… t… t…“ začalo se ozývat od Rona a Harry si pamatoval, že takhle vystrašeně se díval

naposledy, když byli na návštěvě u Aragoga, několikametrového pavouka.

„Žaludeční hup?“ zeptal se vystrašeně Harry a Škrpál mu na to mrknul okem.

Vtom v dálce kolejnice začaly mizet, jako kdyby neměly pokračovat.

„Harry,“ skučel Ron a začal se Harryho držet druhou rukou.

Harry na končící koleje civěl jako na mozkomora, byl to hrůzostrašný pohled, tunel, ve kterém jeli,

tam v dálce ústil do nějakého ohromného černého prostranství, Harrymu to připadalo, jako kdyby jeli

do pekla.

„Harry,“ ozval se znovu Ron, ale to už mu selhal hlas.

„Kuš,“ odstrčil ho Harry a zděšeně civěl na blížící se konec.

Pak se ozvalo zděšené naříkání ostatních ve vozíku, všichni si nejspíš teprve teď všimli, že před nimi

koleje končí.

„Hu…hu, huuůů!“ hučel Ron jako Hedvika a zavíral oči.

Už od toho nebyli víc jak dvacet metrů, deset, pět. Harry naposledy těžce polkl a naposledy se chtěl

ještě nadechnout, ale jako by mu vzduch před pusou utekl, koleje byly fuč a vozík se začal naklánět a

letěl dolů jako šíp.

„Ááááááááá!“ celý vozík řval jako na lesy, Harry, Ron, Ginny, Hermiona, pan Weasley, ano i pan

Weasley, spolu s ostatními křičeli, jako když je na nože berou.

 Harry otevřel uslzené oči, stále zrychlovali a volně padali tmou dolů. Pak si ale Harry uvědomil, že

padají po kolmých kolejích, které stále drží vozík v rovině, jako kdyby i vozík byl ke kolejím přilepený.

Ron křičel až tak silně, že Harrymu praskalo v uších, za jeho hlavou se ozýval dívčí pískot a řev, jak

Hermiona a Ginny křičely ze všech sil.

Vtom se dole začalo něco rýsovat, koleje se začaly zvedat, ne naopak, jak tak padali, tak se Harrymu

zdálo, že se zvedají, naopak se zase začaly narovnávat do vodorovné polohy, Harry, který se před tím

nemohl ani nadechnout, teď konečně chytil tolik potřebnou dávku vzduchu a zpoceně oddychoval.

Stále jeli nejméně čtyři sta kilometrů v hodině, však vítr na ně vůbec nefoukal. Už konečně byli zase

na vodorovných kolejích, Ron však stále křičel.

„Už můžeš bejt ticho!“ zařval mu do ucha Harry, zjistil pak, že Ron nakonec křičel jako poslední,

takže jakmile ztichl, tak se po tichém vozíku ozval smích na Ronův účet.

„To byla hrůza, podruhé jsem se narodil,“ hlesl Ron.

Museli klesnout o několik kilometrů pod povrch, teď jeli stále závratnou rychlostí, když vtom z vozíku

vyšlehly světla a začaly osvětlovat prostranství.

„Podívejte, bájné město starodávných trpaslíků Karnas,“ řekl Škrpál.

Harrymu poklesla brada, to bylo neuvěřitelné. Kolem bylo tolik černého prostoru, že se zdálo, že

místnost nikde nekončí. Koleje se jakoby zázrakem vznášely ve vzduchu a vlnily se, vozík při tom po

nich jel.

V obrovském množství prostoru se majestátně čněly do nedohledné výšky gigantické zdobené sloupy

z kamenných kusů, otesané tak neuvěřitelně pracně, že na nich nebyla sebemenší známka chyby ani

škrábance či drobné nerovnosti. Sloupy byly přesně kulaté, čněly do výšky, do temného prostoru na

jejich hlavami, vůbec neviděli strop, nikde tam nebyl.

„Prý ještě nikdo neviděl strop tohohle paláce,“ řekl jim za zády Škrpál.

„Páni,“ hlesl Ron a strach ho opustil.

 Vozík neslyšně letěl po vznášejících se kolejích, které se samy pohybovaly nahoru a dolů. Míjeli

jeden sloup za druhým, dole pak uviděli ohromné prostranství kamenné podlahy, kde sem tam bylo

stavení, kamenné kostely, chrámy, sochy, pohozené nástroje a sekyry.

Nakonec dorazili na místo, kde nebyla žádná stavba, byl to hřbitov snad s miliónem hrobů, na které

světlo z vozíků jakoby zázrakem nemohlo a zastavilo se těsně před nimi. Jako kdyby trpaslíkům

záleželo, aby nebudili ty zemřelé.

„Devadesát procent těch mrtvých zemřelo při stavbě těchhle dolů,“ řekl jim zase za zády Škrpál

Hroby byly velké i malé, zdobené i chudé a holé. Nad nimi se vznášel jakýsi mlžný opar. Po asi pěti

minutách a miliónech hrobů se jim hřbitov ztratil a znovu se objevily stavby, zídky, jednou uviděli i

majestátný hrad, vyšší něž v úrovni, v jaké jeli s vozíkem.

„Nikdo tam nemůže, je to začarované, podle pověsti do města Karnas může pouze čistý dědic jejich

čestného rodu,“ řekl Škrpál.

„Měli krále?“ zeptala se Ginny.

„Počkej ještě minutu a uvidíš,“ odpověděl jí na to Škrpál.

Ron vykulil na Harryho oči a začal se připravovat na něco hrůzostrašného. Zatím ale viděli samé

majestátné stavby, pomníky, dílny, nespočetně mohutných sloupů, které celé prostranství podpíraly.

Vtom se to ale před nimi objevilo, ještě vyšší než ten hrad před tím. Obrovská socha vysoká několik

stovek metrů, o hodně vyšší než výška, v jaké si to šinul jejich vozík.

Jakmile se socha objevila, ozvalo se z vozíku hlasité áchání a ochání, všichni byli úplně vyvedení z

míry tou mohutností.

Socha mohla mít snad kilometr ve výšce, byl to sedící trpaslík na mohutném zdobném křesle, jeho

dlouhé vousy sahaly až na zem, byl celý kamenný a světla z vozíku na něj házely různé odstíny a barvy,

trpaslík měl překrásnou helmu, v ruce držel majestátnou sekeru a v druhé ruce měl nádherně zdobený

štít s emblémem Karnasu.

 „To je nádhera,“ vydechla Hermiona a nespouštěla z trpaslíka oči.

I když vozík jel závratnou rychlostí, objet ho trvalo asi tak dobrou půlminutu. Harry byl úplně

unešený, že to vůbec mohl někdo postavil, navíc s takovou přesností a uměním, nebyly tam žádné kazy,

socha měla jemný obličej, jako kdyby trpaslík byl živý.

„To je bájný předek všech trpaslíků Nimrod, trpaslíci mu tady na jeho počest udělali takový menší

pomník,“ řekl Škrpál.

„Menší?“ hlesl nevěřícně Ron.

„S porovnáním toho, jakou práci si dali s dolováním tohoto prostoru, musela být tahle socha jenom

prázdninová zábava,“ řekl Škrpál.

Harry nevěřícně kroutil hlavou, celou tuhle místnost, tenhle důl, to museli dolovat sta tisíce let a jen

aby ji nakonec takhle opustili.

Vtom vozík znovu drcnul, všichni unešení krásou té sochy se lekli a napřímili pohledy dopředu.

Koleje se znovu začaly zvedat a místo toho, aby vozík začal zpomalovat, naopak zrychloval. Nebylo to

ale tak prudké stoupání, jako bylo klesání, nakonec se poprvé objevila v dáli stěna a v ní byl otvor,

kterým mizely koleje z majestátného dolu směrem na povrch.

Ještě míjeli nápisy na stěnách, ozdobné tvary a trpasličí kostry, ze kterých běhal mráz po zádech, když

konečně ucítili čerstvý vzduch.

V té chvíli na ně dolehl hukot blížícího se konce jejich jízdy, hukot, který vydávali rozlícení diváci,

vzrušení a plní očekávání na zápas.

Vozík zastavil na téměř identickém nástupišti, jako bylo to na začátku. Ron mdle vylezl z vozíku a

ještě se mu klepaly nohy.

„To byla jízda, co?“ zeptal se ho nadšeně Harry.

„Jenom doufám, že na cestu zpátky budeme mít Letax a ne tohle,“ řekl celý bledý Ron.

„Takže, měli bychom jít na místa, zápas co nevidět začne,“ řekl pan Weasley.
 „Tati, ty jsi taky křičel, že jo?“ zeptal se ho s úsměvem Ron.

„No víš… ehm… při tom klesání je povinné, abys měl otevřenou pusu, protože se vlivem změny

nadmořské výšky mění i tlak, takže ti mohly i prasknout ušní bubínky, je to tam napsáno, ale oni se to

stejně nesnaží nějak zvýrazňovat, protože většinou vždycky všichni křičí z plna hrdla.“

Ron se pousmál a mrkl na Harryho, jako že mu na ten jeho trik neskočil.

Pak vyšli z dolů a zacítili čerstvý čistý studený venkovní vzduch a v tom okamžiku se před nimi

objevil gigantický stadión, Harry si myslel, že by se do něj vešla snad celá socha Nimroda, i když ta

byla nejspíš několikrát tak větší.

Kolem stadiónu bylo nespočet diváků hrnoucích se na tribuny, Harry a ostatní šli vyhrazenou cestou

pro důležité osoby směrem na nejvyšší lóže. Hermiona ještě chtěla jít naposledy popřát štěstí Krumovi,

ale pan Weasley ji zastavil, protože by se tu lehce ztratila.

Všude kolem vybuchovaly ohňostroje a čněly vlajky, Ron, který byl pyšný na to, že dokázal převézt

ve vozíku svou tyč s vlajkou, ji teď rozložil a začal s ní mávat, byl na ní na oranžovém podkladu velký

znak letící dělové koule se dvěma K.

Křik u stadiónu musel probudit snad i mudly stovky kilometrů daleko, ale organizátoři, jak vidno, se

tím nezabývali.

„Tady je náš vstup,“ řekl Škrpál a ukázal směrem na lomené gotické dveře, oddělené od ostatních

hrnoucích se lidí páskou.

Vešli dovnitř a začali stoupat po schodech potažených modrým kobercem nahoru do nejvyšší lóže.

„Proč je tady modrý koberec?“ ptal se udiveně Ron, kterému modrá neladila s oranžovou na vlajce.

„To uvidíš,“ řekl Škrpál, očividně se tady na tom stadiónu vyznal o mnoho lépe než pan Weasley.

Také vždyť byli v Bulharsku, tam člověk nejezdí pokaždé, když se mu zachce.

Stoupání se zdálo být nekonečné, Harry, držící stále v rukou Kulový blesk, pobaveně koukal na chrčící

přátele, kteří už pomalu nestačili s dechem.

 „Je to šedesáté patro, to víte, člověk se trochu zapotí,“ uchechtl se Škrpál a otřel si zpocené čelo

kapesníkem.

Míjeli starší snoby, kteří si mysleli, že když mají peníze na nejvyšší lóže, tak že to bude jednoduché.

Po asi deseti minutách vyčerpávajícího stoupání konečně dorazili až na samý vrchol schodů a

vystoupili do lóží také pokrytých modrým kobercem.

„Tamhle jsou vaše sedadla, já teď musím přivítat ostatní hosty, takže mě omluvte,“ řekl Škrpál a

odcupital za nóbl společností už usazené na sedadlech.

Jejich sedadla byla v první řadě na pravém konci, pohledem na stadión zjistili, že jsou neuvěřitelně

vysoko, oválný elipsovitý stadión měl pět vysokých věží, z toho jedna z nich byla nejvyšší a byla

uprostřed pravé strany okraje stadiónu, na této věži právě teď byli. Naproti nejvyšší věži byla informační

tabule, vlastně ani nebyla, to byly vznášející se písmena volně ve vzduchu, jako kdyby je tam někdo

vykouzlil, hlásaly zase nejspíš reklamy, jenže tentokrát v bulharském jazyce.

Celá pětice si sedla na pohodlná polstrovaná křesla, takhle měli rozhled na celé hřiště, které vibrovalo

a ječelo, jak si diváci žádali příchod hráčů na hřiště. Někteří nepořádní diváci házeli prázdné flašky od

pití a obaly dolů na hrací pole, jenže těsně před dopadem se smetí zvedlo a připláclo se zpátky do

obličeje tomu, kdo jej hodil, někdo to prostě dělal jen ze zábavy a pak se radoval a uhýbal přilétajícím

věcem.

Vtom to Harry uviděl, také mu pořád bylo divné, proč je všude modrá, místo trávy nebo písku byl

dole na hrací ploše modrý bazén plný vody s fluorescenčními svítícími pásy oddělujícími jednotlivé

části hracího pole. Harry to viděl poprvé, už slyšel, že některé země nebo stadiony tohle mají ve zvyku,

byl to ale strašlivý rozdíl.

„Harry,“ poklepal mu někdo na rameno, Harry se otočil a Ron mu něco vrazil do ruky. „Na, tady máš

svůj všechnohled, já věděl, že by sis ho zapomněl vzít.“

„Jé, díky,“ řekl Harry, opravdu na něj zapomněl, vzal ho a podíval se do něj. Neviděl nic víc, než jen
mlhu.

„Myslím, že slaná voda se mi postarala i o zážitky z famfrpálu,“ řekl pochmurně Harry.

Ron mu popadl všechnohled z ruky a koukl se jím na hřiště.

„Ach jo, to je smůla,“ řekl a zase mu ho vrátil. „Tak já ti budu půjčovat ten svůj.“

„Díky, ale to nemusíš,“ řekl Harry.

„Ale jo, stejně jsi mi ho koupil ty,“ řekl Ron. „Hermiona ho bude půjčovat Ginny, já zase tobě, to je

fér.“

Vtom se přihnal Škrpál a vedl s sebou asi deset dalších lidí z vyšší společnosti. „Dámy a pánové, mám

tu čest vám představit Harryho Pottera.“

Všech deset kouzelníků a kouzelnic zvědavě koukalo na Harryho a tajil se jim dech, přejížděli po jeho

postavě až k jeho jizvě.

„Velice mě těší, pane Pottere,“ ozval se ten první, vyzáblý starý mužík s mohutným knírem.

„Mě také,“ hlesl Harry, ale to už mu podávala ruku nějaká zavalitá žena.

„Ach, moje manželka, Silvie Gradestonová,“ hlesl mužík a uhnul své mohutné ženě, která málem

Harryho povalila na křeslu.

„Mě těšit, Hachy. Konečně se setchávat s bájný chlapšek,“ hlesla hlubokým hlasem.

„Ještě neumí příliš dobře anglicky,“ hlesl mužík potichoučku.

„Dost dobche, abych slyšet, še ty pomlouvat mě! Ty veliký pitomec!“ křikla na něj a začala se na něj

hrnout jako parní lokomotiva, pak mu něco mlela nejspíš francouzsky.

„Pane Pottere, rád vás poznávám, slyšel jsem mnoho o vašich úspěších nad Tím, jehož jméno

nesmíme vyslovit,“ řekl nějaký dlouhovlasý elegán a nějak podivně ho poplácal po boku těla.

„Děkuju,“ hlesl Harry a snažil se ve svých přátelích najít oporu. Ron se ale jen usmíval a oplácel mu

to za tu jízdu v dolech.

„Nazdar Pottere, jmenuju se Ferenc Brblal a dneska budete čumět, bude to opravdu jízda,“ řekl nějaký
vyhublý chlap, na tahle slova mu ovšem stačily ani ne tři vteřiny. Obličej měl strašlivě vyhublý, celé

tělo měl vychrtlé a hlas vypištěný až vychraptělý.

„Velice mě těší, pane Potteche, je Ágnes Wagnechová, vache obdivovatelcha,“ chicholala, totiž šišlala

nějaká žena s malinkatými brýlemi na nose, které měla spíše než na čtení, pro parádu.

„Jsem rád, že vás poznávám,“ zahuhlal nějaký starý muž s nejmíň trojitou bradou, trochu Harrymu

připomínal strýce Vernona.

Harry musel přetrpět asi tak ještě dvacet dalších lidí, kteří mu stále potřásali rukou, než konečně mohl

vydechnout.

„Vítáme vás na přátelském zápase, před již čtyřstém dvacátém čtvrtém mistrovství, který se koná tady

u nás v Bulharsku,“ ozvalo se asi deset metrů vedle Harryho, byl to ten vychrtlý muž, co mlel tak rychle,

Ferenc Brblal, měl kouzlem posílený hlas a komentoval zápas. Po jeho slovech se tribuny doslova

roztřásly, Harry až vykulil oči, protože se zdálo, jako by se mělo celé hřiště zhroutit, všichni křičeli z

plných plic, jásali a povzbuzovali, na stadiónu panovala přímo neuvěřitelná nálada.

„Dnes se bude hrát mezi Kudleyskými kanonýry…“ křikl a v tu ránu se ozvala další vlna jásotu,

všichni, kteří měli rádi Kudleyské kanonýry, teď křičeli o sto šest, všude mávali nápisy a transparenty

s vlajkami, podobiznami hráčů a trofejemi. „… a Vračanskými supy!“ křikl Brblal kouzlem posíleným

hlasem na celé hřiště, které se rázem proměnilo v jednohlasné jásaní, fanoušků Bulharska bylo očividně

víc, takže teď Harry opravdu cítil, jak se nevyšší lóže na páté věži naklání asi o tři centimetry ze strany

na stranu. Celý stadión skandoval, odpadky se od povrchu bazénu odrážely ještě častěji, jak kouzelníci

radostně jásali a vyhazovali věci do vzduchu.

Ron však jaksi sklopil svou vlajku a v obličeji začal být trochu bledý.

„Co je?“ zeptal se ho Harry přes řev na nejvyšší lóži i v celém stadiónu.

„Tys to neslyšel? Tady nahoře nikdo kanonýrům nefandí a jsou i fanoušci, co by tě mohli uškrtit,

kdybych tady jako jediný u gólu jásal,“ škemral smutně Ron.

 Harry se ohlédl za sebe a viděl ty snoby, jak unaveně sedí ve svých křeslech a jsou rádi, že jsou rádi.

„Myslím, že na to se můžeš vykašlat,“ řekl mu s úsměvem Harry.

„A nyní prosím přivítejte domácí maskoty…“ ozval se Brblal, protože dostal povolení od organizátorů.

„Víly!“ vykřikl.

„Ale ne,“ hlesla Hermiona a plácla se přes čelo. Harry a Ron hned kvapně namířili zraky na

přicházející a usmívající se bílé krásky s plavými rovnými vlasy.

Harrymu jako kdyby se líbily ještě víc, než když je viděl poprvé, byly to nejkrásnější ženy, jaké kdy

v životě viděl, byly jich desítky, hrnuly se z východu na stadión a shromáždily se na jedné straně hřiště.

„Cha cha, nemůžou stoupnout do vody, nebudou moci dělat žádné piruety,“ vysmála se Hermiona.

Také že ne, víly se postavily na okraj bazénu a čekaly, dokud nebudou všechny, vlasy jim vlály, i

když vítr nefoukal, jejich tváře měly bílý měsíční nádech, i když měsíc ještě ani pořádně nevyšel, bylo

ale už dostatečné šero, ne ale na hřišti.

Hřiště mělo zvláštní osvětlení, takové, jaké mělo při minulém famfrpálovém mistrovství, které Harry

zažil, světlo prostě… tam bylo. Odnikud nesvítilo, prostě tam bylo. Jakoby svítil sám vzduch, celý

stadión byl dostatečně osvětlený, nikoho však neoslňovaly otravné reflektory.

Vtom se spustil zpěv víl, Harrymu poklesla brada a rozklepaly se mu nohy. Ten zpěv byl

nepopsatelný, tak nuznou píseň snad ještě neslyšel, aniž by chtěl, začal se zvedat za židle a zasněně

natahoval ruku.

Plác!

Harry schytal facku přes tvář, vzpamatoval se, ohlédl a uviděl rozzlobenou Hermionu, jak se právě

rozmáchává a dává Ronovi, který se už také vlivem vábné hudby začal zvedat ze židle, tu samou facku.

Pak se otočila na pana Weasleyho, ten měl zacpané uši a jakmile se na něj Hermiona podívala, začal

rychle kroutit hlavou, že žádnou facku nepotřebuje.

Harry se rozesmál, Ginny se také smála a pozorovala naštvanou Hermionu, která zase zlostně
natahovala ruku na Rona, který, když ji uviděl, už podruhé nepotřeboval facku a poslušně si sednul

zpátky do křesla.

Pak zpěv víl skončil, polovina diváků ještě měla zacpané uši, ta druhá většinou přelezla ze svých míst

na jiná, jak je jejich píseň lákala.

„Copak si nemůžou najít normální maskoty?“ ptala se rozlíceně Hermiona a konečně se opřela o

křeslo. Harry se nemohl stále ještě vynadívat krásy těch víl, stejně jako ostatní na stadiónu.

„Všichni si prosím vás můžete už odecpat uši!“ křikl Brblal na celý stadión. „Nyní přivítejte na hřišti

maskoty kanonýrů, kteří dodávají s jejich názvem, ‚že to oplácíme vašim vílám‘,!“ křikl Brblal na celé

kolo, stadión pomaličku utichl a Brblal pak vykřikl: „Sirény!“

Každý teď ohnul pohled zase na vstupní dveře, ale ty byly nadobro zavřené a nevypadalo to, že by se

otevřely.

„Tak kde jsou?“ zeptal se Ron nedočkavě.

Vtom se v bazénu objevily stíny a začaly kroužit, byly jich také desítky, plavaly z jednoho konce

bazénu do dalšího, nakonec se shromáždily na protější straně, než stály víly a polovina jejich těl se

objevila nad hladinou.

Byly to jakési mořské panny s neuvěřitelně úzkým obličejem, stejně tak plavými vlasy, ale zelené a

červené barvy a na prsou měly velké mušle.

Všem poklesla brada nad jejich nemenší krásou.

„Já se z toho zblázním,“ pronesla Hermiona a semkla ruce.

Harry zahlédl, že pan Weasley si zase zacpává uši, takže pro jistotu udělal to samé.

Chtěl to také říct Ronovi, ale vtom Sirény svůdně začaly zpívat tesknou melodii, která se spíš podobala

jemnému, ale vysokému troubení sirén.

Ron byl hned na nohou, spolu s většinou stadiónu. Byl jako omámený, koukal na ty krásky dole jako

na zázrak. Harry se ho snažil dostat zpátky na židli, ale nešlo to, když si oběma rukama zacpával uši.
Jednu ruku si uvolnil a stáhl ji po Ronovi. Začal ho tahat zpátky na židli, ale vtom mu volným uchem

do hlavy vklouzla ta líbezná píseň Sirén.

„Ginny, pomoz mi ty dvě nemehla udržet na sedadlech,“ řekla Hermiona a tlačila Harryho zpátky na

sedadlo.

Ginny popadla Rona za hábit a také ho marně tahala zpátky. Nebyly samy, hodně lidí teď stálo a

kráčelo směrem dolů, téměř celá vyšší lóže byla na nohou, stařík s tou bachratou ženou se teď jako

mládenec šinul k zábradlí, až s ním jeho ženuška práskla do židle.

Konečně jejich zpěv ustal a všichni se vzpamatovali. Víly na Sirény zle koukaly, postavily se a začaly

zpívat znovu svou píseň. Všichni teď znovu zbystřili, bylo vidět, jak dámy se marně snaží udržet pány

na svých sedadlech.

Jenže to se Sirény naštvaly a do zpěvu víl spustily i svůj zpěv, takže zpívaly přes sebe, zkrátka by se

z toho jeden pomátl. Hermiona i Ginny na Rona a Harryho sedaly celou svou váhou, jak se je snažily

zadržet. Alespoň pan Weasley měl zacpané uši a podle toho, jak se smál, se dobře bavil.

„Dóóóóóóóst!“ křikl na celý stadion Brblal a Sirény i víly přestaly zpívat.

Celý stadión se v tu chvíli vzpamatoval, Hermiona práskla s Harrym zpátky na židli a zlostně na něj

koukala, to samé Ginny, obě byly udýchané ze snažení udržet je na sedadlech. Harry nevěděl, co se

vlastně dělo, jen že najednou sedí v křesle, má vytahané oblečení a Hermiona na něj kouká jako teta

Petunie.

„No hoši, myslím, že teď už víme, proč byl před stadiónem takový zájem o ty špunty do uší,“ pronesl

pan Weasley a konečně si odecpal uši.

„Myslím, že na tohle budeme pane ministře muset zavést nějaký zákon,“ řekl Brblal.

Ministr Škrpál, který si jako pan Weasley zacpával uši, vážně přikyvoval. „Žádné vábivé maskoty,

ode dneška,“ pravil.

„Takže, pokud mě paměť nešálí, přišli jsme sem kvůli famfrpálu a ne kvůli… však vy víte,“ pravil
Brblal zase na celý stadión, který se dával do pořádku. „Takže, pokud už nic nebudete namítat, přivítejte

prosím Kudleyské kanonýry reprezentující svou vlastní zemi!“

Stovky lidí stejně jako Ron teď vyskočily na nohy a začaly vítat přicházející hráče. I kdyby se Harry

snažil křičet sebevíc, na stadiónu byl takový řev, že by se sám neslyšel, byla to neuvěřitelná atmosféra.

„Grand, Raleyová, Ruprechtová, Kim, Penn, Blokr a chytač… Tyfan!“ křičel Brblal.

Každého přivítala vlna potlesku, všichni hned nasedli na svá rychlá košťata a oblétali diváky na

tribunách a ve věžích.

„Vidíš toho malého, to je Tyfan!“ křičel Ron Harrymu do ucha, aby ho uslyšel, pak mu hned vrazil

všechnohled, aby se na něj podíval.

Harry se koukl a dal si maximální přiblížení. Uviděl ho jasně a zřetelně, snad metr a půl vysoký

chlápek, mohlo mu být tak třicet let, byl opravdu svou postavou nějaký titěrný, Harry měl ale problémy

ho na kukátku sledovat, protože byl strašně mrštný a pořád mu mizel z dohledu.

„To je on, je strašlivě čipernej a rychlej!“ křičel ze všech sil Ron. Harry věděl, o koho jde, Ron mu o

něm vyprávěl ve dne v noci, i když za poslední roky se sestava Kudleyských kanonýrů celá změnila,

protože stále hledali šikovné hráče, které neměli, a tak se jim dosud moc nedařilo.

„A nyní přivítejte na hřišti domácí, bulharské hráče!“ křikl Brblal a záhy se z východu vyřítily červené

šmouhy, jak bulharští hráči vyletěli na svých košťatech tryskem ven ze šaten. „Dimitrov, Ivanovová,

Zograf, Levski, Vulčanov, Volkov a chytač Krum!“

Celá ohromná Bulharská skvadra se řítila po stadiónu a opisovala pozdravné kolečko. Po stadiónu

přitom se lidi zvedali a zase si sedali, jak nad nimi hráči prolétali, takže se tvořily takzvané divácké

vlny. Křik byl takový, že by praskalo i sklo, Harry si všiml, že Hermiona poskakuje a radostně Krumovi

mává, ten ji zahlédl, oddělil se od svého týmu a letěl směrem k nejvyšší lóži.

„Vidíš ji? Ona nefandí našim!“ křičel škaredě Ron, aby přeřval křik diváků a koukal na Hermionu

skrz prsty.
 „Vždyť ji nech, dyť je to jedno!“ křičel na něj Harry radostně.

„Krume!“ křikla Hermiona a podala mu ruku.

Krum přiletěl až k ní, sehnul se a ruku jí políbil.

„Buď opatrný,“ křikla na něj.

„Buď opatrný,“ opakoval sarkasticky Ron a potlačoval vztek.

„Já vždycgy byt opatrný,“ mrkl na ni Krum a přidal se k ostatním ze svého týmu

„Já se snad zblázním,“ křikl Ron.

„Rone, a nezávidíš jí takhle náhodou, že je s tvým chytačským idolem?“ zeptal se ho popudlivě Harry.

Ron si odfrkl a urazil se.

„Já spíš mám ten pocit, že žárlíš,“ řekl Harry a očekával Ronovo jednání.

„A na co?“ zeptal se ho.

„Na Hermionu, nechceš, aby ji měl kdokoliv jiný,“ řekl Harry s úsměvem.

„Jak tě to mohlo napadnout, ty blázínku?“ ptal se ho, jako kdyby nevěděl, o co se jedná.

„Hráči zaujímají své pozice a na hřiště vstupuje rozhodčí až ze samotného Japonska, Tchang Ling!“

křikl Brblal a začal tleskat japonskému rozhodčímu, který byl snad svou postavou ještě menší než

Tyfan, nesl s sebou koště a kufr. Ten položil na malém ostrůvku uprostřed bazénu a otevřel ho.

Vtom z něho vyletěly dva černé Potlouky, Zlatonka a Ling nakonec vyhodil Camrál do vzduchu.

Ozvalo se písknutí a zápas začal.

„Camrálu se ujímá Dimitrov, přehazuje Levskimu, Ivanovová, Dimitrov, pozor, Grand má Camrál,

Raleyová, zase Dimitrov, Vulčanov ho zbavil Potloukem Ruprechtové…“

Harry se začal až smát, ten Brblal měl tak neuvěřitelně mrštný jazyk, že stíhal tu strašlivou rychlost

komentovat víc než jen jmény hráčů. Konečně zase viděl pekelně rychlý famfrpál, Camrál létal od

jednoho hráče k druhému jako raketa, ani u jednoho střelce nevydržel víc jak vteřinu, kolem prolétávaly

Potlouky, které téměř pokaždé přesně trefily nějakého hráče. Harry ani nechtěl všechnohled, takhle to
bylo lepší, Camrál létal od jednoho konce hřiště ke druhému, bylo to neuvěřitelně vyrovnané. Střelci si

přihrávali čím dál víc a taktizovali, písmena, vznášející se v místě informační tabule, hlásaly skóre a

druhy útoků a triků, které střelci proti sobě užívali, někdy dokonce hráči těmi písmeny i prolétávali a

nic se jim nestalo, písmena se ve vzduchu vznášela jako světélkující mlha.

Camrálu se zmocnila Ruprechtová, znovu ji ale srazil Potlouk od Volkova, Camrál dostal Levski,

hodil ho Dimitrovi, ten zase Ivanovové, tu ale srazil Potlouk od Kima.

Ron křičel ze všech sil, stejně jako celý stadión povzbuzoval hráče, Hermiona stále jedním očkem

sledovala vznášejícího se chytače Bulharů.

Camrál dostala Raleyová, Ron na ni řval ze všech sil, ať letí ta baba jedna už ke kruhům! Raleyovou

ale zase srazil Potlouk od Vulčanova.

Byla to strašná mela, Zlatonka však byla stále v nedohlednu a oba dva chytači se volně vznášeli ve

vzduchu.

„Camrál má Dimitrov, stále Dimitrov, dokázal se vyhnout Potlouku od Penna, letí stále dál, Levski je

volný, Dimitrove, přihraj! On dokázal obletět i Granda, letí přímo na kruhy, Blokre, je tvůj… Gól!!!“

Brblal řval na celé kolo a tribuny se zase nebezpečně nakláněly, možná tentokrát i víc než o tři

centimetry. „Bulharsko vede o deset bodů, krásný gól od Dimitrova do levé obruče!“

„Parchanti!“ křikl Ron a Harrymu vrazil do ruky všechnohled se slovy, aby si to přehrál. Měl to v

něm zaznamenané, úplný mistrovský gól, Dimitrov se vyhnul všem obranným liniím nepřítele a obelstil

předstíranou kličkou Blokra, kanonýrského brankáře.

Ale to už zápas znovu začal, Harry Ronovi vrátil všechnohled, ten s ním hned začal kroutit před očima

ze stranu na stranu a povzbuzoval svůj tým.

„Camrál má Blokr, nadhodil ho Raleyové, ta zase Ruprechtové, teď Grand dostává Camrál, oba

Potlouky ho minuly, sletěly se na něj jako vosy, Grand to možná bude chtít oplatit, ale ne, Camrál má

Ivanovová, vletěla mu do cesty, teď Dimitrov, řítí se znovu zpátky, dá znovu gól? Má před sebou… ano
Raleyová mu vzala Camrál, au! To muselo bolet, Potlouk jí vyrazil Camrál, má ho Levski, letí k

brankovišti, Ruprechtová ho zastavuje, Levski stačil přihodit Ivanovové, ta ale nechytila Camrál, ten

padá, má ho Grand, znovu se řítí k… au! další Potlouk, Grand však stále letí s Camrálem v ruce, juj!

další Potlouk, Grand má stále Camrál, řítí se k obručím, utekl všem střelcům, zbývá jen brankář Zograf,

Zografe!… Gól!!!“

Harry se chystal, že snad uteče, Ron normálně začal úplně šílet, mával vlajkou jako pominutý, všichni

Kudleyští teď křičeli štěstím… „Grand vyrovnává!“ křičel Brblal ze všech sil, Harry si pak uvědomil,

že jeho rychlá mluva je dána nejspíš kouzlem, protože opravdu měl nadlidské mluvení.

Stadión neméně vibroval, jako při prvním gólu, Bulharští alespoň museli uznat, že to byl mistrovský

kousek, Grand předvedl další kličku, v níž se na chviličku zastavil ve vzduchu, Zograf se k němu

rozletěl, Grand ho obletěl a nad hlavou mu přehodil Camrál do prostřední tyče.

Ron Harrymu zase podával všechnohled a Harry si to pouštěl pozpátku, Ron to zase zachytil přesným

úhlem, akorát když Camrál proletěl obručí, nebylo v kukátku vidět už nic, protože Ron s ním začal

zběsile radostně mávat.

V tom Harry ucítil, jak se o něj někdo vehementně otřel. Ohlédl se a uviděl toho dlouhovlasého

elegána, který mu před chvilkou podával ruku.

„Oh pardon, jen mi upadla peněženka, neviděl jste ji?“ zeptal se Harryho, který byl soustředěný na

všechnohled a automaticky zavrtěl hlavou.

To už ale znovu začal zápas, Grand ani nestačil dokončit slavnostní kolečko…

„Camrál má Zograf, nadhazuje Dimitrovi, ten Levskimu, ten Ivanovové, ta Levskimu, ten zase zpátky

jí, ta přihrává Dimitrovi, který je volný, Dimitrov letí, au! Další Potlouk od Kima, Camrál má…“

„LEEEEEEEŤ!“ zařvala najednou Hermiona, Harry rychle zbystřil zrak na oblohu, kde se ještě před

chvilkou vznášel Krum, ten ale teď letěl jako šipka na zem s Tyfanem za zády.

„Leť! Leť! Do toho! Do toho!“ křičela Hermiona a skákala jako zběsilá.

 „Tyfane, dožeň ho!“ křičel Ron a přetahoval se s Hermionou o slovo.

„Oba chytači se řítí k zemi, není to zase Vrónského finta? Ne, něco se tam leskne, to je Zlatonka, kdo

ji bude mít první? Oba se řítí dolů jako šílení!“ Brblal křičel na celé kolo a celý stadion se otřásal, kdyby

Zlatonku někdo chytil, tak jejich tým vyhraje.

Na poslední chvíli Zlatonka uhnula oběma dvěma a oba chytači sebou švihli do bazénu.

„No to snad není možné, oni si šli zaplavat, a kdo jako bude chytat Zlatonku, ne, to ne, Zlatonka zase

zmizela!“

A byla to pravda, malá zlatá okřídlená kulička zmizela všem z očí.

Oba dva chytači plavali ke svým košťatům a vylétali ven z vody.

„Tak počkat, oni tu Zlatonku vidí, řítí se zase za ní, oba dva!“ křičel Brblal a většina střelců teď

přestala dávat pozor a sledovala své chytače.

„Tyfane, leť!“ křičel Ron.

„Uháněj, Krume!“ křičela Hermiona a mávala mu, zatímco zacpávala Ronovi pusu, aby nemohl

povzbuzovat Tyfana, i když je ve skutečnosti nikdo z nich neslyšel.

Harry, který zapomněl vrátit Ronovi všechnohled (Ron teď byl soustředěný na spoustu jiných věcí),

se jím díval na přetahující se chytače, letěli jako blesk, Harry pochyboval, že by kdy takhle rychle letěl

on sám, ti dva přímo překonávali všechny hranice, když vtom jak prolétávali nad vílami se Tyfan

najednou oddělil a prásknul sebou o hranu stadiónu.

Odehrálo se to strašně rychle, ale Harry to nahrál do všechnohledu.

„Rozhodčí pozastavil zápas, to byl ošklivý pád, jsi v pořádku, Tyfane?“ křičel Brblal.

Ron měl ruce před pusou a vypadal vystrašeně, ani Hermiona nebyla ve své kůži, ten pád opravdu

vypadal zle.

Pak se k Tyfanovi přihnali lékouzelníci a začali ho ošetřovat, přiletěl k nim Ling a ptal se jich na stav

Tyfana. Pak si sednul na koště a zamířil si to do nejvyšší lóže k hlasateli Brblalovi, který byl hned vedle
Harryho, takže mohl slyšet, co si povídají.

„Brblale, on už nebýt schopen hrát dál, budeme muset ukončit utkáni,“ pravil Ling svou angličtinou.

Brblal si ztišil hlas a zeptal se ho.

„A nedalo by se mu ještě nějak pomoci?“

„Bude zase v porádku, ale asi tak za tyden, do te doby by Krum jistě Zlatonku chytil,“ řekl Ling.

Harry tomu nemohl uvěřit, stejně tak i Ron, který byl bledý jako stěna. Podíval se do všechnohledu a

dal si to na pomalé zopakování.

Všechnohled mu vše přehrával.

Oba letěli bok po boku a natahovali ruku na Zlatonku. Vtom ale Tyfan otočil obličej směrem dolů,

Harry si toho před tím nevšiml, jedna víla k němu natahovala ruku a zpívala mu, od té chvíle

všechnohled ukazoval, jak Tyfan omámeně padá k zemi. Harrymu se vzrušením klepaly ruce, věděl, že

má nahraný ve všechnohledu triumf, který nikdo jiný nemohl vidět, měl krásný výhled z nejvyšší lóže.

Přetočil si to ještě jednou a sledoval, jak víla láká Tyfana k sobě, dokonce i Krum trochu s koštětem

zavrávoral, musel vědět, že Tyfana omámila.

„Takže řeknu, že Bulharsko vyhrálo, ano?“ zeptal se Brblal.

Ling přikývl a Brblal se už chystal si zesílit hlas, aby mohl oznámit nemilou novinu o konci zápasu,

ale v poslední chvíli Harry vyskočil z křesla a přihnal se k rozhodčímu a hlasateli, pan Weasley ho chtěl

zastavit, ale Harry se nedal.

„Pane Brblale, to ta víla, to ona omámila Tyfana, mám to tu nahrané,“ řekl mu rychle Harry.

„Cože? Ukaž,“ řekl Brblal a koukal do kukátka.

„Všimněte si té víly tam dole,“ upozornil ho Harry.

„Sakra chlapče, ty máš pravdu,“ řekl Brblal, přetočil znovu záznam a podal to japonskému

rozhodčímu. Ten do kukátka chvíli civěl a pak řekl.

„Já nic nevidím,“

 „Musíte otevřít oko, pane Lingu,“ upozornil ho Brblal.

Napodruhé už to vyšlo, Ling také zvážněl a přešel ke Škrpálovi.

Brblal pozval všechny hráče nahoru do nejvyšší věže, aby se mohli domluvit, co dál.

„Přece musíme hrát dál, ne?“ stěžoval si Grand.

„Je mi líto, ale bez chytače je tento sport bezvýznamný,“ opakoval Ling.

„Přece to musí nějak jít,“ brblal Brblal.

Škrpál ale kroutil hlavou a řekl: „Obávám se, že z této svízelné situace není východisko, pánové.“

„Musí být přece nějaký zákon, co když povedeme víc jak sto padesát bodů, pak vyhrajeme, něco přece

musí existovat, myslete, pane Škrpále, prosím,“ žadonil Grand.

Škrpál se zamyslel a stále kroutil hlavou. Vtom ale jako kdyby se mu rozsvítilo.

„Existuje zákon, že pokud je hráč zraněn tak, že nemůže již dál pokračovat a příčinu toho zranění

zavinila nepřátelská strana, z důvodu, který se ale netýká famfrpálu, to znamená, že se nepočítá fyzický

útok protihráče, tak je možné vyřazeného hráče nahradit.“

„Dobře, tak třeba… ty,“ řekl Grand a ukázal přitom na Harryho s Kulovým bleskem v ruce.

„Cože, já?“ vykulil oči Harry snad nejvíc v životě.

„Máš tu rovnou koště, tak to alespoň bude rychlé, vím, že nemáš šanci chytit Zlatonku, tady jde o to,

abychom nabrali náskok sto padesát bodů,“ vychrlil ze sebe Grand.

„Pokud někdo má šanci proti Krumovi chytit Zlatonku, pak je to Harry,“ řekl mu odhodlaně Ron za

zády.

„Harry?“ zpozorněl Grand a podíval se na chlapce s jizvou na čele. „Tys byl u nás odpoledne při

předváděčce, jsi Harry Potter a to zázračné koště!“ křikl Grand a všichni jeho spoluhráči dychtivě po

sobě koukli.

„Já… ne, já vážně nemůžu,“ blekotal Harry vyděšeně.

„Ale no tak,“ řekl dobrácky Brblal, „to ty jsi přišel na ten konflikt s tou vílou, to ty jsi zachránil zápas
před koncem.“

„To on?“ zeptala se Raleyová a nevěřícně hleděla na Harryho.

„Obávám se, že to stejně nepůjde,“ řekl Škrpál.

„Copak jsou proti tomu nějaké zákony? Krum také hrál, když chodil ještě do školy, tak co, jsou?“ řekl

Grand a dychtivě těkal očima z Linga na Škrpála.

„No… obávám se, že ne,“ řekl Škrpál, pokrčil rameny a zakrytě pohlédl na pana Weasleyho.

Všichni teď obrátili pohledy na Harryho a Grand se zeptal :„Takže jdeš do toho?“

Harry nasucho polkl, to, že na něj všichni civí, na to už je zvyklý, ale nemyslíte, že hrát na něčem

podobném mistrovství světa už je příliš? Harry si to také myslel, v jeho hlavě spíš převažovala záporná

odpověď, hledal tedy oporu ve svém doprovodu. Ron podle jeho pohledu by ho na koště dokopal, i

kdyby ho to mělo stát nové boty, které většinou nikdy nedostal. Ginny byla stejně jako Hermiona

vykulená a v jejich pohledu se spíš zračil strach. Pan Weasley se stále rozhlížel kolem sebe a někoho

hledal.

„Já jsem kapitánka našeho družstva, kde je Harry chytačem, poslední zápas chytil Zlatonku za míň

jak deset vteřin,“ řekla Ginny a místo vyděšení se začala usmívat.

„Je to nejlepší chytač Bradavické školy,“ řekl Ron zírající na Harryho.

„Dámy a pánové, jako nový chytač kanonýrů se přihlásil, věřte nebo ne, Harry Potter!“ křikl Brblal.

Harry začal před očima vidět hvězdičky, matně se snažil vzpomenout si, kdy že řekl, že se toho zápasu

zúčastní, že to Brblal vyhlásil. Bože, dokáže si to vůbec někdo představit, teď tady padlo jeho jméno

před stovkami tisíc diváků.

„Harry, mnoho štěstí, líp oni vybrat nemohli,“ promluvil promočený Krum a potřásl si s Harrym ruku.

Ten stále neměl slov, jen vyděšeně koukal na svůj doprovod, jako kdyby čekal, že ho zachrání, co by

teď dal za neviditelný plášť.

Vtom ho popadli Grand, Raleyová a Ruprechtová, kanonýrští chytači a posadili ho na Kulový blesk.
 „Já… já… já, ale…“ klekotal Harry.

„Neboj se, nic to není,“ řekla Raleyová a sedla si vedle něj na své koště. „Jde o první pocit, než si

zvykneš a soustředíš se na hru.“

„Hru, tohle je peklo, to, co hrajeme ve škole, ve srovnáním s tímhle vypadá jako dětská házená,“

protestoval Harry.

„Harry Potter odhalil, že jedna z víl omámila Tyfana, kvůli tomu spadl z koštěte, uplatnil se tedy zákon

o cizím nepřátelském zavinění zranění hráče, kdy se může vystřídat jiným. Harry Potter vlastní známý

nebezpečný exemplář Kulového blesku. Krum má také Kulový blesk, ale už upravenou verzi,

mimochodem, Harry Potter pro ty, co to neví, je chytač v kolejním družstvu v Bradavicích a všichni tam

o něm říkají, že je nejlepší...“

„Přestaňte už!“ křikl na něj Harry. „To není pravda, nejsem nejlepší.“

Ron se ale jen usmál a kývnul Brblalovi, že to jsou jen výmluvy.

„Rone, co to děláš?“ zeptal se ho se strachem Harry.

„Harry, tohle je jedinečná příležitost, jak často se ti naskytne si zahrát ve svém nejoblíbenějším týmu

na takovém zápase?“ ptal se dychtivě Ron. „Ty na to máš, jsi k tomu předurčený, užij si to!“ křikl na

něj přes jásání, hukot a potlesk diváků.

„Co když se ztrapním?“ obával se Harry.

„To samé sis myslel, když jsi měl hrát poprvé v Bradavicích a vidíš, co teď z tebe je, máš nejrychlejší

koště na světě, ty to dokážeš!“ křičel na něj Ron, aby ho slyšel.

„Rozhodčí rozhodl vyvést Bulharské maskoty z hřiště,“ oznámil zase posílený hlas a dole bylo vidět,

jak do rozčilených víl strkají zřízenci, aby odešly.

„Takže zápas může začít!“ křikl Brblal a koukl na Harryho.

„Dost řečí, jdeme na to!“ pravil Grand a vyšvihl se do vzduchu.

Harry sledoval, jak se Bulharští i Kanonýři vznesli do vzduchu a on jediný zůstává dole. Byla už tma,
nebyly žádné známky po denním světle, muselo být už po sedmé. Avšak i tak byl stadión dostatečně

osvětlen a byli vidět všichni skandující diváci.

„Harry,“ přišla k němu Hermiona. „Hodně štěstí.“

To už ale Ron Harryho postrčil a on se vznesl do výšky.

‚A…a … a k…a kde je to odhodlání, co mi koště vždycky dodalo?‘ ptal se sám sebe vystrašeně a na

koštěti před stovkami tisíců diváků seděl jako shnilá švestka.

Vtom se ozval pískot a aniž by se Harry nadál, zápas začal.

„Camrál má Grand, nadhazuje Ruprechtové, ou! Tu sráží jeden Potlouk, stačila se ještě zachytit

koštěte, teď Levski, Ivanovová, Levski, znovu Ivanovová, Dimitrov, Dimitrov je u obručí! Nikdo ho

nehlídá, je sám, kde je brankář? Dimitrov hází! …To bylo chytré od Blokra, schoval se a na poslední

chvíli Camrál chytil, teď přihrává Grandovi, Raleyováááá ouha, to muselo bolet, dávejte si ženský

pozor na ty Potlouky.

Ivanovová, Raleyová, znovu Ivanovová, Dimitrov zase bude čekat před bránou? Ne, je vzadu,

Ivanovová nemá komu přihrát, Levski je sražen dobře mířeným Potloukem od Penna, a Camrálu se

zmocňuje Raleyová, znovu Ivanovová, no tak neperte se holky! Ouha, pozor, Harry, ten Potlouk tě

málem smetl!“

Harry si ani neuvědomil, že je jako jeden hráč, zase zápas sledoval jako divák, takže se víc než dost

lekl, když na něj Volkov poslal Potlouk, který mu pročísl vlasy, jak proletěl blízko.

Možná, že to a možná, že něco jiného, v každém případě se Harrymu rozsvítilo a náhle do něj vjela

jistota, kterou mu koště vždycky dodávalo.

‚Budu hrát, jako by to bylo ve škole, nebudu vnímat ty sta tisíce diváků, bože, sta tisíce?‘ Harry teprve

teď zjistil, jaké to je, když se vznáší v elipse plně zaplněného stadiónu.

„Pozor, Krum zahlédl Zlatonku, Harry, no tak, dělej sakra něco!“

Ta Brblalova slova na Harryho padla jako pytel cementu, zorientoval se a začal hledat Kruma. Neviděl
ho, ale ano, to je ta červená čára řítící se k zemi. Harry si řekl ‚Dobře, takže teď musím za ním a chytit

Zlatonku,‘ jenže stále se vznášel a Krum dole letěl hbitě k zemi. ‚Musím za Zlatonkou, Zlatonka,

nemysli na ty lidi!‘ napomínal se Harry.

„Pottere, k sakru, už je skoro u země!“ křičel Brblal ze všech sil.

Harry se konečně vzpamatoval nahnul koště, ale…

„To bylo neuvěřitelné, v tom Harrym je víc, než jsme si mysleli, on prokoukl Vrónského fintu, Krum

žádnou Zlatonku neviděl, chtěl, aby za ním Harry letěl k zemi a pak se vysekal o bazén, dobrá práce,

Harry!“

‚Cože jsem?‘ zeptal se Harry zmateně.

Ale to už se stadión za jeho hrdinství a prohnanost odvděčoval potleskem a Krum znovu stoupal do

výchozí pozice.

„A Dimitrov dává gól!“ křikl z ničeho nic Brblal, Dimitrov jako jediný se nesoustřeďoval na Kruma

a odvezl Camrál v klidu do kanonýrské obruče.

Harry mohl až na takovou dálku slyšet, jak Ron nadává ze všech sil na kanonýrské střelce.

‚Teď je ale čas něco dělat, chlapče,‘ řekl si Harry, mocně uchopil koště, zatnul zuby a do hlavy se mu

nahrnula čerstvě okysličená krev, aby mu dodala energii. Přestal vnímat diváky, bylo to spíš jako nějaký

vzdálený šum, vnímal jediné, Kruma a hledání Zlatonky.

„Camrál má Blokr, nadhazuje Grandovi, Grand se řítí, Ruprechtová, Raleyová, a znovu Grand,

krásně oblafli dva nepřátelské střelce. Grand letí dál, to je Dimitrov! Krásná Hadí klička, Grande, a

on letí dál, pozor! Ach ne, Camrál má Levski, ještě teď se Grand vzpamatovává z Potlouku Volkova,

Dimitrov, Ivanová, Levski, no to snad ne! Vulčanov poslal Potlouk po svém vlastním, máš to v hlavě v

pořádku, Vulčanove? Potlouk má, chci říct, Camrál má Raleyová…“

Harryho úplně udivovalo, jak rychle mele Brblal stav utkání, avšak všechnu svou pozornost soustředil

na hledání Zlatonky, proto kroužil kolem hřiště.

 „Harry, do toho!“ ozývalo se pokaždé, když přelétal nad nejvyšší tribunou, byli to jeho přátelé,

povzbuzovali ho, Harry to opravdu potřeboval… blesk!

Něco se zablesklo u informačních písmen, Harry na nic nečekal a vystřelil jako dělová koule, jako

správný Kudleyský kanonýr.

Jenže v tu samou chvíli vystřelil i Krum, má neuvěřitelný zrak, nebylo to proto, že viděl rozletět se

Harryho, aby ho sledoval, rozletěl se ve stejnou chvíli, musel ten záblesk také zahlédnout.

„Camrál má Dimit… pozor, to jsou oba chytači, tentokrát letí oba dva, to bude Zlatonka!“ řval ze

všech sil Brblal.

Harry snad ještě nikdy neměl v těle tolik adrenalinu, celý stadión absolutně řval jako pominutý,

skandoval, volal, křičel, jásal i hulákal.

Harry se řítil strašlivou rychlostí, Krum byl ale rychlejší, kontrolovaně mu začal ulétávat. ‚NE!‘ křikl

sám na sebe Harry a vzepřel se. Vtom jako kdyby mu na koště přidělali rakety, Kulový blesk vystřelil

jako šíp a Harry začal dohánět Kruma.

Dohnal ho, byli vedle sebe a řítili se jako dvě střely, Harrymu úplně vařila krev, zuby zatínal

nadlidským úsilím a hnal Kulový blesk nad hranice možností. Problém byl, že neměl hranice, v tom

okamžiku Harry začal zrychlovat, ještě rychleji, ještě rychleji, začal se vzdalovat Krumovi, tohle

všechno se událo během pěti sekund.

Pak se ale stalo něco hrozného, to nebyl žádný záblesk, najednou ta lesklá věc začala stoupat k

nebesům, bylo to zelené, oslnivé ve večerní tmě. Harrymu se rozklepaly ruce a nohy, poznal to, to bylo

Znamení zla, obrovská zelená třpytivá a odporná lebka složená snad z tisíce smaragdů a místo jazyku

měla obrovského hada.

Celý stadión na malou chvíli utichl, Harry uslyšel, jak ho Hermiona ustrašeně volá zpátky.

V tom se vedle Harryho ozval praskavý zvuk, všichni na stadiónu v tu chvíli začali panikařit a křičet,

šlapat po sobě a běsnit.

 Harry se ohlédl za sebe a pokleslo mu srdce. Krum padal bezvládně k zemi ze svého koštěte, měl

zavřené oči a ani se při pádu nehnul.

Harry automaticky stočil koště a vyrazil směrem za padajícím Krumem.

„Krume!“ odehrálo se to strašně rychle, Harry křičel se všech sil, nestačil mu, zemská přitažlivost

byla silnější. ‚Blesku, pokud jsi někdy měl být rychlý, tak právě teď!‘ křičel na své koště v duchu Harry.

Koště nezrychlovalo, Harry začal panikařit, pak ho něco napadlo, odrazil se od koštěte a začal volně

padat k zemi. Semknul nohy a ruce a padal jako šipka dolů. Dohnal nakonec Kruma a popadl ho. Vtom

se kolem Harryho prohnal jeho Kulový blesk a on na něj těžce dopadl, stále přitom držel Kruma za dres.

Vtom ho v hlavě popadla šílená bolest, jizva mu mohla úplně roztrhnout celou hlavu, pálila jako

šílená, Harry popadl druhou rukou hůlku a snažil se Nitroobranou bránit vniknutí do mysli, hůlka se mu

ale vysmekla, Harry to nevydržel a začal za ní padat i s Krumem.

Nakonec sebou praštil do bazénu, nic necítil, jenom tu šílenou bolest v jizvě, začal se dusit, slyšel

podvodní zvuky, Kulový blesk tu už měl být, aby ho zachránil, tak kde je?

Vtom se podvodní zvuky změnily v hlas, ten nejodpornější, nejledovější hlas, jaký kdy slyšel, jen

jeden člověk měl takový hlas, vlastně to ani nebyl člověk.

„Dokud budeš žít, Pottere, budou kvůli tobě umírat nevinní, jako předtím Lexter a teď tenhle ubožák.

Zemřeli jen kvůli tobě… jen kvůli tobě… jen kvůli tobě…“

„Nééé!“ křičel Harry, nabral vodu do plic a začal se dusit.

Vtom ho něco popadlo za triko a vytáhlo na hladinu. Začal kašlat vodu z plic, po chvilce dokázal

otevřít své zalepené oči, do uší se mu ozval nářek diváků a jejich děsivé a panické výkřiky. Krum byl

vedle něj, jenže nevykašlával vodu, proč nevykašlává vodu?

Harry si až teď uvědomil, že ho drží mořská panna a plave s ním rychle ke břehu. Krum se stále

nehýbal, ani se nehnul, mořská panna, co ho držela, se ho snažila probudit, ale nedařilo se jí to.

Harry přirazil ke břehu, i ta druhá mořská pana, co držela Kruma nad hladinou, připlavala ke břehu.
Harry vylezl ven, ucítil, jak ho nasáklé zimní oblečení tíží, teprve teď si uvědomil, že bazén byl nejspíš

vyhřívaný. Zato studený vzduch mu naháněl husí kůži.

Vzpamatoval se a vytáhl z posledních sil Kruma na břeh.

„Krume, no tak, vzbuď se!“ křičel na něj a oči mu slzely. V dálce přibíhali lékouzelníci. Harry do

Kruma stále šťouchal, myslel na Hermionu, jak se bude cítit, jestli…

„Krume, sakra vzbuď se, teď nesmíš umřít!“ křičel na něj Harry a lomcoval s ním. „Vzbuď se, to ne!

Vzbuď se!“

V té chvíli přiběhli lékouzelníci a začali ho odtahovat, ten stále nesmlouvavě s Krumem lomcoval,

nemohl tomu uvěřit, prostě ne!

Nakonec lékouzelníci Kruma obklopili a Harryho položili o kus dál, vyčerpaného a ještě stále kašlal

vodu z plic.

„Pottere!“ křikl na něj někdo.

Harry se otočil a spatřil Alfonse Odkouřila, jak se k němu vztekle žene.

„Já věděl, že to dopadne katastrofou, Pottere, zatýkám vás za vraždu Viktora Kruma!“

Harrymu ještě více pokleslo srdce, pokud to tedy ještě šlo.

„Co se to tady děje?“ ozval se hlas za Alfem. To byl pan Weasley.

„Já to nebyl, vážně jsem to nebyl,“ říkal překotně Harry a celý zmrzlý a promočený cvakal zubama.

„Pokud z něčeho Harryho obviňujete, tak to určitě není pravda!“ křikl na Alfa pan Weasley.

„Máme tady sta tisíce svědků, že Harry Potter zabil vedle sebe letícího Viktora…“

„To je lež!“ křikl Harry a po očích mu stékaly slzy.

„Harry, co se stalo?“ zeptala se Hermiona, která právě přiběhla celá udýchaná.

„Já… já…“ Harry neměl slov jí to říct, jenom pokynul směrem k lékouzelníkům, kteří právě plátnem

přikrývali Krumovo tělo.

„To ne…“ hlesla Hermiona, zakryla si pusu a koukala na mrtvého Kruma jako na nejhorší zážitek v
životě.

„Nedokázal… nedokázal jsem ho zachránit,“ hlesl Harry.

Vysoko na obloze zle svítila zelená lebka s hadem místo jazyka, lidé všude po stadiónu pobíhali,

přemísťovali se, někteří po sobě šlapali, bylo to absolutní peklo.

Vtom se všude kolem Harryho zničehonic objevili kouzelníci, sundávali ze sebe neviditelné pláště,

byly jich celé desítky a obemkli Harryho dokola.

„Co to má znamenat?“ ptal se Harry vystrašeně.

Pan Weasley ale zmizel za zástupem divných kouzelníků, kteří Harryho obklopili.

„Neboj se, Harry, nic ti neudělají,“ řekl mu pan Weasley.

„Pane Weasley!“ křičel na něj Harry a natahoval k němu ruku. „Pomoc!“

„Bude to zase v pořádku, Harry, uvidíš!“ křičel na něj pan Weasley.

Vtom ale jeden z těch, co Harryho obklopili, zvedl hůlku a namířil jí na Harryho.

„Pane Weasley, pomozte…“

Nestačil to však dopovědět, z té hůlky vyšlehla jiskra přímo do Harryho hlavy.

Kapitola 32.
Vztek
T ahle místnost mu byla povědomá, no jistě, to je Komnata nejvyšší potřeby, ale vypadá tak, jako

když do ní minulý rok chodili na hodiny Brumbálovy armády. Ovšem teď tu nevisely žádné ozdoby ve

tvaru Harryho Pottera, bylo tu příjemně teplo a světlo.

„Tak jak dopadla první čtvrt roku?“ zeptala se nějaká holka Harrymu za zády.

Harry se otočil a spatřil Cho, hleděla na něj s rukama za zády opřená o stěnu.
 „To jsi ty, pořád jsi za mnou chodila,“ poznával ji Harry. „Proč?“

„Něco se ztrácí… a něco přetrvá,“ řekla mu vážným pohledem. „Jen to, co přetrvá, občas bolí.“

„To jsi byla ty, před tím, když jsem spadl do toho kontejneru, tak jsi na mě mluvila, kdo jsi, ty jsi

opravdová… Cho? A kde to jsme, to je sen?“ divil se Harry a rozhlížel se.

„Jsme ve světě, kde všechno může být skutečností a zároveň pouhým snem,“ řekla Cho, mocně

rozpřáhla ruce a v tu ránu se komnata změnila v rozkvetlou louku s jabloní, obalenou jablky, ptáci

zpívali a teplé letní slunce jim hřálo do tváře.

Harry neměl slov, všechny kvítky byly rozkvetlé, stromy plné zeleného listí a vzduch vlahý a čistý.

„Já… já jsem mrtvý? To je nebe?“

Cho se usmála a přistoupila k němu. „A kdo říkal, že bys šel do nebe?“

Harry na ni překvapeně koukl, Cho se na něj usmívala a nic neříkala.

„Proč mám pocit, že tě znám už celé roky?“ divil se Harry.

Cho se na něj znovu usmála a sehnula se pro pampelišku. „Člověk občas zapomíná hodně důležitých

věcí, i ty, co zapomenout nechce,“ řekla a přivoněla si.

„Chceš říct, že jsem na tebe zapomněl?“ divil se Harry.

Cho se na něj vážně podívala a upustila pampelišku.

„A co si myslíš ty?“ zeptala se.

„Já… já… já nevím, v hlavě mám zmatek,“ stěžoval si Harry a chytil se za hlavu. „Jsem vrah,“ řekl

pojednou.

Cho na něj překvapeně koukla a začala kroutit hlavou.

„To si nemyslím.“

„Ale ano, zabil jsem Lextera a i Kruma,“ povzdechl si Harry.

„Víš, když si to člověk bude připomínat, za chvíli tomu uvěří,“ řekla mu.

„Jsem mrtvý?“ zeptal se znovu.

 „Samozřejmě že ne, to ty si vybíráš, jestli mě chceš vidět,“ řekla mu.

„Já?“ divil se Harry.

„Ty a možná také tvé vnitřní já,“ řekla mu Cho a zamyšleně na něj hleděla.

„Co mám dělat?“ ptal se Harry sklíčeně.

„Jeden moudrý člověk ti kdysi řekl, že o tom, jací opravdu jsme, rozhodují naše volby,“ řekla mu a

nespouštěla ho z očí.

„Cože?“

„Tvůj svět… je podobný tomuhle, pokud budeš chtít, bude se také měnit, stačí si jenom přát a stát si

za svým,“ řekla mu a vtom se místo rozkvetlé louky objevila louka s uragánem, všechny stromy byly

vyrvané z kořenů, listí opadalo, květiny byly stržené, nebe bylo zamračené, všechna ta krása byla rázem

pryč.

„Přej si, ať se změní!“ křičela na něj Cho přes dující vítr.

„To je hrůza, ať to přestane!“ stěžoval si Harry, vichr dul jako šílený a trhal všechno po zemi, včetně

Harryho, který jen tak tak udržoval rovnováhu, pouze Cho klidně stála a mluvila na něj.

„Tak si to přej!“ řekla mu.

„Jak?“

„Vždyť je to tak jednoduché, najdi v hloubi duše to, o čem nepochybuješ, a celý svůj obraz světa na

tom postav… snaž se… to ty si musíš zvolit!“

Harry se soustředil, ale nevěděl, o čem nepochybuje. Je to všechno strašlivě zamotané, nikomu ale

nechtěl ublížit, nechtěl, aby se stala spousta věcí.

„Zase lituješ,“ řekla mu přes fučivý vítr Cho. „Přestaň se obviňovat!“

Přistoupila k němu ještě blíž a pošeptala mu do ucha: „Když nebudeš mít nikoho rád a nikdo zase

tebe, má vůbec cenu žít?“

„Přátelé si teď budou myslet, že jsem vrah, jediný, kdo mě může mít tak rád, jsou mí rodiče, ale ti
jsou mrtví,“ řekl smutně Harry a snažil se vzdorovat větru.

„Dokud budeš ty naživu, bude jejich láska přežívat v tobě… a to je ta největší síla na světě, přesahující

všechny lidské a božské hranice,“ řekla a postavila se před něj. „Musíš… jenom… chtít.“

„Je mi líto, Brumbále,“ ozval se náhle hlas za Harryho zády, „ale v prosinci se bude konat soud, tak

to bude, ať chcete, nebo ne.“

Harry se otočil, stála tam druhá Cho a mluvila na něj. Otočil se zpátky, chtěl si ještě popovídat s tou

první, ta ale už byla pryč.

„Jak chcete, Kornelie, sám zase zjistíte, že se mýlíte,“ řekla znovu ta druhá Cho. „Vidělo ho přes sto

tisíc diváků, Brumbále! Sto tisíc!“ mluvila pořád druhá Cho.

„Já ho ale nezabil,“ řekl jí Harry.

„Myslíte si, že by Harry Potter opravdu mohl vyčarovat Znamení zla?“ zeptala se Cho a hned si sama

odpověděla. „Potter, Potter, když si vzpomenu na ty jeho vzorné rodiče, Lily a James se musí obracet

v hrobě, když slyší, co z jeho synáčka vyrostlo.“

„To není pravda!“ křikl Harry.

„Pokud by teď Lily a James žili, byli by to ti nejpyšnější rodiče, jaké kdy kouzelný svět poznal,

Kornelie,“ řekla druhá Cho.

„Co to má znamenat?“ ptal se Harry zmateně.

„Jak myslíte, mně je to ostatně jedno, v prosinci bude mít slyšení a garantuji vám, že se sto tisíci

svědky půjde jistojistě za mříže.“

„Cože?“ divil se Harry. „Za mříže? Co se to děje?“

Vtom se vedle něj objevila ta první Cho a řekla mu: „Musíš jenom chtít.“

Náhle se rozbouřená a nevyrovnaná louka začala propadat a mizet v černé mlze, místo toho se objevila

černá místnost s jedním okýnkem nejspíš u dveří.

Harry si uvědomil, že leží na lehátku, a tak se posadil. Všude byla tma, jen okýnkem dovnitř do této
malé místnosti trochu prosvítalo světlo.

Vtom se dveře otevřely a objevil se v nich nějaký muž, hledíc na Harryho.

Toho náhlé světlo zprvu oslnilo, takže si přikryl oči rukou a snažil se, aby si přivykly.

„Harry, můžeme jít,“ ozval se hlas, byl mu nějak povědomý.

Harry se stále vzpamatovával, trochu se mu motala hlava.

„Tak ukaž…“ přišel ten muž a pomohl mu na nohy.

„Kdo jste?“ ptal se Harry zmateně.

„Remus Lupin jméno mé, těší mě…“ řekl hlas a pousmál se. „Snad jsi na mě nezapomněl.“

„Ne, to ne,“ přiznal Harry a Lupin ho vyvedl z tmavé místnůstky. „Kde to jsem?“

„Na kouzelnické policejní stanici,“ řekl Lupin. „V cele předběžného zadržení, abych byl přesnější.“

„A kam to jdeme?“ ptal se dál Harry.

„Nejdřív na zmrzlinu a pak zpátky do školy,“ řekl mu dobrácky Lupin.

Vedl ho nějakou úzkou chodbou, která měla po stranách dveře do těch malých místnůstek, ve kterých

byly pouze postele.

Vyšli po schodech a otevřeli dveře.

Vtom se před nimi objevila místnost na první pohled plná kanceláří a uspěchaných lidí. Podlaha byla

zelená, zato stěny a strop byly nahozeny světle modře, všude byly další dveře do dalších kanceláří, do

všech pořád někdo vrážel, jak všude spěchali kouzelníci se všemi možnými lejstry. Dole po podlaze

utíkala různá podivná zvířata, nesla balíčky a dopisy a další různé věci, z některých až běhal mráz po

zádech. Občas tudy proletěla sova, nespočet oběžníků a reklam snášejících se každému do ruky a když

je někdo odhodil, vznesly se zase dalšímu do ruky.

Došli až na konec velké chodby s kancelářemi a dorazili k jakési stěně, po které jezdily stupínky

nahoru a dolů a zázračně mizely pod podlahou i s těmi, co na nich stáli, jako kdyby podlaha byla voda

a oni se do ní nořili.
 „Takže, jedeme do přízemí, to jest dolů, ano?“ řekl mu Lupin.

„A to jako jak?“ zeptal se zmateně Harry.

„Stoupneš si na jeden z těch stupínků směřujících dolů a to je vše, já ti pak řeknu, kde vystoupit,“ řekl

mu Lupin.

Harry se začal cítit dost nejistě, ale to už ho Lupin strčil na jeden ze stupínků směřujících dolů.

Bylo to zvláštní, jako kdyby podlaha byla tekutá a zároveň měnila tvar podle Harryho nohou. Začal

klesat pod podlahu, až v ní nakonec zmizela i jeho hlava.

Chvíli nic neviděl a pak se před ním objevilo další patro, Harry na to vykulil oči, jel stále dolů, to je

poněkud divný způsob výtahu. Všichni, hned jak ho uviděli, na něj zírali. Harry byl rád, že se zase noří

pod další patro, protože pohledy zvědavých kouzelníků mu nebyly nijak příjemné.

Další patro, zase na něj několik lidí civělo, další patro a další a další.

Nakonec projel asi tak tucet pater, když ho nad sebou upozornil Lupin na to, že příští patro budou

vystupovat.

Harry sestoupil ze stupínku a dopadl nohou na pevnou podlahu. Jeho stupínek pak zmizel v podlaze

za ním.

„Tak jdeme,“ řekl vedle něho Lupin a vedl ho další chodbou ven. Tady všude byly zase přepážky, u

nichž stáli kouzelníci a cosi vyřizovali, někteří byli opravdu naštvaní.

Na konci chodby byly dveře, na první pohled dost zchátralé. Lupin je otevřel a vyšel jimi s Harrym

ven. Místo toho ale byli v další chodbě, nebo to spíš bylo patro v nějakém laciném činžáku, Lupin za

sebou zavřel dveře a ty rázem zmizely, jako kdyby tam nikdy nebyly.

Sestoupil po schodech dolů a Harry konečně uviděl opravdový východ z tohohle činžáku.

Nakonec vyšli ven na ulici, mohlo být tak poledne, byla dopravní špička, lidí na ulicích plno, všichni

si to šinuli za svými problémy a povinnostmi.

Harry viděl, jak Lupin stále obezřetně kouká všemi směry a jednu ruku má v kapsy. Mohl by se vsadit,
že tam drží hůlku, připraven za každou cenu Harryho ochránit.

Zašli do nějaké kavárny a protože byla venku dost velká zima, tak si místo zmrzliny objednali horký

čaj. Pak si Lupin sedl s Harrym do kouta ke stolu pro dva a začal usrkávat teplý nápoj.

„Byl tam Brumbál, že?“ zeptal se z ničeho nic Harry.

„Ano, bohužel ale… no budeš muset jít před soud,“ řekl těžce Lupin.

„Myslíte si, že jsem to udělal?“ zeptal se zamračeně Harry.

„To mě ani jednou nenapadlo, věř mi,“ ujistil ho Lupin a vyndal si vylouhovaný sáček s čajem.

„U toho soudu prohraju, že?“ pokračoval dál Harry.

„Vím jenom, že Brumbál to nedopustí, je členem Starostolce,“ řekl Lupin.

Harry si usrkl svého čaje, bylo to, jako když mu tělo někdo zalije teplou vodou, jako neuvěřitelně

příjemné pohlazení.

„Už je ti líp?“ zeptal se Lupin a Harry přikývl.

„Dostanu zpátky hůlku?“ zeptal se Harry.

„No… budeš ji až do odvolání smět používat pouze ve škole o hodinách,“ řekl mu Lupin potichu.

„Proč? Co se stalo s mou hůlkou?“

„No… s tím tě teď nebudu zatěžovat,“ řekl Lupin tónem, že se o tom už víc nechce bavit. Tón, který

Harry nesdílel.

„Co se stalo na tom zápase? Kdo vyhrál?“ ptal se dál Harry.

„Zápas byl okamžitě ukončen, ministr Škrpál usoudil, že už není nadále bezpečné zápasy a dokonce

i mistrovství provozovat,“ řekl těžce Lupin.

„Cože, oni zrušili mistrovství ve famfrpálu?“ divil se Harry a Lupin přikývl. „A to kvůli mně?“

„Ne kvůli tobě, Harry, ale… zkrátka tam odtud odešlo asi přes pět set zraněných, pošlapaných a

zardoušených, naštěstí ne mrtvých, po tom, co tě tam omráčili, se strhla hotová hysterie, všichni se

hrnuli k východům, šlapali po sobě a…“ říkal Lupin pomalu. „Škrpál si zkrátka uvědomil nebezpečí,
představující Znamení zla, takže dokud… dokud bude toto nebezpečí trvat… no zkrátka nedovolí už

žádný takovýto veřejný zápas, kde by se sešly sta tisíce diváků Voldemortovi přímo pod ruku,“ podotkl

Lupin a znovu si usrkl čaje.

„Co je tedy s tou mou hůlkou?“ ptal se dál Harry.

Lupin si povzdychl a začal se rozmýšlet, co řekne.

„Lepší je to říct na rovinu,“ ujistil ho Harry.

„Brumbál se vážně snažil…“ pokračoval Lupin. „Ale… těch sto tisíc svědků je problém,“ pravil těžce

Lupin. „Někteří říkají, že viděli, jak kouzlo vyšlo odjinud, někteří tě zase viděli, jak se ke Krumovi

otáčíš a… no však ty víš co.“

„Věděl jsem, že se nemám zúčastňovat,“ hlesl Harry.

„Nemohl jsi to tušit.“

„A co Hermiona?“ zeptal se po chvilce Harry.

Lupin chvíli váhal a pak řekl: „Bojí se o tebe, zároveň ale neví, co si má myslet, popravdě se chová

velice podivně.“

„Myslí si, že jsem to udělal?“ divil se překvapeně Harry.

„To si nemyslím…“ řekl Lupin, něco chtěl dodat, ale radši se odmlčel.

„A Kulový blesk?“

„Ten to přežil, neboj se,“ pousmál se Lupin. „Slyšel jsem, že ses divil, proč ti to koště pořád

zachraňuje život.“

„To ano,“ přisvědčil Harry.

„To Sirius. Když jsi u něj byl vloni doma, ukradl ti ho a začaroval, aby tě pokaždé, když budeš mít

hůlku, zachránilo,“ řekl s úsměvem Lupin.

„Když budu mít hůlku?“

„Svou hůlku, začaroval ho tvou hůlkou, proto reaguje jenom na člověka, který ji právě drží, a to jsi
vždycky byl ty,“ řekl Lupin.

„Chybí mi…“ řekl Harry a míchal si čaj. „Moc mi chybí.“

Lupin na něj smutně koukal a řekl: „To nám taky, věř mi.“

Harry se na Lupina zadíval a pak po chvilce řekl: „Víte, to vám nevěřím,“ Lupin se na něj překvapeně

podíval. „Kdyby vám chyběl, snažili byste se ho dostat zpátky.“

„Harry, ale to nejde,“ řekl mu vážně Lupin.

„Co je to ten oblouk, proč jste mě tehdy zastavil?“

„Aby tě nepotkal ten samý osud, jako jeho,“ řekl mu Lupin a Harry se začal zlobit.

„Proč mi nic neřeknete?“ ptal se naštvaně Harry. „Proč pořád přede mnou něco tajíte?“

„Pro tvé dobro,“ řekl jednoznačně Lupin.

„Kde je Lexter, proboha to jsem nemohl přijít ani na pohřeb?“ divil se Harry.

Lupin váhal a pak pomaličku vážil slova. „Když se něco… přihodí bystrozorovi, většinou je to přísně

tajné a žádný pohřeb se nekoná.“

„Ani táta neměl pohřeb?“ zeptal se ho zděšeně Harry.

„Myslím, že v té době o jeho smrti věděl každý, takže to nemělo cenu ututlávat,“ řekl mu Lupin.

„Proč jste všichni tak klidní kvůli Siriusově smrti?“ divil se Harry. „Jako kdyby se nic nestalo, já vás

nechápu!“ křikl na něj Harry a vzbudil trochu pozornosti v kavárně, Lupin naznačil, aby se utišil.

„Tak mi řekni, co jsme měli dělat?“ zeptal se ho Lupin.

„Hledat ho, zachránit ho,“ vyjel na něj hned Harry.

„A když ani jedno nebylo možné?“ zeptal se Lupin.

„Nic není nemožné, když si člověk za tím stojí,“ vyhrkl Harry, vstal a začal si to šinout k východu.

Vyšel ze dveří do kavárny na ulici a hned se jeho směrem rozběhlo pár lidí. Harry na ně vykulil oči,

jenže vzápětí vyšel za jeho zády Lupin a všichni ti lidé, co se k němu rozběhli, najednou zpomalili a

dělali, jako že nic.

 „Nesmíš mi utíkat, Harry,“ upozornil ho Lupin.

„Víte, jaký je to hrozný pocit?“

Lupin mu chvíli koukal do očí, Harry viděl, že Lupinovi na něm záleží víc, než na komukoliv jiném

a že by pro Harryho udělal cokoliv, z nějakého důvodu ale nemůže.

„Nejbližší Letaxový krb je odsud necelých sto metrů, tak pojďme,“ řekl Lupin a vedl ho dál ulicí,

dokud nezašli do domu k nějaké paní, která je přivítala s plnou náručí sladkostí, podle prvního pohledu

to byla čarodějka.

Harry se pak postavil do krbu a řekl: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích.“

Lupin mu ještě zamával a usmál se, Harry mu úsměv neopětoval, naopak se na něj rozčileně podíval,

to už ale všechno zmizelo a Harry se začal točit jako nezastavitelná káča. Prolétal kolem jiných krbů,

které se mu míhaly jako světlé šmouhy, když vtom po něm znovu skočil had a těsně ho minul. Harry

naštěstí nezpanikařil, takže se znovu nebouchl do hlavy, ještě teď po tom, co se stalo minule, měl na

hlavě ošklivý strup.

Točil se stále dál, snažil se přijít na to, jestli ho had sleduje, ale všechno bylo tak rozmazané, že člověk

si neviděl ani na vlastní nohy.

Náhle dopadl těžce nohama na uhlíky v krbu v Nebelvírské společenské místnosti. Všichni se skoro

až lekli, ono pokaždé, když se někdo zhmotní s Letaxem, se ozve nepříjemná rána.

Harry sestoupil z krbu a rozhlédl se po místnosti. Někdo, kdo právě odcházel, si s odchodem pospíšil,

někdo zase přešel od Harryho co nejdál, někdo na něj koukal, jako kdyby byl členem rodiny, který je

zradil. Tenhle pohled Harry znal, takhle se na něj dívali v druhém roce, když si mysleli, že je

Zmijozelský dědic.

„Harry, no konečně, jak to dopadlo?“ zeptal se Ron, který vyskočil ze židle a šel Harrymu naproti.

Oba dva si pak sedli do klubovek u kamen.

„Proběhne se mnou slyšení, ale vypadá to bledě,“ řekl Harry pochmurně.

 „Jak si někdo může myslet, že jsi to byl ty, vždyť jsi měl plné ruce práce s koštětem,“ divil se Ron.

„Co já vím… a co Hermiona?“

Ron začal přemýšlet, co řekne a pak pravil: „Od včerejška, co jsme přijeli, nevychází z ložnice, jenom

kvůli jídlu a tak. Odmítá se se mnou bavit, takže ji radši nechávám na pokoji,“ řekl Ron vážně.

„A ví, že dnes přijedu?“

„Ano.“

„Jaký má na mě názor, snad si nemyslí, že jsem to udělal já?“

„Myslím, že ta věří v tvou nevinu daleko víc, než já a že i já si myslím, žes to neudělal,“ odvětil.

„Díky, Rone. Asi jste ale jediní,“ hlesl Harry.

Listopad se přehoupl na prosinec a slovy hořké týdny by se nedala vystihnout nálada, která panovala

ve škole v Harryho přítomnosti. Venku čím dál více mrzlo a s tím mrzla i Harryho nálada, jezero pod

školou už bylo řádně zamrzlé, stále ale nepadal sníh, až se to zdálo divné. Dá se říct, že jediní, kteří s

Harrym kamarádili, byli jeho spolubydlící. Harry se mockrát ptal Hermiony, jestli je v pořádku,

očividně nebyla, i když říkala, že jí není nic.

Holky začaly říkat, že celé dny v ložnici probrečí a že se s nikým nebaví, Harryho a Rona až

překvapilo, jak ji smrt Kruma vzala, jako kdyby mezi nimi bylo něco víc.

Co se týče učení, byla to ta samá písnička, Snapeovo zesměšňování před celou třídou nepolevovalo,

i když většina dětí se teď bála, aby je Harry nezabil a hned nato nevykouzlil vesele Znamení zla. I když

to Harrymu bylo trochu hloupé, docela se mu líbilo, když se ho ostatní bojí. Seamus a Dean vždycky

radostně hlásali, že jestli nebudou hodní, Harry si je odnese do Chroptící chýše a tam roztrhá na cucky.

Stále mu ale nikdo nic neřekl o Nitroobraně, Brumbál se při každé večeři vesele bavil s

McGonagallovou, Snape musel přetrpět věčný Alfův smrad Letaxového kouře a Hagrid se zase staral

o dva velké přírůstky Bradavic, Zlaťáka a Drápa.

 Hned druhý prosincový týden Alf rázně zakázal s pomocí Ministerstva návštěvy Drápa, takže za ním

už nikdo nemohl, což se Hagridovi nelíbilo. Dráp si už zvykl na společnost, podle Hagrida byl vždycky

veselý, když studenti přišli na návštěvu, jenže teď, když je sám, se chová, jako kdyby byl uražený.

Ron s Harrym vymýšleli různé způsoby, jak se Alfovi ztratit, ale on je pokaždé našel, jako kdyby měl

na Harryho nějaký radar. Ve svém odporném zvyku kouřit Letax pokračoval, i když ne před vyučujícími

a před studenty. Harry si řekl, že když ho tolik štve, bude se snažit chodit hodně do místností, kde Alf

nebude moci kouřit, třeba z něho za chvíli udělá abstinenta, i když ho tahle myšlenka spíš pobavila.

Náladu mu opět posunula pod bod mrazu pozvánka na zúčastnění se trestného řízení, která přišla

týden po návratu do Bradavic. Měl se tam dostavit 18. prosince v 10:00. Harryho překvapovalo, že

minule, když tam šel, tak to nazývali disciplinární řízení, kdežto teď je to trestné řízení. Že by to bylo

v něčem jiné?

Vlastně si ani neuvědomoval, v jakém je nebezpečí, on opravdu může jít do vězení? Ale vždyť je

nevinný. Nic neprovedl a teď musí jít znovu k tomu strašlivému soudu, který se určitě bude konat v té

rozlehlé hale se sedadly kolem dokola a jedním křeslem s řetězy uprostřed.

Minule to ale dopadlo dobře. Přišel Brumbál, i když Popletal očividně schválně uspíšil jednání o

hodiny dříve, protože doufal, že Brumbála tím oblafne, jenže to se nestalo.

Alespoň, že celá skupina famfrpálového družstva věřila v Harryho nevinu, takže tréninky nedělaly

problém, jenom venku už mrzlo, až praštilo, stále se ale sněhu nechtělo snést se k zemi.

Ostatní ale bylo peklo, učení oběma bez Hermiony opravdu nešlo, ta byla věčně zavřená v ložnici a s

nikým nepromluvila. Dokonce se podle děvčat přestala učit, což bylo u Hermiony tak divné, jako kdyby

Voldemort znovu nastoupil usměvavě do školy. Alf stále Harryho otravoval a Harry začínal být

naštvaný víc než kdy dřív, jde jen těžko si představit, že na každém kroku vás stále někdo sleduje, jeho

přátelé kvůli tomu (kromě Rona) s ním přestali chodit společně, protože se chtěli zbavit přítomnosti

toho odporného chlápka. Alf naopak se skamarádil s jediným člověkem, kterého Harry nenáviděl snad
ještě víc, a to s Filchem. Takže když někde seděli nebo chodili, nejenom že za sebou měli Alfa, ale ještě

k tomu i Filche, který měl právo udělovat školní tresty a stále Harrymu vyhrožoval, že mu jeden dluží

za to, jak se k němu onehdy choval drze.

První týden v prosinci byl Harry upozorněn na školní trest se Snapem, který ho stále ještě čeká, což

byla poslední kapka. Ten den začal Harry úplně zuřit a nejradši by všechno rozmlátil, ani Ron nevěděl,

jak se k němu má chovat, aby ho zase nepobouřil. Zato Snape se choval čím dál hůř, bohužel si našel

zalíbení v nadávání na Hermionu, která se teď tolik nebránila a vypadala, jako kdyby jí všechno bylo

ukradené, takže Nebelvíru stále srážel body, jak se Hermionu na Lektvarech snažil Harry obhájit.

Co se týče Obrany proti černé magii, stále ji vyučoval Snape, Harry si všiml, že jeví jakési známky

vyčerpanosti a že občas na hodinu přijde pozdě, jako kdyby nestíhal Lektvary i Obranu zároveň. Když

ho ale Harry moc začal pozorovat, Snape si na něm hned spravil náladu tím, že mu ubral body nebo

zadal práci navíc.

Harrymu ale navíc lezla na nervy ještě jedna věc, pokaždé, když něco zkazil, hlavně pak ve

Snapeových hodinách, se z rohu místnosti ozval posměvačný smích podobný tomu Malfoyovu. Byl to

Alf, pokaždé se Harrymu vysmál, jako kdyby se dobře bavil, a to před celou třídou, před těmi skoro

padesáti dětmi.

Zkrátka podtrženo a sečteno, probíhaly opravdu Harryho nejhorší dny ve škole, stále mu lezla na

hlavu otázka: ‚Může to být snad ještě horší?‘ ale radši ji nikdy nevyslovoval nahlas. Bez kamarádů, bez

přátel, bez rodiny, bez zábavy, bez pochopení, dá se říct bez života.

Ale poslední věc, která snad emocionálně na něj zabírala nejvíc, byl jakýsi divný pocit prázdnoty, ten

pocit, který málem při famfrpálovém mistrovství potlačil, teď se ale vrátil a nabíral takové obrátky, že

skoro přímo doháněl k pláči. Harry si připadal jako nějaká baterie, která se stále nabíjela, jenže teď

ztratila elektrickou zástrčku.

Nakonec přišel čas na Snapeův školní trest, bylo už pozdě večer a hrad byl tichý. Harry šel dolů do
sklepení, kde byla Snapeova třída a kabinet, jenže ještě než stačil zaklepat na dveře, tak se samy otevřely

a vyšel z nich Brumbál. Harry na něho překvapeně vyvalil oči a neměl slov.

„Ahoj, Harry,“ řekl Brumbál a šel dál směrem ze sklepení.

Harry ještě neměl slov, takže mu ani neodpověděl, pak se vzpamatoval a zaklepal na dveře.

„Dál,“ ozval se hlas za nimi.

Harry vstoupil, Snape stál za svým stolem otočený zády a mířil si na spánek svou hůlkou. Pak ji začal

pomalu odendávat a z konce hůlky k jeho hlavě se tyčila tenká stříbrná nit, která se leskla v pochmurném

světle pochodní v místnosti. Pak se nit odepnula od jeho spánku a zmizela za Snapem, Harry věděl, že

právě ukládá vzpomínku do myslánky. Pak se otočil a v ruce držel právě tu kamennou misku, myslánku,

otevřel o kus dál bytelný trezor, ze kterého se vyvalily odporné smrady a štiplavý kouř, jako kdyby tam

Snape schovával nejhorší poklady světa. Dovnitř vložil myslánku, trezor pak zavřel a jakýmisi tichými

kouzly (kterých bylo asi sedm) ji zamkl.

„Už vám do myslánky nepolezu,“ protrhl ticho Harry.

Snape pořád stál otočený zády a nad něčím přemýšlel.

„Byl tu profesor Brumbál,“ začal pojednou hlasem, jako kdyby se měl velice přemáhat.

„Ano, potkal jsem ho,“ přisvědčil Harry.

„Nepřerušujte mě!“ upozornil ho Snape a otočil se k němu čelem. V obličeji měl výraz největšího

odporu a nechutě. „Požádal mě, abych…“ Snape se zhluboka nadechl a říkal dál. „abych pokračoval s

vámi v Nitroobraně.“

Harry vykulil oči a poklesla mu brada. ‚To ne, tohle ne, to nechci!‘ křičel na sebe v duchu.

„Ač se mi to příčí jistě víc než vám, alespoň mám tu snahu, proto očekávám tu samou snahu i z vaší

strany, Pottere,“ řekl Snape a opravdu se při těch slovech musel přemáhat.

„Vy mě nedokážete naučit Nitroobranu, to nejde,“ řekl Harry a začal kroutit hlavou.

„Musím uznat, že jste jeden z nejzabedněnějších žáků, jaké jsem kdy poznal,“ řekl úlisně Snape a
odfrkl si. „Měl jsem pro vás připravený školní trest, ale profesor Brumbál…“

„Je mi jedno, co řekl profesor Brumbál, já s vámi nebudu dělat nitrozpyt, už nikd…“

„Ticho!“ křikl Snape. „Pojďte sem a připravte si hůlku.“

Harry ucítil takovou nenávist, že to, aby si očistil mysl, bylo přímo směšné.

„Řekl jsem ne!“ křikl Harry.

„Okamžitě sem pojďte, Pottere!“ křikl i Snape.

„Dejte mi pokoj!“ křikl Harry, otočil se a sáhl po klice, jenže vtom se ozvalo cvak!.

„Pusťte mě odsud!“ křikl Harry a snažil se uvolnit zamčené dveře.

„Je to pro vaše vlastní dobro, podle našich zdrojů se Pán zla za poslední dny nesnažil do vás

proniknout, nyní však ale…“

„To vy jste ten zdroj!“ křikl Harry. „To vy jste jeden ze smrtijedů!“

„Mýlíte se, Pottere!“ křikl Snape. „Nesmíte si myslet, že jsem jeden ze smrtijedů.“

„Jak to?“

„Vypusťte to z hlavy, nesmíte nic takového vědět!“ křikl na něj Snape a přešel k němu.

„A co mám ještě vypustit z hlavy, aby to Voldemort nezjistil…?“

„Neříkejte jeho jméno nahlas!“

„Co mám ještě zapomenout? To, že jste mi minule tak zhnusil mého otce, že jsem ho skoro začal

nenávidět? Za to, co vám udělal? Myslete si, co chcete, ale já nejsem jako on, nepředvádím se a nedělám

všechny ty pitomosti.“

To Snapea zarazilo a zamyšleně na Harryho koukal. Harry dýchal o překot, pěnil vzteky a nejraději

by všechno v kabinetu rozmlátil. Nevěděl, co má dělat, jediné, co chtěl, bylo okamžitě odtamtud

vypadnout.

„Právě že jste jako on, jste až moc jako on,“ řekl jedovatě Snape a zase se tvářil kysele.

„Je mi jedno, co Voldemort ze mě zjistí.“

 „Neříkejte to jméno nahl…!“

„Ať si pro mě Démoni přijdou, je mi to jedno!“ křičel Harry a Snape podruhé ztuhl.

„Odkud to víte?“ zeptal se Snape.

„To vás nemusí zajímat,“ procedil skrz zuby Harry.

„Vynakládám velké úsilí, abych se přemohl a znovu vás učil Nitroobranu…“

„To ale nemusíte, buď mě zabijte, nebo pusťte!“ křičel ze všech sil Harry, opravdu už měl nervy

nadranc.

„Za tuhle návštěvu bych vám měl srazit nejméně padesát bodů a k tomu ještě byste dostal tucet

školních trestů,“ řekl vztekle Snape.

„Já jsem se o vaši pomoc neprosil,“ řekl Harry.

„Pottere, já vás varuji.“

„Varujte si, koho chcete,“ zarazil ho Harry. „Jste mým profesorem Lektvarů a Obrany proti černé

magii, ale ne Nitroobrany, to nikdy… už nikdy,“ řekl Harry se zatnutými zuby a v kapse svíral hůlku.

Snape si toho všiml, pak mávl svou hůlkou na zámek ve dveřích, až se ozvalo cvak!.

„Dobrá, uvidíme tedy… jak jste dobrý, Pottere,“ řekl Snape, otočil se a začal si hledět svých věcí.

Harry popadl kliku a vyběhl z kabinetu ven. Kdyby na něj teď položili vajíčka, uvařila by se natvrdo,

jak teď úplně řičel. Hned za dveřmi kabinetu se za ním objevil Alf a začal ho zase sledovat.

Harry vyběhl po schodech, jak nejrychleji mohl, aby mu Alf nestačil. Na Buclatou dámu pohlédl tak

zle, že až nadskočila, protože si myslela, že ji jde zase spálit.

S Ronem neprohodil ani slovo, jen mu řekl, že jde spát. Ztlumil si hlas a zalehl do postele. Nejradši

by teď měl jednou tak větší hlavu, protože těch myšlenek, které se tam teď převracely, bylo tolik, že se

mu do ní skoro nevešly, a bohužel převažovaly ty horší myšlenky.

Hermiona s nimi nemluví, Lexter je mrtvý, se Snapem má dělat Nitroobranu, Alfa má stále za zády,

celá škola na něj kouká jako na vyvrhela, nic horšího si snad ani nemohl přát.
 Pitomej Snape, je to ten největší idiot na světě, nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím ho z celého

svého srdce!

Zloba se za posledních několik dní v něm nakupila, všechno, co zažil kvůli věčnému slídění Alfa za

jeho zády, včetně dotírání Snapea, který tím, co s ním zažil naposledy, tomu ještě dodal korunku.

Teď se Harry krčil v koutě temné místnosti a jediné, co vnímal, byl nesnesitelný vztek na celý svět.

Nenáviděl spoustu lidí, Brumbála, Pettigrewa, Snapea, Alfa, Malfoye mladšího i staršího, dokonce i

Lupina a tu jeho sebranku. Nikdo Harrymu nechce pomoct, všichni si myslí, že tím, že před ním všechno

ututlají, mu zachrání krk, ale to jsou na omylu, to jsou na velkým omylu, to je zkrátka nesmysl, tím ho

jenom donutí ke vzteku a k tomu, aby věci vzal do vlastních rukou…

Zase se ale před ním v dálce objevily ty odporné krvavě červené hadí oči. Harry se stále krčil v koutě

a jeho vztek ho přibíjel k podlaze, nemohl uniknout, stěna za ním mu to nedovolovala a jeho vztek mu

zakazoval vstát.

Byl to had, plížil se k němu a dělal přitom na podlaze dlouhatánské oblouky. Jeho tělo se

nekompromisně blížilo k Harrymu a jazyk mu kmital a ohmatával podlahu.

Vtom tak silně, jako rána bičem, ho začala bolet z čista jasna jizva, poslední dobou měla zvykem bolet

přímo závratnou bolestí, ani teď tomu nebylo jinak. Teď nejenom vztek, ale i ta bolest znemožňovala

Harrymu vstát na nohy a alespoň utéct. Možná dokonce, že čím měl větší vztek, tím víc ho to přibíjelo

k zemi. A že toho vzteku teď bylo přece jen dost. Neměl šanci se pohnout, had už byl jen kousíček od

něj, vtom se zastavil, zvedl k Harrymu hlavu a mluvil na něj svým jedovatým hadím jazykem.

„Čas se nachýlil, tentokrát už nesmíš selhat.“

„Jdi ode mě pryč!“ křičel na něj hadím jazykem Harry, ale vztek s ním lomcoval o hodně víc, než kdy

jindy, k tomu ještě ta jizva příšerně bolela…

„Jen se rozčiluj! Já ani nic jiného nepotřebuji!“ sykl had, stočil se k výpadu a vyskočil na Harryho.
Hned se kolem něho obtočil a jako hroznýš ho začal škrtit.

„Pusť mě!“ křičel Harry, ale nebylo to nic platné, vztek, který měl v sobě, se s hadovou silou ještě

zvětšoval, sám had se také zvětšoval, už dosahoval mohutných rozměrů, až se mu v dálce ve tmě ztratila

hlava i ocas. V tom okamžiku jediné, co cítil, byla bolest jizvy.

Vedle postele se znovu objevily dvě chlapecké nohy. Huply pomalu do bačkor a v tu chvíli se objevil

i zbytek Harryho.

Rozhlédl se po místnosti jako nějaký robot, všichni ostatní už spali, jen od Nevilla se ozývalo hlasité

chrápání. Harry sebral hůlku ze stolku, hned potom i své brýle, které si poněkud nemotorně nasadil.

Pak vyšel ze dveří do ložnice a začal scházet dolů ze schodů. Když dorazil do Nebelvírské společenské

místnosti, zarazil se, jako by ho někdo zaklel. U vchodu do společenské místnosti seděl na křesle Alf a

na první pohled spal, jenže přitom měl otevřené oči, kterýma koulel ze strany na stranu.

Harry přimhouřil ty své a zamyšleně Alfa pozoroval. Pak jako kdyby začal pátrat ve své paměti a

hned něco našel. Ledově se usmál, otočil se a vyběhl po schodech zase do ložnice. Otevřel kufr a vyndal

neviditelný plášť. Pak ho přes sebe přehodil a znovu utíkal po schodech dolů. Kolem Alfa procházel

tiše jako myška, dorazil k otvoru v průlezu a vyšel ven na chodbu. Za ním se ozvalo ospalé zamlaskání,

jak tím, že odklopil obraz Buclaté dámy, ji i probudil.

„Kdo je tam?“ zeptala se a začala mžourat ospalýma očima.

Na chodbě byla tma a i kdyby ne, Harry měl na sobě neviditelný plášť, takže ho nikdo neviděl. Venku

mrzlo na kost, nepršelo ani nic jiného, jen ledový vzduch pronikal nezavřenými okny dovnitř do hradu,

až naskakovala husí kůže. Harry šel po schodech do patra pouze s jedinou místností, a to Brumbálovou

pracovnou. Nikdo ho cestou neobtěžoval, protože měl na sobě neviditelný plášť. Avšak nechoval se

jako Harry, jako kdyby to byl úplně někdo jiný.

Dorazil před kamenného chrliče, který blokoval cestu nahoru po schodech do Brumbálovy pracovny.
Harry heslo neznal, nemohl jít přece dál.

Chlapec ale napřímil hůlku, obnovil si hlas a hned nato vyslovil nějaké složité zaklínadlo. Z hůlky

vyšlehly stříbrné a rudé paprsky a zaryly se do hrudi chrliče. Ten se v tom okamžení roztrhl a sesypal

na hromadu kamení.

Harry vešel dovnitř a postavil se na první schod, který měl správně vyvést kouzelníka až nahoru ke

dveřím, vedoucím do ředitelovy kanceláře. Znovu něco zamumlal a vtom se opravdu první schod začal

zvedat a vyvážel ho nahoru jako eskalátor. Za prvním schodem se začaly objevoval další a další, až

nakonec Harry dorazil před pevné dřevěné dveře, vedoucí do Brumbálovy pracovny.

Vzal za kliku a otočil s ní. Nešlo to, dveře byly zamčené. Stejně jako v tom snu, který se mu zdál

onehdy na ošetřovně, prošel vším, i kamenným chrličem, ale tyto dveře byly nějak důmyslně

zabezpečeny.

„Alohomora,“ řekl Harry a mávl na dveře hůlkou. Ty jenom zarachotily a ani se nepohnuly.

„Dissendium,“ řekl znovu, dveře se ani nepohly. „Finite Lokturnus!“ řekl znovu a na jeho obličeji se

začal zračit hněv. Dveře znovu nic.

Harry odhodil hůlku, rozpřáhl ruce a začal křičet, jako kdyby soustřeďoval veškerou svou sílu,

konečky prstů mu začaly žhnout, prsty teď dal na kliku a ta začala světlat, až se rozpálila na kov a

roztekla.

Chlapec byl udýchaný, ale pořád ještě stál na nohou a nehodlal se vzdát. Po klice se ve dveřích objevil

malý otvor na druhou stranu do Brumbálovy pracovny.

Harry sebral znovu svou hůlku a prostrčil ji otvorem. Pak začal říkat nějaké zaklínadlo, ale aniž by to

čekal, někdo mu hůlku otvorem vytrhl z ruky.

Vtom se dveře doslova rozletěly dokořán, na jejich prahu stál Brumbál a svíral Harryho hůlku.

„Vím, co chceš, Tome,“ začal říkat klidně Brumbál. „Od zítřka se to přestěhuje na nové místo.“

Harry, kterého právě ovládal Voldemort neboli Tom Rojvol Raddle, sice stál naproti Brumbálovi, ale
byl bez hůlky.

Vtom se z ničeho nic rozesmál. Jeho smích byl toho nejzlejšího rázu, jakého kdy bylo jeho tělo

schopno.

„Chceš ochránit toho kluka?“ dosmál se Harry. „Je ještě mladý… a cítím v něm nenávist vůči tobě,

Brumbále.“

„Harry to sám musí časem pochopit,“ řekl klidně Brumbál a za jeho půlměsícovými brýlemi se zračily

jeho stařecké vrásky.

„Je v pubertě a ty už jsi starý, drahý příteli,“ řekl odporně Harry. „Už nejsi schopen toho, co jsi dokázal

před padesáti lety, ani před tím jsi na to neměl sílu.“

„Ujišťuji tě, Tome, že na to jsem ještě dost silný,“ řekl Brumbál a snažil se svým usměvavým

obličejem koukat na Harryho nanejvýš vážně.

„Neměl jsi na to sílu ani před tím, zabiješ Harryho jako před tím toho kluka,“ řekl posměvačně Harry.

„To už se nebude opakovat, před padesáti lety jsem uvažoval jinak, člověk se poučí ze svých chyb,

Tome,“ řekl Brumbál vážně.

„Chyb?“ vyhrkl Harry jakoby předstíral překvapení. „Vždyť ten kluk byl nevinný!“

„Byl už dávno mrtvý, a to kvůli tobě a já nedovolím, abys to samé udělal Harrymu,“ řekl Brumbál

přímým hlasem.

„Jakmile jednou zabiješ, zůstane to v tobě,“ sykl na něj zle Harry.

„Nedovolím ti, abys Harryho tím, co máš v plánu, zničil,“ řekl Brumbál.

„Dej mi ten kámen a já ti přísahám, že ho nechám žít,“ odsekl Harry.

„Nebyl by to jeho život, on není stvořený být…“

„Ale prosím tě!“ křikl Harry a pohodil rukama. „Hádáme se tu jako dvě staré báby,“ pak se ohlédl

znovu na Brumbála, popošel k němu a z blízka mu řekl: „Jsi ředitel, víš moc dobře, co jsem ve

skutečnosti zač.“
 „Nejsi nic jiného než vrah,“ řekl klidně Brumbál.

„Víš, že Godrik byl stejný jako ty…? Jako kdybys byl jeho dvojče,“ řekl Harry a zatínal vzteky pěsti.

„Co chceš dělat? Chceš zase za tím klukem stát, jako jsi to dělal celý jeho život?“

„Tentokrát ne, tentokrát jsem se rozhodl, že Harry je dost starý na to, aby se o sebe postaral sám… a

pokud ne, tak na to musí přijít sám.“

„Tak proč mi nedáš ten kámen?“ zeptal se ho vztekle Harry.

„Nech Harryho na pokoji, už toho vytrpěl dost,“ řekl Brumbál.

Harry se od něho odvrátil, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Dnes se rozejdeme v klidu,“ pak se ohlédl

znovu na Brumbála a pokračoval, „ale toho kluka si vychutnám. Ani tvé marné snažení o Nitroobranu

mě nezastaví, zvláště když tě tak ze srdce nenávidí.“

„Já věřím, že to Harry dokáže, jinak bych ho do toho nenutil.“

Harry se uchechtl a opřel se o rám dveří, jako kdyby si povídal s dobrým kamarádem. „Víš, dlouho

jsem přemýšlel. Ale na tak velkou pomstu za to, co mi ten kluk provedl, jsem nemohl přijít ani svým

nadlidským mozkem,“ řekl Harry a zvážněl. „Až pak mě to napadlo. Měl jsi pravdu, jeho smrtí nic

nevyřeším, vzpomněl jsem si na jeho první ročník v Bradavicích a přišel jsem na to. Ten kámen dostanu,

Brumbále, i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělám.“

„Od Pána všeho zla bych čekal něco prozíravějšího,“ řekl Brumbál. „Inteligentní mysl by přišla na to,

že pomstou nic nevyřešíš.“

Harry se znovu rozesmál a kroutil vesele hlavou.

„Co když ho zničím?“ ozval se znovu Brumbál.

Harry zvážněl a pohlédl znovu důležitě do Brumbálových očí.

„Vím toho o moc víc, než by sis myslel,“ řekl Harry pomalu a ledově. „Flamel je už po smrti, nevíš

jak,“ zdůraznil poslední slovo.

„Kvůli Harrymu bych to schoval až do jádra Země,“ řekl vážně Brumbál.

 „Co na tom klukovi vidíš?“ divil se Harry. Pak jakoby se nechutně kolem sebe podíval. „Sakra podívej

se, Brumbále, celý tenhle svět jde do háje, máme mudlovské šmejdy na každém kroku!“

„Zapomínáš, že každý z nás je z části mudla, i ten nejčistší kouzelník,“ řekl Brumbál.

„Jde ale o to, jaká krev se s tou mudlovskou smísila,“ řekl ledově Harry.

„Každý má právo na…“

„Nesmysl!“ křikl Harry. „Když si vzpomenu, jak to před tisícem let začalo… dříve za to… křížení

posílali na šibenici!“

„Vydržíš v Harryho těle jen kvůli jeho momentálnímu rozpoložení, ale jeho moc zase bude silná, brzy

to skončí… jako ty,“ řekl Brumbál. „Tohle už není tvůj svět, ten skončil před tisícem let… a to i s

tebou,“ řekl Brumbál a poprvé také ledově zle.

Harryho to nejspíš naštvalo ze všech vět, co zatím od Brumbála slyšel, nejvíc. „Nezapomeň,

Brumbále, že znám polovinu zaklínadel ochraňujících tuhle školu… mysli na to,“ řekl a pak ještě ledově

dodal. „Stojí ti za to jeden kluk?“

„Pane?“ ozvalo se z dálky.

„Pane Harry Pottere, slyšíte mě?“ ozvalo se znovu.

Harry otevřel oči a rázem ho oslnilo denní světlo, takže si musel přikrýt víčka. „Pane, slyšíte mě?“

ozval se znovu hlas, Harry poznal, že to byl spíš skřehotavý hlásek.

„Co se stalo?“ zeptal se omámeně Harry a šátral kolem sebe pro brýle.

„To Dobby neví, pane,“ ozvalo se.

„Dobby?“ vzpamatoval se Harry a před jeho zraky se objevily dvě veliké vykulené oči domácího

skřítka.

„Pán má brýle už na nose, prosím,“ řekl skřítek. Harry zjistil, že je to pravda, že tak špatně vidí jenom

kvůli tomu, jak ho ozářila denní obloha prosvítající okny dovnitř.

 Začal zaostřovat a konečně spatřil Dobbyho v celé své kráse.

„Kde jsem se tu vzal?“ divil se Harry.

„Dobby už řekl, že neví. Dobby šel za panem Brumbálem a narazil tu na vás,“ zaskřehotal skřítek.

Harry si uvědomil, že leží v pyžamu na nějaké dece v chodbě vedoucí do Brumbálovy pracovny.

„To snad ne, už zase,“ postěžoval si Harry, protože si domyslel, že se zase vydal na noční výlet po

škole.

„Pán by si měl pospíšit, za chvíli půjdou studenti na snídani,“ hlesl skřítek.

„Asi máš pravdu… a co že jsi tady dělal?“ zeptal se stále zmateně Harry.

„Jak jsem řekl, Dobby šel za ředitelem školy. Dobby už raději nechtěl chodit za Harrym Potterem na

návštěvy, protože… protože…“

„Proč?“ divil se Harry.

„To kvůli tomu, co se stalo před měsícem,“ hlesl skřítek a krapet ustoupil od Harryho, jako kdyby

očekával, že mu jednu ubalí.

„No… před měsícem se toho stalo hodně, nemyslíš?“ řekl Harry a Dobby smutně a nepatrně přikývl.

„No, tak nemohl bys být trochu přesnější?“ páčil z něho Harry.

„To kvůli tomu plesu, Dobby slíbil, že Harrymu Potterovi pomůže, ale nepomohl,“ řekl skřítek a zase

trošku poodstoupil.

„Co se stalo na plese?“ divil se Harry.

„Pán žádal po Dobbym pomoci s tančením, jenže Dobby potkal…“ říkal skřítek a zasekl se.

„Koho jsi potkal?“

„Svého bývalého pána, pane,“ řekl Dobby.

„Malfoy je v Azkabanu,“ opáčil Harry.

„Dobby myslel mladšího pana Malfoye,“ hlesl skřítek a smutně na Harryho koukal. „Ptal se mě, co

tam dělám a když jsem mu řekl, že vám chci pomoci, tak mi přikázal se vrátit a…“
 „Dobby, ty jsi ho ale nemusel poslouchat,“ řekl Harry.

„Dobby to ví, pane, Dobbyho to moc mrzí, že vám nepomohl. Za trest si připíchl na uši prádelní

kolíčky na dva dny, pane.“

„Cože jsi?“ vykulil na něj oči Harry.

„Pokud si pán myslí, že to není dostačující trest, Dobby může…“

„Ticho, Dobby,“ zarazil ho Harry. „Teď mě dobře poslouchej,“ řekl mu Harry a přisunul se k němu.

„Za nic se už netrestej, ber to jako poslední příkaz, který ti někdo dal, jasné?“

Dobby stále smutně na Harryho mžoural, nevypadalo to, že by s tím souhlasil.

„Co se děje, Dobby?“ zeptal se Harry a pak si něco uvědomil. „Proč jsi vlastně šel za Brumbálem.“

Dobby znovu trochu poodstoupil a bojácně na Harryho mžoural.

„Mě se nemusíš bát, Dobby,“ ujišťoval ho Harry.

„Dobby šel poprosit ředitele Bradavic, aby mu přestal dávat peníze za jeho práci, pane,“ hlesl skřítek.

„To kvůli ostatním skřítkům?“ zeptal se naštvaně Harry.

„Tak jest, pane,“ souhlasil Dobby.

„Vždyť se ti líbilo mít peníze a něco si koupit,“ divil se Harry.

„To ano, pane, ale…“ Dobby přemýšlel, co řekne. „Ale ostatní skřítkové si zkrátka nemyslí, že to tak

je správně, pane.“

„Myslíš to, že na tebe všichni koukají jako na vyvrhela?“ zeptal se Harry.

Dobby na něj překvapeně pohlédl a pak přikývl.

„No, alespoň v jednom tě můžu ujistit, nejsi v tom sám,“ řekl Harry zasmušile.

„Dobby slyšel ošklivé řeči od studentů o vás, pane,“ hlesl skřítek.

„A co jsi slyšel?“

„Že prý míváte záchvaty, při kterých se neovládáte a zabíjíte, pane,“ řekl Dobby.

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se zvědavě Harry.

 „Dobby je vám stále zavázán, pane. Ví, že by Harry Potter nikdy nebyl ničeho takového schopen,“

vysypal skřítek rychle.

„Víš, Dobby, já si myslím, že ti ostatní skřítkové spíš závidí, že si můžeš dovolit kupovat si nové věci

a tak dál,“ řekl Harry a postavil se na nohy. „Můžeš jít za Brumbálem, myslím ale, že nebude příliš

nadšený tím, co po něm budeš chtít.“

„Dobby neví, co má dělat, pane,“ hlesl skřítek zklamaně. „Winky už kvůli Dobbymu odjela z

Bradavic.“

„Už je pryč?“

„A prý kvůli Dobbymu,“ potvrdil skřítek.

„No… tak snad až se potkáme příště, budeme mít oba lepší náladu, co říkáš?“ řekl nakonec Harry.

„Dobby může přijít na návštěvu, pane?“

„U mě jsi kdykoliv vítán,“ řekl s úsměvem Harry, sebral deku pod sebou a ubíral se směrem pryč.

Když začal vybíhat po schodech do Nebelvírské společenské místnosti, tak si uvědomil, že vůbec nedrží

v ruce deku, ale svůj neviditelný plášť.

Jak se tam vůbec vzal a jak se tam vzal samotný Harry? Na nic si nepamatoval, jen že usnul a myslel

při tom na to, jak by vypadaly další hodiny Nitroobrany s profesorem Snapem.

Cestou zpátky se stále snažil přijít na to, copak mu tím chce někdo něco naznačit, třeba Brumbál?

Jestli si Voldemort myslí, že tím, že Harryho bude vláčet před Brumbálovu pracovnu, něčeho dokáže,

tak to je na omylu.

Něco ale chtěl, už se mu to přece zdálo, šel do Brumbálovy pracovny a zarazily ho až poslední dveře.

Voldemort ví, že letos už Harry není tak bláhový, aby naletěl na ty sny, které měl minulý rok. Jak se

mu stále zdálo o Odboru záhad a čím víc se mu to zdálo, tím víc se mu tam chtělo. Ne, teď tu samou

chybu neudělá, aby šel jako poslušný pes tam, kam mu pán přikáže.

Dorazil do společenské místnosti, byla tam asi už desítka studentů, kteří se spolu bavili o škole. Když
uviděli Harryho v pyžamu, bylo to, jako když na všechny někdo pošle kouzlo na zkamenění.

Harry si toho ani nevšímal, vyběhl nahoru do ložnice a začal se převlékat do školního hábitu, hned

nato se začali budit i ostatní v ložnici.

Kapitola 33.
Obří sépie
„C ože, ty jsi zase byl pod mocí Ty-víš-koho?“ divil se Ron u snídaně ve Velké síni.

„Jo, nevím proč a co měl v plánu, zase jsem se probudil u Brumbálovy pracovny,“ odvětil Harry

kysele a potichu, takže ho slyšel jenom Ron a Hermiona, sedící vedle.

„To je proto, jak nechodíš na tu Nitroobranu, to je jasný,“ řekl hned najisto Ron.

„To pro tebe mám taky novinku, včera mi Snape místo školního trestu řekl, abych s ním dělal

Nitroobranu,“ řekl Harry a ládoval do sebe smetanový krém.

„A co jsi mu na to proboha řekl?“ ptal se Ron.

„Měl jsem sto chutí ho poslat do věčných lovišť, jestli víš, co tím myslím, zkrátka jsem rezolutně

odmítl,“ řekl Harry a očekával, že Hermiona bude namítat, ale ta kamenně seděla u stolu a jedla pomalu

sousta snídaně, dokonce i výtisky Denního věštce nechávala ležet na stole bez povšimnutí a dokonce i

učení v poslední době nechávala otálet což bylo přímo neuvěřitelné.

„Tak to musel být Snape, nepřipadá ti podezřelé, že se objevíš u něho v kabinetu,“ uvažoval Ron, „a

vzápětí zrovna tu noc bloumáš zase k Brumbálově kanceláři?“

„Víš, nevím jak to říct, ale nějak uvnitř jsem si naprosto jist, že by Snape nikdy Brumbála nezradil,“

řekl pomalu Harry a sledoval přitom, jak Snape, sedící co nejdál od páchnoucího Alfa, se snaží i přes

jeho smrad najíst.

 „Já jsem mu nikdy nevěřil, už od prvního ročníku, nebude se nikdy chovat jinak, vždycky to bude…

no prostě Snape,“ řekl Ron.

„A nenapadlo vás,“ ozvala se najednou Hermiona, „že to dělá kvůli tomu, aby ho Harry nenáviděl, a

tudíž aby Voldemort neměl žádné podezření o jeho spolupráci s Brumbálem?“

„Možná…“ doplnil dychtivě Ron. „Harry, víš, jak je nebezpečné, že máš ten pocit, že by Snape nikdy

Brumbála nezradil?“

Harry nad tím chvíli přemýšlel a pak řekl: „Přece ze mě nemůže Voldemort vyloudit všechny

informace, co vím.“

„A co ten neviditelný plášť, ten jsi měl na sobě, když jsi byl v noci pryč, ne?“ řekl Ron. „Jak by mohl

vědět, že máš v kufru neviditelný plášť?“

„Musel to ode mě zjistit,“ doplnil ho Harry a Ron mu na to přikývl.

Den plynul zase jako obvykle, Harrymu bylo stále více smutno, ten vztek se mísil s jakýmsi steskem

po něčem, co mu schází. Nejprve si myslel, že to je po Lexterovi, ale tak hluboký stesk by zanechal jen

někdo, kdo pro Harryho znamenal víc, než cokoliv na světě. Co je to, co ho už od listopadu tak strašně

trápí?

Užíralo mu to mysl a čím dál víc se přestával soustřeďovat na učení. S přicházejícím steskem se také

méně bavil se svými přáteli, kteří měli stále dobrou náladu, kterou s nimi Harry nesdílel. Logicky se

jim začal po chvilce stranit.

Zase ho přepadávaly hrozné myšlenky a pocity, chyběl mu Sirius, chyběl mu Lexter, chybělo mu…

ještě něco, co nemohl popsat. Jako kdyby minulý den zažil něco tak strašlivě stresujícího, co

vyžadovalo, aby Harry byl tak neuvěřitelně nervově vysilován, že se dnes choval jako slabá blecha,

smutná nad svou vlastní bezcenností.

Harry se znovu přestával bránit urážkám Malfoye a ostatních Zmijozelských, kterých už přešly obavy

z toho, že by je Harry mohl zabít. Zase zařadili na tu starou známou kolej a začali si na Harrym vybíjet
vztek. Nebelvírští kromě jeho přátel mu nepomáhali, stále se ho stranili, Harry si vzpomněl, jak na něj

všichni radostně koukali, když poprvé letos vstoupil do společenské místnosti.

Teď se cítil, jako by byl jenom stín sebe sama, toho minulého Harryho, kterého pohřbil včerejšek a

možná, že už dávno i minulý rok.

Snape si na něm znovu vybíjel vztek, jako kdyby byl rád za něco, v čem se spolu přeli a on měl

pravdu. Na koneci hodiny triumfálně prozradil, že se Harry znovu objevil na chodbě v pyžamu, a to

spojil s fórem, že si spletl ložnici s Brumbálovou pracovnou. Přežil i záchvatný smích Zmijozelských,

hlavně pak Malfoye, který to hned šel radostně roztrubovat po celé škole.

Ani Hermiona se ho moc nezastávala, byla vedle svého souseda Goyla jako tichá puťka a ani nedutala.

Stále s sebou na hodiny něco nosila a párkrát to vytáhla z tašky, jako kdyby to byl nějaký obrázek nebo

fotka nebo prostě kus papíru, Harry to nemohl na dálku poznat, ale bylo mu Hermiony strašně líto, to,

co prožívala, ještě podtrhovalo jeho vlastní smutek.

Když skončila poslední odpolední vyučovací hodina, vypadal Harry, jako kdyby celou noc nespal,

sám si říkal, že to možná byla i pravda. Ve společenské místnosti se všichni hlasitě bavili a smáli, hráli

si s různými věcmi od Taškářových kouzelných blbůstek, někdy zaslechl i název firmy Pitominky Freda

a George.

Rozhodně se mu nechtělo zůstávat ve společenské místnosti, něco ho táhlo ze všeho toho povyku a

radosti, bylo mu nanic a neměl na to prostě náladu.

Stále si lámal hlavu, jestli ten silný stesk je způsobený jenom smrtí Siriuse, nebo ještě něčím jiným.

Hlava se mu mohla rozskočit, když na to myslel, co by teď dal za myslánku, kam by si mohl odložit

tíživé myšlenky.

Ale ne, myslánku má Brumbál, ten náš slavný Brumbál, to ten přemluvil Snapea, aby ho nutil k

Nitroobraně. Harry si slíbil, že mu nikdy nezapomene, že ho poslal k Dursleyovým. Nikdy, nadosmrti

si to bude pamatovat.
 Aniž by si to uvědomoval, byl venku na školních pozemcích. Celou dobu pořád myslel na problémy,

až si ani neuvědomil, že došel tak daleko. Ohlédl se za sebe, pomaličku za ním šli Alf, Filch a asi

padesát metrů dál ještě paní Norrisová. Koukali na něj, jako by venčili psa, ten pohled byl příšerný,

Harry ale viděl, že se Filchovi moc venku nelíbí, nejspíš je mu zima. Takže je rozhodnuto, bude se

venku procházet co nejdéle.

Došel k útesu u hradní stěny, kde byl překrásný výhled na celé širé jezero, v této době již pokryté

ledem. Pak si ale Harry všiml věci téměř nepřehlédnutelné. V jezeru byl Dráp, lámal led před sebou

jako ledoborec, očividně se vracel zpátky na břeh, odkud na něj mával Hagrid. Při tom pohledu Harrymu

přejel mráz po zádech, divil se, jak vůbec může do té vody vlézt, když je venku několik stupňů pod

nulou, jasně si řekl, že by tam sám nikdy nevlezl, ani kdyby se mělo jednat o druhý úkol v Ohnivém

poháru v soutěži tří škol.

Zaujalo ho ale, proč Dráp tak šátral po něčem v jezeru. Vydal se tedy za nimi dolů k jezeru. Musel to

však obejít kolem, protože útes byl vysoký a pěšina, která vede dolů, zahrnuje velkou obchůzku.

Filch se už na ním nedržel, pouze Alf mu šel v patách a spokojeně vyfukoval kouř ze své zmačkané

cigarety.

Prvního, koho Harry zahlédl, byl samozřejmě Dráp, tyčící se nad korunami stromů, čímž ještě více

vyznívala jeho velikost, která od září byla zase o něco větší.

„Harry!“ křičel Dráp už z dálky a na jeho kulatém obličeji se rozhostil úsměv.

Pak se vynořil i kolem tří metrů vysoký Hagrid a stejně jako jeho bratr se na Harryho usmíval.

„Ahoj, Hagride!“ křikl na něj z dálky Harry a přispěchal blíž, aby měli alespoň minutu pro sebe, než

ho dožene Alf, který teď funěl a sešplhával po příkré pěšince dolů k jezeru.

„Nazdar, Harry, copak že si tak udejchanej?“ ptal se Hagrid.

„To kvůli mému doprovodu,“ odvětil Harry a ukázal na díky bohu ještě vzdáleného Alfa. „Ahoj

Drápe!“ křikl Harry směrem do oblak, kde se nacházela obrova hlava.

 „Ahoj, Harry!“ ozval se Dráp, až to zadunělo.

„Jak to vypadá s tím, jak ti chtěli Drápa odvést?“ zeptal se Harry.

„No… to víš, teď na Ministerstvu maj jiný problémy, nejspíš to vodložej až na příští rok,“ zahřímal

Hagrid.

„A už jsi něco vymyslel?“ zajímal se Harry.

„No…“ hlesl Hagrid a podrbal se po vousaté bradě, „abych pravdu řek, napadlo mě toho docela dost,

když už sem toho drobečka sem dokázal dostat, tak nemůže bejt problém ho zase dostat pryč, to se ví,“

podotkl Hagrid a stále se neměl k odpovědi. „Ale co se toho tejče, mě spíš de vo tebe, Harry, dyť ti

hrozí trestní řízení.“

Harry si povzdychl a posadil se na jednu nízkou větev u stromu.

„Nevím, co mám dělat, Hagride. Nejradši bych nechal školy,“ hlesl smutně Harry.

„To nesmíš, Brumbál by to nechtěl…“

„To je mi jedno,“ zarazil ho Harry. „To, co Brumbál chce a nebo nechce, je pro mě teď na posledním

místě.“

Hagrid nevěděl, co na to má říct, ještě nikdy Harryho neslyšel tak ošklivě o Brumbálovi mluvit.

Sedl si vedle něj na větev, která se hned o metr prohnula a zlověstně zapraskala.

„Víš, Harry, taky jsem přemejšlel nad pěkně praštenýma věcma, kvůli tady Drápovi,“ řekl potichu

Hagrid a ukázal na svého bratra. „Myslim si, že člověk by se měl rozhodnout, kdy mu za to stojí udělat

nějakou zvlášť velkou blbost.“

„Co tím myslíš, Hagride?“ zeptal se Harry.

„No… ehm…“ přemýšlel Hagrid a zase se poškrábal na bradě. „Víš, třeba… třeba včera mi málem

ploskolebec ukousl prsty, protože sem si myslel, že mu dát shnilou mrkev bude dobrej nápad, ale nebyl,“

řekl pomalu a Harry na něj zmateně pohleděl. „Koukej, tyhle chytrý řeči mi moc nejdou, tak to po mně

nechtěj,“ zamluvil to hned Hagrid a Harry se mu na to pousmál.

 „Co jste tady vlastně s Drápem dělali?“ zeptal se Harry.

„Ale, Brumbál mi dal něco moc důležitýho, prej abych to tady s Drápem skoval v jezeru. Ale prej že

je to tajný, zvláště pak abych to neřikal…“ vtom na Harryho vykulil oči, jako kdyby mu právě něco

došlo. „To sem neměl řikat, to sem neměl řikat…“ brblal Hagrid a vyděšeně přemýšlel, jak to zamluví.

„Co jsi neměl říkat?“ divil se Harry. „Mně to stejně moc nedává smysl a je mi to vlastně i jedno,

nepřekvapuje mě, že slavný Brumbál přede mnou zase něco tají,“ řekl naštvaně Harry.

Prásk!

Vtom se ozval ohromný dusot. Dráp zavrávoral a zaskučel, ve stejném okamžiku se pod oběma větev

prolomila, až Harry dopadl těžce na zadek. To Hagrid vyskočil na nohy, až to větev nevydržela.

„PROBOHA, DYŤ VÁM NIC NEUDĚLAL!“ křičel z plných plic Hagrid na Alfa, který právě před

chvilkou poslal omračovací kouzlo na Drápa, který zavrávoral, až málem upadl.

„Nevoďte Garryho poblíž tak nebezpečných tvorů, jinak budu nucen zasáhnout!“ křičel Alf a mířil

stále dál svou hůlkou.

„Já vám dám zasáhnout, vy darebáku!“ křičel Hagrid a těžce k Alfovi našlapoval.

„Hagride!“ křičel Harry a škrábal se znovu na nohy. „Hagride, počkej, já už odejdu a on se mnou!“

Pak se rozeběhl, rozloučil se s Hagridem a běžel co nejdál, aby ho Alf zase sledoval a nechal Hagrida

na pokoji.

„Jen běž, Garry, já si tady něco s našim přítelem vyřídím,“ pronesl naštvaně Alf a vyplivl cigaretu.

„Hagride…“ varoval ho Harry.

„To je dobrý, Harry, nic se nestane,“ ujišťoval ho Hagrid, který se vzpamatoval, když viděl jak to

Harryho všechno vzalo.

Harry vybíhal znovu nahoru ke hradu, vtom ale zakopl, upadl a silně si narazil čelist. Nebylo to ale

kvůli nepozornosti, to silně jako bič se najednou rozbolela jizva, až Harry zavíral oči a ztrácel vědomí.

Hrdlo se mu sevřelo tak, že nebyl ve stavu křičet, zato žaludek měl jako v pračce zapnuté na nejvyšší
otáčky.

Vtom z čista jasna bolest ustala, netrvala déle jak pár vteřin. Harry stále ležel na chladné zemi a mnul

si se slzami v očích jizvu. Cítil, jak mu srdce zběsile tluče, i když se už nic nedělo. Při každém úderu se

mu zatřáslo celé tělo, zdálo se mu, jako by na pár vteřin ztratil vědomí.

„CO TO KRUCI MÁ ZNAMENAT!“ křičel Harry do nebe, jako by si myslel, že ho Voldemort uslyší.

Znovu v něm to sebeovládání přestalo fungovat, to, co teď Alf udělal Drápovi, jak se k němu chovají

ostatní, to vše zase vybouchlo. „TAK SI ZABOL! JEN SI ZASE ZABOL, VŽDYŤ TEBE TO PŘECE

NEBOLÍ,“ křičel dál, vztekle vytrhával zmrzlou trávu ze země a házel ji do vzduchu, jenže ta mu vzápětí

padala zpátky do obličeje. „NECH MĚ UŽ NAPOKOJI!“

‚Ať už mě nechá být, ať už mě nechá být, prosím,‘ říkal si Harry v duchu a stále ještě ležel na studené

zemi.

Ležel tam snad už pět minut, až konečně na zádech ucítil chlad, který pronikl skrz tlustou vrstvu

oblečení.

Zvedl se na nohy a belhal se směrem k hradu, jako kdyby byl zraněný. V zádech ho zapíchalo, chlad

ze země stále v oblečení zůstával a nepříjemně studil.

Pro dnešek toho už zažil dost, dá si teplou sprchu a půjde se natáhnout do ložnice na postel s nebesy.

Když došel ke vstupu do hradu, doběhl ho znovu Alf se slovy: „Garry, nespěchej tolik!“. To bylo to

poslední, Harry naopak ještě zrychlil, jak nejvíc mu jeho zmrzlé tělo dovolovalo.

Následovala večeře, Ron šel mezi dvěma svými kamarády, kteří teď vypadali, jako kdyby z nich někdo

vysál život. Když k Harrymu nebo Hermioně něco prohodil, odvděčili se mu akorát naštvaným

obličejem.

Velká síň se pomaličku už připravovala přijmout mohutné vánoční ozdoby a za profesorským stolem

se už udělalo místo na vánoční stromek, který vždycky každý rok Hagrid hrdě dotáhnul až do hradu.

Popravdě Ron snad musel zažívat také ty nejhorší dny, jeho dva nejlepší kamarádi se cítili tak strašně
pod psa, že jejich nálada byla až nakažlivá. Posměšky od ostatních kvůli jeho prefektskému převleku na

Halloween skončily až dva týdny potom, od té doby se ještě nikdy letos necítil tak špatně.

Harry zase neměl chuť k jídlu, i když jeho propečená kuřecí stehýnka vypadala lahodně, uždibl si tak

málo, že i Pašík, Ronova sova, by snědl třikrát tolik.

Nakonec talíř odsunul a na všechny v síni koukal mdle. ‚Proč ta holka z Havraspáru na mě pořád tak

zírá?‘ divil se Harry pohledu Cho a snažil se koukat jinam. Žádný jiný pohled ale nebyl o nic lepší,

věčně ho někdo v síni pozoroval, někteří byli zíráním na Harryho až tak zaměstnáni, že se pořádně

vidličkou ani nestrefili do pusy.

Vtom se z výšky snesla nějaká sova, byla černá jako uhel a na první pohled naháněla hrůzu. Už z

dálky se jí leskly její rudé oči s kočičími panenkami. Harry ztuhnul, když zjistil, že míří k němu, v

pařátech držela nějaký balíček, který vzápětí shodila před Harryho na stůl. Všichni v síni teď měli oči

jenom pro něj.

Harry opatrně balíček uchopil a pak ztuhl podruhé. Zahlédl totiž jméno odesílatele.

S pozdravem Tom Raddle

&nbps; Rychle schoval balíček pod hábit, ani se neohlížel na své dva překvapené kamarády a vyběhl
z Velké síně ven. Šinul si to hned do Nebelvírské společenské místnosti. ‚To je balíček od Voldemorta!‘
říkal si v duchu, z jedné strany byl nedočkavý vidět, co je uvnitř, a z té druhé mu to nahánělo husí kůži
a nejradši by balíček hodil do ohně.
Jenže zvědavost převažovala. Harry, když vybíhal po schodech do ložnice, byl úplně nedočkavý vidět,
co je uvnitř, z druhé strany ale věděl, že už minulý rok ho jeho zvědavost tolik přemohla, že kvůli němu
zemřel Sirius, když se ho snažil zachránit, co když někdo zemře i teď?
Přece kdyby to bylo až tolik nebezpečné, tak by Brumbál nedovolil, aby to Harry dostal, přece se před
ním snaží ututlat každou blbost.
Dosedl na postel a začal trhat obal. Roztrhl krabici a vypadlo z ní na něj černé vejce. Nejdřív se toho
Harry lekl, až málem vyjekl, ale pak se za vejcem ještě pomaličku snášel dolů papír. Byl tmavě modrý
a zvláštně světelný, na první pohled jakoby snad i radioaktivní, písmo na něm světlounce svítilo, ale
jeho vzhled nebyl nijak příjemný. Popadl jej a začal číst, všechno mu to nahánělo husí kůži, ale
zvědavost ho přemohla.

_text
 Harrymu se rozbušilo srdce. Uvědomil si, že v životě horší dopis nedostal. To je přesně to, čeho se
tolik bál, Voldemort ho dostal, zvítězil, pokud na světě je něco, na čem Harrymu nejvíc záleželo, pak
to jsou jeho přátelé. Byl by pro ně ochoten položit i život, i několikrát, pokud by to šlo.
Náhle se dovnitř vřítil Ron a za ním hned Hermiona.
„Co tu děláš?“ ptal se udiveně Harry Hermiony, která právě vstoupila do chlapecké ložnice.
„Co jsi to dostal, Harry?“ zeptala se.
„Ale… ale nic,“ zamluvil to předstíravě Harry a snažil se skrýt bouli pod peřinou, kterou dělalo vejce.
„Hele, nelži, něco ti přišlo,“ řekl Ron.
„Zničil jsem to,“ pronesl Harry.
„Ty jsi to zničil?“ vyhrkla Hermiona a se strachem si zakryla obličej, jako kdyby měla tušení, o co
jde.
„Kdo ti to poslal?“ ptal se dál Ron.
„Nevím, nepodíval jsem se,“ zalhal Harry.
„Harry, nejsi moc dobrý ve lhaní,“ řekla Hermiona.
„Podívejte, dejte mi pokoj, v tom dopisu nic nebylo, jasný?“ řekl rozhodně Harry.
„Ale bylo,“ řekla Hermiona skálopevně a možná i trochu naštvaně.
Harry se postavil a podíval se jí nevěřícně do očí. Chvíli na ni hleděl a pak začal překvapeně říkat.
„Ty si opravdu myslíš, že jsem Kruma zabil?“
„To si nemyslím, Harry,“ řekla hned Hermiona, ale takovým podivným tónem.
Harry se chytil za hlavu, jako kdyby ho bolela, zradí ho jeho vlastní přítel? To snad není možné.
„Jak… jak si to vůbec můžeš myslet!“ křikl nevěřícně Harry.
„Já si to nemyslím,“ řekla hned Hermiona, která se lekla Harryho křiku.
Harry se na ni nasupeně otočil a se zatnutými zuby jí řekl:
„Chceš něco vědět? Hm?“ řekl jí a hleděl jí naštvaně do očí, jeho hlas měl podobu ledového hlasu
Voldemorta. „Zabil jsem ho. Ano, byl jsem to já. Kdybych nežil, Krum by stále ještě dýchal…“ řekl a
pak se znovu rozkřičel z plných plic. „JEDINÝ DŮVOD, PROČ JE MRTVÝ, JSEM JÁ!“
Hermioně vhrkly do obličeje slzy a začala pomalu od Harryho ustupovat ke dveřím. V jejích očích se
mísilo snad vše, odpuštění se zlobou, strach se štěstím, láska s nenávistí…
Otočila se a vyběhla pryč z ložnice.
Ron ještě chvíli nevěřícně hleděl Harrymu do tváře, z jedné strany měl výraz, jako by se Harryho bál,
z druhé strany bylo vidět, jak je naštvaný z toho, jak na Hermionu řval.
Zvedl se a šel také ven z ložnice.
„Jdeš si za ní?“ křikl na něj Harry.
Ron se otočil a naštvaně na Harryho pohlédl. Pak začal sbíhat dolů po schodech.
„Jen si jdi, já vás stejně nepotřebuju!“ křičel ještě za ním Harry.
‚To jsem nechtěl,‘ řekl hned vzápětí a strašlivě ho začalo mrzet to, jak na Hermionu křičel. Sedl si
vyčerpaně na postel a těžce oddychoval. Ten tíživý pocit zaseklého knedlíku v krku se zase objevil.
Jako kdyby nemohl pořádně polknout, místo, aby volně dýchal, začal snad ještě sípat.
‚Tohle jsem nechtěl, jsou to kamarádi,‘ říkal si dál Harry. Co si teď o něm Hermiona pomyslí?
Opravdu, že je vrah? Bude ho ode dneška nenávidět?
Strašlivě ho začalo mrzet to, jak řekl, že už je stejně nepotřebuje. Právě své kamarády potřebuje ze
všeho nejvíc. A když už za ně musí být Voldemortovým poslíčkem, neměl je přece proti sobě poštvat.
Ležel smutně na posteli a lámal si hlavu s tím, co právě řekl. Ležel tam stále dál, čas nezadržitelně
plynul, venku se už nadobro setmělo a objevily se hvězdy zakryté hustou dekou mraků.
„Na co myslíš, Harry?“ zeptal se stařecký hlas odněkud z kouta.
Harry se napřímil na posteli a pohlédl tím směrem. Stál tam Brumbál a za půlměsícovými brýlemi se
mu zajiskřily oči.
„Na nic,“ řekl hned Harry a pohled na Brumbála, v něm zase začal budit vztek.
„Slyšel jsem, že Hermiona teď není ve své kůži,“ řekl Brumbál a posadil se na sousední Nevillovu
postel. „Měl by ses k ní chovat dobře a pokusit se ji rozveselit, Harry,“ řekl Brumbál a pohlédnul vážně
na Harryho. „Udělal jsi to?“
Harry uhnul s pohledem na zem a jeho vztek přikryl další pocit, pocit viny.
„Dobří přátelé jsou ti jediní, kteří za námi budou stát až do samého konce,“ řekl pomalu Brumbál.
„Pomůžou nám… a nic za to nebudou chtít. To jsou praví přátelé.“
„Co mám dělat?“ zeptal se Harry a u oka se mu zajiskřila slza.
„Ach ano, to dětství… měl jsem ho rád, neměl jsem tolik starostí. Člověk si mohl určit, po jaké cestě
se vydá,“ říkal pomalu dál Brumbál.
„Přede mnou se všechny cesty bortí,“ řekl třaslavým hlasem Harry.
„Člověk by si v tom případě měl postavit svou vlastní, u které by věděl, že se mu nesloží jako
hromádka z karet,“ řekl Brumbál a pohlédl na Harryho, který si utíral slzu. „Harry, nemáš něco na srdci,
něco, s čím by ses mi chtěl svěřit?“ ptal se pomalu.
Harry na něj pevně pohlédl a chvíli přemýšlel. Pohled na Brumbála v něm však znovu vzbudil vztek,
vzápětí rázně začal nesouhlasně kroutit hlavou.
„Tak tedy dobrá, no… je ti už šestnáct, člověk v tvých letech by se měl už… alespoň trochu umět
postarat sám o sebe,“ řekl Brumbál a znovu se postavil. Vydal se ke dveřím ložnice, otevřel je a ještě
naposledy na Harryho promluvil. „Ale jak už jsem řekl, i kdyby se stalo cokoliv, opravdoví přátelé by
ti vždycky rádi pomohli, pokud už ničemu nevěříš, věř svému srdci, hluboko uvnitř, o čem vůbec
nepochybuješ, na tom postav svou vlastní cestu,“ řekl a zavřel za sebou dveře do ložnice.
Harry se zhluboka nadechl a znovu si lehl na postel. V jeho hlavě se míhalo tolik pocitů a myšlenek,
že by mu snad nestačila ani jedna myslánka. Tolik zátěže je na jednoho člověka opravdu moc. Ale byl
si jistý jednou věcí. Tím, že by nikdy neobětoval své kamarády, na těch mu záleželo nejvíc na světě,
bude je chránit, i kdyby ho to mělo stát život.

Něco ho škubalo pod peřinou. Harry ležel už v úplné tmě, ve své ložnici, ze všech stran se ozývalo
chrápání a oddechování jeho spících sousedů. Něco ho ale pod peřinou stále šťouchalo.
Odkryl ji a zahlédl to černé vejce. Zase na něj dopadla skutečnost jako hrouda kamení. Uvědomil si,
že dostal úkol od Voldemorta, ať už to bylo cokoliv. Až teď si také uvědomil, že se stává jeho loutkou,
aniž by mu pronikl do mysli. To už je vrchol, copak opravdu musí poslouchat i samotného vraha svých
rodičů?
Vzal vejce do ruky a začal si ho prohlížet. Zevnitř se ozývalo hlasité klepání na stěny skořápky. Harry
na nic nečekal a začal se teple oblékat, protože věděl, že ho bude čekat výlet, možná poslední v životě,
ale raději to, než aby Voldemort ublížil jeho přátelům.
Nasoukal na sebe poslední kus oblečení a přehodil si kolem krku šálu, když se ozvalo zapraskání
skořápky.
Vzápětí se z vajíčka vyřítila malá zelená světélkující lebka s hadem místo jazyka a hned letěla směrem
k oknu. Ozvala se hlasitá rána, jak Znamení zla narazilo na skleněnou tabuli okna. Harry začal mít
strach, protože ta rána málem ostatní probudila. Jenže Znamení zla stále klepalo na okno, jako kdyby
chtělo to sklo prorazit.
Harry se k němu rozeběhl a popadl ho do ruky. Ozvalo se zase ticho, které bylo před tím, než se z
vajíčka tahle hrůza vyklubala.
Vtom ho začaly strašlivě pálit rukavice, Znamení zla doslova žhlo, Harry ho upustil a zjistil, že dlaně
rukavic má úplně propálené.
Prásk!
Znamení zla udělalo v okenní tabuli díru a vyletělo ven z okna. Harry nasucho polkl. Koukal na malou
smaragdově zelenou svítící lebku jak mu mizí v dálce. Popadl Kulový blesk z podpostele, kde ho měl
vždycky uložený, protože kumbálu pro košťata nevěřil, zvláště když je ve škole Malfoy.
Nasedl na koště a přiletěl k oknu. Bylo zaseklé a nešlo otevřít, Znamení zla už bylo v nedohlednu.
Bože, co teď?
Čím víc se mu Znamení zla vzdálí, tím víc se mu vzdalují životy jeho dvou přátel. Nešlo to, okno prostě
bylo zaseklé. Harry popadl hůlku a zašeptal: „Alohomora,“ Nic, okno nebylo zamčené, ale zaseklé,
tohle kouzlo bylo na nic. Ale ne, už uplynulo příliš času, teď a nebo nikdy. Harry si narazil na hlavu
teplý kulich, který mu jednou upletla Hermiona, napřímil Kulový blesk směrem na okno a akceleroval
jako střela.
Prásk!
Vyřítil se z okna jako dělová koule, slyšel, jak se okno bortí a střepy padají dolů z věže. Otevřel oči a
viděl, jak mu po sedřených rukou stéká krev. Venku mrzlo až praštilo, kulich měl plný střepů, naštěstí
obličej nic vážného neschytal, ale i tak mu několik střepů proniklo skrz kulich do vlasů a poškrábaly
mu hlavu.
Na to teď ale nebyl čas. Znamení zla, rychle, kde je? Harry se vznášel ve vzduchu a otáčel hlavou na
všechny strany. Vyletěl ještě výš a znovu se rozhlížel. Nikde nic, po Znamení zla nebyla ani stopa. Začalo
se mu svírat srdce, snažil se nemyslet na své dva kamarády, pokaždé, když si je uvědomil, se mu začalo
špatně dýchat a začal se mu zvedat žaludek, to bude hrůza, jestli zemřou a ještě k tomu Harryho vinou.
To nesmí dopustit!
Harry se pekelně soustředil, nahodil svůj chytačský zrak a začal prohledávat okolí. Šmejdil očima,
kam jen to šlo, nad Hagridovým srubem nebylo nic, celý Zapovězený les by jasně kontrastoval svou
černou barvou se zářící smaragdově zelenou, kterou svítilo Znamení zla. Nad famfrpálovým hřištěm
také nic nevyděl, nad skleníky také nic.
Vtom se něco zablýsklo nad jezerem. Harry okamžitě strhnul koště tím směrem a řítil se strašlivou
rychlostí vpřed. Díky bohu, bylo to Znamení zla, kroužilo nad ledem.
Harryho přepadl pocit štěstí, který ještě více zrychloval Kulový blesk. Závratnou rychlostí dorazil nad
jezero. Znamení zla se snažilo dostat skrz vrstvu ledu jako před tím skrz tabulku skla u okna v ložnici.
Harry už nevnímal krvácející ruce, rychle sletěl dolů vedle Znamení zla, které teď žhnulo jako před
tím, když sežehlo Harrymu prsty. Zřejmě se tak chtělo propálit skrz led.

_text

Seskočil z koštěte na led, vtom ale ztuhl. Ozvala se rána a na povrchu ledu pod jeho nohama se začaly
tvořit praskliny ve tvaru pavučiny. Harry se ještě naposledy snažil chytit Kulového blesku, ale to už
pod ním led praskl a voda ho vcucla pod jeho povrch.
Takovou bolest si člověk nemůže vůbec představit, celé tělo ho začalo pálit, jako kdyby vstoupil do
rozpáleného ohně. Chlad, při kterém se člověku zastavuje dech a přestává bít srdce, tak nějak by se to
dalo popsat, obzvlášť když Harryho ještě táhla dolů jeho tlustá vrstva oblečení. Po počátečním šoku ze
studené vody, kterým jeho tělo prošlo, si začal Harry uvědomovat, že nemůže dýchat, snažil se proto
rychle vyplavat nad hladinu, celé tělo ho úplně nesnesitelně brnělo a pálilo, jako kdyby ho řezalo snad
tisíc nožů.
Místo toho, aby se vynořil, narazil do pokrývky ledu, až se mu hlava zamotala. Co teď? Všude je tma,
nemá po ruce žaberník, ale má hůlku.
Mozek jako by mu někdo svíral ve svěráku, ta studená voda snad nejvíc ovlivňovala hlavně jeho
hlavu. Harry ztratil pojem o čase, nevěděl, jak dlouho už je pod vodou, začalo se mu dělat špatně.
Vtom se najednou vedle něho ozvalo šplouchnutí a hned potom kolem proletěla nějaká zelená zářící
věc, a to přímo do hlubin jezera.
Znamení zla! Harrymu začal už opravdu docházet vzduch, začal se dusit, avšak malá zeleně zářivá
věc ho probrala z šoku ze studené vody, popadl do ruky hůlku a otočil ji na sebe. „Impervius,“ řekl, ale
místo toho mu z pusy vyšlo pár bublin. Hůlka ale jak vidno tomu rozuměla, protože hned potom z ní
vytryskly bubliny a vyhrnul se z ní mlžný paprsek, který rozčeřil okolní vodu.
Kouzlo však Harrym prošlo bez jakýchkoliv změn. Nic se nestalo, Harry začal panikařit, rychle začal
přemýšlet o dalších kouzlech, ale žádné kouzlo na přeměnu lidského těla ve vodním prostředí se ještě
neučili. Počkat, když byl v té knihovně s omezeným přístupem, ta kniha o transformacích těl, bylo tam
kouzlo, jak se jen jmenovalo…
Harrymu ale přestával fungovat mozek, začal se soustřeďovat na to, že se topí a ne na přemýšlení o
kouzlu. Pokoušel se tedy přemáhat, jeho tělo však už volalo po vzduchu čím dál víc. Aqua… aqua,
nějak tak to bylo, ještě ale jedno slovo. Tělo, jak se řekne latinsky tělo? Corpus!
„Aqua Corpus!“ vykřikl Harry, ale z pusy mu zase vyšlo jen párek bublin z posledního vzduchu, který
mu ještě v plicích zbyl. Vtom z hůlky vyletěl zelený pruh zářícího světla a znovu zčeřil vodu. Pruh
vrazil Harrymu do těla a pak hned pohasl.
To je poslední šance, jinak je mrtvý. Najednou se začal cítit divně. Rázem se mu zavřely oči a ruka
upustila hůlku, která se začala vznášet nahoru nad hladinu. Něco se mu dělo s nohama, prsty najednou
začaly vibrovat, hned nato se něco stalo i s jeho tělem, i žebra se mu začala třást. Třesavka přešla i do
rukou až do konečků prstů. Vtom, jako by švihnul bičem, se jeho vnitřnosti začaly přeměňovat. Byl to
strašlivý pocit, jako by se člověku někdo hrabal v těle. Lidské plíce měl v tu ránu pryč, Harry si ještě
na poslední chvíli vzpomněl, že když použil žaberník, tak mu narostly na krku žábry. Teď se ale nic
takového nedělo. Podíval se na své ruce a strašlivě se lekl. Mezi prsty se objevily blány, které prsty
spojily. To samé se stalo na nohou, jenže tam se blány prodloužily do dvou dlouhých ploutví. To ale
nebylo všechno, ruce se mu začaly také měnit, na hřbetu lokte začala vyrůstat ploutev, kůže najednou
měnila barvu na zeleno. Pak se Harry zděsil nejvíc, začaly mu narůstat šupiny. Ať to kouzlo bylo
jakékoliv, existoval důvod, proč bylo v knize v oddělení s omezeným přístupem. Harrymu se začalo
napínat oblečení, něco se dělo s jeho hrudí. Vtom ucítil řezavou bolest na zádech a bocích. Rychle se
za ně chytil rukama s ploutvemi, ucítil rýhy v zádech, začal si připadat, jako by ho právě to dusilo.
Začal ze sebe strhávat oblečení, nakonec i triko, až mu zbyly jen kalhoty a vtom se zhluboka nadýchl
a poprvé jeho mozek dostal záplavu čistého vzduchu. Už necítil žádný chlad, místo nohou měl na jejich
koncích dvě dlouhé ploutve. Sáhl si na obličej, ucítil, jak má místo kůže všude po těle zelené šupiny,
byl to strašlivý pocit, měl chuť si je všechny strhat, aby měl zase své vlastní tělo. Pak si sáhl na hlavu,
vlasy měl fuč, místo toho měl hlavu plnou aerodynamicky tvarovaných šupin, uprostřed vršku hlavy
byla dlouhá rovná ploutev a na výčnělku, který představoval bývalý nos, spočívaly jeho brýle.
Pak si sáhl na bok a na záda. Byly tam žábry, snad stopu dlouhé a pokaždé, když se nadechl, vpustily
do těla doušek vody.
Harry se začal přemáhat, aby nemyslel na to, co se mu právě stalo. První věc byla hůlka, zmizela mu
z ruky. Odrazil se nohama a jedním tempem byl rázem u povrchu ledu, kde byla přitisknutá hůlka.
Vzal ji a zastrčil si ji pod kalhoty, jediné zbylé oblečení, které na sobě měl. Zjistil, že i ve tmě vidí
lépe. Když předtím padl do vody, všude byla tma jak v ranci, teď jako by někdo rozsvítil slabounkou
lampu, která osvětlovala prostor deseti metrů dokola.
Druhá věc, Znamení zla, kde je? Harry ho neměl šanci vidět, jezero bylo tmavé i přes jeho vylepšené
vidění. Pamatoval si, že směřovalo dolů, do hlubin jezera.
Tam se mu rozhodně nechtělo, když se podíval pod sebe, uviděl černočernou strašidelnou tmu, kde
čekaly všechny možné nestvůry tohohle jezera.
Když jde ale o Hermionu a Rona, tak by byl schopný doplavat až na konec světa.
Znovu se odrazil svými ploutvemi na nohách, které mu hned dodaly rychlost, ploutvemi na rukách a
hlavě pak řídil směr. Šlo mu to lehce, tohle tělo bylo opravdu stavěné na vodu, bylo to jako vznášet se
ve vzduchu docela slušnou rychlostí a přitom mít perfektní kontrolu nad směrem.
Plaval pořád dolů a stále nemohl narazit na dno jezera. Hádal, že už bude několik stovek metrů pod
povrchem, i když to nemohl podle žádných styčných bodů odhadnout.
Stále však nic neviděl, náhle si vzpomněl na dopis od Voldemorta, kde ho varoval, aby Znamení zla
nespustil z očí. Pokud ano, tak to odnesou jeho kamarádi. Jenže Harry opravdu Znamení zla ztratil z
dohledu. Nikde nebyly žádné známky po Znamení zla nebo po zeleném zářícím světle. Začaly ho zase
zmáhat nešťastné myšlenky, začal myslet na to, co se stane, když ten kámen, nebo co to mělo být,
nezíská. ‚Ať si Voldemort radši vezme mě,‘ říkal si Harry.
Pak konečně se před ním v dálce objevila zem. Temný bahnitý a písčitý povrch jezera, sem tam se
objevovaly podvodní trávy a koráli. Harry dorazil až těsně nad ně, nevěděl však, kudy se vydat dál.
Tohle byl konec, to jezero je obrovské, nikdy ho nedokáže prohledat celé, to prostě nejde.
„Co jsi zač?“ ozvalo se mu za zády.
Harry sebou škubnul a pohlédl za sebe. Spatřil dva jezerní lidi. Oba byli starší statní chlápci s
našedivělou pletí, žlutýma pronikavýma očima, dlouhými, tmavě zelenými rozcuchanými vlasy, kolem
krku měli na provázku ozdoby ze škeblí a kamínků a místo nohou velké stříbrné rybí ocasy. Jeden z
nich svíral v ruce oštěp, ten druhý zase zlověstný trojzubec.
„Já… jsem z Bradavic,“ hlesl Harry, ale z pusy mu zase vyšlo jenom pár bublin.
„Do našeho jezera je vstup bez povolení náčelnice Murcus zakázán,“ hlesl ten druhý s trochu
potrhanou ploutví.
„Já jsem… neviděli jste tudy proplout něco zářivě zeleného?“ ptal se Harry, ve vodě se mu mluvilo
opravdu špatně, ale jeho vodní tělo mu to jakýmsi způsobem dovolovalo a zdálo se, že mu jezerní lidé
rozumějí.
Avšak po téhle otázce se oba dva na sebe důležitě podívali, jako by se domlouvali očima.
„Co o tom víš?“ zeptal se ten jeden.
„Vy víte, kde je?“ zeptal se s nadějí v hlase Harry, i když tady ve vodě možná ani nebylo poznat, že
to řekl nadějným hlasem.
„Co o tom víš, kluku! Mluv!“ křikl ten druhý a naštvaně bouchnul do země trojzubcem.
„Řekli mi, že to mám sledovat, abych to nespustil z očí, ale bohužel se mi to ztratilo,“ řekl Harry a
stále mu vycházely z úst bubliny.
„Kdo ti to řekl?“ zeptal se ten první.
„Bylo to v dopise,“ řekl Harry.
„Jezerní lidé se nestarají o kouzelníky ani o mudly, jak jim se zálibou říkáte, ovšem v tomhle případě
uděláme výjimku,“ řekl znovu ten první.
„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry.
„Nemůžeme ti to říct,“ řekl ten první.
„Já to potřebuju vědět, je to životně důležité, prosím,“ žadonil Harry.
Ten druhý pohlédl na toho prvního a pokrčil rameny.
„Když tak žádá, chtěli jsme to zatajit jenom pro jeho dobro.“
„No jo, co když ale kvůli jeho smrti bude nahoře povyk?“ ptal se ten první.
„Stejně to nebude naše vina,“ řekl ten druhý.
„Co jste mysleli tou smrtí?“ zeptal se Harry nejistě.
Tak totiž dopadne každý, kdo se tím směrem vydá,“ řekl ten první.
Harry chvíli váhal, ale pak řekl: „Já… já to hodlám risknout.“
„Co ti může stát za smrt?“ ptal se ten první.
Harry potichu polkl a díval se jim do obličeje vystrašeným, ale i odhodlaným výrazem.
„Kudy?“
Ten druhý máchl trojzubcem, až si Harry málem myslel, že ho chce zabodnout. „Tím směrem to
letělo,“ řekl a mířil trojzubcem doprava. „Popravdě se tak daleko od kolonie netouláme, ale šli jsme
jako hraniční stráž zkontrolovat, co ta věc byla zač.“
Harry chvíli váhal a pak z něho vylezla otázka, kterou v sobě už chvilku dusil. „Co tam je tak
nebezpečného?“
Oba dva se na sebe zase podívali a bylo vidět, jak se rozmýšlejí, jakým způsobem mu to řeknou. Pak
znovu ten druhý s tím trojzubcem promluvil potichu a strašidelně. „Tam v hlubinách žije zrůdná obluda,
která sežere všechno, co jí přijde do cesty, oslepí tě a pak zhltne zaživa a ty ještě při vědomí se začneš
rozkládat v jejích střevech, budeš křičet, ale nikdo tě neuslyší, budeš ještě tak deset minut potom, co ti
sežere kůži, žít, takže ucítíš, jak se ti trhají vnitřnosti na kousky. Nakonec ti vypadne mozek z hlavy a
jediné, co z tebe zbude, budou kosti, které vyplivne.“
Harry se začal klepat jako osika a oči mu div nevypadly z důlků.
„Ano, tak nějak,“ pronesl ten první klidně. „Takže pokud tam budeš chtít jít, nic ti v tom nebrání,
pojď Fébusi,“ řekl a odplaval i s tím druhým opačným směrem, než se hodlal Harry vydat.
„Alespoň jste mi mohli říct, co je to zač,“ hlesl vyděšeně Harry.
Ani si nemusel pamatovat, jakým směrem mu trojzubcem ukazoval. Tím směrem totiž byla voda
nejtemnější a nejstudenější. Harrymu přebíhal mráz po šupinách na zádech, alespoň nebylo možné, aby
mu naskočila husí kůže.
Stále tam k smrti vyděšeně hleděl a vůbec se mu tam nechtělo. Ve vodě se ozývaly strašidelné zvuky,
sem tam kolem proběhl nějaký krab nebo proplavala rybka, některé ryby byly tak odporné, že z nich až
šel strach.
Harry si pak ale vzpomněl na Ron a Hermionu. Věděl, že jedině tahle myšlenka ho žene dál, i
Voldemort to věděl. Možná že opravdu to měl říct Brumbálovi, když se ho ptal, jestli něco nemá na
srdci. Možná si neměl hrát na hrdinu. To, co vyslechl, mu zatím nedodávalo moc naděje.
Teď se tu vznášel těsně nad kamenitou zemí a rozhodoval se, co dál.
 Má jít dál nebo ne? Udělá chybu, když půjde dál? Co když to je smrtící nástroj, který na něj chce
Voldemort uplatnit? Má jít opravdu dál?
‚Ano, půjdu dál, za Hermionu a Rona, alespoň jim tím dokážu, že jsem to, jak jsem na ně křičel,
nemyslel vážně,‘ řekl si Harry, odrazil se a začal plavat do temné vody.
Plaval stále dál a dál. Zdálo se mu, že čím víc se vzdaluje od toho místa, kde potkal ty dva jezerní lidi,
tím je voda studenější.
Rozhodně si uvědomoval, že podle toho, jak tu potvoru popisovali, musí být přinejmenším stejně tak
strašlivá jako Bazilišek, kterého potkal v druhém ročníku. Ovšem tady se určitě nemohl objevit Fénix,
aby mu zachránil život.
Začal si vzpomínat na tvory, kteří žijí v tomhle jezeru. Ďasovci, kteří spíš, než aby byli nebezpeční,
jsou otravní, ale pak je tu jeden další tvor. Spíš ale než tvor se zdál být legendou. Obří sépie, o ní se
říkalo, že brouzdá vody tohoto jezera. Nejspíš tedy nebude moc přátelská, možná že když si s Harrym
dá partii šachů, pokecají si o finančních problémech, tak možná že pak bude i milá.
Ne, opravdu, tomuhle se spíš zasmál a bůh ví, že to potřeboval, protože právě narazil na jakýsi kaňon.
Byl černý jako uhel, jeho dno se zdálo být nedosažitelné. Samo jezero se zdálo být tady dole nějak o
hodně větší než ze shora. Jako kdyby kaňon byl jedna velká vana s černou vodou. Voda v něm byla
nějak zvláště tmavě zabarvena, jako kdyby to bylo znamení, aby tam radši nikdo nechodil.
Harry se zhluboka nadechl ještě čisté vody a vplul do černoty.
Viditelnost se hned asi o polovinu snížila. S tím přišel i nový strašidelný pocit. Pocit, který člověka
přepadá, když se ztratí, nebo když je v bezvýchodné situaci. Harry si začínal znovu vybavovat minulé
roky ve škole, kdy to v Bradavicích ještě nebylo takové peklo. Kdy byli s Ronem a Hermionou parťáci,
kteří se pouštěli do nebezpečných situací společně a vždy jeden za druhého. Když byli za Aragogem,
no to moc veselá vzpomínka nebyla. Když se vplížil do Prasinek pod neviditelným pláštěm a překvapil
Malfoye a jeho bandu, kteří chtěli Rona zmlátit. Jak si s nimi pohrál, házel na ně hroudy bláta, až se
váleli po zemi. Ano, to byly veselé myšlenky, až na to, že tenhle zatracený kaňon nemá nikde konec!
Harry stále plaval hlouběji a hlouběji, to snad už proplaval až na druhou stranu světa. Když vtom
ztuhnul. Vodu najednou protnul takový hrozný zvuk, něco mezi hlasem velryby a hukotem, jímž lvice
volá na lva. Byl to spíš hluboký hukot než řev, ale v takovéhle tmě a chladnu byl přímo příšerně děsivý.
Harry zjistil, že mu nijak zvlášť netluče srdce, jako kdyby žádné neměl, věděl ale, že kdyby ho měl,
strachy by mu bouchalo o sto šest.
Hukot najednou utichl a nastalo znovu ticho. Harry nevěděl, co je strašidelnější, jestli ten hukot, nebo
teď to ticho.
Začal zase myslet na své přátele, opravdu ho ta myšlenka popoháněla, jinak by odsud prchal takovou
rychlostí, jakou bylo jeho tělo jen schopno.
Vzmohl se a znovu začal klesat do černých hlubin tohohle příkopu. Jako kdyby hustota té strašidelné
černé barvy se ještě více zvyšovala s přibývající hloubkou. Co když mu Jezerní lidé lhali a poslali ho
sem jenom kvůli tomu, že prostě kouzelníky nenávidí. Co když se to Znamení zla usadilo na nějakém
světlém bodě nějakého rozkvetlého a hlavně nebezpečného korálu? Jenže to asi ne, na Voldemorta tohle
nevypadá. Když už má Harry trpět, tak pořádně.
Vtom konečně zahlédl, jak se dole vlní trsy dlouhých vodních řas. Harrymu znovu přitom pohledu
běhal mráz po zádech, protože to vypadalo jako srst nějakého obrovského tvora.
Dorazil asi tak metr nad ty řasy a začal plavat směrem od stěny příkopu, podél níž se držel, když
plaval dolů.
Po řasách jezdila spousta černých a červených rybek, občas Harry zahlédl vodního hada, jak zvedl
hlavu z porostu řas a vyzývavě na něj kouká. Jednou také zahlédl nějaký šedivý šupinatý hřbet, podobný
krokodýlímu. Raději tedy kopnul do ploutví a zrychlil. Při těch pohledech na život v téhle hloubce se
mu tajil dech. Začínalo mu být opravdu zima, bylo tu nespočet korýšů a také stvoření, zalezlých v
norách, podobajících se murénám. Pak Harry před sebou uviděl něco, z čeho si málem udělal do kalhot.
Obrovské podlouhlé ryby deset metrů dlouhé, slizké, s žabí tváří, vypadaly v téhle tmě jako sama smrt.
Harry se začal opravdu při pohledu na ně strachy klepat, automaticky si změřil pohledem jejich ústa a
zjistil, že by se do nich vešlo hned pět Harry Potterů najednou, což nebylo dobré. Raději ještě více klesl
k řasám vlnícím se nad zemí a podplouval ty mohutné tvory, kteří nad ním kroužili jako strašidelně
temné mraky.
 Konečně se dostal z toho hejna těchhle obrů a oddychl si. Stále však neviděl nic, co by připomínalo
zářící Znamení zla. Každou chvilkou tam už musí být.
Vtom ho něco popadlo za nohu, Harry se příšerně lekl, uvědomil se, že už je to tady, Obří sépie!
Otočil se a vytasil hůlku, něco ho strašlivě táhlo dolů do řas, ale nebyla to sépie, byl to proklatý
ďasovec. Byl to malý rohatý vodní rarach, ovšem měl úplně jinou barvu než ti, co viděl ve čtvrtém
ročníku, byl stejně tak slizce černý jako ty hnusné ryby předtím. Ovšem měl stejně dlouhé prsty, kterými
Harryho tahal do řas, a stejně tak špičaté zuby, které cenil a připravoval se jimi zakousnout do jeho
nohy.
„Redušio!“ křikl Harry a měl na mysli zaháněcí kouzlo, jenže jak ho ďasovec tahal pod řasy, nějak to
popletl a místo odpuzovacího kouzla se rarach náhle zmenšil na velikost špendlíkové kuličky.
‚Ale i tak to zabralo, ne?‘ řekl si Harry, ale vtom se na něj slétlo snad deset dalších ďasovců a drápalo
se mu po noze. Harry přestal myslet na kouzla, mocně se odrazil a jeho silné ploutve, které teď měl
místo nohou, ho hned vystřelily dopředu. Ďasovci však nezůstávali pozadu, hnali se za ním jako nějaké
malé krvežíznivé potvory. Harry věděl, že takové rychlé tempo moc dlouho nevydrží, takže se otočil a
namířil na ně hůlkou.
„Relashio!“ křikl a kromě pár bublin, které mu vyšly z pusy, teď vystřelil z hůlky proud zčeřené vody
na jednoho raracha, kterému se na hlavě objevily bolestivé puchýře.
Ostatní však stále Harryho dál sledovali a zdálo se snad, že se z dalších stran k nim připojují další
ďasovci, už jich muselo být na dvacet.
„Imobilis!“ křikl a znovu mu z pusy vyběhlo pár bublin. Asi tři ďasovci však ztuhli a začali pozvolna
klesat do porostu řas. Jenže ďasovců přibývalo víc, než jich Harry stačil zneškodňovat. Začali se
dokonce objevovat před ním, takže se jim při plavání jen těžko vyhýbal.
„Lumos solem!“ vykřikl Harry a z hůlky vytrysklo strašně silné světlo a všechny ďasovce za ním
ozářilo, takže jim trvalo chvilku, než se ve tmě vzpamatovali.
„Konjunktivitus!“ křikl Harry a využíval svoji znalost v útočných kouzlech. Hned asi pět ďasovců
začalo slepě tápat v řasách, oslepli.
„Impervius!“ křikl Harry kouzlo, které chtěl zprvu použít, aby mohl dýchat. Vtom se od jednoho
ďasovce doslova odlepila voda, takže byl v jakési bublině a začal se dusit.
„Mdloby na vás!“ křikl zase a znovu asi pět ďasovců omdlelo a padalo pozvolna do řas.
Ostatní ďasovci se však vzpamatovali a začali se hrnout na Harryho, bylo jich už alespoň přes třicet
a valili se na něj jako mohutná přívalová vlna.
Hůlka nehůlka, kouzla nekouzla, tohle nemá smysl, musí utíkat. Harry vzal ploutve na ramena a začal
pádit, jak nejrychleji dokázal. Slyšel ale, jak se za ním stále blíž a blíž čeří voda, jak se ďasovci
přibližují, aby ho pak mohli stáhnout pod řasy a přinejhorším sežrat.
Vtom jako když utne, najednou čeření vody za jeho zády přestalo. Harry ještě chvíli plaval, ale pak
mu to přišlo divné, ohlédl se za sebe a nikdo tam nebyl, ani památky po ďasovcích.
Že by je přece jenom dokázal unavit? Je lepší plavec než samotní ďasovci? Jenže tohle bylo až nějak
moc divné. Před tím tady všude proplouvaly malé rybky a korýši, teď ale nic, nebyly tu ani stopy po
jakémkoliv životu.
Harry pohlédl před sebe a sklapla mu čelist. Byl to strašlivý pohled, na obzoru před ním, tam, kam
dohlédl, uviděl kostru. Všechny řasy, které pokrývaly zem, teď byly pryč, bylo tu šedivé bahno a
kamení, ale hlavně tu byla ta asi deset metrů dlouhá kostra, Harry se k ní pomalu přiblížil a zjistil, že je
to kostra té ryby, co ho před tím tak vyděsila. Jenže to nebylo všechno, o pár metrů dál byly další takové
ohromné kosti, některé tu musely ležet už desítky let, protože byly pod velkým nánosem kamení a
bahna. Jak plaval dál, narážel na další kosti ryb, korýšů a hadů, nakonec ale ztuhnul. Uviděl první kosti
roztrhaného ďasovce. Hlavu s rohy měl odtrženou od těla, tam, kde měla být ruka, byla noha, tam, kde
měla být noha, byla hlava. K tomu ještě ta ledová voda, studená jako smrt.
Co to proboha mohlo udělat?
Náhle se ozval znovu ten hrozivý hukot, až Harry málem strachy vypustil duši, aniž by k tomu
potřeboval mozkomorův polibek. Pak mu to došlo, ten tvor musel zahučet jenom jednou, jenže ten zvuk
se pak ještě asi půl minuty odrážel o jedné strany kaňonu ke druhé, což bylo příšerně strašidelné.
Po chvilce hukot znovu utichl. Harry už ani nevěděl proč, ale začaly ho pálit oči, jako kdyby mu do
nich někdo stříkl citrónovou šťávu. Začal si je mnout a stále si hlídal, aby mu nevypadly brýle.
 Ovšem pohled na to kosterní pohřebiště byl přímo příšerný. Na některých kostrách ještě visela
potrhaná kůže, někde zase visely kusy vnitřností a sem tam se povalovalo cizí oko.
Pohled opravdu nezáviděníhodný. Harry vážně nevěděl, co má dělat. Byl už tak daleko od Bradavic
a přitom tak blízko. Byl už tak daleko od svých přítel a přitom tak blízko. Když už je ale tak daleko, tak
to teď nevzdá.
Znovu vzal hůlku do ruky a pevně ji stiskl. Hůlka měla stále tendenci vyletět vzhůru k hladině. Jeho
žábry ho v posledních minutách také začaly pálit, jako kdyby tu vdechoval něco jedovatého.
Teď to ale nesmí vzdát. Znovu zamával ploutvemi a plaval dál. Narážel stále na větší a větší kostry,
dokonce jednou se mu zdálo, že vidí lidskou lebku. Kosti ďasovců už takový zázrak nebyly, protože se
tu povalovaly všude. Zato kosti těch velkých ryb byly čím dál mohutnější, některé měly dokonce patnáct
metrů a když do nich Harry vplul, připadal si jako ve Velké síni. Hned ale vyplul ven, protože mu
vnitřek naháněl strach.
Vtom se znovu ozval hukot a byl o hodně silnější než předtím, Harry jasně mohl pocítit, jak ho
zvuková vlna málem odrazila zpátky, jakou měla sílu. Co to musí být za tvora, když dokáže takhle
vyvádět? Zpáteční zvuková vlna Harrym znovu prošla a vracela se zpátky k tomu, co ji vyvolalo, ať to
už bylo cokoliv. V každém případě tím, že Harrym prošla, změnila svůj zvukový tvar, snad to ten tvor
nepozná.
Pak to uviděl. Bylo to jako jediná zářivá hvězda na zatažené obloze - Znamení zla. Nad něčím kroužilo
a osvětlovalo okolí.
Harry neslyšně mával nohama a plul čím dál blíž. Jasně viděl hada místo jazyku a tu smaragdově
zelenou zářící barvu.
Přiblížil se ještě blíž, jenže pak se zase zastavil. Znamení zla kroužilo nad jakýmsi malým hadrovým
balíčkem ovázaným šnůrkou, jenže ten balíček ležel na asi deset metrů vysoké, hladké a šedivé skále,
dlouhé tolik, že nebyl vidět její konec, skále, která byla uvnitř jakéhosi starého, dřevěného, napolo
rozpadlého a ztrouchnivělého a strašidelného korábu.
Harry si byl jistý, že v té skále musí žít to stvoření, ať už to bylo cokoliv. Hůlku svíral pevněji než
kdy dřív a ostražitě se rozhlížel na všechny strany. Mrazivá voda ho štípala do šupinaté tváře, vypadalo
to, že ani šupiny nejsou stavěné na takový chlad. Vyplaval asi těch deset metrů nad povrch a hned se
mu zem ztratila v černé vodě. Znamení zla stále kroužilo nad tím váčkem, který byl postavený vedle
výčnělku na skále.
Harry se pomalu přibližoval a byl strachy bez sebe. Strach mu naopak ale dodával ostražitost, takže
to mělo alespoň jednu výhodu.
Připlaval až k výčnělku a natáhl ruku směrem k váčku. Pomalu ji vztahoval na malý balíček, kolem
kterého kroužilo stále dál zářící Znamení zla.
Uchopil váček a zvednul ho k sobě. Nic… Harrymu spadl kámen ze srdce a oddechl si. To, pro co
přišel, má, teď Znamení zla poletovalo kolem Harryho ruky, takže měl jistotu, že má ten správný
předmět. Hned pak Znamení zla zhaslo a padlo k zemi.
Harry ale nevěděl, že pod tím výčnělkem se otevřelo asi tři metry široké tmavomodré oko.
Náhle zničehonic se znovu ozval ten hukot, ale byl tak silný, že až zaléhaly uši. Harry rychle strčil
váček do kapsy a rukama si kryl uši na šupinaté hlavě. Pak mu to ale došlo, ten hukot vyšel přímo z té
skály. Podíval se pod sebe a ztuhnul. Tam, kde před chvilkou byla šedivá, deset metrů vysoká skála,
teď nebylo nic než ten starý hrozivý vrak lodi.
Ksakru, kam mohla zmizet samotná obrovská skála?
Vtom se vedle něho něco mihlo, něco gigantického, nejméně přes dvacet metrů dlouhého. Že by skála
létala?
‚Ne, to musela být ta sépie, bože, je tak velká,‘ říkal si Harry a vytáhl hůlku. Nikde ale nic neviděl,
byla tu tma jak v pytli.
Ten ohromný dvacetimetrový mrak kolem něj kroužil ze všech stran a přitom stále hluboce hučel.
Takže po chvilce přicházelo hluboké, nervy drásající hučení ze všech stran, jako kdyby tam těch
dvacetimetrových oblud byly stovky. Vtom se začala voda třást. Harry ještě nikdy nezažil, aby se voda
třásla, avšak tohle bylo opravdu jako zemětřesení spolu z hukotem hlubokým jako tenhle kaňon sám.
Harry ztrácel orientaci, protože se stále točil hlavou za tím černým tvorem, za chvíli ho začala bolet
hlava. Namířil hůlkou a zakřičel: „Lumos solem!“ Z hůlky vytryskl znovu mohutný paprsek světla a
odhalil gigantickou sépii s dlouhými blánami podél těla, které se vlnily ve vodě a které jí dodávaly
pohyb. Hleděla teď svýma bělostnýma smrtelnýma očima na Harryho a její krátká přední chapadla, s
dvěma neuvěřitelně dlouhýma k uchopení kořisti, se na Harryho slastně vlnila.

_text

Měla určitě přes třicet metrů, většího tvora Harry ještě nespatřil, jenže vtom se ta sépie zničehonic
odrazila od vody a svým obrovským tělem se k Harrymu začala hnát.
Ten nasucho polkl, koukl na svou ubohou hůlku, která by nejspíš takovou horu svalů jen polechtala,
a dal se do zběsilého plavání. Ale dřív, než udělal pár temp, přirazila k němu sépie a mocně se po něm
ohnala svýma dvěma dlouhýma chapadly. Harry se bleskurychle odrazil ploutvemi a v poslední chvíli
jednomu chapadlu utekl. Druhé ho ale nemilosrdně za zády chytilo a začalo mačkat. Sépie byla
gigantická a stejně tak, jak byla obrovská, byla i odporná. Jenže to bylo to poslední, co Harryho
zajímalo. Cukal sebou a snažil se osvobodit, ale chapadlo několikrát tak větší než Voldemortův had,
který ho vždy omotával, ho drželo příliš silně, než aby se mohl vysmeknout. Rázem ho přikrylo druhé
chapadlo, zespoda třetí a pak i čtvrté, Harry už jenom viděl, jak ho sépie tlačí ke svým tvrdým čelistem.
Nemohl nic udělat, je příliš silná, pak si ale uvědomil, že každý tvor má svá slabá místa.
„Amputatio membrum!“ křikl Harry a namířil na první chapadlo. Proud modrého paprsku vystřelil z
jeho hůlky a zarazil se do kořene prvního chapadla. Vtom se ozval odporný loupavý zvuk a chapadlo
se rázem oddělilo od těla sépie.
Ozval se příšerný řev, přesahující řev lva nebo velryby. Kam se na to hrabal řev, který sépie vydávala,
když kolem něho kroužila. Harrymu se přímo zavíraly oči a zatemňovala hlava, nejspíš ale sépie
pociťovala horší muka než Harry, takže všechna její chapadla ho zázračně pustila. To bylo to, na co
čekal, odrazil se a plaval jako nikdy. Směr měl jasný, nahoru, nahoru, nikam jinam než nahoru.
Rval nohy přímo k vyčerpání, cítil, jak se řítí závratnou rychlostí směrem vzhůru, jenže asi po
půlminutě řev sépie přestal.
Harry nevěděl, jestli to je dobrá zpráva nebo ne, sépie o něm ale musela už předem vědět, dokáže
měnit barvu, protože předtím vypadala jako neškodná skála, kdežto teď je černá jako uhel, také si
musela tady v té tmě, kvůli které pořádně není vidět, vyvinout nějaký typ sonaru, využívá toho, že se
zvuk odráží od stěn kaňonu, a pokud zvuk přijde nějak jinak zdeformován, je poblíž jejího území cizí
tvor. Tím cizím tvorem by opravdu asi nikdo nechtěl být, jenže teď jím je Harry a nebyl si jistý, jestli
ji tím amputačním kouzlem spíše nerozzuřil.
Po asi pěti minutách ho začaly strašlivě brnět nohy, začal pozvolna zpomalovat, protože opravdu už
nemohl. Byl vyčerpaný až na hranici svých možností, už nemohl dál. Po dalších uplynulých minutách
se mu začaly zase zavírat oči. Stále však ještě nebyl pryč z toho kaňonu, protože voda byla pořád černá.
Harry už opravdu zpomaloval a přestával se zabývat sépií. Nohy začaly kopat pomaleji a i ruce už
tolik nezabíraly. Náhle se zezdola ozval hukot, byl zatraceně blízko, Harry věděl, že sépie je zase tady.
Vzpomněl si, jak mu Lexter řekl, že i když už nemůže, tak ještě má sílu, člověk má nějaké rezervy.
Hukot se ozval znovu a blíž.
Harry sebral veškerou svou energii, které měl už po dně, a znovu se mocně začal odrážet ploutvemi.
Nabral rychlost, ale nohy mu připadaly, že každou chvíli upadnou. Měl je zkamenělé a nechtěly už
poslouchat.
Pak ale konečně se voda pročistila, Harry zase zahlédl celý ten kaňon a zjistil, že plave přímo
závratnou rychlostí, i když si to neuvědomoval.
Jenže vzápětí se znovu ozval hukot, Harry věděl, že je za ním, jde po něm a chce se mu pomstít za to
utržené chapadlo. Začal si sám pro sebe křičet, jak nabíral poslední sílu, a rval do nohou poslední
energii, kterou měl ze svých rezerv. Vždyť vlastně už od začátku žádnou energii neměl, tohle ho čekalo
v noci, po dlouhém dni, když už byl unavený.
Kopal nohama z posledních sil a cítil, jak mu žábry překotně nabírají nový kyslík z vody, který
nestačil okysličovat jeho vytížené svalstvo. Začaly se mu silně klížit oči, ještě naposledy se podíval pod
sebe a vtom spatřil, jak ta obrovská černá sépie se kroutí ze všech sil a dohání ho. Její bělostné planoucí
oči na něj zírají s nenávistí a mají v sobě smrt.

_text

Její smrtelný pohled ho donutil ještě k posledním tempům směrem k hladině. Cítil ale, jak za ním čeří
vodu a dohání ho. Hučela stále silněji, je to jasné, je jí jedno, že vyplula ze svého příkopu, je jí jedno,
co to bude stát, hlavně se mu chce pomstít.
Byla už deset metrů od něj, její chapadla se na něj stahovala a Harry cítil, jak do nich vráží, když
mává nohama, které se připravovaly každou chvíli upadnout únavou.
Konečně ale zahlédl hladinu, vysněně k ní vztáhl ruku a plaval pořád dál, když vtom na poslední
chvíli ho zachytilo jedno z chapadel. Harry se otočil, zjistil, že ho sépie nekompromisně drží a znovu
tlačí zpátky dolů do cvakajících čelistí.
Vytáhl hůlku a namířil na chapadlo, které ho drželo. Sépie to zahlédla a najednou vypustila obrovský
oblak černé mlhy. Harry ani nevěděl odkud, prostě byla najednou všude tma a chapadlo ho stále drželo.
Cítil, jak se blíží k ostrým tesákům sépie, ale hned nato se mu do očí dostala strašlivá pálivá bolest. Ten
černý inkoust nebo co to bylo, pálil jako blázen, Harry si mnul oči, jak jen mohl, nic neviděl, brýle mu
jen tak tak držely na nose. Pak je konečně dokázal otevřít a spatřil několik metrů širokou kulatou tlamu
a ostré tesáky po jejím obvodu, které se rozevíraly a připravovaly se Harryho pozřít.
„Densardor!“ křikl a pokusil se udělat pohyb hůlkou v sevřené ruce. Vtom se znovu ozval strašlivý
řev sépie, Harry už ho únavou tolik nevnímal, doufal, že kouzlo na bolest zubů bude trvat o něco déle.
Vytrhl se z chapadla, jehož stisk se vlivem bolesti zmírnil, vyškubl se a začal plavat znovu vzhůru.
Věděl, že už je u hladiny, jenže sépie to zaregistrovala a začala se zase hnát za ním. Harry ale už byl
nahoře, konečně…
Buch!
Myslel si, že začal vidět hvězdičky, praštil se strašlivou silou hlavou o led, který pokrýval jezero.
Hlava se mu mohla rozskočit, točila se mu a v uších mu zvonila zvonkohra. Ale dokázal slyšet, jak se
pod ním čeří voda a sépie se zase připravuje k dalšímu výpadu.
Namířil hůlkou vedle sebe a křikl: „Pisco!“ V tu ránu z hůlky vyletěla obrovská buclatá ryba a
chapadla sépie místo Harryho popadla právě ji.
Harry na nic nečekal, znovu namířil hůlku, tentokrát na led a zakřičel zase s bublinkami „Bombarda!“
Led puknul a roztříštil se na malé kousky. Harry z posledních sil zamával ploutvemi a doplaval k
otvoru ven. Vystrčil hlavu na vzduch, pak ruce, nohy a nakonec celé tělo. Odvalil se na led a myslel si,
že má pokoj, jenže pak se začal dusit. Rychle znovu vzal hůlku a řekl: „Humanus Corpus!“
Vtom se blány na jeho nohou začaly smršťovat, stejně tak i blány na rukou a ploutev na hlavě. Ve
stejném okamžiku začaly mizet šupiny a objevovala se růžovo oranžová lidská kůže. Pak se mu zase
stejně nepříjemně začalo něco dít v hrudníku, plíce se zase měnily, Harry cítil, jak se mu žábry na
zádech zacelují. Nakonec se konečně nadechl čerstvého vzduchu. Ležel na ledu, který studil jako ďas,
ale neměl se k tomu zvednout se na nohy.
Prásk!
Led pod ním puknul a Harry najednou letěl nahoru do vzduchu. Sépie pod ním prorazila vší silou led
a s ním i Harryho. Vyletěl asi tři metry vysoko a pak těžce dopadl na tvrdý led, který pod ním zase
nebezpečně zapraskal.
Ta bolest z toho pádu byla příšerná, Harry se divil, že nemá nic zlomeného, v každém případě se
vůbec divil, že je ještě naživu a při smyslech. Celý se klepal zimou, zuby mu drncaly, jako kdyby seděl
v autě a jel po hrbolatém povrchu.
Vtom vedle znovu praskl led a jeho kusy se roztříštily na všechny strany, jeden z nich praštil Harryho
bolestivě do hlavy, až mu tekla krev.
 _text

Harry se postavil, z otvoru teď vytvořeného chňapala znovu chapadla sépie.

Harry začal utíkat po kluzkém jezeře, při každém dopadu mu led pod nohama praskal. Sépie však
zuřivě jako ledoborec se začala za ním hrnout a drtila kousky ledu na kry, takže za ní zůstávala
vytvořená cesta.
Harry sebou najednou praštil, protože mu uklouzla noha. Cítil, jak ho bolí ruka, kterou zmírnil pád,
ohlédl se za sebe a viděl tříštící se kusy ledu, které se k němu přibližují. Vlastně po ničem neuklouzl,
nohy ho neměly sílu nést a hned nato pod ním zase začal praskat led.
Harry vzal hůlku a namířil jí proti sépii: „Mdloby na tebe!“ kouzlo se však od ní odrazilo jako gumový
míček. „Petrificus totalus!“ a znovu se odrazilo.
Harry sebral veškerou svou energii, kterou už opravdu neměl, a vstal na nohy. Cítil, jak mu nohy
vibrují, jenže pak si uvědomil, že to se tříští led, který bortí to monstrum.
Začal znovu utíkat směrem ke břehu, ale v té chvíli ho popadlo jedno z jejích chapadel. Harry upustil
hůlku…
První chapadlo ho začalo drtit, pak na něm přistálo druhé, potom třetí, Harry dokonce zjistil, že to
chapadlo, které jí před chviličkou amputoval, stačilo za takovou chvilku znovu dorůst.
Všechna chapadla ho začala drtit, Harry cítil, jak mu mačkají orgány. Sépie s chapadly pomaličku
začala klesat ke své tlamě a Harry věděl, že se blíží konec.
Pohlédl do kulaté huby sépie poseté ostrými zuby. Jeho poslední pohled v životě? Nemá hůlku, nemá
nic, čím by se mohl bránit. Pokud to má být poslední pohled v životě, tak ať to je moment, když se bude
dívat na své přátele. Harry se zamyslel na Rona a Hermionu, na to, jak je má rád a na to, jak ví, že by
bez nich stejně nevydržel. Přiznal si to, jsou to jeho největší kamarádi. Začal brečet, začalo ho strašlivě
mrzet to, jak na Hermionu křičel, má ji rád, tohle nechtěl, teď tady hledí do těch čelistí a do toho
strašlivého oka. Zahleděl se do toho oka a popadl ho nepříčetný pocit, všechny ty vzpomínky s
Hermionou a s Ronem, ten vztek, co prožíval, a v neposlední řadě Voldemort.
Vtom se sépiino třímetrové oko rozprsklo na všechny strany. Harry se až lekl. Sépie začala křičet na
celé Bradavice a z očí jí vytékalo něco černého.
Harry tvrdě dopadl na led, až ho znovu zabolelo celé tělo, začal se sápat po hůlce. Konečně na ni
dosáhl, popadl ji a začal utíkat ke břehu. Sépie však ještě více zuřila a začala za ním zase drtit led.
Harry nevěděl, čím dokázal to s tím okem, ale teď běžel jako vítr na pevninu.
Znovu ale upadl, jenže už byl v takové rychlosti, že se samovolně po ledu doklouzal až ke břehu.
Sépie však byla hned za ním a zírala na něj svým zdravým okem.
Všechna chapadla se na Harryho vrhla se svištěním ve vzduchu.
„Oculoris!“ křikl Harry a druhé třímetrové oko sépie se znovu rozprsklo na všechny strany. Křik se
zase opakoval, sépie ale už prožívala takovou bolest, že jí to bylo jedno, stále se sápala po Harrym.
„Amputatio membrum!“ křikl Harry a jedno z chapadel znovu odpadlo. Sépie se zase rozeřvala, ale to
už její pětatřicetimetrové tělo narazilo na břeh, chapadla se znovu obtočila kolem Harryho.
Znovu ho škrtila, byla to příšerná bolest, jeho orgány narážely na sebe a prosily o více místa.
Harrymu se zúžily zorničky, vzpomněl si na poslední věc, kterou potřeboval, na začátku roku dal slib,
že se nevzdá a bude se bránit, a hlavně bude bránit své přátele, bránit své přátele!
„AVADA KEDAVRAÁÁÁ!“ křikl Harry z plných plic stejně silně, jako řvala sépie, z hůlky mu vyletěl
ostrý rudý paprsek tak strašlivě mocný, že prořízl tělo sépie, a zaryl se do její zubaté tlamy.
Sépie znovu strašlivě zařvala a pak všechny její chapadla padla najednou na zem i s Harrym Potterem.
Nastalo ticho…
Mlžilo se mu znovu před očima, slyšel ale to ticho, jak vítr potichoučku duje, jak se nadouvají stromy
a jejich listí, slyšel hlas přírody, který snad normální člověk není schopen slyšet. Chlad už přestal dávno
cítit, to, že tady ležel při teplotě několika stupňů pod nulou jenom v kalhotách a po hlavě mu tekla krev
od nárazu kusu ledu, už nevnímal, pouze zavíral víčka a letmo se blaženě usmíval, jak ho pohlcoval
blažený pocit spánku.
„Harry!“ křikl někdo z dálky a udržel ho tím při smyslech.
Ještě naposledy otevřel unavená víčka. Před obličejem se mu objevil Ron a vyděšeně na něj koukal,
jako by právě znovu spatřil Aragoga.
„Cso tzu dhělháš?“ zeptal se Rona Harry mdle a zachraptělým hlasem.
„Vyrazil jsi okno, vzbudil jsi nejméně polovinu Nebelvírské věže,“ řekl Ron. „Do háje, co se to tady
stalo?“ hlesl a zíral na mrtvou gigantickou sépii.
V tom okamžiku Harryho začala bolet jizva jako čert. Chytil se jí a začal si ji mačkat, ani se nezmohl
na křik, jak měl zimou a vodou zničený hlas.
„Ten kámen!“ křikl mu nějaký hlas v hlavě.
Harry si uvědomil, že v kapse kalhot mu ještě vězí zelený kámen, kvůli kterému málem přišel o život.
Ještě nedodělal svůj úkol, musí jít na okraj Zapovězeného lesa a předat ho Voldemortově kontaktu.
„Garry, co tu krucinál děláš?“ křičel ze všech sil Alf a přiběhl po příkré cestě k jezeru, za ním byl v
závěsu Filch. „Takovýho idiota, jako jsi ty, jsem ještě v životě neviděl, jde si do náruče obří sépie!“
křičel Alf a byl vzteky bez sebe.
„Jhá nemhůžhu!“ zachraptěl Harry na Voldemorta, který mu promlouval v hlavě, chvěl se po celém
těle, nemohl jít dál, chtěl Voldemortovi říct, že už prostě dál nemůže. ‚Teď je tady Alf a ten ze mě
nespustí oči, tak slyšíš!‘ křičel na něj v duchu a klepal zubama.
„Jak je libo,“ ozval se mu hlas v hlavě.
Harry už znovu začal zavírat oči a přestával vnímat nesnesitelnou bolest v hlavě. Přestal vůbec vnímat
celou svou skutečnost, přestal cítit, vidět a slyšet.
„On umírá, pomozte mu někdo!“ slyšel křičet Rona.
Ale to už Harry znovu zahlédl hada, který se okamžitě obtočil kolem jeho studeného těla a začal ho
dusit. ‚Ne, na tohle už opravdu nemám sílu,‘ říkal si Harry a začal kolabovat.
Vtom se Harryho tělo postavilo prkenně na nohy a na Alfa a Rona hledělo ledovým pohledem. Zima
ho rázem už netrápila, v očích však teď měl smrt.
„Co se tu krucinál děje?“ křikl Filch, který konečně stačil přiběhnout.
„Zase Potter, Argusi, ten idiot prostě nepřestane…“ říkal Alf.
„Avada Kedavra!“ křikl Harry s hůlkou namířenou na Alfa.
Z Harryho hůlky vystřelily rudé paprsky, Alf se okamžitě sklátil k zemi a nejevil známky života.
Harry měl stále smrtelný pohled, namířil teď hůlkou na Filche a povytáhl vyzývavě obočí. Filch
pochopil, že ho chce zabít, bleskově se otočil a začal pádit svým pajdavým tělem nahoru do hradu.
Teď však Harry otočil s kamenným pohledem hůlku na vystrašeného Rona. V tu chvíli se mu zamotala
hlava a na pár vteřin tápal v jakémsi polobezvědomí, vůbec nevěděl, co dělá jeho tělo, až se konečně
probral.
Teď svázaný hadem uviděl, co dělá jeho ovládané tělo… ‚Ne, Rona ne, toho nesmíte zabít!‘ křičel ze
všech sil, ale jizva ho bolela příliš, než aby se mohl bránit.
„Nesplnil jsi svůj slib…“ řekl mu hlas v hlavě.
„Nééé!“ rozkřikl se Harry ze všech sil a snažil se vymanit ze sevření hada.
„Harry, to jsem já, Ron. Pamatuješ si na mě,“ říkal vystrašeně Ron.
„Teď už není žádný Harry,“ řeklo Harryho tělo.
‚RONOVI NEUBLÍŽÍŠ!‘ křičel ze všech sil Harry obvázaný hadem a začínal nevnímat bolest jizvy.
„Jen si řvi, jen se vzpírej, víc ani nepotřebuju!“ říkal mu hlas v hlavě.
‚Já už nemám sílu, prohrál jsem,‘ říkal si Harry. ‚Když dovolím, aby mé tělo pod Voldemortovou
mocí Rona zabilo, prohraju, když se ale budu vzpírat a možná vyhraji, zabije ho někdy potom, protože
mi to slíbil. Voldemort vyhrál, já ne.‘…
‚Ne, to není pravda!‘ opravil se sám. ‚Tohle jsem dělal, abych Ronovi neublížil, a to se teď chystám
udělat, to nesmím dovolit!‘ křičel Harry svázaný hadem.
„Harry, to jsem já, Ron!“ křikl Ron nadějně na Harryho tělo pod mocí Voldemorta, které stále na něj
mířilo hůlkou.
„Sbohem, Harryho příteli,“ řekl Harry Ronovi. „Avada Kedav…“
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ zařval Harry na celé kolo a na malou chvilku zmizel had, který ho obmotával,
objevil se znovu ve svém těle, stačil ještě odhodit hůlku směrem k Ronovi, který ji vzápětí popadl.
„Pamatuj si, Pottere, nesplnil jsi svůj slib!“ křičel na něj hlas v hlavě.
Harry ale okamžitě pocítil mráz, kvůli kterému jeho tělo hned začalo umírat. Padl na kolena a hned
pak na záda. Hleděl do nebe… byl ve svém těle, ale zároveň ho opouštěl do jiného světa… Znovu se
mu začaly klížit oči a přepadával ho ten příjemný pocit po celém těle… Tělo jako kdyby bylo kus
kamene, který Harry odhazoval, protože ho nanejvýš tížilo…
Byl to zatím ten nejpříjemnější pocit tohohle dne.
A pak to Harry uviděl, byl to pohled, jehož krásu by nikdy nedocenil normální člověk. Z oblohy se
pomalu začaly snášet dolů sněhové vločky.

Kapitola 34.
Trestní řízení
‚H arry, to jsem já, Ron!‘ ‚ Ty si opravdu myslíš, že jsem Kruma zabil.‘ ‚Člověk by si v tom případě

měl postavit svou vlastní cestu.‘ ‚Máme přátele a dobro je na naší straně, víc nepotřebujeme.‘ ‚Já už

nikoho nemám.‘ ‚Přitroublý cvok, který se snaží stát pořád ve středu pozornosti.‘ ‚Příliš mi na tobě

záleželo.‘ ‚Příliš dlouho mi už otravujete život…‘ ‚Ten se už nevrátí, Harry.‘ ‚ Budete klasifikován za

H!‘ ‚Ty jsi zrovna takový mizera jako je on.‘ ‚Já ale nechci aby se ti něco stalo, podruhé už bych to

nepřežila.‘ ‚ Dráp ochránit Harry.‘ ‚Jeden z nás bude muset toho druhého nakonec zabít?‘ ‚Proč přede

mnou celý život pořád něco tajíte!‘ ‚Proč jste nic neudělal, mohl jste ho zachránit!‘ ‚Vy jste ho zabil

Brumbále, zkazil jste mi celý život a to vám nikdy neodpustím!‘ ‚Děkuju ti Cho.‘ ‚Mám tě ráda Harry.‘

‚Dokud budeš žít, budou tví blízcí umírat, Pottere!‘

„Né!“ křikl Harry a rázem byl vzhůru.

Promnul si tvář a vedle sebe nahmatal brýle. Hned si je nasadil a zjistil, že je na ošetřovně, všechny

ostatní postele byly prázdné, takže nikdo jiný v místnosti nebyl.

„Kdo to tu pokřikuje?“ ozvala se madam Pomfreyová a vyšla ze své pracovny. „Aha, to jste vy,“

Řekla když si všimla vzbuzeného Harryho. „Vedle sebe máte Rýmovici, spolkněte jí a můžete jít.“
 V té samé chvíli někdo na ošetřovně zavřel dveře, Harry ještě mohl zahlédnout, jak z ošetřovny vyšla

nějaká holka, ale nestačil jí zastavit.

Ohlédl se na stolek, byla tam zelená skleněná nádobka a vedle ní lžíce.

„A… kolik si toho mám vzít?“ zeptal se Harry.

„Jednu lžičku,“ odpověděla Pomfreyová a zase zašla do své pracovny.

Harry vzal lahvičku a odšpuntoval uzávěr. Hned se z ní vyvalil strašlivý zápach. Vzal lžičku a malinko

nahnul láhev. Nic se ale nedělo.

„Mohla by jste mi pomoct?“ řekl nahlas Harry, aby ho madam Pomfreyová uslyšela.

„Vy to zvládnete, já… já teď půjdu pryč,“ ozvalo se z pracovny pro sestry a hned nato bouchly dveře.

‚Proč mi nechce pomoct? To se mě…? Ona se mě bojí.‘ uvědomil si Harry. Teď mu to teprve došlo,

vždyť před malou chvilkou zabil Alfonsa Odkouřila a chystal se zabít i Filche a v neposlední řadě Rona.

Hned na to mu do lžičky z láhve ukáplo trochu Rýmovice. Bylo to odporně želatinové, mělo to

šedivožlutou barvu a na lžičce se to odporně rosolovitě třáslo.

Harry si řekl, že když se ho bojí, tak snad to není důvod, aby ho zabila. Takže se té Rýmovice, nebo

co to má být, nemusí bát.

Zavřel oči a vcucnul tu odpornost na lžičce. Bylo to odporné, bez chuti, ale možná že to právě na tom

bylo tak odporné.

Harry to spolkl a pečlivě zapil vodou na nočním stolku. Hned na to musel rychle nahmatat kapesník,

protože z nosu mu začaly téct proudy nudlí, zřejmě ta Rýmovice opravdu zabírá.

Držel si před nosem kapesník a neustále smrkal. Za chvíli začal kapesníky střídat, protože mu jeden

nestačil.

Co to vlastně bylo za holku, co z ošetřovny tak potichu odešla, byla to Hermiona? Co si o něm vlastně

teď myslí?

Když se ho štítí i samotná madam Pomfreyová, tak studenti musejí přímo utíkat pokaždé, když vstoupí
do místnosti.

Pak ho napadlo co mu řekla madam Pomfreyová, že až vypije Rýmovici, může jít. Konec konců už

opravdu měl letos ošetřovny dost, takže tu nechtěl strávit ani o minutu déle.

Převlékl se do hábitu a začal si vzpomínat na události poslední doby. Vzpomněl si na dopis od Toma

Raddla. Na to, jak by kvůli němu byli jeho přátelé v ohrožení. Na tu obrovskou sépii, která se po něm

sápala, v neposlední řadě pak na nějaký zvláštní zelený kámen.

Co ten byl zač? A proč ho Voldemort chtěl? Když se na to takhle podíval zpátky, uvědomil si, že

poslouchat Pána zla opravdu nebyl dobrý nápad. Možná že to měl prostě říct Brumbálovi a všechnu tu

tíhu přenést na jeho bedra.

Vyšel ven z ošetřovny a mířil nahoru ke schodišti. Hlas, který mu napovídal aby ve škole zůstal teď

zanikl docela, ozýval se pouze ten, co ho nutil utéct.

Opravdu ho tu už nic nedrží. Všichni se ho štítí a nenávidí ho. Lexter je mrtvý, stejně tak i Sirius. Z

Harryho je vrah, kterého se bojí i jeho nejlepší kamarádi, už tu není nikdo, komu by na Harrym záleželo.

A aby ne, všechno je to jeho vina, všechny je proti sobě poštval, možná že si opravdu nakonec hraje až

moc na hrdinu.

‚Vzdávám to, končím.‘ říkal si Harry, když vcházel do Nebelvírské společenské místnosti. Svěšel

ruce a nahoru šel jako oběšenec a jakmile ho potkal nějaký student, tak se hned od něho snažil dostat

co nejdál, jako by se ho každý štítil.

Bylo už pozdě odpoledne, Harry viděl přes okno už pořádný nános sněhu, který bez ustání padal ze

zatažené oblohy. I tak se čerstvý prašan třpytil v odrazu od ponurého světla z nebes, kde slunci bránila

proniknout na povrch země hustá deka mračen.

Harry dorazil k obrazu Buclaté dámy, řekl heslo a obraz se odklopil. Prolezl otvorem v podobizně a

ocitl se v prostorné společenské místnosti.

Jakmile vstoupil, všichni si začali šeptem povídat. Čtvrtina studentů zmizela ve vstupech do ložnic,
zbytek dělal, že Harry je jenom obyčejný duch. Když kolem nich procházel, tak dokonce uhýbali,

jakoby měl nějakou nákazu. Dokonce i Seamus a Dean. Z jejich pohledů se už nezračila taková jistota

v jeho přátelství, jako tomu bylo před pár dny.

Bylo to jako procházet uličkou smrti, tu smrt přitom měli všichni v obličeji. Harry měl jasno, kvůli

tomuhle mu zůstat v Bradavicích za to nestojí.

Vyběhl nahoru do ložnice, otevřel dveře a strnul. Byl tam Ron a bavil se s Nevillem. Když Harry

vstoupil, oba dva zmlkli a pohlédli na něj kamennými výrazy. Pak se Ron zvedl a bez povšimnutí prošel

kolem Harryho ven z ložnice, následován Nevillem, pak hned za nimi práskly dveře.

Harry nevěřícně kroutil hlavou. ‚Tak tohle jsou ti nejlepší přátelé, jaké jsem kdy měl.‘ opakoval si

Harry. Opravdu má teď už jen sebe.

Vzpomněl si na Tonyho, až teď si uvědomoval, jak moc mu chybí, jak žít u něj byla paráda, neměl

takové starosti jako má teď, nebyl dokonce ani kouzelník, byl jen obyčejný mudla a byl to úžasný pocit.

Škoda, že se už nemůže vrátit, hned by ho našli. Kam by mohl utéct, aby ho nikdo nenašel? Jedině že

by po zbytek života utíkal Únikovým autobusem.

Přešel k posteli a těžce na ní dosedl. Hlava ho bolela jako čert, z nosu mu pořád odkapávalo, zřejmě

se v té zimě dost nachladil. Cítil, jak ho rýma tlačí v nose a mezi očima a jak Rýmovice zabírá a ucpaný

nos mu povoluje.

Pak se ohlédl, vedle na nočním stolku ležela jeho hůlka.

Celý zbytek dne strávil nahoře v ložnici a to sám. Zmáhaly ho samé tíživé pocity a myšlenky, vzdával

všechna svá snažení, říkal si že už prostě nemá sílu dál pokračovat. Věděl, že jakmile by ho teď

předvolali před to trestní řízení, tak by hned skončil za mřížemi a hned by mu rozlomili hůlku. On totiž

opravdu zabil osobu, živou a dýchající osobu, což není sranda.

Myslel na Siriuse, na svého kmotra. Začal mu zase chybět čím dál víc, stejně tak jako v létě. Chyběla
mu ta opora, kterou v něm měl. Co by dal za to, aby se tu zase objevil, znovu aby uviděl toho černého

psa, který by radostně vrtěl ocasem. ‚Proč se to nedá vrátit? Kdybych ho byl zastavil, nebo kdybych

nešel do toho Odboru záhad…‘ říkal si Harry a smutně ležel na posteli.

Nespíš by mu pak Brumbál stále ještě neřekl celou tu pravdu. A možná že opravdu by to bylo lepší.

Od té chvíle, co jí zná se mu žije jako s okovy u nohou. Vždyť vlastně celý život je stále někde zavřený,

buď v Bradavicích, nebo u Dursleyových doma. Harry teď už začal chápat proč Sirius vedl takový

‚kočovný‘ život, většinou měl rád cestování a nikde se příliš dlouho nezdržel. O to víc pro něj muselo

být děsivé, když musel celý rok zůstat zavřený ve starém domě rodiny Blacků, který tak strašlivě

nenáviděl.

Stejně tak Harry musel zůstat u Dursleyových. Moc dobře si pamatoval co mu říkal Brumbál, že

dokud bude považovat Dursleyovic domov za svůj vlastní, tak na něj Voldemort nemůže stáhnout ruku.

Jenže to nebyla pravda, Voldemort už jednou Harryho u Dursleyových pomocí Lestrangové málem

připravil o život.

Ne, pokud to má skončit, tak ať je to rychle, možná že tím i svým bývalým kamarádům ulehčí, když

to skončí. Byl by přísahal, že kdyby věděl kde teď Voldemort je, tak by za ním zajel a požádal ho, aby

to s ním skoncoval.

Bylo rozhodnuto, večer s Kulovým bleskem, hůlkou a neviditelným pláštěm uteče.

Čas se táhnul jako temné mraky nahoře na obloze, i ten čas byl stejně tak temný jako obloha sama.

Hrad byl chladný a tichý, jako kdyby celé okolí prožívalo těžké časy, nebo truchlilo za něčí smrt, Harry

si ale byl jistý, že to nebude za Alfa.

Ložnici oteplovaly pouze kamna uprostřed, která nikdy nepotřebovala přikládat, protože vždy

kouzlem hřála na celou místnost.

Harrymu se ale teď zdálo, že ani ta nejsilnější kamna by nedokázaly rozehřát jeho zamrzlou náladu.

V ložnici strávil tedy zbytek celého odpoledne, záměrně nechtěl dávat studentům dole ve společenské
místnosti důvod odcházet a tak raději zůstal nahoře.

Jenže teď nevěděl, jestli má vůbec jít dolů na večeři. Žaludek mu rozčileně kručel a svíral se, ale

Harry byl přesvědčený, že kdyby se tam ukázal, tak se stejně pořádně nenají.

Nakonec vstal a připravoval se vzít si svou hůlku. Pak se ale zarazil, už dál nevěřil Voldemortovi, bál

se v přítomnosti svých přátel si brát hůlku sebou. Raději jí nechal na nočním stolku a šel dolů bez ní.

Vzpomněl si, jak mu Brumbál říkal, že do něj Voldemort nemůže proniknout a ovládat ho, protože

by v něm nevydržel, protože Harry má něco, co Voldemort nesnáší. No, ať to bylo cokoliv, nejspíš to

už teď nemá, nebo to zastínil jiným pocitem, nadmíru silnějším než to, čeho se Voldemort tak štítil.

Sešel dolů, ve společenské místnosti už nikdo nebyl, všichni už museli být dole na večeři. Možná že

jim tam je bez Harryho lépe. ‚Přestaň se litovat!‘ okřikl se Harry a vyšel průlezem v obrazu ven na

chodbu. Hned ho zalil chlad, který na hradních chodbách panoval, chlad který Harry stále cítil sám v

sobě.

Pomalu pokračoval směrem do Velké síně. Nakonec si řekl, že mu je to jedno, ať se na něj dívají jak

chtějí, nají se a pak večer zdrhne.

Seběhl z posledního schodu až skončil ve Vstupní síni. Přešel k mohutným pootevřeným dveřím

Velké síně, stále se mu tam ale nechtělo, nějak u něj převažoval pocit, že by ho snad už nikdo z nich

neměl vidět.

„Dobrý den, Pottere,“ ozvalo se za jeho zády.

Harry se hbitě otočil, stál za ním Filch ve svém typickém otrhaném oblečení, ale usmíval se od ucha

k uchu.

„Dobrý den,“ řekl Harry a překvapeně koukal na to, jak se Filch usmívá.

„Už na vás čekají,“ řekl Filch a usmál se ještě víc. „Měl by jste si pospíšit s večeří.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se nechápavě Harry.

„O vaší večeři,“ řekl Filch a otevřel dokořán dveře, takže teď Harryho spatřili všichni studenti sedící
ve Velké síni.

Už nebylo třeba předstírat, že tu není, Harry tu je a v celé své kráse.

Ovšem skoro většina studentů, si té jeho kráse jen odfrkla a koukali na něj pohledem, jako by koukal

faraón na otroka.

Všichni měli nenávistné pohledy, většina studentů měla v očích strach míšený s odpornou nenávistí,

jako kdyby právě hleděli na samotného Voldemorta.

Harry hořce polkl a vešel dovnitř. Každý pohled na něm visel jako zaměřovací radar, který se chystal

vypálit střelu země vzduch. Harry ty pohledy cítil, slyšel potměšilé hihňání Malfoye, který téměř radostí

tančil na židli a bubnoval do stolu, až se opravdu zdálo, že to přehání. Ale byla pravda, že vidět Harryho

v takovéto situaci musí opravdu člověka, jako je Malfoy potěšit až na půdu.

Harry přešel k Nebelvírskému stolu a posadil se hned na první židli, která byla vesměs volná. Jen

letmo ještě stačil zahlédnout Rona a Hermionu, kteří na sebe koukali a ani se nesnažili koukat někam

jinam. Dokonce ani Ginny se po něm ani neohlédla, pokud opravdu někdo měl Harryho skrytě rád, pak

to je ona.

Židle pod ním zavrzala, normálně to není slyšet, ale teď tu bylo hrobové ticho, všichni na Harryho

stále ještě hleděli a ozýval se pouze šeptavý zvuk od zvědavých studentů.

Harry začal litovat toho, že sem vůbec chodil, jeho sousedi co byli blíž dokonce ani nezakrývali své

pohledy a zle na něj stále civěli… Plác!

Harrymu přistál na hlavě koláč takovou silou, že se obličejem praštil o desku stolu a narazil si nos.

Celé vlasy měl od tvarohu a marmelády, v tom okamžiku celá Velká síň propukla v jeden velký smích.

Harry si sundal kusy koláče z hlavy a dal je na stůl. Cítil jak v něm znovu vře krev a jeho zlost se

znovu vynořovala na povrch. Ale také cítil úzkost, což se mu ještě nestalo. Cítil bolest z toho, jak se mu

ostatní smějí, dokonce se mu i trochu chtělo plakat, celá Velká síň byla úplně naruby, Harry se pomalu

otočil a zjistil, že Malfoy stojí a směje se na celé kolo. Studenti mu ještě tleskají za jeho dobře odvedený
výkon.

„TICHO!“ zahřímal jako medvěd Brumbál, který se spolu se všemi profesory nesmál. Jenom Snape

si posměšně ufrkl. „Srážím Zmijozelu za to dvacet bodů pane Malfoyi, měl by jste se poučit z toho, jak

dopadl váš otec a nejít v jeho šlépějích,“ řekl Brumbál.

Malfoy na Brumbála hodil nechutný pohled a sedl si na své místo. Jenže celá Velká síň se stále smála

a všichni pobaveně koukali na Harryho, jak mu ukapávají poslední kousky marmelády z jeho uhlově

černých vlasů.

Harryho přešla chuť k jídlu, spíš se mu při pohledu na něj chtělo zvracet. Žaludek měl vůbec naruby

a obličej se mu měnil v bolestivý pláč, který se snažil zastavit. Knedlík v krku měl rázem jednou tak větší

rozměry, Harry si rázem připadal jednou tak víc bez přátel, dokonce je všechny začal považovat za své

nepřátele, začal je nenávidět.

Aniž by si to uvědomoval, že najednou řekl. „Vy mudlovští šmejdi.“

Několik studentů poblíž to uslyšeli a ztuhli jako přikovaní. Harry na ně nenávistně hleděl a tiskl zlostně

pěsti. „Všichni chcípnete,“ řekl znovu ledově.

Nebelvírští vytřeštili zrak, nemohli uvěřit, co právě slyšeli. Harryho ale popadal takový vztek, opravdu

bylo správně, že si sebou nevzal hůlku, teď by k zabíjení ani nepotřeboval Voldemorta.

Nenáviděl je všechny, do posledního studenta. Nenáviděl všecko živé, své takzvané přátele a své

blízké. Navždy bude sám, jen sám sobě může věřit a nikomu jinému. Všichni by měli chcípnout za to, co

si k němu dovolují!

V tom se rozrazily vstupní dveře do Velké síně, až málem povalily Filche, který před nimi stál a

usmíval se.

Do Velké síně vběhl Popletal, několik dalších úhledně upravených kouzelníků a jako poslední za nimi

běžel Percy se zápisníkem a brkem.

Všichni hned zamířili k Harrymu, nemuseli dlouho hledat, našli ho podle špinavých vlasů od koláče.
 Popletal měl triumfální úsměv a jeho citrónová buřinka se mu pohupovala na hlavě. Když došel k

Harrymu, rozchechtal se na celé kolo, protože si začal prohlížet jak z něho stékají kusy marmelády.

Všichni spolu příchozí se poslušně smáli s ním, jen Percy udržoval vážný pohled a ani jednou na

Harryho nemrkl.

Nakonec se Popletal dosmál, vytáhl úhledný papír a začal číst.

„Vážený pane Harry Jamesi Pottere, jménem ředitelky odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů,

Amélie Bonesové; vás jménem kouzelnického zákona zatýkám pro podezření z vraždy Viktora Kruma a

z očividné, zdůrazňuji očividné vraždy Alfonsa Winchestera Odkouřila,“ pronesl Popletal s

vítězoslavným úsměvem.

Harrymu sjela po oku slza, nevěděl jestli je to z pláče, nebo toho srdceryvného vzteku, který ho před

malou chvilkou zasáhl, ale při tomhle mu nějak povolily nervy. Jen nevěřícně kroutil hlavou a unaveně

seděl na židli u Nebelvírského stolu, zatímco mu z hlavy odkapávaly poslední kousky marmelády.

„Kornelie, co to má znamenat?“ ptal se Brumbál a dlouhými kroky si to rázoval k Popletalovi.

„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, Brumbále. A protože zítra je již osmnáctého prosince,

tak je prozíravé toho chlapce odvést již dnes, aby se náhodou na zítřek záhadně… řekněme… neztratil,“

řekl Popletal a usmíval se tak, až měl boule za ušima.

„Harry Potter je studentem Bradavic, nemůžete…“

„Mýlíte se Brumbále. Zákony se mění. Potterovi je už šestnáct, může už jít před trestní řízení,“ přerušil

Brumbála Popletal. „Nemůžete mi zabránit si ho odvést, Brumbále. To není ve vaší moci Starostolce,“

řekl Popletal a znovu se vítězoslavně pousmál. „A také se členové shodli, že nemůžeme jako porotu

považovat někoho, kdo je s obžalovaným nějak citově zainteresován, přece víte jaké jsou pravidla

poroty, nebo ne, Brumbále?“ pousmál se Popletal.

„Mohu vám je vyjmenovat, pane,“ vyhrkl zezadu Percy a přihopkal se zápisníkem dopředu.

„Myslím, že to není třeba. Ovšem nemáte důkazy o Harryho vině a…“

 „To se mýlíte, Brumbále. Máme již myslánku plnou vzpomínek od našeho svědka. Většina poroty již

tu vražednou scénu shlédla. Dokonce máme oprávnění zažalovat tady Pottera o trojnásobný pokus

vraždy.“

Brumbál zvážněl a hleděl Popletalovi pátravě v očích.

„Ano Brumbále…“ pokračoval Popletal. „Kruma Viktora, Filche Arguse a v neposlední řadě

Potterova nejlepšího kamaráda Weasleyho Ronalda, syna velice váženého zaměstnance v našem

Ministerstvu.“

„Mohu začít předčítat práva?“ vyhrkl znovu Percy nedočkavě.

Popletal letmo kývnul a Percy se už hrnul k Harrymu, když v tom ho Brumbál zastavil svým silným

hlasem, vytáhl hůlku a začal říkat.

„Nehodlám Harryho…“

„Tak dost!“ křikl Harry na celé kolo a postavil se na nohy. „Mohu za sebe rozhodovat sám,“ sykl na

Brumbála zlostně. „Půjdu s vámi.“

„Harry ne!“ křikla nějaká holka z Havraspáru, Harrymu se zase zdálo, že jí tu nikdy neviděl.

„Oni… oni tě pošlou do vězení!“ křikl Ron a už byl na nohou, stejně tak i Hermiona, teď na něj

najednou s obavami koukali, s obavami, které Harry nesdílel.

„A víte co?“ řekl jim Harry s ledovým hlasem a zlověstným pohledem. „Mě tam bude líp, než tady v

Bradavicích.“

Pak se otočil a vykračoval ven ze Vstupní síně. Popletal měl ještě více usměvavou tvář, pokud to tedy

ještě více šlo.

„Počkejte, ještě vám musím přečíst práva!“ křičel za ním Percy.

„Uvidíme se na trestním řízení, Brumbále,“ řekl s úsměvem Popletal, otočil se a vykračoval ven z

Velké síně. Všichni příchozí ho následovali a zanechali všechny překvapené pohledy ve Velké síni.

„Potřebuješ si něco vzít z pokoje?“ zeptal se Popletal Harryho.

 „Ne,“ procedil zlostně Harry.

Hned k němu začali mířit dva kouzelníci a chtěli mu nasadit něco jako želízka.

„Myslím, že jste pochopili, že vám neuteču,“ řekl ještě naštvaněji Harry s pohledem na Popletala.

Popletal se znovu pousmál a přikývnul. Oba dva kouzelníci, co se k Harrymu hnali teď znovu šli vedle

nich a rozhlíželi se kolem sebe, jestli na ně někdo nezaútočí. Vycházeli ze Vstupní síně ven na pozemky

hradu.

„Bylo to jen pro vaše dobro, kdyby jste chtěl utéct, tak si tím přihoršíte jenom vy sám,“ řekl klidně

Popletal.

„Takže,“ začal Percy vedle něho odříkávat svůj monolog a co chvíli zakopával o trs trávy, jak

nekoukal na cestu. „podle zákonu nám nemusíte teď nic sdělovat i když se na co budeme ptát, pokud

ano, souhlasíte s tím, že by to mohlo být proti vám u trestního řízení použito.

Dále“ pokračoval Percy. „můžete si pořídit kouzelnického advokáta, pokud ho odmítnete, budete mít

právo se při trestním jednání obhajovat sám. Dále…“

„Od kdy si vykáme, Percy?“ zeptal se Harry.

Percy sebou škubl a jako kdyby ho to urazilo řekl naštvaně. „Pane Pottere, já vám vykám, proto to

samé očekávám od vás.“

Harry se jenom uchechtnul a dál pokračoval se svým doprovodem ke bráně Bradavic se dvěma

vysokými kamennými sloupy na nichž stály sochy okřídlených kanců.

„Dále vás musím upozornit na právo…“

„Můžete mě od toho ušetřit?“ řekl naštvaně Harry. „Vážně ty kecy nemám zapotřebí.“

„No, v tom případě mi musíte podepsat formulář o tom, že jste vědomě akceptoval práva bez úplného

vysvětlení,“ řekl Percy.

„Kde to mám podepsat?“ řekl Harry znuděně.

Percy mu podal brk a vytáhl odněkud z brašny papír, ten mu pak třaslavou rukou podal. Harry se dolů
podepsal, sám ani nevěděl co tam bylo, jenom na načmáral jméno Potter.

Popletal se znovu pousmál a začal si radostně popiskovat.

„Kde vlastně přečkám noc?“ zeptal se po chvilce Harry.

„V cele předběžného zadržení,“ řekl hned Popletal. „Neboj se, pro tebe byla cela speciálně upravena,

jenom pro tvé pohodlí,“ řekl s úsměvem Popletal.

Harry byl k smrti unavený hladem i všemi pocity, které na něj za poslední dny přišly. Bylo mu to i

jedno, klidně ať ho pošlou do temného sklepa, hlavně aby se tam dalo kde vyspat.

Došli na rozcestí do Prasinek a Popletal zdvihl svou hůlku. V té chvíli přisvištělo auto, Harry už

očekával krkolomnou cestu Záchranným autobusem, ale tohle bylo úplně jiné auto.

Bylo černé s dlouhou kapotou, kde se nejspíš skrýval stejně tak dlouhý a silný motor. Sedadla byla ve

čtyřech řadách po třech místech. Harryho zasunuli do poslední řady sedadel na konci auta, která měla

po všech stranách husté mříže.

„Neboj se, za pár minut budeme na místě,“ řekl Popletal, ale to už když všichni usedli se auto zvedlo

do vzduchu a rázem zmizelo všem z očí.

Harry si pamatoval na jediné auto, které tohle dokázalo. Starý Ford Anglia pana Weasleyho, teď už

pochopil, odkud vzal to kouzlo, které na něj použil.

Opravdu za pouhou chvilku už byli nad Londýnem. Bylo jasné, že tohle ministerské auto je o hodně

rychlejší, dalo by se to přirovnat rychlosti, jakou jede Záchranný autobus.

Zarazili to před jakousi podivnou temnou uličkou. Harry vystoupil ven z auta, všiml si, že nad uličkou

se nebezpečně kývají kovové schody zavěšené na stěnu budovy, takové ty schody, které jsou většinou

jako únikový zadní východ z domů. Tyhle ale podle vzhledu byly tak strašlivě zrezavělé, jako by měli

každou chvíli spadnout.

„Tam půjdeme?“ zeptal se udiveně Harry.

„Nemusíš se bát,“ začal hned Popletal vysvětlovat. „ty schody tam drží pevně jako skála, to je kvůli
mudlům, žádný mudla by do té uličky nikdy nezašel, je odlehlá, temná a nebezpečná, je to zadní východ

ministerstva, užívá se pro zvláštní případy.“

Prošli uličkou až k jakýmsi starým dveřím, které měli přes sebe kovovou závoru. Popletal klepl hůlkou

na závoru, ta rázem zmizela a dveře se otevřely.

Před nimi se objevila tmavá chodba, která měla po stranách dveře rozsazené v různé výšce, v různém

úhlu a různě vzdáleny od sebe.

„Vaše jsou ty poslední dveře nalevo, místnost je nóbl zařízená,“ řekl usměvavě Popletal a zavřel za

ním dveře, takže se v chodbě ocitl sám.

Ani se mu nechtělo věřit, že ho tady nechají samotného. Za to ale neměl odvahu zkoušet otevřít jiné

dveře, než ty úplně poslední na levé straně, o kterých mu bylo řečeno.

Došel k nim a otevřel je. Před ním se objevila místnůstka asi tak stejně velká, jako přístěnek pod

schody, ve kterém strávil celé mládí. Na zemi byl koberec, docela pohodlná postel, noční stolek,

umyvadlo s ručníky a tlačítko s nápisem WC. Harry si hned řekl, že to raději zadrží, než aby to tlačítko

mačkal.

Přešel k umyvadlu a začal si drhnout slepené vlasy od marmelády z koláče, které ho stále svědily.

Když se umyl, zalehl do postele, ani se nezdržoval převlékáním, když ani neměl do čeho a hned usnul.

V hale se zapuštěnou jámou uprostřed, do níž vedly o obvodu masivní kamenné schody a v níž

uprostřed byl jakýsi zvláštní starobylý kamenný oblouk, bylo několik smrtijedů a členů Fénixova řádu.

V rohu na jedné straně byli dva chlapci, kteří se snažili dostat nahoru k východu.

V tom se na scéně objevila jakási postava starého kouzelníka, měl dlouhé stříbrné vousy, půlměsícové

brýle, dlouhý křivý nos a kráčel pozvolna dolů. Když procházel kolem hubeného chlapce s černými

vlasy a brýlemi na nose, ledově se na něj usmíval, jako kdyby ho nenáviděl ze všech nejvíc. Prošel

kolem obou chlapců, až dorazil úplně dolů.

 Smrtijedi dostali vítězoslavné úsměvy, stejně tak i členové Fénixova řádu. Najednou jako kdyby

všichni byli na straně zla, jen dva kouzelníci ne. Jeden bojoval s jakousi ženou a vrhal na ní mocná

kouzla, ten druhý měl černé vlasy a sympatický obličej, stál na schodě a v ruce pevně svíral hůlku, jako

kdyby čekal na tuhý souboj.

Náhle se mu ale hůlka změnila v prach, to zavinil ten starý kouzelník stojící dole, ten mávl letmou

svou hůlkou a odzbrojil ho tak.

Muž teď hleděl na své ruce, kde měl místo hůlky zrnka jemného prachu, v tom se začal zvedat a začal

směřovat do oblouku.

Chlapec s brýlemi se zvedl ze schodů a křičel. „Lextere! Lextere!“ běžel mu naproti, jenže to ho ten

starý kouzelník zachytil za hábit a se zuřivým výrazem se mu vysmíval.

V tom okamžiku kouzelník přepadl do oblouku a zmizel. Pak se ten starý kouzelník otočil a máchl

hůlkou. Kouzlo narazilo do muže, bojujícího s tou ženou, který se teď stejně jako ten minulý začal

zvedat a padat dolů.

„Siriusi!“ křičel zase ten chlapec. „Siriusi, ne!“

Starý kouzelník ho však držel a způsoboval mu tím hroznou bolest, chlapec ho chtěl zachránit, když

už zemřel ten před tím, tak alespoň tenhle ne.

Starý kouzelník ho ale nepustil, muž přepadl také do oblouku a zmizel. Chlapec se rozkřičel na celé

kolo a po očích mu tekly slzy. Starý kouzelník se začal smát na celé kolo chladným smíchem a stále

chlapce škrtil.

„Pusťte mě!“ křičel ten černovlasý chlapec na celé kolo. „Pusťte, já je zachráním!“

Náhle se ten starý kouzelník začal měnit. Narostly mu černé vlasy, brýle se mu zakulatily, objevil se

na něm školní hábit a na čele se mu objevila jizva ve tvaru blesku.

Byl teď identický s tím chlapcem, kterého tak násilně držel. Ten se teď přestal vzpírat a vyděšeně

koukal na své dvojče jak tam stojí a blaženě na něj kouká.

 „Já je zabil,“ opakoval nevěřícně. „Zabil jsem Siriuse a Lextera, zabil jsem Kruma a Alfa, všechny

jsem zabil…všechny jsem zabil…“

„Je čas vstávat, Pottere. Máš slyšení!“ křikl někdo za dveřmi. Pak už byly slyšet jen kroky mizející v

dálce.

Harry otevřel oči, měl zrychlený dech a zpocené oblečení. Zase se mu něco zdálo.

Posadil se a promnul si oči. Zdálo se mu, jak zabil Lextera i Siriuse, ale vždyť přece to nebyl on. To

byl Brumbál ten starý kouzelník, nakonec se proměnil v Harryho.

Je to všechno zamotané, nesmysly přes nesmysly.

„Tak dělej, nebo tam přijdeš pozdě!“ křikl zase ten hlas v dálce, někdo tam na něho čekal za dveřmi.

„Jo, už jdu!“ odpověděl Harry nerudně, došel k umyvadlu a opláchl si oči i celý obličej. Poslední

dobou si všiml, že mu na obličeji začaly růst jemné chloupky, pokud to znamenalo, že už je tak starý,

až mu narůstají vrásky, tak se nedivil. Byla to snad lepší představa, než se každý den holit, bude na to

muset vymyslet nějaké kouzlo, i když si ho teď může leda tak akorát vyčarovat z prstu, protože žádnou

hůlku u sebe nemá.

Trochu si upravil pomačkané oblečení, ale bylo mu celkem jedno, jak bude vypadat, v nitru cítil, že

dnes prohraje a bude tady v tom krcálku zavřený po zbytek svého života.

Nakonec vyšel ven, před dveřmi stál jakýsi starý kouzelník, na první pohled velice mrzutý.

„Tudy,“ řekl a ukázal Harrymu na dveře, které byly v chodbě přímo naproti dveřím, kterými včera

vstoupil. „Už na tebe čekají, doufám že tě tu už nikdy neuvidim,“ procedil skrz zuby mrzout a zalezl do

jedněch zvlášť ošuntělých dveří na pravé straně chodby.

Harryho opravdu překvapovalo to, že má takovou volnost, na druhou stranu si ale vzpomněl na minulý

soud, který podstoupil. Nepochyboval o tom, že Popletal bude chtít i tu sebemenší záminku, kterou by

na Harryho mohl hodit, to znamená, že kdyby začal utíkat, protože ho nikdo nehlídá, tak by to určitě s
radostní hned přidal do hlášení.

Harry otevřel dveře na konci chodby a v tom ho oslnila úplná smršť blesků z fotoaparátů. V místnosti,

ve které teď stál, bylo snad dvacet fotografů a novinářů, kteří se na Harryho hned vrhli jako hyeny po

zdechlině.

„Pane Pottere, jaké je to pro vás stát před soudem?“, „Jak se cítíte před trestním řízením?“, „Opravdu

jste je zabil?“ „Pane Pottere, opravdu jste porazil obří sépii?“, „Pane, jak se cítíte před soudním

líčením?“, „Pane Pottere, víte že by jste mohl skončit podle Popletala i v Azkabanu?“

Smršť otázek a smršť fotek neustávala, Harry se snažil dostat se na druhou stranu místnosti, ale bylo

to beznadějné.

„Harry!“ ozývalo se odněkud z rohu. „Harry, tady jsem!“

Harry se tím směrem vydal, nakonec se prodral až k panu Weasleymu, který ho strčil do další

místnosti, kde nebyl žádný reportér.

„Děkuju,“ oddechl si Harry a snažil se zaostřit zrak, protože z těch blesků stále ještě pořádně neviděl.

„Mizera jeden mizernej,“ ulevil si pan Weasley „nechá tě projít si vším, co by tě před líčením mohlo

rozrušit, vsadím se, že jsi spal v posledním pokoji nalevo, že?“

„Ano,“ přisvědčil Harry.

„To jsou pokoje pro zaměstnance, ten tvůj je pro domácího skřítka, kterého Popletal před týdnem

propustil,“ pokračoval dál pan Weasley a vedl ho dlouhou chodbou, která nejspíš vypadala jako únikový

východ.

„A to mi měl prý připravit nóbl pokoj,“ řekl Harry.

„No, ano. Měls nejmenší ze všech, co tam jsou. Je vidět, že Popletal je stále ta dobrá duše, na jakou

jsem byl zvyklý.“

„Kam to jdeme?“ zeptal se Harry.

„Na to zatracené slyšení, máme tam být za pár minut,“ řekl pan Weasley hořce.
 „Neposunuli to zase náhodou?“ zavtipkoval Harry i když mu do smíchu opravdu nebylo.

„Ne, minule to udělali kvůli Brumbálovi, aby se na slyšení nedostavil a nemohl tě obhájit, jenže

Brumbál má své přátele, troufám si říct, že jich má i více než Popletal, takže ti ho upozornili,“ řekl pan

Weasley.

„A dnes se čas soudu nemění?“ ptal se Harry dál.

„Ne, ale zase to chce jako nějaký blázen projednávat ve staré soudní síni číslo deset.“

„Letos mě ale asi už odsoudí,“ řekl Harry smutně tónem, kterým všechno vzdával.

„Harry, neztrácej naději,“ řekl pan Weasley dobráckým tónem. „Ty už se ve světě neztratíš, vždyť si

přece pamatuješ, jak jsi nám dal zabrat, když jsme si pro tebe v létě přišli,“ řekl pan Weasley s úsměvem.

„To jsem měl ale důvod utíkat,“ řekl zase smutně Harry.

Vyšli znovu na nějakou chodbu, na jejímž konci byla za zlatými mřížemi výtahová šachta. Došli až k

ní a pan Weasley stiskl přivolávací tlačítko.

„Jaký je rozdíl mezi trestním a disciplinárním řízením?“ zeptal se Harry s obavami.

Pan Weasley chvíli přemýšlel a pak vážně řekl. „No, víš, abych to přirovnal. Disciplinární řízení

vypadá jako to, co jsi zažil minulý rok. Kdežto trestní řízení je… no… něco jako… zkrátka se to podobá

řízení, která byla prováděna v době, kdy se zatýkali smrtijedi a posílali se před soud, ale to asi nevíš jak

vypadalo… a prosím neptej se mě na to.“

Harry moc dobře věděl, jak taková řízení vypadají, viděl to ve čtvrtém ročníku v myslánce, většinou

člověka hned odvádějí do vězení mozkomoři.

Pak přirachotil výtah a dveře se otevřely. Harry se ale zarazil. Na druhé straně měl výtah totiž také

dveře, místnost, která tam byla, měla v dálce zlatou bránu, za níž byla další hala, kde byla fontána, na

kterou si Harry ještě moc dobře vzpomínal.

„V přízemí u desátého výtahu se otevírají i dveře naproti, to kvůli zadnímu východu,“ řekl pan

Weasley a dveře jimiž prošli na druhé straně výtahu se zavřely a na první pohled se zdálo, jako že tam
nikdy nebyly.

Pan Weasley hned zastavil všechny kteří chtěli nastoupit předními dveřmi se slovy, že jedou dolů do

devítky.

Pak se dveře zavřely a výtah se rozrachotil směrem dolů. Stále klesal níž a níž až narazili na patro

devět.

„Odbor záhad, skladiště nebezpečných zaklínadel, soudní síň číslo deset a další tajné komnaty.“ sdělil

automatický hlas ve výtahu.

Harry si pamatoval, že hlásil každé patro jednoznačně a ne že říká ‚další tajné komnaty‘, nejspíš v

devátém patře je něco opravdu vzácného.

Dveře výtahu se otevřely a pan Weasley s Harrym vystoupili ven.

Stěny tady dole byly holé, bez oken a obrazů, bez krbů a dřevěných obkladů. Pak to Harry spatřil.

Sem zamýšlel jít celou dobu, od prvního dne, když Sirius zemřel. Na konci chodby totiž spatřil ty černé

obyčejné dveře vedoucí do Odboru záhad, tam kde málem s dalšími studenty ani ne před půl rokem

málem přišli o život.

„Tam radši nepůjdeme, co říkáš?“ pravil pan Weasley, ale jeho tón byl dost nejistý, Harry cítil jak se

pan Weasley obává, že by mu tam utekl.

Ne, věděl kam má jít. U těch černých dveří zahnul doleva, kde byl ve stěně průchod ke schodišti. Po

schodišti dolů se octli v další chodbě, která měla po stranách spoustu dalších dveří, byly z masivních

trámů s tmavými zrezlými kovovými šrouby, které snad tisíce let nikdo neotvíral. Na konci chodby byly

dveře s označením deset, byly snad nejšpinavější ze všech. Měli však na rozdíl od ostatních obrovský

tmavý železný zámek.

Celý tenhle prostor vypadal strašidelně a Harryho přešel ten pocit, že je mu všechno jedno. Náhle ho

zachvátil ten samý pocit, který měl minulý rok, když musel těmito dveřmi projít. Nohy se mu začaly

třást a Harry v nich ztrácel cit. V očích měl hrůzu, zase na něj budou hledět z výše, co když tentokrát
Brumbál nepřijde?

„Tak Harry, tady má cesta jako vždy končí,“ řekl zklamaným tónem pan Weasley a smutně koukal

na Harryho. Tomu něco v jeho pohledu říkalo, že to opravdu nebude jen tak ledajaké soudní řízení, co

když opravdu skončí bledě? Pak by ten přístěnek, ve kterém teď strávil noc, byl jeho posledním

problémem.

„Děkuju,“ řekl Harry, nic jiného ho nenapadlo říct.

„Jak si někdo vůbec může myslet, že bys to udělal,“ řekl nevěřícně pan Weasley.

„Já jsem ale zabil Alfa,“ řekl Harry.

„Pšššt!“ zarazil ho hned pan Weasley. „Dokud budeš v téhle budově, nikdy tohle už neříkej, copak ti

nikdo nepřečetl práva?“

„No…ehm…“ až Harrymu teď došlo, že nepřečetl.

„Všichni víme, jak to předevčírem tu noc bylo, navíc Ron prý našel ten dopis, který ti poslal Ty-víš-

kdo.“

„A co s ním udělal, pověsil si ho na zeď, aby měl poslední vzpomínku na takzvaného bývalého

kamaráda?“ zeptal se Harry nevrle.

Pan Weasley si povzdychl a nakonec řekl. „No, už by jsi měl jít, budu tu na tebe čekat, pro všechny

případy.“

„Dopadne to dobře?“ zeptal se nakonec Harry, když bral za kliku.

„Doufejme,“ řekl nejistě pan Weasley a Harry rázem věděl, jaká je situace.

Ten tón, který pan Weasley měl, mu napovídal, že ani on nevěří v dobrý konec, tahle skutečnost na

Harryho dopadla jako hromada balvanů. Nohy mu rázem ještě více ztěžkly, dech se mu začal

zrychlovat, neměl se komu svěřit, nikdo na něj nebude nikde čekat. Minulý rok všichni Weasleyovi byli

ve štábu Fénixova řádu a když Harry přišel oznámit výsledek, nadšeně ho vítali, jenže teď nic. Vzal

tedy za kliku.
 Zavřel za sebou dveře a stále byl k nim otočený zády, protože se bál pohlédnout na tu strašlivou

místnost. Zaznamenal ale, že jakmile vstoupil, tak všechen šepot najednou ustal. Všichni na něj musejí

zírat, teď už je nejvyšší čas se otočit…

Harry se otočil a poklesla mu čelist. Zatím nikdy neviděl tuhle soudní síň tak zaplněnou, začal pátrat

po nějakém volném místu nahoře v řadách sedadel, ale nemohl jej nalézt. Všechna sedadla byla plná,

někde dokonce i lidé stáli, protože na ně místo už nezbylo.

Místnost byla spíše jakési prostorné sklepení z tmavého kamene, po obou jejích stranách se stupňovitě

zvedaly řady naplno zaplněných sedadel a v přední části síně, v sedadlech nejvýše postavených seděli

hlavní členové Starostolce. Stěny soudní síně číslo deset osvětlovaly mihotavé pochodně přidělané na

zdi a ti co si zapisovali museli poulit na papír dobře oči, protože osvětlení tohoto sklepení opravdu

nebylo dostačující a místo toho, aby osvětlovalo, tak spíše vyvolávalo strašidelnou atmosféru v už tak

děsivém tmavém a chladném sklepení.

„Obžalovaný nechť se posadí,“ ozval se hlas z čelní části síně, kde až teď Harry poznal Amélii

Bonesovou a hned vedle ní seděl s triumfálním úsměškem Kornelius Popletal.

Harry se ještě snažil nalézt někoho na Popletalově pravici, kde při minulém soudním líčení seděla

Dolores Umbridgeová, ale dnes tam seděl Percy Weasley, který právě před chvilkou pozval Harryho,

aby se posadil.

Harry se ani nesnažil s ním navázat nějaký dorozumívací kontakt, Percy je idiot a idiotem zůstane.

Zase vyděšeně pohlédl na jedinou židli dole uprostřed celé velké místnosti. Byla napolo dřevěná, s

kovovými výztuhami, které studili do zad, v neposlední řadě měla židle na opěrkách dva odporné

zrezivělé řetězy, které měli ve zvyku se obmotat kolem zápěstí.

Harry šel šouravým krokem k židli, snažil se nedívat se na tu spoustu lidí, muselo jich tu být přes sto,

možná i víc, všichni sem přišli jenom kvůli Harrymu. Menší polovina jich měla fialově modré hábity s

velkým stříbrným S vyšitým na levé straně, to byli členové Starostolce. Ostatních bylo o hodně více,
teď se teprve rozhlédl po celém sklepení i za sebe, opravdu každá židle byla zaplněná zvědavými

diváky. Mohl jedině doufat, že když tu je tolik lidí, tak snad nezapomene přijít ani Brumbál.

Jeho kroky se rozléhaly po zaplněné, avšak tiché místnosti, až nakonec došel k tomu nepohodlnému

křeslu s opěradlem v pravém úhlu.

Pomalu se do něj posadil a zastavil se mu dech, cítil jak se mu klepou ruce strachem, protože ten

pohled by snad nesnesl opravdu nikdo.

V tom se řetězy rozžhavily do zlaté barvy a začaly zlověstně chrastit, Harrymu spadlo srdce až někam

do kalhot.

V tu ránu se řetězy bleskově omotaly kolem Harryho rukou a pevně ho na židli spoutaly. Utáhly se

tak pevně, že Harry se málem neudržel a zakřičel bolestí, byl to strašlivý pocit, snažně se přemáhal, aby

mu nezačaly bolestí téct slzy.

V tom se ozvala Bonesová.

„Z těch řetězů nebuďte nervózní, pane Pottere. Jde spíše o to… že by se někdo mohl pokusit vás

unést.“

Harry měl vyděšené oči, jediné proč byl rád že ho spoutaly bylo, že není vidět ta strašlivá třesavka,

která mu teď projíždí celým tělem a která mu začala i nahánět zimu, takže se přemáhal, aby neklepal

zubama.

Rozhlédl se po síni, spousta čarodějek a čarodějů na něj koukalo pohledy plnými pochopení, ale

bohužel těch zaštvaných pohledů bylo mnohem více.

„Takže,“ pokračoval Percy. „pokud jste připraven, můžeme začít.“

‚Nejsem připraven, kde je sakra Brumbál, když ho potřebujete?‘ ptal se sám sebe Harry a začal se

opravdu cítit nejistě, tuhle dobu tady už měl být.

Percy Weasley vstal a na celé sklepení pronášel proslov pečlivě napsaný na pergamenu.

„Trestní řízení osmnáctého prosince v deset nula, nula, ve věci podezření z vraždy kouzelníka, pokus
o dvě vraždy nezletilého kouzelníka a kouzelníka motáka a obvinění z vraždy kouzelníka a pracovníka

ministerstva kouzel Alfonsa Winchestera Odkouřila zavražděného šestnáctého prosince vztahujícím se

na Harryho Jamese Pottera bydlištěm – Zobí ulice čtyři, Kvikálkov, Surrey.

Žalující stranu zastupuje ministr kouzel Kornelius Osvald Popletal, ředitelka odboru pro uplatňování

kouzelnických zákonů Amélie Susan Bonesová, zastupující Nejvyššího divotvorce Starostolce

jmenovaný ministrem kouzel Percy Ignacius Weasley a Jim Farner Decarter jako soudní zapisovatel.

Jako obhajoba se bude obžalovaný zastupovat sám,“ řekl Percy.

‚Ale já chci, aby mě někdo obhajoval.‘ zaprotestoval v duchu vyděšený Harry, alespoň Brumbál by

tu už měl být, přece se na něho nevykašle. Ale to už se Popletal slavnostně stavěl na nohy a začínal také

předčítat.

„Je obhajoba přítomna a připravena se obhájit?“ zeptal se Percy směrem k osamocenému a třesoucímu

se Harryho.

„A… asi ano,“ bleptnul Harry hlasem, že by to neslyšel ani Moudrý klobouk, sedící mu na hlavě.

„Prosím odpovídejte jasně a zřetelně,“ opakoval Percy kamenným obličejem, jako by tohle všechno

bral nanejvýš vážně.

Harry nevěděl co má říct, nechtěl se ztrapnit před všemi těmi lidmi, další smích jaký zažil minule ve

Velké síni by asi nepřenesl.

„M…myslel jsem, že… že mě bude někdo zastupovat,“ řekl Harry třaslavým tónem.

„To není naše starost, pane Pottere,“ ozval se Popletal. „měl jste možnost si vybrat kouzelnického

advokáta, ale rozhodl jste se včera nedát nám možnost vám sdělit okolnosti,“ dokončil Popletal a hned

se znovu posadil.

„Takže opakuji, je obhajoba připravena se hájit?“ ptal se zase Percy.

Harry opravdu byl v úzkých, nedalo by se to přehodit na jindy? Pak zahlédl v třetí řadě před

Popletalem bachratou čarodějku s krátkými kudrnatými vlasy a velkou mašlí na hlavě. Umbridgeová,
to ho mohlo napadnout, že si to představení nenechá ujít. Měla šílený a radostný pohled, zřejmě jí ještě

neopustil ten šok způsobený kentaury, takovou obrovskou mašli si mohl vzít opravdu jenom nějaký

šílenec.

„Prosím odpovězte,“ vytrhl Harryho hlas z přemýšlení.

„Ano?“ zeptal se automaticky zbrkle Harry.

„Takže souhlasíte, dobrá, můžeme pokračovat,“ řekl Percy a pohlédl na Popletala.

‚Souhlasím?‘ divil se Harry, který ani nepostřehl že by nějaký souhlas řekl, protože byl zahloubán do

přemýšlení.

Popletal se postavil a zřetelně celé síni četl obžalobu.

„Obvinění jsou následující:

Obžalovaný se dobrovolně, bez cizího nátlaku zúčastnil přátelského mezinárodního zápasu ve

famfrpálu konaném v Bulharsku téměř před měsícem. Všichni si jistě pamatujeme tragédii, která tam

nastala,“ řekl Popletal a přejížděl vážným pohledem po přítomných, jako herec který kouká na své

diváky. „Již po pouhých pár minutách, kdy se Harry Potter zúčastnil zápasu se na obloze objevilo

Znamení zla označující, že byla prolita krev nevinného kouzelníka, takzvaného kouzelníka nečisté krve.

Ve stejném okamžiku se Harry Potter vznášející se ve vzduchu dopustil podle důkazů a svědeckých

výpovědí několika tisíc lidí vraždy Viktora Kruma, který byl od něj vzdálený necelých deset metrů.

Tím se dopustil přečinu a je žalován z podezření z vraždy podle článku dvanáct zákona o ublížení na

zdraví vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945, dále se dopustil přestupku podle

paragrafu C výnosu o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků vydaného taktéž

Mezinárodním sdružením v roce 1875, když promyšleně, vědomě a úmyslně použil kouzlo mimo školní

prostory a to prosím jak všichni jistě víme…“ pousmál se Popletal. „je taktéž zakázané.“

„Ale já jsem letěl za Zlatonkou, myslíte že bych měl čas se ještě otočit a něco Krumovi udělat?“
vyhrkl Harry a hned se celé obecenstvo začalo spolu bavit, někteří přikyvovali, někteří zase ukazovali

jako že tomu nenaletí.

„Pane divotvorče, pokud mě nešálí paměť, má obžaloba právo přečíst svůj zahajovací projev,“ řekl s

úsměvem Popletal Percymu.

„No, ano… to ano, pokračujte prosím,“ vyhrkl Percy a v duchu se káral, že něco takového ho

nenapadlo.

„Takže, obžalovaný spáchal další přestupek, když nenahlásil, že v přítomnosti mudlů byly použity

kouzla, která byla použita potom, co byla poražena mudlou… opakuji mudlou Belatrix Lestrangová.

Harry Potter, vědom si její nebezpečnosti, jí nechal v přítomnosti mudlů, kteří se jí tak statečně postavili

a sám pak nesmyslně, ale vědomě utekl pryč. Hlavní přestupek se však jedná o porušení článku 25

zákona o utajování vydaného již zmíněným Mezinárodním sdružením kouzelníků v roce 1875, když

Harry Potter nenahlásil úřadům, že v přítomnosti čtyř mudlů, kteří neměli o kouzelnickém světě ani

potuchy, byly použity kouzla, navíc se jednalo o k smrti vystrašené děti, které před tím obžalovaný

napadl a vážně zranil, ale toto sem netahejme,“ řekl Popletal, avšak reakce diváků byla taková, jakou

očekával, všichni byli zděšeni z toho, čeho všeho se Harry dopustil.

„Dále chci členy Starostolce upozornit na fakt, že ani ne měsíc před tím se obžalovaný vloupal do

Ministerstva kouzel a kompletně zdemoloval Odbor záhad, do kterého nesmí ani ti nejvyšší postavení

v ministerstvu.“

„Ale vždyť tam byli smrtijedi a chtěli mě zabít!“ křikl Harry, protože to už nemohl vydržet.

„Prosím ať se obžalovaný uklidní, nebo bude vyveden ze soudní síně,“ křikl Percy.

„Toho jsem ale byl zproštěn!“ křičel dál Harry. „A vůbec se to tohohle netýká.“

„Pane divotvorče, myslím, že obžalovaný potřebuje na chvilku odejít ze síně, nemám pravdu?“ řekl s

úsměvem Popletal.

„No…“ bleptnul Percy a koukal na Popletala, jako kdyby se spolu domlouvali. „Myslím že
chování…“

„Pane divotvorče…“ ozvala se Amélie Bonesová. „Sice nejsem na vašem místě a paměť už mi také

neslouží jako za mlada, ale pokud vím, pan Potter právě pronesl opodstatněnou námitku.“

Percy zamrkal na Popletala a hned se začal hrabat v papírech v brašně.

„Prosím aby soudní zapisovatel přečetl poslední slova obžalovaného,“ řekla Bonesová.

Jim Decarter důležitě vzhlédl od papíru, do kterého měl po celou dobu zarytý nos a něco na něj škrábal

brkem. „Ach ano, dobře… Potter řekl: Toho jsem ale byl zproštěn a vůbec se to tohohle netýká.“

odrecitoval Decarter.

„Ach ano, takže námitka přijata,“ pravil Percy a začal znovu dávat pozor.

Popletal trochu znejistěl, poškrábal se po bradě a pak začal znovu říkat.

„Abychom se tedy dostali ke kloudnému konci, tři poslední obvinění jsou spolu spjaty, tudíž spolu

souvisejí. Jedná se o pokus vraždy podle článku deset zákona o ublížení na zdraví vydaného

Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945. Harry Potter byl pomocí myslánky identifikován a

na vlastní oči spatřen všemi členy Starostolce jak úmyslně, napolo obnažen, svírá v ruce hůlku a chystá

se zabít, pana Filche, vlastním jménem Arguse Filche, který pracuje jako školník ve škole čar a kouzel

v Bradavicích. Dále je viděn jak úmyslně a při smyslech se chystá použít vražedné kouzlo které se

nepromíjí…“ Popletal teď majestátně odložil hůlku, aby všechny ujistil, že nechce kouzlit. „a to sice

kouzlo Avada Kedavra, ovšem zastavil se asi někde na Avada Keda..v..r.., zbytek nedokázal vyslovit,

protože ho mráz přemohl,“ řekl Popletal a znovu si zastrčil hůlku.

‚To snad není možné.‘ postěžoval si Harry. ‚Všechno na mě mají přichystané, kde je sakra ten

Brumbál?‘

„To kouzlo se chystal použít na nezletilého chlapce a syna Arthura Weasleyho… a to sice Ronalda

Weasleyho. Chlapec přežil bez škrábnutí, naneštěstí zaměstnanec Ministerstva, který byl do Bradavic

poslán jako osobní stráž obžalovaného, takové štěstí neměl. Podle našich zdrojů obžalovaný už od
prvního dne za ochotu pana Odkouřila za něho položit život se odvděčoval sprostými nadávkami, útoky

kouzly a omezováním, dále pak zesměšňování před širokou veřejností studentů…“

„To je lež!“ křikl Harry, Percy zamával hůlkou a v tu ránu se Harrymu řetězy bolestně zaryly do

rukou, až zasténal.

„Prosím, aby se obžalovaný uklidnil, tohle je má poslední výzva,“ řekl Percy.

„…před širokou veřejností studentů“ pokračoval dál Popletal, jako kdyby k žádnému přerušení

nedošlo. „a profesorů a to prosím každý den.

Takže tím už přistupujeme k samotnému hlavnímu obvinění,“ pokračoval Popletal. „Podle článku dva

zákona o ublížení na zdraví vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníku v roce 1945 se zde

přítomný obžalovaný dopustil vraždy Alfonsa Winchestera Odkouřila ve dne šestnáctého prosince

tohoto roku, to jest před dvěma dny.“

Popletal se důležitě odmlčel a pohlédl na všechny přítomné, jako kdyby právě Harryho přistihl při

samotné vraždě.

„Předvolávám svědka obžaloby číslo jedna…“ řekl Popletal.

„Neměla by mít obhajoba právo také na úvodní řeč, pane ministře?“ zeptala se Bonesová.

Percy zalapal po dechu, zase se sám začal kárat, že něco takového přehlédl a hned vyskočil na nohy.

„Obhajoba může začít se svou úvodní řečí,“ vyhrkl a sedl si. Stejně tak si sedl i Popletal a pobaveně

civěl na vykuleného Harryho.

Všichni na něj teď koukali, jako kdyby to byla pestrá akvarijní rybka. ‚Úvodní řeč?‘ řekl si Harry a

začal trapem přemýšlet. Jak má říct to, že ho ovládl Voldemort? Jak má říct to, že nezabil Kruma?

„No, předně chci říct, že jsem měl spoustu starostí s… s koštětem, takže jsem nemohl se otočit a

vyslovit to nesmírně těžké zaklínadlo.“

„Podle paragrafu A třetího odstavce o průběhu vyšetřování je úvodní řeč založená na faktech, ne na

domněnkách a tvrzení, na to budete mít čas při výslechu,“ zarazil ho hned pohotově Percy.
 „Já ale říkám pravdu,“ pravil Harry a byl čím dál nejistý pod pohledy ostatních přihlížejících, zvláště

pak z těch, kteří se každému jeho slovu zasmáli, Popletal byl jedním z nich. „V tu chvíli, když do Kruma

narazilo to smrtelné kouzlo jsem v ruce hůlku nedržel, měl jsem oči jenom pro Zlatonku…“

„A byla to Zlatonka, to za čím jste letěl?“ přerušil ho Popletal.

„Obhajoba má právo nerušeně přednést zahajovací řeč,“ řekl Percy.

Harry na něj hodil naštvaný pohled a sykl. „Nemám žádnou řeč, já jsem to neudělal.“

„Bohužel,“ řekl Bonesová. „členové Starostolce se nemohou spolehnout pouze na vaše tvrzení, pane

Pottere.“

„Takže, pokud již nemá obhajoba co říct…“ naznačil Percymu Popletal.

„Ach ano, pokračujte,“ řekl Percy.

„Předvolávám svědka číslo jedna… Draco Malfoye,“ řekl Popletal.

Harry vykulil oči a utekl mu dech z úst, tohle jméno byl pro něj učiněný šok.

Hned na to se ale dveře v rohu, kterými před chvilkou Harry přišel otevřely a dovnitř majestátně vplul

Draco. Měl na sobě úhledně upravený hábit, vlasy sčísnuté snad tunou gelu a v obličeji měl svůj typický

úsměv.

Kolem Harryho procházel jako kolem obtížného hmyzu a pousmál se. Začal mávat rukama dopředu

a dozadu, čímž se posmíval spoutanému Harrymu. Harry si takhle spoutaný opravdu připadal

bezmocný.

„Jelikož se jedná o trestné řízení a o dobromyslné svědky, rozhodli jsme se je nevyslýchat s kouzlem

nutícím mluvit pravdu. Svědku slibte, že budete mluvit pravdu pod zakletím Gracius.“ řekl Popletal.

K Malfoyovi přiběhl zřízenec a ukázal na něj hůlkou. Malfoy stiskl konec hůlky a řekl: „Gracius.“

Hned na to hůlka zlatě zazářila a zase pohasla. Zřízenec se odklidil na sedadlo a Malfoy si stoupl mezi

Harryho a mezi vedoucí soudu.

„Pane Malfoyi, mohl by jste nám popsat povahu zde přítomného obžalovaného?“ zeptal se Popletal.
 „Tak tedy, zprvu bych chtěl říct, že Potter není moc kamarádský, moc přátel nemá a pokud si nějaké

získá, většinou mu nevydrží déle než týden.“

„Co to…?“ divil se Harry a kroutil nevěřícně hlavou.

„Chcete pronést námitku, pane Pottere?“ zeptal se Percy a Malfoy se otočil na Harryho a zazubil se

na něj.

„To… tohle se také nevstahuje k… k případu, on nebyl ani u jednoho z incidentů,“ řekl Harry.

Percy zvážněl a začal přemýšlet.

„Dovolte, pane divotvorče,“ řekl Popletal. „Rád bych vysvětlil přítomnost tohoto svědka.“

„No prosím,“ řekl Percy a usmál se.

„Tento svědek má popsat povahu a psychické rozpoložení obžalovaného před tím, než spáchal tyto

přečiny.“

„Dobrá, pokud se potvrdí, že je tento svědek věrohodný, může zůstat, námitka se zamítá,“ usekl krátce

Percy.

„Pokračujte, pane Malfoyi,“ pobídl ho Popletal.

„Děkuji,“ řekl s úsměvem Malfoy. „Od čtvrtého ročníku Harry… totiž obžalovaný mívá záchvaty, při

kterých křičí na celé kolo a stává se nebezpečným.“

Harry jen nevěřícně kroutil hlavou a bolestně zkřivil obličej. Tohle přece je lež! Navíc ho ty řetězy

svíraly stále takovou silou, že to vypadalo jako kdyby mu ruce měli ulomit.

„Ve čtvrtém ročníku se přihlásil nepovoleně do soutěže tří kouzelnických škol, kam se studenti jeho

věku měli zakázáno hlásit. V pátém ročníku se jeho zloba ještě více prohloubila,“ odříkával Malfoy,

jako kdyby to uměl nazpaměť. „Po té, co se v naší škole objevila profesorka Umbridgeová se na ní

neustále vytahoval a obtěžoval jí. V pátém ročníku dále porušil nespočet školních pravidel, měl tolik

školních trestů, že si to žádný student nemohl ani představit…“

„To nemůžeš přece vědět!“ křikl Harry.

 „Tohle je ale už opravdu poslední varování, pane Pottere!“ křikl Percy a Harryho ruce znovu ještě

pevněji obepnuly řetězy.

„Myslím, že to by stačilo, pane divotvorče,“ řekla Bonesová přísně. „ten chlapec se nám nesnaží utéct,

není třeba upevňovat řetězy, navíc vznesl další námitku.“

„Jenže pokud se nemýlím, námitky se vznášejí jinak paní ředitelko,“ řekl poněkud drze Percy.

„Námitka!“ křikl Harry. „On nemůže vědět jak jsem se cítil, nemůže vědět jestli jsem měl nějaké

tresty!“ křičel Harry a Malfoy se mu stále vysmíval.

„Myslím, že to s těmi tresty je informace z druhé ruky, pane divotvorče,“ řekla zase Bonesová.“

„Ano… ano. Námitka se přijímá,“ hlesl Percy.

„To je ostatně jedno, profesorka Umbridgeová je přítomna, takže není problém jí vyslechnout, já však

chci toho jednání ukončit co nejrychleji, takže jestli dovolíte…“ řekl Popletal spíš Bonesové než

Percymu.

„Pokračujte pane Malfoyi,“ řekl nakonec Popletal.

„Zkrátka například z poslední zkoušky NKÚ utekl Potter a křičel na celé kolo, jako kdyby ho na nože

brali. Také i když to bylo zakázané, vytvářel vskutku nebezpečné spolky a to rovnou v prostorách školy,

kde studenty učil nebezpečná kouzla, která jsou daleko nad rámec jejich možností…“

„Jak můžeš vědět jaké mají možnosti?“ křikl Harry, ale když se Percy začal znovu nadechovat, ještě

rychle dodal. „Námitka!“

Percy se našklebil, byl naštvaný že mu nedovolil zaprotestovat a tak zlostně řekl. „Námitka se přijímá,

jedná se o spekulaci.“

„Pokračujte,“ řekl Popletal.

Malfoy se znovu usmál na Pottera a začal znovu říkat. „V neposlední řadě mě letos vážně zranil, když

mi několikrát zlomil kost na ruce, vyjel po mě jako nějaký šílenec a hned se chtěl prát…“

„Námitka, to není pravda!“ křikl Harry.

 „Námitka se zamítá, pokračujte,“ cekl Percy.

„Začala mi silně krvácet ruka,“ pokračoval Malfoy. „musel jsem okamžitě na ošetřovnu, Potter pak

ještě surově zmlátil další dva studenty.“

„Dobrá, děkujeme pane Malfoyi, můžete jít…“ řekl Popletal.

„Jestli se nemýlím…“ řekla Bonesová ještě než Malfoy začal rázovat pryč z místnosti. „má obhajoba

právo provést křížový výslech.“

„Obhajoba žádný nechtěla…“ řekl Popletal.

„Ale chci!“ křikl Harry.

Popletal se nervózně poškrábal na hlavě a pak znovu usedl.

„Můžete začít,“ řekl Percy.

Harry sice byl rád, že dosáhl svého, ale teď nevěděl na co se má ptát. Malfoy se na něj stále povýšeně

usmíval, Harrymu to připadalo, jako kdyby se na něj díval jako na zločince připoutaného na elektrickém

křesle.

„Takže… co… co se stalo před tím, než… jsem tě poranil?“ zeptal se Harry.

„Čekali jsme na vyučovací hodinu,“ řekl Malfoy.

„Námitka, otázka se netýká případu,“ řekl hned Popletal.

„I když jde o křížový výslech…“ řekl zamyšleně Percy. „námitka se přijímá, tato část bude vyškrtnuta

ze zápisu,“ a zapisovatel Jim Decarter udělal na svém pergamenu dlouhou velkou čáru.

„Pokračujte,“ řekl přísně Percy.

„Takže… no…“ přemýšlel Harry, ale nenapadala ho žádná otázka.

„Pane divotvorče, obhajoba se snaží pouze prodloužit jednání, nemá žádné další otázky,“ řekl hned

Popletal.

„Máte další otázky?“ zeptal se Percy a Harry po chvilce zavrtěl hlavou.

„Tak tedy dobrá, můžete jí, pane Malfoyi,“ řekl Popletal a pak ještě dodal. „Mimochodem
obžalovaný, říká se ano, nebo ne, zapisovatel nemůže zapsat zavrtění hlavy, ano?“ řekl Harryho směrem

s úsměvem a celá síň se zasmála. „Předvolávám svědka číslo dvě, Arguse Filche.“

V rohu místnosti se otevřely dveře a kolem Malfoye prošel Filch. Harry ho nemohl poznat, byl úplně

jiný. Měl na sobě černý frak, který nejspíš nosil jenom v době, když na škole někdo umřel a měl oholený

obličej, což u Filche nebývá zvykem. Na Harryho koukal svýma těkavýma očima a zlostně si ho

přeměřoval, Harry věděl, že kdyby jeho křeslo bylo napojené na elektřinu, hned by běžel zapnout

vypínač.

„Přísahejte na Gracius.“ řekl Popletal.

Filch přišel ke zřízenci, ten mu podal hůlku a Filch jí stiskl. Hůlka ovšem nezezlátla.

„Ovšem, promiňte, pan Filch neumí kouzlit, prosím o zapsání, že pan Filch souhlasí s výslechem pod

přísahou Graciusu, je to tak pane Filchi?“

„Ano,“ odpověděl ledový hlas Filche Popletalovi.

„Takže, pane Filchi, jste pan Argus Filch prací v jako školník ve škole čar a kouzel v Bradavicích?“

„Ano,“ řekl zase krátce Filch.

„Pan Filch byl tak laskav a pod dohledem komise mu byla do myslánky odebrána vzpomínka, aby se

na ní porota Starostolce mohla na vlastní oči podívat. Nyní nám řekněte, co jste viděl onoho večera

šestnáctého.“

„Byl jsem zrovna na obchůzce po hradu, když kolem mě proběhl nějaký študent, okřikl jsem ho, ale

nezastavil se…“

„Mimo výpověď,“ přerušil ho Popletal. „jednalo se o syna Arthura Weasleyho, jmenujícího se Ronald

Weasley, pokračujte prosím, pane Filchi.“

„Zkrátka… hned za ním běžel Alf… totiž pan Odkouřil, potkal jsem ho, promluvili jsme si spolu a

přitom utíkali za tím chlapcem. Řekl, že Potter zase utekl a že ten kluk co se tam tudy prohnal slyšel

jeho křik od jezera. Když jsem tam s panem Odkouřilem přiběhl, byl Potter jenom v kalhotách a zamířil
na Alfa hůlkou. Hned na to řekl to smrtelné kouzlo a Alf se sesypal mrtvý k zemi. Pak zamířil na mě a

připravoval se mě také zabít…“

„To není pravda!“ křikl Harry. „Námitka, to nemůžete vědět.“

„Námitka se přijímá,“ řekl Percy.

„Pokračujte,“ řekl Popletal.

„Začal jsem utíkat a nic víc už si nepamatuji,“ řekl Filch.

„Děkuji, má obhajoba k tomu co říct?“ zeptal se Popletal.

Harry marně přemýšlel na co by se ho zeptal, ale na nic nemohl přijít.

„Svědku můžete jít,“ řekl Popletal s úsměvem. „Předvolávám posledního svědka obžaloby… Ronalda

Weasleyho.“

Harry těžce polkl, Ron? Ron proti němu bude svědčit?

Ale to už se v rohu otevřely dveře a kolem odcházejícího Filche prošel Ron, který měl výraz hrůzy.

Zíral na celém sklepení jako tehdy na Aragoga v zapovězeném lese, bylo vidět, že se mu z toho

pohledu dělá špatně, pak stočil pohled na připoutaného Harryho, hned ho ale odvrátil, protože Harry na

něj nevěřícně zíral.

Došel ke zřízenci a dal ruku na hůlku. Ta se hned na to rozsvítila zlatým světlem.

„Dobrá, předstupte před nás, pane svědku,“ pobídl ho Popletal a Ron se postavil tak, aby na ně viděl

a zády k Harrymu, stále vyděšeně zíral po celém sklepení.

„Popište nám, co jste viděl, když jste jako první přiběhl tam dolů k jezeru, prosím přesně se zamyslete

na tu vzpomínku,“ řekl Popletal.

Ron se zamyslel a pak náhle koukal ještě vyděšeněji, neměl slov a pusou jako by lapal po dechu.

„Viděl jsem, jak… jak Harry stojí u kraje jezera vedle mrtvé sépie a… a…“

„Pokračujte, co jste viděl?“ ptal se dál Popletal.

Náhle se Ron otočil k Harrymu a pohlédl mu do zděšených očí. „Viděl jsem…, jak… si podává ruku…
s Vy-víte-kým.“

„CO?“ křikl na celé kolo nevěřícně Harry.

„Prosím aby bylo jasno, že svědek nebyl nijak zmanipulován a že vypovídá pouze podle své vůle,“

upozornil všechny Popletal.

„Starostolec to bere v potaz, pane ministře,“ pronesl moudře Percy.

„Prosím, pokračujte, pane Weasley,“ pobídl ho s nadšením Popletal.

„Podával si s ním ruku a Vy-víte-kdo ho přátelsky poplácával po rameni, jako by byli dlouholetí

přátelé…“

„Dlouholetí přátelé,“ opakoval nahlas Popletal. „Dámy a pánové, to co jsme dnes zde viděli, nebo

spíše slyšeli může změnit celou podstatu dějin, které byly zapsány před patnácti lety a to sice tak, že

Harry Potter nikdy Vy-víte-koho neporazil, nýbrž spolu byli domluvení… a nyní v nové době, když

Potter vyrostl, se rozhodl jít ve šlépějích svého kolegy a začít také zabíjet!“ křikl Popletal na celou síň,

která teď byla v jednom varu, všichni na sebe horečně volali a mluvili spolu. Nikdo tomu nemohl uvěřit,

zdálo se to tak neskutečné.

„Proč to děláš?“ zeptal se potichu Harry Rona.

„Jsem pod přísahou Gracius, musím říct pravdu,“ řekl třaslavým tónem Ron.

„To ale není pravda,“ vzdoroval Harry.

„Já jsem tě viděl…“ řekl Ron. „…promiň.“

Harry jen nevěřícně kroutil hlavou, většina pohledů, které na něj teď padaly byly naštvané a rozčilené.

Tohle je prostě absurdní, Harry a spojenec Voldemorta? To je přece hloupost, kde je sakra Brumbál?

„Proto tomuto slyšení kladu takový důraz, nyní není pochyb o tom, že Harry Potter mohl spáchat tyto

zločiny zcela v klidu a při plném vědomí. Jak si všichni jistě vzpomínáte, každý spojenec Vy-víte-koho

jde do vězení nehledě na to, kolik je mu let, tak pravý zákon. Už od prvního okamžiku byli spolu ti dva

spřažení…“
 „Ale jak vysvětlíte,“ ozval se nějaký divák ze řady židlí. „že Vy-víte-kdo zmizel a že jako jediný, kdo

prohlašoval, že se vrátil byl právě Harry Potter?“

„Není pochyb o tom, že Potter chtěl způsobit veřejnou hysterii a šílenství, chtěl aby se lidé zase začali

bát, tak se spolu s Vy-víte-kým domluvili, nakonec se také setkali na Odboru záhad, kde se mu Potter

snažil obstarat jistou maličkost, nakonec ho musel zastavit Brumbál, když použil oživovací kouzla na

sochy, jenže Brumbál má jak všichni víme děti rád… a po celou dobu tady Pottera kryje!“ křikl Popletal

a znovu se po síni rozhostilo šeptání a povídání.

„Nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?“ zeptal se další divák.

„Myslím, že jsme právě objevili pravou podstatu Pána zla,“ řekl Popletal.

„To je hloupost, Potter by nikoho s Vy-víte-kým jako kolegou nezabil, vždyť mu Vy-víte-kdo zabil

rodiče!“ křičel další divák, jako by tam Harry dole v křesle vůbec neseděl.

„I na vaše námitky jsem čekal, dámy a pánové. Pane divotvorče, žádám o povolení přednést předmět

doličný číslo jedna.“

„Povolení uděleno,“ řekl Percy, Bonesová se teď zatímco si Popletal odskočil povídala s ostatními

členy Starostolce a nevěřícně kroutila hlavou.

To už se ale Popletal vrátil s papírem v ruce.

„Předně chci upozornit, že neexistuje důkaz o tom, že by Lily a Jamese Potterovi zabil právě

Voldemort, nikdo tam kromě samotného Harryho nebyl přítomen,“ řekl a předal papír Percymu.

„Předmět doličný číslo jedna pojednává o tom,“ začal Percy vykládat celé soudní síni, která teď

ztichla, aby všichni slyšeli co je na tom papíře. „že po skončení toho hrůzného zápasu před měsícem,

byla hůlka Harryho Pottera po jeho zatčení přezkoušena kouzlem Priori incantato a potvrdilo se, že

posledním vykouzleným kouzlem této hůlky bylo Znamení zla!“ křikl Percy na celou soudní síň, která

se znovu dala do splašeného povídání.

„Také doplňuji…,“ přidal ještě Popletal. „že po skončení mistrovství světa ve famfrpálu před dvěmi
roky se stala podobná nehoda, jistě si všichni pamatujete na ten zástup smrtijedů, řinoucí se po

kouzelnickém kempu a následně na Znamení zla, které bylo vykouzleno hned vzápětí. Tehdy byl

přistižen na místě vypuštění Znamení zla taktéž Harry Potter a taktéž jeho hůlka, která zase po kouzlu

Priori incantato potvrdila, že naposledy vykouzlila Znamení zla a to prosím pak shodili vinu na ubohou

domácí skřítku, aby ušetřili tady obžalovaného!“ křičel Popletal.

Harry neměl slov, nemohl nic říkat, měl sucho v puse a stále nemohl chytit dech. Stále nevěřícně

koukal po všech přítomných a pak hlavně na Rona, který měl svěšenou hlavu a civěl na kamennou

podlahu soudní síně.

„Ale to ještě není všechno, před dvěma roky se jak již tu bylo řečeno mým prvním svědkem

obžalovaný i přes věkovou hranici, kterou nesplňoval přihlásil do poháru tří kouzelníků, jenomže věděl,

že by ho nevybral, protože není nic výjimečného…“

„To už byl stačilo, Kornelie,“ řekla Bonesová.

„To si nemyslím, Potter očaroval svůj přihlašovací lístek chytře a to sice aby ho Ohnivý pohár vybral

jako kdyby se jediný hlásil ze čtvrté školy, no to je jasné že ho pak koneckonců vybere, když tam byl

jediný,“ řekl nakvašeně celé síni a ta zase se dala do vzrušeného povídání.

„Pokud si všichni dobře pamatujeme, Potter se vrátil na konci posledního úkolu s mrtvolou studenta,

vymluvil se že to byl Vy-víte-kdo, ale však inteligentní člověk si teď domyslí, jak to ve skutečnosti

bylo!“ křikl znovu Popletal s neskrývaným nadšením a vyžíval se v tom, že celá síň teď je čím dál více

přesvědčená v Harryho vinnu.

„V třetím ročníku vážně nafoukl kouzlem mimo školu svou ubohou tetu, kterou museli sundávat až

pracovníci pro nápravu nevydařených kouzel!“ pokračoval dál Popletal jako nezastavitelná přívalová

vlna.

„V jeho druhém ročníku ve škole zkameněli asi čtyři studenti, z toho pokaždé u toho těla našli Pottera

s hůlkou pod pláštěm, vymluvili se na Tajemnou komnatu, proč ale stále Brumbál tají její vchod?“
otázal se okázale Popletal. „Zkrátka protože Pottera brání, protože to byl Potter, kdo na ně zaútočil!“

„To jsou velmi vážná obvinění, Kornelie,“ řekla Bonesová, ale její hlas zanikal ve vzrušené soudní

síni, kde teď několik lidí pobíhalo a zase usedávalo, psali si poznámky a někteří dokonce fotili

vyděšeného Harryho.

„Možná vážná, ale pravdivá, také mám jedno pravdivé, například že Potter v jeho třetím ročníku

napadl svého učitele Lektvarů, jenže Brumbál se to rozhodl ututlat, je ještě hodně věcí, které by jste si

měli v hlavě přebrat, vážení přátelé,“ řekl Popletal vítězoslavně všem.

„V neposlední řadě to byl Potter, kdo tvrdil, že Sirius Black je nevinný, byli jsme nuceni prohlásit ho

za nevinného, ale teď věřím, že Brumbál zmanipuloval i studenty a jednu profesorku, neboli svědky,

kteří nám dosvědčili, že viděli na vlastní oči Pettigrewa asi před dvěma měsíci, mimochodem jejich

výpovědi nebyly moc přesvědčivé,“ doplnil ještě Popletal a znovu začal křičet silným hlasem na celou

síň. „To Potter ho chránil, protože Sirius byl spojencem Vy-víte-koho, proto celou dobu říkal, že je

nevinný, jenže když začal Sirius pracovat pro Brumbála, nepřítele Vy-víte-koho, tady Potter ho ten

večer, když se vloupal do Odboru záhad, také zabil!“

Harry teď vyjekl, jako kdyby si sedl na připínáček, nemohl uvěřit, co právě Popletal řekl.

Celá síň teď opravdu vřela jako vroucí voda v konvici.

„Pokud ještě někdo pochybuje, pokud ještě někomu nestačí důkazy, které podala Potterova hůlka po

obou zápasech famfrpálu, pokud někomu ještě nestačí naprosto jasné výpovědi svědků obžaloby, pokud

je tu snad nějaký naivka, který stále tomu nevěří, i když máme téměř sto tisíc svědků toho, jak Potter

zabil Viktora Kruma, když tak silně emocionálně prožíval zápas a chtěl vyhrát, takže jediný způsob byl

zabít svého oponenta, pokud je tu opravdu ještě někdo takový, tak žádám o předložení důkazního

materiálu číslo dva.“

„Povoluje se,“ řekl hned napjatě Percy.

Popletal vytáhl z aktovky malou černou skříňku a držel jí v ruce nad hlavou.. Celá síň teď náhle
utichla, jako kdyby se zjevilo Znamení zla.

„Předmět doličný, číslo dva,“ řekl Popletal do tiché síně a mávnul druhou rukou, ve které měl hůlku

na skříňku držící nad hlavou v té první ruce.

V tom se skříňka rozezněla jako rádio.

„Já je zabil. Zabil jsem Siriuse a Lextera, zabil jsem Kruma a Alfa, všechny jsem zabil…všechny jsem

zabil…“ z rádia vycházel Harryho hlas, byl jasně Harryho a nikoho jiného, Harry si ale nevzpomínal,

že by někdy něco takového říkal a jak by to mohli zjistit, jedině tuhle noc, ale to mluvil nahlas ze spaní?.

Popletal znovu mávl hůlkou a přístroj přestal hrát. „Zdůrazňuji, že na to byli nasazení zvukoví experti

a úspěšně potvrdili, že jde o hlas Harryho Pottera, pokud členové Starostolce ještě něco potřebovali, tak

to samotné doznání obžalovanému k dalším vraždám, které spáchal!“ křikl Popletal. „Proto doporučuji

okamžitě Pottera odsoudit na doživotí do Azkabanu!“

Všichni teď byli zticha a koukali dolů nevěřícnými pohledy na Harryho. Tomu bylo už tak špatně, že

vůbec necítil své ruce, měl je úplně odumřelé, jak mu je řetězy svíraly.

„Jako poslední věc… pane svědku,“ oslovil ještě Popletal Rona. „mohl by jste nám říct, jaká byla

poslední slova Harryho Pottera před tím, než jste ho uviděl pak dole u jezera? Co právě udělal?“

Ron vyděšeně kouknul na Harryho a řekl. „Nic.“

V tom se hůlka, kterou držel zřízenec rozzářila na celé kolo, zřízenec jí jasně dal nad hlavu, aby

všichni přítomní viděli, že Ron lhal.

„Pane svědku, protentokrát vám to odpustím, koneckonců se nestává, že by se váš přítel ze dne na

den stal vrahem, nyní ale prosím řekněte pravdu. Co udělal?“

„Křičel,“ řekl potichu Ron.

„Na koho?“ ptal se Popletal.

„Na… na Hermionu,“ řekl Ron pomalu.

„Hermiona Grangerová je, aby bylo známo jeho nejlepší přítelkyně, ovšem až do doby před dvěma
dny, pane svědku, co obžalovaný řekl?“

„Nadával jí, že mu zkazila… domácí úkol,“ řekl Ron a hůlka zřízence se znovu rozzářila.

„Pravdu, pane Weasley,“ upozornil ho Popletal.

Ronovi se třásl hlas ještě víc. „Přiznal se, že jeho vinnou… že kvůli němu… zemřel Krum,“ hlesl

Ron.

Popletal teď všechny pobídl, aby se podívali na hůlku zřízence, ta ale zůstala stále tmavá.

„Obžaloba skončila se svým programem,“ zakončil to Popletal a spokojeně se posadil.

„Svědek může jít, má obhajoba nějaké své svědky?“ ptal se Percy.

Všichni teď nenávistně pohlédli na Harryho, ten koukal jak Ron odchází z místnosti.

Tohle bylo moc, obvinili ho ze spojenectví s Voldemortem?

„Protože obhajoba jak vidno nemá žádné svědky, žádám členy Starostolce, aby si rozmysleli jestli

budete se žalobou souhlasit, prosím vemte na vědomí, všechna dokázaná obvinění a všechny ty

dokázané vraždy, ve kterých by obžalovaný jistě bez zásahu spravedlnosti pokračoval,“ řekl Percy a

členové Starostolce se začali spolu bavit, nebo přemýšlet.

Harry necítil srdce, zdálo se mu, že už ho nemá, že už je mrtvý. Umbridgeová se teď usmívala od

ucha k uchu a vesele na Harryho ze svého sedadla mávala. Percy se zadostiučiněním se pyšně rozhlížel

po celé soudní síni, vždyť Percy byl ještě před pár roky jeho kamarád, teď ho posílá do vězení? Udělalo

se mu ještě více špatně, začal modrat v obličeji a hlava ho začala strašlivě bolet. Marně se snažil zapudit

všechny pocity, které ho teď zmáhaly, popravdě byl na konci sil, kamarádi ho zradili, Ron proti němu

svědčil, Brumbál nepřišel… Pláč, stesk, trápení, zlost, smutek, úzkost, strach, všechno teď na Harryho

působilo jako by posíleným dojmem. Kdyby se tak mohl poškrábat na nose, který ho už dobrou čtvrt

hodinu svědí. Do očí se mu draly slzy, náhle mu chyběl někdo blízký, chyběla mu nějaká duše, které

by se mohl svěřit, něco mu říkalo, že nějakou takovou už měl, ale co bylo není. Chyběla mu maminka,

chyběli mu oba rodiče, chyběl mu prostě někdo, u kterého by na sto procent věděl, že se na něj může
spolehnout. ‚Mami, tati, kdokoliv…“ hlesl v duchu Harry se slzami na krajíčku.

„Takže,“ ozval se znovu Percy. „pokud členové již došli k rozhodnutí…“ řekl a přesvědčil se. „Ano,

takže, kdo je pro vinnu obžalovaného?“

Harry zavřel oči, neměl odvahu se nahoru podívat. Celá síň teď se najednou začala vyklízet, jako

kdyby o závěru již bylo rozhodnuto. Stále se však neodvážil pohlédnout nahoru.

„A kdo je pro nevinnu?“ řekl Percy.

Harry pohlédl nahoru. Tři ruce byly zdvižené, tři a to členů Starostolce bylo přes padesát.

Harry hořce polknul a z levého oka mu ukápla slza.

„Obžalovaný,“ pokračoval Percy. „je odsouzen k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském

zařízení, jeho hůlka mu bude okamžitě po procesu rozlomena a náležitě zlikvidována. Přelíčení je

ukončeno.“

Kapitola 35.
Hon na Pottera
B yl to pocit, jako by právě někdo prohlásil, že Harry bude žít po zbytek života bez těla. Divil se, že

diváci ze sedadel po něm nic nehází, avšak byli tolik rozrušení, že na to snad ani neměli pomyšlení.

Reportéři hned spěchali do redakcí svých novin, stejně tak i fotografové utíkali vyvolat fotky, drbny

běžely hned všem vykecat, co právě slyšely a někdo prostě spokojeně odcházel, když viděl dobře

odvedený soud.

V rohu místnosti se rozrazily vchodové dveře a dovnitř vstoupili dva ramenatí kouzelníci. Vyhlíželi

na první pohled jako hromotluci a stejně tak tvrdě se valili k Harrymu.

Ten jen nasucho polkl a sledoval, jak se k němu blíží. V tom mu řetězy obepínající ruce povolily a
Harry si mohl konečně oddechnout. Na kůži rukou teď měl obtisknuté kovové články řetězu, Harry ale

ucítil, jak se mu do rukou nahrnula nová krev a zase konečně ožily.

Jenže v zápětí ho někdo vzal za límec a postavil ho na nohy. Ruce se mu zase hned obepnuly za zády

dalším kouzlem, takže byl ať chtěl, nebo ne znovu spoutaný.

Jeden z hromotluků ho popadl rukou za krkem, až Harry bolestivě sykl, ale to už ho odváděli ze

Soudní síně číslo deset.

Rozrazili znovu vstupní dveře a vlekli Harryho stále dál temnou chodbou za krk.

Harry nevěděl co má dělat, má utéct? Pan Weasley tady už na něj nečekal, takže by měl honem něco

vymyslet. Přece dokáže utéct, vždyť se to povedlo i Siriusovi a už ho nikdy nenašli, takže by se o to

mohl přece pokusit.

Jenže byl v tom háček, neměl u sebe hůlku a jako doprovod měl Crabbeho a Goyla v dospělé podobě.

Ti ho teď strčili do výtahu jako pytel s odpadky a stiskli tlačítko nahoru. Dveře výtahu zarachotily a

zavřely se.

Pomaličku se výtah vydával směrem nahoru a Harry usilovně přemýšlel, co udělá. ‚Přece ho v tom

ostatní nemůžou jen tak nechat.‘ říkal si.

Ne, jak říkal už před tím, je sám, na nikoho jiného se nemůže spolehnout, všichni se ho snaží podrazit

jako nějakého pitomce a myslí si, že to Harrymu snad nebude vadit.

Výtah přijel do osmého patra, avšak neozval se žádný automatický hlas, který hlásal patra, ani žádní

lidé nenastupovali, tento výtah byl určený jenom pro Harryho. Jenže místo toho aby se otevřely dveře

k východu kolem fontány, otevřely se ty druhé, zadní, oba statní chlápci Harryho popadli a tlačili ho za

sebou jako pytel brambor.

Harry se ani nesnažil namítat, na to příliš přemýšlel, jak se z toho dostane. Vyrazili s ním zadní dveře

se závorou a tlačili ho zas před sebou.

„Nemusíte do mě strkat, já jdu!“ křikl Harry, když už to vážně přeháněli.

 Jenže pak procházeli pod houpajícími se železnými schody přidělanými na stěnu budovy. Harrymu

se ale nezdály, nějak se až moc houpaly.

V tom jeden z držáků praskl a kovové schody sjely o dva metry dolů. Oba dva chlápci, co Harryho

tlačili před sebou teď strnuli, vytáhli hůlky a dívali se směrem nahoru.

Harry pohlédl směrem ven z uličky, za rohem stál Moody a mával na něj, ať se k němu rozběhne.

Harry na nic nečekal, vysmekl se ze sevření jednoho chlápka a začal upalovat směrem na ulici k

Moodymu.

V tom se oba dva jeho strážní otočili a namířili na něj hůlkami.

Náhle zbylé držáky schodiště praskly a to se celé začalo sunout dolů na oba dva.

Harry ani neviděl, jak to dopadlo, když zaběhl za roh k Moodymu, stáli tam i Lupin, pan Weasley a

Tonksová.

„Co to má znamenat?“ ptal se vyděšeně Harry.

„Tomu se Pottere říká… únikový plán,“ pronesl Moody, odstranil mu pouta a drapl Harryho za hábit,

stejně jako ti dva chlápci před tím.

Všichni si to začali šinout i s Harrym kolem budovy.

„Tak jak se máš, Harry?“ zeptala se Tonsková v běhu.

„Něco mezi příšerným a katastrofálním, tak by se to dalo popsat,“ řekl udýchaně Harry.

„Harry prosím tě, co tě to proboha napadlo podepisovat ty lejstra?“ zeptal se Lupin.

„Jaká lejstra?“ divil se Harry.

„Ty o tom nevíš?“ zeptala se Tonksová.

„Co bych měl vědět?“

„Podepsal jsi žádost, že nechceš, aby se tvého přelíčení zúčastňoval Brumbál, už stál za dveřmi, ale

nepustili ho tam, přitom ti Brumbál mohl dělat obhájce,“ řekl Lupin.

„Cože? Já… já jsem ale nic nepodepsal, vážně!“ řičel Harry jak stále běželi.
 „Musel jsi, ten podpis byl pravý,“ řekl Moody.

„No… včera večer jsem něco podepsal…?“ hlesl Harry.

„A viděl jsi, co to bylo?“ zeptal se pan Weasley.

Harry na ně ukřivděně koukl, Moody se plácl přes čelo a začal si stěžovat.

„Kolikrát ti kluku mám vysvětlovat, že opatrnosti není nikdy nazbyt.“

Svist!

S hlasitým zapraskáním kolem nich proletělo kouzlo, všichni se otočili, byli to ti dva, co Harryho

doprovázeli, teď za nimi běželi ze všech sil.

„Máme společnost, Pošuku,“ řekla Tonksová.

„Dělejte, poběžte!“ křikl Moody a upalovali dál.

Zaběhli za roh budovy do nějaké staré uličky, na to ale jak vypadala tam bylo strašně moc lidí, byli

to kouzelníci, novináři. Za nimi stála ta černá ministerská auta.

„Poběžíme kolem veřejného vchodu Ministerstva kouzel, takže si dávejte pozor!“ křikl Moody.

„Co takhle zastírací kouzlo, co jsme použili minule, když jsme Harryho doprovázeli od Dursleyových,

Pošuku?“ zavolala Tonksová.

„A to si myslíš ženská jedna bláznivá, že jim nebude divné, že tu běží metr a půl vysokej požární

hydrant barvy chodníku, nebo co?“ křikl Moody a překotně dýchal, jak nestačil s dechem.

„Alespoň by ho nikdo nepoznal,“ řekl Tonksová.

To už ale bylo pozdě, přiběhli do davu, Harry cítil, jak ho Moody k sobě přitiskl, aby se mu neztratil

a protlačoval se s ním skrz dav fotografů a novinářů.

„Myslel jsem, že hlavní vchod je tou telefonní budkou,“ řekl Harry.

„Tohle není hlavní, ale veřejný, pro veřejnost a pro novináře, tady věčně Popletal přednáší ty své

nudné proslovy,“ štěkl Moody a protlačoval se dál davem. Stále jako nějaký buran vrážel do lidí, ti na

něho zle nadávali.

 „Dámy a pánové,“ ozvalo se ze shora ze vchodu. „prosím, můžete začít klást otázky,“ byl to Popletal,

který se teď u východu na schodech začal usměvavě věnovat novinářům.

„Je pravda, že byl Harry Potter odsouzený na doživotí do Azkabanu?“ ptala se nějaká reportérka.

„Ano, to je pravda, pokud si přečtete čerstvé vydání článku v Denním věštci, který každodenně dodává

ministerstvo kouzel, je tam zcela jasně popsáno vše, co by vás mohlo zajímat,“ pronesl Popletal.

„Už jsou tady ti dva,“ řekl Lupin a ohlédl se za sebe.

Harry to zaslechl, také se ohlédl a zjistil, že do se davu zařadili i ti dva, co je honili a že se teď vztekle

derou skrz dav.

„Opravdu si myslíte, že by šestnáctiletý chlapec mohl provést takové zločiny?“ ptal se další redaktor.

„I pro mne byla tato skutečnost krajně šokující, to musím přiznat,“ řekl Popletal s předstíravým

dotčením „ale, jak pravil klasik, spravedlnosti musí být učiněno zadost.“

„Ty máš tak co povídat, miňonko,“ sykl Moody potichu na Popletala a Harry na něj překvapeně koukl,

tuhle přezdívku moc dobře znal.

„Musíme odsud vypadnout, než nás udají,“ řekl Moody. „Bože Pottere, naučte se už to zatracené

přemísťování, je to jako tahat sebou pytel neštěstí.“

Harry se jenom trochu uculil, nevěděl co mu na to odpovědět.

„Já je zdržím, jděte pomalu dál,“ řekla Tonksová, dál se šlo jen s obtížemi, protože celý dav stál a

několik postav, které by se jím prodírali by byly viditelné jako vánoční svíčky.

„Klid Pottere, teď pomalu,“ řekl mu Moody a určoval mu pomalé tempo kroků.

Tonksová metamorfomág, si zakryla obličej, když znovu vzhlédla, připadala Harrymu jako Miss

Univers, nebo jako víla, neodolatelná a překrásná.

Prodrala se až k oběma strážným.

„Nazdar sportovci,“ oslovila je jako nějaká lehká děva a začala se na ně lýsat.

Harry bolestně zkřivil obličej, když tohle kvůli němu musela dělat.
 „Nepůjdeme někam stranou a nepopovídáme si?“ řekla Tonksová s neodolatelným úsměvem a oba

dva strážní se hned přestali věnovat pronásledování, byli jako omámení a jen se na ní usměvavě koukali.

„Říkala jsem si, že takoví neodolatelní pánové jako vy dva by stáli za nějakou skleničku, co vy na

to?“ pokračovala dál.

Harry se bolestně ohlédl na Moodyho, který na něj nevrle mrknul.

„Ona to přežije, za rohem je nakopne do rozkroku, to dělá každýmu, věř mi.“

Harry vykuleně polkl, ale to už ho Moody zase dál táhnul davem, byli z něho skoro už venku.

„Alastore, Popletal jde sem,“ řekl pan Weasley.

„Sakra, uvidí nás utíkat, zdržíš ho, Arthure?“ zeptal se Moody.

„To je riskantní,“ řekl Lupin.

„Já nevím, moc dobře spolu zrovna nevycházíme,“ řekl pan Weasley.

„Arthure!“ zavolal na pana Weasleyho nějaký člověk od novin. „Arthure Weasley, řekněte nám, jaké

to je, když se Potter snažil zabít vám syna?“ ozval se hned reportér.

Moody se opřel o Harryho rameno celou svou váhou až Harry poklesl v kolenou, takže jeho hlava

rázem zmizela dole.

„Urychli to Arthure,“ řekl Lupin.

„No… stále si myslím, že by se to mělo znovu prošetřit, můj syn tvrdí něco jiného, ale kdyby jste mě

teď mohli omluvit…“

„Weasley!“ křikl Popletal a nevěřícně na něj koukal.

Pak si to začal šinout davem rovnou k nim.

„A jsme v háji,“ hlesl Moody a zatlačil Harryho ještě víc k zemi.

„Ano, pane ministře?“ opáčil pan Weasley.

„Moody, Lupin…“ divil se Popletal, když přišel až k nim a přejížděl je pohledy. „Co tady děláte v

takovémhle složení?“
 „Ale… no…“ brblal pan Weasley.

„Šli jsme na ministerstvo, pokud se nemýlím, tohle je jeden ze vchodů,“ řekl pohotově Lupin, za jehož

zády se krčil Harry.

„No, dobře…“ řekl podezíravě Popletal a rozladěně se rozhlédl se svou citrónovou buřinkou kolem

sebe. „Kde je sakra Potter, už ho se měli dávno přivést!“ rozčiloval se.

Harry se stále krčil dole, cítil jak mu několik pohledů pátrá ve vlasech, takže s obličejem dolů začal

předstírat, že si uvazuje tkaničku.

V tom se to ale stalo…

Popletal začal pátrat, kdo je to skrčený za Lupinovýma nohama, Moody do Lupina drcnul, aby si

uvědomil pátravý pohled Popletala a hned nohy přitiskl k sobě.

Popletal vzhlédl Lupinovi do tváře a páravě na něj civěl.

„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se Lupin jako by nic.

„Kdo je to za vámi?“ zeptal se Popletal a Harrymu nadskočily mandle.

„Ehm… no… to je…“ přemýšlel Lupin.

Popletal ale za jeho zády přes všechny hlavy uviděl dva strážné, kteří se teď věnovali Tonksové.

„Hej! Travisi, Freede! Co to tam k sakru děláte?“ zakřičel na ně.

Ti se otočili od Tonksové, která na ně působila přitažlivým kouzlem a náhle se z ničeho nic

vzpamatovali.

„Utekl, pane ministře! Je tam v tom davu!“ křičel jeden z nich.

Popletal sebou škubl a jeho pohled hned přistál na nohy Lupina, za nimiž se skrýval Harry, ten

nasucho polkl a nevěděl co dělat.

Prásk!

V okamžiku Moody vzal po hůlce a omráčil Popletala i jeho spolupracovníky.

„Jdeme! Jdeme, jdeme, jdeme!“ křičel na ostatní, popadl Harryho za límec a prchal s ním z davu
pryč.

Všichni teď rozráželi dav, který na ně naštvaně křičel a někdo se je dokonce snažil chytit.

„Chyťte je!“ ozvalo se ze shora, stála tam Umbridgeová a řvala na celý dav.

„Z toho se nedostaneme!“ křičel Harry.

„Nežvaň!“ cekl Moody a popadl ho, vydali se opačným směrem. „Za mnou!“

„Alastore, kam to jdeš?“ divil se Lupin, který ze sebe setřásával nějakého novináře.

„Za mnou!“ křikl znovu Moody, ale to už kolem jeho hlavy proletěla jiskra, Umbridgeová nehleděla

na to, že by mohla zranit některého novináře, pálila z hůlky kouzla o sto šest.

„Ty babo jedna plesnivá!“ křikl Moody a prodíral se s Harrym davem.

Nakonec přirazili k jednomu z černých ministerských aut, Moody vyslovil s hůlkou v ruce nějaké

zaříkadlo a zámek u dveří auta povolil.

„To kouzlo bych taky chtěl umět,“ řekl užasle Harry.

„Jedině když složíš zkoušku Pošuka Moodyho!“ křikl na něj Lupin a nastrčil ho do zadního sedadla.

Moody zasedl za volant, Lupin se posadil vedle něj na místo spolujezdce, pan Weasley dorazil hned

po chvilce a usedl vedle Harryho na zadní sedadlo.

Reportéři začali lomcovat s celým autem, tak silně, jako kdyby ho chtěli převrátit, zatímco si

Umbridgeová jako parní lokomotiva prorážela cestu skrz dav k jejich autu.

„Tak nastartuj, Pošuku!“ křikl Lupin.

„Mají novej model zapalování, nejspíš už jim došlo, kdo jim tu občas ukradne služebák,“ hlesl Moody

a šťoural hůlkou v zapalování.

„Sakra, tohle škrtátko funguje jenom na určitou hůlku,“ zaklel Moody.

Auto se už opravdu naklánělo ze strany na stranu.

„Pohněte Pošuku!“ křikl pan Weasley. „Sakra, za tohle mě vyhoděj.“

„A co Tonksová?“ strachoval se Harry.

 „Tu nabereme cestou, jedině teda až tenhle zatracenej zámek povolí!“ křikl Moody a vrazil do

zapalování znovu hůlku, jenže v zápětí se ozvalo… Křup!

Hned na to se auto rozeřvalo na celou ulici.

„Tento automobil je kraden, prosím o okamžité zavolání bezpečnosti!“

„Sakra, Bob je v tahu,“ zaklel Moody a zíral přitom na svou zlomenou hůlku.

„Bob?“ divil se Harry.

„Moody dává každé své hůlce jména…“ vysvětlil mu pan Weasley. „Alespoň víš, proč se mu říká

Pošuk.“

„Sklapni Arthure, jsem zvědavej co teď vymyslíš, nemám Boba a nemám to čím nastartovat.“

Buch!

Umbridgeová narazila na auto jako buldozer a začala vztekle bouchat do oken, auto se naklánělo pod

její malou, ale širokou postavou ještě víc.

„Je tady ta baba Umbridgeová!“ křikl Harry se strachem.

V tom začala mašle na hlavě Umbridgeové hořet, ta začala křičet a ohlédla se za sebe.

Tonksová na ní teď vyslala další kouzlo, které Umbridgeovou odzbrojilo od hůlky, to už ale

Tonksovou dav chytil a ruce jí tlačili za záda.

„Oni Tonksové ubližují!“ žadonil Harry.

„Vydrž ženská, sakra co teď?“ křičel Moody.

„Je to na draka, musíme vypadnout!“ křikl Lupin a z dáli se ozýval bolestný křik Tonksové, jak jí dav

nemilosrdně svíral.

Umbridgeová dobrých pař vteřin pokřikovala a plácala si po hlavě rukama, aby uhasila hořící mašli.

Nakonec když se jí to povedlo, měla nahoře na hlavě plešku.

„Mám to!“ křikl Moody.

Sroloval okýnko dolů, hned se na něj vrhla Umbridgeová a začala ho škrtit.

 „Ty darebáku, ty otrapo!“ křičela.

„Lupine, hůlku!“ zasípal Moody, kterému teď Umbridgeová obklopovala krk.

Lupin vrazil Moodymu do ruky hůlku, ten popadl jednu ze vztekle se zmítajících ručiček

Umbridgeové, které ho škrtily a vrazil jí do ruky hůlku.

„Co blázníte?“ strachoval se Harry.

Moody jí však nepustil, oběma rukama jí tu ruku obepnul a nasměroval jí do zapalování auta. Z kapoty

se hned začalo ozývat hučení motoru.

„Leť Pošuku!“ křikl Lupin.

Moody už začínal být ze stisku Umbridgeové zelený, ale šlápl na plyn a auto se vzneslo do vzduchu

i s Umbridgeovou zaseklou v okýnku řidiče.

„Sundejte sakra někdo ze mě tu babu!“ sykl napolo uškrcený Moody, Harry se vrhl na přední sedadlo

a začal Umbridgeovou tahat za zbylé nepopálené vlasy.

Umbridgeová začala ječet a zvenčí auta vztekle kopala nohama.

V tom z ničeho nic vyklouzla z okýnka a držela se jenom rukama.

„Tohle jsem vždycky chtěl udělat,“ usmál se Moody a začal stahovat okýnko nahoru.

„NE!“ křikl Harry, protože právě uviděl, že se za nohy Umbridgeové drží Tonksová, která se tím

konečně vymanila z davu, to proto tak nečekaně Umbridgeová sjela z okýnka.

„Drží se jí Tonksová, ať se tahle baba nepouští!“ křikl Harry a ukazoval na Umbridgeovou.

Pak otevřel dveře na své straně a naklonil se dolů.

„Harry!“ křikla na něj Tonksová držící se za nohy Umbridgeové, které teď začaly sjíždět dolů kalhoty

a začalo se ukazovat její staromódní spodní prádlo.

„Toho budete litovat!“ sípala vztekle Umbridgeová.

Jenže zároveň s kalhotami sklouzávala i Tonksová.

„Chyťte se mě!“ křičel Harry a vystrkoval se jak nejvíc mohl.

 „Přistaneme!“ křikl Lupin.

„To víte a pak nás ten dav sežere,“ křikl Moody. „Chyť se ho, sakra Tonksová!“

Harry se znovu narovnal a řekl panu Weasleymu sedícímu vedle. „Musíte mě chytit za nohy, musím

se natáhnout ještě víc dolů.“

„Jasně Harry,“ odvětil hned pan Weasley.

Harry se sesul ze židle na kobereček auta a počkal, až ho pan Weasley chytí za nohy. Pak se tři čtvrtě

jeho těla vysunula ven z auta.

„Chyťte se mě!“ křičel Harry.

„Snažím se!“ křikla Tonksová a jednou rukou se ho snažila nahmatat, jenže čím více se držela

Umbridgeové jenom jednou rukou, tím víc Umbridgeové sklouzávaly kalhoty, za které se držela.

Harry se posunul ještě víc dolů, už na sebe skoro dosáhli.

„Ty spratku jeden mizernej!“ křičela vztekle Umbridgeová s napůl svlečenými kalhotami, za kterýma

se teď ukazovalo její hrozné spodní prádlo a velký zadek.

Dole pod nimi se rozléhaly zvuky fotících lidí.

„Jen si jí vyfoťte tu krásku, hezky zblízka!“ křičel Moody radostně.

„Chyťte se!“ křikl Harry úzkostlivě, ale v tom dostal strašlivě silnou ránu do zubů.

Když se Tonksová pustila jednou rukou aby se Harryho chytla, tak tím pádem uvolnila i jednu nohu

Umbridgeové, která teď Harryho surově kopala.

„Necháš ho, vochechule!“ křikl Moody.

Harrymu začala téct krev ze rtu, kalhoty Umbridgeové už skoro nedržely, ale stejně se ještě víc nahnul

k Tonksové, ještě víc… ještě…“

Chytil jí přesně v okamžiku, když Umbridgeové sklouzly její společenské kalhoty a spadly dolů do

přihlížejícího davu.

Jenže teď málem vypadl i Harry, Tonksová sice byla lehká, ale Harry se nahnul až moc.
 „Remusi,, pomoz mi!“ křičel pan Weasley a zapíral se nohou o rám auta, aby nevypadl ven za Harrym,

kterého držel zuby nehty.

Lupin se nahnul a ze všech sil zarval za Harryho nohy, až se konečně začali oba dva sunout nahoru

do auta.

„Nepouštějte se!“ křičel Harry, kterému se potila ruka a Tonksovou pomalu ztrácel. „Rychle,

vytáhněte mě!“ křičel a znovu schytal ošklivou ránu do zubů od Umbridgeové.

Lupin a pan Weasley zabrali a v tom okamžiku byl Harry už autě, pak pan Weasley pomohl Harrymu

ještě vytáhnout Tonksovou dovnitř.

„Jo!“ křikl radostně Moody. „Tak po tomhle se mi stejskalo.“

„Pošuku nemelte a sundejte tu rachomejtli z našeho auta,“ řekla mu Tonksová.

„S radostí,“ ucedil Moody a začal vytahovat okýnko.

„Opovažte se!“ křičela Umbridgeová držící se za rám dvířek. „Opovažte s… áááá!“ ale to už padala

ve spodním prádle do davu až dopadla tvrdě na nějakého fotografa, který těsně před dopadem stiskl

spoušť fotoaparátu, takže to opravdu musel být povedený snímek.

„Jako šiška do jehličí!“ smál se Moody a stočil volant auta.

Harry ještě udýchaně oddychoval a vyvaleně koukal před sebe.

„Děkuju ti Harry,“ řekla mu s úsměvem Tonksová.

„To nic,“ hlesl na ní udýchaně.

„Takže, kam to bude panstvo… a jedna dámo?“ dodal ještě s úsměvem Lupin.

„Proč jste jí dal do ruky tu hůlku, pane Moody?“ zeptal se Harry.

„K tomu aby to hůlkou někdo nastartoval,“ začal vysvětlovat Moody. „jí musí držet zřízenec

ministerstva, na kterého byl tenhle zámek začarovanej, napadlo mě že to ta tlustá rašple určitě bude.“

„Máme společnost!“ křikl pan Weasley a ohlížel se za sebe.

„Cože?“ divil se Lupin.

 Za nimi vzlétla další tři ministerská auta a začala si to šinout za nimi.

„Moody, zapněte neviditelnost a jedeme,“ řekla Tonksová a připoutala se pásy, na Harryho mrkla,

aby radši udělal to samé.

„Připravte se dámo a pánové, tohle bude pekelná jízda!“ křikl Moody a zapnul tlačítko neviditelnosti.

Okraje auta hned zmizely, ale ten kdo seděl uvnitř viděl interiér a ostatní pasažéry.

„Tak leťte Moody!“ křikla Tonksová.

„Držte si klobouky!“ křikl Moody a dupnul na plyn.

Harry se v tu chvíli okamžitě přilepil na zadní sedadlo a tváře se mu mačkaly na lebku, jak auto prudce

akcelerovalo. Ostatní se také přimáčkli ke svým sedadlům, jen Moody se blaženě usmíval.

„Myslela jsem, že vás už nic nerozveselí, Pošuku,“ řekl Tonksová a znovu si změnila obličej z té

přitažlivé víly na svůj vlastní.

„Když se člověk vrátí zpátky do akce, tak ho to vzpruží,“ řekl Moody. „myslím ale, že nás i přes to

můžou vidět,“ řekl a otáčel svou kouzelnou bulvou za hlavu, Harry i když za nimi nic neviděl si

uvědomil, že jejich také zamaskované pronásledovatele zřejmě Moody se svým kouzelným okem může

vidět.

„Mají tam nějaké detekční kouzlo, nebo co, budeme se jim muset ztratit, otočte to do ulic, Pošuku,“

řekl Lupin.

Hned na to začalo ministerské auto klesat dolů a Moody vyrovnal let až když už letěli jen pár metrů

nad zemí tak, že málem občas zavadili o střechy aut.

Moody se začal s autem proplétat strašlivou rychlostí ulicemi, Harry opravdu nelitoval toho, že se

připásal, protože by nejspíš létal po celém autě. Moody si s oblibou vybíral vysoké londýnské autobusy

a proplétal se mezi nimi.

Létali kolem výškových budov a kanceláří, jindy zase pod mosty, proletěli kolem Big Benu a Tower

Bridge, jenže stále se jim je nedařilo setřást.

 „Je tohle auto vodotěsný?“ zeptal se po chvilce Moody.

„Co máte proboha v plánu, Pošuku?“ zeptala se už nadmíru bledá Tonksová, která nejspíš tuhle jízdu

moc dobře neprožívala.

„Policejní káry jsou vodotěsný, myslíte že je i tohle?“ ptal se dál Moody.

Lupin nejistě koukl po Harrym a pak po panu Weasleym, všichni se tvářili, že tomu moc nevěří.

„No, je jen jeden způsob, jak to zjistit,“ řekl Moody a nahnul auto přímo do Temže.

„Pošuku, neblázněte!“ křičela Tonksová a vyděšeně zírala na blížící se vodní hladinu.

„Připravte se na náraz!“ křikl Moody a Harry zatnul zuby.

Auto narazilo na vodní hladinu jako do betonu, avšak vydrželo bez sebemenšího škrábnutí, stejně

jako jeho pasažéři.

Hned na to se začali potápět, Harry sledoval jak se na okýnku objevuje čára hladiny, která stoupá

nahoru až úplně zmizela někde u střechy.

Autem dovnitř netekla ani kapka vody. Harrymu tenhle pohled opravdu nechyběl, když naposledy

takhle byl pod vodou, moc dobré chvíle neprožíval.

„Zatracenej Popletal, já věděl, že utratí prachy za vodotěsnost těch jeho limuzín,“ postěžoval si

Moody.

Hned na to se ozvaly dva silné šplouchavé zvuky za jejich zády a ve vodě se objevily dvě velké

zamlžené skvrny.

„To jsou oni?“ zeptal se Lupin.

„Jo, jsou stále za námi, takhle Pottera neskryjem,“ řekl naštvaně Moody a přemýšlel kam se dá ještě

vletět.

„Harry, neznáš nějakou mudlovskou skrýš, nebo tak něco?“ zeptal se pan Weasley.

Harry začal přemýšlet, existuje něco, co kouzelníci opravdu neznají? Pak ho to napadlo.

„Jste opravdu dobrý řidič?“ zeptal se Moodyho.

 „Zvládám i jízdu na jednom kole,“ řekl pyšně Moody.

„Vyleťte,“ řekl Harry.

„Co?“

„Vyleťte z vody, mám další nápad.“

V tom se u kličky, kterou se zavírá okno začala dovnitř valit voda. Pak i těsněním kolem dveří a z

větracích mezírek klimatizace.

„Je nejvyšší čas odtud zmizet, Moody,“ řekl Lupin.

Moody natočil auto nahoru a vyletěli z vodní hladiny.

„Kam teď, navigátore?“ zeptal se Moody.

Harry se začal rozhlížet a orientovávat se.

„Doleva, rychle,“ řekl Harry a auto se hned stočilo na levou stranu.

Hned na to ale Moody prudce nabral výšku až všem poklesla brada.

„Co se děje?“ křikl Lupin.

„To třetí auto, hlídkovalo nad hladinou, jestli se neobjevíme, málem jsme do něj vrazili,“ řekl Moody.

„Není tady nějaká zbraň, nebo něco takového?“ zeptal se Harry.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Lupin.

„Mám to z Bondovek, myslel jsem, že každé ministerské auto má nějakou zvláštní výbavu,“ řekl

Harry.

„Z Bondovek, to je nějakej klub háčkujících seniorů, nebo co?“ zeptal se Moody.

„To je na dlouhé povídání,“ řekl Harry.

„Myslím, že tu mají kouzelné chrliče, posílá to kouzla za sebe nebo před sebe,“ řekl pan Weasley.

„Ty s tím umíš zacházet, Arthure?“ divil se Lupin.

„No, jednou poslali jedno z těhle aut do šrotu a já jsem ho vzal, vyndal z něho všechna ta kouzelná

zařízení a dal je do našeho auta, ale od druhého ročníku mého syna se po tom autě slehla zem,“ řekl
zamyšleně pan Weasley.

„Jak se to ovládá?“ zeptal se Lupin.

Pan Weasley se naklonil a vyndal z přístrojové desky elektrický cigaretový zapalovač, zbyla tam po

něm díra přesně na hůlku.

„Strč tam hůlku a vyslov kouzlo, pak už to půjde samo,“ řekl pan Weasley.

Moody vytáhl Lupinovu hůlku, kterou měl ještě pořád u sebe a zastrčil jí do otvoru v přístrojové desce

po zapalovači.

V tom ze zadní části vyletěla jiskra a na něco v dálce dopadla.

Moody se začal smát a jeho kouzelné oko bylo stále otočené dozadu.

„Co se stalo?“ zeptal se Lupin.

„Točí se jako káča, pořád se točí, doufám že tam mají pytlíky na zvracení,“ smál se Moody.

Svist!

Náhle kolem nich také proletěla jiskra.

„Oni také útočí, dejte pozor Pošuku,“ křikla Tonksová, když kolem znovu proletěla další jiskra.

„Už tam budeme,“ řekl Harry a pozoroval domy dole. „Teď začněte klesat.“

Moody poslechl, v zápětí vzal znovu za Lupinovu hůlku a řekl nějaké kouzlo. Ze zadní části auta

vytryskly hnědé kousky něčeho, co Harry raději v duchu nechtěl pojmenovávat a přitiskly se na čelní

sklo pronásledujícího auta, takže teď z něho kousek viděli.

„Co jste mu udělal?“ zeptala se Tonksová.

„To je kouzlo na hnojení pole, teď je vidíme a oni nevidí nás,“ řekl s úsměvem Moody.

„Ale mudlové je uvidí, Alastore,“ řekl pan Weasley. „Z toho budu mít v práci průšvih.“

„Myslím, že to co jsme udělali teď Popletalovi je daleko větší průšvih. Navíc je to na jejich autě, to

oni jsou vidět,“ řekl Moody.

„Brumbál ale říkal, abychom nedělali žádné hlouposti…“

 „Ale také říkal, že zachránit Pottera je prvořadé,“ doplnil Moody Tonksovou.

„Tady dolů!“ křikl Harry.

Moody obrátil auto směrem k zemi.

„Podzemka?“ divil se pan Weasley.

„No… nic jiného…“

„To je náhodou bezva nápad,“ zarazil Moody Harryho.

Hned na to vletěli vstupem do podzemního vestibulu, všichni cestující se vždycky lekli, když nad nimi

prolétali, přitom ale nic neviděli, jen slyšeli zvuk motoru, takže to nebrali tak vážně.

„Jsou za námi,“ oznámil jim Moody s kouzelným okem otočeným dozadu.

Moody proletěl dalším vestibulem a pak mířil ke vchodu k eskalátorům.

„Pošuku, to je sklo!“ křikl Lupin, ale to už Moody i s autem prorazil skleněnou tabuli u turniketů,

všichni cestující se teď lekli a vystrašeně zírali do prostoru, kde se několik spadaných střepů vznášelo

ve vzduchu, jak zůstalo na kapotě auta.

„Tak tohle mudlové rozhodně uvidí,“ hlesl nevrle pan Weasley.

Auto za nimi proletělo také, ale teď již proraženou skleněnou zdí.

Moody teď stočil auto k eskalátorům a všem nad hlavami letěli hopem dolů do stanice. Narazili na

jedno odpočívadlo, pak druhé, proletěli kolem proskleného zábradlí, u kterého zase Tonksová na

Moodyho zakřičela, ale ten si už dal pozor, až se nakonec dostali dolů do stanice, kde byly dvě kolejiště,

jedno napravo, druhé nalevo a uprostřed bylo nástupiště.

„Tak kudy?“ zeptal se udýchaně Moody, zřejmě to řízení nebylo tak lehké jak předpokládal.

„Nebylo by příjemné, kdybychom narazili na vlak, který by se na nás hnal,“ řekla Tonksová.

„Musíme se pohnout z místa, mudlové už slyší motor a koukají sem nahoru,“ upozornil pan Weasley.

„Klid, střepy už jsme ze sebe setřásli u eskalátorů,“ řekl mu na to Moody. „takže teď kudy?“

„Doleva,“ řekl Harry. „Leťte na tu levou kolej, značení ukazuje, že ten vlak pojede směrem od nás,
leťte!“ křikl na Moodyho.

Ten šlápnul na plyn a auto se hned rozletělo nad levou kolej.

„Už jsou tady,“ upozornil Moody na jejich pronásledovatele.

„Tak zmizte už v tom tunelu Moody, sakra!“ zabručela na něj Tonksová.

„No jo, no jo, vždyť už letím,“ řekl Moody.

Hned na to zmizeli v levém tunelu. Harry ještě nikdy neviděl jak tunel metra vypadá když se může

dívat na cestu, Moodymu se podle kolejí podstatně letělo snáze, byly jako vodítko pro řidiče.

Za chvíli zmizela světla a auto se ponořilo do tmy.

„Já doufám že vidíš, Pošuku,“ řekl Lupin.

„Ne… a vám to vadí?“ řekl Moody. „Ne, dělám si srandu,“ rychle zamluvil, když už chtěla Tonksová

namítat.

„Harry,“ ozval se pan Weasley. „a já jenom doufám, že víš jaký směrem ten vlak opravdu jede.“

„No…“ řekl zase Moody „alespoň uvidíme na cestu, až se objeví v dálce dva reflektory.“

„To není sranda Pošuku,“ řekla Tonksová.

„Chtěl jsem zvednout náladu, když vám musím říct tu nemilou novinu, že jsou zase za námi,“ řekl

Moody.

„Ale ne,“ postěžovala si Tonksová.

„Držte se, musím zrychlit,“ řekl Moody a přišlápl plyn ještě víc.

Harrymu se zdálo, že se dívá na zrychlené video průjezdu tunelem, absolutně nechápal, jak Moody

může stačit v takovém tempu točit volantem.

Pak v dálce uviděli světla.

„To je vlak, já vám to říkal,“ strachoval se pan Weasley.

„To jsou koncová červená světla, dohnali jsme ho,“ řekl Harry.

Moody však ještě zrychlil, takže za chvíli měli zadní světla metra přímo před očima.
 „Co chcete dělat, Pošuku?“ zeptal se ho Lupin s obavami.

„Nadletím ho a předjedu, uvidíme jestli ti pánové z odborů jsou takoví hazardéři,“ pronesl Moody a

znovu stočil volant tak, že za chvíli koukali na střechu vlaku.

„Teď se držte,“ řekl Moody a přišlápl zase plyn.

Hned na to se octli nad střechou posledního vagónu a stále se posouvali kupředu.

„Sakra, dejte pozor pošuku!“ křikla Tonksová, když je v dálce osvítila informační tabule, Moody se

jí jen těsně vyhnul a koly se dotknul střechy metra.

„Tohle až budeš vyprávět Harry ve škole, tak ti to snad nikdo neuvěří,“ řekl Lupin užasle.

Harry ale věděl, že už školu nikdy neuvidí, přesto mu usměvavě přikývl, uvědomil si, že po celou dobu

honičky nemyslel na své problémy, zachraňoval Tonksovou a utíkal s ostatními, neměl na to ani čas.

Teď když si uvědomil svojí situaci se mu zase trochu přitížilo.

„To bude dobrý, Harry,“ řekla Tonksová a dobrácky ho poplácala po rameni.

„To víš že jo,“ ozval se Moody. „za chvilku toho idiota Popletala odtamtud vykopnou a ty se budeš

moci v klidu vrátit do Bradavic.“

„Radši se věnujte řízení Moody,“ upozornil ho Lupin, když zase jednou nebezpečně bouchli kolem do

třetího vagónu, nad kterým teď byli. „Na uklidňování Harryho jsou tu pasažéři.“

Harry se na Lupina usmál, věděl že to myslel dobře, ale ve skutečnosti mu do smíchu moc nebylo.

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptal se Harry.

„Do ředitelství Fénixova řádu,“ řekl pan Weasley.

„Myslíte na Grim…“

„Pšt!“ upozornil ho pan Weasley. „Copak jsem tě neupozorňoval, že jakmile budeš v něčem, co patří

ministerstvu, tak máš držet jazyk za zuby?“

„A jsme u řidiče,“ prohlásil Moody.

Opravdu už byli nad prvním vagónem metra.

 Svist!

Znovu kolem nich proletělo kouzlo a jen těsně je minulo.

„Jsou zase za námi,“ řekl Moody. „musejí na tom mít nějaké vyhledávací zařízení, musíme vypadnout

z tohohle auta.“

Moody znovu vzal Lupinovu hůlku a zastrčil jí do díry místo zapalování. V zápětí se z konce jejich

auta začal hrnout dým, který oslepil jejich pronásledovatele.

Moody šlápl na plyn a hned auto akcelerovalo a nechalo vlak daleko za sebou.

Kabely na stěnách se kolem nich míhaly strašlivou rychlostí, Moody teď snad letěl nejrychleji za celou

dobu. Dokonce občas štrejchli o hranu tunelu jak rychle řezali zatáčky. Harrymu se už také pomalu

dělalo blbě a v obličeji měnil barvu jako chameleón.

„Tady ministr kouzel Kornelius Popletal,“ ozval se najednou hlas po celém autě. „okamžitě zastavte

vozidlo a vzdejte se, nemáte kam utéct“

„Chtěl bych vědět, jak nás k tomu přinutíš, miňonko,“ usmál se Moody.

Jenže v tom motor zhasl, auto padlo na kolejiště a začalo klouzat po kolejích jako vlak.

„Ale ne, vypnuli nám šťávu na dálku,“ zaprotestoval Moody.

„Moody, příště až se ozve Popletalův hlas, snažte se ho nerozčílit, jasné?“ ozvala se Tonksová.

Nakonec se auto klouzavým pohybem došouralo po kolejích až nakonec zastavilo.

„Támhle je stanice!“ upozornil je Harry a všichni pohlédli před sebe. V dálce asi sto metrů se

rýsovalo světlo, které dosahovalo až k nim.

V tom se jim za zády také začalo objevovat světlo.

„VLAK!“ křikli všichni sborově a začali trhat kliky u dveří.

„Jsou zaseklé!“ křikla Tonksová.

„Ne, zatracenej parchant, jsou zamčené, on nás tady zamknul!“ řekl Moody, rychle vzal Lupinovu

hůlku a začal dveře odevírat kouzly.

 „Alohomora.“ řekl Moody, ale dveře nic.

„Pane bože, zkoušejte to Pošuku, ten vlak už je skoro tady!“ křikla Tonksová.

„Dissendium… Finite Lokturnus!“ křičel Moody, ale nic, všichni se snažili se vypáčit, kromě Harryho.

Ten najednou strnul, Moodyho slova mu byla nějak povědomá, měl takový zvláštní pocit jako by je

v tomhle pořadí už někdy slyšel, nebo dokonce sám říkal.

„Počkejte!“ křikl Harry, napřímil obě své ruce a soustředil se. Přiložil ruce ke klice a pekelně se

soustřeďoval, začal myslet na ten zvláštní pocit, na to co udělal po těch slovech…

„Harry, co o děláš, ten vlak je už tady!“ křikl Lupin.

V té chvíli je ozářily reflektory přijíždějícího metra, které se hnalo závratnou rychlostí.

Ostatní zatím zkoušeli jiná kouzla, celé auto se jimi otřásalo, náhle však Harryho klika začala žhnout

a roztavila se.

Harry kopnul do dveří, které se v tu ránu rozletěly.

„Pane bože,“ hlesl Lupin, všichni na Harryho teď překvapeně civěli.

„VEN!“ křikl Harry a tahal jednoho po druhém ven.

Vlak byl stále blíž, Harry cítil jak se zem otřásá a jemně duní jak se vlak se svými mohutnými koly

valí po kolejišti. V další chvíli zakopl a vyjekl úlekem, koleje bzučely, byly plné ohromné elektrické

energie!

Pan Weasley byl venku, Tonksová, pak se ven vyškrábal i Lupin, jen Moody s tím měl problémy.

„Pozor na koleje!“ upozornil je na poslední chvíli Harry s tlukoucím srdcem.

Jenže to už byl vlak přímo u nich…

„Pohněte!“ křičela na něj Tonksová a všichni ho začali naráz tahat ven za ruku.

Vlak už byl od nich na sto metrů když se ozvalo písklavě skřípění brzd, jak si strojvedoucí všiml

postav na kolejích.

Konečně ho vytáhli ven, ale to už byl vlak od nich na padesát metrů.

 Tonksová rychle klepla hůlkou a všech pět se vzneslo do vzduchu stranou. Moody se ještě stačil otočil

a směrem na auto pronesl nějaké kouzlo s Lupinovou hůlkou, čímž auto zmizelo.

Naštěstí byli už blízko stanice, takže vedle nich byl můstek, kam se mohli schovat, vlak kolem nich

prosvištěl ještě stále rychle, ale hned asi pět vteřin na to zastavil, jak strojvůdce zapnul záchrannou

brzdu..

„Musíme odsud vypadnout,“ upozornil je Moody a otevřel nějaké servisní dveře.

„Tudy se sem fouká čerstvý vzduch, mělo by to ústit nahoru,“ řekl Harry.

„Bezva,“ řekl Moody a všichni se za ním vydali po schodech nahoru nějakou šachtou.

Nakonec došli ke dveřím, které lehce odemkli.

„Tak jo, držte se za mnou,“ řekl Moody a šel na blízké parkoviště plné aut.

„Proč nepoužijeme Letax?“ zeptal se Harry.

„To by hned zjistili kde je Fénixův hlavní štáb,“ řekl pan Weasley. „navíc už tam byl Letax zrušený,

od té doby co tam je Fénixův štáb.

„Měli jsme pro tebe připravené přenášedlo, ale nějak nám to nevyšlo,“ řekl Lupin.

„V každém případě Brumbál řekl přenášedlem, takže se vrátíme zpátky k ministerstvu a to nějakým

nekouzelným způsobem,“ řekla Tonksová.

„Myslíte pěšky?“ pousmál se Harry.

Tonksová chvíli popřemýšlela a pak se Moodyho zeptala „Pošuku, umíte krást auta?“

„Co si to o mě myslíte?“ zeptal se udiveně Moody. „Samozřejmě že umím.“

„Myslíte, že by jste se dostal do toho Fordu?“ zeptala se Tonksová a ukázala na tmavomodré auto v

rohu.

„No problemo,“ pronesl Moody. „Jenom bych potřeboval krytí, hlídejte jestli nás někdo neočumuje.“

Moody přešel k zámku a nahlédl dovnitř. Blikala tam červená dioda.

„Má to alarm,“ řekl potichu Moody.

 „Ach jo, a já mám tmavomodrou tak ráda,“ postěžovala si Tonksová a začala vybírat další auto.

„A kdo říkal, že se tam nedostanu?“ zazubil se Moody, vytáhl znovu Lupinovu hůlku, několikrát

poklepal na střechu auta a dioda přestala blikat.

Ozvalo se dvojité pípnutí a dvakrát blikly blinkry.

„Je odemčeno,“ pousmál se Moody a pobídl všechny, aby usedli do auta.

Moody letmo mávl hůlkou a motor poslušně naskočil.

„Vida, nádrž je plná, musím uznat Tonksová, že máš oko,“ řekl Moody.

Vyjel z parkoviště a připojil se na hlavní silnici.

„Ta vaše hůlka se mi líbí Lupine, asi si jí nechám,“ řekl s úsměvem.

„Tak to určitě,“ uchechtl se sarkasticky Lupin.

„Asi jí pojmenuju Rémusák, po vás Lupine,“ řekl zase Moody a Lupin mu hbitě vyškubl hůlku z ruky.

Pak se ale zasmál, když si vzpomněl na jméno Rémusák.

„Co je?“ zeptala se ho Tonksová.

„Ale… tak mi říkával Sirius…“ ale pak pohlédl na Harryho a hned zmlknul.

Harry moc dobře věděl proč, seděl u okna a hleděl na domy a obchody, které míjeli. Věděl že on je

pořád ten jediný, který stále věří, že Sirius je naživu. Stále v sobě má tu naději a stále se jí nevzdává,

jako kdyby věřil, že dokud tu naději bude mít, bude se Sirius moci vrátit.

Po zbytek cesty nikdo nepromluvil, tušili že uhodili na citlivou strunu a že Harry to bere smrtelně

vážně.

Popravdě ani nevěděl, jestli na Grimmauldovo náměstí chce, v téhle chvíli opravdu nevěděl, co

vlastně doopravdy chce.

Kapitola 36.
 Fideliovo zaklínadlo
O dpoledne dorazili zase k domu, kde bydlela ta paní, co znovu Harrymu nabídla plnou náruč

sladkostí, Harry opravdu tak sladkou náladu neměl, takže raději odmítl.

Jenže čarodějka trvala na tom, aby si vzal anarouměnku, bonbón co vypadal jako kus stočeného

pozlátka.

Jakmile bonbón Harry uchopil, stačil mu ještě Lupin na rozloučenou zamávat. To už ale Harryho něco

zatáhlo za břichem, jako kdyby ho někdo nabodl na hák a prudce jím cuknul vzhůru. Místnost zmizela

a přenášedlo ho začalo přesouvat.

Zavřel oči a nevnímal to strašlivé točení hlavy, nohou a rukou, kvůli kterému by se normálně

přenášedla pustil, to ho ale kouzlem tisklo k sobě.

Pak ucítil tvrdý náraz na zem a přenášedlo ho pustilo.

„Harry, drahoušku, neválej se tu po té studené zemi,“ ozval se hned ženský hlas a někdo ho začal

tahat za ruku na nohy.

Otevřel oči, tuhle místnost dobře znal, byla to rozlehlá místnost s hrubě otesanými stěnami z kamene,

masivní hrnce a pánve visící z temného stropu.

Bylo to sklepení na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct, ale Harry byl zvyklý tomu říkat jídelna.

Avšak byla zcela jiná, než jakou si jí pamatoval, když tu byl před rokem naposledy. Na stropě viselo

o mnoho více menších lustrů, které konečně dostatečně osvětlovaly celé sklepení, stůl uprostřed

místnosti byl úplně jiný, než ten co tu byl před tím. Měl hnědou barvu olše a nebyly na něm známky

stáří, jako na tom minulém. Židle byly o mnoho více pohodlnější, než ty předešlé, měly více polstrování

a vypadaly, jako kdyby je sem přivezli právě teď z obchodu. Kamna na protější straně místnosti byla

uklizená a řádně upravená, nebyly zde ani památky po jakémkoliv zašlém laku, nebo oprýskané barvě.

Nejdřív se Harry nevěřícně rozhlížel a pak si teprve uvědomil, že není v místnosti sám.
 Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!

Čtyři rány se ozvaly za sebou a Harryho čtyřčlenný doprovod se právě přemístil do místnosti.

„Tak ho tady máš Molly, spokojená?“ zeptal se pan Weasley a vypadalo to, že nebyl zrovna ve své

náladě.

„Co se stalo?“ ptala se paní Weasleyová, když zaznamenala manželův naštvaný obličej.

„Popravdě,“ začal Moody. „jsme se zachovali jako úplní idioti, to co jsme tam předvedli by si

kouzelník mého postavení neměl dovolit.“

„Co se stalo?“ opakovala paní Weasleyová a stále podpírala Harryho, jako kdyby neuměl sám

udržovat rovnováhu.

„Bohužel, přešlo na plán B,“ řekl Lupin.

„Já to věděla, zatracený Popletal,“ zaklela. „A že ani Brumbál na něj nezabere, to muselo…“

„To je právě to,“ pronesl vážně Moody a pohlédl na Harryho, jako když se otec dívá na syna, který

právě přinesl domů pětku.

„Tak řeknete mi už, co se stalo?“ řekla znovu paní Weasleyová.

„Potter podepsal listinu,“ začal Moody. „že nechce, aby se jeho přelíčení zúčastňoval Brumbál… a

tak se také stalo.“

Paní Weasleyová teď pohlédla nevěřícně na Harryho, ten se jí konečně vytrhl ze sevření a v tuhle

chvíli by si snad přál, aby ho odváděli do Azkabanu, než být tady před těmi pohledy.

„Kdyby jste byli včera v takové situaci jako jsem byl já,“ začal pomalu říkat Harry. „tak by jste také

podepsali všechno, co vám přijde pod ruku.“

„No… v každém případě to už nezměníme. Harry je v bezpečí a to je teď hlavní, o tom co bude dál

se domluvíme později,“ řekl Lupin a mrkl na paní Weasleyovou, ta hned jeho náznak pochopila, náznak,

který pochopil i Harry.

„Ach ano, takže Harry, pojď se mnou do svého pokoje v druhém patře…“
 „Proč se mi zase domlouváte za zády?“ vyhrkl Harry.

Všichni teď po sobě koukli, nejzlejší pohled měl ovšem Harry.

„To mi ani neumíte odpovědět?“ vyhrkl znovu Harry.

„Harry, musíš pochopit,“ ozval se pan Weasley. „že ještě nejsi členem řádu…“

„Ne! To nejsem!“ začal teď Harry křičet. „Ale jsem hlavním cílem Voldemorta,“ (všichni kromě

Lupina sebou trhli, při tom slovu) „takže bych měl být ten první, co bude vědět o všem, ne?“

„Obávám se, že ti stále ještě nemůžeme říct všechno, Harry,“ řekl Lupin.

„Proč?“ křikl zase Harry. „Měl bych vás varovat, už jednou jsem utekl…“

„Hlavně už neutíkej,“ ozvala se hned Tonksová.

„Harry musíš to pochopit,“ ozvala se paní Weasleyová. „jseš ještě moc mladý na to abys znal

pravdu…“

„O Démonech?“ vyhrkl Harry, čímž jí přerušil. „To proto stále před všemi básníte, jak jsem mladý,

jak mám počkat až mi bude sedmnáct?“ křičel teď Harry na celou sklepní síň. „Jeden rok!“ křikl a

ukazoval jeden zdvižený palec. „Zbývá mi jeden rok do sedmého ročníku! To kvůli jednomu roku

nemám vědět, jak v budoucnu zemřu, nebo co?“

„Ty nezemřeš,“ řekl hned Lupin.

„Nikomu z vás na mě nezáleží!“ pokračoval Harry svým hlasitým křikem. „byli jen dva lidi, kterým

na mě záleželo. Jeden byl tak slušný, že mi řekl pravdu o Démonech, protože také zažil taková muka

jako já. A ten druhý, ten mi rozuměl víc než kdo jiný… JENŽE OBA JSOU TEĎ MRTVÍ!“ křičel

Harry z plných plic a oči mu začaly slzet.

„A jak tak koukám,“ pokračoval zase Harry. „hned jakmile Sirius zmizel, jste si to tu vyzdobili, jako

kdyby vás v tom omezoval, já si vás pamatuju…“ říkal směrem na paní Weasleyovou. „pamatuju si,

jak jste na něj křičela, přitom on mi chtěl jenom pomoct!“ Harry teď přecházel do nekontrolovatelného

křiku. „Pamatuju si, že mi chtěl říct pravdu, chtěl mi povědět víc, jenže vy jako jediná jste ho
nenechala…“ řekl a teď se k ní zle přiblížil a našeptal jí do ucha. „A jedině kvůli tomu, že jste mi tu

pravdu neřekla, Sirius zemřel. Zemřel tam spolu se mnou!“ začal zase křičet. „Já už nikdy nebudu

takový, jako jsem byl!“

„Pottere,“ ozval se Moody. „přestaňte křičet…“

„Dejte mi pokoj!“ křikl Harry a začal se vzdalovat ke dveřím. „Možná to tam se mnou měl Voldemort

opravdu skoncovat. Všichni si myslíte jak jsem v bezpečí, jenže já už takhle nemůžu žít!“ křičel Harry

s uslzenýma očima. „Tohle není život! A když už ani nemám žádné přátele, opravdové přátele, když už

mě ti, které jsem měl tak sprostě zradili…“ teď pohlédl směrem na pana Weasleyho, aby naznačil Rona.

„a když ti jediní, které jsem měl zemřeli, tak už mě tady nic nedrží.“

„Kam teď jdeš?“ zeptal se ho ještě Lupin.

Harry sáhl na kliku, překotně dýchal a vypadal jako by právě přiběhl z nějakého maratónu, stále ale

ještě pociťoval příliš silný vztek.

„Jdu do svého pokoje,“ řekl Harry skrz zatnuté zuby.

Vyběhl ven po schodech vedoucích ze sklepení a vešel do dlouhé vstupní síně. Byla stejně jako

sklepení dole úplně jiná než když tu byl minule, měla spoustu osvětlení, které teď ale nebylo zapotřebí,

protože čistými okny dovnitř pronikalo denní světlo. Začernělé obrazy byly pryč, hlavy domácích

skřítků taktéž, jak vidno i stojan na deštníky tvaru trollí nohy, o který Tonksová neustále zakopávala

byl také pryč. Stěny byly nově nahozené světlou barvou, stejně tak i vysoký strop.

S Harrym lomcoval vztek, když to tu takhle viděl, paní Weasleyovou teď nenáviděl snad ze všech

nejvíc, věděl, že tahle výzdoba je její práce a že to určitě udělala těsně po Siriusově smrti, jako kdyby

jim tu jenom překážel, nebo co.

Přešel ke schodům a náhle uslyšel kroky. Krátura právě vyšel ze svého malého pokoje a zase si něco

drmolil.

Kdyby teď Harryho praštili kamkoliv, kdyby mu udělali cokoliv, nikdy by ho nepřepadl takový vztek
jako právě teď.

„TY BASTARDE!“ křikl Harry a začal se po něm hnát.

Starý skřítek vyjekl a koukal vykuleně na blížícího se Harryho.

„Pán mi nesmí ublížit,“ zaskřehotal.

„JÁ NEJSEM TVŮJ PÁN, PAMATUJEŠ?“ křičel Harry, až doběhl ke skřítkovi a popadl ho, až mu

upadla hůl.

„JÁ TĚ ZABIJU! JÁ TĚ ZABIJU!“ křičel Harry a začal skřítka škrtit.

„Harry!“ křikl mu někdo za zády.

Harry sebou trhnul a uvolnil Kráturovi krk. Za ním stál Brumbál a přísně na něj koukal, za Brumbálem

stála celá družina, se kterou mluvil dole ve sklepení.

„Pusť hned Kráturu,“ řekl Brumbál.

Harry se úplně vzteky třásl, už dlouho nezažil takovýhle pocit někoho zabít, ale při pohledu na toho

proradného slizkého červa domácí skřítka se mu samy zatínaly pěsti.

„On ho zradil…“ říkal dál Harry třaslavým hlasem.

„Krátura poslechl Siriusovi rozkazy, nikdy by si nedovolil je porušit,“ řekl Brumbál.

„Já tě nenávidím,“ řekl Harry skloněný nad skřítkem, který na něj stále vykuleně koukal.

„Harry, jdi od něho,“ řekl Brumbál.

„Tak mě zastavte!“ křikl Harry a postavil se zase na nohy. „Proč mi neublížíte? …VŽDYŤ TO

DĚLÁTE CELÝ MŮJ ŽIVOT!“ křičel na celé kolo.

„Harry, prosím uklidni se,“ řekl Brumbálovi za zády Lupin.

„Já vás nenávidím, všechny vás ze srdce nenávidím!“ křikl Harry a začal si to šinout ke schodům.

V tom se ozval obraz paní Blackové a ta začala ječet na celé kolo.

„A TY DRŽ HUBU!“ zakřičel na ní z plných plic Harry, až obraz sám zmlkl.

Vyběhl nahoru do odpočívadla v druhém patře, drapl za kliku u dveří napravo a vtrhl do ložnice.
 „Ahoj Harry,“ ozvalo se najednou od pravé postele.

Harry se tam vztekle podíval, na levé posteli seděl Fred, na pravé zase seděl George, ale neusmívali

se jako vždycky.

„Co tu děláte?“ zeptal se Harry nevrle.

„Nejsme tu proto, abychom ti něco zatajovali, nebo ti ubližovali, tak se prosím tě uklidni,“ řekl hned

George.

„Vlastně se ti nemůžeme vynaděkovat kvůli tomu obchodu, který jsme si založili,“ řekl s úsměvem

Fred.

„Jo a tady máš takovou malou provizi,“ řekl George a hodil Harrymu do náruče měšec plný peněz.

Harry na něj chvíli nepřítomně hleděl a pak řekl: „Mě jsou na nic,“ a hodil je zpátky Georgeovi.

„To si nemyslím,“ řekl George. „Ten měšec je totiž ze scvrččí kůže.“

„Cože?“ divil se Harry.

George zase hodil měšec Harrymu do ruky.

„Přej si, že to chceš schovat před cizími lidmi,“ řekl Harrymu.

„Cože?“ divil se znovu Harry.

„V mysli si přej, že to chceš schovat před cizími lidmi,“ řekl Fred.

Harry chvíli váhal, pak se soustředil na měšec a začal se cítit, jako by ho chtěl před ostatními schovat.

V tom měšec splasknul na velikost jednoho milimetru.

„To koukáš, co?“ řekl bujaře Fred.

„Tenhle model se zmenšuje na velikost pihy, tu si můžeš přilepit na obličej, takže budeš mít peníze

kdykoliv sebou,“ řekl George.

„Jak jste…?“ ptal se Harry.

„Jak jsme to dokázali, no jak jsme řekli, docela nám to vynáší, naštěstí je hodně dětí, které tyhle

šaškárny baví… no a tohle jsme mysleli, že by se ti mohlo hodit, kdybys se zase… řekněme… vypařil,“
řekl s úsměvem Fred.

„Ví o tom ještě někdo jiný, než vy?“ ptal se Harry.

„Co já vím, tak ne. Zkrátka kdykoliv budeš potřebovat peníze, sundej si tu pihu z obličeje a přej si,

aby se ta peněženka objevila, galeóny v ní budou absolutně neporušený, to mi věř,“ řekl George.

„Fakt dík, kluci, toho si cením,“ řekl smutně Harry a přešel k oknu.

„Dole jsme tě slyšeli říkat, že prý tě jeden z nejlepších přátel zradil,“ řekl opatrně Fred.

Harry se zhluboka nadechl, jako by vždycky když o tom musí mluvit ho to nanejvýš tížilo.

„Ron u soudu vykládal, jak mě viděl si potřásat rukou s Voldemortem,“ řekl Harry.

„Cože?“ vyhrkl George nevěřícně.

„Byl to vůbec Ron?“ zeptal se Fred.

Harry chvíli přemýšlel a pak řekl: „Myslím že ano.“

„To se mi nechce věřit, že by náš brácha takhle kecal?“ divil se George.

„Asi mu chybí naše výchovná ruka,“ zažertoval Fred.

„To není k smíchu,“ řekl hned Harry. „On to opravdu tvrdil s takovým odhodláním a ten… ten…

Gracius, nebo co to bylo, něco jako detektor lži, dosvědčil o tom, že mluvil pravdu.“

„A ty sis opravdu podával ruku s Ty-víš-kým?“ ptal se pochybovačně Fred.

Harry se na něj otočil, jako by právě koukal na nějakého blázna.

„Je mi to jasný, pokud to teda byl Ron, tak dostane pořádně za vyučenou,“ řekl Fred.

„Počkejte!“ zarazil je George a naslouchal ke dveřím. „Mají poradu.“

„To je vlastně důvod, proč jsme tady, Harry,“ vyhrkl George, jako kdyby na něco zapomněl.

„Co?“ zeptal se Harry.

„Máme novej model ultradlouhých uší, vlastně už ani nejsou dlouhé, jsou na dálku, odteď se jmenují

ultrabroučí uši,“ řekl Fred a podal mu něco jako naslouchátko s kuličkou na vrchu.

„Otevři tu kuličku,“ řekl George.

 Harry jí otevřel, uvnitř byl jakýsi osminový šedivý brouk, který hbitě kroutil hlavičkou.

„To je nejnovější technologie, kamaráde,“ řekl George vykulenému Harrymu.

„Skloubená s kouzly,“ doplnil Fred.

„A… co mám dělat s tím broukem?“ zeptal se opatrně Harry.

„Prostě mu řekni kam bys chtěl, aby šel odposlouchávat…“ řekl Fred, zvedl se a zašeptal na brouka

v kuličce. „Sklepní jídelna v suterénu, nejvyšší utajení.“

„Proč nejvyšší utajení?“ divil se George.

„Je tam přece Brumbál, nevím jestli si špiónobrouka nevšimne,“ řekl zase Fred.

„Špiónobrouk?“ divil se Harry.

„No… museli jsme mu dát nějaké jméno, ne?“

„A co teď?“ zeptal se Harry.

„Na to aby šel odposlouchávat,“ řekl George. „mu musíš ještě říct… Do akce!“

Malý brouček nadzvedl krovky a začal vibrovat svými křídly. V tom se bleskurychle zvedl do výšky

a vyrazil škvírou pod dveřmi pryč z ložnice.

„Je to nejnovější model, zajišťuje plně čistý příjem a dokáže se prokousat betonem i železem, žádná

kouzla na něj neplatí,“ říkal potěšeně Fred.

„No… žádná kouzla,“ zarazil ho George.

„Máš pravdu… jedna věc na něj platí,“ pronesl pochmurně Fred.

„A to co?“ ptal s Harry.

„Když ho někdo zašlápne,“ řekl George.

Brouk sletěl lehce z druhého patra a kličkoval mezi tyčemi zábradlí. Pak sletěl dolů z prvního patra

do přízemí a ladně si to šinul ke dveřím do sklepení. Pod dveřmi nebyla žádná škvíra, kterou by se dalo

protáhnout, dveře byly nové a kvůli jednáním, které ve sklepení probíhaly, těsně doléhaly na podlahu.

Špiónobrouk se začal točit jako vrták a začal se provrtávat skrz dřevo ve dveřích, avšak svou činnost
prováděl velice neslyšně. Dostal se na druhou stranu ke schodům vedoucím do sklepa. Potichu přeletěl

těsně nad schody až dolů k dalším dveřím, kde naštěstí škvíra na protažení byla a kterou se v zápětí

protáhl na druhou stranu.

„No, my tě tady necháme samotného,“ řekl Fred a postavil se na nohy. „víme že nemáš náladu a

potřebuješ si… ehm… něco vyslechnout.“

„Jo a až budeš chtít, aby se vrátil, tak pošeptej do sluchátka Stáhni se!“ poradil mu ještě George.

„No, fakt díky,“ řekl Harry s úsměvem. „Vybavili jste mě jako v Bondovce.“

„V Bondovce, to je nějakej klub háčkujících seniorů, nebo co?“ zeptal se Fred.

Harry se na něj překvapeně podíval, protože tahle věta mu byla nějak povědomá, ale pak si s oběma

potřásl rukou.

„Hodně štěstí,“ řekl George.

„A nezapomeň, svého financovatele podporuje firma Pitominky Freda a George při všech

lumpárnách,“ řekl dobrácky Fred.

Hned pak se ozvaly dvě rány a obě dvojčata se přemístila pryč.

Harry pak ještě chvíli přemýšlel, jestli je sem neposlal Brumbál a jestli to co teď vyslechne není jenom

fingovaný rozhovor členů Fénixova řádu, ale o tom dost pochyboval, věděl že Fred a George jsou

uličníci, kteří by to nikdy neudělali, protože pak by to nebyla lumpárna jak se patří.

Nasadil si naslouchátko do ucha a sedl si na postel. Ve sluchátku se hlasy ozývaly tak čistě a zřetelně,

že to vypadalo jako kdyby tam někdo mluvil do mikrofonu.

Špiónobrouk přitom ale byl přilepený na dně jedné visící pánve a zřetelně naslouchal rozhovoru

kouzelníků.

„… když chtěl uškrtit i toho skřítka,“ ozval se hlas Moodyho.

„Opravdu si myslíte, že by ho Harry mohl uškrtit?“ ozval se pochybovačný hlas Lupina.

„V každém případě už není bezpečný,“ řekl Moody.

 „Co to plácáte, Pošuku?“ ozval se hlas Tonksové. „Vždyť ten kluk mohl málem vypustit duši, aby mě

tam u toho ministerstva zachránil.“

„Harrymu jde především o bezpečnost jeho přátel,“ ozval se zvučný hlas Brumbála. „problém ovšem

je, že svůj vlastní život již nepovažuje za tak cenný a už o něj nechce dále bojovat.“

„A vy se divíte, vždyť ten kluk zažil od prvního roku svého života jen samá muka,“ ozvala se paní

Weasleyová.

„Vždyť na vás křičel, možná ze všeho nejvíc na vás,“ řekl Moody.

„A já se mu nedivím,“ opáčila paní Weasleyová. „ale musíte uznat, že jsem měla pravdu, když jsem

mu chtěla zatajit to o té věštbě…“

„Vždyť řekl, že nás tu všechny, jak tu sedíme, nenávidí,“ pravil pochybovačně Moody.

„Však vy víte, že to nemyslel vážně,“ řekl Lupin.

Na chvíli se všichni odmlčeli, jako by o tom někdo pochyboval.

„Myslím,“ ozval se zase Moody. „že Potter dozajista nenávidí vás, Brumbále.“

„… trefa…“ řekl si sám sobě Harry v pokoji.

„O to tady teď nejde,“ řekl Brumbál. „hlavní je, že čím více je Harry takovýmto způsobem

zneklidněný, tím lehčeji se k němu dostává lord Voldemort.“

„Prosím, neříkejte to jméno tady na radě, kolikrát vás na to mám upozorňovat,“ řekl zase Moody. „A

co Arthur, nejspíš ho vyhodí z práce a to ještě v lepším případě, v horším půjde to vězení.“

„Za Arthura nesu plnou zodpovědnost já,“ ozval se Brumbál.

„To nemůžete, Brumbále, já se…“

„To já jsem vás požádal přivést Harryho,“ přerušil pana Weasleyho Brumbál. „Prvořadé bylo

nedovolit, aby byl Harry poslán do Azkabanu, nejenom že by ho to psychicky zcela vyčerpalo, ale navíc

by to bylo nebezpečné, když je teď Azkaban pod mocí Voldemorta.“

„Brumbále!“ křikl Moody.

 „Promiňte… chci říct Pána zla.“

„A co hodláte dělat dál?“ ptal se Moody. „Arthur bude obžalovaný, Lupin to samé a v neposlední řadě

i já. Tonksová má z pekla štěstí, že si může upravovat vizáž. Nemůžete přece hodit celou vinnu na sebe,

Bradavice vás potřebují víc, než úřad pro zneužívání mudlovských výtvorů potřebuje Arthura.“

„Moody má pravdu, Brumbále,“ řekl pan Weasley.

„Jak jsem řekl, tohle teď není důležité, teď musíme podniknout kroky k zabezpečení Harryho. Má teď

v sobě zlost, pokud se cítí nějak emocionálně silně vytížen, pocítí to i Pán zla, jako to minulý rok cítil

Harry, když Pán zla někoho zabíjel, nebo se o to alespoň pokoušel, jako ve vašem případě, Arthure.

Obávám se, že musíme Fideliovým zaklínadlem zabezpečit i samotného Harryho.“

„Myslíte, že vám to dovolí?“ zeptal se pochybovačně Moody.

„Fideliovo zaklínadlo se dá provést i při spánku,“ řekl Lupin.

„To snad ne, vy se chcete k němu do pokoje vetřít když bude spát a zaklít ho?“ zeptala se nevěřícně

Tonksová.

„Když to bude nutné, tak ano,“ řekl rázně Brumbál. „Harry už toho ví moc, Severus se začíná obávat,

že se Pán zla dostává přes jeho nitrozpyrit, používá Harryho jako studnici moudrosti. Důvod, kvůli

kterému v Harrym na Odboru záhad nevydržel tak dlouho už z Harryho vyprchává, ne-li vyprchal

úplně.“

„To proto se ho pořád snaží ovládnout?“ ozval se Lupin.

„Pán zla si libuje v jeho bolesti“ řekl Brumbál. „a tu… jak všichni víte, teď Harry prožívá snad za

celý svůj život nejvíce.“

„A nestačí, že je Fideliovým zaklínadlem zabezpečena tahle budova?“ zeptala se Tonksová.

„Nestrachujte se Nymfadoro, Harryho budeme moci vidět všichni, kterým ho prozradím, a nebojte se,

budete jedna z nich,“ řekl Brumbál úsměvným tónem. „Ach promiňte, zapomněl jsem, slečno

Tonksová.“
 „Co ti na tom jménu tak vadí, Tonksová?“ zeptal se Moody.

„Připomíná mi tohle všechno kolem, moji drahou rodinu,“ vysvětlovala Tonksová. „víte co Pošuku,

vy jste asi opravdu Siriuse nechápal.“

„Harry ho měl opravdu rád, to víme všichni,“ řekl Lupin.

„Nemůžu si pomoct,“ začala paní Weasleyová. „ale Sirius ho stále považoval, jako kdyby to byl

James, jako kdyby zase spolu vyváděli ty pitomosti, při kterých málem zemřel ten kluk.“

„Ale to byla má vina, to kvůli mně tam pořád chodili,“ ozval se Lupin.

„Dělali to z přátelství,“ řekla Tonksová.

„Sirius zemřel a už se to nedá vrátit, Harry to zkrátka ještě stále nechce pochopit,“ řekla paní

Weasleyová.

„Myslí si, že mu umřel jediný člověk, který mu kdy rozuměl,“ řekl Lupin.

„A co to říkal o tom druhém?“ ptal se pan Weasley. „Prý mu vyzradil to tajemství o Démonech.“

„Ano,“ řekl Brumbál. „Lex Lexter měl více odvahy než já mu říct pravdu, prý dokonce spolu složili

se slečnou Hermionou a Ronem jakýsi slib, že se nevzdají a budou proti zlu bojovat.“

„Cože, Ron to ví taky?“ vyhrkla paní Weasleyová.

„Alespoň vidíte, že se vám psychicky nesklátil, jak jste si myslela, když jste to před ním tajila,“ řekl

Moody.

„V každém případě,“ pokračoval Brumbál. „se Pánovi zla v minulém školním roce podařilo Démony

znovu získat, zase má v rukou tu nejhorší zbraň, která kdy existovala a co hůř, Harry se s nimi již setkal,

a to nejednou.“

„Cože?“ vyhrkla zase paní Weasleyová.

„Harry je vybraný už od svého narození, takže to že je viděl se dalo očekávat,“ řekl Brumbál.

„I když to nerad říkám, proč tedy vyčkávají, proč se ho nepokusí zabít?“ řekl pan Weasley.

„Poslouchají svého pána, poslouchají Voldemorta, pardon Pána zla,“ dodal hned Brumbál, když
Moody už zase chtěl zaprotestovat. „To Pán zla nechce, aby se Harrymu něco stalo.“

„Ale vždyť je v bezpečí,“ řekla paní Weasleyová.

„V Bradavicích ano,“ přisvědčil Brumbál. „obávám se však, že se již několikrát dostal do takového

nebezpečí, které si sám ani neuvědomoval, pokud by se oné noci na té louce neobjevil profesor Lexter,

mozkomoři by nejspíš Harrymu vysáli duši i kdyby dostali rozkaz tak nečinit.“

„To je strašné, ubohý chlapec,“ řekla potichu paní Weasleyová.

„Proto chápu pocity, které musí právě Harry prožívat, naposledy když jsem ho viděl, mu hodili koláč

na hlavu a celá Velká síň se mu smála, dokážete si představit, jak to na člověka musí zapůsobit?“

vysvětloval jim Brumbál. „Za každý úsměv, který ten chlapec ze sebe vyloudí musíme být vděční,

zvlášť v této době kdy Pán zla již rozmísťuje své figurky a připravuje se k prvnímu tahu proti

kouzelnému společenství.“

Znovu se rozhostilo ticho, každý teď přemýšlel nad slovy, která právě Brumbál řekl.

„Bylo mi divné,“ přetnula ticho Tonksová. „proč smrtijedi jsou v tom Azkabanu tak dlouho, teď už

je mi to jasné, když si tam žijí jako v bavlnce, protože vězení ovládá Vy-víte-kdo.“

„Podle toho co jsem slyšel,“ pravil Brumbál. „se tam nemají až zas tak dobře, Pán zla to považuje

jako adekvátní trest z toho, že po jeho zmizení před patnácti lety se ho smrtijedi nesnažili nalézt.“

„Ještě že jsme Harryho zachránili, nedokážu si představit, kdyby ho tam odvedli,“ řekl Lupin.

„Dost dohadů,“ utnul řeči Brumbál. „u večeře požádáme Harryho, aby souhlasil s Fideliovým

zaklínadlem, pošlu mu ze školy věci a za pár dní mu sem přijedou na prázdniny kamarádi, takže už

nebude sám.

Teď, když mě omluvíte, pokusím se vysvětlil našemu milému ministrovi Arthurovo počínání,“ řekl

Brumbál a záhy se začalo ozývat šoupání židlí.

„Hlavně to všechno neházejte na sebe, Brumbále,“ řekl pan Weasley.

„Potřebuju vás mít v ministerstvu, Arthure,“ ozval se ještě Brumbál. „ať tak či onak, uvidíme jak to
dopadne, hlavní je, že je Harry v bezpečí.“

„Stáhni se!“ křikl Harry do naslouchátka.

Hned se spojení přerušilo, Špiónobrouk se odlepil od dna pánve a začal upalovat zpátky do druhého

patra.

Asi po deseti vteřinách už byl zpátky v kuličce u naslouchátka.

Harry se natáhl na postel a začal odpočívat. Do hlavy se mu dostalo zase další kvantum informací,

které potřeboval zarovnat jako nějaké listiny do jednotlivých regálů. Teď už tolik netoužil být radši v

Azkabanu, ba naopak, při pomyšlení na to, že Azkaban ovládá Voldemort a že je plný smrtijedů se mu

Grimmauldovo náměstí zdálo jako nebe.

V každém případě ale bude žádat o samostatný pokoj, protože s Ronem nadobro skoncoval. S

Hermionou od toho večera, kdy dostal balíček od Voldemorta kloudně nepromluvil. Pochyboval, že ho

vůbec bude mít ještě ráda, to samé ostatní studenti ve škole.

Jak tady v ložnici tak ležel, zase mu začal chybět Sirius, uvědomil si že tady na Grimmauldově

náměstí stráví nejspíš hodně času, minulý rok by mu to ani tak nevadilo, protože tu s ním byl Sirius, ale

teď je tu sám. Pamatoval si, jak v minulém roce byla jediná světlá stránka na tom disciplinárním řízení

právě to, že by tu zůstal se Siriusem.

Teď už ale opravdu nemá nikoho, podle toho jak o Lexterovi mluvili tam dole je jasné, že je mrtvý.

Nejvíc ze všeho mu ale bylo jedno to, že Voldemort Snapea začíná prohlížet, jen ať se mu pomstí,

alespoň tak, jako to po celou dobu dělá Snape Harrymu.

Začal si vzpomínat co všechno mu bude chybět, když teď odešel z Bradavic. Ani ho nepřekvapovalo,

že nic. Jedině Hagrid, po něm se mu bude stýskat, stejně ale letos jako poprvé s ním mluvil tak málo,

protože za sebou měl stále Alfa, který by za Harrym vlezl i do Hagridova srubu, proto tam nikdy

nechodil na návštěvy a proto mu už Hagrid tolik neschází.

Uvědomil si, že za čtyři dny je štědrý večer a pak další den ráno budou normální děti rozbalovat dárky.
Jedině Harry nebude mít náladu ani jeden z nich otevřít, jestli teda vůbec nějaký dostane. On sám

nepočítá s tím, že by někomu něco daroval, v kufru má nějaké dárky, které nakoupil v září v Příčné

ulici, ale ty nejspíš hodí do krbu a bude koukat jak hoří.

Přemýšlel nad tím co Brumbál říkal o tom jeho propojení s Voldemortem, že když je Harry naštvaný,

nebo nějak silně citově vysílen, má Voldemort lehčí přístup do jeho mysli.

Proč zrovna Harry musí mít natrvalo spojení s největším zlem světa? To opravdu není fér a nikdy to

fér nebude. On snad nikdy nebude mít normální život, kdy se ho nikdo nebude pokoušet zabít.

Ať je to tak či tak, dospělé nepřemluví aby se k němu chovali jinak, stále s ním poletují z jednoho

bezpečného místa na druhé, stále se k němu chovají jako k dítěti, jenže to už není.

Z té druhé strany ho ale hryzalo svědomí, věděl že to dělají jenom pro jeho dobro a že se jim za tu

snahu moc neodplácí. Možná to tam dole přehnal, není pravda že je nenávidí; nemá je rád, to je to

správné slovo. Ale nenávidí? To ne.

Byly už čtyři hodiny, kdy se začalo stmívat. Zima už byla v plném proudu, od rána venku zamrzaly

jinovatkou skla aut a spousta lidí se klouzala po zledovatělých chodnících snažíc se dostat z prací do

domovů. Avšak na zimu byla obloha až zvláštně stále zatažená, i tady nad Grimmauldovo náměstím,

slunce jako by už několik měsíců vůbec neexistovalo, vlastně si ani Harry nevybavoval, kdy ho

naposledy viděl.

Za poslední dny měl větší starosti, než hledat žlutou zářící kouli na nebi, občas se zdálo, že těch

starostí má až nad hlavu.

Bylo mu divné, že za celý den za ním nahoru nikdo nepřišel, v domě však stále někdo procházel, nebo

mluvil, Harrymu se zdálo, že i dům si sám sobě hovoří a šeptá.

Několikrát zaslechl hlasy dospělých osob, jak jdou podat hlášení, také zaslechl jak je hned zarazili a

nejspíš jak jim šeptají, že nahoře je Harry, tak aby tak nekřičeli, nebo to všechno vyzradí.
 Ač se to zdálo divné, nebo ne, Harry se o děj dnes nějak přestal zajímat. Dokonce i ultrabroučí uši

zastrčil pod polštář a nechtěl je ani vidět. Pokud si všichni myslí, že když nebude Harry nic vědět, tak

prosím.

Po čtvrté hodině dokonce i na chvilku usnul, vlastně by únavou usnul už daleko dřív, ale měl tak

plnou hlavu myšlenek, že se mu ani na chvíli nezavřely oči. Teď ale už únava přemohla mysl a Harry

ač oblečený v botách usnul jako dudek.

Ve snu znovu procházel odborem záhad, znovu společně s Nevillem bojovali proti smrtijedům, zase

viděl Ginny a poblázněného Rona.

Nakonec znovu spatřil ten kamenný oblouk, do kterého za Harryho velkého křiku nakonec znovu

spadl Sirius a druhou stranou se už nevynořil.

Sen však byl poněkud rozmazanější, stále ale byl provázený nesmysly, které se nikdy nestaly, teď

Harryho zadržoval Brumbál místo Lupina, jenže nejhorší bylo, že sám Brumbál posílal Siriuse do

oblouku.

Sen jen podtrhoval to, co si Harry myslí po celou dobu, za všechno může Brumbál, kdyby nebylo jeho

ošemetné moudrosti, tak je spousta lidí ještě naživu.

„Harry?“ ozvalo se najednou uprostřed snu. „Harry vzbuď se.“

Z černovlasého chlapce ve snu se znovu stala realita a Harry zjistil, že za okny už je tma.

Harry pohlédl na paní Weasleyovou, která ho přišla vzbudit a která na něj teď očividně koukala

úzkostlivým pohledem.

„Už je večeře. Pojď dolů,“ řekla mu a přešla ke dveřím.

Harry si promnul oči a posadil se na posteli. Ten spánek jako by zalepil jeho poslední pocity, které

vůči ostatním choval a alespoň je částečně schoval pod pokličku.

Vstal a unavenými kroky se dobelhal za paní Weasleyovou ke dveřím. Vedla ho po schodech do

přízemí, zvláště pak opatrně vedle obrazu paní Blackové.

 Ač si to Harry zprvu nepřipouštěl, tak vstupní místnost opravdu vypadala oproti té předchozí

nádherně. Je pravda, že ten kdo to udělal si s tím musel dát moc práce. Zvláště teď v noci na to Harry

užasle koukal, místnost byla zdobená barevnými obrazy, z lustrů viselo nespočet jmelí, větviček a

voňavých bylinek, které už dávno přemohly štiplavý pach starého domu. Stěny byly nahozené nějakou

světle zeleno žluto oranžovou barvou, vlastně to ani v klamném světle lustrů nebylo poznat. Bylo to

jako procházet královským sálem.

Paní Weasleyová si všimla Harryho užaslého pohledu a trochu jí to dodalo na sebevědomí.

Přešli ke dveřím do sklepení, sestoupili po schodišti a paní Weasleyová vstoupila do jídelny.

Harry se ještě zhluboka nadechl a pokračoval dovnitř s neutrálním výrazem.

Jakmile vešel, hned ho překvapil počet lidí v jídelně, předně tam byl Lupin, pak pan Weasley,

samozřejmě paní Weasleyová, dále Bill Weasley, Nymfadora Tonksová, Kingsley Pastorek, Emmelina

Vanceová, Sturgis Tobolka (kterého jak vidno propustili z Azkabanu, Harry ani nevěděl kdy), Hestie

Jonesová, Mundungus Fletcher ve svém otrhaném oblečení, Dedalus Kopál a v neposlední řadě pak

nepřehlédnutelný Hagrid. Pak tam byli asi tři neznámí lidé.

Všichni na Harryho hned pohlédli, jako by vešel dovnitř prezident. Na některých bylo vidět, že neví

jak jej oslovit, někteří se usmívali, Harry ale věděl, kdo jako první utne ticho.

„Harry, poď si sednout, Ronova mamka nám udělala dlabanec,“ zahřímal přátelsky Hagrid a nabízel

mu židli vedle sebe. Hagrid sám seděl na nějaké bytelné okované židli, Harry zahlédl v koutě ležící

třísky od židle, která musela před malou chvilkou pod Hagridem prasknout.

Pomaličku přešel ke stolu a pohlédl lítostivě na paní Weasleyovou.

„Já… já bych se chtěl omluvit za to, jak jsem se choval odpoledne,“ řekl Harry a bylo mu jedno, že

tam je tolik lidí, alespoň ať vidí, že má odvahu to říct ve společnosti.

„Ale, prosím tebe,“ řekla dobrácky paní Weasleyová. „jakoby se nic nestalo, teď sedej, večeře bude

za chvilku na stole.“
 Harry se otočil ke stolu, přešel na druhou stranu a usedl vedle Hagrida, který ho hned přátelsky

poplácal po rameni, naštěstí v sedě nemohl poklesnout v kolenou, pod váhou Hagridovy ruky.

„To je jasný, žes to nemyslel vopravdu,“ začal Hagrid. „navíc v tvym případě bych byl taky nerudnej,

to si teda piš.“

„Myslíš, že kvůli tomu se na tebe budeme zlobit?“ ptala se sarkasticky Tonksová.

„Navíc toho skřeta bych taky nejradši uškrtil,“ řekl Mundungus.

„Přestaň Dungu, jasné?“ řekla paní Weasleyová u dřezu.

„Takže Harry, tohle je taky člen Fénixova řádu,“ říkal Lupin a ukazoval na svalnatého holohlavého

chlapíka s kšiltovkou obrácenou dozadu. „seznam se s Rudolfusem Goodspringem,“ muž mu pokynul

na pozdrav. „Tohle je Doroty Grandová,“ řekl Lupin a ukázal na malou čarodějku, která se na Harryho

uculila. „a nakonec Miranda Prewettová, náš čerstvý člen,“ asi pětatřicetiletá pohledná čarodějka se

zlatými vlasy mu zamávala.

„Tak, už se to nese,“ zvolala paní Weasleyová a přinesla ve velké míse propečené pečivo plněné

masem a zeleninou.

Harrymu zase po dlouhé době dělal žaludek přemety, když ucítil vůni jídla, oči se mu hned zalily

touhou drapnout jeden z těch pečených rolků a zahryznout se do něj hlava nehlava.

„Každý si vemte co hrdlo ráčí, mám jich ještě pár v zásobě,“ řekla paní Weasleyová a usedla na

poslední volnou židli. „Harry, vem si,“ řekla mu, když stále ještě otálel.

Nakonec se už všichni cpali a jak vidno všem chutnalo.

„Jak jsi se sem vůbec dostal, Rubeusi?“ zeptal se Tobolka.

„No… vytáh sem jí ze sklepa v Bradavicích, byla zaprášená asi jako tady Dung, tak sem tu starou

Gertý nakop a ona mě sem vodvezla,“ řekl Hagrid s plnou pusou.

„Gertý?“ divil se Harry.

„Víš, že tys na ní taky už jednou jel, Harry? Když sem tě vez k těm proklatejm Dursleyovejm,“ řekl
Hagrid.

„Myslíš tu Siriusovu motorku?“ zeptal se Harry.

Všichni teď na Hagrida pohlédli, bylo vidět, jak ho posunkovitě nutí stočit rozhovor jinam.

„Jo, tu sem myslel,“ přisvědčil Hagrid. „Koukám, že můj recept na odehnání plísňáčků zabral, co

Molly?“ začal hned Hagrid mlít o jiném.

„Jo,“ potvrdila. „ty potvory jsou zatraceně rychlé, když je odeženete, hned na těch svých tenkých

nožkách odběhnou na jiné místo a znovu ho zamoří.“

„Doufám že jste nebyl ve vězení příliš dlouho?“ řekl Harry směrem ke Sturgisovi, ale hned zjistil, že

se na to asi neměl ptát, protože všichni zase zvážněli.

„Já… promiňte, nechtěl jsem vás…“

„To nic Harry…“ řekl hořce Sturgis. „Nestává se každý den, že jsi pod kletbou Imperius, no… můžu

ti říct jedno, máš štěstí, že tě zachránili, chraň tě pánbůh se dostat do Azkabanu, hodně dlouho jsem se

z toho vzpamatovával. Naštěstí, když už jsem skoro… jel z posledního, tak mozkomorové Azkaban

opustili, ten den tam vězňové prozpěvovali, to jste měli slyšet.“

„Nikdy nezapomenu na mojí náštěvu Azkabanu,“ řekl také hořce Hagrid. „To bych tě raděj vytrhnul

celí bandě horskejch trollů, než abys tam musel jít, to mi věř,“ řekl Harrymu.

„A kdo teď hlídá v Azkabanu?“ ptal se dál Harry.

„No… jsou to takoví divní chlápci,“ začal vypravovat Kingsley. „většinou toho moc nenamluví,

odváděli špinavou práci pro ministerstvo než je tam poslali, řeknu vám ale, že stejně nikdo na ty vrahy

neplatil tak, jako ti mozkomorové.“

Harry chvíli uvažoval a pak se zeptal.

„Jak to že Vold…“ v tom sebou všichni u stolu cukli. „pardon, Vy-víte-kdo, nedostal ještě smrtijedy

ven?“ zeptal se Harry a byl zvědavý, jestli mu prozradí to, co se odpoledne dozvěděl z ultrabroučích

uší.
 „Víš,“ začal Lupin. „Brumbál říkal, že sis dosyta vyslechl výhrůžky Voldem… tedy Vy-víte-koho,

které pronášel při svém zrodu na své smrtijedy. Tak tohle považuje jako takové odškodnění, aby se už

nikdy neopakovalo to, že by se smrtijedi náhodou znovu nesnažili po svém pánovi pátrat.“

„Ale přece Lestrangová je také v Azkabanu,“ pokračoval s otázkou Harry. „tak jak to že jí

neosvobodil, ta přece stále tvrdila že je jeho zastáncem a celou tu dobu, když byl Vy-víte-kdo pryč byla

v Azkabanu.“

„My jsme ti to neřekli?“ divil se pan Weasley.

„Co?“ zeptal se Harry.

„Tak zaprvé, Lestrangová selhala, když se tě v létě snažila zabít, proto jí tam nechal taky tak dlouho,

ale o čem chci mluvit; ač to je divné,“ říkal dál pan Weasley. „Lestrangová jako jediná dnes zmizela z

Azkabanu, všichni moc dobře víme, že jí odnesl Vy-víte-kdo.“

„A co na to Popletal?“

„To zase pošpinilo jeho pověst,“ pokračoval pan Weasley. „I když pronesl to neoblomné obvinění na

tvou osobu, tak veřejnost pomalu, ale jistě začíná chápat, že Popletal nemá absolutně žádnou kontrolu

nad Azkabanem.“

„Je to všivák jeden proradnej,“ ulevil si Dung. „A to si představ, že sme vod něj mohli mít už pokoj,

hned druhej den po tom incidentu na Odboru záhad ho chtěli vykopnout, jenže váženej Popletal se hned

začal zastávat lidí, začal sepisovat bezpečnostní vyhlášky a brožury… ten proradnej červ dokonce začal

vobcházet lidi a přátelsky jim radit jak na Vy-víte-koho, přitom to jemu vklouznul nekontrolovatelně

do Ministerstva.“

„Udělal to lehce,“ ozval se Bill. „večer je na ministerstvu stráž slabší, jen asi pět lidí, Vy-víte-kdo tam

vešel, jednou mávl hůlkou, stráže zabil a tak ti uvolnil cestu.“

„Cože, on je zabil?“ vyhrkl Harry, až mu upadlo sousto.

„Tihle ministerští inženýrkové jsou pro něj jako konvalinky,“ ozval se Dung. „přechází přes ně jako
buldozerem a je mu jedno kdo to vodnese.“

„Nechal ti volnou cestu,“ pokračovala dál Tonksová. „vsadím se, že ti tam chtěl ještě připnout

směrovky, abys správně trefil.“

„To proto se tam vobjevil,“ řekl Hagrid. „von už tam byl, když ste s vostatníma vcházeli do

ministerstva, tak ste kolem nich šli, enže ste je neviděli, on čekal až mu jeho věrní smrtijedi přinesou

věštbu, enže zapomněl, že má co dočinění s Harry Potterem, člověkem, kerej mu stále rád kazí plány,“

dodal s úsměvem.

„Byl jsem bláhový, že jsme mu na to naletěl…“ řekl Harry. „ale prostě v té chvíli, když jsem viděl

jak… jak…“

„Každej kdo to slyšel, tě hned pochopil, navopak by vostatní překvapovalo, kdybys udělal něco

jinýho,“ řekl zase Hagrid.

„Já nechci, aby mi pořád umírali nejbližší,“ řekl smutně Harry. „ti co mám rád mi zemřou a většinou

je ani neznám déle jak pár dní nebo měsíců.“

Každý na něj teď chápavě koukal, ozvala se chvíle ticha, nejúzkostlivěji však na něj určitě hleděla

paní Weasleyová.

„Vodpoledne sem mluvil s Ronem, Harry,“ protrhl ticho zase Hagrid. „Říkal, že má jasně v paměti,

jak tě viděl potřásat si ruku s tim zloduchem, ale že přitom zcela na sto procent věří, že jsi to nemohl

bejt ty, takže je z toho jak se patří vyvedenej z míry.“

„Je možné, že jsem o sobě nevěděl,“ připustil Harry. „byl jsem v mrazu jen v kalhotách a sápala se

na mě Obří sépie, takže opravdu jsem mohl být myslí jinde.“

„Ron ale říkal,“ ozval se pan Weasley. „že jsi na něj mířil hůlkou a chtěl ho… však ty víš co.“

„Pamatuju si, jak mě ovládl Voldemort,“ vypravoval Harry. „jak jsem se bránil a on cítil, že ve mně

tak dlouho nevydrží, ale přesto dokázal mým tělem zabít toho Odkouřila a pak když mířil na Rona…

nějak v nitru jsem si nedokázal připustit, že by Ron zemřel, o to více mojí rukou. Na okamžik jsem
znovu získal kontrolu a odhodil svou hůlku, jenže to už se do mně Vy-víte-kdo stejně nedokázal vrátit.“

„Kde je vlastně Elfias? Chtěl jsem ho vo něco požádat,“ ozval se Dung.

„Má důležitý úkol v Austrálii, proto dnes nemohl přijít,“ řekl Lupin.

„Škoda, mimochodem Harry,“ ozval se zase Dung. „musím ti pogratulovat, ten nápad financovat ty

dva Weasleyovi byl přímo geniální, společně to rozjíždíme i za hranice okresu.“

Harry teď bolestně koukl na paní Weasleyovou, protože moc dobře věděl, že jí o tom ještě neřekl.

„Harry, já se na tebe nezlobím…“ odtušila paní Weasleyová. „vím o tom už od léta a musím říct že…

že… no prostě že…“

„Že jim to podnikání de!“ doplnil jí vesele Mundungus.

„Ale oni zase něco provedou, věřte mi,“ trvala na svém paní Weasleyová. „Udělají něco

nebezpečného, někomu ublíží, však ty uvidíš, hlavně že je v tom podporuješ Dungu, to jsem si mohla

myslet.“

„Jsme spoluvobchodníci, vedeme firmu a já jim hledám kšefty, de nám to jako po másle, takže si

nemáš na co stěžovat, Molly.“

„Popravdě je na ně pyšná Harry,“ doplnil potichu spiklenecky Lupin. „Kdykoliv o nich mluví a nikdo

jí nevidí, usmívá se od ucha k uchu.“

„Ticho Remusi!“ okřikla ho paní Weasleyová když to zaslechla. „to samozřejmě Harry není pravda.“

Harry se pousmál, bylo mu to jasné, když to má porovnat s jejím třetím nejstarším synem, který dnes

poslal Harryho na doživotí do Azkabanu, tak jsou George a Fred úplní svatoušci.

„Mají stejně z pekla štěstí, mohli poslední ročník dodělat zvlášť, takže už ho neopakovali,“ řekl pan

Weasley.

„A jak dopadli, no?“ ptala se rozhořčeně paní Weasleyová.

„No… je pravda že ne moc dobře,“ připustil pan Weasley. „přece jenom jim učitelský výklad chyběl,

ale už se cítí v branži jako doma.“

 „Zvláště pak s malou pomocí,“ doplnil ještě Mundungus.

„Řekla jsem, aby jste mlčel, Dungu,“ řekla zase nasupeně paní Weasleyová. „Takže, kdo si chce

přidat?“

První ruka nahoře byla Hagridova, pak se přihlásilo ještě pár lidí včetně umolousané ruky

Mundunguse Fletchera.

„Vy už máte dost, Dungu!“ řekla mu.

„Ale no tak, Molly,“ prosil Mundungus. „vidíš… tady Harry se nehlásí, mohl bych dostat přidáno

místo něj?“

Paní Weasleyová po něm hodila zlostný pohledem a Dung se rázem přestal hlásit.

Harry pak i když nechtěl dostal přidáno jenom proto, aby Dung už dal pokoj.

„Harry, vyměnim tu tvojí poslední rolku za balíček šumivých bzučivek,“ ozval se znovu Dung, když

si paní Weasleyová odskočila k dřezu.

„Bonbóny si nechte,“ řekl Harry a vrazil mu do ruky poslední rolku.

„Dík,“ hlesl Dung a začal do sebe cpát sousto za soustem, aby ho paní Weasleyová nezahlédla.

Nakonec když všichni dojedli a dopili, vešel dovnitř do sklepení Brumbál a hned za ním stál Moody.

„Zdravím vespolek!“ zvolal Brumbál a na všechny se pousmál.

Všichni mu hned pozdrav opětovali a podávali si s ním ruce, jako kdyby se taková sešlost pohromadě

nepotkala už hodně dlouho.

Brumbál se pak posadil naproti Harrymu na židli, kterou si vykouzlil, takže se začali už skoro mačkat,

Harry už zjistil, proč ten stůl vyměnili za větší, navíc tu už nebyli Fred a George, kteří by ho zase svými

šaškárnami poničili. Stále se ale snažil Brumbálovi nekoukat do očí.

„Tak jak to prosím vás dopadlo s tím Popletalem?“ zeptal se hned pan Weasley a předem měl kyselý

obličej, protože čekal špatnou odpověď.

„Bohužel se s nimi nedalo rozumně diskutovat,“ řekl pochmurně Brumbál. „takže jsem Odboru pro
prosazování kouzelnických zákonů řekl, že za chování Arthura Weasleyho beru veškerou

zodpovědnost. Naštěstí působím jistým… zastrašujícím dojmem a navíc se jim nechtělo mě znovu

obvinit.

Zítra se tedy můžete v klidu vrátit do práce, Arthure,“ zakončil to Brumbál.

„Říkal jsem vám, že to nemáte házet na sebe…“

„To pro mne nic nebylo, Arthure,“ řekl Brumbál vážným tónem „Popletal věří že jsme spolu spřažení,

takže nebylo potřeba něco předstírat, bohužel jsem však nemohl vzít na sebe činy, jichž se dopustil

Alastor, napadení ministra kouzel je vážný přečin, takže je teď Alastor hledaná osoba, proto se jeho

aktivity omezí jen na krycí úkoly.“

„Toliko ke vzrušujícím misím,“ hlesl Moody, jeho čarodějné oko však stále sledovalo Harryho, ten

už z toho začal být poněkud nervózní.

„A co se říká o Harrym?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Všude je zmatek,“ řekl Brumbál. „to že Harry zmizel způsobilo znovu informační poplach. Někteří

si myslí, že jej unesl zase Vol… pardon, Pán zla, někdo si zase myslí, že prostě utekl… nejzajímavější

možnost ale je, že ho odklidilo ministerstvo, vlastně to způsobil Arthur, že tam v okamžiku toho útěku

byl přítomen, veřejnost si myslí, že Popletal nařídil svým zaměstnancům, aby ho fingovaně unesli a

tahali z Harryho rozumy.“

„Takže jsme způsobili guláš v tisku,“ prohlásil Lupin.

„Ano, noviny neví co mají psát,“ pokračoval Brumbál. „protože se bojí že napíšou lež a to už se pak

nedá smazat, proto se zatím nesnaží vyřknout jakýkoliv konečný závěr, Denní věštec stále píše, že více

informací přineseme v nejbližších dnech.“

„Snažíme se co se dá,“ pronesl Goodspring.

„Ano, musím ti poděkovat, Rudolfusi,“ řekl Brumbál a Harry tázavě pozvedl obočí.

„Rudolfus je jeden z redaktorů Denního věštce.“ řekla Tonksová.

 To Harryho příliš nenadchlo, Denní věštec byl odjakživa sprostý plátek.

„Tak se vede válka, Pottere. Musíte mít moc i nad médii, aby jste panoval,“ řekl Moody.

„Takže lidi neví, co si mají myslet,“ řekla Hestie Jonesová.

„Ba naopak,“ pravil Brumbál. „člověk si vždycky udělá svůj vlastní závěr, proto vzniká většina nehod,

lidé dělají vlastní úsudky na nedostatku informací.“

„Mě už snad nikdo nemůže nenávidět víc,“ řekl sklesle Harry.

„Víš Harry, že znám spoustu lidí, kteří se vysmívají těm článkům, které tě špiní,“ řekla Tonksová.

„pamatují si, co se o tobě psalo, když jsi byl ještě mladý a nastupoval jsi teprve do školy, to se ještě o

tobě nelhalo.“

„Takže mohli bychom už začít, co říkáte?“ zeptal se z ničeho nic Brumbál.

Všichni teď na sebe pohlédli a tvářili se, jako by na něco zapomněli.

„Totiž, my jsme ještě Harrymu neřekli, že...“

„Jen klid, on to už ví,“ zarazil Lupina Brumbál.

Harry rázem ztuhnul, jak to že to ví? Jak to že Brumbál ví všechno?

„Nevím sice jak se to dozvěděl…“ dodal Brumbál s úsměvem. „ale mám takové jistě tušení o dvou

jeho pomocnících.“

Harry se trochu zatvářil provinile. Naštěstí nikomu nedošlo, koho těmi dvěmi pomocníky Brumbál

myslel.

„A proč vlastně mám být i já zakletý tím… Fideliovým zaklínadlem?“ zeptal se Harry a přitom se ani

jednou nepodíval na Brumbála.

„Pán zla je den ode dne mocnější,“ řekl těžce Brumbál. „to že jsi zde v budově chráněné Fideliovým

zaklínadlem ještě neznamená, že se k tobě Pán zla nemůže dostat skrz to tvé propojení.“

„A to Fideliovo zaklínadlo mu dokáže zabránit do mě vniknout?“ ptal se sál Harry.

„Ne tak docela, nedovolí mu ale zjistit tvou polohu, pokud se o vniknutí, nebo o spojení pokusí, hodláš
to teď podstoupit?“ zeptal se Brumbál.

Harry chvíli přemýšlel, bylo mu jasné, že strážcem jeho tajemství bude Brumbál, takže se nemusí

obávat, že by ho vyzradil jako to udělal Pettigrew, čímž zapříčinil smrt Harryho rodičů. Nakonec ale

přikývl.

„Dobrá, takže se postav, stoupneme si někam stranou, abychom na proces měli místo,“ řekl Brumbál

a pokynul mu na volnou část místnosti.

„A jak to že jsem dokázal vidět tenhle dům, když jste mi ho neprozradil?“ zeptal se ještě Harry a stále

se nekoukal na Brumbála.

„Ale prozradil,“ řekl mu za zády Moody. „ten lístek s adresou co jsem ti ukázal když jsme přiletěli,

napsal sám profesor Brumbál, proto jsi dokázal uvidět tenhle dům.“

„Takže, Fideliovo zaklínadlo je složité pro toho, kdo zaklíná, v našem případě to jsem já,“ začal

vysvětlovat Brumbál, když se proti sobě s Harrym postavili a Harry se na něj pro jistotu stále nedíval,

aby zase necítil ten vztek, který ho vždycky přepadá. Už tak stačilo, že je na Brumbála naštvaný, aniž

by potřeboval jeho pohled.

„A protože já jsem už Fideliovo zaklínadlo prováděl několikrát,“ pokračoval Brumbál. „takže už jej

znám a není proto pro mne problém ho provést. Od tebe se nic nevyžaduje, Harry, stejně jako bych nic

nemohl vyžadovat například od židle, kdybych jí chtěl ochránit Fideliovým zaklínadlem.

„Takže teď všichni ticho!“ zahřímal Moody na celé sklepení.

„Děkuji Alastore za sjednání klidu,“ řekl ještě s úsměvem Brumbál. Pak se ale už vážným pohledem

podíval na Harryho a namířil mu hůlkou na čelo. „Harry, chci abys zavřel oči a také zklidnil dech.“

Harry zavřel oči, takže od té chvíle nic neviděl. Slyšel ale jak Brumbál něco říká jakýmsi cizím

jazykem, byl daleko odlišnější než angličtina, latina nebo cokoliv jiného, bylo to jakési hluboké

mumlání. Stáli tam asi už minutu co Brumbál takhle mumlal a pak začal z ničeho nic mluvit nahlas

jakýmsi hlubokým pro něj nepřirozených šamanským tónem, který se rozléhal po celém sklepení, jako
by mluvil sám Bůh.

„Z moci mi svěřené jako Strážci tajemství, zaříkávám tohoto chlapce pod tvou ochranu lorde Fidelie,

nechť tvá moc nyní proudí v jeho žilách a poskytuje mu záštitu nevnímatelnosti, nechť je skryt mezi

naším společným světem, mimo dosah nezvaných a nevnímajících a pouze ti, které uznám za vyvolené

mohou nahlédnout do onoho světa; tak jsem pravil já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, jakožto

Strážce tajemství Harryho Jamese Pottera, syna Jamese Pottera a dědice aethónské krve.“

V tom z čista jasna Harry přestal cítit zemskou přitažlivost, vlasy se mu nadzdvihovaly jako vílám,

cítil jak mu celým tělem proplouvá jakési hřejivé teplo které jím vibruje, pak se mu tma před zavřenýma

očima změnila v jasnou zlato bílou zářivou barvu, Harry už to nemohl vydržet a otevřel oči.

Zjistil že se vznáší několik centimetrů nad zemí a má kolem sebe tak strašlivě silně zářící auru, že

skrz ní neviděl dál do místnosti. Slyšel jak ostatní žasnou nad tou krásou třpytící se zlaté barvy, která

teď Harrymu čechrala vlasy a jemně ho hladila po tváři. Pak zaslechl jakýsi zpěv, znělo mu to jako ten

nejhezčí zpěv na světě, byl to zpěv andělů, čistý a jasně pravidelný, pak v dáli zahlédl překrásného

zpívajícího bílého a okřídleného vraníka.

Hned na to ale začalo vše utichat a Harry ucítil, jak se nohama dotknul znovu podlahy. Zlatavá zářící

barva začala mizet v jeho těle, aniž by ale cítil nějakou bolest. Pak vše ustalo a okolí se zklidnilo.

Harry se zhluboka nadechl, rozhlédl se kolem sebe po místnosti, ale nic se nezměnilo. Sám sebe viděl

a i Brumbál se na něho usmíval.

„Tak Harry, jaké to je být chráněný Fideliovým zaklínadlem?“ zeptal se Brumbál.

Harry se ještě chvíli kolem sebe díval a pak odvětil.

„No… beze změny.“

„Pak je vše v pořádku,“ řekl Brumbál.

„Mohl by jste nám už říct, kde je?“ zeptala se netrpělivě Tonksová.

Harry si až teď všiml, že všichni kromě Brumbála kroutí pohledy všemi směry, jen ne na Harryho,
jako by ho vůbec neviděli.

„Harry by možná radši byl neviditelný,“ řekl s úsměvem Brumbál.

„Albusi, prosím vás…“ řekla paní Weasleyová varovně a vstala od stolu.

Brumbál se pousmál aby dokázal, že to myslel jako žert.

„Všichni přítomní v této místnosti, zde je Harry Potter,“ řekl Brumbál a položil ruku na Harryho

rameno.

Všichni v jednu chvíli viděli, jak se Brumbál opírá o něco v prostoru a v dalším okamžiku se jim

Harry najednou z čista jasna objevil před očima stejně jako před tím, když Harry stál poprvé před

Grimmauldovo náměstím.

„Takže, teď tě nevidí nikdo jiný než my,“ pravil vítězoslavně Sturgis. „a někdo, komu tě Brumbál

prozradí.“

„… a ještě ten zpropadenej skřet!“ vykřikl Dung a ukázal prstem Harrymu za záda.

Všichni se otočili, u dveří stál Krátura a smutně na ně koukal.

„Krátura se jde omluvit Harry Potterovi za to, že mu musel lhát, když pán chtěl zjistit, kde se pán

Sirius ukrývá.“

Harry vztekle zatínal pěsti, ale tahle věta ho zarazila. Udiveně na Kráturu koukal, stejně tak i ostatní,

jen Brumbál se mračil.

„Krátura v tomhle domě již nemusí zůstávat,“ řekl mu Brumbál.

„Tohle je starý dům rodiny Blacků, Krátura slíbil, že se o něj bude starat až do smrti, pane,“ řekl

skřítek, otočil se a odešel ze dveří.

„Proč ho chcete vyhodit, Brumbále?“ zeptal se Kingsley, když se za Kráturou zavřely dveře.

„Minulý rok jsem myslel, že bude lepší, když zde raději zůstane,“ řekl Brumbál zamyšleně. „ovšem

letos po smrti Siriuse se mi tak bezpečno v jeho přítomnosti nezdá.“

„No, já už budu muset jít,“ řekl Goodspring a zvedl se ze židle.

 „Já také, už je nejvyšší čas,“ řekla Vanceová.

„Já už taky pudu,“ ozval se i Hagrid. „Musim uznat Molly, že něco tak dobrýho sem neměl už strašně

dávno.“

Paní Weasleyovou potěšila jeho pochvala, nakonec už se všichni zvedali od stolu a potichu šli ke

vchodu do domu, aby zase nevzbudili paní Blackovou.

Pak se všichni s Harrym rozloučili, nejvíc ho pak stiskl Hagrid, až se málem ozvalo praskání kostí a

to už všichni vycházeli ven do studené zimní prosincové noci.

Moody organizoval vypouštění jednoho za druhým, aby se nezdálo podezřelé, že vychází tolik lidí

najednou, jeho promyšlený vypouštěcí plán ale zhatila Tonksová, která mávala Harrymu na

rozloučenou tak zběsile až zakopla o popelnice a spustila takový bengál, že se raději Lupin a pan

Weasley šli podívat, jestli stará paní Blacková zase nezačne křičet. Moody na Tonksovou ještě chvíli

ukazoval varovná gesta a znovu začal organizovat odchod hostů. Jenže vzápětí Hagrid nasedl na Gertý,

nakopl hlasitý koktavý motor, který se hned jakmile vzlétnul rozeřval do okolí a v tom okamžiku Moody

vzdal své snažení o tajný odchod, popadl čapku a naštvaně uháněl pryč. Polovina dalších hostů se pak

ještě přemístila, aby nemusela vycházet vchodem, takže nakonec zůstali akorát Lupin, paní

Weasleyová, pan Weasley a Brumbál.

Harry se k nim otočil, paní Weasleyová ho hned nahnala se jít vykoupat, až z něho málem strhala

všechno špinavé oblečení, aby ho mohla vyprat.

Když už byl Harry v pyžamu, zrovna odcházel Brumbál, Harry mu poprvé pohlédl do očí, bylo to jak

očekával, znovu se mu do hlavy dostal strašlivý vztek, ale naštěstí měl dost síly na to, aby se

kontroloval.

Když pak vstoupal nahoru do ložnice, uvědomil si, že to Fideliovo zaklínadlo asi tedy moc nezabírá,

když stále ještě kvůli Voldemortovi každý jeho pohled na Brumbála ho nutí k zuřivosti… nebo prostě

ho opravdu za smrt Siriuse vinní natolik, že ten vztek pramení přímo z jeho hlavy?
 V každém případě se mu to nechtělo řešit, pokaždé když byl sám ho mysl nutila přemýšlet o všech

těch problémech a rozhodně neměl v úmyslu vzbudit se nahý dole v jídelně.

Takže poprvé za celé roky si vzpomněl na to, co mu kdysi řekl Lexter, aby si očistil svou mysl a

zapřel všechny myšlenky a problémy.

Ke svému zklamání zjistil, že v místnosti je stále ten divný obraz, který vždycky sám mluvil a který

po nocích protivně chrápal.

Kapitola 37.
Služebníkův podraz
D ny ubíhaly dál, zdálo se snad, že na Harryho už veřejnost zapomněla, tomu však sám nevěřil.

Pokaždé mu ultrabroučí uši pomohly, aby slyšel, jak členové řádu podávají zprávy a hlášení, jak se stále

všichni obávají, aby Harryho nikdo nenašel. Jak Kingsley Pastorek, který minulý rok mátl ministerstvo

při hledání Siriuse, teď dělá to samé, ale s tím rozdílem, že mate ministerstvo při hledání Harryho.

Už druhý den paní Weasleyová prohlásila, že se bude připravovat vánoční výzdoba. Jako místnost s

největším stromkem byla prohlášená přijímací hala v prvním patře, kde stále ještě visel starý zašlý

gobelín, který na sobě nesl jména neblaze známého čistokrevného robu Blacků. Harry ani nevěděl, kde

se tam ten smrček ze dne na den vzal, v každém případě už ten den mohl spolu s ostatními na něj věšet

ozdoby. Moody tam byl dokonce také, protože teď jak se tolik prozradil moc práce u řádu nedostával,

takže většinou jen nevrle vrčel a věčně věšel ozdoby levitačním kouzlem, místo aby se postavil na nohy

a došel až ke stromku.

Harry docela druhý den zapomněl na své problémy, jen pořád závistivě koukal na Moodyho, jak mává

hůlkou, aby ozdoby začaly létat. Nevěděl proč, ale bál se zeptat, kde má hůlku, možná to bylo proto, že
se bál odpovědi, podle soudního rozhodnutí mu jí totiž měli rozlomit a pokud se tak už stalo, tak by to

moc odvahy Harrymu nedodalo.

Znovu však začal chodit za Klofanem do nejvyššího patra. Od poslední doby co tu byl viditelně zhubl,

Harry si pomyslel, že paní Weasleyová ho tu asi moc nekrmí. Když pak jednou přišla s platem plným

mrtvých krys, aby Klofana nakrmila, oddechla si když tam spatřila Harryho a s radostí mu krmení

přenechala. Nejspíš ho moc ráda neměla, Harry však s radostí Klofanovi nadhazoval krysy a Klofan

jakoby znovu dostal chuť do života, když tady měl konečně někoho, s kým si mohl hrát.

Věděl, že tajuplný svět v Bradavicích ho zcela opustil, že už se tam nemůže nevrátit, leda tak že by

se vtělil do jiné podoby a znovu tam nastoupil jako nový student.

V každým případě jak dny ubíhaly, stále přemýšlel nad tím, co řekne až uvidí Rona a Hermionu, bude

se jich zase stranit?

Paní Weasleyová se však k Harrymu jako vždy chovala s láskou jí vlastní, naopak možná až moc,

Harry si zase začal uvědomovat, že ho považuje, jako kdyby byl ještě malé dítě, nenechá ho pomoct jí

s vařením a když jednou Harry navrhl, že by se už rád připojil do řádu, tak z její reakce rezolutně zamítl

i otázku, kterou plánoval položit hned potom a to kde je Voldemort.

Vlastně když neměl takové starosti, nikdo na něj neútočil a nezesměšňoval ho, tak to bylo opravdu o

hodně snesitelnější. Avšak byl tu sám, samota ho po pár dnech stále nutila myslet na své problémy, na

které se už od prvního dne tady snažil nemyslet. Musel žít v tomhle domě, který mu stále víc a víc

připomínal jeho kmotra Siriuse, takže mu bylo stále více zle.

I paní Weasleyová to na něm pozorovala a snažila se ho nějak povzbudit, ale čím víc se snažila, tím

více na Harryho dopadala samota, pak jí sám začal vyhledávat, stranil se společnosti, kterou měl už tak

dost při snídaních, obědech a večeřích.

Jediný, kdo Harryho chodil navštěvovat byli Fred a George, většinou mu podávali informace, které

odněkud vytahali, ať už z novin nebo z pouličních drbů, takže aniž by to kdokoliv z domu věděl, tak
byl Harry přece jen zásobovaný informacemi.

Obě dvojčata mu vykládala, jak je na ministerstvu pozdvižení, že celé oddělení se rozdělilo na dvě

části, jedni spojení s Popletalem a ti druzí nebyli na první pohled spojení s nikým, všichni ale moc dobře

věděli, že druhá strana jednoznačně souhlasí s Brumbálem.

Harry na něho od toho večera, kdy ho zaklel Fideliovým zaklínadlem nepromluvil, jen když žádal

Lupina, aby ho Klofan mohl spatřit, protože když poprvé Harry vešel k hipogryfovi do místnosti, tak

začal bláznit a vztekle se ohánět, protože Harry byl stále neviditelný.

Moody byl čím dál víc nevrlejší, jak vidno mu vadilo, že se nemůže už ukazovat na veřejnosti, ale jen

v okruhu Brumbálových známých.

Ostatní však byli spokojení, když Fideliovo zaklínadlo zafungovalo a nikdo se už o Harryho nemusí

strachovat.

Dvacátý třetí prosinec roku devatenáct set devadesát šest byl opravdu zamšelý a zamračený. Už od

rána, kdy Harry vstal z postele snad i špatnou nohou, se zdálo, že dnešek nebude nic moc.

Možná ale se mu to zdálo, protože měli přijet jeho takzvaní kamarádi z Bradavic. Popravdě to bylo

opravdu poprvé, co se na ně Harry netěšil.

Už od rána mu bylo mdle, vstal o hodně dřív než zamýšlel a koukal oknem do zamlženého rána, které

vypadalo, jako kdyby ho někdo zaklel nějakým neprůhledným kouzlem. Harry měl takové divné tušení,

že se dnes stane opravdu něco hrozného, čím víc tenhle pocit měl, tím víc se mu dýchalo špatně a nohy

se mu jakoby podlamovaly. Raději si tedy znovu sedl na postel a sklesle hleděl do podlahy.

Teď opravdu měl v hlavě takový zvláštní pocit, pocit který se nedá popsat, jako kdyby někdo něco

potají na něj chystal, něco co mu hodně ublíží a něco, co se má stát právě dnes.

Dneska tedy asi opravdu nevstal tou správnou nohou, možná když si znovu lehne a znovu vstane, tak

ho ten pocit přejde.

 Ale ne, počítá se první probuzení a stejně, to co se má stát se stane, osud je nezvratný. Avšak opravdu

cítil divný pocit, pocit jakéhosi očekávání, nebo něčeho podobného, něco nepopsatelného, Harry ale

věděl jedno, ten pocit vycházel přímo z jeho hlavy, přímo z čela, přímo z…

Jizvy! Voldemort zase něco chystá. Harry to teď jasně vycítil, něco proti Harrymu chystá, něco

strašného. Má to snad říct někomu dole?

Vstal a šel se umýt. Když tak na sebe koukal v umývárně, zjistil, jak je v obličeji vyčerpaný a

nestaraný. Jakoby se nemyl už několik týdnů, nebo jako by se právě vrátil z ostrova, na kterém

ztroskotal. Alespoň že kouzlo na vyčištění zubů, které na něj Hermiona použila v září ještě stále

fungovalo, Harry si říkal, co by mudlové za takové kouzlo dali, celý rok si nečistit zuby a po roce znovu

aplikovat to samé kouzlo zase na další rok.

Teď měl ale jiné problémy, protože zezdola uslyšel kroky několika lidí a podle hlasů mu došlo kdo

to asi je. Dva dívčí hlasy a jeden chlapecký, avšak právě ten poslední hlas skoro neslyšel, jako by byl

takový zamlklý.

Došel dolů do vstupní haly, kde opatrně prošel kolem obrazu paní Blackové, všude už viselo jmelí a

vánoční třásně. Dům byl provoněný, jako by jste vstoupili do květinářství zkříženého s pekařstvím.

Hlasy se ozývaly ze sklepení, neboli jídelny. Už tam jsou a Harryho rázem přešla chuť k jídlu.

I když mu břicho prosebně kručelo, neodvážil se pohlédnout svým kamarádům do očí. U Hermiony

litoval toho, co jí naposledy řekl, nedivil se že ho podezírala z toho, že Kruma zabil, vždyť ho z toho

podezírá přes sto tisíc lidí. U Rona zato pociťoval zlost jakou cítil naposledy ve čtvrtém ročníku v

Bradavicích, který pro Harryho byl snad nejnáročnější. Ron o něm bezpochybně říkal lži, Harry byl

stále když tam ležel na studené zemi při vědomí a nevzpomíná si, že by si podával ruku s Voldemortem,

avšak zároveň Harry pochyboval, že by to Ron říkal schválně, něco uvnitř mu říkalo, že Ron za to také

nemůže.

Avšak ta zlost byla silnější, byl jediná opora, kterou na tom trestním řízení měl a ta jediná opora se
rozplynula v prach.

Rezolutně se tedy dnes odmítl zúčastnit snídaně, nějak to prostě ten žaludek bude muset vydržet.

Vyšel do nejvyššího patra, kde byl Klofan a začal mu pomáhat s čistěním peří. Klofan byl stejně jako

minulý rok Sirius rád, že má nějakou společnost v tomhle zasmušilém domě. Zato Harrymu se stále víc

stýskalo po jeho blízcích, těch co měl rád a těch, co mu zemřeli, však také se vrátili sny o padajícím

Siriusovi, kterého někdy zastoupil Lexter, ovšem skoro vždycky měl na svědomí jejich smrt Brumbál,

který se vždycky usmíval když koukal, jak padají do oblouku.

Slyšel ze zdola pobavené hlasy, které jako by vůbec nikdy nepatřily Harrymu, jakoby se už nikdy

nedokázal smát nebo pobavit se, ani si nevzpomínal, kdy se naposledy pousmál, budou to už týdny,

nebo měsíce?

Avšak ta dnešní nejistota mu stoupala do hlavy čím dál víc, jako by ho to jenom více vztekalo a

povolovaly mu tím nervy.

Kolem deváté Harry zaslechl kroky po schodech a jak někdo vstupuje do jeho ložnice. Ať to byl

kdokoliv, hledá Harryho a ten si nepřál, aby ho někdo našel. Brumbál jim už určitě napsal lístky, které

na jejich osobu ruší účinky Fideliova zaklínadla, takže ho odteď uvidí.

Kroky se začaly přibližovat a hned na to do Klofanova pokoje vstoupila Ginny.

„Ahoj Harry, ostatní se po tobě shánějí,“ pozdravila ho Ginny s úsměvem.

Harry chvíli přemýšlel a pak zasmušile řekl. „Řekni jim, že jsem u Klofana, kdyby něco potřebovali…

což nebudou.“

Ginny si ho přeměřila pátravým pohledem, pak vešla a zavřela za sebou dveře.

„Jaké to je, když na tebe někdo použije Fideliovo zaklínadlo?“ zeptala se a změnila téma.

„Řekl bych… takové beze změny,“ odvětil potichu Harry a začal znovu otírat jemným kartáčem

Klofanovi srst na koňské části těla.

„Proč tu sedíš, pojď tam dolů, je tam legrace, vždyť už budou Vánoce,“ řekla mu s nadějí v hlase.
 „Nevím jak by mě přijali, jsem vrah, pamatuješ?“ řekl jí pevně Harry.

„A taky velkej hlupák, když si něco takového myslíš,“ řekla Ginny a došla až k němu, ale Klofan se

po ní ohnal zobákem.

„Klofane!“ křikl Harry a postavil se před Ginny.

„Vidíš, nejsi vrah,“ řekla mu.

„Co jsi tím chtěla dokázat?“ zeptal se Harry rozladěně. „Copak… copak nevíš že k hipogryfovi můžeš

přistoupit jedině potom, co ti to dovolí?“

„Věděla jsem, že mu zabráníš, aby mi ublížil, takže nejsi vrah a takže můžeš jít dolů!“ okřikla ho

Ginny.

Harry ještě stále chvíli uklidňoval Klofana hlazením po krku a stále se neměl k odpovědi.

„Podívej se na něj,“ řekl Harry a ukázal na Klofana. „Celou dobu je tu zavřený, nemůže se proběhnout,

nohy mu za chvíli zakrní…“

„Proč mi to říkáš?“ ptala se Ginny.

„Nechovají se k němu dobře, ale ke mně jako k bavlnce, přitom já si to ale nezasloužím,“ dopověděl

zmateně Harry.

Ginny poodstoupila ke dveřím a pohlédla zpříma do očí Klofanovi. Pak se pomaličku uklonila.

Harry sledoval, jak Klofan nerozhodně vrtí hlavou a rozmýšlí se a také jak pátravě hledí na Ginny.

Pak ale poklesl v ptačích kolenou a také se jí uklonil.

Ginny pomaličku přešla až ke Klofanovi a pohladila ho po zobáku, zdálo se že mu to už nevadí.

„Tak proč jim neřekneš tvé obavy o Klofana?“ zeptala se Ginny.

„Nemají ho rádi,“ řekl hned Harry. „Jediný kdo ho měl rád byl…“

„Sirius, já vím. Sirius byl jediný, kdo na tomhle světě neudělal žádnou chybu, že?“ řekla mu

sarkasticky Ginny. „Copak si nepamatuješ, že by Sirius udělal něco hloupého? Ne?

Tak já teda ano,“ pokračovala. „zaprvé ukázat se na tom nádraží bylo nadmíru riskantní a to už vůbec
nemluvím o tom, že nemusel jít zabít Pettigrewa, když tu noc byli tví rodiče zabití…“

„CO TY O TOM VÍŠ?“ křikl Harry až sebou Klofan rozčileně cuknul. „Všichni ho tu jenom

pomlouváte, všichni si myslíte, že je to stále ten vrah z Azkabanu, nikoho totiž tahle myšlenka

neopustila, nikoho!“

„To není pravda, Sirius nebyl neomylný!“ křikla Ginny na rozzuřeného Harryho. „Udělal chyb jako

máku a tím ohrožoval i tebe.“

„To není pravda, Siriusovi na mě záleželo ze všech nejvíc!“ křikl na ní Harry.

„A jak to můžeš vědět?“ zeptala se ho Ginny, až to Harryho zaskočilo.

„Co?“ ptal se.

„Třeba opravdu přes tebe viděl jenom tvého tátu, svého kamaráda, se kterým dělali ty blbosti…“

„Ty neznáš co musel prožívat!“ křikl na ní Harry. „Teď mi to teprve došlo, pořád jste nevyhnali z

hlavy tu nenávist, kterou jste vůči němu cítili těch čtrnáct let! Stále si myslíte, že to je ten vrah z

Azkabanu!“

„To není pravda!“ křikla Ginny.

„Ale je!“ opětoval jí to Harry.

„Měla jsem Siriuse ráda,“ pravila potichu. „Mě je také líto, že zemřel, jako tobě…“

„Nikdo z vás to ale nedáváte najevo, jako by se nic nestalo,“ řekl Harry ale pak se k ní zase naštvaně

otočil. „Ale víte co? Jestli si všichni o něm opravdu myslíte, že to je ten vrah z Azkabanu, tak v tom

případě jsem já to samé, to proto si o mě Hermiona myslí to co si myslí, už od prvního pohledu po té

nehodě v tom zápase to měla v očích.“

„To je nesmysl,“ hlesla Ginny.

„VIDĚL JSEM JÍ TU VINU V OČÍCH!“ křikl Harry. „Ona tomu opravdu věří.“

„Tak to nebyla Hermiona, ta by tě nikdy nepodezírala,“ řekla Ginny.

„Jasně jsem viděl, jak se na mě kouká, jak se mě bojí…“

 „Já se tě také bojím, když tohle vyvádíš,“ zarazila ho Ginny. „možná že jsi opravdu vrah, možná že

opravdu jsi ty lidi zabil, ale ne svou vlastní myslí, dovoluješ silám zla do tebe proniknout, protože nejsi

sám sebou, protože si nevěříš!“

„Já jsem vás varoval, když jsem se v září vracel,“ řekl Harry tónem, že už ten rozhovor chce rychle

skončit. „To co se stalo tam v červnu mi navždy změnilo život a tak to také zůstane, takže jestli chcete

toho starého Harryho, tak si ho pro mě za mě vycucejte z prstu, ale já už jiný nebudu… a teď vypadni,

nebo mi dojde trpělivost,“ řekl Harry zlostně.

„Copak se neslyšíš? Mluví z tebe zloba, kterou do tebe posílá ten parchant!“

„Ty jsi ten poslední, kdo by mi měl radit!“ křikl Harry, který byl zase rád, že nemá po ruce hůlku.

„Harry, on do tebe proniká čím dál víc,“ říkala prosebným tónem Ginny a couvala před Harrym ke

dveřím. „snaž se ho zapudit, chybíš nám…“

„Chybím vám? Tak to si začněte zvykat, protože tak to taky bude napořád.“

„Harry, poslouchej mě…“

„Ne, ty poslouchej mě,“ pěnil zlostí Harry. „jestli odsud okamžitě nevypadneš, tak nebudu ani

potřebovat hůlku abych ti rozbil nos!“

„Ty sám chceš být nebezpečný, Harry!“

„Tohle je mé poslední varování!“ křikl Harry a začal se napřahovat pěstí, Ginny zavřela oči a

očekávala tvrdý náraz.

V tom se dveře otevřely a dovnitř vtrhly Lupin, paní Weasleyová a Hermiona.

Paní Weasleyová když uviděla rozmáchnutého Harryho, tak vyděšeně přiskočila k Ginny a odvlekla

jí z pokoje.

Harry spustil ruku dolů a vyděšeně se díval do dlaní. On jí opravdu chtěl ublížit, opravdu jí chtěl tak

surově uhodit, tu kterou by nikdy neuhodil.

„Kdo to tu tak křičí?“ zeptal se Lupin nejistě a jednu ruku držel za zády.
 „Harry, co se děje?“ zeptala se Hermiona a úzkostlivě na Harryho hleděla.

„Jděte pryč,“ hlesl potichu Harry a vykuleně stále koukal na své ruce.

„Harry, co se stalo?“ nenechal se odbýt Lupin.

„VYPADNĚTE!“ křikl Harry, rozeběhl se a přibouchl jim dveře před nosem.

Pak dopadl na zem a těžce oddychoval. Ta nejistota, ten divný pocit co měl v hlavě teď přímo pulzoval

a posiloval jeho vztek.

‚Co se to se mnou k sakru děje?‘ ptal se sám sebe.

Měl vztek zase na celý svět, ten vztek ale nechtěl mít, jako by ho k tomu něco nutilo, on ale opravdu

nechtěl nikomu ublížit. Přece opravdu není tak nebezpečný, nebo ano?

Pohlédl na Klofana, který se tvářil dosti nejistě.

Harry vstal, vzal kartáč, ale v půli cesty Klofan začal vztekle kopat nohama a kousat zobákem.

Nedovolil mu, aby se k němu přiblížil.

„Klofane, to jsem já,“ řekl Harry a znovu udělal krok k němu.

Klofan vztekle zakřičel a zaryl kopyty do země.

Harry zůstal sklesle stát, Klofan byl jediný v tomhle domě, se kterým mu společnost nevadila.

Teď tu opravdu už byl sám. Vlastně si to zavinil sám. Všechny je vyhnal, Ginny málem uhodil a kdoví

co by se stalo, kdyby sem nevtrhli a nezarazili ho.

Sedl si tedy do kouta co nejdál od Klofana, aby ho neznervózňoval, sundal se pihu z krku a přál si,

aby se objevila jeho peněženka.

Hned na to se mu piha na ruce zvětšila v měšec plný peněz. Harry jej otevřel a vyndal z něho

ultrabroučí uši.

Teď toužil víc, než kdykoliv před tím uslyšet, co si o něm ostatní myslí, jen se bál, aby tam nebyl

Brumbál.

Rychle odkryl kuličkové pouzdro na naslouchátku a řekl. „Jdi do místnosti, kde je Ginny, maximální
utajení, Do akce!“

Šedivý nenápadný brouk nadzvedl krovky, pod kterými začaly vibrovat tenká křidélka a bleskově se

vznesl do vzduchu. Záhy zmizel pod škvírou pode dveřmi, sletěl o jedno patro a vletěl klíčovou dírkou

dveří přímo do přijímací haly, snad největší místnosti v tomhle domě.

Špiónobrouk se usadil u koberce v místnosti, která měla na první pohled neuvěřitelně vysoký strop, v

místnosti visely čtyři obrazy, na každé stěně jeden, na všech bylo místo kouzelníků zátiší plné ovoce a

krajin. Přibyly tu židle, křesla a pohovky, stolky a pak jeden velký konferenční stůl. Stromeček stál v

koutě naproti krbu, ze kterého teď šlehaly hřejivé plameny do polední promrzlé místnosti.

Harry měl čistý příjem, téměř jako vždycky, jen jednou když si brouk omylem sedl na varnou konvici,

která právě dokončovala ohřev vody, takže začala pískat a Harry mohl málem přijít o uši.

„Tohle bych tedy od něj nikdy nečekala,“ ozval se rozčilený hlas paní Weasleyové. „On jí opravdu

chtěl uhodit.“

„Ginny, co se stalo?“ zeptal se Lupin.

Ginny neplakala, ani nic jiného, cítila něco mezi vztekem a starostí.

„Pohádali jsme se,“ řekla.

„To u Harryho není novinka, obzvlášť v téhle době,“ doplnila Hermiona.

„Chtěla jsem ho donutit, aby se víc snažil proti Vy-víte-komu bojovat.“

„Ginny, kolikrát jsem ti říkala, abys ses s ním o tom nebavila?“ řekla jí káravě paní Weasleyová.

„Já vím, ale už nejsem malá holka,“ osopila se Ginny.

„Ach jo, všichni jsou stejní,“ povzdychla si paní Weasleyová.

„Přece nikdo tady nevěříte, že by Harry vědomě chtěl Ginny ublížit,“ ozval se odněkud z kouta hlas

Rona, který Harryho až překvapil.

„To už teď není tak jisté,“ řekl Lupin.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Ron.

 „I kdyby na Harryho Voldemort působil… promiňte, zapomněl jsem to řekl, Vy-víte-kdo. I kdyby na

něho působil, tak si myslím, že Harry se sám o sobě opravdu změnil.“

„Přece se ale opravdu nezměnil ve vraha,“ ozval se další hlas, ten nejspíš patřil Moodymu, protože

byl dosti nevrlý.

„Tomu nevěřím, myslím že mu ale nenávist vůči nám… kvůli Siriusovi, stoupla do hlavy,“ pokračoval

Lupin.

Harrymu teď opravdu do hlavy začala stoupat nenávist. Tohle si o něm za zády říkají, takže nakonec

měl Harry pravdu, považují ho za nebezpečného.

„Kde je vlastně Krátura, snad jste mu nic neudělali,“ ozvala se Hermiona a při těch slovech Harry

zatnul pěsti, jakoby se obával, jestli se malinkatému Kráturkovi něco stane.

„Ne, vlastně jsem ho dneska vůbec neviděl,“ řekl Lupin zamyšleně.

„Někdy ale ten Potter bude muset z toho pokoje vylézt, ne?“ řekl znovu Moody.

„Nevím, jestli bych s ním měl spát v jednom pokoji,“ řekl poněkud zdráhavě Ron.

Ozvala se chvíle ticha, nejspíš to nikomu nepřipadalo zase až tak za špatný nápad.

„Je den před Vánoci, měli by jste se alespoň pokusit spřátelit,“ řekl Lupin.

„A co když mě bude chtít uškrtit?“ zeptal se vymlouvavým tónem Ron.

„Harry nemá hůlku, ať už by chtěl ubližovat, tak může jedině fyzicky,“ řekl Lupin.

„Tohle už je moc,“ řekla nahlas a rozhodně Hermiona. „děláte tu z něho nějakého cvoka a já vím

zcela stoprocentně, že to není.“

„Hermiono, slyšela jsi ale co říkal Brumbál,“ ozvala se paní Weasleyová. „Harry se stává tak

nebezpečným, že může být nebezpečný i sám sobě.“

„Tomu nevěřím,“ řekla zase rozhodně Hermiona. „pokud se Brumbál někdy mýlil, tak to právě teď,

všichni víme, že ať Harry dělal cokoliv, vždycky to bylo pro správnou věc. Harry takhle nemůže jednat

naschvál, vím to zcela jistě.“

 Nastala znovu chvíle ticha, Harry vycítil, jak teď každý zkoumavě hledí na Hermionu.

„Nechtěla bys nám něco říct?“ zeptal se Lupin.

„N…ne,“ řekla hned Hermiona, až se podřekla.

Nastala zase chvíle ticha, po kterou nejspíš znovu každý podezíravě hleděl na Hermionu.

„Večer se domluvíme, jak to bude s nocováním Rone,“ ukončila to paní Weasleyová, která i tak měla

podezíravý tón. „Musí odtamtud někdy vylézt a jestli ne, tak ho sem dolů dotáhnu, musí přece jíst.“

Harry si vytrhl naslouchátko vztekle z uší, protože takové řeči už opravdu nemohl poslouchat, vztek,

který snad ani nebyl jeho se v něm čím dál více kupil, jako neumytá hora nádobí.

Klofan měl stále vyčítavý pohled, Harry ho opravdu nechtěl trápit tím, že by tady zůstával. Potom, co

se malinkatý osminohý brouček vrátil do své kuličky, se sebral a sešel o patro níž do ložnice, tam si

vzal knihu, kterou znal snad už nazpaměť, famfrpál v průběhu věků, nové vydání, které mu v září

koupila paní Weasleyová spolu s učebnicemi, se slovy, aby měl nějakou knihu pro zábavu a začetl se

do kapitoly a vymýšlení chytačských taktik.

Po poledni mu paní Weasleyová přinesla oběd, se slovy. „Řekla jsem si, že asi ještě nechceš jít dolů,

ale večer na tebe čekáme.“

Harry do sebe nacpal pár soust, které mu za dané situace chutnaly, jako by polykal chomáče prachu.

Myslel si, že se u něj za odpoledne někdo objeví, aby ho zase mohl naštvaně vyhnat, ale nikdo se

neukázal. Ani Fred a George, kteří ho většinou navštěvovali přesně ve tři hodiny odpoledne se tu

neobjevili. Harry slyšel jak stále někdo vchází, nebo vychází, jak podávají členové řádu hlášení a také

někdy jak kolem přešel jeden z jeho kamarádů.

Věděl, že minulý rok by nepochybovali ani na vteřinku a hned by ho šli vytáhnout z postele, jenže

letos se ho báli, musel to být jediný důvod, proč se ho nesnaží vytáhnout ven, a přeje si to vůbec?

Kolem čtvrté se zase setmělo a kolem šesté už byla tma jako v ranci. Před okny domu číslo dvanáct
na Grimmauldově náměstí bylo vždycky až strašidelné ticho a klid. Všude u domů byly poházené

odpadky a pytle plné smetí, které zase jejich majitel ráno zapomněl vynést. Vůbec fasády domu se na

rozdíl od vnitřku domu číslo dvanáct vůbec nezměnily. Stále byly zašlé, možná ještě zašlejší, mudla by

si na první pohled řekl, že tohle náměstí snad musí být zakleté, ale to byla z části pravda, alespoň jeden

z domů byl zakletý.

Bylo už půl sedmé, když si Harry rozsvítil tlačítkem své digitálky, v tu chvíli dovnitř vstoupila paní

Weasleyová a rázným tónem řekla.

„A ven. Večeře ti vystydne.“

„A chcete mě tam vůbec?“ zeptal se rozmrzele Harry.

Paní Weasleyová na něj chvíli koukala, Harry viděl, jak ho pozoruje a snaží se vyčíst, jestli zase

nebude chtít ublížit Ginny.

„Snažíme se ti pomoct, tak pojď,“ řekla a ustoupila stranou, aby mu uvolnila cestu.

Harrymu se tam opravdu nechtělo, možná ještě víc než na trestní řízení. Pak se ale zvednul a přešel

ke dveřím.

Paní Weasleyová za ním zavřela a šla s ním do prvního patra.

Harry si připadal jako když sem před pár dny přijel a právě kráčel dolů, aby na něj provedli Fideliovo

zaklínadlo.

Došli do prvního poschodí a paní Weasleyová se ještě před dveřmi zastavila.

„Slíbíš mi, že už nebudeš chtít nikomu ublížit?“ zeptala se vážně tónem, který naznačoval, že se na

to chce zeptat už dlouho.

Tohle ale bylo směšné, Harryho to s tím ubližováním vážně přestávalo bavit.

„Nejlepší tedy asi bude, když si mě nebudete všímat, ano?“ řekl jí rozladěně.

Paní Weasleyová si ještě jednou nejistě povzdychla a pak vstoupili.

Přijímací sál byl opravdu skvostně vyzdoben, také hřejivě vytopen a příjemně navoněn.
 Ovšem to se o náladě v ní panující nedalo říct. Zase tam byli Tonksová, Pošuk Moody, Remus Lupin

a pan Weasley, nehledě o samozřejmé přítomnosti Ginny, Hermiony a Rona, jenže navíc tam byli Fred

a George.

„Ahoj Harry!“ zvolala s úsměvem Tonksová a běžela si s ním potřást rukou.

Harry neutrálně na všechny koukal, trochu si připadal duší mimo mysl, protože ho jejich pohledy

neznervózňovaly.

Moody ho pozdravil pokývnutím hlavou, pak Harry přejel po mladistvích přítomných.

Ginny na něj vyčítavě koukala, jako by si říkala, že opravdu chce dostat ránu do zubů, Hermiona

seděla vedle Ginny a hladila Křivonožku, který jí spokojeně předl na klíně. Na Harryho koukala s

mírným úsměvem, rozhodně to nebylo přivítání, jaké by od ní Harry dostal minulý rok.

Zato jediný Ron seděl v křesle a zíral do plamenů v krbu, bylo na něm vidět, že se bojí pohlédnout

Harrymu do očí. Harry sám se tvářil bez výrazu jako nějaký vražedný robot.

„Takže, všichni ke stolu, doufám že máte umyté ruce,“ řekla směrem k Ginny a Hermioně.

Harry si sedl na roh stolu se stále stejným pohledem jaký měl když vešel. Jakoby myslel na něco

jiného, než na tady přítomné, alespoň ho tenhle pocit nenavztekával jako jiné.

Paní Weasleyová s malou pomocí svého manžela donesla štědrovečerní večeři a nandávali každému

porce.

U stolu však bylo až jakési trapné ticho, nikdo se neodvážil promluvit, jako by měli řeči, které tady

budou kolovat Harryho urazit. Co by dal za to, aby tady teď byl Hagrid, ten se vždycky o zábavu postará,

vlastně ať řekne cokoliv, tak to myslí dobře, je pravda, že Hagrid stále zůstává sám sebou, jen ten jeho

zlozvyk chovat ‚zvláštní‘ typ mazlíčků je občas otravný.

Harry jedl velice pomalu, i když ho to překvapovalo, tak po tom obědě, kdy si skoro nic nevzal ani

neměl hlad. Cinkání příborů, lžic a skleniček, srkání a polykání se rozléhaly po celé místnosti, Harry

snad ještě nezažil tak trapnou večeři. Všichni byli zticha a byli zahledění do svých talířů. Čím víc se
ticho prohlubovalo, tím víc se neodvažoval ho nikdo přerušit.

„Harry, možná by tě zajímaly nějaké novinky ze světa,“ ozval se Lupin.

Harry na něho nepřítomně koukl a znovu pohlédl do talíře.

„Ať mi řeknete cokoliv, bude to tak zkreslené, že si to budu moci domyslet,“ řekl nevrle.

„Například že Volde… pardon, Ty-víš-kdo byl spatřený v Prasinkách,“ řekl Lupin a hleděl na

Harryho, aby zjistil, jak to na něho zapůsobí.

„Tak to se spletl o pár stovek mil,“ řekl zase nevrle Harry. „Já jsem na Grimmauldově náměstí, ne v

Prasinkách… někdo by ho vážně měl naučit jak hledat v mapě.“

Téhle narážce se Moody zasmál, rázem ale přestal, když se na něj paní Weasleyová podívala svým

výhružným pohledem.

„A taky že mozkomoři se vrátili do Azkabanu,“ vyhrkl Fred a paní Weasleyová rázně bouchla do

stolu. Harry se však lekl toho slova Azkaban a mozkomoři.

„No co je?“ ptal se Fred jako by nic.

„Když už profesor Lupin s tím začal,“ ozval se George. „mysleli jsme že…“

„Jak by ti bylo, kdyby ti hrozil Azkaban a právě by ses dozvěděl, že se tam vrátili ty příšernosti, hm?“

vychrlila paní Weasleyová na svá dvojčata.

„Je lepší to ale vědět, protože pak…“

„Řekla jsem ticho!“

„… pak bude vědět co mu opravdu hroz….“

„TICHO!“ křikla paní Weasleyová.

„Mami, je nám osmnáct, už jsme dospělí, můžete si říkat co chceme,“ řekl Fred.

„No tak Arthure, řekni něco,“ hledala oporu ve svém manželovi.

Ten se zakuckal, když přešla řeč na něj, takže ho Tonksová musela ještě chvíli bouchat na záda.

„Myslím, že oba máte pravdu… au! Nymfadoro, už mě můžete přestat bouchat na záda, je mi dobře,“
řekl Tonksové pan Weasley.

„Tak co řekneš?“ pokračovala paní Weasleyová.

„Měli by jste poslechnout svou matku,“ řekl pan Weasley a nacpal si do pusy další sousto, aby už

nemusel nic říkat. Paní Weasleyová si povzdechla a vyčítavě na svého manžela pohlédla.

Na Arthuru Weasleym bylo vidět, že ho problémy v práci zmáhají čím dál víc a být ještě

zaměstnancem řádu ho také vysilovalo.

„Ano, i mozkomoři se vrátili do Azkabanu,“ pokračoval Lupin. „Avšak tobě nic nehroz…“

„A zase poslouchají ministerstvo?“ zeptal se Harry, kterého to rázem zaujalo.

„Vypadá to že ano,“ řekl Lupin.

„Popletal je teď zase pod větším tlakem,“ ozval se pan Weasley. „Veřejnost na něj rezolutně tlačí,

aby je propustil, protože zase přestanou ministerstvo poslouchat, druhá část veřejnosti zase říká, aby

ministr usiloval o to nechat mozkomory v Azkabanu zaměstnané, protože pak by je Vy-víte-kdo neměl

jako součást svého arzenálu příšer, ovšem to říkají jen hlupáci, protože všichni ví, že mozkomoři ho

stejně poslouchají.“

„Ale proč se vrátili?“ ptal se dál Harry.

„To kdybychom věděli,“ řekl pan Weasley zamyšleně. „Jedno ale víme jistě, že ministerstvo

poslouchají na příkaz Vy-víte-koho, proto všichni chtějí, aby byli propuštěni, jenže zase na druhou

stranu. Představte si Popletala, jak celý vystrašený dává mozkomorům padáka.“

„On se bojí je vyhodit?“ divil se Harry.

„Samozřejmě to nedává znát na veřejnost, v soukromí ale tlačí na své podřízené, aby to za něj nějak

vyřešili, prý že už má svých starostí až nad hlavu.“

„A kde je Brumbál, vždyť měl přijít na večeři?“ zeptala se Tonksová.

„Když jste ještě nedorazila, tak přiletěla sova z ministerstva, prý má něco smrtelně důležitého řešit v

Bradavicích,“ řekl Lupin.

 „Smrtelně důležitého?“ opakovala podezíravě Tonksová.

„Co se to děje?“ zeptal se Harry. „Mozkomorové v Azkabanu a Brumbál řeší něco tak důležitého, víte

jestli je mezi tím nějaká spojitost, nebo to přede mnou zase tajíte?“

„Teď před tebou opravdu nic netajíme,“ řekl pan Weasley. „v tomhle jsme vedle jako ty, pár členů

Fénixova řádu už pátrá po příčině toho náhlého příchodu mozkomorů do Azkabanu.“

V tom Harryho zapálila slabě jizva, spíš jakoby polechtala. Harry si vzpomněl na ten pocit, který měl

z rána a hned znejistěl. Zároveň nechtěl dát najevo, že něco ucítil. Bolest v jizvě se ale ozvala znovu a

tentokrát silnější, až Harry upustil vidličku.

Na poslední chvíli se přemohl, aby se bolestně nechytil za jizvu. Avšak všichni mladiství přítomní

hned pochopili co se s Harrym děje a podle Lupinova pohledu i on.

„Harry, co jsi cítil?“ zeptal se Lupin, takže teď na Harryho zírali už všichni.

Prásk! Jakoby z čista jasna zapálila jizva jako čert, ale na strašně malinkatou chvilku. Harry se už ale

chytil za čelo a mnul si jizvu.

„Něco se děje,“ hlesl nejistě Harry.

„Měli bychom kontaktovat Brumbála,“ řekl Moody.

Lupin na Harryho zkoumavě koukal a čekal, jestli mu něco neřekne.

„Neměla bych odvést děti?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Už nejsme děti!“ namítl Fred.

„Harry, zase cítíš to co Voldemort?“ zeptala se Hermiona a všichni kdo to slovo neměli rádi se lekli.

„Ne, tohle je něco jiného, on… on se mi to snaží zatajit… hned jak mě to začne pálit a já už bych

ucítil to co on teď dělá, bolest najednou přestane,“ řekl Harry a mnul si jizvu s neblahým pocitem, že

může zase znovu zabolet.

„Do háje, Remusi musíme to říct Brumbálovi,“ štěkl Moody.

„Máte pravdu, Pošuku, běžte dolů a…“

 Prásk!

Ozvala se rána, která se rozlehla po celé místnosti a hned na to všechna světla zhasla, takže se místo

praskajícího ohně ozvalo úplné ticho.

„Pane bože, co to je?“ zeptala se vystrašeně paní Weasleyová, která právě popadla Ginny za triko a

sápala se i po Ronovi.

Moody vstal a nesmírně opatrně přešel ke dveřím. Jeho kouzelné oko teď hledělo skrz ně do zbytku

domu.

„Takhle útočí smrtijedi…“ řekl Moody potichu do hrobového ticha.

„Pošuku, co tam vidíte?“ zeptala se Tonksová, která měla jako ostatní dospělí už hůlku připravenou

v ruce.

„Právě že nic, tohle mě mate. Smrtijedi útočí náhlým zhasnutím světel, takže ještě chvíli nevidíte do

prostoru, než si vaše oči přivyknou…“

„A co vás mate?“ zeptala se Ginny, když se Moody odmlčel.

Moody se na něj otočil a s vážným pohledem jim řekl: „Už dávno měli zaútočit, tohle nedělají, už jsme

si skoro přivykli na tmu.“

V tom se uprostřed místnosti blýsklo a na stole přistál Fawkes.

„To je Brumbálův fénix,“ řekl pan Weasley a pak si všiml, že pták drží v ruce nějaké psaní.

Vzal ho do ruky a zatímco Fawkes znovu zmizel si jej světle hůlky přečetl. Pak pohlédl na Harryho s

nejvyšším vystrašením.

„Musíš vypadnout!“ křikl a popadl Harryho za límec.

„Co se děje?“ křikl Harry.

Nikdo mu však neodpověděl, Moody stále stál u dveří a kouzelným okem pozoroval prostor za nimi.

„Co vidíte?“ zeptal se pan Weasley, když k němu přiběhli.

„To jsou Spékázédka, procházejí celým domem,“ řekl potichu Moody.

 „Jak to? A co Fideliovo zaklínadlo?“ zeptal se pan Weasley.

„Mohou se dotýkat skříní a chodit po schodech,“ řekl Moody stále potichu a začal kroutit hlavou.

„Fideliovo zaklínadlo je v tuhle chvíli na nic, tihle chlápci se s nikým nemazlí a nějak ho obešli.“

„Musíme Harryho odsud dostat,“ řekl pan Weasley.

„Kdo jsou ti SPKZédka?“ zeptal se Harry.

„Jsou ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů, hledají zločince, to jest tebe,“ řekl Moody.

Náhle se ozvaly rány po stěnách jako by na ně někdo bouchal kladivy. Po stropě uslyšeli kroky, stejně

tak i pod podlahou.

„Snaží se nás zmást, vědí že jsme tu,“ sykl Moody a odběhl ode dveří. „Všichni doprostřed místnosti

a to rychle.“

Všichni se shromáždili uprostřed kolem konferenčního stolku a všechny kryli svými těly Tonksová,

Moody, pan Weasley a Lupin.

„Dokážeme je porazit?“ zeptala se Ginny.

Moody se na ní lítostivě podíval.

„Ale to ne, už je pozdě, už nás mají,“ řekl.

„A co Harry?“ křikl Ron a Moody mu hned zacpal pusu.

„Ticho ty hlupáku,“ řekl mu.

„Hudiniho kouzlo?“ zeptal se Lupin.

„Hudiniho a zastírací?“ doplnila Tonksová

„Dobrej nápad kolegové,“ řekl Moody a namířil hůlkou Harrymu mezi oči.

V tom se ozvala rána a Harrymu se oči zavřely. Když je pak otevřel, zjistil, že před ním stojí druhý

Harry Potter a na všechny se usmívá.

„A teď toho pravého zastíracím,“ hlesla znovu Tonksová.

Moody znovu napřímil hůlku a klepnul jí Harryho po hlavě, ten teď cítil, jako by mu někdo na hlavě
rozbil vajíčko a žloutek a bílek mu stékal po hlavě. Hned celý splynul do barvy okolí.

„Harry, za chvíli sem vtrhnou,“ řekl Lupin a společně s ostatními členy řádu ho skoro svými těly

zalehli. „pokus se zůstat co nejvíc u země a jestli se odsud dostaneš, tak okamžitě jeď záchranným

autobusem za Brumbálem do Bradavic, my se o sebe postaráme, rozumíš?“

Harry přikývnul, ale to už ho Moody zalehl, až si Harry myslel, že mu rozdrtí kosti.

„A je to tady,“ řekla Tonksová a hlas se jí třásl. „A to jsem bystrozorem takovou chvilku a hned o to

místo přijdu.“

„Nebojte Tonksová, Brumbál nás z toho dostane,“ řekl Lupin. „Ještě nikdy jste nezažila příchod

Spékázétek?“

„Ne,“ odvětila.

„No, přinejlepším skončíme jen s pár zlomenýma nohama,“ řekl pan Weasley.

„Cože? Arthure?“ ozvala se paní Weasleyová.

„To bude dobrý Molly, zakryj Harryho, ostatním se zranění ošetří,“ řekl pan Weasley.

„Ale co když…“

„Oni mají povolení Harryho zabít, nás ne, Molly,“ utnul jí rázně pan Weasley a v tom se ozvala další

ohromná rána, okno se vsypala v mohutném třesku dovnitř, Moody ještě stačil zakřičet, aby všichni

zavřeli oči.

Hned na to se ozvala další rána a na stěně místnosti se objevila dlouhatánská hrozivá prasklina.

„Oni to tu zničí,“ hlesla Hermiona.

„To by jim stavební oddělení z ministerstva dalo,“ zažertoval pan Weasley.

Další rána, která se hrozivě rozlehla po celé místnosti.

„To je poslední, a je to tady,“ upozornil je Moody, vzal hůlku a vyřkl asi pět kouzel najednou, Harry

ještě zahlédl jak se kolem nich stáhla jakási síť, mlžný opar a nějaké proužky, které je nejspíš měly

chránit.
 Všichni měli vyděšené výrazy, jediný kdo se stále usmíval byl Harry číslo dvě, kterého Moody

vyčaroval pomocí Hudiniho kouzla.

V tom skrz dveře jako duch proplulo něco temného, od čeho se kouřilo. Bylo to jako temný stín,

nebylo poznat co to je, prostě jen černý, vznášející se flek.

„Ale ne, Amnézoň,“ zaklel Moody.

„Cože, Amnézoň?“ zeptal se Lupin.

„Můžu tě ujistit Molly,“ řekl pan Weasley. „že tu nebudou žádné zlámané nohy a ruce.“

„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Já jsem měla zkoušky s nimi moc ráda,“ řekl Tonksová.

„To mě u vás nepřekvapuje,“ řekl Moody.

„Myslíte Pošuku, že by je Aviášovo kouzlo zastavilo?“ zeptal se Lupin.

„Ne, ty zastaví jedno jediné kouzlo,“ odpověděl Moody.

„A?“ naléhala Tonsková, když už byl obláček prachu skoro uprostřed místnosti.

„Ale na tu hodinu jsem chyběl,“ řekl Moody.

„To si děláte legraci?“ sykla Tonksová.

„Měl jsem fujavici, co jsem mohl dělat?“ postěžoval si Moody.

Ale v tom se ten obláček černého prachu rozprskl na celou místnost.

Harry slyšel, jak malinkaté částečky dopadají na zdi jako malinkaté šípy, také slyšel bolestné syčení

jeho ochránců, dokonce i Ron a Hermiona zaúpěli.

Pak se znovu ozvalo ticho a temno, Harry zjistil, že nikdo z těch co byli spolu s ním v místnosti už

podle pohybů jejich těl nedýchá. To ho přímo děsilo k smrti. Stále to byl Harry, ne nějaký bláznivý vrah

a teď se bál čím dál víc.

PRÁSK!

Ozvala se zatím největší rána až všichni nadskočili a z Harryho spadli. Dveře se rozletěly na milión
kousků, krbem se dovnitř vyvalil štiplavý dým a zatemnil celou místnost. Hned na to dveřmi dovnitř

vtrhlo oslnivé světlo, Harry vymanil ruce z chumlu jeho strážců a přikryl si oči.

Dovnitř vpadli kouzelníci, alespoň tedy to Harry tak odhadoval, protože byly slyšet jenom kroky, takže

na sobě museli mít neviditelné pláště.

Po chvilce je ale spokojeně sundali a místnost zalilo místo štiplavého dýmu znovu světlo.

Prvního kouzelníka Harry hned poznal, byla to Umbridgeová se svou pleškou na hlavě po vypálené

mašli, kterou nápadně kryla kloboukem a teď měla v obličeji ten nejvítězoslavnější úsměv, jakého byla

schopna.

„Řekněte Popletalovi že je máme všechny, dokonce i Weasleyho,“ řekla svým písklavým hláskem, pro

ženu její postavy nezvyklým. „A také mu řekněte, že mu můžu osobně předat Pottera.“

Harry hořce polkl. Fideliovo zaklínadlo nefunguje, vidí ho.

Prach se v místnosti usadil a Umbridgeová s úsměvem zandala hůlku. Pak k Harrymu přešli

kouzelníci a začali kouzly nadzvedávat jeho kamarády.

Nakonec Umbridgeová znovu zvedla hůlku a pokynula k Harrymu.

„Tak Harry, udělej mi radost a zvedni se,“ řekla a klepla hůlkou.

„Udělat vám radost je to poslední co bych chtěl,“ řekl Harry naštvaně, ale v tom ztuhl, protože se

vedle něj vzneslo do výšky jeho vykouzlené dvojče. Stejně tak i Umbridgeová ztuhla a překvapeně

hleděla do míst, odkud Harry promluvil.

Teď to Harrymu docvaklo, ona celou dobu viděla jeho dvojče, Fideliovo zaklínadlo zabralo a on to

teď zpackal tím, že promluvil.

„Je tady v místnosti!“ křikla Umbridgeová a šlehla hůlkou.

V té chvíli se Harryho dvojče proměnilo v prach.

Opravdový Harry na nic nečekal, dveře byly na kousky, takže mu nic nebránilo v odchodu. Vyškrábal

se na nohy a pelášil ke dveřím, když mu Umbridgeová svým tělem zatarasila cestu.

 „Je někde tady, je pod Fideliovým zaklínadlem, chyťte ho!“ křičela.

„A jak, řekla jste, že bude vidět!“ křikl jeden z jejích kolegů.

„Měl být vidět! Krucinál! Chyťte ho!“ křičela Umbridgeová na celé kolo.

Harry měl v hlavě Lupinova slova, že musí jít hned za Brumbálem, jenže tady nechtěl nechávat své

přátele, Lupin ale řekl, že se o sebe postarají, v každém případě Brumbálova pracovna se zdála být o

mnoho příjemnější než Azkaban.

Naštval se tedy a začal nabírat sílu, zacouval dozadu a pak se vší silou rozeběhl proti Umbridgeové.

Nejdřív se mu zdálo, že se od ní odrazil jako od trampolíny, místo toho ale jí proletěl jako by byl duch.

Octl se rázem na odpočívadle v prvním patře a pelášil dolů do vstupní haly. Umbridgeová však byla za

ním a těsně před tím, než stačil vzít za kliku dveře vedoucí ven z domu zamkla a hned na to se přes ně

přehoupla masivní kovová závora.

„Nechte mě tu samotnou,“ řekla Umbridgeová a pohledem pátrala po vstupní hale.

„Ale madam, musíme ještě odvést…“ ozval se jeden z kolegů

„Řekla jsem, aby jste mě tu nechali samotnou,“ trvala na svém Umbridgeová. „Potter je přednější,

tamti se jen tak neprobudí.“

Ozvalo se hlasité práskání a hned na to se všechen její doprovod přemístil pryč.

Umbridgeová se ještě ujistila, že jsou samotní, Harry zjistil, že obraz paní Blackové je totálně zničen

nějakým zákeřným kouzlem.

„Ahoj Harry,“ řekla Umbridgeová láskyplným tónem a stále se rozhlížela po místnosti.

Harry rozhodně neměl v úmyslu jí odpovídat.

„Vím že nemáš hůlku, vím že jsi bezmocný,“ řekla Umbridgeová a láskyplný tón se změnil v

posměšek. „Přece si tu nebudeme hrát na kočku a myš, proč to neukončit dřív, dveře jsou zapečetěné,

nemůžeš odsud.“

V tom měla pravdu, teď už odsud nemůže, vzal za kliku, takže pevnými objekty projít nemůže, jako
to před tím udělal s Umbridgeovou. Nemůže nikam jít, ledaže by vyskočil oknem, jenže to bylo také

zapečetěné a vyskakovat z vyšších pater bylo nadmíru riskantní, ne-li bláznivé.

„Slibuju ti, že když se objevíš, nepředvedu tě Pánovi zla,“ řekla Umbridgeová.

Cože? Vždyť měl jít v nejhorším případě do Azkabanu, ne?

„Ano, slyšíš dobře, radím ti po dobrém, aby ses vzdal, nebo si to odskáčeš,“ řekla mu Umbridgeová

a sepnula ruce na prsou. „Víš, Lestrangová měla pravdu, na svůj věk jsi ten nejslizčí parchant, s jakým

jsem za ty dlouhé roky měla tu čest,“ řekla a stále se kolem rozhlížela, jako kdyby stála na pódiu a slova

přednášela všem divákům. „Ale rozhodně nechci skončit jako ona. Vážně ses mi líbil, když jsi psal ty

domácí tresty. Předstíral hrdinství v příšerné bolesti, zapíral své city, když jsem tě nenechala hrát ten

přiblblý famfrpál…“

Harry věděl, že ho chce donutit, aby se naštval a něco na ní vykřikl, jenže to opravdu neměl v plánu,

pořád stál u dveří a přemýšlel do dál.

V tom se stalo něco, čím Harry skoro nadskočil, Umbridgeová začala syčet a on tomu rozuměl.

„Můj pane, potřebuji pomoct.“ zasyčela do místnosti, až Harrymu přejel mráz po zádech.

„Můj pane, snažně vás prosím, pomozte mi najít toho chlapce a splnit tak můj úkol.“ zasyčela do

prostoru.

V tom se Harrymu málem podlomila kolena, jak ho jizva zapálila, příšerně teď bolela jako kdyby měl

hlavu v jenom ohni, Harry se však stále statečně udržoval, aby nezakřičel, avšak s nynější bolestí to

bylo skoro nemožné.

V tom se v prostoru ozval další syčivý hlas, i když to byl hadí jazyk, Harry jasně poznal, že patří

Voldemortovi.

„Chlapec je ještě zaklet Mistrálním kouzlem, ten idiot skřítek to nevěděl.“

„Děkuji můj pane, mockrát vám děkuji.“ žadonila Umbridgeová.

„Hlavně splň svůj úkol.“ zasyčel znovu hlas v místnosti.

 „Ano můj pane.“ řekla zase Umbridgeová a znovu se začala rozhlížet po místnosti.

„Tak to bychom měli,“ řekla tónem plným zadostiučinění.

Jestli někdy byl nejvyšší čas něco vymyslet, tak právě teď. Harry začal vzpomínat na to, co tu je k

útěku. Žádný Letax, nemá koště, neumí se přemísťovat, leda tak že by ho někdo odnesl…

Odnesl! Klofan!

Harry na nic nečekal a vyřítil se hlasitými kroky po schodech do nejvyššího patra.

„Kam to jdeš?“ křikla Umbridgeová a hnala se za ním po schodech. „Kam to jdeš ty spratku jeden

mizernej!“

Harry uháněl jak nejvíc mohl, začal zběsile dýchat, ale nejspíš to nebylo z těch schodů, ale z dané

situace, která byla přímo kritická.

Když dorazil před místnosti s hipogryfem, napadla ho hrozná myšlenka, naposledy ho přece k sobě

ani nepustil. Teď ale nebyl čas na to myslet, za Harryho zády se ozývalo supění udýchané Umbridgeové,

která se plahočila za ním po schodech.

Harry vtrhl do místnosti a zavřel za sebou dveře. Klofan na něho naštvaně koukl a vstal na všechny

čtyři připraven Harryho zase odehnat.

„Klofane prosím tě, tohle je otázka života a smrti,“ žadonil Harry, ale Klofan na něj stále odmítavě

koukal.

Harry se postavil přímo před něho, stále ještě vystrašeně oddychoval, ale nakonec se hipogryfovi

hluboce uklonil.

Klofan na něj chvíli koukal, stále měl odmítavý postoj a začal kopat pařáty do země.

Harry byl stále ukloněný a dýchal jako o závod, až ho v boku píchalo, ale nevzdával své snažení s

Klofanem.

V tom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná Umbridgeová.

„Přede mnou se neschováš!“ křikla. „To kouzlo se dá lehce zrušit,“ a mávla hůlkou do místnosti,
kterou rázem pokryl jakýsi zlatavočervený prach, Harry stále byl v úklonu, věděl, že to je jeho jediná

šance.

V tom se Umbridgeová podívala přímo na shrbeného Harryho a začala se smát.

„Tady jsi!“ křikla a smála se na celé kolo. „A ty si myslíš, že ti ta potvora pomůže?“ smála se pořád

dál až jí do očí smíchy vletěly slzy.

V tom Harry zaslechl dusot kopyt a hned na to řev Umbridgeové. Jenže to ho nevyvedlo z míry, tak

strašlivě moc si přál, aby mu Klofan věřil, že byl stále skloněný, až ho začaly bolet záda.

Pak se mu něco otřelo o vlasy, Harry se podíval vedle sebe, byl to Klofan, který právě povalil

Umbridgeovou na záda, takže upustila hůlku z ruky.

„Díky!“ hlesl Harry a vyškrábal se pracně na hipogryfův hřbet.

„Teď mi neutečeš!“ křikla Umbridgeová, vzala svůj hábit křikla do něj. „Potřebuju pomoc! Pošlete

sem pomoc!“ pak se zvedla na nohy a začala Harryho tahat dolů z Klofana.

Klofan jen letmo nadzvedl ohromnou silnou orlí nohu a šťouchl Umbridgeovou tak, že dopadla na

druhou stranu místnosti a omdlela.

Hned na to s Harrym vyběhl ze dveří, klusal po odpočívadle a pak po schodech do nižšího patra, kde

byla okna.

V té chvíli se po domě rozlehlo znovu práskání a kouzelníci se začali přemísťovat dovnitř.

Jenže Harrymu došla jedna vážná věc, Klofan se nemůže protáhnout nějakým obyčejným okýnkem.

Klusal kolem kouzelníků, kteří na Harryho vrhali kouzla, takže se jim musel těsně vyhýbat. Dole ve

vstupní hale bylo spousta dalších kouzelníků, Klofan vběhl přímo do nich, takže je porážel jako kdyby

běhal přes keře. Smršť kouzel byla ale už tak silná, že narážela i Klofanovi do těla. Ten se otočil a znovu

mocně kopl kopyty do dveří. Kovová závora však nepovolila.

V tu chvíli dostal Klofan zásah nějakým mocným kouzlem, protože zakřičel bolestí a podlomily se

mu přední nohy.
 „Vydrž!“ křikl Harry, ale v zápětí dostal také ránu kouzlem. Zatemnilo se mu před očima a cítil, jak

se mu oči zavírají.

Pevně zaryl nohama Klofanovi do slabin a popadl ho za peří.

Klofan to pochopil, zacouval až znovu porážel ostatní kouzelníky. Nabral tu největší rychlost jakou

mohl a narazil předníma nohama do dveří, které se rozlétly na kousky.

Hipogryf však bolestně zakřičel, Harry zjistil, že má Klofan nejspíš vážně poraněné přední nohy. To

už ale zamával křídly a nabíral výšku.

„JÓÓÓÓ!“ křičel Harry z posledních sil, protože to kouzlo co ho zasáhlo ho zmáhalo.

Klofan vyletěl vysoko nad mraky a bolestně skučel, Harry cítil, jak se třese po celém těle.

„Neboj, Brumbál si s tím už poradí,“ řekl Harry a hladil Klofana po hlavě.

Byl strašlivě rád, že je z nejhoršího venku, udýchaně oddychoval a vychutnával si konečně klidný

večerní vánek.

Jenže v tom se za ním ozvalo něco ohromného. Bylo to mohutné máchání křídel, které Harry už

jednou slyšel, křídel, které byly nejméně třikrát tak delší, než ty Klofanovy.

Věděl kdo to je, to nejstrašnější monstrum na světě, na které se nemůže dívat, protože by s ním pak

hned byl konec. Srdce jako by mu někdo nakopnul další vlnou strachu a začal pomaličku šílet obavami.

„Klofane zrychli!“ křikl Harry a proud větru hned zesílil, jak Klofan nabral ještě větší rychlost, až

měl Harry problémy se na jeho hřbetě udržet.

Pak se za Harryho zády začalo ozývat hluboké dýchání, dýchání, které jakoby vycházelo přímo za

Harryho zády. Ten mrazivý pocit smrti se ho zmocnil, aniž by se musel dívat na toho ohromného

testrála, který za ním teď máchal svými ohromnými netopýřími křídly.

Harry se udržel nedívat se za sebe, jenže Klofan, který až do té doby dělal různé kličky ve vzduchu,

při kterých Harry málem vypadl, se teď podíval za sebe a začal strašlivě křičet, až Harrymu zaléhaly

ušní bubínky.
 Klofan se zastavil ve vzduchu a otočil se k Démonovi. Stejně tak i Harry byl teď z nenadání přinucen

se mu podívat do očí.

Ohromné rudé testrálí oči a Démonova kápě se třemi rohy na hlavě, která teď k Harrymu natahovala

svou masivní okovanou ruku.

Harry jeknul strašlivou silou, protože se mu tělem prohnalo úplné tornádo bolesti a neštěstí, sevřelo

se mu hrdlo a začal se dusit, z očí mu vytekly slzy, pak je zavřel a aniž by to čekal zjistil, že Klofan pod

ním zmizel, protože přestal mávat křídly, takže teď oba dva padali dolů na zem.

Harry ještě stačil zahlédnout další desítku rozmazaných postav vznášejících se na košťatech v noční

tmě.

Kapitola 38.
Hrůzy věznice Azkabanu

(Upozornění: Tato kapitola je hodně krvavá,

pro ty co jí chtějí přeskočit,
je na jejím konci shrnutí událostí)
(!!! Varuji vás, pak budete nadávat !!!)

K limbání ze strany na stranu, zleva doprava, z jedné strany na druhou, stálé a rytmické klimbání

jako by Harryho tělo někdo položil na houpačku a neustále s ní houpal.

Mozek však stále nereagoval, byl nejspíš pořád ještě zastřen zastíracím kouzlem, které na něj Moody

použil, nebo mozek být zastřený nemohl? Proč se vlastně houpá a je mu zima? Oči stále nechtěly

poslechnout a otevřít se, jako by mu je někdo máčknul kleštěmi k sobě.

 Nejspíš to houpání ze strany na stranu ho probralo k životu, ale stále ještě nemohl být přece při

smyslech. Zemřel snad? Nebo je to nějaká pokřivená realita? Proč stále nic nevidí?

Pak se odněkud začaly ozývat hlasy a hluboký mohutný šum. Tyto zvuky stále sílily a nabíraly na

otáčkách, kvalita rozlišovacích schopností mozku z těch zvuků cokoliv pochopit se zdála být na dobré

cestě k normálnímu vědomí. Teď už jasně poznal ten zvuk, nebylo to šustění křídel, ani klouzání žáků

Bradavic po sáňkách, tohle byl hluboký silný šum moře, vln rozbíjejících se o něco, co mu ještě mozek

pořádně nemohl zpracovat, protože nutně potřeboval zrakové funkce těla.

Buch! V tom jakoby bičem Harry ucítil bolest v břiše, někdo ho musel dosti surově kopnout.

„Stávej ty hroudo hnusu!“ ozval se vulgární, chraplavý hlas a Harry schytal znovu kopanec do břicha

až vyplivl nějakou vodu, kterou ucítil v ústech.

Kopance jakoby mu pomohly vrátit se do reality, ozval se další vjem, začal cítit slanou vodu v ústech

míšenou s krví, cítil bolest po celém těle, domyslel si, že schytal už pár dalších kopanců před tím.

Konečně se ozval poslední ze šesti lidských smyslů, oči se mu otevřely a hned ho začaly pálit jako

čert. Dal impuls levé ruce kterou si v zápětí otřel celá víčka. Pravá ruka se také ozvala a pomohla té

levé v uklidňování nesnesitelného pálení očí. Přes ně stále nic neviděl, ovšem uši mu prozrazovaly, že

se nachází na místě plném lidí a čich mu oznamoval, že je tady mořský vzduch.

Nakonec konečně začal vidět, ale v zápětí začal litovat, že je otevíral. Postavil se na nohy, dřevěná

podlaha byla plná mořské vody, plné jakýchsi divných kousků, která tekla z jedné strany na druhou, jak

se loď nakláněla v mořských vlnách.

Harry teď jasně poznal, že je na jakémsi korábu, stál uprostřed dolní paluby nad otevřenou oblohou.

Koráb byl na první pohled starý a rozvrzaný, byl z poloviny ze starého masivního dřeva a zrezivělého

kovu. Byla stále noc a černé potrhané plachty korábu se na třech vysokých dřevěných stěžních mocně

nadouvaly. Na prostřední plachtě byl jakýsi znak, byla to helma s okovy. Na špici lodi byla vytesaná

dřevěná socha hrůzostrašného kostlivce v okovech, Harry se rozhlížel vyděšeně dál.

 _text

Škuner měl podle všeho jen tři paluby, nejspodnější byla pod čarou ponoru, nejspíš se zásobami a
Bůh ví čím vším ještě, protože se odtamtud ozývaly dosti strašidelné skřeky. Druhá paluba, ta na které
teď stál, byla z části pod čarou ponoru a zčásti nad. Byla však nejrozsáhlejší a spolu s Harrym tam bylo
přes třicet dalších lidí. Třetí a poslední paluba byla na zadní části korábu a když se na ní chtěl Harry
podívat, tak musel opravdu zvednout hlavu, protože se zdálo, že nepropustnou mlhu deště, který teď
kropil celou loď, neprohlédne. Podle všeho byl na třetí palubě kormidelník a jakási stráž, která dohlížela
na pasažéry ve druhé palubě.
Kovové a dřevěné zdobení lodi nahánělo husí kůži, odevšud trčely chrliče z různých potvor, všude se
válely kovové řetězy a útržky z plachet a Harry konečně zjistil, že ty kousky plavající ve vodě na palubě
jsou zbytky zvratků.
Tahle skutečnost mu opravdu projela celým tělem jako mrazivý blesk. Byla chladná noc, Harry
nevěděl, jestli to, co na něj padá jsou dešťové kapky, nebo voda z vln, které se rozbíjejí o bok tmavého
zrezlého korábu.
„Na co čumíš, holobrádku?“ ozval se znovu chraplavý hlas a udeřil Harryho do ramene.
„Dejte mi pokoj!“ křikl Harry na zjizveného muže a odběhl o kus dál, hned ale na naklánějící se lodi
ztratil rovnováhu a spadnul obličejem na mokrou palubu.
Ostatní se rozesmáli chrochtavými a chraplavými hlasy, ze kterých šel strach.
Harry se znovu pomalu postavil a pošel až na bok lodi, hned uviděl ty obrovské divoké a temné vlny,
které se ohromnou silou tříští o loď.
Pak se lekl, vedle něho se právě další zarostlý muž vyzvracel do oceánu, až se při tom pohledu
Harrymu zvedl žaludek a rychle se odvrátil. Připadal si tu jako na jiném světě, všichni na palubě, kde
teď byl, měli tak děsivé zjevy, na první pohled to byli zločinci, někteří brečeli a chouleli se v koutě, ty
většinou někdo provokoval nebo šikanoval, jiní zase shrbení a zdeformovaní, až z nich šel strach.
Harry pohlédl na palubu nad nimi, kde za mohutným kormidlem širokým asi metr a půl stál další
zarostlý muž, chybělo mu oko a přes tvář měl obrovskou jizvu. Vedle něho stáli strážní s hůlkami a
přísně koukali na vězně na druhé palubě. Některým chyběly prsty nebo dokonce celá ruka, někteří měli
opravdu celé kusy odříznutých těl, Harryho při tom pohledu začal popadat šok a celý se začal třást.
Další strážní měli další jizvy, plešaté hlavy a nestarané vousy, někteří měli klobouky, nebo děsivé róby
a hábity. Někteří dokonce na sobě měli kovové brnění, nebo jakousi kůži s ostny.
Hned mu to došlo, je na korábu, který odváží vězně do Azkabanu, ti nahoře jsou strážní, kteří mají
nejspíš své zranění způsobené během výkonu služby, avšak ani vězňové dole nebyli zdaleka nijak
odlišní. Harry tu a tam spatřil i nějaké ženy s dlouhými rypáky a shrbenými zády, které se spíš podobaly
ježibabám. Někteří z vězňů na Harryho pobaveně koukali a nespouštěli ho z očí. Šťouchali do ostatních
a něco jim říkali, přitom si na Harryho ukazovali.
„Ty si Potter, co?“ zaskřehotal ledový hlas vedle Harryho. „Řikal sem si, že se k nám jednou přidáš.“
Harry na něho vyděšeně koukl, měl pásku přes oko a jak vidno, chybělo mu kus čela, kde už stačila
kůže dorůst.
„K… co to je?“ zeptal se Harry, ale ani si neuvědomoval, jak moc vystrašený hlas má.
„Jsou Vánoce kluku, čtyřiadvacátýho,“ řekl muž a pousmál se svými žlutými zkřivenými zuby.
„Tohle je Bárka mrtvých.“
„Cože?“ zaúpěl Harry.
„Říká se jí tak proto, že většina vězňů, které veze, po pár měsících zemře,“ řekl zase a sledoval přitom
Harryho. Pak se k němu zazubeně naklonil a řekl. „Někteří i po pár týdnech.“
Harrymu se překotně zrychlil dech a začal klepat zubama, jak na něj působil strach a ledové kapky.
Začal pozadu ustupovat, až narazil do dalšího zjizveného muže.
 „Co blbneš ty idiote, chceš přes hubu?“ křikl zjizvený muž, do kterého Harry narazil a odstrčil ho od
sebe, až sebou Harry zase praštil na dřevěnou palubu a rozstříkl na ní vodu do prostoru.
„Chceš si se mnu začít spratku?“ nedal se odbýt ten s jizvou a zase se blížil k Harrymu.
„Já jsem nechtěl, byla to nehoda,“ vymlouval se Harry s obličejem plným vody.
„Ten je můj!“ křikl další plešatý muž a kopl Harryho do hlavy, až se mu zvrátila a on vyprskl proudy
krve.
„Teď ne, teď si slavného Pottera vychutnám osobně,“ křičel stále ten s jizvou a blížil se k Harrymu,
který křičel bolestí.
„Vopovaž se ty sajrajte!“ křikl ten plešatý a stáhl ruku na Harryho.
„Můžeme ho mít všichni!“ křikl další s vlasy až na ramena a svaly, že by jimi mohl zvedat lokomotivu.
„Ten je jedině můj, vypadněte od něho!“ křikl ten, co do Harryho zezačátku kopal, když se probral.
„Dejte pokoj vy vožralové!“ ozval se další a praštil toho plešatého do obličeje. Popadl Harryho a
zazubil se na něj. „Pomstím se ti za Pána zla, to ti přísahám,“ křikl a zazubil se na něj svým zlatými
umělými zuby, natáhl ruku a ubalil mu další ránu pěstí až Harry bolestně zaskučel.
„Táhni vod něho!“ křikl ten zjizvený.
„Jestli se ho jen dotknete!“ křikl ten ramenatý a vzápětí praštil toho zjizveného do břicha. Rázem se
další dva na něj vrhli a ostatní ho začali bránit. Strhla se taková mela, že jeden nevěděl, kdo je na čí
straně.
Harry s roztrženým retem a monoklem jako volské oko se začal udýchaně odsunovat ke straně lodi,
když v tom ho někdo popadl za límec. Byl to ten, co do něho když se probral kopal.
„Jen si řvi, tady ti nikdo nepomůže,“ řekl a páchlo mu z pusy. Popadl ho za vlasy až Harry zase bolestí
zakřičel. Zvedl ho za vlasy až na nohy a když se konečně postavil, ubalil mu další ránu do zubů.
Harry sebou praštil o hranu lodi a svalil se na záda. Před očima se mu začaly míhat skvrny a zvuky se
mu trochu ztrácely.
„Já jsem ještě neskončil!“ křikl zase ten chlap a uštědřil Harrymu nohou další ránu do krku.
Harry se začal dusit, chytil se za krk a splašeně se snažil chytit dech, zmítal se v bolestivých křečích
a nemyslel na nic jiného, než na tu strašlivou bolest.
Pak se náhle ozval křik, všichni se hned přestal prát a křičeli na celé kolo. Harry sebou škubl a
uslzenýma očima se podíval vzhůru.
Nad vězni na druhé palubě se vznášel temný mozkomor a vysával z nich štěstí. Všichni bolestně
křičeli a chvěli sebou, někteří lapali po dechu, druzí se zase váleli v křečích po palubě a křičeli na celé
kolo.
Harry sledoval, jak se k němu mozkomor blíží, celé tělo ho bolelo, pociťoval zármutek a ani k tomu
nepotřeboval jeho pomoc, jenže teď se ho zmocňovala úplná hysterie. Snažil se před ním couvat a
odrážet se rukama, celé tělo ho ale bolelo a mozkomor se k němu blížil o mnoho rychleji. Harry lapal
po dechu a dýchal tak zbrkle, že se až začal dusit. Třásl se jako osika, věděl že neuteče, zavřel oči a
čekal co se stane.
Mozkomor se přiblížil až k němu, těsně až k jeho očím, Harry cítil jeho přítomnost, neměl však
odvahu oči otevřít. Mozkomor jako by si ho prohlížel, pak se zvedl a vznesl se na rozhlednu na
prostředním stožáru.
Harry se stále třásl, brečel a zároveň se moc bál, na to aby plakal. Nemohl ze sebe vypravit slova, tělo
ho bolelo jako blázen a bolest neustávala stejně jako bičující vlny, které se tříštily o bok lodi.
Nakonec otevřel oči, většina ostatních vězňů byla stejně mimo a vykulená, jako on sám.
Po čtyřech dolezl do kouta a zůstal tam sedět v mokré vodě. Celý se třásl jako čerstvě narozené štěně
a jeho mysl byla jakoby vypnutá. Ještě stále nemohl uvěřit kde že to je. Bolest pomalu upadávala a
Harry si už zvyknul na krvavou chuť v ústech. Nejvíc na něj ale nejspíš dopadl ten kopanec do hlavy,
protože cítil, jak ho celé tělo brní.
Zachumlal se do jakéhosi přehozu jako malé dítě a křečovitě ho svíral. Neměl odvahu vstát, nebo
cokoliv podniknout, natož pak utéct.
Bál se, celý se třásl a stále se rozhlížel na všechny ty rozzuřené kouzelníky, kteří na Harryho koukali
se smrtí v očích. Přece nemůže opravdu jet do Azkabanu, vždyť tam zemře.
Po asi čtvrt hodině, nebo půl se vlny utišily, Harry to také zaznamenal a začalo mu to být divné.
Vyškrábal se na nohy a vyhlédl zpoza stěny lodi.
 V mlze deště v dálce zahlédl nějaký mlžný ostrov, který se rýsoval na obzoru. Zdálo se, že jsou v
závětrné části a tak zde nejsou velké vlny.
Rozvrzaný koráb se však stále přibližoval a chlapec viděl ostrov čím dál jasněji.
Zahlédl i jakousi výstupní plošinu ze stejně tak starého dřeva, ke které zanedlouho koráb přirazil a
zůstal u ní nehnutě stát.
Padací dveře na boku škuneru se rozevřely a na palubu vstoupili další dva strážní, kteří nevypadali o
moc příjemněji, než ti co byli na třetí palubě.
„Všichni ven!“ křikli a začali vězně tahat na výstupní molo.
Harryho popadli vzápětí a vystrčili ho ven z lodi, až málem znovu ztratil rovnováhu a zmateně se
rozhlížel. Hrad nahoře stále ještě pod mlžným oparem deště a nebyl vidět.
V zápětí se Harry rozkoukal po molu, bylo o hodně větší, než se na první pohled zdálo. Blízko vězňů
stála skupinka shrbených lidí s pochroumanými prsty a odškrtávali si je. Některé z vězňů však odváděli
napravo, odkud se v zápětí začaly ozývat strašlivé řevy, při kterých zaléhaly uši. Harry se při tom křiku
třásl ještě víc, ti zapisovatelé doprava posílali opravdu velkou část vězňů.
„To jsou obzvlášť nebezpečný případy,“ ozval se hlas vedle Harryho, byl to ten muž s páskou přes
oko, ten co mu chybělo kus čela.
„Cože?“ zeptal se znovu Harry vystrašeně.
„Pokud tě ministerstvo shledá tak nebezpečnym, že bys moch někoho kousnout, tak ti vyrazí zuby,“
řekl mu.
Harrymu se zatajil dech, zaostřil na místo, odkud se ozýval strašlivý řev a zahlédl, jak právě jeden
muž klečí na zemi a druhý se rozmáchává mohutnou palicí. Hned na to bolestně zkřivil obličej, protože
se ozvala další rána řevu, když palice dopadla.
Harryho teď popadla třesavka nejvyššího stupně a začal panikařit. Ministerstvo o něm určitě řekne,
že je nebezpečný a tohle nechce zažít.
„Musím utéct,“ vyhrkl na muže s páskou.
„To bych ti neradil,“ odvětil mu chrchlavým hlasem. „Pak vyražení zubů bude ta jediná věc, která ti
bude dělat starosti.“
„To ne!“ křikl Harry. „To přece nejde,“ žadonil a sledoval, jak se blíží k zapisovatelům, kteří třídili
vězně.
„Je to legrace!“ křikl na něj muž s páskou. „Mě už je taky jednou vytřískli, dokonce několikrát, ani
umělý mě nenechaj,“ řekl mu a otevřel pusu. Opravdu v ní neměl ani zub.
Harry si uvědomil, že je ještě moc mladý na to, aby přišel o zuby, že to prostě není možné, to musí
být nějaký sen. Jenže dav za ním ho popostrkoval dopředu, takže to sen nebyl.
Srdce mu tlouklo jako lodní zvon a rvalo mu proudy krve do ztuhlého těla. Harry měl v očích panickou
hrůzu a začaly se mu podlamovat kolena.
„Neboj se kluku, poprvé je to nejlepší!“ křikl na něj zase ten muž s páskou.
To už ale přišli na řadu.
„Jméno!“ křikl vousatý zapisovatel.
„H-h-h-ha-har-Harry,“ zakoktal Harry a klepal se jako několik osik najednou.
Zapisovatel vzhlédl Harrymu do tváře a hned měl jasno.
„Tebe se ani na jméno ptát nemusím, doprava!“ křikl a Harry ztuhnul jako když zkamení.
„Tak si to užij!“ křikl na něj muž s páskou.
„Ty už je nemáš, tak pokračuj dál!“ křikl na muže s páskou zapisovatel.
Harry se blížil k místu, odkud vycházel ten příšerný řev, hned pod sebou zahlédl kaluž tekoucí krve,
která skapávala do vody skrz mezery v masivních starých dubových trámech mola.
V tom ho drápnul za límec nějaký ramenatý chlap a podrazil mu silou nohy tak, že dopadl na kolena.
Harryho srdce teď přímo svádělo závod o život, mohlo skoro vyletět z hrudníku, jak mu bilo tak silně,
až to bolelo.
Muž ho chytil za vlasy a za bradu, čímž mu otevřel pusu. Harry se zajíkal strachem a zatínal zuby.
Cítil dokonce bolest i když se mu ještě nic nestalo.
„Tak zůstaň!“ sípl na něj ten muž a popadl obrovskou palici z dubového dřeva. „Neboj, jen to trochu
štípne.“
Harrymu tekly po očích slzy a zajíkal se strachy, kdyby teď stál na nohou, určitě by mu povolily. Muž
se však rozpřáhl až z palice odletovaly kapky vody z deště, který zmáčel molo v téhle černé noci.
Harry zahlédl rozpřaženou palici a v tu ránu ztratil hlas i dech. Zavřel uslzené oči a přestal cítit strachy
celé své tělo.
Ty vteřiny pro něj byly jako celé hodiny, když se palice začala přibližovat k jeho hlavě. Slyšel jak se
kapky deště tříští o její povrch a jak se tento zvuk k němu přibližuje, až byl u něj docela.
„Přestaňte!“ křikl zapisovatel a zastavil muže s palicí těsně před dopadem na Harryho. „Myslel sem,
že toho parchanta za to co proved pošlou na vylomení zubů, ale jak se zdá, tak mu to odpustili.“
Harry otevřel oči a začal se dusit kapkami deště, jak tomu nemohl uvěřit. Jako by veškerá tíha z něho
slezla a dala mu konečně pokoj.
„Vězeň 103 472,“ ozval se hlas za Harrym a hned na to Harry ucítil takovou bolest, až si myslel, že
opravdu schytal ránu do zubů.
Začal řvát bolestí na celé kolo a svíjel se v příšerných křečích. Něco ho strašlivě pálilo na zádech, tak
strašlivě, že to bylo jako by mu někdo odřízl kus kůže.
„Neřvi ty pitomče a vstávej!“ křikl na něj někdo.
Harrymu slzely oči znovu a znovu, možná že i brečel, ale to ho nezajímalo, ta bolest byla přímo
nesnesitelná.
Pak ho někdo znovu popadl za límec a vláčel ho po molu jako pytel brambor. Harry ještě zahlédl, jak
ho vlečou od místa, kde stál muž s rudě rozpálenou železnou tyčí, na jejímž konci byl nápis 103 472,
který mu před chvílí vypálil na záda.
Nakonec ho v bolestech odvlekli až k dalšímu místu na molu, byly tam ohromné železné koule
různých velikostí.
Harryho stále pálily záda, cítil jak má v kůži vypálenou šestici čísel a jak to strašlivě zapálí, když si
na to sáhne.
„Potter?“ ozval se zřízenec u železných koulí. „Tobě dáme nějakou menší, aby tě měli mozkomorové
ještě při smyslech.
Hned na to mu k noze připnul kovový obojek, od kterého se táhnul řetěz až k velké v průměru
dvaceticentimetrové železné kouli.
Harry se o to ale nestaral, stále cítil pálení v zádech, které ne a ne skončit. Oblečení, skrz které mu
nápis propálili na kůži teď smrdělo, Harry cítil, jak v těch bolestivých místech krvácí, nebo se mu to
možná zdálo, jak mu po zádech skapávaly kapky deště.
„Takže všichni za mnou,“ ozval se shrbený strážný s holí v jedné ruce a v druhé držel na železném
kruhu asi desítku masivních kovových klíčů. „radši nechtějte vědět co uděláme s těmi, kteří nepůjdou.“
Všichni se začali vláčet za strážným, jen Harry stále udýchaně ležel. Neměl sílu se zvednout a natož
pak se vláčet se železnou koulí do toho ohromného strmého útesu. Všichni už skoro odešli a Harry stále
ležel na molu, vypadalo to zle.
„Vstávej, tady ještě není čas umírat,“ řekl někdo a postavil Harryho na nohy.
Byl to zase ten muž s páskou přes oko, Harry mu byl trochu vděčný, ale v zápětí toho litoval, protože
muž si k němu začal čuchat, jako by ho snad chtěl sežrat.
„Já vás varuju!“ zakřičel strážný z předu kolony vězňů.
Harry sebral železnou kouli do náruče a začal se společně s tím mužem s páskou přes oko belhat
nahoru po strmém skalnatém svahu.
Železná koule se zdála být těžší, než Harry předpokládal. Po rozteklém bahně mu klouzaly nohy a
tělo ho odmítalo dál nést.
Po chvilce výstupu se mu nohy začaly plést, Harry nevěděl, kterou zvedá a jakou vykračuje, byl z
poloviny v transu a téměř neviděl na cestu. Celé tělo ho zase začalo bolet jako synchronizovaný
orchestr, který hraje nikdy nekončící hudbu. Cesta se stále točila dál a dál, a hlavně výš a výš. Zdálo se
skoro nemožné dosáhnout vrcholu.
Harry začal po chvilce zakopávat o vlastní nohy. Po kluzkém povrchu už nebyl schopen udržet
rovnováhu a nakonec dopadl obličejem do bláta a zůstal ležet.
Už to prostě dál nešlo, nemohl jít dál, to by byla větší šance, že ta koule se odkutálí i s Harrym až na
vrchol.
„Víš co tu dělaj s těma, kerý nejdou?“ ozval se mu nad obličejem zase muž s páskou před oko.
„Dejte… mi… pokoj,“ hlesl neslyšně a vyčerpaně Harry.
 „Prý tu mají kouzlo, které funguje stejně jako šlehání bičem,“ řekl mu ledově. „Dokonce mají u
nebezpečných případů povolení použít kletbu Cruciatus,“ řekl mu stále pobaveně a ledově.
Harry začal vzlykat, ležel tam vyčerpaně s obličejem k zemi a potichu vzlykal do bláta. Věděl jak je
ta kletba bolestivá, ale také věděl, že se nezvedne. To všechno ho dohnalo k úzkostlivému pláči.
„A víš co dělají těm, na které nezabere ani to?“ pokračoval dál a mluvil mu těsně u ucha. „Začnou ti
řezat končetiny.“
Harry se překotně nadechl až nabral břečku s hlínou a vzápětí jí vykašlal. Byl v koncích. Tohle byla
bezvýchodná situace, uříznout někomu zaživa ruku musí být snad ještě bolestivější, než Cruciatus.
Vzpomínal si na něco, co by ho povzbudilo. Ale co?
Lexter mu přece říkal, že i když se člověk cítí na konci svých sil, vždycky ještě má v sobě sílu jít dál,
nevzdát to a pokračovat.
Harry zatnul zuby a vyšvihl se na kolena, pak hned na nohy. Popadl odhodlaně železnou kouli která
ho tlačila dolů a začal vyšlapovat kopec dál.
Cítil jak mu nohy brní, jak se mu podlamují kolena, jak pracuje na sto deset procent a možná ještě
víc. Ovšem nevzdal to, zařekl možnost, že by tu zůstal ležet a pevně vykračoval dál nahoru.
Ve předu zaslechl jak se někteří vězňové vzbouřili, ale strážný je hned poranil nějakým kouzlem,
takže hned pak křičeli bolestí a museli pokračovat dál.
Nakonec se konečně skalisko začalo měnit v rovnou cestu a Harry zahlédl poprvé hradby Azkabanu.

_text

Čím víc se k nim blížil, tím víc se vzduch zdál být takový jedovatý, nebyl v něm dostatek kyslíku,
takže se spousta vězňů, včetně Harryho začalo dusit a museli dýchat o to rychleji.
Bylo tu chladno, Harry jasně viděl hradby zamšelého hradu, jehož věže byly v temných mračnech
nasáklých vodou, ze kterých padaly kapky deště. Hradební zdi byly na první pohled ohromné a masivní,
sem tam byl vypadlý kus kamene a stopy po nějaké omítce byly dávno pryč. Hrad měl tak málo oken,
až se zdálo, že tam žádné nejsou a ty které tam byly, byly tak černé, že z nich až šel strach. Všude kolem
prolétávali netopýři a skučení větru bylo tady nahoře tak silné, že mnoho vězňů ztrácelo rovnováhu.
Šli po jakési štěrkové cestě, podél níž hořely modré pochodně. Všechno tady nahánělo strach, stromy
tu kolem byly tak staré, že Harry jejich stáří odhadoval na několik tisíc let, neměly na sobě ani jeden
lístek, takže vypadaly strašně strašidelně.
Došli k nějaké bráně s padacím mostem. Brána byla obrovská, hlavně pak vysoká, neměla na sobě
žádnou kliku, ani zámek. Avšak měla černé kování nejrůznějších, většinou hrůzu nahánějících tvarů,
jako například, lebky, meče a nože, kosti, sekyry, uprostřed pak hrozivý znak Azkabanu. Dokonce
nahoře nad bránou, jako by majestátně čněl ohromný chrlič ve tvaru rozzuřené dračí hlavy.
„Noví vězňové!“ zakřičel strážný s holí někam do hradeb a zůstal stát i se zástupem vězňů za sebou.
Všichni se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe a mohutnost všeho tady nahoře jim naháněla strach a to i
Harrymu.
Hned na to se ozvala ohromná kovová rána a brána se začala pomalu majestátně otevírat.
Za ní se objevila temná místnost, ale všechny hned zaujali dva mozkomorové, kteří teď vyšli ze
vchodu a začali si prohlížet nové vězně, kterým hned začala tuhnout krev v žilách.
Harry hořce polkl a koukal, jak se oba mozkomorové zastavili u něho a se zájmem si ho prohlížejí.
Nevěděl co má cítit, všichni teď na něj civěli, avšak měli stejně vystrašené pohledy jako samotný Harry.
„Tak pokračujeme!“ křikl strážný.
Hned na to se všichni poslušně začali valit bránou dovnitř do hradu. Harry se naposledy zhluboka
nadechl a vešel za nimi. Stále ho však zmáhala tíha železné koule, kterou musel nést a také bolest v
celém těle.
V tom Harryho něco popadlo za rukáv a tlačilo ho to stranou. Byl to mozkomor, ať se to Harrymu
líbilo, nebo ne. Svou plesnivou a shnilou rukou, která smrděla na míle daleko ho vlekl do nějaké chodby,
která byla tak strašlivě úzká, že mohla snad měřit jen půl metru v šíři.
Mozkomor však Harryho nepouštěl a ten si konečně mohl prohlédnout zdi a výzdobu hradu.
Vlastně to vůbec nebyla výzdoba, když přešli do další uličky, ne o moc širší než ta předešlá, hned na
Harryho dolehl klaustrofóbický pocit, co ale bylo horší je, že po celém hradě se ozývaly bolestné křiky,
jako by tu někdo stále někoho mučil. Nářek byl tak strašlivě bolestný a trpící, že se to pravdu jen těžko
dalo poslouchat.
Pak se Harry lekl ještě víc, něco ho chňaplo za nohu, Zjistil, že to je jakási polomrtvá uříznutá ruka,
která visela na kovovém háku ve zdi.
Harry se jí rychle uvolnil ze sevření a klepal se strachy po celém těle. Pomalu začal zapomínat na
bolest, protože se začínal čím dál víc bát toho, čím právě prochází. Ještě slyšel, jak se sun koulí ostatní
vězňů rozléhá stejně jako ten bolestný křik po celém temném a chladném hradě. Chodby tu byly všechny
neosvětlené, takže Harry skoro nic neviděl, stačilo to ale aby zahlédl kusy končetin a hlav visících ze
stropu za masivní kovové a zrezivělé řetězy, všechny tyhle kousky těl lidí i jiných tvorů tu tlely a hnily,
čímž dodávaly hradu tak odporný zápach, který mohl ocenit opravdu jen mozkomor.
Když procházeli chodbami a místnostmi, Harry viděl kolem samé propadliště, které byly chytře
schované, aby si jich nikdo nevšiml. Také procházeli přes jakýsi můstek, pod kterým tekl nějaký
odporný sliz, nad kterým se vzduch mlžil, ve slizu plavali jacýsi tvorové podobní hadům a ještěrkám,
sem tam dokonce proplavala i necelá lidská kostra.
Jednou vešli do hrozné místnosti, kde byly cely vězňů s ohromnými širokými mřížemi, za některými
nebyl nikdo a někde zase na Harryho někdo zlostně pokřikoval, takže se pak k nim v pokřikování přidala
celá místnost. Byla odporně vyzdobená, sochy tu měly odporné tvary různě zkroucených lidí s
odpornými obličeji a sem tam se povalovaly různé klece s mrtvolami zvířat, na kterých si pochutnávaly
praskavými zvuky krysy a po zdechlinách se plazili odporní červi.
Netopýrů tu bylo habaděj, také tu byli ti nejhnusnější duchové, které kdy Harry viděl, dokonce párkrát
narazil na mrtvolu, která se sama hýbala a jak si všimla Harryho, hned se k němu rozběhla. Naštěstí se
hned za Harrym objevil mozkomor a ta mrtvola hned ztuhla a hleděla si svého.
Byla tu zrcadla, která Harryho poněkud podivně zkreslovala, nebo ho neodrážela vůbec. Některá ho
dokonce lákala, aby se na ně stále díval.
Nakonec ho mozkomor zavlekl do dalšího vchodu a začali stoupat po točitém schodišti stále nahoru.
Nějak pohled mozkomora dodával vyčerpanému Harrymu ještě vůli pokračovat dál, opravdu ho jeho
přítomnost moc nepovzbuzovala.
Došli až do nejvyšší věže, kde foukal takový vítr, že ačkoliv byla celá z kamene, tak se sama o sobě
kymácela ze strany na stranu. Dokonce i křik, který se ozýval po celém hradě zde zanikal, jak ho vítr
odnášel pryč z věže.
Ocitli se v malé místnosti, kde v jedné zdi byla u země malá díra tak pro jednoho člověka. Mozkomor
se na Harryho otočil a svou shnilou rukou mu ukázal právě na tu díru.
Harry znovu hořce polkl, nohy se mu klepaly tak, že věděl, že ho každou chvílí zradí a podlomí se
mu, přesto se ale spustil na všechny čtyři, pustil železnou kouli na zem a začal se soukat do toho úzkého
a teď jak zjistil i slizkého otvoru.
Stále lezl dál a mráz, který na něj působil mu přejížděl celým tělem. Myslel si, že ulezl už nejmíň
několik metrů, když konečně narazil na konec.
V tom ho někdo zezadu strčil, Harry vyklouzl z průlezu a začal padat.
Nakonec dopadl do něčeho mokrého. Tělem mu projela vlna bolesti, jak si při pádu narazil celé tělo,
musela to být alespoň dva metry výška.
Cítil, jak se mu nekontrolovatelně pohybuje pár žeber, které měl nejspíš zlomené a bolestivě mu
narážely do orgánů. Vzápětí ale přestal myslet na bolest, protože si uvědomil, že leží asi v deset
centimetrů hluboké lázni krve, která byla po celé podlaze téhle kulaté místnosti o průměru čtyři metry.
Harry se chtěl co nejvíc dostat z krve pryč, ale nešlo to, začal couvat ke zdi, v zápětí pod ním něco
prasklo a on uskočil.
Stoupl na jakousi kost, pohlédl na stěnu a vystrašeně vykřikl. Byla tam celá kostra, která byla
přidělaná okovy ke zdi.
 _text

Harry se začal rozhlížet po celé místnosti, bylo tu těch koster snad deset, některé dokonce na sobě
měly ještě shnilou kůži a oblečení, jiným už dávno vypadly oči z důlků.
Harry teď zažíval úplná psychická muka, tohle bylo pro něj moc, snažil se utéct, vyškrábat se po stěně,
ale bylo to marné, stěny byly pokryty jakýmsi kluzkým slizem, který se mu přichytával na ruce.
Ze shora dolů padaly mrazivé kapky, které se sem dostávaly oknem vysoko nad Harryho místností,
oknem jímž se dovnitř občas dostalo ostré modré světlo blesku a ozářilo tu strašlivou podívanou.
Uviděl, jak u stěny je asi metr široký šikmý otvor ve zdi, kterým se nejspíš myslí záchod, ačkoliv se
z hlubin toho otvoru ozývalo děsivé krysí ťapání.
Byla to kruhová místnost se slizkými zdmi, bez jakéhokoliv východu, jeden jediný byl nejspíš ten
úzký průlez několik metrů vysoko.
Harry se schoulil do klubíčka co nejdál od páchnoucích koster. Byla mu zima, třásl se po celém těle
když na něho ze shora dopadaly ty mrazivé kapky, měl strach, měl strašlivý strach.
Jak tam tak seděl v kaluži krve schoulený u stěny a na konci svých sil, rozplakal se, protože ten žal,
který v sobě skrýval tímhle vyplul napovrch. Začal plakat a vzlykat na celé kolo, začal si uvědomovat,
jak mu strašlivě chybějí jeho přátelé, jak by jim teď klidně odpustil, i kdyby mu udělali cokoliv, jen být
třeba i na Grimmauldově náměstí, nebo i u Dursleyových.
Stýskalo se mu po rodičích, kteří mu teď jako dvě spřízněné duše chyběly nejvíce.

„Jídlo!“ křikl někdo z dáli a Harryho vytrhl ze spaní.

Že by to byl všechno jenom zlý sen? Ale byl tak skutečný a děsivý. Harry otevřel oči a zjistil, že je
stále schoulený u stěny téhle kobky s podlahou plné krve.
V tom ze shora na něj něco začalo padat. Dokud to Harry nezahlédl, tak mu připadalo, že mu na hlavu
padá bláto.
Dopadání ustalo, otevřel oči a zjistil, že všude kolem je poházená nějaká kaše, která se rozpouští v
lázni krve. Koukal na to jako na to nejhorší jídlo, které kdy mohl dostat, spíš to vypadalo a smrdělo
jako šrot pro prasata, než jídlo pro člověka.
Náhle se z otvoru, který měl sloužit jako toaleta vyhrnuly tři krysy a začaly plavat ke kusům šrotu na
zemi. Hned se do nich pustily jako nějaké hladové piraně.
Jedna dokonce zamířila k Harrymu, který na to všechno vyděšeně koukal. Snažil se jí odstrčit rukou,
ale vzápětí ho do ní bolestivě kousla.
Harry s ní začal cloumat, protože se nechtěla pustit, ruka ho strašně pálila bolestí, jak krysa nechtěla
povolit, konečně se odtrhla a to i s kusem Harryho kůže.
Začal křičet bolestí na celé kolo a mnul si ruku, ze které teď čišela krev, ta krvežíznivá krysa ale jako
by teď dostala po té ochutnávce ještě větší hlad se začala drát po jeho noze.
Chtěl nohu zvednout, ale strašlivě ho zabolelo v hrudníku, jeho zlomené žebro silně zaprotestovalo.
Krysa se mu zahryzla do nohy přes potrhané kalhoty a znovu se nechtěla pustit. Ostatní krysy už dožraly
rozpuštěný šrot a začaly se také hnát na Harryho.
Harry se postavil těžce na nohy a snažil se je odhánět. Všechny se mu ale sápaly po nohou jako nějaké
žrací stroje, chňapaly po něm, ta první krysa se konečně znovu odtrhla, Harrymu se podlomila bolestí
noha a padnul celým tělem do lázně z krve.
V další chvíli zjistil, že se na něj ty tři krysy vhrly jako supi na mršinu. Jedna se mu dostala pod
kalhoty, druhá mu okusovala ruku a třetí mu útočila na obličej.
Harry se rozkřičel, ale neměl sílu se postavit, máchal kolem sebe a snažil se je odehnat, krysy mu ale
způsobovaly takovou bolest, jakou si ani nedokázal představit, užíraly mu doslova kusy těla a kůže.
Podařilo se mu odrazit jednu z nich, ale na jejím místě se hned objevila druhá a začala ho kousat.
 V tom se z otvoru ve zdi začaly hrnout další houfy krys jako nějaký obrovský roj včel, který se hnal
přímo na Harryho.
Ta bolest, kterou teď prožíval mu vyčerpala poslední síly, znovu se přestal bránit a smířil se, se svým
osudem. Ruce ho brněly bolestí, jako kdyby mu je někdo rozmačkal, krysy po něm začaly lézt a jedna
z nich se začala vyšplhávat k jeho krku.
Uviděl jak míří na jeho tepnu, jak jí nemůže zastavit, až opravdu dosáhne Harryho krku a zahryzne
se do něj.
Harry se znovu rozkřičel, krysa se naštěstí netrefila do tepny, ale i tak to štípavě pálilo a bolelo.
Padnul znovu bolestí obličejem do lázně z krve a stále cítil, jak ho ty mrchy škubou po těle a trhají z
něho oblečení.
Když v tom z ničeho nic škubání ustalo…
Harry zvedl hlavu z krve a rozhlédl se po temné kobce. Po krysách už nebylo ani památky, už ho nic
nekousalo.
Znovu se přisunul ke zdi a díval se po svém těle. Byl v tak naprosto zuboženém stavu, že se to nedalo
popsat slovy.
Obličej měl neuvěřitelně zdeformovaný, jak ho zmrzačili na Bárce mrtvých, cítil stále krev v puse od
té hrozné lázně tady v té kobce. Stále cítil zlomené žebro, které mu bolestně naráží do orgánů při každém
pohybu a teď navíc měl na mnoha místech okousané tělo.
Podle toho, jak ty krysy vyváděly věděl, že už nemůže usnout, jinak by ho sežraly ve spaní, i když
vlastně by ho sežraly tak, či tak.
Harry si vzpomněl, že jsou Vánoce. Je čtyřiadvacátého, nejspíš ráno a všechny děti si teď rozbalují
dárky a radují se ze splněných přání. Všichni jsou se svou rodinou, blízkými, nebo kamarády, mají se
rádi a užívají si Vánočních svátků.
A Harry? Umírá v kobce s kostlivci a krví, kde ho požírají krysy.
Při téhle myšlence se znovu rozplakal. Když si uvědomil, že jsou Vánoce a on že tady umírá, aniž by
se mohl bránit, tak ho popadl zatím největší stesk.
V tom se ozvala rána ze shora kobky. Harry sebou škubnul až ho zase zabolelo celé tělo. Uslzeně se
podíval nad sebe, kde se nad ním právě vznášeli dva mozkomorové.
Popadl ho amok, něco mezi pláčem a šílenstvím, chtěl ještě couvnout, ale už byl u zdi, na konci svých
sil a mozkomorové se snášeli k němu.
Tak tohle byly Harryho Vánoce, pokud si něco měl přát jako dárek, tak to právě teď.
Místo toho ale z uplakaného Harryho začal první mozkomor sát štěstí mohutným nadechováním
rozléhajícím se po celé kobce. Hned se přidal i druhý a Harry začal křičet bolestí. Pláč se ještě prohloubil
a on plakal snad nejvíc v životě. Znovu v dáli uslyšel křik své maminky, jak jí vraždí Voldemort, znovu
začal cítit ještě horší smutek, který z něj doslova bral poslední kapičky života. Vánoce, které pro něj
znamenají smrt, to je dárek pro tak utrápeného Harryho?
Harry začal padat do mdlob a přestával přes srdceryvný nářek své maminky a přes svůj pláč, vědět o
světě. Jsou Vánoce, tak by si člověk něco měl přát.
Harry měl jedno jediné přání, být se svými přáteli…
„Expecto Patronum!“ křikl hlas ze shora a něco ozářilo kobku.
Harrymu se pláčem klížily oči, ale stačil zahlédnout jak něco oslnivě zářivého mocně odehnalo
všechny mozkomory pryč z kobky.
V tom se ozvalo ticho.
V příštím okamžiku dolů dopadl na nohy nějaký muž a začal se rozhlížet po temné kobce.
Harrymu se zastavil dech, právě uviděl tu nekrásnější věc v životě.
Kašlal na bolest, kašlal na strasti, postavil se i přes strašlivou palčivou bolest svého těla na nohy a
rozběhl se celý uplakaný Lexterovi do náruče.
Objal ho a nechtěl ho pustit, nehodlal ho pouštět ani na vteřinu, protože si myslel, že by ho zase ztratil,
plakal přitom srdceryvným žalem a mačkal se na Lexterovu hruď.
„Bože Harry,“ hlesl Lexter. „Je mi to tak líto, je mi to strašlivě líto,“ říkal třaslavým hlasem.
„To je jedno, to je jedno…“ bědoval uplakaně Harry a stále se tiskl na Lextera. „Už vás nepustím, už
vás nikdy neopustím.“
„Ani já tebe Harry,“ řekl smutně Lexter a hladil chlapce po vlasech. „Strašlivě jsi mi chyběl, člověk
si na tebe rychle zvykne, hned mu přirosteš k srdci.“
Lexter si ho prohlížel, jak je ve strašlivém stavu a jak i přes to, že když teď prožívá neuvěřitelnou
bolest, tím jak se na něj mačká, tak ho stejně nehodlá pustit. Uviděl jeho otrhané šatstvo a tělo, zubožený
obličej a hluboký žal, kterým mu brečel na rameno.
„Už je to dobrý,“ říkal dál Lexter a poplácával ho po ramenou, aby mu dodal kuráž. „Už se ti nic
nestane, to ti slibuju.“
Harry se však stále nemohl odtrhnout, to co zažil v posledních hodinách ho přímo dohnalo k šílenství,
právě teď měl přímo záchvatný pláč, který nemohl zastavit.
„Harry, už je to dobrý, slyšíš?“ řekl znovu Lexter a odtrhl se od něj. Koukal jak se na něj znovu sápe
a jak skoro o sobě neví. „Už je to dobrý!“ křikl mu do ucha a zatřásl s ním.
Harry se částečně vzpamatoval a pohlédl mu uplakanou a poraněnou tváří do očí. Viděl jak Lexter
také cítí úzkost a jak na Harryho ustaraně kouká.
„Už je to dobrý, Harry…“ uklidnil ho Lexter.

Slibovaný souhrn událostí kapitoly 38.

Harry prožije krvavou jízdu na Bárce mrtvých, starém rozvrzaném korábu, který odváží vězně do
Azkabanu. Tam také po strastiplné cestě skončí, v hrozivé kruhové kobce v nejvyšší věži, na konci
svých sil, kde si na něm pochutnávají krysy a snaží se ho vysát mozkomoři. Na poslední chvíli Harry
pronese poslední vánoční přání v životě, aby byl zase se svými kamarády, hned na to jsou mozkomoři
vyhnání a v kobce se objeví Lexter. Harry tomu nemůže uvěřit, pláče štěstím a objímá Lextera.

Kapitola 39.
Splněné vánoční přání
„J ak… jak… jak.“

„Hned ti to vysvětlím, Harry,“ zarazil koktajícího Harryho Lexter.

Harry plakal štěstím, stále nemohl uvěřit vlastním očím, Lexter je opravdu živý! I přes to, že ho na

vlastní oči viděl zemřít.

Lexter si povzdychl a nechutně se rozhlédl po krvavé kobce.

„Parchant jeden mizernej,“ zaklel a vzal hůlku z hábitu.

Mávnul s ní, v tu ránu krvavá lázeň zmizela a nahradil jí hřejivý červený koberec, Harry myslel, že
snad dostal nové nohy, protože mu právě hřály na koberci blahem. Lexter mávl znovu, koule přidělaná

řetězem k Harryho noze a kostlivci u zdí s hlasitým zapraskáním také zmizeli. Lexter však zase mávl

hůlkou a slizké zdi včetně toho odporného otvoru se změnily v pečlivě naštukovanou zídku hřejivé

oranžové barvy. Lexter mávl zase hůlkou a hned ze shora přestalo pršet a dole se objevil krb, který

vyslal na promrzlého Harryho vlnu tepla.

Harrymu zase ukápla slza a padnul na kolena před krbem. Byl to pocit, jako kdyby se celou dobu

válel ve sněhu a teď zalezl do teplé vany.

„Lehni si,“ řekl mu Lexter.

Harry se na něho podíval a ani neváhal, hned praštil tělem na teplý koberec.

Lexter si k němu klekl a mávl nad jeho žebry hůlkou se slovy: „Brakiam elmindo.“

Harry téměř jekl blahem, jeho žebro se narovnalo přesně do své polohy a bolest po celém těle jím

způsobená byla ta tam.

Lexter ještě znovu mávl hůlkou a Harryho poranění od krys a kopanců se zacelilo a znormalizovalo.

Harry si připadal, jako kdyby ho dávali do nového těla, srdce mu bušilo blahem a on neměl slov.

Jenom nevěřícně hleděl do zakouzleného stropu, ze kterého teď visel zářivý lustr, který překrásně

osvětloval místnost.

Lexter však stále neskončil, mávl hůlkou a vykouzlil postel, vzápětí Harryho kouzlem nadzvedl a

položil na ni.

Pak ho přikryla teplá peřina a Harry nemohl uvěřit jaký právě má pocit.

„Já už jsem mrtvý?“ zeptal se Harry slabým hláskem.

„Ne…“ řekl Lexter a usmál se na něj. „jen se asi konečně cítíš, jako každé dítě když jde spát o

Vánocích.“

Harry na něho unaveně hleděl, hlavu měl na polštáři a blahem se mu zavíraly oči, ale mozek mu to

nedovoloval, stále měl spoustu otázek.

 „Děkuju,“ hlesl Harry.

Lexter se na něj znovu pousmál a upravil mu peřinu, aby byl celý přikrytý.

Pak se obrátil a vykouzlil si vedle postele pohodlnou židli, do které se v zápětí posadil.

„A abych nezapomněl, mám pro tebe dárek,“ řekl Lexter a vyndával něco z kapes. „Vlastně jsou to

dva dárky.“

Vstrčil Harrymu pod polštář jeho hůlku a nasadil mu brýle.

Harry nevěřícně zamrkal a mohl užasnout z toho, jak jasně vidí. Vůbec si nevzpomněl, že vlastně

celou tu dobu tady v Azkabanu neměl brýle.

„Nechápu…“ hlesl zase Harry potichu. „jak to tady někdo může vydržet.“

„To se ti nedivím,“ řekl Lexter. „Téhle kobce tady v Azkabanu říkají Dared’ar, je tady jen jediná

taková.“

Harry chvíli přemýšlel a cítil, jak se mu dech zklidňuje.

„Takže,“ pokračoval Harry. „Oni mě poslali do té nejhorší cely?“

„Přesně tak,“ řekl Lexter. „Tahle cela je stavěná, aby tu vězni umírali. Byla zakázaná, ale ministerstvo

před tisícem let vydalo jakýsi zákon, že se sem smějí posílat ti nejhorší vrazi, jaké kdy svět spatřil,“ řekl

Lexter a odmlčel se, Harry ho však stále poslouchal. „Pro tohle století byl vybrán Pán zla, že si tady

odpyká svůj trest, ale jak tak vidím, nestrachuje se Popletal poslat mladého chlapce do Dared’ar.“

Harry si vychutnával ten příjemný pocit, kdy ho nic nebolí a peřina je hřejivě teplá.

„Popravdě tím, že tě sem poslal bych řekl, že je to také vrah,“ pravil Lexter se znechucením.

„Myslíte Popletala?“ zeptal se Harry.

„Ano,“ přisvědčil Lexter. „Po tom útěku z Grimmauldova náměstí tě ministerstvo někam na den zašilo

a nakonec bystrozorové dostali zprávu, že jsi byl poslán do Azkabanu, do téhle cely.“

„Myslel jsem, že jste mrtvý,“ řekl Harry unaveným hlasem.

„Vlastně se dá říct, že jsem byl,“ řekl Lexter. „Ale když ses na mě tak tlačil a já zahlédl tvé děsivé
myšlenky… je mi to hrozně líto, že jsem nepřišel dřív.“

„Hlavně že jste tu,“ řekl Harry a poprvé za několik dní se usmál.

Harry už neměl sílu mluvit, tak strašlivě ho zmáhala únava, že toho nebyl schopen. Lexter to na něm

viděl, ale on se stále ještě chtěl ptát, bylo tu tolik otázek.

„Vycítím ti otázky z hlavy, nemusíš nic říkat,“ řekl mu Lexter.

Harry se zamyslel na otázku, co se Lexterovi stalo.

„Podle toho co z tebe cítím, sis byl až podivně jist, že jsem po smrti,“ řekl udiveně Lexter.

‚Zdálo se mi to, viděl jsem, jak vás Démon dostal.‘ zamyslel se v duchu Harry.

Lexter zvážněl a začal uvažovat.

„Cvičil jsi Nitroobranu?“ zeptal se Harryho.

Ani by člověk nemusel být telepat, aby zjistil, jaká by Harryho odpověď byla.

Lexter se pousmál a rozhodil ruce.

„Co s tebou mám dělat,“ dodal s úsměvem. „Tolik problémů pro nic.“

‚Co se vám stalo?‘ ptal se dál Harry v duchu.

„Ano, popravdě řečeno ty dva měsíce pro mě byly strašlivé,“ řekl Lexter a zase zvážněl, o tomhle

tématu se mu mluvilo opravdu špatně. „Vlastně jsem opravdu umíral, jak už víš, Démoni se vyžívají v

nemocích a nemocných,“ řekl Lexter a mrknul na Harryho.

Harry moc dobře věděl, kde se tohle dozvěděl, v knihovně s omezeným přístupem.

„Přesně to, co by na tvém místě provedl tvůj otec,“ dodal s úsměvem Lexter. „Vlastně ani nevím,

jestli mě měl ten Démon v úmyslu zabít. Potom co se mi delatatizovala hůlka… co je delatatizace?“

odtušil Lexter Harryho otázku. „To je způsob, jakým Démon odzbrojí kouzelníka, hůlka se ti rozpustí

v ruce a ty jsi bezbranný,“ řekl a pokračoval.

„Myslel jsem, že protikouzlo na delatatizaci umím, ale mýlil jsem se. Hned na to jsem se snažil zůstat

při pohledu Démona při vědomí, ale ani to se mi nepodařilo, vím že mi Démon nějak na dálku…
zvláštním způsobem sáhl na srdce a zdeformoval ho, že… no asi bych ti neměl popisovat detaily,

zkrátka jsem se druhý den vzbudil v nemocnici u Svatého Munga a doktoři mi bez servítek řekli, že

umírám. Hned jsem se ptal, jestli jsi v pořádku, protože mi došlo, že ten Démon musel jít pak po tobě,

když mi ale řekli, že v novinách vyšel další výtisk novinek o takzvaném… školním páru, tak mi bylo

jasné, že jsi naživu,“ dodal Lexter a usmál se na Harryho.

Harry se zamyslel na otázku. ‚A co bylo dál?‘

„No, spíš než jako pacient, jsem si tak připadal jako pokusná krysa. Měl jsem jakousi nemoc srdce,

které mi postupně selhávalo. Doktoři zkoušeli všechno, dokonce mi ho i kouzly vyndávali ven a zase

zpátky, ale na kletbu Démona nic nepomohlo,“ řekl Lexter hořce. „Musím ti říct, že ty dny pro mě byly

peklo, zažil jsem snad všechny druhy bolesti a pocitů, jaké si dovedeš představit a protože jsem

bystrozor, tak si kvůli mému výcviku nebrali servítky,“ řekl Lexter a zkontroloval, jestli je Harry stále

ještě vzhůru, ten však stále napjatě poslouchal a v hlavě se mu honila věta: ‚A co bylo dál.‘

„Zkrátka, po čase vzdali snažení, nebo lépe řečeno jsem ho vzdal já. Přečetl jsem si v novinách, co se

ti stalo na tom zápase famfrpálu…“ řekl Lexter a pohlédl mu vážně do očí. „o to víc jsem ale chtěl být

u tebe a ochránit tě. Slíbil jsem tvému… chci říct, slíbili jsme si přece že se nevzdáme, pamatuješ?“

Harry přikývl.

„Byl za mnou jeden z našich kontaktů ze školy a řekl mi o tom, jak špatně vycházíš s přáteli a jak se

na tebe všichni v tuhle dobu dívají.“

‚Kdo to je ten kontakt?‘ ptal se ho v duchu Harry.

„Víš že ti to nemohu říct, jde o bezpečnost,“ řekl Lexter. „Ano, nemůžu ti to říct, protože by to z tebe

Pán zla vytušil, máš pravdu Harry, to je ten důvod, ale garantuji ti, že bych ti to neřekl, ani kdybys byl

docela obyčejný kluk, protože to je zkrátka tajná informace, jedno ti ale říct můžu, je to člen Fénixova

řádu,“ řekl Lexter a doufal, že tak obměkčí Harryho chtivost po tom, dozvědět se totožnost toho člověka.

„V každém případě pracuje pro Brumbála a ne pro Pána zla nebo nějaké bulvární plátky,“ dodal ještě
Lexter.

„V prosinci se můj stav zhoršoval čím dál víc,“ pokračoval ve vyprávění. „srdce se mi svíralo a

nechtělo pracovat, cpali do mě ještě poslední lektvary, na které přišli, ale nemělo to cenu. Zbývala

jediná možnost, doktoři jí nikdy nepoužívají, ale u mě jako u bystrozora byli ochotní udělat výjimku,

ovšem já jsem moc nechtěl… hned se k tomu dostanu,“ odtušil Lexter Harryho otázku.

„Pak v novinách napsali to s tou sépií a s tím odsouzením k doživotí v Azkabanu. Okamžitě jsem

odhodil noviny a přestal váhat. Doktoři ale měli problémy to sehnat, jednalo se totiž o jistého vzácného

ptáka… ne, nebyl to fénix, jak ty si myslíš, jeho slzy na mě už zkoušeli dávno, ty také nepomohly.

Ten tvor se jmenuje charadrius. Nakonec ho splašili v nějaké čínské samurajské nemocnici a druhý

večer ho konečně dostali k Mungovi. Celou dobu jsem trnul, co se s tebou stane. Lupin mě ujistil, když

u mě byl naposledy na návštěvě, že udělá co bude v jeho silách, aby tě ochránil a odvedl do bezpečí. I

když jsme s Lupinem kamarádi, chtěl jsem se o tom přesvědčit sám a nevěřil jsem, že by dokázal

vzdorovat Spékázédkům, to jsou zatraceně ostří hoši. Potom jsem se dozvěděl, že Grimmauldovo

náměstí je celé zbourané a po tobě nejsou nikde ani stopy.

Naléhal jsem na doktory a konečně ke mně charadriuse přivedli. Charadrius je vzácný pták Harry,

který se nedá ochočit, to on se rozhodně, jestli bude spolupracovat, nebo ne. Má neuvěřitelnou

kouzelnou moc, ovšem na druhou stranu je děsivá. Pokud jseš nevyléčitelně nemocný, charadrius se od

tebe odkloní a odlétne. Toho jsme se všichni báli, pokud by to totiž udělal, tak bych natotata zemřel.

Ale měl jsem z pekla štěstí, někdo tam nahoře ještě nechtěl, abych odešel na spánek.

Charadrius se nade mnou sklonil, v tu chvíli jsem myslel, že snad omdlím, měl rozhodnout, jestli budu

žít, nebo umřu. Jenže v tom otevřel zobák a začal do sebe něco vysávat přímo z mého srdce. Po asi

minutě zobák zavřel a odlétl pryč.

Nemohl jsem tomu uvěřit…“ říkal dál Lexter. „byl jsem vyléčený, přesně jako to popisují staré

historické prameny, charadrius mě uzdravil. Doktoři si mě tam chtěli ještě nechat, ale v noci jsem
vyklouzl, proměnil se v orla a mířil jak nejrychleji jsem mohl sem. Už jsem se dozvěděl to o tobě, že

sem pojedeš. Věděl jsem, že každá minuta tady strávená navíc může ukončit tvůj život a s tím jsem se

prostě nemohl smířit. Slíbili jsme si navzájem si pomoci, no a nakonec jsem ten nenalezitelný Azkaban

našel. A díky bohu, jsem přišel včas.“

Harry na něj koukal zabalený pod peřinou svýma klidnýma zelenýma očima a bedlivě poslouchal jeho

povídání.

„Ale dost o mě,“ řekl dál Lexter. „co se dělo s tebou? Když jsem mluvil o tom školním páru, tak jsi

najednou nevěděl, o čem mluvím, jak to?“ ptal se udiveně Lexter.

‚Já nevím, o ničem takovém nevím.‘ pravil Harry v duchu.

Lexter se zamračil a přisunul se k Harrymu. Pak mu dal ruku nad hlavu a zavřel oči. Chvíli zamračeně

kroužil rukou nad jeho hlavou až najednou vyplašeně ucukl.

‚Co se stalo?‘ ptal se hned Harry.

Lexter na Harryho chvíli překvapeně koukal a pak řekl. „Chlapče jeden nešťastná, co ti to všechno

udělali?“ řekl Lexter a nevěřícně na Harryho koukal. „Ty si vůbec nepamatuješ na Cho?“

Harry se tvářil nanejvýš zmateně.

„Je v tobě mocné kouzlo, ukryté hluboko v mysli…“ řekl Lexter. „to neodstraním,“

‚Myslíte to spojení s Voldemortem?‘ ptal se Harry.

Lexter chvíli přemýšlel a pak se ptal dál.

„Slyšel jsem, že za tebou na každém kroku pořád chodí Alfons Odkouřil,“ řekl Lexter a Harry přikývl.

„Také jsem slyšel, co jsi mu udělal, doufám že sis uvědomil, že za to neneseš zodpovědnost.“

‚Ale nesu.‘ řekl Harry v duchu. ‚Kdybych cvičil nitrozpyrit, tak by do mě Voldemort nepronikl.‘

„Víš co, Harry?“ řekl Lexter. „Co se stalo, stalo se, nechme to být. Důležité je, že jsem konečně s

tebou a můžu tě ochránit i kdyby před samotným Pánem zla,“ řekl Lexter a pak se znovu na Harryho

usmál. „Harry, víš proč tě ten Gryf rozplakal?“

 Harry nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jsou to neobyčejně inteligentní zvířata a on viděl, jaký zármutek v sobě právě držíš.“

Harry tázavě nadzvedl obočí.

„Víš…“ pokračoval Lexter. „jedním z nejlepší způsobů jak si ulevit od bolesti, kterou jsi prožíval, je

prostě to vyplakat. Ten Gryf to věděl, nevšiml sis, jak ses… alespoň na chvilku potom přestal cítit tak

bídně?“

Harry se nad tím zamyslel a uvědomil si, že to je vlastně i pravda.

„Říká se, že problémy je nejlepší vybrečet a pak se ti uleví,“ řekl Lexter s úsměvem. „jenom

zabedněnci ten zármutek v sobě drží a dusí, až pak se nakypí do nepřeberných výšin.“

‚Kvůli tomu Odkouřilovi, jsem za ním už víckrát nemohl jít.‘ pravil Harry v duchu.

„Odkouřil byl u nás na oddělení známý tím, že se s ničím nepárá…“ řekl Lexter a pak ještě s úsměvem

dodal. „Vsadím se, že ti nějak zkomolil jméno, co?“

Harry přikývl.

„Mě odjakživa říkal Lux Letax,“ řekl Lexter a pousmál se. „Luxi taxi, na to si vzpomínám a ten jeho

zvyk kouřit Letax, no prostě hrůza.“

Harry byl rád, že si může konečně promluvit s někým, komu může plně důvěřovat, že konečně má

společnost, rozhodně lepší než ti mozkomorové a krysy, pak si ale uvědomil, že ty mozkomory přece

Lexter vyhnal.

„Nedozví se o tom, že jste mi pomohl?“ řekl tentokrát Harry nahlas.

„Zcela určitě,“ řekl Lexter zasmušile. „Ale i kdyby mi Brumbál výslovně zakázal tě nezachraňovat,

stejně bych ho neposlechl.“

„Kde je Brumbál?“ zeptal se Harry.

„Právě teď válčí s Popletalem úplnou revoluci,“ řekl Lexter. „Popletal poslal nevinného a hodného
kluka do Dared’ar, což je přímo nestoudné, naopak Popletal má zase trumf v kapse v podobě Fénixova

řádu, jenže nemůže nijak zaútočit, protože Fénixův řád neporušoval zákony, takže jej nemá za co stíhat.

Brumbál ale za mnou přišel, než jsem zmizel. Tu noc, když jsem chtěl vylétnout oknem ven v podobě

orla, tak se tam objevil… podle mě ten chlap ví všechno,“ dodal ještě Lexter. „řekl mi, že nanejvýš

souhlasí s tím, abych se za tebou vydal, skoro mi to přikázal. Ale řekl mi, že tě odsud nesmím dostat

ven.“

„Proč?“ vyhrkl hned Harry.

„Protože by mu to sebralo jeden z jeho trumfů proti Popletalovi. Řekl mi prostě, abych tady s tebou

byl a zpříjemnil ti vězeňský pobyt dokud nenastane čas se vrátit do Bradavic,“ řekl Lexter a pousmál

se.

„Co když na vás zaútočí další mozkomorové, nebo strážní?“ ptal se Harry.

„S mozkomory si hravě poradím, mám jednu nesmírně silnou šťastnou vzpomínku, na kterou si

vždycky vzpomenu a co se týče místních strážných, ti jsou vůči mým schopnostem jenom slabý

odvárek, věř mi,“ řekl s úsměvem Lexter. „Ale teď už bys měl spát, Harry,“ upozornil ho. „A neboj se,

budu tady na stráži, nedovolím, aby se ti něco stalo.“

„A co Hermiona a Ron?“ zeptal se po chvilce Harry.

„Brumbál je všechny stačil odnést, pak musel budovu srovnat se zemí kvůli tajemství, která v ní byla

ukrytá.“

„To on to zničil?“ divil se Harry.

„Přesně.“

„A kde je Fénixův štáb teď?“ ptal se Harry.

Lexter se ušklíbl a zklamaně zakroutil hlavou.

„Vlastně to sám ani nevím, ale i kdybych to věděl, už ti to nemůžu říct.“

Harry se zatvářil tak, že ho to nepřekvapuje.

 „A co Klofan, je v pořádku?“ uvědomil si Harry.

„Klofanovi nic není, shodli jsme se že v Grimmauldově náměstí jenom trpěl, takže byl odvezen do

kolonie Hipogryfů v jižním Irsku,“ řekl Lexter. „Ale neboj se, budeš ho moci navštívit,“ dodal ještě

zasmušilému Harrymu. „Víš proč se tam Spékázédka dostali?“ zeptal se ho Lexter.

Harry zakroutil hlavou.

„Pán zla po svém zrodu před dvěmi lety začal pracovat hned na několika důležitých věcech. Jedna z

těch nejpodstatnějších byla Fideliovo zaklínadlo,“ říkal Lexter. „Pán zla předpovídal, že by ho nějaký

chytrák zase proti němu mohl použít, prý má své tajemné zdroje a prameny černé magie, od kterých

dokázal zjistit vše o zrodu toho zaklínadla. Zjistil, že se jím nedá proniknout, jedině kdyby ho strážce

tajemství prozradil, to víme všichni. Jenže Brumbál udělal chybu, když vzal i úlohu strážce tvého

tajemství. Pán zla dokázal z černé magie zjistit, že když je někdo více než jednotným strážcem tajemství,

jsou obě tajemství ohrožena těmi, kterým je samotný strážce tajemství prozradil a to se ještě více

potvrdí, když je někdo svědkem zrodu jednoho z těch Fideliovo zaklínadel.

Jak jistě víš,“ pokračoval dál Lexter. „jeden z nich byl i Krátura, který dostal od manželky Luciuse

Malfoye, příbuzného Blackovic rodu příkaz se vetřít do místnosti, až bude Brumbál provádět a

prozrazovat Fideliovo zaklínadlo na tobě. Jenže Brumbál nebyl takový hlupák, jak si Pán zla myslel,

když uviděl Kráturu, který se vetřel do místnosti, hned ho napadlo, že by to na příkaz Luciusovy

manželky mohl vyzradit Pánovi zla. Členové řádu jí tedy dokázali na poslední chvíli ukrýt, jenže Pán

zla byl snad ještě chytřejší, protože tenhle Brumbálův tah předpovídal. Luciusova manželka je pyšná

ženská a tak se nechtěla na příkaz smrtijedů skrývat, také na to doplatila, jenže Pán zla se pojistil tím,

že unesl z Azkabanu Lestrangovou.“

Harry teď vykulil překvapeně oči.

„Ano Harry“ řekl Lexter. „a můžeš si domyslet, jak Lestrangová, Siriusova sestřenka poslušně

Kráturovi přikázala říct to, co Pán zla potřeboval.“

 Lexter se na chvíli odmlčel a poposedl si na svém křesle.

„O Umbridgeové jsme měli podezření už od konce tvého pátého školního roku, když jí Brumbál

vyváděl ze Zapovězeného lesa,“ pokračoval dál Lexter. „Brumbálovi do školy vtrhli úředníci a začali

zabavovat nebezpečné předměty, prý od té havárie s tebou byl pan ministr nucen provést tento

promyšlený tah vyčistit školu od všech nebezpečí, Brumbál měl přikázáno být u toho jako ředitel

přítomen, jinak měli právo prý udělat i něco závažnějšího. Hned jak mohl se vydal na Grimmauldovo

náměstí na pomoc, dokonce opravdu těm úředníkům utekl a musela to za něj vyřizovat profesorka

McGonagallová, ale bohužel přišel už pozdě. Naštěstí alespoň dokázal ještě zachránit ostatní, kteří byli

v bezvědomí a nemohli se bránit.

Ještě před tím ale dostal echo od jednoho člena Fénixova štábu o tom, co se na tebe chystá. Měl tak

akorát čas poslat Fawkese, protože z Bradavic se nedá přemísťovat a zvláště pak když tam byli ti

úředníci. Musel se spolehnout na členy řádu, že tě ochrání, ovšem kdyby to selhalo, byla ještě jedna

maličkost. Brumbál také tušil, že Pán zla se něčím pojistil, v naším případě Lestrangovou, takže tě ještě

zaklel Mistrálním kouzlem, což nikdo kromě Brumbála nevěděl a také kvůli tomu to jediné kouzlo

zabralo.

Ovšem bohužel nikdo nemohl předpovídat, že se tam po tvém útěku objeví Démon, který tě nakonec

dostane,“ dopovídal Lexter a odmlčel se.

Harry si to všechno srovnával v hlavě, nemohl uvěřit tomu, v jaké ještě před chvilkou byl situaci a

teď tu leží v teplém pelíšku a Lexter mu bez servítek povídá všechno, i to, co by mu jiní zatajili.

„Ale jak už jsem řekl Harry, měl by sis odpočinout,“ řekl Lexter.

„A co Hermiona a Ron?“ zeptal se ještě dychtivě Harry, protože mu v téhle chvíli připadalo to, za co

se na ně zlobí směšné.

„Ti jsou v pořádku a věř mi,“ řekl Lexter s úsměvem. „že kdyby věděli, že jsem sem šel, neváhali by

ani minutu a už by byli na cestě.“

 Pak se ale zvedl ze židle a sundal Harrymu brýle z nosu.

„Takže Harry, přeju ti dobrou noc,“ řekl mu ještě Lexter, než se obrátil a hůlkou zhasl kouzelný lustr

na stropě.

„Chtěl bych vám ještě něco říct,“ ozval se Harry ve tmě.

„Ano?“ zeptal se Lexter, který se zase uvelebil podle skřípání ve svém křesle.

„Děkuju, že jste tady,“ hlesl Harry ospalým hlasem.

„To už jsi mi jednou říkal,“ řekl mu na to usměvavě Lexter.

Kapitola 40.
Vzpoura v Azkabanu
„S nídaně!“ ozval se hlas vedle Harryho ucha, ten otevřel oči a do nosu mu zavoněl čerstvý toast,

vajíčka, džem, kakao, slanina a ovoce.

Lexter se nad ním skláněl s tácem se snídaní a nasazoval mu brýle.

„Takže, jak jsme se vyspali?“ zeptal se ho Lexter, když mu předal tác s jídlem.

„Spal jsem jako zabitý,“ řekl Harry sarkasticky. „To všechno vy?“ zeptal se Lextera a ukázal na tác.

„Měl by ses kouzla s jídlem naučit Harry,“ pravil na to s úsměvem Lexter. „bystrozorové je umí, aby

si když jsou na nějaké misi mohli udělat jídlo, naštěstí tuhle snídani opravdu není těžké vykouzlit,

nechceš to naučit?“ zeptal se Harryho, zakouslého do toastu.

Harry dychtivě pokýval hlavou a potom co dokousal sousto ještě doplnil. „Potom, co jsem tady zažil,

by se mi to rozhodně hodilo.“

„No… tady by ti to stejně bylo na nic,“ řekl mu Lexter.

Harry se na něj zmateně podíval a v duchu se zeptal ‚A proč?‘ (zeptal se v duchu, protože do sebe
soukal další sousta snídaně.)

„Neměl jsi hůlku,“ napověděl mu Lexter. „ani bystrozorové nedokážou kouzlit pokročilá kouzla bez

hůlky.“

„Ale Brumbál…“

„Ano, Brumbál, ten ano,“ přisvědčil Lexter. „Víš Harry, jsou tři lidé na světě, kteří dokáží kouzlit

složitá kouzla bez hůlky.“

‚Brumbál a… ještě Voldemort?‘ zeptal se Harry v duchu.

„Ještě že to nevyslovuješ,“ řekl mu káravě Lexter. „Ale máš pravdu, Pán zla, Brumbál a pak ještě

jeden.“

Harry se na Lextera zamyšleně zamračil a přemýšlel kdo asi ještě může kouzlit bez hůlky?

„A vy?“ zeptal se Harry.

„Ne, díky za tvojí důvěru, nepopírám, že jsem to nezkoušel, ale i když je o mě známo, že jsem dobrý

bystrozor, tak něco tak složitého mi nikdy nešlo.“

„Tak kdo teda?“ ptal se Harry a loknul si kakaa.

„Nooo…“ protáhl Lexter zamyšleně. „Myslím, že ti to ještě neřeknu, protože až dostanu povolení tě

odsud odvést, tak to právě bude naše první zastávka.“

„Pojedeme k němu?“ zeptal se Harry.

„A kdo řekl, že je to on?“ pousmál se Lexter.

„Jak to, že je kouzlení bez hůlky tak těžké?“ ptal se dál Harry.

„Víš, sice by tě tohle měl učit profesor Kratiknot, ale dobrá. Kouzelník se od normálního mudly liší

spoustou věcí, ta hlavní je asi jeho kouzelná moc. Koluje ti v žilách a je tvou nedílnou součástí, je to

jediná energie v tvém těle, která ti nikdy nedojde, nikdy se neunaví a nikdy nepřestane fungovat. Avšak

má i jednu nevýhodu.

Ta kouzelná moc v tvém těle je totiž… dá se říct nezkrotná. Před tisíci a tisíci lety jsme my kouzelníci
ve skutečnosti nekouzlili, protože jsme to neuměli. Spousta z nás byla opovrhována kvůli tomu, že

vznikaly nehody, jaké se ti přihodily, když jsi například nafoukl svou tetu, zkrátka nekontrolované

kouzlení.

Jenže v dřívější době bylo o mnoho více lidí, kteří uměli ovládat vůlí své tělesné funkce, dokázali v

meditacích věci, které si normální člověk nemůže ani představit. Pokud jeden z těchto lidí měl

kouzelnou moc, tak jí, jako Brumbál a Pán zla, dokázal užívat bez hůlky.

Až později se vymyslely kouzelné hole a hůlky. Jsou to vlastně takové… dá se říct hromosvody, které

soustředí nezkrotnou sílu do hůlky, s jejíž pomocí kouzelník svou moc ovládne a pošle ji s daným

zaklínadlem určitým směrem.

Dokázat soustředit tu nezkrotnou sílu do jistého bodu, například prstu, nebo ruky, vyžaduje

neuvěřitelné psychické úsilí a soustředění. Kdybych měl počítat, kolikrát jsem se o to pokoušel… nikdy

mi to nevyšlo a většinou to skončilo katastrofou.

Ovšem dá se to udělat. Když jsi například pociťoval příšerný vztek, který vycházel přímo z tvého

srdce, tvé kouzelné schopnosti vylétly napovrch a odvedly přesně svou práci, jako v případě tvé tety

nebo oka té obří sépie,“ dodal Lexter s úsměvem. „Ovšem to platí jenom u složitých kouzel,“ zakončil

to Lexter.

„A existují nějaká složitá kouzla, která se dají vyčarovat bez hůlky?“ ptal se dál Harry.

„Pokud jseš Brumbál, nebo Pán zla, pak všechny,“ podotkl Lexter. „Samozřejmě že existují, ale je

nesmírně složité, se je naučit.“

Harry dokusoval poslední zbytky snídaně a stále ho zmáhala potřeba se naučit nějaká obranná kouzla

v případě, že nebude mít žádnou hůlku.

„Jedno z takových kouzel uměl například Sirius,“ ozval se znovu Lexter. „Vlastně ho umím i já a

Pettigrew… už ti svítá?“

Harry ani nemusel dlouho přemýšlet, bylo to jasné.

 „Zvěromágovství,“ řekl Harry.

„Přesně,“ podotkl Lexter. „právě proto, že se to kouzlo provádí tvým tělem a ne hůlkou je tak složité.“

„Takže bych se mohl změnit i kdybych neměl u sebe hůlku,“ napadlo Harryho.

„Stejně tak, jako Sirius a spousta dalších uteklo z vězení,“ řekl Lexter. „Ale nemůžeš se to naučit za

jeden den, Harry,“ zarazil ho hned. „Popravdě, jakmile tvé tělo projde první transformací, tak už to pak

jde samo, první proměna je vždycky nejtěžší.“

„A proč?“

„Víš, tvé tělo si na to zkrátka přivykne,“ řekl Lexter. „nehledě k tomu, že ty zjistíš postup, jak se to

dělá, postup, který vyhovuje speciálně tobě. U přeměňování se stala už spousta nehod, hlavní problémy

jsou ty, že čaroděj se promění v nějaké zvíře a pak už se nevrátí, v dávných dobách kvůli těmto nehodám

museli prožít celý zbytek svého života v těch zvířecích tělech.“

Harry bolestně zkřivil obličej, když si představil, jak by musel žít celý život v těle prasete. A vlastně

proč prasete?

„A může si kouzelník vybrat, do jakého tvora se promění?“ zeptal se Harry.

„Proměňuješ se vždycky do jednoho a toho samého tvora, nikdy ne jiného,“ řekl hned na úvod Lexter.

„Tohle je dosti ošemetná otázka, kouzelník sice smí ovládat to, kdy se promění, ale v hodně případech

se nepromění do zvířete, které si vybral.“

„Jak to?“

„No nevím, prý je to otázka krve, podle některých kouzelníků je každý člověk spjatý s nějakým

zvířetem, no… a v hodně případech si kouzelník takového tvora jako proměnu nevybere, takže pak

kouká jako vyvoraná myš.“

„A vy jste si vybral orla?“ ptal se Harry.

„Ano, mě se odjakživa líbilo létání a jako symbol létání jsem vždycky viděl orly,“ řekl Lexter zasněně.

„Od malička jsem je měl rád. Stejně tak tvůj kmotr Sirius si vybral psa,“ pravil a odmlčel se.
 „Přece musí existovat něco, podle čeho se ta zvířata vybírají,“ řekl Harry, protože měl obavy, že by

se změnil v pavouka a Ron by s ním už nikdy nepromluvil.

„Pak je tu ještě jedna věc,“ přemýšlel Lexter. „Podoba tvé přeměny je většinou stejná, jako tvůj

fyzický patron.“

„Při patronovu kouzlu?“

„Přesně,“ řekl Lexter. „Ty… pokud se nemýlím, máš jelena, že?“

„Ano, po taťkovi,“ řekl Harry s úsměvem.

„No… tak jak by se ti líbilo být jelenem?“ zeptal se Lexter s úsměvem.

„Určitě lepší, než být pavoukem,“ odpověděl mu Harry také s úsměvem.

„Víš že jsem postupem času začal věřit těm lidem, kteří tvrdí, že tvor, do kterého se proměníš je s

tvou osobou nějak spjatý?“

„Proč?“ zeptal se Harry.

„Protože většinou povaha toho opravdového tvora se podobá povaze kouzelníka,“ řekl Lexter. „Vem

si třeba tvého otce, myslím, že povahově byl určitě typický jelen…“

Harry se nad tím zamyslel, nikdy v životě by ho nenapadlo srovnávat svého tátu s jelenem.

„Nebo třeba Pettigrew,“ řekl Lexter. „Ten si krysu nevybral, ale stejně se do ní proměnil. A myslím,

že jeho povaha se až příliš podobá proradné kryse.“

Po téhle větě Harry opravdu začal být přesvědčený, že na tom něco bude.

„Takže Harry, máš stejnou povahu jako jelen?“ zeptal se Lexter a zase se pousmál.

„No… já nevím.“

„Zato já vím jedno jistě…“ řekl Lexter. „Nemáš povahu jako otec, myslím, že je v tobě z poloviny i

tvá mamka a také máš něco i od nás, něco co se od nás tví rodiče naučili,“ řekl Lexter.

„Takže…“ přemýšlel Harry. „ať se změním v cokoliv, bude to mít orlí hlavu, parohy, psí ocas, krysí

nohy a vlkodlačí předkus.“

 Lexter se hned rozesmál, když zaslechl Harryho hlasité přemýšlení.

„Myslím, že tak doslova bys to neměl brát,“ řekl Harrymu.

„A mamka se neuměla přeměnit?“ zeptal se Harry.

„Ne, popravdě nikdy neměla důvod se to naučit,“ řekl Lexter. „Snad si ale nemyslíš, že kvůli tomu jí

něco scházelo.“

Harry hned zakroutil hlavou.

„Je to stejná blbost, jako klást důraz na čistou krev,“ pravil Lexter.

„Jak to že se nestanou nějaké nehody, když spolu kouzelník a mudla mají děti?“ zeptal se poněkud

zdráhavě Harry.

„Myslíš, jako že by ty děti, byly nějaké polokouzelně postižené?“ zazubil se Lexter.

Harry potichu přikývl.

„Popravdě přesně toho se před tisícem let báli, protože za takové činy věšeli na šibenici,“ řekl Lexter.

„No, ve skutečnosti je to pravda, ti lidé se nazývají motáci.“

„Takže moták, je vlastně něco mezi mudlou a kouzelníkem?“ zeptal se Harry.

Lexter o tom chvíli přemýšlel a bylo vidět, že se mu moc nechce říkat prosté ‚Ano.‘, ale nakonec

pravil. „Tak nějak.“

Harry také chvíli přemýšlel, začal myslet na zvěromágovství, na to jaké by to bylo se proměnit v

nějaké zvíře a vždycky nepozorovaně utéct od problémů, tedy pokud by to zvíře nebyl slon.

„Naučíte mě jak se stát zvěromágem?“ vyhrkl Harry, až se Lexter trochu lekl.

„Ehm… no, jak jsem říkal, to není jen tak,“ řekl zdráhavě Lexter. „Rekord je asi půl roku, myslím, že

to byl Nicolas Flamel, který jej dosáhl…“

„Tak čím dřív začneme, tím líp,“ přerušil ho nedočkavě Harry.

„Myslel jsem, že jseš unavený,“ řekl Lexter překvapeně.

„Jak jsem říkal, spal jsem jako zabitý,“ zazubil se Harry.

 „Bál jsme se, aby tě ta drobná potyčka neprobudila,“ řekl Lexter.

„Potyčka?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Ale… v noci tu byli na návštěvě drazí mozkomorové s posilami,“ řekl potichu Lexter. „byli trošku

tužší, než jsem předpokládal.“

„Oni tu byli?“ ptal se překvapeně Harry. „A kdy?“

„Jak jsem řekl, v noci, bylo jich asi deset, nakonec jsem je ale odrazil,“ řekl Lexter pyšně a napřímil

hrdě obličej.

„Moc se nenaparujte, já jich odehnal přes stovku,“ řekl Harry.

Lexter se na něj usmál, popadl ho za límec a postavil na nohy.

V tom Harry vyděšeně vydechl, měl na sobě úplně čisté voňavé oblečení.

„Kde… ale jak… jak jste…“

„Přece bych tě nenechal spát v tom hrozném fraku, co jsi měl,“ ušklíbl se Lexter.

Harry vyndal z podpolštáře hůlku a postavil se před Lextera, hned se cítil líp, připadalo mu to jako

když před měsíci cvičili Nitroobranu.

„Pokud se chceš opravdu naučit, jak se stát zvěromágem, tak tohle nepotřebuješ,“ řekl Lexter a ukázal

na Harryho hůlku.

Harry jí odhodil na postel, až z ní vyprsklo pár jisker.

„Ach jo, to abych tě všechno učil já…“ postěžoval si Lexter. „Až se budeš chtít naučit jak zacházet s

holkama, tak za mnou nechoď.“

Harry se na Lextera spiklenecky ušklíbl.

„A to přeměňování?“ naléhal Harry.

„Takže, jak už jsem říkal, pokud nemáš hůlku, jsou kouzla strašlivě těžká.“

„Nebo příliš snadná,“ podotkl Harry. „Alespoň má teta to poznala.“

„Myslím to vážně,“ upozornil ho Lexter. „Zvěromágovství je možná i těžší než Nitroobrana.“

 „Cože?“ hlesl sklesle Harry.

„Už ti není do smíchu, co?“ pousmál se Lexter. „Základ je v tom, že tu svou chaotickou a nezkrotnou

kouzelnou moc v těle, musíš usměrnit do jednoho cíle a to s pronesením zaříkadla morphys, samozřejmě

pokud chceš tak v podvědomém vyslovení formule, to dělají všichni kouzelníci.“

„A jak mám přimět tu svou kouzelnou moc, abych se změnil?“ zeptal se Harry.

Lexter si povzdychl a pak odevzdaně řekl.

„Pane bože Harry, mám tě učit Nitroobranu a ne zvěromágovství, zvláště pak teď, co jsi nitrozpyrit

vůbec necvičil.“

Harry se zatvářil ublíženě a stočil oči k zemi.

„Já jenom nechci, abych znovu skončil tady v Azkabanu, až mi přátelé dojdou.“

Lexter na něj pohlédl a pak se pousmál.

„Ty si ze mě střílíš, co?“ zasmál se. „Snažíš se mě přemluvit těmihle ukřivděnými slovy, ale to na mě

neplatí.“

Harry si uvědomil, že Lexter je telepat a hned přestal předstírat ukřivděného chudinku.

„To není fér, člověk tu nemá soukromí,“ postěžoval si Harry.

„Tak dobrá,“ řekl odevzdaně Lexter. „Takže, pokus si představit své vybrané zvíře.“

Harry se zamyslel a pak řekl.

„Asi si vyberu jelena.“

„Dobrá,“ řekl Lexter. „ale teď už se mnou nemluv, budeš se mnou komunikovat v duchu, musíš se

soustředit. Důležité je si opravdu vybrat zvíře, které tě ztělesňuje, když to tak neuděláš, bude to trvat o

mnoho déle, protože si budeš představovat jiné zvíře.“

Harry se zamyslel na jelena, představil si jak vypadá, jeho parohy, hlavu, štíhlé svalnaté tělo a čtyři

dlouhé nohy.

„Dobře, zavři oči a pokus se nemyslet na nic jiného,“ řekl Lexter klidným hlasem.
 „To to tak bude vypadat vždycky, když se budu proměňovat?“ zeptal se Harry.

„Řekl jsem, aby ses na nic jiného nesoustřeďoval,“ pokáral ho Lexter. „Už jsem říkal, že první krok

je nejtěžší, po prvním kroku to většinou kouzelníci zvládají už na první pokus a nemusí se u toho tak

soustřeďovat.“

Harry si znovu představil jelena, statného a mohutného s velkými parohy.

„Dobře, takže zavři oči a na nic jiného nemysli, než na toho jelena,“ řekl zase klidným hlasem Lexter.

Harry to udělal, přece jenom už byl vycvičený z Nitroobrany, takže mu to nedělalo takové problémy.

„Pokus se v duchu vstoupit do mysli toho tvora, avšak neztrácej pojem o představě jelena,“ řekl

Lexter.

Harryho tohle trochu zmátlo, snažil se začít myslet jako jelen, snažil se vplout do hlavy své představy

jelena, avšak to už bylo nanejvýš těžké.

„Až ti dám znamení, tak si řekneš v duchu zaříkadlo morphys,“ pravil Lexter rozvážným tónem.

Harry stále měl větší těžkosti udržovat soustředění na jelena a zároveň na jeho mysl, v jednu chvíli si

už myslel, že nic takového nedělá a že přemýšlí co zítra bude mít k obědu. Jenže po asi půl minutě

opravdu začínal mít problémy udržet soustředění.

V tom se ozvala ohromná rána, Harry si myslel, že je to kvůli výuce zvěromágovství, ale to se mýlil.

Celá kobka se mocně otřásla až z hladkých zdí odlétl jemný prach.

V tom oba dva v místnosti okýnkem ozářilo světlo. Okénko bylo tak malé, že se skrze něj neprotáhl

skoro ani Lexter v těle orla, ale venku teď zářilo něco, co bylo natolik silné, že to světlo se doslova

dralo skrz zdi kobky.

„Co to bylo?“ znejistěl hned Harry.

Lexter zamrkal očima, aby zase navykly na šero, které se v kobce po tom zářivém světle objevilo a

řekl. „V každém případě to nebylo nic dobrého.“

Oba se dívali vzhůru do okénka, když v tom Lexter na sebe mávl hůlkou a začal k němu stoupat. Když
byl až u něho, rozhlédl se jím, ale jeden pohled mu stačil.

„Znamení zla!“ upozornil Harryho.

Harrymu se semknul žaludek, stejně jako to dělal vždycky, když se ze zábavného světa vracel do

kruté reality.

„Co budeme dělat?“ zeptal se ze zdola Harry.

„Ať to znamená cokoliv, je nejvyšší čas tě odsud dostat,“ pravil Lexter

V tom se ale od okrajů okénka na něj vrhlo několik jisker, takže se od okna musel vzdálit. Snesl se

zase dolů k vykulenému Harrymu.

„Azkaban je napadený, automaticky jsou všechny východy z cel začarované,“ řekl Lexter s

neskrývavým špatným tónem.

„A co ten průlez, kterým jsem se sem dostal?“ snažil se Harry přijít na nápad.

„To bude to samé, jako tohle okno,“ přemýšlel Lexter a začal rázovat po místnosti. „Co jizva Harry?“

zeptal se znovu po chvilce Lexter.

Harry pokrčil rameny a sáhl si na jizvu, na čele cítil její obrysy a nic jiného. „Nic,“ pronesl potichu.

„Pokud by tě odsud chtěl Pán zla dostat, jizva by tě přímo nepříčetně pálila,“ přemýšlel nahlas. „Jenže

tebe nepálí a přitom se něco děje.“

„O čem to mluvíte?“ divil se Harry.

„Mluvím o tom, že Pán zla jde po něčem jiném,“ řekl Lexter a zastavil se. „Tady prostě něco nehraje,“

řekl a začal bubnovat prsty o zeď místnosti.

Harry opravdu nevěděl, o čem to mluví.

„Mluvím o tom, že Pán zla tě chtěl s pomocí Umbridgeové dostat z Fénixova štábu pryč, když jsi měl

možnost utéct, nasadil na tebe nejmocnější zlo, které samozřejmě zabralo.“

„Démona,“ doplnil ho Harry, kterému také začala docházet Lexterova slova.

„Jenže pak měl úžasnou příležitost tě zabít, skoncovat to,“ pokračoval Lexter v hlasitém přemýšlení.
„ale to on neudělal, dovolil ministerstvu, aby tě odvleklo sem.“

„A co je na tom divného, vždyť bych tady stejně zemřel,“ řekl Harry.

Lexter se na něho zahleděl a řekl. „Ano, přesně tak, máš pravdu, jenže něco mu do toho vlezlo, že

dělá právě teď tohle.“

„Vy!“ vyhrkl Harry.

Lexter na něho znovu zamyšleně pohlédl a začal přikyvovat.

„Pán zla mě chce zabít, měl jsem umřít rukou Démona, jenže jsem přežil, takže chce dokončit to, co

Démoni začali.“

„On je tady?“ vyhrkl zase Harry.

„Ne, samozřejmě že ne, proto jsem se tě také ptal na tu jizvu, už pouhá přítomnost Pána zla donutí

tvou jizvu k bolesti.“

„Ale on vás nesmí zabít, nedopustím to,“ řekl Harry a popadl hůlku z postele.

„Ujišťuji tě, že tak snadno se nevzdám,“ řekl mu pevně do očí, pak ale bolestně zkřivil tvář. „Mám

ale horší zprávu.“

„Co? Co se děje?“ zeptal se hned Harry.

„Je tu ještě jeden východ,“ pravil Lexter rozmrzele. „popravdě řečeno by žádný strážný v Azkabanu

byl netušil, že by ho nějaký vězeň mohl použít.“

„Jaký východ?“ ptal se nechápavě Harry.

Lexter namířil hůlkou na hladkou zeď a mávl s ní. Štukovaná zeď v okruhu dvou metrů zmizela a za

ní se objevil ten otvor ve zdi, který Harry pokládal (nejspíš správně) za toaletu.

„Nemohl bych radši zůstat tady?“ zeptal se potichu Harry, když uviděl špinavou a páchnoucí rouru,

jejíž tmavé útroby skýtaly strašidelný pohled.

„Na obloze je Znamení zla, Pán zla jde po mě, tohle je docela dobrý důvod tě odsud dostat, nemyslíš?“

řekl mu Lexter a popadl ho za límec.

 Pak ho dostrkal až ke rouře a Harry se málem smradem pozvracel. Lexter něco v duchu řekl a mávl

hůlkou do útrob roury. Z hůlky vylétl párek jisker, které její stěny začaly cídit, až byly čisté docela. Pak

zmizely v hlubinách roury, kde pokračovaly směrem dolů se svým čištěním.

„Takže, jdi první,“ řekl Lexter.

„A-a-a-a co když zahučím až tam dolů?“ zahučel Harry.

Lexter se na něj podíval a pak zkonstatoval. „Já půjdu první, alespoň padneš do měkkýho,“ řekl a

začal se soukat dolů do roury.

„Víte určitě, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry, kterému se to všechno zdálo jako holý nesmysl.

„Vím… že ten vnitřek… vypadalá trochu nevlídně,“ řekl Lexter a dělal v řeči pauzu jak namáhavě

lezl do úzké roury. „ale potom co jsi prožil… tě nějaká tmavá smradlavá roura nezabije, co?“ zeptal se

ho a pokusil se udělat úsměv i když se mu to nepodařilo, protože z vnitřku roury vycházel takový smrad,

že se to nedalo popsat.

„Ještě něco jsem zapomněl,“ hlesl Lexter z vnitřku roury a v otvoru se objevila jeho ruka s hůlkou,

která v zápětí mávla.

Veškeré naštukované zdi, lustr a příjemný koberec byly ty tam a Harry znovu spočinul v té tmavé

odporné kobce, kam před dnem spadl.

„A teď ty, Harry!“ ozval se hlas z nitra roury. „Je to tu… celkem pohodlné,“ řekl Lexter a hned na to

se zasmál, protože se musel hodně přemáhat, aby tuhle větu vůbec řekl.

„Jste si tím jistý?“ opakoval stále Harry, který ještě váhal.

„Hupni sem a nedělej scény,“ ozvalo se už poněkud zkreslený hlas, zřejmě na Lextera působil ten

hrozný smrad.

Harry poněkud váhavě do roury dal nejdřív nohy, určitě nechtěl letět dolů obličejem napřed.

„Ne-nemohl by s-sis t-trochu pos-píšit?“ ozýval se omámený hlásek z útrob roury.

„Vždyť už lezu,“ postěžoval si Harry a vsoukal se ač nerad do smradlavé roury.

 Hned pak zjistil, že ty čistící jiskry jí vyčistily možná až moc, protože její betonové stěny teď byly

hladké jako umělá hmota.

Zaslechl pod sebou šoupat se Lextera, který si něco naštvaně mumlal, Harry až teď zjistil, že ten

smrad se nejmíň zdesetinásobil, že oproti tomu jeho starý kufr musel vonět jako jarní fialky.

„Pane profesore?“ zeptal se poněkud zdráhavě Harry, kterému se zvedal ze smradu žaludek.

„P-p-poslouchám,“ zakoktal hlásek dole pod ním.

„Kam hodláte pokračovat dál?“ zeptal se Harry a kryl si marně pusu před smradem.

„No… každá stoka míří do moře, ne?“ ozvalo se pod ním.

„A když to nebude končit v moři?“ zeptal se znovu napolo omdlele Harry.

„No… to se ostatně brzy dozvíme, co říkáš?“ řekl Lexter pod ním.

Harry přetočil oči v sloup a povzdechl si. Začal slézat dál, naštěstí se mu dařilo neklouzat, protože

roura byla dostatečné úzká, aby se mohl pevně zapřít za její strany.

„To má grády, co?“ ozval se mdlý hlásek pod Harrym.

„To je slabé slovo,“ řekl Harry. „A ocenil bych, kdybych už nemusel mluvit.“

V tom se ozvala další ohromná rána a celé betonové potrubí se otřáslo takovou silou, že na něj znovu

spadly kusy betonové omítky ze dna roury.

„Sakra!“ křikl Harry. „Co to bylo?“

„Nemám tušení, lez dál,“ odpověděl Lexter.

V tom se pod nimi ozvala další rána.

„Já to nebyl,“ řekl hned bujaře Lexter, kterému už opravdu místní smrad začal stoupat do hlavy, stejně

tak i Harrymu, který ale ještě vytušil: „Musíme odsud zmizet!“ křikl na Lextera pod sebou.

Náhle se z hlubokých útrob roury začaly ozývat hluboké dunivé zvuky, které se jako bubny rozléhaly

její stěnou.

„To dopadly ty čistící jiskry na povrch,. že ano?“ zeptal se nadějně Harry, i když ho všechny naděje
přešly už dávno před tím.

„Myslím, že to je něco, u čeho ty jiskry přestaly čistit,“ prohlásil Lexter.

V tom se celé betonové potrubí začalo třást jako při zemětřesení a ze zdola začal Harryho ovívat

příšerný smrad, který stoupal vzhůru.

„Něco se k nám ze zdola blíží!“ křikl Harry a začal mít v očích hrůzu.

„Lez!“ křičel pod ním Lexter. „Lez! Vidím rozcestí, tam se schováme! Lez! Rychle! Rychle!“ křičel

pořád dál a opravdu ho tím popohnal, možná až moc, Harry začal hučet dolů a přistál až na ramennou

Lextera, který začal klouzat dolů s ním. K jejich štěstí zbrzdil Lexter pád přesně u toho rozvětvení roury.

„Tak rychle jsem nemyslel,“ hlesl Lexter a začal se drápat do vodorovné roury, která navazovala na

svislou, po které teď lezli dolů.

Ze zdola se to, ať to bylo cokoliv, na ně blížilo závratnou rychlostí, Harry to slyšel.

„Nerad bych byl v té rouře, až to sem dorazí,“ hlesl na Lextera Harry zezadu a začal se také soukat

do vodorovné roury.

„Hlavně lez a nekecej!“ urgoval ho Lexter a snažil se lézt sprintovním tempem.

Hukot za nimi už dosáhl takových sil, že jim zaléhaly uši. Harry se začal strachy třást, i když to možná

ani nebyl on, protože se třáslo samo potrubí, v každém případě se bál toho, co je za nimi, teď je na první

ráně on, takže to jako první schytá.

„Tady něco je!“ křikl Harry, když nad sebou zahlédl kulaté otvory v rouře.

„Rychle, vylez jimi ven!“ křikl Lexter.

„Je to moc úzké!“ hlesl Harry poplašeně, protože to co se k nim blížilo už dosáhlo rozcestí vodorovné

roury se svislou.

Pak se od Lextera ozvala rána, Harry viděl, jak proboural kus roury a leze ven.

„Polez, dělej!“ křičel ze shora Lexter.

Harry se začal sápat k provizornímu východu z roury, který Lexter udělal, konečně ho popadla
Lexterova ruka, ale těsně za Harrym se začalo ozývat přímo ohromné hučení.

Lexter vytáhl Harryho na poslední chvíli ven, když v tom se z otvoru v rouře vyvalil gejzír hnědé

vody, který pokryl celou místnost, ve které teď byli.

Po asi půl minutě hukot ustal a gejzír zmizel. V místnosti teď byla jakási odporná hnědá pokrývka v

níž ležely dvě boule, od jedné se najedou do vzduchu zvedla ruka s hůlkou a z místa, kde by měla být

schovaná hlava vyšlo pár bublinek.

Z hůlky vyletěla ohromná jiskra a rázem veškerý nános hnědé hmoty zmizel, takže na podlaze zůstali

ležet Lexter a Harry.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Lexter.

Umáčený Harry zvedl těžce hlavu a matně se rozhlížel po místnosti. „Jen jsem rád, že jsem neotevřel

pusu.“

„No… alespoň jsme z té kobky venku, co říkáš?“ snažil se ho povzbudit Lexter.

Harry se otočil na záda a udýchaně hleděl ke stropu.

„Co to bylo?“ zeptal se Lextera.

„Nejspíš něco jako… ‚To tě naučí odsouzenče soukat se ven rourou s výkaly.‘“ řekl Lexter.

„A kde to jsme?“ ptal se omámeně Harry a stále ležel na zádech.

„Jsme na pánech, alespoň mě to tak připadá,“ řekl Lexter a rozhlížel se. „Pokud tedy v Azkabanu

nepoužívají ženy pisoár.“

Harry se uchechtl, protože mu po tom co prožili i pitominka přišla vtipná. Posadil se a zkontroloval,

že má v kapse stále ještě zastrčenou hůlku. Vyndal jí a začal se rozhlížet po záchodcích. Kabinky byly

vyrvané ze svých míst a záchody v nich vypadaly, jako kdyby je roky používali jenom ohromní ghůlové.

Podlaha toalety byla z vyvrácených a popraskaných dlaždic. Na jedné stěně místnosti visely vyvrácené

pisoáry a z některých ještě tryskal pramínek vody. Místnost měla kamenné zdi, což bylo pro záchod

docela nezvyklé, nebyly zde žádné ručníky, ani větrací otvory ve zdi.
 Harry nevěděl, jestli je tu pořád takový smrad, nebo jestli si už na něj nezvykl. V každém případě tu

byla tma jako v pytli, takže hned klepl na hůlku a řekl: „Lumos.“ špička hůlky se rázem rozsvítila.

„Né, zhasni to!“ upozornil ho rychle Lexter.

„Nox.“ řekl Harry a zhasl hůlku.

Ale v tom z otrhaných zdí vypluli jacýsi podivně temní duchové. Kdyby byli živí, Harry by řekl, že

to jsou chodící mrtvoly, měli shnilou tvář od které se odlepovaly poslední kousky oloupané kůže,

zkažené a scvrklé zuby, potrhané oblečení pod kterým byla vidět vystouplá žebra na napolo rozložené

kůži, to všechno v průhledném a temném duchovském provedení.

„Harry, postav se za mě!“ křikl Lexter na Harryho.

„Jsem strážce zeleného oddělení.“ řekl jeden z duchů hlasem, který zněl jako temná meluzína.

„Vedu nevinného ven z cely, ustupte mi z cesty,“ řekl Lexter pevným tónem a kryl za zády Harryho.

„Bez povolení nikoho neodvedete.“ řekl svým větrným hlasem duch.

„Obávám se, že nějací duchové jako vy, mi v tom nezabrání,“ řekl Lexter stále skálopevným tónem.

„MY NEJSME JEN TAK LEDAJACÍ DUCHOVÉ!“ zařvali všichni duchové v místnosti a Harrymu

ovály vlasy jejich hrozivé hlasy, které se strašidelně v téhle tmě rozléhaly po chodbě. Všichni duchové

teď vylétli asi stopu vysoko a zvětšili se, ve zkřivených a zjizvených tvářích měli zlověstné výrazy.

„A já nejsem jen tak ledajaký kouzelník… Garline,“ oslovil hlavního ducha Lexter, který nejevil

známky toho, že by z nich měl strach.

„Hachu sochva sejsoch sichsjach sechachesis.“ řekl najednou ten hlavní duch šamanským hlasem a

Lexter se náhle odlepil od země.

„Varoval jsem tě človíčku.“ zasípal duch a mocně mávnul rukou, ze které vylétla ohromná šedivá

koule, po které běhaly blesky, jenže Lexter ji v letu zachytil.

„JÁ NEJSEM JEN TAK LEDAJAKÝ KLOUZELNÍK!“ zahřímal Lexter. „Saché sischofu sejsoch

hasich chovajesi chnes sechasechis!“ zahřímal Lexter stejně tak divných hlasem jako ten duch a vyslal
z hůlky to samé kouzlo, k tomu ještě druhou rukou na něj poslal tu první šedivou kouli plnou blesků.

Kouzlo do ducha prásklo jako hrom a to druhé ho zničilo natolik, až se docela vytratil.

Lexter se majestátně snesl ladně zpátky na zem a pak řekl ostatním. „Vládnu mocí Mirátha,

nepokoušejte mou vůli!“ křikl na ně zlostně.

Duchové se po sobě vyděšeně podívali a zmizeli v podlaze, jako by se rozplynuli.

„Jednou mě musíte naučit, jak to děláte,“ hlesl vykulený Harry.

„Všechno popořadě, nejdřív Nitroobranu, pak zvěromágovství a pak to další, jasné?“ upozornil ho

Lexter a pak zvážněl. „Teď mě poslouchej, nechci abys dělal cokoliv jiného, než ti řeknu, tady v tom

hradě odpočívají daleko horší stvůry, než tihle duchové.“

Vyšli ven na jakousi temnou chodbu s lomeným stropem ve tvaru gotického okna. Po stranách byly

všude rozmístěny otlučené dveře s klikami i bez nich. Po hradě se zase rozléhal strašidelný nářek

trpících vězňů, který se mísil s jakýmisi ránami, které se v dáli ozývaly. Stěny byly oslizlé a občas

kolem nich prolétl netopýr.

V tom se chodbou rozlehla ohromná rána, až se celý hrad zachvěl.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry vystrašeně.

„Jako kdyby se někdo snažil probourat hradební stěnu,“ odtušil Lexter.

„Proč tu nejsou žádné pavučiny?“ zdálo se to Harrymu divné.

„Protože tu nejsou žádní pavouci a mouchy,“ řekl hned Lexter.

„Tak jo, když už nemůžeme vylézt u moře, co plánujete dál?“ zeptal se Harry potichu.

„Já, proč bych měl pořád plánovat já?“ postěžoval se Lexter.

„Protože to tu znáte,“ řekl hned Harry.

„To možná, ale nikdy jsem z Azkabanu neutíkal,“ řekl Lexter. „Z Azkabanu se nemůžeš přemístit,

stejně jako z Bradavic. Musím tě dostat z ostrova pryč a najít nějaké přenášedlo.“

Harry o tom začal uvažovat a zeptal se.

 „To ho nemůžete sehnat i tady v Azkabanu?“

„Ministerstvo rázně kontroluje, jestli tu někde poblíž nejsou předměty, které by se daly použít jako

přenášedlo…“ řekl Lexter. „Stůj!“ zarazil ho najednou.

Harry se o překot zastavil s jednou nohou ve vzduchu.

„Co se děje?“ zeptal se Harry.

„Propadliště,“ upozornil ho Lexter. „Tam bych ti neradil skončit,“ řekl a obloukem obešli místo, které

Harrymu připadalo stejné jako zbytek podlahy tady v té chodbě.

„Takže jak se odtud chcete dostat?“ ptal se dál Harry, když se znovu plížili podél temné chodební zdi.

„Musíme najít nějakou loďku,“ řekl Lexter. „Ale před tím musíme vypadnout z tohohle hradu.“

Narazili na rozcestí a Lexter Harryho znovu zarazil.

„Stráže!“ upozornil ho a oba dva se schoulili v protějším rohu, kde je tma skryla.

„Tohle je peklo, Jima zabili a Randel to taky schytal!“ křikl jeden ze strážců a společně s tím druhým

uháněl chodbou a jen těsně minuli dvojici Lextera a Harryho.

„Dal už krucinál někdo zprávu Ministerstvu?“ zeptal se druhý strážný v běhu.

„Jak to mám vědět, umírají tu lidi, dokonce i vězni…“ ale to už se jejich hlas ztratil v dálce a zase se

jen ozýval děsivý nářek hradu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se hned Harry, když začali pokračovat v chůzi.

„To znamená jediné…“ řekl Lexter s vážnou tváří. „Ale doufal jsem, že se to nikdy nestane.“

„Co?“ dotíral nedočkavě Harry a dech se mu zrychloval napětím.

„Pán zla napadl Azkaban, když jsme utíkali tou zpropadenou rourou, tak tu nejspíš probíhal tuhý boj

mezi smrtijedy a příslušníky Azkabanské stráže.“

„A smrtijedi je zabili?“ zeptal se Harry.

„Nepochybně,“ řekl Lexter, v tom ale zastavil a zpozorněl.

Harry se zastavil za ním a napjatě mu koukal do tváře. Lexter teď vypadal jako šelma, která zacítila
pach čerstvé kořisti.

„Co se děje?“ zeptal se Harry a tajil se mu dech.

Lexter však dál stál na místě, potom najednou vystřelil rychlým krokem na stranu chodby a drapl za

něco ve vzduchu.

Záhy odkryl nějakého muže v neviditelném plášti. Muž teď vystrašeně uskočil, Harry ho ale hned

poznal, byl to ten shrbený stařík s holí, který je vedl do Azkabanu.

„Co si to dovolujete?“ okřikl Lextera.

Lexter mu namířil zlostně hůlkou na krk, ale Harry přiskočil a otočil mu hůlku stranou.

„Pane profesore, to je jeden ze strážných,“ hlesl hned Harry.

Lexter si muže podezíravě měřil a pak sklopil hůlku.

„Měl bych vás zatknout!“ sykl starý muž o holi. „Tohle je útěk z vězení.“

„A tohle je útěk od svých povinností, Andrewsi,“ řekl Lexter a v ruce přidržoval jeho neviditelný

plášť.

„Co tím ksakru chcete říct?“ načertil se Andrews.

„Chci tím říct, že místo abys bránil Azkaban, tak z něj potají schovaný… v tomhle“ a ukázal na

neviditelný plášť. „utíkáš.“

„Kdo vám řekl, že utíkám?“ zazubil se muž, vytáhl z hábitu hůlku a namířil jí na Lexterovu hruď.

„Okamžitě odstup od toho chlapce, Lextere,“ pravil muž a v obličeji měl vítězoslavný úsměv.

Lexter chtěl namítat, ale v tom jako by si všiml něčeho na jeho hlavě, Harrymu došlo, že mu čte

myšlenky.

„Nečum na mě tak blbě!“ okřikl ho Andrews.

„Ty jsi je zradil!“ ohradil se na něj Lexter a nebral v potaz to, že mu míří hůlkou na břicho. „Oni s

tebou počítali, chtěli abys je kryl a ty jsi je přitom zabil…“ hulákal Lexter rozzuřeně. „Ti strážní chtěli

ochraňovat Azkaban, ty jsi tady také zaměstnaný, musíš…“

 „Teď už nic nemusím!“ okřikl ho zase Andrews. „Bravo Lexi, sice nevím jak jste se to dozvěděl, ale

za to vás musím zabít, Potterovi tady teď už nikdo neuvěří.“

„Víš co je ještě horší, Andrewsi?“ pokračoval dál nasupeně Lexter. „Ty jsi ani nebyl spolčený se

smrtijedy, ty jsi je jenom zbaběle zabil a chtěl jsi utéct do bezpečí!“

„Do toho vám nic není!“

„Ti muži ti věřili a ty jsi je za zády zabil!“ křikl Lexter, jedním letmým mávnutím mu vyrazil z ruky

hůlku a přitlačil ho za krk ke zdi.

„Pochopil bych, kdybys ty parchante byl alespoň na straně zla,“ zuřil Lexter. „Ale tohle je příliš…“

V tom ho ale něco vzalo za ruku, byl to Harry, koukal na Lextera smlouvavým pohledem.

„Lextere, prosím vás, nezabíjejte ho,“ řekl Harry.

„Tahle prašivá krysa si nic jiného nezaslouží!“ křikl naštvaně Lexter a stále držel mužíka pod krkem.

„Přece ale nebudete kvůli tomu ubožákovi zabíjet!“ zarazil ho znovu Harry.

„Nemáte šanci se odsud dostat,“ zahuhlal Andrews. „Vězni se vzbouřili a teď poslouchají Pána zla.

Azkaban je teď v obležení.“

„Alespoň ale ti strážci měli nějakou šanci bránit své životy, než jsi je lstivě zabil,“ prskl mu do tváře

Lexter.

„Zemřete!“ hlesl Andrews. „Oba dva tu zemřete!“

„Ne, dneska tady zemře někdo jiný!“ křikl Lexter a namířil na něj hůlkou.

„Pane profesore, ne!“ zarazil ho Harry, ale v tom se z dáli chodby začaly ozývat hlasy.

„Tady! Pomoc!“ křikl muž.

„Silencio!“ zaklel ho Lexter, takže Andrews hned ztichl.

„Co se to tam děje?“ ozvaly se postavy v dáli.

Lexter znervózněl a nakonec mu řekl. „Radši si nepřej, abych tě ještě někdy potkal,“ s těmito slovy

ho pustil a zlomil mu hůlku.

 Hned potom se rozeběhl směrem od přicházejících postav a v běhu na Harryho hodil neviditelný plášť.

„Kudy šli?“ začaly se za nimi v temnotě ozývat hlasy.

„Tak mluv ty pitomče!“ křikl další hlas.

„Asi má kouzlem umlčený hlas,“ řekl jeden.

Ale to už Lexter společně s Harrym dorazili k velkým masivním dveřím, Lexter je otevřel a počkal

až Harry vklouzne dovnitř.

Ocitli se v obrovité elipsovité místnosti, která měla místo stěn jen omřížované cely, které se táhly až

ke stropu. Horní patra cel dokonce neměla žádnou terasu nebo balkón, něco čím by mohli vězni vylézt

z cely ven. Harry si domyslel, že je tam posílají kouzly.

„Tohle je zelené oddělení s celami,“ řekl Lexter a ustoupil Harrymu z výhledu.

Harrymu teď přímo poklesla brada, protože zahlédl sochu uprostřed elipsovité haly.

Byla to socha draka s hadovitým tělem, které se táhlo přes celou délku místnosti, od jednoho východu

k druhému. Drak byl z modravého kovu, nebo kamene, či co a na hlavě měl dva velké rohy. Mohl být

tak třicet metrů dlouhý a zjevem působil nanejvýš děsivě.

_text

„Páni,“ hlesl Harry.

„Bohužel nemáme čas na kochání, Harry,“ pravil Lexter.
Jenže se nedalo říct, že by se Harry kochal, protože ten drak, to všechno, ležící kostry a ten křik hradu
působilo příšerně. V zápětí ale hned ztuhnul, protože uviděl na zemi čtyři ležící horské trolly, všichni
byli na první pohled smrtelně zranění a nevykazovali známky života.
„Ti trollové normálně hlídají cely…“ řekl Lexter a pochmurně na ně koukal. „zřejmě už dohlídali.“
Harry ale v zápětí dostal do očí další šok, v několika celách leželi vězňové a jejich stav byl stejný jako
stav trollů.
„Oni jsou…“ hlesl Harry.
„Mrtví,“ doplnil ho Lexter a zaraženě koukal po místnosti.
Jak se tak Harry rozhlížel, uvědomil si teprve teď, že je celý skrytý pod neviditelným pláštěm, ale
Lexterovi to nevadí, protože vycítí jeho přítomnost. Byl rád, že tu není sám, ty mrtvoly, zkrvavené
obličeje mu naháněly husí kůži, řev hradu jako by se stále zvětšoval a chlad, který tu byl pronikal až ke
kostím.
Procházeli celou rozlehlou halou, jejich kroky se po ní rozléhaly jako kroky nějakého obra, do kterých
se mísil hrozivý nářek hradu. Navíc jak obcházeli jednotlivé cely dolního patra, tak stále naráželi na
mrtvé vězně, kteří byli ohavně zkrvavení.
„Pomoc!“ ozvalo se z jedné cely.
Lexter tam hned přiběhl, ležela tam postarší žena a na zádech měla ošklivé zranění.
„Prosím, pomozte mi někdo,“ žadonila mdlým hlasem.
Lexter se nad ní sklonil a zjistil, jak je zranění vážné, Harry se postavil k okraji cely a hlídal vstupní
dveře, kterými přišli.
„Nebojte, to se spraví,“ řekl Lexter, otočil se na Harryho a smutně zakroutil hlavou. Harrymu došlo,
že její zranění jsou vážná.
„Nebojte, zavoláme pomoc,“ uklidňoval jí Lexter a držel jí za ruku.
„Prosím vás, na to vám neskočím, vím jak je to vážné,“ hlesla žena.
„Je mi to líto,“ řekl potichu Lexter.
„Prosím, řekněte mé dceři že… že…“ mumlala žena. „že strašlivě lituji toho, co jsem udělala.“
„Jistě, madam,“ pravil Lexter potichu. „řeknu jí to.“
„A řekněte jí…“ řekla zase po chvilce. „že není pravda to, co jsem jí říkala naposledy.“
„Ano, řeknu jí to,“ odvětil Lexter.
Harry na ní smutně koukal, nejvíc ho děsilo, že si představoval, že na jejím místě je některý z jeho
přátel, strašně moc nechtěl, aby se to někdy stalo.
„Paní, jak se jmenujete?“ zeptal se Lexter.
Žena už ale zavírala víčka a přestala se Lexterovy ruky držet.
„Paní, nemůžu jí to říct, když neznám vaše jméno,“ žadonil Lexter a potřásal jí rukou.
„Marietta Edogová,“ hlesla žena. „Oni nás všechny zabili.“
„Ano, já vím,“ řekl jí Lexter tiše.
„Přišli a řekli, jestli se přidáme k Pánovi zla, ti co odmítli tak… tak…“ to už ale nedořekla, protože jí
hlava klesla na zem a ruka se jí vysmekla z té Lexterovy.
„To ne,“ řekl Lexter smutně a koukal utrápeně na ženu.
„Měli bychom pokračovat,“ hlesl Harry.
„Máš pravdu,“ řekl Lexter a vstal od Marietty, ale stále ještě váhal.
„Pane profesore, když nezmizíme, tak skončíme stejně jako ona,“ řekl Harry a popotáhl ho za hábit.
Lexter se na něj ohlédl (I když přitom koukal do prázdnoty) a vrátil se do reality.
„Ano, jdeme,“ řekl a vyrazil ven z cely k protějším dveřím, když v tom se dveře, kterými přišli
otevřely a dovnitř vtrhlo asi deset lidí. Všichni hned zahlédli Lextera a začali se k němu blížit.
„Harry, jdi k těm protějším dveřím a počkej tam na mě,“ řekl Lexter a v očích se mu mísilo odhodlání
se vztekem.
„Já vás v tom nenechám,“ řekl skálopevně Harry.
„Nech to na mě, jasné?“ řekl mu ještě pevněji Lexter a v neviditelném plášti ho popohnal ke dveřím.
„Koho pak to tu nemáme, Pána zla určitě potěší, jakou kořist jsme chytli,“ ozval se jeden z příchozích.
Harry když došel ke dveřím, se otočil a v tom muži hned poznal Averyho, proti kterému bojoval na
Odboru záhad, měl sebou desetičlenný doprovod a proti nim stál osamělý Lexter. Harry se při tom
pohledu musel přemáhat, aby mu neběžel na pomoc, srdce se mu zvedlo až ke krku a nejradši by si
zakryl obličej, jen aby neviděl, jak Lexter dostane od smrtijedů na frak.
„Vždycky jsem si na tobě chtěl vyzkoušet své umění kletby Imperius,“ řekl vedle Averyho Mulciber,
kterého Harry také poznal.
Lexter tam stál opravdu sám a nikoho sebou neměl.
„Imperius!“ křikl Mulciber, Lexter nepohnul ani brvu, i když do něj kouzlo mocně vrazilo.
„Hoď nám svou hůlku!“ křikl Mulciber
Lexter bez váhání napřáhl ruku a hodil mu hůlku, přistála Mulciberovi přímo do ruky.
„Poslušný jako beránek,“ řekl radostně Avery.
„Tak tohle je ten slavný Lexter!“ křikl Mulciber a všechen doprovod se začal smát.
Lexter bleskurychle sáhl ke své botě, vytáhl náhradní hůlku a vyslal na ně kouzlo tak mocné, že
všichni odlétli a narazili na mřížovou stěnu haly.
„Accio hůlka!“ křikl Lexter a jeho hůlka se mu vrátila do ruky.
Všech deset smrtijedů se překotně postavilo a zamířilo na Lextera hůlkami.
 „Takže přece jenom v tobě něco je,“ sykl Avery. „Tak poznej co dokážou opravdoví smrtijedi.“
Všech deset smrtijedů vyslalo najednou kouzla na osamělého Lextera. Ten udělal bleskově hůlkou
obrat o tři sta šedesát stupňů a před ním se objevil zářivý zlatý ohnivý štít, od kterého se všechny kouzla
odrazila na stěnu.
Lexter ustoupil, rozpřáhl se jako při olympijském hodu koulí a zařval na celou síň „VULNUSIO!“
Z jeho hůlky vyžehl úplný blesk zlatě zářivý a rozehnal se proti smrtijedům. Porazil je všechny jako
lokomotiva a všem smrtijedům se na obličejích objevila krev.
Avery si otřel krev po zranění na hlavě a postavil se na nohy, Lexter byl stále bez škrábnutí, stál klidně
a pevně na ně koukal.
„Teď tě zabiju Lextere!“ křikl Avery. „Crucio!“
V tom samém okamžiku Lexter zařval: „Electro!“ a z jeho hůlky vylétl ohromný modrý blesk, který
mocně srazil Averyho kouzlo k zemi, blesk však neskončil a vrazil do Mulcibera.
Avery se znovu narovnal a v očích měl ještě větší vztek, všichni jeho smrtijedi kromě Mulcibera byli
už vedle něho s připravenými hůlkami, takže Lexter zase čelil přesile.
„„Sbohem Lextere!“ křikl Avery.
Pak se všichni smrtijedi rozeřvali najednou. „AVADA KEDAVRA!“
Z jejich hůlek vylétlo devět zelených paprsků a řítily se závratnou rychlostí na Lextera.
„PROTEGO!“ křikl Lexter tak mocně, až si Harry myslel, že to řve ten dlouhý drak.
Kouzla však letěla na Lextera dál, jeho vlastní kouzlo do těch smrtijedských vrazilo a začaly se v
prostoru přetahovat v ohnivých záblescích, ovšem kletba Avada Kedavra Protego přemohla a vyřítila
se přímo na Lextera, který mávl hůlkou, ale pozdě, kouzla způsobující smrt mu vrazila do hrudi a Lexter
se nekontrolovatelně svezl k zemi.
Harry zalapal po dechu a s vykulenýma očima se chystal bezhlavě vyběhnout za Lexterem, když v
tom náhle vedle ležícího Lextera něco prásklo a objevil se záblesk. Zjevil se nový stojící Lexter zatímco
jeho ležící zasažené dvojče pozvolna mizelo. Stihl to, stihl na poslední chvíli svým švihem se ubránit
tímto lstivým kouzlem.
Lexter se otočil namířil hůlkou směrem na sochu draka.
„VAOLENTIS!“ zakřičel z plných plic a z hůlky mu vyletěl temný paprsek který narazil drakovi do
hlavy.
Nic se ale nestalo, smrtijedi se začali smát a znovu začali mířit na Lextera, když s v tom se ozvala
strašlivá rána.
Celá hala zaduněla, Harry pohlédl vyděšeně na sochu draka, která se sesula z podstavce a její železná
klenba se začala sama hýbat.
Drak se sesunul na zem vedle Lextera, který byl vedle něho jako blecha, Lexter se otočil zpět na
smrtijedy.
„MIRÁTHO MORTIS!“ křikl Lexter s napraženou hůlkou na všechny smrtijedy, kteří teď na draka
koukali jako na nazlobeného Voldemorta.
Drak zvrátil hlavu a zhluboka se nadechl, pak hlavou vystřelil naproti smrtijedům a z gigantické tlamy
mu vyšlehly mohutné plameny.
„Aquarieseto!“ křikl Avery a udělal vodní štít, který na poslední chvíli zabránil plamenům smrtijedy
sežehnout.
Drak přestal chrlit oheň a nastal znovu klid.
„Je mi jedno, jestli vás zabiju,“ křikl Lexter naštvaně. „když to teď neudělám já, někdo jiný ano.“
Avery se poplašeně zvedal ze země a výhružně na Lextera koukal, i když mu zrak spíš skákal na
několikametrového draka vedle něho.
„Nemáte šanci Lextere!“ křikl Avery. „Bitva v Azkabanu už skončila, přidejte se k nám!“
„Tahle bitva ještě neskončila, dokud budu živý!“ křikl Lexter. „Varuju vás, tohle je jenom ukázka z
toho, co bych na vás ještě dokázal použít!“
Všichni smrtijedi se po sobě vyděšeně podívali, zatímco si drak vedle Lextera naštvaně odfrkl, až mu
z tlamy vyletělo párem mlžných plamenů.
„Urychlím vám rozmýšlení,“ upozornil je Lexter a natáhl hůlku směrem k nim. Všichni smrtijedi hned
strnuli a znejistěli.
„Deffindo!“ křikl Lexter a kouzlo narazilo Averymu do pásku u kalhot, který hned povolil a kalhoty
mu sjely až na podlahu.
Harry teď jen stěží potlačoval smích, při pohledu na vykuleného Averyho. Ten se sklonil rychle pro
kalhoty, aby si je natáhl nahoru, ale to už Lexter znovu zakřičel.
„Mdloby na vás!“ kouzlo mu vyletělo z hůlky a zasáhlo každého smrtijeda přesně do těla.
Všichni se hned svorně sesuli k zemi a omdleli. Lexter mávl hůlkou na draka, který se vrátil na
podstavec a znovu zželezněl jako před tím. Pak ale namířil hůlkou znovu na ležící smrtijedy, začal váhat
a pak vykřikl.
„Avada Kedav…“
„LEXTERE, NE!“ křikl Harry a popadl ho za ruku s hůlkou, takže kouzlo smrtijedy minulo.
Lexter se na něho rozzuřeně podíval, pak si ale uvědomil, že to je Harry a žádný další smrtijed.
„To jsem já,“ řekl Lexterovi. „Harry, to jsem já, Harry.“
Lexter se od něho odtrhl a namířil znovu na smrtijedy.
„To nemůžete Lextere!“ křikl Harry a postavil se mu před hůlku.
„Harry, pokud to s nimi teď neskoncuji,“ řekl Lexter tónem, kterým se udržoval, aby na ho neodstrčil
z cesty. „zabijí ještě spoustu nevinných lidí.“
„Ale z vás by se stal vrah!“ prosil ho Harry.
Lexter se ohlédl na celu, kde mu před chvilkou zemřela v náručí ta žena a pak se znovu otočil na
smrtijedy.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Musím tě ale upozornit Harry, že mezi smrtijedy a členy Fénixova štábu není
žádný soucit, zabíjíme se na potkání, pokud tedy někoho potkám, kdo nám bude chtít vážně ublížit,
doufám že víš co udělám,“ řekl mu Lexter.
Harry poněkud neochotně přikývl, ale to už ho Lexter vedl k protějším dveřím.
„Co znamenala ta bitva o Azkaban?“ zeptal se Harry.
„Pán zla zamýšlel už dlouho zaútočit na Azkaban,“ řekl Lexter.
„Chcete říct, že Voldemort…“
„Ticho!“ okřikl ho Lexter. „Zvláště tady neříkej jeho jméno, ani potichu, neříkej ho vůbec.“
Došli ke dveřím a otevřeli je, v tom okamžiku se dveře na druhé straně elipsovité haly také otevřely
a dovnitř se nahnali další smrtijedi.
„Co je to tu za kravál?“ křikl nevrle jeden ze smrtijedů.
„Jdeme!“ řekl Lexter a strčil Harryho do dveří, které za sebou hned zavřeli.
Ocitli se v temné chodbě, která byla tak strašlivě vlhká a mokrá, že spíš připomínala sklepní místnost.
Na podlaze byly povolené dlaždice, které jako by plavaly na podlaze. Nakonec dospěli až na konec
téhle ponuré chodby, ve které visely kusy trollích těl připomínajících sloní choboty. Harry měl při tom
pohledu srdce až v kalhotách, byl to jeden z těch děsivých Azkabanských pohledů, tma, vlhko, smrad,
křik a odporné části těla visící ze zdi. Po chodbě se znovu rozlehla další hluboká rána, která zase zatřásla
zlověstně celým hradem, jako kdyby měl být konec světa.
Nakonec proběhli dveřmi na ještě horší podívanou. Objevili se totiž na tom úzkém můstku, přes který
ho před tím vedl mozkomor do kobky. Pod můstkem se valil jakýsi sliz, který byl nejspíš tak žhavý, že
se nad ním vzduch mlžil. Také v něm pluli jakýsi divní krokodýlovití tvorové, kteří nejevili známky po
tom, že jsou nebezpeční.
„Harry, tady dávej pozor,“ upozornil ho Lexter a nechával ho jít před sebou.
Pomalu vykračovali po úzkém můstku, který byl vysoký snad deset metrů a úzký sotva půl metru.
Harry se snažil nekoukat dolů, ten pohled mu zvedal žaludek, na můstku bylo takové horko, že si
připadal, jako kdyby se opékal na rožni.
Když už konečně byli skoro na konci, na druhé straně se objevili smrtijedi a poslali za nimi s hlasitým
sršením hned několik kouzel.
Lexter, který byl první na ráně se jednomu jen tak tak vyhnul, jenže kvůli tomu ztratil rovnováhu a
začal padat.
Nakonec se zachytil okraje můstku, takže visel celým tělem nad tím hrozným slizem. Tvorové,
podobající se krokodýlům začali vyskakovat z té tekutiny a chňapat po Lexterových nohách.
Harry se rychle sklonil a pomáhal Lexterovi nahoru, ale v tom ho těsně minulo další kouzlo.
„Vzdej to Pottere, všichni smrtijedi už byli informováni, jdou po vás!“ křikl jeden ze smrtijedů.
Harry si uvědomil, že je napůl odkrytý pod neviditelným pláštěm, to ho ale nezajímalo, podával ruku
Lexterovi a snažil se ho dostat nahoru. Další kouzlo kolem něj prosvištělo a jeho neviditelný plášť mu
spadl z těla do horkého slizu pod můstkem.
Smrtijedi se však stále přibližovali a Harry byl bezbranný, když už na něj smrtijedi mířili, tak se
Lexter naštvaně ušklíbl, vzal hůlku do volné ruky a mávl s ní na krokodýlovité tvory pod ním. Ti se
vznesli do vzduchu a přistáli těsně před smrtijedy na můstku.
„Dobrá práce!“ křikl radostně Harry, když ti tvorové začali útočit na smrtijedy. Hned začal Lexterovi
pomáhat ven, jenže když už skoro byl nahoře, jeden z těch tvorů se obrátil a začal se hrnout na Harryho.
„Impedimeta!“ křikl Harry s hůlkou v ruce a kouzlo zvíře smetlo stranou, až dopadlo zpátky do
horkého slizu.
Lexter se postavil na nohy a namířil na zbylé smrtijedy, kteří teď zneškodnili útočící tvory, takže proti
sobě zase stáli smrtijedi a jeden Lexter s Harrym za zády.
„Rudolfusi…?“ ozval se jako první Lexter a mrknul na prvního smrtijeda. „Tebe jsem už dlouho
neviděl.“
„Zato mě se po tobě nestýskalo,“ řekl Rudolfus Lestrange.
„Pamatuješ jak jsme tě dostali společně s ostatními?“ zeptal se Lexter s úsměvem.
„Na to nikdy nezapomenu Lexi,“ řekl Rudolfus. „škoda že ses tenkrát k nám místo toho idiota nepřidal
ty.“
Lextera jako by to urazilo ze všeho nejvíc, napřáhl hůlkou a vrazil do Rudolfuse takové kouzlo, že
vyletěl tři metry vysoko a pak hlasitě dopadl na zem.
„Sbohem Rudolfusi, měl sis rozmyslet, než sis vzal za ženu takovou masochistickou mrchu!“ křikl
Lexter a namířil na smrtijedy znovu. „Ava…“
„Mdloby na vás!“ křikl Harry za Lexterovýma nohama, takže ho smrtijedi neviděli a nestačili se
bránit.
Všichni omdleli a sesuli se na zem. Lexter se rozzuřeně podíval za sebe na Harryho.
„Tohle není žádné dobrosrdenství, Harry!“ křikl na něj.
„Nebudete zabíjet!“ ucedil na něj skrz zuby Harry a s pevným pohledem.
„Přestaň si hrát na hrdinu, tohle je opravdový svět, tady vítězí zlo!“ křičel na něj Lexter.
„To oni jsou vrazi, my ne, MY NEZABÍJÍME!“ křičel na něj také Harry. „Tím se od sebe lišíme, oni
zabíjejí a my ne, tak už to konečně pochopte!“
Lexter chvíli váhal co řekne, nakonec ale zastrčil hůlku do kapsy, popadl Harryho za ruku a uháněl s
ním beze slova dál k padacím dveřím.
Vyběhli po točitých schodech až na nějakou hradbu, ze které byl výhled na hradní dvůr. Znovu se
ozvala obrovitá rána a celý hrad se zachvěl, venku lilo jako z konve a oba dva byli hned promočení.
Harry náhle zpomalil a vykulil zraky dolů z hradby. Lexter to zaznamenal, také zastavil a podíval se
dolů.
Na hradním dvoře, na trávě uprostřed čtyř velkých fontán, ze kterých místo vody tryskaly plameny
stál celý obrovský zástup lidí, v rukou drželi hůlky a zapálené pochodně a na někoho volali, ozýval se
od nich ze zdola hlasitý šum hlasů, který se dostával k Harryho uším i přes silný liják, který ho zmáčel.
Při tom pohledu se mu tajil dech, něco mu říkalo, že ti lidé nejsou na jejich straně.
Naklonil se ještě víc za hradbu a až dole u Azkabanské brány spatřil asi šest jeskynních obrů, kteří
společně drželi gigantické a masivní beranidlo, vždycky se rozpřáhli a společně s ním vrazili do
Azkabanské brány takovou silou, že se celý hrad otřásl.
Poslední rána byla natolik silná, že brána s mohutným řinčením povolila z řetězových pantů a začala
padat k zemi, obři chytali její kusy a házeli je opodál, aby nepřekážely. Hned jakmile se otevřel vstup
do Azkabanu, tak dole začaly létat jiskry, obři vtrhli dovnitř a začali se rozmachovat.
„Co se to děje?“ zeptal se vyděšeně Harry.
„Smrtijedi právě prolomili Azkabanskou bránu, Harry. Jdou obsadit hrad,“ řekl Lexter a koukal, jak
se poslední stráže z Azkabanu snaží proti smrtijedům bojovat, ale obři je rozmačkávají na kaši, ty kteří
zbyli pak smrtijedi zabíjejí kouzly.
„To asi nejsou naši přátelé,“ hlesl Harry a zavřel oči, aby neviděl, jak právě jeden obr rozšlápl jednoho
kouzelníka, ze zdola se ozýval záchvatný řev, který se strašidelně šířil do noci a do deště.
„To máš pravdu, to nejsou,“ doplnil ho Lexter. „Tohle je armáda Pána zla, kterou si shromažďuje už
od svého zrození, teď už zbýval Azkaban.“
 „Chcete říct, že ti všichni tam dole jsou zastánci Vol… Vy-víte-koho?“ ptal se Harry.
„Rozehrává proklatě nebezpečnou partii,“ řekl Lexter zamyšleně.
„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry.
„Pán zla střádá své síly, mozkomoři dostali rozkaz Azkaban nebránit, už to nebude dlouho trvat a
bude připravený,“ řekl Lexter.
„A na co?“ zděsil se Harry.
Lexter se mu podíval zpříma do očí. „Na druhou válku.“
„Druhou válku?“ vyhrkl Harry ještě víc a otíral si zmáčené brýle.
„Podle nás se v poslední době snažil získat Démony. Teď když je má, zbývá nejslabší havěť na světě.“
„Kdo?“
„Kouzelníci,“ řekl Lexter. „Chce na svou stranu získat všechny čisté kouzelníky a s jejich pomocí
zabít všechny takzvané mudlovské šmejdy.“
„Vždyť jste ale říkal, že jsou pro něj havěť,“ namítl Harry.
„To také jsou,“ odpověděl Lexter. „Pán zla si doopravdy neváží nikoho, to kouzelníci ho zatím nejvíc
ze všech myslících tvorů zradili. Říká se, že jediní, kteří ho nezradili a které považuje jako své
právoplatné zastánce, jsou Démoni.“
Harrymu ale dav naháněl strašlivý strach. Z Azkabanské brány vycházeli stále další a další jeho
vězeňští přívrženci v kápích, takže na první pohled působili děsivým dojmem kráčejících smrtek s
pochodněmi v ruce. Jejich hlasy pronikaly do Harryho ušních bubínků a vyvolávaly v něm
apokalyptický strach. Na dvoře jich byla úplná armáda, armáda odhodlaných lidí, kteří vzhlíželi k
Pánovi zla, zatímco celý hrad strašidelně ječel a řinčel, jak ho smrtijedi pročesávali.
„To je sice moc zajímavé,“ řekl Harry chmurně. „ale jak se odsud teď dostaneme, pochybuji že
dokážeme nepozorovaně vklouznout na jednu z lodí u přístavu.“
„Ne, to opravdu nepůjde,“ řekl Lexter zamyšleně. „Nemáme šanci se odsud dostat, východy jsou
hlídané a jsou tu i smrtijedi, kteří mě znají.“
Harry si povzdychl a opřel se zklamaně o hradbu. Při pohledu na obrovský dav s pochodněmi, který
považuje Harryho jako úhlavního nepřítele mu útěk přijde marný. Srdce se mu zalilo zklamáním,
protože si zase uvědomil, že už nikdy nemusí vidět své přátele, začal cítit smutek, když si na ně
vzpomněl.
„Stýská se mi po Ronovi a Hermioně,“ řekl Harry smutně.
Lexter ho chytil na rameno a dobrácky poplácal. „Zase je uvidíš, neboj se, jednou přijde čas a zase se
budete spolu smát,“ řekl Lexter s úsměvem. „Zase budete spolu a všechny problémy budou ty tam, však
uvidíš.“
Harry si povzdechl a rezignovaně řekl: „Mě se to zdá nemožné.“
Lexter ho zvedl z hradby a pohlédl mu zpříma do očí. „Já tomu věřím, Harry, jednou to přijde a ty
budeš zase žít jako normální kluk. Cítím to.“
Harry ho objal, tahle slova potřeboval slyšet, když teď byli na konci sil, a dá se říct i na konci světa a
přitom nemohli nikam jít.
Lexter ho znovu povzbuzoval poplácáváním po zádech, pak se podíval na lidi tam dole.
„Alespoň jsem si měl vzít pláštěnku,“ postěžoval si Harry, když si uvědomil, že je celý mokrý.
Lexter se však stále díval dolů a pak ho něco napadlo.
„Pláštěnku, no jasně,“ řekl a podíval se na Harryho. „Harry, ty jsi na to přišel, to by šlo… pojď za
mnou.“
Lexter se otočil a běžel po hradbě přímo do druhé kulaté a velké věže, která v sobě neměla nic jiného,
než velké točivé schody. Harry se překvapeně vydal za ním dolů po schodech. dech se mu zase
zrychloval, cítil nesmírný strach ale také až děsivé vzrušení, věděl že má sebou Lextera, který je
neuvěřitelně silný, ale není všemocný.
Doběhli do jednoho ze spodních pater. Lexter Harryho na rohu u jednoho odpočívadla zastavil a řekl
mu, ať tady počká.
Harry zůstal stát a bedlivě se kolem sebe v děsivé tmě a ječivém prostranství hradu rozhlížel. Svými
chodbami rozhodně Azkaban působil o hodně strašidelnějším dojmem než ta nejstrašidelnější chodba
v Bradavicích.
Konečně se Lexter vrátil a v ruce držel dvě černé pláštěnky, které měly tak dlouhou kapuci, že spíš
vypadaly jako kápě.
„Nasaď si to,“ řekl Lexter.
„A na co?“
„Stanou se z nás smrtijedi,“ řekl Lexter.
Harry se na něj s úžasem podíval a chvíli přemýšlel o čem to právě mluvil, pak si ale nasadil pláštěnku
a běžel zase za Lexterem.
Přirazili ke dveřím, kde Harryho Lexter zase zastavil a obrátil se k němu.
„Takže Harry, někteří smrtijedi jsou dobří nitrozpytci,“ začal Lexter domlouvacím tónem. „nesmíš
myslet na Brumbála, Rona, Hermionu, Fénixův řád, Bradavice, Hagrida, Klofana, mámu nebo tátu, ani
na Dursleyovi a Kvikálkov, také ne na Hedviku, nemysli také na Pettigrewa, Malfoye, Siriuse, Lupina
nebo kohokoliv jiného… hlavně nemysli na Pána zla…“ odříkal mu Lexter, pak se zamyslel a pravil.
„Víš co, nemysli radši vůbec na nic.“
Harry se na něj usmál a pokývl hlavou.
„Připraven?“ zeptal se ho Lexter.
Harry podruhé přikývl a začal se přemáhat, aby na nic nemyslel.
Lexter se otočil a otevřel staré vrzavé dveře. Před nimi se objevila ohromná místnost, Harrymu
připadala snad velká jako samotné famfrpálové hřiště. Strop mizel v nedohledné výši, avšak ze stěn
trčely zlověstné chrliče tvaru dračí hlavy, které chrlily oheň, nebo se prostě jen smrtelnými pohledy
šklebily. Podlaha byla až podivuhodně naleštěná a pokrytá blyštivými dlaždicemi. Po stranách haly
byly různé rozesazené dveře, z jedněch z nich právě Harry vyšel.
„Zakryj si obličej,“ upozornil ho Lexter, který měl svou kápi nasazenou jak nejvíc mohl, aby mu
nikdo neviděl do tváře.
Harry tedy udělal to samé, takže mu kápě trochu omezila výhled. Nemohl si ale nevšimnout několika
smrtijedů, kteří u stěn haly, které byly celé popsané nějakým zvláštním prastarým písmem, vraždí ještě
poslední strážné.
„Nejraději bych jim pomohl,“ hlesl Harry.
„A pak zabijí i tebe,“ řekl Lexter. „Říkal jsem ti, že tohle není pohádka… a také jsem ti říkal, abys na
nic nemyslel.“
Harry tedy přestal uvažovat nad strašlivými bolestivými skřeky strážců, nad kterými stáli smrtijedi a
zkoušeli na nich kletby, které se nepromíjí.
Pak ale zahlédl něco, co jeho snažení znovu na chvíli překazilo, nad hlavami se jim zlovolně vznášeli
mozkomoři jako utrhlé černé prapory zaseklé ve vzduchu, každý se rozhlížel po lidech dole v hale,
Harry jejich pohled hned vycítil, po zádech mu přejel mráz a hned se začal dívat jinam. Začali se blížit
s davem ven z brány, Lexter si neustále hlídal o něco nižší Harryho kápi, aby se mu neztratil.
V tom se jeden mozkomor snesl ze shora dolů a začal se řítit na Harryho. Ten se otočil a začal
poplašeně ustupovat, okamžitě se před něj Lexter postavil a chňapl po hůlce.
Mozkomor ale na poslední chvíli začal vysávat jiného kouzelníka, který šel vedle nich a který teď
bolestně padl na kolena.
Všichni smrtijedi a ostatní se teď k němu přihnali a odkryli mu kápi. Byl to jeden ze strážných, který
chtěl prchnout stejně jako Lexter a Harry v přestrojení.
„Tady je další!“ křikl smrtijed na ty v koutě, kteří právě umučili jednoho strážce k smrti.
Harry na ten okamžik přestal zapírat své emoce, Lexter, který už málem vytasil hůlku jí zase
pomaličku potají schoval a otočil se na Harryho. Kouknul na něj varovným pohledem a naznačil, aby
pokračovali.
Když se Harry otočil k odchodu, mozkomor, který zaútočil na toho strážce před chvíli se na něj
podíval svou otrhanou kápí, pod kterou se objevila jeho ohavná plesnivá brada.
Harry ztuhnul a snažil se na nic nemyslet, na poslední chvíli ho Lexter popadl za pláštěnku a tlačil ho
před sebou.
„Na nic nemysli, na nic nemysli,“ opakoval mu potichu Lexter dokud konečně bránou nevyšli z
hrozivého Azkabanského hradu. Dav ale nesměřoval dolů k přístavu, všichni se shromažďovali na tom
travnatém nádvoří uprostřed čtyř ohnivých fontán.
„Musíme tam jít také,“ řekl Lexter. „kdybychom se odtrhli, tak budeme nápadní.“
Harry přikývl a znovu se oba ztratili v davu, který se vzdaloval od Azkabanské brány.
 Harry zase začal nevěřícně koukat, tentokrát na horské trolly a jeskynní obry, kteří už stáli na nádvoří
a hloupě se kolem sebe rozhlíželi, vypadali jako nějací přihlouplí roboti, kteří ke všemu potřebují příkaz,
Harry ale věděl, že by si s nimi nebylo radno zahrávat, v prvním ročníku mu už jeden horský troll stačil.
Navíc nad jejich hlavami létali mozkomorové jako nějaké černé deštníky, prolétávali k nádvornímu
palouku a zpátky k Azkabanské bráně, jak oběma došlo, nejspíš dohlížejí, jestli se všichni v davu drží
spolu a nikdo se nesnaží utéct. Venku stále pršelo tak silně, jako kdyby si tam nahoře někdo pustil
naplno sprchu, Harry byl z druhé strany rád, že má na sobě pláštěnku, i když jeho tělo už bylo stejně
tak i tak promočené. Lexter dostrkal Harryho až na samý okraj nádvoří, tudíž na okraj davu, aby
popřípadě mohli rychle utéct. Vedle sebe měli jednu z ohnivých fontán, která ze sebe bez ustání chrlila
plameny. Harry dokonce zahlédl opravdu zvláštní postavy, ty viděl když ho mozkomor vedl do cely.
Byly to totiž mrtvoly, měly na sobě zaschlou mrtvolnou kůži a okoralé hábity, už na první pohled bylo
vidět, jak na dešti ještě více hnisají. Dohromady těch tvorů a lidí tam muselo být do tisíce, možná i víc,
bylo to jako armáda zkázy vyslaná zabít celý svět.
Harrymu se při takovém pohledu zvyšoval strach a začal se klepat po celém těle, sám si říkal, že se z
něho stává úplná vyděšená puťka, když ono ale stát v takovém davu člověku vážně nadzvedne mandle.
Nad hlavami jim stále poletovali mozkomorové a déšť je smáčel čím dál víc. Při té atmosféře se opravdu
Harrymu zrychloval dech a on dostával příšerný strach, že je tady mezi těmi tisíci lidmi najdou.
„Hlavně na nic nemysli, Harry,“ řekl mu klidně Lexter. „na něco už přijdeme.“
„Bože vy ale smrdíte!“ okřikl je nějaký muž.
„To jsou oni?“ zeptal se další. „Já jsem si říkal, že tady něco tak příšerně smrdí.“
Harry na Lextera pohlédl, Lexter stál klidně a vůbec nepohnul kápí, budil dojem, jako by ho vůbec
nic neznepokojovalo, jako by nestál za povšimnutí. zato Harry měl stále větší potíže krýt svou třesavku,
nejen protože by se bál, ale také tu byl v tom dešti příšerný chlad. V tom vepředu na jakési pódium pro
jednoho vystoupil nějaký muž.
„Kouzelníci, čarodějky, trollové, nemrtví, ghůlové, obři, všichni zde přítomní…“ ozval se posílený
hlas muže na pódiu, ze kterého Harry bez okolků poznal Luciuse Malfoye, také pocítil, jak při prvním
vysloveném slovu sebou Lexter neklidně škubl.
„Pán všeho zla, náš vznešený lord právě dorazil, aby pozdravil všechny přítomné stoupence svého
řádu.“
V tom Harryho šlehla taková bolest, jakou už dlouho nezažil, ani bolest kterou zažíval v kobce nebo
na Bárce mrtvých se jí nerovnala, padnul celým tělem na zem a hrdlo se mu stáhlo, obě ruce měl
přitisknuté na čelo a drtivě si ho dřel.
Lexter k němu přiskočil a pomohl mu se postavit, ale bylo to marné.
„To ta tréma,“ vysvětlil ostatním v okolí, kteří si Harryho pádu všimli. „Harry, no tak, postav se,“
řekl mu potichu do ucha Lexter „Musíš to přemoct, jinak nás prozradíš.
V tom se ozval strašlivý řev, na obloze se znovu objevilo znamení zla a na pódium kráčela postava
celá zahalená v dlouhém hábitu s kapucí. Všichni jásali a tleskali, horští trollové bouchali palicemi do
gongů, jejichž zvon se rozléhal po celém širokém okolí.
Harry při tom shonu nemohl vůbec popadnout dech, bolest se tak strašlivě stupňovala, že se to nedalo
vydržet.
„Bože, on nás objeví,“ hlesl mu neklidně do ucha Lexter a stále ho před všemi zraky zvedal na nohy.
Najednou se k nim začali blížit mozkomorové, Lexter na ně smrtelným výrazem vyvalil oči začal se
kolem sebe rozhlížet. Pak dal obě ruce nad Harryho hlavu a zavřel oči. Harry cítil, jak se mu bolest
pomaličku zmenšuje a jak znovu přichází k vědomí, Lexter stále nepřestával a něco si huhlal pod kapucí.
Nakonec se Harry znovu postavil na nohy, těsně před tím, než mozkomoři dolétli a začal se zase snažit
na nic nemyslet, i když to v tom davu byl přímo nadlidský úkol.
Lexter stáhl ruce k sobě a našeptal Harrymu. „Upoutali jsme příliš pozornosti, jestli tě zase zabolí,
budeš se muset překonat a vydržet to, ano?“
Harry se na něj uslzeně podíval a pomaličku pokýval hlavou, jizva ho ale stále třeštila, jako kdyby
mu někdo sahal na otevřenou ránu na čele.
To už ale postava v kápi ladným, klidným a pevným krokem dospěla až k pódiu, kde vystoupala na
stupínek, aby ji každý viděl.
„Nedívej se mu do očí,“ řekl Harrymu Lexter.
 Harry rychle obrátil oči do trávy a stále si mnul jizvu, celý se třásl, pociťoval znovu únavu a navíc ho
jizva mohla ubolet.
Postava na pódiu zvedla bílé kostnaté ruce a pomalu si sundala kápi, odkryl se její obličej a všichni
vyděšeně vydechli, Harry se málem neudržel a podíval se na pódium, Lexter ho ale chytil za ruku a
držel mu ji, Harrymu se zdálo, že mu tím dodává energii, kterou mu bolest ubírala.
Voldemort měl tvář bělejší než lebku, na všechny teď civěly jeho rozšířené, zuřivě rudé kočičí oči,
splasklý hadí nos s úzkými štěrbinami místo nosních dírek a s holou pleší, která dodávala postavě
příšerný lebkovitý vzhled.
Hned na to všichni na palouku, ta tisícovka lidí, nebo i víc si klekla na nohy a následně na všechny
čtyři s hlavami sklopenými k zemi. Lexter na poslední chvíli stáhl Harryho také na zem.
Voldemort znovu nadzvedl své kostnaté ruce vypadající jako dva bílí pavouci a vyzval všechny, aby
se postavili.
„Nadchází nová éra!“ ozval se jeho jako led chladný hlas, potom co všichni vstali a Harrymu se
zastavilo na okamžik srdce, když ho zaslechl. Vyděšeně vyjekl, to se ale naštěstí ztratilo v hustém dešti.
„Dny nadvlády nečisté krve jsou u konce.“ ozval se znovu hlas hrozivé postavy na pódiu, která i když
byla menší, než všichni ti trollové a obři, vypadala ze všech nejzleji. „Od nového roku…“ pokračoval
dál ledový hlas. „se bude počítat nová doba.“ nikdo ani nemukl, každý napjatě naslouchal, jediné co
bylo slyšet byly blesky a nekompromisní déšť.
„Nikdo už neunikne svému osudu.“ říkal dál Voldemort. „Od příštího roku existují pouze dva druhy
tvorů na této zemi… Přívrženci lorda Voldemorta… nebo mrtví.“ řekl a zase se odmlčel, při každé
odmlce se podezíravě díval po každém v davu, jako by jim četl myšlenky. „Přívrženci, kteří se nezastaví
před ničím a vždy pomohou svému pánovi, i kdyby to mělo být to poslední co v životě udělají.
Život…“pokračoval Voldemort. „je příliš krátký na to, aby jste ho promarnili svými zbytečnými
dosavadními životy. Brány Azkabanu se opět otevřely a vy se přidáte k nám!“ Harry sebou znovu
vyděšeně cukl, Lexter mu pevně stiskl ruku. „Přidáte se k armádě spravedlnosti a proměníte svět v
jednu velkou apokalypsu!“ Lexter znovu pevně stiskl Harryho ruku, aby věděl, že stojí při něm a že v
tom není sám. „Mudlové se konečně dozví o našem světě… a to bude také to poslední, co v životě
poznají!“ rozléhalo se po palouku. „Vyčistíme tento zašlý svět od špíny… a nikdy nedovolíme, aby nás
někdo dál zavíral do vězení! Jak jsem řekl, jsou jen dva druhy lidí, ti co stojí při nás a mrtví.“ Voldemort
se naklonil ledově dopředu a zeptal se: „Je tu snad někdo, kdo stojí na druhé straně?“
Harry odhodlaně zvedl pohled, jestli někdo stojí na té druhé straně, tak je to on, jenže přesně v tom
okamžiku mu pohlédl do očí i samotný Voldemort. Harry s obličejem pod kápí ztuhnul, ale to ho znovu
do čela praštila další obrovská vlna bolesti.
Voldemort ucukl a zaměřil se na místo, kde stál Lexter a Harry. Lexter ještě pevněji stiskl Harrymu
ruku, toho teď však přímo příšerně pálila jizva.
To už však si to Voldemort dlouhými kroky rázoval paloukem přímo k nim. Všichni mu v cestě
uhýbali jako králi, Lexter se spěšně otočil k Harrymu, v očích měl ještě větší zděšení, než které měl
když čelil Démonovi.
„Harry, ať se stane cokoliv, musíš se odsud dostat,“ řekl mu nejistým hlasem.
„Odsud se dostaneme oba,“ hlesl Harry a chytil ho za ruku.
To už ale byl Voldemort příliš blízko, takže se pustili a Lexter Harryho trochu poodstrčil.
Voldemort přišel až k nim a na oba dva koukal svýma smrtelně rudýma očima. Byla tma a hustý déšť,
takže jim neviděl do kápí.
Harry si vzpomněl na všechno, co ho v životě Lexter naučil a pokusil se ze všech sil na nic nemyslet
a zapřít své pocity, teď měl před sebou znovu svého soka, toho, kterého byl předurčen zabít.
Pak si to ale Harry uvědomil, přes celou tu ukrutnou bolest, kterou mu teď jizva způsobovala, až se
mu podlamovala kolena, uvědomil si, že Voldemort není připravený, mohl by využít jeho
nepřipravenosti a zaútočit smrtelným kouzlem, druhý hlas mu ale našeptával, že přece nemá na nic
myslet, avšak to že má konečně šanci zabít největší zlo na světě, i když se strachy celý klepe, to ho
přemáhalo víc, než předstírat očištění mysli.
„Kdo se opovažuje stát stranou?“ zeptal se smrtelným pohledem Voldemort a na oba dva chladně
koukal.
Harry překotně dýchal a začal se v duchu modlit, jizva ho přímo řezala bolestí až do nitra hlavy, ale
věděl, že stejně přijde jeho konec, buď zabije Voldemorta a vyhraje, nebo se Voldemort ubrání, tak či
tak, Harry zemře, s tím se smířil už v létě, teď nebyl čas na pláč, jestli Harry někdy měl na světě nějakou
cenu, tak právě teď.
Harry popadl hůlku, Lexter ho bleskurychle zahlédl a zčistajasna padl k nohám Voldemortovi.
„Ach pane, prosím o odpuštění, to já jsem se opovážil zapochybovat,“ žadonil Lexter jako nějaký
ubožáček a Harryho tím zastavil. „Moje rodina… když si vzpomenu na svou rodinu, že mohou zemřít,
nechtěl jsem je prostě ohrozit,“ zaprosil Lexter a políbil Voldemortovi lem pláště. Pak znovu zacouval
a pokračoval. „Prosím o odpuštění, už se to nikdy nestane.“
Voldemort na něj koukal pohledem, jakým se dívá faraón na otroka, pozvedl hůlku a řekl: „Crucio.“
Lexter zakřičel a začal se bolestivě válet po mokré zemi. Harry chtěl okamžitě zakročit, ale když
viděl, co se kvůli němu Lexter rozhodl prožít, tak se zarazil. Voldemort ještě chvíli s ledovým úsměvem
působil Lexterovi příšernou bolest, když v tom na Voldemorta za zády někdo zavolal.
Sklopil hůlku a otočil se na Luciuse Malfoye, který na něj hleděl vážným pohledem.
„Byli jsme v cele Pottera, můj pane,“ řekl Malfoy potichu. „Ani on, ani Lexter tam nejsou.“
Voldemort se obrátil zpátky na ležícího Lextera a nechutně si svým hadím obličejem pomlaskl. Pak
se znovu otočil na Malfoye a chladným hlasem řekl.
„Já si nemyslím, že je to tvá chyba, Luciusi,“ řekl mu Voldemort. „Ty ho najdeš, ty mi ho přivedeš a
ty mi tvé selhání vlastnoručně odpracuješ!“ křikl na něj zle.
Pak se otočil na Lextera a řekl mu. „Ať se to už nikdy neopakuje, tvá rodina je pod ochranou lorda
Voldemorta, nemusíš se o ni bát, pokud by se jí někdo jen prstem dotkl, přijde hned o půlku těla,“ řekl
Voldemort, otočil se a zapískal až všem zalehly uši.
V tom se z oblohy sneslo dolů nějaké ohromné zvíře, všichni rychle ustrašeně odskočili, byl to totiž
drak, černý jako uhel i když s odporně zeleným nádechem, plný několik metrů vysokých ostrých rohů
a ostnů, s krvežíznivýma rudýma očima a z tlamy a nozder se mu kouřilo. Byl přinejmenším plných
padesát metrů dlouhý, možná i víc. Jeho odporný hadí krk dlouze čněl z jeho stejně tak odporného těla,
oči měl jako sám ďábel, Harry si při tom pohledu vzpomněl, jak by vedle něho Maďarský trnoocasý,
proti kterému bojoval ve čtvrtém ročníku, vypadal jako malé batole.
Přistál těsně na okraj davu na skále, až se celá otřásla…

_text

… a jedno z ohromných a potrhaných křídel spustil na trávu. Voldemort po něm vyšel jako po
padacích dveří a usadil se na zádech draka.
„Ceremoniál bude pokračovat, až mi je seženete,“ řekl ještě rozkazovacím tónem Voldemort dolů k
Malfoyovi. „jestli mi zkazíte plány jenom kvůli takové pitomosti, jako je Lexter, tak si mě nepřejte.“
Hned na to drak mohutně mávl křídly, až několik kouzelníků kolem upadlo na nohy, jak je smetla
vlna rozčeřeného vzduchu, záhy už byl drak v nedohlednu, protože jeho černota se skryla ve tmě.

_text

Malfoy ještě počkal, než měl jistotu že je opravu pryč a otočil se na Notta za sebou. „Ať ho okamžitě
najdou! Ať klidně prohledají celý hrad, ale hlavně ať ho najdou!“
Harry přiskočil k umučenému Lexterovi a podal mu ruku.
„Je mi to moc líto, já… já se omlouvám,“ řekl mu potichu omluvně.
 „To nic,“ řekl mátožně Lexter a zůstal sedět vyčerpaně na zemi.
V tom se k Malfoyovi přihnal nějaký stařík s holí a začal na něj křičet.
„Já je potkal! Já je potkal!“
Malfoy ho zastavil a vzal ho neurvale za hábit.
„Co jsi viděl, dědku?“ zakřičel na něho.
„Co si to dovolujete?“ ohradil se Andrews.
„CO JSI VIDĚL?“ zařval mu do ucha Malfoy, až staříkovi počechral vlásky na hlavě, které teď
zkrápěl hustý déšť.
„Pottera a Lextera, utekli od záchodků, nejspíš prchli odpadovou rourou,“ křikl Andrews.
„Ti idioti se hnali těma…, oni se tím hnali ven?“ divil se Nott.
„To musí smrdět jako celý zástup prasat,“ zaklel Malfoy.
„TO JSOU ONI!“ zařval někdo na Harrym a Lexterem.
„Já jsem si říkal, že nějak podezřele páchli!“ křikl druhý kouzelník.
Harrymu poskočilo srdce, ale to ho už Lexter popadl za ruku a uháněli k fontáně.
„STŮJ!“ křikl Malfoy a vyslal za nimi kouzlo, které do Lextera otočeného zády narazilo.
Lexter se sklátil na okraj fontány, takže alespoň měl krytá záda, ale začal kvůli kouzlu omdlévat.
Harry přiběhl k němu a začal ho prohlížet.
„Harry uteč!“ zasípal Lexter a padal do mdlob.
„Ten kluk nikam neuteče!“ křikl Malfoy. „Expelliarmus!“
„Protego!“ křikl Harry s nataženou hůlkou a kouzlo se od něho odrazilo.
„Ale no tak Pottere, stojíš tu sám proti tisícovce lidí a stovkám mozkomorů,“ řekl s pobavením
Malfoy, začal se k němu přibližovat a nad hlavou se mu objevili blížící se mozkomorové.
„Není sám!“ křikl Lexter, seškrábal se z fontány a znovu se postavil před Harryho.
Harry se však postavil vedle něj, nechtěl pořád stát za ním jako štítem.
„Harry,“ napomenul ho Lexter, aby se vrátil za něj.
„Já vás v tom nenechám,“ řekl odhodlaně Harry a pevně držel namířenou hůlku. „Nevzdáme se
Luciusi,“ řekl Harry skálopevně.
„Harryho dostaneš jedině přes mou mrtvolu,“ řekl nebojácně Lexter a pevně svíral hůlku, i když ho
bolest z předchozího mučení stále zmáhala.
„Jak je libo,“ pronesl Malfoy s ledovým úsměvem a společně s Nottem zakřičeli. „Avada Kedavra!“
„Pozor!“ zařval Lexter na Harryho a praštil s ním na zem, kouzla je těsně minula, až jim zasršela nad
zády.
Lexter namířil na Notta a štěkl. „Lumilus!“
„Proteg…“ Nott ale obranné kouzlo nestačil doříct a z Lexterovi hůlky do něj vletěly proudy světla.
Nott ztuhnul a v tom se mu rozsvítily oči, když otevřel ústa, tak i pusa, nakonec vytrysklo světlo i z uší
a Nott omámeně padl k zemi.
Malfoy se na něj s obavami podíval, ale to už za ním stála asi stovka dalších lidí s vytasenými hůlkami,
celá armáda Pána zla teď na ně zlostně mířila a připravovala se je zabít.
„Uznávám, že jsi nebezpečný Lexi, nebo se to alespoň o tobě tvrdí,“ řekl ledově Malfoy. „Ale i slavný
Brumbál by v takové situaci vzal nohy na ramena,“ řekl a následoval úsměšek Voldemortových
stoupenců, kteří se teď objevili všude na obzoru.
Harry na ten pohled vystrašeně koukal, srdce mu bilo závratnou rychlostí, strachy mohl vypustit duši,
ale pak se ohlédl na Lextera. Ten měl nerozhodný výraz, kouknul na Harryho ale stále si hlídal
smrtijedy.
„Až do konce, pane profesore,“ řekl odhodlaně Harry a znovu pevně uchopil hůlku.
„Harry, ty musíš žít,“ trval na svém Lexter.
„Jdu za Siriusem,“ řekl rozhodně Harry a vzpomněl si na Siriuse, když si uvědomil, že za ním půjde,
bylo mu o trochu líp, z očí mu však ukápla slza.
„Ještě nepřišel tvůj čas, Harry,“ řekl smlouvavě Lexter.
„Má pravdu Pottere, to Pán zla rozhodne, kdy zemřete,“ řekl Malfoy a užíval si jejich vyděšených
pocitů.
„Teď nebo nikdy, Lextere,“ řekl Harry a zahleděl se do davu, který se jim posmíval.
„Harry, ne,“ varoval ho Lexter.
 „Až napočítám do tří,“ řekl Harry. „Nevím jak mocná kouzla znáte, ale ať je to co nejsilnější.“
„Harry, to nemůžeš,“ žadonil Lexter.
„Jedna,“ řekl Harry a pevně se zahleděl na Malfoye.
„Děláte chybu Pottere,“ řekl Malfoy se zlomyslným pošklebkem. „S hůlkami se stále můžete bránit a
my na vás nemůžeme.“
„V tom má pravdu Harry, přestaň,“ řekl Lexter.
„Dva,“ řekl odhodlaně Harry.
Lexter se na něj znovu pevně zahleděl, pak se zhluboka nadechl a zamířil svou hůlkou také do davu.
Byli sami proti tisíci lidem s pochodněmi a hůlkami, nad nimi létala přinejmenším stovka mozkomorů
a pomalu se k nim blížili i jeskynní obři a horští trollové, pokud to někdy měl být konec, tak to právě
teď.
„Tři!“ křikl Harry…
„Expelliarmus!“ ozval se hlas a oběma vyletěly hůlky z rukou.
Oba se poplašeně podívali za sebe, na fontáně seděla v přitažlivém postoji Lestrangová, v rukou měla
tři hůlky a ukazovala jim svá stehna.
Všechny teď smáčel déšť, Harryho jako by někdo praštil palicí, když uviděl Lestrangovou, zmohl ho
takový vztek a odhodlání, vůbec nemohl uvěřit, že pořád ještě žije, tak proradná ženská, ta co zabila
Siriuse a teď jim ukončila poslední šance na obranu, to je ta, která zabije i je samotné. Dostal znovu ten
pocit, který ho přepadá jenom málo kdy, pocit, že právě umře.
„Tady jsi Lexi, fešáku,“ řekla Belatrix a hupla dolů z fontány, až dopadla na zem. „A máš sebou mého
nejoblíbenějšího kluka,“ řekla s úsměvem na Harryho.
„Dobrá práce, Belatrix, je nejvyšší čas zavolat Pána zla,“ řekl Malfoy.
„Ještě chvíli počkej,“ řekla Lestrangová, předala Malfoyovi obě ukořistěné hůlky, otočila se a přešla
k Lexterovi. Přiblížila se k němu a začala se na něj lýsat.
„Proč jsme ten náš vztah vlastně ukončili?“ zeptala se a pohladila ho na tváři, jako kdyby jí nevadily
pohledy všech ostatních smrtijedů. „Vždycky jsem pro tebe měla slabost,“ našeptala mu do ucha.
„V tom případě vás svedl každý, kterého jste uviděla,“ pravil Harry ledovým hlasem. „Až můj otec
měl takový rozum a dal vám kopačky.“
Lestrangová dělala, jako kdyby toho malého spratka Harryho neslyšela. „Myslela jsem, že by nám to
spolu mohlo klapat, tak co to bylo? Proč nám to skončilo?“
„Protože jsem potkal člověka, který mi v hlavě rozsvítil to správné světlo,“ řekl Lexter ledově. „zato
ty jsi potkala člověka, který to tvé zhasl.“
Lestrangová se uculila a políbila ho na tvář, podle toho co ale Harry mohl vidět, byl ten polibek ledový
jako ona sama.
„Je škoda, že tě musím zabít,“ řekla chladně Lestrangová. „Máme to od Pána zla povolené, víš?“
„Slez ze mě ty zaprodaná mrcho,“ řekl stejně tak chladným hlasem Lexter.
Lestrangová se od něho rychle odtáhla a namířila na něj hůlku. „Crucio!“
Lexter padl bolestí na trávu a začal skučet. Harry vyběhl k Belatrix, ale ta se otočila a kouzlo použila
i na něj.
Byla to jako rána olovem, Harrymu se snad rozlomily nohy, které jako by zmizely, srdce jako by mu
nepumpovalo nic jiného, než střepy. Takovou bolest jakou prožíval dnes večer, už dlouho nezažil, byla
tak silná, že křičel na celé kolo a z očí mu vytékaly slzy.
Lestrangová sklopila hůlku a přiblížila se k Harrymu. Klekla si k němu a otřela mu slzu z oka.
„Takový milý chlapšček,“ zašišlala na něj. „A takové tlápení plošífá a pšitom sbytešně.“
Lexterovi nechybělo mnoho do kómatu, i tak ale když zahlédl Belatrix skloněnou nad Harrym, nad
tím kterého měl ochraňovat, popadl svojí náhradní hůlku. „Vaolentis!“ křikl a Belatrix zaskučela bolestí,
protože je jí na tváři objevila ohromná řezná rána.
Harry toho moc neslyšel, protože mu Lestrangová způsobila příšerná muka předchozím kouzlem,
slyšel jak někdo Lexterovi doslova vykopl náhradní hůlku z ruky a jak se kolem něho nahnal celý
obrovský dav smrtijedů a surově ho začali bít.
Lestrangová rychle sáhla po své hůlce a ránu si v cuku letu zahojila. Harry pak už opravdu všechno
začal vidět mlhavě, z pusy mu začala vytékat krev, cítil jak se mu zavírají víčka, jakou silnou kletbou
na něj Belatrix působila, nebo spíš jak moc si přála jim ublížit.
 „Takže Harry, tohle ti možná bude něco připomínat,“ řekla Lestrangová a už nepůsobila takový
klidným dojmem. Odehnala všechny smrtijedy a vězně od pohmožděného a vážně zraněného Lextera,
který celý zkrvavený ležel bezvládně na zemi.
„Jistě si vzpomínáš na svého kmotra Siriuse,“ řekla Belatrix a hodila k Lexterovi jeho náhradní hůlku.
„Byla to stejná bačkora, jako je tenhle,“ řekla a kopla Lextera ho boku.
„Lextere!“ křikl Harry bezvládně.
„Ale ale, chlapeščofi na plofešůlkovi zaleší, ňo ťo še potívejme,“ zašišlala znovu Belatrix posměšným
tónem a kopla Lextera surově do obličeje, až mu roztrhla kůži na tváři, ze které se vyhrnula krev.
„Uvidíme, co z tebe ještě vymačkám,“ zasmála se Belatrix a mnula si ruce.
„Tak na to se podívám,“ řekl radostně Malfoy. „vždycky mám rád, když se Lestrangová na někom
zvlášť vyblbne, než ho pak zabije,“ řekl smrtijedovi vedle sebe.
Harrymu se mlžil výhled, stále ale mohl vidět, jak Lestrangová na Lextera znovu použila kletbu
Cruciatus. Zahlédl, jaká muka Lexter prožívá, začal plakat a drápal se za ním po trávě na pomoc.
„Pottlíšček by chtěl pomošč?“ zeptala se šišlavě Lestrangová a zamířila na plazícího se Harryho
hůlku.
„Ne!“ okřikl jí Malfoy. „Pán zla chce mít Pottera čerstvého, pamatuješ?“
„Pravda,“ řekla Lestrangová a kopla do Lextera. „No tak vstávej fešáku, máš vedle sebe hůlku, tak se
braň.“
Lexter se bezvládně překotil na druhou stranu a natáhl ruku po hůlce, kterou mu Belatrix hodila a
která teď ležela v hustém dešti na trávě. Lestrangová ho s posměškem obešla a vzala ležící hůlku za
špičku a vždycky, když na ní Lexter málem dosáhl, tak jí poposunula.
„No tak, už jí skoro máš,“ říkala mu a na první pohled se dobře bavila.
Lexter se obrátil na Harryho, v očích měl takový soucit, jaký v nich Harry ještě nezažil, bylo to poprvé,
co naopak Harry četl myšlenky Lexterovi, viděl v jeho očích strach, který ale neměl co dělat s ním
samotným, bál se o Harryho.
„Takže drahý Pottere, asi bychom to měli skoncovat,“ řekla Belatrix.
Harry se postavil na všechny čtyři a udýchaně na Lextera koukal, srdce mu tlouklo jako o závod,
nestačil se nadechovat, celá tisícovka obrovského davu teď horoucně přihlížela, jak se Potter krčí na
čtyřech v hustém dešti na trávě a jak mu z pusy vytékají pramínky krve. Ale i tak zahlédl v Lexterově
obličeji něco zvláštního. Z posledních sil na něj promlouval na dálku svými zakrvácenými ústy. Nejdřív
se zkřivila do jasného M, pak O, pak R, potom P, H, Y, a nakonec S.
„Poslední dobou mám štěstí na zabíjení Potterových blízkých,“ zasmála se Belatrix a všichni smrtijedi
za ní. „Viděla jsem tě, jak jsi prožíval smrt svého kmotra Harry,“ řekl zase Lestrangová a pohlédla na
Harryho. „Zaručuju ti, že budeš mít lístky na výhled zdarma.“
Belatrix zvedla hůlku směrem na Lextera. „Dívej se Pottere, proč jenom blázni stojí v cestě Pánovi
zla,“ pronesla vítězoslavně.
Harry viděl jak míří na Lextera, jasně se mu promítla vzpomínka na Siriuse, teď mu chtěla ta mrcha
zabít dalšího člena rodiny.
Lexter na něj ještě naposledy pohlédl, v očích se mu zračilo odhodlání. „Ty to dokážeš Harry!“ křikl
z posledních sil a pak zůstal nehnutě ležet
„Lextere!“ zakřičel ještě uslzený Harry a natáhl k němu ruku.
„Sbohem Lextere, pozdravuj ode mě Siriuse, až ho uvidíš,“ řekla a mávla hůlkou.
Harry zavřel oči, tělem mu projelo tak příšerně a neuvěřitelně silné odhodlání, že mu připadalo, jako
kdyby se měl roztrhnout na několik částí, rukama křečovitě a tvrdě svíral trávu na zemi a zatnul zuby
jak nejpevněji mohl. Celý se odhodláním začal třást, vybavil si všechny, na kterých mu záleží, Hagrida,
Rona, Hermionu, Lextera a v neposlední řadě mámu a tátu… mámu a tátu, honilo se Harrymu v hlavě…
mámu a tátu… tátu… jelen… dvanácterák! To je dvanácterák, to tím Lexter myslel. Harry začal pěnit,
do jeho těla se dostávaly posílené dávky adrenalinu, začal křičet ze všech sil jak nabíral sílu a vůli,
pokud někdy měl zvládnout se proměnit tak to právě teď!
„MORPHYYYYS!“ zařval Harry silně jako lodní zvon.
V tom se mu začaly prodlužovat nohy, prodlužovat hlava, ruce se také prodlužovaly a jeho tělo se
zbarvilo do bílé.
Harry křičel pořád dál na celé kolo, jako kdyby ho vraždili, ale to ne, prožíval naprosté odhodlání,
všichni smrtijedi teď na něj vystrašeně koukali, dokonce i mozkomoři se zarazili, Harry se začal měnit
na nějaké zvíře.
Jenže v tom mu z boku vyrašily dvě ohromná orlí křídla, která rozhodně s dvanácterákem nemají nic
společného, a nos se mu začal formovat do koňského. Tělo to samé a nakonec se plně zformoval do
jakéhosi okřídleného koně, překrásně bílého a čistého jako sníh.
Harry jako kůň si rázně odfrkl, hbitě a odhodlaně se vzepjal na nohy a rozběhl se jako parní válec na
Belatrix, kterou v okamžení povalil, tak odletěla jako před tím, když do ní vrazil Dudley.
Kůň se v dalším okamžiku zastavil a pohodil na Lextera hlavou, naznačil mu, aby se vyhoupl nahoru,
ale Lexter bezvládně ležel a začal kroutit hlavou.
„Harry, musíš utéct, máš křídla, ty jsi Pegas!“ křikl na něj Lexter s posledním úsměvem, kterého byl
schopen. „Máš kouzelnou moc, leť!“
Harry ale zakroutil hlavou, nenechá ho tu, v tom se ale od všech smrtijedů na něj začaly valit proudy
kouzel, které mu narážely do boku a jako zázrakem se odrážely.
„Harry, ty musíš letěl, musíš žít!“ křičel Lexter a odehnal ho od sebe.
Kůň na něj stále hleděl a měl před očima Lextera jak umírá…
Pak ale roztáhl křídla a zamával s nimi. Kouzla se od něho odrážela jako od zrcadla, jeho zářivá srst
se načechrala a kůň se vznesl do vzduchu.
Azkaban pod ním mizel v nedohlednu, kůň se nevracel a uháněl dál.

_text

Moře bylo nekonečně, zdálo se, jako by křídla dodávaly letu neuvěřitelnou rychlost, jasně bílý kůň
zářil na nebi jako večernice a dál letěl k nebesům…

Kapitola 41.
Honička v New Yorku
„S távej!“ řekl někdo v nejasné dálce. „Haló?“

Harry pomalu spouštěl jednotlivé systémy těla, dosti pošramoceného těla, smím-li podotknout.

„Hej, hombre, jsi v OK?“ řekl mu zase někdo do ucha.

Harry otevřel oči, hned do nich dostal ránu od světlé oblohy, na kterou po Azkabanu vůbec nebyl

zvyklý. V záři světla se objevila silueta nějakého muže. Potom, co Harry zaostřil zjistil, že je to spíš

ještě kluk, tak o něco starší než Harry, hlavní změna ale byla ta, že to byl černoch.
 „Kde to zase krucinál jsem?“ hlesl Harry zmateně a posadil se.

„Kde to zase si, děláš si ze mě prdel, co?“ zahlaholil na něj černoch svým hlubokým hlasem. „Jsi

Brooklynu, to ti nic neřiká?“

„V jakým Brokolínu?“ opáčil zmateně Harry a konečně se pořádně zorientoval.

„Ne Brokolínu, Brooklynu. Bože, snad víš, kde je Brooklyn.“

„Co je v Brooklynu?“ ptal se dál Harry zmateně.

„Ty, parde,“ zahlaholil černoch.

Harry neodpověděl, rozhlédl se po okolí, byl v jakémsi oprýskaném parku s houpačkami a

pískovištěm, tráva byla už zasněžená a Harry seděl na dřevěné lavičce. V dáli byla vidět ulice plná

zpustlých rodinných domků, zřejmě ne moc bohatých lidí.

„Haló, mluvim s tebou, brejlovče,“ ozval se zase černoch. „Hele, i když se vo vás bílý my moc

nestarám, tak sis stejně moch najít lepší místo na to si dát dvacet.“

Harry pochyboval, že si dal dvacet, měl pocit, že přiletěl v jakémsi zvláštním těle před snad deseti

minutami a že tu moc dlouho neleží.

„To se ti nedivim, potulovat se na týhle ulici na vokraji území Raibatovo party, to voni tě zbili, co?“

pokračoval dál.

„Ne, nikdo mě nezbil,“ řekl Harry a přejížděl si rukama studený obličej.

„Hele, ty si Anglán, co? Máš přízvuk jak rozžvejklá brambora,“ řekl Harrymu. „No, jestli se vodsud

nezvedneš, tak ti garantuju, že ti tu zamrznou půlky, tak se koukej zvednout,“ řekl a popadl Harryho za

oblečení, aby ho zvedl ze studené lavičky.

„Já sem Tom, můžeš mi řikat TJ (výslovnost: TýDžej),“ řekl černoch. „Nevím, jak vy běloši, ale když

se ti u nás nějakej pard představí, tak se považuje za fakt slušný mu říct i svý méno.“

Harry ještě nikdy neslyšel takový přízvuk, ten kluk podle něj mluvil trochu jako z cesty. „Já jsem…

Neville, Neville Evans,“ napadlo Harryho.

 „Neville?“ opakoval TJ. „Bože, to tě tvoje famílie vopravdu asi neměla moc v lásce.“

„Proč?“ otázal se Harry a stoupl si na bolavé nohy, protože jak TJ řekl, opravdu už mu začaly… no

zkrátka už začal přimrzat k lavičce.

„Méno Neville sem eště neslyšel,“ řekl TJ. „Hele Gringo, barák mám kousek vodsud, matka tam

pořád tahá z okolního smetí různý hadry, prej, že vůbec nejsou ještě k vyhození, no a protože sou ty

vánoce, tak by sis moch nějaký na začátek vzít. Jo a pak vodsud dost rychle vypadnout, kdyby tě tu

někdo se mnou viděl, měl bych po pravidelných dávkách.“

Harry sice z poloviny netušil o čem to ten člověk mluví, ale myšlenka na teplé oblečení se mu v téhle

zimě docela líbila.

„Tak poď a drž se zkrátka, Gringo, nechci aby tě su se mnou někdo vočích, jasný?“

„OK,“ snažil se Harry mluvit stejně divně, i když se u toho cítil nejistě a začal vyšlapovat za TJejem

skrz nízkou pokrývku sněhu.

Nakonec vyšli na chodník, TJ se ještě rozhlédl, jestli nikde nikdo není a vyrazil po ulici do kopce

nahoru.

„Takže, ty nejsi zdejší, co Gringo?“ prohodil k němu TJ.

„Já… já jsem Harry… Neville,“ řekl mu.

„To je jedno, dokud si nevoddřeš to, co naši předkové museli pro vás bílý dělat, tak si u mě pořád

Gringo, jasný?“ řekl mu.

„OK,“ prohodil zase Harry a pokoušel se mu svým zmrzlým tělem stačit. Bylo mu jedno, co to je za

člověka, po včerejší noci už ho stejně nic nepřekvapí. Kde se sakra ale vzal v New Yorku, vždyť je to

skoro přes půlku planety.

„Vás Anglány moc rád nemám, přijdete si sem a děláte kdovíjaký komédie s tou vaší histórií,“ bručel

na něj zase TJ.

„Já se o dějiny moc nezajímám,“ řekl hned Harry a stále se ostražitě rozhlížel kolem sebe.
 „Hele, doufám, že nejseš nějakej zatracenej běloch, co vokrádá ubohý černý, když se jim snaží

pomoct?“

„Ne,“ vyhrkl hned Harry. „Já… jsem… ani nevím, jak jsem se tu vzal,“ zalhal Harry.

„No… podle toho prstenu, co máš na ruce asi nebudeš chudej,“ řekl TJ.

Harry si až teď uvědomil prsten, o kterém nevěděl, jak se mu na ruku dostal, vlastně byl tak lehký, že

ho vůbec necítil, avšak zato se leskl na celé kolo.

„To je pravý zlato?“ zeptal se TJ.

„Já nevím,“ odvětil zmateně Harry a chtěl si prsten sundat, ale nešlo, byl na prstu jakoby přilepený.

V tom ho černoch zarazil, přikrčil se a začal mu šeptat.

„Tady vopatrně,“ řekl mu a ukazoval do oken jednoho domku na jejich straně chodníku. „tady bydlí

jeden dědek, co ho trefil za války šrapnel a teď si myslí, že je pořád druhá světová, bohužel už zapomněl,

že sme válčili s Japončíkama, von teď střílí na všechny černochy, co mu kolem voken projdou.“

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Harry.

„Jo, museli mu vyměnit tu jeho pušku na kuličkovku, takže to maximálně trochu štípne,“ řekl TJ a

potichu se plížil kolem zábradlí domku.

Harry si uvědomil, že nemá v kapse svou hůlku, za to má alespoň brýle na nose a na krku pihu s

kouzelnými penězi.

„Tohle je vůbec divný vokolí, to ti teda řeknu Gringo,“ řekl zase TJ. „Vobzvlášť ty by ses tu měl mít

na pozoru.“

Harry mu na to souhlasně přikývl, ale nevěděl, co bude dělat dál. Sice dostane nějaké otrhané oblečení,

ale co pak?

„Třeba tady bydlí Roy, je to místní maniak,“ řekl TJ a Harry se naklonil za zábradlí, aby viděl do

domku.“

„Ne! Zakloň se,“ řekl TJ. „Má vzteklýho psa, ten parchant si prohrabal tady pod plotem díru a já mu
pak musím každý ráno házet sváču, aby mi neukousnul zadek.“

Harry rychle couvnul a raději pokračoval dál. Stále se mu v hlavě honila otázka, co bude dál dělat.

„A nebo si vem tady George,“ řekl zase TJ a ukázal na další domek. „je trochu přitroublej, páč ho

doma za všechny blbosti melou pánvičkou.“

Harrymu tohle okolí vážně začalo připadat divné.

„V tomhle domě zase žije Higinsovic holka,“ řekl TJ. „Vod ní ruce pryč, ta holka je chlupatější než

foxteriér.“

„Ty tady to okolí docela dobře znáš, co?“ ozval se Harry, protože si myslel, že by jeho mlčení začalo

být podezřelé.

„Vyrůstal jsem tu, Gringo. Taky se tu všichni známe, třeba tady Trivetovi,“ řekl TJ a ukázal na

poněkud zakouřený domek. „vždycky v pátek se sjížděj koksem, pak máme policejní honičky místo v

televizi přímo před okny.“

„Jsou tu policajti?“ zeptal se hned Harry.

„Proč se ptáš?“ opáčil otázkou TJ.

„No, ty jsi to téma nadhodil,“ zamluvil to rychle Harry.

„To ne, za to tu máme divný obyvatele, třeba támhle Rejpalová, věčně dřepí u toho svýho vokna…

nekoukej tam!“ zarazil rychle Harryho. „Ta ženská má takovou šílenou sklerózu, že zapomíná chodit

na záchod.“

Harry se na TJeje nechutně podíval, protože si ani nechtěl nic kolem toho představovat. Zato se jemu

samotnému začalo chtít, koneckonců už dlouho nebyl a poslední toaleta, kterou zažil nebyla nijak zvlášť

pohodlná..

„Její manžel…“ pokračoval TJ. „je na vozejčku, zvláště pak teď v zimě ho vídám, jak mi prosviští s

hlasitým křikem pod vokny.“

Harry se pousmál, tohle bylo opravdu zvláštní okolí.

 „Jo, ale já to tu mám rád. Za to támhle sou hrozný lidi, maj tam tolik psů, že jim ty bobky na trávníku

snad i vyklíčily. Nebo tady bydlí DJ naší Hip Hopový bitvy, někdy to pouští tak nahlas, že mamče

poskakujou zuby ve skleničce.“

„A co támhleti?“ zeptal se se zájmem Harry.

„Tam bydlí docela zábavnej chlápek, věčně mu natáčíme vostřikovače trávníku, aby mířily do voken

domu, taky ho máme místo budíku, ten bláznivej chlap si dává po ránu studenou sprchu a vždycky

přitom hudruje na celou ulici, takže mu proto říkáme Kohout.“

„Tady bydlí samí černí?“ zeptal se Harry poněkud opatrně.

„Myslim, že by bělocha vodsaď vykopli, i kdyby to byl sám prezident,“ pronesl TJ. „No a sme tady.“

Zastavili před jakýmsi dvoupatrovým rodinným domkem, s neposekanou trávou a zašlou fasádou.

„Teď dávej pozor, musim ti dát instrukce kvůli mý mamče,“ řekl a zastavil Harryho. „Za prvé, nikdy

jí nekoukej do vočí, myslí si, že si sám Satan, za druhé, nikdy jí neřikej, že máš hlad, její účtenky z

nákupů se spíš podobaj roli vod toaleťáku. A konečně za třetí, dej pozor kam šlapeš, mamča trpí

takovou… tou no… no…“

„Čím?“

„Nevím, jak to ti prdlouši nazvali, zkrátka má sklony usnout na místě, tak abys sis dal pozor a

nezašlápl jí.“

„B…budu se snažit,“ hlesl nadmíru udiveně Harry.

TJ neurvale přikývl a prošel brankou ke dveřím do domu. Zvonek byl vyvrácený a trčely z něho dráty,

okna byla umytá stylem utři a dost.

„Mami, sem doma!“ zvolal TJ a vešel dovnitř.

Ocitli se v dřevěné chodbičce nahozené na bílo, kde byl botník, věšák, skříň a pověšené lžíce na boty.

„Asi není doma,“ řekl potichu Harry.

„Sundej si boty,“ upozornil ho TJ. „mamča sice je napůl slepá, ale šlápoty vidí zatraceně dobře.“
 Harry ze sebe shodil své škorně a kráčel za TJejem. Na konci chodbičky byly schody vedoucí do

prvního patra a po stranách byly troje dveře do ostatních místností v přízemí.

TJ hned šel po schodech nahoru se slovy: „Asi zase sebou někde praštila.“

Harry za ním vykračoval nahoru a řekl: „A není to nebezpečné… myslím tím nemohla by třeba

podpálit dům, nebo si ublížit?“

„To ne, máme tu asi deset požárních hlásičů a navíc, když mamča sebou praští, tak se většinou

vždycky hned kvůli nárazu probudí,“ řekl TJ a vyšel do prvního patra. Byla tam stejná chodba jako v

prvním, ale se čtyřmi dveřmi, TJ vešel do těch vzadu, kde byl jeho pokoj.

„Hadry jsou v těch prvních dveřích,“ řekl Harrymu.

Harry se tedy vrátil do prvních dveří a otevřel je. Objevil se před ním obrovský kumbál s tolika

zvláštními věcmi, že i paní Weasleyová by mohla závidět. Z první skříně na první pohled trčela celá

kupa hadrů. Harry už byl zvyklý na obnošené šatstvo od Dursleyových, ale u těhle bylo opravdu vidět,

že jsou ze smetí. Začal se přehrabovat v kabátech, které byly napolo prožrané moly a napolo sežrané

nejspíš k smrti vyhladovělými krysami.

V tom ho něco prásklo do hlavy, až bolestně zaskučel, otočil se a spatřil před sebou jakousi starou

černošskou paní malé postavy, jak ho znovu a znovu mydlí násadou od smetáku.

„Ty jeden parchante! Odsud si nic neodneseš!“ pištěla na něj zlotně. „Já ti dám, krást mi moje šaty!“

„Mami, přestaň!“ křikl na ní zprava TJ.

„Ty jeden budižkničemu, ty zloději, ty dobytku!“ ječela dál a mlátila ho smetákem.

„MAMI PŘESTAŇ!“ křikl jí do ucha TJ. „To není žádnej zloděj, chtěl sem mu jenom dát nějaký

hadry, nejspíš měl nehodu nebo co.“

„A jak jsem to jako měla vědět, co?“ ohradila se na něj a pak zvážněla. „Je to pravda?“

„Co jako že je pravda?“ zeptal se TJ.

„To kouření na hajzlících ve škole?“ okřikla ho.

 „Kdo ti to sakra řek?“ nazlobil se TJ.

„Já ti ukážu!“ křikla žena, otočila násadu koštěte od Harryho a začala mydlit pro změnu TJeje .

„Jáu! Přestaň máti!“ křičel a utíkal před malou postavou ženy do svého pokoje. „Dyť mě

zesměšňuješ.“

„Já…“ říkala udýchaně. „Já, která vychovala šest dětí, které to všechny někam dotáhli…“

„O čem to mluvíš, všichni to jsou beztak závisláci,“ ohradil se TJ.

„Já ti ukážu, tebe mi byl čert dlužen!“ křikla žena a zase ho mydlila smetákem tak, že od něj létal

prach. „Pořád si děláš co chceš, do domu mi taháš cizí lidi jako tuhle před týdnem!“

„Ale mámo, to byl děda, přijel na návštěvu,“ ohradil se TJ.

„To je mi jedno, kdokoliv z otcovy strany jsou pro mě cizinci!“ řekla mu a stáhla smeták k sobě. „Ať

tady moc dlouho neočumuje, jasné?“ řekla, otočila se a pak byly už jen slyšet její kroky po schodech

dolů.

„To byla tvá máma?“ zeptal se Harry a mnul si zaprášenou hlavu.

„Vona je vobyčejně prima, jen vobčas je nakrklá,“ řekl TJ.

„Mohl… mohl bych u vás jít na záchod?“ zeptal se opatrně Harry.

„Jo, no jasně,“ řekl automaticky TJ. „Jsou to ty dveře naproti kumbálu.“

„Díky,“ řekl Harry, otočil se a vpadl do místnosti, kde byl záchod, koupelna, sprcha i vana dohromady.

Chtělo se mu nutně na velkou a to už pěknou dobu a teď, když ho mlátila ta takzvaná paní domu se

málem neudržel.

Asi po minutě, se za dveřmi ozval zase ženský hlas.

„Záchod je rozbitej a opovaž se mi to tam zasmrdět!“

Harry ztuhnul, to byla poslední věc, kterou potřeboval, záchod je rozbitý?

„Vona si jen dělala legraci, Gringo, neber jí vážně,“ ozval se TJ.

„Já ti dám zastávat se ho!“ ozvalo se v zápětí. „Přijde si, pokadí nám záchod, zasmrdí koupelnu a ty
ho ještě chráníš, přitom ho vůbec neznáš!“

„Mami přestaň, i když je bílej, tak je taky jen člověk.“

Harry je přestal vnímat, pomodlil se a spláchnul, naštěstí úspěšně. ‚Bože, zlaté záchodky ve

společnosti Uršuly.‘ řekl si Harry a vyšel z místnůstky ven.

V tom se kolem něj prohnala TJeova mamka nesla v náručí kus spodního oblečení.

„Podívej se, ty holomku jeden,“ začala svým písklavým hlasem ječet na TJeje. „Čím si to sakra utíráš

zadek Týdžeji, máš pořád na spodkách hnědý proužky!“

Harry vyprskl smíchy, ale snažil se to skrýt, protože v zápětí se žena prohnala kolem něho a běžela

zase po schodech dolů.

TJ se objevil s nějakým kabátem a kalhotami, o hodně teplejšími, než ty, co měl Harry.

„Na, vobleč si to,“ řekl mu, Harry si stále ještě pamatoval na poslední slova jeho mamky a chtěl se na

něco zeptat.

„Mlč, nechci nic slyšet,“ zarazil ho TJ.

Harry hned pochopil, že ten by si s Ronem docela rozuměl, určitě by si mohli otevřeně povídat o

jejich matkách.

Nakonec se Harry navlékl do staronového oblečení a kabát si přehodil přes záda. TJ ho odvedl ke

dveřím do přízemí, ale hned v zápětí se objevila jeho mamka.

„Týdžeji, víš, kdo umřel?“ zeptala se ho s neuvěřením.

„Ne,“ řekl chlapec znuděně.

„Donoven,“ oznámila mu a Harry jasně pochopil, že TJ nemá ani páru, kdo to ten Donoven je.

„A… to je jako kdo?“ zeptal se TJ opatrně.

„Ty neznáš svého otce zetě sestřenice tchýně sestry tvého strýce?“ vychrlila na něj jako kulomet, až

TJ uskočil.

„M-m-myslím, že si na něj nepamatuju,“ pravil TJ vyděšeně.

 „Ty nejsi hoden nosit jméno Jones!“ sykla na něj mamka.

„Jonesů po světě chodí pěkná řádka, vsadím se, že některej je i ve vězení, tak proč bych já měl bejt

na škodu?“ ohradil se TJ.

„Pojď sem,“ řekla mu. „No pojď!“

Oba dva chlapci šli za malou ženou do, jak vidno, dosti nestarané kuchyně, kde byla obrovská a stará

rodinná fotka.

„Vidíš je?“ vyhrkla na něj. „Vidíš tvé prarodiče?“

„Jo, vidim, a co je s nima?“ zeptal se TJ.

„Tvý prarodiče dřeli celý život za to, aby tomuhle jménu mohli dát svobodu!“ chrčela na něj jako

varná konvice. „Tvý prarodiče celý svůj život…“

„… dřeli až do úmoru na plantážích,“ doplnil jí nazpaměť TJ. „já vim, mamčo, řikáš mi to celej život,

už mě z toho začíná bolet hlava.“

„Z toho?“ halekala. „A co ta vaše příšerná hudba, vždyť se to nedá poslouchat!“

„Protože tomu nerozumíš, tak do toho nekecej!“ křikl TJ.

„CO?“ křikla žena, popadla pánvičku, zlostně se s ní rozmáchla, ale v tom se jí protočily panenky a

ona padla na záda.

„Co se stalo?“ vyhrkl Harry a přiskočil k TJeovi.

„Ále, zase usnula,“ řekl mu na to, klekl si k ní a začal jí poplácávat po tvářích.

„Mamčo, vzbuď se,“ naléhal na ní. „Haló, vstávat, už je ráno.“

Harry se držel v uctivé vzdálenosti, kdyby paní Jonesová znovu vyletěla a začala se kolem sebe

ohánět.

Po chvilce otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe.

„Poď, sedni si,“ řekl jí TJ. „to byla ale šlupka,“ řekl a pousmál se.

„Proč se mi tak točí hlava?“ zeptala se omámeně.

 „Dala sis ťafku pecku do hlavy,“ řekl TJ a postavil jí na nohy. „ukaž, odvedu tě na židli.“

„Přines mi kus grapefruitu, ten mě vždycky postaví na nohy,“ řekla mu.

TJ se ujistil, že dokáže sama stát, přešel k zakulacené lednici a vyndal z ní kus rozkrájeného

grapefruitu, také si ještě potají vzal obložený rohlík.

Paní Jonesová jej vzala do ruky a začala se tvářit kysele. „Ty Týdžeji, nevíš, kde mám zuby?“

TJ se na ní pozorně podíval a pak řekl: „Ehm, myslím, že v puse.“

Paní Jonesová po chvilce přikývla a kousla do grapefruitu. Hned na to padla znaveně na židli, jenže

se pod ní ozvalo praskání.

„Bože, cos to zas vyvedla?“ zhrozil se TJ a pomohl jí zvedat se ze židle.

Na židli pak Harry uviděl jakousi plastovou figurku svalnatého chlapíka, který měl plášť barvy

americké vlajky.

„Bože mamčo, tys mi zasedla Kapitána Ameriku!“ zhrozil se ještě víc TJ.

„Dyť je to stejně kšunt, kluk v tvým věku a tahá se takovýma blbostma,“ ohradila se paní Jonesová.

„To nemám na hraní, to je muzejní exponát,“ opáčil jí na to TJ. „víš, jak je to starý?“

„Určitě ne víc, než já,“ řekl mu mamka a sedla se znovu na židli, TJ jen těsně stihl uklidit kousky

rozbité figurky.

„MOL!“ zařvala z ničeho nic ze všech sil paní Jonesová.

„Cože?“ vyhrkli oba chlapci zděšeně.

„Mol, zab ho!“ křičela dál paní Jonesová a na něco koukala ve vzduchu.

„Tohle je Harry, to není mol,“ řekl jí na to TJ.

„Myslíš, že jsem úplně praštěná nebo co?“ ohradila se zlostně paní Jonesová. „Na! Tady máš

pánvičku, prašť ho!“

TJ si vyměnil s Harrym udivený pohled, pak vzal pánvičku a začal hledat v prostoru vznášející se

tečku představující mola.

 „Támhle je!“ křikla znovu paní Jonesová. „Dej tomu zabedněnci taky pánev a obkličte ho z obou

stran!“

„To zvládnu sám,“ pravil TJ odhodlaně, počkal se a zaměřil malinkatou tečku v místnosti, která se

vznášela těsně kolem Harryho ucha.

V tom se rozmáchl, Harryho ucho naštěstí těsně minul a smetl kovovou postavičku Ježíše Krista na

kříži, který visel na stěně.

TJ teď zatnul zuby a nedíval se za sebe, kde seděla jeho matka.

Paní Jonesová vyskočila jako čiperka a vytrhla pánvičku z TJeovo ruky.

„Vždyť ty jsi sejmul krucifix, člověče!“ zakřičela na něj. „Ty jsi znesvětil Ježíše, ty jeden holomku

neurvalej!“

„Já nechtěl, když von ten mol nebyl skoro vidět!“ začal se bránit TJ.

Paní Jonesová se nasupila a řekla mu. „Jednou tě za to potrestá, to si piš.“

Pak popadla krucifix a odešla s ním z místnosti pryč.

Harry se podíval na TJeje, v očích měl pochopení, musel uznat, že ta žena se snad vyrovná i

mozkomorům.

„U vás doma je pořád sranda,“ hlesl Harry.

„Nech si toho, jasné?“ řekl TJ

„Já jsem to nemyslel zle,“ řekl mu Harry. „No, fakt dík za…“

Prásk!

Ozvala se rána jako z děla a vstupní dveře se rozlétly dokořán, hned na to se vysypala i okna a dovnitř

vtrhli nějací lidé s hůlkama v rukách.

„Uteč!“ křikl na TJeje Harry a prchal do další místnosti, jediné volné cesty, ocitl se v jakémsi

obýváku, kde ale také byla jedna osoba.

Byla to paní Jonesová a právě sundala z regálu nějakou ohromnou kulovnici a s odhodláním prošla
kolem utíkajícího Harryho a TJeje.

„Já vám ukážu!“ křikla na muže, kteří se valili do obýváku. „Už jsem vám několikrát říkala, že můj

manžel nebyl členem nepřátelské propagandy!“ křikla a z kulovnice vylétla ohromná rána, která těsně

minula jednoho kouzelníka.

Ostatní kouzelníci strnuli, když paní Jonesová vztekle nabila a zamířila na ně.

V tom se jí zakroutily oči a ona se ale sklátila bezvládně k zemi.

„Usnula!“ křikl TJ.

„Jdeme!“ ozval se Harry a těsně uhnul jednomu kouzlu, které na něj jeden z kouzelníků vyslal.

Vyběhli dalšími dveřmi ke schodům, vchod byl obklopován hordou kouzelníků, běželi tedy rychle po

schodech nahoru a vběhli do TJeova pokoje, TJ za sebou ještě zamkl dveře, o čemž Harry moc dobře

věděl, že je nezastaví.

„Já věděl, že jsi nějakej padouch!“ vyhrkl udýchaně TJ.

„A co když jsem nevinný a tihle mě chtějí zabít!“ křikl Harry a rozhlížel se v neuklizeném pokoji.

„Kudy se odsud dá utéct?“

„Oknem,“ řekl rychle TJ. „Na zdi domu jsou dřevěné mříže, aby po nich mohly růst kytky.“

Harry nečekal, vysunul okno a vyhlédl z něho, nikdo tam před domem ještě nebyl.

„Musím to zkusit!“ křikl Harry.

„Já jsem tudy lez naposledy před pěti lety, nevím, jestli nás to udrží.“

„Není to tak vysoko, když to rupne,“ křikl Harry a vylezl z okna.

„A co když tady počkám?“ ohradil se panovačně TJ.

„Já nevím na jaké jsou straně, mohli by tě i zabít!“ křikl Harry a lezl dolů po dřevených mřížích

přidělaných k domu.

Náhle se dveře do pokoje rozrazily a dovnitř vtrhli kouzelníci. TJ začal ječet a vyskočil vystrašeně z

okna tak, že ty dva nebo tři metry dolů se mu skočit, se už tak nebezpečné nezdálo.
 Dole na trávníku se začali rozhlížet, ale to už na něj ze shora z okna vyslali další kouzla.

Harry popadl křičícího TJeje za ruku a přelezl s ním dřevěný plot na další pozemek.

„Kdo to sakra byl?“ řičel udýchaně TJ.

„Už jsem řekl, že nevím!“ opáčil stejně tak udýchaně Harry.

„A co máma?“ ohradil se TJ.

Harry se mu podíval zpříma do očí. „Já nevím.“

Za nimi se hned začaly ozývat kroky, kouzelníci byli za nimi. Oba dva tedy běželi k dalšímu plotu a

hnali se příjezdovou cestou na ulici.

V tom po nich vyjel jakýsi vzteklý rotvajler, TJ rychle sklepal obložený rohlík, který před chvílí vyndal

z lednice, z kapsy a pes ho hned začal žrát.

„Já ti říkal, že mu musím každý ráno dát snídani, jinak mi uhryzne zadek!“ říkal Harrymu a utíkali

ven z pozemků na příjezdovou cestu.

Za nimi se v dálce vyvalila asi dvacítka kouzelníků a začali po nich vrhat kouzla.

„Co to sakra po nás lítá?“ řičel TJ. „To jsou ňáký lasery, nebo co?“

„To je na dlouhé povídání,“ křikl Harry, když dobíhali na konec ulice.

„Au!“ hlesl TJ.

„Oni tě strefili?“ vyhrkl hned Harry.

„Ne, oni ne,“ štěkl naštvaně TJ. „Ty dědku jeden prašivěj, válka už skončila, místo toho sejmi ty za

námi!“

Zahnuli za roh ulice a před nimi se objevili menší panelové domy a hřiště.

„Máš teda alespoň ňáký tušení, co sou zač?“ řičel TJ při běhu.

„Není to policie, ani FBI, CIA, KGB, nebo něco takového, to mi věř!“ sípal udýchaně Harry.

„Jde mi o to, že támhle jsou naši, nechci kvůli tvý blbosti rozpoutat válku gangů!“

„Ti vaši nám pomůžou?“ ozval se Harry.

 „Tohle je opravdovej svět kamaráde, tady má pistoli každej desetiletej fracek.“

Vběhli mezi další domy k trávníku a keřům, které obklopovaly jakési vysoké drátěné hřiště.

Vtrhli na hřiště, bylo tam několik dalších černochů hrající basket, pak nějaké hloučky dalších, kteří

si něco mezi sebou říkali.

„Zagy!“ křikl TJ. „Zagy, potřebujeme píchnout,“ řekl ještě a přiběhl k davu asi dvacetiletých

výrostků, kteří na Harryho hned znechuceně civěli.

„Co tu dělá ten červoun, vole?“ zeptal se hlavní z nich.

„Hele, to je mi jedno, popravdě je mi ukradenej,“ řekl a Harry na TJeje vykulil překvapeně oči.

„Hlavní je, že po nás jdou nějací maníci s divnejma puškama.“

„Cože, vole?“ ozval se další černoch. „Dýtrojský říkali, že nám daj pokoj, když jim ani my nebudeme

fušovat do rajónu, vole.“

„Hele, vole, tohle bude chyba toho běláska tady,“ řekl Zagy.

„Jo, je to moje chyba, jdou po mě!“ křikl na něj naštvaně Harry. „Ale jak jsi řekl, jsem ti ukradenej,“

řekl a začal kráčet pryč ze hřiště.

„Hele počkej!“ ozval se TJ a rozběhl se za Harrym stejně tak jako celá parta černochů.

„Dlužíš nám vysvětlení, hošíčku,“ ozval se jeden černoch.

V zápětí ho ale smetlo kouzlo, z druhého vchodu se do hřiště začaly valit vlny kouzelníků a mířili na

všechny hůlkami.

„Všichni stát!“ křičeli. „Všichni ani hnout!“

Asi tři černoši vytáhli osobní zbraně, začali střílet na kouzelníky a zároveň prchat hlava nehlava,

ostatní se začali krýt a utíkali z hřiště.

„Ne!“ křikl Harry. „Vy je zabijete!“

„Zmiz vodsud, jestli je ti život milej,“ křikl TJ a hnal se s ním k východu z hřiště.

Teď, když sebou praštilo na zem několik kouzelníků začali ostatní používat i vážnější kouzla a strhla
se drastická přestřelka.

Ale to už Harry vybíhal s TJejem trávník vedoucí ke hřišti a upalovali do spletitých uliček mezi New

Yorkskými budovami.

„Pane bože, oni se zabijí!“ halekal udýchaně Harry. „Z toho bude malér, a to jenom kvůli mně.“

TJ měl také neblahý výraz ve tváři, Harry to poznal a zastavil ho na rohu uličky.

„Hele, nechoď se mnou, budeš z toho mít akorát malér,“ chraptěl na něj udýchaně Harry.

„Dou i po mně,“ halekal TJ. „zahlídli mě, teď už se to nedá vrátit.“

„A co tohle!“ vyhrkl Harry a ukázal na otevřený poklop od kanálu.

„Ty tam chceš jít?“ zeptal se TJ.

„Tam nás nenajdou.“

„Hele, nevím jak ty vaše bílý zadky, ale ty naše po kanálech nelezou,“ opáčil TJ, ale to už se Harry

nakláněl a pak začal šplhat dolů po žebříku, popravdě mu to po odpadní rouře z Azkabanu přišlo jako

dětská prolézačka.

„Sakra, to tam musím jít za tebou?“ zeptal se nechutně TJ a koukal na něj ze shora kanálu.

„Jestli nechceš skončit jako tamti,“ řekl Harry. TJ za ním tedy začal lézt dolů a stále si v duchu

ztěžoval.

Ocitli se v kulatém kanálovém tunelu s asi dvou palcovou vrstvou vody, slizkými stěnami a s

nedohlednými konci.

„Tak jdeme,“ hlesl potichu Harry.

Začali pomalu kráčet potemnělým kanálem, kam občas světlo prosvitlo jen skrz škvíry v poklopech.

„Sakra, a mám po nových Adidaskách, tohle nebyl dobrej nápad,“ hlesl TJ. „To vopravdu nebyl

dobrej nápad.“

„Ticho, už konečně,“ vyzval ho Harry.

„Krysa!“ křikl TJ.

 Harry se ohlédl směrem, kam TJ vystrašeně ukazoval, při tom pohledu se mu okamžitě vrátila

vzpomínka na tu strašlivou kobku a Azkaban.

„Je to jenom potkan, nic jiného, bojí se víc tebe, než ty jeho,“ řekl Harry.

„Já tyhle myší věci nenávidim,“ hlesl TJ. „Bože, proč sem ti jenom pomáhal, copak se takhle svět

odvděčí černochovy za ochotu?“

Pak narazili na rozcestí, takže se zastavili.

„Takže, kam teď?“ zeptal se Harry.

„Já nevim,“ ohradil se TJ. „myslíš, že každej negr zná plán Brooklynský kanalizace, nebo co? To byl

tvuj nápad sem vlízt.“

„Kde je větší tma?“ zeptal se ho Harry.

„Vlevo,“ řekl hned TJ a namířil si to doprava.

„Tak teda vlevo,“ řekl Harry a zamířil doleva.

„Já myslel, že jdeme za světlem,“ řekl vyděšeně TJ.

„Když neuvidíme my je, neuvidí ani oni nás,“ řekl Harry.

„Pokud si nerozsvítí, což tady dole dělaj obvykle všichni, co se hrabou v kanálech, ovšem kromě nás!“

„Nekřič tolik,“ upozornil ho Harry a mizel v černé prázdnotě kanálu.

„Já se z toho asi poměju,“ hlesl vystrašeně TJ. „Jo, pak uvidíš moje spodky, drahá máti, pak uvidíš,

já ti dám čárky, to budeš vidět, jak vona to řekne v klidu před cizí společností…“

„Můžeš už být ticho?“ sykl na něj Harry, kterého už začala brnět hlava, od toho, jak TJeovo hluboký

hlas se odrážel od stěn kanálu.

„Já si ale musím povídat, jinak bych se fakticky podělal strachy,“ řekl TJ. „Pitsburk Pinguins vyhráli

tři ku pěti, Detroyts nerozhodně s…“

„Ticho!“ okřikl ho Harry a jeho hlas se rozlehl po celém kanále.

V tom se naproti nim začaly ozývat kroky a v dálce se objevilo světlo. Harry hořce polknul a začal být
zase o něco více nervózní.

„Jsou před námi,“ hlesl TJ.

„Jdeme,“ řekl Harry a začali se spěšnými a tichými kroky vracet k rozcestí.

„Když uslyšíme kroky i na druhé straně, tak jsme v kaši,“ řekl TJ. „tady nemůžeme nikam zahnout.“

V tom se opravdu ozvaly kroky i před nimi.

„Do háje, já to věděl,“ zaklel TJ.

Harry přidal do kroku, věděl, že se blíží k tomu rozcestí, ještě jedna volná cesta by tedy měla existovat.

Za chvíli dorazili rychle na místo, kde se kanál rozděloval, po žebříku, kterým vešli do kanálu, teď

slézalo několik kouzelníků.

„To jsou oni!“ křikl jeden z nich.

„Utíkej!“ zakřičel Harry a začal společně s TJejem zdrhat rozcestím napravo.

Konečně narazili na první východ z kanálu, Harry rychle začal šplhat po žebříku nahoru a za ním

hned TJ. Hned na to začal bouchat do víka, které bylo zaseklé, když se pod nimi začaly ozývat spěšné

kroky.

Harry vybouchl víko ven a je ozářilo denní světlo. Ještě se ujistil, aby se neocitli uprostřed silnice,

ne, byli na okraji u zaparkovaných aut.

Rychle vylezl ven…

Prásk!

Pod TJejem se přemístil jeden kouzelník a namířil na něj hůlkou.

„Sakra, co to má znamenat?“ vyhrkl vyděšeně TJ, který právě viděl poprvé se objevit člověka z čista

jasna.

Harry ho vytáhl z kanálu a jen těsně ho minulo kouzlo.

„Rychle, pro ně není problém to samé udělat tady nahoře,“ vyhrkl Harry a začal utíkat.

TJ ho popadl za kabát a dovlékl k jednomu autu.

 „Co to děláš?“ zeptal se udiveně Harry.

„Svezeme se,“ řekl TJ a vytáhl z kapsy šperhák.

Hned na to po pár vteřinách auto odemkl.

„Ale je tu jeden háček,“ řekl TJ a koukl znepokojeně na Harryho. „Neumím řídit.“

„Já taky ne!“ upozornil ho Harry.

Hned na to se ale z kanálu začaly objevovat ruce a hlava.

„Nastup!“ křikl TJ a vtlačil ho na místo řidiče.

Sám rychle oběhl auto a usedl na spolujezdcovo místo. Hned na to do auta vrazilo kouzlo a na okně

se objevila prasklina ve tvaru pavučiny.

„Dej mi ještě minutku,“ hlesl TJ, vyndal ze clony na střeše schovaný klíč a vrazil ho do zapalování.

Hned na to motor naskočil.

„A co teď?“ zeptal se vyděšeně Harry, protože stále sledoval, jak se z kanálu noří víc a víc lidí, kteří

se blížili k autu.

„Dej tam kvalt,“ řekl TJ a dal páku u volantu dolů.

V tom předek auta začal nadskakovat, jako kdyby se mu zbláznily tlumiče.

„Co to sakra je?“ hekl Harry, který na sedadle poskakoval společně s autem.

„To si některý pitomci do aut montují, jízda jim pak připadá zajímavější, teď plyn!“ křikl TJ.

Auto začalo gumovat, jak Harry prudce sešlápl plyn a rozjelo se závratnou rychlostí po ulici dolů, až

poráželo popelnice opodál, přitom poblázněně poskakovalo.

„Volant, musíš řídit!“ křikl TJ a Harry pevně uchopil volant.

Celé auto zrychlovalo a motor nabíral přímo děsivé obrátky, s tím i sílilo poskakování.

„Nedá se to někde vypnout?“ postěžoval si Harry.

„Tady!“ upozornil ho TJ a přehodil nějakou páčku do polohy vypnuto. Auto rázem přestalo skákat.

„To je červená!“ křikl TJ. „Zastav, dupni na pedál!“

 Harry dupnul a motor vztekle zaroštoval, oba dva se hned zaryli do sedadel, jak auto prudce

akcelerovalo.

„To je plyn, já myslel brzdu!“ křikl TJ, když už stejně dávno byli za křižovatkou. „Kurňa, ulítla nám

poklice.“

„Brzda je ten druhý pedál?“ zeptal se vyděšeně Harry.

„No samo,“ odvětil TJ. „Člověče, ty řídíš jako moje máma.“

V tom se za nima ozvala siréna, která se hlasitě rozeřvala do okolí.

„Chlupatý!“ křikl TJ. „Bože, tisíce bloků místa a voni zrovna musejí čekat na černocha, co jede přes

červenou!“

„Mám jim zastavit?“ zeptal se ještě vyděšeněji Harry.

„Nejsou to ti, co nás honí?“ odpověděl otázkou TJ.

Harry mrknul do zrcátka, za nimi jelo typické bíle policejní auto s modrými pruhy, hlasitou sirénou

na střeše spolu s zářícími červeno modrými reflektory a nápisem NYPD.

„To asi nebudou ti co nás honí,“ pravil Harry.

„Bože, jednou potkám bělocha a začnou mi za zadkem lítat jiskry, střílejí po mě a nakonec honí

policajti…áááá!“ zakřičel, když Harry řízl zatáčku, až kola auta hlasitě zapískala.

Prásk!

TJ nadskočil a začal znovu křičet na celé kolo, protože se jim na zadním sedadle zhmotnil muž.

„Pane bože! To je jako ze Star Treku!“ křičel.

Harry se ohlédl za sebe a připravoval se, že bude muset někomu ubalit pěstí, zahlédl ale někoho, kvůli

komu málem pustil volant.

„Lextere! Vy žijete!“ křičel radostně Harry.

Lexter se začal prohlížet, jestli je celý a pak si oddechl. „Víš, jak je těžké, ne-li nemožné přemístit se

do pohybujícího se auta?“ řekl mu káravě Lexter.

 „Já vás tak rád vidím,“ pronesl radostně Harry a přestal koukat dopředu.

„Pozor na cestu!“ křikl TJ, protože Harry už začal pucovat autem pangejt.

Lexter se otočil na policejní auto za nimi a s překvapeným pohledem pak spočinul na Harrym.

„Řídíš pouhou minutu a už na tobě visí policajti?“ divil se Lexter.

„To je pro mě úspěch,“ řekl Harry a znovu říznul ostrou zatáčku.

Lexter si povzdechl, znovu se otočil, mávl hůlkou a v příštím okamžiku se airbagy v autech policistů

bleskurychle nafoukly a znemožnily jim pokračovat v honičce.

„Mimochodem, taky tě rád vidím,“ řekl Lexter a počechral s úsměvem Harryho ve vlasech.

„Vysvětlí mi tu někdo, co se to tady děje?“ zeptal se vyděšeně TJ.

„Harry zastav,“ řekl Lexter.

„Je to ten druhej pedál, jasný?“ řekl mu TJ.

Nakonec Harry trochu neohrabaně přirazil k obrubníku a motor se silným cuknutím auta zhasl.

„Vystupovat panstvo,“ řekl Lexter a otevřel dveře.

Další slovo spolu prohodili až když byli v nejbližším parku. „Takže Harry,“ začal Lexter. „TJeovo

dům by už měl být v pořádku, Spékázédka se tam opravdu vyřádili.“

„Takže se už může vrátit domů?“ zeptal se Harry.

„Ano… a i když je mi to líto…“ řekl Lexter, vytáhl hůlku a namířil na TJeje. „Zapomeň.“

Kouzlo trefilo TJeje do hlavy a ten se hned tvářil, jako by mu vymyli mozek.

„Jdi domů, TJeji,“ řekl mu Lexter a popošel s Harrym o kus stranou, zatímco TJ jako poslušná káča

odkráčel pryč.

„Paměť jste mu vymazávat nemusel,“ řekl Harry.

„Znáš pravidla, kdybych to nebyl já, tak někdo jiný určitě,“ odpověděl Lexter. „Ale teď… musíš

odtud zmizet,“ řekl a začal něco hledat v houští pod stromy.

Obloha se začala smrákat a den už pomalu ztrácel svou světlost, zvláště teď v zimě, když si počasí s
denním světlem nebralo servítky.

„Jak jste se odtamtud dostal?“ zeptal se Harry.

„No… popravdě jsi tam způsobil pořádný rozruch,“ začal Lexter a stále prošmátrával zem. „stačil

jsem se změnit v orla, ale ty jsi byl v těle Pegase tisíckrát rychlejší, avšak zato jsem ti stačil zachránit

hůlku,“ řekl a hodil Harrymu do ruky jeho hůlku.

Harry si oddechl a hned o něco sebejistější si jí zastrčil do kapsy.

„Jak jste věděl, že to zvládnu, myslím… tu proměnu?“ zeptal se Harry.

„Nevím, popravdě jsi to prostě nemohl zvládnout, to nejde,“ řekl Lexter.

„Ale vždyť jsem se změnil,“ opáčil Harry.

„Harry, tvé tělo už muselo jednou transformací projít,“ řekl Lexter. „Je jedno do jakého tvora to bylo,

ale už se to jednou stalo a vsadil bych se, že to bylo tenkrát, jak ses probudil nahý u Brumbálovi

pracovny… ach, tady to je.“

Lexter zvedl kus klacíku a namířil na něj hůlkou.

„Takže, jak to bylo… ehm…“ přemýšlel. „Aha,“ vzpomněl si a do klacíku vjelo kouzlo. „Tohle

prosím tebe nikde neříkej, je to neregistrované přenášedlo, měl bych z toho malér.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry.

„Ať je to, jak chce, musíš odsud okamžitě zmizet,“ řekl Lexter a položil klacík na zem. „Tohle tě

dostane do Prasinek, pak okamžitě musíš utíkat do hospody U Prasečí hlavy, rozumíš?“

„Do toho pajzlu?“ ohradil se Harry. „Ale vždyť jste mi říkal něco o tom třetím kouzelníkovi, co umí

kouzlit bez hůlky.“

„Už žádná slova, rozuměl jsi mi?“ řekl Lexter vážným tónem.

Harry neochotně pokývl hlavou a shýbl se pro klacík.

„Já si tě tam najdu, neboj,“ řekl Lexter.

 Ale to už Harry uchopil klacík za stranu a okamžitě pocítil zatáhnutí za břicho, jak ho přenášedlo

draplo a zmizelo s ním v dálce.

Kapitola 42.
Shledání přátel
P řenášedlo s Harrym prásklo na hustou pokrývku sněhu, až se mu do ní zabořil i obličej.

Rychle se ze studené země postavil na nohy a utíral si brýle od sněhu. Na rozdíl od New Yorku tu už

byla kvůli jinému časovému pásmu absolutní tma, avšak měsíc jasně svítil na obloze. Harry sice

nevěděl, kolikátého je, ale věděl, že je úplněk, protože vůbec nepotřeboval jakékoliv lampy, aby mohl

vidět na cestu a okolí, měsíc svým světlem jasně prosvěcoval skrz a sníh se na zemi zlatě třpytil v jeho

svitu.

Byl na hlavní ulici Prasinek před obchodem Taškářovy žertovné čarodějné rekvizity. O kus dál byla

soví pošta, která teď zela prázdnotou, vůbec celé Prasinky a jejich doškové střechy pokryté sněhem se

zdály být bez života, to znamenalo buď, že to je nejnudnější vesnice na světě, a nebo že je už po půlnoci

a všichni v tomhle kouzelném světě už spí.

Harry si vzpomněl, jak mu Lexter řekl, aby okamžitě šel do hostince U prasečí hlavy. Také moc dobře

věděl, kde je, minulý rok si tam domlouvali Brumbálovu armádu a aniž by tušili, tak byli sledováni,

nebo spíše odposloucháváni všemi, kdo v ten den v tom hostinci byli.

Ihned se tedy vydal směrem k hostinci. Jak vidno sněhu už napadala pěkná řádka, jediné stopy na

hlavní ulici teď patřily Harrymu, protože nikdo jiný tady nechodil a stopy z odpoledního ruchu Prasinek

už stačil zapadat sníh.

Připadal si, jako kdyby byl teď jediný na světě, ve všech okolních chalupách byla zhasnutá světla a
pečlivě zabedněná okna, jako kdyby všichni čekali příchod nové doby ledové.

Harry se ale uklidnil, protože moc dobře věděl, že tak je to tu vždycky, když začal padat sníh, vskutku

už to měl šanci tři roky poznat. Už tři roky chodil do Prasinek a letos to měl zakázané, je vůbec štěstí,

že se tu letos mohl ukázat, i když to vlastně bylo jedno, protože stejně všechny obchody byly zavřené.

Konečně narazil na úzkou a nenápadnou postranní uličku, ihned se po ní vydal a kráčel pořád dál v

hustém sněhu, který mu pronikal skrz boty a studil ho na prstech.

Harry si také uvědomil, že nebyl v žádné kouzelné vesnici po setmění a zvláště v době, když každý

už věděl, že se Voldemort vrátil, takže to určitě je ten důvod toho ticha tady. Všichni dostali instrukce,

jak zabezpečit své obydlí proti smrtijedům, kteří stále ještě nezačali svou krvavou hru.

Pak zahlédl v dálce temnou a zašlou chajdu celou pokrytou sněhem s temnými okny. Nad

oprýskanými a starobylými dveřmi se na zrezivělé konzoly jako vždycky skřípavě houpala zašlá

dřevěná deska s obrázkem hlavy divočáka, z níž vytékala krev na ubrus.

Už na první pohled tenhle pajzl vypadal odpudivě a lákal většinou jen opravdu divné lidi, které se

chtěli schovat před davy a společností.

Tuhle noc se však nepohnula ani větvička a nezafoukal ani závan větru, Harrymu z celé téhle podívané

naskakovala husí kůže a při pohledu na nestaraný hostinec ještě více.

Došel až ke dveřím a připravoval se zaklepat, pak se ale zarazil a zvědavě přiložil ucho k otlučeným

dveřím. Zevnitř se neozval ani jeden hlásek nebo šramot, jako kdyby tam nikdo nebyl.

Harry se zhluboka nadechl, vstoupit se mu příčilo snad nejvíce, zvláště pak při pomyšlení, že kousek

odtud je jeho škola, teplá společenská místnost a příjemně hřejivá postel. Opravdu je to jen pár kroků

odtud, Harryho zmáhal chtíč se tam vydat, neuposlechnout příkazu Lextera a vyrazit do Bradavic. A

když by nemohl do školy, tak alespoň za Hagridem, ten by ho určitě přivítal s otevřenou náručí, horkým

čajem a jeho pochoutkami, které by už v tuhle chvíli Harry klidně snědl.

Něco ho ale lákalo vstoupit dovnitř, něco, co volalo po jakémsi tajemství, které je nutno poodhalit,
alespoň nakouknout a ukojit tu touhu. Copak si už tolikrát zvykl na nebezpečí, že ho teď hodlá i

vyhledávat?

‚Dost řečí, Lexter hrozně spěchal, aby mě sem dostal, tak ať to mám za sebou.‘ řekl si Harry a zaklepal

zmrzlými prsty na dveře.

Zaklepání bylo v tomhle tichu tak hlasité, že se Harry až bál, aby tím nevzbudil ostatní obyvatele

Prasinek.

Zevnitř však stále nebyl slyšet ani jeden pohyb, Harry poodstoupil na stranu a nakoukl do oken.

Nevěděl však, jestli je přes ně daná nějaká krycí deska, nebo jestli jsou tak zašpiněné, v každém případě

neviděl nic jiného, než svůj vlastní odraz, který ještě posiloval svit měsíce.

Znovu zaklepal, tentokrát silněji, přesně v té chvíli se zevnitř ozvalo odsunutí židle, bublání a jakési

hluboké zachroptění, až Harrymu strachem nadskočilo srdce.

„Je zavřeno a nemáme tu žádnej nocleh pro tuláky!“ ozval se hlas nějakého starce zevnitř hostince.

Harry chvíli překvapeně stál a pak se poněkud váhavě naklonil ke dveřím.

„Mě k vám poslal profesor Lexter, prý je to důležité,“ řekl Harry hlasem, ve kterém se snažil skrýt

své obavy.

Ale jakmile řekl slovo Lexter, ozvalo se nějaké škubnutí se židlí a rychlé kroky. Pak nějaký zvuk,

jako když se někdo hrabe v nějakých šatech, znovu šoupavý zvuk a pak se kroky blížily ke dveřím.

„Okamžitě jděte pryč!“ rozkřičel se hlas zevnitř chalupy, až se Harry lekl.

„Já ale nemůžu, oni by mě zabili,“ řekl Harry prosebným tónem a rozhlížel se kolem sebe, jestli už

neuvidí nějakého kouzelníka, protože se jejich hlasy nesly po okolí.

„Na to vám nenaletím, okamžitě zmizte!“ křikl nevrlý starý hlas zevnitř hostince.

Harry chvíli ustaraně přešlapoval u dveří a pak řekl: „Já jsem Harry Potter pane. Prosím, nutně

potřebuji pomoct.“

Jakmile řekl své jméno, ozvalo se znovu šoupavý zvuk a hned na to se dveře pomaličku o trošičku
pootevřely.

Nejdřív se za nimi objevily vousy a pak dvoje oči, které si Harryho podezíravě prohlížely.

„Jsi opravdu Harry Potter?“ zeptal se ho podezřívavě.

„Ano, pane,“ odvětil Harry a snažil se tvářit mile. „Profesor Lexter mě za vámi poslal přenášedlem,

prý se mám co nejrychleji dostat do hostince U Prasečí hlavy.“

Muž se ušklíbl a znovu si ho prohlédl, pak se ohlédl za sebe, pak znovu na Harryho a pak spočinul

očima na jeho jizvě.

„Je mi líto, teď sem nemůžeš, mám tu něco důležitého,“ pronesl mrzutě muž a zavřel dveře.

Harry na něj vykulil oči a stále ještě nemohl uvěřit, že ho Lexter pozval za někým takovým.

„Tak děkuju za pomoc,“ začal říkat Harry hlasitým a naštvaným tónem. „já tady prostě budu bloumat

po Prasinkách a hledat nocleh, možná, že mě Voldemort zabije, ale…“

„TICHO!“ křikl muž a vyběhl z hostince s hůlkou v ruce. „Už nikdy neříkej to jméno nahlas, obzvlášť

přede mnou ne.“

„Prosím, já vážně nutně potřebuji pomoct,“ žadonil Harry.

Muž si ho znovu začal prohlížet, spíše ale v obličeji než po těle. Sám měl spoustu dlouhých šedivých

vlasů a plnovous, postavou byl vysoký a hubený. Harry ho už jednou viděl, byl to hostinský v tomhle

výčepu, ale zvláštní na tom bylo to, že už minulý rok byl Harrymu nějak zvláštně povědomý.

„Dobře, počkej tady,“ řekl mu a znovu zmizel v hostinci.

Harry měl nutkání dovnitř nakouknout už od první chvíle, co přišel ke dveřím, takže se pomaličku

začínal přibližovat ke vchodu. Dveře se trošičku pootevřely a Harry zahlédl jakýsi bublající kotlík nad

barovým stolem, hned na to se ale objevil ten kouzelník, vyšel ven na sníh a zavřel za sebou petlicí

dveře.

„Tak pojď,“ řekl nerudně.

Vyšlapoval stále dál a dál, vyšli z úzké uličky a dali se po hlavní cestě nahoru. Jejich kroky bylo to
jediné, co bylo v tomhle tichu slyšet, muž stále držel hůlku v ruce a bedlivě se kolem sebe rozhlížel,

jako kdyby čekal útok celé armády smrtijedů, popravdě by to Harryho ani nepřekvapilo. Coural se za

ním jako nějaký pes a prohlížel si jeho vlasatý zátylek. Muž měl vlasy tak dlouhé, že si Harry pak

uvědomil, že jediné tak dlouhé vlasy má samotný Brumbál. Navíc muž měl stejně tak dlouhé vousy,

takže to možná ani nebyla náhoda.

Stále stoupali hlavní cestou a okolní domky už začaly řídnout, nakonec už kolem nebyly žádné a

Harry viděl široko daleko jenom planinu. Stále to tu ale znal a začínal mít špatné tušení o tom, kam ho

ten muž vede, přidal tedy trochu do kroku a dohnal ho.

„A jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se Harry.

Muž se na něj nevrle ohlédl stále mlčel, jako kdyby s ním nechtěl o ničem mluvit.

„Proč mi to nechcete říct?“ dotíral dál Harry.

„Někteří lidé se nesnaží být společenští, proto také jsou sami,“ breptnul muž jakoby stranou.

Pak dorazili k jakémusi rozcestí, které teď v husté pokrývce sněhu nebylo vůbec vidět.

Vydali se směrem do kopce po, na první pohled strašidelné, cestě, která spíš odpuzovala, než lákala.

Kolem cesty a nejbližších pozemků byl obehnán jakýsi provizorní drátěný plot, který sotva držel, Harry

jasně znal tohle místo, byl tu před třemi roky, v den kdy sám málem zabil Siriuse, blížili se ke Chroptivé

chýši, nejstrašidelnějšímu stavení v Prasinkách a možná i v Británii.

Muž však bez otálení a ohlížení stále vykračoval stejným tempem výš a výš po ohavné tmavé cestě.

„Vy se znáte s Lexterem?“ zeptal se znovu Harry.

„Jo,“ hlesl kouzelník.

„Jste přátelé?“ ptal se dál Harry, i když viděl, že muže jeho otázky otravují.

„Lexter si váží cizího soukromí a nepokládá mi takové pitomé otázky,“ pronesl ještě nevrleji

kouzelník a trochu přidal do kroku až se Harry divil, že tak starý muž může tak upalovat.

Pak se před nimi objevilo to ohavné stavení. Bylo několikapatrové a vypadalo, jako kdyby jednotlivé
neforemné bloky dřevěných oprýskaných pokojů poskládal někdo křivě na sebe, k tomu se ještě celá

stavba nebezpečně nakláněla a vrzala, jako kdyby do ní strkal neviditelný obr. Všechna okna byla

vytlučená a zabedněná několika kusy dřeva, kolem byly místo zahrad samé zarostlé močály z nichž se

občas ozvaly jakési skřeky jejich obyvatel, kteří občas na nově příchozí pohlédli svýma děsivýma

očima. Nakonec došli až ke vchodu a Harry si pak vybavil vše, co o Chroptící chýše někdy slyšel.

„Ale já jsem slyšel, že se do ní nedá nikudy dostat?“ řekl Harry když skrz močálovitou příchozí cestu

došli až k neuvěřitelně oprýskaným dveřím.

„Správně to má fungovat tak, že se nikdo nemůže dostat ven, proto jsem… proto byla zkonstruována,“

opravil se muž a mávl hůlkou na dveře, za kterými se hned na to ozvalo zapraskání a padání závor, které

byly na ně přibyté.

„Ale jedna cesta existuje,“ napověděl mu Harry.

Kouzelník se na něj zamyšleně podíval a nakonec neurvale řekl. „Řeknu ti to, co jsem řekl před

pětadvaceti lety Lupinovi, tady budeš v bezpečí a každý tu bude v bezpečí před tebou,“ řekl, otočil se a

začal mizet v dálce.

„Vy tu nezůstanete?“ zavolal ještě na něj vystrašeně Harry.

Muž však neodpověděl a zmizel mu zanedlouho z dohledu.

Harry nakoukl dovnitř, interiér se za ty poslední roky vůbec nezměnil. Harry pomalu vstoupil dovnitř

a přiložil si ruku ke kapse, kde schovával hůlku.

Hned ale jakmile překročil práh se dveře s hlasitým prásknutím za ním zavřely a všechny závory a

prkna se znovu samy přitloukly na jejich rám.

To ho trochu vyděsilo, konec konců počítal s tím, že se odsud bude moci dostat, jenže teď, ať tu na

něj vyskočí cokoliv, tak je tu uvězněný.

Místnost zase obsahovala různé harampádí, rozsekané skříně a stoly, o nichž Harry už věděl, že je

zničil Lupin v těle vlkodlaka. Když si na něj tak vzpomněl, uvědomil si, že je úplněk a že teď je určitě
Lupin nedostupný. Dále tu byly pohozené na třísky rozbité ztrouchnivělé židle, poházené napolo

sežrané šaty a podlaha měla snad stejný nános jako zem venku, s tím rozdílem, že tady se jednalo o

prach. Pokud někdo chtěl sbírat prach do lektvarů, tak tady by se vážně vyřádil, protože ho tu byla fůra,

úplné hordy jemňoučkého prachu po celém domě. Tapety se už, jak se zdá, odlouply skoro úplně a za

nimi se objevovaly jednotlivé kusy zašlých prken. Celá stavba se sama kymácela a nakláněla, přitom

nesnesitelně vrzala, jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit.

Harryho alespoň uklidňovalo to, že ví proč se tomuhle stavení říká nejstrašidelnější. Takovou pověst

si získalo v dobách, kdy tu Lupin v těle vlkodlaka přebýval úplňky měsíce a hlasitě vyl.

‚Snad tu opravdu nic jiného strašidelného není.‘ řekl si Harry.

Prošel vstupní místností do další a pak do předsíně, kde začal stoupat nahoru po bortících se schodech

také pokrytých hustou pokrývkou prachu, která jako by pokaždé se vznesla do vzduchu, když Harry

položil na špinavou zem nohu. Vystoupal na temné odpočívadlo a prošel rozvrzanými dveřmi s

vyraženými prkny do pokoje, kde toho kromě jedné masivní postele s nebesy a zašpiněnými závěsy nic

moc nebylo.

Harry došel až k posteli a sedl si na ní, až pod jeho, ne moc velkou, váhou zavrzala. V duchu si

oddychl a stále ho hryzalo svědomí, proč právě on musí tohle prožívat? Byl tu zase sám bez přátel, sám

ve vrzající hrozivé chýši, která sebou pořád klimbala, takže se tu opravdu snad ani nedalo usnout.

Navíc to tu čpělo takovým prachovým suchým zápachem, který tomuhle místu rozhodně nedodával

nic na sympatii. A k tomu si Harry moc dobře vzpomínal na to, co tu prožil naposledy. Hlavně na to,

kdyby se to dalo vrátit, nikdy by už nedovolil, aby Pettigrew utekl, Voldemort by se tudíž nikdy

nezrodil, nikdy by tedy ani Sirius nezemřel a nikdy by se na svět nedostalo zlo, které za vyslovení slova

Voldemort posílá duše na věčné mučení.

Harry si poslední dobou stále připomínal Démona, v hloubi duše cítil, že už se určitě tolik nebojí

mozkomora tak, jako samotného Démona. Zatím pokaždé, když na něj narazil neměl ani malinkatou
šanci se bránit, navíc na tu zrůdu neexistuje žádná zbraň či protikouzlo.

Harry se natáhl na posteli, zdálo se mu, že v téhle hrozné chýši je stejná zima jako venku, naopak,

možná ještě větší. Chýše vrzala, pořád se nakláněla a s ní i samotný Harry.

To poslední, v co doufal, bylo, že se tu snad, co nejdříve, objeví Lexter, aby splnil slib, když říkal, že

ho odsud odvede.

V tom se ze zdola ozvaly zvuky. Harry sebou vystrašeně škubl a v zápětí ho popadl strašlivý pocit, že

už nechce další problémy, že už chce mít klid, ať už mu všichni dají pokoj.

Hned na to ale vzal do ruky hůlku a klekl si vedle postele do stínu připravený se bránit proti

čemukoliv.

Znovu se do vrzavého ticha chýše ozval strašidelný vrzavý pohyb a něco se sunulo divnými kroky

nahoru, jako kdyby to byla nějaká příšera. Harry začal rychle přemýšlet, že ho přece Lexter nezradil,

když mu řekl aby šel za tím chlápkem do toho hostince. Přece by ho nepodrazil, ne potom, co spolu

prožili. Ale ten hostinský opravdu vypadal zvláštně, přece by ho neposílal do Chroptivé chýše k nějaké

nestvůře, když ho za hostinským poslal Lexter.

Začaly se ozývat pomalé šoupavé kroky do schodů, Harry věděl, že ať je to cokoliv, jde to po něm.

Nikdo jiný v tomhle vrzavém baráku nežil, alespoň si to myslel, slyšel, že tu mají žít nějací duchové,

ale to byly jen povídačky, navíc duchové nejsou nijak nebezpeční, maximálně člověka vystraší a už

vůbec není slyšet jejich kroky.

Ať to bylo cokoliv, došlo to na odpočívadlo a na chvilku se to zastavilo. Ozvalo se znovu ticho, které

rušilo jen strašidelné vrzání Chroptící chýše.

V tom se stalo něco, při čem Harry začal vzdávat svůj život, ozvalo se hluboké dýchání, které jako by

vycházelo rovnou z místnosti. Dýchání jako kdyby někdo po něčem toužil a jeho dech se čím dál víc

zrychloval.

Harry měl jasno o identitě toho tvora, věděl, že teď mu je hůlka absolutně na nic a jediné, co ho může
zachránit je zázrak.

Dýchání se zesilovalo a zrychlovalo, tím se zrychloval i Harryho tep až dosahoval závratných výšin.

Znovu se rozlehly kroky a k zavřeným vstupním dveřím do pokoje se to něco začalo blížit.

Harry se strachy začal třást, rozhlížel se po pokoji a snažil se najít nějakou skrýš, nebylo tam však nic

jiného, než postel s potrhanými a zašlými nebesy.

Bezradně na ní vedle sebe koukl a když už byly kroky slyšet přímo za dveřmi, schoval se rychle pod

postel, kde byl alespoň z části krytý.

Kroky se zastavily u dveří a Harry se snažil ztišit svůj divoký dech. Věděl, že kdyby mu teď někdo

dal do pusy tužku, tak jí ořeže jako ořezávátko, jak moc třásl zubama i tělem.

Dveře se se strašlivým vrzáním pomalu začaly otevírat a Harry naposledy těžce polkl.

Z jeho výhledu uviděl na zemi dvě těžké železné a okované boty černé barvy, které kryl plášť, tedy

alespoň jeho spodní část, kterou Harry s podpostele viděl.

Ucítil, jako by mu někdo sahal do žaludku a začal mu vytrhávat vnitřnosti ven. Udělalo se mu tak

špatně, že se držel, aby se nepozvracel, avšak jeho strach byl snad ještě silnější.

Postava v železných holinkách vešla dál a vrzavě za sebou práskla dveřmi. Harryho strach ještě víc

posílil a on se snažil tisknout se co nejvíc ke zdi.

V místnosti se znovu rozhostilo ticho, které přerušovalo jen vrzání a kymácení chýše. Harry sledoval,

jak se zároveň kymácí i spodní část pláště, kterou viděl, spodní část neuvěřitelně černého pláště.

Démon vykročil směrem k posteli, což Harrymu nahnalo takový strach, že málem vyjekl. Natlačil se,

jak nejvíc mohl, ke zdi a klepal se po celém těle.

Dech, který na chvíli přestal vnímat se mu znovu rozlehl v uších a navodil mu naprosto stoprocentní

strach, který s ním teď cloumal, jako samotná chýše, strach, který Démona naváděl k němu.

Na zem dopadla jakási dřevěná násada něčeho, co Harry skrz postel neviděl. Démon přišel až k němu

a postavil se vedle postele. Harry teď jasně viděl ty mohutné okované a štítované boty černé barvy, ze
kterých ještě stékaly kapky rozteklého sněhu.

Harry začal sípat, protože už nedokázal zakrýt svůj zrychlený k smrti vystrašený dech, když v tom se

postava rozkročila, násada něčeho se zvedla nahoru a poté se ozvalo něco, co prosvištělo vzduchem.

Následovala rána a praskání pružin postele, skrz postel projela čepel a zabodla se až do dřevěné

podlahy těsně vedle Harryho hlavy. Byla to zrezivělá kosa, Harry jasně poznal to zahlé ostří.

Věděl, že kdyby mu teď hleděl do očí, dávno by už omdlel, je to tak, jak si myslel. Voldemort ho

nezabil v Azkabanu, tak poslal svou nejstrašnější zbraň práci dokonat.

Čepel se zvedla a zmizela v matraci postele. Harry věděl, že Démon se připravuje k dalšímu zaseknutí.

Jenže to nebyla pravda, znovu se totiž násada kosy dotkla podlahy, jenže v hned na to se na hraně

postele objevila okovaná ruka plná ostnů.

V zápětí Démon doslova vyhodil postel strašlivou silou do vzduchu, až dopadla na druhou stranu

místnosti a hlasitě se roztřískala o stěny chýše.

Harry zakřičel a jeho pohled spočinul na Démonově hlavě. Poprvé zahlédl jeho obličej, vlastně ve

skutečnosti nezahlédl, viděl jen dva rudé plameny místo očí a jeden potemnělý namísto úst na černém

pozadí, kde nebyla vidět žádná lebka. Kápě přikrývala odporné brnění se zkrvavenými zrezlými řetězy,

brnění složené na hrudi z několika vymodelovaných kusů, ostnů na rukách a tří obrovských rohů na

hlavě, které jako by prořízly horní část kápě. Ten tvor ve skutečnosti neměl žádný obličej, jen plamen

a stín, tak, jak to popisovali v té knize.

_text

Harry dokřičel a se smrtelným výrazem hleděl, jak postava znovu zvedá svou kosu a rozpřahuje se.
Harry však při pohledu na něj neomdlel, ani nepociťoval to, když ho vždycky zahlédl.
To však už začal znovu koukat na kosu, která zase byla zakrvácená, jako kdyby krev vytékala z ní
samotné, kosu která se teď dostala do nejvyšší polohy při rozmáchnutí a Harry znovu před sebou uviděl
smrt a to doslova. A jako vždycky si vzpomněl na ty, kteří už nestihne vidět, se kterými se nikdy
nerozloučí, hlavně s Ronem a Hermionou.
Náhle kosa zmizela, hned na to i samotný Démon a místo něho se před vyděšeným Harrym na zemi
objevila mrtvá Hermiona.
To byl pro něj snad ještě větší šok, než ten Démon před tím, nemohl pořádně na nic myslet, nemohl
se soustředit, v ten jeden jediný moment se myslí ocitl v takovém žalu, který ho svíral snad ještě víc,
než ten, který prožíval, když na něj hleděl mozkomor, nebo i dokonce Démon.
Ustaraně přiskočil k Hermioně a popadl ho přímo děsivý smutek.
„Hermiono! Hermiono ne!“ vzlykal Harry a hladil její mrtvé tělo po vlasech.
Do vstupních dveří náhle vtrhla druhá živá Hermiona a na Harryho vystrašeně koukala.
„Co se děje!“ křikla Hermiona ve dveřích.
Harryho pohled na ní jako by rázem vrátil do reality, jako kdyby se mu v hlavě něco zkratovalo a
mozek se znovu obnovil a začal logicky myslet.
V příští chvíli Harry zkřivil nenávistně obličej, vztekle vytáhl hůlku a zakřičel na mrtvou Hermionu:
„Riddikulus!“
Mrtvá Hermiona se proměnila v bombu hnojůvku a hlasitě bouchla, až zmizela docela.
„Já se z toho zblázním,“ řekl vysíleně Harry a padl únavou na zem.
Hermiona asi teprve teď pochopila, že ve skutečnosti šlo o otravného bubáka a navíc jí došlo, čeho se
teď Harry bojí nejvíce. Přišla pomalu k němu a klekla si.
„Harry?“ ozvala se potichu.
Harry otevřel uslzené oči a hlesl: „Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl potichu a posadil se.
Hermiona to nevydržela a se slzami dojetí ho objala, jak nejvíc mohla. Tentokrát se však na ní tiskl i
Harry, poprvé mu srdce létalo slzami štěstí, že se dožil toho, aby jí mohl vidět, nebo se jí i dotknout.
„Hrozně jsi nám chyběl,“ hlesla Hermiona uplakaným hlasem a stále Harryho nepouštěla, jako kdyby
se už nikdy nechtěli rozdělit.
Pak se ve dveřích objevil Lexter a vstoupil dovnitř s úsměvem na tváři.
„Ona tady prostě musela být dřív než my,“ řekl a usmíval se na Hermionu.
Harry se od ní odlepil a utřel si slzy. Lexter ho zahlédl a zvážněl.
„Stalo se něco, Harry?“ zeptal se ho.
„Před chvílí mě právě málem zabil Démon,“ hlesl Harry.
„Démon!“ vyhrkli Hermiona a Lexter současně.
„No… ve skutečnosti to byl bubák,“ řekl Harry.
„Bubák?“ otázal se Lexter. „Harry, ale bubák tě nemohl zabít.“
„Ale vždyť prosekl postel…“ řekl Harry, ale v tom se zarazil, postel totiž byla na svém místě a nebyla
v ní žádná známka po zaseknutí kosou.
„Ale já viděl, jak mě chtěl zabít, jak tu postel odhodil…“
„Harry, bubák má maximálně moc zabít strachem, ale ničím jiným,“ řekl Lexter, klekl si vedle něho
a dobrácky se na něj pousmál. „Může tě donutit pokud začneš hodně prožívat strach vidět i věci, které
se nestaly, jako ta postel. A také pokud si ten blázen vybral zrovna Démona jako tvora, do kterého se
promění, tak to si naběhl.“
„Proč?“ zeptal se Harry.
„Bubák nikdy nemůže napodobit ani zhola takové hrůzy, jaké umí Démon,“ řekl mu zpříma Lexter,
pak se ohlédl ke dveřím a pousmál se. „A… tady je.“
Harry se tam také podíval a na tváři se mu hned rozhostil úsměv.
U dveří stál Ron a váhal jestli má vstoupit, u nohou se mu objevil Křivonožka.
„Ahoj Rone!“ křikl Harry, vyhupl na nohy a přiběhl mu potřást rukou. „Já jsem tak rád, že tě vidím,“
řičel Harry štěstím a objal ho.
Ron nemohl uvěřit vlastním očím, koukal překvapeně na Hermionu a Lextera.
„Ty… ty se na mě už nezlobíš?“ zeptal se Ron koktavě.
„Kvůli takové pitomosti?“ prohodil Harry s úsměvem a znovu se narovnal.
„Kvůli čemu ses na něj Harry zlobil?“ zeptal se Lexter sedící vedle Hermiony, která si teď kapesníkem
utírala oči.
„Řekl, že mě viděl, jak si podávám ruku s Voldemortem,“ řekl Harry a při tom jménu Lexter a Ron
bolestivě zkřivili tvář.
 „Pojďte si sednout na postel,“ vyzval je Lexter a usadil se na okraj veliké majestátní postele s nebesy,
hned na to Harrymu do klína vyskočil Křivonožka a slastně předl. „Takže, ty jsi viděl, jak si Harry
podává ruku s Pánem zla?“
„Ale já tomu přitom nevěřím a nemyslím si, že jsem to viděl,“ zamluvil to hned zmateně Ron. „Ale
prostě v sobě tu vzpomínku mám a nechápu proč.“
„To se lehce dozvíme,“ řekl Lexter, vybídl Rona aby si vedle něj sedl, zatímco Hermiona se s
úsměvem opřela o Harryho rameno.
Hned na to dal Lexter Ronovi ruku nad hlavu a řekl: „Zavři oči a zamysli se na tu vzpomínku.“
Ron poslechl a po pár vteřinách se začal nepříjemně tvářit, jak si vybavil ošklivou vzpomínku na tu
chladnou noc.
Lexter urychleně odtrhl ruku od jeho hlavy a s vážným pohledem na něj koukal.
„Rone, tohle není tvá normální vzpomínka,“ řekl Lexter.
„A jak to můžete vědět?“ zeptal se Ron. „Vy poznáte, jaké vzpomínky komu patří?“
„Ne, to nepoznám,“ přiznal Lexter. „Za to poznám, když se někdo neodborně snaží vzpomínku
zmanipulovat, to proto jseš tak zmatený.“
Ron se tvářil pořád nechápavě.
„Vsadím se,“ řekl Lexter. „že jsi na ministerstvu stejně jako Argus Filch musel podstoupit proces
vyndání vzpomínky do myslánky, nemám pravdu?“
„Samozřejmě,“ řekl Ron. „Museli to přece shlédnout všichni členové Starostolce.“
„Opravdu zkušený kouzelník jí dokáže za pár vteřin, co je v mydlince, pozměnit,“ řekl Lexter. „Já
bych ti například tímhle způsobem mohl namluvit, že si Harry potřásal rukou i s královnou Anglie.“
„Tak vidíš!“ křikla Hermiona radostně. „Už nemusíš se za to vinit.“
„Dá se to dokázat?“ zeptal se Ron.
„Samozřejmě,“ opáčil Lexter. „Stejně jako se dají dokázat i ty výhružné dopisy, co Hermiona
dostávala, co?“
Harry teď přeletěl pohledem překvapeně na Hermionu, která na něj provinile koukla.
„Začalo to už… v listopadu,“ hlesla potichu. „Dostala jsem stejný dopis jako ty, akorát ten parchant
po mě nic nechtěl.“
„Voldemort ti poslal dopis?“ vyhrkl Harry.
„Harry prosím, tady to nevyslovuj,“ upozornil ho smlouvavě Lexter.
„Ano poslal,“ řekla Hermiona. „Varoval mě, abych se s tebou přestala kamarádit a pokud
neposlechnu, tak to odnese jeden z mých blízkých.“
„To, že ti napsal?“ křičel Harry udiveně a zároveň rozhněvaně.
„Jenže horší je, že já jsem ho ignorovala,“ řekl Hermiona. „Mě to také v té době připadalo jako
absolutní pitomost, navíc jsem pochybovala, že by se samotný… Voldemort“ řekla potichu. „snížil k
tomu, aby vyhrožoval studentce,“ řekla Hermiona a odmlčela se. Mluvilo se jí čím dál hůř. „Jenže po
tom zápase zemřel Krum, kterého jsem měla hrozně ráda, to on byl jeden z mých nejbližších, jeho smrt
mě strašlivě vzala,“ vypravovala Hermiona těžce. „Horší bylo, že hned potom mi přišel další vzkaz s
dalším varování, tentokrát jsem měla jistotu, že je to ON a že by zabil další mé blízké, proto jsem se k
tobě už neznala Harry.“
Harry na ní vyděšeně koukal, jako kdyby mu právě řekli, že má bratra. Teď to do sebe všechno
zapadalo jako skládačka.
„I když se to zdálo jako nepravděpodobné,“ začal Lexter. „Pán zla opravdu objevil nový cíl, co se
týče Harryho.“
„A jaký?“ zeptal se Harry.
„Chtěl tě takzvaně… umučit k smrti,“ řekl mu. „Zjistil totiž z minulého roku, jak moc ti záleželo na
Siriusovi, došlo mu, že bys pro něj udělal cokoliv. Takže vymyslel perfektní plán jak z tebe vysát život.
On nezamýšlel tvé kamarády zabít, to ne, vymyslel něco, po čem budeš trpět ještě víc, chtěl aby se tví
přátelé obrátili proti tobě a přestali s tebou kamarádit, pak by totiž trpěli i oni, Ron a Hermiona,“ řekl
Lexter a nechal si to Harryho přebrat v hlavě. „Snížit se k takovým dopisům za to stálo, to si piš, je to
jako kdyby se tě zřekla vlastní matka.“
„Počkat…“ vyhrkla Hermiona. „v tom případě má prsty i v tom Zapomínáku.“
„Nejspíš ano,“ řekl Lexter.
 „A dá se to nějak přemoci?“ ptala se Hermiona s nadějí.
Lexter si povzdychl a těžce řekl: „Ne, tak silného nic neexistuje. Jedině, že by Harry dokázal s ní
znovu navázat přátelství.“
„O čem to tu mluvíte?“ zeptal se Harry zmateně.
Všichni se na Harryho podívali, ale věděli, nemá cenu mu to říkat.
„V každém případě jsem rád, že jsi v pořádku Harry,“ řekl ještě Lexter. „Ještě, že tě odtamtud odvedl,
vůbec jsem si neuvědomil to posunuté časové pásmo, mohla z toho být katastrofa a budu se snad za to
vinit do konce života.“
„O čem to mluvíte?“ optal se Harry nechápavě.
„No… to teď není důležité, takže milí studenti,“ zakončil to Lexter zakrývavě. „Byli jste oběti dosti
rafinovaného plánu, doufám, že vám to poslouží pro příště,“ řekl Lexter, zvednul se na nohy a přešel
ke dveřím.
„Jo a Harry,“ řekl ještě Lexter. „kdyby tu byl další bubák, doufám, že ho za mě dosyta potrápíš,“ řekl
s úsměvem.
„Pane profesore, kdo to byl ten muž z toho hostince U prasečí hlavy?“ zeptal se Harry.
Lexter se chvíli rozmýšlel a pak pohodil rameny. „No, asi bych ti to neměl říkat, ale já osobně nevidím
důvod proč ne, nejdřív tě nechtěl pustit dovnitř, když jsi mu řekl mé jméno, protože ještě nevěděl, že
jsem po tom incidentu v Azkabanu přežil, myslel si, že jsi podvodník, to je důvod jeho podezřívavosti.
Jinak… jmenuje se Aberforth, je to Brumbálův bratr.“
Všichni v místnosti se po sobě všichni vykuleně podívali.
„Jo a Harry,“ řekl ještě Lexter ve dveřích. „musím tě ještě poprosit, abys v žádném případě nevycházel
z Chroptící chýše, ani tím druhým východem, jestli víš, co tím myslím.“
„A kdybych opravdu musel?“ zarazil ho ještě Harry. „… prozradíte mi jak se odtud dostanu?“
Lexter znovu bolestně zkřivil obličej a na první pohled se mu příčilo mu to říkat. „Tak dobře, ale
opravdu ven nevycházej… musíš pronést odemykací kouzlo htrofreba.“
„Htrofreba?“ podivil se Harry.
„Je to kouzlo, které by vlkodlak nevyslovil a které by nikoho nenapadlo, jedině zakladatele téhle
chýše,“ řekl Lexter. „Když si s tím slovem pohrajete, tak na to jistě přijdete, tak… já se tu ráno zastavím
a vyzvednu vás, zkuste to tu nějak zatím přežít, jsem si jist, že si toho máte hodně co povídat,“ řekl
Lexter a práskl dveřmi, aby už nemusel odpovídat na další dotěrné Harryho otázky, takže dál už byly
slyšet jen jeho spěšné kroky mizející po schodech dolů.
„No jasně, htrofreba je pozpátku Aberforth!“ vyštěkla Hermiona.
„Proč mě nepřekvapuje, že jsi na to přišla?“ zeptal se jí závistivě Ron.
„Protože mi to myslí rychlejc, víš?“ pousmála se Hermiona a natáhla si záda na postel.
„To není pravda, v něčem jsi pěkně zabedněná,“ ohradil se Ron.
„A v čem?“ zeptala se ho. „No? No?“ naléhala. „Vidíš, nevíš.“
„Ale vím, ve famfrpálu!“ vyhrkl Ron.
„To je zase jediné, na co myslíš ty,“ usoudila zase Hermiona a uchechtla se.
„Alespoň dělám nějaký sport a nesedím jako nějaká puťka v křesle s knížkou v ruce,“ zastal se Ron.
„Já posiluju mozek!“ připomněla mu. „To je to samé jako s tělem, když ho nebudeš cvičit, tak ti
zleniví, já tělo posilovat nemusím.“
„Ani nevíte, jak mi tohle chybělo,“ ozval se v koutě postele Harry a s úsměvem hladil Křivonožku.
„Co?“ zeptali se oba dva najednou.
„Proč už spolu vlastně dávno nechodíte?“ optal se Harry se zájmem.
„ON a JÁ?“ ohradila se Hermiona, jako kdyby právě Harry řekl něco nemyslitelného.
Ron na ní koukl a rychle dodal. „JÁ a ONA?“
Harry se pousmál a pak nad něčím začal přemýšlet.
„Proč myslíte, že mě Aberforth vyhnal do Chroptící chýše?“ zeptal se jich po chvíli.
„Já toho o něm ani moc nevím,“ řekl Ron.
„Zato já zase ano,“ ozvala se Hermiona, aby Rona nakrkla. Ron si okázale odfrkl a opřel se o houpající
se zeď.
„Tak co teda víš, ty naše studnice moudrosti?“ zeptal se s úsměvem Harry.
„Třeba jako, že Aberforth je starším bratrem Brumbála a že oba spolu chodili do Nebelvíru,“ řekla
Hermiona.
„To jsme si mohli domyslet,“ bleptnul znaveně Ron, Hermiona po něm v zápětí hodila svým zlostným
očkem, takže už raději zmlknul.
„Také, že školu vyšel přesně v roce 1856,“ prozradila zase.
„Takže mu je už… sto čtyřicet let?“ podivil se Ron.
„Bože počítej Rone,“ ohradila se Hermiona. „Když vyšel školu, tak mu už muselo být sedmnáct.“
„Takže mu je… mu je…“
„Sto padesát sedm let,“ doplnila ho učitelsky Hermiona a Ron po ní hodil nazlobeným očkem.
„A kdy po něm vyšel školu i Brumbál?“ zeptal se Harry.
„Nevím to přesně, myslím, že o šest let později,“ řekla mu.
„A kdy začali pracovat na tom kameni mudrců?“ zeptal se Harry.
„Bože Harry, copak s nic nepamatuješ, vždyť Flamel už ho má přes půlku tisíciletí. Brumbál začal s
Flamelem smlouvat až potom, co se Aberforth stal ředitelem Bradavic,“ řekla Hermiona.
„On byl ředitelem Bradavic?“ vyhrkl Ron.
„To je divné, když si představíte, že Aberforth klesl z postu ředitele Bradavic na hostinského v
hospodě U prasečí hlavy… nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?“ zeptal se Harry.
„V roce 1940 už měl Brumbál kámen mudrců k dispozici, protože začal být velikým přítelem Nicolase
Flamela,“ doplnila ještě Hermiona.
„A co vůbec víme všechno o Flamelovi?“ zeptal se Harry trochu opatrným tónem.
„Nicolas Flamel, známý alchymista a milovník opery…“ začala vypravovat Hermiona, jako kdyby to
četla z knihy. „zemřel v Devonu v roce 1992 sedmnáctého května, jeho žena necelý rok potom. Dnes
by oslavil své šestisté sedmdesáté narozeniny, ovšem rozhodl se svůj prodloužený život ukončit, když
byl pod jeho dohledem kámen mudrců zničen a jemu zbyla pouze nejistá zásoba elixíru.“
„Ty jsi maniak,“ vyhrkl na ní Ron. „Jak si to můžeš pamatovat z paměti?“
„Protože jsem tu knížku letos četla asi snad stokrát,“ ohradila se na něj.
„A jak dlouho byl Aberforth ředitelem?“ zeptal se Harry.
„To se mi na tom zdálo divné, v roce 1940 se rozhodl vzdát postu ředitele a novým ředitelem byl
jmenován Dippet,“ prohodila Hermiona.
„Tady něco nesedí,“ řekl Harry zamyšleně. „Něco tam hodně velkého schází, před padesáti lety se
muselo stát něco důležitého.“
„No jistě, narodil se Tom Raddle a stal se z něho Ty-víš-kdo,“ řekl Ron.
„Tak proč tak najednou Aberforth nechal ředitelování a půl století na to je z něho zarostlej barman v
nejhorším pajzlu vesnice?“ zeptal se ho Harry.
Ron se s Hermionou zamysleli a také jim to nedávalo smysl.
„Za tím bude něco většího,“ odtušil Harry. „Před asi padesáti lety přece Tom zabil i Uršulu a otevřel
Tajemnou komnatu, proč jí zase zavřel a nepokračoval ve vyvražďování studentů?“
„Protože ho přece Brumbál sledoval, sám jsi nám to říkal,“ řekl Ron.
„Brumbál byl v té době učitelem Přeměňování,“ podotkla Hermiona. „to on jako jediný odhalil Toma
a vyhnal ho svým dohledem z hradu.“
„Ale mě tam prostě nesedí ten jeho bratr,“ řekl Harry zamyšleně. „A proč najednou před pěti lety
Nicolas svolil k tomu zničit kámen mudrců, když ho měl přes celou půlku tisíciletí.“
„Přece kvůli Ty-víš-komu,“ podotkl Ron.
„A není v tom něco víc?“ optal se jich Harry. „Uvědom si to… půlku tisíciletí. Navíc ho mohl zničit
už v době jeho nejvyšší moci před… dvaceti lety.“
„Ale hrozilo nebezpečí, že by ho použil, aby vstal z mrtvých,“ doplnila Hermiona.
„Mě na tom zkrátka pořád něco nesedí,“ řekl Harry a drbal se na hlavě.
Hermiona i Ron po sobě nechápavě koukli.
„Myslím, že klíčem k tomu je Aberforth,“ řekl Harry a odhodlaně vyhupl z postele.
„Kam jdeš?“ vyhrkl Ron.
„Jdu za ním, musím se ho na to zeptat,“ řekl Harry.
„Zbláznil ses?“ vyhrkla na něj i Hermiona. „Vždyť budeš v nebezpečí, když odsud vyjdeš.“
„Pokud by mě Voldemort… Rone dej pokoj…“ řekl když se Ron zase kvůli tomu jménu čertil. „pokud
by mě chtěl zabít, tak se s vámi vsadím, že by se sem Démon v klidu dostal,“ řekl Harry a přešel ke
dveřím.
„Víš co ale řekl Lexter, Harry,“ upozornila ho Hermiona.
„On to pochopí,“ řekl Harry.
„Neznevažuj tak jeho dobroty Harry,“ pokračovala káravě Hermiona. „víš, jak bys mu měl být
vděčný, že ti vůbec řekl, jak se odtud dostaneš?“
„Když jsem před chvilkou byl venku, byl tam klid,“ opáčil Harry. „Já jdu Hermiono, jdete se mnou?“
zeptal se jich Harry ve dveřích.
Ron se tvářil nanejvýš neochotně, ale jako první k Harrymu vykročil. Hermiona na něj koukala
káravým pohledem, pak si povzdechla a s Křivonožkou v závěsu se k nim připojila.
„Povídám vám,“ ozvala se ještě Hermiona na schodech. „že z toho bude malér, cítím to v kostech.“

Kapitola 43.
Třetí kouzelník
„Ú úúú, Harry, mě se to nějak nelíbí,“ hučel Ron, když se ocitli v temné a zaprášené vstupní

místnosti chýše.

„Vždyť jsme ještě ani nevyšli ven,“ ohradil se na něj Harry.

„No právě proto, měli bychom to ukončit dřív, než z toho bude malér,“ štěbetal Ron.

„Rone, ty máš strach?“ zeptala se ho otevřeně Hermiona.

Ronovi se, jak vidno, příčilo říkat takhle na rovinu holce, že má strach a tak radši s naštvaným

úšklebkem pokračoval k zabedněným dveřím chýše.

„Myslíš, že tu ten bubák ještě je, Harry?“ ozval se zase Ron, když Harry vytahoval hůlku, aby otevřel

dveře.

„To teda je, pořád mi fňuká za zády,“ zpražil ho Harry a pak s hůlkou směrem ke dveřím řekl.

„Htrofreba.“

Všechna prkna přidělaná na dveřích včetně jednoho velkého teď spadly hlasitě na zem a dveře se

uvolnily ze ztrouchnivělého pantu.

Okamžitě je zalil chlad noci, přece jenom bylo v chýši o něco tepleji. Na nebi už zase zářily hvězdy
a sem tam byly vidět mraky zakrývající jinak jasnou oblohu. Měsíc teď zářil tak jasně, že se skoro dal

považovat za slabé slunce, tudíž si na cestu skrz močálovitý porost kolem chýše nemuseli svítit

„Myslíš, že tu je někde Lupin?“ zeptal se Ron a držel se blízko u dvojice Harryho a Hermiony.

„Když už jseš u těch vtipů Rone,“ řekl mu Harry. „nezapomeň, že Lupin není jediný vlkodlak tady v

okolí.“

„Já jenom, že na vlkodlaka neznáme žádné pořádné zaklínadlo,“ ozval se zase Ron.

„Je ale možné,“ řekla Hermiona. „že když mu předhodíme tebe, tak nám už dá pokoj.“

„Tohle není legrace, vidíte ty oči?“ hlesl Ron a ukázal na zapovězený les v dálce.

„Já tam nic nevidím,“ řekl Harry. „Už tě zase zmáhá tvá představivost, jako s těmi pavouky onehdy,

oni to byli takový neškodní drobečkové a jak jsi vyváděl,“ řekl mu s posměškem.

„Moc vtipný Harry,“ ohradil se Ron. „já ti ale říkám, že tam v tom nás něco sleduje a vsadil bych se,

že to je vlkodlak.“

„Tak se tam nekoukej,“ řekla Hermiona. „ještě ho vydráždíš a mohl by ublížit chudáčkovi

Křivonožce.“

„A co my?“ vyhrkl Ron. „Nás si nevážíš?“

„Rone, prosím tě, uklidni se,“ řekl Harry. „až to opravdu bude vlkodlak, tak pak teprve budeš mít čas

panikařit.“

„Doufám, že ta tvoje kočka umí škrtit Hermiono,“ ozval se zase Ron.

Šli dál dolů po temné cestě a Křivonožka jim neustále pobíhal pod nohama. Co ale Harryho opravdu

znepokojovalo bylo, že z toho lesa na ně opravdu někdo koukal, byla tam jakási zvířecí postava, která

byla téměř ztracená v houští stromů, ale její silueta byla opravdu strašidelná. Harry ale raději nic neříkal,

aby mu Hermiona nezačala říkat, že to on měl tak praštěný nápad vylézt ven.

Sníh jim chroupal pod nohama, všude byla tma a ticho, jenom ze zapovězeného lesa se občas ozvalo

soví zahoukání. Když došli na rozcestí, silueta u lesa už zmizela, nebo možná tam ještě byla, ale odtud
jí už neviděli, protože byli už slušně daleko od Chroptící chýše.

Vydali se tedy dolů do Prasinek, které byly až zázračně tmavé a tiché.

„Nejez ten sníh, nebo nastydneš,“ upozornila Hermiona Rona.

„Mám žízeň, tak co mám dělat?“ ohradil se Ron a dál přešlapoval v těsném závěsu za Harrym. „Harry,

kolikrát tě letos už napadli mozkomorové?“ zeptal se po chvilce.

Harry se s úsměvem namyslel a pak řekl: „Asi třikrát, nebo čtyřikrát.“

„Já jenom nechci, aby to bylo od zítřka pětkrát,“ hlesl Ron.

„Seber se člověče,“ pobídl ho Harry a poplácal ho po zádech.

„Já bych tak nevyváděl, kdyby aspoň nesvítil ten měsíc,“ drmolil stále dál Ron.

„Pak bys neviděl už na nic,“ řekla mu Hermiona. „Proč myslíš, že tě Aberforth vyhodil z toho hostince

do Chroptící chýše?“

„To nevím,“ řekl Harry a přemýšlel. „Když jsem tam nakoukl, tak něco vařil v kotlíku, z hostince se

lil pach dračí krve.“

„Dračí krve?“ hlesl Ron. „Cokoliv, co je z draka, je vždycky předzvěstí něčeho špatného.“

„Víte, že si Voldemort pořídil černého draka?“ zeptal se jich Harry.

„Drak se přece ale nedá ochočit,“ odvětila mu Hermiona.

„Tenhle rozhodně ochočený byl,“ řekl Harry. „Jsou vůbec v Bradavicích nějací studenti?“

„Spočítal bys je na prstech, je jich strašně málo, všichni odjeli na prázdniny pryč,“ řekla Hermiona,

pak se ale zarazila a zeptala se. „Na co jsi tou otázkou narážel?“

„Jenom jsem se ptal,“ zamluvil to Harry.

„Ty se snad chceš vydat i do Bradavic?“ zeptala se ho Hermiona nevěřícně.

„A proč ne, vždyť přece Bradavice jsou to nejbezpečnější místo, co známe,“ řekl Ron.

„Ale Lexter říkal, že…“

„Lexter říkal, Lexter říkal…“ opakoval Harry. „Když se ho zeptám na to, co se chci zeptat Aberfortha,
tak mi to nikdy neřekne.“

„A co když ti to neřekne ani Aberforth?“ zeptal se Ron.

Harry se chvíli zamyslel a pak řekl: „Pak se zeptám Lextera.“

Ron se uchechtl, ale Hermiona se tvářila nanejvýš vážně.

„Myslím, že tohle byla chyba,“ ozvala se.

„Co?“ zeptal se Harry.

„Chodit za ním, když se pak zeptáš Lextera, proč chodit za Aberforthem?“

„Vždyť je to Brumbálův bratr… Brumbálův bratr… to už něco napovídá, Einsteine.“

„A co když nás nepřijme a vyhodí na ulici?“ pokračovala dál Hermiona.

„Koukněte, necháme toho, dokud se to nedozvíme,“ zakončil tuhle nesmyslnou debatu Harry a trochu

si oddechl, když konečně se začaly objevovat zasněžené doškové a dřevěné střechy Prasinek, vesničky

jako by vystřižené z vánočních pohlednic, akorát teď to vypadalo, jako to fotil ten nejsmutnější člověk

na světě, protože Prasinky byly celé tmavé.

„Nepřipadá vám tu nějak ticho?“ zeptal se Harry.

„Myslíš tady v Prasinkách?“ odpověděla otázkou Hermiona a Harry přikývl. „To kvůli Ty-víš-komu,

ten měl vždycky spadeno na celočarodějné vesnice jako jsou Prasinky,“ povídala Hermiona. „Všichni,

obzvlášť tady v Prasinkách se pečlivě připravili, když byl jeho příchod oficiálně potvrzen, od té doby

je ta nejnenápadnější domácnost ta nejbezpečnější.“

„Mě se takhle ty Prasinky taky moc nelíbí,“ ozval se Ron. „Je to tak tmavý a smutný.“

„A co by jste chtěli, když se svět dozvěděl o Vy-víte-komu,“ opáčila Hermiona. „Všechny

celokouzelnické vesnice vypadají takhle, ve vesnici s mudly samozřejmě musí všechno zakrýt, ale tady

zkrátka ne. To proto se pořád mluvilo o temných časech, všechno to tu bylo smutné a ponuré, jenže v

té době ještě k tomu smrtijedi denně zabíjeli kouzelníky.“

„Neboj, pokud to takhle půjde dál, tak to tu bude zase,“ řekl Harry sklíčeně.
 „Proč myslíš?“ zeptala se Hermiona.

„Protože jsem to viděl, Hermiono,“ řekl jí Harry do očí. „Viděl jsem tu hrozivou Voldemortovu

armádu, kterou si pořídil v Azkabanu. Všichni ti skřeti, nemrtví, lidé, motáci, trollové, obři, dokonce i

ghůlové se přidali.“

„Ty jsi je viděl?“ zeptal se nevěřícně Ron.

„Vám toho moc Lexter neříkal, co?“ optal se Harry.

Následně jim poslední kus cesty vypravoval, co s Lexterem zažili v Azkabanu, o té kobce a o útěku,

pak o té sešlosti na palouku, nestačil už ale říct, že se tam objevil Voldemort, protože už došli k rozcestí

k hostinci U prasečí hlavy.

„Tak a teď potichu,“ varoval je Harry a potají se plížili podél chaloupek až k potemnělému hostinci,

který vypadal, jako kdyby se od něj odráželo světlo ze všech okolních domků nejméně.

Došli až ke dveřím a postavili se na práh. Křivonožka za nimi stál v uctivé vzdálenosti a Ron vypadal,

jako kdyby se k němu chtěl přidat.

Harry znovu naklonil uši ke dveřím, ale z nich se zase nic neozývalo, stejně jako před tím.

„Myslíš, že tam není?“ zašeptala mu do ucha Hermiona.

„Ale je,“ ujistil jí Harry a zaklepal na dveře.

Znovu ticho jako v hrobě. Harry ještě chvíli počkal a nervózně se rozhlížel, Ron zatím hlídal

příchodovou cestu a ruka se mu pohybovala v těsné blízkosti hůlky zastrčené v kapse.

„Neměli bychom už jít?“ špitla Hermiona.

„Ještě jeden pokus,“ řekl Harry, naznačil že bude klepat, ale v okamžení stočil ruku v pěst a třikrát

silně zabouchal na dveře.

„Co blázníš?“ zaúpěl nešťastně Ron.

„Je starej, třeba už dobře neslyší,“ vymluvil se s úsměvem Harry.

„To jsou mi fóry,“ hlesla Hermiona, která také začala vykazovat při pohledu na hostinec známky
strachu a stále se tlačila na Harryho.

„Podívej,“ pravil Harry a ukazoval na škvíru ve dveřích.

Jak tak silně bouchal na dveře, tak je otevřel, nejspíš nebyly zamčené.

„To je jako pozvánka,“ řekl udiveně Harry a pomaličku vrzavým zvukem rozevřel vstupní dveře do

hostince.

„Tady to ale páchne,“ oznámila Hermiona a vytáhla si šálu k nosu.

„Dračí krev, že jo?“ zeptal se jí Harry a Hermiona souhlasně přikývla. „Tak jdeš Rone?“

Ron dělal botou ve sněhu motýlky a na první pohled se mu příčilo vstoupit do té tmy vevnitř, nakonec

ale vyšel za Harrym a v ruce pevně tiskl hůlku.

„To je zvláštní, když jsme tu byl naposledy, páchlo to tu kysele jako kozí mléko,“ řekl Ron.

Ocitli se v malém, zašlém, špinavém nesmírně tmavém lokále. Jakmile vstoupili, nevšimli si téměř

rozdílu povrchu, bylo tu tolik pošlapaných odpadků, cigaret, prachu a fleků, že povrch byl snad stejně

měkký jako sníh venku. V místnosti byl jeden barový nalévací pult, který vypadal jako kdyby na něm

místo čepování skladovali kupky prachu, stará omšelá pokladna a zašpiněná pípa k tomu nedodávaly

moc veselý pohled.

„Tak co?“ zeptal se potichu Harry. „Myslíte, že by tady mohl žít bývalý ředitel Bradavic?“

„Jo,“ řekl Ron. „Pokud se tedy nezbláznil.“

„Mě se moc jako blázen nezdál,“ řekl Harry a společně se svým doprovodem došli doprostřed temné

místnosti s odřenými stoly a ošoupanými židlemi. Za barovým pultem byly jedny dveře, žádné jiné

kromě vstupních v místnosti nebyly.

„Haló!“ křikl Harry do místnosti.

„Ticho,“ zaúpěl Ron.

„Jaképak ticho, když se mu sem vplížíme a vylekáme ho, sotva nám řekne něco z toho, co chceme

vidět,“ řekl Harry a pomaličku se začal přibližovat ke dveřím za pultem.

 „Harry, pořád je ještě čas si to rozmyslet,“ řekla Hermiona potichu, Harry však stále vykračoval dál

k barovému pultu.

„Harry pamatuješ,“ nenechala se odbýt. „jak jsem říkala, že bychom neměli chodit do Odboru záhad,

protože je to past? A vidíš, byla to pravda, tomu se říká ženská intuice.“

„Můžeš počkat venku,“ sykl na ní Harry a hleděl jí do očí naštvaným pohledem. „Těmihle řečmi mi

dost odvahy nedodáte.“

„To my jí čerpáme z tebe, Harry,“ ozval se nejblíže ke dveřím Ron.

Harry si povzdychl, tělo se mu plnilo očekávaným vzrušením míšeným se strachem. Natahoval ruku

na kliku u dveří za pultem a ucítil, jak Hermiona se tiskne k jeho druhé ruce.

Než ale otevřel, zaslechl zevnitř dýchání a zarazil se.

„Co je?“ zeptala se ho vyděšeně Hermiona.

„Slyšíš to?“ pobídl jí Harry a Hermiona se zdráhavě naklonila ke dveřím.

„Někdo tam je,“ hlesla s obavami. „Nechoď tam, někdo tam je.“

„Ale já potřebuju, aby tam někdo byl, nemyslíš?“ řekl jí káravým tónem Harry. „Nejspíš jenom spí,

vždyť je noc.“

Křivonožka se mu objevil pod nohama a hlasitě a vztekle sykl na dveře. Ale to už Harry mačkal kliku

a pomaličku otevřel dveře, bohužel také mocně zavrzaly a jejich vrzavý zvuk jim nahnal husí kůži.

Byla to malá, také nesmírně tmavá místnůstka se zašpiněnou pohovkou, velkou knihovnou, spoustou

kouzelných věcí a kotlíků, ale v obzvlášť tmavém rohu nebylo nic, než jakási konzole trčící ze stěny

nahoře u stropu. Pak Harrymu sklapla čelist a nadskočilo srdce, Hermiona přitom hlasitě vyjekla.

Z konzole totiž viselo hlavou dolů hrůzostrašné, asi dva metry dlouhé stvoření zahalené v temnotě, v

temném obrysu byly jasně poznat chlupaté ptačí nohy svírající konzoly nahoře, odporná blánovitá křídla

ovinutá okolo těla a dole hlava se dvěma velkýma ušima. Přesně v okamžiku Hermionina vyjeknutí tvor

otevřel na hlavě převrácené dolů dvě velké hrůzostrašné bílé až skoro stříbrné oči.
 „To nebude Lupin, co myslíte?“ hlesl Ron třaslavým tónem.

„Pryč!“ zařval Harry, protože se ten tvor právě vydrápal na konzoli, dopadl na zem a rozevřel svá

netopýří křídla. To všechno tak rychle, že Harry věděl, že nemají šanci mu stihnout utéct, práskl tedy

dveřmi a natlačil se na ně.

„Zamkni je!“ křičel na Hermionu, která utíkala ven z hostince. „Tak zamkni je, moc dlouho ho už

neudržím!“

A byla to pravda, ten tvor z druhé strany dveří do nich zběsile narážel jako nějaká masožravá bestie.

Hermiona skokem se vrátila k Harrymu a když už chtěla uřknout dveře zamykacím kouzlem, ten tvor

mohutně rozrazil dveře, až se Harry jakoby katapultem rázem ocitl na ošoupaných stolech na druhé

straně v místnosti.

Ve dveřích stanula strašidelná nestvůra, která písklavým a řvoucím tónem ječela na celé kolo, až

zaléhaly uši.

_text

Harryse vyškrábal na nohy, naštěstí dopadl na špinavou podlahu, takže ho pouze bolela záda. Ale
Hermiona teď ležela zkroucená těsně vedle tvora, který si jí očividně nevšiml, avšak všiml si Harryho.
Zadívaly se na něj ty stříbrné oči a tvor se začínal k němu přibližovat. Harry sklopil zrak ke kalhotám
a nahmatal hůlku v kapse, jakmile ale znovu zvedl pohled, ta obluda mu koukala přímo do tváře a v
tlamě se objevily čtyři obrovské špičaté tesáky. Neměl čas ani použít kouzlo, neměl čas na nic, ta
nestvůra rozevřela tlamu a ohnala se po Harryho krku.
„Impedimenta!“ křikl Ron ode dveří a obluda se svalila o dva metr dál od Harryho.
„Harry, utíkej!“ křičel Ron a zvedal ze země Hermionu.
Všichni tři teď spěšně vyběhli ven a za nimi se znovu ozýval křiklavý hlas a zlověstné zvuky. To už
však vybíhali i s Křivonožkou na úzkou uličku vedoucí zpět na hlavní silnici.
„Kam teď?“ chrčela udýchaně Hermiona.
„Musíme se někam schovat,“ hlesl Harry.
„Doprkvančic, co to bylo?“ optal se vyděšeně Ron.
„Mě to připadalo jako létavec,“ řekla Hermiona.
„Cože?“ divil se Ron.
„Ten upír, o kterém nás Lexter celý měsíc učil, ty hlupáku!“ ohradila se na něj Hermiona. „To jsi
vůbec nedával pozor?“
„Ale dával,“ obhájil se Ron a zrychleně v běhu oddychoval. „Mě ale spíš děsil ten jeho hrozný křik.“
 „Tohle ale nebyl jen tak obyčejný létavec,“ sípala dál udýchaně Hermiona. „vypadalo to jako směsice
všech druhů upírů dohromady.“
V tom se po zemi prohnal hrozivý stín, všichni ztuhli a vzhlédli k nebesům. Nad nimi na okamžik
vstoupilo do luny měsíce jakési letící stvoření a znovu se vracelo, jako když káně hledá svou potravu.
„To je on!“ křikla Hermiona. „Utíkejte!“
Všichni se znovu rozběhli, jak nejvíc mohli, až konečně dorazili na hlavní cestu Prasinek, v té chvíli
Rona něco ukrutně smetlo.
Ozval se křik, Ron ležel na zemi a nad ním se skláněl ten létavec. Pak ho drapl do drápů a začal s ním
stoupat do výšky.
„Vampyrus Exhumai!“ křikla Hermiona a z její hůlky vyletěl jasně červený paprsek, který se přesně
zaryl do zad létavce.
Ron padl do měkkého sněhu a Harry mu přispěchal na pomoc.
„Jseš v pořádku?“ vybafl na něj rychle Harry.
„Jo, nechte mě tu, musíte zmizet!“ doléhal na něj Ron.
„Ale nepovídej, nevěděl jsem, že mi rozkazuješ,“ řekl Harry, popadl Rona a pomáhal mu na nohy.
Nad nimi se znovu ozvalo plápolání křídel až Křivonožka znovu naježil hřbet, ale to už v další chvíli
se na ně létavec znovu vrhnul.
„Vampyrus Exhumai!“ ozvalo se znovu od Hermiony za nimi a paprsek létavce zase smetl. „Dělejte,
už dlouho ho neudržím!“
Harry popadl Rona ze všech sil a belhal se s ním k Hermioně.
„Asi má naraženou nohu,“ zkonstatoval Harry, když mu kolem hlavy znovu proletělo to stvoření s
hrůzostrašným plápoláním blánovitých křídel.
Hermiona netrpělivě namířila hůlkou na Ronovu nohu, která byla rázem jejím kouzlem zdravá.
Jenže teď létavec oblétával kolem dokola, takže se nemohli v téhle hrozivé měsíční tmě vydat na
žádnou stranu.
„Jsme v pasti,“ hlesla Hermiona.
„Nějak se z toho dostaneme,“ uklidňoval jí Harry.
Jenže létavec si to znovu střemhlav namířil na ně a jen těsně mu uhnuli.
„Musíte oba dva utíkat do bezpečí!“ křikl Harry. „Já se ho pokusím na sebe nalákat!“
„Hele, když já se nemůžu obětovat, tak ani ty, jasný!“ křikl Ron.
„Nikdo tu nebude jako návnada!“ křikla Hermiona.
„Nemůžeme zburcovat někoho v Prasinkách?“ zeptal se Ron.
„Blázníš,“ ozvala se zase Hermiona. „pak by tu bylo o hodně víc utíkajících lidí, navíc to kouzlo, co
jsem na něj použila by mělo pravého upíra nadobro odrovnat!“
Harry naštvaně zaklel a pak ho ale něco napadlo, přesně ve chvíli, když se létavec připravoval k
dalšímu útoku se oddělil od kamarádů a vyběhl doprostřed cesty s hůlkou vysoko zdviženou do
vzduchu.
„Harry!“ křikla Hermiona a hnala se za ním.
V té chvíli ho ale létavec nekompromisně smetl z cesty a chytil do drápů. Vznesl se s ním do vzduchu
a i Hermionino poslední kouzlo ho netrefilo.
Harry cítil, jak mu vítr cuchá vlasy, věděl, že už musí být v hrozivé výšce, drápy tvora se mu
zařezávaly do ramen a plápolání křídel bylo slyšet na hony daleko. Popadl hůlku a zařval na tvora:
„Impedimenta!“
V tom si ale uvědomil, že udělal chybu, létavec ho pustil a on začal padat dolů jako šiška ze stromu.
Zem se kvapně blížila a Harry měl co dělat, aby mu hůlka nevypadla z ruky, konečně mohl vymyslet
kouzlo na zpomalení pádu, ale byl už příliš blízko země.
„Wingardium leviosa!“ ozvalo se ze země.
Harry si v dalším okamžiku všiml, že se pomaličku snáší dolů k zemi, kde už stojí obrovský červený
třípatrový autobus a Hermiona, Ron a Stan na něj mávají.
Konečně dopadl na zem, nad nimi se znovu rozlehl mocný křik, který doslova bičoval ušní bubínky.
Ron ho popadl, jako předtím Harryho jeho a vláčel ho rychle k autobusu.
Ten tam stál připravený, motor nahozený a malý stařík s brýlemi se super dioptriemi seděl připravený
za volantem. Harry se spolu s ostatními dobelhal k nástupnímu můstku autobusu a Stan křikl na řidiče.
 „Ernie, šlápni na to!“
V zápětí se dveře autobusu zavřely a ten se cukem rozjel jako zběsilý. Harry ještě zrychleně dýchal,
když před ním stanula naštvaná Hermiona.
„Příště to levitační kouzlo bude dělat Ron,“ řekla mu naštvaně. „vůbec si nezasloužíš, abych tě
zachraňovala, když takhle riskuješ.“
„Děkuju,“ řekl Harry a postavil se na nohy.
„Ernie, máme zase na palubě Pottera!“ jásal radostně Stan plný beďarů. „To chce zase jízdu grátis!“
„Já to zaplatím,“ řekl Harry, začal si přát, že se cítí v soukromí a bezpečí a v tu ránu se mu z pihy na
obličeji stal měšec s penězi. Pak z něho vyndal jeden galeón a hodil ho Stanovi.
„Ty víš, že tohle nemůžu přijmout,“ řekl mu s úsměvem Stan. „Ale zato budete pro mě něco udělat,
to zvíře musí mít náhubek,“ trval na svém.
„To není pes!“ ohradila se na něj Hermiona a vzala si Křivonožku do náruče.
V tom se ozvala rána na zadní sklo, za kterým se objevily čtyři ostré tesáky a dvě strašlivé stříbrné
oči.
„Vemte si ten galeón a jestli nás z toho dostanete, tak dostanete další!“ křikl Harry.
„Do háje, co to je?“ optal se vyděšeně Stan.
„To jste ještě asi neviděli,“ řekl Ron a přitiskl se na přední sklo.
„Ernie, jak rychle jedeme?“ zeptal se Stan řidiče.
„Tšišťa šetěťáťkou,“ bleptnul Ernie.
„Ta potvora má ale výdrž,“ hlesl Stan. „Jestli to takhle půjde dál, přestaneš být můj oblíbený
zákazník,“ řekl Harrymu vážně Stan, ale pak se zazubil. „Budeš můj nejoblíbenější zákazník! Ernie,
zařaď vyšší rychlost a dupni tomu na kobylu!“
Stařík s tlustými brýlemi, který stále bleskově točil s volantem teď neohrabaně sáhl po vysoké řadící
páce a s hlasitým zaracháním jí zařadil na novou pozici.
V tu chvíli všichni, i mosazné postele v autobuse znovu popojeli dozadu, jak autobus ještě víc
akceleroval.
„Teď se předveď mrcho!“ křikl Stan na létavce za oknem, který zběsile plápolal křídly.
„Drží se stále za námi!“ křikl vyděšeně Ron.
„Tak se přemístěte!“ upozornila je Hermiona a Křivonožka ji vyskočil z náruče a schoulil se u řidiče.
Stan na ní znechuceně kouknul. „Já jsem si s ním chtěl ještě chvilku pohrát.“
„Tohle není žádná hra!“ křikla teď rozhněvaně.
Stan si povzdychl, otočil se k Erniemu a řekl: „Ernie, slyšel si dámu, přehoď to třeba na…“
Zarazil se, protože za nimi se rozeřval tak silný hlas, že málem všichni v autobusu omdleli bolestí.
Hned na to ale se přidalo do nesnesitelného řevu nestvůry za nimi ještě praskání a v zápětí se všechna
okna autobusu roztříštila, včetně Ernieho brýlí.
„Štěně, já nevidim!“ hlesl stařík.
Stan se vzpamatoval a všichni se podívali na záď autobusu, kam právě vpadnul létavec a na přítomné
nenávistně chrčel.
„Je tady!“ zakřičel Ron a couvnul až k řidiči.
„Doufám, že znáte nějaké kouzlo,“ řekl jim Stan. „Já jsem většinu hodin ve škole prospal.“
Hermiona na něj vrhla opovrženíhodný pohled, ale to už byl létavec v půli autobusu a vysokými skoky
se to nenávistné netopýrovité stvoření hnalo dopředu.
„Musíme vymyslet, jak ho dostat z autobusu!“ křikl Harry a postavil se přede všechny.
„Přemýšlejte!“ křikla Hermiona na Stana.
„To mi taky ve škole moc nešlo,“ přiznal se Stan.
„Impedimenta!“ křikl Harry a kouzlo srazilo rozzuřeného létavce o dvě postele dál.
„Co budeme dělat?“ hlesla nešťastně Hermiona.
„Jestli nechcete, abych se vám obětoval, tak koukejte něco vymyslet!“ křikl na ostatní Harry a začal
se přibližovat k létavci.
„Sakra a to jsme měli mít na dnešek pauzu, byli jste poslední zákazníci!“ zaklel Stan.
„Němám blejle,“ ozval se stařík od okna.
„No jo,“ pravil nevnímavě Stan a přemýšlel, pak si to uvědomil. „Cože, ty nemáš brejle!“
„Němám blejle,“ opakoval stařík.
 „A jak teda vidí?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
„Nevitím,“ hlesl stařík a zamžoural očima.
Harry hořce polknul a neustále se přibližoval k létavic, který teď ze sebe sundával nahromaděné
postele a znovu se k nim přibližoval.
„Dělejte!“ křikl Harry. „Impedimenta!“ křikl zase na tvora, který ale teď kouzlu hbitě uhnul. „Už ho
neudržím, tak co uděláme!“ křikl na ně.
„Přemýšlejte, nemá ten autobus nějaký další sytém?“ naléhala Hermiona.
Stan na ní rozpačitě koukal a pak přejel pohledem na hrůzostrašně chrčící monstrum valící se k
Harrymu.
„Už jsem měl mít prázdniny, poslední zákazník,“ zaklel ještě, ale pak ztuhnul. „Poslední zákazník,“
opakoval zamyšleně. „No jasně, Harry, jseš ochotný provést něco straaaaašně bláznivýho?“
„Myslíš, jestli jsem ochotný se obětovat?“ zeptal se Harry a vyslal po upírovi další kouzlo.
„To nesmíte!“ křikla Hermiona.
„Ale né,“ ujistil jí Stan. „Nikdo jinej tady v autobusu totiž není než vy, byli jste poslední zákazníci.“
„No a co?“ zeptal se zmateně Ron a úzkostlivě sledoval, jak se upír blíží k Harrymu, už byl jen čtvrt
autobusu od něj.
„Vydržte,“ řekl Stan a přišel k Erniemu. „Ernie, pamatuješ na ten přejezd, jak jsem to tam včera
museli otočit?“
„Jo, pamatuju,“ přisvědčil stařík.
„Zamiř tam a hned!“ křikl Stan.
„Já nevitím,“ oznámil mu ještě stařík.
„Budu tě navigovat,“ řekl Stan.
„Pospěšte si!“ křikl Harry, který už cítil upírův horečný dech.
„Harry, jdi až do nejvyššího patra,“ začal mu říkat Stan. „rozbij přední sklo, pokud ještě není rozbité,
vylez z něj ven a až ti řeknu, tak skočíš dolů.“
„Zbláznil jste se?“ okřikla ho Hermiona. „Spadne pod autobus a přední kola ho rozválcují.“
„Ne když ho chytíme,“ upozornil jí Stan. „Ale no tak, já jsem vás varoval, že je to bláznivé.“
„Hodlám to risknout!“ oznámil jim Harry a spěchal ke schodům do vyšších pater.
Stan se zatím otočil a řekl Erniemu. „Takže do Londýna, Ernie.“
KŘACH!
Autobus se rázem objevil ve frekventovaných ulicích Londýna a i přes rozbitá skla, kterými nějak
kouzelně nefoukal dovnitř vítr, byl cítit městský zápach.
Harry se vyškrábal po prvním schodišti, upír se za ním nahoru ohlédl, pak pohodil hlavou na Stana,
Hermionu a Rona a rozběhl se k nim.
„Jde po nás!“ křikl Ron.
„Kryjte se!“ křikl Stan a hodil po upírovi jedno z prostěradel postele.
Harry ho zaslechl, věděl, že ho nahoru jen tak nenaláká, seběhl tedy dolů, viděl jak se upír vztekle
vymotává z prostěradla, vytáhl na něj hůlku a zakřičel s plna hrdla.
„Vulnusio!“
Upírovi se na chlupaté oslizlé tváři objevila zlověstná červená rána, ze které se vyvalila krev,
rozzuřeně se obrátil na Harryho a vší silou se hlava nehlava za ním rozehnal.
„Tohle jsem potřeboval,“ hlesl vykuleně Harry s pohledem na rozzuřeného upíra. „Buďte připravení,
nebo to jediné, co vyskočí bude moje kostra!“
Pak ale už neotálel a vyběhl nahoru po schodech, upír se horečně rozběhl za ním a vybíral schody po
třech.
Harry se ocitl v druhém patře, cítil, jak ho upír drápe za hábit, když se začal škrábat do nejvyššího
patra třípatráku.
Nahoře jako v jediném patře nebyly postele ale normální denní židle. Harry se hnal k přednímu sklu,
které stále bylo celé, za ním se objevily dvě zlověstné uši a záhy se upír ocitl za ním v uličce.
Harry slyšel, jak Stan dole poplašeně naviguje poloslepého Ernieho, otočil se ke sklu a zakřičel na něj
s namířenou hůlkou.
„Bombarda!“
V tom se sklo rozsypalo a podlahu pokryly ostré střepy, které vlétly i dovnitř a poškrábaly Harryho i
upíra.
Harry teprve teď uviděl, jak je vysoko, muselo to být nejméně pět metrů, silnice mizela dole pod
autobusem stále kouzelným tempem, Harrymu se přímo tajil dech, když si stoupal na hranu okenního
rámu a vykláněl se z autobusu.
Celým tělem mu teď projížděl strašlivý děs a strach, cítil, jak ho nohy přestávají poplašeně
poslouchat, ale pak ucítil, jak když se vyklonil z okna ho začal šlehat přímo příšerný vítr, který ho svou
silou okamžitě vrátil zpátky do autobusu téměř přímo do náruče upírovi.
V tom autobus prudce zpomalil a ze zdola se ozvalo něco jako připrav se. Harry rychle popoběhl
zpátky k čelnímu oknu a vyklonil se znovu ven, už nebyli v té kouzelné rychlosti, dokonce ani už nebyli
neviditelní, jeli nejmíň sto kilometrů v hodině a po prázdné a zpustlé silnici.
Harry se otočil a zíral na cestu před ním, pak to spatřil. Blížili se k mostu, který vedl nad silnicí, po
které jel jejich autobus. Most byl však nižší než autobus sám a v tu chvíli Harrymu došel Stanovo plán.
Ze zdola se ozvalo „Teď!“ a ve spodním patře se z čelního skla objevilo hned několik párů rukou,
připravených Harryho chytit.
Harry se tedy zhluboka nadechl, připravil se, rozkročil a…
A v tom ho popadl za krk upír a začal ho dusit, přitom most se k nim blížil strašlivou rychlostí.
Ze zdola se ozývaly poplašené hlasy a volání, Harry je ale přestal vnímat, vnímal teď pouze dvě věci,
most, který měl už přímo před očima a strašlivé funění upíra, v tom ucítil, jak se mu krku dotkly čtyři
ostré tesáky a jak se mu hlava vlivem stisku odkrvuje.
Most už byl přímo před autobusem, Harry už pomalu ztrácel dech, na poslední chvíli ještě nahmatal
hůlku, nezdržoval se kouzly, stejně by žádné nevyslovil, okamžitě šťouchl hůlkou upíra do očí.
Hned jak povolil stisk uviděl most, který začal válcoval třetí patro autobusu a na poslední chvíli
uskočil.
Autobus hlasitě zaskřípěl a most trhal jeho horní patro jako když nůž nabírá máslo. Celý autobus se
otřásal, za ním odpadávaly kusy skla, střepů, dřeva a židlí. Nakonec se za střepy dolů vyvalilo i tělo
upíra následované celou horou pomačkaného trupu třetího patra, autobus se už ocitl za mostem.
Všichni si oddechli, když viděli padající upírovo tělo.
„Moucha!“ křikl stařík.
Jenže to nebyla moucha, to bylo další tělo, co prolétlo před čelním sklem dolů, Harry spadl přes druhé
i první patro a zmizel jim z výhledu z předního skla.
„ZASTAVTE!“ zakřičeli Ron a Hermiona z plných sil.
Ernie šlápnul na brzdu a celý autobus se začal ještě v závratně rychlosti naklánět a brzdit. Nakláněl
se na dvě kola, jak brzdil i stranou až nakonec zůstal stát na místě a padl znovu na všechna čtyři kola.
Rozhostilo se ticho, všichni se teď báli osudného pohledu, jestli je s Harrym konec.
Hermiona se nakonec naklonila skrz čelní sklo, nikoho však neviděla, nikdo tam nebyl opřený o
čumák autobusu.
Pak ale na nárazníku zahlédla dvě odřené ruce a zpod autobusu se ozvaly naštvané komentáře.
„To je Harry!“ křikla Hermiona nadšeně. „Takhle umí nadávat jedině Harry!“
„JO!“ křikl bujaře Ron a objímal se s Hermionou.
Harry se na poslední chvíli zachytil nárazníku a i když se celé jeho tělo šoupalo po silnici, nepouštěl
se. Teď se vysoukal zpod autobusu a snažil se zorientovat.
„Tak tomu říkám skok!“ křikl na něj Stan.
„Moucha!“ křikl zase stařík.
„To není moucha, Ernie,“ upozornil ho Stan. „Mimochodem Ernie, tentokrát si to u šéfa budeš
vyřizovat ty, já jsem si s ním užil dost, když nám onehdy ti vtipálci přeměnili kola za tykve na
Halloween.“
Harry zatímco se bavili se snažil zjistit škody na těle, oblečení na zádech měl strašlivě sedřené, stejně
tak měl odřené i celé tělo, když na něj vylétly ty střepy z čelního skla. Začal se rozhlížet, kde to vlastně
jsou, pohlédl dopředu, viděl, že silnice je absolutně prázdná, pohlédl dozadu a hleděl do zkrvavené tváře
upíra, který ho v zápětí znovu vztekle popadl za krk a zvedl do výšky.
„Tak šéfovi řikám,“ pokračoval klidně Stan. „Ernie vidí dobře, i když už potřeboval přidat do brýlí
dalších šest dioptrií.“
„To si děláte legraci, šest?“ hlesla Hermiona.
 „Jak to, že vidí na cestu?“ zeptal se Ron.
Harry nemohl uvěřit, jak se tam spolu tak v klidu baví, když jim před čelním sklem začíná vypouštět
duši. Upír znovu vycenil své ostré špičáky, Harry je konečně vyděl pěkně zblízka, možná až moc
zblízka. Hlava se mu zase začala motat, bylo to jako kdyby ho věšeli na šibenici, upír ho stále
nazdvihoval do výšky a jeho tesáky se nebezpečně přibližovaly k Harryho krku. Cítil jeho zkažený
dech, to ale bylo to poslední, co cítil, přestal vnímat věci kolem, oči se mu začaly mlžit, dech mu už
dávno došel a on padal do mdlob.
Upír se špičáky dotkl jeho kůže na krku a začal přitlačovat.
„Řeknu vám ale, že po tom, co se nám kola změnily v tykve bude ztráta jednoho patra pro šéfa docela
šok,“ řekl Stan.
Hermiona se trochu zdráhavě pousmála a podívala se k čelnímu oknu. Takovou ránu, jako dostala teď
do očí, ještě snad nezažila.
„HARRY!“ zařvala ze všech sil, když viděla, jak Harry pomaličku omdlévá a upír mu zarývá své
tesáky do krku. Vyběhla skrz čelní okno autobusu a hnala se bezmyšlenkovitě na upíra.
Ten si jí všiml a jedním prudkým máchnutím křídla jí odhodil surově stranou. Ron také vybíhal, ale
to už upír otočil na Harryho a zaryl do něj mocně své tesáky. Harry z posledních sil cítil, jak mu špičáky
protnuly kůži a dostaly se až k tepně. V zápětí se dostal až do tepny a Harry pocítil, jak mu začíná sát
krev, v tu chvíli už přestal vnímat zemskou tíži a před jeho očima se míhaly nejasné obrazce, viděl
obrazy ze života a snů, které kdy prožil. Viděl zároveň i silnici okolo, která ale mizela v dálce a konečně
cítil, jak ztrácí i to poslední vědomí.
Ron do upíra narazil vší silou, až Harryho upustil a svalil se na chodník. Upír se však ale nezvedl, v
tu chvíli začal strašlivě křičet jako kdyby ho na nože brali, z ostatních oken domů se začaly sypat střepy
a všem znovu zaléhaly uši, Harry vlivem jeho řevu ještě na poslední chvíli udržel vědomí.
V tom se upírovi začala zmenšovat ohromná blánovitá křídla, uši se ponořovaly zpátky do hlavy, z
obličeje se začal objevovat plnovous a dlouhé vlasy na hlavě. Nakonec se objevilo i oblečení a nohy se
změnily do lidské podoby, před nimi zůstal ležet na zemi Aberforth.
„Vy!“ křikla Hermiona a hnala se na něj. „To kvůli vám!“ křičela a začala na něj mířit hůlkou.
„Hermiono přestaň!“ křikl na ní Ron a přiběhl k ní.
Hermiona sklopila hůlku od Aberfortha a nenávistně na něj koukala.
„Já ho zabiju,“ říkala dál potichu. „Zabiju ho!“
„Nech ho!“ křičel Ron.
„Ty nevíš, co Harrymu udělal, co?“ ohradila se na něj vztekle. „Bude teď z něho upír jako on!“
Ronovi jako by to konečně docvaklo, oba dva se otočili na Harryho, který jako by pod vlivem
omamných drog, se válel na zemi a mlel nějaké nejasné nesmysly.
„Přece z něho nemůže být upír!“ křikl Ron a přiběhl k Harrymu. „Harry, jak je ti?“
„Harry, jseš v pořádku?“ ptala se ho i Hermiona a oba dva nad ním byli starostlivě sklonění.
Harry pohnul uslzenýma očima a zahleděl se na své kamarády.
„Je mi dobře,“ řekl jim a oba dva si zhluboka oddychli.
„Kousl tě upír,“ upozornil ho Ron.
Harry se otráveně chytil za hlavu a zaklel. „Do háje, to jako budu za chvíli taky vysávat krev, nebo
co?“
„Tomu nevěřím,“ ozvalo se za nimi.
Stál tam Aberforth a koukal na všechny neutrálním pohledem.
Hermiona na něj nenávistně pohlédla a s prstem zdviženým mu řekla. „Radši buďte zticha.“
Aberforth se uchechtl a popošel až k nim. Popadl Harryho a řekl jim. „Pomožte mi ho odnést, už na
nás koukají lidi, kvůli těm rozbitým oknům.“
Což byla pravda, v oknech se už opravdu začali objevovat lidé a rozčileně na ně volali. Možná proto
Hermiona nenamítala.
Položili Harryho na jednu z postelí v autobusu a ten se rachotivě rozjel dál ulicí.
„Proč se Harry nezmění na upíra?“ zeptal se Ron.
Aberforth se podíval na Harryho, který měl unaveně zavřené oči a s řekl: „Ale změní.“
„Cože?“ vyhrkla Hermiona. „Vždyť jste říkal, že ne.“
„Ano, protože se tomu dá zabránit,“ odvětil vážně Aberforth. „Má v sobě aethónskou krev.“
 „Cože má?“ divila se Hermiona.
„Já nejsem upír, který vznikl díky cizímu kousnutí a přenesení choroby, mé prokletí zplodila síla,
která je odjakživa přímým nepřítelem aethónské krve.“
„Co to tu plácáte?“ divil se Ron.
„Co je to ta aethónská krev?“ zeptal se Harry mdlým hlasem. „Brumbál o tom mluvil, když mě
zaklínal.“
„To já ti říct nemůžu, aethóňani žijí hluboko v zapovězeném lese, nikdo je ještě nenašel…“ řekl
Aberforth a podíval se na Harryho. „ale ty bys je našel.“
„Cože?“ zeptal se Harry mdle.
„Lexter mi řekl o té tvé proměně,“ pousmál se Aberforth. „Jen jsem doufal, že jsem mu jasně vysvětlil,
aby jste za mnou nechodili, alespoň ne v noci.“
„Proč ne v noci?“ optal se Stan.
Aberforth si teprve teď všiml průvodčího Stana Silničky. „Oh, ahoj, na tebe si pamatuju, když jsi byl
ještě škvrně,“ usmál se na něj Aberforth. „Má kletba mě mění v tomhle… monstrum pouze v noci. Moje
sérum zabírá jenom na spaní, nemohl jsem za to, že jste mě probudili.“
„To bere i Lupin,“ doplnil ho Ron.
„Ne, ten bere sérum vlkodlačí, tohle se dá o hodně lehčeji připravit,“ řekl Aberforth a posadil se
unaveně na postel naproti Harrymu.
„Lexter za to nemůže, to byl Harryho nápad vyrazit na ten… výlet,“ řekla Hermiona.
„Neposlušný jako tvůj otec,“ řekl Aberforth a pousmál se na Harryho. „Je škoda, že jsi ho nikdy
nemohl zažít.“
„Vy jste bratr Brumbála, že ano?“ zeptal se Harry.
Aberforth si zhluboka povzdechl a řekl. „Ano, to jsem.“
„A byl jste ředitel, že?“ pokračoval s otázkou Ron.
„Ano,“ přisvědčil krátce Aberforth.
„Tak proč je teď z vás umolousaný hostinský v tom pajzlu?“ zeptala se nakonec Hermiona.
„Vy nevíte?“ optal se jich Aberforth a ukázal na zničené okna autobusu a přeházené postele.
„A jak dlouho tu kletbu už máte?“ zeptal se Harry.
„Nevím přesně, přestal jsem to počítat, bude to padesát let,“ hlesl Aberforth.
„Zase padesát let,“ uvědomil se Harry. „Co se stalo před padesáti lety?“
„Něco, co bylo velice důmyslně ututláno,“ odvětil Aberforth. „A něco, co ti nemám právo říct,“
doplnil ještě a Harry se zatvářil naštvaně. „Ty věci se ale týkají tebe, tvé krve, Brumbála a i mého
prokletí.“
„Co je to ta aethónská krev?“ zeptal se Ron.
„Na to znají odpověď samotní aethóňani, ale za nimi se nikdo nevydal už asi tisíc let,“ řekl Aberforth.
„Ale říkal jste, že Harry by mohl,“ řekla Hermiona.
„Harry musí, jedině aethóňani znají lék na to kousnutí,“ řekl zachmuřeně Aberforth. „pokud se do
rozbřesku nedostane k aethóňanům, obávám se, že se změní ve stejné monstrum jako jsem já.“
„Děláte si legraci?“ vyhrkla Hermiona.
„Jen Harry má tu moc najít svůj pravý domov,“ pokračoval Aberforth. „svět o kterém Voldemort ví,
ale nikdy jej nenašel… odvezte nás, prosím, zpátky do Prasinek,“ řekl řidiči a Stan šel napolo slepému
Erniemu pomoci.
KŘACH!
Hned na to už projížděli cestami u Bradavic a blížili se do vesnice Prasinky.
„Tam leží tvůj pravý původ Harry, místo nazývající se Erised,“ řekl Aberforth.
„Jako to zrcadlo,“ uvědomil si Harry.
„To pochází také odtamtud,“ doplnil Aberforth. „Erised, neboli touha, stejně jako zrcadlo, které
ukazuje po čem nejvíc toužíme. Musíš se tam vydat…“ řekl Aberforth a pak se zatvářil sklíčeně. „ach
bože, co jsem to provedl,“ postěžoval se sklíčeně. „v zapovězeném lese ti hrozí smrtelné nebezpečí,
podle toho, co vím, tam lord Voldemort rozmístil příšery ze všech koutů světa… je mi líto, co jsem ti
způsobil.“
„Tak mu za to při hledání pomožte,“ řekla Hermiona.
„To já nemůžu,“ řekl Aberforth. „Harryho krev donutila mou kletbu na okamžik zastavit, ale po
zbytek noci se zase změním v to monstrum, už vás nemůžu podruhé ohrozit. Mou kletbu může vyléčit jen
smrt toho, kdo mi jí způsobil. Teď tam v lese se střádá jeho armáda, až bude Zmijozelův spolek
dokončen, Druhá válka propukne,“ dokončil povídaní Aberforth.
„Druhá válka?“ divil se Ron.
„Musím za aethóňany,“ přerušil ho Harry.
Oba na něj vlídně, ale zároveň vystrašeně hleděli.
„Nežádám vás, aby jste šli se mnou,“ řekl Harry.
„Šli jsme s tebou i do téhle předem jasné a nebezpečné situace…“
„Předem jasné?“ divil se Harry.
„Vždyť jsem ti říkala, že se nám něco stane,“ doplnila Hermiona. „Musíš najít ty… tu civilizaci nebo
co, půjdeme tam s tebou.“
„Ale bude to nebezpečné,“ upozornil jí Harry.
„To je jedno,“ řekla Hermiona a Ron se úzkostlivě našklebil.
„Vy ani nemáte zdání, jaké hrůzy vás v tom lese čekají,“ řekl potichu Aberforth. „I když musím dát
klobouk dolů, porážka obří sépie, tvora který tu byl snad ještě před Bradavicemi, tomu říkám výkon.“
„Musím jít…“ řekl Harry, ale pak se zarazil a potichu dodal. „i když, neznám cestu.“
„Nikdo jí nezná,“ řekl Aberforth. „Ale prý dědic opravdové aethónské krve cestu najde.“
„Prasinky, hlavní cesta,“ oznámil jim za zády Stan.
„Tak, tady je moje konečná,“ zkonstatoval Aberforth a vyšel ven ze dveří autobusu spolu s ostatními.
Pak se otočil k Harrymu a řekl mu ještě. „Správně bys sis měl přivolat pomoc, ale nemáš už čas…,
hodně štěstí.“
Hned na to se otočil a zmizel v temné postranní uličce vedoucí k hostinci U prasečí hlavy.
Harry se už cítil o něco lépe, stále pociťoval bolestné kousnutí a jak mu něco proudí celým tělem,
srdce přitom nějak zvlášť těžce pumpuje, jako kdyby měl místo krve kov, otočil se tedy na Stana a pak
bolestně pohlédl na nyní už pouze dvoupatrový autobus.
„Je mi líto toho autobusu, asi to bude drahé,“ řekl Harry.
„No… schytáme zase pár pěkných nadávek od šéfa, nejspíš nám to odečte z platu,“ řekl Stan a
prohlížel si urvaný kus autobusu, kde sem tam ještě byly vidět zbytky sedadel.
„Nastavte ruku,“ řekl Harry a pak vysypal Stanovi do ruky všechny galeóny z měšce. Ten pak znovu
zmizel ve tvaru pihy, kterou si Harry připnul k odřené tváři.
„Tohle ale opravdu nemůžu přijmout,“ zahalekal vyděšeně Stan.
„Pokud něco zbude, tak to, prosím, vynaložte na zpříjemnění jízdy v autobusu,“ řekl Harry, otočil se
a společně s Ronem, Hermionou a Křivonožkou si to namířili skrz hustý sníh přímo do zapovězeného
lesa.

Kapitola 44.
Cesta do neznáma
„M ožná bys Křivonožku měla vzít do náruče,“ upozornil Harry Hermionu, místo Křivonožky

bylo totiž vidět ve sněhu jen jakási valící se krtčí noha.

„Pojď, ty chudinko malá, já tě ponesu,“ řekla Hermiona a vzala kocoura do náruče. Křivonožka byl
celý od sněhu, ale jakmile se ocitl v náručí a ještě k tomu nesený, slastně Hermioně předl do uší.

Ron na Křivonožku závistivě koukal a něco si potají sám pro sebe říkal.

„Tebe brát nebudu,“ odtušila Hermiona při pohledu na Rona.

„Navíc Ron tak hezky nepřede,“ dodal ještě pobaveně Harry.

„Co na tom kocourovi vidíte?“ začal se bránit Ron.

„Ani jednou si nepostěžoval, že by se bál,“ řekla Hermiona.

„Ale bojí se.“

„A jak to víš?“

„Vidím mu to na očích.“

„To určitě,“ pousmála se Hermiona.

„Neboj Rone, ten vlkodlak tam na tebe v lese pořád ještě čeká,“ řekl Harry, když procházeli loukou

plně zakrytou sněhem.

Na ruce ho něco studilo, když se na ní podíval, uviděl ten prsten, který pořád nemohl sundat, co je to

vlastně zač?

„Nevíte kde jsem přišel k tomu prstenu?“ zeptal se jich Harry.

Oba dva teď na sebe důležitě pohlédli a jednohlasně zavrtěli hlavou.

„Ale neměl bys ho sundávat,“ doplnila ještě rychle Hermiona.

„Ani nejde,“ řekl Harry a stále si ho snažil z prstu sundat.

„Vůbec se mi tam nechce, nechceš si to ještě rozmyslet, Harry?“ zeptal se Ron při pohledu na uhlově

tmavý les.

„Třeba až na nás zaútočí ten vlkodlak, tak nás zachrání Dráp, nebo staré auto tvého taťky,“ řekl

pobaveně Harry.

„Harry, víš, že jsem slyšela, že v zapovězeném lese zemřelo už několik tisíc lidí?“ dodala se

zastíraným úsměvem Hermiona.

 „Fakticky?“ divil se Harry. „Je pravda, že pokaždé, co jsme tam vkročili, jsme se málem nedostali

ven.“

(Od Rona se začalo ozývat tiché skučení)

„Zvláště prý v noci, to ti lidé nejvíc umírali,“ dodala ještě Hermiona.

„To je škoda, že je tma jak v pytli, co?“ ozval se Harry.

„Také jsem slyšela, že Vy-víte-kdo tam měl nějakou základnu či co. Prý jí střežili hrůzní tvorové,

kteří tam samozřejmě zůstali až dodnes.“

„A když si ještě uvědomíš, že vlastně nevíme kudy jít,“ dodal Harry. „tak to mi moc nepřipadá jako

milá vycházka, co?“

„Můžete už přestat!“ křikl Ron.

„Klid Rone, už jsme u lesa, vidíš?“ řekl Harry, ale rozhodně tím Rona neutěšil.

Les před nimi byl tak hustý a černý, že začal mít trochu strach i Harry. Zevnitř se ozývalo soví

houkání, které se neslo daleko po okolí, občas bylo slyšet, jak kolem nich proběhlo nějaké zvíře a hlasitě

přitom dupalo, ani jeden však nic neviděl, než jen tmu, která tmavě kontrastovala se sněhem, který

odrážel světlo měsíce.

Harry pak ale znovu těžce polkl, asi sto metrů daleko na okraji lesa uviděl strašidelnou siluetu

nějakého polochlupatého pololidského tvora, jak nehybně stojí a nespouští z nich zrak. Při tom pohledu

běhal mráz po zádech.

„Podívejte se, náš vlkodlak se vrátil,“ řekl Harry, ale v jeho tónu nebylo moc pobavení.

Ron málem strachy vyjekl a Hermiona se lekla tolik, že málem upustila Křivonožku.

„To je hrůza,“ řekla. „tys měl pravdu, to je opravdu strašidelné,“ řekla Hermiona beze srandy.

„Vždyť jsem ti to říkal, teď na nás takhle kouká a ani se nehne,“ hlesl potichu Ron. „Vyhlíží si, koho

sežere nejdřív.“

„Podívejte se, nevím sice co to je,“ řekl vážným hlasem Harry a nespouštěl z toho tvora oči. „Ale
myslím, že bychom měli jít, protože z toho pohleduž začínám mít taky strach.“

„Ty nemáš mít strach, ty nám máš dodávat kuráž,“ pravil Ron.

V tom ten tvor nadzvedl svou psovitou tlamu do černého nebe a hlasitě zavil na měsíc mocným

hlasem.

_text

„Dodám vám kuráž,“ ozval se Harry. „když řeknu… UTÍKEJTE!“

Všichni na nic nečekali a vzali nohy na ramena, teď už nebylo pochyb, že to byl vlkodlak, prchli
rovnou do lesa, aby přinejhorším se mohli vyškrábat na strom, protože po louce by mu sotva utekli.
Harry ještě stačil rozsvítit hůlku, která je sice prozrazovala, ale hlavně jim osvětlovala jinak absolutní
tmu v lese, která se rovnala té noci, když Harry prchal před Démonem a tápal poslepu.
Po chvilce začali hlasitě oddychovat, jak běželi bez ustání a stále více a více se nořili do hlubin
temného zapovězeného lesa.
Běželi už asi pět minut, když se Hermiona s Křivonožkou v náručí začala zastavovat.
„Musíme utíkat dál,“ naléhal na ní Ron prosebně. „Ten vlkodlak je o hodně rychlejší.“
„Tak… si… utíkejte… sami…“ sípala udýchaně Hermiona.
Harry už také pociťoval slabost v nohou a cítil, jak mu čerstvý lesní vzduch toužebně vnikal do těla a
nestačil okysličovat jeho zmožené svaly.
„Ukaž,“ řekl Hermioně a přebral od ní Křivonožku, kterému se na první pohled motala hlava, jak s
ním Hermiona pořád poskakovala při běhu.
„Opatrně,“ hlesla Hermiona. „Hlavně s ním neupadni.“
„Aspoň to bude na měkký,“ dodal Ron a Hermiona na něj nasupeně pohlédla.
„Tak kudy, ty náš bájný hrdino?“ zeptal se Ron Harryho.
„A jak to jako mám vědět, co?“ ohradil se Harry a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Všude byly jen prastaré stromy s mohutným nánosem mechu a ještě většími vyčnívajícími kořeny,
které při pohledu samy říkaly zakopni o mě.
„Měli bychom jít prostě za nosem,“ řekl Harry.
„Harry,“ zarazila ho Hermiona. „Celé tohle je šílenství, už od té chvíle, co jsme vytáhli paty z
Chroptící chýše, i když nám Lexter jasně říkal, abychom nikam neodcházeli, vrátíme se pro pomoc.“
„Zbláznila ses?“ vyhrkl Ron. „Teď, když je tam ta obluda, co nás tak hrozivě sleduje.“
Hermiona se naštvaně urazila a svraštila pohled k zemi. „Já prostě říkám, že bychom měli jít pro
pomoc.“
„Až na to, že já nevím, kdo by byl ochotný nám pomoct,“ řekl jí do očí Harry.
Hermiona si povzdechla a odevzdaně rozhodila ruce. „To naše štěstí ale při nás nebude stát věčně, to
doufám víte.“
„Koukni Hermiono, já dál taky nechci, ale když musí jít Harry, tak já půjdu taky,“ řekl Ron napůl
odhodlaně a napůl se divil, že něco takého vůbec dokázal strachy říct.
„Nechci, aby jste kvůli mně zbytečně riskovali,“ řekl Harry a s pochopením na ně koukal. „Pokud
nechcete, nechoďte, ujišťuji vás, že to pochopím,“ řekl a oba dva jeho přátelé na sebe pohlédli.
„Jo a ty by ses nám zase ztratil a nechal si tu veškerou zábavu jenom sám pro sebe,“ řekl Ron.
„Pochybuji, že tentokrát se bude jednat o zábavu,“ upozornil je Harry. „tady není žádný záchranný
autobus, ani šance, že by mohl přijet.“
Ron k němu přešel, přehodil mu ruku přes rameno a začali vykračovat dopředu. „My jdeme s tebou.“
 Hermiona se také přidala a bylo jim hned líp, alespoň, že jsou spolu a není tam některý z nich jenom
sám.
„Půjdeme se tebou, ať nás tam čeká cokoliv, Harry,“ řekla Hermiona a taky mu dala ruku na rameno.
„Až do pekel pekelných,“ řekl Ron.
A vyšli dál.
Les byl už tmavý jako kdyby je někdo zavřel do betonové krychle, nikde nebyl žádný zdroj světlo
kromě tří rozsvícených hůlek jdoucích těsně vedle sebe jako tři světlušky. Kolem se stále ozývalo to
strašidelné houkání sov a sem tam i nějaké šlápoty okolního zvířectva, které rozhodně bylo nebezpečné
jinými věcmi, než že by měli vzteklinu. Pozorovali povrch lesa, občas kolem proběhla nějaká stonožka
veliká jako průměrný pes, nebo někomu z nich nad hlavami prolétl netopýr o hodně větší než ten
normální, kterého vyrušili ze spánku.
Každé prasknutí klacíku a šišky, na které šlápli je mrzelo, protože nechtěli na sebe přilákat jakoukoliv
pozornost. Hlavně pak ne těch tvorů, kteří jsou větší než oni sami a mají hodně zubů.
Harryho napadlo, že by mohli narazit na kentaury, ale asi po půlhodině chůze si začal myslet, že už
jsou dávno za jejich teritoriem.
Sem tam spolu prohodili pár slov, Harry jasně viděl, jak jsou ostatní bezděčně rádi, že tu nejsou sami.
Sám Harry byl rád, že tu není jako naposledy sám, ale zároveň se bál, aby se jeho doprovodu nic vážného
nestalo.
Pak po další půlhodině chůze, když už si začali být nejistí, protože s dalším každým krokem se
zároveň vzdalovala jejich šance na návrat, se před nimi rozhostily celé pláně spáleného lesa, jehož
vysoké stromy bez jehličí, skrz které znovu prosvítal noční měsíc, měly zlovolný nádech a vysávaly jim
poslední částečky odhodlání z těla.
Pak když šli další půl hodinu v ohořelé části lesa, vědomi si toho, že za sebou mají přes hodinu a půl
pomalé chůze narazili na zdravý les, znovu pokrytý jehličím, které zase zastínilo světlo měsíce, které
skrz ohořelé větve se dostávalo na zem.
Po chvilce znovu byly vidět jen tři svítící body v dálce a nic víc. Nořili se stále hlouběji a hlouběji a
kolem nich se objevovalo stále více zvláštních tvorů, kteří se kolem nich neslyšně plazili nebo lezli.
Naráželi na močály a celé dlouhé trsy tmavých křovisek, ze kterých byly slyšet strašidelné zvuky a
občas se v záři jejich hůlek zaleskly i v dáli něčí oči.

_text

„Tam tady tam dam tadydy dam dym dy dam ty dy dy dam…“ šveholil Ron, když kráčeli těsně kolem
močálovitého jezírka.
„Co to meleš, Rone?“ zeptal se Harry Rona, který se začal pobrukovat.
„Začíná mi z toho být zle, tak si zpívám,“ řekl mu na to.
„Nemůžeš si zpívat v duchu, nebo alespoň potichu?“ naléhal na něj Harry.
„Bože to je strašný,“ zaklel Ron. „jsem unavenej, vystrašenej, hladovej, mám žízeň, chce se mi na
záchod a ani se nemůžu zpívat?“
„Ne,“ odvětil krátce Harry a začaly ho strašně studit prsty, když na ně doléhala taková zima.
„Není ti něco Harry?“ zeptala se ho Hermiona opatrně.
„Zebou mě prsty, moc toho oblečení na sobě nemám,“ řekl Harry zmrzle.
„Tak si vem tyhle druhý rukavice,“ řekl Ron v klidu. „Mě se už stejnak začaly v nich ruce potit.“
Harry zůstal stát jako přimražený a s neuvěřením na Rona zíral.
„Tys měl celou dobu dvoje rukavice a neřekl jsi mi o tom?“ zhrozil se promrzlý Harry.
„No, vždyť je zima, mamka by mě zabila, kdybych nastydl,“ řekl Ron.
„Zato já tě asi zabiju hned!“ rozčílil se Harry a stáhl mu z rukou jednu vrstvu rukavic, aby svým
promrzlým rukou dopřál alespoň trochu tepla.
„Tam tady dam, tym tyja dam, tam tady dam…“
„Krucinál, jestli nepřestaneš, tak na nás přivoláš snad všechny obludy tomhle lese,“ varoval ho Harry.
„Co by asi tak mohlo být ještě hrozivější, než ten vlkodlak, kterého máme za zadkem?“ řekl naštvaně
Ron.
„On je pořád za námi?“ ozvala se Hermiona.
„Ale není,“ pravil Harry. „No tak, Hermiono, nebuď takový strašpytel.“
„No, promiň, ale když mi chce vlkodlak ukousnout zadek, tak si alespoň můžu postěžovat, ne?“
ohradila se na něj.
„Pak kdo se tu bojí, co?“ zasmál se potichu Ron.
„Já se nebojím, jen se obávám a v tom je rozdíl,“ řekla Hermiona. „A také jsem unavená, tak se
nediv.“
„Říkal jsem ti, že ti chybí pohyb,“ připomněl jí Ron.
„Když mám za sebou vlkodlaka, tak umím utíkat rychle, neboj se,“ ujistila ho. „Zato tobě, když jsi v
nebezpečí, vypne mozek.“
„To jsou kecy,“ procedil Ron.
„Vždycky, když se něco semele, tak abych na všechno myslela já.“
„Hele, každej máme svoje role, ty jsi naše pojízdná knihovna na informace, já jsem frajer na kouzla
a Harry… a Harry je… no Harry…“
Harry na něj kouknul a procedil skrz zuby. „Radši mlč.“
„Já jen že…“
V tom se z jezera na Rona vrhla šupinatá opice, popadla ho pod krkem a začala ho tahat do vody.
„Rone!“ křikl Harry, upustil Křivonožku a hnal se za ním s Hermionou.
Rychle ho popadli za ruce a tahali ho ven z vody, zatímco ten tvor ho rval za nohy, až Ron hlasitě
ječel.
„Pusť mě ty mrcho! Slez ze mě ty přerostlá opice!“ křičel a mlátil nohama hlava nehlava.
„Vydrž Rone!“ křikl Harry, popadl hůlku a křikl: „Imobilis!“
Z hůlky vyletělo kouzlo a šlehlo tvora přímo do hlavy, ten se sklátil dolů do vody a Ron se vybelhal
ven a ještě plival vodu.
Z vody vyletěla v okamžení druhá opice a postavila se před nimi na cestu. Měla na sobě tmavě zelené
odporné a slizké šupiny, plovací blány na nohou a rukou, aerodynamicky tvarovanou šupinatou hlavu,
která Harrymu připomínala jeho vlastní, když na sebe uplatnil kouzlo pro vodní tělo. Bylo to o něco
menší než člověk, avšak nesmírně vzteklé s nebezpečně vyhlížejícími zuby a z huby mu tekla červená
tekutina.
„To… to je tůňodav, viď?“ zeptal se roztřeseně Harry Hermiony.
„Jo a právě ochutnal lidskou krev,“ řekla Hermiona a hleděla na blížícího se tvora s hubou od krve,
který se na první pohled vůbec nenadechoval.
Ron se podíval na svojí nohu, měl na ní ošklivý kousanec, který ho začal pálit.
„Ublížil mi,“ hlesl Ron.
„A ublíží i nám, jestli něco nevymyslíme, Hermiono?“ oslovil jí Harry.
Hermiona se vyděšeně dívala do tváře tůňodavovi, který na ní slastně cenil své tesáky.
„Už je skoro u nás, vymysli něco,“ hlesl Ron a v ruce držel hůlku.
„Nemáte někdo okurku?“ zeptala se Hermiona.
„Ty máš teď hlad?“ naléhal Ron.
„Ty snad vůbec ve škole nedáváš pozor,“ řekla mu na to.
Pak předstoupila k tůňodavovi, Harry jí chytil za ruku, ale Hermiona na něj pohlédla a řekla. „Nech
to na mě.“
Pak se otočila na tůňodava, který se právě pokrčil a připravoval se ke skoku na Hermionu.
Na poslední chvíli se Hermiona z ničeho nic až přehnaně uklonila a řekla: „Uctivá poklona, pane
tůňodave.“
Harry a Ron se na sebe podívali, pak jim ale oběma došlo, o co se snaží.
Tůňodav na Hermionu zmateně koukal a mrkal svýma očima, víčka se mu zavírala ze stran, takže
vypadal opravdu podivně.
 Jenže v tom se tůňodav s mírným úsměvem a okouzlením také uklonil a v tom se to stalo. Za jeho
zátylkem uviděli malý otvor, ze kterého začala vytékat proudem voda na zem a tůňodav upadl a začal
se dusit.
„No jasně, tůňodav si nosí vodu sebou ven,“ zaradoval se Ron.
Tvor se sklátil na zem úplně a začal vydávat prapodivné zvuky, ošívat se a trhat nohama a rukama,
opravdu se dusil.
„Pomozte mi,“ řekla Hermiona a tahala tůňodava zpátky do vody.
„Zbláznila ses, ať se udusí,“ řekl Ron.
„Bože Rone, ty jsi ale krutý, Harry…“ poprosila druhého kamaráda.
Harry se neochotně sebral a společně s Hermionou hodil tůňodava zpátky do vody, pak všichni tři
úprkem utíkali včetně Křivonožky ještě dobrých pár minut, až si byli jistí, že jsou od jezírka dostatečně
daleko.
„Teda tomu říkám blízké setkání,“ řekl Ron udýchaně, sedl si na pařez a prohlížel si poraněnou nohu,
vedle něho se posadil Křivonožka a na všechny se zájmem koukal. „Zaryl mi tam ty své tesáky jako
vzteklý pes,“ pak se zarazil a kouknul ukřivděně na Harryho. „Promiň, já to tak nemyslel.“
„Nemusíte, že mě kvůli Siriusovi dělat chudinku, jasné?“ řekl Harry a rozhlížel se kolem sebe, protože
Ron nedával pozor a Hermiona se mu dívala na ránu.
„Je to pěkně hluboko Rone,“ řekla Hermiona s obavami. „Řekla bych, že jestli to bude ještě daleko,
tak to nevydržíš.“
„Jak to myslíš, nevydržím?“ zeptal se Ron.
„Asi se ti tam dostala infekce,“ řekla Hermiona. „Musíme ti to zavázat.“
„Doufám, že to nebude hnisat, nechci, aby mi na noze začal růst černovřes.“
„To není sranda Rone,“ upozornila ho vážně Hermiona. „to bys taky mohl o tu nohu přijít, jestli s tím
něco neuděláme.“
Ronovi hned zmizel úsměv ze rtu a poplašeně na oba dva koukal.
„Musí se to dát nějak ošetřit, ne?“ zaúpěl.
Hermiona na nohu ukázala hůlkou a řekla: „Ferula.“
V tu ránu nohu omotaly obvazy tak pevně, až Ron znovu zaúpěl.
„To by mělo stačit, alespoň prozatím,“ řekla Hermiona a postavila se.
Pak ale si všimla, že Harry někam zarytě hledí.
„Co vidíš?“ zeptala se ho hned.
Harry přimhouřil oči a hleděl do dálky.
„Asi už z toho kousnutí upíra začínám šílet,“ řekl pojednou.
„Co jsi viděl?“ trvala dál Hermiona na své otázce.
„Viděl jsem… viděl jsem pohnout se zem,“ řekl Harry a podzvedl hůlku vysoko nad hlavu. „Ale už
je to pryč.“
Hermiona se rozhlédla do dálky ale nic neviděla.
„Třeba se ti to zdálo,“ řekla. „Třeba to byl nějaký stín vržený od stromu, jak pořád hýbeš tou hůlkou.“
Harry chvíli uvažoval a pak začal přikyvovat. „Jo, asi máš pravdu.“
Hermiona to přestala vnímat a odvedla Harryho o pár metrů stranou od Rona a Křivonožky.
„Harry, mám o Rona strach, pochybuji, že tu cestu vydrží, možná ani nevydrží cestu zpátky,“ řekla
mu.
„To je to tak vážné?“ divil se Harry. „Vždyť si moc nestěžuje.“
„Ten tůňodav vylučuje asi nějaké zvláštní enzymy na umrtvení místa kousnutí, v každém případě to
je hluboké až na kost,“ řekla s vážným tónem.
„Až na kost?“ divil se Harry.
„Bojím se, aby mu i s tím umrtvením neposlal do těla nějaký jed nebo smrtelnou infekci,“ pokračovala
dál s obavami.
„Nebudu kvůli tomu riskovat jeho život,“ rozhodl rázně Harry. „Musíme se otočit a jít do Bradavic,
madam Pomfreyová si už s tím poradí.“
„Já se s ním vrátím a ty pokračuj sám,“ řekla Hermiona.
„Vrátím se s vámi,“ řekl rozhodně Harry.
„Harry, už bude svítat, jako upír nám moc nepomůžeš,“ řekla mu na to.
 Harry pohodil rukama v neochotným souhlasu.
„On je ale nadutej, bude chtít jít s námi dál,“ upozornila Hermiona.
„Pak dostane pěstní lekci od toho jeho takzvaného bájného hrdiny, nebo jak mi to řekl,“ pravil Harry
odhodlaně.
Hermiona se pousmála a dívala se, jak Harry jde přemlouvat Rona. V tom za zády zaslechla zašustění
a ihned se tím směrem otočila. Nic tam ale nebylo, ani nic v houští stromů, alespoň kam její hůlka
mohla dosvítit. Za ní se ozval Harryho hlas jak přemlouvá Rona, aby vstal, když v tom uviděla jak se
černá zem před ní pohnula a bleskově jí pohltila.
„My se vracíme?“ řekl nevěřícně a sklíčeně Ron.
„No jo, když ses nechal kousnout tou potvorou,“ řekl Harry a pomáhal mu na nohy.
„Ale Harry, mě je opravdu fajn, přece tě neopustíme, když už jsme tak daleko,“ prosil Ron.
„Najednou chceš pokračovat, co?“ řekl Harry a úsměvem.
„Harry, jestli to děláš jenom kvůli mně, tak já dojdu domů sám,“ breptal dál Ron. „můžeš pokračovat
se Hermionou, abys někoho sebou měl.“
„Ale třesky plesky,“ řekl nesmlouvavě Harry. „Nenechám kvůli nějaké honbě za jakousi bájnou
civilizací zemřít svého kamaráda.“
„To jsem se ti ale moc neodvděčil,“ řekl Ron sklesle a bolestně se stavěl na bolavou nohu.
„Ale no tak, můžete to zase někdy zkusit znovu, ne?“ zažertoval Harry.
„To není moc veselá představa,“ řekl Ron s úsměvem. „Proč vlastně Hermiona při vší té znalosti
nezná obyčejné uzdravovací kouzlo?“
„A kde je vlastně Hermiona?“ zeptal se Harry a marně hledal třetí rozsvícenou hůlku.
„A krucinál,“ zaklel Ron, když jí nikde nemohli najít.
„Ale ne,“ hlesl Harry nadmíru vyděšeně a dal hůlku nad hlavu.
V tom se vedle nich něco mžikem šustlo.
„Co to bylo?“ vylekal se Ron.
„To nevím, ale drž pevně hůlku a hlídej nám záda,“ řekl Harry podpírající Rona. „Já budu koukat
dopředu.“
Oba otočení zády k sobě se vydali na místo, kde ještě před chvílí s ní Harry vedl rozhovor, ležela tam
jen rozsvícená hůlka.
„Něco se jí stalo,“ řekl Harry se strachem v hlasem a začal se zbrkle rozhlížet kolem sebe.
„Hermiono!“ zakřičel až sebou Ron vyděšeně škubl. „Musíme jí najít,“ řekl Harry a vyšel kupředu.
„Její hůlka!“ upozornil Harryho Ron.
„Máš pravdu, málem bych na ní zapomněl,“ řekl Harry a rychle se vracel, chtěl už jí co nejrychleji
začít hledat. Bleskově se sklonil pro hůlku, avšak v ten moment nikdo jeho stranu nehlídal a Ron
zaslechl jak Harryho něco smetlo ohromnou silou až sebou praštil o kus dál na zem.
Ron mátožně stál na třesoucích se nohou a rozhlížel se s rozsvícenou hůlkou po svých kamarádech.
Nikde však nikdo nebyl.
Dopajdal trochu dál na mítinku hned vedle a posvítil na ní vyděšeně svou hůlkou.
Na zemi tam ležely dva černé pláště a uprostřed byly nafouklé. Jako kdyby někoho vcucli a teď se ti
v nich snaží dostat ven.
Z jednoho se ozývalo mumlání, Rona popadl učiněný šok a nevěděl, jak své kamarády z těch
hrozivých věcí dostat ven. Přiběhl k tomu mumlavému, tam byl Harry, čouhal mu kus obličeje, který
se mu snažil zakrýt plášť.
„Rone… pomoc!“ křičel Harry po kouskách. „To… jsou… smrtipláště… patronovo… zaklínad…“
náhle ale Harryho plášť přikryl celého a mumlání utichlo, v druhém plášti dokonce už ustávalo škubání,
Hermioně docházel vzduch, Ron teď musí jednat.
Co to Harry říkal, něco o smrtipláštích, to budou nejspíš ty věci, které se je snaží zabít, už o nich něco
slyšel ve škole.
Pak ale také řekl něco o patronově zaklínadle. Patronovo zaklínadlo Ron neuměl.
Zbrkle uchopil hůlku a vzpomínal si na minulé hodiny Brumbálovy armády, Harry tam něco říkal o
šťastné vzpomínce.
Ron namířil hůlkou na plášť s Hermionou a vykřikl: „Expecto Patronum!“
Nic se ale nestalo, z hůlky nevyšlehlo naprosto nic a plášť Hermiony už ustával s hýbáním, navíc
začal pomalu odlétat těsně nad zemí pryč.
„Ne stůj!“ křikl Ron. „Neutíkej!“ křičel a běžel za ním.
Dohnal ho a vzpomněl si na chvíli, když minulý rok poprvé vyhrál famfrpál, na ten pocit, který měl,
když ho všichni zvedali nad hlavy a šťastně zvolávali.
„Expecto Patronum!“ křikl a z hůlky konečně vyletěl veliký oblak stříbřitého dýmu a ze smrtipláště
se ozvalo něco mezi zahučením a zasyčením.
V tom se ale oblak rozplynul a zmizel ve tmě.
„Ne… ne… NE!“ křičel ze všech sil Ron a díval jak se plášť přestal hýbat docela, Hermiona je na
tom už opravdu špatně, ne-li nejhůř.
Ron znovu mocně sevřel hůlku, zatnul zuby a vzpomněl si na chvíli, kdy byl snad nejšťastnější v
životě, když konečně zaslechl hlásek své sestřičky ztracené v Tajemné komnatě, na ten příšerně silný
pocit radosti, který prožíval, když jí objal.
„EXPECTO PATRONUM!“ zařval ze všech sil až se stromy otřásly.
Z jeho hůlky vyletěl s hlubokým zaduněním a zpětným rázem hůlky obrovitý stříbrný pavouk Ron
ustrašeně zakřičel a uskočil.
Pavouk skočil na oproti němu maličký smrtiplášť a ten začal znovu hučet a syčet a hned potom z něho
konečně vypadla Hermiona.
Ron už přestal vnímat pavouka a vrhnul se k Hermioně. Ještě dýchala, dokonce na něj otevřela oči a
vyčerpaně se pousmála.
Pavouk skoncoval s jedním smrtipláštěm, který těsně nad zemí prchnul, co mu síly stačily, Ron
pavoukovi hned ukázal směrem k druhému smrtiplášti, postavil Hermionu na nohy a oba se hnali za
ním.
Tam už ležel Harry a vyděšeně zíral na obrovitého pavouka, který teď stál vedle něho.
„Co to krucinál je?“ zeptal se vyděšeně Harry.
Ron byl však na první pohled o hodně vyděšenější. „To je… ehm… můj patron.“
Oba dva se teď na Rona podívali a pak se hlasitě rozesmáli.
„Ty máš patrona podoby zvířete, kterého se nejvíc bojíš?“ smál se Harry mátožně.
„Hele, já jsem tě zachránil, tak bys mi měl být vděčný,“ ohradil se Ron a sesul se po bolavé noze
vyčerpaně na zem.
„Co to bylo zač?“ zeptala se ještě usměvavě Hermiona a hltavě nabírala toužebné doušky vzduchu.
„To byli smrtipláště, tedy alespoň jak Harry tvrdí,“ řekl Ron.
„Tak proto ten patron,“ řekla Hermiona. „Divím se, že jste na to přišli beze mě… Křivonožko!“
zvolala když uviděla přibíhajícího kocoura, který ve tmě viděl stejně tak lehce jako ve dne.
„Myslím, že všechny tvory označené pěti body známe, nemyslíš?“ řekl jí Harry.
„Víc bodů už ani neexistuje, jestli to nevíš,“ doplnil Ron.
Hermiona se načertila, takovou banalitu samozřejmě zná.
„Máš být ráda, že jsem tě zachránil,“ dodal znovu Ron.
„Teď jsme si vyrovnaní, já ti pomohla s tůňodavem, ty se smrtipláštěm,“ opáčila Hermiona.
„Víš ty vůbec, jak málo bodů má tůňodav?“ ohradil se na ní Ron.
„Čtyři,“ řekla mu na rovinu.
Ron sklapl a podíval se zmateně na Harryho, zatímco Hermiona pokračovala v cestě s Křivonožkou
v náručí.
„Opravdu čtyři?“ zeptal se Ron Harryho potichu.
ÁÁÁÁÁÁOOOOOOUUUUUU!
Zavytí se ozvalo tak náhle a tak silně, že všichni tři trochu vyděšeně vyjekli.
„To je ten vlkodlak!“ křikl Ron.
„Hermiono, vrať se!“ křikl Harry, když viděl, jak je od nich vzdálená.
Hermiona se vrátila k nim a všichni tři se teď rozhlíželi s rozsvícenými hůlkami na místo, odkud
zavytí vyšlo. Byli už utahaní, Ron nemohl pořádně jít kvůli bolavé noze, na Harryho už začínalo působit
kousnutí upíra, navíc ho stejně jako Hermionu smrtiplášť strašlivě unavil a zmohl.
„Harry, musíte mě tu nechat, budu vás akorát zdržovat,“ vyhrkl Ron s bolavou a obvázanou nohou.
„Nikoho tu nenecháme,“ řekl mu na to rázně a otočil se, aby se vydali opačným směrem.
Vlkodlak stál asi dvacet metrů od nich a zase byla vidět temná silueta oddychujícího tvora s
vyceněnými zuby.
Jeho tlama byla stejná jako ta Lupinova, když byl ve vlkodlačí podobě. Byla dlouhá plná ostrých
smrtících tesáků, které zlostně klapaly sami o sebe. Vlkodlakovo tělo bylo napůl zarostlé chlupy, napůl
odporně holé jako myší mládě, jeho obrovské dlouhé tlapy s ostrými drápy naháněly hrozný strach.
„Navrhuji utíkat,“ hlesl Ron.
Všichni tři se otočili a vyběhli pryč od vlkodlaka, ale v zápětí slyšeli, jak udělal dva velikánské a
mocné skoky a rázem se ocitl před nimi a zlostně na ně klapal zubatou tlamou.
„Má někdo z vás nějaký plán??“ zeptal se Harry.
„Hermiona měla pravdu, vypíná mi mozek,“ přiznal se Ron se smrtelným strachem v obličeji, který
vlastně měli všichni kromě vlkodlaka.
„Teď je řada na tobě Harry, Hermiona pomohla před tím, já minule, teď ty,“ řekl vyděšeně Ron.
Harry jako jediný ale už uměl procvičovat svou mysl, takže se mu nezasekla.
„Utíkejte!“ křikl Harry a rozeběhl se na vlkodlaka, který byl jeho reakcí zaskočen, ale když do něj
Harry narazil celou svou váhou, až sám spadl na zem, vlkodlak se nepohnul ani po píď.
„Harry!“ křikla Hermiona.
„Tak utečte krucinál!“ zařval Harry a znovu se vydrápal na nohy. „Utíkejte!“ křikl zase ale, v tom ho
vlkodlak mocně praštil svou tlapou až odletěl dobrých pět metrů daleko.
„Harry!“ křikly oba dva.
„Bože, co tím chtěl dokázat,“ divil se Ron, ale to už se na ně vlkodlak vrhl a povalil je jako parní
válec.
Pak se sklonil nad Rona a rozevřel svou ohromnou tlamu, když se z dáli ozvalo zahoukání.
Vlkodlak napřímil své uši, začal čenichat a pak vyběhl tím směrem.
„To byl Harry, snaží se ho nalákat na sebe!“ křikla Hermiona vystrašeně a svírala Křivonožku v
náručí.
„Paličák jeden!“ ztěžoval si Ron a hladil si bolavou nohu.
Jenže o kus dál ležel Harry, který se opravdu snažil napodobit vytí, to je tak ale jediné co dokázal.
Měl totiž zlomeno hned několik kostí najednou, vlkodlak ho odhodil tak neuvěřitelně silně, že to bylo
víc než deset metrů a Harry cítil, jak mu celou páteří pojíždí bolest. Nohu měl v háji, to stejně tak i ruku
na padrť, žebra měl polámaná, jako kdyby ho opravdu ten válec přejel.
Nemohl se zvednout, natož pak utíkat, jenže to už se nad ním znovu skláněl vlkodlak a jeho jedovaté
sliny mu odkapávaly na zmožené tělo.
Pak Harry dostal impuls od jedné ruky, byla ještě v pořádku, mohla se hýbat, jediná končetina, která
nebyla zlomená.
Harry s ní popadl hůlku a zamířil na vlkodlaka, pak ho ale něco napadlo, zamířil na nejbližší strom a
sípavě hlesl: „Vaolentis.“
Z hůlky mu vyletěl temný paprsek, před kterým vlkodlak zdráhavě uhnul a zaryl se do nejbližšího
kmene stromu.
V tom se strom sám od sebe pohnul a otřepal větvemi. Oživnul a točil větvemi kolem sebe jako kdyby
se rozhlížel a něco hluboce brblal.
„Na něj!“ křikl z posledních sil Harry, věděl že Lexter po tom kouzlu v Azkabanu ještě něco řekl, ale
na to si už nevzpomínal.
Strom uviděl Harryho ukazující hůlku a šlehnul větví tak mocně, že vlkodlak odletěl snad stejně jako
Harry před tím a dopadl o kus dál s mohutným otřesem pudy.
Harry se z posledních sil pousmál, dokázal to. Jenže v tom samém okamžiku se strom rozmáchl a
Harry stačil na poslední chvíli v příšerných křečích těla se odvalit pryč z dosahu stromu. Jak se pohnul,
tak mu celé zlámané tělo hořelo bolestí jako kdyby se nabodl na stovky jehel, byl na konci svých sil.
Hermiona a Ron k němu konečně poplašeně přiběhli a doslova se zhrozili, když ho uviděli v takovém
stavu.
Hermiona přiběhla ke stromu a křikla s nazdviženou hůlkou: „Finite incantatem!“
Kouzlo vrazilo znovu do kmene stromu a ten v tom okamžení se přestal hýbat a zdřevěněl.
O kus dál se v tu chvíli ozvalo zatím nejrozzuřenější vlkodlačí zavytí a všem v tu ránu ztuhla krev.
„Je s námi konec,“ hlesl Ron, když se k nim ta potvora zase začala blížit.
Ron a Hermiona s Křivonožkou v náručí, k smrti unavení si klekli okolo Harryho a vzali ho za zdravou
ruku.
„Běžte, zachraňte se, já ho nalákám na sebe,“ řekl Harry.
„Podruhé už ti to nedovolíme,“ řekl Ron.
„Dali jsme si přece slib Harry,“ naléhala na něj úzkostlivě Hermiona. „slib který hodláme dodržet,
nikdy se nevzdáme.“
„Nikdy se nevzdáme,“ opakoval Ron.
„No tak, Harry,“ pobízela ho.
Harrymu se zavírala víčka, ale ještě stačil říct. „Nikdy se nevzdáme…“
Znovu umíral, znovu byl na konci sil, kdy to bylo naposledy, v Azkabanu? Pak to konečně Harrymu
docvaklo.
„Pusťte mě,“ řekl jim pomalu.
Oba se na něj tázavě podívali, byli k smrti unavení a vyděšení, ale položili mu ruku na zem.
„A teď ustupte,“ promluvil zase a Ron a Hermiona trochu couvli dozadu.
V tom okamžiku Harry zavřel oči a v duchu vyslovil to jediné zaklínadlo, které v tu chvíli v
polovypnuté hlavě měl.
Hned na to se mu začalo bělat tělo, prodlužovat obličej, ruce a nohy, na zádech se mu objevil koňský
ocas a za krkem koňská hříva. Celé tělo mu zbělalo a změnilo se do mohutné koňské podoby. Nakonec
mu z boků vyrašila křídla, majestátná a bílá jako sníh, od kterých se světlo z hůlky odráželo jako od
zrcadla.
V dalším okamžiku před nimi na zemi ležel okřídlený jasný kůň, nad jehož krásou přecházel dech.
Byl to úplně jiný tvor než Harry, tudíž úplně jiné složení těla a hlavně jiné kosti.
Kůň se vyšvihl na nohy a na oba dva k smrti vyděšené a i k smrti překvapené kamarády pohodil
hlavou, aby si mu vyhupli na hřbet.
Ron se pokoušel utahané Hermioně pomoci nahoru, ale Harry byl příliš vysoký kůň, poklesl tedy v
kolenou a záhy se na něj Hermiona s Křivonožkou v náručí dostala, hned na to se na jeho hřbet vyškrábal
i Ron a když se Harry znovu postavil na nohy, oba dva vyděšeně vykřikli, jak s nimi zatřásl.
„Dvfte fe.“ bleptnul kůň svými pysky a rozběhl se.
To už ale do něj ze strany vrazil vlkodlak až oba dva jezdci málem spadli. Kůň rozzuřeně zařehtal a
vzepjal se na zadní, oba dva pasažéři se naštěstí stále drželi na jeho hřbetě.
Pochroumaný vlkodlak na koně vztekle zaštěkal a zavyl, hned na to vycenil své tesáky.

_text

To bylo to poslední, Harry se vážně nekompromisně rozzuřil, roztáhl obrovitá bělostná křídla a hned
na to se znovu postavil na zadní a jedním předním kopytem ubalil vlkodlakovi takovou do zubů, že v
příští chvíli vyplašeně začal utíkat pryč.
Harry dopadl zase všemi čtyřmi na zem a překotně oddychoval. Ani jeden jeho pasažér neměl odvahu
nic říkat, jen stále nevěřícně koukali na Harryho koňskou bělostnou hlavu a nádhernou hřívu.
V té chvíli se ze všech stran začalo ozývat vlkodlačí vytí, všichni hned ztuhli, těch vlkodlaků muselo
být několik desítek.
„Oni nás zabijí,“ hlesl vyděšeně a napůl mdle Ron.
Harry pohodil svou koňskou hlavou, mocně zařehtal a zaryl zadní kopyta do lesní půdy.

_text
 V tom okamžiku se ze všech stran začali doslova rojit vlkodlaci a mohutně na sebe pokřikovali, jak
se snažili být u trojice co nejdřív.
Harry na nic nečekal, odrazil svá zarytá kopyta a rozběhl se jako šíp, v dalším okamžiku zamával
obrovitými křídly a vznesl se s oběma do vzduchu jako překrásný světelný duch, kůň dokonce svítil
sám o sobě i v naprosté tmě.
Dole pod nimi hulákali vlkodlaci a hlasitě na ně navztekaně vyli. To už se ale ocitli nad hustou
korunou stromů a letěli přímo za nosem. Oběma jeho kamarádům vlivem prudkého větru odkapávaly
slzy z očí, ale v obličejích měli šťastné pohledy plné neuvěření a radosti.
Kůň plachtil nad zapovězeným lesem jako orel nad skalami, jako jediný osvětlený bod široko daleko
klouzal tak lehce, že se pro něj létat muselo zdát jako ta nejsnazší věc v životě.
Ron a Hermiona s neuvěřitelnými pohledy hleděli pod sebe, kde se míhaly závratnou rychlostí stromy.
Kůň začal zrychlovat, jeho rychlost dosahovala takových výšin, až se zdálo, že jedou v záchranném
autobuse, vítr jim přesto lehounce ovíval vlasy a vůbec je nestudil, Hermiona, která stále pevně držela
Křivonožku u sebe měla chuť koně hladit bez ustání, něco tak krásného ještě nezažila, bylo to o hodně
hezčí než let na testrálech, bylo to jako plout na mraku nebo na hvězdě.
Ron měl chuť zakřičet z plných plic a rozhodit ruce široko od sebe s větou ‚Já jsem pán světa!‘.
Harry letěl v těle Pegase jako šíp a protínal nekonečné dálky temné noci, kterou osvětloval jen svit
jasného měsíce.

Kapitola 45.
Erisedský hvozd
Z dálo se to jako nekonečnost, Křivonožka se po chvilce držel hřbetu překrásného koně sám a

Hermiona i Ron po chvilce upadli do spánku. Nemuseli se vůbec přidržovat, kůň je jakoby zázrakem

držel na svém hřbetě, jeho ladný let přímo kolébal k blahosklonnému odpočinku, který jeho kamarádi

tak silně potřebovali. Šli s Harrym, dá se říct, až do čelistí vlkodlaka a on jim byl za to vděčný. Nechal

je tedy spát a sám přihlížel, jak zapovězený les stále a stále nekonečně pokračuje.

Jeho záře však ještě více sílila, nebylo to však kvůli jeho kráse, to v dáli se tma měnila v rozbřesk a

Harry cítil, že mu tělo začíná odumírat, upírská zmutovaná krev i po takové ho dálce začíná zmáhat a

kůň začínal mít po několika hodinách letu problémy se soustřeďovat, přál si být už doma nebo tam,

kam mají namířeno, přál si už konečně odpočinout, na odpočinek neměl od pobytu na Grimmauldově

náměstí, dá se říct, čas a teď jeho vyčerpané tělo ještě mělo zápasit s upírským prokletím.
 Před očima se mu začalo mlžit a přestával mít kontrolu nad máváním křídel. Viděl jen nekonečnou

dálku nekonečného lesa, a kůň jakoby se teď ponořoval do jiného světa i s pasažéry. Jeho přátele by už

nikdy neopustil a i kdyby musel, tak by je odvezl zpátky domů do postele, ten pocit, když člověku záleží

na jiných o hodně více, než na sobě se mu teď vracel a vystoupával na povrch v jeho mysli. Stejně tak,

jakoby kůň se ponořoval do jiných sfér reality a opouštěl tento svět, ponořoval se do zlatobílé záře, nad

kterou přechází zrak. Houštiny a stromy kolem začaly mizet a ztrácet se v té záři a hře světel, která teď

obklopovala bělostného okřídleného koně, který letěl i přes bolest v těle stále dál a dál až do věčných

konců světa a reality.

Jakoby přestal vnímat svět kolem něho a letěl poslepu, jako kdyby cestu znal, jako by tu už několikrát

takhle proletěl, proletěl dál cestou domů…

Ocitli se nad jakousi cestou, která se spíš podobala cestě do nebe, stromy kolem cesty dělaly

neprostupnou živou zeď, stromy jenž nahoře byly zavětveny do mohutného lomeného oblouku jako

kdyby z prostředka této cesty do větví stromů svítilo zářivé zlatobílé světlo a dodávalo jim nebeský

vzhled plný úžasu a krásy v nekonečně táhnoucí se cestě s jemným a lehkým listím na povrchu.

Kůň po chvilce dopadl na zem a začal klusat dál a dál, všichni pasažéři se probudili a do očí dostali

světelnou ránu od té zářící krásné zavětvené cesty. Začalo se od nich ozývat úžasné ochání a áchání, na

první pohled by si člověk myslel, že to je cesta do nebe, do věčných končin, odkud už cesta nevede

zpět, něco tak překrásného není v moci člověka ani kouzelníka pochopit, něco nad chápání samotné

lidské bytosti.

Kůň uháněl stále dál, jako kdyby Harry neřídil své nohy, jako kdyby klusaly samy po měkké cestě

pokryté voňavým podzimním listím, podzim se po chvilce objevil i na stromech, jejich listí hrálo všemi

barvami, které bylo lidské oko schopno pochytit. Byla to krása nebeská, dolů se snášely další a další

trsy lístků a dopadaly jako lehounký sníh na zem, která stejně jako větve stromů hrála všemi brvami

podzimního listí.
 _text

Pak začala barva na listech ochabovat a měnit se v zaschlou a zašlou hnědou, která působila svým
stářím unaveně a vyčerpaně, dolů už se nesnášely žádné listy, za to povrch cesty začal skrápět letmý a
lehounký sníh, který se snášel dolů jako jarní hřejivý vánek. Nános sněhu začal sílit a za chvíli už kůň
klusal v několika desítek centimetrovém povrchu sněhu, který se třpytil v jasné záři větvoví, které se
tyčilo až kam oko dosáhlo. Byla to pravá zima avšak bez zimy, jako by kůň chlad pohlcoval a svým
dvěma přátelům a dobráckému kocourovi na hřbetu dodával jen do nejlepší z okolní krajiny. Sníh snad
dokonce sám o sobě voněl vanilkou, nebo jakoukoliv vůní, kterou měl dotyčný rád, jako kdyby se ocitli
v ráji všech bytostí na světě a každému tomu tvoru by se zde splnil i jeho nejtajnější sen.
Pak když konečně začali být nabažení té krásy se pokrývka sněhu začala zmenšovat a její povrch
ztvrdnul, jak teplý vzduch ho rozpouštěl na led, který pak s křupáním kůň rozrážel svými kopyty. Na
listech stromů tyčících se do výšky se začaly objevovat pupeny všech barev a velikostí, které znovu
obohacovaly holé listí stromů. Všichni čtyři nad tou krásou žasli, bylo to jako procházet samým
koloběhem života v té nejkrásnější podobě jaké byl sám život schopen. Pak konečně sníh zmizel docela
a zem pokryly výhonky čerstvě vyrostlé trávy, která rašila z kyprého povrchu země. Na stromech se v
tu chvíli rozkvetly všechny pupeny a staly se z nich překrásné barevné květy, nad kterými přecházel
zrak i představivost člověka. V tu chvíli byl třpyt na cestě tak krásně odrážen čerstvě rozkvetlými lístky,
že to až nutilo k pláči. Ani jeden kvítek nebyl polámaný nebo zašlý, ani jeden nebyl odtržený, celá ta
krása se nad jejich hlavami majestátně tyčila jako schody do nebe. Po chvilce klusání se k té kráse
přidala i čerstvě rozkvetlá tráva, která dodala cestě barevnosti a zlatá zář odrážející se od nádherných
větví stromů ještě přidala na síle, jako by projížděli mimo prostor a čas normálního světa, který byl
podobě tohoto tak daleko vzdálen, že se zdál už nadobro nedostupný. Zalévala je přenádherná vůně
čerstvě rozkvetlých květů, které voněly všemi medovými barvami, vůně byla tak lákavá stejně jako
pohled na květy samotné.
Nakonec tráva zezelenala jak nejvíc mohla, přidala maximální saturaci své barvě a dohonila to ještě
novými kvítky na zemi. Na stromy se opět zazelenaly a majestátně houpaly svými větvemi ve vzduchu,
síla záře dosáhla nepřeberných výšin, kterých byla schopna a letní prostředí je zalilo svou krásou a vůní.
Ani jeden z nich nepromluvil, všichni vyvaleně hleděli na tu božskou nádheru, která se kolem nich
míhala jako vítr na úbočí skály, přitom pohledu člověk hned poznal, jak je sám o sobě na světě maličký
a nicotný. Jak příroda má i své vlastní city, ať dobré či zlé, v každém případě okouzlující a unášející.
Člověk si uvědomí, že jeho základní priority v tomhle krásném světě neexistují a že nikdy by na to
nepřišel, kdyby do tohoto světa nezavítal a neuvědomil si tu božskou krásu, který skýtá.
„Život země se za ten dlouhý čas tolik změnil.“ ozval se jim ženský hlas v hlavě, všichni jako
by hned věděli, že to nemluví nikdo z nich čtyř. „To, co
bylo moji přátelé… už není.“ našeptával
jim vláčný a klidný hlas do uší. „Svět se topí ve strastech, které si způsobuje sám. “
Hlas jako by jim vycházel rovnou z duše a mluvil jim do hlavy, líbezný hlas, který je uklidňoval a
dodával jim pocit míru a harmonie.
„Jen svět dokonalé ryzí čistoty je svět, kde se každý chápe svých možností a získává
svou vlastní sebedůvěru v lásce a přátelství.“ pokračoval líbezně hlas. „Pocity, které
prokazujete všichni příchozí…“
Před nimi se na cestě objevila v dálce obrovitá brána plná čerstvého a vlhkého rašeliníku a mechu.
Brána, která jako by skrývala samotnou podstatu života, který byl pro mnohé tak nepochopitelný, avšak
pro příchozí přátele teď zcela jasný.
Přiblížili se až k bráně tyčící se vysoko do nebe na jejímž erbu byla podobizna stejného koně, jako
toho, na kterém teď Hermiona, Ron a Křivonožka seděli a ani nedutali.
„Vítejte ve světě lásky a harmonie…“
Pozdravil je hlas a v tu chvíli se brána začala neslyšně otevírat. Mezerou, která mezi dvěma křídly
velké brány vznikla na ně prosvitla záře tak silná, že museli sklopit zrak a přikrýt si tváře…
Kůň sám od sebe popošel z prozářené cesty do stejně tak prozářeného dalšího prostoru. Když se brána
za nimi zavřela, stáli uprostřed překrásného pěstěného palouku, v dáli se tyčily stavby ze dřeva s
majestátnými i tenkými sloupy, překrásně zdobené terasy z domků a chaloupek, některých i zavěšených
v korunách stromů. Domy měly přenádherné tvary různých podob a rozměrů, od kulatých domečků, až
po překrásné zahradní síně obklopené majestátnými chrliči a sochami, i když většinou byli domky
precizně vtěsnané do obrovitých kmenů stromů několik metrů širokých a majestátně čnících vzhůru.
Kam oko dohlédlo nebylo vidět nic víc, než čirá krása a čistota. Zde stejně jako na cestě zářila zlatá,
stříbrná a i žlutá a bílá, barvy které dodávaly prostoru božskou sílu a krásu. V dálce se tyčil majestátný
světle šedomodrý palác, který byl ohromně vysoký a na jeho špičce se tyčila překrásná zářící hvězda
jako kdyby jí sebrali přímo z noční oblohy.
Byli to na první pohled elfové, Harry neviděl žádné jiné bytosti kromě víl, jim podobným. Ze všech
stran k nim neslyšně s blahými úsměvy lehce klouzali, vznášeli se ve vzduchu, vůbec se nohama
nedotýkali čerstvě orosené trávy, každý a každá z nich zářili ještě vyšším třpytem jako samotná hvězda
na vrcholku velkého paláce. Měli dlouhé hebké a tenké vlasy barvy světlé, zlaté, bílé a kaštanové, s
moudrýma očima, sametově čistými obličeji a špičatýma ušima. Na první pohled krásní a ušlechtilí. Na
sobě měli bělostné róby, někteří i nachové, tmavě zelené a tmavě modré, zdobené zlatými, žlutými i
červenými pruhy precizně našitými v místech, kde mohli oblečení dodat tu největší krásu, na rukou a
krku měli bělostné a zlatě perleťové šperky, vždy briliantově čisté, všichni byli štíhlí a vysocí jako
průměrný člověk.
„Áya aryon aethon sercë mi Erised, tárilma sí tyenna intya, símen,“ řekl jeden z mužů a ukázal jim k
paláci.
„Tíralo, toi úista Quenya lambë,“ řekla mu nějaká elfská žena.
„Úista?“ divil se muž.
„Toi mar yo fírima,“ řekla mu žena. „haiyassë, ni je tuca pella Ilyavarnë.“
Harry však jejich elfštinu, nebo co to bylo nevnímal, byl na konci sil a jeho tělo jako by mu znovu
poslalo celou únavu do hlavy.
Ron a Hermiona stále s neuvěřitelnými pohledy se rozhlíželi po okolí, ovšem nevnímali, že kůň za
nimi už dosáhl konce svých sil. Utahaně si odfrkl a padl na bok, zavřel oči a zvuky okolního prostředí,
zurčící vody a hlahol ostatních přestal vnímat, ať se dělo cokoliv, něco mu zavřelo oči a on usnul
spánkem mrtvých upírů.

Jak dny plynuly, bylo zase slyšet vzdálené zurčení vody a švehol ptactva cvrlikajících v korunách
zářících stromů. Zase byly slyšet hlasy okolních lidí, několikrát se mu zdálo, že zaslechl i dva hlasy,
které odněkud znal a které tam s ním tráviliy už hodně času. Vlastně nevnímal skoro nic, než okolní
ruch přírody a tvorů potloukajících se kolem.
Jeho tělo stále ještě nechtělo nabrat plné vědomí, ani nevěděl kde je, ruch okolí mu postačoval, už
nemusel alespoň řešit všechny ty problémy, které ho stíhaly jako prokletí. Vzduch tu byl tak
neuvěřitelně čistý, že to až mrazilo a zároveň hladilo po zádech. Několikrát pocítil, jak se ho někdo
dotýká, dává mu napít a ošetřuje ho. O vlahých nocích pak slyšel jakýsi známý dívčí hlas, který mu
smutně, ale konejšivě povídal na dobrou noc, chtěl jí odpovědět, ale nebyl při smyslech na to, aby to
dokázal. Cítil ale její pohlazení a vždy litoval toho, že odchází.
Trvalo mu ještě chvíli, než si v hlavě přebral myšlenku na to, se probrat konečně k životu, něco uvnitř
mu říkalo, že má času dost a že klidně může odpočívat, on však v posledních dnech si čím dál více
začínal uvědomovat situaci a vzpomněl si na své přátele, kteří s ním málem zahynuli v zapovězeném
lese, chtěl vědět, jestli jsou v pořádku.
Asi po pěti dnech konečně ráno ucítil vlahý vánek, který mu počechral rozcuchané vlasy. Bylo to jako
pohlazení od života, které ho donutilo otevřít oči.
Spatřil jasně světle modrou oblohu a lístky květů, které kolem prolétávaly. Uvědomil si, že leží na
nějaké pohodlné posteli sešité z okvětních lístků, polštář tvarů listu a sametová peřina nejspíš z hedvábí.
Oči si po chvilce přivykly na denní světlo a Harry se narovnal na posteli. Jak sám poznal, neměl už
žádné známky po zlomených kostech, odřeninách po střepech, nebo utahanosti.
Místnost, ve které byl měla napolo průhledné stěny sešité z větviček, listů a kvítků, stěna u Harryho
postele byla dřevěná a na ní byla rozličná malba krajiny.
Harry se zvednul z okvětní postele a protřel si zrak. Bylo to zvláštní, hned automaticky si chtěl nasadit
brýle, ale zjistil, že je vůbec nepotřebuje. Vidí zcela jasně a zřetelně, na sobě měl jakési lehounké
pyžamo, které skoro necítil, jako kdyby bylo vyrobeno s mraků.
Byl v jakémsi malém útulném domečku a když vyhlédl ven, mohl tou krásou vypustit duši.
Všude kolem byly rozkvetlé kopce a vrchy plné kvítků a motýlů, duhových ptáčků a rozkvetlých
jahod. Byl v tom tmavomodrém paláci, který byl úplně nejvýš, takže odtud byl rozhled na celou krajinu.
Harry vyšel na jakousi kamennou terasu před jeho domkem, podlaha byla nejspíš kamenná, ale její
hladký a rovný povrch vůbec nestudil. Z terasy teprve uviděl tu krásu celou. V dálce se lesklo jezero,
do kterého kolem paláce zurčel dolů průzračný potůček. Všude kolem byly překrásné architektonické
stavby ze dřeva a kamene, schody tyčící se až k nebesům, kde sahaly některé vysoké větve a koruny
stromů, sochy nad jejichž krásou přecházel zrak, zvířata která Harry ještě neviděl a hrající si děti v
dálce. Všichni lidé tady byli jako andělé, vznášeli se těsně nad zemi a přitom to vypadalo, jako kdyby
chodili, zlatě a stříbrně zářili a měli tak neuvěřitelně ladné pohyby. Byl to jako pohled na ráj, kde jsou
všichni šťastní a to celé uzavírala záře, která ozařovala zlatou, stříbrnou, bílou a žlutou barvu celého
okolí a jako kdyby každý povrch na tuto směsici barev reagoval jinak a zbarvil se do barvy úplně jiné.
„Harry!“ ozval se něčí hlas a záhy ze vchodu vedle verandy vyběhl Ron a usmíval se od ucha k uchu.
„Harry! Harry je vzhůru! Haló všichni, už se vzbudil!“ křičel a přiběhl ho obejmout.
Harry sice byl zmatený, ale když viděl bujarého Rona, který ho donutil do smíchu, tak mu bylo hned
líp. Také se usmál a jeho úsměv se ještě více prohloubil, když spatřil Hermionu.
„Harry!“ křikla a přiběhla ho také obejmout. V zápětí ho oklopila její záplava vlasů, a Hermiona se
ze srdce smála blahem.
„Páni, ty jsi nám ale dal,“ říkal mu Ron a ještě ho úsměv nepřešel. „Mysleli jsme, že budeš spát
navěky.“
„Já jsem tak ráda, že tě vidím konečně zdravého,“ chrlila na něj šťastně Hermiona.
„Zdravého?“ divil se Harry. „Co se stalo s tím upířím kousnutím?“
„Vyléčili to,“ vyhrkli oba dva radostně najednou. „Mají na to lék a ty jsi prý byl vzorný pacient.“
„Vítám tě, Harry,“ ozval se další hlas ze vchodu, odkud vyšli Ron a Hermiona.
Stála tam mladá žena, měla moudrý pohled a usměvavou tvář, vznášela se těsně nad zemí a její třpyt
se odrážel od stěn. Měla hlas znějící jako meluzína, avšak v žádném případě v něm nebyla známka zla,
byl to absolutně čistý klidný hlas vyrovnaného člověka.
„Vítej v Erisedském hvozdu,“ řekla.
„Děkuju,“ hlesl Harry a nespouštěl z ní vykulený zrak.
„Jsou to neuvěřitelně hodní a milí lidé, Harry,“ říkala mu horečně Hermiona. „Po celou dobu se tady
o nás krásně starají a my jim za to pomáháme.“
„Tvoji přátelé jsou vskutku laskaví,“ řekla žena a ladně připlula až k Harrymu, byla o něco vyšší než
on, vysoká asi tak jako Ron.
„Já…“ blekotal Harry. „děkuju vám, že jste mi pomohli.“
„To bylo to nejmenší,“ řekla žena klidným hlasem. „Jmenuji se Ilyavarnë, ochránkyně všech, ale
můžeš mi říkat Elvíra.“
„Já… já jsem Harry… Harry Potter, ale to už asi víte,“ řekl Harry zmateně.
„Klid, nemusíš se ničeho obávat,“ řekla mu harmonickým hlasem. „Tvoji přátelé jsou opravdu milí
lidé,“ opakovala. „Nepochybovala jsem, že by sis právě ty takové dokázal vybrat.“
„Řekla bych, že Harry má spoustu otázek,“ podotkla s úsměvem Hermiona.
„Času je dost, tento den váš lid nazývá příchodem nového roku…“
„Silvestr,“ doplnil Ron.
„Ano,“ řekla Elvíra. „Půjdeme se projít?“
„Rád,“ řekl Harry a podíval se na své lehké pyžamo. „Nebude mi v tom zima?“
„Tady je každému tak, jak si sám přeje,“ řekla Elvíra a vedla Harryho k hlavním schodům vedle terasy
táhnoucím se po celé výšce tmavomodrého paláce.
„A co vy, jak vám je?“ zeptal se Harry svých kamarádů.
„Jsme v pohodě,“ řekl hned Ron. „Ačkoliv Křivonožka se tu nepohodl s místí vakovačicí, museli mu
pak přidělávat chlupy zpátky.“
„Harry jak to, že jsi nám neřekl, že se umíš proměnit v Pegase?“ zeptala se Hermiona.
„Chtěl jsem vám to říct, ale nebylo na to moc času, jestli si pamatujete,“ odpověděl Harry. „Jak dlouho
tu jsme?“ zeptal se po chvilce.
„Asi pět dní, spal jsi jako dudek,“ řekl Ron.
„Nejdřív musíš Harry pochopit, že se ti budou někteří… hlavně mladí aethóňani stranit,“ řekla Elvíra,
když došli dolů a procházeli pěšinkou kolem srázu u potoka.
„A co jsem udělal?“ zeptal se Harry opatrně.
„Nic, avšak náš rod má ve zvyku být pouze se členy stejného druhu,“ řekla mu na to Elvíra. „Naše
krev má ve zvyku adaptovat se na nové druhy a nikdo tady už tisíce let nechce být jako člověk.“
Harry pomalu přikývl a byl z toho docela zmatený.
„Nejdřív se půjdeme najíst, abys nabral sílu,“ řekla Elvíra.
„To budeš koukat, Harry,“ přidal se Ron. „Mají tu snad všechno co by sis přál, jen vyslovíš co chceš
a oni ti to přinesou.“
„Doufám, že vás moji přátelé nijak nezneužívali,“ obával se Harry z Ronovo reakce.
„Vůbec ne,“ řekla Elvíra. „Ron a Her… pardon, ještě to neumím zcela vyslovit… Hermijona jsou
velmi přátelští a společenští.“
Dál přešli k jakýmsi melounovitým rostlinám, které měli nafialovělou dužinu a chutnaly jako švestky.
Harrymu pak donesla nějaká žena, která se na něj potutelně usmívala koš plný jahod, takže po celou
dobu nejedl nic jiného, než jejich křupavý chléb a ovoce. Po celou dobu procházky chodili kolem domků
a nádherně architektonických stavení zdobených rozličnými tvary, hrajících si dětí, lidí, co četli něco
na listech pergamenu, meditujících lidí a pobíhajících zvířat.
„Jak to, že mám v sobě aethónskou krev?“ zeptal se Harry, když ukusoval jahodu.
„Ve vašem věku se do vaší civilizace dostala jedna z našich dívek, dokázala si ve vašem světě zařídit
svůj vlastní život.“
Harry se stále tvářil zmateně a nechápavě.
„Připravovali jsme se, že jednou dědic aethónské a Gryffindorské přijde,“ řekla zase Elvíra.
„Tak teď už vůbec nechápu,“ přiznal se Harry.
„Vysvětlím ti to tedy od začátku,“ řekla mu na to a s poklidem se rozhlížela po třpytivém okolí. „Před
mnoha a mnoha tisíci lety, na začátku starého věku Země tu byly pouze lidé, žádní jiní kouzelníci či
elfové. Podle legendy jsme se zrodili z krve Pegasů, nejčistějších stvoření na světě, se kterými jsme se
jako jediní začali přátelit. Tak jsme vznikli, jejich krev v našich žilách koluje až dodnes, ovšem s
postupem času se začaly tvořit jednotlivé rasy Pegasů, stejně tak jsme se začali rozdělovat i my, náš
evoluční vývoj byl spolu spjat. Vytvořily se nové rasy, aethónské, granijské, abraxaské a jako poslední
se objevil rod testrálský,“ řekla Elvíra a důležitě se odmlčela. „Podle legendy, která praví, že tyto tři
rasy byly tak čisté pouze z důvodu, že všechna jejich zlost a podlost byla odstraněna a vložena do rasy
testrálské.
I tak Pegasové této rasy většinou byli mírumilovní, ovšem v přítomnosti jejich pokrevních druhů, elfů
testrálských, se měnili v krvežíznivá monstra. Bohužel, to samé byli i jejich druhové, to oni se
považovali za pravý rod původních elfů, chceš-li nás nazývat elfy. Měli však v krvi tu zmiňovanou
krvelačnost svých druhů a postupem času spolu navzájem začali válčit a když to ne, tak alespoň války
začínali, války, které se pak strhli v masové vyvražďování, ve kterém si tolik libovali,“ zakončila to.
„A jak to souvisí s kouzelníky?“ zeptal se Harry a oba jeho kamarádi drželi v těsném závěsu, aby jim
neuniklo ani jediné slůvko.
„Testrálská krev lpěla na elfském dedičném genu tolik, že když se ostatní naše rasy začaly
zespolečenšťovávat s lidmi, pohrozili nám smrtí a válkou. Pak se začali rodit první kouzelníci, s
polovinou naší kouzelné krve a polovinou krve lidskou.
To testrálovci nemohli vystát a začali hned tyto narozené masově vyvražďovat. Ovšem jejich krev
měla v sobě tu největší podlost, jakých kdy byl jakýkoliv tvor schopen, měli v očích pomstu a nenávist
a vůli kázat, došlo to až tak daleko, že jim nestačilo kouzelníky vyvraždit, všechny testrálské frakce té
doby se spojily a vytvořily hrůzostrašnou armádu zkázy, zabíjení pokračovalo a největší testrálští
mágové a čarodějové všech dob zatím mezi smrtí a životem vytvořili pomocí sil, které se nám odjakživa
příčí, další svět, kde se kouzelnické duše na cestě k odpočinku zachytávají a prožívají ohromná muka.
Celé národy východních, severních a jižních zemí se spojily s námi v boji proti testrálovcům, v té
době jsme poprvé propůjčili kouzelníkům hůlky, aby mohli ovládat své kouzelné schopnosti a využít je
tak v boji. Začalo se nám dařit je porážet až nakonec zbylo pouze jediné testrálské město, Mordye.
Celé naše gigantické armády spravedlnosti se po celé roky spojovaly v jedno a za úsvitu nového dne
jsme seslali na město nejhorší a nejmocnější kletby, které dosud svět mohl spatřit.
Pamatuji se na to, byla jsem tam společně s králem Gryffindorem (poznámka autora: Nebelvír se
anglicky řekne Gryffindor (všimněte si spojitosti se slovem Gryf)). Oba dva jsme měli tu čest zabít
poslední tři členy testrálské krve. Vzali jsme jako pomstu a odvetu jejich vlastní meče skuté pouze pro
důvod posílat duše na věčné mordování do onoho světa ničeho, který si sami jejich čarodějové vytvořili.
Těmito meči jsme je zabodli přímo do jejich srdcí.“
„Takže kouzelníci jsou pouze z poloviny lidé a z poloviny elfy?“ zeptala se Hermiona.
„V našich dobách nám elfi říkali pouze někteří lidé, už vůbec nejsme jako opravdový elfi, ale vy nám
tak říkat můžete, pokud chcete. Jakákoliv další krev se za ty dlouhé roky tak promíchala, že není zcela
jasné kdo co v sobě má, v každém případě po této zrůdné historii se všichni elfští jedinci rozhodli
zanechat zemi lidem a vydat se sem, do země klidu a míru. Za tu dlouhou dobu nám dali lidé spousty
jmen, od Fénické říše až po elfy, avšak my jsme se rozhodli odejít… do touhy po dokonalosti, harmonii
a kráse, proto jsme tuto zemi pojmenovali Erisedský hvozd,“ řekla zase Elvíra.
„Víte o Voldemortovi?“ zeptal se Harry.
Elvíra se na něj podívala a pomalu přikývla. „Zemi jsme nechali svému osudu, elfové již se nestarají
o svět lidí… avšak tví přátelé mi říkali, jaké zlo se ve světě opět objevilo.“
„Víte, co se stalo před padesáti lety?“ zeptal se konečně Harry.
„Poslední zprávy, které z lidského světa aethoňané mají jsou staré asi… devět set padesát let. Co se
děje v této době víme jen z vyprávění tvých přátel.“
Harry si zklamaně povzdechl.
„Jsem si jistá, že ať hledáš cokoliv, obstojíš svého cíle,“ řekla Elvíra.
„A co se stalo s testrálci?“ ptala se dál Hermiona.
„Naše národy vyhnaly testrálské Pegase do lesů, nechtěli jsme je zabít, k takovému krutému činu
bychom se nikdy neodhodlali. Avšak já, královna aethónské krve a král, a dědic Gryffindorské krve,
král Gryffindor, jsme věděli, že testrálců bylo mnoho a alespoň jeden z nich se musel sblížit s lidmi, tak
vznikli zlí černokněžníci, obyčejná krev lidská a zlá krev testrálská. Jenže to ani tak nevadilo, jako
kdyby se nesetkali dvě zlé krve najednou, pokud ano, byl by dotyčný absolutní zlomyslný maniak, který
by nehleděl na mrtvoly, překračoval by je po stovkách.“
„Vsaďte se, že Vy-víte-kdo je ten případ,“ řekl hned Ron.
„Nikdo nevěděl, jestli tento gen dokáže lidská krev zažehnat, všichni se báli dne, kdy by se mohl
narodit pravý dědic testrálské krve i se všemi jejími znaky a zároveň by měl zkaženou i lidskou krev.
My jsme se zatím shlukli na toto místo, naše společné rody se začaly navzájem přátelit a po tisíce let
tu už žijeme v mírovém soužití, proto se z nás stal ze všech tří rodů jeden výjimečný, vybrali jsme si
tedy jeden tento určitý rod a shodli jsme se na označení aethónský.
Měli jsme o mnoho silnější kouzelné moci a začali jsme chovat fénixe, ptáky jenž společně s námi
vznikli spojením všech tří Pegaských krví. Fénixové měli veškerou naši kouzelnou moc a protože my
jsme byli nesmrtelní a to fénixové ne, vyvinuli si jakýsi úžasný způsob sebespalování a následného
vstání z popela. Do jejich peří byla vtěsnána všechna naše magie, proto se ve vašem světě hodně používá
k lektvarům a podobným věcem. Většinu fénixů máme v našem hvozdu, fénixové totiž odjakživa stejně
jako Pegasové nepatří nikomu a jelikož lidská krev v sobě obsahuje jakýsi zvyk považovat všechno, co
má u sebe, za své vlastní, tak se od nich raději fénixové drží dál, mají moc poznat, jestli je kouzelník
považuje jenom za svou trofej, nebo za dobrého kamaráda, který mu pomáhá, když pomoc potřebuje a
nic za to nechce, u takových lidí většinou zůstává až do jejich smrti a nikdy je neopustí.“
„Brumbál,“ doplnil Ron.
„Profesor Lexter mi vyprávěl, že Démoni vznikli už hodně dávno, před mnoha tisíci let, je to pravda?“
zeptal se Harry.
 „Ano,“ řekla hořce Elvíra. „To je ta stinná stránka celého příběhu. Jde o ty poslední tři testrálčany,
které jsme zabili jejich vlastními meči z kovu, který měl posílat duše do té prázdnoty, kterou pomocí
černé magie udělali mezi životem a smrtí. Jenže mezitím se z temnoty objevilo něco, o čem se nikomu
ani nezdálo. Vyšli z ní tři nestvůry, které v sobě měly nahromaděnou všechnu testrálskou nenávist a
moc všech jejich vyvražděných druhů. Byli to tři Démoni, jeden král s třemi rohy, které jako pozůstatky
mají připomínat jeho mocnou korunu, a dva jeho panoši.
Chtěli pokračovat v mordování kouzelníků a to se také stalo, od té doby stále tahají kouzelnické duše
do světa mezi životem a smrtí a nepřestanou, dokud na zemi nezbude jediný člověk s kouzelnou krví.“
„Oni ale teď zabíjejí i mudly,“ upozornil jí Harry.
„Opravdu?“ divila se Elvíra. „O tom nic nevím, vím jenom, že jednou před pradávnem se podařilo
jedné duši utéct ven, byl to nějaký zbabělý člověk, který zradil svou vlastní rodinu. Když konečně získal
tělo, stala se z něho zrůda bez pocitů a radosti, kterou z něho před tím Démoni vysáli. Stal se z něho
mozkomor a postupem času, jak dával své smrtelné polibky vznikali noví a noví mozkomoři.“
„Jak to všechno víte?“ zeptala se Hermiona.
„Všechno je to předem dané, přátelé,“ řekla jim vlídně a zastavila se u průzračného rybníka. „Měl by
ses vykoupat Harry, zítra budete odjíždět z našeho světa.“
„Zase se proletíme!“ zajásala hned Hermiona. „Prosím, prosím Harry!“ žadonila s úsměvem.
„Prosím…“
„Tak dobře,“ řekl Harry odevzdaně a přešel na břeh jezírka plném průzračných oblázků.
„Měli bychom jít Hermiono a nechat tady pány… cachtat se ve vodě,“ dodala s úsměvem, pak se
otočila a společně s usměvavou Hermionou odcházela pryč.
„No… smysl pro humor jí tedy neschází,“ odvětil Harry pochmurně.
„Za tu dobu, co tu jsme, jsem se koupal jenom jednou,“ prohlásil Ron.
„Cože?“ divil se Harry.
„Oni totiž nemají koupele oddělené…“ prozradil Ron a zrudly mu uši.
„Ty chlípníku,“ ohradil se na něj Harry s úsměvem. „Já tam chrápu a ty si tu zatím užíváš.“
„To jsem spíš trpěl!“ bránil se Ron. „Jednou jsem se tu vykoupal a hned jsem přišel o oblečení.“
„Cože?“ divil se znovu Harry, trochu znejistěl a rozhlédl se kolem sebe.
„Místní holky totiž dokážou hodně zneviditelňovacích kouzel,“ prozradil Ron. „Zvláště pak ta
průzračná voda mě znervózňovala, naštěstí byla Hermiona na nějakém čajovém dýchánku, či co.“
Harry se pousmál a přemýšlel, jestli tu má takhle na otevřeném prostranství shodit oblečení.
„Věřil bys, že jim tu ten blázen přečetl už skoro čtvrtinu jedné anglické knihovny?“
„To mě nepřekvapuje,“ pousmál se zase Harry, pak se rozhlédl kolem sebe, pokrčil rameny a skočil
do vody aniž by ze sebe svlékl oblečení.

Večer se celé město zahalilo do tmavě modrého hábitu, byl to snad ještě krásnější pohled, protože
všichni aethónci zářili už z dálky, ve vzduchu se objevili jakési zlatě se třpytící jiskřičky, které volně
poletovaly po okolí. Vzduch byl stále svěží a teplota se zmírnila na příjemný večerní chládek, který
zalil celé aethónské údolí.

_text

Pak uspořádali na jejich počest jakýsi ceremoniál na rozloučení, všichni aethónci se tam sešli a se
zájmem na nově příchozí koukali, hlavně pak na Harryho.
Toho jeho věčné otázky hned přešli, protože ho zábava v tomhle světě doslova uchvátila, prostředí
bylo přímo kouzelné o hodně hezčí, než v Bradavicích, všichni elfové tu vypadali tak bez problému a
šťastní životem, že se jim nechtělo odcházet.
 Třpytící se jiskřičky jim dosedávaly na nosy a hřejivě lechtaly, jezírka a rybníky byly i po večerech
teplé a příjemné na dotek, procházky tímhle městem Harry přímo miloval, bylo tu toho tolik k
objevování, zvláštní techniky a záliby, které si elfové za tu dobu našli a spoustu jiných věcí.
Zdálo se jako by kromě práce tu nikdo žádné starosti a trápení neměl a to v Harrymu vyvolávalo
úplnou citovou revoluci, nejdřív smutek a žal na tím, co po tom famfrpálovém zápasu zažíval, pak
obrovský nervový šok z prostředí Azkabanu a teď neuvěřitelný ráj, který byl jako vystřižený z
pohlednice nebe. Navíc byl se svými kamarády, kteří ho konečně dokázali rozesmát a mohl si s nimi
užít volného času tak jako vždycky, když ještě neměl takové hrozné problémy.
Hermiona byla přímo unešená ze zdejší naučné literatury, stále se posmívala tomu, co přečetla v
kouzelnických učebnicích, protože to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda, hlavně strašně moc legend a
záhad, které kouzelníkům vrtaly hlavou Hermiona rozluštila přečtením jedné řádky, i když anglických
knih tu bylo poskromnu.
Ron byl zase unešený místními sladkostmi, dobrůtkami, žertovnými věcmi, kouzelnými létajícími
takzvanými peckami, na které když si někdo sedl, tak s ním proletěly celé okolí a nezdráhaly se pasažéra
ponořit až pod hlavu do vody. Vlastně na to, jak byli spořádání si dopřávali i spoustu radostí a zábav,
kterém při té vší jejich inteligenci, by jim nikdo nehádal.
Večer, když seděli kolem posvátného jezírka, které samo o sobě vytvářelo kouzelné obrazce
překrásných tvarů a velikostí, tak si teprve uvědomili, jak odsud nechtějí odejít. Za tu dobu, co tu byli,
úplně zapomněli na domov, na rodiče, školu a hlavně na Voldemorta.
Nejvíc se tu ale chtělo zůstat Harrymu, Ronovi a Hermioně přece jenom rodiče k večeru scházeli,
protože už tu nebylo takové veselí, ale Harry se poprvé opravdu cítil jako doma. On neznal potřebu být
u rodičů, nikdy je nezažil a myslet na ně, to ho vždycky příliš bolelo.
Rozvažoval se říct svým kamarádům, že tady zůstane a nechá si svět světem, zároveň si ale vzpomínal
na tu věštbu, pokud by se nikdy nevrátil a tím by přestal existovat, mohl by Voldemort volně žít a
provádět dál své špatnosti.
Zase ale Harry by už měl navždycky klid, proč vždycky to musí odnést naplno, to mu není souzeno
žít jako normální člověk?
Když už byl konec slavnosti, uchýlili se elfové k rituálním modlitbám, které někdy trvaly i několik
dní, při nich zpívali své chorální a nuzné melodie, které se člověku dostávaly až do srdce.
Harry ještě chvíli zůstal s kamarády sedět u posvátného jezírka, nechtělo se mu jít spát, výhled z místa
kde byl, byl okouzlující, krásně viděl všechny elfy na stromech a na loukách, jak pějí s harfami a
ohromnými rohy, které se majestátně rozléhají s dalšími nástroji po okolí.
Přitom ho popadal strašný pocit, když si uvědomil, že to bude muset opouštět, přepadával ho zármutek
a nejradši by se někam schoval v Erisedském hvozdu, aby už nikdy nemusel vylézt do světa plného
trápení a starostí. Kamarádi jeho pocit odtušili a přisedli si k němu, Harry však koukal smutně na
poklidné městečko, jak se majestátně ukládá ke spánku a jak nahoře začínají jasně zářit hvězdičky.
„Nechce se ti odsud, co?“ zeptala se ho Hermiona chápavě.
Harry pociťoval takový žal, že ani neměl chuť odpovědět, představa, že se bude muset vrátit z tohohle
ráje zpátky do opravdového krutého života ho doháněla přímo k pláči.
„Nám se taky nechce,“ řekl Ron se stejným tónem, jaký měla Hermiona.
„Je mi líto všeho, co jsem udělal,“ hlesl smutně Harry.
„Co ti je líto?“ zeptala se Hermiona.
„Chybí mi Sirius,“ hlesl zase smutně Harry a držel slzy na krajíčku při pomyšlení na Siriuse. „Stále
si říkám, že by ještě žil, kdybych na tu past Voldemortovi nikdy nenaletěl.“
„To už nezměníš,“ řekla Hermiona.
„Celou dobu od prázdnin se snažím si namluvit, že to změnit jde,“ řekl Harry smutně. „Ale už
přestávám mít naději.“
Oba dva si poposedli k němu a kamarádsky na něj hleděli.
„Víš, co mi říkal Brumbál, Harry?“ pravila Hermiona. „V té době, když jsme si všichni mysleli, že jsi
mrtvý… řekl mi abych neztrácela naději.“
Harrymu do obličeje vyhrkla slza a tak si jí rychle otřel.
„Nikdo mě nechápal tak jako Sirius,“ opakoval dál smutně Harry. „On věděl, co je to být sám mezi
lidmi, kteří vás nenávidí. Věděl jaké to je být zavřený v domě, který tak nesnášíte, nikdo jiný to
nechápe… a nikdy nepochopí.“
Oba kamarádi na něj soucitně koukali a přemýšleli, co by mu na to řekli, vyléčit zlomené srdce po
úmrtí blízkého se jen tak nedá, hlavně pak potom, co ten blízký byl chladnokrevně zabit a ten vrah chce
teď zabít i Harryho.
„Přísahám, že Lestrangovou zabiju,“ řekl Harry a zatínal pěsti. „za to, co udělala Siriusovi nebudu
mít klid, dokud nebude po smrti.“
„To my chceme taky, vždyť víš, co provedla Nevillovo rodičům,“ připomněla Hermiona.
„Chtěl bych, aby se nic z toho nestalo,“ začal Harry. „abychom byli normální děti v Bradavicích, které
prostě přijdou na nový školní rok a na konci zase v klidu odejdou,“ řekl a zabořil ruce do obličeje. „Já…
já nechci už takhle dál žít. To se nedá vydržet.“
„Harry, ať se ti stane cokoliv, budeme tam s tebou,“ řekla Hermiona a položila mu ruku na rameno.
„Na nás se můžeš spolehnout, teď už víme, že nás Voldemort chce rozdělit a to mu nedovolíme.“
„Přesně,“ podotkl Ron. „Jestli mi pošle další dopis, odešlu mu nazpět huláka.“
Harry se pousmál a podíval se na své dva kamarády.
„Nevím co bych si bez vás počal,“ řekl jim vážným tónem.
„A co my bez tebe,“ dodal Ron a uculil se na Hermionu.
„Moje řeč,“ potvrdila.
„Děkuju vám za všechno,“ dodal ještě Harry.
Ze shora je zatím se zájmem pozorovala Elvíra a usmívala se na jejich skálopevné přátelství.

Všichni dostali kvítkové postele do jedné místnosti a tak si mohli ještě před tím než usnuli povídat.
Harrymu jeho kamarádi zvedli náladu, když mu stále slibovali, že na všechny problémy není sám.
Po vyčerpávajícím dni hned po chvilce usnuli pod otevřenou hvězdnou oblohou v teplých dekách,
chladný a zároveň příjemný vzduch jim čechral vlasy a zpříjemňoval jim jejich spánek. Kolem se dál
líbezně ozýval zpěv elfů, který byl tak překrásně podlouhlý a čistý, že to bylo jako několik ukolébavek
najednou. Strávit tady zbytek života by bylo snad lepší než si přát být sám, nebo sama, na nějakým
opuštěným tropickým ostrově. Tady lidé byli tak přátelští a dobrotiví, Harry ani nepoznal, že by se ho
nějak stranili, jak ho Elvíra na začátku varovala, ani se nedivil, že tu stále žijí a nechtějí nikam odejít,
je to opravdu ráj na zemi, jen škoda, že měl jeden den na to ho pořádně prozkoumat. Zítra se změní v
Pegase, což už tak těžké není, když už to udělal několikrát a odletí spolu s jeho kamarády a mourovatým
kocourem zpět do Bradavic.
Spali spánkem andělským, při kterým se mohou zdát pouze krásné sny. Harry však po chvilce otevřel
oči a unaveně koukal na své dva spící kamarády. Bylo to zvláštní, možná proto, že spal několik dní,
nebo pro to měl jiný důvod, avšak spát se mu nechtělo.
Vyšel tedy ven z domečku z průhledných stěn kudy dovnitř pronikával vlahý větřík.
Tady venku byl vzduch tak čerstvý a čirý, že člověku se hned rozsvítilo v hlavě. Harry se rozhodl, že
se projde ještě kolem okolí, aby se naposledy mohl podívat na tu krásu, kterou nikdo jiný už asi tisíc let
nezažil a ani nezažije. Bylo to jako procházet se za rozbřesku, když je ještě vzduch plný páry. Obloha
byla naprosto čistá a byly na ní vidět všechny hvězdy jasně a zřetelně, Harry si mohl ukroutit hlavu, jak
se nemohl nadívat toho pohledu, věděl, že takový už jen tak nezažije, těch hvězd tam bylo tolik, až
přecházel zrak. Také si zvyknul tu chodit bosý, stejně jako jeho kamarádi, nikdy se tu neválelo nic
nebezpečného, špinavého či pichlavého, připadal si jako víla, která si vyšla na úplňku na procházku.
Čím dál víc si uvědomoval, jak mu to bude chybět a to tu byl z jeho pohledu jenom jeden den. Možná,
že mu dovolí se sem ještě párkrát podívat, věděl ale, že elfové se nechtějí s lidmi zespolečenšťovávat.
Došel k posvátnému jezírku, které teď bylo klidné jako zrcadlo a kouknul na svůj odraz. Byl rovný a
ani trochu nezkreslený, hladina jezírka se leskla v tmavě modrém světle Erisedského hvozdu.
„Nemůžeš spát?“ zeptal se ho ženský hlas za zády.
Harry sedící na teplé zemi u jezírka se otočil a uviděl Elvíru, jak se na něj usmívá.
„Ne,“ odvětil krátce Harry a znovu spočinul zrakem na jezírku.
„Ne tvář, ale vaše touhy zobrazím,“ řekla Elvíra.
„Cože?“ zeptal se Harry.
„To bylo napsáno na zrcadle z Erisedu,“ napověděla mu Elvíra. „Oproti tomu posvátné jezírko
ukazuje jiné věci.“
 „A jaké?“ zeptal se po chvilce Harry.
Elvíra popošla vznášejícím se pohybem k jezírku a zadívala se do jeho zrcadlovité hladiny.
„Věci po kterých toužíš, věci které tě děsí, věci které se stanou, dějí…“ řekla a otočila se na Harryho.
„a někteří mají tu moc vidět věci, které se ještě neodehrály.“
„A kdo?“ zeptal se hned.
Elvíra se opět odmlčela s mírným úsměvem ze zahleděla do jezírka.
„Ta největší síla, jakou v sobě lidská bytost má je láska… a vůle,“ řekla potichu a klidně. „pokud
jedna z nich přestane fungovat, budeš na tom dost špatně. Zde se učíme obě dvě síly ovládat a udržovat
je v dokonalé harmonii a souhře,“ řekla sehnula se k jezírku a nabrala vodu do ruky, voda z ní hned
začala vytékat a čeřila jinak naprosto rovnou hladinu. „Pokud dokážeš ovládnout svou vůli, dokážeš v
jezírku zahlédnout i věci, které se vymykají tvé fantazii a chápání.“
Harry se tvářil trochu zmateně, nevěděl, co má na to říct, každá odpověď byla ještě více zamotanější,
než ta předchozí.
„Ten, kdo takovou moc nemá a hrozí mu smrtelné nebezpečí, potřebuje proto pomoc od naší bohyně
Erunis, moc jejž vládla spoutaná v jeden celek.“
„Asi nevím, o čem to mluvíte,“ řekl opatrně Harry.
„Před devět set padesáti lety, byla řečena věštba, která určovala osud dědiců,“ řekla Elvíra.
„Další věštba?“ divil se Harry.
Elvíra zvážněla a zadumaně na Harryho pohlédla.
„Další?“ optala se.
„Před asi šedesáti lety mi byla jedna taková předpovězena,“ vysvětlil jí.
„Co obsahovala?“ zeptala se ho.
„Že dítě schopné porazit Pána zla se narodí na konci července rodičům, kteří se mu již třikrát
postavili.“
Elvíra se zamyslela a po chvilce se zeptala.
„Neměla nějaké pokračování?“
„Ano…“ doplnil hned Harry. „říkalo se v ní, že bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná, že ho udělá
sobě rovným a jeden musí zemřít rukou toho druhého, oba dva žít navzájem nemohou.“
Elvíra začala souhlasně přikyvovat a nakonec řekla.
„To pouze upřesňuje první věštbu,“ řekla. „Nijak jí to nemění.“
„A jaká je ta první věštba?“ zeptal se Harry.
Elvíra se na něj podívala a chvíli přemýšlela, její oči se zarývaly do jeho a pátravě na něj hleděly.
„A opravdu to chceš vědět?“ zeptala se ho znovu.
„Pokud kvůli té věštbě zemřu, tak ano,“ řekl Harry důrazně.
„V jednom jsi na omylu,“ řekla po chvilce. „Pokud by jsi měl opravdu umřít, není to kvůli věštbě.“
„Jak to že ne?“ divil se Harry.
„Věštba není nic jiného, než soubor po sobě jdoucích slov,“ řekla mu poklidně. „To osud udává, co
se stane, věštba pouze prozrazuje, co osud pro tebe přichystá.“
„Osud?“
„Kdybys vrátil čas zpátky…“ začala vyprávět Elvíra. „a nechal vše proběhnout znovu bez jakéhokoliv
zásahu, vždy by to dopadlo stejně. Tomu se říká osud, a ten je nezvratný.“
„A co když se vrátím do minulosti a poruším ji?“ zeptal se Harry.
„Přestaneš existovat,“ řekla mu.
Harry se zmateně zamyslel a zeptal se. „Jak to?“
„Pokud by ses vrátil zpátky v čase a sledoval svou osobu v minulosti, stačilo by, abys zavadil prstem
o větřík, který za několik dní tvou osobu v minulosti neovane, tak zmizíš.“
„Proč?“
„Protože tebe ten větřík ovál, a tvou osobu v minulosti ne,“ vysvětlila mu Elvíra. „Došlo ke změně a
ty přestaneš existovat.“
„Ale já jsem se už jednou vrátil v čase… a nic se mi nestalo,“ uvědomil si Harry.
„Protože tvá osoba, která se vracela v čase, už prožila důsledky toho, čeho se v minulosti dopustíš,
nemám pravdu?“ odvětila poklidně.
Harry se zamyslel na všechny skutečnosti, které se toho dne ve třetím ročníku odehrály a pak přikývl.
 „Ovšem kdyby ses vrátil do času tvého narození a upravil sis sobě jako batoleti přikrývku v postýlce,
zmizíš, protože tobě samotnému se ta přikrývka neupravila,“ řekla zase.
„Páni,“ hlesl Harry. „Tak teď už vím, co Hermiona myslela tím nebezpečím při zahrávání si s časem.“
„Nepokoušej zvrátit čas…“ řekla mu. „Nebo se pak nevrátíš zpět.“
Harry se zamyslel a Elvíra zatím k němu přešla a mokrou rukou se mu ukazováčkem dotkla čela.
„Moc naší bohyně Erunis…“ řekla pomaličku, když Harry ucítil, mu po čele stékají kapky. „tě chrání
ve dne v noci.“
„Co prosím?“ zeptal se Harry.
„Godrik jej ukryl na vašem kouzelnickém ministerstvu, neboť věštba neříkala kdy se vyvolený
narodí,“ řekla mu pomalu. „Proto čas narození ta druhá upřesnila.“
„A?“ naznačil Harry.
„Bylo to jak jsme předpokládali, moc Erunis byla zapotřebí, protože se vyvolený dobra narodil
později a Pán zla měl moc ho zabít ještě bezbranného.“
„Mě?“ zeptal se Harry.
„Ano,“ řekla Elvíra.
„Ale mě zachránila moje maminka, položila za mě život,“ řekl smutně Harry.
„Přesně tak…“ řekla mu na to pomalu a dívala se mu do očí. „Cítím ji v tobě, cítím jak použila mocné
kouzlo Erunino na to, aby tě ochránila, kouzlo, o kterém věděla, že nezklame,“ řekla Elvíra. „Mocné
staré kouzlo, které nikdy nepřestane účinkovat.“
„Moje máma použila vaše kouzlo?“ zeptal se Harry.
„To však nemění nic na tom, že svůj život přenechala tobě,“ řekla Elvíra.
„Ale Voldemort se zrodil z mé krve,“ hlesl Harry.
„Cože?“ vyhrkla Elvíra, až Harry lekl. „On využil tvé krve ke svému zrodu?“
„Ano,“ řekl poněkud vyděšeně Harry, když se vznášející se Elvíra nazlobila.
„Avšak nemůže překonat prokletí,“ řekla pak už klidně. „A konec konců, už jsi dostatečně dospělý,
aby ses mu postavil.“
„Cože?“ zeptal se Harry.
„Erunina moc je založená na nezměrné lásce, kterou chovala tvá matka k tobě, Pán zla se tě za nic na
světě nikdy nemohl dotknout, ani do tebe proniknout, pokud nezapíráš svůj původ,“ řekla mu. „A je
pravda, že ta síla nikdy nezanikne… pak tu je jedna síla… podobná a téměř stejně tak mocná.“
„Jaká?“ podivil se Harry.
„To, co máš na ruce,“ řekla mu s úsměvem.
Harry se podíval na ruku, leskl se mu na prstu prstýnek, o kterém nevěděl, kde ho sehnal.
„Já… ale nevím, kde jsem k němu přišel,“ řekl Harry, sklopil smutně zrak.
„I v té největší tmě je světýlko naděje, které tě dovede dál temnou nocí,“ řekla mu zase poklidně
Elvíra a dotkla se jeho prstenu, který jakoby snad i na jednu chvíli zazářil. Harry sklopil ruku a zmateně
hleděl na prsten.
V tom tam začal vidět v jezírku před sebou nějaké obrazce, na teď již klidně hladině se znovu začaly
objevovat nějaké obrazy a tvary.
„Něco tam je,“ upozornil jí Harry a ukazoval na jezírko.
„To je něco, co bys neměl vidět, obraz věcí budoucích,“ řekla mu vážným hlasem.
„Co když je to ale něco zlého?“ zeptal se Harry. „Co když tak zjistím něco, čemu budu moci zabránit?“
„Je jen na tobě, jestli si budeš zahrávat s časem,“ řekla Elvíra. „Ale varuji tě, může tě to stát i život.“
řekla mu jakýmsi zvlášť varovným tónem.
Harry teď vzrušeně přelétal pohledem z jezírka na Elvíru, chtěl do něho pohledět, chtěl tomu, ať to
bylo cokoliv zabránit.
Nakonec vstal a přeběhl k průzračnému jezírku, na němž se teď ukazovaly jakési obrazce.
Harry to hned poznal, byl to vnitřek Bradavického expresu, pohled promítající se v jezírku procházel
jednotlivými kupé plných smějících se, spících, nebo čtoucích si studentů, když v tom do pohledu vběhli
smrtijedi a začínají studenty chladnokrevně zabíjet a mučit, všichni padají k zemi mrtví a bez života,
smrtijedi pokračují stále dál a dál, objeví se kupé s Ginny a Deanem a…
„NÉÉÉÉ!“ křikl Harry a bouchl pěstí do jezírka, to v okamžení zčeřilo a přestalo ukazovat obrazce.
„Co jsi viděl?“ zeptala se ještě udýchaného Harryho, který byl v šoku, když viděl, jak vlak plný
studentů byl postupně vyvražďován.
„Zítra se vrací vlak se studenty z prázdnin,“ hlesl udýchaně Harry. „Voldemort se nemůže dostat do
Bradavic, ale může napadnout vlak se všemi studenty…“ chrlil ze sebe Harry. „Vymyslel jak je zabít,
chce využít toho, že jsou bezbranní a vybít všechny studenty nečisté krve.“
„Pán zla už začíná válku,“ řekla Elvíra. „chvíle, kdy se dva vyvolení setkají se blíží.“
„To je mi jedno, jde o ty studenty!“ křikl Harry.
„Vyvolený bude mít moc, jakou pán zla sám nezná,“ řekla mu zamyšleně. „To ale neznamená jenom
v boji muže proti muži.“
„To já mám zachránit ten vlak,“ pochopil Harry.
Elvíra se podívala na nedaleký palouk, kde se pásli překrásní Pegasové a občas zamávali a protáhli si
křídla.
„Překrásní tvorové, ti Pegasové,“ řekla zamyšleně. „Ty Harry jsi po nás zdědil krev, která má v sobě
vlastnosti všech Pegasských ras najednou. Po plavém abraxaském jsi zdědil v těle Pegase čistou bělost
a ohromnou sílu, stejně jako fénix, který umí pozvednout i ta nejtěžší břemena. Rychlost, bystrost a ryzí
čistotu těla.“
„Když jsem v těle Pegase, mám stejnou moc jako mají oni?“ divil se Harry.
„Máš moc všech tří druhů dohromady,“ řekla Elvíra. „Při fyzické síle nemáš v těle Pegase konkurenci,
jseš dokonce silnější než Gryf a jemu podobní. Tvá hlavní duševní síla je Pegasská čistota, úcta,
moudrost, bystrost a hlavně pokaždé, když na tebe pohlédne kterýkoliv člověk, který právě provádí
jakoukoliv špatnost, vždycky ztratí většinu své odhodlanosti.
Při pohledu na tak něco čistého a jasného se mu sevře hrdlo,“ pokračovala Elvíra. „Máš schopnost
letět ze všech tvorů nejrychleji, Pegas tvé podoby je přirozeným nepřítelem pánů testrálů. Avšak máš
schopnosti všech druhů Pegasů najednou, kvůli tomu, že máš naší krev, protože, jak už jsem říkala…,
když jsme se usadili zde ve hvozdu, začali se naše rody mísit, proto máš směs všech tří Pegasů, pouze
krev testrálská ti chybí a věř mi, že ji nemusíš postrádat.“
„Takže je to osud, že mám ten vlak zachránit,“ pokračoval Harry.
„Jak jsem řekla, osud je nezvratný,“ pravila Elvíra. „Ať už jsi slyšel jakoukoliv věštbu, která
vypovídala co se stane, vždy se to tak přesně přihodí.“
„Osud se nedá podvést,“ přemýšlel Harry.
„Jak jsem řekla,“ pokračovala klidným hlasem. „Pak bys přestal existovat.“
Elvíra se odvrátila od Harryho a začala odcházet, pak se ještě otočila a řekla mu z dáli. „Zítra ráno
vyrazíte… něco mi říká, že budeš potřebovat mnoho síly.“
Harry ještě pohlédl do hladiny jezera, všechny informace, co zaslechl, se mu honily hlavou, takže
představa, že by měl jít spát byla dosti nemožná. Avšak smrt Bradavického vlaku ho donutila vrátit se
do reality a nyní si přál se vrátit zpátky.
Pokud má v osudu předepsáno, že je on tím, který má moc se Voldemortovi postavit, tak ať se tak
stane. I když při té myšlence se mu zvedal žaludek, myšlenka smrti těch studentů ho zvedla na nohy a
popohnala ho jít dál a bojovat.
Nakonec, když usínal v kvítkové posteli, mu už tenhle svět nepřipadal tak kouzelný, protože na něj
jako by tím jezírkem dýchly strasti toho normálního světa kouzelníků a lidí, kde každý má problémy a
trápení.
Zítra s Ronem a Hermionou poletí zachránit vlak, ať to stojí, co to stojí.

Kapitola 46.
Útok na Bradavický Expres
„Ú tok na Bradavický vlak?“ divil se Ron ráno. „Děláš si ze mě legraci?“

„Viděl jsem to krveprolití, a jestli tomu nezabráníme, tak už v Bradavicích nebude mít kdo studovat,

kromě Zmijozelských,“ odvětil Harry.

„To je pravda,“ podotkla Hermiona. „tohle je bezvadný způsob, jak se zbavit všech nečistých

studentů, Harry…“ uvědomila si. „Ve škole má většina studentů alespoň jednoho mudlovského rodiče,

stejně jako já.“

„Elvíra mi řekla, že vyjedeme ráno,“ připomněl Harry. „Nevím, na jaké části Země se nacházíme,

možná jsme v jiném časovém pásmu.“

„Letěli jsme sem strašlivou rychlostí, a navíc jsme usnuli,“ uvědomil si Ron. „Teda… ty ne Harry, to

bychom ucítili, kdybys usnul.“

„Teď není čas na žerty Rone,“ pokárala ho Hermiona. „Útok už mohl proběhnout, nebo se děje teď,

nevíme v jakém jsme časovém pásmu a ani nevíme, jak trefit zpátky.“

„Přece Harry nás tam odveze… na křídlech,“ řekl Ron.

„Harry jako Pegas uměl najít Erisedský hvozd,“ řekla Hermiona. „ale neumí najít jediný tajný vlak

uprostřed zeměkoule, nemyslíš?“

„Je nejvyšší čas vyrazit,“ ozvalo se od vchodu do jejich domku.

Stála tam Elvíra a jako vždy se na ně mírně usmívala. Harry vstal z postele a trapně se zeptal. „My…

neznáme cestu.“

Elvíra se pousmála a sklonila se ke svým nohám. O ně se jí otíral Křivonožka a hlasitě předl.

„Myslím, že již máte svého průvodce,“ řekla Elvíra.

„Máme?“ zeptal se udiveně Ron.

„Křivonožka na tento úkol bude více než stačit,“ řekla Elvíra a vzala mourovatého kocoura s křivýma

nohama do náruče.

„Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona trochu s obavami.

 „Tvůj kocour Hermiono… je napůl Maguár a ti mají zvláštní schopnosti, ukáže vám cestu,“ řekla

Elvíra a v tu chvíli kocoura pustila, Hermiona už s jekotem chtěla vystartovat a chytit ho, ale Křivonožka

zůstal dál ve vzduchu viset jako kdyby uměl létat.

„Zavede vás tam, kam potřebujete a poletí stejnou rychlostí jako Pegas,“ řekla Elvíra a pobídla je, aby

vyšli ven z domku. „Někdo se s vámi chce rozloučit.“

Všichni vyšli ven, Hermiona ještě nejistě koukala na Křivonožku a měla sto chutí ho zespoda rukama

jistit, kdyby spadl.

Jakmile ale vyšli, málem vypustili duši. Všichni elfové tam stáli před tmavě modrým palácem, byli

to nejspíš všichni z Erisedu, svítili jako celý reflektorový lán, nad nimi se krásně rozléhal nuzný zpěv a

všichni jim sborově pěli nějakou píseň.

Zářící bod na paláci teď osvětloval celé město, všechno se tu třpytilo jako kdyby to někdo posypal

světelným práškem, kolem létali holubice a barevní ptáčci, bylo to to nejhezčí rozloučení, jaké mohli

zažít.

„Náš lid, se loučí s Harry Potterem a jeho přívětivými kamarády,“ řekla jim Elvíra když hleděli na tu

krásu s otevřenou pusou. „Nechť při vás stojí bohyně Atanvarnë a její mocná víra.“

„Páni,“ hlesl vykulený Ron.

Harry přešel k Elvíře a usmál se na ní.

„Děkuju vám… za všechno,“ řekl jí a úsměvem.

„Bylo nám potěšením znovu pomoci kouzelníkům,“ řekla Elvíra a obkroužila kolem Harryho pomalu

rukou, až ho zasypávaly drobné jiskřičky. „Byly časy, kdy jsme stáli bok po boku proti zlu, doufejme,

že až bude svět na konci sil, budeme mít znovu tu možnost vám pomoci.“

„To by bylo od vás milé,“ řekla Hermiona. „Zvlášť pomoct tady Harrymu.“

Elvíra se na Harryho usmála a pohladila ho po vlasech.

„Čeká tě dlouhá cesta chlapče… a zatím nejtěžší zkouška ze všech, na které bude záviset život této
země,“ řekla Elvíra moudře. „Doufejme… že ve své roli obstojíš.“

Pak se otočila, poodešla o kus dál a připojila se k přihlížejícím.

„Namárië Harry Potter ar sermorye ar sermë,“ řekli všichni elfové sborově.

„Řekli sbohem Harry Pottere a jeho příteli a přítelkyně,“ tlumočila Hermiona.

„Ty umíš elfsky?“ divil se Ron.

„Leccos jsem tu pochytila,“ pousmála se Hermiona a oba dva teď s očekáváním koukli na Harryho.

Ten si povzdechl a soustředil se na zaklínadlo přeměňování. Teď, když se mohl vcítit do tvora, kterým

již byl, nebylo to tak těžké.

V zápětí se před nimi vzepjal na zadní majestátný bílý kůň s mohutnými sněhobílými křídly. Všichni

elfové teď pro změnu obdivovali Pegase, který se mezi Hermionou a Ronem z ničeho nic objevil.

„Nafedat.“ pravil Harry koňskou pusou a Hermiona si radostně zamnula ruce. Hned na to Harry

poklesl v kolenou a oba dva jeho kamarádi si vyhupli na jeho hřbet.

Pak se kůň znovu majestátně postavil i s pasažéry a zase se od elfů ozývalo obdivování.

„Tak vraníku, hyjé!“ křikl Ron a kopl Harryho nohama do těla.

V zápětí dostal facku ohonem a Hermiona se s Křivonožkou v náručí mohla za břicho popadat.

„Namárië!“ křikli zase elfové.

„Namárië!“ opakovala Hermiona a s úsměvem jim mávala.

„Malárie!“ křikl Ron a mával jim taky.

Hned na to se kůň znovu vzepjal na zadní a v zápětí vyrazil po verandě, až těsně u jejího konce mocně

zamával křídly a majestátně se vznesl do vzduchu.

Všichni elfové teď na Harrym mohli nechat zrak, za ním se táhla dlouhá všebarevná duha, která

překrásně barvila nebesa.

Doletěl k bráně, která se neslyšně pomalu otevřela a v zápětí se ještě otočil a jeho koňské oči pohlédly

na Elvíru v dálce. Ta mu rukou poslala polibek na dálku a mávala mu na rozloučenou.

 Hned se znovu otočil a vyletěl ven.

Brána za nimi zmizela a oni se ocitli uprostřed nebes, všude byly jen mraky a nic víc.

„Hechmiono.“ řekl Harry nesrozumitelně a Hermiona poněkud neochotně vypustila letícího

Křivonožku do vzduchu.

Ten hned vystřelil jako šíp jim za nosem. Harryho jeho rychlost docela překvapila a vyrazil jako blesk

za ním, za sebou nechával jenom překrásnou dlouhou stopu duhy, která se několik set metrů za ním

rozplývala.

„Rone, podívej se na tu duhu!“ křikla Hermiona radostně.

„Páni!“ hlesl Ron, který si jí teprve teď uvědomil.

„To jsi před tím za sebou neměl Harry,“ řekla Hermiona a usmívala se od ucha k uchu. „To je božský!“

křikla a roztáhla ruce, Ron udělal to samé, oba dva teď na koni uháněli jako dva bájní rytíři do

neohrožených dálek, nemuseli se obávat, že by spadli, nebo je něco zranilo, Harry nabíral stále vyšší a

vyšší rychlost, stejně tak i Křivonožka, který letící před nimi udával cestu.

Oba dva pasažéři si užívali jízdu jako nikdy v životě, Harry nakonec začal dělat i přemety ve vzduchu,

něco uvnitř mu říkalo, že jeho dva kamarádi nespadnou a také se tak stalo. Byli ke koni jak přilepení,

oběma vždycky přemetem vyrazil dech, až jim do očí vlétly slzy a Ronovi začaly červenat uši.

Duha za koněm vykreslovala nádhernou podívanou, Harry si pomyslel, že jí za sebou má určitě kvůli

návštěvě aethónců, kteří mají Pegase za své rovnoprávné přátele. Duha byla překrásná, jako kdyby to

bylo jedno z nejhezčích kouzel, které viděli, jako kdyby vyzařovala ryzí čistotou a krásou svého

stvořitele Pegase.

Mraky se kolem nich míhaly takovou rychlostí, že to vypadalo jako kdyby už překonali i rychlost

světla, viděli jen mžiky z oblak, které se kolem nich proháněly strašlivou rychlostí.

Harry si také užíval toho, že dokázal být v těle Pegase, stále mu to připadalo, jako kdyby se ho to

netýkalo, jako kdyby měl hned druhý den o svou moc přijít, jenže teď, když si uvědomil, že bude moci
napořád se stále přeměňovávat v tohohle úžasného tvora, tak mu to připadalo až neuvěřitelné. Kdy se

mu zachce bude se moci proměnit v překrásného koně a doletět si kamkoliv, aniž by potřeboval umět

přemísťování, ta představa ho donutila k ještě větším radostným piruetám ve vzduchu a oba dva

kamarádi přitom křičeli ze všech sil, když s nimi dělal obraty vzhůru nohama.

Možná proto si ani neuvědomili kam vlastně směřují, radost je doslova zaslepila, a možná taky, že to

bylo lepší než se nervovat po celý zbytek cesty. Všichni tři se smáli, včetně řehtajícího koně, Hermiona

přímo řičela radostí a smála se na celé kolo, byl to úplně jiný let než na Klofanovi, koštěti, testrálovi

nebo na čemkoliv jiném, byl to jak už Hermiona řekla- Božský let.

Ten měl ale už co nejdřív být u konce, ať chtěli nebo ne, už nebyli v tom bezstarostném světě

Erisedského hvozdu, kde nikdo neměl žádné problémy. Křivonožka totiž zamířil dolů a jak klesali, tak

se mraky stále více a více zbarvovaly do černé, zanedlouho byla ve vzduchu cítit vlhkost a vláha

přicházejícího deště. Koni na těle se začaly objevovat kapky, které se na něm srážely a stékaly mu po

těle jako na namazané pánvi. Ať se to zdálo nemožné, Ron a Hermiona na sobě neměli ani kapku, síla

koně je ochraňovala i před vlivem přírody. Křivonožka se nořil stále hlouběji a hlouběji, mraky stále

černaly a černaly až je přecházela radostná nálada, která u nich vydržela po celou dobu letu.

V tom se před nimi konečně objevila krajina, viděli hory v dálce a malé shluky lesů kolem rybníků a

řek, několik vesniček a domků, silnic a stavení, statky, ohrady, kostely a kamióny jedoucí po dálnici.

Při tom pohledu se rázem vrátili do reality, navíc všechno bylo tak neuvěřitelně zamšelé a zahalené,

jak se temné mraky valily nad krajinou.

Po Bradavickém vlaku však nikde nebyla ani stopa, žádné koleje či stoupající dým z jeho červené

lokomotivy.

„Ten tvůj kocour zabloudil,“ pravil Ron. „nemyslíš Hermiono?“

„Elvíra říkala, že nás k vlaku dovede, tak seď a mlč,“ řekla mu jako nějakému malému bráškovi.

„Já tady nikde v okolí žádný vlak nevidím,“ pokračoval dál Ron.
 „Měl by ses připravit na boj Rone,“ upozornila ho Hermiona. „pochybuju, že to bude procházka

růžovým sadem.“

Křivonožka se zastavil ve vzduchu a rozhlížel se kolem sebe s vysoko zdviženým ocasem.

„Ať na nás neukazuje zadek,“ řekl Ron rozzlobeně.

„Rone sklapni,“ sykla na něj Hermiona naštvaně.

„Teť není cas na to se hátat,“ upozornil je Harry a vznášel se s nimi s rychlým máváním křídel ve

vzduchu za Křivonožkou.

„Harry má pravdu, tohle nebude sranda,“ řekla mu Hermiona vážně.

„No dobře,“ řekl Ron. „Jen se bojím, abychom tam nepřiletěli pozdě.“

V té chvíli Křivonožka vystřelil doleva a hnal se jako blesk přímo proti obzoru.

Ron si povzdechl a řekl. „Doufám, že to kouzlo potom, co ten vlak najdeme, na toho kocoura přestane

působit, nesnesl bych aby mi pořád lítal nad hlavou.“

To už ale Harry několikrát silně mávl křídly a vystřelil jako dělová koule za kocourem v dálce.

Letěli další dobrou půlhodinu pod temnými mraky, Harry sledoval ruch aut na silnici a říkal si, jestli

ho někdo nemůže vidět, pak si ale řekl, že jsou v hrozně velké výšce a že ho budou považovat jen za

normálního dravce vznášejícího se nad poli, i když jeho rychlost převyšovala schopnosti všech ptáků

najednou. A vlastně i jeho bělostná barva je maskovala na nebi před dychtivými pohledy mudlů.

Pozoroval kamióny a rodinná auta, jak se vracejí z prázdnin domů zpátky do školy a do práce, jak se

snaží skrz hustý provoz dostat se domů včas a stihnout ještě večeři.

Harry však bojoval o to nebýt unavený z letu, protože si byl vědom té hrůzy, která na ně čeká, zároveň

také z jedné strany nechtěl, aby se té záchranné akce Ron a Hermiona zúčastnili, protože by mohli přijít

k úhoně. Byli to ale vyškolení studenti Brumbálovi armády, i Ron nebyl už takové dítě na to, aby se

nemohl bránit.

Po další půlhodině je začal smáčet vlahý a mrholivý déšť, kůň bez ustání mával křídly a oddechoval,
až mu od nozder šla pára. Povrch dole na zemi byl pokryt sněhem, který se s přicházejícím deštěm měnil

v břečku a špinil auta.

„Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se po chvilce Hermiona smočeného koně.

„Jo, jfem v pohotě.“ řekl udýchaně koňským hlasem.

„Zkus to ještě vydržet,“ zahulákala na něj Hermiona skrz fičící vítr kolem a pohladila ho po sněhově

bílé hřívě.

Okolí začalo divočet, z městského prostředí se měnilo na přírodní, objevovaly se stále více lesy a

louky, osamělé statky a pouze malé vesničky až nakonec byla vidět jenom volná krajina…

Pak konečně, uviděli koleje lesknoucí se v potemnělých mracích. Křivonožka plul vzduchem přesně

podél kolejí a pomalu se snášel blíž k zemi.

„Uf budeme na mísfte.“ upozornil Harry své kamarády a hleděl na koleje před nimi.

„Dobře to dopadne Harry,“ řekla Hermiona a usmála se na něj.

„Hodně fteftí vy tva.“ řekl jim Harry a přesně v té chvíli když obletěli jeden vysoký kopec se v dálce

objevily obláčky dýmu.

„To je on!“ křikl Ron a popadl hůlku do ruky.

„Tak jo, jteme na to.“ řekl Harry a bleskově proletěl kolem vznášejícího se Křivonožky.

„A co moje kočka?“ obávala se Hermiona.

„Na kočku se vykvajzni,“ prohodil Ron popudlivě.

„Kfifonovkofi bute lip, ktyf fe toho f nami nefucaftni,“ řekl Pegas. „ktyf náf tovet af fem, tak feftu v

klitu najte.“

Hermiona byla stále více nervózní, stále ještě vlak neviděli, protože byl schovaný v korunách stromů,

avšak Harry se k němu blížil závratnou rychlostí.

Nakonec, když vlak vyjel na palouk, ho spatřili v celé své kráse, jenže teď spíš v hrůze.

Všude kolem něj se jako sršni vznášeli na jakýchsi obludách postavy a jeden po druhém dosedali na
střechu vlaku.

„To jsou oni!“ křikla Hermiona. „Jdeme pozdě!“

„Nejteme!“ křikl Harry a přidal do tempa.

V druhé chvíli se octili nad vlakem a nad všemi smrtijedy. Letěli na testrálech, kterým od huby

odkapávala krev, na některých dokonce neseděli smrtijedi, ale mrtvoly, byli to nemrtví lidé s kůží

napolo rozloženou, kteří vypadali neuvěřitelně odporně. V rukou drželi kudly či meče a přibližovali se

ke vlaku.

_text

„Hechmiono,“ řekl Pegas. „mufíf fbulcofat celý flak, je ti to jafné?“

„Samozřejmě!“ křikla na něj Hermiona a Harry cítil přes své Pegasské tělo, jak se jí vzrušením
zrychluje tep srdce.
„Ať fe vfichni ofblojí, lofumíf?“ říkal dál Harry.
„Jasné!“ křikla Hermiona.
„Lone, myflíf ze flátnef ty na té ftlefe?“
„Pokusím se,“ hlesl Ron, kterého rázem přešel při pohledu na polorozložené těla nemrtvých smysl
pro humor, v tu chvíli měl strašlivou hrůzu v očích.
„Ale nevifkujte.“ upozornil je Harry. „Jteme na to!“
Pegas srovnal křídla k tělu a vyřítil se k vlaku jako šíp. Proletěl kolem všech vznášejících se na
testrálech a když dopadl na střechu posledního vagónu, tak hned z něho shodil jednoho nemrtvého, až
se rozlámal o pražce kolejí.
„Jtete!“ křikl Harry. „Já fe poftalám o ty fe ftuchu!“
Oba z něho hned slezli a odrovnali nejbližší přisluhovače zla, kteří jejich bleskovou přítomnost ještě
nezaznamenali a byli už omámení Pegasovo mocí.
Ron zakřičel a vyběhl s hůlkou namířenou na smrtijeda, který se v zápětí hned skácel k zemi.
Hermiona zatím vykulila oči, když musela přes okraj střechy přelézt dolů ke dveřím a pak s bojácným
vyjeknutím konečně dopadla nohama na podlahu posledního vagónu a hned vběhla do dveří a začala
vyburcovávat studenty.
Harry se vzepjal na zadní a hlasitě zařehtal, v tu ránu do něj narazilo hned několik kouzel najednou,
jenže všechna se s lehkostí odrazila pryč.
Zamával křídly a vznesl se do vzduchu, hned na to k němu přirazil jeden smrtijed a jeho testrál ho
silně kousl do koňské nohy.
Harry bolestně zařehtal a tak silně kopnul nohou, že testrálovi zlomil vaz a ten se, i se smrtijedem na
palubě, skácel k zemi.
Ron zatím stále obtížněji odrážel kouzla od smrtijedů, kteří na něj útočili. Potom, co odrovnal několik
nemrtvých, kteří na něj hloupě civěli a mávali kudlou, se na něj vrhli dva smrtijedi a Ron měl tak akorát
čas říkat obranné kouzlo a nic víc.
Hned na to se ale přihnal bílý kůň a oba smrtijedy mocně srazil ze střechy vagónu jako kdyby to byly
kuželky.
„Díky!“ křikl Ron a vzápětí zakřičel. „Pozor!“
Do Harryho vrazil v plné rychlosti jeden testrál bez pasažéra, jeho dračí hlava plná ostrých tesáků s
prázdnýma bílýma očima na bělostného Pegase ležícího na střeše vagónů krvelačně koukala a
rozmýšlela se kam se mu do těla zaryje.
Harry se v cuku letu i přes ohromný protivítr panující na střeše Bradavického vlaku postavil na
všechny čtyři a teď si hleděli s testrálem z očí do očí. Oba dva byly stejně velcí, až na to, že v jejich
vzhledu byl rozdíl asi jako mezi bohem a satanem.
Testrál se po Harrym ohnal tlamou a bílý Pegas mu přišlápl kopytem hlavu, že se mu zvrátila. Testrál
se znovu rozzuřeně narovnal, zamáchal křídly a vystartoval do vzduchu, v zápětí ho popadl protivítr,
jenže ten hned překonal a začal na bělostného koně útočit ze všech směrů.
Harry neměl v tlamě takové tesáky jako on, nevěděl jakou má zbraň, vyletěl tedy taky a také ho sebral
protivítr. Stejně jako testrál minule ho překonal a teď kolem sebe kroužili jako dva zápasníci sumo, až
na to že ve vzduchu.
Pak Harryho něco napadlo, nevěděl ani, co to dělá, v každém případě se jeho koňská hlava rozkřičela
jakýmsi andělským hlasem a celé jeho tělo se oslnivě rozzářilo, testrál hned začal ve vzduchu couvat,
jenže Harry dostal teď rozzářený do těla takovou moc, že se rozletěl a testrála povalil jako parní válec.
„JÓÓÓ!“ křičel Ron na střeše, ale hned pak se uklidnil, protože málem přepadl přes okraj. Na to se
ale pomalými kroky vydal na konec vlaku, kde právě usedali další tři kouzelníci.
Harry mu letěl na pomoc

_text

a pokaždé, když se k nějakému smrtijedovi nebo nemrtvému přiblížil, tak se sesypal v pláči na zem a
Ron ho mohl v klidu odzbrojit. Ron však měl stále větší problémy udržet na střeše spolu se smrtijedy
rovnováhu, už neměl vůbec mysl na to, aby uhýbal kouzlům, Harry teď musel věnovat všechnu svou
pozornost a schopnosti Pegase jen a jen jemu. Spolu se jim dařilo odrovnávat smrtijedy jednoho po
druhém, ale v přední části vlaku do něj nekompromisně vnikali další a další smrtijedi. Zevnitř se ozývaly
poplašené výkřiky a Harry jim měl sto chutí jít pomoci, ale Ron měl stále problémy se smrtijedy na
konci vlaku.
Pegas vrážel do ostatních testrálů a shazoval nemrtvé i smrtijedy, kteří se zachraňovali levitačními
kouzly a zůstávali viset na okolních stromech. Na Rona se čím dál víc dostávala kouzla z hůlek
smrtijedů ve vzduchu.
Harry to zahlédl, s Ronem už to vypadalo opravdu bledě, rozlétl se tedy k němu. V tom Harryho
povalilo jedno mocné kouzlo, až málem ztratil vzduch pod křídly a spadl na zem.
Ohlédl se za sebe, byla tam žena, kterou nenáviděl ze všech žen nejvíc, seděla na zatím největším
testrálovi, jehož Harry viděl jen v přítomnosti Démona a usměvavě na něj koukala.
„Takže ty jsi teď Pegas!“ křikla Lestrangová a usmívala se na bělostného koně ze hřbetu obrovského
a krvelačného testrála, kterému z huby okapávaly hrozivé kapky krve. „Mě je to jedno v jakém těle tě
zabiju!“
Bělostný Pegas se zuřivě rozletěl, ale testrál ve vzduchu uhnul a jeho obrovské čelisti strašlivě sevřely
Harryho koňskou hlavu.
Testrál sebou i se Lestrangovou na palubě začal točit, aby vykloubil Harrymu páteř, ten křičel bolestí
a jeho bílá křídla se snažila oproti testrálským zapírat.
Testrál nakonec silně škubl hlavou, aby Harrymu vykloubil hlavu a vyplivl jí. V tu chvíli se Harrymu
šíleně zamotala hlava a cítil, jak jeho křídla naráží na větve stromů, už je příliš nízko.
Vzpamatoval se a vyletěl vzhůru, hned na to zamířil ke vlaku, kde už Rona odzbrojili a mířili na něj
zlostně hůlkami.
Rozletěl se jak nejrychleji mohl,, jenže se mu do cesty znovu postavil testrál Lestrangové a na Harryho
rozzuřeně chrčel. Harry ale měl v mysli jenom Rona a to v jakém je teď nebezpečí, nemohl dopustit,
aby se mu něco stalo, s tím se prostě nehodlal smířit. Udělal kličku ve vzduchu a kopl testrála mohutně
do hlavy, proletěl nad hlavou Belatrix a dosedl na vlakovou střechu, kde povalil všechny smrtijedy
mířící na Rona.
„Nafetej!“ křikl na Rona a ten bez zaváhání opatrně na střeše jedoucího vlaku Pegasovi vyskočil na
hřbet.
V tu chvíli se do Rona zarylo další strašlivé kouzlo, které porazilo i Harryho a Pegas sebou praštil na
koleje, Ronovi se jakoby zázrakem nic nestalo.
Už měl Lestrangové plné zuby, Ron mu na zádech omdléval a klátil se.
„Vydrlf Lone!“ vykřikl udýchaný Harry s pomláceným tělem Pegase, který stále mocně zářil.
Popadl ho takový vztek na Lestrangovou, jaký už dlouho nezažil, rozběhl se jako ohromně silná parní
lokomotiva po kolejích, pak znovu vyletěl do výšky a hnal se i s Ronem na hřbetě k vlaku.

_text

Když dorazil, tak tam ale nikdo nebyl, Harry se začal rozhodovat co bude dělat, studenti nutně
potřebují jejich pomoc uvnitř…jenže ho znovu mohutně srazilo ohromné černé a kostnaté tělo
obrovitého testrála, na jehož hřbetě se potutelně usmívala Lestrangová. Harry sebou praštil a klouzal
po střeše vlaku.
„Mě neporazíš Pottere!“ křikla na něj z dálky Belatrix. „Vzdej to a nic se ti nestane!“
Harry měl v první řadě v plánu pomoci těm studentům a Hermioně, ti už na tom museli být s
přibývajícími smrtijedy dost bledě.
Měl v očích jenom Hermionu a ty studenty, jejich životy, smějící se Belatrix sedící na ohromném
testrálovi pro něj neexistovala, rozletěl se přímo vpřed a přibližoval se ke střeše vlaku.
Jenže mohutný testrál se mu znovu postavil do cesty a…
Harry jím proletěl i s Ronem jako mohutný světelný duch, ač tomu nemohl uvěřit, hned v zápětí
povalil svou mohutnou koňskou silou další přilétající smrtijedy na střeše vlaku.
Ron už opravdu neměl moc síly, kymácel se mu na hřbetě a držela ho jenom moc Pegase.
Harry se na něj s obavami díval, ale to už ho za hlavu znovu popadl mohutnou testrál a začal silně
mávat tlamou, aby mu vyvrtnul kloub.
Bílý Pegas začal bolestně skučet, Ron se držel pevně jako klíště jeho krku, ale hned na to se křik koně
proměnil v čistý andělský zpěv a celý bílý Pegas se rozzářil jako to nejjasnější světlo na světě.
Lestrangová na hřbetu testrála byla oslněná, na rozdíl od ní testrál však bolestí zaskřekl a upustil
Harryho hlavu. Z jeho tlamy se spáleně kouřilo, jako kdyby byl Harry rozpálený na několik stovek
stupňů.
Bílý Pegas hlasitě zařehtal a zamáchal svými křídly, rozletěl se hlava nehlava přímo do testrála a ač
se tomu divil, narazil do něj kopyty takovou silou, že testrál odlétl dobrých pár desítek metrů pryč.
Bílý Pegas se znovu rozzářil a Lestrangová cítila, jak se tělo jejího testrála doslova rozžhavuje při záři
čistého bílého světla Pegase. Testrál se rozkřičel svým skřekavým hlasem na celé kolo jako kdyby ho
Harry svou zářivou mocí vraždil.
Harry pak otevřel tlamu, ze které mu vyprskl paprsek s obrovskou koncentrací stříbrně bílého světla
a testrála doslova a do písmene paprsek rozřízl jako laser na polovic, až začal bezvládně i s ohromenou
Lestrangovou na jeho hřbetu padat dolů jako kusy hadrů.
„Harry!“ křikl na Harryho z posledních sil Ron a ukazoval na vlak v dáli.
Harry na nic nečekal a prásknul do křídel, za okamžik byl u zadního vagónu vlaku, ale bylo to marné,
smrtijedi se rojily jako včely a přistávali na střechách vagónů, ze kterých se začaly ozývat vyděšené
výkřiky.
 „Dostal jsem jedním kouzlem do nohy,“ hlesl vyčerpaně Ron a kymácel se na Harryho hřbetě. „Ale
upozornil jsem tě proto, že jsem zaslechl křik Hermiony.“
„Cofe?“ zeptal se ho Pegas.
„Je jich tu na nás moc, dostali nás Harry,“ řekl Ron rezignovaným tónem.
„To nefíkej.“ zarazil ho rozčileně Harry vznášející se za posledním vagónem a hleděl, jak do vlaku
stále pronikají další a další smrtijedi.
„Prý je ještě nezabíjejí, prý je chtějí odvést na hromadnou popravu,“ řekl Ron udýchaně. „Tak mi to
jeden z nich řekl.“
„To nefmíme topuftit.“ řekl Harry a začal cítit strašlivý vztek, když si ale uvědomil, že mají i Hermionu
a Ginny, Seamuse, Deana a další jeho kamarády, ty se teď chystají zabít… Harry zatínal vztekle své
koňské zuby a jeho oči upřeně hleděly na vlak. Viděl před sebou ty trpící děti, které se radovaly z
prázdnin a teď jdou na smrt, viděl, jak je všechny zabíjejí, celým jeho tělem projíždělo tak ohromné
odhodlání, jaké už dlouho nezažil.
„Lone, nefím jeftli to fyjte, nefím ani fo flaftně tělám, ale ktyf tak jfem te lad pofnal.“ řekl Harry pomalu
a Ron se na něj ležící tázavě podíval.
„Cože?“ zeptal se ho omdlele.
„Tet to pfijte!“ křikl Harry a jeho mávání křídly začalo být čím dál více odhodlanější, Ron se chytil
jeho krku a napůl vyděšeně a omámeně hleděl na zadní dveře posledního vagónu.
„Pefně se dlf, tochle bute jífda!“ křikl Harry, zase zamával svými překrásnými čistými křídly, které
mu hned dodaly rychlost.
Pak začal letěl těsně přede dveřmi do posledního vagónu.
„Pfiplavenej?“ zeptal se ještě Rona.
„Ať chceš dělat cokoliv, tak hodně rychle ať už to máme z krku,“ řekl Ron mdlým hlasem.
„Tlž fe!“ křikl kůň a nabral rychlostí, přesně v tom samém okamžiku začal Ron šíleně řvát, protože se
s ohromnou září vřítili do zadních dveří posledního vagónu.
Nenarazili však jak si Ron myslel, bílý kůň společně s ním posvátně prolétl stěnou a dveřmi vlaku a
hnal se neslyšně jako po nebeské dálnici uličkou, do které se jen tak tak vešel člověk, natož pak kůň.
Jeho záře zalila každé kupé, kolem kterého probíhal, všude, kde proběhl ztráceli smrtijedi svoji
odhodlanost a hůlek se zmocňovali studenti, hned na to smrtijedy svázali.
Běžel jako sám anděl a duch zároveň, zářil jako večerka na obloze a z dáli se ozývaly andělské zpěvy.
Bylo to absolutně okouzlující, Ron vyděšeně koukal, jak proplouvá dřevem a dveřmi do dalšího vagónu,
kde v uličce byla spousta smrtijedů, které Pegas porážel jako ohromná božská síla, která nemá nikde
jinde na světě konkurenci. Proběhli kolem kupé s jeho kamarády, kteří stále ještě na poslední chvíli
bojovali a teď, když kolem proběhl jasně bílý zářící kůň již neměli s kým bojovat, protože všichni
smrtijedi před mocí Pegase padali na zem a upouštěli své hůlky.
Harry měl v sobě obrovské odhodlání, dá se říct, že na nic jiného v tuhle chvíli nemyslel, než na
pomoc všem studentům. Nevěděl, že proplouvá tak lehce zdmi, myslí byl jakoby v jiné realitě, věděl
ale, že pokud jeho vůle vydrží, vydrží i kouzlo koně, který stále dál a dál probíhal do dalšího a dalšího
vagónu a odrovnával svou nezměrnou silou další a další mocnosti zla.
Proběhl dalším vagónem, jeho záře hned oslepila všechny v uličce, takže jim znemožnila se bránit a
i kdyby se o něco pokusili, tak je mohutná koňská síla Pegase hned v zápětí povalila k zemi, všichni
studenti v uličce byli uchráněni, jimi kůň probíhal jako nějakým kouzlem a nechal je na pokoji.
Nakonec dorazil i ke kupé, kde právě vlekli Hermionu, tou Harry také proletěl a doslova rozrazil o
zeď ty, co jí surově táhli.
Všichni smrtijedi hned byli odrovnáni a zbaveni hůlek až Harry konečně dospíval k prvním vagónům
vlaku.
Když dorazil na začátek druhého vagónu, překotně se ve dveřích zastavil. Z prvního na něj mávala
Lestrangová, která právě rozpojila vlak mezi prvním a druhým vagónem. Usmívala se na něj
kamarádským obličejem a slastně mu mávala z dálky, jak se čím dál více vzdalovala.
„Harry!“ křikla Hermiona a přiběhla až k němu. „Harry, to je vagón prefektů!“ křikla tónem plným
obav.
„Máme kontrolu nad všemi smrtijedy!“ křikl někdo z dálky.
„Ale ne!“ křikl další hlas. „Přilétají další, jestli teď zastavíme, tak nás obsadí!“
 Harry otočil svou koňskou hlavu ve dveřích na ostatní studenty ve vagónu, ti na něj vystrašeně koukali
s hůlkami v rukou. Harry věděl, že jestli ten vlak zastaví, je s nimi konec, okamžitě by je oblehli.
„Lone, flef fe mě.“ řekl Harry.
Ron se sesul z jeho boku a dopadl na zem, kouzlo ho už dostalo úplně a on omdlel.
„Ron je na tom špatně Harry,“ řekla Hermiona a starostlivě se nad ním skláněla. „Zemře jestli ho
někdo neošetří.“
„Zemře stejně, jestli se nepohneme,“ vyhrkl Arnold Lender za jejími zády.
„Hechmiono, pfivav mě pefně kouflem k nálafníku flaku.“ přikázal jí rázně Harry.
„Co chceš dělat?“ ptala se Hermiona a koukala do očí bílého koně se složenými křídly.
„Tak tělej!“ křikl kůň a v zápětí ho kolem těla ovázaly mohutné provazy spojené s jedním ze dvou
nárazníků vagónu.
Harry se ještě několikrát zhluboka nadechl, do jeho už tak vyčerpaného těla z boje ve vzduchu a
následném proběhnutí vlakem, vletěl nový vzduch, a teď měl v očích odhodlání jaké jen tak nepoznal,
zatnul zuby, napnul svaly a řekl si ta slova… Nikdy se nevzdáme…!
Vyskočil ze dveří vlak až málem dopadl na koleje, ale to už bleskově roztáhl svá mohutná křídla, pak
zakřičel ze všech sil a začal jimi tak silně a rychle mávat, že se až rozmazávaly jako kolibříkovi. Křičel
ze všech sil a Pegasovo tělo se naplňovalo přetěžovaným potem. Tepny mu vystouply a žíly se naduly,
jeho tělo teď trpělo jako ďas, ale Harry se nevzdával a měl v sobě ohromnou vůli.
Zarval do křídel se všech sil a všichni rázem pocítili, jak celá souprava mohutných a tunových vagónů
znovu dala do pohybu a začala dohánět lokomotivu a první vagón v dáli.
Pegas křičel ze všech sil a jeho zář uhasínala, avšak jeho vůle nepolevovala, nechtěl to vzdát a plápolal
hbitě křídly dál, za ním se napínaly mohutně provazy a silný vír vznikající za jeho křídly nadzdvihoval
kamenní a balvany kolem u kolejí. Vynakládal do křídel přímo božskou moc, po chvilce mu z křídel
začala odpadávat brka, jeho zář stále více a více ztrácela na své síle, duha za jím se stále více zkracovala,
kůň funěl ze všech sil a plápolání křídel se snižovalo.
Stále je však ještě nedohnali, Harry to věděl, už mu vypínal mozek, jak jeho tělo Pegase vynakládalo
každičkou energii do mávaní mocných a velký křídel, ze kterých odpadávalo stále více a více zpocených
peříček.
Pegasova záře uhasla po chvilce docela, stejně tak i pruh duhy za ním a on začal klesat k zemi. Oči se
mu začaly zavírat, už neměl sílu táhnout kolosální zápřah, který snad žádný kůň v historii za sebou
netáhl.
„Harry!“ křičela na něj Hermiona. „Vydrž! Ještě vydrž!“
Kůň ale přestával cítit svou přítomnost, jeho mozek doslova po částech vypovídal svou službu, svaly
ho brněly a jeho síla tahat dál ohromný náklad povolovala.
Bělostnému koni se zavřely oči a začal ztrácet pojem o směru. Začal kličkovat a znovu vyrovnávat
let, párkrát si odřel křídla o zem, několikrát už neudržel rovnováhu v letu a křídla se mu zamotala, po
chvilce už mávaní křídel dosáhlo kritické mezní hranice.
To už však vlaková souprava narazila na první vagón a studenti hned spojili vlaky dohromady kouzly.
Bílý, pohaslý a naprosto vyčerpaný Pegas zmizel v prvním vagónu, prolétl jeho stěnou a ocitl se v
uličce, v té chvíli jeho zář pohasla absolutně a on dočasně ztratil svou moc. Zasekl se nemohl se v uličce
pohybovat.
Hned na to se z bílého Pegase stal znovu černovlasý chlapec, který zůstal ležet vyčerpaně na podlaze.
Překotně oddychoval až přitom sípal, pak unaveně otočil zrak na kupé vedle sebe.
Bylo prázdné. Druhé také a třetí jak by smet. Harry se se strachem v očích zvedl na nohy, i když se
musel přidržovat prosklené stěny vlaku. Ani v jednom kupé nebyl žádný student.
Popadl ho strašlivý pocit, jediné, co věděl je, že Lestrangová mohla utéct jedině dopředu k lokomotivě
a to i s unesenými prefekty z tohoto vagónu.
Vzal poslední své síly a i když pořádně nemohl ani popadnout dech, tak se přesto vydal směrem k
předním dveřím.
Za dveřmi uviděl menší vagón s uhlím. Vylezl po žebříku nahoru a rázem se ocitl až po nohy v
uhlících. Opatrně přešel až ke konci vagónu s uhlím a naklonil se, aby viděl kabinu řidiče. Strojvedoucí
tam ležel a z boku těla mu ještě doutnal spálený kus oblečení, Lestrangová ho už dostala.
Harry přelezl na střechu lokomotivy a…
 „Já věděla, že se sem stejně dostaneš,“ řekla mu Lestrangová, která stála na kluzkém válcovitém
povrchu červené lokomotivy a opírala se o její komín.
„Kde jsou ti studenti?“ vykřikl Harry sípavým hlasem.
Belatrix se zazubila a dala ruku nad hlavu. Měla v ní malou kouli, stejnou jako tu, která obsahovala
Harryho věštbu, až na to, že v téhle byli vidět všichni zmenšení studenti z prvního vagónu, jak se v ní
neslyšně vznáší.
„Dejte mi je!“ křikl Harry a také přešel na kluzký oválný povrch červené lokomotivy, která se
nebezpečně otřásala a nakláněla.
„Nejdřív si pro ně musíš dojít,“ řekla mu s úsměvem Belatrix.
Harry vytáhl hůlku a z posledních sil se snažil udržet oči otevřené, natož pak ještě udržet rovnováhu.
„Expelliarmus!“ křikla Belatrix.
Harry byl tak unavený, že nedokázal ani přijít na jakékoliv obranné zaklínadlo a jeho hůlka hned
odletěla, jenže protivítr jí odnesl, až skončila pod koly vlaku.
„No… nevadí, i když jsem si jí chtěla nechat jako suvenýr,“ utrousila Belatrix s úsměvem. Pak se
sehnula a jako když vábí nějaké štěně na Harryho mluvila. „Ťak pojď ti můj malej Pottšíku, pojď k
mamince, ňo.“
„Drejrte… dejet… dejte mi je!“ brblal Harry, který se už nedokázal udržet při smyslech.
„Jak uboze skončí Harry Potter,“ pravila pyšně Belatrix. „Rozmetaný na cucky pod Bradavickým
expresem.“
„Djrte-ktet-Dejte… jte…“ hlaholil Harry a padl všemi čtyřmi na kluzký povrch lokomotivy, ztrácel
už vědomí o sobě samým.
„Ňo ťak pojď,“ šišlala na něj zase. „jako malej hodjněj pejšek, pojď k mamince.“
„Já vás nenávidím!“ křikl Harry z posledních sil.
Belatrix se naštvaně narovnala a mávla hůlkou, Harry vyletěl do vzduchu a praštil sebou mohutnou
silou znovu o povrch lokomotivy, jenže v tom se začal po jejím válcovité těle klouzat dolů pod kola.
Na poslední chvíli se zachytil sváru na červeném lesklém plechovém povrchu, takže visel dolů v
zurčícím větru.
„Stala se nám nehoda?“ obávala se přehnaně Belatrix. „Tak ukaž, já ti pomůžu.“
Hned na to surově šlápla na Harryho ruku a ten se rázem držel už jenom jednou. Neměl vůbec sílu na
to se udržet tu viset v tom strašlivě silném větru.
„Vidíš ten most?“ křikla na něj Belatrix, když se snažil znovu chytit oběma rukama. „Tak tam zemřeš,
ano?“ řekla mu poklidně. „Já jen abys to věděl.“
Harry se vyčerpaně a se slzami v očích ohlédl dopředu, blížili se k železničnímu mostu, který vedl
vysoko nad hornatou krajinou, ani voda tam dole nebyla, takže by dopad byl smrtivý. Uvědomil si, jaké
to je, vědět kdy zemře, vědět, že každým otočením kola lokomotivy se blíží jeho konec. A ten se blížil,
lokomotiva už dosáhla začátku mostu.
„Takže… tady se naše cesty rozcházejí, Pottere,“ řekla nakonec Lestrangová. „Budeš mi chybět
chlapče, kdybys byl tak o pár let starší a možná by ses mi i líbil,“ řekla a zamyšleně si ho prohlížela
jako na výstavě. Harry slzel a pomaličku mu klouzaly zpocené a bolavé prsty ze sváru na válcovitém
trupu.
„I když ty tvoje brýle jsou fakt ubohé,“ hlesla Belatrix. „Bože, jak já ráda zabíjím Potterovi!“ křikla
a rozmáchla se nohou.
Harry hned ucítil, jak mu jednou rukou projela příšerná bolest, do očí mu vtrhly další slzy a on se teď
díval pod sebe. Kdyby spadnul, jasně by ho rozcupovala kola lokomotivy.
Byl to konec, byl na konci svých sil, na okraji vlaku a ani nepotřeboval, aby mu stoupla i na tu druhou
ruku, věděl, že za pár vteřin se pustí, držel se stále méně a méně prsty, až už zbývaly pouze tři.
Pak se to stalo… ozval se v dáli orlí pisklavý křik a probudil Harryho k poslednímu snažení o holý
život.
„Už se k nám slétají supi!“ zažertovala Belatrix. „Co bych měla říct na závěr?“ zeptala se sama sebe.
„Jen, že ráda bych zabila i tvé rodiče…, škoda, že jsem neměla šanci zabít tu děvku Potterovou.“
Harry se na ní uslezené podíval, visel už jen silou vůle, ale zaslechl to, co řekla o jeho mámě.
„TÁHNI… DO… PEKEL!“ křikl Harry ze všech sil.
Belatrix se naštvala a neomaleně řekla: „Sbohem!“
 Hned na to hned na to dala nohu do vzduchu, aby Harrymu mohla přišlápnout poslední prsty, ale
přesně v tom okamžiku, když balancovala na jedné noze, vlak začal prudce brzdit.
Lestrangová začala křičet, neudržela rovnováhu a přepadla přes předek vlaku. Dál už bylo slyšet jen
hrozivé zvuky nekompromisně jí drtící lokomotivy.
Harry ztratil cit v ruce a to poslední, co uviděl, byla letící koule s prefekty, letěla z mostu dolů do
vody.
V tom jediném okamžiku se jeho mozek soustředil na poslední věc v životě a odrazil se od vlaku.
Přeskočil okraj mostu a začal padat do rozlehlého údolí pod mostem. Složil ruce k tělu a zrychloval
svůj pád, mířil přímo ke kouli se studenty v ní uzamčené. V očích měl poslední poslání, chytit jí a
zachránit jejich životy.
A to se také stalo, když pevně stiskl skleněnou kouli, jeho mozek nadobro vypověděl službu a oči se
mu zavřely, už se nestačil změnit v Pegase.
V té chvíli, ač se zdálo nemožné zahlédl své rodiče, jak na něj mávají a usmívají se. Harry k nim
natáhl ruku a chytil hebkou mámininu dlaň, byla hřejivá a teplá, byla živá. Ta nejhezčí představa a
zároveň ten nejhezčí dárek, jaký Harry mohl k vánocům dostat, nic jiného nepotřeboval než jen držet
se za ruku s jeho maminkou a tátou.

Kapitola 47.
Z nemocnice do žaláře
Ú nava a mdlo mu omezovaly zrak i sluch, ale čím dál víc se jeden z těchto smyslů probouzel k

životu.

Byl to sluch, alespoň se mu to při polovypnutém mozku tak zdálo, dokonce měl takový pocit, že

kdyby oči otevřel, tak by neviděl ty, které slyší mluvit. Byl to ženský pisklavý hlas a pak jeden hlas,

který Harry ze všech nejvíc nenáviděl. Ledový jak noc, smrtelný jako krev a zlý jako samotný Démon.

„Můj pane, dostala jsem ministerský post, Popletal byl vyhozen,“ řekl pisklavý ženský hlas.

„Konečně, tedy alespoň něco nám vychází, Nagini,“ řekl ledový mužský hlas.

„Můj pane, slyšela jsem ty novinky, opravdu vám Potter zabránil v únosu těch studentů?“

„Nerad o tom mluvím, i když tobě věřím ze všech nejvíc, ale teď se mi o tom mluvit nechce.“

„Dejte nám svolení a my Pottera v mžiku zabijeme,“ řekla žena odhodlaně.

„Vím, že byste se o to pokusili, ale Pottera byste nezabili, je chráněný.“

 „Ale teď není v Bradavicích a ti, co ho tam chrání, ti by nez…“

„Nejde o to, kdo ho chrání, ale co.“

Ozvala se chvíle ticha a pak se žena zeptala: „Asi vám nerozumím.“

„To proto jsem se chtěl zrodit z jeho krve, doufal jsem, že kletbu přemůžu.“

„Ale pokud ta kletba působí jen na vás, tak ho můžeme my ostatní…“

„Ta jedna ano, ta, kterou ho ochránila ta jeho drahá matinka,“ řekl muž. „Myslel jsem, že ji dokážu

překonat, protože ji mám i v sobě… on prostě neměl po mém zrodu utéct, to se nemělo stát!“ křikl muž

a ozvalo se rozčilené bouchnutí.

„Je to tak důležité?“ zeptala se žena pisklavě.

„ANO!“ křikl muž. „Nechápal jsem, jakou silou by mě mohl podle té věštby zabít…“ řekl už

uklidněným hlasem, „ale teď už vím, ta věštba konečně vyvrcholila. Vše, co v ní bylo obsažené, se před

dvěma roky odehrálo.“

„Chcete říct, že Potter má opravdu moc vás zabít?“ zeptala se žena potichu.

„Bohužel,“ řekl muž. „Chtěl jsem jeho život ukončit co nejdříve, než dospěje a bude se mi moci

postavit…“

„My jej za vás ale můžeme zabít, na nás se ta kletba nevztahuje,“ pískla žena.

„Je zde několik mocných sil,“ řekl muž zamyšleně. „Myslel jsem si, že jednu jsem porazil, ale stále

mi hrozí… a ta druhá…“

Ozvalo se ticho, které pak žena dychtivě protrhla.

„A ta druhá?“

„A ta druhá se mi vymyká,“ řekl muž ledově. „Podle zpráv mých smrtijedů tam ani sám Potter nemohl

v tom červenci proniknout… avšak ty dvě síly jsou si dosti podobné,“ přemýšlel nahlas.

„Co chcete tedy s Potterem udělat?“ protrhla žena zase dlouhé ticho.

„Rozjedeme náš plán, už to nemohu déle kvůli tomu spratkovi zdržovat…“ řekl muž a začal zase
přemýšlet. „S Potterem něco uděláme během našeho obnovování. Rozhodně to ale s ním chci tento

školní rok skončit.“

„Mám na školu tlačit, něco zakazovat, mám…“

„NE!“ zarazil ji muž. „Nic neděj, Nagini. Tebe tam nemám kvůli tomu spratkovi, cokoliv, co souvisí

s Potterem, řeš tak, jak reaguje veřejnost, rozumíš?“

„Ano, pane, ano,“ přitakala horečně.

Ozvala se zase chvíle ticha a pak žena znovu promluvila.

„Pane, a co uděláte s Červíčkem?“

Muž se jak vidno rozmýšlel a pak potichu řekl.

„Za jeho nehoráznost ho jako jediného nechám zavřeného v Azkabanu,“ řekl ledově. „Snad ho to

odnaučí té jeho proradnosti,“ dodal ještě ledově.

„Ano, pane, slyšení za okamžik začne, měla bych už jít.“

„A Nagini,“ zarazil ji ještě muž. „Nechci, aby se ta dezinformace z minulého roku opakovala, jasné?“

„Zajisté, pane.“

„Budeš se mi hlásit každý den a já ti budu dávat informace, aby se to neopakovalo.“

„Ano, zajisté, pane. A co to řízení s Potterem?“

„Jestli mě paměť nešálí, bude tam i Brumbál…“

„Ano, pane, tentokrát ho…“

„To je jedno,“ zarazil ji muž. „Po tom rozhovoru již Lexter nebude k Potterovi tak shovívavý, jen ať

si jde zpátky do té své školy. Ten spratek je tak hloupý, že ho odtamtud mohu samovolně dostat, kdy

se mi zachce.“

„A co když Lexter neposlechne?“ zeptala se žena.

„Ale poslechne, jemu záleží na životech,“ řekl s posměškem muž.

„Ale pokud půjde o Pottera, bude chránit spíše jeho než toho…“
 „O to teď nejde, pokud se tak stane, pozná, že lord Voldemort dostane svého slova… a že místo slibů

se odhodlá k činům…“

„Harry?“ protrhl někdo ticho a ze zamšelých hlasů se rázem stalo čisté prostorové slyšení, teď už se

mu opravdu zdálo, že kdyby otevřel oči, tak toho, kdo na něj mluví, uvidí.

„Harry, nerad tě ruším z rozjímání, ale musíme jít,“ ozval se znovu hlas

Harry otevřel ospalé oči a před ním se rázem objevila místnost. První, čeho si všiml, byly svítící

křišťálové koule vznášející se těsně u stropu a osvětlující jinak potemnělou citrónově zelenou místnost.

Ležel na posteli, v pokoji ležel sám, stěny byly holé, dveře řádně utěsněné a vedle Harryho postele byl

jeden noční stolek se dvěma zásuvkami, jinak v místnosti nic jiného nebylo, ještě kromě pana

Weasleyho stojícího vedle Harryho postele se závěsy.

„Dobré ráno, Harry,“ řekl pan Weasley s úsměvem.

„Dobré…“ odvětil mdle Harry a protřel si oči, na nočním stolku našel své brýle s odřenými obroučky.

„Kde to jsem?“ zeptal se, když si nandal na nos brýle.

„V nemocnici Svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy,“ řekl hned pan Weasley. „Měl by ses

obléknout.“

Pan Weasley mu ukázal na jakési teplé kalhoty a tričko ze svetrem přehozené přes jeho postel.

„Co se stalo? My někam jdeme?“ zeptal se Harry.

„Přesně tak. Teď se obleč,“ řekl pan Weasley.

Harrymu se ještě pořád chtělo spát, postel byla tak příjemně vyhřátá a vůbec se mu z ní nechtělo, ale

zvědavost ho z ní hned vytáhla. Začal se tedy převlékat do nového oblečení, které až podivně

připomínalo práci paní Weasleyové.

„Co se stalo? Co je tohle za místnost?“ zeptal se hned Harry, když si ze sebe za záclonou postele

shazoval erární oblečení nemocnice.

 „Tohle je karanténní pokoj,“ řekl hned pan Weasley. „Používá se, když má někdo nějakou

nebezpečnou nákazu, a protože ty jsi teď zločinec, tak ten pokoj využili jako tvůj osobní. Před dveřmi

jsou strážní, kteří nás budou doprovázet.“

To Harrymu úplně rozsvítilo hlavu a hned si uvědomil situaci.

„Co se stalo s Hermionou a Ronem, jsou studenti v pořádku?“ chrlil ze sebe jako přívalová vlna

Tsunami.

„Klid, Harry, všechno je v pořádku,“ oznámil mu pan Weasley. „Potom, co Lexter zatáhl za

záchrannou brzdu, se na vlak vyrojily celé zástupy bystrozorů s ochrankou, vlak byl okamžitě

zabezpečen, stejně tak jako studenti.“

„Jsou v pořádku?“ ptal se dál Harry.

„Někteří byli poraněni, vlastně docela hodně jich bylo poraněných, ale to se hned spravilo. Bylo štěstí,

že se tam objevil Fawkes a vynesl tě nahoru k vlaku ještě dřív, než jsi tou šílenou rychlostí narazil

hlavou o zem.“

„On tam byl Fawkes?“ divil se Harry.

„Však ho znáš, lišku jednu podšitou, objeví se, kdekoliv se mu zachce, a zase zmizí. Ale potom, co tě

vytáhl ven, jsi byl zase na pokraji smrti, doktoři řekli, žes byl vyčerpán zcela na sto procent.“

„Zkuste si zapřáhnout za sebe asi desítku obrovských tunových vagónů,“ pousmál se Harry a pan

Weasley také. „A co prefekti?“ vyhrkl zase Harry.

„Harry, už jsem ti říkal, že jsou všichni v pořádku,“ podotkl pan Weasley. „Ale co jsem ti neřekl…

jsou v pořádku jen díky tobě.“

„Jak to?“ divil se Harry. „Vždyť vlak zachránili bystrozoři a…“

„Ne, to ne,“ zarazil ho pan Weasley. „Kdyby jste tam nepřiletěli včas, tak by smrtijedi stačili unést

nejméně polovinu studentů.“

Harry se pousmál a hned dodal: „Ale já jsem nebyl sám, Hermiona a Ron mi pomáhali.“
 „Musím uznat, že má žena se musela celý den rozmýšlet, jestli má Rona potrestat, nebo ho pochválit…

ale nebýt toho tvého bájného proběhnutí vlakem… tak nevím, jak by to dopadlo.“

„Stejně mi to není nic platné,“ uvědomil si Harry, když si navlékal poslední kusy oblečení. „Vždyť

jsem stejně tak i tak vězeň, půjdu do vězení, ať se to někomu líbí nebo ne.“

„Právě proto teď jedeme na ministerstvo, Brumbál za tebe podal odvolání na výsledek minulého

trestního řízení, chtějí u soudu použít tu zmanipulovanou vzpomínku a navíc Ron včera prý objevil

něco, kvůli čemu málem radostí skočil z okna školy.“

„A co?“ zeptal se se zájmem Harry.

„To se dozvíš, prý mají docela skálopevnou obhajobu a navíc už jsi nepodepisoval žádné papíry,“

dodal pan Weasley s úsměvem.

„Přísahám, že už nic nebudu podepisovat, aniž bych si to přečetl,“ řekl Harry a vyšel z pod záclony

už převlečený.

„To bych ti doporučoval, stejně tak jako bys neměl věřit ničemu, co samo myslí, pokud neuvidíš, kde

to má mozek,“ pravil pan Weasley a šel ke dveřím.

„To si pořád ještě pamatuju,“ odvětil Harry.

Vyšli ven z místnosti a ocitli se na jakési chodbě, která byla stejně jako místnost předtím osvětlována

vznášejícími se křišťálovými koulemi u stropu.

Za dveřmi čekali dva ramenatí kouzelníci, Harry v nich hned poznal ty, které k němu přidělili, když

ho odváděli ze soudní síně číslo deset, pohled na ně ho hned přibil zase do hrozivé skutečnosti

nadcházejícího řízení, o kterém se dozvěděl tak náhle, že ani nemá čas panikařit z myšlenky na to, co

se stane, když ho znovu odsoudí.

Pan Weasley ho však držel za sebou a na dva strážné, které je stále doprovázeli, koukal skrz prsty.

Stále naráželi na pihovaté, puntíkaté, pochroumané a popálené čaroděje, kteří chodili z jedněch dveří

do druhých. Kolem nich se motali léčitelé v citrónově zelených kombinézách.

 Když došli ke schodišti, začali narážet na rozmanitější případy zranění, než byly ty na druhém patře

v infekčním oddělení. Na Harryho všichni koukali rozličnými pohledy, byl za to rád, je lepší, když

člověk neví, co si o něm má myslet, než aby ho všichni milovali nebo zase nenáviděli.

V přízemí došli k Letaxovým krbům naproti vstupu do nemocnice, stále kolem nich pobíhali léčitelé

s poznámkami a lejstry, poranění kouzelníci a čarodějky, dokonce tam jeden ubožák měl zakouslého

vzteklého psa do nohy, který ne a ne pustit. Spousty lidí měly otlačeniny od různých dalších zvířat

včetně fleku od veliké drápovité nohy. Někteří se přinesli v několika částech, někteří zase nějakou tu

část doma zapomněli.

Harrymu už poprvé tenhle pohled naháněl husí kůži, takže se nezdráhal pospíchat k Letaxovým

krbům.

Vzal do ruky prášek ze zaprášené nádobky pověšené na stěně vedle krbu a vhodil ho do něj. Hned

nato tam vlezl a podle pokynů pana Weasleyho řekl: „Ministerstvo kouzel.“

Jako vždycky se začal točit jako splašená káča, všechno kolem bylo rozmazané a Harry už instinktivně

srovnal ruce u těla, aby se nebouchl. Také už se na to ani nedíval, poslední dobou zjistil, že když se

během cestování dívá na nekonečně se míhající šmouhy světla a krbů, zvedá se mu žaludek.

Pak ale ucítil, jak přistál v jiné místnosti, kde bylo snad ještě více lidí.

Když vyšel z krbu, ocitl se ve velice dlouhé a přepychově zařízené hale s podlahou pokrytou tmavými

naleštěnými dřevěnými deskami. Strop byl v barvě paví modři, na něm ale byly zvláštní třpytící se zlaté

symboly, které se pořád měnily a pohybovaly jako na obrovské nebeské informační tabuli, stěny po

stranách byly obloženy naleštěným tmavým dřevem. V polovině byla fontána, na tu si Harry moc dobře

vzpomínal, její vybledlá a oprýskaná jmenovka hlásala: Veškerý výtěžek z fontány kouzelnických bratří

je určen nemocnici svatého Munga pro kouzelné choroby a úrazy. Uprostřed kulatého bazénku stálo

zlaté sousoší v nadživotní velikosti, největší socha byl ušlechtilý kouzelník ukazující hůlkou směrem

vzhůru. Dále tam byla krásná čarodějka, zbožně na ně hledící kentaur, skřet a domácí skřítek. Z konce
hůlek, hrotu luku kentaura, špičky skřetova klobouku, z uší domácího skřítka se valily proudy třpytivé

vody.

Ale to už se za Harryho zády objevil celý tříčlenný doprovod najednou, nikdo z nich zřejmě nechtěl

za Harrym být poslední.

Téměř v té samé chvíli se vedle fontány přihnal asi další tucet hlídačů a smrtelně vážně na Harryho

mířili svými hůlkami.

„Budeme pokračovat, Harry,“ řekl pan Weasley a vzal ho za rameno. „Těchhle tupců si nevšímej,

mají místo mozku hlávku květáku.“

Všichni kouzelníci teď na pana Weasleyho naštvaně pohlédli, Harry ale pochytil, že jeden se pousmál,

byl to Kingsley Pastorek, který na Harryho skrytě mrkl.

To už ho ale celá eskorta doprovázela jako nějakého nanejvýš nebezpečného vězně ke zlaté bráně a

pak k výtahům. Nechtěli mu připínat žádné cedulky, žádné papírování, nic. Hned ho doslova šoupli do

výtahu a ať se to Harrymu líbilo nebo ne, celá eskorta se do výtahu vmáčkla, až se ozývalo skřípění

zlatých mříží, ale to už klesali dolů do devátého patra.

Harry stále cítil ruku pana Weasleyho, jak se přesvědčuje, že je v pořádku, to mu také v takovém

zástupu lidí dodávalo alespoň trochu jistoty. Musel si ale zároveň přiznat, že teď už všichni ví o jeho

transformaci v Pegase a že kdyby chtěl a proměnil se v něho, zcela jistě by vyhrál, protože se od něj

všechna kouzla, i ta nejmocnější, odrážejí, ovšem nač si způsobovat další problémy. Alespoň ví, jak

utéct strážím, které ho budou odvádět do Azkabanu, nebo teď už jiného vězení.

„Tak černě bych to neviděl,“ ozval se šeptavý hlas vedle Harryho, přimáčklého na stěnu výtahu.

Byl to Lexter, i on byl ve výtahu, teď na něj nenápadně hleděl, vedle sebe měl Pastorka a povídali si

spolu.

‚Víte, že mi je docela jedno, jestli vyhraju?‘ řekl si Harry v duchu, moc dobře věděl, že ho Lexter

uslyší. ‚Hlavně, že jsou Ron a Hermiona v pořádku.‘

 „A nechtěl bys být s nimi?“ zeptal se potichu Lexter, Harry zjistil, že kdyby se na ně díval některý z

eskorty, myslel by si, že Lexter mluví s Pastorkem.

‚Chtěl, ale poslední dobou jsem se naučil, že nemám doufat v dobrý konec,‘ řekl Harry v duchu.

„Uvidíme,“ zakončil to Lexter, když se dveře výtahu otevřely.

„Odbor záhad, skladiště nebezpečných zaklínadel, soudní síň číslo deset a další tajné komnaty,“ řekl

zase automatický hlas výtahu.

Zase ho zatáhlo za hábit několik lidí, avšak nejvíc ze všech pan Weasley, který si stále nad Harrym

udržoval kontrolu a odstup od ostatní eskorty.

Prošli studenou a temnou chodbou s těmi osudnými dveřmi na konci, vedoucími do Odboru záhad,

otočili se doleva a sešli po schodech dolů. Rozléhání kroků se odráželo od stěn, jak celá Harryho eskorta

podezíravě šla za dvojicí Harry a pan Weasley.

Došli další chodbou až ke dveřím s číslem deset, nejšpinavějším a nejzašlejším dveřím v devátém

patře s masivním kovovým zámkem.

„Takže Harry, až odsud půjdeš jako svobodný, bude tě tu čekat Letax do Bradavic,“ řekl pan Weasley

s úsměvem.

„Nebyl bych si tak jistý,“ pronesl zachmuřeně Harry, kterému zase tmavé prostory tohoto chladného

sklepa naháněly husí kůži.

„Jděte,“ ozvalo se od jednoho kouzelníka z doprovodu.

„No jo, vždyť už jde,“ cekl na něj naštvaně pan Weasley.

V tu chvíli kolem prošel Lexter a otevřel dveře soudní síně, zašel dovnitř bez povšimnutí Harryho a

nechal dveře otevřené.

„Takže…“ řekl pan Weasley, „jako vždycky… hodně štěstí a tentokrát už se nedej.“

„Budu se snažit,“ hlesl Harry, který právě zahlédl v otevřených dveřích soudní síň a zjistil, že má

znovu plně zaplněná sedadla.

 Zhluboka se nadechl a vstoupil dovnitř, hned za sebou zavřel dveře a šum v místnosti se utišil, jako

kdyby přišel sám soudce.

Bylo to, jak si představoval skrz pootevřené dveře, stěny soudní síně číslo deset z tmavého kamene

měly po stranách stupňovitě se zvedající řady sedadel, které byly přeplněné až k prasknutí kouzelníky

a čarodějkami, stojících diváků bylo o poznání více, takže si někteří navzájem i zacláněli. Místnost zase

osvětlovaly mihotavě blikající pochodně, které jako vždy naháněly v tomto sklepení strašidelnou

atmosféru. Čtvrtina kouzelníků na sobě měla fialově modré hábity s velkým stříbrným S na levé klopě,

ti představovali členy Starostolce.

„Odsouzený nechť se posadí,“ ozval se mladý hlas z nejvyšší řady sedadel v čele síně. To, co Harryho

nepřekvapilo, bylo, že to byl Percy, který zase dělal zastupujícího soudce. Ale na Popletalově místě

neseděl nikdo jiný než Dolores Umbridgeová, která se na Harryho až nezvykle mile usmívala.

Při pohledu na celou soudní síň Harry znovu pocítil nevolnost, kterou zažil například v okamžiku,

když se vznášel před sta tisíci diváky na famfrpálovém zápase, znovu cítil slabost v nohou a znovu by

se nejraději někam schoval, pohledy ostatních diváků na něm nepřestávaly viset, takže moc klidu se mu

nedostávalo.

Vedle nepohodlného okovaného dřevěného křesla s řetězy seděli na svých vlastních pohodlných

židlích vedle sebe Brumbál a Lexter a zarytě se o něčem bavili.

Harry zaslechl výzvu Percyho a popošel až ke křeslu, postavil se vedle Brumbála, který se na něj

pousmál a řekl: „Ahoj Harry, posaď se.“

Harry ale pocítil okamžitě tu hroznou vlnu nenávisti, ovšem už byl v Nitroobraně natolik vycvičený,

že s pohledem uhnul rychle pryč. Věděl, že skrz něho je cítit Voldemort, který Brumbála k smrti

nenávidí, jenže i sám Harry k Brumbálovi moc s láskou nevzhlíží.

„Jelikož je i odsouzený zde přítomen, nevidím důvod, proč bychom nemohli začít,“ ozval se Percy a

z jeho tónu bylo znát, že je skrytě velice nervózní. Harry tušil, že je to proto, že zastupuje Brumbála v
jeho funkci.

„Takže… je obžaloba připrav…?“ zeptal se Percy.

Ehm, Ehm, ozvalo se.

„Prosím, nechme formálního začátku a pokročme rovnou k věci,“ zarazila Percyho Umbridgeová.

„Obžaloba si nepřipravila žádný svůj program, proto dávám svolení, aby obhajoba mohla začít okamžitě

se svým.“

„Děkuji, paní ministryně,“ řekl Brumbál a zadíval se po přítomných. „Jistě si všichni pamatujete na

okázalý výstup bývalého ministra kouzel Korneliuse Popletala, jak nařkl a dokonce i odsoudil Harryho

Pottera k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském zařízení. Vznesl jsem…“

„Promiňte, že vás přerušuji, Albusi,“ řekla Amélie Bonesová sedící vedle bachraté a usmívající se

Umbridgeové. „Ale vznesl jste odvolání na minulý výsledek trestního řízení konaného osmnáctého

prosince devatenáct set devadesát šest, nebylo by zapotřebí alespoň mít potvrzení od vašeho klienta, že

s odvoláním souhlasí ?“

„Souhlasím,“ vyhrkl hned Harry.

Amélie se zakrytě pousmála na Brumbála a přenechala mu slovo.

„Takže, pokud nám má drahá přítelkyně Amélie dovolí, bychom pokračovali,“ oplatil jí Brumbál

úsměv. „Pokud, jak již paní ministryně kouzel řekla, chcete vynechat formality, tak jen zopakuji, že

Harry James Potter byl odsouzen za vraždu Alfonse Winchestera Odkouřila, vraždu Viktora Kruma…“

„Jak jsem řekla, tohle můžete přeskočit,“ řekla Umbridgeová, „přejděte prosím ke své obhajobě.

Percy těkal očima z Umbridgeové na Brumbála a Bonesovou, něco mu říkalo, že je tady krapet

přehlížen.

„V tom případě přejdeme k jednotlivým důkazům minulého slyšení konaného… ano já vím, žádné

formality,“ opravil se Brumbál a zřejmě mu nevadilo formality přehlížet. „Zkrátka jako první svědek

předstoupil Draco Malfoy, který podal naprosto zkreslený obraz o chování Harryho, máme celou kolej
studentů, kteří tady odpřísáhnou Harryho dobré chování a kamarádství…“

„Obžaloba to bere v potas, pokračujte dál, aniž byste je předvolával,“ řekla Umbridgeová.

Harry úplně valil oči, nemohl uvěřit, že Umbridgeová je ministrem kouzel. Také její činy... Ale jak

to tak vypadalo, obecenstvo si pokaždé, když slyšení takovýmto způsobem urychlila, oddechlo, jako

kdyby byli z věčných formalit znudění, a navíc jimi vždy proletěla vlna vzrušení.

„Takže toto ke svědectví Draca Malfoye,“ řekl Brumbál. „Dále tu byl pracovník školy pan Argus

Filch, který měl stejně jako Ronald Weasley vidět Harryho, jak zabíjí Alfonse Odkouřila. Na to zde

mám svého kolegu pana Lexe Lextera, prosím o to, aby byl…“

„To je celé jméno?“ vyhrkl soudní zapisovatel, jako by do něj někdo kopl.

Brumbál se zarazil, zamyšleně pohlédl na Lextera, pak na Harryho, který okamžitě svůj pohled stočil.

Brumbál se pak znovu otočil k zapisovateli a řekl: „To teď není důležité, mimochodem - není slušné

skákat do řeči.“

Zapisovatel s dlouhým nosem vykulil oči a začal zbrkle kývat hlavou. „Pardon, pardon, moc se

omlouvám.“

„To nic, nyní bych rád předvolal Lexe Lextera jako prvního svědka,“ řekl Brumbál.

Lexter se zhluboka nadechl a přešel k soudnímu zřízenci, který mu podal hůlku.

„Prosím, přísahejte na Gracius,“ řekl zřízenec.

Lexter ostře pohlédl do nitra hůlky a naprosto soustředěně řekl: „Gracius.“

Nastala chvíle ticha, Percy už se nakláněl přes židli, aby viděl, ale to už hůlka jasně zlatě zazářila.

„Děkuji,“ hlesl zřízenec, ale byl zároveň zmatený, Harry si domyslel, že tak dlouho to té hůlce asi

nikdy netrvalo.

„Takže, pane Lextere,“ začal Brumbál, spojil konečky prstů a s mírným úsměvem na Lextera mluvil.

„jste takzvaný telepat nebo-li člověk, který dokáže vycítit myšlení vnímavé vrstvy lidské mysli?“

„Ano,“ odpověděl Lexter naprosto klidným a rozvážným hlasem.

 Zřízenec držel svou zlatou hůlku až nápadně vysoko, protože se připravoval, že bude Lexter lhát a

hůlka zasvítí.

„Nyní se, prosím, všichni soustřeďte,“ pobídl Brumbál všechny přítomné moudrým hlasem. „Jak

všichni víme, telepaté se dokáží dostat až k vašim vzpomínkám, pokud jim je samovolně nabídnete, to

se také stalo v případě Ronalda Weasleyho za mé přítomnosti a za přítomnosti všech členů Starostolce

a zde přítomný pan svědek hned zjistil skutečnost, že vzpomínka na okamžik, kdy si odsouzený podává

ruku s Voldemortem…“ v síni to hlasitě zašumělo při vyslovení toho jména, „byla zcela úmyslně

pozměněna a zmanipulována…“

„Jinými slovy jsou svědkové,“ ozvala se Umbridgeová, „kteří podstoupili vyjmutí myšlenek,

nevěrohodní a jejich výpovědi byly vyškrtnuty ze zápisu onoho trestního řízení.“

Harry vykulil oči na Umbridgeovou ještě víc, už jenom z důvodu, že se ho zastává a taky že ho

nesvírají bolestné řetězy u křesla.

„Pane svědku, je tato skutečnost se vzpomínkami pravdivá?“ zeptal se Brumbál.

Lexter se pekelně soustředil a naprosto vyrovnaným tónem řekl: „Ano.“

Všichni v síni teď poulili oči na zřízence, jehož hůlka stále zůstávala zhaslá.

„To znamená, že tímto se vylučuje i to svědectví o vraždě Alfonse Odkouřila,“ řekl Brumbál. „Nyní

přistupujeme k dalšími bodu obžaloby, jednalo se o nahrávku hlasu Harryho Pottera, jak se doznává k

vraždám… ovšem pan ministr kouzel se zapomněl zmínit, že byla pořízená, když tady tento chlapec po

těžkých zkušenostech s bojí s obrovitou sépii… spal zde na ministerstvu.“

Celé obecenstvo teď vzrušeně šumělo a šuškalo si, jak Brumbál vyvrací jedno Popletalovo tvrzení za

druhým.

„Jak jistě všichni víte, ze spaní člověk může říkat cokoliv, dvě vzpomínky se spojí v jedno a pomíchají

se… tím se klidně může stát, že tady Harry prožíval noční můru, ve které viděl sebe sama vraždit.“

Harrymu to připadalo až nějak moc přitažené za vlasy, sice mu to lichotilo, ale Brumbál to vážně
přeháněl. Vždyť on opravdu Odkouřila zabil, sice v tu chvíli své tělo neovládal, ale byl to on.

„Obžaloba tedy stahuje i důkaz s nahrávkou hlasu Harryho Pottera,“ ozvala se klidně Umbridgeová.

Percy stále chtěl něco říct nebo se alespoň ozvat, ale ani jeden z přítomných ho nenechal.

„Pan Kornelius Popletal poté provedl zdlouhavou a poutavou řeč, kde Harryho obviňoval ze

spojenectví s Voldemortem…“ zase se všichni lekli toho jména, „z vražd, které spáchal, a z jiných

podlostí. Jeho velice zajímavá řeč byla podle mého názoru velice přehnaná a připadalo mi, že pan

ministr snad chce Harryho obvinit i z vraždy svých vlastních rodičů. Co se týče Siriuse Blacka, byl jsem

jeho blízkým přítelem od té doby, co se dostal z Azkabanského vězení…“ všichni diváci teď začali

čiperně zapisovat a šuškat si. „Po celou dobu napomáhal dobru a skutečnost, že Peter Pettigrew stále

ještě žije, dokazuje výpověď očitých svědků, kterých rozhodně bylo více než těch, kteří viděli vraždu

Alfonse Odkouřila.

V neposlední řadě pak pan žalobce předložil svědeckou výpověď o tom, že se Harry ústně přiznával

svým kamarádům k vraždě Viktora Kruma.“

Brumbál se důležitě odmlčel a pohlédl po všech přítomných.

„Nepopírám, že to řekl a že přiznal, že zabil Viktora Kruma, ovšem to, že si to myslí samotný Harry,

není vůbec důležité,“ řekl Brumbál obecenstvu, které se zase začalo spolu bavit. Někdo stále utíkal a

přibíhal dovnitř, jako kdyby šlo o prezidentský projev. „Ovšem skutečnost je taková, že Harry byl ze

strany Voldemorta vysilován, v neposlední řadě mu pak poslal i dopis, ve kterém mu vyhrožuje smrtí

jeho přátel… Viktor Krum byl jedním z přátel Harryho Pottera a on si myslel, že jeho vinou zemřel.“

Celá síň se teď horečně burcovala hlasy a povídáním, nyní už většina lidí svorně přikyvovala v

Harryho nevinu, pro Harryho samotného to byl přímo úžasný pocit.

„Byla zde také řečena skutečnost, že Harryho hůlka byla přezkoušena, ovšem nikdo nemohl zaručit,

že mu ji někdo během toho osudného zápasu nesebral z kapsy, nevykouzlil znamení zla, které vzápětí

zrušil, a hůlku vrátil zpátky Harrymu do kapsy. Pokud někdo nevěří tomuto tvrzení,“ pokračoval
Brumbál, „dokáže to skutečnost, že oba dva přátelé, kterým ten večer Harry tvrdil, že Viktora Kruma

zabil, s ním znovu skálopevně kamarádí a že dokonce hledají záminky pro Harryho obhajobu.“

Povídání diváků doslova překřikovalo Brumbála, někdo se usmíval, někdo kroutil hlavou nad tím, jak

si mohli myslet, že je vinen.

„Jeden z nich pak našel důkaz, který už jednoznačně vyvrací veškerá tvrzení sta tisíců diváků o

Harryho vině,“ řekl Brumbál a pokynul ke dveřím.

Ty se vzápětí otevřely a dovnitř vběhl radostně Ron. Jakmile ale uviděl masy obecenstva na řadách

sedadel, hned na ně jako minule vykulil oči.

Samozřejmě nekoukal na cestu a rozplácl se jak dlouhý tak široký na kamenné podlaze.

V síni se strhl smích, Harry se pousmál a koukal, jak Ron nadává na podlahu a ještě teď si oprašuje

své kalhoty. Brumbál se také dobrácky pousmál a přišel k Ronovi pomoct mu na nohy.

„Sami vidíte,“ pravil Brumbál a vedl Rona doprostřed místnosti, „jak je Ronald Weasley celý

nedočkavý, aby svému kamarádovi pomohl.“

Když smích v síni ustal a všichni se zase uklidnili, podal Ron Brumbálovi něco do ruky.

Brumbál to zvedl do výšky a všem ukazoval malou věcičku ve své ruce.

Harrymu spadl kámen ze srdce, byl to všechnohled, kterým se dívali na zápas v Bulharsku.

„V tomto všechnohledu je zaznamenáno… jak už se ostatně všichni členové Starostolce mohli

přesvědčit, jak kouzlo, které usmrtilo Viktora Kruma, jasně a zřetelně vychází z úplně jiné strany než

od Harryho. Prosím, vezměte v úvahu, že sice je všechnohled jenom malá primitivní věcička, ale nedá

se oklamat.“

Ron se otočil a uculil se na Harryho, ten mu úsměv oplatil a hned byl jistější, rozhodně to byl lepší

pohled než ten, kterým na něj tady v té síni hleděl minule.

„Tímto obhajoba končí svůj program,“ řekl Brumbál a zatímco Ron odešel, společně s Lexterem si

sedli pohodlně vedle Harryho a usmívali se na členy Starostolce.

 Hned nato povstala Umbridgeová a celé síni začala vykládat.

„Jistě jste si všimli mých reakcí v tomto slyšení, to proto, že jsem už byla seznámena se všemi aspekty

obhajoby a jako rozumnému člověku mi došlo, že celá teorie bývalého ministra kouzel je založená na

dohadech a spekulacích, navíc na vážných obviněních, které nemohl a nedokázal podložit důkazy, proto

jsem dnes zastala stanovisko, že zde přítomný Harry James Potter se nedopustil žádných takovýchto

činů…“

Všichni v síni se teď začali bouřlivě bavit a vybíhat ven, Harry se po dlouhé době zasmál a obrátil se

na své dva společníky, kteří se spolu o něčem bavili.

„… ovšem doporučuji radě Starostolce,“ pokračovala dál Umbridgeová, „aby byl Harrymu Potterovi

přidělen další tělesný strážce, který by hlídal jeho… i samotné okolí před ním, jak si mnoho lidí myslí,

že je zapotřebí,“ řekla Umbridgeová pochybovačným tónem.

To Harryho příliš nenadchlo, ale nemohl uvěřit chování Umbridgeové, kdyby teď zapomněl na

všechno, co mu udělala, tak by tu bachratou babu snad považoval za svou hodnou tetičku.

„Dále doporučuji, aby byl ve škole navštíven psychiokouzelníkem, který by zkontroloval jeho

současný duševní stav a dal nám konečně opravdovou zprávu a té jeho… takzvané nebezpečnosti,“

řekla Umbridgeová.

Všichni se teď pohledy otočili na Percyho, který si už zmoženě pohrával s brkem a vzdal veškeré

snažení na to zaplést se do řízení. Když ale pochytil pohledy všech, rázem doslova vyšlehl na nohy a

vyhrkl.

„Souhlasím s ministryní kouzel!“ Pak si ale uvědomil, že musí vypadat hloupě, a začal. „Myslím, že

ani nepotřebuji zeptat se členů Starostolce na jejich názor,“ řekl takovým svérázným tónem a pohlédl

na vážné obličeje členů. Hned mu sklapl úsměv a povytáhl na ně tázavě obočí. Všichni členové současně

zakroutili hlavou.

Percy se obrátil na Harryho, v jeho očích byl stejný pohled, jakým Voldemort koukal na Lextera v
Azkabanu.

„Ovšem jako zastupující Nejvyššího divotvorce Starostolce navrhuji, aby doporučení paní

Umbridgeové byla vyslyšena,“ řekl Percy a otočil se zase na členy Starostolce.

Ti mu po chvilce dohadování souhlasně přikývli.

„Dobrá, v tom případě navrhuji někoho, kdo by tuto roli vzal,“ řekl Percy a začal přejíždět pohledem

po síni.

„Mohu navrhovat Lexe Lextera?“ ozvala se Umbridgeová a pousmála se na Lextera.

„Ano, jistě,“ přisvědčil hned Percy a pohlédl na Lextera. „Co vy na to?“

Harry úplně ve skrytu nitra jásal nadšením, nikoho jiného by si na tu úlohu nemohl přát, bylo to jako

splněný sen, Lexter mu spoustu věcí odpustí.

„To neberu,“ řekl Lexter a nasupeně hleděl na Umbridgeovou.

Bylo to, jako kdyby Harrymu někdo ubalil dvě facky na obě tváře najednou. Lexter nechce? Proč? To

není možné, tohle není Lexter, to není možné.

„Dobrá, v tom případě na to bude někdo přidělen později,“ řekla Umbridgeová.

„Souhlasím,“ ozval se Percy a rozhlédl se po celé síni. Zatvářil se, jako kdyby musel říct něco, co se

mu nanejvýš příčí. „Slyšení je u konce, veškerá obvinění na Harryho Jamese Pottera se ruší s

přihlédnutím na mé návrhy.“

Hned nato Brumbál vstal a šel si popovídat se členy Starostolce, Brumbál ale byl Harrymu ukradený,

toho teď zajímal hlavně Lexter, stal se z něho jeden z jeho nejlepších přátel, tak co to má znamenat?

Lexter vstal a vykračoval k východu. Harry na nic nečekal a vyběhl za ním. Dohnal ho až v potemnělé

chodbě, kde ho vždycky zanechával pan Weasley, když šel na slyšení. Ten tu očividně nebyl, nejspíš

doprovodil Rona domů.

Harry se hnal hned za Lexterem, který podle jeho kroků na něj neměl náladu.

„Pane profesore!“ křičel Harry na Lextera, který ho musel jasně slyšet, ale stále šel dál.
 „Pane profesore! Počkejte!“ hulákal dál Harry, až Lextera konečně těsně u schodů dohnal.

„Pane profesore, proč jste to nevzal?“ zajíkal se Harry udýchaně. „Proč jste nesouhlasil s tím

hlídáním?“

Lexter na něho vážně hleděl a pak hořkým tónem řekl.

„Harry, budeme se muset přestat scházet,“ řekl mu. „Taktéž tě musím poprosit, abys mě už nebral za

přítele.“

Harry vykulil překvapeně oči a nezmohl se na slovo.

„O čem to plácáte?“ zeptal se ho nevěřícně.

„Slyšel jsi snad jasně, ne?“ okřikl ho Lexter, až se Harry lekl. „Od teď jsme pouze profesor a student…

jestli se za mnou budeš pokoušet chodit, nabalím ti tolik školních trestů, že se z toho nevzpamatuješ.“

S těmito slovy se otočil a vykračoval po schodech nahoru. Harry na něj vyděšeně koukal, nebyl

vystrašený z toho, jak na něj křičel, ale z té jeho reakce, vždyť mu přece na tom vlaku zachránil život,

tak proč se s ním teď nebaví?

Naštval se a začal vybíhat schody za Lexterem, měl v plánu mu říct, co si o něm myslí, když vtom na

něj narazil nahoře u schodů.

Stál tam a v ruce pevně držel hůlku, mířil někam do dveří… dveří do Odboru záhad, uvědomil si

Harry a vyběhl poslední schody jako sprinter.

„Harry, jdi pryč,“ upozornil ho Lexter.

„Co se děje?“ zeptal se Harry, ale vtom ztuhnul.

Ze dveří Odboru záhad a kolem Lextera prošli Lucius Malfoy, Rudolfus Lestrange, Walden Macnair

a Antonín Dolohov. Všichni kolem něho procházeli jako kolem domácího skřítka a usmívali se na něj.

Všichni ozbrojení hůlkou a Malfoy držel v ruce jakousi těžce okovanou skříňku.

„Vida vida, sám Lexter,“ řekl Malfoy a zastavil se i s celou svou bandou u výtahu. Hleděli na Lextera

s pohledy plnými ledových úsměvů.

 „To je Potter!“ křikl Rudolfus a zuřivě vyrazil směrem k Harrymu.

„STŮJ!“ křikl Malfoy na celé kolo, až Harrymu nadskočilo srdce, byl docela nejistý, hůlku neměl,

jediné, co tu měl na obranu, byl Lexter, který mu naposledy jenom vyhrožoval.“

„ON JI ZABIL!“ křikl na Malfoye Rudolfus.

„Ani se nebudeš stačit divit, co pán zla udělá s tebou, když neuposlechneš jeho rozkazy,“ řekl mu

ledově Malfoy a hleděl mu zpříma do očí.

„Vemte si, co jste chtěli, a běžte,“ řekl Lexter a krajně se ovládal, aby po nich neskočil s hůlkou plnou

zaklínadel.

„Proč na nás nezaútočíš, Lexi?“ pošťuchoval ho Malfoy.

„Nechceš nám ukázat znovu ten trik s drakem?“ zeptal se ho s úsměvem Dolohov.

„Protentokrát vám nic neudělám…“ řekl Lexter a tiskl vzteky pěsti, „ale věřte, že jednou přijde chvíle,

kdy budete všichni prosit o to, abyste se mi mohli omluvit.“

„Takže přece jenom v tobě trochu té zlé krve je,“ pousmál se Malfoy. „Pamatuju si tě ze školy, i když

jsme nechodili do stejného ročníku. Čistá krev se nezapře.“

„Jděte už,“ procedil Lexter skrz zuby.

„No tak, Lextere, zaútoč na nás,“ řekl Dolohov a dal ruce do vzduchu, takže se nemohl bránit.

„Na co čekáte?“ vyhrkl Harry.

Lexter zkřivil bolestně obličej, bylo vidět, jak se mocně přemáhá, jak v něm něco silnějšího dusí jeho

srdceryvnou nenávist vůči smrtijedům.

„Jestli se Harryho někdy jen dotknete prstem,“ začal pomalu Lexter přemáhavě vykládat, „tak vám

zaručuji, že ten drak je jen maličkost z toho, co vám provedu.“

„Srabe,“ uchechtl se Dolohov. „Ten váš fotříček si to stejně zasloužil, co myslíš?“

Lexter doslova drtil rukou svou hůlku, hned nato zavřel oči a zhluboka se nadechl, o poznání mu to

pomohlo.
 Jenže vtom jeho ruka vystřelila jako blesk a než stačil kdokoliv něco zaznamenat, vyrostl

Dolohovovi na hlavě kohoutí hřebínek.

„A teď už padejte!“ řekl Lexter, postavil se před Harryho a zlostně na ně koukal.

„To tvé postavení se nám moc nelíbí,“ řekl s úsměvem Malfoy a koukal na Harryho za Lexterovými

zády, zatímco si naštvaný Dolohov odčarovával hlavu.

„Dost řečí, jde sem Brumbál, tak urychleně zmizte,“ řekl Lexter.

Harrymu tím znovu vyrazil dech, on je proti Brumbálovi? A za okamžik opravdu byly slyšet hlasy

přibližujícího se davu lidí.

Všichni smrtijedi se otočili a zalezli do výtahu.

„Nezapomeň na to své postavení, Lexi,“ řekl Malfoy a výtah se v tu ránu dal do pohybu.

„Co to mělo znamenat?“ vykřikl hned Harry a zlostně na Lextera hleděl.

„Budeš se ke mně chovat jako k pravoplatnému učiteli,“ řekl Lexter, ale tónem, ve kterém jasně hrál

svou přísnost. „Tyhle řeči si na mě nemáš co dovolovat, je ti to jasné?“

„Je mi jedno, jaké postavení v tomhle všem zastáváte, ale spolčovat se se smrtijedy přece nejde!“

křičel Harry, ale to už se po schodech nahoru valil zástup lidí.

„To je mé poslední varování předtím, než ti ubalím školní trest,“ řekl Lexter, vrazil s Harrym do

výtahu a nechal ho odjet nahoru.

Harry teď byl ve výtahu sám a rázoval zmateně z jednoho kouta k druhému, stále mu hlavou vrtalo to

Lexterovo chování, že by mu Voldemort také poslal dopis? Ale přece není tak naivní, aby naletěl, když

už dávno všichni tenhle Voldemortův trik prokoukli.

Zaslechl už spoustu řečí o Lexterovi a žádné z nich mu nedávaly smysl - až na ty, které slyšel od něho

samotného. Také se mu zdálo, že než ho pan Weasley probudil, slyšel nějaké hlasy, ale za boha si

nemohl vzpomenout, o čem spolu mluvily.

Když dorazil do vstupní haly, hned narazil na pana Weasleyho a Rona, kteří na něj u východu z výtahů
čekali.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se radostně Ron.

„Děkuju,“ řekl Harry a uculil se na oba dva. „Neprojeli tady náhodou tímhle výtahem nahoru před

chvilkou nějací lidé?“ zeptal se Harry.

„Ne, ty jsi první, kdo zezdola vyjel,“ řekl pan Weasley. „To je teď však jedno, jsi konečně volný a v

Bradavicích tě všichni už čekají. Máme zamluvený Letaxový krb přímo do Nebelvírské společenské

místnosti, takže bychom si měli pospíšit, měl by ses tam rychle vrátit, abys v učení nevyšel ze cviku.“

„To už je pozdě,“ řekl Harry s úsměvem.

Prošli skrz dav a zlatou bránou, kolem fontány, Harry by tam nejraději zase hodil kupu galeónů, ale

jeho měšec byl po té jízdě s Erniem a Stanem prázdný, takže na pihu už dočista zapomněl.

Došli až k Letaxovým krbům a Harry zase nabral prášek, zase ho vhodil do krbu, zase do něho vstoupil

a řekl s pohledem na Rona a pana Weasleyho: „Nebelvírská společenská místnost v Bradavicích.“

Zavřel oči a připažil. Pocítil to strašlivé točení hlavy, které mu ještě více mísilo myšlenky v ní. Cítil,

jak se míhá kolem dalších krbů a ohňů v nich, avšak díky bohu necítil, jak po něm chce skočit had.

Stejně by to Voldemortovi bylo k ničemu, ví přece, kam pojede, Umbridgeová ho volala, když byl útok

na Grimmauldově náměstí, je jeho spojenec, takže už musí vědět, že Harry je na cestě do Bradavic.

Nakonec točení ustalo a Harry se zhmotnil v Nebelvírské společenské místnosti. Nechal ještě oči

zavřené, protože jak se mu stále motala hlava, tak si myslel, že se stále ještě točí, ale vzápětí ho povalily

chomáče hlasů a radostných výkřiků, někdo na něj radostně skočil, Harry hned podle vůně poznal

Hermionu a otevřel oči.

Všichni ve společenské místnosti byli na nohou a radostně na Harryho koukali, ten však byl pod

šťastným útokem Hermiony, která ho ne a ne pustit.

Nakonec se tak ale stalo, protože je povalil Ron, který se do místnosti přemístil Letaxem a s hlasitým

smíchem se válel po Harrym a Hermioně.

 Harry jim pak vykládal o trestním řízení, o tom, jak ho očistili od obvinění, Ginny, Neville, Seamus

a Dean ho hned královsky přivítali domácím ohňostrojem schovaným od Silvestra, vlastně by se

nejraději roztrhl a dal každému kousek ze sebe, protože se ho pořád ptali na spoustu věcí. Kluci se ho

ptali na Azkaban, na jeho hrůzy a děsy, holky se zase ptaly na jeho proměnu v Pegase a přemlouvali ho

k tomu.

Po půl hodině ve společenské místnosti již neochotně stál zářivý bílý kůň s obrovskými křídly a

všichni ho bez ustání hladili, neměl klid, dokud si na něj všichni popořadě nesedli a neprojeli kolečko

v kruhové společenské místnosti. (Levandule musela dvakrát.)

Den uběhl jako voda, aniž by si toho kdokoliv všiml, Harry zjistil, že byl déle koněm než člověkem a

bál se, aby nezačal i v normální podobě řehtat, protože věděl, jak Pettigrewa stálá proměna na krysu

změnila.

A protože byla neděle a neměli školu, tak se celé odpoledne věnovali Harrymu. Musel s nimi létat

venku na bradavických pozemcích, čímž přilákal pozornost snad všech studentů školy. Harry se už chtěl

někam uklidit, ale Ron a Hermiona na něj tlačili, aby pokračoval dál a napravoval si reputaci.

Nakonec přestal počítat, kolik udělal koleček kolem školy, a začal si létání užívat, zjistil, že když se

studenty trochu zahází a zatřese, tak honem rychle chtějí zpátky na zem. Nakonec se přidali i profesoři,

profesor Kratiknot si objednal jízdu sólo a hlasitě si přitom řehtal, jako kdyby stále poslouchal podařené

vtipy.

Harry nakonec opravdu zjistil, že ho všichni mají rádi a úplně zapomněli na ten pocit, který k němu

chovali na konci prosince. Zvláštní ale bylo, že zdmi Bradavic Pegas proletět nemohl, jakýmkoliv

dalším objektem ano, ale Bradavice byly na to příliš zakleté.

Nakonec se objevil někdo, kdo také vyžadoval s úsměvem jízdu na Harrym. Harry však měl takový

divný pocit, jestli to jeho koňské nohy vydrží. Když si pak na něj Hagrid sedl, na což nepotřeboval

vůbec pomoc od ostatních, Harry zjistil, že stejně jako jiní lidé, kteří se na něm povozili, vůbec nic
neváží. Hagrid byl úplně u vytržení, jeho let se podobal letu profesora Kratiknota, jednoznačně přiznal,

že se Harrymu vůbec nevyrovná stará Gertý.

S příchodem večera, kdy unavený Harry už snad povozil celou školu, ho kamarádi zatáhli stranou a

on se konečně mohl změnit zpátky v člověka. Měl sice stále pocit, že leze po čtyřech, protože dvě nohy

byly po tom odpoledni dosti velký nezvyk, ale pak pochytil zadumaný výraz svých dvou kamarádů.

„Děje se něco?“ zeptal se Harry, když konečně obcházeli hrad sami.

„Víš…“ přiznal Ron, „jeden člověk se tam neobjevil.“

„Snad všichni Zmijozelští se tam neobjevili, ne?“ podotkl Harry.

„Ne… my myslíme někoho z Havraspáru,“ řekla Hermiona a bedlivě Harryho sledovala.

„Myslíte Lenku?“ napadlo Harryho. „Ještě teď mi od toho jejího výskání zaléhají uši.“

„Takhle to přece nejde, Rone,“ povzdechla si Hermiona. „Musíme zajít za Lexterem a nějak tu kletbu

zrušit.“

„Vždyť už nám říkal, že to nejde,“ řekl Ron.

„Sice nevím, o čem to mluvíte,“ řekl Harry, „ale Lexter už se mnou nemluví.“

„Cože?“ vyhrkli oba dva najednou.

„Doslova mi řekl, že jestli se s ním budu nadále přátelit, tak mi nabalí tolik školních trestů, že se z

toho nevzpamatuju,“ dodal Harry.

„Tak v tom případě to nemohl být Lexter,“ usoudil Ron. „Pamatuješ si přece, co mladej Skrk dokázal

s tím Mnoholičným lektvarem.“

„Ale ten samý Lexter mě obhajoval u soudu a seděl hned vedle Brumbála,“ pravil Harry. „Myslíte,

že by Brumbál nepoznal, že má těsně vedle sebe někoho jiného?“

„A co hodiny Nitroobrany?“ napadlo Hermionu.

„Nejspíš skončí,“ usoudil Harry.

„To je přece hloupost,“ řekla Hermiona načertěně. „Celou dobu se ti snaží pomoct a pak tohle?“
 „A Lextera by asi jen tak neovládli kletbou Imperius,“ řekl Ron.

„To určitě ne,“ pravil Harry.

Vyšli schody ke vstupu do školy a mířili do Velké síně na večeři. Harrymu už znatelně kručelo v břiše

po tom těžkém dni.

Těsně před vchodem se ale jeho dva kamarádi zastavili a koukali na nějakou holku, která právě

sházela ze schodů.

„Co je, ty s ní randíš, nebo co?“ zeptal se Harry Rona.

„Ne… ty s ní randíš,“ odvětil Ron.

„Cho!“ zavolala ji Hermiona a zamávala na ni.

Harry nechápavě vykulil oči na oba své přátele a zmateně se zeptal.

„Vy mi tady chcete dohazovat známosti, nebo co?“ zeptal se jich.

„Když bude potřeba, tak ano,“ odvětila Hermiona.

„Ahoj,“ pozdravila je ta dívka, co právě přišla.

„Ehm… Cho, tohle je Harry,“ řekla Hermiona a ukázala na Harryho. „Harry… tohle je Cho.“

„Tebe už odněkud znám,“ pousmála se Cho.

Harry na ni zmateně a zároveň zamyšleně pohlédl a nevěděl, co má říct.

„To ty jsi nebyla tam venku,“ řekl Harry. „Tuhle jste mysleli?“

Oba jeho kamarádi svorně přikývli a usmáli se.

Nastala trapná chvíle ticha, nikdo stále nic neříkal, kolem nich procházeli studenti na večeři a občas

někdo Harryho pozdravil. Stále ale bylo ticho, Harryho popadal trapný pocit, snažil se od svých

kamarádů najít nějakou pomoc, nakonec konečně Hermiona promluvila a Harry si oddechl, alespoň že

ta mu pomůže.

„Tak my vás tady necháme samotné,“ řekla, drapla Rona za límec a odtáhla ho v mžiku pryč.

Harrymu poklesla brada, myslel si, že mu pomůže, ale tohle byla rána pod pás.
 „Harry, asi se ti to bude zdát divné, ale před asi dvěma měsíci jsme spolu chodili,“ řekla pomalu Cho.

„Cože?“ divil se sarkasticky Harry.

„Jenže ty jsi dostal Zapomínáka, který tě donutil na mě zapomenout,“ pokračovala pomalu Cho.

„Pokaždé, když s tebou promluvím, tak ti ta kletba vymaže tu vzpomínku z hlavy.“

„To je nějaký žert?“ zeptal se Harry a začal být nesvůj.

„Co cítíš, když se na mě podíváš?“ zeptala se ho Cho a přiblížila se k němu.

„Nic… co bych měl cítit?“ divil se Harry a začal být nervózní z pohledů ostatních.

„Myslíš, že by tě tví nejlepší kamarádi donutili mě potkat jen tak z legrace?“

Harry se zamyslel a začal o tom uvažovat, jenže v té chvíli ho začala hrozně třeštit hlava.

„Au!“ ulevil si a chytl se za hlavu.

„Co je?“ zeptala se ho.

„Hrozně mě bolí hlava,“ přiznal Harry. „Když jsem se snažil na něco takového rozpomenout, málem

se mi rozskočila.“

Cho se od něho odtáhla a marnivě na něj koukala.

„Hele, Pottere, nechceš nám zařehtat?“ křikl někdo od sklepení.

Harry se ani nemusel dívat tím směrem, aby poznal Malfoye. Spolu se svými bodyguardy, kteří se

stále ještě nestačili dosmát z Malfoyovy narážky, se přibližoval k Harrymu.

„A hele, šikmoočko je tu taky,“ pousmál se Malfoy a plácnul Cho přes ramena.

„Co chceš, Malfoyi?“ zeptal se ho Harry naštvaným tónem.

„No podívejme se, koník se nám zlobí,“ pousmál se Malfoy. „Až budeš chtít vykartáčovat, tak si řekni

těm svým pitomým kamarádíčkům.“

„Ale Malfoyi, nemusíš mi závidět, to mi lichotí,“ pousmál se ledově Harry.

Malfoy se načertil a pak s úsměvem pravil: „Tak jsem si řekl, že letos nepřijedu Bradavickým

vlakem,“ řekl a pousmál se. „Měl jsem totiž nějaký zvláštní pocit… že se něco stane.“
 Harry zatnul pěsti a strašlivě se ovládal, aby Malfoyovu usměvavému obličeji nenapravil úhly.

„Vím, co jsi zač, Malfoyi, vím, co jsi měl v plánu, ale na tu ubohost ti už nikdo nenaletí,“ řekl Harry.

„Vážně?“ uculil se Malfoy a přelétal pohledy z Harryho na Cho. „Nejde to, co?“ pousmál se ještě víc

Malfoy. „A vy dvě chudinky se tak hezky snažíte.“

„Táhni do háje, Malfoyi,“ okřikl ho Harry a nasupeně se k němu přiblížil, vedle Malfoye se v tu ránu

objevily jeho gorily.

Malfoy však byl stále klidný a usmíval se na oba dva.

„Já jsem ti říkal, Pottere, aby sis hlídal své blízké,“ řekl Malfoy posměšným tónem. „A vidíš, jak to

dopadlo.“

„Ty jeden prašivej parchante!“ křikla Cho a ubalila Malfoyovi facku jako vrata.

Malfoy se teď bolestně chytil za tvář a podíval se na své dvě gorily. Crabbe a Goyle nevěděli, co mají

dělat, ale nakonec se vrhli na Cho.

„Přestaňte!“ křikl mužský hlas ze schodů.

Všichni se ohlédli, stál tam Lexter a na všechny rozčileně hleděl.

„Rozejděte se na večeři, jestli nechcete skončit s body dole,“ řekl jim, když sešel ze schodů do Vstupní

síně.

Malfoy se pousmál na Harryho s Cho a spolu s Crabbem a Goylem vešel do Velké síně.

Lexter počkal, až odejdou, pak jedním malým pohledem přelétl dvojici Harryho a Cho, Harrymu

vtiskl do ruky nepřítomně jeho hůlku, kterou až do té doby neměl, a bez povšimnutí kolem nich prošel

do Velké síně.

Cho se otočila na Harryho, upravila si vlasy a řekla zklamaným tónem.

„Zkus si vzpomenout.“

Následně vešla do Velké síně za Lexterem.

Tak ani tady nemá po problémech, kouzelné odpoledne, které před malou chvilkou zažil, jako kdyby
se ztratilo v dálce a jemu zase přibyly starosti.

Poté, co vešel do Velké síně, pozdravila ho většina studentů hlasitým máváním a voláním, což mu

dodalo trochu sebedůvěry. Posadil se mezi své dva kamarády a Hermiona hned spustila výslech.

Když zjistila, že je zase přerušil Malfoy, začala vymýšlet, jaké zaklínadlo na něj příští den ve třídě

použije.

Harry však konečně byl zpátky ve Velké síni, před sebou měl lákavá jídla, která se automaticky při

spotřebování objeví zas a znovu, takže vždy má každý dost. Sestava profesorů se vůbec nezměnila,

alespoň že místo po Alfonsovi Odkouřilovi bylo prázdné.

Večer pak konečně měla trojice klid, takže spolu mohli probrat vše, co se za poslední dny dozvěděli.

Všem vrtalo hlavou Lexterovo chování, také stále ještě nevěděli mnoho o tom Oblouku smrti, nevěděli,

co se stalo před padesáti lety, ani jakou roli v tom všem hraje Aberforth, tohle všechno se jim honilo

hlavou a oni nevěděli, jak si ty různé informace setřídit.

V každém případě, v jednom měli jasno, nikdy už se nerozejdou kvůli nějakým ubohým výhružným

dopisům od Voldemorta, všichni ví, jaké s tím přátelstvím prožívají riziko, a všichni to riziko také chtějí

podstupovat.

Skálopevně stáli za svým, dali si minulý rok slib, který hodlají dodržet, slib, který Harrymu již

mnohokrát zachránil život, který si stále připomínal ve chvílích nejhorších, kdy čelil samotné smrti.

Teď před třemi přáteli stálo druhé školní pololetí v Bradavicích, celá trojice si přála, aby nebylo tak

strastiplné jako to předešlé. Harry ale měl tušení, že bude ještě horší. Měl před sebou ještě spoustu

neznámých, pro které, aby je objasnil, bude muset riskovat, a rizika budou vysoká, ne-li jestli nepůjde

přímo o život.

Oni ale věděli, že když zůstanou spolu, tak mají moc překonat všechno. Půjdou dál odvážně přes
všechny překážky a nástrahy života a nezaleknou se ani samotné smrti.

Druhé školní pololetí přichází…

Kapitola 48.
Druhé pololetí čar a kouzel

Zpátky v Bradavicích

„P AVOUCI!“ rozeřval se na celé kolo.

Harry vystřelil z postele, jako kdyby ho někdo píchl do zadku, všichni byli rázem vzhůru a zírali napůl

zalepenýma očima po ložnici.

„Rone!“ rozkřikl se Seamus. „Sakra tady žádný pavouci nejsou, vždyť jsi nás všechny vzbudil,“

Harry uviděl Rona skrz závěs, byl na zemi a vykuleně koukal do stropu.

„Celou školu ovládli svítící pavouci,“ hlesl Ron a zrychleně oddychoval. „Páni, to byla hrůza,“

„Nás to nezajímá, my chceme ještě spát,“ ozval se Dean.

„To byl můj zatím nejhorší pavoučí sen,“ postěžoval si Ron a vylezl zpátky na postel. „Hele, vždyť

už je stejně ráno, za pár minut už budou dávat snídani,“

„Bože můj,“ postěžoval si Seamus. „přijdu sem nahoru a nemůžu usnout kvůli Nevillovo chrápání,

ráno mě zase budí výkřiky o pavoucích, tohle není svobodná ložnice!“

„A to si představ, že šéfem té armády pavouků byl Harry,“ zahuhlal Ron.

„Cože?“ podivil se Harry unaveně.

„Jo. Měl si několik nohou, osm očí, dvě velká křídla, celý jsi zářil a probíhal celou školou jako nějakej
duch,“ pravil Ron.

„Ronánku prosím tě,“ žadonil Seamus. „ještě nás neobšťastňuj těmi svými sny alespoň deset minut…

deset minut, nic víc nechci,“

„A jak by ti bylo, kdyby se po tobě v noci sápali svítící pavouci?“ odvětil uraženě Ron.

„Nevím, já bych se totiž snažil trochu usnout,“ říkal dál Seamus znaveně. „protože spánek je tady v

poslední době dost cennej,“

„Koukni se, Harry už přestal mít noční můry,“ pravil Dean. „tak prosím tě s tím nezačínej zase ty,“

„To bude nejspíš od toho Ronovo patrona,“ pravil Harry.

„O tom mi ani neříkej, příště budu uvažovat o tom, jestli ho vůbec vyčaruju, nebo se raději nenechám

sežrat,“ řekl Ron.

„Deset minut… deset minuteček… prosím,“ žadonil Seamus.

„Já už vstávám, nerad bych ještě usnul,“ řekl Ron a začal se oblékat.

Harrymu se stále klížily oči, ale pak si uvědomil ta Deanova slova, on už nemá noční můry. Od té

doby co byl v Erisedském hvozdu, o čemž trojice nikomu neřekla, se mu už nezdály žádné sny o

padajícím Siriusovi.

Možná že když tam byl, tak prošel jakousi změnou, změnou která není vidět. Harry sám musel uznat,

že je úplně jiný člověk než na začátku školního roku. Za ten půlrok zažil snad všechny pocity, jaké

může lidská bytost mít. Pocity se stále stupňovaly, až nakonec vyvrcholily v Azkabanu, tam zažil přímo

obrovský psychický zlom, naopak hned na to v Erisedu prožíval až neuvěřitelné blaho, jeho mysl prošla

tolika zkouškami a psychickým vytížením, že dokázal konečně pochopit, jaký to byl hlupák, když se na

své kamarády na něco takového zlobil, když se vinil za něco, co neudělal, když se pořád snažil

ochraňovat své přátele a nepochopil, že právě tím jim ubližuje daleko víc, než kdyby je vystavoval zlu.

Za poslední dny prožil doslova peklo a hned na to ráj, tyhle dvě kombinace v jeho hlavě jakoby

udělaly čistku od hloupostí a výčitek, dá se říct, že jeho mysl prošla samotným chápáním lidstva.
 Možná že z toho až byl zmatený, jak tady teď tak ležel na posteli s nebesy, byl najednou tak šťastný,

že je zase s Hermionou a Ronem. Přitom ale ho něco uvnitř sžíralo, něco, co už trvá několik měsíců, co

už postupně ustoupilo ale bylo to tak silné, že to v něm zanechalo nenapravitelnou prázdnotu. Harry si

ani nemohl vzpomenout na moment, když minulý den vcházeli do Velké síně, ten okamžik jako by mu

někdo vymazal z hlavy. A bez toho, co ho tak neuvěřitelně sžíralo se začal tohle ráno připadat stále

ještě bez něčeho, co mu strašlivě chybí.

Pak tu byl Lexter, Harry dost silně pochyboval že by mu ten způsobil takovou bolest, naopak si ale

vzpomínal na to, co s Lexterem zažil, to že mu vyhrožuje, to mu je jedno. Bude za ním lézt, i kdyby ho

to mělo stát celý týden školních trestů, musí ho přemluvit být zase normální, musí ho donutit se k němu

chovat jako vždycky.

Jak tam tak ležel na posteli, už se mu přestalo chtít spát, ten šok z ranního probuzení a následné

přemýšlení ho od spánku odradilo a tak vylezl z postele a převlékl se do školního hábitu. Umývárny už

byly plné dalších studentů, Harry se bleskově omyl a následně ještě unaveně vpadl do polstrovaného

křesla ve společenské místnosti Nebelvíru.

Ron už tam seděl na jeho oblíbeném křesle u krbu hned vedle Harryho a teď se s ním konečně mohl

bavit o souboji s obří sépií. Harry mu vypravoval o zvukové taktice, jakou si sépie za ty roky osvojila.

Pak mu povídal o tom plavání do kaňonu a následném spatření starého sešlého korábu a také skály v ní,

která, jak se následně ukázalo byla sama sépie.

Bylo ale jim divné, že se stále neukazuje Hermiona, normálně chodí ráno vždycky brzy, aby ještě

stihla kupu učení, záhy ale zjistili, že se ve svém tvrzení nemýlili, Hermiona byla už dávno venku a

právě se vracela se s kupou knih, které spadly Harrymu přímo před nos se slovy: „Musíš dohnat to, co

jsi zameškal,“

Harry přejížděl pohledem ze zdola nahoru až do poslední knihy na nedohledném vrcholku.

„Myslel jsem, že jsem dohromady chyběl jen týden,“ hlesl Harry vykuleně.
 „To není pro tebe,“ řekla Hermiona, napřímila ruce a uchopila knihu uprostřed. V tom silně zatáhla,

až se celá hora knih zahoupala a knihu bleskurychle vyndala.

„Hlavně si musíš dopsat poznámky a také když si zmizel, tak profesor Snape začal z ničeho nic úplně

novou látku,“ prozradila Hermiona a začala si číst v knize, kterou vytáhla.

„Proč to asi udělal,“ pousmál se Harry.

„Ty budeš číst všechny tyhle knihy?“ zjevil se Ron.

„Myslela jsem, že pořád ještě hledáme ten kamenný oblouk, nebo ne?“ ohradila se Hermiona.

„Skrz takovou horu se neprohrabeme ani za rok,“ odvětil vyděšeně Ron.

„Tyhle knihy nemyslím,“ odvětila Hermiona. „to je jenom zlomek z těch, které mě zaujali při hledání

toho slova,“

„Jen zlomek?“ zhrozil se ještě víc Ron.

„Cítím se blbě, když ti takhle nepomáháme,“ pravil opatrně Harry.

„Nic proti hoši, ale za jednu vaši prohlédnutou knihu mám já celých pět,“ řekla Hermiona pyšně.

Ron nevěřícně kroutil hlavou a pak se zeptal.

„Oni nám dávají tolik učení a ty máš ještě čas si číst knihy jen tak pro zábavu?“

„Někdo tady totiž musí být vzdělaný, víš?“ řekla mu koutkem úst a prohlížela si knihu.

„To ti Pinceová dovolila si je všechny odnést?“ divil se dál Ron.

„Mám zvláštní povolení od Brumbála,“ pravila zase pyšně Hermiona.

Ron se znechuceně znovu svalil do křesla a povzdechl si.

„Ale né!“ křikla najedou Hermiona a oba dva její kamarádi nadskočili, jak se lekli.

„Co se zase stalo?“ vyjel na ní Ron.

„Včera jsem zapomněla upléct skřítkům oblečení,“ uvědomila se Hermiona a tvářila se nanejvýš

zděšeně.

„Prosím tě Hermiono, oni tě za to neukousnou,“ odpověděl jí na to Ron.

 „Víš kolik jsem jich mohla zachránit?“ stěžovala si dál. „Museli tu chudáci uklízet a… a…“ Hermiona

se zasekla a zabrala se do knížky.

„Zřejmě proto je tu dneska tak čisto,“ pošeptal Ron Harrymu.

„Harry!“ ozvalo se jim za zády.

Stála tam Ginny, právě šla s Deanem na snídani.

„Nezapomeň, že máme ode dneška zase famfrpálové tréninky, tak se tam dostav, létat snad ještě

umíš,“ řekla a zasmála se.

„Myslím, že k tomu už ani nepotřebuji koště,“ odvětil Harry.

„Tak na snídani,“ rozloučil se s nimi Dean a odešli otvorem v podobizně.

„Naučíš mě taky zvěromágovství?“ vyhrkl z ničeho nic Ron.

Harry se na něj pochybovačně podíval, chvíli přemýšlel a pak řekl.

„Až tě ovládne Voldemort a změní tě v něco, tak mi dej vědět… Hermiono, já jdu na snídani, jdeš

taky?“

Hermiona přikývla, sklapla knihu a oba tam nechali vykuleného Ron sedět na křeslu.

Nakonec se k nim přidal až na chodbě u Buclaté dámy, Harry se ještě nestačil dosmát, takže mu Ron

naškrobeně pohlédl do tváře.

Když scházeli dolů po schodech, Harryho stále zdravili všichni studenti a přemlouvali ho, aby jim

řekl kdy je zase povozí. Rozhodně nechtěl tady ve škole být jako nějaká cirkusová atrakce, takže všem

říkal, že pokud možno až za dost dlouho.

„To se mi snad zdá,“ ozval se Ron a zastavil své dva kamarády.

Na konci chodby se spolu loučili dva studenti, Neville a Lenka Láskorádová.

„Vidíš to co já?“ zeptal se nevěřícně Ron.

„Jestli jsem si nezapomněl brýle nahoře, tak ano,“ pravil Harry.

„Teda…“ uculila se Hermiona a potlačovala smích. „do nich dvou bych to nikdy neřekla,“
 „Vždyť se k sobě hodí,“ řekl Ron zamyšleně. „Neville konečně nezapomněl tu svou Mimbulus

Mimbletonia, jako se to stalo na začátku roku, teď když jí přivezl po vánocích tak se…“

„Chceš tím říct, že Neville láká holky na kytky?“ nevydržel to Harry.

„Ale no tak přestaňte,“ ohradila se na ně Hermiona. „Tolik vám vadí, když se ti dva sblíží?“

„Ne, vůbec,“ vyhrkl hned Ron a začal s poťouchlým úsměvem znovu sházet do Velké síně.

Když do ní vešli všichni tři, hned zamířili k Nebelvírskému stolu, Harry se už trochu začal snažit skrýt

se za svými dvěma kamarády, ale studentské oči ho hned spatřily a zase nastal ve Velké síni zdravící

povyk.

Nakonec si sedli vedle sebe k Nebelvírskému stolu a Harry do sebe konečně ládoval Bradavickou

snídani jak se patří. Toast, slanina, vejce, smetana, vločky, kakao, čaj, čokoládová pomazánka,

moučníky, dortíky, ovocné kompoty… Harry to všechno kombinoval až nakonec byl jediný z trojice,

kdo do sebe stále ještě futroval jídlo.

Pak se dovnitř vřítily obvyklé stovky sov s ranní poštou. Všem začaly roznášet a házet dopisy, balíčky,

přáníčka i psaníčka, a Hermiona jako obvykle dostala čerstvý výtisk Denního věštce.

„Tak co tam dneska o mě píšou?“ zeptal se Harry, který do sebe nacpal už konečně poslední sousto.

Hermiona vzhlédla od novin zase se svým úzkostlivým pohledem, takže Harry měl jasno a jen

automaticky natáhl ruku.

„Hlavně na nás nekřič,“ řekla mu.

Harry se jí na to zazubil a hned první stránky se lekl, protože zase koukal na sebe sama, fotku jak sedí

v nepohodlném křesle soudní síně číslo deset.

HARRY POTTER OČIŠTĚN

Ať se vám to zdá nemožné, nebo ne, Harry Potter, chlapec, který přežil
byl právoplatně očištěn od všech nařčení, která proti němu byla vznesena.
Bývalý ministr kouzel Kornelius Popletal při včerejší tiskové konferenci
jasně dal najevo, že nesouhlasí s takovýmto stanoviskem a že takovéto
rozhodnutí povede pouze k dalším nekontrolovatelným činům, kterých se
zmiňovaný chlapec dopustí.
To však nemusí být zcela pravda, protože jak jsme již napsali v minulém
vydání Denního věštce, kterého jste si mohli koupit za mimořádnou vánoční
cenu; byl to právě Harry Potter, který svým okázalým příletem v těle Pegase
zachránil celý Bradavický expres odvážející studenty do školy čar a kouzel.
Nebozí studenti neměli ani tušení o hrůzách, které se k nim blíží, pouze náš
statečný Harry věděl, že vlak je v ohrožení a že on a nikdo jiný je vyvolený
k tomu, aby jej nebojácně zachránil.
Nikdo v celé éře kouzelnictví se jak všichni víme nedokázal v Pegase
proměnit, možná tedy opravdu v tom chlapci najdeme něco víc, než jen horečné
pomluvy, které na něj vynáší veřejnost.
Podle všeho má tento chlapec v těle Pegase stejné schopnosti jako zvíře
samotné, ve vlaku dokázal proběhnout všemi jeho vagóny jako duch a ochromit
všechny smrtijedy, kteří ohrožovali studentům životy.
Podle všech zpráv byl to právě on, který byl u smrti Belatrix Lestrangové
a jejího pádu pod koleje vlaku, zatím se neví jak k tomuto incidentu došlo,
ale ujišťujeme vás, že Denní věštec se bude snažit tyto informace získat co
nejdříve. Ale pokud opravdu by tento chlapec několikanásobného vraha
Lestrangovou zabil, byl by místo odsouzení vyznamenán za záslužné činy
bezpečnosti kouzelnického světa.

Harry už dál nečetl, přejel očima na článek těsně pod ním.

Osudná chyba Korneliuse Popletala

Ve včerejším mimořádném odpoledním vydání, jste se mohli dozvědět jak to

opravdu dopadlo s líčením ohledně vinny chlapce, který zůstal naživu. Nyní
vám přinášíme krátký souhrn.
Harry Potter byl nařčen ze spolčování s Vy-víte-kým, což je naprostá
hloupost přesahující fantazii i toho nejbláznivějšího kouzelníka. Tato
fantazie však očividně byla přisouzena našemu bývalému ministru kouzel
Korneliusovi Popletalovi, který nařknul Harryho, jak sám Albus Brumbál řekl:
„připadalo mi, že pan ministr snad chce Harryho obvinit i z vraždy svých
vlastních rodičů.“
Všichni ale víme, že by toho bývalý ministr kouzel byl schopen, vždyť
pustil samotné smrtijedy minulý rok do ministerstva kouzel. A zase jediný
kdo přišel na pomoc byl chlapec, který zůstal naživu.
Z toho vyplývá, že pan Popletal opravdu všechno popletl a spíš než
misterský post zastával post konkurování Harrymu Potterovi.
Podle našich tajných zdrojů dokonce v okamžiku, kdy Harry Potter těsně po
incidentu na Odboru záhad zmizel se svého domova v Kvikálkově, se Popletal
vůbec nesnažil ho najít. Dokonce prý po něm týden po incidentu nepátral už
žádný bystrozor či bezpečnostní vyšetřovatel. Proto se veřejnost nemůže
divit, když se panu bývalému ministru naskytla příležitost, aby Harryho
Pottera díky své moci mohl poslat do vězení.
Naštěstí na světě nejsou pouze popletení lidé a na ministerský post byl
dosazen zcela nový ministr, a to jak všichni víme, Dolores Umbridgeová,
která již minulý rok zastávala vyšetřovatelský post v Bradavické škole.
Hned nashromáždila nezkreslené informace a výsledek byl jasný, celé řízení
proti Harrymu Potterovi byla jeden velký podvod. Nynější ministr tedy uvedl
věci na pravou míru, přijal důkaz o tom, že vzpomínky svědků byly
zmanipulovány a věci vyšly na pravou míru.
Nyní konečně je všem zastíracím taktikám bývalého ministra kouzel konec
a Harry Potter se znovu může po strastiplném zážitku z vězení vrátit zpátky
do své školy čar a kouzel v Bradavicích.

Více informací o zastíracích manévrech bývalého ministra kouzel na str. 8

Harry nevěděl co si má myslet, z jedné strany byl rád, že ten proradný Popletal je mimo hru, ale z
druhé strany by ho tam měl radši, než Dolores Umbridgeovou, která zcela jistě něco chystá, jinak by na
něj tak mírná nebyla.
Když tak listoval stránkami denního věštce, většina studentů se už odebírala do hodin, Harry však
narazil na stránku, kde byl nápis Novinky školního páru.
Hned poznal o čem článek pojednává…

Novinky školního páru

Tato rubrika musela být dočasně zastavena kvůli Harryho nepřítomnosti ve

škole.
Nyní však je náš kontakt znovu schopen podávat přesné informace o našem
takzvaném školním páru.
Včera se Harry okázale dostavil do školy a všechny studenty hned povozil
na hřbetě v podobě Pegase.
Všechny až na Cho, která byla schovaná ve své společenské místnosti a náš
kontakt jí zde viděl, jak s úsměvem sleduje Harryho Pottera v těle Pegase,
jak vozí školní studenty a dokonce i profesory. Podle našeho kontaktu byla
na první pohled velice smutná a kapesník si držela u obličeje, stále na svou
lásku ne-mohla zapomenout a stále měla před očima ten osudný Zapomínák, který
tak náhle a drasticky ukončil jejich vztah. (Více ve vydání Denního věštce
toho dne)
Ovšem před večeří se nám tento pár setkal, Cho na zmateného Harryho
přistupovala pomalu a něžně, Harry však natvrdle…

Harry přestal číst, dělalo se mu špatně, ten článek lhal o všem. Včera s žádnou Cho nemluvil, nic
takového se nestalo a ty dojemné kecy… to musel psát naprostý idiot. Nejraději by noviny odhodil a
ostatní výtisky vytrhl i ostatním, ale pak ho zaujal maličký článek v rohu poslední stránky novin.
Byl tak malý, že by ho devadesát procent lidí přehlédlo.

Krádež na Ministerstvu

Podle dostupných informací bylo z ministerstva včera kolem dopoledne odcizena

důležitá věc, kterou ministerstvo neprozradilo. Ovšem Váš Denní věstec jako
vždycky dokázal zjistit o něco více.
Podle našich zdrojů se krádež odehrála těsně po, ne-li v době soudního
řízení s Harry Potterem. Prý byla ukradena vzácná, majestátná a obrovitá
věc. Podobu měla velikého kruhu a byla uzamčena a řádně zabezpečena v
nejnižším patře ministerstva v Odboru záhad. Podle zpráv našeho zdroje to
byla věc pod krycím jménem „Kamenný oblouk“, pokud by se to potvrdilo, znamená
to, že Vy-víte-kdo získal zpět svou nejhorší zbraň, jakou kdy měl.
O novinkách vás zatím budeme informovat, ale už předem je jasné z valné
většiny, že se jednalo právě o tento nebezpečný objekt, prosím proto všechny,
aby po přečtení tohoto článku bezpodmínečně tento dvojlist zničili
odpovídajícími kouzli.
Podle všeho nebyl objekt nijak chráněný, na tajné tiskové konferenci
Ministr kouzel Dolores Umbridgeová prohlásila, že to byl příklad zabezpečení
ještě z doby ministerského postu Korneliuse Popletala a že v této době už je
Odbor záhad bezpodmínečně pečlivě hlídán.
Ovšem to nic nezmění na tom, že objekt, který se ministerstvo před patnácti
lety tak tvrdě snažilo získat, je v tuto chvíli pryč a nejspíše pod mocí Vy-
víte-koho.
Ministerstvo už předem upozornilo, aby všichni přestali vyslovovat ono
osudné jméno a nyní tato krádež jenom dokazuje o důležitosti tohoto varování,
protože tvorům, o kterých jistě všichni víme, které myslíme, bylo právě
přisunuta jejich poslední věc, kterou potřebovali.
Ovšem to pouze pokud se podezření o krádeži potvrdí, i nadále informace
zůstává nanejvýš tajná.

„Ale ne, dneska máme čtyřhodinovku se Snapem,“ hlesla Hermiona tónem, že to spíš má vadit
Harrymu než jí.
„Snape je jediný, po kom se mi nestýskalo,“ pravil Harry, ale pak si uvědomil co právě přečetl.
„Podívejte se!“
Oba dva kamarádi se mu nahnuli přes rameno a Harry jim ukazoval jednotlivé dokazující, že se jedná
o oblouk, který se stále tak úporně snaží najít.
„A vidíš co tam Denní věštec píše?“ upozornila je Hermiona. „Máte zničit tento dvojlist
odpovídajícím způsobem, tohle by nikdy Denní věštec nenapsal, pokud by to nebylo nanejvýš tajné a
nedostali k tomu rozkaz z ministerstva,“
„Myslíš to o těch Démonech a o tom, jak to dětem oznamují až v sedmém ročníku?“ napadlo Rona.
„Samozřejmě,“ podotkla Hermiona. „Proto to také dali až na konec novin mezi reklamní prostor, aby
to nikdo neviděl, alespoň nikdo z dětí,“
„Něco jsem vám neřekl,“ pravil Harry.
Oba na něj zase podezřívavě pohlédli s tázavýma očima.
„Včera když jsem vycházel ze soudní síně, jsem narazil na partu Malfoyových smrtijedů, jak si
vykračovali z Odboru záhad,“
„Cože?“ vyhrkla Hermiona. „A tobě se nic nestalo?“
„Jak vidíš tak ne,“ řekl Harry. „byl tam ale se mnou Lexter, vedli s ním docela divný rozhovor,“
„Jaký?“ zeptal se Ron.
„Jako kdyby mu vyhrožovali a kvůli tomu je nemohl zatknout,“ přemýšlel Harry.
„Ale vždyť přece Lexter je bystrozorem, musel přece…“
„Říkám ti, že je nechal jít a mě vyhrožoval, abych se k němu už nepřibližoval,“ řekl Harry.
„Tady něco nesedí,“ uvědomil si Ron.
„Navíc, když jsme utíkali z Azkabanu, musel jsem Lextera přemlouvat, aby smrtijedy nezabíjel, má
na ně strašlivý vztek,“ řekl Harry. „On je jinak milý, ale co se týče smrtijedů, tak ty
ze srdce nenávidí,“
„Tak jak je mohl tedy nechat jít?“ divila se Hermiona.
„Dokonce to znělo jako kdyby byl proti Brumbálovi,“ doplnil ještě Harry.
„To je hloupost,“ řekla Hermiona. „Lexter se tě po celou dobu snažil chránit a poctivě tě cvičil
Nitroobranu, nebo ne?“
„Ano,“ řekl Harry. „Jen si myslím, že mu vyhrožují o něco vážněji, než nám,“
„Měli by jste jít na hodinu,“ ozval se za nimi mrzutý a chladný hlas.
Celá trojice se otočila, stál tam Snape a ledově se na ně usmíval.
„To že se dokážete změnit v Pegase ještě neznamená Pottere, že nemusíte dodržovat školní řád,“
pravil znovu chladným hlasem.
„Už jdeme,“ hlesl Harry a spolu s ostatními se vyškrábal na nohy.
„Dávejte si pozor Pottere,“ upozornil je ještě Snape, když odcházeli. „i přes vaše zázračné schopnosti
jste u mě pouhý nevzdělaný hňup,“
„Děkuju za pochvalu,“ řekl Harry a mizel s kamarády pryč z Velké síně.
Vyběhli po schodech až do Nebelvírské společenské místnosti a hnali se pro školní brašny. V jednom
měl Snape pravdu, opravdu už měli téměř zpoždění, museli běžet jako pominutí na první
dvouhodinovku Přeměňování.
Dorazili do učebny přesně v okamžiku, kdy ze svého kabinetu vycházela profesorka McGonagallová,
takže to stihli opravdu jenom těsně.
Rychle dosedli do lavice pro tři a vyndali si učebnice.
„Dobré ráno, studenti,“ pozdravila je profesorka McGonagallová.
„Dobré ráno paní profesorko,“ ozvalo se od třídy sborově.
„Takže, prázdniny jsou za námi a kupa učiva před námi,“ zkonstatovala McGonagallová a postavila
se před katedru. „Na rozdíl od předchozího pololetí se toto budeme věnovat přeměňování lidí,“
V celé třídě to vzrušeně zašumělo, jako kdyby zaslechli kdo ví co.
„Samozřejmě ne doopravdy, přeměňování lidí se nedá učit na skutečných bytostech,“ upozornila je
McGonagallová a třídou se hned ozvalo nespokojené mumlání.
„Avšak proto tu máme figuríny napodobující přesnou stavbu lidského těla,“ oznámila McGonagallová
a vedle každé lavice se v tu ránu objevil jakýsi oběšenec visící na držáku, všichni přitom vyjekli. „to
prosím nejsou skutečná těla, nýbrž umělé náhražky, takže… na závěrečných testech budete mít poprvé
možnost proměnit opravdového člověka, jinak ale pokud se o to někdo pokusí na pozemcích školy u
vnímající lidské bytosti, bude bez milosti poslán zpátky domů a bude mu zakázáno další studium v
Bradavicích, a to i kdyby to kouzlo bylo úspěšné, doufám že jste mě brali vážně,“ řekla jim přísně.
V tom vystřelila do vzduchu ruka Levandule Brownové a viditelně se hlásila.
„Co je Brownová?“ zeptala se McGonagallová.
„Paní profesorko, Neville omdlel,“ řekla Levandule.
„Cože?“ vyhrkla McGonagallová a přešla k Nevillovi. „Ne, není omdlelý, je jen vystrašený,“ řekla a
zase se vrátila za katedru.
Neville stále vystrašeně hleděl na figurínu před sebou.
„Neville, co se stalo?“ zeptal se Ron.
„Ta… ta… ta postava mi připomíná strýčka Charlieho,“ hlesl Neville.
„Bože Longbottome, nebuď takovej posera,“ pousmál se Dean.
„Pane Thomasi,“ ozvala se McGonagallová. „nemusíte nám dokazovat vaší inteligenci stejně tak
inteligentní mluvou… nyní si otevřete příručku přeměňování šestého ročníku pro pokročilé od Miranda
Jestřábové, strana dvě stě dvacet, začínáme novou kapitolu,“
„Paní profesorko!“ křikla zase Levandule a hlásila se.
„Co je zase Brownová?“ zeptala se jí mrzutě McGonagallová.
„Ať se Harry promění v Pegase, prosím, prosím!“ žadonila.
„Ano, ať se promění,“ ozvala se i Parvati.
„Na to teď nemáme čas děvčata,“ zarazila je rázně McGonagallová. „domluvte se až po hodině, teď
už mě laskavě kvůli takovým zbytečnostem nepřerušujte,“
Ron se na sklíčeného Harryho pousmál a poplácal ho po zádech tak, že to vyznělo větou: ‚To si zase
užiješ.‘
Harry mu ruku odstrčil tak, že to vyznělo větou: ‚Dej mi pokoj.‘
„Takže, nyní si řekneme teprve základy,“ řekla McGonagallová a začala procházet uličkami mezi
stoly. „Přeměňování je jak všichni víme jednodušší, než vyčarování věcí z ničeho. Nejlehčí je změnit
věc na podobnou té původní. Tak například…“ řekla McGonagallová a uculila se na Deana. „například
vy pane Thomasi, postavte se doprostřed uličky,“
Dean vykulil oči a s obavami se rozhlédl po svých spolužácích, Seamus ho ale doslova s úsměvem
vykopl ze židle.
„Doprostřed,“ řekla McGonagallová a ukazovala na místo, kam se po chvíli Dean neochotně došoural.
„Lidem nejbližší jsou primáti,“ zakončila to McGonagallová, Dean ještě víc vypoulil strachy očí, ale
to už McGonagallová švihla hůlkou a v tom okamžiku se z Deana stal chlupatý šimpanz.
Po třídě se rozlehl hlasitý smích, Dean začal vřískat opičím hlasem a pobíhat po čtyřech po třídě.
„Tady máte názornou ukázku proměny lidské bytosti,“ řekla jim McGonagallová jako kdyby se nic
nestalo. „co se týče formulí při používání kouzla, to probereme až se jimi budeme zabývat,“
Hned na to mávla hůlkou, paprsek z ní sice vyletěl úplně opačným směrem, než kde teď tancoval na
stole Dean, ale hned na to se paprsek zázračně stočil a vrazil opici přímo do zadnice.
Za okamžik na stole stál místo opice Dean a hladil si bolavou hlavu.
 „Příště se doufám rozmyslíte, než mi budete sprostě mluvit ve třídě,“ řekla McGonagallová s tak
nenápadným úsměvem, který zase mohl vidět jenom Harry.
Dean se těžkopádně posadil do své lavice a uraženě začal brkem čmárat do pergamenu. Zbytek hodiny
už nepromluvil a když se ozvaly školní zvony, tak se všechna děvčata vrhla k Harrymu s prosebnými
slovy o přeměnu v Pegase.
Harry teď byl doslova v jejich středu a prosebně koukal na Rona, který se s úsměvem pomalu vytrácel
ze třídy společně se stejně tak usměvavou Herminou.
Harry rozhodil ruce a odevzdaně přešel ke katedře, kde bylo trochu víc místa, než mezi uličkami.
V zápětí tam stál znovu zářící kůň a všem děvčatům jeho krásou poklesla čelist. Za to Harry počítal
každičkou minutu, než se znovu rozezní zvony a začne zase hodina.
Nakonec hodina znovu začala a Harry si zase ve svém těle zmoženě sedl do židle a načertěně hleděl
na své dva kamarády.
„Paní profesorko, mohla by jste nás také naučit se proměnit?“ zeptala se Parvati, když hodina znovu
začala.
„Zvěromágovství je o hodně těžší, než i to nesložitější učivo Přeměňování, které zde bereme,“ řekla
jí rázně McGonagallová.
„Nemohli bychom to alespoň zkusit?“ žadonila Parvati.
„Panu Potterovi se stala jakási nehoda,“ řekla McGonagallová a pečlivě vážila slova. „která mu
dovolila dokázat se snadněji proměnit v Pegase, ovšem ta nehoda, která se mu přihodila se nikdy v
historii nikomu nestala, proto neexistuje možnost, že bych vás to mohla hned naučit,“
„A jaká nehoda?“ dotírala pořád Parvati.
„S Vy-víte-kým,“ vystřelila McGonagallová a celá třída poposkočila. „proto vám snad nemusím
vysvětlovat, že je to zbytečné. Na to aby jste se dokázali proměnit potřebujete umět dovednost přenést
svou vlastní mysl do mysli zvířete, vy nevíte zatím jakou mysl zvíře má, proto je to ze začátku tak těžké,
ovšem po prvním zdařilém pokusu vám technika tohoto přenosu utkví v hlavě a jde to pak mnohem
snáze. Ovšem i těm nejzdařilejším kouzelníkům se nepodařilo zvěromágovství zvládnout, proto pokud
se o něj někdy budete pokoušet, tak to že vám to nepůjde ještě neznamená, že jste neschopní.
A nyní už prosím přistoupíme k normální látce šestého ročníku,“
Svým tónem jasně dokázala, že už nechce v této debatě pokračovat, takže Parvati zmlkla.
Zbytek hodiny probíhal už podle paní profesorky, za což byl Harry rád, že už ho tam neprobírají, jako
kdyby tam vůbec nebyl.
Pak se ozvaly znovu školní zvony a celá třída společně s Havraspárskými se odebrala do hodiny Dějin
čar a kouzel.
Profesor Binns znovu na začátku proplul tabulí do třídy, okázale zívnul, společensky si sundal kabát
a klobouk, rozložil učebnici a aniž by pohlédl na jakéhokoliv studenta začal předčítat o posledním boji
horských obrů proti jiným kmenům.
Občas jím proletěla papírová kulička z flusátka, které vyrobil některý ze studentů a snažil se profesoru
Binnsovi trefit mezi oči.
Po asi čtvrt hodině profesorova nervy drásajícího povídání (v opačném slova smyslu) se Harrymu
hlava začala snášet dolů, až dopadla těsně vedle té Ronovo, která tam už ležela o pět minut dřív.
Oba měli štěstí, že na Dějinách nesedí spolu s Hermionou, protože ta na ně teď koukala jak paní
Weasleyová na Percyho.
Bylo na ní vidět jak je chce probudit a tak po chvilce vystřelila s rukou do vzduchu.
Profesor Binns však stále vedl svůj zdlouhavý monolog a nebral jí v potas.
„Pane profesore,“ ozvala se Hermiona až pár studentů včetně Harryho se probralo ze spánku.
Profesor Binns odtrhl oči od knihy, jako kdyby na něj někdo zakřičel z plna hrdla a zamžoural po
třídě.
„Ehm… slečno… Grantová?“ bleptnul a mžoural jako kdyby neviděl živáčka.
„Grangerová, pane profesore. Chtěla jsem se zeptat, jestli se ve škole něco neodehrálo za dob, když
tu byl ředitelem bratr profesora Brumbála, Aberforth?“
Profesor Binns rychle zamrkal a hýbal pusou jako kdyby jedl vzduch, přitom se rozmýšlel co řekne.
„Ehm… no… to skutečně mě nic nenapadá… já jsem v tu dobu byl pouhým profesorem, takže
nevím…“
 „A co jsi teď?“ zašeptal Ron k Harrymu.
„Musí ale přece existovat důvod, proč tak náhle odešel ze školy?“ pokračovala dál Hermiona.
„To opravdu nevím, hádám, že by jste se ho musela na to zeptat sama, pokud tedy ještě žije,“ zamyslel
se profesor Binns a podrbal se na bradě.
Pak se znovu začetl do nudného výkladu, jako kdyby k žádnému vyrušení nedošlo, jenže v tom se
znovu zakoktal a pohlédl zase na hlásící se Hermionu.
„Ano slečno Grangetová?“ optal se znovu a zase mžoural po třídě.
„Pane profesore,“ začala zase Hermiona. „jak mohl Tom Raddle jako Zmijozelův dědic najít
Tajemnou komnatu, jak mohl vědět kde je?“
„Zřejmě jí našel,“ usoudil zbrkle profesor Binns a stále si prohlížel kolik studentů teď dává najednou
pozor.
„Ale jak jí mohl najít?“ dotírala dál Hermiona. „Vždyť jsem prohledala skoro celou knihovnu a i
kdyby na ní prostě jen narazil, tak to nemohl, protože se skrývala v dívčích umývárnách,“
„Já… já… já nejsem Zmijozelův dědic,“ řekl zbrkle profesor Binns a mrkal po třídě, jako kdyby měl
trému ze všech těch pohledů. „Proto nemohu vědět, jak se k této informaci dostal, ty záchodky jsou
nyní již zapečetěné a hotovo,“
„Ale tvrdí se,“ pokračovala Hermiona. „že Tom Raddle byl ze začátku hodný chlapec a asi v druhém
ročníku se jeho chování začalo kvapně měnit,“
„Já si na toho studenta moc nepamatuju, víte slečno Grangetová?“ přiznal se profesor Binns a začetl
se znovu do knihy.
Hermiona zklamaně sešpulila rty a zadumaně začala něco pročítat v knize.
„Všimni si, že Hermiona dokáže urazit i stovky let starýho ducha,“ pošeptal Ron Harrymu.
Zbytek hodiny zase strávili klimbáním a občasnými zápisky důležitých momentů bitvy, které profesor
Binns vykládal, jako kdyby se jednalo o odpolední čajový dýchánek.
Ozvaly se znovu školní zvony a druhá hodina Dějin byla pryč. Profesor Binns ani nedokončil větu,
zaklapl knihu, nasadil si klobouk a vyplul ze třídy zase tabulí pryč.
Harry se společně s kamarády vydal na oběd a spolužáci se Hermiony ptali, co měl znamenat ten její
výklad při hodině.
Harry moc dobře věděl, že její otázky byly oprávněné, sám v tom měl zmatek, jediné co věděl, že
před padesáti lety Tom otevřel komnatu, zabil Uršulu, nařknul Hagrida a pak utekl kvůli Brumbálovi
ze školy.
To moc obsáhlé informace nebyly a přímo vybízely k tomu, aby se upřesnily.
Oběd do sebe ihned naládovali a Harrymu se udělalo špatně, když si připomněl jaký předmět je
tentokrát čeká.
Jednalo se o čtyřhodinovku Lektvarů, Ron se s nimi rozloučil a pádil na Věštění, zatímco Hermiona
a spíše Harry se ploužili vláčnými kroky k učebně Lektvarů, kde na ně už čekala Zmijozelská banda.
„Íhahá!“ křikl Malfoy na Harryho. „Tak co brejlovče, nechceš nám zařehtat?“
Harry si povzdechl a opřel se o kamennou zeď u sklepní učebny. Hermiona se opřela vedle něj a
zamyšleně si stále něco četla v knize, kterou ráno vytáhla z té hory, kterou z knihovny přinesla.
„Hele Pottere, prej ses zase předváděl,“ sykl na něj Malfoy z hloučku Zmijozelských a za jeho zády
věrně stáli Crabbe a Goyle. „Otec mi o tom říkal, to je jediné, co ten tvůj fotr ve škole dokázal, vytahovat
se před ostatními,“
„Malfoyi, Malfoyi…“ pravil Harry poklidně. „Kdybys už radši přestal nosit to holčičí prádýlko, udělal
bys líp,“
Nebelvírští se zasmáli a dokonce i někdo ze Zmijozelských, ty ale Malfoy jediným nasupeným
pohledem umlčel.
„Ani jsem se nezeptal,“ řekl mu a přiblížil se. „jak to jde s tebou a šikmovočkou?“
Harry sice nevěděl o čem to mluví, ale s úsměvem řekl.
„Už ti kape na maják, co? Ty tvé hloupý řeči se den ode dne horší,“
„Já jsem tě varoval Pottere,“ sykl Malfoy. „Tolikrát jsem tě varoval, před každým nebezpečím, které
ti hrozilo… ale zapomněl jsem, že jsi ten samej nadutej idiot,“
„Tohle už mi někdo řekl,“ vzpomněl si s úsměvem Harry. „A… už vím, ta osoba skončila pod koly
vlaku,“
 Malfoy se uculil a ukázal na Harryho ukazováčkem.
„Neboj, tenhle rok mé trápení už skončí, jestli tě teda předem nesežerou ty blechy, který na tebe furt
lezou jak pořád žereš hnůj z krmelců,“
Následoval smích Zmijozelských, Harryho to vůbec neurazilo, ale věděl, že si musí dávat pozor, aby
se tu neukázal Snape.
„Víš Malfoyi, tvůj ksicht mi připomíná výraz sépie, když jsem jí zabíjel,“ pravil Harry.
„Co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas s dálky temné sklepní chodby. „Pottere, co to zase vyvádíte…“
řekl Snape, když došel ke dvojici hádajících se studentů Malfoye a Harryho. „okamžitě všichni do
třídy,“
Všichni studenti se nahrnuli do učebny, Harry si zase automaticky sedl vedle Nevilla, který byl z jeho
přítomnosti viditelně potěšen.
Všichni usedali a Snape procházel uličkou ke svému stolu. Sklepení bylo jako vždy chladné a tmavé,
navíc tu čpěl odporný smrad od všech těch lektvarů.
„Někteří studenti si nejspíš myslí, že jsou vyvinutější, než ti ostatní,“ sykl Snape, když došel ke svému
stolu a pohlédl na třídu. „Ovšem právě tím dokazují svou nevyspělost…“ řekl a podíval se zlostně na
Harryho. „a nadutost,“
Všichni studenti si vyndali hned učebnice Lektvarů a očekávaně hleděli na Snapea.
„Pro dnešek si učebnice schovejte,“ řekl Snape pomalu. „Dostal jsem totiž povolení od nynějšího
ministra kouzel vám předvést jeden zakázaný lektvar, který se nám bude v naší dnešní hodině…“ řekl
a znovu skončil s pohledem u Harryho. „když už jsme kompletní, hodit,“
Harry si povzdechl a připravil se zase na to, že ho bude trávit všemi možnými jedy, jaké kdy svět
poznal.
„Ne, nejedná se o Nápoj lásky, jak si myslíte slečno Patilová,“ řekl Snape a Harry se na to uchechtl.
„Našemu Potterovi jak vidno zrovna tento lektvar neschází, že ano,“ řekl hned Snape a klouzal
pohledem z Malfoye na Harryho. „Ne Pottere, vy ho konec konců opravdu nepotřebujete,“
Harry se na něj se zatnutými prsty pousmál, jenže Snape se na něj zatvářil tak jedovatě, že s úsměvem
hned přestal.
„Lektvar dnešní hodiny se nazývá Veritasérum,“ řekl Snape a Hermiona překvapeně sykla.
„Pane profesore, to jsou ale zakázané lektvary,“ řekla mu.
„Na nic jsem se vás neptal, Grangerová, srážím Nebelvíru pět bodů,“ utrousil k ní Snape a otočil se k
zašlé a popsané tabuli.
„Ingredience na tento lektvar se shánějí velice těžko, proto předem upozorňuji, že všichni budou mít
jenom jednu možnost,“
Hned na to začal psát na tabuli postup a ingredience. Harry moc dobře věděl k čemu tenhle lektvar
slouží, ale to už Snape znovu vykládal.
„Protože příprava Lektvaru trvá třicet jedna dní a skládá se ze dvou částí přípravy, budeme i my jej
provádět na dvě části, každou dvouhodinovku jednu.
Nejvzácnější ingredience tohoto lektvaru je mozkomorův plášť a kopyta kentaurů, kteří jak víme je
velice neradi někomu dávají,“ řekl Snape a dopsal zápis na tabuli, pak se hbitě otočil zase na třídu, až
se mu jeho dlouhý plášť nadul a smrtelným tónem pokračoval s výkladem.
„Tento lektvar je tak neuvěřitelně silný, že donutí prozradit pravdu i toho nejmocnějšího zastíracího
profesionála, je to nejsilnější pravdomluvný lektvar na světě, mocnější než kletba Imperius a všechny
jim podobné. Jak už nám náš třídní podlézač vysvětlil, jeho použití je přísně kontrolováno
ministerstvem kouzel, které jej používá v krajních situacích při výsleších. Toto sérum by donutilo
promluvit pravdu i samotného Pána zla, proto upozorňuji na jeho sílu,“
Malfoy si klidně něco kreslil na papíře a Snape si ho nevšímal, Harry však stále musel být ve střehu,
aby mu Snape zase nesrazil body za nepozornost.
„Jakékoliv znehodnocení vašich lektvarů budu považovat za absolutní selhání,“ pokračoval ledově
Snape. „proto tady ke konci dne chci mít připravené řady z poloviny hotových Veritasér připravených
na louhování lístků Paměťovky, v druhé řadě již budou hotovy řádná Veritaséra, to platí zvlášť pro vás,
pane Longbottome,“ pravil Snape a Neville se zatřásl. „Mimochodem Pottere,“ pravil ještě Snape a vzal
do ruky kousek starého oplzlého černého hadru. „tohle je pouze kus pláště mozkomora, ne mozkomor
sám, tak se mi tu prosím neskácejte,“
 Malfoy se hlasitě zasmál stejně jako polovina Zmijozelských. Harry však na to už byl zvyklý a nic si
z toho nedělal, viděl ale že Neville je to tom Snapeově výkladu celý roztřesený.
„Co je?“ zeptal se ho potichu Harry.
„Já zkazím každý lektvar,“ hlesl vyděšeně Neville. „A on říkal, že se nám musí povést každý,“
„Není tu nikdo, kdo by tě vyrušoval a Snapea prostě nevnímej,“ řekl mu rychle Harry, protože Snape
se zase k nim otáčel.
„Ale já…“
„Longbottome, srážím Nebelvíru dalších pět bodů za vaše mluvení při hodině,“ řekl s chladným
posměškem Snape, Harry věděl, že jen čeká, kdy Nebelvíru bude moci srazit dalších pět, nebo i deset
bodů.
„Takže se dejte do práce, nyní vyvaříme plášť mozkomora, když budete hodní, svolím na konci
hodiny lektvar na někom vyzkoušet,“
V tom Harry těžce polkl. Věděl zcela na sto procent, že to bude právě on a také věděl, že Veritasérum
je mocnější, než jeho schopnosti ovládnout mysl. Viděl jak Hermiona má strach v očích a s obavami na
něj kouká, ale to už se k ní blížil Snape, takže se musela dát do práce.
„Máte tam málo vody, Longbottome, jste snad slepý?“ sykl na něj Snape a klepl ho po hlavě hůlkou.
„Já tam přileju,“ řekl hned Neville.
„Ale okamžitě,“ přikázal Snape jako nějaký generál.
Neville vzal velkou nádobu na vodu a začal jí nemotorně nadzdvihovat nad kotlík a pomaličku
naklánět až z něho začne vytékat voda.
„Tak na co čekáte?“ křikl Snape a to už Neville nádobu upustil, až se voda rozlila po okolí a jeho i
Harryho kotlík zmizely v nedohlednu.
„Copak jste takové nemehlo!“ křikl Snape s umáčeným oblečením. „Kvůli vám jsem celý mokrý!
Takového tupce jako jste vy jsem ještě v životě neviděl,“
Neville vzal hadr a začal zem vytírat.
„ŘEKL JSEM VÁM, ŽE INGREDIENCE JSOU VZÁCNÉ!“ rozeřval se Snape na celé kolo a zatáhl
Nevilla bolestivě za vlasy, v zápětí ruku od něho odtáhl, jako kdyby sáhl na něco jedovatého. Neville
totiž začal vytírat zem svým mozkomorským kusem pláště. Klepaly se mu ruce a začaly mu po tvářích
téct slzy.
„Řekl jsem vám, že na konci hodiny tu budou všechny řádné lektvary, jsem zvědavý jak to teď
dokážete s napolo vylouhovaným pláštěm!“ křičel dál Snape a Neville začal už vzlykat.
„Ani Potter už to nedokáže i jeho kus pláště je mokrý, ale já jsem vás varoval, zvláště vás, jestli
nebudete mít hotový výstavní Veritasérum, tak dostanete celý týden školních trestů a to tady u mě!“
Nevillovi začaly padat věci z rukou a začal už skoro hlasitě vzlykat.
„Vy chudáku, vy ubožáku, je mi jedno jak to s Potterem dokážete, ale ten lektvar uděláte…“
„DRŽTE HUBU!“ rozeřval se Harry na celé kolo a rukou nahmatával svou hůlku.
Snape se odvrátil od vzlykajícího Nevilla a zabodl se očima do Harryho.
„Co jste to řekl?“ zeptal se ho ledově.
„Nechte už Nevilla být,“ řekl Harry a zatínal zuby.
Snape se naklonil až k Harrymu a z očí do očí mu řekl. „Srážím Nebelvíru třicet bodů za takovou
nehoráznost,“
Pak se otočil a odešel ke svému stolu. Harry nechtěl vidět pohledy ostatních Nebelvírských, ale když
se na ně podíval, zjistil že na něj a Nevilla koukali s pochopením, na první pohled se na ně kvůli bodům
nezlobili, naopak kromě Zmijozelských teď všichni na Snapea hleděli s takovou příšernou nenávistí, že
by se nejraději spolu spojili a zakleli ho v ropuchu.
Harry poklepal Nevilla po rameni a začal mu pomáhat s vytíráním země, věděl proč ho Snape
nepotrestal více, jeho trest přijde na konci hodiny, když se bude lektvar zkoušet, teď by tu chtěl mít
jednu z těch blbůstek Freda a George, kvůli kterým člověku začne téct z nosu krev, takže musí na
ošetřovnu. Věděl ale, že kdyby odešel, tak by to schytala Hermiona, která přinejmenším ví stejně tajné
informace jako sám, Harry.
Nakonec vylouhovali plášťů své dva kusy mozkomorských ve vařící vodě jak jen mohli, ještě rukama
je mačkali, aby z nich dostali co nejvíce.
V druhé hodině přivazovali další ingredience a když byl čas na míchání, tak museli zároveň s tím si
zapisovat další poznámky, které Snape diktoval rychlostí blesku.
Třetí hodinu dostali všichni už třicet dní louhovaný pololektvar a dali se do práce.
Čtvrtou hodinu už jejich lektvary dostávaly čirou barvu Veritaséra, čímž se blížili ke konci. Vlastně i
studenti byli u konce svých sil. Mezi hodinami samozřejmě nebyly přestávky a ve smradlavé, nevětrané
a chladné místnosti sklepení se jim dělalo mdlo. Navíc všichni už byli zmožení a to i Zmijozelští bez
výjimky.
Ke konci hodiny lektvary rozlévali do jednotlivých nádobek a podkládali jej u Snapea na stůl. Harry
zvlášť opatrně našlapoval, aby mu Malfoy zase nepodrazil nohy, pak se šel posadit do lavice vedle
Nevilla.
„Mě se tam nechce,“ řekl Neville, když už většina studentů měla hotovo a Zmijozelští se spolu hlasitě
bavili.
„Musíš to tam odnést,“ varoval ho Harry potichu. „jinak to bude ještě horší,“
Neville se díval na svůj trochu zamlžený lektvar a pak koukl na Harryho pohledem, že je v koncích.
„Jak to může být ještě horší?“ zeptal se ho a se strachem se díval na svůj výtvor.
„Věř mi, že jsem poznal, že i ty nejhorší věci můžou být ještě horší,“ naléhal na něj Harry.
„Možná kdybych byl neviditelný… nebo alespoň kdyby…“
„Prostě zatni zuby a jdi tam,“ řekl mu Harry a postrčil ho na nohy.
Neville se zhluboka nadechl, vzal svůj upachtěný lektvar a šel ke Snapeovi. Položil mu ho na stůl a
Snape, který si stále něco zapisoval se na Nevilla zle zazubil.
Neville se pokusil o jakýsi vynucený úsměv, ale hned se otočil a šel zpátky do lavice.
„Prosím všechny o klid!“ křikl Snape a rázem všichni ve třídě utichli.
Hned na to Snape vstal a postavil se s pyšným pohledem do uličky.
„Protože už všichni máte hotovo a protože se stalo to, co jsem předpokládal, tak jsem se rozhodl jeden
z lektvarů vyzkoušet,“ řekl vykulené třídě, Malfoy právě v tuhle chvíli se tvářil, jako kdyby měl Ron
znovu vidět Kudleyjské kanonýry. „Na zkoušku jsem si vybral lektvar, který podle mě vyrobil ten
nejhorší žák v dějinách této školy,“ řekl Snape a vzal do ruky Nevillův lektvar. „Proto je záhodno, aby
jej druhý nejhorší žák vyzkoušel,“ řekl a s ledovým úsměvem skončil s pohledem viset na Harrym.
Neville hlasitě polkl a vystrašeně se na Harryho podíval. Ten nehnul ani brvou, jen na Snapea hleděl,
jako kdyby na sebe koukali dva soupeři.
„Harry Potter bude tak laskav a dostaví se k mému stolu,“ řekl Snape s úlisným úsměvem.
Harry svraštil pohled na stůl a stejně jako Neville před chvilkou, se zhluboka nadechl. Cítil se, jako
kdyby měl udělat něco, co prostě nemohl. Věděl toho až příliš než aby to tu vyzradil, přece ho k tomu
Snape donutit nemůže.
Vstal tedy a pomaličku přešel ke Snapeově stolu, všichni na něj koukali teď jako u vytržení,
nejustaranější pohled měla Hermiona, která stále měla nutkání zaprotestovat, zato Malfoy se tvářil, jako
kdyby viděl ten nejzajímavější pořad a to přímo naživo.
Harry došel až ke Snapeovi, zastavil se před ním a neutrálním výrazem mu pohlédl do tváře.
„Když vám pan Longbottom stojí za to ho bránit,“ začal pomalu zle Snape. „tak si vyzkoušejte co váš
přítel vytvořil,“
„Nemůžete mě k tomu donutit,“ řekl klidným hlasem Harry.
„Je to součást mé výuky a tu máte dodržovat,“ řekl stejně klidně Snape.
„To nemůžete! Harry nepij to!“ křikla Hermiona.
„Grangerová, buďte zticha,“ cekl Snape stranou a nespouštěl z Harryho oči. Oba na sebe hleděli
smrtelnými pohledy, Harry mu ale nechtěl dopřávat takovou možnost.
„Tento lektvar vám v žádném případě neublíží,“ řekl Snape. „Není přece důvod se obávat ho vypít,
zvláště pak když ho udělal váš přítel Longbottom,“
Harry poklidně nesouhlasně zakroutil hlavou a nespouštěl ze Snapea oči.
„Tak tedy jinak, jste ten kdo oznámkuje Longbottomův výtvor,“ řekl Snape a posadil se na roh svého
stolu. „Pokud to nevypijete, souhlasíte s tím, že zkazil lektvar a dostane nejhorší známku za celé čtyři
hodiny, pokud to vypijete a potvrdíte, že lektvar zabere, dostane Longbottom za V,“
„Harry mě to je jedno!“ křikl Neville. „Nepij to!“
Pro Harryho však tohle bylo o něco složitější, nechtěl Nevillovi zavinit špatnou známku, navíc kdyby
dostal dobrou, vylepšilo by mu to průměr.
 „Má poslední výzva Pottere,“ hlesl Snape a nespouštěl z Harryho zrak.
Harry teď měl v hlavě dvě myšlenky, které spolu vzájemně bojovaly a ani jedna nechtěla prohrát. Co
ale kdyby vyhrály obě dvě? Už to přece jednou udělal u Umbridgeové, může to zkusit znovu. Bude
dělat, že se napije a je to.
Převzal tedy od Snapea čaj, do kterého před chvilkou kápl trochu Nevillova lektvaru.
„Harry, nepij to! Neblázni!“ křičela dál Hermiona a měla sto chutí mu to vyrazit z ruky.
Harry však měl v úmyslu přechytračit Snapea, vzal hrnek s čajem a se zlodušským úsměvem ho dal
k ústům, Snape se na něj však také ledově usmíval.
Pomaličku hrnek nakláněl a dělal jako že pije, ale ústa měl přitom zavřená. V tom se ozvala rána a
Harrymu se hrnek přitiskl k puse, až si nechtěně loknul, následně hrnek spadl s tříštivým zvukem na
kamennou podlahu.
„Chtěl jsem mě oblafnout, co?“ sykl Snape a postavil se na nohy. „Myslíte si, že jsem tak naivní,
abych vám na to naletěl?“
Harrymu začala motat hlava a v tom odpověděl. „Ano,“
Snape se načertil, na Harryho už Veritasérum účinkuje a tohle co řekl na jeho narážku ho urazilo.
Jenže Harry po počátečním šoku a následném naštvání se začal tvářit blaženě, cítil se jako by mu
jedna funkce mozku kompletně vypnula, nevěděl jaká, ale prostě neměl v tu chvíli žádné zábrany.
Snapea také ale hned přešlo počáteční naštvání a teď se na omámeného Harryho pousmál.
„Tak mi řekněte Pottere,“ pousmál se Snape zlým pohledem. „Například…“ přemýšlel až skončil s
pohledem u Malfoye. „co cítíte ke slečně Changové?“
„Nic,“ odpověděl okamžitě Harry a stál jako solný sloup.
„Víte kdo je slečna Changová, znáte jí?“ ptal se dál s úsměvem.
„Ne,“ odpověděl Harry.
„Zabil jste Alfonse…“
„TAK DOST!“ zakřičela Hermiona a přihnala se k Harrymu. „Už na nic nebude odpovídat!“
„Okamžitě si sedněte na zadek, Grangerová!“ křikl Snape a tvářil se, jako kdyby ho vyrušili od té
nejmilejší činnosti v životě.
„Na tohle nemáte právo!“ křikla Hermiona.
„Ministři se mění slečno Grangerová!“ křikl Snape. „Půjdete si už konečně sednout!“
„Ne,“ pravil hned Harry.
Oba na něj vykulili oči a Hermiona hned vyhrkla. „Přesně tak!“
„Padejte si sednout, nebo Nebelvíru strhnu dalších třicet bodů!“ rozkřikl se Snape a vytáhl na
Hermionu hůlku.
„Klidně i sto bodů, mě je to jedno,“ odvětila.
„Není,“ řekl Harry.
„Ale je!“ křikla na něj.
„Grangerová, okamžitě opusťte třídu, nebo dostanete školní trest!“ zvýšil hlas Snape.
„Na to nemáte přece právo! Každý má svoje tajnosti,“ ozval se i Dean.
„Jo přesně tak!“ křikl i Seamus. „Co si to dovolujete se ho vyptávat na osobní věci?“
„Dejte pokoj!“ křikl i Malfoy a zeptal v zápětí se zeptal Harryho. „Co si myslíš o profesoru
Snapeovi?“
Snape strnul stejně jako ostatní, nastalo ticho a všichni se teď zahleděli na Harryho, který stále
nevnímavě stál.
„Je to neobyčejně zdatný kouzelník a profesionál v lektvarech, ale jinak je to podle mě ten největší
pitomec na světě,“ řekl Harry klidným hlasem.
Nebelvírští teď vypukli v záchvatný smích, někteří se ale začali tvářit ustrašeně, protože nechtěli ani
hádat, co teď Harrymu Snape udělá.
„VY!“ křikl Snape. „Pottere!“
„Ano?“ zeptal se Harry klidně.
Snape zatnul zuby. „Okamžitě teď se mnou půjdete ven,“
„Ano,“ odvětil klidně Harry.
„A co si myslíš o Malfoyovi?“ zeptal se ho Dean.
„Že je to úlisný, zbabělý a rozmazlený spratek, co na sebe patlá stejně jako jeho třídní tuny gelu,“
odvětil Harry v klidu.
„Deane, máte školní trest!“ křikl Snape. „Pottere, vy pojďte za mnou,“
„Ano,“ hlesl Harry a vykračoval za Snapem.
Snape otevřel dveře od učebny a málem leknutím uskočil. Brejlila tam na něj strašně vysoká žena s
tak neuvěřitelně rozcuchanými vlasy, že vypadala jako stojící košatý strom. Na obličeji měla dvojité
brýle se čtyřmi obroučky, takže vypadala jako můra a na bradě měla nejméně dvoucentimetrovou
bradavici.
„Promiňte, je tu Harry Potter?“ zeptala se Snapea rozvrzaným hlasem.
Ten na ní vykulil oči, ale hned se důstojně vzpamatoval.
„Ano,“ řekl Harry za Snapeovo zády.
„Ty jsi Harry?“ zeptala se žena.
„Ano,“ odpověděl Harry.
„Pojď za mnou,“ řekla mu.
„Ano,“ odpověděl zase.
„Ale já ho teď odvádím…“
„Já jsem soudní psychiodějka,“ odpověděla automaticky žena a počkala až Harry vyjde ven. „mám
příkaz Pottera vyšetřit a to je přednější než vaše učivo,“
„Teď ale nemůžete,“ trval na svém Snape.
„Právě teď,“ řekla žena skřípavým hlasem a táhla Harryho pryč ze sklepení.
Snape tedy zůstal překvapeně stát ve dveřích do učebny, ze které se teď ozýval smích.
Harry vlastně ani nevěděl kam to jde, prostě jen se mu chtělo jít za ní, tak jak mu to před chvilkou
řekla. Došli po schodech do nějaké prázdné učebny a ta žena se posadila za profesorský stůl, zatímco
Harrymu pokynula na židli naproti stolu se slovy: „Posaď se,“
„Takže, ty jsi Harry James Potter?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl Harry jako robot.
„Takže, já se jmenuji PUDr. Agáta Vejralová, můžeš ke mně být naprosto upřímný a nemít přede
mnou žádné zábrany, jasné?“
„Ano,“ odpověděl zase Harry.
„Takže, jak se poslední dobou cítíš?“ zeptala se ho.
„Různě,“ odpověděl Harry.
„Ty nemáš ve zvyku odpovídat dlouze, že?“
„To je různé,“ řekl zase Harry.
„Tak mi řekni… jak se cítíš když jsi ve společnosti?“ zeptala se ho a brejlila na něj skrz dvojité brýle.
„Různě,“ řekl zase Harry.
„Upřesni to,“ doléhala.
„Někdy dobře a někdy špatně,“ řekl.
„Kdy se cítíš dobře?“ zeptala se ho skřípavě.
„S kamarády,“ řekl Harry.
„Máš hodně kamarádů?“ zeptala se ho zase dotíravě a stále si něco zapisovala.
„Různě,“ řekl Harry.
Agáta si povzdechla a přemýšlela, pak znovu na něj svým hlasem zavrzala.
„Jak se cítíš, když se tě někdo dotkne?“
„Různě,“ odpověděl Harry.
Psychiodějka si znovu povzdechla a začala něco škrábat ve svém notesu. Harry jasně mohl i přes svou
mdlobu slyšet jak říká. „Má zábrany… mluvit… otevřeně…“
„Ne,“ řekl Harry.
„Co prosím?“ vyhrkla a narovnala si brýle.
„Ne,“ opakoval Harry.
Agáta na něj chvíli zase koukala a pak se zeptala.
„Ublížil jsi někdy někomu?“
„Ano,“ řekl Harry klidně.
„A komu… naposledy?“
„Neznám jeho jméno,“ řekl Harry.
 „A kde to bylo?“
„V druhém vagónu Bradavického expresu,“ řekl Harry.
„Oh, samozřejmě, rozumím,“ řekla a zase si něco načmárala. „Nezdá se ti tvé chování nějak…
divné… takové potlačené?“
„Ano,“ řekl Harry.
Agáta zase vypoulila oči a spěšně něco naškrábala na papír.
„Kolika lidem jsi asi už ublížil?“ zeptal se.
„Asi stu,“
„CO?“ křikla Agáta až málem spadla ze židle.
„Asi stu lidem,“ opakoval Harry.
Agáta si znovu narovnala zapatlané brýle a rychle začala znovu něco škrábat na blok.
„Ublížil jsi někomu vážně?“
„Ano,“ řekl Harry.
„A-a-a komu?“ zakoktala Agáta a ruku držela dychtivě nad papírem.
„Svému bratranci, profesoru na Obranu proti černé magii, Voldemortovi…“
„Ticho!“ křikla Agáta. „Jak to že vyslovuješ to jméno nahlas?“ křikla na něj.
„Protože se ho nebojím,“ řekl Harry.
Agáta jakoby konečně zbystřila a pronikavě na něj zabrejlila.
„Ty se občas něčeho bojíš?“ zeptala se vrzavě.
„Ano,“ řekl Harry.
„A čeho?“
„Že se někomu něco stane,“ řekl Harry.
„A stalo?“
„Ano,“
„Například?“ zeptala se ho dychtivě.
„Minulý rok když málem zabili mé přátele,“
„Cože?“ vyhrkla Agáta.
„Nebo když Dráp málem zabil Hermionu, nebo když Vlkodlak si odnesl Rona do Vrby mlátičky, nebo
když Hermiona byla pod útokem horského trolla, nebo když Ginny umírala v Tajemné komnatě a
Voldemort z ní čerpal sílu, nebo když jsem byl pod vodou a uviděl uvázané přátelé a všude kolem byli
jezerní lidé, nebo když z mého bratrance chtěl mozkomor vysát duši…“
„Stačí, stačí, stačí!“ křikla Agáta tak vyděšeně, že jí až málem spadly dvojité brýle. „Zabil jsi
někoho?“ zeptala se ho.
„Ano,“
V tu chvíli upustila tužku a vstala ze židle.
„M-m-m-myslím ž-ž-že už mám vyšetření,“ hlesla a naposledy se zeptala. „A koho jsi zabil?“
„Profesora Quirella, baziliška, vzpomínku Toma Raddla, Obří sépii…“
„Pane bože!“ zakřičela Agáta a vyběhla rychle ze dveří.
Harry tam zůstal jako robot sedět na židli a koukal do desky stolu.
Asi po deseti minutách se ozvaly školní zvony a po škole se rozlehl humbuk, který nastane když se
všichni studenti přemísťují ze třídy do třídy. Harry ten humbuk neslyšel, v hlavě měl jedinou větu:
‚Posaď se.‘ kterou mu psychiodějka řekla, když vešli do místnosti, takže tam stále seděl jako kdyby
chtěl počkat na vyučování druhého dne.
„Harry?“ ozvalo se ode dveří. „Harry, jsi v pořádku?“
„Ano,“ odpověděl automaticky, podle hlasu poznal Ginny, která k němu přistoupila a opatrně na něj
hleděla.
„Tak… proč tady sedíš?“ zeptala se ho.
„Protože mi to přikázala Pudr,“ řekl Harry.
„Cože?“ vykulila Ginny oči. „Jaká pudr?“
„Psychiodějka,“ odvětil Harry.
„A ona odešla?“
„Ano,“
„Tak proč tu sakra ještě sedíš?“ naléhala na něj Ginny.
 „To byl její příkaz,“ řekl Harry.
„A od kdy uposlechneš každý příkaz, hm?“ pousmála se Ginny.
„Od té doby, co mě profesor Snape donutil si vzít Veritasérum,“ řekl Harry.
„Ty máš teď v sobě Veritasérum?“ vyhrkla překvapeně Ginny.
„Ano,“
„Takže mi teď říkáš jenom samou pravdu a poslechneš mě na slovo, i kdybych ti řekla cokoliv?“
upřesnila si to nevěřícně Ginny.
„Ano,“
„Páni,“ ulevila si a začala kvapem přemýšlet, na co se ho zeptá, měla neobyčejnou příležitost se ho
zeptat i na ty nejsoukromější věci. „Kolika holkám jsi už dal pusu?“
Harry se chvíli a trochu i zmateně zamyslel a pak jednoznačně odpověděl. „Třem,“
„Líbilo se ti to?“ zeptala se potichu.
„Ano,“ odpověděl Harry robotsky.
„Co jsi u toho cítil?“
„Cítil jsem…“
„Nebo ne! Zeptám se jinak, chtěl jsi pokračovat?“ zeptala se nedočkavě.
„Občas,“ řekl Harry.
„Dal bys mi teď pusu?“ zeptala se ho po chvilce přemýšlení.
„Ano,“ řekl a Ginny se zarazila, když byla k němu nakloněná rty.
„Líbím se ti?“ zeptala se ho dychtivě.
„Ano,“ odpověděl a Ginny dostala ještě větší lačnost po informacích.
„Máš mě rád?“ zeptala se s úsměvem.
„Ano,“
„Jak moc?“ ptala se dychtivě a naklonila se k němu, aby jí neuniklo ani jedno slůvko.
„Hodně,“ odpověděl Harry.
Ginny se zarazila, kousla se do rtu a rozhlédla se po prázdné třídě. Pak se nedočkavě zeptala. „Miluješ
mě?“
Harry zamrkal očima a začal se tvářit zmateně, náhle nemohl přijít na rozumnou odpověď, něco uvnitř
mu říkalo, že někdo takový tu už byl, ale Ginny to nebyla, přitom jeho vztah k ní je velice silný, tak
byla to Ginny, nebo ne?
„Nevím,“ řekl nakonec.
„Vždyť máš Veritasérum, tak ano nebo ne?“ naléhala Ginny a kvapně se rozhlížela po třídě.
Harrymu tahle otázka v hlavě udělala doslova zmatek, nevěděl co odpovědět, nevěděl ani proč by měl
odpovídat, proč by vlastně měl odpovídat na všechny otázky, které mu někdo položí? To je směšné,
přece není robot aby každého poslouchal, nebude přece odpovídat každému, jak se jim zachce.
„Harry, miluješ mě?“ pokračovala s otázkou Ginny a vzala mu ruku do své.
„Já… nevím… asi ano… ne… ano… nevím… nebudu… nevím… nebudu odpovídat…
neodpovím…“ při tomto posledním slovu mu v hlavě udělalo BUM a on se poprvé rozhlédl po místnosti,
jako kdyby byl normální člověk. Znovu mu v hlavě vše fungovalo, uvědomil si i přítomnost Ginny.
„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.
„Mil… a jéje, na tebe už to nepůsobí co?“ zarazila se Ginny.
Harrymu ale začaly docházet všechny otázky a každý moment, který pod vlivem Veritaséra prožil,
pak si vzpomněl i na poslední otázky, které mu kdy kdo položil a které ho zmátly natolik, že se účinky
Nevillova, nejspíš zkaženého veritaséra, vytratily. Vzpomněl si na Ginny a pohlédl jí do očí.
„Proč jsi to chtěla vědět?“ zeptal se jí udiveně.
„A sakra, ty jsi to pamatuješ?“ hlesla Ginny a znovu se kousla do rtu.
„Ano,“ odpověděl Harry a postavil se. Pak se zamyslel a pohlédl jí do očí. „Já ani nevím… mám v
hlavě zmatek… a i kdybych tě miloval, jsi sestra Rona a tu bych kvůli nějaké lásce, teď když je
Voldemort volný, neohrožoval,“
„Cože?“ zeptala se Ginny.
„Všichni tu říkají, že jsem tu už někoho měl…“ řekl zmateně Harry a snažil se v hlavě pátrat. „ale já
si prostě na nic nevzpomínám, nic mě nenapadá,“ zase se zamyslel na to, kdo to byl, ale to ho zase v
hlavě příšerně zabolelo. „Mám na sobě nějaký prsten, o kterém ani nevím, kde se tam vzal,“ pokračoval
dál zmateně.
Ginny zasmušile našpulila rty a povzdechla si.
„Jo, jedna taková tu byla…“ pravila.
„A právě proto, jestli tu byla, tak vidíš že Voldemort mě jí zbavil ze všech nejdřív a to natrvalo, útočí
na city, ne na tělo, chce aby člověk trpěl,“ řekl Harry.
Ginny pokývala hlavou a začala odcházet ze třídy.
„Ginny?“ pousmál se Harry. „Můžu tě ujistit, že momentálně jseš na prvním místě,“
Ginny povytáhla obočí a zmateně na Harryho hleděla, ten se na ní přívětivě pousmál a Ginny pak
odešla vykuleně ze třídy.
Harry se znovu celý utahaný sesul do židle a ztěžka oddechoval. ‚Tohle se může stát jenom mě.‘ řekl
si. Přece jenom není žádný fešák, proč by ho pořád někdo chtěl? Má vyhublou postavu a tvář, nosí
kulaté staromódní brýle, na čele má velkou jizvu, která od té doby v Azkabanu už nikdy nezapálila.
To je zvláštní, jako kdyby se o něj Voldemort přestal docela zajímat. To se mu ale nepodobá, že by
neměl už náladu na jeho nejmilejšího dětského kamaráda?
Žerty stranou, čtyrhodinovka Lektvarů je díky bohu v tahu a zbytek volného dne před sebou.
Harry vstal a zamířil si to do Nebelvírské společenské místnosti, tam už na něj čekal Ron a v zápětí
mu řekl, že Hermiona běhá po celé škole a shání ho.
Oba dva se s úsměvem shodli, že jí nechají hledat dál a vydají se ven na školní pozemky, kde už spolu
studenti sváděli sněhovou bitvu. Seamus a Dean už povzbudili Nevilla, takže se k nim přidal, dál tam
byli Colin, Dennis Creeveyovi, Gregory Traker, Jak Sloper, Arnold Lender a pár dalších studentů z
Nebelvíru. Bojovali proti Havraspárským a Mrzimorským a dobře se přitom bavili.
Ron a Harry se hned přidali do Nebelvírské skupiny a prožívali tuhý boj se sněhovými koulemi. Po
hodině si každá strana udělala v husté pokrývce sněhu vlastní zákopy a sněhové koule nabyly svou
velikost. Nakonec se ze sněhových staly ledovky a každý kdo jednu schytal bolestivě zaúpěl. Nakonec
měli navrch Havraspárští a Nebelvírští, protože Mrzimorských bylo vcelku málo.
Harry se ale zase po dlouhé době dobře bavil, potom co zažil u Snapea ve třídě potřeboval trochu
radosti do života. Sníh byl čerstvě napadaný a stále venku mrzlo až praštilo, vždyť byl taky začátek
ledna.
Po další hodince neúprosného boje začali mít Nebelvírští plné ruce práce, aby je ostatní svou salvou
čím dál větších koulí nezasypali ve svém vlastním zákrytu, začali tedy bojovat ještě tvrději, bohužel až
moc.
Ron totiž nabral učiněnou obrovskou hrst sněhu, zformoval jej do takzvané gigakoule a vší silou hodil.
Bohužel skončila přímo na zádech procházejícího profesora Lextera.
Ron vykulil vyděšeně oči a zatajil se mu dech, když jeho gigakoule málem profesora povalila.
Harryho zajímalo jak na to zareaguje.
Lexter se otočil a v tváři měl výraz, jaký většinou mývá Snape.
„Kdo to udělal?“ zeptal se přísně a vytáhl hůlku.
Všichni Nebelvírští teď sborově ukázali na Rona. Lexter se na něj s nechutí podíval, namířil na něj
hůlkou, jenže v tom se mu v koutku úst objevil úsměv a v zápětí Nebelvírský zákop zasypala halda
sněhu až zůstaly koukat jen hlavy a ruce.
Lexter se pousmál, obrátil se a rázoval si to pryč. Havraspárští a Mrzimorští se teď smáli na celé kolo,
protože měli docela snadné cíle, jenže v zápětí se ukázali Zmijozelští.
Malfoy hned hodil ledovku přímo do Harryho hlavy, ostatní Zmijozelští ho hned následovali a tak se
Harry, Ron, Dean, Seamus a ostatní ocitli zanedlouho pod surovým útokem ledovek.
Harryho z zmocnila ale taková zlost, že měl sto chutí smějícího se Malfoye nakopat do zadku. Napadla
ho ale lepší věc.
V příštím okamžiku sníh kolem Harryho začal pukat a všichni Nebelvírští na něj vyvalili oči. A v
dalším okamžiku se ze země majestátně vzepjal jasně bílý zářivý kůň s mohutnými křídly, který zářil
ještě více než sníh samotný, přeletěl nad Zmijozelské a začal tak silně mávat křídly, že se zanedlouho
ocitli v doslova sněhové vánici a začali s jekotem prchat pryč, to včetně Malfoye, který křičel snad ze
všech nejvíc.
V příštím okamžiku už na zemi stál zase Harry a usmíval se na prchající Zmijozelské od ucha k uchu.
Pak pomohl společně s Mrzimorskými a Havraspárskými vyndat Nebelvírské ze zásypu sněhu.
 Nakonec se s Ronem dohodli, že měli koulovačky dost a rozloučili se s ostatními, navíc podle hukotu
a řevu, který Harry způsobil svým vyhnáním Zmijozelských je v zápětí našla Hermiona a začala je
kritizovat, že je celou dobu hledá a oni si tu zatím hrají jako malí caparti. Harry a Ron ale věděli, že by
se nikdy tam dobře nepobavili, kdyby s nimi Hermiona byla.
Když se k nim nesmlouvavě přidala, tak Ron nevrle navrhl, že by mohli navštívit Hagrida, Harry s
tím více než souhlasil, neviděl ho od té doby co byl na Grimmauldově náměstí.
Jeho srub byl pohádkově zasněžený a všude kolem něho byly vidět psí ťápoty a stopy obrovských
Hagridových nohou. Došourali se až k jeho dveřím a zaklepali.
Nikdo však neotvíral, ani se zevnitř neozývaly žádné zvuky.
„Asi není uvnitř,“ pravila Hermiona.
„Ne, to musí být,“ hlesl Ron, když si představil, že budou muset strávit zbytek dne v přísné společnosti
Hermiony.
„Třeba šel ven s Tesákem,“ řekl Harry a rozhlížel se po školních pozemcích.
„Hledáte mě?“ zahřímal jim nad hlavami Hagrid a jeho vousatá tvář se na ně usmála.
„Tak nějak,“ pravil Ron do výšky.
„Tak co Harry, jak se máš?“ ptal se dál Hagrid s úsměvem.
„Teď už to ujde,“ řekl Harry a úsměv mu opětoval.
V zápětí na něj skočil Tesák, přední tlapy mu položil na ramena a začal ho nechutně svou velkou
hubou oblizovat.
„Vidíš, i jemu se po tobě stejskalo,“ pousmál se Hagrid.
„Kde jsi byl?“ zeptal se Ron, když Harry konečně celý mokrý ze sebe shodil Tesáka.
„Ale… vypadá to že ty zatracený blátoplazi z toho lesního mokřadu znovu napadli mandragóry
profesorky Prýtový,“ pravil Hagrid.
„Myslela jsem, že jim zima vadí,“ řekla Hermiona.
„Jo to by ses divila, ty potvory sakra něco vydrží, to ti teda povim,“ řekl Hagrid a poplácal Tesáka po
zádech. „Tady Tesák je pořádně prohnal, ale budeme muset na ně vymyslet něco trvalejšího, esli mi
rozumíte… navíc,“ řekl Hagrid a mrknul na Harryho. „doufám že letos mandragóry nebudou potřeba,“
„Nemám v plánu zabíjet dalšího baziliška,“ přiznal úsměvně Harry.
„A co škola?“ ptal se dál Hagrid a otevíral dveře svého srubu. „Měl bych vás upozornit, že todle
pololetí už nebude tak lechký jako to předtím,“
„Super,“ prohlásila radostně Hermiona a Ron se na ní načertil.
„Kdo chce čaj?“ zeptal se Hagrid, když vstupoval do svého srubu.
„Všichni,“ řekla hned nesmlouvavě Hermiona.
Hagrid se pousmál a postavil konvici s vodou nad rozdělaný oheň v krbu, zatímco si ostatní sedli a
Tesák položil svou velikou uslintanou hlavu Ronovi na rameno.
„Teda Harry povim ti, že sem takovýho Pegase, do jakýho se dovedeš proměnit ty, jaktěživ neviděl,“
řekl Hagrid a nakrmil něco ve velké přihrádce, ať to bylo cokoliv, mělo to veliké a ostré drápy.
„Jsou to všechny Pegasské rasy najednou,“ vyhrkla hned rozjařeně Hermiona.
„Slyšel sem, že ste byli u těch aethónců, je to pravda?“ vyzvídal dál Hagrid.
„Jo, bylo to tam úžasný,“ řekl tentokrát Ron.
„Taky bych se tam chtěl jednou podívat,“ prohlásil Hagrid.
„A jak je Drápovi?“ zeptal se Harry.
„Jo, tak to mám konečně dobrou zprávu,“ řekl hned Hagrid. „Brumbál mi zase předved svou vochotu
a dokázal přemluvit ministerstvo, aby tu Dráp moch zůstat, dokonce je dovoleno, aby se studenti za nim
chodili podívat,“ pousmál se Hagrid
„A co Zlaťák?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, tomu se zima líbí, už mi vyhrabal všechny prstýnky, náušnice, řetízky a dokonce i starobylí
mince, co ten nezbeda nenajde, tomu by ste nevjéřili,“ pousmál se Hagrid.
„A co ministerstvo, vždyť ti přece zakázalo studenty k němu vodit,“ řekla.
„I to mi dovolili, proto už vod prvních hodin ho zase představuju studentům, von je opravdu moc
hodnej Gryf, jaktěživ sem takovýho neviděl, všichni tě většinou chtěj když se k nim přiblížíš zabít nebo
sežrat, ale tendle je milej jako tady Tesák,“
„Nevíš co je s Lexterem?“ zeptal se Harry.
 „A co by s nim mělo bejt?“ odvětil Hagrid.
„Myslíme si, že mu někdo vyhrožuje,“ řekl Ron. „Vůbec nechce tady Harrymu dávat hodiny
Nitroobrany,“
„To by ale měl, Brumbál to nařídil,“ řekl Hagrid a zamyšleně se podrbal na bradě.
„Právě proto, někdo mu vyhrožuje,“ řekl Ron.
„No tak sakra, tady je zima,“ postěžoval si Hagrid, popadl svůj deštník, ve kterém měl schovanou
hůlku a jedním mávnutím na konev, se voda v ní začala vařit. Takže v příštím okamžiku už netrpělivě
rozléval horké čaje svým hostům.
„Piluješ kouzlení Hagride?“ zeptala se ho s úsměvem Hermiona.
„Ale tak to víte,“ pousmál se Hagrid. „Už sem se něco novýho naučil za ty roky co mi to povolili. Ale
zvyknul sem si na ten deštník a nechci hůlku z něho vyndavat,“ prohlásil Hagrid.
V tom Harry něco zahlédl a hned se zeptal.
„Hagride, ty máš obvázanou ruku?“
„Jo tohle, jo… stala se mi taková nehoda,“ řekl Hagrid neochotně a znovu spustil rukáv dolů, který
mu zatím kryl obvaz na ruce.
„A jaká nehoda?“ ptala se hned Hermiona.
„No… víte ti kentauři už začínaj bejt fakticky naštvaný, něco jim tam v tom lese pořád ubližuje,“
vysvětloval Hagrid. „dokonce i někteří zmizeli a už je nenašli, tak nějak začínaj bejt fakticky naštvaný,“
„Hagride, slyšela jsem, že v tom lese měl… Voldemort,“ zašeptala Hermiona. „nějakou svojí
základnu, nebo místo kde se scházeli smrtijedi,“
„Myslíš, že to vobnovuje?“ pravil Hagrid.
Hermiona se podívala i na Harryho a Rona, všem to připadalo jako nejlogičtější vysvětlení.
„Jestli ano Hagride,“ napadlo Rona. „pak je Dráp ve vážném nebezpečí,“
Hagrid vypoulil oči na svůj hrnek čaje a začal usilovně přemýšlet, bylo vidět že to už při pomyšlení
na bratra začal brát vážně.
„Říkal něco Dráp?“ zeptala se Hermiona.
Hagrid se na ní podíval a nesouhlasně zavrtěl vousatou hlavou.
„Von žije tady na vokraji lesa, takže kdyby mu něco hrozilo, tak sme domluvený, že se urychleně
vydá ke hradu,“ řekl Hagrid.
„Ale doufám že jsi podotkl,“ řekl Ron a úsměvem. „že se k němu má vydat a ne ho zdemolovat,“
„Nech toho, Rone,“ zarazil ho Harry. „Tohle není sranda, Voldemort na nikoho nebere ohledy,“
„S tím souhlasím, navíc i kentauři by si měli dávat pozor,“ řekla Hermiona.
V tom se zvěnčí ozval rámus a hlas: „P-p-p-p-pusť t-t-to!“
Hagrid vyskočil na nohy, až se celá chajda zatřásla a rázně přešel ke dveřím.
Když otevřel dveře, tak se na prahu objevil asi třicetiletý kouzelník menší postavy, už podle vzhledu
měl byl celý ustrašený a stále se třásl, měl dlouhý tenký nos, vypouklé oči, na hlavě slamáček a na sobě
měl jakousi červenobéžovou vestu.
„Z-z-zdravím v-vás,“ zakoktal a začal klapat zubama, když před ním stanul jednou tak větší a nejmíň
čtyřikrát tak širší Hagrid. „J-j-j-je tu H-h-Harry Pott-t-ter?“ zakoktal ještě víc.
„Harry je tamdle… no co to má znamenat,“ zhrozil se Hagrid, když zahlédl svou zahrádku. „moje
Rikardie, vy jste je zničil,“
„Ne, to já n-n-ne,“ hlesl mužík. „T-t-t-o můj p-p-pes,“
Až teď si všimli pod jeho nohama psa podobnému foxteriérovi, jeho hnědošedivý kožich a dlouhé
chlupy na čumáku se rozjařeně nadouvaly, vzadu se mu třásl rozeklaný ocas, na všechny radostně
hleděl, ale v tom se ozvalo ohromné HAF! Ron málem strachy vyletěl z kůže, to nebyl ten pes toho
chlápka, to byl Tesák, který svým mohutným hlasem zaštěkal a vrhnul se po malém foxteriérovém psu.
„Tesáku sedni!“ křikl Hagrid a přesně v tom okamžiku se Tesák rozčileně zastavil a kecnul se v rohu
místnosti.
„Já se moc omlouvám, on huňáč normálně takové věci nedělá,“ omlouval se mužík na zničení
Hagridovo rostliny, když ještě před chvilkou, když se po něm hnal Tesák málem strachy omdlel.
„Mohu se vás zeptat, kdo jste?“ zeptal se Harry vstal, aby si ho mohl pořádně prohlédnout.
„Ach ano… Felix Cvalda j-j-jméno mé… a t-t-t-tohle je H-h-h-huňáč, je to Hafoň,“ řekl mužík.
„Hafoň?“ ohradil se Hagrid. „Tak pryč z mého domu!“
 „Pardon, nechtěl jsem vás urazit…“ hlesl mužík.
„Hagride, co se děje?“ zeptal se Ron.
„Já s Tesákem máme jednu ošklivou vzpomínku na Hafoně, proto na něj tak zle reagoval, Tesák je
jinak milá duše, ale tohle stvoření tady mít… přestaň!“ Křikl Hagrid, Huňáč totiž začal hryzat roh
Hagridovo dveří, jako kdyby to byla čokoláda.
„Okamžitě s tím zmizte ven!“ křikl Hagrid a hned za ním se zvedl i Tesák a s jeho pomocí je oba dva
vyhnal ven.
„P-p-p-potřebuju m-mluvit s Harry P-p-potterem!“ ozval se ještě mužík, než Hagrid stačil prásknout
dveřmi.
Vzápětí vstali i Ron a Hermiona, a Harry řekl rozmrzele Hagridovi.
„Už budeme muset jít, stejně za chvilku bude večeře,“
„Jo jasně, rád se si s vámi popovídal… a pozor na tu mrchu, co ten chlápek má sebou, sežere všechno,“
upozornil je Hagrid a otevřel jim dveře.
Trojice se s ním rozloučila a vyšla ven. Tam na ně už čekal těkavý a usměvavý mužík se psem věrně
po svém boku.
„D-d-d-dobrý d-d-den Har-r-r-ry P-p-po…“
„Dobrý den,“ urychlil to Harry.
„Byl jsem p-p-poslán min… mini… minisr…m-m-min…“
„Ministerstvem?“ doplnil ho Ron.
„A-a-ano… mám vás ch-ch-chránit,“ dokoktal Felix.
Harry se vykuleně podíval na své dva kamarády a pak se opět obrátil na Felixe.
„Vás poslalo ministerstvo mě chránit?“ ptal se dál nevěřícně.
„A-a-a-no,“ řekl mužík. „Mohli b-b-bychom s-s-se lépe p-p-poznat,“
Harry na něj stále nevěřícně koukal a s udiveně se zeptal.
„Vy jste tu práci vzal?“
„A-a-a-ano, p-p-proč n-ne?“ zakoktal Felix.
„Nooooo,“ protáhl zadumaně Harry. „třeba proto, že jsem byl obviněný z vraždy mého minulého
ochránce,“
„Cože?“ vyhrkl mužík a vykulil na Harryho oči.
„Vy to nevíte?“ podivil se Harry.
„T-t-t-to n-n-nevím,“ přisvědčil vykuleně Felix.
„Víte, někoho mi připomínáte,“ řekl pak Harry.
„A-a-a k-k-koho,“ zeptal se ještě vystrašeněji.
„Jednoho profesora, mluvil stejně jako vy a měl stejné pohyby,“ řekl Harry a vzpomínal si na
profesora Quirella z prvního ročníku.
„A m-m-mohl bych se s n-n-ním s-s-setkat?“ zeptal se nadějně Felix.
„Už, ne, zabil jsem ho,“ odvětil Harry, otočil se a společně s kamarády vyšlapoval skrz husou
pokrývku sněhu zpátky do hradu, za sebou nechali k smrti vyděšeného Felixe stát a Huňáč zatím hltavě
požíral starou rezavou Hagridovu pánev v zemi.
„Nemyslíš, že jsi na něj byl trochu moc tvrdý?“ zeptala se Harryho Hermiona, když kráčeli na večeři.
„To je jedno,“ pousmál se Ron. „Můžeš mi říct, jak tenhle strašpytel tě může ochránit?“
„Rone,“ upozornila ho Hermiona. „posmíváš se jenom proto, že jsi narazil na člověka, který má ještě
větší strach, než ty sám,“
„To není pravda,“ utrousil Ron uraženě.
„Je vidět, že Umbridgeová je stále jenom Umbridgeová,“ řekl po chvilce Harry.
„Myslíš, že ti schválně poslala neschopného člověka na ochranu?“ zeptala se Hermiona, když vcházeli
do Velké síně plné studentů.
„To je blbost, vždyť přece navrhovala Lextera,“ připomněl jim Ron.
„No…,“ pravil Harry. „bylo na ní vidět, že ví, že se Lexter nepřihlásí, protože mu něčím vyhrožují,“
„Mimochodem Harry, už jsi se odhodlal, abys Lextera přemluvil?“ zeptala se Hermiona.
„Ne… pořád se mi vyhýbá,“ řekl Harry. „Ale zítra s ním máme Obranu proti černé magii a tam se mi
vyhnout nemůže,“
Začali večeřet a celá Velká síň se zájmem sledovala nový přírůstek do Bradavic, Felix se pomaličku
ploužil se svým psem v uličce mezi kolejními stoly a roztěkaně přejížděl pohledy ze studenta na
studenta. Pak se usadil na Alfovo místo, mezi Hagrida a Snapea. Uculil se přehnaně na své sousedy,
kteří oba dva na něj měli pohled jako Tesák, když poprvé zahlédl Huňáče.
Nikdo jiný se však na něj neusmál, Snape a Hagrid na něj zlostně koukali, ostatní si ho nevšímali,
navíc studenti se začali posmívat jeho roztěkanosti.
Harryho při tom pohledu popadl rázem jiný pocit, pocit který může pochytit jen srdce dobrého
člověka, začalo mu být Felixe líto, seděl tam doslova sám a nikdo se s ním nebavil.
V zápětí Snape sebou praštil na zem s hlasitým hlukem, rázem se ozvalo jeho rozzuřené řvaní na
Felixovo psa, který mu právě ukousl jednu nohu u židle, takže na třech nevydržela rovnováhu.
Celá Velká síň se začala smát, což ještě zvyšovalo Snapeovu zuřivost, až málem sahal po hůlce.
„KLID!“ rozlehl se hlas po celé síni. Brumbál povstal a důležitě pohlédnul vážně na Snapea. Ten se
hned zamračeně upravil, vykouzlil své židli chybějící nohu, ale místo aby si sedl se sebral a odešel
zadním východem z Velké síně.
Brumbál potom co sjednal klid ve Velké síni, takže studenti už nedováděli, se naklonil k Felixovi a
něco mu zašeptal.
Felix sklopil hlavu, vzal svého psa do náruče, pohladil ho a skrz posměšky všech studentů vyšel ven
z Velké síně.
Harry teď měl vztek na Snapea, na Brumbála, který ho očividně vyhnal, měl ještě větší, Snapea by
nejraději proměnil v tuplovanou ropuchu a při pohledu na Brumbála se nebránil použít i kouzlo Avada
kedavra, ozvalo se v něm dokonce i to volání, jeho vlastní hlas se mu teď rozléhal hlavou, hlas pocházel
z okamžiku, kdy volal na svého kmotra, když padal do toho podivného oblouku, ušima mu probíhal a
nechtěl mu z hlavy ven. Cítil jak se v něm nadouvá vztek na Brumbála., který ho mohl zachránit, a
přesně v tom okamžiku, když už se chtěl Brumbál zase posadit, se jejich pohledy střetly, Harry v tu
ránu dostal takový drásající pocit, že se začal zvedat ze židle.
Ale přesně v tom okamžiku, mu do pohledu na Brumbála vkročil Lexter a pronikavě mu zaryl
pohledem do očí. Harry jako by se náhle vzpamatoval a dostal studenou sprchu. Strhl pohled od Lextera,
který vzápětí také odešel z Velké síně, a sedl si zpět na židli.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se ho Hermiona.
„Já nevím,“ hlesl Harry. „Už několik měsíců se neučím Nitroobranu a… asi mi to chybí,“
Hermiona zakabonila tvář a vyčítavě na něj pohlédla.
„Jestli zítra nepřemluvíš Lextera, tak půjdu za Brumbálem,“
„A víš co Hermiono?“ řekl jí na to Harry. „Mě je to jedno, klidně si za ním jdi, jediné co mi může
přikázat je, abych cvičil Nitroobranu se Snapem a to radši vlezu do chřtánu baziliškovi,“
S těmito slovy se sebral a také vycházel ven z Velké síně. Ron se však hnal za ním a dohnal ho u
schodiště.
„Taky ti bylo Felixe najednou tak líto?“ zeptal se ho.
Harry se zastavil a pohlédl mu zpříma do očí.
„To myslíš vážně, nebo mi jen tak přizvukuješ?“
„Vážně,“ řekl hned Ron. „Myslím, že jsme se k němu nezachovali spravedlivě, ta baba Umbridgeová
si ho sem pošle a ani mu neřekne pravdu, nemyslíš že se teď musí cítit dost mizerně?“
„Asi jo,“ přisvědčil Harry, když vycházeli schodiště nahoru. „Zítra se mu omluvím,“
Prošli průlezem u Buclaté dámy a hned se posadili v křeslech u krbu. Konečně si mohli v klidu zahrát
kouzelnické šachy, aniž by je Hermiona otravovala.
Po asi čtvrt hodině, když už se společenská místnost začala zaplňovat se objevil Felix a sedl si ke
vzdálenému křeslu s knížkou v ruce, jedním očkem stále sledoval Harryho.
Pak se došourala i Hermiona, která si v zápětí přinesla ze shora pletení a rozmístila do vzduchu čtyři
pletoucí páry jehlic, které se hned daly do práce.
Dokonce je nenutila do učení, vlastně ani Harry na to neměl hlavu po tak vyčerpávajícím dni, takže
se nebylo čemu divit, když s Ronem šli o hezkým pár hodin dříve spát.
Harry se ještě snažil si očistit mysl, ale hlavou se mu honilo příliš mnoho vzpomínek, už si ani
nevzpomínal, kdy naposledy podstupoval hodiny Nitroobrany a teď sám věděl, že je potřebuje víc než
kdy dřív.
Teď v době, kdy znovu propuknou vraždy a druhá válka se rozjede naplno.
Kapitola 49.
Blíží se bouře
D ruhý den nemohli uvěřit vlastní očím, všichni dole v Nebelvírské společenském místnosti se točili

kolem Felixe a hlavně jeho vousatého psíka. Jako kdyby zapomněli na včerejší posměšky a teď si hráli

s Huňáčem a dávali mu k sežrání různé věci. Huňáč vždycky všechno spořádal a přitom se vůbec

nenafukoval. Felix jim svou koktavou řečí vyprávěl o jeho psovi, co spolu všechno zažili, studenti se

smáli na celé kolo, protože jim Felixovo koktání připadalo nadmíru zábavné a stále si s ním chtěli o

něčem povídat.

Ron a Harry tedy hned ráno na něj znovu změnili názor, rozhodli se ho nevnímat, Harry ale musel

uznat, že oproti Alfovi je tohle absolutně příjemný člověk, který je za celý včerejší večer neotravoval.

Pouze je o něco více vystrašenější. Nakonec splnil o to, co mu slíbil, omluvil se mu a Felix to s úsměvem

přijal.

Když došli dolů na snídani, byla v novinách čerstvá zpráva a třech zmizelých lidech, kteří pracovali

ve Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Prý zmizeli z čista jasna a bez jakýchkoliv stop. Na

dalších stranách byly informace, že tajné ministerské agentury jsou na nohou a v plné pohotovosti,

kterou se zatím před veřejností snaží skrývat. Začínají se objevovat krádeže a podplácení, z toho nejvíc

na ministerstvu. Všem bylo jasné, že je to jen začátek.

Co ale všechny udivilo, bylo to, že z míst zapovězeného lesa, kterých tehdy na konci října hořelo, se

teď zvedají popelavé mraky až k obloze. Všichni studenti na to vyděšeně a zároveň zaníceně koukali,

jako kdyby se měl blížit konec světa. Oblak se zvedal přímo k nebesům a mraky se pomaličku

zatahovaly, a s nimi v ruku v ruce i denní světlo.

 Dnešní den měli jako první Kouzelné formule s profesorem Kratiknotem a Havraspárem, Felix vždy

zůstával za dveřmi na vyčarované židličce, kde hlídal se svým psíkem Huňáčem po boku. Profesor

Kratiknot jim oznámil, že za pár měsíců se již začnou věnovat nácviku a přípravě přemísťování. Zatím

ale stále procvičovali pokročilá kouzla v podvědomém vyslovení kouzelné formule.

Jako další hodina bylo Bylinkářství, kde je přívětivě přivítala profesorka Prýtová a neméně přívětivě

je přivítali Zmijozelští, se kterými na tuto dvouhodinovku byli spojení.

Malfoy pořád něco po Harrym házel, na první pohled něčím slizkým. Vždycky se vysmál, že se mu

trefil do obličeje, který si pak otřel umazanýma rukama, takže ještě k tomu vypadal jako kominík.

Naštěstí ale měl kamarády a hlavě Nevilla, který omylem na Malfoye shodil z poličky květináč.

Po další dvouhodinovce tedy nadcházel oběd a potom další předmět, na který Harry sbíral všechny

své přemlouvací schopnosti.

Čekala je Obrana proti černé magii. Jenže už po začátku hodiny Lexter zarazil jakékoliv debaty na

jeho zvyk až příliš přísně, takže spousta studentů byla zaražená jeho přístupem. Hned prohlásil, že do

konce ledna ještě pojedou starou látku z minulého roku a pak na druhé pololetí začnou s novou.

Nikdo o hodině nepromluvil, protože se začala podobat té, kterou minulý rok prováděla profesorka

Umbridgeová, samé opisování poznámek a to je všechno. Harry měl stále nutkání na profesora

promluvit, ale něco v jeho pohledu naznačovalo, že to zrovna není dobrý nápad.

Když se ozvaly školní zvony poslední hodiny Obrany proti černé magii, tak Harry dostal rázem nový

pocit, hned jak se studenti začali zvedat a opouštět třídu, ráznými a odhodlanými kroky došel k

Lexterovi.

„Pane profesore, rád bych si s vámi promluvil,“ řekl mu rozhodným tónem.

„Teď ne,“ řekl Lexter znuděně.

„Teď hned,“ trval na svém Harry.

„Dobrá, o čem chcete mluvit Pottere?“ zeptal se ho nevrle.

 „O… o hodinách Nitroobrany,“ řekl Harry.

„Zaprvé mluvte potichu…“ dodal Lexter. „a zadruhé, to není moje starost, pokud si chcete vyřídit s

kým budete podstupovat hodiny Nitroobrany, tak si jděte požádat profesora Brumbála a teď se mi kliďte

z očí.“

„Já chci ale, aby jste mě učil vy,“ trval na svém Harry.

„Já už hodiny Nitroobrany nevyučuji, to je mé poslední slovo,“ sykl na něj Lexter. „A teď zmizte.“

„Možná, že to s tím hraním trochu přeháníte, ne?“ řekl mu také nazlobeně Harry.

„Ujišťuji vás,“ pokračoval Lexter zatvrzele. „že až vám dám školní trest u pana Filche, už tak dobrou

náladu mít nebudete, takže jděte.“

„Takže radši se mě má zmocnit Voldemort?“ pravil Harry a Lexter se zatvářil nejistě při tom jméně.

„Chcete, abych se znovu stal tou loutkou, abych znovu začal zabíjet… mohl bych zabít Felixe, nebo

někoho z mých přátel.“

„To není má starost,“ prohlásil pomalu a neústupně Lexter. „Teď se mi kliďte z očí, nebo mi dojde

trpělivost!“ křikl a ukázal prstem ke dveřím.

Harry se nasupil, otočil a ještě na prahu dveřích na Lextera prohodil. „Vy víte, že za nikým jiným

nepůjdu, stranit jste se mi měl před půl rokem, teď už je na to pozdě, stal jste se totiž mým přítelem.“

S těmito slovy zmizel ve dveřích a nechal tam Lextera za stolem o samotě.

Týden uplynul jako voda a všechno bylo stále v těch starých kolejích. Lexter se stále k Harrymu

neznal a Harry pořád ještě zkoumal, jak se mu ten lesklý prsten dostal na ruku. Ovšem jedna věc doznala

veliké změny.

Novinové články byly už plné zmizelých kouzelníků a bohužel, už se objevili první vraždy, páteční

novinový titulek hlásal. ‚TO ČEHO JSME SE VŠICHNI BÁLI JE TADY, VY-VÍTE-KDO ZNOVU

ZAČAL VRAŽDIT.‘
 A byla to pravda, Pán zla si už nebral servítky a dokonce ze začaly objevovat i zprávy o zavražděných

dětech obětí.

Od víkendu pak měli Bradavice posílenou hlídku z ministerstva, dokonce i obchůzky profesorů po

nocích zesílily, Harry jasně mohl vidět na svém plánku, jak pečlivě procházejí celým hradem a každým

zákoutím. Teď by rozhodně nebylo jednoduché se vytratit ven a to ani s neviditelným pláštěm.

Avšak v Bradavicích se stále nic nestalo, dokonce ani na Harryho (což nebylo zvykem) nic

nezaútočilo. Kromě nevrlosti Lextera a Snapea, věčných modřin, které utrpěl Hagrid a pak ještě

napolosežrané Nebelvírské společenské místnosti, na které si postupně pochutnával Felixův Huňáč, se

nic nestalo.

Felix byl opravdu nenápadný, Harrymu po děsivých trápeních s Alfem připadal jako duch, věčně se

za ním držel nejméně třikrát tak daleko, jeho pes stále čmuchal a něco ožíral na zemi. Hagrid Huňáče

stále nemohl ani cítit a nejraději ani vidět, to samé Tesák, proto už zase Harry nemohl Hagrida

navštěvovat. Studenti se ale na Felixe zvykli a pokaždé chtěli, aby jim něco řekl svým koktavým hlasem.

Navíc měli rádi jeho psa, kterého měl Felix nejspíš zákaz vodit do Velké síně k jídlu, protože se tam už

nikdy neukázal.

Všichni ale měli mnohem důležitější starosti, nejenom škola, ale stále všichni sháněli nové a nové

informace o Voldemortovi, koho se chystá zabít, nebo už zabil. Samozřejmě všude zůstávali zbytky a

otisky pouze po jeho smrtijedech, on sám se ničeho takového nezúčastňoval.

Ohromný oblak valící se ze zapovězeného lesa stále dál a dál zatemňoval oblohu, slunce přestalo už

svítit hned další týden v lednu a hned na to i hvězdy. Měsíc se děsivě rýsoval za temnými mraky, ze

kterých studentům naskakovala husí kůže. Naopak profesorka Sinistrová byla absolutně nešťastná. Na

obloze nebylo vidět už zhola nic, ani ve dne, ani v noci. Všechno, co teď při astronomii probírali, byla

prostá teorie a nic víc, jako kdyby mračna valící se ze zapovězeného lesa byly předzvěstí něčeho

hrozného, co se má toto pololetí stát.

 Harry si s tím ale nelámal hlavu, jeho hlavní starostí byl tlak vzrůstávající na jeho mysl, dennodenně

totiž přemýšlel o tom prstenu a pokaždé, když už si myslel, že se dopracovává k nějaké rozumné

vzpomínce ho příšerně začala bolet hlava, jako kdyby se mu měla rozskočit. Snažil se ze svých

kamarádů vymámit, co znamená ten nesundavatelný prsten na jeho ruce, oba dva ale s úsměvy mlčeli

jako hrob a dělali, že neví o čem to mluví. Harry začal prohlížet studenty den co den a druhý týden

narazil na jednu dívku, která na něj občas skrývavě pohodila očkem, měla na sobě stejný prsten. Harryho

napadlo, že možná ho dostal od ní, nebo jí ho dal. Možná že ona je ta, o které ten sprostý novinový

plátek pořád píše.

Jenže hned druhý den znovu dumal nad tím, co ten prstýnek je zač, po nějaké holce která ho měla na

sobě také ani nevěděl, hned druhý den se mu to vykouřilo z hlavy a začínal nanovo. Avšak stále ho to

sžíralo, Ronova společnost ho sice těšila, ale něco mu chybělo. Zjistil, že ten pocit je podobný, jako

když je s Hermionou, ale zároveň úplně jiný a unikátní ve svém vlastním stylu. Vlastně to ani nedokázal

popsat, jediné, co věděl je, že na sobě má prstýnek a pokaždé když začne přemýšlet o jeho původu, tak

mu strašlivě třeští hlava.

Také nevěděl, jestli to náhodou není z nedostatku Nitroobrany, bylo to vlastně poprvé, kdy o ní žádal,

marně se ještě několikrát pokusil na Lextera promluvit, ale ten ho rázně odmítl.

Druhý týden začala studentům nálada ochabovat stejným tempem, jako se začala obloha nad hradem

zatemňovat. Jako kdyby jejich pocity byly s nebem spojeny, i Harry cítil ten divný tlak na mozek a tělo,

všichni byli tak trochu otrávení a vcelku panovala na hradu ponurá nálada.

Ovšem ve čtvrtek třetího týdne je čekala alespoň jedna veselá věc, Hagrid totiž udělal termínový

kalendář a Harryho třída vycházela přesně na tento den, kdy se konečně za Drápem mohli jít podívat.

I když valná většina třídy si to nepřiznávala, v nitru se těšili, že zase budou cítit strach až uvidí velikost

toho obra a třeba i si na něj budou moci sáhnout. Hagrid jim hned všem rozdal brožůrky, podle kterých

se měli naučit k Drápovi mluvit a chovat.

 A hned jakmile odpoledne skončila poslední dvouhodinovka Obrany proti černé magii, u které se už

ani Harry nezatěžoval přemlouváním Lextera, se všichni s dobrou náladou vydali na školní pozemky k

Hagridovo srubu.

Celý zástup Nebelvírských spojených s Mrzimorskými, kteří s nimi také chodili na hodinu Hagrida,

se teď brodili v husté pokrývce sněhu. Harry šel vedle svých kamarádů, Neville hned za nimi a podle

jeho pohledu se moc na několikametrového obra netěšil.

„Pěkně vás tu vítám,“ uvítal je Hagrid a u nohou mu spokojeně ležel na studené zemi Tesák. „Doufám,

že všichni máte brožurky, který sem vám dal, a taky, že ste si je prostudovali, to aby se zase nestalo to,

že by nám zakázali Drápa naštěvovat,“ hlaholil Hagrid. „Dále… profesor Brumbál mi řek, aby sme si

v týhle době dávali v lese zvlášť velkýho majzla, jasný?“

V té chvíli se Tesák zvedl zuřivě na nohy, protože se za Harrym objevil Felix se svým Huňáčem.

Tesákovi se naježil hřbet a už chtěl po Huňáčovi skočit, podle toho, co mohl vidět Harry byl i Hagrid

docela rozčilený z jeho přítomnosti.

„Klid Tesáku, my si nebudeme všímat jeho, o von nás,“ řekl Hagrid. „Takže už snad aby sme vyrazili,

ne?“ vyzval studenty a zamířil do zapovězeného lesa. Všichni ho v téhle chvíli neochotně následovali,

protože les v téhle potemnělé obloze vypadal dosti nevlídně.

„Myslíš, že má páru kam jdeme?“ zeptal se Ron Harryho.

„Kdo?“ optal se Harry.

„Felix, nevypadá zrovna na jeho strachovanou povahu vystrašeně,“ řekl Ron.

Harry se zastavil a počkal, až ho obejdou všichni studenti.

„M-m-myslel jsem, ž-že s-se se mnou nech-chcete b-b-bavit,“ zakoktal Felix, když došel až Harryho.

„Myslel jsem si, že bychom se mohli lépe seznámit,“ odvětil Harry. „Přece jenom jsme nezačali

zrovna nejlépe.“

„T-t-to je od vás m-m-milé,“ odpověděl Felix.

 „Kde jste vůbec přišel k Huňáčovi?“ zeptal se ho Harry, když se k nim připojili i Ron, Hermiona i s

Nevillem.

„Zachránil jsem ho,“ řekl Felix. „Chtěli ho u-u-u-utrat-tit, chudinku m-malého, z-z-zachránil jsem ho

a o-o-on m-mi je za to v-v-vděčný.“

„Oni ho chtěli zabít?“ podivila se Hermiona.

„Všechny jeho s-s-sourozence potkal s-s-stejný osud,“ řekl trpce Felix. „Chudáka H-h-huňáče jsem

na posled-d-dní chvíli z-z-zachránil.“

„To od vás bylo šlechetné,“ pravila s úsměvem Hermiona.

„Děkuji,“ řekl Felix a úsměv jí těkavě oplatil. „Byl jsem z-z-rovna na m-m-misi v Au-Au-Austrálii,

když jsem s-s-se vrátil, tak mi přiď-ď-ď-dělili tenhle úk-k-kol.“

„Já jsem opravdu nebral vážně, co jsem vám říkal zprvu,“ pravil Harry příjemným tónem.

„Vy jste op-p-pravdu zabil toho Qu-u-Qur-Qur…“

„Quirella?“ doplnil ho Harry. „Ano, ale on chtěl nejdřív zabít mě, ovládl ho Voldemort.“

Felix z jedné strany pochopil a z té druhé se zatřásl při vyslovení toho jména.

„B-b-b-ože k-k-kam t-t-to j-j-jdeme?“ zeptal se vystrašeně a jeho zadrhávání se čím dál zvyšovalo,

jak se stále více ponořovali do temného lesa.

„Jdeme navštívit obra,“ řekl Neville.

„Obra?“ vypískl Felix jako když uchází balónek.

„On je hodný, nemusíte se ho bát,“ řekl Ron.

„J-j-ještě j-j-j-jsem nepotkal hodného ob-b-bra,“ zakoktal Felix a vystrašeně se rozhlížel kolem sebe

a sledoval, jak okolní světlo se pomalu ztrácí.

„Nebojte, kdyby něco, tak vás ochráním,“ řekl Harry a poklepal si na kapsu, kde měl hůlku.

„D-d-d-děkuju,“ hlesl Felix a všichni kamarádi vykulili oči, Harry to myslel ve srandě, vždyť Felix

má ochraňovat Harryho, ale on tu jeho větu opravdu bral vážně.

 „Hermiono, už jsi přišla na to, proč se z toho lesa zvedá ten prach?“ zeptal se Neville.

„Jak to, že víš, že o tom pátrám,“ podivila se.

„Lenka mi to řekla,“ prozradil potichu Neville a začal se červenat.

„Hele, co vy dva spolu máte?“ dorážel na něj Ron.

„Jsme kamarádi,“ vylezlo potichu z Nevilla.

„A?“ vyzvídal dál Ron.

„A to je všechno,“ odvětil Neville.

„Nech už toho, Rone,“ napomenula ho Hermiona.

„Nezdá se vám tu nějak víc tma, než tu bylo minule?“ zeptal se poněkud nejistě Neville.

„To dělá ten mrak,“ odvětil Harry.

Celý zástup studentů teď šel těsně za sebou jako husy na provázku a s obavami se rozhlíželi kolem

sebe. Stále ještě s porovnání s tím, jak Harry, Ron a Hermiona šli na konci prosince, byli stále na okraji

lesa, avšak už to tu vypadalo, jako kdyby byla noc. Všude se prohánělo kdovíjaké strašidelné zvířectvo

a občas jim nad hlavami prolétlo něco černého, z čeho každému šel mráz po zádech. Cesta se klikatěla

a svažovala i zvyšovala v temném lesním prostředí. Koruny stromů už byly tak husté, že neviděli na

tmavou oblohu, ani kdyby se snažili. Harry zjistil, že spousta studentů, místo aby se tlačili na profesora,

v tomto případě Hagrida, se stále více přibližují k Harrymu a pořád ho po očku sledují, jestli jim někam

nezmizel. Harrymu došlo, že jim ta Pegasská síla, kterou ve vlaku předvedl možná stoupla do hlavy,

jediné, co opravdu věděl bylo, že v jeho přítomnosti spíš byl člověk v nebezpečí.

Procházeli stále dál temnou tmou, teď už si spousta studentů (tedy alespoň těch, kteří na to měli

odvahu) rozsvítilo hůlky a svítili si na cestu. Tesák šel v čele celé třídní kolony a uzavíral jí druhý pes,

Huňáč, který stále něco ohryzával na lesním porostu.

Když už opravdu tma začala mohutně sílit a zvuky zlověstného lesa se rozléhat na celé kolo, Harry

zjistil, že se k němu Hermiona s vykulenýma očima začala pomalu přibližovat. Ron měl v očích nutkání
udělat to samé, ale připadalo mu to hloupé, proto se raději držel hloučku ještě více vyděšeného Felixe

a Nevilla.

Po chvilce se ale Harry zarazil, už mu to začínalo připadat nadmíru podivné, protože právě zahlédl

zlomenou větev, kterou před pěti minutami minuli. Rázem mu došlo, že musí chodit v kruzích. A tak

za hlasitého protestu Hermiony se od svých přátel oddělil a doběhl Hagrida v čele.

„Ehm… Hagride, víš jistě, že jdeme správným směrem?“ zeptal se ho opatrně.

Hagrid na něj pohlédl, měl ten nejzachmuřenější výraz, jakého byl schopen, Harry si zároveň všiml,

že Tesák stále čenichá po zemi, jako kdyby něco hledal.

„Hagride, my jsme se ztr…“

„Pst!“ zarazil ho Hagrid a naklonil se k němu, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Tak dobře…, popravdě

Dráp není tam, kde má bejt.“

„Jak to myslíš?“ otázal se Harry.

„Jak ti to říkám,“ odpověděl Hagrid. „Už jsme místo jeho pobytu obešli asi čtyřikrát, ale prostě tu

neni.“

„Neměli bychom se teda vrátit?“ zeptal se Harry.

Hagrid se rozhlédl po okolí a pak po vystrašených studentech.

„Tady něco nehraje…“ pronesl zamyšleně jako kdyby právě zavětřil něco nekalého. „něco tu vůbec

neni v pořádku.“

„Myslíš, že se Drápovi něco stalo?“ obával se Harry.

Hagrid se zarazil a rozhlížel se po strašidelně temném lese.

„Ticho!“ vyzval všechny studenty, kteří rázem zmlkli.

Rozhostilo se doslova pekelné ticho, ani jeden ze studentů necekl, ani nepolkl nebo nepopošel. Bylo

slyšet každičké zavanutí větru nebo zahoukání sovy.

„Slyšíš něco?“ zeptal se ho Harry po chvilce.

 Hagrid se stále soustředěně rozhlížel a naslouchal, jenže v tom samém okamžiku se Tesák rozštěkal

na celé kolo.

„Musíme zmizet!“ zahalekal Hagrid, jako kdyby uměl psí řeč.

Záhy se ozvalo i poplašené štěkání Huňáče vzadu a hned na to nadešel zvuk, který Harry jen nerad

slyšel.

Celá zem se mohutně začala otřásat, jako kdyby na ní bouchaly milióny paliček na bubny, listí a

jehličí na stromech se začalo třást, jehličí a porost na zemi jakbysmet, v té chvíli se hluboký, skoro až

podprahový hukot, rozléhal se po celém širém a hlavně temném okolí a byl tak silný, že jim až hučel v

žaludcích.

„Hagride, odveď je rychle pryč!“ křikl Harry.

„A co si myslíš, že budeš dělat ty, hm?“ zamračil se na něj Hagrid. „Pudeš hezky s náma… a teď

všichni zpátky a honem rychle, ne aby se někdo ztratil!“ křikl Hagrid na studenty, kteří se na sebe

panicky podívali.

V zápětí si Harry všiml, jak Hagrid vyndává svůj deštník a nahání vyděšené studenty jako hejno

slepic.

„Všichni se rozeběhněte stejným směrem, TÁMDLETUDY!“ křikl Hagrid a ukázal deštníkem na

zpáteční cestu.

V té chvíli se temný horizont začal vlnit, jako kdyby se na ně vylila celá armáda příšer. Dusot země

byl tak silný, že jim prostupoval celým tělem až k hlavě.

Harry zaslechl jak ze všech nejvíc kvílí Felix, který popadl svého psa a začal prchat směrem, kam

Hagrid ukazoval.

„UTÍKEJTE!“ zahřměl Hagrid jako parní lokomotiva a rázem probral studenty k životu.

Na obzoru se stále objevovaly nové a nové postavy dupající jako sloni, až se studentům podlamovala

kolena. Harry viděl, jak Hermiona je na konci strachy bez sebe a společně s Ronem se rozhodují, jestli
na Harryho počkají, nebo se otočí a začnou utíkat jako ostatní.

Hagrid už byl pryč, studentů měl teď plné ruce práce, takže na Harryho dočista zapomněl, ten už se

smrtelným pohledem koukal na valící se dunivou vlnu. V tom se konečně rozběhl za ostatníma, ale v

zápětí zaslechl hluboký hlas, který mu byl povědomý.

Zarazil se a jako jediný z prchajících studentů zůstal stát. Ohlédl se za sebe, v dáli viděl čísi obrovskou

postavu, když tyhle dvě identifikační údaje spojil v jedno, rázně byl přesvědčený, že je to Dráp.

Dráp potřebuje pomoc, někdo mu ubližuje… ale ta vlna se čím dál víc blíží.

„Harry!“ křikla Hermiona z dálky a také se společně s Ronem zastavili, dokud kolem nich neproběhli

poslední studenti.

Harry však stál a nerozhodně koukal na vysokou postavu v dálce, něco uvnitř ho nutilo neutíkat a

pomoct Drápovi, i když mu rozum a instinkt říkal, že musí vzít nohy na ramena, ať to stojí, co to stojí.

Ne, on vyrazil za obrem, odhodlaně s téhle hrozivé tmě přímo proti běsnící a hučící vlně, která už od

něho byla pár metrů vzdálená.

V tom ho někdo popadl za ruku, až se ke smrti vyděsil, byla to Hermiona, společně s Ronem ho tahala

zpátky.

„Je tam Dráp, musím mu pomoct!“ naléhal přes dunivé hučení Harry.

Hermiona se však nezmohla na odpověď, místo toho k smrti vyděšeně pohlédla na horizont, Harry

tam také stočil pohled a málem překvapením upadl na zem.

Proti němu se vylily stovky kentaurů, kteří svými mohutnými koňskými těly doslova válcovali povrch

lesa, poráželi kořeny stromů a poházené větve.

Harryho konečně ovládl instinkt, popadl své dva kamarády a doslova s nimi a se sebou praštil o kmen

stromu, takže v příštím okamžiku se kolem nich kentauři začali hnát jako splašená stáda gigantických

gazel.

Celá půda se otřásala, od Hermiony se ozvalo úzkostlivé kňučení, od Rona zase vystrašené výkřiky,
které se lehce ztrácely v hukotu dopadajících tisíců kopyt. Kentauři si jich nevšímali, valili se jako

obrovitá přívalová vlna kolem kmene stromu, za kterým byli kamarádi schovaní.

Teď už Harrymu došlo, že byla chyba tu zůstávat, v Bradavicích by byli mnohem více v bezpečí, ale

tady, kde kolem nich stále probíhala nekonečné kvanta kentaurů jim zase naděje na záchranu připadala

mizivá.

„Už to skončilo?“ zakvílela Hermiona vyděšeně.

„Ještě ne, vydrž,“ odvětil Harry a tisknul jí k sobě.

„To je strašný, něco tak hrozného jsem ještě nezažil,“ hlesl stejně tak vyděšeně Ron a tiskl se na kmen

stromu jak nejvíc mohl, aby o něj nezachytávala kentauří kopyta.

Harry si ale uvědomil něco horšího, tenhle dav nebyl vůbec hrozný oproti tomu, před čím musí utíkat.

Ale v tom okamžiku se už opravdu vlny probíhajících kentaurů snižovaly. Oba dva kamarádi už

přestávali zároveň s tím být tak vyděšení a rozhlíželi se kolem sebe. Harry, který měl také srdce v

kalhotách teď čekal, co přijde dál.

Nemusel však čekat dlouho, v tu ránu se kolem nich prohnalo několik obrovských horských trollů s

palicemi velikými jako automobil.

„Musíme se schovat,“ zašeptal Harry a do jeho hlasu se také začínal dostávat strach.

„Proč se nezměníš v Pegase?“ zeptal se vyděšeně Ron.

„Les, stromy a keře jsou tu příliš husté, navíc skrz koruny bych se nedostal k obloze,“ odvětil Harry.

Hned na to vytáhl své dva kamarády na nohy, ohlédl se za kmen stromu, jestli tam někdo není a

vyběhli z jeho útočiště na otevřený prostor.

„Myslel jsem, že se máme někde schovat,“ procedil vylekaně Ron.

„To taky děláme!“ odpověděl mu Harry a dech se mu začal zrychlovat až do závratných výšin, nikdy

však nespouštěl Hermionu z ruky.

Probíhali kolem dalších stromů v temném a hučícím lese, když se v černé dálce objevili postavy.
 Harry rychle strhnul Rona a Hermionu do bodavých keřů, protože neměli na výběr a když se do

hustého keřovitého porostu zavrtali, tak vyděšeně poslouchali, jak se kroky blížících se postav

přibližovaly.

Na oba dva své kamarády ukazoval, aby drželi jazyk za zuby a byli zticha. V zápětí do keřů někdo

vlezl a začal se jimi brodit.

Bylo jich několik desítek a prošmátrávali okolí lesa. Tři se blížili i k naší trojici, stále blíž a blíž, když

už chtěla Hermiona vyskočit utéct, Harry jí zastavil a přesně v tom okamžiku vedle něho dopadla

polomrtvá noha.

Byli to nemrtví, postavy měli shnilou kůži a potrhané šaty ze kterých jim odkapával sliz. Jejich zaschlé

a mnohdy i vypouklé oči se bedlivě rozhlížely kolem. Harry sledoval, jak další noha došlápla těsně

vedle jeho hlavy, minula ho jen o pár centimetrů. Cítil, jak mu Hermiona svírá ruku strašlivou silou, jak

převádí svou energii z křiku do tlaku, který Harryho ruce způsobovala. Harrymu to bylo jedno, hlavně

ať nezakřičí. Ronovi nejspíš selhal hlas, když uviděl ty odporné obličeje, tak zkřivil vyděšeně svůj výraz

a lapal po dechu.

Bylo to příšerně nervy drásající, v tomhle tmavém a strašidelném lese vidět takovéhle stvůry, které

navíc neměli zastání a bezmyšlenkovitě by je při jediném pípnutí zabili.

Když se od nich vzdálili, tak Harry zvedl hlavu nad bodlavé křovisko, aby se rozhlédl, jestli je vzduch

čistý.

„Musíme se dostat do Bradavic,“ řekl jim.

„To je první věc, se kterou s tebou po dlouhý době souhlasím,“ řekl vyděšeně Ron a jeho hlava se

také objevila nad keři, v zápětí vykoukla i Hermiona, která se rozhlížela ze všech nejkvapněji.

„Myslíte, že jsou ostatní v pořádku?“ zeptala se jich.

„Měli dostatek času utéct,“ řekl Harry.

„Prý abychom si dávali pozor…“ zaklel Ron. „zatracenej Brumbál, to je slabé slovo, vůbec jsme sem
neměli lézt.“

„Nemohl tušit, že ty potvory na kentaury zaútočí,“ řekla Hermiona.

„Teď už je pozdě si ztěžovat,“ řekl Harry a vstal na nohy.

„Měli bychom se pomalu vydat ke škole,“ řekla s obavami Hermiona.

„Až na to, že tím směrem šli ti zhnilouši, to sis toho nevšimla?“ osopil se na ní Ron.

„Musíme to zkusit, přece nepůjdeme dál do lesa,“ opáčila Hermiona.

„Tak jdeme,“ řekl Harry a vylezl z křoviska.

Přesně v tom okamžiku mu kolem ucha prosvištěl a do kmene nejbližšího stromu se zapíchl oslizlý

krvavý šíp.

Pak se na ně z dáli vyhrnulo několik nemrtvých.

„To nebyl dobrý nápad,“ hlesl Ron.

„Utíkejte!“ křikl Harry, popadl zase Hermionu za ruku a všichni začali prchat.

Kolem hlav jim prosvištěly ještě další šípy, které jim těsně míjely hlavy. Porost byl strašlivě divoký

a stále houstnul, vlastně ani neměli zdání kam běží. V tom okamžiku se začali na ně hrnout i ze předu,

takže byli obklíčení.

Byla tam tma, chladno, děsivo a navíc smrtelně nebezpečno. Harry je zatáhl do vykotlaného kořene

ohromného stromu. Všichni tři překotně oddychovali, jejich dech se podobal až sípání, Harrymu bušilo

srdce o sto šest a stále se nechtělo uklidnit, naopak, jak se kroky přibližovaly, tak mu ještě více buchalo

celým tělem.

Harry se ohlédl na své dva vystrašené kamarády. Ten pohled mu do mysli vtěsnal poslední myšlenku.

„Je jen jedna šance, jak se odsud dostat,“ řekl jim.

Oba na něj udýchaně a vystrašeně pohlédli.

„Co chceš dělat?“ zeptala se s obavami Hermiona.

Harry se nesmlouvavě ohlédl na Rona a pevně mu řekl do očí.

 „Rone, musíš mi slíbit, že odtud Hermionu dostaneš, ať už mi bude chtít pomoct jakkoliv, musíte

utíkat zpátky, dokud nenarazíte na tu cestu…“

„Harry, co chceš…“

„Musíte utíkat po té cestě zpátky k Bradavicím, tihle nemrtví nekouzlí, jenom ošklivě bodají, máte

šanci jim uniknout.“

„Jak máte, a co ty?“ zeptal se Ron.

„Nalákám je na sebe,“ řekl Harry rozhodně.

„Tohle není čas na hrdinství,“ zaúpěla Hermiona, když se kroky blížících se monster přibližovaly.

„Jiná možnost není a vy to moc dobře víte,“ křikl na ně Harry.

„To nemůžeš,“ přemlouvala ho Hermiona.

Harry se na ní pousmál, pohladil jí po rozcuchaných vlasech a v příštím okamžiku vyskočil z kmene

stromu.

„Harry!“ křikli oba dva najednou.

Harry se na ně otočil a naposledy se na ně podíval.

V příštím okamžiku se rozeřval ze všech sil.

„TADY JSEM VY BASTARDI!“ křičel a mával rukama. „TADY, POJĎTE SI PRO MĚ!“

Odběhl kousek stranou a hned se všichni nemrtví na něj zaměřili a svými mrtvolnými kroky k němu

směřovali.

Ron vytáhl vzpouzející se Hermionu z kmene stromu a pak už je Harry jen letmo zahlédl v temném

lese jak se skrčení prodírají jeho divokým porostem a Hermiona se stále brání a chce Harrymu pomoct.

Rázem kolem něho proletěl šíp tak blízko, že ucítil i závan větru, který způsobil.

„To jsem zase něco vymyslel,“ hlesl vyděšeně Harry a celá jeho odhodlanost a kuráž byla ta tam.

Nemrtví se kolem něho objevovali doslova z temnoty a rozzuřeně na něj chrčeli se svých slizkých úst.

Když už byli přílišně blízko, Harry vytáhl hůlku a zakřičel na nejbližšího.

 „Bombarda!“ ten se okamžitě rozprskl na několik kousků kostí.

Ostatní se trochu zarazili a jistota v jejich shnilých obličejích poněkud uvadla. Avšak hned se vrátila,

když asi třetina jich na Harryho zamířila šípy a silně natáhli tětivu.

Harrymu poklesla čelist, teď nemohl kam uniknout, ale to už se napnuté tětivy u provazů dvou

nemrtvých dostaly do své nejzazší pozice a Harry stačil ještě vykřiknout. „Musculus parieseto!“

Šípy jimi vystřelené se těsně u Harryho odrazily od jakési neviditelné bariéry a dopadly na zem, Harry

na nic nečekal a hned zakřičel: „Incendio!“

Nejbližšího nemrtvého pohltily plameny a začal pištivě řvát na celé kolo.

Harry však neměl po problémech, ostatní se k němu přiblížili už moc blízko a on ucítil, jak se kolem

něj prohnala čepel ostrá jako břitva, stačil však ještě vykřiknout. „Impedimenta!“

Nemrtvý, co se po něm ohnal svou ohromnou mačetou teď odletěl dva metry dozadu.

Jenže ale to už se ze všech stran začala přibližovat asi desítka nemrtvých a z jejich okoralých a

prohnilých úst vytékaly proudy slizu.

Když už si Harry myslel, že to nemůže být horší, přihnal se jako ohromná hora s ještě větším duněním

jeden horský troll, svým příchodem rozmáčkl asi tři nemrtvé a mohutně se ohnal po Harrym svou

obrovitou palicí.

Harry uskočil, v zápětí ale škobrtl a padl bolestivě na trčící kořen na záda. Nebyl schopen se znovu

pohnout, ale to už se troll rozpřahoval podruhé.

Harry to uviděl, cítil, jak jeho tělo do něj posílá poslední pudové informace a povzbuzuje ho

nouzovými dávkami adrenalinu, jen aby se ještě ubránil, aby mohl žít…

Přesně v té chvíli se trollovi do krku vryl cizí šíp, úplně jiný než ten nemrtvých, tenhle byl vyrobený

poctivou prací. Troll bolestivě zařval a jeho palice vlivem šípu dopadla těsně vedle Harryho.

V zápětí Harry uviděl, jak ho přeskočilo ohromné koňské tělo a trollovi se na krku uhnízdil další šíp.

Kentaur je nabíral z toulce jako samopal a pálil je po trollovi hlava nehlava, až když se jeho hlava
podobala ježkovi, se troll nemotorně svalil na zem, až se celá zatřásla.

Firenze přidusal k Harrymu a vytáhl ho lehce na nohy. V zápětí na ně začali útočit nemrtví, kentaur

však bral ze svého toulce nové a nové šípy, které s matematickou přesností zabodával nemrtvým přímo

do hlav. Harry sebral poslední zbytky odvahy a začal vrhat kouzla jedno po druhém, oba dva si kryli

záda a snažili se odrážet útoky nemrtvých.

„Jak to, že jste se tu ukázal?“ zeptal se Harry zády k Firenzovi a právě smetl kouzlem jednoho

nemrtvého.

„Hledám tu své zraněné druhy… musím uznat, že se bráníš efektivně.“

„Děkuju,“ hlesl Harry.

„Komplimenty kentauři lidem nesdělují každý den,“ pravil Firenze.

„Ani lidé neděkují každý den,“ odvětil Harry, ale už nestíhal odrážet útoky nemrtvých. A co bylo

horší, každý nemrtvý, co měl v sobě zabodlý šíp, se stále oháněl mačetou.

„Máte nějaký únikový plán?“ zeptal se Harry, když ho těsně minula mačeta, až vyděšeně vykřikl.

„Vyhupni si mi na hřbet, bude to rychlé!“ křikl Firenze.

Harry pevně sevřel hůlku, otočil se a vyhupnul si na Ferinzeův hřbet. Kentaur se mohutně rozběhl, až

porazil nemrtvého, který mu stál v cestě. Harry fungoval jako ostřelovač, z jeho hřbetu vrhal kouzla

jedno za druhém a metal nemrtvé, které se na ně snažili sápat. Stejně tak i Firenze zároveň klusal a

zároveň pálil šípy jeden za druhým.

Po chvilce konečně začali zástupy nemrtvých řídnout a oni se toužebně ocitli v bezpečné části lesa.

Nakonec narazili na cestičku vedoucí z lesa ven a Firenze nabral ohromnou klusavou rychlost a uháněl

s Harrym na hřbetě jako blesk. Harry si všiml, že půda je všude kolem tak kyprá a rozdupaná, že to

vypadalo, jako kdyby se tudy prohnal celý zástup kombajnů.

Běželi stále dál, až se začalo objevovat více světla a nakonec konečně uviděli východ z lesa.

Když ale vyběhli, tak Harrymu málem upadla zděšením čelist, celé Bradavice byli obklopené
kentaury, kteří stáli na trávě a netrpělivě hleděli ke vchodu do hradu, kde stálo několik profesorů.

Úplně nahoře u vstupu pak stáli další kentauři, Harry je poznal už z dálky, Magorian a Bane, za nimi

stáli ještě nějací neznámí.

Firenze s Harrym na hřbetě proklusával kolem kentaurů, kteří když si ho všimli, tak začali zlostně

dupat nohama a zachmuřeně nadávat.

„Tak tady je!“ křikl Magorian. „Už jsme si mysleli, že bys mohl dělat něco užitečného, ale to ne, ty

zatím vozíš studenty z téhle školy na hřbetě.“

Firenze bezhlasně doklusal až nahoru ke vchodu do hradu, kde stáli Brumbál, McGonagallová, Snape,

Lexter, Kratiknot a další hlavní profesoři. Firenze Brumbálovi pokynul a Harry se opatrně svezl z jeho

boku na zem.

Nastala chvíle ticha, všichni kentauři hleděli zuřivě na Firenze, zatímco profesoři na Harryho,

nejzlostnější pohled však měl Snape.

„Jsou Ron a Hermiona v pořádku?“ zeptal se Harry, čímž protnul ticho.

„Pan Weasley a slečna Grangerová se přihnali těsně před vámi,“ řekla McGonagallová.

„A také nám řekli o jakési idiotském nápadu se obětovat,“ sykl zle Snape.

Harryho tahle poznámka doslova rozzuřila a na Snapea procedil. „Vám bych přece nescházel.“

„To by stačilo, pane Pottere,“ řekla McGonagallová přísně.

„Se studentíkama si jednejte potom,“ křikl Bane. „teď tu jde o ty krvelačné vrahy v lese.“

„V této chvíli je důležité, že všichni jsou v pořádku,“ řekl Brumbál. „Radím vaší družině se usadit na

okraji lesa kam by se Voldemort se svou armádou nikdy neuchýlil.“

„Co ale náš pravý domov, Brumbále?“ zahalekal Magorian. „My se o vaší rasu nestaráme, proto

očekáváme stejný postoj i od vás.“

„Obávám se, že ti co na vás útočili neberou ohledy na etiky, které jsme si domluvili,“ řekl Brumbál.

„Navíc ještě tenhle zrádce…“ sykl Bane a ukazoval na Firenze. „možná právě on nás udal a poštval
je na nás.“

„Už od té doby, co ho ten Hagrid od nás unesl, nebo, jak sám říká, zachránil, se nás snaží stále

podvádět.“

„To není pravda,“ odvětil obranným tónem Firenze. „nic jsem jim z našich rituálních dovednostech a

tajemstvích neprozradil, učil jsem je jen to, co říkáme našim dětem hned potom, co se naučí mluvit.“

„Navíc Firenze už po návratu profesorky Trelawneyové v naší škole neučí,“ řekl Brumbál.

„Zradil naše zvyky snad desítkami způsobů,“ pokračoval nakvašeně Bane. „nebudeme mít klid, dokud

nebude potrestán.“

„To, že měl jiný názor… jako jedinec… ho hned nedělá zločincem,“ řekl Brumbál.

„Jak jsem řekl Brumbále, vy našim zákonům nerozumíte,“ procedil Magorian.

„Co je špatného na tom rozdávat lidem poznání a rozum?“ ohradil se na ně Firenze. „Podívejte se, co

nám provedli ti, kteří těchto vlastností v hlavě moc nemají.“

„To tě neomlouvá, že pomáháš lidem, jakékoliv míšení s ostatními druhy…“

„Jsem ochotný přistoupit na váš trest,“ řekl Firenze hrdě. „Měli by jste ale pochopit, že jsem nedělal

nic špatného… a pokud nebudeme držet při sobě, tak nás všechny ten muž, jehož síla nás vyhnala,

pobije.“

„O tom ty nerozhoduješ,“ cekl Magorian a kentauři za ním pokývali hlavou. „Ovšem přijímáme tvou

nabídku…“

„Nemůžete ho zabít!“ ozval se Harry.

Všichni kentauři jako by se lekli, že právě takový človíček jim skočí do řeči.

„Pottere, měl by jste okamžitě jít do své společenské místnosti,“ řekl mu jedovatě Snape.

„Počkejte, nechte ho,“ zarazil je Magorian a přiblížil se svým mohutným koňským tělem k Harrymu,

až hoch nasucho polkl.

„Ty jseš ochotný se ho zastávat, i když ho sotva znáš?“ řekl mu s obličejem skloněným k němu.
 „Už dvakrát mi zachránil život,“ řekl Harry naštvaně. „Je o mnoho čestnější, než vy, kteří mu život

pořád jen chce brát.“

„To je moc!“ křikl Bane.

„Počkej!“ zarazil ho Magorian. „Tak tohle si opravdu myslíš, človíčku?“

„To je Harry Potter,“ řekl Firenze. „To je ten chlapec, který na rozdíl od vašeho panického útěku,

porazil Pána zla jako nemluvně.“

Magorian se naštvaně napřímil a pohlédl Firenzovi do očí.

„Prosím, nezabíjejte ho,“ hlesl Harry.

„Nikdy jsme zatím neobešli naše zákony,“ řekl Magorian.

„Já mám svůj zákon,“ řekl Firenze. „Životy všech bytostí jsou mi cennější, než zákony, které

prosazujete vy.“

„Taková nesoudnost!“ křikl jeden z kentaurů.

„Takže ty už tady na té škole neučíš?“ pokračoval dál zamyšleně Magorian.

„Firenze zde učil méně než půl roku,“ prohlásil Brumbál.

Magorian na něj pohlédl, pak se otočil na všechny kentaury a nakonec jeho pohled skončil na

Firenzovi.

„Jsem ochotný zrušit tvůj trest,“ řekl nakonec a všichni kentauři rachotivě začali kopat kopyty a něco

si pro sebe naštvaně říkat. „Ale… už nikdy se nepřidáš k lidem… také ti dáme trest jiný, který

neobsahuje ukončení tvého života… ovšem tvá tvrzení se nesmí dostat do naší kultury.“

„Pamatuješ si na Theranose?“ zeptal se Firenze Magoriana, který se už otáčel a odcházel.

„Co s ním?“ odvětil nevrle Magorian.

„Také hlásal způsob užití víry, kterou jsme nesdíleli,“ řekl mu za zády. „A teď už jej dodržují všichni.“

Magorian stále zády otočený se zarazil, chvíli přemýšlel a pak pokynul ostatním kentaurům.

„Pojďte moji bratři a sestry, usadíme se na okraji lesa a zpevníme naší obranu,“ pak se ještě otočil na
Brumbála. „Doufám, že kdyby se to opakovalo, splníte svou část dohody.“

„Nemám ve zvyku zrazovat své přátele,“ řekl s úsměvem Brumbál.

Záhy se celá vlna kentaurů dala do pohybu a směřovala k lesu.

„Máš odvážné srdce Harry Pottere,“ řekl do ticha Firenze a sklonil se k Harrymu. „Nechť tě tvé štěstí

neopustí.“

„To platí spíš pro vás,“ řekl Harry s úsměvem. „Něco mi říká, že ho budete potřebovat.“

Firenze se poprvé na Harryho nepatrně pousmál a poté odklusal po schodech u vchodu do hradu.

„To byla neuváženost, co jste tam předvedl,“ řekla McGonagallová. „stejně jako minule, když jste

běžel tomu obrovi do náruče.“

„Možná, že by jste změnila názor, kdyby jste tam byla,“ řekl Harry.

Snape si důležitě odkašlal a zlostně přitom hleděl na Harryho.

„Já jsem ochotný za své kamarády položit život,“ řekl Harry pevným hlasem.

Tomu se Snape uchechtnul, jako kdyby to bylo něco směšného, zato Lexter se pousmál úplně jiným

tónem.

„Běžte zpět nahoru do společenské místnosti,“ řekla McGonagallová a ukázala směrem ke schodům.

„Doufám, že nechcete nikoho z ničeho obvinit,“ pravil Harry a myslel tím spíše Hagrida, který zavedl

celou třídu do smrtelného nebezpečí.

„To se ještě uvidí,“ řekla McGonagallová a znovu Harrymu pokynula ke schodům.

„Hagrid za to nemohl,“ doléhal stále Harry. „Možná, že za to mohl spíš někdo jiný,“ řekl a jeho pohled

se otáčel okolo Brumbála, nechtěl mu pohlédnout zpříma do očí, aby ho zase neposedl ten strašný vztek.

„Možná, že tu ale bude někdo potrestán, pokud hned nepůjdete do společenské místnosti,“ řekl

tentokrát Lexter. „Všichni studenti mají až do zítřka zákaz vycházení z hradu, večeře se bude konat o

hodinu dříve, proto se běžte převléknout.“

Harry mu pátravě pohlédnul do očí, samozřejmě v nich nic nenašel, v hlavě se mu ale honila věta.
‚Proč to děláte?‘

To už se ale obrátil a vycházel schodiště, cítil přitom pohledy profesorů v zádech, ale raději se

neotáčel.

„Gravis tempus.“ řekl Harry a Buclatá dáma, která byla zabrána do rozhovoru s jinými obrazy se

odklonila.

Harry prolez otvorem a ocitl se v přecpané společenské místnosti. Studenti tam měli otevřenou debatu

a když Harry se octl v místnosti, tak rázem vykulili oči.

Vedle krbu se zvedla Hermiona z křesla, v očích měla hrůzu, přešla k Harrymu a ubalila mu facku

jako vrata, až zaúpěl. Hned na to ho ale objala a nemohla se odtrhnout.

„Ty jseš tak pitomej,“ opakovala mu. „Tak pitomej, tak pitomej.“

Harry se rozhlédl znovu po místnosti, všichni teď na něj koukali, jako že provedl něco neuváženého,

většina chlapců měla v obličeji bolestný výraz přitom, jak se facka rozlehla po celé místnosti.

Hermiona se od něj odpoutala a Harry potichu řekl.

„Promiň.“

Hermiona kroutila nevěřícně hlavou a nezmohla se ke slovu.

„Víš, co se ti mohlo stát?“ ozvala se nakonec. „Tohle už nám nikdy nedělej.“

„Jo… dobře,“ uznal Harry a připadal si rozmrzele.

„Slíbíš mi, že už to nikdy neuděláš?“ trvala na svém Hermiona. „Tady není žádná demokracie o tom,

kdo je důležitější, jasné?“

„Dobře,“ řekl Harry.

Hermiona si otřela oči a zhluboka si nadechla.

„Nerada to říkám, ale už na to začínám bejt stará,“ pak se sesula do křesla u krbu.

Harry se znovu neochotně rozhlédl po místnosti a pak se zeptal.

„Jsou všichni v pořádku? Nezůstal tam někdo?“

 „Všichni jsme OK,“ odpověděl Seamus.

Harry souhlasně přikývl, ale už ho jejich pohledy začaly štvát, vydal se tedy ke schodišti do

chlapeckých ložnic.

Padl na postel a unaveně si promnul oči.

„Harry?“ ozvalo se z kouta.

Harry se zbrkle narovnal a létal pohledem po temné ložnici.

„To jsem já, Cho,“ ozval se dívčí hlas z kouta.

„K-k-kdo jsi?“ zakoktal Harry. „A co děláš v chlapeckých ložnicích?“

„Chtěla jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku,“ řekla mu a vystoupila ze stínu, takže jí teď spatřil v

potemnělém světle okna.

Harry si všiml prstenu, který měla na ruce, byl to ten samý, nad kterým stále dumal, odkud se vzal.

„Kdo jsi?“ zeptal se jí znovu.

„No tak vzpomeň si Harry,“ řekla mu a klekla si k němu. „Vždyť to není tak těžké.“

„Cho?“ řekl Harry. „Ty jsi Cho?“

„Ano, vzpomínáš si?“ vyhrkla Cho.

Harry se bolestivě chytl za hlavu, úplně mu tříštila bolestí a nemohl skoro myslet.

„To je dobrý, nemusíš pospíchat,“ řekla Cho a pohladila ho po ramenou.

Harry se na ní bolestivě podíval, hlava ho stále ještě bolela jako čert, avšak uviděl slzy v její tváři.

„Zkusíme to zase příště… ano?“ zeptala se ho opatrně.

„Tak dobře,“ hlesl Harry.

Cho ho pak políbila na čelo, až skoro překvapením ucukl, nasedla na koště a vyletěla oknem ven z

chlapeckých ložnic.

Harrymu byla zároveň povědomá, zároveň ne, také mu něco uvnitř říkalo, že by jí měl mít rád, že…

bylo to strašlivě zamotané a přesně v tom momentu, kdy na to zase začal myslet ho znovu hlava obdařila
hroznou bolestí.

Rozhodl se tedy, že svého snažení nechá a do večeře ležel na posteli s hlavou plnou myšlenek a pocitů,

které ho uvnitř doslova svíraly. Její přítomnost mu v srdci udělala učiněné peklo, jako kdyby mu její

dotyky způsobovaly bolest.

U večeře se objevil konečně i vystrašený Felix, který byl celý mokrý, nejspíš jak se stále oplachoval

studenou vodou, aby se vzpamatoval. Hermiona na Harryho stále vyčítavě koukala a Ron se s Harrym

kvůli ní raději neodvažoval promluvit.

Večer si pak sedli k učení, které je přimělo na jiné myšlenky, ale asi pět minut na to se ve společenské

místnosti strhla doslova informační diskuze, všichni studenti teď nikam nemohli jít a tak probírali

všechny fakta a nápady, které je napadly.

Oblak který tvořil ošklivé bouřkové mraky rozhodně něco zlého věstil, něco mělo přijít a to hodně

brzy…

Kapitola 50.
Záchrana Drápa
P říští ráno se Harry vzbudil už řádně odpočatý, i když se mu stále nechtělo ven z postele. Škoda, že

tam nejde zůstat přes celý den. Dneska alespoň neměli Lektvary, což byla jediná světlá stránka na už

tak přeplněném dni. Přeměňování, Obrana proti černé magii, Kouzelné formule, Bylinkářství a to ještě

Astronomie večer. K tomu se musí ještě dostavit odpoledne na famfrpálový trénink.

V ložnici začali už všichni vstávat, takže přirozeně nechtěl být pozadu. Vyhupl tedy z postele a šel se

umýt.

Nakonec celá trojice už scházela dolů do Velké síně na snídani.

 „Já nevím, já jsem prostě nesvá, když tu hlídají ti z toho ministerstva,“ řekla Hermiona.

„Lepší než mozkomorové, ne?“ podotkl Ron.

„Nezapomeň, že ministerstvo už má Ty-víš-kdo dávno pod palcem,“ připomněla mu. „možná, že

naopak je nebezpečné je tu mít.“

„Brumbál by nedovolil, aby něco provedli,“ řekl Ron.

„To jsme včera viděli,“ pousmál se Harry. „klidně nás nechal jít do toho lesa.“

„Jak ale mohl tušit, že se jím bude hnát celá armáda kentaurů?“ zastala se ho Hermiona.

„Myslel jsem, že je neomylný,“ pousmál se zase Harry.

„Hele! Koukejte,“ zarazil je Ron.

Před nimi zase stáli Lenka a Neville a o něčem se bavili.

„Jdu tam,“ řekl rázně Ron a vykračoval k nim.

„Opovaž se, zase všechno zkazíš!“ zarazila ho Hermiona. „Proč každé přátelství musíš hned kazit?“

„Možná, že chce, aby jste tu vy dva byli jediný zamilovaný pár,“ řekl Harry a oba jeho kamarádi na

něj vykulili oči.

„O čem to mluvíš?“ uchechtl se až přehnaně Ron.

„To není pravda,“ odsekla Hermiona. „Ty myslíš jako já a on?“

„Nebo ona a já?“ dodal hned Ron.

„Přesně tak,“ pousmál se Harry a mrkl na ně.

„To je směšné,“ usekla Hermiona.

„Proč to skrýváte?“ divil se Harry, když pokračovali v cestě a nechali Lenku a Nevilla o samotě.

„Tady není co skrývat,“ odsekla zase Hermiona.

„Jde o to, jestli se stydíte před ostatníma…“ řekl Harry, zastavil se a pohlédl jim zpříma do očí. „nebo

se stydíte si to říct navzájem.“

Oba dva se na sebe ještě víc předstíravě nechápavě podívali a snažili se skrytě od sebe odtáhnout,
jako by nevěděli o čem to mluví.

„Takže oboje najednou,“ došlo Harrymu a pousmál se ještě víc.

„Já fakticky nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Ron a vydal se jako první do Velké síně, aby už byli ve

společnosti.

Harry se na něj zazubil a vešel také do Velké síně. V zápětí se ale zarazil. Kromě šestičlenné stráže z

ministerstva ho překvapila skutečnost, že Hagrid nebyl u snídaně. Buď přišel jenom na skok, nebo tu

nebyl vůbec. Navíc poprvé za dlouhou dobu se Harryho příchodu moc lidí nevšimlo, protože teď celá

Velká síň byla v horečném povídání. Jak to tak vypadalo, tak se zdá, že všechny koleje měli včera svůj

vlastní debatní kroužek a teď se dělí o informace a zvěsti, které je napadly. Bohužel ale i ve včerejší

příhodě hrál Harry nemalou roli, takže si povídali i o něm. Na to už byl ale zvyklý, jeho spíš trápila

Hagridova nepřítomnost.

„Kde myslíte, že je Hagrid?“ zeptal se svých přátel, když se usadil u stolu a začal si nandávat snídani.

„On tu není?“ podivil se Ron a ohlédl se.

„Bojím se, aby ho z ničeho neobvinili,“ pokračoval Harry.

„Znáš ho,“ podotkla Hermiona. „ten se spíš bude obviňovat sám, než někdo jeho.“

„Stejně je mi to divné,“ řekl Harry zamyšleně.

„Viděli jste ty strážné všude kolem?“ zeptal se jich Neville, když usedal.

„Je to jako kdyby Vy-víte-kdo měl spadeno hlavně na Bradavice,“ řekla Ginny a všichni se naráz

podívali na Harryho, který právě ukousl kousek toastu.

„Fo je?“ zeptal se s plnou pusou.

„Možná, že ministerstvo dostalo hlášku, že jde po tobě,“ pokračovala Ginny. „Jinak by sem přece

neposlali tolik hlídačů.“

„Nezapomeň, že já už jednoho strážného mám,“ řekl Harry a ukázal k profesorskému stolu, kde právě

Felixovy z jeho klepavých rukou uklouzl namazaný chleba.

 „Umbridgeová není tak hloupá, ví, že Felix je strašpytel a že se tě spíš bojí, než aby tě chránil,“ řekla

Hermiona.

„Navíc jí určitě nejde o Harryho ochranu,“ podotkl Ron.

„Mě to nepřipadá divné, že jich tu je tolik,“ řekl Harry. „vždyť včera byla naše třída málem udupána,

pochopil bych, kdyby sem poslali i celou armádu.“

„Mě se to stejně nějak nezdá,“ trvala na svém Hermiona.

„Proč se na mě ta holka pořád dívá?“ zeptal se Harry zamyšleně a koukal k Havraspárskému stolu.

„Třeba se jí líbíš,“ podotkla hned s úsměvem Hermiona.

„Co tu vůbec dělá, nikdy jsem jí tu neviděl,“ uvědomil si Harry.

Všichni se po sobě podívali a přemýšleli co mu řeknou.

„Harry, slíbili jsme ti, že ti to neřekneme…“ ozval se Dean s úsměvem. „ale nechal sis jí vymazat z

hlavy.“

„Cože?“ vyhrkl Harry a oba jeho kamarádi se na Deana načertěně podívali.

„No jo, chtěl jsi už mít od ní pokoj,“ odvětil Dean.

„A co mi udělala?“ divil se Harry.

„Právě že nic, možná by ses jí měl omluvit a zase se s ní skamarádit,“ řekl Dean.

„Ona mě opravdu zná?“ divil se nevěřícně Harry.

„Zkus se jí zeptat po snídani,“ šťouchl do něj Seamus.

„Jo, řekni jí, že jí zbožňuješ a že bez ní nemůžeš být,“ řekl Dean.

„Přestaň Deane!“ okřikla ho Hermiona. „Pamatuješ si, že posledně, když jsi mě naštval, tak jsi musel

hodinu hledat protikouzlo na ty chlupy u nosu.“

Dean zkřivil naštvaně tvář a začal si hledět svého.

„To byl vtip s tou holkou, že jo?“ ptal se nejistě Harry.

Ron hned odvrátil zrak a snažil se předstírat, že tu otázku přeslechl, z podobné reakce Hermiony Harry
usoudil, že to nejspíš vtip nebyl. Jak mohl být tak sobecký a nechat si jí vymazat z hlavy? Jde to vůbec?

Je pravda, že i když byla hezká, tak ho vůbec nepřitahovala, naopak se zdálo, jako kdyby koukal na

kluka, vůbec k ní nic necítil. O to víc se mu nechtělo s ní navazovat znovu vztah, jestli tedy si jí opravdu

nechal vymazat z hlavy.

V té chvíli dovnitř vletěl obvyklý houf sov s dopisy, balíčky, novinami a jinými písemnostmi z

domovů studentů. A jako vždy před Hermionu spadl čerstvý výtisk Denního věštce.

Harryho už přešla zvědavost na to, se ptát jestli tam o něm něco píšou, protože si tím byl zcela jist, v

téhle době není výtisk Denního věštce, ve kterém by nebylo jeho jméno, nebo přízvisko Chlapec, který

zůstal naživu. Hermiona hned začala zarytě číst v titulní straně a Ron se nakláněl na židli, aby si mohl

také něco přečíst.

„Titulní strana je plná vzpoury kentaurů v Bradavicích,“ prozradila Hermiona jako kdyby se Harry

zeptal. „Prý takové zabezpečení, jaké mají teď Bradavice, bylo naposledy před asi padesáti lety a podle

ministerstva se úroveň zabezpečení bude ještě zvyšovat kvůli přítomnosti Chlapce, který zůstal naživu.“

„Už je to tu zase,“ povzdechl si Harry.

„Prý dokonce se útoky na kouzelníky objevily i v Prasinkách…“

„Vždyť to je kousek odsud!“ uvědomila si Ginny.

„Jo a ten zapovězený les, kde se to včera odehrálo je přímo tady a ne kousek odsud…“ řekl Harry.

„to víš, že Ty-víš-kdo je blízko Bradavic.“

„Myslíš si, že zaútočí na hrad?“ zeptal se Neville úzkostlivě.

„Myslím, že se stále bojí Brumbála,“ řekl Harry zamyšleně. „Ale myslím, že se daleko víc bojí

zaklínadel chránících školu.“

„V ústředí bystrozorů se odhalili dva podplacení zaměstnanci, kteří měsíce mátli vyšetřování

ministerstva kouzel,“ pokračovala dál Hermiona. „Podle slov zaměstnanců potom, co byli dopadeni, z

čista jasna zmizeli. Zaměstnanci mohli odpřísáhnout, že se nejednalo o přemístění.“

 „No nazdar,“ ulevil si Ron. „jestli Vy-víte-kdo vynalezl nový způsob přepravy, pak by se mohl dostat

přímo do Bradavic.“

„Sem se nedá dostat přemístěním, jedině přenášedlem,“ řekla Hermiona. „Bradavice by měly být

dostatečně bezpečné… pak je tu, že se kouzelníci obávají, že by Vy-víte-kdo mohl znovu založit svůj

Zmijozelský spolek, který se pravidelně scházel v nitru zapovězeného lesa…“

„To je určitě ten důvod, proč jej na konci října vypaloval,“ řekl Neville. „stromy to za těch patnáct let

už museli zarůst, vždyť víte, jak je ten les divoký.“

„Prosím o pozornost!“ ozvalo se po celé Velké síni.

Všichni se ohlédli a spatřili Brumbála jak stojí a na všechny vážně hledí, rázem se vše utišilo a všichni

pečlivě naslouchali profesorovo slovům.

„Od včerejšího dne trvá zákaz vstupu do zapovězeného lesa a to i s profesorským doprovodem… dále

budou přísně omezeny vycházky do Prasinek, vždy na určitou denní dobu, navíc cestou tam a zpátky

budou studenty vozit kočáry a každý hlouček studentů bude mít při sobě jednoho profesora či člena

ministerské ochranky jako doprovod. Bradavice zůstávají i nadále zabezpečené a přesně příchodem

osmé hodiny se hlavní brána do hradu uzavírá bez ohledu na to, jestli někdo bude za ní,“ řekl a nanejvýš

důležitě pohlédl na studenty. „dále zákaz vycházení bude o dvě hodiny dříve, v přestávkách mezi

hodinami vás budou do dalších učeben doprovázet profesoři a po skončení výuky mají studenti právo

se zdržovat pouze na vyznačených místech, která budou hlídána, jinak musí mít doslovné povolení od

někoho z prefektů, profesorů nebo členů ochranky, kteří za ně budou tím pádem zodpovídat…

Prosím vás, zdůrazňuji, že tyto předpisy byly zavedeny z důvodu, aby se dodržovaly a ne aby se

porušovaly, proto pokud někdo poruší některé z těchto nařízení, může také být poslán zpátky domů,

doufám, že toto varování všichni berete nanejvýš vážně.“

Brumbál se ještě jednou na všechny důležitě podíval a pak se posadil na své křeslo. Všichni studenti

si začali o to více povídat a šuškat o všech těch nařízeních.

 „Šestý ročník, studenti Přeměňování!“ zvolala nahlas McGonagallová. „Za mnou!“

Harry, Ron a Hermiona se zvedli a společně se svou třídou se řadili u McGonagallové.

„Studenti Obrany proti černé magii sedmý ročník!“ zvolal Lexter, postavil se vedle McGonagallové

a o něčem se s ní bavil.

Harry s ostatními čekal až se třídy seřadí, zatímco záhy zvolal na svou třídu o profesor Kratiknot.

„Harry?“ ozvalo se za ním.

Harry se otočil a překvapeně ucukl.

„Ahoj,“ řekl Harry Cho a zmateně se na ní díval. „Poslyš… je mi líto, co jsem udělal.“

Cho na něj zmateně pohlédla a zeptala se. „Co tím myslíš?“

„No… to, jak jsem si tě nechal vymazat z hlavy, hele, mě je to opravdu líto,“ hlaholil Harry

omlouvačně. „asi jsem byl myslí jinde nebo co, já…“

„Ty sis mě nechal vymazat z hlavy?“ podivila se Cho.

„Mě to fakt mrzí,“ řekl Harry potichu.

„Počkej, já tomu nějak nerozumím,“ řekl Cho a zmateně na něj koukala. „Vždyť jsi dostal

Zapomínáka a…“

„Já vím, kluci mi to už řekli, asi jsem idiot…“ omlouval se Harry.

„Kluci ti to řekli,“ pousmála se Cho. „Aha, už tomu rozumím… v jednom měli pravdu, máš mě

vymazanou z hlavy, ale to sis neudělal ty, to nám provedl někdo cizí,“ řekla mu a odešla se svěšenou

hlavou se svou třídou na hodinu.

„Tak co to plácali?“ hlesl Harry zmateně a naštvaně pohlédl na Deana, který teď na něj s úsměvem

zamával. „To jsou hloupý fóry,“ řekl Harry.

Avšak Cho říkala, že opravdu spolu něco měli… v tom ho zase začala příšerně oblet hlava, jako kdyby

mu jí někdo svíral ve svěráku. Přestal na to urychleně myslet a zařadil se vedle Hermiony a Rona.

Po hodině Přeměňování, kdy se marně (kromě Hermiony) snažili přeměnit lidské figuríny v něco
jiného, je čekala Obrana proti černé magii, na kterou je odvedla McGonagallová.

Obě dvouhodinovky utekly jako voda, protože se všichni stále zarytě bavili o podivných

skutečnostech tohoto rána, o hrozivém mraku valícím se ze zapovězeného lesa a o bezpečnosti, která

zde byla zavedená.

Harry si ani neuvědomoval, že za ním stále chodí Felix, byl tak neuvěřitelně nenápadný, že ho vůbec

nevnímal, za což mu byl vděčný. Navíc po té včerejší výpravě byl nějaký zamlklý.

Harry stále celou hodinu Obrany proti černé magii se snažil si v duchu říkat slova, která měla Lextera

přemluvit, aby s ním zase začal mluvit. Ale místo toho ho tím Harry očividně dost znervózňoval, protože

začínal být docela nevrlý. Harry však cítil, když si něco psali a on musel koukat na papír, jak mu Lexter

zamyšleně hledí do tváře. V tu chvíli si Harry přál být také telepatem, aby mohl zjistit, jaké má teď

myšlenky.

Po skočení i této dvouhodinovky je Lexter odvedl na oběd. Harry při pohledu na prázdnou Hagridovu

židli ještě více znejistěl a začal přemýšlet o tom, že se zeptá McGonagallové, kde Hagrid je.

Poté měli Kouzelné Formule, na které je odvedl profesor Kratiknot a Bylinkářství. Další hodiny už

neměli, protože je večer čekala Astronomie s věčně nazlobenou profesorkou Sinistrovou.

Odpoledne je však čekal famfrpálový trénink, takže se nebylo čemu divit, když přesně při začátku

začalo lít jako z konve. Všichni byli už po pár vteřinách promočení a košťata jim klouzala v ruce. Harry

si ale poslední dobou tréninky i přes mizerné a černé počasí začal užívat. Zvolili jinou taktiku výcviku,

každý se musel naučit to, co neuměl. Hlavně Colin pak házel tolikrát, že mu pak ruka mátožně visela u

těla po celý zbytek dne. Avšak na jeho ruce se začaly, ač to některým připadalo neskutečné, objevovat

svaly. Dokonce i jeho hod se začínal zlepšovat, co se ale na Colinovi Harrymu líbilo, byla jeho

obratnost. Jediný, kdo ho dokázal chytit nebo zablokovat byl sám Harry, nikdo jiný ho nedohnal, nebo

nedokázal konkurovat jeho mrštnosti. Jeho Stříbrný šíp se proháněl kolem nepřátelské obrany jako

dělová koule a každý po něm akorát tak opožděně chňapl. Harry si se zálibou bral Colina na svou stranu,
když se takhle rozdělili a hráli proti sobě, zvláště pak když oni dva dostali Camrál, tak na ně nikdo

neměl, a ani s Potlouky.

To už však byl čas na večeři. Felix ještě při cestě do Velké síně stále Harryho vyzvídal, jak se na

Kulovém blesku létá a jaký je to zážitek. Ale když už ani na večeři se Hagrid nedostavil, tak Harry

přestával mít trpělivost. Chtěl se nějakého profesora zeptat, co s ním je, avšak v té chvíli už prefekti

dostali příkaz odvést své koleje do společenských místností a Harry rozhodně nechtěl svýma dvěma

kamarádům přidělávat starosti, které jim už tak dělali někteří roztěkaní členové Nebelvíru.

Nahoře na ně Hermiona vybalila učebnice a začala si ztěžovat, že kdyby je do toho nenutila, tak snad

propadnou. Harry a Ron věděli, že je lepší se učit, než se dostat s Hermionou do křížku, navíc Harry už

nechtěl schytat další facku před všemi ostatními. Dodělali esej pro profesora Snapea o Veritaséru, která

měla být přes tři stránky pergamenu, možná proto udělali Harry s Ronem nadpis před celou čtvrtku

papíru.

Nakonec ani neměli možnost si něco zahrát a pobavit se a hned museli jít na Astronomii, která v tomto

hrozném počasí a neduhu byla k nevydržení. Všichni hned si vzali černé pláštěnky, které vypadaly jako

kápě smrtijedů a došli s prefekty za profesorkou Sinistrovou.

„Takže třído, dnes prší a fouká vítr, takže bychom mohli vidět nějaké ty hvězdy,“ řekla jim vzrušeně.

„Vy tam chcete jít?“ zahlaholila nevrle Parvati.

„Konečně za dlouhou dobu máme možnost se podívat na hvězdy, když mraky odfouká vítr,“ řekla

jim a šťastně tiskla prsty. „Víte, jaká je to příležitost?“

„Ohromná,“ odvětil Ron potichu a nevrle, všichni měli stejný názor, avšak to už je profesorka vedla

do nejvyšší věže hradu, kde byla už pěkná kaluž vody, která odtékala dírou v hradbě.

„Zaměřte své dalekohledy na oblohu a pokuste se najít hvězdnou oblohu!“ křikla profesorka do

strašlivého větru, který nahoře panoval „Každý, kdo mi pojmenuje hvězdokupu, kterou zahlédl dostane

ode mě dobrou známku!“

 Všichni cachtali v několikacentimetrové kaluži vody a snažili se udržet rovnováhu, natož pak udržet

oko na dalekohledu. Harry se s Hermionou v závěsu dobelhal k jednomu z dalekohledů a stočil ho k

obloze. Jakmile se ale k obloze podíval, hned mu do obličeje začaly narážet kapky deště, které bodaly

vlivem strašlivého vichru jako jehličky.

„Paní profesorko, jdeme dovnitř!“ přemlouvala jí Levandule.

„Dnes tu musíme vydržet… podívejte se, támhle je volná obloha!“ zvolala radostně a přihnala se k

jednomu z dalekohledům.

„Myslím, že jí kape na maják,“ pravil Ron, když tak sledoval, jak se profesorka krtí u dalekohledu a

snaží se přes jeho zapršenou čočku něco vidět.

Harry nevěřícně kroutil hlavou a znovu se pokusil něco ve svém dalekohledu zahlédnout. Místo toho

ale spatřil dole pod sebou Hagridův srub.

Z krytého komínu se kouřilo a okýnkem ven prosvěcovalo světlo, Hagrid musel být uvnitř. A hned

na to opravdu vyšel ze svého srubu ven. Něco opřel o jeho stěnu, kde už bylo opřeno spoustu dalších

věcí, Harry poznal, že to jsou věci na sebeobranu, kuše, šípy, různé vesty a další věci.

Rychle k sobě přitáhnul své dva kamarády a snažil se překřičet funící vítr.

„Hagrid je tam dole a něco chystá!“ křikl na ně.

Oba dva se naklonili přes okraj, až se Ronovi zvedl z té výšky žaludek.

„Co myslíš, že dělá?“ zeptala se Hermiona hlasitě, aby jí slyšeli.

„Někam chce jít!“ oznámil Harry. „Počkejte! Možná už vím proč.“

„Proč?“ zeptal se hned Ron a odvrátil se od hradby.

„Kvůli Drápovi, určitě se mu něco stalo a Hagrid mu chce pomoct!“ uvědomil si Harry.

„V tomhle nečase?“ divil se Ron.

„Tam dole skoro vítr nefouká, Rone, navíc Hagridovi je vítr ukradený,“ řekl Harry a nespouštěl tečku

dole představující Hagrida z očí.

 „Co chceš dělat?“ zeptal se Ron.

Harry začal s obavami kroutit nevěřícně hlavou a v očích měl strach.

„Nemá šanci proti smrtijedům!“ křikl na ně.

„Tak to půjdeme říct Brumbálovi, třeba mu pomůže,“ křikla Hermiona.

„Znáš přece ty jeho řeči…“ připomněl jí přes fučící vítr Harry. „vždycky řekne, že pro něj Brumbál

udělal už dost a že se o to postará sám!“

„Přece tam ale sám jít nemůže?“ křikla Hermiona s obavami.

„On to udělá a mi se mu moc neodvděčíme, když to někomu řekneme,“ zvolal do divokého větru

Harry. „Ale já ho chci přemluvit, jdete se mnou?“

Oba dva na něj vykuleně pohlédli a oba dva měli v očích strach.

„Harry, víš, co říkal Brumbál a těch pravidlech!“ křikl Ron.

„Už jsem ti jednou řekl, že Brumbál je mi ukradený, kašlu na to, co on řekne,“ odvětil naštvaně Harry

a vítr mu cuchal čupřinu na čele.

„Nemůžeme se tam ale dostat!“ křikl Ron.

„A proč ne?“ otázal se Harry a narovnával si kapuci, kterou mu běsnící vichr shazoval.

„Bradavice jsou zavřené, pamatuješ?“ křikl Ron.

„Ale ne okna u ložnic!“ odpověděl Harry. „Vy dva jste prefekti a budete studenty odvádět zpátky do

Společenské místnosti, takže můžete zařídit, abych tu mohl zůstat, vezmete si neviditelný plášť, sednete

si na Kulový blesk a vyletíte oknem ven, já se zkusím proměnit v Pegase až bude vzduch čistý a přistanu

dole vedle Hagridova srubu.“

„To je šílenství!“ zvolala Hermiona.

„Jestli nechcete tak nemusíte… vždyť se třeba hned vrátíme!“ zakřičel Harry do fučivého větru.

Oba dva kamarádi se na sebe neochotně podívali, ale pak Ron řekl.

„Jdeme s tebou a ty to víš!“

 „Dobře… Hermiono, ty můžeš do chlapeckých ložnic, zkus se tam vplížit a společně s Ronem na

mém koštěti vyletět z okna!“ řekl Harry.

„Je dost úzké, myslíš, že se oknem protlačíme?“ obávala se Hermiona.

„Sice vám neradím použít způsob, kterým jsem udělal v prosinci, ale okenním rámem jsem se

protlačil!“ odvětil Harry.

„Dobře, my to zkusíme,“ řekl Ron nejistým tónem.

Harry ho poplácal po rameni, aby mu dodal kuráž a následně dělali, že koukají do dalekohledů, ale

přitom se krčili v koutě a snažili se přikrýt kapucami. Dole zatím voda měnila napolorozteklý sníh v

břečku a na trávě se tvořila malá jezírka, do kterých bez ustání bušila voda.

Harry a jeho kamarádi nahoře už mrzli a celá třída sborově přemlouvala profesorku Sinistrovou, aby

je nechala už jít do společenských místností.

Nakonec neochotně svolila a Harry se zároveň ukryl v temném koutě hradby. Hned pocítil, jak mu

srdce začíná silně tlouct, jak cítí vzrušení při tom, že dělá něco nanejvýš nebezpečného, navíc

profesorka Sinistrová stále ještě zírala do dalekohledu, takže neměl možnost se proměnit v Pegase a

slétnout dolů na mokrou trávu.

„Tak jdi už, jdi už, jdi už, jdi už…“ opakoval Harry hlasem, který nemohla slyšet.

Pak se stalo něco, co Harryho konečně alespoň trochu uklidnilo, přihnal se totiž velký černý mrak a

paní profesorka měla po hvězdách.

Nasupeně si něco pro sebe řekla a chtěla dalekohled zazátkovat víčkem, to jí ale v hrozném větru

upadlo dolů do mokré vody. Harryho počáteční uklidnění zase opustilo, když viděl, jak se profesorka k

němu přibližuje čím dál víc a šmátrá ve studené vodě na věži. Jeho úkryt nebyl až zas tak důvtipný na

to, aby ho nezahlédla z jednoho metru.

V zápětí Harry ucítil, jak se ho něco dotklo, skoro se až lekl, hned ale zjistil, že to je to víčko, které

profesorka hledá.
 Rychle ho popadl a hodil jí ho před oči. Ta se lekla a uskočila, vzala víčko do ruky a podívala se

zmateně k obloze.

„Kryt na dalekohled mi dáš, ale když jsem chtěla jasnou oblohu, tak se na mě vykašleš!“ křikla do

nebes, Harry si řekl, že to bylo asi na Boha, či co.

Hned na to profesorka zaklapla víčko a odkráčela dolů po schodech z věže. Harry se postavil a upravil

si kapuci. Nahnul se přes hradbu a počkal, až černá tečka v podobě strážného se ztratí za rohem hradní

stěny, hned na to si v duchu řekl. ‚Morphys‘.

Rázem tam místo něj stál majestátný kůň s velkými křídly, Harry si přál, aby tolik nezářil a zvláštní

bylo, že opravdu neměl takovou zář jako jindy. Hned na to zamával svými mohutnými křídly a v zápětí

se ladně snesl k mokré zemi, kde se z něho hned stal zase Harry s kapucí na hlavě.

Tudíž tím, že na sobě měl černou kapuci, se hned ztratil v temné noci a začal obezřetně se blížit k

Hagridovu srubu. Byl vděčný za to, že si vzal holinky, protože tu byla taková hluboká kaluž vody, že

se skoro brodil po kotníky. Po sněhu už nebyly ani památky a místo něj se znovu na obzoru rýsovala

sešlá tráva, která byla po měsíc pohřbená pod jeho pokrývkou.

Blížil se stále blíž a blíž, mysl teď soustřeďoval na strážné, kteří obcházeli stále hrad ve stejně tak

temných kapucích, takže Harry alespoň nehrozilo, že když ho někdo zahlédne, tak ho nebude hned

považovat za studenta.

Došel až ke srubu, přitiskl se ke zdi, aby na něj nepršelo, což však bylo marné, protože i tady dole

funěl vítr jako blázen a kapky létaly ze všech stran. Teď vyčkával, až se tu objeví jeho dva kamarádi

schovaní pod pláštěm na jeho koštěti, které, jak doufal, jejich váhu vydrží.

Zdálo se to nekonečné, začal se bát, jestli se něco nezvrtlo, stále se rozhlížel, jestli neuvidí něco, od

čeho se bude odrážet voda, pokaždé se přitom choulil ke zdi, aby ho kolemjdoucí strážci nezahlédli.

Když už uplynulo asi pět dlouhých minut, tak si řekl, že něco určitě není v pořádku. Jeho nejistota byla

ještě silnější, v duchu si představoval, jak jeho dva kamarády chytil Snape a právě je profesorka
McGonagallová a Snapeova úlisného úsměvu vyhazuje ze školy.

V tom ho něco cvrnklo do nosu, až sebou strachy málem praštil na morkou zem. Záhy se ozval smích,

který jasně a očividně patřil Ronovi.

„To nebylo vtipný!“ utrhl se na něj Harry, kterému se ještě z toho šoku nestačil zklidnit dech.

Hned na to se před ním objevili Ron a Hermiona s pláštěm a Kulovým bleskem v ruce, na sobě ještě

k tomu měli svoje vlastní pláštěnky, takže Harry teď pochopil, že sednout si na koště a přikrýt se pláštěm

a to ještě když byli dva, musela být pěkná fuška.

„Co vás tak zdrželo?“ utrhl se na ně naštvaně.

„Jen klid Harry, to byl jen vtip,“ zamlouval to Ron.

„Víš, jak bylo těžké udržet se s tímhle pytlem neštěstí v tom hrozném vichru?“ postěžovala si

Hermiona.

„Jakej pytel neštěstí, to ty ses pořád vrtěla,“ ohradil se Ron.

„Funěl jsi mi na záda jako blázen,“ řekla Hermiona.

„To vám tak dlouho trvalo si to na sebe navléct?“ divil se dál Harry.

„A to jsme ještě byli vyrušení,“ řekl Ron.

„Cože?“ zpozorněl Harry.

„Hele… já o tom nechci mluvit,“ pravil Ron a snažil se krýt před deštěm pod pláštěnkou.

„Co se stalo?“ naléhal dál Harry.

„Seamus a Dean si tam pro něco přišli a uviděli nás jak tam sedíme na tvé posteli,“ řekla Hermiona

tónem, který naznačoval, jako kdyby mluvila o něčem nezajímavým.

„Oni vás viděli v tom plášti?“ ptal se dál Harry.

„Ale ne, ale no… viděli nás takhle spolu, navíc Hermiona tam neměla co dělat,“ řekl Ron.

Harry zkřivil tvář v bujarém smíchu a kryl si pusu, aby se nezačal řehtat.

„Jak je libo, jen se směj!“ naštval se Ron.

 „Ale vždyť oni už to dávno vědí,“ řekl Harry a smál se z plných plic.

„To není pravda,“ ohradila se Hermiona.

„Jo,“ přitakal Ron.

„Tak tomu říkám povedený kousek,“ dosmál se Harry.

„Teď tam určitě všechny ty blbosti roztrubují,“ naštval se Ron.

„Navíc, když nás neuvidí odcházet, budou si myslet, že… že…“ Hermiona zkřivila nechutně tvář a

uhnula s pohledem k zemi.

„To ale není sranda, co když teď přijdou do ložnice a neuvidí vás tam?“ uvědomil si Harry.

„To jsem si taky uvědomila, v tom tvém plánu je chyb jako máku!“ oznámila mu Hermiona naštvaně.

„Museli jsme jim tam nechat vzkaz, že jsme na tajné akci a ať to proboha nikomu nevyzradí.“

„Dean a Seamus to nevyzradí, jsou to kamarádi,“ ujistil je Ron.

„No jo, ale co tam všechno napovídají, než půjdou nahoru a přečtou si to,“ zhrozila se Hermiona.

„Jak jsem řekl, to, co už stejně všichni vědí,“ odvětil s úsměvem Harry a přešel ke vchodu do

Hagridovo srubu, který teď byl poctivě smáčen divokým deštěm. Třikrát silně zabouchal na dveře a

jeho dva kamarádi se neochotně postavili vedle něho.

Dveře se v zápětí rozlétly a první, co uviděli, byla masivní kovová kuše, hned za ní zachmuřený

obličej Hagrida, který vejral na nově příchozí.

„Co ste zač?“ vyprskl a ovála ho zima zvenčí.

Harry si odkryl kapuci a Hagrid se zatvářil, jako kdyby právě viděl všechny svaté.

„U Audijášova chlíva, co tu sakra děláš?“ vykřikl.

„Můžeme dovnitř?“ halekala Hermiona.

„To teda nemůžete, co… co to… no to ne… to se mi snad zdá…“

„Hagride, přišli jsme tě zarazit,“ řekl Ron.

„A před čím?“ otázal se Hagrid a sklopil kuši.

 „Nechoď do toho lesa za Drápem, prosím tě.“

„Kdo to je?“ ozval se nějaký starý mužský hlas zevnitř.

„Áaale… jeden z těch hlídačů se na něco ptá!“ prohodil Hagrid na někoho uvnitř srubu.

„Kdo to tam je?“ zeptal se Harry a ztišil hlas.

„To vás nemusí zajímat, vy tři… vokamžitě se vraťte na kutě, to je profesorskej příkaz, slyšíte?“

„My tě tam nenecháme jít, to je sebevražda,“ řekl Harry.

Hagrid pohodil zmámeně hlavou a rozvažoval se co udělá.

„Sakra!“ prohodil nakonec a řekl. „Počkejte tady.“

Hned na to zavřel dveře, celá trojice se k nim hned přivalila a tiskli na ně uši.

„Musim už vodejít,“ ozval se Hagridův hlas zevnitř.

„Co se děje?“ zeptal se ho starý hlas.

„Musim… si eště něco zařídit, když to pude hladce, tak bych to měl stihnout,“ řekl Hagrid a podle

jeho tónu nebyl příliš klidný.

„Takže to doděláme zítra?“ zeptal se hlas.

„Jo zejtra, zatím si tu eště poseď a dej si čaj…“

„Ty víš, že už musím jít,“ řekl starý hlas.

„Jo… no jo… víš co, ale ještě počkej než vodejdu já, jo?“ trval na svém Hagrid a něco si na sebe

oblékal.

„Budu pro Tesáka nebezpečný,“ řekl starý hlas.

„Von se vo sebe umí postarat, neboj,“ řekl Hagrid.

V příští chvíli se trojice odtáhla ode dveří, které se v zápětí otevřely a Hagrid ještě prohodil: „Tak

zejtra!“ a zavřel je za sebou.

Měl na sobě i přes takový nečas ten svůj oblíbený spratkový kožich a v ruce velkou kuši, svítilnu a

deštník. Odvedl je na kraj lesa, kde se jejich obrysy ztrácely v jeho tmavé barvě.
 „Takže, mazejte nahoru, nebo mi dojde trpělivost, ani nevíte, jaký vám hrozí nebezpečí, když ste tady

venku,“ spustil Hagrid.

„Jedině, když nám slíbíš, že nepůjdeš do toho lesa,“ řekl rázně Harry.

„Vo tom se nebudeme dohadovat, vokamžitě děte zpátky do hradu a to hned!“

„Nepůjdeme, záleží nám na tobě,“ řekla Hermiona také nesmlouvavě. „Chceš jít přímo do náruče

Voldemorta!“

„Ticho!“ křikl Hagrid a Hermiona si uvědomila, co právě řekla.

„Hagride, nemůžeš nás donutit se vrátit,“ pokračoval Harry.

„Ale můžu, já sem profesor a…“

„Profesor, který dělá hlouposti!“ řekl Ron.

„Tak koukejte…“ řekl Hagrid a už s nimi ztrácel trpělivost. „já teď půjdu za Drápem, nevim, jak ste

se vo tom vy tři dověděli, ale vokamžitě pudete zpátky do hradu, nebo vás budu muset udat.“

„V tom případě i my řekneme, kam máš namířeno,“ řekl odhodlaně Harry.

Hagrid na něj rozhněvaně pohlédl a povzdychl si, bylo vidět, že je v koncích s výmluvami.

„Nikdy by mě nenapadlo, že si budem navzájem vyhrožovat,“ odsekl Hagrid. „Ale dost, vy tři prostě

pudete zpátky, ste v nebezpečí, vobzvlášť ty Harry.“

„To jsem snad důležitější, než oni dva?“ utrhl se na něj Harry.

Hagrid se chystal něco říct, ale zarazil se s pohledem na Rona a Hermionu.

„To ne, ale na tebe má Ty-víš-kdo nejvíc spadeno,“ řekl nakonec.

„Hagride,“ začal Harry konečným tónem. „klidně si jdi, ale my půjdeme za tebou, nemůžeš nás

donutit tě nesledovat.“

Oba dva kamarádi na něj vystrašeně vykulili oči.

„V naší misi nestálo nic o zapovězeném lese,“ hlesl Ron Harrymu do ucha.

„Tak co?“ křikl Harry.

 Hagrid bolestně zkřivil tvář a pohlédl do nebe.

„Bože muj, dyť Drápa tam třeba teď někde mučej a vy mě tu takhle vydíráte!“

„To není vydírání!“ utrousil Harry.

„Už včera jsem vás tři tam zapomněl a to si snad nikdy nevodpustim, tohle prostě nejde a hotovo!“

zakončil to Hagrid.

„Ale my už nejsme ta malá děcka, uvědom si to konečně,“ halekal Harry v nemilosrdném dešti.

„Pro mě ste pořád eště malí špunti a hotovo,“ řekl Hagrid nesmlouvavě.

„Hagride, my půjdeme s tebou,“ řekl z ničeho nic Ron a Hermiona na něj nejistě pohlédla.

„Ty tam chceš jít jenom kvůli mně?“ zeptal se Hagrid.

„Já už to chci mít hlavně z krku!“ křikl Ron a shodil ze sebe litry vody, která je stále zkrápěla.

Hagrid stále nerozhodně poletoval pohledem z jednoho na druhého. Bylo vidět, jak se mu příčí je tam

poslat sebou, v mysli přemýšlel, kdo mu za to stojí víc, jestli záchrana Drápa, který zcela jistě je ve

smrtelném nebezpečí, nebo ohrozit životy Harryho a ostatních tím, že by se možná nemuseli vrátit..

„Hele, on už vychází!“ křikla Hermiona.

Ze srubu právě vycházela nějaká postava zahalená v nepromokavém plášti, která mířila přímo k Vrbě

mlátičce.

„Tak poďte,“ vyhrkl najednou rychle Hagrid, když začali podrobněji studovat rysy postavy.

Všichni čtyři se vydali do hlubin lesa.

„Odvolávám zpět, co jsem říkal,“ hlesl Ron potichu, takže ho slyšel jenom Harry, který když se na

něj otočil, tak zjistil, že má v očích příšerný strach.

„Co je ti Rone?“ zeptal se ho.

„Pamatuješ si na to, co se stalo posledně?“ zeptal se ho s obavami.

„Myslíš ten útok kentaurů?“ podotkl Harry.

„Jo… přesně to myslím, ať je vylekalo cokoliv, tak to určitě nebyla jen parta horských trollů a těch
shniloušů.“

V té chvíli se k Harrymu přitiskla i Hermiona, které se začaly klepat ruce.

„Ty se taky bojíš?“ povzdechl si Harry.

„Něco mezi strachem a zimou,“ hlesla Hermiona a opatrně vykračovala, aby nezakopla o hustý porost

lesa.

Ačkoliv to byl nezvyk, tak se neozývalo žádné houkání, šustot nebo pobíhání, všude po lese se

rozléhal zvuk padajících kapek deště, který nemilosrdně padal z oblohy v mohutných proudech.

Hagrid šel jako první, v ruce držel v pohotovosti kuši, bedlivě se rozhlížel kolem dokola a reagoval

na každý zvuk, který se jenom trochu lišil od deště. Trojice šla těsně semknutá u sebe, Hermiona byla

mezi dvěma chlapci a podle toho, jak se tvářila jí to nevadilo, protože neztrácela tělesné teplo. Avšak

Harryho ruku tiskla bez ustání a on zase nevěděl, jestli je to protože se bojí, nebo protože se bojí o něho.

„Máš ponětí kam jdeme?“ zeptal se třaslavým hlasem Ron.

„Slyšeli ste někdy vo Zmijozelským spolku?“ zeptal se Hagrid.

Trojice se po sobě vyděšeně podívala a Harry nakonec vyslovil nesouhlas.

„Tam se ti mizerové scházeli,“ pravil Hagrid. „pamatuju si, když ho zakládal, nad Bradavicemi se

taky takhle zlověstně kouřilo… myslim si, že tam je nejlepší způsob, jak začít s hledánim.“

„A-a-a kdy se tam scházejí?“ zakoktal Ron.

„To je různý, pokavaď jim dá ten zloduch znamení tím znakem na ruce,“ řekl Hagrid, ale pak se

najednou zastavil a vážným pohledem se na ně koukl. „Podívejte se, opravdu by ste tam neměli chodit,

nic tak nebezpečného sem v životě nedělal.“

Trojice se po sobě znovu vyděšeně podívala, tahle skutečnost jim moc kuráže nedodala.

„Půjdeme s tebou,“ řekl Harry.

Opravdu se mu ho tam nechtělo nechávat, vždyť by se mu mohlo něco stát, je lepší být s ním, aby na

to nebezpečí jich bylo víc.

 „Tak aspoň Rone a Hermiono vy mějte rozum,“ pravil Hagrid smlouvavým tónem.

Hermiona se ohlédla na Rona, který se k ní stejně jako Harry tiskl, oba v očích měli nejistotu.

„Já se zpátky sám vracet nebudu,“ řekl rozhodně Ron. „Vidíš tu tmu?“

„Tak já jdu taky,“ hlesla Hermiona a podle jejího tónu už bylo znát, že přestává mít na takové akce

odvahu.

Hagrid si povzdechl, otočil se do temného lesa, ze spratkového kožichu vyndal lucernu a posvítil před

sebe.

„Tak alespoň pokavaď se něco semele, tak si nehrajte na hrdiny a upalujte pryč,“ řekl jim Hagrid a

rozešel se dál po temné cestě.

„Nejsou tady někde ti kentauři?“ zeptala se vystrašeně Hermiona.

„Ne, ti se usadili kousek vodtud,“ řekl Hagrid. „A jak to, že tu s váma neni ten Felix, nebo jak se

menuje.“

„Jsme tu inkognito,“ pravil Harry.

„Ví někdo, že jste tady?“ zeptal se Hagrid.

„Jen Seamus, Dean a Neville ale ti to nikomu neřeknou,“ ujistil ho Harry.

„Jen aby,“ řekl zachmuřeně Hagrid.

„Proč vlastně nemáš tak rád toho jeho psa?“ ptal se dál Harry, aby udržel v tomhle příšerném lese řeč.

„Kvůli tomu jeho zvyku, dyť víte, co myslim,“ řekl Hagrid nevrle a obezřetně se kolem sebe rozhlížel.

„Až na to, že nám sežral už polovinu společenské místnosti,“ ozval se Ron. „mi ten jeho zvyk nějak

zvlášť nevadí.“

„Tak proč ho nemáš rád, Hagride?“ ptal se dál Harry.

Hagrid se zhluboka nadechl.

„Tady nejde ani tak o mě jako o Tesáka,“ řekl jim.

„Co se stalo?“ ptala se už i Hermiona.

 „Já ho neměl už vod štěněte, dyť víte, jak ke každýmu ubohýmu zvířeti přicházím, většinou je vytrhnu

ze chřtánu žralokům,“ začal Hagrid.

„A Tesáka chtěli také zabít?“ ptal se Harry.

Hagrid si povzdechl a řekl. „Ne, něco horšího.“

„Tak co, Hagride?“ dotíral dál Ron, když se Hagrid zase odmlčel.

„Jeho předchozí páníček nebyl nic moc, jestli mě chápete,“ začal vypravovat Hagrid hořkým tónem.

„Ale měl vod tohohle plemena víc psů, takže přirozeně si Tesák našel kámošku.“

„Tu chtěli zabít?“ vyhrkla Hermiona.

„Ne a nepřerušujte mě,“ pokračoval Hagrid nevrle. „Hafoně moc lidí nemá rádo, páč sežere na co

příde, ale nežere lidi, jinak by ho nechoval nikdo. I tak ale je strašně nevoblíbenej, i když dokáže bejt

přátelskej. Tady Tesák s tou fenkou měli štěňata a… a po pár tejdnech si ten páníček koupil Hafoně, no

co myslíte, že se stalo…“

Hermiona se chytla za pusu a vykuleně na Hagrida pohlédla.

„On je sežral?“ hlesl Harry.

„Všechny,“ řekl Hagrid tím nejtěžším tónem. „Tesák tam zacítil Hafoňův pach a i kdyby ste řekli, že

to je jenom zvíře, tak v tý chvíli ho opravdu chtěl zabít, nejspíš proto ho ten jeho pitomej páníček

vykopnul na ulici… psa, kerýho měl už vod štěněte, dokážete si to představit?“ povídal nevěřícně

Hagrid. „A tesák si pachy pamatuje, vobzvlášť Hafoňskej.“

„Tak teď už se nedivím,“ pravil vykuleně Ron.

„Nemyslíš, že ale všichni Hafoňi nejsou stejní?“ říkal dál Harry.

„Věř mi, že sou, každej Hafoň by udělal to samý, zas a znovu,“ řekl Hagrid. „Co já vim, tak se pak

Tesák dlouho potuloval sám a nikdo takovýho psa nechtěl, taky kvůli tomu pěkně zdivočel. Jakmile

sem ho ale potkal, tak sem věděl, že je to ten nejlepší pes na světě, jako jedinýho člověka mě za ty

dlouhý roky začal považovat za kamaráda a nakonec jsme tu v Bradavicích začali žít spolu v našem
srubu,“ řekl Hagrid a aspoň trochu si spravil náladu šťastným koncem.

„Ten Huňáč je ale také jen živý tvor, ten nemůže za to, co se stalo Tesákovi,“ řekla Hermiona.

„Možná máš pravdu, ale byl bych rád, kdyby se od nás dvou držel co nejdál,“ řekl nesmlouvavě

Hagrid.

„Co to bylo?“ vyhrkla Hermiona.

„Co?“

Všichni se podívali směrem, kam ukazovala. Tajil se jim dech, všude byla tma a byl slyšet jen zvuk

dopadajícího deště.

„To nic nebylo, asi nás zase straší,“ řekl Ron.

„Ale hloupost,“ cekla Hermiona.

„Jdeme dál,“ zavelel Hagrid a pokračoval v cestě, přitom však stále nespouštěl místo, kam Hermiona

ukazovala z očí.

„Hagride… ehm…“ řekl Ron opatrně. „nemyslíš, že je na záchranu už trochu pozdě, když ho nejspíš

dostali včera?“

„Musel jsem se zdržet v Bradavicích kvůli tomu lektv… no… prostě kvůli nějaký důležitý věci,“ řekl

jim zdráhavě.

„Důležitější než Dráp?“ otázal se Ron.

Hagrid zmateně pohazoval hlavou a pak horečně řekl.

„Jo… to určitě, to je důležitější,“ přitakal.

„A co to j…“

„Teď už ale buďte zticha,“ zarazil Rona Hagrid a začal potichu vyšlapovat.

Sešli z cesty a vyrazili po divokém porostu lesa, přes trny a keře, kolem obrovských zarostlých stromů,

které na sobě měly prastarou pokrývku lišejníku a mechu. Dopadaly jim na černé kapuce obrovské

kapky, které je skoro až bouchaly do hlavy.

 Všichni zjistili, že když si přestali povídat, tak je ta cesta přímo příšerná a Ron měl nutkání znovu

něco říct, nebo si alespoň začít zpívat jako minule, když se s Harrym a Hermionou pachtili tímhle lesem.

Zdálo se snad, že Hagrid stále ví kam jde, zato trojice ztratila o tom přehled už dávno a teď stále jen

sledovali Hagrida třímající v ruce připravenou kuši.

Z občasných keřů a křovisek na ně vykoukly sem tam průzračné zvířecí oči, někdy na ně něco

vyskočilo, ale jakmile to zahlédlo Hagridovu kuši, tak to zase uteklo, pokaždé ale Hermiona a Ron… a

také i Harry hlasitě strachy zavyli.

Brodili se potůčky a jezírky, ale protože měli holinky, tak měli nohy v suchu. Zato je začala

znervózňovat skutečnost, že stále jenom jdou a jdou a nikde nic kromě místní hrozivě fauny a flóry.

„Doufám, že na nás zase nevyskočí ti vlkodlaci,“ protrhl ticho Ron, až sebou všichni cukli.

„Jací vlkodlaci?“ otázal se nevraživě Hagrid.

„Posledně, když jsme byli v tomhle lese, tak nás napadla celá armáda vlkodlaků,“ pokračoval Ron

vyděšeným tónem.

„Jo… řiká se, že tu žije kmen samých vlkodlačích lidí, kerý se vo úplňku mění ve vlkodlaky a zabíjejí

všechno, na co přídou,“ řekl Hagrid.

„To byli oni,“ hlesl Ron.

„To ste měli smůlu, vás by nezabili,“ řekl Hagrid.

Trojice se po sobě při téhle větě nechápavě podívala a pak se Hermiona zeptala. „A co je na tom tak

smolného?“

„Lidi hned pokoušou, aby se jejich druh rozrůstal,“ řekl Hagrid a posunul si kuši do lepší pozice.

„Jsem rád, že umíš lidi tak uklidňovat,“ řekl Ron a radši se nic víc neptal.

„Nějak se mi to přestává líbit,“ řekla třaslavě Hermiona.

„To mě už před hodinou,“ doplnil Ron.

„Já myslím tohle,“ řekla a ukázala na horizont.

 Všichni se tam podívali a uviděli ohořelou planinu mrtvého lesa, který vypadal ještě víc strašidelně,

než prostředí, ve kterém byli.

„Prosím, ať se ti to zase zdá,“ žadonil Ron.

„Už tam budeme,“ řekl Hagrid a přikrčil se. „Poďte za mnou…“ pak se zarazil a ještě jim nakonec

řekl. „Ale jak řikám, jestli se něco zvrtne, tak si nehrajte na hrdiny.“

„Mě takové nebezpečí nehrozí,“ pravil vyděšeně Ron.

„To spíš řekni Harrymu,“ pravila Hermiona.

„Harry,“ oslovil ho Hagrid. „vážně nechci, aby se ta věštba, nebo co to bylo… zkrátka aby se rozhodla

dneska v noci, prosím tě vo to.“

Harry hned přikývl a naznačil mu, že můžou jít dál. Hagrid se otočil a začal pomaličku vyšlapovat

kupředu.

Zanedlouho narazili na stejnou krajinu, jakou procházeli na konci prosince, když se snažili dostat se

k aethóňanům. Jediné stromy, které ohromný požár vydržely, měly masivní kmeny a ohromný vzrůst.

I tak ale byly ohořelé a svým vzhledem naháněly husí kůži. Jejich spálené větve se kymácely v nočním

větru a jejich sežehlou kůru smývaly proudy prudkého deště valícího se z nebe.

„Kam teď?“ zeptala se Hermiona, když se okolí kolem zdálo být docela stejně bez jakýchkoliv

orientačních bodů.

„Přímo za tim voblakem,“ řekl Hagrid.

Teprve teď si všimli, že to v dálce není mlha, ale zvedající šedivočerný oblak dýmu. Byl to ten kouř,

který po celé ty týdny zahlcoval mraky nad Bradavicemi popelavou černotou… a oni teď šli přímo k

jeho zdroji.

Teď už les všude kolem byl zcela spálený, až na ty občasné ohořelé stromy, nikde nebylo vidět zdravý

kus lesa. Ať to bylo jakkoliv, musel to být ohromný požár, protože stále jen šli dál a dál po monotónní

krajině, která vypadala úplně stejně. Popel ze stromů a ze země teď čeřily kaluže vody, které se vlivem
stálého a nekonečně dopadajícího deště zvětšovaly. Holinky už měli zcela šedivé a spodní části černých

pláštěnek jakbysmet.

Trojice se však stále tiskla k sobě, protože kolem byla hrozná zima. Harry si dokonce začínal myslet,

že k sobě už nadobro přimrzli, protože se nemohli od sebe oddělit. Ale aniž by to vnímali, tak se přece

jenom stále víc a víc přibližovali k onomu temnému mraku vystupujícímu z obzoru.

„Co když tam bude ta armáda shniloušů?“ zeptal se vyděšeným, ale i promrzlým hlasem Ron.

„Potichu se tam fplížíme a obhlídnem situaci,“ řekl Hagrid. „Drápka uvidíš, jestli tam bude, takže

klid.“

„Tobě se to řekne… klid… vypadá to tu všude jak na hřbitově,“ pravil Ron a téměř začínal cvakat

zubama.

„Už jsme tady,“ řekl Hagrid, když se blížili k asi sto metrů širokému pásmu posetého popálenými

stromy, které jakoby byly odolnější vůči ohni než ty, po kterých tu zbyla ta planina.

„Před námi je místo nazývající se Zmijozelskej spolek,“ začal potichu vypravovat Hagrid, když se

přitiskli k jednomu stromu. „Tady za těma stromama to je. Tam se vodjakživa scházeli smrtijedi v kruhu

a podávali zprávy svýmu Pánovi. Vo co mi ale de. Vobčas tam totiž přitáhli i nějakou tu voběť, proto

chci s hledánim začít tady.“

„Jak dlouho myslíš, že ti to hledání zabere?“ zeptal se zdráhavě Ron.

„Celej život, když budu muset…“ řekl Hagrid a hned dodal. „vy samozřejmě se ještě teď v noci vydáte

zpátky a to šupem.“

„Možná, že bych tu měl na vás počkat,“ hlesl Ron.

Všichni se na něj podívali a Ron si hned připadal o hlavu menší.

„Chceš zůstat tady u té pustiny, kde tě každý bude vidět?“ doléhal na něj Harry.

„No… když se na to podívám z téhle stránky, tak snad bude lepší, když půjdu dál,“ dodal Ron.

„Tak jdeme,“ řekl Harry a Hagrid si povzdychl.

 „Vopravdu tam nemusíte jít,“ řekl jim.

„Jdeme,“ řekl Harry ještě důrazněji.

„Ach jo, tak dobře,“ pravil Hagrid a vydal se mezi stromy dál následován Harrym, Hermionou a

vystrašeným Ronem.

Kličkovali mezi stále dalšími a dalšími stromy, které byly méně ohořelé, jako kdyby na ně někdo

použil kouzlo, které je zachránilo před zhoubou plamenů. Nakonec začal Hagrid zpomalovat a po

chvilce si u jednoho stromu klekl a kouknul na svůj doprovod.

„Takže, tady to je, zůstaňte tady, já to zkusim vobejít a porozhlédnout se kolem,“ řekl Hagrid, zvedl

a se začal kličkovat mezi dalšími stromy, až jim nakonec zmizel z dohledu.

„Co myslel tím tady to je?“ optal se Harry a zíral skrz stromy do dálky. „Já nic nevidím.“

„Hlavně poslechni Hagrida a zůstaň tu,“ řekla Hermiona, která zase tušila, že něco nerozvážného

provede.

Chvíli klečeli u stromu celí zmoklí pod černými pláštěnkami, všude se rozléhal zvuk deště

dopadajícího na věčné pláně ohořelé části lesa. Oni však byli skryti pod částí neohořelých stromů a stále

vyčkávali, až se Hagrid vrátí.

„Přestává se mi to líbit,“ řekl nervózně Harry a začal se ošívat.

„Co ti je?“ zeptala se Hermiona.

„Přesně tohle jsem nechtěl, Hagrid nás tady nechal a vydal se tam sám,“ řekl jí naštvaně.

„Myslíš, že to udělal schválně?“ uvědomil si Ron.

„Přesně, chce abychom byli v bezpečí zatímco on se vydává na sebevražednou výpravu.“

„Musíme mu pomoct,“ pravil Ron, jako kdyby si právě teď to uvědomil.

„Harry, ale co když nás nepodvedl?“ zajíkala se starostlivě Hermiona. „co když opravdu se šel jen

podívat a my tu na něj máme počkat?“

„Tak tu na něj počkejte a řekněte mu, že jsem šel napřed,“ pravil Harry a už se začal zvedat.
 „Nikam nepůjdeš!“ zarazila ho Hermiona a plácla s ním do mokré země.

„Nech mě!“ křikl Harry.

„Harry, víš, jak o tobě každý říká, že máš zvyk pouštět se do potíží?“ chrlila na něj přemlouvavě

Hermiona. „Jak se o tobě tvrdí, že máš ten zachráncovský komplex?“

„Ale co Hagrid?“ vyštěkl na ní Harry. „Na tom ti nezáleží?“

Hermiona mu nešťastně uhnula s pohledem a srdceryvě přemýšlela, co mu řekne, aby ho donutila

zůstat.

„Já musím, Hermiono,“ řekl jí vážně Harry a začal se znovu zvedat.

„Harry,“ hlesla Hermiona s ustrašeným a zároveň starostlivým pohledem. „Prosím…“

Harry se podíval na Rona, který měl ještě více vykulené oči a hned pak se otočil a i když měl srdce

až v kalhotách, tak se vydal dál.

Prodíral se napolo spálenými větvemi stromů a mokrým porostem až zjistil, že se začal blížit k tomu

stoupajícímu dýmu. Nakonec postřehl, že to z čeho stoupá ten dým… ať je cokoliv, tak že to je přímo

před ním. Obešel ještě poslední stromy málem při tom pohledu vypustil duši.

_text

Před ním se rozprostíral volný prostor bez stromů asi padesát metrů na každou stranu. Uprostřed byla
propadlá kamenná jáma tvaru šestiúhelníku s kamennými třístupňovitými schody po stranách, v každém
z šesti zkosených rohů stála ohromná kamenná socha hadí hlavy. Kolem šestiúhelníku byla tráva
pokrytá červeným nádechem, jako kdyby z toho, co bylo uprostřed vytékala krev. Harry hadí hlavy se
zatajeným dechem poznal, podobaly se až příliš těm, které viděl v Tajemné komnatě, tyhle měly
otevřenou tlamu s vyceněným jazykem. Jejich oči jim rudě žhnuly a z nitra jejich tlam se rudě zářilo.
Schody podél jámy byly zcela rovné a precizně otesané a podlaha na dně byla osázena zdobnými znaky
a písmem, z čehož některé z nich také rudě žhnuly. Padající dešťová voda se však na dně nezachytávala,
jako kdyby zázračně mizela pryč.
To však bylo to nejmenší, to, co Harrymu vyrazilo dech, byla věc uprostřed, na kterou jako by se hadí
hlavy dívaly. Byl to jeden a ten samý oblouk, který viděl na konci června na Odboru záhad, při tom
pohledu se mu zdálo, že mu někdo svírá krk. V tu ránu mu tělem projela vzpomínka na padajícího
Siriuse, jasně mohl vidět, jak mizí za závěsem.
Kamenný oblouk vypadal neuvěřitelně starobyle, otlučeně a popraskaně. Byl na jakémsi podstavci,
avšak nepodpírala ho žádná nosná zeď, zato oblouk byl zakryt roztřepeným černým závojem, který
mírně povlával, i když všude kolem foukal daleko silnější vítr. Z pod jeho závoje však vycházela
ohromná oblaka černého dýmu, který se nad celým tímhle místem ve vzduchu točil, jako ohromné
děsivé tornádo.
Harryho hned na to přepadl hrozný žal, jeho pocity dospěly až do té vzpomínky, kdy si začínal
uvědomovat, že ho nikdy nezachrání. Nikdy opět neožije a neobjeví se na druhé straně oblouku, jak
mnohdá si přál. Párkrát už viděl, když zavřel oči, jak druhou stranou Sirius vychází a přátelsky se na
Harryho usmívá. Vždyť on si opravdu stále ještě myslí, že se dá zachránit. Ten pocit najednou ožil,
celou dobu byl schovaný v jeho těle a nedával o sobě vědět, ale při pohledu na starobylý oblouk se hned
ozval. K němu se přece chtěl dostat od samého začátku července, to byl jeho primární cíl, zase spatřit
ohromný kamenný oblouk, jehož špičatá část ční do výše.
A teď ho měl před sebou, měl před sebou možnost zachránit Siriuse, to nemohl promeškat.
Sevřel pevně hůlku do ruky a v temném příšeří noci se vykradl z úkrytu zpoza stromu. Obezřetně se
rozhlížel kolem sebe a oblouk jej stále více a více lákal k sobě. Harry ho konečně mohl vidět zblízka,
konečně se mohl pokusit zachránit Siriuse. Došel až na okraj propadlé jámy a sešel tři schody dolů.
Když dopadl nohou na podlahu, písmena se pod jeho nohama jasně rudě rozzářila.
Toho si ale nevšímal, stále přistupoval blíž a blíž, už dokonce mohl slyšet i letmé plápolání závoje.
Pak dostal velice zvláštní pocit. Začal si být nesvůj protože začal cítit, jako by ho někdo z druhé strany
závoje pozoroval, jako by tam na něj čekal.
Harry oblouk pomaličku obešel a stále mířil hůlkou dopředu, pod jeho nohama při každém došlápnutí
se rozzářilo jedno z rudých písmen. Na druhé straně oblouku však nic nebylo.
V tu chvíli Harrymu doslova přejel mráz po zádech, protože zaslechl něčí hlasy a už chtěl použít svou
hůlku. Pak zjistil, že to jsou ty samé hlasy, které slyšel i na Odboru záhad, šeptající, mumlající, někdy
dokonce i výkřiky a sténání. Někdo tam na druhé straně je…
Harry musel zjistit, co je ten oblouk zač.
‚Musím zachránit Siriuse.‘ řekl si v duchu a koukal jako očarovaný na majestátný oblouk. ‚Musím ho
zachránit, musím projít skrz… chci… já chci projít skrz…‘
Pak se ale zarazil, zjistil, že stojí na kamenném podstavci oblouku a nahýbá se na něj aniž by si toho
byl vědom… to přece nejde…
‚Vždyť ano, já ho chci zachránit, já tím chci projít…‘ brblal si pro sebe Harry a došel až k oblouku.
Vůbec nevěděl kam jde a co se stane, až tím projde, ale to bylo jedno, něco ho nutilo jít za těmi lidmi
na druhé straně, jako kdyby viděl něco tak krásného, že se nedalo odolat. Vztáhl ruku a začal se s ní
blížit k oblouku, teď jím chtěl projít víc, než kdy jindy, nakročil nohou a…
„Harry!“ křikl na něj nějaký dívčí hlas.
Harry sebou škubl, jak se lekl když hlas protrhl ticho. Kousek od jámy stála vykulená Hermiona a
nevěřícně na Harryho hleděla. Vedle ní se krčil Ron a za nimi byla jasně viditelná postava Hagrida jak
se na Harryho mračí.
Harry jako kdyby se vrátil do reality, co ho to vůbec napadalo, i když vlastně chtěl jenom zachránit
Siriuse a navíc ten pohled na ten oblouk…
„Harry!“ křikla znovu Hermiona, když Harry zase natahoval ruku k závoji.
V tu chvíli všem ztuhla krev v žilách, krajinou se rozlehl ohromný řev, něco mezi prasečím, medvědím
a lvím zařváním. Hagrid urychleně stáhnul Rona a Hermionu zpátky mezi stromy a Harry se vyděšeně
rozhlížel, srdce mu doslova bouchalo jako o závod a on dýchal jako kdyby celé hodiny běžel. Dostal
rázem takový strach, že se nemohl pohnout, teď, když tady stál na tak hrozném místě mezi čtyřmi
obrovitými hlavami hada a navíc se k němu teď očividně něco ze strany blížilo.
Hagrid odtáhl Rona a Hermionu stranou a hned na to se chystal se vrátit pro Harryho, jenže v tom
okamžiku zahlédl, jak se ze stromů odnaproti vynořilo asi pět kouzelníků v černých kápích a blížili se
k Harrymu.
„Pane bože, Hagride,“ hlesla Hermiona a na celou scénu vyděšeně koukala.
Ron se zvedl a už chtěl Harrymu přiběhnout na pomoc, ale Hagrid ho drapl a prásknul s ním o zem.
„Hej ty! Co tam děláš?“ křikl jeden z kouzelníků na Harryho.
Harryho dech už dosahoval kritických hodnot, avšak uvědomil si, že na něj nezaútočili, proč to?
No jasně, to ta černá pláštěnka, myslí si, že je jedním z nich. Okamžitě se vzpamatoval a snažil se
chovat jako smrtijed.
„Pálil mě znak, myslel jsem si, že jsme voláni,“ řekl jim předstíravým hlubokým hlasem.
„Co to meleš, okamžitě vylez ze svatyně,“ křikl jeden z nich a Harry rázem vyskočil.
To už si ho ale začali prohlížet a Harry začal být dost nejistý.
„A co tu děláte vy?“ zeptal se jich, protože na jinou otázku nepřišel.
„My?“ zasmál se jeden z nich. „My tu hlídáme, a to, že tady někdo křičí, to poznáme hned, půjdeš s
námi.“
Harry hořce polknul, ale neodvažoval se jim odporovat, proti pěti smrtijedům nemá nejmenší šanci,
navíc, kdyby zjistili, kdo opravdu je…
„Hagride… musíme něco udělat,“ naléhala na poloobra Hermiona.
„Já… já… já nedokážu porazit tolik kouzelníků,“ koktal Hagrid a váhavě se postavil, jako by se
připravoval vykročit za smrtijedy, kteří právě teď odváděli vykuleného Harryho naproti svatyně.
„Ale vždyť přece od tebe se kouzla odrážejí,“ ozval se i Ron.
Hagrid začal zbrkle kývat hlavou a když zjistil, že i s Harrym zmizeli naproti v mezi stromy, tak
rozhodně řekl.
„Máte pravdu, musíme vokamžitě za nim, já těm mizerům ukážu, co to znamená dostat ránu od
Rubeuse Hagrida,“ řekl rázně a vykročil ven ze stromů a zamířil do protějších stromů kuší.
„Áááá!“ ozvalo se za ním, Hagrid se ohlédl a spatřil jak Rona a Hermionu svírají smrtijedi.
„Puste je!“ křikl na ně a zamířil na ně deštníkem, ve kterém měl hůlku.
„Jestli se jen o něco pokusíš obříku, tak to tyhle spratci schytají!“ křikl jeden ze smrtijedů.
Ron se vztekle vzpíral, ale když mu ke krku přitiskl smrtijed hůlku, tak se hned přestal bránit.
„Dobře, tak jen klid… když neuděláte nic neuváženýho, tak…“
„Hele, nejsou to ti spratci, co nám je Lucius ukazoval?“ zeptal se smrtijed jako kdyby Hagrida vůbec
nevnímal.
„Myslíš ti parťáci Pottera?“ vyhrkl ten druhý, co svíral Rona.
„Jo…“ pousmál se ten první, ten držel u krku Hermiony ostrou břitvu. „a Pán zla nám dovolil je zabít,
konečně.“
„To jsi ty!“ křikl Hagrid a zlostně se k němu přiblížil, ale kouzelník ještě více přitiskl Hermioně na
krk břitvu, až jí po krku začaly stékat kapky krve.
„Znám lidskou anatomii, ještě pár milimetrů a přeříznu tepnu,“ pousmál se smrtijed se žlutými a
vyraženými zuby.
„Macnairi! Ty jeden budižkničemu!“ zakřičel vztekle Hagrid.
„Říkej mi Woldy a odhoď ten deštník a kuši, obříku,“ řekl Macnair.
„Ani mě nenapadne!“ křikl Hagrid.
„Můžu ti ty milimetry i odpočítat, jestli chceš,“ zazubil se Macnair svými odpornými zuby.
Hagrid na něj rozzuřeně pohlédl a odchodil své dvě zbraně.
„Ty jeden sadistickej bastarde!“ křikl na něj.
„Co dělá ten tvůj Hipogryf?“ zazubil se na něj zase Macnair. „Ještě stále mi dlužíš jeho popravu.“
„Jenom bestie jako ty mohla dělat takovou práci pro ministerstvo!“ křikl Hagrid.
„Měl bych tě upozornit poloobre, že smrtící kouzlo zabije i tebe,“ řekl Macnair slizkým hlasem.
„Nech je jít,“ řekl Hagrid smlouvavě.
Macnair se znovu odporně zazubil a přivoněl si k Hermioně.
„Hm… už dlouho jsem neměl tak čerstvou a mladou oběť,“ řekl Macnair a zase si k ní přivoněl, Ron
přitom začal sebou zase škubat a druhý smrtijed mu hůlku bolestivě zaryl do krku.
„Vychutnám si tvůj křik děvenko,“ řekl odporným hlasem Macnair a odporně Hermioně olízl tvář.
„NECHTE JÍ!“ křikl Ron a ze všech sil se vytrhl ze smrtijedova sevření, hned popadl vystrašenou
Hermionu, ale to už ho znovu druhý smrtijed bleskově chytil a Macnair zase naznačil břitvou u
Hermionina krku, aby se Hagrid, který se začal k nim hnát zase vzdálil.
„Když ti na ní tak záleží chlapečku…“ pravil Macnair. „tak alespoň budeš moci sledovat, jak bude
umírat.“
Ron a Hermiona se na sebe vyděšeně podívali, Hagrid se snažil na něco přijít, ale pokaždé, když se
jen trochu pohnul, tak od břitvy Macnaiře začaly odtékat nové proudy krve, jak jej zarýval hlouběji a
hlouběji.
 „No tak nechte je jít,“ řekl Hagrid.
„Ty tady nemáš co poroučet,“ křikl ten druhý smrtijed. „Tebe zabijeme hned v zápětí.“
„Tak pojď drahoušku,“ řekl Macnair a začal Hermionu odvádět stranou.
„Nechte jí na pokoji!“ zakřičel Ron ze všech sil.
Macnair si k ní ještě naposledy se zadostiučiněním a úsměvem přivoněl a pak s ní praštil bolestivě na
morkou trávu. Přešel jí k hlavě, takže mu teď koukala na nohy a zamířil na ní hůlkou.
„Už jsi někdy zkoušela Cruciatus?“ zeptal se jí nechutně Macnair, když jí bláto a popel smíchaný s
vodou zákaly na tvář. „Ta bolest je tak neuvěřitelně vzrušující, nic takového v životě nemůžeš zažít…“
„Nechte jí být!“ křikl znovu Ron a po tvářích mu stékaly slzy, když viděl, jak Hermioně teče z krku
krev a leží nehybně na mokré špinavé zemi.
„HARRY!“ zakřičela Hermiona z posledních sil.
„Sbohem děvenko!“ zvolal Macnair a kopl nohou do kaluže vody, která jí v zápětí zalila tvář.
Hned na to uchopil pevně hůlku a nadšeně na bezvládnou Hermionu namířil.
V tom se rozlehla ohromná rána. Hned na to další. Pak další, všichni cítili jak se půda chvěje. Další a
další, rány se stále opakovaly a rozléhaly po celé krajině. Voda v kalužích vytvářela malé kruhy a jim
se podlamovali kolena s každou ránou, při které se země otřásla.
Pak rány ustaly…
Macnair se znovu zlostně zazubil a namířil na Hermionu hůlkou.
„Cruuuuuuci!“ zaklel, ale to už ho povalila ohromná ruka, až odletěl dobrých dvacet metrů pryč. V
zápětí se vedle dalšího smrtijeda také objevila ohromná ruka, která ho zvedla do výše a odhodila za
stromy.
Všichni se vyděšeně podívali za sebe, tam stál mezi stromy Dráp, na rameni mu seděl Harry a na
všechny se usmívali.
„Chce někdo pomoct?“ křikl na ně úsměvně.
„Co ti tak dlouho trvalo?“ křikl Ron a pomáhal Hermioně na nohy.
„Drápku!“ křikl Hagrid a na jeho tváři se po dlouhé době objevil ten nejšťastnější úsměv, jakého kdy
byl schopen.
„Hagr!“ ozval se Dráp a plácl Hagrida na ramena až sebou praštil do mokré země.
Ale to mu nevadilo, smál se radostně na celé kolo, když viděl Drápa a Hermiona byla v pořádku, cítil
ohromnou radost.
„Měli bychom vypadnout!“ křikl na ně Harry. „Dráp, vzít Hagr na rameno, Ron na ruku a Hermy na
druhou ruku.“
„Ano.“ pravil Dráp a sice s obtížemi, ale pak přece jenom s úsměvem vysadil Hagrida na své rameno
a Hermionu (křičící) a Rona (taky křičícího) vzal do ruky.
Ron, když byl ve vzduchu, tak se mu z výšky hned udělalo blbě a radši koukal na ne moc přívětivou
oblohu.
„A rychle domů Drápku!“ oznámil mu Hagrid a snažil se přidržovat jeho kulaté gigantické hlavy.
Obr se otočil a začal válcovat stromy jako tenké keříky. Nakonec vyšli i z hloučku stromů a znovu se
ocitly na spálené planině, Hagrid ukázal cestu a Dráp se hned vydal po směru.
„Jak… jak… jak jsi to dokázal?“ divil se Ron.
„Oni si fakt mysleli, že jsem smrtijed,“ začal povídat Harry, když seděl na Drápovo rameni, které se
neustále houpalo jako strom v silném větru. „Tady Dráp byl o kus dál svázaný, chtěli ho prý přenechat
veliteli spojenců obrů.“
„Ten by ho bez milosti zabil,“ řekl Hagrid tónem, ve kterém byl rád, že se tak nestalo.
„Bohužel jsem se prozradil, když jsem Drápa rozvázal, ale to už si s nimi tady Dráp poradil a my jsme
se vydali vám na pomoc,“ dopovídal Harry s úsměvem.
„Hermionu se už chystali umučit k smrti,“ řekl Ron.
„Ten Macnair byl tak nechutnej,“ postěžovala si Hermiona a sama si ránu na krku uzdravila svými
znalostmi léčivých kouzel. „Je to grázl jakého svět neviděl.“
A tak obr kráčel prázdnou pustinou a v zápětí zarostlým lesem, na sobě měl celou čtveřici, i když s
Hagridem měl po chvíli dost práce, takže pak si z něho seskočil. Cesta na rameni či rukou Drápa ubíhala
o mnoho rychleji než pěšky, z tohohle pohledu se zdálo, jako kdyby šli jenom pár minut a už se ocitli u
školních pozemků.
 Dráp je všechny opatrně sundal, Hermiona a Ron poděkovali, pak k nim přešel s obavami Hagrid.
„Hele, dokážete se vůbec bezpečně vrátit?“ zeptal se jich s obavami.
Trojice se po sobě podívala, na první pohled se zdálo že ne.
„Na koště se všichni tři nevejdeme,“ řekl Ron.
„Tak odletíme zase my dva… i když…“ Hermiona si to když mluvila o Ronovi představila a hned jí
přešla nálada. „no nějak to přežiju a pak se schovám pod plášť s plánkem a dojdu za Harrym na
Astronomickou věž.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil Harry. „Pokusím se zase vyletět nahoru.“
„Jo a ještě poslední věc… nerad bych, aby ste se vo tomhle někomu svěřovali, jasný?“ řekl Hagrid
spikleneckým tónem.
„Tak dobře,“ řekl Harry. „Můžeme si to někdy zopakovat, ne?“
Všichni (včetně Drápa) se na něj naštvaně podívali a Harry dotčeně odvětil. „To byl jen vtip.“
„Dost blbej vtip,“ vyprskla Hermiona.
Harry protočil oči sloup a litoval toho, že vůbec něco řekl.
„Koště a plášť máme u srubu, tak jdeme,“ řekl Ron, který se už očividně těšil do postele.
„A co bude s Drápem?“ zeptala se Hermiona Hagrida při cestě ke srubu.
„Nejspíš se ubydlí těsně u vokraje,“ řekl Hagrid zadumaně. „ne-li hned vedle mýho srubu, abych ho
měl na vočích.“
„Snad ho už nikdy nebudeme muset jít zachraňovat,“ řekl Ron naškrobeně.
Došli ke srubu a teď se začali Hagrid a Harry dobře bavit, při pohledu na Hermionu a Rona jak se
snaží vtěsnat se na koště a ještě alespoň trochu přikrýt pláštěm. Nakonec jim Hagrid a Harry pomohli a
oni odletěli pryč.
„Harry… zapomněl jsem ti poděkovat,“ řekl nakonec Hagrid.
Harry se pousmál a přátelsky Hagrida poplácal.
„Jsi můj přítel,“ řekl mu.
„To si piš… “ usmál se také Hagrid. „A teď šup na kutě, nebo tě tam vodtáhnu jak vánoční stromek.“
Harry se zazubil, počkal až bude čistý vzduch a jako zářící Pegas zamával křídly a vyšvihl se nahoru
na Astronomickou věž.
Po asi pěti minutách se tam objevila Hermiona v plášti a s plánkem v ruce a stěžovala si, že Seamus
a Dean jim zavřeli okno, takže jim to chvíli trvalo.
Nakonec se oba dva přitiskli k sobě a schovali pod neviditelný plášť. Podle toho jak okolí vypadalo
muselo být už opravdu pozdě v noci. Jediná světlá stránka toho byla, že příští den je sobota a budou si
moci přispat.
Opatrně přešli temný hrad až k umývárnám, oba dva se pečlivě omyli a pak už přešli schovaní až k
Buclaté dámě. Harry využil toho, že má černou kapuci na pláštěnce, takže mu neviděla do tváře a
hlubokým hlasem řekl: „Gravis tempus.“
Buclatá dáma si ho podezíravě prohlížela až málem spadla z křesla a nakonec svůj obraz odklopila.
Hned na to Hermiona do té doby skrytá kvůli Buclaté dámě v neviditelném plášti Harryho přikryla a
oba dva vpluli neslyšně do společenské místnosti.
To, co následovalo, to by nejraději Harry vyškrtl z téhle knihy.
V místnosti totiž právě Dobby sbíral všechny poschovávané čepičky, šály a ponožky…
Oba dva byli neviditelní pod pláštěm, avšak Harry hned, jak to spatřil Hermionu silně popadl a držel
jí za pusu. Ta sebou nepříčetně mlátila a snažila se mu vztekle vzepřít, hučela až si toho maličký skřítek
všiml a zamyšleně hleděl do prázdna.
Jenže to už Dobby vzal poslední ponožku a vyběhl ze společenské místnosti. Harry opatrně sundal
ruku z Hermioniných úst a shodil ze sebe plášť. Pak se opatrně podíval na svou kamarádku, která se
tvářila, jako kdyby právě dostala mrtvici.
„To… to… to… to… to…“
„To byl Dobby,“ řekl konečně Harry a s obavami se díval na Hermionu, které nejspíš tenhle šok pro
dnešek opravdu stačil.
„Ten, za koho bojuji mě tady…“ říkala potichu a beze výrazu jako kdyby jí někdo ukradl mozek. „asi
si půjdu lehnout.“
„Asi bys měla,“ řekl Harry a prohlížel si jí od hlavy až k patě.
 Přes mrtvolný obličej vypadala jako figurína, kterou jim profesorka McGonagallová dává na hodiny
Přeměňování.
„Zkus se z toho vyspat, ano?“ řekl jí přívětivě Harry a promnul jí ramena v domnění, že tím uvolní
její ztuhlost.
„Půjdu si lehnout,“ řekla znovu jako robot.
„Ano… to bys měla,“ řekl Harry.
Hermiona se zase jako robot otočila a začala vyšlapovat schody vedoucí do dívčích ložnic.
Harry si povzdechl a uvědomil si, že se musí udělat osobním strážcem Dobbyho, jinak skřítek tohle
pololetí nepřežije. Vzal koště i plášť a přešel ke schodům do chlapeckých ložnic. Když už se chystal
vystoupat nahoru, průlezem prolezl do společenské místnosti Felix a rozhlédl se po místnosti.
„Zase mi tu t-t-t-en s-s-skřítek nic n-n-nenechal,“ postěžoval si.
Harrymu se skoro protočily panenky, věděl, že kdyby se Hermiona dozvěděla, že i Felix šel po jejích
ponožkách a čepičkách, tak by jí už opravdu museli poslat na psychiatrii.
Vystoupal nahoru do ložnice, kde už všichni spali, takže hned zalezl do postele, odložil brýle a
zhluboka vydechl, jako kdyby tím chtěl ze sebe dostat všechny starosti a myšlenky, pochyboval však,
že ho spánek tak rychle přemůže, když jich měl hlavu plnou. Zato od sousední postele se už dávno
ozývalo pravidelné oddechování unaveného Rona.

Kapitola 51.
Nápoj lásky
„C ože, ona ho viděla?“ vyhrkl ráno Ron, když mu Harry řekl pravdu o včerejší noci.

„Jo… proto bys mohl být na ní dneska… trochu milý,“ naznačil mu Harry, když si stlal postel.

„Chudák Dobby,“ hlesl Ron.

„A co Hermiona?“ zastal se jí Harry. „Jen si to představ, celé dny…, co dny, měsíce a roky sedíš po

večerech v křesle a pleteš jako blázen pořád jedno a to samé a teď zjistíš, že to všechno bylo k ničemu.“

Ron se při stlaní zarazil a uvědomil si to. Chvíli o tom přemýšlel a pak bolestivě řekl.

„Víš jak nás teď bude mučit, když nebude moci plést?“

„Čekal bych, že se jí zastaneš, když jí tajně miluješ,“ pousmál se Harry.

„Hele, přestaň s tímhle,“ řekl mu naškrobeně Ron a začal se červenat.

„Nevím, proč to tak skrýváš, vždyť je to vidět z tvého chování pokaždé, když jseš s ní,“ pravil Harry.

Ron se snažil dělat, že neví o čem to mluví, ale uši měl už dávno rudé jako rajská omáčka.
 Dnes byla díky bohu sobota a tím pádem i dva dny volna před sebou. Navíc Harry a Ron už vstávali

jako poslední, protože včerejší den byl dosti náročný. Avšak nepřekvapilo je, že dole ve společenské

místnosti už sedí Hermiona a zaraženě kouká do krbových uhlíků.

„Byla jsi už na snídani?“ zeptal se Harry, když se oba u ní zastavili.

Hermiona zakroutila hlavou, měla vykulené oči a obličej absolutně bez výrazu. Stále jen mlčky

hleděla do krbu.

„Tak pojď,“ vyzval jí Ron.

Hermiona však znovu letmo zakroutila hlavou a nespouštěla uhlíky v krbu z pohledu.

Harry si povzdechl, chytl jí za ruku a vyhoupl na nohy.

„Pojď, potřebuješ se po tom včerejšku najíst,“ řekl jí a vedl jí k východu.

„Hermiono propána musíš se vzpamatovat,“ naléhal na ní Harry, když vycházeli průlezem v obraze a

za nimi se objevil Felix, nenápadný jako duch.

„To nejde,“ hlesla neslyšně.

„Dobby to ale dělal pro dobro školy,“ začal Ron. „skřítci totiž odmítli kvůli tomu oblečení u nás

uklízet, proto to oblečení bral, to nedělal pro svou vlastní potřebu.“

„Vy jste to věděli,“ hlesla zase neslyšně.

„Jo…“ pravil teď také neslyšně Harry. „a neřekli jsme ti to právě z toho důvodu, že bys takhle

reagovala… jen se na sebe podívej, jseš úplně bez života.“

„Jen se moc nesměj ty…!“ křikl z ničeho nic Ron.

Procházel totiž kolem nich hlouček studentů a usmívali se na Hermionu a Rona.

„Nech je být, to nezměníš,“ řekl Harry, měl už s tím své zkušenosti.

Vlastně se na něj někdy taky takhle usmívali, jako kdyby s někým chodil.

„AU!“ křikl Harry a chytl se za hlavu.

„Co je?“ vykřikli oba jeho kamarádi současně.

 „To ta hlava, bolí čím dál víc,“ řekl Harry, bylo to jako kdyby mu jí někdo stále svíral v mohutném

svěráku a nechtěl povolit.

„To ta jizva?“ zeptala se hned Hermiona a rázem zpozorněla.

„Ne… tohle je něco jiného,“ řekl jim. „Objevuje se to pokaždé, když myslím na něco ohledně toho

prstenu a tak podobně, jenže je to stále silnější.“

Ron a Hermiona se na sebe s obavami podívali a Hermiona mu našeptala. „Musíme něco vymyslet.“

Ron hned zakrytě přikývl a dělal jakoby nic.

Následně ještě s bolavou hlavou Harry a jeho přátelé zamířili do Velké síně, kde už nebyli skoro žádní

studenti.

„Jak to, že chodíte po škole bez doprovodu?“ ozval se jim zlostný hlas za zády.

Všichni se ohlédli, stál tam Snape a tvářil se, jako kdyby právě koukal na sto let starou sekanou.

„No… my jsme prefekti,“ vyhrkl hned Ron.

„A to má jako znamenat co, Weasley?“ zeptal se úlisně Snape.

„Pokud se nemýlím,“ vložil se do toho drze Harry. „prefekti můžou udělovat povolení a doprovázet

studenty, a jestli si dobře pamatuji, tak mě dali svolení oba dva a oni si dali svolení navzájem, takže

máte ještě nějaké otázky, pane profesore?“

Oba dva jeho kamarádi se na něj vystrašeně podívali, bylo to z důvodu toho, co mu Snape teď udělá.

Snape se zase naklonil k Harrymu štítivým pohledem a odhláskoval mu. „Mínus – dvacet – bodů.“

Následně se s odfrknutím otočil a odešel z Velké síně.

„Dokud bude ve škole Snape, bude vždycky počítadlo Nebelvíru na dně,“ řekl Ron, kterého to ani

nepřekvapovalo.

Harry zakroutil hlavou a pokračoval se svými kamarády ke stolu, letmo se ohlédl k Havraspárskému

stolu a přejel pohledem po studentech, když ho znovu praštila do hlavy ta strašlivá bolest.

„Co je zase?“ zeptal se ho Ron.

 „Už mě to vážně začíná štvát!“ postěžoval si Harry. „Nejraději bych si hlavu uřízl a nasadil si tam

kus polena.“

„Inteligence by byla stejná, co Pottere?“ ozval se za nimi Malfoy.

„Ach jo, už zase místní ubožák,“ řekl Ron a hleděl na Malfoye jako před chvilkou Snape na ně.

„Ty máš tak co mluvit, Weasley,“ vyprskl Malfoy. „Den, kdy začnou Weasleyovy konečně spát v

oddělených pokojích, bude vyhlášený svátkem.“

Následoval smích jeho dvou bodyguardů.

„Jen idiot posuzuje lidi podle jejich bohatství,“ sykla na něj zlostně Hermiona.

„Ty máš tak co říkat, Grangerová,“ uchechtl se Malfoy. „Však ta tvá postava tak obohacená nebyla.“

Ronovi zrudly uši a rozzuřeně řekl: „Tak to jsi přehnal, Malfoyi.“

„Nech ho být Rone!“ zarazil ho Harry a snažil se ho udržet, když se vedle Malfoye statně objevili

Crabbe a Goyle a vyzývavě na něj hleděli.

„To je pravda, nestojí za ty problémy,“ řekla Hermiona pomáhala Harrymu Rona uklidnit.

Trojice se přesunula k Nebelvírskému stolu, který byl skoro už prázdný a hned se pustili do jídla.

Oba chlapce ale překvapilo, když se Hermiona začala cpát jako zjednaná, nandala si obrovské porce,

které schválně nechávala a stále čistila talíře, takže se na nich muselo objevovat nové a nové jídlo.

„Hermiono, jseš v pořádku?“ zeptal se opatrně Harry.

Ta se na něho zlostně ohlédla a s plnou pusou přikývla.

Ron si s Harrym vyměnili zmatené pohledy a sledovali, jak do sebe láduje celé kvanta jídla a schválně

nechává nedojedená sousta.

„Hermiono, má to snad být pomsta těm domácím skřítkům?“ zeptal se Ron.

„Jo, přesně tak,“ přitakala a nabrala si novou porci ovesné kaše.

„Vždyť si je ale přece jako jediná stále chválila a zastávala se jich,“ řekl Harry.

„F tím uf je konef.“ pravila s plnou pusou a ládovala do sebe další sousta.

 Následně je začalo pozorovat i zbytek lidí ve Velké síni a její kamarádi se začali tvářit trapně, Harry

se rozhlížel po všech, kteří na ně teď koukali, včetně jedné…

Znovu ho práskla bolest do hlavy, až málem bolestí zakřičel, ta bolest mu šla na nervy a přímo mu

třeštila celou hlavou.

„TAK PŘESTAŇ UŽ!“ zařval na Hermionu, které strachy vypadl kus toastu z pusy.

Všichni na něj teď pohlédli, jako kdyby na jejich stole něco bouchlo.

„Hleďte si svýho!“ křikl na ně Harry a následně se otočil už s tichým hlasem na Hermionu. „Heleď

se, tohle nejseš ty, ty nemáš skřítky nenávidět. Pravá Hermiona se jich vždycky zastávala a žádná

takováhle pitomost by jí nezastavila… bože, vždyť jsi to dotáhla i na ministerstvo, tak se konečně

vzchop.“

Hermiona odložila kus toastu a zničeně se opřela o židli.

„Když já jsem se tak snažila,“ hlesla zklamaně. „A oni mě zatím …“

„Tak jim musíš dokázat, že se mýlí,“ naléhal dál Harry. „Pravá Hermiona by to ze SPOŽÚSem nikdy

nevzdala.“

„Asi máš pravdu,“ řekla mu a s odporem se dívala na hory jídla před sebou. „Oni mě ale nenávidí.“

„Říkám ti, abys to nevzdávala, sice nám tím všem lezeš na nervy, ale to jsi ty, Hermiona,“ řekl Harry

s úsměvem, který mu oplatila. „Pro mě za mě jim třeba dej Nápoj lásky, aby tě milovali, ale nevzdávej

to.“

Hermiona se pousmála a pak náhle zkameněla. Najednou pevným pohledem hleděla do stolu a oba

dva slyšeli, jak jí v hlavě šrotují myšlenky.

„Stalo se něco?“ zeptal se jí Harry.

„Harry, ty jsi génius,“ řekla mu. „No jasně! Rone, už jsi dojedl?“ zeptala se.

„Už dávno,“ odvětil.

„Harry, omluv nás,“ vyhrkla Hermiona, popadla Rona za ruku a uháněla s ním ven z Velké síně.
 „Co se děje?“ řičel za ní udýchaně.

„Nápoj lásky!“ řekla Hermiona.

„A co?“ nechápal Ron.

„Bože, to jseš tak zabedněnej?“ utrhla se na něj.

Ronovi se náhle rozšířily zorničky a zatvářil se užasle.

„Ty chceš…“

„Přesně,“ vyhrkla radostně. „Za pokus to stojí, nemyslíš?“

„A myslíš, že to bude pak s Harrym a Cho stejný jako před tím?“ zeptal se jí ještě s obavami.

„Jak jsem řekla, za pokus to stojí,“ řekla mu s úsměvem, drapla ho za hábit a hnala se s ním do

knihovny.

Harry zatím ve Velké síni marně bojoval s bolestí hlavy, která ho zase přepadla, když se po odchodu

svých přátel rozhlížel po studentech. Usilovně přemýšlel čím to je, ale čím víc na to myslel, tím víc ho

hlava bolela nesnesitelným způsobem.

Pak si všiml, jak z Velké síně odchází Lexter, možná proto, že mu bolest zatemnila mozek, možná

kvůli ničemu jinému, avšak hnal se za ním přes celou Velkou síň, až ho nakonec dohnal u schodiště ve

Vstupní síni.

„Pane profesore, prosím vás…“

„Co zase chcete, Pottere?“ utrhl se na něj Lexter nevraživě.

„Strašlivě mě bolí hlava, úplně přestávám myslet, je to k zbláznění, můžete mi prosím pomoct?“ úpěl

bolestí.

Lexter na něj ze začátku pohlédl s pochopením, pak se ale rázně zapřel a řekl mu přísným tónem.

„Pokud vám něco je, zajděte si s tím za madam Pomfreyovou, já nejsem žádný lékař.“

„Pane profesore,“ zarazil ho ještě Harry. „slíbil jste mi, že když mi pomůžete, že společně Voldemorta

porazíme… já vás potřebuju, potřebuju vaší pomoc,“ naléhal na něj.

 Lexter se zatvářil až příliš předstíravě a nesmlouvavě řekl.

„Vám už se nedá pomoci, Pottere.“

Následně se otočil a zanechal Harryho svému osudu ve Vstupní hale.

Hermiona a Ron potají strávili velkou část dne hledáním v knihovně, Harrymu připadalo divné, že s

tím Ron tak souhlasil, takže strávil odpoledně s ostatními z Nebelvíru za častého a nesnesitelného bolení

hlavy.

Hermiona si stále stěžovala na bolest břicha a občas se jí dokonce chtělo zvracet, takže se od ní raději

Ron trochu vzdaloval.

Ovšem následně našli to, co potřebovali.

S novými problémy, které se na Harryho přehouply, že přehoupl i měsíc leden na únor. Poměry ve

škole se však za poslední dva nebo tři týdny nezměnily.

Hned v pondělí se Harry zase zastával Nevilla, na kterém si zase Snape vyléval vztek. Samozřejmě

kamínky z počítadla Nebelvíru opět ubyly, takže se nebylo čemu divit, když jich tam už příliš

nezbývalo.

Neville se však po zbytek dne bavil s kamarády a občas utekl pryč z Nebelvírské společenské

místnosti a jen naše trojice věděla kam.

Harryho však stále trápila bolest hlavy, za ty týdny se jeho chování změnilo v dosti silnou mrzutost a

nevraživost, protože mu bolest ovlivňovala i nervy. Vždy večer, když zjistil něco víc o tom prstenu, či

dívce, která na něj občasně hleděla, tak hned druhý den měl v hlavě vymeteno a zbyla mu tam jenom ta

hrozná bolest, která ho zužovala přes celé ty týdny.

Ovšem nemohl si nevšimnout Rona a Hermiony, kteří si stále někam jeden po druhém, nebo společně,

odbíhali, jako kdyby někde něco zapomněli. Pořád si o něčem mezi sebou šuškali a mrkali přitom očima

po Harrym, který dělal, že to nevnímá, i když to moc dobře viděl a začalo mu to po chvilce lézt na už
tak přetěžované nervy.

Co se ale nezměnilo bylo počasí a famfrpálové tréninky, opravdu v tuhle roční dobu stále jen lilo,

zvláštní bylo, že kapky deště měly načernalou barvu stejně tak černého nebe, které stále bylo zatažené

a slunci neprostupné. Dým z toho oblouku u Zmijozelova spolku stále vycházel zpod závěsu a stoupal

v gigantickém a strašidelném víru k nebi, kde špinil mraky a oblohu.

Stejně na tom byly i vraždy, výhružky, zmizení a podplácení na ministerstvu, v novinách o tom byly

zprávy každý den a každý den zde byly i rady a pomoc pro kouzelníky před smrtijedy a jejich Pánem.

Ovšem veřejnost začínala propadávat panice, protože ani jeden napadený zatím nepřežil, jako kdyby

ministerstvo tomu nepřibíralo nějaký zvláštní zájem, stále jen upozorňovalo, že dělají co je jejich silách,

aby zabránili dalším zločinům, ale hodně lidí moc dobře vědělo, že situace se jim vymkla z rukou,

dokud nebude na ministerstvu nastolen přísný řád, aby se odstranilo podplácení a výhružky.

Ve škole se studenti přeli o všechny možné informace a domněnky, v knihovně i přes protest madam

Pinceové vznikaly diskusní spolky, ve kterých se probíraly zprávy dne.

Avšak zdálo se, že Hermiona náhle po té snídani rázem zapomněla na skřítky, pletení i všechno kolem

a věnovala své úsilí jen učení, čtení a tomu něčemu, co před Harrym oba jeho kamarádi tajili. Harry se

schválně neptal, protože mu to připadalo zvláštní. Poznal totiž když před ním tají některou důležitou

informaci, ale tohle bylo něco jiného, oni se přitom šuškání usmívali, jako kdyby se nemohli dočkat až

se to, co chystají stane, proto Harry se jich nehodlal ptát, pojednou si začal dokonce myslet, že se jedná

o jakési překvapení, tak jim nechtěl kazit příjemnou náladu.

Ta jeho se však zase pohybovala s bolestí hlavy pod bodem mrazu, stejně jako od listopadu minulého

roku. V hloubi srdce cítil, že mu něco chybí, něco co stále a stále mizí v dálce, co stále je zamlženější

a méně rozpoznatelné, něco co v něm ale zanechalo hlubokou ránu, kterou nezahojí ani čas.

Samozřejmě, když na to začal myslet, tak ho hned začala bolet hlava strašlivou palčivou bolestí, takže

po pár týdnech se měnila i jeho nálada.

 Ve čtvrtek druhého týdne v únoru se zvláště cítil pod psa, nejen proto, že dneska zažil čtyři hodiny se

Zmijozelem a hlavně odporným Malfoyem, ale také proto, že ho hlava bolela snad nejvíc.

Zato Ron a Hermiona jak to tak vypadalo byli s tím svým plánem hotovi, alespoň to podle jejich

chování Harrymu připadalo.

„Nechtěl jsem nic říkat, ale co to spolu chystáte?“ odhodlal se Harry k otázce, když seděli u večeře

ve Velké síni.

„Nic, co bychom jako měli chystat?“ optal se nenápadně Ron.

„Děláte to už několik týdnů, co to je?“ ptal se dál Harry.

„Nic… že jo Hermiono,“ odvětil Ron a Hermiona hned zbrkle přitakala.

„To jsem vás s tou vaší tajnou láskou tolik popohnal?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Oba se na sebe podívali a Hermiona pak po chvilce přemýšlení řekla.

„Ano, jo, tím to bude,“ řekla, ale její tón nezněl moc přesvědčivě, spíš jako že bude souhlasit i s

tímhle, aby nemusela říkat pravdu.

Harry si je ještě naposledy přejel podezíravým pohledem a začal se bavit s Ginny a Deanem na druhé

straně.

Po chvilce Ron a Hermiona s úsměvem spiklenecky vyběhli z Velké síně. Harrymu to připadalo

náramně podezřelé a začal přemýšlet, co mají asi tak v plánu.

„Kam to běželi?“ zeptala se Ginny.

„To nevím,“ odvětil Harry. „pořád si něco šuškají a mě nic neřeknou.“

Ginny se uculila významným pohledem a pokračovala v povídaní s kamarády. Harry se zase rozhlédl

po Velké síni a když dospěl pohledem k Havraspárskému stolu, tak ho zase šíleně chytila hlava a

pulzovala mu bolestí. Opřel si jí tedy o ruce a křečovitě svíral víčka, jak ho hlava mučila.

„Harry?“ zeptal se někdo za jeho zády.

Harry se otočil, Ron tam na něj koukal pohledem, jako kdyby právě čekal na další zápas Kudleyských
kanonýrů, svého nejoblíbenějšího famfrpálovému týmu.

„Co je?“ zeptal se Harry.

„Mohl bys jít se mnou?“ odpověděl Ron otázkou, jako kdyby se jednalo o prostou formalitu, aby

nevzbudil dojem.

Harry si povzdechl a přemýšlel, co to na něj zase zkouší, vstal a vykračoval z Velké síně za Ronem,

který stále měl nutkání přidat do kroku. Došli na jakousi opuštěnou chodbu a Ron se zastavil ze slovy.

„Počkej tady.“

„Hele Rone, co to má znamenat?“ zeptal se nejistě Harry.

„To uvidíš, jen nám to nezkaž,“ řekl Ron a vyběhl z chodby zpátky na schodiště dolů do Velké síně.

Harry nejistě postával u stěny chodby a snažil se přemluvit svou bolavou hlavu, aby už dala pokoj,

navíc ho tady jeho přátelé otravují s takovými pitomostmi, to se mu snad jenom zdá, nebo co.

„Harry?“ ozvalo se.

Harry se otočil, vedle něho stála Hermiona a příjemně se na něj usmívala.

„Prozradíš mi, co se tady děje?“ zeptal se naškrobeně.

„Brzy se to dozvíš, neboj,“ řekla mu nedočkavě. „Tak kde sakra je?“

„Ty myslíš Rona?“

„Jo… měl tu už být, to mu to tak trvá.“

„Co to máš v ruce?“ zeptal se Harry, když spatřil jak Hermiona drží malou pohárovitou lahvičku.

„To nic není,“ řekla ledabyle.

Harry si povzdechl a měl nutkání odsud zmizet jak nejrychleji to šlo.

„No konečně,“ řekla Hermiona, když zaslechla spěšné kroky po schodech.

Záhy se objevil za rohem Ron a přikývl jí.

„Tak jo?“ zeptala se Rona.

„Vždyť jsem ti naznačil…“ řekl Ron a znovu kývnul.

 „A kdo se v tom má vyznat, ty pořád kejváš hlavou,“ řekla mu káravě Hermiona.

„A ty si pořád na něco stěžuješ,“ řekl jí na to Ron.

„Protože mám vedle sebe nemehlo, jako jsi ty,“ odvětila.

„Já nejsem nemehlo, pomáhal jsem ti jak to jen šlo,“ řekl jí na to uraženě.

„Taky jsme to málem kvůli tobě zkazili…“

„O co se tady jedná?“ zeptal se Harry stojící za Hermionou.

Oba dva se na něj podívali a váhali co řeknou, ale v tom se v rohu chodby za Ronem objevila Cho.

„Harry, to jsi ty?“ zeptala se ho.

V tu chvíli Harryho popadla taková hrozná bolest, že narazil na Hermionu stojící před ním, která

obsah lahvičky vylila Ronovi do obličeje.

Harry se přitiskl na stěnu a snažil se nevnímat palčivou bolest, kterou mu hlava způsobovala. Úplně

mu zastínila mysl a tak se stále jenom držel za hlavu. Cho přešla k němu a s obavami na něj koukala,

jako kdyby mu chtěla pomoci, ale nevěděla jak, jenže v tu chvíli se probral i Ron z jakéhosi šoku.

Podíval se na Hermionu a vykulil oči, tvářil se jako kdyby uviděl anděla.

„Ale ne,“ hlesla Hermiona a chytila se za hlavu.

„Hermiono, už jsem ti řekl, jak ti to dneska sluší?“ řekl jí gentlemanským tónem.

„Ne… to jsi mi neřekl nikdy,“ odpověděla Hermiona a nevěděla kam koukat dřív, i Harry a Cho teď

pohlédli na dvojici nechápavými pohledy.

„Byl jsem oslepený tvou krásou,“ řekl Ron a padl Hermioně k nohám.

„Rone vstávej,“ řekla mu a začala se červenat.

„Jsi světlem v mých nocích, hlasem v lesním tichu a konvalinkou na rozkvetlé louce, prosím…“ řekl

Ron zasněným tónem a natáhl k ní ruku. „Topím se v tvé lásce nekonečné a tak jen jedno přání by si

mé srdce přálo, aby to tvé o mě navždycky stálo…“

„Jestli jste mě zavolali jenom proto, abych Harrymu způsobila bolesti“ řekla Cho naštvaně. „a kvůli
nějakému… bláznivému vyznání lásky, tak promiňte, ale nemám zájem.“

Následně se otočila a odešla pryč, Harrymu se rázem začalo dělat lépe, přesně s tou chvílí z Velké

síně začali vycházet studenti do svých společenských místností.

„Rone, prosím tě, musíš vstát,“ řekla mu Hermiona a tahala ho na nohy.

„Před tvýma nohama budu klidně navždy klečet, raději než stovky let bez tvé lásky brečet,“ řekl Ron

básnickým tónem.

„To snad ne,“ hlesla Hermiona sklíčeně. „Proč se tohle musí stát zrovna mě?“

„Ty jsi má vyvolená, ty jsi mé světlo v nočním nebi, ty jsi…“

„Já jsem ta, která ti dá přes pusu, jestli se okamžitě nezvedneš!“ řekla mu.

„Láska bolí, já to vím, avšak já stále o tobě jen sním…“

„Harry, pomoz mi, prosím,“ žadonila Hermiona.

Harry se odlepil od stěny, ještě stále se mu motala hlava, ale z Ronových řečí se mu hned rozsvítilo a

zvedl ho na nohy. Ron však uskočil, padl na jedno koleno, druhé vykročil jako kdyby se chystal vstát,

takže byl v dosti trapném postoji a s rukou zasněně k Hermioně začal:

Oh, Hermiono má krásná,

já miluji tě tak,
že každá vteřina je vzácná,
promarnit ji jen tak.

Ty jsi moje síla,

kvůli které mohu žít.
To ty jsi moje víla,
kterou bych tak chtěl mít.

Tvůj polibek by byl nevinný,

ačkoliv by trval setinu vteřiny,
pro mne by byl jediný,
o kterém bych snil celé hodiny.

Oči máš jako rajský květ

a voníš jako růže snědá,
to s tebou se mi točí svět,
já jinou už víc nehledám.

Má láska k tobě se nedá popsat slovy,

 milovat se s tebou, to je můj sen.
Přinesl bych ti i modro z oblohy,
nechci nikoho jiného, než tebe jen.

Točí se mi štěstím hlava,

dech se mi zastavuje v hrdélku,
když přede mnou stojí tvá postava
a já vidím tvou hezkou pr...

„PŘESTAŇ!“ zařvala na něj Hermiona rudá od hlavy až k patě.

Zároveň se na chodbě rozlehl potlesk, protože tam stálo několik desítek studentů, kteří Ronovi
nadšeně tleskali a mávali, jenže ten stále zasněně klečel před Hermionou.
„Jestli tohle je ten vtip, který jste pořád přede mnou skrývali, tak mi to nepřipadalo směšné,“ řekl
Harry vážným tónem, otočil se a odešel stejným směrem jako předtím Cho.
Hermiona se na něj ještě úzkostlivě podívala, jak odchází pryč a pak naštvaně koukla na Rona.
„Koukej se vzpamatovat nebo uvidíš,“ řekla mu přísně.
„U srdce mě bolí, když tvá duše se zlobí, prosím odpusť mi mé hříchy, já přetékal jsem pýchy, ale
teď…“
„Přestaň!“ křikla na něj, teď už opravdu naštvaně. Pak si k němu taky klekla a řekla mu: „Zkazili jsme
to. Oba dva jsou naštvaní a ty tady ze sebe děláš idiota před celou školou. Ten nápoj lásky nebyl tak
silný, aby ti znemožňoval logicky myslet.“
Následně se naštvaně narovnala a spěchala za Harrym.
V sovinci už byla tma, stejně jako po celém hradě, Hedvika však byla ráda z občasné návštěvy, kterou
ji Harry občastoval, jako právě teď. Seděla na parapetu okna a nechala se Harrym drbat pod zobákem.
Alespoň že ona měla dobrou náladu, když jí sám Harry neměl. Velká část jeho já chtěla tu bolest
překonat, jenže to bylo strašlivě těžké, ne-li nemožné.
Bylo mu smutno po blízké duši, které by se mohl vyzpovídat a svěřit se. Která by ho trpělivě vyslechla
a povzbudila, bůh ví že takovou už jednou měl, ale někde jí ztratil…
„Harry, je mi to opravdu moc líto,“ řekla mu Hermiona za zády, když také vešla do sovince.
„To je dobrý,“ řekl Harry smutně.
Hermiona přešla až k němu k oknu a pohladila Hedviku po křídlech.
„Něco mi chybí, Hermiono,“ řekl Harry.
Pohlédla na něj a chápavě pokývala hlavou.
„To jsem právě chtěla vyřešit…“ začala. „byl to nápoj lásky, měla ti ho dát Cho, ale sám víš jak to
dopadlo.“
„Cho?“ podivil se Harry.
„Ta holka co se tam objevila, pamatuješ?“ připomněla mu.
„To byla ona?“ zeptal se a Hermiona přikývla. „Jak se v tom má člověk vyznat? Pokaždé když na
něco podobného začnu myslet, tak mě strašlivě bolí hlava.“
„Chtěla jsem ti jen pomoct,“ řekla mu a vyklonila se z okna, aby nabrala čerstvý studený vzduch.
„Myslel jsem si, že jsi to ty,“ řekl Harry. „Že ty mi tolik chybíš, ale… to ne…“
Hermiona pokývla hlavou a s pochopením na něj hleděla.
„Někdo mi chybí, někdo… jsem rád že vás mám, jako přátele, ale…“ Harry se úzkostlivě rozmýšlel
jak to říct. „myslím tím někoho blízkého… někoho jako…“
„Máma a táta?“ doplnila ho.
Harry smutně zakabonil tvář a odvrátil pohled, nechtěl aby ho Hermiona viděla v takovémhle stavu.
„Nemám nic…“ hlesl smutně Harry. „měl jsem v životě pár lidí, kteří mi je nahrazovali… ale všichni
jsou mrtví nebo se mnou nemluví,“ řekl dál třaslavým hlasem a stále měl odvrácený obličej. „Celý život
jsem vyrůstal v rodině, která mě za srdce nenáviděla,“ vyprávěl vzlykavě. „Necítili ke mně nic jiného,
než jen zlost a nenávist, nic jiného… každé dítě si přálo v dětství pod stromeček autíčko, nebo panenku
Barbie…, a já jsem si jako jediný přál, aby mě někdo měl rád…“ řekl pomalu a utřel si slzu. „Abych
měl někoho blízkého. Někoho, komu na mě bude záležet.“
Odmlčel se a koukal přitom na Hedviku, která na něj hleděla svýma pronikavýma očima.
„Víš jaké to je vyrůstat bez rodičů u někoho, kdo tě nenávidí?“ zeptal se jí.
Hermiona na něj úzkostlivě koukala a nevěděla co říct.
„Když si vzpomenu, kolik dětí ve škole si přálo tolik blbostí, tolik pitomostí… které se jim klidně
mohly splnit, a já jsem si přál jednu jedinou prostou věc…, která se mi nikdy nemohla vyplnit,“ a znovu
si utřel uplakanou tvář. „Asi jsem prostě moc velkej citlivka, možná že si ani nemám na co stěžovat…“
„To není pravda,“ řekla mu na hned Hermiona.
Harry se na ní otočil a pohlédl jí do tváře.
„Já už nechci takovýhle život,“ řekl se steskem.
„Já tě chápu,“ řekla mu na to a pevně ho objala.
„Alespoň, že mám vás,“ řekl Harry a objal jí také. „Bez vás bych vážně už tady nevydržel.“
„Máme tě rádi, Harry,“ ujistila ho Hermiona.
Jako kdyby jejich objetí Harrymu nahrazovalo ztracenou oporu, kterou mu jakási duše v minulosti
dodávala, Harry teď doslova cítil, jak má Hermionu rád a že jí považuje za svou nejhodnější sestru,
jakou si vůbec může přát, stejně tak jako Rona považuje za svého bratra.
Možná, že mu zase pláč dodal sílu, nebo to, že si někomu vylil svou duši, ale v tu chvíli bolest hlavy
ustala a Harry málem při objetí Hermiony tím pocitem usnul, cítil jak je mu hned líp v přítomnosti
někoho, kdo ho má opravdu rád a kdo chápe všechny jeho starosti a problémy… byli si s Hermionou
už tolik blízcí.
Nakonec se od sebe odlepili a Harry zahlédl na tváři Hermiony také slzy, také jí ho bylo líto, možná
proto, že už konečně pochopila všechny jeho problémy a zakletí, které leží na jeho bedrech.
„Mimochodem, Lexter ještě nezemřel,“ řekla mu.
„Ale nemluví se mnou,“ řekl odevzdaně Harry.
„Pamatuješ si na Erisedský hvozd a na Azkaban?“ řekla mu. „Na dva úplně odlišné světy, jeden je to
největší zlo na světě a druhý zase ráj na zemi, před těmito světy se naše problémy zdají nicotné.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry.
„Pamatuješ si na to ráno, před pár týdny?“ připomněla mu. „Jak jsi mi říkal, abych nevzdávala své
snažení se skřítky?“
„Abych to nevzdal,“ napadlo Harryho.
„Já jsem to nevzdala a dokázala jsem něco.“
„Vůle a láska,“ připomněl si Harry slova Elvíry z Erisedského hvozdu.
„Stejně tak i Brumbál mi říkal, abych nevzdávala naději a vidíš…“ řekla mu. „nevzdala jsem… jsi
tu.“
Harry bez váhání a odpovědi se otočil a rázně vyšel ze sovince, měl v hlavě jedinou myšlenku, aby
byl Lexter zase jeho přítel, aby měl zase někoho, kdo znal jeho rodiče, aby měl zase někoho, komu by
mohl věřit v boji proti Voldemortovi.
Procházel hradem s takovým odhodláním, jaké v sobě už dlouho neměl, musí mu přece domluvit, že
být takhle svazován Voldemortem je pitomost, musí mu to oba dva dokázat ať to stojí, co to stojí.
Došel ke dveřím učebny Obrany proti černé magii a zaklepal na ně.
Když nikdo neotevíral, vrazil do nich a šinul si to přes celou učebnu až ke vstupu do kabinetu po
schodech nahoru. Následně zaklepal i na tyto dveře a zvnitř se ozvalo. „Je otevřeno.“
Harry vstoupil, Lexter tam seděl nad nějakými pergameny a něco v nich pročítal, když zahlédl
Harryho, tak jako by dostal hned popud se tvářit i chovat jinak.
„Pane profesore, tohle už musí skončit,“ řekl Harry.
„Nevím o čem to mluvíte,“ řekl Lexter nepřívětivě.
„Moc dobře víte,“ řekl mu na to odhodlaně. „Voldemort nám málem zkazil život, když Rona,
Hermionu a mě poštval proti sobě, ale my už víme jaká to byla pitomost, do té doby, dokud si budeme
navzájem důvěřovat a spoléhat se na sebe, tak je za co bojovat proti zlu.“
Lexter si povzdychl, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak je znovu otevřel a řekl Harrymu zlým
hlasem.
„Pokud jste mi nic nechtěl říct, tak odejděte.“
„Neodejdu,“ řekl rázně Harry. „Nabalte mi klidně celé pololetí trestů a sundejte mi třeba i stovky
bodů, i když by jste ani už nemohl, protože Nebelvírské počítadlo je skoro prázdné, zkrátka neodejdu.“
Lexter si znovu povzdychl a snažil se na něco přijít, jak ho odtamtud vyhnat.
„Za poslední roky se mi celý život obrací vzhůru nohama,“ pokračoval Harry. „umírají mi blízcí a
dozvídám se, že budu umírat i já, což se každý rok také děje. Kromě Rona a Hermiony nemám žádné
blízké, ti kteří se občas naskytnou pak zemřou, nebo se z nich stanou vlkodlaci a vrazi. Prosím…“
„Tady není o co prosit,“ řekl Lexter a začal se neklidně vrtět na křesle.
„Tohle je můj poslední pokus přemluvit vás,“ řekl mu Harry vážným tónem. „Jestli to nevyjde, tak
moc dobře víte, že tenhle rok nepřežiju, já to vím, Voldemort mi to řekl, nevím kdy ale řekl,“ pravil
důrazným tónem Harry. „Řekl jste, že proti němu budeme bojovat společně… já ho sám neporazím,
potřebuji vaši pomoc.“
Lexter na něj nerozhodně koukal, jako kdyby ho přemlouvali dva jeho nejmilejší s otázkou, s kým
chce strávit zbytek života.
Harry se k němu naklonil a ještě nakonec dodal.
„Slíbil jste mi, že pomstíme naše rodiny,“ řekl Harry pevným tónem. „My čtyři jsme si dali slib, který
mě celou tu dobu držel při životě, celou tu dobu jsem v hlavě slyšel ta slova, že se nikdy nevzdáme…
a bude mě mrzet, když to vy vzdáte teď.“
Následně se otočil a vyšel z profesorova kabinetu.
Chodby hradu mu v tuhle noc připadaly celé nějaké omšelé a zašedlé bez života, nebo možná to byl
jen jeho vnitřní pocit, který v sobě skrývá a který mu způsobuje tu příšernou bolest hlavy.
Ve společenské místnosti bylo toho večera veselo, Hermiona hned jak vešla uprchla do dívčích ložnic
a Ron sklesle seděl v křesle u krbu. Harry si sedl vedle něho a prohlížel si, jak vypadá člověk, který
pronesl takové hlouposti před desítkami studentů.
„Už jseš v pořádku?“ zeptal se ho Harry.
Ron se na něj načertěně podíval.
„Nejradši bych tu neseděl,“ řekl zachmuřeně. „Zjistil jsem, že jakmile se podívám na Hermionu, tak…
tak se celej třesu, mozek se mi úplně změní, úplně žasnu nad její krásou, je tak krásná…“ náhle protřepal
hlavou. „Co to plácám, krucinál,“ okřikl se a naštvaně se podíval na Harryho. „Už mi o ní nikdy neříkej,
jasné?“
„A jak to chcete vyřešit?“ zeptal se opatrně Harry.
„Já nevím, hledal jsem s ní jen tenhle nápoj, protilék bude muset hledat sama, protože já bych to asi
nepřežil,“ hlesl Ron. „je tak bystrá, tak inteligentní, já jí tak miluju…“ náhle se zarazil a s trapností se
podíval na Harryho, uši se mu zčervenaly jako růže.
„Nevím ale jestli ten protilék zabere, když jsi jí měl rád i před tím,“ pousmál se Harry unaveně.
„Harry prosím… přestaň o ní mluvit, vždyť ona je tak překrásná a neodolatelná, nemůžu na ní přestat
mysl… sakra krucinál!“ zaklel a začetl se do učebnic, které měl na stole.
To, že se Ron svévolně začte do učebnic naznačovalo, že to myslí vážně, protože Ron a učebnice
spolu moc nekamarádili.
Zato Harry měl v hlavě pořádný zmatek, z jedné strany v ní měl nevyřešené informace, které
potřebovaly nutně objasnit a z té druhé zase pocity, které neuměl vysvětlit. Jako kdyby pátým a šestým
rokem dospěl natolik, že se v něm otevřely úplně nové citové stránky, které nebyly připravené na
Harryho problémy, a myšlení na problémy vždy jen vyvolávalo další a další problémy, kterých měl už
tak nad hlavu.
Možná proto zaklapl knihy a učebnice o mnoho dřív a šel celý unavený a strhaný spát do postele s
nebesy.

Kapitola 52.
 Soubojnický klub
P očasí venku bylo tak zatažené, že by se nějakému velkému spáči ani nezdálo, že už je ráno. Žádné

ranní paprsky slunce, ani modrá rozpálená obloha, nic, co by v tomhle nečase alespoň trochu

připomínalo prosluněné zimní dny.

Harry ještě chvíli bezmyšlenkovitě hleděl do okna, za kterým se teď jasně rýsovala zatažená tmavá

obloha. Nějak se mu ani nechtělo vstávat, protože mu něco říkalo, že ho čeká těžký den. Už ani nedoufal,

že Lextera přemluvil, nedoufal v nic dobrého, i když si pamatoval Hermionina slova o tom, že nemá

ztrácet naději.

Jeho spolubydlící se už začali celí rozespalí zvedat z postelí a mnuli si své zalepené oči. Jedině Ron

nevstával, jen nehybně ležel na posteli a koukal vzhůru.

Když ani po čtvrt hodině se nezvedl a Harry už byl dávno převlečený a měl ustláno, tak ho šel

zvednout.

„Řekni jim, že dneska se omlouvám z hodiny,“ hlesl Ron potichu.

„I kdyby to šlo, tak pro to nemáš důvod,“ řekl Harry a shodil z něho peřinu.

„Bože, to je zima!“ pookřál hned Ron a přejel mu mráz po zádech. „Vrať mi tu deku, nebo tu zmrznu.“

„Co ti je?“ zeptal se Harry.

„Zima mi je,“ zdůraznil Ron a pokynul na deku, kterou Harry držel v ruce.

„Rone, co se stalo?“ ptal se dál Harry.

Ron si povzdychnul a neochotně se posadil na posteli.

„Dokážeš si představit, jak na mě teď budou koukat?“ zhrozil se. „Budu tam jako blázen a navíc

jakmile uvidím Hermionu… tu krásnou Hermionu, tu nádhernou…“ náhle se zarazil a rozčílil. „vidíš,

co to plácám za pitomosti!“ křikl. „Celou noc jsem kvůli ní nespal, pořád jsem na ní myslel jako nějakej

idiot, jsem unavenej, utahanej, vyčerpanej a ještě k tomu naštvanej.“

 „A taky nepřevlíknutej,“ podotkl Harry a hodil po něm školní hábit.

„Když ona je tak nádherná… prokristapána, můžeme se bavit o něčem jiném?“ pěnil Ron vzteky.

„Jak si přeješ,“ odvětil Harry s úsměvem.

„Ta pitomost s nějakým Nápojem lásky se může stát opravdu jenom mě,“ hlesl Ron a začal si stlát.

„A co uděláš, až ji dole uvidíš?“

„Budu rád, že jsem si za poslední dobu na tobě procvičil kouzlo Silencio.“ řekl naštvaně a vyšel z

ložnice.

Rychle ho ještě zastavil na schodech a připomněl mu, že se zapomněl převléknout a pak už oba dva

kráčeli dolů do společenské místnosti.

Jakmile studenti uviděli Rona, hned radostně vstali z křesel a židlí.

„Rone, řekni nám básničku!“, „Rone, slož pro mě taky jednu!“, „Rone, zarecituj nám!“, „Nějakou

básničku!“, „Jen jednu, jen jednu jedinou básničku!“

„Dejte mi pokoj!“ křikl Ron nevrle a sklátil se do křesla u krbu, Harry se posadil vedle něj a probíral

si dnešní učebnice.

„Ale ne, už jde,“ hlesl asi po pěti minutách Ron.

Harry se ohlédl za sebe, ze schodů do dívčích ložnic právě šla Hermiona a opatrně se rozhlížela po

místnosti, jakmile spatřila Rona, tak ztuhla a nejistě na něj koukala.

„Jen pojď, on tě neukousne!“ zavolal na ní s úsměvem Harry a koukal, jak se Hermiona přibližuje ke

křeslům u krbu.

Sedla si do třetího křesla a opatrně koukala po Ronovi, jestli se s ním něco nestane. Ten po chvilce

mumlání začal:

„Na veritasérum potřebujeme: plášť z mozkomora, kopyto kentaura, hadí oči, soví brka, list

Paměťovky Jasnozřivé…“

„Těch listů potřebuješ víc,“ ozvala se Hermiona.

 „Úúúúú,“ zahučel Ron a zarýval se do křesla. „Na Mnoholičný lektvar potřebujeme: roh jednorožce,

kůže z Hřímala, dva chlupy Dlaždičouna…“

„Tři chlupy,“ opravila ho Hermiona.

„O jeje, to ne, to ne, už je to tady… ta je tak chytrá, tak inteligentní, tak krá… ne, není krucinál nemluv

na mě!“ křikl na Hermionu.

Nastala chvíle ticha, oba dva koukali, jak se Harry hrabe v brašně a snažili se na sebe nemluvit.

„Budeme ten problém nějak muset vyřešit,“ protrhla Hermiona ticho.

„Tam tady dam, tyja dam, tam dam tady dyja dam…“

„Bože tohle ne,“ zabědoval Harry.

„A co dělá?“ zeptala se Hermiona.

„Hermiono, myslím, že bys neměla mluvit,“ pravil Harry potichu.

Ron se kroutil na křesle jako kdyby se mu chtělo na záchod a strašlivě přitom bědoval.

„Vždyť on se z toho zblázní,“ ozvala se zase Hermiona.

„Úúúúú!“ zahučel Ron jako kdyby někdo škrábal příbory o talíř.

„Rone, mysli na něco jiného,“ začal se mu Harry věnovat. „venku je zataženo, není tam žádná

romantická nálada, žádná romantická nálada…“

„I když je venku zlé počasí, mou lásku nic neuhasí… úúúú!“ zaúpěl Ron a snažil si mnout hlavu.

„To bylo hezké,“ řekla Hermiona s úsměvem.

V tom Ron ztuhnul, zdálo se, že mu v hlavě právě rupla pojistka, vystřelil k Hermioně a vlepil jí

hubana na celou pusu.

Pak se odtáhl, Hermiona koukala, jako kdyby na ní právě skočil mozkomor, to se však nemohlo

vyrovnat panickému děsu, který měl teď Ron ve tváři.

Vyškrábal se z Hermiony na nohy a se zarudlýma ušima vyběhl, jak nejrychleji mohl, ven ze

společenské místnosti.
 V té chvíli se v místnosti strhl doslova ohlušující smích, jak vidno je všichni pozorovali a teď se

řehtali a uzavírali sázky.

„No teda, viděla jsi to?“ zeptal se nevěřícně Harry.

„I dokonce cítila,“ řekla ohromeně Hermiona a otřela si zaraženě rty.

„Hlavně toho takhle nezneužívej,“ řekl jí Harry a popadl brašnu na záda.

„Jak to myslíš, nezneužívej?“ divila se Hermiona.

„Tak jako teď, bylo na tobě vidět, že ho k tomu chceš vyburcovat,“ řekl Harry a sehnul se, aby prošel

průlezem ve zdi.

„To není pravda, jen mi bylo líto, že kvůli tomu se tak trápí, jsme kamarádi,“ řekla Hermiona.

„Tohle bude na veřejnosti děs,“ řekl Harry a hned na to ho Hermiona ještě v průlezu ve zdi zastavila.

„Harry tohle není sranda,“ řekla mu s vážným obličejem. „Nápoj lásky je zakázaný lektvar, jeden z

posledních, které zakázali, proto také je tak známý i mezi mudly. Jestli se to provalí, máme problém.“

„Nikdo neví, že má v sobě Ron ten lektvar,“ řekl Harry.

„My jsme ale vyrobili dost silný druh lektvaru, aby mohl porazit tu kletbu, kterou máš… no prostě

silný a jeho účinky se dají velice dobře rozpoznat.“

„V tom případě by si měl Ron dávat pozor,“ řekl Harry.

Hermiona si povzdechla a pokynula mu, aby pokračoval v cestě.

Když vyšli z průlezu, tak zjistili, že Ron tam na ně čeká, ovšem když za Harrym vyšla i Hermiona,

tak se na ní dosti nejistě podíval.

„Já… promiň,“ řekl jí.

„Nemáš se za co omlouvat, já vím, že to není tvoje chyba,“ řekla mu.

„Díky,“ pravil poníženě Ron.

„Navíc, bylo to docela hezký,“ řekla a bez povšimnutí si to začala od nich rázovat chodbou pryč do

Velké síně.
 „Teda Rone…“ uchechtnul se Harry. „klobouk dolů.“

„Přestaň,“ zarazil ho Ron a snažil se přestat myslet na Hermioninu poslední narážku.

Rozešli se tedy za Hermionou a Ron se nejistě díval po studentech, jak si na něj ukazují a potají se

smějí.

„To mám z toho, že se snažím druhým pomoct,“ řekl Ron sklesle, když scházeli už poslední schody.

„Je mi to fakticky líto,“ přiznal Harry.

„Každý den jako blázen chodím s ní do té koupelny a připravuju tam ten lektvar a teď tohle…

mimochodem, viděl jsi už ty prefektské koupelny?“

Harry se na chvíli zamyslel a pak řekl.

„Slyšel jsem o nich.“

„Jak to, že jsi mi o nich neřekl?“ zhrozil se Ron. „Celý rok a půl jsem už prefektem a chodím do

obyčejných, přitom jsem klidně mohl chodit do těch luxusních. Páni to bys nevěřil, jak je to tam prima.

Jednou jsem tam byl i dvakrát za den.“

„Aha,“ hlesl Harry a představoval si Ufňukanou Uršulu s pytlíkem popcornu jak zažraně sleduje

Rona, který si hraje s koupelovou kachničkou.

„Můžeš tam jít se mnou, jestli chceš, půjdeš?“ zeptal se Ron dychtivě.

„Myslím, že radši ne,“ řekl Harry.

„A proč ne?“ zarazil se Ron. „Copak je na nich něco špatného?“

Harry zase chvíli přemýšlel a pak jednoznačně a s úsměvem řekl.

„Ne, Rone, jsou úplně v pohodě.“

S těmito slovy prošli až do Velké síně, teď již plné studentů, z nichž někteří (včetně Malfoye) potěšeně

volali na Rona, aby jim zarecitoval.

Hermiona už seděla u stolu a dělala, jako že se nic nestalo, vedle ní se posadil Harry a až vedle něj se

posadil Ron.
 „Ginny, jak to je vůbec mezi tebou a Deanem?“ zeptal se Ron, aby nemusel myslet na Hermionu.

Ginny, která teď seděla vedle Rona se na něj podívala a s úsměvem se na něj culila. „Proč?“

„Jsem tvůj bratr, mám právo to vědět,“ prohlásil Ron a stále byl otočený doprava, protože Hermiona

seděla nalevo od něj, i když mezi nimi byl Harry.

„Proč jsi nám neřekl, že to mezi vámi je takové žhavé?“ uculila se na něj.

„O čem to mluvíš?“ divil se předstíravě Ron.

„Nedělej nevinného, skládáš pro ní básničky a na veřejnosti je jí recituješ,“ řekla a stále se na něj

culila. „Nikdy bych do tebe neřekla, že jsi takový romantik, bráško.“

„Dej pokoj, jasný!“ křikl načertěně Ron. „A jen pro tvou informaci, byla to… byla to sázka, nic

jiného.“

Ginny mrkla na Harryho, který neznatelně zavrtěl hlavou, bohužel to Ron pochytil a nasupil se na něj.

„Co to děláš?“ zeptala se náhle Hermiona. „Víš, co jsem ti říkala.“

„No jo,“ pravil zklamaně Harry. „Ron a Hermiona se spolu vsadili, že… když ve včerejším Denním

věštci se o mě nebude psát míň jak pětkrát, tak že Ron má Hermioně složil a odrecitovat básničku,

takhle to bylo.“

„Stejně se mi tomu nějak nechce věřit,“ pravila Ginny.

„Jak je to s tebou a Deanem?“ zeptal se znovu Ron.

„Kamarádíme spolu a to tě nemá co zajímat, ty si choď s Hermionou a nás dva nech na pokoji,“ řekla

mu a začala se věnovat snídani.

„Já s ní chodím… totiž nechodím,“ opravil se Ron a radši si ucpal pusu rohlíkem.

Záhy dovnitř vtrhla zase obvyklá řádka sov a před Hermionu zase spadl její čerstvý výtisk Denního

věštce.

„Co tam dneska píšou?“ zeptal se Harry automaticky.

„Prý dvacet procent zaměstnanců ministerstva už dalo výpověď, ztratilo se, nebo byli zatčeni,“ řekla
Hermiona. „Vypadá to, že to je čím dál horší, dokonce jedna vesnice prý sloužila jako dočasné

shromaždiště smrtijedů, do té doby, než si jich všimli… také už dvaceti třem rodinám je vyhrožováno

smrtí a byla jim přidělená stráž.“

„A co bystrozorové?“ zeptal se Harry.

„O těch se v novinách nepíše, ani když například zemřou,“ řekla Hermiona.

„Čekám tě na dnešní hodině Nitroobrany,“ ozval se Harrymu za zády tichý hlas.

Harry se až zakuckal, ohlédl se za sebe a spatřil usmívajícího se Lextera.

„Pane profesore?“ vyhrkl.

„Měl jsem… dlouhou noc přemýšlení…“ pravil Lexter potichu tak, aby ho slyšela jenom trojice.

„myslím, že jsi včera měl pravdu, ovšem mám dvě podmínky.“

„A jaké?“ zeptal se Harry.

„Ta první je, že se mě nebudeš vyptávat na můj dosavadní postoj,“ řekl vážně Lexter a Harry

neochotně přikývl.

„A ta druhá?“ optal se Harry po chvíli ticha.

„Budeš mi říkat Lexi,“ pravil s úsměvem Lexter a nechal je tam příjemně překvapené nad snídaní.

„Tak vidíš, že to zabralo,“ jásala Hermiona.

„Bez tebe bych to nezvládl,“ řekl Harry a poplácal jí děkovně po rameni.

„Bez ní člověk nemůže žít, je úžasná, já musím jí m…“ Ron se zase zarazil, pak se odvrátil a nacpal

si pusu snídaní.

První dnešní hodina byla dvouhodinovka Přeměňování, Ron zjistil, že když se plácne přes tvář, tak

se trochu vzpamatuje, ale při druhé hodině dvouhodinovky měl už obě tváře červené. Nakonec si nacpal

do uší vatu a začal si pobrukovat, takže když profesorka McGonagallová řekla, aby všichni utichli a

posadili se, ozývalo se jen od stále stojícího Rona tiché: „Tam tady dam, tyja dam tydy dam…“

Potom, co mu ucpávky na pokyn kouzla McGonagallové tryskem vyletěly z uší ještě byl rád, že tady
jako tehdy Dean neposkakoval jako opice po stolech.

Další hodina byla Obrana proti černé magii, Harrymu se na ní šlo jakoby jinému člověku, z pocitu, že

znovu bude moci mluvit s Lexterem mu bylo dobře a konečně měl alespoň trochu dobrou náladu.

Lexter vyšel ze svého kabinetu, sešel po schodech a třída se uklidnila, až na Malfoyovo odfrknutí na

stranu Rona.

„Dobrý den studenti,“ řekl Lexter.

„Dobrý den pane profesore,“ řekla sborově třída (většina Zmijozelských byla zticha).

„Dnes přejdeme tak trochu na jiný způsob vyučování Obrany proti černé magii,“ řekl Lexter a většina

třídy se po sobě zmateně podívala. „Profesor Brumbál mě kvůli nastávající situaci, o které jistě všichni

víte, požádal, abych vás vyučoval tento předmět tak trochu jinak.“

Lexter se pousmál a procházel třídou, jako kdyby všem zase četl myšlenky. Došel až ke stolu s Harrym

a jeho přáteli a otočil se na třídu.

„Byl jsem informován, že minulý rok zde probíhala jistá tajná sešlost,“ řekl Lexter a svou hůlkou

poklepal Harrymu po rameni. „Dokonce znám její jméno a její členy,“ dodal ještě s úsměvem. „Proto

jsem se rozhodl od teď vyučovat Obranu proti černé magii tak říkajíc… podle Brumbálovy armády.“

Polovina třídy se spolu začala zmateně bavit, většina Nebelvírských moc dobře věděla o co se jedná,

Hermiona se úplně třásla nadšením a Ron se na ní snažil co nejvíc nekoukat, až se zdálo, že profesorův

výklad nevnímá.

„Problém ovšem je, že tento typ výuky se nedá v hodině stíhat…“ řekl Lexter a otočil se na Harryho.

„jenom s jedním učitelem,“ dodal ještě a uculil se na něj.

Harry vykulil oči a snažil se nečervenat.

„To je snad vtip, ne?“ vyprskl Malfoy.

„Ujišťuji vás, pane Malfoyi, že Zmijozelskou část budu vyučovat já a ne profesor Potter,“ řekl Lexter

a mrkl na Harryho, když celá třída se pobaveně zasmála.

 „To ale přece nemůže,“ pokračoval dál Malfoy.

„Jak vidíte, pane Malfoyi, může,“ řekl klidně Lexter. „Kdo je pro to, aby mi Harry pomáhal s

vyučováním vaší třídy, ať zvedne ruku!“ zvolal na všechny.

Všichni Nebelvírští svorně vystřelili s úsměvy ruce, na straně Zmijozelské se neobjevila ani jedna.

„Takže je dohlasováno,“ řekl Lexter. „Harry má na starost Nebelvírskou část a já tu Zmijozelskou.“

„Tak jdi,“ strčila do Harryho Hermiona.

Harry se poněkud nemotorně vyškrábal na nohy a pohlédl na ten zástup studentů o dost větší, než byl

ten v Komnatě nejvyšší potřeby a začalo se mu dělat nevolno, místo, aby se červenal teď začal blednout.

„Takže…“ zkonstatoval Lexter, když se Harry vedle něho nejistě postavil a koukal na všechny

studenty, Malfoy se mu posmíval jak nejvíc mohl. „pokud pan Malfoy už skončil s tím krákavým

smíchem, mohli bychom pokračovat,“ řekl a Nebelvírští se na Malfoye pousmáli. „Podle mě už základní

kouzla znáte, popřípadě si je venku na pozemcích odzkoušejte… pokud možno ne na živých tvorech.

Mohli bychom přistoupit k dosti efektivnímu obranému kouzlu, které se používá na druhou osobu,

zdůrazňuji na druhou, protože kdyby jste jej použili na sebe, nestalo by se nic, kouzlo by vámi

proletělo.“

Hermiona vystřelila s rukou dychtivě do vzduchu.

„Samozřejmě máme tady i ty, kteří se místo krákavého posmívání věnují studiu, že pane Malfoyi,“

řekl Lexter a sedl si na Malfoyův stůl. Ten na něj s nechutí koukal a nejraději by ho uřknul.

„Ano slečno Grangerová?“ řekl Lexter.

„Jedná se o obranné kouzlo Defendo,“ začala chrlit Hermiona. „používá se, když druhá osoba je v

přečíslena počtem svých soků, kteří od ní hned po použití kouzla odletí.“

„Pět bodů pro Nebelvír,“ řekl s úsměvem Lexter. „Sám bych to neřekl líp.“

Harry viděl, jak se Ron na židli nervózně zavrtěl a snažil se Hermionu nevnímat, to už ho však znovu

oslovil Lexter.
 „Takže Harry, jak ti jde tohle kouzlo?“ zeptal se ho.

„Nemám s tím problémy,“ pravil Harry.

„Dejme tomu, že soused pana Malfoye…“ začal Lexter jakoby se tuhle hodinu s radostí zaměřoval

jenom na Malfoye. „je napaden. Předveď nám, jak bys to kouzlo použil.“

Harry bez váhání mávl hůlkou a v tu chvíli s hlasitým třeskem Malfoy od Goyla, svého souseda,

odletěl a svalil se na zem.

Celá třída (včetně Zmijozelských) se dala do smíchu a ukazovala si přitom na povalujícího se

Malfoye.

Ten se rozzuřeně postavil, ukázal na Lextera a vyprskl.

„Toho budete litovat Lextere!“ zařval.

„Odjakživa mi studenti říkali pane profesore,“ řekl s úsměvem Lexter.

Malfoy těkal z Harryho na Lextera a nevěděl, co přes rozjařenou třídu říct.

„On vás ten smích přejde,“ vyprskl nakonec a začal si to rázovat ven ze třídy.

„Ať mi to přijde sdělit ten tvůj zbabělej tatínek, ty spratku jeden rozmazlenej!“ zakřičel na něj

znenadání Lexter, pak si uvědomil pohledy třídy a tak se zarazil. „Měli jsme… jak všichni víte, jeho

otec je smrtijed a my jsme spolu měli jistá… no, jisté ošklivosti, jestli mi rozumíte.“

Celá třída se na něj vážně zahleděla a Dean se nakonec zeptal.

„Pane profesore, víte, kde je teď Vy-víte-kdo?“

Lexter pohlédl na celou třídu a vážným pohledem řekl.

„Na mou duši, že kdybych to věděl, už bych tu dávno nestál, to vám zaručuji,“ řekl jim a obrátil se na

Harryho. „Takže snad abychom začali, všichni prosím aby odstoupili od svých lavic.“

Poté se všechny lavice na pokyn Lextera přesunuly do rohu, takže studenti teď měli volný prostor na

kouzlení.

Potom, co odešel Malfoy z hodiny se atmosféra poněkud uklidnila a dokonce Harry našel v učitelství
to samé zalíbení, které cítil minulý rok při hodinách Brumbálovy armády. Někteří studenti Nebelvíru

sice na něj ještě nerozhodně koukali, ale když pak zjistili, že je to pojaté spíš ve formě zábavy a že jim

Harry spíš pomáhá a spolupracuje, nežli by jim rozkazoval, tak je to začalo bavit. Ke konci hodiny už

Harry společně s Lexterem obcházeli jednotlivé studenty a dokonce, ač tomu Harry nemohl uvěřit, ho

jeden hlouček děvčat ze Zmijozelu požádal o radu, když zrovna Lexter pomáhal někomu jinému.

Když nastala druhá hodina a byli všichni už jak se patří omlácení, ale pořád ještě měli úsměvy na

tváři, tak přesedlali na kouzlo Petrificus totalus, takže věčně někdo ležel na zemi jako zkamenělý.

„Rone, proč se mi tak vyhýbáš?“ zeptala se Hermiona, když už poněkolikáté, když k ní Ron přišel na

řadu dělal, jako by právě si potřeboval odskočit.

„Prosím… nemluv na mě,“ hlesl Ron a snažil se na ní nekoukat.

„Musíme to ale přece nějak vyřešit, ne?“ doléhala dál Hermiona.

„To je na tobě,“ odvětil Ron. „Já teď bojuji, abych se neznemožnil, jako minule ve společenské

místnosti.“

Hermiona zřejmě pochopila před čím se právě Ron drží a poněkud opatrně se od něj vzdalovala.

„Co se to s vámi děje?“ zeptal se Harry, když je zaregistroval.

„To ten zatracenej lektvar,“ zaklel Ron s nechutí.

„Proč jste ho vlastně udělali?“ divil se Harry, náhle mu to připadalo divné.

Oba jeho kamarádi se po sobě podívali a Hermiona pak opatrně řekla.

„To kvůli Cho.“

Harry zakabonil tvář a zamyslel se, ale jakmile jenom trošičku začal pátrat ve své paměti, popadla ho

taková nesnesitelná bolest, že málem mu poklesla kolena.

„Jseš v pořádku?“ obávala se Hermiona.

„Jo, jen to strašně bolí,“ zaúpěl Harry a snažil se nepřilákat moc studentů.

„Harry, stalo se něco?“ zeptal se potlučený Neville.

 „Ne, to je dobrý,“ odvětil Harry, ale to už se k nim přiblížil i Lexter a tázavým pohledem.

‚Strašně mě bolí hlava, pokaždé, když se zamyslím na nějakou… Cho nebo co.‘ řekl Harry v duchu a

Lexter hned přikývl. Pak se otočil na ostatní studenty a řekl jim: „Pokračujte, jde vám to dobře.“

Pak si vzal trojici do kouta a čekal, kdo bude mluvit první.

„Máme tady dva problémy,“ začala Hermiona.

„A?“ zeptal se Lexter.

„Chtěli jsme tu Harryho bolest a tu kletbu zrušit… Nápojem lásky,“ zašeptala, aby to nikdo neslyšel.

Lexter se pousmál a poklepal Rona po rameni.

„Myslím, že vím, jak to dopadlo, mě ses zdál dneska nějaký divný,“ řekl Ronovi.

„To nebyla moje chyba,“ utrousil Ron.

„Nejhorší je, že jsme použili ten nejsilnější druh Nápoje lásky, proto nám také trvalo ho tak dlouho

připravit,“ řekla Hermiona.

„Ervínský?“ odtušil Lexter a Hermiona přikývla. „Ty ale znáš jeho účinky.“

„Ano,“ řekla nešťastně Hermiona. „Trvá přesně tři měsíce a nemá žádný protilék.“

„Navíc nápoj lásky nikdy není tak silný, jako pravá náklonnost,“ řekl Lexter. „Obávám se, že s tím

vám nepomůžu, ovšem dají se jeho účinky kontrolovaně potlačovat,“ doplnil ještě s pohledem na Rona.

„Víte, jak se musím držet, abych na ní neskočil?“ vyhrkl Ron.

Lexter překvapeně pohlédl na Hermionu.

„To ty jsi jej použila na Rona?“

„Byla to nehoda,“ doplnila hned Hermiona.

„No… tak to bude těžké, ale ty to zvládneš, co, Rone?“ řekl Lexter s úsměvem a dobrácky šťouchl

Rona do břicha.

„Co když se bude opakovat to z toho rána?“ obával se Ron a snažil se nedívat na Hermionu.

„Co se stalo ráno?“ zeptal se Lexter.

 „To teď není důležité,“ utla rázně Hermiona. „Tady šlo už od začátku o Harryho, nevíte, jak se to dá

vyléčit?“

„Zapomínák je staré kouzlo… prastaré,“ začal Lexter. „V dávných dobách se považovalo za tu

největší podlost, jakou byl schopen kouzelník provést druhému, je to o mnoho silnější, než kdyby jste

hůlkou a kouzlem někomu vymazali paměť.“

Harry se znovu bolestně chytl za hlavu a snažil se utišit její třeštění.

„Navíc, když jí ten někdo zkombinoval s jinými kouzly,“ doplnil ještě Lexter a povzdechl si.

Pak se ale zarazil a tvářil se, jako by ho něco napadlo. Chvíli o tom přemýšlel a přejížděl pohledy po

trojici až nakonec řekl.

„Harry, pamatuješ si, jak jsme se v Azkabanu bavili o tom tvém pláči?“ zeptal se ho nečekaně.

„Ano.“

„Odpoledne máte dvě hodiny volna, kvůli Astronomii, přijďte za mnou k Hagridovi.“

„K Hagridovi?“ divil se Ron.

„Přesně,“ pravil Lexter a začal se zase věnovat třídě.

Dvouhodinovka Obrany proti černé magii utekla opravdu jako voda a všichni se při opouštění třídy

těšili na její pokračování příští týden. To už si to ale štrádovali do Velké síně na oběd a hned propukla

debata o tom útěku Malfoye a Lexterovo zlobě.

Harry se mračil na Brumbála, když se o něčem stranou bavil s Lexterem, pomyslel si, že mu nadává

kvůli tomu, jak hrubě se choval k Malfoyovi, což ve srovnání s chováním Snapea k Harrymu bylo

nanejvýš jemné. Zase pocítil ten strašlivý hněv na Brumbála a nemohl jeho pohledy vystát.

Následně po obědě, když už se všichni chystali opustit Velkou síň, Brumbál povstal a hned všechen

šum v síni utichl.

„Kvůli nastávající situaci a nebezpečí, které v této době hrozí všem kouzelníkům,“ začal Brumbál

svým stařeckým hlasem. „dohodli jsme se zde s profesorem Lexterem uspořádat večer Soubojnický
klub, kde by si studenti mohli procvičit svá útočná a obranná kouzla, tudíž, kdo bude mít zájem, nechť

zde počká po večeři.“

Následně se posadil a začal se o něčem bavit s profesorem Kratiknotem, který hlasitě smál, nejspíš

nějakému vtipu.

Harry si zaraženě podepřel hlavu a snažil se přemluvit nedívat se po Velké síni, protože věděl, že by

ho hned zase rozbolela hlava. Ať už Lexter vymyslel cokoliv, hlavně ať to zabere a tu bolest hlavy ať

to zažene.

Ron byl stále ještě nešťastný z informace, že bude muset náklonnost k Hermioně vydržet ještě tři

měsíce a už teď přemýšlel, jak se jí co nejvíc vyhýbat, rozhodně pokaždé mezi nimi bude sedět Harry,

to rozhodl už na začátku.

Ostatní studenti však takovou náladu neměli, rozmohly se tu obavy o bezpečnost jejich rodičů, když

matku a otce jednoho z nich vážně zranili a teď leží v nemocnici. Začali se obávat o jejich bezpečnost

a stejné obavy teď cítila i Hermiona, která stále nemohla vypustit z mysli své mudlovské rodiče.

Když odpoledne vyšli na školní pozemky, byla zem vlhká a mokrá, jako ten den, kdy tak strašně

pršelo. Studenti si už automaticky brali holinky pokaždé, když v doprovodu učitele nebo někoho z

ochranky vycházeli ven. Harry však podle toho vymyslel, když ho jednou zase načapal Snape, že za

sebou má Felixe, který mu dělá jeho osobní ochranku, takže vlastně jdou v dohledu pracovníka

ministerstva, což Snapea nadmíru rozzuřilo, proto od té doby se trojice mohla volně pohybovat po

hradě.

Felix pokaždé rád vyvenčil Huňáče, dokonce někdy i Harry poprosil, jestli by nemohl jít ven a Harry

mu rád vyhověl. Studenti si na Felixe už zvykli a on měl věčně večer pak v jejich společnosti nějakou

tu zábavu.

Trojice se zdráhavým Ronem došla až k Hagridovu srubu a zaklepala na otlučené dveře. V zápětí se

v nich objevil Hagrid a s úsměvem je přivítal.

 „Ahoj, už jsme na vás čekali,“ prohodil na ně a vyšel ven ze srubu v závěsu s Lexterem, který držel v

ruce jakousi stoličku.

„Tak jak je, Hagride?“ pousmál se Harry a naznačil mu tím, co je s Drápem, protože se dali slovo, že

nevyzradí, co se stalo minule.

„Jo… mam bezva zprávu, Brumbál to už domluvil, Dráp může zůstat na Bradavických pozemcích

stejně tak jako tu můžu zůstat já, Drápa sem najali jako takovou stráž.“

„Stráž?“ pousmál se Ron.

„No a co se ti na tom nezdá?“ utrhla se na Hermiona. „Ten kdyby tě vzal tou svojí rukou, tak poletíš

až na Antarktidu.“

Všichni se pousmáli a Harry se pak poněkud zdráhavě zeptal.

„Co to teda na mě chystáte?“

„Napadl mě dost bláznivý plán, abych pravdu řekl,“ pravil Lexter a celá pětice začala obcházet

Hagridův srub dozadu.

„Doufám, že mě to nebude bolet,“ obával se Harry.

„To uvidíme,“ řekl Lexter a Harry vykulil oči na své přátele. „Pokud to bude jako minule, tak ne.“

Obešli srub a došli až k plotu, kde ve čtvrtém ročníku byli koně Krásnohůlského kočáru, teď tam bylo

však stvoření, před kterým se trojice zarazila a které už jednou viděli.

„Tak poď Harry, nic ti neudělá,“ chlácholil ho Hagrid a vedl ho ke Zlaťákovi, obřímu Gryfovi, který

hned jakmile Harryho zahlédl se zájmem se postavil a koukal na nově příchozí.

Ohrada všude kolem byla rozbouraná, podle prvního pohledu to způsobil právě Zlaťák, který nebyl

vůbec uvázaný, jen volně ležel na zemi pokryté senem a trávou, která byla jako by kouzelné suchá.

Zlaťák byl zase stejně mohutný jako minule, jeho obrovské opeřené ptačí tělo, které v zadní části

volně přecházelo do jasně zlaté barvy těla lvího se majestátně tyčilo na mohutných drápovitých a

pařátovitých nohou a jeho křídla se mohutně roztřepala.

 „Myslíte, že to je dobrý nápad?“ zdráhala se Hermiona.

„Jak jsem řekl, to brzy poznáme,“ pravil Lexter a došel až k rozpadlé ohradě.

Zlaťák na Lextera pronikavě koukal, stejně tak pronikavě koukal i Lexter na něj, oba dva si hleděli

do tváře bez mrknutí oka. Harry už cítil, jak by dávno slzel, kdyby takhle jako Lexter pořád musel držet

otevřené oči, Lexter však po chvilce začal třást víčky a nakonec oči zavřel, v tu chvíli Gryf mocně kopl

do země a rozstříkl vodu na ní.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona.

„Nevydržel jsem,“ řekl Lexter naštvaně. „No nic, o mě tady nejde,“ dodal a začal ustupovat od ohrady.

„Budeš to muset zvládnout sám, Harry.“

Harry na všechny vykuleně pohlédl, ale to už ho zezadu přistrčil Hagrid.

„C-c-c-co se to t-t-tady dějeeéééé!“ křikl najednou Felix, který si až teď uvědomil obrovitého tvora

stojícího těsně u rozbité ohrady.

„To je v pořádku Felixi, Harrymu nic neudělá,“ řekl Lexter.

Felix zbrkle pokýval hlavou a stejně tak jako vyděšený Huňáč, který se mu krčil pod nohama, začal

ustupovat pryč.

Harry došel až k ohradě a v tu chvíli na něj Zlaťák opřel pohled stejně jako před chvilkou na Lextera,

všichni jeho přátelé, včetně dvou učitelů se od něj teď vzdálili, takže tam stál celý vystrašený u rozbité

ohrady a před sebou měl Gryfa velikosti přerostlého hrocha.

Harry však nevydržel ani pár vteřin a hned začal poplašeně mrkat. To však jakoby Gryfovi nevadilo,

jako kdyby na nějaké mrkání vůbec nebral zřetel. Stále na něj hleděl a najednou se pomalu k němu

rozešel. Harrymu začala podklesávat kolena a začal se celý třást při pohledu na ohromného tvora, avšak

stál na místě a ani se nehnul. Slyšel, jak za ním Hermiona vystrašeně úpí a nejraději by mu pomohla,

něco mu ale říkalo, že když je tu Lexter a Hagrid, tak by se mu přece nemělo nic stát.

Obrovský zlaťák došel až k němu a svým mohutným dlouhým zobákem, kterým by mohl klidně
bourat betonové kvádry se dotkl Harryho hlavy, až málem vyděšeně vyjekl.

Ten pohled na ty strašlivě pronikající oči a tu ohromnou hlavu s ním dokonale dělalo úplné divy, jako

kdyby před ním stále ten nejlepší učitel Nitroobrany, který sám dokáže člověka donutit na nic nemyslet.

Stál před ním jako zhypnotizovaný, když v tu chvíli se Gryf mocně rozpřáhl a švihl po něm obrovskou

drápovitou nohou, Harry slyšel, jak mu kolem hlavy profoukl vítr, jak to bylo těsné, Gryf ho však

naschvál minul, jako by studoval Harryho reakce, které se podobaly skoro smrtelnému strachu. Jako

kdyby používal jakýsi zvláštní způsob něčeho, čemu Harry prostě nemohl rozumět, žádným jeho

reakcím nemohl rozumět.

V tu chvíli se Gryf otočil na Lextera v dálce a pískl pronikavým orlím hlasem, až málem Harrymu

zalehly ušní bubínky.

„Harry, proměň se v Pegase!“ křikl na něj Lexter.

Harry se otočil na své přátele, dokonce zjistil, že nahoře u hradu stojí Brumbál s ještě několika učiteli

a strážci z ministerstva, v tu chvíli však Gryf znovu pískl pronikavým hlasem, čímž opět přilákal

Harryho pozornost.

„Harry, poměň se!“ opakoval Lexter.

‚Morphys‘ řekl si Harry v duchu a svou mysl přesunul lehce do mysli a vědomí Pegase, který se v

zápětí objevil před Gryfem.

Mocně zazářil a roztáhl křídla tak, že skoro až oslnil Zlaťáka. V tu chvíli se na pozemcích školy

objevili snad už všichni učitelé a také spousta studentů, kteří je zaníceně pozorovali, nejvíce z toho

právě Brumbál.

Harryho koňská bělostná hlava se zadívala na jednou tak většího Gryfa, který v tu chvíli znovu mocně

zapískla svým pronikavým hlasem a praštil tentokrát silně pařátem Harryho přímo do hlavy. Kůň se

mocně vzepjal a ubalil Gryfovi stejně tak silou ránu, až se mu jeho velká orlí hlava téměř zamotala. V

tu chvíli Gryf majestátně rozpřáhl o mnoho větší křídla a přitiskl Pegase ke zemi. Ten se však nedal,
také roztáhl svá bělostná křídla, vystartoval a strhl se mezi nimi vzdušný souboj.

Všichni dole křičeli, Lexter a Hagrid už chtěli použít hůlky, ale ticho protnul pouze mocný Brumbálův

hlas, který je okřikl, aby nic nedělali.

Gryf se s Pegasem stále rval, kloval ho svým obrovským zobákem do těla, což jakoby Pegas vůbec

nevnímal, zato Gryfovi stále uštědřoval jednu ránu za druhou. Všichni dole vyděšeně přihlíželi a

nejvyděšenější pohled měla zcela jistě Hermiona.

To už však Gryf popadl Pegase za hřbet a silně s ním mrštil k zemi.

Pegas sletěl do mokré trávy, až se voda okázale rozstříkla dokola. To už však před ním přistál i Gryf

a rozníceně na něj hleděl svýma velkýma očima. V tu chvíli Pegas vyskočil na nohy a když už se Gryf

chystal k dalšímu výpadu, začal náhle ještě více zářit, všude se v tu chvíli rozlehl andělský zpěv. To

Pegas takhle překrásně halekal a z jeho úst jako by proudem vycházely vlny bělostné, až stříbrné záře,

která pohlcovala Gryfa.

V ten samý okamžik začal stejně tak pronikavě pískat i Gryf, takže přitom pozorovateli mohli opravdu

prasknout ušní bubínky, proto také se všichni okolo drželi bolestně za hlavu a zatínali zuby.

Když najednou záře koně pohasla a křik Gryfa ustal. V tu chvíli na sebe ti dva tvorové upřeně hleděli

a nehnuli ani svalem.

„Co se stalo?“ zeptala se nadmíru vyděšeně Hermiona.

„Já nevím,“ řekl Lexter, což jí i Rona překvapilo. Lexter však byl stejně tak vyděšený a překvapený

jako Harryho přátelé, jedině Brumbál se mírně usmíval a hleděl na dvojici zvířat, jako vždycky hledíval

na svého fénixe.

„Co se teď děje?“ hlesl Ron.

„To taky nevím,“ pravil Lexter.

„To sem eště neviděl,“ řekl nevěřícně Hagrid a pozoroval naprosto nehybná zvířata, která na sebe

upřeně hleděla.
 Stáli tam takhle už asi tak pět minut, nikomu z pozorovatelů se nechtělo odejít, kdyby to zase začalo,

ale zase už se jim to zdálo nudné. Zato Brumbál už dávno odešel a nechal tam zahleděná zvířata o

samotě.

„Jak dlouho tam budou ještě stát?“ obávala se Hermiona.

„Podle Brumbála… klidně až do zítřka,“ řekl Lexter.

„Podle Brumbála?“ divil se Ron.

„To on tohle navrhl, dnes ráno, když jsem mu oznámil, že Harryho hodlám znovu učit Nitroobranu,“

prozradil Lexter.

„To se Harrymu moc líbit nebude,“ odvětil Ron pochmurně.

„A jak mu to mělo pomoct?“ divila se Hermiona naštvaným tónem. „To, že se popere s Gryfem a

málem přitom zahyne?“

„Ať se vám to zdá nemožné,“ řekl Lexter a podíval se na Harryho kamarády. „tak Brumbálovi také

záleží na Harryho přátelství s Cho… protože ho o něj připravil ten padouch, což si Harry nezasloužil.

A ještě něco vám řeknu,“ pokračoval Lexter vážným tónem. „Představte si, že celé léto trávíte zavření

doma, v mysli máte jenom smrt toho, koho jste měli bezmezně rádi, celý čarodějný svět neustále mluví

o smrti Harryho Pottera. Před rokem vám umřel člověk, o kterém jste si mysleli, že jste ho milovali, ale

s Harrym je to něco jiného. Proto nevíte ještě, co je pravá láska, poznáte ji až ji začnete cítit, a když jí

opravdu začnete cítit a víte, že ten druhý cítí to samé k vám, zdá se, jako by celý svět byl jako z

pohádky,“ dopověděl Lexter s úsměvem. „A teď si představte,“ zvážnil najednou. „že ten druhý by na

vás úplně zapomněl, i když byste ho vídali každý den a on by vás přehlížel, ba co víc, při pohledu na

vás by ho neskutečně bolela hlava a strašlivě se kvůli tomu ten člověk trápil. Dokážete si představit jaký

pocit by jste teď v sobě měli?“

Ron a Hermiona se po sobě podívali, moc dobře věděli na koho tím Lexter naráží, Cho opravdu při

jejich posledním setkání byla jiná než normálně.

 To už se však Lexter otočil a spolu s několika dalšími studenty a dokonce i Hagridem začali odcházet.

Asi po hodině už přihlížejících ubylo docela, takže tam zbyli jenom Ron a Hermiona, kteří stále seděli

u Hagridova srubu a zamyšleně koukali na stojící tvory, kteří na sebe pronikavě hledí.

„Tohle dál nejde, musí to přece překonat,“ řekla po chvilce Hermiona, až sebou Ron škubl.

„Myslím, že kromě smrti rodičů to je to nejhnusnější, co kdy Ty-víš-kdo provedl Harrymu,“ odvětil

Ron.

„Lexter měl pravdu,“ uvědomila si Hermiona. „Víš, jak se teď Cho musí cítit, navíc, když se loni

musela vyrovnávat se smrtí Cedrika?“

„Nechci mít nikdy nikoho rád,“ řekl Ron. „Jenom to způsobuje potíže.“

„Vážně?“ pravila Hermiona a pohlédla na něj.

„Nezačínej s tím, docela se dokážu udržet, tak mě neprovokuj,“ řekl jí varovně.

„Jednou ale nějaká taková přijde,“ pravila s úsměvem Hermiona.

„Co když nějaká taková je?“ řekl Ron a hned se zarazil. „Už začínám mluvit hlouposti, kecám

nesmysly.“

Hermiona se pousmála a znovu pohlédla na stojícího Pegase a Gryfa.

„Myslela jsem, že se k sobě hodí,“ řekla Hermiona. „Už od prvního setkání se Harrymu líbila.“

„Pamatuješ, jak se vždycky začal červenat a koktat?“ pousmál se Ron. „Jestli ten jí neměl rád, tak ať

se změním v netopýra.“

Hermiona se smutně zamračila a po chvilce řekla.

„Víš, co mi včera po tom maléru řekl?“

„Co?“

„Že už nechce tenhle život,“ odvětila Hermiona.

„To se mu nedivím,“ pravil Ron.

„Že mu prý chybí blízká duše. Někdo, komu by se mohl svěřit,“ pousmála se Hermiona.
 „On to zvládne, neboj,“ odvětil Ron a vzal jí za ruku, v tu chvíli mu ovšem tělem projel divný pocit

a hned se odtáhl.

„Snad to zvládneš i ty,“ řekla s úsměvem Hermiona, vstala a šla dovnitř do hradu.

Ten večer si Harry připadal, jako kdyby se probral z transu, když konečně stál zase na dvou nohách,

těch lidských, zjistil, že Hagrid právě Zlaťáka krmí o kus dál šťavnatým masem.

Moc dobře si ale vzpomínal, co se dělo když byl v Pegasově těle. Jeho mozek jako kdyby myslel

jinak, vzpomínal si na souboj s Gryfem a pak a nekonečné zírání z očí do očí. Děsila ho představa znovu

se převtělit do podoby Pegase, nechtěl už nikdy do té podoby se dostat. Nevěděl proč, ale ten způsob

myšlení ho děsil, jako kdyby to nebyl on, ale někdo jiný. Jako kdyby myslel svou vůlí, ale mozkem

někoho jiného, byl to strašně zvláštní pocit. To už však ale jeho digitálky ukazovaly čas na večeři, takže

se bez otálení vydal do Velké síně.

Hrad byl zase tmavý stejně jako obloha venku, Brumbál však za poslední týdny strop ve Velké síni

začaroval tak, aby ukazoval vždy jasný den, kterého venku a zatažené obloze bylo tak málo. Proto se

většinou studenti pro zlepšení nálady zdržovali právě zde a ven po černá oblaka zamořená jedovatým

dýmem se jim nechtělo.

Ani teď nebyl strop jiný, ukazoval jasnou hvězdnou oblohu bez mraků, avšak tím zájem studentů o

oblohu na stropě zhasl. Příchodem otálivého Harryho se jejich zraky upřely na něj a on s mírným a

nesmělým úsměvem se blížil ke stolu Nebelvíru, kde už jeho kamarádi mu mezi sebou nechali místo.

„Jseš v pořádku?“ vyhrkla hned Hermiona.

„Jo, nic mi není,“ pravil Harry a nandal si propečenou kotletu.

„Páni Harry, jaký to bylo?“ zeptal se Neville dychtivě.

„Co jako?“

„Jak jsi se pral s tím Gryfem?“

 „Já jsem se s ním nepral,“ řekl Harry s úsměvem.

„Cože?“ podivil se Neville, včetně všech ostatních.

„Kdybych se s ním pral, tak by to vypadalo jinak, věř mi,“ pravil Harry. „Navíc my nejsme

nepřátelé… myslím, že to bylo něco, jako kdybychom si navzájem měřili síly.“

„A co ten křik nakonec?“ naléhal Seamus.

„Já ani nevím, co to je,“ řekl Harry a už poněkolikáté se chystal nabrat sousto.

„Nechte ho v klidu najíst,“ napomenula je Hermiona.

„No jo, mami,“ plácnul Seamus otráveně z toho, že neuslyší nic dalšího.

Harry se podíval ke stolu profesorů, kde právě Hagrid nabíral velká sousta a s úsměvem požvykoval,

jen Snape se na ten pohled nemohl dívat a tak se stále o něčem bavil se Lexterem. Felix se usmíval na

celou Velkou síň a když zachytil Harryho pohled, tak mu zamával. Zato Brumbál a McGonagallová se

o něčem spolu bavili a Harry znovu pocítil starý známý pocit nenávisti, který ho při pohledu na něj

vždycky popadne.

„Zůstaneš tady?“ zeptal se znovu Neville a stejně tak dychtivě.

„To jako já?“ odvětil Harry otázkou, když už měl večeři v sobě a s přivřenýma očima se opíral o židli.

„Samozřejmě… ten soubojnický klub, zůstaneš tady?“ dychtil Neville.

Harry se chvilku rozmýšlel a pak pokrčil rameny.

„Jestli tu zůstanou i Ron a Hermiona, tak já taky.“

Touhle větou je donutil, aby jeho kamarády sesypali horou otázek, takže se nakonec usnesli, že tam

zůstanou a uvidí.

„Všichni si totiž chtějí s tebou změřit síly,“ pokračoval Neville.

„Kdo všichni?“ optal se Harry.

„Z Nebelvíru, Zmijozelu a tak dál,“ dodal hned Neville.

Harry si povzdechl a v duchu si začal na svojí slávu stěžovat.

 „Chtějí aby ses změnil v toho Pegase.“

„To ne!“ křikl najednou Harry.

I když v síni byl humbuk a jeho křik se v něm ztratil, přesto zbudil pozornost nejbližších studentů,

kteří na něj teď zmateně a zvědavě pohlédli.

„V Pegase se už nezměním,“ řekl Harry odhodlaně a skálopevně.

„A proč ne?“ divil se Neville.

„A co vás to zajímá?“ utrhl se na něj Harry. „Víte, jaký to je být tady jako nějaká cirkusová atrakce?

Nepovozíš mě? Prosím, vem mě na hřbet! Změň se v Pegase!“ napodoboval Harry hlasy prosivých

studentů, kteří na něj dennodenně vyžadovali proměnu v Pegase. „Už mi s tím vážně dejte pokoj,“

zakončil to a podepřel si hlavu, akorát nemohl koukat na tu svou obvyklou tykev, která tam teď už

nevisela.

„Nemusíš na nás hned takhle vyjet,“ ozval se Seamus.

Harry neodpověděl, neměl náladu se začít hádat, zase by je všechny proti sobě poštval a o to vážně

nemá zájem. Přál si ale, aby si zkusili sloužit jako cirkusová atrakce s věčným přemlouvání, aby někoho

povozil, nebo aby ho mohl někdo pohladit, když to člověk spojí i s těmi pohledy, které na něm věčně

visí, měli by si uvědomit, jak hrozný pocit z toho má.

Po chvilce začalo být ve Velké síni veselo, protože se studenti (kteří tam zůstali skoro všichni) začali

zvedat na pokyn Lextera ze židlí a všichni se řadili mezi stoly, nebo u stěn Velké síně. U učitelského

stolu však zůstal i nadále sedět Brumbál, McGonagallová, Hagrid a i Kratiknot a další učitelé (kromě

Sinistrové, která zase si stěžovala, že jí zrušili dvouhodinovku Astronomie).

Lexter přešel ke stolům, které pokynem sklidily a místo pohárů, talířů a svícnů se na nich objevily

tmavomodré koberce s hvězdami, kometami a různými astronomickými obrazci.

Lexter vystoupil na Havraspárský stůl, takže ho teď všichni viděli.

„Zprvu chci všechny upozornit, že se zde nebudou vyslovovat žádná nebezpečná kouzla, ať už je
důvod dnešního Soubojnického klubu jakýkoliv,“ řekl vážným tónem a přejížděl pohledem po všech

přítomných. Pak se jeho tvář změnila v úsměv a pokračoval.

„Slyšel jsem, že před čtyřmi roky se zde jeden takový klub konal a že neskončil zrovna šťastně,“

pokračoval zase vážným tónem. „Rád bych aby dnešní souboje byli zcela řádné. Můj pomocník bude,

jako minule profesor Snape, rozdělíme vás společně do dvojic, vítězové jednotlivých dvojic budou poté

zápasit s dalšími vítězi a ti kdo z vítězí ze zápasů vítězů budou zase zápasit spolu a tak dále. Nakonec

nám tu zbude jedna zápasící dvojice.“

Při těch slovech všichni přelétali pohledy z favoritů na finále, mnoho jich skončilo i na Harrym,

kterému se kvůli tomu dělalo špatně.

Malfoy se naopak smál na prvňáčky a ukazoval jim pěsti.

„Nakonec tedy budeme mít sedm vítězů,“ řekl Lexter a všichni se hned začali tázavě bavit.

„Samozřejmě, že sedm, jako sedm ročníků v téhle škole, snad jste si nemysleli, že budou proti sobě

zápasit různé věkové kategorie, to by nebylo fér.“

Harry se vysmál Malfoyovi do obličeje, ten mu za to ukázal gesto, že mu to oplatí.

Lexter pak rozhodil ruce a napřáhl jednu směrem ke konci stolu.

„Přivítejte, prosím, vašeho oblíbeného profesora Snapea!“

Snape vystoupal na stůl a škaredě se mračil na Lextera, všichni studenti zúčastnění se bavili, co teď

nastane, Zmijozelští se na Snapea usmívali.

„Co chce Snape dělat?“ obávala se Hermiona.

„Nevidíš?“ drknul do ní Ron. „Lexter a Snape spolu budou zápasit.“

Hermiona nerozhodně zkřivila obličej a přelétala po nich pohledy.

„Myslíš si, že má Snape vůbec šanci?“ pousmál se Ron.

„To sotva,“ odvětil Harry v hloučku Nebelvírských, kde právě trojice stála.

Snape a Lexter se otočili k Brumbálovi, který jim po chvilce pokývl a pak už se ohlédli na sebe.
 „Takže jak to bude dneska Severusi?“ zeptal se ho Lexter.

„Nikdy jsem tě nešetřil a ani teď v tom nehodlám skončit,“ odvětil Snape a Harry musel několikrát

protřepat hlavou aby uvěřil tomu, že se Snape právě na Lextera dobrácky usmívá.

Lexter se zasmál a odvětil.

„Naposledy jsem skončil s odřenýma ušima.“

„A nosem,“ dodal Snape s úsměvem.

„Tentokrát trochu pocuchám ten tvůj nosánek, Severusi,“ pousmál se Lexter a přiblížil se až ke

Snapeovi.

„To uvidíme,“ pravil Snape.

Natočili hůlky k obličejům jako meče a oba dva se groteskně uklonili. Pak se otočili a začali se od

sebe vzdalovat. Jenže v tom samém okamžiku se Lexter otočil a potichoučku se plížil za Snapem a ve

chvíli, kdy se Snape otočil zpátky v domnění, že pohlédne Lexterovi v dálce do očí, Lexter zatím

přeběhl potají za jeho záda, takže teď Snape viděl prázdný stůl před sebou a poněkud zmateně zkřivil

obličej.

„Teď jsem vám předvedl,“ ozval se Lexter za Snapeovo zády, až sebou Snape cukl. „jak se to nemá

dělat.“

V zápětí se zazubil na Snapea, který se na něj díval jako na zlobivého bratříčka, ale to už se Lexter

začal blížit na svoje místo naproti němu, zatímco se studenti hlasitě smáli.

„Já věděl, že něco vyvede,“ dosmál se ještě Ron.

„To je zvláštní,“ ozvala se Hermiona.

„Co je zvláštní?“ divil se Harry.

„Všimnul sis, že Lexter přesně věděl, na jakou stranu se Snape, až dorazí na své místo, otočí, aby se

kolem něho mohl mihnout?“

„Co tím myslíš?“ divil se Harry.

 „Jako kdyby ho znal,“ řekla dál zamyšleně Hermiona.

„Podle těch jejich řečí, co spolu právě vedli, to tak vypadá,“ řekl Harry.

Ale to už se Lexter postavil na své místo a oba dva pevně namířili hůlky.

„Až napočítám do tří… a ne abys zase podváděl jako minule,“ upozornil ho Lexter. „Raz… dva…

tři!“

Oba dva bleskově vyslali kouzla, která nevyslovili nahlas a která se ve vzduchu mohutně srazila, jako

dvě obrovské přívalové vlny a všichni studenti kolem pocítili silu těch dvou kouzel, která v zápětí

zmizela.

To už ale znovu Snape vyšlehl další kouzlo a Lexter dělal akrobatický přemet dozadu, čímž se kouzlu

vyhnul, ale přesně v okamžiku dopadu vystřelil na Snapea své vlastní kouzlo.

Ten uhnul se svým pláštěm tak hbitě, že mu hlasitě zatřepal ve vzduchu a kouzlo vrazilo do stolu, na

kterém v zápětí vyrostl mech.

Ve stejném okamžiku, co se Snape vyhýbal ale vyslal na Lextera další kouzlo, které hořelo ve vzduchu

jako šíp.

„Protego!“ zařval Lexter a kouzlo se od něj odrazilo jako pingpongový míček.

„Expelliarmus!“ zakřičeli oba dva ve svém výstupu najednou a jejich kouzla se jenom těsně minula,

jenže když už se oba dva chtěli vyhnout, oslnil je červený záblesk, který náhle na poslední chvíli vyšel

z obou kouzel a oběma se v tu chvíli kouzla vryla do těl.

Snape skončil v polosedu a Lexter v kleče, vedle obou ležela hůlka protivníka.

„Zdá se, že máme stejné nápady,“ řekl Lexter s úsměvem.

„Opožděný záblesk, nikdy ses ho nenaučil,“ řekl Snape, vstal a narovnal se.

„Jedna ze základních technik na bystrozora,“ odvětil Lexter a také vstal. „Takže…“ oznámil s

pohledem na třídu. „tak nějak by to mělo vypadat, žádná zraňující a už proboha ne vražedná kouzla.“

Oba dva seskočili ke studentům, kteří se hned začali formovat do dvojic.

 „To liché číslo je dost na nic, co?“ pravil zasmušile Harry, protože chtěl jít do dvojice s Ronem, tudíž

Hermiona zůstane na ocet.

„Blázníš, tebe bych nechtěla ani za milión, vždyť by si mě úplně vyřídil,“ utrhla se na něj Hermiona

a rychle si začala hledat někoho jiného, Harry však věděl, že to myslela ve srandě.

Také si pamatoval na poslední Soubojnický klub, kdy ho Snape dal do dvojice s Malfoyem. Proto

hned začal s Ronem mířit k Lexterovi, aby on rozhodl, že bude s Ronem.

„Vy dva spolu, samozřejmě,“ řekl jim s úsměvem.

„Lexi, vy se znáte s profesorem Snapem?“ zeptal se Harry a poprvé použil jeho jméno při oslovení,

což mu vlastně ráno nabízel.

Lexter se zarazil a pak stranou prohodil.

„Jo… chodili jsme spolu do stejné školy,“ řekl jim.

„Sem?“ ptal se dál Harry a prodíral se za ním skrz studenty.

„Ano, sem,“ dodal Lexter.

„Vy jste byli vy stejné koleji?“ zeptal se Harry nevěřícně a kouknul překvapeně na Rona.

Lexter se zarazil, zamyslel se a pak řekl.

„Ne… do stejného ročníku, ale ne koleje,“ řekl mu.

„Pane profesore!“ začal někdo pokřikovat na Snapea. „Pane profesore, pane profesore!“ Harry si

teprve teď všiml, že to je Malfoy. „Pane profesore, profesor Lexter říkal, že zahajovací boj můžou

zahájit profesoři, že ano?“

„Ano, co tím naznačujete?“ odvětil Snape.

„Mám pro vás soupeře,“ zazubil se Malfoy a mrkl na Harryho.

„Potter není profesor.“

„Ale je, dnes nás vyučoval na hodině Obrany proti černé magii,“ halekal Malfoy.

Snape se udiveně podíval na Lextera, který měl v tu chvíli trochu nejistý obličej a pak rázně řekl.
 „Harry mi pomáhal s vyučováním, které jsme změnili na žádost ředitele školy,“ odvětil Lexter.

„Ale nazval jste ho přece profesorem.“ dotíral dál Malfoy.

Lexter znovu znejistěl a těkal přitom očima po Harrym, Snapeovi a Malfoyovi, který se mu chtěl

očividně pomstít.

„To nepopírám,“ řekl Lexter. „Ale prosím, pokud si bude profesor Snape přát, nevidím důvod proč

ne.“

„To snad nemyslíte vážně?“ přihnala se k Harrymu Hermiona, Ron měl v očích smrtelnou hrůzu a

Neville by nejraději už trhal sedmikrásky na Harryho hrob.

„Věř mi,“ zašeptal jí do ucha Lexter a popohnal Harryho s mírným mrknutím oka ke stolu.

Pokud měl Ron smrtelný výraz, pak ten Harryho byl přímo pekelný. Snape se na něj v tuhle chvíli

slastně šklebil a zatímco se někteří studenti stále ještě rozdělovali do dvojic, většina z nich už vyvaleně

koukala na zápas dvou snad odjakživa největších soků školy.

Harry i Snape vyšli na stůl, i když bylo Harrymu šestnáct, byl pořád o hodně menší než Snapeova

vysoká postava. Při pohledu na něj se mu svíral žaludek, jako kdyby právě stál u tabule a probíhalo

několik zkoušek najednou.

Došli až k sobě a vztyčili hůlky k obličejům. Hned na to se uklonili (Harry poněkud prkenně a Snape

velice neochotně, bylo vidět, že se nechce sklánět před studentem), otočili se a začali od sebe ustupovat.

Všichni studenti teď měli v očích obavy, co Snape Harrymu provede, sice věděli, že Harry už několikrát

utekl ze spárů samotného Voldemorta, ale Snape je Snape, co teď?

Došli na svá místa daleko od sebe a napřáhli hůlky, Harry se zadíval na Snapeovu hůlku, nebo spíše

její špičku a opravdu se mu zvednul žaludek, něco v něm mu říkalo, že to je naposledy, co ho nějaká

část těla, nebo sval, nebo část mozku, nebo cokoliv podobného, poslouchá.

„Takže Harry, profesor Snape nikdy nevyskakuje, protože má na sobě ten plášť,“ začal mu říkat s

úsměvem za zády Lexter, Snapeovi srdceryvný úsměv však nemohl vzít. „V žádném případě se ho
neboj, nic ti neudělá.“

‚Tím bych si nebyl tak jistý.‘ hlesl Harry v duchu.

„To ti zaručuji… vidíš Brumbála?“ pošeptal mu. Brumbál se na ně usmíval a nic nedělal. „Představ

si, že Snape je Brumbál, seber veškerou odhodlanost, kterou cítíš pokaždé, když na něj pohlédneš a

vyšlehni na Snapea exaktním kouzlem Arscio.“

‚To je co?‘

„Uvidíš, teď se soustřeď, nezapomeň, že Protego také zabírá,“ našeptal mu Lexter, poplácal ho po

rameni a nechal ho na stole svému osudu.

Harry opravdu teď viděl všechny svaté, Snape jím ale určitě nebyl.

„Až napočítám do tří, vyšlete na sebe svá kouzla… hůlky napřímit!“ rozkázal Lexter a oba dva svorně

pozvedli ruce.

V tu chvíli se ve Velké síni rozlehl smích, všichni teď jasně viděli, jak se konec Harryho hůlky třese,

vlastně celá Harryho hůlka i ruka právě prožívala třesavku a smích studentů mu moc do odvahy

nepomáhal.

Oba jeho kamarádi měli zděšené pohledy, Neville se právě křižoval, Seamus a Dean měli uslzené oči,

jak se snažili co nejméně mrkat a nepřijít tak o nic důležitého, nejusmívavější ze všech však byl Malfoy,

který se na Harryho zubil a hlasitě se posmíval jeho klepavé hůlce.

„RAZ…!“ začal počítat Lexter.

Harry sebou při tom vyslovení škubl a jeho hůlka poklesla o několik desítek centimetrů, hned na to

se vrátila do své polohy a vystrašeně mířila na Snapea.

„DVA…!“ křikl Lexter.

Harry začal vidět hvězdičky, hůlka se mu rozklepala jako šílená, ale přesto studenti místo, aby se ještě

více smáli, teď napjatě utichli. Harrymu se však svíral žaludek a příšerně se bál, co mu za všechna ta

léta Snape s posměšným úsměvem provede. Bál se strašně moc a skoro měl nutkání utéct. Nejhorší však
bylo vědomí, že teď přijde tři, vědomí, že se to blíží…

„TŘI!“ křikl Lexter.

V tu chvíli Harry stále přejíždějící pohledem po studentech zahlédl nějakou dívku, byla jako zářící

svíčka mezi bledými lampami, jasně měla jiný výraz než ostatní, výraz který Harry nedokázal

pojmenovat, ale který mu dodal ohromné množství energie pouhým pohledem.

Jenže v tom Snape zakřičel: „Furnunculus!“

Harry měl v sobě tu odhodlanost, zahlédl, jak se na něj řítí kouzlo, zbrkle namířil hůlku a snažil se

vzpomenout si na kouzlo, které mu řekl Lexter, až nakonec zmateně vykřikl: „Ascio!“

Kouzla se mihla a Harry se z posledních sil vyhnul kouzlu Snapea, které mu téměř sežehlo límec

hábitu až těžce dopadl na okraj stolu.

Bohužel, to samé platilo i ho Harryho kouzlu, které marně prolétlo úsměvnému Snapeovi nad hlavou

a strefilo se do kovového svícnu na stěně.

Snape se hlasitě zakřenil, jenže v tom okamžiku se svícen vytrhl ze zdi a řítil se zpátky, samozřejmě

cestou přitom praštil smějícího se Snapea do hlavy.

Svícen přistál k Harryho nohám a zůstal tam ležet. O kus dál si rozvztekaný Snape hladil bolavou

hlavu.

„Ano, takhle to také jde,“ dosmál se Lexter, který se křenil snad ze všech studentů, kteří se začali

sborově smát, nejvíc. „Nyní, pokud je již pan Malfoy spokojen, můžeme pokračovat.“

Po téhle příhodě se podruhé před Harryho postavil Ron, kterému se tam strašně moc nechtělo.

Harrymu se zdálo, že konečně vidí nějakého toho svatého, které měl před chvilkou před očima, ovšem

Ron nebyl zas tak snadný, jak se zprvu zdálo. Nakonec ho Harry přece jenom dostal až na třetí pokus

lechtacím kouzlem, které minule použil na Malfoye.

Hermiona doslova sklátila Terryho Boota, kterému se ještě dobrou čtvrt hodinu motala hlava, poté se

konečně zase pomstila hromotlukové Milicent Bulstrodové, která také neskončila nejlépe. Dean porazil
Seamuse a toho zase porazil Neville, co se ale zdálo špatné bylo, že Malfoy už také porazil tři nepřátele

a stále neohroženě pokračuje dál. Co se týče Harryho, ten po Parvati Patilové, která proti němu po výhře

nad Levandulí nastupovala velice neochotně, si také všiml, že Malfoy postupuje dál. V dáli se stále

ozýval srdceryvný smích Rona, který pořád cítil šimrání v zádech a klátil se smíchy.

Pak se začaly mísit koleje, Harry dostal Hannah Abbottovou, která se na něj usmívala, protože byla

jednou ze členek Brumbálovy armády, ovšem když se jí prodloužil nos na dobrý metr, tak na něho

rozhněvaně vyhlížela po celý zbytek večera.

Justin Finch-Fletchley, který si moc dobře vzpomínal na minulý Soubojnický klub, když si všichni

mysleli, že na něj Harry poštvává hada, se teď na něj opatrně díval a řekl mu, ať je na něj mírný. I když

byl také členem Brumbálovy armády, stejně se od něho na konci kouřilo a on po zbytek večera se klátil

smíchy, protože mluvil hláskem, jako když se někdo nadýchá hélia.

Pak už ale šlo do tuhého, po Nottovi a Moonovi se před něj postavila nanejvýš neochotně Hermiona

Grangerová a namířili na sebe hůlku.

Příští věc, co si Harry pamatoval bylo, že viděl hvězdičky a pak Hermionu, která spadla Ronovi do

náruče.

Ron hned jí upustil na zem a někam si nutně s vyvalenýma očima odběhl.

„Zbývající dvojice šestého ročníku, Draco Malfoy, Antony Goldstein a Harry Potter,“ ohlásil Lexter

a následně byl Goldstein sražen na zem s rukou ohnutou v nepřirozeném úhlu, naštěstí to šlo napravit

obyčejným kouzlem a Malfoy si vykoledoval jenom napomenutí.

„Draco Malfoy a Harry Potter!“ křikl Lexter a Harry se zhluboka nadechl.

Oba dva vylezli na stůl a teď i činnost na ostatních stolech, které obsluhovali ostatní učitelé utichla,

protože u Lexterova stolu teď probíhal závěrečný souboj.

„Doporučuji však, aby pro tento souboj bylo přikázáno pronášet kouzla nahlas,“ řekl úlisně Snape s

pohledem na Harryho.
 Zatímco se profesoři domlouvali, Malfoy se nahoře na stole ušklíbl na Harryho a pravil.

„Tak co, brejláčku, jseš připravenej jít pod drny?“

Harry se na to jen pousmál, na žádného studenta tady nepoužil ani špetku ze svých opravdových

kouzelných schopností, které používá, když mu jde o život a moc dobře věděl, že kdyby na Malfoye

jen jedno z nich zkusil, hned by se sesypal k zemi, proto mu jeho narážky připadaly nadmíru směšné.

„Takže dobrá, soupeře tedy prosím, aby kouzla pronášeli nahlas,“ řekl Lexter.

Malfoy se přiblížil k Harrymu a ten se už automaticky uklonil, jenže Malfoy se uchechtl a vyžíval se

v tom, že Harry čeká skloněný, až se skloní i on, což schválně dlouho neudělal, nakonec, když ho

napomenul Lexter mírně sklonil hlavu až do skoro vypadalo, že jenom svraštil obočí.

Harry se na něj naštvaně znovu podíval, ale to už se od sebe otočili a rozcházeli se na své strany.

„Takže až napočítám do tří,“ řekl Lexter, když došli na svá soubojnická místa. „Ovšem opravdu až

napočítám do tří,“ dodal znovu Lexter s pohledem na Malfoye, který si na něj neslušně odfrknul.

„Žádám vás oba dva o bezpečná kouzla,“ řekl zase po chvilce.

Harry teď skálopevně mířil na Malfoye, na špičce jeho hůlky nebyla známka sebemenšího třesu,

přímo a stále mířila rovnou na Malfoye a jeho usmívající se tvář.

Lexter, Kratiknot, Snape a McGonagallová, kteří každý obsluhoval jeden stůl se teď s obavami dívali

na ten Havraspárský, na kterém stáli dva rivalové, kteří se doslova k smrti nenáviděli.

Stejnou nenávist cítil i teď Harry. Znovu uviděl Dracova otce jako smrtijeda, to popohnalo jeho hněv

do závratných výšin, které se nemohly měřit s tím, který pociťoval před čtyřmi roky.

„RAZ…!“ začal Lexter odpočítávat.

Harry vycenil vztekle zuby a maximálně se soustředil, protože po dvojce očekával útok, věděl, že ten

zbabělec to udělá a že teď to přijde.

„DVA…!“ křikl Lexter.

Nic, Malfoy stále nenávistně hleděl na Harryho a stejně tak na něj cenil zuby, Harry však necítil ani
maličký náznak strachu, jeho fénixová hůlka mířila přesně a pevně na Malfoyovu hruď.

„TŘI!“

NIC! Zase nevystřelil, stejně tak i Harry se tolik soustřeďoval na to, aby odvrátil Malfoyovo kouzlo,

že nezaútočil, stáli tam už dávno po počítání a mířili na sebe jako nějací cvoci. Celá Velká síň byla

zticha a vykulená, Harry však cítil pohled Brumbála, stočil zrak na něj a hned ho chytil ještě větší vztek.

„Arachnisortia!“ rozeřval se Malfoy, než se Harry stačil z Brumbálova pohledu vzpamatovat.

V další chvíli ho zasypala celé kvanta pavouku a několik studentů začalo křičet jak na lesy, přesně v

tu chvíli se ve Velké síni objevil Ron, který si někam odběhl a jak to tak vypadalo, tak nejspíš s

pohledem na pavouky znovu utekl, nebo se prostě sklátil k zemi.

Harry se vyhrabal ze smrště chlupatých pavouků, objevila se však jenom jeho hůlka, se kterou hned

vykřikl.

„Electra!“

Z hůlky vyšlehl blesk a spálil všechny pavouky kolem, hned na to se zaryl do Malfoye.

Když se Harry postavil, tak Malfoy byl doslova celý černý, včetně jeho blonďatých vlasů, a stále se

z něj ještě kouřilo, že v očích měl v té chvíli ještě větší nenávist než před tím.

„Puscutis!“ zařval Malfoy.

Kouzlo vrazilo nečekaně Harrymu do ruky, která rázem zezelenala a zhnisala, smrad shnilé kůže ho

málem omámil, že skoro neudržel rovnováhu.

„Lumos Solem!“ vykřikl Harry a z jeho hůlky vystřelil oslňující paprsek světla, takže Malfoy nemohl

znovu zaútočit, v tom samém okamžiku Harry znovu vykřikl: „Symphusio!“

Malfoy se vzpamatoval a rozhlédl se po Velké síni, myslel si, že se mu něco stalo, ale vlastně se

nestalo nic. Harry na něj stále nenávistně koukal a kouzlo, které vystřelil jako by nedopadlo.

Malfoy se chtěl znovu rozkročit k výpadu, ale zjistil, že se mu nohy doslova roztekly a spojily se se

stolním dřevem.
 „To by stačilo, vyhrál H…“

„Spasmusio!“ Malfoy nebral ohledy na Lextera a na nepřipraveného Harryho, který si už myslel, že

vlivem Lextera slov je konec, vystřelil z hůlky další kouzlo.

Vrazilo do něj jako bič a Harry se sklátil k zemi. V tu chvíli mu celým tělem začala projíždět hrozná

křeč, která mu doslova drtila kosti a burcovala mu nervy.

„Tohle bylo zraňující kouzlo Malfoyi,“ okřikl ho Lexter. „To už přehá…“

Jenže to už se však Harry z posledních sil dokázal postavit a překotně dokráčel až k přilepenému

Malfoyovi.

„Přestaňte!“ křikl Snape.

Harry na něj s bolestmi v těle rozzuřeně pohlédl, namířil hůlkou do obličeje a ani se nesnažil křičet.

„Legilimens.“

V tu chvíli se mu zatmělo před očima a Harry ač ho to nutilo se začal dostávat do Malfoyovo mysli,

přál si se do ní dostat, chtěl zjistit mnoho věcí o Malfoyovi, ale cítil strašlivý odpor.

Sebral všechny své poslední síly a s křikem prorazil skrz Malfoyovu chatrnou obranu, dokázal se

dostat až do jeho mysli.

Malfoyovi mohlo být tak deset let, otec mu právě zakazoval koupi nového koštěte… obraz se změnil,

bylo mu asi tak třináct a právě dostal facku od Hermiony…, tohle ale Harry nechtěl vidět, chtěl něco s

Voldemortem,… Malfoy v téhle vzpomínce vypadal stejně jako teď, bylo to nejspíš u Malfoyových

doma, Dracova matka právě prováděla smrtijedský příslib. Pak ale uviděl něco, co ho opravdu vyvedlo

z míry.

Voldemort podal zamyšleně ruku i Dracovi, při tom pohledu Harrymu doslova čelo protrhla bolest,

jak ho jizva zapálila jako blesk.

„Takže jsme domluvení Draco,“ řekl Voldemort ledovým hlasem.

„Ano pane,“ hlesl dychtivě Draco. „Věřte mi, že ať je to cokoliv, hlavně když je to proti Potterovi.“
 „Musím tě ale upozornit, že mne nesmíš zklamat,“ řekl stále ledově Voldemort.

„Nezklamu, slibuju…“

„Tvůj otec také sliboval!“ přerušil ho rázně Voldemort.

„Pustíte ho z vězení?“ pípnul potichu Draco.

„Jen co si odbude svůj trest. Pár měsíců, aby věděl, že zklamat lorda Voldemorta nesmí nikdo, tudíž

ani ty.“

„Ano pane, ano,“ hlesl Malfoy a políbil mu lem pláště.

„Vstávej Draco,“ řekl ledově Voldemort. „V tvých letech ještě nemůžeš být smrtijed a mít svůj vlastní

znak na ruce, ovšem něco mi říká, že v budoucnu budeš spolehlivější, než ten tvůj otec.“

„Slibuju, o Potterovi vám budu říkat každý den,“ hlaholil Malfoy dychtivě.

„Až jí ke konci školního roku zabijeme… budeš mít tu čest, že to bude tvá práce,“ řekl Voldemort.

„Je mi ctí, že jsem se s vámi setkal,“ řekl Malfoy.

„To mě je ctí,“ prohlásil nečekaně Voldemort. „Způsoboval jsi mu tolik potíží, že jsi byl užitečnější,

než všichni moji smrtijedi najednou a to tě chválí.“

„Nenávidím ho z celého svého srdce…“

„Až dojde i na ní, pomstíš svou nenávist,“ oznámil mu ledově Voldemort.

„Přál bych si, abych měl já tu šanci zabít tu…“

V tu chvíli se spojení přetrhlo a Harry cítil, jak se znovu vrací zpět do reality. Objevil se před ním

Malfoy a celá Velká síň.

„Harry, okamžitě přestaň!“ křikl Lexter a podle jeho tónu, to už křikl poněkolikáté.

„Ještě však stále se nerozhodlo, kdo vyhrál,“ pravil Snape stejně tak ledově, jako před chvilkou

Voldemort.

„Arscio.“ řekl Harry omámeně a vyčerpaně a v tu chvíli, co z jeho hůlky vyšlehlo kouzlo, z Malfoyovo

uší začaly nekontrolovatelně vylétat celé dýmy kouře, až to studentům připadalo směšné.
 Harrymu to, co před chvilkou viděl však nepřipadalo směšné. Seskočil ze stolu a bez jakéhokoliv

dalšího slova uháněl pryč. Všichni na něj vyděšeně koukali, to ale Harryho nezajímalo, teď opravdu

viděl na vlastní oči oddaného Draca, jak se domlouvá s Voldemortem a představoval si, jak mu poslušně

a horečně každý den o něm dodává informace.

Chtěl si to, co viděl nechat projít hlavou, rozhodně ho to nadobro vyvedlo z míry, navíc moc dobře si

pamatoval, jak říkali, že na konci školního roku zabijí nějakou dívku, nebo Harryho kamarádku. V tu

chvíli si Harry uvědomil Hermionu a bylo mu o to víc zle. Představa toho, že se Voldemort opravdu

zcela jistě chystá Hermionu zabít byla přímo příšerná.

Nešel tedy do Nebelvírské společenské místnosti, nechtěl aby ho, alespoň pro teď jeho přátelé našli,

musel se rozhodnout, jestli jim to řekne, nebo ne.

Pak ho napadlo, že rovnou počká u Komnaty nejvyšší potřeby, kde se také v zápětí opřel o zeď.

Jediné čemu se Harry nedivil bylo, že se Voldemort s Dracem jen tak bavil, vždyť mu opravdu celých

těch pět a půl let ve škole dělá učiněné peklo ze studia, měl by naopak na něj být pyšný.

V každém případě to bylo příšerné zakončení Soubojnického klubu a Harry alespoň měl dostatek času

si všechno srovnat v hlavě, když se pak pozdě večer tam objevil Lexter a pousmál se s pochopením na

Harryho.

„Proč se usmíváte?“ zeptal se Harry.

Lexter se zamyslel a zastavil.

„Chtěl jsem ti tím jen říct, že se na tebe nezlobím,“ řekl a rázem se před ním zformovaly dveře do

jejich polstrované tréninkové místnosti, kterou Harry už tak dlouho neviděl.

Zvedl se a vešel za Lexterem dovnitř.

„Vím, co jsi tam viděl,“ řekl Lexter.

„Jak to, že to víte?“ podivil se Harry.

„Kdybych to nevěděl, zatrhnul bych vám to spojení o mnoho dříve,“ pravil Lexter. „Takhle jsem tě
mohl nechat zjistit, co ten proradnej Malfoy má za lubem, pak ale profesor Snape začal naléhat, takže

jsem to musel utnout.“

„Chce někoho zabít,“ uvědomil si Harry. „Nějakou mou blízkou.“

„Voldemort chce zabít spoustu lidí Harry, to neznamená, že to je i tvá blízká,“ pravil Lexter.

„Ron a Hermiona mi řekli, že to setkání s tím Gryfem navrhl Brumbál, proč jste mi to neřekl?“ divil

se Harry.

„A šel bys tam?“ odvětil Lexter vážným tónem, protože předem znal Harryho odpověď.

„A co se tam stalo?“ ptal se dál Harry. „Jediné, co cítím je, že nechci už být dál Pegasem, chci být…“

„Sám sebou,“ doplnil ho Lexter.

„Jaký to mělo smysl, proč se si se mnou začal měřit síly a pak to zdlouhavé koukání z očí do očí, jako

kdybych byl zhypnotizovaný… proč mi neřeknete pravdu?“ zvyšoval Harry hlas.

„Protože jí neznám,“ odvětil přísně i Lexter. „Myslíš si, že mi Brumbál říká všechna tajemství, ani já

je všechny nechci vědět!“

Harry začal přemýšlet a pak pokračoval s otázkami.

„Proč jste se tak choval a nemluvil se mnou, a jak to, že znáte Snapea?“ ptal se dál Lextera.

„S profesorem Snapem jsem zkrátka chodil do třídy, proto se s ním znám a to druhé, něco jsi mi přece

slíbil.“

„Tak mi alespoň řekněte, proč jsem podstupoval tu hloupost s tím Gryfem?“

„Budeš jí podstupovat zas a znovu, každý den, akorát už ve svém těle,“ řekl mu Lexter.

„Cože?“ zděsil se Harry.

„Tvé oči jsou stejně zelené, i když jsi v těle Pegase,“ řekl mu s úsměvem Lexter. „Máš je stejné jako

tvá matka ať jsi v jakékoliv podobě. A oči jsou vstupem do tvé mysli a k tvému srdci, proto Gryf i přes

podobu Pegase mohl opravdu zachytit tvou pravou mysl.

„Já to nechápu,“ řekl zmateně Harry.

 „Gryfův pohled je tak… jak bych to řekl… je tak pronikavý, že dokáže zahlédnout pravdou podstatu

sama sebe tvé mysli. Lépe se mu s tebou pomocí očního kontaktu, ale zvířecí myslí dorozumívalo v těle

Pegase… asi mě stejně nechápeš, že?“

„Asi ne,“ pravil stále zmateně Harry.

„Zkrátka pokud jednou budeš chtít pochopit, tak se pokaždé dostav k Hagridovu srubu k tomu

Gryfovi, Hagrid měl pravdu, je to neobyčejný tvor, ale teď už na nic nemysli.“

Harry si povzdechl a postavil se na místo s pevným povrchem.

„Moc mi tu nevzdychej, to ty jsi chtěl pokračovat v Nitroobraně,“ řekl mu s úsměvem. „Ale jedno ti

řeknu, Malfoy sice nebyl žádný velký soupeř, spíš menší, než normálně a ty ses opravdu dokázal dostat

do jeho mysli.“

„Prostě jsem chtěl,“ pravil Harry.

„Ano… svou vůlí… nemyslel si na nic jiného, očistil jsi svou mysl a soustředil se na jedinou myšlenku

a to dostat se do mysli toho budižkničemu.“

„Ale s Voldemortem to nebude tak snadné, že?“ obával se Harry.

„Ani se mnou,“ mrkl na něj Lexter a pousmál se. „Jak vidíš pronikání do cizí mysli ti docela jde, tedy

alespoň, když se ta druhá osoba nebrání, proto bychom mohli vyzkoušet obranu proti vniknutí, musíš

mě svou vůlí vyhnat pryč z mysli, avšak nesmíš myslet na nic jiného, na žádné vzpomínky, na žádné

pocity, jen se pevně zapřít, zastřít svou mysl a zabránit mi v přístupu.“

„Stačí, když si to budu přát?“ divil se Harry.

„Z počátku určitě, postupně poznáš, jak se efektivněji bránit, je to jako u Zvěromágovství, po prvním

pokusu to už jde samo.“

„Nevím ale jestli si dneska očistím mysl,“ přiznal Harry bezděčně.

„Tak to zkusíme jenom jednou a já tě už nechám jít.“

„Tak dobře,“ řekl Harry unaveně.

 „Až napočítám do tří… raz… dva… tři… legilimens!“

Komnata zmizela a Harry se ocitl v nákupním centru v nedalekém městě u Kvikálkova. Bylo mu pět

let a Vernon a Petunie ho zapomněli v obchodu a odjeli bez něho a tak tam malý Harry zmateně pobíhal

od jednoho auta k druhému. Cítil tu bolest, ale věděl, že na ní nesmí myslet, nesmí cítit ten hrozný pocit

samoty a ztráty. Přestal na to myslet a i když měl unavenou mysl, tak se začal snažil se vzpírat Lexterovo

působení… Bylo mu deset a odpočítával své jedenácté narozeniny ve staré chajdě na opuštěném

ostrově, na kterém se zanedlouho objeví Hagrid na své motorce, znovu se snažil nemyslet na ten

strašlivý pocit, který v té době měl, nedovolili mu přečíst si ani jeden z těch jeho zvláštních dopisů, ale

nesměl prostě na to myslet. Ne, nikdo mu nebude vnikat do mysli. Bylo to příšerně těžké, zdálo se to

skoro nemožné myslet na jedinou věc tak pevně a srdceryvně… Bylo mu čtrnáct a právě na něj pod

zlatavou síťovou kopulí mluvili jeho rodiče, před ním se však krčil Voldemort a zuby nehty se ho snažil

přemoci… tohle je ta správná vzpomínka, tady přece nad ním na chvíli vyhrál. Harry se začal úpěnlivě

snažit uzavřít svou mysl, svíral křečovitě hůlku a zatínal zuby, hlava ho úplně brněla, ale snažil se co

nejvíc očistit svou mysl na nic nemyslet… v tom v hlavě ucítil Lexterovu přítomnost, nejdřív se to

zdálo, jako kdyby cítil nějaký pohled v zádech, ale pak si začal být čím dál tím jistě, že je to on. Čím

víc se Harry ve vzpomínce snažil se vzepřít Voldemortovi, tím víc se Harry vzpíral i Lexterovi až

dokonce začal pociťovat, že by mohl i vyhrát, že se jeho mysl znovu uzavírá a on jí má jenom samu pro

sebe…, Bylo mu patnáct, stáli s Cho pod jmelím a přibližovali se k sobě.

V tu chvíli do něj práskla strašlivá bolest, která ho složila na polstrovanou podlahu Komnaty nejvyšší

potřeby. Hlava mu úplně třeštila a pak když konečně začala povolovat a Harry mohl zase celý uslzený

otevřít oči, viděl, jak se před ním marně sklání Lexter.

„Už jsi to skoro měl, Harry,“ řekl Lexter. „Takový pokrok bych od tebe nečekal po takové době

pauzy.“

„Co to bylo za holku… v té vzpomínce?“ divil se Harry celý zmatený.

 „Někdo, kdo tě měl a má hodně rád,“ řekl Lexter a pomohl Harrymu na nohy. „Ale vzpomínky na ní

nás budou v Nitroobraně dost omezovat, proto musíš docházet na ty takzvané… lekce ke Zlaťákovi,

rozumíš?“ domlouval mu Lexter.

„Dobrá,“ odvětil unaveně Harry a snažil se udržet oči otevřené.

„Podívej se na sebe, jseš celý utahaný,“ pousmál se na něj Lexter. „něco ti povím, jdi se hned umýt a

pak honem do postele.“

Harry opravdu skoro už poklimbával a jeho poslední psychické snažení ho vyčerpalo doslova.

Ještě ve dveřích se na Lextera otočil a řekl mu.

„Děkuju.“

Lexter překvapeně pozdvihl obočí a otázal se.

„A za co?“

„Za to, že jste,“ řekl Harry unaveným tónem a zmizel ve dveřích.

Došoural se do umývárny, zjistil přitom, že Felixe měl stále v patách a pak přes společenskou místnost

do postele, aniž by cokoliv řekl svým kamarádům, kteří, když uviděli jeho napolo zavřené oči se ani

nesnažili ho zastavit.

Když sebou praštil do postele, myslel si, že právě spadl do nebe, nebo do Erisedských kvítků.

Přikrývka byla teď tak hebká a jemná, že mu to připadalo, jako to nejmilejší na světě. Jako by s ním

usínal i všechen svět a starosti či strasti.

A kdo ví, možná, že až se probudí, tak bude doma u svých rodičů a maminka mu zrovna ponese teplou

snídani s vonícím pečivem a teplým kakaem, tak jak o tom vždycky snil celý svůj život.

Kapitola 53.
 Skřítčí záležitosti
P otom, co svým kamarádům Harry řekl, co mělo znamenat to včerejší předposlední kouzlo, jejich

zloba na Malfoye snad nemohla být větší. Konečně si Harry uvědomil Lexterovo chování vůči

Malfoyovi na hodině Obrany proti černé magii, Lexter přece nenávidí smrtijedy až příliš a všechny by

je nejraději pozabíjel, proto tak na Malfoye vyjel, až se skoro neudržel.

Příští den měli volno, které Nebelvírští strávili spolu a z Harryho zase byli u vytržení ze včerejšího

večera, což ho nijak netěšilo. Byl ale rád, že se rozneslo jeho naštvání, že na něm pořád někdo chtěl

proměnu v Pegase, po studentech, kteří mu s tím dokonce pro dnešek dali i pokoj.

Odpoledne ho pak čekala návštěva u Zlaťáka, několikametrového Gryfa.

„Ahoj Harry, tak poď, ten nezbeda už na tebe čeká,“ hlaholil na něj Hagrid, když mu zaklepal na

dveře.

Obcházeli spolu srub a mířili k provizorní ohradě.

„To bys nevjéřil, co se mi v lese stalo,“ řekl pojednou Hagrid.

„A co?“ optal se Harry.

„Ti testrálové, který sem vám minulej rok ukazoval, staly se z nich krvežíznivý mrchy, nebejt tady

Drápa…“ a ukázal na vrtící se stromy v lese, kde teď nejspíš obr podřimoval. „tak by mě snad sežrali

zaživa.“

„Děláš si legraci?“ divil se Harry.

„Staly se z nich uplný krvežíznivý bestie, to ti teda povim,“ podotkl zase Hagrid, když před sebou

spatřili Zlaťáka, jak spokojeně podřimuje na suchém senu.

„Myslíš si, že to zavinil Voldemort?“ zeptal se Harry.

Hagrid se zatřásl a hned ho napomenul.

„Neříkej to slovo nahlas, zvlášť v týhle době.“

 „Mluvil jsi s Brumbálem, když jste na mě chystali to ródeo se Zlaťákem?“

„Já ne,“ řekl hned Hagrid. „To Lexter, řek, že ti nic neudělá, já vosobně nechápu, jak to, že je na tebe

tak mírnej, mě nechá přiblížit jenom na pár metrů.“

„Vždyť jsi říkal, že je krotkej,“ podivil se Harry.

„Vopravdovej Gryf by tě, kdybys ses k němu blížil, roztrhal na kusy, proto řikám, že je mírnej,“ pravil

Hagrid.

Došli k ohradě a Harry přelezl její chatrnou stěnu.

„Brumbál… totiž Lexter mi řek, že si máš tam prostě sednout a koukat se na něj,“ blekotal Hagrid a

radši rychle odešel, i když měl nutkání tam zůstat, kdyby byl Harry v nebezpečí.

U hradu se zase shromáždilo několik studentů a pozorovali, tedy spíš doufali, že se zase strhne ten

nelítostný souboj zvířat, to ale Harry neměl v úmyslu.

Před Gryfem uviděl jakousi hroudu slámy, která vypadala náramně nepohodlně a pichlavě, uvědomil

si, že to ale Hagrid nejspíš myslel tou židlí. Posadil se tedy před Gryfa a ten se okamžitě zvedl na nohy,

až Harrymu ztuhla strachy krev, protože jak tam tak seděl, tak mu tvor připadal zase o něco větší.

Gryf přešel až k němu a lehl se těsně k jeho nohám, nespouštěl však z něho oči.

Ten okamžik Harry nedokázal popsat, zdálo se mu, jako by právě prováděl strašně záživný rozhovor,

jeho oči ho plně poutaly a donutily ho dlouhou dobu mu do nich vejrat.

Studenti po deseti minutách znovu odešli a teď už jenom za srubem se krčil Felix, který nevěděl před

čím by měl utíkat dřív, jestli před Gryfem, nebo před Hagridem, který ho stále nemohl vystát.

Po asi hodině se Gryf otočil a šel se napít z vany plné vody. Harry nejspíš uznal, že je dnešní lekce

konec a odebral se zpátky do školy.

To už ho však hodně pozdě večer čekala hodina Nitroobrany a tentokrát byl trochu více ve své kůži,

takže ji s Lexterem praktikovali déle a Harry byl rád, že je zase jeho kamarád, zdálo se dokonce, že

Lexter také znovu dostal chuť do života.

 A takhle plynul den za dnem, snad jen stojí ještě za zmínku Rona, který se věčně stranil Hermiony a

potom, co mu Harry řekl, že kdyby si sebou bral notýsek a zapisoval si všechny básničky, které složí,

tak by na tom určitě vydělal, tak potom už opravdu neměl náladu na žerty.

Harry si znovu jaksepatří užil čtyřhodinovku Lektvarů, Snape měl stále nutkání si sahat vzadu na

hlavu, kde Harry tušil, že má velikou bouli. Také se stále na dvojici Nevilla a Harryho vybíjel vztek,

takže nezbývalo zase mnoho, aby Harry po něm znovu nevyjel.

Čeho si ale Harry opravdu vážil byl Felix, vůbec o jeho hlídání nevěděl a byl mu za to ze srdce vděčný.

Sice se na něj zlobil, když mu jeho pes sežral pojednání o Jezerních lidech, které se tak pracně snažil

odlišit od toho Ronova, když ho v ten den dělali spolu.

Podle novin už začali zanikat a bankrotovat firmy, některé i důležité, dokonce i některé na výrobu

košťat. Všeobecný finanční poplach v kouzelném světě den ode den narůstal a ministerstvo tyto

problémy nestačilo řešit, takže plány zla, jak tomu noviny rády říkaly, se moc dařily.

Naopak temný mrak nad Bradavicemi byl stále stejně temný, ne-li temnější, koncem druhého týdne

se vlivem špatné nálady stal život na hradě monotónním a nikdo nebyl snad více otrávenější než Harry,

který byl vytížený na maximum. Když mu odpoledne skončilo vyučování, tak ho čekalo posezení s

Gryfem, které bylo stále stejné a Harrymu se zdálo, že chodit tam je naprosto zbytečné, i když jeho

kamarádi stále odbíhali za nějakou holkou, se kterou kolem Harryho občas prošli a pozorovali jeho

reakci, která při pohledu na ně nebyla žádná, což se mu také zdálo nanejvýš divné. Hned po sezení s

Gryfem měl třikrát týdně trénink ve famfrpálu, který byl snad jedinou světlou stránkou v jinak

zasmušilých dnech a také, že si je jako jediný užíval, protože ostatní tvrdě dřeli. Ovšem jejich výkony

se stále lepšily, dokonce i Colin házel vcelku profesionálně a Seamus a Sloper neměli problémy s

odrážením Potlouků.

Hned potom ho čekala večeře a pokud poté nebyla děsivě únavná Astronomie, tak ho čekala ještě víc

vysilující Nitroobrana, na kterou i přes svou únavu chodil rád.

 Pak tu byla ještě jedna věc, která se mu zalíbila, možná jenom proto, že to bylo na úkor Malfoye.

Učitelství v hodinách Obrany proti černé magii začal brát vážně a po několika hodinách se tento předmět

stal jednoznačně nejoblíbenější u všech studentů. Lexter jej totiž vyučoval formou zábavy a hry, takže

spíš než potící učení, probírali zábavnou praxi, neboli opak toho, co se ve škole v tomhle předmětu

bralo minulý rok s Umbridgeovou.

Tak takhle nějak ubíhal den za dnem, až od Soubojnického klubu uplynuly dva týdny.

Tohle ráno, nebo vlastně i večer se stalo něco zvláštního.

V soboru ráno vůbec nebylo vyklizeno ve společenské místnosti. Podle všeho se skřítci na svou práci

takzvaně vybodli a co se s nimi opravdu stalo, to ví bůh.

Avšak Harrymu to už od začátku, kdy vstal, začalo být nanejvýš divné. Felix říkal, že večer ve

společenské místnosti nebyla ani noha, protože on si vždycky všímá toho, když kolem něj v noci

pobíhají skřítci a uklízejí, tuhle noc však nic.

Čekali tedy až sleze dolů z ložnic i Hermiona a hned na ní vybafli s otázkami.

„Já vážně nevím proč,“ bránila se. „Vždyť už jim tu žádné oblečení nenechávám, vzpomínáš?“

„Ty jsi ale provedla něco jiného, já tě znám,“ káral jí Ron varovně. „Zase jsi něco vyvedla, ty se umíš

pouštět do maléru.“

„To říká ten pravý,“ namítla Hermiona. „A navíc, líbím se ti?“

„Jsi jako čerstvý rajský květ, co mi do náruče slét… krucinál, dej mi pokoj!“ křikl Ron hned se

vzpamatoval přes smích ostatních studentů. „Máš v tom prsty a já to vím.“

„Hermiono,“ ozval se i Harry. „tvá snaha je k užitku, ale dokud to nezajde příliš daleko, jestli skřítci

kvůli tobě dali výpověď… tak se to musí dát do pořádku.“

„To ty jsi ten ředitel toho oddělení, co?“ halekal Ron. „Zase jsi něco provedla.“

„Kluci, já opravdu nevím o čem to mluvíte,“ řekla jim vážně.

„Já ti nevěřím,“ odsekl Ron.

 Harry se na něj chvíli díval a pak řekl: „Já jo.“

„Děkuju,“ pravila Hermiona a oddechla si.

„Jak to myslíš, že jo?“ zhrozil se Ron.

„Pokud jde o tyhle skřítky, tak ty má na starosti Brumbál,“ odvětil příkře Harry. „A to, co Brumbál

má v té své zabedněné hlavě, to je mi jedno.“

S těmito slovy zmizel v průlezu a jeho kamarádi se za ním připojili až daleko na chodbě.

„Myslela jsem, že mi věříš,“ ozvala se po chvilce Hermiona na Rona.

Ron odvrátil pohled a něco studovat na stěně, Harry ale moc dobře věděl celou tu pravdu, moc dobře

tušil, že Ron by sám Hermioně pomohl, ale nechce to dát najevo.

Za okny bylo zase zataženo, ostatně jako vždycky. Po dlouhé době se ale na okenní tabule začaly

znovu snášet krůpěje deště a vykreslovaly na ně rozličné obrazce. Stíny stékajících kapek vržené na

podlaze chodby vypadaly jako malí pavouci lezoucí po zemi a Ronovi přitom běhal mráz po zádech.

Když vešli do Velké síně, byl tam očividný rozruch, už podle Ginny se dozvěděli, že i ostatní

společenské místnosti nebyly uklizeny a nejvíc ze všech si stěžoval právě Zmijozel.

„To je divné, proč by skřítci neuklízeli, když jsi jim tam nic nenechala?“ divil se Ron.

„Já nevím,“ hlesla Hermiona. „Bojím se ale, aby jim něco neudělal Voldemort.“ zašeptala.

„Není tu Brumbál,“ všiml si Harry. „Hermiono, asi je čas, abys nám řekla všechno o tom vzniku toho

oddělení.“

Hermiona si povzdechla a nerozhodně se rozhlížela po síni.

„Tady bych nerada Harry, je tu příliš mnoho slídivých uší,“ řekla mu.

„Podívejte, pošta!“ křikl Neville.

Dolů se snášelo hejno sov a rozhazovaly studentům jednotlivé balíčky a dopisy, kterých v této době

bylo čím dál více, Harrymu se dokonce zdálo, že rodiče dětem píšou každý den, aby se ujistili, že jsou

v pořádku a aby děti ujistily, že oni jsou v pořádku. Harry žádný takový dopis dostat ale nemohl, vzkazy
pro něj věčně byly skryté v Ronových dopisech, které mu posílala paní Weasleyová a které obsahovaly

víc obav, než pozdravů (zvláště pak o Harryho).

„No to mě podrž,“ hlesla Hermiona, když před ní spadl srolovaný výtisk Denního věštce, kterého ani

nemusela rozbalovat, aby viděla obrovský nápis přes celou titulní stránku.

Harry se hned pustil do čtení.

HROMADNÁ VZPOURA DOMÁCÍCH SKŘÍTKŮ

Pokud vám ráno nikdo neudělal snídani, nebo nepřinesl vyžehlené oblečení,
či něco podobného, bude to pravděpodobně tím, že už žádného domácího skřítka
nemáte. Včerejší půlnocí totiž vstoupil v platnost nový zákon, který přísně
zakazuje takzvané otrokářství, tj. slovy organizace SPOŽÚS: Domáhání se práce
od domácích skřítků a nic jim za to nedávat, znemožňovat jim odchod z domu
tím, že nedáte skřítkovi žádné oblečení.
Tyto dávno zavedené zákony se počínaje včerejší půlnocí nadobro změnily,
když ministerstvo v čele s Dolores Umbridgeovou, ministryní kouzel, schválilo
zákon o zaměstnávání skřítků navrhovaný oddělením s názvem Společnost pro
podporu občanské a životní úrovně skřítků.
To znamená, že nesmíte vlastnit žádného domácího skřítka, nýbrž ho
zaměstnávat. Také mu musíte dávat nejméně 3 srpce měsíčně, pokud máte skřítků
více najednou, tak tři srpce týdně.
Většina lidí, kteří mají domácí skřítky, by si tento obnos (i když to
nedají najevo) opravdu mohla dovolit, ovšem to by s tím museli souhlasit
všichni. Podle slov oddělení SPOŽÚS: Někteří kouzelníci totiž stále vidí v
domácím skřítkovi pouze sluhu nehodného povšimnutí, stejně tak, jak napovídá
hlavní zlaté sousoší na ministerské fontáně.
I to by se ovšem dalo přenést, kdyby proti tomuto zákonu nevyslovili
největší nesouhlas sami skřítkové, kteří rezolutně odmítli pracovat za peníze
se slovy, že je to proti jejich poměrům, a že ten skřítek, který opravdu
začne pracovat za peníze, je hanbou pro celou skřítčí společnost.
Proto, když nepomohly žádné nátlaky na ministerstvo, se sborově rozhodli
porušit i prastaré zákony a utéct svým majitelům.
Tímto, v dnešní situaci hrozících útoků od Vy-víte-koho a od
všudypřítomného strachu se tento čin dá pokládat za naprosto katastrofální,
měnící celou hierarchii kouzelnické společnosti. Skřítci dokážou svou
kouzelnou moc ovládat bez hůlek a proto se v dnešní době schovávají a
vyčkávají, dokud nebude zákon stažen a oni se budou moci vrátit ke svým
pravoplatným majitelům, tedy jestli je po tom jejich útěku ještě budou chtít.
Proto hned od rána je oddělení SPOŽÚS zasypáno dopisy, balíčky a nespočty
huláků, které jim stále chodí znovu a znovu. Největší vina podle veřejnost
spadá na hlavu Albuse Brumbála, kterého přičiněním oddělení vzniklo a dál se
rozvíjelo.
Bezpečnostní složky ministerstva se obávají, aby se skřítkové nespojili
s Vy-víte-kým a nezačali své kouzelné schopnosti, které se mnohdá vyrovnají
i čaroději, používat opravdu i na lidi. Pokud jim Vy-víte-kdo bude
vyhrožovat, nebo pokud je přemůže tušení, že se vrátí doba zla, kdy s nimi
bylo zacházeno jako s ušpiněným hadrem, tak je zde veliká šance, že se tak
stane.
 Ministerstvo i nadále prosí kouzelnické společenství, aby se nesnažilo
hledat své zmizelé skřítky, protože je v této době venku na kouzelnických
místech nanejvýš nebezpečno, ať raději všichni vyčkají, jak se situace vyvine
a jak ministryně kouzel rozhodne o nastávajícím zákoně.
Již teď ale víme jedno, prozatímní ředitelka oddělení SPOŽÚS se zákonu
nevzdává, je pyšná, že takového pokroku dosáhla a že skřítkové se budou muset
dříve nebo později vrátit, protože nevydrží bez práce a navíc viděli, alespoň
v některých rodinách, své přátele.
Pro více informací o obsahu nově vydaného zákona přejděte a stranu 5.

„To se mi snad zdá,“ hlesl Ron, který četl Harrymu přes rameno. „Hermiono, to jsi už vážně přehnala.
Následně jí Harry vrazil do ruky novinový článek a ona si ho přečetla.
„Doufám, že jsi spokojená,“ pokračoval Ron. „obrátila jsi celý svět vzhůru nohama.“
„To já ne,“ bránila se Hermiona. „A navíc, co je na tom špatného, vždyť o to jsem pořád usilovala.“
Ron se na ní nejdřív díval zasněně, ale pak se vzpamatoval a rychle naštvaně odvětil.
„Víš ty, co jsi vůbec provedla?“ pokračoval dál Ron káravě.
Hermiona se zachmuřila a hledala oporu v Harrym, který stále nic neříkal.
„Rone mě se taky nelíbí, že skřítci pracují jako otroci,“ řekl nakonec Harry.
„Ale vždyť jim se to líbí,“ naléhal Ron.
„Jsme přece moderní společnost…“ pokračovala Hermiona. „pokud se máme chovat civilizovaně, tak
to ke všem vnímajícím tvorům.“
Ron jí znovu přejel láskyplným pohledem, ale pak si zase protřepal hlavu a raději se od Hermiony
odvrátil.
„Jsem zvědavej, jak to budeš chtít řešit,“ řekl nakonec.
„Zajdeme za Dobbym,“ řekl nakonec Harry. „Hned po snídani se vydáme do kuchyně a promluvíme
si se skřítky.“
„Ale vždyť oni už tady nejsou,“ naléhal Ron. „Ta prozatímní ředitelka…“ a mrknul na Hermionu. „je
vyhnala pryč.“
„Já nejsem ta ředitelka!“ odsekla Hermiona. „Myslíš si, že by jmenovali ředitelkou oddělení na
ministerstvu studentku?“
Ron zakabonil tvář a pokračoval v chudé snídani, která bez domácích skřítků vypadala, jako kdyby jí
připravovali sami smrtijedi.
Po snídani se všichni začali věnovat svým činnostem, jen naše trojice včetně nesmělého Rona se
vykradla do kuchyně. Moc dobře si pamatovali svou poslední návštěvu, kdy je kvůli upovídané
Hermioně skřítci vyhnali ven. Teď však byli, alespoň Harry a Hermiona, rozhodnuti rozmluvit jim
nynější počínání.
Došli do Vstupní síně, pak doleva ke dveřím, za kterými se vydali po kamenném schodišti dolů do
široké kamenné komnaty ozářené pochodněmi a ozdobené příjemnými obrazy většinou s jídlem.
Došli až k obrazu obrovské stříbrné mísy s ovocem.
„Hermiono, myslíš, že je to dobrý nápad?“ zdráhal se Ron.
„Co si o mě myslíš?“ zeptala se letmo.
„Že jsi překrásná, nádherná, chytrá a…“ pak se vzpamatoval. „Krucinál dej mi už pokoj!“
„Vždycky ho dostanu,“ pousmála se Hermiona na Harryho.
Přejela prstem do velké zelené hrušce a vyčkávala.
Normálně se měla začít smát a zkroutit se do jasně zelené kliky, teď se však nic nestalo.
„Zřejmě nikdo není doma,“ pravil Ron tónem jako, že měl pravdu.
„Přinejmenším tam musí být alespoň Dobby,“ zarazila ho Hermiona a pozorovala další ovoce na
obraze.
„Možná, že když začneš šimrat tu třešeň, tak se taky začne chechtat,“ řekl s posměškem Ron.
„Moc vtipný Rone,“ odvětila nevrle Hermiona.
Pak se ale zamyslela, zakabonila obočí a zatímco Harry pozoroval mastné otisky na obraze v domnění,
že pozná jaké ovoce je to správné, Hermiona přejela opravdu prstem přes třešeň.
Ta se najednou začala třást a pomaličku se otáčet, až na ně pohlédlo jakési oko tvaru třešně.
 Hermiona napřímila prst a vtiskla ho do oka, to bolestivě zakřičelo a v tu ránu se obrazové dveře
otevřely.
„Díky Rone, opravdu dobrý nápad,“ pousmála se Hermiona na vyvaleného Rona, který si pro svou
narážku vybral ovoce, které mu připadalo nejméně pravděpodobné, že bude otevírat tajné dveře.
Hned se ocitli v rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Na kamenných stěnách dokola bylo rozvěšeno
nespočet naleštěných stříbrných, tmavých, i mosazných pánví a hrnců rozličných velikostí a tvarů.
Naproti místnosti bylo velké cihlové ohniště a uprostřed byly poskládány jednotlivé stoly, které
kopírovaly postavení stolů ve Velké síni. Od jejich poslední návštěvy se vzhled i postavení jednotlivého
nábytku podstatně změnil, ovšem celek zůstal stejný.
„Je tu někdo?“ zvolala Hermiona, až se Ron zhrozil, že zburcuje celé Bradavice. „Musím je přece
nějak zavolat,“ ohradila se Hermiona.
„Tady Dobby, potřebujete něco?“ ozvalo se od jednoho stolu, kde právě něco myl domácí skřítek.
„Ahoj Dobby!“ zvolal potěšeně Harry a přišel až k němu.
„Pan Harry Potter!“ vypískl skřítek nadšeně, ale když vyběhl k objetí, tak se Harry zarazil, skřítek
totiž vypadal tak neuvěřitelně sešle, nevyspale a zestárle, že ho až skoro nepoznal.
To už se ale na něj nadšeně lísal.
„Ani nevíte, jak rád vás Dobby vidí, pane,“ hlesl skřítek a nepouštěl jeho hruď.
„Já tebe taky, Dobby, ale co se ti stalo?“ zeptal se, když se skřítek odtáhl.
„No jo…“ uvědomil si skřítek a rychle utíkal zpátky, aby se pustil do práce.
„Co se děje, Dobby?“ zeptala se ho ustaraně Hermiona.
„Skřítci nechali všechno na Dobbym a tak teď musí pracovat o to více,“ hlesl skřítek. „Dobby se moc
omlouvá za tak nehostinnou snídani, ale víc opravdu dělat nemohl.“
Trojice se po sobě nevěřícně podívala, dokonce i Ron tomu nemohl uvěřit.
„Ty jsi to všechno dělal sám?“ zhrozila se Hermiona a rázem zapomněla na to, že to byl Dobby, kdo
jí kradl všechno upletené oblečení.
„Ano slečno,“ pravil skřítek a přeběhl k vaně, aby umyl poslední zbytky nádobí, zatímco je kouzlem
na druhé straně začaly utírat osušky.
„A ty se nám ještě omlouváš?“ zhrozil se Harry. „Víš vůbec, jak je od tebe milé, že tohle děláš i za
takovéhle situace?“
„Studenti se potřebují najíst pane,“ odvětil Dobby, jako kdyby to bylo smrtelně důležité.
„Dost řečí hoši, musíme mu pomoct,“ prohlásila Hermiona. „Rone… popadni kuchařku a začni krájet
ingredience na oběd,“ řekla mu a Ron na ní vyvalil oči.
„Mám uvařit oběd pro tisícovku lidí?“ zhrozil se Ron.
„A ještě pár učitelů, chudinka Dobby to všechno sám nezvládne,“ naléhala Hermiona.
„Děláte si legraci slečno?“ ozval se skřítek nevěřícně a u očí se mu objevila slza. „Vy… vy by jste
jen tak za nic Dobbymu pomohli?“
„To přátelé dělají Dobby,“ pravil Harry dobrácky. „Pomůžou a nic za to nechtějí.“
Dobbymu se u tvářičky objevila další slza, kterou si hadříkem na nádobí otřel.
„Jak se vám Dobby jen odmění?“ naléhal skřítek.
„Že mi pomůžeš s vařením, protože na to opravdu nejsem machr,“ prohlásil Ron a Hermiona se na
něj načertila.
„To není problém… a co ještě?“ dodal Dobby.
„A že nám zazpíváš,“ dodala Hermiona a vrhla se na nádobí.
„Domácí skřítci mají zakázáno zpívat,“ hlesl Dobby.
„Děláš si legraci?“ zeptal se Harry nevěřícně.
„Ne pane, prý by je to odvádělo od práce,“ hlesl skřítek.
„Jako zakladatel oddělení SPOŽÚS ti dovoluji zpívat, skřítku Dobby,“ řekla Hermiona okázale.
„O té organizaci mi ani nemluvte slečno… přidělala mi akorát potíže,“ pravil skřítek a přiběhl k
Ronovi, který si už umyl ruce a vyhrnul rukávy.
Dobby mávl rukou a rázem se na celém dlouhém stole objevily hrnce.
„Máme tu čtyři stoly,“ pokračoval skřítek. „na každém se dělají jiné ingredience, které se pak
navzájem smíchají v jedno, stačí, když budete pobíhat od jednoho hrnce k druhému po celé šířce stolu
a přidávat je tam.“
 Ron se vyvaleně podíval až do dálky, kde končil stůl a pak se vyděšeným pohledem podíval na
Harryho.
„Já ti pomůžu,“ pravil Harry.
„Spousta věcí se tu však dá dělat kouzly, ale více rukou více zvládne,“ řekl skřítek radostně a bylo na
něm vidět, jak je rád, že má konečně společnost, navíc společnost, která ho má i ráda.
Hermiona domývala poslední nádobí a očarovávala celé tucty hadrů, aby nádobí utíraly.
Dobby zase očarovával nože, paličky, kořenky a sekáčky, které samy dělaly svou práci, zatímco Ron
s Harrym pobíhali od jednoho hrnce k druhému a přidávali jednotlivé ingredience.
Pak si Dobby začal zpívat.
Přátelé skřivánci a motýlci z lesa,
nad vaší krásou skřítkovi srdce plesá.
Živote milý a živote drahý,
máme tě rádi,i když s trochou snahy.
Koloušci v lese a rybičky v řece,
i když jste divocí, milujeme vás přece.
Na vaše hrátky se chodíme dívat
a proto si tu můžete hezky zpívat.

Přátelé včeličky a sovy z lesa,

pracujte pilně a bída světa klesá.
Život je milý a život je krásný
a k tomu i ten svět celý všehlasný.
Zpívejte všichni kdo máte svět rádi,
všichni na něm můžem být kamarádi.
Neznejte nudu a kvůli ní zývat,
prostě se bavte ať můžete zpívat.
Hermiona poslouchala celá radostná, dokonce i Rona a Harryho to začalo bavit, pobíhali kolem
zpívajícího skřítka a každému verši se radostně smáli. Skřítek jako by radostí nemohl přestat a usmíval
se na celé kolo, všem šla práce od ruky a čas letěl jako voda.
Přátelé čarodějové a taky skřítci,
i když jsme odlišní, přesto jsme blízcí.
Pomáháme si jak jen je to třeba,
ať má každý dostatek soli a chleba.
Houbičky v lese a šišky na stromech,
i vy lišejníky a mechy na domech,
všichni mě slyšte a začněte pookřívat,
ať můžeme si všichni zase zpívat.

Ať práce jde od ruky všem lidem dobré vůle,

ať sny se vám plní a vyhýbejte se smůle.
A když už budete na konci svých sil,
nezakolísejte, když zbývá pár mil.

Tím už se blížíme k samému konci,

stejně jako u pohádky když zvoníme zvonci,
když už příběh končí a vy jdete snívat,
nezapomeňte, že je o čem si zpívat.
„To bylo krásné, Dobby,“ ozvala se zasněně Hermiona.
Harry se Ron právě doskládali celý udýchaní, ale radostní, poslední ingredience do hrnců a běželi to
oznámit Dobbymu.
 „Děkuji vám mnohokrát, trvalo by mi to hodiny, než bych to všechno oběhl,“ hlesl skřítek radostně.
Hned na to luskl prsty a všechny hrnce sborově nadskočily, když se pod nimi objevily hořáky a voda
v nich začala bublat.
„Teď potřebujeme upéct hlavní chod,“ pravil skřítek.
„Bezva,“ zamnula si ruce Hermiona a přihnala se k nim, když za ní už byly všechny talíře utřené a
umyté.
„Co uděláme k obědu?“ zeptal se Ron a bylo na něm vidět, jak se těší, až si něco uždibne.
„To je různé, neděláme nic specifického,“ pravil skřítek a vedl je k velkému mrazáku a spižírně a také
udírně, odevšad vyndávali maso a dávali je na kouzelné pekáče a pánve, visící na stěnách, které jídlo
sami vařily, i když je stále museli kontrolovat a pobíhat od jednoho k druhému, Ron pak dostal za úkol
pec, z čehož nebyl nijak moc nadšený, zatímco Hermiona a Harry pobíhali u hrnců a pánví, Dobby jim
všem pomáhal dokola.
„Znáš ještě nějakou písničku, Dobby?“ zeptala se Hermiona.
„Ach ano, slečno. Dobby jich zná nespočet,“ prohlásil s úsměvem skřítek.
„Kdy vlastně vznikly ty zákony o skřítcích?“ zajímal se Harry. „To, jak musíš nadosmrti u někoho
sloužit, pokud tě nevykoupí oblečením, nebo to, že nesmíte zpívat?“
„Už od nepaměti, pane,“ pravil Dobby a právě přehodil hovězí kýtu na druhou stranu, aby se
rovnoměrně opékala. „Skřítci si už ani sami nepamatují, kdy tyto zákony vznikly, ale jsou už stovky let
staré, né-li tisíce.“
„Souhlasím s Hermionou, že je dobrý čas je změnit,“ řekl Harry.
„Jenže pane, právě kvůli té době se tyto zákony staly pro skřítky tak automatické, že to pokládáme za
více než normální,“ řekl Dobby.
„Tak proč jsi ty jiný?“ zeptal se Ron celý očouzený. „Všichni poslouchají na slovo své pány a ty jsi
první skřítčí zaměstnanec, tak, jak by to mělo být u všech. V čem jsi jiný?“
„To nevím, pane,“ řekl Dobby zmateně.
„Možná proto, že jsi měl obzvlášť zlého pána,“ řekl Harry.
„Ano, to je pravda,“ řekl Dobby, pak ale vykulil oči, drapl pánvičku s olejem a začal se mlátit hlava
nehlava.
„Dobby přestaň!“ křikla Hermiona a pánvičku mu sebrala.
„Dobby mluvil špatně o svém… o… o…“
„Už není tvůj pán a to je ten problém…“ řekl Harry naštvaně. „Vy skřítkové si strašně rádi zvykáte
na to, kde jste a na zvyky, které na vás lidé používají. A pokud se něco takového změní, nemůžete to
vyhnat z hlavy.“
„Tak jest, pane,“ potvrdil Dobby a s odvráceným pohledem čistil pánvičku.
„Tak to ale nemá být, vždyť jste také vnímající bytosti, jako kouzelníci,“ řekla Hermiona. „Kentauři
si vydobyli už svoje soukromí a svá pravidla, ale to sousoší na ministerstvu kouzel napovídá, jaký názor
na něj měli kouzelníci v dávných časech a jak moc se teď změnil.“
„Vaše slabina je v tom, že nemáte potřebu na tom nic měnit,“ přidal se Ron.
„Protože skřítkům to tak vyhovuje,“ řekl Dobby.
„Ale tobě ne, sám jsi to říkal…“
Harry chtěl ještě pokračovat, ale v dálce místnosti někdo shodil opékající pánev a začalo se ozývat
poplašené ťapání po kamenné podlaze směrem pryč.
Harry Ronovi naznačil, aby stůl obešel z druhé strany a sám se vydal za vycházejícím zvukem,
Hermiona a Dobby měli hlídat mezery mezi stoly.
Procházeli kolem stolů dál a dál, když konečně Harry v dálce zahlédl něčí špičaté uši, jak zmizely v
nepatrných a přehlédnutelných dveřích na protější straně zdi. Naznačil pohybem ruky Ronovi a oba dva
se k tomu místu začali blížit.
Když vyšli za řady stolů, nikoho tam neviděli se krčit a skrývat, jediné, co jim zbývalo, byly ty
nepatrné dveře naproti vchodu do kuchyně.
„Co tam je, Dobby?“ zeptal se Harry z dálky.
„To je klubovna skřítků pane, tam skřítci odpočívají,“ pravil skřítek a mnul si nervózně prstíky na
ruce.
Harry přešel ke dveřím a rázně je otevřel.
 Uviděl hned několik oprýskaných pohovek najednou, několik stolů a nespočet židlí, ale hlavně uviděl
celou armádu domácích skřítků, kteří tu seděli a nejspíš se o něčem bavili. Když zahlédli Harryho, tak
vyděšeně vykulili oči.
Harry na něj chvíli zmateně koukal, pak se obrátil na Rona, který mu také překvapeně nakukoval přes
rameno, ale to už se k nim přihnala i Hermiona a stejně tak překvapeně poulila oči na zástup skřítků.
„Co tu děláte?“ zeptala se jich.
„Skřítci odmítají pracovat za daných podmínek, slečno,“ ozval se zezadu Dobby, který teď obíhal
pánve a hrnce, aby se nic nespálilo.
„A proč jste tady zalezlí, proč nejste v kuchyni?“ ptal se Ron.
„My už tu nepracujeme,“ ozval se jeden ze skřítků.
„Jak to?“ divil se Harry.
„Nehodláme za naší práci dostávat zaplaceno, to prostě nejde,“ utrousil další skřítek.
„Pojďte ven, vždyť vás nikdo nenutí pracovat, ale nemusíte tu zkrátka být zalezlí,“ řekla Hermiona a
celá trojice s úsměvy poodstoupila.
Skřítci po sobě nerozhodně koukli a stále nevěděli, co dělat.
„Řekla jsem, že vás nikdo k práci nenutí, ale pojďte ven,“ opakovala Hermiona.
Asi deset skřítků se nerozhodně zvedlo a odcupitalo ven z klubovky, ostatní při pohledu na něj nejspíš
dostali trochu více kuráže, takže nakonec téměř všichni už koukali po sobě v kuchyni a také na vařící
se jídla. Při těch pohledech měli nutkání s vařením pomoci.
Hned na to ale musela trojice pomoci Dobbymu s vařením, takže se od nich vzdálili.
„Proč jste vydala ten zákon?“ přerušil zarmouceně ticho jeden skřítek.
Hermiona vzhlédla, protože si uvědomila, že to byla otázka na ní a hned pravila: „Já jsem nic takového
nevydala.“
„Ale všichni nám říkají, že to vy jste ta prozatímní ředitelka SPOŽÚSu,“ pravili skřítci.
„To teda nejsem, to je kamarádka mé mamky,“ oznámila Hermiona. „Na začátku července jsem jí
potkala a ona byla úplně unešená mým bojem za rovnoprávnost vás skřítků a tak jsme s pomocí
Brumbála založili to oddělení.“
„Takže jste ho založila přece jenom vy,“ zdůraznil jeden ze skřítků.
„Ano, podílela jsem se na tom,“ přiznala Hermiona. „A chcete něco vědět? Jsem ráda, že tenhle zákon
vyšel, už dlouho jste na něj museli čekat.“
„My jsme ho nechtěli,“ neléhali skřítci.
„V čem máte problém?“ ozval se podrážděně Harry a skřítci hned zmlkli. „Vždyť vám to může být
přece úplně ukradené, ti, co vás zaměstnávají si tu částku můžou dovolit vám dávat a vy si jí třeba
můžete strkat po koberec v kuchyni. Vždyť vás nikdo nenutí si za to něco kupovat,“ zdůraznil Harry.
„Dokonce vás nikdo nenutí ty peníze přijímat, ti, co vás zaměstnávají je prostě můžou někam schovávat
a spořit vám tak, copak to nechápete?“ ptal se nevěřícně.
Většina skřítků se teď po sobě nejistě podívala, jak to zapůsobilo na ostatní.
„Vždyť je to absolutní hloupost lpět na něčem takovém,“ ozvala se Hermiona.
„Ale vy to nechápete, to jsou naše pravidla,“ trvali skřítci na svém stanovisku.
„Říká se, že pravidla vznikají proto, aby se porušovaly,“ doplnil je úsměvem Ron.
„Musíte mít přece právo říci ne a odejít od zaměstnavatele k někomu jinému,“ pokračovala Hermiona.
„co když vás bude váš pán mučit, jako tady Dobbyho?“
„Všichni si tu na něj stěžujete a urážíte ho…“ převzal štafetu řeči Harry. „ale přitom to on pořád lpěl
na těch pravidlech, ubližoval si a dokonce si kvůli tomu ubližuje i teď. To on tak trpěl, trpěl daleko víc,
než by si mnohá většina z vás mohla představit a vy se k němu zato takhle chováte, měli by jste se
stydět… ani mu nepomůžete s vařením.“
Skřítci se po sobě znovu zase podívali a občas si něco šuškali mezi sebou, zdálo se, že ta slova na ně
působila čím dál víc, navíc trojice po kuchyni poletovala jako splašená a bylo vidět, jak je tu práce
dostatek a jak jsou ve skluzu s obědem.
„Stěžujete si na problémy…“ začala zase Hermiona. „podle vás jsou problémy, když vám někdo dává
peníze? Většina lidí by takové problémy brala. Navíc, když srovnám problémy tady Harryho a vaše, je
to porovnání přímo směšné.“
„Přesně,“ podotkl Ron.
 „Harryho se snaží zabít Voldemort…“ většina skřítků z Hermioniných slov teď poskočila. „a vy se
tady přete, že nechcete dostávat pár drobných za svou práci. Vždyť je to přímo směšné. Harry byl
zraněný, zlámali mu kosti, několikrát ho i zabili, ublížili mu, jak se jen dalo, sebrali mu blízké, poslali
ho do nejhoršího vězení na světě, kde ho žraly krysy… (Harry se na chvilku zastavil a trochu se mu při
té rekapitulaci udělalo zle) a vy tady probíráte takovouhle maličkou hloupost?“ chrlila Hermiona jako
drak, až ovšem přecházel zrak. (Hlavně Ronovi, který na ní zase zasněně koukal.)
„Navíc, nestihneme oběd, jestli tu budete takhle jenom postávat,“ podotkl ještě Harry. „Dobby vám
nikdy nic neudělal a vy jste na něj takový zlí, to od vás není hezké, měli by jste se mu odvděčit tím, že
mu pomůžete.“
„Nikdo vás nenutí si ty peníze brát, nebo si za ně něco kupovat,“ zakončila to láskyplně Hermiona
směrem na dav postávajících skřítků.
Ač se to zdálo nemožné, z hloučku vyšla Winky schovaná vzadu, přešla k Dobbymu a začala mu
pomáhat s vepřovou pečení.
Ostatní skřítkové na ní vyvaleně koukali a stále jim hlavou kolovala slova, která před chviličkou
slyšeli.
Posléze se asi trojice přidala k vaření a nakonec se přidávali další a další, až konečně usměvavé trojici
kamarádů začaly pomáhat všechny malé postavičky skřítků, Winky si dokonce začala sama pro sebe
broukat nějakou melodii se slovy, že se zákony mění, ostatní skřítkové na ní nevěřícně hleděli, stejně
jako Harry, který ale z druhé strany chápal, jaká muka musela prožívat, když celou dobu se zastávala
mladého Skrka, který ve skutečnosti byl prašivý zločinec a ona pro něj téměř vypustila duši. Nakonec
se Winky a Dobby dali do zpěvu a ačkoliv to všem připadalo nemožné, tak se v téhle době zamotaných
zákonů přidávali další a další skřítkové.
Slunce nám svítí na hlavičky,
červenají se nám tvářičky
a zpívejme si dál písničky.
A vy pracujte dál vidličky,
nabírejte zhusta lžičky,
a hezky v rytmu téhle písničky,
a ve světlech zářivé svíčky.
Ať se vám červenají líčky,
a nosy rudé jak míčky,
uvazujte řádné kličky,
ladně jak plavou rybičky.
I když déšť píchá jak jehličky,
rytmus tuhleté písničky,
a naše radostné hříčky,
s posezením u lavičky,
nad táborákovými ohníčky,
s veršovanými slovíčky,
zkrátka radujte se všichni lidičky.
„Takhle hezky se k nám nechoval ještě nikdo,“ začal jeden skřítek nevěřícně, když už jim práce šla
krásně od ruky.
„Protože moc lidí s vámi nesoucítí,“ řekla Hermiona.
„Nikdy se k nám nikdo takhle nechoval, ani při vzniku školy…“
„… ani při prvních obědech…“ doplnil druhý.
„… ani při školních slavnostech…“ doplnil další.
„… ani o vánočních svátcích…“
„… ani o velikonočních…“
„… ani na začátku tohoto století…“
„… ani v době otevření Tajemné komnaty…“
„… ani v době útoku na ministerstvo…“
 „… ani v době, kdy Aberforth poštval Vy-víte-koho…“
„… ani když se narodil…“
„Cože?“ vyhrkl Harry, až se skřítci lekli.
„Ani když jste se narodil pane, opravdu ani tehdy ne,“ pravil jeden skřítek.
„Ne… já myslel… to, co jste říkali před tím, o tom Aberforthovi,“ řekl horečně Harry.
„Vy o tom nevíte, pane?“ zeptal se nevěřícně jeden skřítek.
„O čem?“ doléhal dychtivě Harry.
„Pan Aberforth poštval na vaše rodiče samotného Pána zla,“ řekl skřítek.
Harry upustil naběračku a vyděšeně, překvapeně, vykuleně i zmoženě na ně koukal, neměl v tu chvíli
vůbec slov.
„Pán to nevěděl?“ divil se tentokrát Dobby.
Harry vykuleně zavrtěl hlavou a podíval se úzkostlivě na své dva kamarády, kteří byli stejně tak
vyvalení jako on.
„Bylo to asi před patnácti, nebo dvaceti lety, že?“ ujistil se jeden skřítek druhých a ti hned přikývli.
„Byl to hrozný skandál v té době, pane,“ ozval se další skřítek.
„Víte o tom něco?“ zeptal se vyděšeně Harry.
„Ne moc pane, víme jenom základní informace, musel by jste se zeptat pana Aberfortha,“ řekl Dobby.
Harry se opřel o jeden stůl a nevěřícně stále přemílal, co právě slyšel. A to ho Lexter nechal jít k němu
v domnění, že bude v bezpečí, když ho otrávil upírským virusem a ještě poštval Voldemorta na jeho
rodiče?
„Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se ho něžně Hermiona.
„Jo, jen… překvapený,“ hlesl Harry.
V tom se ozvaly zvony a skřítci v tu chvíli začali pobíhat po místnosti jako blázniví.
„Co se stalo?“ ptal se nahlas Ron.
„Oběd!“ křičel jeden.
„Už se má nandávat oběd!“ křičel druhý.
„Měli bychom jít, zvládnete to tu?“ zeptal se Ron.
Skřítci s úsměvy přikývli, zdá se, že úplně zapomněli na své předchozí obavy.
„Tak jdeme!“ křikl Ron na své kamarády.
„Teď už nemůžete, dveře jsou z bezpečnostních důvodů při podávání jídla zamčené,“ prohlásil
Dobby.
Trojice se po sobě vykuleně podívala a začali se cítit jako v pasti.
„To je v pořádku, znám lepší způsob jak se odtud dostat!“ pištěl Dobby, popadl je za ruce a svou
malinkatou postavičkou je vedl ke čtvrtému stolu, kde se právě teď začala objevovat jídla, která tam
kouzly posílali ostatní skřítkové.
„Snad jsme to uvařili dobře!“ křikl přes šramot v místnosti Ron na své přátele.
Ale to už je skřítek dovlekl ke stolu a řekl jim, ať si na něj vylezou. V tu chvíli jim docvaklo co má v
plánu.
„Dobby, myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry.
„Naprosto bezpečné, pane,“ přisvědčil Dobby. „Dobby se takhle po večerech věčně dostává do Velké
síně, když tam potřebuje.“
Trojice si vylezla na stůl a všichni tři tam byli skrčení na čtyřech, protože očekávali, že se s nimi něco
zlého stane.
„Máme zpoždění!“ křikl jeden skřítek. „Už tam měl být první chod!“
V tu chvíli se na všech stolech objevil vedle dalšího jídla, jak se zdá, první chod a Dobby jim ještě
stačil zamávat.
V příští chvíli se před nimi rozprostřela tma, pak náhlé světlo, pak zase tma a v dalším okamžiku
Harry viděl, jak na něj vystrašeně kouká Seamus s vidličkou a nožem.
„Ono se to ještě hýbe!“ křikl Seamus a smál se na celé kolo.
„Já to mám nedovařený!“ řehtal se Dean a píchal Rona vidličkou do zadku. „Páni, to je kotletáááá!“
protáhl svůj vtip, když mu Ron vztekle vylil šálek čaje na hlavu.
Trojice slezla a zasedla ke stolům, hodně studentů se teď smálo na celé kolo z jídla, které se na
Nebelvírském stole ukázalo, ale to už se všichni pustili do oběda.
 Celá trojice se se strachem dívala po celé Velké síni, jak studentům oběd chutná, ale zdálo se, že si
nikdo nestěžoval.
V tu chvíli Hermiona poplašeně vyjekla a sahala si někam do výstřihu.
„Co se stalo?“ divil se Harry.
To už ale Hermiona vyskočila a začala obíhat všechny stoly, až nakonec přišla k jednomu tlustému
žroutovi u Mrzimorského stolu, který z pusy nevěřícně vyndal zlatý řetízek, ten mu drapla, ubalila mu
facku a uháněla zpátky na své místo.
Tlouštík se nevěřícně díval, co to mělo znamenat a když se Hermiona vrátila, tak se stále ještě smějící
Ron zeptal.
„Myslíš, že mu nebude divné jak se tam ten řetízek dostal?“
„Alespoň, že v jednom je výhodné, že ten prstýnek se nedá sundat,“ řekl zamyšleně Harry a prohlížel
si svůj prsten, který měl přidělaný na ruce jakoby kouzlem, ale za poslední dobu měl příliš práce, než
aby se zabýval jak ho sundat, navíc ho nijak neobtěžoval, studenti jako by si už zvykli, že ho nosí.
Po tom, co studenti vybílili talíře se McGonagallová důležitě postavila a celá síň utichla, samozřejmě
Zmijozelský stůl až nakonec, jako to měl ve zvyku.
„Jak všichni víte, dnes se znovu koná výlet do Prasinek, ovšem budete dodržovat pravidla, která jsme
stanovili v lednu. Každý hlouček studentů se bude držet pohromadě a každý dostane jednoho
bezpečnostního pracovníka z ministerstva na svou ochranu, nikdo se mu nebude vzdalovat, je vám to
jasné?“
S těmito slovy se posadila a pokračovala v rozhovoru se Lexterem.
Harryho kamarádi se na něj smutně podívali, protože věděli, že Harry nemůže, překvapilo je ale, když
se tvářil přívětivě a nadšeně.
„To se nám hodí,“ řekl Harry dychtivě. „Hned po obědě, jak budete odcházet, zmizím tím východem
z hradu v hrbu té čarodějnice, který ústí v Medovém ráji. Pak zajdeme za Aberforthem, mám pro něj
spoustu otázek… navíc není noc, takže se nemusíme obávat, že nás přepadne v těle upíra.“
„To je ale pro tebe nebezpečné Harry,“ řekla hned Hermiona.
Harry jí uštědřil jeden nevrlý pohled, který jí napověděl, že to je to poslední, co ho v téhle situaci asi
tak děsí.
„Ale my budeme pořád pod dozorem těch ochránců, jak chceš abych se dostali do hostince U prasečí
hlavy?“ ptal se Ron.
„Jste prefekti, ne?“ řekl Harry. „Oblbněte ho, řekněte mu, že máte právo chodit sami, nebo prostě
něco vymyslete, to je na vás… v neposlední řadě tam ani nemusíte chodit.“
Za tuhle narážku se na něj zamračili.
„Alespoň mě zase nenachytá Lexter na schodech, ví hodně věcí, ale nemůže vědět o tom tajném
východu z Bradavic,“ říkal dál dychtivě Harry.
„A co tvůj stín?“ ptal se Ron na Felixe.
„Zalezu do ložnice, vezmu na sebe neviditelný plášť a projdu kolem něho, aniž by si mě všiml a
přitom si bude myslet, že jsem byl celou dobu v ložnici,“ řekl Harry horečně.
„Harry, to samé si ale bude myslet i Lexter, takže nebudeš moci počítat s žádnou pomocí, když se
dostaneš do maléru, je ti to jasný?“ doléhala Hermiona.
„Už jste mi to vysvětlili dostatečně výstižně, neboj se,“ řekl Harry a zapil to čajem.

Kapitola 54.
Prasinky v Prasinkách
P o chvilce odpoledního odpočinku se už studenti řadili dole ve Vstupní síni a venku na schodech u

vstupu do hradu. Ron a Hermiona se ještě naposledy podívali na Harryho nahoře na schodišti, Ron na

něj spiklenecky mrkl a Hermiona měla ustaraný výraz matky, která ví, že její dítě se právě dopouští

něčeho neuváženého. To už je však roztřídili do jednotlivých skupin a přidávali k nim i bystrozory a

ochranáře.

Harry se otočil, naposledy jim zamával a s Felixem v závěsu se vracel zpátky do společenské

místnosti. Ač mu to bylo divné, tak téměř polovina dětí zůstávala ve škole, což nebylo nikdy zvykem,

když se šlo do Prasinek. Zvláště pak skoro všichni Zmijozelští. Někteří se nejspíš báli, že by je tam

chytil Voldemort a něco jim udělal, nebo jim zůstat spíš přikázali rodiče.

Na to Harry nebral ohled, vklouzl průlezem do společenské místnosti stejně tak lehce jak titěrný Felix

za ním a vyšel nahoru do ložnice, kde už na něj v kufru čekal jeho neviditelný plášť.

Okamžitě si ho nandal a schoval se pod něj. V zápětí klepl na Pobertův plánek, se zaříkadlem a hned

se na něm začala vykreslovat mapka Bradavic.

Harry sebral vše, co potřeboval a vydal se po schodech dolů do společenské místnosti, tentokrát byl

pevně odhodlaný, že se ven z Bradavic dostane za každou cenu, i kdyby měl ven oknem vyletět na

koštěti. Dole ve společenské místnosti seděl Felix a něco si četl v Jinotaji, jeho nejoblíbenějších

novinách, takže absolutně Harryho neregistroval.

Harry zjistil, že po odchodu poloviny studentů a s nimi i spousty ochránců je škola méně chráněná a

že má daleko větší šanci nepozorovaně otevřít tajný východ.

Rázoval po schodech do třetího patra a ostražitě se kolem sebe rozhlížel, každý kolemjdoucí ho

absolutně ignoroval, takže si byl hned jistější a právě v tuhle chvíli plášti děkoval z celého srdce. Vůbec

by byl rád, kdyby takhle na něj reagovali pokaždé, ani by o něj nezavadili pohledem, to by bylo príma.

Došel do poloviny chodby ve třetím patře k soše jednooké čarodějnice a zastavil se před ní. Obezřetně

se nejdřív rozhlédl a pak zkontroloval plánek. Nikdo poblíž nebyl, Filch byl s paní Norrisovou venku
před pozemky a hlídal odcházející studenty, Protiva a Otrava se spolu prali v knihovně a tečka

označující postavu madam Pinceové, knihovnice kolem nich vztekle poletovala.

Harry vzal hůlku do ruky a klepl na sochu čarodějnice se slovy: „Dissendium.“

Její hrb se v tu ránu odklonil a odryl tak průchod pro přinejmenším hubeného člověka, což Harry bez

starostí byl.

Proto už byl hnedle na druhé straně a hrb se za ním v zápětí zavřel, v té samé chvíli ale začal klouzat

dolů jako na tobogánu po jakési zvláštní hladké skluzavce. Klouzal se dlouho a nekonečně hluboko až

nakonec dopadl na měkkou, studenou a vlhkou hlínu.

Jako vždy tu byla tam jako v pytli, takže kouzlo Lumos ihned upotřebil, aby si hůlkou posvítil na

cestu. Teď ho čekala ta nemilá část celé té cesty- cesta samotná. Chodba, která se kroutila na všechny

strany a vypadala, jako kdyby jí vydoloval obří krtek, nebo zajíc, se totiž nekonečně táhla do dálky, až

se zdálo, že se na druhý konec nedá nijak dostat. Po chvilce přidal do kroku a pak začal utíkat, aby měl

cestu rychlejší. Za chvilku už byl udýchaný a hlasitě sípal, i když se chodba stále dál točila a vlnila

nekonečně v nedohlednu. Nakonec konečně, když už z něho začínal téct pot a zábly ho nohy, se chodba

začala zvyšovat nahoru až nakonec narazil na potemnělé, staré, ošoupané a zaprášené kamenné schody

tyčící se stejně tak nekonečně do výšky, jako dlouhá chodba.

Začal je tedy opatrně vybíhat, aby si nenabil, protože pád dolů by byl dosti bolestivý. Bylo to jak si

pamatoval, schody byly zcela nekonečné a stále pokračovaly a pokračovaly, bohužel na něco zapomněl,

takže se za chvíli praštil do hlavy, protože narazil na něco tvrdého.

Zapomněl, že padací dvířka jsou z těžké kamenné desky a že by si měl dávat pozor na hlavu, která ho

teď zase bolela.

Pozorně začal naslouchat jestli něco neuslyší. Když jediné, co slyšel bylo ticho, tak se opřel do

padacích dveří.

Nic, nepohnuly se nahoru ani trochu. Harry znovu zatlačil ze všech sil, ale stále nic. Jako kdyby je
někdo zapečetil, aby je už nikdo nemohl otevřít.

Sebral veškerou sílu, zatnul zuby a zatlačil nahoru celým svým tělem, až se skoro námahou rozkřičel

a v tom kamenná deska povolila a vyskočila nahoru. V zápětí se ovšem ozval příšerný třesk a lámání

dřeva, při kterém Harrymu běhal mráz po zádech.

Bylo to jasné, někdo nad padací dveře postavil bednu se sladkostmi, proto jej nemohl otevřít.

Harry rychle vyskočil nahoru, rázem se ocitl v zaprášené místnůstce se všelijakými bednami, skříněmi

a krabicemi. Ohlédl se za sebe a uviděl rozbitou bednu s vysypanými šumivými bzučivkami.

Rychle zandal padací dvířka zpátky na své místo, ale to už dolů scházely nohy po schodech a ze shora

se ozýval naštvaný hlas.

„Co se to tady proboha stalo?“ řekl muž.

Sešel dolů takový hromotluk s plešatou hlavou a zhrozil se při pohledu na rozsypanou krabici, vedle

které těsně stál Harry a právě děkoval bohu za neviditelný plášť.

V tom se muž rozešel přímo k němu a hned mu ztuhla krev v žilách. Byl už strašlivě blízko, nakonec

byl už u něho a Harry cítil, jak se mu otřel o nohu, čím mu hned poklesla strachy brada. Rychle kolem

něho proběhl, avšak dal si záležel, aby na kamenné a zaprášené podlaze nenadělal žádný hluk a začal

vybíhat schody nahoru.

Náhle se těsně u dveří před ním objevila prodavačka Medového ráje, byli od sebe hlavami vzdálení

asi tak pět centimetrů a ona koukala skrz něho dolů na muže, který bědoval nad rozsypanou krabicí.

„Co se stalo drahý?“ zeptala se ho.

„Ale… bzučivky se nám rozsypaly, naštěstí mají silný obal,“ řekl muž.

Harry si připadal opravdu divně, když mu žena koukala skrz hlavu dolů do sklepa, ale pak si

povzdychla a vrátila se k pultu.

Medový ráj sice na první pohled nebyl zaplněný k prasknutí, avšak i tak tu bylo zase mnoho a mnoho

studentů a Harry měl velké problémy se nějakému neotřít o oblečení, nebo o ruku.
 Navíc ho do obličeje praštila vůně sladkostí, množství čokolád, preclíků, lízátek, želé, bonbónů,

dortíků, až skoro se mu podlamovala kolena.

Rychle proto vyběhl ven z krámu, když zrovna vycházel jeden hlouček studentů, který mu nechal

trochu pootevřené dveře.

Harry v zápětí zamířil po hlavní cestě v Prasinkách směrem k odbočce tmavé uličky vedoucí k hostinci

U prasečí hlavy.

Nakonec prošel kolem Taškářovo žertovných čarodějných rekvizit, které vedly velkou reklamní

kampaň proti Fredovo a Georgeovo blbůstkám, kolem pošty, která trpěla strašlivou frekventovaností

sov, až zabočil do úzké postranní uličky. Rozhlédl se do dálky, ale Ron a Hermiona u hostince ještě

nebyli, rozhodl se počkat ještě tak čtvrt hodiny a pak pokračovat do hostince.

Hned viděl, jak všichni studenti mají sebou za doprovod ochránce, všichni se drželi v hloučkách jako

hejna tresek, v Prasinkách jako vždycky v téhle době nebylo moc veselo, navíc počasí a potemnělé

mraky se odrážely na nebi i nad touhle vesničkou, takže její obyvatelé měli také kvůli nynějším

povětrnostním podmínkám špatnou náladu. Jejich obličeje to jen dokazovaly. Každý, kdo v téhle zimě

tudy procházel a cachtal na mokré cestě se tvářil, jako kdyby jim ulétly včely a na první pohled neměli

náladu na jakýkoliv rozhovor, nebo pobavení. Výzdoba Vánoc dokonce u některých zasmušilých stále

ještě visela na domech a oni pořád nebyli schopni jí sundat dolů, přitom jim, zdá se, nevadilo to, co si

o nich pomyslí ostatní.

Uplynulo už asi deset minut a Harry dál schovaný pod pláštěm nervózně přešlapoval na místě a

rozhlížel se, jestli se jeho kamarádi už neobjeví. Navíc začal tím, že před tím tak rychle utíkal tunelem

mrznout a bál se, aby se nenachladil. Podle všeho však studenti moc v Prasinkách být nechtěli, už

několik houfů táhlo zpátky do Bradavic z tohoto pochmurného místa, ze kterého se jim nejspíš dělalo

špatně.

Pak konečně se u uličky objevily dvě běžící postavy, až zahnuly přímo k Harrymu.
 „Příště až zase navrhne takovou pitomost, tak mu jednu ubalím,“ řekla Hermiona celá zahrabaná v

šálách a bundě.

„Radši moc nekřič, může tady být někde schovaný pod tím svým pláštěm,“ řekl s obavami Ron a

díval se kolem sebe.

„Musíme ale něco podniknout kvůli Cho, Rone,“ pokračovala dál Hermiona. „Vždyť víš, co říkal

Lexter, musí se teď cítit strašně.“

„A co chceš dělat?“ peskoval Ron. „Mě tyhle naháněcí manýry už vážně přestávají bavit, to ti tolik

záleží na tom jejich kamarádství?“

„Měli se rádi, Rone,“ oponovala Hermiona. „Pochopila bych, kdyby se rozešli, ale tohle se stalo proti

jejich vůli.“

„Tohle mi na vás ženských štve, copak vás tolik baví takovéhle vztahy?“ načertil se Ron. „Vždyť je

to jedno, zase se dají časem do kupy.“

Hermiona se zakabonila a naštvaně přemýšlela o tom, zatímco se rozhlížela kolem dokola.

„Tak kde je ten opozdilec, už tu měl přece dávno být,“ řekla.

„Až se objeví, tak ho vlastnoručně k Cho dokopu, abys mi s tím dala už pokoj,“ řekl Ron. „Pořád

kolem mě běháš a meleš mi o tom stále dokola a to se musím ještě držet kvůli tomu pitomému nápoji.“

„Rone, potichu!“ zarazila ho Hermiona a místo aby se rozhlížela, koukala na zem na stopy.

„Tohle jsou Harryho stopy v blátě,“ řekla mu.

Následně oba dva přejížděli pohledy po stopách až na místo, kde končily a kde teď Harry stál.

„To od vás není hezký,“ řekl Harry a shodil ze sebe plášť. „O čem jste to mluvili?“

Ron a Hermiona se na sebe podívali a nejraději by se pohledy domluvili, co mu řeknou.

„Harry Devon z třeťáku, pořád se hádá s jednou Cho a my jsme mu jí chtěli zase dohodit,“ řekl Ron

ledabyle.

Harry přejížděl pohledem přes oba dva, pak se ohlédl za sebe a v dálce ve výloze visela tabulka:
Devon, parfémy pro každou příležitost.

„Alespoň vím, že se na vás můžu spolehnout,“ prohlásil Harry a pokračoval dál k hostinci.

„Víš, jak bylo těžké se ztratit tomu našemu hlídači?“ osočila se na něj Hermiona.

„Vždyť jste prefekti,“ namítl Harry.

„Na tom ale vůbec při výletu do Prasinek nezáleží, víš o tom?“ pokračovala panovačně Hermiona.

„Vsadím se, že jste zase vymysleli nějaký geniální plán, jak se mu ztratit, co?“ pousmál se Harry.

„Potřebovali jsme sice pár Georgeovo a Fredovo blbůstek, ale nakonec to vyšlo,“ řekl Ron s

úsměvem.

„Vyšlo?“ zhrozila se Hermiona. „Zapálil jsi mu vlasy, to má být nějaký plán?“

„Ale to bylo kouzlo, to nebyl opravdový oheň,“ bránil se Ron.

„Podle mě to, co ti sežehne vlasy tak, že ti na hlavě zbudou jen tančící konvalinky…“

„Dej mi už pokoj!“ okřikl jí Ron.

„Ale no tak Roníčku, líbím se ti?“ uculila se.

„Jsi jako růže snědá, že je mi tě bědaááá! Doprkvančic, přestaň mě takhle zneužívat!“ vyštěkl Ron a

zrudly mu uši.

„Tak už dost, nechte toho,“ zarazil je Harry. „Teď potřebuju, aby jste se nehádali, jasné?“

„Ach jo,“ prohlásil Ron otráveně.

„Rone!“ osopil se na něj Harry. „Aberforth mi prý poslal Voldemorta na rodiče, aby je zabil… můžeš

prosím tebe dát už pokoj?“ řekl podrážděně.

„Řekl bych, že nemáš důvod na nás tak řvát,“ řekl naštvaně Ron.

„NE?“ utrhl se na něj Harry. „Domlouváte se mi zase za zády a dneska se z ničeho nic dozvím, že na

moje rodiče poslal ten blázen Voldemorta, tak co po mě krucinál chceš?“

„No jo, no jo, dobře, tak už nekřič,“ odvětil potichu Ron.

Harry se na ně naštvaně zadíval a pak se uklidnil. Koneckonců mu nepomůže řvát na své přátele a teď
má důležitější věci, hostinec U prasečí hlavy totiž byl přímo před nimi. A když už, tak si Harry chtěl

schovat svůj vztek až na Aberfortha.

Vešel dovnitř neomalenými kroky a rozhlédl se po potemnělém výčepu. Tak jako vždycky tu bylo

vše omšelé a zašpiněné. Na hrubých stolech dohořívaly poslední oharky bludných svíček, které museli

osvětlovat místnost i ve dne, protože přes zaprášená arkýřová okna dovnitř nepronikalo žádné denní

světlo. Rozdíl od poslední návštěvy ovšem byl, že zde přibyli hosti. Zdálo se, že Prasečí hlava měla své

vlastní zákazníky, měli totiž zahalené tváře, nikdo se s nikým nebavil a na první pohled to vypadalo

jako kdyby všichni trpěli černým morem. Ovšem, narozdíl od posledně, tu zákazníků bylo nezvykle

mnoho, avšak ani jeden se neobtěžoval pozvednout hlavu na nově příchozí trojici.

Harry hned za omšelým výčepem našel hostinského, který obsluhoval hosty. Narozdíl od minula už

neměl zavázanou celou hlavu, ovšem jeho obličej mu slušel víc, když na něm měl obvazy, protože na

zjizvenou, spálenou a uhnilou tvář se téměř nedalo zdravě koukat.

Zato výčepního hned poznali, stejně tak si Aberforth hnedle všiml i nově příchozích a tvářil se

nesmírně překvapeně.

„Co to má znamenat? Co tady děláte?“ zeptal se jich hned Aberforth potichu.

Harry, když ho spatřil měl sto chutí na něj skočit a umlátit ho k smrti, navíc se k nim ještě takhle

hrozně chová.

„Vy jste poštval Voldemorta na moje rodiče?“ zeptal se Harry bez okolků a pěkně nahlas, až se zdálo,

že mu Aberforth chce zacpat pusu.

„Ticho!“ hlesl na něj a rozhlédl se po hostech, kteří jak vidno hned zpozorněli. „U Jáchymovo

žaludečního kamene, kdo vám to řekl?“ zaklel Aberforth v otázce.

„To je teď jedno, chci vědět všechno!“ vybafl na něj Harry. „A to pěkně rychle.“

„Reku, vezmeš to na chvíli za mě?“ zeptal se Aberforth zjizveného muže a ten bezhlasně přikývl.

Pak starý muž s dlouhým plnovousem vzal trojici až k nejzazšímu stolu úplně v rohu, který byl ze
všech nejtmavší, když přišel, tak hned uhasil svíčku na stole, takže rázem byli ještě ve větší tmě.

Posléze si všichni sedli a Harry netrpělivě hleděl na Aberfortha.

„Čekám,“ pravil rozladěně.

„Předně, nejdřív by ses měl dozvědět celou pravdu,“ začal potichu Aberforth. „jinak mě budeš

nenávidět ještě víc.“

„Víc už to asi nejde,“ řekl hlasitě Harry a zatínal pěsti.

„Týká se to vašeho prokletí?“ ozvala se potichu Hermiona.

Aberforth na ní koukl a pak potichu přikývl. Začal se bezradně rozhlížet po okolních hostech, kteří

dělali, že je to nezajímá, stejně tak přejížděl pohledem i po Harrym, který z něho nespustil ten svůj.

„Tak co?“ vyhrkl Harry.

„Jak to, že tady k sakru jste, zvláště pak ty?“ ohradil se na ně Aberforth.

„Není důležité jak jsme přišli, ale proč. A my jsme si přišli pro odpovědi, tak začněte, nebo je z vás

vymlátím!“ zuřil Harry a Ron měl sto chutí ho nějak uklidnit.

„Nejdřív se uklidni, jinak mé vyprávění ve zdraví nepřežiješ,“ řekl Aberforth. „Nemohu vám říct o

zrodu Voldemorta, porušil bych tím přísahu…“

„Zkraťme to, to prokletí vám způsobil Voldemort, že?“ začal Harry.

„Ty ani netušíš, jaké to musí být s tím žít!“ utrhl se na něj také naštvaně Aberforth. „Že to může

člověka změnit ve vraha, nebo ho to může dokonale pobláznit?“

„Vy se mi nezdáte jako blázen, tak mi sakra už řekněte, proč jste poslal největší zlo světa na mé

rodiče?“ zarýval Harry pěsti do stolu.

„Snažím se ti to vysvětlit, abys mě vzteky neroztrhal, ty hlupáku jeden,“ zarazil ho Aberforth.

„Představ si, že celých těch třicet let… třicet dlouhých let se každou noc změníš v to monstrum a zabíjíš

lidi.“

„Vy jste opravdu zabíjel?“ zeptala se obávaně Hermiona.

 „Ano,“ řekl Aberforth potichu. „To bylo ještě před tím, než jsem převzal nadobro tenhle hostinec,

kterej tu stál snad ještě dřív, než samotná vesnice. Po asi deseti vraždách se místní lidé začali bouřit, já

jsem se snažil něco proti tomu dělat… dokonce i můj bratr mi pomáhal, ale ať mě přivázal jakkoliv,

vždycky jsem se osvobodil a začal zabíjet. Dokážete si představit, že proti své vůli každou noc zabíjíte

lidi a stále to musíte skrývat?“ ptal se jich hořce a nesmírně potichu Aberforth. „Po vesnici probíhalo

vyšetřování a já… a můj bratr jsme moc dobře věděli, kdo za tím vším je, ale Brumbál mě měl raději,

než aby mě prozradil, také ale rázem chtěl zatrhnout to nesmyslné vraždění.“

„Zdá se, že to byl první dobrý nápad,“ pravila Hermiona.

„Začali tedy s tím Flamelem vyrábět protilátku, nebo alespoň sérum, které uklidní upíří smysly…“

Aberforth se teď odmlčel a pak nesmírně hořce dodal. „Každý den jsem musel zabíjet i ve svém lidském

těle.“

„Cože?“ vyhrkla Hermiona.

„Nespočetněkrát jsem totiž někoho v upířím těle kousl… a ten pak se začal měnit na tu zrůdu, co jsem

byl já,“ řekl jim a celá trojice na něj nevěřícně hleděla. „Pak už jsem nemohl, prostě už to dál nešlo, je

to jako kdyby jste přinutili normálního člověka vraždit nevinné. Navíc můj bratr a ten jeho přítel

alchymista stále neměli to sérum hotové. Zbývaly mi dvě možnosti. Buď se zabít, což mi v tu chvíli

připadalo dosti skutečné, nebo zmizet na každou noc pryč.

Nalezl jsem kousek od Prasinek takovou starou neznámou boudu a začaroval jí všemi bezpečnostními

a únik zabraňujícími kouzly, také jsem se jí snažil udělat co nejstrašidelnější, aby tam lidi nelezli.

Posléze jsem tam začal trávit noci a konečně jsem přestal lidem ubližovat.“

„Myslíte Chroptící chýši?“ ptal se Ron. „Vždyť tam přece byl i Lupin.“

„Sdělil jsem svou nynější situaci Brumbálovi a toho dobráka hned napadlo něco jiného. Myslím, že

to s tou svou dobrotou až moc přeháněl, znával totiž malého kluka, který nikde ve své zemi nemohl

studovat, protože o něm všichni věděli, že byl vlkodlak. Samozřejmě ho Brumbál vzal k sobě do školy
a při každém úplňku jsem měl v Chroptící chýši společnost, před východ u Bradavic se pak zasadila

Vrba mlátička, aby nikdo z nás nemohl ohrožovat školu.“

„Nezačali jste se tam už mačkat, kolik vás tam už bylo?“ zeptal se sarkasticky Harry.

Aberforth na něj zle pohlédl a nevěřícně kroutil hlavou.

„Myslel bych, že když máš takové rodiče, tak, že bys pochopil,“ řekl mu.

„Každý máme své vlastní prokletí,“ odvětil Harry a také zle na něj mrkl.

„Posléze… místo, aby mi Brumbál našel protilék, jsme se v chýši opravdu už začali mačkat, protože

s Tichošlápkem, Dvanácterákem a Červíčkem už tam byl dav, ne společnost. Navíc po čase Brumbál

vynalezl protisérum na vlkodlačí nemoc a na mě nejspíš jaksi zapomněl,“ pravil Aberforth zhnuseně.

„Nikdo si mě už nevšímal, nikdo se mnou nejednal jako s člověkem. Všichni, co jsem znal ve mně

viděli zvíře a ti pošetilejší se mě stranili i ve dne. Tak jsem zůstal já jako jediný v Chroptící chýši. A

když se lidi stranili mě, tak jsem se i já stranil jim. Začal jsem vést samotářský život a tenhle hostinec

se čím dál víc podobal dnešnímu vzhledu.“

„Kdo vám tedy vyrobil protilék?“ zeptala se pojednou Hermiona.

„Nikdo!“ vyštěkl Aberforth. „Já sám jsem si musel najít lektvar, který mátl upíří smysly, zpožďoval

přeměnu a který mě v těle upíra donutil zůstat po celou dobu spát. Konečně jsem každou noc nemusel

odbíhat jako nějaký prašivý pes do té strašlivé chýše a mohl jsem zůstávat tady, spát v klidu sám pro

sebe.“

„To vám Brumbál nepomohl?“ divil se Ron.

Harry zároveň s Aberforthem současně odfrkli, jako kdyby to byla ta poslední věc, kterou by Brumbál

udělal.

„V té době se vrátil ten, kdo mi způsobil to prokletí,“ pokračoval Aberforth. „Vrátil se ve své plné

síle a lidé se začali bát vyslovení jeho jména, protože Démoni tahali jejich duše po tisících do Temného

Mordu, kde je mučili navěky věků.“

 „Temného Mordu?“ divila se Hermiona.

„Vy jste o něm nikdy neslyšeli?“ divil se Aberforth. „Tak Voldemort pojmenoval ten svět mezi

životem a smrtí, který před statisíci lety vytvořili testrálovci.“

„A co se stalo pak?“ přerušil jej Harry, aby neodcházel od tématu.

„Brumbál vytvořil tajný spolek nazvaný Fénixův řád, jako ten bájný pták a nejvzácnější tvor

Erisedského hvozdu,“ pokračoval Aberforth. „Fénixův řád… přihlašovali se tam všichni jeho blízcí po

houfech, chtěli pomáhat… tak jsem se tam přihlásil také.“

„Vy?“ divil se Ron. „Potom, co se na vás Brumbál vykašlal?“

„Je to můj bratr,“ odvětil vážně Aberforth. „A to nezmění žádná kletba. Potom, co se stala jistá nehoda

s mým upírstvím se velení řádu rozhodlo mě nechat zde jako takového předsazeného špeha.“

„Vykopli vás,“ řekl Harry.

„Asi tak,“ odvětil zachmuřeně Aberforth. „Brumbál za mnou stále chodil a informoval mě o řádu a o

novinkách, alespoň za to jsem mu byl vděčný.“

„A co ten protilék, vyrobili ho někdy s tím Flamelem?“ ptal se Ron.

„Ne, už jsem to říkal,“ řekl naštvaně Aberforth. „Zkoušeli všechna upírská séra, ale já jsem nebyl jen

tak ledajaký upír, ani Brumbál nevěděl, jakou kletbu na mě Voldemort použil, v každém případě se jim

protilék nepovedl a já jsem musel každou noc trávit v tom strašlivém těle, navíc můj lektvar nebyl zas

až tak dokonalý, pokud mě někdo vzbudil, hned jsem zase ožil. Celý zbytek života prožít v takovéhle

podobě… bez přátel… společnosti… dokonce i bez těch, které jste měli rádi. Celý můj život se už dávno

zhroutil.“

Na chvíli se všichni odmlčeli, i Harry si to všechno musel srovnat v hlavě. Pravda je, že takový život

je snad horší, než ten jeho. Každou noc proti své vůli zabíjet nevinné lidi a ráno se probouzet s jejich

krví na rukou a na zubech.

„Má poslední nejbláznivější věc… byl jsem jednou ředitelem Bradavic a to se mi stalo osudné.
Dozvěděl jsem se věci, které se dozvídá jen ředitel…“

„Jen ředitel?“ vyhrkl Harry.

„Je toho spousta, co o tom ještě nevíš,“ řekl Aberforth. „Nikdo na světě to neví, kromě mě, přeživších

ředitelů Bradavic, Brumbála… a také to ještě věděl Flamel.“

„Jak se to dá dozvědět?“ ptal se dychtivě Harry.

„Je to v tajné místnosti v Bradavicích, jmenuje se Černá kronika a je v nejvyšším patře nad Vstupní

síní.“

„Jak se tam dá dostat?“ pokračoval Harry s otázkami.

„Brumbál by nechtěl, abych ti to říkal…“ pravil Aberforth. „musíš vyjít po schodišti až do nejvyššího

patra, je to zdlouhavá a nekonečná cesta, schodiště se zdá, že se táhne do nekonečna, nakonec ale narazíš

na jisté dveře, heslo je princ dvojí krve, víc ti neřeknu.“

„A jakou informaci tam najdu?“ zeptal se dychtivě Harry.

„To se ale netýká našeho příběhu, mě tady hlavě jde o tu věštbu, kterou ta Trelawneyová pronesla tak

dávno. Byl jsem tu taky a vyslechl jsem jí stejně tak dobře, jako Brumbál. Grindelwald, ten parchant

byl vyhozenej, dřív, než to vyslechl celý. Ovšem já jsem slyšel slovo od slova… přesné znění celé té

věštby. Hlavně si dodnes pamatuji, jak řekla: ‚narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili…‘ a také

úryvek, že bude mít moc Voldemorta zabít…“

„To víme, co bylo dál?“ ptal se hltavě Harry.

„Ta věštba se odehrála ještě před zrodem Voldemorta, který mě poznamenal touhle kletbou. Jedno

jsme s Brumbálem a Flamelem věděli jistě, má kletba trvá do té doby, dokud bude Voldemort naživu,

kdyby zemřel, okamžitě s ním zemře i má upírská část a já bych byl zase normálním člověkem. Proto

také Brumbál věděl, že Voldemort nezemřel, když jsi mu před patnácti lety tak zavařil, Harry,“ pravil

Aberforth. „Ne, žil, protože má kletba stále dál trvala.“

„Proto si byl Brumbál jist, že Voldemort žije,“ opakoval Harry a všechno si to v hlavě urovnával.
 „Ještě před tvým narozením, několik let před tím se i po škole dvojice James a Lily neměli moc v

lásce,“ pokračoval Aberforth.

„Jak to myslíte?“ podivil se Harry.

„Ty to nevíš?“ divil se i Aberforth. „Lily si o něm odjakživa myslela, že je to jenom namyšlený

spratek, který se před ostatníma jen vytahuje a nemá ani kapku soucitu. Věděl jsem ale, že James jí

zbožňoval od prvního roku v Bradavicích a jeho kamarádi už byli zdrceni jeho básněním o ní. Lily si

však našla někoho jiného, o hodně mladšího, ale neuvěřitelně milého člověka. Stejně tak i James si

našel jinou… já nevím,“ pravil Aberforth. „Myslím, že ve skutečnosti ho měla také ráda, ale tím, s kým

chodila a kamarádila teď se cítila o hodně lépe. Byla neuvěřitelně hodná, Harry,“ řekl Aberforth a

pohlédl Harrymu ho jeho upřených zelených očí. „Vidím jí v tobě. Vím, jak pomohla Lupinovi, když

byl psychicky na dně, měla v sobě neuvěřitelnou duševní sílu, kterou dávala těm, kteří jí potřebovali.“

Harrymu se s každým dalším slovem o jeho matce a otci dělalo opravdu špatně, v srdci ho bolelo na

ně myslet a nejraději by si tělo vyměnil, aby tu dusivou a palčivou bolest nemusel vnímat, i tak chtěl

dál slyšet pokračování toho příběhu.

„Lilyin přítel a James byli spolu hodně na kordy, James začal žárlit a začali se spolu prát a… zkrátka

se nesnášeli o to víc.“

„Snad to nebyl Lucius Malfoy,“ pravila vyděšeně Hermiona.

Na to se Aberforth hlasitě zasmál na celé kolo, jako by mu to připadalo nanejvýš směšné.

„Lily a Lucius?“ ptal se stále nevěřícně. „Jak tě to mohlo napadnout, toho nenáviděla ze srdce.“

„Tak kdo tedy byl přítel mámy?“ ptal se Harry.

„To ti říct nemůžu, protože od něj nemám svolení,“ řekl pevně Aberforth.

„Kdo to byl?“ trval na svém Harry.

„James ho opravdu začal nenávidět a začal si čím dál více vážit každého pohledu, který mu Lily

dopřála…“
 „Kdo to byl Aberforthe?“ trval na svém Harry.

„Ty víš, že ti to neřeknu, Harry,“ pravil pevně Aberforth.

Harry napůl sklíčeně a napůl naštvaně zakabonil tvář, už ho unavovalo, jak mu věčně něco někdo tají

a zakrývá.

„Před asi pětadvaceti lety byl Voldemort už dávno na vrcholu své moci a členové řádu padali jeden

za druhým. Chyběla mu poslední věc k úplné nadvládě nad kouzelnickým světem…“

Posléze se odmlčel a trojice na něj dychtivě koukala.

„Co?“ vyhrkl Harry hltavě.

„Nevíš?“ divil se Aberforth. „Místo, odkud se vše řídí, hlavní velení…“

„Ministerstvo?“ nadhodila Hermiona.

„Přesně tak,“ potvrdil Aberforth. „Ten den bylo obzvlášť zataženo, skoro jako je dnes. James právě

na bystrozorském oddělení podával hlášení ze své dokončené mise, podat hlášení je povinnost, proto se

bystrozor pokaždé musí hlásit na ministerstvu, stejně tak, aby dostal další misi. Shodou okolností tam

byla i Lily, Hagridovi totiž chtěli zase vzít nějaké zvíře, já si ani nevzpomínám jaké, to je s ním pořád

dokola, až mě to vždycky začalo nudit. Lily však ne,“ nadhodil Aberforth. „Ministerstvo rozhodlo

Hagridovo miláčka popravit a Lily to nechtěla připustit. Hagrid by samozřejmě moc jako poloobr na

ministerstvu nebyl vítaný, proto se toho ujala ona. Byla ve čtvrtém patře a James ve druhém, když do

budovy - i když byla pod zemí - jako by praštil hrom a celá se zatřásla. Pamatuji si to jako dnes z … z

něčího vyprávění. Prý začaly dolů padat všechny obrazy, svícny, výtahy se hroutily, vzduch se pomalu

stával nedýchatelným, lidé byli přilepení k podlahám a nemohli se bránit, byli jaksi zvláště omámení a

jen bystrozoři znali protikouzlo.

Stejně tak i James, který se okamžitě osvobodil a s hrstkou ostatních bystrozorů začal přicházející

smrtijedy zneškodňovat. Bylo jich však mnoho a James to začal vzdávat, rozhodl se tedy se zavřít s

bystrozory v jedné místnosti, aby měli krytá záda a střílet kouzly na kohokoliv, kdo vejde. Jenže
samozřejmě se dozvěděl o Lily chycené ve čtvrtém patře. Bez okolků vyběhl ke schodišti, když v tom

za sebou zaslechl ohromnou ránu a záblesk, který usmrtil všechny jeho kolegy bystrozory, které před

pár vteřinami opustil. Chtěl se tam vrátit, ale Lily se mu zdála přednější, věděl ovšem, že to, co zabilo

ostatní bystrozory se za ním blíží a smrtijedi, přes které se těžce musel probojovávat, toho, kdo ho

sleduje nechávají na pokoji.

Dorazil ke schodům a sbíhal dolů jak nejrychleji mohl. Byl v druhém nejvyšším patře, takže to do

čtvrtého v tom jejich nesmyslném počítání vzhůru nohama chvilku trvalo.

Nakonec do čtvrtého patra ale konečně dorazil, bylo tam ještě pár bránících se zaměstnanců

ministerstva, on se však prohnal přímo na Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory, kde byla Lily.

Poprvé ho viděla snad nejraději v životě a když jí pomohl na nohy a zbavil jí kletby, která postihla

celé ministerstvo, tak se za nimi ozvaly kroky.

Lily a James a křečovitě tiskli k sobě a oba dva neohroženě kryti zdí tiskli hůlky a mířili směrem,

odkud kroky vycházely. James mi vyprávěl, jak si navzájem pohlédli do očí a byli připraveni se

ochraňovat, ať se tam objeví cokoliv.

Jenže v zápětí se za nimi zeď hlasitě protrhla a je popadl za ramena hrozný, ten nejhorší, člověk na

světě, oba dva neomaleně odhodil na druhou stranu místnosti, on nepotřeboval na kouzelní hůlku, aby

na ně mohl útočit. Lily a James se k sobě znovu přitulili a mířili na Voldemorta hůlkami, byli připraveni

položit životy a bránit se do posledního dechu. Takový ten bláznivý pocit, který člověka popadá v

nejhorší nouzi.

Voldemort jim však nic neudělal, po chvíli se prostě začal hlasitě smát, když koukal, jak na něj trhaně

míří hůlkami, celí pohmoždění a vystrašení, nejspíš to tomu parchantovi připadalo nadmíru směšné…“

Aberforth to zakončil a zakabonil tvář.

„Nechcete přinést něco k pití?“ zeptal se jich.

Trojice se po sobě nevěřícně ohlédla.

 „Teď?“ vřeštěl naštvaně Harry.

„Mám docela žízeň, dám si pivní pintu,“ řekl a vstal, následně odkráčel pryč k výčepu.

„Jak to mohl přerušit v tom nejlepším?“ zhrozil se Ron.

Harry se na něj načertěně podíval a Ron hned pochopil.

„Promiň, tak jsem to nemyslel, já jen, že…“

„Radši buď ticho,“ řekl mu rozladěně Harry, když se Aberforth konečně zase vracel a na podnosu

nesl i několik máslových ležáků.

„Na, vemte si, to jde na účet podniku…“

Harry popadl jeden ležák a mrštil s ním na zem, až se okázale rozprskl na celou podlahu.

„Pokračujte,“ procedil na něj skrz zatnuté zuby.

Aberforth si povzdychl, napil se pinty a znovu se zamyslel, jako kdyby tím chtěl ještě více Harryho

rozzuřit.

„Před padesáti lety jsme já a Brumbál byli nejmocnější kouzelníci… až na Voldemorta, já jsem ovšem

neměl ani potuchy, že je na ministerstvu takový poprask, naštěstí Brumbál na tom byl jinak.

Také měl svou vlastní armádu z Fénixova řádu, proto se tam přihnal, jak nejrychleji mohl. Ovšem do

té doby James a Lily utrpěli několik kleteb a dalších tucet jich odrazili, Voldemort se jim prostě

vysmíval a hrál si s nimi jako tygr s mládětem antilopy. Ovšem oni se mu postavili se ctí a se vší

odvahou, a když se tam potom objevil Brumbál se zástupem členů řádu za zády, tak Voldemort chtě

nechtě odtáhl pryč, i když se tam strhl opravdu masivní souboj, ale ten nebudu popisovat.

Důležité je, že od toho okamžiku, kdy byli James a Lily tak poranění kletbami, se do sebe zamilovali

a od té chvíle se nerozlučně spolu spojili na život a na smrt.

„A co ti jejich přátelé, které každý měl?“ ptala se Hermiona.

„Jamesova přítelkyně se na něj rozzlobila a začala se kamarádit s přítelem Lily, chodili spolu už ve

škole, protože byli stejně mladí a oba dva chodili do stejné koleje, ale teď se dali zase do kupy. To teď
ale není důležité.

Víte, James a Lily se stali takovým naším zamilovaným párem, měli jsme je proto zvlášť rádi a oba

dva byli hned členy Fénixova řádu. O to víc se všichni obávali, aby se jim nic nestalo, měli opravdu,

když byli spolu, takové zvláštní kouzlo a oba dva se úplně změnili. James už nebyl takový naparovačný

a vychloubačný holomek, proto ho Lily začala zbožňovat, ovšem pravý důvod mého nejvíc

nejrozvážnějšího činu nastal v roce 1979. Útok na ministerstvo se stal už dávno před tím, teď už

Voldemort ztratil zájem jej dobývat, ovšem stále více ho zajímala ta věštba, o které byl informován.

Byl si jistý, že to on je ten Pán zla, proto si mimochodem tak začal už od začátku říkat.

Bohužel já jsem si pamatoval na tu část věštby, že narození vyvoleného se blíží, tudíž to muselo být

opravdu brzy… a také to, že se narodí těm, kteří se Pánovi zla již třikrát postavili.

Musíte pochopit v jaké jsem byl situaci a jak jsem za celou tu dobu trpěl,“ žadonil Aberforth, aby ho

chápali. „Ta věčná proměna v upírství zhroutila celý můj život, nemohl jsem nic dělat, tak jsem se

uchyloval i k těm nejzbabělejším a nejbláznivějším činům a perličkou na tom všem byla informace, že

James a Lily rozhlašují, že si chtějí pořídit dítě. Všichni jásali, všichni se radovali, na světě bude malý

Potter… jen já jsem si uvědomil strašlivou podstatu toho všeho. Poté, co se předběžné narození

stanovilo na léto jsem měl jasno, narodí se až sedmý měsíc bude umírat, bylo mi jasné, že to je právě

dítě Lily a Jamese, ovšem ti se mu postavili jenom jednou…“

„Vy parchante,“ hlesl Harry vyděšeně a snažil se vzteky udržet na své židli.

„Copak mě nechápeš?“ bránil se Aberforth. „Měl jsem celý život v háji a podle té věštby ho mělo to

dítě zabít, nehrozilo žádné nebezpečí.“

„A co máma a táta?“ opáčil brekem Harry.

„Ti se mu měli přece postavit třikrát, takže podruhé by to přežili...“

„Já vás zabiju!“ křikl Harry, ohnal se po něm, až sebou Aberforth praštil na židli na zem a Harry ho

vztekle zalehl.
 „To kvůli vám mí rodiče zemřeli a ze mě je teď to, co je!“ řval Harry na celé kolo a škrtil starého

muže pod krkem.

V zápětí ho od Aberfortha odtáhli Ron a Hermiona a hlouček dalších zahalených kouzelníků, kteří

až doteď seděli nepozorovaně na židlích.

„Já vás zabiju!“ křičel dál Harry a snažil se jim vzepřít.

„Harry, omlouvám se,“ hlesl Aberforth a sbíral se ze země.

„Na to žádná omluva není dost velká!“ řval dál Harry a vzpíral se.

„Oni nezemřeli!“ křikl Aberforth.

V té chvíli asi polovina hostů z čista jasna ve svých zahalených pláštích a kápích se zvedla a začali

jeden po druhém vycházet z hostince ven.

V další chvíli už ale Harry přestával mít na to všechno sílu, protože ho strašlivě bolelo u srdce, ti, co

ho drželi to ucítili a povolili stisk. Harry se dobelhal psychicky i fyzicky vyčerpaně ke židli a sedl si na

ní.

„Radši bych žil jako upír, než na věky bez rodičů,“ hlesl Harry a zakryl si rukama obličej. „Jak to

bylo dál?“

„Chceš to opravdu slyšet?“ zeptal se nejistě Aberforth.

„Hlavně dělejte, ať už to mám za sebou,“ pravil hořce Harry a hlas se mu dusil.

„Netroufal jsem si ho poštvat na Potterovi potřetí, ale podruhé ano, byl jsem v takové situaci, že jsem

nedomyslel následky,“ pokračoval Aberforth a pokynul k ostatním, kteří si zase sedli na svá místa, takže

je zase nikdo nemohl slyšet. „Snažil jsem se ti vysvětlit, jak strašné je to žít s takovým prokletím a jak

usilovně jsem si přál, aby se už narodil vyvolený. Znal jsem několik smrtijedů, kteří ke mně chodili

popíjet, však víte jaký typ hostů ke mně většinou chodí. Vybral jsem si jednoho, kterému Voldemort

více věřil a uplatnil jsem na něj kouzlo Imperius, za což jsem měl už dávno hnít v Azkabanu,“ povzdechl

si Aberforth. „A bůh ví, že by to možná bylo lepší.“

 „Co jste udělal?“ zeptal se Ron.

„Poslal jsem ho za Voldemortem, jeho ani nenapadlo mu nevěřit, takže hned uvěřil tomu, co říká. Jak

už jsem vám řekl, nynější Voldemortovo prioritou byla ta věštba a tak, když se dozvěděl o možném

zrození, bral to přímo smrtelně vážně. Jejich vraždy se ujal sám a ihned odcestoval za Potterovými. V

tu dobu jsem tu seděl za výčepem a nadával si, jak jen mohl. Avšak stále jsem svůj plán považoval za

vynikající.“

„Tak to jste se mýlil,“ řekl Harry potichoučku.

„Voldemort se k Potterovým přihnal jako vítr, a bůh ví, že v ten den bylo štěstí, že v tom domě s nimi

byl jejich společný přítel.“

„Kdo?“ vyhrkl Harry.

„Lexter,“ pravil Aberforth. „Lexter byl dokonce zkušenější v kouzlech víc, než James, protože roky

studoval po celém světě a když se Voldemort objevil, byl první, kdo se mu postavil, aby měli Lily a

James čas utéct. Co myslíš, že se stalo?“

„Nevím,“ řekl Harry vykuleně.

„Co bys udělal ty Harry, kdybys byl v kůži Lily, nebo Jamese?“ zeptal se ho zase Aberforth.

„Zůstal bych… a bojoval s Lexterem,“ řekl Harry a civěl vyděšeně do stolu.

„Přesně to udělali, ten hlupák Lexter je zase nepřemluvil, on v přemlouvání opravdu moc není dobrý,“

pousmál se Aberforth.

„Rozhodně není hlupák,“ řekl Harry naštvaně.

„Potterovi se podruhé postavili Voldemortovi,“ řekl Aberforth. „Ovšem já jsem zapomněl, že

Voldemort je nenechá naživu, leda, že by ho odehnali a to nemohli ani s Lexterovo zkušenostmi. Bránili

se zuby nehty několik minut, pak začali podléhat. Lexter se je snažil krýt tělem a dokola jim opakoval,

že budou mít dítě, tak ať vypadnou…

Já jsem tady zatím seděl a stále si nad tím lámal hlavu. Pak jsem konečně dostal rozum, uvědomil
jsem si jakou naprostou pitomost jsem udělal a přemístil se jim tam na pomoc. Místo toho jsem je ale

zabil.“

Harry poskočil, jako kdyby do něj někdo píchl a vyděšeně hleděl na Aberfortha.

„Samozřejmě fingovaně, jinak by Voldemort neodešel, mě nechal na pokoji kvůli mému prokletí, jen

se mi usmál do tváře a odešel.

Poté se James a Lily i s Lexterem probudili z předstírané smrti a pak ses narodil,“ řekl Aberforth a

pohlédl na Harryho. „Potom, co jsem řekl celou pravdu o mém plánu na Potterovi, jsem se dobrovolně

odhlásil z řádu a zavřel se nadobro v Prasinkách v tomhle potemnělém výčepu. Dokonce i bratr už za

mnou nechodil a nikdo z mých známých, byl jsem jako takový odpadlík, odpadek, co se zahodí do

koše,“ povzdechl si Aberforth a pak dodal. „A bůh ví, že jsem si to zasloužil za to, co jsem jim tehdy

provedl. Začal jsem si vážit každého lidského života a snažil jsem se dítěti Harrymu stranit co nejvíc,

aby neměl vůbec žádné vzpomínky na toho podivína Aberfortha.

Sirius se stal tvým kmotrem a pak se pomocí Červíčka Voldemort dozvěděl, že Potterovi žijí a jejich

dítě se již narodilo. Doteď jsem rád, že tu věštbu jsme drželi stále v tajnosti, protože jinak by ji Červíček

Voldemortovi také vyzradil, dokonce i teď o věštbě neví nikdo z řádu kromě jeho nejbližších členů,

Lextera, mě, vás a Brumbála. Museli jsme se pojistit, aby se věštba zachovala i pro vyvoleného, to bylo

prioritou, však hrozilo, že Brumbál, nebo já zahyneme a tak jsme udělali křišťálovou věštbu, kterou

jsme navždy uložili na odboru záhad a která patřila jenom tobě, Harry,“ pravil Aberforth. „Zbytek

příběhu asi už znáš, nebo si to dokážeš domyslet, Voldemorta popadl učiněný vztek, využil Červíčka a

hned vyrazil do Godrikova Dolu, městečku, kde s tebou Potterovi pod Fideliovo zaklínadlem žili. Ten

večer se Potterovi slavnostně a naposledy postavili Voldemortovi potřetí, čímž dokonali věštbu, o které

sami nevěděli,“ zakončil to Aberforth a odmlčel se s pohledem na Harryho který měl v srdci takový žal,

že by ho mohl rozdávat celému světu.

„Kdyby jste… podruhé…“ koktal plačtivě Harry. „na… moje rodiče… ho neposlal… tak…“
 „Kdyby, kdyby, kdyby,“ zahlaholil Aberforth. „Víš, že psychiodějové už udělali zvlášť obor

psychologické nemoci, která se jmenuje Kdyby?“ řekl Aberforth. „Tuhle otázku si na světě pokládá

spousta lidí, Harry. Nejseš sám.“

PRÁSK!

Ozvala se taková rána, že i židle na kterých seděli nadskočily, až se málem převrhly. V další chvíli

bylo slyšet zvuk tříštících se chatrných domků a hned na to se po celé vesnici rozeřvaly vyděšené hlasy

lidí.

„Co se to proboha stalo?“ zeptala se vystrašeně Hermiona.

„To netuším,“ pravil Aberforth a spolu s několika dalšími hosty se vydal k východu, aby se podíval

ven.

Harry a jeho přátelé mu samozřejmě hned byli v patách, protože řev obyvatel Prasinek neustále

stoupal a naháněl husí kůži.

Jakmile otevřeli dveře, zavalil je ohromný nárazový vichr plný bláta a vody, které zvedal ze země.

Nejhorší pohled byl ovšem na oblohu.

Ze shora se dolů snášely nekonečné pláště mozkomorů, jako kdyby pluly ve vodě, za nimi obrovskými

křídly plápolali testrálové s pasažéry na hřbetě a ve spirálách se snášeli dolů a házeli na Prasinky

nejhroznější kouzla.

„To je útok na vesnici,“ hlesl Ron vyděšeně.

„Voldemort zase útočí!“ vykřikla Hermiona.

„No jistě, že mě to nenapadlo,“ chytil se Harry za hlavu. „Má tady další perfektní způsob, jak chytit

všechny studenty z Bradavic a zároveň ještě ovládne celou vesnici.“

BUM!

Zem zaduněla, jako kdyby do ní praštil ohromný hrom, až všem téměř podklesla kolena, vřeštění a

křik obyvatel stoupal do závratných výšek.

 „Musíte okamžitě odsud!“ křikl Aberforth. „Zvláště pak ty, Harry.“

Trojice se po sobě vyděšeně podívala a stále ještě měli v pohledech klesající hejna Voldemortovi

armády, která teď obsypávala celé Prasinky.

V té chvíli všem znovu zadunělo v žaludcích, protože se jim nad hlavami rozmáchl ohromný obr a

těsně vedle jedním bouchnutím obrovským sukem stromu sklátil celou chatu na třísky, až se rozlétly do

širokého okolí, v dáli pak byli vidět valící se další obry, kteří svou výškou doslova válcovali keře a ploty,

nehledě na lidi.

„To je peklo!“ křikla poplašeně Hermiona.

„Voldemort už začíná útočit!“ odpověděl Aberforth. „Zatím ale nemá na Bradavice, tam se teď musíte

vydat a to honem rychle!“

Harry ještě nerozhodně postával, ale když mu nad hlavou proletěla tříska velikosti Hagrida, tak se

rozhodl, popadl neviditelný plášť podpaždí a přistoupil ke svým kamarádům, přehodil plášť přes

všechny tři, ale zůstali jim koukat nohy a boky, plášť už byl na mě malý.

„To snad ne!“ hlesla vyděšeně Hermiona a začala panikařit. „Co teď budeme dělat?“

„To je jasný,“ řekl Harry a zpříma jim pohlédl do tváře.

„Harry ne!“ křikla Hermiona nesmlouvavě.

„Nemáme na vybranou, a vám to spolu pod tím pláštěm jde docela dobře,“ usmál se na ně Harry,

aby je přemluvil.

„My tě tady nenecháme,“ zaprotestoval Ron přes tříštící se trosky dalšího domku.

„Já tady ale nezůstanu, nějak se odsud dostanu, nebojte, nezůstanu tady, to vám slibuju!“ prosil je

Harry, aby odešli.

„Harry, prosím, ne!“ žadonila ze všech sil Hermiona. „Nejsem o nic víc důležitější než ty, nebo Ron!“

„Tady nejde o důležitost!“ snažil se Harry překřičet paniku v okolí. „Jde o to, že vás mám rád.“

„My tebe taky, stejně tak se o tebe bojíme!“ křičeli oba dva podobně.
 „Jestli mě máte rádi, tak odejděte v plášti do Bradavic a počkejte tam na mě, jasné?“ křikl na ně.

„Už není čas!“ oznámil Aberforth, když už ostatní hosti v hostinci uprchli.

„Harry prosím,“ žadonila stále Hermiona.

„Já se vrátím, slibuji Hermiono,“ řekl jí Harry a pohladil jí po vlasech. „Slibuju.“

„Musíte už jít,“ popohnal je Aberforth. „Utíkejte do Chroptící chýše, pryč z Prasinek, ať už jste přišli

jakkoliv, jděte tam, nezapomeňte, že heslo je Htrofreba, tak už jděte!“

Hermiona ještě úzkostlivě dala Harrymu pusu na tvář a řekla mu do ucha. „Hlavně abys to splnil.“

Vzápětí zmizeli pod pláštěm a pak už slyšeli jenom cupitavé kroky po blátě, jak se vyhýbali nebezpečí.

„To jsem tomu zase jednou dal,“ postěžoval si Harry a to, že je ve společnosti Aberfortha ho za to, co

udělal moc netěšilo.

„My musíme taky zmizet, Harry, zvláště ty,“ řekl hned Aberforth.

„To nebudete chránit Prasinky?“ zeptal se Harry.

„Mým prvořadým zájmem jseš ty!“ křikl na něj Aberforth, když se znovu ozval ohromný řev v okolí.

Hned na to na konci uličky směřující k hlavní cestě Prasinek viděli studenti, jak se houfovitě snaží

dostat pryč a jejich doprovod, jak bojuje se smrtijedy.

„Musíme jim pomoci, alespoň pomozte studentům,“ prosil Harry.

Aberforth na něj nerozhodně koukal a přemýšlel do udělá.

„Dobrá, tak když jim nepomůžete vy, tak já,“ řekl Harry a rozběhl se vpřed.

Aberforth se hned s voláním hnal za ním, ale to už Harry vybíhal s hůlkou namířenou ven z uličky na

hlavní cestu, kde teď vládl absolutní zmatek, ovšem v zápětí spatřil něco hrůzostrašného.

V dáli se jako obrovští dinosauři po čtyřech valili na vesnici gigantičtí tvorové. Na první pohled

vypadali jako tygři, či leopardi, ovšem vedle hustého kožichu měli na sobě i tvrdý krunýřovitý pancíř,

takže se jejich podlouhlé, až psí obličeje moc šelmám nepodobaly. Byli uvázaní popruhy a na každém

stála celá armáda nemrtvých, kteří vyskakovali a hnali se dolů do vesnice, aby pobíjeli její obyvatele.
Při každém dopadu nohy tvora se země mocně otřásla, tvor vřeštěl hlasem podobným tygřímu a slonímu

řevu. Bezohledně metal nohama domy a chajdy, které se jako domečky ze sirek sypaly na zem i s lidmi

uvnitř. Kopali nohama a bourali další a další domy klátící se k zemi, zatímco nemrtví na střeše na

obyvatele pálili strašlivými kušemi a vrhali po nich kudly a meče, navíc kolem ještě poletovali

mozkomoři a vysávali s kouzelníků a čarodějek štěstí, někteří nasazovali lidem polibky, čímž je zabíjeli,

když jim vysávali duše. Peklo jaké si člověk ani nedokáže představit.

„To jsou ArkNundy,“ řekl Aberforth, když doběhl Harryho.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Harry a zíral na Aberfortha už v pozdním odpoledním šeru.

„Ti tvorové, jsou to ArkNundy, kříženci a potomci strašlivých stvoření Nundu,“ vysvětlil Aberforth.

Hned na to se kolem nich prohnal houf studentů chráněný ochránci, ke kterým Harry hned s

Aberforthem se přihnal.

„Kde jsou ostatní studenti?“ křikl na ochránce.

„Všichni jsou už v bezpečí, moc jich tu nebylo…“ jenže netvářil se moc jistě.

„Co je?“ pochytil jeho pohled Harry.

„Prý se tu potuluje ještě jedna skupinka studentů, ale už nemáme odvahu je hledat, vesnice bude za

chvilku dobyta,“ křikl ochránce a hned začal prchat s ostatními studenty pryč z vesnice.

Jenže jedna ArkNundu se začala na houf studentů s ochránci hnát, jako obrovská živá hora. Řvala na

celé kolo, až jim zaléhaly uši a někteří studenti strachy padali na zem. Byli přímo na ráně, poté, co se

na něj snesla smršť střel z kuší, které se těsně vedle studentů zapichovali do země.

„Pomozte jim!“ zakřičel vyděšeně Harry na Aberfortha.

Starý kouzelník zakabonil svou tvář a vydal se přímo k houfu studentů. Ohromný ArkNundu otevřel

svou mohutnou dlouhou tlamu plnou ostrých a slizkých zubů vysokých několik metrů a přibližoval se

jimi ke studentům, když přistoupil Aberforth, vztáhl k němu ruku a křečovitě zavřel oči.

V té chvíli se ozvala strašlivá rána a čelist ArkNundu se hlasitě zlomila, až zůstala viset. Ozval se
příšerný řev tvora, který právě prožíval bolestivá muka, jenže starý čaroděj stále zachmuřeně vztahoval

k tvorovi mocně ruce, jako kdyby mravenec bojoval s mravenečníkem.

V další chvíli se ozvala znovu ohromná praskavá rána a obě přední nohy ArkNundu praskly a

podlomily se. Tvor padl na bok a vlivem přívalové vlny třesu a vzduchu, kterou svým pádem způsobil

se hned zhroutil celý blok domků na trosky.

V témže okamžiku se k Aberforthovi přihnali mozkomorové a zuřivě se skřeky z něj začali vysávat

štěstí, až padl omámeně k nohám, protože na jejich útok zezadu nebyl připravený.

„EXPECTO PATRONUM!“ zahřměl Harry s hůlkou napřaženou a v hlavě se vzpomínkou a

myšlenkou na mámu a tátu.

Z hůlky mu vyšlehl blesk tak mocný, že stejně jako u Rona v prosinci Harry ucítil zpětný ráz hůlky,

ze které v zápětí vyšlehl zářivě bílý jelen a několika mocnými kolečky odehnal od Aberfortha všechny

mozkomory, kteří s hlasitý vřeštěním a skřeky neochotně odletěli od kouzelníka.

V další chvíli už ochránci sbírali studenty na nohy, naštěstí nikdo neschytal žádnou střelu kuší a tak

začali utíkat pryč z Prasinek, ochránci jim dělali zeď, ovšem teď již i dost odhodlaní studenti ochráncům

v útocích pomáhali.

„Proč jsi mi pomohl?“ zeptal se Aberforth Harryho znaveně.

„Cože?“ divil se Harry v hrozné panice vesnice.

„Proč jsi mi pomohl, když jsem poštval Voldemorta na tvé rodiče?“ tázal se překvapeně Aberforth.

„Já jsem také udělal pár chyb, taky, dá se říct, kvůli mně zemřel jeden člověk,“ řekl mu Harry smutně

a udýchaně. „Za svůj život jsem poznal, že nikdo není dokonalý, chybovat je lidské.“

„Chybovat je lidské, ale odpouštět je božské,“ řekl Aberforth a zvedl se znaveně na nohy. „Už mi je

přes sto deset let, nejsem takový čipera, jaký jsem býval v mládí,“ postěžoval si.

„Musíme najít ty ztracené studenty!“ křikl Harry, aby překřičel zvuk kácejícího se blízkého domu,

který právě zboural jeden naštvaný obr.

 „Měl bych tě odsud okamžitě dostat pryč!“ řekl Aberforth, když se přitiskli ke zdi, aby nebyli hned

na ráně, ale v zápětí se celý blok zdi před nimi zhroutil, když se před ně postavil horský troll a tupě na

ně zíral.

„To je troll!“ křikl Harry.

V zápětí se troll rozpřáhl svou ohromnou dřevěnou palicí, která ale v zápětí zmizela. Aberforth znovu

napřahoval ruce a něco si v duchu pro sebe mumlal, v další chvíli se troll skácel omámeně k zemi.

„Měli bychom si pospíšit, nevím, jak dlouho vesnice ještě vydrží!“ oznámil nakonec Aberforth.

Probíhali zničenými domy, spadanými zdmi a zhroucenými stěnami domů, Aberforth ovšem

potřeboval po každých deseti metrech odpočinek.

„Měl bys mě tu nechat Harry!“ křikl na něj Aberforth.

„To teda nenechám!“ zaprotestoval.

„Slyšel jsem o tom tvém kousku s Pegasem…“

„V Pegase se už nikdy nezměním, i kdyby mě to mělo stát život!“ okřikl ho hned Harry, i když ani

nevěděl, jaký k tomu má důvod, jenom věděl, že se opravdu v něj nepromění.

„Jenom tě zdržuji!“ popostrčil ho Aberforth.

To už se ale rozborceného vchodu domu, kde teď byli začala hnát stáda nemrtvých, jak jim Ron říkal

zhniloušů a Harry je hned smetával kouzly, nakonec mu pomohl i Aberforth a společně se vydali dál

mezi domy.

Probíhali všemi možnými zříceninami, a co bylo horší i mrtvolami, a co bylo ještě horší i některým

umírajícími kouzelníky, které podle Aberfortha nemělo šanci zachraňovat, a byla to pravda, protože

hned v zápětí se na dvojice pustili smrtijedi a oni zase měli plné ruce práce.

„Mdloby na tebe!“ zakřičel Harry a jako na běžícím pásu vrhal kouzla jedno za druhým.

Zatím Aberforth skolil dvacet smrtijedů najednou, ale hned v té chvíli se mu bolestivě zaryl šíp do

ramene.
 Harry hned ztuhnul, když se Aberforth vyčerpaně sesypal k zemi.

„Jste v pořádku?“ ptal se ho. „Jak je vám?“

„Jsem v pohodě, Harry,“ řekl Aberforth a i když mu šíp trčel z ramene, přesto se na Harryho usmál.

„Teď už vím, jak moc velkou chybu jsem udělal,“ řekl pomalu. „A za chyby se platí.“

„Neumírejte, to nesmíte!“ křičel Harry ze všech sil a cloumal s ním, i když ho za to, co udělal neměl

rád, náhle mu při pohledu na umírajícího padlého Aberfortha do očí vlétly slzy, kterých se nemohl

zbavit, stejně tak mu žal zalil i srdce.

„Neumírejte,“ hlesl mu do ucha.

„Musíš pokračovat beze mě, Harry,“ řekl mu do ucha Aberforth. „Poslechni mě… utíkej a neohlížej

se, rozumíš?“

„Ne, nemůžu,“ nesouhlasil Harry a skloněný nad Aberforthem začal kroutit hlavou.

„Dal jsi slib, proboha!“ křikl na něj čaroděj. „Tak vypadni a nech mě tady!“

Harry se neochotně sebral na nohy.

„Padej už!“ zařval na něj Aberforth, když se Harry po chvilce váhání otočil a začal utíkat pryč. „A

neohlížej se!“

Harry si za běhu utíral slzy, zase viděl umírajícího člověka, kterých tady popravdě v tom peklu bylo

hned několik. Dýchal jako závodník na daleký běh, nemohl pomalu popadnout dech, srdce mu tlouklo

jako lodní zvon a adrenalin mu zaléval krev a tělo. Cítil žal a smutek, při tom utíkání myslel na všechno,

co prožil, myslel na mámu a tátu a poslední Aberforthova slova, která ho dovedla k pláči a také na jeho

neohlížej se.

Jenže v tom se za ním ozval dívčí křik. Harry strnul, jako kdyby ho zmrazili, právě proběhl kolem

odbočky z hlavní cesty, bál se tam vrátit, ale když se ozval znovu ten křik a přidal se k tomu i chlapecký,

rozhodl se otočit a pelášit zpátky.

Vyběhl ze zhrouceného domu na cestu a znovu vyděšeně strnul. V dálce byl jakýsi muž, který právě
padl vyčerpáním na záda, ale hlavně se nad ním skláněli Neville a Lenka, kteří měli teď v sobě panický

strach a marně se rozhlíželi kolem sebe. Jenže v dalším okamžiku se na konci cesty v dálce objevil

ArkNundu a za ním velký obr a řítili se na dvojici.

Harry chtěl nějak gigantické dupající zvíře zastavit, ale bylo příliš pozdě. Neville s Lenkou na ně

stříleli kouzla, ale ani to nezabíralo. Byl konec.

Nabralo to rychlý spád, Neville doslova odhodil vzpouzející se Lenku a ArkNundu se na něj hned

zaměřil, otevřel svou obrovitánskou několikametrovou tlamu plnou ostrých tesáků a chňapl Nevilla.

Lenka, která nechtěla, aby se Neville takhle obětoval se rozzuřeně zvedla a vyšlehla strašlivě mocné

kouzlo, kterého byla schopna, ArkNundovi nohu, ta se mu podlomila, Neville mu vypadl z tlamy, ovšem

zachytil se strany ArkNundovým pysků, tvor sebou bolestí škubl a pohodil hlavou, takže Neville se

neudržel a vyletěl několik stovek metrů do vzduchu, Harrymu přitom pohledu v žilách tuhla krev, ovšem

i tak nebyl odhodlaný proměnit se v Pegase. To už ale Neville padl na záda ArkNundovi a do jeho husté

srsti, kde se ztratil, jako ta černá kočka v červenci minulého roku.

Harry si začal se zděšením myslet, že je s ním konec, ale to už se znovu ten prašivý tvor vztekle ohnal

po Lence, která po něm před chvilkou vystřelila kouzlo, aby pomohla Nevillovi, avšak teď sama nic

nezmohla.

To už Harry nevydržel, zařval ze všech sil a vyběhl přímo doprostřed cesty.

„BOMBARDA!“ zařval jako lodní zvon.

Kouzlo rozdrtilo brnění na koleni zvířete, kde se hned v zápětí objevila tmavorudá krev.

ArkNundu zařval jako poraněný tygr, jeho řev byl tak mocný, že se snad kvůli němu klátili dolů i

domky v okolí, Harry však na nic nečekal, přispěchal k Lence a chytil jí za ruku, chystali se utéct, ale

cestu jim zablokoval obr, který ArkNundu doprovázel, ohnal se po nich palicí a oni jen tak tak stačili

sklonit těla, aby se na ní nerozmáčkli jako mouchy na čelním skle.

Harry doufal v nějakou pomoc, místo toho se však vzpamatoval i ArkNundu, otevřel svou
několikametrovou tlamu a rozeřval se vysoko do vzduchu. Všichni ptáci na nebi rázem spadali jako

trakaře na zem mrtví, stejně tak, jako když se tvoř se řevem obrátil na zem, a začali pod ním hynout

prchající lidé. Tahle jeho kouzelná moc byla vskutku smrtelná, jenže to už znovu zaslechli svist palice,

která jen těsně minula Harryho, ovšem Lenku bolestivě škrábla, až se skácela k zemi.

Harry si co nejvíc při tom všem šoku přál pomoc, jakoukoliv pomoc, srdce mu tlouklo tak, že se zdálo

jako kdyby místo orgánů měl jen samá srdce, která tlučou najednou, až celý poskakoval, strachy mu

slzy lezly z očí, ovšem žádnou pomoc nemohl čekat, Lexterovi neřekl, že je tady a nikdo jiný mu

nepomáhá.

Přesně v tom okamžiku ho ovál ohromný smrad, ohlédl se a zjistil, že hledí přímo do gigantické tlamy

ArkNundu a nežli něco mohl udělat už byl v ní. Byla to setina vteřiny, ovšem stačil se ještě zachytit

jednoho zubu, jako když se blecha drží chlupu. Tvor začal mlátit s hlavou a Harry sebou se řevem zmítal

v ArkNundově tlamě, ve které byl přímo dusivý smrad míšený se slizkým a krvavým povrchem. Harry

pomaličku ztrácel vědomí a pouštěl se, zahleděl se za sebe na propast končící v žaludku tvoru a ten jeho

žaludek se mu strachy rázem zvedl. Držel se jako klíště, když se za ním zvedl několikametrový tlustý

jazyk a natlačil ho jako parní válec na zub tak, že mu vyrazil dech.

Po asi deseti vteřinách, se Harry konečně z přítlaku ohromného jazyka dokázal vzpamatovat, ale to

už se znovu jazyk připravoval ho strhnout ze zubů pryč.

Popadl hůlku a vykřikl směrem k zubům: „Densardor!“

ArkNundu zařval bolestí a vlna vzduchu z tlamy doslova katapultovala Harryho ven z ArkNunovi

huby. Jenže zachytil se chlupu u pysků tlamy, čímž se otočil a místo směrem ve vyletěl do vzduchu

jako před tím Neville a shodou okolností dopadl přesně vedle Nevilla na hustých, několikametrových

chlupů.

„Harry!“ zakřičel Neville a snažil se k němu dostat přes hustý prales chlupů. „Harry, co tady děláš?“

ptal se překvapeně a zároveň zděšeně.

 „To je taková provizorní záchranná akce, rozumíš?“ zažertoval k smrti vyděšený Harry, který stále

ještě nemohl uvěřit tomu, že se netopí v ArkNundově žaludku.

Nad nimi uviděli kus brnění ArkNundovi srsti, na který kdyby vylezli, tak by se nemuseli probrat

touhle houštinou.

„Udělej mi stoličku, Neville!“ křikl Harry, když tvor sebou začal škubat, protože je v kožichu očividně

začali šimrat.

„A to jako jak?“ zeptal se Neville.

„Sepni ruce k sakru!“ zakřičel Harry a vystoupl se po Nevillovo sepjatých rukou na límec krunýře

ArkNundu, v zápětí vysadil nahoru i Nevilla, ovšem ten začal hned klouzat po boku tvora dolů.

„Harry!“ křičel Neville, když sjížděl nekontrolovatelně dolů.

Harry se pro něj chtěl natáhnout, ale v tom samém okamžiku ho obklopili vznášející se mozkomorové

a začali z něho sát štěstí a radost, až znovu začal slyšet volání svých rodičů, čímž ztrácel vědomí.

Ze zdola se ozval křík Lenky, na kterou se začal vylit obr doprovázející ArkNundu a rozpřáhl se, aby

jí rozmáčkl ležící na zemi.

Pak mrštil palicí a Prásk!

Ozvala se ohromná rána, jak do obra vší silou narazil Dráp, který ho povalil a začal se s ním prát.

V tu chvíli se Neville zachytil za lem krunýře ArkNundu, který se nekontrolovatelně sebou vrtěl a

porážel domy všude kolem, málem několikrát přišlápl Lenku ležící na zemi.

„EXPECTO PATRONUM!“ rozeřvala se Lenka jako na lesy a v bolestivé ruce pevně třímala hůlku.

Z jejich lekcí Brumbálovy armády dokázala vyčarovat ohromného orla, který se vznesl přímo nahoru k

Harrymu a znovu všichni mozkomorové poplašeně s křikem pelášili pryč.

Ovšem orel nebyl zas až tak silný a mozkomorové se začali vracet.

„DRÁP, TY ODVÉZT TY DVA PRYČ, HNED!“ křičel Harry, co mu síly stačili z boku ohromného

tvora.
 Dráp sundal Nevilla z boku divokého zvířete a Lenku ze země, ale čekal na Harryho.

Harry si řekl, že konečně by mohl zmizet, ale v dálce uviděl ze hřbetu ve večerním šeru Aberfortha,

jak s ulomeným šípem čelí přesile čarodějů.

„JDI DRÁPE!“ křičel Harry a mával na něj, aby odešel.

„HARRY TAKY!“ odpověděl Dráp.

„ZMIZ!“ křičel Harry a odháněl ho. „JÁ SE O SEBE POSTARAT, TY JÍT!“

Dráp se ještě chvíli nerozhodně rozhlížel a pak vyrazil s dvěma vyčerpanými a domlácenými pasažéry

pryč, co mu jeho veliké obří nohy stačily.

Harry sebral veškerou odvahu a přeběhl po kluzkém štítu přes hřbet až ke temeni a hlavě, kde vzal do

ruky otěže a zatahal ze všech sil na stranu, kde zahlédl Aberfortha. Křičel námahou, jak tvora nutil, aby

se tam tudy vydal, až se ArkNundu rozběhl tím směrem a začal válcovat všechno dokola, včetně

nemrtvých, obrů a trollů.

Aberforth právě znovu skolil nejméně dvacet smrtijedů a už byl skloněný na kolenou a nemohl dál,

když se do vřavy jeho útočníku majestátně, vehementně a mohutně vřítil ohromný ArkNundu s Harrym

na střeše, který se v zápětí sklouzl po boku padajícího tvora, na nějž teď smrtijedi jím válcovaní útočili.

Harry přes tohle příšerné masové peklo doběhl k Aberforthovi, který měl kolem ramene na oblečení

ohromnou rudou skvrnu.

„Co tu ještě děláš?“ zhrozil se Aberforth mdlým stařeckým hlasem. „Jako blázen je tu lákám na sebe,

abys měl čas na to utéct a ty…“

A v tom se ozval křik, zatím největší křik za celé odpoledne a teď už černý večer, kdy na obloze už

svítily hvězdy. Ten křik se podobal tygřímu, lvímu, mozkomořímu, sokolímu a kdo ví čemu všemu

ještě, ale byl to ohromně ohlušující řev.

Z nebe se sneslo něco, co tady opravdu nejméně potřebovali, ohromný, více než padesáti metrový,

tvor, černozelený jako sama noc, lesknoucí se na celé kolo a šlehal přitom plameny.
 Ne, nebyl to testrál krále Démona, kterého Harry potkal, když utekl ze Záchranného autobusu, byl to

ten ohromný strašlivý drak, se kterým Voldemort odletěl tu noc v Azkabanu.

Teď se snesl na Prasinky a jediným mocným nadechnutím a v zápětí vydechnutím podpálil několik

bloků domů najednou a lidé kolem začaly hořet, divoce pobíhat a hůlkami se hasit.

_text

Mávání křídel draka bylo tak strašlivé a hrozně slyšitelné, že se zdálo, jako kdyby jimi mával člověku
u ucha, při každém mávnutí pocítili, jak se vzduchu v širokém okolí změnil doslova v uragán a tříštil
domy a stromy kolem dokola.
„To je Voldemortův drak, musíš utéct Harry!“ křičel na něj Aberforth, ale to už drak znovu podpálil
strašlivým dechem další část vesnice a všechny kouzla a šípy vesničanů se od něj odrážely jako ode zdi.
Hned na to se kolem Aberfortha a Harryho objevili všichni smrtijedi a obklopili je. Harry byl alespoň
rád, že má za sebou Aberfortha, srdce měl až v kalhotách, když se na ně začal valit i samotný drak a
smrtijedi jim mířili hůlkami na hlavy. Teď čekal že přijde něco pozitivního, ale mělo tomu být právě
naopak.
Aberforth začal z ničeho nic se kroutit a pokřikovat na Harryho, aby se snažil utéct, i když moc dobře
věděl, že nemá kam, ale to už se jeho ruce proměnily v blánovitá křídla a začala mu chlupatět hlava,
Harry ještě zaslechl jak říká něco jako: „Nemám… sérum…“
Záhy se před ním vzepjal ohromný a odporný upír, který naháněl strach samotným smrtijedům, jenže
upír se hned zaměřil na Harryho, povalil ho na zem a olizoval si na ním prsty.
Skláněl se nad ním hrůzostrašný upír, kolem něho byl dokola celý zástup smrtijedů a nemrtvých v
hořícím městě a nad ním se vznášela celá kupa mozkomorů a nejhorší drak na světě, takhle tedy dopadl.
Upír se nad ním skláněl a cenil tesáky, ani jeden smrtijed neměl odvahu ho zastavit, Harry věděl, že
se blíží konec, avšak stále by raději umřel, že se proměnil v Pegase. Nemohl nic dělat, hůlka v kapse
mu nebyla nic platná, byl u konce.
Pak mu z ničeho nic hlavou projela nějaká ženská slova: „pak tu je jedna síla… podobná a téměř
stejně tak mocná ti dát život.“
Harry si uvědomil, že ho něco doslova žhne na ruce, pozvedl jí do vzduchu, až upír a ostatní smrtijedi
ucukli
Byl to ten záhadný prsten, který měl pořád na ruce a nešel sundat, teď zářil tak intenzivní zlatavou
barvou, že se tomu nevyrovnala ani záře Pegase. Stále jí měl napřaženou do vzduchu a se zavřenýma
očima očekával, co se bude dát dál.
Pomyslel si, že taková záře je tak silná, že ji snad uvidí i lidé na druhém konci světa, byl to jako zářivý
reflektor uprostřed vesnice.
V další chvíli celý dav mozkomorů, smrtijedů a samotného upíra povalilo další ohromné stvoření.
Zlaťák se vzepjal na zadní a šťouchl svým obrovským zobákem Harryho do hlavy, ve které se mu
jako by rázem rozsvítilo.
Oba dva si zahleděli do očí, Harry vycítil, jako kdyby mu říkal, aby si vylezl na jeho hřbet. Harry si
však také vzpomněl, že Hagrid říkal, že na hřbet Gryfa se ještě nikdy nikdo nedostal, Vyškrábal se na
nohy, zatímco se ostatní smrtijedi vzpamatovávali, pak se chytil Gryfovo srsti a vyšvihl se s velkou
námahou na jeho hřbet, aniž by dokázal uvěřit, že se mu to povedlo.
Gryf zamával gigantickými křídly a vznesl se lehce do vzduchu, za sebou nechal všechny obry,
Arknundy, smrtijedy, nemrtvé i o hodně pomalejší mozkomory.
 Harry mohl zase se prohánět na hřbetě takového tvora, cítil vlahý temný vánek, jak mu ovívá tvář a
dodává mu novou energii do těla, byl k smrti unavený a ležel na jeho hřbetě jako vyčerpaná moucha,
když Gryf vletěl do mraků a mířil k Bradavicím.
V tom se z mraku za nimi objevil ohromný černozelený drak s červenými stíny, který v zápětí na něj
poslal ohromný přívalový oblak ohně, který jen tak tak nesežehl Gryfa za živa, protože stačil na poslední
chvíli změnit směr.

_text

Drak zamával svými mohutnými stometrovými křídly, která přímo odhrnovala mraky jako obrovský
hřeben a začal dohánět ohromně rychlého Gryfa.
Harry po drakovi z posledních sil šlehl kouzlem, které se od něj ale odrazilo jako pingpongový míček.
Gryf udělal na poslední chvíli zase piruetu dolů, aby se vyhnul dalšímu obrovskému mraku ohně, který
za nimi gigantický drak poslal, Zlaťák měl však co dělat, aby se od něj držel v dostatečné vzdálenosti,
protože drak se stále blížil a mával svými mohutnými křídly, čímž houfovitě čeřil ohromné temné mraky
v téhle stejně tak temné noci.

_text

Další těsná pirueta, až když bolestně zakřičel, protože ho drak trochu ožehl a v zápětí se po něm dračí
ještěrovitá hlava ohnala tak, že mu ukousla trochu peří z křídla.
Harry se přitiskl ke Gryfovi, který ucítil jako snažení a tak napřímil své tělo jako šipku a vyrazil
maximální Gryfskou rychlostí kupředu.
Drak dvakrát mávl a ladně je dohonil, v zápětí za nimi poslal další vlnu ohně, která je tentokrát sežehla
téměř do červena a Harry měl co dělat, aby uhasil čoudící Gryfovo srst a peří.
V tu chvíli se ozval křik orla, písklavý a pronikavý křik, Gryf se hned rozhlížel odkud vychází, ale to
už se po drakovo očích ohnal oproti němu drobounký orel, avšak drak po něm okamžitě poslal vlnu
ohně hřmící do dály. Orel se však jako šipka vyhnul a znovu mu zaútočil na obličej, drak se se svou
ještěrovitou a odpornou hlavou však rychle oháněl, takže to bylo nanejvýš nebezpečné, Harry ale hned
pochopil, že orel se ho nesnaží porazit, ale odlákat od Gryfa.
To už ale díky bohu byli nad Bradavicemi a Gryf celý vyčerpaný a sežehnutý začal střemhlav klesat
dolů, Harry se ho držel jako klíště a nepouštěl ho za žádnou cenu, Drak za nimi posílal nový a nový
oheň, pokaždé s ohromný hučením žhavého vzduchu následovaný hlasitým máváním křídel a kolem
jeho hlavy neustále prolétávat otravný orel.
Harry však únavou přestával mít energii i na držení se Gryfovo těla a pomalu ve svém stisku
povoloval, Gryf jako by to vycítil a křikl svým orlím hlasem, až si Harry myslel, že mu opravdu rozuměl
slova: „Ještě vydrž!“
„Vydržím,“ pravil Harry a upevnil svůj stisk kolem Zlaťáka, pak ale zase ucítil sežehavý pocit, když
Drak také jako šipka padal střemhlav za nimi a doslova chrlil vlny ohně.
Gryf proletěl kolem Astronomické věže, na které stál Brumbál, čehož si udivený Harry posléze všiml.
Brumbál jako mocný mág v dlouhém hábitu mávl hůlkou a příští vlna ohně zaplavila Astronomickou
věž, až Brumbál zmizel v ohni, ovšem kolem něho se utvořil jakýsi zvláštní kruh, který ho ochraňoval.
 _text

Hned na to Brumbál hlubokým hlasem pronesl pár na první pohled nesmyslných slov a vzápětí draka
mocně srazil gigantický blesk, který vyšel přímo z nebe a protrhl temná mračna.
Drak za velikého křiku odplápolal svými velkými křídly pryč.
V příštím okamžiku Harry ucítil, jak Gryf dopadl lehce na zem těsně vedle vchodu do hradu. Harry
ho pohladil po jeho peří a sklouzl mu z boku.
„Děkuju,“ hlesl Harry.
Zlaťák písknul pronikavě svým hlasem a odběhl zpět k Hagridovu srubu. Cesta do Nebelvírské
společenské místnosti byla, zdá se nekonečná, jeho unavené, popálené, rozmačkané, oslizlé, zkrvavené,
zděšené a kdo ví, co ještě, tělo se vláčně ploužilo k obrazu Buclaté dámy.
„Harry!“ křikla Hermiona a jako obvykle ho v zápětí obklopila záplava vlasů. Potom, co se dokázal
vzpamatovat, zaznamenal v pokoji ještě Rona, všechny ostatní studenty, dokonce i Neville, který se teď
utíral ručníkem seděl u teplého krbu.
Harry si povzdechl a jak už to měl za tenhle školní rok ve zvyku, tak beze slov vyšel nahoru do
ložnice, svlékl ze sebe oblečení, a ve spodním prádle sebou praštil vyčerpaně do postele. Netrvalo ani
deset vteřin a jeho mozek vypověděl službu.
Usnul dřív, než si to vlastně uvědomil, což možná bylo ještě lepší…

Kapitola 55.
Cho a první vize
R áno bylo tmavé jako každé jiné, oblaka se stále neprotrhávala a zahalovala černou oblohu nad

Bradavicemi, skrz která nemělo šanci prosvitnout ani jednou slunce.

Harry se ráno probudil jakoby myslí jinde a ještě několik minut na to tu svou mysl hledal. I když se

mu nakonec zdálo, že jí stejně nenašel, tak se přesto s ranní ospalostí zvedl z postele a začal si stlát.

Následně už převléknutý vpadl do křesla u krbu ve společenské místnosti. Felix seděl na židli v rohu

a četl si nějakou knihu o zamilovaném páru, Harry si přitom pohledu matně na někoho takového

vzpomínal, ale stále ho nic nenapadalo. Zato Felixův pes Huňáč už právě stačil dochroupat další

dřevěnou židli, po které zbylo jen párek třísek a slinty na koberci. Felix mu vždycky s radostí poté
vyčaroval další židli, ovšem někdy se Huňáč rozmyslel a začal požírat nějaká křesla studentů, takže se

nejednou stalo, že pod nimi křeslo znenadání ruplo a oni leželi zády na zemi. Vlastně celá společenská

místnost vypadala, jako kdyby v ní žila celá armáda červotočů, nebo všudylezek, i když Huňáč byl

možná ještě horší.

Nakonec se dolů došoupali i jeho dva znavení kamarádi, oba na první pohled vůbec nevyspalí a oba

dva se stejně jako Harry předtím sesuli na křesla u krbu.

„Dneska není učení Rone,“ řekl po chvilce Harry.

„Cože?“ zeptal se Ron duší jinde.

„Nemusíš si brát školní brašnu,“ pousmál se Harry.

Ron si až teď uvědomil, že si automaticky vzal sebou dolů svou školní brašnu a chystal se jít, bez

ohledu na to, že je neděle, do třídy na vyučování.

„Teda, jestli nechodíš na doučování, profesorka Trelawneyová by tě určitě vzala,“ pousmál se zase

Harry.

„Moc vtipný,“ povzdechl si Ron a odhodil tašku do kouta.

„Kde jsme to včera byli?“ zeptala se omámeně Hermiona.

„Snad jsi taky nedostala Zapomínáka,“ řekl Ron.

„Ne, jen jsem stále nemohla uvěřit, že to co se včera stalo bylo skutečné,“ pravila unaveně.

„Zato já si na to pamatuju zcela jasně,“ řekl Harry, který stále nebyl schopen vyhnat všechna

Aberforthova slova z hlavy.

„Ať už máš v plánu cokoliv, Harry…“ řekl Ron. „odložíme to o pár týdnů, prosím.“

„Nemám nic v plánu,“ odvětil Harry. „co to s vámi krucinál je?“

Ron a Hermiona se na sebe podívali a oběma padla hlava na opěradla křesla.

„Ahoj, Harry!“ ozvalo se za nimi, stál tam Neville, který se k nim také unaveně došoural.

„Tak jak ti je?“ zeptal se Harry.

 „No… ta procházka na obrovi sice nebyla nic moc, ale včera jsem snad zažil nejhorší den mého života,

takže proto jsem mu i tak vděčný.“

„Takže odteď už budeš mít Drápa rád?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„To si piš… a už nikdy nepůjdu do Prasinek, to si taky piš,“ řekl Neville a vyšel průlezem v obraze

na snídani.

Harry svým kamarádům pak vypravoval, co se mu včera v Prasinkách po jejich odchodu stalo,

samozřejmě se nesnažil ze sebe dělat hrdinu a historku ochuzoval o několik příšer, když zase Hermiona

na něj vyděšeně zírala.

„Přemýšlel jsem o všem, o čem nám Aberforth řekl,“ začal Harry. „Ale myslím si, že to stále ještě

nebylo všechno.“

„Jak to myslíš?“ opáčila Hermiona.

„Myslím, že mě ten budižkničemu nalákal,“ řekl Harry a kroutil hlavou.

„O čem to meleš?“ ozval se Ron.

„O té Černé kronice, o které mluvil, dokonce mi i řekl heslo, Princ dvojí krve, nezdá se vám to divné,

jako název?“ divil se Harry a dumal nad tím.

„Pak, že nemáš nic v plánu,“ uchechtl se Ron a trochu se na křeslu narovnal a protáhl si ruce a záda.

„Ještě jsem neřekl, že tam mám v plánu jít,“ odvětil Harry.

Oba jeho kamarádi se na něj otráveně podívali, jako kdyby jejich pohledy říkaly: ‚To ti tak skočíme

na to, že tam nepůjdeš.‘

„Ne, vážně… teď mi vrtá hlavou jiná starost,“ řekl Harry a zvedl se z křesla. „Jdu na snídani, jdete se

mnou?“

Následně už se svými kamarády vycházel od obrazu Buclaté dámy a směřovali k Velké síni na snídani.

Hermiona sebou unaveně motala, až se hlavou opřela o Ronovo rameno. Ron vykulil oči a rychle jí

ze sebe shodil, protože se v něm začaly probouzet ty strašné pocity, které v poslední době tak úspěšně
udusával.

„A co ti vrtá hlavou?“ zeptal se Ron nakonec.

Harry místo odpovědi mlčky přemýšlel a nevšímal si zvědavých pohledů kolemjdoucích studentů.

„Včera jsem málem přišel zase o život,“ začal Harry, jako kdyby řekl něco naprosto neojedinělého.

„znovu jsem málem umíral a i přesto jsem nechtěl se proměnit v Pegase, proč to?“ divil se.

„Vždyť jsi nám říkal, že stačí vyslovit to zaříkadlo, a je to,“ opáčil Ron.

„Něco mi ale v mysli brání se v něj znovu proměnit, raději bych zemřel, než se změnil v Pegase,“

přemýšlel Harry nahlas.

„Já se v tý tví zabedněný mysli nevyznám, Harry,“ řekl Ron. „Jednou tě bolí hlava, podruhé jizva,

potřetí na nás řveš, pak jseš uraženej, unavenej, pak se nedokážeš proměnit v Pegase, bože, kdo ví, co

přijde příště.“

„Doufejme, že už žádné příště nebude,“ pravil Harry a moc se mu nelíbilo, když Ron shrnuje všechny

tyhle věci najednou.

„V to já také pevně doufám, Pottere,“ ozval se za nimi ledový hlas a všichni se trhem otočili.

Snape na ně zhnuseně cenil zuby a v obličeji měl ještě větší vztek, než před normálně.

„Vím, že jste vy dva se bez povolení vzdálili od vašeho ochranáře,“ řekl a ukázal zle na Hermionu a

Rona. „a také vím o tom, že Potter byl v Prasinkách, i když tam vůbec neměl co dělat,“ dodal chladným

hlasem.

Trojice jen mlčky na něj koukala a připravovala se, že schytá nějaký školní trest, ne-li něco horšího.

„Naštěstí dobrota našeho ředitele nezná mezí, ovšem kdyby bylo po mém, už by jste měli školní

trest… všichni tři!“ a přejel po nich prstem. „Příště už se tak stane, to vám garantuji.“

Následně se s odfrknutím otočil a odešel do Velké síně na snídani.

„Jak to zjistil, přece mu to Brumbál nařekl, nebo snad jo?“ divil se Ron. „A opravdu nás Brumbál

nepotrestá?“
 „Ty bys chtěl?“ opáčil Harry.

„To ne, to rozhodně ne,“ šveholil hned Ron.

„Včera jsme ale udělali velkou chybu s tím tvým plánem,“ řekla nakonec Hermiona a hned trochu

pookřála, když mohla Harryho kritizovat.

„Myslel jsem, že se přinejhorším přeměním v Pegase, ale netušil jsem, že to nedokážu přemoci, jako

kdyby něco silnějšího ve mně to zakazovalo,“ přemýšlel Harry. „Co třeba ten prsten, pořád ho mám na

ruce a nevím co s ním, jak to, že mi nejde sundat, a kde jsem k němu vůbec přišel?“

Na všechny tyhle otázky by mu rádi odpověděli, kdyby věděli, že je za pět minut hned nezapomene.

Ani oni ovšem netušili, proč se nemůže změnit v Pegase, to zůstávalo záhadou.

„Měl vlastně někdy Sirius pohřeb?“ zeptal se z ničeho nic Harry.

Oba jeho kamarádi se znovu po sobě zmateně podívali a zakroutili hlavou.

„Když všichni tak horečně tvrdí, že je mrtvý, proč nejsou schopni zařídit jeden maličký pohřeb?“

zhrozil se vztekle Harry, ale s naštváním ani nečekal na jejich odpověď a pokračoval raději dál.

Vstoupili do potemnělé Velké síně, kde se atmosféru snažila zlepšit jasná obloha na stropě, která

zvláště letos nekopírovala počasí venku. Ani to však studentům náladu nezlepšilo, všichni tam seděli

se svěšenými hlavami a koukali na sebe otráveně, jeden jako druhý. Jak to tak vypadalo, Neville stačil

Nebelvírským rozhlásit, že Harry byl v Prasinkách, takže i přes zasmušelou náladu se studenti na

přicházejícího Harryho přece jen zvědavě podívali.

Ten však na jejich pohledy už byl z bohaté zkušenosti zvyklý, takže si z toho nic nedělal, i Harryho

nálada byla stejná, podobná té, kterou měli studenti, protože stále cítil, nebo si to alespoň myslel, že

něco ztratil.

Ještě než ale se posadili, je zastavil Lexter vstupující do místnosti a káravě se na ně podíval.

„Co to mělo znamenat, ten včerejšek?“ zeptal se, spíše ale otázku myslel na Harryho.

„Ehm… malý výlet…“ utrousil potichu Harry.

 „Malý výlet?“ divil se Lexter docela rozladěně.

„Jestli mi chcete nadávat, tak prosím, zařaďte se do fronty, dneska nejste první,“ řekl Harry také

naštvaným tónem.

Lexter si povzdychl a zakroutil hlavou.

„Kdybys jen věděl, jak to bylo nebezpečné…“

„Myslím, že jsem to poznal,“ odvětil Harry.

Lexter zaváhal a přejížděl jejich nevinné pohledy, které teď spíš patřily hodným batolatům.

„Nebýt toho, že jsi pomohl řediteli se skřítky, dostali by jste…“

„Oni už nestávkují?“ vyhrkla Hermiona.

„Odmítli brát peníze za své služby, tak jim je Brumbál každému jednotlivě střádá, s tím už souhlasili,

prý jim jistí lidé řekli, že jim nikdo nepřikazuje peníze brát a něco za ně utrácet,“ řekl a s mírným

úsměvem mrkl na trojici, v zápětí od nich odešel k učitelskému stolu.

Harry zjistil, že Hermionu už takhle se usmívající neviděl hodně dlouho, celá jásala a usmívala se od

ucha k uchu.

„Čemu se tak křeníš?“ zeptal se jí Ron. „Vždyť si ty peníze stejně nevezmou.“

„Právě, že vezmou, jednou ano, sám uvidíš,“ uculila se.

„Prdlajs,“ utrousil Ron.

„Líbím se ti?“ štěkla Hermiona jako bič.

„Jak se mě může tvá duše ptát, jen trochu bych si přál pookř…“ Ron se zarazil a zrudly mu naštvaně

uši.

Hermiona se zazubila a odešla k Nebelvírskému stolu.

Usedli jako vždy vedle sebe zády ke zdi Velké síně a pustili se do snídaně, která hned na první pohled

vypadala o mnoho lákavěji, než ta včerejší. Skřítci, jak vidno, dostali i lepší náladu, protože jídlo

doslova tkvělo zdobením a mašličkami, které se každému líbily a jenom kvůli tomu si přidávali. Nad
některými dalšími jídly zase poletovaly jiskřičky, nebo zlaté proužky a kouř, který sladce voněl po

medu, oříškách, čokoládě a jmelí.

Skřítci možná ale byli jediní, kdo měl dobrou náladu… i když…

Harry právě uviděl u Havraspárského stolu jednu holčinu, nevzpomínal si, že by jí tady někdy viděl,

ale při pohledu na ní rázem zkameněl. Nikdy v životě neviděl nic, co by ho natolik zaujalo, jak mohl

být tak bláznivý a ani jednou si jí nevšimnout, když byla tak neobyčejně krásná. Možná ani ne pro

ostatní, ale Harrymu připadala jako svíčka mezi bledými lampami, která na něj jasně svítí. Možná proto

ztuhl úžasem a neměl slova, jediné, co věděl, že cítil zvláštní divný pocit u břicha, který, jak tušil neměl,

co společného s nervy, nebo úzkostí. Možná to byl jediný cit, který se u něj už tak dlouho neobjevil,

možná, že ten jediný pocit mu právě chyběl, kdo je ta dívka?

V tu chvíli dovnitř vletěla celá armáda sov, přinejmenším jedna na každého studenta, Bradavice snad

nikdy nezažili tolik sov najednou, rázem to všude vypadalo, jako kdyby z jasné oblohy, která se snažila

studentům zvednout náladu, padaly celé deště dopisů, balíčků a pohledů, naštěstí mezi nimi nebyly

žádní huláci. Naproti tomu to byly jasné na první pohled dopisy od starostlivých rodičů a pěstounů,

včetně novinových výtisků, o které teď byl strašlivý zájem.

Rona sovy zasypaly nejméně třemi dopisy a navrch mu před nos spadl výtisk Denního věštce, který

hned Hermiona sbalila. Ronovi dopisy byly o mámy, taťky, bratrů a dalších, Harry si je ani nemusel

číst, aby nepoznal, že jsou plné strachování o jejich blízké. Všichni studenti dostávali dopisy, kde je

rodiče a poručníci varovali, aby nikam nechodili bez doprovodu učitele a že by je nejraději přendali z

Bradavic do nějaké jiné školy. Dopisy plné stížností na vedení školy, plné obavných slov a rad, kterými

teď studenti byli zasypáni. Hermiona dostala také pár dopisů, ovšem jí zaujaly noviny, kde nebylo vidět,

jaký článek v nich je důležitější, hned horečně začala číst.

Prasinky zmizely z povrchu zemského

 Malá vesnička plná kouzelnického obyvatelstva byla včera odpoledne těžce
napadena silami zla Vy-víte-koho, který na ní drtivě zaútočil. Jak mnozí již
možná víte, Prasinky je nejbližší vesnice u Bradavic, kouzelné školy čar a
kouzel, která v sobě ukrývá přes tisíc studentů, kteří právě včerejší den
měli možnost vycházky do této vesničky.
Možná zábava se pro ně v jednom okamžiku ovšem stala v katastrofu, když
se po celé šíři vesnice rozlehla rána a z nebe se začali dolů snášet smrtijedi
a mozkomoři. Podle slov přeživších svědků, kterých naštěstí je valná většina,
se smrtijedi nezdráhali zabíjet ostatní kouzelníky a útočili prý i na
přítomné studenty. Vzhled jednotlivých domů v dnešním dni už vůbec neodpovídá
jejich podobě včerejška, všechna stavení a chaty byly spáleny na uhel, vše
bylo zničeno a nic nezbylo. Podle našich zpráv ovšem v dobu útoku, studentů
ve vesnici mnoho nebylo, protože Bradavické okolí v této době pokrývá
neprostupný mrak kouře a oblak, o kterém jistě všichni víme svoje. Studenti
však měli naštěstí sebou doprovod, takže se nestalo, že by se nějaký z nich
musel bránit sám… my ovšem máme jiné zprávy.
K těm ale až níže…
Podle lidí má veřejnost hlavě vzít v úvahu počet mrtvých, převyšující
několik desítek, mezi nimiž naštěstí, jak už tu bylo řečeno, nebyli žádní
studenti. Veřejnost začíná působit tlak na vedení Bradavické školy, co se
týče zvýšení bezpečnosti a ochranky, jejich děti prý nemusí být v naprostém
bezpečí, jak je o Bradavicích známo, což se ukázalo právě včerejší den, když
někteří studenti málem přišli o život.
Ředitele Bradavické školy čar a kouzel už od rána doslova bombardují
stovky sov se stížnostmi a zprávami od starostlivých rodičů, kteří nemohli
uvěřit vlastní uším, když se včera dozvěděli o nebezpečí, do jakého se někteří
studenti dostali. Albus Brumbál však nepopírá, že studenti opravdu byli ve
smrtelném nebezpečí, všem rodičům už od rána posílá omluvné dopisy, ve
kterých je ujišťuje, že zažádá ještě větší bezpečnostní opatření zde na
škole, ovšem podle jeho slov prostorám školy v této době již nehrozí
nebezpečí, toto byla ojedinělá situace, ovšem ochránci studentů odvedli svou
práci a všechny dostali bezpečně zpátky do školních prostor.
Pro neinformovanou veřejnost, již Albus Brumbál od začátku nového roku
zvýšil bezpečnost školy na takovou míru, kterou Bradavice nezažily už nejméně
padesát let a proto se do té doby nikdo ze smrtijedů dovnitř ještě nedostal.
Ovšem zprávy z druhé ruky mluví proti tomuto tvrzení. Například již minulý
rok se studentská kolej Nebelvíru ocitla pod krvavým útokem, když podle slov
svědků Peter Pettigrew těžce poranil Harryho Pottera a jeho dva kamarády. Po
té chvíli se pověst bezpečnosti ve škole otřásla, ovšem pokračování na sebe
nenechalo dlouho čekat. Hned dva měsíce na to se ve škole opravdu odehrála
vražda, ze které byl nakonec křivě obviněn Harry Potter. Pokud si ale někteří
myslí, že u tohoto bodu jsme skončili, tak to se hluboce mýlí, hlavní
nebezpečí přišlo ve chvíli, když ještě studenti ani nedorazili do školy.
Bradavický expres se ocitl pod otřesným útokem armády smrtijedů, ze kterého
studenty dokázal dostat jen ctihodný kousek chlapce, který přežil, jenž se
změnil jako zvěromág v Pegase a studentům pomohl.
Po této chvíli však Albus Brumbál zavedl přísnou bezpečnost a už od ledna
se studenti nesmí nikam vydávat bez doprovodu ochránce. Myslíte si, že taková
bezpečnost je dostačující? A co když taková bezpečnost vůbec není?
Ano, jak jsme už výše zmiňovali, máme důkazy, že studenti se svévolně
pohybují po prostorách školy, ba co víc, bez dohledu byli přítomní ve vesničce
Prasinky a shodou okolností přesně téhož dne, kdy se stal útok. Pokud některým
lidem stále ještě nedochází vážnost těchto slov, možná se jim budou zdát za
dosti závažná, když prozradíme, že tím, kdo byl mimo prostory školy nehlídán,
nebyl nikdo jiným, než chlapec, který přežil, dále pak syn zaměstnance
ministerstva a ještě jedna studentka.
Podle zpráv našeho zdroje byl pak Potter viděn potkat další dva nehlídané
studenty, přímo uprostřed útoku, což považujeme za naprostou nepříčetnost.
Redakce Denního věštce proto souhlasí se širokou veřejností a trvá na
opravdovém zvýšení bezpečnosti, a ne pouze předstíraném, jak tomu bylo
doposud. Pokud se tak tedy nestane, bude pověst o té slavné bezpečnosti v
Bradavické škole, dosti poskvrněná, což se bude jen těžko a zdlouhavě hojit.
Ministerstvo zatím nijak nejedná a vychází vstříc názorům a přáním
ředitele školy Albuse Brumbála. Můžeme jenom spekulovat o nějakém
zainteresování stávající ministryně kouzel Dolores Umbridgeové a Albuse
Brumbála.
Ať je to tak, či onak, Denní věštec, jediný zdroj opravdových tajných
informací, se obrací na veřejnost a hlavně pak na rodiče studentů Bradavic,
aby neprodleně vznášeli stížnosti, rady a náměty, jak bezpečnost zajistit,
pokud se tak nestane, měla příslušná petice dostát svého, alespoň u
ministerstva.

Felix, který také právě četl noviny se začal jaksi zmenšovat, aby nebyl viděn a zmateně kroutil hlavou
nad tím, jak mu mohl Harry proklouznout nepozorovaně ven.
Harry však nebral v ohled ani to, ani ono, ať si svět dělá co chce, on byl teď úplně oslněn jedinou
dívkou, kterou prostě nemohl vyhnat z hlavy, jako kdyby mu tam svévolně vpadávala sama.
„Kam to koukáš?“ všiml si Ron Harryho pohledu.
„Rone, viděl jsi jí tady někdy?“ zeptal se Harry omámeně. „Přece… přece se nemohla jen tak z čista
jasna objevit.“
Ron přestal dožvykovat sousto a hned spočinul pohledem na Hermioně, která také zpozorněla.
„K-k-k-koho vidíš?“ zeptala se.
„Nic proti tobě Hermiono, ale to je ta nejhezčí holka, co jsem kdy viděl,“ pravil Harry stále udiveně.
Hermiona postřehla kam kouká a otevřela pusu do velkého O, nemohla uvěřit tomu, co právě Harry
říkal, stejně tak i Ron si Harryho s obavami prohlížel.
„Tak za ní běž,“ pobídl ho s úsměvem.
„Myslíš, že ta by si mě vůbec všimla?“ zdráhal se Harry.
„Blázníš, ta je do tebe blázen,“ vyhrkla Hermiona a Harry se na ní udiveně podíval.
„Co to povídáš?“ zeptal se a Hermiona vykulila oči, protože si uvědomila, že zase bleptla něco, co
neměl vědět.
„A proč to tajit, Hermiono?“ zarazil jí Ron.
„Zase na to zapomene,“ strachovala se Hermiona.
„Milí studenti!“ rozlehl se hlas po síni a všichni hned ztichli, hned na to se postavil Brumbál a jeho
dobrácký úsměv byl rázem pryč, mluvil ke všem se nejvyšší vážností. „Jistě všichni už víte, co se stalo
včerejší den, nemohu slovy vyjádřit, jak hořce lituji toho, že jsem vám dovolil jít do Prasinek, i když
by jste na mě nejspíš svolávali hromy blesky, kdybych vám to nedovolil. Proto od teď platí další
změny… vycházky do Prasinek se odteď ruší a to pro všechny studenty bez výjimky. Dále ostraha bude
opět ještě více posílena, budou dány další stráže k bráně Bradavic a ke vchodu do hradu, stejně tak jako
budou před vchody do společenských místností jednotlivých kolejí. Po každý den s námi budou ve
Velké síni stráže…“ řekl a ukázal na nenápadné kouzelníky přikryté šedomodrými tmavými a
zaprášenými kápěmi, kteří stáli u zdi Velké síně v přesném rozsazení od sebe, takže spíše vypadali jako
jednotlivé sochy. „jsou to Grómové, oživlé sochy, které na vás nebudou nijak reagovat, jedině pokud
vám bude hrozit nebezpečí, proto si jich prosím nevšímejte,“ řekl všem Brumbál a na chvíli se odmlčel.
„Kvůli jistému nedopatření, které se stalo včerejší den, budou skupinky studentů každé tři minuty
přepočítávány, aby se zabránilo jejich ztracení. Proto všechny studenty žádám, berte tato nařízení
smrtelně vážně, jsou tu pro vaší bezpečnost a ne pro to, aby vám znesnadňovali studia a otravovali volný
čas. Pokud by totiž toto porušování pokračovalo, museli bychom zrušit veškeré společenské akce a
zvláště pak famfrpálové zápasy, takže varuji všechny, kdo by se jakkoliv pokoušel obejít nově zavedené
školní předpisy, toto je mé poslední varování.“
Následně stále s vážným výrazem se posadil a pokračoval v rozhovoru s Kratiknotem.
„To s tou Černou kronikou nevypadá moc slibně, co?“ pravil Ron sklesle.
 „Harry se tam ale nevydá, že ano Harry?“ zeptala se učitelsky Hermiona.
Ač si to nepřipouštěli, Harry je stále nevnímal, možná ani slova Brumbála, i když moc dobře věděl,
že k nim mluví a na vlastní uši ho slyšel. Stále měl pohled na tu smutnou dívku u Havraspárského stolu,
která jako kdyby byla bez života a jako jediná si nepřečetla žádné z dopisů, které jí přišli.
„Podívejte jak tam sedí,“ řekl Harry soucitně. „Jako kdyby jí nikdo neměl rád.“
„A ty jí máš rád?“ zeptala se Hermiona s úsměvem.
„Já… já nevím,“ hlesl Harry omámeně a stále z ní nemohl spustit zrak.
V té chvíli se dívka na něj zadívala a Harry hned zbrkle uhnul s pohledem.
„Ale ne, kouká se sem,“ hlesl Harry obávaně.
„A co, vždyť je to jedno,“ utrousil Ron a zamával jí. Pak šťouchl do Harryho a pokynul mu, aby k ní
šel.
„Já tam nejdu, nemám šanci,“ hlaholil Harry potichu.
„Jdi za ní, třeba se skamarádíte,“ naléhala Hermiona.
„Já si vážně nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekl stále nerozhodně Harry.
„Kecáš, ty jsi Harry Potter, všude jsi známý, myslíš, že by tě nebrala?“ pokračoval stále dál Ron.
„A co jí mám jako říct?“ zhrozil se Harry a začal se červenat.
„Pro mě za mě třeba básničku, ale hlavně za ní jdi,“ urgovala ho Hermiona.
„Básničku?“ zamyslel se Harry. „Rone, jak se ti líbí Hermiona?“
„Má láska k ní je věčná, je to ta nejkrásnější slečna, slunce se na nás směje, když mě její srdce hř…“
Ron protřepal hlavou a vzpamatoval se. „Harry!“
„Myslím, že tohle je na první schůzku příliš,“ řekl Harry zmateně.
„Jak mě můžeš takhle zneužívat?“ zeptal se Ron naštvaně.
„Bože můj,“ hlesl Harry, když se na ní zase zadíval. „Viděl jsi někdy něco tak krásného?“
Hermiona se tiše smála a Ron se na něj i přes předchozí narážku uculil.
„Řekl bych, že jseš do ní úplně blázen, člověče,“ utrousil Ron a šťouchl mu do ramen. „Musíš za ní
jít, věř mi, že čeká jen na tebe.“
„Nechci se přede všema ztrapnit a… a taky jí nechci nijak ublížit,“ řekl Harry.
„Čím bys jí ublížil?“ zeptala se překvapeně a pochybovačně Hermiona.
„Myslím, že z vaší přítomnosti včera večer, jste měli tu možnost to poznat,“ řekl Harry vážným tónem.
„Takže tu budeš sedět jako pecka?“ uchechtl se Ron a smál se až za ušima.
„Rone, co si myslíš o Hermioně?“ pousmál se Harry.
„Její hebké vlasy jí dodávají krásu, třesu se, když slyším náznak jejího hlas…“ pak zase protřepal
hlavou a plácnul se přes tvář. „To nebylo vtipný, víš, jak jsem se dlouho snažil na ní nemyslet… a ty
mi to prostě tak zkazíš… dvakrát to je moc i na mě, teď zas se musím ovládat, aby tu… tu krásnou,
milou… zatraceně, krucinál fagot!“ rozčiloval se Ron a i když byl plný, tak si do pusy nacpal další
sousto.
„Harry, pamatuješ, co jsi mi říkal tenkrát v tom sovinci?“ zeptala se ho soucitně Hermiona. „Jak
hledáš nějakou soucitnou duši, které by ses mohl svěřit… třeba je to ona.“
„Já nevím,“ odvětil Harry a zakabonil zmateně tvář. „Nedokážu se odhodlat.“
„Tak víš co, dělej, jako kdybych byla tamhleta holka… mimochodem jmenuje se Cho Changová, a
jako kdybys mě oslovoval.“
„Tak na to se podívám,“ pousmál se Ron, ale když se oba jeho kamarádi na něj načertěně podívali,
radši do sebe nacpal další sousto, až se zakuckal.
„Tak prosím,“ řekla Hermiona a usmála se na něj.
„Ehm… no já… to nejde takhle,“ zaprotestoval Harry.
„Ale no tak, Pottere,“ ohradila se na něj Hermiona. „Každej chlap v sobě má nějakou tu balící taktiku,
někde v tobě se skrývá a chce na povrch… tak už mě sakra sbal, nebo odejdu!“ řekla mu rázně
Hermiona, až Harry vykulil vyděšeně oči, i když Hermiona se usmívala od ucha k uchu.
„Ehm… dobře,“ hlesl Harry zmateně. „Já… já jsem Harry… Harry Potter… říkal jsem si, že… že…
že bys třeba mohla… že bys mohla jít ven… jako se mnou… nebo třeba…, že bychom si mohli
popovídat…, co ty na to?“
„Ne,“ řekla krátce Hermiona a Ron vyprskl smíchy.
„Cože?“ pípl Harry vyděšeně.
 „Takhle bys sbalil leda tak Buclatou dámu, musíš si být sebevědomý, nesmíš vypadat jako nějaký
jelimánek…“
„Před touhle holkou mi selžou kolena,“ zaprotestoval Harry.
„Copak jste vy kluci takoví potomci?“ ohradila se na něj Hermiona a Harry zjistil, že s touhle větou
je začalo pozorovat několik studentů.
„Už jde!“ halekal Ron.
A opravdu, Cho se už zvedala a chystala se k odchodu.
„Teď je tvoje šance!“ vyhrkla Hermiona a tahala Harryho na nohy. „Musíš jít, jinak ti uteče!“
„Ale já jsem nemožnej, já to nezvládnu!“ halekal Harry vyděšeně a srdce měl až v žaludku, i když se
jednalo o takovou banalitu, teda alespoň když se to srovná s útokem smrtijedů.
„Horší, než moje reakce to být nemůže, takže se nemáš čeho bát,“ trvala na svém Hermiona. „Nebo
jestli nepůjdeš, tak já půjdu s tebou…“
Po těhle slovech a po další vlně Ronova smíchu se Harry rychle postavil a začal obcházet
Nebelvírských stůl. Opravdu měl srdce až v kalhotách, celé mu to připadalo jako šílenství, nemá šanci
na někoho tak krásného. Navíc s tím svým vyjadřováním bude vypadat jako naprostý idiot, vůbec neměl
odvahu se jí na cokoliv zeptat. Ovšem ona pořád dál nezadržitelně odcházela, pokud opravdu chtěl něco
udělat, tak to honem rychle.
Přestávalo se mu dobře dýchat, vlastně se dost zadrhával i v chůzi, a to místo toho měl naopak být
sebejistý. Obešel Nebelvírský stůl a blížil se k ní, v hlavě si přemílal dokola nejrůznější oslovovací věty,
ale jakou z nich použít? ‚Bude to strašné, já to vím.‘ říkal si sám pro sebe Harry, ohlédl se a spatřil, jak
mu Ron a Hermiona drží vysoko zdvižené palce a usmívajíc se na něj.
Možná to mu trochu dodalo kuráž, řekl si, že nějak to dopadne… zase ale při pohledu na její hubené
tělo a krásnou tvář mu přestávaly poslouchat nohy.
Už ale byl u ní, teď nebo nikdy… Plác!
Praskl sebou na zem a hlavou dopadl přímo do moučníkového dortu. V tu chvíli mu v hlavě proběhlo
strašně moc myšlenek rychlostí blesku. Jeho vykulenost a překvapení zastínily pocity hrozného studu a
bezmoci, chystal se na Cho udělat dojem, říct jí něco pěkného, místo toho tu teď leží s obličejem v dortu
a o kus dál se smáli na celé kolo Malfoy, Crabbe a Goyle.
Nebylo o tom pochyby, Harry je poznal, aniž by je musel vidět, hned za nimi se strhla vlna smíchu i
ostatních studentů a Harry sice nic neviděl, ale moc dobře cítil všechny ty pohledy na zádech.
Přetočil se na záda a zjistil, že stále ještě pořádně nevidí. Nemá brýle, někam mu zmizely. Hned na to
mu na hlavě přistál další dort, jež se též okázale rozprskl po jeho obličeji a na celém těle.
„Vy jste ale idioti!“ křikl nějaký dívčí hlas a hned na to se ozvalo. „Deffindo!“
Následně se ozvala další vlna smíchu a Harry už na něj přestával mít náladu, všichni se mu tu
posmívají znovu a znovu, on nemá brýle a válí se tu po zemi celý zamazaný, na hlavu mu přitom
přistávají dorty, jako kdyby byl nějaký sněhulák. Nakonec se mu skorem chtělo i plakat.
V zápětí se ozval hlas přísný hlas Lextera, který, jak vidno drapl tři posměvačné postavy za hábity a
něco na ně křičel, to už však Harry nevnímal.
Viděl na blízko, to ano, ale na dálku mu dělalo problémy, proto tápal po podlaze a hledal své brýle,
jako bezmocný slepec.
V další chvíli je ale jakoby zázrakem pocítil na nose a oči mu okamžitě zaostřily. Hned na to ale
překvapením ucukl, skláněla se před ním Cho s usměvavou tváří a láskyplně si ho prohlížela. O kus dál
stál Malfoy, který si přidržoval kalhoty, které mu nedržely v pase a stále padaly, stejně tak jako Crabbe
a Goyle, na celou trojici teď Lexter něco zle křičel a v zápětí je vyvedl vztekle z Velké síně.
„Takhle mi připadáš mnohem sladší,“ pousmála se Cho a Harryho plného dortů překvapila její
vlídnost.
„A… ahoj,“ vysoukal ze sebe překvapený Harry a srdce jakoby se mu zastavilo.
Cho se na něj znovu vlídně pousmála, pomohla mu ze zamazané podlahy na nohy. Harry teď jasně
zjistil, že je sledují všechny oči ve Velké síni, větší překvapení ale prožíval z reakce té dívky, jako
jediná se nezačala smát, ba naopak jí to nepřišlo ani trochu vtipné.
Cho se na něj znovu vlídně pousmála, vzápětí se její výraz změnil ve smutek, jako by tušila, že
Harryho za chvíli začne bolet hlava, takže by bylo záhodno co nejdřív zmizet. Proto se následně otočila
a se svěšenou hlavou odcházela pryč.
 Harry se ještě zmateně podíval na své přátele, Ron se tvářil bolestně, jako kdyby ho Cho odmítla,
kdežto Hermiona naopak mohla se umávat k smrti, aby mu naznačila, aby upaloval za ní.
Harry pozvedl obočí v otázce: ‚Mám?‘
Hermiona vycenila vztekle zuby, jako kdyby ho chtěla zakousnout, jestli okamžitě nevyběhne z Velké
síně přímo za ní.
Harrymu sice ještě odkapávaly kousky dortu z obličeje, přesto však vyběhl z Velké síně a v dáli na
schodech zahlédl její postavu. Těch pár vteřin běhu mu připadaly jako celá věčnost, nebo alespoň si to
tak přál, jeho srdce doslova poskakovalo nad její vlídností, nad tím že před chvilkou místo aby se mu
posmívala, utrhla kouzlem Malfoyovo pásek u kalhot, takže studenti mohli vidět jeho puntíkované
trencle. To však Harry nevěděl, myslel si, že ta druhá vlna smíchu patřila jemu, to mu teď však ale bylo
jedno, Cho je před ním a teď musí nějak jednat.
„Cho?“ oslovil jí rychlým dechem a opatrným hlasem.
Dívka se překvapeně otočila a pohlédla na něj ještě překvapeněji.
„Ty si pamatuješ moje jméno?“ hlesla Cho.
„No… proč bych neměl?“ divil se Harry a rozhodil ruce.
Cho chvíli přemýšlela a prohlížela si ho.
„To je pravda, proč bys neměl?“ usoudila Cho a s úsměvem se k němu přibližovala.
„Já… já… já…“ koktal Harry. „říkal jsem si… jestli… jestli…“
„Já tomu nemůžu uvěřit,“ přerušila ho Cho.
Harry se zatvářil ublíženě a zakabonil obličej.
„Zkazil jsem to, co?“ strachoval se. „Bože, musím vypadat jako idiot,“ řekl si a otřel si kus tváře, na
ruce mu hned zůstal kus šlehačky.
„Takhle jsi se choval vždycky,“ řekla s úsměvem Cho. „Pokaždé si tak hezky koktal,“ teď se na něj
znovu pousmála a přiblížila se až k němu.
Harry zacítil její vůni a znovu začal pociťovat slabost v kolenou, tělo mu dělalo učiněné přemety.
„Jestli nechceš, tak to pochopím,“ ozval se znovu Harry hlasem, aby to nevyznělo tak, jak se právě v
tuhle chvíli cítí.
„Nechci?“ podivila se Cho. „To je to jediné, v co jsem celou tu dobu doufala… a teď je to tady.“
„Nechceš se jít… třeba… projít nebo tak něco?“ zeptal se Harry nesměle.
Cho do očí při téhle větě vyhrkly slzy, ale byly to slzy štěstí, ona se přitom usmívala od ucha k uchu,
začala s neuvěřením kroutit hlavou, ale to už se v příští chvíli k němu přitiskla a ústy se dotkla jeho
tváře, až mu z ní slízla všechnu polevu z dortu.
Harry sice nemohl uvěřit, že ho líbá, ale začalo se mu to líbit, cítil jako kdyby na to čekala celou dobu
a jako kdyby ten pocit už odněkud znal. Možná, že opravdu to někdy cítil, ale proč si na to k sakru
nevzpomíná?
Málem by uvěřil, že seznámení s dívkou jde takhle jako po másle, ale pak mu všechno začalo do sebe
zapadat. Cho na něj nadšeně chrlila všechny informace o Zapomínáku, o prstenu, který pochybovačného
Harryho přesvědčil už nastálo, zvláště pak s tvrzením, že ten Choin také nešel sundat celou tu dobu,
když na ní Harry zapomněl. Dokonce mu začalo do sebe zapadat i ta nehoda s nápojem lásky a ty věčné
články v tom bulvárním plátku Denním věštci. Po hodině už ho nikdo nemohl zviklat v něco jiného,
dokonce se cítil, jako kdyby mu někdo vzal srdce a podepřel, jako kdyby všechnu tíhu, kterou až dosud
měl jen na svých bedrech někdo začal nést s ním, nevěděl proč, možná proto, že se cítil tak dobře, když
jí mohl vyprávět o tom, co prožil.
Celá škola si je se zájmem prohlížela a pozorovala je, jim to však bylo jedno. Cho doslova hýřila
štěstím, nechtěla se od něj vzdálit ani na krok, nemohla do přestat pusinkovat a dotýkat se ho, zase byli
spolu jako jedna duše, jedno tělo.
Harry teď jasně pocítil, že se mu vrátilo to, co po celé ty měsíce tak hledal. Začal se smát, hýřit radostí,
smáli se spolu s Cho, jeho koktavost byla pryč už po pěti minutách, navíc sebou nemuseli mít žádný
doprovod, protože Harry měl svého osobního strážce, který venčil svého Huňáče velice rád, takže mu
nevadily jejich věčné procházky.
A víte co byl za den? Ve škole se o tom kvůli zasmušilé náladě moc nemluvilo, ale bylo právě Svatého
Valentýna a ti dva si opravdu nemohli nadělit lepší dárek.
Harry byl doslova po několika hodinách štěstím bez sebe, cítil se jako kdyby se znovu narodil, jako
kdyby on sám právě letěl na Pegasovi, ten pocit, který prožívá každý pasažér na tom zvířeti, ovšem byl
o mnoho silnější, nic tak silného ještě nezažil. ‚Jestli tohle nebyl ten ztracený pocit, který stále v sobě
cítil, tak ať se propadnu.‘ říkal si sám sobě Harry.
Nemohli se od sebe odloučit, Cho ho nechtěla pustit ani na chvilku ze sevření, dokonce ani na oběd
nešli, protože by si museli sednout k jiným stolům, nepustila ho ani na vteřinku. Jako kdyby si oba
mysleli, že jakmile se pustí, všechen jejích vztah se znovu ztratí.
Došli ke svému místečku u jezera, Harry si teď jasně na něj vzpomínal, jeho vzpomínky se mu vracely
jako na přívalové vlně, nebo jako s přílivem přichází i v ruku v ruce odliv. I když Cho občas něco
svědilo ve vlasech a Harry zase nepociťoval žádnou bolest, stále na sebe koukali zahleděně. Harry po
celou dobu neviděl své dva kamarády, občas se mu zdálo jak vidí Rona, kterého v zápětí popadla něčí
ruka a vtáhla ho zpátky do hradu.
Hrad obešli snad stokrát. Házeli po sobě kouzelnými sněhovými koulemi, skotačili a pak dokonce i
tančili, i když se dali záležet, aby to byl v soukromí. Nemohli uvěřit na ve své štěstí, zvláště pak Cho,
která byla rázem jakoby v jiném světě.
Odpoledne už oběma hlasitě kručelo v břiše, ale to jim bylo jedno. Zapomněli na oběd, zapomněli na
učení, měli toho strašlivou spoustu, co museli spolu probrat. Stále se objímali a hladili, Harry si
vzpomínal konečně na vše a pochopil, jak mu musela scházet, jen škoda, že si spolu nemohli lehnout
na rozpáleném slunci na pláži u moře.
Zatím jim musel stačit Bradavický hrad, kde je stále pozorovaly pohledy studentů.
Nakonec Harryho kamarádi s Nebelvíru a dalších kolejí si s nimi začali venku hrát a sportovat, jednou
se prolétali na koštěti, jednou zase honili kouzelné zajíce, kteří měli zvláštní moc proběhnout člověkem.
Poté, co se přidal i Křivonožka se dokonce přidal i jakýsi orel, který jakoby ho těšilo, že si s nimi
může také zahrát. Honil radostně zajíce a prolétával jim s nimi nad hlavami. Harry začal ze začátku orla
podezřívat, že se v jeho pravé podobě skrývá Lexter, ale jeho dětská hravost ho překvapila.
Ovšem nic ho nemohlo tak potěšit, jako pocit který právě v sobě měl. Opravdu se to nedalo popsat,
je to jako kdyby se vám vrátil někdo, o kom jste si mysleli, že je mrtvý, ale na kom vám strašlivě
záleželo, a teď se s vámi dobře bavil a užíval si života. Zcela zapomněl, že to včera byl ten hrozný den,
kdy málem v Prasinkách přišel o život, bavil se jako malé dítě radostí bez sebe.
Nakonec se s kamarády (mezi nimiž stále nebyl Ron ani Hermiona) rozloučili a měli v plánu se někam
schovat do soukromí, Felix jim jaktěživ nevadil, byl více, než nenápadný, připadali si i s ním v dálce
stále sami.
„Půjdeme tamhle za roh, tam nás neuvidí,“ navrhl Harry a ukazoval v dálce za skleníky.
„Tam bych nechodila, jednou tam třeťáci měli alkoholické ležáky a sežraly je tam masožravé
Hurény,“ řekla Cho a při té vzpomínce se celá otřásla.
„Cože?“ podivil se Harry vykuleně.
„Samozřejmě, že je nakonec zachránili, museli těm kytkám rozřezat žaludky,“ řekla Cho.
„Tak opravdu myslím, že to není dobré místo,“ souhlasil Harry. „Možná u Hagrida za srubem bude
klid,“ navrhl zase.
„Tam je ten Zlaťák, nevím jestli tam mám odvahu jít,“ řekla Cho a důležitě na Harryho pohlédla.
„No jo… já úplně zapomněl,“ hlesl Harry.
„Co?“ optala se Cho.
„Musím se tam dostavit na tu naší sedící hodinku,“ uvědomil si Harry.
„Myslíš, že mě tam uvidí rád?“ zeptala se opatrně Cho.
„Pojď!“ vyzval jí Harry a utíkal s ní k Hagridovu srubu.
Při cestě se smáli jako malé utíkající děti, Hagrid jak vidno nebyl doma, i když byla neděle, to jim
naopak vyhovovalo. Cho pak ale skončila se smíchem, když pohlédla na mohutného tvora, který se
zájmem pozoroval nově příchozí.
„Ahoj Zlaťáku!“ pozdravil ho Harry. „Možná, že bys měla počkat tady, snad to nebude trvat tak
dlouho… vydržíš?“
„Že váháš,“ přisvědčila Cho a už seděla s úsměvem na lavičce a pozorovala je.
Harry jako vždy, i když teď o poznání více, Zlaťáka pohladil a nemohl se mu vynaděkovat za jeho
včerejší záchranu. Věděl, že Gryf najde všechno, co se zlatě třpytí, zvláště pak jeho zářivý prsten, který
ho za ním včera zavolal. Gryf jako kdyby se s Harrym skamarádil stejně jako tehdy Klofan, slastně
zavíral oči, když ho Harry čechral a hladil ho po jeho velikém zobáku. Cho přitom pohledu se obávala,
aby mu něco neudělal, ale po pár minutách jí obavy přešly. Harry více, než kdy dřív s Hagridem
souhlasil s tím, že Zlaťák je opravdu strašlivě hodný, vůbec to není to zvíře, o kterém píšou knihy a
všelijaké vědecké prameny. Je to pozorný a milý tvor, který mu včera zachránil život. Jeho pronikavé
oči mu poté stále hleděly do těch jeho, ten pohled už Harrymu nepřipadal tak nepříjemný a vtíravý,
zvyknul si na mrkání a na ten pocit, který při tom pohledu většinou má. Dokonce se mu to i začalo líbit,
tak nějak mu připadalo, jako kdyby se spolu pouze pohledem dorozumívali, což se zdálo být, pokud
tedy nejste telepat, nemožné.
Po chvilce dokonce sám Harry, bez toho aniž by Zlaťák cokoliv naznačil poznal, kdy skončit, avšak
nechtělo se mu odejít. Gryf se jakoby stále z jeho přítomnosti usmíval a nakonec Harry přinesl i dva
hadry a jemné kartáče, jeden dal Cho a pokynul jí ke zvířeti.
Dívka jenom vykulila oči a poplašeně začala kroutit hlavou.
„Ale no tak, nic ti neudělá, věř mi,“ žadonil jí Harry.
„Ale ten jeho velký zobák…“ strachovala se Cho.
„Věříš mi?“ zeptal se Harry z ničeho nic.
Cho mu pohlédla pevně do očí a pak ještě pevněji přikývla.
„Tak pojď,“ pravil Harry a vzal jí za ruku.
Cho se na něj bojácně dívala, když překračovala rozbitou ohradu a blížili se ke Zlaťákovi. Nějak
uvnitř tušila něco zlého, ale pohled Harryho, a jeho slib jí usvědčili v tom, že se nemá čeho bát.
Harry pak s ní zpomalil tempo chůze a oči měl upřené přímo do těch Gryfovo. V tu chvíli si byl jist,
jak mu Gryf naznačuje, že je přítel a nic by příteli svého přítele neudělal.
Ač se to Cho zdálo nemožné, Harry jí dovedl za ruku až k samotnému zvířeti. Gryf na ní zvědavě
koukl a stále se svým ležícím tělem ani nepohnul. Harry ho začal hladit po hlavě a pobízel i Cho, která
po počátečním strachu se konečně odhodlala a spokojeného Zlaťáka také pohladila.
Nakonec ho už oba dva očišťovali kartáčem a hadry a kdyby Gryf byl kocour, určitě byl předl o sto
šest. Nakonec se to Cho začalo líbit a usmívala se na Harryho, který stále něco povídal Zlaťákovi do
ucha. Gryf pohodlně ležel a občas se s Choiným překvapení převalil na záda a nechal si čistit spokojeně
břicho.
Pak z čista jasna Gryf zamířil zobákem na Cho, aniž by to Harry čekal. Cho se lekla, ale to jí už Gryf
zaryl svým ohromným zobákem do vlasů s podezřívavým pohledem. Harry ten pohled pochytil a
zakřičel na Cho, aby se nehýbala. Gryf jí stále dál šmátral ve vlasech a Cho na něho vystrašeně poulila
oči, až nakonec k Harrymu překvapení jí z vlasů vypadl veliký tlustý brouk.
„To byl jen brouk Cho, vyndal ti z vlasů brouka,“ pousmál se Harry, když si brouk odfrčel pryč.
„Myslela jsem, že mi uhryzne hlavu,“ usmála se i Cho a narovnávala si vlasy. Gryf si hned zase
položil hlavu na zem a spokojeně se nechal čistit.
Když už tam byli opravdu dlouho, tak na oplátku něco Gryf Harrymu naznačil. Ač to bylo nemožné,
tak když mu při čištění zobáku pohlédnul do očí, náhle ho něco napadlo.
„Cho?“ zeptal se své kamarádky. „Zlaťák se nám chce odvděčit.“
„Cože?“ pravila o trochu nejistěji Cho.
„Uvidíš,“ hlesl Harry a přeběhl k ní.
Vzal jí za její ladné tělo a vedl jí ke Gryfovo hrudi.
„Mám si na něj vylézt?“ vyhrkla vystrašeně.
„Jo,“ řekl Harry a usmál se na ní.
„To ne… to…“ strachovala se. „to asi není dobrý nápad.“
„Cho, věříš mi?“ zeptal se zase pevně Harry.
„Samozřejmě,“ řekla hned Cho.
„Gryf je něco jako fénix,“ vysvětloval Harry. „není to žádný domácí mazlíček, ale opravdová
vnímající bytost, to ona rozhodne o své vůli, jsou to svobodná zvířata, proto si ještě nikdo nesedl na
hřbet Gryfa, nikdo ho nepovažoval za svého kamaráda, a Zlaťák je můj kamarád, chce se nám odvděčit
za to, že jsme ho očistili.“
„Zlaťák je i můj kamarád,“ přiznala Cho při pohledu na Gryfa.
„Pak jestli je to pravda, tak se nemáš čeho bát,“ řekl s úsměvem Harry.
V zápětí jí pomohl vylézt na záda Gryfovi, který je s jakýmsi kradmým úsměvem pozoroval. Následně
se na něj vyhoupl i Harry a Cho byla hned jistější.
V té chvíli Gryf vyskočil na nohy, až oba leknutím zakřičeli.
V dalším okamžiku se ale začali smát, když Gryf s nimi radostně pobíhal kolem dokola a zdálo se
jim, že se usmíval, že je vyděsil.
Pak roztáhl křídla a Cho hned ovinula Harryho ruce kolem sebe. Následně za jejího hlasité, ale
radostného křiku se Gryf majestátně rozběhl, zamával křídly a vznesl se do vzduchu tak lehce, jako
opravdový orel.
Byl to neuvěřitelný let, Gryf s nimi prolétával nad školními pozemky i nad jezerem, ovšem ne nad
zapovězeným lesem, a ani na krok se nepřiblížili k Prasinkám.
Cho a Harry si let začali užívat, dokonce i Gryf jakoby zázračně prozpěvoval do vzduchu a pokradmo
koukal se zájmem na své dva pasažéry.
Harry byl z dnešního dne celý bez sebe a teď když den končil, se stále nechtěl od Cho vzdálit. Cho
jak vidno prožívala stejný pocit a tak se na sebe na Gryfovi tiskli jak nejvíc mohli. Gryf schválně teď
nad jezerem neprolétal příliš rychle, takže nic nebránilo jejich láskyplnému polibku nad otevřenou
vodou v nádherné krajině Bradavické školy čar a kouzel…
Gryf je dovezl až ke vchodu do hrady a když z něho seskočili, tak přešel se svým zobákem k Cho a
nastavil ho.
„Opravdu chce…“ napadlo Cho a ukazovala na hlavu Gryfa.
„Zlaťák asi žárlí, že taky nedostal,“ uculil se Harry.
Cho se nevěřícně, ale s úsměvem naklonila a dala Zlaťákovi pusu na zobák, Gryf se pak ohlédl na
Harryho.
„Promiň, ale jsme chlapi,“ řekl zdráhavě Harry.
Gryf se svým typickým úsměvem zapískal a rozběhl se zpátky k Hagridovu srubu.
Dvojice stojící před vchodem do hradu se na sebe podívala a oba dva si povzdechli.
„Večeře,“ prohlásil Harry.
„Měli bychom už jít,“ řekla i Cho a oběma se nechtělo loučit. „Děkuju ti, Harry.“
„Za co?“ divil se.
„Za to, že sis na mě vzpomněl,“ řekla a odvrátila smutnou tvář. „Bojím se zítřka.“
„Proč?“ ozval se hned starostlivě Harry.
„Že na mě zapomeneš,“ řekla Cho.
„Cho… slibuju ti, že na tebe nezapomenu,“ řekl Harry a prstem jí otočil tvář zase zpátky k sobě.
„Budu na tebe zítra čekat, přesně v sedm hodin ráno v sovinci, buď přijdeš… nebo ne,“ řekla a svěšela
hlavu.
Harry jí zase narovnal a řekl jí s úsměvem.
„Přijdu tam, to slibuju.“
Cho ho láskyplně s se slzami v očích objala a dlouze políbila, oběma se nechtělo jejich spojení rušit,
ale když si jich začali zase všímat ostatní, tak se Cho odlepila, otřela si tvář, naposledy se na Harryho
usmála a se slovy: „A nezaspi,“ odešla do Velké síně.
Harry ještě chvíli váhal o všem přemýšlel, v tuhle chvíli ze všeho nejvíc si přál, aby na ní zase
nezapomněl, měl jakési tušení, že to Gryf ho lečí z toho Zapomínáku, že to on je ta jeho záchrana.
‚Nesmím na ní zapomenout.‘ řekl si odhodlaně v duchu a stejně tak odhodlaný se s kručícím břichem
vydal na večeři.
Když vešel do Velké síně, hned na něj zůstalo viset několik pohledů, možná i stovky, včetně těch
učitelů. To mu až zas tak nevadilo, samozřejmě mu to trochu pilo krev, ale myšlenka na den, který spolu
s Cho prožili ho ze všech svárů rázem dostala.
Přešel k Nebelvírskému stolu, kde konečně viděl své dva kamarády, Ron však byl nějaký bledý v
obličeji a celý vykazoval známky únavy.
„Ahoj,“ pozdravil je Harry s úsměvem. „Kde jste byli, celý den?“
Ron se na něj zle podíval a znovu zakabonil tvář.
„Byl jsem v náručí satana,“ prohlásil nakonec Ron.
Harrymu po chvilce docvaklo, co Ron musel prožívat, nejspíš už byl připravený na všechny zkoušky
ze všech předmětů tohoto týdne.
„Tak jak to probíhalo?“ vyhrkla hned Hermiona, která se okamžitě přestala věnovat večeři.
 „No…“ řekl Harry zasněně. „musím říct, že to bylo skvělý,“ pak si ale uvědomil, jakou hloupost to
řekl, že když něco takového v přítomnosti Hermiony vysloví, následuje celá sprcha dalších otázek.
„A kde jste všude byli, byli jste i za Zlaťákem, nebo jenom…“
„Byli jsme všude,“ prohlásil Harry s předstíravým úsměvem.
„A jak Cho reagovala, byla šťastná?“ naléhala dál dychtivě Hermiona.
„Vždyť ty už to všechno víš,“ řekl jí na to Harry.
„A jak bych to mohla vědět?“ podivila se mu na to.
„Hádám, že jsme tu hlavní tématem dne,“ řekl Harry.
„To víš, že to ví,“ ozval se Ron. „Celou dobu se vás snažila sledovat a nakonec začala nadávat
Felixovi, když jste mu s Gryfem uletěli, že tě vůbec nehlídá.“
„Za to Felix nemůže,“ řekl hned Harry.
„Má za úkol tě hlídat, tak tohle měl předpovídat,“ řekla nesmlouvavě Hermiona. „Líbali jste se?“
„Sakra Hermiono, nech ho v klidu se najíst!“ zarazil jí rozladěně Ron.
Harry si oddechl a nabral si večeři.
„A líbali jste se?“ zeptal se tentokrát Ron.
Harry s povzdechem odhodil naběračku a stejně tak rozladěně na něj kouknul.
„Takže jo,“ řekl Ron s úsměvem a mrknul na stejně tak usmívající se Hermiona.
„Rone, že je ta Hermiona ale kost, co?“ zeptal se Harry.
„Co, ty s ní chceš chodit?“ vyštěkl Ron žárlivě, ale pak si zase sedl začal se červenat.
„Ale jo, už ti dáme pokoj,“ uculila se Hermiona a nacpala si pusu jídlem.
„Vy jste mi podrazáci,“ uchechtnul se Harry a nandal si propečenou večeři, při které se mu žaludek
odvděčoval hřejivým pocitem.
Po vydatné večeři se už s Cho nesetkal, protože stejně jako jeho samotného, i jí kamenovali otázkami
na Harryho. Možná proto mu večer utekl jako voda a nakonec se musel vydat zase s Felixem na
Nitroobranu do Komnaty nejvyšší potřeby.
„D-d-d-divím s-s-se vám P-p-pottere, jak m-můžete zvládnout t-to zvíře,“ koktal mu Felix po cestě
do ucha.
„Nejdůležitější je, že ho nesmíte považovat za zvíře, za něco méněcenného,“ řekl Harry. „Musí to být
váš přítel.“
„To si z-z-zapamatuji,“ řekl s úsměvem Felix. „Hodně š-š-štěstí při N-n-nitroobraně.“
„Děkuju, Felixi,“ pousmál se přívětivě Harry a vklouzl do Komnaty nejvyšší potřeby.
Lexter už tam seděl v polstrovaném rohu a usmíval se na něj od ucha k uchu.
„Předně,“ začal Harry. „žádné další otázky bych už nepřežil,“ zarazil ho ještě před tím, než by něco
řekl.
Lexter se uculil ještě víc, jestli to snad vůbec šlo a postavil se na nohy. Stále však mlčel a potutelně
se usmíval.
„Přestaňte!“ okřikl ho Harry naštvaně.
„Už se nesměju,“ řekl Lexter a zvážnil tvář, i když mu koutky úst pocukávaly.
„No jo, je mi to jasné,“ prohlásil rezignovaně Harry.
„Ani nevíš, jak jsem rád,“ řekl tentokrát poprvé vážně Lexter. „Opravdu, hned pak máš lepší náladu
a chuť do života.“
„Říkal jste Ronovi a Hermioně, že to s Gryfem se týká toho Zapomínáku, že ano?“ začal Harry s
otázkami.
„To ano,“ odpověděl krátce Lexter. „Gryf dokáže vidět a cítit na vyšší úrovni, než je lidská mysl
schopna pochytit. Ovšem to si vyvinuli pouze mezi sebou, ty jsi první člověk, který se takto spřátelil s
Gryfem, a to až do té míry, že na tebe uplatňuje svůj vlastní způsob myšlení.“
„Je to zvláštní pocit, když mi pohlédne do očí,“ prozradil Harry. „Jako kdybych byl jenom stroj a
někdo mě chtěl rozebrat a opravit, nebo tak něco.“
„Jak já bych to chtěl taky zažít, to mi věř,“ prozradil Lexter s úsměvem a pokynul Harrymu, aby se
před něj postavil.
„Ještě než začneme, nesoustředil bych dokud bych se v téhle věci neudělal jasno… proč se nemůžu
změnit v Pegase? Dokonce, i když jsem umíral, vůle zabránit té proměně byla silnější, jak to?“
„Nevíš?“ pousmál se Lexter a zamyšleně si ho prohlížel. „Zabránilo ti v tom něco, co je pro tebe
důležitější než tvůj vlastní život.“
Harry o tom chvíli přemýšlel, ale nic ho nenapadalo.
„Voldemort se do mě zase dostal a zabraňuje mi v tom?“ hádal Harry.
„Vůbec ne, to děláš ty sám, tvé vlastní srdce ti zakazuje tu proměnu,“ řekl Lexter stále zamyšleně a
nespouštěl z něj oči.
„Ani to nechápu,“ řekl zmateně Harry.
„To cítím,“ prohlásil s úsměvem Lexter. „Shodou okolností to má co dělat s Gryfem.“
„Jak to tedy je?“ naléhal Harry.
„Týká se to tvé první návštěvy… tvého poslední proměnění v Pegase. Já sám nevím, jak to ten Gryf
myslel, ale skrz mě ti zkrátka vzkázal, aby ses proměnil v Pegase, on věděl, že se v něj dokážeš
proměnit, nejspíš porovnával obě vaše mysli a tvá mysl se mu zalíbila víc. Začal tedy léčit tu tvou.
Alespoň takhle si to myslím… nevím, možná jenom potřeboval tím incidentem, když jsi byl v těle
Pegase jen překonat nějakou bariéru v tobě, to se asi nikdy nedovíme, protože Gryf neumí mluvit.
Ovšem důležité je, že právě teď léčí tvou mysl, už je s tím téměř hotov, zbývá jenom pár týdnů a ty sám
vidíš, že ti otevřel oči, nové obzory, které ti až doteď zatemňovaly temné síly.“
„Proč se tedy nemůžu proměnit v Pegase?“ ptal se dál Harry dychtivě.
„Tvé srdce ví, že kdybys ses proměnil v Pegase, nadobro by jsi Cho ztratil. Gryfova léčba by už byla
k ničemu, změnila by se totiž v tu chvíli tvá mysl, zcela by se z ní stala úplně jiná, odlišná, a Gryf by
ten proces už nemohl zvrátit, dej si pozor Harry, alespoň po zbylé tři… čtyři týdny se neproměň v
Pegase, jinak o ní zase přijdeš… a tentokrát navždy.“
„Takže já jsem si to přál,“ pousmál se Harry a byl neskonale rád, že se opravdu v Pegase neproměnil.
„Tady sám vidíš, jak ti na ní záleží, nejen proto že bys ztratil veškerou svou lásku, ale také, že bys jí
tak strašně ublížil… cítím ten pocit v tobě… cítím tu lásku, kterou vzplane každé takové mladé srdce,
jako máš teď ty. A můžu ti říct, že ten váš vztah je daleko víc pevnější, než kterýkoliv, co jsem kdy
viděl…
Tak vidíš jak je nakonec Gryf důležitý,“ zakončil to Lexter a Harry konečně z jeho slov věděl, jak na
tom je, a to co zjistil se mu více než líbilo.
„A to vy jste byl u toho draka, to vy…“
„Ne, to jsem nebyl já… to byl Falkon,“ řekl Lexter.
„Falkon?“ divil se Harry.
„To je můj orel,“ řekl Lexter. „Mám ho u sebe v kabinetě, někdo používá sovy, já mám orla,“ řekl s
úsměvem Lexter.
„I on byl teď venku a hrál si s námi?“ ptal se dál Harry.
„On byl venku, nezbeda?“ pousmál se Lexter. „Už jsem ti říkal, že jsem blázen do orlů, on je orel
skalní, stejně jako já, když jsem proměněný, jsem pyšný na to, že mám pak rozpětí dva metry… no je
ale teď jedno, teď už bychom měli pokračovat, naše hodiny Nitroobrany nijak nenarušují Gryfovu
léčbu, nemusíš se bát,“ řekl rázně Lexter a zvedl ruku nad Harryho hlavu, pomalu s ní kroutil a po
chvilce se potutelně usmál.
„Nechte toho,“ řekl mu uraženě Harry, protože věděl čemu se směje.
„Teď už se ale uklidni,“ zarazil ho Lexter vážným tónem. „Vzpomeň si na naše poslední hodiny, kdy
jsme nacvičovali vnitřní obranu proti proniknutí. Vše je jenom na plném soustředění a očištění mysli,
pro podvědomé vypuzení útočníka je zapotřebí mnohem více snahy, než u fyzického útoku, pokus se
soustředit pouze na zastření své mysli, a nemysli na žádné z těch vzpomínek.“
„Je to těžké,“ odvětil Harry.
„Už jsem ti říkal, že poprvé je to nejtěžší, pak ale přijdeš na to, jak a většinou už to pak jde samo.
Takže se soustřeď, jak jsem ti říkal, jedna… dva… tři… legilimens!“
Lexter mávl hůlkou a Harrymu se zavřenýma očima se zdálo, jako kdyby právě opustil tuhle místnosti
i tuhle realitu a v tu chvíli se brodil přes další hory vzpomínek tak, jako vždycky… seděl na křesle v
soudní síni číslo deset, bylo to disciplinární řízení z jeho pátého ročníku a zrovna se členové starostolce
chystali vyřknout závěrečný verdikt. ‚Nesmím myslet na ten hrozný pocit, na nic nemyslet, na nic
nemyslet‘… místnost se změnila v kabinet učitele Obrany proti černé magii a Harry právě bolestivě
psal nemám vykládat lži. ‚Nesmím na to myslet, nesmím na to myslet‘… místnost se proměnila ve
vzpomínku, kterou Harry zahlédl ve Snapeově myslánce minulý rok, James se právě se Siriusem zvedal,
aby šel provokovat Snapea. ‚Nesmím na to myslet…‘ říkal si Harry, i když při pohledu na otce se mu
to zdálo čím dál víc těžší. ‚Nesmím na to myslet‘… pak nastala vzpomínka, o které Harry ani nevěděl,
že ji v sobě má, uviděl nějakého muže s hákovitým nosem, který hulákal na ustrašenou krčící se ženu,
za níž v koutě plakal malý tmavovlasý chlapec…“
Prásk!
Harry ležel z čista jasna na zemi a mnul si bolestivou hlavu, když otevřel oči, uviděl před sebou k
smrti vyděšeného Lextera.
„Co se stalo?“ hlesl bolestně Harry.
Lexter stále koukal před sebe, jako kdyby právě viděl něco otřesného, něco co znal.
„Kde… kde jsi to viděl?“ zeptal se ho nadmíru překvapeně.
„Já ani nevím… to není moje vzpomínka,“ řekl Harry a snažil se na ní vzpomenout.
„Ta vzpomínka je z doby, kdy jsi ještě nebyl na světě,“ řekl Lexter.
Harry si náhle vybavil toho chlapce a podíval se Lexterovi do obličeje.
„To jste vy!“ vyhrkl Harry najednou. „To vy jste ten kluk v koutě!“
„Musíme pokračovat dál,“ řekl rozhodně Lexter a zvedl Harryho na nohy.
„Jste to vy, že ano?“ trval dál na svém Harry.
„To teď není důležité,“ odsekl Lexter.
„Ale jste to vy, co je to za vzpomínku!“ křikl na něj Harry.
„To tě nemusí zajímat, Harry!“ utnul ho rázně Lexter.
„Já si na to vzpomenu!“ křičel Harry.
„Ne, Harry!“ zakřičel i Lexter.
„Přijdu na to!“
„To nesmíš!“ zahřímal Lexter a mávl hůlkou.
Do Harryho něco prásklo strašlivou silou, až ucítil pod sebou měkké polstrování, ale v té samé chvíli
před sebou uviděl obrovitého hada s červenýma očima, bylo to jako kdyby se díval na plátno v kině,
akorát, že on v tom plátnu byl, viděl prostory všude kolem sebe. Všude se míhal oheň, dým a kouř,
odkapávala sem tam krev a had se neslyšně plazil k nějaké postavě krčící se v koutě, Harryho si had
nevšímal, jako kdyby tam vůbec nebyl. Celkově ale to všechno bylo, jako kdyby to byl jen někoho sen,
plameny olizovaly zdi i plápolaly ve volném prostoru, had byl větší než normálně a v tom Harry uviděl
krčící se postavy. Čaroděj s kaštanovými vlasy sčesanými na strany, na jednom uchu měl náušnici tvaru
lebky a na sobě krokodýlové boty.
Víc Harry už neviděl, protože se vše rázem ztratilo a před ním se objevil znovu Lexter.
„Harry, je mi to líto, odpusť mi to, nechtěl jsem ti ublížit…“
Harry se odtáhnul a vyděšeně na Lextera koukal, ještě stále měl zrychlený dech z té vidiny, co právě
viděl.
„Co jste mi to udělal?“ vyhrkl Harry vyděšeně.
„Omlouvám se… moc omlouvám… ta vzpomínka je z mého dětství a je dost bolestná, prosím, pochop
mě…“
„Ne… myslím to, co jsem právě teď viděl,“ zarazil ho Harry a Lexter okamžitě zvážněl. „Co jsi
viděl?“
„Nějakou vidinu, nebo co. Nepodobalo se to ničemu, co jsem zatím prožil,“ řekl Harry vystrašeně.
„To kouzlo tě mělo donutit… zkrátka mělo vedlejší účinky, nejspíš ses dostal do mysli Pána zla… moc
omlouvám Harry.“
„Na to teď nemyslete, co mělo znamenat to, co jsem viděl?“ přerušil ho Harry.
„A co jsi viděl?“
„Nějakého muže, hrozí mu nebezpečí, mám takové zvláštní tušení, že ho chce Voldemort zabít…“
chrlil ze sebe horečně Harry a zvedal se mu žaludek. „Je mi strašně zle, Lexi.“
„Řekni mi, co jsi viděl a pak upaluj spát,“ řekl Lexter a přiklekl si k němu.
„Nějaký muž, měl kaštanové vlasy, krokodýlí boty, jednu náušnici ve tvaru lebky…“
„Lebky?“ vyhrkl Lexter. „To je Lebkař, Jim Lebkař, je to jeho přezdívka, pracuje u nás na
ministerstvu, hned jdu zburcovat bezpečnost… ty jdi spát, rozumíš?“
„Dobře,“ hlesl Harry.
„A ještě jednou se omlouvám…“
 „I já jsem vyjel na své blízké,“ řekl mu s úsměvem Harry.
„Co bych si bez tebe počal,“ pousmál se i Lexter.
„Ještě než odejdete,“ zarazil ho Harry na poslední chvíli. „Jak zabráním tomu, abych na Cho
nezapomněl do druhého dne?“
„Zapomněl jsi, co jsem tě učil?“ pousmál se přívětivě Lexter. „Stačí si to přát, když soustředíš svou
vůli k tomu snažení, budeš tomu věřit, překonáš cokoliv.“
Následně vyběhl ven z Komnaty nejvyšší potřeby a Harry vyšel pomaličku hned za ním. Když
zmatenému Felixovi řekl o Lebkařovi, tak ten se hned o něj začal obávat, protože ho z ministerstva znal,
proto se už nedivil, že Lexter tak honem vyběhl, až ho málem povalil.
Při cestě zpátky si Felix s Harrym povídal, Harry mu vykládal o jeho zážitcích a Felix přívětivě
naslouchal, spíš ale byl rád, že v tomhle potemnělém hradu má Harryho společnost, sám by tu chodil
jen velice nerad.
Buclatá dáma už zase klimbala a zase byla tak stejně nevrlá, jako vždycky, když jí probudí ze zasnění.
Harry se však poté uculil, protože na křeslech vedle sebe spali Ron a Hermiona, která o něj měla
opřenou hlavu. Jak vidno na Harryho čekali a usnuli přitom, při tom pohledu na ně, Harry s úsměvem
je chtěl nechat tady tak po celou noc, ale věděl, že by mu to do rána neodpustili.
Poté, co je vzbudil, se od sebe rychle odtáhli, Ron se začal nejistě ošívat a raději rychle vyběhl ven k
ložnicím. Harry ještě řekl Hermioně, co prožil na hodině Nitroobrany a v zápětí už také ležel v své
posteli s nebesy.
Když si odmyslí tu nehodu, která se mu stala teď v pozdním večeru, tak prožil ten nejšťastnější den v
životě. S Cho se tak nádherně bavili, jako snad nikdy, o to víc si užívali každé chvilky spolu a Harry
zase pociťoval tu nekonečnou lásku k ní.
Při téhle myšlence se mu usínalo doslova jako v bavlnce, dala mu ten nejhezčí den v životě a zahrnula
ho pochopením a nehynoucí láskou, za což jí bude nadosmrti vděčný, s jedinou myšlenkou, se kterou
usínal bylo, aby na ní do příštího dne nezapomněl.

Kapitola 56.
Černá kronika
O tevřel oči a procitl do nového rána. V ložnici bylo ticho, chladno a klid. Ovšem Harry měl v hlavě

jedinou věc. Mozek mu znovu nabíhal na normální obrátky a spouštěl se v něm diagnostický program.

Začal projíždět všechny vzpomínky, ale jednu z nich potřeboval nejvíce, byla tam? Má tam být?

„Jó!“ zakřičel Harry, až všechny probudil, ale než se jeho naštvaní sousedi stačili pořádně probrat,

tak vyskočil a v pyžamu upaloval po schodech dolů do společenské místnosti.

Tam se prohnal okolo Felixe, který jenom unaveně pomlaskl a dál pochrupoval, ale to už Harry

probíhal průlezem v obrazu. Byla mu zima, všude v hradu byla tma, ale věděl, že je už sedm hodin a že
si pamatuje. V srdci měl nekonečné štěstí, když tak tady sám probíhal prázdným hradem, jenom kolem

klapaly jeho pantofle. Hlídače ve školních prostorách míhal bez povšimnutí, i když na něj hlasitě volali

a že jich tu byla pěkná spousta.

Harry se však nemohl dočkat, až ji znovu spatří a poví jí tu radostnou zprávu. Vždycky do druhého

dne vše na Cho zapomněl, ale teď konečně mu všechno v hlavě zůstalo, je to tam a nezmizelo to.

Rozrazil dveře sovince, až několik sov poplašeně a naštvaně zahoukalo, ale to už spatřil usmívající se

Cho stojící u okna.

„Harry!“ křikla a přihnala se k němu.

Okamžitě ho objala a člověk by v tuhle chvíli nevěděl, kdo z nich byl šťastnější. Strávili tam pěknou

řádku minut objímáním a pusinkováním, Harry se sice celý klepal, ale když se na něj mačkala Cho, tak

mu bylo hned teplo, na to, že má na sobě jen pyžamo nebral ohledy, jejich vztah se zdál být tak na hony

vzdálený a teď je konečně zpátky, už žádný pád z vrcholu, žádná prázdnota v srdci, Cho je tady a

konečně má tu blízkou duši, o kterou celé ty měsíce tak nešťastně usiloval.

Po včerejším Valentýnu se povedl i dnešek, dokonce i čtyřhodinovka Lektvarů nebyla při

vzpomínkách a myšlenkách na Cho tak strašná. Samozřejmě, že Snape se se svými nadávkami

zaměřoval zpravidla pouze na dvojici Neville a Harry, ale ti oba dva byli zdá se zamilovaní, a tak se na

Snapea culili jako dva andílci (což ho štvalo ještě víc).

Po každém setkání s Cho po škole však vždycky následoval výslech poručíka Hermiony, která chtěla

vědět o všem, co přes den prováděli, až s tím opravdu začínala být otravná. Ron byl však ještě více

nešťastnější, protože jeho dny her s Harrym skončily a jako společnici schytal opravdu tu pravou, na

kterou měl ještě k tomu hrozný zálusk stále básnit rýmovačky a podobné věci.

Avšak od nedělního Valentýna se jim opravdu nemohlo dařit lépe. Pokud jde o dvojici Cho a Harry,

byli spolu znovu pořád, jak to jen šlo, jako jedna duše, jedno tělo. Cho vždycky radostně chodila s

Harrym ke Gryfovi a trpělivě čekala, až jejich uzdravovací hodinka skončí.

 _text

Harry zato zjistil, že ho nikdy nepožádala, aby se proměnil v Pegase, jako ti všichni otravní studenti,
když jí to jednou řekl, tak mu odpověděla, že se mu líbí víc v tohle těle, což mu jako odpověď stačilo a
začal se červenat.
Mezinárodní stávka skřítků pokračovala, i když ti Bradavičtí pokračovali ve své práci. Avšak podle
novin se zjistilo, že v Prasinkách už nežije ani jeden bývalý obyvatel, celá vesnička je zdemolovaná a
spálená a potulují se v ní hrozné monstra a příšery, stejně tak i smrtijedi. Ministerstvo podle slov
Umbridgeové se do obnovy Prasinek nehodlá pouštět, prý, že to není jejich nynějším cílem, takže i přes
mohutné protesty vyhoštěných, ale hlavně zachráněných obyvatel, se stále nic nedělo.
Jenže další týden se studenti už začínali bát vůbec se přibližovat k bráně Bradavic, protože se kolem
pozemků celého hradu začala potulovat různá individua, která nevypadala zrovna příjemně. Většina z
nich na sobě měla kápě a ti ostatní zase byli tak nestaraní, fousatí a ušpinění, že ani kápě nepotřebovali.
Dráp nyní žil na pozemcích školy a i když nerad, tak dělal v promoklé trávě hluboké stopy, takže za
chvíli se rozhodlo, že bude chodit jen po vymezených pěšinkách. Ovšem ani to nemohlo překazit
Hagridovu radost z toho, že mu Brumbál svého bratra dovolil na pozemcích nechat. Ochránci sice
studenty příliš rádi s obrem neviděli, ale všechny děti se rády podívaly na Hagridova obra, který je
jakoby vždycky také rád viděl.
Co se týče famfrpálových tréninků, tak u těch se nic moc nezměnilo, k večeru se už ale začínala k
zemi snášet mlha a jakýsi odporný štiplavý smog, který jim tréninky ztěžoval. Proběhl další zápas a to
Mrzimoru a Havraspáru a ač Cho znovu těsně chytila Zlatonku, tak podezřívala Harryho, že jí skrytě
hůlkou pomohl.
Nitroobrana však byla jiná věc. Jak se Harry hned druhý den dozvěděl, tak ten Lebkař, kterého viděl
ve své vidině, bohužel zemřel za velice zvláštních okolností. Lexter podle svých slov okamžitě
zburcoval bezpečnost na Ministerstvu, ale podle slov ministryně, se zpráva o hrozícím nebezpečí k nim
dostala příliš pozdě a již nebyla možnost k záchraně.
To by ale nebylo tak divné, kdyby hned druhý týden Harry nedonutil Lextera, aby mu provedl to samé
kouzlo znovu. Lexter se dlouho rozmýšlel, protože tím Harrymu z části trochu ubližuje, ale nakonec
Harry zase uviděl jinou postavu krčící se v koutě, jenže tentokrát, hned jakmile jí začal rozeznávat, se
had z čista jasna otočil k Harrymu a začal na něj útočit. Lexter mu pak ještě řekl, že Voldemort se nedá
nachytat dvakrát, takže ten jejich trik prokoukl a od teď bude nanejvýš nebezpečné toto provádět znovu.
Ovšem ani tentokrát ministerstvo nezareagovalo dostatečně rychle a ten, koho Harry ve své vidině na
poslední chvíli stačil vidět, znovu zemřel tak strašlivou smrtí, že po něm zbyla jenom hlava.
Lexter však stále dál vyučoval Obranu proti černé magii takzvaně, podle Brumbálovy armády a Harry
byl stále jedním z vyučujících. Dokonce si spolu s Lexterem na Nitroobraně začali připravovat učební
plán, na příští den. Nebelvírští studenti, až na nějaké výjimky, brali Harryho jako učitele, protože s ním
mohli dělat všelijaké blbiny a lumpárny, které pak Lexter musel překazovat. Ovšem Harry se ještě nikdy
nepřiblížil ani na krok k Malfoyovi, který se mu stále jako vyučujícímu vysmíval, když něco zkazil,
nebo se mu nepovedlo.
Obloha nad Bradavicemi byla stále zamračená a zatažená, ani to však nemohlo zkazit radostnou
náladu dvojice Cho a Harry. Popravdě se oba dva nemohli nabažit sami sebe, takže se už začali
vyhledávat i mezi přestávkami, alespoň Harry mohl, protože za ním vždy udýchaně supěl i Felix.
Někdy trávili čas ve společnosti Choiných kamarádek a někdy po pár týdnech Harry vysvětlil Cho
situaci s Ronem, co se týče toho, že má stále jako společnici Hermionu, která ho mučí učením. Proto
od té doby se rozhodli udělat čtveřici a všude chodili spolu. Učili se spolu, svačili spolu, procházeli se
spolu, dokonce i Cho a Hermiona občas přišly i na jejich famfrpálové tréninky. Jen Hermioně vadilo,
že tam vypadá vedle dvojice Harry a Cho, jako kdyby s Ronem opravdu chodila, a jak se zdálo, tak se
takovéto myšlence zdráhal i Ron, i když někde uvnitř po sobě potají koukali. Avšak čtveřice se
rozpadávala ve chvíli, když chtěli být Cho a Harry alespoň párkrát za den sami, i když ve společnosti
Felixe, který jim ale nevadil. Ale hned pak se znovu se svými kamarády (a hlavně strhaným Ronem)
sešli a někam spolu vyrazili (když měla cíl vybírat Hermiona, většinou skončili v knihovně).
Cho a Harry, dá se říci, navázali na svůj vztah z minulého roku, kdy o něj tak nespravedlivě přišli,
takže se ještě více a více zlepšoval, pokud to tedy je ještě možné (což asi je J). O samotě spolu trávili
dlouhé chvilky s činnostmi, které rádi dělají mladí zamilovaní a i když jejich každý detail popisovaly
nechutné noviny hned druhý den, tak ani to jim nemohlo zkazit překrásnou náladu. Dá se říct, že jim
pak studenti místo zvědavých očí, začali závidět a závist nikdy není dobrá věc.

Abychom se v našem dlouhém vyprávění posunuli trochu dopředu, tak věřte nebo ne, měsíc únor se
přehoupl na březen, i když počasí jako kdyby tu změnu nepochytilo.
Stejně tak i obavné dopisy rodičů nepřestaly docházet při každodenní roznášce pošty, stejně tak jako
zaplňovat pracovnu Albuse Brumbála, který měl v téhle chvíli, kromě znepřátelené spousty kouzelníků,
práce až nad hlavu s Fénixovo řádem.
Učení jim šlo o něco lépe, když na to byli čtyři, dokonce i Ron z počátečního přikyvování začínal i
něco chápat (Harry nebyl o nic lepší), takže jim škola i přes jejich vztahy začala jít trochu lépe, jako
kdyby jim jejich společné kamarádství usnadňovalo téměř všechno.
Harry teď už chápal, proč chtěl raději zemřít, než ztratit Cho, i když z druhé strany, kdyby byl mrtvý,
ztratil by jí stejně, nebo ne?
Na tyhle úvahy však v našem příběhu bylo ještě dostatek času, to důležité je, že Cho a Harry byli až
po uši zamilovaní.
Druhý týden v březnu se v učebně Kouzelných formulí strhl poprask, kvůli zahajovací řeči profesora
Kratiknota.
„Drazí studenti, dnešním dnem jsme dobrali staré učivo a jelikož jsme začali podvědomé vyslovení
kouzelné formule, můžete přistoupit na nacvičování přemísťování.“
Po téhle větě se studenti začali se zájmem a s vrtěním bavit, všichni hned vzrušeně přikyvovali a
dychtivě na profesora Kratiknota civěli.
„Informace k jednotlivým detailům tohoto oboru vám budou poskytovat i jiní učitelé, avšak základní
nácvik bude probíhat zde. Ví někdo, jestli se dá přemísťovat bez hůlky?“ zeptal se potěšeně studentů.
Hermiony vystřelila s rukou jako první, spolu s unavenýma rukama ostatních studentů.
„Ano, pane Pottere?“ oslovil hlásícího se Harryho profesor Kratiknot.
„Ano, dá se,“ řekl Harry.
„Oh ne, to se pletete, pane Pottere,“ řekl s úsměvem Kratiknot.
„Například Voldemort by to určitě dokázal,“ dodal Harry a celá třída (včetně profesora Kratiknota)
poskočila.
„No…“ hlesl Kratiknot vystrašeně z toho jména. „když to berete takhle, já ale myslel normální
kouzelníky, kteří potřebují ke pokročilému kouzlení hůlky.“
„Tak to samozřejmě potřebují hůlku,“ dodal zase Harry.
„Ano správně,“ přitakal Kratiknot. „ale je tam nějaký malý chyták… slečno Grangerová?“
„Musíte jí mít u sebe v kapse, nebo jí stačí pouze v kapse držet, není zapotřebí žádný pohyb hůlkou,“
dodala dychtivě Hermiona.
„Ano správně… pět bodů pro Nebelvír za pozornost této dvojice, takže…“ pokračoval Kratiknot.
„jistě jste všichni okouzleni tím, jak se vaši rodiče, příbuzní, učitelé, či zkrátka někdo úplně cizí…“
pousmál se. „dokáží přemístit z jednoho místa na druhé a to klidně na druhou stranu zeměkoule. Ovšem,
možná se vám to zdá snadné, ale opak je pravdou. Přemísťování je nesmírně složitá věc a kouzelníkům
trvalo celé věky přijít, jak na to, jak se to dělá. Někteří zdatní kouzelníci to dokonce stále neumí, nebo
se to neodvažují zkoušet, někdo prostě má už v sobě přirozenou nechuť, či smůlu na přemísťování, nebo
na to, se to naučit.
Základem vašeho úspěchu…“ pokračoval Kratiknot svým skřekavým hláskem. „je znát místo, kam
se chceme přemístit, ať už z osobní zkušenosti, z obrázku, malby - což je ale těžší - , nebo místo vidíte
na vlastní oči. Také alespoň postačí znát jeho rysy a tvary, které musí být ale odpovídající týkajícího se
místa. Dále je vždy lepší se přemísťovat do nepohybujících se předmětů, pohybující se vozidla, vlaky,
nebo nedej bože mudlovská letadla, to je to nejtěžší, s čím se v přemísťování můžete setkat. Musíte totiž
do své fantazie a představivosti započítat i rychlost pohybujícího se předmětu, pokud ještě k tomu ten
předmět mění směr i výšku, můžete to rovnou vzdát. Jinak se také může stát, že jedna část z vás bude
sedět na sedadle auta a ta druhá se bude válet na silnici v dálce,“ pousmál se Kratiknot, ale podle pohledů
studentů, jim to moc nepřipadalo vtipné. „Takže další věc.
Možná studentům s dobrou představivostí se bude zdát tento úkol jako směšný, problém ovšem je, že
si cílové místo budete představovat za velmi zvláštních, pro někoho dokonce stresujících okolností.
samotné přemísťování se pak skládá z několika postupů.
Za prvé odhmotnění, jedná se o zmizení. Kouzelník vysloví s hůlkou u sebe formuli transio a v té
chvíli zmizí do jiného světa. Proto všichni dávejte pozor, jedná se totiž o krok druhý.
Takže za druhé, svět ve kterém se ocitnete se nazývá transální, po našem - přemísťovací. Mnohé
kouzelníky asi překvapí vzhled tohoto prostředí, je to jako kdyby jste letěli ve vesmíru neuvěřitelnou
rychlostí, světla se kolem vás míhají a vy se natahujete a prodlužujete, stejně tak i zkracujete a
scvrkáváte.“
Většina studentů teď měla vyděšené obličeje, v jejich hlavách teď kolovaly představy, jak je to
natáhne a pak zase hned scvrkne.
„Pokud zůstanete v tomto prostředí příliš dlouho,“ pokračoval Kratiknot. „bude vás to vysávat zpátky
a to v lepším případě. Jistě jste si všimli, že i když jste prosili na kolenou, tak vás nikdy nikdo nevzal
přemísťováním sebou, to z důvodu toho, že každý má svůj vlastní transální svět, proto hrozí ještě větší
nebezpečí, když se v něm zaseknete navždy… myslím, že teď už chápete obavy i těch nejlepších
kouzelníků na světě, kteří stále nepoužívají přemísťování,“ studenti svorně přikyvovali a v jejich
pohledech byl strach. „Ovšem v lepším případě vás to vysaje ven a vy se buď objevíte celí, nebo
rozdělení na dvě části, z čehož ta druhá bude na tom místě, kam jste se chtěli přemístit. To v lepším
případě, protože tyto části mohou být velice snadno spojeny a navíc dokáží žít samostatně, protože jsou
transálním světem stále spolu propojeny. Ať se nepřihlásí ten, kdo tomu nerozumí!“ zvolal na studenty.
Samozřejmě podle všech pohledů tomu mnoho studentů nerozumělo, ale ani jeden neměl tu odvahu
se před ostatními zesměšnit a přihlásit se.
„Takže nikdo tomu nerozumí,“ zkonstatoval Kratiknot a studenti se po sobě zmateně podívali. „Ptal
jsem se, kdo tomu nerozumí, ať se nepřihlásí, a vidíte, nachytal jsem vás.“
Teď však se znovu nechtěl nikdo přihlásit, aby jeho ruka nebyla nahoře jako svíčka.
„To je v pořádku, myslím, že na to máme ještě dost času a také nám k tomu poslouží učebnice. Ale
abych pokračoval.
Třetí krok,“ pokračoval dál Kratiknot svým krákavým hlasem. „je ze všeho nejtěžší, musíte se v
transálním světě představit cílové místo přemístění a správně mávnout, buď hůlkou, nebo stačí i prstem
ruky. V té chvíli by jste se měli objevit na cílovém místě, ovšem nemusíte panikařit, místo odkud jste
se přemísťovávali, se vždy lépe představuje, než místo cílové, proto je rozumné se vrátit s zkusit to
znovu. Dále, jistě jste si všimli toho třaskavého zvuku, který vždycky při přemísťování je slyšet, je to
proto, že otevíráte transální svět, který se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí. Přemístit se nedá do
objektů proti tomu pojištěných, například vězení, některé části ministerstva, banky, některé části
policejních stanic a stejně tak i tato škola.“
„Pane profesore?“ přihlásila se Padma Patilová. „Jak to tedy máme nacvičovat, když se v Bradavicích
nelze přemísťovat?“
„Máme zde zvláštní místnost, ze které se lze přemístit ven, ale ne dovnitř, ovšem to si vyzkoušíme až
na konci roku, těsně před tím, než v létě půjdete na vlastní zkoušky z přemísťování. Zde budeme mít
pouze jednu možnost si to vyzkoušet, proto vám radím, aby jste se na ní pečlivě připravili.“
„Teda, to bude děs,“ hlesl Ron, když vycházeli po hodině z učebny.
„Proč myslíš?“ zeptala se Hermiona jakoby nic.
„Prosím tě, neříkej mi, že tě to nezastrašilo od přemísťování,“ řekl naštvaně Ron. „budu ještě hodně
dlouho přemýšlet, než se svolím to naučit.“
„Harry a já do toho půjdeme, že ano?“ pousmála se Hermiona.
„Myslím, že to je to poslední, čeho bych se mohl tak zaleknout,“ usoudil s úsměvem Harry.
„Uvidíme, kdo se bude smát naposledy, až ti budou nohy viset ze stropu,“ zasmál se Ron.
„Něco mě napadlo, když Kratiknot mluvil o té místnosti na přemísťování,“ řekl Harry.
„Ta je ti na nic, dokud nebudeš posypán přemísťovacím práškem,“ řekla mu Hermiona.
„Ale mě nejde o ní, myslel jsem jinou místnost, na kterou jsem dočista zapomněl. Vzpomínáte, jak
nám o ní Aberforth říkal?“ zeptal se svých přátel.
„Myslíš tu Černou kroniku?“ napadlo Rona.
„Trefa, to jsem měl na mysli, jakmile mě to napadlo, odhodlalo mě to se tam vydat, chci tam jít dnes
v noci,“ řekl Harry plánovitě.
„Ty jsi blázen, přes všechnu tu ochranku, co tady je?“ ohradila se Hermiona.
„Mám výbavu, se kterou mě nikdo nenajde, vzpomínáš?“ řekl jí.
„Ale co když to bude nebezpečné, nesmíš takhle riskovat a po nocích bloumat hradem,“ naléhala
Hermiona.
„Já už jsem se rozhodl Hermiono, jen tak konečně zjistím, co se stalo před padesáti lety…“
„Ne-li ještě dřív!“ vyhrkl Ron.
„Ty ho v tom ještě podporuj!“ vyhubovala mu Hermiona.
„Náhodou to není špatný nápad, dozví se to, co vědí jen ředitelé, Hermiono, pak nám to samozřejmě
řekne,“ pravil Ron a mrkl na Harryho.
„Dám na sebe pozor,“ ujistil jí Harry.
„Stále s tím ale nesouhlasím, moje ženská intuice mi říká, abys tam nechodil,“ trvala na svém.
„Ta tvoje ženská intuice mě začíná štvát,“ začal načertěně Ron. „To je právě ta chyba, ona neříká
pravdu, to ona přivolává ty pohromy, tak už na ní prosím tě víckrát nespoléhej.“
„Líbím se ti?“ vyštěkla na něj.
„Joooo-ne!“ protáhl Ron a vyrazil načertěně kupředu na Bylinkářství, stejně tak i Hermiona, ale ta z
důvodu, aby jí dál nehučeli do hlavy své bláznivé lumpárny.
Den Harry strávil zase ve společnosti Cho, která měla z Harryho plánu ještě větší obavy než Hermiona
a žádala Harryho, aby si sebou nezapomněl vzít svůj prsten, který měl ale stále na ruce.
Večeře utekla jako voda a pozdě večer už Harry otevíral dveře Komnaty nejvyšší potřeby.
„Ahoj Harry, pojď dál,“ pozdravil ho Lexter a zvedl se z polstrované země. „Tak co, jak to jde s
Gryfem?“
„Jo dobře, jak dlouho tam budu muset ještě chodit?“ ptal se Harry.
„Tak pár týdnu, jeden nebo dva, myslím ale, že už teď je to v pořádku,“ zkonstatoval Lexter. „Slyšel
jsem od tvých kamarádů, že jsi navrhl Siriusův pohřeb, myslím, že je to na dobré cestě,“ řekl z ničeho
nic.
Harrymu poskočil žaludek a začaly se v něm vzbuzovat myšlenky na Siriuse, které tak pracně se
snažil odbourat.
„V Denním věštci se psalo něco o Tajemné komnatě, nevíte o tom něco?“ přetočil rozhovor jinam.
„Proč se ptáš?“ zeptal se ho podezřívavě Lexter.
„Protože s ní mám už vlastní zkušenosti,“ pousmál se Harry a snažil se chovat jakoby nic.
„No… nevím jestli ti to mám říkat,“ pravil Lexter a zamyšleně na něj koukal. „Podle jistého zdroje
ve Fénixově řádu jsme se dozvěděli, že komnatu začalo hlídat nové stvoření, prý ještě horší, než
bazilišek.“
Harry hned zpozorněl.
„Jak se tam ale dostalo, vždyť ho tam nikdo nemohl dopravit, dveře k záchodkům jsou zapečetěny,“
divil se Harry.
„Ano to jsou…“ řekl klidně Lexter. „ale nikdo neví, kolik je vstupů do komnaty, ty vstupy můžou
ústit i kilometry od Bradavic a nikdo by to nezjistil.“
„Proč se až doteď s Tajemnou komnatou nic nedělo, proč jí nezničili?“ ptal se dál Harry.
Lexter znovu pátravě přivřel víčka do úzkých štěrbinek a hleděl na Harryho.
„Proč to zrovna tak najednou chceš vědět, nemáš náhodou něco v plánu?“ zeptal se ho podezřívavě.
„Ne, jen se ptám,“ řekl klidně Harry a využíval přitom své schopnosti Nitroobrany, kterým ho sám
Lexter naučil.
Lexter se pousmál a pokýval hlavou.
„Tak dobře, můžeme tedy začít?“ zeptal se ho a zamířil na něj hůlkou.
„Jsem připravenější víc, než kdy dřív,“ řekl Harry a přestával na cokoliv myslet.
„Uvolni svou mysl a oprosti se od myšlenek, pocitů a vjemů…“ začal Lexter a dal mu ruku nad hlavu,
nad kterou mu s ní několikrát kroužil. Pak jí stáhl zpět a nastala chvíle ticha, dokud se Harry zcela
neuklidnil.
 „Tři… dva… jedna… legilimens.“
Pojem a Komnatě nejvyšší potřeby okamžitě zmizel a Harry znovu seděl na hřbetě černého testrála,
za ním letěli v houfu Ginny, Hermiona, Ron, Neville a Lenka, letěli na Odbor záhad, Sirius ještě stále
žil… ‚nesmím na nic myslet, nesmím na nic myslet.‘ opakoval si Harry už automaticky a jeho vnímání
té strašlivé noci okamžitě přestalo… právě silně zatáhl Nevilla za hábit, až se mu roztrhl a do vzduchu
vyletěla malá mlžná koule, kterou okamžitě Nevillovo divoké nohy odkoply do dáli na zem, kde se v
hrozivém třesku rozlétla na kusy a před nimi se ozývala za osudová věštba. ‚Nesmím na to myslet,
nesmím.‘ opakoval si stále Harry a už od první chvíle necítil nic, soustřeďoval se pouze na zastření
mysli… krčil se u fontány se sousoším a právě uviděl Voldemorta, mířil na něj hůlkou a vyslovil své
smrtelné kouzlo, které se vyřítilo proti Harrymu. Harry však byl už tak zběhlý v Nitroobraně, že věděl,
že to je jen vzpomínka, která mu nic neudělá, stále na nic nemyslel a snažil se uzavřít svou mysl… v
tom to ucítil, přítomnost cizího člověka v jeho hlavě, v jeho mysli, v jeho mozku… cítil i jeho mysl,
byl to Lexter a četl mu myšlenky, ani na trochu nepolevil v uzavírání své mysli a v té chvíli obraz
Voldemorta a ministerstva začal mizet, Harry čím dál víc přestával vnímat všechny obrazy světa a
jediné, co teď zaměstnávalo jeho snahu, byla přítomnost Lextera. Přímo celou svou vůlí doslova kopl
do své mysli a v té chvíli ucítil, jak tlak Lextera trochu povolil, cítil, jak už méně na něj působí. Harry
znovu zatnul zuby a všechnu svou snahu soustředil na vyhnání Lextera z jeho mysli, rval se ze všech
sil, rval, rval dál a dál, pořád dál, až ho začala hlava brnět…
V té chvíli spojení skončilo a před Harrym se znovu objevila Komnata nejvyšší potřeby. Stále stál na
nohou a obličej měl celý mokrý potem. Dýchal jako o závod a srdce mu bušilo jako lodní zvon, který
je v příliš malém výklenku. Ovšem i Lexter rychle oddechoval a jevil známky potu, Harry mu musel
dát pořádně zabrat.
„Poprvé…“ začal zadýchaně Lexter. „poprvé jsi mě dokázal… úplně výstavně vypudit s mysli…
musím ti pogratulovat Harry,“ řekl mu a stiskl mu ruku. „Takový pokrok jsem nečekal, dokonce i když
jsi viděl Pána zla, vraha svých rodičů, nepřestal jsi se soustřeďovat, ba naopak, ještě víc jsi se začal
bránit.“
„Zvládl jsem to,“ pousmál se Harry a začínal se mu zklidňovat dech.
„Všechno to hadí obtočení a dušení je úplně na nic, na to nesmíš myslet, musíš se soustředit na to,
abys uzavřel svou mysl,“ radil mu Lexter. „To, co cítíš, když tě ten had dusí, je jenom podnět tvé vlastní
mysli, to tvá mysl ti říká, že se dusíš, ve skutečnosti tě nikdo nesvírá, to mi věř.“
„Chci to zkusit ještě jednou,“ vyhrkl dychtivě Harry a zatnul odhodlaně zuby.
„Jseš si tím jistý?“ zeptal se ho nerozhodně Lexter.
„Určitě, alespoň ještě jednou, musím se procvičit,“ dychtil Harry.
„Je to dost namáhavé… i mě dáváš taky zabrat,“ řekl a pousmál se na Harryho.
„Ještě jednou a už vás dneska nebudu trápit,“ uculil se Harry.
Lexter se hlasitě zasmál a pak salutoval s hůlkou v ruce.
„Ano, pane profesore,“ pak se ale uklidnil a znovu nad Harryho stáhnul ruku. „Takže se znovu uklidni
a přestaň na cokoliv myslet…, v okolí je vlahý vzduch, čerstvý vánek čechrá orosenou trávu…, tebe
netíží žádné myšlenky, ani zemská přitažlivost, necítíš žádnou tíhu… tři… dva… jedna… legilimens!“
Přesně, jak Lexter řekl, gravitace i jakákoliv tíha tohoto světa zmizela a Harry se znovu ponořil do
svých vzpomínek, jak se mu Lexter zase dostal do mysli… Právě otevíral žlutou obálku, ze které vylétla
zářivě žlutá holubice a začala jim létat nad hlavami. Necvičenou mysl by hned napadlo, že mu zase
kouzlo smaže paměť, ale Harry jen klidně a soustředěně začal uzavírat svou mysl a nějakou zářivou
žlutou holubici vůbec nevnímal… byl v tmavé oslizlé kobce, celý zkrvavený a pohmožděný se
zlomenými žebry a právě od něj utekla celá armáda krys, jenže v zápětí se ze shora začali na něj snášet
mozkomorové… Harry to absolutně vypouštěl a už začínal znovu cítit Lexterovu přítomnost, dokonce
i cítil, že Lexter ví, že ho on sám cítí… Právě ho škrtil odporný upír, stál před Záchranným autobusem
a Aberforth v těle upíra se do něj chystal zabodnout své tesáky, jakmile se tahle vzpomínka objevila,
tak najednou něco cuklo, nebyl to ovšem Harry, ten byl stále soustředěný na zabránění vstupu do mysli
a tuhle vzpomínku vypouštěl ještě více, než tu předešlou, byl to Lexter, který trochu překvapeně povolil
a tahle chvilka Harrymu stačila se okamžitě odprostit od svých myšlenek a Lextera vyhnat ze své
mysli… jenže něco uvnitř mu říkalo nepovolovat, začal se celou svou vůlí přetahovat se samotnou myslí
Lexterovo a jeho samotným kouzlem, po té cestě, kterou mezi nimi udělal Lexter sám, ho začal
přetahovat. Cítil, jak mu vibruje celé tělo, jak téměř necítí nohy, které snad poslouchají jiný mozek,
protože ten Harryho teď z celých sto procent se soustřeďoval na přetlačení Lextera. Rval dál a dál, cítil
dokonce i pot na tváři, cítil, jak by se nejradši celou svou vůlí rozeřval na celé kolo, opřel se do Lextera
s největší vehementností, ale stále ještě nebyl schopen, Lexter se také snažil, i když to nevypadalo, že
ze všech sil, jenže to už si Harry uvědomil situaci na konci čtvrtého ročníku, na ten pocit smrti a snahy,
kterou prožíval, zakabonil obličej jako a přivřel víčka a jako rozzuřený robot teď zatínal zuby a bestiálně
se prořezával Lexterovo obranou do jeho mysli.
V tom z čista jasna se ozvalo… puf… a před Harrym se rázem otevřely cizí vzpomínky a myšlenky,
první byla myšlenka na Harryho, Lexterova mysl chtěla Harryho naučit Nitroobranu, to z té myšlenky
pocítil, Harry však zabrousil do vzpomínek… toho, co teď ale uviděl se lekl, byl v jakési noře a ze zadu
se ozýval zvuk těžkých tlap, to byla Lexterovo vzpomínka, zvuk tlap se přibližoval a v tu chvíli se
objevil obrovitý vlkodlak s vyceněnými rozzuřenými zuby, ze kterých odkapávaly smrtelně odporné
sliny a neúprosně se blížil k tomu, komu ta vzpomínka patřila. V tom se z druhé strany vyvalil oblak
světla, který vlkodlaka odhodil do dáli nory a ze směru, odkud vyšlo světlo se objevil jakýsi černovlasý
mladík, ale Harry mu neviděl do obličeje, protože v tu chvíli ho něco bouchlo do prsou a hned na to
pocítil, jak dopadl na polstrovanou podlahu na záda.
Byl zase v Komnatě nejvyšší potřeby, Lexter stál na svém místě o kus dál a vyčerpaně oddychoval,
zatímco Harry cítil bolest v hrudníku a domyslel si, že ho Lexter nějakým dosti surovým kouzlem
odmrštil.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry a snažil se postavil se.
„Tu vzpomínku jsi neměl vidět.,“ řekl Lexter a opíral se udýchaně o kolena. „Je příliš osobní, raději
bych odešel z Bradavic, než abych ti jí ukázal celou.“
„Co je to za vzpomínku?“ zpozorněl Harry a otíral si pot z čela.
„Pro dnešek… končíme,“ oddychoval Lexter a přešel ke dveřím.
„Lexi, co to bylo za vzpomínku?“ trval dál Harry na své otázce.
„To je jedno z těch věcí, které ti za nic na světě nemůžu říct, Harry,“ pravil Lexter, otevřel dveře a
zmizel v nich ven.
Harry ještě chvíli zklidňoval svůj dech a vybavoval si obraz vlkodlaka, který se na Lextera sápal.
Bylo to jasné, Lexter musel někdy být pod útokem vlkodlaka, anebo to je vzpomínka někoho jiného,
kterou viděl Lexter. V každém případě… kdo byl ten černovlasý mladík, který tam přispěchal na pomoc,
kdyby to bylo jen o vteřinu déle, mohl by rozpoznat jeho rysy, takhle ale nemohl říct nic víc, než že byl
vysoký, černovlasý, nejspíš páťák až sedmák.
Proč mu pořád někdo něco tají? Tuhle otázku si pokládá už od první návštěvy Bradavic, nejspíš to s
tím tajnůstkářstvím neskončí, takže se s tím musí smířit. Alespoň jedna dobrá věc ale na tom byla.
Dokázal se ubránit proniknutí do mysli, o což se snažil už od pátého ročníku s poněkud zapšklým
učitelem.
Potom odešel do společenské místnosti s Felixem v závěsu a ztratil se ve své ložnici, kde už na něj
čekal Ron, který byl tak hodný (nebo spíš dychtivý) a připravil mu plánek i plášť.
„Škoda, že nemůžu jít s tebou,“ řekl zasmušile Ron.
„Už tak se pod plášť dva sotva vejdeme, navíc, kdyby se stal malér, schytali bychom to oba dva,
neboj, já ti všechno řeknu, až se vrátím,“ ujistil ho Harry a ztratil se v plášti na schodech dolů z ložnice.
Felix právě ukládal Huňáče a jeho provizorní postýlku, kterou při té příležitosti Hafoň několikrát
sežral.
Harry však proklouzl průlezem v obrazu a vzbudil znovu Buclatou dámu, která v zápětí nic nevnímala
a okamžitě usnula.
Přešel chodbou k hlavnímu schodišti tyčícímu se nad Vstupní síní do nekonečné výše, podíval se na
plánek, který ukazoval vždy jenom určitá patra a začal pomaličku vycházet po schodišti nahoru. Cestou
potkal nespočet hlídačů a strážců, které, stejně jako Harryho vždycky překvapilo, když se schodiště
samovolně začalo měnit i s nimi.
Stoupal stále výš a výš, po chvilce ho už začaly bolet nohy, překonal desáté patro a pak se mu počty
ztratily. S tím se i ztrácely okolní dveře, takže po chvilce se jen k výšce točily nekonečné schody a nic
víc. Samozřejmě, že ve skutečnosti hrad takhle vysoký nebyl, a tahle zatracená, kouzlem vyvýšená
Vstupní síň mu už začínala svou nekonečností lézt na nervy. Když už za sebou měl asi třicet pater, tak
začal viditelně zpomalovat a moc dobře věděl, jak by mu teď Ron nadával, že ho nepřemluvil zůstat.
Avšak stále nebyl strop na dohled a z té výšky začínal Harry dostávat závratě, nebo spíš mu ty stále
se do hlubin točící schody mátly zrak. Teď už za sebou musel mít nejmíň osmdesát pater a kdyby zem
nebyla tak špinavá, tak by dávno lezl po čtyřech. Výstup mu od začátku do téhle chvíle trval něco asi
přes půl hodiny, i když o čase neměl žádný pojem, takže jen hádal. Už začínal být zcela vyčerpaný z
nekonečných schodů, které se stále méně a méně samovolně měnily. Tady nahoře byla tma jako v ranci,
i když dovnitř prosvětlovalo potemnělé světlo, které alespoň zajišťovalo, aby nezakopl o první schod,
na který narazí a že jich byly celé tisíce.
Levá noha, pravá noha, levá noha, pravá noha… už i sám začínal litovat, že se sem vůbec vydával a
také, že jeho hubené tělo ze sebe dokáže ještě něco vypotit. Prosil a v duchu se modlil, aby už byl konec,
snažil se nevnímat ty nekonečné zástupy schodů, které zdolával jen velice ztěžka, a jen velice těžce
přitom oddechoval stejně tak těžký vzduch. Podíval se nahoru, ale tam bylo stále dostatek schodů a
strop v nedohlednu.
Konečně se celá síň v téhle výšce začala zužovat a jednotlivé řady schodů ztenčovat. Nakonec v
úzkém prostoru nahoru stoupala už jenom dvojice schodů, když se konečně z dvojice staly jediné, které
v dáli končily.
Byl to pohled jako na celý zástup víl, Harry stále ještě asi po více než hodině výstupu nemohl uvěřit
tomu, že se dostal na konec.
Před ním se objevily velké a mohutné dubové dveře zaprášené časem, ale stále i tak černé jako takhle
tmavá noc. Dveře měly jenom jednu masivní kovovou kliku, která svou velikostí byla spíše pro obra,
než pro člověka.
Harry by nejraději padl na záda a hodinu tu splašeně oddechoval, ale chtíč ho přemohl a tak se vysápal
svou znavenou shrbenou postavou až na obrovitou okovanou kliku, která se však po stlačení nepohnula
ani o píď.
To ho dost vyvedlo z míry a tak zarval ještě víc. Stále ale klika nepovolovala, tak se do ní opřel celou
svou váhou, až málem mu zůstaly nohy ve vzduchu, jak silně mačkal kliku dolů.
Tak však stále nepovolila. Harrymu hned na po podklesla kolena a spadnul na zadek na studenou
podlahu, přičemž stále neuklidněně oddychoval. Nevěděl, co dál, klikou prostě nepohne a změnit se v
Pegase, aby mohl proplout dveřmi nemůže, navíc, jak už bylo zmíněno, se Pegas skrz hradby
Bradavického hradu nedostal, takže by mu to nebylo nic platné. Kdy byl naposledy v takovéhle situaci?
Ani si nevzpomíná, možná, že to bylo minulý rok na Odboru záhad, tam se nemohli dostat do jedněch
dveří, také ve třetím ročníků nevěděl, jak se dostat do tajného vchodu v hrbu sochy čarodějnice.
Pak ho to napadlo, tehdy mu pomohl Pobertův plánek. Rychle ho vysoukal zpod hábitu a rozložil,
plánek teď neukazoval nic jiného, než malinký čtvereček nejvyššího patra, ve kterém se teď nacházel a
vedle toho čtverečku byla, nejspíš za těmi dveřmi, poměrně malá místnost, alespoň podle plánku. Avšak
důležité bylo, že v prvním čtverečku byla tečka s nadpisem Harry Potter a vypadalo to, jako kdyby vzal
svou hůlku, poklepal na masivní kliku a vedle tečky s již zmiňovaným nadpisem se objevila komiksová
bublina v níž stálo: Vyslov heslo do Černé kroniky.
Harry se plácl přes čelo, vždyť na to heslo úplně zapomněl, rychle zabalil plánek se slovy: „Neplecha
ukončena.“ a zase si ho strčil do hábitu. Hned na to pozvedl hůlku, několikrát klepl na masivní kliku a
už zklidněným, avšak vzrušeným hlasem řekl jasně a zřetelně: „Princ dvojí krve.“
V tom se ozvalo mohutné hluboké hučení, až všechno kolem začalo vibrovat a masivní okovaná klika
se sama stlačovala dolů a v zápětí se dveře, které se spíš podobaly velkým vratům, začaly otevírat jen
velice pomalu a pozvolna.
To, co teď Harry spatřil, to ho doslova ohromilo. Za dveřmi byla místnost bez oken. Stěny měla
opadané a nejméně tisíc let staré s oprýskanými prázdnými regály na knihy. Celkově Harrymu
připomínala smět sklepení, půdy a kostela dohromady, protože tu viselo a vznášela se snad stovka
svíček, které překrásně a majestátně osvětlovaly místnost. Dál tu byl jeden velký stůl, jedna masivní a
bytelná židle, vedle stolu na stěnách byly dva držáky, na každé stěně a držáku byla jedna, snad také
tisíce let stará, svíčka. Harry ještě nikdy neviděl tolik rozteklého vosku, kolik ho ty dvě svíčky pod
sebou měly, dobrý metr vysoká hora rozteklého vosku na obou svícnech. Ale hlavní věc, která ho trkla
do oka ležela na stole uprostřed.
Vedle dlouhého zdobného pavího brku namočeného v inkoustu byla asi metr vysoká a dva metry
široká rozevřená kniha, která měla na první pohled několik tisíc stran. Kniha sama o sobě byla tak zašlá,
okoralá a stará, že snad její stáří odpovídalo věku samotné Země. Všude kolem se válely rozpadlé
kousky papíru, avšak listy knihy zežloutlé a zohýbané časem byly stále pevně přichycené k bytelné
vazbě a jejímu otrhanému hadrovému obalu.
Harry se zatajeným dechem přešel až k ní a v tu chvíli se za ním dveře znovu zavřely, což ho vyděsilo
snad ještě víc.
Dveře bouchly v mohutném otřesu a hluku a zaklaply se. Teď v místnosti svítily jen ty svíčky, které
házely na stěny strašidelné obrazy a odrazy. Vzduch tu byl zaprášený a neuvěřitelně suchý, taktéž tomu
odpovídala poctivá pokrývka prachu na rozevřených stranách knihy, stole a na podlaze.
Harry se posadil na vysokou starou a masivní židli, která ani trochu pod jeho vahou nezaskřípala a
následně rukou odhrnul jemnou pokrývku prachu na rozevřené knize. Poslední zápis byl datován na rok
1958 ředitelem Dippetem, kdy podle jeho vlastního písma odstupoval ze své funkce a pořizoval zde
poslední zápis. Brumbál, jak vidno ještě žádný zápis neprovedl, Harry však nemohl uvěřit tomu, že
právě hledí na deník samotné školy čar a kouzel v Bradavicích.
Vzal za stránky a začal listovat směrem dozadu. V tuhle chvíli ho zaujala, ba přímo vzrušovala
skutečnost, že si bude moci přečíst první zápis starý asi tisíc let.
Horlivě otáčel stránkami a vzduch kolem se naplnil prachem, až z toho začal kýchat, tak si dal kus
hábitu před nos a otáčel stránkami o sto šest. Dostal se na rok 1900, pak 1850, poté 1800, potom 1730,
1600, 1500, 1400, 1300, 1200, 1100, 1000… už byl blízko, zbývalo jen pár stran k otočení a byl na
samém začátku Černé kroniky. Otáčel poslední, nebo vlastně první stránky knihy a prohlížel si prastaré
písmo.
První strana!
Rok 913, datum prvního ledna, hlavička prvního textu byla napsána tím nejokrasnějším písmem, jaké
kdy Harry viděl a pod tím byl další úhledný text.

My, kouzelníci z nového světa: Godrik Nebelvír (Anglicky- Gryffindor), Salazar

Zmijozel, Rowena z Havraspáru a Helga z Mrzimoru, tímto dnem společně
slavnostně potvrzujeme založení Bradavické školy čar a kouzel pro děti a mládež.
Pak tam byla velká odmlka, skoro jako kdyby tam první slova někdo přilepil z jiného kusu papíru.
Další text byl až na dalších stránkách, to, co ale Harryho překvapilo, byl datum, ten veliký skok, který
byl mezi textem. Nový text byl napsaný třaslavou rukou, stále však okrasný starým písmem, ale jiným
gestikulováním.

1. srpna 1012
Poprvé se na místo ředitele usazuje někdo jiný, než někdo ze zakladatelské čtveřice.
Toto píšu já, Godrik Nebelvír ve svých sto šedesáti devíti letech. Ruka se mi třese, už
to není jako to bývalo, za mých mladých let byl svět o mnoho jiný. Pokud si ovšem
někdo myslí, že dobrý, tak to se šeredně mýlí. To, proti čemu se celý život snažím
bojovat se zdá být nedosažitelné, kouzelníci a mudlové stále ještě nežijí v míru a
klidu, i když jsem radil ministerstvu razantní změnu, o které se tady ale nebudu
rozepisovat.
Černou kroniku jsem založil, aby se zachovala tajemství a proroctví, která byla
řečena. Jsem už starý a cítím, že můj čas se blíží, zatím jsem na tomhle světě nepotkal
nikoho, komu bych mohl zcela z celého svého srdce věřit. V minulosti to však bylo
jinak, Gryffindorská krev upadá a na Aethónské předky se již zapomnělo. Existovali
však dva lidé, kteří mi byli oddáni tělem a duší, stejně tak jako já jim.
 Můj příběh začíná v roce 910, kdy jsem potkal tu nejšlechetnější ženu na světě.
Rowena Havraspárská, neb,o jak jsme jí říkali, Rowena z Havraspáru, od první
chvíle jsme se do sebe zahleděli. Okouzlila mne svou povahou a nehynoucí láskou.
Nebyl jsem schopen uvěřit, že nějaký tvor na světě dokáže tolik milovat, jako právě
ona. Skutečnost, která se mi stala osudná.
Rowena měla neuvěřitelné kouzelné schopnosti, společně s ještě dalšíma dvěma
kouzelníky jsme byli prohlášeni za nejmocnější čaroděje. Tvořili jsme bájnou čtveřici,
Godrik Nebelvír, Rowena z Havraspáru, Helga z Mrzimoru… a v neposlední řadě
proklatý Salazar Zmijozel.
Už od založení Bradavické školy námi čtyřmi se choval náramně podezřele.
Popravdě se vůbec neztotožňoval s našimi názory, ale t,o co mě na něm vadilo
nejvíce, byl jeho názor o čistokrevném rodu kouzelníků. Jiní, než takoví podle něho
nemohli a nesměli být vyučováni v naší škole.
Všichni tři jsme to rezolutně zamítli, takže musel nakonec ustoupit většině a od té
doby se vždy k mudlovským kouzelnickým studentům choval jako k vyvrhelům.
Rok 920 pro mě přinesl ta největší překvapení. Poté, co, jsme se s Rowenou
zasnoubili mi řekla pravdu o svém původu. Nechtěla mě tím ranit, kdyby mi to řekla
až po plánované svatbě. Ve skutečnosti pocházela z úplně jiné kultury lidí, kteří sami
o sobě vlastně ani lidé nebyli, ovšem pokud opustili svůj vlastní svět, platily pro ně
stejné zákony, jako pro nás. Jedna z nich právě byla Rowena, byli to jakýsi Aethónci,
kteří žijí v místě zvaném Erisedský hvozd. Rowena utekla ze své domoviny, protože
jako jediná z jejich kultury chtěla poznat svět a jeho hranice. Jenže hned poté jsme se
poznali a zamilovali se do sebe, což okamžitě ruku v ruce s sebou přináší i problémy.
Aethónci však ctili náš hluboký vztah, pro ně něco takového bylo přímo posvátné, i
když jejich rada se obávala smíšení našich krví. Podle jejich slov… až vznikne
prvorozený dvojí krve, bude mít krev obou jeho rodičů.
Jako druhá rána pro mne byl samozřejmě náš drahý Salazar. Mnoho lidí by si
myslelo, že se svými názory o čisté krvi skončil, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti
vymyslel svůj vlastní plán. Už od vzniku jsme se chtěli vyhnout věci, která většinou
má za důsledek pád každého spolku či společenství. Salazar začal trvat na zvolení
právoplatného ředitele školy. To byl jeho plán, ředitel školy totiž může rozhodovat o
tom, jací studenti do ní budou přijímáni a on chtěl už udělat přítrž těm studentům s
takzvanou ‚nečistou krví‘.
Jenže v jednom se přepočítal. Totiž já a Rowena jsme jednoznačně navrhovali
Helgu, Helga mě a Zmijozel by samozřejmě nejraději navrhl sám sebe, což by ale bylo
nadmíru sobecké. Jemu ale byla jakákoliv sobeckost ukradená, měl strašlivý vztek,
když jsme Helgu schválili jako nového ředitele Bradavic a od nového školního roku v
roce 920 byla její funkce právoplatná.
Bůh ví, že kdyby to tak zůstalo, byl by klid. Jenže to by to nesměl být Salazar.
Kdyby u moci zůstaly ženy, nebyly by války, Salazar ovšem viděl Helgu jako svou
velkou skvrnu v plánu. Jeho vztek se stupňoval den ode dne a jednou opravdu silně
vyjel na Helgu. V tu chvíli jsem se jí zastal a ač jsem to čekal, nebo ne, Salazar na mě
vytáhl hůlku. Strhl se mezi námi boj, až jsem ho dokázal odzbrojit a pod výhružkami
mými a ředitelky Helgy jsme ho vyhnali z Bradavic.
Veřejnosti pak bylo řečeno, že Salazar odešel sám ze své vůle, což samozřejmě
nebyla pravda. Nastalo období hojnosti v naší škole, ovšem zatím v dáli, v jiných
koncích světa kul Salazar své plány.
V roce 927 se nám narodil náš první syn, Rowena ho ochránila jakýmsi pradávným
ochranným kouzlem a rozhodla se ho pojmenovat podle svých předků a já dodal první
jméno, které jsem vždy chtěl udělit svému dítěti, dohromady se stal Princem dvojí krve
a my jsme ho milovali jako tu nejvzácnější cennost na světě. Ještě před jeho narozením
mi Rowena jednou říkala o minulosti zrození kouzelníků…
Dále Godrik popisoval to, co Harry slyšel od Elvíry v Erisedském hvozdu.

Z jejího vyprávění jsem jednoznačně usoudil, že Salazar je právě tím dědicem

Testrálské krve a zlé lidské krve, která když se smísí, tak vznikne obzvlášť zlý
kouzelník, což Salazar bez pochyby byl. Začal studovat černou magii u osamělých
mudrců a šamanů, po pěti letech se dozvěděl ze starých a tajných pramenů, že ve
skutečnosti existovalo několik druhů kouzelníků, které se promíchali, jeden druh však
zůstal stejný a to testrálský. Jeho krev, jak sám zjistil opravdu měla dědičný genom
jeho testrálských ba dokonce královských předků, věděl, že pokud je na světě někdo,
kdo dokáže vybudovat a odhalit cestu do temnoty, světa mezi životem a smrtí, který
testrálovci zbudovali, byl to právě on. Vrtalo mu však hlavou proč Démoni zabíjejí
všechny kouzelníky, proč nezabíjejí jenom ty, kteří nemají v sobě testrálskou krev, on
nevěděl, že ve skutečnosti je krev všech kouzelníků za tu dobu už opravdu dávno
smíchána se všemi ostatními. Proto každý člověk má v sobě kousek ze svého zlého já.
Začal tedy budovat průchod to světa temnot, průchod, který potají stavěl přímo pod
Bradavicemi. Stavěl jej skoro deset let a používal na něj všechny mocné kletby a
zaříkadla, z nichž některé vyslovit trvalo i několik dní. Postupem času ho při stavbě
začala vzrušovat představa, že by se mohl stát nesmrtelným, stejně jako opravdoví,
dnes již nežijící testrálovci, že by ho nikdy stáří nedohonilo, nikdy by nepřišel jeho
čas. Ke konci výstavby Tajemné komnaty, průchodu do světa temna, byl tou
představou tak uchvácen, že v tu chvíli to byl jeho prioritní cíl a doufal, že klíč k
němu bude v temnotě, ve světě mezi životem a smrtí.
Rok 943, po dvaceti třech letech tvrdé dřiny se konečně dopracoval ke svému cíli a
na konci Tajemné komnaty vykouzlil východ i vchod do temnoty. To otřáslo celou
školou a já, Rowena a hlavně ředitelka Helga jsme začali mít obavy, co se stalo.
Zmijozel však ještě potřeboval několik kouzelnických duší jako test funkčnosti
průchodu. Ze školy zmizelo několik studentů, Helga si toho všimla a začala to brát s
maximální důležitostí. Využila svých kouzelných schopností a dostala se až do
Tajemné komnaty, která v té době ještě neměla takovou ochranu, jakou má teď,
nikomu však tu noc neřekla kam opravdu jde a Zmijozel jí za zády zbaběle a
chladnokrevně zabil. Její tělo mu však vnuklo nápad. Ten proradný grázl vše narafičil
tak, že vina měla padnout na mě a Rowenu, aby mohl být zase ředitelem a pomstít se
za všechny ty nečisté studenty kouzelníků a mudlů. Jenže vina padla pouze na mě,
Rowenu jsem stačil na poslední chvíli s pomocí několika studentů zachránit od
zhoubného trestu, který čekal mě- Azkaban. Okamžitě mě tam zavřeli a snad se mi
zdálo, že i zahodili klíč, ale s čím však Zmijozel nepočítal bylo, že ředitelem se stala
Rowena, má žena. Přesně v té chvíli Zmijozel zjistil, že mu jeho pokus o nesmrtelnost
je k ničemu, když k tomu využívá průchod do světa temna v Tajemné komnatě, zjistil
to pomocí těch studentů, které také tak chladnokrevně zabil. Popadl ho ještě větší,
přímo příšerný vztek, všechny jeho plány byly v troskách, dlouhé desítky let snahy, i o
ředitelství taktéž.
Takže okamžitě odklidil Rowenu, co nejdál to šlo a tak s pomocí meče z kovu, jehož
pomocí posílají Démoni mrtvé do temnoty zabil Rowenu a její duši navždy uvěznil
právě v temnotě. Hned na to se ten proradný červ stal právoplatným ředitelem a
okamžitě surově vyloučil více, než polovinu studentů, hlavně ty, kteří měli za rodiče
alespoň jednoho mudlu. Některé dokonce zabil a jeho činy mu kvůli tlaku na vládu
prošly. V Bradavicích začala doba temna, ze školy vycházeli jenom typičtí dědici
testrálské krve, jediné kouzelníky, které Zmijozel přijímal. Myslím, že o této době už
nemám víc, co napsat.
Rok 944, náš syn dokázal s velkými těžkostmi vystudovat a to velice úspěšně, měl v
sobě obě naše zázračné dědičné krve, které společně v minulosti vyhubili všechny
testrálovce. Syn už měl sedmnáct let, když studoval v Bradavicích, byl vyhnán pod
hrozbou smrti. Teď mu zemřela matka, jejíž smrt mě natolik zasáhla, že jsem ve
vězení vzdával svůj vlastní život, ovšem náš syn neměl teď ani jednoho rodiče. A co
bylo nejodpornější, jednou v noci mu Zmijozel v jednom zasmušilém výčepu s
úsměškem prozradil, co se stalo s jeho matkou a že pojistil Tajemnou komnatu hadím
jazykem, takže se už do ní nikdo nedostane a i kdyby ano, v Tajemné komnatě
vychoval z vejce Baziliška, smrtícího hada, který měl střežit její vchod. Syn, stále
chráněný Rowenino kouzlem, po nás však měl finanční prostředky a začal okamžitě
hledat bájný kamenný oblouk, původní vchod do temnoty, který zbudovali v dávných
časech testrálovci a také ten, kterým Démoni tahají duše k věčnému mučení. Jako
dědic Gryffindorské krve a aethónské kouzelné moci a hlavně ochrany ze
sebeobětování, které mu poskytla Rowena, jej dokázal po půl roce najít, překonal
všechny její nástrahy včetně tříhlavého psa Kerberose a dostal se do temnoty. Našel
Rowenu trpět v hrozných mukách a s láskou, kterou k ní cítil a kterou má od
aethónské krve, jí dokázal dostat ven, zpátky do svého těla. On sám se však již vrátit
nedokázal, protože měl v sobě narozdíl od Roweny lidskou krev a pokud do temnoty
vstoupí kouzelník, člověk s napůl lidskou krví, již v ní navždy zůstane. Ovšem Princ
nezemřel, byl stále chráněn Rowenino kouzlem, které ho ochraňovalo i v tomto
nehostinném světě, proto v temnotě zůstal a vyčkával. Rowena se vrátila a dokázala
svou výpovědí Zmijozelovu vraždu. Nikdo však stále netušil, kde Tajemná komnata
je a tak, když obviněný Zmijozel znovu zmizel, se Bradavice znovu daly do pořádku.
A co víc, byl jsem volný, ovšem svoboda, za kterou jsme já a má žena byli vykoupení,
mne dusila. Nemohl jsem žít za takovou oběť, kterou můj syn podstoupil, proto jako
ředitel zůstala Rowena a já jsem od té doby nepřestal pátrat po svém synovi, začal
jsem putovat po celém světě a hledat oblouk smrti, ten bájný vchod do temnoty. Oba
dva jsme věděli, že ochranné kouzlo, které Rowena na svého syna použila jej stále
bude držet při životě, proto ještě stále mělo cenu ho zachránit. Ani Zmijozel však
bájný oblouk nenašel, věděl totiž, že ho dokáže najít jen dědic pravé elfské krve, což v
téhle době nebyl ani jeden z nás dvou. Zmijozel stále stárnul a uvědomoval si, že stále
ještě nedosáhl nesmrtelnosti. Začal se znovu snažit po nesmrtelnosti a jak roky
ubíhaly, stále se mu zdál tento cíl jako nepravděpodobný. Když se dozvěděl, že
Rowena nestárne, protože je aethónka, domyslel si, že jeho testrálská krev, kterou v
sobě z části má, ho také zachrání a on se bude moci vrátit po vstupu do temnoty, tak
jako Rowena před tím s pomocí našeho syna, zpátky. Jako pojistku se roky úspěšně
učil těžké kouzlo, které má jeho duši uzamknout do deníku a jak Zmijozel doufal,
někdy snad někdo bude v jeho práci pokračovat.
Rok 951 Salazar Zmijozel vešel do temnoty, čímž doslova zemřel. Avšak jeho krev
měla tak silnou koncentraci testrálského genu, že se mu, stejně jako Roweně, podařilo
z temnoty dostat se ven, ale stala se z něho odporná zrůda stejně, jako když ti tři
testrálovci se jako Démoni objevili na světě. Zmijozel teď měl ohromnou moc a začal
jí hned šířit po škole. Svou mocí zabil všechny nečisté studenty a ty ostatní poslal
domů, všechny profesory taktéž zabil a nakonec zabil i samotnou Rowenu, mou ženu.
Ač se někomu takové chování může zdát neskutečné, Salazar po výstupu z temnoty
se opravdu stal takovýmhle vraždícím monstrem bez citů, já jsem se nestačil včas
vrátit ze svého marného snažení najít syna. Když jsem se však vrátil zpět do
Bradavic, nikde jsem nemohl svou ženu ani studenty najít.
V tu chvíli mě popadl učiněný šok, ze kterého jsem se dlouho poté vzpamatoval,
jediné, co mě tu v tu chvíli napadlo, byla ta zázračná aethónská civilizace, o které mi
Rowena říkala. Vydal jsem se na poslední pouť, a to do Erisedského hvozdu, do
kterého trefí pouze sami jejich obyvatelé, nebo dědic aethónské krve. Avšak po
strastiplné a dlouhé cestě jsem to dokázal, podle aethónců jsem toho byl schopen svou
vůlí a láskou ke své ženě, i když jsem byl na pokraji svých sil. Ten národ věděl, jak je
Zmijozel teď mocný, dali mi proto jednu jedinou věc na pomoc. Fénixe Fawkese.
Čekal jsem něco zázračnějšího, ale něho v pohledu toho zvířete mě usvědčilo v tom, že
jsem to právě dostal.
Vrátil jsem se do Bradavic a hned druhý den jsem narazil na Zmijozela. Žádná
lidská mysl si nedokáže představit, v jaké hrůzostrašné podobě v té době byl, ať bůh
při mně stojí, že i to nejhorší zlo, které kdy svět poznal, nebo pozná, se nevyrovná
tomu, co jsem viděl. Ovšem i tak jsme spolu začali bojovat.
Bohužel však na takové monstrum jsem neměl ani ve své nejlepší kondici šanci a
Salazar mi při prvním okamžiku okamžitě hůlku delitatizoval, takže mi v ruce zbyl
jenom jemný prach. Ve skutečnosti by se normální kouzelník z jeho pohledu skácel,
ovšem já ne, mě něco dodávalo odvahu, o čemž jsem doposud ani nevěděl. Nevšiml
jsem si, že ve vzduchu se nad námi vznáší Fawkes a hlasitě prozpěvuje, jako kdyby
jeho zpěv mi hrál na srdce a dodával mu odvahy a právě v tu chvíli se dolů sneslo
jedno brko z fénixe, které jsem popadl a použil jako hůlku. Možná mi nebudete věřit,
ale opravdu fungovala, dokonce byla tak mocná, že jsem okamžitě odzbrojil i
Zmijozela od jeho ohromné kouzelné hole. Salazar se pak snažil delitatizovat zase
mou hůlku v podobě péra z fénixe, ale nedokázal to.
Nakonec Salazar stál bezbranný naproti mně, ale nad námi stále létal a
prozpěvoval Fawkes. Když už jsem chtěl konečně svět zbavit toho zla a vystřelil po
něm kouzlem, stalo se něco, co navždy poznamenalo tento svět a i to, co se teprve za
pár let stane. Zmijozel vyskočil do vzduchu a vyškubl Fawkesovi jedno brko, se
kterým odrazil mé mocné kouzlo a hned na to jsme spolu začali bojovat projevem
Priori Incantato.
Ještě nikdy jsem nepoznal mocnějšího soupeře, Salazar měl v sobě tolik síly, že jsem
začal prohrávat. Tak, jako vždycky, jsem si však vzpomněl na všechny mrtvé
studenty, jejichž těla teď leží ve škole a v neposlední řadě jsem si vzpomněl na mého
syna.
Nikdy v životě jsem nepocítil tolik síly ve svém těle jako právě teď, má vůle
překonala všechny hranice času i prostoru a měl jsem tak strašlivě silnou motivaci, že
jsem doslova prořízl kapkami incantato Zmijozelův brk až se dostaly do jeho těla a
celé ho roztrhly.
Co mám vám dále povídat, ležel jsem tam vyčerpaný asi den, možná více. Myslí jsem
byl úplně jinde, zdálo se mi o Roweně, mé ženě, mém synovi a o Erisedském hvozdu.
Jako kdybych v tu chvíli pocítil jejich volání nad hranice lidského vnímání.
Rok 952, z posledních sil jsem se dostal znovu do Erisedského hvozdu s malou
pomocí mého okřídleného přítele, aethónci mi řekli, že Zmijozelův duch se usadil v
Tajemné komnatě u vchodu do Temnoty, kde vyčkává až se zrodí jeho právoplatný
dědic. Tato informace mě učinila o to více neklidným a tak jsem jim přislíbil, že
nepřestanu pátrat do vstupu do Tajemné komnaty. Shodou okolností jsem sebou vzal i
oné dvě péra z ptáka fénixe, vyrobili z nich dvě hůlky. Den na to z čista jasna jejich
nejvyšší orákulum vyslovila věštbu…, že na sklonku nového věku a na konci milénia
pozemského kalendáře se narodí dva dědicové obou stran dobra a zla…, dva sobě
rovní…, dva, kterým připadnou obě hůlky…, dva jediní, kteří si mohou
konkurovat… a kteří mohou dosáhnout činů hodných svých předků…
Jelikož jsem věděl, jakých činů byl Salazar schopen, naléhal jsem proto na
aethóňany, aby podnikli nějaké další kroky, kterými by mohli nastávajícímu dědici
pomoci. Z toho důvodu aethóňani skuli Meč Erisedův se jménem Godrik Nebelvír,
který byl vázán na mé, tudíž Gryffindorovo (Nebelvírovo) dědice a který byl vyroben
tak, aby dokázal porazit všechny Zmijozelovo mocnosti zla. Jako poslední věc jsem
dostal jakýsi Moudrý klobouk, který dokáže nahlédnout do duše kouzelníka a jasně
určit, které ze čtyř druhů Pegasů je krve. Poté jsem se vrátil, znovu otevřel školu a
začal učit. Zlo bylo zažehnáno, alespoň pro tentokrát.
Jenže nikdy už v sobě dědic nebude mít takovou krev, jakou měl v sobě můj syn, z
toho důvodu jsme domluvou s obyvateli Erisedského hvozdu do Odboru záhad zamkli
do zapečetěných dveří přísně tajnou věc, sílu, která se vymyká všemu lidskému
chápání a kterou Pán zla, jak ho nazval autor věštby, ze srdce nenávidí a nemůže
nikdy pochopit. Jedná se o…
Následoval spálený text, absolutně k nepřečtení.

…Jste ředitel Bradavic a musíte přikázat vždy nadcházejícímu řediteli, aby si tyto
věty přečetl a znovu donutil dalšího ředitele udělat to samé. Ale pro nic na světě
nesmíte tajemství vyzradit, nebo snad text téhle knihy opisovat.
Jak už jsem řekl, jsem příliš starý a unavený pro tento svět, pokud někdy tyto řádky
bude číst dědic dobra, nezapomeň, že vzdát se umí každý, ale bojovat za lásku a za
své blízké dokážou pouze hrdinové. Pamatuj si, že praví hrdinové nebojují svaly, ale
svým srdcem. Měj se na pozoru, zlo totiž nikdy nespí…
Harry si povzdechl a pohodlněji si sedl na židli, aby si odpočinul z nepříjemné pozice. Rozhodně se
toho dozvěděl dost, co dost? Celou Bradavickou historii, věci, které neví nikdo kromě ředitelů školy,
věci, které jsou tajné s maximální úrovní tajnosti. Ale proč proboha byl ten poslední text spálený, aby
se nedozvěděl, co že je to zamknuté na Odboru záhad?
I když mu Aberforth poštval Voldemorta na rodiče, tak za tohle mu byl vděčný. Rozhodně se z knihy
dozvěděl to, co by si nikde nepřečetl. Navíc je to tak zamotané, že si to chudák potom musel přečíst
ještě několikrát, takže tak strávil dobrou hodinu a půl.
Po posledních Godrikovo větách už žádný text jeho rukou napsaný nebyl, všude už byly poznámky
od jiných ředitelů z dob, kdy tu kralovali.
Harry teď rychle přetáčel stránky zpátky ke dnešnímu datu, trochu si přitom připadal, jako kdyby
cestoval do budoucnosti a minulosti.
Pak se ale zarazil, poslední zápis byl proveden Dippetem, bylo zde o otevření Tajemné komnaty, smrt
Ufňukané Uršuly samozřejmě svým vlastním jménem, podezření, že jí zabil Bazilišek, ale jinak
absolutně nic, co by už nevěděl.
Aberforth se stal ředitelem v roce 1938, a že pátrá po tom, jestli si už někdo nevyzvedl oné osudné
hůlky, ale od zápisu v roce 1938 sem Aberforth nic jiného nenapsal.
Pak se Harry ale zarazil nad jménem, o kterém se tu Brumbálův bratr zmiňuje, Grindelwald. Prý byl
nejmocnějším černokněžníkem té doby a Aberforth se po celé věky ho snažil dostat do rukou
spravedlnosti. Ale žádné jiné zápisky tu už nejsou, kromě pokračování ředitele Dippeta o otevření
Tajemné komnaty.
Harry přetočil stránky knihy na tu, která byla na vrchu, když dovnitř vešel, pak sebral ze země trochu
prachu a knihu jím rovnoměrně posypal.
Rozhodně se nedověděl všechno, co potřeboval, dějiny Bradavické školy jsou sice obsáhlé, ale ještě
určitě stejně tak obsáhlý musí být incident, který se odehrál před padesáti lety.
Harry se následně otočil a povzdychl si při pohledu na zavřené ohromné dveře. V duchu se modlil,
aby šly otevřít, přistoupil k nim a stačil malý dotek ruky na masivní okovanou kliku a dveře se začaly
samy otevírat s hlubokým hřměním. Ještě si naposledy vzpomněl, že není schovaný pod neviditelným
pláštěm a hned si ho rychle nasadil.
Následně už vyšel z místnosti a za ním se automaticky samy zavíraly dveře do Černé kroniky. Hned
se mu dýchalo o hodně lépe a když se podíval na své hodinky, mohl málem duši vypustit překvapením.
Naštěstí příští den byla sobota, takže se mohl prospat. Co ho ale štvalo, byly schody, které měl před
sebou. Měl si sebou vzít Kulový blesk a sletět si s ním pohodlně dolů, aniž by se musel krkolomně
trmácet přes vyčerpávající schody.
Nu což, v posteli už bude příjemněji a navíc čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Začal tedy sbíhat
schody dolů.
I když se to zdálo o poznání lepší, za chvíli ho už z rychlé chůze začaly bolet nohy a klouby, jak věčně
na ně dopadal, když bral schody po dvou dolů. Nejednou si také namlel pusu, když téměř zakopl a
upadl. Naštěstí tu nikdo nahoře nehlídal, takže jeho rychlý a hlasitý sestup ani nikdo nemohl uslyšet.
Za chvíli začal narážet na první dveře ve stěnách, párkrát si představil, jaké hrůzy se tam asi tak skrývají,
protože těch dveří tu kolem bylo dostatek. Nakonec přibývaly i obrazy, takže svůj sestup musel co
nejvíce ztišit, aby postavy v obrazech nevzbudil. Rozhodně si s tím ale nelámal tolik hlavu, protože byl
pod neviditelným pláštěm a mohl klidně na chrápající postavy v obrazech vyplazovat jazyk.
Nakonec začal narážet i na patra, které mu připadala podvědomá, ale pak přestal patra vnímat, protože
začal přemýšlet nad tím vším, co se v Černé kronice dozvěděl.
V tom se šíleně lekl, protože se kolem něho prohnal ohromný stín neslyšně a nenápadně. Byl by rád,
kdyby stín zmizel, ale ten se zarazil a zůstal stát.
Harry byl vyděšený a opřený o zábradlí schodiště, splašeně oddechoval náročným sestupem po
schodech, takže bylo o to více těžší předstírat ticho.
Byl to nějaký muž v černé kápy a ač ho Harryho po chvilkovém prohlížení znovu k smrti vyděsilo,
tak ta kápě byla přesně ta, kterou na sobě nosí smrtijedi.
Za kapucí se objevil hákovitý nos a dvě pátravé oči, které zamyšleně hleděly do okolí. Pak stáhl k
Harrymu ruku, jako kdyby po něčem šmátral ve vzduchu, Harry však se srdcem až v kalhotách stačil
na poslední chvíli ucuknout.
Muž si odfrkl, bleskurychle se otočil, až mu zavlála smrtijedská kápě a vyrazil chodbou přímo ke
kamennému chrliči, který hlídal před vstupem do Brumbálovi pracovny.
Harrymu to nedalo a i když měl žaludek až v krku a strachy byl v téhle tmě a strašidelném tichu bez
sebe, tak ho znovu chtíč přemohl a on se vydal za postavou v kápy.
Snažil se neudělat příliš hluku, aby se muž před ním znovu nezarazil, ale to už postava dorazila až ke
chrliči a řekla něco jako Cukrová vata.
V tu chvíli chrlič odstoupil a muž se svezl nahoru po schodech k Brumbálovo pracovně.
Harry ho nestihl a už se za ním neprotáhl. Teď byl o to víc zvědavý vyslechnout rozhovor, který tam
proběhne, ne-li zápas na život a na smrt, pokud to byl opravdu smrtijed.
Kdyby je tak mohl slyšet… no ovšem! Uvědomil si Harry a v duchu poděkoval Fredovi a Georgeovi.
Rychle si odlepil pihu a záhy už měl v ruce kouzelný měšec. Otevřel ho a začal šmátrat po ultrabroučích
uších, ale v tom ucukl a bolestivě sykl. Hned na to ale nahmatal to, co chtěl, když ale vyndal ruku, tak
zjistil, že mu prst krvácí.
„Tomu říkám bezpečnost,“ odfrkl si Harry a plánoval, že na firmu dvojčat vyrábějící tyhle váčky podá
stížnost. To už ale držel sluchátko s kuličkou, kterou odklopil a osminohému broukovi řekl:
„Brumbálova pracovna, nejvyšší utajení.“
„Ach jo, pořád nejvyšší utajení,“ hlesl potichu brouček. „to aby se z toho brouk zbláznil.“
Harryho to zprvu překvapilo, ale pak se na prohnaného brouka zamračil a poslal ho do akce.
 Brouček vylétl z kuličky a zaryl se do škvíry u chrliče. Za chvíli už dokázal se dostat posazený na
spodku kápě té postavy, do Brumbálovo pracovny.
Harry si nasadil naslouchátko do ucha a klepl hůlkou na pobertův plánek s odpovídajícím zaříkadlem.
To, co zjistil, ho nadmíru překvapilo, v Brumbálově pracovně byly jen dvě tečky, jedna byla samotného
Albuse Brumbála, která neustále přecházela po místnosti a druhá patřila Severusi Snapeovi.
„Získal jsem to, pane řediteli,“ ozval se typický Snapeův hlas. Harry měl příjem trochu zkreslený,
protože mu ho rušilo plápolání Snapeovo černé kápě.
„Neriskoval jste příliš, Severusi?“ zeptal se Brumbál vážným tónem.
„Šlo to vcelku klidně,“ odvětil Snape. „Podle mě, netuší, kdo kámen vzal.“
„Je od vás šlechetné, že jste to pro Harryho udělal,“ řekl Brumbál. „Příště vás ale prosím, aby jste se
takového riskování zdržel, byly i jiné způsoby.“
„Žádné by ale nebyly tak úspěšné,“ odpověděl Snape.
„Asi máte pravdu,“ přisvědčil Brumbál. „Spoléhal jsem na vás Severusi, a zase jste mou důvěru
nezklamal, mockrát vám i za Harryho děkuji.“
„Potter si myslí, že pro něj nic neděláte,“ začal Snape. „myslí si, že řád stále nic nepodniká, alespoň
jsem to vytušil z jeho chování.“
„Mé jednání v tomto roce jsem zprvu opravdu nechtěl přijat, proto jsem se také dlouhou dobu zdráhal
Harrymu říci, to o té oné osudné věštbě,“ domluvil Brumbál.
„Pane řediteli, co myslíte, že teď Pán zla podnikne, když zjistí krádež kamene?“ zeptal se Snape.
„Doufejme, že nebude chystat další plán, jak Harryho vydírat,“ začal Brumbál. „o to více doufejme,
že se Harry nenechá zviklat jeho chlácholením.“
„Kdy mu řeknete o tom kameni?“ zeptal se Snape a jeho tón vypadal, jako že je na odchodu.
„Pro kouzelnický svět a i pro něj a jeho přátele byla tato verze lépe stravitelná, nechci mu přidělávat
více starostí, než ty, kterých už má stejně tak až nad hlavu,“ řekl Brumbál.
„Musím vás ale ještě upozornit,“ ozval se Snape ve dveřích. „že Pottera bude zajímat, jak se Pán zla
zmocnil toho kamene.“
„Prozatím vám mnohokrát děkuji, Severusi, dobrou noc,“ zakončil to Brumbál.
„Dobrou noc, pane řediteli,“ odpověděl Snape a zaklaply se dveře.
„Stáhni se!“ stačil ještě hlesnout Harry do naslouchátka.
Brouček se odlepil od Snapeovo hábitu a klouzal tiše po točivém schodišti, až se dole protáhl kolem
chrliče a záhy se usadil v kuličce sluchátek. Harry jej vrazil do měšce, který záhy zmizel a on si jej
přilepil na tvář.
V té chvíli se před ním objevil odcházející Snape, až se Harry znovu lekl. Snape si ho však vůbec
nevšímal, i když kolem něho zcela zřetelně prošel tak blízko, že musel zacítit závan vzduchu.
Snape šel bez povšimnutí dál a Harry si potěšeně oddychl. Obrátil se směrem k chrliči, který se zase
vracel na své místo a vzal do ruky Pobertův plánek v domnění, že se podívá na bezpečnou cestu zpátky.
„Tady jste!“ křikl mu někdo za zády a záhy z Harryho zmizel neviditelný plášť.
Harry vyděšeně vyjekl a se zatajeným dechem se otočil, stál tam Snape a v rukou svíral jeho
neviditelný plášť, v obličeji měl takový výraz, jaký Harry už dlouhou dobu neviděl, možná naposledy,
když vypil Veritasérum.
Harry na nic nečekal, drapl hůlku a poklepal poplašeně na plánek držící v ruce: „Neplecha ukon…“
Snape mu okamžitě vytrhl i plánek a zíral na něj se zájmem.
„Tak byla to pravda,“ řekl Snape se zadostiučiněním a přejížděl pohledem po plánku. „Ve čtvrtém
ročníku jsem vás viděl, ten darebák, co se vydával za Moodyho mě zarazil, aby byl jste to vy, takovéhle
věci nemáte právo VY vlastnit, kdo vám to krucinál dal?“
„Lexter,“ hlesl Harry, přinejhorším se může vymluvit, že si myslel, že se ptá, kde sebral ten
neviditelný plášť.
Snapeovi rázem ale zmizela zlost z obličeje a s ledovým posměškem narovnal bradu a zeptal se.
„Můžete mi vysvětlit, co děláte pozdě večer po zákazu vycházení a bez doprovodu či povolení sám
na chodbě?“ vychrlil na něj jako vzteklý drak.
„Já… já… chtěl jsem na záchod,“ pravil Harry.
„Tak vy jste chtěl na záchod, tak vy jste chtěl na záchod!“ sykl Snape a popadl ho za hábit jako malého
haranta. „Takže vy považujete kancelář ředitele školy za veřejnou toaletu pro studenty?“ křikl na něj.
 Harry začal zbrkle kroutit hlavou a pak ho v téhle bezvýchodné situaci něco napadlo.
„Chtěl jsem profesorovi Brumbálovi něco naléhavého říct,“ začal vystrašeně. „říkali mi, že kdybych
měl cokoliv, co bych mu chtěl vzkázat, tak…“
„Po těch letech…. po těch dlouhých letech… myslíte, že vám skočím na něco takového?“ sykl mu do
obličeje, až Harry ucítil, jak do téměř zlostně poprskal.
„Já jsem mu chtěl jenom něco říct, vážně!“ bránil se, protože vztek Snapea se měnil ve vražedný,
určitě ne ten, který by měl mít kantor na studenta, i kdyby student provedl cokoliv. „Já opravdu jsem
nechtěl nic provést, chtěl jsem jenom mu něco říct…“
„Co jsi mi chtěl říct, Harry?“ ozvalo se z dáli.
U chrliče stál Brumbál v noční dlouhé a modré košili, na hlavě měl spací čapku a na čele odklopené
klapky na oči.
Snape rychle Harryho pustil a snažil se uklidnit.
„Chtěl jsem… chtěl jsem…“ teď ovšem Harry nemohl přijít na nic, co mu říci. „chtěl jsem vám říct,
že… že jsem se dokázal ubránit proti vniknutí do mysli.“
„Ve dvě hodiny v noci?“ zeptal se příjemným tónem Brumbál a pohlédnul na něj úsměvně přes
půlměsícové brýle.
Harry znovu těžce polkl a jeho unavený mozek teď šrotoval na plné obrátky, ovšem nic kloudného
vymyslet nemohl.
„Já… já se omlouvám… nechtěl jsem…“
„Opravdu jste nechtěl?“ zeptal se úlisně Snape a zaryl se mu do očí.
„Opravdu,“ řekl hned Harry.
„Ano,“ pravil Snape povrchně. „Ta slavná Potterovská pravdomluvnost, nikdy jí nemáte dost, že
ano?“
Harry vyděšeně těkal pohledem ze Snapea na Brumbála, trochu ho překvapilo, že při pohledu na
ředitele školy už necítí žádný nucený vztek.
„Uděluji vám školní trest Pottere, dobrou noc,“ řekl Snape a odkráčel pryč, problém byl v tom, že i s
plánkem a neviditelným pláštěm.
Ještě chvíli byly slyšet jeho naštvané mizící kroky, než se Brumbál pomaličku přišoural k Harrymu.
„Přišel jsi o své dvě zbraně, Harry?“ pousmál se Brumbál a přešel až vedle stále vyděšeného chlapce.
Harry chvíli zklamaně přemýšlel a čekal až nepříjemná Snapeova postava docela zmizí v dálce.
„Byl jsem v Černé kronice,“ vyhrkl ze sebe Harry, jako kdyby ho k tomu donutilo jeho lepší já.
Brumbál svraštil obočí a dlouho o tom přemýšlel, následně Harryho lehce postrčil rukou za zády a
vydali se směrem k Nebelvírské společenské místnosti.
„Cením si toho, že jsi mi konečně řekl alespoň nějakou pravdu,“ pravil po chvilce Brumbál.
„Každý máme svá tajemství,“ odvětil Harry a dech se mu zklidňoval.
„Musím tě požádat, aby to zůstalo pouze mezi vámi čtyřmi,“ pokračoval Brumbál.
„Ale… to, co jsem si tam přečetl vím zatím jenom já, nikomu jsem to neřekl,“ odvětil Harry.
Brumbál se pousmál a Harry hned pochopil, jeho kamarádi by byli ti první, kteří by to věděli.
„Tak dobře, nikomu to neřekneme,“ slíbil Harry.
„Já vím, že ne,“ potvrdil Brumbál. „Můj bratr si někdy otevírá pusu, i když to není vhodné. Ovšem z
druhé strany ho chápu… víš, Harry, ti co prožívají stejná trápení jako ty, jsou více náchylní k tomu, aby
ti prozradili některá tajemství. Já jsem ti řekl o věštbě, Lex o Démonech a o jeho vlastním příběhu z
dětství, Aberforth ti, dá se říci, nabídl dějiny Bradavic na podnosu.“
„Opravdu byla podoba Zmijozela, když bojoval s Godrikem tak strašlivá?“ zeptal se Harry.
„Ó ano, příšerná…“ potvrdil Brumbál, když procházeli kolem jednotlivých stráží. „o mnoho horší,
než jakou má například Voldemort teď, ten je nyní v lidském těle, i on jej ale před tím neměl…
pamatuješ, když jsem ti říkal, že jsem také jednou viděl Démona?“ Harry přikývnul. „Byl to Voldemort,
o kom jsem mluvil. Při svém zrodu měla jeho duše také tu strašlivou podobu.“
„Myslíte jako ta duše, která se po Godrikově vítězství schovala v Tajemné komnatě?“ ptal se Harry.
„Ano, tu myslím,“ řekl Brumbál.
„A co se stalo s ní? Co se stalo před padesáti lety?“ zeptal se Harry.
Brumbál se na něj zasmušile podíval a Harry hned pochopil, že to nepoví.
„Popravdě jsi mi opravdu řekl velice důležitou zprávu, Harry,“ řekl zase Brumbál. „To, že se dokážeš
ubránit vniknutí už navždy zabrání Voldemortovi z tebe získat jakékoliv informace, city, nebo
myšlenky.“
„Pořád přede mnou někdo něco tají,“ postěžoval si s těžkým srdcem Harry.
„Někteří to ovšem před tebou tají z lásky, Harry,“ řekl mu s úsměvem Brumbál. „Možná, i když tomu
neuvěříš, proto jsem také stále nebyl schopný ti říct tu krutou pravdou o té oné osudné věštbě, která
zpřesňuje tu první. Nechtěl jsem tě ranit, a teď už snad víš proč. Celou tu dobu od července jsi
neskutečně psychicky trpěl, toho jsem tě chtěl ušetřit. Věř mi, že kdyby existoval jiný způsob, jak ti to
říct, aniž bych ti tím takhle ublížil, neváhal bych ho použít.“
Harry měl strašnou chuť se zeptat na ten kámen, o kterém spolu se Snapem mluvili, ale raději byl
zticha, protože by se prozradilo jeho odposlouchávání..
„Mimochodem, v neděli se bude konat Siriusův pohřeb, už jsem vše zařídil,“ řekl mu Brumbál a Harry
se překvapeně zastavil. „Myslel jsem, že sis to přál?“ řekl zmateně Brumbál.
Harry smutně zkřivil tvář a snažil se tvářit normálně, srdce mu ale při pomyšlení na Siriuse a zvláště
pak na pohřeb nadskočilo ze všeho nejvíc.
„Já ani nevím,“ hlesl Harry. „Z jedné strany si přeju, aby Sirius měl právoplatný a hezký pohřeb, ale
z té druhé chci, aby se žádný nekonal, protože stále věřím, že žije.“
„A bolí tě to,“ dodal Brumbál, když už spolu došli až k obrazu, teď již spící Buclaté dámy.
„Strašně moc,“ přisvědčil Harry.
„Víš Harry, žádné jiné pocity, bych od tvého srdce ani nečekal, možná, že opravdu dokud věříš v to,
že žije, bude skutečně ještě žít i naděje v jeho návrat.“
Harry odvrátil tvář a rychle si utřel jednu slzu, která se mu nechtěně dostala do obličeje, pocitů teď
cítil příliš, což ho tížilo, stále ještě neměl všechny problémy vyřešené, stále měl na svých bedrech těžká
břemena. Jak ta naděje může žít, když už to všichni vzdali? Navíc, to už ho Brumbál mohl rovnou
zachránit už na Odboru záhad.
„Odpustíš mi někdy mé chyby?“ zeptal se Brumbál, jako kdyby vytušil Harryho hořké myšlenky.
Harry se na něj plačtivě podíval a řekl.
„Verus Core.“
Hned na to se teď již probuzená a zvědavá Buclatá dáma neochotně odklopila, když uslyšela vstupní
heslo a Harry bez odpovědi prošel do Nebelvírské společenské místnosti. V hlouby teď bolavé duše
tušil, že na tuhle otázku nikdy neodpoví.

Kapitola 57.
„To je má dívka, teto“
S obota byl konečně den volna a bez učení (což samozřejmě neplatilo pro Hermionu). Harry už od

rána se sešel s trojicí Hermiona, Ron a Cho a vykládal jim všechno možné, co se z Černé kroniky

dozvěděl. Také o spáleném místě, kde bylo popisována ta zázračná věc na Odboru záhad. Přitom si však

dávali pozor, aby je někdo neodposlouchával. Harry jim vykládal i o jakémsi kameni, který Snape pozdě

v noci přinesl Brumbálovi do kanceláře, také tu nemilou novinu, že už nemá plášť ani plánek, takže s
jejich potulováním je konec. Hermiona poprvé v životě byla celá bez sebe z takovéhle lumpárny, kterou

Harry v noci provedl, když slyšela co se z knihy všechno dozvěděl, měla sto chutí tam vylézt a zamknout

se tam na celý týden, a číst a číst a zase jenom číst. Rozhodně tam toho bylo víc, než jen to, co včera si

Harry přečetl, o všech konfliktech, sporech, nehodách a zaklínadlech, které se na škole udály. Celou

čtveřici ale mátl fakt, že se z knihy zase nedozvěděli, co se přesně stalo před padesáti lety. Z

Aberforthových poznámek se včera Harry nedozvěděl nic a Brumbál tam neudělal ještě žádný zápis.

Proč tam vůbec není zapsána ta druhá, zpřesňující věštba od profesorky Trelawneyové? Harry ale měl

v jednom jasno, bylo určitě tak, jak říkal Aberforth, před padesáti lety se stalo něco, co bylo velice

důmyslně ututláno.

Poté se začali bavit o zítřejším pohřbu Harryho kmotra Siriuse, a Harry hned přestal mít náladu na

všelijaké debaty. Náhle si uvědomil tu těžkou skutečnost, že Sirius už opravdu nejspíš nežije, a to jeho

doufání hluboko uvnitř v srdci dostávalo další a další ránu. Čím dál víc si uvědomoval ten strašlivý

pocit, který ho svíral jako úzká klaustrofóbická místnost.

Když měl poslední dobou tyhle nálady, tak většinou strávil hodně času s Gryfem, který ho stále více

a více překvapoval svou inteligencí. Občas mu skoro připadal stejně tak chytrý, jako normální člověk a

ne-li chytřejší.

Při těhle chvílích ho doprovázela vždy jeho Cho, která se už také přestala Gryfa zdráhat a oba dva se

společně s Gryfem bavili a pobíhali poblíž Hagridova srubu. Avšak i dne jako by Gryf vycítil Harryho

náladu, dokonce jako by vycítil i náladu Cho, která Harryho chápala víc než kdo jiný.

Večer je znovu vzal na hřbet a zamával velikými křídly a i když chtěl Felix zase zaprotestovat svou

koktavou řečí, tak už byl Gryf dávno ve vzduchu a letěl k nebesům.

Bylo to zvláštní, let dodával Harrymu trochu lepší náladu, jako kdyby mu míhající se vlahý větřík

měnil tvář do úsměvu. Cítil jak ho Cho zezadu objímá a směje se do větru s ním. Oba dva si připadali

jako na vrcholku světa, když létali nad hradem, famfrpálovým hřištěm, i jezerem, které teď bylo
průzračně čisté. Zatažená obloha držela stále dál a dál a zdálo se, že to tak bude navždycky, možná že i

ta měla jakýsi malý vliv na Harryho náladu.

V zápětí to Gryf vzal přímo vzhůru do tmavých mraků, které se hrozivě plížily nad Bradavicemi.

Zanedlouho už Harry a Cho pocítili štiplavý prach a čmoud, když se s nimi Zlaťák zabořil do pokrývky

mračen a stoupal stále dál a dál. Člověk by čekal, že se začnou dusit a kašlat nedostatkem kyslíku v

horních vrstvách atmosféry, nebo že jim začne být zima, ale ve skutečnosti ani to, ani ono se nestalo.

Naopak, Harrymu s Cho bylo strašně příjemně, teď chápal co mu celou tu dobu tak scházelo, když byl

s Cho, byl celý svět jakoby úplně jiný.

V té chvíli oba dva úžasem vydechli, Gryf se s nimi dostal až nad oblaka a teď rozrážel nohama jemná

mračna na povrchu. Jemně na ně svítilo oranžové a červené sluníčko, které dělalo z okolních mráčků

červánky a celé okolí v téhle kráse vypadalo, jako kdyby byli v červenorůžové bavlnce. Po té dlouhé

době zase viděli překrásné slunce, které se odráželo od čistých a jemných mráčků jako od hedvábí a

dělalo na nich rozličné červené barvy, nad kterými přecházel zrak. Bylo jim teplo a příjemně, v duchu

si mysleli, že je to kvůli tomu, že jsou spolu a to si klidně také mohli myslet, protože to nebylo na škodu,

naopak se jejich vztah ještě více prohluboval. Gryf na ně po očku koukal a pozoroval, co budou dělat,

jako kdyby liška jedna podšitá mazaná věděl, kde jsou romantická místa a že tohle romantické bylo.

Také to na dvojici začalo působit a jejich letmé dotyky se čím dál více prohlubovaly. Teď když už jsou

opravdu na vrcholku světa, můžou už na všechno zapomenout, v dáli se leskly nejasné hvězdy a

dokonce bylo vidět i v červených mráčcích zaoblení země.

To je však nezajímalo, dvojice se soustřeďovala jen na své dotyky a příjemné pocity, které spolu

prožívali, když byli takhle nerozlučně spjati. Polibky na tváře, na krk a na ústa se zdály být nekonečnou

předehrou jejich něžné lásky trvající navěky, i když jí tak zlo otřáslo pod základy jen o měsíce dříve.

Což by se tahle dvojice někdy mohla rozdělit? Možná, že konečně oba našli toho pravého, i když se

někdo myslí, že ne. Jak už se ale řeklo, teď se o to nestarali, byli totiž zabavení poněkud jinou…
příjemnější činností, ke které rozhodně okolní prostředí dodávalo nonšalantnost a náladu.

Gryf je stále snad i usměvavě pozoroval, až nakonec nahnul mocné peří na křídlech a až jim

nadskočila těla, se začali snášet dolů skrz teď už zase černá oblaka k zemi.

Mračna stále více a více černala a zdála se být stále více a více neprostupnější a méně vlídná, než

obláčky, které je obklopovaly nahoře. Však také zanedlouho pocítili pach černých zuhelnatělých

mračen, které se táhly nad Bradavicemi.

V příští chvíli se už octili znovu ve volném prostoru s krajinou pod nimi, z téhle výšky se jim svět

zdál přímo jako na dlani a Bradavická škola odtud vypadala, jako malinkatý svítící domeček pro

panenky. Gryf však jak vidno neměl ještě v úmyslu přistát doma u hradu, vzal je k vysokým skaliskům

nad jezerem pokrytým čerstvě vyrašenou trávou a keříky s mladými pupeny.

Jarní příroda se začala už dávno probouzet k životu a teď byla na své cestě k obnově zeleně do té

míry, než se v létě znovu zazelenají luky a háje, zavoní tráva, porostou lišejníky, potečou průzračné

potůčky a rozkvetou stromy a kvítky na loukách. Zatím se to zdálo být v nedohlednu, avšak jarní období

je lásky čas a stejně tak se podle toho řídila i příroda, když na skalisku, kde právě s dvojicí Gryf přistál,

se zazelenala vlahá a mladičká tráva, po které poskakovali první zajíčci a hrály si první srnky, koloušci

a laně. Stejně tak se k světu probouzel i všudypřítomný bzukot hmyzu, vosy, čmeláci a včely už pomalu

vylézaly ze svých zimních úkrytů a zdravili nové roční období svým typickým bzučením. Podzimní listí

odvál vlahý jarní vítr, nebo vymizelo docela a místo nich se na stromech začaly objevovat nové pupeny

a výrostky větviček oznamující příchod jara.

Harry a Cho v ruku v ruce slezli z Gryfa, který hned začal pobíhat a lovit okolní čiperné zajíce a

usadili se na okraji srázu, kde měli přímo božský výhled na jezero, lesy, samotných Bradavický hrad a

přilehlé prostory v tomhle večerním tichu.

V tu chvíli na ně dolehla zima a tak se s kradmými úsměvy k sobě přitulili a začali se k sobě tisknout,

aby jim bylo tepleji.

 „Nebýt té zatažené oblohy, bylo by tu krásně,“ poznamenala s úsměvem Cho a položila hlavu

Harrymu na rameno.

„Mě je tu s tebou hezky tak i tak,“ přiznal se Harry a opřel se o mech za zády.

„Nápodobně,“ přitakala mu na to. „Škoda že jsme se nepotkali už dřív… mrzí mě že jsem tu s tebou

už jen poslední rok.“

„Nemáš být o rok starší,“ postěžoval si s úsměvem Harry.

„O rok starší… o rok chytřejší.“

„A o rok krásnější,“ pousmál se Harry a Cho mu úsměv hned oplatila. „Nevím, jak jsem to mohl tady

bez tebe vydržet,“ pokračoval Harry. „to ty jsi mě přemluvila na začátku roku, abych tu zůstal, stejně

jako jsi mi byla na blízku při nebezpečích… teď už to vím.“

Cho se na něj úsměvně podívala.

„Tenkrát při té nehodě famfrpálu…“ pokračoval zase Harry a vychutnával si výhled na obzor. „byla

jsi to ty, kterou jsem první viděl, po tom incidentu o Halloweenu, jedině ty jsi mi dokázala pak

pozvednout náladu. A prsten od tebe…“ řekl Harry a zvedl ruku k Choinu prstenu. „byl vždycky se

mnou, teď jsem rád, že nešel sundat, pomohl mi, když mi šlo o život a donutil mě nepřestat po tobě

pátrat.“

„Jsem ráda, žes nepřestal,“ řekla mu na to a políbila ho na tvář. Pak ale po chvilce smutně sklonila

tvář a zahleděla se do dálky.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Ale to nic,“ řekla hned a zakroutila hlavou.

„Ale ano, na co myslíš?“ trval na svém.

„Na Cedrika,“ přiznala se Cho. „Kdybych mu ten večer řekla, že s ním na ten ples nepůjdu, kdyby se

do mě nezahleděl a kvůli mně nešel do té pitomé soutěže…“

„Měl tě rád,“ přerušil jí Harry. „On tě měl rád víc než cokoliv na světě, Cho. A já se mu nedivím, vím
jen, že mu na tobě záleželo ze všeho nejvíc… pamatuješ na druhý úkol? To tys byla člověk, na kterém

mu nejvíc záleželo.“

Cho sevřela rty a plačtivě odvrátila tvář, zřejmě jí to silně vzalo.

„Stejně jako teď mě… záleží mi na tobě ze všeho nejvíc,“ řekl vážným tónem Harry.

„Už jeden člověk kvůli mně umřel, nechci, aby se to samé stalo znovu, Harry. Nechci tě ztratit. Už

jsem to poznala a stala se ze mě doslova troska bez duše a radosti. Havraspárští by ti o tom mohli

vyprávět,“ řekla rychle Cho.

„Pořád jsem cítil, že mi něco chybí,“ řekl jí. „A bylas to ty… já jsem tě neopustil Cho, stejně jako ty

jsi neopustila mne, měl jsem tě pořád v srdci, pouze mi ho zaslepilo to proklaté kouzlo.“

„To samé jsem cítila i já… ovšem chybí mi také Cedrik… to prázdné místo, o kterém mluvíš, jsem

cítila celý minulý ročník, nemohla jsem doslova dýchat, jak mě to dusilo a ještě s pocitem viny… to

prostě byla hrůza…“

„Ale už je to pryč, Cho,“ uklidnil jí Harry. „Vím, že Cedrik si za nic na světě nezasloužil zemřít.

Pamatuji si, jak nade mnou vyhrál ve famfrpálu, byl to jediný člověk, který litoval své výhry, když ho

otec přede mnou vychvaloval, stále se tvářil jako že to není pravda, radil mi při těch úkolech ve čtvrtém

ročníku a jeho pravé srdce jsem poznal ve třetím úkolu na konci, Cho,“ říkal jí a Harry a Cho potichu

smutně poslouchala. „Měl jsem zraněnou nohu a jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, aby ten pohár

sebral, aby už konečně to ukončil a já jsem mohl v klidu zase jít do postele si lehnout a spát jako zabitý.

Víš jakou měl motivaci?“ říkal jí nevěřícně Harry. „Všichni ho uznávali, čímž byl pod tlakem, protože

na něj tlačili, aby to vyhrál, dál… zvítězil by nad slavným Potterem…“ řekl Harry sarkasticky. … ale

v neposlední řadě chtěl udělat to, co já. Chtěl na tebe udělat dojem…“

Cho se na Harryho překvapeně podívala.

„Já ho neměl rád Cho,“ přiznal se Harry. „Cítil jsem, že mi tě přebral, ve všem vyhrál, když si

vzpomenu na druhý úkol… přebral mi tě na ples, začal s tebou chodit… dokonce i do Prasinek a tak
podobně. Nenáviděl jsem ho za to,“ řekl Harry a odmlčel se.

Cho ho stále zarytě poslouchala a ani nedutala. Harry si potichu povzdechl a také se mu chtělo slzet.

„On tam stál a měl pohár před sebou. Všechno tohle, co jsem řekl viděl… viděl se jak vychází z

bludiště s pohárem v ruce jako vítěz, jak mu přibíháš naproti, vím, že to viděl,“ odmlčel se smutně

Harry. „To samé jsem viděl i já.

Jenže on udělal něco jiného,“ pokračoval smutně. „I když měl plné právo pohár vyhrát, plné právo…“

zdůraznil. „stejně přešel ke mně a pomohl mi na nohy… dokonce mě dovlékl až k poháru, abych ho

mohl sebrat a vyjít s ním ven jako vítěz.“

„Ale ty jsi to nevzal Harry, máš stejně dobré srdce jako on,“ řekla mu teskně Cho a Harrymu začaly

slzet oči.

„Byl to můj nápad,“ vzpomněl si. „To já jsem řekl, abychom ho vzali společně… vůbec ho Pettigrew

nemusel zabít, kdyby ho nevzal.“

„Já vím,“ řekla mu láskyplně Cho a hladila mu ruku s prstenem. „Já bych ani od tebe nic jiného

nečekala,“ usmála se na něj.

„Teď už konečně vím, proč tě měl tak rád,“ řekl Harry a na tváři se mu objevil úsměv. „Kdo by tě

mohl nemít rád?“

Cho se zase pousmála a začala červenat.

„Já tě miluju, Cho,“ řekl Harry a pohladil jí po vlasech.

„I já tebe,“ řekla mu věrně. „A až vyjdeme školu, tak si tě vezmu…“ a pak s úsměvem dodala. „a

kdybys chtěl rozvod, tak ti vymažu paměť a začneme znovu.“

„Možná že by nebylo špatné si občas vymazat paměť a všechno tohle prožívat znova,“ řekl Harry

zamyšleně.

„To zní dobře,“ souhlasila mu na to, ale pak její obličej zvážněl a pevně mu pohlédla do očí. „Nesmíš

na mě už nikdy zapomenout, rozumíš?“ řekla mu s obavami.

 „Nezapomenu,“ řekl rázně Harry a kroutil přitom hlavou.

„Strašně se bojím, aby se to neopakovalo,“ řekla Cho teskně.

„Možná že právě ten strach nás drží ještě víc při sobě, že nám pomáhá,“ řekl Harry zamyšleně.

„Už tě nikdy neopustím Harry,“ slibovala Cho a hleděla mu do očí.

„Ani já tebe… i kdyby mi na tom měl záviset život,“ řekl Harry pevně.

„Nesmíš na mě zapomenout,“ řekla mu a pohladila ho po tváři.

„Nezapomenu,“ řekl Harry.

„Slibuješ?“

„Stejně jako jsem ti slíbil, že se nevzdám, slibuju ti, že nezapomenu Cho, nikdy nezapomenu.“ řekl jí

skálopevně a sevřel jí ruku.

„Snad to budeš říkat ještě někdy příště,“ řekla mu.

S těmito slovy se k sobě přitiskli a jejich rty se spojily v dlouhém a sladkém polibku, od kterého se

ne a ne oddělit od sebe, aby si tuhle chvilku mohli vychutnávat znovu a znovu, dokud slunce zakryté

za mraky nezajde za obzor a krajina se neuloží k nočnímu spánku, aby mohla příští den ráno zase vstát

a probudit celou svou krásu.

V zápětí jim do klína spadli dva nehybní zajíci, až oba vyděšeně vyjekli, ale Cho se pak začala smát

po zjištění, že nad nimi stojí pyšný Gryf, který si ulovil večeři a teď jim přišel také nejspíš nadělit něco

k snědku.

Ale Harry se nesmál, díval se na zajíce se přeraženou páteří, ze kterých ještě vytékala krev, která se

v jeho mysli mísila s šokem a překvapením, které jim Gryf způsobil a náhle se mu začala motat hlava.

„Harry co je?“ strachovala se hned Cho a Gryf se na Harryho podezřele koukal.

Harry se začal omámeně sápat po zemi, až zůstal klečet, jako kdyby byl otrávený na všech čtyřech na

zemi a motání jeho hlavy se stupňovalo, až zaslechl i hlasy z dáli. Slyšel, jak někdo volá, hlas mu byl

povědomý, obrazy se začaly zjasňovat a Harry začal vůlí se přemáhat, ani nevěděl k čemu, prostě se
snažil působit na něco v jeho hlavě.

V té chvíli se obraz zjasnil, uprostřed rozmazaného prostranství, které jakoby se roztékalo a hořelo,

teď klečela teta Petunie a křičela strachy na celé kolo, náhle se na její postavě před rozmazaným

pozadím začal objevovat něčí stín, jako kdyby had se plížil po kořisti.

V té chvíli Harry procitl a před sebou spatřil Gryfa, který mu nanejvýš upřeně hleděl do očí.

„Harry, co se stalo?“ vyhrkla hned Cho, držela a třásla s ním.

„To byla teta Petunie,“ oznámil vystrašeně Harry a odvrátil pohled od Gryfa, který si ho za okamžik

přestal všímat a cpal se ulovenými králíky.

„A co s ní je, Harry?“ ptala se dál ustaraně Cho.

„Voldemort,“ hlesl Harry vystrašeně a pak se podíval ještě vyděšeněji na Cho. „Chce jí zabít! Kvůli

té ochraně, kterou moje máma na mě použila, tím by zanikla ta krev, která mě chránila.“

„Musíme to okamžitě někomu říct,“ uvědomila si Cho a vytáhla Harryho na nohy.

„Zlaťáku, mohl bys nás prosím už odvézt?“ řekl Harry ke Gryfovi. „Je to důležité.“

Zlaťák křikl a rozpřáhnul křídla, zamával s nimi, až zčeřil okolní trávu a v zápětí jim nabídl, aby si

vylezli nahoru.

„A rychle do Bradavic! Jak nejrychleji můžeš!“ křikl Harry a poplácal ho po boku.

Gryf pískl pronikavě do dálky, rozpřáhl křídly, rozběhl se jak nejrychleji mohl a odrazil se od římsy

útesu, v zápětí se po jeho křídly začal čeřit vzduch a začal je nadnášet. Po několika silných mávnutích

pak přidali na tempu a v zápětí už letěli přímo závratnou rychlostí střemhlav dolů do hradu.

Gryf dopadl na své silně nohy před vchodem do hradu a Harry mu urychleně poděkoval, seskočil a

bez ohledu na strážné, které už začalo štvát Harryho bezohledné jednání, se hnal do Velké síně, kde už

podávali oběd.

Hnal se celou síní vykulených studentů až k profesorskému stolu, až konečně přiběhl celý uřícený k

Lexterovi.
 „Pane profesore, musím s vámi naléhavě mluvit, je to důležité,“ chrlil na něj jako přívalová vlna.

„Dobře,“ řekl překvapeně Lexter a zvedal se ze židle.

„Je to tajné, že nám to nemůžete říci všem?“ ozval se vedle Snape.

„Není to tajné, ale je to naléhavé!“ řičel Harry a odběhl k rohu, kde čekal na Lextera, který k němu v

zápětí přišel.

„Pane profesore, Voldemort chce zabít tetu Petúnii.“

„Cože?“ štěkl překvapeně Lexter. „Ty jsi měl…“

„Viděl jsem to, ano…“ přitakal horečně. „Opravdu bych jí nejraději předhodil do spárů Voldemorta,

ale přece jenom je to sestra mé mámy, musíte něco udělat.“

„Dobře… hned zavolám na…“

„Ne!“ zarazil ho Harry. „Ať zavoláte komukoliv, já nikomu nevěřím, už dva o kterých jsem řekl, že

na ně má Voldemort spadeno zemřeli, musíte za ní jít sám… osobně a to honem rychle!“

„Ale já…“

„Lexi!“ trval na svém důrazně. „Jestli nechcete, abych tam šel já, a vy víte, že bych toho byl schopný,

tak tam rychle utíkejte, jste přece bystrozor, krucinál!“

Lexter zakabonil tvář, ale pak se hbitě otočil a přiběhl k Brumbálovi. Něco mu urychleně šeptl do

ucha a Brumbál s vážným pohledem rázem pokýval hlavou.

„Vyhráls!“ oznámil Lexter Harrymu, když kolem něho probíhal a hnal se Velkou síní k východu.

Harry se pomaličku dobelhal kolem stále ještě překvapených studentů k Nebelvírskému stolu,

pokynul ještě k Cho, že Lexter už je na cestě a v zápětí se posadil vedle překvapených kamarádů.

„Vysvětlíš mi, co měl znamenat ten sprint k Lexterovi?“ zeptal se ho Ron a všichni Nebelvírští se k

němu naklonili.

„Viděl jsem… cítil jsem jak Voldemort chce zabít tetu Petúnii,“ řekl Harry sklesle a nandával si

večeři.
 „Petúnii?“ vyhrkla Hermiona. „Harry ale to by znamenalo…“

„Ano… kdyby jí zabil…“ Harry nad tím přemýšlel a pak pokrčil rameny. „už bych se nemusel vracet

na prázdniny k Dursleyovým.“

„To není sranda,“ zarazila ho Hermiona.

„Já si taky nedělám srandu,“ ohradil se Harry. „ta ženská mi zničila celý život.“

„Celý život ne,“ řekla zase Hermiona.

„Co se jí zastáváš?“ vyhrkl na ní Harry. „Ona je Dursleyová, a jak je někdo s tímhle jménem, je jasné,

že je to zlý člověk.“

„Jak myslíš, alespoň že jsi řekl, že je v nebezpečí,“ řekla Hermiona a vrátila se ke své večeři.

Harry nad tím chvilku přemýšlel, z jedné strany ho děsilo, že ho vůbec napadá myšlenka, že by to

neřekl a nechal jí napospas Voldemortovi, z druhé strany by si ale zasloužila za vyučenou. Bohužel

Voldemort dává za vyučenou jenom jednou, možná proto se hned odhodlal to říct. Stejně ho ale

překvapovalo, že by dokázal připustit její smrt, i když čím víc o tom přemýšlel, tím víc se mu tenhle

pocit ztrácel.

„Udělal jsi dobrou věc,“ řekla mu Ginny sedící naproti.

„Jen mě napadlo… kde budu zase letos trávit prázdniny,“ řekl Harry a soustředil se na večeři.

Když už většinou všechny talíře byly vypucované od jídla a moučníků, a všichni studenti už spokojeně

pochrupovali po stolech, nebo už většinou šli do svých společenských místností, sešla se u

Nebelvírského stolu skupinka lidí z Brumbálovi armády a zvláště těch, kterým nevadilo Harryho

vyučování při hodinách Obrany proti černé magii. Cho, její kamarádky, Justin Finch-Fletchley, Ron,

Hermiona, Ginny, Dean, Seamus, Neville, Lenka, Padma Patilová a Ernie Macmillian. Harry jim

vyprávěl o jakémsi kameni, který musel v prosinci ukrást obří sépii, také jim říkal o vidinách a hodinách

Nitroobrany, o kterých ještě mnozí studenti nevěděli, ovšem naše čtveřice striktně držela v tajnosti

veškeré informace z Černé kroniky, přesně jak Harry Brumbálovi slíbil, a když Ron už jednou málem
něco z toho vyzradil, Hermiona ho pod stolem silně kopla do holeně a Rona o to více štvalo, že k ní

necítí za to žádný vztek.

„A ty si myslíš, že je to kámen mudrců?“ zeptal se Justin Harryho.

„Ne, ten Brumbál už zničil… to mě právě mate,“ divil se Harry.

„Kámen mudrců je bájná látka… je světově známá,“ ozvala se Hermiona. „nevím jaký jiný kámen by

mohl chtít na tebe Ty-víš-kdo použít.“

„Možná,“ řekla Cho. „že bychom nejdřív měli přijít na to, k čemu ten kámen hodlá použít… pak už

přijdeme i na to, co je zač.“

„Stačila by jediná odpověď,“ řekl Harry naštvaně. „Kdyby Brumbál svolil a řekl mi co je to za

kámen.“

„Proč ti to nechce říct?“ divil se Seamus.

„Protože jsem se ho nezeptal,“ řekl Harry a pak tiše dodal. „Brumbál neví, že vím o tom, že ho má.“

„A jak ses to dozvěděl?“ zajímal se Dean.

„Mám své zdroje,“ pousmál se Harry. „Hlavní je, že Brumbál má ten kámen zamknutý u sebe v

pracovně a jak vidno stálo mu to zato, říct Snapeovi, ať ho pro něj od Voldemortova ukradne.“

„Fakt si myslíš, že je Snape smrtijed?“ zeptala se Padma.

„Včerejší rozhovor mezi ním a Brumbálem to jen dokázal,“ řekl Harry. „Ten kámen jsem měl

naposledy v ruce já.“

„Pamatuješ si, že bys ho někomu dával?“ ptala se Ginny.

„To je právě to,“ zarazil se Harry a přemýšlel. „Mířil jsem na tebe hůlkou, nebo ne?“ otázal se směrem

k Ronovi.

„Mě se ptát nemůžeš, já nevím, co se tu noc stalo,“ řekl Ron s pokrčenými rameny.

„Pamatuješ si, co se stalo potom, co jsem omdlel?“ ptal se dál Harry.

„Ale to může být změněné,“ řekl Ron.

 „Ať ti tu vzpomínku měnil kdokoliv, změnil ti jenom úsek, kdy si mám jakoby podávat ruku s

Voldemortem, přece mu nezáleželo na tom, co se stalo potom.“

„Vím že Filch zburcoval všechny profesory a já jsem ho potkal na půli cesty k hradu. Nesl jsem tě

kouzlem na ošetřovnu, protože jsi nevykazoval známky života.“

„Nevím jak vy…“ ozvala se Lenka Láskorádová. „Ale mně se zdá, že letos Harry nějak až moc

umírá.“

„Teda tohle můžeš říct jenom ty, Střelenko,“ uchechtl se Ernie.

„I když je to směšné, má pravdu,“ pousmál se Harry. „Málem jsem zkapal v létě v domě Dursleyů,

pak při zápase se Zmijozelem, když byl ten incident s Pettigrewem… a já nevím kde ještě. To se mi zdá

jako příliš velká náhoda.“

„Myslíš, že ti někdo pomáhá?“ uvažovala Ginny.

„Bude v tom ten kámen, krev tety Petunie a něčím za těmi dveřmi na Odboru záhad.“

„A co když to byl ten prsten?“ vyhrkla Lenka.

„Cože?“ divil se Neville.

„Ten prsten lásky, co když to má ten na svědomí?“ opakovala.

„Tedy ty co vyslovíš, to je pěkná blbost,“ zašklebil se Ron.

„A navíc, Harrymu se tohle stalo dřív, než ten prsten dostal,“ řekla Hermiona.

„Ale ten prsten prý má tu moc,“ řekla Cho a podívala se na všechny. „Teda alespoň ten člověk, co mi

jej prodal to říkal.“

„Co víme o tom prstenu?“ zeptal se Neville.

„Je to bájná sloučenina, něco jako… jako kámen mudrců. Je strašlivě vzácný, prý jsou všude na světě

samé napodobeniny a ve skutečnosti existují jenom dva, avšak i ty falešné jsou kouzelně začarovány.“

„No ale… zas tak závratně drahý nebyl, jinak bych si ho nemohla dovolit,“ řekla Cho.

„Kdo ti ho prodal?“ zeptala se Hermiona.

 „Neviděla jsem mu do tváře. Vlastně ani nevím, jestli to byla žena, nebo muž,“ uvědomila si Cho.

„Co když to byl někdo z Vy-víte-koho stoupenců?“ uvědomil si Neville.

Cho se chvíli zamyslela a pak rozhodně zakroutila hlavou. „Ne, nevím, jak vypadal, připadal mi ale

docela milý, měl stařecký hlas, skoro až ženský, ale řekl mi o tom kameni mnoho, někteří prý tvrdí, že

má moc, která je téměř až děsivá.“

Všem při těch slovech přejel mráz po zádech a oklepali se.

„Já bych ho bejt tebou sundal,“ řekl Dean varovně.

„Ale je to dárek,“ pravil Harry dotčeně.

„Dárek nedárek, mohlo by ti to ještě pěkně zavařit,“ trval na svém Dean.

Harry se podíval na zmatenou Cho a ta mu zklamaně pokývala hlavou. Viděl její zklamání, ale pokud

by ho ten prsten připravil o její kamarádství, tak jej radši sundá.

„Ouha,“ pronesl Seamus, když viděl, jak Harry si marně snaží sundat prsten z ruky.

„Vůbec nejde dolů,“ postěžoval si Harry a zatínal bolestí zuby, protože prsten mu na ruce držela jako

přilepený.

„Já to věděl,“ řekl Dean s obavami.

„A co ty, Cho?“ otázal se Harry.

Cho zatáhla za svůj prsten, který stejně jako ten Harryho zůstal na ruce.

„Tohle se mi nelíbí,“ řekl zase varovně Dean.

„Mě taky ne,“ pronesl Ron a vytáhl doktorsky hůlku.

„C-c-c-co chceš dělat?“ zeptal se ho s obavami Harry, když mu Ron namířil na prst.

„Zmizím ho,“ řekl Ron, jako kdyby se nemělo jednat o nic těžkého.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se Cho taktéž s obavami.

Hermiona na to koukala stejně tak nerozhodně a nejraději by Rona zastavila, ale tu už začal.

„On to zvládne, nebojte,“ řekla Lenka úsměvně.

 „Evanesco!“ řekl Ron a mávl hůlkou.

Lup!

„Anebo taky ne,“ řekla Lenka vykuleně.

Všechny pohledy teď skončily na Harryho ruce, které chyběl prsteníček a Prsten lásky se volně vznášel

mezi malíčkem a prostředníčkem.

Dean a Seamus začali potlačovat smích a některá děvčata jakbysmet. Harry vykuleně koukal na svou

čtyřprstou ruku a na prsten volně ve vzduchu a s poněkud písklavým hlasem se obrátil na vykuleného

Rona.

„Já ho chci zpátky,“ řekl mu a jeho překvapení se měnilo v zuřivost.

„Jo jasně Harry… nechceš něco k pití, a co ostatní, já vám něco donesu!“ řekl Ron a začal se zvedat

ze židle, ale hned za ním i Harry.

„Já ti dám ty machře na kouzla, jasně si pamatuju, co jsi říkal v tom Zapovězeném lese!“ hulákal na

něj.

„Ale ale…“ ozvalo se Harrymu chladně za zády a všichni kamarádi hned vydechli a vykulili oči. Za

Harryho zády stál Snape a úlisně se na něj usmíval. „myslel jsem, že studentům je do Zapovězeného

lesa zakázáno chodit.“

„Ehm, ano…“ koktal Harry. „ale to bylo v době, když… když jsme tam byli s profesorem Hagridem,

šli jsme navštívit Drápa a Ron mi říkal, že je machr na kouzla.“

„Ano skutečně,“ pravil neslyšně Snape. „Pan Weasley je neobyčejný profesionál,“ a s těmito slovy

oznámkoval svým pohledem Harryho ruku. „Alespoň zařídí, aby se vaše dlouhé prsty nestrkaly do

záležitostí, do kterých vám nic není.“

„Jaké například?“ vryl se mu také ledově do očí Harry.

Snape mu ledový pohled opětoval a následně jím přejel i po zbytku jeho kamarádů. „Zde ve škole…

se probírají až příliš vážná témata, která přesahují daleko nad rámec studijní látky šestého… a
pátého…“ s pohledem na Ginny. „a sedmého…“ s pohledem na Cho a její kamarádky. „ročníku.“

„Možná se o ně přestaneme zajímat, když nebudete mít takový… kamenný obličej,“ řekl Harry

důležitě.

Snape si ho ostře přeměřil pohledem a téměř neslyšně řekl: „Pojďte za mnou, Pottere.“

Harry se pousmál a kouknul se po ostatních. „Tak zase zítra.“

„Já jdu s vámi,“ ozvala se Cho a rázovala za Harrym.

„To opravdu nebude třeba, slečno Changová,“ řekl Snape.

„Já jdu,“ řekla rozhodným tónem Cho.

Snape se ledově uchechtl a přelétal pohledem z Harryho na Cho a zase zpátky.

„Měl bych vás upozornit, slečno Changová…“ řekl naštvaně Snape, ale pak mu jakoby svitlo a do očí

jí řekl. „že pan Potter totiž není tak výkonný, jak jste vy asijského původu zvyklí.“

Cho odvrátila od všech obličej, ale to už k ní přišel Harry a odváděl jí z Velké síně, cestu jim přitom

udával Snape, kterému vlál jeho černý plášť za zády.

„Promiň Harry,“ řekla mu při cestě potichu.

„A za co, prosím tě?“ zhrozil se Harry, že se mu omlouvá.

„Ale… ale nic,“ odvětila Cho a nenávistně koukala na Snapeův zátylek.

„Kdybys měla toho blba poslouchat, tak by se z toho člověk zbláznil,“ řekl Harry nahlas a Snape

sebou trochu v chůzi cukl.

„Asi máš pravdu,“ uchechtla se Cho a zase se jí vlil do obličeje úsměv. „Máš pravdu, je to vůl,“ řekla

a pak se začala ze srdce smát a Harry se k ní přidal, oba moc dobře věděli, že kdyby jim za to Snape

začal nadávat, vymluvili by se, že si povídají o někom jiném, což to také Snape moc dobře věděl, ale

stále šel dál a ač to bylo divné, nesměřovali do sklepení, do jeho kabinetu, ale do Brumbálovi pracovny.

Došli ke kamennému chrliči a Snape řekl: „Cukrová vata.“

Chrlič rázem změnil svou polohu a uvolnil tak cestu k točivému schodišti.
 „Dál už půjdete sami,“ řekl Snape, ustoupil a pokynul jim směrem ke schodišti.

Když oba dva si na něj stoupli a začali vyjíždět nahoru, Snape ještě dodal.

„A mimochodem Pottere, co nejdříve vám oznámím datum vašeho trestu.“

S těmito slovy se chrlič postavil zpátky na své místo a točité schodiště vyjelo i s dvojicí až nahoru.

„Proč myslíš, že tam máme jít?“ zeptala se s obavami Cho.

„Netuším,“ přiznal se Harry a pomaličku přitiskl ucho ke dveřím.

Za dveřmi se ozýval křik, který téměř lomcoval s dveřmi samotnými a v tom hrozivém křiku Harry

ještě stačil rozeznat další hlas.

„Pottere, nedělej ze sebe pitomce a pojď dál.“ ozval se Moodyho potlačený hlas.

„Vidí nás, musíme už jít,“ oznámil Harry své partnerce a společně vešli dál do pracovny.

„… si myslíte, že vaše chování bylo jakkoliv přívětivé a pozorné, že jste zasáhli právě včas, tak to

jste na velkém omylu!“ vyvalila se na nově příchozí vlna řevu, která teď vycházela od tety Petunie

nervózně rázující po Brumbálově pracovně, až se na koberci začala dělat cestička. „Jednou provždy

jsem se zřekla tohohle způsobu života a vy mě neoprávněně, násilně a naprosto neomaleně doslova

vytlačíte… násilně vytlačíte z mého vlastního domova a říkáte si tomu záchrana, no prosím, ale jak já

to vidím, stále mi to připadá jako prachsprostá ničemnost a…“ v tom si drahá tetička všimla Harryho a

jeho doprovodu. „TAK TADY JE!“ zařvala jako na lesy, až jedna ředitelka v obraze spadla ze své židle

a Harry vykulil oči, když uviděl, jak má Brumbál v uších ucpávky. „TEN, KTERÝ VŠECHNO

ZAVINIL, TEN KTERÝ MI ZNIČIL ŽIVOT, TEN KTERÝ MĚ ZRUINOVAL, TEN KTERÝ MĚ

OHROŽUJE NA ŽIVOTĚ, TEN KTERÝ DONUTÍ OSTATNÍ LIDI K ÚNOSU SVÉ VLASTNÍ

TETY… NO JAKÁ PRORADNOST!“ řvala jako stovky upírů létavců najednou.

Brumbál se na Harryho a Cho usmíval, Moody měl holé nohy a v uších měl zastrčené ponožky, které

mu plandaly jako psu Basetovi.

„Ahoj, teto,“ řekl mile Harry a pousmál se.

 „AHOJ?“ zhrozila se Petunie. „Ty mi říkáš ahoj?“ zhrozila se podruhé.

„Tak jsi mě přece vychovala, abych uměl slušně pozdravit,“ řekl zase přívětivě Harry a začal se cítit

trapně, když u chování jeho tety musela být přítomna i Cho, ale s poslední Harryho větou si Moody do

uší nacpal i odstálé konce od ponožek.

„JÁ JSEM TĚ VYCHOVÁVALA PODLE SVÉHO NEJLEPŠÍHO MÍNĚNÍ!“ řvala Petunie jako

vyšinutá. „CELÉ ROKY JSEM SE O TEBE STARALA, DÁVALA JSEM TI NAJÍST, ŠATILA JSEM

TĚ, UTÍRALA JSEM TI ZADEK, KDYŽ JSI BYL MALÝ A TY SE MI TAKHLE ODVDĚČUJEŠ?“

řičela vzteky a její koňská hlava poletovala po místnosti jako Znamení zla.

Harry se opravdu začal červenat a pak si vzpomněl na své dobré mravy, které se musel naučit sám.

„To… je moje dívka teto, Cho,“ řekl Harry a ukázal na svůj dívčí doprovod.

To zřejmě tetě Petúnii stačilo, obličej jí zrudl a tváře se vztekle napnuly.

„TY JEDEN PRAŠIVEJ SPRATKU STEJNĚ TAK PRAŠIVÉ MATKY! JAK SE VŮBEC

OPOVAŽUJEŠ… JAK VŮBEC… JA MI MŮŽEŠ… TAKOVOUHLE FLUNDRU ŠIKMOVOKOU!“

řičela a pobíhala po Brumbálově pracovně, občas hodila zlým očkem po nějakém Brumbálově udělátku,

které na ní vyskočilo jako kukačka z hodin, stejně jako po obrazech na stěnách, jejichž postavy se teď

kryly, ucpávaly si uši a většina utekla docela. Harrymu se ale slova, které o jeho kamarádce jeho teta

říkala nelíbila.

„Teto, ale ona je opravdu milá,“ ohradil se také naštvaně.

„A CO MĚ TO MÁ CO ZAJÍMAT?“ řvala dál pominutě. „VERNON NEMÁ VEČEŘI, NEMÁM

VYŽEHLÍNO KDYŽ TY LÍNÁ KŮŽE NEJSI DOMA, ABYS UDĚLAL DOMÁCÍ PRÁCE…

TIHLE… MANIACI…“ a ukazovala přitom na Moodyho s třikrát nacpanými ponožkami v uších.

„UNESLI MĚ Z MÉHO VLASTNÍHO DOMU, CESTU JSEM PROŽILA V TAK STRAŠLIVÉM

AUTOBUSE…“

„Je v pořádku?“ přerušil jí Harry. „Kolik měl ten autobus pater?“

 Petunie začala vzteky měnit barvu jako chameleón a dupala jako kobyla z divokého západu.

„ČTYŘI PATRA!“ zahřímala. „NEJHORŠÍ CESTA MÉHO ŽIVOTA, NEJHORŠÍ ZÁŽITEK

MÉHO ŽIVOTA A TY JSI TA NEJHORŠÍ VĚC, KTEROU JSEM MĚLA MOŽNOST KDY

POZNAT… TY… TY PRAŠIVEJ… SMRADLAVEJ… ODPORNEJ… HNUSNEJ…

NEVYCHOVANEJ…“

„DRŽTE UŽ HUBU!“ křikl někdo a kompletně všechny v místnosti překvapilo, že to byla právě Cho.

„Jak si vůbec dovolujete takhle na Harryho křičet?“ začala řvát pro změnu zase ona na Petunii. „Víte,

jaká muka musí za poslední roky svého života prožívat a co vůbec prožíval u vás. Pokud je pravda to,

co jste o něm řekla, tak to o vás platí dvojnásob vy zrůdo. Vždyť u vás už od prvního roku života trpěl

a vy na něj pořád ještě nadáváte? Od malička nevěděl o tom, že je čaroděj a ať ho viníte za cokoliv,

není to jeho vina, on se nezasloužil o to, že má to prokletí, TAK LASKAVĚ SI NADÁVEJTE NA

NĚKOHO JINÉHO, VY… KOŇSKÁ HLAVO!“

Nastala chvíle ticha, Harry měl stále ještě vykulené oči, pořád ještě nemohl uvěřit tomu, čeho je jeho

kamarádka schopna, ale opravdu Petúnii uzemnila tak, že jen nevěřícně po všech v místnosti koukala a

kroutila hlavou.

„Paní Dursleyová,“ ozval se konečně Brumbál a vyndal si ucpávky z uší. Moody si oddechl a shodil

ze sebe smradlavé ponožky. „V žádném případě jsme vás neunesli. Jak už jsem řekl… tady Harry má

zvláštní moc vidět, nebo odtušit myšlenky, které právě teď v sobě Voldemort má, však jistě víte o koho

jde,“ řekl jí důležitě.

„Ovšem že vím,“ vyhrkla zase Petunie už trochu tišším tónem. „Celý život s tím žiju a připomínám

si, proč mám tohohle otrapu vlastně na starost.“

Na tuhle větu Cho zhnuseně odfrkla a Harry jí varovně naznačil, aby přestala.

„To, že jsme vás sem přivedli je z důvodu vaší vlastní bezpečnosti,“ řekl Brumbál a nabídl Petúnii

místo na křeslu. „Musí vám být snad jasné, že únosem vaší osoby bychom ničeho nedokázali, navíc
jistě víte, že kouzelnické společenství má také policii… z toho všeho vás ujišťuji, že jednáme jenom na

základě vaší vlastní bezpečnosti.“

„Podívejte se Brumprdle nebo jak vám říkají, před patnácti lety jste mě donutil k největšímu ústupku,

kterého jsem za svůj život byla schopna, všechny vaše donucovací prostředky, podklady a omluvy,

všechno to ostatní téměř zničilo mou vlastní rodinu a vy mě znovu po těch těžkých patnácti letech

unesete a tváříte se, jako kdybyste jel jen na nákupy, nebo co!“

„Zaprvé paní Dursleyová, jmenuji se Albus Brumbál. Zadruhé, to, že jsme vás zachránili byla otázka

života a smrti. Za třetí, už máte připravený pokoj zde v Bradavicích a naše služebnictvo vám bude k

dispozici.“

„Prosím, madam.“ skřekl skřítek za jejími zády.

Petunie se otočila a začala řvát, jako kdyby jí na nože brali, ihned vyskočila Brumbálovi na naleštěný

stůl a nepřestávala křičet.

„AŤ JDE TA VĚC PRYČ!“ řvala na skřítka s podnosem plným jídla a pití.

„To je jen domácí skřítek teto!“ přidal se do řevu Harry a Cho mu pomáhala.

V té chvíli do pracovny oknem vletěl majestátný orel skalní a usadil se na koberci uprostřed místnosti.

V příští chvíli se volně změnil v Lextera a Petunie začala téměř jekotem a strachem umírat.

„TICHO!“ zařvala Cho na Petúnii, které jakoby selhal hlas.

„Jak jste pochodil Lexi?“ zeptal se Brumbál vážným tónem.

„Mám jednu dobrou… a také špatnou zprávu,“ řekl jim stejně tak vážným tónem a ani se na Harryho

neusmál.

„Nejdřív tu dobrou,“ řekl Moody, kterému ještě třeštilo v hlavě od křiku tety Petunie.

„Pan Dursley byl z domu hned po příjezdu z práce taktéž evakuován, je v bezpečí,“ řekl Lexter.

„A ta špatná?“ zeptala se pojednou kamenně Petunie a slezla ze stolu.

„Vedení školy… Smeltings nám oznámilo, že pozdě večer se u nich stala nehoda. Došlo prý ke
zmizení jistého studenta.“

V té chvíli se Petunie sesula k zemi a omdlela, až skřítek vyděšeně uskočil.

„Dudley,“ uvědomil si ohromený Harry.

Kapitola 58.
N edělní ráno se zdálo být ještě více omšelejší, než všechny předchozí. Harry si ani pořádně

nepamatoval na zbytek včerejšího večera, rozloučení s Cho a následné krátké a unavené hodiny s

Lexterem na Nitroobraně. Ovšem moc dobře si pamatoval, jak Petúnie hulákala jako nikdy neumírající

duch po celém hradě po celý zbytek večera, než jí konečně zavřeli do jejího pokoje, kde nejspíš nadávala

až do noci.

Ovšem její nadávky se velice lišily od těch, které schytávala společnost v Brumbálově pracovně,

právě naopak, byly úplně jiné. Teď si naopak stěžovala, že je neevakuovali o mnoho dřív, že jim to tak

dlouho trvalo, když dokážou všelijaké ty přeměňovací nesmysli, které viděla večer u Lextera. Nakonec

samozřejmě i na Harryho účet přišlo několik nadávek, hlavně pak proto, že na to přišel příliš pozdě a

určitě ještě schválně to přišel profesorům oznámit nejméně s hodinovým zpožděním, však si dokážete

představit, co napovídala ještě. Ovšem poprvé Harry věděl, že má kvůli čemu nadávat, pokud tetě

Petúnii na někom záleželo, tak to byl právě Dudley, a nejspíš stejně tak dobře to věděl i Voldemort.

Ještě dlouho do večera si o všem povídali s ostatními studenty, kteří byli stejně tak vykulení z Dudleyho

únosu, jako samotný Harry, i když Ron zpočátku hned řekl, že alespoň je od toho buřta na chvíli pokoj.

Harry jen nerad si představoval to, co právě teď musí Dudley prožívat v tomhle zataženém a

nepřívětivém ránu, jestli tedy ještě vůbec žije.

O to víc nechtěl přemýšlet o jeho možném žití, když věděl, že dnes se koná ten nejhorší ceremoniál na
počest někoho, o kom si všichni mysleli, že je už mrtvý. Jak tu tak ráno ležel ve vyhřáté a příjemné

posteli s teplou dekou, přemýšlel že na ten děsivý pohřeb vůbec nepůjde, nezúčastní se ho. Proč by také

měl, vždyť Sirius přece ještě stále žije, může být zachráněn, Harry to cítí. A kdyby ne, určitě by mu jeho

nepřítomnost na jeho vlastním pohřbu odpustil, Harry moc pochyboval o tom, že by se sám Sirius

zúčastňoval s jeho povahou nějakého pohřbu, stejně jako Harry. Zdálo se mu, jako kdyby šel na pohřeb

svého vlastního otce, o kterém věděl, že ještě stále žije. Proč má Harry pořád ten pocit, je to k zbláznění.

Ať je to tak, či onak, kdyby se nezúčastnil pohřbu, měl by strašlivé problémy z hlediska novinářů,

novin samotných, studentů a příbuzných Siriuse, i když jich moc neměl, tedy alespoň ne těch, kteří si ho

vážili.

Copak jeden malý človíček jako je Harry může změnit osud, který je tak nespravedlivě nezvratný a

krutý. Dokázal by se vrátit v čase?

Jenže kdyby se vrátil a změnil minulost, přestal by existovat, jasně si pamatoval na ta slova Elvíry,

která ho právě před tímto tolik varovala. Je ochotný položit svůj vlastní život za návrat Siriuse?

Tak s těmito neblahými myšlenkami se toho rána vzbudil. Sousedi kolem jako by jeho náladu sdíleli,

konec konců to už všichni byli jeho blízcí kamarádi, takže pokud to nebyla ta úplně nejtajnější

informace, tak se o to dělili všichni v nejvyšší chlapecké ložnici. Všichni čtyři teď věděli, co musí Harry

tohoto rána prožívat a proto ho neobtěžovali žádnými otázkami a narážkami.

Když pak sešel dolů s Ronem, zjistili že zpráva o únosu Dudleyho se rozkřikla po celé společenské

místnosti, naštěstí ale Harryho nikdo s otázkami taktéž neobtěžoval, možná to také bylo kvůli jeho

náladě, kterou prozrazoval jeho zachmuřený výraz v obličeji.

Sesul se do křesla u krbu společně se Ronem po pravici a nakonec přišla i Hermiona a sedla se vedle

svých kamarádů na zbylé třetí křeslo.

„Tak jak ti je, Harry?“ zeptala se ho.

„Jak by mi tak mohlo být?“ povzdechl si na to. „Jsem zmatený.“

 „Proč zmatený?“ otázal se Ron.

„Ze svých pocitů, matou mě,“ řekl Harry zamyšleně.

„Tak co tě mate… povídej?“ říkala dál Hermiona.

„Dudley,“ řekl Harry jednoduše.

„Bože z tebe to leze jak z chlupatý deky, pověz nám o co jde?“ tlačil na něj Ron.

Harry se chytil za čelo a podepřel si ho, následně zhnuseně zkřivil obličej.

„Já se o něj bojím,“ řekl s nechutí.

„Cože?“ vyhrkl Ron.

„To právě nechápu… nenáviděl jsem ho celý život… kvůli jeho chování, tomu že všechno měl, cokoliv

si přál, nic nedělal, všechno mu vždycky nosili pod nos a on jen urgoval, aby ostatní pracovali. Choval

se vždycky jako malej, rozmazlenej fakan…“

„Ale ty se o něj bojíš,“ řekla mu na to Hermiona s úsměvem.

„Asi jsem taky hloupej,“ pousmál se zmateně Harry.

Hermiona s úsměvem mrkla na Rona, který její úsměvem neopětoval raději odvrátil pohled.

„Pořád nechápu, jak se o něj můžeš bát,“ pokračoval nevěřícně Ron. „Potom co ti udělal, bych

naopak ještě Vy-víte-komu řekl, ať ho pošle do toho… Temného mordu, nebo jak tomu říkají.“

„Tam neposílej nikoho…“ řekla rázně Hermiona. „i kdyby to byl ten nejhorší zlosyn na světe, to mi

věř.“

„Jako kdybych si opravdu myslel, že je to můj příbuzný,“ řekl Harry a nevnímal je. „A tak moc se

ode mě liší.“

„Pravý protiklad, řekl bych,“ podotkl Ron.

„Přesně,“ poznamenal Harry.

„Harry má prostě dobré srdce,“ zakončila ho Hermiona s úsměvem a poplácala Harryho po koleni.

„Tak to je.“
 „Moc bych to s tím dobrým srdcem nepřeháněl,“ řekl Harry a podíval se na svou stále čtyřprstou

ruku. „Pořád mi to ještě dlužíš dát do pořádku, rozumíš?“

„Jo jasně,“ přitakal hned Ron.

„Doufám že víš,“řekla Hermiona a zvedla se z křesla. „že jestli Rona necháš něco napravovat, tak

bude mít hned tříprstou ruku,“ řekla s úsměvem a šla na snídani.

Chlapci se k ní připojili hned za obrazem, Ron měl poněkud načertěný obličej, ale Harry byl rád, že

mu tím alespoň trochu zpravila náladu. To však hned se vrátilo do starých kolejí, když ho na

chodbách zase začalo pozorovat až příliš studentů, Harry si už stačil všimnout, že zprávy se tu šíří

rychleji než Letax. Nikdo ale neměl posměvačné pohledy, všichni pozorovali Harry, jestli mu únos jeho

bratránka nějak vadí… no z jeho výrazu se ovšem dalo vyčíst spoustu věcí, které mohly znamenat

všelicos.

Velká síň už byla zaplněná až k prasknutí studenty, kteří už dychtivě očekávali ranní roznášku novin

a hlavně pilného Denního věštce, který se pyšnil tím, že

vychází i o víkendech. Harry si zatím nejvíc spravil náladu, když k němu přiběhla Cho a oni se

odklidili do ústraní, aby se mohli ústně pozdravit, pokud víte co myslím tím ústně.

Poté se už konečně ve Velké síni začaly dolů snášet dopisy a celé haldy výtisků Denního věštce,

samozřejmě i Hermiona dostala jeden, ovšem Harry zase s hlavou plnou Cho zapomněl na problémy.

„Co tam píšou?“ zeptal se tentokrát Ron.

„Bratranec Harryho Pottera byl unesen, ministerstvo zatím nemá žádné další zprávy, podle všeho byl

unesen velice okázalým a bezohledným způsobem ze své školy Smeltings kde chlapec studoval, když

probourali celou zeď až do chlapcovi ložnice, kde se právě podle slov jeho spolubydlících pilně učil.“

(následoval smích Rona a Harryho, protože představa Dudleyho, jak se pilně učí je přinejmenším

směšná.) „Očekává se, že únosci patří k přívržencům Vy-víte-koho a že budou chtít nějaké výkupné, či

jakoukoliv výměnu, pokud ovšem zmiňovaný chlapec stále ještě žije.“

 „Nic novýho,“ povzdychl si Ron a namazal si toast medem.

„Ale ne,“ hlesl nanejvýš vyděšeně Harry a nespouštěl oči z tety Petúnie, která právě přišla do Velké

síně v doprovodu profesorky McGonagallové, která jí pokynula směrem k místu, kde seděl Harry.

„Ale ne… jde sem,“ posteskl si Ron a přemýšlel, jestli se sám nenapatlá medem, aby se tetě Petúnii

zdál alespoň o něco sladší.

„Všichni se držte, už je to tady,“ řekl Harry a právě polknul poslední sousto snídaně.

„Tady jseš…“ řekla mu káravě teta Petúnie a se znechucením si přejela ostatní studenty. „a… kde je

ta tvoje dívka?“ zeptala se stejně úlisně jako Snape.

„Patří do jiné koleje,“ řekl hned poslušně Harry.

„Do toho Mrzáku, nebo do toho Havráku?“ pokračovala s otázkami.

„Do Havraspáru, ano teto,“ řekl potichu Harry a neodvažoval se před ní strčit si další sousto do pusy.

„No já čekám,“ cekla teta Petúnie.

„A-a-a-a na co?“ zakoktal Harry.

„No snad mě tenhle mizera…“ a ukázala na Rona. „pustí si sednout, copak neví že starší má… dáma

má přednost?“

Ron stočil pohled zmateně na Harryho a ten mu potichu řekl: „Zmiz.“

Ron však nebyl nešťastný, spokojeně drapnul svůj talíř a odcupital vesele na jiné místo co nejdál od

nich.

Teta Petúnie se naklonila nad Ronovo židli a povzdechla si.

„Taková nepořádek, já se z toho zblázním,“ a s těmito slovy smetla drobky ze židle, drobky které

Harry vždycky bezmyšlenkovitě zasedne a normálně si jich nevšimne.

„Teto… nechceš si už sednout?“ zeptal se opatrně Harry, když jeho drahá tetička už dobrou minutu

pucovala sedadlo, slinila si kapesník a drhla jím zhnuseně fleky od omáčky.

Následně se posadila až na samý okraj židle a zjistila, že na ní všichni studenti zírají.

 „Hleďte si všichni svého!“ křikla na všechny a studenti hned poslušně stočili hlavy ke svým talířům.

Ginny, Dean, Seamus, Neville a ostatní z včerejší sešlosti byli všichni vedle Harryho na sedadlech,

takže stejně tak i nejblíže tetě Petúnii.

„Podívej se jak jsi pocintal ten kapesník, copak se nestydíš?“ utrhla se na Harryho.

Harry kvapně stočil zrak na ubrousek, který si vždycky pokládal na hábit, aby se neumazal.

„Ale teto, ten ubrousek je právě na to,“ řekl jí zmateně.

„To tě ale nenutí na něj cintat, jako kdybys pocházel z nějaké nepořádné rodiny,“ pokárala ho.

Harry přejel pohledem Ginny, Deana… a ostatní, kteří se na něj úzkostlivě dívali a Neville si svůj

ubrousek rychle otočil vzhůru nohama. Pak ale zjistil, že druhou stranu má také ušpiněnou, tak se raději

nenápadně od tety odvrátil.

„Příště až půjdu sem k jídlu, očekávám že zařídíš, že budu sedět u profesorského stolu,“ pokračovala

svým káravým tónem.

„Ano teto Petúnie,“ řekl poslušně Harry a konečně se odvážil dát si lžíci s ovesnou kaší k puse.

„Copak jsme tě neučila, že se nemá u jídla srkat?“ utrhla se na něj a lžíci mu vytrhla z pusy.

Harry vykuleně a hlasitě polknul, že ani nestačil rozkousat poslední vločky a zakuckal se.

„Nekašlej mi tady u stolu!“ napomínala ho a Hermiona ho začala opatrně bouchat na záda.

„Když se kašle, dává se ruka před pusu!“ řekla mu zase.

„Ano teto,“ vysoukal Harry ze sebe a ovesnou kaši raději nechal být.

„Jakože nejsou si toasty namazané? V každé řádné restauraci jsou namazané, že mě to vůbec

překvapuje,“ šveholila dál a zhnuseně nadzvedávala jednotlivé kousky snídaně. „Ten capart, co tu seděl

přede mnou musel být ten nejnepořádnější student téhle proklaté školy, vsadím se, že je to tvůj

kamarád.“

„Ne není, teto… je to vůl,“ uchechtnul se Harry a mrknul po Hermioně, která stejně jako ostatní

zadržovala smích.
 „Je tady všechno načnuté, to si ten blázen nemohl vybrat jedno jídlo a to si vzít, nebo co?“ zhrozila

se zase a rezignovaně se od snídaně odtáhla. „Tohle vzdávám, tady v tomhle prostředí se nedá najíst.“

Harry hbitě vytáhl hůlku a namířil na Ronovu snídani.

„CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?“ zařvala na něj, až všichni v síni ztichli a to včetně profesorů.

Harrymu se hůlka v ruce trochu klepala, ale to už s ní opatrně mávnul a na stole se objevil fungl nová

snídaně, která voněla na hony daleko.

„Dobrou chuť, teto,“ řekl Harry do ticha poněkud potlačeným tónem, protože mu ještě stále zaléhalo

v uších.

„Tohle mi už nikdy neděl,“ řekla mu rázně.

„Spolehni se,“ souhlasil hned Harry a pomaličku schoval hůlku.

„A namaž mi ty toasty, tak jako doma,“ řekla mu.

„Ano teto,“ řekl poslušně Harry a popadl toast a pak se zadíval na široký výběr pomazánek, paštik,

marmelád a džemů.

„Čím to chceš namazat?“ zeptal se opatrně.

„Ježiš Marjá Józefe!“ zhrozila se. „Podívej se!“ křikla a ukázala mu na ruce. „Vždyť ty je máš úplně

špinavé a… no to snad né! Tobě chybí prst!“

„To je jen marmeláda, kterou jsem si mazal toast a ten prst…“ hlesl Harry.

„A co mě to má co zajímat?“ štěkla na něj. „Okamžitě si běž umýt ruce, nějak… si vrátit ten prst a

pak mi namažeš ty toasty.“

„Víš co teto?“ řekl Harry přívětivě. „Namaž si je sama.“

S těmito slovy jí hodil toast na talíř a zakousl se do svého. V zápětí schytal pohlavek jako řemen, až

měl marmeládu i s toastem obtisklou na celém obličeji.

„To tě odnaučí ty spratku jeden nevychovanej!“ sykla na něj zlostně a v dáli se ozývalo řehtání

Malfoye, který se klátil smíchy na se svými kamarády.

 „KDO SE TO TAM SMĚJE?“ zahřímala Petúnie a Malfoy hned ztichnul.

Pak se Petúnie obrátila zase na Harryho, který si už sklíčeně sundal toast z čela, a odhláskovala mu

pomalu.

„Půj-deš-si-umýt-ru-ce-a-pak-mi-na-ma-žeš-ten-toast, je ti to jasné?“

„Promiňte,“ ozval se hlásek tetě Petúnii za zády.

Stála tam Cho a v obličeji měla naprosto kamenný výraz. „Já vám pomohu,“ řekla jí přívětivě.

Následně si olízla okázale prsty, chňapla toast, nabrala rukou jahodovou marmeládu, až pokapala tetu

Petúnii, naplácla jí na toast, následně zabořila ruku do čokoládové a kakaové pomazánky, kterou také

bohatě a vrchovatě přitiskla na toast, následně vzala Ginny z jejího toastu šunku a Seamusovi

zakouslého do svého toastu plátek sýra, ta kterém byl jeho obrys chlapcovo zubů. Pak se naklonila,

vzala kávu a poctivě přelila šálek, až kafe začalo kapat na šaty Petúnie, následně ještě vzala mléko,

které už jen a jen přetékalo jak, že podnos pod hrnečkem byl jak se patří k ničemu a nakonec ještě z

vysoké výšky do šálku vhodila dvě kostky cukru, až se káva rozprskla na metr široko. A konečně se

nakonec usmála na tetu Petúnii, která v obličeji měla výraz mrtvolného zděšení a vrazila jí do pusy

namazaný toast.

„Dobrou chuť vám přeje Harryho děvče,“ řekla jí Cho, otočila se a odešla celá upatlaná, ale spokojená

k Havraspárskému stolu, studenti se mlátili smíchy o stůl, i Lexter a někteří další profesoři se usmívali,

ovšem až na Brumbála.

No… mám vám povídat co následovalo? Pro ty, co si mysleli, že by se i u téhle kapitoly muselo

napsat, že je dosti krvavá, překvapí je, že se mýlili.

Teta Petúnie totiž odendala svůj toast a zabořila ruce do obličeje. Mnohé pak překvapilo, že se od ní

ozýval srdceryvný pláč. Harry i ostatní z toho byli jak se patří zmatení a jejich smích jakoby ochabl,

jenže Harry i přes svůj neprostupný pocit, který měl k tetě Petúnii vycítil, její momentální rozpoložení.

Přisunul se k ní a pokojnými tóny jí uklidňoval a poplácával po zádech, moc dobře věděl co teď teta
Petúnie musí prožívat, na Dudleym jí záleželo více než na čemkoliv jiném a jestli tohle byl její způsob

maskování situace, tak ať. Proto mnohé možná zezačátku překvapila Harryho reakce na všechny

podněty tety Petúnie u stolu, člověk by měl ostatní neodsuzovat podle prvního dojmu a podle toho, jak

se momentálně chová. Teta Petúnie, i když se jí to příčilo se namáčkla i na Harryho, asi se v ní něco

zlomilo, v čem jí dopomohla i Cho svým servírováním, teď se tiskla na Harryho a potichu plakala,

Harry cítil jak moc jí na jejím synovi záleží a že Harry, její synovec je jediný její příbuzný v tomhle pro

ní nanejvýš podivném a nepříjemném světě.

Harry jí pomohl na nohy a začal jí odvádět kolem kamenných výrazů studentů z Velké síně, následně

kamarádky mrkl na Cho, která se ně oba dva přívětivě usmívala.

Po chvilce uklidňování jí popadla její normální nálada a Harry poprosil skřítka, který se o ní měl

starat, aby jí přinesl něco k jídlu, co je nanejvýš pěkně upravené, voňavé a proboha ne upatlané a také

jí sám Harry přinesl nějaké knihy z knihovny, o kterých věděl, že by jí mohly bavit. Bohužel ke svému

pohoršení musel zbytek dopoledne trávit se svou drahou tetou, která ho věčně peskovala když chodili

po hradě na procházky a ona pořád všechno dokola kritizovala, až když bylo k obědu se u nich v pokoji

objevila Cho a dlouze a upřímně se Harryho tetě omluvila. Ta však její omluvu zarputile nepřijala a

vyhnala jí z pokoje, Harry však ještě stačil na ní dobrácky mrknout, jako že udělala to nejlepší, co

mohla.

K obědu šli také společně a Harry požádal svůj stín v podobě Felixe, aby tetě Petúnii přenechal svoje

místo, Felix s tím samozřejmě souhlasil, ale pod podmínkou, že Harry zůstane ve Velké síni, dokud do

sebe poté nestačí naládovat rychle oběd.

Náladu mu hned ještě více ponořila pod bod mrazu informace, že pohřeb se bude konat přesně ve tři

hodiny odpoledne na Bradavickém hřbitově. Tam ještě nebyl a o to více se tam netěšil, zase ale naopak,

jako kdyby v dnešním dni osud chtěl, aby se jeho nálada stále houpala nahoru a dolů, přijeli do Bradavic

takzvaná skupina Lupin a spol. včetně paní Weasleyové, která se hned dostala do křížku s tetou Petúnií,
kvůli čemuž měli Harry a Cho konečně možnost být spolu sami, pouze s Felixem v dálce.

Také že si to víc než dost vynahrazovali stejným způsobem, o kterém jsem se zmiňoval na začátku

kapitoly. Cho mu ještě v posledních minutách před třetí hodinou dodávala tolik potřebnou odvahu a

kuráž k tomu, aby se pohřbu zúčastnil. Navíc se Harrymu zcela ze všeho nejvíc příčilo, že by tam jako

jediný ze všech plakal, což by bylo nanejvýš trapné, všichni by si o něm mysleli, že je nějaká citlivá

padavka.

Snažil se až do posledních chvil si připomínat šťastné vzpomínky na které si bude vzpomínat, když

se bude schylovat k pláči, jenže v zápětí si vzpomněl na své schopnosti nitrozpyritu, takže přinejhorším

zapře své emoce a pocity a bude to.

Do třech hodin zbývala čtvrt hodina a všichni zúčastnění se shromáždili venku před vchodem do

hradu. Harry nakonec ještě přemluvil, aby Cho šla s ním a hned se cítil spolu s ostatními kamarádi o

něco jistější.

Po pár minutách se dal zástup na pochod, předně byl v čele Brumbál, McGonagallová, dokonce i

Snape, dále Lexter, pan Weasley a paní Weasleyová, Fred a George, Bill a Charlie Weasleyovi, Lupin,

Tonksová a Moody a další členové Fénixova řádu, včetně několika dalších lidí, které Harry neznal, pak

kromě něho samotného a jeho přátel Rona, Hermiony, Ginny a Cho nechyběl samozřejmě ještě Felix s

Huňáčem jim za zády.

Když procházeli kolem Hagridova srubu, tak se k nim poloobr s nechutí přidal, Harry jeho nechuť

hned poznal.

„Co je Hagride?“ zeptal se ho s Cho po boku.

„Ale… já moc pohřby nemám rád, víš?“ řekl mu a spratkový kožich ml nacpaný svými ubrusy, které

používal jako kapesníky.

„Tak jsme na tom stejně,“ hlesl stejně tak zasmušile a Cho ho objala kolem ramen, aby mu dodala

odvahu.
 „Poslední pohřeb, kerej sem zažil byl pohřeb tvých rodičů Harry,“ pokračoval Hagrid. „Vod tý doby

jsem vo ně přestal mít zájem, protože mě… zvláště ten poslední pohřeb… no… dost mě to vzalo, jestli

víš co tim myslim.“

„Chápu tě víc, než by sis myslel,“ přiznal Harry zasmušile.

„Ale řek sem si, že by ses zlobil, kdybych se tam nevobjevil, tak teda du,“ pokračoval Hagrid.

„Ani mě se tam nechtělo,“ povzdychl si Harry. „Pořád si myslím, že je to všechno jenom

vyšperkovaný zástup lidí, který si jdou na pohřeb někoho, kdo na mě bude čekat ve společenské

místnosti s úsměvem na tváři.“

„Chápu Harry… ehm… ale radši bych vo tom teď nemluvil,“ řekl Hagrid a zrychlil krok aby

mladistvý doprovod předběhl, Harry ještě stihnul zahlédnout, jak si hbitě vyndává jeden ze svých

ubrusů a dlouze pronikavě frká.

„Alespoň tam nebudu jedinej, kdo tam možná bude brečet,“ povzdychl si zase Harry.

„Dobře to dopadne, uvidíš,“ konejšila ho Cho a Harry moc dobře věděl, že by tam bez jejích slov a

bez ní samotné nešel ani za mák.

Šli stále dál a dál, až se cesta zdála být nekonečná, obešli rozlehlé famfrpálové hřiště a stále

pokračovali po nevychozené cestě dál. Čím víc Harry věděl, že se tam blíží, tím víc se mu svíralo hrdlo

a chtěl se vrátit, začal se opravdu cítit zcela příšerně, neměl odvahu téměř vůbec pomyslet na svého

kmotra o kterém si stále myslel, že je živý a teď mu jde na pohřeb.

Když se jim famfrpálové hřiště ztratilo z dohledu natolik, že bylo jasné, že jsou i ven z pozemků

Bradavického hradu, narazili na jakési údolíčko, které bylo svým vzhledem tak neuvěřitelně odporné,

že se všem příchozím tajil dech. Když došli až dolů, ocitli se v celých řádkách rozbouraných,

poničených a zašlých hrobů s zcela zdevastovanými náhrobními kameny. Všude to tam bylo potemnělé,

létali tu samí krkavci, hořely tu po okrajích potemnělé stinné pohodně nedbale zapíchnuté do země cik

cak tak, jako kdyby je někdo letmo v chůzi dával na místa, jak sem u to chodí. Avšak uprostřed si všimli
něčeho opravdu na první pohled nepříjemného, uprostřed údolí stál ohromný statný a nesmírně starý

dub s obrovským černým otvorem v kmeni. Měl suché větve a listí, okoralou kůru a oprýskané kořeny

trčící ze země. Všude kolem něho byly tmavé polámané hroby s prastarými nápisy o rocích dávno

minulých, všude byly slyšet potemnělé a nepříjemné hlasy, které jakoby vycházely z nitra toho

nehostinného stromu. V okolí se vznášel těžký vzduch, který jakoby odrazoval nově příchozí, aby se

otočili a honem rychle se vrátili. Kolem poletovali v strašidelném bezvětří uschlé chomáče keřů jako v

nějaké opuštěné westernové vesničce.

Harry zrychlil do kroku, až dohnal Lexter bavícího se o něčem se Snapem.

„Lexi, tohle je ten hřbitov?“ zeptal se.

„Jedna část,“ podotkl nevraživě Lexter. „Osobně tudy opravdu nerad chodím, už dávno tu měli udělat

nějako okliku, ale protože pravý hřbitov byl založen o hodně později, první je tenhle… dosti

nehostinný.“

„Jaký je rozdíl, mezi těmi dvěma hřbitovy?“ zeptala se Cho.

„Jeden je pro… řekl bych… zlé černokněžníky z dávných časů,“ vysvětloval Lexter. „jistě jste si

všimli, že ty hroby už něco pamatují no a ten druhý se snažili udělat naopak příjemněji, vlastně do

nynější podoby jej upravil až samotný Brumbál.“

„A my jdeme na ten druhý?“ ptal se dál Harry.

„Přece bys nechtěl Siriuse pochovat tady v tom,“ řekl Lexter a Harry přikývl.

Následně se svými kamarády trochu zpomalil a držel se v dáli.

„Zajímalo by mě co byl zač ten strom,“ pomyslel si Ron.

„Prý pro obzvlášť zlé mocnosti a kouzelníky,“ prozradila mu za zády Hermiona.

„Že mě nepřekvapuje, že to víš,“ odvětil Ron naštvaně.

„Kdyby sis už konečně přečetl Bradavické dějiny, tak bys to věděl,“ odvětila Hermiona panovačně.

„Teď není čas na hádky,“ řekla jim potichu Cho.

 „Jaks to Hermiono myslela,“ zeptal se Harry. „to jako je pohřbívali… do toho kmene, nebo co

proboha?“

„Samozřejmě že ne blázínku, to není jen tak ledajaký strom…“

„Hele, podívejte!“ hlesla Ginny a ukázala dopředu.

Před nimi se tyčil baculatý, téměř sjezdařský kopec pokrytý bílými tečkami.

Jak Harry v zápětí zjistil, když začali k němu stoupat, ve skutečnosti to byly hroby. Byl to jakýsi na

první pohled roztomilý palouček a jak vidno byl kouzelně začarován.

Na rozdíl od nehostinného údolí, palouk měl kolem pravidelně rozsázené oranžové, žluté a bílé

pochodně hořící na překrásných, zdobených kamenných podstavcích. Kouzelně všude kolem

poletovaly lístky a kvítky, tráva se sama v bezvětří čeřila, jako kdyby jí nějaká neviditelná ruka stále

hladila. Hroby byly překrásné, pozlacené, stříbrné i mosazné, mahagonové a byly naleštěné, jako kdyby

se o ně každý den starala armáda domácích skřítků. I v úplném bezvětří se zdálo, že tu vál vlahý větřík,

který příjemně čistě pronikal do plic. I když nesvítilo slunce, hřbitov byl na první pohled příjemný.

Nikde nebyly žádné cestičky, tráva jakby se tu nedala vyšlapat, jako by opravdu sama o sobě žila.

Poletování lístků a kvítků nepolevovalo, stále se kouzelně objevovaly a zase mizely. Uprostřed palouku

mezi hroby pak bylo něco, na co se jen stěží mohl Harry dívat.

„Proč tady mají tu rakev?“ zhrozil se.

„Nejspíš chtěli, aby to vypadalo jako opravdový pohřeb s tělem,“ odvětila Hermiona.

„To je strašné,“ povzdychl si Harry a Cho tiskla ještě víc, aby mu dodala odvahu.

U dřevěné naleštěné rakve stál kněz, alespoň tak ho Harry mohl pojmenovat a kolem byli jeho

pomocníci zahaleni ve velkých robách. Rakev byla obložená věnci a vysokými svícny s bílými svíčkami

na vrchu a vedle rakve pak byl náhrobní kámen s takovýmto nápisem, který když Harry viděl, tak jen s

těží potlačoval své emoce a tiskl se na svou kamarádku Cho.

Felix zůstal stát se svým psíkem v dáli a teď hodně lidí se nahrnuli k Harrymu, jakoby s ním chtěli
být o něco blíž.

Vždyť to byl právě on, který Siriuse očistil, který ho zachránil od mozkomorů a dal mu svobodu.

Pokud někdy měl Sirius někomu věřit, pak tomu malému chlapci, který ho nejdřív chtěl srdceryvně

zabít, a pak by byl ochoten i zemřít, aby mu zachránil život, takový byl Harry, který teď stále vedle

hrobu svého kmotra a srdce se mu svíralo, jako v obrovské nekompromisním svěráku neštěstí.

Víc než kdy dřív byl rád, že sebou má Cho a ostatní, bez nich by se tu snad už dávno sesypal, nebo

by sem nešel. Opravdu si začínal uvědomovat, že se z něho stal citlivka, že někdo ani nebrečí na

pohřbech svých blízkých a on nemá odvahu své city držet pod kontrolou, když se to tak pilně celý rok

učil.

Nyní hodně lidí se postavilo za Harryho a ostatní členové Fénixova řádu a další profesoři se shlukli

do velkého kruhu s ozdobenou rakví uprostřed.

Harry však mohl vidět, kdo stejně tak silně prožívá pohřeb jako on sám. Nejvíc ze všech, hned po

Harrym to byl Lupin, který stále nevnímavě hleděl do země a podle jeho chování Harry usoudil, že se

snažil za nic na světě nemyslet na svého celoživotního přítele, kterých moc kvůli svému vlkodlačímu

prokletí v životě neměl. Hned druhý byl Lexter, který ovšem uměl krotit své emoce o mnoho více.

Ovšem Harry i na něm mohl vidět jizvy osudu, které nezahojí ani čas. Věděl, že se stále viní za udání

Siriuse a jeho následného zavření do Azkabanu, jak ho málem zabil, když se dozvěděl o smrti svých

rodičů.

Chyběl tu jediný bývalý přítel téhle party a zároveň i její zkáza. Harry si přál, aby Pettigrew, ať je teď

kdekoliv, aby trpěl po celý zbytek svého života, přinejmenším tak, jak musí trpět teď Sirius, když se

Harry dozvěděl pravdu o tom Oblouku smrti.

Poslední, kdo své emoce dával víc než najevo byl samozřejmě Hagrid, který na svou velkou postavu

byl až příliš citlivý a možná že právě proto ho má Harry rád. Pod tou velkou a na první pohled

hromotluckou tváří se skrývá citlivá duše dobráckého člověka, který je ochoten po mnohé obětovat i
svůj vlastní život.

Ostatní přítomní měli jen kamenné obličeje a ani nedutali, když kněz začal se svou zahajovací řečí a

Harry si přál, aby nebyla příliš zdlouhavá. Popadávala ho chuť tu rakev otevřít a vytáhnout Siriuse zase

zpátky mezi živé, vdechnout mu život, aby zase mohl být jeho přítel, ten který chápal všechny jeho

strasti a trápení. Kdyby se tak ta rakev otevřela a on by vyšel zdravý ven.

Nic víc si Harry v tuhle chvíli nepřál.

Všichni jakoby koutkem očí koukali po černovlasém chlapci s brýlemi, kterému v koutku úst škubal

pláč, smutek a bolest, kvůli které se mu málem podlamovaly kolena a Harry cítil, jak z Cho, která ho

pevně držela za ruku, čerpá drahocenné dávky energie a odvahy.

„Sešli jsme se zde,“ začal kněz. „abychom uctili památku našeho společného přítele, druha, naší oporu

a spolubojovníka proti mocnostem zla… Siriuse Blacka. Muže, jenž pocházel z oné nechvalné rodiny

Blacků, která tolik lpěla na čisté krvi a stejně tak i pravé dědičnosti. A jako jeden z mála, Sirius, se zřekl

této víry a vydal se svou vlastní cestou, cestou spravedlnosti, odvahy, dobrých skutků a… nesmím

zapomenout také na značnou řádku rošťárenství,“ dodal kněz s úsměvem. „Někteří si stále o něm

mysleli, že je oným opravdovým Blackem, který lpí na zásadách své rodiny. To však není pravda. Dnes

jsou mezi námi lidé, kteří tohoto muže měli velmi rádi. Kteří poznali jeho pravé srdce a… nutno

podotknout že většina ho jistou dobu také velice nenáviděla. Když byl zesnulý obviněn a zavřen do

vězení, nikdo s nás nemohl uvěřit, že by něčeho takového byl schopen. Jen on sám, Sirius, věděl jak to

ve skutečnosti bylo, že je zradil jejich nejlepší přítel… o kterém ani v nejmenším nepochybovali. Tento

zmiňovaný ublížil více lidem… některé zasáhl opravdu hluboko, ovšem Sirius i po těch letech své

snažení nevzdal a chtěl pravého viníka usvědčit a poslat do vězení…“

Zbytek Harry přestal vnímat, protože se mu hrdlo sevřelo už na maximum a on zavřel oči a snažil se

zapřít své pocity a emoce, což bylo v tuhle chvíli nadmíru těžké.

Kolem si neviditelný větřík pohrával s okvětními kvítky a lístky ze stromů, které neslyšně dopadaly
na zem a hned na to mizely. Větřík jim cuchal vlasy, Harry jej cítil v zádech, i když za sebou měl

skupinku dalších lidí. Slyšel jak kněz odříkává dál svůj monolog, jak Hagrid frká do svého ubrusového

ručníku, jak jeho přátelé neslyšně stojí a snaží se tvářit neutrálně, přitom však stále… všichni po očku

koukají na Harryho, který měl zavřené oči a nic nevnímal, nic jiného než tyhle věci.

Pak ale začínal ve tmě pod víčky vidět, jak Sirius padá do oblouku, viděl sám sebe, jak mu běží na

pomoc, jak dychtivě čeká, až se vynoří z druhé strany oblouku. Instinktivně se mu jej chtělo zachytit,

zachránit ho, vzít ho zpět mezi živé. Musel ho zachránit, Sirius stále padá, stále ho vidí před sebou ,je

tam… dá se ho zachránit, může to dokázat, když si pospíší, tak do dokáže, chytne ho za ruku a stáhne

ho zpátky do bezpečí, zase bude s ním. Může to vyjít, když bude mít vůli, když bude chtít, když si to

bude přát, tak dokáže všechno. ‚Sirius musí žít!‘ křičel Harry v duchu a dech se mu zrychloval, viděl

stále jak padá v černé tmě, zvuky okolních výkřiků ostatních smrtijedů a padajícího Siriuse do toho

smrtelného oblouku. ‚Siriusi!‘ křičel Harry v duchu. ‚Siriusi ne! Siriusi‘

„Siriusi!“ zakřičel Harry z plna hrdla a rázem otevřel oči.

Dýchal jako pominutý a všichni na něj překvapeně koukali, musel zakřičet do výkladu kněze. Náhle

si začal připadat trapně a provinile, stočil pohled jinam, ale všichni na něj stále s obavami civěli.

„Já… já se omlouvám… půjdu o kus dál,“ řekl Harry pomaličku a nechal je tam samotné, ani Cho

sebou nevzal, sedl si na čechrající se trávu a nepřítomně hleděl na zástup lidí u rakve.

Pláč stále držel na krajíčku, doslova ho válcovala myšlenka na to, že Siriuse už nezachrání, ta naděje

o které Brumbál mluvil tuhle v noci, ta teď dostával strašlivě zabrat, Harry bojoval s myšlenkou na to,

že už Siriuse nikdy neuvidí, což se pro něj v jádru duše stále zdálo být víc a víc neskutečné. Jako kdyby

on jediný měl v sobě tu zvláštní naději, stále tam byla, až to bylo divné, protože normální člověk by jí

už rázem ztratil. Harry ale ne, pořád ji v sobě měl.

„Taky nemáš rád pohřby?“ zeptal se ho hlas za zády.

Harry se rychle otočil, stál tam Aberforth a hleděl na zástup lidí u rakve v dáli.
 „Pamatuju si na svůj první pohřeb,“ pokračoval Aberforth. „Umřel mi pes,“ pousmál se. „Byl to můj

nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. Dokonce lepší, než lidský přítel,“ řekl a sedl si ztěžka vedle

Harryho.

„Stydím se za to, že jsem tam nevydržel,“ řekl Harry naštvaně.

„Nemáš se za co stydět, to já bych se měl stydět a ty víš, že mám pravdu,“ řekl Aberforth a koukal na

Brumbála v dáli.

„Dokážu ale pochopit, co jste musel prožívat,“ řekl Harry. „Možná že ne, když jste nám to říkal

poprvé… možná že kdyby jste ho nepoštval na mé rodiče, nic z toho by se nestalo.“

Aberforth se na chlapce podíval a povzdechl si.

„Kdo ví, Harry. Kdo ví,“ řekl mu na to. „Zestárl jsem, někdo říká že se stářím přichází i moudrost,

ale já tomu nevěřím… myslím si, že čím jsi starší, tím jsi bláhovější.“

„Co mě tady ještě čeká?“ zeptal se Harry spíš sám sebe.

„Půjdeš zpátky…“ začal říkat zamyšleně Aberforth. „zahraješ si se svými kamarády a zapomeneš na

všechny problémy… půjdeš na večeři… až se najíš bude ti hned líp, dáš pusu Cho… proděláš hodinu

Nitroobrany a půjdeš spát.“

Harry se z posledních sil uchechtl, spíš ale ze sarkasmu, protože se mu tenhle denní plán zdál opravdu

směšný.

„Možná že by se na pohřbu opravdu měli lidé usmívat,“ řekl Aberforth dobrácky. „Bůh ví, že by si to

mnozí zesnulí přáli,“ dodal ještě pomalu.

„Sirius by si to přál,“ řekl Harry s úsměvem. „Vzpomínám si na jeho dobrou náladu. Jako malý se

stále smál, dělal všechny ty vylomeniny s tátou a Lupinem. Ani v dospělosti ho smích nepřešel.

Dokonce i když se vrátil z Azkabanu a všichni si o něm mysleli že je vrah, stále se ještě dokázal zasmát.

Pamatuju si, jak mě chtěl doprovodit na to slyšení, aby mi dodal odvahu. Aby mi to ulehčil,“ řekl Harry

a znovu začal zadržovat slzy. „Chtěl… chtěl mi pomoct. Chtěl mi pomoct a nic za to nechtěl.“
 „Jako pravý přítel,“ dodal s úsměvem Aberforth.

„Trávil celou tu dobu v tom domě, stejně jako já celé své dětství u Dursleyových. Oba dva jsme… dá

se říct žili ve vězení. On mě chápal Aberforthe,“ řekl mu Harry do očí. „Takových lidí je už málo…

jestli vůbec nějací ještě jsou,“ řekl a vysmrkal se.

„Vzpomínám si,“ začal Aberforth. „jak jednou začal u Potterů doma dortovou válku. Byl jsem tam

zrovna na návštěvě, James mě pozval… nakonec jsme všichni byli od dortu, dokonce i tvá babička a

děda se přidali. Sirius vyhrál… jako jediný nebyl jako sněhulák. Paní Potterová pak mávla hůlkou, a

všechen binec, dorty a fleky byly rázem pryč. Všichni měli Siriuse rádi, on měl smysl po humor.“

„Pořád má,“ řekl skálopevně Harry.

„Možná… že když budeš opravdu doufat v jeho život…, opravdu usilovně…“ doplnil ještě Aberforth.

„možná opravdu i s tím bude žít naděje v jeho návrat.“

„Je to strašlivě těžké,“ zaprotestoval odevzdaně Harry.

„Nikdy se nevzdáme… pamatuješ?“ řekl mu Aberforth. „Lexter se nevzdal, ani tví přátelé ne… co

uděláš ty?“

S těmito slovy se s povzdechem těžce zvednul na nohy, pokynul hlavou Brumbálovi, který mu téměř

neviditelně odpověděl a pak začal scházet dolů.

V tu chvíli nejspíš kněz dokončil část svého dialogů, protože se hodně lidí přemístilo k rakvi a jediná

Cho se vydala za osamělým sedícím Harrym. Přišla až k němu a sedla se vedle něho, její zrak také

skončil na zástupu lidí u rakve.

„Zkazil jsem to, co?“ otázal se rozmrzele Harry.

„A co jako?“ zeptala se.

„Ty moc dobře víš co,“ odvětil Harry. „Ten kdo se ho nejvíc zastával mu uteče od rakve, musejí se

na mě zlobit,“ řekl Harry s pohledem na zástup lidí, kterým teď kněz dával nějaký zlatavý prášek do

ruky.
 „Nikdo se na tebe nezlobí Harry,“ řekla mu Cho s pochopením. „Chápe tě víc lidí, než si vůbec

myslíš.“

„A kdo třeba?“ zeptal se sarkasticky. „Určitě nikdo tak jako Sirius.“

„A co tví přátelé?“ zeptala se Cho, když lidi ve skupince posypávali zlatým práškem rakev, prášek se

zlatě třpytil a maloval na rakvi tvary.

„Nikdo nebyl jako Sirius,“ řekl Harry a kroutil přitom hlavou.

„Každý jsme něčím výjimeční,“ dodala Cho. „Mám tě ráda Harry a nechci aby ses utápěl v zármutku.“

„Víš jaké to je… stát nad jeho hrobem… a přitom hluboko uvnitř cítit, že není mrtvý,“ začal

pomaličku Harry. „Zavřu oči… a vidím jak padá… do toho zatraceného oblouku… a jak se nevynoří

už nazpátek. Žádné volání, křik, ani pláč nic nespraví, vždycky do oblouku spadne. Ani nevíš, jak moc

bych si přál ho chytit, vrátit tak čas…“

„Jednou jsi mi řekl, že co se stalo, stalo se. Osud nezměníš,“ řekla Cho a objala ho kolem ramen.

„Osud je krutý,“ ztěžoval si Harry. „Málem mi sebral cokoliv, co jsem měl na světě rád… Rona,

Hermionu… Lextera, Siriuse… i tebe.“

„Pořád jsem tady,“ řekla mu vážným tónem. „Já nikam neodcházím.“

„Tak tu zůstaň,“ prosil Harry.

„Zůstanu,“ řekla mu s úsměvem a dala mu pusu na čelo.

Po asi deseti minutách už rakev obešli všichni, rozezněla se teskná hudba a výstřely s posvátných

hůlek a pak po dalších minutách, když Hagrid načínal svůj druhý kapesník se všichni začali chystat

odejít zpátky do hradu s kamennými obličeji.

„Měl bys tam jít, Harry,“ řekla pojednou Cho.

„Cože?“ zeptal se na její nečekanou větu.

„Vím že stále věříš, že Sirius je živý,“ začala Cho. „Nemám ti nic z toho za zlé, to přísahám, ale co

když opravdu už je mrtvý a ty se s ním nikdy nerozloučíš?“

 „On není mrtvý,“ hlesl neslyšně Harry.

„Tak možná… že budeš mluvit do toho světa, kde teď je, třeba tě uslyší,“ řekla mu a pohladila ho po

tváři. „Nebylo by hezké mu říct sbohem… nebo ho prostě pozdravit?“

„Nevím co bych řekl,“ hlesl Harry plačtivě.

„Řekni to co k němu cítíš, to není tak těžké,“ řekla mu konejšivě Cho. „Věř mi, uleví se ti.“

Harry po chvilce rozmýšlení napřímil pohled k rakvi, sebral odvahu a postavil se na nohy. Většina

návštěvníků už odcházela pryč, když Harry došel až ke knězi, jeho pomocníkům, k rakvi, Brumbálovi,

Lexterovi a McGonagallové.

„Mohl… mohl bych si s ním chvilku promluvit o samotě?“ zeptal se Harry zadrhávaným hlasem.

Skupinka se na sebe podívala, kněz s úsměvem pokýval a poodstoupil, jen Brumbál a učitelé stále

váhali.

„Prosím, jenom pár minut, mám tady přece svého osobního strážce,“ řekl jim Harry a ukázal na Felixe

v dálce. „Nic se mi nestane.“

McGonagallová se otočila a odcházela, Snape v dálce se k ní připojil a Harry už jen čekal, až odejdou

i další.

„Nechte mě alespoň se s ním rozloučit,“ hlesl naposled Harry prosivým tónem a hleděl upřímně na

Brumbála.

Brumbál po chvilce se pousmál a poplácal Harryho po rameni. „Gentlemani, nechte prosím vás tady

toho chlapce chvilku o samotě, ano?“ poprosil Brumbál pomocníky kněze, kteří nejdřív se po sobě

zmateně podívali, ale pak se také vzdálili.

„Pozdravuj ho ode mě, ano?“ řekl Lexter Harrymu a společně s Brumbálem odcházel také dolů, Harry

ještě stačil zahlédnout, než zmizeli docela, jak Brumbál Lexterovi něco naznačuje ohledně Felixe.

To už ale byl u rakve sám… sám u náhrobku se Siriusovo jménem, a i když tam nebyla jeho fotka,

viděl jí tam ve své fantazii. Kleknul si k rakvi a náhrobku a zhluboka se nadechl.

 „Tak jsem tady,“ začal říkat potichu. „Doufám že mě slyšíš, protože jinak bych tu byl za velkého

idiota,“ řekl a pousmál se, čímž si chtěl dodat lepší náladu. Po každé větě se dlouze odmlčel a mluvilo

se mu stále obtížněji. „Pamatuješ si, když jsme se poprvé setkali… teda to co já si pamatuju, asi jsi mě

viděl už v jednom roce a tak daleko mé vzpomínky nesahají… Celý ten rok jsem tě chtěl zabít, za to co

jsi měl provést mým rodičům… Všechno nedopadne, jak člověk zamýšlí… Jsem rád, že jsem tě

nezabil… Jsem rád, že jsi mi ukázal, jaký opravdu můj otec byl… Máma a táta mi odešli, nikdy jsem

je nepoznal. A… jsem strašně zmatený… chybíš mi snad víc než oni… strašně mi chybíš. Přál bych si,

abys ses tu objevil… Vyšel z té rakve a zase se na mě usmál, tak jak jsi to uměl jen ty.

Připadám si jako nějaká praštěná vdova,“ pokáral se Harry a rozhlédl se kolem sebe, nikdo nikde

nebyl, až na Cho která se na něj z dálky umívala. „Proč stále cítím že pořád žiješ?“ ptal se Harry plačtivě.

„Proč se mi pořád zdá, jako kdybych tě nějak mohl zachránit, co se mi tím snažíš říct? Kdybych ti tak

rozuměl,“ Harry odvrátil pohled na trávu a zhluboka se nadechl. Pak se otočil za sebe a zadíval se na

Cho.

„Vidíš jí?“ zeptal se Siriuse. „Je hezká, co? A taky hrozně milá,“ dodal s úsměvem. „Udělal bych pro

ní cokoliv na světě, určitě by se ti líbila, kdybys jí mohl poznat. Vlastně proč bys nemohl?“ uvědomil

si Harry a pokynul Cho, aby se k němu přidala.

Cho poněkud opatrně k němu přišla a Harry jí pokynul, ať si taky sedne.

„Asi to nezabírá, Cho,“ vysoukal ze sebe Harry hledíc na náhrobní kámen.

„Co nezabírá?“ zeptala se ho.

„Vůbec se mi neulevilo,“ řekl Harry. „Tady prostě něco není v pořádku.“

„Není ti něco, Harry?“ zeptala se ho s obavami.

„Jsem strašně zmatený,“ řekl a snažil se protřepat si hlavu. „Jako kdybych věděl, že za chvilku se

Sirius objeví… já nevím… třeba v té rakvi, ožije a znovu budeme spolu.“

„Harry, možná že bychom o tom měli někomu říct,“ řekla Cho.

 „Nikdo mi nevěří,“ odvětil Harry. „Potřebuju, abys mi ty věřila. Něco v sobě mám, co mi říká, že

ještě není mrtvý. Cítím jako kdybych se s ním mohl setkat kdykoliv se mi zachce.“

„To je ale hloupost Harry,“ odpověděla mu konejšivě Cho. „Sám moc dobře víš, kde je, nemůže se

tady prostě objevit.“

„Objeví se tu,“ řekl skálopevně. „Vyleze… vyleze z té rakve, uvidíš že bude žít. Nikdo mi nevěří,

stejně jako mi nikdo nevěřil minulý rok, když jsem tvrdil, že Voldemort je zpátky, měl jsme pravdu,

protože jsem to viděl na vlastní oči. Teď mám ten samý pocit, jako kdybych měl v sobě stále to

očekávání, že se objeví na druhé straně oblouku.“

„Harry, já ti věřím. Potom co jsem zažila a co jsi zažil ty jsem ochotná uvěřit i něčemu

takovému,ale…“

„On se tu objeví, v té rakvi se objeví.“

„Ale není možnost, aby se tu objevil, zvláště v té rakvi,“ naléhala Cho.

„Ale ano, bude tam!“ řekl Harry a vstal.

„Harry neblázni,“ prosila ho Cho, jenže v tom se ozvala rána na stranu rakve.

Oba dva s kamennými pohledy ztuhli a koukali na rakev se zděšením, Harrymu se doslova zastavoval

dech, nemohl uvěřit tomu, že má pravdu. Zevnitř se opravdu ozývalo bouchání a mužský hlas.

„Je tam!“ křikl Harry a začal

hledat zámek na rakvi.

„To ale přece není možné,“ říkala stále dál, ale o poznání více udivenější Cho. „Copak tam opravdu

je?“

„To je Sirius, to je jeho hlas!“ řičel Harry štěstím a konečně zahlédl zámek rakve. „Slyšíš ho taky,

ne?“

„Ano slyším,“ řekla nevěřícně Cho.

Harry vytáhl hůlku a snažil se zámek povolit.

 „Tohle se mi nelíbí Harry,“ řekla s obavami Cho.

„Bože, tak mi pomoz!“ naléhal Harry, když zámek nechtěl povolit.

„Harry, v tom bude nějaký háček.“

„Žádný háček, to je Sirius, chceš aby se tam udusil, nebo co?“ hulákal Harry.

„Harry…“ řekla Cho a byla ještě vyděšenější. „Harry, Felix je pryč.“

Harry jí však nevnímal, zuřivě se snažil zámek povolit, byl tam Sirius, jasně ho poznal, přesně tak jak

si myslel. „Tak pomůžeš mi už?“

Cho s obavami přešla k němu a oba dva konečně zámek povolili. Víko se odklopilo a oni nahlédli

dovnitř.

„Siriusi!“ křikl Harry.

Jenže po řevu a bouchání na stěny rakve uviděli k smrti vyděšeného Dudleyho, který si teď s

vystrašenýma očima sedl a vystrašeně se kolem sebe rozhlížel. Jenže v zápětí začal řvát a hleděl někam

za Harryho a Cho, těm rázem někdo sebral z ruky hůlky a v tu chvíli je knězovi pomocníci popadli za

ramena a odvlekli k náhrobku, kde je přitiskli, aby se nehnuli.

„Co to má znamenat?“ křikla Cho a i Harry se snažil bránit, ale byli ve veliké početní i silové

nevýhodě.

„Překvapení Harry!“ zvolal kněz a sesednul z testrála, který v jeho moci byl stejně tak zuřivý, jako ti

co útočili na Bradavický vlak.

„Vy!“ křikl Harry. „To vy jste unesli Dudleyho?“

„Kněz?“ zeptala se zmateně Cho.

„Zdá se že ti to pomalu dochází slečinko… nebo ti mám říkat šikmovočko?“ kněz si sundal kapuci a

na jeho hlavě se objevily blonďaté vlasy, ty jedině které Harry viděl jen na jediném dospělém člověku,

proto ho okamžitě poznal. Hned na to se ale obličej kněze začal měnit v Malfoyovo.

„POMOC!“ řval Dudley na celé kolo. „POMÓC, POMOZTE MI NĚKDO.“

 Malfoy mu jediným letmým mávnutím hůlky ztišil hlas.

„Jednoduchý a prostý mnoholičný lektvar,“ řekl Malfoy s kradmým úsměvem. „navíc nám z knězovo

mrtvoly zbylo dost, abychom z toho mohli ten lektvar namíchat.“

„Ty proradnej vrahu!“ zařval Harry rozzuřeně, ale pomocníci kněze, tedy teď Malfoye ho pevně tiskli

k náhrobku.

„Museli jsme sice trochu poopravit náš plán, ale i tak nám to vyšlo,“ pousmál se Malfoy. „Jestli pak

víš ty náš slavnej Pottere, proč jsme Dudleyho unesli?“

„Pusťte je a mě si nechte,“ řekl Harry a Cho hned začala protestovat. „Mě přece Voldemort chce!“

„Neopovažuj se vyslovovat jeho jméno nahlas!“ zařval na něj Malfoy s namířenou hůlkou.

„Momentálně jsi nám k ničemu… jistě tě potěší, že se u nás stala taková malá krádež, proto jsme se

museli uchýlit k jinému plánu.“

„Zabít tetu Petúnii,“ řekl Harry naštvaně.

„Chytrý mladík, zapaluje mu to,“ řekl Malfoy. „Slavný Brumbál tu stál hned vedle nás, musel jsem

ještě odříkávat ten prašivej monolog, málem jsem se u toho pozvracel. Také jsem málem mohl smíchy

potrhat, když jsi ty chudáku vykřikl z ničeho nic. Pán zla si vybral mistry na zastírání mysli, v nikom z

nás nezjistili, kdo opravdu jsme, ani Brumbál,“ uchechtl se Malfoy. „A i přes tvou bystrost… ani ty,“

řekl a přešel k Cho. „Ovšem i vkus máš také příšerný.“

„Ten váš našklebený protějšek také není nic moc,“ řekl Harry a hned schytal od Malfoye pěstí, až mu

rozbil ret.

„Už na mě nikdy nebuď takhle drzý, ty spratku,“ sykl mu do obličeje.

„Kašlu na vás,“ řekl Harry a plivl mu krev do tváře.

Malfoy si s nechutí otřel tvář, ale pak se pousmál.

„Mám pro tebe práci, Pottere,“ začal mu říkat úlisně. „Jak už jsi správně podotkl, Pán zla chce mít tu

proradnou mudlu Dursleyovou mrtvou, a ty nám to zařídíš.“

 „Cože?“ zhrozil se Harry.

„Zabiješ jí,“ řekl Malfoy ledově.

„Ani kdyby jste mi tu začal stepovat,“ prskl mu do obličeje Harry.

„Stepovat neumím…“ začal Malfoy. „ale umím být zatraceně přesvědčivý.“

Následně přešel k Dudleymu, kterého před tím popadli dva Malfoyovi pomocníci a dovlekli do

stranou. Malfoy Dudleymu přidržel hůlku u krku.

„I když skoro žádný krk nemá…“ řekl Malfoy a s nechutí se koukal na Dudleyho sádelnatý obličej.

„myslím, že bych mu mohl způsobit docela velké potíže.“

„Klidně si ho naporcujte a prodávejte do hamburgerů, mě je to jedno!“ sykl zlostně Harry.

Malfoy se ještě více pousmál a přešel k Harrymu, kouknul mu do tváře, ale pak se odvrátil na Cho.

„Opravdu máš hrozný vkus,“ řekl zhnuseně.

„Jestli jí jenom zlomíte vlas…“

„Tak co?“ vyštěkl Malfoy. „Slibuju ti, že jí opravdu nezlomíme ani jeden vlas, když nás poslechneš.“

„Harry, ne,“ řekla hned Cho.

Harry těkal pohledem od Cho k Malfoyovi.

„Já neumím zabíjet,“ řekl úzkostlivě.

„Ale umíš, myslím že to co jsi předvedl u té sépie bude více než vyhovovat,“ řekl Malfoy. „Zabiješ jí

a vrátíš se sem.“

„A vy je necháte jít,“ řekl Harry, aby se ujistil.

„Samozřejmě.“

„Tak dobře,“ souhlasil Harry a pokynul, ostatním, aby ho pustili.

Pak vyšel ještě za velkých protestů Cho přimáčknuté na náhrobní kámen.

„Myslíš si, že jsem úplně bláhový?“ řekl mu Malfoy, když udělal asi pět kroků od nich.

Harry se zarazil a neměl odvahu se otočit, zůstal stát a dech se mu zrychloval čím dál víc. Rozhodně
se ale více bál o Cho, než o něj samotného.

„Pro Cho to udělám,“ řekl Harry.

„Ale neuděláš,“ sykl Malfoy a namířil na něj hůlkou. „Už jsem řekl, že jsem dobrý ve nitrozpyritu,

poznám když lžeš. Navíc podívej!“ křikl a Harry si všimnul, že hůlka, kterou na něj míří, je jeho.

„Zapomněl sis hůlku, vůbec jsi neměl v úmyslu ji zabíjet.“

Harryho začala popadat panika, nejdřív ho vysiloval psychicky pohřeb a myšlenka, že Sirius opravdu

žije a je v té rakvi a teď ještě ten proradný Malfoy prokoukl jeho plán.

„Samozřejmě že jsi jí nechtěl zabít,“ pousmál se Malfoy. „Přiznávám že chtít po tobě zabíjet, i když

jsi pod tak velkým tlakem je až příliš, mohl bys něco vyvést. Takže ještě jednou…“ řekl a přitiskl teď

už svou hůlku k Choině hlavě. „Buď jí zabiješ… ovšem bez hůlky, nebo jí sem přivedeš, když neuděláš

ani jedno, tahle malá Růženka to schytá.“

„Harry ne!“ křikla Cho. „To je stejné jako jí zabít, oni jí tady zabijou hned.“

„A co jí mám říct, abych jí sem přivedl?“ zeptal se zmateně Harry.

„Myslím, že její syn bude více než stačit, jako dobrá výmluva, co ty na to?“ pousmál se Malfoy. „Oba

moc dobře víme, jak jí na něm záleží, takže se rozmysli rychle hrdino!“ zvolal Malfoy a zakroutil Cho

hlavou ze strany na stranu. „Nebo si už víckrát neužiješ, jestli víš co tím myslím,“ dodal se svým

typickým odporným úsměvem.

Harry se od nich odvrátil, v hlavě měl doslova světovou válku, kterou spolu sváděly dvě myšlenky,

ale myšlenka na Cho byla silnější, o mnoho silnější.

Prásk!

V dáli pod kopcem se objevil záblesk a hned na to nastalo ticho. Harry hned znejistěl a podíval se na

Malfoye, který ale měl klidný výraz.

„Jen v klidu běž, to jsou naši pomocníci, právě odrovnali tvého tělesného strážce,“ řekl s poklidem a

Harrymu hned nadskočil žaludek, který ještě více dodal strach jeho už tak vysoké panice. „Vidíš, už
jdou,“ pousmál se Malfoy.

Jenže hned v zápětí mu úsměv zmizel, zpoza kopce přicházel Lexter se smrtelně vážným pohledem a

vražedně koukal na Malfoye a jeho společnost.

„Pottere, pojď sem!“ křikl Malfoy.

Harry ještě chvil váhal, Lexterův příchod mu hned dodal trochu odvahy, ale teď nevěděl co dělat dál.

„Slyšels? Pojď sem okamžitě, nebo co ta děvka schytá!“ řval na něj zuřivě.

Harry se otočil až když byl Lexter téměř u nich a přešel zpátky k Malfoyovo skupince, Malfoy ho

hned popadl a zamířil mu hůlkou na krk, teď se celý kryl Harryho tělem.

„Co mi to děláš, Lexi, co mi to děláš?“ postěžoval si Malfoy. „Zrovna když mi všechno tak začalo

vycházet.“

„Promiň mi to zdržení Harry, ale Felix byl v ohrožení života,“ řekl Lexter klidně, jako kdyby Malfoye

vůbec nevnímal.

„To my jsme taky,“ řekl hned udušeně Harry.

„Nezdá se mi,“ odfrkl si Lexter. „Myslíš tyhle šašky, co mají v rukou ty směšné klacíky?“

„Jeden z těch klacíků je můj,“ řekl Harry dusivě, když mu Malfoy svíral paží krk.

„Buďte hodní hoši a vraťte mu tu hůlku, pak je nechte jít zpátky do školy,“ řekl Lexter skoro až

mrazivým, pro něj nezvyklým hlasem.

„No tak Lexi, proč se nepřidáš k nám?“ říkal naštvaně Malfoy. „Víš že to v sobě máš, tu krev která

se nezapře.“

„Na krvi nezáleží,“ řekl Lexter. „Já se spíš bojím o tvou bezpečnost, Malfoyi.“

„Nemůžeš nám nic udělat, tak jako v lednu,“ řekl Malfoy.

„Právě máš v ruce jistou milou věc, na které mi hodně záleží,“ řekl Lexter a pousmál se na Harryho.

„Víc než na mém životě…, nebo někom jiném.“

Malfoy hned znejistěl a rozhlédl se zbrkle kolem sebe na své kolegy.

 „Troufáš si na nás jít, když nás je tolik?“ snažil se Malfoy něco vymyslet.

„Ale to ne, to by vůči vám přece nebylo fér,“ pousmál se Lexter a Harry si říkal, že buď ho šálí jeho

počty, nebo vidí devět smrtijedů a jednoho Lextera.

„Jdi do hajzlu Lexi! Jdi do hajzlu!“ zařval na něj vztekle Malfoy.

„Jak já s tebou rád vedu konverzaci odpovídající tvé úrovni inteligence, Luciusi,“ pousmál se Lexter.

„Navíc získávám každou minutu, protože jsem slyšel, že Felix Cvalda je opravdu cvalda a že umí hodně

rychle běhat pro pomoc. Takže nebude dlouho trvat a budeš mít konečně tu čest znovu potkat

Brumbála.“

S těmito slovy znovu stoupla Harrymu do srdce sebejistota a nadějně se podíval na Cho, která jeho

nadějný pohled opětovala.

O poznání hůře na tom byl výraz Malfoye, který z touhle zprávou začal být zatím nejvíce nervózní,

ale také i nebezpečný.

„Okamžitě nám dej obě dvě své hůlky, nebo Pottera zabiju!“ křik Malfoy. „Myslím to vážně Lexi!“

„Ale no tak nedělej ze sebe takovýho padoucha Luciusi, víš že takový ve skutečnosti nejseš.“

„Dej pokoj s těma pitomýma řečmi a okamžitě se vzdej, nebo to ten kluk schytá,“ sykl Malfoy.

„To bys mi udělal?“ zeptal se Lexter sametově. „Po těch dlouhých letech bys mě takhle zradil?“

Malfoy se teď začal tvářit opravdu nejistě, teď ani nevěděl, o čem to Lexter mluví.

„Pamatuju si na ty divoké noci, to bylo vzrúšo, co?“ zeptal se Lexter zažraně. „Jen ty a já, co takhle

si to zopakovat?“

Harry na Lextera pozvedl tázavě obočí a ten mu pokynul směrem k zemi, nejspíš aby se sehnul k

zemi. Harry nevěděl proč, ale v dalším okamžiku se ostatní smrtijedi zmatenému Malfoyovi začali smát.

„No tak Luciusi, shoď ze sebe ty hadry ať vidím jaký jsi doopravdy fešák!“ řekl Lexter dobrácky a

smích smrtijedů se ještě víc prohloubil, až přestali dávat pozor, na tu chvilku Lexter čekal.

„TEĎ!“ křikl.
 Malfoy, který se nenávistně díval na své posmívající se kolegy zareagoval pozdě a nestačil na Lextera

zamířit hůlkou, jenže to už se mu Harry vysmekl ze sevření a udělal kotrmelec směrem k Lexterovi.

Jenže v tom okamžiku se Malfoy vzpamatoval a v té rychlé vteřině se stačil Lexterovu kouzlu

vyhnout, kouzlo narazilo do testrála stojícího za ním, odrazilo se jako tehdy od Harryho v těle Pegase

a narazilo Dudleymu do zad. Ten se hned svalil bezvládně k zemi. Lexter v zápětí omráčil další trojici

smrtijedů, ale to už Harry byl bezpečně u něj, bohužel však stále byl ve hře Malfoy, který si uvědomil

celý ten šrumec ve kterém mu padla do oka jedna jediná postava.

Popadl Cho a vyskočil s ní na testrála, ten zaplápolal křídly a vznesl se do vzduchu.

„LEXTERE!“ zařval Harry z plných plic na Lextera a ukázal mu na odlétajícího testrála.

Lexter zahlédl Cho a očividně pochopil Harryho křik, pochopil také jeho strach o Cho a začal říkat

nějaké nesmírně složité zaklínadlo, které mu s pomocí hůlky vyšlehlo z obou rukou a strefilo testrála v

letu. Ten začal pomaličku padat do toho údolí, kterým prošli směrem ke hřbitovu.

Harry měl v očích jen Cho, vzbudila se v něm ta neuvěřitelně silná starostlivost o někoho, koho k

smrti miloval a hodlal za něj položit i život a to i několikrát, kdyby to šlo.

Lexter měl ještě stále úplné ruce práce, protože ho když útočil na testrála odzbrojili od hůlky a navíc

někdo musel pohlídat Dudleyho, aby si ho zase neodnesli.

„Lextere, vy se postarejte o Dudleyho!“ křikl Harry a vyběhl maximální rychlostí z kopce dolů.

„Harry, né! Stůj!“ křikl Lexter a začínal mít už opravdu vážné problémy, když se soustřeďoval na

Harryho a ještě odrážel kouzla svou náhradní hůlkou. „Nesmíš odejít!“

Harry ale nic z toho už neslyšel, běžel dolů co mu síly stačily, viděl před očima Cho, to co teď musí

prožívat. Nemohl jí jen tak nechat ve spárech toho ničemy.

Běžel jako o závod rovnou až dolů, zanedlouho se mu jeho rychlý dech zvýšil na maximum a Harry

cítil, jak mu divoce tluče srdce. Měl ale pocit, že z poloviny je to ze strachu o Cho, musí si honem rychle

pospíšit, jinak by jí už nemusel nikdy vidět.

 Doběhl do omšelého údolíčka se zašlými hroby a velkým stromem, rychle běžel dál, ale v dálce

nikoho neviděl. O kus dál ležel testrál a na první pohled se zdál omráčený, ovšem dál utéct nemohli a

zpátky ke kopci také ne, jedině…

Ten strom… ta díra ve stromu…

V tom Harry zařval na celé kolo, protože ucítil strašlivou bolest na rameni, otočil se viděl, jak před

ním stojí jeden z Voldemortovo nemrtvých, v ruce svírá zlomenou dýku a rozpřahuje se k dalšímu

bodnutí.

_text

O kus dál se k němu sápali další dva nemrtví a nesnesitelně chrčeli. Harry ucítil tu strašlivou bolest,
naštěstí však měl jenom pořezané rameno, i tak ale ošklivě krvácelo.
Na poslední chvíli uhnul před dopadem dýky, která se zaryla hlasitě do země, jak se s ní ta odporná
mrtvola ohnala. Harry však neměl nic na obranu, tři nemrtvý ho obklopovali a blížili se k němu, navíc
věděl že s každou další promarněnou vteřinou Cho může přijít o život, nebo může být o metry daleko.
Záleželo mu na ní snad ze všeho nejvíc, byla jeho snem, cílem i prioritou, někdo jako Sirius, kdo ho
chápal a komu se mohl svěřovat se všemi svými starostmi. Přepadávala ho doslova hysterie z myšlenky,
co by se jí tak teď mohlo stát. Chtěl se ze srdce dostat z téhle zapeklité situace a pomoct jí, to je jediné,
co si jeho srdce teď přálo, nic víc. Napřímil ruce na prvního nemrtvého a všechna ta jeho vůle,
neuvěřitelná a pevná vůle se shlukla do jediného momentu, kdy mu z rukou vyšlehl záblesk, který
doslova roztrhl nemrtvého na kusy.
Pak druhý a nakonec třetí, který ho málem zase bodl.
Pak padl na kolena a vyčerpaně oddechoval, cítil jak mu celé tělo brní tím soustředěním, které právě
před chvilkou prožíval, avšak stále měl v hlavě Cho, nemohl jí opustit, když jí tolik miloval.
Vyškrábal se vyčerpaně na nohy a dobelhal se ke stromu, otvor v něm byl obrovský a neuvěřitelně
černý, vůbec nebylo vidět dovnitř.
V tom ho silně praštila obrovitá větev stromu a Harry zase bolestně dopadl na zem o kus dál, hlavně
z dosahu mávajících větví stromu.
„Jak se opovažuješ chtít do mne vstoupit, jak můžeš chtít mne o něco oloupit?“ zahřímal najednou
strom hlubokým hlasem a Harry, ač tomu nemohl uvěřit uviděl, že strom má jedno veliké otáčivé oko
v kmeni, které se na něj v leskne v oprýskané kůře.

_text
 „Neprošel tam tudy před chvilkou někdo?“ zeptal se Harry a držel si bolavé krvácivé rameno
„Měli tě asi hošíčku líp vychovat, což nevíš že na mě musíš veršovat?“ odvětil strom naštvaně a
zatřepal svými ohromnými větvemi.
Harry cítil stále více, že Cho je v nebezpečí, a teď tady má ztrácet čas tím, že bude muset vymýšlet
verše?
„Neprošel někdo před chvilkou tebou …?“ ‚Teď verš, rychle‘ naléhal sám na sebe Harry. „mě totiž
nohy už strašlivě zebou.“
„Tak si dej teplou lázeň, umrznout prsty by si nechal jen blázen.“ odvětil strom posměšným tónem.
Harry začal být zuřivý, neodpověděl mu na otázku.
„Neprošel někdo před chvilkou tvým kmenem? Měl jsem… měl… měl jsem k snídani toast s medem,“
vyhrkl Harry.
„Proč by mě mělo zajímat cos měl k snídani? Z takovýhle řečí dostávám chuť ke spaní.“
Harry už opravdu začínal být bez sebe, tělo ho bolelo a on chtěl pomoct své nejlepší kamarádce.
„Prosím pane strom, já už nemám čas, neprošel vámi někdo teď já ptám se vás?“ řekl Harry a po delší
době přemýšlení, s pořádnou dávkou nadějí.
„Nějaký muž, s nějakým děvčetem. Víc nevím už,…“
„Prošli vámi?“ vyhrkl Harry.
„NECH MĚ DOKONČIT VERŠ!“ zahřímal strom na celé kolo.
„Prošli vámi?“ zařval i Harry vztekle.
„ŘÍKAL JSEM, ABYS MĚ NECHAL DOKONČIT VERŠ!“
„Teď jste ho nedokončil už potřetí!“ křikl Harry a strom znejistěl. „A nevidím důvod, abych musel
mluvit ve verších!“
„Musím se od tvých řečí odloučit, abych mohl své verše dokončit.“ řekl strom.
„Necháte mě projít dál?“ vyhrkl Harry a chystal se ke běhu.
„Neslyším bez tvého veršování, tvé snažení je marné přemlouvání.“ řekl strom.
Harry byl už vážně bez sebe, mozek mu šrotoval na plné obrátky.
„Kůrolezec se vám snaží po kmeni chodit, vaše větve by ho měly shodit!“ vykřikl Harry a doufal, že
jeho plán vyjde.
Strom se zděsil téhle informace a rychle přitiskl hned tři větve ke kmeni stromu. Jenže hned na to se
přestal hýbat.
„Ty jsi mě loupežníku prachsprostě podvedl, po dotknutí se žádný strom hýbat nedovedl.“
Harry si to pamatoval ještě od Vrby mlátičky a byl rád že mu to vyšlo, v tu chvíli se vydal i se svým
ošklivě krvácejícím ramenem a červenou rukou přímo do kmenu stromu a za sebou ještě slyšel: „Však
jsi tam neměl chodit loupežníku, do hrobů předků dávných trpaslíků!“
Harry sice nevěděl co ta slova znamenají, ale něco mu říkalo, že se to brzy dozví. Tma ve které se
ocitl byla přímo příšerná, jediné, podle čeho se mohl orientovat byl zvuk odrážejících se jeho vlastních
kroků, nejspíš byl v nějaké jeskyni, či co. Rozhodně se ale nemohl orientovat po směru jen tak podle
sluchu, rozhodně nebyl netopýr. Až konečně před sebou uviděl potemnělé světlo, které alespoň trochu
kontrastovalo s místní tmou a navíc mu konečně něco udávalo směr.
Vyjde však do prostranství, které nebylo o moc víc příjemné, než ta tmavá jeskyně. Všude kolem bylo
šero a tmavě šedivomodrá tma. Nad prostorem se vznášel hustý opar štiplavé mlhy, která se líně
pohybovala po okolí a znemožňovala mu dohlédnout do dálky. Sešel po nějakém srázu, až se ocitl mezi
několikametrovými hroby, ohromnými a majestátnými sochami a masivními fontánami. Nejbližší socha
mu napověděla, co je tohle prostranství zač. Byl v bájném městě starodávných trpaslíků Karnasu. Tudy
projížděli na famfrpálový zápas ne těch vozících, co ho však ale zhrozilo bylo, že byl uprostřed toho
potemnělého a nevlídného hřbitova, které tenkrát viděl z vozíku a ke kterému se nedostalo žádné světlo,
jako kdyby každičký jeho paprsek mrtvolná mlha pohlcovala. Všechno tu bylo navlhlé a oslizlé, keře a
tlusté větve keřů se samy pohybovaly, jako kdyby sledovaly Harryho kroky. Z keřů na něj hledělo
nespočet kočičích, hadích i všelijakých dalších očí, po okolí se ozývalo jakési šeptání pronikající až do
morku kostí. Hroby byly černé i šedivé, ale nejvíce zaujaly návštěvníka svou velikostí, obrovské
náhrobní kameny přímo čněly do výše, stejně tak jako okolo stojící, či sedící sochy.
Harrymu se ještě více zastavoval dech, zdálo se mu že každé čvachtnutí do uschlé, odumřelé a slizké
trávě probudí místní zlobu a poště jej na něj. Cítil strašlivý strach, ale více u něj převažovaly obavy o
jeho kamarádku, kterou měl tak rád. Pokud si ona vyčítala, že Cedrik zemřel kvůli ní, a kdyby teď
zemřela ona, tak si to Harry už opravdu nikdy neodpustí, musel jí najít. Hledal dál mezi potemnělými
hroby obalenými šedivou a nevlídnou mlhou a stále více a více se ho zmocňovaly strach a obavy.
Už nemohl déle čekat, prostor byl nekonečný, musel něco udělat.
„CHO!“ zakřičel z plných plic a jeho pronikavý hlas se rozlehl po širém potemnělém okolí a
nebezpečně se odrážel od mohutných hrobů.
„Harry!“ ozvalo se.
Harry chytil druhý dech, byla to ona. Srdce mu nadskočilo nadšením, když znovu zaslechl její hlas,
ovšem nemohl přesně určit její polohu, protože se křik odrážel od jednotlivých hrobů.
V tom ho něco popadlo za nohu, vykřikl zděšením, protože se mu po ní sápala kostra, vyhrabávající
se ze země, došlo mu že křikem opravdu musel probudit i někoho jiného. Srdce mu skoro leknutím
vyletělo z hrudi, když dopadl na zem, protože mu zahnilá kostra stále držela nohu. Na první pohled to
byl trpaslík, tedy alespoň to, co z něho zbylo.
V tu chvíli kostra ze země vytáhla i sekyru, rozpřáhla se a chystala se k útoku. Harrymu se zatajil
dech, když viděl její ostří, na poslední chvíli se vzpamatoval a uhnul s tělem těsně před jejím dopadem.
V té chvíli se začaly ozývat hrůzostrašné mrtvolné hlasy ze všech stran a také v mlze se objevovali
trpasličí stíny. Harry na nic nečekal, popadl zaseknutou sekyru kostře trpaslíka z ruky a jedním silných
švihnutím přeťal kostnatou ruku, která stále držela jeho nohu.
Hlasy se ozývaly ze všech stran a zvuky čvachtajících nohou jakbysmet.
„CHO!“ zařval Harry znovu a jako odpověď se mu ozvalo jen začátek jeho jména, než nejspíš Malfoy
jí stačil ucpat pusu. „CHO, JÁ UŽ JDU!“ zařval Harry.
Náhle kolem něj prosvištěla další sekera, až mu ovála vlasy. Z druhé strany se na něj přihnala zahnilá
kostra trpaslíka a začala se po něm ohánět s mečem. Harry začal bojovat, odrážel čepelí sekyry útoky a
seky meče jak jen mohl, zatím však stále volal na svou kamarádku, čímž na sebe nevědomky upoutával
další a další pozornost těhle trpasličích poloduchů.
Nakonec začal schytávat i rány kamením, kostry do něj nemilosrdně bušily meči a sekyrami, někteří
měli dokonce ostnaté koule a Harry s krvácejícím bolestným ramenem se jen stěží jim vyhýbal. Dopředu
ho však hnala potřeba pomoci své kamarádce, což byl v jeho hlavě teď primární úkol.
Ale kostlivců se shnilou kůží a oblečením bylo mnoho, sice byly malé postavy, tak metr vysoké, ale
s meči a sekyrami to zatraceně dobře uměli. Jen stěží se bránil, když v tom kolem proletělo ohromné
kouzlo a narazilo do něčeho v dálce, až Harry, i samotní kostlivci ztuhli. V tom se na něj mezi hroby
začalo valit kameni a všichni hned, včetně Harryho začali utíkat.
Mohutné balvany porážely obrovské hroby jako domino a stále se valili dál a dál. Harry se schoval
na jakýsi okraj hrobiště za nějakým zvlášť mohutným hrobem a marně čekal, až ohlušující dusot kamení
ustane.
Konečně se tak stalo a všude nastalo ticho, dokonce ani ty odporné trpasličí kosti, které vypadali napůl
průhledně jako takový poloduchové, se teď už nikde neukazovali.
„TO BYL JESKYNNÍ VSTUP, HARRY!“ rozkřikl se hlas po celém okolí, Harry hned poznal
Malfoye. „NEMÁŠ SE UŽ JAK VRÁTIT, POJĎ SEM KE MNĚ, AŤ TO VYŘÍDÍMĚ RYCHLE!“
Tahle informace Harrymu opravdu moc na odvaze nepřidala a srdce mu pokleslo ještě hlouběji, pokud
to tedy vůbec bylo možné. Nemá u sebe hůlku, vlastně ani nevěděl kde jí má, naposledy jí měl Malfoy,
ale ten jí nejspíš při tom chumlu nahoře na palouku ztratil. Avšak má svou vlastní hůlku a tou na Harryho
může kdykoliv zaútočit, nemohl se mu nijak bránit, než tou sekyrou, kterou měl v ruce.
„Harry!“ ozval se dívčí hlas, hned ale v zápětí potlačený.
Harry vystřelil na nohy a dychtivě se rozeběhl směrem k přicházejícímu hlasu. S Cho to v každém
případě nemohlo vypadat dobře, musel jí pomoci. Běžel stále dál jako o život a chrčel přitom udýchaně
a zmoženě do štiplavé mlhy, rána na rameni mu už udělala červenou skvrnu po celé šířce oblečení a
Harry cítil, jak ztrátou spousty krve začíná ochabovat, to se však nedalo říct o jeho vůli zachránit Cho.
Když v tom v běhu narazil na nějaký močál na který nebyl připravený a nohy se mu začaly bořit,
takže jeho tělo šlo v běhu napřed. Nebylo se tedy čemu divit, když sebou po pár metrech plácnul do
mokrého močálu plného odporných slizkých řas. Hlavu měl celou pod vodou, až jí konečně zase
nadzvedl nad hladinu. Bohužel, sekyru už v ruce nedržel a v téhle tmě se zdálo nemožné jí najít. Ale
bez sekyry mohl na Malfoye tak akorát plivat, na což už ani neměl sliny. Začal jí tedy hledat, ale jeho
snažení rázem přerušila skutečnost, že v dáli uslyšel dívčí nářek.
Snažil se mžourat skrz potemnělou tmavou tmu a konečně v dáli zahlédl Malfoye.
„Budeš tady muset počkat děvenko,“ slyšel Harry mluvit Malfoye, který uvazoval násilně Cho k
obrovskému vysokému hrobu. „podle toho cákance, nebude Potter daleko, takže tu vydrž, ať mi
nepřekážíš v jeho zabití.“
„Bastarde!“ zakřičela Cho, ale Malfoy jí rázem zalepil hadrem pusu.
Harry viděl, jak se k ní chová, což ho doslova vyvedlo z míry, navíc nemůže ničím útočit. Ale Cho
prostě zachránit musí. Jeho mozek snad jakoby při pohledu na tu, kterou miloval vypnul a Harry se
zvedl z močálu, až mu voda odkapávala z oblečení, zabarvená do červeně z krve z jeho ramene.
Rozběhl se a nebral v potas jaký hluk přitom nadělá a nabral Malfoye v plné rychlosti, přitiskl se s
ním na náhrobek vedle vystrašené Cho a začal mu hlavu omlacovat o tvrdý náhrobní kámen.
Když se mu zdálo, že Malfoy povolil, rozběhl se k jeho hůlce, kterou přitom útoku upustil a chystal
se jí sebral, když v tom se na něj Malfoy také vrhnul tak, že Harry stačil hůlku jenom odkopnout.
Malfoy ho chytil za oblečení a praštil s ním na zem, pak začal marně hledat hůlku, kterou Harry
odkopnul.
Harry cítil znovu ten oslabený pocit, když z člověka vyprchá příliš mnoho krve, ale pohled na
umlčenou a vystrašenou Cho, přivázanou k náhrobku mu vrátil jistou míru odhodlání.
„No…“ ozval se Malfoy. „nedá se co dělat, budu to muset dokončit bez hůlky,“ v zápětí se Malfoy
objevil před ležícím a strhaným Harry a vysmál se mu do očí. „Tak dělej Pottere! Hezky po mudlovsku,
jako chlap s chlapem!“
S těmito slovy se přihnal k Harrymu a kopl ho do břicha.
„Tak se k sakru snaž, Pottere!“ zhrozil se Malfoy, když Harry vyprskl další krev, která z něj tak rychle
mizela.
Malfoy ho popadl na nohy a Harry mu ještě z posledních sil stačil dát takzvanou hlavičku, narazil mu
čelem na čelo, bohužel to však nikdy nedělal a na chvíli se mu zatemnělo před očima. Ostatně to i
Malfoyovi, ten se však vzpamatoval dřív, znovu Harryho rozzuřeně popadl a roztočil se s ním jako při
hodu koulí, až ho pustil a Harry téměř odletěl do močálu opodál, kde se rozplácl jak široký, tak dlouhý.
V zápětí uslyšel cákající zvuky, jak se k němu Malfoy znovu nekompromisně žene. Snažil se na něj
otočil, ale to už znovu schytal ránu pěstí do obličeje.
„Udělal jsi mi bouli, ty spratku!“ křikl Malfoy a vlepil mu další pěstí. „Něco ti řeknu Pottere,“ povídal
Harrymu, když ho držel nad vodou močálu za oblečení. „Lexter ti lhal…“ další pěstí. „aby ses mu vrátil
do školy ke kamarádům,“ další pěstí, Harry už o sobě přestával vědět. „Ve skutečnosti jsi Pánovi zla
opravdu ten kámen dal, víš o tom?“ řekl zpříma do očí vyčerpanému Harrymu. „Opravdu jsi mu ho dal,
Pán zla byl v plášti z mizenky, mohl si vybrat kdo ho bude vidět, proto ho tvůj přítel ve skutečnosti
viděl i neviděl, je to zamotaný, co?“ zařehtal se a vrazil mu další pěstí, až mu zase rozbil brýle. „Lexter
ti lže v mnoha věcech a ty ho stále jako poslušnej králík posloucháš,“ Malfoy se mu naklonil až k uchu
a pošeptal mu. „Pán zla tě chtěl zabít kamenem znovuzrození… nic mi ovšem nezabrání tě neutopit.“
V té chvíli Harryho surově otočil na
břicho a hlavu mu ponořil pod vodu.
„Nikdo tě už nezachrání, vstup je zapečetěný, takže sbohem Pottere!“ křikl mu ještě do ucha, než mu
nepotopil celou hlavu.
Harry cítil, jak mu do uší vniká voda, slyšel podvodní zvuky, pak slyšel spoustu dalších věcí, ale
hlavně cítil jak ho silná ruka nekompromisně tlačí hlavou do vody a v tu chvílí jeho udýchanému a
zmoženému tělu začal docházet kyslík. Před očima se mu objevovaly nejasné obrazce ve vodě, přestával
vědět o sobě samým, přestával vědět o realitě a bůh ví, že kdyby necvičil nitrozpyrit, určitě by už dávno
omdlel.
Možná proto z posledních sil a i z myšlenky na Cho nahmatal sekyru, kterou před tím upustil a sekl s
ní Malfoye do boku jak nejsilněji dokázal.
Jeho hlava se hned uvolnila a on se konečně horečně nadechl nového vzduchu. O kus dál se válel v
močálu Malfoy a řval bolestí, jenže stále nezapomněl na Harryho a znovu se po něm ohnal.
Harry ležel nehnutě a vyčerpaně na zemi, avšak o tak se na poslední chvíli stačil ještě ohnat tupou
stranou sekyry po Malfoyově hlavě.
Cho byla stále přivázaná a provazy, které na ní Malfoy násilně použil se jí zařezávaly bolestně do
těla. Avšak to jí teď nezajímalo jako dvojice, která právě teď sváděla v dáli v močálu boj na život a na
smrt. Poslední co viděla, byl k smrti unavený a bezbranný Harry, takže moc dobře věděla, že to pro něj
nevypadá vůbec dobře, i už dokonce ztratila veškeré naděje.
Když se v dáli objevila čísi postava, prosila boha, aby to byl ten nejmilejší člověk, kterého v životě
potkala. Prosila každého svatého, aby to byl Harry.
Harry se držel za ránu na ruce a pomalu se belhal ke své dívce, ta když ho viděla tomu nemohla uvěřit
a dychtivě na něj i přes roubík v ústech radostně volala.
Harry se vyčerpaně dobelhal až k ní a sundal jí hadr z pusy, ani nečekal a hned se dlouze a dychtivě
políbili a nemohli se od sebe odtrhnout. Možná právě s tímto polibkem Harry dostával novou energii
do těla, nebo také z myšlenky, že je všechno nejhorší už za nimi. Po asi snad půlminutě dychtivého
polibku se od sebe jejich ústa oddělila a Harry se podíval na kouzelné provazy poutající její tělo. Jediná
možnost byla najít hůlku v tomhle zpropadeném tmavém místě, ale bylo to marné, tedy spíše nemožné.
V tu chvíli, když už si mysleli, že jsou v bezpečí se znovu začaly ozývat všude strašidelné a smrtelné
hlasy, šoupající a cachtající šlápoty, sun nohou a hadrů po zemi.
Cho byla přivázaná ke hrobu a nemohla se hnout. Harry měl sebou jen svojí věrnou sekyru, ovšem
byl ochoten Cho chránit jak jen to bude možné. Postavil se před ní a vyčerpaně se rozhlížel kolem sebe.
Z mlhy se ze všech stran vyrojily zahnilí kostlivci, odporní duchové a všelijaké další nestvůry,
podobající se svým tělem trpaslíkům.
„Harry uteč,“ hlesla Cho.
„Ani za všechno co je mi svaté, tě tu nenechám,“ řekl rozhodně Harry a kryl jí svým ozbrojeným, ale
zmoženým tělem.
„Tohle je šílenství, uteč, zachraň se!“ naléhala Cho.
„Jedině když ty půjdeš se mnou!“ odvětil skálopevně Harry a ohnal se po nejbližším kostlivci.
Kolem hlavy mu znovu prosvištěl meč, kterému se jen těsně vyhnul, až zabodl trpasličího ducha
opodál.
„Harry prosím zachraň se, ty musíš žít!“ trvala sál na svém Cho,
„Dost řečí, pokusím se najít hůlku,“ řekl Harry, ale mnohem víc ho teď zajímala její ochrana proti
trpasličím nestvůrám.
Teď už opravdu začínal mít dost práce, pokaždé, když se soustředil na nějakou máchající se potvoru
se ti další přibližovali k Cho, která byla naprosto bezbranná.
V té chvíli schytal sekanec do nohy, která se mu bolestně podlomila, hned se však zvednul a
trpasličího kostlivce od Cho z posledních sil odehnal.
„Uteč!“ křičela Cho.
Harry neodpověděl, už nemohl vše stíhat, tak se postavil před Cho a máchal sekyrou jak jen mohl.
Bohužel to však nezabíralo a on začal schytávat další bodné rány a nárazy od kamenů, které po něm
házeli.
Začal bolestně křičet, Cho na něj křičela, aby se zachránil, to bylo však to jediné, co neměl v plánu.
Když ho konečně strefil silný kámen do hlavy, až se mu zatmělo před očima podruhé a on padl
vyčerpaně na zem. V tu chvíli cítil, jak se kolem všude rojí ty potvory a blíží se k Cho.
Když v tom vše náhle utichlo. Nastalo hrobové ticho, Harry si už myslel že zemřel, protože v téhle
situaci si to ticho jinak vysvětlit nedokázal. Něco co dokáže odehnat všechny tyhle shnilé kostnaté a
rozložené nestvůry trpasličí podoby a hbitosti.
Zvedl vyděšeně hlavu, Cho se rozhlížela všude kolem sebe, zřejmě také nadmíru vyděšená.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry chraplavě.
„Všichni z ničeho nic utekli,“ hlesla Cho vystrašeně.
Jenže bylo až příliš velké ticho, dokonce ani šeptavé hlasy, které se v téhle pustině stále ozývaly teď
zmlkly, nastalo ticho, kterému se opravdu říká hrobové.
Harry se těžkopádně znovu zvedl na nohy, Cho si ho starostlivě prohlížela, celé tělo, obličej, hruď i
nohy měl odřené a flek u ramene byl už přes celé vrchní oblečení. Harry však začal hned v shnilé trávě
hledat hůlku, procházel všude okolím a prohmatával špinavou trávu, až narazil na něco, co mu málem
vyrazilo dech. Narazil na pruh ještě více shnilé, téměř spálené trávy, jako kdyby tudy někdo přejel
jedovatou sekačkou na trávu.
Harry moc dobře věděl, co to znamená. Jde po nich to strašlivé monstrum. Rychle přeběhl zpátky k
Cho a začal jí poplašeně trhat kouzelné provazy z rukou, ty však nepovolovaly.
„Harry, co se děje?“ zeptala se vyděšeně Cho.
„Radši se ani neptej,“ řekl Harry. „Musíme se odsud urychleně dostat.“
„Co se děje?“ naléhala Cho.
„Démoni,“ hlesl Harry a Cho hned pochopila.
V jejím obličeji se objevil výraz největšího děsu, ten samý měl v tomhle mrtvolném tichu i sám Harry
a trhal jí provazy co mu síly stačily.
„Harry, naposledy tě žádám, nech mě tady!“ naléhala Cho.
„To bych si nikdy neodpustil,“ zatrhl jí to Harry.
„Harry prosím, alespoň jednou buď rozumný, musíš…“ Prásk!
Celý náhrobek několik metrů vysoký se drtivě roztříštil v ohromném třesku a Harry rychle zalehl Cho,
ta se však snažila chránit také jeho. Naštěstí všechny větších bortících se kamenných bloků je v to
mohutném třesku přelétlo, bohužel z Choiny snahy Harryho přikrýt jí zalehl ohromný balvan.
Harry to zjistil a hned začal rvát za jeho hrany, aby jej překulil.
„Harry, nech mě tady!“ sténala Cho pod bolestí působenou kamenem.
„To raději zemřu, Cho,“ řekl zmoženě Harry a pak, když prach klesl se jim nad hlavami prohnalo
obrovité stvoření, které dopadlo o kus dál, čímž smetlo lehce další hroby.
„Už jde sem, musíš utéct!“ naléhala Cho.
„Já tě tady nenechám Cho, za nic za světě!“ křičel Harry.
„Padej odsud!“ křikla na něj.
„Já s tím pohnu!“ křikl Harry a znovu z posledních sil zarval za balvan, až mu z ramene začala čišet
další vlna krve.
„Harry, tohle mi nedělej,“ prosila ho Cho. „Musíš utéct!“
Harry padnul vyčerpaně vedle ní a začal slzet.
„Já tě tady nechci nechat, Cho, on tě zabije, vím to,“ plakal Harry a hladil jí po tváři.
„Miluju tě Harry, vždycky tě budu mít ráda.“
„Já tebe taky,“ řekl hned Harry a Cho také začala slzet.
„Prosím, nech mě tady,“ žádala Cho. „Jestli mě máš opravdu rád, tak mě tu nech.“
„S tím bych nemohl žít,“ kroutil hlavou Harry.
„Je konec Harry,“ řekla Cho a pohladila ho po tváři. „A ty musíš jít, tvůj úkol je zbavit svět tohohle
zla.“
Harry v dálce uviděl siluetu blížící se postavu s obrovitou kápí, jak se nemilosrdnými kroky k nim
blíží.
Hned na to se rozbrečel a objímal Cho, nemohl jí tady nechat, nemohl se od ní odloučit.
„To bude dobrý Harry, jen jdi,“ řekla mu klidným hlasem.
„Cho ne,“ hlesl Harry uplakaně.
„Sbohem,“ řekla mu Cho a pohladila ho po tváři. „Sbohem příteli.“
V dáli se už jasně objevil Démon, tráva za ním hynula, kosa se mu sunula pod kápí, která přikrývala
ohromné brnění se zkrvavenými zrezlými řetězy složené z několika kusů vymodelovaných do ohromné
hrudi, pokrytého ostny, drápy a pichláky, pokryté krví a rzí. V obličeji, té tmě, která byla vidět byly
jenom tři strašidelné planoucí plameny rudé jako krev na černém pozadí. Mohutné železné okované
holinky s ostrým štítováním mohutně chrastilo při každém dopadu jeho těžkopádné nohy.

_text

Harrymu se sevřelo hrdlo a spánky mu splaskly, jako kdyby mu někdo vysál krev z hlavy. Ucítil přímo
ohromnou vlnu neštěstí a zármutku, bolesti a strasti, ale přes to všechno, když držel v náručí Choinu
ruku, přece jen neomdlel.
„Jdi,“ vyslovila Cho.
„Miluju tě Cho,“ řekl Harry najednou poklidně a pokrčil rameny. „Miluju tě k zbláznění a raději budu
žít celý život se zatemnělou myslí, než abys mi zemřela.“
„Ne Harry, co chceš dělat?“ obávala se Cho.
„Znám jen jediné pokročilé kouzlo bez hůlky,“ řekl Harry.
„Raději zemřu, než abych tak žila!“ řekla Cho a přitiskla si k sobě jeho ruku. „To nesmíš, musíš jít.“
„Děkuju ti za každý okamžik Cho,“ řekl Harry s uslzenou tváří.
„Tohle mi nedělej Harry…“ slzela Cho.
„Děkuju ti za každou chvilku s tebou, za každý polibek, děkuju za všechno co jsi mi dala… přál bych
si mít víc času, ale už musím odejít, Cho.“
„Harry ne, já tě miluju, tohle nesmíš,“ žadonila Cho uplakaně.
„Rád jsem tě poznal,“ řekl Harry se napnutou tváří, jak se přemáhal aby neplakal. „Ale jak jsi předtím
řekla…, sbohem.“
„Harry prosím…“
„Nezapomeň na mě,“ řekl Harry a otřel jí slzu.
„Harry!“
„Morphys!“ křikl Harry s pohledem na Démona, který mu svíral hrdlo.
Ozvala se rána a mohutný závan vzduchu, a tom oblaku prachu, který se mocně zčeřil se zazářilo
něco, co už dlouho nespatřilo světlo světa.
Před uplakanou dívkou se vzepjal majestátný kůň, který jako ohromný reflektor osvítil celý prostor
kolem a oslnil všechny přihlížející tvory.
Jedním letmým kopnutím byl kámen ze zasypaného děvčete pryč a ona se pak uplakaná vyšplhala na
podklesnutého Pegase, který se v zápětí vzepjal, když dívka s pohledem na blížícího se Démona
omdlela.
„Fytrž!“ křikl kůň a zamával svými majestátnými křídly.
Po krátkém rozběhnutí se mocně odrazil od země a přelétl ohavnou páky Démona, který se po něm
ohnal zkrvavenou kosou. Za koněm se objevila překrásná dlouhá duha, bohužel však také i další testrál
s Démonem na palubě. Démon měl na odporné plamenné hlavě tři rohy a vztahoval k Pegasovi ruku.
Ten jeho obrovskou moc dodával z posledních sil rychlost svému letu. Zářil jasně v prostoru a míhal
obrovské sloupy vytesané pracovitými trpaslíky v dávných časech. Ohromný a odporný testrál se však
řítil za ním, jeho blánovitá netopýří křídla hlasitě plápolala ve vzduchu, jeho kostnaté tělo jakoby
přetažené odpornou a hnusnou kůží se při každém mávnutí ohromných křídel vzepjalo a nabralo novou
vlnu vzduchu.
Oba dva tvorové se doslova řítili jako dělové koule, byly to jen šmouhy ve vzduchu, jakou měli
rychlost. Harry věděl, že Cho je na tom špatně, avšak jeho Pegasská moc jí držela na jeho hřbetě.
Testrál ho dohnal a švihl ho svým ohromným blánovitým křídlem, až mu prořízl srst, která se v zápětí
v jakési záři sama zacelila.
Doletěli k soše Nimroda, ohromné sochy bájného předka všech trpaslíků tyčící se do nepřeberné
výšky. Pegas začal kličkovat kolem jeho rukou a vousů, testrálský Pegas zase po něm chňapal a trhal
kusy sochy, když občas minul bělostného koně.
Pak ho ale setnul svým zubem a praštil s bělostným Pegasem o stěnu oka sochy. Zářivý bělostný
Pegas se zasekl na nose Nimroda a zůstal tam bezvládně ležet se skleslými křídly, jeho záře pomalu
uhasínala.
Démon na ohromném testrálském Pegasovi se přibližoval čím dál víc a znovu k bělostnému koni
natahoval ruku tak, že Harryho zmožené koňské tělo dostávalo další dávky příšerné křeče.
Avšak pak ucítil něco, co nečekal. Démon se soustředil na Cho, začala se mu třást na zádech, on ji
chce zabít!
To bylo příliš, teď už neexistovala únava, nic takového jako bolest či strach, zmožení a rány se v jeho
mysli a slovníku neobjevovaly. Nic jiného než čisté odhodlání míšené s narostou láskou a silou vůle.
Kůň se vzepjal na nohy, tepny a žíly se mu napnuly a do jeho těla se vlilo ještě větší odhodlání, než
tenkrát u Bradavického vlaku. Tohle byla Cho, zabít Cho… to nikdy!
Bělostný kůň se ve své už potemnělé bělosti znovu mocně rozzářil, tentokrát však o mnoho silněji,
začal zářit jako ta nejjasnější hvězda na elfském nebi, ozval se andělský zpěv, který mu vycházel přímo
z úst. Démon i testrálský Pegas se udiveně stáhli, ale to už z bělostného Pegase se valila čím dál větší
bělostná síla, vlna odhodlání, síly a hlavně lásky.

_text

Pegas rozpřáhl křídla a rozeřval se na celé kolo. Testrála smetla nekompromisní světelná vlna moci
Pegase, a on i Démon s ním začali padat dolů.
Kůň zamáchal křídly, bělost pohasla a on se ladně vznesl do vzduchu. Letěl trpasličím územím jako
majestátný orel přímo naproti východu, kudy se tyčily nahoru dlouhatánské koleje. Kůň letěl přímo
vstříc otevřenému nebi a pak rovnou do Bradavic.
Vlastně ani nevěděl jak se tam dostal, jen cítil Cho na zádech, Cho která se po chvilce probrala a letěla
jako krásná princezna na stejně tak krásném a čisté koni, uhánějícím do dálky.
Odpočinul si až u Bradavického hradu, kde mu podklesly kolena a on spadnul i se svým pasažérem
velice vyčerpaně, ale naštěstí bezpečně na zem, kde už studenti a profesoři byli v plné pozornosti a
péče, aby se o ně postarali.

Kapitola 59.
Nové vedení
V ím víc se probouzel k životu, tím víc si uvědomoval, že zase není něco v pořádku. Normálně toho

po vyčerpávajícím dni moc při probouzení neslyšel, ale teď vnímal tolik smyslů, že se snad zdálo, že je

uprostřed uragánu.

Otevřel oči a vyděšeně vydechl, byla to pravda. Byl uprostřed rozbouřené louky, jejíž tráva se čechrala

a nadouvala jako hřbet rozzuřeného medvěda, všechny stromy opodál byly vyrvané z kořenů, vítr byl

tak silný, že i Harry ležící na zemi se málem trochu posunoval, jak jej prudký poryv tlačil ze strany do

boku. Nemělo smysl vstávat, uletěl by jako utržený slunečník. To je snad peklo, nebo co?

„Nejsilnější lidskou vlastností je vůle a láska.“ rozlehlo se po celé rozbouřené louce, Harrymu se

zdálo, že to mluví sám bůh, nebo spíše bohyně, protože to byl ženský hlas.

To mu ale teď bylo jedno, nemůže vstát, protože ten uragán s ním tak mocně cloumal i v leže, nemohl
popadnout dech a utržené větvičky a střípky trávy ho štípaly do očí.

„Musíš jenom chtít.“ napověděl mu zase hlas, tentokrát mu byl povědomý, byl to hlas nějaké dívky.

„Jak si to mám přát?“ hlesl Harry do rozbouřeného větru. „To nejde! To se nedá!“

„PAK NEZVLÁDNEŠ NIC!“ zahřímal mu za krkem ledový hlas, Harry se na zemi přetočil a spatřil

tam Snapea, jak klidně stojí uprostřed fučivého větru, dokonce aniž by se jeho plášť jenom trochu

nadouval. „JSEŠ SRAB POTTERE, JAKO TEN TVŮJ FOTR!“

„To není pravda!“ zaprotestoval Harry.

„Harry, stačí si to jenom přát.“ ozval se další hlas, Harry spatřil naproti Snapeovi stát další postavu,

byla to nějaká dívka a s pochopením na něj koukala.

„Pomoz mi, prosím!“ žadonil Harry a natahoval k ní ruku, kterou mu lámal urputný vítr, který stejně

jako na Snapea i na ní neměl žádný efekt.

„JAKO TVŮJ FOTR, POŘÁD SE NAPAROVAL PŘED CELOU ŠKOLOU!“ sykl zase Snape.

„Já se nenaparuju!“ odvětil naštvaně Harry a nataženou ruku mu strhnul vítr.

„JSEŠ JAKO TVŮJ OTEC, DĚLÁŠ STEJNÉ CHYBY A SKONČÍŠ STEJNĚ!“ řekl ledově Snape.

„Můj otec za mě a matku položil život!“ zařval rozzuřeně Harry.

„Budeš radši poslouchat jeho, Harry?“ zeptala se ta dívka. „Radši se necháš vyburcovat, abys udělal

další chybu?“

„Já nejsem jako můj táta!“ protestoval dál Harry.

„ALE JSEŠ, JENOM TO NECHCEŠ PŘIZNAT!“ řekl Snape.

Harry vyčerpaně padl na zem a zděšeně oddechoval. Nevěděl, jak dál, nevěděl, co má dělat. Začal už

vše vzdávat, cítil, že se mu něco znovu vytratilo ze života, Něco bez čeho už nemělo cenu žít, raději

tady bude až nadosmrti v tom uragánu, než se vrátit a trpět.

„Jsem tady, Harry.“ řekl mu hlas vedle ucha.

Harry se naklonil, dívka se skláněla něžně nad ním a s pochopením na něj hleděla.
 „Pomoz mi,“ požádal Harry.

„Musíš to zvládnout sám.“ řekla mu dívka.

„ON NIC NEZVLÁDNE!“ sykl Snape. „VŠECHNO ZKAZÍ JAKO VŽDYCKY!“

„Neposlouchej ho, Harry.“ domlouvala mu dívka. „Poslouchej hlas svého srdce… toho srdce, které

máš po své matce a otci.“

„Já nejsem jako můj otec,“ procedil Harry skrz zuby.

„ALE JSEŠ, PŘESNÁ KOPIE!“ zasyčel zase Snape. „JAKO KDYBYCH HO TU ZASE VIDĚL.“

„Tvůj otec nikdy neudělal nic zlého.“ řekla Cho.

„Ubližoval,“ řekl Harry. „Viděl jsem ho ubližovat.“

„Komu ubližoval?“ zeptala se Cho, ale Harry neodpověděl. „Myslíš tomu, který tady na tebe tak

vztekle syčí? Nenapadlo tě, že když vidíš vzpomínku, která patří tady tomuhle,“ řekla a ukázala na

zlostnou postavu Snapea. „tak to hned znamenalo, že byl James vrah?“

„Ubližoval,“ trval na svém Harry.

„Co by si o tobě myslel tvůj syn, kdyby tě viděl ve chvíli, co jsi zlomil Malfoyovi prst?“ zeptala se Cho

a Harry se jí podíval do očí. „Copak to nechápeš?“ řekla Cho, jako kdyby to bylo tak prosté. „Dusíš se

těmi pocity, je na čase nějaký z nich odhodit. Děláš to samé Malfoyovi, jako dělal James Snapeovi, tak

už to pochop, on nebyl žádný vrah!“

„VĚTŠÍ PADAVKU NEŽ POTTEROVI JSEM NEVIDĚL!“ sykl Snape.

„Táta nebyl zlý,“ řekl Harry.

„Nebyl.“ opakovala Cho. „Stejně jako ty nejsi, Harry.“

„Co mám dělat?“ hlesl Harry.

„Zamysli se na ty, které máš tak rád, u kterých víš, že by tě nikdy neopustili… nezáleží na tom, že už

jsou mrtví, jejich láska přetrvává v tobě, je nesmrtelná!“

„Mám si to přát?“ opakoval Harry.

 „Přej si to!“ naléhala dívka.

„ON TO NEZVLÁDNE… STEJNĚ JAKO JEHO NAMYŠLENÝ OTEC.“ řekl naposledy Snape.

Harry se na něj otočil a kroutil hlavou. „On by to zvládl, stejně jako JÁ!“ vykřikl a dopadl na všechny

čtyři.

Teď se začal pekelně soustřeďovat, ponořil se do své mysli, zamyslel se na své přátelé, jaký ho hned

popadá hřejivý pocit, když na ně myslí, když myslí na mámu a tátu, dvě jeho přátelské a nesmrtelné

duše, když myslí na Lextera, a hlavně Siriuse, teď už chápal… je podobný svému otci, ale stejný

opravdu není. Harry je sám o sobě výjimečný a to je něco, co Snape nikdy nedokáže pochopit, žije v

něm láska otce a matky, láska jeho přátel a to je něco, co nedokáže pochopit ani samotný Voldemort.

To ho dělá tak odlišným… až téměř nesmrtelným při boji vůči zlu. Láska jeho přátel a k jeho přátelům,

láska jeho rodičů k němu a Harryho k nim…

Otevřel oči a nemohl uvěřit vlastním očím. Tuhle rozkvetlou louku, ve které se z čista jasna ocitl už

odněkud zná. Opodál stála rozkvetlá a košatá jabloň s čerstvými květy. Všude kolem nádherná zelená

tráva s kvítky a pampeliškami. Kolem poletovali a cvrlikali ptáčci, stejně tak jako motýlci, kteří skákali

z jednoho květu na druhý. Hřejivé slunce ho hřálo do tváře, byl to stejný hřejivý pocit, jako když se

zamyslí na své přátele.

Otočil se za sebe, Snape byl už dávno pryč, ale ta dívka tam pořád ještě stála.

„Cho?“ vyhrkl Harry a vstal na nohy.

„Dokázal jsi to,“ řekla Cho s úsměvem. „Tušila jsem to.“

„Děkuju,“ řekl Harry a popošel k ní, aby jí objal, Cho však uskočila. „Co je, udělal jsem něco?“

„Zřekl ses mě,“ řekla mu na to Cho.

„To není pravda,“ nesouhlasil Harry.

„Já jsem tě milovala Harry, víš to?“ řekla mu úzkostlivě a přikryla si tvář rukou.

„Já tě miluju pořád,“ trval na svém Harry.

 „Tvá láska už vyprchala,“ řekla mu Cho pevně. „Už z ní nic nezbylo.“

„To není pravda,“ vyhrkl Harry. „Já tě mám stále rád.“

„Možná tady…, ale až se probudíš…“ řekla mu pomalu. „už nebudeš vědět, kdo jsem.“

„Já nechci zapomenout, Cho,“ řekl stejně tak úzkostlivě Harry a padl na kolena při myšlence, že se

mu z hlavy vytratí.

„Jestli budeš zase zoufat, znovu se zjeví bouře,“ řekla potichu Cho. „Budeš mi chybět,“ dodala

plačtivě.

„Neopouštěj mě,“ prosil Harry.

„Byl ti svěřen jiný úkol,“ prozradila Cho a narovnala se. „Kvůli němu našemu vztahu nebylo přáno.“

„Můj vztah k tobě je mi přednější, než celý svět!“ řekl Harry a natáhl k ní ruku. „Chyť mě za ruku,

buďme zase přátelé.“

„Už je pozdě, Harry,“ řekla mu zase plačtivě. „Vybral sis svou cestu… a ta mne nezahrnuje.“

Následně se otočila a začala kráčet pryč, přitom si však utírala slzy na tváři.

„CHO NE!“ křikl Harry a vyběhl za ní.

Cho se však začala ztrácet, začala mizet v dálce.

„CHO NEODCHÁZEJ!“ prosil Harry. „JÁ DÁL BEZ TEBE NEMŮŽU“

Cho se na něj naposledy otočila a řekla: „Sbohem Harry.“

S těmito slovy zmizela docela a Harry padl zdrceně k zemi. Vzlykal, jak nejvíc mohl, moc dobře tušil,

že teď to je poprvé, co se vzbudí bez druhé Cho, Cho se mu totiž ze života od teď nadobro vytratila…

a už se nevrátí.

„Měl jsem také jednou zlé sny… i za mlada. Ale to bylo už před padesáti lety,“ říkal hlas vedle

Harryho hlavy, hlas byl starý a moudrý. „Mnoho lidí si myslí, že noční můry jsou jen jacísi vrazi, upíři

a pavoučí monstra…, ale podle mě je pravá noční můra ta, když tě v nich opouštějí tví milovaní, nebo
když se jim něco stane. To je ten nejhorší zlý sen, zvláště pak, když ty pocity tak usilovně vnímáš.“

Harry otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Automaticky nahmatal brýle napravo na stolku a nasadil

si je.

Vedle jeho postele stál Brumbál a přívětivě se na něj skrz své půlměsícové brýle usmíval.

„Dobré ráno Harry, už je čas vstávat,“ pozdravil ho Brumbál a poplácal po rameni.

Harry si všiml, že má rameno již uzdravené a že leží na ošetřovně jako jediný, Brumbál se poté posadil

na postel k jeho nohám a znovu se na něj pousmál.

„Já… něco se mi zdálo,“ řekl Harry a marně tápal v paměti. „Něco o Snapeovi a mému otci a ještě…

ještě…“

„Jak těžká může být i ta nejsnadnější věc v životě, že?“ pousmál se Brumbál. „stále sis nebyl jistý

svým otcem, neměl jsi možnost se dozvědět pravdu a i tak, Remus Lupin ti mohl lhát stejně jako Lex

Lexter, aby ti ještě více nepřitěžovali.“

„Proč jsem jen tu zatracenou vzpomínku u Snapea viděl,“ postěžoval si Harry.

„Profesor Snape Harry, v tobě stále vidí tvého otce a nemůže pochopit, že jsi jiný, ale přitom však

máš v sobě jeho dobré srdce,“ řekl Brumbál.

„Rád bych věděl pravdu,“ posteskl si Harry.

„Nevíš, proč je profesor Snape, na tebe tak naštvaný?“ otázal se Brumbál.

„Protože Sirius ho nahnal jako malého pod Vrbu mlátičku k Lupinovi…“

„Myslíš si, že kvůli tomu by na tebe… nebo na Jamese v minulosti tak naštvaný?“ dotíral stále dál

Brumbál. „Nemyslíš si, že v tom bylo ještě víc?“

„Kde profesor Lexter sehnal vzpomínku na vlkodlaka?“ vzpomněl si Harry. „Viděl jsem jí, když jsem

do něj v Nitroobraně pronikl, bylo to v té chodbě za Vrbou mlátičkou.“

„Všimni si, že profesor Lexter ti neřekl, že ti poslal ten neviditelný plášť,“ podotkl Brumbál. „On se

o své minulosti velice nerad s někým dělí, protože… nebyla až zase tak příjemná.“
 „Ale on ví, že nejsem stejný jako táta, on ví…“

„Ano… on pochopil,“ doplnil ho Brumbál a začal mu trpělivě vysvětlovat. „Pochop Harry, už jsem ti

jednou říkal, že tvůj otec a profesor Snape spolu v mládí odjakživa byli nepřátelé asi jako ty a pan

Malfoy. Vím to, v té době jsem již byl ředitelem. Musíš také pochopit, že ať se mezi nimi stalo cokoliv,

co ho proti tvému otci poštvalo, ty sám o sobě jsi svému otci neobyčejně podobný. Pan Malfoy na

rozdíl, je svým chováním velice podobný profesoru Snapeovi, on v něm vidí sebe sama v mladistvé

podobě, stejně tak jako vidí v tobě mladého Jamese. Pokaždé, když si něco dovoluješ na pana Malfoye,

bere jako kdybys to dělal jemu samému… teď už chápeš jeho náklonnost k panu Malfoyovi a zlobu k

tobě?“

Když se na to Harry podíval z tohohle stanoviska, bylo mu to rázem jasné, za těch pět let si to ani

nikdy neuvědomil, ale teď mu to dávalo smysl.

„A ještě k tomu si uvědom, že se v minulosti stalo něco, co Pobertovu čtveřici a profesora Snapea

proti sobě obrátilo tak, že se byli schopni…, mohu-li to tak říci, i zabít, nebo si vážně ublížit.“

„Opravdu?“ divil se Harry.

„No, Harry… ale to jsme se velice vzdálili od našeho tématu,“ zakončil to Brumbál. „Musím tě

informovat, že nemáme příliš mnoho času. Dnes je již úterý a včera večer a dnes brzy ráno se ven

provalily jistě tajné informace a v neposlední řadě i ten vážný incident na Siriusově pohřbu.“

„Co tím chcete říct?“ divil se Harry.

„Ode dneška Harry se hodně věcí změní,“ pokračoval Brumbál s povzdechem. „Hodně věcí, které

bych velice rád nechal při starém, ale okolnosti mi v to neumožňují.“

„O čem to mluvíte?“ nechápal Harry.

„Denní věštec již ví o všem, nyní se na ministerstvu rozjíždí veliká dezinformační kampaň vůči lidem

a rodičům studentů,“ řekl Brumbál vážným tónem. „Jak jsem řekl, nemáme moc času.“

„A jsou všichni v pořádku, Hermiona a Ron… a co Felix?“ strachoval se Harry.

 „Všichni jsou v pořádku, Felix čeká za dveřmi,“ řekl Brumbál. „Dursleyovi členové Fénixova řádu

schovali na velmi bezpečné místo, kde mají i pohodlí.

Takže Harry,“ pokračoval a začal mu vyjmenovávat. „Jak už jsem řekl, ať už cítíš jakoukoliv zlobu

vůči Lexi Lexterovi za to, že ti neřekl o tom kameni, prosím tě, abys na to zapomněl a zase jste byli

dále přátelé. Sám moc dobře víš, jak vám třem ta informace o tom, že Ron měl změněnou myšlenku

dopomohla k přátelství. Dále, profesor Lexter, Snape, Kratiknot a profesorka McGonagallová jsou

členové řádu, na kohokoliv z nich se s čímkoliv, co bys zjistil, neprodleně obrať, ať už to musí být i na

samotného profesora Snapea. Bohužel už nemá smysl, abys chodil na ta setkání se Zlaťákem, nesmíš

tedy se k němu ani přiblížit, doufám, že mi rozumíš…, takže teď budeš mít o něco víc času na učení.“

„Proč to říkáte tak, jako kdybych vás už nemohl vidět?“ začal se strachovat Harry.

„Harry, jsem na tebe pyšný,“ řekl Brumbál a pousmál se. „Překonal jsi zlobu, kterou na tebe

Voldemort při pohledu na mě působil, dokonce jsi i téměř zastínil tu svou vlastní zlobu vůči mě tak, že

se se mnou dokážeš bavit, za což jsem ti vděčný. Teď ale to, co tě čeká, musíš zvládnout sám.

Musím tě požádat,“ pokračoval Brumbál. „aby sis přestal hrát na hrdinu a jakékoliv věci nechal na

členech Fénixova řádu, ať se jedná o cokoliv, rozumíš?“

Harry po chvilce pokýval hlavou.

„Dále… přestaň se starat o jakékoliv věštby, o kterých ses dozvěděl, sem do Bradavic se nedostanou

ani Démoni, tím jsem si naprosto jistý. Přestaň se starat o dění venku a soustřeď se na učení. Také věř

svým dvěma přátelům, nikdy by tě nezradili. Nesmíš za žádnou cenu opouštět Bradavice, i kdyby to

samotná Umbridgeová chtěla, z Bradavic prostě nesmíš ani na krok, zde máš veškerou volnost, ale

žádám tě, abys za nic na světě Bradavice neopouštěl, rozumíš?“

Harry byl překvapený Brumbálovo žádáním a taktéž pokýval hlavou.

„Proč by měla Umbridgeová chtít mě dostat ven?“ ptal se Harry.

„K tomuhle tématu…“ pokračoval Brumbál. „měj se před ní na pozoru, avšak za žádnou cenu se jí
nesnaž jakkoliv proti sobě poštvat, oba víme co je opravdu zač. Ty se teď hlavně musíš pilně učit,

Nitroobranu už jsi zvládl, Voldemort se ti do mysli už jen tak nedostane a kdyby ano, dokážeš zavolat

Lextera ten už ti pomůže, není vůbec důležité, aby ses ty dostával do mysli Pána zla, doufám, že je ti to

jasné.

A ještě poslední věc Harry,“ řekl Brumbál a zase se na něj naposledy dobrácky pousmál. „Ať už je

před námi cokoliv, nevzdávej se, tak jako tvoji rodiče.“

Harry se pousmál se pokýval do třetice hlavou.

V té chvíli se rozlétly příchodové dveře a dovnitř se nahrnula kupa lidí. Předně to byla malinkatá, ale

zato bachratá Umbridgeová, za ní čiperně poskakoval Percy a dál se za nimi hnali McGonagallová,

Felix a ještě několik lidí na první pohled z ministerstva.

Brumbál ještě naposledy důležitě mrkl na Harryho a pak už vstal a začal věnovat pozornost nově

příchozím.

„Ach, tady jste Brumbále…“ vypískla svým vysokým hlasem Umbridgeová a potřásla si s ním ruku.

„Ach, ahoj Harry!“ zvolala pak, když si všimla chlapce ležet na nemocničním lůžku a také si sním

poctivě potřásla rukou, až málem spadl z postele.

„Albusi, tohle už je vážně příliš…“ začala McGonagallová „v žádném případě nesmíte poslechnout

toho, co ta…“

„Ehm, ehm.“ ozvalo se a McGonagallová se zarazila. „Jak už tady Minerva prozaicky podotkla

Brumbále, nesu naléhavou novinu.“

„Jsem jedno velké ucho, paní ministryně,“ odvětil dobrácky Brumbál.

Umbridgeová, která se až do té doby potěšeně culila teď rázně změnila obličej ve vážný, až to Harryho

zamrazilo.

„Jedná se o způsob vedení téhle školy, Brumbále,“ začala hlásat svým písklavým hlasem. „To, co

jsme se dozvěděli, nás na ministerstvu doslova šokovalo. Je mi to líto, ale ministerstvo již musí jednat
už na tak početné stížnosti od rodičů. Všechno to začalo od listopadu, kdy se začali rodiče obávat o své

děti kvůli tomu, že by jim tady Harry mohl ublížit,“ řekla a uchechtla se, jako kdyby to, co právě řekla

nebylo možné. „Úplná smršť stížností přišla po té hrůzostrašné nehodě v Bradavickém vlaku, od té

doby již polovina rodičů chtěla nové vedení této školy z důvodu toho, že již si nemyslí, že jste právě

ten, kterého se Pán zla bojí. V dopisech stálo, že těch patnáct let na vás silně dolehlo a že již nejste

schopen zabezpečit tuto školu vůči nebezpečí, která právě tam venku panují. V neposlední řadě pak tu

máme útok v tom Zapovězeném lese, kdy málem přišla o život polovina studentů šestého ročníku. Sám

jistě víte jaký dopad tento útok na veřejnost měl.“

„Jsem si toho vědom,“ odvětil vážně Brumbál.

„Ale to jsem ráda!“ vypískla nadšeně Umbridgeová. „Dále…“ pokračovala jakoby nic. „kapka, na již

tak zpackaném vedení školy, bylo ohrožení studentů v Prasinkách, spousta rodičů se kvůli tomu

nedomnívá o vaší moci, když jste nebyl schopen vyhnat smrtijedy z Prasinek.“

„V Prasinkách již žádní smrtijedi nejsou, paní ministryně, to pouze jejich původní obyvatelé se

právem bojí tam vrátit, což se dá pochopit,“ odvětil Brumbál.

„Ano, to se vskutku dá,“ souhlasila Umbridgeová. „Ovšem incident, který se stal na místním hřbitově

před dvěma dny vše dovršil a tak samotné ministerstvo nemuselo vůbec přemlouvat správní radu a hned

jsme dostali všech dvanáct podpisů jejích členů,“ řekla Umbridgeová a předala Brumbálovi listinu.

„Tímto jste oficiálně zproštěn funkce ředitele Bradavické školy čar a kouzel a…“

„To je velice zvláštní Dolores,“ ozvala se McGonagallová. „Vrtá mi hlavou skutečnost, že členové

byli pod vaším tajným dohledem v poslední době, dá se říci, zcela vyměněni, včetně tak i poměrné

většiny pracovníků ministerstva na vyšších místech.“

Umbridgeová s posměšným úsměvem přistoupila až k McGonagallové a řekla jí do očí. „Nová doba

a nové nebezpečí vyžadují nové lidi, kteří stojí na mé straně, rozumíme si, že ano, paní profesorko.“

McGonagallová zatnula zuby a chystala se něco říci.

 „To je v pořádku Minervo… tak trochu jsem to očekával,“ připustil Brumbál a schoval si listinu pod

hábit. „Smím se tedy zeptat, kdo bude novým ředitelem?“

Na obličeji Umbridgeové se rozlil úsměv a se zadostiučiněním řekla. „Bylo to zvláštní, že jsem při

přebírání této listiny byla správní radě po ruce, mým zástupcem v postu ředitele byli jmenování

Frederick Zhoubař a Wolfgang Kat.“

„Opravdu i jejich jména vypovídají, na jaké straně stojí,“ ozvala se McGonagallová.

„Opravdu?“ uculila se Umbridgeová. „No, nevím, jestli by s vámi souhlasil Arthur, protože tady jeho

syn…“ řekla a ukázala na Percyho. „jim bude velet.“

Percy se objevil zpoza stínu a na všechny se vespolek usmál, na Harryho však hodil zhnusený pohled.

„Shledala jsem zde Percyho velice obětavým a efektivním,“ pousmála se Umbridgeová. „Bude mě

moci za spolupráce těchto dvou gentlemanů dočasně zastupovat v roli ministra, dokud se do školy

nezvolí nový ředitel.“

McGonagallová i Harry hodili po Percym naštvané a nevěřícné pohledy, ten se na ně jen letmo usmál.

„Takže… jestli jste mě neslyšel, jsem novým ředitelem školy,“ řekla Umbridgeová a postavila se před

Brumbála.

„To už vím,“ odvětil klidně Brumbál.

„Nemáte mi náhodou něco sdělit?“ pokračovala dál Umbridgeová.

Brumbál se zamyslel a pak jednoznačně zakroutil svou vousatou hlavou.

„Cože?“ vyhrkla Umbridgeová. „No…, slyšela jsem, že je zde jisté tajemství, které se dědí z ředitele

na ředitele, nevíte o tom něco?“

„O tom mi není nic známo,“ odvětil klidně Brumbál.

„Jste si tím jistý?“ dotírala Umbridgeová.

„Naprosto,“ řekl Brumbál.

Umbridgeová našklebila obličej a vypadala, jako kdyby to z Brumbála nejraději vymlátila.

 „Mimochodem Harry, už bys měl být na snídani chlapče,“ utrousila bokem a Harry se podíval na

Brumbála, který neznatelně pokýval hlavou.

Vstal tedy z postele a začal hledat oblečení…

„Ehm, ehm.“ ozvalo se a než se Harry stačil otočit, už na něj Umbridgeová mávla hůlkou a v tu chvíli

měl na sobě červené ženské plavky.

„Oh, promiň, ty si beru na sebe do bazénu,“ řekla Umbridgeová předstíravě a v druhé chvíli změnila

Harrymu plavky na školní hábit, avšak do té doby, než si ho všichni mohli prohlédnout.

Harry vyšel nasupeně ke dveřím, když se znovu ozvalo to známé zakašlání. Otočil se a spatřil

usmívající se Umbridgeovou od ucha k uchu.

„Jen ti chci říct Harry, že tvůj pobyt zde se ode dneška změní, nemusíš si dělat starosti, já se o to

postarám.“

Harry se odvrátil od její usměvavé tváře a s nechutí vyšel ze dveří ošetřovny. To, co se teď tam uvnitř

stalo, tomu nemohl uvěřit. Umbridgeová bude zase ředitelem školy a navíc je zároveň i ministrem, moc

dobře věděl, že Percy je jenom loutka, která poslouchá dychtivě každý její příkaz a je pravda, že tímto

šplhounstvím si vydobyl celkem vysoké postavení, ovšem problém je v tom, že u špatných lidí.

Avšak i tak měl Harry v sobě jakoby prázdno, nejdřív si myslel, že je to tím, že už celý den a něco

nejedl, ale hned poznal, že se jedná o jakýsi citový problém. Horší ale bylo, že tušil, jakoby se ten

problém v posledním měsíci vyřešil, ale teď se tu záhy objevil. Zase cítil jakési dusící prázdno v srdci,

jako kdyby člověku vzali proti jeho vůli něco, na čem mu strašlivě záleželo.

„Harry?“ zarazil ho hlas zpoza stínu.

Otočil se a uviděl nějakou dívku jak na se na něj usmívá.

„A-ahoj… my se známe?“ zeptal se Harry a snažil se jí vybavit v paměti, divil se, že jí tu nikdy

neviděl.

„A co myslíš?“ zeptala se.

 „No… já jsem tě tu ještě nikdy neviděl,“ divil se Harry.

„Lidi mě dost přehlížejí,“ utrousila stranou a přešla až k němu.

V tu chvíli mu hlavou projela zvláštní, spíše taková varovná bolest, jako kdyby se jen letmo uhodil a

trochu bolestně sykl.

„Už to zase cítíš, co?“ zeptala se ho.

„Co jako mám cítit?“ zeptal se Harry dotčeně.

„Pamatuješ si na mě?“ zeptala se ho prosebně. „Pamatuješ si na Cho?“

Jakmile vyslovila to jméno, strhla se mu v hlavě doslova hotová bolestná bitva, musel se rychle opřít

o zeď, jinak by ztratil rovnováhu.

„Já-já-já radši už půjdu,“ koktal bolestně Harry a tiskl si ruku na hlavu, ale bolest tím neutišil.

„Harry, snaž se vzpomenout,“ naléhala Cho.

„Já tě neznám, je mi líto,“ řekl Harry, otočil se a pokračoval dál do Velké síně.

Bolest, která mu dokonce začala zasahovat i nervy, se zdá se, jak se čím dál víc do dívky vzdaloval,

zmenšovala a konečně povolila až zahnul za roh chodby a přestal na ní docela myslet. Avšak stále měl

nutkání zabrousit s myšlenkami na tu tajemnou dívku a na ten zvláštní pocit prázdnoty, který mu nyní

projížděl celým jeho tělem a téměř ho dusil v hrdle.

Ale to už byl ve Vstupní hale a v zápětí vešel do Velké síně. Vedle naškrobeného Filche třímajícího

v náručí ušpiněnou paní Norrisovou, ležela na stolku hromada novin a titulek na stěně hlásal:

Pozornost školy:
Výtisky Denního věštce zde zdarma k odběru

Harry si vzal jedny noviny, ale to už uslyšel z dáli radostné volání a v zápětí už ho objímali jeho
přátelé, a Seamus, Dean, Neville a další jemu bližší si s ním podávali ruce. Ostatní však na něj koukali
rozličnými pohledy, ve většině však příliš lásky nebo náklonnosti nebylo. Harry ty pohledy vycítil a
hned, jak si sedli ke snídani svým přátelům vylíčil, co právě vyslechl na ošetřovně. Ti mu však řekli, ať
si přečte Denního věštce a nebude tomu věřit.

Zastíraná pravda konečně odhalena

 Tomu, co si v dnešních novinách přečtete, snad ani nebudete věřit.
Nejmenovaný redaktor Denního věštce zjistil naprosto neuvěřitelné informace
o Vy-víte-kom, chlapci, který přežil, Albusu Brumbálovi a jeho následníků.
Právě teď jsme se dozvěděli pravé založení Bradavické školy a jejích
detailů. Podle všeho je vše zapsán v jedné tajné místnosti v Bradavicích, o
které se bohužel našemu zdroji nepodařilo nalézt dostatek informací, ale
víme, že se jmenuje Černá kronika a že obsahuje starou velikou knihu s
nesmírně mnoho stránkami, ve které je zapsáno vše o založení školy a dalších
incidentech, které se zde odehrály.
Podle všeho byla škola založená v roce 913 a už od tohoto data se zde
odehrávaly zajímavé věci…

Dále tam byly popisovány zápisky Godrika Nebelvíra a i když něco sem tam chybělo, Harry jasně
poznával svou vlastní řeč, když svým kamarádům vypravoval něco, co se v Černé kronice dozvěděl.

Dále víme, že již zmiňovaný Harry Potter se opravdu dokázal dostat do

onoho Erisedského hvozdu, bájného místa jakýchsi elfů, a že tam strávil asi
týden. Všichni tohoto chlapce prohlašují za slavného a schopného, avšak není
vám divné, že šestnáctiletý chlapec se tak náhle naučí Zvěromágovství a
promění se do jediného tvora, do kterého se ještě neproměnil ani jeden
kouzelník? Navíc do tvora, jejž obyvatelé hvozdu označili tak, že se z jejich
krve zrodili.
Bystrému člověku hned dojde, že chlapci byla tato schopnost darována
těmito zázračnými lidmi (pokud tedy je jejich existence pravdivá) a že
všechny ty okázalé věci, které v těle Pegase provedl pochází pouze od lidí
Erisedského hvozdu.
Ovšem to ještě není všechno, podle našeho zdroje, který to sám na vlastní
uši zaslechl, Harry Potter opravdu při té hrozné nehodě s Obří sépií, bájnou
obludou Bradavického hradu, si podal ruku se samotným Vy-víte-kým, ba co
víc, předal mu věc, kterou ukořistil a ke které jej Vy-víte-kdo zavedl.
Skutečnost, že pravda byla tak sprostě zmanipulována a to přímo od
samotného Albuse Brumbála ještě více potvrzuje všechny záhady zločinů, které
zde byly spáchány.
Albus Brumbál nejen, že jako všichni minulí ředitelové Bradavic zatajoval
pravdu o vzniku Bradavické školy, navíc ještě připustil, aby šestnáctiletý
chlapec byl přinucen se každodenně přibližovat do blízkosti Gryfa, ano, ano,
nemusíte si brát druhé brýle, opravdu jste to přečetli správně. A nejenom
to, Gryf opravdu se při prvním kontaktu na zmiňovaného chlapce přihnal jako
to má ve zvyku ke svým kořistem a začal ho ohrožovat na životě.
Pokud se takovéto hazardování s cizími životy Albusi Brumbálovi opravdu
líbí, měli bychom se zamyslet o jeho duševní způsobilosti vedení Bradavické
školy.
Jak již moc dobře víte z vlastní zkušenosti, Albus Brumbál byl poslední
dobou doslova zasypáván stížnostmi a tak, že oprávněně.

Následovala rekapitulace všech Brumbálovo neřestí, včetně podrobného popisu incidentu při pohřbu,
jejichž čtením se Harry už nezabýval, ale byl si vědom, že takové shrnutí přinutí čtenáře Brumbála
doslova nenávidět.
 Z těchto zmiňovaných důvodů ministerstvo už konečně dostalo rozum a stejně
tak i členové správní rady, kteří (také trochu i na popud veřejnosti) se
odhodlali k uvolnění Albuse Brumbála z funkce ředitele Bradavické školy z
důvodu, že kvůli svému stáří už není morálně schopen vést školu, protože již
zmiňované nehody, při nichž mnozí studenti málem přišli o život, anebo byli
vážně zranění, byli od ředitele Brumbálovy velikosti přinejmenším neopatrné
a nepozorné.
Jako dosavadní ředitel Bradavic byla jmenována Dolores Jane Umbridgeová,
kterou budou dočasně v postu ministryně zastupovat tři její nebližší
zástupci, kterým podle svých slov důvěřuje. Stále však bude mít hlavní slovo,
alespoň do té doby, než se zvolí právoplatný ředitel Bradavické školy, poté
se vrátí na ministerský post i se všemi jeho pravomocemi.
Ale vraťme se k soudnímu procesu, konaném na začátku ledna tohoto roku.
Výpověď o tom, že Harry Potter je nevinný, protože svědek Ronald Weasley,
syn Arthura Weasleyho, zaměstnance ministerstva, měl mít fingovaně změněnou
vzpomínku, je naprosto lživá s cílem oklamat veřejnost. Tuto výpověď měl
potvrdit telepat Lex Lexter, všemi známý a znamenitý bystrozor, avšak osoba
zaměstnaná Albusem Brumbálem. Lexter po celou dobu dával tajně Harrymu
Potterovi hodiny Nitroobrany, aby dokázal uzavřít svou mysl vůči vniknutí
Vy-víte-koho do té jeho. Důkazy a články, které vypovídaly o takzvané
HarryPottermánii, neboli nemoci, která přepadávala tohoto chlapce tak, že se
z ničeho nic rozkřičel na celé kolo a krčil se v křečích, zavinilo již
zmiňované pronikání Vy-víte-koho do chlapcovo mysli skrz takzvané jejich
propojení, o němž svědčí jizva na chlapcově čele.
Proto se nemůžeme divit, že dotyčný Lex Lexter se stal chlapcovo přítelem
a že měl důvod u soudu lhát. Všichni moc dobře víme, že již existovali
kouzelníci schopní takového maximálního soustředění, že dokázali oklamat i
samotný Gracius.
Chlapec, který přežil ví dokonce i ta nejtajnější tajemství, jestli
všichni víte, o čem mluvíme, dokonce existují i důkazy, že mu toto tajemství
předal samotný Lexter. Dokonce vydavatelství dostalo do rukou velice zvláštní
zprávu Psycholožky, která byla pověřená vyšetřením Harryho Potter, její
přesné znění si můžete přečíst na straně 8.
Jak již jsme vás informovali, chlapec byl v den útoku v Prasinkách na
nepovolené návštěvě v nechvalně známém hostinci U prasečí hlavy, kde mu
bývalý ředitel Aberforth vyzradil mnohá tajemství, včetně toho, jak najít
Černou kroniku, což se bohužel našemu kontaktu nepodařilo zjistit. Také mu
vyzradil nehodu, při které před lety poštval Vy-víte-koho na Potterovo
rodiče. Zvláštní ovšem je, že byl viděn na hřbitově, jak se s chlapcem
poklidně baví, jako kdyby Harrymu nevadilo, že vedle něj stál možný vrah
jeho rodičů, což tato skutečnost vyvolává mnoho otázek.
Dále pak v neposlední řadě byl jako tělesná ochrana Harryho Pottera vybrán
Felix Cvalda, který ovšem ani jednou chlapce nezachránil z problémů a ani
jednou mu nepomohl. Ministerstvo začíná velice silně pochybovat o jeho
schopnostech, bližší informace vám přineseme v nejbližších dnech.

Harry, ač se sám divil, neměl po dočtení novin chuť k jídlu. Hlavou se mu míhaly všechny možné
myšlenky, ale nejvíc mu vrtalo hlavou, kdo byl ten zpropadený zdroj tohohle plátku.
„Tak, co na to říkáš?“ zeptala se potichu Hermiona.
Harry odvrátil svůj vykulený pohled od novin a zadíval se na Hermionu.
„Já… já… já jenom čekám, kdy ty noviny přejmenují na Novinky o Harrym Potterovi.“ koktal Harry
vykuleně.
„Tohle není sranda, tenhle článek bude přepisovat celé dějiny, to je téměř úplná revoluce,“ upozornila
ho Hermiona.
„Nepředpokládám, že jste přesně všechno, co jsem vám řekl, přetlumočili novinám,“ řekl Harry svým
dvou kamarádům potichu.
„Blázníš, samozřejmě, že ne,“ zhrozila se Hermiona.
„Navíc, vždyť jsi dal Brumbálovi své slovo,“ uvědomil si Ron.
„Jak se zdá ho někdo, místo mě, porušil,“ řekl Harry. „Naštěstí jsem v tom vyprávění toho dost
vynechal, není tam o těch hůlkách, meči, přesné znění věštby a takové věci.“
„Zase tak strašné to není,“ řekla Hermiona. „nezapomeň, že polovina toho, co jsi zjistil se týká…
Oblouku smrti, a o něm se studenti nesmí dozvědět, takže tam nemohli napsat všechno.“
„Je pravda, že to mohlo být ještě horší,“ řekl Harry a zahlédl nějaký článek s názvem: Školní pár se
znovu tragicky rozpadá.
„Už mě to nějak nebaví,“ hlesl Harry a odhodil noviny jak nejdál mohl. „Teď už se nedivím, proč ta
zatracená baba povolila dávat ty noviny ve škole zdarma.“
„Každý student si to přečetl,“ usoudila Hermiona a prohlížela si Velkou síň.
„Navíc se tam ani jednou nezmínili, žes byl pod mocí Ty-víš-koho a že měl na sobě plášť z mizenky.“
„Vy se na mě kvůli tomu nezlobíte?“ zeptal se Harry.
„A proč bychom se měli zlobit?“ divil se Ron.
„Vždyť to má ten samý efekt, jako kdyby měl Ron změněnou vzpomínku, ty za to nemůžeš,“ řekla
Hermiona.
„Asi máte pravdu,“ povzdechl si Harry a nabral sousto snídaně. Hned ale přestal jíst a dál si lámal
hlavu. „Kdo to tak může být?“
„Koho myslíš?“ zeptal se Ron také řádně rozladěný.
„Ten zdroj těch informací Denního věštce,“ doplnil Harry.
„Není to někdo ze Zmijozelu?“ hádala Hermiona.
„Koho takového známe, kdo dohazuje informace tisku?“ zeptal se Ron.
„Pořád vydíráš Holoubkovou, Hermiono?“ vzpomněl si po chvilce Harry.
„No… od té doby, co ses v srpnu ztratil, jsem se o ní přestala zajímat,“ uvědomila si.
„Myslíš, že to je ona?“ zeptal se Ron.
„Tak to zjistíme, plánek jí přece ukáže,“ podotkla Hermiona.
„Ten má Snape,“ hlesl Harry chmurně.
„Vzpomínáš si, že bys někdy viděl toho tlustého brouka, Harry?“ zeptala se ho Hermiona. „Třeba
jestli se ti neusadil ve vlasech, nebo na hábitu.“
Harry si matně na nějakého brouka vzpomínal, ale jakmile si začal uvědomovat ten okamžik, tak ho
strašlivě zabolela hlava.
„Tak to bude Holoubková,“ usoudil Ron, když uviděl, jak se Harry drží bolestivě za hlavu.
„Co je?“ zeptala se ho Hermiona.
„Ta hlava… už mě zase začíná bolet,“ postěžoval si Harry a Hermiona si vyměnila truchlivý pohled
s Ronem.
„Za chvilku začíná hodina, měli bychom už jít… teda jestli si tu nechceš vychutnávat tu popularitu,
co ti zařídil Denní věštec.“ řekl Ron a Hermiona hned dostala lepší náladu, kterou s ní Ron tedy opravdu
nesdílel, protože se těšila z učení.
Na kouzelné formule se došourali jako hlemýždi, když ještě Lexter stačil Harrymu bez jakéhokoliv
slova dát hůlku, vypadalo to, že má Lexter více než dost na spěch.
Chlapcům se na hodinu moc nechtělo, Hermiona jim stále tvrdila, že přijdou na jiné myšlenky, když
se zamyslí na zábavu a v tu chvíli, co Ron se pokoušel myslet na učení jako zábavu, přidal do kroku,
aby jí utekl.
Felix se jako vždy plížil daleko za Harrym, aby ho neobtěžoval, za což ho měl Harry za poslední dobu
více než rád a stále se spolu, když to šlo, bavili a radil mu, jak na jednotlivé fígle a co zrovna prožíval.
Harry a Hermiona dohnali načertěného Rona, který se s nimi zase začal spokojeně bavit, když
přehodili na jinou notu. Blížili se už k učebně, když z rohu chodby vyšla jakási tmavá malá postava a
vykračovala jim naproti, nevypadalo to však, že by šla k nim. Přibližovali se stále blíž a blíž a trojice si
jí nevšímala, až když byli asi dva metry od sebe, ze sebe postava shodila plášť, v tu chvíli se mohutně
zablýsklo až všichni měli oslněný zrak a v další chvíli Harry ucítil hůlku na krku a slova: „Avada
kedavra!“
Ucítil na krku malé štípnutí a v příští chvíli už ležel na zemi.
 V zápětí ale otevřel oči a spatřil nad sebou stát usmívající se Umbridgeovou a stejně tak vykuleného
Rona a Hermionu, v další chvíli přiběhl vystrašený Felix a skláněl se nad Harrym.
„První zkoušku jste nezvládl, statný kouzelník by stačil zabít tyhle i dva další,“ řekla Umbridgeová
Felixovi a ukázala na Rona a Hermionu. „V programu není přikázáno vám sdělovat kolik těchto zkoušek
se bude konat, proto být vámi bych si začala dávat pozor, ta příští totiž může být ta poslední a pokud
dopadne stejně jako tahle… no nevím, nevím,“ utrousila Umbridgeová, otočila se a zašla do učebny
Kouzelných formulí o kus dál.
„To se mi snad zdá,“ hlesl Harry, když mu kamarádi pomohli na nohy. „Ona mi vás chce vzít…“
uvědomil si Harry. „Jste ten nejlepší osobní ochránce, jakého jsem kdy poznal a ona udělá takovouhle
sprosťárnu.“
„Je mi l-l-l-líto, že jsem zk-k-k-klamal,“ zakoktal Felix.
„Ale prosím vás,“ řekl Harry. „Já jsem věděl, že kdyby se něco stalo, tak by jste neměl čas mě
zachránit, možná vás to překvapí, ale právě proto jsem vás měl rád, vždycky jste byl nenápadný.“
„No… p-p-připadalo mi l-l-lézt v-v-vám za z-z-zády tak, ž-ž-že by vás to m-m-mohlo štvát a d-d-
deprimovat,“ řekl Felix tónem, že je mu to líto.
„Hermiono, musíme něco vymyslet,“ řekl Ron.
„Já? Proč zase já?“ vyhrkla Hermiona.
„Ty jsi přece ta studnice moudrosti… tak plná nápadů,“ řekl Ron vynuceně.
„Najednou…“ cekla Hermiona a pak se pousmála. „Řekni to ještě jednou.“
„To tak! Víš, kolik mi to dalo práce?“ naštval se Ron.
„Já tě miluju, Rone,“ řekla Hermiona zamilovaně.
„Já tebe taky, má lásko… doprkvančic!“ vykřikl Ron a zmizel v učebně kouzelných formulí, snad
nejrychleji za celou dobu studování v Bradavicích.
„Kdy s tím přestaneš?“ pousmál se Harry.
„Ještě mám pár měsíců, pamatuješ?“ uculila se a oba dva také vešli do hodiny Kouzelných formulí,
zatímco Felix si stoupl před dveře a čekal.
Ve třídě už byli všichni studenti, jak Nebelvírští, tak Havraspárští. Umbridgeová se posadila za
Kratiknotovu katedru a s úsměvem přicházejícímu Harrymu zamávala. Zbytek studentů se ale stále ještě
bavilo o té náhlé změně ve vedení školy a o všem, co se toho rána z novin dozvěděli.
Trojice si zase sedla vedle sebe s Hermionou uprostřed a všichni čekali na profesora Kratiknota.
Umbridgeová si zatím vyndala růžový zápisník potažený chlupatou a snad ještě růžovější látkou, která
snad i sama pro sebe jako kočka předla, následně i jakýsi brk, který se až nápadně podobal Bleskobrku,
který používala Rita Holoubková.
V tu chvíli se do třídy přiřítil profesor Kratiknot.
„Omlouvám se za to zpoždění, ale od rána tu máme pozdvižení… ta Umbridgeová si myslí, že
může…“ v tom se ale Kratiknot zarazil, když uviděl ředitelku školy sedět se svou malou postavou za
jeho stolem.
„Dobré ráno, profesore,“ pískla usměvavě Umbridgeová.
„Do-dobré… vy jste tady?“ otázal se nadmíru překvapeně maličký Kratiknot.
„Jak vidíte, tak ano,“ pousmála se. „Nemusíte vůbec spěchat… i mě se někdy stane, že nestíhám,“
pousmála se a hned si něco začala kvapně zapisovat.
Profesor Kratiknot měl nutkání se do zápisníku podívat, pak se ale začal věnovat třídě.
„Takže, kdo mi přesně popíše postup přemísťování?“ zeptal se svým skřípavým hlasem studentů.
Samozřejmě jako první ruka vystřelila ta Hermiony, pak se vláčně nahoru vzneslo i několik dalších.
„Slečno Grangerová?“ vyvolal jí Kratiknot dychtivě, jako vždycky, protože Hermionu měl kvůli její
pilnosti moc rád.
„Nejprve se musíme zamyslet na místo, kam se chceme…“
„Ehm, ehm.“
Hermiona se načertila, snad nikdo víc nemá rád, než Hermiona, když je přerušen.
„Promiňte, pane profesore, ale není trochu brzy na to probírat přemísťování?“ zeptala se Umbridgeová
a líbezně se přitom culila.
Kratiknot se zarazil a těkal očima ze studentů na Umbridgeovou.
„No… přiznávám, že jsem se k tomuto tématu dostal vcelku dříve… ale to jen z důvodu, abych měl
jistotu, že se na to studenti dostatečně připraví.“
„Není to náhodou ministerstvo, kdo udalo školní osnovy, tudíž vypočítalo, kolik času budou mít
studenti na to, se připravit?“ řekla líbezně.
„To ano, ale…“
„Mě se to nezdá fér, kdyby se v Bradavicích vyučovalo přemísťování dříve, než v jiných školách, pak
by všichni Bradavičtí měli výhodu, nebo se snad pletu?“
„To ne, to samozřejmě ne…“ řekl Kratiknot a Harry mu mohl z jeho malé hlavy vyčíst jeho nadávání
na Umbridgeovou.
„Tak snad abychom se věnovali jinému tématu, že?“ uculila se Umbridgeová.
„Ale paní profesorko,“ ozvala se Hermiona. „nám to nedělá problémy, my už přemísťování
rozumíme.“
„Tak mi popište třetí nežádoucí účinek přemísťovacího zaříkadla?“ vyštěkla Umbridgeová, až se
Hermiona lekla.
„No… první je…“ koktala Hermiona překvapeně a listovala letmo, ale zato rychle v učebnici. „první
je… přenos do… přenos… přenos do toho samého místa a druhý…“
„Já jsem se vás neptala ani na první, ani na druhý… pane Weasley, jaký je třetí nežádoucí účinek
přemísťovacího zaříkadla?“ stočila otázku na Rona.
Ron ucukl, jako kdyby do něj někdo píchl a hned se zmateně podíval na Hermionu.
„Já to chci vědět od vás, ne od slečny Grangerové,“ trvala na svém Umbridgeová a stále se umívala.
„To… to… to…“
„To nevíte,“ dokončila to za něj Umbridgeová. „Zdá se, že jsem měla zase pravdu. Pokračujte, pane
profesore… mimochodem, má tahle škola povolení zaměstnávat křížence se skřety a jinými?“
„No… to…“
„Ale to nic,“ uculila se Umbridgeová. „však já se na to podívám, pokračujte.“
Kratiknot po chvilce váhání přešel ke skříňce a vyndal učebnici, ze které se učili až do minulého
pololetí. V zápětí se začali znovu věnovat vyslovení kouzelné formule v podvědomé formě, zatímco při
Kratiknotově výkladu brk Umbridgeové létal hbitě po papíře, jako kdyby si zapisovala každé jeho slovo.
Velice nudná dvouhodinovka skončila, Kratiknot zřejmě musel improvizovat, protože na ten styl,
který mu udala Umbridgeová nebyl připravený, a tak po celou dobu jenom četl z učebnice a zadával
studentům zápisky.
Následovalo Bylinkářství, Harry si raději hned, jak vyšel ze třídy, k sobě přivolal Felixe, aby na něj
Umbridgeová zase něco nezkoušela a po očku sledovali dění kolem. Po škole byl nesmírný humbuk,
jako kdyby tu hrad přestavovali. Rozhodně tu bylo víc lidí, než jen studenti a už vůbec nevypadali jako
hlídači.
Co ale celou třídu (i Zmijozelské) naštvalo bylo, že se k nim Umbridgeová znovu přidala, jako kdyby
si pro dnešek pro svou inspekci vybrala právě Harryho třídu. Studenti se raději před ní nebavili o ničem
nahlas a tak pouze tiše čekali před skleníky na profesorku Prýtovou.
Ta následně přišla ve své zašpiněné róbě a s umazanýma rukama jim otevřela skleník. Všichni
obklopili jeden dlouhatánský stůl a profesorka Prýtová se postavila až na jeho konec, aby na všechny
viděla.
„Takže zdravím třído, dnes se budeme věnovat přesazování Liliputků, jestlipak někdo víte, co je to
za rostlinky…? Ano slečno Grangerová?“
Hermiona, která se zase jako vždy pohotově přihlásila spustila. „Jsou to nesmírně vzácné květiny se
zázračnou mocí. Jejich slzy dokážou při vypití kouzelníkovi dát schopnost nevidomosti…“
„Správně Grangerová, pět bodů pro Nebelvír!“ usmála se Prýtová. „A ví někdo, jak ten zvláštní efekt
funguje…? Ale no tak Hermiono, dejte taky někomu jinému ještě šanci.“
Hlásící se Hermiona zkřivila uraženě obličej a ruka jí klesla dolů.
„Řekni to ty, Harry,“ pošeptala svému kamarádovi vedle.
„Ne… já to nevím,“ odvětil Harry.
„Je to snadné… je to, že tě nikdo…“
„Ehm, ehm.“
„Ano, Dolores?“ vyhrkla Prýtová a se svou malou postavou hleděla do dálky a stejně tak malinkatou
Umbridgeovou.
 „Já jsem nevěděla, že se oslovujeme křestními jmény?“ podivila se okázale Umbridgeová.
„Och pardon, myslela jsem, že když Minerva…“
„Profesorka McGonagallová a já jsme důvěrní přátelé, vím, že zde ve škole je o moji náklonnost
veliký zájem, ale vás ještě tolik neznám,“ uculila se Umbridgeová.
„Tak tedy dobrá…“ nasupila se Prýtová. „co by jste si přála, Umbridgeová.“
„Je slušné při výzvě použít i oslovení, profesorko Prýtová,“ odvětila přívětivě.
„Co by jste si přála?“ štěkla už nadmíru rozladěně Prýtová.
„Moment…“ zvedla Umbridgeová ukazováček a druhou rukou už jezdila po svém zápisníku s brkem
a něco dychtivě zapisovala. „ano… takže… chtěla jsem vědět, proč jste slečnu“ zdůraznila, aby zase
dokázala, že správně oslovuje „Grangerovou nenechala říct správnou odpověď, když jí očividně jako
jediná zná.“
„Chtěla jsem dát příležitost i jiným, slečna Grangerová se hlásí při každé hodině a odpoví správně
nejméně desetkrát, nebylo by…“
„Takže raději odpověď řeknete sama, když nikdo jiný, než slečna Grangerová jí nezná?“
„Pokud jí nikdo jiný nezná,“ pěnila teď zlostně Prýtová a mačkala v rukou drtivě uschlou hlínu v
květináči. „pak samozřejmě nechám slečnu Grangerovou říct správnou odpověď.“
Umbridgeová se hlasitě, skoro až trapně rozesmála na celé kolo a odvětila. „Tak proč to proboha
slečnu Grangerovou nenecháte říct rovnou?“
„Abych dala šanci i ostatním, protože slečna Grangerová ví všechno, když studuje učebnice o ročník
napřed.“
„Ale když to nikdo jiný než slečna Grangerová neví…“
„Ten efekt způsobuje,“ vykřikla Hermiona. „že kouzelník sice je vidět, ale žádná lidská bytost její
přítomnost nevnímá, pokud si to sama zastřená bytost nepřeje, tento efekt působí i na mudly a trvá
dokud Liliputek, ze kterého jste slzy vypili nepřestane plakat.“
„Zcela správně, sama bych to lépe neřekla,“ pousmála se Prýtová.
„Ano,“ zdůraznila hned Umbridgeová, takže to vypadalo, jako když souhlasí na tu druhou část věty.
„opravdu klobouk dolů, slečno Grangerová.“
„Uděluji slečně Grangerové dalších pět bodů.“
„Slečna Grangerová si je právem zaslouží,“ odvětila Umbridgeová.
„Ehm, ehm.“
Všichni sebou cukli, když Harry zakašlal stejně jako Umbridgeová.
„Ano… tak snad abychom pokračovali,“ vzpamatovala se Prýtová.
„Už nechci být slečna,“ hlesla potichu Hermiona svým kamarádům.
„Ovšem přesazování je také velice choulostivá věc,“ pokračovala Prýtová a k překvapení všech
vytáhla ze skříně housle s dvojitým krkem a smyčec. „Na to, aby jste Liliputka přesadili, potřebujete
mu zahrát.“
Po celé třídě se ozval smích, když si asi studenti představili sami sebe, jak fidlají na housle.
„Opravdu v tom nic není…“ pokračovala Prýtová. „ve skutečnosti jsou Liliputci hluší jak polena, vábí
je však vibrace způsobované jakýmkoliv hraním na housle.“
„To máme tady ze sebe dělat idioty?“ zhrozil se nahlas Malfoy. „Snad si nemyslíte, že…“
„Ano pane Malfoyi, přesně to si myslím,“ zarazila ho přísně Prýtová. „Nikdo z vás tu není žádný
virtuóz, ani já sama. Avšak stačí fidlat jenom lehce, téměř neslyšně, Liliputky budeme přesazovat
postupně, aby se naše vibrující vlny nerušily… kdo to chce zkusit první?“
„Co takhle slečna Grangerová?“ vypískla Umbridgeová zezadu.
„Myslím, že slečna Grangerová se sama rozhodne, jestli bude chtít,“ odvětila zase nasupeně Prýtová.
„To je zvláštní, když se celou tu dobu na každou otázku slečna Grangerová pohotově hlásila,“ usmála
se Umbridgeová.
„Slečna Grangerová…“
„Slečna Grangerová už jde!“ vykřikla Hermiona a přihnala se naštvaně k Prýtové.
„Tak dobře Hermiono, vem si tady ty housle a já ti přinesu Liliputka,“ řekla Prýtová a v zápětí už
byla zpátky se dvěma květináči plnými hlíny, až na to, že v jednom byla hlína uschlá a zašlá, kdežto v
tom druhém kyprá a vlhká.
„A kde jsou ti Liliputi?“ otázal se zvědavě Seamus.
 „To se hned dovíte, Finnigane,“ odvětila Prýtová a vrazila Hermioně do ruky housle. Následně vzala
květináč s uschlou trávou a položila jej na vedlejší stůl.
„Takže Hermiono, hraj,“ řekla Prýtová.
Hermiona se zhluboka nadechla, přiložila smyčec k houslím, ty si dala pod bradu a začalo to.
V tu chvíli si každý zacpával uši a bolestně křivil obličej, protože Hermiona skřípala tak příšerně, že
skoro až praskaly ušní bubínky. Studenti přímo ječeli z nepříjemných zvuků a to včetně Hermiony,
která svůj koncert také nijak zvlášť neprožívala.
Následně se objevila v kypré hlíně jakási světlá hlavička a hned nato, z květináče a hlíny puknutím
vyskočil tvoreček. Tvarem vypadal jako přerostlý brambor, žádné kořeny, větve ani nohy. Zato měl
lidský obličej, i když se spíš podobal domácímu skřítkovi. Liliputek se líně vznášel ve vzduchu a začal
po chvilce áchat, jako když se unavený člověk ponoří do teplé koupele. Zanedlouho na to, když už
vrzání Hermiony dosahovalo závratných výšin se brambora dala do zpěvu. Věřte mi nebo ne, ale ten
Liliputek, ta divná brambora zpívala téměř stejně hlubokým a melodickým hlasem… asi jako Frank
Sinatra a slastně se přitom vlnil ve vzduchu. Každý student se teď chlámal na celé kolo, když viděli,
jak se brambora slastně vlní ve vzduchu a jde za vrzající Hermionou, která pozadu směřovala k Prýtové
a k tomu vyschlému květináči.
Liliputek v tu chvíli květináč postřehl a ladně se k němu snesl.
„Klaním se dámy…“ pronesla brambora, neboli Liliputek neuvěřitelně hlubokým a pronikavým
hlasem, s dalším ácháním se zaryl do vyschlé hlíny a pak s puknutím v ní zmizel až nebylo z něho vidět
nic.
Prýtová naštvaně vytrhla housle Hermioně z rukou a rychle přitom mrkala očima. „Říkala jsem, že
stačí potichu fidlat, co jste to proboha dělala, vy jste nás snad chtěla zabít!“ štěkla na ní.
Hermiona se nesměle uculila a vrátila se zpátky ke svým kamarádům, zatímco si Umbridgeová něco
vzadu pilně psala do notýsku.
„Takže… v případě, že by ještě nějakej chytrák… nebo chytračka, měli v plánu nás tady svým
koncertem umučit k smrti, dávám vám svolení vzít si klapky na uši, které jsme používali při přesazování
mandragór. Snad bych raději teď slyšela ten jejich zpěv.“
Hermiona se znovu uculila a oba dva její kamarádi se taky usmívali.
Po zbytek hodiny naštěstí nepadlo už ani jedno slovo o slečně Grangerové a tak podobně, protože
Prýtová měla plné ruce práce s fidlajícími studenty. Jak vidno, každý Liliputek zpíval úplně jinak a
když narazili na jednoho, co zpíval jako víly a každý chlapec se k němu hned začal přibližovat,
profesorka Prýtová tu bramboru popadla a vlastnoručně jí vrazila do květináče.
Na uši náročná dvouhodinovka skončila a každému ještě při obědě pískalo v jejich zmoženém sluchu.
Oběd byl o poznání chudší a o mnoho jinačí než ty, na které tu byli zvyklí. Harry ale celou dobu oběda
měl hlavu plnou podivně se vznášejícího prstenu mezi jeho prostředníčkem a malíčkem, kde mu ještě
stále Ron nevyčaroval zpátky prst a také to doslovné prázdno v duši, na které když se soustředil, tak mu
hned začalo být smutno. Jeho přátelé ho ale hned rozveselili nějakou hloupostí, které si vyváděli u stolu
navzájem, takže jim za to byl vděčný. Stále se ale více a více jeho mysl stáčela k tomuto tématu a on
pociťoval stále více úzkost v srdci.
„Teda to byl vážně koncert, Hermiono,“ řehtal se Ron, když dojedli oběd.
„Náhodou, alespoň jsem ukázala Umbridgeové, čeho je ta slečna Grangerová schopná,“ usmála se
Hermiona.
„To je jediný světlý bod, co jsem na tom tvém koncertu viděl,“ pousmál se Harry.
„To tvé neslyšné hraní také nestálo za nic, vždyť ti ta brambora nadávala, ať hraješ hlasitěji,“ načertila
se dobrácky Hermiona.
„Myslím, že Ron ale bodoval nejvíc,“ usmál se Harry.
„Chudák Liliputek,“ povzdychla se Hermiona.
„Co se stalo?“ zeptala se Ginny.
„Vrzal tak prkenně,“ vysvětlovala Hermiona. „že toho chudáka šťouchnul do oka a on celou zbylou
hodinu probrečel na okraji květináče.“
„Chudák, ty jsi ale surovec,“ pousmála se Ginny.
„Jen se smějte,“ zakabonil se Ron.
„Víte čeho se bojím?“ zeptal se všech Harry.
 „Čeho?“ odvětila hned Hermiona.
„Víte přece, jakou teď máme hodinu,“ podotkl Harry.
„OPČM, proč?“ divil se Ron.
„Něco mi říká, že tam bude i Umbridgeová, nevím, nevím jestli se Lexter a ona vůbec můžou cítit,
natož pak vidět.“
Všichni si ta jeho slova uvědomili, zvláště pak potom, co jim řekl, že Umbridgeová je jedním z
Voldemortovo nohsledů.
„Myslíš si, že jí něco provede?“ napadlo Deana.
„Mě spíš trápí, co provede ona jemu…“ přemýšlel Harry.
„Lexter se v pohodě ubrání,“ odvětil Ron poklidně.
„O to tady nejde blázínku,“ zarazila ho Hermiona. „jde o to, že ho může ze školy vyhodit.“
Ron pochopil a také zvážněl.
„Pamatujete si jak dopadl minulý rok?“ připomněl jim Harry. „Vyhodila Trelawneyovou a…“
„A Hagrida,“ došlo Ronovi a hned stočil pohled k ustaranému Hagridovi, který se poprvé za ten
dlouhý čas vážně o něčem bavil se Snapem. Oproti tomu Umbridgeová, která seděla na Brumbálovo
křesle přesadila Lextera vedle sebe (McGonagallová, která tam seděla před tím očividně nenamítala) a
o něčem se s ním usměvavě bavila.
„Co když bude chtít Hagrida vylejt znovu?“ vyhrkl Neville.
„To nesmíme dopustit,“ řekla rázně Hermiona. „musí to vypadat tak, že Hagrid je ten nejlepší učitel
pod sluncem.“
„Měli bychom už jít, Lexter už jde,“ oznámil jim Harry, protože všechny studenty musel doprovázet
učitel (ovšem kromě Harryho z důvodu Felixe).
Lexter si svolal celý šestý ročník Nebelvírských a Zmijozelských k sobě a čekal i na Harryho a jeho
kamarády, kteří se k němu připojili hned v zápětí.
Lexter se pak prodral až k Harrymu a jeho společníkům.
„Poslyš Harry, za prvé, chtěl bych se ti strašně moc omluvit,“ začal Lexter. „Vím, že jsem ti lhal po
celou tu dlouhou dobu, ale…“
„Ehm, ehm.“ ozvalo se z konce řady. „Tak snad abychom šli,“ uculila se Umbridgeová.
Lexter se ještě naposledy podíval na Harryho, ale pak se otočil a vedl třídu do hodiny Obrany proti
černé magii.
Trojice si zase sedla pospolu, jak to měli ve zvyku a Harry se hned postavil vedle Lexterova kabinetu,
protože očekával, že bude zase vyučovat druhou, Nebelvírskou polovinu třídy.
„Takže dobré ráno, studenti,“ pozdravil je poněkud nejistě Lexter.
„Dobré ráno pane profesore,“ řekla třída sborově, samozřejmě až na vybrané Zmijozelské.
„Myslím, že už je odpoledne,“ protrhl ticho písklavý hlásek zezadu místnosti. „Och, promiňte
nechtěla jsem přerušovat vás poutavý výklad,“ uculila se Umbridgeová.
„Máte vskutku pravdu, už je odpoledne… přesně jedna… nula… nula,“ řekl jí zcela neutrálním
tónem.
„Nula dva,“ odvětila se sametovým úsměvem, který jí Lexter ale neopětoval.
Kdyby Harry teď viděl Lextera poprvé, myslel by si, že kvůli takovému nenávistnému pohledu, který
teď má patřil rozhodně do Zmijozelu.
„Ano… bez té přesnosti bychom se daleko opravdu nedostali, zvláště pak…“
„Ehm, ehm!“ Lexter se zarazil, když Harry zase zakašlal, jako to má ve zvyku Umbridgeová a znovu
se vzpamatoval.
„Rád bych, aby má hodina už nebyla přerušována,“ řekl ledově Lexter.
„Jsem si jistá, že to všichni studenti vzali na vědomí,“ uculila se Umbridgeová.
Lexter chvíli nasupeně stál, Harry si mohl jen domyslet, co mohl vyčíst z mysli Umbridgeové, ovšem
teď mu moc dobře chtěl dát vědět, aby nedělal žádnou ukvapenou chybu.
Lexter nejspíš jeho výrazná podvědomá slova pochytil, protože se na něj zaraženě podíval a pak
pomaličku přikývl.
„Takže, v dnešní hodině jsem si řekl, že bychom probrali kouzlo, které na vás ctitelé černé magie
velice často a velice rádi budou používat. Pochybuji, že jste jej už někde viděli, do té doby, než vám jej
nepředvedl tady Harry v soubojnickém klubu… tady na Malfoyovi,“ řekl s kradmým posměškem na
Malfoye, který se na něj tvářil jak nejledověji mohl. „Kouzlo se nazývá Symphusio a slouží k
znehybnění protivníkovo končetin dotýkajících se povrchu jakékoliv země, zdi, či dokonce stropu. Je
to zákeřné kouzlo, protože se jen velice těžko odbourává a jeho trvání je několik dní, proto kouzelníci,
kterým se nedostalo pomoci, již nepřežili, zvláště pak bez vody. Kouzlo změní tělesnou stavbu vašich
končetin tak, aby odpovídala chemické a atomární stavbě povrchu, jehož se protivník dotýká. Příklad
by mohl Harry předvést na nějakém dobrovolníkovi… třeba ty Neville, nechceš?“ pousmál se Lexter.
Neville zkřivil obličej do zděšení a zbrkle začal kroutit hlavou.
„Nic to není, jen sem pojď,“ vyzval ho Lexter. „Ty to zvládneš Neville, tak pojď.“
Neville se trochu opatrně zvedl a postavil se před katedru vedle Harryho. Harry se na něj dobrotivě
usmál, věděl jak Neville tyhle pokusné chvíle prožívá, možná proto byl trochu jistější.
„Do toho, Harry,“ vyzval se Lexter.
Harry vytáhl hůlku, trochu poodstoupil od Nevilla a již s excelentně nacvičeným pohybem hůlky řekl:
„Symphusio.“
V té chvíli Nevillovi přirostly nohy k zemi tak, jako kdyby se jeho chodidla napůl rozpustila.
Samozřejmě ztratil rovnováhu a musel se opřít o tabuli, jenže i ruce k tabuli děsivě přirostly.
Lexter s úsměvem mávl hůlkou a Neville rázem znovu stál volně na podlaze.
„Sami vidíte, že v tom nic není, takže si jej můžeme vyzkoušet všichni a poté se hlavně naučíme
obranu, proti takovému kouzlu, takže kdo…“
„Ehm, ehm.“
„Na můj vkus jsme si dnes užili už dostatek kašle,“ odvětil Lexter, když se zezadu ozvalo zakašlání.
„Takže, kdo to chce…“
„Pokud vám to nevadí, pane profesore, ráda bych…“
„Vadí, profesorko,“ zarazil jí Lexter. „Utvoříme dvojice a každý…“
„Profesore Lextere, jako ředitel školy vás vyzývám, aby jste mi to vysvětil!“ zahřímal písklavý hlas
zezadu místnosti.
„Na kašel se berou Líziny chroptivky, jestli vám to není jasné, paní profesorko,“ odvětil stejně tak
mile Lexter.
„Jak to, že Potter je jeden z vyučujících?“ zeptala se Umbridgeová s předstíravým zděšením.
„Není jedním z vyučujících, jmenoval jsem ho svým asistentem,“ prozradil Lexter.
„To je ale úplně jedno, copak to nevíte?“ zeptala se Umbridgeová dotčeně. „Ten chlapec přece nemá
právo vyučovat.“
„On nevyučuje, pouze mi pomáhá,“ řekl klidně Lexter.
„Je mi líto, ale to mi nestačí,“ řekla vtíravým tónem Umbridgeová. „Pokud chce být vaším asistentem,
musí složit zkoušky,“ řekla a vstala, v zápětí přešla k Harrymu, Neville si raději hned běžel sednout,
protože atmosféra tu začala houstnout.
„Takže Pottere, uvidíme tedy, jak se dokážete bránit podvědomě vysloveným kouzlům, protože
nebudete vědět, jaké co je,“ usmála se Umbridgeová a namířila svou krátkou hůlkou na Harryho.
Ten trochu nejistě přešlápl a přelétl pohledem na Lextera, který se na něj klidně díval, avšak jednu
ruku měl připravenou blízko své kapsy.
„Až napočítám do tří,“ řekla Umbridgeová. „Raz… dva… čtyři!“
Kouzla od obou vyletěla současně, i když Harry zprvu zaváhal kvůli té čtyřce na konci, ale to už se
jejich kouzla srazila ve vzduchu a v mohutném záblesku zanikla.
„Pomyslel bych si,“ ozval se Lexter klidně. „že člověk vašeho postavení již dokáže počítat do tří.“
„Chlapec nemůže očekávat, že jeho nepřítel bude jako robot odpočítávat řádně,“ cekla poněkud nejistě
Umbridgeová, když zjistila, že její kouzlo Harry hbitě odrazil. „Tak tedy znovu, tentokrát bez počítání.“
To bylo těžší, Harry musí potichu vyslovit bleskurychle obranné, nebo útočné kouzlo, musí také
počítat se skutečností, že kdyby kouzlo nebylo dostatečně prostorově široké, nesrazí se a dostane se až
k němu.
To už ale Umbridgeová znovu hbitě mávla a Harry její kouzlo na poslední chvíli centimetry před
sebou odrazil, ovšem nepočítal s tím, že Umbridgeová vyšle v zápětí další, ale svou hubenou a hbitou
postavou se mu stačil vyhnout.
„To už stačí!“ zarazil je Lexter. „Harry vám dokázal, že může být přinejmenším můj pomocník.“
„Ještě počkejte, profesore,“ zarazila jej Umbridgeová a hůlku si schovala do svých tlustých šatů.
„Pane Pottere, co znamená kouzlo Loriantelius kontes ur artes?“
Harry v životě nic tak dlouhého neslyšel a poněkud nejistě se podíval na Lextera, který mu ale nemohl
napovědět, protože Harry telepat nebyl.
„Nevíte?“ uculila se Umbridgeová. „Nevadí, a co Infalia cardio mortis?“
„Nevím, něco se srdcem… umrtvení srdce?“ řekl zmateně Harry.
„Jaká škoda,“ pousmála se Umbridgeová. „Je mi líto, pane profesore, ale tohle musí přestat, protože
to jako nynější ředitel nestrpím. Váš minulý ředitel vám řekl, aby jste vyučoval tyto hodiny takzvaně
podle…“ a posměškem dodala. „Brumbálovy armády, což je naprosto směšné, navíc se má dodržovat
osnova striktně určená ministerstvem.
Proto se prosím vraťme tam, kde jsme před necelým rokem skončili,“ pokračovala Umbridgeová,
jako kdyby ona sama vyučovala, poklepala na tabuli, na které se rázem objevil vzorným písmem nápis:
Cíle výuky Obrany proti černé magii šestého ročníku:
1. Pochopení zásad obranných kouzel
2. Pochopení okolností a jejich identifikace
kvůli zvolení vhodného obraného kouzla
pro dannou příležitost
3. Vypracování vzniků, účelů, důsledků a vlastností
jenotlivých kouzel.
4. Vypracovat úvahu o přiměřeném používání obranných kouzel
„Pokud jste si pane profesore nevšiml, tyto učební osnovy byly pro šestý ročník navrženy a podrobněji
rozepsány už na začátku školního roku,“ pokračovala Umbridgeová. „Jako ředitel mám na starost
vzdělání místních studentů a absolutně nestrpím, aby jste mrhal čas jakýmisi praktickými žvásty,
máváním hůlek a podobně. Tak prosím… do práce,“ mávala Umbridgeová radostně ručičkami jako na
stádo hus. „a vy pane Pottere se laskavě vraťte zpátky na své místo,“ řekla Harrymu s medově a v zápětí
už seděla se svým typickým úsměvem v rohu místnosti.
„Tak tedy dobrá,“ řekl Lexter s kamenným výrazem a vzal si jednu knihu z přihrádky. „Jelikož nikdo
nemá knihu Teorie obranných kouzel od Wilberta Šmírala, bude nám muset stačit pro naši teoretickou
hodinu pouze jedna… popřípadě vám tu vaší mohou rodiče poslat poštou, když je o to slušně požádáte,“
řekl Lexter třídě.
„On nikdo nemá tu výtečnou učebnici?“ zhrozila se Umbridgeová, téměř až přehnaně.
„Ne, paní profesorko, všichni totiž nesdílíme váš názor o této knize… takže jsme na straně čtyři sta
osmdesát tři, kapitola třicátá druhá, identifikace společensky nevhodných obranných kouzel,“ řekl
Lexter rozladěně, zato Umbridgeová se culila na celou nadmíru znuděnou třídu, jako kdyby právě přijel
cirkus a zapisovala si hbitě do svého růžového převoněného zápisníku, který se hned poté zakuckal.
Celou první hodinu jim Lexter předčítal, později jim na pokyn Wilberta Šmírala promítal různé druhy
společenských sešlostí, aby studenti věděli, které z nich jsou nevhodná pro ta a ta kouzla.
Zkrátka Harry si musel notnou dobu přidržovat hlavu, aby neusnul. Snad jedině Hermiona neměla tak
zkaženou náladu, i když jí dosavadní Obrana proti černé magii, kterou vyučoval profesor Lexter bavila.
Dvouhodinovka Obrany proti černé magii skončila a ospalá třída se vyploužila ven. Záhy už šlapali
po mokré trávě k Hagridovu srubu na hodinu Péče o kouzelné tvory, vlahý studený březnový vítr jejich
ospalé tváře trochu probudil a tak začali sborově nadávat na Umbridgeovou, což jim alespoň trochu
zlepšovalo náladu a užívali si chvil, kdy jí neměli na očích.
„Zdravím vás všechny!“ zvolal Hagrid, který tam na ně už čekal. Tentokrát mu odpovědělo více
studentů, protože s Hagridem byli Nebelvírští studenti spojení s Mrzimorskými. „Poněvadž dneska
nemáme v plánu návštěvu u Drápa, budeme se věnovat výuce. Dneska máme na programu tvory ménem
Dlaždičouni, takže poďte za mnou.“
Třída se zase jako vždy vydala za učitelem, ať je vedl kamkoliv. Prošli kolem jeho srubu kde uviděli
čerstvě zasetou hlínu, ať už tam Hagrid zasadil cokoliv.
Šli ještě kousek dál, až došli téměř až k ohradě se Zlaťákem, kterého odsud viděli z dálky. Postavili
se před jakousi zoranou půdu plnou děr, ze které se ozývali něčí hlasy. Harrymu to hned přišlo divné,
díry v zemi a hlasy?
 Hagrid se znovu na všechny otočil a počkal až přijdou všichni.
„Tihleti malý lumpové se vám budou líbit, to vám garantuju,“ řekl a zamnul si ruce. Pak přešel
pomaličku po půdě s dírami až došel k jedné, ze které se nejsilněji ozývaly jakési hlasy. Začal trošičku
šátrat rukou po zemi, jako kdyby napodoboval ťapání malého tvora a kroužil s rukou stále podél díry.
V tom se všichni lekli, z díry vylétlo něco tvaru přerostlé fretky a ohnalo se to po Hagridově ruce, ten
jej ale bleskurychle chytil a zvedl do výšky.
„Pitomče! Idiote! Hlupáku! Chcípáku! Držgrešle! Pometlo! Opuchlá šlupko!“ tvor řval lidskou řečí
další a další nadávky a všichni studenti se nevěřícně smáli tomu, co to z té malé fretky leze za nadávky.
„Tak tohle je Dlaždičoun!“ zvolal Hagrid a podržel tvora ve vzduchu. „Jakmile ho jednou pustíte, už
ho nechytíte, leda tak druhej den, kdy se znovu nachytá na tenhle trik,“ pokračoval Hagrid s výkladem.
„Obludo! Mizero! Tlamo! Bídáku! Darebáku! Grázle!“ řval Dlaždičoun a Hagrid jej musel
překřikovat.
„Musim ho držet až do zbytku hodiny, jinak by to ten mizera vyslepičil i ostatním…, takže všichni k
nějaký díře, ze který se vozejvají hlasy a napodobujte ťapání zahradních trpaslíků!“
Všichni studenti nejistě přešli k děrám a pobaveně se po sobě rozhlíželi, když prsty ťukali na jejich
vchody.
„Až nějakej ten mizera vyběhne, nebojte se ho chytit… má vostrý zuby, ale nekouše… teda většinou
ne,“ dodal ještě potichu. „Loví trpaslíky, krtky, rejsky i myši a další zahradní škůdce, proto je i přes
svojí zvláštnost vulgarity voblíbenej.“
Hermiona zděšeně ucukla, když jeden jí vystartoval přímo po ruce a záhy jako žížnivá čára byl fuč.
„Teda ty seš padavka,“ řekl Ron posměšně. „Teď už v tý díře žádného nemáš.“
„Mluv sám za sebe…“ odvětila Hermiona a začala se usmívat.
„Opovaž se mě zaseééééé!“ Ron zaječel a zvedl ruku do vzduchu, do rukávu měl zakouslého
vzteklého Dlaždičouna, který sebou mrskal jako pominutý.
„Dobrá práce Rone!“ zvolal Hagrid.
Dlaždičoun se pustil rukávu a zhnuseně prskal.
„Všivej! Smradlavej… ťulpas!“ křičel na Rona, když utíkal pryč. „trumbera, blbec, sviňák, pako…“
„Teda ty Dlaždičouni se mi začínají líbit,“ pousmál se Ron.
„Ještě zapomněl říct, že jsi nemehlo!“ uculila se Hermiona.
„Nápodobně,“ odvětil Ron a utřel si uslintaný rukáv o její hábit.
Harry se taky usmíval, ohlédl se ke své díře, ale v tom se ozval poplašený křik. Harry se znovu ohlédl
a koukal z deseti centimetrů do očí Gryfa.
Rychle ucukl, jak se Zlaťáka lekl a dopadl na záda na zem.
„Zlaťáku, co to tu děláš?“ zaječel Hagrid.
Ale to už se Gryf přiblížil až k Harrymu a pohlédl mu do očí. Harry cítil jeho pohled a v tu ránu od
něj nemohl ten svůj odtrhnout, ale tentokrát ho ten pohled přímo nervově vysiloval, bylo to jako kdyby
koukal na samotného vraha svých rodičů, něco co nemohl překousnout, ale zvláštní bylo, že snad i cítil,
co se mu ten tvor snažil říct.
„Musel jsem!“ křikl Harry. „Proto jsem nepřišel… změnil jsem se v Pegase!“
Gryf zvrátil hlavu a hned na to se rozeřval svým pronikavým písklavým hlasem přímo na Harryho,
až všem zaléhaly uši. Dupnul mohutně do země, až odhrnul několik desítek centimetrů tlustou vrstvu
hlíny, z níž okamžitě začali utíkat nadávající Dlaždičouni, ale to se Gryf pořád ještě nezastavil.
„Zlaťáku, vokamžitě se vrať, slyšíš!“ křičel Hagrid.
Gryf však znovu zvrátil hlavu a zase se rozeřval přímo do Harryho tváře, Harry v tu chvíli cítil učiněný
stesk a psychickou bolest, kterou mu tvor způsoboval, znovu začal brečet a kryl se před ukřičenou
Gryfovo hlavou jak jen mohl.
„Promiň!“ křičel Harry.
V tu chvíli jako když utne, Gryf přestal náhle pískat svým pronikavým orlím hlasem, naposledy ještě
pohlédnul do Harryho uslzené tváře a začal se otáčet k odchodu… Prásk!
V tu chvíli se svalil k zemi, až celá zaduněla a Harry přes jeho zavalité okřídlené tělo mohl zahlédnout
přicházející rozzuřenou Umbridgeovou s hůlkou v ruce.
„CO TO KRUCINÁL MĚLO ZNAMENAT?“ křičela Umbridgeová na celé kolo. „JAK SI
DOVOLUJETE STUDENTY VYSTAVIT TAKOVÉMU NEBEZPEČÍ!“
 „Ujišťuji vás, že už se to víckrát nestane,“ řekl Hagrid a pomáhal Harrymu na nohy.
„Přesně tak!“ křikla Umbridgeová. „Máte pravdu, víckrát se to nestane, protože vy už víckrát učit
nebudete!“
Všichni se teď zarazili, nejvíc však Hagrid, který se překvapeně podíval na Umbridgeovou.
„To má jako znamenat co?“ vyštěkl na ní Hagrid.
„Vy jste asi ještě nikdy nedostal padáka, že Hagride?“ uculila se Umbridgeová.
„Přesně tak!“ zařval Hagrid, až Umbridgeové nadskočila mašle, kterou si vzala na ven. „Protože
týhle škole řediteloval někdo a ne taková nula jako vy!“
„Hagride.“ pípla potichu Hermiona.
„Nejste nic jiného, než prachsprostá lhářka, přetvářka a podvodnice, kerá je už vod začátku spřažená
s tim zlosynem!“ zahřímal Hagrid.
Umbridgeová napjala hruď, ale pak se uklidnila a znovu se usmála svým typickým způsobem.
„Nebo jinak,“ dodala. „Zůstanete v Bradavicích…“ Hagrid spokojeně kývl hlavou. „jako student.“
To se na ní Hagrid podíval jako tehdy na Huňáče.
„Cože?“ vykřikl.
„Slyšela jsem, že jste byl ze školy vyhoštěn v šestém ročníku… to se nám to hodí, že ano?“ usmála
se. „A protože jste ještě dosud nedodělal docházku, budu brát vaši odpověď jako kladnou…“
„To jen přes mou…“
„Slyšela jsem…“ zarazila ho Umbridgeová a přistoupila se svou jednou tak menší postavou k
poloobrovi. „že… jistý… váš přítel zavedl studenty kamsi hluboko do Zapovězeného lesa až do… jak
se tomu říká… Zmijozelova spolku… neslyšel jste o tom svém kamarádovi?“
Hagrid zatínal vztekle pěsti a pěnil vzteky.
„Já ano…“ uculila se Umbridgeová. „a garantuji vám,“ dodala ještě s větším úsměvem. „že kdyby se
to provalilo, šel by si ten váš přítel odsedět notnou řádku hodin v… řekněme Azkabanském vězení…
mimochodem víte, že jsem Azkaban dokázala dát do pořádku a že tam teď platí má pravidla?“
Harry, Hermiona a Ron moc dobře věděli význam a dopad těhle slov a také věděli, že Hagrid by
klidně skočil i do ohně, než aby se vracel do Azkabanu.
„Beru to jako ano,“ hlesla neslyšně Umbridgeová. „Vaše dnešní hodina se rozpouští, další bude vést
profesorka Červotočková… a pan Potter vám přenechá jistě velice rád své lůžko, sám bude přemístěn
do jiné ložnice, hned na to dohlédnu.“
Následně se otočila a spokojeně odcházela. Pak se však ještě zarazila a dodala. „Mimochodem, ten
tvor bude odteď pevně přivázaný, doufám, že si rozumíme, Hagride… máte povolení ho občas odvázat,
aby se mohl trochu pod dozorem ostatních proběhnout… to je vše… a navíc ten váš přerostlý bráška ať
se už na pozemcích školy ani neukáže, rozumíte?“
S těmito slovy zmizela v dálce, jen se ještě potutelně uculila na Felixe.
„Harry, seš v pořádku?“ strachoval se Hagrid.
„Ale jo,“ řekl Harry. „On by mi nic neudělal… teda alespoň myslím.“.
„Myslíš to vážně s tím učením, Hagride?“ zeptal se Neville.
„Nic jinýho mi nezbejvá…“ řekl Hagrid a přejel pohledy vykulené třídy. „Na tom… no… na tom
kamarádovi mi moc záleží a já ho nechci zradit, nějak to spolu holt musíme vydržet.“
„Je to ta největší mrcha, jakou jsem kdy viděl,“ cekl naštvaně Ron.
Trojice se s Hagridem vydala do jeho srubu, kde je zahřál teplým čajem a i když to nedával najevo,
bylo na něm vidět, jak je vzteklý, že ze sebe bude muset dělat pitomce před ostatními profesory. Byl
ale rád, že Harry, Ron a Hermiona byli s ním a podporovali ho, teď, když tu není Brumbál to opravdu
potřeboval.
Kolem šesté hodiny se po Bradavicích rozlehl posílený hlas Umbridgeové, který všechny studenty a
profesory svolával na večeři, která byla mimořádně dřív.
Hagrid si naštěstí ještě mohl sednout k profesorskému stolu, horší ale bylo, že už nemohl dávat ani
strhávat trestné body a co víc, Malfoy, který se mu snažil stále posmívat byl prefekt, takže on sám mu
mohl nějaké ty body strhnout, tudíž i samotnému Nebelvíru.
Trojice se celá ustaraná sedla k Nebelvírskému stolu a všichni hleděli na prázdné talíře před sebou,
dokud do Velké síně nevstoupila Umbridgeová, která se nesla celou halou jako královna Alžběta.
Následně se usadila na Brumbálovo křeslo a aniž by se zabývala tím, že by měla u výkladu stát,
spustila.
„Milí studenti. Na přání rodičů, rozkazů ministerstva a z dohodnutí zde ve škole se tímto dnem jisté
věci změní…, dovoluji si říci, k lepšímu. Zákony, zákazy a předpisy na této škole se staly poněkud
laxní, proto ke změnám dochází, dále pak proto, že se ředitelského postu ujal konečně někdo, kdo nemá
v hlavě zpřeházená kolečka.
V prvé řadě,“ pokračovala a ohlédla se kolem sebe. „profesorové Rubeus Hagrid a Sibila
Trelawneyová dostali tímto dnem výpověď a již nadále nebudou ve škole nikdy vyučovat. Rubeus
Hagrid se připojí ke školní docházce v Nebelvíru, kam ho před více než padesáti lety Moudrý klobouk
zařadil. Také celý učební plán se z rozkazů ministerstva mění, rodiče po vysvětlení, že tak činíme z
hrozby Pána zla, s námi více, než dosti souhlasí. Dále zákaz vycházení a povinná večerka je již od osmi
hodin večer, po této době již nikdo nesmí být přítomen ve Společenské místnosti a už vůbec ne nikde
jinde v hradu, než ve svých ložnicích. Neuposlechnutí se trestá sražením třiceti bodů patřičné koleji, do
které je student zařazen. Dále mají studenti zakázáno chodit ven v jakékoliv době dne, mimo 15:00 až
18:00, o víkendech 13:00 až 18:00 a pokud v této době bude někdo chtít přece jenom jít ven, bude
muset požádat příslušnou stráž, která je ven doprovodí a také musí udat důvod vycházky. Pohybování
po škole samostatně je i nadále zakázáno, všichni musí mít sebou alespoň jednoho hlídače přiděleného
do Bradavic. Každé další vycházky ven mimo vymezenou dobu musí mít mé doslovné i písemné
povolení.
Také se zavádějí opatření z minulého roku, kromě toho, že časopis Jinotaj je znovu volně dostupný.
Přesně jejich znění bude vyvěšeno ve Vstupní síni. Pak také každé kouzlení mimo prostory učeben je
bez svolení hlídače, nebo mé vlastní osoby, či někoho z profesorů, zakázáno. Jídla se tímto dnem budou
podávat zdravější a výživnější, dále je zakázáno létání na koštěti nad školními pozemky, ruší se i
famfrpálové tréninky…“
Po téhle větě se všichni začali zděšeně bavit, a Ginny jako kapitánka Nebelvírského mužstva by si
nejraději pořádně propláchla uši, aby si byla jistá, že slyšela dobře.
„Ano přesně tak, můžete být rádi, že jsme vám v této nebezpečné době nezakázali samotné zápasy,“
řekla přísně Umbridgeová. „Každé přátelení mezi studenty, zvláště pak opačného pohlaví, bude velice
přísně pozorováno z hlediska bezpečnosti, každá taková skupinka bude nejméně jednou zavolána k
průzkumu. V poslední řadě, čímž už se blížím ke konci, dále upozorňuji, že každý dopis bude z hlediska
bezpečnosti kontrolován a jakékoli kouzlo, které bude obsahovat se zničí, nebo se samotný dopis
nedoručí vůbec, prosím, aby jste toto oznámili ve svých vzkazech rodičům.
Tím končím svůj zahajovací proslov, celé znění pravidel a nařízení bude, jak jsem se již zmiňovala,
vyvěšeno ve Vstupní síni. Přeji všem studentům úspěšné a radostné studium,“ zakončila to usměvavě a
spokojeně sama se sebou, všichni studenti však teď vedli mezi sebou zděšené a neuvěřitelné rozhovory.
„To se mi snad zdá… tak smíme tady vůbec něco?“ zeptal se Ron sarkasticky.
„Myslím, že to přehání,“ řekla Hermiona naštvaně.
„Přehání?“ zhrozil se Ron. „Tohle je vězení, jsme tu zavření… to… to vydatnější jídlo nejspíš
znamená něco jako vězeňská strava, takže můžeme očekávat, že tu budeme jak králíci chroupat trávu a
plevel a to nemluvím o famfrpálu.“
„Co ty na to Harry?“ zeptala se zděšeně Hermiona.
„Musím si promluvit s Lexterem, za chvilku bude večerka a my nestihneme nitroobranu,“ řekl Harry
a naštěstí zrovna pochytil Lexterův pohled a naznačil mu, že se setkají v Komnatě nejvyšší potřeby.
Následně vyšel z Velké síně s Felixem po boku, ten se stále obezřetně rozhlížel kolem sebe, jestli na
něj Umbridgeová znovu nevystartuje.
Nakonec došli až ke Komnatě nejvyšší potřeby a záhy se ukázal i Lexter, se kterým Harry vešel
dovnitř.
„Teda… začíná pěkně zhurta,“ protrhl Harry ticho.
„To je slabé slovo,“ řekl Lexter neslyšně.
„Proč jste mi neřekl o tom kameni?“ zeptal se Harry.
„Nechtěl jsem… aby ses o něj začal zajímat,“ začal Lexter a postavil se na místo s pevným povrchem.
„Tvá zvědavost tě už párkrát vypekla, nemám pravdu?“
„Co je to za kámen?“ pokračoval Harry s otázkami.
„To ti říct nechci, moc dobře už víš, že se nazývá Kámen Znovuzrození a víc ti už nemám co říct,
Harry,“ řekl Lexter rozhodně.
Harry se beznadějně otočil k polstrované zdi a začal o ní zmučeně bouchat hlavou, jako kdyby tím
chtěl vypudit všechny zlé myšlenky.
„Nechceš se věnovat Nitroobraně?“ protrhl Lexter napjaté ticho.
„Jste ještě pořád můj přítel?“ zeptal se Harry.
„Zcela jistě, Harry,“ řekl pevně Lexter.
Harry se na něj otočil a pohlédl mu do očí jak nejpevněji mohl.
„Právě teď se mi znovu zhroutil svět pod nohama, ztratilo se mi něco, na co si ani nepamatuju, ale
bylo to něco důležitého, bez čeho se cítím jako bez těla a bez duše. Já… já chci… já… potřebuju vaši
upřímnost… lhal jste mi celé ty tři měsíce, nebo kolik. Kvůli tomu vzniklo tolik nebezpečí, tolikrát jsem
chyboval… řekněte mi, co je to za kámen, nebo to nedopadne dobře.“
Lexter se zhluboka nadechl a odvrátil pohled, což už hodně dlouho neudělal, většinou to bylo naopak.
„Harry, já… ta informace je neuvěřitelně tajná a i sám Brumbál nechtěl, abych se ti o něm, pokud
možno, svěřoval. Chci abys mi důvěřoval… ten kámen je… je… tak dobrá, je to pravý opak Kamene
Mudrců…“ Lexter se odmlčel a pak rozhodil ruce, sesul se na polstrovanou zemi a opřel se o zeď.
„Nicolas Flamel se před asi šesti sty lety stal ředitelem Bradavic a dozvěděl se to, co je napsáno v Černé
kronice. Máme neobyčejné štěstí, že Denní věštec nevyzradil úplně všechno, ani já sám to nevím a
nechci vědět. Vím jen o dvou bájných dědicích, kteří se měli v budoucnu utkat. Jenže Nicolas Flamel
si jako první člověk po přečtení těch řádek uvědomil tu strašlivou a přímo nebezpečnou skutečnost…
slabinu celé té věštby a všeho toho kolem.“
„Co?“ zeptal se dychtivě Harry.
„Uvědomil si, že by se mohli dědicové časově minout,“ řekl Lexter a Harrymu trochu svitlo. „On sám
byl velice zdatným alchymistou, proto se okamžitě dal do výroby něčeho, co mělo zajistit dědici
prodloužení života, alespoň o pár desítek či stovek let. Ovšem ani on nebyl tak pošetilý, aby usiloval o
něco, co dá člověku nesmrtelnost. Vyrobil tedy na stará kolena Kámen mudrců a jako jediný strážce
tajemství, spolu se střídajícími se řediteli, prodlužoval stále dál a dál svůj život a život své manželky
elixírem života vyrobeného z Kamene mudrců.
Tak jako normální člověk, i na něho a jeho manželku začaly postupem času doléhat jakési zvláštní
pocity… že už je člověk dlouho na světě a tak… nikdy jsem tomu nerozuměl. Vím jen, že když se zrodil
Voldemort a už se vědělo, že dědic dobra se narodí později, nebyl elixír života už k ničemu. Avšak on
kámen nechtěl zničit a stále si ho se svou ženou bral dál a dál…
Ovšem nebyl to až zase tak pošetilý muž, věděl moc dobře, že by někdo mohl zneužít Kámen mudrců
a dál na něm pracovat, věděl že dosáhnout nesmrtelnosti je možné… to proto poté vyrobil…“
„Kámen znovuzrození,“ doplnil Harry. „Kdyby někdo zlý z Kamene mudrců nabyl nesmrtelnost,
tenhle by mu tu moc vysál.“
„Problém je, že má schopnost vysát i spoustu jiných věcí…“ řekl Lexter a podíval se Harrymu do očí.
„má moc vysát i ochranu, kterou ti Lily darovala… proto jsme o něj tak bojovali a drželi to v tajnosti,
nechtěli jsme, aby ses o to zajímal, protože jakmile ses o něco takového opravdu začal zajímat, zatím
vždycky to dopadlo špatně…
A zase jsi mě přemluvil,“ povzdychl si Lexter. „Jestli se ti něco stane, tak si to neodpustím.“
„Děkuju…“ řekl Harry. „a odpouštím vám vaše klamání.“
Lexter se na něj podíval a pousmál se.
„Kdybys jen nebyl tak zatraceně hodnej,“ povzdechl si a stoupnul si zpátky na nohy. „A teď už do
práce.“
Harry poněkud neochotně se postavil před Lextera, hůlku už automaticky schoval a zavřel oči.
„Takže ti teď očistím mysl,“ řekl Lexter a vztáhl k němu ruku. „Uvolni se a shoď ze sebe veškerá
tíživá břemena, veškeré myšlenky a pocity, oprosti se od všeho, co by tě zatěžovalo… nikdo tu není…
všude je klid a ticho… tvá mysl je uvolněná a klidná… Prásk!
Harry ležel na zemi a mnul si drtivě čelo.
„Harry, co se děje?“ vykřikl Lexter a sklonil se nad ním.
„To je on!“ křikl Harry a ztrácel pojem o místnosti.
„Jak jsem tě to učil Harry, teď nebo nikdy, pekelně se soustřeď!“ křikl na něj Lexter, ale další jeho
slova už neslyšel.
 Viděl před sebou jen tmu a uprostřed ní obrovská hadí plamenná hlava s dvěma červenýma kočičíma
očima, které planuly do prostoru.
Harry cítil neuvěřitelnou bolest v jizvě, vlastně ani necítil, že nějakou jizvu má, prostě cítil jak se mu
snaží Voldemort dostat do mysli… nebo ne? Proč se Harry dokáže v klidu bránit, zatím se nedostal k
ani jedné jeho myšlence, ale stále mu způsoboval palčivou a drtivou bolest.
Tady něco nesedělo, něco se děje, Voldemort když chce, tak jedná.
Harry zatnul zuby a rozeřval se v tomhle světě na celé kolo, vlastně ani sám sebe neviděl, neviděl nic,
jen prostě v tu chvíli přestal myslet na jakékoliv Voldemortovo plány, problémy a úzkost, měl v očích
jediný plamenný cíl tvaru hadí hlavy a tam teď směřoval jako nezadržitelný blesk.
Nemilosrdně se blížil po té pomyslné dálnici ohně až k té obrovské hadí hlavě, která mu každým
krokem způsobovala větší a větší bolest. To ho však nezastavilo, měl v sobě tolik odhodlanosti, co zažil
před několika dny v těle Pegase na nose obrovské sochy trpaslíka v Bulharsku.
Šel dál a dál a doslova válcoval Voldemortovo obranu mysli, až najednou se zarazil, had začal působit
přímo příšernou palčivou bolest a rozeřval se na celé kolo, stejně jako Harry, který byl už natolik
psychicky vysílen, že jeho nepnuté tělo už necítilo jakoukoliv bolest, zemskou tíži i jakékoliv zábrany,
právě v tu chvíli dostal chlapec takovou vůli do své mysli, s jakou nepočítal ani samotný Pán zla.
Jedním trhnutím se probojoval skrz a začal vidět nejasné obrazy, nějaký muž stál u zdi a mluvil hadím
jazykem… to je Voldemort! Říká něco jako…
„Potter nacv…uje Nitroob…anu…v Komnatě nejvy…í pot…eby… je tam i Le…ter… musíš ho
za…avit!“
Harry pochopil ta slova a bylo více než jasné, kdo měl v Bradavicích takové přímé spojení s
Voldemortem. Urychleně chtěl vycouvat, ale nešlo to. Takzvaně se zašprajcl, Voldemort ho tentokrát
držel ve své vlastní mysli. To nečekal, nevěděl, že bude muset bojovat i proto, aby se dostal ven z
nepřítelovo mysli, nemohl nic dělat, vlastně ani nevěděl co dělat, začal propadat panice a snažil se něco
vymyslet, jakkoliv působit na Voldemorta, porazit jej, něco mu udělat ale…
V tom se všude kolem rozlehl hrozivý smích, kolem se míhaly plameny a obrazy, smích však byl
nejvýraznější, byl to ledový a chladný smích, neuvěřitelně zlého člověka, už byl v tom spojení několik
minut, když…
V té chvíli ucítil měkkou podlahu pod sebou, otevřel uslzené oči a spatřil dveře do Komnaty nejvyšší
potřeby, kde právě stála Umbridgeová a suverénně se na ně usmívala.
„Harry, jseš v pořádku?“ zeptal se ho Lexter, jehož přítomnost si Harry všiml až teď.
„Dostal jsem se do jeho mysli, chtěl jsem vás upozornit…“
„Do jeho mysli by ses nikdy nedostal, to on tě do ní vpustil,“ vyprskla Umbridgeová a práskla za
sebou dveřmi. „Takže tady nás nikdo neslyší,“ řekla a pousmála se. Obcházela si dvojici na zemi jako
lev obchází zraněnou antilopu. „Je mi to velice líto, ale tuto vaší činnost vám budu muset zakázat,
pánové.“
„Harry už nepotřebuje učit,“ řekl Lexter. „ubrání se proniknutí kdykoliv se mu zachce.“
Umbridgeová se hlasitě zasmála na celé kolo a dávala si na čas.
„Myslíš si Lextere, že takovej spratek jako je Potter dokáže Pánovi všeho zla konkurovat?“ zeptala
se posměšně.
„Ne… to si nemyslím,“ odvětil klidně Lexter. „Konkurovat ne, on ho může porazit.“
Umbridgeové rázem zmrzl úsměv na rtu a rázně ukázala Harrymu ukazováčkem na dveře.
„Ať už tě tu ani jednou nevidím, jinak si mě nepřej,“ sykla na něj a nespouštěla pohled z Lextera.
„Dobrá práce, Harry,“ pousmál se Lexter a poplácal ho po zádech. „Teď si běž odpočinout, uvidíme
se zítra.“
„Měl by sis pospíšit, za chvíli bude večerka… a netrapte se tím, že tam na vás nečeká Felix, uvidíte
ho zase zítra, dnes jděte do své koleje sám,“ dodala ještě Umbridgeová a stále nenávistně hleděla na
Lextera.
Harry už byl v dalším okamžiku pryč ze dveří a vykračoval ven potemnělou studenou chodbou, kde
jen sem tam bylo slyšet zahoukání sovy, nebo zavytí psa, či nedej bože vlkodlaka.
Vlastně se ani pořádně nestačil uklidnit a už se mu za zády ozval další hlas, když vycházel schody ke
své koleji.
„Harry?“
 Otočil se a pátravě hleděl do tmy, tenhle hlas mu byl povědomý. „To jsi zase ty?“ zeptal se Harry,
když uviděl Cho, která vyšla ven ze stínu.
„Jseš v pořádku, slyšela jsem o tom, co se stalo odpoledne na…“
„Jsem v pořádku, stačí?“ řekl Harry a začala mu brnět hlava, dalšího člověka, co se o něj obává by
už vážně nepřežil.
„Vzpomněl sis na něco?“ zeptala se zase, když se Harry chystal k odchodu.
„A na co jako?“ vyprskl Harry rozladěně.
„No třeba na mě… nebo na něco, co jsme pro…“
„NE!“ křikl Harry, když ho příšerně rozbolela hlava. „Já tě neznám, nikdy jsem tě neviděl, tak za
mnou pořád nelez a dej mi pokoj!“
„Harry, ale to jsem já, Cho!“ křičela na něj, když se zase otočil.
„Dej už mi pokoj!“ křikl Harry.
„Nedám, musíš si vzpomenout!“ opětovala mu to úzkostlivým křikem.
„Já… jsem… tě… nikdy… neviděl!“ řekl jí pomalu a nenávistně, protože už opravdu nemohl, navíc
mu hlava třeštila o to víc, když před chvilkou musel bojovat se samotným Voldemortem.
„Harry, prosím tebe, vzpomeň si!“ žadonila stále dál.
„Nech mě být, rozumíš!“ křikl Harry.
„Harry stůj!“ zakřičela a postavila se mu do cesty. „Já to bez tebe nevydržím, prosím, tak si už
krucinál vzpomeň!“
„Uhni mi z cesty,“ zapěnil Harry.
„Vzpomeň si, no tak!“ žadonila mu do očí.
„UHNI!“ zakřičel Harry.
„Neuhnu, já tě miluju Harry, miluju!“
Harry jí surově odstrčil na zábradlí a téměř se chystal se rozmáchnout.
„Zato já tě nenávidím a budu tě nenávidět pořád dál, dej mi už pokoj a už za mnou nelez!“ zařval jí
do ucha, až začala slzet.
„Harry.“ šeptla.
Ale to už se chlapec otočil a nechal jí uplakanou klečet u zábradlí a hlasitě vzlykat.
Harryho zuřivost nemohla dostat vyšších obrátek.
„Pottere?“ vyštěkl mu hlas za zády.
Harry se nenávistně ohlédl a podíval se za sebe. Vyšlapoval k němu Snape a jedovatě na něj hleděl.
„Ano, pane profesore?“
„Chtěl jsem vám jen připomenout,“ začal říkat chladně a prohlížel si ho jako sluhu. „že váš školní
trest se koná desátého dubna v sedm hodin večer u mne v kabinetě.“
„Děkuju,“ procedil skrz zatnuté zuby Harry a pokračoval dál směrem k Nebelvírské společenské
místnosti.
„Mimochodem, strhávám vám třicet bodů, jste venku po večerce,“ řekl mu za zády Snape.
„Já jsem byl na té zpropadené Nitroobraně!“ vypěnil Harry.
„Ale nemáte sebou doprovod,“ zakončil to ledabyle Snape, ušklíbl se a vytratil se mu z očí.
Harry celou cestu až nahoru si drtil navztekaně pěsti. Jediné, co cítil byl nemilosrdný hněv a úzkost
zároveň. Na Buclatou dámu by si nejraději vylil svůj vztek, ale něco uvnitř ho zadrželo a tak jen prošel
dál do prázdné společenské místnosti, kde našel vzkaz psaný Hermioniným rukopisem:

_text

To se mu snad zdá, navíc ho ještě opravdu vykopli z jeho vlastní ložnice. Vešel tedy ke schodišti k
chlapeckým ložnicím a vpadl hned do té první v přízemí.
 Na rozdíl od ostatních se lišila jen v tom, že měla jednu postel, která byla identická s tou, na kterou
byl zvyklý u Dursleyových a to, že mu takovouhle vzpomínku přivolává, ho skutečně příliš nenadchlo.
Utahaně se posadil vedle svého kufru a Kulového blesku, divil se, že mu ho Umbridgeová už dávno
nesebrala… převlékl se do pyžama a ještě na chviličku se smutně díval z osamělé a smutné ložnice ven
z okna.
Viděl, jak jakási malá postavička oslovuje u vchodu do Bradavic ty podivné zahalené tuláky a jak
nějaké dokonce pouští dovnitř. Moc dobře věděl, co to znamená, teď už se v Bradavicích tak bezpečně
necítil, co ale nechápal bylo, že z komínu Hagridova srubu se zase kouřilo a v okně byly vidět stíny
dvou postav.
Pak už ale padl vyčerpaně na postel, pro tenhle den už měl novinek až dost a nechtěl už zažít nic
dalšího a už vůbec ne další starosti.
Na nějakou hádku, kterou před chvilkou měl s jakousi dívkou, už dávno zapomněl a zanedlouho se
mu v té zasmušilé a pochmurné osamocené ložnici zavřely oči a on celý unavený usnul spánkem
líbezným.

Kapitola 60.
Vztahová poradna
Č lověk by si řekl, že život není ani trochu spravedlivý. Když už se konečně všechno dá do pořádku,

každému je prima… ozve se jedno letmé zaklepání na stěnu rakve a celý váš život se změní v jedno

velké peklo.

Tak něco takového se stalo našemu mladému kouzelníkovi, který se právě ráno probouzel v

osamocené ložnici. Vlastně se mu ani nechtělo vstávat a přál by si, aby všechno, co včerejší den zažil,

byl jen pouhý sen. Avšak vtrhnutí jeho přátel do ložnice ho hned vrátilo do reality.

Pověděl jim všechno, co se včerejší večer stalo, i to, že jim Umbridgeová zakázala dále cvičit

Nitroobranu. Hermiona zase prozradila Harrymu, že Felix ho večer nedoprovázel z důvodu, že mu

Umbridgeová sebrala Huňáče a zakázala mu ho mít ve škole, což Harryho vztek k té proradné babě

vůbec neuklidnilo.

Středeční den proběhl na rozdíl od toho včerejšího o mnoho klidněji, pokud člověk ovšem nepočítá

přítomnost Umbridgeové na téměř každé hodině a její kradmé ehm, ehm se stále rozléhalo učebnou.
Pouze na dvouhodinovce Lektvarů nezakašlala ani jednou a mile se usmívala, jak Snape křičí na dvojici

Harry a Neville.

Jiné to nebylo ani v dalších dnech. Harryho překvapilo, že se do něj Voldemort již nesnaží proniknout,

i když proč vlastně. Vždyť Voldemort v druhé osobě řídil celou školu, takže k tomu nebyl důvod. Ovšem

vojenská diktatura profesorky Umbridgeové nepolevovala a již druhý den ležel Harry znovu obličejem

k zemi, když ho na ní tlačila celá desítka kouzelníků. V zápětí se znovu objevila usmívající se

Umbridgeová a Felixovi odškrtla další nesplněný test.

Trojice z toho byla celá špatná, navíc sám Felix již neměl tak dobrou náladu, protože bez svého

kamarádského psa se cítil jak bez duše, takže myšlenka, že by pohotově zareagoval na nějakou zkoušku

Umbridgeové byla dosti ubohá. Trojice se snažila něco ze všech sil vymyslet, ale nic je nenapadalo, ani

když se svěřili svým přátelům. Až Seamuse napadlo poslat dopis dvou povedeným Ronovo bratříčkům,

kteří určitě něco už vymyslí. Ovšem jak to udělat? Sovy jsou kontrolovány a všechna kouzla vrácena,

nebo zrušena.

Když pak Harryho napadl jeden jediný způsob. Umbridgeová nebude tak chytrá a navíc Lexter nebude

tak hloupý, takže hned druhý den poprosil svého učitele Obrany proti černé magii, aby jim propůjčil

Falkona, svého cvičeného orla, který měl stejné schopnosti jako sova. Všechny sovy byly přivolávány

do takzvané prověřovací místnosti, ovšem osamocený orel proletěl oblohou a netknutý se ztratil v

mracích.

Za to byli Lexterovi vděční, ten ale když viděl jejich snažení se potají jeden den s celou třídou

domluvil, že pokud nebude přítomna Umbridgeová, budou dál pokračovat ve výuce Brumbálovy

armády, protože dosavadní hodiny, které vedli, byly snad ještě nudnější, než nesmírně poutavé výklady

profesora Binnse. Dokonce, ač tomu Harry nemohl uvěřit souhlasila i Zmijozelská část, jen Malfoy se

moc nehlásil, ale Harry mohl v jeho chování vycítit, že v nitru se také nudil a že Brumbálova armáda je
přece jenom lepší zábava než celé hodiny proklimbat v polospánku. Ovšem Harry moc dobře věděl, že

Malfoy má v sobě stále ten zvrácený styl, kvůli kterému jim už tolikrát zavařil, například minulý rok u

Komnaty nejvyšší potřeby… a tak by se mohlo s příklady pokračovat do nekonečna. Proto Lextera

varoval, že dřív nebo později ten proradný červ něco vyvede, nejenom proto, že to Hermiona zase cítila

v kostech a Ronovi tvrdila, že to je ta ženská intuice, ale zároveň Malfoye už moc dobře znal.

Další nezměněná věc, osamocená ložnice zůstávala i nadále jen pro Harryho a Umbridgeová nechtěla

ani slyšet o jakémkoliv stěhování a potom, co jim to McGonagallová povolila a následně schytala

veřejnou potupu od Umbridgeové před celou školou, trojice své snažení už raději vzdala. Harry sice,

když býval ve své staré ložnici, se po nocích s ostatními nespavci nebavil, protože byl většinou z celého

dne vyčerpaný, ale Seamus mu novou ložnici záviděl, protože Neville dostal koncem března rýmu a

nesnesitelně chrápal. Ovšem z druhé strany měla pravdu Hermiona, kdyby se teď například Červíček,

nebo něco jiný vrátil a Harryho napadl, nebyl by tam nikdo, kdo by mu mohl pomoci a navíc jim bylo

divné, proč o to Umbridgeová tak stojí.

Avšak o tom by se dalo vykládat donekonečna, na to už je tato kniha dost dlouhá. Další nezměněná

věc, tedy spíše horší, byla zamračená obloha, která nyní dosáhla takového stupně, že se občas studentům

zdálo, jako kdyby při vzhlížení vzhůru koukali na druhý povrch země. Neprostupná masa popela a

prachu ne a ne ustoupit a navíc se každé ráno až do oběda tvořila stejně tak neprostupná mlha, která

někdy vydržela až po obědě, kvůli čemuž se nyní pobyt v Bradavicích zdál jakoby žít v jiném světě.

A ano, určitě, jak jste očekávali, Umbridgeová se ke svému vzteku znovu nemohla dostat do

Brumbálovy pracovny, i když to zkoušela všemi možnými způsoby, které rozhodně nevymyslela sama.

Stejně tak chtěla vědět heslo, kterým se do Brumbálovy pracovny vstupuje, ale po vyjmenování všech

druhů cukrových vat, preclíků, pozlátek, bonbónů a zmrzlin jí už opravdu nic nenapadalo. Jednoho dne

však nalezli kamenný chrlič úplně na padrť a i když Umbridgeová dělala, že o ničem neví, Harry jaksi

v nitru tušil, že je to její práce. Avšak ani to jí nepomohlo, dveře do Brumbálovy pracovny by nevyrazila
ani stádem volů a tak jen obcházela ostatní profesory a stále se snažila něco vymyslet.

Shluk kamarádů se musel stále držet od sebe pokaždé, kdyby je někdo mohl spatřit, protože začátkem

měsíce dubna si Umbridgeová zvala jednotlivé kamarády a zamilované dvojice k sobě za psychiodějkou

do takzvané Vztahové poradny a ptali se jich tam na velice citlivá témata.

Po dvou týdnech dubna již měl Felix za sebou pět nepovedených pokusů ochránit Harryho a trojice

se již opravdu začínala bát o rozmary jejich ředitelky. Stejně tak ani jednou nebyli na famfrpálovém

tréninku a tak je i přesto Ginny každé pondělí, středu a pátek svolávala k sobě ke stolu, kde si načrtávali

jednotlivé famfrpálové kreace, i přes velikou neochotu jejího mužstva.

Ovšem co se týče famfrpálu, tak Harrymu přibyla ještě jedna starost. Jednoho dubnového večera si

ho totiž sobě zavolal Colin, tam, kde by je nikdo nemohl slyšet a svěřil se mu, že už neumí házet

Camrálem tak daleko, když přestali trénovat. Harry ho ujišťoval, že na to nemohl zapomenout, ale když

mu to Colin ukázal, rázem změnil názor a pochopil, že tam nejde o zapomnění, ale Colin ztratil sílu v

ruce.

Rozhodně ovšem nemohli jít za Umbridgeovou a zeptat se jí, jestli by nemohli jít trénovat, protože

už předem znali její odpověď. Nakonec jednoho mlžného rána Harryho napadlo, že by se mohli každé

ráno časně vykrást na košťatech z okna ven a v mlze si zkusit nad famfrpálovým hřištěm zatrénovat.

Rozhodně mu byl za to Colin vděčný a trval na to, že on je jediný, kdo mu může pomoci. Takže od té

doby každé ráno časně vstávali a pod rouškou mléčné mlhy se vydali k famfrpálovému hřišti. Problém

ovšem byl, že k němu nemohli trefit, když nic neviděli, že Harry zase musel využívat hůlku, aby mu

ukázala směr. Nakonec vymysleli soustavu zapíchnutých větviček, které se na pokyn rozsvítí jako

přistávací dráha letadla (tedy to spíše byl nápad jejich studnice moudrosti, která se ze všech nejvíc

obávala toho, co by se stalo, kdyby je načapali). Horší to bylo, když se ztratili navzájem, pak jim

nezbývalo nic jiného, než na sebe pokřikovat, což bylo dosti nebezpečné. Navíc Harry musel vždycky

chytat Camrál, protože se jim v mlze věčně ztrácel (na něj poté použili také zářící kouzlo), ale zato už
koncem druhého dubnového týdne se Colinovi jeho švih vracel, za což byl ospalý Harry rád. Následně

se pak zase poslepu a po osvětlené řádce větviček na zemi vraceli zpátky do svých ubikací, což bylo

možná ještě těžší, než najít samotné hřiště. Harry bohužel jednou vlezl do ložnice plné rozespalých

dívek, naštěstí ještě nestačily pořádně zaměřit své zraky, takže vykuleného Harryho neviděly rychle

odlétat, celý den se ale bavili o tom, že je někdo přišel zamordovat a Harry při první příležitosti

usměvavého Colina odstrčil, moc dobře věděl na co se šel zeptat a nestačil mu Harryho trapný obličej.

Teď se vraťme k samotnému Harrymu, tomu se prázdnota v srdci nezaplnila ani horou učení, která

na trojici dolehla jako hrouda cementu, stále po očku pozoroval jednu pro něj teď zcela odpornou dívku,

která byla jednou z nejlepších kamarádek Hermiony a Rona. Zvláštní bylo, že si na ní vždycky druhý

den nevzpomínal a nehledě k tomu, že když se o to snažil, málem se bolestí mohl ukřičet, hlava ho totiž

ani omylem nešetřila. Zato jizva se už dlouho neozvala, Harry sice měl divný pocit, když hleděl

Umbridgeové do očí a dokonce přitom pohledu trochu i cítil, jak ho jizva škube, ale jinak ho nijak

neotravovala. Ovšem vzpomněl si na poslední Brumbálova slova, i když k němu cítil stejnou zášť, jako

od začátku roku, věděl, že teď také neprožívá žádné hezké chvilky, možná proto jeho příkazů poslechl

a o všem, co se z minulých hrůzostrašných příhod dozvěděl se přestal zajímat. Jen mu trochu vrtalo

hlavou, proč jsou pokaždé večer v Hagridovo srubu dvě postavy a z komínu se kouří.

Co se týče Hagrida, o tom se snad nedá psát. Všichni Nebelvírští na něj byli milí, ale Zmijozelští byli

jedna velká spodina. Proto už od prvních hodin je Hagrid začínal vynechávat a potají se zavíral do svého

srubu. Ovšem ani jednou si nenechal ujít hodiny profesorky Prýtové a Červotočkové a velice rád jim

asistoval, stejně tak i ti slušnější profesoři z Hagrida udělali svého právoplatného asistenta a studentům

se líbil jeho smysl pro humor, proto všichni Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští už od začátku

nenáviděli ty věčné narážky Zmijozelských. Hagrid ale po pár týdnech byl opravdu vítanou návštěvou

v jejich hodinách, což bylo alespoň nějaké plus v tom příšerném ředitelování Umbridgeové. Rozhodně

se mu dostávalo velkého uznání od naší trojice, která se věčně snažila si sednout vedle poloobra, který
lámal jednu školní židli za druhou.

Pouze jediná mocnost, která byla ve škole a po které se Umbridgeové očividně nestýskalo, byl Otrava

a Protiva. Ovšem Otrava měl smůlu, protože nemohl prolétat zdmi, takže ho Filch vždycky chytil do

síťky na motýly a pak s ním omlacoval zdi a podlahu jak jen mohl, přitom si slastně pomlaskával, dokud

mu Protiva nepšoukl do tváře, čímž osvobodil Otravu a oba mohli dělat dál lumpárny, jak se jim zlíbilo.

Studenti je od té doby popoháněli ještě k větším rošťárnám a jakoby ty dva duchy přestalo bavit

terorizovat studenty a zaměřili se hlavně na chudáka Umbridgeovou.

Následující týden vyšel další předpis o tom, že kdo bude poštvávat dva duchy jménem Protiva a

Otrava, dostane školní trest, z nařízení ředitelky školy.

Při páteční Obraně proti černé magii nechal Lexter Hagrida učit a zavolal si trojici k sobě do kabinetu.

„Stalo se něco?“ zeptala se s obavami Hermiona.

„Mohu-li to tak říci, ano,“ řekl Lexter a trojici hned zkameněl obličej.

Lexter se však zašklebil a ukázal vedle, kde právě seděl na větvi přidělané ke stěně jeho orel a pod

ním byl velký balíček.

„Musel letět ve velké výšce a to ještě s pořádným nákladem,“ řekl Lexter a podal trojici balíček do

ruky.“

„To je od Freda a George?“ vyhrkl natěšeně Ron.

„Přesně tak, od těch dvou lumpů,“ podotkl Lexter. „Slyšel jsem, že v tom svým podniku rozjížděj na

každým konci týdne pořádný mejdlo, jak tomu sami říkají,“ pousmál se Lexter.

„To mě nepřekvapuje,“ zazubil se Ron a Hermiona protočila oči v sloup.

Následně Harry nedočkavě popadl balíček a strhl z něho obal, odklopil víko a pod ním se objevily

dvě staré a ošoupané hnědé a kožené boty do každého počasí. Vedle nich byl lístek se vzkazem, který

Ron sebral a začal nahlas číst.

„Milý Ronánku, náš rozmazlený… to raději přeskočím,“ řekl naštvaně Ron a uši mu začaly červenat.
„naše nesmírně čisté ruce obdržely tvůj nesmělý dopis, ve kterém nás prosíš (museli jsme si to slovo

‚prosím‘ přečíst několikrát, abychom tomu vůbec uvěřili.) o jakousi pomoc. Protože jsi rozmazlený

nynánek své maminky a… to taky raději přeskočím. … tak jsme tě chtěli jen obdarovat našimi

vztyčenými prostředníčky, ale jakmile ses zmínil o důvodu tvé prosby, stal se tento vzkaz prioritním

problémem společnosti Fredovo a Georgeovo blbůstek, oh promiň Georgei, tento týden se jmenujeme

Georgeovo a Fredovo blbůstky. Po probdělých nocích, které tě přijdou velice draho, náš ještě dražší

bratříčku (co se ještě na rozdíl od nás musíš učit :)), jsme konečně vynalezli vynález století, který ti

posíláme v této úhledně zabalené krabici. Stačí, když jedný z těch křusek, mám ten pocit, že se jmenuje

Kecal, dáš přivonět něčeho z tý babice, třeba i vlasu a oni jí vyčmuchají, když se začne blížit, tak budete

mít čas, aby Harryho ten pizduch… promiňte Felixi, oni to tak nemysleli,“ řekl Ron. „…mohl ochránit.

To ovšem není vše, naše nesmírně milá společnost (s ručením velmi omezeným) se rozhodla vaší

milované ředitelce poslat ještě jednu maličkost…“

„Ale to nedojde, Umbridgeová kontroluje každou sovu,“ přerušila ho Hermiona.

„…ale dojde, jako kdybychom tě slyšeli Grangerová,“ četl dál Ron dopis jeho bratrů. „poslali jsme jej

po naší expresní kryse, která může cestovat kamkoliv po světě, dokonce má i ve zvyku se chytit peří

nějaké menší sovy (větší by jí sežrala) a letět na ní ke svému cíli, takže nám ta šprťounská Grangerovic

holčinka může pol… ten dovětek taky nebudu číst. Srdečně zdraví vaši nejmilejší společníci ve všech

lumpárnách. P.S. Ten orel je ňákej divnej, vůbec s námi nechtěl spolupracovat při pokusech na

zvířatech, jakej hňup ho vychovává?“

Lexter vykulil oči a vyděšeně přeběhl k Falkonovi.

„Oni si dělali srandu, pane profesore,“ řekla Hermiona. „Že jo, Rone?“

Ron se na ní nejistě podíval a Hermiona mu doslova vrazila pěstí svým pohledem.

„Ano jistě, to byla jen sranda,“ vyhrkl Ron.

„Lex je telepat,“ napověděl jim potichu Harry.

 Hermiona a Ron si to uvědomili a obrátili zraky na usmívajícího se Lextera.

„Tak se podíváme, co nám to ti rošťáci poslali,“ řekl jim na to a vyndal obě boty ven z krabice.

Stále nehnutě ležely na stole a všichni čekali, jako kdyby snad začaly tancovat.

„Asi by sis je měl nasadit, Harry,“ řekl Lexter a hodil boty na zem, až hlasitě dopadly.

Harry si povzdechl a skopl ze sebe o dvě čísla větší boty po strýci Vernonovi. V zápětí si nasadil naráz

obě křusky s širokými špičkami, které téměř vypadaly, jako klaunské.

„Mě se to moc nelíbí,“ řekl Ron. „já ty dva zloduchy znám, oni…

„Ježíš to sou hnáty!“ křikla najednou jedna bota a na jejím povrchu se náhle rozevřely dvě oči a přední

podrážka se oddělila ode švu tak, že se objevila jakási pusa. „Takovýhle haksny sem jaktěživ necejtil,

že jo Kéco?“

Na druhé botě se objevil taky pár očí a pusa. „Kruci Kecale, to je matroš, co? S těmahle hnátama

dolezem až na kraj světa.“

„Kdyby aspoň tak nepáchly,“ postěžoval si Kecal.

„Nemáš mít tak citlivej rypák Kecale!“ křikl Kéca.

„Aspoň ňákej mám ty slepoto!“ křikl Kecal.

„Já ti dám slepota, ty rašple jedna vodřená, já vidim i červotoče v tvých zubech!“

„Ticho!“ zakřičela Hermiona a boty v tu ránu ztichly, pak stočily zraky nahoru, kde na ně teď koukala

překvapená čtveřice.

„Zdravím pánové… a dámo,“ pravil gentlemansky Kecal.

„Nepřetvařuj se,“ hlesl potichu Kéca.

„Já se nepřetvařuju, kohoute,“ řekl Kecal.

„Tak tyhle nosit rozhodně nebudu,“ řekl rázně Harry a shýbl se si boty sundal.

„Nesundávej nás!“ křikl Kecal.

„My už budeme hodný!“ křikl i Kéca.

 „Tohle není sranda, jestli vás uvidí, nebo uslyší Umbridgeová, tak u mě končíte,“ řekl Harry.

„No jo, no jo… páni Kéco, to je balzámek, že jo?“ hověl si Kecal.

„Po tom ghůlovi je tahle haksna úplný bajo dujo,“ řekl i Kéca.

„Já jsem ti říkal, že ti dva mizerové něco vyvedou,“ varoval Harryho Ron.

„Pokud budou zticha, tak mi nevadí,“ řekl Harry a koukal přísně na dvě ukecané boty.

„Kecal je ukecanej škrpál, toho jen tak nedonutíš držet zobák,“ řekl Kéca.

„Nemektej ty hňupe, nebo ti roztančim podrážku!“ křikl Kecal.

„Tak poď ty křápe! Tak poď! Sejmu tě jazykem tak, že budeš…“

„Moje poslední varování,“ řekl Harry. „jestli nezavřete oči a nepřestanete kecat, jdete mi z nohou.“

Kecal mrknul očima na Kécu.

„Nečum,“ štěkl Kéca potichu.

„Ty nečum,“ odvětil potichu Kecal.

„Já to řek první.“

„Prdlajs, to je fuk, ty jelito!“

„Vodpusť si tyhle řeči před dámou, kaňoure…“

„Jakápak dáma? Myslíš, že ta rašple je nějaká dáma, jen uvidíš jak pojede, až jí nakopnu do

zadnice…“

„Harry promiň,“ hlesla Hermiona, přešla k jeho nohám, nadskočila a silně mu na obě dvě dupla.

Po kabinetu se rozlehl trojitý nářek a Harry si poskakoval po nohách, jak ho bolely.

„Bože cos to udělala?“ stěžoval si.

„Až budou zase kecat, prostě s nimi kopni o zem!“ křikla Hermiona naštvaně.

V té chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vběhl Neville.

„Pane profesore, asi by jste sem měl jít,“ řekl jim.

Lexter hned zvážněl a vykročil ven z kabinetu s trojicí a Nevillem v závěsu. Dole mezi lavicemi stála
mírně se usmívající Umbridgeová a culila se na ně.

„Zdravím pane profesore, říkala jsem si kde jste?“ usmála se.

„To je ta rašple?“ křikl Kecal.

„TICHO!“ cekl Harry a kopl oběma bolavými nohami o zem.

„To se nesluší, abys Hermioně tak nadával,“ odvětila stále usměvavě Umbridgeová a počkala, až

všichni sejdou dolů ze Lexterova kabinetu. „vypadá to, že si vás po skončení dnešních vyučovacích

hodin budu muset zavolat k sobě do Vztahové poradny, očekávám vás tam přesně po zvonění.

Ale teď se vraťme k vám, pane profesore,“ řekla líbezně Umbridgeová a vyšla jako sličná děva k

Lexterovi. „Můžete mi nějak vysvětlit to, že tady Hagrid místo vás vyučoval?“

„Požádal jsem jednoho z mých studentů, aby mě na chvíli zastupoval, dokud nevyřídím naléhavou

věc.“

Umbridgeová s úsměvem přelétla pohledem nahoru na kabinet a v témže okamžiku i na trojici.

„To by mě ale velice zajímalo, jaká to mohla být naléhavá věc?“ uculila se.

„Zapomněl jsem dodat za slovo naléhává i soukromá,“ řekl Lexter.

Umbridgeová se zarazila, chvíli naštvaně přemýšlela a pak se znovu pousmála.

„Takže jinak,“ řekla a přešla k Hermioně. „Jediná dívenka v takové chlapské společnosti, není to

trochu divné?“ s tímto usměvavým pohledem přejela na Lextera. „Řekla bych… velice divné.“

„Harry, Ron a profesor Lexter jsou mí přátelé,“ protrhla její řeč Hermiona. „Nikdy by mi nic

neudělali.“

„Skutečně?“ uculila se ještě více Umbridgeová. „Jednou z hlavních příčin toho, že dotyčná ublížená

nechce říct pravdu je… výhružka,“ a s tímto slovem přejela zase pohledem k Lexterovi. „říká vám něco

slovo výhružka?“

„Možná víc, než si myslíte,“ řekl Lexter ledově.

„Dostala jsem jistou zprávu, že tady Hagrid vás občas zaskakuje při vyučování… několikrát,“
pokračovala Umbridgeová. „V tom případě se toto děje vícekrát denně a budu muset jednat, je mi to

líto, pane profesore.“

„Prosím, paní ředitelko,“ žadonila Hermiona. „Opravdu se nic nestalo.“

„Já bohužel telepat nejsem, abych poznala, jestli mi lžete,“ řekla ledově Umbridgeová a i když měla

chladný hlas, stále se usmívala a její velká zelená mašle na hlavě jí plandala ze strany na stranu.

„Sexuální obtěžování studentů je velice vážný zločin, pane profesore.“

Umbridgeová se k němu s úsměvem otočila zády a v tu chvíli Lexter hmátl po hůlce a mávl na ní.

Hned na to Umbridgeová zkameněla a ani se nehla. Lexter se postavil před ní a spustil.

„Ty jedna proradná, prašivá, špinavá, proslizlá, zhnusená, zaprasená, zpropadená, za… za… a já

nevím co ještě!“ křikl jí do tváře.

Pak se ale zcela uklidnil a oddechl si. „Tak to jsem potřeboval,“ řekl a opřel se o rameno

Umbridgeové. „Mimochodem, říkali, že stačí vlas.“

V tu chvil jí vytrhnul z hlavy jeden vlas a přešel k Harryho botám.

„Fuj, dej to pryč!“ křikl Kecal na dálku a celá třída teď vykulila oči, nikdo nevěděl, kdo to mluví. „Tu

smradlavou babu cejtim i vodsaď!“

„Výborně,“ řekl Lexter a mávl hůlkou.

V tu chvíli Umbridgeová ožila a pokračovala ve svém výkladu jako by nic.

„Zvláště pak, když se na tom podílejí ještě další dva…“ řekla a otočila se. „již téměř dospělí studenti.“

Pak přešla k Lexterovi a pohlédla mu do očí.

„Takže jak to uděláme?“

„Podle vás, jak jinak,“ řekl klidně Lexter.

„To ráda slyším,“ uculila se Umbridgeová. „Takže doufám, že až příště znenadání přijdu do třídy,

budete tu vy vyučovat pravé osnovy pro tento předmět.“

„Dozajista,“ uculil se též Lexter.

 „Očekávám vás po skončení dnešního vyučování,… váš tři,“ řekla a přejela po Harrym, Hermioně a

Ronovi prstem. „Co se týče vás, pane profesore, řeknu vám to samé jako osobnímu strážci Pottera, vaše

šance se zmenšují.“

„To je vaše krysa?“ zeptal se z ničeho nic Lexter.

„Co prosím?“ vyhrkla překvapeně Umbridgeová a otočila se za sebe.

Na zemi stála krysa na zadních nožičkách a v předních packách svírala jakousi malou stříkačku, ze

které v tu ránu do obličeje Umbridgeové vyletěla jakási tekutina. Krysa pak hned dopadla na všechny

čtyři a jako žížnivá čára zmizela v nedohlednu.

„Co to krucinál mělo znamenat?“ zhrozila se Umbridgeová a utírala si obličej.

„Na to jsem se ptal já vás?“ zeptal se Lexter jakoby nic.

„Jestli zjistím, že…“

V tom se kolem Umbridgeové objevil hlasitým pufnutím mrak ze kterého rázem vylétla trojice zeleno

žlutých ptáčků, kteří začali hned létat kolem její hlavy a potom, co mrak zmizel, se od nich začalo

ozývat sprosté nadávání na její osobu.

„Tohle si vypijete!“ křikla Umbridgeová. „Tohle vás bude stát draho!“

„Já tu krysu ale neznám, jak jste sama říkala, byli jsme řece nahoře v kabinetu.

Umbridgeová zatnula pěsti i zuby a ohnala se po ptáčcích nad hlavou, kteří jí stále nadávali a občas

pokáleli. Následně vztekle vyběhla ze třídy s trojící zpívajících ptáčků za zády.

„No… musím uznat… klobouk dolů,“ řekl usměvavě Ron. „To bych od svých bratrů nečekal.“

„Dobrá, tak se vraťme na místa,“ řekl všem Lexter, jak vidno hejno ptáčků nad hlavou zdejší ředitelky

mu přece jenom trochu zvedlo náladu.

Hermiona však svěsila hlavu a šla si sednout.

„Co je?“ zeptal se jí Harry, když jí dohnal.

„Jak si to vůbec může myslet?“ řekla Hermiona.

 „Jestli myslíš na tamto, tak to jen narážela na Lextera, nic víc,“ řekl jí Harry.

„Jo, já vím,“ hlesla potichu Hermiona se stále svěšenou hlavou.

„Není ti něco?“ obával se Harry.

Hermiona se mu podívala do očí a pousmála se. „Jenom jsem ráda, jaké mám štěstí, že vás dva mám

za kamarády.“

Harry se na í pousmál a poplácal jí po zádech, následně jí odvedl i s Ronem do lavice.

Po zbytek hodin se bavili o tom, kdo mohl prozradit to, že Hagrid občas vyučuje. Hagrid samotný se

o to nestaral, vrátil se až příští hodinu a hned se k němu slétli studenti jako hejno vrabců. Prý má buď

dostat školní trest, nebo mu mají srazit padesát bodů.

Celá Nebelvír se hlasitě zasmál, protože jejich počítadlo je už od začátku roku dávno na dně, takže

Hagridovi zvedli náladu, když mu řekli, aby si vybral sražení bodů. Následně se už s ním zase usměvavě

bavili, jen Hermiona pořád nějak zaraženě seděla v koutě a koukala do lavice. Harry její chování nemohl

pochopit, snažil se jí rozveselit, ona mu za to byla vděčná, ale říkala, že dneska prostě nemá náladu.

Co se týče toho vyzrazení, v tom měl Harry jasno, nikdo víc nenáviděl Hagrida, navíc jako učitele,

než právě Malfoy, který byl už od minulého roku tak silně spřažen s Umbridgeovou. Rozhodně si už

museli dávat větší pozor.

Skončila poslední dnešní hodina a studenti vycházeli ven, když v tom…

„JE TU, JE TbrU JE TftlU!“ křičel Kecal a koktal přitom, jak Harry našlapoval.

„Myslíš, Umbridgeovou?“ zeptal se Harry.

„Je tady ta mrcha, cejtím jí na sto honů!“ křikl Kecal.

„Tomu jeho rypáku věřte, fakticky funguje!“ oznámila jim druhá bota, Kéca.

„Blíží se! Dvacet metrů od přídě, kapitáne!“ křikl Kecal.

„Dvacet metrů?“ zděsil se Harry. „Tak nekřič, uslyší tě.“

„Nás teď slyšíš jenom ty, ňoumo, mluvíme na tebe skrz ty tví smradlavý nohy,“ řekl Kecal.
 „Aha, Felixi!“ zakřičel Harry a v tu chvíli už byl jeho strážce u něj. „Blíží se Umbridgeová, buď

připravený.“

„D-d-d-dobře,“ zakoktal Felix, vytáhl hůlku a rozhlížel se kolem sebe.

„Tý bláho, příď, patnáct metrů!“ oznámil Kecal.

„Patnáct metrů,“ opakoval Harry pro ostatní, kteří jeho boty neslyšeli.

„To je divné, ta chodba je sotva třicet metrů dlouhá a já nikoho nevidím,“ řekla Hermiona ustrašeně.

„Von tu držgrešli vyčmuchá, na to vem jed!“ pravil Kéca.

„Deset metrů, oh bože, smrádek houstne!“ křikl Kecal.

„Připrav se,“ upozornil Harry Felixe.

„Vidím jí!“ křikl Kéca. „Blíží se k nám v neviditelným plášti!“

„My vás vidíme, paní ředitelko!“ křikl Harry na celé kolo.

„Ta rašple se zarazila,“ řekl potichu Kéca, který jak vidno měl dobrý zrak a prohlédl plášť. „Teď na

nás brejlí a nechápe, jak to, že jí vidíme, hoho!“

„Můžete nás doprovodit k té poradně, prosím?“ ozvala se Hermiona.

Stále se však nic neozývalo.

„Má vztek,“ hlesl Kéca. „Chacha, kouše si nehty!“

„Kéco, zavedeš tohohle maňáska k ní?“ zeptal se Kecal.

„Jasan, uvolni si nohy lopuchu, dovezu tě až k ní,“ řek Kéca.

Harry trochu nejistě povolil, ale zase ne aby spadnul, když v tom jako kdyby se do něj napojil druhý

mozek a nohy se mu daly do pohybu.

Náhle se takovou zaječí chůzí vydal k blízké stěně na chodbě.

„Utíká,“ oznámil Kéca a po chodbě se rozléhalo dupání. „Ta ropucha zdrhá!“

Harry se obrátil za sebe na své kamarády a řekl jim: „Zdrhla.“

Všichni se dali do smíchu, protože teď opravdu Umbridgeovou dostali.

 „Za ní!“ křikl Kéca.

Harry málem přepadl na záda, protože jeho nohy samovolně vystartovaly a řítily se za mizícím

zvukem utíkajících kroků.

„Harry!“ křikla Hermiona a hnala se za ním.

Harry prchal jako pomatený kohout, jeho nohy jakoby byly někoho jiného, bouchal se o zdi, když

řezal zatáčky až konečně dorazil před dveře s nápisem Vztahová poradna.

„Otevři je maňásku, je tam!“ křikl Kecal.

„Tak dost, už nikdy mi nebudete řídit nohy,“ řekl Harry a soustředil se, ani nevěděl, jestli je to jeho

nitrozpyritskou mocí, nebo něčím jiným, ale rázem zase ucítil cit v nohou.

Záhy se přihnali i Ron a Hermiona ještě s několika dalšími kamarády.

„Musíme jít,“ oznámil jim Harry rozladěně a dvojice se podívala na ostatní.

„Užijte si to,“ uculil se Dean. „Já jsem tam s Ginny také musel, je to děs.“

S těmito slovy zmizeli v dálce chodby a zanechali tak trojici stát u dveří samotné.

„Tak jdeme?“ zeptal se Harry naposledy.

„Ať už to máme za sebou,“ povzdychl si Ron a Hermiona přikývla.

„A vy držte hubu,“ řekl Harry dolu na své boty. „Nebo na vás zase skočí Hermiona… nebo spíš vás

omlátím o zeď.“

„Možná, že jim stačí informace,“ dodala Hermiona. „že Bradavice mají také ghůly.“

V tu chvíli oči obou bot se vyděšeně rozšířily a následně urychleně zmizely a jejich pusa se zaklapla.

Harry stiskl kliku a vešel dovnitř. K jeho zděšení je přivítala PUDr. Agáta Vejralová, se kterou měl

už to dočinění a která do novin napsala tu strašnou zprávu o Harryho chování. Až teď si všimnul

cedulky:

PUDr. Agáta Vejralová

(Psychicky Učarovaná Doktorka)
 „Zdravím vás!“ přivítala je psychiodějka, ale když uviděla Harryho, tak se přestala zvedat, aby jim
potřásla rukou. Naopak je usadila na křesla a Harryho posadila co nejdál od sebe. Umbridgeová seděla
v koutě a poprvé po dlouhé době se na ně hned neusmívala, měla jakýsi nevinný, nestranný a nenápadný
výraz, jako kdyby tam vůbec nebyla, či spíše dělala, jako kdyby tam seděla už celou věčnost.
„Takže vás tady vítám, drazí přátelé!“ řekla Agáta a rozhodila ruce. „Slyšela jsem, že vy tři spolu
trávíte hodně času… vlastně jste spolu pořád, je to pravda?“
Trojice se po sobě podívala a jeden po druhém pokývali hlavou.
„Teda…“ ozval se Ron. „Hermiona občas je s těma svýma slepicema a tak.“
„Slepicema?“ podivila se Agáta.
„Kamarádkami,“ napověděl potichu Harry a Hermiona Rona naštvaně šťouchla do ramene.
„Ano… a jaký mezi sebou máte vztah?“ zeptala se poněkud nejistě, když Harry před chvilkou
promluvil.
„Jsme…“
„No jsme…“
„Jsme přátelé,“ zakončila to Hermiona.
„Nic víc?“ zeptala se Agáta a povytáhla obočí.
„Nic víc, nic míň,“ řekla zase Hermiona.
„Nic miň, rozumím,“ řekla Agáta a něco si naškrábala do sešitu. „Takže Hermiono, ke komu z chlapců
cítíš větší náklonnost?“
Hermiona vykulila oči a šlehla pohledem po obou svých kamarádech.
„To je stejné,“ řekla hned.
„Ale podívala ses nejdřív na Rona, to o něčem vypovídá, nemám pravdu?“ dotírala Agáta.
„No… na někoho jsem se musela poprvé podívat, neumím oddělit oč…“
„Přesně… na někoho ses musela podívat… o to mi právě šlo,“ pousmála se Agáta a znovu si něco
naškrábala do notesu. „Hermiono, předně… tady mi můžeš říkat cokoliv, ano?“
„Samozřejmě,“ pousmála se Hermiona přihlouple.
„Nesnažili se tě… tví přátelé… nějak… třeba… třeba jaksi… osahávat?“
Hermiona vykulila oči a znovu se podívala po obou chlapcích.
„Teď jsi se podívala poprvé na Harryho, mám tomu rozumět tak, že to on tě osahává?“
„Cože?“ vyhrkl Harry.
„To není pravda!“ zaprotestovala Hermiona.
„To si nemyslím, podívala ses na něj, abys od něj dostala oční potvrzení o tom, že to můžeš říct, nebo
že nesmíš,“ pousmála se Agáta. „Já to moc dobře znám, opravdu mi nemusíš nic tajit.“
„Ale ona je kamarádka, já bych jí nikdy nic neudělal,“ řekl Harry a začal si připadat trochu divně.
„Tebe se zatím na nic neptám,“ řekla Agáta s odporem. „Takže Hermiono, jakým způsobem tě
zneužívá?“ zeptala se.
„Ale on mě nezneužívá!“ vykřikla už značně rozladěně.
„Ale, ano, že ano Pottere?“ přejela pohledem na Harryho, který nemohl uvěřit jejím slovům.
„Zneužíváte vaší nejlepší kamarádku…“
„To není pravda,“ odsekl Harry.
„Zneužíváte jí, zneužíváte vaší…“
„NE!“ zakřičel Harry.
„Hermiono,“ pokračovala Agáta. „to osahávání, bylo to i na...“
„Dejte už s tím pokoj, jasné!“ zakřičela Hermiona. „Nic se nestalo a hotovo!“
„Ano… to vidím,“ pousmála se Agáta a hned si něco naškrábala do sešitu. „A týká se to obou chlapců,
nebo jenom Harryho?“
„A co?“ zeptala se nevěřícně Hermiona.
„Nezneužívá tě nějak i Ron?“
„Cože?“ vykřikla Hermiona. „On a zneužívat?“
„To spíš ona zneužívá mě, než já jí,“ zasmál se Ron, ale hned zjistil, že řekl hloupost, protože Agáta
okamžitě zbystřila.
„Takže ty tvrdíš, že tě Hermiona zneužívá?“ dotírala Agáta.
Hermiona se rozhořčeně podívala na Rona, kterého její pohled skoro až zalekl.
 „No… to ani ne,“ vykoktal ze sebe.
„Ani ne?“ opakovala Agáta.
„Ale ona to vždycky myslí jen ve srandě,“ zaprotestoval Ron.
Jenže Agátě málem sklouzly čtyřčočkové brýle z nosu a Hermiona do Rona znovu šťouchla.
„A jak tě zneužívá, neboj se, tady mi můžeš říct pravdu,“ uculila se Agáta.
„Dyť říkám, že mě nezneužívá, jen si ze mě dělá legraci, občas se zeptá, jestli jí mám rád a já řeknu,
že… že jí m… mil…“ Ron teď zápasil sám ze sebou. „že jí mil…“
„Že jí miluješ?“ vyhrkla netrpělivě Agáta.
Harry teď mohl cítit, jako Ron klepe prsty u nohou a nejraději by si okousal nehty na rukou, jak ho
nápoj lásky zmáhal.
„Je do ní zažranej až po uši!“ rozlehlo se po místnosti, hlas vycházel zpod Harryho, ale vyzněl tak,
jako kdyby to řekl Harry.
„Opravdu?“ vyštěkla Agáta a koukla na Harryho, který právě Kécou šlápnul na užvaněného Kecala.
„Ne,“ řekl hned Harry, i když moc dobře tušil, že i bez nápoje lásky mezi Ronem a Hermionou něco
je.
„Tak, co jsi mi chtěl říct?“ dotírala dál Agáta.
„Že jí mil… mil…“ zavřel oči a trochu se uklidnil. „že je milá, ale je to jen má kamarádka.“
„A nechtěla po tobě nějaké zvláštní věci?“ dotírala dál Agáta. „Třeba… jako jí pózovat…“
Trojice vyprskla smíchy a začali se řehtat se na celé kolo.
„To je absolutní nesmysl,“ řekla Hermiona, když se uklidnila z rozjíveného smíchu.
„Vás jsem se neptala,“ utrhla se na ní rázně Agáta a zase se obrátila na Rona. „Tak mi tedy popiš, jak
to zneužívání, o kterém jsi mi řekl probíhá… klidně odvedu tyhle dva pryč a ty mi to můžeš říct v
soukromí.“
„Proč se furt ptáte mě, zeptejte se taky na něco Harryho, to se ho snad štítíte, nebo co?“ vybuchl Ron.
„To je pravda, to se mě štíte?“ zeptal se usměvavě Harry.
„Samozřejmě, že ne,“ ucekla Agáta a narovnala si brýle. „Takže tedy… ehm… vy… ehm… vy jste…
ehm… no, vy jste nějak…“
„Řeknu vám to předem,“ přerušil jí Harry. „Tihle dva jsou mí nejlepší kamarádi, nevím, kdo z nich
víc a je mi to jedno. Nikoho z nich jsem nezneužíval, nikdo z nich nezneužíval mě a oni sami se
nezneužívali navzájem, naše kamarádství je zcela nevinné a bez jakýchkoliv sprosťáren, z jakých nás
tady ještě sprostěji obviňujete.“
„Opravdu nevinné?“ ozval se hlásek zezadu, Umbridgeová se naklonila ze stínu, který přikrýval její
tvář a zahleděla se přímo Harrymu do očí.
Toho jako kdyby v tu chvíli šlehl do jizvy blesk palčivé bolesti, silný a prudký jako bič. Harry se v
ohromných křečích nepřítomně skácel k zemi a oba jeho kamarádi se k němu přihnali, zatímco k smrti
vyděšená Agáta vyběhla rychle pryč ze dveří.
„Harry, co je?“ křičel Ron.
„Jseš v pořádku?“ strachovala se Hermiona.
Harry ale nebyl. Doslova v očích Umbridgeové zahlédl hada, Voldemortova hada a jeho ledové oči,
jeho mysl se znovu ponořovala do jakýchsi hlubin bolesti, která působila silně na jeho jizvu. V tu chvíli
zahlédl nějakou ženu, krčila se z černém koutě, všude okolo byla tma, skoro jako by byla v temném
vesmíru bez zdí a plazil se k ní hrozivý had s červenýma očima… Harry jí poznal, to byla ta žena, která
mu vždycky nabízela cukroví, teď naposledy však jedno z cukroví bylo přenášedlo, bylo to potom, co
prožil tu honičku v ministerských autech…
Harry se přestal snažit proniknout dál a jeho mysl se teď zcela a pevně soustředila na to, znovu nabrat
vědomí. Hned na to se tak stalo a Harry ležel na zemi s ještě bolavou hlavou.
Nad ním se skláněli jeho přátele a právě se přihnala profesorka McGonagallová, kterou náhodou
zburcoval útěk psychiodějky.
„Pottere, jste v pořádku?“ řekla a zacloumala s ním.
„Ta žena!“ vykřikl Harry a rychle se narovnal. „Ta žena, co měla to přenášedlo, co mě přeneslo do
Fénixova štábu,“ chrlil ze sebe Harry. „Musíte jí zachránit, je v nebezpečí.“
„Vím, kdo to je, já to zařídím,“ ozval se vysoký hlásek a v tu ránu Umbridgeová vyběhla z místnosti
ven a dál byly slyšet jen její spěšné kroky.
 „Vy jí nezachráníte?“ divil se udýchaně Harry.
„Právě teď už to nemá cenu,“ řekla McGonagallová s velikým povzdechem a odvrátila tvář. „Nestihli
bychom to.“
„Ale můžete se o to pokusit,“ naléhal Harry.
„Je mi líto Pottere, Umbridgeová se dokáže spojit s Vy-víte-kým téměř okamžitě,“ řekla a narovnala
se. Pak se odvrátila, vytáhla kapesník, znovu si hluboce povzdychla, podívala se zase na Harryho, který
v jejích očích viděl nenávist míšenou se smutkem. „Příště si uvědomte, kdo s vámi je v místnosti,“ a
také vyšla ven ze dveří.
„To jsme to ukončili, co?“ postěžoval si Ron a vytáhl Harryho na nohy.
„Zvláštní…“ řekl Harry. „vycítil jsem z Umbridgeové Voldemortova hada.“
„Cože?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
„Jo,“ řekl Harry. „To mi usnadnilo přístup k jeho nynější prioritní myšlence, nejspíš ta žena sloužila
jako prostředník Fénixova štábu pro přepravu.“
„Je mi jí líto,“ hlesla Hermiona. „I když jí neznám… musíš se to naučit hlásit dřív, Harry.“
„A hlavně proboha ne před tou babou,“ prohlásil Ron.
„Harry, ale pamatuješ si,“ řekla Hermiona. „jak tě v minulém roce jednou, když se tě Umbridgeová
dotkla rukou zabolela jizva?“
„Tehdy, potom trestu,“ připomněl si matně Harry.
„Už tehdy bylo jasné, že je to jeden z Voldemortovo nohsledů,“ řekla rozhodně Hermiona. „Není divu,
že jsi to z ní vycítil, možná právě po chvíli, kdy kontaktovala Ty-víš-koho.“
„Teda řeknu vám, že to je hnusná baba,“ ulevil si sklesle Harry.
„Moje řeč, maňásku,“ breptnul Kecal.

Kapitola 61.
Návrat Červíčka
J ediné, co mohlo Harryho ještě více naštvat než zážitek z minulého dne, byl příchod soboty desátého,

které si zvykl minulé dny říkat Snapeův den. Ano, hádáte správně, školní trest už se nebude déle

oddalovat a Harry moc dobře tušil, když se probouzel v osamělé ložnici, že ho večer čeká jistě velice

příjemná návštěva svého oblíbeného učitele.

Z této nálady ho nemohly vyvést ani čerstvé zprávy o vraždách kouzelníků, které se nyní objevovaly

již na ministerstvu, a také studenti, kteří uzavírali sázky, kolik jich Voldemort dostane tentokrát,

Harryho jinak nepřekvapovali. Ani věčné nadávky Malfoye, který s dalšími a dalšími zprávami o smrti

kouzelníků dostával stále lepší a lepší náladu. Už se to několikrát stalo, že se setkali na chodbě a

několikrát se do sebe dokonce pustili i takříkajíc ručně, dokud Harryho neodtáhli jeho přátelé, nebo
když nebyli nablízku, tak ještě milejší přátele Malfoye.

Rozhodně se jeho milost zděděná po otci nezměnila k lepšímu, spíše stále klesala po prudším a

prudším srázu.

Sobotu Harry strávil se svými kamarády ze všech kolejí, kromě Zmijozelu. Hlavně probírali všechno

kolem Voldemorta, Umbridgeové a nepovolených tréninků famfrpálu.

Dalo by se říci, že i když to Harry nechtěl přiznat, tak Brumbál měl pravdu. Harry se přestal starat o

všechny problémy týkající se kamene, Voldemorta a všech věšteb a i tak měl problémů až nad hlavu.

Už vlastně ani o tom kameni nechtěl slyšet a když věděl, že s jeho pomocí je Voldemort schopen z něho

vysát všechnu ochranu, kterou mu poskytla maminka, rozhodně se chtěl držet co nejdál od něj. Zároveň

tu však byla i ta druhá část Harryho. Ta část, která se věčně drala na povrch a našeptávala mu o Siriusovi,

Oblouku smrti, také pokud se na tuto část mysli více soustředil, ucítil o hodně více prázdnotu v srdci.

Rozhodně ale nechtěl s Ronovou pomocí přijít o další prsty, a tak když ani Kecal svým bláznivým

nápadem uhryzat mu ten prsten z ruky neuspěl, přestal se Harry zajímat i o tenhle problém, konec konců

už všichni věděli, že na sobě ten prsten má, a jediný, kdo se mu z něho posmíval, byl jenom Malfoy.

Zato Ron nepřestal Harryho nutit do těch perfektních prefektských koupelen a podle toho, co Harrymu

Hermiona řekla, tak Uršula nechodí vůbec do dívčích, ale stále jen do chlapeckých, takže je tam ve dne

v noci. I ona se potají huhňala pokaždé, když si to s Harrym připomněli. Rozhodně ale nechtěli Uršule

kazit podívanou na Ronovo kulturistické tělo, i když Harry věděl, že až se to jednou doví, tak ho nejspíš

zabije, nebo přemluví Uršulu, aby mu věčně létala nad postelí a houkala do ucha.

Po celý zbytek včerejšího dne neviděli Umbridgeovou ani na krok. Avšak jejich přítel Lexter jim

prozradil, že celou dobu zkouší všechna možná zaříkadla, aby ty zatracené ptáky odehnala pryč, protože

se s nimi nechce ukazovat na veřejnosti. Vždycky se totiž na okamžik objeví a zase… třeba na hodinu

zmizí. S touhle zprávou měl Harry chuť poslat dvojčatům celé své úspory, protože nic lepšího snad

nemohli udělat.
 Sobota uplynula jako voda, když ji Harry trávil s roztěkanými kamarády, rozhodně se všichni dosyta

nasmáli jeho botám, které se neustále hádaly a pokřikovaly na sebe nejrůznějšími sprosťárnami. Ovšem

byly už tak okopané, že pokaždé, když se k nim přiblížil někdo cizí, Kecal to zacítil a hned se jim

zaklaply oči a pusa. Rozhodně je pak Harry trestal, když ho ztrapňovaly před učiteli, a když pak nakopl

Levanduli, tak schytal pořádnou facku, kvůli které se boty smály ještě snad hodinu. Ovšem počínaje

sobotou je už naučil slušnému chování a hlavně schování. Ron dostal dobrý nápad, který ovšem s ním

boty nesdílely. Pokud dokážou na Harryho mluvit skrz jeho nohy, tak by mu mohly pomoci při

zkouškách. Boty se rozhodně odmítly učit, na něco takového nejsou stavěné a byly i ochotné přiznat,

že jsou na to příliš hloupé, jen aby se vymanily z učení. Pak ale žádné výmluvy nepotřebovaly, když to,

k čemu je hoši nutili, řekly Hermioně a pak facka od Levandule byla to jediné, co Harryho mohlo

zajímat, protože Hermionu popadla její pravá nálada a zbytek dne trávili u učení. Rozhodně ale, když

už se měli učit, byli rádi, že s sebou Hermionu mají, protože jim (sice neochotně) pomáhala.

Nadešel čas večeře, která opravdu od minulých měsíců velice změnila svůj vzhled, věci jako

brokolice, kapusta a vařený květák nechyběly ani u jedné večeře, a tak, když se ani po třech dnech

studentům před nos nedostalo maso, začali hlasitě stávkovat.

Ovšem ke stávce se Harry přidat nemohl, protože se za ním objevila vysoká černá postava s dlouhým

pláštěm až na zem, která ho ledově oslovila.

„Pottere, je čas,“ řekl mu Snape za zády.

Harry mrkl vystrašeně a neochotně na své dva kamarády, kteří neměli ani tu odvahu stočit ke Snapeovi

zrak.

„Už jdu,“ řekl Harry.

„Hned,“ upozornil ho chladně Snape a vytáhl ho za límec jako malého chuligána na nohy. „Pojďte za

mnou.“

Harry si zhluboka povzdychl a ještě naposledy se podíval na své dva přátele, kteří na něj koukali, jak
nejstarostlivěji mohli.

Dlouhou dobu teď Harry viděl jen vlání Snapeova pláště před sebou a slyšel jen spěšné Felixovy

kroky za sebou. Hrad už se zase ponořil do šera, tedy teď již spíše tmy a jejich kroky se strašidelně

rozléhaly po chodbách. Nejhlasitější kroky měl Snape, který kráčel jako hrabě a snad i schválně si

nechal vlát plášť za sebou, že by mu mohl závidět i Batman.

Samozřejmě zamířili do sklepení, jak jinak, do Snapeova kabinetu. Harry se jenom modlil, že

nedostane trest, který obnáší psát něco vlastní krví a hlavně pak ošklivé zranění.

Snape se zastavil před mohutnými dveřmi a šmátral netrpělivě po klíči a Harry už nemohl vydržet

otázku, kterou v sobě dlouho dusil.

„Ehm, pane profesore?“ zeptal se ledabyle. Snape neodpověděl, jen něco nevrle zavrčel. „Mohl byste

mi říct, kdy dostanu zpátky své věci?“

Snape otevřel dveře, otočil se na Harryho a s ledovým úsměvem mu řekl: „O žádných takových

věcech nevím,“ s těmito slovy mu ukázal prstem dovnitř a Harry naštvaně kolem něho prošel.

Záhy mohl málem vypustit duši, Snape dělal v kabinetu totiž něco, co by do něj Harry nikdy neřekl.

Uklízel.

„Ředitelka Umbridgeová…“ začal chladně povídat, „požádala všechny vyučující, aby si laskavě ve

svých kabinetech uklidili.“

Snape se postavil vedle svého prostorného stolu, na kterém teď byly tucty lahví, sklenic a nádob s

těmi nejodpornějšími věcmi na zemi, z čehož se Harrymu zvedal žaludek. Věci byly jak vidno sundané

z dlouhých prostorných polic na stěnách chladného a tmavého kabinetu a byly poskládány na stole tak,

jako kdyby mezi nimi měla běhat pokusná myš v laboratoři.

„To to mám uklidit?“ zeptal se nevrle Harry.

„To určitě,“ odfrkl si hlasitě Snape. „A pak bych už nic nenašel… nehledě k tomu, že byste toho

nejmíň polovinu rozbil.“

 „To je od vás milé,“ odvětil s úsměvem Harry.

Snape však měl kamenný obličej a stále na Harryho ledově koukal.

„Vezmete hadr… a všechny nádoby dočista utřete tak, aby byl znovu vidět jejich obsah.“

Harry si oddechl, to není zase tak zlé, za půl hodiny by to měl mít hotové, těch lahviček tam zase tolik

nebylo.

„Ne tak rychle,“ zarazil ho Snape, když už chtěl Harry přikročit k lahvičkám. „Protože znám vaši

neopatrnost… kterou jste jak vidno zdědil, což není to jediné… musím vám poupravit váš pracovní

nástroj.“

S těmito slovy uchopil hadr a mávl na něj hůlkou, v tu chvíli se zmenšil na velikost pět krát pět

centimetrů.

Harry si také odfrkl a nenávistně odvrátil tvář, mohl tušit, že mu to bude chtít nějak ztížit.

„Tím, že vám zmenším hadr, ničeho nedocílím, Pottere,“ ozval se znovu Snape. „Stejně byste něco z

těch strašlivě vzácných ingrediencí shodil.“

„Tak ještě jednou… to je od vás milé,“ opakoval zase s vynuceným úsměvem Harry.

„Já vím,“ pousmál se Snape a mávl na Harryho hůlkou.

Najednou se mu zdálo, že se propadá do země, celá místnost, všechno začalo stoupat nahoru, ale pak

to zjistil, nejenom stoupat, ale i zvětšovat.

Nakonec zjistil, že je asi dvacet centimetrů vysoký a kouká na Snapea do výšky. Ten se na něj ledově

pousmál, shýbl se pro něj a vzal ho bolestivě do ruky.

„Au, co to má znamenat?“ vykřičel Harry vztekle.

Snape však jenom ofrněl nos a letmo s Harrym praštil na stůl s lahvičkami. Následně po něm hodil

hadr a vedle mu vykouzlil vaničku s vodou.

„Dejte se do práce, za tři hodiny očekávám, že to budete mít hotové, budete mít zvláštní povolení jít

po zákazu vycházení zpátky do postele… mimochodem, hůlka vám nepomůže, to zmenšovací kouzlo
je jiné, než se učíte zde ve škole, a já poznám, jestli jste ty sklenice umyl kouzlem,“ s těmito slovy se

otočil a záhy už za ním práskly dveře a maličký Harry zůstal v temném kabinetu sám. Tak to tu ještě

nebylo, zmenšil ho jak Alenku v říši divů a nechal ho tu drhnout celý zástup naskládaných lahviček s

vytrženýma očima, vnitřnostmi, kusy těl, odpudivých tekutin a kdo ví, čeho všeho ještě. Co se dá dělat?

Zvednul se na nohy a vzal zmenšený hadr, který namočil ve vaničce, co mu Snape vyčaroval. Jakmile

se přiblížil s hadrem v ruce k jednomu oku ve sklenici, hned se dalo do pohybu a dychtivě tlouklo do

stěny nádoby, jako kdyby chtělo Harryho sežrat. Poněkud neochotně se přiblížil a začal drhnout její

stěnu. Oko sledovalo každičký jeho pohyb rukou, což ho více než dost znervózňovalo, navíc za okem

visely ještě zbytky odporného očního svalstva, z toho pohledu se Harrymu chtělo zvracet.

Další věc, kterou zjistil, byla, že drhnutí jde pěkně ztuha, jednu sklenici s tím odporným okem měl

hotovou až po pěti minutách a asi po pěti namočeních. Přešel tedy k další nádobě s utrženou lidskou

rukou, kterou prolézali červi a ozýval se z ní praskající zvuk, jak si pochrupávali na kostech prstů. Harry

měl opravdu co dělat, aby sklenici místo vyčištění nepozvracel, protože se mu žaludek zvedal do

závratných výšin. Sklenice byla o něco větší než předešlá, takže něco přes pět minut mu zabrala a

následující nádoba s jakýmsi hadovitým tvorem v řasách nebyla o nic jinačí.

Po asi hodině mytí už mu ruka citelně ochabovala a druhá jakbysmet. Ani střídání pracujících rukou

nezabíralo, a tak si hadr rozdělil na dvě části a drhnul nádoby oběma rukama. Nebylo to naposledy, co

na něj něco z hlubin tekutiny vystartovalo, div to nepřevrhlo celou nádobu a Harry při tom hlasitě

zavřeštěl. Není divu, to by zakřičel každý, i ten nejodvážnější.

Po další hodině už si byl jistý, že jeho zmenšené hodinky ukazují špatně čas, protože si myslel, že tu

je už celou věčnost. Rozhodně už bylo hodně po večerce a Harry jenom mohl doufat, že Snape na něj

nezapomněl, protože by se mu cesta zpátky do ložnice pořádně prodloužila.

Vlastně se ani sám nemohl změnit zpátky do původní velikosti, protože ten proradnej Snape na něj

použil nějaké divné pokročilé kouzlo. Rozhodně ale věděl, že má u sebe v kapse hůlku, která teď spíš
vypadá jako malinkaté párátko.

Minuty se stále vlekly a Harry potřeboval čím dál větší pauzy na odpočinek. Když už namáčel hadr

snad po padesáté a znovu se dal k drhnutí jedné zvlášť zašpiněné sklenice, náhle uslyšel zavrzání. Hned

zbystřil sluch a naklonil se, aby se rozhlédl po místnosti. Ze všech lahviček se stále ozývalo bublání,

praskání, hučení a tak podobně, ale vrzající zvuk se naprosto odlišoval.

Pak to Harry zahlédl, dveře do kabinetu se pomaličku pootevíraly, jako kdyby do nich někdo lehounce

strkal prsty. Zůstaly pootevřené tak na dvacet centimetrů, jako kdyby někdo chtěl do místnosti jen

nahlédnout.

Harrymu přejížděl po zádech mráz, odhodil hadr a prošel potichoučku mezi nádobami až ke kraji

stolu, přičemž nespouštěl oči ze dveří.

Došel až na okraj a koukal do dálky, přitom mžoural očima, jak se snažil prohlédnout skrz šero v

místnosti.

Vtom se mu před očima objevil obrovský kočičí obličej. Paní Norrisová!

Harry těžce polkl a padl vyděšeně na záda. Kočka o něm už dlouho moc dobře věděla a teď na něj

vztekle zasyčela a vycenila své ostré tesáky, které teď Harrymu připadaly vskutku velké. Vyškrábal se

poplašeně na nohy a začal upalovat přímo do bludiště nádob, avšak s kočkou v závěsu. Stačil zahnout

za jednu láhev s něčím mozkem, když kočka začala za ním porážet láhve jako buldozer a opatrně

poskakovala mezi lahvičkami. Stále mu byla v patách.

Harry kličkoval mezi dalšími nádobami se všemi možnými tekutinami, které teď byly skrz vyleštěné

sklo jasně viditelné, což ovšem kočku vůbec nezajímalo.

‚Kdyby tu tak byl Křivonožka, ten by téhle běhně ukázal!‘ říkal si Harry a kličkoval dál, jak

nejrychleji mohl, mezi nádobami s lektvary a přísadami.

Paní Norrisová po chvilce přestala porážet sklenice, ze kterých se vylévaly všechny ty hnusy, a

bedlivě naslouchala. Harry si byl vědom, že nemá na kočičí sluch a hlavně zrak, proto okamžitě také
zastavil a skryl se za jednou nádobou. Paní Norrisová zírala podezíravě na všechny strany a hledala

malého človíčka schovávajícího se někde v téhle spoušti, kterou kočka nadělala.

Harry ovšem nevěděl, že k němu teče po křivém stole jedna tekutina, kterou kočka z nádoby rozvrhla,

a že vzápětí už stojí jednou nohou v ní.

„Bože, Kéco, von se pochcal!“ křikl najednou zničehonic Kecal.

„Cože?“ otázal se Kéca.

„Já sem v mokrym, ten maňásek se pochcal!“ odvětil Kecal.

„Ticho!“ zasyčel na ně Harry, ale když znovu narovnal obličej, pohlédl přímo do pronikavých očí

paní Norrisové, která na něj jako tygr cenila zuby.

Harry na nic nečekal, otočil se a chtěl vyběhnout, ale Kecal zůstal přilepený v té tekutině.

„Uvíz sem tu!“ křičel Kecal. „Sakra co je to za sajrajt!“

„Ježíši, to je kočka!“ křikl Kéca.

„Jaká kočka?“ divil se Kecal.

„Seš slepej?“ zhrozil se Kéca.

„Do háje!“ křikl Kecal. „Maňásku uháněj! Dělej! Dělej!“

„Snažím se!“ křičel Harry.

„Tak dělej!“

Paní Norrisová se k nim stále víc a víc přibližovala obličejem a Harry se zapřel celou svou váhou a

úsilím, aby botu odlepil, ale to už mu kočka slintala na nohy.

„Moje podrážka!“ křičel Kecal. „Úhahá, moje podrážka! Proč já nezůstal na tý vodporný noze ghůla!“

Harry už cítil dech kočky, která byla přímo před jeho obličejem, a naposledy silně zatáhl takovým

úsilím, že se rozeřval spolu s Kecalem na celé kolo.

Vtom bota povolila, ale Harry se snažil příliš, noha mu doslova vyletěla do vzduchu a nakopla kočku

do brady, až se jí protočily panenky.

 Jenže stále nebylo po problémech, noha se mu tentokrát přilepila ke krku paní Norrisové, která začala

syčet, mňoukat, vřískat a co bylo horší, seskočila ze stolu a začala bolestivě obíhat celý Snapeův

kabinet. Harry si kryl hlavu, do které se neustále bouchal o zem, až se mu zdálo, že vidí andělíčky, a

stále poskakoval se zdivočelou kočkou, která teď vztekle vyskočila na stůl, pak na poličku, zase na stůl,

na přihrádku, Harryho žaludek dnes opravdu dostával zabrat. Pak skočila ke skříňkám, ale málem

narazila, a tak udělala strašlivě silnou zatáčku, až se ozvalo trhání, a Harry i s cárem chlupů přilepených

ke Kecalovi sebou praštil o stěnu skříňky a zůstal bezvládně ležet.

Norriska však vytržením chlupů dostala učiněný vztek a jedním odrazem a s velkým syčením byla

zpátky na skříňce, to už ale Harry syčení zaslechl, popadl ho druhý dech a rázem byl zpátky na nohou.

„Na co čekáš, maňásku, prchej!“ křikl Kéca.

„A kam?“ zeptal se vyděšeně Harry a zíral dolů z výšky skříňky, na které teď byl.

„To je jedno, jenom nás zachraň!“ křikl i Kecal.

„Vy jste mi ukradený!“ zakřičel Harry a uskočil výpadu kočky, která narazila hlavou do zdi.

„Teď si dala do makovice! Dobrý, maňásku, tě baštim čéčé!“ křikl Kéca.

„Hele, kéco, ty chlupy by se daly použít jako vlasy, závidíš co, plešoune!“ křikl Kecal.

„Kočká!“ křikl Kéca.

Harry na nic nečekal, uviděl škvíru v rohu skříňky u zdi a pelášil tam, co mu síly stačily, vzápětí se

do díry vnořil a těsně za ním vyprsklo pár slin a vycenily se zuby, které neprošly dírou dovnitř. Kočka

na to měla příliš velkou hlavu,, a tak tam raději strkala packu a sápala se svými vytaženými ostrými

drápy.

Harry se ohlédl za sebe, neviděl však nic jiného než tmu.

„Do háje, kdo ví, jaký další nestvůry tu Snape ještě má,“ strachoval se Harry a vykračoval kupředu.

„U svatýho Yorkshééra!“ křikl Kéca. „Vidim strašnou věc!“

„Ty skrz tu hroznou tmu něco vidíš?“ zeptal se Harry.

 „Radši bych neviděl, má to dvě vohromný voči!“ křikl Kéca a zaklapl ty své.

„Řekni mi, kde to je!“ křikl Harry a když neodpovídal, tak se podíval na své nohy. „Otevři oči, já nic

nevidím!“

„Já se bojím!“ křikl Kéca.

„Nebuď tak vyjukanej a vokamžitě vodevři ty svoje kukadla!“ křikl Kecal a pak se zarazil a podíval

se kupředu. „Kéco, dělej!“

„Co se děje?“ zeptal se vystrašeně Harry.

„Ať je to cokoliv, já už to cejtím!“ křikl Kecal. „Sakra, ty padavko, votevři voči a řekni, kde to je!“

„Já se bojím!“ křikl Kéca a záhy zmizela i jeho pusa.

„Řekni mi směr,“ řekl Harry a přitiskl se ke zdi.

„Podle čuchu…“ řekl vyděšeně Kecal, „přímo před námi, blíží se to… mám ti to říct v centimetrech

nebo metrech?“

„Stačí, když řekneš blízko!“ křikl Harry.

„Ježiš, co je to zač, je to takovej nasládlej suchej smrad, to je děs… deset metrů, blíží se rychle.“

„Takže asi tak dva metry,“ uhodl Harry.

„USKOČ!“ zařval Kecal.

Harry vyděšeně vyjekl a uskočil naproti, až se praštil o ohryzanou stěnu skříňky, když vtom se nad

ním prohnala veliká myš, ale netrefila se a přeletěla ho přímo otvorem ven, kde ji v tu ránu popadla

paní Norrisová do svých spárů a spokojeně s ní seskočila dolů na zem.

Harry hlasitě vydechl a zmoženě se opřel o stěnu vyhlodané skříňky.

„To byl nářez, co maňásku?“ podotkl Kecal. „Kdybych nezacejtil ten průvan, tak je po nás.“

„Příště mi řekni, že Kéca je ustrašená padavka,“ hlesl zmoženě Harry.

„To není všechno, má taky strašný větry a taky…“

„To už nechci vědět,“ zarazil ho Harry, zavřel oči a udýchaně odpočíval.

 Nechtělo se mu ani věřit, do jaké situace se dostal a hlavně že ho Snape vystavil takovému nebezpečí,

tedy jestli náhodou potají tu kočku do kabinetu nenastrčil sám. Rozhodně bude trvat na právoplatném

odškodnění, protože ho vystavil ohrožení života. Nebo mu možná pohrozí, že to vyžvaní, když mu

nevrátí plánek a plášť, to by mohlo zabrat.

Podíval se za sebe a zase málem strachy vyjekl. Jenže pak se uklidnil, možná už je až moc ustrašený,

ale cár papíru v temné dálce mu na první pohled připadal dost nebezpečně.

Vzal hůlku a klepl s ní se zaříkadlem „Lumos.“ a konec hůlky se hned rozzářil. Stejně tak se rozzářil

i Harryho úsměv, měl totiž před sebou složený Pobertův plánek, nejspíš zamknutý v téhle skříňce.

Hned k němu dychtivě přiběhl a začal ho rozevírat jako koberec. Rozevřel už poslední cár, když ho

do očí trkla tečka s nápisem Peter Pettigrew. V tu chvíli se mu zastavil dech. Za těch několik vteřin, ve

kterých si jeho mozek uvědomoval, co opravdu vidí, se konečně vzpamatoval.

Mrkl na místo, kde tečku vidí… byla u Vrby mlátičky, právě z ní vycházela a blížila se k Hagridovu

srubu, kde… ale no to mě podržte. V Hagridově srubu byly také dvě tečky, jedna s označením Rubeus

Hagrid a druhá byla pojmenována Aberforth.

Červíčkova tečka se blížila ke srubu, takže bylo jasné, jaký má záměr, také jakou má šanci na úspěch,

když tam vtrhne, když ho nečekají.

Potřebují pomoc!

Jak jim má ale pomoct, když je sotva pět palců vysoký? Na něco zkrátka přijít musí a první věc byla

dostat se odsud. Použil hůlku a v tu ránu zámek na skříňce povolil a její dveře se s trochou Harryho

pomoci samy otevřely.

Vtom se mu naskytl odporný pohled, dole si totiž s praskajícími zvuky pochutnávala paní Norrisová

na té myši, takže nepřipadalo v úvahu, aby jakýmkoliv způsobem seskočil dolů. Co teď?

Paní Norrisová však zaslechla zvuk otevírajících se dveří skříňky a se zájmem se na Harryho podívala.

Následně vyskočila na stůl, poličku, přihrádku a vzápětí už byla na skříňce a s krvavou hubou cenila na
Harryho zuby.

Teď už se mu opravdu šance krátily, když se konečně ukázala první dobrá zpráva. Dveře znovu

zavrzaly a dovnitř vešel někdo, koho by tu Harry čekal ze všech nejméně.

Křivonožka!

Obě kočky na sebe vztekle zasyčely a paní Norrisová hned byla na zemi s naježeným hřbetem.

Následně se do sebe skokem daly a mlátily se packami a zuby hlava nehlava. Harry musel něco udělat,

tohle nevypadalo dobře.

A tak konečně když se kočky na chvilku od sebe odtrhly, mávl silně hůlkou a smetl paní Norrisovou

do kouta. Křivonožka na ni ještě vztekle zasyčel, ale to už ho zavolal Harry. Kocour se několika lehkými

skoky dostal do skříňky k Harrymu a ten si na něj vylezl.

„Elvíra říkala, že jsi napůl maguár, dovedeš mě tam, kam potřebuju?“ zeptal se Harry skloněný nad

Křivonožkou.

Kocour neodpověděl, jen zase lehce seskočil z přihrádek a poliček, Harry myslel, že vůbec není

spoután přitažlivou silou, ovšem citelně se na Křivonožkově hřbetě pohupoval a snažil se přidržet jeho

opasku.

Křivonožka vzápětí vyběhl ven ze sklepního Snapeova kabinetu a běžel ke schodům do Vstupní síně.

Harry měl opravdu co dělat, aby na mourovatém kocourovi udržel alespoň trochu rovnováhu, a to i v

sedu, protože kocour měl při jeho velikosti příliš široký bok. Alespoň že ho ale nemusel tahat za chlupy

a mohl se přidržovat jeho pásku.

Vyběhli ze sklepení a prosmekli se absolutně neslyšně kolem stráží dole ve Vstupní síni. Následně

Křivonožka vyběhl jakýmisi odpadovými sklepními dvířky ven.

Venku zase lilo jako z konve, oba dva byli hned promočení a Harry poprvé zažil, jak se musí cítit

mravenec v dešti. Kapky pro něj byly velké jako vejce a bolestivě ho mlátily do těla, jak Křivonožka

neustále po mokré a temné trávě zrychloval, naštěstí opravdu k Hagridovu srubu. Noc byla zase dusivá,
vzduch těžký a ještě obtížněji se dýchal, mokrá tráva pod tlapkami Křivonožky cákala a Harrymu začal

za chvilku klouzat řemínek z ruky.

To už ale naštěstí byli po ošemetné cestě na místě a Křivonožka se postavil vedle těžce otesaných

kamenných a dřevěných bloků, ze kterých byl Hagridův srub složen. Chytil se prvního a pak zase

druhého, šplhal po nich jako po žebříku, protože moc dobře věděl, že by se neprotáhl pod dveřmi.

Déšť ho smáčel stále nemilosrdněji, ruce mu začaly po kluzkých blocích klouzat a jednou už málem

neudržel rovnováhu na ruce a sletěl. Naštěstí kocour stále dole čekal a pozorně Harryho pozoroval. Teď

už mu bylo jasné, proč Sirius o Křivonožkovi říkal, že je to chytrý kocour, pomáhá mu stejně jako tehdy

jemu.

Konečně se došplhal až na poslední kamenný blok a vylezl na kamenný parapet, za nímž se skrývalo

Hagridovo pošmourné a zašpiněné okno.

Oba dva ještě byli v pořádku, jak Hagrid tak Aberforth seděli u stolu a o něčem se bavili, zatímco

kousek od nich bublala v kotlíku jakási tekutina, o jejímž složení se Harry mohl jenom dohadovat.

Teď ale nebyl čas na žádné snažení, došel k oknu a rozpřáhl se, aby je upozornil, že tam je, když vedle

sebe uslyšel funění. V tu chvíli ho doslova smetla odporná krysa, až se skutálel na samý okraj parapetu.

Zezdola se ozvalo vzteklé zasyčení Křivonožky, který se snažil dostat se k nim nahoru, ale to už se

krysa narovnala a připravovala se k dalšímu výpadu.

„Hagride!“ zakřičel Harry, ale to už ho krysa bolestivě kousla do ruky a hodila s ním o zeď srubu,

kde končil parapet.

Nejen vlivem nárazu, ale také protože měl bolestivě krvácivou ruku, se teď opravdu necítil dobře a

po tom všem, co už dneska zažil, přestával mít na všechno sílu, krev mu znovu srdce zběsile pumpovalo,

čímž mu poraněná ruka krvácela ještě víc, ale to mu nezabránilo, aby se otočil a zjistil, že ta krysa

seskočila na zem a že záhy se na něj usmívá odporný myší, avšak lidský obličej s postavou, která

vypadala jako někdo, kdo velmi rychle zhubl a zůstala na něm vyset odporná kůže.
 „Náš drahý Pottříček nás šel zastavit…“ uculil se Pettigrew a chňapl po Harrym. Ten se vlivem jeho

stisku začal dusit a stačil jen vychraptět:

„Kchovonochko!“

Jenže kocour tam už nebyl, nebylo po něm ani památky a Harryho vyděšené zraky zase skončily na

Hagridově srubu.

Vtom se dveře do srubu otevřely a vzápětí z nich vyšel vysoký vousatý muž přikrytý pláštěnkou,

zatímco se Pettigrew přitiskl ke zdi a ve svých smradlavých rukou schoval malého Harryho.

„Takže zítra budeme pokračovat, řeknu Brumbálovi o tom, že to bude příští týden konečně hotové,“

řekl starý muž pod pláštěnkou, Harry uhádl, že se jedná o Aberfortha.

„Sme domluvený, budu tu mít zase Hrachovskýho kořalku,“ zahřímal Hagrid.

„Už se těším,“ zamával mu Aberforth a zamířil pryč.

Záhy se ozvalo zavření dveří od srubu a Pettigrew uvolnil napůl udušenému Harrymu pusu.

„Věděl jsem, že mě uvidíš na tom prašivým plánku,“ začal mu říkat chraplavě Červíček, „ovšem byl

jsem tak prozíravý, že jsem si tu na tebe počkal, než abys zase vyvedl nějakou hloupost.“

„Utečte, dokud máte čas, slibuju, že vás se nebráním zabít,“ řekl Harry se zatnutými zuby.

„Ovšem netušil jsem, že mi situaci tak zlehčíš… přijít v menší velikosti…“ Pettigrew se hlasitě

rozesmál a obešel srub ke dveřím. „Tak se podíváme, kdo je doma.“

Následně rozrazil kouzlem dveře a překvapeného Hagrida přivázal k židli stejně tak kouzelné.

„Co to má znamenat?“ rozkřikl se Hagrid.

„Cožpak si mě nepamatuješ, hájovníku?“ uculil se Pettigrew a zvedl do výšky malého Harryho,

sevřeného v ruce.

„Vokamžitě ho pusť!“ zakřičel vztekle Hagrid a zalomcoval s provazy.

„Poloobřík se nám zlobí…“ uculil se plesnivě Pettigrew a přešel ke kotlíku, který dobublával nad

pohaslým ohněm, „copak to tady asi tak vaříme, hm?“

 „Vokamžitě Harryho pusť, slyšíš mě?“ řičel Hagrid vztekle. „Nebo slibuju, že ti vytrhám všechny

chlupy z kožichu!“

Vtom Pettigrewa něco zezadu povalilo, až spadl obličejem do ještě stále rozžhaveného ohniště a začal

křičet bolestí. Harry dopadl na stále ještě horké kameny u ohně a rychle seskočil, snažil se utéct, ale to

už ho Pettigrew znovu nenávistně popadl a vzal mu do ruky hlavu.

„Zavolej si toho čokla!“ zakřičel rozzuřeně Pettigrew na Hagrida, jehož lovecký pes Tesák právě

záškodníka povalil. „Nebo Potterovi ukroutím krk!“

Hagrid pěnil vzteky, ale pak zavolal svým silným hlasem na Tesáka, který se vzápětí vrátil vedle

svého pána.

„A ne že ho na mě znenadání pustíš, jinak je s Potterem konec!“ křikl mu do očí Pettigrew naštvaně

a přešel k nějakému hadru, do kterého si vzápětí utřel spálený obličej.

Pak se ještě stále vztekle otočil na Hagrida a zakřičel.

„Kde je ten kámen?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ cekl Hagrid naštvaně.

Pettigrew však zase vzal za Harryho hlavu, až ucítil, jak mu praskají žilky.

„Dobře, dobře, jen ho nech!“ zahřímal Hagrid a pak neochotně dodal: „Je v tom kotli.“

„Tak je to správně,“ pousmál se Pettigrew a otočil se ke kotli, ve kterém se před chvilkou vařila voda.

Samozřejmě tam hloupě sáhl a vyndal jasně zelený kámen, ale vzápětí jej upustil a rozeřval se na celé

kolo, přitom Harryho stiskl ještě víc, až mu vylézaly oči z důlků.

„Ubožáku!“ křikl Hagrid. „Nepřej si mě, až se odsud dostanu!“

Pettigrew se uklidnil a prohlížel si červenou spálenou ruku. „Moje nová ruka!“

Harry se té poznámce uchechtl, moc dobře si pamatoval, jak úpěl, když si ji musel kvůli Voldemortově

zrodu uříznout. Pettigrew jeho posměšek však pochytil a nenávistně se shýbl pro kámen, Harry však

stačil přes jeho záda zahlédnout blížící se šlápoty neviditelného člověka v dešti, jak stoupají ve dveřích
do srubu.

„Expelliarmus!“ křikl hlas a hůlka z Pettigrewovy ruky vyletěla do vzduchu někam za jeho záda.

Pettigrew se ustrašeně otočil a pohlédl do prázdna, kde ze sebe rázem shodil Snape neviditelný plášť

a v ruce držel Pobertův plánek.

„Hezky pomalu, Petře, polož Pottera tamhle na ten stůl,“ řekl ledově Snape a mířil na Pettigrewa

hůlkou.

„Severusi, vždyť ty víš, že jsi na naší straně,“ žadonil Pettigrew. „Já ho musím donést Pánovi zla,

jinak mě potrestá!“

„Absolutně nevím, o čem to mluvíš, jsem Bradavický profesor a ty nejsi nic jiného než vrah,“ řekl

Snape stejně chladně, jako mluví k Harrymu.

„No tak, Severusi!“ křikl Pettigrew, ale Snape mu namířil hůlkou na krk a povytáhl nebezpečně obočí.

Pettigrew přenesl Harryho na stůl a položil ho na něj, Harry si konečně mohl oddechnout a cítil se, jako

kdyby mu upadla kůže na hrudi, když už na ní necítil žádný tlak. Vzápětí zamířil svou malou hůlkou na

Pettigrewa.

„Dejte si pozor, změní se v krysu,“ varoval Harry Snapea.

Snape si s nechutí odfrkl a podíval se po srubu.

„A kámen?“ zeptal se a Pettigrew jej hodil na stůl, až málem povalil Harryho. Kámen byl čistě

křišťálový a zcela studený, avšak zbarven do žabí zeleně.

„Musím uznat, že ta vaše výbava se opravdu jednomu hodí,“ zkonstatoval Snape a maličký Harry na

něj naštvaně pohlédl. „Když jsem se vrátil do kabinetu,“ pokračoval Snape, „našel jsem tam rozevřený

plánek, který ukazoval velice zvláštní směsici lidí, takže s vaším kouzelným pláštěm to pak bylo velice

snadné.“

„To je od vás milé, a že mě málem Filchova kočka zabila, na to jste nebral ohledy, co?“ řekl Harry

naštvaně a Snape si zase posměšně odfrkl.

 „Kde máte svou kamarádku?“ zeptal se po chvilce Snape Harryho.

„Cože?“ odvětil Harry otázkou.

„Tu Holoubkovou, je s vámi přece,“ odpověděl Snape naštvaně.

„Ani kdyby byla moje kamarádka, tak tu se mnou není,“ řekl Harry nejistě.

„Expelliarmus!“

Hůlka vyletěla Snapeovi z ruky a přistála v rukou Rity Holoubkové, stojící u vchodu do srubu.

„Vy!“ vykřikl Harry. „To vy jste ten, kdo dává novinách všechny ty lži!“

„Máš docela slabý postřeh, Harry, očekávala bych, že na to přijdeš dřív,“ pousmála se Holoubková a

postavila se za Snapea. „A teď mi hoď tu tvou hůlku, nebo to tvůj profesůrek schytá.“

Harry chvíli váhal a hleděl do Snapeových kamenných očí, ale pak se rozpřáhl a hodil svou

malinkatou hůlku Holoubkové, která ji chytila ve vzduchu.

„Výborně,“ pochvalovala si a sebrala ze stolu průzračně zelený kámen. „To bychom měli,“ zakončila

to.

„Hermiona vás potrestá,“ řekl potichu a ledově Harry.

„Ta šmejdka?“ zasmála se Rita. „Jak je libo, ale raději budu sloužit Pánovi zla, než být vydíraná

nějakou nánou.“

„Dyť tě taky vydírá, ty nemravo!“ křikl Hagrid.

„Ano…“ pousmála se. „Ale trest, který by mi hrozil, je o něco více bolestnější než ten, který bych

schytala od té šmejdky, nemyslíte, Hagride?“

„Di se vycpat, ty podvraťáku…“ zakřičel Hagrid, „i s tou svou bandou!“

„Ne, to se nestane, Hagride,“ zasmála se Rita, „ale vycpu si tvého psa, až tě zabijeme.“

„Dělej, není už čas,“ řekl Pettigrew netrpělivě.

Rita přistoupila k Harrymu a nenávistně do něj zaryla pro něj přímo kládou, avšak pro ni hůlkou.

„Mohla bych tě v mžiku zabít…“ řekla ledově, „ale tu poctu přenechám Pánovi zla.“
 „Garantuji vám, že po něm budete hned na řadě,“ odvětil rozezleně Harry.

Rita se pousmála a chňapla po něm jako po myši.

„Bláhový spratku… proč bych tě vlastně nemohla vzít s sebou?“ pomyslela si. „Bude to vítaný bonus

našeho úspěchu.“

S těmito slovy se otočila na Snapea a uculila se. „Drahý Severusi, jako ty předtím Petrovi, tak my

tobě teď.“

Hned nato na Snapea mávla hůlku, až skončil přivázaný k židli jako Hagrid vedle.

„Jdeme, Petře,“ řekla a vykročila do deště venku.

Stále tam hustě mrholilo a přes černou tmu nebylo vidět ani živáčka, dokonce ani stráže se tu jakoby

zázrakem zrovna neukazovaly. Skutečnost, která Harrymu vůbec jako zázrak nepřipadala, když měli

tak laskavou ředitelku.

Rita se rozhlédla po obloze, jako kdyby někoho hledala, a napřáhla ruku do vzduchu. „Tak kde jsi?“

zeptala se netrpělivě.

V téže chvíli se jí na ruku snesla černá sova, která natáhla jeden pařát, ke kterému měla přidělaný

měšec. Rita tam vhodila kámen, pohladila s úsměvem sovu po zádech a chystala se ji vypustit, když

vtom rozevřela do široka oči a rozeřvala se na celé kolo.

Harry v další chvíli nic neregistroval, jen to, že ji povalilo ohromné stvoření, ze kterého se po chvilce

vyklubal Gryf, který na Ritu rozzuřeně křičel.

Jenže to už však stačila vypustit sovu, která zaplápolala křídly a vznesla se do vzduchu. Harry na nic

nečekal, kámen byl teď přednější, přeběhl po křičící Ritě a vyškubl jí svou hůlku, hned nato zakřičel:

„Accio sova!“

To ale neměl dělat, protože vzápětí se vznesl do vzduchu a v další chvíli se přitiskl k drápu letící černé

sovy. Sova byla silnější, a tak kouzlo spíš zabralo proti Harrymu, který teď koukal na plápolající křídla

a na rozzuřený pohled sovy, která po něm ve vzduchu chmatala a snažila se ho klovnout. Harry dostával
další a další drápavé rány od druhého pařátu sovy, který byl neustále volný.

Jeho prioritním cílem byl však kámen, musel ten malý měšec odvázat z pařátu sovy.

Sáhl po šňůrce, která její dráp obvazovala, ale vzápětí se po něm sova ohnala a hlasitě klapla zobákem.

Hned nato ho znovu popadl druhý pařát a trhal ho z toho prvního. Harry cítil, jak se mu drápy zařezávají

bolestivě do těla, natahoval se z posledních sil, které mu ještě zbývaly, po šňůrce, ale stále nedosáhl.

Jeho rozbušené srdce, tep vysoký až někam na Mount Everest a nervy na pochodu, to vše chytilo snad

už třetí dech a Harry se s křikem natáhl po provázku, který stále pevně obepínal pařát s měšcem,

obsahujícím v sobě ten vzácný náklad.

Klof!

Harry ucítil palčivou bolest, když mu sova sevřela ruku a vryla mu hrany zobáku do kůže, jenže vzápětí

se stalo něco snad ještě horšího.

Pustila ho.

Harry začal nekontrolovatelně padat k zemi. I když kolem sebe viděl jen samou tmu, poprvé mohl

poznat to, co cítí kapka, když se řítí dolů. Zavřel oči, aby se nemusel dívat na přibližující se zemský

povrch, a každou chvíli očekával, že se mu před očima přehraje celý život.

Když vtom konečně buchl na zem… ale vlastně ne, přistál na něčem opeřeném. Otevřel oči a hlesl

úžasem, znovu letěl a tentokrát na něčem, co mělo tmavě hnědá křídla.

„Drž se!“ křikl orel ptačím hlasem a nabral několika mocnými mávnutími křídel výšku.

Vedle nich se v tu chvíli ukázal druhý orel, bystrý jako rys a rychlý jako blesk, oba dva se teď blížili

k černé tečce jako praví dravci ženoucí se za kořistí.

V cukuletu černou sovu dohnali, orel, na kterém byl Harry a který, jak se domníval, byl Lexter, drápl

sovu ze shora a druhý orel chňapl neúspěšně po balíčku s kamenem.

Sova zahoukala křiklavým zvukem a nabrala rychlost. Začala hbitě ve vzduchu kličkovat, ale orlové,

páni nebes, se za ní lehce drželi a naklápěním křídel kontrolovaně řídili střemhlavé pády i kolmé
stoupání v neuvěřitelných a žaludek zvedajících piruetách.

Nakonec Harryho orel udělal další nálet a druhý orel se se sovou střetl střemhlav, takže musela prudce

zatočit, což ji viditelně zpomalilo, to dodalo trochu času Lexterovi. Jako kdyby jako praví dravci

korigovali svůj útok, vzápětí Lexter využil malé rychlosti sovy a svými o mnoho ostřejšími a většími

pařáty se zaryl sově do beder u křídel tak, že jimi s křikem přestala mávat, a i přes orlovo mávání se

pomalu snášeli k zemi.

To už se však objevil druhý orel a jedním letmým prolétnutím vyškubl měšec i s obsahem sově z

drápu, tu pak Harryho orel pustil, otočil se a s druhým orlem bok po boku se vraceli do Bradavic takovou

rychlostí, že sova zmizela v dálce téměř okamžitě.

Harry už byl vážně celý mokrý a nevěděl, jestli byl tak pomlácený od věčného drcení v něčích rukou,

nebo gigantických kapek, v každém případě byl rezolutně rozhodnutý už nikdy nesouhlasit s tím, že by

ho někdo měl zmenšit.

Orlové se ladně snesli k Hagridovu srubu, Harry z prvního orla seskočil do husté trávy, která mu teď

spíš připomínala přerostlé pole obilí, a záhy se z orla stal profesor Lexter, který si vyndal z kapsy hůlku

a konečně mávl na Harryho.

Tomu se v tu chvíli zdálo, jako by se celý svět začal zmenšovat a z něho se stal obr, ale ve skutečnosti

se jen vracel do své původní velikosti, která se mu teď zdála tak strašlivá, že z toho poprvé v životě

dostával závratě.

„Pro dnešek už bylo dobrodružství dost, co říkáš?“ pravil přes hlasitý déšť Lexter.

„Nemůžu než souhlasit,“ zkonstatoval Harry a v dáli uviděl povalenou Holoubkovou, nad kterou se

stále zlostně skláněl obrovitý Gryf.

„Ale ne!“ křikl Harry rozzuřeně.

„Co se stalo?“ zeptal se Lexter.

„Ten hajzl!“ křikl Harry a nejraději by si ztrhal vlasy. „Pettigrew zase utekl.“
 Lexter si povzdechl a svázal Holoubkovou kouzly, v tu chvíli jako kdyby Gryf pochopil, že už nikomu

neublíží, a běžel se schovat pod svůj přístřešek.

„Jednou ho dostaneme, Harry,“ řekl mu vážně Lexter.

Harry se na něj smutně podíval, déšť mu stékal po tváři, ale i tak mohl Lexter jasně vidět, jak se jeho

obličej náhle změnil ve výraz největší radosti, jaké kdy byl schopen.

„Já tě miluju!“ křikl Harry.

Lexter zmateně pozdvihl obočí.

„Harry, jseš v pořádku?“ zeptal se. „Víš… já tě mám taky rád, ale…“

„Ale vy né!“ křikl Harry rozjařeně a rozběhl se za Lextera. „Křivonožko!“

Mourovatý, teď sice na kůži zmoklý kocour držel v tlamičce pyšně velkou odpornou a škubající se

myš, která se ze všech sil snažila vymanit se z jeho sevření.

„Ten kocour je chytřejší, než by sis myslel, Harry,“ pousmál se Lexter. „Hned běžel za mnou a přivedl

mě sem.“

Harry se teď nemohl kocourovi vynaděkovat, vzal ho do náruče a odpornou krysu, kterou by nejraději

zašlápl, předal důležitě Lexterovi, který ji zaklel do malé krabičky.

„Teď bys s tím měl jít na ošetřovnu,“ řekl Lexter a ukázal mu na všechna ta pokousání, která schytal.

Takže následně Harry přešel i s Lexterem do Hagridova srubu, kde stále ještě byli oba profesorové

přivázaní. Harry si s úsměvem na rtech a s nadávkami od Snapea sebral svůj plášť a plánek a schovaný

pod touhle speciální rošťárenskou výbavou se vydal zpátky do hradu, nejdřív do ošetřovny, kde ho

přivítala ospalá a nevrlá madam Pomfreyová, a pak po ošetření rovnou do svého pokoje s klidným

srdcem, že Pettigrew půjde konečně za mříže.

Došel až do své postele, kam padl jako zabitý, a zhluboka si oddechl. Nemohl uvěřit, že konečně leží

a popadá ho sladký spánek. Tolik byl unavený, že okamžitě usnul pod hvězdami, aniž by tušil, že má

hada pod postelí.

Kapitola 62.
Had pod postelí
‚Z neužíváte svou nejlepší kamarádku, Pottere! Je to vaše přítelkyně, ona vám věří, jak ji můžete

takhle zneužívat?‘

‚Já ji nezneužívám, nikdy bych jí nic neudělal.‘

‚Zneužíváte ji, zneužíváte… zneužíváte!‘

‚NE!‘

Nad postelí se skláněla malá postava a točila hrozivými oblouky nad chlapcovým spícím tělem rukou,

jako kdyby ho chtěla zaklít.

‚Vzpomínáš si na to, jak jsi ji zneužil… zneužil… zneužil…‘

Chlapec se v tu chvíli ponořoval do vzpomínek jemu vlastních, ale něco se dělo, něco tu nebylo v

pořádku…

Cítil, jak na něj někdo zvenku působí… někdo se mu chce dostat do hlavy… nabádá ho k takovým

nesmyslným věcem… Hermioně by nikdy neublížil… osoba na něj působila ale stále větší psychotickou

silou… ‚Jak jsi ji osahával? Proč jsi to dělal, když ti bezmezně věřila? Proč?‘...

Jestli je to konečně Voldemort a chce se mu ve spánku dostat do hlavy, tak se musí vzepřít a nabýt

svou nitrozpytskou sílu… uvnitř přece ví, že by své kamarádce nikdy neublížil, že si jí vážil víc než

cokoliv na světě, musel zapřít veškerou svou sílu jenom proto, aby se ta osoba, ta co mu nalhává takové

sprosté lži, nedostala ještě dál…

Začal se soustřeďovat a i když netušil, že se to ve spánku může, začal znovu zapuzovat svou mysl,

tak jak se to naučil s tím nejlepším učitelem, kterého měl. Musel se ve spánku přemoci a udělat tak
nadlidský úkon, který by leckdo neudělal ani při všech smyslech.

‚Zneužil jsi svou přítelkyni, ve všech ohledech jsi ji zneužil jako sprosté prase!‘ … tohle už odněkud

zná, působí na něj stejně, jako kdyby se díval na své myšlenky, chtějí ho připravit o soustředěnost, aby

se bránil a tím pádem se přestal soustřeďovat na zapírání mysli, aby protestoval proti tomu, co vidí,

jenže na to jim neskočí, už je natolik vyškolený, že takovouhle trapnou past přejde jedním letmým

mávnutím.

Přestal tedy vnímat bolesti, které mu způsobují ta slova, stejně tak i palčivé pocity viny, které se nedají

srovnat s předešlým pocitem bolesti, alespoň ve své intenzitě. Ať to byl kdokoliv, působil na chlapce

strašlivou silou a on měl stále více práce, aby se dokázal ubránit její moci.

Přestal vnímat ta odporná slova… jenže osoba byla stále více a více silnější. Tohle opravdu nebude

lehké, teď to věděl, že zapřít mysl v opravdovém nebezpečí nebude žádný med. Slova se v tu ránu

změnila i na obrazové informace… ty, které Harry chtěl ze všeho nejméně vidět.

Viděl sebe sama v kabinetu Obrany proti černé magii, kde je s Ronem, Lexterem (kteří stáli v koutě

a nebyli vidět)a v neposlední řadě pak s Hermionou. Jeho postava přešla k té její, byla vystrašená a

nejistě na Harryho hleděla, jako kdyby nevěděla, co očekávat dál. Harryho postava ji surově popadla a

přitiskla na stěnu kabinetu, kde se jí začala dotýkat.

‚Zneužíváš svou kamarádku, Harry Pottere!‘

‚NE!‘

Tedy tohle bylo o hodně těžší, než si vůbec kdy představoval, vidět sebe sama, jak ubližuje své

nejmilejší kamarádce, té, pro kterou by udělal cokoliv, to ho přímo děsivě sužovalo. Na mysl mu působil

čím dál tím větší tlak, který ne a ne povolit. Zdálo se, jako by chlapcova postava tlačila na dívčinu stále

více a více s narůstajícím tlakem na Harryho hlavu. Tím pádem se stále více a více chtěl soustředit na

ten hrozný pohled, ale byl si vědom, že to nemůže, i když právě chlapcova postava začala vzpírající se

Hermionu nevkusně osahávat.

 Harry ale pak viděl sám sebe, jak jí bezostyšně začal sahat pod tričko, a v tu chvíli měl stále větší

nutkání po něm skočit a rozbít mu hubu, opravdu to už nemohl vydržet, bylo to na něj moc. Netušil, že

by takový pohled mohl být o mnoho bolestivější, než jakákoliv jiná rána na těle.

Znovu zatnul zuby, žíly na obličeji mu naběhly, do hlavy se mu dostala nová krev, která ještě více a

více posilovala už tak soustředěný mozek. Harryho hlava se zapřela ze všech sil jako několik

nitrozpytských myslí najednou a v tu chvíli začal vypuzovat tu odpornou sílu, která mu do hlavy stále

našeptávala ta odporná slova a nutila ho vidět takové ohavnosti… Prásk!

Stalo se něco, co nečekal, chlapcovy oči se zbarvily do červených panenek, stejných, jako má had.

Hoch teď odvrátil pohled přímo na Harryho a na jeho hlavu teď začala znenadání působit druhá,

stokrát tak silnější a ohromnější vlna vnikající síly.

Doslova rozdrtila jeho duševní obranu a provalila se dovnitř do jeho hlavy. Harry cítil, jak putuje

mezi jeho myšlenkami, a v tu chvíli přestal zapírat svou mysl docela, byl zděšený z toho, co se to děje.

Chlapec sápající se na dívku nepřestal, naopak ještě přidal a praštil s ní na zem a hned na ní i skočil.

Ovšem měl zlý pohled, Harry věděl, že jedině jeden člověk má takový odporný pohled a ten člověk se

znovu o něco snaží.

Když vtom chlapcova postava natáhla své ruce k dívčině hlavě, prsty k jejím spánkům a začala jí zírat

přímo do očí. Harry cítil, jak mu jakási síla působí na jinou mocnost v jeho hlavě, také tak silnou a

převyšující veškeré nitrozpytské schopnosti, jen Voldemort má tak mocnou nadlidskou sílu…

Vtom se z Hermiony stala Cho. Harry ztuhnul a vyděšeně civěl na neznámou dívku na zemi, nad níž

ležela jeho identická postava s rudýma očima, zlýma jako smrt sama.

V tu chvíli dostal pocit, jako kdyby ji chtěl mít jenom pro sebe, jako kdyby to byla ta, kterou tolik

miloval, cítil, jak si někdo zahrává s jeho pocity a city. Někdo mu v tom dělá strašlivý zmatek, ale k téhle

dívce cítil přímo božskou náklonnost, na kterou si ani nevzpomínal… když vtom se Cho znovu změnila

na Hermionu…
 Něco ale nebylo v pořádku, ta božská náklonnost, kterou cítil k té minulé dívce, nezmizela, teď stejně

tak silně působila na Harryho i při pohledu na svou ležící přítelkyni. Chlapcova postava se s úsměvem

od dívky zvedla a pokynula Harrymu, ať si poslouží.

Hermiona nehybně ležela na zemi a vyděšeně na Harryho koukala. Tomu se zvedl v srdci strašlivý

pocit lásky a vášně, který ho přepadával při pohledu na jinou… ale na tu teď zapomněl, teď měl oči jen

pro tuhle nádhernou dívku ležící na zemi očekávajíc chlapcův návrat.

Harry si k ní klekl a pohladil ji po vlasech, až přivřela oči a nechala se jím dotýkat. Následně se

přiblížil svými ústy k jejím… bůh ví, kde tohle všechno skončí.

Jejich rty se začaly samy sobě přibližovat, skoro jako kdyby je k tomu někdo nutil, Harry se nad ležící

a bezbrannou Hermionu nakláněl čím dál víc, až byl těsně u ní tak, že ji dokonce mohl cítit. Teď si byl

jistý víc než kdy dřív, že tohle není vzpomínka, ale skutečný pocit. Pocit, který ho přepadl přesně v tom

okamžiku, kdy se jejich rty spojily.

„Harry!“

Harry vystřelil z postele jako blesk a mžoural rozespalýma očima po místnosti. Co se to sakra děje a

o čem se mu to vlastně zdálo?

„Haló, Harry?“ ozval se znovu tichý hlásek.

V té chvíli se Harry oklepal zimou, protože na něj zvenčí dolehl proud studeného vzduchu, který se do

místnosti dostával pootevřeným oknem, za nímž se vznášel na koštěti Colin a potichu na něj volal.

„Aha, promiň Coline, asi jsem zaspal,“ přiznal se mátožně Harry a vylezl ven z postele.

Hned na sebe hodil teplé kalhoty a několik párů svetrů od paní Weasleyové a v další chvíli už seděl

na Kulovém blesku a letěli podle světélkujících větviček k famfrpálovému hřišti.

Cestou, než dorazili, ještě párkrát přeletěl navigační body a stejně tak nemotorný byl i při samotném

tréninku. Nemohl totiž dostat z hlavy onen zvláštní sen, na který se bohužel vůbec nevzpomínal, jen
letmo si uvědomil jakési aktéry, kteří do toho byli zapleteni.

Potom, co to raději dneska vzdali, se vrátili do svých ložnic a Harry se stále ještě zmateně sesul do

svého křesla. Po chvilce se společenská místnost začala zaplňovat a začali dorážet i Harryho kamarádi,

kteří byli stejně tak rozespalí jako on samotný, ovšem neměli za sebou už jeden dosti vyčerpávající

famfrpálový trénink.

Ron si sedl vedle Harryho a okamžitě začal vyzvídat o včerejším trestu u profesora Snapea.

Posléze se objevila i Hermiona a Harry se pustil do vyprávění, i když měl přitom téměř zavřené oči

únavou. Jeho kamarádi tomu mlčky nemohli uvěřit, že ho Snape zaklel do malé velikosti a nechal ho

čistit lahve od lektvarů, stejně jako když ho málem sežrala paní Norrisová nebo zabil Pettigrew.

Po skončení vyprávění Harryho doslova trkl Hermionin obličej. Poprvé se na ni pořádně podíval a

nemohl uvěřit vlastním očím. Dech se mu zatajil a celý se začal chvět. Nikdy si ani neuvědomil, jak je

jeho kamarádka nádherná a přitažlivá, možná více, než je zdrávo.

Ten pocit ho neopustil ani při cestě na snídani. Neustále po ní nejistě házel očkem a nemohl z ní

spustil svůj pohled, možná že ona sama to už po chvilce pochytila a začala si být nejistá tím, proč to

dělá.

„Pottere, stůjte!“ ozvalo se jim za zády.

Trojice se otočila a spatřili naštvaného Snapea, jak se k nim blíží.

„Okamžitě mi to vraťte, rozumíte?“ řičel ledově Snape.

„Cože?“ zeptal se zmateně Harry.

„Vy moc dobře víte, o čem mluvím!“ prskl na něj Snape chladně a přejel nechutně pohledem jeho

doprovod. „Okamžitě mi to vrátíte, nebo dostanete další školní trest.“

„Co vám má vrátit?“ ozvalo se jim za zády, kde se vzápětí ukázali Dean, Seamus a poněkud nejistý

Neville.

„To vás nemusí v nejmenším zajímat,“ cekl Snape a znovu se obrátil na Harryho. „Rozuměl jste mi?“
 „Jestli myslíte ten plánek a plášť… je mi líto,“ řekl Harry a pokrčil ramena, „cestou do hradu jsem

je ztratil, mám ten dojem, že je odnesl vítr.“

„Já vás varuji, nehrajte si se mnou!“ řekl Snape a chytil ho za lem hábitu.

„Kvůli tomu to právě říkám, abych si s vámi nehrál, já vím, že to nemáte rád,“ pronesl sarkasticky

Harry a Snape vycenil vztekle zuby.

Chtěl mu něco říct, na první pohled to vypadalo na něco typu ‚Ty jeden prašivej pse.‘, ale než měl tu

možnost to říct, objevila se další postava a postavila se vedle Snapea.

„Ale, ale, pane profesore,“ pousmála se Umbridgeová, za zády měla Lextera, který měl kruhy pod

očima. „Já jsem si myslela, že fyzické tresty jsme zde zrušili už dávno.“

„Ano…“ procedil vztekle Snape, „a bůh ví, že jim to chybí.“

S těmito slovy se otočil a odešel s vlajícím dlouhým pláštěm zpátky do Velké síně.

„Doprovodíte mě na snídani?“ uculila se Umbridgeová na Lextera.

„Samozřejmě,“ odvětil znaveně Lexter.

„Je tady! Je tady, cejtím ji, cejtím tu babu!“ rozlehlo se po celé místnosti.

„Co jste říkal?“ vyštěkla Umbridgeová na Harryho, který zase praštil svou botou o zem, až bolestně

zaskučela.

„Já nic,“ řekl hned nenápadně Harry.

Umbridgeová se k němu nebezpečně přiblížila, i když byla o hodně menší než on, avšak v obličeji ho

velice přerůstala.

„Hádám, že to byl Protiva nebo Otrava… ta vulgarita se jim podobá,“ řekl Lexter poklidně.

Umbridgeová se na Harryho uculila a poplácala ho po hlavě, jako kdyby tím chtěla něco naznačit, a

vzápětí vešla do Velké síně.

„V devět u Hagrida,“ stačil ještě sdělit Lexter Harrymu, než musel jít za ředitelkou.

„Co to sakra mělo znamenat, myslel jsem, že jsem vás to už naučil,“ stěžoval si Harry. „Ve společnosti
máte mlčet.“

„Tak na něj neřvi, maňásku,“ pravil Kéca. „Von se teprve teď probudil a ucejtil tu rachomejtli…“

„Teď se probudil?“ utrhl se na něj Harry. „Myslel jsem, že má hlídat pořád.“

„No… má ve zvyku zaspávat, neměj mu to za zlý,“ řekl Kéca.

„Je vůbec možný, aby ta baba byla den vode dne hnusnější?“ řekl znechuceně Kecal.

„Tady je možný všechno,“ řekl Harry rozladěně, „dokonce i to, aby dvě vošoupaný boty mluvily.“

„My nejsme jen tak ledajaký,“ zaprotestoval Kecal, „teda alespoň já ne, podívej se na tamhletu kost,

Kéco!“ křikl najednou.

„Páni, vidíš ty kotletky?“ pochvaloval si Kéca.

„Myslím, že Padma z vás nebude moc nadšená,“ prohlásila Hermiona.

„Hele, maňásku, budeš nám muset sehnat nějakou babu…“

„To ani náhodou,“ zarazil Harry Kecala. „Stačí mi, že vás mám na krku.“

„A co támhleta!“ křikl Kéca. „Pojď, Kecale!“

Harry zase málem přepadl, když mu boty začaly ovládat tělo, doběhl překotně až k hloučku

Zmijozelských, před kterými se zastavil.

„To je zase ten ubožák Potter,“ cekl znechuceně Malfoy.

„Hele, Millicent, přišel tě asi požádat o ruku!“ rozchechtala se Pansy na celé kolo a odvrátila

rozesmátý pohled.

„To je zadnice!“ křikl Kecal.

Harryho noha se rozpřáhla a nakopla Pansy Parkinsonovou přímo do zadku.

„A sakra,“ hlesl Harry.

Pansy se ale hned otočila a vrazila Harrymu facku jako vrata, až málem spadl na podlahu.

„Ta musela bolet,“ zaúpěl Kéca.

Ale to už Harryho obklopili jeho kamarádi a Hermiona vztekle dupla na Kecala, až Harry znovu
bolestně zaskučel.

„Co sis to dovolil, Pottere?“ zasyčel zlostně Malfoy a vedle něho se objevili jeho statní bodyguardi.

„Myslíš si, že dovolovat si na holky je něco hrdinskýho?“

„Ty máš tak co říkat,“ cekla rozhořčeně Hermiona.

„Tebe jsem se na nic neptal, ty mudlovská šmejdko,“ sykl znovu Malfoy. „Chceš dostat přes hubu,

aby ses odnaučil si dovolovat na holky?“

Harry na něj naštvaně pohlédl a nezmohl se slova, kterého by pro tenhle moment použil.

„Přesně tak, radši mlč, ještě by ses nám tady mohl rozbrečet kvůli těm svým rodičům,“ uchechtl se

zase Malfoy.

„Jseš nechutnej, Malfoyi,“ odvětila zhnuseně Hermiona.

„Ne o nic víc než ty, křivozubko,“ odvětil posměšně Malfoy a Zmijozelská část se zasmála.

„Ubožáku, doufám, že toho tvého fotra zase zavřou, až zčerná,“ odvětila stejně tak ledově Hermiona.

Malfoy vztekle našpulil ret, zřejmě se musel hodně přemáhat, aby za tuhle narážku na Hermionu

neskočil. Nakonec na ni nechutně plivl, Ron se do Malfoye už vztekle chtěl pustit, jenže to už se na něj

rozzlobeně vrhl Harry a povalil ho až na zem, kde se s ním začal prát hlava nehlava.

Strhla se mela, Crabbe a Goyle hned Malfoye začali ochraňovat a ostatní Harryho kamarádi se je

snažili odstrčit. Nakonec se jim to s pomocí Felixe podařilo a každá skupinka od sebe běsnícího Malfoye

a Harryho odtáhli, i když se ještě vztekle zmítali.

„Pamatuj, Pottere, že to bude, jak jsem říkal!“ křičel rozzuřeně Malfoy. „Letos moje problémy skončí

a já budu ten první, kdo ti flusne na rakev!“

To už ale Harryho odtáhli do ústranní a opřeli ho celého zmláceného o zeď.

„Co to mělo znamenat?“ okřikla ho Hermiona.

„Ale on…“

„Jenom kvůli tomu, že na mě plivl?“ zhrozila se Hermiona. „Jenom proto?“

 „Chtěl jsem tě jenom…“

„Všichni jste stejní, samé praní,“ řekla Hermiona rozhořčeně.

Harryho zraňovaly její řeči víc, než si vůbec dokázala představit, cítil k ní daleko větší náklonnost,

než na jakou byl zvyklý, vlastně ani sám nevěděl, proč na Malfoye skočil, prostě se to stalo.

„Promiň,“ řekl sklesle Harry.

„A já ti zase prominu,“ řekla Hermiona přísně. „Protože jsi můj kamarád, ale prosím tě, už to víckrát

nedělej, zvláště když je ve škole Umbridgeová.“

„Dobře,“ hlesl zase Harry.

Hermiona si povzdechla a zatáhla za Harryho, aby šel do Velké síně, ale ten se nehnul z místa.

„Co je ti?“ zeptala se ho.

„Jděte sami,“ hlesl Harry. „Já nemám hlad.“

„Ale nemel nesmysly,“ zarazila ho Hermiona a znovu za něj zatáhla.

Harry ji ale znenadání uchopil za ramena a pohlédnul jí do očí. Pak je křečovitě sevřel a těžce se

odtáhl.

„Harry… není ti něco?“ zeptala se ho s obavami Hermiona.

„Člověče, co to mělo všechno znamenat?“ zeptal se také nejistě Ron.

„Jděte už,“ křikl Harry, otočil se a vykračoval ven z Vstupní síně.

To, co teď právě prožíval, byla bitva pocitů. Byl zcela zmatený z toho, co cítil k Hermioně, jako kdyby

ji opravdu miloval, ne jako sestru, za kterou ji považoval po celou tu dobu, ale jako svoji lásku.

Nedokázal pochopit, že i přes to, že ji zná tak dlouho, najednou kvůli ní začne tolik vyšilovat. Copak

také vypil nějaký nápoj lásky, nebo co?

Boty už naštěstí zase sklaply a Harry se potají vydal ven na školní pozemky, byl si vědom toho, že je

to zakázané bez povolení, ale to mu teď bylo jedno. Navíc měl za sebou Felixe, takže se může vymluvit,

že přece jen nějaký doprovod má.

 Navíc venku byla stále ještě mlha, která sice již odeznívala, ale stále měl Harry jistotu, že ho z hradu

nikdo neuvidí. Už ho zase přepadával pocit být sám, měl v srdci náhle dneska takový zmatek a navíc si

jej ani nedokázal vysvětlit. Proč proboha tak strašně miluje Hermionu a přitom má hluboko uvnitř, v

nitru svého já, jakousi prázdnotu po něčem, co ho zaplňovalo neuvěřitelným štěstím a láskou, něco, co

měl tak strašlivě rád a hlavně něco, co ztratil.

Bylo mu zase smutno, cítil, jako by s láskou, kterou teď chová k Hermioně, zase něco ztratil. Jako

kdyby ztratil i ji samotnou, možná právě to mu dělá takovou strašlivou prázdnotu v srdci. Co vlastně

chtěl udělat, když ji před chvilkou objal? Co když už opravdu znovu začíná být nebezpečný… dokonce

i přátele by mohl ohrozit… co když se vrátilo to nebezpečí, kvůli kterému jedinému se na začátku

školního roku rozloučil s kouzelným světem a začal žít jako mudla v mudlovském světě?

Posléze se tolik zabral do svých myšlenek, že si ani nevšiml, jak se před ním z mlhy objevil veliký

stín, ze kterého se vzápětí ukázal Hagrid, nesoucí kus hovězího masa.

„Ahoj Harry, copak tu děláš takhle sám venku?“ zahřímal na něj přátelsky.

„Ahoj Hagride,“ pravil potichu Harry.

„Nemáš náladu, co?“ pochytil chápavě Hagrid. „No, ani se ti nedivim, po tom včerejšku… kdo by ji

měl?“

„Já to nechápu, měl bych být šťastný, Pettigrew je konečně za mřížemi.“

Hagrid zakabonil obočí a zhluboka se nadechl. „Víš ale, že se odtamtaď může kdykoliv dostat.“

„Alespoň jedna věc je na Voldemortovi dobrá,“ přiznal Harry, „potrestá ty, co udělají chybu, takže

pochybuju, že by Červíčka osvobodil hned… ne-li nikdy.“

„Hm… možná máš pravdu,“ přiznal Hagrid a došel až na okraj ohrady. „Zlaťáku! Tak poď sem!“

„Ty máš povolení chodit po školních pozemcích?“ zeptal se opatrně Harry.

„No…“ řekl rošťácky Hagrid, „povolila mi krmit a venčit Zlaťáka, tak proč by ne.“

„Přemýšlel jsi někdy, že bys odešel z Bradavic?“ zeptal se Harry.

 „Jo, naposledy minulej rok,“ odvětil zachmuřeně Hagrid a znovu zavolal na Gryfa.

„Já myslel ale ne z donucení,“ doplnil Harry.

„No to ne,“ přiznal Hagrid. „Mně se tady vodjaživa líbilo, mám tu svý zvířata, zahrádku a hájenku…

co jinýho mi chybí?“

„Já nevím,“ povzdechl si Harry, když se v dálce objevil Gryf a záhy chytil kus hovězího stehna, které

mu Hagrid hodil.

„Poď se vohřát, tady venku je zima,“ řekl mu Hagrid, popadl ho za rameno a vedl ho ke srubu.

„Vsadim se, že si se moc nenajed, co?“

„Neměl jsem hlad,“ řekl Harry.

„No… vono bys ani nemoh…“ přiznal Hagrid, „silně pochybuju, že bys něco dostal, protože skřítci

včera dali vejpověď.“

„Cože?“ vyhrkl Harry.

„Však ty víš asi proč,“ napověděl mu Hagrid. „Naše svatá paní ředitelka rázně zamítla spoření, který

skřítkům Brumbál zařídil, takže vodmítli pracovat a ta baba je vyhodila.“

„Takže nedali výpověď.“

„Jak už sem řek,“ pokračoval Hagrid, „vyhodila je. Teď najala ňáký nešiky, já vlastně ani nevim

vodkaď… v každym případě, když sem jim tam nes dříví a nový pánve, mi připadalo, že uměj vařit asi

jako Dráp.“

Přešli až ke dveřím do srubu, které už byly spravené, a Hagrid je rázně otevřel. Na Harryho se hned

začal lísat Tesák, ovšem Harry neměl moc dobrou náladu. Padl na postel a opřel se o zeď s velikým

povzdechnutím.

„Co mě tady vlastně ještě drží, Hagride?“ zeptal se Harry rezignovaně.

„A co najednou takovej tón?“ podivil se Hagrid, když postavil na čaj. „Co se proboha stalo?“

„Já miluju Hermionu,“ řekl Harry.

 Hagrid se uculil a poklepal ho mocně po ramenou. „Ale to nejseš jedinej, já tu racajdu mám taky

rád…“

„Ty mě nechápeš, Hagride,“ zarazil ho Harry. „Já ji miluju.“

Hagrid vykulil oči a nevěřícně se na Harryho podíval. „A co ta Ch… chci říct, víš to jistě?“

Harry znovu zakabonil tvář a znovu si smutně povzdechl. „Já jsem strašně zmatený, tenhle rok je pro

mě ten nejtěžší. Pociťuju toho tolik, že se to už nedá zvládnout… a já… já už nemůžu.“

„Oh,“ Hagrid si k němu kamarádsky přisedl a poplácal ho po rameni, aby mu dodal kuráž. „tak zle

bych to zas neviděl.“

„Co se to se mnou děje?“ posteskl si Harry. „Zamiloval jsem se do své nejlepší kamarádky… a přitom

tu má rád Ron.“

Hagrid nevěděl, co říct, jen koulel očima po místnosti a marně přemýšlel.

„A víš, co je nejhorší, Hagride?“ posteskl si Harry a podíval se mu do očí. „To vědomí, že ona mě

nemiluje.“

„Má tě ráda,“ řekl hned Hagrid. „Možná že ne… tak… tak jako… ty víš jak, ale moc jí na tobě záleží.“

„Budu se jí muset stranit,“ řekl Harry smutně.

„Měl by ses vykvajznout na takovýhle problémy, to ti povim,“ řekl Hagrid, zvedl se a zalil dva šálky

čaje. „Co bych měl řikat já?“ povzdechl si Hagrid. „Dráp se mi tam někde venku v lese courá… a s nim

celá banda těch zatracenejch kentaurů a ještě k tomu další vobři, kerý zrovna nevypadaj moc přátelsky.

Kdyby ho potkali, tak ho zabijou, to si piš.“

„Asi jsem si neměl stěžovat,“ řekl Harry a usrkl si čaje. „Možná nemám o nic víc větší problémy než

kdokoliv jiný.“

„Máme tě rádi, Harry,“ ujistil ho Hagrid. „A to se nezmění, věř mi.“

„A co když se změním já?“ zeptal se Harry a pohlédl mu do očí. „Dneska se mi něco zdálo… a já

myslím, že mě to nějak ovlivnilo.“

 „A co to bylo?“

„To kdybych věděl,“ povzdechl si Harry. „Myslím si ale, že to má na svědomí Voldemort,“ Hagrid

sebou cukl při tom jméně.

„No… víš, Harry,“ pravil Hagrid, „to je takový divný, že by právě von chtěl vás rozdělit tim, že se do

sebe zamilujete, není to nějaký divný?“

„Co mám dělat?“ řekl Harry a rozhodil ruce. „Mám s ní přestat kamarádit?“

„To rozhodně ne,“ zamítl mu to hned Hagrid. „Pak bys ublížil i jí… nezapomeň, co prožívala před

měsíci. Dělej, že je všechno v pohodě… a… anebo to dělej jako já, zavři se někam do kouta a tam se

sám pro sebe vynadávej na celej svět, to je nejlepší, věř mi.“

Harry si teď všiml něčeho, co mu alespoň trochu vrátilo úsměv do obličeje.

„Hagride, ty si cvičíš šipky?“

Hagrid zabloudil s pohledem na stěnu, kde měl pověšený školní portrét zuřící Umbridgeové, která

měla v očích zabodnuté šipky.

„To bys nevjéřil, jaký vona dokáže dělat ksichty,“ pousmál se Hagrid. „Onehdy sem jí trefil do nosu

a vona se mohla málem unadávat k smrti.“

„Alespoň, že mám tebe, Hagride,“ řekl mu s úsměvem Harry.

Hagrid mu úsměv opětoval a v té chvíli se ozvalo zaklepání na dveře, nejdřív jedno a pak tři za sebou.

„Pojď dál, Felixi!“ zvolal Hagrid, čímž Harryho překvapil.

„D-d-d-dobré r-r-ráno Hagride,“ zakoktal Felix a mezi nohama se mu něco prosmeklo.

Byl to Huňáč, který skočil rovnou do Tesákova lůžka a rozvalil se vedle Hagridova loveckého psa,

který si ho ani nevšiml a dál spokojeně ležel.

„Páni, Hagride…“ nemohl Harry uvěřit svým očím. „Tobě už nevadí?“

„Harry, zapamatuj si…“ řekl Hagrid a pohladil Huňáče po zádech, zatímco si Felix sedl na židli ke

stolu, „všichni… ať už patří k jakýmukoliv druhu… všichni nejsou zlí. A to bychom si všichni měli
pamatovat.“

Harry se na Hagrida pousmál, skutečnost, že dokázal překonat svůj vztek na Huňáče, Felixova

Hafoně, mu ještě víc dodalo tolik potřebnou náladu.

„Navíc mi Felix řek Huňáčův příběh… sice t-t-t-t-to ch-ch-chvilku t-t-trvalo…“ napodobil Hagrid

Felixovo koktání, ale dobrácky, ne zlomyslně, „ale nakonec sem si řek, že je to vlastně malej roztomilej

mazel a tak sem ho přijal k sobě. Felix vo něj alespoň nemusel přijít a má ho tu vždycky po ruce.

„J-j-ješť-ť-tě j-j-jednou děkuj-ju, Hagride,“ řekl Felix a Hagrid se plácl přes čelo a rychle Felixovi

nalil také šálek čaje.

V té chvíli se ozvalo znovu zaklepání a Hagrid s konvicí v ruce trochu znejistěl.

„Ty čekáš nějakou návštěvu?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ řekl zachmuřeně Hagrid a mrkl na Felixe, který si nenápadně sáhl na kapsu. „Dál!“ křikl na

osobu za dveřmi.

„Dobrý den, Hagride. Je tu Harry?“ zeptal se Lexter a zavřel za sebou dveře. „Ach tady jsi… mohl

bych taky, prosím?“ poprosil o čaj.

„Beze všeho, Lexi,“ zahřímal spokojeně Hagrid, když zjistil, že to není nikdo nebezpečný. „Harry má

dneska vážně špatnou náladu.“

Lexter přešel před Harryho postel a pohlédl mu do očí.

‚Jak už Hagrid řekl, nemám náladu,‘ řekl si v duchu Harry načertěně.

„To vidím,“ podotkl Lexter a vzal si šálek čaje. „No konečně, jahodový čaj, ten jsem neměl, už ani

nepamatuji.“

„Jo, a to nejsou jen tak ledajaký jahody,“ pousmál se Hagrid.

„Hádám, že jenom náš Hagrid dokáže vypěstovat jahody v půli dubna,“ pousmál se Lexter a poplácal

Hagrida po rameni, poloobr to bral jako poklonu a začal se červenat.

„Co jste mi to chtěl říct?“ přerušil je Harry.

 „Jde o několik vážných věcí, Harry,“ řekl Lexter a Harry mu zase mohl vidět kruhy pod očima a

ospalé pohyby, stejně tak i hlasité oddechnutí, když si sedl na židli. „Popravdě jsme tu včera měli ještě

takovou malou potyčku s naší milovanou ředitelkou a já jsem celou noc hledal jakýkoliv způsob, jak

schovat kámen znovuzrození do Brumbálovy… ty víš kam,“ naznačil Harrymu a Harry přikývl, myslel

pracovnu. „Nakonec se mi to pozdě v noci… už skoro ráno podařilo, nevěděl jsem proč, normálně bych

to nikdy nedokázal, ale Umbridgeová se začala zajímat o něco jiného.“

Harry rázem zpozorněl a napjal sluch.

„O co šlo, jsem se dozvěděl až dnes ráno, a to ještě velice nejistě,“ řekl Lexter a znovu si usrkl čaje,

který mu teple zaléval tělo. „Šlo o tebe.“

„O mě?“ vyhrkl Harry. „Co mi měla udělat?“

„Něco natolik tajného, že to ví jen sám Pán zla a naše paní ředitelka,“ řekl Lexter rozespale. „Podle

našeho zdroje v srdci smrtijedského společenství byl Pán zla celou noc nedostupný, jako kdyby začal

řešit něco nanejvýš důležitého. Něco, co nějak zvláštně souvisí s tebou,“ Lexter se znovu odmlčel a

hlasitě zívl. „Jeho včerejší plán na znovuzískání kamene ztroskotal, proto se ještě tu noc urychleně

rozhodl rozjet svůj druhý plán, o kterém nic nevíme, bohužel.“

„Kde je teď kámen?“ zeptal se Harry.

„Už jsem ti řekl,“ pravil Lexter.

„Kde přesně je… je v bezpečí?“ zeptal se znovu Harry.

„Nemusíš se až zas tak bát, Harry, Pánovi zla je kámen k ničemu ještě bez jistých dalších ingrediencí,

proto není zase až tak důležité ochrana kamene jako tvá bezpečnost…“

„Přestal jsem se zajímat o kámen… věštby a další ty pitomosti,“ řekl Harry rozhněvaně, „přesně jak

mi Brumbál řekl a přitom se stejně pořád dál tyhle strašlivé věci dějí, možná že nebyl až zase tak dobrý

nápad s tím přestat.“

„O další věci bych tě měl informovat, Harry,“ řekl Lexter sklíčeně. „Zaprvé, Umbridgeová už dostala
od Pána zla povolení dávat profesorům kopačky, takže si musíme dávat dobrý pozor, protože si myslím,

že do konce tohoto roku budou chtít všechny naše profesory ze školy vylejt.

Ale teď ta důležitější věc,“ pokračoval Lexter vážným tónem. „Jde o profesora Snapea… museli jsme

ho… samozřejmě s jeho povolením, propustit ze služeb Fénixova řádu…“

„Proč?“ vyhrkl Harry.

„To ti říct nemůžu,“ zamítl ho hned Lexter, „ale musím tě upozornit, abys mu neříkal nic ohledně

řádu, jakémkoliv nebezpečí, které někomu hrozí, a tak podobně…“

„Voldemort ho zaklel?“ hádal Harry.

„Já ti to nemůžu říct,“ řekl Lexter, ale něco tím očima podivně naznačoval, jako kdyby to snad měla

být pravda. „Ale jedno ti odpřísáhnu. Profesor Snape by se nikdy nevydal vědomě na stranu zla jen tak

pro nic za nic, rozumíš? Není důvod, abys ho považoval za stoupence Pána zla.“

„Za toho ho považuju už od jedenácti let,“ řekl chmurně Harry a dopil šálek čaje.

„A teď třetí a poslední věc… nadmíru důležitá,“ pokračoval zase Lexter. „Pán zla na tebe nějakým

zákeřným kouzlem znovu působí, už jsem se o tom zmiňoval, je to něco, o čem nevíme, ale to něco na

tebe použil právě tuhle noc. Nevíme, za jakým účelem ani jak to provedl, v každém případě je to tak.

Musíme znovu obnovit naše hodiny Nitroobrany, je to smrtelně důležité.“

„Tuhle noc se mi něco zdálo…“ prohlásil Harry, „cítím se, jako když jsem se musel znovu bránit proti

proniknutí do mysli.“

„Ubránit se proniknutí při spánku je pro mnohé kouzelníky těžší než normálně… ale pro jiné zase

lehčí.“

Harry znovu při Lexterových slovech zpozorněl.

„Protože nejsi překypován a ovlivňován dalšími myšlenkami a tělesnými úkony, je obrana proti

proniknutí účelnější a efektivnější, ale to jenom pro toho, kdo dokáže vědomě se ve spánku bránit…

tuhle část nitrozpytu jsme ještě neprobrali, ale ty ji zvládáš skvěle.“

 „A to chcete za mnou pořád létat v těle orla do ložnice, nebo co?“ divil se Harry.

„Ne, ve škole už nesmíme Nitroobranu použít,“ řekl Lexter zamyšleně. „Máme výhodu v tom, že

každý máme křídla.“

„Ale Pegas ve tmě září,“ uvědomil si Harry.

„Dokážeš ale svou zář potlačit a ty to víš,“ napověděl mu Lexter. „Navrhuji, abychom se každý den

setkávali po večerce v Chroptící chýši na Nitroobranu, co ty na to?“

„V Chroptící chýší?“ ohrnul Harry neochotně ret.

„Však ty víš, že to je to nejméně pravděpodobné místo,“ řekl s úsměvem Lexter a znovu si okázale

zívl. „Takže tě tam čekám po večerce, mohl bys tam zkusit doběhnout stezkou u Vrby mlátičky a…“

Znovu se ozvalo zaklepání a všichni v místnosti ztuhli.

„Očekáváš někoho, Hagride?“ zeptal se Lexter.

„To víš, že ne,“ řekl Hagrid a pokynul všem, aby si připravili hůlky. „Dál.“

Dveře se vrzavě otevřely a na prahu se objevil malý stín stejně tak malé osoby, která se však usmívala

od ucha k uchu a jemňounce klepala i po otevření na dveře.

„Mohu vstoupit dál, Hagride?“ zeptala se a aniž by čekala na povolení, vešla dovnitř. „Zdravím

vespolek,“ řekla všem usměvavě a teď s trochou znechucení kriticky přejela pohledem po srubu,

zaprášených policích, kusech masa, hadrů a pánví visících ze stropu, stejně tak i na netopýry, kteří jako

by poznali, že přichází nevlídná osoba, a tak začali protestně pískat.

„Co potřebujete, paní ředitelko?“ zeptal se Hagrid.

„Copak tu děláš, Harry, drahoušku?“ zeptala se Umbridgeová a sklonila se nad chlapcem jako nad

roztomilým psem. „Jak se máš… určitě dobře, viď?“

Harry neodpověděl, jen na ni nenávistně hleděl a Lexter na něj posunkovitě ukazoval, ať se snaží

ovládat.

„Včera jsme s naší debatou nedospěli ke kloudnému konci,“ začala Umbridgeová vykládat a
procházela srubem, jako kdyby jí patřil, nadzvedávala pánve, hrnce, košíky a misky, jako kdyby něco

hledala, „a tak jsme to ukončili o trochu dříve, abychom se mohli vyspat… vyspal jste se dobře, Lexi?“

Lexter s kruhy pod očima se pousmál a hlasitě řekl: „Spal jsem jako zabitý.“

„Jako zabitý, hm… to ráda slyším,“ uchechtla se Umbridgeová a pochvalovala si Lexterovu odpověď.

„V tom případě máme možnost nyní pokračovat… včera večer se zde jednalo o jistý kámen, byla jsem

informována…“ s těmito slovy se zase obrátila na Lextera, „že jste dostal příkaz dát jej do úschovy

ředitele.“

„Tak by se to také dalo říci,“ pousmál se Lexter.

„Já ale u sebe ještě nic nemám,“ pousmála se i Umbridgeová a přistoupila se svou malou postavou k

Lexterovi, na kterého v sedu koukala seshora. „Tak kdepak je ten kámen?“

„Dal jsem vám ho,“ pousmál se ještě víc Lexter.

„Už jsem opakovala, že ho nemám,“ řekla už poněkud načertěně Umbridgeová a natáhla ruku. „Tak

já čekám.“

„Je mi líto, paní ředitelko, ale já jsem kámen dal do ředitelské pracovny… tudíž do vaší úschovy,“

uculil se Lexter a dopil poslední loky čaje.

„A vy mi nenabídnete?“ podivila se Umbridgeová.

„Ano jistě, nechcete čaj?“ řekl hned z donucení a rozzlobeně Hagrid.

„Třeba,“ uculila se Umbridgeová a sedla si vedle Harryho na postel. „Tak mi řekněte, jak jste se dostal

do pracovny?“

„Vešel jsem, na to se většinou používají dveře, paní ředitelko,“ poznamenal Lexter a Hagrid, který

nalil šálek čaje, se potichu uchechtl.

„Už nechci, odneste to,“ řekla Umbridgeová přicházejícímu Hagridovi a znovu upřela zrak na

Lextera.

„Jak jste tam vešel?“ ptala se dál.

 „Zkrátka vezmete za kliku a…“

„A dveře se neotevřou, jsou zamčené,“ napověděla mu již řádně naštvaně Umbridgeová. „takže jste

na to musel použít nějaké kouzlo, jaké?“

„O žádném takovém nevím,“ řekl Lexter a pokrčil rameny.

„Myslíte, že lhaním ředitelce si pomůžete?“ pousmála se Umbridgeová a Harry se kousl do rtu, v tu

chvíli si vzpomněl na Lexterova slova o tom, že může již někoho z profesorů ze školy vyloučit.

„Já vám nelžu a vy to víte,“ odvětil klidně Lexter.

„Jak dlouho zde profesorka McGonagallová pracuje?“ zeptala se po chvilce Umbridgeová.

„Pokud je mi známo, tak více než čtyřicet let,“ odpověděl zamyšleně Lexter.

„Dlouhých čtyřicet let… žádné vyhození… napomenutí… žádný skandál, to by byla dosti neblahá

skutečnost… v jejím spisu, že?“

„Jsem si jist, že by to profesorka McGonagallová nějak ustála,“ řekl klidně Lexter.

„Nic z toho se nemusí stát, pokud mi řeknete, jak se dostat do Brumbálovy pracovny,“ řekla líbezně

Umbridgeová.

Lexter chvíli převaloval jazyk v puse a přemýšlel, až nakonec řekl: „Stačí zkrátka vejít, nevidím v

tom jiný problém.“

Umbridgeová začala pomaličku pokyvovat hlavou a pohlédla na Felixe i Hagrida. „Jaká to škoda,

taková výborná profesorka.“

S těmito slovy se zvedla z postele a přešla srub na druhou stranu ke dveřím.

„Ach, vy tu máte můj portrét, jak milé,“ uculila se na obrázek s šipkami v očích.

„Ano… to jistě,“ řekl překotně Hagrid a rychle obrázek strhnul ze stěny.

„Proč ho tam nenecháte?“ zeptala se ho udiveně.

Hagrid se nejistě podíval po ostatních, jako by hledal nějakou radu.

„Jen ho tam nechte,“ uculila se Umbridgeová. „Alespoň to trochu dodá výzdobu tomuhle místu…
mimochodem, Harry, nemáš co pohledávat venku, budu tě muset požádat, aby ses se mnou vrátil zpátky

do hradu, jinak tě bude muset čekat postih.“

Harry měl sto chutí po ní skočit a přinejmenším ji zkopat jako předtím Malfoye, i přesto se však zvedl,

rozloučil se se všemi přítomnými a společně s Felixem vyšli ven, ale stačilo mu, když se Umbridgeové

nad hlavou objevilo zase hejno ptáčků, kteří na ni začali kálet a nadávat.

„Budu od vás pozdravovat profesorku McGonagallovou,“ sykla zlostně Umbridgeová a vyběhla s

nadávajícím houfem ptactva na hlavě ven ze srubu.

Cesta do školy byla hrozná, Umbridgeová neustále nadávala a ptáčci se bohužel strefovali i Harrymu

na hlavu, takže nenamítal, když pochod ředitelka chtěla urychlit.

Když se vrátili, všichni jeho kamarádi byli příliš zabráni problémem o absenci skřítků, než aby se ho

vyptávali na jeho podivné chování, ovšem na Hermionu se dalo vždycky spolehnout, a tak hned na

obědě spustila.

„Kde jsi to vlastně ráno byl?“

Harry chvíli znejistěl, když zaslechl její hlas, který jím projel jako elektrický proud a nadzvedl mu

žaludek, ale pak se uklidnil a s klidným hlasem odpověděl: „U Hagrida, chtěl jsem být na chvíli sám.“

„A už jsi v pořádku?“ ptala se dál Hermiona a ostatní také hned zpozorněli.

„Samozřejmě,“ podotkl hned Harry a odsunul prázdný talíř po chudém a napolospáleném obědě.

„A taky nezapomeň na famfrpál,“ ozvala se Ginny z druhé strany. „Hrajeme v květnu proti Mrzimoru,

náš rozhodující zápas.“

„Jo, jasně,“ hlesl Harry a snažil se nemyslet na Hermionu, která ho stále zarytě pozorovala

starostlivým pohledem.

Odpoledne se snažil trávit dál od Hermiony, což bylo jí i Ronovi nadmíru podivné. Když už konečně

mohli jít ven, hned se od nich oddělil a zamířil někam, kde by od nich mohl být co nejdál. Při každém

pohledu na její tělo se mu svíralo hrdlo a třeštila mu hlava zvláštním pocitem, který snad jakoby
vycházel přímo z jizvy.

Z druhé strany mu však Hermiona a Ron chyběli, nemohl si pomoci, ale bez nich se cítil jako bez

duše a těla. Ale nutkání jeho náklonnosti k Hermioně bylo silnější a on se obával toho, jak by to mohlo

dopadnout. Kdyby to opravdu Voldemort udělal, proč by proboha chtěl, aby se zamiloval do Hermiony,

vždyť to je hloupost. Navíc, jak mu může ovládat city, vždyť to přece jen tak nejde, nebo má v sobě

nějaké kouzlo, je snad zakletý?

Harry si už přečetl hodně, věděl o oblouku smrti, co je za ním, věděl, v jakém pekle teď musí Sirius

být, ten pocit starostlivosti a bezmoci, toho, že mu nemůže pomoci, protože se kouzelník do Oblouku

nedostane, aniž by poté živý vyšel ven. Nejenom že by sám zemřel, ale ještě by ani nedokázal Siriuse

vrátit zpět, takže by jeho smrt byla zbytečná, bylo by záhodno vymyslet nějaký plán k jeho

osvobození… i když Brumbál říkal že ne, za pokus to stojí.

Zbytek odpoledne strávil s Ronem, Hermiona nejspíš pochytila jeho náladu, a tak ho nechala být, šla

se svými kamarádkami do knihovny. Rozhodně Ron však narážel na jeho náladu a snažil se Harryho

donutit, aby mu prozradil důvod svého chování.

Harry však mlčel, ať v sobě měl cokoliv, co tak drasticky způsobilo zájem o jeho přítelkyni, rozhodně

to nechtěl nikomu říkat, už tak to stálo za to, když se s tím svěřil Hagridovi, což také neměl dělat.

Hlavou se mu honil ten plán, který měl Voldemort v mysli, co teď proboha na něj vymýšlí, co mu

chce provést? I když se jí teď bude muset stranit, neztratí ji jako v prosinci, bude pořád s ním stejně

jako Ron.

Večeře byla stejně chudá jako oběd, ne-li chudší. Studenti si začali už sborově stěžovat na takové

strašné jídlo a občas ho někdo hodil na Grómy, stojící a hlídající sochy při stěnách Velké síně.

Umbridgeová ani McGonagallová se na večeři neobjevily, dokonce ani Lexter nebyl vidět přes celý

den, i když Harry mohl tušit, co asi tak dělá, nebo alespoň to jeho kruhy pod očima prozrazovaly.

Nakonec se trojice sešla až nahoře těsně před večerkou u krbu a připravovali si učení na zítřejší
pondělí.

„Harry, dneska jsi měl celý den blbou náladu,“ začala netrpělivě Hermiona, „vynechal jsi něco z toho

vyprávění, nestalo se něco závažného?“

„Všechno jsem vám řekl,“ odpověděl Harry, který byl rád, že mezi ním a Hermionou je Ron. „I kdyby

jste mi nevěřili, zeptejte se Lextera, ten vám to potvrdí.“

„My ti věříme,“ odvětil Ron a narovnal se na křesle. „Proč se vlastně McGonagallová celý den

neukazovala?“

„Protože ji vyhodili,“ odpověděl Harry.

„Cože?“ vyhrkli oba dva najednou.

„Ráno, když jsem šel za Hagridem, tam vtrhla Umbridgeová, můžete si domyslet, jak to dopadlo.“

„A koho dostaneme jako náhradu?“ ptal se Ron.

„Myslím, že tu je ve škole jen jediný volný profesor,“ usoudil zhnuseně Harry.

„Ona?“ zeptal se Ron. „U Merlinových vousů, ta mi stačila už minulej rok a teď ještě letos?“

„Mně se pořád nelíbí, že spíš v ložnici sám,“ přehodila Hermiona na jiné téma.

„Tak si jdi lehnout k němu,“ uchechtl se Ron.

Harry při těch slovech znejistěl a zaryl rukama do křesla.

„Harry, co ti je?“ zeptala se ho vyděšeně Hermiona.

„Nic,“ odpověděl hned a zíral do plamenů, z hlavy se mu doslova valila kvanta emocí, která směřovala

na osobu vedle.

„Hele, to byl vtip,“ pravil Ron.

„Jo, já vím,“ odpověděl Harry.

„Neměl bys zajít za Lexterem?“ zeptala se Hermiona.

„Máš pravdu,“ odvětil Harry a vzpomněl si na jejich hodinu Nitroobrany.

„Jsi v pohodě?“ ptal se znovu Ron.

 „Ne… asi si půjdu lehnout,“ prohlásil Harry.

„Ale vždyť jsi před chvilkou říkal, že ti nic není,“ pokračovala Hermiona.

„Ale teď už je,“ řekl a s těmito slovy zmizel na točitém schodišti do chlapeckých ložnic.

Po prvních týdnech si vždycky až po pár desítkách schodů uvědomil, že má ložnici v nejnižším patře,

ale teď už vždy rovnou zacházel do své osamocené ložnice, kde kromě postele, stolku, kamen a dalších

věcí nebylo nic jiného.

Z venku na něj dýchl studený vzduch, který přímo řezal do tváře, ovšem i přesto vylezl ven z okna a

záhy se už jako bílý kůň vznášel ve vzduchu.

V nitru si přál, aby ho nikdo neviděl, ze všech sil se snažil soustředit na to, jak teď potřebuje být

nanejvýš nenápadný, i když se k zemi zase snášela za pochmurná mlha, která zakletě barvila celé

Bradavice.

Záře koně pohasla a záhy se křídla i tělo majestátného koně ztratilo v dálce a ze svého rychlého letu

se objevilo teprve až u Vrby mlátičky, kam kůň vklusal, a běžel stále dál a dál nitrem chodby do

Chroptící chýše. Chodba, kterou teď klusal, byla temná a osvětlovala ji jen potemnělá záře koně

skrytého pod rouškou tmy. Zvuk dopadajících kopyt se rozléhal prostorem a mizel na obou koncích v

nedohlednu, až konečně zaslechl, jak se od jednoho konce zvuky pravidelně odrážejí, a nakonec už

stoupal touhle podivnou, přerostlou zaječí norou nahoru, dokud se neobjevil v přízemí Chroptící chýše.

V tu chvíli se z něj stal zase černovlasý chlapec s brýlemi na nose a hůlkou v pozoru, protože si nebyl

jistý, jestli na něj nevyskočí další bubák nebo v horším případě Lupin na dovolené.

Došel až do té známé místnosti s jednou postelí, na kterou si vzápětí lehl a těžce oddechoval. Nemohl

Hermionu vypudit z hlavy, zdálo se mu, jak ho někdo usilovně nutí na ni neustále myslet, jak něco

neustále doléhá na jeho hlavu a vrtá mu v ní jakoby tisíce tíživých jehel.

V té chvíli dovnitř vletěl ohromný skalní orel a přistál na zemi. V další chvíli už na jeho místě stál

černovlasý kouzelník, který se sklíčeně rozhlédl po místnosti.

 „No… není to nic moc, ale je to lepší než nic,“ usoudil Lexter a spočinul pohledem na Harrym. „Ty

se dneska opravdu moc necejtíš, co?“

„Máte pravdu,“ hlesl potichu Harry. „Voldemort na mě něco chystá.“

„Cítím z tebe bolest,“ řekl Lexter s sklonil se nad ním. „Zmatek… úzkost.“

„Tak by se to dalo popsat jen v uvozovkách,“ zkonstatoval Harry.

Lexter mu přejížděl nad hlavou rukou a Harry už byl zvyklý, že v tuhle chvíli má zavřít oči, a tak

poslušně poslechl. Po chvilce Lexterova bručení ruku odtáhl a sedl si ztěžka vedle něj.

„Zatracenej Zapomínák,“ ulevil si. „Kéž by ho vzal čert.“

„O čem to mluvíte?“ divil se Harry.

„Ten prsten… co máš na chybějícím prstu,“ ukázal mu Lexter na ruku.

„Nevím, kde jsem k němu přišel,“ pravil Harry.

„Před několika měsíci jsi dostal Zapomínáka, to je velmi zákeřné kouzlo na zapuzení něčeho z tvé

mysli,“ řekl Lexter a znovu si povzdechl. „Zdá se, že jej proti tobě použil podruhé, ale tentokrát ne tak,

k čemu byl stvořen.“

„Asi vám pořád nerozumím,“ řekl nejistě Harry.

„Pán zla na tebe stále přes to vaše spojení působí,“ řekl Lexter. „Pokud bys dokázal jeho působení

omezit… nebo zarazit docela, měly by se účinky toho Zapomínáku snížit.“

„Jak to mám udělat?“ zeptal se Harry.

„Budu tě muset znovu uspat a ty se budeš muset soustředit na to, co jsi prožíval posledně. Odteď

nebudeš podstupovat Nitroobranu kvůli tomu, aby ses něco naučil, ale abys snížil účinky toho

Zapomínáku, dokud nenajdeme nějaké stálé řešení.“

„Chcete říct, že ten Zapomínák mi způsobuje tu náklonnost k Hermioně?“ zeptal se Harry.

„Náklonnost?“ divil se Lexter a Harry si překvapeně přikryl obličej.

„To jsem zase něco řekl,“ postěžoval si. „No totiž… nevím proč…“
 „To je v pořádku, tím pádem by to tyhle účinky mělo rušit, nebo alespoň snižovat,“ řekl Lexter a klekl

si k Harrymu vedle postele. „Teď tě uspím a musíš dělat přesně to, co ti řeknu,“

Harry se natáhl pohodlně na postel a přivřel oči.

„A co když to nezvládnu?“

„Jsem tady a popravdě si myslím, že jsi už dostatečně způsobilý, abys odehnal něčí pokus o vniknutí

do své mysli, včera se muselo stát něco jiného, co ti neumožnilo se pořádně bránit.“

„Co když se to stane i teď?“ obával se Harry.

„Musíš si uvědomit, že nic z toho, co bys tam viděl, není skutečnost,“ řekl Lexter. „Kdy tě napadá ta

největší odhodlanost?“

„Když si vzpomenu na ty, které mám rád,“ odpověděl Harry.

„Děláš to za ně, oni tě mají také rádi,“ řekl Lexter. „Víš, moc jsem se nevyspal, přišla totiž za mnou

Hermiona a říkala mi své obavy o tebe.“

„Ona šla za vámi?“ zděsil se Harry.

„Má tě moc ráda,“ odpověděl Lexter udiveně. „Ježíš, Harry, pochop, ona byla celý život jedináček,

nemá žádné sourozence a ten, kterého měla tak ráda jí letos zemřel, jediný důvod, proč se z toho všeho

nezhroutila, byl, že jsi tu ty a Ron, její dva nejlepší kamarádi. Nechápu, jak tě může překvapovat to, že

se o tebe bojí.“

„Nemůžu jí říct, že ji miluju, měl jsem problémy se ovládat,“ vymlouval se Harry.

„A že nikdo z odpovědných lidí o tom nic neví,“ pousmál se Lexter.

„A co Hagrid?“ napadlo Harry.

„Asi to nepovažoval za tak důležité,“ řekl zachmuřeně Lexter a Harry se pousmál. „Takže, jdeme na

to, pokus se nemyslet na nic z toho, co uvidíš. Musím tě upozornit, že ať jsi viděl cokoliv, mohlo by se

to každou noc bez cvičení nitrozpytu vrátit, Pán zla jistě moc dobře umí kombinovat všechna zákeřná

kouzla.“
 „Tak dělejte, ať už to mám za sebou,“ řekl Harry netrpělivě.

„Takže na nic nemysli, očisti svou mysl a uvolni tělo,“ začal Lexter a vztáhl ruku nad jeho hlavu. „Na

nic nemysli a až prohlédneš skrze pravdu na mocnost, která ti to způsobila, pokus se ji zapudit, vyhnat

pryč. Neočekávám, že to zvládneš na poprvé, neočekávám, že by se ti to dokonce podařilo, máme dost

času a ty máš dostatek pokusů, tenhle proces neobsahuje proniknutí do mysli Pána zla, je to jen tvá mysl

a síla Zapomínáku uvězněná v tvé hlavě. Jsi silnější než nějaká kletba, vzepři se tomu a neboj se, já

jsem tady a budu ti pomáhat.

Znáš Vergilia?“

„Ne,“ odpověděl Harry polospánkem.

„Stejně jako on doprovázel Danta všemi možnými světy a přes všechny možné překážky a nástrahy

lidstva, stejně tak i já ti pomůžu překonat tvé problémy. Budu tě doprovázet při každém cvičení a

pomůžu ti při všech těžkostech, nemáš se čeho bát, nic tě neomezuje k tomu, abys ze sebe vydal úplně

všechno.

Až napočítám do tří,“ pokračoval poklidným hlasem Lexter, „tak usneš a já se v té chvíli pokusím

proniknout do tvé mysli a vzbudit kletbu Zapomínáku, abys ji mohl zapudit, jsi připravený?“

„Ano,“ řekl Harry a zavřel klidně oči, Lexterova slova ho konečně uklidnila.

„Raz… dva… tři… legilimens.“

Zemská tíže ustala a Harrymu vypnul mozek. Cítil, jak ho popouští veškerá tíha a on se propadá do

sladkého spánku, té nejsladší věci na světě, toho nejlepší, co může člověk potkat.

Cítil, jak mu ruce jakoby vlály, jako kdyby mu je samo nebe podpíralo tak, že již nevyžadovaly žádné

zvedání či zásobování krví. Stejně tak i nohy a ostatní části těla se jakoby vznášely na poklidné vodě

nadnášející vše živé. Tady nepotřeboval dech, svaly, ani živiny, nepotřeboval nic jiného než spát a spát,

sladký spánek ho dostihl jako hřejivá vlna vaty, do které se hluboko a jemně ponořil jako do čerstvých

orosených rajských kvítků.

 „Harry?“ zeptal se někdo chlapce.

Z Harryho se opět stal bezejmenný černovlasý chlapec s brýlemi, ten, kterého vždy viděl ve snu beze

jména.

„Kde to jsem?“ zeptal se Harry a otevřel oči.

Byli na jakési podivné zlato-oranžové školní chodbě, před ním stál Lexter a zvedal ho nahoru na nohy.

„Teď už by sis měl pamatovat, co jsi viděl v tom snu,“ řekl Lexter.

Harry se zamyslel a podíval se ven z chodby, za jejímž zábradlím se otevírala otevřená krajina.

„Byl jsem… u vás v pracovně, bylo to ten den, kdy jsem dostal ty dvě užvaněné boty,“ řekl Harry,

konečně si začal vzpomínat.

„Využili tuhle tvou vzpomínku, která byla proložená nějakou jinou,“ řekl Lexter a obcházel chlapce

v kruhu. „Někdo tě z něčeho obviňoval, nebo to vyznělo tak, jako by sis to vše jen nesmyslně vyložil.“

„Ta psychiodějka, obviňovala mě z toho, že jsem něco udělal Hermioně,“ vzpomněl se Harry.

„Co jsi viděl, kdy to bylo?“ ptal se dál Lexter.

„Už jsme vám řekl, v okamžiku kdy jsem dostal ty boty,“ pravil Harry. „Byl jste tam se mnou.“

„Vzpomeň si na ten okamžik, stačí si vzpomenout, vzpomeň si,“ nabádal ho Lexter.

„Počkejte,“ řekl Harry a opřel se o zeď. Křečovitě zavřel oči a začal se nutit do vzpomínky, kterou

měl ze včerejška, na ten odporný sen, na okamžik, když ležel na Hermioně a tak nesnesitelně ji hladil.

„Vzpomněl jsem si.“

Vtom se ohromně zablýsklo a ozvala se rána, až z kamenných zdí odlétl jemný prach.

„Co se to stalo?“ zeptal se Harry vyděšeně.

„To byl Zapomínák, to bylo to kouzlo,“ hlesl Lexter a rozhlížel se dál po chodbě, která od chvíle

záblesku změnila barvu na zeleno - modrou.

„A co udělal?“ zeptal se zase Harry.

„Zjistil tě,“ řekl Lexter. „Nejdřív zjistil, že zase spíš, chtěl jsem využít toho, že se ti bude snažit zase
vymazat paměť na Cho, kterou jsi přes den viděl, chtěl jsem využít toho, že si bude myslet, že jsi

bezbranný, ale to nejsi, ty jsi tady.“

„Co mám dělat?“ zeptal se znovu Harry.

„Ten Zapomínák se někam schoval, budeme ho muset najít,“ řekl Lexter.

„A kde? Tady ve škole?“ ptal se stále Harry zmateně.

„Ne,“ odpověděl mu na to. „Ve tvé hlavě.“

Harry se mu překvapeně podíval do očí a naprázdno polkl. „Tak co dál?“

„To kouzlo je mocné…“ pokračoval dál Lexter v přemýšlení. „Někde se musí schovat, avšak ne

docela. Stejně tak viditelné jsou i osoby ve tvých vzpomínkách, mohl se schovat do některé z nich,

vymazat ji z tvé hlavy a prostě ji v ten moment zastoupit.“

„To dokáže?“ divil se Harry.

„Už jsem ti řekl, že Voldemort chtěl od Zapomínáku daleko víc, než na co byl stavěný, sice ho pořád

nemůžeme vyhnat z tvé hlavy, ale můžeme mu zabránit, aby tě přestal nutit do… no ty víš čeho.“

„Řekl jste Voldemort,“ uvědomil si Harry.

„Ale v tvé mysli… to je na tobě,“ řekl Lexter. „Pokud nechceš, tak…“

„Klidně to tady zpívejte,“ prohlásil s úsměvem Harry. „Takže co mám udělat?“

Lexter chvíli přemýšlel a brnkal si prsty o bradu, přecházel z kouta do kouta a oči měl upřené k zemi.

„Patřím k těm věcem, které v tomto světě jsou od věků a navždy potrvám. Zanechte naděje, kdo

vstupujete.“

„Cože?“ divil se Harry.

„Úryvek z Danteho pekla,“ řekl Lexter. „Ta kletba si myslí, že potrvá navždy, je jí jedno, kam se

schová, ví, že my nemáme celou věčnost.“

„Kolik máme času?“ zeptal se Harry.

„Jak dlouho tak normálně spíš?“ odpověděl otázkou Lexter.

 „To nemáme moc času,“ usoudil Harry.

„Já si myslím, že ano,“ řekl Lexter a pohlédl na něj. „Musíme uhádnout, do jaké vzpomínky se ta

věštba schovala. Jedno víme jistě, muselo se to týkat Hermiony, protože o tu tady především jde. Pak

něco stresujícího,“ přemýšlel dál nahlas Lexter, „nějaký moment, kdy vám dvěma šlo o život,

nevzpomínáš si?“

„Kdybych vám je měl všechny říkat, tak opravdu nebudeme mít dostatek času,“ odpověděl Harry.

„Vzpomeň si na chvíli, ve které jste byli jen ty a Hermiona v nějakém nebezpečí, které vás nějak

psychicky stresovalo,“ nabádal ho dál Lexter.

„Tak dobře,“ povzdechl si Harry a znovu se opřel o stěnu, aby se mohl plně soustředit na své

vzpomínky. Šel v čase pozpátku, hned první myšlenka ho přivedla zpátky o jeden rok, co se tehdy stalo?

„Jste připraven?“ zeptal se Harry Lextera.

„Stačí, aby ses do té vzpomínky vžil a pevně se na ni soustředil, ostatní už půjde samo,“ napověděl

mu Lexter.

Harry zavřel křečovitě oči a usilovně přemýšlel na moment na konci pátého školního ročníku.

V tu chvíli ucítil pod nohama měkký porost a když otevřel oči, zjistil, že jsou v Zapovězeném lese a

v dáli se právě ozývá: „Neeeee! Jsem první náměstkyně ministra, nemůžete… Pusťte mě, vy bestie!

Nee!“

Podle křiku jasně poznal Umbridgeovou, kterou právě zvedal nad hlavu jeden svalnatý kentaur, byl

to Bane a teď s ní uháněl pryč do dálky, přičemž se její křik pomaličku vytrácel.

„Ták!“ křikl jeden kentaur a hned nato Harry uviděl své vlastní dvojče ležet na zemi o kus dál. Lexter

k němu přešel a překvapeně se díval na celou scenérii.

„Co s nimi?“ zeptal se další kentaur.

„Jsou ještě mladí…“

„Zajímavá vzpomínka,“ poznamenal Lexter a postavil se vedle Harryho, jehož dvojče teď právě v
dálce zvedal svalnatý kentaur do vzduchu a stejně tak o kus dál i Hermionu.

„Mně moc zajímavá nepřijde,“ utrousil znechuceně Harry a nejraději by právě teď něco udělal, aby

své dvojče nebo Hermionu dostal ze sevření mohutných kentaurů.

„Co se tehdy stalo?“ zeptal se Lexter.

„O tom bych raději nemluvil,“ řekl chmurně Harry.

„S tíživými vzpomínkami je lepší se svěřit, pak se nebudeš moci plně soustředit na to, co nás čeká,“

řekl mu Lexter, když Hermiona už podruhé žadonila, aby je nechali jít.

„Bylo to těsně předtím, než jsem udělal tu osudnou chybu,“ řekl těžce Harry a znaveně se opřel o

kmen stromu. „Za chvilku se tu objeví Dráp a hned nato Ron, Ginny, Neville a Lenka.“

„Ach, ta osudová parta,“ uvědomil si Lexter.

„Za chvíli je přivedu do smrtelného nebezpečí, kdy za mě málem položí životy, a hned nato mi zemře

kmotr,“ řekl stále kamenně Harry.

„Tak tomu říkám tíživá vzpomínka,“ uznal Lexter. „Možná bych měl poprosit Brumbála, aby ti

přidělil také jednu myslánku.“

„Tu bych rozhodně potřeboval,“ uznal Harry a sledoval, jak se právě v dálce objevila ohromná postava

Drápa hledajícího ještě nevyvinutým jazykem Hagrida. „Člověk se tolik snaží, tak moc chce pomoct

svým blízkým… až jim místo toho ublíží,“ pokračoval smutně Harry. „Na ten bláznivý výlet jsem se

vydal proto, abych zachránil Siriuse. Jenže on tam nebyl, místo toho on přišel zachraňovat mě a… a…“

„A položil při tom život,“ dokončil to za něj Lexter.

„Kdybych jen se nerozhodl letět… kdybych zůstal nebo alespoň kdybych…“

„Kdybych, kdybych,“ opakoval Lexter. „Tohle slovo si říká spousta lidí, Harry. A ani oni na to nikdy

nenaleznou odpověď. Je to jako uzavřený zapovězený kruh. Každý si v životě přeje spoustu věcí nebo

si ani neuvědomuje, kolik jich vlastně už má. Uvědomí si to jedině teprve tehdy, až o ně přijde. O své

blízké… o své rodiče a přátele. Jedno jediné přání, které v srdci od té chvíle chovají, se jim nikdy
nesplní. Jsou zakletí si říkat ‚kdybych tam byl či nebyl, kdybych udělal ono nebo tamhleto‘.“

„Je to nespravedlivé,“ povzdychl si Harry.

„Život není fér, Harry,“ pronesl potichu Lexter, když právě obr i kentauři odtáhli pryč a v dáli se

zjevili Ron, Ginny, Neville a Lenka. „Ani ke mně nebyl. Jestli si myslíš, že to, že jsem tak známý, je

nějak prospěšné, tak to vůbec ne.“

„Myslím, že v tom se s vámi shodnu,“ usoudil Harry.

„Ústředí bystrozorů mi už dávno nepřiděluje žádné důležité úkoly, jednají se mnou jako s reklamním

panákem,“ pokračoval také značně nevrle Lexter. „Známý Lex Lexter, nejslavnější bystrozor… proto

mi žádné úkoly nepřidělují, jsem už příliš známý. Všichni o mně říkají, jak jsem výjimečný, ale pod tou

slupkou vstřícnosti a vřelosti se skrývá závist, Harry. Závist, která je lidem tak blízká. Ani bys netušil,

co si o mně lidé v duchu po večerech říkají… jaké kletby na mě uvalují.“

„A proč?“ zeptal se Harry.

„Lidé to už mají v sobě,“ přiznal Lexter. „Myslí si, že se vychloubám, ale ani netuší, jak naopak známí

lidé trpí svou popularitou, zvláště pak ti, kterým byla přisouzena proti jejich vůli.“

„Teď mi mluvíte z duše,“ pousmál se chápavě Harry a sledoval, jak se k partě přátel právě přibližuje

tlupa testrálů.

„Neblázni, všichni letět nemůžeme!“ vykřikl zlostně Harry ve vzpomínce. „Podívejte se, vy tři nemáte

s touhle věcí nic společného, nejste…“

„Vidíte ho, Lexi?“ povzdychl si Harry. „Jak je odhodlaný Siriusovi pomoct?“

„Vidím,“ přikývl potichu Lexter.

„Celou tu dobu, co nás Umbridgeová zdržovala, jsem viděl, jak Sirius umírá, jak ztrácíme čas. Co

bych teď dal za to je nějak zdržet… alespoň trochu, aby se mohli členové Fénixova řádu objevit dřív,

hlavně Brumbál.“

„Přestaň se tím trápit, Harry,“ domlouval mu Lexter.

 „Neexistuje nějaké kouzlo na navrácení časem?“ zeptal se prosebně Harry.

„I kdyby ano, nikdy bych ti ho… kvůli tobě… neřekl,“ pravil s pochopením Lexter.

„Tak sakra stůj, ty idiote!“ zakřičel Harry na své dvojče, které právě nasedalo na jednoho testrála.

„Nechoď nikam!“

„Nech toho, Harry,“ uklidňoval ho Lexter. „Tímhle nic nedokážeš.“

„Musíme ho přece zastavit, Sirius zemře,“ prosil Harry.

„To je jen vzpomínka a ty to víš, pamatuješ si, co jsem tě učil?“ připomínal mu Lexter. „Nesmíš se

nechat unést svou vzpomínkou, ona neexistuje, to neprožíváš…“

„Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se Harry a rozběhl se k hloučku kamarádů, kteří na sebe zlostně

pokřikovali, když si někteří sedali na testrály, které sami neviděli.

„Harry, stůj!“ křikl Lexter.

„Radši doufej, že zůstane neviditelný,“ cekl zamračeně Harry ve vzpomínce sedící na testrálovi. „Ta

co, připraveni?“

„Stůj!“ křikl Harry a doběhl k němu, když své dvojče ale chtěl strhnout ze zvířete, ruce mu testrálem

projely a Harry zdrceně padl na zem a začal potichu vzlykat. Dvojče se zatím sehnulo k testrálovi a

pošeptalo mu cíl představující ministerstvo, vzápětí se celá letka testrálů vznesla do vzduchu a

nekompromisně odlétala pryč přímo vstříc hrůzné události.

„Proč jsem ho nezastavil?“ povzdychl si plačtivě Harry. „Byl jsem tak blízko.“

Lexter došel až k němu, klekl si vedle a položil mu ruku na rameno. „Přestaň se vinit, Harry. Ta

nejlepší věc, jakou můžeš teď udělat, je, že už nikdy neuděláš žádnou takovou neuváženost.“

„Vám se to mluví,“ vzlykl Harry. „Ale co Sirius? Kdo ví, co teď v tom Mordu prožívá.“

„To se nikdo nedoví,“ řekl potichu Lexter a poplácal ho po rameni. „Ale život jde dál, Harry… zima

se změní v jaro, jaro v léto a konečně zase vše rozkvete a zazelená se tráva. Slunce zase vyjde a bude

hřát do tváře.“
 „V mým životě ne,“ hlesl Harry. „Jako kdyby ten mrak nad Bradavicemi zakrývající slunce a oblohu

byl i v mém srdci… cítím, jak mě tíží.“

„Věř mi, že to přejde,“ uklidňoval ho Lexter. „Musíme jít dál, musíš se přestat utápět v problémech a

začít je řešit. Prvním krokem bude zbavení se působení toho Zapomínáku, aby už nekazil přátelství

mezi tebou a Hermionou.“

„Dobře,“ řekl po chvilce mlčení Harry.

Stejnou chvilku ještě potřeboval na to, aby se sebral ze země a zpříma se postavil, přičemž se zhluboka

nadechl a zdálo se mu, jako kdyby se část jeho strastí nádechem vytratila.

„Tak co dál?“ zeptal se Harry.

„Stalo se tu něco podivného?“ zeptal se Lexter.

Harry se chvíli zamyslel a pak se sarkasticky začal smát. „Když pominete to, že nás právě málem

zabili kentauři, kteří málem zabili Drápa, a že jsme právě odletěli na testrálech, tak nic.“

„Myslel jsem, jestli se něco nezměnilo od původní vzpomínky,“ upřesnil Lexter.

„Ne.“

„V tom případě tady není,“ usoudil Lexter.

„Je to jak hledat jehlu v kupce sena,“ povzdechl si Harry.

„Ale velice zářivou jehlu…“ přemýšlel Lexter, „zamysli se se mnou. Sen, který se ti zdál, se odehrával

u mne v kabinetu, kde ještě se stalo to, že by tě někdo obviňoval z obtěžování Hermiony?“

„Na té psychologické poradně,“ uvědomil si Harry.

„Myslím, že bychom tam měli pokračovat,“ usoudil Lexter a mrknul na Harryho.

Harry si znovu povzdychl a přivřel křečovitě oči, jak si namáhavě vzpomínal na ten okamžik, kdy se

jich Agáta Vejralová ptala na ty soukromé otázky.

Po chvilce se ocitli v oné místnosti a Harry pod nohama ucítil pevný povrch místo měkkého lesního

jehličí.
 „Co tam pořád stojíš, pojď si sednout!“ zavolala na něj Agáta.

Harry se rozkoukal po místnosti a marně hledal své dvojče, ale jediný Harry, co byl tam, byl on.

„Harry, je ti něco?“ zeptala se Hermiona sedící vedle Rona.

Harry rychle zakroutil hlavou a sedl si vedle nich, očima přitom zmateně koukal na Lextera.

„Něco se tu stalo, Harry,“ oznámil mu Lexter za zády. „Tahle vzpomínka byla nějak zaměněná, ty

bys normálně neměl být viděn.“

„Tak jak to že jsem?“ otázal se Harry.

„Co prosím?“ štěkla Agáta, která si rovnala své poznámky na stole.

„Nic, dobrý,“ uklidnil ji Harry.

„Ehm, dobrá,“ pronesla psychiodějka. „Tak vás tady vítám.

„Už to mám,“ řekl mu Lexter u ucha. „Zkus se schválně zachovat jinak, změnit svou vzpomínku a

pak uvidíš, která z postav se bude chovat podivně.“

„Dobře,“ řekl neslyšně Harry.

„Slyšela jsem, že vy tři spolu trávíte hodně času… vlastně jste spolu pořád, je to pravda?“ zeptala se

Agáta.

Ron a Hermiona se po sobě podívali a pokývali hlavou.

„Teda…“ ozval se Ron. „Hermiona občas je s těma svýma slepicema a tak.“

„Slepicema?“ podivila se Agáta.

Ozvala se chvíle ticha, Harry ve vzpomínce věděl, že něco na to řekl, teď ale byl zticha.

„No… s těma jejíma šťabajznama…“

„Rone, přestaň,“ zarazila ho načertěně.

„Myslíte kamarádkami,“ uculila se Agáta a něco si načmárala na papír.

„Neposlouchejte ho, on je duší mimo,“ řekla Hermiona a protočila panenky.

„Hermiona je Hermiona,“ řekl potichu s úsměvem Harry.

 „Ty máš tak co říkat,“ urazil se Ron. „Alespoň nejsem taková zalezlá puťka jako ty.“

„Cože?“ utrhla se na něj.

„Máte ve zvyku o sobě mluvit v ženském rodě?“ brejlila na ně Agáta.

„Většinou,“ odpověděla poněkud zmateně Hermiona.

„Já jsem se ptala pana Weasleyho,“ řekla Agáta.

„Co prosím?“ divil se Ron. „A proč bych to dělal?“

„Zřejmě máte své důvody,“ pousmála se Agáta a zase si něco načmárala. „A teď, pane Weasley, jaký

chováte vztah ke slečně Grangerové?“

Ron vykulil oči a zrudly mu uši. V tu chvíli se začal na židli svíjet jako nějaká užovka a mrkal očima

po místnosti z osoby na osobu, přitom pečlivě vynechával Hermionu.

„Ron je taky Ron,“ řekl potichu Harry a usmíval se na Ronovu reakci.

„Samozřejmě že je jen kamarád,“ řekla to za něj Hermiona. „Kdokoliv vám to potvrdí… že jo,

Harry?“

Harry se zbrkle vzpamatoval, protože začal až příliš pozorovat chování Agáty, jediné zbylé v

místnosti.

„No ano, jen kamarádi,“ vyhrkl hned na odpověď.

Agáta si něco pro sebe nespokojeně zabručela a stejně tak si nespokojeně udělala v sešitě poznámky,

přičemž bylo vidět, jak něco usilovně škrtá a co nejvíc odvrací pohled od Harryho.

„A jaký je váš vztah k panu Weasleymu?“ zeptala se Psychiodějka Hermiony.

„Jsme kamarádi… nic víc, nic míň,“ řekla jí na to dotčeně.

„Nic míň, rozumím,“ pousmála se Agáta z toho, že konečně něco ulovila, a hned jezdila brkem po

papíře jako bleskobrk. „Došlo mezi vámi k nějakému… bližšímu… setkání či vztahu?“

„Co to tu plácáte, my jsme jen přátelé!“ vykřikla Hermiona. „Proč jenom pořád já a Ron, já a Ron, co

kdybyste se také na něco zeptala tady Harryho, to se ho štítíte?“

 „Vy se mě štítíte?“ zeptal se překvapeně Harry.

Agáta vykulila oči a těkala jimi po trojici jako po projíždějícím vlaku. „Samozřejmě že ne… jen…

jen si vás nechávám na konec.“

„V tom případě přejděte rovnou k Harrymu, protože tahle nesmyslná debata se blíží ke konci,“

vyprskla zlostně Hermiona.

„To je opravdu Hermiona?“ divil se Lexter potichu.

Harry s úsměvem přikývl. „Nikdy si nedovolte ji proti sobě poštvat.“

„Tak tedy dobrá..,“ pravila nejistě Agáta a přendala si své zápisky, jako by neustále hledala záminku,

čím by mohla konverzaci s Harrym odložit, „takže, pane Pottere...“

„Jsem jedno velké ucho,“ pousmál se Harry a jeho kamarádi na něj překvapeně pohlédli.

„Ano jistě,“ vyhrkla Agáta a konečně vytáhla nějaký papír, jako kdyby ho celou dobu hledala, i když

byl úplně čistý. „Takže… jaký je váš vztah k panu Weasleymu?“

Ron a Hermiona se po sobě nechápavě podívali, dokonce i Harryho tahle otázka překvapila.

„Takhle se chová normálně?“ zeptal se potichu Lexter.

„Promiňte, samozřejmě jsem se chtěla zeptat ke slečně Grangerové?“ opravila se Agáta.

Harry na Lexterovu otázku pokrčil rameny a zašeptal. „Ona ze mě byla dost vyděšená z naší první

konverzace v lednu, i teď se chovala dost zbrkle, když se mnou musela mluvit.“

„Tak odpovíte?“ zeptala se zdráhavě.

„Ach ano, jistě,“ řekl hned Harry. „A proč se mě na to ptáte?“ zeptal se v domnění, že získá více

podkladů k tomu, aby zjistil, jestli Agáta je skutečná.

„To vás nemusí zajímat,“ cekla Agáta. „Já… já… já jsem tu psycholožka,“ řekla uraženě.

„To vám neberu,“ pousmál se Harry a studoval každý pohyb její tváře, což ji ještě více znervózňovalo.

„Tak odpovíte mi už konečně?“ utrhla se na něj bojácně Agáta.

„Vy se mě bojíte?“ naléhal dál Harry.

 Agáta vyhrkla tak, jako kdyby na ni někdo vyskočil s hlasitým Baf!, ale hned to zakryla za jakési

uceknutí a pohodila skrývavě rukou. „Samozřejmě že ne, tady kladu otázky já.“

„Myslím, že to není ona,“ řekl potichu Harry Lexterovi. „Nechová se nijak jinak, i opravdová se mě

bála.“

„Tak kde k sakru je, musí tady být,“ dumal Lexter.

„Dožaduji se odpovědi na svou otázku,“ trvala na svém panovačně Agáta.

Harry chvíli přemýšlel a pak ho něco napadlo, potají mrknul na Lextera a pak se znovu otočil k Agátě.

„Jaký mám vztah k Hermioně?“ zeptal se poklidně. „Já ji miluju.“

Hermionino vyjeknutí se ztratilo v pohledu, který se Harrymu vzápětí naskytl. Z temného kouta,

kterého si předtím vůbec nevšiml, na něj pohlédly dvě kočičí červené oči, které jako by byly na Harryho

poslední větu alergické a křečovitě se otevřely.

„Umbridgeová!“ vykřikl Harry, vyskočil a přeběhl do tmavého kouta, kde se zatím potají smála

bachratá čarodějka.

Harry přiběhl až k ní. „Co teď?“ ptal se Lextera.

„Pokus se ji vypudit z mysli, zapři se jí,“ nabádal ho Lexter a rychle se postavil vedle.

Umbridgeová se dosmála a přesně v tu chvíli, kdy se na ni Harry začal se vší vervou soustřeďovat, se

jim vypařila před očima.

„Ale ne!“ vykřikl Harry zlostně.

„Zase zmizela, teď už ji jen tak nenajdeme,“ poznamenal chmurně Lexter.

„Počkejte,“ zarazil ho Harry a zvedl ukazováček. „Cítím ji, nejspíš jsem jí něco udělal, cítím její

přítomnost v osobě, která tu je také přítomná, ale v jiné vzpomínce.“

„Vzpomeň si na to, Harry,“ nabádal ho Lexter.

„Snažím se,“ utrousil zmoženě Harry, chytil se za hlavu, jak usilovně přemýšlel, a snažil se soustředit

na ten zvláštní pocit, který teď v hlavě měl. Srdce mu bilo vzrušením z toho, že ji konečně našli, znovu
a znovu se pokoušel vyjasnit si vzpomínku, ze které šel ten zvláštní pocit.

„Už to mám!“ vyhrkl Harry. „Vejralová a naše první setkání… už jsem vám o tom říkal.“

„Čas je drahý, Harry, ať už to máme za sebou,“ popohnal ho Lexter.

Harry se znovu zapřel a zase ucítil, jak se okolí změnilo, podlaha pod jeho nohama a vzduch najednou

ztěžknul, bohužel to však nebyla jediná změna. V tu chvíli se mu v mysli doslova zlomila jedna část

mozkové funkce, která okamžitě vypověděla službu, a Harry se právě tvářil, jako kdyby pračlověka

hodili do lázní.

„Harry, co se stalo?“ ptal se hned Lexter.

„Jsme v té vzpomínce,“ řekl Harry absolutně bez zábran.

„Okamžitě mi dej pokoj!“ rozkřikl se hlas v místnosti.

Byla to Agáta a teď na Harryho vztekle koukala.

„Dobře,“ přitakal hned Harry.

„Cože?“ vyhrkl Lexter. „Harry, soustřeď se, co ti je?“

„Mám v sobě Veritasérum,“ odpověděl mu.

„Už nikdy se mě nesnaž porazit, rozumíš?“ řekla znovu Agáta.

Lexterovi nejspíš všechno docvaklo. „Harry, poslouchej mě, teď nebudeš poslouchat nikoho jiného

kromě mě, jasné?“

„Ano.“

„Ne!“ křikla Agáta a přiběhla k nim. „Poslouchej mě!“

„Teď se zapřeš a budeš se snažit se bránit před mocí Zapomínáku, musíš dokázat to, aby tvůj vztah s

Hermionou byl zase normální,“ nabádal ho Lexter.

„Dobře,“ odpověděl Harry a obrátil svůj zrak na Agátu.

„To ne…“ vyhrkla. „Budeš teď poslouchat mě, rozumíš?“

Harry zavřel oči a Agáta jekla, jako kdyby ji někdo bodnul špendlíkem.
 „Přestaň!“ křikla na něj.

„Jsem s tebou,“ domlouval mu Lexter. „Máš teď jediný cíl, vyhnat ji z hlavy, ten úkol, který

Zapomínáku byl přidělen, je na něj moc těžký, nezvládne to, máš navrch, snaž se.“

Harry se začal třást po celém těle, jak se usilovně soustředil na svou mysl. Dopadl na všechny čtyři a

zavřel pevně oči.

„Přestaň!“ křikla na něj Agáta znovu a začala se svíjet v bolestech.

Harry však nepřestával, teď už jasně cítil přítomnost kouzla, které ho nutilo milovat Hermionu. Cítil,

jak mu Veritasérum ulehčuje v soustředění, jak je čím dál blíž a blíž svému cíli.

Agáta také padla na zem a zlostně se po Harrym sápala, její ruce jím však projížděly, jako kdyby byl

jenom duch.

Zatínal zuby i pěsti a přestával myslet na cokoliv jiného. V té chvíli třída, kam se ten den zavřeli pro

výslech, zmizela, stejně tak zaniklo i denní světlo, byli teď ve tmě, takové, která je pod zavřenýma

očima. Na všechny postavy však bylo jasně vidět, Lexter se k Harrymu sehnul a povzbuzoval ho, jak

nejvíc mohl, Harry sám už byl svým soustředěním omámený, protože to bylo tak silné, že konečně

nemyslel už na nic jiného. Konečně dosáhl plného soustředění na jednu jedinou věc, i když s trochou

pomoci Veritaséra.

Vlastně on sám neviděl nic než jen černo, ale cítil, jak mu Lexter dodává svými slovy odvahu, před

očima začal vidět obrysy, až jasně spatřil žlutou holubici mávající křídly, která na něj zlostně útočí a

snaží se bránit. Harry ale byl však jako parní válec a svou vycvičenou myslí, navíc ještě posílenou

Veritasérem, se hnal kupředu a i když cítil odpor zákeřného kouzla, po chvilce usilovného snažení jej

prorazil a ona zmizela v zářivých jiskřičkách.

„Dobrá práce, Harry!“ křikl radostně Lexter. „Dokázal jsi to, už můžeš přestat… Harry?“

Chlapec však působil svou myslí dál, viděl před sebou jakousi další bariéru, která bohužel neměla co

dělat se Zapomínákem. Bylo to něco jiného, něco, co už má odjakživa.

 Lexterova slova už dávno vypustil z hlavy, teď necítil nic, jeho mysl byla dokonale očištěna jako

čistota samotného koně Pegase. Prorážel dál a dál až za neznámé hranice, které nikdy jaktěživ nepoznal

a nejspíš ani nepozná. Viděl, jako by vstupoval do samotného plamene pekel, do kotle všeho zla, jako

kdyby se propadal hlouběji a hlouběji do útrob smrti. Jeho mysl ho táhla dál… co to bylo?

Veritasérum, které měl v hlavě, mu urgovalo pokračovat, a tak překonával další a další psychické,

podprahové i nadprahové bariéry a řítil se stále dál.

Okolí začalo houstnout, začal se cítit stísněně a měl strašnou chuť si prorazit cestu až na samý konec

světa, když konečně překonal s mohutným zábleskem poslední, zatím nejtěžší hranici, přes kterou mu

řádně pomohlo i Veritasérum.

V tu chvíli začal slyšet v okolí hlasy, nevěděl, čí jsou, ani odkud přicházejí, ani se nedokázal

vzpamatovat v téhle změti ohně a tmy. Ovšem měl přece svůj vlastní způsob, který ho naučil Lexter.

Přestal myslet na všechno kolem, plameny už automaticky vypudil z hlavy a tma se stala

prohlédnutelnou do nekonečna. Harry cítil, jak se hlasy vyjasňují, jak se v dáli otevírá ohnivé okno a

stále více a více se zvětšuje.

Nakonec začal za oknem vidět i obrysy postav, tmavého prostranství, v němž postavy byly, stejně tak

i ledové hlasy, které oba měli.

„… abych měl tu příležitost konečně pro vás něco udělat,“ řekl nějaký mladý hlas.

„Děláš toho přespříliš,“ řekl ten nejledovější a nejstrašnější hlas na světě. „Lidí tvého ražení je po

čertech málo… zvláště pak těch, kteří se mi tak výtečně hodí.“

„Řekněte, co mám udělat,“ řekl dychtivě chlapec.

„Nebuď tak lačný, chlapče,“ zarazil ho ledový hlas. „Byl bys schopen obětovat pro mne v příštím

úkolu život?“

Ozvala se chvíle ticha a chlapcovo nesrozumitelné huhlání.

„Tak vidíš… neříkej něco, čeho poté nejsi schopen,“ řekl mu chladný hlas. „To proto ještě stále
nemůžeš být smrtijedem, každý smrtijed musí být duševně připraven tuto cenu podstoupit.“

„Ale já…“

„Jednoho dne budeš,“ odpověděl mu hlas. „Říkal jsi ale, že pro mě chceš konečně něco udělat. A já

jsem ti slíbil, že tvůj úkol přijde… a už je tady.“

„Co mám udělat?“ vyhrkl chlapec.

„Na vaší škole… v kanceláři ředitele je schován jistý kámen…“

„Hrad je ale hlídán, mám na stráže zaútočit?“ vyhrkl lačně.

„Nebuď bláhový, chlapče,“ pousmál se ledově hlas. „Jak víš, váš ředitel má dobré srdce, zítra večer

ti vyčistí cestu, ale…“

Hlas se ale zarazil a postava se začala bleskurychle rozhlížet po místnosti, jenže jako kdyby na to, co

hledala, hned narazila uvnitř své mysli.

„… je tady,“ řekl ledově.

Harry dostal ránu do hlavy, ránu, jakou v životě neočekával, jizva se mu doslova roztrhla bolestí a

obraz dvou postav hned rychle a nekompromisně zmizel, místo toho uviděl další postavu krčící se v

koutě, stále byl ještě v mysli hostitele.

V tu chvíli dokázal postavu identifikovat, viděl jakéhosi blonďatého muže s vlasy ostříhanými do

vysoké korunky, jak se krčil v koutě a bezmocně vzdychal.

To ale už Harrymu hlavou projela další ohromná vlna bolesti a jako kdyby ho někdo drapl za kůži a

hodil s ním na druhý konec světa.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se ho nejasný hlas.

Chlapec otevřel oči a znovu uviděl před sebou tvary a obrazy. Hned nato se obrazy zostřily, když mu

Lexter na nos nasadil brýle.

„Co se stalo? Kde to jsme?“ vychrlil ze sebe Harry a ještě horečně oddychoval.

„Zpátky v Chroptící chýši,“ řekl mu Lexter a společně s ním si sedl na postel v místnosti.
 „Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Zapomínák je určen pouze na vymazávání určité vzpomínky, osoby, nebo věci z hlavy. To, co od

něj chtěl Pán zla, bylo zkrátka příliš a ty jsi jej dokázal zapudit.“

„A je pryč?“

„Obávám se, že ne,“ povzdechl si Lexter. „Svůj primární úkol stále plní úspěšně.“

„Jaký to je úkol?“ ptal se dál Harry.

Lexter se pousmál a poplácal ho po zádech. „Co jsi viděl potom, co jsi Zapomínáka porazil? Něco se

stalo, nemohl jsem se tě dovolat.“

„Pronikl jsem do Voldemortovy mysli,“ řekl hned Harry.

„To by vysvětlovalo to spojení,“ přemýšlel Lexter.

„Co prosím?“

„To Pán zla na tebe poštval Zapomínáka, proto ses vydal po jeho stopách, když jsi ho vyhnal, dostal

jsi se zpátky do jeho mysli… co jsi viděl?“

„Nějaké…“ Harry chvíli přemýšlel, věděl, že je Lexter telepat, ale zatím se odhodlal říct jenom to, v

čem měl jasno, o tom prvním momentu, který viděl, se nechtěl zmiňovat. „Nějaký blonďatý muž, vlasy

měl ostříhané do hrozně vysoké korunky.“

„To je magor Jack, je na tajné misi v Austrálii…“ přemýšlel Lexter. „Musím si pospíšit, poslyš…

neviděl jsi ještě něco?“ zeptal se Harryho a upřeně na něj pohlédl.

Harry znovu přiměl už tak zmoženou mysl na to, aby zapřel své myšlenky a poklidně odpověděl. „Nic

na co bych si vzpomínal.“

„Opravdu?“ dotíral Lexter netrpělivě.

„Opravdu,“ řekl zase klidně Harry.

Lexter se neklidně zavrtěl, ale pak se otočil a vyběhl ke dveřím. „Musím běžet, jinak je po něm.“

Vzápětí se ztratil a dál bylo slyšet jen plápolání křídel v dálce.

 Harry ještě notnou chvilku proseděl na posteli a přemýšlel, co právě viděl v té podivné vidině. V mysli

se mu honila dvojice lidí, o kterých tušil, že by to mohli být, dokonce si tím byl jistý, ale rozhodně ještě

nechtěl vynášet předčasné závěry.

Když běžel zpátky tou přerostlou zaječí norou v zemi, uvědomoval si konečně, že už ho tolik netíží

ten strašlivý pocit, který mu Zapomínák vůči Hermioně navozoval, konečně se před svými přáteli zase

nebude muset přetvařovat a dělat ze sebe idiota.

S touhle alespoň trochu polehčující okolností vylétl z temné chodby pod vrbou ven tak rychle, že se

stará vrba ani nestačila rozpřáhnout, a kůň už vzápětí byl u okna Harryho pokoje, kam se už v lidském

těle dosápal, a hned do teplé postele. Buď se mu to zdálo, nebo byl už tak zcvoklý, ale připadalo mu,

že se na něj ta teplounká postel směje. Se stejným výrazem v obličeji konečně unavený usínal už v

pyžamu pod hvězdami závěsů.

Kapitola 63.
Weasleyovské přeměňování
T ohle vlastně ani nebyla místnost, všude kolem byla černá tma, která ještě více zvýrazňovala dvě

osoby v popředí. Za jejich zády se tma mlžila a zlostně nadouvala jako hřbety divokých koní nebo

plameny neovladatelného černého ohně. Postavy na sebe poklidně mluvily, avšak černovlasý chlapec

mohl slyšet každé jejich slovo, i když mu z nich běhal mráz po zádech.

„Děláš toho přespříliš,“ řekl ledový hlas, který se mlžně chvěl, jako by ho odnášel vítr. „Lidí tvého

ražení je po čertech málo… zvláště pak těch, kteří se mi tak výtečně hodí.“

„Řekněte, co mám udělat,“ řekla druhá menší postava, která měla už z dálky rudé oči.

„Nebuď tak lačný, chlapče,“ zarazil ho ledový hlas. „Byl bys schopen obětovat pro mne v příštím
úkolu život?“

Chlapec si začal uvědomovat, komu ty hlasy patří a kde je zaslechl, bylo to přeci poměrně nedávno a

důvod jejich rozhovoru mu stále vrtal hlavou.

Hlasy se však po chvilce začaly ztrácet a to nechtěl za žádnou cenu dopustit. Musí se přece nějak

soustředit a znovu vidět ty dvě postavy, které teď pohlcovala černá mlha. Třeba by mohl zaslechnout i

to, co předtím neviděl.

„Na vaší škole… v kanceláři ředitele je schován jistý kámen…“

„Hrad je ale hlídán, mám na stráže zaútočit?“ vyhrkla druhá postava dychtivě a chlapec zase ještě

více nastražil uši.

„Nebuď bláhový, chlapče,“ pousmál se ledově hlas. „Jak víš, váš ředitel má dobré srdce, zítra večer

ti vyčistí cestu, ale nebude to tak lehké, jak by se ti, hochu, mohlo zdát.“

Tohle předtím neslyšel, konečně může zjistit, o co těm dvěma grázlům jde, a třeba se i přesvědčit o

jejich totožnosti.

„Souvisí to nějak s dveřmi do té pracovny?“ zeptal se druhý hlas.

Chlapec začínal mít opravdu problém je slyšet, zvedal celé své tělo a napínal uši, jak jen mohl, avšak

hlasy se ztrácely čím dál víc.

„Ty dveře jsou pečlivě zapečetěné… ovšem já jsem zjistil… od …noho smrtij…a jak… kouzl... .“

Příjem do chlapcových uší se vytrácel, i když se tolik snažil jim rozumět, naposledy se napnul, jak

nejvíc mohl, a soustředil se na potemnělé hlasy stejně tak potemnělých postav.

„Ten kámen… musíš získ… lstí, pak jej bu…eme moci v kl… po…ít proti Potterovi, mám … plán,

jak toho dos…nout…“

S těmito slovy se obrazy v cukuletu zavřely a chlapce v tu chvíli do hlavy šlehla příšerná bolest, která

zcela jistě pocházela z jizvy.

 „Harry!“ křikl na něj někdo.

Harry otevřel oči a spatřil u dveří do své ložnice stát Rona, který se na něj podivně koukal.

Avšak jeho kamarádovi určitě neušlo, že si bolestivě drží jizvu a ještě bolestněji si ji mne.

„Co se stalo?“ zeptal se Harryho.

„Já nevím… měl jsem zase nějakou vidinu,“ řekl mu na to, ale pak zmlkl, protože si uvědomil, že

možná řekl to, co neměl.

„A kdo tam byl?“ vyhrkl hned Ron a zavřel za sebou dveře.

„Nedokázal jsem je identifikovat, ale trochu tuším, že to byl Voldemort a Malfoy.“

„Malfoy?“ vyhrkl znovu Ron. „Oni se zase znovu setkali?“

„Nejspíš,“ podotkl Harry a hupl unaveně do bačkor.

„A co ty, jak ti je?“ zajímal se dál Ron.

„Ale jo, dobře, ta jizva už přešla,“ odpověděl Harry a shodil ze sebe svrchní pyžamo.

„Ale já myslel kvůli tomu včerejšku, už ti je dobře?“ zajímal se téměř podivně Ron.

Harry se po dlouhé době dokázal pousmát, protože konečně mohl opravdu říct, že tenhle problém už

má za sebou. „Už jsem v pohodě, Rone.“

Ron však jeho úsměv pochytil a nejspíš si ho vysvětlil jinak.

„Poslyš, co to s tebou včera vlastně bylo, jak jsi se tak najednou stranil Hermiony?“

„No…“ protáhl Harry a rychle něco vymýšlel, ač ho to překvapovalo, trochu ještě z té náklonnosti k

Hermioně, co se týče chlapecké lásky, cítil. „Chtěl jsem mít klid od těch jejích řečí alespoň na jeden

den.“

„Ve lhaní nejsi moc dobrý,“ řekl Ron a tentokrát trochu zle. „Ty ji máš rád?“

„Samozřejmě že ano, ty snad ne?“ divil se Harry.

„Nedělej hloupého, ty víš, jak to myslím,“ odvětil Ron načertěně.

„Ne, nevím,“ odvětil i Harry načertěně.

 „Jak je libo… ostatně mně je to jedno,“ podotkl Ron. „Čekáme tě dole, tentokrát chceme, abys

konečně šel na snídani,“ řekl, následně se otočil a zmizel ve dveřích, čímž nechal Harryho v ložnici

samotného.

Harry ještě chvíli přemýšlel nad jeho reakcí ze svých slov, ale pak pokrčil rameny, převlékl se a

vyběhl ven z osamělé ložnice rovnou do společenské místnosti.

Zdá se, že mezi Nebelvírskými spolužáky zase po včerejšku kolovaly nějaké řeči, alespoň to z jejich

chování vyplývalo. Ty kradmé pohledy Harrymu zase neušly, a tak jediné, co mohl dělat, bylo rozvalit

se do křesla ke krbu a připravit si učení na dnešní den. Dneska bylo pondělí, to znamenalo nejhorší den

z celého týdne, samozřejmě kvůli čtyřhodinovce se Snapem, který Harryho miloval asi jako Petůnie

tchoře.

„Tak co nám dneska povíš?“ zeptala se po chvilce Hermiona.

„Hele, včera jsem se opravdu nějak necejtil,“ řekl Harry rázně, „ale teď už je to fakticky v pořádku…

pokud i přesto nesouhlasíš, potěší tě, že zase mám hodiny Nitroobrany s Lexterem.“

„Opravdu?“ vyhrkla Hermiona a nadějně koukla na Rona.

„A kde?“ zeptal se udiveně Ron.

„V Lupinově království,“ pravil Harry a zapnul poslední zip na aktovce.

„A co ta tvá vidina?“ pokračovala dál Hermiona s otázkami.

„Ve skutečnosti už je to podruhé, co jsem ji viděl,“ uvědomil si zamyšleně Harry.

„Třeba spolu Ty-víš-kdo a Malfoy opravdu něco chystají,“ přemýšlel Ron.

Harry se uchechtl. „I když mě představa toho, že Voldemort bude spolupracovat s mladým studentem,

pobavila, myslím si, že pokud jde o Malfoye…“

„Tak to vůbec není k smíchu,“ doplnila Hermiona, když se Harry odmlčel. „Ten je tou svojí

fanatičností schopen všeho. A proč jsi se mě vlastně včera tak stranil?“

„Chtěl jsem být sám…“ zamluvil to už trochu naštvaně Harry. „Už se mě na to neptejte, nevím, co
vám mám říct… mimochodem, viděli jste tu ještě McGonagallovou?“

„Ne, celý včerejšek byla pryč,“ odpověděl Ron.

„Určitě byl její odchod tišší, než ten Trelawneyové na začátku kralování Umbridgeové,“ nadhodila

Hermiona.

„Mám hlad, jdeme na snídani,“ popohnal je Ron.

Trojice se zvedla a v dalším okamžiku už vykračovali chodbou do velké síně.

„Pořád mi ale vrtá hlavou ta vidina, vím, že v ní šlo o ten kámen,“ řekl zase po chvilce Harry.

„Kámen znovuzrození?“ zeptal se Ron.

„No jaký asi,“ štěkla Hermiona a obrátila oči v sloup. „Myslíš, že Malfoy má ten kámen ukrást?“

„A v čem je Malfoy lepší než Umbridgeová, vždyť by ho mohla stejně tak dobře ukrást ona, ne?“

„To je pravda,“ uvědomil si Ron. „Proč zrovna Malfoy?“

„Co já vím, tak ty ho nejvíc na světě nenávidíš,“ řekla Hermiona.

„Ač to zní divně, může to být jeden z důvodů,“ usoudil Harry.

„Jak se ale dostanou přes Brumbálovy dveře, vždyť nejdou otevřít?“ zeptala se Hermiona.

„To je právě to, Voldemort prý tuší, nebo dokonce ví, jaké kouzlo na ně Brumbál použil,“ řekl Harry.

„Měli bychom Malfoye co nejvíce sledovat,“ řekl rozhodně Ron. „Stejně mi ale nejde do hlavy to tvé

včerejší chování…“

„Dej už s tím pokoj,“ zarazil ho Harry.

„POTTERE!“ rozeřval se hlas na celé kolo.

Trojice se na podpatku otočila a vykuleně zírala na Filche, který držel v ruce za hřbet paní Norrisovou.

„VY!“

„Co jsem udělal?“ strachoval se Harry.

„Včera jsem celý den nemohl najít paní Norrisovou!“ rozkřikl se Filch. „A víte, kde jsem ji nakonec,

chudáka vyzáblou, našel?“

 „To nevím,“ pípl Harry, když se umolousaný Filch postavil až k němu a zlostně mu prskal do tváře.

„V kabinetu profesora Snapea!“ křikl Filch.

„Opravdu?“ pousmál se Harry.

„A víte, co mi profesor Snape řekl?“ vyprskl zase Filch a bez čekání odpověděl: „Že to vy jste tam

plnil školní trest… podívejte se, vy spratku!“

S těmito křiklavými slovy, kvůli nimž si jich už začali všímat ostatní studenti, Filch pozvedl paní

Norrisovou do vzduchu, takže teď bylo vidět, jak má celý bok holý a bez srsti jako nějaká čerstvě

narozená myš.

Ronovi neunikl úsměšek a ani ostatním studentům, Harry moc dobře věděl, proč je paní Norrisová

tak poznamenaná. Přilepila se přece na stůl a nejspíš odlepit ji nebylo tak lehké.

„To jsem nebyl já,“ pípl zase Harry.

„LŽETE!“ křikl Filch. „POTTERE! TÍMTO ROKEM MÉ TRÁPENÍ SKONČÍ, KDYŽ MÁME

NOVÉ VEDENÍ!“ hulákal dál Filch vztekle jak na lesy a pak se zároveň zadostiučiněně uklidnil.

„Ujišťuji vás, že se o tom dozví paní ředitelka.“

S těmito slovy odběhl do Velké síně s napolo holou paní Norrisovou v ruce.

V tu ránu se ve Vstupní síni, kde teď právě byli, strhla vlna smíchu a každý Harrymu gratuloval za

dobře odvedenou práci.

„Teda to bylo skvělý, Harry,“ řičel nadšeně Dean.

„To bylo i nad Freda a George,“ řekl Seamus.

„A víte, co je nejlepší?“ uculila se ještě více Ginny.

„Co?“ zeptali se všichni najednou.

„Třeťačka Amy Williamsová je na kočky alergická a víte, kdy začala prskat?“

„Tak už nám to řekni,“ naléhal Seamus.

„Když kolem ní prošel Snape… chápete?“ smála se Ginny. „To Snape tu kočku nejspíš takhle strhnul
ze stolu.“

Ozvala se další vlna smíchu, když si všichni představili, jak Snape strhává paní Norrisovou ze stolu a

na desce po ní zůstávají ještě přilepené chlupy.

„Musím uznat, že jsi mu tu pracovnu skvěle uklidil, Harry,“ smál se Dean.

Vzápětí vešli do Velké síně, kde už na stropě jasně svítila modrá obloha, i když venku byl, co se týče

počasí, pravý opak. Navíc mlha ještě neopadla, takže okna připomínala spíše betonové kvádry. Vedle

Grómů, stojících seřazeně vedle sebe u stěn síně, tam bylo ještě plno studentů, jejichž nálada se zase

pohybovala pod bodem mrazu, člověk by ani nevěděl, jestli to bylo kvůli počasí, nebo kvůli snídani,

kterou jim právě teď naservírují.

Kamarádi si sedli k Nebelvírskému stolu a ještě se stále bavili o chudákovi paní Norrisové, když si

všimli, že s Umbridgeovou na ředitelově křesle mluví Filch a bláznivě mává s napolo omdlelou paní

Norrisovou ve vzduchu, jak se jí snaží ukázat holý bok své kočky.

„Co myslíš, že ti Umbridgeová udělá?“ zeptala se Ginny.

„Přinejhorším mě předhodí Voldemortovi,“ uchechtl se Harry.

„Z toho si nedělej srandu,“ upozornila ho Hermiona.

„Co, zase ta tvá ženská intuice,“ řekl načertěně Ron, „nebo zase něco cítíš v kostech… nebo tě pro

změnu rozbolely zuby?“

Hermiona sešpulila rty a všichni moc dobře věděli, že přemýšlí, čím Rona urazí, pak se jí ale na

obličeji rozhostil úsměv. „Máš mě rád, Rone?“

„Navždy já s tebou chci žít, to o tobě budu věčně sn…“ Ron se zarazil a zrudly mu uši. „Víš, jak

dlouho jsem se to snažil ze sebe dostat?“ utrhl se na ni. „A ty to prostě budeš a budeš přivolávat.“

Hermiona se zubila na celé kolo.

„Možná jsem opravdu měl říct té psychiodějce, že mě zneužíváš,“ dodal Ron a všichni kromě Harryho

se pousmáli.
 Jen Harry trochu znejistěl při vzpomínce na psychiodějku, nechtěl na to myslet, protože měl tu

vzpomínku zcela přeházenou kvůli včerejšímu dni.

V tu chvíli se před nimi objevila snídaně. Se snídaní se následně ozvalo znechucené hučení a protestné

hlasy, studentům se napolospálené chleby opravdu moc nelíbily a ještě k tomu rozbředlé paštiky a

umolousané, špatně namazané krajíce téměř odháněly chuť k jídlu.

Nikomu ale neušlo, že si ředitelka dává úplně jiná jídla a spokojeně si na nich pochutnává, teď však

už nebyla tak šťastná, protože jí Filch stále vrčel do ucha.

Ale hned nato se jí na obličeji rozhostil úsměv a její zraky spočinuly na vstupních dveřích, odkud

právě vyšla postava v plášti, které kvůli kapuci nebylo vidět do tváře, avšak ještě z ní skapávaly kapky

deště, které teď smáčely Bradavický hrad.

„Prosím všechny o klid!“ zvolala Umbridgeová a postavila se.

Filchovi pokynula, že s ním už skončila, a ten načertěně odkráčel pryč, jeho místo před ředitelkou

převzala tahle podivná zahalená postava.

„Milí studenti, mám tu čest vám představit nového zástupce ředitele a profesora Přeměňování… Percy

Weasleyho.“

Ve chvíli, kdy Ronovi upadl chleba od pusy, si postava sundala kapuci a pod ní se objevil přísný

weasleyovský obličej, který na všechny přítomné nanejvýš vážně hleděl.

Ovšem ve chvíli, kdy opadlo počáteční zděšení, se ozvalo sborové huhlání a smích, který překřikoval

všechny hlasy profesorů.

Prásk!

„Každý, kdo se ještě jednou usměje, dostane školní trest,“ řekla přísně Umbridgeová. „Na tomto faktu

už není nic směšného, že ano?“

Studenti se po sobě naštvaně podívali a někteří ukazovali Percymu rozličná výhružná gesta a pokyny.

„Profesor Weasley bude mít všechny pravomoce zástupce ředitele a navíc má veškeré svolení od
samotného ředitele školy, takže se dovím o všem, doufám, že mi rozumíte,“ řekla a příjemně se uculila

na celou Velkou síň.

„A kdo nyní vede Ministerstvo, paní ředitelko?“ zeptal se Lexter do ticha.

„Pánové Frederick Zhoubař a Wolfgang Kat,“ uculila se Umbridgeová. „Nemusíte se ničeho bát,

plně jim důvěřuji a veškeré rozkazy pocházejí z mojí strany.“

„Hned jsem si jistější,“ řekl příjemně Lexter, ovšem Umbridgeové zmizel úsměv ze rtu.

„Dále oznamuji, že přiděluji panu Weasleymu právo udělovat návrhy na propuštění místních kantorů,

prosím, berte tento fakt v potas.“

V příští chvíli se Percy důležitě naklonil k Umbridgeové a něco jí pošeptal do ucha, ta se hned nato

usmála a šťastně zatleskala.

„Ach ano, náš nový pan profesor dostal přenádherný nápad,“ oznámila Velké síni, „našemu

bohatému hodokvasu budou pokaždé hrát hudebníci… prosím, vstupte dál.“

Ozval se znovu sborový protest a do Velké síně vstoupila řádka lidí, kteří každý nesl jeden hudební

nástroj. Ovšem hned jakýkoliv protest ztichl, protože vzhled jejich hudebníků byl přinejmenším

strašlivý.

Nebudu to zde popisovat, protože stačí, když řeknu, že se až zvláštně podobali strážcům… ne-li přímo

vězňům z Azkabanu.

Hned se usadili k čestnému stolu a začali vrzat. Všichni studenti hned začali po sobě vyděšeně koukat,

protože jejich hudba se sice nepodobala té, kterou je obšťastnila Hermiona na hodině Bylinkářství,

ovšem tak nerytmickou hudbu s falešnými tóny studenti již dlouho neslyšeli.

Umbridgeová byla buď naprosto hluchá, nebo blázen, protože se do hudby pohupovala a občas si

nadšeně tleskla.

Následně musel Lexter uvolnit místo, aby si tam mohl sednout Percy a bavit se s jejich zábavnou

ředitelkou.
 „To se mi snad zdá,“ řekl Ron sklesle a začal si zacpávat uši.

„Proč nám to dělá?“ posteskla si Hermiona.

„Rone, to snad musí hrát, ne?“ zeptala se Ginny. „Vždyť je to náš bratr, tohle nemůže udělat.“

„Bratr se nám změnil, Ginny,“ řekl Ron naštvaně. „Jak sám řekl… ‚dospěl‘.“

„To je strašné,“ povzdechl si Harry a otočil hůlku sám na sebe. „Auricus.“

Následně už nic neslyšel, pouze mohl vidět, jak se na něj všichni šťastně dívají a jeden po druhém na

sebe také aplikují ohlušující kouzlo, takže zanedlouho byl celý Nebelvírský stůl hluchý.

Potom, co je museli profesoři do hodin vlastnoručně dokopat, protože je neslyšeli, si všimli té nemilé

novinky. Jejich první hodina bylo Přeměňování, a tak už je na konci snídaně (o poznání dříve) čekal

Percy u východu z Velké síně, aby je mohl zavést do třídy.

„Prosím pospěšte si, všichni se seřaďte zde, abych vás mohl spočítat!“ hulákal Percy kázavě a

povrchně přejížděl pohledy studenty.

Svým pohledem skončil na Ronovi, který na něj hleděl asi jako na vosu, která ho právě bodla. Percy

však Ronovi pokynul, aby šel k němu, a když Ron nesouhlasně zůstal stát, musela ho k němu postrčit

Hermiona, protože kdo ví, co by Percy ještě mohl provést.

Při jejich rozhovoru Percy házel očkem po Harrym, takže se vůbec nemuseli bavit potají, aby Harry

nepochytil předmět jejich rozhovoru. Při těch jejich pohledech se k Harrymu přitiskla i Hermiona, aby

naznačila Percymu, že je s ním, ten si jen odpudivě odfrkl a zase něco vysvětloval svému bratrovi, který

ho poslouchal asi jako šutr na rozpálené louce.

Při cestě do třídy už Percy svého bratra nepustil zpět k přátelům a Ron musel jít po jeho boku až do

třídy. Pak si dokonce Harry a Hermiona sedli sami do své lavice, Ron se posadil do první, aby byl co

nejblíže k Percymu, samozřejmě podle jeho výrazu s tím souhlasil asi tak, jako kdyby se Filch rozhodl

paní Norrisovou vykoupat.

„Takže, vítám vás na mé první hodině Přeměňování…“

 „Nedělej fóry, Percy!“ zahulákal Seamus. „Vždyť ty nás přece nemůžeš učit, teprve před třemi roky

jsi vyšel školu…“

„Srážím Nebelvíru pět bodů za takovéhle urážky,“ štěkl Percy přísně.

„Vždyť ty jsi byl v Nebelvíru, jak můžeš…“

„Řekl jsem dost!“ křikl Percy, aby zarazil Seamuse. „Jsem váš profesor a jako takového mě budete

brát.“

„To bych raději Harryho!“ křikl Dean.

„Jo, já taky!“ souhlasil Seamus.

Dále se ozvalo další pokyvování a Percy poněkud nejistě hleděl na celou třídu, když s pohledem

skončil na Harrym, změnil se jeho výraz v ohromné znechucení.

„To v žádném případě!“ okřikl je Percy. „Bude tady ticho, nebo vám srazím další body.“

„Nebo půjdeš žalovat tý svý ředitelce, co?“ sykl zlostně Boot.

„To je moje poslední varování, třído!“ řekl zlostně Percy a bouchl do stolu.

Třída se nespokojeně uklidnila, i když se ještě sem tam ozývaly drobné narážky. Avšak ze všech

nejnešťastnější byl Ron, který seděl se svěšenou hlavou.

„Proč se na mě tak tlačíš?“ zeptal se Harry potichu Hermiony.

„Cítím to z jeho pohledu,“ řekla Hermiona a hleděla na Percyho jako tygr na kořist. „Chci mu dokázat,

že jsem s tebou.“

„Děkuju,“ pousmál se Harry.

„Takže snad abychom začali,“ pravil zase Percy. „Předem upozorňuji, že se nemusíte ničeho bát, to,

že je ve třídě i můj sourozenec, vůbec nic nemění na mém známkování a chování, tím si můžete být

jistí. Naopak, když se bude špatně chovat…“ řekl zlostně a zaryl se pohledem do Rona, trojice věděla,

že spíš myslí to, že když bude pořád kamarádit s Harrym, „budu na něj o to víc přísnější.“

Ron si odfrkl a kouknul na Harryho a Hermionu, ti s ním naštěstí soucítili.

 „Vaše bývalá profesorka vás nechtěla učit Přeměňování na lidech v opravdové situaci… pouze s

nějakými figurínami. Já se však striktně řídím nařízením naší ředitelky nové školní osnovy, proto se

přeměňování na skutečných lidech začneme učit už teď hned.“

Hermiona se ještě víc přitiskla k Harrymu a našeptala mu do ucha: „Co když to zkazí? Tohle je

nanejvýš nebezpečné, Harry.“

„Já vím, ale co máme dělat?“ šeptal jí na to, když se celá třída začala sborovitě a nesouhlasně bavit.

„Myslel jsem, že budete souhlasit,“ řekl překvapeně Percy, vzal hůlku a zamířil s ní na Nevilla. „Pan

Longbottom bude první na řadě a přeměněná osoba bude…“ Percy se úlisně rozhlížel po třídě a

Hermiona stiskla Harrymu bolestně ruku, protože moc dobře tušila, kdo to bude. „Pan Potter.“

„To ale nemůžeš!“ křikl Dean. „Co když mu něco uděláš a pak to nebudeš moci vrátit?“

„Vás jsem se na nic neptal, pane Finnigane,“ štěkl Percy. „Okamžitě běžte do kouta čelem ke zdi a

po celou hodinu tam zůstaňte stát!“

Třída se rozesmála, z těchto trestů už vyšli, ty se používaly, když byli ještě malí.

„To snad nemyslíš vážně,“ uchechtl se nevěřícně Dean.

„Dobře, takže tam budete stát i druhou hodinu… nebo mám ještě přidat?“ řekl dychtivě Percy.

Dean se naštvaně zvedl a přešel do rohu třídy.

„Čelem ke zdi,“ upozornil ho Percy.

Dean zatnul zuby a něco skrz ně neslyšně, ale zato vztekle procedil, nakonec se však neochotně otočil

a hlavou se ztěžka opřel o stěnu.

„Takže můžeme pokračovat,“ řekl jim kázavě Percy a ukázal na Harryho. „Vy také, pane

Longbottome.“

„Ale já to neumím,“ řekl Neville a očividně měl na Percyho o mnoho větší odvahu, než na Snapea.

„Proto se to budete učit, ne?“ řekl mu Percy a znovu ukázal před tabuli.

„Harry, nechoď tam,“ pošeptala mu Hermiona a držela ho za ruku, Ron na ně koukal a šklebil se, jak
nejvíc mohl, opravdu z Percyho nebyl nadšený.

„No… je to lepší než stát na hanbě, ne?“ pousmál se Harry, i když se mu začalo dělat nevolno.

„Tak honem, honem, Pottere, nemáme na to celou věčnost,“ cekl Percy, popadl Harryho za límec a

popostrčil ho k tabuli.

Neville se nejistě postavil před něho a ještě nejistěji na něj pohlédl.

„Nezkaž to,“ řekl potichu Harry, kterému se opravdu při pohledu na Nevillovu hůlku začal zvedat

žaludek a srdce se mu zrychlovalo.

„Jaká znáte přeměňovací zaklínadla?“ zeptal se Percy.

„Jen základní… a ani to ne, profesorka McGonagallová nám…“

„Profesorka McGonagallová je pryč, teď jsem tady já a já se vás ptám, jaká znáte zaklínadla?“

„No-no-no… znám anurata…“

„Přeměna v žábu, co dál?“

„Chelodines,“ ozvalo se odněkud od lavic.

„Dál… dál…“ váhal Neville.

„Chelodines,“ špitla znovu Hermiona.

„Chaluhines,“ hádal zmateně Neville.

„Pokud jste myslel to, co vám velice nenápadně napovídala Grangerová, jedná se o zaklínadlo

chelodines a jeho efekt je proměna v želvu… no dobrá, takže z tohoto jste neuspěl. No nevím, nevím,

jak pan Potter dopadne, prosím, proměňte ho v něco,“ pobídl Percy Nevilla a poodstoupil stranou.

„To nemůžeš, co když se mu něco stane?“ ozval se Seamus.

„Ticho,“ řekl stranou Percy a nespouštěl oči z Nevilla.

„Percy, tohle je nebezpečné,“ hulákala na něj Hermiona. „Také se může stát, že to už nepůjde dát

zpátky.“

„Tohle přece nemůžeš, Percy,“ ozvala se i Padma Patilová.

 „S tím souhlasím,“ řekl poněkud nejistě Harry.

„Tak dost řečí!“ utnul je zase Percy. „Jestli mě neposlechnete, ujišťuji vás, že se o tom dozví

ředitelka.“

„A už je to tady, já to říkal,“ usmál se sarkasticky Boot.

Percy vztekle mávnul hůlkou a Boot se v tu chvíli vznesl do vzduchu.

„Hele, já jsem nic neudělal,“ zavolal na něj zlostně. „Pusť mě dolů.“

„Budeš ticho?“ řekl mu přísně Percy s namířenou hůlkou.

„Táhni!“ křikl Boot.

Následně začal znovu stoupat.

„Percy, co to děláš?“ ozval se poprvé, ale zato rozzuřeně Ron. „Tohle si nemůžeš dovolovat na

studenty.“

„Sklapni, Rone,“ okřikl ho bratr a následně sklopil hůlku, takže Boot hlasitě dopadl na zem. „Srážím

jak Nebelvíru, tak Havraspáru po deseti bodech a jestli ještě někdo něco řekne, tak budu pokračovat.“

„Pane profesore?“ pípl hlas za jeho zády, Percy se otočil a spatřil vyděšeného Nevilla, jak kouká na

Harryho.

Harry se vystrašeně podíval na své ruce, které se mu začaly prodlužovat, stejně tak i pusa a dole začali

hlasitě nadával Kéca a Kecal, kteří mu následně sklouzli z nohou, které se teď začaly prodlužovat.

„Co jste udělal?“ zhrozil se Percy.

„No… učil mě to minulý rok Fred… něco jako Pteriadonis nebo tak nějak,“ řekl Neville a začal si

uvědomovat, že udělal hloupost.

„Co se to děje?“ zeptal se Harry, ale v té chvíli se mu pusa změnila v ohromný dlouhý zobák, na rukou

se mu objevily blány a křídla, až nakonec před nimi stál tvor podobný pterodaktylu.

Hned nato se ve třídě strhnul povyk, protože pterodaktyl začal létat po místnosti a narážet do polic,

shazoval knihy a svícny z držáků, porážel studenty na zem a ničil stoly a židle jako parní válec.
 „Percy, dělej něco!“ křikl Ron.

„Cože?“

„Musíš něco udělat,“ hučel dál Ron.

„Sežeňte pomoc!“ křikl zmateně Percy a začal se vyhýbat náletům pterodaktyla.

„Ty jsi profesor, Percy… ááá!“ Hermiona se sehla na poslední chvíli, než ji stačil pterodaktyl povalit.

„Já… já… já nevím…“

„Tak dělej!“ křikl Ron.

„Já… vydržte, seženu pomoc.“

Následně úprkem vyběhl ven, což ovšem neměl dělat, protože pterodaktyl vyletěl dveřmi hned za ním

a začal dělat povyk po škole.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se ho nějaký hlas.

Harry otevřel omdlele oči a mrkal po místnosti. Byl na chodbě, kolem bylo několik desítek studentů

a nad ním se skláněl Lexter.

„Je mi to strašlivě líto, Harry, opravdu jsem nechtěl,“ ozval se mu vedle ucha Neville.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry zmateně.

„Trochu jsi se prolétl, tak pojď,“ řekl Lexter a pomohl mu na nohy. „Zdá se, že váš nový profesor

jaksi nezvládl svou hodinu.“

„To je slabé slovo,“ odvětil zlostně Ron. „Málem Harryho zabil a ještě nám dal za úkol celé obrovské

pojednání o základních přeměňovacích zaklínadlech a jen z toho důvodu, že to my jsme to tak zpackali.“

„Tady máš ty tvoje užvaněný boty, Harry,“ řekl Seamus a hodil mu pár bot na zem.

Harry si je neochotně nazul.

„Je tu, cejtim ji na sto honů!“ křikl Kecal.

„Ehm, ehm. Přišla jsem o něco?“ ozvalo se jim za zády a Harryho zase začala pobolívat jizva.
 „Možná byste si měla s naším novým profesorem Weasleym promluvit, paní ředitelko,“ pravil Lexter.

„Slyšela jsem vše od něho osobně a vím, co se ve skutečnosti stalo,“ uculila se Umbridgeová. „Takové

neuváženosti se v mé škole stávat nebudou, proto jsem panu Weasleymu doporučila vyučovat

Přeměňování teoretickým způsobem, aby se předešlo těmto nesmyslným nehodám… nemám pravdu,

pane profesore?“

„Vy, paní profesorko… vždycky,“ ocenil ji Lexter úklonou.

„Ale nebuďte tak nonšalantní,“ uchechtla se Umbridgeová a zakryla si stydlivě pusu. „Mimochodem,

vy podle tohoto postupu na svých hodinách jistě vyučujete, nemám pravdu?“

„Jak jsem řekl, vy máte vždycky pravdu,“ uculil se Lexter a když se za ním ozvala rána od toho, jak

si ve třídě žáci procvičují prakticky obranná kouzla, potají hůlkou zavřel dveře.

„Jen tak dál,“ šklebila se usměvavě Umbridgeová a všichni čekali, až se jí vlivem příšerného úsměvu

roztrhnou koutky.

Následně spokojeně odešla a Lexter se obrátil na trojici.

„Zase večer, Harry, už se musím vrátit, ale vy tři si dávejte pozor,“ upozornil je a zmizel ve své třídě

i s ostatními studenty.

„Jdeš večer na Nitroobranu?“ zeptal se Dean.

Harry potichu přikývl a naznačil mu, aby byl potichu. Ještě teď ho trochu mátl pocit, když mu při

pohledu na Umbridgeovou zase bolestně škubala jizva.

„Slyšeli jsme, co jsi viděl v té vidině, ví to i Ginny,“ řekl Dean.

„To mě nepřekvapuje, když s ní randíš,“ odvětil Harry.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si okázale Ron.

„Ach jo, máme tady další Umbridgeovou,“ povzdechl si Dean.

„Moc se nevychvaluj, ještě to mezi tebou a Ginny není jasné,“ upozornil ho Ron.

„A co by nebylo?“ divil se Dean.

 „Jestli jí něco uděláš, nebo jí zlomíš srdce…“ varoval ho Ron.

„Rone, ty jsi takový romantik,“ povzdechla si Hermiona a Ron hned zrudnul.

„Musíme ale přece něco podniknout, co ty na to, Harry?“ zeptal se Seamus.

„A co myslíš?“

„To s tím Malfoyem, něco chystají, musíš se pokusit znovu vniknout do Voldemortovy mysli a zjistit

to.“

„To není jako vstoupit do dveří, Seamusi,“ odvětil mu na to Harry. „Já už se o to nechci pokoušet.“

„Ať je to cokoliv, je to nebezpečné,“ usoudila Hermiona.

„Až půjdeš Malfoye zastavit, půjdeme s tebou,“ ozval se Neville.

„A kdo vám řekl, že ho půjdu zastavit?“ divil se Harry.

„Ale no tak, ty jsi Harry Potter, ne?“ uculil se Seamus.

„Copak se tak pořád pouštím do takovýchhle…“

„Ano, přesně tak,“ odpověděla mu předčasně Hermiona.

„Harry, máš chvilku?“ zeptal se zničehonic Ron.

„Jasně,“ odvětil Harry a nechal ostatní jít napřed. „Co to je, že je to tak tajné.“

„Viděl jsem vás,“ sykl na něj nečekaně Ron.

„Co tím myslíš?“ divil se Harry.

„Ty moc dobře víš, co tím myslím,“ řekl Ron znovu zlostně. „Jak jste se na sebe s Hermionou sápali,

myslíš, že jsem si toho o hodině nevšiml?“

„Rone, neblbni, je to jenom kamarádka,“ odvětil překvapeně Harry.

„Možná pro tebe, ty chytráku, ale já vím, co máš v plánu,“ sykl na něj Ron.

„Hele, já nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděl už naštvaně Harry. „Navíc, proč by ti to mělo vadit?“

„Takže to přiznáváš,“ vyštěkl Ron.

„Co si to o mně myslíš?“ divil se Harry.

 „Že mě chceš podrazit.“

„Proč by ti mělo vadit, že se s Hermionou držíme za ruku?“ divil se Harry. „Jsme kamarádi.“

Ronovi se na první pohled příčilo odpovědět, a tak se jenom s odfrknutím rozeběhl za ostatními v

dálce.

„Co tě trápí, Harry?“ zeptal se Lexter v Chroptící chýši.

„Ron,“ odpověděl krátce.

„Nějaké problémy?“

„Celý den se ke mně choval divně,“ řekl Harry. „Jako kdybych byl nějaký zrádce, nebo co.“

„No, musí k tomu mít nějaký důvod, nemyslíš?“ odvětil Lexter.

„Myslím, že mu vadí…“ Harry ale nevěděl, jak to říct.

Lexter přešel k němu a pohlédl mu zpříma do očí. „Ale ty už k Hermioně tu včerejší náklonnost

necítíš, že ne?“

„Ne.“

„Asi byste si to měli vyříkat, sednout si spolu a říct si, jak se věci mají.“

„Asi,“ odpověděl nepřítomně Harry.

„Ale to není jediné, že?“ pokračoval Lexter.

„Překvapilo mě… jak se můj nejlepší přítel…“

„Ale já si nemyslím, že by s tebou už nekamarádil,“ odtušil znovu Lexter z Harryho hlavy. „Vaše

přátelství je o mnoho pevnější.“

„Myslím, že žárlí,“ nadhodil Harry.

„A má z čeho?“ zeptal se po chvilce ticha Lexter.

„Nevím,“ povzdychl si Harry. „Nezdá se, že by ze mě ta náklonnost tak lehce vyprchala, jako kdyby

mě to změnilo napořád.“
 Lexter si také povzdychl a přisedl si k Harrymu na postel.

„Žárlivost…“ řekl Lexter. „Také jsem to zažil.“

„Opravdu?“

„Oh, nesčetněkrát,“ odvětil Lexter. „Ale pamatuji si na tu jednu největší.“

Harry se na Lextera podíval, něco v jeho obličeji napovídalo, jak usilovně vzpomíná na nějaké

nepříjemné myšlenky.

„Co se tehdy stalo?“ zeptal se Harry.

„To je jedno,“ hlesl Lexter.

„Na koho jste žárlil?“ ptal se dál Harry.

„Na někoho, kdo ti byl hodně blízký,“ odpověděl Lexter.

„Kdo to byl?“ trval dál Harry na otázce, avšak Lexter začal nesouhlasně kroutit hlavou.

„To ti neřeknu.“

„A proč ne?“ vyhrkl Harry.

„Bojím se, že bys mě už neměl tak rád,“ řekl Lexter potichu.

„Lepší je to říct na rovinu, pamatujete?“ řekl Harry a pozorně mu pohlédl do očí.

„Tvůj otec… mi dvakrát přebral dívku,“ hlesl Lexter. „Na obou dvou mi hodně záleželo.“

„Ale vy jste byl tátův kamarád, že?“ zeptal se Harry, ale v hlase měl nejistotu.

Lexter mu pohlédl do očí a po chvilce těžkého váhaní přikývl. „Přiznávám, že jsme se ze začátku

neměli kvůli tomu moc v lásce. Ale… postupem času to přešlo. Čas všechno zahojí, víš, Harry?“

„Všechno ne,“ odvětil mu na to hned.

„Ale ano… ani si to neuvědomíš, ale nakonec to tak stejně dopadne,“ pokračoval Lexter. „Je to

zvláštní, jak je osud vrtkavý.“

„A co já a Ron?“ zeptal se zase po chvilce mlčení Harry.

„Vysvětli mu, jak na tom jsi…, že mezi tebou a Hermionou nic není,“ řekl Lexter.
 „Neuvěří,“ řekl Harry zasmušile.

„V tom případě mu to musíš nějak dokázat,“ navrhl Lexter. „Najdi chvilku… ten pravý moment, kdy

bys mu to mohl říct.“

„Mám samé problémy,“ posteskl si Harry.

„Dřív nebo později se to vyřeší, neboj,“ uklidnil ho Lexter a pokynul mu, aby se zvedl z postele.

„Mimochodem…“ vzpomněl si Harry, „co ten člověk, kterého jsem minule nahlásil?“

Lexter odvrátil pohled a znovu si okázale povzdychl.

„To mám špatnou zprávu,“ řekl nakonec chmurně. „O tom, kde právě byl, jsem neměl ani tušení,

věděl jsem akorát, že je někde v Austrálii. Proto jsem hned pospíchal na ústředí bystrozorů… víš…

nechtěli mi říct, kde teď právě je, ale ujistili mě, že se o něho postarají.“

„On zemřel?“ zděsil se Harry.

„Pán zla už má pod kontrolou téměř celé ministerstvo, nebude trvat dlouho a bude ho mít zcela ve své

moci, už teď, jak vidíš, korupce zasáhla i do ústředí bystrozorů, není už tam bezpečno. Jediné bezpečné

místo jsou Bradavice, a to i když je tu Umbridgeová.“

Harry měl stále zlé špatné svědomí s tím, že mu neřekl o té včerejší vidině Malfoye a Voldemorta,

chtěl mu to říct, ovšem Lexter znovu začal.

„Takže nyní znovu zapřu své telepatické schopnosti…“

„Ten Zapomínák,“ přerušil ho Harry, „který jsem včera porazil, mě poté ještě nějak ovlivnil, viděl

jsem…“

„Harry, tohle je jen dočasné stanovisko,“ přerušil ho pro změnu Lexter. „Síla Zapomínáku nutit tě

myslet na Hermionu dozní až po několika měsících, do té doby na tebe bude stále potlačeně působit.

Proto možná přes den, zvláště pak později odpoledne, budeš cítit větší tlak na mysl, ale to postupem

času bude odeznívat, věř mi.“

„Takže na mě působí stále?“ ujišťoval se Harry.

 „Přesně tak, a proto musíme provádět tyhle hodiny Nitroobrany,“ odůvodnil to Lexter. „Nyní zavři

oči a přestaň na cokoliv myslet, jak jsme se to celou dobu učili.

Lexter mu zase vztáhl ruku nad hlavu a pomalu s ní se zavřenýma očima kroutil dokola.

„Jsme tu sami a nikdo jiný nás neobtěžuje. Tvůj dech je klidný a uvolněný, stejně tak jako tep tvého

srdce, které bije zcela pravidelně a pokojně. Vzduch ti lehce vniká do plic a vláčně osvěžuje celé tvé

tělo stejně jako svoboda od jakýchkoliv myšlenek se zdá být neuvěřitelně uvolňující. Ponořuješ se stále

hlouběji a hlouběji do svého upokojení a nevnímáš jakékoliv trápení vnějšího světa, teď jsi jen ty a

naprosto očištěná mysl beze skvrn… legilimens!“

Počáteční uklidnění se rázem změnilo v o mnoho jiné pocity, které se mu teď hlavou míhaly rychlostí

blesku, všechny jeho myšlenky teď hltala jakási cizí bytost v jeho mysli, která se chtěla ze všeho nejvíc

dostat do jeho vzpomínek. Zase byl uvnitř své hlavy, zase cítil, jak jeho vnitřní mozek ovládá všechny

tělesné funkce, nebrajíc ohled na venkovní život, ovšem jeho teď zaujala ta cizí mysl… stál před

Siriusovým hrobem, kolem byly spousty lidí s kamennými výrazy a uprostřed stál kněz čtoucí svůj

monolog. Normálně by se Harry vtělil do této myšlenky a skočil po falešném faráři, nyní ovšem moc

dobře věděl, že to není skutečnost, že to je jenom z jeho uvolněné mysli, že to jsou vzpomínky, které si

prohlíží osoba, která tu němá co dělat… hlavu měl pod vodou a někdo mu ji seshora přitlačoval stále

hlouběji a hlouběji, aby se udusil. Byl to Malfoy, který chtěl Harryho zabít. Ten už ovšem byl tak

vycvičený, že dusivý pocit absolutně nevnímal a celý se zcela uklidnil, obraz před sebou neviděl jako

člověk, který právě zavřel oči a zacpal si sluch… ve chvíli, kdy se na něj stahovaly stovky polomrtvých

a průhledných kostlivců s odstálou kůží, vlajícími bílými vlasy na opuchlých lebkách, což všechno tohle

už Harry vůbec nevnímal; ucítil ve své mysli plnou přítomnost někoho jiného, dokonce ho mohl i

rozpoznat, jakýsi orel, který se co nejvíc snažil natlačit dál a dál, ovšem na první pohled netlačil tělem,

ale svou vůlí.

Harry věděl, co má udělat, zatnul zuby a jeho teď už naprosto očištěná mysl přešla do stavu naprostého
soustředění na jedinou myšlenku, věc či objekt, který v tu chvíli vnímal. V tu chvíli dostal orel ránu

jako od dělové koule a začal se čím dál více vzdalovat. Harry napnul obočí a přivřel víčka jako tygr

hledící na svou kořist a v tu chvíli se se strašlivou vervou psychicky doslova rozehnal proti orlovi,

ovšem bolestně narazil.

Ať se mu to zdálo možné nebo ne, orel se také zamračil a přímo ocelově zpevnil svou odolnost. Začal

Harryho přetlačovat zpátky.

Normálně by si řekl, že je v háji, že je v koncích, ale chlapcova naprosto soustředěná mysl se zapřela

o stěny myšlenek jako lev svými mohutnými drápy a začal cenit vztekle a přímo vehementně zuby. Síla

orla začala postupně povolovat, ovšem za cenu strašlivého vypětí. Harry cítil, jak mu mozek říká, že

jeho tělo se potí jak zjednané, nohy se mu třesou, div nepovolí, a tělo mu celé ohromně brní. Teď teprve

poznal, že Lexter má opravdu silnou vůli. Ovšem snad i jinou myslí, další a stejně tak silnou, se rozeběhl

pomyslně ve svém snažení a rozrazil orla na kousky, až ho doslova vymetl ze své mysli.

Před ním se však otevřela cesta dál, cesta za orlem. Samozřejmě se po ní hned vydal, cítil v sobě, jak

je v jiných končinách, jiných myšlenkových postupech, jak prochází bránou, kterou už jednou znal,

kterou již viděl. Tentokrát to začalo být naopak. Poražený orel se začal bránit, ovšem Harry měl

strašlivou psychickou sílu. Ani to nevěděl, ale náhle se v jeho mysli roztáhla křídla a před orlem stanul

Pegas v celé své kráse. To byla ta druhá mysl, silnější a čistější než jakákoliv jiná, která teď společně s

tou jeho doslova válcovala obranu orla, až se konečně, zdá se, ocitl na okraji jeho mysli. Naposledy

zarval vší silou a vsoukal se dovnitř jakoby úzkým otvorem ve zdi, v tu ránu ucítil při strašlivém vypětí

těla myšlenky někoho jiného, myšlenky na Harryho problémy… myšlenky, které ta osoba prožívala

naposled, o nějakém mrtvém muži poslaném na misi do Austrálie… ovšem, Harry to tu poznával, věděl,

kde je, a měl zálusk se dozvědět něco víc, než co viděl oné osudné noci, zabrousil i přes neustávající

obranu orla do vzpomínek… viděl černovlasého chlapce, jak koukal na odjíždějící Bradavický expres,

chlapec brečel a mával na rozloučenou. Za ním stála jakási sestřička a s pochopením na chlapce
hleděla… tuhle vzpomínku nechtěl, tady byl ten chlapec ještě tak osmiletý… nora, to je ono, zase byl

v té velké chodbě podobné vykopané noře, ovšem teď neviděl nic jiného než její konec. Ovšem hned

nato se v dáli objevila záře. Tak neutuchající a oslnivá, že začal snad i přivírat oči. V tu chvíli tlak orla

povolil a on se mohl v klidu dívat na přibíhajícího jelena, který zářil na celé kolo a hnal se chodbou

přímo k němu…

Jenže stalo se něco, s čím nepočítal. Orlovi příšerně, přímo smrtelně vadilo, že se dívá na tuto

vzpomínku, šlehla do něj přímo impozantní síla, jakou už dlouho nepocítil, a v tu ránu jako by ho nějaká

obrovská drápovitá ruka popadla a vyhodila z mysli orla.

Ovšem hned nebylo všemu konec, cítil, jak ho ta síla, která ho doslova vymetla z mysli orla, vhodila

do jiné mysli, o mnoho temnější, ba přímo smrtelně jedovaté, jako kdyby v ní měl už několik staletí

domov ten nejhrůznější had na světě. Nemusel se snažit přemýšlet, nemusel se snažit proniknout dál,

aby viděl zase ohnivý otvor v dálce.

„A smím vědět, jaký je to plán, můj pane?“ zeptala se jedna ze dvou postav, byla to ta menší.

„V pondělí přesně po deváté hodině se vykradeš ven ze své ložnice,“ řekl mu ledový hlas, při kterém

se Harry bolestně chytil za čelo, ale byl co nejtišeji, jako kdyby věděl, že kdyby promluvil, tak si ho

všimnou. „Ale musíš být přesný, v tuto dobu budeš mít cestu volnou.“

„A jak se dostanu do Brumbálovy pracovny?“ zeptala se menší chlapecká postava.

„Velice jednoduše, stačí, když použiješ…“

Vtom ho stejná síla, která ho vytrhla z té vzpomínky na jelena, znovu popadla a odtáhla pryč, až Harry

cítil, jak se mu navrací vědomí a začaly se mu pomalu a postupně ozývat i jednotlivé lidské smysly.

„Harry, jsi v pořádku?“ ozvalo se mu vedle ucha.

„Sakra, proč jste mě nenechal?“ vztekal se Harry.

„Co?“

„Moc dobře víte, jste telepat,“ odsekl Harry.

 „Ale právě teď mám své schopnosti zapřené, pamatuješ?“ osvětlil mu Lexter. „Pro dnešek to stačí.“

„Proč jste mě nenechal se na to dívat dál?“ ptal se dál Harry.

„Nechci, abys to viděl, je to pro mě nanejvýš důležité… nesmíš tu vzpomínku chtít vidět, není

bezpečné, abych ji dal i do myslánky… už musím jít, zítra se zase uvidíme.“

„Lextere, počkejte,“ zastavil ho Harry a snažil se mu říct, co tam viděl.

„Nemůžu ti to říct, Harry, promiň,“ odvětil Lexter přísně. „Už takhle jsem ti ublížil, že jsem tě

odklonil pryč dost surovým kouzlem, nesmíš se tuhle vzpomínku snažit vidět, rozumíš?“

„Počkejte.“

Jenže to už se proměnil v orla, který vzápětí vylétl ven oknem a nechal v Chroptící chýši Harryho

samotného.

Kapitola 64.
Boj s nikým
O dešel a ani mu nestačil říct co měl na srdci. Navíc jak zapřel své telepatické schopnosti to v tu

chvíli ani nemohl z jeho mysli vyčíst. Teď, když Harryho digitálky ukazovaly 8:50 už neměl ani minutu

nazbyt, Voldemort Malfoyovi řekl jak se dostat do Brumbálovi pracovny, takže je jasné že se chystá

ukradnout kámen. To se ale nesmí stát.

Moc dobře si pamatoval, jak mu Brumbál ještě říkal, aby se do ničeho nezaplétal když to bude možné,

ale teď to momentálně možné není. Nemá to ani čas nikomu říct, jedině tak se vrátit do Bradavic a ani

to by nestihl, kdyby neměl Pegasovo tělo.

Hned se také v tomto těle s potemnělou září rozběhl v ještě temnější uličce, ve které ani nepotřeboval

svítit aby viděl na cestu a hned na to už vybíhal u Vrby mlátičky ven.

 Letěl jak nejrychleji mohl a co mu síly stačily, v okamžení byl u okna do svého pokoje, do kterého už

ve svém těle lehce vklouzl a neslyšně za sebou zavřel okno.

„Tak jak to dopadlo?“

Harry se prudce otočil a na své posteli uviděl sedět vedle sebe šest párů očí.

„Kdo jste?“ zeptal se Harry nejistě.

„Kdo asi, duchové…“

„Přestaň Seamusi, vždyť nás v té tmě nevidí,“ ozvala se Hermiona. „Přišli jsme se zeptat na tvou

Nitroobranu, jak to vypadá.

„Nevím o čem to mluvíte,“ odvětil Harry nevrle a byl netrpělivý z toho, když ho takhle zdržují.

„Už jsem říkal, že neumíš lhát,“ ozval se Ron.

„Tak nám řekni, co jsi viděl?“ ozvala se tentokrát Ginny.

„Nic,“ odvětil Harry.

„Nebudu se opakovat, neumíš lhát,“ řekl zase Ron a přistoupil až k němu.

„Harry, my ti chceme pomoct,“ řekla Hermiona.

„Právě proto vám to nechci říct, jdu tam sám,“ řekl rázně Harry.

„To ani omylem,“ řekl Neville v potemnělém koutě.

„Bože, kolik vás tu je?“ zhrozil se Harry. „Mě by nenapadlo, že se všichni dokážeme vcuknout do

jednoho neviditelného pláště.“

„Ty máš neviditelný plášť?“ vyhrkl Neville.

„Ano mám a na víc se mě už neptej,“ odvětil rázně Harry a přešel ke svému kufru.

„Takže co jsi viděl?“ pokračoval Neville, jako kdyby Harry nic neříkal.

Harry si povzdechl a sedl si utrápeně vedle Ginny a Deana na postel.

„Nemůžete tam ale jí se mnou,“ trval na svém Harry.

„Tak už nám konečně řekni, co jsi viděl,“ dotíral dál Seamus.

 „To co včera,“ řekl krátce Harry.

„Nelži,“ ozvalo se od Rona.

„Copak jseš nějaký detektor lži nebo co?“ zeptal se Harry naštvaně.

„Co se týče tebe, tak ano,“ pousmál se Ron.

Harry si povzdechl a začal. „Viděl jsem je zase, nejspíš to zase byl Voldemort a Malfoy, to hlavní co

jsem ale zaslechl bylo, že se Malfoy má vykrást dneska přesně v devět hodin ze společenské místnosti

a vklouznout do Brumbálovi pracovny.“

„A to všechno přes ty stráže?“ divil se Neville.

„Nezapomeň, že máme velice vstřícnou ředitelku,“ připomněla mu Hermiona.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Dean.

„Pochopitelně ho půjdu zastavit, není už čas nikoho upozorňovat, zvlášť když mě tady takhle

zdržujete,“ dodal Harry načertěně.

Následně vyndal neviditelný plášť a rozhlédl se po všech přítomných. „Může se mnou jít nanejvýš

jeden.“

„A proč zrovna ty musíš jít?“ zeptala se Hermiona a Harry protočil otráveně oči v sloup.

„Protože je Malfoy ten největší parchant co znám a nedovolím ani jednomu z vás ho dostat místo

mě.“

„Lakomče,“ řekl Seamus poťouchle.

„Takže jeden z vás a co já vím,“ pokračoval Harry. „druhý kdo nejvíc nenávidí Malfoye je tady Ron,

takže co ty na to?“

Ron se nejistě po všech podíval, Harry plánoval že by se konečně na téhle bláznivé misi spolu usmířili

a za každou cenu toho chtěl dosáhnout.

„Půjdeme všichni, něco vymyslíme,“ řekl Ron nakonec.

„Souhlasím, půjdeme všichni,“ dodala Ginny.

 „Jseš ještě moc mladá,“ řekl Ron své sestřičce.

„Patnáct let je dost, a navíc holky dospívají rychleji, takže jsem už dospělejší,“ vychrlila na něj jako

drak.

Dean chápavě poplácal načertěného Rona po zádech.

„Možná že Ginny má pravdu,“ řekl zase Harry a Ron se na něj naštvaně podíval. „Nemyslel jsem to

na tebe,“ pochytil hned Harry jeho pohled. „Myslel jsem sebe, možná zase dělám pitomost, měl bych

to nechat být, ale já se do toho zase pouštím.“

„Já s tím rozhodně souhlasím,“ zazubil se Seamus. „měl bys to zkusit, navíc když už jseš dospělej,

tak nemůžeš dělat takovýhle vylomeniny.“

„Brumbál ti přece ale říkal, že se nemáš do ničeho pouštět,“ připomněla mu Hermiona.

„Brumbál, Brumbál…“ sykl načertěně Harry. „byl to on kdo mi řekl že už Nitroobrana není tak

důležitá a vidíš jak mi teď pomohla.“

„Nemluvíš náhodou o tom včerejšku?“ zeptala se Hermiona.

Harry po nich hodil netrpělivým pohledem a honem rychle přemýšlel jak stočit rozhovor jinam.

„Dobře, tak půjdeme všichni,“ řekl aby konečně přehodil na jiné téma. „Jak to ale chcete udělat, mě

nic nenapadá.“

„Budeme chodit v neviditelném plášti po skupinkách,“ napadlo Nevilla.

„To určitě. A k Brumbálově pracovně se dostaneme zítra, co?“ štěkl na něj netrpělivě Harry.

„Zneviditelnit se nemůžeme, tak to musí jít i jinak,“ přemýšlela Hermiona.

„Co na košťatech?“ napadlo Ginny.

„Ty jsi někdy viděla okno do Brumbálovi pracovny?“ zeptal se jí Ron.

„No… myslím že to je to… to ve třetím patře… to…“

„Okno ředitele školy neustále mění svou polohu, takže nikdo neví kde vlastně je,“ oznámila jim

Hermiona.
 „Budu hádat, Dějiny Bradavické školy,“ řekl Ron nevrle.

„Si piš,“ uculila se Hermiona.

„Nemáme čas!“ štěkl na něj netrpělivě Harry.

„Tak honem, přemýšlejte,“ popohnala je Ginny.

„Musíme stráže nějaké odlákat, jiný způsob není,“ řekla Hermiona.

„No vida, to jsme se zase někam dostali,“ povzdechl si Harry.

„Mohli by jste se zmenšit a vecpat se do pláště,“ ozvalo se od Harryho nohou.

„Kecy Kecale, to řikáš jenom proto, že bys je pak moch zašlápnout, myslíš že to nevim?“ odvětil

Kéca.

„Proč mi vždycky zkazíš legraci, proč mě nedáš svobodu, Kéco?“ zajíkal se Kecal.

„Posledně když si jí měl, prožili jsme celé století v kanále,“ řekl Kéca uraženě.

„Mám to,“ řekl Harry s pohledem na své boty.

„Co?“ vyhrkli hned přátelé.

„Pošleme ty dvě užvaněný boty napřed, aby nám odlákali stráže, pak budeme mít stejně tak volnou

cestu, jako Malfoy,“ řekl Harry.

„To je skvělý nápad,“ zhodnotila to Hermiona.

„To je úžasný, dokonce bychom je mohli navléct tomu brnění před vchodem do společenské

místnosti, co vy na to?“ řekl Neville.

„To zní vážně nadějně,“ řekla i Ginny.

„Požaduji právo na svůj vlastní názor!“ vyhrkl Kecal.

„Tady je demokracie,“ řekla na to Hermiona.

„Demokracie je na houby,“ štěkl Kéca.

„Jo, ale nikdo ještě nic lepšího nevymyslel, takže jste přehlasovaní a ty si je koukej sundat,“ řekla

směrem na Harryho.
 „Nesundavej nás, obzvlášť kvůli tomu jací jsme ti byli kamarádi,“ prosil Kecal.

„Obzvlášť kvůli tomu,“ řekl Harry a ještě rychleji si srazil boty z nohou, hned na to hupl do svých

starých zašlých křusek po Dursleyových.

„To ti nikdy nezapomeneme,“ řekl Kéca. „Budeme si stěžovat už našeho výrobce.“

„Zapomněli jste dodat, pokud dnešek přežijete,“ oznámil jim Harry, vyndal z kufru svůj neviditelný

plášť, Pobertův plánek a vyšel ven ze své ložnice se závěsem kamarádu za sebou.

Nakouknul na schodech do společenské místnosti a pak se otočil na ostatní.

„Čisto,“ pošeptal na ně.

„Neměl tady náhodou hlídat Felix?“ zeptala se Hermiona, když procházeli společenskou místností.

„To máš fuk, ten by stejně neuhlídal ani mouchu ve zkumavce,“ řekl Seamus.

„Myslím si, že je to od něj nezodpovědné,“ trvala na svém Hermiona.

„Tak už přestaňte,“ okřikl je Harry. „obzvláště teď musíme být potichu, jinak vzbudíme pozornost.“

„Co s tou starou rašplí?“ zeptal se Kecal.

„Cože?“ divil se Harry.

„Tou hroznou bečkou v tom vobraze,“ řekl mu Kecal.

„No jo… máš pravdu,“ uvědomil si Harry. „Tu budeme muset nějak zabavit.“

„No…“ přemýšlela Hermiona a pak se uchechtla. „jedině že bychom znovu ožrali Rona, protože v

tomhle stavu umí zapalovat postavičkám v obrazech zadky.“

„Přestaň,“ štěkl na ní Ron.

„No co?“ divila se Hermiona.

„Mám nápad,“ vyhrkla Ginny.

„To bude zase něco světoborného,“ zhodnotil to Ron.

„Hele, nech mojí holku,“ zarazil ho Dean, čímž ho ještě více naštval.

„Co je to, Ginny?“ zeptal se Harry.

 „Uvidíte,“ odpověděla a vydala se napřed průlezem ven.

Došla v něm až k obrazu a začala ho pomalu a neslyšně odklápět, až ho otočila tak, že ho přitiskla na

protější stěnu.

Z obrazu se však stále jen ozývalo rytmické chrápání, stejně jako od dalších stovek obrazů na chodbě

a blízkém schodišti.

Jenže Ginny neskončila, natáhla na obraz hůlku a něco zamumlala, následně okraj obrazu připoutala

provazem ke stěně, takže zůstal pořád odklopený.

„Dobrá práce,“ řekl Hermiona.

„To bylo dobrý,“ řekl Harry, který jako další procházel.

„Skvělý,“ řekl Dean.

„Nenapadlo by mě nic lepšího,“ pousmál se Neville.

„Fakticky dobrý,“ řekl procházející Seamus.

Poslední byl Ron, který trochu zkřivil obličej a tak nějak neochotně řekl. „Ušlo to.“

„Díky,“ řekla nakonec Ginny.

„Vidíte to?“ ukázala jim Hermiona dál do chodby. „To je brnění Maxmiliána Kebulatého.“

„Bože co je to za jméno?“ zhrozil se Seamus.

„Já nevím,“ řekl Ron když Hermiona pokračovala směrem k brnění. „ale něco mi říká, že to zase má

z té zatracené knihy.“

Došli až k brnění a Harry se podíval na dvě umolousané a zašpiněné boty.

„Takže víte co máte dělat?“

„Je to od tebe sprostý, maňásku,“ řekl uraženě Kecal.

„Musíte to udělat, utíká nám čas, rozumíte?“ řekl jim naštvaně a vycenil na ně vztekle zuby. Kécovi

jako by to stačilo a hned zaklapl oči.

„Je to posera,“ povzdychl si Kecal. „Tak nás nasaď tomu plecháčovi, ty zrádče.“
 „Pro mě za mě mi říkejte jak chcete, ale hlavně nám odežeňte ty strážné,“ řekl jim Harry. „Budu

potřebovat pomoc.“

Seamus, Dean a Neville hned přiběhli a každý nadzvedával kus brnění, aby mu Harry mohl boty

navléknout.

„Nejdou tam,“ postěžoval si Harry.

„Cože?“ zhrozil se Seamus.

„Prosím tě můžeš mi říct,“ zeptal se ho Harry naštvaně. „jak mám nazout na tyhle plechový holinky

ty křusky?“

„My to slyšeli,“ ozval se Kecal.

„Tak mu je sundej,“ navrhl Neville.

Harry z brnění pomaličku odmontovával plechové vysoké boty a místo nich tam nasazoval Kecala a

Kécu. Nakonec se mu to podařilo, když… prásk!

„A sakra,“ hlesl Neville, který právě omylem shodil brnění přilbici, která se začala kutálet ke schodům

a pak už slyšeli jen jak dopadá ze schodu na schod a dělá přitom věru strašlivý randál.

„Ty jedno nemehlo!“ sykl na něj Dean.

„Chropt… Co to je proboha?“ ozval se najednou výkřik. „To je stěna! Zavalili nás! Útok na

Nebelvírskou společenskou místnost!“

„To je Buclatá dáma,“ uvědomil si Harry.

„Co budeme dělat?“ zhrozila se Hermiona z jejího strašlivého křiku.

„Útok! Útok! Blíží se na nás stěna! Zasypali nás! Útok!“

„Počkejte, nechte to na mě,“ řekl Ron a přiběhl k obrazu.

Následně se mohutně odkašlal, zkroutil se jako kdyby právě snědl něco odporného a začal

neuvěřitelně hlubokým hlasem říkat.

„To je v pořádku Buclatá dámo, jde o tajný úkol.“

 „Cože?“ vyhrkla Buclatá dáma. „A kdo jste?“

„No přece Albus Brumbál… teď prosím buďte zticha, nebo nás prozradíte.“

„Och ano, jistě pane řediteli,“ řekla utišeně a podlézavě Buclatá dáma. „Už ani neceknu, jsem jako

myška.“

„Děkuji.“ odvětil Ron, narovnal se a přešel k ostatním. „Tak jaký jsem byl?“

Ginny se málem mohla umlátit o stěnu smíchy a ostatním také moc nezbývalo k úsměvu.

„Ušlo to,“ řekla nakonec Ginny, jako předtím Ron jí.

„Šlo to odshora!“ ozvalo se náhle od schodů.

Harry se podíval na své hodinky, ukazovaly 8:56, už nebyl čas.

„Musíte už jít, nemáme čas, hlavně nezapomeňte na sebe přilákat všechny a taky že se máte v pořádku

vrátit zpátky,“ oznámil botám rychle.

„Tobě se to řekne maňásku, tedle plecháč má ale strašlivě nepohodlný nohy,“ postěžoval se Kecal.

Harry chvilku mlčel a pak zakrytě pravil. „On žádné nemá.“

„Cože?“ vyhrkl Kecal.

„Tak dělejte, nebo to nestihneme,“ popohnal je Harry a v tu chvíli se brnění odlepilo ode zdi.

V dalším okamžiku už na chodbě chrastil bezhlavý Maxmilián Kebulatý a řítil se ke schodům.

„Tady!“ křikl Kecal.

„Neřvi Kecale!“ okřikl ho Kéca.

„Musím, jinak by nás neslyšeli, nebuď takovej posera,“ zhodnotil ho Kecal. „Hej vy hlupáci, Kebule

oživla a útočí na celý hrad!“

„Tamhle je!“ křikl jeden ze strážců.

„Dobrý, mají nás!“ křikl i Kecal a začal se rachotit dolů po schodech jak jen mohl. „Tak pojďte

trumbelové, hlupáci a pitomci najednou, já jsem vaše noční můra z Bradavic street, druhá tvář Protivy

i Otravy najednou… zničím hrad i se vším všudy!“ křičelo brnění jak na lesy a svolávalo na sebe celé
houfy strážných, kteří teď na brnění střílely jedno kouzlo za druhým.

„Myslím, že to přehrává,“ postěžovala si Hermiona, když se všichni nakláněli za roh, aby viděli jak

brnění mizí po schodech dolů.

„Myslím, že lépe to udělat nemohl,“ řekl Harry, ještě naposledy stejně jako ostatní zhodnotil situaci

a rozhlédl se po celém nejbližším schodišti. „Tak jdeme, ale potichu.“

Všichni se najednou rozešli po schodišti a stoupali nahoru. Harry zároveň zprovoznil svůj plánek a

sledoval jak celý oceán teček právě běží za Kecalem a Kécou, kteří se je snaží setřást ve sklepení.

Neviditelný plášť měl pořád připravený v ruce, kdyby se stalo cokoliv.

„Kde je Protiva?“ zeptala se potichu Hermiona.

„Právě podráží nohy strážcům, kteří běží za těma botama,“ oznámil jí Harry.

„To jsem si mohla myslet,“ povzdechla si Hermiona. „Alespoň že není nikde poblíž.“

Plížili se dál po schodech jako myšky, což jim trochu ubíralo čas a tak Harry pořád nejistě sledoval

hodinky jak stále odpočítávají další a další vteřiny.

„Pamatuješ si co Umbridgeová říkala?“ pokračovala po chvilce zase Hermiona.

„Co?“

„To s těmi dveřmi, že se přes ně nemůže dostat,“ osvětila mu Hermiona.

„No a co?“

„Prokrista, to si tak zabedněnej, jak se přes ně dostaneme tedy my?“

„Podívej se,“ řekl jí Harry a zastavil se s ní, takže je teď všichni pomaličku obcházeli. „Přiznávám že

jsem zabedněnej, spokojená? Jo, jsem pako… spokojená na druhou?“ řekl jí naštvaně. „Ale v jednom

mám jasno, nepotřebuju se dostat do Brumbálovi pracovny, pokud budou ty dveře zamčené, budeme

hlídat u vchodu jestli se neobjeví Malfoy.“

„No jak myslíš,“ řekl Hermiona.

„Harry!“ zvolal Neville a Harry mu hned ukazoval, aby byl zticha. „Musíš rychle sem!“ volal dál
Neville.

„Sakra ticho!“ sykl na něj Harry a společně s Hermionou vyběhl nahoru do patra s Brumbálovo

pracovnou.

Na okraji schodiště ležel Ron a měl nohy v půlmetrové propadlině v podlaze.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Harry.

„Jako ten idiot jsem tu zapadl!“ vztekal se Ron.

„Dobře, to se vyřeší, hlavně buď zticha,“ řekl mu Harry a odložil věci stranou.

„Zkuste všichni zatlačit,“ pobídl ostatní.

Všichni se semkli dokola a zatáhli za Ronovu nohu, ten v zápětí bolestivě zaúpěl.

„Nechte toho!“ okřikl je.

„Ticho Rone!“ sykl na něj Harry.

„No promiň, ale když mi…“

„Už jsem ti řekl, že to nějak vyřešíme,“ upozornil ho Harry. „Zkuste to znovu.“

Všichni znovu zatáhli a v tu chvíli Harry přikryl Ronovi pusu, protože se chystal zase zasténat.

Ron mu ruce ale hned odhodil. „Nech mě bejt!“

„Tak buď ticho,“ řekl mu Harry.

„To se i lehko řekne, ty chytrej,“ vyprskl na něj Ron.

„Snad se tady nezačnete proboha hádat,“ zhrozila se Ginny.

Harry zaklel a ponořil ruku k Ronovo zapadlé noze, cítil jak je sevřená mezi dvěma semknutými

kameny, které na nohu neustále tlačily.

„Je to past, tohle nebude tak jednoduché,“ řekl Harry.

„To vím taky,“ cekl Ron.

„Ale ne, Harry,“ řekla panicky Hermiona a ukázala mu na odložený plánek.

K změti teček, ze kterých každá nesla jméno jednoho z kamarádů se přibližovaly další dvě tečky
směrem po schodech. Nesly jméno Argus Filch a paní Norrisová a byli už přímo u nich.

„To snad ne, co teď?“ zhrozil se Neville.

„Jděte,“ upozornil je Harry.

„Nenecháme ho tady,“ zamítla Ginny opustit Rona.

„Mám stejný názor,“ řekl Harry. „já tady zůstanu.“

„Nikdo z vás tu nezůstane,“ přerušil je Ron a všechny je odstrčil.

„Už je tady,“ zasténala Hermiona a všichni se už museli sklánět, aby je příchozí neviděl.

„Dělejte!“ hlesl na ostatní přísně Harry a surově je odstrčil, až se konečně odtáhli do tmy chodby, kde

nebyli vidět.

Následně když už byl Filch u nich a mohli ho téměř vidět přes oba přehodil neviditelný plášť, čímž

zmizeli.

„Odsud to vycházelo drahoušku,“ řekl Filch jedovatě a zíral po chodbě, v náručí držel napoloholou

paní Norrisovou. „Však mi je najdeme, paní Norrisová. Myslí si, že mě oblafnou, ale to ne, na starého

Arguse nemají.

Horší bylo, že se blížil do temného kouta, kde se krčili všichni kamarádi, nikdo ovšem nemohl nic

udělat, už tak těsně přešel kolem skrytého Rona a Harryho.

„Proč jsi tu zůstal?“ zeptal se potichu Ron Harryho pod pláštěm.

„Blázníš, co je to za otázky?“ divil se Harry.

„Myslel jsem, že se naštveš kvůli tomu, co jsem ti říkal,“ vysvětlil mu potichu Ron.

„Zmátlo mě to… protože si mluvil absolutní nesmysly,“ odpověděl Harry a starostlivě sledoval, jak

se Filch blíží k ostatním. „Navíc… pokud by sis přál…“ řekl ztěžka. „byl bych ochoten se s Hermionou

přestat znát, když ti to tak vadí.“

„To že bys udělal?“ pousmál se Ron. „Zabila by mě.“

„Nejspíš,“ řekl Harry a oba se tomu po chvilce usmáli.

 „Zase přátelé?“ zeptal se Harry a natáhl k němu ruku.

Ron se na něj ještě váhavě podíval, ale pak se ve tváři usmál a potřásl si sním. „To jsme pořád, ne?“

„To si piš,“ pousmál se Harry a oba dva se zase podívali vpřed.

V tom ztuhli, protože hleděli přímo do očí paní Norrisové, která si je se zájmem prohlížela.

„Pane bože,“ zhrozil se Ron. „Myslíš, že náš vidí?“

„Pochybuju,“ usoudil Harry a znovu se pokusil Ronovi vysoukat nohu z dlažby.

Paní Norrisová natahovala tlapku a šmátrala před sebou v prostoru.

„Nenapadlo tě někdy,“ řekl Ron a bolestivě zkřivil obličej, když Harry zase zarval za jeho nohu. „že

Norriska by mohla bejt zvěromág?“

„Myslíš Filchova stará láska?“ uchechtl se Harry.

„Třeba,“ pousmál se nejistě Ron, když se paní Norrisová právě drápem dotkla jejich pláště a trochu

ho popotáhla.

„Zmiz!“ sykl na ní Ron.

Paní Norrisová bleskově cukla a záhy se přitiskla k Filchově noze o deset metrů dál.

„Co to bylo, drahoušku?“ zeptal se Filch. „Co tě vyděsilo zlatíčko?“

„Ale ne,“ postěžoval si Ron. „To jsem tomu dal, jde sem… co budeme dělat?“

„Mlč,“ řekl mu Harry a rval mu za nohu.

„Au, přestaň,“ stěžoval si Ron, ale se smrtelným pohledem sledoval, jak se k nim Filch blíží. „Jde

přímo k nám… přímo na nás, Harry.“

„Tak mi pomoz,“ poprosil ho Harry potichoučku až se skoro navzájem už neslyšeli, protože Filch byl

opravdu už blízko.

Oba dva zarvali za nohu, až Ronovi vylézaly oči z důlků.

„Nejde to, najde nás,“ usoudil Ron. „zachraň se aspoň ty, Harry.“

„To radši Filche vlastnoručně uškrtím,“ odvětil Harry a znovu zatáhl za nohu.
 „To já bych si raději tu nohu uřízl, než se střetnout s Filchem… Harry,“ pípl na něj, když se k nim

Filch skláněl a čichal jako nějaký pes.

„Ticho,“ hlesl téměř neslyšně Harry a oba dva sledovali, jak se Filch k nim sklání.

Za ním byli vidět stíny přátel, někteří jim chtěli pomoci a ti druzí je zase drželi zkrátka. To už ale se

Filch naklonil téměř pět centimetrů od nich, takže i cítili přes jemný materiál pláště jeho zkažený dech.

Nakonec na ně natáhl ruku a teď už bylo jasné, že se jich dotkne.

„Prosím vás,“ ozvalo se od schodů.

Filch se o překot narovnal a pohlédnul do dálky.

„Chtěl bych v-v-v-vědět, k-k-kudy… ehm… no… na z-z-záchod,“ zeptal se Felix zmateně.

„Dolu po schodech a třetí dveře napravo,“ řekl Filch naštvaně a znovu se začal věnovat místu, kde

ležela dvojice.

„A-a-a prosím v-v-vás,“ nenechal se odbýt Felix. „ukázal by js-s-ste m-m-mi to?“

„To tam netrefíte?“ řekl Filch naštvaně.

„Já… já…“ brblal Felix a bylo vidět jak něco honem rychle vymýšlí. „trpím k-k-k-krátkod-d-dobou

ztrát-t-tou paměti.“

Filch něco zabručel a znovu pohlédl na místo s Harrym a Ronem.

„Tak p-p-pomůž-ž-ete mi?“ zeptal se Felix.

Filch znovu naštvaně zabručel a vydal se po schodech dolů s Felixem, přitom šlápl Ronovi na ruku a

nebýt toho že mu Harry urychleně zacpal pusu, tak byli stále ještě neodhaleni.

Nakonec se ale ukázalo, že Rona došlápnutí na ruku tak zabolelo, že jak se svinul bolestí, tak si uvolnil

nohu z propadliště.

Když Filch odešel, Ron si přisunul ruku k obličeji a koukal se na ní jak na rozbité koště.

„Moje ruka,“ pípl.

„Nic s ní nemáš,“ odvětil Harry, shodil z obou plášť a zvedl Rona na nohy.
 „Harry, jste v pořádku?“ vyhrkla Hermiona a hnala se k nim.

„Ticho, nebo ta záchrana Felixe bude nadarmo,“ řekl Harry a společně se neslyšně vydali naproti

kamennému chrliči, který ještě byl v nedohledné tmě.

„Teda takové štěstí jsem v životě snad ani neměl,“ řekl Ron. „Víš jaká je náhoda, že by se tam zrovna

přesně v tom okamžiku objevil?“

„Zatraceně malá a proto si myslím, že to nebyla náhoda,“ řekl Harry a potutelně se usmíval. „Felix

nás totiž musel sledovat.“

„Teda to bych do něj nikdy neřekl,“ pousmál se Seamus.

„No jo Harry, to ale musí znamenat že teď už nejsme hlídaní,“ uvědomila si Hermiona.

„Tak konečně teprve teď může jít do tuhého,“ pousmál se Harry a když došli k chrliči, všichni se na

něj vyděšeně podívali.

Chrlič byl už potřetí v tomto roce na padrť, roztrhaný na cucky a kusy kamene se válely všude kolem.

„Tak to byl byla odpověď na otázku, jestli tu Malfoy už byl,“ pronesl Ron nejistě.

Harry se podíval na své hodinky, už ukazovaly tři minuty po deváté.

„Jdeme pozdě,“ zaklel Harry.

„Třeba tam ještě je,“ nadhodila Ginny.

„To je naše jediná šance,“ usoudil Harry a jako první vyšel vpřed. Pak se ale krapet zarazil a: „Nechce

jít někdo přede mnou?“ zeptal se ostatních.

„Ty jsi šéf,“ pousmáli se všichni a Ron do něho ještě s úsměvem strčil, aby se rozešel dál.

Harry vešel za rozbitého kamenného chrliče, schody už byly vyjeté nahoru, takže nebyl problém po

nich vyjít až k horním dveřím, které byly pevně zavřené.

„Jsou zavřené, myslíš že i zamčené?“ zeptala se Hermiona, která jako první s Ronem vedle sebe stála

Harrymu za zády.

„To se ostatně brzy dozvíme,“ řekl Harry a postavil se před dveře.

 Tady byl v tom onom snu, který se mu tehdy zdál, dostal se přes všechny překážky až sem, teď už to

ale nešlo dál.

Vzal na kliku a zmačkl jí dolů. Dveře cukly a neslyšně se otevřely.

Brumbálova pracovna, ve které se právě ocitli, se díky své kráse a rozličnosti snad ani nedá popsat.

Byla to veliká překrásná kruhová místnost složená z několika částí. První hlavní měla po obvodu

překrásně zdobené vitrínky za nimiž se skrývaly všemožné přístroje, lektvary a další věci, někde

dokonce i hračky. Kolem byly rozmístěné v různém sledu lesklé mahagonové i jiné stolky s úzkýma

nohama, na nichž trůnily všemožné přístroje plné stříbrné barvy a dalších zvláštních udělátek. Některé

cinkaly a broukaly, z některých šlehaly do vzduchu jemné kouřové obláčky. Uprostřed místnosti byl

mohutný naleštěný a zdobený psací stůl s nohama tvaru lvího pařátu. Na něm byly ještě všemožné

pergameny a zaschlý inkoust. Za dveřmi na zlatém bidýlku nyní neseděl Fawkes, jako to měl ve zvyku,

byli v místnosti sami. Ovšem až na celou armádu obrazů visících na stěnách ředitelny. Kromě dalších

udělátek, modelů sluneční soustavy, obrovského dalekohledu v druhém patře místnosti a další

ozdobných věcí, které vypadaly, jako by je dotyčný shromažďoval celý rok a přitom svou krásou se

zdálo, jako kdyby právě vyšly z výrobní linky; tu byli ještě ty zmiňované obrazy, na kterých byli

vyobrazeny bývalí ředitelé Bradavic, kteří teď všichni rytmicky oddechovali a spali.

„Mě se nezdá, že by tu byl, co vy?“ zeptal se Ron.

„Ticho,“ zarazil ho Harry a ukázal na obrazy, Ron ihned pochopil. Sám tu byl jenom jednou a to na

konci druhého ročníku, a ani tehdy neměl příliš náladu si prohlížet tu krásu.

Kamarádi se rozešli na všechny strany a se zájmem si prohlíželi všechny ty přístroje a ozdoby, kterými

se pracovna pyšnila. Harry spatřil za stolem otrhaný a ošuntělý klobouk, který ležel na polici.

„Co je, Harry?“ zeptala se ho Hermiona, která jeho pohled pochytila.

„Ten klobouk…“ řekl jí a ukázal na něj. „pamatuješ? Pochází z Erisedského hvozdu.“

„A co s ním chceš udělat?“ zeptala se znovu.

 „Nevím,“ řekl Harry a nespouštěl z něj oči. „Když jsem si ho tehdy nasadil, říkal mi že bych ve

Zmijozelu uspěl, nemám odvahu si ho nasazovat znovu.“

„Tak to zkus, třeba ti něco poví,“ pobídla ho Hermiona. „My zatím budeme hlídat.“

Ostatní přikývli, i když si stále prohlíželi potichu celou tu krásnou pracovnu.

Harry si povzdechl a přešel ke klobouku. Vzal ho za špici a ještě jednou se podíval po ostatních, kteří

ho pobízeli jak se dá.

Nakonec si ho nasadil, ovšem tentokrát mu už nepřepadl přes hlavu tak, že koukal do jeho vnitřku, i

když cítil že má stále menší hlavu než velikost, na kterou byl klobouk určený, už mu seděl pevně.

„Zdravím tě Pottere, zase nějaké problémy?“ ozval se najednou hlas, bohužel příliš hlasitý, takže

probudil i ostatní ředitele na obrazech.

„Já vlastně ani nevím,“ řekl Harry a podíval se po ostatních s pohledem, ve kterém říkal ‚Proč jsem

si ho vlastně nasazoval, na co se ho mám ptát?‘

„Tvá mysl se od posledního nasazení velice změnila… nutno podotknout že i tvá hlava nabyla na

objemu, dokonce i na zkušenosti,“ pokračoval dál klobouk. „Víš mnohé Harry Pottere a přitom ta

základní věc ti stále uniká.“

„A co?“ zeptal se Harry.

„Na to budeš muset přijít sám, ale už jsi jí na stopě,“ řekl Klobouk. „Cítím z tebe novou sílu, dobrou

i zlou, dokonce novou mysl… tak co tě vlastně trápí?“

„Přišli jsme zachránit kámen,“ řekl Harry, protože ho nic nenapadlo.

„Co chceš ale opravdu vědět?“ zeptal se klobouk.

„Já nevím,“ řekl zmateně Harry.

„Ty nevíš?“ divil se klobouk. „To bych od tebe očekával něco konstruktivnějšího, možná že tě

opravdu byla chyba neposlat do Zmijozelu…“

„Tam nepatřím… to už vím,“ řekl hned Harry.

 „A jseš si tím jistý Harry Pottere?“ trval na svém klobouk.

„Schopnosti, kvůli kterým bych tam mohl patřit mi předal Voldemort, proto tam nepatřím, nejsou

moje,“ řekl Harry rozhodně.

„Tak proč jsem tě poslal do Nebelvíru… ta základní věc, co to je?“ zeptal se klobouk.

Harry chvíli zmateně přemýšlel a snažil se nedívat na své vykulené kamarády. „Nechtěl jsem do

Zmijozelu.“

„Ano, tvá volba tak zněla,“ řekl klobouk. „dostal jsi se do Nebelvíru, protože jsi si zvolil, ty jsi věděl

kam chceš, to byla tvá volba… proto se tě znovu ptám, ty nevíš co chceš opravdu vědět?“

Harry začal usilovně přemýšlet a vzpomínat si na vše co prožil.

„Jenom pošetilý člověk hledá ve své mysli odpověď,“ řekl klobouk. „přitom stačí vzpomenout si na

úplně to základní a nijak dál nezatěžovat mysl.“

„To základní,“ řekl Harry.

„Tvá základní síla,“ doplnil klobouk.

„Brumbál o tom mluvil,“ uvědomil si.

„Ten chlap je ukecanej jako támhle Lucifer,“ řekl klobouk úsměvně na jeden obraz. „Občas mi

dokonce pomůže s veršem básničky, se kterým si nevím rady… mimochodem co se rýmuje na vdolky?“

„Ty budeš dávat do básničky vdolky?“ divil se Harry a začal si bžt nejistý.

„No ano…“

„Ach bože,“ povzdechla si Hermiona. „žmolky, lelky, holky… nebo drolky…“

„Stačí, holky je dobré,“ pochválil jí klobouk. „Tak co, už jsem ti dal dostatek času na rozmyšlenou.“

„V tom Odboru záhad,“ uvědomil si Harry. „Brumbál o tom mluvil, něco tam je, za těmi dveřmi co

nejdou otevřít.“

„Bravo Pottere, sice to trochu trvalo, ale vzhledem k tvé nynější situaci se ani nedivím,“ pochválil ho

klobouk. „Hlavu vzhůru chlapče… mimochodem co se rýmuje na malichernost?“

 „Já vím, třeba…“

„Třeba… věrnost?“ přerušila Rona Hermiona.

„Bravo,“ pochválil si klobouk a záhy znehybněl.

Harry si ho ještě vyděšeně sundal z hlavy a postavil zpátky na polici.

„To jsem se toho moc nedozvěděl,“ povzdechl si, jenže všichni na něj teď koukali jako u vytržení.

„Co to máš na hlavě hochu?“ zeptala se ho jedna ředitelka z obrazu.

Harry si sáhl na hlavu, kde před chvilkou měl klobouk a sundal z ní nějaký převelice zvláštní, zlatě

zářící a lesknoucí se papír, na kterém bylo napsáno:

_text

„No to mě podrž,“ řekl Ron vykuleně, když si to všichni přečetli přes Harryho rameno.
„Nějaká hádanka,“ řekl Ginny.
„Co je to za papír?“ zeptal se Seamus.
„Je to pravé zlato?“ optal si Dean.
„Jak teď můžete myslet na něco takového?“ zhrozila se Hermiona.
„Na tohle teď kašlem, přišli jsme zarazit Malfoye,“ řekl Harry a strčil si papír do kapsy.
„Expelliarmus!“ ozvalo se jim za zády.
Všem vyletěly hůlky do vzduchu a rozsypaly se k postavě za nimi.
„Malfoy,“ hekl Neville a všichni se podívali za sebe, kde právě stál Malfoy s vítězným úsměvem a
díval se na všechny jako na otroky.
„Přesně jak to Pán zla očekával,“ uchechtl se Malfoy a nespouštěl z nich namířenou hůlku, zatímco
si zandával každou ukořistěnou hůlku do kapsy. „Slavný Potter se nachytal.“
Při těhle slovech se Harryho začal popadat čím dál větší vztek, jestli Voldemortovi zase naletěl, co
když to zase kvůli němu někdo odnese. Spíš než strach tedy teď cítil učiněný vztek a to přímo na
Malfoye, který začal prohledávat celou pracovnu.
„Jestli v tomhle uspěji, Pán zla se mi bohatě odvděčí,“ pochvaloval si Malfoy. „A teď mi hoď ten
plášť.“
Harry se nechutně na něj podíval a stále se neměl k tomu, k čemu ho vyzval.
„No tak, dělej,“ řekl Malfoy a nenávistně na něj namířil hůlkou.
Harry se nakonec rozpřáhl a hodil mu plášť přes celou pracovnu, na jejímž druhém konci ho Malfoy
usměvavě chytil.
„Jak to můžeš udělat?“ zeptala se ho Ginny.
„Ticho!“ křikl na ní Malfoy. „Od tebe tak mám brát rozumy, Ginny Weasleyová. Když si vzpomenu
čí jseš dcera, je mi na zvracení. Celá ta vaše povedená famílie mě celý život pije krev.“
„Mladíku koukej odložit tu hůlku,“ řekl jeden ředitel na obraze.
„Proč si myslíš, že bych zrovna tebe měl poslouchat?“ mluvil stále na Ginny. „Ta, která se tak lehce
nechala svést Raddlovo deníkem. Dělá se mi z vás špatně.“
 „Okamžitě přestaň mířit tou hůlkou,“ ozval se další ředitel. „kde je nějaký profesor, co tu vůbec
děláte?“
„To je zase chyba toho Pottera,“ ozval se hlas, který Harry okamžitě poznal, byl to Phineas Nigellus.
„Vždycky něco provede a nakonec to skončí katastrofou, jako minulej rok, co?“
„To není pravda,“ řekl Harry rozzuřeně a Malfoy se při hledání začal smát.
„Ale je, jen pojď blíž,“ uchechtl se Phineas. „Ať si to pěkně vyříkáme.“
„Hele, klid jasný?“ upozornil je Malfoy, který trochu znejistěl, když se rozzuřený Harry začal blížit
k Phineasovi.
„Jen ho nech spratka, za to co provedl mému prapravnuku by měl viset,“ sykl Phineas.
„Nechte toho,“ okřikla je Hermiona.
„A helejmese, šmejdka se nám ozvala,“ poznamenal Malfoy.
„Je to jen mezi mnou a tebou, Pottere.,“ pokračoval dál Phineas. „Tak už pojď!“
Malfoy se ještě pousmál, ale byl příliš zaměstnaný hledáním, než aby se jim věnoval, jen na ně stále
mířil hůlkou a kontroloval je.
„Já jsem ho nezabil, to tvoje prapravnučka,“ řekl Harry.
„Jen nemektej, nemektej,“ uchechtl se Phineas, když už byl Harry skoro u něho. „Zabil jsi ho stejně
jako Belatrix.“
„Ta si to ale zasloužila,“ sykl Harry.
„Za to budeš pykat Pottere!“ křikl Phineas.
„Phineasi, nechte ho být, to je marné,“ řekl další ředitel.
„Ale nenechám, ať si to hezky vyříkáme z očí do očí…“ Harry se nenávistně přiblížil až k němu a v
tu chvíli Phineas zcela změnil obličej, naklonil se k němu v obraze a neslyšně zašeptal. „V přihrádce
do mým obrazem je hůlka, nandej mu to.“
Harry okamžitě pochopil, že všechny jeho provokativní řeči byly jenom strojené a tak se vzpamatoval.
„Tady je to!“ vykřikl Malfoy, vyndal truhlici z police, otevřel jí a vyndal z ní jasně zelený kámen.
„Mám to.“
Harry na nic nečekal, rozevřel přihrádku a vytáhl z ní schovanou hůlku na vrchu stohu papírů, bohužel
ho však uviděl Malfoy a oba dva na sebe v tu chvíli poslali kouzla, která narazila obě těsně vedle nich.
Jenže Malfoy přes sebe přehodil neviditelný plášť a zmizel pod ním.
„Nikdo se ani nehne!“ křikl Malfoy schovaný pod pláštěm. „Nebo to někdo z váš schytá. Máš smůlu
Pottere, nevíš kde jsem.“
„Ten tvůj smrad poznám i po čuchu,“ řekl Harry a litoval toho, že právě na sobě nemá ty dvě užvaněné
boty.
„Vás šest hezky zůstane v tom koutě,“ řekl Malfoy náhle ze zcela jiné strany. „S tebou se ještě chvíli
pohraju, Pottere.“
„Budeš si ale muset uvědomit, že já si nehraju,“ řekl Harry. „Měl bys to ukončit, nemáš na mě šanci,“
řekl Harry s napřaženou hůlkou.
V tu chvíli kolem sebe ucítil závan větru a na poslední chvíli stačil uhnout s hůlkou před tím, než mu
jí Malfoy stačil vyškubnout, hned na to poslal do těch míst kouzlo, které jak vidno Malfoye ožehlo.
„Sakra!“ křikl Malfoy. „Tak dobře, když chceš po zlém, půjde to po zlém.“
Harry těkal očima po celé pracovně a mířil stále dál připravený bleskurychle vystřelit kouzlem.
„Je tady!“ křikl jeden ředitel a Harry okamžitě tím směrem vystřelil kouzlo, ale zase jen narazilo do
zdi.
„Už jsi někdy měl neviditelného nepřítele?“ zeptal se Malfoy posměšně.
„Pokaždé, když jsme bojoval s tvým otcem, osobou je tak malý, že ho téměř přehlédnu.“
V tu chvíli kolem něho s hlasitý praskáním prosvištělo kouzlo a Harry po tom, co se automaticky
uhnul na místo výstřelu poslal své vlastní, které ale zase jenom dopadlo na stěnu a rozprsklo se.
„Dobrý pokus Malfoyi, vypadá to že i ty se dokážeš vyprovokovat,“ uchechtl se Harry.
„Harry, dej si pozor,“ vykřikla Hermiona, když se celý regál knih za Harryho zády začal naklánět.
Harry už nemohl utéct a tak se celou svou váhou zapřel padající nakloněnou knihovnu, ze které v tu
chvíli začaly vypadávat knihy na zem.
V tu chvíli na něj Malfoy vystřelil další kouzlo a Harry se jen ztěžka vyhnul, až se mu přitom
podlomily kolena.
 Na poslední chvíli to ale ustál a stále těžce držel knihovnu nad sebou.
„Pozor!“ vykřikla tentokrát Ginny, protože zleva se znovu objevil záblesk a kouzlo v tu chvíli
nečekaně vrazilo Harrymu přímo do boku.
V tu chvíli cítil, jak mu veškeré svalstvo dočasně ochablo a hned potom co padl na zem do přikryla
celá knihovna i s hromadou knih, takže pod nimi zmizel.
„Jo!“ křikl radostně Malfoy do sborového bručení obrazů s řediteli.
„Máš už všechno pod kontrolou?“ ozvalo se ode dveří.
Kamarádi se tam podívali, stála tam Umbridgeová a na všechny se převelice usmívala.
Tu náhle u hromady knih se objevil Malfoy, který ze sebe sundal usměvavě sundal plášť a hodil
Umbridgeové kámen.
Ta ho o překot chytila. „Oh… už nechytám jako za mlada, pane Malfoyi,“ pousmála se. „A copak vy
tady děláte?“ zeptala se Harryho kamarádů.
„Přišli jsme vám říct, jaká jste odporná megera,“ sykl Ron naštvaně.
„Ach ano,“ usmála se Umbridgeová na celé kolo. „A já jsem vám přišla říct, že vaše prefektské
odznaky vám byly odebrány. Bohužel po pečlivém zvážení morálky Nebelvírské koleje jsem došla k
závěru, že nikdo z vás není schopen být držitelem prefektského odznaku.“
Umbridgeové náhle zmizel úsměv ze rtu a přišla až k Ronovi a Hermioně, zatímco Malfoy na ně stále
mířil hůlkou, aby je hlídal.
„A také jsem vám přišla říct, že vaše známky pane Weasley… a slečno Grangerová… se v příštích
dnech výrazně zhorší. Možná… abych tak řekla… natolik, že budete muset opakovat ročník… ne-li že
dostanete samotný vyhazov ze školy.“
Po téhle větě Hermionin protest nadobro zmlkl, Ron věděl jak moc se jí zpráva o známkách dotkla,
ona se ze všeho nejvíc učí a snaží se mít dobrý prospěch a teď, k čemu to?
Ron jí vzal za ruku, aby věděla, že je v tom s ní, ale Hermiona mu jí odtáhla. Nakonec se na něj usmála
a ještě s větším úsměvem se obrátila na Umbridgeovou.
„Klidně i propadnu, ale zapište si za uši, že já budu vždycky po boku Harryho,“ řekla jí rázně. „Možná
že nakonec to budu já, kdo vám zatne tipec… jako minulý rok.“
Umbridgeová se naštvaně narovnala a pohlédla na Malfoye. „Můžeš si tady s nimi dělat co chceš,
zavolej stráže až budeš hotov.“
S těmito slovy se obrátila a i s kamenem v ruce vyšla ze dveří pracovny ven.
„To sem i snad zdá,“ ozval se naštvaně Phineas. „jak jste to mohli dopustit?“
Malfoy se obrátil na ostatní a namířil na ně hůlkou. „Mám povolení vás zabít.“
„Cože?“ vyhrklo několik z nich.
„Budeš vrah?“ vykřikl Ron.
„Dřív nebo později s tím začít musíš,“ pousmál se Malfoy. „Takže kdo bude první?“
„TY!“ rozeřval se hlas za ním a v tu chvíli ho Harryho popadl na krk a začal ho škrtit.
Malfoy se vzpíral a mlátil Harryho volnýma rukama do hlavy, Harry však měl v očích neutuchající
vztek, který nanejvýš ventiloval škrcením, až začal být Malfoy téměř zelený.
Jenže Hermiona, která právě prožívala snad stejný vztek jako Harry se k němu rozeběhla, napřáhla
nohu a nakopla Malfoye přímo do rozkroku.
V tu chvíli Harry pocítil jak se Malfoy přestal bránit, vykulil oči a padl svinutý do klubíčka na zem.
Harry ještě chvíli ohromeně koukal na Malfoye a pak se podíval na Hermionu, která se usmívala od
ucha k uchu.
„To ti patří, ty srabe,“ vykřikla na něj. „Pomožte mi s ním.“
V zápětí Malfoye odtáhli z ředitelny až před rozbitého kamenného chrliče (po schodech ho řádně
omlátili) a vzali si od něj své hůlky a plášť.
Pak ho tam nechali tak ležet a po skupinkách se vydávali zpátky do společenské místnosti. Nikomu
nebylo příliš do smíchu a tak se spolu moc nebavili.
Nakonec se Harry v neviditelném plášti vrátil pro posledního, kterým byl Ron.
„Tak jak to neseš?“ zeptal se ho Ron, když se schovaní pod pláštěm vraceli zpět.
„No tak co, tak ukradla kámen, sám Brumbál přece říkal, že není až zase tak důležitý.“
„Slyšel jsi co nám Umbridgeová řekla?“ zeptal se Ron.
„Jo,“ přitakal Harry. „V tu chvíli jsem domlácenej sbíral síly na to se zvednout, pamatuješ?“
 „Je mi líto Hermiony,“ přemýšlel Ron smutně. „víš přece jak moc se snaží a teď kvůli tomu bude mít
špatné známky.“
„Umbridgeová může klidně změnit prospěch celému Nebelvíru a nikdo si toho ani nevšimne,“ řekl
Harry. „Můžeme být rádi, že jsme to dneska přežili.“
„Co myslíš, že Ty-víš-kdo s tím kamenem udělá?“ zeptal se Ron.
„Lexter říkal, že potřebuje další věci, než jen samotný kámen… i tak mě stále mrzí, že jsme ho
nezachránili, mohli jsme to dokázat,“ posteskl si Harry.
„A ještě jedna věc mi je divná, jak to že Malfoy čekal až tam vejdeme první?“ přemýšlel Ron. „Co
myslel tím nachytáním.“
„To asi brzy zjistíme, Rone,“ řekl Harry. „Jediné co vím je, že ty dveře šly zcela lehce otevřít a
nechápu, proč to nikdo další nedokázal.“
„Myslíš, že jsi to mohl otevřít jenom ty?“ přemýšlel zase Ron.
„To se mi nezdá.“
„Nebo že to mohou otevřít jenom právoplatní ředitelové školy… co když ty jsi budoucí ředitel,“
vyhrkl Ron dychtivě.
„Toho bych se nejdřív musel dožít,“ pravil Harry chmurně.
„Ta rána od Hermiony ale sedla, co?“ pousmál se Ron.
„To si teda piš,“ pousmál se i Harry, uvolnili provaz uvazující Buclatou dámu a oba dva zmizeli v
průlezu do společenské místnosti.

Kapitola 65.
Změny a proměny
I když by to člověk nečekal, tak zbývající dny už se nic podstatného nestalo, a to z jednoho prostého

důvodu. Harry se už definitivně rozhodl nezaplétat se do dalších problémů, aby zase nedopadly

pohromou jako minulé pondělí. Konec konců měl díky tomu i klid. Jejich tréninky s Colinem už

probíhaly opravdu snadno a pokud se jim podařilo překonat krkolomnou cestu k famfrpálovému hřišti,

tak už to nejhorší měli za sebou. Navíc Colinův hod se znovu den ode dne zlepšoval, za což mu byl

Harry vděčný, protože se poté jejich hodiny zkracovaly.

Harryho zlost na to, že kámen byl ukraden, ho donutila co nejvíce mlčet o celé této záležitosti, protože

si pokaždé nemohl dosyta vynadávat. Malfoy se druhý den sice zdráhal na krok přiblížit k Hermioně,

ovšem jakmile se mohl podívat na Harryho, hned se mu začal posmívat kvůli ukradení kamene, jako by

tím naznačoval, že ho porazil.

 Ke konci dubnového týdne Harry znovu měl bolestnou vidinu člověka krčícího se v koutě, k němuž

se blížil odporný had s rudýma očima. Posléze ani toho nezachránili, takže Harry už přestával mít zájem

někomu říkat, že jsou lidé v jeho vidinách v nebezpečí.

Taktéž i jeho nálada ho opouštěla, i když se mu ji všichni snažili navrátit, a to včetně Lextera, na

jejich pravidelných setkáních v Chroptící chýši.

S příchodem května, když už profesor Kratiknot konečně mohl začít studenty plně vyučovat

přemísťování, se Harryho nálada pohybovala stejně tak ve špatných končinách, jako počasí venku. Stále

jen lilo jako z konve a o tom, že by někde mělo něco rozkvést, či dokonce nově vyrůst, si mohli nechat

tak akorát zdát. Profesorka Prýtová si neustále stěžovala, že vše, co není přímo ve sklenících, jí neroste

a neraší, jako by prostředí venku bylo jedovaté a bez života. Všichni moc dobře věděli, že kousek pravdy

na tom je, zvláště pak když se vzduch začal opravdu stávat nedýchatelným a nikdo venku nijak zvlášť

dlouho nevydržel.

Jediná světlá stránka toho všeho byla, že Hagrid s nimi stále musel chodit na hodiny jako student, i

když ho to určitě štvalo, všem Nebelvírských studentům se to náramně líbilo a Hagrid si obzvlášť

nejraději povídal s trojicí.

Harry ovšem nástupem druhého květnového týdne začal být stále více a více nevrlejší. Sám ani

nevěděl proč, avšak stále cítil tu prázdnotu v srdci, stejně tak jako si lámal hlavu nad tím zvláštním

lesklým prstenem, který mu stále vězel na jeho zmizelém prstě, který mu Ron ještě stále nenavrátil.

Všechny ostatní hned omrzelo mu říkat tu nešťastnou příhodu se Zapomínákem, protože Harry na vše

druhý den zapomínal, navíc jakmile uviděl nablízku Cho nebo se znovu začal hlouběji zabývat původem

prstenu, začala ho nesnesitelně třeštit hlava takovým stylem, že by si ji nejraději uřízl a nasadil si na

krk místo ní opravdu raději jednu z Hagridových dýní, po kterých jako by se v tuhle roční dobu slehla

zem. Opravdu neměl náladu na nic, navíc jeho náladu ještě hlouběji potopila skutečnost, že se blížily

zkoušky na závěr školního roku, takže tlak ze strany Hermiony na učení nabíral stále vyšších a vyšších
obrátek. Stejně tak přitlačovali i samotní profesoři, Percy se už definitivně věnoval pouze teoretickému

vyučování Přeměňování, stejně tak i profesorka Červotočková dostala za úkol od ředitelky místní

studenty vyučovat tímto strašlivě nudným způsobem. Jediný profesor, který s tím neměl problémy, byl

duch Binns, který do nich hučel stále dál jako kolovrátek nudné výklady z dějin čarodějnictví.

V neposlední řadě se Harrymu začaly vracet zlé sny, které jenom dovršily už tak vysokou horu

zklamání, která na něj za poslední dny doléhala. Alespoň byl v ložnici sám, takže jeho noční výkřiky a

probouzení s potem na čele nikoho dalšího nevzbudily.

Jinak tomu nebylo ani jednoho květnového pondělka…

V místnosti se zapadlou jámou uprostřed, do níž vedou po obvodu masivní kamenné schody, spolu

bojovali smrtijedi a kouzelníci v nelítostném boji na život a na smrt. Jen dva chlapci v rohu kamenného

schodiště se snažili zuby nehty vyškrábat pryč, ale stále je někdo zdržoval a snažil se je uhranout.

Nakonec, když jim od jednoho obzvlášť nebezpečného a otravného smrtijeda s lesklými vlasy pomohl

jiný člen Fénixova řádu, sebrali veškeré své síly a znovu se opřeli do schodů v domnění, že se jim

konečně podaří vyškrábat se nahoru. Ovšem neovladatelné nohy jednoho z chlapců náhle vykoply

malou skleněnou kouli do vzduchu, až s hlasitým třeskem dopadla dolů na kamennou podlahu a rozbila

se na cucky. Poté co nějaká divná bytost, která z rozbité koule vystoupila, odříkala svůj potemnělý

monolog, se nad hlavami chlapců objevila jiná postava, starého vousatého muže, který přešel až dolů,

a všichni smrtijedi rázem ustali v souboji, jako kdyby příchodem tohoto kouzelníka bylo již o všem

rozhodnuto.

Ale to nebylo, v druhém koutě spolu stále sváděli nelítostný souboj jacísi dva lidé, jedna žena a ten

druhý byl neupravený černovlasý muž, který se vysmíval každému jejímu vystřelenému kouzlu. Ovšem

jeho smích ustal, když mu jedno z nich narazilo přímo do hrudi a v tu chvíli jakoby zkameněl.

Stejně tak nevěřícně zkameněl i pohled jednoho z chlapců, toho, který měl na nose kulaté brýle s
černým porostem vlasů. Ani jeho záchvatný křik rozléhající se přes celou místnost nezastavil padajícího

kouzelníka, který skončil přímo uvnitř jakéhosi podivného oblouku s černým potrhaným plátnem.

Ani na druhé straně se neobjevoval, musel se ale přece někde objevit, to jinak nejde. Chlapce popadala

doslovná šílenost, obíhal oblouk, jak jen mohl, až se rozhodl jít přímo do něj, jeho dech byl tak rychlý,

že by mohl sloužit jako pumpička na pneumatiky, v srdci měl jen toho kouzelníka, který pro něj

znamenal snad i víc, než jeho samotný život.

Když v tom ho popadl ten starý muž a kouknul mu do očí.

„Nezachráníš ho, Harry,“ řekl mu.

„Ale ano, pusťte mě!“ křikl chlapec a vehementně se vzpíral mužovu sevření.

„Poslouchej mě… už mu nemůžeš pomoct!“ křikl na něj muž, aby ho uklidnil.

„Co vy o tom můžete vědět?“ vykřikl chlapec se slzami v očích. „Co vy o tom víte! Mohl jste ho

zachránit!“

Hoch ho také popadl a začal s ním křečovitě cloumat, když v tom se muž změnil v malého domácího

skřítka s vypoulenýma očima. „Mohl jste ho zachránit!“ křičel dál chlapec a cloumal s malinkou

postavičkou, která na něj vykuleně hleděla.

„Dobby něco provedl pane?“ zeptal se ustrašeně.

„Mohl jsi ho zachránit! Zachránit!“ křičel dál chlapec, ale pak si uvědomil, koho to ve skutečnosti

drží v ruce, a vyděšeně se zarazil.

V ložnici s jen jednou postelí teď právě Harry držel vykuleného Dobbyho za ramena a děsivě s ním

cloumal.

„To jsi ty, Dobby,“ oddechl si zpocený Harry a pustil domácího skřítka.

„Dobby se moc omlouvá pane, koho to měl zachránit?“ zeptal se vyděšeně domácí skřítek.

„To nic, to se tě netýká,“ řekl udýchaně Harry a znovu si položil hlavu na polštář, přičemž si z ní utřel
pot.

„Dobby se moc omlouvá, pane.“

„Už jsem ti řekl, že to není tvoje vina,“ zarazil ho Harry. „Měl jsem zlý sen, to já se ti omlouvám.“

„Pán musel prožít něco velice nešťastného, když má takový ošklivý sen,“ usoudil domácí skřítek a

přisedl si vedle Harryho hlavy.

„Kdyby jen to, Dobby,“ hlesl Harry. „Za poslední dobu se mi nestalo nic dobrého, jenom samý

nezdar… a já už asi dál nemůžu.“

„Opravdu?“ odvětil Dobby.

„Já vím, že to říkám pořád znovu a znovu,“ řekl Harry a pohlédl zpříma na skřítka, „ale teď už to

myslím vážně. Já už tu tíhu neunesu.“

Skřítka na první pohled velice rmoutila Harryho slova, možná více než jeho samotného, na jeho

velikých očích se zračilo pochopení a smutek.

„Čím by mohl Dobby pomoci, jenom si řekněte,“ prosil skřítek dobrotivě.

„Tady není nic, čím bys mi mohl pomoct,“ pravil Harry. „Naopak, měl bys co nejrychleji utéct z

Bradavic, a to co nejdál… už to tu není tak bezpečné, obzvlášť pro domácího skřítka.“

„Dobby tu zůstal, kdyby ho Harry Potter potřeboval,“ řekl skřítek.

„Oh, nevím čím bys mi mohl pomoci,“ hlesl Harry. „A kde jsou vlastně ostatní skřítci?“

„Museli opustit Bradavice, hledají práci někde jinde pane,“ řekl Dobby. „Moc je rozhodnutí paní

ředitelky zarmoutilo, nestává se často, že by domácího skřítka někdo vyhodil, je to pro něj potupa před

všemi ostatními,“ řekl Dobby a naklonil se blíž k Harrymu. „Proto jsme si slíbili, že kdyby se pan Albus

Brumbál vrátil do Bradavic, všichni skřítci se sem vrátí jakbysmet. Tak hodného pána jsme jaktěživ

nepoznali.“

„Brumbál nemá srdce, Dobby,“ řekl Harry. „Nemá,“ dodal a odmlčel se, Dobby na něj vykuleně

koukal. „Jinak by pochopil, co je na světě to nejcennější.“

 „A co, pane?“ zeptal se Dobby.

„Láska, Dobby,“ hlesl Harry smutně. „On ji nechápe, jinak by tohle nedopustil…, nezná ten hřejivý

pocit, když víš, že ten dotyčný tě miluje a nikdy tě neopustí…, že mu můžeš věřit.“

„Dobby to cítí k vám, pane,“ řekl skřítek a pousmál se.

„Jsi hodný,“ pousmál se i Harry. „I já tě mám rád.“

„Dobby stále doufá, že mu Harry Potter odpustí ty věci, které mu prováděl v jeho druhém ročníku.“

„To už je dávno za námi,“ uchechtl se Harry. „Na to už nemysli.“

„Dobby je rád, že má Harryho Pottera za přítele,“ řekl skřítek a usmál se na celé kolo.

„Tolikrát jsi mi už pomohl,“ zamyslel se Harry. „Děkuju ti, Dobby.“

„Dobby sice neví, za co pán děkuje, ale prosím,“ uculil se skřítek. „Dobby ale musí pána varovat.“

„A před čím?“ povzdychl si utrápeně Harry.

„Dobby neví, co si má o tom myslet,“ řekl skřítek potichu a naklonil se. „Prý je něco v pracovně

profesorky Umbridgeové zamčeno, něco, co po nocích vydává jakési utrápené skřeky.“

„Co myslíš, že to je, Dobby?“ zeptal se se zájmem Harry.

„Dobby netuší, pane,“ řekl skřítek. „Ovšem zaslechl, jak ředitelka o tom potají mluví.“

„O čem?“ zeptal se Harry s ještě větším zájmem.

„To Dobby nemůže říct,“ odvětil skřítek a rychle se odtáhl.

„Ale no tak,“ řekl naštvaně Harry, „co ti v tom zase brání?“

„Dobby by vyzrazoval věci na svého…“ Dobby se zarazil a začal přemýšlet, „na svého… svého…

svého bývalého pána.“

„A to značí co?“ divil se Harry.

„Že to Dobby nemůže říct,“ odvětil udiveně skřítek.

„Přestaň si tu se mnou hrát, nesmíš žalovat na svého nynějšího pána a ne na bývalého, mě nepřevezeš,

tak spusť,“ řekl Harry.

 Dobby ještě notnou dobu přemýšlel, ale pak se rozhodl. „Říkala něco o tom, že ty noty vydrží víc,

než předpokládala.“

„Noty?“ divil se překvapeně Harry.

„Ano, pane,“ řekl skřítek a vypoulil na něj oči. „Domácí skřítci mají veliké uši a Dobby si je

pravidelně čistí, pane, i když je možnost, že jsem se přeslechl. Je mi to divné, mně se nezdálo, že by

paní ředitelka byla vášnivá muzikantka, pane.“

„Ne, to opravdu ne, Dobby,“ pousmál se hned Harry, „naopak, z hlediska její záliby v té strašlivé

hudbě při jídle musí být snad hluchá.“

„Dobby si myslel, že by tím Harrymu Potterovi mohl pomoci,“ řekl skřítek.

„Rozhodně si mi tím nasadil brouka do hlavy,“ usoudil Harry a pousmál se na skřítka. „Děkuju ti,

Dobby, jsi tu kdykoliv vítán, jenom se spíš vracej ve chvílích, kdy budu vzhůru, nerad bych ti nějak

ublížil.“

„Dobby to chápe, pane, i on mívá zlé sny,“ řekl skřítek. „Jednou se… ještě u Malfoyových, probudil

s hlavou v kotlíku a vůbec nevěděl, jak se tam dostal.“

„To bych možná tušil,“ řekl Harry a zvedl se z postele. „Tak zase příště, Dobby.“

Skřítek se pousmál, zvedl ruku a luskl prsty, vzápětí zmizel v drobném čmoudu ve vzduchu.

„Noty?“ divil se Harry. „Buď se musel zbláznit ten skřítek, nebo já.“

Špatná nálada mu jako vždy vydržela až do snídaně, proto mu nebylo moc do řeči. Když pak

Hermioně řekl o Dobbyho slovech, byl rád že si s tím už konečně nemusí lámat hlavu, protože pokud

to někdo zjistí, tak ona.

Ale aspoň nebyl jediný, kdo měl dnes špatnou náladu. Kousek dál seděl Neville, který si zase

odříkával svou pravidelnou modlitbu, protože je na konci dne čekala čtyřhodinovka Lektvarů. Harry si

říkal, že by se možná také měl začít modlit, jestli někdy Snape dokáže být přísný a zlovolný, tak je to

právě před zkouškami.

 „Co tam zase píšou?“ zeptal se Harry Hermiony, hledící do čerstvého výtisku Denního věštce.

„A mám ti to vůbec číst?“ zeptala se ho zdráhavě.

„Budu hádat,“ řekl Harry, protože moc dobře věděl, co se za poslední dny v novinách psalo. „chlapec,

který zůstal naživu, přezdívaný smrtonoš“ (tak ho noviny začaly přezdívat kvůli jeho vidinám lidí, kteří

zanedlouho poté zemřeli) „včerejší den sice nenahlásil žádné vážné úmrtí, avšak…“

„Přestaň, Harry,“ zarazila ho Hermiona.

„A nemám pravdu?“ pokračoval dál.

Hermiona se zakabonila, zakroutila hlavou a začetla se znovu do novin. Harryho trochu mrzelo, že ji

naštval, a tak se na ni díval v domnění, že jeho omlouvačný pohled ucítí, neušlo mu však, že se na něj

ze zadní strany Hermioniných novin dívá jeho vlastní podobizna stojící vedle nějaké dívky, kterou

jaktěživ neviděl.

V tom ho praštila příšerná bolest do hlavy, až málem rozlil misku s ovesnou kaší, všichni jeho

kamarádi se hned na něj starostlivě podívali.

„Zase Ty-víš-kdo?“ vyhrkl Seamus. „Koho zabije tentokrát?“

„Prosím tě, dej pokoj,“ okřikla ho Hermiona.

„Dejte mi všichni pokoj,“ řekl Harry znechuceně a zvedl se ze židle.

Z velké síně vyšel za hlasitého nadávání Zmijozelských, kteří stále více a více podkopávali jeho už

tak krkolomnou autoritu. Fotka na novinách ho naštvala, ale ještě více ho rozzlobila skutečnost, že se

na ni ani pořádně nemůže zamyslet, aby zjistil její původ.

Opřel se tedy nevraživě o zeď a ještě divoce oddechoval z bolesti, která konečně postupně odeznívala.

„Já vím, jak ti je,“ ozvalo se vedle něho.

Harry zjistil, že se na něho dívá Neville, který se v zápětí opřel o zeď vedle.

„To pochybuju, Neville,“ prohlásil Harry.

„Myslíš?“ nadhodil Neville a hlasitě si povzdechl.

 „Tak promiň,“ řekl hned Harry, moc dobře věděl, že Nevillovi rodiče zrovna dobře nedopadli, možná

ještě hůř než samotní Potterovi.

„To je jedno,“ prohlásil Neville. „Já jsem ale narážel na něco jiného.“

„A na co?“ zeptal se Harry.

„Pamatuješ na tu Vztahovou poradnu?“ zeptal se.

„Ještě teď je mi z ní zle,“ řekl Harry.

„Byli jsme tam s Lenkou,“ hlesl Neville zaraženě a hleděl do země.

Harry uhnul s pohledem na jeho obličej a překvapeně na něj kouknul.

„To snad ne.“

„Ale ano,“ povzdechl si Neville. „Zakázala nám se nadále stýkat, máme zákaz se k sobě přiblížit na

deset metrů nebo jenom na sebe promluvit.“

„Co je to za blbost?“ zděsil se Harry.

„Prý jsme si… nebezpeční,“ řekl Neville. „Chybí ti Cho, Harry?“

Harry se zase bolestivě chytil za hlavu a hlasitě sykl.

„Co to krucinál je?“ zeptal se naštvaně.

„S Lenkou jsme ani nebyli tak zamilovaní, jako bezva kámoši,“ pousmál se Neville, aby přehodil na

jiné téma. „Myslím, že jsme si hodně podobní a zároveň strašně odlišní.“

„Neville, je mi to vážně líto,“ řekl Harry a konečně si pustil bolavou hlavu.

„Jen mě mrzí, že to muselo potkat zrovna nás dva,“ řekl Neville.

„Zrovna nás dva,“ řekl Harry a vzpomněl si na Brumbálova slova na konci pátého školního roku.

„Víš, Neville, možná jsme si podobní víc, než si vůbec myslíš.“

S těmito slovy a s přátelským poklepáním Nevilla po ramenou se odporoučel na hodinu Přeměňování

s Nevillem v zádech, který využil toho, že Harry má Felixe s sebou, takže mohl jít bez doprovodu.

„Všichni se prosím posaďte!“ zvolal Percy na začátku hodiny Přeměňování.

 Ozvalo se hromadné usedání včetně hlasitého praskání židle pod Hagridem.

„Musím přiznat, že mě prospěch této třídy opravdu moc nenadchl,“ řekl Percy přísně. „Zvláště pak

studentů… Weasleyho, Longbottoma, Finnigana, Hagrida a tak bych mohl pokračovat. Tito zmiňovaní

se budou ke mně dostavovat na doučování, pokud nechtějí na závěr školního roku propadnout.“

„Tak to budu já,“ slyšel za sebou Harry bručení Hagrida.

Jeho bručení se ozývalo i po zbytek hodiny, když musel ve svých velikánských prstech držet

malinkatý studentský brk (který měl půjčený, stejně jako všechno ostatní) a psát si zápisky, které Percy

hbitě a přísně diktoval celé třídě. Percyho, zdá se, teoretický způsob vyučování více než bavil, takže se

nebylo čemu divit, když pořád jen psali, psali a zase jen psali. S oblibou si vyvolával Hagrida, aby

zviditelňoval jeho neznalost pokročilých kouzel šestého ročníku, a Hermiona pak musela Harryho a

Rona držet na židlích, aby po Percym vzteky nehodili nějaké zlověstné zaklínadlo.

Následovala dvouhodinovka Dějin čar a kouzel u profesora Binnse, který proplul tabulí až o pět minut

později, protože si spletl učebny a poprvé se posadil a předčítal svůj nudný monolog sovám v sovinci,

které na něj házely bobky, jak nejvíc mohly.

„Hagride, co je ti?“ zeptal se potichu Ron uprostřed hodiny. „Dneska jsi nějaký nabručený.“

„Aaale,“ protáhl Hagrid, „už mě ňák ta škola začíná zmáhat.“

„Ticho,“ špitla Hermiona, která poslouchala profesorův výklad.

„Dej nám pokoj,“ štěbetl na ni Ron a zase se soustředil na Hagrida. „Řekni nám, co se děje?“

„Jde vo Drápa,“ hlesl Hagrid.

„Ale vždyť přece žije na okraji lesa, copak se mu něco stalo?“ zeptal se i Harry.

„Voni prej kentauři řekli, že se tam poblíž potuluje ten gurg, hlavní velitel vobrů, a má s sebou celou

svou bandu,“ prohlásil Hagrid. „Kdyby spatřili samotnýho vobra, jako je Dráp, nedopadlo by to dobře.“

„Tak to tě chápu,“ řekl Neville sedící vedle. „Ty si mluvil s kentaury?“

„Jo… ty chudáky pořád někdo utlačuje, nechtěj se s tim svěřovat, ale maj už fakticky veliký
problémy.“

„A co Firenze, je v pořádku?“ zeptal se Harry a Hermiona neochotně také začala poslouchat.

„Prej si voddřel pár dost vošklivejch trestů, ale nakonec prej přežil. Alespoň co sem zaslech vod Ab…

no prostě co sem slyšel.“

„Nedáme Drápovi něco na obranu?“ zeptal se Harry.

„To je dobrý nápad,“ uvědomil si Ron.

„Ale co?“ zeptal se Neville.

„Cenim si vaší vochoty, ale to vážně nemusíte,“ pravil Hagrid a nepozorností zlomil další brk o papír.

„Oh… to sem to ale nešika… ehm… Hermiono, mohla bys…“

Hermiona mu hbitě bez ptaní podala s úsměvem další brk.

„Slyšeli jste někdy o Mečořezu?“ zeptala se Hermiona.

Všichni se na ni nechápavě podívali a zakroutili hlavou.

„Co je to za pitomost?“ divil se Ron.

„Houby pitomost,“ odsekla mu Hermiona, „je to vesta, ten kdo si ji navlékne, tak dostane

neuvěřitelnou sílu, vsadím se, že by šla zvětšit na Drápovu velikost.“

„Mečořez?“ divil se i Harry.

„Hádám, že Lexter ji bude schopen sehnat,“ řekla Hermiona. „Až dneska půjdeš na Nitroobranu, tak

se ho na ni zeptej, ale teď už mlčte, nebo na vás budu žalovat profesorovi.“

Následně se načertěně otočila a ještě vyzývavě pohlédla na Rona, který jí chtěl uštědřit další nadávku,

Harry ho však zastavil.

Po strastiplném obědě věčně vrzajících hudebníků a napolospálených jídel se chtě nechtě vydali na

takzvanou cestu smrti do Snapeovy učebny Lektvarů, umístěné hluboko ve sklepení, kam žádný paprsek

světla ani tepla nedosáhne.

U dveří se znovu seřadili dva hloučky studentů, Nebelvírských a Zmijozelských.

 „Tak co Pottere, jak se daří?“ uculil se na něj Malfoy a vyšel z hloučku Zmijozelských.

„Prosím tebe, ignoruj ho,“ varovala ho hned Hermiona.

„Copak, copak… proč pak máš tak kamenný výraz?“ řekl Malfoy důležitě a mrkl mu do očí.

„A ty se ještě divíš, když se člověk na tebe musí dívat?“ sykl na něj Harry.

„Jako jediný jsem úkol splnil,“ pochvaloval si Malfoy. „Stačilo tě, ty srábku, nalákat a poslechl jsi

nás jako prašivej pes.“

„Sklapni, Malfoyi,“ šlehla po něm Hermiona zle.

„Nebo co, ty huso?“ uchechtl se Malfoy.

„Příště, až tě Hermiona zase zmele,“ pokračoval zle Harry, „tak si od Colina půjčím foťák, abychom

měli důkazy.“

Zmijozelští se na Malfoye udiveně podívali, ten je ignoroval a ještě více se na trojici rozzuřil a vycenil

zuby. „Nemáte už nic, otec je volný, kámen je pryč, stejně tak i Brumbál a tenhle poloobr…“

„Pozor na pusu, Malfoyi,“ upozornil ho Hagrid stojící opodál.

„Nebo co?“ zeptal se sarkasticky. „Nemáš právo mi nic udělat… navíc… srážím ti pět bodů za

výhružku, jsem si jistý, že profesor Snape bude souhlasit.“

„Zajisté,“ ozvalo se mu za zády.

Všichni zvedli pohledy, za Malfoyem stál přísně Snape a Nebelvírské se prohlížel asi jako odkrytou

kadibudku.

„Pane Hagride, profesorka Červotočková vás prý nutně potřebuje, tak prosím,“ řekl Snape a

poodstoupil mu z cesty. „Na konci schodiště na vás čeká doprovod… a vy…,“ ukázal na všechny

přítomné, „dovnitř.“

Studenti se neochotně vploužili do chladné a temné třídy, Malfoy ještě kopl Harryho bolestivě do

holeně a když mu to chtěl oplatit, záhy se objevili Crabbe a Goyle, kteří ho jedním letmým tahem surově

odstrčili pryč.
 Jako vždy se při Lektvarech posadili na svá obvyklá místa, Hermiona skončila vedle Goyla a Harry

znovu vedle smolného Nevilla, kterému se klepaly ruce, jen když kolem nich Snape prošel.

„Proč se ho tak bojíš?“ zašeptal Harry.

„Cože?“ pípl Neville. „Mám kvůli němu i noční můry.“

„Všichni sednout!“ rozkázal Snape a celá třída si poslušně sedla. „Na dnešní lektvar jsem se opravdu

těšil, protože dokáže odhalit, co ve vás doopravdy je a hlavně jaký máte původ,“ zahájil Snape svůj

přísný proslov, pohledem se přitom vyhýbal Harrymu jako nějaké jedovaté havěti. „Jmenuje se

Genolektvar¸ je používán ke zjištění původní genové stavby člověka… přesněji kouzelníka- o jeho

původu, k jakému zvířeti má náklonnost a v co jeho předci věřili. Rozlévá se na zvláštní zrcadla, kterým

se jiným slovem říká Karetilus uhni mirnes, pro ty méně zdatné,“ skončil s pohledem na Harrym, „si

někteří stejně tak méně zdatní kouzelníci neschopni si zapamatovat prosté jméno lektvaru, vytvořili

přezdívku karimatka, která je podle mne naprosto směšná, tudíž ji zakazuji používat… jak se ten lektvar

jmenuje, pane Longbottome?“ vystřelil na Nevilla náhle.

Teď málem vypustil duši a vyděšeně skončil s pohledem na Harrym, čímž ho prosil o pomoc. Zezadu

se od Hermiony ozývala tichá nápověda, ale záhy zmlkla, když ji do zad praštil Goyle svou mohutnou

rukou.

„Já čekám,“ pousmál se ledově Snape.

„Krem… krio… kr…“ koktal Neville.

„Jak jsem čekal, pamatujete si akorát slovo karimatka, že?“ řekl s odporem Snape.

Neville neodpověděl, avšak tvářil se nanejvýš vyděšeně, Harry se mu snažil nějak dodat odvahu, ale

bylo to marné, Neville se klepal jako osika.

„Jak jsem řekl, neočekávám, že všichni zde budou vyslovovat tento lektvar správně, natož pak ho

úspěšně připravovat. Jeho příprava nám zabere celé čtyři hodiny v tahu a ingredience se do něj přidávají

přesně ve čtvrthodinovém sledu, také musí být přesně na gram odvážené a v předepsaném tvaru,
očekávám, že alespoň někteří by jej mohli dodělat úspěšně,“ Následně práskl rukou o tabuli, až všichni

vyděšeně nadskočili, a záhy se na tabuli začaly vykreslovat ingredience.

Tresčí žlázy, dráp Hipogryfa, soví oči, inkoust z chobotnice, svá krev…

Cože, svá krev?

„Jistě ste si všimli jedné z ingrediencí,“ promluvil Snape do ticha jako smrt. „Jde o vaši krev a nikoho

jiného, to váš genom se má prověřit.“

„To se máme řezat?“ zhrozila se Parvati.

„A proč ne?“ divil se Snape.

„To si snad děláte legraci.“

„Ujišťuji vás, že ne, slečno Patilová, stejně tak jako si nedělám legraci, když vám srážím dalších pět

bodů za nepovolené promluvení,“ řekl Snape a pak si odfrkl na celou třídu. „Ujišťuji vás, že na lektvar

se potřebuje jen pár kapek…, bohužel jsem ke své smůle srdečný, a tak jsem si pro vás připravil

speciální bezbolestné tablety, které vám dokáží sami z prstu odsát krev.“

„Chcete říct, že se ta krev musí odsát?“ zeptal se tentokrát MacDougal Morag.

„Jak už jsem řekl, stačí jen pár kapek,“ prohlásil Snape a ze skříňky vyndal misku plnou jakýchsi

světlých pecek velikosti mandle.

„Nyní si je pojďte vzít,“ vyzval je.

Celá třída se nahrnula dopředu a začala si brát z misky ve Snapeově ruce ty podivné pecky, všichni

Nebelvírští byli samozřejmě až nakonec a jak se postupně miska vyprazdňovala, zdálo se, že na všechny

nevystačí. Proto se čím dál více studenti tlačili dopředu a brali si pecky, jak jen mohli, Snape kupodivu

proti tlačenici nic nenamítal. Poslední byli Harry a Neville, ti se rychle tlačili dopředu, ovšem Nevillovi

se moc ke Snapeovi nechtělo, nejdřív přemlouval Harryho, ať mu vezme jednu, nakonec se ale bojácně

odhodlal.

Miska se stále vyprazdňovala, až tam opravdu nezbývalo mnoho, nakonec byla zcela prázdná, když
dvojice přišla na řadu. Harry tam ještě na poslední chvíli našel poslední zbylou pecku a Neville se poté

do misky podíval s tím největším děsem, jaký jen v tu chvíli měl.

„Je mi líto, pane Longbottome,“ řekl provinile Snape, Harry věděl, že to jen hraje, „počítal jsem s

přítomností pana Hagrida, opravdu se vám omlouvám, budeme to muset udělat starým dobrým

způsobem.“

Všichni se posadili, jen Neville si ovšem sedal ze všech nejobtížněji.

„Já ti ji dám, Neville,“ řekl Harry.

„Ne… nepřidělávej si starosti,“ řekl zničeně Neville.

„Mně to je jedno,“ nabádal ho Harry.

„Každý má své tablety, nikdo je nikomu nedává,“ rozlehl se přísný Snapeův hlas po třídě. „Nyní si je

prosím přiložte užší stranou k palci a zmáčkněte je.“

Harry se poprvé začal cítit nesvůj, jeho pecka měla obzvlášť ostrou hranu a ještě více se o tom

přesvědčil, když si ji přiložil na palec. Neville na něj vyděšeně koukal, stejný pohled teď měl Harry,

který se zhluboka nadechoval a nakonec pecku zmáčknul. Ucítil neuvěřitelně rychlé štípnutí a nic víc.

Světlá pecka se hned zbarvila do červené, stejně tak i většina studentů se začala usmívat, na jejich

prstech nebyly ani památky po jakékoliv ráně.

„A nyní vy, pane Longbottome,“ řekl Snape se zadostiučiněním.

Následně se otočil a přešel ke své skříňce s ingrediencemi, rozevřel ji a vyndal z ní zaprášenou nádobu

s vodou a černými proužky. Následně ji položil před nadmíru vykuleného Nevilla, který klepal celým

stolem, a když se i hladina nádoby začala vlnit, raději se od stolu odlepil, aby nezpůsoboval ještě větší

legraci Zmijozelským. Zarazilo ho ale, proč se Harry na sklenici dívá s takovým odporem.

To totiž nebyly proužky, ono se to samo hýbalo a bylo to černé a dlouhé. Snape odšrouboval víko a

znale zajel rukou mezi tvory ve sklenici, až všem přejel mráz po zádech. Následně jednoho vyndal ven

a víko znovu zašrouboval.

 „Dříve se používala jako součást lektvaru… krev se do něj totiž nesmí dodávat přímo…“

„To jsou pijavice,“ hlesla Hermiona.

„Pro jednou máte, Grangerová, pravdu,“ řekl s ledovým úsměvem Snape a povytáhl na Nevilla obočí.

Ten začal zbrkle kroutit hlavou a trochu poposedl dál od Snapea.

„Tímto způsobem se to dělalo odjakživa, až před deseti lety se vymyslel ten… ubohý způsob, který

jsme zde mohli před chvilkou vidět, natáhněte ruku.“

Neville znovu vylekaně zakroutil hlavou.

„Chcete, abyste za to nesl následky?“ sykl na něj hlasitě Snape, až se hladina nádoby i s pijavicemi

uvnitř zavlnila.

„Ne,“ hlesl Neville.

„Tak nastavte ruku,“ řekl Snape, avšak Neville na pijavici plazící se po Snapeově ruce koukal snad

ještě vyděšeněji, než na Snapea samotného. „Dost řečí.“

Snape Nevillovi popadl ruku a přitiskl mu na dlaň pijavici.

„To přece nemůžete!“ křikl Harry.

„Ticho, Pottere!“ zarazil ho Snape a stále držel Nevillovu klepající se ruku.

Neville se chvíli bránil, ale pak zavřel oči a zatínal odporem pěsti.

Harry viděl, jak se pijavice sápe po ruce jako píďalka přichycená svými dvěma konci, až se jedním

koncem zastavila napořád.

„Její ústní dutina vylučuje hirudin, látku zabraňující srážení krve, proto může nerušeně sát vaši krev

dál a dál, aniž by se rána zacelila…,“ říkal Nevillovi do ucha, Neville měl stále zavřené oči a zatínal

zuby, Harry nevěděl jestli bolestí, odporem, nebo strachem.

Snape se otočil na ostatní třídu a řekl: „Hoďte své tablety do vody a nechte je tam louhovat čtvrt

hodiny,“ následně vzal hůlku, ze které na pijavici vyšlehl plamen, a odlepil ji z Nevillovy ruky, hned ji

hodil do kotlíku a na smrt vyděšenému Nevillovi řekl do ucha: „Až otevřete oči, necháte pijavici ve
vodě louhovat pouze deset minut, to bude stačit.“

S těmito slovy mu pustil ruku, na níž byl ještě růžový flek s červenou tečkou uprostřed, vzal nádobu

s pijavicemi a odešel ji vrátit do skříně.

„Ale jsem já to nešika, další várka krev beroucích tablet,“ pousmál se Snape a zaklapl skříňku s

pijavicemi, kde ležela celá nádoba tablet. „No… však vám to neublížilo,“ pousmál se ledově.

Hned na to se ozval hlasitý smích Malfoye, který konečně mohl vidět vyděšený výraz Nevilla, Snape

ho samozřejmě nechal, aby se mu dál posmíval.

Neville poté nepromluvil po celý zbytek Lektvarů, přičemž dělal stále chyby a nejednou málem vylil

celý kotlík. Když mu pak Snape říkal, že jestli bude v pokusech vylít lektvar pokračovat, má za trest ve

sklenici připravenou ještě celou armádu pijavic.

Harry po celou tu dobu cítil, jak se Neville celý klepe, jeho třesavka byla přímo strašná, Harry viděl

jak se hladina v jeho kouřícím se lektvaru stále vlní. Neville pak začal i potichu povzlykávat, když mu

Snape už asi podvacáté zakřičel přímo do ucha. Harry si už vykoledoval dvacet bodů dolů, když

konečně se začaly odpočítávat poslední minuty poslední hodiny strastiplných Lektvarů.

Všichni studenti už byli zcela vyčerpaní, koukali na jedno oko a kouřem z kotlíků byli zcela omráčení.

Harry Nevillovi ke konci hodiny začal pomáhat, za což mu byl nadmíru vděčný a v těch chvílích v

něm viděl svého jediného kamaráda na světě, ovšem poté se znovu Snape postavil.

„Nyní si vyzkoušíme váš lektvar,“ řekl třídě. „Naberte je do naběraček…“

Všichni studenti tak učinili a s odkapávajícími naběračkami čekali, co ze Snapea zase vypadne.

„… a vlijte lektvar do zrcadel Karetilus uhni mirnes.“

Všichni se po sobě zmateně podívali a krčili rameny, Neville zatím už vylil svou třaslavou rukou z

naběračky všechen lektvar zpátky, takže ho znovu musel nabrat.

Snape si hlasitě povzdechl a přísně se podíval po třídě. „V místě, kde vidíte, že se vzduch třese, se

zrcadlo nachází, vlijte lektvar do něj, než mi dojde trpělivost.“

 Studenti začali zkoumat své lavice a záhy už lili lektvary zdánlivě do volného prostoru, avšak tekutina

se zachytávala jakoby zázrakem ve vzduchu.

„Já to nevidím,“ hlesl Neville.

„Co nevidíte, Longbottome?“ vyštěkl Snape a přešel k němu.

„N-n-n-n-nevidím to…“ hlesl Neville a jeho naběračka se začala třást jako u vytržení.

„Pojmenujte mi- CO-NEVIDÍTE?“ řekl mu přísně Snape.

„Kram… krentis… kurentis…“

„Před chvilkou jsem to řekl!“ vyprskl Snape. „To jste takové zabedněné prase, Longbottome?“

Harry viděl ve svém zrcadle jakéhosi koně a ještě další okřídlené zvíře se zobákem, ovšem teď se

zcela soustřeďoval na odporného Snapea.

„Já… já nevím,“ hlesl Neville.

„Přesně tak… nevíte… zřejmě vedení není jediné, co je tak dlouhé ve vaší rodině…“ prskl na něj.

„stejně tak jako tomu nasvědčuje i vaše jméno, že?“ (poznámka spisovatele: Longbottom- Long je

anglicky dlouhý, bottom je anglicky zadek)

„Nechte ho být,“ řekl Harry.

„Ještě jednou ceknete Pottere, a půjdete za ředitelkou,“ sykl na něj Snape a zase se otočil k Nevillovi.

Popadl mu naběračku, nabral lektvar a okázale ho rozlil na zrcadlo v prostoru tak, že trochu polil i

Harryho a hlavně Nevilla.

V zrcadle se nejdřív uklidňovala voda a pak se na jeho hladině začal objevovat jakýsi obraz. V tu

chvíli se k nim nakláněli snad všichni studenti, jen Nevillova třesavka nebrala konce.

Nejdřív se tam objevilo něco jako žába, pak se tam objevil překrásný červený fénix, jenže ten se

bleskurychle změnil v hrozivého rudookého hada a záhy se na hladině objevili dva lidé, kteří byli

Harrymu nějak povědomí.

Víc si ale nestačil uvědomit, protože pochytil, že Nevilla vedle něho doslova popadá panika při
pohledu na dvě osoby na hladině.

V tu chvíli praštil rukou do prostoru, až se celý obsah zrcadla vylil Snapeovi přímo do obličeje.

„Co jste to provedl?“ křikl Snape.

„Nechte mě,“ prosil Neville a pomalu od Snapea ustupoval.

„Myslíte si, že z vás něco bude, když se budete pořád takhle třást?“ křikl na něj Snape. „Opravdu…

vy budete pořád stejný.“

„Nechte ho být!“ křikl Harry.

„Pottere!“ křikl i Snape. „Za ředitelkou!“

„NE!“ křikl Neville. „Harry za to nemůže, prosím…“

„Okamžitě znovu nalijte lektvar do nádoby a to hned!“ zařval na něj Snape.

„Prosím,“ žadonil srdceryvně Neville.

„Tak slyšel jste mě?“ zahřímal Snape.

„Já nemůžu,“ hlesl Neville a téměř padal nakloněním až k zemi.

„Já se postarám, že tuhle školu nikdy nevyjdete, rozuměl jste mi dobře?“

„P-p-p-p-pr…“ žvatlal panicky Neville.

„Jste jako vaši rodiče!“ zařval mu Snape nenávistně do očí, Harry viděl, jak si na něm dychtivě vylévá

vztek. „A také tak stejně skvěle dopadnete!“

V té chvíli najednou Nevillův obličej zrudl a do hlavy se mu nahrnula nová krev, v té chvíli se postavil

a zpříma: „VY PARCHANTE, ZA TOHLE ZAPLATÍTE!“

Následně povalil Snapea na záda a začal ho mlátit jak jen mohl, samozřejmě od něj po pár vteřinách

odletěl, když se Snape začal bránit hůlkou.

„O tomhle se dozví váš třídní Longbottome!“ zařval na něj Snape a narovnával si hábit. „Buď

dostanete celou horu školních trestů, ale spíše vás pošlou domů!“

„TO JE MI JEDNO!“ řval Neville a kdyby ho jeho kamarádi nedrželi, zase by se na Snapea rozeběhl.
„JÁ VÁS NENÁVIDÍM, NENÁVIDÍM, NENÁVIDÍM!“

„Mimochodem Longbottome…,“ řekl ještě Snape, „z lektvaru máte za H, neprokázal jste jeho

funkčnost.“

S ještě posíleným Nevillovým zmítáním ho Harry, Seamus, Dean a další odvlekli ven ze třídy.

„Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se na všechny a odtrhl se z jejich sevření.

Následně se ještě naposledy podíval Harrymu do očí a hned na to utekl pryč ze sklepení.

„Slyšel jsem, co se stalo na Lektvarech,“ řekl unaveně Lexter v Chroptící chýši pozdě večer. „Spolu

ještě s pár dalšími místními profesory jsme dokázali Nevilla nechat dál v Bradavicích.“

„Myslíte, že se mu tady líbí?“ zeptal se ho Harry.

„Nevím, to mě nenapadlo,“ přiznal Lexter ztěžka.

„Myslíte, že se tady všem líbí?“ ptal se nevěřícně Harry. „Jsme tu jak ve vězení a Neville, jeho

rodiče…“

„Já vím, Harry…“

„NE NEVÍTE!“ křikl znenadání na něj.

„Nerozčiluj se,“ řekl mu Lexter. „Takhle Nitroobranu nezvládneme.“

„Možná, že ji ani nechci,“ štěkl Harry a znovu se sesul na osamělou postel v zaprášené místnosti

Chroptící chýše.

„Víš, co by se stalo, kdybychom nepokračovali,“ připomněl mu nerad Lexter.

„Řekněte mi… co mě tady vůbec drží?“ zeptal se zase Harry.

„Hlavně prosím tebe neutíkej,“ prosil ho Lexter.

„Proč?“ divil se Harry. „Vždyť přece kámen je Voldemortovi zbytečný… tak proč?“

„Jsou jisté další ingredience…“

„Jaké?“ vyštěkl znovu Harry naštvaně.

 „Nehodlám udělat tu samou chybu znovu,“ řekl Lexter rozhodně.

„O čem to mluvíte?“

„Řekl jsem ti o kameni!“ rozkřikl se také znenadání Lexter, ale na rozdíl od Harryho se hned uklidnil.

„Vystavil jsem tě takovému nebezpečí, že…“

„Vždyť mě má pouze zbavit ochrany mé matky,“ řekl Harry.

Lexter na něj koukal zároveň naštvaně, zároveň i jiným pohledem.

„Co ještě k tomu Voldemort potřebuje?“ ptal se dál pomalu Harry.

„Je mi líto,“ řekl Lexter.

„Ale mně ne,“ sykl jedovatě Harry.

„Proč ten tón?“

„Proč?“ vyhrkl Harry. „Pořád přede mnou něco tajíte, pořád jste mi neřekl, proč jste se ke mně v lednu

neznal, nic mi neříkáte…“

„To jenom kvůli tvému vlastnímu dobru, Harry,“ řekl přemlouvavě Lexter.

„Kdo má právo rozhodovat, co je pro mě dobré, hm?“ zeptal se Harry zase rozzuřeně. „Já Nevilla

velice chápu, na rozdíl od něj bych ovšem Snapeovi se svými znalostmi něco udělal, možná proto se

ten parchant zaměřil na Nevilla.“

„Takhle o profesoru Snapeovi nemluv.“

„Potom, co předvedl dnes odpoledne, je to…“

„Je to člověk, který má také své starosti, věř mi, Harry,“ zarazil ho Lexter.

„Jaké má ale právo takhle terorizovat, šikanovat a psychicky vyčerpávat studenty?“ vychrlil zase

Harry. „Já to vím, jaké to je, Lexi! Víte, jak o mně v novinách píšou? Jako o smrtonoši, přináším smrt!“

„Ty víš, že to není pravda,“ odvětil Lexter.

„A jak to víte tak jistě, třeba všechna ta proniknutí do mysli Voldemorta je jenom jako.“

„V tom se pleteš, Harry,“ zarazil ho Lexter. „Pán zla přímo zuří z tvých proniknutí do jeho mysli, už
jsi silnější, než si sám dokážeš uvědomit…“

„A na co mi to je?“ vykřikl Harry. „Jsem smrtonoš.“

„Přestaň s tím.“

„To řekněte těm novinám,“ odpověděl zle Harry. „Voldemort mě jen využívá, já žádné proniknutí

nedělám…“

„Ale ano, to by ses divil,“ řekl Lexter a odvrátil pohled, gesto, které Harry nemohl přehlédnout.

„Co?“ zeptal se hned Lextera.

„Onehdy…, když si měl tu vidinu…, tak to bylo narafičené.“

„Tak vidíte,“ uchechtl se Harry.

„Ale poprvé ne, poprvé jsi to opravdu dokázal,“ řekl Lexter.

Harry vstal a přistoupil k němu, přičemž ukazoval na sebe. „To mě jako idiota nalákal do Brumbálovy

pracovny, kvůli mně byl kámen ukraden.“

„Cože?“ zeptal se Lexter.

„Copak jste to nezjistil?“ divil se Harry. „Jste telepat.“

„Ale ty už se více bráníš proniknutí do mysli, už toho z tebe moc nevyčtu, pokud ty sám nechceš,

Harry,“ odvětil Lexter. „Jak to, že jsi mi krucinál neřekl o tom, že jsi tam byl a že s tím máš něco

společného?“

„A co je na tom sakra tak důležitého?“ divil se Harry naštvaně.

„Co?“ vyhrkl Lexter se sarkasmem. „Přece ty!“

Harry přešel k východu z místnosti v chýši a ještě nakonec Lexterovi řekl: „Mně na mně už nezáleží…

mimochodem, Hermiona říkala, že byste prý mohl sehnat nějaký Mečořez pro Drápa či co, kvůli jeho

ochraně… dobrou noc.“

S těmito nadmíru naštvanými slovy zanechal Lextera v chýši samotného a nejraději by právě v těle

Pegase, když se vracel do hradu, zboural celý svět.

Kapitola 66.
Bolest v srdci
Z ase jako vždy, když v tomto měsíci ulehával ve své osamělé ložnici do postele, se ráno probouzel

se vzpomínkami na strašlivý sen, který ho při bdění potkal.

Už zase utíkal chodbou bez jakéhokoliv rozumu, v mysli měl jen pomstu, kterou chtěl ze všech sil a

ze srdce uplatnit na právě prchající Lestrangovou. Noční můry bývají zvláštní, Harry si začínal

uvědomovat, jak jsou ve skutečnosti strašidelné. Jakkoliv se naučil se bránit proniknutí do mysli,

nedokáže ze své hlavy dostat zlé sny, natož pak na ně nemyslet, jim se zkrátka nedá ubránit.

Možná ale, že moment, kdy znovu zahlédl tvář Voldemorta, jak se na něj u fontány chystá použít

smrtící kouzlo, ho vrátil zpátky do reality, když se toho rána probouzel. Trénink s Colinem měl včera,

takže nikam nemusel spěchat. Mohl si v hlavě v klidu promyslet všechny ty starosti a trápení, které na

něj poslední dobou dosedají jako hejna vran. Jeho poslední vzpomínka byla na Chroptící chýši, nerad

se do té chvíle vracel a stále více a více se cítil provinile, když na Lextera včera tak ošklivě křičel.

Možná, že si potřeboval vybít prostě vztek, akorát to bohužel namísto jeho dvou kamarádů schytal právě

Lexter. Možná, že opravdu, když si Harry jednou za čas na svých blízkých vybije vztek, tak mu je hned

lépe.

Na druhou stranu ale věděl, že měl včera přece jen pravdu. Nemají právo před ním tajit informace,

které se ho blízce dotýkají, jako kdyby snad se zhroutil, kdyby je měl uslyšet. Téměř vše, co letos zjistil,

se dozvěděl jen díky svému vlastnímu snažení, i když je pravda, že hodně mu toho řekl i Lexter. Proč

mu ale nechce říci nic teď? Co to může být, že je to tak nanejvýš důležité? Má se kvůli tomu na něj

zlobit?
 Harry věděl, že Lexter by za něj obětoval život… i víc. Už nejednou si říkal, jestli to právě nebyl ten

důvod, kvůli kterému na něj na začátku druhého pololetí nemluvil.

Všechny tyhle tíživé myšlenky na něj dosedaly až do chvíle, kdy mu do pokoje vtrhnul Ron a jako

vždycky ho tahal z postele. Harry však opravdu neměl náladu, cítil hluboko v sobě jakýsi dusivý pocit,

který se poslední dobou ozýval stále více a více. Když seděl se svými přáteli v křeslech u krbu, moc na

ně nemluvil. Ron a Hermiona si vystačili sami a Harry poslední dobou ani jejich hádání nevnímal.

Věděl, že se po pěti minutách zase spřátelí, a ještě větší jasno měl v tom, proč se takhle hádají, protože

takovýmto způsobem se dokážou hádat jen jediní lidé na světě.

„Jdeš s námi?“ ozvalo se mu vedle ucha.

Harry sebou cuknul a procitnul ze zamyšlení, Ron na něj vyzývavě koukal a Hermiona už čekala u

průlezu v obraze.

„Ne… ještě chvíli tu budu sedět,“ odvětil Harry.

„Co ti zase je?“ zeptala se Hermiona a několik studentů se po Harrym se zájmem podívalo, jako kdyby

očekávali, že zase bude hlásat mrtvé.

„Nic, jen jděte, přijdu za chvíli,“ řekl Harry a snažil se to říci nevinně.

„Tak dobře,“ souhlasila Hermiona, „ale jestli se tam za chvilku neobjevíš, tak si sem pro tebe přijdu,“

pak se otočila a s Ronem zmizela v průlezu.

Harry si znovu sám pro sebe povzdychl, Hermiona si možná myslí, že mu tím pomáhá, ale ve

skutečnosti byl opak pravdou. Zase ho přepadával pocit osamění, jako kdyby vycházel přímo z nitra

jeho duše, a dusil ho jako sevřený had.

Nakonec si ho všimla i Ginny mířící s Deanem na snídani.

„Počkáš na mě dole?“ zeptala se a Dean přikývl.

Následně si sedla na Ronovo místo a pohlédla Harrymu na odvrácenou tvář.

„Tak copak nás trápí tentokrát?“ zeptala se poklidně.

 Harry na ni na chvíli přetočil zraky, ale pak se s nimi zase vrátil zpět na podlahu.

„Proč se mnou nemluvíš?“ ptala se Ginny.

„Není o čem,“ odvětil Harry a dál kamenně civěl do vyhaslých uhlíků.

„Pamatuješ si na Grimmualdovo náměstí?“ zeptala se ho. „Jak jsem ti radila? No… a neměla jsem

pravdu?“

„Asi jo.“

„Tak ti možná zase poradím i teď,“ řekla s úsměvem a přiblížila se k němu.

„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se Harry.

„A co?“

„Proč mi chceš pomoct?“ ptal se dál Harry.

„No… jsem tvůj přítel, ne?“ divila se Ginny.

„Od druhého ročníku vím, co ke mně cítíš a aniž bych se chtěl nějak povyšovat…“

„Harry, to není důležité,“ utnula ho Ginny a káravě na něj pohlédla. „Nejdřív vyřešíme, co tě trápí, to

Ron nezvládne, tak proto jsem tu já.“

Harry pohodil sarkasticky hlavou a uchechtl se.

„Nedělám si srandu, opravdu, svěř se mi,“ naléhala Ginny.

Harry jí pohlédl do očí a pak po chvilce spustil. „Včera jsem se na Nitroobraně s Lexterem docela

dost pohádal, neumím si představit, jak k němu mám chodit dál, když k sobě budeme pořád takoví.“

„A jéje, tak to bude těžší,“ usoudila Ginny a Harry se pousmál. „A kdo tu hádku začal?“

„Já si nepamatuji,“ řekl Harry. „Nejspíš já, ale to je vlastně jedno.“

„A měl jsi k tomu důvod?“ zeptala se ho.

„Něco přede mnou tají,“ odpověděl.

„A řekl ti, proč to tají?“ ptala se dál Ginny.

„Já… já nevím… , že prý je to kvůli mně, po moje vlastní dobro, nebo tak něco.“
 „No vidíš,“ pousmála se Ginny. „On to nedělá ze zlomyslnosti.“

„Já ale mám právo to vědět,“ řekl uhrančivě Harry.

„Co já vím, tak jste spolu vycházeli dobře jenom kvůli tomu, že jste se o tyhle problémy nestarali,

nemám pravdu?“

„Hele, Ginny, vážně ti děkuju za radu, ale radši běž,“ řekl Harry.

„Už mě zase vyháníš jako tehdy na Grimmauldově náměstí, to se mám zase bát, že bys mi ublížil?“

„Já bych ti nikdy neublížil,“ řekl Harry udiveně.

„Ale sám sobě ano,“ usoudila Ginny.

„Radši už běž,“ řekl jí.

„A chceš být opravdu sám?“ ptala se zase.

Harry se na ni nevrle podíval, sice mu v hlavě klouzala kladná odpověď, ale ve skutečnosti vlastně

ani nevěděl.

„Jak já to vidím, tak se trápíš zbytečně, nestojí to za to,“ řekla Ginny.

„Tak co mám tedy dělat?“ zeptal se Harry sklíčeně.

„Pokud tedy nechceš radu od přítelkyně, tak ti dám radu od trenéra,“ pokračovala Ginny a zvedla se

z křesla. „Jdi za Lexterem, omluv se mu a spřátelte se, o to jsi vždycky přece stál, ať na to oba

zapomenete, protože o víkendu hrajeme zápas s Mrzimorem.“

„Myslím, že se mi názor trenéra líbí nejvíc,“ pousmál se Harry, když už odcházela. „A Ginny…,“

zavolal ji ještě. „Děkuju,“ řekl, když se na něj podívala. „A promiň za to, že jsem byl tak nevrlý.“

„Omluvy si schovej na později…, víš, jak to myslím,“ pousmála se Ginny a vyšla průlezem ven.

Alespoň mu jedna osoba trochu objasnila mysl, přece jenom když vycházel z průlezu, už mu nebylo

tak špatně, konec konců omluvit se nebude problém, navíc Lexter je velice milý, tedy pokud po něm

nechcete tajné informace.

Harrymu bylo jasné, že pokud se bude chtít dozvědět o Lexterových tajnostech více, bude na to muset
jít zase na vlastní pěst.

I když možná měl jasno v jistých problémech, jeho prázdnota v mysli, duši, nebo srdci… stále zůstala

a trvala jako neoblomný krajíc chleba, který se ne a ne uříznout. Harryho napadlo, že se o tom pobaví

s Lexterem, že by mu možná Nitroobrana mohla pomoci i v tom.

V té chvíli vrazil zamyšleně do nějaké osoby, rychle narovnal pohled a spočinul očima na nějakém

děvčeti, které tu viděl poprvé, a za boha si na ně nemohl vzpomenout.

„Ahoj… promiň,“ vyhrkl hned Harry.

„To nic,“ řekla Cho, která byla na první pohled snad vystrašenější než Harry.

„To ty pořád někam chodíš s Ronem a Hermionou,“ uvědomil si náhle Harry.

„Ty si vzpomínáš?“ vyhrkla Cho a nadějně se k němu přiblížila.

V té chvíli se Harrymu zdálo, že ho někdo praštil palicí do hlavy a mozek se mu ještě vlivem nárazu

stále třese. Málem ztratil rovnováhu a když mu Cho chtěla pomoci, místo toho ještě bolest sílila.

„Promiň… já nechtěla…“

„Jdi pryč,“ sykl Harry bolestivě a držel si namáhavě hlavu, naštěstí je moc lidí nevidělo.

„Chtěla jsem ti pomoci.“

„Jdi,“ hlesl znovu Harry.

„Je mi to líto, já…“

„Tak vypadni!“ křikl Harry rozzuřeně, až Cho ucukla, následně se otočil a zmizel ve Velké síni,

přičemž se snažil korigovat své pohyby, protože ho bolest stále ještě zmáhala.

Z hlouby mysli tu osobu nenáviděl, už ji nechtěl ani vidět, nechtěl ji ani cítit nebo zavadit o průvan,

který způsobila, hnusila se mu na celé kolo.

Harry si ještě trochu mdle sedl mezi své dva kamarády a nemohl tu hnusnou holku vyhnat ze své

hlavy. Také ho trochu překvapilo, že každý student v síni měl vedle svého talíře jeden čerstvě namazaný

chleba, kterého se ani nedotkli.

 „Už se s ní nebudete scházet, je vám to jasné?“ vyprskl na své dva kamarády.

„Cože?“ zeptala se Hermiona a Ron také zpozorněl.

„S tou holkou, co si támhle sedá,“ řekl Harry nevrle a ukázal na děvče, které se připojilo ke svým

kamarádkám, avšak v obličeji byla bledá jako stěna.

„Co se stalo?“ ptala se Hermiona.

„Nic… zkrátka se s ní už nescházejte, rozumíte?“ řekl Harry zase nevrle.

„A nepřeháníš to trochu?“ zeptal se Ron.

„Ani v nejmenším,“ řekl mu Harry ledově.

„Hele, co se ti stalo?“ zeptal se Seamus.

„To toho vám nic není, jasné?“ odvětil Harry.

„Ale no tak, Harry,“ přemlouvala ho Hermiona.

„My už to víme,“ ozvala se Ginny.

Všichni se na ni hned dychtivě podívali, jen Harry měl nenávistný pohled.

„Ani mi to nemusíš říkat,“ ozvala se tentokrát Hermiona. „Něco se stalo na včerejší Nitroobraně,

nemám pravdu?“

„Jak to víš?“ optala se Ginny.

„Protože jakmile ji Harry jednou vynechá, tak…“ Hermiona se snažila najít vhodná slova.

„Tak kdyby z jeho očí šlehaly zlostí paprsky,“ začal Ron, „seděly by tu místo nás už dávno opečené

krůty.“

„Přestaň,“ zarazil ho Harry.

„Je to pravda, že ano?“ ptala se Hermiona.

„Jo,“ hlesl nepřívětivě Harry.

„Takže, co se stalo?“ zeptal se tentokrát Ron.

Harry se však stále neměl k odpovědi, navíc si začínal myslet, že přišel do zpovědnice a ne na snídani.
 „Zkrátka se s Lexterem docela dost pohádali,“ řekla to za něj Ginny.

„Už o tom nemluvte, jasné?“ uťal to rázně Harry.

„Myslím, že už je to vyřešené,“ pousmála se Ginny. „Takže Rone, doufám, že jsi nezapomněl chytat.“

„Co jsi tím jako myslela?“ optal se dotčeně Ron.

„Konečně budeme zase hrát famfrpál, poslední zápas sezóny, a máme plný počet hráčů, Umbridgeová

nikoho nevyhodila.“

„Nejásej předčasně,“ upozornil ji Neville.

„Hlavně vás prosím moc, moc, moc prosím, abyste se nedostali do žádného maléru, jasné?“ žadonila

Ginny.

Všichni stočili pohledy na Harryho, ten otočil oči v sloup a povzdechl si. „Do ničeho se už

nezamotám, slibuju.“

Ginny se pochybovačně podívala po všech a stejně jako Harry před chvilku si teď i ona povzdychla.

„Už aby to bylo za námi.“

V té chvíli do Velké síně vstoupila Umbridgeová a jako na pokyn začali muzikanti hrát, tedy spíše

skřípat. Percy se posadil vedle ní a na první pohled spolu vedli velice naléhavý rozhovor.

„Podívejte se, jak se tam krtí, podrazák jeden,“ řekl nenávistně Ron.

„To mi povídej,“ přiznala Ginny.

„To Moudrý klobouk musel být ožralej, když Percyho poslal do Nebelvíru,“ řekl Dean.

„Všichni Weasleyovi byli a jsou v Nebelvíru,“ připomněla jim Hermiona.

„A to jako znamená co?“ zeptal se Ron. „Vem si třeba Siriuse, ten měl také Zmijozelskou rodinu a on

skončil v Nebelvíru.“

„Zřejmě proto, že nebyl vrah,“ podotkl potichu Harry a všichni hned ztichli, když si uvědomili jeho

tón. „Jen mluvte dál, já se vám tady z toho nesesypu,“ popohnal je a zakousl se do snídaně.

Hned na to se ale nad hlavou Umbridgeové objevilo hejno ptáčků, kteří okamžitě přehlušili svým
pronikavým cvrlikáním skřípání muzikantů a začali na místní ředitelku se smíchem, nadáváním a

posměšky kálet.

Percy je hned začal vyhánět, jenže nemělo to cenu, Umbridgeová řičela vzteky a vyháněla ptactvo

pryč, nakonec se beznadějně podívala na nejbližšího profesora Lextera, který hbitě popadl hůlku,

mistrně na ředitelku pohlédl, přivřel oči a hned mu z hůlky vyšlehlo kouzlo.

Bohužel mělo za následek zdvojnásobení počtu ptáčků a Lexter se hned začal na celé kolo omlouvat

a tvářil se, jak ho to mrzí, i když svým skoro až přehráváním dával jasně najevo, že mu záměr vyšel.

Dokonce i Snape se neviditelně usmíval, jako to měl ve zvyku, když něco provedl Harrymu.

Nakonec Umbridgeová s nadmíru hlasitým křikem a nadávkami, které se pestře mísily s těmi ptáčků,

vyběhla ze síně pryč i se svou nacuchanou mašlí, nyní však čerstvě pokálenou, přičemž Filch se vydal

za ní a smetákem jí mával nad hlavou, když se jí snažil ptáčky odehnat.

Percy se důležitě rozhlédl po celé místnosti, jako kdyby chtěl svým pohledem potrestat ty, kteří tohle

prašivé kouzlo způsobili.

„Téééď!“ křikl Neville, který očividně po včerejšku dostal kvůli svému vzteku větší kuráž, a v tu

chvíli všichni studenti, dokonce i ti Zmijozelští, sebrali své namazané krajíce chleba, které měli

položené vedle talířů, a vrhli jimi vší silou na vrzající hudebníky, kteří se hned v tu chvíli ocitli pod

palbou kusů snídaně. Nakonec studenti přidávali i další a další věci, ovoce a zeleninu, které viditelně

přebývalo, pečivo a také stříleli ze lžiček krůpěje marmelád a paštik.

Hudebníci začali křičet a pobíhat kolem svých nástrojů, dokonce chtěli studentům i něco udělat, ale

pokaždé, když se na ně otočili, tak schytali další vlnu krůpěje do obličeje.

Hagrid se řehtal na celé kolo, Snape zmizel, Lexter něco nevnímavě studoval v novinách, Kratiknot

se chichotal jako malé dítě, jen Percy teď přeběhl k hudebníkům a samozřejmě i on schytal stejně tak

poctivou dávku snídaně jako hudebníci.

Asi po minutě všichni ti umělci (včetně nadávajícího Percyho, který srážel body jako zjednaný)
vyběhli z Velké síně, přičemž vypadali jako ušpinění sněhuláci.

Studenti se po chvilce uklidnili a začali se spolu bavit.

„Víš, co nám za to provede Umbridgeová?“ zeptal se Ron.

„No a co?“ divil se Neville. „Myslí si, že si může hrát na boha, ale to se přepočítala.“

„A co ten bordel?“ strachovala se Hermiona. „Ona se vrátí, to kouzlo netrvá věčně a za chvilku ti

ptáci zase zmizí.“

Podle pohledů ostatních to vypadalo, že to napadlo i je, Umbridgeová nic o té spoušti zatím neví, ale

Percy jí to vyžvaní zcela jistě.

Harry pohlédl k učitelskému stolu, kde právě Lexter vstal od svých novin a stejně tak i Kratiknot na

druhé straně. Kratiknot na Lextera kývnul a oba dva mávli hůlkou, nečistota a binec na podlaze rázem

zmizely a podlaha se leskla, jako kdyby ji čerstvě naleštili.

„Já jsem žádný binec neviděl…,“ řekl nahlas Lexter. „Co vy, profesore?“

Kratiknot se zazubil a zakroutil hlavou, Lexter následně přejel pohledem i na další profesory, kteří

taktéž zakroutili hlavou. „A co vy?“ zeptal se studentů.

Všichni se hned začali usmívat a bavit se, zároveň vykřikovat nesouhlas, dokonce, ač se to zdálo

Harrymu nemožné, souhlasili i Zmijozelští. (I když Malfoy zcela jistě ne.) Ovšem zase až tolik to

překvapující nebylo, protože Zmijozelští byli pro každou škodolibost, takže se jim to naopak líbilo.

Vzápětí do Velké síně vtrhla Umbridgeová, v závěsu za ní Filch a ještě trochu umazaný Percy.

„Chci okamžitě vědět, kdo tohle zosnoval?“ vykřikla na celé kolo.

Všichni studenti se po sobě nevinně a zmateně podívali, někteří krčili rameny, druzí zase kroutili

hlavou.

„Vy moc dobře víte, o čem mluvím,“ vyprskla Umbridgeová a silou stiskla jednomu žákovi

Havraspáru rameno, až bolestně zaskučel. „Já vás varuji, nechtějte si mě proti sobě poštvat.“

„Copak se stalo, paní ředitelko?“ zvolal Lexter a postavil se.

 „Vy nevíte?“ zeptala se náhle udiveně Umbridgeová a popošla směrem k profesorskému stolu. „Vy

opravdu nevíte?“ zdůraznila.

„O čem bych měl vědět?“ zeptal se samolibě Lexter.

„Nikdo z vás si nevšiml, jak odsud hudebníci vyběhli celí umazaní?“ ptala se dál Umbridgeová, bylo

na ní vidět, že když mluví na studenty, je její hlas o poznání přísnější. „Nikdo z vás si nevšiml, že

jedním z nich byl tady zástupce ředitele školy?“ řekla ještě zlostněji.

Studenti se po sobě dívali nadmíru zmateně a přestávali jí věnovat pozornost, Harry viděl, jak se

Hagrid potají směje, jen se bál, aby je jeho smích neprozradil.

„Myslím, že jejich odpověď vystihuje vše,“ podotkl Lexter.

„Och, opravdu?“ uculila se přívětivě Umbridgeová. „To je zvláštní, já jsem žádnou neslyšela.“

Následně došla až ke stolu profesorů a pohledem skončila na Snapeovi, který, aniž by si toho Harry

všiml, se vrátil zpět na své místo.

„A co vy, pane profesore?“ zeptala se mile Umbridgeová. „Nevšiml jste si něčeho?“

Snape nepohnul ve výrazu své tváře ani brvou, pouze se otočil pohledem na Lextera a pak se

rozhlédnul po všech studentech, chvíli jako by převaloval sousto v puse a nakonec nevrle odvětil: „Byl

jsem pryč, je mi líto.“

„Alespoň, že někteří z vás mluví pravdu,“ pokývala hlavou Umbridgeová a culila se na Lextera na

celé kolo pohledem, který se Harrymu moc nelíbil.

Následně se otočila na studenty a tleskla rukama. „No, neměli byste být už dávno na vyučování?“

Hned na to se profesoři zvedli a začali odvádět své třídy na hodiny, Umbridgeová stála ve dveřích do

Velké síně a na každého odcházejícího studenta a profesora se usmívala. Největší úsměv věnovala

Lexterovi a následně Harrymu a jeho kamarádům.

Harry jí úsměv na rozdíl od Lextera ani v nejmenším neopětoval, naopak se mu z něj dělalo špatně.

Umbridgeová čím dál více vypadala jako ta bachratá ropucha, co sedí na leknínu a vyplazuje jazyk, aby
mohla chytat ve vzduchu mouchy. Až na to, že pod takovou ropuchou, jakou by byla Umbridgeová, by

se leknín potopil.

První dvouhodinovka úterka, Kouzelné formule, už byla věnována pouze umění přemísťování, které

teď profesor Kratiknot vyučoval z plných sil, když mu to na začátku Umbridgeová nedovolila. Stejně

tak i termín zkoušek se blížil, takže se studenti měli pečlivě připravit na okamžik, kdy zajdou do té

podivné místnosti v Bradavicích, kde je možno se přemísťovat, a poprvé si to odzkouší.

Další dvouhodinovka, Bylinkářství, probíhala o poznání příjemněji, když se na něm už neobjevovala

Umbridgeová, navíc s Liliputky už skončili, takže si mohli oddechnout od toho hrozného vrzání na

housle, kterého měli po obědech, snídaních a večeřích opravdu už po krk.

„Tak jak na to půjdeš?“ zeptala se Ginny Harryho na obědě.

„Na co zase?“

„Na tu omluvu, teď přece máte Obranu proti černé magii, ne?“

„Prostě za ním zajdu a omluvím se, to je vše,“ řekl Harry.

„Možná, že to tak bude i lepší, když to uděláš takhle uboze,“ povzdechla si Ginny.

„Jak uboze?“ opáčil jí dotčeně Harry.

„Takhle by ses omluvil leda tak hrábím, že jsi na ně šlápnul, když tě přitom ony praštily násadou do

hlavy,“ řekla Ginny a s moučníkem se už řadila u své třídy.

Harry ještě notnou chvíli přemýšlel o tom, co mu právě řekla, něco mu napovídalo, že tomu absolutně

nerozumí, ale to už na ně zavolal Lexter a celá jeho třída se už začala zvedat k odchodu.

Harry počkal, až Lexter přijde až k němu, když svolával studenty, a začal.

„Pane profesore… já chtěl bych…“

„Šesťáci!“ křikl Lexter „Sem!“

„Pane profesore?“

„Ano, Harry?“ otázal se Lexter.

 „Já.. chtěl bych…“

„Ehm, ehm, už jste tu všichni, můžete jít!“ přerušila je Umbridgeová a dodala ještě: „A hezky zařazení

za sebou, pojď, Harry, sem.“

Následně ho od Lextera odtáhla do dvojice s Nevillem a hned nato se celý husí zástup vydal po chodbě

do učebny Obrany proti černé magii. Harrymu připadalo omlouvání hned o něco těžší, když to musel

dělat znovu, avšak nechtěl v tom polevit, ty potíže mu za to nestojí, a navíc, Lexter je přívětivý, on ho

pochopí.

Vešli do třídy, jen Hagrid se musel velice sehnout, aby se trámem dovnitř prosoukal, vzápětí už si

sedl s trojicí do lavic a Lexter přešel ke katedře. Harry k němu tedy znovu přešel a když otevřel pusu,

že začne, rozezvonily se školní zvony a hodina začala, takže si musel sednout do lavice.

„Takže dnes budeme pokračovat procvičováním kouzla Symphusio, abychom ho na závěrečné

zkoušky dobře uměli, něco mi říká, že v testech bude,“ řekl třídě s kradmým úsměvem. „Hagride, mohl

bys mi pomoct?“

Hagrid se s úsměvem zvedl a postavil se vedle Lextera, který vedle něho vypadal asi jako Kratiknot

vedle Hermiony.

Následně se začali střídat a zkoušet kouzla na svých protivnících, Harry však viděl v chování Malfoye

něco nadmíru podivného, přímo se zuřivou nenávistí koukal na Hagrida a ve chvíli, když začal učit, se

přihlásil.

„Ano, Malfoyi?“ zeptal se Lexter, čímž přerušil Hagridův výklad.

„Mohl bych prosím vás na záchod,“ začal vymlouvavě Malfoy, „ta snídaně mi nějak nesedla, jestli

mě chápete.“

„Tebe chápu vždycky Malfoyi, upaluj,“ pousmál se Lexter, Malfoy mu úsměv oplatil svým typickým

zlomyslným úšklebkem a záhy zmizel ven ze třídy.

Následně si Hagrid začal zvát další a další studenty, až se třída začala zaplňovat postávajícími
osobami, čehož Harry využil a prodral se skrz dav k Lexterovi.

„Pane profesore…,“ chtěl začít, ale Lexter ho přerušil.

„Vzal bys to na chvíli za mě?“ zeptal se Hagrida, který v zápětí přikývl.

Následně si Harryho odvedl stranou a zarmouceně se na něj podíval.

„Pane profesore,… já… chtěl bych…“

„Zprvu se ti chci omluvit, Harry,“ přerušil ho Lexter, až ho tím zaskočil. „Včera jsem neměl svůj den,

přece jenom mě ta záležitost s Nevillem docela zmohla, takže… zkrátka jsem byl dost nevrlý, jestli mě

chápeš.“

„No… vlastně jsem se chtěl omluvit já za své chování,“ řekl Harry.

„Nemáš se za co omlouvat,“ přerušil ho Lexter. „Máš na svou zlobu právo víc, než kdokoliv jiný, a

právě to, že ji tak excelentně potlačuješ, převyšuješ se nad své emoce a… a odhodlal ses mi omluvit,

aby sis mě zase spřátelil…“

„K tomu mě přemluvila…“

„Nepřemluvila, Ginny tě jenom utvrdila v tom, co jsi chtěl udělat.“

„Telepatie zase funguje?“ odtušil Harry.

„Fungovala vždycky, jen ty ses více bránil, včerejší vynechané cvičení ti znatelně schází,“ říkal

Lexter. „Víš, co jsem ti řekl, co se stane, když nebudeš cvičit, Hermiona za tu trochu snahy stojí.“

„Já vím,“ usoudil Harry.

„My to zvládneme, neboj,“ řekl Lexter. „A souhlasím s tebou, nebudeme se už bavit o žádných

takových věcech, které vedou jenom k hádkám, ty víš, že já na ně neodpovím, na to si tě moc vážím.“

„Proč mi blízcí ubližují tím, že mě chrání?“ zeptal se sklíčeně Harry.

Lexter si povzdychl a sklopil zrak. „Na to ti neumím odpovědět,“ řekl také sklíčeně. „Víš…, máme

srdce…, cítíme, že je to pro tebe lepší.“

„To právě Brumbál nemá,“ řekl Harry a popadal ho vztek.

 „Brumbál před tebou tajil to největší tajemství,“ začal Lexter. „Důvodem, proč to tajil, bylo to, jak by

ses cítil, kdyby ses o tom dozvěděl, a vidíš? Měl pravdu.“

„Brumbál není neomylný,“ odvětil Harry naštvaně.

„To není…, podle mě nikdo není neomylný, chybovat je lidské,“ pravil Lexter. „Ale odpouštět je

božské a ty jsi to dokázal.“

„To mi řekl Aberforth,“ uvědomil si Harry.

„Dokázal bys mu odpustit?“ zeptal se Lexter pomalu. „Dokázal bys to?“

Harry chvíli sklíčeně přemýšlel a kroutil odevzdaně hlavou. „Myslím, že to je stejné jako u

Brumbála.“

„Všichni děláme chyby, Harry, i ty,“ řekl Lexter. „Problém je…, že je většinou děláme ve vědomí, že

tak učiníme dobře, proto ti nikdo nevyčítá žádný z těch tvých bláznivých kousků, Harry,“ řekl Lexter a

pousmál se. „Vždycky jsi je dělal s dobrým srdcem.“

Harry se mu na to pousmál a potřásl si s ním rukou, jako že všechny sváry byly zažehnány, hned mu

s tímto vědomím stouplo sebevědomí a nálada.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se jim u ucha.

Lexter a Harry se překvapeně podívali vedle sebe, kde se na ně usmívala Umbridgeová od ucha k

uchu, až by si člověk myslel, že jí prasknou koutky úst.

„Tak jsem se přišla podívat na vaší hodinu, pane profesore,“ řekla přívětivě Umbridgeová, Harry

uviděl, jak se za ní Malfoy posmívá.

„Tak vás tady pěkně vítám,“ pousmál se i Lexter a přešel k Hagridovi, očima mu pokynul, aby se

vrátil na místo.

„Zdá se, že jste mě neposlechl,“ pokračovala Umbridgeová. „Můžete mi říct, jakým způsobem jste

nyní vyučoval?“

Lexter s kamenným obličejem přelétl třídu a pak skončil s pohledem na Umbridgeové.

 „Zřejmě jste ještě neměl příležitost domluvit se se studenty, co mi mají říct, takže kdybych si je

pozvala k sobě do pracovny, velice by mne jejich výpovědi udivily.“

Lexter se stále neměl k odpovědi, jen na ni kamenně, bez jakéhokoliv výrazu koukal.

„Stejně tak mi připadá podivné…, o čem jste se právě bavil s mým nejoblíbenějším studentem,“

uculila se Umbridgeová a hned se otočila na celou třídu. „Och, omlouvám se, neberte si to tak…, nikdo

z vás nemusí pochopitelně žárlit.“

Některým neunikl úsměšek, jedním z nich byl i Ron.

„Tak snad byste mi mohl říct…,“ pokračovala dál Umbridgeová zamyšleně, „… co říkáte na rande?“

To zřejmě bylo i na Lextera moc, protože nepatrně pozvedl obočí, ale hned se zase tvářil kamenně.

„Řekněme po osmé hodině večer, mohli bychom prochodit celou noc…, budete mít večer volno?“

ptala se a přibližovala se k němu jako jedovatý had. „Nemáte už náhodou něco naplánovaného?“

Lexter se pousmál se odvětil: „Večer volno mám, ale s vámi si bohužel nikam nehodlám vyjít, paní

ředitelko…, och omlouvám se, neberte si to tak…,“ napodobil její předešlá slova.

Umbridgeové zmizel úsměv ze rtů a hned nato skončila s pohledem na Harrym.

„Zdá se mi, že tu někdo dostává až příliš mnoho učitelských lekcí…,“ pokračovala dál pátravě. „Více,

než by bylo záhodno, a dokonce více, než je rámec studijní osnovy.“

„Na mě se nedívejte,“ řekl nahlas Harry, „myslím, že vaše slova přesně vystihují mou kamarádku

Hermionu.“

Hermiona se pousmála, věděla, že Harry jí chytře stočil otázku, jen ji překvapila její odpověď.

„Jen kamarádku?“ zeptala se a zúžila své oduřelé zorničky.

Harry také o poznání znejistěl, stejně jako Lexter, který teď skončil s pohledem na Harrym a jako by

mu tímto kontaktem dával odvahu a kuráž.

„Máte pravdu,“ nadhodil Harry, „myslel jsem dobrou kamarádku.“

„Vskutku dobrou…,“ potvrdila Umbridgeová. „Hrajete vskutku odvážnou šachovou partii, Lextere.“
 Lexter zase zkameněl a tvářil se absolutně nevinně.

„Dávejte si ale pozor,“ pokračovala směrem k němu, „kdo nakonec udělá šach mat.“

S těmito slovy zmizela ze třídy, což se sice Malfoyovi nelíbilo, ale všichni ostatní si okázale oddechli.

„Dorazil jsi v pořádku?“ zeptal se Lexter večer v Chroptící chýši, když Harry právě vstoupil do

místnosti s jen jednou postelí.

„Nic se mi nestalo, jen doufám, že mě nikdo neviděl,“ odpověděl Harry.

„Musíme být nadmíru opatrní, Harry,“ upozornil ho Lexter. „To dnešní chování naší ředitelky se mi

ani v nejmenším nelíbilo.“

„Opravdu tím narážela na Nitroobranu?“ zeptal se Harry.

„Zcela jistě, ještě nevím, kde se to dozvěděla, co já vím, tak neexistuje nikdo, kdo by jí to mohl říct.“

„A co Snape?“ napadlo Harryho.

„Profesor Snape, Harry…,“ opravil ho Lexter. „Je na naší straně, to mi věř.“

„Ale vždyť jste mi říkal, abych se mu s ničím nesvěřoval, co jste tím myslel?“ zajímal se Harry.

„Přesně to, co jsem řekl, nic víc, nic míň,“ upozornil ho Lexter.

„Já vlastně ani nechci nic vědět…,“ uvědomil si Harry a praštil sebou na postel. „Když mě chcete

považovat za takového křehkého chudáka, tak prosím, budu se všeho stranit, možná to opravdu nakonec

bude nejlepší.“

Lexter se pousmál a přisedl si k němu.

„Víš, Harry, že jsem do Fénixova řádu vstoupil teprve v červenci?“ zeptal se Lexter a Harry se na něj

překvapeně podíval. „Nevím, jestli jsem ti to už říkal, ale byl jsem hodně dlouho pryč, na rozdíl od

ostatních jsem se se smrtí Potterových tak lehce nesmířil, dá se říct, že jsem všem jejich přátelům

nadobro zmizel. To proto se o mně nezmiňovali. Vlastně ani nevěděli, kde jsem.“

Lexter si povzdechl a opřel se o postel vedle Harryho. „Pravda je, že jsem celou tu dobu pátral, jak ty
dva znovu přivést k životu.“

„Opravdu?“ podivil se Harry.

„Možná se ti to bude zdát divné, ale já jsem v to věřil,“ pousmál se Lexter. „To proto tě povzbuzuji

ve víře, že se Sirius ještě stále dá zachránit.“

„Upřímně řečeno…, jak jste si mohl myslet, že…“

„Že by se dali zachránit?“ dopověděl to za něj Lexter. „Víš, Harry, nejsi jediný, kdo v tu dobu byl z

Brumbála… tak trochu naměkko. On měl plán, o kterém věděl jen on, Flamel a Aberforth. Nikomu

dalšímu se o něm nesvěřil.“

„Víte, o co se jednalo?“ zeptal se Harry.

„Ale samozřejmě, ty sám to víš,“ pravil Lexter. „Měl tě přivést k Petúnii a…“

„Tohle i v té době věděli všichni, co to bylo ve skutečnosti?“ trval na svém Harry.

„Nevím, jak ti to mám říct,“ povzdechl si Lexter. „Tvoje máma pro mě byla něco jako anděl,“ řekl

Lexter zasněně. „Velice mě tehdy ranilo, když si vzala tvého otce, avšak já jsem jí byl stále dál přítelem,

a to oběma. Když zemřeli…, opravdu nevím, jak ti to mám říct.“

„Prostě to řekněte,“ poradil mu Harry.

„Víš, Harry, správnej chlap by se měl oženit, mít děti, se svou ženou je vychovat a společně s ní

zestárnout. To je věčná životní básnička…, myslel jsem, že takovou budu mít i já,“ pravil potichu.

„Co se stalo?“ ptal se dál Harry.

„Asi jsem to zaspal,“ přiznal Lexter. „Měl jsem tvé rodiče tak strašně rád, jako kdyby oni byli moje

rodina, a já jsem na sebe sama zapomněl.“

„To je mi líto,“ řekl po chvilce ticha Harry.

„Vždycky jsem si přál mít v peněžence fotku své ženy a dětí,“ pousmál se Lexter a koukal do stropu.

„Měl bych s sebou ty nejbližší. A pravda je, že tví rodiče mi je nahradili.“

„To jsem nevěděl,“ řekl zamyšleně Harry.

 „Určitě tě to už opravdu unavuje slyšet, ale já v tobě vidím stále Lily, její zelené oči, jak se na mě

vždycky tak kamarádsky smály. A James, dobrej pro každou rošťárnu…, měl jsem je rád.“

„Ale i můj otec měl své stinné stránky,“ připomněl mu Harry.

„Každý má, Harry,“ pravil Lexter. „Když umřeli, vystrojili jsme jim báječný pohřeb, i přestože James

byl bystrozor. Ale…“

„Ale co?“ zeptal se Harry, když se Lexter zase odmlčel.

„Brumbál tehdy udělal něco nadmíru podivného,“ řekl Lexter. „Víš…, mám takový pocit, že sebral

Lilyino mrtvé tělo.“

„Cože?“ vyhrkl Harry překvapeně.

„Říkal jsem ti, že tomu nebudeš věřit,“ upozornil ho Lexter. „Je to něco, na co jsem přišel na vlastní

pěst, proto jsem se snažil zjistit něco blíž, stále jsem uvnitř věřil, že se… alespoň ona se dá zachránit, a

já v to věřím…, já jsem to nevzdal, Harry, hledal jsem je až doteď.“

Harry z něho nespustil oči, Lexter mu mluvil přímo z duše, nemohl uvěřit, že člověk, kterého poznal

teprve letos, pro jeho rodiče tolik obětoval.

„Ovšem když nastala chvíle, kdy měl poprvé někdo opravdu chránit Harryho Pottera, syna Jamese a

Lily, přešel bych i sedmero hor a sedmero řek, abych se sem dostal, cítil jsem to jako takové… alespoň

částečné dovršení, splnění mé snahy, slibu, který jsem si dal. Proto bych tě nikdy neopustil a budu si

nadosmrti nadávat za to, že jsem tě v prosinci zavedl za Aberforthem, když byl tak nebezpečný.“

„To už nechte plavat,“ řekl Harry nadobro vyléčený ze vzteku na Lextera. „Navíc pochybuju, že je

pozdě na to, zařídit si, abyste měl fotku v peněžence,“ uculil se Harry.

Lexter se na něj taky přátelsky pousmál a zvedl ho nahoru z postele.

„Mimochodem, o Drápa už se nemusíš bát, má svůj Mečořez.“

„Opravdu?“ pousmál se Harry. „Co to vlastně je?“

„No… abych tak řekl, je to očarovaná kůže z Mečoroha, odráží každé kouzlo a ten, kdo ji má na sobě,
je nepřemožitelný…, ale teď už máme práci, co říkáš?“ zeptal se Harryho.

„Pustíme se do toho,“ odpověděl mu na to.

Po skončení Nitroobrany se Harry soustřeďoval zase na to všechno, co se dozvěděl. Když tak běžel

chodbou vydlabanou v zemi k Vrbě mlátičce, uvědomoval si, že Lexter opravdu není zdaleka tak

odlišný než on sám. Dělá stejné chyby a stále věří v záchranu někoho, o kom každý tvrdí, že mu není

pomoci. Navíc jeho poslední slova, to, že podezřívá Brumbála z toho, že ukradl Lilyino tělo, ho děsivě

překvapilo. Copak Brumbál byl schopen něčeho takového, ten, kdo o Harrym říkal taková hezká slova

a stále se ho zastával?

Popravdě to nebyly žádné příjemné myšlenky na dobrou noc a zvláště teď. Venku bylo černo jako v

pytli, protože na Bradavicích se povalovala nepropustná tmavá mlha, která Harrymu téměř znemožnila

návrat do své ložnice. Když tak usínal na své posteli s nebesy, celý pokoj mu najednou naháněl husí

kůži, jako kdyby se ho jeho vnitřní já snažilo nabádat k větší obezřetnosti. Tak veliké, že skoro nemohl

zamhouřit oka, a když tak konečně udělal, odbíjely Bradavické věžní hodiny půlnoc.

Kapitola 67.
Gryffindorská krev
T ohle místo mu bylo zase povědomé, tentokrát ale bylo jiné než to, které viděl ve svých snech.

Vlastně ani nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost. Hleděl před sebe na zlaté sousoší Kouzelníka,

čarodějky, kentaura, skřeta a domácí skřítka, jež ale nyní měli našedivěle modrou barvu, jako kdyby ze

sochy někdo vysál všechen život. I místnosti jako kdyby samy pro sebe truchlily za něco, co se před

maličkou chvílí stalo, a prázdnota v hale tomu jenom nasvědčovala.

 Byl na ministerstvu, o tom nebylo pochyb, proč však tu není ani noha? Jako kdyby někdo zastavil čas

a s tím i život v něm. Avšak přece jenom tu něco bylo při smyslech, nebo přesněji někdo.

Kolem černovlasého chlapce postávajícího u sousoší na nečinné fontáně právě prošel jakýsi starý

zahalený kouzelník. Chlapci se při jeho závanu zvedl žaludek a málem i podlomila kolena. Opravdu

mu v té chvíli nebylo hej, jako kdyby z jeho svalů ta postava vysála veškerý život. Možná právě to ho

donutilo postavu sledovat. Ani ji nemusel blíže studovat, aby si uvědomil, že ta zahalená postava před

sebou vznáší bezvládné tělo přikryté hedvábným ubrusem, který kopíroval vybledlou zlatou bránu, do

níž se právě postava zanořila a mířila dál směrem k mřížování, které obklopovalo místní výtahy.

Chlapec se zastavil za postavou a se zatajeným dechem čekal, až se ministerský výtah dorachotí do

jejich patra.

Když se tak stalo, zahalená vysoká postava pobídla vznášející se tělo, aby vletělo dovnitř, a následně

vešla za ním.

Hoch na nic nečekal a v příští chvíli už byl také ve výtahu, ovšem z blízké přítomnosti postavy se mu

mohl zarazit dech na stálo. Neměl odvahu vůbec promluvit, oslovit jej, avšak nějak v jádru duše už od

začátku tušil, že by to stejně nemělo cenu, je v jakési vzpomínce či co, možná si s ním zkrátka jen

zahrává mysl a dělá si z něj legraci.

Ovšem tahle myšlenka ho rázem opustila, když výtah dorachotil do devátého patra a jeho dveře se

halasně rozevřely.

Postava si hlasitě oddychla, v té chvíli mohl chlapec zahlédnout, jak jí zpoza hábitu vykoukl chomáč

bělostných stříbřitých vousů.

To už však postava znovu pobídla tělo k pohybu a vyšla s ním ven směrem ke dveřím naproti, dveřím,

za kterými hoch moc dobře věděl, co je.

Postava procházela holou chodbou bez oken a dveří, její kroky se po ní rozléhaly jako kostelní zvon,

pokračovala stále dál, až se konečně zastavila před černými dveřmi.

 Chlapec mohl málem zatajením vypustit duši, právě se znovu chystal vstoupit do Odboru záhad, po

té dlouhé době, po těch těžkých měsících se tam znovu chystá… když v tom…

Tělu přikrytému ubrusem neznatelně povolila ruka a bezvládně sjela z pod ubrusu o pár centimetrů.

Harry téměř nemohl dýchat, v tu chvíli se mu zastavilo srdce, protože spatřil hebké bledé prsty a hlavně

věc, kterou měl jeden z nich na sobě.

Prsten s velikým červeným lesknoucím se srdcem navrchu.

„Harry.“

Harry vyskočil z postele, jako když ho na nože berou, a vyděšeně se rozhlížel po ložnici. Venku bylo

stále šero, ale už bylo poznat, jak se rozednívá.

„Harry, haló,“ ozvalo se znovu.

Harry se automaticky natočil na bok a nahmatal své kulaté brýle, které si vzápětí nasadil. Hned před

sebou spatřil okno a za ním vznášejícího se Colina.

„Ahoj,“ pozdravil Harry.

„Koukni, jestli tě ty tréninky štvou, tak to řekni,“ pravil potichu Colin a oklepával se zimou, která

pronikala pootevřeným oknem do ložnice.

„Ne, jen mám špatné sny,“ vysvětlil mu Harry a začal se urychleně převlékat.

Zima, kterou ho Colin stále obšťastňoval zvenčí, ho už docela probudila, takže zanedlouho už byl

převlečený s Kulovým bleskem v ruce.

Stále ho ten divný pocit ze včerejška nepřepadl, a tak se mu moc ven nechtělo, ale čím více otálel, tím

víc se Colin venku klepal zimou.

„Nechci tě nijak popohánět, ale už jsem si snad vyklepal všechny zuby, co mám,“ brblal Colin, kterého

teď zmáhala třesavka. „Potřebuju pohyb, jinak tu umrznu.“

„Už jdu,“ odvětil Harry a ještě naposledy se podíval po ložnici, poškrábal se na bradě a hned nato
nasednul na koště a vylétnul ven.

Za oknem bylo o poznání jiné prostředí, navíc takové neviditelné. Všude, kam oko.. teď spíš

nedohlédne, se rozprostírala neprůhledná mlha, která měla až zvláštní ztmavlou barvu, takovou, jakou

měla pokaždé, když se takhle potají ráno vyplížili z ložnic.

Harry sáhl studenými prsty na hůlku a kouzlem rozsvítil jejich světelné body, které sem před měsícem

připevnil na zem, aby trefili k hřišti.

„Dneska teda obzvlášť nejsou vidět,“ zkonstatoval třaslavě Colin a klepal dál zubama.

„To mi povídej,“ souhlasil Harry.

„Víš, co mě napadlo?“ zeptal se Harryho, když slétávali k zemi, aby mohli lépe zahlédnout světelné

body. „Co kdyby nám někdo ty svítící větvičky přestavěl?“

„Jak by to mohl udělat?“ divil se Harry.

„A proč by nemohl?“

„Hermiona mi jasně vysvětlila,“ povídal Harry a začal se také třást, když museli pomalu letět na

košťatech, aby nepřehlédli ani jeden orientační bod, „že se ty větvičky vždycky rozsvítí, když je hůlka,

která je očarovala, na blízku, pak zhasnou, není možnost, aby je někdo jiný uviděl, Coline. Navíc, když

nesvítí, tak opravdu vypadají jako normální pohozené klacky.“

„Prostě mě to jenom napadlo,“ zkonstatoval Colin. „Byl by to průšvih.“

„Bože, já už se chci proletět,“ postěžoval si třaslavě Harry, sice už byla polovina května, ale v

Bradavicích bylo stále zatažené počasí a rána byla nadmíru chladná, když na povrch nepronikl ani jeden

paprsek slunce.

„Až se vrátím, dám si horkou čeguládu,“ pravil třaslavě Colin.

„C-c-c-cso t-t-to j-j-je?“ koktal Harry.

„N-n-n-něcso jhako h-h-horká č-č-čokoláda,“ brblal Colin.

„D-d-dám s-s-si t-t-taky jed-d-den,“ pravil Harry a právě zjistil, že mu ruce nadobro přimrzly ke
koštěti.

„D-d-d-dneska je teda k-k-k-kosa,“ hlesl Colin.

„To mi p–p-povídej,“ souhlasil Harry. „Jsem celej s-s-scvrklej.“

Colin se na něj otočil a na jeho zmrzlém obličeji se objevil usměv.

„Č-č-č-čemu s-s-se směješ?“ koktal Harry a zjistil, že přestal otáčet hlavou, jako by si nabalil šálu

přes celý krk.

„Ty máš alespoň někoho, kdo by tě rozehřál,“ uculil se překotně Colin.

„Co tím zase m-m-myslíš?“ divil se Harry a fouknul si trochu tepla střídavě na ruce.

„No přece Cho, ne?“ odvětil Colin. „Kam jste se až dostali?“

„Fakticky n-n-n-nevím, o kom mluvíš,“ řekl Harry a sledoval, jak se mu na sklech brýlí dělá jinovatka.

„Ale nedělej nevinného, mně už je patnáct, nejsem jako ten malej prcek, co za tebou pořád lez,“

odvětil Colin a smích ho, zdá se, rozehříval.

„Pro mě budeš pořád prcek, d-d-dokud m-mě nepřerosteš-šíš,“ škytnul Harry.

„Vsadím se, že sis s ní musel užívat,“ uculil se Colin.

„Coline, já nevím, o kom to mluvíš!“ zarazil ho Harry a zastavil se v letu.

Colin se také zastavil a podezíravě na Harryho pohlédl. „Ty to opravdu neděláš?“

„A co bych měl jako dělat?“ odvětil Harry a znovu začal mrznout tím, jak stáli na místě.

„Myslel jsem, že tu ztrátu paměti děláš jen kvůli tomu, aby ti ty noviny daly pokoj,“ divil se Colin.

„Jakou ztrátu paměti?“ zeptal se nevrle Harry, zase něco, co ví všichni a on ne.

„No přece…“ Svist!

V tu chvíli se nad nimi prohnalo obrovské zvíře, až je málem shodilo z košťat, a zmizelo v dálce.

„Co to sakra bylo?“ vyhrkl Colin a narovnával se na koštěti.

Bum! Bum! Bum! Bum!

Začalo se ozývat z dálky ohromné a ohlušující bušení, jako kdyby někdo tloukl o zem gigantickými
palicemi.

„Co to krucinál je?“ ptal se dál vystrašeně Colin a snažil se společně s Harrym prokouknout

nepropustnou mlhu.

V tom se z dáli ozval orlí křik, pískot byl tak silný, že jim málem zalehly uši, jak se křik rozlehl po

širém okolí.

„A co bylo tohle?“ zeptal se zase Colin.

„Jak to mám vědět?“ odvětil stejně tak vyděšeně Harry a sestoupil z koštěte následován Colinem.

„Co myslíš, že to byl za křik?“ ptal se zase Colin se zatajeným dechem.

„Takový křik má jedině orel… nebo…“

V tom se nad nimi zase ohnala dvě ohromná křídla a jen těsně je minula.

„To je drak!“ křikl Colin.

„Neblázni,“ zarazil ho Harry.

V té chvíli vedle nich začaly dopadat ohromné rány, až celá zem poskakovala.

„Něco mi říká, že bychom tu neměli být,“ cekl vyděšeně Colin a tisknul se zády k Harrymu.

„S tím jediným souhlasím,“ potvrdil Harry. „Jen nevím, jestli je bezpečné letět.“

V té chvíli se znovu nad jejich hlavami prohnalo ono stvoření, Colin se už chtěl zvedat ze dřepu, Harry

ale po něm skočil a stáhl ho k zemi, protože prolétajícího tvora následovala ohromná lidská ruka,

gigantická tlapa, která prosvištěla vzduchem jako napnutá plachta.

„Do hajzlu!“ křikl nečekaně Colin. „A co bylo zase tohle?“

„Obři,“ odpověděl Harry. „Pozor!“

Oba dva se v tu ránu odkulili na stranu, protože mezi ně padla ohromná obří noha, která se několik

desítek centimetrů zabořila do země.

Harrymu tlouklo srdce jako o závod, vdechnul kousky trávy, jak se tak kutálel, a teď je vykašlával z

úst. S uslzenýma očima se poté podíval nad sebe a znovu strnul. Skláněla se nad ním gigantická obří
hlava a hloupě si ho prohlížela.

Harry začal vyděšeně lézt po zádech směrem od obra, ale ten se hned napřáhl a chystal se Harryho

vzít, když v tom se zarazil.

Harry uslyšel jakýsi výkřik a následně uviděl, jak Colin vší silou kopnul obra do nohy, ten to ovšem

podle Harryho názoru musel pociťoval jako polechtání blechy.

„Coline, pozor!“ křikl Harry, ale to už obr na Colina natahoval vztekle ruku.

Colin začal také pozadu couvat, ovšem zakopl o své koště a padl na zem, čímž si vyrazil dech. Obr se

k němu s gigantickou rukou stále přibližoval, když v tu chvíli do něj vrazilo nějaké veliké opeřené

stvoření a záhy ho silně zatáhlo za vlasy.

„Na koště!“ křikl Harry na Colina, ten se vzpamatoval, nahmatal pod sebou svůj stříbrný šíp a

urychleně na něj nasedl.

„Kde mám blesk?“ zeptal se sám sebe Harry a rozhlížel se.

To už se ale vyrušený obr znovu na něj soustředil, tentokrát na nic nečekal a jediné, co mohl Harry

spatřit, byla obrovská ruka, jak se k němu blíží.

Náraz se nemohl rovnat tomu, co po celou dobu považoval za nejsilnější, a to Vernonově pěsti.

Tentokrát cítil, jak se všechny jeho vnitřnosti stáhly na žebra, až to strašlivě zabolelo, a následně, jak

mu vítr ovívá rozcuchané vlasy. Celé tělo měl příšerně naražené a téměř se nemohl hnout, když ho obr

obrátil vzhůru nohama, tudíž hlavou dolů a hloupě si ho prohlížel.

Harry začal bolestně křičet a snažil se nějak vysvobodit z obrova sevření, avšak bylo to marné. Obr s

ním udělal jedno rozmáchnuté kolečko, až se mu zatočila hlava i oči dohromady, v té chvíli nadobro

ztratil orientaci a stále jen cítil, jak se mu krev valí do hlavy.

Naposledy dokázal spatřit odpornou zarostlou hlavu obra, jak se druhou rukou rozmachuje a chystá

se ho praštit. Harry nahmátl hůlku a vyštěkl: „Vulnusio!“

Kouzlo vrazilo obrovi rovnou do tváře, avšak místo toho, aby se něco událo k lepšímu, ho to ještě
více rozzuřilo. Zamával s Harrym tak strašně vztekle, že málem upustil hůlku, ale to už se obr znovu

rozmachoval svou druhou rukou, když v tom Harry uviděl u jeho oka vznášející se postavičku.

Ozval se záblesk a v tu chvíli Harryho popadla zemská tíže. Bohužel ale zachraňující Colin nepočítal

s tím, že teď právě Harry padá jako šiška k zemi.

Harry cítil, jak se země blíží, jak mu vzduch čeří vlasy a jak nemůže popadnout dech, instinktivně si

přikryl hlavu a očekával prudký náraz, když v tom padl na něco tenkého a lesklého.

Otevřel oči a zjistil, že ho statně a nehnutě nese jeho Kulový blesk.

„Díky, blesku,“ zaradoval se Harry, popadl jeho špici, nadskočil, Kulový blesk si urychleně pod sebou

otočil, čímž se celý až zázračně rychle obrátil a vystřelil za Colinem.

Ten právě prováděl bleskurychlé manévry nad rukama obra a když v našedlé mlze spatřil Harryho,

rychle se za ním vydal.

„To bylo o fous,“ ulevil si Colin a společně s Harrym klesali k zemi. „A kam teď?“

„To nevím, ztratili jsme se,“ zkonstatoval Harry a marně hledal svítící orientační body.

„Mimochodem, díky, Coline.“

„Víš, jaká pro mě byla čest zachránit Harryho Pottera?“ zaradoval se.

„Přestaň s tím,“ zarazil ho Harry.

Pak se ale v dálce ozvala další strašlivá rána a v témže okamžiku se k nim mlhou v dálce začalo něco

blížit. Oba dva stočili na poslední chvíli svá košťata pryč, když jejich středem proletělo ohromné

opeřené stvoření a s mohutným dopadem sebou prásklo na zem, čímž udělalo ještě setrvačnou silou

vyhlazenou cestičku trávy.

„Řekneš mi už konečně, co tohle je?“ navztekal se Colin a soukal se zpátky na své koště.

„Mám takové tušení,“ pravil Harry a urychleně ohnul Kulový blesk k zemi.

Colin mu byl v patách a oba dva po chvilce až nepřiměřeně tvrdě dopadli na zem, protože země v

téhle mlze byla vidět opravdu až na poslední chvíli.

 „Teda nevím, jak v téhle mlze budeme hrát famfrpál,“ postěžoval si Colin.

Harry se přiběhl podívat na ležícího tvora blíž, okamžitě ho poznal, byl to Zlaťák a teď nehybně ležel

na zemi, se zavřenýma očima.

„To je přece Hagridův Gryf,“ uvědomil si Colin a Harry si ke Zlaťákovi přiklekl.

„Co mu to proboha udělali?“ divil se Harry a nevěděl, jak zjistit, jestli je stále ještě naživu.

„Myslíš, že je živý?“

„To právě nevím,“ zkonstatoval Harry a obezřetně se rozhlížel, protože očekával, že se znovu každou

chvilkou objeví obři.

„Já teda nevím, jak ty, Harry, ale já mám nahnáno,“ řekl Colin vyděšeně.

„Alespoň už ti není zima, ne?“ pousmál se Harry a přistoupil ke Zlaťákovu zobáku. „Ještě žije.“

Gryf stále ještě funěl z nosních dírek, to znamenalo, že dýchá.

„Musíme ho odvést do bezpečí,“ zakončil to Harry.

„Nejdřív my a pak tohle zvíře, jasné?“ odporoval mu Colin.

Znovu se ze strany ozvalo dupání a rozčilené obří křiky se rozléhaly na celé kolo.

„Harry, pojď,“ prosil ho vyděšeně Colin a tahal ho na nohy.

„Musíme mu pomoci,“ nedal se odbýt Harry.

„Tomu už není pomoci, věř mi, musíme utéct!“ řičel vystrašeně Colin a rval Harryho za hábit.

„Nemůžeme ho tu prostě nechat,“ strachoval se Harry.

„Věř mi, že to tak bude nejlepší.“

„Nebude, Coline, přestaň!“ křikl Harry, ale zase vyděšeně pohlédl do výšky.

Nad jejich hlavami se tentokrát skláněli tři obři a z jejich odporných tlam jim odkapávaly sliny.

„Ahoj,“ hlesl Harry.

Obr napravo vztekle zakřičel a v zápětí Harryho smetl uragán, jak kolem něj prosvištěla ruka, která v

zápětí chňapla po ležícím Gryfovi.

 Hned nato Harry nad sebou zahlédl obrovské chodidlo, jak se k němu blíží. Začal řvát, urychleně

nasedl na Kulový blesk a vystartoval z místa.

Bylo to ale tak těsné, že mu obr sešlápl hábit, čímž Harry spadl z koštěte a prásknul sebou na zem.

„Accio Kulový blesk!“ křikl Harry s namířenou hůlkou a ve stejné chvíli, co se druhý obr rozmachoval,

že ho praští, do něj vrazilo jeho koště a Harry se vznesl znovu na poslední chvíli do vzduchu s hlasitým

prosvištěním vzduchu za mohutnou rukou za jeho zády.

„Coline, na koště!“ rozeřval se Harry a vrhl se střemhlav dolů, když se jeden obr po něm ohnal

ohromnou palicí, až nápadně se podobající obrovskému dubovému kmenu.

Harry nevěděl, kde jeho kamarád je, znovu narovnal Kulový blesk a jako dělová střela se vyhnul

ohromnému pařátu prvního obra.

V té chvíli konečně zahlédl Colina, nasedal na své koště a vylétával nahoru, jenže v tom okamžiku

ho doslova smetla jedna z obřích rukou.

Obr očividně zaznamenal, že má Colina v ruce, o mnoho později a když mu to došlo, úsměvně se

otočil a začal utíkat pryč.

„Coline!“ křikl Harry se zatajeným dechem, srdce mu pumpovalo o sto šest, ale to se ani zdaleka

nemohlo vyrovnat tomu, co prožíval Colin.

Možná se k tomu ale začal blížit, protože v další chvíli do jeho Kulového blesku narazila ruka

posledního ze tří obrů, který zůstal a stále útočil na Harryho.

Tomu se zprvu zatočila hlava jako na kolotoči a když otevřel oči, tak spatřil, jak se k němu blíží

ohromná pěst a přímo závratnou rychlostí protíná prošedlou mlhu.

„Musculus parieseto!“ křikl Harry a v následné ráně se zatřáslo i jeho koště.

Rána ovšem nebyla způsobená nárazem na Harryho, ale do jakési silové zdi, kterou kouzlem vytvořil,

což obra rozzlobilo ještě víc.

Sundal si svůj zarostlý a oprýskaný svetr a v tu chvíli si Harry připadal jako motýl, kterého chytá
nějaký poblázněný mudla.

Kulový blesk se obrově vestě znovu těsně vyhnul, protože v ohromné mase mlhy nebylo nic vidět.

Harry ale zjistil, že obr jakoby vlnu čeřil a odhrnoval, na malou chvíli ho uviděl v celé své kráse.

Znovu se rozpřáhl a Harry se zase vyhnul, ovšem pokračoval dál směrem k obrovi a jako dělová koule

se řítil přímo do jeho obličeje. S Kulovým bleskem udělal tak silnou piruetu, že obrovi zmátl oči a v tu

chvíli mu do nich mohl bolestivě kopnout.

Obr kolem sebe začal mávat rukama jako splašený a vyřvával na celé kolo, Harry se jen tak tak

vyhýbal jeho poplašeným rukám. Avšak začínalo ho to bavit, obr neměl proti jeho mrštnosti šanci,

Harry vyletěl až nad jeho hlavu, uchopil mu jeden trs vlasů a okázale jimi zatočil, dokud se obr nezačal

bránit.

Sletěl k jeho obličeji a znovu ho praštil do oka, obr byl celý bez sebe, zato Harry se mu začal posmívat

a kroužit mu před obličejem. Bohužel tím znepozorněl a jedna z obrových divokých rukou ho práskla

do zad.

V té chvíli pod ním koště zmizelo a Harry doslova vystřelil i s bolavým ramenem z koštěte pryč na

stranu. V další chvíli zacítil jeho odporný dech a náhle uviděl jazyk a zuby, potom vše pohaslo…

Ocitl se v obrově tlamě, zjistil to, když obr znovu otevřel pusu a o Harryho se otřel přímo odporně a

nechutně páchnoucí jazyk plný slizu.

Harry zpozoroval, že se koutky obrových úst změnily v úsměv, a v další chvíli ho jazyk nadhodil až

k hltanu. Bohužel mu však nohy stále koukaly ven a Harry vyděšeně pozoroval, jak se huba znovu

zavírá, tentokrát i zuby.

„A jsem v pr…!“ ale než to stačil doříct, tak ten sedmimetrový obr mu stiskl zubama nohy.

V té chvíli se rozeřval na celé kolo a začal sebou mlátit, což se obrovi očividně nelíbilo, Harry se

začal utápět v jeho oporných slinách a spatřil odporný obrův hrubý jícen, který vedl skrz hltan až do

žaludku, ze kterého až sem nahoru odporně páchlo. Harry byl přece jenom o mnoho větší, než polykací
soustava obra, i na šířku, možná ale, že naopak to bylo o mnoho horší.

Obr věděl, že ho musí rozkousat, a Harry cítil, jak se mu do stehen zarývají ohromné cihlovité tesáky.

Vzpamatoval se z bolestné agónie, nahmatal v strašlivém slizu svou hůlku a vzpomněl si na poslední

okamžik, kdy prožíval takováhle polykací muka… „Densardor!“ křikl Harry a v tu chvíli se tlama obra

rozevřela.

Hned nato Harryho popadl obrovitý příval smradu vzduchu, který se vyvalil z obrových plic, a Harry

za příšerného křiku obra vyletěl z jeho huby jako dělová koule ještě řádně omámený jeho smradem.

Aniž by cokoliv čekal, hned začal padat ze sedmimetrové výšky, avšak těsně nad zemí ho jeho věrný

Kulový blesk znovu chytil.

Ležel celý zapatlaný na koštěti, stékaly z něho proudy slin z obrovy tlamy, který teď za ním úpěl na

celé kolo bolestí a začal prchat zpátky do lesa.

V témže okamžiku obrův křik přehlušil i jiný křik. Křik, který Harry jasně poznal, ozýval se ze

Zapovězeného lesa a patřil Colinovi.

Ač už řádně vyčerpaný a domlácený, s pekelně bolestivýma nohama, se přece jen odhodlal a vystřelil

se svým Kulovým bleskem za ozývajícím se křikem, ke kterému se teď přidal i křik orlí, jenž jasně

pronikal do dálky skrz hustou mlhu, která znovu byla tak neprůhledná jako vždy, když ji už nečeřil obr

svou vestou.

V příští chvíli Harry křečovitě sevřel Kulový blesk a zastavil tak náhle, že málem přes něj přepadl, i

tak ale obdržel pár škrábanců, protože les, který se před ním náhle objevil, ho svými hustými větvemi

obšťastnil hned několika odřeninami.

Harry na to nedbal, v hlavě a v rozbouřené mysli měl jen křik Colina v dálce, zatnul zuby a skrz stále

ještě neprůhlednou mlhu se začal bolestivě proplétat pichlavým jehličím a ostrými větvemi, které

škrábaly jako dračí kůže.

Slétl až k zemi, celý podřený a s pramínky odtékající krve se začal hnát za ozývajícím se křikem.
Proplétal se mezi stromy jako Hermiona, když pletla čepičky. Hustý les začal ještě více houstnout a s

tím naneštěstí sláblo i tak chabé světlo. Alespoň ale ubývala mlha, která se vzápětí ztratila docela, takže

Harry, který si už začínal myslet, že potřebuje nové brýle, konečně zase viděl do dálky.

Dral se stále dál hustým stromovím a porostem, keři a trny, které z něho trhaly kusy oblečení, úpěl

přitom sice bolestí, nikdy by si neuvědomil že to ráno prožije takovou šílenost, ale stále se nevzdával.

V té chvíli ale vykulením málem spadnul z koštěte. Před sebou uviděl stromy… ne, nebyly to stromy,

ale počet byl téměř stejný, byli to obři a o něčem se spolu domlouvali, hlasitě přitom huhlali, až se

stromoví otřásalo a větve se kymácely.

V té samé chvíli se málem udusil, protože ho něco silně zatáhlo za hábit, až sletěl z koštěte, a rázem

sebou praštil o něco tvrdého. Ani nemusel dlouho přemýšlet, že to byl obr, má ho, je v koncích.

Jenže když se podíval za sebe, viděl, že visí na kmeni stromu a že ho k němu špendlí šíp, který mu

protnul hábit. Když se vyděšeně a s tepem v závratných výšinách podíval znovu před sebe, spatřil celou

tlupu kentaurů, jak se k němu nenávistně blíží s namířenými luky a napnutými tětivami.

„Jak se opovažuješ vstoupit na naše území!“ křikl jeden kentaur, vedle kterého se vzápětí ukázal už

Harrymu známý Magorian.

„Říkali jsme vám, ať se lesu vyhýbáte, za to zaplatíš, a to tvrdě!“ křikl Magorian a hnal se k Harrymu.

„Obch…,“ syknul Harry napůl udušený hábitem, který stále držel vysoko nad zemí za zaseknutý šíp.

„Tvoje prachsprosté řeči naše srdce neobměkčí, je to marné,“ odvětil stroze Magorian a chystal se ho

sundat ze stromu.

„Hobřhi!“ sykl znovu Harry, nyní o poznání hlasitěji a také rukama ukazoval za sebe.

Magorian se nahnul za strom a v témže okamžiku zkameněl. Vykulil oči na místo, kde stál celý zástup

obrů, Harry už počítal s tím, že se otočí a pomalu utečou, jenže Magorian vytáhl z jakéhosi pásku

podobného sedlu několikrát zahnutou trubku a zatroubil na celé kolo nějakou pochodovou melodii.

Všichni kentauři opodál se v tu chvíli začali zbrojit a dupat nohama, jenže náhle zkameněli stejně jako
Magorian, kterému po chvilce troubení došel dech.

Harry za sebe neviděl, napůl vlastně neviděl nic, protože se už opravdu začínal dusit, ale zaznamenal,

jak všichni kentauři valí oči nahoru a jak se sborovitě otáčejí a utíkají, zároveň však střílí luky za sebe

do vzduchu, z nichž někteří málem trefili i strom, kde visel Harry. Ten ukončil své dusivé šeptání a

zakřičel ze všech sil na utíkající kentaury o pomoc, ti ho však neslyšeli, navíc Harryho křik začal

pohlcovat jiný zvuk.

Harry najednou zjistil, že se začal klepat, myslel si, že už jeho končetinám chybí čerstvě okysličená

krev, ale to se mýlil. On se neklepal, to se třásla zem.

Ani celá tisícovka kentaurů by nenadělala takový randál jako právě valící se obři. Harry, i když je

neviděl, v tom měl jasno. Řítí se přímo na kentaury, problém ovšem byl, že přes něj.

O pár metrů dál ležel Kulový blesk, Harry nevěděl, na co myslet dřív, jestli na to, jak se k němu má

dostat, nebo na to, jak se jinak zachránit, nebo na to, jak zachránit Kulový blesk od zašlapání, v

neposlední řadě pak na to, jak předejít zašlapání jeho samotného.

Ztuhnul ale, když zaslechl přibližující se kentaury, jak bortí obrovské kmeny stromů, jak odhrnují

jako obrovská přívalová vlna celé kupy lesního jehličí, a hlavně, jak se k němu nezadržitelně blíží.

Nebyla šance, že by ho někdo zachránil. Kentauři utekli a nikdo neví, že je Harry venku, proto se

Harry snažil pomoci si sám, ale bylo to beznadějné. Jeho tělo se stále doprošovalo uvolnění krku, začal

mu ochabovat mozek a svaly a místo toho, aby se více snažil, se naopak přidušeně přestával hýbat, i

když zem pod ním se otřásala čím dál víc.

V další chvíli ucítil, jak se větve všude kolem zvedají a odlétají, jak před vlnou obrů vzniká vítr, jako

když metro před sebou tlačí vlnu vzduchu, který nemá kam uniknout. Viděl, jak se jehličí čeří a jak

zanedlouho sněží ze stromů společně s listím. Záhy se ozvalo silné kácení kmenů lesa, přerážení kořenů

a celý obrovský kmen stromu, na kterém byl Harry přišpendlen společně s ním, začal poskakovat.

V té chvíli se na všech stranách vyrojili obrovští obři a káceli stromy jako měkká párátka, ryli nohama
do země a sunuli keře do nedohledna.

Harry ucítil, jak jeden z nich příšernou silou narazil do kmene stromu, na kterém visel, v další chvíli

ho obsypala celá řádka jehličí, která mu zalezla pod hábit a bolestivě ho štípala.

Pak další rána, strom se nebezpečně naklonil a v té chvíli se ozvalo kácení sousedního kmene, který

dopadl přesně před Harryho tak, že málem přelomil i Kulový blesk opodál, kterému se obrovské obří

nohy jen tak tak vyhýbaly.

Ozvala se další rána do jeho stromu, další kmen opodál se skácel k zemi, až se celá otřásla, to ovšem

při zemětřesení způsobeném obry zaniklo jako dopad jehly v železárně.

Další rána, Harry už viděl, jak se strom nahýbá a kořeny vystupují z povrchu země, když vtom se

ozvala poslední a největší rána.

Harry si myslel, že se konečně odpoutal, ale to se mýlil, celý strom se začal naklánět s ním a Harry

mohl vidět, jak se blíží povrch země a jehličí.

Mohla to být sekunda, ale pro něj to bylo jako celá věčnost, modlil se, ať přežije, ovšem to už

vehementně dopadl na všechny čtyři a v dalším okamžiku ho strom přikryl.

Mnohý by si myslel, že Harry to nepřežil, i on sám si to myslel, když otevřel oči a stále ještě pociťoval

ohromné otřesy půdy.

Zahlédl také obra, který mu vrazil do stromu, musel být přes osm metrů vysoký, měl ohromnou

kulatou hlavu se zaraženýma očima a odstálýma ušima. Na sobě měl jakési zelené plátno a na hlavě

kovovou korunu ve tvaru květů. To musel být jejich gurg, o tom nebylo pochyb, také byl pořádně

ohromný.

Harry se o to ale nestaral, stále kolem něho pobíhala stáda obrů, až konečně dusot začal ustupovat.

Harry se, ač se sám divil, vyškrábal z pod stromu a přejel si rukama po těle od hlavy až k patě. Pak

uviděl, co ho zachránilo. Jeho kmen padl na strom, který padl před tím, díky tomu se o něj opřel a

nedopadl až k zemi. Jenže Harrymu se v dalším okamžiku zatajil dech.

 Možná to od něj bylo sobecké, ale v tu chvíli zahlédl Kulový blesk, na kterém ležel ten obrovský

kmen s asi metrem a půl v průměru a poctivě ho válcuje.

Jaksi až podivuhodně rychle se k němu přihnal a začal ho instinktivně nadzvedávat, ani vlastně

nevěděl, proč to dělá, ale při pohledu na Kulový blesk uvězněný pod takovou gigantickou kládou se mu

chtělo zvracet bolestí. Nemohl se smířit s tím, že by o něj přišel, zvláště pak se vzpomínkou na toho,

kdo mu ho dal.

Zarval vší silou za kmen a úpěnlivě ho nadzvedával. Kmen asi třicetimetrového stromu, neuvěřitelně

silného, se nepohnul ani o milimetr.

Harry zatnul zuby a s očima plnýma slz zarval ze všech sil s tím největším řevem, jakého kdy byl

schopný, až mu v rukách začaly povolovat svaly a ozvalo se praskání jeho žilek. Harry však nepřestával,

v jeho hlavě byla utkvělá myšlenka, že ten kmen zvedne, že se mu to povede, jinak by už nemělo cenu

žít. Cítil, jak málem padá snahou do mdlob, avšak stále se nevzdával, před očima se mu zatemnilo, a

tak raději víčka křečovitě sevřel a naposledy ze všech sil, i z těch rezervních, zarval za strom jako

rozzuřený býk.

Vtom se kmen vznesl do vzduchu, až se z něho začalo sypat jehličí a Harry ho zvednul až nad hlavu.

Otevřel oči a začal se radostně smát, nevěděl, jak to dokázal, ale ten několikatunový kmen právě držel

nad hlavou. Dole spatřil ještě stále nezlomený Kulový blesk, což ho také, jak se patří, rozveselilo.

Zvláštní bylo, že kmen nad sebou vůbec necítil, jako kdyby ho držel jenom konečky svých prstů.

Ovšem když pohlédnul na druhou stranu, bylo mu to jasné.

Culil se tam na něj Dráp a držel v náručí zvednutý kmen stromu.

„Dráp pomoc Harry,“ zahlaholil obr.

Harry urychleně pochopil, přestal se marně snažit držet strom a popadl Kulový blesk do ruky. Dráp

následně strom upustil, až se celá zem zatřásla.

„Děkuju!“ křikl šťastně Harry.

 „Dráp pomoct,“ zahlaholil obr a očividně zmateně koukal do dálky.

Harry tam stočil také pohled a znovu mu to vyrazilo samovolně dech. Spatřil, jak se obři rozmáchávají

a metají kentaury po zemi jako buldozeři, avšak i kentauři stačili uskakovat a vráželi obrům šípy do

obličejů.

„ÁÁÁÁ!“ ozvalo se náhle nad Harrym, otočil se a uviděl, jak má Dráp v ruce zabodnutou hned trojici

šípů a jak se vlna kentaurů žene jejich směrem.

„NE!“ zařval Harry a rozeběhl se naproti kentaurům.

Dráp se ale rozzuřil a vyběhl jim naproti.

„DRÁPE, ONI PŘÁTELÉ!“ zařval Harry a Dráp se překvapeně ohlédl. „PŘESTAŇTE, ON K NIM

NEPATŘÍ!“ řval Harry na přibíhající kentaury, kteří znovu na Drápa vystřelili smršť šípů, kterým se

však už vyhnul.

„Nepleť se nám do cesty!“ zařval jeden kentaur a hnal se dál na Drápa.

„DRÁPE, VĚŘ HARRY, NIC JIM NEDĚLEJ!“ křičel Harry na obra, který stále nevraživě stál a

zmateně se na celou scenérii koukal.

Kentauři přiběhli až k němu a natáhli své luky.

„NESTŘÍLEJTE!“ křikl Harry. „Copak nevidíte, že vám nic nechce udělat?“

Kentauři také znejistěli a stále s výstřelem čekali, avšak také jim docházelo, že Dráp na rozdíl od

jiných obrů se na ně rozzuřeně nerozežene.

„Ten člověk má pravdu,“ řekl jeden kentaur.

„Takového obra jsem v životě neviděl,“ pravil další.

„On neútočí,“ potvrdil další.

„Jděte a řekněte ostatním, že Dráp je na vaší straně, rozumíte?“ křičel na ně Harry přes ohlušující

třeskot mely opodál.

„Nechme ho být, jdeme pomoci ostatním!“ křikl jeden z kentaurů a všichni se v zápětí otočili a běželi
zpátky.

„Harry mít pravdu,“ pravil Dráp usměvavě.

Harry ale v zápětí zaslechl křik, který už dlouho neslyšel a který ho konečně zase přivedl na myšlenku,

proč vůbec do toho zatraceného lesa chodil.

Byl to Colin, kterého stále ještě nesl v ruce jeden z obrů.

„Drápe!“ křikl Harry, když usedal na Kulový blesk. „Musíme pomoct Colinovi!“

Vzápětí se rozletěl přímo do vřavy…

Panovala tam neskutečná mela, obři většinou kentaury jen metali palicemi nebo rukama, zato kentauři

na obry házeli jakési zápalné koule, stříleli šípy a jakési další bodné střely. V jednom měl Harry jasno,

na zemi opravdu nebylo bezpečno, protože to tam vypadalo, jako kdyby se tam projížděl parní válec.

„Coline!“ rozeřval se na celé kolo Harry.

„Harry!“ ozvalo se mu z dálky.

Harry napřímil svůj Kulový blesk a vystřelil jako jeden z těch šípů, kterými kolem sebe metali

kentauři. V poslední chvíli vyskočil z Kulového blesku nohama napřed a kopnul vší silou obra do hlavy.

Při pádu ho samozřejmě zase chytil Kulový blesk díky Siriusově kouzlu, ovšem Harry i poté měl stále

vykulené oči, protože ho nohy brněly jako čert, bylo to jako spadnout z velké výšky. Na druhou stranu

ale se záhy ozvala ohromná rána, jak obr sebou praštil na zem, když nečekal, že ho někdo zezadu vší

silou srazí.

Harry spatřil, jak mu Colin vypadl z ruky a jak kolem něj pobíhají kentauři a obři jako splašení, sám

měl spousty práce s tím se úspěšně vyhýbat všem šípům od kentaurů. Dolétl až k zemi a sehnul se ke

Colinovi, když se ale ležící obr po nich ohnal, až pokácel strom opodál.

„Rychle na koště,“ upozornil ho Harry.

Colin na první pohled byl celý uslzený a v očích měl strach, Harry sestoupil na zem a tahal Colina na

koště a ještě nikdy neviděl nikoho se ho tak pevně držet. Jenže posazení za Colina mu znovu znemožnil
ten obr, který ho málem uzemnil svou strašlivou tlapou.

„Leť!“ křikl Harry na Colina.

„Harry!“ křikl Colin.

„Tak leť!“ zařval Harry, ale to už ho zase popadla ta strašná obří ruka a praštila s ním na zem.

Harry se ještě ohlédl, jak se Colin zvedá do vzduchu, protože ho obr také málem zválcoval.

Pak se překulil na záda a spatřil nad sebou obří nohu, jak se k němu zase přibližuje. Tentokrát však

už mu selhaly svaly a on neměl sílu se zvednout, prostě jen zavřel oči.

Vzápětí ho ale něco popadlo a hned nato se ozvala ohlušující rána.

Harry otevřel oči a uviděl, jak sedí na hřbetě nějakého kentaura a opodál leží rozplácnutá obří ruka.

„Firenzi!“ křikl překvapeně Harry.

„Drž se chlapče!“ křikl kentaur a ohnal se okolo rozzuřeného obra, oběhl ho hbitě z druhé strany a

střelil mu šíp do ramene, obr se rozzuřeně obrátil zpět, ale to už byl Firenze zase na další straně a střelil

šíp obrovi přímo do krku.

Vzápětí se ozvala další ohlušující rána, jak se obr skácel k zemi.

„Dobrá práce!“ křikl Harry radostně.

„Děkuji,“ odvětil Firenze.

„Firenzi!“ křikl jeden kentaur a přiběhl k nim.

„Co je, Granesi?“

„Potřebujeme pomoct, ten gurg je strašně silný, svolej svou družinu!“

Firenze se rozhlédl kolem sebe, nadechl se, Harry přitom mohl vidět, jak se mu mohutně nadouvají

žebra a následně mohutným a silným hlasem tak jakoby zahlaholil, následně na něm hned spočinulo

množství pohledů ostatních kentaurů.

„Drž se, Harry Pottere,“ pravil Firenze a vyrazil kupředu, Harry mohl vidět, jak se Colin vykuleně

vznáší nahoře v koruně stromů, kde na něj nikdo nemůže a vyděšeně pozoruje celou scenérii.
 Firenze běžel s ostatními kentaury jako o závod, v běhu zároveň stříleli na ostatní obry šípy, jak jen

mohli v ohromných vlnách, Harry viděl, jak Firenze vždycky zavolal a hned nato se spustila další salva

šípů a obr padl k zemi. Došlo mu, že salvy jsou lepší než jednotná palba na všechny.

Pak se ale před nimi objevilo to ohromné monstrum, přes osm metrů vysoký obr válcoval ostatní

kentaury jako sekačka trávu.

„To je Magorian!“ křikl Firenze a ukázal právě na kentaura, kterého obrovský gurg vzal do ruky a

začal mačkat.

„Musíme mu pomoct!“ křikl Harry a přidržel se Firenzovi ramen.

„Máš odvahu, Harry Pottere?“ zeptal se Firenze a zastavil.

„Jak se to vezme,“ odvětil nejistě Harry.

„To mi stačí,“ řekl Firenze a přiběhl k dalšímu kentaurovi z jeho družiny a vzal si od něj smotaný

provaz. „Ten obr je příliš velký, musíme ho skolit k zemi, naše provazy jsou ale na něj tenké, musíme

ho obvázat tímhle silným, ten ale nahoru lukem nevystřelíme,“ řekl Harrymu.

„A jak?“ zeptal se Harry.

„Obvážeš mu to kolem hlavy?“ zeptal se ho Firenze.

„To myslíte vážně?“ zeptal se vyděšeně Harry.

„Jsme moc těžcí a neohrabaní, neudržíme se na jeho tělu,“ řekl Firenze a právě se vyhnul jedné ráně

palicí od gurga.

„Já nevím,“ řekl nejistě Harry a začal se, ač nerad, klepat.

„Ty to zvládneš, Harry Pottere, já to vím,“ ujistil ho Firenze a přiběhl blíž ke gurgovi. „Jdeme na to?“

Harry se podíval až nahoru do nedohledné výšky na gurgovu hlavu. „To bude můj konec.“

„Chytíme tě, Harry Pottere,“ ujistil ho Firenze. „Družino, připravit!“

Všichni kentauři kolem namířili luky na gurga a natáhli tětivy.

„Až se sehne k zemi, přiběhnu k němu a vysadím tě i s provazem na jeho ramena, rozumíš?“ zeptal
se Harryho.

„Pokusím se vás nezklamat,“ hlesl vyděšeně Harry a třásl se jako osika.

„TEĎ!“ křikl Firenze.

Všichni kentauři naráz vystřelili šípy s provazy, které gurga přelétly, v tu ránu kentauři přeběhli

neuvěřitelně rychle na druhou stranu, kde vystřelené šípy, teď už však visící dolů, avšak s provazy na

nich přehozenými přes gurgova ramena, popadli a sborově zatáhli.

Gurg se nebezpečně nahnul a poklesl v kolenou.

„Teď je naše chvíle!“ křikl Firenze a Harrymu kleslo srdce až na zem.

Kentaur se v tu chvíli rozeběhl osamocený přímo ke gurgovi a k jeho pokleslým ramenům, v tu chvíli

Harry už třímal v rukou provaz a Firenze ho rázně vysadil na gurgova ramena, která se vzápětí sama

zvedla do vzduchu i s malinkatým Harrym.

Podklesla mu brada, jak na něj při zvedání zapůsobila tíže, ale vzápětí už stál na gurgově rameni a

opatrně našlapoval směrem k jeho hlavě. Gurg měl na sobě ten zvláštní plášť, takže si ho nevšimnul,

však také kentauři dole se mu starali o zábavu.

Harry se belhal po čtyřech až k jeho krku, strašně těžký provaz zatím držel v náručí, avšak to už dospěl

k jeho smradlavé hlavě, teď byl čas ho obejít za zátylkem. Harry vymotal provaz a přehodil jeden jeho

konec gurgovi přes prsa, avšak málem přitom spadl, protože gurg se teď až příliš ohnal po jednom

kentaurovi. Avšak obr v druhé ruce stále svíral Magoriana, který se mu snažil vzepřít.

Harry se modlil, aby ještě vydržel, a v zápětí se už chytil u zátylku za zadní výstřih gurgova pláště,

pomaličku přeručkoval na druhou stranu, ale když se chtěl znovu postavit na čtyři, sklouzl, protože gurg

se zase nahnul.

Zůstal viset za provaz, který se očividně na druhé straně zachytil za něco na gurgově prsou. Harry

sebral poslední síly a vyšplhal se s pomocí nohou gurgovi zase na záda. Dosápal se až na rameno a

podíval se na gurgova prsa, kde měl viset druhý volný konec smyčky, kterou předtím udělal. Teď už
věděl, o co se to zachytilo.

Provaz držel v ruce gurg a právě teď nenávistně hleděl Harrymu přímo do očí. Následně po něm

rychle hmátnul a Harry stačil jen tak tak uskočit a zachytit se za rameno gurga. Následně vytáhl hůlku

a namířil na gurgovu hlavu.

„Amput…“

Gurg ho ale druhou rukou povalil na záda, takže Harry začal padat před gurgovými prsy dolů.

Rozkřičel se na celé kolo, ale dokázal se zachytit za druhý konec lana, který gurg pustil. Druhou ruku

gurg volnou neměl, protože v ní stále svíral Magoriana.

Harry urychleně provlékl provaz smyčkou a v další chvíli slyšel, jak o kus dál sviští vzduch. Ale to

už se kolem něj něco mihlo a gurg na poslední chvíli bouchl na své hrudi do ničeho.

Colin držel Harryho, jak jen mohl, a snažil se stále zůstat na Kulovém blesku, Harry však měl strašlivě

zpocené ruce.

„Nepouštěj se!“ křikl Colin.

„Neudržím se!“ odpověděl Harry. „Sleť níž!“

Colin hbitě stočil koště k zemi a přesně ve chvíli, kdy se Harry pustil, dopadl na zem.

Jenže vzápětí se otočili a viděli gurga, jak se rozpřahuje svou mohutnou tlapou. Oba chlapci zavřeli

křečovitě oči a schoulili se do klubíčka, čímž si kryli hlavu, jenže gurg se na poslední chvíli zarazil a v

dalším okamžiku mohutně přepadl na záda.

Ozvala se další rána, tak mohutná, že okolní stromy poškozené od souboje se samy skácely k zemi.

Gurg křičel na celé kolo a mával rukama, jak jen mohl, avšak nebylo mu to nic platné.

Colin pomohl Harrymu na nohy a společně se vydali směrem k hloučku kentaurů, kteří se sešli u

gurga. Magorian byl už osvobozen a teď se nad ním sklánělo několik kentaurů, aby ho ošetřili.

Harry došel společně s Colinem ke gurgově obličeji a k jeho jasně žlutým vzteklým očím.

Usmál se na něj, jak nejvíc mohl, se vzkazem, že ho dostali, gurg byl však vzteky bez sebe a stále se
oháněl zuby nehty.

„Myslím, že má dost,“ pousmál se udýchaně potlučený Colin.

„I kdyby neměl, má smůlu,“ odvětil Harry a také se po dlouhé době pousmál.

Gurg se na jejich úsměvné pohledy díval a v tu ránu mu naběhly spánky a on zatnul vztekle zuby.

Náhle se zvednul ze země i s kentaury, kteří ho drželi a kteří jeho titánskou silou odlétli do dálky.

Gurg se rozbušil na celé kolo a rozeřval se ještě víc, zároveň zpřerážel stromy opodál. Všichni se hned

zděsili a kentauři se připravovali na novou salvu šípů, gurg ale nečekal, jeho pohled hned skončil na

Harrym.

Harry jeknul překvapením a dal se na útěk, avšak ohromná gurgova ruka ho měla hned vzápětí a záhy

se Harry ocitl osm metrů vysoko před gurgovýma očima.

Obr se na něj zuřivě podíval a vycenil na něj vztekle své zuby. Harrymu se v tu chvíli ze srdce vytratila

veškerá odvaha a v očích měl smrt. Srdce mu doslova šílelo, jak kdyby mu chtělo vypadnout z těla,

když se díval přímo do očí gurga, který otevíral svou obrovitou hubu.

V další chvíli se Harry začal blížit k jeho ústům a ani Firenzeho šípy nebo ty ostatních ho nemohly

vyrušit. Harry cítil gurgův odporný dech a zavřel horečně oči. Nemohl se bránit, nemohl vytáhnout ruku

k hůlce, jak ho gurg svíral.

V tu chvíli se ocitl v jeho tlamě, která se hned nato zavřela.

Na poslední chvíli se mu ale tlama otevřela a Harry pocítil obrovský šťouch do gurgova těla.

„HARRYMU NIKDO NEUBLÍŽIT!“

Gurg se otočil a spatřil za sebou stát o dost menšího Drápa, který na něj vztekle valil oči.

„On nepřítel?“ zeptal se Dráp Harryho, který už pomaličku ztrácel vědomí.

„ANO!“ rozeřval se na celé kolo Harry a v tu chvíli se gurg rozpřáhl na Drápa, jak nejvíc mohl.

Dráp mu ovšem rozpřáhnutou ruku snadno chytil, jako když Superman chytí kulku v letu. Následně

se Dráp ohnal po Harrym a vytrhl ho obrovi opatrně za sevření, hned nato se druhou rukou rozmáchl a
udeřil gurga přímo do jeho odporné tlamy.

Ozvalo se hlasité křupnutí a gurg se skácel bezvládně k zemi.

Dráp rozevřel dlaň, na níž ležel nehnutě Harry, a trochu do něj šťouchl.

Harry pootevřel unaveně oči a pohlédl do Drápovy tváře.

„Ještě jednou, Drápe, děkuju,“ pousmál se unaveně Harry a ač si to všichni nepřipouštěli, každý obr

v tu chvíli přestal bojovat s kentaury a všichni zvedli hlavy k Drápovi.

„Polož mě dolů, prosím,“ poprosil Harry Drápa, který tak posléze opatrně učinil.

„Harry, jsi v pořádku?“ přihnal se k němu Colin, který, jak vidno, schytal bolestivou ránu do čela,

kde teď měl velikou bouli.

„Držím se, Coline,“ odpověděl mu Harry, který teď padl na kolena a pohlédl na Firenzeho, stojícího

opodál. „Co se stalo, Firenzi, proč obři přestali bojovat?“

„Jejich nynější gurg stojí na naší straně, Harry,“ odvětil stejně tak udiveně Firenze.

„Gurg je ale mrtvý… ty myslíš?“ Harrymu to došlo a podíval se nevěřícně na Drápa. „Drápe, ty být

velitel obrů!“

Obrovy oči se nejdřív změnily do zmateného pohledu, pak bylo vidět, jak Dráp usilovně přemýšlí, a

nakonec se mu na tváři rozhostil až přehnaný úsměv.

„Dráp má kamarády!“ zašveholil obr a podíval se na ostatní obry, kteří nejistě popošli.

„Harry Pottere,“ oslovil ho zraněný Magorian, který se k němu přibelhal, „ukázal jsi odvahu, jakou

bych od člověka nikdy nečekal.“

„Říkal jsem, že ten chlapec je výjimečný,“ podotkl Firenze.

„Vskutku… vděčím ti za život, Harry Pottere, tobě a tady tvému příteli,“ řekl Magorian a ukázal

nahoru na usměvavého Drápa. „Odteď je Dráp i naším přítelem… stejně jako ty, Harry Pottere.“

„Děkuju,“ odvětil vděčně a nesmírně unaveně Harry, kterého téměř musel podpírat Colin.

„Firenzi, ukázal jsi v boji nesmírnou kuráž a odhodlání,“ obrátil se Magorian na Firenzeho, „je načase,
aby někdo tak schopný velel naší družině.“

Všichni kentauři souhlasně zadupali.

„Aniž by se naše zvyky ovšem nějak měly rozšiřovat i do jiných kultur,“ podotkl ještě s

přimhouřenýma očima Magorian.

Firenze se pousmál a Magorian se hned nato rozesmál na celé kolo.

„Jste u nás kdykoliv vítáni, přátelé,“ pronesl Harrymu a Colinovi, „až budeš zase v úzkých, Harry

Pottere, nezapomeň, že kentauři na své sliby nezapomínají, pomůžeme ti i v té nejkrvavější bitvě!“

Všichni kentauři sborově souhlasili a mohli na Harrym oči nechat.

„O Drápa se nemusíš bát, Harry,“ ujistil ho Firenze, „my se o něho a jeho kamarády postaráme, mám

už totiž plán, jak na Pána zla.“

„Ale víte…, na Drápovi mi hodně záleží, je to bratr mého přítele,“ řekl nejistě Harry.

Firenze se k němu naklonil a pošeptal mu: „A proč by ses měl o něj bát, copak sis nevšiml, co má na

sobě?“

Harry Drápa přelétl pohledem a až teprve teď si uvědomil, že Dráp má na sobě jakousi ostnatou

tmavozelenou vestu, kterou nikdy před tím neměl.

„To je Mečořez,“ uvědomil si Harry překvapeně.

„Tak teď už snad víš, že Dráp se o sebe dokáže postarat,“ pousmál se Firenze.

„Jsem si tím naprosto jistý,“ pravil Bane podpírající Magoriana. „A ty, Harry Pottere, jsi poprvé za

mnoha desítek let zván i se svými nejbližšími přáteli na pasování tady Firenzeho jako válečného velitele

naší družiny.“

Harry překvapeně vydechl a podíval se nevěřícně na Magoriana, který spokojeně přikyvoval.

„Ač se ti to zdá nemožné, Firenze nám o vás hodně pověděl,“ pravil Magorian, kterého jako by rázem

přešla nenávist k Harrymu. „Ale to se týká pouze tebe a tvých přátel, kdokoliv jiný je v našem lese

považován za nezvaného,“ dodal ještě vážně.

 „Tak tedy zítra před soumrakem,“ zvolal Magorian a pokynul ostatním. „Musíme už jít, máme hodně

raněných.“

„Tak zatím nashledanou,“ řekl Harry a zamával jim.

„Na brzkou shledanou, Harry Pottere,“ zavolal ještě Magorian, kterého teď začal podpírat i Firenze.

„Měj se, Drápe… a dej na sebe pozor,“ zavolal ještě Harry do korun stromů.

„Harry kamarád,“ zvolal Dráp a poplácal Harryho po ramenou tak, že padnul na zadek. „Harry být

hodný.“

„Na tebe vždycky, Drápe,“ odpověděl mu Harry a vzápětí se už vydali s Colinem směrem ke škole.

„Nabídl bych ti koště, ale asi by ses na něm neudržel,“ pravil Colin podpírající Harryho.

„To máš recht,“ hlesl Harry a začal zjišťovat, jak na tom je.

Popravdě kdyby se svléknul, tak by vypadal jako maskovaný mariňák, kolik na sobě měl modřin a

odřenin, Colin nevypadal o nic lépe, na první pohled moc dobře nesnesl ten výlet v obrově ruce.

„Harry, musím tě ale poprosit, abys mě nenutil na tu jejich oslavu, nebo na co tě to vlastně pozvali,“

pravil Colin s obavami, když konečně vyšli z lesa do zase neprozírné šedivé mlhy.

„Neboj, Coline, ani mně se tam nechce,“ opáčil Harry, avšak pak zamyšleně dodal: „Ale něco mě tam

láká.“

„To bude ten tvůj smysl pro problémy,“ pousmál se Colin.

„Tohle, Coline,“ řekl rázně Harry, „byl přesný příklad toho, jak si problémy hledají spíš mě, než já

je.“

„Za těch pět let jsem tě už trochu poznal, Harry,“ uculil se Colin. „Vím, čeho jsi schopný.“

Harry si povzdechl se vzkazem, že to nemá cenu se přít, a tak se raději dál belhal ke škole.

„Bylo to ale perfektní, jak jsi vyšplhal na toho obra, všechno jsem to ze shora viděl,“ řekl zažraně

Colin. „Až se o tomhle dozví ostatní, tak budou…“

„O tom se nesmí nikdo dozvědět, je ti to jasné?“ přerušil ho Harry.

 Colin na něj nechápavě pohlédl. „A proč ne?“

„Nechci, aby někdo věděl, kdo je teď gurg obrů, taky to nechci z mého osobního důvodu, zase by ze

mě nikdo nespustil oči.“

„Ach jo,“ povzdechl si Colin.

„Hele,“ zarazil ho Harry, „myslím to vážně, nesmíš to nikomu říct, budeme to vědět jen ty, já… a…

a Hermiona a Ron, jasné?“

„No tak dobře,“ svolil tedy Colin a pokračovali dál v cestě. „I když bych si nikdy nepomyslel, že to

řeknu, byl jsem rád, že jsem byl u toho.“

„Ach jo, už je to tu zase,“ povzdechl si Harry.

„Škoda, že jsem s sebou neměl foťák, víš, jaký bych udělal senzační snímky?“ zasnil se Colin.

„To jo, přímo z nitra obrovy ruky,“ pravil nevraživě Harry.

„Tam byla malá expozice a intenzita barvy…“

„Ty jsi do toho fakt zažranej, co?“ pokračoval dál otráveně Harry.

„Víš, jaká to je zábava dělat kouzelné fotky?“ řekl rozjařeně.

„Alespoň že nám dneska odpadl trénink,“ ulevil si Harry.

„Myslím, že jsme prožili o mnoho těžší trénink, co říkáš?“ uchechtl se Colin.

„Hlavně to, prosím tebe, nikomu neříkej, to je nejdůležitější,“ ujišťoval se ještě Harry.

„A proč je to tak strašně důležité?“ divil se Colin.

„Protože když se o tom dozví studenti, tak se o tom dozví automaticky i profesoři a když i profesoři,

tak se o tom dozví i Umbridgeová, což nemůžeme připustit.“

„Co se nemám dozvědět?“ ozvalo se jim za zády, až oba dva vylekaně uskočili.

Hned se za sebe podívali, stála tam, v celé své kráse i ošklivosti a s mašlí tak velkou, že jí sahala i

přes uši, se na ně culila. Oba dva hned ztuhli a málem jim podklesly kolena, Umbridgeová teď má dobrý

a pádný důvod je vyloučit ze školy.

 „O ničem,“ vyhrkl hned Harry.

„Opravdu?“ uculila se ještě víc Umbridgeová a popošla k nim, čímž se celá nadobro odkryla z

nepropustné mlhy. „Popravdě mě to ani tak nezajímá… jako to, co tu vy dva pohledáváte?“

Harry věděl, že je tak příjemná jenom kvůli Colinovi, kdyby byli o samotě, tak by to byla hned jiná

básnička.

„Potřebovali… šli jsme… my…“ koktal Harry.

„Potřebovali jsme se nadýchat čerstvého vzduchu,“ pravil nejistě Colin.

„V čem to je?“ zeptala se Umbridgeová. „Je to snad ve výrazu vašich obličejů? Nebo tím, jak stojíte?

Nebo snad těmi vašimi nejistými pohledy? Čím to je, že se mi zdá, jako kdyby jste mi lhali?“ ptala se

jich zpytavě a přejela pohledem na Harryho Kulový blesk. „Proč máš s sebou koště?“

„No… kdyby… no… zkrátka jen pro jistotu,“ koktal Harry.

„A kdepak je Felix?“ ptala se zase.

„Nechali jsme ho nahoře,“ řekl Harry.

„A proč nemáš ty s sebou koště?“ zeptala se Colina, který zase o stupeň více znervózněl.

„Rozhodli jsme se vzít si jen jedno, to stačí,“ řekl Colin.

„Takže jste si vzali jen jedno a na něm byste… v případě, že by se cokoliv stalo…,“ řekla a přejela

pohledem na Harryho, „unikli od nebezpečí, že ano?“

„Přesně tak,“ odpověděl Colin.

„Nevíte náhodou o zvucích, které vycházely před malou chvilkou z lesa?“ ptala se nezadržitelně dál.

„Popravdě jsme něco zaslechli, ano,“ souhlasil Harry dřív, než mohl Colin vyslovit už automaticky

svůj nesouhlas.

„Takže ano?“ uculila se Umbridgeová. „A to je vše?“

„Přesně tak,“ odvětil Harry.

Umbridgeová si prohlédla jejich zubožená těla a její úsměv se ještě více prohloubil. „Vy jste se
poprali?“

Chlapci se po sobě podívali a uvědomili si svůj stav.

„Ano… Colin mě začal strašně otravovat,“ přiznal hned Harry a Colin začal horečně přikyvovat.

„Ach, to je zvláštní,“ pousmála se Umbridgeová. „Já jsem nevěděla, Creevey, že se pereš jako holka.“

„Co prosím?“ zděsil se Colin.

„Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak je tady Harry podrápaný a o poznání více poraněný než ty, ty

ses nebránil, Harry?“ divila se Umbridgeová.

„No… bránil…,“ podotkl Harry a ukázal na bouli na Colinově čele.

„A kdo si začal?“ zeptala se zase.

„Já, já jsem si začal,“ vyhrkl Colin a Harry na něj nejistě pohlédl.

„Dobrá, v tom případě… nemáte tady oba dva co dělat, každému vám srážím po padesáti bodech,

buďte rádi, že vás nevyloučím ze školy, na což bych měla plné právo za takové porušení předpisů. Dále,

jelikož si opravdu očividně s touhle vaší taškařicí začal Colin, zakazuji mu hrát v následujícím zápase

famfrpálu, také zakazuji Nebelvíru jeho post nahradit někým jiným a buďte rádi…, opakuji, buďte rádi,

že z toho nevyvodím přísnější důsledky.“

Oba dva se po sobě zároveň s obavami a zároveň s úlevou podívali.

„A teď už oba dva mazejte na snídani, nebo pokud někdo bude mít tu potřebu, tak na ošetřovnu,“

řekla Umbridgeová a ukázala jim prstem směr.

Oba dva se svěšenými hlavami začali kráčet směrem, kterým ukázala, a mlčeli jako hrob.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se jim ještě za zády. „Tohle je, myslím, vaše.“

Colinovi v tu chvíli vrazila do ruky jeho koště Stříbrný šíp a odkráčela od nich pryč se vztyčenou

hlavou, aby jim dokázala, jak je přetrumfla.

„Kluci mě zabijou,“ posteskl si Colin. „Padesát bodů.“

„Ale prosím tě, naše počítadlo je stejně už celou věčnost na dně,“ pohodil Harry rukou a vydali se
směrem k hradu. „Navíc, jsem rád, že nás nevyhodila ze školy, toho jsem se nejvíc obával.“

„Co myslíš, že udělá?“ zeptal se Colin.

„Co jako?“

„Kvůli tomu, jak nás teď viděla?“

Harry chvíli přemýšlel a pak pravil: „Myslím, že něco chystá, jinak by nás potrestala o hodně

přísněji.“

„A ještě jednu věc, Harry,“ poprosil ho Colin. „Nechej vypravování tohohle incidentu až na zítřek, je

pravda, že dnes bych ty nadávky za ztrátu bodů už neunesl.“

„Nejsi sám,“ odvětil Harry.

Kapitola 68.
Kentaurské pasování
A čkoliv se divili, že je Umbridgeová nedotáhla za pačesy až do hradu, protože se venku nesměli

potulovat sami, opravdu si museli své pokoje v nepřehledných oknech hradu najít v stejně tak

nepřehledné mlze sami.

Nakonec ani nikdo nezpozoroval toho rána událost, která se jen kousek odtud udála. Studenti seděli

ve Velké síni na snídani znovu značně nevrlí, nejen z té otravné hudby, kterou je občastovávali, ale také

kvůli tomu, že Umbridgeová rázně zatrhla veškeré sladkosti, které zumzali studenti po svých rodičích

a vymluvila se na to, že by Vy-víte-kdo jídlo mohl otrávit.

Bohužel, i když se Colin s Harrym na ošetřovně snažili schovat všechny své šrámy, přece jenom se o

jejich zranění dozvěděla celá škola a Harry byl už od rána bombardován svými kamarády věčnými

otázkami.
 Nechtěl jim nic říkat, ani Hermioně a Ronovi. Moc dobře si pamatoval, jak jim řekl všechno ohledně

Černé kroniky a teď už to ví celý svět. Oba dva s Colinem pokračovali ve výmluvě, že se navzájem

poprali, i když tomu samozřejmě nikdo nevěřil.

Avšak přece jenom byl ve škole jeden člověk, který se vše dozvěděl. Ne od Harryho, ale od Colina

lehce. Harry ale měl jistotu, že poslední člověk, který by dopustil prozrazení nějaké informace by byl

právě Lexter, natož pak, když se jedná o něco zvláště tajného, na čemž záleží životy všech obrů a Drápa

samotného.

Protože byla středa, nevyhnul se Harry ani věčným narážkám Snapea, kterého měli hned na první

dvouhodinovku, Percy si Harryho pak vzal na své hodině Přeměňování do kabinetu celou přestávku se

tam z něho pokoušel vypáčit nějaké informace, především výhružkami z jeho vysokých styků na

Ministerstvu. Harry samozřejmě mlčel jako hrob.

Alespoň, že profesor Binns na následující dvouhodinovce po obědě po Harrym nechtěl vědět žádné

informace, Harry sám o sobě už měl všech těch zlostných, i dobrých pocitů v sobě dost. Navíc ho bolelo

celé tělo a madam Pomfreyová mu dala jakýsi divný prášek proti bolesti, který nutí zvedat ruce, takže

byl pořád vyvoláván na hodině.

Když se pak sešel s dalšími Nebelvírskými, zjistil, že Colin na tom nebyl o mnoho lépe. Také kolem

něj pobíhala hejna studentů a donekonečna se ho vyptávali, Harry byl až překvapený, že dokázal až do

teď mlčet.

Ovšem největší zpovídání Harry schytával od svých přátel, kterým měl stále nutkání říct pravdu, i

když pak, jak si vzpomněl na chudáka Drápa, ho ten pocit hned přešel.

Nakonec je večer vyhnal do svých společenských místnosti naškrobený Filch, kterému se díky bohu

jeho naškrobenost trochu zmírnila, když paní Norrisové začaly znovu dorůstat chlupy.

Harry byl zase jednou rád, že má ložnici sám pro sebe. Věčné narážky od ostatních ho za den vysílily

víc, než by si sám pomyslel. Zalehl do postele a četl si knihu, kterou mu Snape přikázal přečíst kvůli
jeho zameškaným hodinám na konci pololetí. Harry věděl, že se s ním nemá cenu hádat a i když kniha

byla tak neuvěřitelně nudná, neměl stále chuť zamhouřit oka, možná také i proto, že mu stále ruka s

knihou vylétala vlivem léku madam Pomfreyové do vzduchu, až omylem Snapeovi potrhal nejednu

stranu.

Nadešel čtvrtek, den, kdy Harry by nejraději zůstal pořád v posteli, dokud by ho nepřišla probudit

samotná usměvavá Umbridgeová.

Avšak ze spánku se měl brzy probudit, když se celý rozespalý vydal dolů do společenské místnosti.

Ještě než tam vstoupil, už ze zdola zaslechl nadávající křik a když se dole objevil, zjistil že veškeré

hubování šlo na účet Colina.

Naštěstí byli ostatní studenti tak zabráni do své konverzace, že si Harryho ani nevšimli a ten stačil

Colinovi ukázat, že vychází průlezem ven, ať jde za ním.

Asi po dvou minutách se konečně obraz odklopil a ven vyšel celý bledý Colin nesoucí si přetrhlou

školní brašnu v ruce.

„Co se proboha stalo?“ zeptal se Harry chlapce s myšími vlasy.

„Co se stalo?“ vyhrkl Colin popuzeně. „Ty to nevíš?“

„A co?“

„Byl zveřejněný součet bodů za včerejšek, to se stalo,“ křikl Colin naštvaně.

„Těch sto bodů,“ uvědomil si Harry a scházel dolů společně s ním.

„Nikdy bych nevěřil, že jim to bude tak vadit, stejně jsme na tom s body špatně,“ odvětil naštvaně

Colin.

„Neboj, za chvilku se strhne sprška nadávek i na mě,“ ujistil ho Harry nevraživě.

Společně vešli do Velké síně, která zase byla celá rozjívená z toho, že Umbridgeová srazila Nebelvíru

sto bodů se slovy, že Harry a Colin byli přistiženi bez doprovodu a dovolení venku na pozemcích školy
brzy ráno.

Pokud ovšem Colin zažíval nadávání, tak to se nedalo srovnávat s tím, co nastalo pak.

Vyrazila jim naproti Ginny a oba dva si odvlekla ještě se Seamusem, Deanem a Sloperem stranou.

„Řekněte mi…, prosím vás, řekněte mi, proč mi to děláte?“ uklidnila se Ginny po chvilce nadávání.

„Vždyť je to jenom sto bodů,“ pípl Colin a Ginny se plácla přes čelo.

„Myslím, že tu jde o něco jiného, Coline,“ upozornil ho Harry.

„Bravo, skvělý postřeh pane chytrý!“ utrhla se na něj Ginny. „Teď budeme hrát jenom se dvěma

střelci, víte jak moc jsme se na ten poslední zápas připravovali?“

„Až moc dobře,“ podotkl Seamus.

„A vy… vy to prostě takhle zkazíte,“ řekla znechuceně Ginny. „Něco vám řeknu, většina týmů se v

poslední době měnila, ovšem kromě Zmijozelu, proto jsou nejlepší. Už jenom z toho důvodu jsme mohli

Mrzimor porazit.“

„Nevím, čeho se bojíš,“ odvětil Harry a Ginny na něj s neuvěřením pohlédla. „Myslím to vážně,“

pokračoval Harry. „Ta mlha tam venku je tak hustá, že neuvidíte na metr před sebe, můžeš mi, prosím

tebe, říct na co ti budou střelci, kteří ani neuvidí nepřátelské obruče?“

„A co potom chytači?“ uvědomila si Ginny.

„No jo Harry, jak proboha chceš chytit Zlatonku? Vždyť jí vůbec neuvidíš,“ uvědomil si i Dean.

„Myslíte, že Mrzimor bude podvádět?“ zeptal se Colin.

„Hloupost, nemají jak, k míčům se kterými se hraje mají přístup jen profesoři a rozhodčí, nikdo jiný,“

zarazila ho Ginny.

Nastala chvíle ticha, každý teď přemýšlel, jak to vyřešit, ale nic je nenapadalo.

„Necháme toho, jasné?“ usoudil Harry. „Na to budeme mít ještě spoustu času.“

„A nebo se tam nad tím hřištěm budeme vznášet i za sto let,“ řekla načertěně Ginny a odkráčela od

nich pryč.
 „To jí to tak popadlo?“ divil se Harry.

„Jen si to zkus představit,“ řekl Dean. „Poprvé jsi trenér svého mužstva, které zatím prokázalo jenom

svojí neschopnost, myslím, že má právo na to se zlobit, že tomu ani tentokrát nebude jinak.“

Všichni začali zase usedávat ke stolům a ládovat do sebe umolousané snídaně, které se jakoby den

ode dne horšily. Harry, který toho snědl asi jako moucha odstrčil talíř a stále očekával příchod svých

dvou kamarádů. Na jejich obvyklých místech už byly talíře dávno vymetené, jako kdyby je někdo ve

spěchu vypucoval a zmizel, což se Harrymu zdálo nanejvýš podezřelé.

Nakonec mu někdo poklepal na rameno a v tu chvíli mu nějaká dívka řekla. „Máš jít do knihovny,

prý okamžitě.“

Harry se jí chtěl na něco zeptat, ale ta už byla v zápětí pryč. Vlastně jí tu ani nikdy neviděl, připadala

mu jako kdyby jí spatřil poprvé v životě, možná proto byl zprvu tak zaskočený.

Pak ale přece jenom vstal, protože ho vyčítavé pohledy Ginny přestaly bavit. Po chodbě po něm stále

někdo pokukoval jako po špičkovém výstavním zboží, na které je slušnost se podívat, ale není slušnost

dát to najevo.

Cestou narazil na Hagrida a protože se ho chtěl už dlouho na něco zeptat, tak s tím nechtěl otálet.

„Ahoj hagride…“ pozdravil ho.

„Oh, to jsi ty,“ lekl se Hagrid, který si ho očividně ani nevšiml. „Ahoj Harry, copa tu děláš?“

„Chtěl jsem se tě zeptat, je Zlaťák v pořádku?“

„Zrovna du vod něho, jináč bych sám chodit nemoh, co by mu mělo bejt?“

„No… prostě jestli je v pořádku?“ trval Harry na své otázce.

„Zkrátka, byl dost votrávenej, ale snídani si vzal, ale teď už musim jít, jinak se Umbridgeová bude

zlobit, zatím ahoj.“

Když Harry dospěl až do knihovny, nikdo tam už nebyl, protože se všichni už připravovali na hodiny.

Zdálo se mu divné v tuhle hodinu chodit právě sem, ale když na konci poslední uličky zahlédl svou
známou dvojici, začalo mu svítat.

Oba dva seděli v křeslech a vedle Hermiony bylo jedno volné, Harry si připadal, když se k nim blížil,

jako kdyby šel na popravu, něco mu říkalo, že se to tomu bude i tak trochu podobat.

Když došel až k nim, oba dva si stoupli a bez jakýchkoliv řeči se na Harryho pustili. A to doslova,

začali mu rejdit ve vlasech, na oblečení a na nohou, zkrátka ho šacovali a Harryho lechtali.

„Tak dost!“ křikl Harry, aby je zarazil.

„Co to tam je za křik?“ rozlehl se po knihovně přísný hlas madam Pinceové.

„To nic, už je to v pořádku,“ odpověděla Hermiona a práskla s Harrym do křesla.

„Co to má jako znamenat? Proč jste mě tak… osahávali?“ zhrozil se Harry.

„Straší ti snad ve věži?“ zhrozil se Ron. „Prošacovali jsme tě jestli sebou nemáš náhodou nějaké…

no, jak se tomu říká… štěnice a nebo třeba tu potvoru Holoubkovou.“

„A proč proboha?“ zhrozil se Harry.

„Protože si jinak nedokážeme vysvětlit to, že nám nechceš říct pravdu o tom, co se včera stalo,“

odpověděla Hermiona.

„Nic se nestalo,“ odvětil hned Harry a opatrně přelétl pohledem po knihovně, jestli je nikdo

neodposlouchává.

„Koukni se,“ začala rázně Hermiona. „v knihovně teď nikdo není, celé ráno jsme přemýšleli kam

bychom se mohli ukrýt, tady musí být každý ticho, takže nebude podezřelé, když si budeme šeptat,

navíc jsme to tu kontrolovali, nikdo nás nemůže odposlouchávat.“

„Tak řekneš nám to už konečně?“ zeptal se netrpělivě Ron.

Harry se naposledy nejistě rozhlédl po místnosti a nakonec se k nim přiblížil, jak nejvíc mohl a stejně

tak usilovně ztišil svůj hlas, takže ho oba dva sotva slyšeli.

„Musíte mi teda slíbit, že se tam se mnou dneska vydáte,“ řekl Harry potichoučku.

Oba dva v tu chvíli zkřivili obličej do nanejvýš neochotného výrazu a zmateně se na sebe podívali.
 „A…a…a nedopadneme stejně jako ty a Colin včera?“ zeptal se Ron.

„Nejspíš ne,“ pravil Harry.

„Nejdřív nám řekni o co se jedná,“ řekla Hermiona.

„Ne, nejdřív mi vy slibte, že tam se mnou půjdete, jinak se ode mě nedovíte ani krapet.“

Ron a Hermiona se na sebe stále neochotně dívali a bylo vidět, že souhlasit s něčím z úst Harryho

Pottera je nanejvýš neuvážené.

„Tak dobře,“ řekla Hermiona.

Oba spočinuli pohledy na zmateném Ronovi, který po chvilce nerozvážného pohazování hlavou

nanejvýš neochotně přikývl.

Harry jim tedy jako myška potichu vyprávěl, co se včerejšího rána událo, oba dva se k němu

natahovali, aby slyšeli každé jeho slovo z tak nesmírně poutavého vyprávění. Hermiona byla neskonale

ráda, že Mečořez opravdu zabral a Rona snad nejvíc zaleklo, když Harry řekl, že je nachytala

Umbridgeová.

„A kam se jako s tebou máme vydat?“ zeptal se po chvilce ticha Ron.

„Kentauři začali být nanejvýš přívětiví, i když jim stále ještě moc nevěřím, i tak si myslím, že by jste

v pohodě mohli jít se mnou.“

„A kam?“ naléhala Hermiona.

„Dneska po soumraku se koná povýšení Firenze, nevím, jak vy, ale já chci u toho být.“

„Tak dobře, musím vám ale něco říct, něco kvůli čemu jsme hlavně tady v knihovně,“ řekla Hermiona

a vytáhla z nejbližší přihrádky jednu zaprášenou knihu tlustou asi jako tři Obludné obludária na sobě.

„O co se zase jedná?“ zeptal se Harry a Ron při pohledu na knihu si hlasitě povzdechl.

„Vzpomínáte si ještě na Soubojnický klub?“ zeptala se Hermiona.

„Ten mi nepřipomínej,“ odfrkl si Ron. „to bylo poprvé, co jsem bojoval proti Harrymu a snad i

naposled.“
 „Vzpomínáte si, jak nám připadalo, že Lexter zná Snapea víc, i když nám říkal, že chodili do odlišné

koleje, ale do stejné třídy?“ pokračovala dál.

„Samozřejmě,“ potvrdil Harry.

„Každá škola si vede rejstřík o svých studentech, rejstřík zůstává, i když dotyčný vyjde školu,“ řekla.

„A kde ten rejstřík je?“ ptal se Ron.

„Snažila jsem se ho dlouho najít, vlastně od té doby toho Soubojnického klubu, podle téhle knihy je

ve Filchově pracovně,“ řekla Hermiona a rozevřela rozložitou knihu, až tím přimáčkla Ronovo prsty.

„Ty mě překvapuješ Hermiono,“ uculil se Harry. „Začínáš být…“

„Ještě jsem neřekla, že se tam vydám,“ přerušila ho uštěpačně Hermiona. „Jen mě napadlo, že by vás

to mohlo zajímat.“

„Zatím jsme zvládli spoustu věcí, Harry,“ řekl Ron opatrně. „ale nezdá se ti, že se nemůžeme

roztrhnout?“

„Proč zase?“ vyštěkl Harry.

„Tak kam půjdeme, za těmi kentaury, nebo pro ten spis o Lexterovi?“ zeptal se Ron.

„Tam i tam,“ usoudil Harry a Ron rozhodil neochotně ruce. „Už slyším profesora Snapea. To je zase

ten váš Potterovský smysl pro maléry,“ řekl Ron ledovým až přehrávaným hlasem a křenil obličej až

se nápadně podobal tomu Snapeovu. „Jste jako váš otec, naparujete se před celou školou…“

Ron i Hermiona se hlasitě rozesmáli, protože Ron Snapea opravdu skvěle napodoboval.

„To bylo fakticky skvělé Rone,“ chechtal se Harry.

„Opravdu skvělé,“ ozvalo se jim za zády. „Vážně jsem se poznal.“

Všichni se otáčeli jen s největšími obtížemi a ještě s většími hleděli do očí Snapeovi.

„Já-já-já… já to tak nemyslel…“ koktal Ron.

„Mohl bych vás o něco poprosit?“ pousmál se ledově Snape.

Ron se zmateně a vyděšeně podíval po svých kamarádech a aniž by odpověděl, Snape pokračoval.
 „Mohl by jste mi to předvést ještě jednou?“ zeptal se Rona a ledově se mu vpíjel do očí.

„Ale já…“

„Udělejte to pro mě,“ pousmál se Snape zase svým ledovým tónem.

„Ehm… tak… tak dobře,“ hlesl Ron a Harry zase mohl vidět rudou záři jeho uší. „Ehm… no Harry…“

řekl Ron a trochu prohloubil hlas. „Zase… zase… no ehm… zase…“

„Myslím, že se tolikrát neopakuji, Weasley,“ cekl ledově Snape.

„Ano, jistě,“ potvrdil Ron. „No… Pottere… zase se… se chováš tak jako tvůj otec…“

„Ale já jsem tohle nechtěl slyšet, Weasley,“ uculil se ledově Snape. „Mluvte tak, jako kdybych já

mluvil na vás za této situace.“

„Tak… tak… tak dobře,“ koktal Ron. „No… Rone…“

„Upozorňuji vás, že bych si nikdy nedovolil vás oslovit křestním jménem,“ pravil pomalu Snape.

„Samozřejmě…“ přitvrdil Ron a znovu si odkašlal. „Weasley, takhle by jste se neměl chovat…“

„Tohle že bych opravdu řekl?“ zeptal se Snape a naklonil se až k Ronovi jako vzteklý Tyranosaurus.

„A-a-asi ne,“ zakoktal Ron a kulil na Snapea oči.

„Tak to zkuste ještě jednou,“ pobídl ho Snape.

„Weasley… s-s-s-srážím vám pět bodů,“ pravil Ron a Snape pomalu zakroutil hlavou. „Tak… tak

deset?“

Snape se narovnal a pousmál se. „Bravo Weasley, takhle bych se opravdu zachoval,“ řekl a rozhlédl

se po knihovně. „Mimochodem, pokud je mi známo, za okamžik začne hodina, proto nevím, co tu ještě

pohledáváte… přečetl jste si Pottere tu knihu, kterou jsem vám půjčil?“

„Ještě ne… ale je velice zajímavá,“ dodal ještě narychlo, když se Snape začal čertit.

„Možná, že by jste se měl více odvděčovat za snahu profesora Lextera, než aby jste tady vymýšleli

své idiotské zvráceniny.“

„Pokusím se,“ přisvědčil Harry a pomalu odcházel se svými kamarády pryč.

 „Nezapomeňte Pottere…“ zastavil je ještě Snape na odchodu. „Mnozí lidé jsou tu za vás ochotni

obětovat mnohé…“ následně kolem něho prošel a do očí mu řekl. „já však ne.“

„Tak to bylo vopravdu hustý,“ ulevil si Ron, když jim Snape zmizel z dohledu.

„Měl ale pravdu,“ řekla Hermiona.

„Ty s ním ještě souhlasíš?“ zděsil se Ron. „Vždyť mě přinutil si sám sobě srazit deset bodů!“

„Ale to nemyslím, ty hlupáku,“ zpražila ho Hermiona. „Jde mi o Nitroobranu, vždyť tam dneska musíš

jít.“

„Přemluvím Lextera, abychom to dneska posunuli na odpoledne, vy dva si pak vezmete Kulový blesk

a zase pod pláštěm vyletíte ven, já zase v těle Pegase…“

„Proč pořád musím létat s ním?“ zhrozila se Hermiona a ukázala na Rona.

„Chtěla bys radši s ním?“ zeptal se Ron a ukázal na Harryho.

„No, to n… no…“ Hermiona přelétala pohledy z chlapce na chlapce, pak sklapla podpatky a odkráčela

rychle na hodinu.

Jak se ukázalo, Nitroobrana až takový problém zase nebyla, profesor Lexter souhlasil s tím, že jí

udělají odpoledne a protože se po celé škole stále válela neúprosná a neprostupná mlha, nikdo

bělostného Pegase neviděl vklouzávat do Vrby mlátičky, stejně tak jako když při soumraku vylétával z

okna ložnice a lehounce dopadl k okraji Zapovězeného lesa.

Harry už ve svém těle očekával příchod Rona a Hermiony, kteří dostali zase nelehký úkol se vsoukat

pod neviditelný plášť na Kulový blesk a dostat se v takovéhle děsné pozici ven.

Harry už čekal dobrých pět minut, když se z Vrby mlátičky vynořila jakási zahalená postava, která

byla v již večerní prořídlé mlze vidět, avšak stále ještě stěží, a zamířila přímo do Hagridova srubu,

kterému se už kouřilo z komína.

Harry měl nutkání osobu zastavit, přece jenom, když je to přítel Hagrida, tak snad by neměl být
nebezpečný. Rozhodl se ho prozkoumat z blízka, ale nechtěl zase aby na něj přišel.

Bohužel jeho snažení překazili dva fleky, které se o kus dál vymajzly na zemi, až to hlasitě zadunělo.

Následně se začali ozývat naštvané hlasy a záhy se z pod neviditelného pláště ukázali jeho dva přátelé,

na první pohled nesmírně naštvaní.

„Vždyť jsi ho málem srazil,“ zhrozila se Hermiona.

„Jak jsem měl tušit, že narazíme na nějakou postavu uprostřed louky?“ bránil se Ron.

„Říkala jsem ti, že bych koště řídila líp.“

„Ty a líp?“ uchechtl se Ron. „Vždyť ty umíš létat na koštěti asi jako řídit raketokrám, nebo jak to je.“

„Nechtěj, abych se naštvala…“ varovala ho Hermiona. „víš, jak mi vždycky pak nadáváš, já na koštěti

umím létat a příště řídím já.“

„Tak to skončíme rovnou v pangejtu a nebo navštívíme Vrbu mlátičku,“ řekl sarkasticky Ron.

„Už jste skončili?“ zarazil je Harry, oba dva nadskočili, zřejmě si ho vůbec nevšimli.

„Bože…“ oddechla si Hermiona. „Víš, jak jsme se tě lekli?“

„A jestli budete v tom hádání pokračovat, nebudu sám, kdo se tu objeví,“ upozornil je Harry a pomohl

jim na nohy.

Kulový blesk vzal do ruky Ron, Hermiona zase držela neviditelný plášť a plánek, zatímco Harry se

po chvíli přemlouvání znovu proměnil v Pegase a své dva kamarády vzal v temném lese na hřbet.

Ještě po včerejšku tu na okraji byly vidět polámané větve a zdemolované kmeny stromů. Naštěstí se

tu nepovalovaly žádné mrtvoly, čehož se všichni tři nanejvýš báli.

Kůň klusal pomalu hustým porostem a snažil se co nejvíc umírnit svoji zář, oba jeho pasažéři se

obezřetně rozhlíželi po okolí a byli o poznání jistější, když to všechno mohli sledovat přímo ze hřbetu

Pegase.

Po chvíli cesty se už les začal o poznání více ztmavovat a zdivočel, znovu vyrašil ven jeho divoký

porost, který však nechával bělostného koně na pokoji. Když už se Pegasovo dvěma pasažérům začaly
zavírat oči, tak se v dálce ozvalo zašustění a oba dva byli hned při smyslech.

„Bože, ať to byla jen veverka,“ hlesl zatajeně Ron.

„Veverky žijící tady jsou rodu Orniculus, Rone,“ řekla mu Hermiona.

„No a?“

„Dorůstají až dvoumetrové délky,“ napověděla mu a Harry ucítil, jak se Ron pevně chytil jeho hřívy.

V té chvíli Hermioně děsivou rychlostí pročísl vlasy šíp a zabodl se do nejbližšího kmene stromu. V

dalším okamžiku jim nad hlavami prosvištěly další šípy a záhy se z hustého porostu lesa na všech

stranách začali nořit statní kentauři až po zuby ozbrojení luky, oštěpy, sekyrami a palicemi.

„Vstoupili jste do našeho území, za to budete potrestáni.“

„Takhle u vás vítáte hosty?“ pípl potichu Ron.

„Prosím vás, přišli jsme na pozvání,“ zaúpěla Hermiona, když jí jeden kentaur namířil mezi oči tak,

že zašilhala na špíčku připraveného šípu.

„Na pozvání?“ uchechtl se další kentaur. „Kentauři si nezvou mláďata, obzvláště lidí.“

„Flevete uf fe mě?“ řekl netrpělivě kůň a všichni kentauři ustrašeně uskočili.

„Ten Pegas mluví!“ křikl jeden kentaur.

„To není Pegas,“ řekla Hermiona a oba dva sklouzli Harrymu ze hřbetu.

Záhy už s velikým zábleskem se kůň proměnil v černovlasého chlapce s jizvou tvaru blesku na čele.

„Není to Potter?“ zeptal se jeden kentaur.

„Tohle, že má být Potter?“ zeptal se další pochybovačně.

Nejbližší kentaur se k Harrymu s napnutým lukem přiblížil a očichal ho jako pes.

Následně sklopil luk a na jeho obličeji se rozhostil úsměv.

„Vítej, Harry Pottere!“ pozdravil ho z nenadání kentaur radostně.

„Děkuji,“ pousmál se s obavami Harry.

„Proč ta náhlá změna názoru?“ zajímala se Hermiona.

 „Magorian nás vyslal vás najít a doprovodit do vesnice, avšak museli jsme být opatrní, kdekdo by se

mohl za vás vydávat,“ řekl kentaur a pokynul jim přes trnitou cestu.

Všichni tři se do keřů podívali nanejvýš nevrle a Harry se stejným pohledem skončil na kentaurovi.

„Je mi líto, svést člověka se u nás považuje za sprostotu,“ řekl vážným tónem kentaur.

Ron a Hermiona samozřejmě skončili s pohledy na Harrym a ten si jen hlasitě povzdechl.

V další chvíli už klusali krajinou samí koně, zato jeden z nich zářil na celé kolo a osvětloval jim cestu.

Ostatní kentauři stále obezřetně mířili kolem sebe a jako kdyby dokázali prohlédnout tmu, která v lese

panuje.

V další chvíli vedoucí kentaur hlasitě zakřičel a vyběhl, jak nejrychleji mohl, kupředu.

„Ježíš, co se stalo?“ zděsila se Hermiona, když se z dáli ozval skřekot a jekot.

„To uvidíte,“ uculil se nejbližší kentaur a stále se obezřetně rozhlížel kole sebe.

Po asi dvou minutách se první kentaur vrátil do čela kolony a trojice s hrůzou sledovala, jak má na

svém kopí zapíchlého kance, ze kterého ještě odkapává krev.

„Doufám, že alespoň už znají oheň,“ hlesl potichu Ron.

„Proč?“ zeptala se Hermiona.

„Jestli chtějí toho kance podávat syrového, tak se stanu vegetariánem,“ řekl Ron a snažil se nedívat

před sebe.

„Chudinka malá,“ postěžovala si Hermiona.

„Dvfte kvapafky.“ řekl Pegas a trochu nadskočil, takže se jeho pasažéři o sebe bouchli hlavami.

„Jau! To bolelo!“ zaúpěla Hermiona.

„Vfikej fi.“ uchechtl se Pegas.

Ron a podíval za sebe na Hermionu, pak jí sjel pohledem dolů a hned se zase začal rychle dívat před

sebe.

„A co tohle jako mělo znamenat, Rone?“ vyštěkla na něj Hermiona.

 „Ale nic,“ odvětil Ron a předstíral, že ho zaujala jedna žíně z Pegasovo hřívy.

„Prdlajs nic, tys mi koukal do výstřihu,“ zhrozila se Hermiona.

„Nekoukal,“ odvětil Ron.

„Koukal,“ trvala na svém Hermiona.

„Nekoukal,“ odpověděl jí.

„Koukal.“

„Nekoukal.“

„Koukal.“

„Nekoukal.“

„Ale koukal!“

„A já ti říkám, že nekoukal.“

Ozvala se chvíle ticha po kterou se ozývalo jen úpění Pegase, který zase musel poslouchat ty jejich

řeči a šlapání ostatních kentaurů, kteří se, jak vidno, dobře bavili.

„Koukal,“ ozvalo se zase od Hermiony.

Ron naštvaně zakřičel a rozhodil ruce. „No fajn! Tak koukal, spokojená?“

„Ne,“ odvětila Hermiona.

„A pro tvojí útěchu, měl jsem k tomu důvod.“

„Můžeš mi prosím tebe říct, jaký můžeš mít důvod koukat mi… na… na… ty víš co.“

„Přemýšlel jsem.“

„Tak pán se naučil přemýšlet,“ uchechtla se Hermiona.

„Nech mě sakra domluvit!“ zarazil jí Ron. „Jen mě tak napadlo, že jsem ještě nikdy neviděl… no…“

„Co?“

„Jak to říct… no… kentauřici.“

Hermiona se neubránila uchechtnutí, stejně jako půl tuctu kentaurů okolo.

 „Lone pfeftan.“ upozornil ho naštvaně Pegas.

„Ale ne, to je v pořádku,“ řekl jeden kentaur. „Víte, na rozdíl od vás jsme si už zvykli, že každý má

své úkoly. Naše ženy jsou ve vesnici, starají se o potomstvo, vaří, uklízí…“

„Ach bože,“ hlesla Hermiona otráveně.

„A co je na tom špatného?“ divil se další kentaur.

„A co vy umouněnci děláte?“ utrhla se na něj Hermiona.

„Hechmiono.“

„To je v pořádku,“ pravil zase ten první kentaur Pegasovi. „Lovíme, hlídáme území a umíráme za

obranu vesnice v boji, stačí vám to, lidská slečno?“

Hermiona chvíli mlčela a nakonec potichu řekla. „Někdy je uklízení horší než smrt.“

Kentaur se hlasitě zařehtal a ostatní také. „Máš správné přátele, Harry Pottere.“

„Vidíš, slyšel jsi to,“ řekl Ron a zatahal Pegase za hřívu.

V dalším okamžiku Pegas znovu nadskočil a oba dva se zase šťouchli hlavami o sebe.

Šli ještě tak pět minut, když se před nimi začal ozývat hukot a zvuky. Nakonec se přiblížili k jakési

bráně z obrovských kmenů prastarých stromů a když jí prošli, přešli přes jakýsi překrásně zdobený

dřevěný můstek s parožím.

Nakonec se před nimi zcela otevřela celá kentaurská vesnice a celá kolona přicházejících se zastavila.

Záhy se ale něco v Harryho těle stalo, něco, co ho donutilo se změnit zpátky v chlapce, až jeho dva

pasažéři mu nečekaně padli na záda.

Vesnice byla překrásná, všechno tu bylo z masivních dřevěných kůlů a větví, kentauři, jak vidno,

nestavěli z ničeho jiného, avšak o to lépe uměli se dřevem. Vesnice byla udělaná do tvaru obrovské

hvězdy, uprostřed byl ohromný kruhový stůl s gigantickým ohništěm uprostřed, a jako paprsky hvězdy

od toho stolu se táhly do dálky jednotlivé dřevěné domky v průměru o třetinu větší než lidské. Avšak

každý měl velikou zahradu, fontány, dřevěné sochy s kapradím a skalkou s květinami, kolem pobíhala
rozličná zvěřina, poletovali zde jakýsi vycvičení stříbrno - modře zářící motýli, nespočet totemů,

zbrojnic a výrobních domů, odkud se rozléhal zvuk kentaurů vyrábějících zbraně a nádoby z kovu. Mezi

tím vším pobíhali maličcí kentauři, kteří byli svým mladistvým vzhledem neskutečně roztomilí, hráli si

se zvláštními zářícími pálkami a lákali k sobě ty překrásně zářící motýly. Celá vesnice jako by v klidu

žila svým životem, ovšem ta poslední věc, která donutila Harryho proměnit se zpět teprve přijde.

Trojice poprvé uviděla ty takzvané ‚kentauřice‘, bohužel Hermiona si hned na první pohled hlasitě a

zničeně povzdechla a spočinula s pohledem na jejích svou kamarádech. Chlapci na vesnici hleděli s

neuvěřením, všude se procházely, nebo pobíhaly kentauří ženy s nahými těly od pasu vzhůru (od pasu

dolů měly koňská těla).

„Rone,“ pípl Harry hlasem, jako když se někdo nadýchá hélia.

„Já to vidím Harry,“ pípl i Ron ještě vyšším hlasem.

„To je ráj,“ zkonstatoval Harry a oběma chlapcům se na obličejích rozhostil úsměv od ucha k uchu.

„Proč zrovna já?“ hlesla Hermiona ufňukaně. „Tohle nemám přece za potřebí.“

„Hermiono, nechceš se k nim přidat?“ zeptal se Ron, v zápětí ale schytal facku, až několik kentaurů

poplašeně uskočilo.

„Přátelé!“ oslovil je zvučný hlas a z dáli k nim přibíhal Magorian s jednou obzvláště krásnou

kentauřicí. „Vítám vás v naší skromné vesnici.“

„Skromné?“ divil se Harry. „To povídejte někomu jinému.“

„Jooo,“ protáhl Ron držíc si tvář.

Magorian se podivil a jeden z kentaurů, kteří trojici se doprovodili něco Magorianovi našeptal.

„Aha, už chápu,“ uvědomil si Magorian. „Zřejmě ještě… pár maličkostí nám Firenze neřekl, ale

prosím… pojďte dál, zápas za chvíli začne.“

„Zápas?“ divila se Hermiona.

„Na to, aby byl Firenze přijat do čela naší bojové družiny, musí prokázat svou odvahu v Trojním
kruhu.“

„V čemže?“ zeptala se znovu.

„Uvidíte,“ pousmál se Magorian a vedl je dál. Oba chlapci se neustále rozhlíželi kolem sebe, až málem

zakopávali. „Avšak musím vás upozornit, že mnozí kentauři vás zde stále rádi nevidí.“

„Divíme se, že jste nás vůbec pozval,“ oznámila mu Hermiona. „Po tom, co se stalo před rokem.“

„Byli jsme zaslepení nevědomostí, alespoň u vás,“ řekl Magorian. „A nyní prosím… vzhůru!“

Všichni začali stoupat na jakousi vyvýšeninu ve vesnici, kam se shromažďovalo již spousta dalších

kentaurů.

„Páni!“ zvolal Ron. „Vidíš jí? Vidíš?“

„Jo vidím,“ potvrdil Harry a hleděl na obzvláště vybavenou kentauřici.

„Ta má dud…“

„Přestaňte!“ okřikla je Hermiona. „Jste nechutní.“

„Asi jsme jí neměli zvát,“ řekl naštvaně Ron, když mu Hermiona takhle kazila výhled.

„Hermiono, ale vždyť ti… ti chlapi jsou taky pěkní,“ řekl Harry přemáhavě.

Hermiona zrudla a skončila s pohledem k zemi.

„Alespoň zmlkla,“ řekl Ron a záhy schytal šťouchanec do boku.

„Těch tu je,“ zhodnotil to Harry, když vyšli nahoru.

„Doprkvančic, ona se na mě podívala, kouká sem!“ křikl Ron a hned se podíval před sebe.

„Třeba se jí líbíš,“ pousmál se Harry.

„Není to můj typ,“ pousmál i se Ron.

„Tak si vyber.“

„Pane bože,“ zvolala Hermiona a oddělila se od nich.

Záhy zmizela pryč a klestila si cestu k té kentauřici, která pořád okouzleně hleděla na Rona a on na

ní.
 „Ona k ní jde,“ uvědomil si vystrašeně Ron.

„Tak se začni modlit,“ uculil se Harry.

Hermiona něco kentaurské ženě našeptala do ucha, ta hned pokývala hlavou a usmívala se na celé

kolo. Následně se Hermiona připojila zase k nim.

„Cos jí řekla?“ ptal se Ron.

„Ale nic.“

Vyšli až nahoru a objevila se před nimi obrovská dřevěná klec kruhového tvaru. Všichni kentauři se

shromáždili kolem dokola a někteří si připravili luky a šípy, a postavili se vedle klece.

Nad klecí visela na provazu obrovská lebka nějaké šelmy, nebo draka, na první pohled to nebylo

poznat a kentauři vypouštěli do vzduchu jakési jiskry podobné římským světlicím.

„Ahoj chlapečku,“ ozvalo se jim za zády.

Oba dva chlapci se vyděšeně podívali za sebe a Ronovi podklesla kolena, když zjistil, že ta kentauřice,

na kterou tak pořád civěl, mluví teď k němu.

„A-a-a-a-ahoj,“ zakoktal Ron nevědíc kam spočinout s pohledem a kentauří žena se k němu ještě více

přitiskla.

„Mé jméno je Pichlavá Fíria,“ řekla mu do očí. „Já ti neublížím.“

„Já… já se taky nebojím,“ odvětil hned statečně Ron a když se k němu přitiskla docela, tak jeho

statečnost byla ztracená stejně jako minulý rok.

„Pojď se mnou,“ řekla mu a chňapla ho za ruku.

„Harry?“ pípl Ron, ale to už zmizel v zadu v davu.

„Bože, cos to provedla, Hermiono?“ zděsil se Harry a měl sto chutí se vydat za Ronem na pomoc.

„Můžu ti taky jednu obstarat, jestli chceš?“ řekla mu rázně a Harry hned sklapnul. „Četla jsem o tom,

měla znamení o tom, že byla nezadaná.“

„Hermiono…“ Harry přemýšlel, co jí řekne, když tam tak stáli. „Musím ti říct, že tě mám rád, ale…
ale někdy… někdy jsi fakt strašná a jde z tebe hrůza.“

Hermiona Harrymu pohlédla do očí a s úsměvem odvětila. „Díky.“

Harry si povzdychl, ale to už se po celé krajině rozlehl další zvučný hlas jiného kentaura obcházejícího

dřevěnou klec z masivního dřeva.

Bohužel jeho jazyku se nedalo rozumět, takže si dvojice mohla jen domýšlet co asi tak říká.

„Teď se bude konat první kolo,“ řekl jim hlas za zády, oba se ohlédli a spatřili za sebou stát Magoriana

(za Harrym stála Magorionova žena a když se podíval nad sebe, naskytl se mu velice zvláštní pohled).

„Firenze musí prokázat svou sílu.“

V tom se hlas uvádějícího kentaura ještě více rozezněl a záhy se v dálce na okraji kopce ukázala hlava

Firenzeho a následně už kráčel do dřevěné klece s kopím, lukem a šípem, dřevěným štítem a jakýmsi

brněním z tvrdé kůže.

„Tři přírodní suroviny, kámen, dřevo a hlína,“ řekl zase Magorian a další kentauři přivalili přesně to,

co před chvilkou řekl.

Obrovský balvan kamene, který postavili do jednoho kouta klece, na druhou stranu postavili stejně

tak veliký a masivní suk dřeva a do třetice na další stranu postavili velikou hliněnou nádobu.

Následně všichni, kromě Firenzeho, vyšli z klece a uvádějící kentaur zvolal na všechny asi další tři

nesrozumitelná kentauří slova.

„Vzplanutím Aglerónovo hlavy Trojní kruh začne,“ řekl jim za zády Magorian.

Uvaděč mávl vedle sebe, kde stál Bane, který v zápětí namířil hořící šíp do vzduchu na visící lebku

ohromného zvířete.

Vystřelil a lebka s ohromným bafnutím vzplanula, přičemž všichni kentauři začali hlasitě dupat a

bouchat nástroji o zem, až se celá otřásala, každý teď hleděl na Firenze uprostřed klece.

Firenze odložil luk s šípem a kopím, sundal ze sebe tu prapodivnou vestu a v zápětí přešel k nádobě

z hlíny. Hned na to si začal mnout zápěstí, bicepsy a tricepsy, protahoval si ruce až dozadu za tělo, ač
se to přihlížející dvojici zdálo nemožné.

Hermiona zírala na Firenzovo svaly jako omámená, tentokrát Harry zase kroutil hlavou.

To už ale Firenze s hlasitým zakřičením popadl obrovskou nádobu vysokou nejméně metr a půl. V

další chvíli jí začal zvedat do vzduchu a zatínal přitom zuby. Jeho svaly v tu chvíli byly naběhlé a celé

jeho tělo napnuté. Firenze rval ze všech sil až nakonec nadzvedl nádobu nad svá prsa a konečně i nad

hlavu, v zápětí s ní hodil, až se rozbila o zem a všichni kentauři začali ještě více dupat a nadšeně řehtat,

Harry si domyslel, že zřejmě neznali tleskání, takže tenhle pro ně zvláštní zvyk prováděla jen Hermiona,

která na Firenze radostně volala.

Kentauři na první pohled byli rádi, že se dvojice neopakuje v jejich zvycích, to už však Firenze přesel

k velkému kmeni stromu také dlouhému nejméně metr a půl.

Znovu začal procvičovat své svaly a cvičit s rukama, až konečně zase zarval za kmen.

Nejdřív se ani nepohnul, ale v další chvíli se už začal zvedat velice pomalu ze země. Hermiona přímo

valila oči na jeho naběhlé svaly, které teď přímo pulsovaly silou, kterou kentaur vynakládal na

vyzvednutí kmenu. V zápětí se kentaur celou námahou rozkřičel, čímž si o poznání pomohl a dal tím

do svého snažení absolutně vše.

Kládu nadzvedl nad ramena a zhluboka se nadechl, až se zdálo, že vysál všechen vzduch z okolí. V

zápětí zarval jako býk a v zápětí za ohromného řevu spočinula kláda nad jeho hlavou.

Firenze jí upustil a kentauři začali o poznání více dupat a oceňovat jeho výkon. Hermiona začala

pískat a nadšeně poskakovat, Firenze nejdřív překvapil pískot, ale pak, když zjistil od koho vychází, tak

dvojici s úsměvem zamával.

To už ale stále před obrovským kamenem.

„A teď to přijde,“ řekl Magorian a nespustil z Firenze oči.

Firenze se tentokrát vůbec neprocvičoval, hned zabral za kámen, který se však ani nepohnul.

„Au!“ sykl Harry, protože mu Hermiona svírala ruku čím víc se Firenze snažil zvednout kámen.
 Kentaur se rozeřval na celé kolo, jeho svaly se napnuly zatím nejvíc a Firenze zvrátil hlavu vzhůru.

Rozkřičel se ještě víc a v tu chvíli všechny jeho čtyři nohy ztěžkly pod tíhou balvanu, který se pomalu,

ale jistě zvedal nad kentaurovo ramena, jenže dál už to nešlo, jeho zvedání se zaseklo. Firenze se snažil

ze všech sil, ale čím déle se snažil, tím více slábnul. Nakonec jeho pohled skončil na Harryho klidných

očích, které se mu vpíjely jako telepatické přímo do očí.

V té chvíli s hlasitým řevem se balvan ocitl nad Firenzovo hlavou.

Firenze ho však neupustil, pomalu našlapoval a obcházel klec, všichni kentauři se mohli umlátit

nadšením, jak je Firenze burcoval, až konečně ohromný balvan upustil a Harry si mohl mnout

uvolněnou rudou ruku, kterou mu Hermiona svírala jako klíště.

V tom se celá kruhová plošina v kleci zvedla o stupínek výše a uprostřed se objevil poklop.

„Teď přijde zápas,“ prozradil jim Magorian.

„A s kým?“ zeptala se s obavami Hermiona.

„Vy se o něj bojíte?“ divil se Magorian.

„Samozřejmě,“ potvrdili oba dva najednou.

Magorian se pousmál a odvětil. „Nemáte čeho, pokud je Firenze tak dobrý, jak jste mi tvrdili, hravě

to zvládne.“

Firenze si na sebe vzal brnění, zvedl kopí a luk si přehodil i s toulcem přes rameno. Postavil se k

okraji klece a hleděl na poklop uprostřed.

V další chvíli z něj vyletěl rozzuřený vlkodlak a chňapl po Firenzovo rameni, ten však uhnul a praštil

ho do hlavy kopím, až vlkodlak narazil do dřevené klece a mříže zapraskaly.

Harry ke svému nespokojení zjistil, že jeho ruka se zase mačkána.

„Pozor!“ křikl Harry, avšak to už vlkodlak vězel na Firenzovo zádech a povalil ho na zem.

Firenze se s ním začal rvát a ze všeho nejvíc se snažil odvrátit od jeho slin a zubů. Dával mu pěstí

hlava nehlava, stejně jako ho kopal svým koňským tělem do slabin. Nakonec vzal jeden šíp z toulce a
zapíchl ho vlkodlakovi přímo do oka.

Ten rozzuřeně zařval a v bolestných křečích se odtáhl, až znovu narazil na klec, která zase, i když

byla z mohutných dřevěných trámů, zapraskala.

„Do toho!“ křičela Hermiona na celé kolo a poskakovala jako hopík.

Firenze se zvedl, rozpřáhl se s lukem a záhy vězel ve vlkodlakově zádech další šíp. Nakonec Firenze

vzal své kopí, namířil jím na vlkodlaka a rozběhl se na něj.

Vlkodlak ho však smetl svým ohromným pařátem, až se Firenze svalil o kus dál na zem. Záhy se

ozval další ohromný křik, když si vlkodlak začal svými neohrabanými pařáty vyndávat šíp z oka. V

zápětí se zvedl a mohutně a rozzuřeně našlapoval k ležícímu Firenzovi, došel až k němu, rozpřáhl se se

šípem, který měl před chvilkou v oku a zamířil na Firenzovo srdce. Rozpřáhl se ještě více, až nahoru a

zařval na celé kolo, strážní kolem natáhli své luky do pohotovosti a vlkodlak se se strašlivým mačkáním

Harryho ruky konečně uchýlil k ráně.

V té chvíli se mu něco zabodlo do těla, Firenze stejně jako vlkodlak před tím, ho nachytal a ve chvíli,

co byl rozpřáhnutý, popadl své kopí a vrazil ho vlkodlakovi do trupu.

Strhl se další ohromný řev a skřek, vlkodlak se rozeřval na celé kolo, rozběhl se v příšerných křečích

ke kleci, jejíž kůly praskly a on vyběhl z klece ven, jenže těsně, než doběhl k místu, kde stáli Harry a

Hermiona, se v řevu sklátil k zemi.

Firenze ho porazil a všichni kentauři řičeli nadšením, do vlkodlaka se v tu chvíli začaly zabodávat

další šípy vystřelené od nadšeného davu, který povykoval jak jen mohl, až se celá zem otřásala.

Harry přešel na druhou stranu Hermiony, aby, když jí zase napadne mu mačkat ruku, to schytala ta

druhá.

„Pašák!“ křičel Magorian nadšeně a dupal, až dvojice nadskakovala.

V tu chvíli se klec odklidila pryč a plošina se zvýšila a poslední třetí stupínek.

„A co přijde teď?“ zeptal se Harry.

 „Firenze má buď to nejlehčí za sebou, nebo to nejtěžší před sebou,“ pousmál se Magorian, když

uvaděč začal znovu hlásat. „Přichází poslední zkouška.“

K Firenzovi přešlo několik dětí a podaly mu jiskřící luk a jeden šíp. Firenze se zase celý ozbrojil jak

jen mohl, avšak vzal si jiné kopí a teď koukal na všechny z výšky tří na sebe poskládaných plošin, v

zápětí natáhl jiskřící luk a zamířil přímo nad sebe do vzduchu.

„A teď se rozhodne,“ pravil potichu Magorian.

V tu chvíli Firenze vystřelil a šíp zmizel v nedohledné výšce.

„Co se bude dít?“ zeptala se už značně nedočkavě Hermiona.

„Mám vám to opravdu říct?“ pousmál se škrobeně Magorian.

Dvojice se dychtivě podívala po sobě, už uplynulo příliš dlouho, šíp by se měl vrátit, avšak to už oba

dva Magorianovi přikývli.

„Někdo z publika bude z Firezem zápasit,“ řekl Magorian.

Hermiona vykulila oči na Harryho, který jevil stejné překvapení jako ona.

V tu chvíli se ozvalo svištění vzduchem, šíp se už vracel.

Harry zavřel oči a začal se modlit. ‚Ať to nejsem já, ať to nejsem já, prosím, ať to nejsem já.‘

Záhy se mu na hlavě rozprskla záře, kterou uviděl když otevřel oči. Harry zkřivil nešťastně obličej,

moc dobře věděl, kdo je vybrán. Všichni kentauři na něj udiveně, zmateně a s obavami hleděli, ovšem

největší obličej plný obav měla Hermiona.

„To přece nemůžeš,“ řekla mu.

Uvaděč něco zahlaholil všem a pak se obrátil na Harryho. „Je čas, jděte Pottere.“

„Jen jdi,“ povzbudil ho Magorian.

„Cože?“ divil se Harry vyděšeně a srdce mu hned stouplo o stupínek výš. „Vždyť mě rozseká na

cucky.“

„Můžeš si vybrat jakou zbraň chceš,“ pousmál se Magorian a mrkl mu na kapsu, kde se skrývala
Harryho hůlka.

„Jste příliš rychlí,“ protestoval Harry. „vystřelíte šíp dřív, než stačím mrknout.“

Záhy se ozval dopadající zvuk, Harry se otočil a uviděl, jak Firenze právě odhodil do dálky svůj luk

a toulec se šípy.

„Tak po mě hodí kopí,“ řekl rezignovaně Harry.

„Zemřít může pouze ten, který se snaží splnit Trojní kruh, ty ne, Harry Pottere,“ řekl Magorian a v tu

chvíli všichni kentauři začali hlasitě dupat kopyty do země.

Začali ho pobízet, aby šel na trojitou plošinu, Harry se však stále neměl k odchodu, obzvláště teď

když viděl čeho je Firenze schopný.

„Harry, nechoď tam,“ žádala ho Hermiona.

„Je to jen na tobě, Pottere,“ řekl vážně Magorian. „chtěl jsi nám přece dokázat dobrou vůli lidí.“

Harry chvíli uvažoval, přece jenom pokud nemůže zemřít, a jako že to Firenze jako jeho kamarád

určitě dodrží, tak by to neměl být problém. Na druhou stranu se nikde nepíše, že by ho nemohl zmrzačit,

že?

Harry ani nevěděl, co to mělo znamenat, skoro spíš jako kdyby měl na nohou zase ty dvě užvaněné

boty, které ho sami popohnaly, ale v zápětí se vydal doprostřed kruhu.

„Tak se mi líbíš,“ pousmál se Magorian.

Harry vyndal z kapsy svou hůlku a všichni kentauři o poznání více začali dupat.

„Bojuj chrabře, Harry Pottere,“ řekl Firenze rozvážně a uklonil se mu.

„Vy taky,“ odvětil opatrně Harry a poklonil hlavou.

‚No, je to jako soubojnický klub, ne?‘ řekl si Harry sám sobě, čím si trochu dodal odvahy, kterou ale

v zápětí ztratil, když se podíval po všech těch kentaurech a zvláště pak po vyděšené Hermioně.

„Gyry Mahre! Do boje!“ křikl uvaděč oběma jazyky a vzdálil se od kruhu.

Harry ani nečekal tak rychlý začátek a proto se ani nedivil, když se jeho tělo začalo chovat, jako kdyby
mu šlo o život. Nejvíce ho hypnotizovala špička Firenzova kopí, kterou už viděl ve svém boku.

‚Ne, takhle nesmíš myslet‘.‘ opravil se sám a začal kolem Firenze kroužit.

Firenze se v tu chvíli rozpřáhl a udělal ve dvou vteřinách asi deset otoček s kopím na všechny strany,

až Harry stačil jen stěží uskočit.

Firenze se znovu uklidnil a vyčkával k dalšímu výpadu.

„Relashio!“ křikl Harry a aniž by to čekal, Firenze se hbitě jeho kouzlu vyhnul, přeskočil jeho

samotného a druhou tupou stranou kopí Harryho povalil na zem.

Harry si hlasitě odkašlal a otočil se na zaprášené zemi.

„Dobrý útok, Harry Pottere,“ řekl Firenze a svou silnou rukou Harryho vyšvihl na nohy, v zápětí se

od něj vzdálil a znovu se postavil do bojové pozice.

V další chvíli Firenze roztočil kopí jak nejvíc mohl, až se jeho rysy začaly mlžit a vyhodil jej do

vzduchu.

Harry byl tím zmatený, avšak i dál nespouštěl oči z Firenze protože očekával, že ho chce odlákat a

skočit na něj, když se bude dívat jinam.

„Harry pozor!“ ozval se Hermionin křik.

Harry se podíval nahoru a na poslední chvíli uhnul kopí, které se s hlasitým drčením zabodlo do země.

„Recurrfens!“ křikl Harry s pohotově namířenou hůlkou.

Firenze znejistěl a pohlédl na Harryho, ale v tu chvíli se kopí o kus dál s hlasitým drčením odrazilo

od země a stejnou tupou stranou Firenze praštilo do hrudě.

„Caput Recurrentis!“ křikl Harry už ve stoje a v tu chvíli se hlava Firenze otočila dozadu.

Harry využil chvíle nevědomosti a rozběhl se pro jeho kopí, jenže Firenze o něm po sluchu moc dobře

věděl a když už se málem shýbal pro kopí, tak ho kopl svým kopytem, až mu vyrazil dech.

Harry přidušeně dopadl na zem o kus dál a slyšel, že Hermiona se strachem vyjekla a už se k nim

chtěla hnát. Jenže kouzlo na obrácení hlavy na Firenze přestalo účinkovat když Harry upustil hůlku.
Firenze sebral své kopí a Harry ležel bezbranný na zemi neschopný ničeho.

„Přestaňte!“ ozývalo se od Hermiony.

Firenze přistoupil až k Harrymu a v ruce třímal své kopí. Harry ležel bezbranně na zemi a jediné, co

mohl dělat, je se koukat, jak ho teď zabodne. Firenze se rozpřáhl jako před tím vlkodlak a namířil kopím

na Harryho, pro kterého nebylo útěchou ani to, že to bylo tupím koncem kopí.

V duchu už slyšel ten svištivý zvuk a představoval si, jak to bude ohromně bolet, chtěl se ze všech sil

bránit, ale neměl čím ani přes Hermionin křik.

Firenze se v tu chvíli odhodlal k útoku a švihl kopím jako bič, Harry na poslední chvíli instinktivně

nahmatal kus polena z rozbité klece a obě dvě dřevěné zbraně se ve vzduchu hlasitě střetly.

Harry využil chvíle Firenzova překvapení na to, aby se zvedl ze země, Firenze bohužel nebyl natolik

překvapený, aby neuštědřil Harrymu další bolestivou ránu do boku, až málem Harry zase spadnul na

zem.

Posléze už ve stoje si mnul bolestivou hruď a s kusem polena v ruce mířil na Firenze ozbrojeného

kopím a neskutečně hbitého.

Ten ho začal hbitě obíhat, až se Harrymu začala točit hlava a pokaždé na něj kentaur hbitě zaútočil

kopím, až ho několikrát škrábnul po těle.

Harry se snažil co nejvíc uhýbat a konečně se mu poprvé podařilo Firenzovi vběhnout do cesty a

praštit ho stejně tak bolestivě přes koňské nohy, jež bolest nesly obtížněji než lidské.

Firenze se chvíli vzpamatovával, Harry přiběhl až k němu a začal s ním bojovat z blízka. Mlátil po

něm polenem hlava nehlava, avšak Firenze jej vždy stačil odklonit. Třískali se takhle asi už minutu,

když se Firenze naštval a znovu praštil Harryho bolestivě kopím, až mu ošklivě rozřízl ruku až na kost.

Harry se rozeřval bolestí, v té chvíli ho Firenze mohutně kopl kopytem, až mu zase vyrazil dech, kterého

už udýchaný neměl nazbyt a Harry znovu celou svou váhou vyčerpaně dopadl na zem za úporného

křiku Hermiony.
 Firenze přiběhl až k němu, rozpřáhl se s kopím, tentokrát ostrou hranou a Harrymu znovu zmizel dech

z hrdla, jak se mu děsivě zvedl žaludek. Podíval se před sebe… konečně, uviděl hůlku.

Popadl jí a rozkřičel se: „Symphusio!“

Firenzovi čtyři nohy se přilepily k zemi a těsně před dopadem kopí do Harryho ramene se zastavilo,

protože se přilepilo k Firenzovo ruce. Firenze druhou rukou popadl kopí a znovu se rozmáchl, tentokrát

Harrymu přímo do očí.

„DOST!“ rozeřvala se Hermiona a zastoupila mu cestu. „CO SI TO KRUCINÁL DOVOLUJETE,

VŽDYŤ JE TO VÁŠ KAMARÁD, NEMŮŽETE HO ZABÍT! MYSLELA JSEM, ŽE JSTE JINÝ

FIRENZI, ALE VE SKUTEČNOSTI JSTE STEJNÝ ŤULPAS JAKO VŠICHNI OSTATNÍ

KENTAUŘI A TO NEMLUVÍM O TĚCH VAŠICH SLEČENÝCH SLEČINKÁCH CO SE TADY

PROMENÁDUJOU JAKO V ŇÁKYM NUDA KLUBU! VELICE… VELICE… VELICE…“ (s

každým velice se na Firenze naklonila, ten však vlivem kouzla byl přilepený, takže mohl jen

podklesávat v kolenou.) „VELICE JSTE MĚ ZKLAMAL, ROZUMÍTE!“

Křik utichl, všichni kentauři omámeně na Hermionu koukali, jako kdyby právě viděli bohyni. Stejně

tak vykuleně i Firenze a Harry, ale to už k nim přispěchal Magorian.

„Nejraději bych tě vyhlásil jako vítěze,“ usmál se na celé kolo na Hermionu. „máš v sobě kentaurské

srdce, to se musí nechat, myslím, že všichni uznáte, že tady Firenze prošel!“

Uvaděč vše tlumočil těm kentaurům, kteří neumí anglicky a všichni s velikými úsměvy svorně

přikyvovali a potěšeně dupali nohama, tedy kopyty.

„Harry,“ křikla Hermiona a přihnala se k ležícímu chlapci. „Jseš v pořádku?“

„Já nevím, mám… mám roztržené rameno,“ řekl a díval se se znechucením na díru v paži za kterou

byla vidět kost.

„Bože, to je strašné,“ hlesla hystericky Hermiona a začala kvapně vytahovat hůlku.

„Copak chcete dělat, mladá slečno?“ zeptal se jí Firenze.

 „Málem jste ho zabil, chci mu pomoci než vykrvácí, nebo…“

„A to vás nikdy nenapadlo slečno Grangerová, že nemůže vykrvácet, když mu z rány neteče krev?“

zeptal se Firenze poklidně.

Hermiona se zarazila a podívala se na ránu. Opravdu tam nebyly známky krve.

„Vyměnil jsem si na třetí boj kopí, není určené na ublížení, avšak to tvé poleno velice bolelo,“ podotkl

Firenze a pomohl Harrymu na nohy, ten v zápětí udiveně zjistil, že ho rameno vůbec nebolí. „Proto

vyzyvatel může zemřít a vyzvaný ne, vyzvaný se může vzít jakékoliv zbraně.“

„Taková pitomost!“ křikla Hermiona načertěně a pustila Harrymu rameno ještě načertěněji.

„A nyní Firenzi, jako tvá odměna…“ řekl Magorian a pokynul směrem k nejbližší bráně. „Tvá oddaná

družka.“

Firenze se pousmál a nadějně se podíval k bráně, která se sama otevřela a všichni v zápětí očekávali

něčí příchod.

Místo toho se však z brány vyklimbal Ron, čímž se všichni kentauři dali do záchvatného smíchu, Ron

měl jakousi divnou chůzi, motal se jak nejvíc mohl a kolébal ze strany na stranu, obličejem vypadal,

jako kdyby se vyválel ve všech možných druzích sena na světě.

„Rone, co se ti stalo?“ zeptal se ho s obavami Harry.

„Tomu nebudeš věřit,“ uchechtl se přiožrale Ron a protáčel očima jako panenka. „To byl do-slov-nej

ďábel!“ odhláskoval mu a přidržel se ho, aby nespadl.

„Tohle asi bude kentaurská rtěnka,“ pochopila Hermiona a setřela Ronovi z tváře kousek jakési masti,

až nápadného obrysu rtu.

„Kdyby jen to!“ křikl Ron. „Kdyby… kdyby jen to,“ řekl zasněně a rozhodil ruce, jako kdyby všechny

kentauřice v okolí chtěl obejmout. „Já vás zbožňuju!“ křikl a pak se otočil na Harryho. „I tebe ty

rozcuchaná nádhero… a co je tohle?“ zeptal se Ron a ukázal na Harryho ránu a vyčuhující kost. „To je

kost ne? Bože…“ s těmito slovy sebou prásknul na zem.

 „Není mu něco?“ zeptal se Magorian.

„Myslím, že omdlel,“ zkonstatoval Harry a v tu chvíli se mu jeden z motýlů prohnal nad ramenem,

které se se zvláštním zazářením samo zahojilo bez jakékoliv jizvy. „Myslím, že kentaurské omamné

látky na toho chudáka byly moc,“ dodal ještě Harry a mrknul na uculující se Hermionu.

„Nevydržel ani pět kol!“ křikla nějaká kentauří žena, byla to ta, která si Rona odvedla.

„Pět kol?“ uchechtla se Hermiona a přikryla si záchvatně obličej.

„Pětkrát jsme si dali rundu, a on se mi sesypal,“ zkonstatovala kentauřice.

„A rundu…“ začal Harry opatrně. „rundu čeho?“

„No přece Grinácky, našeho piva!“ prohodila kentauřice a začala odcházet. „Ten malej chuděrka se

tak styděl…“

„Nebojte, za chvilku bude zase na nohou,“ ujistil je Magorian a pomohl ostatním Rona odnést.

V té chvíli se u Firenzeho objevila další kentauří žena, která k němu měla očividně blízko, podle toho,

jak se pozdravili.

„Harry Pottere, tohle je má družka Ryvílie,“ řekl Firenze.

„Velice mě těší,“ pousmál se Harry a potřásl si s ní rukou, veškerá tíha, která doléhala na jeho

psychiku v uplynulých minutách byla ta tam. Alespoň při pohledu na Firenzovo družku mu to tak

připadalo.

„A tady je družka Harryho Pottera, Ryvílie,“ řekl Firenze a Hermiona se celá začervenala.

_text

„Já nejsem jeho družka,“ dodala když si s ní podala ruku. „tak praštěná zase nejsem.“
Harry se usmíval, pak mu ale v hlavě došlo, co Hermiona právě řekla, ale ta už byla dávno s Firenzem
a ostatními v dálce.

Když se na vesnici snesla noční tma, kterou v těchto dnech stále dál a neúprosně zahlcoval ještě dým
vycházející ze Zmijozelova spolku, sešla se velká spousta kentaurů u stolu vprostřed vesnice, uprostřed
něhož hořel obrovský oheň sice strašlivě široký, ale překvapivě nízký a po jehož obvodu se pekli kanci
a další zvěřina.
Trojice si sedla ke stolu, teď již včetně Rona, který hned obživnul, jakmile zjistil, že se ho kentauří
ženy snaží probudit tím, že ho vykoupaly, samozřejmě bez oblečení. U stolu seděli jen oni, všichni
kentauři stáli a trojici zde přikutáleli nějaké vysoké pařezy (Alespoň Ronovi se zdály vysoké). Ač si to
nechtěli připustit, kentauři byli vysoce povedení gurmáni a o takových jídlech, které připravovali, si
mohli nechat v Bradavicích v této době jen zdát. Kentauři po chvilce začali zpívat a ač to trojici
připadalo divné, tak i tancovat. Rona bohužel vytáhla k tanci znovu Pichlavá Fíria, která ho protáčela
jako vývrtku.
„Už nemůžu,“ sípl Ron, když konečně se odpoutal od své tanečnice a s úlevou si sedl na pařez ke
stolu.
„To se ti nedivím,“ souhlasil Harry. „Ale já tady mám docela dobrý výhled.“
Ron se také rozhlédl a uculil se. „To chápu, ten stůl není tak vysoký, aby ti bránil ve výhledu.“
Harry se také pousmál a v zápětí dostal čenichovku od Hermiony okouzlené kentaurskými tanci.
„Kde vlastně je Dráp?“ zeptal se Harry Magoriana dupajícího do rytmu tance a hudby, kterou
vyluzovala prapodivná kapela na ještě prapodivnější nástroje. „Nestalo se mu něco?“
„Dráp se má… myslím si, že dobře, nemůžu to přesně vědět, protože se s ním nevídám,“ řekl
Magorian.
„Vždyť jste řekl, že se o něj postaráte,“ pravil Harry.
„Řekli jsme, že se Dráp o sebe umí postarat sám,“ poopravil ho Firenze. „Zatím mu nic není, Harry
Pottere, věř mi.“
„To doufám, moc by to mého přítele ranilo,“ řekl Harry.
„Myslíš Hagrida,“ usoudil Magorian.
„Nechtěl jsem ho jmenovat, vím, že si s ním moc dobře nerozumíte,“ zamluvil to Harry.
„Popravdě jsem toho tuláka už dlouho neviděl, neslyšeli jste o něm něco?“ zeptal se Magorian
ostatních bavících se mezi sebou, kteří jen letmo nesouhlasně zavrtěli hlavou.
„A jak to, že ten vlkodlak byl vlkodlak?“ zeptal se Harry. „Chci říct, není úplněk, ani ještě pořádná
noc, jak to, že…“
„Myslím, že to je práce našeho Druida,“ řekl Firenze. „Vyrábí lektvary… tajné lektvary,“(dodal když
Hermiona zpozorněla.) „ proto mohl být vlkodlakem, když není ještě úplněk.“
„Proč tady sedíte v tom kruhu?“ zeptal se Ron.
„Nikdy jsi neslyšel o tom, v čem je kulatý stůl tak důmyslný?“ zeptal se Firenze.
„No…“ přemýšlel Ron. „Aby jste mohli uprostřed péct kance?“
Několik kentaurů se rozesmálo a Firenze pobaveně řekl. „Pokus na to přijít, Rone.“
Ron zvrátil tvář k nebi a usilovně přemýšlel o tom primitivním tvaru, v čem může být dobrý?
„Bože Rone, to jsi takový hlupák?“ zeptala se ho Hermiona.
„Nech mě přemýšlet,“ okřikl jí Ron. „Už vím, aby každý viděl na každého, že mám pravdu.“
Firenze se znovu pousmál a pokýval hlavou. „Ano, dá se říct, že to je jeden ze dvou hlavních důvodů,
my však jsme jej udělali z toho druhého…“
„Každý si je rovný?“ zeptal se Harry.
„Přesně tak,“ potvrdil Firenze a Hermiona spokojeně Harryho poplácala po zádech, na načertěného
Rona jen vyplázla jazyk. „My nemáme žádného velitele a nikdy jsme žádného, kromě válečných střetů,
nepotřebovali. Vždy jsme zvážili názor každého, ať už je jakýkoliv.“
„Proč jste se smířili s takovýmto životem?“ zeptala se Hermiona Firenzovo družky.
„Jakým?“ podivila se.
„To rozdělené práce, muži a ženy?“ divila se Hermiona.
„Všem to tak vyhovuje, navíc to není až zase tak dané,“ řekl jí na to. „Pamatuji si na Síriu, byla to
výjimečná bojovnice…“
„Nebo vychovatele Gorka, ten to s dětma uměl,“ přisvědčil Magorian.
„U nás si každý vybere cestu, jaká se mu zlíbí, je pravda, že si jí musí vybojovat, ale nic není
nemožné,“ řekl Firenze.
„Navíc, já nechci být bojovnice,“ řekla Ryvílie Hermioně. „My ženy jsme na to příliš inteligentní.“
 „Moc se nenaparuj Rývo, pamatuju si, jak jsi minulý týden strefila Banea do zadku, když tě Firenze
učil střílet z luku,“ řekl Magorian a Firenze se zasmál.
„V našem světě máme zkrátka větší volnost, ovšem ta se ve vašem světě ztrácí, proto se s vámi
nechceme zespolečenšťovávat,“ řekla Ryvílie. „U vás tří jsme sami poznali, že takové společenské
nebezpečí nám nehrozí, možná to ani nevíte, ale velice se podobáte kentaurům.“
„Harry určitě,“ podotkl Ron. „Čtyři kopyta, jeden ohon…“
„Přestaň,“ řekl Harry a vrazil mu do pusy cibuli.
„Pravda je, že se od vás nenakazíme vašimi zvyky,“ řekl Magorian. „proto jsme vás sem pozvali a
proto se k vám tak dobře všichni chovali.“
„A my za to děkujeme,“ řekla Hermiona.
„Bylo nám potěšením,“ podotkl Magorian.
„A co ta naše tajná mise?“ zeptal se Ron.
Harry a Hermiona se na sebe vyděšeně podívali, úplně na to zapomněli.
„Už je nejvyšší čas,“ řekl Harry.
„Domů jistě trefíte, z brány je to přímo za nosem,“ prozradil jim Firenze.
„Mockrát děkujeme,“ poděkovala ještě Hermiona následována chlapci.
„Nechť se vám… vaše tajná mise vydaří,“ pousmál se Magorian.
„To doufejme,“ řekl Ron a spíš tím narážel na Harryho.
„A ještě o jedné věci jsme vás chtěli informovat,“ řekl jim už na odchodu Magorian. „Naše pitné
zdroje a další zásoby začínají být velice nezdravé, vy víte, jaké zlo se zde v lese usadilo.“
Trojice se po sobě významně podívala.
„Již nyní formujeme armádu za znovunavrácení lesa jeho původnímu majiteli… přírodě,“ řekl s
vážnou tváří Magorian. „Jako kentaur to nerad říkám… ale… zkrátka…“
„Oceníme jakoukoliv pomoc,“ dopověděl to za něj Firenze.
„Musíme je jednou provždy z lesa vyhnat… ale někdo nám musí pomoci,“ řekl Magorian.
„Můžete se mnou…“ řekl Harry. „a s obry počítat.“
Kentauři se pousmáli a dali trojici hlasité a spokojené sbohem.
„Víš, kolik tam je zhniloušů?“ podotkl Ron, když společně s Hermionou seděl na hřbetě Pegase a
uháněli lesem.
„Myslíš těch odporných oživlých koster?“ pochopila Hermiona.
„A ty achk… achk… jak fe menujou?“ zeptal se Pegas.
„ArkNundu,“ napověděla Hermiona.
„Na to nám nebudou stačit ani všichni obři,“ rozmýšlel se Ron.
„Navíc, jestli obry porazí, tak je tím vyvraždí,“ řekla Hermiona vystrašeně. „Vzpomínáte přece, jak
nám Hagrid minulý rok vyprávěl, že jich není ani sto, myslím si, že je se Voldemort všechny vzal a ti
všichni teď poslouchají Drápa.“
„Budeme potřebovat další spojence Harry, hodně dalších spojenců,“ řekl zamyšleně Ron.
Po dalších deset minut nikdo nepromluvil, dokud konečně nedorazili k Bradavickému hradu, kde
Hermiona a Ron slezli Pegasovi ze zad.
„Takže, co teď?“ zeptala se Hermiona.
„No, nemůžu tam v těle Pegase a hradní stěnou neprojdu,“ řekl už zpátky proměněný Harry.
„Na tohle jsme nepomysleli, co?“ řekl Ron zklamaně.
„Musíme ale něco vymyslet, přece to jen tak nevzdáme,“ řekl Harry. „Tak tam jděte jenom vy, pod
neviditelným pláštěm, já se…“
„Ani nápad, ty půjdeš s námi,“ řekla neústupně Hermiona.
„Tak nepůjdeš ty,“ řekl Ron Hermioně.
„Hermiona ví, kde hledat,“ upozornil ho Harry.
„Tak nepůjdeš ty,“ řekla Hermiona Ronovi.
Ron se tvářil docela špatně, když se nemohl na nic vymluvit.
„Ani náhodou, Rona tady nenecháme,“ rozhodl rázně Harry.
„Ale jak to teda chceš vyřešit, ty chytráku?“ zeptal se Ron úzkostlivě. „Vždyť se všichni tři pod plášť
nevejdeme, to bychom se museli… museli… museli bychom se zmenšit.“
„Nebo jen jednoho,“ uvědomila si Hermiona a v tu chvíli společně s Harrym pohlédli na Rona.
 „Co?“ zděsil se Ron. „Ne, ne, ne, ne, to po mě nechtějte.“
„Co máš za problém, já jsem byl už také zmenšený, je to prima,“ řekl Harry radostně.
„Jo a málem tě sežrala Norriska,“ připomněl mu naštvaně Ron.
„Nikdo jiný než ty to být nemůže,“ pokračoval Harry. „navíc Hermiona už s tebou nerada cestuje pod
pláštěm, že jo?“
„To mi povídej,“ hlesla Hermiona.
„Já ale nechci,“ řekl Ron a dupl si na to, Harrymu v tu chvíli připomněl Dudleyho.
„Já jsem ale pro,“ řekl Harry.
„Já taky, no vidíš, přehlasováno, takže se připrav,“ s těmito slovy Hermiona namířila Ronovi mezi
oči.
„Co?“ vyhrkl Ron. „Hele, tohle není žádná demokracie, jasný?“
„Reducio.“ řekla Hermiona nesmlouvavě a z konce její hůlky vyletěl záblesk, který se zabodl Ronovi
mezi oči.
V tu chvíli oba dva pohledy sjeli dolů, jak se Ron záhy zmenšil a hned na to uslyšeli jeho uštěpačné
nadávání.
„To si vypijete! Až mě zvětšíme, zmaluju vám zadky!“
„Opravdu?“ pousmála se Hermiona a drapla ho do ruky.
„Pusť mě! Tak sakra pustíš mě?“ rozčiloval se Ron.
„Tak dobře,“ řekla Hermiona a naklonila Rona z výšky k zemi.
„Tak jo, tak jo, odvolávám to, nic vám neudělám,“ řekl hned Ron a jeho malinkatý obličej zezelenal.
„Tak si ho zastrč do kalhot a jdeme,“ řekl Harry.
„Já?“ zhrozila se Hermiona. „Ne, já ne, ty!“
„Tys ho vzala, tak ho tady nech,“ řekl Harry ledabyle a přehodil přes sebe plášť, čímž zmizel.
„To snad nemyslíš vážně!“ rozčilovala se Hermiona. „Copak nevíš, čeho je schopný?“
„Vlez sem,“ okřikl jí náhle hlas vedle a v dalších chvíli jí přikryl pláštěm, čím zmizela.
„Co je?“
„Ticho,“ okřikl jí Harry. „A ty taky, Rone.“
Následně kolem nich prošla temná postava, která v černé tmě nebyla téměř vidět, chvíli hledala ve
tmě něco kolem sebe a pak šla dál.
„Tak to bylo těsné,“ usoudil Harry. „Ty už dej pokoj a strč si ho do kapsy.“
Hermiona něco ještě neochotně zahoukala, ale v zápětí si začal tentokrát stěžovat Ron, když ho
Hermiona bolestivě vmačkávala do kapes u kalhot.
Došli až k hradu a vyletěli na Kulovém blesku do jednoho z otevřených oken.
„A kam teď?“
„Do Filchovo pracovny,“ odpověděla Hermiona a oba dva si to schovaní pod pláštěm začali štrádovat
chodbou kupředu.
Hrad byl zase absolutně tichý, nikde se neozýval ani hlásek, avšak oni neustále naráželi na nějaké
hlídače, z nichž někteří vypadali opravdu hrůzostrašně. Oproti nim byl Filch Miss Universe, jen doufali,
aby tu jeho krásu dnes nepotkali.
Scházeli dál a dál po schodech, procházeli dalšími a dalšími chodbami, někteří hlídači po nich
dokonce mrkli okem, v těch chvílích se Hermioně i Harrymu tajil dech. Hermiona navíc sebou občas
vyděšeně škubla, vždycky se úzkostlivě podívala na Harryho a ukazovala směrem dolů na svou kapsu.
Harry jí ale nevnímal, popostrkoval jí dál a oba dva se snažili se vyhnout propadlištím, uvolněným
schodům a nástrahám, které zde připravil Protiva a Otrava.
Konečně dospěli ke dveřím Filchova kabinetu.
„Jsme tu, doufám, že ses nepletla, Hermiono,“ řekl Harry a přistupoval ke dveřím.
„Já se nikdy nepletu, zato ta kniha mohla lhát,“ řekla mu na to.
Harry protočil otráveně panenky a litoval toho, že něco říkal, až následně oba dva zděšeně vyjekli,
když se jim dveře otevřely přímo před nosem, až do nich skoro praštily.
Ze dveří vyšel Filch, nejdřív měl v plánu nechat vyjít i paní Norrisovou, ale když zaslechl vyjeknutí
dvojice, zpozorněl a zahleděl se do dálky.
Pak se ozval skřek, až všichni (včetně Filche) nadskočili, nakonec se Filch shýbl pro paní Norrisovou,
kterou málem přiskříply dveře.
 „To nic drahoušku, to nic nebylo,“ řekl Filch a se svou neoholenou tváří se obezřetně rozhlížel kolem
sebe. „Však vy uvidíte,“ řekl.
Nakonec za sebou zavřel dveře a zamkl, zul si botu a klíč si do ní schoval, následně si jí zase obul za
začal odcházet pryč.
„Jééhhhééé!“ rozeřvala se Hermiona.
Harry se příšerně lekl, urychleně jí zacpal pusu a přitiskl se s ní ke zdi, celá se třásla a klepala jako
kdyby jí někdo mučil, kníkala a fňukala, Harry jí nestačil držet ruku u pusy.
Filch byl okamžitě na místě, kde před tím stáli a svýma šelmíma očima se rozhlížel kolem sebe.
Hermiona se zatím pořád svíjela a kousala Harryho do ruky, ten měl co dělat, aby na nich obou udržel
plášť. Snažil se jí našeptat do ucha, aby přestala, ale Hermiona se nedala a pořád sebou mrskala jako
ryba na suchu.
„Kdo to tady je?“ sykl Filch a stále se obezřetně rozhlížel. „Protivo! Otravo...! Běž drahoušku, najdi
mi ty otrapy,“ řekl Filch a vypustil paní Norrisovou na zem.
Harry začal urychleně s Hermionou couvat podél zdi dozadu, až se ozvala rána a vedle nich se zbortil
k zemi obraz.
Narazili na něj hlavou, tedy přesněji Harry a na ten okamžik si instinktivně sáhl na hlavu, čím se
znovu ozval pískot Hermiony tak silný, že Filch i paní Norrisová téměř nadskočili.
„To jsi ty Protivo!“ křikl Filch. „Pojď zlatíčko, ještě by ti ten mizera ublížil,“ řekl Filch a zvedl paní
Norrisovou, která už mířila za dvojicí pod pláštěm. „To jsou zase ty tvoje ropucháčský provázky, co!
Ty, co nejsou vidět! Já ti na to neskočím, půjdu si stěžovat, ředitelka je i ministr, já se tě jednou pro
vždy zbavím, to ti garantuju!“ dokřičel Filch a začal uhánět pryč, Harrymu se spíš ale zdálo, že se bojí.
Konečně zmizel za rohem a jeho kroky také utichly v dálce, v té chvíli Harry pustil Hermioně obličej.
Ta Harryho odstrčila z pláště ven, sama se celá schovala a stáhla si honem rychle kalhoty. Následně
z pod neviditelného pláště vyletěl i maličkatý Ron a hned na to byl slyšet zvuk oblékajících se kalhot.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Harry podrážděně.
„Já ti to povím!“ zahučela na něj Hermiona a sevřela ruku v pěst. „Ta kapsa totiž byla děravá a tenhle
darebák mi zahučel přímo do kalhot.“
Harry vyprskl smíchy na celé kolo a snažil se uklidnit.
„Víš, jak mě lechtal?“ zděsila se Hermiona a mířila pěstí na Rona rudého až k patě.
Ron seděl na studené zemi a lapal po dechu. „Tak tomu říkám… blízké setkání,“ hlesl Ron. „Pro
dnešek jsem měl už dost objevování ženské krásy, Harry.“
„To ti věřím,“ dochechtal se Harry a hned zvážněl, když se Hermiona začala k němu rozzuřeně blížit.
„Už nikdy! Opakuji nikdy si Rona nevezmu do kalhot!“ řičela Hermiona.
„Když to říkáš,“ uculil se Harry a zvedl Rona ze země. „Hergot Rone, ty úplně žhneš.“
„Dej pokoj,“ ohradil se na něj Ron.
„Alohomora.“ řekla Hermiona na Filchovo dveře, kterým v zápětí povolil zámek.
„Teda tohle kdyby se o vás někdo dozvěděl,“ uchechtl se Harry.
„Co jako?“ sykla na něj zlostně Hermiona, teď už rudá až k patě.
„No… zkrátka na to jdete doslova zhurtaaa áu!“ Harry zaúpěl, když ho Ron kousl do prstu.
„To si příště odpusť,“ řekl mu Ron.
Vešli do Filchovo pracovny, která se příjemností moc neodlišovala od té Snapeovo. Bez oken, s
pochmurným světlem olejové lampy, která pověšená na nízkém stropě pomaličku dohořívala. Podél
stěn byly seřazené regály se jmenovkami. Za popraskaným a zašlým stolem viselo hned několik párů
naleštěných okovů a řetězů, které by Filch tak rád použil jako tresty pro studenty.
„Některé z těch regálů obsahují bývalé studenty,“ řekla Hermiona. „Hm… tady ten.“
Vlastně když se na to podívali pozorně, nebyl to samotný regál, ale hned celá stěna a možná i víc.
„Velká sbírka studentů,“ zkonstatoval Harry a položil Rona na zaprášenou poličku nad regály.
„Neměl bys jít hlídat ven?“ zeptala se načertěně Hermiona Harryho.
„Tak ať jde Ron, já ti pomůžu s hledáním,“ odvětil Harry, který byl neskutečně nedočkavý se dozvědět
pravdu o Lexterovi.
„To určitě, a sežerou ho tam krysy, co?“ odvětila pobouřeně Hermiona.
„Colloportus.“ řekl Harry s hůlkou ke dveřím, které se rázem zamkly.
„1500… 1600… 1700…“ projížděla Hermiona nápisy na obzvláště zašlých regálech, které se někdo
po dlouhou dobu nesnažil uklidit. „1800… 1900… 1960… 1970… co myslíte, tam by už mohl být.
„Tam bude určitě, tak starej zase není,“ řekl Harry a nahlédl jí přes rameno.
„Páni, to je jmen… jsou tu i tví rodiče… Ronovo…“
„Já to chci taky vidět!“ zaprotestoval Ron.
„Až vyrosteš,“ řekl Harry a dál se soustředil na spis.
Hermiona listovala regálem, jak nejrychleji mohla, nebyl vůbec seřazený podle abecedy, spíše podle
toho, kdo toho kolik vyvedl.
„Aha… tady, Lexter,“ zvolala Hermiona a vyndala zašlou žlutou kartu ven.
„Dej mi jí,“ křikl Harry.
„Nebuď jak malej,“ uklidnila ho Hermiona a začala číst. „No to mě podrž, Snape nemohl chodit s
Lexterem do třídy.“
„A proč?“ zeptal se Harry.
„Lexter je mladší,“ zkonstatovala Hermiona, pak jí ale jakýkoliv výraz zmizel z tváře, se smrtelným
pohledem se podívala na Harryho a sklapla kartu. „On s ním chodil do stejné koleje… do Zmijozelu.“
Harrymu jako kdyby se v tu chvíli něco stalo s tělem, náhle mu podklesla kolena a bylo mu špatně.
Zdálo se mu, jako kdyby ho zradil někdo, o kom celou tu dobu ani nezapochyboval, čímž ho hrozivě
ranil.
„Harry, jseš v pořádku?“ zeptala se s obavami Hermiona.
„Jo, jasně Hermiono, děkuju,“ hlesl potichu Harry.
Prásk!
„Co to bylo?“ zeptal se vyděšeně Ron, až málem spadl z poličky.
„Co to má znamenat?“ rozkřikl se nevrlý hlas za dveřmi, do kterých znovu někdo narazil.
„To je Filch,“ hlesla Hermiona vyděšeně.
„Rychle pod plášť,“ urgoval jí Harry.
„Pusťte mě k tomu,“ ozval se hlas za dveřmi.
„A Umbridgeová!“ řekla ještě vyděšeněji Hermiona.
„Harry,“ hlesl hystericky Ron sám na poličce.
Harry se k němu chtěl natáhnout, ale to už dveře s hlasitým prasknutím povolily a on stačil jen tak
tak schovat sebe a Hermionu pod plášť.
„Někdo je zamknul,“ zkonstatovala Umbridgeová, když vešla do Filchovy pracovny s Filchem v
závěsu, Harry a Hermiona se potichu přitiskly do jednoho rohu k regálům, Hermiona naštěstí stačila
zandat kartu s Lexterovo jménem, bohužel nestačila zastrčit šuplík regálu.
„Někdo mě vykradl,“ poznamenal Filch a přeběhl k povytaženému regálu. „Ať to byl kdokoliv,
nemůže být daleko, paní ředitelko.“
Filch urychleně začal vybíhat ze dveří, avšak zastavila ho slova Umbridgeové
„Nebo je ještě tady,“ prohlásila a bedlivě se rozhlížela po místnosti.
„Vždyť tu nikdo není,“ divil se Filch.
„To si jen myslíte,“ řekla mu na to. „Tady ve škole je jeden student, který dokáže i tohle a já myslím,
že vím, kdo to je.“
„Potter!“ vyprskl Filch, až mu odletěly od pusy sliny.
„Nedělejte ukvapené závěry Filchi,“ řekla poklidně Umbridgeová a právě procházela těsně vedle
dvojice tisknoucí se na sebe a na regály. „Cítím ho tady…“ řekla Umbridgeová a začala si olizovat rty.
„Dokonce je tu i dívčí pach,“ pousmála se a pokývala hlavou. „Myslí že také vím o koho se jedná…
možná i do třetice všeho dobrého…“
Umbridgeová se zastavila pod poličkou, na níž ležel Ron, který se snažil být co nejvíc nenápadný.
„Vypusťte paní Norrisovou, Filchi,“ řekla Umbridgeová.
Zatímco Filch šel pro svou kočku, Hermiona pocítila, jak sebou Harry podivně škubl. S obavami se
na něj podívala, myslela si, že ho zase bere jizva, Harry však byl při smyslech a koukal na Ronovu
poličku, jako kdyby právě viděl nějakého vraha.
„Co je?“ špitla Hermiona.
Harry jí otočil hlavu směrem k poličce.
Ač se jim to líbilo, nebo ne, za ležícím Ronem se táhla příšerně dlouhá a silná pavučina a její majitel
právě pomaličku sešplhával směrem k ležící postavě.
 „Ten se neudrží, zakřičí,“ šeptala Hermiona na Harryho.
„To se mi snad zdá,“ postěžoval si Harry.
„V té chvíli do místnosti vklouzla paní Norrisová a okamžitě očima zašmejdila nahoru na poličku.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ rozeřval se Ron na celé kolo, když ucítil, jak se mu nohy dotknul pavouk, teď
stejně veliký jako on.
„Tamhle je!“ křikla Umbridgeová a vytáhla svou krátkou hůlku.
„Za ním!“ upozornil Harry Hermionu.
„Je nějaký malý,“ divil se Filch.
„Já ho zvětším,“ oznámila mu Umbridgeová. „Engorgio!“
„ÁÁÁÁÁ!“ Ron se znovu rozeřval, když mu pavouk zakousl své tesáky do nohy, postavil se z
posledních sil, ale rozeřval se podruhé, protože do něj mířilo letící kouzlo, kterému se jen těsně minul,
až přepadl z poličky.
Rona jako kdyby něco zázračeného ve vzduchu chytilo, alespoň tak se to zdálo Filchovi, ale ten s
Umbridgeovou měli jiné starosti, protože kouzlo vrazilo do pavouka, který se v tu ránu zvětšil. Paní
Norrisová zavřískla, Umbridgeová zavřískla, nakonec i Filch a v neposlední řadě Ron, kterého dusila
Harryho ruka.
Harry a Hermiona na poslední chvíli doslova vystřelili ven z Filchovo pracovny, Harry popadl
Hermionu za rameno, aby běželi v souhře, když na sobě měli plášť a sám druhou rukou tiskl u sebe
Rona, který začal měnit barvy jako chameleón. Vyběhli docela hlasitě až k Nebelvírské společenské
místnosti, takže si jich pár hlídačů všimlo, ale vidělo nanejvýš zčeřený prach ve vzduchu.
„Ničivé tornádo,“ hlesl Harry před obrazem buclaté dámy, které zase odkapávaly sliny na křeslo.
„Chropt… chr.. chra… cso… csco… cože?“ zachrochtala Buclatá dáma a mžourala do prázdnoty.
„Kdo tam je, já… já vás nepustím… budu vchod hlídat až do roztrhání těla.“
„Tady Voldemort, otevři nebo tě zabiju!“ upozornil jí ledově Harry, Buclatá dáma vykulila oči,
neměla daleko k omdlení a nakonec odklopila obraz a utekla z křesla pryč.
„To jsi nemusel,“ upozornila ho Hermiona.
„To je mi fuk,“ odpověděl Harry a popostrčil Hermionu dál, protože se za nimi už začali ozývat
kvapné kroky hlídačů a místní ředitelky.
„Rychle utíkej do postele,“ upozornil Harry Hermionu a počkal, až se mu vymaní z pod pláště.
Následně zmizela na schodech vedoucích do dívčích ložnic.
Harry přeběhl kolem Felixe, který právě ze spaní říkal, že mu nechutnala večeře a následně už postavil
Rona na schod.
„Engorgio.“ křikl Harry na Rona, v tu chvíli do společenské místnosti vtrhli jejich pronásledovatelé,
Ron se proměnil do své velikosti a upaloval po schodech nahoru.
Harry se vřítil do své osamělé ložnice, práskl s Kulovým bleskem pod postel, sebou práskl na postel
a ve chvíli, co se přikryl peřinou mu do ložnice vtrhla Umbridgeová.
„Ale vždyť on spí,“ řekl potichu jeden z hlídačů.
Umbridgeová chvíli chrčela, nebo vydávala takové podivné zvuky, při kterých běhal mráz po zádech,
Harry měl velikou práci zklidnit svůj dech, aby to vypadalo, že pokojně podřimuje.
„Protentokrát,“ řekla Umbridgeová. „Příště už tolik štěstí mít nebudeš,“ řekla potichu, hlídači se na
ní udiveně podívali, ale to už práskla dveřmi, čímž by normálně spícího Harryho probudila a následně
byly slyšet kroky do nejvyšší ložnice.
Harry si oddechl a modlil se, aby to ostatní zvládli přinejmenším alespoň tak dobře, jako on sám.
To, co ho ale teď nejvíc trápilo nebylo to, co zažil u kentaurů, ani že ho teď málem chytili a vyhodili
ze školy, trápilo ho to, co zjistil ve Filchově pracovně. Člověk, o kterém si po celou tu dobu myslel, že
je jeho přítel, byla jenom Zmijozelská přetvářka, je to padouch a nic jiného. Harry zatím nepoznal
nikoho ze Zmijozelu, kdo by neměl zlou povahu.
Té noci se mu usínalo opravdu špatně, nemohl uvěřit, že tomu tak je, ale opravdu to byla pravda,
Lexter opravdu chodil do Zmijozelu.
Kapitola 69.
Užvaněné noty
V ýtah se pomalu dokodrcal do devátého patra, nejspodnějšího poschodí Ministerstva kouzel v

Londýně. Vzduch zde jako vždy byl těžký a vlhký, skoro jako kdyby byl z olova. Temné chodby zde

dole tomu jen nasvědčovaly a zdálo se, jako kdyby byly ještě bledší, než bývaly normálně.

Z výtahu se vyneslo vznášející se tělo a hned za ním vyšla vysoká postava zahalená v kápi, která se

hlasitě jako robot sunula temnou a chladnou chodbou přímo ke dveřím naproti.

Černovlasý chlapec ho se zatajeným dechem sledoval a nevěděl, jestli mu naskakuje husí kůže z té

zimy tady dole, nebo z té postavy pod kápí. Avšak pamatoval si, co viděl naposledy. Nezapomněl na

žádný detail a tentokrát byl pevně rozhodnut jít za tou postavou.

Dveře do odboru záhad, tmavé a zcela obyčejné, kouzelník otevřel jako kdyby ho to nestálo ani kousek

námahy a následně i s celou vznášející se postavou vplul dál.

Místnost, ve které se teď ocitli společně s chlapcem, který nezůstával pozadu, mu přivodila téměř

srdeční zástavu, tak mocně ho to popadlo. Když znovu spatřil ty černé stěny, podlahu a strop, které

tvořily tuto kulatou místnost, tak se mu opravdu začínal zastavovat dech. Svícny stále stejně temně

modře hořely, stejný tucet obyčejných dveří bez klik, naprosto přesně nastejno od sebe posazené, mezi

nimiž na stěně visely již zmiňované tmavomodré svícny.

Po zavření vstupních dveří se zde rozhostilo ticho a temná modrá tma, která jenom utvrdila

nepříjemnost tohoto prostoru, na nějž jakoby nepůsobil čas.

Kouzelník se vznášející se postavou se postavil doprostřed místnosti a se svým neuvěřitelně pevným

pohledem neuhnul ani na krok.

 Nastalo tiché vyčkávání, při kterém chlapci tuhla krev v žilách. Ten pocit toho, že neví, co se dál

přihodí, ho přímo uháněl k šílenství, navíc mu v jádru srdce stále něco říkalo, jak se ho tahle vzpomínka,

či vidina nebo co to vlastně je zač, jak se ho tolik silně dotýká.

V té chvíli se ozvalo potlačené zahřmění, jako kdyby do sebe vrazily dva bouřkové mraky najednou

a následně se celá kruhovitá místnost začala nepřehledně otáčet, přičemž podlaha a strop zůstaly

netknuté. Stěny a svícny na otáčejících se stěnách se míhaly v nepřehledných pruzích, které se rozpíjely

v ubohém tmavomodrém světě tohoto prostranství, působícího nanejvýš nehostinně.

Chlapec si moc dobře vzpomínal, co tato roztáčející se skutečnost vlastně znamená. Moc ho zajímalo,

co udělá postava kouzelníka, až se konečně stěny uklidní.

Když už ho začaly z míhajících se potemnělých světel bolet oči, tak se konečně otáčející se stěny

uklidnily. Nastala chvíle ticha, po kterou chlapec bedlivě kouzelníka pozoroval a nespouštěl z něj oči.

Postava kouzelníka se rázně otočila přímo za sebe, kde teď chlapec stál a vyšla rovnou k němu. Na

poslední chvíli stačil uskočit, ale bylo to tak narychlo, že dopadl bolestivě na zem a narazil si žebra. V

té chvíli… v tom okamžiku bolesti a soustředění na jinou věc, ucítil ve své mysli přítomnost někoho

jiného.

Byl to jen letmý prvek, ale pro chlapce to znamenalo jako absolutní zvrat. Okamžitě pochopil, že se

až příliš soustřeďoval na děj kolem až zapomněl, že se má bránit proniknutí do mysli.

Jakmile přestal vnímat okolí kolem něho, což bylo nadmíru obtížné, protože se jeho druhá polovina

ze všech sil snažila přijít na to, co to všechno tady má znamenat; začal se bránit.

Jasně cítil, jak se mu někdo dostal do mysli, jako kdyby mu někdo běhal po těle, jenom to je uvnitř

hlavy. V té chvíli se mu bolest, způsobená dopadem, jakoby dostala přímo do děsivých výšin a prořízla

mu ještě větší bolestí jizvu na čele. Pokud bylo obtížné se soustřeďovat na obranu kvůli přítomnosti

postavy kouzelníka, který právě mířil ke dveřím před sebou, tak tohle bylo přímo nemožné. Hoch

zapomněl, že s takovým protivníkem bude muset bojovat i se samotnou bolestí, s jedním z

nejintenzivnějších pocitů, které lidské tělo může prožít.

A tak strašně moc se chtěl dozvědět, co se skrývá za těmi tajemnými neotevíratelnými dveřmi, kterými

svými kamarády minulý rok neprošel. V záplavě bolesti ještě stačil pochytit, jak kouzelníkova postava

vyndala z hábitu jasně zářící papír, ale to už chlapcovi se zamlžily oči a on padl na studenou černě

mramorovou podlahu.

Ač by si kdokoliv myslel, že už nic neuvidí, chlapec spatřil v černém prostoru dvě odporné kočičí, či

plazí oči, které na něj jedovatě hledí a snaží se mu doslova vpíjet zrak.

„Můžeš jí mít zpátky, Pottere…“ sykl had hadím jazykem v černočerné tmě. „Stačí jen chtít se

dozvědět, co je za těmi dveřmi…“ syčel dál had a s každým zasyčením chlapci projela nová bolest jeho

jizvou ve tvaru blesku. „Stačí jen chtít…“

Harryho hlava vyskočila z polštáře tak jako pokaždé, když se mu něco ošklivého zdálo. Stejně jako

při všech zlých snech, i teď ho doslova skličoval pot, který byl po celém jeho těle, jako kdyby se musel

ve spánku ze všech sil snažit se někomu ubránit.

Otázky typu: ‚Proč se tohle musí stát zrovna mě?‘ ho už dávno přešly, teď se jeho mysl soustřeďovala

na ta děsivá slova, která právě před chvilkou slyšel, na toho hada a kouzelníka, který před sebou vznášel

jakési tělo s prstenem na ruce.

Proč ho znovu zmáhá potřeba vydat se do Odboru záhad? Jaký k tomu má důvod? Opravdu chce

zjistit, co je za těmi tajemnými dveřmi?

Ne, není blázen, aby Voldemortovi naletěl podruhé, nebo potřetí či počtvrté na to, aby se znovu

nalákal do pasti. Na to už neskočí…

…ale přece jenom v něm a v mnoha dalších lidech, kdyby byli v jeho kůži, by se zdálo, jako že jít do

Odboru záhad není až zase tak špatný nápad. Má se tam opravdu vydat, vždyť ministerstvo už je z větší

části pod mocí Voldemorta.

 Vstávat s takhle obtěžkanou hlavou by se rozhodně nemělo, navíc Harry měl pocit, že jim včerejší

brzká Nitroobrana, kterou navíc bohužel museli až příliš urychlit, nestačila na uklidnění jeho divokých

pocitů.

Zase má někdo schytat jeho nadávky? Má si vylít vztek na někom ze svých přátel? Ne, to rozhodně

ne, to nemají zapotřebí, raději dnes stráví chvíli sám a bude si i sám nadávat.

Další věc, která Harryho trkla do hlavy, když vstal z postele, měl na sobě přece jenom stále oblečení,

ve kterém byl včera venku, navíc si vzpomněl na poslední událost včerejšího dne.

Pokud ještě něco mohlo zvýšit jeho vztek, tak je to skutečnost, že Lexter je podvodník a lhář, že je

jenom Zmijozelská přetvářka.

Když sestoupil do společenské místnosti, tak už tam jeho přátelé seděli a o něčem se zarytě bavili.

Když Harry přišel, okamžitě na něj spustili vlnu otázek o tom, jestli se včera neprozradil.

Když pak znovu chtěli jít na snídani, Harry zase zůstal sedět a pobídl je, aby šli sami.

„Harry, ale nemůžeš Lextera vinit zato, že byl… ty víš kde…“

„Už jděte Hermiono, já se k vám za chvíli přidám,“ odpověděl jí na to Harry a začal předstírat, že si

připravuje učebnice na páteční výuku.

Hermiona pohlédla na Rona, ten pokrčil rameny a v zápětí oba dva vyšli z průlezu v obrazu ven.

Harry okamžitě odhodil brašnu a rozvalil se otráveně na křesle.

„Tak copak nás trápí tentokrát?“ zeptal se dívčí hlas a do sousedního křesla se zanořila Ginny hledíc

do Harryho smutných očí.

„Nic, co bys mohla vyřešit, jasné?“ odvětil Harry nevrle.

„Byl jsi včera na Nitroobraně?“ ptala se dál.

„Ano… a zřejmě naposledy,“ odpověděl Harry a odvrátil pohled na druhou stranu.

„Neříkej mi, že jste se zase pohádali,“ řekla rozhořčeně Ginny.

„Žádné hádání… a teď o tom nechci mluvit,“ řekl zase nevrle Harry.
 „Ale já ano.“

„To mě je jedno, nech mě na pokoji, jasné?“ vyštěkl po ní Harry, až se několik Nebelvírských

překvapeně ohlédlo.

„Proč na mě křičíš?“

„Já na tebe nekřičím,“ řekl rozzlobeně Harry.

„Tak proč jseš naštvaný?“ ptala se dál a postavila se mu do pohledu.

„Já nejsem naštvaný…“

„To vidím, co tě žere?“ zeptala se netrpělivě.

„TY!“ křikl Harry, až se všichni přítomní po něm udiveně podívali. „Ty a ty věčné otázky ostatních,

které jsou horší než samotní smrtijedi najednou.“

Harry se sebral a vyšel z průlezu v obraze ven, zanechajíc Ginny sedět na místě.

Z těch věčných otázek už mu vážně bylo špatně, všechno mu to lezlo krkem. Nejvíc ta pravda o

Lexterovi bylo něco, jako kdyby mu vrazil dýku do zad, jako kdyby ho podrazil na nejvyšší čáře, jako

kdyby ho osobně předal Voldemortovi. Zmijozel je zkrátka Zmijozel.

Klesal po schodech s největším rozhořčením, se vztekem jaký už dlouho nezažil a s bolestí v duši,

která ho přímo dusila jako nedokousaný krajíc chleba.

Pohledy ostatních po chodbách jako by z něj vysávaly život, jako kdyby z nich cítil tu nenávist, závist,

nebo zkrátka odpor, který k němu chovají.

Nikdo na světě ho zkrátka nechápe, není to žádný hrdina, není nic zvláštního, v jednom měl Lexter

pravdu, když tehdy před Halloweenským plesem mu řekl, že není zázrak, v tom se pro jednou nemýlil.

Harry se v chůzi zastavil a hleděl před sebe nevěřícným pohledem. Viděl Rona a Hermionu jak se

baví s nějakou neskutečně odpudivou dívkou. Neříkal jim snad, aby s ní už nikdy nebavili? Jak to, že

ani v tomhle ho neposlechnou, vztek se v něm kupil jako zaseknutý novinový stroj. Čím déle na trojici

koukal, tím více se mu zvedal z nich žaludek a bylo mu špatně. Neměl už vůbec pocit, že by ho brali
opravdu jako nejlepšího přítele, co se zatraceně za tu noc stalo, že ho to tolik donutilo změnit názor?

„Pottere!“ křikl hlas za ním, až se Harry škubnutím otočil.

Filch tam stál a držel v ruce své naleštěné okovy.

„Mám povolení… slyšíte! Na vás mám konečně povolení!?“

„Co jsem udělal?“ divil se Harry velice nepřívětivým tónem.

„Vy grázle, vy darebáku a budižkničemu najednou!“

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona, když se s Ronem připojili k Harrymu.

„Jste jediný, kdo mu to mohl prozradit!“ křikl Filch.

„A co proboha?“ zděsil se Harry už značně překvapeně.

„Tohle!“ zařval Filch a v tu chvíli se kolem nich prohnal Protiva a hlasitě si prozpěvoval:

Filch nám bere dech,

všichni se mu smějem,
má to ale pech,
že si to o něm pějem.
Konečně víme pravdu,
tajemství je venku,
nechci žádnou platbu,
neudělám scénku…
A jedém!

Filch je moták!
Rosomák!
Filch je moták!
Už z něj nejde strach!
„Já mu to ale vážně neřekl,“ bránil se Harry, který teď už pochopil oč se jedná.
„Nikdo jinej to nevěděl!“ řval Filch jak pominutý a mával Harrymu okovy před očima.
„Vy jste moták?“ divili se ostatní a Filch zrudnul vzteky.
„Budete trpět!“ zařval Filch a na Harryho zápěstí se přicvakl jeden konec okovů.
„Co to děláte?“ zhrozila se Hermiona.
„Já vás tehdy varoval Pottere!“
„Filch je moták, Rosomák! Filch je moták, Rosomák!“ řval Protiva.
„Za to zaplatíte, budete viset prsty za zeď!“ křikl Filch a zatáhl za okovy.
„To přece nemůžete!“ křikla Hermiona.
„Ale ano, můžu,“ odvětil jí horečně Filch a prskal přitom na všechny strany. „Vedení školy se mění
a zvláště těžké přestupky se musí přísně trestat.“
„To že o vás někdo řekne, že jste moták není přestupek,“ ohradil se Ron.
„Možná,“ prskl Filch. „ale být po nocích venku už je, že ano Weasley!“ křikl mu do tváře.
Ron hned sklapl, moc dobře si pamatoval, že jeho jediného včerejší den viděli, i když ve zmenšené
podobě.
 Harry však přestával mít už na to všechno náladu, už toho na něj bylo moc.
„Pane Filchi, já to ale vážně nikomu neřekl,“ bránil se Harry a ač byl překvapený, tak místo toho aby
zuřil, tak mluvil nanejvýš sklesle.
„Vaše lítostivé řeči mě neoblomí!“ křikl Filch.
„Moták Filch řve zkaženě, srdce má jak z kamene!“ křičel Protiva a dělal jim kolečka nad hlavami.
„Přestaň ty vydřiduchu!“ rozeřval se Filch a znovu silně zatáhl za Harryho pouta.
„Páni, Filch je moták!“ řvali studenti užasle.
„On je moták.“
„Moták!“
„A dost!“ zahřímal Filch a znovu cuknul s okovy. „Já nejsem žádný moták, to nebylo myšleno na
mě!“ bránil se na celé kolo.
„Argus Filch je moták, nikdo jiný to není,“ řval Protiva. „ jo to je ten vrták, co na všechny zuby cení!“
Filch vycenil opravdu na Harryho svůj chrup, až Harry mohl vidět jeho napůl vypadané a zežloutlé
zuby.
„To si vypijete!“ prskl Filch a naposledy mocně zatáhl za okovy, načež v dalším okamžiku už Harryho
vláčel dál chodbou.
„Stůjte, to přece nemůžete!“ křičela Hermiona.
Filch se naposledy zastavil a pohlédl zhnuseně zpříma Hermioně do očí. „Znám přesně anatomii
lidského těla, chlapeckého… i dívčího.“
„To je nám jedno!“ křikla i ta dívka, která byla Harrymu tak odporná. „Přestaňte!“
Filch se na všechny zašklebil a cuknul zatím nejsilněji za naleštěné okovy svírající Harryho ruku, až
mu málem zlomil zápěstí.
„Au!“ zařval Harry a začal si hladit ruku.
„V lidském těle je přesně dvěstě patnáct kostí,“ sykl zlostně Filch. „Uvidíme, se kterými začneme.“
Následně se znovu rozešel s Harrym chodbou ke schodišti. Ron, Hermiona a Cho stále za školníkem
šli a stěžovali si, ten to však ale nevnímal, jen se zadostiučiněním tahal Harryho za okovy a v mysli si
připravoval, jak ho začne slastně mučit.
Nad jejich hlavami se proháněl Protiva a stále jim dokola zpíval a Filchovi, motáku Rosomáku, až to
Filche začalo opravdu rozčilovat a snažil se na něj po každém přelétnutí dosáhnout a něco mu udělat.
„Tak ho srazte kouzlem!“ křikl jeden student a všichni se hned rozesmáli.
Filch se ještě více rozzuřil, právě došli ke schodům a Protiva jim znovu přelétl nad hlavami. Filch byl
vzteky bez sebe a začal se po Protivovi ohánět, když v tom se před jeho nohama napnulo lano a následně
se Filch začal hlasitě rolovat dolů po schodech.
Problém byl v tom, že Harry ucítil zatáhání na ruce a v další chvíli už letěl za Filchem.
„Povedlo se Protivo!“ křikl Otrava.
Protiva se neměl k odpovědi, protože ho právě přepadával záchvatný smích, až málem mohl vypustit
duši. Harry sklouzával z jednoho schodu po druhém, divil se, že mu brýle ještě drží na nose, stále cítil
další a další bolestivé nárazy do těla a před ním se ozývaly výkřiky už pořádně domláceného Filche,
který konečně přistál na nejbližším odpočívadle se svou neoholenou tváří k zemi a v zápětí se na něj
vysypalo jakési mleté zkrvavené maso, protože Filch vrazil do Hagrida, který ho v tu chvíli nesl.
„Co si proboha myslíš, že děláš Filchi!“ zhrozil se naštvaně Hagrid a začal hňátat rozemleté maso z
školníkovo hlavy zpátky do mísy.
„Co to je?“ křikl Filch z očima od masa. „Co se to sakra stalo.“
„Nejezte to!“ zarazil ho rychle Hagrid a vytáhl Filchovi z pusy žďabec masa, včetně umělých zubů.
„Tohle je vaše,“ řekl a vrazil mu protézu zpátky do pusy. „Tohle zase patří mejm Žroutobrokům, jasný?
A co ste mu to proboha proved?“ zděsil se, když uviděl pořádně domláceného chlapce, jak si bolestně
hladí tělo.
Harry zamžoural očima nad sebe, kde se v nedohledné výšce tyčila Hagridova hlava.
„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se Hagrid, když konečně dolů přiběhli i Ron, Hermiona a Cho.
„Asi ne,“ zaúpěl Harry a drtivě si držel bolestivý loket, který mu přímo pulzoval bolestí.
„Co si myslíš, že děláš, Filchi!“ křikl Hagrid na školníka.
„Co je zrovna tobě do toho, Hagride,“ ohradil se Filch a začal se zvedat ze země. „Takže Pottere,
tohle si odskáčete daleko víc, než ten otravnej Otrava!“
 Hagrid ho ale jedním letmým mávnutím posadil zpátky na zem a naklonil se k němu jako drak.
„Už sme vám několikrát řikali, že fyzický tresty se na týhle škole nepovolujou!“
„Ale teď už jo!“ křikl Filch.
„Cože?“ rozeřval se vztekle Hagrid.
„Okovy!“ zařval Filch. „Pouta, řetězy a šibenice!“
„Takže vokovy, jo?“ zahřímal Hagrid, vzal za Harryho bolavé zápěstí, uchopil okovy a jedním malým
škubnutím řetěz přetrhl. „Žádný vokovy! Žádný pouta a žádný šibenice, je ti to jasný ty starej
škraloupe!“ křikl Hagrid.
„To si vypiješ, Hagride!“ štěkl Filch. „Nezapomeň, že teď jsi jen obyčejnej študent a nic inačího!“
„Pokavaď se to tejká tohohle, tak ty budeš muj školník leda tak až začnou padat z nebe karkulinky,
ty stará držgrešle.“
„Já si vyprošuju, abys mě takhle oslovoval!“ ohradil se Filch. „Uděluju ti…“
„Já jsem nevěděl, že by měl školník právo srážet body,“ ozvalo se jim za zády.
Lexter se postavil zpříma vedle Hagrida, takže zase vypadal jako trpaslík, avšak hned na to mávl
hůlkou a utržené okovy se z Harryho zápěstí svezly z hlasitým zadrnčením na zem.
„Co to děláte?“ zděsil se Filch a začal vstávat, Hagrid ho ale zase přibouchl zpět na zem.
„Nemáte žádný důkaz na to, aby jste tady Harryho z něčeho obvinil a tudíž na něm uplatnil jeden z
vašich trestů,“ řekl poklidně Lexter a pohlédl Harrymu do očí.
V zápětí se ale zarazil z toho, co z chlapcova pohledu vycítil, rázem přestal vnímat okolí.
„Já si vyprošuji, aby jste se takhle ke mně chovali,“ křikl Filch a zase se chtěl zvedat, ovšem znovu
skončil kvůli mohutné ruce Hagrida na zemi.
Harryho ovšem znervózňoval Lexterův pronikavý pohled, snažil se podívat dolů, aby mu nemusel
koukat do oči a stále si mnul zápěstí.
„Takový chování ke študentům, kde si to viděl, člověče?“ zděsil se Hagrid. „Teď už je mi jasný, kde
Zlaťák přišel k té ráně, tys mu chtěl něco udělat, ty…“
„Cože?“ zpozorněl znovu Lexter.
„No… nesouhlasíte se mnou,“ ptal se Hagrid. „že se Filch chová přinejmenším…“
„Ne, ne, ne… co jste říkal potom?“ zeptal se překvapeně Lexter.
„Vo tom, že Zlaťák je poraněnej?“ opáčil Hagrid a pokrčil rameny. „Jo, je to tak, včera sem si toho
nevšim, možná, že to má i několik dní, ale napadá mě jedinej člověk, kerej by to moch způsobit,“ řekl
Hagrid rozzuřeně a zaryl se pohledem do Filche.
„Pane školníku,“ oslovil ho jakýmsi zdecimovaným tónem Lexter. „prosím vás, aby jste odešel a začal
se věnovat svým věcem, všichni se rozejděte, Hagride, vy pojďte se mnou,“ řekl Lexter a odešel
společně se Hagridem nesoucím mísu masa.
Filch se naklonil k Harrymu a zatnul pěst. „Vy… vy… vy…“ chvíli přemýšlel a pak vyprskl.
„bídáku!“
V zápětí konečně vstal ze země, sebral si zpřelámané okovy jako nějaké miloučké plyšáky a nasupeně
odkráčel pryč.
Harry se také konečně zvedl, zjistil, že všichni už se rozešli a dokonce už zůstali jen Hermiona a Ron,
ta dívka už tu nebyla.
„Jseš v pohodě?“ zeptal se Ron.
„Vypadám tak snad?“ odvětil naštvaně Harry.
„Hele, jestli si chceš na někom vylít vztek, tak si posluž,“ řekla Hermiona a společně se s Ronem se
postavili před něj.
Harry na ně sklesle koukl a pak otráveně zakroutil hlavou. „Dejte mi už s tím pokoj… co to mělo zase
znamenat?“ zeptal se podrážděně.
„Co tím jako myslíš?“
„Zase jste se bavili s tou holkou,“ odvětil Hermioně nakvašeně Harry. „Řekl jsem vám, aby jste se s
ní už nebavili.“
„A nejseš už tak trochu paranoik?“ opáčil mu Ron.
„Nechci jí už vidět, rozumíte?“ sykl na ně zlostně Harry a začal kráčet do Velké síně.
„A koho ještě nechceš vidět, hm?“ zeptala se Hermiona.
„Spoustu lidí, skoro všechny, některý obzvlášť.“
 „Třeba Lextera?“ nadhodil Ron.
Harry se zastavil a pohlédl jim do tváře.
„Viděl to každý, jak ses na Lextera ksichtil, Harry,“ odvětila Hermiona. „To se mi snad zdá, jenom
proto, že ses o něm dozvěděl pravdu ještě neznamená, že je špatný!“
„Viděla jsi někoho ze Zmijozelu, kdo byl měl čisté úmysly?“ zeptal se Harry rozhořčeně.
„No…“ přemýšlela Hermiona a úzkostlivě zkřivila obličej. „no… třeba… Firehallová ze třeťáku, ta
není tak špatná.“
„A není to náhodou ta, kvůli které měli všichni Nebelvírští na sedadlech ultradlouhé připínáčky?“
odvětil Harry.
„No… byla to legrace,“ bránila se Hermiona, i když moc dobře věděla, že to ona kvůli tomu vyváděla
ze všech nejvíc.
„Nemá to cenu,“ odvětil Harry a vyrazil zase do Velké síně.
„Až doteď jste si rozuměli, Harry,“ pokračovala dál neoblomně Hermiona. „Opravdu to chceš zkazit?
Nedokážeš pochopit, že by se i on mohl změnit?“
„Tak co znamenalo to na začátku roku?“ zeptal se Harry. „To, jak klidně dovolil smrtijedům odejít z
ministerstva.“
„Sám jsi říkal, že to dělal kvůli někomu,“ pravil Ron.
„Já si ale myslím, že to dělal kvůli tomu, že je smrtijed,“ řekl Harry.
„Děláš si legraci?“ zhrozila se Hermiona. „Takže od zlého Zmijozela rovnou ke smrtijedovi?“
„Přesně,“ odvětil Harry. „To vám nebylo nikdy tak divné, že se tu najednou z čista jasna objevil? Celé
roky jsem o něm nevěděl.“
„Stejně jako o Siriusovi, Lupinovi, nebo Aberforthovi a že už jsme s nimi něco prožili,“ řekla
Hermiona. „Nevysvětlil ti náhodou už proč se tak náhle objevil?“
Harry sice s nechutí se nad tím zamyslel, v tu chvíli si vzpomněl na Lexterova slova, o tom jak se
snažil zachránit Lily, na Aberforthova slova, o tom jak bránil jí a Jamese při druhém útoku Voldemorta,
opravdu je jeho zloba oprávněná?
„Harry, pokud to nechceš udělat kvůli němu, udělej to kvůli nám,“ prosila ho Hermiona. „Ještě pořád
jseš náš nejlepší přítel… nebo snad ne?“
Harry jí pohlédl zpříma do tváře a skálopevně řekl. „Samozřejmě… jen… jen mě to ranilo.“
„Nejseš sám, taky jsem na něj chvilku dostal vztek,“ řekl Ron.
„Proč to tajil?“ stěžoval si Harry. „Takhle je to pro mě daleko větší rána.“
„Přestaň na to myslet, to je ten důvod proč to tajil,“ řekla mu Hermiona. „když jsi na to nemyslel,
vycházeli jste spolu dobře a o to mu šlo.“
„Přesně,“ souhlasil Ron.
„No, tak dobře,“ povzdechl si Harry. „Budu se snažit… na to všecko zapomenout.“
„A když už, tak bychom ti mohli poslat dalšího Zapomínáka,“ zažertoval Ron, Hermiona ho ale hned
zpražila jedovatým pohledem, takže zmlknul a zmizel ve Velké síni.
Harry se posadil se svými kamarády ke stolu a znovu se nechutně podíval na polospálenou a studenou
snídani, která byla více zelená a černá, než… prostě než má být. Rozhodně tam bylo více zeleniny, než
ostatního.
Ginny přišla až po chvilce a naštvaně na Harryho házela očka, ten si po chvilce povzdychl a odvrátil
pohled, rozhodně se jí nechtěl omlouvat, i když věděl, že by si to zasloužila.
„Budu hádat,“ ozvala se Hermiona. „seřval tě, co?“
„Tak jest,“ přitakala Ginny a Ron se na Harryho zaksichtil.
„Až budu chtít speskovat svojí malou sestru, tak vím, na koho se obrátit.“
„Dej pokoj Rone,“ ohradila se Ginny. „Jestli sis nevšiml, tak už nejsem malá a určitě jsem dospělejší
než ty.“
„Pf!“ ofrnil Ron nos a obrátil pohled na Ginnyinu sousedku Hermionu, hned se ale vrátil ke svému
talíři.
„Kam jsi mi to zase koukal?“ zarazila se Hermiona.
„Já… nikam,“ řekl Ron stranou.
„Proč mi pořád čumíš do výstřihu?“ zděsila se Hermiona.
„Protože…“ Ron se uculil. „Protože tě m… sakra, nesmím na to myslet, nesmím na to myslet.“
 „Tebe to pořád ještě nepřešlo?“ uculila se Ginny.
„Ale už to budou tři měsíce,“ připomněl Harry.
„To abych toho ještě využila,“ zaradovala se Hermiona. „rychle si připravte brky… Rone, jak mě máš
rád?“
„Vzhlížím k tobě láskou nehynoucí, chci být s tebou celý čas plynoucí, budu tě líbat na tvá líčka, až
budeš zavírat svá v…“
Ron zrudnul jako růže, nacpal si plnou pusu a otočil se na židli zády ke všem, protože se u stolu
strhnula strašlivá vlna smíchu, která se uklidnila až když do Velké síně vstoupila Umbridgeová a
muzikanti začali jako na zavolanou hrát.
Ředitelka měla dneska přímo gigantický cylindr, který by vypadal velký i na Hagridovo hlavě,
obrovskou vykasanou sukni a přes čelo měla šátek s mašličkou uprostřed. Nesla se jako dáma, když
procházela kolem stolů a na Harryho házela až příliš významná gesta, která se mu rozhodně nelíbila.
„Rone, mrkej na ten klobouk,“ oslovil ho Dean.
„Po zbytek snídaně už se neotočím,“ řekl Ron uraženě.
„Ale ňo ťak ti můj malej cukloušku…“ zašišlala Hermiona s úsměvem a pod Ronem začala drncat
židle včetně jeho zubů a uší rudých jako rajská omáčka.
„Podívejte,“ upozornil je Harry překvapeně, až se otočil i Ron.
V obvyklé várce ranní pošty se k Draco Malfoyovi začal snášet dolů jakýsi podivný výr s ještě
podivnějšíma špičatýma ušima. V drápech svíral jakýsi dlouhý tenký předmět, který spadl Malfoyovi
přímo před talíř.
Draco jej uchopil a začal z něho trhat obal, následně se na stůl vykutálel nablýskaný Nimbus 2006,
neuvěřitelně úzké, rovné a špičaté koště. Všichni Zmijozelští se na něj nevěřícně koukali a snažili se ho
alespoň dotknout, Malfoy nakonec povýšeně a vyzývavě mrknul do dálky na Harryho, který otráveně
stočil jinam pohled. I on dostal koště, ale ve třetím ročníku, když začal vzpomínat od koho, tak se mu
začalo dělat špatně.
„Idiot jeden,“ řekl zhnuseně Ron.
„To zase jeho tatínek něco vykradl,“ zkonstatoval Seamus.
„Nepochybně,“ souhlasil Dean.
„Stejně nemá na Kulový blesk,“ řekl Ron.
„Určitě ne na nebezpečný model,“ pousmál se Neville a poplácal Harryho po zádech.
„Tohle ale není sranda kluci,“ upozornila je Ginny. „Zítra hrajeme zápas s Mrzimorem,
nezapomeňte.“
Tahle novinka, jak vidno, zkazila Seamusovi, Deanovi, Ronovi i Sloperovi chuť k jídlu.
„Ještě jim to připomínej,“ pokáral jí Colin.
„Ty mlč, tebe bych nejraději přerazila vejpůl,“ odvětila Ginny naštvaně. „Pokud vyhrajeme, budeme
na tom podobně jako Zmijozel, ten prohrál, když jejich výhra byla zrušená kvůli podvodu, který jim
nevyšel.“
„Alespoň jedné věci se nemusíme bát,“ zkonstatoval Seamus. „že většinu našich hráčů odvezou na
lehátkách.“
„Nejásej předčasně, nezapomeň, že hrajeme bez jednoho hráče, navíc všude bude ta zatracená mlha.
I když to říkám nerada…,“ zakončila ho Ginny a pohlédla na chlapce poblíž. „budeme muset zase
spoléhat tady na Harryho.“
V té chvíli se začalo ozývat po Velké síni jakési potlačené pípaní a křik, všichni okamžitě zjistili, že
to vychází od učitelského stolu.
Umbridgeové její klobouk doslova bušil na hlavě, jako kdyby pod ním měla divoké vlasy, které se
horečně snaží dostat ven. Umbridgeová šlehla zděšeným pohledem na Percyho, který si hned kvapně
připravoval hůlku, aby zakročil, ale to už se ředitelčin obrovský klobouk protrhl a následně na ní začaly
kálet celá hejna stříbřitých ptáčku, hlasitě nadávajících, až musela s Percym, snažícím se ptactvo
odehnat, vyběhnout ven z Velké síně za hlasitého smíchu studentů.

Po velice vyčerpávající snídani, obědu a večeři, stejně tak i děsných předmětů a nehledě na špatně
strávené odpoledne se ještě z rána umlácený Harry znovu psychicky připravoval na Nitroobranu.
Hermiona mu ještě naposledy opakovala, aby se na Lextera nezlobil, aby zkoušel s ním vyjít dobře,
protože se mu to rozhodně vyplatí. Harry sám o sobě věděl, že to je pravda, ale chvíli mu trvalo, než se
zcela vyrovnal s tím co nastane a než udusá všechnu tu zlobu a zažene myšlenky a vzpomínky.
Následně už jako Pegas se snesl k vrbě mlátičce, která vždycky kvůli Pegasovo rychlosti ho nestačila
nikdy uhodit a v zápětí už běžel temnou vydlabanou chodbou pod zemí. Dnešní cesta se mu zdála
poněkud kratší, protože se pořád přemáhal, aby na nic nemyslel, zvláště pak až dorazí do Chroptící
chýše, když už na něj dozajista čeká jeho učitel.
V zápětí doběhl do chýše a ještě dole v zaprášené a zašlé předsíni se proměnil do svého normálního
těla, aby se mohl ještě naposledy vzpamatovat a říct si, aby na všechny ty zlé myšlenky zapomněl.
Prošel další místností a pak po zaprášených schodech až nahoru do té oné místnosti s jednou postelí.
Celá chýše se jako vždycky sama nakláněla a vrzala, jako kdyby do ní strkal houf jeskyních obrů. Vešel
do dveří a okamžitě spatřil, jak Lexter netrpělivě přechází z kouta do kouta.
„No konečně, tady jseš Harry,“ řekl a přihnal se k němu. „Poslouchej, musím ti něco strašlivě
důležitého říct.“
„O co se zase jedná?“ odvětil Harry nevrle a zase se začal přemáhat, aby nemyslel na problémy.
„Jde o něco strašlivě důležitého,“ pokračoval Lexter. „byla to náhoda, že jsem se to dozvěděl a díky
bohu, že se tak stalo.“
„Tak řeknete mi už konečně, co se děje?“ odvětil Harry.
„Ten Gryf, je zraněný.“
„Myslíte Zlaťáka?“ pochopil Harry.
„Samozřejmě,“ přitakal Lexter. „Musíš mě pro všechno na světě poslechnout, je to nanejvýš důležité.“
„To už mi říkáte po padesáté, o co se jedná?“ zeptal se Harry netrpělivě.
„Nesmíš… opakuji nesmíš se už nikdy proměnit v Pegase,“ řekl Lexter a hleděl mu zpříma do očí.
„A to proč?“ divil se Harry.
„Zkrátka nesmíš, ani kdyby… prostě mě poslechni krucinál!“ křikl Lexter, až se Harry téměř lekl.
„Nesmíš!“
„Tak dobře,“ řekl Harry překvapeně. „A proč proboha?“
„Bojím se ti to říct, v téhle chvíli je nevědomost lepší, než kdybys to věděl,“ řekl Lexter a snažil se to
říct mile.
Harry se znovu rozzuřeně nadechoval, ale pak přivřel víčka a celou svou vůlí si začal vzpomínat na
Hermionina slova o tom, že má zapomenout na problémy.
„Tak dobře, tak pojďte na Nitroobranu,“ řekl Harry a snažil se přemoci.
„Jseš v pořádku?“ zeptal se Lexter.
„Samozřejmě, že jsem v pořádku!“ vykřikl Harry. „Každý se mě ptá, jestli mi něco není a už mě to
nebaví…“ pak se ale zarazil a znovu si začal celou svou vůlí vzpomínat na to, že se má přemoci.
„Co se to s tebou děje?“ zděsil se Lexter, který očividně ucítil jeho námahu.
„Prosím, mohli bychom přistoupit k Nitroobraně, já už na to nechci myslet,“ žádal ho Harry a Lexter
po chvilce přistoupil k němu a dal mu ruku nad hlavu.
„Tohle asi jen tak nepůjde Harry,“ obával se Lexter. „Vůbec jsi necvičil, cítím z tebe veliký zlom.“
„Samozřejmě, včera jsme měli Nitroobranu brzy, nesmíme to posunovat,“ odvětil Harry nedočkavě.
„To není v tom Harry,“ upozornil ho Lexter. „jedná se o to, co ti kladl na srdce samotný profesor
Snape, to ty sám musíš cvičit, naše hodiny jsou jenom částí celé výuky.“
„Tak… tak já začnu cvičit, ale pojďte už na to,“ řekl nedočkavě Harry. „Čím dřív, tím lépe.“
„Ale musíš se uklidnit, ano?“ pravil Lexter. „A musíš mi slíbit, že budeš cvičit, Pán zla z tvých
proniknutí opravdu začíná zuřit.“
„A jak to…“ Harry se chtěl naštvaně na něco zeptat, ale potlačil to v sobě a znovu se uklidnil. „Na
nic nemyslím,“ řekl a zavřel oči.
Lexter, který jakoby předvídal něco zlého, se na Harryho obezřetně podíval a pak mu znovu dal ruku
nad hlavu a dělal s ní neurčité kruhy.
„Jsi tu sám… „ začal nesmírně uklidňovacím tónem. „jen tvá mysl bez těla, na které působí jakákoliv
tíže… už necítíš žádné problémy… ty jsi nechal stranou, aby se jimi zabývali jiní… jseš naprosto klidný
a uvolněný… nemáš žádné zlé pocity, ani potřeby… cítíš, jak ti mírný vánek čechrá lehce vlasy… jako
kdyby ti dodával nové doušky života… žádné potíže… jen naprostá souhra harmonie… rovnováhy…
a klidu… legilimens.“
 Tíže opravdu ustala, ovšem s problémy to byla jiná kapitola, protože Harry okamžitě spatřil, jak
Lestrangová stojí na lokomotivě a pohazuje si s kuličkou se zakletými prefekty. ‚Musím je zachránit,
musím je dostat do bezpečí, Lestrangová zabila Siriuse, musím ho pomstít…‘ „nemysli na to…“ ozvalo
se mu náhle v mysli. ‘Nemyslím na to… nemyslím na problémy…‘ Harry si to začal vrývat do mysli, i
když právě visel za lokomotivu a Lestrangová mu šlapala po prstech… právě spatřil Nevilla a Lenku,
jak se na ně žene ArkNunda a jak po nich střílí šípy nemrtví… ‚Nesmím na to myslet, nesmím…‘ Harry
si to stále dál a dál opakoval, ale dnes se to zdálo o hodně těžší, ne-li nemožné… právě viděl Malfoye
držet kámen, právě bude ukraden a moc Harryho matky, to, za co položila život, vše nadarmo…
‚Nesmím… nesmím na to…‘ Harry začal mít čím dál větší problémy, jeho mysl byla vše, jen ne
uvolněná a on se začínal soustřeďovat na své vzpomínky… právě se před nimi rozvalilo na zem Gryfovo
poraněné tělo a záhy se vedle ukázal obr, Gryf a obři, Gryf a obři…
Rázem všechna síla působící na Harryho mysl ustala a Harry se znovu vrátil do Chroptící chýše, s
pohledem skončil na smrtelně překvapeném Lexterovi.
„Ty jsi tam byl!“ křikl Lexter. „Ty jsi věděl, že je Gryf poraněný.“
„No a co?“ divil se Harry udýchaně, zjistil, že ho jejich poslední zkouška dost vysílila.
„No a co?“ zděsil se Lexter. „Bože, něco tak důležitého.“
„A CO?“ křikl Harry naštvaně.
„Ty!“ odvětil také naštvaně Lexter. „To ty jsi na tom tak důležitý.“
„Já už ale nechci být!“ zakřičel Harry. „Už mě příšerně štve to vaše tajnůstkářství, které prožívám
celý svůj život!“ rozkřičel se Harry. „Nic mi neřeknete, za to se ke mně chováte jako k batoleti, které
je nebezpečné samo sobě! Něco vám řeknu Lextere, hodně… hodně jsem se přemáhal, ale teď už na to
kašlu, dokavaď mi neřeknete pravdu, tak dlabu na vás všechny, NA CELÝ SVĚT!“
„Harry prosím uklidni se, tohle je k ničemu…“
„Přesně tak!“ odvětil Harry.
„Už jsem ti milionkrát říkal, proč to všechno tajíme.“
„To je ta neprašivější výmluva, jakou jsem od vás všech slyšel… jsem snad příliš mladý na to, abych
si neuvědomoval, že jsem řekl slovo Voldemort, když mě to nutil říkat Brumbál pořád dokola?“
„Brumbál tě to nenutil říkat, navíc to bylo v době, kdy to nebezpečí nehrozilo…“
„Všude samé lži,“ řekl Harry nechutně. „Lžete mi přímo do tváře, Lexi!“
Lexter bolestivě zkřivil obličej a odvrátil pohled. „Přiznávám, že jsem ti někdy lhal, ale opravdu jsem
to dělal jen kvůli…“
„Už jsem řekl, aby jste přestal s těmi směšnými výmluvami,“ utnul ho Harry. „LHAL JSTE MI
PŘÍMO DO TVÁŘE! LŽETE MI CELÝ TENHLE ROK LEXTERE!“
„To není pravda,“ ohradil se Lexter.
„JEDNO ZALHÁNÍ O TOM KAMENI A JEZERU BYCH PŘEKOUSL,“ řičel vztekle Harry, až z
něho kapal pot. „ALE TO ŽE MI DO OČÍ LŽETE CELOU TU DOBU TOLIKRÁT, BYCH SI NIKDY
NEPOMYSLEL, DĚLÁTE TADY PŘECE MNOU TY VAŠE SMUTNÉ OBLIČEJE A PŘITOM
NEJSTE NIC JINÉHO, NEŽ VRAH!“
„Co to říkáš?“ zeptal se překvapeně Lexter.
„Teď už chápu proč jste neměl zábrany zabíjet,“ řekl ledově Harry. „PROTOŽE JSTE VRAH,
PROTOŽE TO VY JSTE SMRTIJED.“
„Co to povídáš?“ divil se ještě více Lexter.
„JÁ TO O VÁS VÍM LEXI, BYL JSTE VE ZMIJOZELU, LHAL JSTE MI CELOU TU DOBU,
NEJSTE ŽÁDNÝ PŘÍTEL MÝCH RODIČŮ, NEJSTE NIC TAKOVÉHO, JSTE JE
PRACHSPROSTÝ LHÁŘ A JÁ VÁS ZA TO NENÁVIDÍM!“
„Harry, přísahám že…“
„Vy si můžete přísahat leda tak na toho svýho páníčka,“ ucekl Harry. „Jménem mého otce, jste nás
pekelně zklamal, Lexi.“
„Ne, to ne Harry, to neříkej,“ zděsil se Lexter a přistoupil až k němu. „Tvou matku a otce jsem
miloval…“
„Lžete,“ sykl Harry nenávistně.
„Přisahám ti Harry,“ hlesl Lextera padl chlapci k nohám. „Přísahám ti, že bych nikdy neublížil tvým
rodičům, ani tobě.“
 „Víte co?“ zeptal se Harry a naklonil se k němu. „UŽ SE STALO! TEĎ UŽ VÍM PROČ JSTE TY
SMRTIJEDY NECHAL NA MINISTESRTVU ODEJÍT, VÍM TAKY, PROČ JSEM SE NA TU
JEDNU JEDINOU PITOMOU VĚC NEMOHL PTÁT, MUSÍM UZNAT, ŽE JSTE TO HRÁL
DOCELA DOBŘE, ALE JAK JSEM ŘEKL, NA VŠECHNO MUSÍM PŘIJÍT NA VLASTNÍ PĚST!“
„Harry, omlouvám se, že jsem ti neřekl, že jsem ze Zmijozelu, ale já nejsem smrtijed,“ prosil ho
Lexter na kolenou.
„NENÁVIDÍM VÁS, JE MI Z VÁS ZLE, VY PARCHANTE, ZA VŠECHNO, CO JSTE PROVEDL
MÝM RODIČŮM, ZA VAŠE LŽI MĚ DO TVÁŘE! NENÁVIDÍM!“
Harry se celý udýchaný a rozzuřený obrátil, vyběhl ven ze dveří a ještě naposledy se otočil na
klečícího Lextera. Následně se před jeho zraky přeměnil v Pegase, aby mu dokázal, že ho neposlechl a
seběhl už v koňském těle po schodech dolů.
Možná, že měl jiné tělo, ale jeho zloba se v něm stupňovala jako horká pára ve vařící konvici, ze
všeho se mu chtělo zvracet a hlava ho úplně třeštěla, byl jako slepý, vrážel do rozbitého nábytku a do
stěn, dokonce na jeho koňských očích se objevily první slzy.
Následně už sbíhal do díry pod zemi se strašlivou bolestí v srdci, v mysli měl jen zlobu na Lextera,
na to, jak ho podvedl, jak se před ním přetvařoval, všechno to do sebe zapadalo, Lexter je opravdu
smrtijed, to proto pustil ty smrtijedy na ministerstvu, to proto pořád před ním tají tu jednu důležitou
věc, teď to všechno jasně dávalo smysl, akorát tu bolest v jeho srdci způsoboval ten strašlivý pocit, jak
mu to mohl udělat, po celou tu dobu, všechny ty příjemné pohledy Umbridgeové, její chování,
Lexterovo skvěle zahraná nenávist k ní, všechno to zkrátka do sebe zapadá jako skládačka. Jen ten
výsledný celek Harryho potápěl až na dno toho nejhlubšího příkopu, čímž se dusil a nemohl se pořádně
nadechnout, věděl jen to, že Lextera ze srdce nenávidí.
V tom se ozvala ohromná hluboká rána, která ho rázem vrátila do reality. Kůň zavrávoral, naštěstí ale
byla chodba příliš úzká na to, než aby upadl. Ovšem Harry neměl ani zdání, co to mohlo být.
Jenže následovala další rána a kůň pocítil, jak mu na hřbet padají zrnka hlíny drolící se ze stropu.
Harry se podíval nad sebe a uviděl obrovskou prasklinu táhnoucí se po stropě téhle veliké nory
směrem k východu, kam mířil.
Instinktivně začal couvat zpět a když se ozvala už třetí rána, slyšel, jak se ze předu ozývá hřmění a
chodbou začal náhle vát silně vzduch. Harry se ještě naposledy podíval nad sebe, kde se puklina
rozevírala a v další chvíli už zíral na bortící se chodbičku před sebou.
Na nic nečekal, jen tak, tak se otočil a začal uhánět směrem zpátky, co mu síly stačily. Viděl nad
sebou tu puklinu, jak se při další ohromné ráně ještě více rozrostla a stále ho dohání, přičemž hřmění
za ním neustává, jak se chodba bortí k zemi.
Uháněl ze všech sil nadkoňskou rychlostí, až konečně dorazil k východu do Chroptící chýše, následně
ho doslova smetla ohromná přívalová vlna z chodby a celé masy hlíny ho odhodily na křehké zdi chýše,
takže propadl až do vstupní místnosti.
Nakonec se ještě všude stále rozléhalo hřmění dopadající hlíny a ulehajícího nábytku, Harryho uši
však pod nánosem suti, který teď ležel na jeho koňském těle, slyšely jakési kroky ze shora. Pochyboval,
že to je Lexter, navíc by na něj nejraději zaútočil, tedy kdyby musel, i když jeho Pegasské tělo schytalo
spoustu ran. Kroky se však rozléhaly stejně jako další halas celou chýší, Harry slyšel, jak to prochází
horními patry a místnostmi, až to konečně stouplo na první schod prvního patra.
Pak se stalo něco, co si Harry ze všeho nejvíc nepřál. Všechen halas, hřmění, prach, hluk i skřípot
najednou ustal a po chýši se rozhostilo doslovné mrtvolné ticho.
S tímhle faktem ztuhla Harrymu v jeho Pegasském těle krev. Těžce polkl a pohlédl ke schodům,
odkud se teď ozývaly kroky, což bylo to jediné, co bylo v chýši slyšet. Kroky se odrážely od
rozmačkaných a zahnilých stěn a doléhaly strašlivě děsivě Harrymu do uší. Neměl odvahu hádat, co to
je, ale moc dobře to tušil, což ho děsilo ještě víc.
Jeho ujištění se potvrdilo, když dolů sestoupila neuvěřitelně černá kápě s širokými rameny, to vše v
neprůhledně černém provedení, z čehož šel absolutní smrtelný strach, který teď Harry pociťoval.
Snažil se v tu chvíli ze všeho nejvíce nepohnout svým tělem, aby neupozornil Démona na svou
přítomnost. Moc dobře věděl, že kdyby byl člověkem, tak už dávno klepe strachy zubama. Zrychlující
se dech se mu začal srážet mrtvolně v hrdle až to dusilo a srdce mu nadskakovalo příšerným strachem,
jako kdyby vůbec nepomáhalo, že je v těle Pegase.
 Tak to tedy je, Lexter byl jediný, kdo věděl o jejich setkáních v chýši, takže když Harry zjistil pravdu,
poslal na něj jeho učitel tu nejhorší zbraň v historii země.
Démon sestoupil až dolů a pomalu otáčel hlavou, překrytou černou kápí. Harry zase mohl vidět ty
stejné rudé oči, jaké viděl v prosinci v bubákovi, ovšem tyhle byly o něco více opravdovější. Harrymu
doslova něco vysávalo z těla život, cítil, jak v jeho přítomnosti se jeho tělo neúprosně začíná třást, jak
chladne i ten poslední závan větru a naděje na záchranu.
Démon přešel pomalu těžkými kroky místnost a stále se velice pomalu rozhlížel kolem sebe, jako
mrtvola, což nejspíš také byl. Harry stále tajil dech jak jen mohl, ale zdálo se mu, jako kdyby Démon
snad viděl i skrz smrtelně tichou tmu, která zde panovala.
Jenže hned na to Démon odhrnul svůj černý plášť a vyndal z pod něho něco, co Harry i v černočerné
tmě poznal. Něco jako kosa teď dopadlo svou násadou na zem, až se všude kolem zvedl prach, který
neslyšně začal dopadat na zem. Harry viděl svýma Pegasskými očima, jak z kovu ostří kosy odkapává
krev, jak se tvoří přímo uvnitř kovu a kape na zaprášenou podlahu.
Démon prudce drapl za kosu a jedním strašlivým švihnutím zbortil celou stěnu chýše. Následně jako
kdyby on sám zařídil, aby vše utichlo a teď očekával, kde se co pohne. Také, že Harry se pořádně lekl,
ale naštěstí se stačil včas uklidnit. Moc dobře věděl, že nemá žádnou zbraň proti Démonovi, jeho jediná
zbraň je zůstat neodhalen.
Démon přešel praskající dřeva pod jeho nohama a došel až k hroudě suti, pod kterou ležel Pegas.
V tu chvíli se stalo něco, při čem Harry málem vykřikl, uslyšel totiž ten strašlivý Démonův dech, to
nervy drásající hluboké oddychování přímo za zády, když se Démon rozhlížel po místnosti a čichal v
prostoru jako šelma.
V tu chvíli dýchání za Harryho zády dosáhlo přímo příšerných hranic, normální člověk by se z toho
už docela zbláznil, nebo by omdlel strachy, ale Harryho zraky teď skončily na strašlivé Démonově kápi,
která zkameněla v pohledu směrem na něj… oba dva na sebe chvíli zírali, jako šelma a gazela, Harrymu
ta chvíle připadala jako věčnost.
Démon se ve vteřině rozpřáhl a následně vzduchem prosvištělo ostří kosy, které zazvonilo jako pila a
kosa se zabodla přímo do hromady suti, v té chvíli Pegas vzepjal svá křídla a všechen binec ze sebe
smetl, teď na sebe zůstali koukat, Démon vysekl kosu ze suti, ale tentokrát se nerozpřáhl.
Napřímil ruku naproti Pegasovo srdci a Harrymu se v tu chvíli začala podlamovat kolena, Démon
přešel až k němu a jeho plamen představující ústa se rozevíral, Harry cítil ten sežehavý pocit, čmoud
čpící po popeli, zvratcích a hnilobě, v tu chvíli na Harryho vyšlehl jakýsi černočerný plamen, či dým.
Ucítil, jak ho celé tělo brní, před sebou slyšel skřeky, patřily mámě, zase viděl okamžik, kdy jí zabíjel
Voldemort, slyšel hlasy kouzelníků na Odboru záhad, když právě Sirius mizel v oblouku, začal
pociťoval ohromný smutek, neštěstí a hned na to se ozvala i bolest. Kůň se sesul na zem a krčil se v
příšerným bolestech, Harry viděl sama sebe v prázdnotě trpět, klátit se v bolestech, které působí na jeho
mysl i tělo. Neměl sílu jít dál, Démon z něj nic nevysával, naopak na něj foukal tu nejjedovatější věc,
stesk z celého Harryho srdce a strašlivou bolest, dva nejhorší lidské pocity, kvůli kterým Harry teď
začínal omdlévat.
Chlapec se přestával hýbat, padl hlavou v té prázdnotě, ve které teď byl a hruď se mu přestala
pohybovat. Propadal se do takových muk, že to jeho tělo neuneslo. Viděl všechny své nejbližší umírat
najednou, cítil příšernou bolest po celém těle a navíc cítil zlobu. Byl na konci sil, Démon ho dostal.
V té chvíli se Harryho prsten jasně rozzářil, chlapec se znovu vrátil do mysli Pegase, který teď ležel
na zemi, a nad kterým se skláněl Démon.
Pegas zazářil jako ta nejjasnější hvězda, jeho světlo proplulo i stěny chýše, hned na to se Démon
vznesl do výšky a i když se snažil se vzepřít, práskl sebou o stěnu opodál. Pegas se vzepjal na zadní a
hlasitě zařehtal, přičemž zamával kopyty.
Jenže Démon se nedotčeně postavil, vyndal ze své kápě svou zbraň, rozpřáhl se a záhy vzduchem
prosvištěla jeho kosa, kterou na Pegase hodil a která se zabodla těsně vedle jeho pravé zadní nohy, až
hlasitě zadrnčela.
Pegas se naštval, znovu se vzepjal, mocně nabral sílu a vzduch a vyvrhl jí z úst v oslepujícím
bělostném, skoro až stříbřitém proudu světla na Démona, který záhy zmizel v nepřeberné záři.
Kůň stále dál ze sebe vypouštěl tu mocnou Pegasskou moc, čekal až do poslední chvilky, až se jeho
plíce zcela vyprázdní od vzduchu, až začal celý vyčerpaně chrčet, tehdy konečně ustala jeho snaha.
 Na druhé straně se však odkryla kápě, za níž se ukázal neporušeně Démon, který napnul k Pegasovi
ruku.
V zápětí se vedle vyděšeného koně začaly ozvat vrčivé zvuky a hned na to zabodlá kosa přiletěla
Démonovi zpátky do ruky.
Harry se srdcem až někde u kopyt a s nervama na pochodu se otočil, vyrazil, co mu síly stačily. V
chýši se nevyznal, slyšel však Démonovo strašlivé dýchání za zády, to ho popohnalo, rozeběhl se přímo
proti dveřím, až je rozrazil a proběhl na druhou stranu.
Místnost ve které se objevil, byla nanejvýš podivná. Všechno se zde kymácelo, vrzalo, ze země trčely
uvolněná prkna, stejně tak ze stropu i ze stěn. Vlastně celé stěny se pohybovaly, křehký a už značně
rozmlácený nábytek poletoval po místnosti, jak se podlaha natřásala, až téměř Pegas nebyl schopen
udržet rovnováhu, navíc mu stále kolem uší prolétávala hejna netopýru, celé tohle prostranství smrdělo
jejich pachem, Harry pochopil, že tohle bylo bývalé apartmá Aberfortha.
Jenže ve předu u stolu stáli tři staří a nepřívětivý duchové, kteří hned vzaly kudly a sekyry ze stolu a
se svou uslintanou tváří se začali belhat k Harrymu, zřejmě si chtěli nakrájet čerstvé koňské maso.
Tu ale se stěna za Harryho zády doslova rozletěla na kusy a za ní se neúprosně objevil Démon třímající
v ruce svou mocnou zbraň.
Duchové rázem zděšeně zmizeli a Harry se rozběhl dál, jak jen mohl. Přitom do něj vrážela
posouvající se prkna, občas na něj něco spadlo ze střechy, ovšem Démon šel asi jako průvodce džunglí.
Svou mohutnou kosou ničil vše, co mu stálo v cestě a doháněl Harryho, který se snažil přeskakovat
poletující stoly a rozmlácené židle.
Několikrát si nabil a když už běžel kolem jakýchsi monstrózních stojacích hodin vysokých od země
až ke stropu, kopyto se mu zanořilo do ztrouchnivělé podlahy až si tím téměř zlomil nohu. Zůstal ležet,
dýchal jak splašený, srdce mu bilo přímo neuvěřitelným tempem, v očích měl smrtelný strach.
Znovu se mocně nadechl a i když jeho záře stále ještě nepohasla, tak ze sebe vyloudil další vlnu
mocného světla, které jako by spalovalo všechny mocnosti zla. Ovšem Démon prošel jeho světlem zcela
nedotčeně a znovu se rozpřáhl se svou kosou.
Pegas se rozeřval na celé kolo a zamával svými ohromnými křídly, v tu chvíli vzlétnul do prostoru,
čímž se vymanil z podlahy a mohl utíkat zase dál. Jenže moc daleko to nešlo, hned na to narazil na
stěnu, čímž byl v pasti.
Se smrtelným pohledem se podíval na Démona třímajícího v ruce kosu, jakoby na rozdíl od něho více
držel rovnováhu v téhle strašlivé místnosti. Harry věděl, že teď už mu došly všechny trumfy, bonusy už
jsou z kapsy, žádná zbraň už ho nezachrání, nejspíš jen zavření očí a očekávání krutého konce.
Však také se k tomu schylovalo, Démon na nic nečekal, kráčel až k němu, rozpřáhl se kosou, která
zase zasvištěla prostorem… teď už to musí přijít. Teď, když Démon mávnul kosou ke koni.
V poslední chvíli svého útoku se mu však noha probořila ve stejném místě, jako před tím Harrymu a
Démon se posléze oběma nohama probořil do ztrouchnivělé podlahy a ještě ho potom přikryly obrovité
hodiny, které na něho dopadly v příšerném třesku.
Pegas na nic nečekal, proběhl nad hodinami, začal se proplétat spletitou místností, klusal, co mu síly
stačily, už opravdu jeho nervy mlely z posledního, neměl odvahu už na nic jiného, chtěl konečně domů.
Vyběhl z té strašlivé místnosti, za ním se ozval lomoz tříštícího se dřeva, Harry zahlédl ještě na poslední
chvíli, jak hodiny doslova vylétly do vzduchu a Démon se lehce vyhoupl ven.
Pegas běžel místnostmi jako smyslů zbavený, v té chvíli se další dveře rozrazily a dovnitř vtrhnul
další Démon, který na něj smrtelně zachrčel, až se mu skoro zatmělo před očima. Harry vyběhl po
schodech nahoru, neběžel do místnosti s jednou postelí, mířil až do podkroví chýše, kde rozrazil střešní
okno a vyřítil se z něho ven jako dělová koule.
Konečně se na pohybující se střeše plné větru a polámaných dřevěných desek vzpamatoval, ale hned
v zápětí si uvědomil, že právě hledí do tváře Démonovi se třemi rohy, tomu nejhoršímu ze všech, který
má největší, majestátně zdobenou kosu a ze všech tří mu z ní nejvíc kape krev. Harry neměl čas uhnout,
Démon byl rychlejší, stačil jenom zaslechnout svist ostří ve vzduchu, rychle zavřel oči a očekával
poslední bolest v životě.
V té chvíli se mu nad hlavou prohnal orel, který vrazil do kosy, odklonil jí, i když ještě stačila Pegasovi
odříznou chomáč jeho hřívy, jejíž odlétající kusy se v mohutných záblescích ztrácely ve vzduchu.
Pegas sebou praštil na zem, až málem sjel po střeše dolů. Avšak takové štěstí neměl orel, který byl
vážně poraněný a hned na to se změnil na Lextera, který bohužel sroloval až dolů, kde se zachytil hrany
chatrné střechy.
Démon sklopil kosu a na celou scénérii se povýšeně díval, jeho pohled však neskončil na Harrym, ale
na Lexterovi.
„Harry!“ křikl Lexter udýchaně, podle všeho zažíval velké bolesti. „Harry, změň se zpět! Prosím!
Změň se zpět!“
Harry neměl náladu poslouchat jeho řeči, ta zloba kterou Démon ještě více posílil v něm zůstala i
nadále a jen tak nevymizela.
„Pro všechno na světě! Změň se! ZMĚŇ-SE!“ řval Lexter jak pominutý, to už ale před ním vstanul
Démon a uchopil svou smrtící zdobenou kosu, z okna v zápětí vyšli dva další Démoni, kteří se postavili
vedle Pegase.
„Lextere!“ křikl Harry, najednou cítil strach, bál se jako malé dítě, v téhle tmě necítil v tu chvíli náhle
nic jiného, než jen úzkost a bolest, které stále více překrývaly zlost, přece jenom měl Lextera uvnitř,
hluboko uvnitř pod tlustou vrstvou vzteku rád.
„To je to poslední!“ křikl Lexter vyčerpaně. „Změň se zpět… prosím!“
Harry si byl už od předchozích chvil jistý, že Lexter je smrtijed, ale pokud je pro něj ochoten zemřít,
splní alespoň tohle, konec konců se stejně nemůže zachránit, mají ho v pasti.
Proto už noční mlha za chvilku usedala na tvář vyděšeného chlapce, který hleděl na Lextera, držícího
se z posledních sil hrany střechy.
Lexter na něj pohlédl a když zjistil, že se Harry změnil zpět na chlapce, s úlevou se na něj usmál,
úsměvem, jaký Harry už dlouho neviděl. Následně ale pohlédl nahoru, kde stál vykonavatel jeho
rozsudku, tentokrát Démon neměl už v úmyslu minout, ani nikdo jiný nevěděl, že tady Harry a Lexter
jsou.
Harry při pohledu na Lextera byl nanejvýš zmatený, nevěděl, kde se to v něm bere, ale cítil najednou
přes všechnu tu nenávist, cítil… on se o něj bál, cítil starost.
Démon se rozpřáhl, kosa se zablýskla v noční mlze a následně…
„Dost!“ rozlehlo se po střeše.
Démon se bleskurychle otočil, ze střešního okna teď vylezla Umbridgeová a oklepala ze sebe
zhnuseně prach.
„Tedy, jak jste tady v tom mohli pobývat?“ divila se.
Následně se otočila na tři Démony, jako kdyby z nich neměla ani trochu strach a vážným hlasem
řekla. „Tady jste skončili pánové, Pán zla vám vzkazuje, že se už o zbytek postarám.“
Démon stojící nad Lexterem se pomalu otočil a přešel pomalu a lehce po nesmírně příkré střeše až k
Umbridgeové, které se hned na ústech objevil odpudivý výraz znechucení. Démon si k ní přičichl,
následně jí vykasal rukáv a svou masivní okovanou rukavicí jí sáhl na znamení zla, pečlivě ukrytého
pod nánosem oblečení.
Následně se Démon s ujištěním otočil a přišel až k ležícímu Harrymu. Harry si moc dobře pamatoval,
že vidět Démona nikdy není dobré, navíc se tenhle s těmi třemi rohy k němu sklonil a vytáhl svou
druhou ruku.
Na prostředníčku měl jakýsi osten, kterým zaryl Harrymu bolestivě do tváře, až se zatnutými zuby
vyčerpaně zasyčel a Démon mu na ní udělal malou svislou krvavou čáru, Harry se smrtelným zděšením
zjistil, že má tvář od krve.
„Tak jděte už,“ řekla Umbridgeová. „Expelliarmus!“
Následně hůlky Harryho a Lextera skončily v její ruce. Démoni se ještě jednou nevrle podívali na
Umbridgeovou, která jim jejich pohledy moc nadšeně neopětovala a následně zčista jasna na místě
zmizeli.
„No konečně, už jsem si myslela, že mi tu radost nedovolí,“ pousmála se Umbridgeová. „To jsme to
moc hezky nedopadli, že?“ zeptala se a rozhodila ruce. „Tak… snad abych začala, nechci tady na tom
mrazu ještě dostat rýmu,“ řekla a zasmála se, jako kdyby to bylo něco vtipného. Následně opatrně přešla
k Lexterovi, držícího se na hrany střechy z posledních sil a potěšeně si u něj klekla. „Takže Harry,
mohla bych tě poprosit, aby ses změnil zpět na Pegase?“
„A proč?“ zeptal se Harry chraplavě, protože byl už dosti vysílen.
„Proč?“ opakovala Umbridgeová potěšeně. „Tys mu o tom neřekl, Lexi?“
 „Harry, ať uděláš cokoliv, neproměňuj se v Pegase,“ prosil ho omámeně Lexter.
„Ale copak, copak, takovéhle řeči si odpusť,“ pohodila Umbridgeová a poplácala Lextera na
zmožených prstech, kterými se jen tak tak držel hrany střechy. „Opíráš se nohama trochu o tu
rozvrzanou barabiznu, tak bys mohl ještě chvíli vydržet viset, co ty na to?“ uculila se Umbridgeová.
„Popravdě tě obdivuji, co jsi pro Pána zla všechno udělal, překousnout i to učit takového spratka jako
je Potter, ještě teď si pamatuji, jak jsi ten úkol, co ti Pán zla zadal nechtěl.“
Harry právě zaslechl slova, která ho k jeho nechuti utvrdila v jeho přesvědčení, držel se okraje
střešního okna a vyděšeně zíral svou krvavou tváří od Démona na Lextera držícího se za roh střechy, v
tu chvíli se mu srdce naplnilo neskutečnou zlobou.
„Takže je to tak,“ ozval se Harry naštvaně. „Zradil jste mě.“
„To… to není pravda Harry, nevěř jí…“ upěl Lexter, Umbridgeová měla pravdu, trochu se zapíral
nohama, ale držel se z posledních sil.
„Řeknu ti pravdu o Lexterovi, Harry,“ poposedla si Umbridgeová. „Popravdě byl tak neschopný, že
nejenom, že zradil tebe, ale i samotného Pána zla, ani nám neřekl o těhle vašich setkáních, musela jsem
se to dozvědět až od těch tvých užvaněných bot.“
„Bot?“ divil se Harry opřený o střešní okno. V tom mu to ale všechno došlo, v tu chvíli se začínal
považovat za toho největšího pitomce v dějinách, to Dobby myslel těmi notami, přeslechl se,
Umbridgeová říkala boty, ne noty.
„Kdybys věděl, jak pracně jsem to z těch zatracených bot musela páčit,“ řekla zhnuseně. „Nakonec
mi včera, než jsem je zničila prozradily, kam chodíte na Nitroobranu, ovšem včera jste tu nebyli, což
mě velice překvapilo… mimochodem Harry, co jsi pohledával u Filche v pracovně.“
Harry měl v sobě zlost, jakou už opravdu dlouho necítil, zuřil na všechny, trochu i na Hermionu a
Rona, ty kteří mu poradili se spřátelit s tím prolhaným Lexterem.
„Co jsi tam dělal?“ ptala se znovu.
„Na záchodě došel toaleťák, Filch má běhavku, myslel jsem, že bude mít zásoby,“ zažertoval Harry,
i když mu moc do smíchu nebylo, zato Umbridgeová se smála dobrou půlminutu, než se konečně
uklidnila.
„Ostatně, to mi teď je jedno, Filch je idiot, jenom se mi hodí jeho škrobená povaha,“ pousmála se
Umbridgeová.
„Nech Harryho jít,“ hlesl Lexter.
„A… tos mi připomněl, takže Harry, určitě tě překvapilo, když jsem nenechala toho Démona, aby
našeho drahého zrádce tady zabil. Vím ale, že ho máš stále ještě trochu rád… zkrátka abych to
neprodlužovala, proměň se v Pegase, nebo to tvůj milý profesůrek schytá.“
„Pro mě za mě,“ sykl Harry znechuceně.
„Vida,“ hlesl Lexter spokojeně. „Alespoň k něčemu je ta zloba.“
„Já tě varuju Harry,“ řekla Umbridgeová a namířila svou krátkou hůlkou na Lextera.
„Zabil bych ho sám, kdybych mohl,“ křikl Harry, sice byl na Lextera neskutečně naštvaný, ale na to,
co právě řekl by neměl.
„Dobrá, tak tohle mi nevyšlo,“ řekla Umbridgeová a přiložila si prst ke rtu, přičemž přemýšlela. „Aha,
už to mám, a co takhle Hermiona? Je to holka, vsadím se, že pro holky máš slabost.“
„Jděte k čertu!“ křikl Harry, který se teď klepal jako osika, jaká byla venku zima, i když to bylo možná
také nervama.
„Mé poslední varování Pottere,“ řekla tentokrát smrtelně vážně Umbridgeová. „Buď se teď hned
proměníš, nebo tvá kamarádka zemře.“
„Nezemře Harry!“ křikl Lexter. „Navíc by ti to nikdy neodpustila.“
„Vy tak mluvte o odpouštění!“ křikl Harry.
„Nehádejte se mi tu jako dvě báby, tak jak to bude?“ zeptala se jich už řádně netrpělivě, protože už jí
nebavilo stát na příkré střeše.
„Harry, ne!“ upozornil ho Lexter.
Harry se chvíli rozmýšlel, ale ve chvíli, kdy si představil Hermioninu usměvavou tvář, její vstřícný
charakter a neoblomné přátelství, měj jasno.
„Tak dobře,“ hlesl jí na to neochotně.
„Bravo… tak do toho,“ pousmála se Umbridgeová a popošla k Harrymu.
 „Harry, pro všechno, co je ti svaté, neproměňuj se v Pegase,“ prosil ho Lexter držící se zuby nehty.
„Hermiona mi za to stojí, to právě vy by jste to měl pochopit,“ řekl Harry naštvaně.
Umbridgeová se v tu chvíli rozesmála, na celé kolo, až tím Harrymu dodala ještě více mrazu do těla,
ale hned na to jí náhle vrazilo do těla kouzlo.
Rázem se svalila na zem a ke střeše jí připoutaly provazy.
„Harry!“ křikl někdo ve vzduchu.
Harry na něj vůbec neviděl, mžoural očima, až se mu podařilo rozpoznávat jakéhosi kouzelníka
sedícího na koštěti.
„H-h-h-Harry!“ ozval se znovu, to Harrymu stačilo, usmál se na celé kolo a zamával mu.
„Felixi!“ křikl a záhy se jeho osobní strážce snesl na střechu. přičemž se trochu probořil do prken.
„Jsi v p-p-pořádku?“ zakoktal.
„Už je to dobrý, já vás tak rád vidím,“ ulevil si Harry stiskl mu potěšeně ruku.
„Felixi?“ ozvalo se od okraje střechy.
Felix hned přiběhl Lexterovi na pomoc, Harry však vzal svou hůlku Umbridgeové z ruky a postavil
se na chatrné střeše vedle Felixe, který se snažil vytáhnout Lextera nahoru.
Nakonec se mu to podařilo, ale hned se lekl, když uviděl Harryho mířícího na Lextera.
„H-h-h-Harry, co t-t-t-to děláš?“
„Není to ten, za kterého jsme ho považovali, Felixi,“ řekl Harry.
„Harry poslouchej mě, všechno, co ti Umbridgeová napovídala byla lež, věř mi,“ prosil ho Lexter.
„Jak vám mám po tomhle ještě věřit?“ zděsil se zdrceně Harry.
„Harry, o-o-o-on není z-z-zlý,“ řekl Felix.
„To si jen myslíte,“ odvětil Harry a nespouštěl z Lextera namířenou hůlku.
„Harry, osvoboď mě,“ ozvalo se jim za zády. Umbridgeová na ně poulila smlouvavě oči. „To já jsem
ti řekla pravdu, vzpomínáš?“
„Vy jste možná ještě horší než on,“ křikl Harry.
„Okamžitě mě pusť!“ křikla na něj a zavrtěla se jako kobyla.
„To neudělám,“ odvětil Harry.
„Za to budete pykat!“ křičela Umbridgeová. „Lextere, ty! Ty už se ve škole neukazuj! Máš padáka!
Padáka! A ty… ty rádoby ochránce!“ křikla a vpíjela se očima do Felixe. „Moc dobře vím, jakou roli
ty boty měly, teď se teprve budete divit!“
Následně se začala celá zmenšovat, až se v mžiku proměnila v hada, Lexter bleskově vyškubl
Harrymu hůlku z ruky a šlehl kouzlem po hadovi, ten ale byl už dávno pryč, když zmizel škvírou v
prknech střechy Chroptící chýše.“
Harry pohlédl na Lextera ozbrojeného hůlkou, v té chvíli neměl slov, jen obezřetně přešel k Felixovi.
„Harry, věř mi, já nejsem ten zlý,“ ujišťoval ho Lexter.
„To mi Moody ve čtvrtém ročníku tvrdil také,“ odvětil Harry. „Už vám nevěřím Lextere, pro mě za
mě si třeba nebuďte smrtijed, ale já už vám nevěřím.“
Felix mrkal pohledem z jednoho na druhého, pak popadl své koště a řekl. „H-h-h-Harry, jsi z-z-
zraněný,“ všiml si.
Harry si to uvědomil a sáhl si na krvavou tvář, jeho ruka byla okamžitě rudá, cítil na tváři otevřenou
svislou ránu a jak mu z ní vytéká krev.
„Co mi to udělal?“ divil se Harry.
Lexter se otočil a odhrnul si na temeni vlasy. Harry spatřil jizvu po tom samém rýhnutí, jaké Démon
udělal jemu samotnému. Lexter se následně otočil a s hlasitým povzdechem řekl. „To je znamení, které
Démon dává svým dětským obětem, které nechává naživu. Poté, co dosáhnou asi třiceti let začne jizva
po ráně pálit, a než tě Démon zabije, překříží jizvu další jizvou.“
„Vám je určitě víc než třicet,“ řekl Harry. „Myslím, že už vím proč jste naživu.“
Lexter sklopil zrak, ale stále nebyl ochoten Harrymu vydat jeho hůlku.
Felix znovu znejistěl a raději k Harrymu přišoupnul koště. „Harry, ty s-s-si sedni na koště a-a-a od-d-
dleť zp-p-p-pět do hradu.“
„To je pravda, Umbridgeová může zavolat posily kdykoliv,“ dodal Lexter.
Harry se na něj naštvaně podíval, ještě teď ho po celém dnešním dni bolelo tělo, v očích měl zlost,
kterou šlehal jako rozzuřený drak.
 „A moje hůlka?“ zeptal se už trochu klidněji.
„Ráno bude ležet na tvém nočním stolku,“ řekl Lexter a pokynul mu s hůlkou v ruce, aby si nasedl.
„Jak jste se o nás dnes vůbec dozvěděl?“ zeptal se Harry ještě Felixe.
„T-t-t-to t-t-ten skřit-t-tek,“ zakoktal Felix, který byl stále ještě nejistý z Harryho reakce a začal také
poněkud podezíravě hledět na Lextera. „Prý zaslechl U-u-u-um… ředitelku m-m-mluvit o tohle místě,
D-D-D-D-Dobby mi řekl, ž-ž-ž-že nejsi v p-pposteli, tak jsem se v-v-vydal sem.“
Harry přikývl a nasedl ztrhaně na koště. „Zvládnete to tu?“
„Jistě,“ pravil Felix a vyloudil ze sebe kvapný úsměv.
Harry ještě naposledy naštvaně pohlédl na sešlého Lextera, následně už zmizel na obloze a namířil si
to přímo do Bradavické školy a potom hned do postele, v jednom měl jasno, nejlepší bude, když se z
toho všeho pořádně vyspí.

Kapitola 70.
Jezevec v mlze
B yl znovu na Odboru záhad, znovu viděl tu onu černou kulatou místnost, jejíž stěny se teď strašlivou

rychlostí otáčely, aby zmátly případného příchozího. Hoch však neměl na zmatení, ani rozmýšlení mysl,

moc dobře si zase pamatoval, co viděl minule, tentokrát však necítil, jako by se mu někdo vtíral do

mysli, ne, tohle je jeho vlastní sen, co mu tím chce mysl naznačit?

V tu chvíli se stěny přestaly otáčet, chlapec stál jako zkamenělý, za nic na světě nechtěl přijít o

orientaci v místnosti, moc dobře věděl, že potom, co se stěny přestanou otáčet se má otočit a jít zpět.

Ty dveře za ním teď opravdu byly, když se chlapec otočil, dokonce zjistil, že jsou již otevřené, jenže

uvnitř je na rozdíl od téhle místnosti osvícené modrými svícny dokonalá tma. Zbývalo však jen pár

kroků, konečně mohl spatřit to, co ho poslední dny tak šálilo, už to nebude žádná věštba, ani žádná další

past od smrtijedů, tohle bylo něco, o čem chlapec chtěl tolik vědět, něco strašně důležitého.

Vydal se se zatajeným dechem kupředu, nohy se mu začaly vzrušením třást, přestal vnímat jakýkoliv

prostor kolem sebe, ruku natahoval dál a dál, aby konečně mohl naplno otevřít ty tajemné dveře, aby

mohl spatřit co je za nimi tak tajemného. Konečně se k nim blížil, v srdci mu stoupalo napětí a

očekávání, tajil se mu dech čím dál víc, až se konečně dotkl chladných dveří černých jako uhel a mohl
je pootevřít, konečně…

Jenže právě v tu chvíli mu cestu zkřížil jiný kouzelník…

„Lextere!“ křikl chlapec překvapeně a v zápětí rozzuřeně.

Kouzelník dveře za sebou vztekle zavřel, čímž chlapci doslova vyrazil dech, jenže v zápětí si všiml,

že kouzelník měl místo rukou jakési ohromné a masivní kovové rukavice plné ostnů, takové rukavice

viděl jenom na jednom tvorovi na světě. Kouzelník jím však nebyl, i když teď se sápal na chlapce, který

pozpátku ustupoval a snažil se nahmatat svou hůlku na obranu.

Ovšem nikde jí neměl, byl bezbranný a něco mu říkalo, že tady svaly nic nezmůžou. V té chvíli se

zády přimáčkl až k protější stěně, byl v pasti, nemohl dál, teď stále koukal, jak se k němu kouzelník

neúprosně blíží a šklebí se na celé kolo. Nakonec na chlapce znovu natáhl svou ruku s ostnatou rukavicí

na konci, teď už neměl kam utéct, tisknul se bojácně ke stěně a přitiskl k ní i svou tvář, ke které se

kouzelník neoblomně blížil.

Nakonec se dotkl svou rukavicí chlapcovi tváře, až ucítil strašlivou bolest, když mu s ní začal na tváři

rýt. Byla to posílená bolest, vycházející ze samého nitra srdce, něco víc než jen když se člověk uhodí,

nebo tak podobně. Tohle nebylo obyčejné zranění, kouzelník tím ranil chlapcovo srdce a to velice

bolestně.

Chlapci se začalo dělat špatně, z očí mu vyhrkly slzy a začal kvapně a nekontrolovatelně

povzdechovat, nakonec jeho žal dorostl do takových výšin, že se vší vervou rozeřval na celé kolo a padl

na kolena. V té chvíli zmizela místnost i kouzelník, v té chvíli viděl jasně žlutě zářivou holubici, jak

vylétá z prázdnoty a nezadržitelně se k němu blíží.

Mohl utíkat jak chtěl, co mu síly stačily, ve své vlastní mysli nikam stejně utéct nemohl, zářivá

holubice jej dohnala a vřítila se mu do hlavy… pak do jeho mysli, kde mu zahltila celý mozek…

„Harry!“ křikl někdo, až se rázem z nepojmenovaného chlapce ve snu stal Harry Potter, teď zase
zběsile oddechující na posteli.

„Harry, jseš v pořádku?“ opakoval se tón hlasu vplouvajícího do Harryho hlavy.

Otevřel oči, opravdu byl stále ve své posteli a Ron na něj udýchaně zíral s vyděšenýma očima.

„Jsem… ano jsem, co se stalo?“ řekl Harry omámeně a setřel si pot z čela.

„Co se stalo? Ty to nevíš?“ divil se Ron. „Lexter dostal vyhazov, po celé škole je povyk.“

Harry však když zaslechl slovo Lexter, tak se mu rázem vybavily jeho myšlenky a vzpomínky, v tu

chvíli viděl zase toho kouzelníka, který mu ryje do tváře.

V tu chvíli si to uvědomil a sáhl si na tvář, měl na ní jenom jednu strupatou nachovou jizvu, nyní až

podivně zahojenou.

„Tobě to nevadí?“ vyhrkl dál Ron. „Vždyť musí teď odejít!“

„Klidně mu pomůžu s balením,“ odvětil nevrle Harry a vyhupl z postele.

Ron protočil oči v sloup, práskl za sebou dveřmi a zpříma se podíval na Harryho. „Hlavně mi prosím

tě neříkej, že jsi se s ním opravdu včera pohádal… nebo hůř, jestli jsi nebyl u toho, kvůli čemu teď

Umbridgeová Lextera vykopla.“

„Bravo Rone, trefil ses hned nadvakrát,“ odvětil nasupeně Harry, zalezl za záclonu a shodil ze sebe

pyžamo.

„Takže ho vyhodili kvůli tobě?“ divil se Ron.

„A v čem je problém?“ křikl Harry. „Já bych k němu na Nitroobranu už nikdy nešel.“

„Hele, všimni jsi jak na to reaguju já, a teď si představ, co na to řekne Hermiona,“ varoval ho Ron.

„Není to moje matka!“ křikl Harry. „Nemá právo mi mluvit do svých vlastních věcí,“ odvětil

navztekaně Harry a rychlým oblékáním si trochu natrhl tričko.

„Jako kdybychom neměli už tak dost starostí,“ postěžoval si Ron a přešel ke dveřím. „Až na tebe bude

Hermiona nadávat, tak za mnou nechoď pro pomoc.“

Harry teď rázem nemohl uvěřit jejich přehnané oddanosti Lexterovi, copak ho včera neslyšely, copak
ho oni nevidí rázem jinýma očima, než Harry?

Rozhodně ho ale znepokojoval povyk po škole, který teprve teď zaslechl, když se konečně dooblékal,

byl až kupodivu hlasitý a tak raději co nejrychleji vyběhl ven z ložnice. V Nebelvírské společenské

místnosti nebyla ani noha, zato to tam vypadalo, jako kdyby se tam tudy prohnalo stádo slonů.

Uprostřed toho všeho ležel Křivonožka na převráceném křesle a na Harryho koukal nadějnýma očima.

Harry ho vzal do náruče a prošel s ním průlezem v obrazu, kocour mu hned začal spokojeně příst do

uší, a jeho teplo trochu ohřívalo Harryho promrzlé ruce.

Jakmile však vyšel ven, spatřil stovky studentů, kteří zaplnili chodby všude na dohled, stejně tak i

schodiště a učebny, všude se ozýval křik a humbuk, každý volal dolů do přízemí Vstupní síně. Harryho

tenhle pohled nejdřív opravdu překvapil, zdálo se jakoby všichni skandovali za jedno, v dálce u

kamenného zábradlí chodby uviděl dvě zrzavé hlavy, jednu dívčí a druhou chlapeckou. Okamžitě se za

Weasleyovým sourozenci vydal a Křivonožka hned přestal příst, když se s ním prodíral hustým

zástupem studentů, kteří mu pokřikovali do uší a hlasitě si mezi sebou stěžovali.

Harry se propletl až k zábradlí, párkrát jenom proto, že se nějaký student, který mu bránil v cestě,

lekl, když mu nastavil škrábajícího Křivonožku nad hlavu. Konečně se pak zařadil vedle svých přátel a

pohlédl dolů do přízemí Vstupní síně, kde teď stáli na první pohled všichni profesoři a hlavně

Umbridgeová s ještě větším kloboukem než včera, takže vypadala spíše jako tlustý hřib, avšak tento

klobouk měl ještě dodatečné kovové mřížkování.

„Co se to tady děje?“ zeptal se Harry a strkal zvědavého kocoura zpátky k sobě, aby nepřepadl přes

zábradlí.

„Studenti si hlasitě stěžují,“ začal Ron. „Umbridgeová už vyhodila příliš profesorů, dál to takhle

nejde.“

„Kde je sakra ten Brumbál?“ zeptala se Ginny netrpělivě.

„A co by tady dělal?“ divil se Harry.

 „No… někdo musí tenhle binec dát do pořádku,“ odvětila mu na to příkře Ginny.

Harry se ještě jednou rozhlédl všude kolem sebe a dělalo se mu špatně z toho, jak všichni fandí

smrtijedovi, nejraději by všem prozradil o Lexterovi pravdu, o tom jaký je to prohnaný podrazák.

„Vůbec si nedá říct,“ ozvalo se vedle nich a mezi ně si rázně vyklestila cestu Hermiona, celá

rozcuchaná a udýchaná. „Všichni profesoři jí přemlouvají, dokonce i Snapea jsem viděla, jak s ní

zakrytě mluví.“

„To mě tak překvapuje,“ hlesl Harry.

Hermiona uhnula rychle s pohledem a až teprve teď si všimla Harryho stojícího vedle.

„Takže tady tě máme,“ řekla naštvaně. „Řekni mi proboha co se tam včera stalo.“

„Zjistil jsem, že moje podezření je pravdivé Hermiono,“ řekl jí vážně Harry. „být vámi všemi, bych

hezky rychle zase zmizel zpátky, ovšem pokud nechcete bojovat za smrtijeda.“

„Cože?“ vyhrkla Ginny.

„Co to plácáš?“ divila se Hermiona.

„Lexter že je smrtijed?“ divil se i Ron.

„Přesně tak,“ potvrdil Harry. „Včera jsem to zjistil.“

„To není pravda,“ zamítla to rezolutně Hermiona.

„Říkám ti to, co vím,“ pokrčil Harry naštvaně rameny.

„V tomhle ti tedy nevěřím,“ nepřipustila si to zase.

„Víš co, Hermiono?“ zeptal se jí Harry naštvaně. „Já to od tebe ani nepotřebuju,“ s těmito slovy jí

vrazil Křivonožku s hlasitým mňouknutím do náručí a zmizel v chumlu studentů.

Když sestupoval dolů po schodech, což bylo vlivem nátlaku studentů téměř nemožné, tak slyšel jak

Umbridgeová začala mluvit posíleným hlasem na celou vysokánskou Vstupní síň a schodiště plné

studentů nad ní.

„Prosím všechny aby se okamžitě uklidnili, profesor Lexter byl zproštěn práce profesora Obrany proti
černé magii z jeho osobních důvodů, které se… ač to nerada říkám … přímo týkají Pána zla. Prosím

proto aby všichni mne vzali na vědomí, to nebylo mé rozhodnutí.“

Na ta poslední slova se ozvala hlasitá vlna protestu a někteří studenti dolů na profesory dokonce něco

hodili, což Umbridgeovou naštvalo dosyta, alespoň co mohl Harry, procházející kolem vidět.

„Tak a dost!“ rozeřvala se na celé kolo i když dolů ještě přilétla jedna nádobka s inkoustem a záhy se

ozval rozjívený smích Protivy a Otravy. „Říkala jsem dost!“ oba duchové si vyhrnuly své klaunské

kabáty a vystrčily na Umbridgeovou s hlasitým smíchem zadky. „Okamžitě přestaňte! Jestli

nepřestanete s touhle směšnou vzpourou, tak vydám zatím největší počet školních trestů od dob Tyrola

Bláznivého, rozumíte mi? Od teď budu vyučovat Obranu proti černé magii já dokud nenajdeme

náhradníka, komu se to nelíbí, má smůlu… vím že teď se na mě budete zlobit, ale až na zkouškách kvůli

mé zásluze uspějete, možná mi ještě poděkujete,“ další sarkastická vlna smíchu. „Nyní se všichni

odeberte do Velké síně, nebo do společenských místností, nebylo mi známo, že by někdo dostal

povolení být venku sám… tak prosím, prosím!“ zvolala Umbridgeová a popoháněla studenty jako husy.

Těm se však stále nechtělo a tak ještě naposledy zavolala. „Pokud mě paměť nešálí, má se dnes konat

famfrpálový zápas, ovšem takovým chováním mě nutíte jej zrušit!“

To už většina studentů neochotně odcházela pryč ještě s hlasitými protesty, Harry seděl ve Velké síni

ke svému znechucení ještě s několika Zmijozelskými (samozřejmě včetně Malfoye) jako první, takže

to vypadalo nanejvýš trapně, když jako jediný Nebelvírský nebránil svého profesora, kterého teď ale

tak nenáviděl. Také na něj všichni ostatní už od začátku koukali podivnými pohledy, už po deseti

minutách se všude rozneslo, že Potter se jako jediný nezastával Lextera, Harry to sám zjistil, když mu

Neville vedle nepřítomně pošeptal: „Harry neprotestoval kvůli tomu vyhození, pošli to dál,“ pak si ale

uvědomil komu to řekl a rychle se začal omlouvat, Harry ale s největším znechucením se sebral a s

kradmými pohledy ostatních se odebral do knihovny, jediné místnosti, která teď byla opuštěná, dokonce

ani madam Pinceová zde nebyla, jen Felix se posadil před vstup do knihovny, aby Harryho nechal o
samotě a něco si trochu nahlas četl, zřejmě mu čtení šlo lépe než mluvení, tak to zkoušel propojit.

Harrymu ale rozhodně nebylo do řeči, zvedal se mu ze všeho žaludek, bylo mu špatně jako kdyby se

vůbec nenajedl, nebo spíš jako kdyby snědl něco špatného. Regály plné knih vnímal jako ohromné obry,

kteří ho jdou rozmačkat, všechno na co se podíval mu připadalo nepřátelské, nepřívětivé a nepříjemné.

Nejraději by utekl ze své mysli, ze svého těla, nebo z celé téhle planety.

„Mohl by si Harry Potter poposednout?“ ozval se skřípavý hlásek ze zdola, Harry se až leknul, ale

když spatřil pronikavé kukadla Dobbyho, tak se na něj pousmál, konec konců už si trochu přivykl na

skřítkovo překvapivé uvítání.

„Mohl by?“ opakoval Dobby.

„Jistě, chceš si sednout?“ zeptal se Harry i když se divil, všude kolem byla volná místa.

„Ne… to ne, já jen… jen že…“ skřítek sklopil zrak a šoural nervózně podrážkou o koberec.

„Co?“ ptal se Harry.

„Dobby si dovolil… dovolil si vzít…“ skřítek se stále neměl provinile k odpovědi, koukal kamkoliv,

jen ne na Harryho.

„Tak už se vymáčkni, Dobby,“ řekl netrpělivě Harry.

„Zasedl jste Dobbymu knihu, pane,“ skřípl skřítek.

Harry pohotově vyskočil a všiml si na polstrování pod sebou malé knížečky tenoučké jako list papíru.

„To je kniha?“ divil se Harry a podal až podivně tvrdý plátek s knižní obálkou Dobbymu.

„O ano, pane,“ přikývl skřítek.

„A v čem byl problém? Proč jsi mi to nechtěl říct?“

„Skřítkové nemají právo číst si ve studentské knihovně, když jste přišel, musel jsem zmizet v

domnění, že jste někdo jiný… Dobby si sem rád chodívá číst.“

Harry se po chvilce pousmál, myslel si že to bude něco vážnějšího, ale v tuhle chvíli Dobbyho

problémy mu připadaly nadmíru směšné.“

 „Dobby, můžeš si tu číst jak chceš, a nebo si tu vypůjči knihu a skoč si jí přečíst ke mně do ložnice,“

navrhl Harry a znovu si usedl. Na obálce tenké knihy si přečetl: ‚Dobrodružství skřítka Fouska‘.

„Skřítek Fousek, kdo to je?“ pousmál se Harry.

„To je náš hrdina, porazil draka a zachránil tři tucty kouzelníků, pane,“ uculil se Dobby.

Harry si povzdechl a nabídl skřítkovi místo vedle sebe, ten si s radosti přisedl. „Víš Dobby, skřítci by

se neměli obtěžovat kouzelníky zachraňovat, alespoň ne proto, jak se k nim chovají… a řeknu ti jedno,

pro mě jsi ten samý hrdina, jako tady ten Fousek, taky jsi mě už párkrát zachránil.“

„Dobby a hrdina?“ vyhrkl skřítek a zase vypoulil své veliké oči. „To ne pane, to rozhodně ne.“

„Pro mě jsi a tím to hasne,“ rozhodl Harry. „Kolik to má stránek?“

„Přesně dvanáct set čtyřicet.“

Harry pohlédl na plánek, který skřítek držel v ruce. „Tak takové učebnice bych bral do školy, stačila

by mi na ně peněženka.“

Skřítek se pousmál a pak znovu dychtivě vyhrkl: „A chtěl jsem vás také upozornit, ty podivné zvuky

už z kabinetu profesorky Umbridgeové nevychází.“

„Myslím že vím proč, Dobby,“ řekl ztěžka Harry a odmlčel se než řekl další slova, při kterých už vstal

ze židle. „Tak já radši už půjdu, mám ještě nějaké úkoly…“

„Dobby vás rozhodně nechce zdržovat, pane,“ skřípl hned skřítek.

„Rád jsem si s tebou popovídal, přeju ti hezké čtení,“ pousmál se Harry.

„Dobby děkuje… a pane Harry Pottere, mohl by se Dobby přijít podívat na váš dnešní famfrpál?“

„Rozhodně,“ zavolal na něj ještě z dálky Harry a v zápětí už zmizel na chodbě.

Celý čas do oběda strávil ve své ložnici, ani Dobby ho nevyléčil z jeho strašlivého rozpoložení, už

byl zase jako v listopadu, nebo v červenci, nechtěl nikoho vidět ani s nikým mluvit, učení ho alespoň

trochu odvedlo na jiné myšlenky, rozhodně ale teď něco dostat do hlavy bylo nadmíru obtížné.

Avšak po obědě na něj všichni civěli jak u vytržení, samozřejmě důvod byl zřejmý, byl zase jediným
lesklým bodem už v tak předem prohraném zápase, protože na Nebelvírské hráče již nikdo nespoléhal.

Navíc dnes mlha přetrvávala i přes poledne, takže se schylovalo k tomu, čeho se všichni báli, že zkrátka

nic neuvidí.

Harryho už párkrát napadlo, že by si prostě sednul na jednu z brankových obručí a hověl si celý zápas.

Jako jediný si ze zápasu nelámal hlavu, vlastně mu nějaká honička se čtyřma balónkami přišla při jeho

momentálním rozpoložení zcela směšná.

Všichni se hned po obědě vydali na tribuny, Harry mohl vycítit z pohledů jeho spoluhráčů, jak se v

nich zvedá vlna strachu a panického napětí, jen Colin je obíhal a snažil se je uklidnit. Harryho dva

nejlepší kamarádi se na něj moc nesnažili mluvit, protože věděli jak se teď cítí a že by na ně hned

vystartoval s nadávkami. Harrymu ale na druhou stranu strašlivě scházela nějaká blízká duše, cítil se

jakoby ho nikdo v tu chvíli neměl rád, i když tušil že nějaké kamarády má, určitě alespoň dva, na které

se může spolehnout.

Hermiona tentokrát s týmem zůstala i v šatnách a snažila se pomoci Colinovi v povzbuzování, přičemž

Ron striktně její povzbuzování odmítal, protože se vždycky začal celý třást, když na něj začala konejšivě

mluvit.

Harry se převlékal jako leklá ryba, viděl jak si ho nikdo nechce znepřátelit před zápasem a proto na

něj nemluví, z čehož mu bylo ještě více špatně. Nakonec se dopřevlékali a zvenčí už byla slyšet pořádná

vlna hluku, spíše ale naštvaného, než jásajícího, tribuny se otřásaly v základech a všem ten hlukot

stoupal až do morku kostí.

„Takže je to tady,“ řekla Ginny a povzdechla si, čímž bohužel očividně svým svěřencům nedodala

moc odvahy. „Náš poslední letošní zápas.“

„Bůh nás provázej,“ hlesl Ron.

„Přestaň Rone,“ okřikla ho Ginny. „tohle přece nejsou Zmijozelští, nemáme se čeho bát, navíc tu

máme…“ Ginny se zarazila, zřejmě ještě nezapomněla na hádku ze včerejšího rána a tak jen dodala.
„dobrého chytače, takže se nemáme čeho bát.“

Harry její slova jedním uchem přijímal a druhým okamžitě vypouštěl ven, cítil se jako kdyby tady

vůbec nestál, jako kdyby se díval na jednu z těch bledých vzpomínek, o kterých se mu občas zdá. Jako

kdyby s odchodem Lextera z něho vyprchal i ten poslední kousek života.

„Ještě máme pár minut,“ přiběhl říct Colin, který byl na výzvědách. „Prý se snaží uklidnit studenty,

je tam mlha jako mlíko.“

„Jaký je rekord v délce hraní famfrpálu?“ zeptala se Hermiona nejistě.

„Tohle mi prosím nepřipomínejte,“ žádal je Ron.

„V roce 1884 prý hráli až šest měsíců,“ hlesl mdle Sloper.

„Nebojte, tak dlouho hrát nebudeme,“ uklidnila je Ginny.

„A jak to víš?“ otázal se Seamus. „Vždyť ta mlha už obklopuje Bradavice co skoro už několik

měsíců.“

„Ale po odpoledni začne mizet a večer už po ní nejsou ani památky,“ odvětila Ginny naštvaně.

„Nechovejte se jako kdyby jste šli na popravu, jde přece o zábavu, nebo je?“

„To ani v nejmenším,“ vyhrkl Ron. „Jestli bereš zábavou to, že nás protihráči umlátí k smrti a že

chytač místo Zlatonky chytá akorát rožvejklý spoluhráče, tak to si nasaď na hlavu ten obří oblouk a

budeš dvojče Umbridgeové.“

„Rone přestaň, to nemůžete poprosit o odložení?“ zeptala se Hermiona.

„Co tady pořád řešíte?“ utrhl se na ně z ničeho nic Harry.

Všichni na něj nejistě pohlédli a nikdo se neměl ke slovu.

„Proč se mnou nemluvíte?“ divil se Harry.

„My s tebou mluvíme,“ odvětila Hermiona.

„To víš že jo,“ souhlasil Ron. „vždyť jsi naše jediná naděje, akorát ti Zlatonka bude muset spadnout

do náručí, abys jí našel.“

 „Zase ta poslední naděje, co?“ řekl Harry naštvaně. „Proč spoléháte na mě, spoléhejte i na sebe.“

„Ale vždyť ty jsi Harry Potter,“ pousmál se Sloper. „Proč bychom…“

„Na Harrym Potterovi není už nic zvláštního a jestli s tím nepřestanete, tak si budete hledat nového

chytače,“ řekl Harry naštvaně a práskl dveřmi od své skříňky s oblečením, v zápětí vyšel směrem ke

vchodu do hřiště a nechal své vykulené spoluhráče v šatně.

„Harry stůj!“ křikla Hermiona. „Co se to proboha s tebou děje.“

Harry malinko znervózněl, když ho Hermiona dohnala, něco k ní cítil, ale nevěděl co.

„Co se se mnou děje? Ty se ještě ptáš?“ divil se Harry. „Jste stejní jako Lupin a ostatní… jak můžete

být tak klidní z toho, že je Lexter smrtijed… jak…“ Harry neměl slov, jen kroutil hlavou a snažil se

nalézt ta správná slova.

„Mě to také znepokojuje a…“

„To jsou kecy!“ zavrčel Harry.

„Proč na mě tak najednou křičíš?“ divila se Hermiona.

„Nikdo mě tady nechápe, co?“ pokračoval Harry naštvaně. „Všichni mě tu berou za toho slavného

Harry Pottera, ale já nejsem ten reklamní panák ve výloze… mám také své city, rozumíš?“

„Samozřejmě že rozumím,“ odvětila Hermiona.

„NE, TO TEDA NE!“ křikl Harry. „Ty nikdy nebudeš cítit to samé co já!“ řekl Harry třaslavě. „Já ale

vím jaké to je vyrůstat bez rodiny, bez jediného člověka, který by tě měl rád! Nikdo z vás tady absolutně

nechápe co jsem cítil k Lexterovi. Když jsem potkal Siriuse, stal se z něho můj druhý otec, měl jsem ho

nadmíru rád, nejen pro jeho chování, ale také kvůli tomu, že zažíval stejná muka jako já a určitě i horší,

proto měl pro mě takové pochopení! A když mi zmizel…“ Harry zase téměř plačtivě přemýšlel co řekne

a kroutil přitom hlavou. „byl jsem na dně! Všichni jste se smáli, a bavili jste se… ale já jsem byl troska

bez života!“ zařval jí do tváře, až trochu ucukla. „Dokážeš si to vůbec představit? A teď… teď konečně

vím, co mě z toho vyléčilo, proč jsem celou tu dobu se nesnažil dál Siriuse najít! Já ho našel! Našel
jsme ho v Lexterovi, stejně tak přívětivém jako byl on. Lexter si také vytrpěl to své, byl na mě tak

neskonale milý a přátelský, po té dlouhé době jsem v něm zase začal vidět své rodiče, zase mi je dokázal

někdo nahrazovat a dokázat mi tím, že někomu na mě záleží… a teď!“ Harry kroutil s rukou zaťatou v

pěst až mu málem slzely oči. „Ten koho jsem měl tak rád se změní v… v obludu, která mě zradila a já

už nikoho nemám! Už jsem zase ta troska, tak chápeš mě už konečně!“

Hermiona však neodpověděla, koukala smutně na Harryho a pak se z ničeho nic na něj vrhla a pevně

ho objala. „Máš přece nás, máš mě a Rona, nám na tobě záleží a máme tě rádi. To není pravda že jsi

sám.“

Harry cítil, jak mu do těla z jejího objetí vniká teplo a snad jakoby mu tím i dodávala část té odvahy,

kterou tolik potřeboval, v té chvíli si uvědomil jak má Hermionu tolik rád.

Nakonec se od ní odtáhl a pevně jí pohlédl do očí. „Kdybych neměl vás, neměl bych pro co žít.“

Následně se otočil a následoval ostatní členy týmu na hřiště.

Jakmile vyšel za ostatními ven, ovál ho vlahý odpolední vánek, který ho zastudil v místech, kde mu

před pár vteřinami tekly slzy. Bohužel jedno byla pravda, venku nebylo vidět téměř na krok a madam

Hoochová svolávala jednotlivé členy týmů hlasitým voláním, čímž se snažila překřičet ohlušující

tribuny. Bylo to jako být v záplavě mléka, Harry si až teď, když se začal soustřeďovat na zápas

uvědomil, že opravdu nebude schopen Zlatonku najít, natož pak chytit.

„Vítám všechny na dalším zápase této sezóny!“ rozlehl se po hřišti posílený hlas hlasatelky Elianor.

„Jak to tak vypadá, mohli jste všichni klidně zůstat ve svých postelích, protože by jste od nich viděli asi

tolik, jako odsud… popravdě nevím jak budu moci komentovat tento zápas… takže abych pokračovala,

v tomto zápase hrají proti sobě Nebelvír…“ hned se rozlehly doslova tříštivé zvuky všude dokola, hráči

sice nic neviděli a ze zvuků, které je teď obklopovaly si připadali, jako že stojí mezi dvěmi bojujícími

kmeny obrů. Diváci křičeli a mávali vlajkami a nápisy svých kolejí. V potlesku jim nebránila ani

nepropustná mlha. „s mým oblíbeným Mrzimorem!“ křikla Elianor, která patřila do Mrzimoru.
 Zase se ozvala tentokrát skandující masa pokřiku pro Mrzimor, ale hned nato si diváci začali stěžovat

hlasitým hučením a stěžováním, Harry však konečně nalezl madam Hoochovou, která je postupně

počítala jako hejno hus.

„No konečně, takže jsme tu všichni,“ řekla, ale pak se zarazila. „Přece jenom nám tu jeden chybí, je

nás jedenáct…“

„Colin má zakázáno hrát,“ pravila Ginny potichu.

„No, v tom případě nám nic nebrání v tom pokračovat,“ řekla s povzdychnutím madam Hoochová.

David Paris, brankář a kapitán Mrzimorského družstva si podal

poněkud neutrálně s Ginny ruku a hned na to si všichni nasedli na košťata.

„A jako vždy,“ připomněla jim madam Hoochová přes běsnící diváky. „Očekávám, že všichni budete

hrát podle pravidel.“

Následně kopnutím otevřela veliký kufr, z něhož s hlasitým hvízdnutím vyšlehly dva Potlouky a hned

na to se ze svého pouzdra vznesla do vzduchu maličká okřídlená Zlatonka a zmizela v šedivě bílé mlze

jako v mléku. Oběma chytačům, Owenovi Cauldwellovi i Harrymu při tom pohledu poskočilo srdce a

oběma se na obličejích rozlil lítostný obličej.

Madam Hoochová pozvedla Camrál a ještě naposledy všem řekla. „Snažte se nezmrzačit se

navzájem.“

Hned na to vyhodila Camrál a zároveň pískla.

„A zápas začíná a my samozřejmě nevidíme nic!“ pravila Elianor. „Avšak můžu vám říkat, co jsem

měla dneska k obědu…“ to ještě více posílilo protesty diváků, ale hned po odpískání Harry ucítil, jak

všichni jeho spoluhráči doslova vystartovali do vzduchu a zmizeli v mlze, domyslel si, že se tam nahoře

teď perou o Camrál, ale to byl na omylu, Camrál vyhozený madam Hoochovou totiž hned poté dopadl

na zem před Harryho, kde zůstal ležet. Harry slyšel nahoře hlasy nadávajících spoluhráčů, které se

mísily s nadávajícím obecenstvem. Rozhodně nechtěl podvádět, ale tady by ho madam Hoochová sotva
viděla, že nepovoleně bere Camrál a dává gól.

Při pohledu na ležící Camrál se jen začal po chvilce usmívat a zkoumal jak po něm tečou kapky od

srážící se mlhy. Zároveň pobaveně poslouchal, jak na sebou jeho spoluhráči do sebe narážejí. Opravdu

mu to všechno přišlo divné, tahle mlha, řvoucí diváci, kteří neviděli absolutně nic a ještě k tomu do

sebe narážející hráči, možná že sednout si na tu brankovou obruč a čekat, nebyl zase tak špatný nápad.

Jenže v té chvíli se před Harrym z mlhy vyhoupl Owen Cauldwell a rázně zabrzdil přímo před Harrym.

„Tak co? Už jsi viděl Zlatonku?“ zeptal se Mrzimorským chytač, Harry se ale neměl k odpovědi, v tu

chvíli odvrátil pohled od ležícího Camrálu.

„Jasně, když jí rozhodčí vypouštěla,“ vypravil po chvilce ze sebe Harry a snažil se nehledět vedle.

„Tady se nedá nic najít,“ pokračoval dál Owen otráveně. „to si rovnou můžeme zaletět do kuchyně

pro sváču a nikdo to nepozná.“

„Mě místní stravu stačí vidět jen třikrát za den,“ odvětil Harry, ale neuniklo mu drobné kouknutí

stranou.

To však neuniklo ani Owenovi a jeho pohled skončil na Camrálu ležícím na mokré zemi.

„To je Camrál,“ řekl uvědoměle.

„Přesně tak,“ potvrdil váhavě Harry a hbitě sledoval každý chytačův pohyb.

„A oni ho hledají tam nahoře!“ zasmál se Owen a pak hodil očkem po Harrym. „Co budeme dělat?“

Harry z něho nespouštěl oči a s podezřením na něj koukal. „Podle toho, co chceš dělat ty.“

„Nemůžeme ho vzít do ruky,“ varoval ho Owen s úsměvem. „Tak co chceš dělat?“

„Nevím,“ odvětil Harry, i když měl zcela jasno co právě teď chtěl udělat, ale pořád se k tomu neměl

i když už otevíral pusu.

„Ale já vím, tady v mlze mě nikdo neuvidí Camrál brát,“ řekl mu na to Owen. „Ovšem kromě tebe.“

„Ty chceš podvádět,“ řekl Harry stále podezřívavě.

„Otázka je, co udělám s tebou?“ zeptal se Owen poněkud nejistě. „Budeš se bránit?“
 „Budeš útočit?“ zeptal se i Harry.

Owen se uculil a pobídl své koště, čímž se začal posunovat k Camrálu.

„Copak náš slavný Harry Potter udělá?“ ptal se Owen sarkasticky a stále se k Camrálu blížil.

„Nebudu podvádět, o tebe se nestarám,“ řekl Harry a měřil si v duchu vzdálenost mezi Owenem a

Camrálem.

„V tom případě, jak je libo,“ pousmál se Owen, až doletěl nad Camrál.

Následně se ještě naposledy podíval na Harryho a pak se sehnul k Camrálu.

„GINNY! DEANE!“ zařval z ničeho nic Harry. „Rychle ke mně! Tady je mičuda!“ (to je přezdívka

pro Camrál, kterou Harry vymyslel při jejich soukromích famfrpálových trénincích.) „Rychle sem!

Ginny, Deane!“

Owen se vyděšeně narovnal a v zápětí mu došlo o co se Harry snaží. „Filipe, Sandro, Mariko!“ křičel

na své střelce. „Tady je Camrál! Poleťte sem! Tak dělejte!“

Oba dva chytači se tam vznášeli těsně nad zemí a volali své spoluhráče, Harry řval za všech sil a

snažil se oplácet Owenovo nárazy do koštěte. V tu chvíli se v mlze objevily všechny možné stíny a záhy

se přiřítili Mrzimorští střelci a začali hledat Camrál, na který jim Owen urychleně ukazoval.

Konečně si ho všimli, když v tom se skrz ně prohnala Ginny a zároveň s tím Camrál zmizel ze země.

Hned na to jimi proletěl Dean a následoval spolu s nepřátelskými střelci Ginny. V zápětí se přiřítili i

Nebelvírští odrážeči, Harrymu v tu chvíli šrotovala mysl na plné obrátky a kvapně se rozhlížel kolem

sebe.

„Já už vím jak na to!“ křičel Harry. „Jacku, Seamusi, okamžitě leťte k divákům u Mrzimorských

branek, snažte se jim říct ať drží hubu! Rozuměli jste?“

Odrážeči se po sobě nechápavě podívali a pokrčili rameny.

„Tak krucinál dělejte!“ zakřičel Harry a odehnal je, sám vystřelil k nebližšímu okraji hřiště, snažil se

pomalu, protože k divákům dorazil poslepu a málem do nich narazil, až poplašeně shýbali hlavy.
 Hned na to to vzal k nepřátelskému brankovišti, svištěl nad křičícími diváky, kteří si vždycky při

Harryho průletu mysleli, že Harry zahlédl Zlatonku.

Konečně dorazil do nejzazšího konce nepřátelského brankoviště a odhadem se vydal směrem k třem

tyčím. Za sebou slyšel odrážeče, jak se snaží utišit ostatní diváky, až konečně poněkud tvrdě narazil na

prostřední tyč. Vyletěl až nahoru k obruči a spatřil hlavu Davida Parise, mrzimorského brankáře, jak se

snaží prohlédnout mlhu.

„GINNY!“ zařval Harry z plných plic, až David vyděšeně zakřičel a spadl z koštěte na zem. „GINNY,

TADY HARRY, POLEŤ S CAMRÁLEM SEM! DĚLEJ!“ Harry křičel jak pominutý a v tu chvíli

uslyšel jak jejich dva odrážeči konečně pochopili jeho plán a začali o poznání více utišovat ostatní.

V tu chvíli Ginny, která vyletěla co nejvýš to šlo a teď hledala nepřátelské tyče zaslechla v obrovské

hluku na hřišti tichoučký Harryho hlásek, který jasně kontrastoval na jedné straně hřiště. Jakmile

porozuměla jeho slovům, okamžitě se vydala jeho směrem jako dělová koule s Camrálem stále

bezpečně v náručí.

Harry křičel jak pominutý, když se před ním ve chvíli objevila silueta jakéhosi hráče a od něj vyletěla

železná koule, která hlasitě práskla do brankové tyče, nepřátelský odrážeč se snažil Harryho skolit, ale

trefil tyč, na které teď byl vidět jasný ohyb.

Harry na chvíli překvapeně přestal křičet, stejně jako se Ginny v tu chvíli zmateně zastavila, ale hned

v zápětí se rozeřval na celé kolo. Ginny okamžitě poznala jeho hlas a nadějně vystartovala vpřed, v tu

chvíli narazila na Sandru Hiltonovou, která se slepě vznášela ve vzduchu a doufala v zastavení Ginny.

Hned se začala hnát za Ginny a začala jí tahat za hábit. Nakonec se přihnal si Filip Merill a začal s

přesilou rvát Ginny Camrál z ruky. Jenže také se náhle objevil Dean, který Ginny rázem osvobodil od

Filipa a Ginny znovu vyrazila za jasným hlasem křičícího Harryho, slyšela jak se přibližuje, v tu chvílí

když zahlédla obrysy brankových obručí jí Sandra bolestivě zatáhla za plášť dresu, čímž jí shodila z

koštěte, Ginny však stále letěla v před a vší silou hodila Camrál přímo do obruče, hned na ho Harry
uviděl jak Camrál proplul obručí, začal se smát a jásat, ale hned na to mu v náručí skončila Ginny…

čímž to ještě neskončilo, protože ho do ramene praštilo její koště, které instinktivně chytil.

Harry se jen tak tak udržel na koštěti, Ginny se na něj překvapeně podívala a začala se hlasitě smát.

„Co je tady tak směšného?“ divil se Harry a trochu se posunul na Kulovém blesku, aby si Ginny

mohla sednout.

„Zvládli jsme to Harry,“ řekla mu a dala mu radostnou pusu na tvář. „To byl úžasný nápad, na tomhle

jsme se nedomluvili, ale zabralo to.“

Následně mu drapla koště z ruky a hupla si na něj.

„A co takhle ‚děkuju za záchranu před bolestivým pádem‘?“ zeptal se Harry.

„Skončit v tvým náručí se nevyplácí,“ odvětila Ginny vyzývavě, ale pak se usmála. „Musíme náš plán

říct všem!“

Hned jak Seamus a Jack řekli Elianor, že Nebelvír vede a ona to rozhlásila, tak se hřiště i tribuny zase

začaly otřásat v základech. Vzduch se namísil diváckou vřavou, všichni Nebelvírští začali potěšeně

pokřikovat a chtěli vědět jak přesně se to stalo.

Hned jakmile začali hrát znovu, snažili se Nebelvírští znovu získat Camrál co nejrychleji, nakonec se

jim to povedlo a když Dean dal další branku zase zásluhou Harryho zvukové pomoci (i když tentokrát

mu neskončil v náručí), tak bohužel Mrzimorští tenhle plán prokoukli a začali jej aplikovat i na sobě.

Zanedlouho už všichni hráči po sobě pokřikovali a slepě tápali v mlze, David se zatím trochu otřesen

dokázal vrátit do hry a společně s Ronem jako brankáři se snažili ochromit ty, co jim pokřikovali za

zády a navigovali tak své hráče.

Jenže potom se to dozvěděl celý stadión a studenti místo toho aby mlčeli, tak se všichni rozkřičeli.

Proto se už zase hrálo poslepu, až dokonce jednou Seamus odpálil Potlouk na madam Hoochovou, v

domnění že to je nepřátelský střelec.

Zápas se neuvěřitelně vlekl, aniž by si toho všimli, tak utekly zdlouhavé tři hodiny, když se Hagrid
dosoukal až na místo, kde seděla Hermiona, Neville a Colin.

„Tak co, už se vobjevila Zlatonka?“ zeptal se Hagrid a posadil se mezi studenty, které lehce přes jejich

protesty odstrčil.

„My vůbec nic nevidíme, celou tu dobu,“ prohlásila Hermiona. „Co tady vlastně děláš?“

„No… von ten křik by sem přilákal i hluchýho, to ti povim,“ řekl Hagrid. „No ale občas už někoho

zahlídnete, ne?“

„Občas,“ souhlasila Hermiona, ona se opravdu už konečně začala mlha trhat a v dáli se objevovaly

siluety jednotlivých hráčů.

Harry se svým družstvem vyzkoušeli už všechny možné taktiky, řetězové navádění, matení nepřátel,

Ron dokonce napodoboval Harryho hlas, aby si nepřítel myslel, že letí ke špatné brance. Ale i tak po

tolika hodinách se skóre 20:30 pro Nebelvír vleklo jako šnek.

V té chvíli Harryho napadla jiná věc, podle dobrého orientačního bodu podoby Hagrida si našel Colina

a ten už v zápětí běžel s Hermionou posbírat nějaké větvičky u hřiště. Hermiona je pak očarovala a

Harry je rozházel napříč k nepřátelským brankovým tyčím.

Nakonec k sobě zavolal přes křik obecenstva Ginny.

„Na, vem si mojí hůlku, dole jsou rozmístěné orientační body, které se rozsvítí pokaždé, když budeš

s mou hůlkou nablízku, dovedou tě k tyčím.“

Ginny bleskl v obličeji údiv a popadla Harryho hůlku.

„Co když je někdo uvidí?“ zeptala se nejistě.

„Jakmile se vzdálíš, tak zase zhasnou,“ řekl jí Harry.

„To je ale podvod,“ obávala se Ginny.

„Není, to začarovala Hermiona, ta není součástí týmu,“ odpověděl Harry a popohnal jí. „Tak už leť.“

„Dobrá práce,“ pousmála se a záhy zmizela ve šedivé mlze.

Harry si povzdechl, konec konců pořád ho ještě čeká chytit v těhle podmínkách Zlatonku, ale jak?
 V té chvíli se v dáli objevila jakási černá tečka a proklatě rychle se blížila, Harry okamžitě strhl

Kulový blesk stranou a jen těsně se uhnul Potlouku, který se mu silně otřel o bok. Jenže Potlouk se

zastavil a namířil si to zpět na Harryho přímo závratnou svištící rychlostí až se vzduch za ním čeřil.

„To ne, už zase,“ postěžoval si Harry a vystřelil s Kulovým bleskem kupředu. Slyšel jak za ním

Potlouk proráží vzduch, znovu ho chce omráčit? Co zase ten Dobby dělá?

Letěl jako pominutý, znovu se ohlédl za sebe, Potlouk už však byl pryč, zato před ním se teď začal

ozývat křik, Harry se bleskově otočil dopředu a hleděl ve setinách vteřiny do tváří studentů, ke kterým

se urychleně blížil, když strhnul strašlivě silně koště vzhůru, mohl pocítit hábity ostatních studentů, jak

těsně je minul.

Znovu se s hlasitým oddechnutím vrátil do stabilní pozice. Náhle se ale nad ním zase začernala

tmavými fleky obloha a v té chvíli ho obklopily věřte nebo ne skřeti na malinkatých košťatech. Všichni

měli dlouhé nosy, zjizvené obličeje plné odstálé kůže, byli strašlivě podobní těm z Gringottovic banky

a se svou malou postavou se k Harrymu začali blížit. Byly jak hejna vos, skřípali a křičeli strašlivými

skřeky, hned na to po něm začali střílet i jakési kouzelné koule, takže Harry musel stočil koště střemhlav

dolů a v zápětí vyrovnat let a kdyby jeho Kulový blesk tak rychle neměnil směr, určitě by se rozplácl

na zemi. Jenže skřeti byli pořád za ním a kolem jeho postavy se míhaly kouzla jako o závod. Harry se

řítil jak nejrychleji mohl, snažil se jim utéct, dělal kličky ve vzduchu, dřel se těsně o zem, jindy zase o

hrany hřiště, jenže skřeti se na něj vrhali ze všech stran, překvapeně se rozhlížel kolem sebe, jenže to s

rychlostí přehnal, vrazil nekontrolovaně do jedné tribuny a zpřerážel svým tělem pár chatrných prken

tvořících stěnu.

„To je Harry!“ křikl Neville překvapeně.

Hermiona, Hagrid a Colin se hbitě podívali kousek od sebe nahoru a viděli, jak je Harry zakleslý ve

stěně tribuny a jak se k němu blíží skřeti.

„Co to má znamenat!“ křikl Hagrid a vyskočil na nohy. „Nechte ho bejt vy prašivý bestie!“
 Harry se však nemohl ani trochu pohnout, tělo ho bolelo jak nejvíc mohlo, měl pohmožděná žebra a

navíc se začala trochu ozývat i jizva.

„Hagride, musíme mu pomoct,“ strachovala se Hermiona.

„To si piš,“ souhlasil Hagrid. „Takový darebáctví, to svět ještě neviděl… TY TAM!“ křikl a mávl

svým deštníkem, hned na to koště Filipa Merilla ho přestalo poslouchat a přiřítilo se k Hagridovi.

„Sesedni!“

„Ale to je moje koště!“ postěžoval si Filip.

„To je dost možný,“ odvětil Hagrid a vzal Filipa za hábit asi jako by vzal normální člověk kočku za

kůži na hřbetě. „Tady si kecni a dej pokoj.“

„Hagride, ty umíš létat?“ strachovala se Hermiona.

„No samozřejmě,“ pravil Hagrid. „Akorát no… už dost dlouho… no… no nic.“

„Už jsou u něj!“ křikl Neville.

„A dost vy prašivý skrčci!“ křikl Hagrid a sedl si neohrabaně na koště, které bylo vůči jeho postavě

jako párátko, mocně se odrazil a v tom se ozvalo hlasitě zapraskání a Hagrid se svezl hřmotně zpátky

na zem, přičemž na něm skončily dva ulomené kusy bývalého koštěte.

„Hagride!“ křikl Neville. „Jsi v pořádku?“

„Harry!“ strachovala se Hermiona a bolestně koukala na Harryho, který právě hleděl už zblízka na

skřety.

Bylo jich nejméně dva tucty, všichni na něj zírali a Harry se snažil vysoukat ze stěny. Jeho Kulový

blesk byl zabodlý pod ním, ale to už se všichni skřeti napřahovali a chystali se na Harryho zaútočit. Ten

jen zavřel oči, neměl možnost nic udělat, hůlku u sebe neměl, očekával bolestivý náraz kouzla.

V té chvíli nejbližšího skřeta smetla železná koule, Harry se až lekl jaký to byl hlasitý svištivý zvuk,

ale v zápětí druhá koule srazila dalšího. Jenže Potlouky se hned na to vrátily a sestřelily z košťat další

překvapené skřety.
 Harry na nic nečekal, vytáhl skřípavě z tribuny zaseknutý Kulový blesk a využil jeho tažné síly, čímž

se dostal ze stěny tribuny a celou svou váhu na se něj bolestivě položil. Hned na to se na něj začali hnát

zbylí skřeti a tak pobídl Kulový blesk a začal se jim znovu ztrácet, sletěl rychle k zemi, kde mlha nebyla

tak silná a snažil se uhýbat chňapajícím ručkám skřetů, kteří ne a ne skončit.

V tu chvíli se však Harrymu doslova zatemnilo před očima, obraz tohoto světa mu zcela zmizel z

mysli, ani necítil ten náraz, který následoval po pádu z koštěte a následné bolestné kutálení se po zemi.

V tu chvíli mu hlavou doslova projela ohromná vlna bolesti, která se koncentrovala na jizvu na čele.

Harry v tu chvíli zapomněl na famfrpál i na cokoliv jiného, v tu chvíli se rozeřval: „Nenávidím tě! Dej

mi už pokoj bastarde!“ řval jako na lesy, teď se celá jeho zloba, to co se u něj nahrnulo přes včerejší

večer a přes celý tento den, to vše vyplulo na povrch a i kdyby bylo sebevíc Voldemortů, Harry se

podvědomě sebral na nohy jako odhodlaný gepard a rozběhl se do útoku mysli. Běžel jak nejvíc mohl,

o rychlosti jeho pulsu se ani nedalo povídat, celé tělo mu vibrovalo nadlidským úsilím, které vyústilo

tímhle nahromaděným vztekem a pocity tak bolestivými, že je lidská mysl téměř nedokáže pochopit.

Harry znovu probíhal dalšími a dalšími sférami mysli, nehledíc na překážky, které jakoby porážel, ať

si ten zpropadený Voldemort stěžuje, takovou moc, kterou teď vládnul Harry svým vztekem nemá, když

chce boj, má ho mít.

S hlasitým pufnutím se ale náhle ocitl v úplně jiné místnosti, byla malá a měla v sobě dva stoly, bez

oken a všude kolem stěn byly naskládané vysoké lejstra papírů. Byla to kancelář pana Weasleyho, ale

nebyla prázdná, byli v ní čtyři osoby. Pan Weasley, Lupin, Moody a Tonksová, všichni byli svázaní k

sobě a Harry jasně mohl vidět jak postava v černém plášti napřahuje pomalu a ledově svou hůlku a

směrem na svázanou čtveřici říká kletbu: „Crucio!“

Čtveřice zavřeštěla bolestí, někteří byli plní krve s vyzáblou tváří, zvláště Tonksová a pan Weasley

už na první pohled umírali.

„Přistiženi ve vaší vlastní kanceláři.“ ozval se ledový syčící hlas. „Konečně nastane konec slavně
Brumbálovo skvadry.“ následně zvedl ledově hůlku, černovlasý chlapec se na to všechno přiškrceně a

uplakaně díval, zahalená a smrtelně klidná postava vyřkla tu nejhorší kletbu, kletbu smrti…

„Harry!“ ozvalo se následováno proplesknutím na tváře.

„Harry jseš v pořádku?“ zeptal se dívčí hlas.

„Slyšíš?“ ptal si někdo další. „Haló?“

„Co je Potterovi?“

Harry otevřel oči a všichni se odtáhli, aby se mohl narovnat. Hned tak udělal a všichni hned zjistili,

jak zrychleně dýchá a také že je celý zpocený.

„Co se stalo, Harry?“ zeptal se tentokrát Ron.

Harry na něj pohlédl, uvědomil si pana Weasleyho, v jakém teď je nebezpečí a všechny ty co viděl…

„Rone…“ hlesl Harry vykuleně, třásl se mu hlas a dělalo se mu nepříčetně špatně.

„Harry, co ti je?“ obávala se Ginny.

„To je Zlatonka,“ uvědomil si Sloper a vyndal něco z místa, na kterém Harry ležel. „Ten rarach jí

chytil!“ vykřikl šťastně.

„Máme Zlatonku!“ ozvali se hned Dean a Seamus.

„On jí ale nechytil,“ protestovali Mrzimorští.

„Ale ano, chytil, to se počítá,“ pokračoval dál šťastně Sloper. „madam Hoochová, vyhráli jsme, Harry

chytil Zlatonku!“

„No výborně!“ zvolala madam Hoochová a právě vypadala, jako kdyby vyhrála v loterii.

Hned se rozletěla k Elianor, která v zápětí za hlasitého doprovodu diváků oznámila výsledek zápasu.

„Rone, musíš jít se mnou, Ginny, ty taky,“ upozornil je téměř až hystericky Harry, který absolutně

teď vypouštěl jásající diváky, zvedl se a začal s nimi uhánět ke dveřím do šaten, hned se k nim připojil

i Felix.
 „Ehm, ehm.“ ozvalo se za nimi a všichni se překvapeně otočili. „Je mi líto pane Cvaldo,“ řekla s

úsměvem Umbridgeová. „ale u mé předposlední zkoušky jste znovu neobstál… avšak dávám vám ještě

jednu možnost.“

„Jak-k-k-ká zkoušk-k-ka?“ divil se Felix.

Umbridgeová se na to hned hlasitě rozesmála a ustoupila stranou, za jejími zády se objevili malinkatí

skřeti a v rukou drželi svá malá košťata.

„Pan Potter byl pod útokem mnou najatých pracovníků ministerstva,“ řekla Umbridgeová. „avšak mě

ani nepřekvapuje, že jste si toho ani nevšiml.“

Harry v tu chvíli zuřil, vztekle na Umbridgeovou cenil zuby a něco si potají říkal, ta mu jeho pohled

opětovala se zadostiučiněním a následně odkráčela pryč.

Harry však neváhal, popadl Ginny a druhou rukou Rona a s oběma uháněl do Nebelvírských šaten.

„Co se sakra stalo?“ zeptal se Ron, když doběhli do osamělých šaten.

„Já… já… víte já…“

„Tak co?“ naléhala Ginny.

„Já nevím… já nevím jak… nevím…“ brblal Harry třaslavě a podlamovaly se mu kolena.

„Tak se už vymáčkni, konečně,“ popohnal ho polekaně Ron.

„Chystá se zabít… zase chce zabít…“ brblal Harry a začalo se mu chtít nekontrolovaně zvracet.

„Myslíš Ty-víš-kdo?“ zeptala se Ginny. „Koho, koho chce zabít?“

Harry si začal držet krk, svíralo se mu hrdlo a žaludek mu dělal kotrmelce, když si čím dál více

uvědomovával co viděl.

„Tak sakra cos viděl?“ vykřikl Ron a zalomcoval s ním.

„Právě teď chce zabít vašeho tátu, Lupina, Moodyho a Tonksovou!“ vyhrkl ze sebe Harry, zároveň

ale se rychle otočil a padl u toalety na všechny čtyři a začal nekontrolovatelně zvracet do záchodu.
Kapitola 71.
Hysterické váhání
„C o se to proboha zase stalo?“ přihalila se Hermiona s otázkou.

Ginny a Ron však stáli jako přimražení a stále si v hlavě přemítali Harryho slova, v zápětí se za

Hermionou objevili Felix, Seamus a Dean.

„Tak odpovíte mi už konečně?“ dotírala dál Hermiona marně. „Kde je Harry?“

Ginny jí ukázala směrem k toaletám, Hermiona hned vyrazila ke dveřím, přihnala se k záchodkům a

zaklepala na dveře, když se nikdo neozval, tak je trhnutím otevřela. Na zemi vedle záchodu ležel Harry

opřený o stěnu a těžce oddychoval.

„Co tady děláš?“ zhrozila se Hermiona. „Přineste někdo mokrý ručník!“ křikla hned na Seamuse a

Deana, kteří jí byli v patách, v zápětí s nechutí spláchla záchod a pomohla Harrymu na nohy.

„Tady!“ přihnal se Dean s namočeným ručníkem, ze kterého ještě odkapávalo.

Hermiona ho připlácla Harrymu na obličej a opřela ho o stěnu.

„Tak spusť,“ pobídla ho.

Harry se ještě naposledy utřel a pak otevřel své třesoucí se víčka. Stále se však neměl k odpovědi,

když už se chystal něco říct, chtěl se mu zase zvracet, tak radši zůstal zticha.

„Prý viděl, jak Ty-víš-kdo chce zabít našeho tátu,“ řekl Ron a přišel až k nim.

„A také Tonksovou, Moodyho a Lupina,“ dopověděla Ginny Ronovi v patách.

„Harry?“ obrátila se Hermiona znovu na chlapce opřeného o zeď. „Zase do tebe pronikl? Donutil tě

vidět to co on chce?“

„To není pravda,“ řekl Harry třaslavě se sevřeným hrdlem. „Tentokrát jsem tam byl společně s ním.“
 „A jaký je v tom rozdíl?“ divil se Dean.

„Minulý rok jsem byl tím hadem, to já jsem šel zabít Siriuse, tentokrát vím naprosto jistě, že je

Voldemort chce zabít,“ řekl Harry náhle pevně až oběma Weasleyovým zamrazilo v zádech.

„To už jsme probrali Harry, zase na tebe zkouší ty své triky…“ pokračovala dál Hermiona, ale Harry

jí náhle uchopil za obě ramena a pohlédl jí pevně do očí.

„Já to viděl,“ řekl jí pevně. „Jsem si jistější než kdykoliv dřív.“

„Harry,“ pokračovala dál úzkostlivě Hermiona a trochu jí děsilo Harryho sevření. „vím že tě to trápí,

ale nemůžeš…“

„JÁ TO VÍM!“ zařval jí náhle Harry do tváře a zmáčkl ramena. Pak si to ale udýchaně a zmateně

uvědomil a rychle jí pustil. „Promiň,“ hlesl a uhnul s pohledem.

„Co se to s tebou děje, Harry?“ divila se Hermiona.

„Já tě mám rád…“ řekl náhle Harry, ale pak se hned vzpamatoval a pohlédl jí znovu do tváře. „Musíš

mi věřit Hermiono, pokud jsi mi někdy měla věřit, tak je to teď.“

Hermiona na něj úzkostlivě hleděla a tvářila se nanejvýš ublíženě, bylo zcela viditelné, jak sama uvnitř

cítí, že je to past.

„Nevěříš mi,“ hlesl Harry třaslavě. „Ty mi nevěříš… nevěříš.“

Byl jako zmatený robot, motala se mu hlava a bolest v žaludku stále nepolevila, ale cítil jak ho zraňuje

Hermionin názor, otočil se a začal utíkat pryč ze šaten.

Všichni včetně nanejvýš překvapeného Felixe začali utíkat za ním, Harryho však jakoby poháněla

kupředu touha zachránit ty, které tak ukrutně viděl umírat, v hloubi srdce tušil, že nezbývá téměř žádný

čas, Voldemort se je chystal zabít a nikdo jim nemohl pomoct.

Kamarádi ho dohnali až venku před hřištěm směrem ke škole, Harry však stále udýchaně

nezastavoval, ani když za něj tahali, odmítavě se vzpíral, až s ním nakonec Dean a Seamus praštili o

zem.
 „Harry přestaň!“ křikla Hermiona.

„Uklidni se člověče!“ upozornil ho i Dean.

„Dejte mi pokoj! Pusťte mě!“ řval Harry a zmítal se, ale pak náhle přestal, skončil s hlavou k zemi a

těžce oddechoval.

Hermiona všem naznačila, aby ho pustili a sama si k němu klekla.

„Harry,“ oslovila ho. „Harry, podívej se na mě.“

Harry pomaličku odvrátil tvář od země a otevřel zašpiněná víčka.

„Věřím v to, že jim víc než cokoliv na světě chceš pomoct,“ říkala mu zpříma do očí. „Klidně i uvěřím,

že jsou v nebezpečí, když na tom tolik trváš, ale musíš se rozumě zamyslet nad tím, jak je nejlépe

ochránit, rozumíš?“

Harry se unaveně posadil na chladné trávě a zmučeně se na všechny podíval. „Co mám dělat?“

„Víš jistě, že to byl táta?“ zeptala se Ginny.

Harry jí také teď pohlédl vážně do očí a přikývl, Ginny si v zápětí vyměnila úzkostlivý pohled s

Ronem.

„Hermiono,“ ozval se i Ron. „musíme mu… jim pomoci, musíme někoho upozornit…“

„Přesně tak,“ zarazila ho Hermiona a otočila se na černovlasého chlapce. „Harry, musíš to nechat na

ostatních, víš co jsi slíbil Brumbálovi, nebudeš se pouštět do žádný vylomenin.“

„Já už nikomu nevěřím,“ hlesl Harry ledově.

„Komu nevěříš?“ divil se Seamus.

„VÁM VŠEM?“ křikl Harry a vyskočil na nohy.

„Co blázníš?“ divil se Dean.

„Harry, to jsme my, tví přátelé,“ domlouvala mu Hermiona.

„On mě zradil…“ hlesl Harry a do očí mu vyhrkly slzy. „a já ho měl rád.“

Hermiona všem naznačila, že jde o Lextera a objala Harryho kolem ramen.

 „Já bych tě nikdy nezradila,“ pošeptala mu do ucha.

„Ani já ne,“ souhlasil Ron.

„My všichni,“ zakončila to Ginny.

Harry se zhluboka nadechl a utřel si uslzené oči, na chvíli ze sebe shodil všechen zármutek, který

tolik cítil, že se nečekaně dral na povrch, a znovu se podíval na své přátele.

„Komu to tedy chcete říct?“ zeptal se jich.

„No McG…“ začala Ginny, ale hned se zarazila.

„McGonagallová tu není,“ připomněl jí Harry. „Ani Brumbál.“

„A co Lexter?“ uvědomil si Ron, ale hned v zápětí schytal nenávistný pohled od Harryho, který ale

spíš byl směřován na to jméno, než na Rona.

„I kdyby nebyl smrtijed, není už tady,“ řekla Hermiona zamyšleně. „Ale já vím o ještě jednom členovi

Fénixova řádu… Snape!“

„Jemu nesmíš nic říkat,“ ozvalo se od Harryho a všichni se na něj udiveně podívali. Harry v zápětí na

ně zhnuseně zkřivil obličej. „Upozorňovali mě, abych mu neříkal o ničem takovém, moje rozhodnutí to

nebylo, on už není členem řádu, jasné?“

Všichni se po sobě změteně podívali, zároveň ale s ujištěním.

„No… když to říkáš tímhle tónem, tak to asi bude pravda,“ pravil Ron.

„Kvůli čemu?“ divila se Hermiona.

„To máš teď jedno,“ upozornil jí netrpělivě Harry. „Pokud to někomu máme říct, tak rychle, tentokrát

zbývá méně času, než minulý rok… kdo je další na seznamu?“

„Nikdo mě nenapadá,“ hlesla Ginny nerozhodně.

„Hagrid!“ křikl Seamus.

„Pravda!“ uvědomila si Hermiona. „Já jsem ale pitomá, proč mě to nenapadlo, je to jediný zbylý člen

řádu.“
 „Je už večer, myslíte že bude u sebe?“ zeptal se Ron, také řádně netrpělivě, protože si začal

uvědomovat, že už se setmělo a všude začíná být pěkná tma.

„Nemáme čas, musíme to zkusit,“ navrhl Harry a začal pádit za Hagridem.

Všichni se hned pustili za ním, včetně Felixe, který právě venčil Huňáče, ten však bohužel vykonával

svojí potřebu a Felix na ně nestačil svých koktavým hlasem zavolat, aby počkali.

Šestice se přihnala k Hagridovu srubu jako ocelový tank, ale Harry Rona ještě zastavil, než zaklepal

na dveře.

„Bude lepší, když nás tam půjde co nejméně,“ navrhl.

„My počkáme,“ vyhrkla Ginny a stáhla sebou Seamuse a Deana stranou.

„Tak jo, připravení?“ zeptal se Harry.

Ron neváhal a bleskově zaklepal na dveře srubu.

Zevnitř se ozvalo překvapené posouvání židle a vzápětí utišené hlasy zesílily a začaly na sebe kvapně

pokřikovat.

„Koho to tam má?“ divil se Harry.

Trojice se opatrně naklonila ke dveřím a přitiskli k nim uši.

„Zrovna teď, když už je to skoro hotový,“ zahřímal typický Hagridův hlas pobíhající po místnosti.

„Ty vůbec nevíš, kdo to může být?“ ozval se další hlas, na první dojem zcela jistě staršího muže,

podobný tomu, který slyšeli, když se vydali s Hagridem na záchranu Drápa.

„Já nemám takový náštěvy,“ pravil Hagrid a právě něco těžkého začal někam šoupat.

„Jsou všude kolem srubu,“ upozornil ho druhý hlas, Hagrid na chvíli přestal s šoupáním a zamyslel

se.

Harry se naklonil ke svým přátelům a pošeptal jim. „Museli oknem zahlédnout schovávající se Ginny

a ostatní,“ následně znovu hlasitě zaklepal na dveře.

„Odejděte zadními dveřmi, přímo do lesa,“ urgoval druhou postavu rychle Hagrid.
 „Ale to bych nestihl, mám už jen pár minut,“ upozorňoval ho starý hlas.

„V lese pro vás pro dnešek bude bezpečno, jděte!“ ozval se naléhavě Hagrid a bylo slyšet, že už stojí

u dveří. V zápětí se ozvalo zaklapnutí zadních dveří a Hagrid hned na to předstíravě ospale otevřel.

„U všech rohatejch! To ste vy?“ zhrozil se ulehčeně Hagrid a hlasitě si oddechl, hned ustoupil stranou

a uvolnil jim vstup. „Co tady pro Merlinovo hemeroidy děláte?“

„Přišli jsme ti něco důležitého říct, Hagride,“ upozornil ho Harry.

„Oh, jasně,“ hlesl Hagrid a obezřetně za nimi zavřel dveře. Ještě chvíli zůstal stát čelem ke dveřím a

v zápětí se otočil a vyšel ke krbu.

Ron a Hermiona na Harryho mrkali, aby už začal.

Hagrid se však kvapně všude rozhlížel a hned na to nemotorně vrazil do jakési dřevěné krabice vedle

krbu, z níž se v zápětí vykutálel kotlík a vyprskla z něho nějaká horká tekutina.

„PRO KRISTOVO RÁNY!“ zařval Hagrid jak nejvíc mohl, takže vzbudil všechnu havěť, která s ním

ve srubu žila, rychle začal narovnávat kotlík a z ohně se začalo podivně zeleně kouřit a prskat. „Pro

všechno na světě, to ne!“ křičel dál Hagrid, když hleděl do téměř prázdného kotlíku a drtivě se mnul po

tváři. „Takovou dobu a všechno nadarmo… a teď…“ Hagridovi došla slova, jen si zničeně sedl na zem

a zalomil rukama.

„Hagride, co se stalo?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.

„To se mi snad jen zdá!“ křičel dál Hagrid a praštil do kotlíku takovou silou, že se na jeho straně

objevila prohlubeň. „Na co dneska sáhnu, to zkazím, krucinál fagot!“ křikl a znovu praštil do kotlíku,

tentokrát rukou zcela provrtal dno. „AU!“ křikl a začal si hladit ruku.

„Hagride!“ přihnal se k němu Harry. „Co je ti proboha?“

„Ty se na mě ani nedívej,“ řekl Hagrid. „Na takovýho idiota!“ křikl Hagrid tentokrát rozbil na třísky

bednu, v níž kotlík vězel.

„Hagride, to chce klid,“ uklidňovala ho Hermiona.

 „Bože Harry,“ zhrozil se Hagrid a odtáhl se od brýlatého chlapce. „Proč se to muselo stát zrovna

tobě.“

„Co se děje?“ ptal se úzkostlivě Harry.

„Ale nic,“ pravil Hagrid, zvedl se ze země a rozhlédl se po místnosti.

„To chce klid,“ opakovala znovu Hermiona.

„Ne, to chce extra panáka,“ pravil Hagrid a sundal z police jakousi zaprášenou dřevěnou nálevku, ze

které, když z ní sejmul víko, se začalo kouřit jako z parní lokomotivy.

„Ehm, Hagride… musíme ti něco říct,“ trval dál Ron a pořád naznačoval Harrymu.

„Jo… já jen…“ Hagrid vzal malinkatou nádobku a chystal se už do ní vylít to v té nálevce… ať to

bylo cokoliv, pak se ale zarazil a rovnou do sebe celou kouřící se nálevku vyklopil, až mu to začalo téct

po bradě a vousech.

Trojice koukala, jak v něm kouřící tekutina mizí, nejúzkostlivější pohled měl Ron, který už začal cítit

snad větší starost než Harry.

Hagrid konečně dopil a praštil s nádobou o stůl, až vyletěla odrazem do vzduchu a praštila Rona do

ramene.

„Hagride, co to bylo?“ zeptala se Hermiona.

Hagrid se celý nadul a nafouknul, trojice už se chystala schovat, že bude zvracet, nebo že si mohutně

krkne, ale on místo toho hlasitě škytnul a sesul se na židli u stolu.

„Měli byste už jít,“ hlesl nakonec.

„To nemůžeme,“ trval na svém Ron.

„Mě už není pomoci,“ pravil Hagrid a zabořil ruce do obličeje. „Zklamal jsem všechny, Lextera,

Snapea, McGonagallovou, Aberfortha, Brumbála… a hlavně tebe Harry.“

„To není pravda,“ řekl Harry a cítil Ronův pohled v zádech, věděl, že už může být pozdě, ale také

cítil Hagridův zármutek.

 „Ale je, Harry,“ hlesl smutně Hagrid a zpod rukou přikrývajících obličej mu vyklouzla jedna velká

slza. „Ty jseš tak nesmírně hodnej a šlechetnej, nikomu bys nic neproved a vo všechny se tak staráš…

jseš jako anděl…“ pravil Hagrid a pohlédl mu uslzenou tváří do obličeje. „Mám tě tak moc rád..,“

následně Harryho uchopil, až mu začal drtit kosti. „Bože, já se tak nenávidím.“

„To neříkej, Hagride,“ rozmlouval mu to Harry, když ho Hagrid konečně pustil ze svého sevření.

„Co teď budu dělat?“ posteskl si hlasitě. „Co jen budu dělat?“

„Hagride, co se stalo tak strašného, že kvůli tomu tak vyšiluješ?“ ptal se Harry. „Pochybuju, že se to

týká jenom mě.“

„I na tom zápase si se choval jinak,“ doplnila ještě Hermiona.

„Zlomil sem Filipovi koště a von ho teď po mě chce zpátky!“ křikl Hagrid. „Samozřejmě že si to

zaslouží, já prostě na co sáhnu, to zvrtnu!“

„Harry,“ hlesl úzkostlivě Ron. „To nemá cenu, pojď.“

„BOŽE, PROČ!“ rozkřikl se z ničeho nic Hagrid. „PROČ MI TO DĚLÁŠ?“

„Tak co se zatraceně stalo?“ křikl Harry na poloobra.

Hagrid na něj pohlédl pohledem očí, ze kterých se mu znovu vyvalily proudy slz. „Dráp…“ hekl

Hagrid a zarážel se v řeči. „Dráp… on…“

„Ale to ne…“ zhrozila se Hermiona. „Snad neumřel.“

Hagrid se na ní podíval, následně mu ruka sjela a on padnul celou svou hlavou na stůl a hlasitě plakal.

„To je mi líto,“ pravil potichu Harry a hladil Hagrida po rameni.

„Von neumřel,“ řekl posléze Hagrid, avšak stále plakal jak nejvíc mohl. „Stalo se něco horšího.“

Trojice se po sobě udiveně podívala. „Tak co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Von… von… von Dráp se… Dráp se…“ koktal Hagrid a zadrhával se jako rozbitý gramofon. „Dráp

se… von se… Dráp se přidal… přidal se k smrtijedům.“

Trojice po sobě hned vykulila oči největším překvapením, ale to už Hagrid zvednul hlavu od stolu,
obličej měl teď červený jako rajské jablko a na čele měl přilepený tácek pod pití.

„Co sem jemu já nep… pro… proved?“ zděsil se a rozhodil ruku, až praštil Harryho, který odlétl o

kus dál na zem.

„Harry!“ zděsila se Hermiona a vyskočila, v zápětí se těsně sehla, než by také dostala ránu od Hagrida,

který jak vidno neovládal své pohyby.

„Já… lok… klo… ceklo… celkově sem… já sem…“ Hagrid začal koktat a v zápětí se zvedl za židle,

ale hned na padl hlavou na zem. „Sakra… kráňa… kurňa… to blila… chci říct… byla rána.“

Následně ho začal olizovat Tesák a Hagrid se začal usmívat na celé kolo. „Teda Olympo, ty máš jazyk

jako můj pes…“

„Hagride,“ ozval se pomlácený Harry a začal ho zvedat ze země. „tady není madam Maxime, uklidni

se… musíme ho dostat na postel.“

„To se zrovna teď musel ožrat?“ zděsil se Ron a záhy ho Hagrid přitáhl k sobě jako plyšáka.

„Poď sem ke mně chlupáči…“ zabrumlal Hagrid a začal Ronovi kousat vlasy.

„Ááá!“ zakřičel Ron, když se zvednul, bohužel ale Hagridovi kus vlasů zůstalo v puse.

„Rone, pomoz mi.“

„Ááááá!“ křikl stále Ron a hladil si pálivou hlavu.

„RONE!“ zařval Harry a konečně jim jejich kamarád pomohl Hagrida odvalit k posteli, která byla už

od prosince prasklá, takže nebyl problém na ní Hagrida odkutálet a přikrýt ho dekou.

Ten hned na to ještě něco řekl ve smyslu, aby mu tatínek ještě nechal rozsvíceno a v zápětí usnul.

„Tak to nám nevyšlo,“ zkonstatovala udýchaně Hermiona.

„Není čas Hermiono, musíme se tam vydat sami,“ trval na svém Harry.

Hermiona se hned vrátila do reality a její tvář se změnila do výrazu velikého nesouhlasu, snažila se

ještě najít pomoc v Ronovi, ten ale byl snad ještě netrpělivější než Harry.

„Ale tam přece nemůžeme…“ zamítla to nerozhodně Hermiona. „třeba tady najdeme něco, čím
bychom mohli kontaktovat řád.“

„Myslíš že to tady bude Hagrid schovávat, když je řád přísně tajný?“ zděsil se Harry.

„Navíc Hagrid všechno hned vykecá,“ doplnil ho Ron.

„Já prostě jen říkám, že bychom neměli jít přímo Voldemortovi do náručí,“ trvala na svém Hermiona.

„A co můj táta!“ křikl Ron zděšeně. „Ten tě nezajímá?“

„Ale ano,“ skučela Hermiona a začala si to rázovat směrem ven ze srubu.

Když na ně dýchnul večerní vzduch, uvědomili si že už je spíše noc, protože se všude kolem začali

ozývat cikády a jim podobná havěť. Hned se k nim připojili Dean, Seamus, Ginny a v neposlední řadě

už řádně rozladěný Felix, jehož Huňáč hned proklouzl dveřmi zpět do srubu.

„M-m-m-my všichni b-b-b-bychom už m-m-měli být uvnit-tř,“ zakoktal Felix.

„To nemůžeme,“ odvětil nevrle Ron.

„Tak jak to dopadlo?“ ptala se Ginny.

„Hagrid je opilý,“ řekla jí Hermiona.

Ginny se zhrozila a chytla se za hlavu. „Musíme prosím vás už něco udělat, už budou mrtví!“ pípla

vystrašeně.

„O c-c-co se ta-d-dy jedná?“ zeptal se Felix a v zápětí dostal ode všech vysvětlení, takže pochopil.

„Jenže vy nejste člen řádu,“ zakončila výklad Hermiona.

„Tak to řekneme jinému profesoru… třeba Kratiknotovi, nebo…“

„To nemůžeš,“ zarazil jí tentokrát Harry. „Koukni se, celé ty měsíce jsme hlásil ty, které jsem viděl

umírat… kolik z nich se kromě tety Petúnie zachránilo?“

„Nikdo,“ odpověděl hned Ron.

„Jaká je asi šance, když o tom povíme cizímu člověku a navíc ani ne členovi řádu?“ zeptal se Harry.

„Harry…“ začala Hermiona nevraživě. „já vím kam tím míříš, já ti to nedovolím.“

„Ale já ano,“ řekl Ron, tentokrát už rozhodně.

 „Rone,“ zděsila se Hermiona, náhle neměla na své straně nikoho. Rozhlížela se po všech, jen Felix se

tvářil nejistě. „Ale krby hlídá Umbridgeová, Letax nemůžeme použít.“

„Pane!“ píplo jim náhle za zády. „Pane Harry Pottere!“

Harry se otočil a zpod večerní mlhy uviděl vyběhnout malého skřítka, ve kterém v zápětí poznal

Dobbyho.

„Co je Dobby?“ zeptal se, když se skřítek udýchaně přihnal až k nim.

„Rychle pane, plánek!“ chrčel Dobby udýchaně a vrazil Harrymu do ruky Pobertův plánek.

„Ty o něm víš?“ divil se Harry.

„Rychle pane!“ urgoval ho stále skřítek.

Harry tedy hbitě vyndal hůlku a poklepal na plánek se slovy: „Slavnostně přísahám, že jsem připraven

ke každé špatnosti.“.

Následně se na plánku začala okamžitě vykreslovat mapa školních pozemků.

„Dobby vám pomohl na zápase, pane,“ pokračoval skřítek.

„Já vím, děkuju…“

„Nemáte zač, ale i po zápase jsem sledoval profesorku Umbridgeovou a… tady, podívejte se!“

Harryho zraky skončily na plánku, k obrysu Hagridova srubu se blížila tečka se jménem

Umbridgeová.

„Jde sem!“ upozornil ostatní Harry.

„Co zase chce?“ zděsila se Ginny.

„Já vím,“ uvědomil si Harry a obrátil se vyděšeně na Felixe. „To je poslední test, že ano Dobby?“

„Ano pane, přesně tak!“ přitakával rychle skřítek. „Přesně tak to říkala.“

„Po včerejšku vás chce honem rychle vyhodit, poslední test provede hned dneska a to ona sama, aby

si vychutnala svojí výhru.“

„J-j-j-já t-t-tomu n-n-n-nerozumím,“ zděsil se Felix a těkal svýma očkama po ostatních.

 „Jestli vás tu najde s námi, tak vás v tom lepším případě zabije, v tom horším… ani na to nechci

myslet,“ prohlásil Harry.

„Máš pravdu, měl by jste utéct,“ souhlasil Ron.

„Dělejte!“ křikl Harry a strčil do svého strážce.

„Ale já vás mám chránit!“ protestoval Felix. „Selžu v té zkoušce, když tady nebudu.“

„A když tu budete, tak umřete, tak utíkejte!“ křikl Harry, až se to rozlehlo po širém okolí a tečka na

plánku se zarazila.

„T-t-t-tak d-d-dobře…“ souhlasil Felix kvapně a začal se kolem sebe rozhlížet. „ale kam?“

„Hagridův srub?“ navrhla Hermiona.

„To je první místo, kam se ta baba podívá,“ přešel to Harry. „Vím že to zní bláznivě, ale musíte do

zapovězeného lesa, to je jediná možnost, jak se jí ztratit.“

„Tam?“ pípl Felix ženským hlasem.

„Zkuste jít po okraji… najděte pomoc,“ žádal Harry a naposledy ho odstrčil pryč. „Tak jděte.“

Hned na to se Felix rozeběhl pryč a zmizel v temném lese.

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptal se Seamus.

„Za dané situace,“ odpověděl Harry.

„Ale ne,“ hlesla Hermiona zděšeně. „My jsme ale blbí.“

„Co zase?“ povzdechli si všichni.

„A co teprve se stane, když najde nás?“ zeptala se jich naštvaně Hermiona. „Navíc bez doprovodu,

hm?“

Všichni vykulili oči jak nejvíc mohli a v zápětí stočili své zraky k lesu.

„ÁÁÁÁÁ!“ křikl někdo za nimi, „Zmiz ty odporná kočko!“ když se ohlédli, spatřili v dáli stát

Umbridgeovou, které povlávala mašle na hlavě jak dupala po něčem zatraceně rychlém pobíhajícím po

zemi. Následně napřímila hůlku, ale to už Harry zařval. „PRYČ!“

 Všichni se rozeběhli jak nejvíc mohli, nohy je okamžitě zavedli za Felixem do lesa, takže se v zápětí

ponořili do nepropustné tmy, která stále houstla, za nimi bylo stále slyšet lámání větviček a divoké

kroky jejich pronásledovatelky, začali nepříjemně vrážet do kmenů a větví, zrychloval se jim dech,

nejen zděšením, ale také už únavou. Harry si neustále hlídal svou hůlku, aby mu nevypadla, už asi

podesáté se na ní podíval dolů do kapsy, když v tom naběhl na větev, která ho praštila do krku.

Chvíli zůstal ležet a poslouchal, jak se kroky ostatních vzdalují, až pak ho popadla něčí mrštná ruka,

Harry rázem vyndal hůlku a zaryl jí Hermioně do krku.

„To jsem já,“ špitla mu na to.

Harry jí hned popadl a už se chystal utíkat, když ho Hermiona zastavila.

„Počkej, nejdřív poslouchej odkud vycházejí zvuky,“ navrhla.

Bohužel, žádné zvuky utíkajících lidí už slyšet nebyly, protože je pohlcoval místní divoký porost, ve

kterém spíše vyznívalo chrčení a pískání místních tvorů, stejně jako dechberoucí houkání sov.

„Myslím, že jsme jí už setřásli?“ zeptala se Hermiona vyděšeně.

„Proč jsme vlastně utíkali?“ zeptal se Harry.

„Co?“

„Mohli jsme se jí postavit, ne?“

„Je silnější… a navíc jenom ty umíš tak dobře kouzla pro boj,“ řekla mu Hermiona.

„To není pravda,“ zamítl to Harry. „Musíme najít ostatní, jestli je najdou dřív kentauři, můžou jim

ublížit.“

„Nebo v horším případě smrtipláště,“ doplnila Hermiona a oba dva pomaličku začali vykračovat

vpřed.

Ač si to ani jeden nepřipouštěl, stále se podvědomě drželi za ruce a tiskli se k sobě, aby měli neustále

jistotu, že se neoddělili, navíc si každý hlídal svou stranu.

Všude ale bylo úplné ticho, navíc už museli po chvilce chtě nechtě rozsvítit hůlky, protože světlo jim
z cesty zmizelo docela. Čím dál víc sílil onen mrazivý vzduch a stále více naráželi na odporné pavučiny,

které se tyčily mezi větvemi stromů, naštěstí ale jejich majitelé byli malého vzrůstu.

„Proč jsi mi nevěřila?“ zeptal se po chvilce Harry.

„Ženská intuice?“ snažila se Hermiona vymluvit.

„Víš moc dobře že nic takového není,“ odvětil jí Harry. „Co takhle instinkt?“

„Hele Harry, já je vážně chci zachránit jako ty,“ řekla Hermiona smlouvavě. „ale zkrátka když si

představím, že místo toho, abychom někoho zachránili, místo toho my všichni… všichni prostě…

chápeš mě?“

Harry se zastavil a pohlédl jí do tváře. „Možná víc, než si myslíš. Víš… vím že je to nesmyslné, ale

raději obětuju svůj život… i kdyby to měl být jenom pokus.“

Hermiona sklopila oči a zakroutila hlavou. „Pak že nemáš ten zachraňující komplex.“

Harry se po dlouhé době uchechtl, ale v tu chvíli se kousek od nich ozval křik. Oba dva se vyděšeně

otočili a zdvihli hůlky do výšky, jenže stejně nedohlédli do dálky.

„Pojď!“ popostrčil jí Harry a společně se rozeběhli směrem, odkud vyšel výkřik. Běželi jako o život,

nevěděli komu ten hlas patřil, bylo to jako pobíhat v jakémsi hyperprostoru, kde se stromy z ničeho nic

zjevují a zase mizí, protože se jim jen tak, tak stačili vyhýbat, jak rychle běželi. Hermiona za chvilku

přestala stíhat a zůstávala pozadu, Harry však běžel stále dál a navíc ještě zrychlil, když se výkřik

opakoval. Poznal, že ten hlas patřil Nevillovi, poznal i další chlapecké hlasy o kus dál, potřebují pomoc.

Znovu ještě více zrychlil a snažil se hůlku držet při zemi, aby se hned neprozradil, to se mu však po

chvilce stalo osudným, náhle horní částí těla narazil na něco pružného, ale přitom tvrdého, až mu

podklouzly nohy a on spadl na zem, čímž si vyrazil zrychlený dech, který jeho tělo teď tak divoce

spotřebovávalo.

Začal rychle a navíc pekelně vystrašeně šátrat po zemi po hůlce, která stále ještě svítila a rozhlížel se

kolem sebe, ale nic neviděl. Konečně nahmatal hůlku a posvítil si nahoru, stále ale nic neviděl. Poslední
věc, která mu scházela, byly brýle. Harry začal znovu tápat po zemi jako slepec a očima hledal

rozmazané obroučky brýlí, ať to nad ním bylo cokoliv, viselo to dolů a skřehotalo, což mu nahánělo

přímo hysterický strach, dýchal jako šílenec až téměř polykal jehličí, které rukama rozrýval, prach se

mu dostával do očí, kde ho štípal, ale nakonec konečně nahmatal brýle, nandal si je a otočil se nahoru.

V nepatrné blízkosti mu do očí zíral upír létavec, který právě vycenil své tesáky. Hned na to seskočil

z větve, na které visel a zalehl Harryho jako hora skály. Harry pak mohl jen vidět jeho špičaté tesáky,

jak se zaleskly ve světle jeho hůlky, kterou svíral v uvězněné ruce, takže s ní nemohl udělat žádný

kouzelný pohyb. Létavec na nic nečekal, zavřeštěl na celé kolo, až se jeho křik rozlehl po okolí a odrazil

se od všech kmenů a v zápětí se přitiskl Harrymu na krk.

„Vampyrus Exhumai!“ křikl Hermiona o kus dál.

Harry zahlédl rudý paprsek, jak se zaryl do zad létavce, který znovu bolestně zavřeštěl a sletěl z

Harryho jako kus hadru.

„Imobilis!“ křikla Hermiona znovu, od létavce se ale tentokrát kouzlo odrazilo.

„Harry, pospěš si!“ žadonila Hermiona, Harry se zvedal jen opravdu pomalu, celé tělo ho brnělo od

předešlého nárazu.

„Vera vertum!“ křikl jim někdo za zády, to byl Seamus.

Kouzlo se však znovu odrazilo od létavce.

„Myslel jsem, že to platí na všechna zvířata!“ divil se Seamus.

„Tohle není zvířeáááá!“ Hermiona zavřeštěla, bylo to ale kvůli tomu, jak létavec rychle zmizel v

korunách stromů.

Následně připelášili i Dean, Ron a Ginny, kteří zaslechli hlasy.

„Utečte!“ křikla Hermiona.

„Utíkejte! Dělejte!“ řval i Harry, konečně se postavil a hulákal na ostatní, přitom mával rukama. „Tak

utíkejte!“
 V tom se za ním objevil stín a následně Harry zmizel v korunách stromů.

„Harry!“ zakřičela Hermiona a přiběhla jak nejrychleji dokázala.

„Kde proboha je!“ zeptala se Ginny.

„Zachraňte se, rychle!“ odehnala je Hermiona, avšak Ginny a Ron zůstali. „Padej Ginny!“

„A co Harry?“ úpěla vyděšeně Ginny, ale v zápětí jí odehnal sám Ron.

Harry zatím nahoře visel ohnutý přes větev a vedle sebe slyšel cvakání tesáků. To byl on, zase se mu

blížil ke krku, tentokrát ho nikdo nezachrání a musí jednat sám. Rychle začal přemýšlet a snažil se stále

předstírat omdlelost, ale trochu sebou cuknul, když ucítil upíří tesáky na krku. V tu chvíli také ucítil

oprýsklou kůru na spodní straně větve, nahmatal jí a bleskově vytrhl, ve stejném okamžiku jí zaryl

upírovi do tlamy, až bolestně zavřeštěl a odrazil se od větve.

Harry se rychle ještě dosyta vyděšeně postavil na čtyři a začal ručkovat po větvi ke kmeni. V tu chvíli

zase uslyšel křik o poznání naštvanějšího upíra, proto přidal do tempa ve svém lezení, až konečně

dorazil k hustému větvoví kmene stromu. V tu chvíli mu zadní hábit roztrhl pařát, který mu zajel až do

kůže, což strašlivě zapálilo. Harry sebou bolestivě cuknul a přimáčkl se kvapně ke kmeni, kde zůstal

schoulený. Upír stále narážel do malinkých větviček, které mezi nimi byly a jako mřížoví mu bránily

se k chlapci dostat, jenže zanedlouho začaly praskat a upír se začal přibližovat. Harrymu se tím pádem

dech nezklidnil, ba naopak se ještě více měnil v divoké chrčení, kdy se až dusil, věděl že tady nebude

v bezpečí, slyšel jak dole na něj volají a snaží se mu pomoci, viděl tam však přes husté větve už jenom

dva své kamarády. Opřel se tedy bolavou rukou stejně tak bolavého těla o spodnější větev a přetočil na

ní valnou část své váhy, v tu chvíli ho však upírův dráp popadl za čupřinu vlasů a až se nechtěně pustil.

Harry sebou udělal kotrmelec vzad, jak ho upír zatáhl za hlavu až zatáhl za celou jeho páteř, a dopadl

přímo pod něj na tenkou větev. V tu chvíli ucítil strašlivou bolest za krkem, už vůbec nemohl otáčet

pořádně hlavou, celé tělo ho začalo brnět, jako kdyby se mělo co nejdříve rozložit na několik částí, v té

chvíli mu nedovolilo se vůbec pohnout.

 Zato upír létavec se pohyboval velice ladně, dělal kolem Harryho větve kruhy ve vzduchu a

vychutnával si pocit, který Harry právě cítil. Opravdu cítil, jak se celá větev hýbe proudem vzduchu,

který upír vytvářel, jak se sám bojí a třese se až do morku kosti. V té chvíli upír uznal, že ho natrápil

dost a rozhodl se to skoncovat.

Namířil k větvi a jedním mocným skokem ve vzduchu svinul svá blánovitá křídla a skončil na větvi

před Harrym jako před prostřeným talířem.

Jenže v té chvíli větev zapraskala a Harry chtě nechtě ucítil, jak se to, co ho drží po ním začíná ztrácet

a následně už volně padal. Avšak nebylo tomu tak, okamžitě jak pod ním větev zmizela se jeho hábit

zachytil o ulomený kus větve, napůl roztržený od předchozího upírova útoku. Létavec teď vřeštěl a

třískal sebou o větve stromu, však zanedlouho už znovu byl ve vzduchu jako král a s maximálním

rozzuřením se dostal před Harryho, který před ním visel jako pytel brambor, navíc do hábit zaháknutý

za ulomený kus větve začal škrtit, takže se mu začalo špatně dýchat.

V tu ránu ho ale začal ovívat rázem nový proud vzduchu, který k němu vháněl upír svými křídli,

tentokrát se svou zuřivostí na nic nečekal, Harry to cítil. Upír byl celý zkrvavený a pochroumaný z

předchozího pádu, a teď se hnal k Harrymu s vyceněnými tesáky, ani se nesnažil mířit, Harry zavřel, i

když nevěděl jestli to bylo podvědomě, nebo vinou napolouškrcení, avšak v té chvíli uslyšel znovu

strašlivý vřískot, který mu doslova trhal uši, upír teď prožíval další vlny bolesti, alespoň co Harry mohl

vidět, když otevřel oči. V tu chvíli se kolem větve na které visel prohnalo několik tenoučkých čárek,

alespoň tak to Harry mohl pojmenovat a některé z nich se zabodly upírovi do těla. Ten po pár pokusech

navztekaně uletěl.

Harry však znovu zavřel oči, tentokrát ne podvědomým, ale zcela kvůli tomu, že už přestával dýchat,

hlava se mu odkysličila na maximum a on začal upadávat do bezvědomí.

Následně mu něco zasvištělo za zády, natrhlý hábit povolil a Harry po chvíli pocítil pocit bez tíže.

Padal dolů volným pádem, už očekával že narazí na nějakou větev, nebo nakonec na zem, když ho dole
něco chytilo, jakoby několik párů rukou.

„Máme ho,“ ozvalo se mu u ucha.

„Dobrá práce, pánové,“ ozvalo se znovu.

Harrymu se uvolnil podlitý krk a hlava, tedy spíše mozek, který dostal novou záplavu kyslíků.

Následně otevřel oči a zjistil, že hledí do tváří asi tuctu kentaurů po zuby ozbrojenými luky a šípy.

„Harry, jsi v pořádku?“ strachovala se Hermiona a s ostatními k němu přiběhli.

Harry se narovnal a zmateně se rozhlédl kolem sebe.

„To koukáš, co?“ pousmál se Dean.

„Narazili jsme na ně,“ pokračovala Giny. „sice nás nejdřív chtěli zabít, ale když jsme jim řekli, že

jsme tví kamarádi a že jsi ve vážném nebezpeční, tak ti přišli na pomoc.“

Harry se ohlédl na kentaury, na tváři se mu rozhostil úsměv a vysoukal ze sebe: „Děkuju.“

„Přátelé by si měli pomáhat,“ ozvalo se mu za zády, to byl Firenze, který ho v zápětí zvedl na nohy.

„Firenzi,“ hlesl Harry potěšeně.

„Harry,“ opakoval Firenze a také se trochu pousmál.

„M-m-m-můžu s-s-se zept-t-t-tat, co se t-t-to tu stalo?“ zakoktal Felix, kterého vedl jeden kentaur v

provazech.

„Mohli by jste ho pustit?“ poprosil je Harry. „Je to můj přítel.“

Firenze pokynul svým přátelům a ti Felixe hned osvobodili. „A tenhle patří také k tobě?“

Jeden kentaur právě přivlékl svázaného a umlčeného Nevilla, který sebou divoce škubal.

„Jo, to je můj kamarád,“ souhlasil hned Harry a Neville byl rázem volný.

„Našli jsme ho kousek odsud,“ řekl kentaur, který Nevilla přinesl. „lekl se nás jak malá holka a křičel

na celé kolo.“

„Tím by se vysvětloval ten křik,“ pousmála se Hermiona.

„Doufám, že ta poslední osoba, není tvůj přítel,“ podotkl ještě Firenze.

 Harry se rozhlédl kolem sebe, ale zjistil, že jim nikdo nechybí.

„Umbridgeová,“ uvědomila si Hermiona.

„Můžeme teda použít Letax,“ vyrazil ze sebe netrpělivě Ron. „Můžeme už konečně zachránit tátu a

ostatní z ministerstva, vždyť už jsme jediní.“

„A kde ho asi tak vezmeš?“ zaprotestovala Hermiona. „Umbridgeová není jedna z těch, ze které padá

Letaxový prach.“

„Ale jeden takový tu byl,“ řekla Ginny, nahmatala něco ve své kapse, v zápětí vyndala jakousi

tabatěrku, když jí otevřela, tak všichni zjistili, že byla plná Letaxového prášku. „Poděkujte prosím

Alfonsi Odkouřilovi.“

„Dobrá práce, Giny,“ zvolal potěšeně Harry.

„Tys to šlohla?“ divil se Ron usměvavě. „Tak můžeme je už jít zachránit?“

„Záchranná akce?“ optal se nanejvýš vážně Firenze.

„Už to tak vypadá,“ řekl Harry a vyhýbal se pohledu Hermiony.

„V tom případě hodně štěstí, Harry Pottere, vaše škola je tímto směrem, nezapomeňte,“ řekl Firenze

a ukázal prstem, následně pokynul ostatním kentaurům a začali klusat pryč.

„A co když se ta potvora vrátí?“ zděsil se Ron.

„Věřte mi, nevrátí,“ ujistil je Firenze.

„Ještě poslední otázka,“ řekl Harry až poněkud zle. „slíbili jste mi, že bude Dráp v bezpečí, ale on se

přidal k smrtijedům.“

„Přesně tak,“ pousmál se Firenze.

„Jak to můžete říkat tak klidně?“ zhrozil se Harry.

„Protože kdyby se nepřidal, všichni obři by byli vyhlazeni, buď stojí s nimi, nebo nebudou žít,“ řekl

Firenze a trochu se k chlapci naklonil. „Navíc… kdo říkal že se k nim doopravdy přidal?“ pošeptal mu

a mrknul na něj jedním okem.

 „Takže…“

„Přesně tak,“ odpověděl zase Firenze, otočil se a odklusal pryč.

Cestou zpátky jim všem Harry vysvětloval co se stalo s Drápem a jaké by mělo důsledky, kdyby se

obři vzepřeli, jen Hermiona zůstávala pozadu a nepromluvila ani slovo. Zato Felix byl velice proti tomu,

aby chodili na odbor záhad, ale když mu řekli, že jdou někoho zachránit, tak se zamyslel a nakonec

souhlasil.

Došli až ke škole, přesně podle směru, který jim Firenze. Když vešli do školy, tak je vedl Felix, proto

je ostatní hlídači nechávali na pokoji, i když s kradmými a podezřívavými pohledy. Nakonec dospěli až

ke kabinetu profesorky Umbridgeové a k jejímu krbu uvnitř.

Všichni se před něj postavili, ovšem kromě Hermiony, která stále zůstávala pozadu. Harry si toho

všiml a po chvíli přemýšlení se otočil na všechny v místnosti.

„Předem upozorňuji, že půjdu jenom já a Felix, nikdo jiný.“

„Tak to určitě, je to můj táta,“ zaprotestoval Ron. „Musíme si pospíšit.“

„Já jdu taky,“ řekla Ginny poněkud nejistě, ale s rázným pohledem.

„Tak vy nechoďte,“ upozorňoval Harry alespoň Deana a Seamuse.

Dean se podíval na Ginny a řekl rozhodně. „Jestli jde ona, tak já taky.“

„A jestli jdeš ty…, tak… tak já taky,“ řekl i Seamus, který to řekl ze všech nejdéle.

„Hermiono?“ zeptal se Harry. „Tak alespoň ty nechoď, vím že ostatní nezastavím, doletí tam třeba na

koštěti.“

„Přesně tak, no tak, dělej Hermiono,“ žádal Ron netrpělivě. „Vzpomeň si na Lupina, a co můj táta,

nebo Tonksová?“

„Nik-k-k-komu očivid-d-dně nechybí M-m-m-mody,“ poznamenal Felix.

„Je to past, Harry…“ trvala dál na svém Hermiona. „Já to vím.“

„Krucinál tak ať!“ křikl Ron. „Já jdu, kašlu na ní!“

 „Rone!“ křikl z nenadání Harry. „Hermiona má v jednom pravdu, jdeme jako idioti na popravu, sice

vím jistě, že jsem to viděl na vlastní oči, ale… taky bych se nějak rád přesvědčil.“

„A jak?“ křikl Ron. „Dělej! Přemýšlej! Tátu možná zabijou, sám jsi to říkal, možná ani nevíš jako

tady Hermiona jaké…“

„Ticho Rone!“ utišil ho Harry nevraživě.

„Mám to!“ vyhrkla Ginny. „Mám to! Mám to!“

„Tak co?“ vyhrkl tentokrát Dean.

„Naše hodiny!“ připomněla jim Ginny. „Ukážou, jestli je táta ve smrtelném nebezpečí.“

„Z našeho krbu je to vidět,“ doplnil jí Ron. „Kdo se podívá?“

Všichni automaticky už skončili s pohledem na Harrym.

„Tak ať už to je za náma,“ hlesl Harry a nabral si Letax do ruky, v zápětí ho hodil do krbu ve kterém

hned vyšlehly smaragdově zelené plameny, hned se shýbl a strčil do něj hlavu. „Doupě.“

V tu chvíli jakoby mu někdo doslova vytrhl hlavu od těla a začal s ním točit pořád dokola až do

zbláznění. Harry však stále mohl cítit, jak je pokrčený u krbu, byl to neuvěřitelný pocit, jakby někdo

jednu jeho část odnesl a přitom jí tam zároveň nechal.

V tu chvíli všechna světla pohasla a všude se rozhostilo ticho, Harryho oči si chvilku zvykaly na tmu,

která v místnosti panovala, ale v zápětí už uviděl obývací pokoj rodiny Weasleyových a hlavně nástěnné

hodiny se jmenovkami jednotlivých jejích členů. Harrymu však pokleslo srdce, když zjistil, že nadmíru

oprýskaná a téměř vypadlá ohnutá ručička s panem Weasleym ukazuje na nápis SMRTELNÉ

NEBEZPEČÍ.

Kapitola 72.
 Útok na Ministerstvo kouzel
O d jisté doby tuhle honosnou halu Harry začal vídat ve svých snách v trochu jiném světle. V

minulých sněních se pokaždé vracel do té oné osudné noci, kdy se tu odehrála ta strašlivá bitva a

nakonec souboj mágů, Brumbála a Voldemorta. Stále se vracel do okamžiku, kdy před ním padal do

oblouku Sirius a nikdo mu nebyl schopen pomoci. Nyní však sny byly jiné, protože chlapec od jisté

doby vídal osobu procházející tímto neblahým, teď tichým místem, která před sebou volně vznášela

jakési tělo. Od kdy ty sny vlastně vídá, co bylo to, že dostal takový podnět.

Vlastně nic z toho ho netrápilo, jako záchrana čtyř lidí tam někde na ministerstvu. Ovšem, když se

Harry a jeho kamarádi přesunuli Letaxem právě do této honosné vstupní haly, byla téměř identická jako

ta, kterou chlapec vídal ve snech. Tmavé naleštěné dřevěné desky a stejně tak honosně obložené zdi se

teď nově příchozím zdály, jako kdyby svou barvou už na první pohled umíraly. A o umírání teď Harry

a jeho přátelé nechtěli ani slyšet, protože se jim dělalo špatně z toho ticha, které tady panovalo.

„Z-z-z-zvláštní, obvykle t-t-tu t-t-takové ticho nebývá,“ pravil udiveně Felix a rozhlížel se společně s

ostatními po vstupní hale.

„Harry, tohle se mi nelíbí,“ pravil vyděšeně Neville a těkal pohledem ze strany na stranu.

„Musíme jít dál,“ upozornil je Ron, ale v zápětí zmlkl, protože od zlaté brány naproti vyšel nějaký

zavalitý vousatý kouzelník, bafal dýmku a podle všeho měl v ruce Gameboye. Pak se postavil před

Letaxovým krbem a začal najednou zbrkle mačkat do maličkého přístroje a hned na to se rozesmál na

celé kolo.

„Zatracení mudlové, na co voni nepřijdou,“ uchechtl se nahlas.

Harry hned zareagoval a přiběhl k němu, přitom si snažil krýt čupřinou vlasů jizvu na hlavě.

„Prosím vás, vy jdete z oddělení zneužívání mudlovských výtvorů?“ zeptal se ho rychle.

Muž se na něj podezřele podíval a nakonec pohledem přejel i jeho společníky. „No… byl jsem… byl
jsem, tak říkajíc, v jejich skladu a našel tam… ale to vás nemusí zajímat.“

„Je to důležité, je tam v tom oddělení někdo?“ ptal se dál Harry.

„Samozřejmě, spousta lidí… ehm… nevíš, jak se s tím paňácou dostat přes vokraj toho zábradlí?“

zeptal se Harryho a ukázal mu přístroj.

Harry to nespočetněkrát viděl u Dudleyho, kterému jeho rodiče nikdy nezapomněli koupit novou verzi

téhle dětské konzole. Hra mu sice nic neříkala, ale drapl po tom a začal ťukat na tlačítka. Jeho přátelé

na něj překvapeně koukali a po chvilce pípání, které se ozývalo z přístroje se Harry otočil k tomu pánovi

a zeptal se. „Stojím právě před tím zábradlím, ta opice mě tam musí vyhodit, abych to přeskočil…“

„A jak?“ zeptal se dychtivě kouzelník jako malé dítě, až mu málem vypadla dýmka.

„Tak mi řekněte popravdě, jak to tam nahoře vypadá?“ zeptal se Harry a držel palec na tlačítku pauzy.

„Tak dobře… už je to všechno v pořádku, všichni jsou na svých místech.“

„Už?“ divil se Harry.

„Co jste vlastně zač? Vy o tom nevíte, před pár hodinami to tu vzplálo jako domeček z karet, ani

nevíme, jak se to stalo, ale po okamžitém zákroku hasících kouzelníků se to dalo do pořádku, všichni

už se zase vrátili do práce.“

„A po tu dobu požáru tu nikdo nebyl?“ zeptal se Harry.

„No…“ muž se zase ohlédl kolem sebe. „jinak bych si tu sarapetičku nemohl vzít, tak… no…“

„Kromě vás?“ ptal se dál Harry netrpělivě, když uslyšel zezadu přešlapování ještě netrpělivějšího

Rona.

„Nikoho jsem neviděl…, i když počkat… ne, nikoho jsem neviděl,“ řekl pak rozhodně a zase vybafl

hustý obláček dýmu.

Harry si ho ještě chvíli podezřele přeměřoval, pak povolil palec, něco dvakrát zmáčknul a vtisknul

hru muži do ruky. „Jdeme,“ zvolal na ostatní.

„Hej, nejsi ty náhodou…“

 „Ne, nejsem,“ řekl Harry ještě kouzelníkovi, který teprve teď pochytil jeho obličej.

„Požár?“ zeptal se Seamus. „To neznačí nic dobrého.“

„M-m-m-měli bychom se v-v-vrátit,“ řekl Felix, když obcházeli zlaté sousoší na fontáně, ze kterého

teď kupodivu netryskala žádná voda, proto tu v hale bylo až nezvyklé ticho.

„To si snad děláte legraci,“ zhrozil se Ron. „Klidně si tu zůstaňte, ale já tam jdu.“

„Mě z toho taky běhá mráz po zádech,“ řekl vystrašeně Neville.

„Já jdu dál,“ řekla do ticha pevně Ginny.

„Víte ale, jak to dopadlo posledně, někdo by tu přece jenom měl zůstat,“ řekl jim smlouvavě Harry.

„Zůstaneme všichni,“ řekl hned Neville. „Může tam jít přece nějaký hlídač.“

„Neville, vždyť přece víš, na jaké straně je většina ministerstva,“ přerušila ho rázně Ginny.

„Já z toho cítím malér, zůstaneme tady,“ trval na svém Neville.

„J-j-já souhlasím,“ koktl Felix nejistě.

Harry si ustaraně povzdychl a nakonec skončil s pohledem na Hermioně. „Hermiono,“ oslovil jí a ona

hned na něj stočila nejistý svůj pohled. „Nechám to na tobě, půjdeme dál nebo ne?“

Hermiona na všechny vystrašeně pohlédla a pak se znovu vrátila s pohledem na Harryho, avšak stále

se neměla k odpovědi.

„Ježíši!“ křikl Neville a uskočil znenadání kupředu.

„Co je?“ vyhrkli všichni.

„Něco se o mě otřelo, pane bože, to byl strašný pocit,“ hekl Neville krajně panicky. „Já chci pryč,

dopadne to zase jako minulý rok, Harry.“

„Hej vy tam!“ křikl na ně nějaký vrčivý hlas.

Všichni se ohlédli, nalevo od nich seděl u stolu s cedulkou bezpečnostní služba nějaký poďobaný muž

a požvykoval tabák, všechny si nevraživě měřil a ukazoval jim ukazováčkem, aby šli k němu.

„Jak to, že nemáte štítky?“ zeptal se jich udiveně.

 „No… my jsme se přesunuli Letaxem,“ začal Harry zmateně.

„Jsou t-t-tu se mn-mn-mnou,“ koktal Felix a postavil se před zřízence jako první.

„Co tady takhle pozdě pohledáváte? Navíc bez štítků?“ pokračoval z podezřelými otázkami.

„Jsou to m-m-m-moji přátelé,“ řekl Felix a ukázal na všechny. Pak chvíli přemýšlel a dodal. „Chtěl

jsem jim uk-k-k-kázat m-m-ministerstvo.“

Zřízenec ho však nevnímal, stále civěl na Harryho, kterému se z jeho pohledu a celé atmosféry tady

začalo dělat opravdu špatně, navíc ho svíral pocit, který způsobovalo ujištění o tom, že ta čtveřice už

může mít opravdu na mále.

„Ty…“ řekl a ukázal na Harryho. „Pojď sem blíž.“

Harry neochotně přistoupil a přitom těkal pohledem na Felixe, který nejistě pošlapoval.

„Chcete mojí hůlku? Na... na převážení?“ zeptal se Harry nejistě.

„Ani nemusím,“ sykl zlostně muž a zpod rozcuchaných chlapcovo vlasů zahlédl jizvu ve tvaru blesku,

v té chvíli mu v očích jasně svitlo. „Jádro z pera fénixe a jedenáct palců dlouhá… slavná hůlka Harryho

Pottera,“ v zápětí začal šmátrat někam pod sebe, ale v tu chvíli Harry uviděl vedle sebe něčí hůlku, jak

na zřízence nebezpečně míří.

„O tom ani nepřemýšlejte,“ řekl Ron naštvaně a pokynul zřízenci, aby se postavil.

Zřízenec s nechutí zvedl ruce a stále těkal pohledem někam na jakési poplašné tlačítko či co.

„Opovažte se!“ křikl Ron, až se všichni jeho kamarádi lekli.

„Nemáte šanci, každou chvíli tudy projde další kouzelník a všimne si, že tu někdo míří hůlkou na

strážce ministerstva,“ křikl naschvál hlasitě hlídač.

„Silencio!“ štěkl Ron netrpělivě a v zápětí i: „Petrificus totalus!“

Zřízenec umlčený a znehybněný sebou práskl na zem pod stůl a hned dal pokoj.

„Rone, cos to udělal?“ zhrozila se Hermiona. „Pane bože, vždyť jsi napadl hlídače.“

„Udělal správnou věc, Hermiono,“ řekl Harry, jehož pohled spočinul na znamení, které se muži
odkrylo na ruce při pádu. „Je to smrtijed.“

„Je jich tu plno,“ zděsil se Dean, ale hned utichl, když kolem nich zase prošel další kouzelník.

„Kde je Rendy?“ zeptal se jich udiveně.

„Ehm… šel si odskočit,“ zareagoval kvapně Harry. „požádal nás, abychom to tu za něj pohlídali.“

Muž se na ně ještě chvíli nejistě díval, pak se ušklíbl „Na můj vkus si poslední dobou odskakuje až

příliš často,“ a v zápětí zmizel v jednom Letaxovém krbu.

„Jdeme,“ zavelel Harry a všichni proběhli zlatou bránou až k výtahům, které stejně jako celé

ministerstvo byly až poněkud podivně potichu.

Harry stiskl tlačítko a pak se otočil na ostatní. Jasně jim viděl na tváři výraz děsu a strachu z myšlenky,

co je tam nahoře čeká, zvláště pak těch, kteří ten děs zažili minulý rok.

Harry odklonil svůj pohled a marně přemýšlel.

„Harry, ty víš, že tady něco nesedí,“ řekla mu chápavě Hermiona.

„Ale ty hodiny nelhaly,“ řekl Harry zmateně.

„A co to, jak se to o mě otřelo?“ zeptal se Neville.

„Já chci jít dál,“ řekl Ron odhodlaně. „Harry má pravdu, kdybychom to někomu řekli, dopadlo by to

stejně jako u těch minulých, co nahlásil… a to se nesmí stát.“

Harry znovu spočinul pohledem na Hermioně, to ona byla ta osoba, která ho vždycky držela zpátky,

věděl, že je správné nejenom poslouchat svůj vnitřní hlas, ale také svou oddanou kamarádku.

„I když jsem to na vlastní oči viděl…“ začal Harry potichu, když se výtah pomalu k nim ze shora

kodrcal. „i když to bylo úplně jiné, než minulý rok, i když to tvrdí i hodiny a já jsem o tom pevně

přesvědčený… věřím taky Hermioně, tady zkrátka něco nesedí.“

„Co ti tu nesedí?“ křikl Ron a Harry ho začal hned utišovat. „Do hajzlu, táta je na smrtelné posteli,

možná už je po něm, chápeš to?“

„Mě na něm také záleží,“ vyjekl Harry. „Stejně jako na těch dalších… Lupin je jediný žijící kamarád
z Pobertovy čtyřky, tudíž přítel mého táty… a taky můj přítel, ale prostě… Hermiona má pravdu.“

„Děkuju Harry,“ špitla Hermiona. „Ale já je taky nechci nechat na pospas.“

Harry pomaličku chápavě přikývl a v tu chvíli se výtah dokodrcal k nim a otevřel své chrastivé

mřížovité dveře. Brýlatý chlapec se naposledy podíval na ostatní, pak se otočil a vešel do výtahu,

postavil se ke stěně a hleděl pevným pohledem na ostatní.

Ron se na něj po dlouhé době pousmál a společně s Ginny odhodlaně také nastoupili na palubu výtahu.

Nakonec nalezl i Felix s potichým bručením a cinkáním na mříže výtahu, pak nastoupili i Seamus a

Dean.

Harry pak skončil s pohledem na Hermioně a Nevillovi. Ti dva se na sebe podívali a v zápětí

Hermiona s pevným pohledem také nastoupila.

„Jak jsem řekla na začátku roku, půjdu s tebou třeba až do pekel pekelných,“ řekla mu s pevným

úsměvem.

„Děkuju Hermiono,“ odvětil dojatě Harry a objal jí kolem ramen. „Nikdo po tobě nechce, abys chodil,

Neville,“ řekl pak směrem na váhajícího chlapce. „Ale pamatuju si na minulý rok… na toho statečného

kluka, co se mnou bojoval na Odboru záhad… a až do posledního konce mě neopustil. Opustíš mě tedy

teď?“

Neville na ně zaraženě koukal, pak zavřel oči a zhluboka a krátce se nadechl.

V zápětí vešel za ostatními do výtahu a dveře se za nimi zavřely.

„Tak jo,“ zakončil to Harry a popošel k tlačítkům pater, chvíli s palcem spočinul u devítky a váhal.

„Harry, co to děláš?“ zeptala se udiveně Hermiona.

„Já jen… Odbor z…“ hlesl Harry a stále váhal. „Ale nic,“ pravil nakonec a zmáčkl dvojku.

„Vážně si cením toho, co kvůli nám podstupuješ, Neville,“ řekl Harry pevně a v zápětí Nevillovi hodil

do ruky nějaký kus třpytícího se hadru. „To je můj neviditelný plášť, Neville. Ty jsi naše záchrana,

skryješ se a kdyby se cokoliv mělo stát, postaráš se, aby se co nejvíc z nás dostalo do bezpečí, rozumíš?“
 Neville na něj pevně pohlédl, pak sáhl do kapsy a sevřel hůlku.

„Tento i minulý rok jsem tě já a spousta dalších učili jak se bránit a útočit. Už víš, jak to všem nandat,“

Neville s úsměvem přikývl a rozbalil plášť. „Spoléhám na tebe,“ řekl ještě Harry, než Neville zmizel

pod pláštěm.

V té chvíli se výtah hlasitě zastavil a hlas oznámil: „Druhé patro, odbor pro uplatňování

kouzelnických zákonů, kanceláře oddělení nepatřičného užívání kouzel, ústředí bystrozorů a

administrativních služeb Starostolce.“

V zápětí všech sedm vyšlo ven z výtahu…

Ocitli se na chodbě, která měla po stranách nepřebernou spoustu dveří různé barvy a tvarů, rozhodně

zde však nic nebylo jinak, než při minulé Harryho návštěvě tohoto patra, z potemnělých očarovaných

oken, které teď ukazovaly jasnou noc dovnitř pronikalo nepříjemné šero a dupání bot po budově ještě

dodávalo strašidelnou atmosféru. Všichni chodbou procházeli nanejvýš obezřetně, jako první Harry a

hned za ním Felix, který se sice snažil dělat, že je jeho strážcem, ale už se také řádně začal klepat.

„Vy se bojíte?“ divil se Seamus.

„A-a-a-a proč bych neměl?“ opáčil potichu Felix.

„Nechodíte tady náhodou dnes a denně?“ otázal se i Dean.

„No… t-t-t-to ano… ale já se b-b-b-bojím vždycky,“ řekl Felix a kvapně vyjekl když narazil na

stojícího Harryho.

„Můžete být zticha,“ řekl Harry naštvaně, v zápětí se otočil a pokračoval ke konci chodby, kde zahnuli

za roh a spatřili před sebou těžké dvoukřídlé dubové dveře, černé jako uhel, až se zdálo, že to je vstup

do pekel.

„Jdeme dál,“ řekl Harry ostatním a opřel se do dveří.

Hala ve které se teď ocitli byla rozdělená na několik velkých kabin se vstupními dveřmi, jež byly

všechny zavřené. Minule, když tu Harry byl, se zde mačkalo nespočet kouzelníků a z kabin se ozýval
hlasitý halas, dnes se mu ale zdálo, že znovu vkročil do Velké síně Bradavic a všude se rozléhá

tichounký šepot na účet Harryho. Kromě již zmiňovaného šeptání se zde neozýval žádný jiný zvuk,

neobíhaly zde žádné oběžníky a neprocházeli tudy žádní kouzelníci. Harry všem pokynul, aby šli za

ním a hned se vydal naproti haly, kde byly identické dvoukřídlé dveře vedoucí do další chodby. Ke

svému znepokojení zjistil, že pokaždé, když prošli kolem nějakých dveří do kabiny, tak šepot z ní náhle

utichl jako kdyby její obyvatelé poslouchali každý krok nově příchozích.

Když procházeli kolem dveří s křivě pověšenou cedulkou,

_text

tak se Harry modlil aby její obyvatelé neměli stejně tak kouzelné oko jako Moody, protože by je
odhalili.
Naštěstí došli nedotčeně až k protějším dvoukřídlým dveřím a o poznání rychleji, než když vcházeli,
se v nich ztratili na další chodbu, za níž zatočili doleva a začali pomalu přidávat do kroku. Cesta před
nimi byla stále volná, tudíž jim stále více a více v myslích svítala šance, že je čtveřice ještě naživu.
Když na konci další chodby zabočovali doprava, tak už přímo utíkali.
Nakonec si to hlasitě přihasili až ke dveřím na konci této slepé chodby a naproti kumbálu s košťaty,
které měly na sobě zašlou mosaznou destičku

_text

Všichni koukali nadějně, nikde nikdo nebyl, Harry přiběhl jako první a dychtivě se začal sápat po
klice, když se za ním ozývalo.
„S-s-s-st-st-s-s-st-st…“
Harry však na to nebral zřetel a zmáčkl kliku, ale v tu chvíli ho za ruku popadl Felix a vykřikl. „St-
st-st-stop!“
Harry na něj chvilku zůstal překvapeně hledět a Felix mu udýchaně ukázal na klíčovou dírku.
Necvičené oko by tam nic nevidělo, ale až teď si Harry všiml jakéhosi tenkého stříbrného vlasce
táhnoucího se skrz ní až ke klice.
„N-n-n-nep-p-pouštěj tu k-k-k-kliku,“ koktal Felix udýchaně, popadl hůlku a zamířil na tenký
provázek táhnoucí se přes klíčovou dírku. „De-de-def-def-Defectus Perforia.“
 Z hůlky mu vyšlehla zlatá nit a přitiskla se k té stříbrné, ta záhy zmizela.
„M-m-můžeš,“ zakoktal Felix a namířil na dveře připraven zaútočit.
Harry se ještě naposledy podíval na Rona a Ginny, kteří se drželi za ruce a netrpělivě přešlapovali,
pokývl na ně a domáčkl kliku až dolů, až se dveře otevřely.
Rázem se všichni nahrnuli dovnitř, kdyby bylo potřeba zaútočit, ovšem to nebylo. Na dvou pracovních
stole posunutých k sobě seděli čtyři postavy, všichni byli svázaní k sobě a na první pohled naživu,
protože hned na nově příchozí začali poplašeně hulákat skrz roubíky, které měli v ústech.
Byli to oni, pan Weasley, Lupin, Moody a i Tonksová, byli k sobě přivázáni jakýmsi zvláštním zářivě
zeleným provazem a zcela znehybněni, aby se jakkoliv nemohli osvobodit. Ron a Ginny se přihnali ke
svému otci a strhli mu rychle roubík z úst.
Hned se na něj začali mačkat a lýsat, ale pan Weasley začal křičet.
„Bomba! Ta bombááá! Bombá!“
„Jaká bomba?“ vyhrkl Harry.
„Vedle dveří, je tam plynová bomba, zneškodněte jí!“
Ron se přihnal ke dveřím a zvedl jakýsi balíček, který se čím dál více třásl a začal chrastit.
„Kam to mám vyhodit?“ zeptal se Ron zděšeně.
„Něco vymysli!“ vyhrkl Dean.
Ron se rozhlédl po pracovně pana Weasleyho, ale nic ho nenapadlo, avšak balíček se začal třást už na
maximum a začalo se z něj kouřit.
„Tak dělej něco!“ křikla Ginny.
„Vždyť dělám!“ zakřičel Ron zděšeně, vyběhl na chodbu, přiběhl k jednomu oknu, které rázem
otevřel a mrštil balíčkem ven.
Jenže balíček se jakoby zázrakem odrazil, jakoby prostor za oknem byl jenom obraz.
„To jsou začarovaná okna, Rone!“ křikla Hermiona.
Ron znovu popadl balíček, který se už začal trhat a Ron z toho začal kašlat, nakonec přeběhl ke
kumbálu pro košťata naproti kanceláři pana Weasleyho a vrazil do ní balíček. Následně přibouchl dveře
za nimiž se teď ozývalo jen zlovolné syčení a praskání.
Hned na to to za dveřmi mohutně bouchlo, až Ron vyletěl nárazem do vzduchu a skončil na stole
vedle svázané čtveřice, ale to už se k otevřeným dveřím do kumbálu přihnali Dean, Seamus, Hermiona
a Harry a začali je zase zavírat. Ač se jim to zdálo nemožné, tak ten plyn na dveře tlačil jako dospělý
člověk, takže měli velkou práci, než se zámek dveří do kumbálu konečně zaklapl.
Nastala chvíle ticha, v níž každý zděšeně oddychoval, Harry nevěděl, jak na tom jsou ostatní, ale cítil,
jak mu v hrudi silně tluče srdce, až to snad musí slyšet celé ministerstvo. Ale to už on a jeho kamarádi
obklopili svázané postavy na stole a začali je osvobozovat. Harry rychle odložil hůlku a vrhnul se s
volnýma rukama k Lupinovi, kterému v zápětí sundal roubík.
„Co tady krucinál děláš, Harry?“ zeptal se ho naštvaně. „Vždyť jsme ti všichni miliónkrát říkali, že
se nemáš do ničeho takového pouštět, tak co to proboha mělo znamenat?“
Harry na něj ublíženě koukl a povzdychl si. „No… budu to brát jako poděkování,“ řekl zklamaně.
„Mysleli jsme, že vás ztratíme, zřejmě si nedovedete představit jaké to je.“
„Právě, že dovedeme,“ řekl vážně Lupin a významně Harrymu pohlédl do tváře.
Harry se přestal snažit mu povolit provazy a smutně si sedl na stůl. Neměl slov, po tom, co se tolik
bál, potom, co kvůli tomu dneska tolik prožil, mu místo toho, aby mu poděkovali, nadávají, no není fér.
Lupin na něj chvíli koukal, až k němu přišel Felix a začal ho rozvazovat.
„Tak promiň,“ řekl po chvilce potichu. „Prostě se o tebe bojíme.“
„To i my o vás,“ vykřikl Harry naštvaně. „A nemluvte mi tady o nějaké důležitosti.“
„Krucinál!“ křikl najednou Moody a spadl na zem až to zadunělo.
„Pošuku sakra uklidněte se,“ pokárala ho Tonksová, kterou Hermiona konečně osvobodila.
„Já si nemůžu pomoct…“ hekl Moody a malátně se postavil, i když se musel opírat o zeď. „Dneska
si konečně na konci tejdne chci trochu dáchnout…“ řekl a škytl, přitom se opřel o Seamuse, ten až
poklesl v kolenou. „a zrovna teď se mi to stane.“
„Vy jste opilý?“ divila se Ginny překvapeně.
„Tak proto vám tak páchlo z pusy,“ zhrozila se Tonksová.
„Nevím, jak vy, ale já mám už dneska po krk opilých lidí,“ řekl Ron.
 „No tak se nečertěte!“ vyhrkl Moody a vyrovnával v uzoučké kanceláři rovnováhu. „Čovek po pár
panácích usne a hned se voctne na ňákym zablešenym místě svázanej vod hlavy až k patě a… a… a…“
„A radši už buďte ticho,“ zakončil to pan Weasley, kterého konečně osvobodil Ron.
„Jak to, že jste na nás přišli?“ zeptal se Lupin.
„Tady náš hlásič to zase zjistil,“ řekla Ginny a ukázala na Harryho.
„Co si pamatujete naposledy?“ zeptal se jich Harry.
„Já jsem usnul tady nad prací, přiznám se,“ řekl pan Weasley.
„Nevím, myslím, že jsem z čista jasna usnul,“ přemýšlel Lupin. „ale nechtělo se mi spát.“
„Něco podobného se stalo i mě,“ řekla i Tonksová.
V tu chvíli se ale do kanceláře přihnal světle fialový oběžník, malinké letadélko začalo kroužit po
místnosti a pak se sneslo dolů ke stolu, po němž sklouzlo až nabralo na sebe Harryho hůlku, následně
se zase odlepilo od země a zmizelo ve dveřích.
„Moje hůlka!“ uvědomil si ještě teď překvapený Harry a bezhlavě vyběhl ven ze dveří, aniž by si byl
vědom, že všechny ostatní dveře samy v pracovně zavřely a zamkly se.
Harry běžel stále dál potemnělou chodbou a chňapal do vzduchu na letící oběžník, který ale byl
zatraceně rychlý.
„Stůj sakra!“ křikl Harry naštvaně a znovu se po malinkatém letadélku s hůlkou na palubě ohnal.
Aniž by si toho byl vědom, tak zabočil za letadélkem doleva a hnal se další chodbou na jejímž konci
udělal oběžník širší oblouk, takže ho utíkající Harry konečně dohnal, avšak stále ho nemohl popadnout.
Pak se ale naštval, už ho tahle směšná honička začala unavovat a tak se vší silou rozeběhl, vyskočil a
těsně u dvoukřídlých dveří letadélko chytil.
Jenže to se mu vysmeklo z ruky. Naštěstí mu dokázal ještě ulomit zadní směrovku, takže teď
poletovalo stále v kruhu až konečně z něho spadla hůlka na zem.
Harry se dychtivě pousmál a natáhl ruku k hůlce. PRÁSK!
V té chvíli mu ale podklesla kolena, po celém ministerstvu se rozlehla doslova drtivá rána, která přímo
tříštila jeho ušní bubínky. Rázem zhasla všechna světla, noční obloha za okny zmizela a místo ní se tam
objevila hlína a zemina. Celá chodba absolutně ztmavla a jediné, co bylo slyšet byl rozléhající se
ustupující rána a dopadající smítka prachu a kusů omítky.
Harry v tu chvíli těžce polkl prach ze země a rozkašlal se na celé kolo až začal slzet. Otřel si tvář a v
tu chvíli zjistil, že zase všude kolem něho je tma a ticho. Hned si uvědomil situaci, je tu sám a na
ministerstvu se očividně něco děje. V tu chvíli se mu zdálo jako kdyby si spolkl svůj vlastní krk, nemohl
se vůbec zvolna nadechnout, až začal chraptět. Z panující tmy mu naskakovala husí kůže a navíc vědomí,
že u sebe stále ještě nemá hůlku ho dohánělo přímo k děsu. Instinktivně se připlazil ke zdi a snažil se v
temnu našátrat hůlku po zemi.
V dalším okamžiku se ale ozvala další rána, avšak o mnoho slabší, znělo to, jako kdyby někdo mohutně
vyrazil dveře a Harry posléze zjistil, že nebyl daleko od pravdy. V tu chvíli se kousek od něj rozlehl křik,
nářek a praskání dopadajících kouzel. Harry se znovu přitiskl potichu ke zdi a srdce mu tlouklo doslova
o závod. Pomaličku se přiblížil až ke dvoukřídlým dveřím, v tu chvíli si uvědomil, že tu ránu nespíš
způsobilo rozražení těchto identických dveří naproti sousední místnosti s kabinkami. Vzal lehce za kliku
a potichu pootevřel dveře. Pohled, který se mu naskytl ho příšerně vyděsil. Vedle kójí pobíhali asi tři
nemrtví a z kabinek se ozýval křik. To, co Harrymu ale vyrazilo dech bylo monstrum, které stálo u
dvoukřídlých vyražených dveří. Harry hned zatajil dech v domnění, že ho i z takové dálky ucítí.
Tvor se na první pohled podobal medvědovi, ale tady všechna podobnost končí. Měl přes sebe
přehozený ocelový plát jako brnění a každá z jeho dvou šelmích hlav měla jen jedno oko. Ze zubaté
tlamy mu odkapával sliz a jeho rozeklaný krátký ocas se vrtěl ze strany na stranu. V tu chvíli tvor skočil
na vybíhajícího kouzelníka, snažícího se zachránit, jedním hryznutím ho shodil na zem, Harry neměl
odvahu se dívat na nic z toho, co následovalo.
K jeho neštěstí ani nemusel, protože v zápětí ho za krk popadla něčí ruka a švihla s ním o zem, i když
Harry ještě stačil zavřít dveře, protože se stále držel kliky.
V zápětí ze stěn vyjely potemnělé malé svícny s žlutými svíčkami navrchu a ponuře osvítili tmavou
chodbu. Harry se podíval za sebe, stál tak jakýsi zarostlý muž, v jedné ruce měl gameboye a v druhé
velikou hákovitou hůlku.
„Nouzové osvětlení,“ řekl Harrymu chraplavě a sklonil se k němu. „Pro nouzové případy.“
 Harry okamžitě, jak se kouzelník sklonil ho poznal, byl to samozřejmě ten, kterého potkal dole v átriu.
„Musím tě ale varovat Pottere…“ pokračoval muž a zvedl Harryho surově na nohy. „život není jako
hra.“
Následně Harryho silně praštil hrou o čelo, až se sesypal na zem.
„Nikdy bych si nepomyslel, že to budu já, kdo zabil samotného Pottera,“ pokračoval dál kouzelník a
s nechutí odhodil hru do dálky. „Tvoji přátelé jsou zamčení, nemá ti kdo pomoct, střežíme východy.“
„Jděte k čertu!“ křikl Harry a mnul si bolavé čelo.
„Viděl jsem tě před dvěma lety, docela hezky si snášel kletbu Crucio, co takhle si to vyzkoušet znovu!“
a následně Harryho kopl, protože se chlapec začal zvedat na nohy, teď ale zase malátně spadl na zem.
„To nevíš, že z těch her můžeš zblbnout?“ zeptal se sarkasticky. „Jak příhodně skoná Harry Potter…“
řekl a namířil mu hůlkou přímo na čelo. „Zabitý hrou…“
V zápětí ale kouzelníkovy do spánku narazil Gameboy, a hned na to odněkud z prostoru vyšlehl
záblesk, který kouzelníka pevně svázal, až se ani nehnul.
Harry dýchal o překot, nikoho na chodbě neviděl, nikdo jiný tam nebyl, stále se tisknul ke stěně a v
mysli měl jenom Voldemorta, vždyť přece i Brumbál říkal, že ke zmizení nepotřebuje žádný nástroj,
proč by to samé nedokázal i Voldemort.
V té chvíli se Harryho hůlka o kus dál sama zvedla a začala se namířená blížit k černovlasému chlapci
na zemi.
Harry začal kvapně couvat a ustrašeně se zajíkal, ale v tom mu hůlka skončila na břiše.
„Překvápko!“ náhle se před ním odkryla Nevillova hlava a mrkla na něj.
„Neville!“ hekl Harry vyděšeně. „Bože, tys mi dal,“ postěžoval si, ale v zápětí zaslechl další ránu,
zase slabou, ale tentokrát vycházející úplně z jiného konce chodby.
„Rychle schovej se!“ křikl Neville a vtáhl k sobě pod plášť i Harryho.
Oba dva se skryli a pod pláštěm mířili do míst, odkud se teď ozývaly kvapné kroky přímo jejich
směrem.
Hned na to se z chodby vynořila celá sebranka Lupin a spol. spolu s Harryho kamarády a uháněli, co
jim síly stačily.
Hned na to se téměř všichni vyděšeně rozkřičeli, když Neville a Harry ze sebe shodili plášť.
„To jsi ty!“ křikla naštvaně Hermiona a přihnala se k němu, Harry už zatínal tváře a očekával silnou
facku, k jeho překvapení ale Hermiona oba chlapce objala a ostatní se k nim přidali.
„Pane bože, mysleli jsme si, že je po vás,“ povzdychla si Tonksová.
„Díky tady Nevillovi není,“ řekl s úsměvem Harry.
„Musíme okamžitě zmizet,“ začal Lupin. „to je Voldemort, útočí na ministerstvo, už to začíná.“
„To je ten důvod, proč tě tady chtěl Harry,“ pokračovala Hermiona. „Jde si pro tebe, musíme zmizet.“
„Zpátky do Bradavic a to okamžitě,“ doplnil pan Weasley.
„Proč jste mi neřekli… škyt…“ pravil vláčně Moody a plazil se po stěně, jeho oko přitom koukalo na
normální oko. „že tady… škyt… máte bar! Dyť tam maj pití!“
„To není bar!“ upozornil ho Harry. „Útočí tam na bystrozory, to je Voldemortova armáda, dokonce
tam mají nějakou medvědovitou příšeru.“
„Z dvěmi hlavami?“ zeptal se Lupin.
„Jednookými,“ doplnil ještě udýchaně Harry.
„To je Medvůra, stvůra z podsvětí, musíte si dát pozor na její sliny…“ připomínal jim Lupin.
„Ginny,“pokračoval pan Weasley. „ty… ty a Hermiona se okamžitě schováte pod plášť, já, Lupin,
Tonksová a Moody se pokusíme je na sebe nalákat, aby jste s ostatními mohli projít, vydáte se k
výtahům a hned k letaxovým krbům… Felixi, ty půjdeš s nima.“
„Myslíte, že to Moody zvládne?“ zeptala se s podezřením Tonksová.
„Ten starej koráb zvládnul i horší věci,“ namítl Lupin.
„Kde vůbec je Moody?“ uvědomila si Ginny.
Všichni se kolem sebe poplašeně začali rozhlížet.
„Proč jste mě krucinál nepozvali!“ rozkřičel se náhle za jejich zády.
Moody stál v otevřených dvoukřídlých dveřích a hulákal na Voldemortovo stvůry jako pominutý.
„Moody!“ křikl Lupin a rozběhl se za ním následován panem Weasleym.
„Tati!“ křikl Ron a běžel za nimi.
 „Rone!“ křikl Harry a rozběhl se za ním, za Harrym tentokrát se rozběhli už všichni.
Harry uháněl, co mu síly stačily, viděl, jak Moody zmizel ve dveřích, následován Lupinem, panem
Weasleym a nakonec i Ronem, kteří mu všichni zmizeli z dohledu. Za žádnou cenu nechtěl dopustit,
aby se jim něco stalo, rozrazil proto dvoukřídlé dveře. V hale s kójemi nikdo nebyl, Harry strnul, ale
hned v zápětí se od jedné kóje zablýsklo a kouzlo Harrymu prásklo nečekaně do ruky. V té chvíli celá
zešedivěla a omdlela, takže s ní nemohl hnout, byl to ten nejhorší pocit na světě, jako kdyby vám někdo
ruku uřízl a znovu jen tak přichytil k tělu.
Harry vyděšeně zakřičel a znovu se ohlédl po kójích, v první byli schovaní všichni, za kterými Harry
utíkal a z kóje o pár kabinek dál se znovu na něj vyřítilo kouzlo. Teď už však nemeškal, celou svou
váhou dopadl na zem, na umrtvenou ruku, alespoň jednu výhodu to mělo, necítil žádnou bolest z
dopadu. Z kóje však začaly šlehat kouzla jedno za druhým a Harry se pomocí jedné ruky sebral na nohy
a začal uhánět k protějším dveřím, slyšel, jak za ním kouzla narážejí na stěnu, párkrát i nějaké dopadlo
před něj, v tu chvíli doběhl až do první kóje s cedulkou Ústředí bystrozorů a vběhl do ní jako by mu za
zády hořelo. Sklouzl po naleštěném povrchu kóje a zůstal udýchaně ležel na zemi. Měl dost, nejdřív si
sním pohrával ten chlupatý kouzelník s tou hrou a teď tohle, zdrceně oddychoval a neměl sílu se
pohnout, veškerá energie z něj jakoby nedopatřením zmizela. Necítil ruku, hlava mu začala brnět a celý
se potil jako kdyby běžel zdlouhavý maratón.
Jenže hned na to vedle sebe něco zaslechl, ohlédl se málem doslova omdlel. Koukal asi z dvaceti
centimetrů na Medvůru, do jejích dvou očí na dvou hlavách s obrovitou ozubenou tlamou, ze které
odkapával kouřící se sliz.
Harry ani nevěděl, jak je to možné, ale rázem celé jeho tělo dostalo přímo závratnou dávku adrenalinu
a pohotovosti, v tu chvíli byl na nohou a s hlasitým řevem vyběhl ven z kóje. Běžel zase zpátky podél
ostatních kabin a křičel na celé kolo, takový pohled ho vyděsil přímo k nepříčetnosti, avšak na druhou
stranu ho udivilo, že ho ta obluda nesleduje.
Hned to ale měl vysvětlené, Medvůra začala porážet jednotlivé chatrné stěny kójí, jako by byly z
párátek a dvěma obrovitými skoky, v nichž zpřerážela celou desítku kójí dohnala Harryho a povalila ho
jako parní válec.
Harry cítil, jak se nekontrolovatelně kutálí a hned na to narazil mohutně na protější stěnu.
Poté co otevřel oči si začal nadávat, že je nenechal raději zavřené, Medvůra byla zase u něj a
odkapávající sliny mu propalovaly potrhaný famfrpálový hábit.
„Tu máš!“ rozkřiklo se najednou od první kóje, která jediná zůstala v celku. „Tady máš kachýnku,
vobludo!“ křikl Moody následovalo švihnutí hůlky.
Vedle Harryho se s puknutím které je slyšet při zániku bubliny zjevila malá koupací kachnička na
umělých nožičkách a začala s hlasitým: „Kvak! Kvak! Kvak! Kvak!“ ťapat po hale.
Medvůra se na kvákající kachnu podívala, hned na to zvrátila hlavu a tak strašlivě hlasitě se směrem
na ní rozeřvala, že kvákající koupací kachnička zmizela v ohromném větru vanoucím z Medvůryny
tlamy pod troskami nejbližší kóje.
„To byla moje nejoblíbenější kachna!“ křikl Moody a hodil po Medvůře hůlku, která ale její dopad
vůbec necítila. Znovu se otočila na Harryho, rozevřela svou tlamu, která teď měla dobrý metr a
vyskočila po Harrym.
Harry zavřel oči a urychleně instinktivně uhnul, v zápětí uslyšel, jak ta nestvůra narazila na stěnu a
začala se vztekat. Jenže Harrymu začalo být divné, že její křik neustal, otevřel oči a spatřil Medvůru
stát před protlačenou dírou ve zdi, ovšem na jejím boku se držel jako klíště Ron a poskakoval jejím
hřbetu jako pominutý.
„Rone!“ křikl Harry vyděšeně.
„Bože!“ zajíkal se Ron. „Co jsem to udělal?!“ řval jako na lesy, ale vůbec ne ze srandy.
Medvůra s ním začala obíhat kolečka a rozzuřeně na něj posílala záplavy slin, také se po něm oháněla
ocasem.
„Rone!“ zařval pan Weasley, kterého ale v té chvíli Medvůra povalila.
Harry k němu rychle přispěchal a snažil se ho odklidit s pomocí Lupina do bezpečí.
„Dělejte něco!“ řval pan Weasley a trhal se jim ze sevření.
Harry vstal a začal přemýšlet… ‚Ale co, co můžu udělat?‘ v při pohledu na Medvůru ho to ale napadlo.
„Rone, očí!“ zařval, když Medvůra znovu překonala celou halu jenom dvěma skoky. „Zakryj jí očí!“
 „ÁÁÁÁÁ“ řval Ron a držel se jejích ježících se chlupů. „Tobě se to lehko řekne! Krucinál!“
Medvůra s ním skákal do dálky a dělala všelijaké přemety, jen aby ho shodila ze hřbetu, Ron se ale
při jednom skoku dokázal dostat k jejím dvou hlavám.
Ve chvíli když se nestvůra znovu rozeběhla, ze všech sil jí Ron pokusmo zakryl oči a hned na to se
Harry postavil ke zdi a začal na nestvůru křičel a hulákat.
Medvůra si toho očividně všimla a rozeběhla se na Harryho přímo závratnou rychlostí jako blesk.
Harry ani nevěděl, co dělá, rozeběhl se přímo naproti mohutnému stvoření, které se na něj valilo jako
tank rychlostí jako blesk, v okamžiku, když málem už vrazil do té nestvůry vyskočil na nohy a chytil
Rona ve vzduchu, stvůra pod ním proběhla a Harry stáhl Rona na zem.
Medvůra se konečně mohla podívat dopředu, ale v té chvíli zjistila situaci, neměla však čas cokoliv
udělat, vřítila se do ohromné zdi, až jí celou prorazila a skončila až na tvrdých kamenech, kde se přestala
hýbat.
Oba dva chlapci ještě vystrašeně oddychovali, pan Weasley hned běžel Rona obejmout, jak nejvíc
mohl, Harry ležel na zemi tváří ke stropu a stále ještě nekontrolovatelně oddechoval, vlastně teď trnul
hrůzou, co to vlastně byl ochotný nevědomky udělat. Do dechu se mu dostávaly suché sliny, takže se
pomaličku začal i dusit.
„To bylo ródeo, co Harry?“ vylezlo po chvilce z udýchaného Rona.
Harry se na něj podíval a unaveně hlesl. „Dal bych si máslovej ležák.“
„Jste všichni v pořádku?“ přiběhli k nim i ostatní.
Lupin se rozhlédl po místnosti, až na nemrtvé a nějaké smrtijedy zavalené stěnami kójí v hale nikdo
jiný nebyl, avšak stále se ode všech stran ozývaly rány od soubojů, celé ministerstvo muselo být naruby.
„Kde je Tonksová?“ zeptal se Moody s rotujícím kouzelným okem. „Chtěl jsem jí požádat vo ruku,
tak kde krucinál je?“
„To je pravda,“ uvědomila si Hermiona. „Běžela za vámi a teď tu není.“
Lupin se ještě naposledy rozhlédl kvapně kolem sebe a pak si svolal všechny mladistvé k sobě.
„Takže teď mě všichni dobře poslouchejte, my jí půjdeme hledat a zavoláme pomoc, vy se okamžitě
vrátíte do Bradavic, za každou cenu, rozumíte?“
Všichni přikývli až na Harryho, který stále divoce oddechoval.
„Harry, tohle není tvoje starost, jděte zpátky do Bradavic, tam jste v bezpečí,“ pokračoval dál
smlouvavě Lupin.
„Tak dobře,“ svolil Harry a v té chvíli se od kanceláře pana Weasleyho začal ozývat hluk.
„Musíte už jít, není čas… Ginny, Hermiono… pod plášť…“ křikl pan Weasley.
„Copak jsme tak důležité? Víc, než kluci?“ zaprotestovala Ginny.
„Protože jste rozumnější, protože kdyby se něco stalo, tak to vy je zachráníte a teď už utíkejte, rychle!“
křikl Lupin a popohnal je pryč.
Záhy se z rozbitých dvoukřídlých dveří vymanili Harry, Ron, Neville, Seamus, Dean, Felix a Ginny
a Hermiona pod neviditelným pláštěm.
Doběhli udýchaně až k výtahům a Neville začal mačkat přivolávací tlačítko jak pominutý.
„Teda… útok na ministerstvo,“ zděsil se Ron, když čekali na výtah. „To je síla.“
„Co myslíte, že bude mít Vy-víte-kdo jako další cíl?“ ozval se Ginnyin třaslavý hlav s prázdnoty.
Všichni se po sobě nejistě podívali, Harry jim mohl vyčíst z myslí, jak přemýšlí o Bradavicích, osobně
si uvědomoval, že jsou stejně jako ministerstvo pod mocí Voldemorta.
Hned na to se ozvala další rána, až všichni málem zase dopadli na zem a světýlko u přivolávajícího
tlačítka výtahu pobliklo.
„Tak dělej,“ popoháněl výtah Neville netrpělivě.
„L-l-l-l-lupin měl pravdu, n-n-n-není tu bezpečno,“ zakoktal vyděšeně Felix.
Hned na to se za nimi z rozpadlých dvoukřídlých dveří začal ozývat hluk, jak Lupin a jeho družina se
začali bránit nově příchozím.
„Vrátíme se a pomůžeme jim,“ vyštěkl kvapně Ron.
„A budou mít o to víc práce s náma,“ zděsil se Neville a znovu netrpělivě začal mačkat tlačítko.
„Už se blíží, m-m-m-musíme si p-p-pospíšit,“ zakoktal Felix a podle jeho pohledu bylo znát, že by se
také nejraději schovat pod neviditelný plášť dívek.
„Myslíte, že budou v bezpečí?“ zeptala se stál vyděšeně Ginny.
 „Neboj, Lupin a tvůj táta se o sebe dokáží postarat,“ ujistil jí Harry a pak ještě s úsměvem dodal.
„Možná ne Moody, ale o něj asi v tomhle stavu smrtijedi nebudou mít zájem.“
V tom se ozvala tlumená rána kousíček od nich, i když byla mírná, tak se všichni lekli.
„Harry,“ upozornil ho Neville.
Všichni spočinuli pohledem na výtahové šachtě, výtah přijíždějící zezdola dojel do jejich patra asi
jenom z jedné třetiny a zůstal zaseknutý v takového podivné pozici.
„Ale ne…“ zděsila se Hermiona. „zkusíme jiný?“
„Není čas,“ zkonstatoval Harry a opatrně přešel k povolávacímu tlačítku, pak se otočil na ostatní a v
zápětí ho zmáčkl. Výtah se ani nepohnul.
„No bravo, co teď?“ začal panikařit Neville.
„Vrátíme se a pomůžeme tátovi,“ řekl Ron.
„T-t-t-to n-n-ne,“ vykoktal třaslavě Felix.
„Teď už nemůžeme,“ zakončil debatu Harry a opřel se o mřížové dveře výtahu.
Začal je tahat na stranu ze všech sil, ale ty se ani nepohnuly.
„Může mi někdo pomoct?“ zeptal se ostatních, kteří hned přiběhli.
Všichni najednou zarvali, ale dveře povolily až když jim přišly na pomoc i Hermiona a Ginny, hned
na to dveře odsunuly a Seamus s Deanem je začali přidržovat.
„Myslíš, že dosáhneš na tlačítka uvnitř výtahu?“ zeptala se Ginny skloněného Harryho, který studoval
vnitřek výtahu.
„Nemáme jinou možnost, dolů se nedostaneme jinak, než tím výtahem,“ řekl Harry, lehl si na podlahu
a začal se soukat asi do půl metru vysoké štěrbiny mezi podlahou a stropem výtahu.
„Dávej pozor, Harry,“ upozornila ho se strachem Hermiona a stále mu silně držela nohy.
Harry se tam vsoukal hlavou, rukama a pak i mu tam zmizela i hruď.
„Pořád tam nedosáhnu, přidržte mi někdo nohy, ať se nepřekotím,“ zvolal na ostatní.
Felix, Ron a Neville se mu hned zapřeli o nohy a Harry se začal vsunovat ještě hlouběji do útrob
výtahu.
„Harry, já z toho mám divný pocit,“ hlesla Hermiona.
„Nejseš sama,“ ozvalo se z nitra výtahu. „Už tam skoro dosáhnu, ještě kousek.“
V té chvíli výtah povolil a začal nekontrolovatelně klesat, čímž mířil na Harryho tělo a chystal se ho
přepůlit.
Na poslední chvíli se zastavil pár centimetrů nad Harryho tělem. Dívky křičeli, někteří chlapci taky,
ale pak znovu nastalo ticho.
Hned na to se ale z výtahu začaly ozývat další zvuky a vrzání.
„RYCHLE, DOSTAŇTE HO VEN!“ rozeřvala se panicky Hermiona a všichni začali Harryho tahat
ven ze štěrbiny, ve té chvíli začal výtah znovu klesat.
„Áááá, to bolí!“ křičel Harry, když mu výtah klesl na prsa a tím, že ho vytahovali ven ho nesnesitelně
dřeli.
„Dělejte!“ křičela Hermina, protože výtah stále klesal a opisoval svou hranou Harryho hruď.
„Dost!“ křikl Harry, když se zašprajcl za hlavu a všichni ho bez ustání tahali.
Výtah ho sevřel u krku a zůstal stát na místě.
„Ale ne… Harry ohni hlavu na stranu, slyšíš!“ hulákala na něj Hermiona. „Až napočítám do tří, tak
ho vytáhneme.“
Harry otočil hlavu a připravoval se na bolest, kterou mu vytáhnutím způsobí.
„Tak jdem na to, jedna…“ začala Hermiona odpočítávat a zatímco vyděšený Seamus a Dean drželi
dveře se všichni zapřeli za Harryho. „dva… a TŘI!“
Všichni zarvali a skrz Harryho křik se hned v zápětí výtah začal řítit neovladatelně dolů až jim zmizel
ve nepropustné černotě výtahové šachty.
Všichni leželi na zemi, jak za Harryho zarvali a teď se kvapně narovnávali, obávali se prvního
pohledu, ale naštěstí pohlédli do naštvaného obličeje jejich kamaráda Harryho.
„Víte, co jste mi mohli udělat?“ zděsil se Harry. „Mohli jste mi zlomit páteř, všichni za mě zarvete
jako pominutý, to si zase myslíte, že jsem ze železa?“
„Je v pořádku!“ zvolala Hermiona šťastně. „Jakmile nadává, tak je mu hej.“
„Už to moc dlouho neudržíme,“ ozvalo se od Deana, který se společně se Seamusem začali posunovat
po podlaze.
Všichni pohlédli do výtahové šachty, mysleli si, že už uslyší zvuk dopadajícího výtahu, ale to se
mýlili, výtah totiž vůbec nezmizel v černotě šachty, jak si mysleli, zůstal viset hned asi v polovině patra
pod nimi, zabrzdily ho nouzové brzy.
„Co teď?“ zeptala se Ginny.
„Zkusíme prostě jiný výtah,“ řekl Neville a začal mačkat okolní tlačítka, to se však ani jedno
nerozsvítilo.
„Zkus zatáhnout za mříže,“ navrhla Ginny, avšak ani s pomocí ostatních s nimi nehnuli.
„Musíme jít šachtou,“ řekl Harry.
„T-t-t-to jako myslít-t-te tou-tou-tou…“
„Tou hezkou černou šachtou, ano,“ přisvědčil Harry netrpělivě.
„Nemůže ale dolů, výtah nás blokuje,“ namítla Hermiona.
„Tak musíme nahoru,“ řekl Harry.
„Tak ať už to máme za sebou,“ řekl Ron netrpělivě a naklonil se do šachty.
„Co to děláš?“ zeptal se Harry.
„Snažím se najít nějaký žebřík, nebo něco… áááááá!“
„Co je!“ křikli všichni a v tu chvíli Ron prudce zatáhl ruku zpět.
Všichni hned ustrašeně uskočili, protože Ron držel v ruce nějaké oko na šťopce podobné slimáčí.
„Já vím, co to je!“ vyhrkla Hermiona, vyklouzla zpod neviditelného pláště a seskočila do šachty na
výtah o půl patra níž.
„Pozor na ten výtah!“ křikl Harry.
„Držím se,“ ujistila ho Hermiona. „To jsou výtahový šneci, Lezci, Rone.“
„Cože?“ podivil se Ron.
„Nakloň se,“ napověděla mu Hermiona.
Ron se naklonil do šachty, naštěstí kvůli výtahu pod ním neměl z výšky závratě, ale pak se šíleně lekl
stvoření, které bylo přilepené v koutě šachty. Byl to jakýsi pásovaný slimák s dlouhými tykadly na jejíž
koncích měl vypouklé oči, které sebou udiveně klimbaly, tvorové byli v každém ze čtyř rohů a podivně
si broukali. Ron se však lekl natolik, že se vyklonil příliš a instinktivně se chytil za druhé očičí tykadlo
tvora, který vystrašeně zapískl a v tu ránu vystřelil vzhůru jako šipka. Zastavil se až o patro výš, v
nejvyšším patře budovy.
„Bože!“ křičel Ron a držel se těch vypouklých očí. „Pomóc!“
„Počkej prosím tě,“ řekla Hermiona, přešla také k jednomu tvoru, vzala ho za popruhy a zatáhla. Záhy
vystřelila jako Ron před tím až nahoru.
Oba dva se postavili na jakési provizorní stupínky a Ron konečně pustil oči tvorečka, který je měl na
rozdíl od ostatních poněkud vytahané.
„Nesmíš toho chudinku tak trápit,“ ohradila se na něj Hermiona.
„A co já?“ zastal se Ron sám sebe. „Co je to za potvory?“
„Pohybují s výtahy, to nevíš?“ divila se Hermiona.
Ron se zakabonil a odvrátil tvář, pak ale jeho pohled skončil na dveřích a začal dolů na ostatní hulákat.
„Harry! Tady ty dveře vůbec nejsou mřížované, jsou nějaké bytelné a neprůhledné… jo a taky se samy
otevírají! Jé! Pomóc!“
V té chvíli Rona popadla silná ruka a celý zmizel ve dveřích.
„Rone!“ vykřikla Hermiona a natáhla k němu ruku, aby ho zachytila, místo toho ale ta silná ruky jí
zatáhla dovnitř hned za Ronem.
„Co se to tam děje?“ vykřikli ostatní a naklonili se do šachty.
„Musíme jim pomoct,“ vykřikl Harry a chytil se nejbližšího tvora za popruhy.
Zatím nahoře se na dvojici teď šklebil stejnojmenný otec Vincenta Crabbea a mnul si praskavě klouby.
„To se mi snad zdá, dvě holubičky jednou ranou,“ pravil bodře hromotluk a shýbl se pro Hermionu.
„Nech jí být!“ křikl Ron a ohnal se po něm, v zápětí schytal ránu do břicha, až odletěl dobré tři metry
do chodby, ve které teď byli a která měla stejně jako ta předchozí po stranách samé dveře.
„Tak, kde jsme to skončili?“ optal se Crabbe a jedním tahem vytáhl Hermionu na nohy.
Ta mu okamžitě plivla do tváře, až se znechuceně odvrátil a utřel se rukávem. V zápětí Hermiona
schytala pořádnou facku, Crabbeho, jak vidno přešla nálada si hrát a podle jeho pohybu směrem k hůlce
to ležící Ron poznal.
Ron rychle nahmátl svou vlastní hůlku, ale té chvíli Crabbe na něj už mířil, protože ten útok očekával.
„Ani o tom nepřemýšlej holomku!“
Na to Hermiona čekala, rozpřáhla se a uštědřila Crabbevi jeden velký kopanec do rozkroku až zařval
na celé kolo a shýbl se, hned na to mu Hermiona vrazila ramenem ránu do zad, až se sklátil k zemi.
V zápětí se začala hnát k Ronovi. „Jseš v pořádku?“
„Jo a ty?“ optal se Ron a zvedal se ze země.
„Ještě jsem s váma neskončil!“ křikl Crabbe a kolem nich proletělo špatně mířené kouzlo.
„Rychle!“ křikla Hermiona a popadla Rona, v zápětí oba dva vběhli do nejbližších dveří, na kterých
byla cedulka, které si ani nevšimli.

_text

Octili se v místnosti na první pohled podobné toaletám, avšak byla až poněkud čistá a voňavá, jako
kdyby tu nebyl nikdo už několik týdnů. Po stranách byly kabinky se záchody a naproti nim umyvadla.
„Jsme v pasti!“ křikl Ron vyděšeně.
„Rychle, zalez do některé z těch kabinek!“ nařídila mu Hermiona.
„Ale tam nás najde, sice je to idiot, ale tak hloupý zase není,“ protestoval Ron.
V té chvíli se ozvaly kroky za dveřmi.
„Prostě tam zalez!“ křikla Hermiona a strčila ho do poslední kabinky, zaklapla za ním dveře a sama
zalezla do prostřední, oba dva se tam zamkli a utichli, v té chvíli dovnitř vešel jejich pronásledovatel.
„No tak, no tak holátka, kdepak vás mám?“ zvolal Crabbe žertovně. „Tak kdepak jste?“
Ron i Hermiona byly strachy bez sebe, oba dva si vystoupili na záchodovou mísu, aby jim nebyly
vidět pode dveřmi nohy a tajili dech.
„Já si vás tady najdu!“ zvolal Crabbe a praštil do prvních záchodových dvířek, které se hlasitě
rozletěly dovnitř.
„První je prázdná,“ zkonstatoval Crabbe. „Druhá…?“
Ve chvíli, kdy se ozvala další rána se Hermiona zamčená ve třetí kabince začala strachy třást, v tu
chvíli popadla hůlku a namířila před sebe připravená bránit se ze všech sil. Kroky došly až před její
kabinku a nastalo ticho v němž Hermiona s klepající se hůlkou, kterou držela v natažené ruce, marně
popadávala dech a snažila se být co nejtišší.
Ovšem náhle jí hůlka zmizela z ruky, Hermiona zděšeně vykřikla a pohlédla nahoru, z druhé kabinky
na ní přes stěnu ze shora koukal Crabbe a potěšeně se usmíval.
„Tak naše malá čarodějka se chtěla bránit, co?“ zachechtal se nahlas, v zápětí ale sebou šlehl na zem,
až to hlasitě zadunělo. „Zatraceně! Do háje, kdo tady nezvedá to prkýnko!“ následně rozzuřeně přešel
před Hermioninu kabinku a vytrhl jí mocně z pantů. „Tady tě máme krásko…“ zvolal, zatáhl Hermionu
za vlasy a mrštil s ní o zem.
„Hermiono!“ zařval Ron, když zaslyšel její výkřik.
„Neboj, pro tebe se dojdu hned potom!“ zvolal potěšeně Crabbe a znovu se otočil na Hermionu.
Ron vzal za kliku, ale ta nepovolila, dveře se mu zasekly, začal do nich vyděšeně bušit, v mysli měl
jen záchranu Hermiony, Crabbe se jí chystal zabít, to nesměl dopustit a teď ho tady zdržují takové
zpropadené dveře!
„Grangerová, už si vzpomínám,“ pronesl Crabbe a postavil se před ležící Hermionu. „Syn mi o tobě
vyprávěl, no ano, vím, co jsi zač,“ řekl a sklonil se nad ní.
Hermiona ale náhle vykulila oči, až Crabbemu došlo, že to nebude kvůli jeho zápachu z úst, avšak na
jeho povahu se dalo vždycky spolehnout.
„Myslíš si, že ti naletím, co?“ uchechtl se. „Předstírat, že za mnou někdo je a koulit vočima, to je
starej trik holčičko, na to už ti neskočím.“
V té chvíli zjistil, že vedle se vedle něj objevilo chapadlo, trhnutím se otočil a uviděl, jak tři mocná
tlustá chapadla se na něj valí z rozbitého záchoda.
Začal řvát na celé kolo, ale to už ho chapadla nabrala a odhodila na zeď. Crabbe se sklátil k zemi,
avšak díky své hromotlučské postavě byl stále ještě při smyslech. Ale jeho křik neustal, okamžitě vzal
nohy na ramena a vyběhl ven ze dveří jako malá vyděšená holka.
Ron zatím namířil hůlku na dveře, protože z hluku, který zaslechl, mu začalo být špatně, když myslel
na nejhorší. Následně dveře kouzlem zboural a slepě začal prohledávat další a další kabinky.
„Hermiono!“ křičel jako pominutý.
„Tady jsem,“ ozvala se za ním ležící Hermiona.
„Co?“ zvolal Ron nahluchle, protože z rozbitého záchodu tekla hlasitě voda.
„Tady jsem,“ řekla znovu Hermiona.
Ron se otočil a pousmál se. „Díky bohu, není ti nic…“
„Rone pozor!“ zakřičela Hermiona, ale v tu chvíli se za Ronem znovu objevila chapadla.
Ron se otočil a stejně jako Crabbe před chvílí se panicky rozkřičel na celé kolo, chobotnice ho nabrala
jako na lopatu a švihla s ním přes celou místnost až skončil ležet na Hermioně s ústy přitisklými k jejím.
Trvalo to asi pět vteřin, než se vzpamatovali, pak oba dva otevřeli oči a zahleděli se do sebe. V zápětí
se Ron zbrkle odtáhl.
„Rone?“ zeptala se překvapeně Hermiona.
„Ehm… ano?“ odvětil Ron stále zbrkle.
„Ty jsi… ty jsi mě …“
„To byla jen nešťastná náhoda,“ vymlouval se Ron.
„To nebyla, ty jsi mě líbal, cítila jsem…, Rone?“
„To… to… to…“ brblal Ron a uši mu rudly jako červánky. „to… to… z-z-z-zase byl ten n-n-n-nápoj
lásky.“
„Ale počkej, vždyť… vždyť už to jsou dávno tři měsíce, už na tebe nepůsobí,“ uvědomila si
Hermiona.
Ron tentokrát zrudnul i v obličeji.

Zatím

Harry a ostatní se těžkopádně dostali do nejvyššího patra s malou pomocí okatých tvorečků všichni
se přitiskli na jakousi římsu ve výtahové šachtě.
„To jsou nějaké ocelové dveře,“ uvědomil si Harry.
„Jééééé!“ vykřikl Neville, až málem spadl dolů.
„Co je?“ okřikl ho Dean.
„Ta okatá obluda, ona se ke mně přichytila,“ zděsil se Neville, který teď měl na zádech přilepeného
Lezka.
Většina se na něj podívala a rozesmála se na celé kolo, Neville teď vypadal jako medvídek Koala s
mládětem na zádech, slimák přitom stále koulil očima ze strany na stranu a pořád potlačeně pobrukoval.
„Uklidněte se a co Ron a Hermiona?“ zarazil je Harry. „pomozte mi to otevřít.“
Všichni hned zarvali, ale zase se do dveří museli opřít všichni, aby se vůbec pohnuli, v té chvíli se
Harry zapřel nohama a zády mezi dveřmi a pod ním mohli proběhnout ostatní.
Jenže ti v zápětí ztuhli, protože pohlédli do tváře Crabbemu, který před malou chvilkou vyběhl z
umýváren.
„O to se ani nepokoušejte!“ křikl Crabbe, když Felix nahmatával hůlku.
Harry stále ještě stojící za všemi ve výtahové šachtě zaslechl cizí hlas a uvědomil si ztuhlé postavy
ostatních, pomaličku zavřel dveře a protože byl stále krytý těly svých přátel, došoural se až k Nevillovi
a aniž by věděl, co dělá, tak mu odlepil toho slimáka ze zad.
Seamus zahlédl Harryho a v té chvíli zakřičel. „Hej, to je krysa!“
Crabbe po zkušenosti s Hermionou přece jen trochu uhnul očima a to stačilo Harrymu, aby se
narovnal, namířil se asi půlmetrovým slimákem, natáhl ho jak želatinu a zatáhl mu za popruhy.
 V tu chvíli slimákovi málem vypadly vypoulené oči z tykadel a záhy prosvištěl vzduchem strašlivou
rychlostí, až smetl Crabbeho na zem.
„D-d-d-d-dobrá práce,“ pousmál se potěšeně Felix a hned Crabbeho svázal.
„A co Ron a Hermiona?“ pískla Ginny.
Všichni se rozeběhli kupředu, až Dean zůstal stát u jedněch dveří.
„Co je?“ zeptali si ho ostatní.
„Vidíte tu vodu?“ zeptal se jich zamyšleně Dean a ukázal na kaluž vytékající ze spodu dveří.
Všichni hned k nim přešli a přečetli si se strachem cedulku na nich. Harry pak vzal za kliku a otevřel…

Právě teď

„…už na tebe nepůsobí,“ ozval se Hermionin hlas zevnitř.

V tu chvíli všichni uviděli Rona, jak ještě celý rudý leží na Hermioně. Ti si uvědomili jejich pohledy
a Ron z Hermiony kvapně slezl.
Harry a ostatní ještě chvíli překvapeně na něj hleděli a pak se začalo ozývat potlačené chrochtání a
dušení, jak každý z nich potlačoval smích. V zápětí se všichni rozjařeně rozchechtali na celé kolo a
usmívali se na dvě postavy rudé od hlavy až k patě.
„Není to tak, jak si myslíte!“ křikl Ron.
„Jo, Rone, i ty tvoje uši tomu nasvědčují,“ řekla Ginny rozjíveně.
„My vás na malou chvilku opustíme a vy si to hned spolu rozdáte!“ křikl nevěřícně Seamus.
„To není pravda,“ ohradila se Hermiona.
V té chvíli znovu mocně zahřmělo, jako kdyby do podlahy někdo praštil desetitunovou kovadlinou a
všichni se rázem něčeho drželi.
„Konec srandy, musíme zmizet,“ řekl Harry a počkal až Ron a Hermiona vyjdou ven.
„Co je vůbec v prvním patře?“ zeptal se Neville.
„Ty to nevíš?“ optala se Hermiona. „Jsou tu všechny písemnosti a cennosti, ale hlavně, kancelář
ministra kouzel.“
„Tý brďo,“ zvolal Seamus.
„Mrkneme se tam?“
„Vždyť zpátky přece stejně nemůžeme,“ připomněl jim Harry.
Všichni se tedy vydali přímo naproti do zatím nejhonosnějších dveří, které vypadaly jako vstup do
antického zlatnictví. Procházeli temnou chodbou, po celém ministerstvu se stále ozýval hluk a křik,
občas nějaká ta další rána a zelené probliknutí, když někdo použil kouzla pronikajícího i přes zdi.
Kouzlem otevřeli okrasné dveře a vstoupili dál. Ocitli se doslova euforii krásy, kancelář ministra byla
velikánská skleněná kopule různých barev, z jejíž mřížování dolů vysely zlaté a stříbrné ozdoby, ceny,
sošky a medaile. Uprostřed byl velikánský stůl, spíše pro nějakou besedu než pro jednoho člověka a
hned za ním polstrované křeslo, se kterým se křeslo Brumbála v Bradavicích nemohlo ani v nejmenším
rovnat. Podle všeho minulý i nynější ministři prosazovali takovýto styl honosné výzdoby, zvláštní bylo,
že v kanceláři nebyl ani jeden obraz, nebo židle pro hosty, každý, kdo přišel do ředitelny nynějšího
ministra musel před ním stále jen stát.
„Páni,“ ulevil si Ron, když pohlédl na hvězdnou oblohu na nebi.
„To si teda Umbridgeová dopřává pohodlí,“ zkonstatoval Harry ohromeně.
„Nestěžuju si,“ ozvalo se odněkud z rohu.
Bez připravených hůlek a stále ještě uchváceni krásou kanceláře se otočili za sebe, kde na ně mířilo
asi pět kouzelníků v čele s Dolores Umbridgeovou.
„N-n-nemáte n-n-n-náhodou chránit m-m-m-m-ministerstvo?“ zeptal se koktavě Felix a v jeho
obličeji se znovu objevila ta nejistota, kterou měl, když na něj někdo mířil hůlkou.
„N-n-n-n-n-emám,“ zakoktala posměšně Umbridgeová a uchechtla se. „Vždyť vy moc dobře víte, co
já sem, nemám pravdu Felixi?“
„Z-z-z-jistil jsem t-t-to tu noc na té střeše,“ řekl Felix rozhněvaně.
„Harry, co Pegas?“ zašeptala mu Ginny.
„Nemůžu.“ pošeptal jí na oplátku. „Prostě nemůžu.“ odpověděl jí, když chtěla pokračovat s otázkami.
 „Podle mě je tato kapitola… našeho života… až příliš dlouhá,“ pokračovala Umbridgeová a spolu s
ostatními strážci se přiblížila až k nim. „Teď už vás nikdo nezachrání…“
„Moje řeč!“ ozvalo se z kouta.
Kdyby si Harry mohl vyndat oči z důlků a pročistit si je, tak by to teď udělal nejmíň desetkrát, ze
dveří, kudy přišli před malou chvilku on a jeho přátelé, teď vyšla Belatrix Lestrangová, absolutně v
pořádku a bez jakéhokoliv škrábance, navíc na sobě měla smrtijedský plášť a v ruce hůlku namířenou
na Harryho.
„Vy žijete?“ řekla až krajně zděšeně Umbridgeová.
„Je to dlouhá historie, ale i když mě to stálo spoustu námahy…“ přiznala Belatrix a zaryla se hůlkou
Harrymu do krku s nenávistným úšklebkem. „nikdy nezapomenu, jak mě tenhle mizera málem připravil
o život.“
„Černá kočka, že?“ sykl zlostně Harry a přivíral bolestně oči, jak mu Belatrix tiskla hůlku ke krku.
„Máte devět životů, kolik vám jich vůbec zbývá?“
„Rozhodně si mě o už o dost…“ řekla Belatrix, ale v té chvíli jí někdo uchopil a následně jí nejbližší
smrtijed políbil.
„Belatrix,“ zvolal smrtijed nadšeně až se mu podlamovala kolena.
Belatrix nejdřív zděšeně ucukla, ale pak zjistila, že hledí do tváře svého manžela Rudolfuse.
„Myslel jsem, že jsi mrtvá,“ hlesl Rudolfus nadšeně a celou jí nevěřícně osahával, hned jí chtěl dát
další polibek, avšak Harryho trochu překvapilo, když ucukla.
„Nech mě nejdřív vyřídit toho, kdo nás od sebe málem oddělil, ano?“ řekla Belatrix a opatrně se
vymanila z jeho objetí.
Následně se zase nenávistně otočila na Harryho, přišla až k němu, chvíli mu koukala do očí a Harry
náhle strnul.
Hned na to se otočila, chlapci to v tu chvíli došlo, Lestrangová ho kryla svým tělem a tak mohl potají
vyndat hůlku.
„No… jsem velice ráda, že ses k nám vrátila, Belatrix,“ pousmála se stále ještě překvapeně
Umbridgeová. „Náš Pán zla bude jistě nadšen.“
„Myslíte?“ uculila se Belatrix, v jedné ruce stále držela připravenou hůlku a druhou ruku měla za
zády, na té druhé ruce natáhla všech pět prstů, pak jeden stáhla, pak stáhla další a tak dál.
„Nemyslím si, že ho to tak potěší,“ uculila se Belatrix a ve chvíli i se stáhnul i její poslední prst Harry
společně s ní vykřikl na všechny omračovací kouzla, až se smrtijedi skáceli k zemi.
Jediná zůstala stát Umbridgeová, která teď neozbrojená vyděšeně koukala na Belatrix.
„Jak jsi nás mohla zradit?“ zhrozila se Umbridgeová. „Teď už chápu, proč jsi tak dobře zatajila svou
smrt.“
„Ne, Dolores,“ pousmála se Belatrix. „Nechápeš nic.“
Následně se obličej Belatrix změnil v ten Tonksové, která jí majzla takové pěstí, že se ministryně
svorně sesula k zemi.
„Nymfadoro!“ vyhrkla překvapeně Ginny.
„Promiňte za to divadélko, muselo to být opravdové,“ pousmála se na ně. „V pořádku Harry?“
„Nic mi není,“ pousmál se Harry.
„Jak jsi jí poznal, Harry?“ zeptala se udiveně Hermiona.
„Podle očí Hermino,“ napověděl jí Harry. „Ty se nikdy nemění, ať jsi v jakékoliv podobě.“
„Přesně tak, můj dědeček říkal, že jsou vstupní bránou do tvé duše…“ řekla usměvavě Tonksová.
„Dobrá práce, Harry.“
V té chvíli se ale mocně zablýsklo, až všichni vyděšeně sehnuli hlavy, blýsknutí je ale donutilo se
podívat nad sebe. Na skleněné kopuly stála další armáda kouzelníků a nemrtvých, všichni na ně
vyplazovali tesáky a kouzelníci se právě chystali prolomit sklo.
„Rychle utečte!“ vykřikla Tonksová.
„Nemáme kam!“ namítl Harry.
„Vemte si výtah, kterým jsem přijela, dala jsem tam závoru, aby se dveře nezavřely, uhánějte!“ křičela
Tonksová, když se skla začala tříštit dolů.
„A co vy?“ zeptala se se strachem Ginny.
„Jsem metamorfomág, o mě se nestarejte!“ zakřičela na ně a společně s nimi vyběhla ven z kanceláře,
Harry ještě stačil zahlédnout, jak zabíhá do nějakých postraních dveří a záhy vybíhá ven a řadí se s tváří
nemrtvé mezi ostatní pronásledovatele.
Doběhli udýchaně k otevřeným dveřím výtahu, všichni přeskočili narafičenou závoru, kterou Harry
v zápětí odkopl.
Následně se k nim začali hnát všichni smrtijedi a ostatní, dveře se stále nechtěly zavřít.
„Ztuhlo to!“ zakřičel Harry a rval za dveře.
Všichni se za ně opřeli a kolem nich létala kouzla, na poslední chvíli se dveře zaklaply a Neville
následně zbrkle začal mačkat jedničku.
Hned na to se výtah kodrcavě rozjel směrem dolů a míjel jedno patro za druhým. Všichni ještě zděšeně
oddychovali a pár pater trvalo, než konečně někdo protrhl ticho.
„Musíme se připravit, že někdo bude i dole,“ řekla Hermiona.
Všichni se na sebe nejistě podívali a hned začali vyndávat hůlky, tentokrát chtěli být opravdu
připravení.
„Jestli to zvládneme, tak to bude poslední boj,“ řekl Seamus. „Už s tebou nikam nejdu.“
Harry je však neposlouchal, stál vzadu výtahu a čím více se blížili dolů, tím víc ho napadala strašlivě
šílená myšlenka.
Výtah se hlasitě zastavil a mříže se odtáhly, ze dveří výtahu se ukázalo sedm připravených hůlek,
avšak až na popraskané zdi a ležící těla pobitých kouzelníků zde nikdo živý nebyl.
„Vzduch čistý,“ zkonstatoval Dean a jako první vyšel, nakonec ve výtahu jako poslední zbyl Harry,
zůstal tam stát a ani se nehnul.
Všichni si toho všimli a jejich naděje na tolik toužebně očekávaný návrat trochu poklesla.
„Co se děje?“ vyhrkla Hermiona nešťastně.
Harrymu se v paměti pořád dokola přehrávaly ty sny, které v poslední době vídal, na druhou stranu si
zase pamatoval na minulý rok, zvláště, když se teď odevšad ozýval hluk, hlavně pak od jejich
pronásledovatelů, kteří, jak vidno, se už spouštěli šachtou dolů, nebo dělali něco podobného.
„Já tam musím, Hermiono,“ řekl Harry vážným tónem. „Musím se dozvědět, co je za těmi dveřmi.“
„Harry ne… Harry ne…“ začal Hermiona protestovat a rezolutně to odmítala. „Pojďte mi pomoct.“
Všichni hned k ní přiběhli a začali Harryho přemlouvat.
„Já tam ale musím,“ nesouhlasil Harry, myšlenka na vznášející se tělo ve snu byla tak silná, že
překonávala všechny ostatní, něco ho na tom těle tak lákalo, tolik ho chtěl vidět.
„Harry…“ pravila citlivě Hermiona a přešla až k němu do výtahu, vzala ho za ruku a stále mu
domlouvala. „Musíme jít, víš, co říkal Lupin, už toho bylo dost, my chceme domů.“
„Tak jděte,“ řekl hned Harry a odtáhl ruku.
Všichni se hned na sebe podívali a následně vešli za Harrym od výtahu, jen Felix stále hlídal venku.
„Tak podívej, jestli nevylezeš,“ začal Seamus. „tak tě vlastnoručně vezmu za ty tvý pačesy a dovleču
klidně až do Bradavic.
Harry se díval na své kamarády, viděl jim v obličejích, jak se moc chtějí dostat domů, nechtějí už
žádné další problémy, chtějí už mít klid.
„Harry, já už chci domů,“ ozval se nakonec Neville. „Stojí za to naše životy?“
Harry o tom chvíli přemýšlel, všichni měli jakoby okopírované tváře, všichni mu říkali, jak chtějí
domů, možná, že přece jenom dělá chybu.
„Tak dobře…“ řekl Harry zklamaně a začal kývat hlavou. „Jdeme domů.“
Všichni se potěšeně usmáli a Harry vykročil vpřed.
V tu chvíli se ozvala ve výtahu ohromná rána a následně pod nimi zmizela zemská tíže, výtah se utrhl
a oni neovladatelně padali do nejspodnějšího devátého patra.

Kapitola 73.
 Aethónská krev
P rach od ohlušující mohutné rány dosedal jen velmi zvolna. Potom, co utichl lomoz tříštících se

mříží a podlahy se zde v devátém patře, pochmurné a chladném místě, rozhostilo absolutní ticho a

přítmí. Holé stěny bez oken a dveří jakoby odrazovaly nově příchozí, aby se co nejdříve vrátili, než je

zastihne nějaká obzvlášť těžká kletba. O pochmurné osvětlení se tu staraly pouze čtyři letmo rozvěšené

svícny, které svých zjevem vypadaly, jako kdyby tu byly snad i tisíce let.

Avšak v té chvíli z pod sutin rozbitého výtahu se objevila něčí ruka. Byla velice zvláštní, chyběl jí

jeden prst, místo kterého se jí mezi prostředníčkem a malíčkem vznášel překrásný srdcový prsten

lesknoucí se na celé kolo. V zápětí se objevila i další ruka a plát jakéhosi plechu, který na ně spadl ze

stropu obě ruce odsunuly do nejdál. V té chvíli procitli i ostatní, Harry se rozhlížel kolem sebe a

zjišťoval jestli jsou všichni v pořádku. Ovšem sám o sobě to říct nemohl, nejen, že byl už od odpoledne

řádně umlacován, jak jen je to možné, ale navíc teď, když ještě v osmém patře vyšel první k východu z

výtahu schytal dost velkou ránu, avšak tu největší schytal někdo jiný.

Seamus ležel na Deanovi a oba dva skučeli, ale ne kvůli bolesti, nýbrž kvůli tomu, kde se právě ocitli.

Ginny a Hermiona také schytaly pořádné rány od bortícího se stropu, zvláště pak Ginny měla ošklivou

bouli na hlavě. Neville měl odřené čelo, až to vypadalo, že se celý začíná červenat a nakonec Ron, to

on byl ten, co podstoupil onu největší ránu, kterou mu uštědřil již zmiňovaný plechový stropní kryt.

Teď se krčil u své sestřičky a Hermiony, podle všeho ten na tom byl nejhůř, svým tělem je ochránil, ale

padající strop mu zlomil nohu. Ovšem nekřičel, jenom se vyděšeně díval na svou nohu v nepřirozeném

úhlu.

„Jste všichni v pořádku?“ zeptal se jich Harry.

Všichni se na něj podívali, měli v obličejích dost naštvané výrazy a nejraději by Harrymu uštědřili

pár neslušných slov.

 „Co to mám za bouli na krku?“ zeptal se Dean vyděšeně.

„Hlavu,“ odvětil Seamus.

„Mám zlomenou nohu,“ hlesl Ron stále s komickým děsícím se výrazem.

„Ukaž,“ řekla Hermiona a začala ho ošetřovat.

„Půjdu se porozhlédnout,“ řekl Harry nevraživě, vstal a dal se temnou chodbou dál, přitom si držel

poraněné rameno.

„Teď to asi zabolí, Rone,“ řekla Hermiona sklíčeně. „Musíš to vydržet, musím ti tu nohu srovnat.“

„Jdeme za ním,“ řekla Ginny a pokynula k ostatním, ti se zvedli a pochroumaně vykračovali za

Harrym.

„Ještě počkej,“ zadržel jí ruku Ron. „Kdybychom nepřežili… kdybychom nepřežili Hermiono, já…“

„Přestaň s takovými řečmi, jasné?“ ohradila se na něj.

„Ne, musím ti to říct,“ trval na svém Ron a posunul jí k sobě za hábit. „Musím ti to říct, prostě musím,“

pokračoval dál udýchaně. „Byl jsem idiot, když jsem se k tobě takhle choval, nejseš žádnej šprt, ani nic

jiného…“

„Ale jsem,“ hlesla Hermiona. „Kdo jiný studuje učivo z ročníku napřed? Kdo jiný už přečetl skoro

celou knihovnu?“

„Ale to je na tobě právě to krásné,“ řekl Ron a Hermiona na něj překvapeně pohlédla.

„Rone přestaň, neříkej to jako kdybys neměl přežít,“ prosila ho Hermiona a zase se přisunula k jeho

noze.

Ron jí však zase zatáhl k sobě. „Jen jsem ti to chtěl říct, měla jsi pravdu, neuvědomoval jsem si, co

jsi ve skutečnosti zač, pravda je, že mě děsilo to, co jsem k tobě ve skutečnosti cítil.“

„Rone přestaň,“ žádala Hermiona.

„Musím ti to říct… mám tě moc rád Hermiono… já tě m…“ hned na to se ale ozval Ronův bolestný

křik, protože Hermiona mu nečekaně narovnala nohu a v zápětí upevnila obvazem, který hůlkou
vykouzlila.

Ronovi vyhrkly do očí slzy a když bolestivě dokřičel, stále ještě nekontrolovatelně dýchal jako o

závod.

„Mám tě taky ráda… a musíme jít dál,“ řekla mu a začala mu pomáhat na nohy. „Musíme zpátky do

bezpečí, do Bradavic, budeš se o mě opírat, jasné? Za nic na světě si nesmíš stoupnout na tu nohu.“

„D-d-d-dobře,“ zakoktal plačtivě Ron a opřel se o Hermionino rameno.

Oba dva vyšli ven, kde už všichni stáli s ještě naštvanějšími obličeji.

„Žádný výtah nefunguje,“ řekl Seamus. „Ten kterým přijela Tonksová byl poslední funkční, všechny

ostatní smrtijedi zničili.“

„Tak co budeme dělat teď?“ zeptal se vystrašeně Neville.

Nikdo se neměl k odpovědi, nikdo teď ani neměl odvahu se Harrymu podívat do očí, protože se báli

toho kam teď jeho zraky míří. Jen Hermiona se před něj s Ronem postavila a naštvaně mu řekla.

„Podívej se,“ pravila a ukázala na Rona, který se o ni opíral. „Chceš pokračovat? Opravdu?“

Harry nenávistně zkřivil obličej, teď už ho přecházela trpělivost, znovu ho nechce nikdo pochopit,

tady se už nejedná přece o žádnou past, ta byla o několik pater výš, navíc ujištění v Harryho těle bylo

přímo děsivé, jako můra která letí za světlem byl přitahován za tou vznášející se postavou.

Znovu se tedy naštvaně podíval na ostatní a pak bez jakéhokoliv slova prošel jejich středem přímo

vstříc obyčejným černým dveřím na konci chodby.

„Harry nedělej to! Vrať se!“ křičela Hermiona. „Tak slyšíš! Vrať se!“

Harry jí ale nevnímal, byl jak zhypnotizovaný, vlastně mu v téhle chvíli byly lhostejné jakékoliv

následky, šel dál až došel přímo před dveře. Bez kliky, bez zámku, bez zdobení či něčeho podobného.

Harry vykročil přímo ke dveřím, které se posléze samovolně otevřely, hoch pak prošel rovnou dál.

Jakmile došel doprostřed kruhové místnosti, zaslechl za sebou spěšné kroky a v zápětí už s ním byli i

všichni ostatní, kteří, jak vidno, ho na druhou stranu nechtěli nechat tam jít samotného.
 „Už zase,“ povzdechl si Neville a při pohledu na tuhle místnost se mu dělalo špatně.

Byla to prostorná kruhová místnost, ve které jakoby se vyřádili natěrači milující černou barvu, vše tu

bylo černé, strop, stěny a i podlaha, která se velice nepříjemně leskla a obrážela každou postavu stojící

na ní. Kolem místnosti bylo stejně, jako minulý rok, rozesazeno množství dveří, které byly naprosto ve

stejném rozestupu od sebe, bez klik, zámků či popisů. Mezi dveřmi visely na stěnách modře svítící

svíce, které dodávaly místnosti velice nehostinný vzhled, jako kdyby stály uprostřed nesmírně

zamračené oblohy, ze které se zanedlouho spustí uragán.

„Tak, jsme tu, spokojenej?“ řekl nevraživě Seamus. „Můžeme už vrátit?“

„Co ti je, proč se nehýbeš?“ divila se Hermiona.

Harry moc dobře věděl, proč se nehýbe, nesměl se ani pohnout, aby následně poznal, že dveře přímo

za ním jsou právě ty správné.

„Zavřete ty dveře,“ řekl Harry.

„Nezavírej,“ štěkla Hermiona na Deana. „Jakmile to zavřeš, tahle hloupá místnost se zase dá do

pohybu a my nebudeme vědět kudy dál.“

„Deane, zavři ty dveře,“ řekl zase pevným hlasem Harry.

„Ale Hermiona má pravdu,“ zděsil se Neville.

„ZAVŘI KRUCINÁL UŽ TY DVEŘE!“ zařval Harry, až všichni vyděšeně nadskočili, jak se jeho

burácivý hlas rozezněl v kruhové místnosti.

„Já jen doufám, že víš, co děláš,“ hlesla nakonec Hermiona vystrašeně.

„Hermiono, věř mi,“ hlesl stejně tak potichu Harry a dál nehnutě stál na místě.

Dean se na všechny naposledy podíval a pak s hlasitým povzdechnutím přešel ke dveřím, které v

zápětí zavřel.

Téměř hned po tom, co se dveře zaklaply a Dean stáhl ruku zpět, se kruhová místnost znovu dala do

pohybu. Odevšad se ozýval sun kamene po kameni, jak se stěny točily a svícny dělaly nejasné čáry.
Tma, která zde nastala po zavření dveří se ještě prohloubila, když svícny začaly uhasínat vlivem větru,

který na ně působil při otáčení. Avšak nezhasl ani jeden svícen, když se konečně stěny místnosti začaly

pomalu přestávat otáčet. Ve vzduchu bylo napětí, Harrymu tlouklo srdce jako o závod a moc dobře

tušil, že ostatní na tom nejsou o mnoho jinak. Mohl se vydat jakýmikoliv dveřmi, vidět spoustu

příšerností v tomhle nehostinném místě, ovšem černovlasý chlapec měl jen jeden cíl.

Ticho, které teď v kruhovité místnosti nastalo bylo přímo nervydrásající, nikdo se neodvažoval

promluvit a všichni tajili dech, jak jen mohli. Harry se podobal spíše soše, než nějakému člověku, ale

když už se Hermiona začala obávat, že opravdu zkameněl a chtěla ho oslovit, Harry se jedním plynulým

pohybem otočil čelem vzad a pohlédl Hermioně do očí. Překvapil jí však Harryho pohled, byla v něm

strašlivá bolest a stesk, Harry přelétl pohledem na dveře, které teď byly přímo před ním.

V té chvíli se začal dusit, sevřel se mu krk jako když ho začne škrtit had, všichni na něj vyděšeně

civěli a mohli slyšet, jak hlasitě sípe, také proto na něj starostlivě koukali a nevěděli, co mají dělat. Pak

Harrymu začala ochabovat kolena, nevěděl proč, ale tušil, že už moc dlouho tohle čekání nevydrží,

vykročil tedy vpřed. Všichni mu uhnuli z cesty jako nějakému delegátovi, Harry přešel přímo ke dveřím

naproti, zavřel oči a velice zhluboka se nadechl. Pak konečně vykročil vpřed.

Ale kdyby se nezarazil, tak by na dveře narazil, neotevřely se ani když na ně Harry poté zatlačil. V té

chvíli mu do duše klesla doslova muka, celou svou váhou se o dveře opíral jak jen mohl, ale ty se ani

nepohnuly. Všichni na něj bojácně koukali, jak se marně snaží dostat se tam, kam po celou tu dobu

toužil.

„Tak pomozte mi konečně,“ hekl na ostatní zničeně, všichni hned přiběhli a opřeli se do dveří, Harry

rval ze všech sil až mu začaly podklouzávat nohy, všichni ale na něj stále vyděšeně civěli.

Harry nakonec vzdal své snažení a umučeně se svezl do sedu po dveřích na zem. Pokrčil kolena a

zakryl si rukama tvář, následně se od něho začalo ozývat tiché vzdychání.

Ostatní si na sebe podívali a následně přisedli k němu.

 „Tak jsme tu alespoň spolu, Harry,“ řekla Hermiona.

„Já jsem ráda, že jsme tu spolu,“ hlesla Ginny a koukala na Harryho starostlivě.

„Navíc už to tolik nebolí,“ řekl Ron a přitáhl si nohu, v té chvíli bolestivě sykl, ale snažil se to

zamaskovat.

Harry odtáhl ruce od obličeje a na všechny přítomné pohlédl.

„Zdálo se mi o tom, stejně jako minulý rok,“ začal Harry.

„O čem se ti zase zdálo?“ vyhrkla Hermiona.

„Nějaký muž… nesl před sebou vznášející se lidské tělo… mělo stejný prsten jako mám já,“ říkal

sklíčeně Harry. „Nevím proč, ale strašně chci vidět, co to bylo za tělo… já… já to nechápu, prostě to

nechápu.“

„A v tom snu, ten muž prošel těmito dveřmi?“ ptala se tentokrát Ginny.

„Přesně tak,“ hlesl Harry neslyšně.

„Prostě jen prošel? Neudělal něco… něco dalšího?“ ptala se dál.

Harry se opřel hlavou o dveře a pohlédl na strop, přitom se snažil vzpomenout si na ten okamžik, kdy

spatřil toho kouzelníka vcházejícího do těchto dveří, co v té chvíli udělal?

„Někdo mi něco sliboval… něco, kvůli čemu to tolik chci a já nevím proč… on… počkat udělal

něco… ano, vyndal zlatý papír!“ uvědomil si náhle Harry. „Ten muž… vyndal zlatý papír, před tím,

než vstoupil dál.“

„No…“ ozval se Ron nevraživě. „já znám jenom jeden zlatý papír, který jsem za poslední dobu viděl.“

Harry na něj překvapeně pohlédl a okamžitě si horečně začal prošmátrával kapsy, začal vyndat

kapesníky, knoflíky, všelijaké obaly a další věci, co měl po kapsách, až narazil na to, co hledal. Vyndal

už poněkud zmačkaný, ale stále zlatě zářící papír na němž stálo

Najdi heslo, jež nedá se koupit,

odpověz správně a můžeš vstoupit,
avšak vyvaruj se vstupu svého,
pokud máš v duši cokoli zlého.
 Je to syn krále, co trůn ho očekává,
ženu hledá stále, co královo slzy oplakává,
další slovo neznamená žádnou věc,
avšak nechal by si jej jen lakomec,
Poslední část hlavolamu je vzácnost těla,
ceněná je drahokamu a červená je celá.
„To je ono,“ zvolal Harry. „heslo ke vstupu do té místnosti, to je to, co Moudrý klobouk myslel. Je to
hádanka, musíme jí uhádnout a máme heslo! Hermiono, neznám nikoho, kdo by se na to více hodil,
pomůžeš mi?“
Hermiona na něj neochotně pohlédla, na jednu stranu se bála, co přijde pak, na druhou stranu Harryho
nechtěla zklamat a chtěla mu pomoct a v neposlední řadě jí ta hádanka také lákala.
„Tak ukaž,“ řekla a vytrhla mu papír z ruky. „První věty jsou banální, říkají, že se jedná o heslo a že
nemáš být silou zla, když dál vstupuješ.“
„A dál, dál už začíná ta hádanka,“ řičel netrpělivě Harry.
„Syn krále, nemá ženu… a to další…“
„Umřel jí král, nebo co?“ hádal Neville.
„Ale ne, proč by to sem psali, musí… musí… musí být z královského rodu… no jasně, dokud si
nevezme ženu královského rodu, nestane se králem.“
„A kdo?“ zeptal se Ron.
„Princ!“ vykřikla Hermiona.
„Máš pravdu, to dává smysl… a dál?“ halekal Harry netrpělivě.
„Další slovo neznamená žádnou věc, nechal by si jej jen lakomec…“ přemýšlela Hermiona.
„Když to není věc, tak co to je?“ divil se Neville.
„Nechal by si jej jen lakomec?“ divil se i Seamus.
„Co by sis nenechal?“ ptala se Hermiona. „Co bys někomu dal?“
Harry přemýšlel a létal pohledem na všechny ostatní, kteří také ale marně kroutili hlavou.
„Tak další část,“ řekl stále netrpělivě Harry.
„No…“ povzdechla si neochotně Hermiona. „Nerada nechávám něco nevyřešeného.“
„Přestaň a jdi dál,“ řekl Harry nesmlouvavě.
„Ano, generále,“ řekla Hermiona otráveně a přečetla poslední verš.
„Co je tohle?“ přemýšlel Dean.
„Zcela jasné, krev,“ řekla Hermiona. „Na to jsi nepřišel?“
„Jo, teď to jasně vidím,“ pousmál se Dean a hned se odvrátil, přitom se ušklíbl.
„Tak co je to prostřední slovo?“ ptala se dál Ginny.
„To může být spousta věcí,“ přemýšlela Hermiona.
„Princ dvojí krve,“ řekl do ticha Harry, jasně si vzpomínal na heslo do Černé kroniky.
Všichni na něj zděšeně pohlédli, ale v tom Hermiona vykřikla, protože se jí zlatě zářící papír sám
zázračně vyškubl z ruky a začal plápolat prostorem jako kdyby ho unášel vítr. Všichni teď přesměrovali
překvapené pohledy na vznášející se papír, Harrymu se v té chvíli zatmělo před očima, dech se mu
nekontrolovatelně zrychlil a kdyby mohl, nejraději by papír snad i sám popohnal.
Cár zlatého papíru se začal blížit ke dveřím, Harry a ostatní rychle ustoupili a v té chvíli se papír začal
mohutně zvětšovat. Najednou se mu začaly rozšiřovat strany jako kdyby byl z gumy a někdo jej
natahoval. Stále více a více se zvětšoval v rozsahu a obsahu, až nakonec byl stejně tak velký, jako ty
neotevíratelné dveře.
V té chvíli se z ničeho nic papír přitiskl na dveře, které zlatě zazářily a znovu pohasly.
V bezhlučné místnosti teď bylo slyšet pouze divoké Harryho oddychování, ostatní měli zatajený dech
a stále očekávali, že se něco stane. Harry se ale hned na to začal zvedat ze země, oči přitom ani jednou
nespustil z těch záhadných dveří.
„Harry, buď opatrný,“ nabádala ho ustrašeně Hermiona. „nevíme, co nás tam čeká.“
Harry stále hleděl na dveře jako kdyby ještě pořád nešly otevřít a obličej měl zkřivený v pláč.
„Já vím, co tam je,“ hlesl do ticha a všichni hned ztuhli.
„Ty víš? divil se Ron.
 „Ale bojím se,“ hlesl znovu Harry, zavřel oči a snažil se chvíli volně oddychovat, po tu dobu v
místnosti nikdo ani nedutal, protože byli stále ještě vykulení z Harryho slov.
To už se však brýlatý černovlasý chlapec vydal kupředu. Začal se blížit ke dveřím, ze kterých
nespouštěl zraky, zatím, co se ostatní rychle stavěli na nohy a vytahovali si hůlky, připraveni na obranu,
ať to bude cokoliv. Harry však svou hůlku nevytahoval, přešel ke dveřím a následně je letmým strkem
neslyšně otevřel.
Ocitl se v přenádherně zdobené menší místnosti ze stropem podobným tomu, který je Bradavicích a
který teď ukazoval přenádherně hvězdnou oblohu. Na stěnách pak volně přecházel v mramorové a
dřevěné zdobení s lomenými oblouky a nádherně zdobenými siluetami oken a rozličným mřížkováním.
Jedna stěna obsahovala dveře a ostatní tři na sobě měly dřevěnou sochu hlavy jakýchsi překrásných
koní. U protější stěny byla podlaha vyvýšená, avšak spojená, s tou nižší, schody. Na vyvýšenině byl
postavený u zdi obrovský trůn na kterém seděla jakási socha kouzelníka, která na sobě měl překrásný
hermelínový plášť, avšak co bylo zvláštní, neměl žádnou korunku. Ruce a dlaně měl volně opřené o
opěradla trůnu a hleděl na nově příchozí neutrálním vážným tónem. Avšak jediné světlo, které se v této
místnosti vyskytovalo, byly čtyři pochodně postavené na přes dva metry vysokých zdobných železných
podstavcích. Avšak to by Harryho ani tak nepřekvapovalo jako to, že mezi čtyřmi podstavci které byli
postavené uprostřed místnosti byla jakási napůl skleněná truhla a v ní tělo.
Harry vykulil oči a zatajil se mu dech. Náhle přestával cítit nohy a začalo se mu třást téměř celé tělo.
Hned na to ale vyšel kupředu, dech se mu zastavoval v hrdle, znovu začal hlasitě oddychovat, slzely
mu oči jak nechtěl mrkat šel neustále dál k truhle kolem níž svítily modře pochodně, až k ní konečně
došel.
V té chvíli zakřičel, jako kdyby ho někdo ranil, zakřičel z plných plic a do očí se mu vedraly slzy,
všichni jeho kamarádi se hned hrnuli za ním, ale Harry o nich ani nevěděl. Nespouštěl zrak z trhly
podobné rakvi, jejíž horní kryt byl skleněný a pod ním bylo vidět tělo Lily Evansové.
„Pane bože,“ pípl Harry třesoucí se rukou se snažil se dotknout své matky, po očích mu tekly slzy a
ještě více mu ztuhlo srdce, když jeho prsty narazily na skleněný kryt. Chtěl se jí tak strašně dotknout,
chtěl jí cítit, poprvé vědomě se jí dotknout, aby zase pocítil její mateřský dotek, její pohlazení, ovšem
neuvědomoval si, že by stejně v této chvíli bylo ledové jako smrt.
Nikdo mu nic neřekl, nikdo ho před ničím nevaroval, co ho tu potká, na všechno musel přijít sám a
tohle je vrchol všech vrcholů.
„Maminko,“ hlesl Harry a padnul plačtivě hlavou na skleněnou stěnu. Zase se od něj ozvalo hlasitý a
srdceryvný pláč, každý věděl, že teď víc, než kdokoliv na světě, na něj měl zcela právo. Byl to největší
šok pro jeho mysl, jaký kdy mohl zažít. Něco tak prostého a přece tolik bolestivého, víc, než cokoliv na
světě. Harry začal bušit do skleněné stěny, o kterou se obtiskovala jeho tvář a slzy, marně se snažil
dosáhnout na svou matku, ale bylo to nanejvýš marné. Zůstal dál opřený o skleněné víko trhly a unaveně
oddychoval.
„Harry!“ zařval někdo náhle, chlapec to však nevnímal, stále měl mysl jinde a jakákoliv slova jeho
přátel mu mizela z hlavy.
„Musíme se bránit!“ ozvalo se zase za ním. „Harry vstávej, potřebujeme tě!“
Chlapec však téměř po tom všem, co dneska zažil, omdléval, na nic už neměl sílu a tento poslední
pohled z něho doslova vysál všechen život.
„Tak jdeme na to!“ křikl zase hlas někoho z kamarádů. „Expecto Patronum!“ zaječelo náhle několik
přátel, Harry stále nic neslyšel, nic víc, než nějaké ubohé blafání obláčků, které rázem zmizelo.
„Jak se to dělá?“ zeptal se jeden.
„Musíš myslet na něco šťastného Neville!“ křikla Hermiona, následně se ozvalo ticho a hned na to
vykřikla: „Expecto Patronum!“
Harrymu o něco více zpozorněla mysl, když uslyšel Hermionin hlas a následný svist něčeho, co
vylétlo z její hůlky, stále však měl obličej opřený o skleněnou část truhly. Za sebou v té chvíli uslyšel
přímo nervy drásající skřeky a chrčení, plápolání pochodní v místnosti, kde teď byl, najednou začalo
uhasínat. V té chvíli Harrymu přejela obrovská vlna mrazu po zádech, jako kdyby stál na severním pólu
bez oblečení.
„Já už nemůžu!“ křikl zase hlas někoho z Harryho přátel.
„Harry!“ zařvala Hermiona. „Harry pomož nám!“
 Chlapec ale nemohl, prostě nemohl, vědomě se nechtěl vzdálit od truhly s matkou, nechtěl jí opustit,
cítil se v její blízkosti tak krásně, ten pocit nikdy nezažil, ovšem hned na to tento pocit vystřídalo něco
jiného.
Vedle jeho hlavy se začal objevovat plápolající cár černého hadru, následně zesílil i mráz a ke všemu
se ještě přidal odporný hnilobný pach, který pronikal až do morku kostí. V další chvíli Harry odlepil
hlavu od skleněné truhly a spočinul s pohledem na odporné hlavě mozkomora, který na něj smrtelně
hleděl a okamžitě na to rozevřel svou rozhnilou hubu.
Harry v tu chvíli zjistil, že ho tělo přestalo poslouchat, mozkomor z něj začal vysávat snad i všechen
život, chlapec viděl, jak se zpoza mozkomorova pláště objevily dvě odporné strupaté ruce, které jakoby
někdo roky nechával, aby se vypalovaly v žáru ohně. V té chvíli se mozkomor nově nadechl a následně
s tím modré pochodně v místnosti zhasly. Buď to, a nebo se právě Harrymu víčka zavřela a on se poddal
vůli mozkomora, který se k němu stále blíž a blíž svými okoralými ústy.
„… kdybys uměl mluvit… nedovolil bych ti ani poslední přání…“ ozval se náhle hlas v jeho hlavě,
hlas ledový jako smrt. „takže Harry Pottere, zkoncujeme to jednou provždy…“ následně Harrymu
zalehly uši a mráz ho totálně pohltil. „…Avada Kedavra!“
V té chvíli Harry vyděšeně rozevřel víčka a viděl mozkomora těsně u jeho úst.
„Harry!“ rozkřikl se tlumený hlas z dáli a v zápětí jediný zdroj světla, který osvěcoval kruhovitou
místnost se spousty dveří zmizel v místnosti, kde byl černovlasý chlapec.
V té chvíli Harry pocítil, jako kdyby ho někdo, kdo ho až doposud nenávistně držel, pustil a on se
zhroutil na zem. V další chvíli se ozval skřek a vedle Harryho se prohnala nádherně světélkující vydra.
„Harry!“ křikla zase Hermiona. „Harry vstaň, musíme…“ ale nedopověděla to, v zápětí se vydra
uhasla rozlehlo se strašidelné a černé ticho. Hned na to Harry zaslechl křik svých přátel, zaslechl je
všechny najednou, uviděl jejich obličeje, uviděl Ginny, Rona, Hermionu a ostatní, ty blízké duše, které
by se nikdy v životě nespojily se silou zla a neobrátily se proti němu.
Harry v posledních paprscích světla pohlédl na tvář své matky, která se rázem ztratila ve tmě. V té
chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl, ale hned na to se mu myslí rozlehl další hlas, úplně jiný než ten
předchozí. „Alespoň ona se dá zachránit a já v to věřím… já jsem to nevzdal Harry, hledal jsem je až
doteď.“
„Dá se zachránit,“ hlesl Harry a otevřel oči, v tu chvíli viděl, jak třesavka jeho rukou byla ta tam,
mráz opadnul a do mozku se mu dostala čerstvá krev, čerstvá síla do rukou, Harry povstal z němoty a
napřímil hůlku s hlavou plnou naděje.
„EXPECTO PATRONUM!“ rozeřval se jako vzteklý lev, v další chvíli mu z hůlky vyletěl s ohromným
svistem a zpětným rázem překrásný světelný jelen jež dopadl silně na nohy podlahy, osvětlil celou
místnost i kruhovou v dáli.
„POMOŽ JIM!“ zařval Harry a viděl, jak se jelen žene do kruhovité místnosti, následně odhalil asi
dva tucty mozkomorů, kteří teď jako hejna hadrů obklopovali každého z přátel, jelen na všechny vysílal
přímo božské vlny své moci, až se mozkomoři od nich začali jako odtrhlé hadry odlepovat a jejich
skřeky se prohlubovaly čím dál víc, protože v kruhovité místnosti byli v pasti.
V zápětí se v ní ukázal i Harry a sledoval, jak jeho jelen doslova tříští mozkomory mezi sebe, ani
jeden na jeho moc neměl šanci, Harry ze svého patrona nespouštěl oči, jakoby mu ještě více dodával
svým pohledem energii, byla to přímo řežba mozkomorů.
V té chvíli se konečně otevřely z ničeho nic jedny dveře, což všichni mozkomoři okamžitě
zaznamenali a vrhli se k nim jako pominutí. Harry se nejdříve trochu lekl a mžoural do otevřených dveří
za nimiž stále ještě v kamenné chodbě svítily pochodně. Ale hned na to zjistil, že v obrysu dveří stojí
něčí postava v kápi a že mozkomoři se kolem ní míhají jako odtržené vlajky. Když z místnosti uprchl
už poslední mozkomor, Harryho patron měl stále navrch a tak stále běžel za nimi, mířil přímo proti
postavě stojící ve dveřích.
V té chvíli postava doslova vystřelila bleskově z kápě své ruce, ze kterých se záhy začala valit na
bělostného jelena jakási černá jedovatá mlha. Jakmile se ho dotkla, tak Harrymu podklesla kolena,
protože bolest doslova rozřízla jizvu na čele. Patron náhle začal vřískat a celý se deformovat, postava z
kápi se znovu mocně rozpřáhla a patron se v tu chvíli hlasitě rozplynul.
Harry udýchaně dokřičel, jizva ho pálila jako čert, přeběhl ke svým přátelům a všechny dokázal dostat
na jedno místo, kde se choulili vyděšeně u sebe. V té chvíli neviděli na postavu v otevřených dveřích,
ale ta chvíle ticha byla strašlivě děsivá. Harry zjistil, že už tu není až taková zima, ovšem kvůli něčemu
mu stále běhá mráz po zádech a navíc mu stále pulsuje jizva. A taky hned poznal kvůli čemu, když
postava mrtvolně vešla do kruhovité místnosti, málem se chlapci znovu zatemnilo před očima. Moc
dobře poznal tu chůzi, na kterou se tolik usilovně snažil zapomenout.
„Kdo to je?“ zeptal se Neville omámeně. „To on nám pomohl?“
Harry ale neodpověděl, sklopil zrak marně ke svým přátelům a hleděl jinam, jen ne na postavu v kápi,
protože z ní dostával přímo šokové záchvaty bolesti v jizvě. Postava teď zvedla svou levou ruku, čímž
ukazovala ke dveřím a hned se na to se ten obrovský zástup mozkomorů začal znovu valit dovnitř.
Všichni kamarádi hned zděšeně vyjekli, jen Harry nenávistně upíral na postavu zraky, hned toho ale
nechal, protože se mohl zbláznit bolestí jizvy. Dělalo se mu při tom pohledu špatně a zároveň se k smrti
bál, znovu se začal třást, když se dovnitř valily další a další vlny mozkomorů, znovu začal mít pocit,
jako že je vše ztraceno.
V tu chvíli postava obklopená mozkomory zavřela dveře s hlasitým prásknutím a stáhla si kapuci.
Ozval se znovu křik od Harryho přátel, kteří se natlačili na nejbližší stěnu jak jen mohli, Harrymu se
i přes pálící jizvu v tu chvíli zvedl žaludek, nejenom, že své přátele málem připravil o život, ale ještě je
navíc přivedl do spárů samotného Lorda Voldemorta.
Jeho bělostné ruce, které se spíš podobaly kostím velkých pavouků teď byly svěšené volně pod
pláštěm. Jeho tvář a celá hlava byla stále bílá jako smrt a stále tak moc bez života, ale s notnou dávkou
nenávisti. Jeho oči, které si nehybně prohlížely všechny Harryho přátele, včetně jeho samotného, byly
zase tak nepříčetně rudé a ve tvaru kočičích zorniček, jako by se ještě více podobaly těm plamenům,
které má místo obličeje Démon. Stejně tak jako odporný nos, který společně s úzkými štěrbinami
připomínal, jako kdyby spíš patřil nějakému hadovi, než člověku.
Voldemort před nimi stál a stále neslyšně si vychutnával nářek a strach přihlížejících. Hned na to
rozpřáhl ruce a všechny modré svícny v místnosti se na pokyn zase modře rozsvítily.

_text

V další chvíli se však jeho zraky stočily na jednoho mozkomora nedaleko od něj. Smrtelně klidnými
kroky k němu přešel a pohlédl mu povýšeně do odporné a tmavé neprostupné tváře.
„Víš, co jsi málem provedl Reville?“ zeptal se ho chladně a vztáhl na něj ruku, mozkomor náhle
trochu ucukl. „Lorda Voldemorta, se poslouchá na slovo… poslechl jsi mě?“ ptal se Voldemort a kroutil
přitom hlavou jako divící se pes, akorát přitom měl o něco smrtelnější pohled. Mozkomor se však ani
nepohnul, jako kdyby chtěl stále vzdorovat. „Neposlechl,“ zkonstatoval Voldemort, otočil se a začal
kráčet od něho.
Následně se ale nečekaně otočil zpět, vztáhl k němu ruce a v tu chvíli mozkomor začal přímo šíleně
ječet.
„Za chyby se platí, za to jaký jsi!“ zařval Voldemort a mířil rukama na poletujícího mozkomora, který
opisoval obrys místnosti a snažil se uniknout. Voldemortovi se náhle na ruce objevila zářící černá koule,
která v tu chvíli začala mozkomora vysávat tak jako on vysával před malým okamžikem Harryho.
Mozkomor vřeštěl ze všech sil a zmítal se ze strany na stranu, jakmile se ale jeho plášť dotkl černé sající
koule, celý náhle ve velkém třesku zmizel.
Voldemort volně přivřel dlaň a znovu se postavil před krčící se mladé kouzelníky, jeho oči je smrtelně
sledovaly až z nich běhal několikanásobný mráz po zádech.
„První, co bych chtěl říct, Harry Pottere,“ začal Voldemort svým typickým ledovým tónem. „nikdy
jsem tě nepovažoval za svého právoplatného soupeře, nikdy!“ křikl, až sebou všichni cukli. „Malý
spratek, co se vzepře samotnému Lordu Voldemortovi…, co jsi čekal?“ zeptal se ho nechápavě, „co jsi
čekal od svého života? Proč jsi na světě?“ ptal se dál Voldemort hlasitě a ledově, přitom svíral své
bělostné pavoukovité ruce.
Harrymu přímo běhal mráz po zádech a jizva mu způsobovala učiněná muka, začal se soustřeďovat,
aby ten pocit potlačil, cítil také neuvěřitelné odhodlání, které ještě nikdy nezažil, věděl, že když
Voldemort necítí bolest, proč by jí měl cítit on?
„Abych vás zabil,“ odpověděl Harry nenávistně.
Voldemort se znovu napřímil a v jeho tváři se objevil chladný úsměv. „To už jsou slova,
právoplatného oponenta,“ pravil spokojeně Voldemort. „Máš ovšem jednu velikou nevýhodu, víš o
tom?“ pokračoval a přecházel přitom po místnosti, jeho kroky se strašidelně rozléhaly po celém jejím
prostoru. „I kdybys byl ten největší čaroděj všech dob! Nejlepší v celém vesmíru, máš jednu nevýhodu,
kterou já nikdy nebudu mít… víš, co to je?“
Harrymu byl při jeho slovech čím dál více zmatený, což nemohl dopustit, když se soustřeďoval na
zapření bolesti, nevěděl, že to je možné, ale oba jeho pocity, jak strach, tak i nenávist se v něm stále
zvyšovaly, stále o stupínek výš a výš. „Nevím,“ hlesl Harry a snažil se to říct nenávistně.
„Tak já ti to povím,“ řekl Voldemort usměvavě. „Uznávám, že jsem byl bláhový, když jsem na to
dříve nepřišel… až… minulý rok. Konečně jsem to pochopil, něco, za co ti stálo jít i do toho největšího
nebezpečí na světě, něco, za co bys obětoval cokoliv, něco, kvůli čemu bys prošel celý svět abys to
našel. Něco, co když tě opustí… tak si raději budeš přát zemřít,“ řekl Voldemort náhle zatím nejledověji.
„Proč bych tě měl já zabíjet?“ zeptal se a nespouštěl své krvavě rudé kočičí oči z chlapce s jizvou na
čele. „Proč bych to měl být já, když to uděláš za mne?“ Voldemort k nim znovu přešel a pohlédl na ně
jako na otroky. „Tak už víš, co je největší slabinou hrdiny ať je jakýkoliv?“
„Nechte je jít,“ hlesl Harry rozzuřeně a bolest v jeho jizvě začala mizet pod jiným pocitem, pod
nenávistí, srdceryvnou nenávistí.
„Přesně tohle,“ řekl Voldemort a mrkl spokojeně očima. „Ta vaše slavná zbraň je také zároveň vaše
největší slabina, ta slavná láska,“ řekl Voldemort a ufrkl si, jako by se mu hnusilo jenom to, že to řekl.
„Láska, která tě dělá tak slabým, láska, bez které bys nemohl žít, to je největší slabina dědice dobra,“
zakončil to Voldemort a pyšně se kolem sebe rozhlédl. „Málem jsem vás měl, minulý rok v prosinci,
musím uznat, že to divadélko tvého dobrého přítele Lextera bylo velice povedené, to, že zmate mne!“
křikl Voldemort sarkasticky. „To bylo bláhové, toho není schopen nikdo kromě telepata.
Minulý rok mi proklatě zhatil pečlivě připravené plány,“ pokračoval Voldemort stále stejně chladně,
až přihlížející nevěděli, jestli jim běhá mráz po zádech z mozkomorů, nebo z jeho slov. „Po tom, co
jsem založil znovu naše pravidelné místo setkání, místo, které jsi mimochodem tak sprostě pošpinil
svým příchodem… potom všem, co se stalo na odboru záhad, mi tahle tvá slabina přímo stoupla do
hlavy. Můj věrný špeh ve vaší škole, pan Malfoy, mi každý den podával zprávy o tom, jak se ti vede,
poctivě mi každý den hlásil všechny tvé blízké,“ říkal dál Voldemort a stále tiskl pěst. „Každý den jsem
byl informován o těch vašich nemožných setkáních s tou asijskou čubkou, zjistil jsem, kolik ti na ní
zaleží. Myslím, že jsem to vyřešil docela dobře,“ pousmál se a narovnal. Harry sice nevěděl, o čem to
mluví, myslel si, že nadává nějaké jeho kamarádce, ale na to teď nemyslel.
Poté, co začal znovu normálně uvažovat si byl jistý, jaký je jeho hlavní cíl, dostat ostatní odsud
jakýmkoliv možným způsobem.
„To byl po dlouhé době první zásah přímo do černého,“ pousmál se chladně Voldemort a zase
pokračoval. „Můj milý špeh mi poté prozradil další tvé dva nejlepší kamarády… jak je nejlepší obrátit
kamarády proti tobě?“ přemýšlel předstíravě Voldemort. „Snadno, tak, že na ně použijete stejnou zbraň,
lásku,“ řekl zase zhnuseně. „Poté, co tady ta husa Grangerová si myslela, že dostala dopis od nějakého
vtipálka, konečně poznala pravý důvod mé zloby a já mohl uskutečnit poslední část mého plánu…
hádejte, kdo to ví?“ zeptal se je jako ve škole.
Všichni na něj ale stále nenávistně hleděli a nezmohli se na slovo.
„Nikdo?“ podivil se Voldemort. „Udělal jsem z tebe vraha, ba co víc, málem i vraha tvého přítele,
kdyby nebylo toho nadutého Popletala, byl bys v Azkabanu o mnoho dříve, takhle jsem vše musel
posunovat a vymyslet další plán, protože jsi byl zachráněn těmi idioty. Naštěstí, existuje stále velký
počet lidí, kteří jsou na mé straně. Dostal jsem se přes všechno, přes Fideliovo zaklínadlo s pomocí
domácího skřítka Krátury a Belatrix Lestrangové, dokonce i přes tu hloupou poslední záchranu
Brumbála, kterou jsi tak proklatě zpackal. Konečně jsem tě dostal do Azkabanu a ty jsi poznal to největší
zlo a utrpení na světě.
 Ovšem objevila se tam jiná osoba, jiná osoba,“ zopakoval to ještě nenávistně. „Lex Lexter není tak
silný, jak si myslíš, Harry, ano, cítím to z tebe, nenávidíš ho a máš na to právo, protože má naší krev.
Patří k nám, jinak by ničeho takového nebyl schopen.“
Voldemort na ně ještě chvíli zíral a pak se otočil na otevřené dveře, za nimiž byla místnosti s truhlou,
trůnem a třemi koňskými hlavami.
„Ta poslední věc, která mne letos zajímala, ta poslední věc kterou jsem zároveň tak lehce vyřešil,“
pravil Voldemort a rozešel se směrem k truhle.
„NEEE!“ zařval Harry a vystartoval na nohy, bolest v jizvě už téměř vůbec necítil, nebo na ní
nemyslel, ale hned se k němu přihnalo několik mozkomorů, avšak pohled Voldemorta jim stačil na to,
aby se zase vrátili zpět na své místo.
„Chceš mi v tom zabránit?“ vykřikl Voldemort. „Chceš mi zabránit znovu jako tehdy u toho vlaku?
Zase budeš dělat hrdinu?“ křičel Voldemort rozzuřeně a ledově až Harry začal bezmyšlenkovitě
ustupovat a bolest v jizvě zase zesilovala. „Vždyť jsem vám nechal hůlky, to vám ani teď nedochází,
že na mě nemáte šanci ani plně ozbrojení?“
Všichni se po sobě vystrašeně koukali a snažili se Harryho zase zatáhnout zpět k nim, protože si
instinktivně mysleli, že když budou spolu, budou v bezpečí.
„Chceš mi zase už poněkolikáté překazit plány?“ zeptal se Voldemort. „Letos jsi to udělal tolikrát, že
bych tě opravdu nejraději zabil tady hned na místě, ale už vím, že to není třeba. Znám lepší pomstu za
to, že jsi byl trnem v mém oku, za to, že jsi zabránil dokonce málem dvakrát v navrácení kamene. U
všeho musíš být, všude strkat nos, ale s tím je už konec, už nikdy víc.“
Voldemort se otočil a vešel do místnosti.
„NÉ!“ rozeřval se Harry. „NÉÉÉÉÉÉ!“ řval stále dál a vyřítil se ke dveřím, v mysli měl svou matku
a myšlenku na to, jak jí může zachránit, jaké by to bylo překrásné jí zase vidět, ale teď tu je Voldemort
a ta síla a hlavně šance může být nezávratně v tahu.
Harry přeběhl ke dveřím a při tom, co uviděl, se mu málem obrátil žaludek vzhůru nohama, Voldemort
opravdu otevřel víko truhly a teď se otočil na Harryho.
„Rozluč se naposledy mámou Harry!“ pousmál se Voldemort.
„Ne!“ žádal Harry. „Prosím, prosím vás ne,“ žadonil, věděl, že nemá šanci na Voldemorta zaútočit.
„Prosím, moc prosím, nechte jí.“
Voldemort se pousmál, shýbl se k Lily a zvedl jí hlavu spolu s hrudí.
„Překrásná, že?“ pousmál se Voldemort. „Pamatuju si na ní jako kdyby to bylo včera, teď už ale jí
žádná Brumbálova kouzla nezachrání, prosím Harry, chceš se rozloučit?“
„Prosím vás!“ křikl Harry a padl na kolena s rukama sepjatýma, bolest jizvy byla ta tam. „Prosím vás,
prosím, prosím…“
„Řekni pápá…“ pousmál se Voldemort a kýval Lily rukou, aby to vypadalo, že Harrymu mává.
„Neeee!“ zaječel Harry bolestivě.
„Pápá,“ pousmál se Voldemort a mávající rukou Lily, v zápětí se znovu na ní otočil a vytáhl hůlku.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ rozeřval se Harry, vyškrábal se na nohy a rozeběhl se přímo proti Voldemortovi,
jenže v tu chvíli se mu do cesty postavili mozkomorové, nejenom, že nemohl dál, ale nic neviděl a
všichni, co ho obklopovali se najednou nadechli, až Harrymu podklesla kolena a padl vyčerpaně na
zem.
V další chvíli se mozkomoři houfovitě odtáhli a Harry znovu otevřel unavené oči. Truhla byla prázdná
a Voldemort tam před ním stál jako vítěz.
„Takže slavný Pottere, ochrana tvé matky teď již nadobro vyprchala,“ řekl Voldemort se
zadostiučiněním. Následně vyšel z místnosti s truhlou a přešel k Harryho přátelům krčícím se u zdi.
„V jednom měl Lexter pravdu Harry,“ začal Voldemort. „Ano, opravdu, tvá matka by se dala
zachránit, opravdu to šlo… i když…“ řekl Voldemort a povzdychl si. „teď už ne.“
Harry se začal zajíkat, ležel na podlaze na čtyřech a slzy mu z očí tekly jedna za druhou, přestával
dýchat, začal se dusit, začalo se mu mlžit vidění a celé tělo mu vibrovalo jako kdyby měl za chvíli
zemřít.
„Tak kterýpak z těhle spratků půjde první na řadu, vyber si,“ řekl Voldemort a znovu se pousmál.
„Nechte je,“ zajíkal se Harry stále víc a kašlal, jak jeho dušení stále stoupalo. „Prosím, nechte aspoň
je,“ pípl Harry zmoženě a plazil se na zemi jako pavouk.
 „Je mi líto, copak Pottere!“ křikl znenadání. „To nic neuděláš, žádné tvé hrdinské činy! Co to se to s
tebou najednou stalo?“
V Harrym při těch slovech začal kypět vtek, stále více a více v něm stoupal až doslova pěnil zlostí a
brněly mu ruce, které jen a jen přitisknout k Voldemortově krku.
„Tak pojď!“ křikl Voldemort. „Ukaž svojí nevětší zbraň!“
„Harry, proměň se!“ křikla Hermiona.
„Nemůžu,“ odmítl Harry zmoženě.
„Tvá kamarádka má pravdu chlapče, proč bys nemohl?“ zeptal se smrtelně vážně Voldemort.
„Dal jsem slib,“ řekl Harry.
„A komu jsi ho dal?“ zeptal se Voldemort náhle potichu a ledově.
Harryho to donutilo se nad tím zamyslet a v tu chvíli na to přišel, ten slib dal Lexterovi, tomu, který
je spojený s Voldemortem, tomu, který mu celou tu dobu lhal, tomu, kterého tak ze srdce nenávidí.
„To je ono Harry, toho přece nemusíš poslouchat,“ křikl Voldemort. „Tak pojď… nebo ti mám snad
pomoct?“ křikl Voldemort, a v zápětí Hermiona zakřičela, jak jí voldemort vytáhl prudce a surově za
vlasy.
„Nééé!“ zařval Harry.
„Ale ano, bude první, rozluč se sní!“ křikl Voldemort a namířil na Hermionu.
„NÉÉÉÉÉÉ!“ rozeřval se Harry na celé kolo, jediná zbraň, která mu zbývala, jediná tak mocná, že
by se mohla rovnat samotnému Voldemortovi, zbraň kterou mu dali samotní Aethónci.
‚Morphys!‘ vykřikl Harry v duchu a záhy se po dlouhé době začal měnit. V tu chvíli se mu nohy
prodloužily, ruce se staly nohama, z boku mu vyrašila křídla, tělo zbělalo a hlava se změnila v koňskou
spolu s překrásnou hřívou na dlouhém krku.
Následně se před oproti němu maličkým Voldemortem vzepjal na zadní samotný bělostný Pegas,
který mohutně zamával křídly a zařehtal.
Jenže místo toho, aby se Voldemort vyděsil, tak odhodil surově Hermionu stranou, v tu chvíli se Pegas
na něho začal řítit, avšak on odhrnul plášť a vytáhl majestátnou zdobnou a hlavně krvavou kosu.
Pegas se k němu přihnal a v tu chvíli zazářil na celé kolo, Voldemort se rozeřval bolestí, avšak hned
na to se rozpřáhl a přeťal Pegasovi sval na krku, ze kterého rázem vytryskla bílá tekutina. Pegas v
křečích padl na zem, až celá zaduněla, ale to už se u něj Voldemort sklonil a nabral řádnou dávku té
tekutiny čišící z Pegasova krku do lavičky. Hned na to jí pečlivě uschoval, stejně tak i kosu a obrátil se
na ležícího Harryho.
„Měl by ses proměnit zpět, nebo vykrvácíš slavný Pegasi,“ pousmál se na celé kolo a poodstoupil o
kus dál.
V té chvíli se Pegas ještě snažil se zvednout na nohy, ale očividně dostal zásah přímo do tepny, proto
znovu skončil na zemi.
„Harry proměň se!“ křikla tentokrát Ginny. „Dělej!“
Pegas se stále ještě marně pokoušel vzpamatovat a postavit se volně stojícímu a čekajícímu
Voldemortovi, ale bylo to marné, za chvíli už tam místo něj ležel v bíle kaluži zase černovlasý chlapec
a udýchaně vdechoval nové doušky vzduchu do těla.
„Jak vidíš Pottere, prohrál jsi,“ řekl Voldemort a nanejvýš povýšeně na něj hleděl. „Je konec a je po
všem.“
„Nechte ho být!“ křikla Hermiona.
„Nechte ho!“ rozeřval se i Ron a ostatní také.
„Vždyť jsem vám to už říkal, já ho nezabiju,“ uculil se Voldemort, i když to jeho bělostná tvář moc
nedokázala, ale očividně mu tohle téma přinášelo přímo nadlidskou radost. Jenže hned na to zvážněl a
podíval se na Harryho kamarády. „Ovšem to neplatí o vás ostatních. Můj náhradní plán, který jsem už
mimochodem rozjel ani nebude potřeba, ukončím to s vámi tady a teď.“
„Prosím, nechte je jít,“ žádal téměř neslyšně Harry.
„Něco jsem mému kontaktu slíbil, že to letos skončím a že mu předám jednu osobu, se kterou si to
bude moci vyřídit sám,“ pravil Voldemort. „A i když já nemusím nikoho poslouchat, tohle učiním velice
rád, obávám se Hermiono, že vykonavatel tvého trestu bude Draco Malfoy a já si vychutnám vás zbylé,
tak třeba ty zrzavče…“ řekl a ukázal na Rona. „Ano, moc dobře znám Potterovo přátele, sbohem
tentokrát nadobro Harryho příteli,“ řekl Voldemort a namířil hůlkou Ronovi do tváře. „Avada
Kedavra!“
Kouzlo se rozletělo přímo na Rona, který už nestačil uhnout, bezmocný Harry jen stačil vidět, jak
jeho kamarád se marně snaží se sehnout, ale kouzlo se do něho zabodne tak i tak.
Avšak těsně před Ronem, těsně před jeho hrudí se kouzlo náhle zastavilo o jakousi neviditelnou stěnu,
která v zápětí jasně zářící zelený paprsek pohltila.
Voldemort zvážněl a otočil se za sebe, ačkoliv to bylo to poslední, co by Harry čekal, uviděl Lextera,
jak pevně míří přímo na samotného Voldemorta.
Nastala chvíle ticha, všichni ani nedutali, avšak zdá se, že to Voldemorta trochu překvapilo, nakonec
ale sklopil hůlku a pousmál se.
„Lexi, starý brachu, co tady děláš?“
„Nejsem váš brach a má přítomnost zde je snad zřejmá,“ řekl Lexter a pevně na něj mířil hůlkou,
zatímco Voldemort jí v klidu schoval a lehce pohazoval rukama.
Lexterův oponent zakroutil hlavou a popošel se zrakem k zemi blíž k Harrymu, Lexter trochu ucukl
a Harrymu se zdálo, že Voldemortovo kočičí oči registrují každý Lexterův pohyb.
„Jsi velice zdatný kouzelník Lexi,“ pokračoval Voldemort. „ale opravdu si myslíš, že máš na
samotného Lorda Voldemorta?“
Lexter neodpověděl, jenom stále pekelně soustředěně mířil na svého soupeře.
„Proč se k nám nepřidáš, máš naši krev, jsi ze Zmijozelu, jediné koleje pro pravé kouzelníky, patříš k
nám, tak co se krucinál stalo?“
Lexter stále neodpovídal, Harry viděl, jak na něj upřeně hledí a v tom si to uvědomil, oni totiž spolu
už dávno bojovali, jenže myslí, Lexter se stále bránil proniknutí, protože na něj Voldemort tlačil, jak
jen mohl, i když to navenek nedal znát, nyní Lexter sváděl tuhý boj Nitrozpyritu. Harry zjistil hned na
to přímo neuvěřitelnou věc, Lexter totiž mrkal vždy jedním okem, to druhé měl stále otevřené, stále na
něj upíral alespoň jedno oko.
„Jsi ze Zmijozelu, ty jsi ze Zmijozelu,“ opakoval Voldemort jako kdyby mu to chtěl natlouct do hlavy.
„copak to necítíš, naše krev ti koluje v žilách, přidej se k nám...“
„To není otázka krve, Tome,“ řekl Lexter pevně. „To je otázka srdce, zlá duše může mít jakoukoliv
krev, ale bude vždycky zlá.“
„Hloupost.“
„Žádná hloupost ale jasný fakt!“ křikl Lexter a začal se pekelně soustřeďovat, hned na to začal přímo
usilovně zatínat pěsti a křivit bolestivě obličej. Harry viděl, jak se ze všech sil snaží bránit se, až konečně
jeho snaha povolila.
„Bravo!“ křikl voldemort. „Ubránil ses, je vidět, že jsi stále telepat.“
„Okamžitě zmizte,“ cekl naštvaně Lexter a nespouštěl z Voldemorta hůlku.
„Je mi líto, Lexi,“ řekl Voldemort nesmlouvavě.
„Co mi chcete udělat?“ zeptal se Lexter. „Dal jste slib, pamatujete?“
„Ten se vztahuje jen na Démony, jen na Démony, na to nezapomeň!“ vykřikl Voldemort. „Navíc, já
nikdy nemusím sliby plnit, to pouze pro tu oběť, kterou pro tebe učinili druzí, jsem souhlasil, to je jediný
důvod Lexi, takže si velice dobře važ toho, že ještě žiješ… tak se podívej kolem sebe, jsi obklíčený
mozkomory, nemůžeš nic dělat.“
Lexter poněkud znejistěl a asi na setinku vteřiny mrkl pohledem vedle sebe, kde na něj dýchali
mozkomoři, v tu chvíli Voldemort doslova práskl pláštěm jako bič a vyslal na Lextera bleskurychlé
kouzlo, které Lexter na poslední chvíli vykryl, i když musel dopadnout na zem, aby se vyhnul.
„Dobrý pokus,“ zkonstatoval překvapeně Lexter a vyšvihl se na nohy, hůlku stále držel proti
Voldemortovi.
„Varuji tě, Lextere, nemáš na mě ani nejmenší šanci,“ řekl Voldemort, tentokrát ale pořádně naštvaně
a záhy na Lextera namířil prstem.
Lexter přimhouřil oči a Harry mu mohl vidět na obličeji, jak málem už vyslovil další kouzlo, v té
chvíli se ale za Lexterem zhmotnil nemrtvý a okamžitě ho začal škrtit. Harry ani nevěděl proč, ale nohy
mu automaticky daly pokyn a on se začal zvedat, avšak následně zjistil, že na něj Voldemort míří
připravenou hůlkou.
Lexter už začal být napolo uškrcený, cítil, jak se mu odkrvuje hlava a Voldemort se na to jen s
úsměvem díval jako na divadelní hru. Nemrtvý ho začal už škrtit opravdu silně a Lexter o sobě přestával
vědět, avšak ještě na poslední chvíli klepl hůlkou, náhle se obrys jeho těla rozzářil a jen obrys, ne on
sám, toho stále držel v sevření nemrtvý, se přesunul i za nemrtvého a shodil ho z Lextera. V zápětí jeho
identický obrys zmizel a Lexter jediným mávnutím s hlasitým prásknutím nemrtvého zabil.
„Dobře Lexi, chceš nějakého soupeře, můžu ti takového vykouzlit,“ řekl Voldemort posměšně. „I
když nevím, jestli na tebe nebude až moc…“ v té chvíli před Voldemortem ze země vystřelil hrot a v
zápětí zase zajel zpět. Náhle vystřelil za jeho zády a zase zmizel. V zápětí vystřelil po ním a roztrhl mu
hábit, čímž mu poranil nohu.
Voldemort zařval a silně mávl hůlkou na zem, která se v zápětí zavlnila a zklidnila.
„Tím sis podepsal rozsudek, Lexi!“ křikl Voldemort, a v tu chvíli stěna za Lexterovo zády obživla,
popadla ho jakýmisi obživlými chapadly a přitiskla ho na sebe, v zápětí se dala do pohybu ovšem
bohužel i sním.
„Byl jsi někdy na pouti Lextere?“ křikl na něj Voldemort. „To je strašná legrace, že ano?“ Lexter se
míhal kolem dokola, jak se stěny místnosti stále závratně točily, když v tom točení ustalo, což podle
Voldemortova výrazu nebylo v jeho úmyslu.
V další chvíli náhle dovnitř vtrhl fénix, ne ovšem ledajaký fénix, tenhle měl stejnou barvu jakou měl
Harryho jelen, ovšem byl o mnoho silnější, ničil jednoho mozkomora za druhým, pískal svým typickým
hlasem a doslova válcoval kápě mozkomorů jako sklizni máku.
„Pane profesore!“
„Profesore, pane profesore!“
„Profesore!“ rozkřičeli se Harryho kamarádi, Harry zachytil jejich pohled a uviděl ve vchodu do
místnosti stát Brumbála, v témže okamžiku bělostný fénix zničil všechny mozkomory a zmizel.
Brumbálův vrásčitý obličej na sobě měl po dlouhé době zlobu, Harry ho ještě nikdy neviděl takhle
naštvaného, jeho půlměsícové brýle se leskly ve světle modrých svícnů a jeho vousy se jemně vlnily,
když se rozešel směrem do místnosti.
Voldemortovi se rozšířily zorničky a dřív než Harry stačil zaznamenat od něho vyletěla tři prskající
kouzla ohnivé barvy najednou.
Brumbál jako vždy šlehl svým dlouhým pláštěm, Harry už čekal, že zmizí a objeví se jinde, ale
Brumbál se znovu otočil na tři blížící se kouzla a vyšlehl se svých rukou mohutného hada, který všechna
tři kouzla pohltil a sám vzplál ve vzduchu.
„To je mé kouzlo,“ řekl teď už řádně zneklidněný Voldemort a mířil oběma rukama na Brumbála,
který na něj zase mířil svou hůlkou.
„Ministerstvo ti nepatří Tome, odejdi, než se něco stane,“ řekl Brumbál, Harry si pamatoval, jak
minule na sebe šlehali kouzly jako o závod, nyní však oba proti sobě až nečekaně nehnutě stáli.
„Už je dávno mé, Brumbále,“ řekl Voldemort. „Chcete se znovu měřit se samotným Lordem
Voldemortem?“
„Nejsi žádný lord,“ řekl Brumbál klidně, avšak rozhněvaně. „Lexi, odveď je odtud.“
Lexter se mezitím dokázal osvobodit ze zdi, hned na to pochytil Brumbálův pohled a přikývl.
Jenže se ozvalo prásknutí a v okamžení se před utíkajícím Lexterem zhmotnil Voldemort a kouzlem
ho srazil na zem, hned na to ale musel vykrývat ostré kouzlo Brumbála, který na něj v zápětí poslal čtyři
najednou, z toho každé jiné. Harry nevěděl, co se děje, náhle se všude blýskalo, dokonce viděl, jak se k
boji přidává i Lexter, v další chvíli Harry zjistil, že se před ním z ničeho nic objevil Brumbál, popadl
ho na nohy zatímco Lexter bojoval s Voldemortem, v další chvíli ale zase před soupeřem stál Brumbál
a Lexter spolu s Harrym a jeho kamarády se snažili si najít cestu.
„A DOST!“ rozeřval se Voldemort a v tu chvíli se v celé místnosti začal vlnit vzduch.
„K zemi!“ křikl Lexter, v dalších chvíli se všemi prásknul na zem a vykouzlil nad nimi kopuli z
blesků.
V místnosti se ozvala taková ohromná rána, že všem zalehly ušní bubínky, v zápětí se po celé její šíři
od Voldemorta vzepjala vlna a Harry ucítil, jak se její přímo mýtickou silou posunují stěny i všechno
ostatní, včetně jich samotných schovaných pod kopulí.
Harry zavřel okamžitě oči, protože mu vzduch vyletěl doslova z plic a zdálo se mu, že všechno kolem
bylo sežehnuto, teď už mu to došlo proč Brumbál neútočil, to kvůli němu a jeho přátelům, Voldemort
by jim mohl něco udělat.
V zápětí se v hustém jedovatém dýmu rozsvítila obří záře a hned na to se místnostní rozlehl mocný
hlas.
„Elnae’r!“ byl to Brumbálův hlas, Harry nevěděl, co znamená, avšak v tu chvíli Lexter znovu mávl
hůlkou a kopule nad nimi se zbarvila do ohnivě oranžových plamenů.
Hned na to celou místnost sežehl ohromný příval stejných identických plamenů, jaké kryly Harryho
a ostatní. Harry slyšel křik jeho kamarádů, jak už chtějí, aby to skončilo, jak se bojí všech těch
nadlidských kouzel.
„ÁÁÁÁ!“ rozeřval se Ron, Lexter sebou trhnul a všichni se podívali vzhůru, nějaká ruka plná jakéhosi
nepropustného štítu sahala skrz jejich ochraňující kopuli a tahala Rona ven.
Lexter už se chtěl zvedat, ale v tu chvíli Harry uviděl, jak se vedle Voldemorta sahajícího do kopule
zhmotnil Brumbál a jedním mávnutím hůlky Voldemorta poslal ke stropu, následně se sehnul ke
krčícím se postavám: „Odveď je, dělej!“ křikl na ně Brumbál.
Jenže v tu chvíli nedával pozor a popadlo ho za zády další kouzlo, Brumbál zmizel v nepropustné
ohnivé změti kouzel.
„Brumbále!“ křikl Harry a natahoval ruku směrem, kudy Brumbál zmizel, ale to už kopule nad nimi
zmizela a Lexter s nimi začal utíkat k východu, i když Harry nechápal, jak může vědět, kde ten východ
je. Jenže v tom záře povadla a Harry konečně dokázal zahlédnout soupeřící dvojici, avšak stalo se to
čeho se obával, Brumbál byl chycený v koutu místnosti, kolem něho kroužili několikametroví hadi,
kteří se neustále objevovali, Voldemort, který byl pořádně domlácený stál na stropě, jak to tak vypadalo,
tak mu Brumbál změnil gravitaci, ale to už Harry cítil, jak se vnořují do dveří a jak horká záře tohohle
souboje ustupuje.
V té chvíli ale Lexter z ničeho nic zastavit. všichni znovu vyjekli, ucítil, jak je Voldemort vzal do
zářícího smyčce a stáhnul je zpátky, na místě zůstal stát jen Harry a Ginny.
„Ne!“ křičel hystericky Harry a rozběhl se zpátky, Ginny ho ale zastavila . „Pusť mě!“ řval na ní dál
jako omámený, ale pak pochytil její pohled, ve vstupních dveřích před nimi stál další čaroděj, který
neznatelně pokynul na Harryho a hned na to poslal obrovské valící se kulovité kouzlo do místnosti.
Aberforth pak mávnul hůlkou a než se Voldemort stačil vzpamatovat, tak kolem všech až na něho se
rozsvítila jakási aura a valící se rudá koule se rozprskla na celé kolo.
Harry zaslechl řev Voldemorta a v zápětí uviděl, jak ho někdo popadl, chvíli neviděl nic, a najednou
se objevil v té podivné místnosti s truhlou, vedle něho se najednou začali zhmotňovat i ostatní kromě
všech čtyř dospělých.
Pak Harry slyšel akorát oheň a prach, nic jiného, zase uviděl před sebou ochraňující mříž ve dveřích,
kterou zase vyčaroval Lexter a následně asi po minutě rudý prach usedl a všichni dychtivě vyhlédli do
dálky.
V té chvíli Harry vyjekl, protože ho někdo popadl za vlasy a přitiskl mu něco ledového na krk, byl to
Voldemort a koukal na dvojici kouzelníků stojících za kouzelnými mřížemi ještě v kruhové místnosti.
Aberforth rázně zmizel ochraňují mříž a společně s Brumbálem vešli k nim.
„Víte, co je zmrzlý žal, že ano?“ řekl ledově Voldemort. „Víte, jaké napáchá hrůzostrašné škody.“
„Chceš si měřit síly s chlapcem, nebo se mnou?“ zeptal se poklidně Brumbál.
„Na váš dluh vůči Démonům jsem nezapomněl,“ řekl Voldemort a pohlédl na truhlu. „Pro co jsem
přišel, to jsem dostal… mějte si své ministerstvo zpátky, stejně to tu řídím já.“
„Dlouho to tak již nebude Tome,“ řekl tentokrát Aberforth.
„Aberforthe…“ oslovil ho Voldemort. „tak koho jsi zase naposledy zabil, hm?“
„Jednou to budeš ty a když tě nezabiju já, tak zcela jistě někdo jiný,“ řekl pevně Aberforth.
„A jak?“ pousmál se Voldemort. „Myslíte tohohle chudáka?“ zeptal se a přitlačil to něco ledového na
Harryho krk. „Ochrana od jeho matky je pryč, teď je to obyčejný fracek jako všichni ostatní.“
„To se mýlíš,“ řekl Brumbál. „Harry má tu moc tě porazit a ty to víš, právě to tě tak moc
děsí,“pokračoval deptajícím tónem. „probouzíš se každý den v nočních můrách, zdá se ti, jak tě nějaký
obyčejný chlapec porazí, stejně tak, jako když byl nemluvně, ale ano Tome, vím to,“ zakončil to
Brumbál a pokývl hlavou. „Víš, jaká je tvá největší slabina? Bojíš se smrti.“
Voldemort rozzuřeně zkřivil obličej a našpulil pusu. „A proč bych měl, Brumbále?“
„Bojíš se, že to za tebe Harry dokončí, a bojíš se toho, že jsem si tím tak jistý… to, že tě zabije,“ řekl
Brumbál poprvé ledově.
„A jak by mohl?“ rozesmál se Voldemort. „VŽDYŤ JÁ JSEM UŽ DÁVNO NESMRTELNÝ!“
 V té chvíli Harry ucítil, jak mu stisk zmizel z krku a konečně se pořádně mohl nadechnout, dokonce
i ledový tlak zmizel.

Kapitola 74.
Co se stalo před 50-ti lety
J eště stále všichni udýchaně oddychovali, dokonce i Brumbál a Aberforth, podle všeho je Voldemort

tentokrát pořádně prohnal. Za to Harry jako jediný se pohnul, zvednul se ze země a přešel k prázdné

truhle, kde ještě před chvilkou leželo tělo jeho maminky. Ucítil ještě vůni jejího těla, cítil ještě jak tam

před chvilkou ležela, vůni kterou ani po těch strašně dlouhých letech nezapomněl. Stále cítil to pouto,

které k ní i přes ta dlouhá léta má, a teď je z ničeho nic zase pryč.

Brumbál chvilku na Harryho hleděl a pak pokynul Lexterovi, aby ostatní odvedl, nakonec v té malé

místnosti zůstali jenom Aberforth, Brumbál a samozřejmě i Harry.

„Lexter měl pravdu,“ ozvalo se po chvilce od Harryho. „Byla tady… celou tu dobu… a nic jste mi

neřekli.“

Brumbál k němu přikročil a pevně mu pohlédl do očí, Harry však na to mu pohled opětovat neměl

odvahu, celý se třásl a marně hladil místa, kde před chvilkou leželo tělo.

„Neřekli jsme to kvůli tobě,“ pravil vážně Brumbál.

„Kvůli mně?“ zeptal se Harry až to nevyznělo jako otázka. „Kvůli mně děláte všechno co mě tak

bolí?“

„Lily sloužila jako tvá ochrana,“ pokračoval Brumbál. „ta moc trvá i po její smrti, ovšem není

aethónka, musela být zde aby ochrana fungovala.“

„To vy jste jí do toho navedl,“ pokračoval Harry a tón jeho hlasu se měnil v nenávist. „To vy za to

můžete, řekl jste ať se obětuje…“

 „To jsem jí neřekl,“ přerušil ho vážně Brumbál. „Ale máš pravdu, poté co jsem zjistil pravou

skutečnost, nabídl jsem jí toto kouzlo.“

„Aby zemřela,“ doplnil Harry. „Neměl jste právo jí to říct, zneužil jste to, vyzradil jste to co bylo v

Černé kronice, vy jste zabil mojí mámu.“

„Harry, posloucháš se co říkáš?“ oslovil ho Aberforth. „To Brumbál neudělal, když se v té době

Voldemort o něčem takovém dozvěděl, šel by po Lily a Jamesovi až na kraj světa, Brumbál jí pouze

řekl jeho podezření o cílech Voldemorta, ale to ona se svobodně rozhodla za tebe položit život a tím tě

ochránit.“

„Jak to že to víte?“ zeptal se Harry Aberfortha. „Vždyť vy jste byl také ředitel… vy jste… byl jste jen

krátce, pak jste odešel, proč, prosím řekněte mi alespoň jednou, proč?“

Aberforth pohlédl na Brumbála, chvíli Harry si myslel, že ti dva umí telepatii, ale pak Aberforth

pokračoval: „Asi bychom mu to měli říct, Albusi.“

Brumbál zakabonil tvář a neznatelně pokýval hlavou.

„Ale na to se posadím,“ řekl a vykouzlil v koutě tři pohodlné židle naproti sobě.

Aberforth se pousmál a sedl si hned na tu první, Brumbál na druhou a třetí stále zůstávala prázdná.

„Harry?“ zeptal se Brumbál. „Ty nebudeš sedět?“

Harry chvíli váhal, konec konců ho nohy sotva držely, tak raději tedy přešel ke křeslům a posadil se.

„Všechno to začalo v době, kdy se v roce 1325 narodil Nicolas Flamel, byl to velice zdatný student,

jeden z nejlepších za poslední léta, ale stejně tak i nejpilnějších, vystudoval v Nebelvíru, potom co vyšel

se začal věnovat své vášni, zabýval se alchymií. No a poté se stal ředitelem Bradavic, což samozřejmě

spolu obnáší i jisté tajemství o kterém až do jisté doby věděli jenom ředitelé,“ řekl Brumbál a mrkl na

Harryho. „Avšak on jako první se začal zabývat problémem, že by se dědicové mohli časově minout,

což by byla naprostá katastrofa a zkáza kouzelného světa tak, jak ho známe a tak celé své úsilí střebával

na výrobu bájného kamene mudrců, zázračného materiálu na výrobu elixíru života. Nakonec se mu to
na sklonku svých stých narozenin podařilo a se svou o dva roky mladší ženou Perenellou žili a čekali,

až se dědicové narodí. Po celou tu dobu tedy už nebylo tajemství pouze v knize, ale i jinde. Ale to však

není tak důležité, Flamel by nikdy to tajemství nevyzradil.

Dá se říct že ředitelé byli blížícím se tisíciletím velice znepokojeni a nikdo na tom postu nechtěl

vydržet tak dlouho. Vzpomínám si, jak se za našeho mládí v roce 1855 ve škole vyměnili hned tři

ředitelé.“

„Stále jste mi neřekl co se stalo před padesáti lety,“ pravil po chvilce odmlčení Harry.

„Harry, jak víš,“ přebral štafetu řeči Aberforth. „já jsem o šest let starší než Brumbál, on ještě v té

době nezažil co je Grindelwald zač, protože ten chodil se mnou do třídy. Já jsem se stal bystrozorem,

protože jsme byli tady s bratrem, který vyšel školu o šest let později, velice zdatní studenti, Brumbál se

věnoval všemožným jiným činnostem, ovšem já jsem stále měl oči upnuté na Grindelwalda.“

„V téhle době…“ přejal slovo zase Brumbál. „se hodně roznesla ta pověst o jakýchsi dědicích, která

se jednou omylem rozkřikla kvůli jednomu… řekl bych tak psychicky postiženému řediteli, který však

naštěstí nestačil vyzradit celou pravdu, pouze dva dědice.“

„Stejně si myslím,“ ozval se zase Aberforth. „že za tu svou blbost chudák nemohl, v té době ve škole

totiž byli dost velcí šprýmaři. Avšak abychom pokračovali, Grindelwalda po dokončení školy absolutně

fascinovala tahle záležitost co se týče dědiců. Bral všechny možné prameny a knihy které o Salazarovi

sehnal, byl úplně uchvácen jeho vizí, dokonce prý Grindelwaldovi sousedi ho po nocích vídali, jak

podnapilý křičí ve svém domě zlovolná kouzla a Salazarovy názory. Věděl jsem, že dřív nebo později

se stane něco špatného a to se také stalo.

Začal cestovat po celém světě, prošel všechna místa, kde byl Salazar, až konečně našel informaci, že

po sobě Zmijozel nechal jakýsi bájný deník, ve kterém je uchována jeho duše, jeho mysl.“

„Ale, deník jsem přece měl já,“ namítl Harry. „ Toma Raddla.“

„My mluvíme o jiném deníku,“ řekl Brumbál. „o deníku, který Zmijozel po sobě zanechal, když se
obával, že by ho stáří dohnalo a on by nemohl dokončit svou krvavou vizi.“

„Ovšem o čem chci mluvit,“ pokračoval Aberforth ve vyprávění. „Grindelwald začal být přímo

hysterický, skoro v každém městě se dopouštěl vražd a to i na mudlech, začal zabíjet a to bylo to, čeho

jsme se tolik báli.

V té době jsem byl jedním z nejlepší a zároveň nejlépe utajovaných bystrozorů, dostal jsem jako

hlavní úkol zlikvidovat Grindelwalda za každou cenu i kdybych při tom měl obětovat svůj vlastní

život.“

„Ano, tady vidíš Harry jaká je práce bystrozora nebezpečná, proto jsem se dal k učitelování,“ pravil

Brumbál.

„Mě se v tom moc velký rozdíl nezdá,“ hlesl Harry a Aberforth se rozesmál.

„Tak tedy,“ pokračoval když se dosmál. „šel jsem po něm dnem a nocí, prošli jsme několik států a

dokonce i kontinentů, byl jsem pryč celé desítky let a hledal ho, ale Grindelwald se již tolik vypracoval,

že nebylo možné ho tak lehce polapit. Pokaždé za sebou odstraňoval stopy, to znamená že vraždil ty,

co ho viděli. Byl to proradný černokněžník, který nehleděl na mrtvoly a klidně je přešlapoval. Pamatuji

si, jak jsme se jednou střetli, od té doby jsme oba dva na sebe pohlíželi daleko ve vyšších sférách,

protože jsme věděli jak opravdu mocní jsme. Avšak ani po těch dlouhých letech jsem ho nebyl schopen

porazit, avšak má bystrozorská práce mi vynesla takovou pověst, že mne moji zaměstnavatelé takzvaně

vykopli a já se mohl ujmout ředitelování Bradavic, to bylo myslím v roce 1938, v té době jsem se

dozvěděl o dědicích a navíc už tu hodně dlouho pracoval také můj bratr.“

„Ano,“ přejal řeč Brumbál. „o Aberforthovi se totiž roznesla fáma že neumí vůbec číst, i já jsem ho

tím občas pošťuchoval,“ pravil rošťácky Brumbál. „přesto mi řekl o těch dědicích…“

„Cože?“ divil se Harry.

„Byli jsme oba učitelé, nikdy jsme si nic navzájem netajili,“ vysvětlil to Brumbál. „Samozřejmě nám

došlo, že už se blíží konec tisíciletí a tak jsme začali pozorovat, jestli si nějaký student už nevyzvedl
některou z těch dvou hůlek, které měly patřit právoplatným dědicům.

V té době jsem navázal kontakt s Nicolasem Flamelem a velice dobře jsme se spřátelili, řekl mi o

kameni mudrců a souhlasil s případnou destrukcí kamene, kdyby se jako první narodil dědic zla, protože

v tom případě by již byl k ničemu.“

„Ano a v té době se stala ta hlavní věc,“ řekl Aberforth.

Harry na ně netrpělivě a nedočkavě hleděl, oba mlčeli, až to nemohl vydržet a vyprskl: „Co se stalo?“

„Och ano… kde jsem to skončil… už vím,“ uvědomil si Brumbál stařecky. „nepřerušuj mě, mysl už

mi tolik neslouží,“ řekl směrem ke svému bratrovi, který protočil oči v sloup.

„Tak co se stalo?“ naléhal Harry.

„V té době jsme zjistili, že si poprvé někdo vybral jednu z těch dvou hůlek,“ řekl konečně Brumbál.

„To byl Tom Raddle,“ napovídal překotně Harry.

„Ano, přesně tak,“ souhlasil Aberforth.

„Ale byl tu jeden problém,“ začal povídat zase Brumbál. „v té době jsme ještě nevěděli čí je to dědic,

proto jsem nemohl doporučit Flamelovi zničit ten kámen. Godrik nikdy neřekl komu patří ta dotyčná

hůlka, proto jsme museli čekat a čekání to bylo velice těžké a zdlouhavé. Bylo to hned v prvním ročníku,

Tom se zdál tak milý, mladý pozorný mladík,“ Brumbálovi se teď mluvilo stále obtížněji. „Nikdy

nikomu nic neudělal… víš že ti byl hodně podobný?“

Harry se toho učiněně lekl a začal hned kroutit hlavou.

„Ale ano byl,“ přikývl Brumbál. „Proto jsem ho měl tak rád, byl sirotek, matka mu umřela po porodu,

a otec se ho zřekl kvůli tomu že zjistil pravdu o jeho matce čarodějce. Tak malý Tom šel sirotčinci, bez

příbuzných, známých, bez kohokoliv, jako ty Harry. Stejně tak jsi se cítil, když jsi vyrůstal u

Dursleyových, už odmala, stejně jako Tom.“

„Já přece nejsem jako Tom Raddle,“ protestoval nevěřícně Harry.

„To nikdy nemůžeš být, řekl jsem že ti byl jen podobný, ovšem byl to on, kdo si vybral hůlku dědice
zla. Pak jsme to zjistili.“

„A jak?“ páčil Harry z Brumbála.

„V roce 1939 jsem byl pověřen jako zástupce ředitele školy vybrat nového profesora na post Věštění,

ne všichni byli tak zdatní, v tomhle oboru se jaksi profesionálnost moc nenosí, ovšem svolil jsem

vyslechnout i jednu ženu, která mě zaujala svými předky. Jak už jistě víš, byla to právě Sibyla

Trelawneyová, která mi před vlastním zrakem vyřkla onu osudovou věštbu v tom zatraceném výčepu,

ovšem nebyl jsem tam sám.“

„Grindelwald!“ vykřikl Harry. „Říkal jste mi to tuhle v Prasinkách, jen jsem si neuvědomil tu

spojitost.“

„V to jsem pevně doufal,“ pousmál se Aberforth.

„Kolik ještě času?“ zeptal se Brumbál.

Aberforth se podíval někam za lem hábitu a pak řekl. „Asi půl hodiny.“

„To bychom mohli stačit,“ hádal Brumbál.

„Co se stane?“ zajímal se Harry.

„Jak víš Harry,“ řekl Aberforth. „je noc a já jsem přece zakletý, avšak mám… no, měl jsem jeden

zázračný elixír, který by mě v nouzové situaci proměnil zpátky na člověka a podle mne ta situace byla

právě teď když jsem vás slyšel v tom lese si o tom povídat, musel jsem vám přijít na pomoc.“

„Abychom pokračovali…“ řekl Brumbál. „stejně tak jako můj bratr nenáviděl Grindelwalda, tak to

platilo i u mě, když jsem uviděl že odposlouchává, začal hned utíkat, avšak já jsem nemohl odejít,

věštba stále pokračovala a já jsem musel poslouchat každičké slovo. Když věštba skončila, venku už

nebyl, byl pryč dřív než jsem se nadál.“

„Takže jste zjistil, že dědic dobra se teprve narodí,“ hádal Harry.

„Byl to pro mne šok,“ přiznal Brumbál. „toho chlapce jsem měl velmi rád, asi jako tebe Harry, soucítil

jsem s ním a zkrátka jsem nemohl uvěřit tomu, že byl schopen být dědicem Salazara Zmijozela, toho
nestydatého vraha dětí i dospělých.“

„Jak mohl Zmijozel vyvraždit celou školu?“ ptal se Harry.

„Víš…“ pokračoval Brumbál. „v té době byl středověk, na životech tolik nezáleželo jako je tomu

dnes, navíc Zmijozel neměl ani kapku lidskosti, i kdyby měl zabít to nejmenší nemluvně, neucítí žádný

soucit ve svém těle, jako tehdy po výstupu z temnoty se nesnoubil žádný cit, a už vůbec ne láska.“

„Abychom pokračovali,“ přejal slovo Aberforth. „Grindelwald byl teď víc než cokoliv přesvědčený,

že to on je dědicem zla, přímo ho vzrušovala ta myšlenka a také si na to začal hrát. Ještě k tomu teď byl

svědkem té věštby, tím se utvrdilo jeho přesvědčení, protože věděl že se dědic dobra stále ještě

nenarodil. O pár měsíců později se však stala hlavní věc, která se navždy zapsala do dějin.“

„Co?“ vyzvídal netrpělivě Harry.

„Grindelwaldovi se konečně podařilo najít deník Salazar Zmijozela, který tak pečlivě ukryl,“ řekl

Aberforth. „Zmijozel ho ukryl tak, že si byl jistý, že ho nenajde žádná čistá duše, nebo svobodná mysl.

Jenže Grindelwald se přepočítal, srdce mu spadlo když mu Salazar v deníku písmeny řekl, že není

právoplatným dědicem, že je jím někdo jiný. Celý ten život strávený hledáním deníku se mu v tu chvíli

zdál naprosto ztracený, ovšem v tu chvíli ho začal deník ovládat. Deník od něho zjistil důležité

informace, a následně ho začal vyburcovávat k tomu, aby zjistil kdo je dědicem zla a jestli se už narodil.

Ještě dřív však musel mít Salazar jistotu, že ho černokněžník Grindelwald nepodvede a tak ho donutil,

tedy podle svých vlastních slov naučil, říct hadím jazykem otevři, to Grindelwaldovi stačilo aby se

potají jednou toho roku vloupal do školy, do dívčích umýváren a poprvé za ta dlouhá léta otevřel

Tajemnou komnatu.“

„Tam ale přece čekala…“

„Zmijozelova duše…“ doplnil Harryho Aberforth. „narazil na ní, stále tam byl i Bazilišek, který

poslouchal jedině slova Zmijozelovy duše či dědice, v tu chvíli se Grindelwald dozvěděl vše o hůlkách

a záhy zjistil od prodejce oněch hůlek pod Veritasérem, že tu onu hůlku dostal Tom Raddle.
 V té době nastala finální část Zmijozelova plánu a také ta nejchatrnější. Grindelwald musel

kontaktovat Toma, toho malého chlapce uvnitř střežených Bradavic. Nevím jak to provedl, vím jen že

mladý Tom nenamítal, a já sám osobně jsem na Grindelwalda narazil na chodbě, když odcházel z

kuch… no to je jedno, v té chvíli jsem to zjistil, měl na sobě podobu mého Bratra Brumbála, proto mu

ještě při útěku visel dlouhý plnovous z brady, běžel jsem za ním strašně dlouho, použil jsem snad

všechny přemísťovací prostředky, jakmile jsem zjistil že se Grindelwald zde zase objevil, nemohl jsem

po něm přestat pátrat…“

„Opustil jste školu,“ uhádl Harry.

„Můj bratr si musel navrátit pověst bystrozora,“ pokračoval ve vypravování Brumbál. „proto po něm

automaticky dostal post ředitele profesor Obrany proti černé magii jménem Dippet. Ovšem on se již

nedozvěděl pravdu o Černé kronice, protože mu o ní Aberforth po dohodě se mnou a Flamelem neřekl.

A tak Aberforth byl znovu pryč a veškeré záležitosti, které se týkají věštby byly na mne. V této chvíli

dá se říct že Grindelwald již nebyl k užitku, neměl deník, neměl nic, měl za úkol stále unikat

Aberforthovi a dodat tak deníku čas, aby mohl ovládnout Toma Raddla.“

„Ale Tom mi v Tajemné komnatě říkal úplně něco jiného,“ namítl Harry.

„Toma jako chlapce deník dokonale ovládl,“ začal zase Brumbál. „Když Tom mluvil skrz deník na

Ginny, chtěl využít její tělo aby on sám vznikl, ale tentokrát se Zmijozelova mysl uchovaná v deníku

nechtěla osvobodit, chtěla vstoupit do Toma. Proto si ten chlapec vybral tu hůlku, byl to jeho osud, měl

v sobě velkou dávku zlé testrálské krve, která potom když na něj deník začal působit se konečně vydrala

na povrch. Deník dokonce zjistil, že na Toma nemusí ani tolik tlačit, a od té doby jsem pozoroval velké

změny v jeho chování. Tomovi i tak trvalo pět let, než byl připravený a s pomocí deníku nalezl vchod

do Tajemné komnaty.

V té chvíli byl připravený dokonat dílo Salazara Zmijozela, otevřel tedy Tajemnou komnatu a po

škole se rozhostilo peklo. Vyvrcholilo to však onou nehodou, kdy Bazilišek zabil Uršulu Skřekavou na
oněch dámských záchodcích. Toho dne celá škola utichla, protože zde od středověku nikdo nezemřel,“

Harry chtěl něco namítat na to jméno, ale raději Brumbála nepřerušoval. „Avšak mě bylo jasné, čí to

asi tak může být vina. Tom však prozíravě hned onoho dne vinu shodil na Hagrida, který má v oblibě

chovat tak trochu méně příjemné domácí mazlíčky,“ pousmál se Brumbál. „Hagrid neměl žádné

opodstatnění pro své činy a tak byl vyhoštěn. Pamatuji si na ten den, viděl jsem Tomovy oči, viděl jsem

jak z nich kouká zlost, v té době už mu jeho přátelé v soukromí neříkali jinak, než Voldemort. Tom byl

pyšný na tu krev, kterou zdědil z matčiny strany, zároveň se mu hnusil jeho otec, kterého od té doby

tak silně nenáviděl.

Rozhodl jsem se ho proto velice pečlivě sledovat, pozoroval jsem každý jeho krok a marně se snažil

ho donutit znovu vstoupit do Tajemné komnaty a poskytnout mi tak odpověď na otázku, kde se skrývá.

Bohužel Tom také nebyl bláhový, v té době mu deník řekl jak zachovat svou vlastní mysl do druhého

deníku, aby stále ještě byla šance, aby stále ještě žila naděje. Tak vznikl druhý deník, který byl

vzpomínkou pouze Toma a ne Zmijozela, to proto na tebe v Tajemné komnatě tak mluvil.“

„Takže ta vzpomínka v tajemné komnatě nebyla nijak ovlivněna myslí deníku Salazara,“ přemýšlel

Harry.

„Ani trochu,“ pravil Brumbál. „ovšem v té době už deník Salazara, a vzpomínka v něm uchovaná

zjistil, že se mu Tom vytrácí z kontroly, proto se jednoho dne rozhodl do něj přejít zcela. Učinil stejnou

transformaci jako u Ginny s tím rozdílem, že si nechal tělo Toma, On už to nebyl dá se říct Tom, nyní

znovu ožil Salazar Zmijozel.“

„Ožil?“ divil se nevěřícně Harry.

„Ovšem jak sám už řekl,“ pokračoval Brumbál. „už nebyl Salazar, myslí byl také i Tom, dědic

testrálské krve a chlapcem jménem Voldemort. Teď už nadchází rok 1945, a protože Voldemort neboli

Tom chtěl mít sílu a duši jakou měl sám Salazar, zbývala mu jedna jediná věc.“

„A co?“ dychtil Harry.

 „Měl zemřít,“ řekl krátce Brumbál.

„Cože?“ divil se překvapeně Harry.

„Měl obětovat svou krev při podobném rituálu, jakého jsi byl svědkem v tvém čtvrtém ročníku, měl

v plánu spojit mysl a duši ukrytou v Tajemné komnatě do jednoho těla s testrálskou dědickou krví od

Toma.

V té době Toma zradili přátelé, kteří společně s ním vyšli v ten den školu, to oni jediní věděli o jeho

jméně Voldemort, a on je i přes city které k nim choval, potají zabil. Mladé chlapce, s životem před

sebou, prostě je zabil. Také se dokázal spojit s Grindelwaldem a řekl mu o svém plánu, všechno se to

mělo udát co nejrychleji kvůli mému dohledu v Bradavicích,“ zakončil to Brumbál.

„Grindelwald ještě ten den v noci dokázal najít tělo zesnulé Tomovy matky“ pokračoval Aberforth.

„dokázal jej podle starodávných kouzel navrátit do původního stavu tak jako před smrtí, samozřejmě

život jí dát nedokázal. Společně s ní se přemístil do Visánků, kde chladnokrevně zabil Tomova otce. V

tu chvíli začal připravovat obrovský očarovaný kotel tvaru sopečných plamenů a právě v onom

okamžiku nastala chvíle pro Toma Raddlea alias Voldemorta.

I když byl stále pod dohledem mého bratra Brumbála, dostal se do Tajemné komnaty, zapečetil duši

Zmijozela a opatrně jí vynesl ven, ovšem cestou narazil na Brumbála, bohužel ho můj bratr však

nedokázal chytit, protože se stačil dostat do oné místnosti, ze které se dá z Bradavic přemístit, ovšem

ta místnost má jednu slabinu, protože slouží jako výcvikové stanoviště. Zkušený profesor totiž dokáže

zjistit cílové místo kam se dotyčný přemístil.

Zatím mladý Tom, který se ve svém rodném Malém Visánku již dlouho neobjevil, se vydal napříč

vesnicí přímo ke statku svého otce, cestou ho bohužel ale zahlédl i jistý Frank Bryce, který sloužil

Raddleovým jako zahradník.

Zatím jsem já …“ pokračoval Aberforth. „konečně narazil na stopy Grindelwalda, avšak dorazil jsem

do statku dříve než Tom, odzbrojil jsem Grindelwalda, měl jsem ho v tu chvíli na očích, celá ta dlouhá
léta snažení a teď konečně byl přede mnou, konečně jsem ho mohl zatknout, největšího černokněžníka

té doby jsem mohl poslat do vězení, dokonce do kobky Dared'ar, se kterou jsi ty sám měl co dočinění.

Bohužel v té chvíli mne zcela nepřipraveného odzbrojil Tom, který právě vešel dovnitř, nemohl jsem

nic dělat než jen přihlížet, jak připravují rituál. Bylo to ohavné, Tomovým rodičům sebrali vnitřní kosti,

ležely tam jejich dvě mrtvoly jako v nějaké márnici, obě těla měly v očích neuvěřitelný děs, jako kdyby

zkameněli. Poté si Tom přeřízl tepnu, ještě teď vidím jak mu krev odkapávala do toho plamenného

kotle, bylo mu to jedno, přímo šíleným pohledem pozoroval své dychtivé počínání až přišla řada na

Zmijozelovu duši, poslední ingredience která zbývala k zrození Voldemorta, pravého dědice Salazara

Zmijozela s jeho vlastní myslí, spojenou s myslí Toma, duší Salazara a tělem Toma.“

„Myslím, že už to pěkně motáš,“ pravil Brumbál s úsměvem.

„Asi máš pravdu,“ řekl Aberforth sklesle. „předávám ti štafetu.“

„V té době jsem se dopustil největší chyby v mém životě,“ řekl Brumbál nanejvýš hořce.

„Co se stalo?“ dychtil Harry.

„V místnosti jsem se objevil já, protože jsem zjistil kam se Tom přemístil, byli to setiny vteřin. Tom

už držel truhlu se Zmijozelovo duší nad kotlem.“

„Pamatuju si to jako by to bylo dnes,“ řekl Aberforth. „Brumbál mu začal vyhrožovat, já se na to

všechno díval, byl jsem přivázaný a Grindelwald se ke mně pomalu blížil, zatímco Tom zlostně na

mého bratra syčel a vyhrožoval mu že ho zabije.“

„Ještě v žádných očích jsem neviděl takovou nenávist, jsou v té době měl Tom,“ pravil Brumbál. „On

držel to největší zlo v rukou, něco co bez sebemenšího citu a zaváhání zabilo tolik studentů, dívky i

chlapce, děti s celým životem před sebou, dokážeš si to představit Harry?“

„Tom na nic nečekal,“ pokračoval Aberforth za Brumbála. „Avšak místo toho aby truhlu upustil

chňapl po hůlce a chystal se na Brumbála vyslovit smrtící kouzlo, ale… ale…“ Aberforth se těžce

odmlčel.
 „Ale co?“ zeptal se netrpělivě Harry s semknutými prsty.

„Ale Brumbál byl rychlejší,“ řekl Aberforth. „to kouzlo odrazil a to se hned vpilo Tomovi do těla.

Upustil truhlu a padl vedle svých mrtvých rodičů.“

Z truhly se vyřítilo něco, co se nedalo popsat, něco, co bylo odrazem toho, s čím tehdy bojoval Godrik,

něco jako Démon, které hned na to vplulo neslyšně do hlubin kotle.“

„Pamatuju si na to ticho, které v místnosti zavládlo,“ říkal Aberforth bezhlasně. „Všichni jsme s

napětím očekávali co se stane, ovšem v tu chvíli se Grindelwald, který byl u mne už zatraceně blízko

vzpamatoval, popadl mě a začal Brumbálovi vyhrožovat.“

„Ano přesně tak,“ pokýval Brumbál. „Chtěl abychom ho nechali být, ale jen tak nešlo, začali jsme si

navzájem vyhrožovat. Pak se to stalo…“

„Povídejte?“ vyhrkl Harry. „Co se stalo?“

„Grindelwald se s mým bratrem začal blížit ke kotli,“ vypravoval Brumbál. „byl jsem naprosto přesně

připravený Grindelwalda usmrtit, bude-li to třeba, a hned první možnost se mi naskytla. Z kotle totiž

doslova mohutně vyskočila čísi postava a vytryskla kus obsahu ven, čím popálila Grindelwalda,

Aberforth se vymanil z jeho sevření a rychle dopadl na zem, v tu chvíli jsem na něj vyslal smrtící kouzlo,

které se do těla Grindelwalda vpilo před zrakem samotného Voldemorta, který na nás v záři plamenů

hleděl svými rudými kočičími víčky.

Samozřejmě viděl jak jsem zabil člověka, který mu tolik pomohl při zrodu a tak na mě okamžitě vyslal

neuvěřitelně silnou kletbu. Mého bratra tehdy popadl jakýsi sourozenecký instinkt a tak té kletbě skočil

do rány. Vpila se do něj, byla dokonce tak silná, že jím proletěla a mne udělala na stehnu podivnou

jizvu. V té chvíli jsme si zůstali hledět do očí a hned na to zmizel, přemístil se pryč.

Tak nějak se zrodil Voldemort,“ zakončil to Brumbál s povzdechem. „Tu noc jsem zabil dva lidi, z

čehož jeden byl chlapec, to jsem si nikdy neodpustil, od té doby nezabiji ani to nejhorší zlo, protože tím

bych se utvrdil v tom z čeho jsem se od té doby tolikrát obviňoval. V tom, že jsem vrah.“
 „Takže Voldemort, je dá se říct Zmijozel,“ řekl Harry.

„Ano, dá se to tak říct,“ souhlasil Brumbál. „Proto má v sobě tu zlobu a nemá ani krapet soucitu, je

to stejná zrůda jako byl tehdy Zmijozel.“

„No… bylo to sice hezké vypravování,“ povzdechl si Aberforth. „Zvláště pak to jak jsem přišel ke

své drahocenné kletbě, ale hlavně kvůli tomu důvodu vás teď už musím opustit a…“

„Pane?“ ozval se hlas ode dveří.

„Ano Lexi?“ zeptal se Brumbál Lextera, který ho před chvilkou oslovil.

„Ministerstvo je zabezpečeno, členové štábu pomohli při boji proti smrtijedům,“ řekl Lexter.

„A studenti?“ zeptal se Brumbál.

„V bezpečí svých postelí,“ řekl Lexter.

„A ztráty?“

Lexter se na Brumbálovo poslední otázku pořádně nadechl a pak potichu řekl. „Tři mrtví, alespoň

nikdo z našich známých.“

„No Harry,“ povzdechl si Brumbál zatím nejvíc za celý večer. „Už je čas abys šel…“

„Pořád jste mi ještě neřekl všechno o tom proč jste sem mámu ukryl,“ trval na svém Harry.

„Už jsem ti toho dnes řekl dost, nemyslíš?“ odvětil Brumbál a pokynul Aberforthovi. „Můj bratr také

spěchá zpátky, může tě doprovodit.“

„Tak odpovíte mi?“ stěžoval si Harry úzkostlivě.

„Nemám co,“ řekl Brumbál tiše. „Ať jsme před tebou tajili cokoliv, bylo to kvůli tobě, aby se ti nic

nestalo.“

„V tom případě to děláte pěkně mizerně,“ řekl Harry naštvaně. „Protože mi tím zatím pořád jenom

ubližujete!“

Následně se otočil, naštvaně se prosmekl kolem Lextera a rázoval si to z Odboru záhad pryč.
Kapitola 75.
Narozeniny naší milé ředitelky
‚O bžalovaný je odsouzen k doživotnímu trestu v Azkabanském vězeňském zařízení.‘ ‚Klofane,

prosím tě, tohle je otázka života a smrti.‘ ‚Říká se jí tak proto, že většina vězňů, které veze, po pár

měsících zemře.‘ ‚Pán zla střádá své síly, už to nebude dlouho trvat a bude připravený.‘ ‚Moc naší

bohyně Erunis tě chrání ve dne v noci.‘ ‚A co když to byl ten prsten?‘ ‚Sbohem. Sbohem příteli.‘

‚Zneužíváte vaší nejlepší kamarádku…‘ ‚To není pravda.‘ ‚Zneužíváš svou kamarádku, Harry Pottere!‘

‚NE!‘ ‚Proč jsem ho nezastavil? Byl jsem tak blízko.‘ ‚Mě na mě už nezáleží…‘ ‚On s ním chodil do

stejné koleje… do Zmijozelu.‘ ‘Lhal jste mi přímo do tváře! Lžete mi celý rok Lextere!‘ ‚Nenávidím

vás, je mi z vás zle vy parchante, za všechno, co jste provedl mým rodičům, za vaše lži mě do tváře!

Nenávidím!‘ ‚Kdybych neměl vás dva, neměl bych pro co žít.‘

‚Už nemáš pro co žít Harry Pottere!‘

Harry tryskem rozevřel oči, v té chvíli ho zaplavila doslova ohromná vlna mrazu, avšak nebyl si jistý

co to způsobilo. Pak si začal vzpomínat na jakési slova v hlavě, slova, která vždycky slyšel ve zvláštních

časech, slova, která mu tento rok nedala pokoj a která mu ničí život.

Znovu se opřel do polštáře a unaveně oddechoval. ‚Mám já tohle zapotřebí?‘ říkal si v duchu a mnul

si ulepené oči. Vlastně si ani nevzpomínal na neděli, i když se pevně zamyslel, uvědomil si, že celou

dobu spal, spal a zase jenom spal. Ani se ho nikdo nesnažil probudit, nikdo po něm nic nechtěl, co by

vlastně po něm někdo měl chtít? Za pár dní začnou zkoušky, Harry se bude snažit udělat alespoň ty,

když už má zakázáno vylézat snad i z postele.

 Otočil se na posteli a zakoukal se k oknu, ale v tom se lekl. Za oknem něco bylo, rychle drapnul brýle

a přirazil si je na nos, ale už bylo pozdě, ať to bylo cokoliv, zaplápolalo to vskutku velkými křídly a

odletělo. Avšak Harry měl podivný pocit jakoby ho to tu sledovalo už notnou dobu.

Nakonec tedy vstal z postele, podle hodin bylo časně ráno pondělního dne. Tento den jako vždy

představovalo peklo na zemi, nebo přesněji v učebně Lektvarů. Navíc Snape začal být poslední dobou

stále více nevrlý, jestli to je tedy z reálného hlediska ještě možné.

Bohužel v té chvíli Harry zjistil něco děsivého. Něco, při čem se mu semkl žaludek a začala mu

podklesávat kolena, až si musel sednout na již ustlanou postel. S pohledem na Hermionin sešit zjistil ve

své mysli neblahou věc. Znovu k ní cítil tu nehoráznou náklonnost, snad ještě více posílenou. Tak

mocnou že Harry měl sto chutí ten sešit popadnout a tisknout ve svém náručí, co pak udělá se samotnou

Hermionou? Měl snad ten hlas pravdu? Připraví ho Voldemort znovu o přátele? Ale co Ron?

Harry si uvědomil, že kdyby měl vedle své postele klec s papouškem, už by ho dávno naučil mluvit

slova: „Proč zrovna já?“ protože ty si opakoval dennodenně. Konec konců Ron také přežil působení

Nápoje lásky, tak by pro Harryho neměl být takový problém překonat i to. Možná, že když se soustředí

a zapře tu náklonnost, třeba to alespoň trochu odezní. Rozhodně ale neměl v úmyslu se Hermioně stranit,

protože by asi nevydržel ty otázky, které by zítra následovaly, stejně jako tomu bylo minule, když Harry

měl tenhle problém. Jak ho vlastně vyřešil?

Ne, Lexter zmizel nadobro z jeho života. Ať si třeba je právoplatný člen Fénixova řádu, ať třeba není

žádný smrtijed nebo něco podobného, pravdou ale zůstává, že mu po celou tu dobu lhal a to se nezmění.

Že celá ta hra na důvěřování byl jenom brak pro zasmání. Ne, to raději skočí do chřtánu obří sépie, než

se znovu spřátelit s Lexterem, protože takový další psychický šok by Harry už asi nevydržel.

Aniž by to pochytil, tak už se nevědomky oblékl, proto by normální člověk byl rád, ale on si uvědomil,

že ještě více se přiblížil jeho vstup do společenské místnosti. Jak se tam na něj budou dívat? Vždyť své

přátele znovu přivedl do smrtelného nebezpečí, navíc to byl on, kdo je zdržel ve výtahu, který v zápětí
sletěl o patro dolů do útrob Odboru záhad. Jenže z druhé strany mu to bylo jedno, jako kdyby ten den

spánku jeho mozek potřeboval pro to, aby se vyrovnal s tím co viděl na Odboru záhad. Když si na to

vzpomněl, tak se mu přímo děsivě semkl žaludek a začala se mu třást víčka, stále mu před zrak padalo

to nehybné tělo, to ke kterému cítil takové pouto, které dosud ani nepoznal.

Ale to už sahal po klice a chystal se vyjít ven, ještě před tím si chtěl ale v hlavě srovnat, jak se bude

chovat na veřejnosti a hlavě před Hermionou, ale to už se dveře rozrazily, až váhajícího Harryho praštily

do nosu a dovnitř vtrhnula Hermiona.

„Říkám ti nech ho bejt, ještě spí!“ ozvalo se jí za zády.

„Mě to je jedno, už musí vstát a basta!“ štěkla Hermiona za sebe a vykročila rázně k osamělé Harryho

posteli.

„Nemáš vůbec právo sem vlézt, Hermiono, víš to?“ trval na svém Ron a začal na ní být přísný. „Tohle

je chlapecká ložnice a ty tady nemáš co dělat!“

Hermiona se v obličeji nafoukla jako žába a otočila se na Rona. „Co jsi mi to říkal na tom Odboru

záhad?“

Ron zkameněl a stočil pohled jinam.

„No co?“ vyprskla Hermiona netrpělivě.

„No… to jsem nebyl při smyslech… a měl jsem navíc poraněnou nohu a…“

„Tak víš co?“ opáčila rázně Hermiona a absolutně nevnímala Harryho, kterého před malou chvilkou

praštila do obličeje a který teď stál mezi dveřmi a zdí. „Máš pravdu, radši buď ticho a mě je to jedno,

že sem mám zakázaný přístup, pro mě za mě by klidně chlapecké ložnice mohli začarovat, aby ty hloupé

schody taky zmizely, zkrátka by mi to bylo jedno, do téhle první ložnice bych se, kdyby to bylo třeba,

vyškrábala, rozumíš?“

Ozvala se chvíle ticha, ve které Ron nerozhodně šoural špičkou boty o podlahu a něco si pro sebe

mumlal.
 „On zmizel!“ zvolala Hermiona, když se otočila k posteli.

„Cože?“ vyhrkl Ron.

„Je pryč, on utekl!“ křikla Hermiona a přiběhla spolu s Ronem k posteli, Harry zatím vyšel zpoza

dveří a poprvé zahlédl Hermionu.

Plánoval, že bude mít více času se připravit, ale teď to dostal přímo, připadal si jako magnet, jako

kdyby k ní byl přitahován neviditelnou silou. ‚NE!‘ křikl sám sobě v duchu. ‚To už se nesmí opakovat.‘

rozhodl rázně a snažil se využít nitrozpyrit, zhluboka se nadechl a promluvil do ticha.

„Příště až vstoupíte, tak radši zaklepejte.“

Oba dva se hbitě otočili a na první pohled si nanejvýš oddychli.

„Mysleli jsme si, že jsi zase utekl!“ křikla Hermiona. „Máme už deset minut zpoždění, takhle

nestihneme snídani!“

„Jako kdyby se na ní někdo těšil,“ ozvalo se od Rona, ten ale hned zmlkl, když schytal Hermionin

vražedný pohled.

„Jdeme!“ zvolala nešťastně Hermiona a pohodila rukama, nakonec zmizela ve dveřích a byla pryč.

„Co se stalo?“ divil se Harry jejímu podivnému chování.

„Co se stalo?“ opáčil Ron sarkasticky. „Abych pravdu řekl, tak spousta věcí, Harry. Například to, že

jsme tu jediní, kteří se tě zastávali, protože Seamus a Dean tady o tobě rozkřikují dost podivný věci.“

„Oni dva?“ divil se nevěřícně Harry.

„Děje se tady spousta věcí, jenom náš hrdina je všechny zaspal!“ zvolal Ron a opakoval pohození

rukou jako Hermiona. Nakonec nevraživě popadl Harryho za rameno a vyvedl ho z ložnice.

A bylo to tu, zase jako kdyby do společenské místnosti vstoupil sám král, všichni automaticky stočili

pohledy na dvojici, která právě vešla dovnitř ze schodů vedoucích do chlapeckých ložnic. Harryho

jejich pohled po dlouhé době doslova překvapil, konec konců do téhle školy už chodí přece šest let, teď

na něj všichni zírali jako kdyby se tu objevil poprvé. Ovšem nejzlejší pohled z místnosti měl Seamus,
ač to Harry nečekal, tak jeho kamarád na něj koukal jako na vyvrhela, ale co měl čekat? Očekával snad,

že mu bude děkovat, že ho přivedl rovnou do spárů samotného Voldemorta? Harry sklopil pohled,

protože moc dobře věděl, že jejich zlost je oprávněná, na druhou stranu z něho v tu chvíli, když chtěl

zůstat ve výtahu, mluvilo jeho vnitřní já, něco, co cítil hluboko uvnitř.

Prošli průlezem v obraze a hned uviděli Hermionu opírající se netrpělivě o zábradlí. Ovšem Ronovi

neunikl Harryho kvapný pohled jinam, stejně tak i Hermioně, Harry okamžitě koukal na zem jako

nějaký provinilec.

„Tak pojďte vy dva,“ řekla Hermiona a začala je vést po chodbě ke schodišti.

Harryho pohled stále šilhal po Hermioně, stále z ní nemohl odtrhnout oči, i když tak moc se snažil,

raději se otočil vedle sebe, tam zase ale na něj podezřele zíral Ron, neměl si jak vybrat a tak sklopil

pohled k zemi, aby alespoň nezakopl. Po celé škole se ozývalo spíše takové podivné brumlání než

obvyklý povyk, který tu panoval, avšak všechny obrazy na stěnách byly zabrány do hlasitých rozhovorů

a stále nějaké postavičky přebíhaly z obrazu do obrazu, aby si navzájem vyměnily klepy a názory,

jenom Sira Cadogana překvapil Protivův výkřik za zády, až spadl do namalovaného moře a začalo mu

reznout brnění.

Rozhodně ale všechny pohledy, které Harry schytal, byly v malém počtu, Hermiona měla pravdu,

téměř všichni už byli ve Velké síni, ze které se ozývalo tak hlasité hřmění, že to vypadalo jako kdyby

tam byl ohromný běsnící drak.

Harry se před vstupem nerozhodně zastavil, jeho kamarádi to pochytili a obrátili se na něj, přičemž

se Harry poctivě vyhýbal pohledem Hermioně.

„Co se zase děje?“ zeptala se Hermiona otráveně.

„Běžte napřed, já… se musím trochu sebrat, než tam vejdu,“ řekl Harry a naznačil jim, aby

pokračovali.

„Doufám, že tam ale nakonec přijdeš,“ opáčila Hermiona a neochotně zmizela s Ronem ve velkých
dveřích vedoucích do Velké síně.

Harry se stejně jako před tím zhluboka nadechl, aby se připravil na to, co ho čeká, když z dáli uslyšel

tlumený křik. Nerozhodně se otočil a rozhlédl se po prázdné vstupní hale, kde jen o pět pater výš právě

Protiva znovu vystrašil chudáka Cadogana. Křik vycházel z přístěnku s košťaty.

Harryho zaujal a tak se schoval poblíž za jedním chatrným brněním, které se i vlivem závanu jeho

proběhnutí zakymácelo.

„A co sis proboha myslela?“ ozval se chlapecký křik z přístěnku.

„Já jsem mu věřila, to nebyla jeho chyba…!“

„Že ne?“ zarazil chlapecký hlas druhý dívčí. „A kdo trval na tom zůstat v tom pitomém výtahu, kdo

vůbec nás přivedl na tu myšlenku tam jít…“

„Byl tam můj táta!“ křikl dívčí hlas. „A potřeboval pomoc, copak to nechápeš?“

„Ale ano, chápu, chápu to víc, než si myslíš!“ křikl chlapecký hlas. „Pořád mi o něm básníš, jako

kdyby ten kluk byl tvůj bůh, Harry by udělal tamto, Harry by udělal tohleto…“

„To není pravda!“

„Ale je, jenže si to sama neuvědomuješ!“ křikl chlapecký hlas a nastala chvíle ticha. Harry už dávno

poznal komu ty hlasy patří, nevěděl jestli tam má vstoupit, nebo ne, ale to už znovu se začaly ozývat

hlasy.

„Máš ho pořád ráda,“ řekl chlapecký hlas nevraživě.

„Samozřejmě!“ křikla.

„No vidíš!“ odvětil sarkasmem. „Jseš do něho zabouchlá už od první chvíle, to nechápeš, že ten idiot

si to ani do teď neuvědomil?“

„Nejsem to něj zabouchlá a není to idiot!“

„Už od mala jsi na něm mohla oči nechat, takhle si žádného přítele nenajdeš Ginny!“

„A co když ani nechci!“ křikla mu na to. „Rozhodně jste se včera ze Seanem zachovali hodně špatně,
to ti nikdy neodpustím!“

„Vždyť nás málem zabil!“ vykřikl chlapec.

„Byla tam jeho máma, Deane!“ křikla nevěřícně. „Taky bys jí chtěl poprvé v životě vědomě vidět!“

„Ty se zkrátka nezměníš, co?“ halekal hoch a zdálo se, že mu je z jejích slov na nic. „Je to přesně, jak

jsem říkal, on na tebe kašle!“

„To není pravda,“ pípla dívka potichu.

„Copak to nechápeš? Myslí jenom na sebe, proto tam šel!“ křikl hoch.

„Nech mě!“

„Jemu na tobě nezáleží, na nikom z nás mu nezáleží, tím minule nám to jenom dokázal!“

„Jdi pryč!“ zaječela.

„Přestaň bejt tak pitomá Ginny!“ křičel na ní. „Vykašli se na něj, kašli na něj!“

„Přestaň!“ křičela teď i ona.

„Je to idiot a ty jsi taky, když ho posloucháš, přestaň ho…“

To ale nedopověděl, protože se po celé Vstupní hale rozlehla facka, kterou schytal.

„Co si to dovoluješ!“ křikl chlapec a ozvala se další facka a pak bourání košťat a dívčí nářek.

„Ginny promiň, já… já nechtěl, prosím odpusť…“

„Vypadni!“ křikla a podle zvuků do něj strčila, záhy z přístěnku na košťata vyběhl Dean, ještě chvíli

se zastavil, zaváhal, jestli se nemá vrátit k naříkajícímu děvčeti, ale raději se vydal bezradně do Velké

síně, přitom neustále kroutil hlavou.

Harry zavřel oči a bolestně se přitiskl ke zdi, hlavou přitom do ní bouchal jako kdyby tím sám sobě

chtěl ublížit za to, co nevědomky provádí. Teď v sobě měl tolik pocitů, tolik emocí, byl tak neuvěřitelně

zmatený, hlavou se mu honily myšlenky rychlostí světla a nejsilnější byla lítost k Ronovo sestřičce,

která právě vrávoravě vyšla z přístěnku. Harry se urychleně narovnal, aby se zase schoval za brnění, to

však udělal příliš zbrkle a brnění upadla hlava, s hlasitým zařinčením dopadla na zem a dokutálela se
přímo k nohám Ginny.

Harry hořce polkl, teď mu byly hluboké nádechy k ničemu, musel čelit osudu a podle všeho i sama

Ginny, která na něj krajně překvapeně a následně naštvaně pohlédla.

„Tak co?“ zeptala se. „Vyslechl sis představení? Pobavil ses?“ ptala se ho se slzami na krajíčku, na

její pravé tváři byl ještě vidět červený flek.

Harry neměl co říct, právě teď měl ten pocit, kdy opravdu ví, že byl idiot, opravdu to zkazil a neví,

co opovědět, čímž ze sebe dělá ještě většího blbce.

Ginny stekla jedna slza z pravého oka a sjela i po bradě až dolů, přitom nespouštěla pohled z Harryho,

který provinile koukal do útrob bezhlavého brnění. Nikdo nevěděl, co říct, Harry cítil její vztek a

zároveň i žal, bylo to na něj moc, i na ní, ovšem ani jeden stále nevěděl, co má říct.

Harry se konečně jí odhodlal pohlédnout do tváře, uviděl znovu ten červený flek, při kterém ho

popadával vztek na Deana a zároveň cítil, jako kdyby jí tu facku uštědřil on sám, což ho děsilo o to víc.

„Víš, čeho se nejvíc bojím, Harry?“ protla Ginny ticho se smutkem v hlase. „Že Dean měl možná

nakonec i pravdu.“

Následně se otočila a s kapesníkem v ruce odběhla po schodišti pryč. Harry opravdu už měl v sobě

toho moc, od rána zadržoval ten pocit k Hermioně, také ten šok při pohledu na mrtvé tělo své matky, a

teď tohle. Vztek v něm překypěl a on se z hlasitým řevem rozmáchl a rozrazil brnění na cucky, až se

jeho části začaly válet po celé Vstupní síni.

„Co se to tu děje?“ vyhrkl hlas za jeho zády, Harry se nenávistně a s hlasitým oddechováním otočil,

byl to Filch s paní Norrisovou v náručí, která na Harryho hlasitě sykla.

„Máte tu práci, pane školníku!“ křikl Harry a vběhl do Velké síně.

Ignoroval nadávání Filche za sebou, ignoroval i ty překvapené vpíjející se pohledy všech přítomných

studentů, přešel rovnou k Nebelvírskému stolu a posadil se tak, aby byl zády k celé Velké síni, bohužel

měl naproti Hermionu, která teď podezřele pozorovala každý pohyb svalu na Harryho obličeji.
 „Konečně ses probral, Harry!“ vykřikl mu náhle někdo vedle ramena, Harry se ohlédl, ale zjistil, že

se na něj usmívá Neville. „Ani nevíš, jak jsi nám chyběl, tak co? Už je ti líp?“

Harryho doslova překvapilo Nevillovo chování, ale něco mu říkalo, že to nehraje, opravdu to myslel

vážně.

„Z těch řečí ostatních si nic nedělej,“ říkal mu poklidně Neville. „Páni, to bys nevěřil, co Umbridgeová

vymyslela… chtěla být profesorkou Obrany proti černé magii, ale prý se něco zvrtlo na ministerstvu

kouzel a tak nemohla tu práci přijmout, prý najala nějakou jinou profesorku.“

„A ví se už jak se jmenuje?“ zajímal se Ron.

„Samozřejmě, že ne, ona to tají,“ řekla Hermiona nedočkavě a stále se rozhlížela kolem sebe.

„Co je?“ divil se Ron. „Lítá ti kolem hlavy moucha?“

Hermiona se nasupeně podívala na Rona a naštvaně odvětila. „Ve velké síni žádné mouchy nejsou,

vím to z…“

„z dějin Bradavické školy… bla bla bla,“ dodal Ron otráveně.

„Náhodou, vyhlížím sovy, má dneska vyjít ten zvláštní článek,“ řekla netrpělivě Hermiona a zase se

začala rozhlížet, za což jí byl Harry vděčný, alespoň se nemusel vyhýbat jejímu pohledu, i když bylo

rozhodně příjemnější se dívat na ní, než na okoralé a připálené topinky, dokonce pod haldou

připečených chlebů našel i propečenou rukavici na vaření.

V té chvíli do Velké síně konečně vtrhly sovy, Harry pochytil teď pohledy ostatních studentů a

překvapilo ho, jak očekávají přílet sov stejně tak dychtivě jako Hermiona. Hned se dolů začaly snášet,

opravdu jich tentokrát bylo více než normálně, téměř ke každému studentovi se dostal nějaký ten výtisk

Denního věštce, stejně jako před Hermionu, která ho hbitě popadla, zatímco Ron neochotně soukal sově

do váčku peníze, ale to už Hermiona rozevřela noviny a všichni se k ní nahrnuli, Harry, ač nerad, se

přidal a hned ho do očí praštil novinový článek, kterému téměř nemohl uvěřit.
 Narušení zkoušky bezpečnostního systému na
ministerstvu kouzel

Podle všeho to vypadá tak, jako kdyby ministerstvo kouzel o tomto cvičení
nic neřeklo a nikoho neinformovalo, dokonce i zaměstnanci ministerstva o tom
neměli ani potuchy, pouze až na nějaké jedince. Toto vysvětlení se ale
potvrdilo, když jej vlastními slovy přednesla sama ministryně kouzel Dolores
Umbridgeová, která je s výsledkem testu velice znepokojena.
Podle jejích slov měla být včerejší nečekaná zkouška bezpečnosti na
ministerstvu sabotována jakousi organizací, o které jsme již psali a kterou
má pod vedením Albus Brumbál, organizace se jmenuje Fénixův řád a včera se
jen potvrdilo podezření naší ministryně. Podle všeho měla tato frakce
zosnovat plán, jak převzít kontrolu nad ministerstvem, členové bezpečnosti
měli zosnovat fingovaný útok na ministerstvo, což se členům této skupiny
více než hodilo. Objevili se tam právě včas, když už zkušební plán byl v
pokročilém stádiu a začalo se doopravdy kouzlit. Podle všeho nakonec bylo
zraněno přes padesát kouzelníků a z toho přišli o život tři. Členové
ministerstva byli dokonce napadeni i v nejvyšší kanceláři ministra kouzel,
situaci nakonec musel vyřešit až příchod ministryně s jejím ozbrojeným
doprovodem. Okamžitě převzali kontrolu nad hlavními patry a postupovali
systematicky dokud nebyla celá budova zcela zabezpečena.
Takže můžeme poděkovat včasnému a účinnému zakročení ministerské ochranky
a hlavně ministryni za to, že vedení kouzelnického světa ve Velké Británii
a Skotsku je zase zabezpečeno. Ovšem smutným skutkem zůstává skutečnost, že
ani jeden z útočníků nebyl zadržen, podle všeho byl na ministerstvu viděn
sám Albus Brumbál, který se podle výpovědi mnohačetných svědků osobně
postaral o zmizení těchto delikventů.
Rada nejvyššího Starostolce proto z valné většiny rozhodla o odvolání
Albuse Brumbála ze své funkce v tomto oddělení, tudíž je teď právě
nezaměstnaný.
Ovšem pátrání ministerstva neustalo a ministryně zanechala na druhý den
všech svých aktivit ve škole čar a kouzel v Bradavicích a začala se zcela
věnovat vyšetřování po stopách zmizelých delikventů, kteří minulý den
spáchali plánovaný útok na ministerstvo kouzel. Do této akce však nebyli
překvapivě zapojeni bystrozoři, protože podle slov ministryně je celé
ministerstvo propleteno zrádci a proto už od neděle probíhá neustálé
nahrazování velké počtu ministerského personálu, o čemž jsme ostatně již
psali včerejší den.
Hlavní novinkou ovšem je, že pátrání tentokrát vybraných jedinců
ministerstva opravdu přineslo i své plody, protože byl nalezen hlavní stan
frakce nazývané Fénixův řád. Podle všeho to bylo možné jen kvůli pečlivému
výběru vyšetřovatelů, kteří nebyli spolčeni s Vy-víte-kým.
Ale teď již ke zjištění, ke kterému přišli členové vyšetřovacího sboru.
Na místo vedení této frakce přišli až pozdě večer a podle slov jednoho z
přítomných vyšetřovatelů se jim do objektu nepodařilo se dostat hned na první
pokus, ovšem zevnitř vycházely kvapné zvuky. Hned ale na to se členové sboru
dostali do výše zmiňovaného vedení Fénixova řádu a začali okamžitě
prohledávat každičký kout místnosti.
Věřte nebo ne, ale prostor pro frakci Fénixův řád poskytovala firma
Blbůstky Freda a George, jejich majitele se však stačilo přistihnout doma ve
svých postelích, jak poklidně spí, i když členům SPKZ bylo divné, že na sobě
měli ještě boty. Ovšem ministryně trvala na svém a objekt byl majitelům
odebrán i s finančním zajištěním a výnosy, které firma za svou existenci
získala, protože je ministerstvo podezřívalo, že tyto zisky získali svými
nečistými činy frakce Fénixova řádu. Oba majitelé této firmy se k tomu
nechtěli vyjadřovat, což zdůvodňovali tím, že na to mají právo, podle slov
vyšetřovatelů jim tuto skutečnost prozradil Albus Brumbál, což vyšetřovací
sbor ještě více proti tomuto slavnému kouzelníkovi poštvalo. Třetí
spolupracovník Mundungus Fletcher se z čista jasna vypařil, což vyšetřovatele
také dosti namíchlo. Ve svém pátrání i nadále pokračovali, až je jakési
nejisté stopy dovedly až k domu rodiny Weasleyových, dům však byl prohledán
a žádné známky o Fletcherovi nebyly nalezeny, pouze ze sklepení se ozýval
rámus, který způsobovali dva ghůlové, které rodina v domě kupodivu snášela.
Takže vyšetřovací sbor se znovu zaměřil na dvojčata Freda a George
Weasleyovy, kteří podle neznámých zdrojů zatím na noc zmizeli a dnes časně
ráno podali našemu vydavatelství prohlášení v tomto znění:
My, sourozenci Fred a George Weasleyovi přísaháme, že ať už jsou obvinění
jakákoliv, nepodíleli jsme se na jakýchkoliv činech, o kterých tvrdí
hroudolez, tedy Dolores, neboli paní ministryně, abychom byli přesnější. Naše
firma získala finanční zajištění z jiného nanejvýš čistého zdroje a naše
výrobky nijak nesloužily jako jakékoliv mučící nástroje, nebo předměty určené
k ublížení na lidském zdraví. Naopak, i přes všechna obvinění naše podnikání
stále trvá a naše výrobky se den ode dne zlepšují, například naše přenosné
kadibudky již nevracejí --- (redakce Denního věštce označila toto slovo za
nevhodné do veřejného vydání) hned po odlehčení, nýbrž potom, co se dotyčný
oblékne. Také naše ultrabroučí uši už od minulého roku slouží stejně tak
jako odposlech, i jako nahrávací zařízení použitelné i jako důkazní materiál,
navíc brouk získal ochranu pláště, aby byl ještě odolnější vůči rozmáčknutí,
ovšem nechme toho, to by se mohlo zdát, že tady chceme dělat reklamu a to
ani v nejmenším. Zkrátka naše služby se stále zlepšují pro ještě větší
spokojenost našich zákazníků, i kdyby na nás poštvali celé ministerstvo, váš
Fred… tedy teď obráceně, George a Fred!
Toto prohlášení dotyčná dvojice učinila bez vědomí ministerstva, které
okamžitě žádalo o stažení ranního vydání z oběhu, což se ovšem nepodařilo.
Nyní ale ta nejdůležitější věc, kolují totiž na ministerstvu zvěsti, že
toho dne, kdy probíhal ten zkompromitovaný test bezpečnosti byl na
ministerstvu přítomný i Harry Potter, dokonce někdo tvrdí, že sebou měl i
jakýsi dětský doprovod. Tyto informace ovšem nejsou zcela podložené a
zakládají se pouze na domněnkách.

Další informace se vám budeme snažit přinést v odpoledním vydání.

Harry těžce dosedl zpět na židli, na malou chvíli přestal vnímat tu náklonnost, kterou cítil k Hermioně
a také, že k tomu měl patřičný důvod. Bylo to zcela jasné, teď už věděla celá veřejnost, kde byl štáb
Fénixova řádu, na tom nejméně pravděpodobném místě, nikoho by nikdy nenapadlo jej hledat právě
tam. Na dalších stranách bylo poté o hromadných změnách zaměstnanců na ministerstvu a také zde bylo
vyjádření o zproštění práce Rudolfuse Goodspring, Harry si ho matně vybavoval z minulého roku, když
byl ve sklepení Grimmauldova náměstí, tento muž tam seděl také a říkal, že patří k Dennímu věštci,
takže teď už Brumbál nemá moc ani nad novinami?
„Teda, jak to mohli zjistit?“ divil se Neville a Hermiona mu hned šlápla s hlasitým ššš! na nohu,
ovšem stejně to stačilo zaznamenat pár lidí.
„To je otázka, vidělo nás tam skoro celé ministerstvo,“ pravil Harry a Hermiona na něj vztekle
vycenila zuby.
„My ale doma nemáme dva ghůly!“ podivil se zamyšleně Ron.
„A co na tom záleží?“ namítla Hermiona.
„No, docela dost, vždyť hledali Mundunguse Fletchera… to znamená, že ho mamča odklidila k
našemu ghůlovi!“ uvědomil si Ron.
„Tak už vím“ podotkl se zadržovaným smíchem Neville. „kdo tam tak strašně vyváděl, že si ti chlápci
z ministerstva mysleli, že to je druhý ghůl.“
Všichni se na sebe bolestně a zároveň posměšně podívali až se začali smát, jediná Ron stále nad něčím
dumal.
„Něco mi tu chybí,“ řekl pojednou a rozhlížel se kolem sebe.
„Co to zase meleš?“ odvětila Hermiona naškrobeně.
„Nezdá se vám to jako nezvyk?“ zeptal se Ron.
„A co prosím tě?“ optal se Neville.
„No to ticho, to jste to nezaregistrovali?“ divil se Ron a rozhlížel se kolem sebe.
Harrymu to až teď došlo, opravdu jim tam nehrála ta skřípavá hudba, jako kdyby byli muzikanti pryč.
Zhoupl se na židli a vyhlédl zpoza hloučku studentů sedících u stolu, muzikanti zde byli, jen pořád
pobíhali kolem sebe a rozdávali si papíry, Harry si až teď všiml, že před nimi stojí Percy, v ruce drží
veliké hodiny a velice soustředěně na ně zírá.
„Co to zase dělá?“ řekl zuřivě Ron.
„Dívá se kolik je hodin,“ odvětil Neville.
V té chvíli se z hodin ozvalo hlasité zvonění, Percy dokonce nadskočil radostí, rychle hodiny odložil
a začal pobíhat kolem muzikantů jako kolem stáda splašených ovcí. Všichni se vyškrábali na nohy a
rozestavili se před učitelským stolem, který byl téměř celý prázdný.
Percy se postavil doprostřed, tak, že měl za zády prázdné křeslo pro ředitele a natáhnul prsty jako
dirigent.
V další chvíli se dveře vedoucí do Velké síně otevřely a dovnitř hbitě a upoceně vběhla maličká
Umbridgeová s asi čtyřmi pracovníky ministerstva za svými zády, stále si něco psala do notýsku, až to
vypadalo jako kdyby za poslední dny nedělala nic jiného, v což Harry moc nevěřil. Umbridgeová na
sobě měla zase ten obrovský drátěný klobouk, který jí měl chránit před protivným ptactvem, až nahoře
na špičce klobouku se tyčila zelená mašle se žlutými puntíky a ona sama na sobě měla několikavrstvou
róbu celou pokrytou šperky a vyznamenáním tak, že cinkala na celé kolo.
V té chvíli nevědomky dorazila až k rozestavěným muzikantům a překvapeně se na ně podívala. V
tom okamžiku Percy mohutně mávl a muzikanti začali fidlat a vrzat známou anglickou písničku, přitom
hlasitě zpívali až zaléhaly uši, Percy se přidal do zpěvu také a zároveň všechny dirigoval, jen všichni
studenti zůstali zticha, ovšem za to Umbridgeová zůstala stát s pusou dokořán.
„Happy - birthday - to - you, - happy – birthday – to - you! Happy birthday - dear - headmaster!
Happy – birthday – to - you!“
Všichni muzikanti slavnostně dozpívali a začali hlasitě tleskat, Percy samozřejmě také a
Umbridgeová mohla nadšením z kůže vyletět, přímo vískala a začal objímat každého muzikanta,
Percyho si nechala nakonec, toho ovšem neobjala, pouze mu rošťácky zakroutila nosem.
„Děkuju!“ křikla na celé kolo do tleskajícího davu muzikantů a pracovníků ministerstva, všichni
studenti o sebe neklepli ani podpatky. „Děkuji všem za toto báječné překvapení!“ řičela dál šťastně.
„To je snad to nejkrásnější, co pro mě kdo udělal!“ volala dál a předstíravě si otřela slzu, i když tvář
měla zcela suchou.
„A to není vše!“ zvolal Percy a poodstoupil, ze dveří za učitelským stolem vyjel vozík s velikánskou
stříbrnou kopulovitou poklicí navrchu. Muzikanti se hned dali do ještě většího tleskotu a povyku. Percy
okamžitě přeběhl k vozíku a začal kouzelníky, kteří jej tlačili před sebou navádět směrem k
profesorskému stolu, Umbridgeová si zatím s úsměvem od ucha k uchu sedla do svého ředitelského
křesla a s očekáváním mohla nechat zraky na přijíždějícím stolku. Málem se zvedala ze žídle a bez
jakéhokoliv stolování se chystala drapnout za držák poklice, když ta najednou sama trošičku nadskočila.
Umbridgeová s jeknutím stáhla bleskově ruku zpět a její zraky se z poklice nechápavě přemístily na
Percyho, který na poklici vykulil oči, jak nejvíce mohl.
„Co-co-co jste to tam dali?“ zeptal se Percy koktavě.
Ten první, co měl na sobě jakousi špičatou kuchařskou čapku nejistě přikročil ke stolu a velice potichu
pravil. „K-k-k-kchůtu.“
Všichni se po sobě podívali nechápavými pohledy a trochu se vzdalovali od poklice na stolku.
„A jak by mohla pečená krůta být ještě…“ jenže Percy pískl jako malá holka, protože poklice znovu
nadskočila a její útroby se na zlomek vteřiny odkryly. Poklice zase dopadla a do vzduchu z jejího
vnitřku vyletělo jedno peříčko, které udělalo ve vzduchu piruetu a ladně přistálo na vršku poklice.
 „O-o-o-odneste to!“ vyhrkl Percy vyděšeně, to však studenti už nevydrželi a od jistých jedinců se
ozval smích, jedním z nich byl i Ron.
„Co to má znamenat?“ vyjekla Umbridgeová a všechen ten úsměv byl ten tam.
„K-k-chůta madám,“ řekl kuchař s jakýmsi francouzský přízvukem.
Umbridgeová už chtěla něco vykřiknout, když se majestátně narovnala, zdvihla bradu na kuchaře a
pokynula mu směrem ke stolku.
„Zdvihněte jí!“ přikázala mu přísně, až mu čapka na hlavě poskočila.
„Ne, madám… já nech…“
„Zdvihněte tu poklici!“ pískla Umbridgeová a dupla si přitom jako malá holka, až kuchaři čepice
upadla.
„Ano, madám…“ hekl kuchař vyděšeně a přešel opatrně k poklici, natáhl k ní ruku, to už studenti
nevydrželi a hlasitě se sborově smáli, protože ruka kuchaře se klepala jako pět osik najednou. V té chvíli
poklice znovu nadskočila, kuchař zavřískal něco jako: „Sakchblé!“ jenže v zápětí se zpoza poklice
ozvalo hlasité zahudrání.
V další chvíli se poklice začala sama sunout k okraji stolu a kuchař s každým přisunutím opatrně
poodskočil, Umbridgeová vytáhla svou krátkou hůlku a namířila s ní jako párátkem na pohybující se
poklici.
Náhle poklice znovu nadskočila a spadla přes okraj stolku dolů, v té chvíli se v místnosti mísilo hlasité
řinčení mohutné poklice s kuchařovo „KCHŮTÁÁÁÁ!“, kuchař hned začal upalovat směrem ke dveřím
a všichni studenti se chlámali jako pomatení.
Na stolku ležela spálená hnědá krůta s oranžovými fleky představující její kůži která vyčuhovala ven,
krůta zahudrala, snad i zakokrhala a vyskočila jako šíp ze zeleninové oblohy, ze které se ještě kouřilo.
Vzápětí s hlasitým hudráním uháněla k nádobě s punčem a hned se do ní celá s chrčením a hudráním
naráz ponořila.
Nikdo ani necekl, všichni koukali, jak si krůta spokojeně koupe zadek v punči, Umbridgeová z ní
nespustila hůlku, stále na ní mířila a nenápadně popocházela k východovým dveřím.
Krůta se po chvilce vzpamatovala a vyskočila z punče ven, v té chvíli začala hlasitě hudrovat na celé
kolo, až všem zaléhaly uši jako kdyby všem chtěla vynadat.
„Tady jsi!“ křikl Hagrid ze vchodu do Velké síně.
Krůtě se rozšířily krutě zorničky a začala pádit pryč po stole, Hagrid se okamžitě rozběhl za ní. Krůta
vzala široce zatáčku, snažila se mávat křídly, ale ty se teď podobaly spíše spáleným pahýlům, v té chvíli
Hagrid mohutně přeskočil studentský stůl, až z něho smetl většinu snídaně a krůtu chytil za jediný trs
peří, který ještě na jejím těle zbyl a to za ocas. Nazdvihl jí do vzduchu, krůta se oháněla a hudrovala
jako maniak, přičemž se snažila Hagrida klovnout do prstu.
„Můžete mi to laskavě vysvětlit?“ zeptala se naštvaně Umbridgeová, zřejmě se Hagrida bála méně
než té krůty.
„Co já?“ opáčil Hagrid naštvaně. „To ti vaši slavný kuchaři mi jí ukradli!“
„Cože?“ divila se Umbridgeová. „To by si nikdy nedovolili!“
„Mě to neřikejte, to povězte jim!“ odvětil Hagrid naštvaně a bouchnul s krůtou o zeď až se jí zatočily
panenky.
„Vy jste ukradli tu krůtu?“ zeptala se nadmíru naštvaně Umbridgeová.
Kuchaři se po sobě nenápadně podívali, jako kdyby se chtěli domluvit, který z nich uteče první, až
nakonec ten nejodvážnější odpověděl.
„No… my jsme… my jsme jí nemohli tady nikde sehnat…“ zamlouval to kuchař, nebo spíše
pomocník kuchaře, protože si opatrně přidržoval malinkatou čapku u těla. „Jak víte sousední vesnice je
prázdná a…“
„Na něco jsem se ptala!“ pískla Umbridgeová jako racek.
„No, prostě nenarazíte na krůtu pobíhající venku každý den,“ pravil potichu pomocník kuchaře a
nejistě přitom hleděl na hůlku Umbridgeové, která se teď zase začala zvedat.
„Takže jste jí ukradli!“ křikla Umbridgeová a přes smích studentů téměř nebyla slyšet, jenže to jí
nejspíš také došlo, že tu nadává na své vlastní a tak se obrátila, jak jinak, na Hagrida. „Proč jste jim
nedal krůtu, když je tady chováte?“
Hagrid se podrbal na vousaté bradě a pak prohodil. „No já sem vo ní až do tý chvíle nevěděl, páč sem
jí našel u vchodu do hradu ráno, když sem šel nakrmit Zlaťáka a…“
„Ráno?“ vyhrkla Umbridgeová a přejela pohledem vyděšeně na Percyho, pak zase na Hagrida. „Kdy
přesně jste tu krůtu našel?“
„Asi kolem sedmý,“ odvětil Hagrid a zamyslel se, pak pokývl hlavou. „Jo, asi v tolik.“
Umbridgeová se chytla za hlavu a hlasitě zaklela, pak Hagridovi nařídila krůtu položit na stůl, načež
tak posléze učinil.
Ta nejdřív zavrávorala, jak jí Hagrid před chvilkou držel vzhůru nohama a pak s hlasitým zahudráním
nadskočila a postavila se na nohy.
Umbridgeová se k ní naklonila a vyděšeně se zeptala. „Paní profesorko?“
V té chvíli za začala krůta zvětšovat a nabírat na váze, nakonec se začal měnit i její tvar do jakési
ženské postavy až všichni překvapeně ve Velké síni ztichli.
Harry tu ženu ještě nikdy neviděl, ale na první pohled zjistil, že to bude někdo z lidí Umbridgeové,
tedy její vzhled o tom jen nasvědčoval.
Mohlo jí být tak kolem pětačtyřiceti, měla jakousi vázovitou postavu, v pasu byla nepřiměřeně široká,
na hlavě neměla žádné vlasy, jen zbylé ohořelé čáry chloupků, na nichž ale trůnil klobouk plný květin,
ovoce a zeleniny, který měla čarodějka na hlavě. Měla ostrý dlouhý nos, dvě zapadlé oči takže vypadala
jako by byla po smrti a na sobě měla jakousi polorozeplou černou košili se zelenými kostičkami. Její
kalhoty byly černé, ale po jejích okrajích byly jakési bílé stopy směřující k zemi, z ní celé se ta bílá
prášila, oblečení na ní vypadalo jako kdyby ho měla už několik let, protože se jí zcela zformovalo s
širokým pasem, navíc její nohavice byly z jakéhosi zvláštního důvodu potrhané.
„Paní profesorko?“ opakovala nejistě Umbridgeová po chvilce mlčení.
„Co to mějo proboga znamenatch?“ zahřímala žena stále stojící na stole a rudá od hlavy až k patě.
„Obávám se, že za to nesou odpovědnost kuchaři,“ řekla s úsměvem Umbridgeová.
Žena se na prvního kuchaře vztekle podívala, až nejbližšímu muzikantovi praskla struna na nástroji,
v té chvíli se rozešla směrem k němu, když v tom zapomněla na to, že byla na stole, takže se s hlasitým
plácnutím rozprostřela na zem.
Velká síň propukla v nekontrolovatelný smích jenže žena se hned, majestátně vyšvihla na nohy a
otřela si ze sebe něco, ať to bylo cokoliv, bylo to na ní už před tím pádem.
„No, já už tu nejsem potřeba,“ prohodil Hagrid, který měl veliké těžkosti potlačovat smích.
„Mimochodem, tohle je pravý,“ řekl a vyškubl z jejího klobouku mrkev, do které se hned na to
spokojeně zakousl.
„Paní ředidelgo, ptáb se ještě jegdou a daposledy, co to bdělo znamenatch?“ řičela vztekle žena, ze
které se téměř ještě kouřilo.
„Nikdo nečekal, že sem dorazíte ve… ve své…“
„S tíb jste měli počítatch!“ vřískla žena a z klobouku jí spadla umělohmotná hruška.
„Ujišťuji vás, že se to příště již nestane,“ ujal se slova Percy se svým typický podlézavém tónem.
„Žádné příště nebuge, to vám garantujem!“ vykřikla jim na to a začala si to rázovat směrem k
východu.
„Paní profesorko, prosím vás počkejte!“ vyhrkl Percy a hned změnil svůj tón. „Už se nic takového
nestane, slyšíte?“
„To se by sdat zdá!“ zvolala na celé kolo a naštvaně koukala na Percyho, jako kdyby jemu to všechno
dávala za vinu.
„Vážení studenti,“ křikla na celou Velkou síň Umbridgeová. „toto je profesorka Dafné Kostková,
všichni se k ní budete chovat s náležitým respektem!“
S dalším vlnou posměšků ještě Malfoy dodal slabé zahudrání až profesorce Kostkové poskakoval
naštvaně ret.
„Tag dobchá aní brofesorko,“ odvětila Kostková, rejpla si v dlouhatánském nose a hned nato sepla
ruce v bok. „Požaduji ovšeb něgolik věcí a očekáváb, že se budou dodržovatch.“
„Jistěže,“ pousmála se Umbridgeová.
„Předně požaduji, opaguji, požaduji, aby jste mi na každou dvouhodinovgu přineschy jabgo,
rozumíte?“ přikázala si a u nosu se jí objevila kapka.
„Jablko na každou dvouhodinu, to by neměl být problém,“ uchechtla se Umbridgeová a Kostkové
znovu nadskočil ret.
 „Dále požaduji, abychom se drželi osnov, které předepsalo ministerstvo,“ kázala dál a kapka se
zvětšovala.
Umbridgeová pokývla ještě s větším úsměvem.
„A také požaduji, opaguji, požaduji jabgo na každou dvouhodinu,“ pronesla slavnostně Kostková,
kapka jí odkápla z nosu a Harry už zjistil proč má roztrhané nohavice, protože tím pádem ze stolu se jí
roztržení na jedné z nich zase trochu zvětšilo.
„Ale to už jste říkala,“ vyhrkl překvapeně Percy.
„Nepcheuchujte mě!“ vytkla mu Kostková jako malému synáčkovi. „A dále požaduji jabgo na každou
dvouhodinu.“
„A nechcete tam přinést celou jabloň?“ uchechtla se Umbridgeová a zakroutila hlavou. „Podívejte se,
zde platí řád, který jste si měla pročíst, teď se od vás čeká, že odvedete svou třídu na hodinu, tak prosím,“
dopovídala a v očích jí zajiskřilo.
Kostková se načertila, chvíli váhala, pak si hlasitě otřela nos s frkáním o rukáv a pronesla: „Ándarorp
andej ozůč yv!“
Umbridgeová vykulila oči a maličko znejistěla. „Co prosím?“
„Ale dic, do je v pořádgu,“ pousmála se Kostková. „Tagže štvrtý rošník se mdou!“
Percy ještě chvíli váhavě pohlédl na Umbridgeovou, která teď začala v hluku studentů vřískat na
kuchaře, jak to tak vypadalo, tak neměl odvahu jí teď něco říct a tak raději začal odvádět Harryho a
jeho třídu na hodinu Přeměňování.
Byla pravda, že Harryho tímhle veselým představením odvedla ze špatné nálady, ovšem jakmile se k
němu natiskla zase Hermiona, protože vždycky jako trojice chodili v chumlu na hodiny, hned zase
znejistěl, nevěděl, co ho děsí víc, jestli ten pocit, který ho od rána k Hermioně zmáhal, nebo ty ostražité
pohledy Rona. Rozhodně ale na druhou stranu byl na sebe pyšný, jak to zatím nese, bylo to něco jiného,
než to před měsícem.
Hodina Přeměňování byla stejně tak nudná jako všechny ostatní, když je vyučoval Percy. Jeho učební
metody se absolutně nezměnily a nutno podotknout, že na jeho hodinách nejvíce trpěl Ron, protože byl
nejčastěji vyvoláván a napomínán. Percy velice často a s potěšením všem oznamoval, že jeho učební
metody na u svého bratra nezavánějí žádnou protekcí. Rozhodně pak měli v poledne o obědě Ginny a
Ron o čem mluvit.
Avšak Percy se choval stejně jako ostatní profesoři v nastávající době zkoušek, jediná Hermiona vše
stíhala a byla stále přísnější na učební návyky jejích dvou kamarádů, kteří ač neochotně souhlasili s
jejím večerním doučováním.
Harry ale začal pociťovat čím dál větší náklonnost ke své kamarádce, jako kdyby postupem dopoledne
se to ještě více a více zvyšovalo, rozhodně s tím měl už dost práce, když začala dvouhodinovka
profesora Binnse, poprvé za dlouhou dobu nemohl usnout, to samé Ron, který také z nějakého důvodu
nemohl zaklapnout oči.
„Co říkáte na tu novou profesorku?“ ozvalo se jim za zády od Nevilla.
„No ta má ránu,“ pousmál se Ron a Harry byl rád, že konečně stočili téma, rozhodně je profesor Binns
zahloubaný do svého čtení o presunkci vinny prvního v dějinách obžalovaného ghůla, nemohl slyšet.
„Mě pořád vrtá hlavou, co to Umbridgeové naposledy řekla?“ ptal se dál potichu Neville.
„To byl nějakej cizí jazyk, či co,“ odvětil Ron nevraživě.
„Rozhodně nebyl aethónský,“ podotkl Harry.
„To jste tak hloupí?“ ozvalo se vedle nich, samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Hermiona.
„Ne nejsme,“ zarazil jí naštvaně Ron. „ale zase nejsme takoví šprti jako ty.“
„Dobrá, tak vám to neřeknu,“ uculila se Hermiona a něco zaškrtala na papíře. „Stačí to říct obráceně
a máte to a teď dávejte pozor nebo to na vás řeknu profesoru Binnsovi,“ odvětila rázně a zahloubala se
do svých poznámek.
Ze všech nejvíce se přemáhal Ron, aby zase něco necekl, ale Harry s ním praštil o desku stolu, takže
si mohli spolu potichu povídat, tím totiž vytočili Hermionu ještě víc.
Skončila hodina Dějin čar a kouzel podobající se svou dobou trvání spíše celému týdnu a studenti se
odšourali znaveně z ospalé hodiny na oběd.
U profesorského stolu byli již všichni, že všech nejvíce se čertil Snape, který měl obzvláště špatnou
náladu, Harry nevěděl proč, normálně se vždycky těšil na pondělí až se bude moci zase vyřídit na něm
a Nevillovi. Rozhodně ale měl důvod ke vzteku, když mu Hagrid vypil lektvar v domnění, že to je čaj,
takže v zápětí museli oba odejít aby mu Snape dal nějaké protisérum.
U oběda však nebyl přítomen Ron, což Harryho velice překvapilo, navíc se neměl u koho odreagovat,
když tu měl jen Hermionu, kterou opravdu už začal pozorovat až příliš podezřele. Ona sama to už
musela dávno zaregistrovat, avšak nic nedávala znát.
V té chvíli, když Harry do sebe naládoval poslední zbytky přezdravé snídaně si uvědomil, kdo další
chyběl u stolu. Byla to Ginny a profesorka Kostková dokonce Umbridgeové ukazovala na místo, kde
normálně sedávala.
V další chvíli ale Harry zahlédl, jak Ron doslova vtrhl do Velké síně a přejížděl všechny rychlým
pohledem. Zastavil se s ním u Nebelvírského stolu a rozběhl se k němu, v obličeji měl plamen a tvářil
se nanejvýš zuřivě. Přiběhl ke stolu kousek od Harryho a zařval na celé kolo: „Ty grázle!“
V zápětí popadl sedícího Deana a praštil s ním o zem, kde ho začal bít hlava nehlava. Okolo sedící
studenti se hned na něj vrhli a začali ho tahat zpátky, ale Ron se nedal, měl v sobě tak strašlivou zlost,
tlouk Deana jako smyslů zbavený, Harry to nevydržel a taky přiběhl na pomoc, zatímco profesoři
přibíhali v závěsu. Ron ale byl tak rozzuřený, že ho ani takové stádo nedokázalo odtáhnout, profesoři
se už začali připravovat na něj použít hůlky, když se k němu konečně dostal Harry a popadl ho za
ramena.
„RONE! RONE UKLIDNI SE!“ zařval mu do obličeje Harry, Ron byl celý zpocený a v tu chvíli se
ve vstupu do Velké síně objevila Ginny.
„Rone… jsi v pořádku?“ opakoval stále Harry a třásl se svým kamarádem, jak jen mohl, v tu chvíli
se ale Dean taky začal bránit a rvačka začala nanovo, tentokrát ho chytili všichni za ruce a začali
odtahovat od Deana, kterého držel další houf studentů.
„Rone, tak sakra, klidni se!“ křičel mu Harry do zpoceného a pomláceného obličeje.
„Ty parchante!“ řval Ron až mu z pusy prskalo. „Co sis to dovolil ty šmejde!“
„To ty jsi idiot, blbečku!“ křičel na něj i Dean a snažil se na něj alespoň plivnout.
To už se ale zase před Ronovo zraky objevil Harry a třásl s ním, jak nejvíc mohl.
„Rone, tímhle nic nespravíš, to je jen mezi nimi!“ křičel Harry a Ron se zarazil, náhle se přestal vzpírat
a pohlédl do dáli na Ginny, která hned s nějakým dospělým doprovodem z ministerstva, kteří zde měli
za úkol studenty doprovázet, odešla. Ron pak překvapeně pohlédl na Harryho a potichu se ho zeptal.
„Ty jsi o tom věděl?“
Harry se zarazil, teď se většina pohledů obrátila na něj, což mu nedodalo příliš odvahy. Bylo to zase
jako kdyby stál před Ginny, nezmohl se na slovo, nevěděl, co říct, prostě jen tupě zíral na všechny
přítomné.
„Ty jsi o tom věděl a neřekls mi to,“ pokračoval dál Ron překvapeně a pomalu se vymanil ze sevření.
„Protože…“ odhodlal se Harry promluvit. „by se stalo přesně tohle.“
Ron sklopil zrak a začal pomalu kývat hlavou. „Jo… máš pravdu… asi máš pravdu,“ souhlasil a hleděl
na zem. „Proč to jen namísto Cho nebyla ona?“ zeptal se potichu, Harry zaznamenal, jak z Velké síně
vyběhla další dívka a zároveň s tím byl zmatený z Ronovo slov.
„Už je to dobrý…“ obrátil se Ron na ostatní zatímco si Dean navztekaně sedl na poslední židli u
Nebelvírského stolu a držel si u nosu kapesník.
„Ehm, ehm.“ ozvalo se jim za zády.
Všichni už automaticky pohlédli na Umbridgeovou a očekávali co bude dál.
„Zde máte naprostý důkaz, co se může v Nebelvírské koleji stát,“ pronesla pyšně Umbridgeová. „Je
to tak důkaz toho, proč jsem nařídila každému páru se dostavit do Vztahové poradny. No nic…“
povzdechla si přehnaně a podívala se na Rona a Harryho. „máte být rádi, že mám tak mírnou povahu,
nebudu z toho vyvozovat žádné následky, ovšem musím vám oznámit, že namísto dnešní čtyřhodinové
výuky lektvarů budete mít dvouhodinovou výuku Obrany proti černé magii, prosím, jděte za
profesorkou Kostkovou do učebny a pokud možno…“ zarazila se a přejela zhnuseným pohledem Rona
od hlavy až k patě. „bez dalších trapných incidentů… o čem, že jsme mluvili Pomono?“ obrátila se za
sebe a začala se věnovat Prýtové, které se její přítomnost krajně hnusila.
Šestý ročník vykračoval po tiché chodbě jako kdyby všichni šli na popravu, nikdo ani nemuknul,
avšak Harry jako vždy měl veliké potíže s tím se nedívat na Hermionu, která pořád točila zraky jinam,
jako kdyby tím chtěla Harrymu pomoci.
 Kostková vyšlapovala rázně před nimi s hlavou vztyčenou tak vysoko, že by s ní vrazila o rám dveří,
až konečně došli k učebně Obrany proti černé magii, ve které již byli přítomní všichni Zmijozelští, kteří,
jak vidno přišli v jiném doprovodu.
Kostková se postavila vedle dveří a za věčného odkapávání nudle z jejího nosu nechávala procházet
Nebelvírské studenty dovnitř, mezi posledními byla naše trojice, která se většinou nikam nehnala.
Všichni usedli, Ron, Hermiona a přemáhající se Harry seděli u jedné lavice, zatímco Dafné Kostková
zavřela pomaličku dveře. Až teď si všichni uvědomili, jaký má paní profesorka na stole binec, pokud
se tomu tedy dá ještě tak říkat. Rozhodně podle prvního pohledu preferovala malinkaté nápoje máslové
slizáky, levné náhražky oblíbeného pití Bradavických studentů, dokonce si z na sebe naskládaných
víček dělala držáky brků a všechny možné další hlouposti.
Avšak tvář Dafné Kostkové se rozzářila, když zahlédla na stole ležet překrásné červené jablko
lesknoucí se na celé kolo.
Už už se chtěla k němu hnát, když zjistila, že si přivřela košili ve dveřích, normální člověk by dveře
zase otevřel a hotovo, jenže ona začala tahat a tahat, až se začalo ozývat praskání, každý čekal (zřejmě
i ona a ani jí to nevadilo), že se košile roztrhne, ale to ne, ta povolila, vyklouzla ze zavřených dveří a
drahá Dafné se zase jako předtím rozplácla na zemi.
Hned jak se studenti začali řehtat na celé kolo se zase vyšvihla na nohy a otřela si z oblečení zase to
něco, co už na něm zcela jistě měla i před pádem. Harry zase pochytil, jak se jí nohavice ještě více
roztrhla.
„To už by ztačiho!“ křikla profesorka na celé kolo. „To se přece může stát gaždébu!“
Jenže studenti nepovolovali ve smíchu, ale to už Dafné vytáhla hůlku a rázem všichni přítomní ztichli,
ovšem až na Rona, který v těhle věcech byl vždycky až poslední.
„Pad Weasley pchedpokládáb,“ řekla Dafné do ticha a Ron strnul. „G tabuli!“
Ron se nejistě podíval na své dva kamarády, kteří ovšem byli zcela zabraní do sebe, protože Hermiona
z nějakého zvláštního důvodu pochytila Harryho hru na nevšímání a dělala to samé, jak jen mohla.
„By jsde bi derozubděl?“ zdůraznila ještě více Kostková.
„Vyberte si Pottera!“ křikl ze zadu Malfoy. „To je místní smrtonoš!“
„VY!“ křikla zase Dafné. „Také k tabuli a to okamžitě vy ukmoloh!“
Malfoye to slovo nejdříve překvapilo, ale pak už dělal vše, co mohl, aby při cestě k tabuli profesorku
zesměšnil. Pokaždé se mu Zmijozelští jako idioti odvděčili smíchem, Ron už dávno nejistě u tabule stál,
v ruce držel křídu a snažil se na Malfoye tvářit protivněji než on na něj.
„Nabištech mi výzdab kledby Fechiavit,“ řekla Dafné panovačně.
Ron vykulil oči a i Draco trochu znejistěl, oba tam váhavě stáli a nevěděli, co napsat.
„Nevíte, že?“ uchechtla se Dafné a přistoupila k tabuli. „Dej mi tcho, ty okvadap!“ Ronovi vyškubla
křídu z ruky a jakmile jí přitiskla k tabuli, tak jí zlomila a úlomek jí udělal svislou bílou stopu na černých
kalhotách, teď už všichni věděli od čeho na nich má ty čáry. Hned na to však začala na tabuli ulomenou
křídou vrzat, třída začala úpět a sténat, nakonec se před nimi objevil párek slov a Dafné si pyšně odfrkla.
„Jag jseb si bohla bysletch, iclatsoaz, váš bidulý brofesoch vás dic denaučil,“ řekla s posměškem a
postavil se před třídu zády k Ronovi a Malfoyovi. „Dato gledba se fiužívá k hozpochybofání dežifích
břednětů dak, aby se s dich ztaly poživačdé destvůchy… velice oučiné outočdé gouzlo… dak si jej
zapíšeme,“ zakončila to a jedním mávnutím hůlky se každému studentovi na stole objevil jakýsi
úhledný zápisník z rovných pergamenů, podivně tvarovaný brk a zelený inkoust. „Do jsou faše
pchacovní nástroje pcho mé hodidy, fy évokišen,“ oznámila jim.
Malfoy se zatím za jejími zády našklebil, vytáhl hůlku na namířil na její lesknoucí se jablko, které
stále trůnilo na stole.
„Co chceš dělat?“ zeptal se ho s obavami potichu Ron.
„Zmlkni zrzku,“ odvětil nerudě Malfoy, namířil na jablko a přivřel oči, hned na to soustředěně
vyslovil: „Feriavit.“
V hůlky mu vyšlehlo zakroucené kouzlo se žlutou barvou a vrazilo do jablka, které se nepatrně
zakymácelo.
„Fy dva, běžte si sednou a psát, bakcha pcháce!“ přikázala jim Dafné, když Malfoy stačil schovat
hůlku.
„To jablko vám mimochodem daroval Potter,“ pronesl usměvavě Malfoy. „Dejte si pozor, říkal jsem
vám, že to je smrtonoš.“
„Co to plácáte pchosím fás?“ ufrkla si Dafné a dotáhla ho za hábit jako malého fracka až k lavici a
dodala. „uchudichdyv.“
Následně se vrátila zpět na své místo u stolu. Usedla a myslela si, že nad všemi skvěle vyzrála, navíc
se ještě kolem rozhlížela jako kdyby byla pyšná tím, jak učebnu upravila podle svého gusta, rozhodně
se lišila od toho, jak jí měli zařízenou předchozí vyučující, nejvíc podobné to bylo asi ozdobám z
Harryho druhého ročníku.
Dafné si sama pro sebe se zadostiučiněním povzdechla a její zraky sklouzly na jablko ležící na stole.
Hned se jí na cukajícím se rtu objevil úsměv, s ještě větší radostí jablko popadla a otevřela pusu, v tom
ale zjistila, že jablko taky otevřelo tlamu, po stranách se mu objevily dvě veliké oči a následně se celé
zahryzlo do učitelčiných prstů.
Ozval se ohromný řev, Dafné vyskočila na nohy, křičela, jak nejvíc mohla a mávala s rukou jako
pominutá, jablko se však ne a ne pustit. Pak s ním začala třískat o stůl až se mu protáčely panenky a
nakonec povolilo a zapíchlo se na Eiffelovu věž složenou z víček od máslových slizáků. Profesorka
hbitě vytáhla hůlku, nevědomky jí však držela obráceně a třaslavou rukou namířila na jablko. Nakonec
z hůlky vyšlehl paprsek a sežehl jí klobouk na hlavě, až jí zbyla jenom pleš.
„Finite incantatem!“ vykřikla Hermiona jablko bylo rázem zase normální.
Dafné si ještě chvíli zděšeně sahala na svou plešku a pak se podívala na Hermionu stále ještě držící
hůlku.
„To jste debusela, hrafje bych to zvládla saba,“ cekla Dafné a Hermiona jen překvapeně vykulila oči,
ostatně čekala, že jí poděkuje a ona místo toho tohle. Avšak jejího pohledu si všimla i Dafné.
„Jaké je faše ctěné jbédo?“ zeptala se panovačně.
„H-H-Hermiona… Hermiona Grangerová,“ odpověděla stále ještě překvapeně a posadila se vedle
Harryho, který na Dafné vzteky zatínal prsty, už znovu cítil tu zlost na každého, kdo by Hermioně jen
něco maličkého vytknul.
„No tak dobchá,“ řekla spokojeně Dafné a ještě trochu nejistě se sedla vedle napíchnutého jablka.
Následně rozevřela sešit, do oka si nandala jednočočkové brýle zvané monokl tak, že jí jen tak, tak
držely a začala v něm listovat.
„Gchan… Gchan… Gchan… Gchan… Gchan… Gchangechová, aha, tady jsde,“ řekla a pousmála se.
„No, to nevybadá boc hecky,“ následně se uchechtla a celé třídě začala vykládat.
„Tedy do se pofedlo, jsou zde tši nejcholší žáci a to Rod Weasley, Harry Botter a Herbioda
Grangerová…“
„Cože?“ vyhrkla Hermiona v domnění, že ti právě jmenovaní mají z tohoto předmětu nejlepší
známku.
„Máte tady sabé Háška, ečmotip, vy probadáte,“ uculila se Dafné na celé kolo a Hermioně se na
obličeji objevil výraz smrtelného děsu, který Harry také zaznamenal. „To vás bývalý brofesor asi boc
deběl rád, nebáb pravdu?“
„Měli jsme ale samé V!“ namítla zděšeně Hermiona a Harry viděl, jak se celá třese, po celém těle a
navíc se jí třásl i hlas.
„Je bi líto Gchangechová, dikdo ze studendů debá k těmto zdábkáb přístub, takže deexistuje způsob,
jak je pozběndytch,“ uchechtla se Dafné a zatímco se Hermiona zcela zdrceně sedala předčítala nahlas
její známky: „Břesněji řečedo báte od začátku druhégo pololetí H, H, H, H, H, H, H, H… pozor, báte
tady dogonce jedno M jako mizechné, to jste busela asi opsat ze sešitu, nebáb pravdu?“ uculila se Dafné
a zřejmě se jí zamlouvalo se takhle na někom vyřádit.
„To není pravda!“ namítla třaslavým hlasem Hermiona a neměla moc daleko k breku. „Já nemůžu
propadnout… to…“
„Bděla by jsde se přestatch scházet s takovými lidmi jako je Potter a…“
„A dost!“ křikl Harry a rázem byl na nohou. V té chvíli vyběhl z uličky přímo k učitelskému stolu,
Dafné překvapeně ucukla, ale to neměla dělat, tím jí z oka vypadla čočka a následně jí z mizela v puse.
Harry se v té chvíli na okamžik zastavil, protože od profesorky se začalo ozývat slabé chroptění a
dávení.
„Ona se dusí!“ zvolala Parvati.
„Musíme něco udělat!“ křikl Neville přes ohlušující smích Zmijozelských.
 Harryho rázem popadla skutečnost jako ruka obra a uvědomil si, co se stalo, hned ho začala popadat
panika a přiběhl k profesorce, která začala měnit barvy jako chameleón a stejně tak koulila i očima.
Harry si sáhl do kapsy, neměl však hůlku, ta byla v lavici o uličku dál. V tu chvíli nevěděl, co má
dělat, další studenti už se začali zvedat a Zmijozelští se chlámali na celé kolo, Malfoy chtěl vidět
každičký výraz, který ze sebe dávící se profesorka vypudila.
Harry si pak všiml, jak jí z pusy vede provázek, ta čočka byla na tom provázku připevněná. Rychle jí
ho strhl až překvapivě lehce z krku. Profesorka ho začala mlátit rukama, aby toho nechal, Malfoy se
nakláněl čím dál víc, aby o nic nepřišel, Harry se začal vzpírat jejím rukám, až nakonec zatáhl.
Oslizlá čočka vyskočila z jejího krku a připlácla se plná slin Malfoyovi na hlavě.
Hned na to profesorka ze sebe shodila Harryho a vyděšeně se došourala do rohu místnosti.
„S-s-s-s-s…,“ syčela něco a Harry na ní s obavami koukal, chtěl se k ní přiblížit, ale šokovaná
profesorka začala protestovat ještě víc. „S-s-s-smchtonoššš!“ vykřikla na celé kolo a Malfoy ač
naštvaný se rozeřval smíchy, Zmijozelští ho poslušně následovali.
„Paní profesorko,“ řekl váhavě Harry.
„Jti ty uharv!“ křikla na něj a odháněla ho od sebe. „Jti išonotrms! Pro dnešek jseš oblufený, padej
elzárg!“
Harry vstal na nohy, protože to nemělo cenu, profesorka na něj pokřikovala stále to samé, ve změti
studentů uviděl vyděšený výraz Hermiony, hned křečovitě sevřel víčka, otočil se a rázně vyběhl ze
dveří.
Ještě stále byl ze všeho zmatený, navíc se mu třásla kolena, nevěděl proč, ani to nechtěl, prostě se mu
třásla, jako kdyby málem udělal něco, co by bylo příšerné, chtěl tu třesavku nějak zastavit, ale nohy ho
téměř neposlouchaly, okamžitě zamířil do ložnice, protože věděl, že se dlouho ve stoje neudrží, něco
ho příšerně zmohlo natolik, že to ani nechápal.

Zase tam byl celý zbytek dne, nemohl uvěřit tomu, co málem zapříčinil, vždyť málem zabil člověka,
navíc ten pocit, který stále choval k Hermioně a ještě ta nešťastná událost s Ginny a Ronem. Co ho ještě
dneska vlastně potká? Nic horšího se snad ani nemůže stát, i když Harry moc dobře věděl, že letos, v
šestém ročníku, může být vždycky hůř.
Překvapilo ho, že za ním nikdo nepřišel, dá se říct, že ho to tak trochu i bolelo, zase neměl nikoho
komu by se mohl svěřit, všechno to musel dusit v sobě, což nebylo dobré. Neměl náladu na učení, ani
na žádné hry, vlastně neměl náladu na nic, měl takový ten pocit, kdy se člověku všechno kolem hnusí,
nic ho nebaví, ani nezaujme. Ale přece jen v nitru má každá osoba i v tomhle rozpoložení takový
nepatrný pocit, který stále vykukuje napovrch, potřebu, aby ho někdo vzal a vyvedl z téhle svízelné
nálady, mít tak nějakou spřízněnou osobu, která by mu pomohla od problémů…

Večer před večerkou se konečně dveře do jeho ložnice otevřely, Harry po té době dokonce i nadějně
vyhlédl ven a spatřil Rona, jak na něj nerudně kouká.
„Nesu ti špatné zprávy, všichni už sice šli spát, ale Hermiona ještě trvá na tvý pravidelný chvilce
učení,“ dopověděl Ron a zkřivil obličej v kradmém úsměvu. „Já už to mám za sebou, takže ti přeju
hezkou zábavu.“
Harry se taky mírně pousmál, asi možná ten Ronům úsměv ho vytáhl z postele, protože ho až ve
dveřích napadlo, že jde za Hermionou.
„A, půjdeš se mnou?“ vyhrkl rychle na Rona.
„No… jsem dost ospalej, navíc jsme zase museli sáhodlouze vysvětlovat, co se stalo na tý hodině,
takže jdu na kutě,“ řekl Ron a začal vycházet schody. „Jo a přeju ti upřímnou soustrast,“ řekl ještě
rošťácky, protože moc dobře věděl, jaká je to zábava učit se s Hermionou.
Harry zůstal na schodišti sám, dlouho se rozmýšlel a přemáhal, protože byl přímo zaskočený tím
pocitem, který k ní měl dnes večer. Už jenom při vyslovení jejího jména se mu třásly nohy a mráz mu
přejížděl přes celé tělo.
Nakonec se tedy zhluboka nadechl, párkrát se bouchnul do hlavy v domnění, že tím zažene ty strašné
pocity a hned na to vyšel ze schodiště do společenské místnosti.
„No kde jsi?“ vyhrkla Hermiona káravě. „Za chvilku bude večerka, takhle nic neprobereme.“
 Sama už seděla vedle praskajícího krbu na jednom ze tří křesel a všude byly roztahané učebnice.
„Nemohli bychom to dneska přeskočit?“ zeptal se Harry váhavě a doufal, že zítřek bude moudřejší
večera.
„Ani nápad, to by se nám nakupilo, sedej,“ řekla a plácla rukou do křesla.
Harry se znovu zhluboka nadechl, třásl se znovu po celém těle, tentokrát ale cítil, že to je z něčeho
úplně jiného. Posadil se a vzal do ruky brk, bohužel nedával pozor a vylil lahvičku s inkoustem přímo
Hermioně na koleno.
„Ale ne!“ křikla Hermiona. „Ježíš ty jsi nemehlo, to se mi snad zdá…“ oznámila mu a pak se zarazila.
„a nebo si myslíš, že tím odpadne to učení, ale to se mýlíš.“
Harry o to více znejistěl, nemohl odtrhnout zrak od toho, jak si čistila hadrem koleno a stehno, v té
chvíli Hermiona na něj bleskově stočila pohled, takže jím stačil pozdě uhnout.
„Harry, co se děje?“ zeptala se ho a otočila se k němu celá.
„Ni-i-i-ic,“ zakoktal Harry a drtil o sebe svá kolena.
„Jseš tak napjatý, něco se s tebou děje,“ řekla starostlivě Hermiona a trochu si k němu přisedla, tím
Harry s obavami sykl a zavřel křečovitě oči. „Jsem přece tvá kamarádka, můžeš mi to říct,“ řekla mu
konejšivě a snažila se najít pohledem něco na stole čím by pomohla. „Máš nějaké problémy?“
Harry se stále neměl k odpovědi, svíral se mu žaludek ve strašlivých křečích a už nedokázal dál
zakrývat pevně sevřená víčka.
„Bože vždyť ty se celej třeseš,“ zděsila se Hermiona a vzala ho za ruku.
Harry jí ucítil, bylo to příšerné, tělem mu doslova projela nová vlna, bylo to jako kdyby ho někdo
posadil na tu nejdivočejší horskou dráhu světa, začal dokonce cvakat zubama, slova se mu vytratila už
dávno.
„Zajdeme za madam Pomfreyovou, ano?“ říkala starostlivě Hermiona. „Něco s tebou je, slyšíš Harry?
Co se to děje?“ ptala se přímo hystericky.
Ať to bylo v Harrym cokoliv, tak se to stále stupňovalo do vyšších a vyšších výšin, v té chvíli ho
Hermiona začala hladit po rameni, protože se o něj strašlivě moc bála, chtěla mu pomoci, jenže prostě
nevěděla jak.
„Můžeš mi věřit, co se děje?“ ptala se dál úzkostlivě. „Můžeš mi věřit, mám tě moc ráda a nikdy
bych…“
To ale neměla říkat, Harry to nevydržel a přitiskl své rty na její, v té chvíli se nemohl odtrhnout a ona
nedělala nic, jak byla tak nesmírně překvapená, nakonec ho ale začala odtahovat.
Harry se nakonec odtáhl sám a do očí jí řekl. „Já tě miluju Hermiono, miluju tě k zbláznění, nedá se
to vydržet, pomoz mi, prosím!“ žadonil a tiskl jí ruku, v tu chvíli uviděl, jak jí z oka vytekla slza.
Hermiona se zajíkla a poposedla si, přitom si stále překvapeně otřela rty a s vykulenýma očima se na
Harryho podívala.
„Harry, já… já-já… já tě mám taky ráda, ale…“
„To nejde,“ hlesl jí na to, čímž jí přerušil a drtivě jí tiskl ruku. „Já tě ale miluju, protože… protože…“
neměl se k odpovědi, doslova byl svírán těžkými pocity a také pocitem viny. „Co na to proboha řekne
Ron?“
„Cože?“ divila se úzkostlivě Hermiona a na první pohled nevěděla, co má dělat. „Ale ty… ty mě
nemiluješ…“
„Ale ano, hrozně moc… ale Ron taky…“
„Já nevím, co mám dělat,“ posteskla si vyděšeně Hermiona a znovu se trochu odtáhla. „Co se stane
až zjistí, že mě miluješ?“ zeptala se se strachem v očích, Harry teď omámen pocity zjistil, že se jí také
třese ruka. „Já nevím Harry, já tě mám taky moc ráda, ano, to jo…“ a chtěla něco doříct, když se k ní
Harry zase naklonil, v tu chvíli ale oba ztuhli, protože se od schodů ozvaly naštvané kroky. Podívali se
směrem k chlapeckým ložnicím, stín siluety vysokého chlapce stoupal po schodech nahoru a začínal se
ztrácet.
Harry vyjekl a dopadl na křeslo, přikryl si s obavami ústa a vyděšeně pohlédl na Hermionu. „To byl
Ron!“ zajíkal se. „On mě slyšel, všechno, co jsme si doposud řekli…“
„Nemusel to být Ron…“
„Ale byl,“ vykřikl Harry, třásl se po celém těle a z začaly mu slzet oči. „Prosím, já o vás nechci zase
přijít, prosím.“
 „Harry, nepřijdeš, neboj,“ utěšovala ho Hermiona. „Ale… nikdy jsi mi to neřekl, nikdy ses o tom ani
nezmínil.“
„Protože to je teprve od včerejška,“ pravil Harry přemáhavě a začal se kývat dopředu a dozadu na
křesle.
„Co to povídáš?“
„Když nebudu chodit na Nitroobranu“ začal Harry potichu a také úzkostlivě. „a nebudu procvičovat
nitrozpyrit, začne mi Zapomínák působit na hlavu a já tě začnu mít k smrti rád, nevím proč, nevím ani
proč ho mám v hlavě, ale je to tak! Já ho nemůžu vyhnat z hlavy, už prostě nemůžu, Hermiono.“
„Takhle to je,“ oddychla si Hermiona a v očích se jí zajiskřily hvězdičky štěstí. „Takže takhle to ve
skutečnosti je,“ vydechla si. „Tak tě jí přece může učit někdo jiný, že ano!“
„Radši se budu učit od Voldemorta než od Snapea,“ řekl Harry naštvaně a začal se vztekat.
„Dobrá, nemusíš se učit s ním…“ začala ho uklidňovat Hermiona. „Slyšíš, nemusíš…“
„A s kým jiným, nikdo tu už nezbyl!“ zaprotestoval Harry.
Hermiona se zmateně zamyslela, přemýšlela, jak nejvíc mohla a pak se jí najednou rozzářil obličej.
„Jedna osoba tu přece jenom je,“ řekla mu.
Harry se na ní se steskem podíval, ale ucítil najednou malinkatou naději, když uslyšel Hermionina
slova.
„A kdo?“ zeptal se nadějně.
„Já,“ pravila Hermiona a skálopevně mu pohlédla do očí.

Kapitola 76.
Žárlivá Nitroobrana
„C -c-cože?“ zakoktal Harry nevěřícně, protože mu to doslova vyrazilo dech.

„Já s tebou budu procvičovat Nitroobranu,“ trvala na svém Hermiona. „Co se ti na tom zdá tak

neskutečného?“

„Co?“ vyhrkl sarkasticky Harry a nevěřícně se rozhlédl po místnosti, pak se k ní opatrně naklonil.

„Dobrá, řeknu ti proč, protože bych se v tvé přítomnosti za nic na světě nesoustředil na očištění mysli,

za druhé ty víš o Nitrozpyritu asi jako Ron o krájení nudlí a za třetí, nebudu ti lézt do vzpomínek

Hermiono, rozumíš?“

„Neříkám, že alespoň něco, co jsi právě řekl, není pravda, ale…“ Hermiona se zarazila a zahleděla se

do Harryho očí, ten se snažil ze všech sil zůstat sedět na své místě. „Já ti chci pomoct,“ pravila Hermiona

potichu. „Od jisté doby se o tebe bojím, nevím proč to tak je,“ pokračovala Hermiona a zmateně kroutila
hlavou. „ale myslím, že je to proto, že tě mám ráda.“

Harry křečovitě zavřel oči a drtil o sebe zuby.

„Ale ne jako svého kluka,“ řekla potichu. „spíš jako svého nejmilejšího bratra na světě, toho

nejlepšího kamaráda, o kterého se bojím jako… jako o své vlastní dítě,“ zakončila to Hermiona a

odmlčela se. Po chvilce dodala. „A to není k smíchu, protože to je tak, jsem pro tebe ochotna podstoupit

všechno… a ty to moc dobře víš.“

„Vím to, že mluvíš nesmysly,“ cekl Harry nervózně.

„Já se pro tebe obětuju, klidně mi můžeš číst myšlenky, vždyť základ je přece v procvičování, musíš

si na někom procvičit nitrozpyrit, to je vše, znovu dostat pod kontrolu svou mysl. Proto očekávám, že

na oplátku budeš ochotný to se mnou zkusit.“

Harry na ní bezradně pohlédl, měl tak strašnou chuť jí obejmout a hladit až do konce života, nemohl

z ní spustit oči, nemohl odtrhnou zrak, nemohl nic.

Hermiona se k němu naklonila. „Někde hluboko uvnitř v sobě máš ten cit Harry, ten, kvůli kterému

jsi vždycky jako naprostej idiot pro mě a Rona nasazoval svůj vlastní krk. Ten cit, kterým jsi mě

považoval také jako tu nejlepší sestru,“ Hermiona se odmlčela a stále hleděla na Harryho, který teď v

křečích svého těla se snažil ovládnout sebe sama. „O nic víc tě nežádám,“ pravila zase naprosto potichu

a klidně. „Ten pocit, který jsi ke mně choval se ti z hlavy nevymazal, máš ho pořád tam, a pokud teď

jsem ta Hermiona kterou miluješ, tak ta Hermiona tě teď právě prosí, abys ten pocit vyprovodil na

světlo.“

Harry zatínal pěsti, právě si připadal jako pod veritasérem, jako kdyby jeho úkolem byla Hermionina

slova, vzepřel se na křeslu a křečovitě se zabořil do opěradla sladován stále vyděšenou Hermionou.

Právě teď jeho mysl sváděla ukrutný boj, oční panenky se mu ztrácely pod čelem, třáslo se mu celé tělo,

krutý nervy drásající pocit který na něj doléhal ho drtil jako zrnko prachu, ovšem Harry již byl zvyklý

na Nitroobranu, možná byl zrnko prachu, ale i to může způsobit, že se celá tíha na něj působící začne
naklánět.

To se taky stalo, Harry ucítil jak mu Hermiona drtí dlaně, jak bojuje s ním, snaží se mu pomoci, tím

více však zesiloval Zapomínák svou teď již přehnanou sílu, o to víc ale jej Harry vysiloval. Nakonec

zvrátil hlavu a drtil zuby o samy sebe jak nejvíc mohl, když konečně rozevřel víčka, měl je celá pokrytá

červenými žilkami, hlavní ale bylo, že ve chvíli, kdy mu Hermiona zašeptala do ucha, moc Zapomínáka

potlačil a utlumil jak nejvíc mohl, i když s ním musel stále v mysli bojovat, aby zase nevylezl na povrch.

„Harry, jsi v pořádku?“ ujišťovala se Hermiona, když se Harry uklidnil.

„Je strašlivě silný,“ posteskl si Harry. „Za chvíli mě zase přemůže a bude to jako před tím.“

„Tak to abychom si pospíšili,“ řekla rázně Hermiona.

„Nemůžeme ale cvičit Nitroobranu tady, je to příliš nebezpečné,“ namítl Harry.

„Umbridgeová,“ uhádla Hermiona. „Tak Komnata nejvyšší potřeby?“

„O ní už ví, v Bradavicích už neexistuje jediné místo, kde by nás nemohla najít,“ řekl odevzdaně

Harry.

„Musí tady přece nějaké takové být,“ přemýšlela Hermiona. „Máme neviditelný plášť, a Pobertův

plánek, můžeme se dostat kamkoliv!“

„A kam?“ vyhrkl Harry rozladěně, když znovu musel potlačit Zapomínákův nátlak.

„Já nevím,“ hlesla zmoženě Hermiona a také jí nic nenapadalo.

„To ten zatracený Brumbál nemohl vymyslet nějakou utajenou místnost?“ posteskl si Harry.

„To je ono!“ křikla Hermiona šťastně. „Harry ty jsi génius, Brumbál!“

„Vždyť tu není a od něj se nebudu uč…“

„Ne, to jsem nemyslela, Brumbálova pracovna!“ vyhrkla Hermiona. „To je přece místo, kam se

Umbridgeová nedostane, navíc jsou tam obrazy ředitelů, mohou nám pomoci s Nitroobranou!“

„Asi máš pravdu,“ uvažoval nad tím Harry, ale stále se neodvažoval vykročit.

„Harry, chceš mě mít zpátky?“ zeptala se Hermiona přísným hlasem.

 „Za každou cenu,“ pravil cílevědomě Harry.

„Tak pojďme,“ zavelela a v zápětí už oba dva přes sebe přetahovali neviditelný plášť, který přinesl

Harry ze svého pokoje, pak ještě s zaříkadlem se na Pobertově plánku zobrazily hradní chodby plné

teček hlídkujících ochránců.

„Tak jdeme,“ rozhodl Harry teď již pevně odhodlán, konečně měl jasno, chtěl mít Hermionu zpátky,

na ní mu teď záleží ze všeho nejvíc a stejně jako ona pro něj, je pro ní ochotný udělat cokoliv.

Opatrně odklopili obraz s Buclatou dámou a vyšli ven na chodbu.

„Harry pozor!“ sykla Hermiona, ale to už se obraz s Buclatou dámou samovolně zavřel strašlivým

prásknutím, až ubohá Buclatá dáma spadla z křesla.

„Ticho,“ hlesl Harry a hned oba dva zkameněli.

Po pár větách, které se spíš podobaly řeči divokých kanců se Buclatá dáma zvedla ze země a: „Kdo

to byl?“ vypískla jako ucházející balónek.

„Zavři klapačku!“ křikl jeden obraz kata naproti na stěně.

„No co si to dovolujete?“ vyhrkla Buclatá dáma a napřímila bradu.

„Sklapni špeku a zavrtej se zpátky do tý matračky!“ zakřičel obraz nějakého naštvaného klauna z

třináctého století.

„Já si vyprošuji, aby jste se ke mně takhle chovali!“ odvětila nasupeně Buclatá dáma a zrudla jako

Krocan.

V tu chvíli se od schodů ozval křik, Hermiona se pevně chytla Harryho a oba dva se přitiskli ke stěně.

Všechny obrazy pozorně naslouchaly a v tom se všichni lekli.

„To ne!“ vyhrkla nějaká uzoučká ženuška s andílkem ve vlasech.

„Už se blíží!“ vyhrkl další.

„Rychle dělejte, že spíte!“ křikl nějaký hromotluk se zaraženou sekyrou v zádech, všichni ho okamžitě

poslechli a síň utichla.

 Na obraze v dáli se v tu chvíli objevil sir Cadogan a hlasitě klusal na nějakém unaveném hřebci. „Co

se to tady děje?“ zvolal majestátně. „Sir Cadogan je připraven se postavit proti zlu, já se vás nebojím

lorde… lorde… lorde Vy-víte-kdo!“ křikl pyšně a rozhlédl se kolem po obrazech. Zjistil, že všichni spí,

což ho na první pohled moc nenadchlo, povzdychl si a zabrumlal. „Zase žádné hrdinské činy,“ hned na

to slezl z koně, shodil ze sebe zázračně brnění, pod kterým už měl připravené proužkované pyžamo, z

helmy na hlavě vyndal plyšového medvídka a lehl si na jakýsi kamenný výčnělek na zemi, ze kterého

se ještě kouřilo, nejspíše byl zvyklý spát na tak nehostinných ložích.

Harry a Hermiona se na sebe po chvilce uculili z takové podívané a v zápětí pokračovali v cestě. Došli

až ke schodišti po kterém stále ještě byly slyšet kroky strážců procházejících hradem.

„Je jich tu jako much,“ zkonstatoval Harry s pohledem upřeným na Pobertův plánek.

„Musíme se jim dokázat vyhnout,“ pravila Hermiona a popostrčila Harryho napřed na schodiště.

Schody zvládali velice pomalu a potichu, nejednou museli uskočit stranou před procházejícím

strážcem, nakonec došli na jedno odpočívadlo s dlouhou chodbou a vydali se po ní k dalšímu schodišti.

Na jejím konci se zastavili a rozhlédli se.

„Brumbálova pracovna je o dvě patra výš,“ zkonstatoval Harry a schoval plánek.

„Ještě na jednu věc jsem nepomyslela,“ pravila poněkud nejistě Hermiona.

„To mi to říkáš až teď?“ zděsil se Harry.

„No prostě…, co když ten vchod do pracovny bude někdo hlídat?“ uvažovala.

Harry si povzdechl a přivřel oči, snažil se něco vymyslet, ale strašně moc se soustřeďoval na zapuzení

věčně dotírajícího Zapomínáka, než aby na něco kloudného přišel.

„Kdyby tam někdo byl, tak ho prostě neobejdeme,“ řekla zklamaně Hermiona.

Harry už měl přemýšlení dost, chtěl se tam co nejdříve dostat, Zapomínák stále sílil, pokud takhle

budou váhat dál, tak jediný člověk na kterým si bude moci vyzkoušet nitrozpyrit bude užvaněný sir

Cadogan.
 „Hermiono, už jsme dospělí,“ namítl rázně Harry.

Trochu nejistě na něj pohlédla a tázavě pozvedla obočí.

„No, zkrátka jestli na někoho narazíme, tak použijeme hůlky,“ řekl rázně Harry.

„Kdo to tam je?“ vykřikl jim někdo za zády.

Oba dva se šokovaně lekli, v dáli v temné tmě k nim spěchal nějaký strážný a jeho spěšné kroky se

rozléhaly po chodbě.

„Ale ne, slyšel nás,“ zhrozila se Hermiona.

„Musíme utéct,“ zavelel Harry, Hermiona na nic nečekala a oba dva se dali do hlasitého běhu.

Běželi do dáli ke schodišti, stále měli v hlavě toho strážce, který jim byl těsně v patách a i když byli

v neviditelném plášti, tak mu utíkali, co jim síly stačily, dorazili k rozcestí na dvoje schodiště po

stranách, jedno vedoucí nahoru a druhé dolů, a co se nestalo.

Odtrhli se od sebe a každý se vydal k schodišti na své straně, Harry zamířil ke schodišti směřujícímu

nahoru, protože Brumbálova pracovna byla právě tím směrem, bohužel ještě, než ke schodišti dorazil

si uvědomil, že na sobě nemá plášť a po boku mu chybí jeho společnice.

„Co jsi zač?“ křikl strážce z dálky a blížil se nezávratně k Harrymu.

Harry hlasitě polkl, za Hermionou na druhé schodiště nemohl, to by nestihl, rozeběhl se tedy po tom

svém nahoru, dorazil na jedno odpočívadlo a už už chtěl vyběhnou další schodiště, když zahlédl na

druhém odpočívadle postávajícího strážce. Byl v pasti, jediná možnost byla seskočit, ale to by byla jistá

smrt. Vyděšeně se přitiskl na nejbližší stěnu odpočívadla, měl závratně zrychlený dech a cítil se jako

ryba na suchu, jako když chytí zloděje ještě v bance, nemohl dál, nemohl nic dělat. Hermiona zmizela

po svém schodišti, ta mu už nepomůže a strážný právě dobíhal k Harryho schodům.

V té chvíli nahmatal něco za sebou na zdi, už dostával naději do mysli, ale ta ho rázem opustila, když

zjistil, že to je obyčejný dva metry vysoký obraz tekoucí fontány. Znovu dostával záchvaty hysterie a

prohry, nejraději by se propadl do země, kdyby ho alespoň tak nebolelo silně tlukoucí srdce.
 Pak si to ale uvědomil, jeho poslední šance, které stejně moc nevěřil. Stoupl si na dolní rám obrazu a

svým postojem z pohledu pozorovatele zaujal místo tenké fontány. V tu chvíli začal křečovitě ovládat

svůj divoký dech a snažil se domluvit svému neovladatelně tlukoucímu srdci, aby ho neprozradilo.

Hned na to se dole objevil před schody strážný a pevně se zahleděl na první prázdné odpočívadlo.

Harry se ani nehnul, strážný teď přejel pohledem na obraz a vykulil oči, na obrazu byl černovlasý

chlapec jemuž s vlasů, rukou, nohou, kolen, uší a ještě z rozkroku vytékala průzračně zlatá voda. Strážný

z obrazu nemohl spustit zraky, takový obraz v životě neviděl, stále si ho prohlížel a pak se náhle zeptal.

„Neviděl jste tady někoho probíhat?“

Harry strnul, co to mělo znamenat? Poznal ho? Ale proč se ho na to ptá?

„Haló, hej ty kluku v obraze!“ křikl znovu strážný.

Harry si to v tu chvíli uvědomil, v Bradavicích jsou všechny obrazy kouzelné, to znamená že se může

pohnout.

„Nikoho jsem tu neviděl,“ řekl hned a zase se vrátil do své předchozí pozice.

„Někdo tady ale musel probíhat,“ trval na svém strážný a podezřele si obraz z dálky prohlížel.

„Nikoho jsem tu neviděl, nikdo tudy proběhnout nemohl,“ řekl zase Harry, v tu chvíli málem heknul,

protože zaslechl slaboučké zapraskání a pocítil, jak obraz malinko poklesl. ‚Trhá se ze stěny!‘ uvědomil

si Harry se strachem a prudce se mu zvýšil tep.

„Jak můžeš vědět, že tudy nikdo neběžel?“ otravoval stále strážný.

Harry křečovitě přivřel oči a se všech sil se snažil udržet ruce nahoře, protože ho už začaly bolet, ale

také se nechtěl ani pohnout kvůli trhajícímu se obrazu, což bylo nesmírně těžké. Navíc ještě má

přemýšlet o odpovědi?

„Protože… protože… jsem spal,“ vyhrkl Harry, nechtěl moc dlouho přemýšlet, aby se to nezdálo

podezřelé.

„Jak můžeš ty prosím tě spát?“ uchechtl se strážný.

 „Jo tak si to zkuste vy!“ křikl Harry, to ale neměl dělat, na druhém rohu obrazu se začala objevovat

strašlivá prasklina, která se stále více a více zvětšovala.

„Co se to tady děje?“ vykřikl strážný z druhého odpočívadla.

„Neběžel tudy náhodou někdo?“ zeptal se zase strážný stojící dole.

„Ne ani noha, i když nevím, protože jste tady hulákal jak na lesy,“ odvětil strážný nevrle.

„No jo, no jo,“ zahlaholil první strážný. „Jen jsem se chtěl ujistit jestli ten kluk na tom obraze nekecá.“

V zápětí zmizel pryč dole v chodbě, Harry si zhluboka oddechl, jenže hned na to znovu strnul, protože

druhý strážný zamyšleně začal sestupovat po schodech a blížil se k obrazu. Teď už nemohl nic dělat, z

blízka ho pozná, to už může klidně z něho seskočit. Ale Harry se jen tak lehce nevzdával, rychle si

připravil hůlku, nic jiného mu už nezbylo, v tu chvíli se zhluboka nadechl s vědomím, že bude bojovat

proti plně vycvičenému kouzelníkovi, znovu pevně stiskl hůlku a seskočil z obrazu.

V přivřenýma očima očekával již strážcův úlek, ale překvapivě se nic neozývalo.

Otevřel proto oči a zjistil, že přes sebe má přehozený cár látky, ohlédl se za sebe, kde se na něho

zazubila Hermiona, pak ho hned popadla za ruku a oba dva prošli nahoru po schodišti kolem strážce,

který si teď zamyšleně prohlížel fontánu na obraze.

Oba dva nepromluvili ani slovo, stoupali stále dál až došli do poschodí pouze s jednou místností, ke

které vedla dlouhá chodba a točité schodiště.

„Teda měl ses vidět,“ nevydržela Hermiona a vyprskla smíchy.

„Cože?“ divil se Harry.

„Ten tvůj postoj v tom obraze,“ smála se Hermiona potichu, zatím, co se Harry nepokojně rozhlížel

kolem sebe.

„Co ti na tom připadalo tak směšné, šlo mi o krk,“ namítl Harry.

„Ale vypadalo to jako kdybys… jako kdybys…“

„Nechme toho, jasné?“ zarazil jí Harry nerudně a začal jí ještě rozesmátou vláčet chodbou, sám měl
problémy se ovládat, když jí takhle držel a ještě se soustřeďovat na její výtky vůči jeho způsobech

předstírání nepřítomnosti, na to už opravdu neměl náladu.

Stěny hradu po tomto incidentu s obrazem se znovu ponořily do temného ticha, takže si dva kamarádi

museli zase dávat pozor, aby jejich kroky neslyšel ani živáček, kterých v téhle stejně tak temné době

bylo po škole požehnaně. Kamenné bloky stěn s hořícími pochodněmi a obrazy s pochrupujícími

postavami se letmo leskly v pochmurném světle temné chodby.

„Přestaň už!“ nevydržel Harry a okřiknul Hermionu, která se stále ještě potichoučku smála, ovšem

teď oba dva ztuhli, když několik postav na obrazech kolem nich otevřelo oči a znepokojeně si prohlíželi

chodbu.

„Vidíš, co děláš,“ pokárala ho potichu Hermiona a rázem jí smích zmizel z obličeje.

„Už jsme před Brumbálovo pracovnou,“ upozornil jí Harry a oba dva vzhlédli před sebe, kdyby jí

nezastavil, tak by zcela jistě zakopli o rozbité kusy chrliče rozházené po chodbě. Pohled na ulomenou

chrličovu hlavu v tomhle pochmurném prostranství byl dosti stresující, dvojici se zdálo jako kdyby je

jeho odřené oko sledovalo na každém kroku, dokud nevešli k vyjetým schodům vedoucím až nahoru k

ředitelovo pracovně.

V tu chvíli se na ně ovšem vyřítily stovky létajících a pískajících černých tvorečků, ihned poznali, že

to jsou netopýři, ovšem náhle se z výše tyčících se schodů sneslo i něco jiného, mělo to ohromné rozpětí,

asi dva metry a proletělo jim to těsně nad hlavami.

„Bože co to bylo?“ zhrozila se Hermiona. „Že by velký netopýr?“

„Kromě Aberfortha jsem nikdy neslyšel o tak velkém,“ odpověděl stejně tak vyděšeně Harry začal se

společně s Hermionou narovnávat. „Ale už jsem něco takového dneska viděl.“

Hermiona na něj hned překvapeně vytřeštila oči a Harry pochopil, že jí tím asi nesmírně překvapil.

„Ráno, když jsem vstal, něco podobného bylo za mým oknem,“ vysvětlil to Harry.

„A proč ses mi to neobtěžoval říct?“ divila se Hermiona.

 „To ti mám říkat něco pokaždé, když mi na parapet před ložnici přistane kdejakém holub?“ pěnil už

Harry, Hermiona protočila oči v sloup a jako první vstoupila na točité schody vedoucí až nahoru do

Brumbálovo pracovny.

„Teď opatrně,“ upozornila ho a oba dva začali neslyšně vycházet nahoru k honosným a pevným

dveřím vedoucím do ředitelovo pracovny.

Čím více se k nim Harry blížil, tím víc si začal uvědomovat fakt, že neví jestli se dveře zase jako

minule tak snadno otevřou, začalo mu to nahánět strach a hrůzu, protože pak by se celý jejich plán ocitl

v troskách.

Ale to už před dveřmi stanuli a následně se Harry otočil na Hermionu, která byla až nezvykle klidná.

„Co je?“ zeptala se ho.

„Co je?“ divil se Harry. „Co když se neotevřou?“

„Ale otevřou,“ pravila Hermiona poklidně.

„Jak to víš?“ dotíral dál Harry s otázkami.

„Brumbál nám to říkal,“ odvětila Hermiona

„Oh, ani se nedivím, že se mi zase s něčím všemocný Brumbál nesvěřil,“ cekl Harry rozladěně.

„Ale to nám řekl na tom ministerstvu, ty jsi akorát utekl jako šílenec, tak ti to už nestačil říct,“

vysvětlila Hermiona

„Říct co?“

„Na ty dveře Brumbál použil podobné kouzlo jako na zrcadlo z Erisedu, když do něj zaklel Kámen

mudrců. S tím rozdílem, že dveře pustí dál pouze tu osobu, která nechce nic z pracovny odnést.“

Harry nevraživě odvrátil pohled, nějak už dál prostě nemohl poslouchat ty Brumbálovo mistrovské

činy.

„Proto jsi jej mohl kdykoliv otevřít, ale Umbridgeová ne, jí nezajímala pracovna jako taková, ale to,

co je v ní ukryté.“
 „Chtěla jsi říct to, co tam už není ukryté,“ zdůraznil Harry naštvaně a přestával se pomalu

soustřeďovat na zapomínák, takže si musel dávat pozor. „Co se vlastně stalo se zrcadlem z Erisedu?“

„Já jsem ho nikdy neviděla,“ připomněla mu Hermiona. „To opravdu netuším.“

„Hádám, že na světě je jediná osoba, která to ví,“ odfrkl si Harry naštvaně. „Co když ale nás

Umbridgeová bude chtít odtamtud odvést, my nejsme žádné věci…“

„To samé ale platí, i kdyby odtamtud chtěla vyvést nějakou osobu, nedostane se tam, budeme tam v

bezpečí, věř mi,“ přemlouvala ho Hermiona.

Harry pokaždé, když slyšel její smlouvavý a něžný hlásek, tak se musel daleko více přemáhat, tudíž

už ztrácel trpělivost a chtěl to mít co nejdřív za sebou.

„Tak dobře, jdeme,“ pravil nakonec a otočil se k temným dveřím.

Vzal za kliku a zmáčkl jí. V tu chvíli dveře pozvolna cukly a otevřely se stejně tak, jak to Hermiona

tvrdila, i když od ní nakonec bylo slyšet také tiché oddechnutí.

Ovšem hned, jak vešli dovnitř, tak se lekli scenérie, která na ně dýchla.

Už totiž úplně zapomněli na incident, který se tu před měsícem stal, knihovna byla stále ještě

převržená a stolky s rozbitými přístroji v její blízkosti byly na padrť stejně tak jako chrlič před vchodem.

Na stěnách a skříňkách po obvodu místnosti byly ještě patrné dopady jisker od neúprosného souboje s

neviditelným nepřítelem. Zřejmě opravdu nikdo neměl ani tu možnost místnost uklidit, natož pak z ní

něco brát.

Dvojice po zkontrolování místnosti, jestli v ní někdo další není, ze sebe shodila neviditelný plášť a

začala místnost prozkoumávat.

Brumbálův mohutný stůl měl teď pootevírané šuplíky a pergameny na něm byly rozházené po celé

šíři bez jakéhokoliv ladu a skladu. V místnosti bylo, narozdíl od Harryho minulých návštěv, až podivné

ticho, když všechny ty zvláštní udělátka mrtvolně mlčely a ani nevydávaly obláčky dýmu. Jediné, co

zůstalo v této místnosti stejné, byly obrazy visící na stěnách po obvodu místnosti.
 „Máme je vzbudit?“ zeptala se nejistě Hermiona, když viděla, že všichni na obrazech spí.

„Nevím,“ přemýšlel Harry. „možná…“

„To jste vy!“ ozval se hlas z jednoho obrazu.

Dvojice se bleskově k sobě shlukla a spočinula pohledy na obraz Phinease Nigelluse.

„Můžete všichni přestat předstírat,“ pravil nahlas a v tu chvíli všechny postavy na obrazech otevřely

oči a narovnaly se na židlích.

„Vy… vy… vy…“ koktal Harry.

„Prosím tebe, jaký blázen by chodil takhle brzo spát?“ opáčil Nigellus a odněkud vyštrachal

kouzelnou dýmku.

„A co tady vlastně děláte?“ zeptala se tentokrát jedna, o poznání milejší, ředitelka s růží ve vlasech.

„Sem přece mohou jenom právoplatní ředitelé…“

„To už dávno neplatí,“ uchechtl se Phineas. „Od teď mi to připadá jako kdyby sis sem mohlo zajít

kdejaké děcko…“

„Navíc nesmíš zapomenout Ruth,“ ozval se vousatý ředitel s křivými brýlemi. „že škola nemá

právoplatného ředitele.“

„Má pořád,“ zaprotestovala Ruth. „Ovšem není tady přítomen, neposlal vás náhodou?“

„Ne… my… my potřebujeme pomoct,“ vykoktal ze sebe Harry.

Phineas si v tu chvíli připálil dýmku a dlouze odfoukl obláček, až ředitelka, vedle které se obláček

dostal do obrazu, ofrnila nos.

„S čímpak potřebuješ zrovna ty pomoct?“ optal se Harryho.

„Harry má v hlavě zapomínáka,“ promluvila do ticha Hermiona. „Působí mu na mysl tak, že jí nutí,

aby… aby mě miloval, ale to nejde, nesmí to tak být, nemůžeme pak být spolu přátelé a to si ani

nedokážu představit, celej svět by se nám pak zhroutil.“

„Ano, naprosto s tebou soucítím,“ pravil jedna baculatá ředitelka a otřela si slzu.
 „A jak vám my máme pomoci?“ zeptal se Armando Dippet.

„Potřebuji proniknout do mysli Hermiony,“ řekl Harry. „procvičit si Nitroobranu, tím zesílit svou

kontrolu nad myslí a částečně zahnat moc Zapomínáka.“

„Částečně?“ divil se Dippet.

„Příští den to musím opakovat,“ prozradil Harry.

„No výborně, takže vás tu budeme mít každý den,“ odvětil naštvaně Phineas a dlouze popotáhl z

dýmky.

„A co proti tomu proboha máte?“ ohradila se baculatá ředitelka. „Stejně celou dobu tu není ani

živáčka, bez Brumbála je tu strašlivá nuda, budu štěstím bez sebe, když ta dvojice nás bude navštěvovat,

navíc… víme o nich přece pravdu od Brumbála.“

„Tím bych si tak nebyl jistý,“ pravil naštvaně Phineas.

„Neříkala jsem vám, aby jste toho kouření dýmky nechal?“ ohradila se buclatá čarodějka.

„A co by se mi asi tak mohlo stát?“ uchechtl se Phineas a znovu vybafl obláček kouře. „Zemřu dřív?

Zemřu jako všichni ti idioti tam venku!“

„Nikdy jsem vás s dýmkou neviděl,“ uvědomil si Harry.

Phineas se důležitě narovnal, vyklepal tabák někam za své křeslo a schoval dýmku do pouzdra.

„To tě nemusí zajímat holobrádku.“

„Co se stalo?“ ptala se tentokrát Hermiona.

„Našeho drahého Phinease totiž nečekaně sebrala smrt jeho prapravnuka,“ prozradil další ředitel s

buřinkou na hlavě.

„Myslel jsem, že vám je ukradený,“ divil se Harry.

Phineas odklonil tvář a zadíval se na polstrování své židle.

„Nechci o tom už mluvit…“ řekl a potichu se nadechl. „spoléhal jsem na něj…, že… že z něj nakonec

nebude stejná stvůra jaké většinou vyrůstají z našeho rodu. A jeho smrt…“ Phineas se znovu odmlčel a
dlouze se nadechl a vydechl. „zkrátka už o tom nechci mluvit, vy už přikročte k nitroobraně.“

Harry se otočil na Hermionu a ta už automaticky vyndala svou hůlku a nejistě se před svého kamaráda

postavila.

„B-b-bude to bolet?“ zeptala se ho.

„Budu se snažit být něžný,“ ujistil jí Harry a napřímil k ní hůlku.

Stále ale měl v hlavě toho zapomínáka a nedokázal se naplno soustředit, hůlka se mu chvěla v ruce,

jak nebyl uvolněný.

„Co se děje?“ obávala se Hermiona.

„Někdo mi musí očistit mysl,“ hlesl Harry a sklonil hůlku. „Takhle se nesoustředím.“

„Já… já to ale neumím,“ pravila potichu Hermiona.

Harry se rezignovaně otočil na obrazy ředitelů a smlouvavě se na ně podíval. „Prosím…, potřebujeme

pomoct.“

Ředitelé po sobě koukali podivnými pohledy, zřejmě nikdo nic takového už dlouho nedělal a nikdo z

nich se nechtěl ztrapnit.

„Prosím,“ ozvala se i Hermiona. „Pomůžete nám někdo?“

V tu chvíli se už připravovalo několik ředitelů promluvit do ticha, když se ozvalo. „Pomůžu vám.“

Všichni se otočili na Phinease, který schoval i dýmkový tabák a poposedl si na židli. „Ale za jednou

podmínkou.“

„Jakou?“ ptal se Harry.

„Že nebudete tak bláhový jako byl můj prapravnuk. A že se nevzdáte, rozumíte mi?“

Hermiona a Harry se po sobě podívali a na jejich obličejích se objevil úsměv.

„Tenhle slib jsme si dali už před dlouhou dobou,“ pravil Harry.

„A právě tím, že jsme tady se jej pokoušíme splnit,“ dodala Hermiona.

Phineas přikývl a rozhlédl se po ostatních ředitelích.

 „Očekávám, že nebudu sám, kdo jim bude pomáhat,“ prohlásil na celou místnost, hned na to ředitelky

a ředitelé začali hlasitě přikyvovat. „Takže prosím o klid, oba dva zavřete oči.“

Hermiona a Harry ihned uposlechli a následně už proti sobě slepě stáli.

„Hůlky dolů, ještě je nebudete potřebovat,“ pokračoval Phineas a obě hůlky následně zůstaly svěšené

poděl těl dvojice. Phineas si znovu poposedl a v místnosti nastalo znovu to absolutní ticho, jaké zažili,

když do ní poprvé dnes vstoupili. „Teď po vás chci, aby jste se uvolnili, ovšem ne svaly, stůjte pevně a

rozvážně. Avšak mysl nechte plavat na širém tichém a klidném oceánu, oprostěte se tíhy okolního světa

a zaposlouchejte se do tlukotu svého vlastního srdce. Když budete opravdu pilní, dokážete zaslechnout

i uvolněné srdce toho druhého…“

Dvojice opravdu se začala uvolňovat a zanedlouho proti sobě stáli naprosto klidně. Phineasův hlas

jako kdyby měl v sobě kouzelný nádech, jako kdyby ta samotná slova byla kouzlo, jako kdyby je jimi

očarovával. Ostatní ředitelky a ředitelé, jak vidno dostali také náladu pomáhat a přidávali se k

Phineasovi.

Následně se už po celé ředitelovo pracovně rozléhala tichá slova, která se okolo dvojice točila jako

čarovné noty a pronikala jim ušima až do morku kostí, až do jejich srdcí. Byli v obklopení uklidňujících

slov, zanedlouho na jejich mysli přestala působit zemská tíže, na Harryho konečně přestal působit

zapomínák, protože ho dočista přestal vnímat, oba dva byli naprosto uvolnění. Hermiona se začala po

chvilce blaženě usmívat, bylo to jako procházet rájem slov a pořekadel, jako kdyby ta slova popisující

krásné okamžiky u klidného moře a rozkvetlé louky je opravdu vedla do těch míst, jejich mysli

prožívaly řečené prostranství naživo, takže si jej mohli blaženě představovat a nechat se unášet jejich

poklidným působením.

„Teď Pottere!“ křikl z ničeho nic Phineas.

„Legilimens!“ vystřelil Harry ze sebe jako prak, aniž by to udělal ze své vůle, kouzlo se vřítilo do

Hermiony a oba dva rázem přestali cítit tak uklidňující pocity jako dosud.
 Hermiona vyjekla, jak vůbec nečekala výpad, ale to už se jejich mysli spojily a Harry pronikal hlouběji

a hlouběji jí do hlavy. V tu chvíli začali všichni ředitelé mluvit pouze a jenom na Hermionu, která

vlivem jejich slov zvedla konečně hůlku a usilovně se snažila bránit, i když nevěděla vůbec jak na to.

Ovšem to jí obrazové společenství začalo následně prozrazovat, Hermiona zapírala svou mysl

nezkušeným způsobem, takže Harry se následně dostal do jejích vzpomínek a myšlenek.

Na jeho mysl to oproti její působilo jako závan života, jako když někomu po dlouhé době odendají

pásku přes oči, náhle začal vidět obrazy před sebou, nesouměrné tvary a myšlenky, které Hermiona

prožívala, až před sebou uviděl sebe sama.

„Chci ti pomoct Harry.“ ozvalo se mu hlavou, poslední Hermionina myšlenka, která byla nejsilnější.

V tu chvíli se Harry dostal do víru jejích vzpomínek, který s ním otáčel jako v neúprosném uragánu,

a on si mohl jen vybírat, jaký obrázek si vezme a prohlédne…

Malá dívenka seděla ve školní učebně a smutně se koukala do lavice, o kus dál na ní křičeli nadávky

o jejích zubech a o tom, jak si vymýšlí, že je nějakou hloupou čarodějkou … O něco starší holčička

stála na dívčích toaletách před umyvadlem a dívala se do zrcadla, myslí se snažila soustředit, aby pro

všechno na světě zmenšila své přední zuby, tolik hodně jí trápila jejich velikost … Harry teď zase o

něco starší dívku, ale hlavně před ní teď uviděl sama sebe v mladší podobě, jak jde vedle Rona, který

právě říká: „Vůbec se nedivím, že jí nikdo nemůže vystát, ta holka je namouduši děsná!“ hned na to

mladé děvče vrazilo ho malého Harryho a s uslzenou tváří utíkalo pryč, Harry pak uslyšel sama sebe

říkat: „Myslím, že tě slyšela,“ … Stejně tak mlaďounká dívenka seděla na záchodové míse, ovšem

oblečená a plakala ze všech sil, Harry teď cítil ohromný příval žalu který ta vzpomínka obsahovala,

stejně tak i myšlenky, myšlenky na to, že Bradavice, vysněná škola této dívky bude stejně tak ošklivá

jako základní mudlovská škola, že všude se jí budou posmívat. Harry ztrácel soustředění, pocíťoval z

té vzpomínky opravdu ukrutný žal… „Hermiono…“ hlesl do ticha… „Soustřeď se Harry.“ ozvalo se

mu náhle v hlavě. „Říkají mi, aby ses soustředil, bojuj.“ ozvalo se znovu… „Ale ten žal…“ nedal se
odbýt Harry… „Teď mám tebe… a jestli se nesoustředíš, tak tě ztratím…“ Harry se znovu zapřel, do

mysli se mu dostala nová vlna odhodlanosti, v tu chvíli obraz plačící dívenky zmizel, objevil se souboj

s horským trollem, ten také zmizel, obrazy teď zrychlovaly, Harry dosahoval neuvěřitelného

soustředění, míhal vzpomínky, kdy se jedenáctiletá dívka skláněla nad zraněným Ronem na

šachovnicové podlaze, hned na to, když Harry vypil pravý pohár a ona ho musela opustit a vrátit se zpět

… hned na to uviděl další vzpomínku, nejodpornější jakou mohla kdy zažít, Malfoy jí právě nazval

Mudlovskou šmejdkou… podle všeho to ale Hermiona brala opravdu statečně, nesoustřeďovala se na

vzpomínky, které ji Harry nutil vidět, daleko více jí záleželo na něm samotném.

Harry začal pronikat čím dál hlouběji, viděl sama sebe, jak padá z koštěte na famfrpálovém zápasu a

jak třináctiletá dívenka si zakrývá se strachem ústa … následně zase uviděl sebe, jak těsně uhnul

plameni, který na něj vyslal Maďarský trnoocasý drak s rudýma očima … hned na to celé famfrpálové

hřiště v pozdvižení, uviděl čtrnáctiletého Rona a Hermionu, jak se proplétají skrz dav studentů a s

hrůzou se modlí, aby byl Harry v pořádku …

Harry se k Hermioně začal přibližovat i sám v Brumbálově pracovně, působil na ní čím dál víc, avšak

i Hermiona se přibližovala k němu, měla v mysli jenom to, aby ho neztratila, působili na sebe teď přímo

závratnou silou, ředitelé stále promlouvali a tvořili ohromné působící tornádo kouzelných slov …

Harry cítil, že znovu získává kompletní kontrolu nad svou myslí, dokonce si konečně mohl začít

vybírat vzpomínky, vybral si jednu… jednu, která ho svírala až do morku kostí, Hermiona seděla na

své posteli v ložnici a před sebou měla rozmazaný dopis od Voldemorta, nyní zjistil od čeho je

rozmazaný, byl plný krůpějí slz a vedle něco ležela fotka Viktora Kruma a trojice Harry, Ron a ona

sama. Harry i při téhle vzpomínce nepolevoval, cítil vůli pravé Hermiony, která se ho teď snaží neztratit,

a taky viděl, jak ta Hermiona ve vzpomínce hladí prstem místo na fotce, kde byl vyobrazený Harry. …

„Mám tě moc rád Hermiono… mám tě rád kamarádko…“

„Já tebe taky Harry, a vždycky budu mít…“

 Ozvala se ohlušující rána, nad dvojicí se rozsvítila ohromná světelná aura vyzařující z jejich hůlek až

nakonec oběma poklesla kolena, aura pohasla Harry se sesul vyčerpaně na zem, Hermiona hned na to

lehce dopadla na něj.

Trvalo chvíli, než se probrali, všechny obrazy po celé místnosti mlčely a upřeně hleděli na dvojici,

která právě spolu svedla tak úporný, přitom však přátelský a láskyplný zápas. Oba dva otevřeli oči a

Hermiona se na Harryho pousmála.

„Jak se cítíš?“ zeptala se ho unaveně.

„Myslím, že pro dnešek už mám tvého učení dost,“ zažertoval zpocený Harry a také se pousmál.

„A já pro celý zbytek života,“ ozval se nenávistný hlas ode dveří pracovny.

Oba dva se lekli a pohlédli ke dveřím, v tu chvíli oba pocítili přesně ten samý pocit, jako kdyby jim

někdo vzal srdce do ruky a nesnesitelně jí zmáčkl až na doraz, nedokázali pochopit takovou bolest,

kterou právě ucítili.

Ve dveřích stál Ron a nenávistně koukal zpocenou na dvojici ležící na sobě.

Hermiona hned z Harryho vyděšeně seskočila a postavila se na třesoucí se nohy, Harry ani neměl

odvahu se postavit, klekl si na takový polo posez a nevěřícně na Rona hleděl, v tu chvíli se cítil jako

když uviděl před sebou stát uplakanou Giny, až na to, že tentokrát takový pocit neměl sám.

„Teda…“ hlesl Ron a ztěžka oddechoval, okamžitě uhnul s pohledem a tvář se mu zkřivila do výrazu

někoho, kdo k smrti nenávidí hořkou chuť a přitom právě snědl Grapefruit. „říkal jsi… říkal jsi, že jste

jenom přátelé,“ pravil Ron hořce. „Ale dnešek…“

„Rone prosím není to tak, jak to…“

„Zklapni!“ křikl Ron na Harryho. „Byl jsi… byl jsi můj nejlepší kamarád, Harry!“ křikl Ron a

zrychloval se mu dech. „Byl jsi pro mě jako můj vlastní bratr!“ začal řvát na celé kolo až se zaskočení

a mlčenlivý obrazy ředitelů začaly neklidně vrtět.

„Rone prosím,“ žadonil Harry.

 „Ty jeden… ty jeden…“

„Rone!“ křikl Harry.

To už ale Ron rázně přešel místnost, popadl Harryho a praštil s ním o stěnu skříňky až rozbil její sklo

které Harryho teď bolestně zapíchalo v zádech.

„Rone přestaň!“ křičela Hermiona a přihnala se k němu. „Ublížíš mu!“

„To je mi jedno!“ zařval Ron a tiskl dál Harryho na zeď až se nabodával na sklo.

„Rone, psss… pros…“ chrčel Harry, jak ho Ron tisknul loktem pod krkem.

„Rone, krucinál, tak už přestaň!“ zařvala Hermiona a začala ho z Harryho strhávat.

„Ty mi dej pokoj!“ rozeřval se Ron na Hermionu, až strachy uskočila. „Jste oba dva stejní zrádci!

Oba dva!“

„To není pravda… není to tak, jak…“ úpěla Hermiona

„A co bylo to miluju tě, hm?“ křikl Ron Harrymu do rudého obličeje jak se mu odkrvoval.

„Rone…“ sykl přidušeně Harry.

„Teď už žádný kamaráde, nic takovýho, jseš hajzl Harry!“ zařval na něj a praštil ho do obličeje, až

Harry padl na zem na rozbouranou knihovnu.

Hned na to zaúpěl bolestí a na zádech se mu objevila rudá skvrna.

Ron se toho lekl a rychle ustoupil, za to Hermiona k Harrymu přiběhla a vyhrnula mu triko. Na zádech

měl řeznou ránu, když se podívala nahoru na rozbitou skleněnou skříňku, tak na jednom skle byla vidět

červená skvrna.

„Málem jsi ho zabil!“ křikla Hermiona rozzuřeně na Rona, který měl v tu chvíli strašlivou hrůzu v

očích.

Hermiona hned na to z Harryho strhla plášť z hábitu a pevně jím začala obvazovat Harryho trup.

„Musíš na ošetřovnu Harry,“ řekla mu hned jak ho obvázala.

„Jak… jak… jak ses sem dostal?“ hlesl Harry udýchaně a opřel se o zeď.
 Ron se neměl k odpovědi, jenom vyděšeně kroutil hlavou a nemohl spustit zraky z Harryho krvácející

rány.

„Neměl jsi neviditelný plášť Rone!“ uvědomila si Hermiona. „Někdo tě mohl vidět!“

„Neviděl,“ zamítl to rázně Ron a znovu o krůček ustoupil.

„Ehm, ehm.“ ozvalo se mu za zády a Ron záhy narazil při zpáteční chůzi na jakousi malou postavu.

„Tím bych si nebyla tak jistá.“

Všichni vytřeštili zděšené oči na Umbridgeovou, která se na ně vítězně usmívala, za ní stál Argus

Filch s paní Norrisovou v náručí a křenil se od ucha k uchu.

„Hůř to snad dopadnout nemohlo,“ hlesl Harry znaveně.

„Máš naprostou pravdu Harry, nemohlo,“ uchechtla se Umbridgeová a vstoupila dál do rozbourané

místnosti. „Že to tady ale pan ředitel má skvostně zařízené.“

„Harry musí na ošetřovnu,“ ozvala se Hermiona.

„Vskutku?“ otázala se Umbridgeová a letmo Harryho přejela pohledem. „Jistě se mnou budete

souhlasit Argusi, že Potterovo poranění nestojí za návštěvu ošetřovny.“

Filch přešel blíž, vycenil se zadostiučiněním své žlutohnědé zuby a pravil. „Naprosto s vámi

souhlasím… paní ředitelko.“

„Zakazuji ti návštěvu ošetřovny Harry,“ řekla Umbridgeová a namířila na ně hůlkou, hned na to s ní

mávla párkrát nahoru čím jim naznačila, aby vstali.

Hermiona tak učinila, ale Harry měl s tím velké trápení, tak se k němu sehnula…

„Nepomáhat,“ ozvalo se od Umbridgeové, která se opřela o jednu skříňku jako kdyby si vychutnávala

dobré představení.

Harry kývnul na Hermionu, aby ustoupila, zapřel se o zem, následně za kolena a malátně se postavil

po delším snažení na nohy.

„Vidíte?“ pousmála se Umbridgeová, „Měla jsem pravdu. Co tady vůbec pohledáváte?“

 Všichni tři se po sobě podívali a nikdo se neměl k odpovědi, rozhodně Ron hned stočil pohled k zemi

na níž zůstal civět.

Umbridgeová začala procházet místností a přitom říkala. „Ani naši vznešení ředitelé to určitě neví,

že?“

Všechny obrazy ředitelů mlčely, nikdo neměl odvahu promluvit a něco vyzradit, někteří se dokonce

snažili předstírat, že spí.

Umbridgeová přešla k rozbitě skříňce a opatrně přejela prstem po prasklém skle, čímž setřela stopy

Harryho krve, následně si jí dvěma prsty rozetřela a přičichla k ní, její koutky se v tu chvíli otřásly,

avšak hned na to si stopy krve otřela do kapesníku.

„Takže nikdo?“ optala se znovu. „Dobrá, v tom případě vy tři půjdete se mnou,“ řekla a přejela prstem

po trojici studentů.

„Co chcete dělat?“ zeptal se Harry a rázem, když necítil působení zapomínáka ho přepadával vztek.

„Dobrá otázka,“ pousmála se Umbridgeová a nepatrně se poohlédla po Filchovi, jako kdyby jí tu

překážel. „Jak je vám jistě známo, studenti se nesmí potulovat po škole sami a už vůbec ne v době, kdy

je už dávno po večerce. Za tento váš přečin nemohu udělat nic jiného, žes váš všechny tři

bezpodmínečně vyloučit.“

Trojici v té chvíli podklesla srdce až k zemi a vyvalili na ředitelku oči, takový závěr si vážně

nepředstavovali, musí něco vymyslet, nesmí odejít z Bradavic, co by pak bylo se studenty?

„Ehm, ehm.“ ozvalo se zase od ředitelky, aby naštvaná a hlavně vyděšená trojice zase na ní pohlédla.

„Vaše hůlky prosím.“

Hermiona se nejistě podívala na Harryho který na Umbridgeovou cenil vztekle zuby a měl sto chutí

jí na první pohled sežrat, avšak to už Ron pokládal svou hůlku na stolek. Umbridgeová se teď ohlédla

na Harryho a Hermionu, kteří stále váhali.

„No, já čekám,“ pousmála se Umbridgeová a přešla k Ronovi, přitom kroužila nenápadně hůlkou za
jeho zády, Harry a Hermiona okamžitě pochopili její nenápadnou výhružku.

Oba dva ještě váhavě přešli ke stolku Ronovo hůlkou a odložili tam své jen s největšími obtížemi,

následně jejich nenávistné pohledy spočinuly znovu na Umbridgeové, která jejich hůlky s úsměvem

sebrala a pokynula jim směrem k východu.

Hermiona začala Harryho podpírat a všichni tři se vydali ven z Brumbálovo pracovny, Umbridgeová

se pak ohlédla na Filche a poklidně pravila. „VY za nic na světě neodcházejte z téhle místnosti, aby se

dveře zase nezamkly… a mimochodem, ty obrazy ať jsou do pěti minut sundané.“

Filch se na ní nejistě podíval a optal se. „A co s nimi mám dělat?“

Umbridgeová se jen letmo zase pousmála a pravila. „Spalte je.“

Hermiona ještě stačila neviditelný plášť ukrýt podpaždí a hned na to Umbridgeová s trojicí zmizela s

hlasitými protesty obrazů na stěnách po schodech dolů.

Harry právě pociťoval něco tak strašně pulzujícího, po tom, co byl zmáhán mocí Zapomínáka,

následně musel projít tuhou nitroobranou, nakonec se pořezal o sklo a teď měl v očích úzkost a zároveň

tu největší zlost na světě. Trojice šla vepředu a Umbridgeová je směrovala svou krátkou hůlkou jako

hejno hus.

„Mimochodem, abych nezapomněla…, když už jsme zase sami…“ ozvala se po chvíli chůze

Umbridgeová a pečlivě si vychutnávala svá slova. „jak se vám líbily vaše známky, studenti?“

Nikdo neopověděl, nikdo jí nechtěl dávat záminku k ještě větší radosti, ovšem Umbridgeová neustala.

„Za dnešní výkon Harry ti ve výkazu přibývá další H, měl bys na to být pyšný… mimochodem vám

taky slečno Grangerová,“ povídala Umbridgeová jako kdyby mluvila sama k sobě.

Ovšem s poslední větou se slastně usmála, když se od Hermiony ozvalo tiché naříkání. Harry to zjistil

také, vždyť ho podpírala, takže měli hlavy vedle sebe.

„Nemysli na to Hermiono,“ pošeptal jí konejšivě. „Tyhle známky nejsou naše.“

„Ale jak to chceš dokázat?“ zeptala se potichoučku Hermiona takm že jí slyšel jenom Harry.
 „Něco vymyslíme, jen nevěš hlavu, jasné?“domlouval jí dál Harry.

„Co chceš ale proboha vymyslet?“ nechápala Hermiona a zase propadala do pláče.

„Jen uklidni, takhle na nic nepřijdeme,“ snažil se jí Harry utišit.

„Co s námi teď bude Harry?“ ptala se hrůzným strachem v očích. „Zavleče nás k smrtijedům… i

tebe… to nesmíme dopustit.“

„Ticho, ať nás neslyší,“ upozornil jí Harrym když si popiskující Umbridgeová všimla, že spolu někdo

z trojice mluví.

Harry odvrátil tvář a snažil se ze všech sil přemýšlet, jak z toho ven, jediná zbraň, kterou mělm byla

přeměna v Pegase, ale Umbridgeová míří hůlkou na jeho přátele, byl by bezbranný, ublížila by jim dřív,

než by se odhodlal k útoku. Neměli u sebe ani hůlky, zkrátka absolutně nic, byli bezbranní.

„Kam nás to vede?“ ptala se dál se strachem Hermiona.

„To se ostatně brzy dozvíme,“ řekl Harry naštvaně a sykl bolestí, když ho záda zapíchala, jak scházeli

po schodech dolů. „Kdyby tak šlo využít toho, že před námi mluví jako smrtijed,“ přemýšlel dál Harry.

„Je proradná, jakmile se octneme ve společnosti, stane se z ní milá osůbka, ale teď ne, využijme toho.“

„Ale jak proboha?“ nechápala Hermiona.

„To kdybych věděl,“ posteskl si Harry. „Jen mi to připadá jako jediné rozumné řešení z téhle

bezvýchodné situace.“

Oba dva se na okamžik odmlčeli a snažili se uhádnout, kam to vlastně míří. Dlouho jim to netrvalo…

„Vleče nás do své pracovny Hermiono,“ uvědomil si Harry.

„Tam jsou všechny spisy známek… i ty naše,“ připomenula mu nadějně.

„No tak mysli, ty něco vymyslíš, jen tak se nevzdáváš,“ popoháněl jí Harry a dodával jí kuráž.

„Vždycky něco vymyslíš Hermiono.“

Hermiona se na něj pousmála a pravila: „Ne vždy tomu tak bylo.“

Harry nechápavě zakroutil hlavou.

 „Viděl jsi snad ty mé vzpomínky, ne?“ řekla smutně Hermiona. „Každý se mi vždycky smál… za to,

co jsem, za to, že vím a říkám pravdu.“

„Hermiono…“ oslovil jí Harry. „tak tímhle dokaž, jak se všichni tak strašlivě mýlili, zamysli se a snaž

se na něco přijít.“

Hermiona odvrátila tvář a sledovala kamenné kostky tvořící podlahu, Harry viděl, jak úporně přemýšlí

nad každým řešením, které je alespoň trochu možné, nad každou vzpomínkou z dnešního dne, která by

se mohla využít… až konečně se na Harryho podívala s nadějí v hlase.

„Už vím,“ vyhrkla skoro až příliš nahlas.

„Ticho,“ upozornil jí Harry. „Přišla jsi na něco?“

„Já ne,“ pousmála se Hermiona. „To Fred a George, poslali nám šifru, jenom jsme si jí neuvědomili,

bylo to tak prosté, krucinál,“ zaklela Hermiona.

„Jakou šifru?“ nechápal stále Harry.

„V těch novinách, psalo se tam, že se ultrabroučí uši dají využít i jako nahrávací zařízení,“ připomněla

mu nadějně Hermiona a Harrymu se hned do obličeje vliv úžas.

„To je nápad,“ pousmál se.

„Vypustíme ho u ní v pracovně, určitě bude říkat něco, co by neměla, když tam budeme jen my tři,“

přitakala Hermiona.

„Ještě nevím jestli to vyjde, ale skvěle Hermiono,“ pochválil jí nadějně Harry, Ron je zatím jen tak

po očku sledoval a slyšel jenom tiché šeptání, nic víc. Rozhodně z toho na první pohled nebyl vůbec

nadšený a z pohledu na ty dva, jak se k sobě tak lísají a šuškají si, se mu dělalo strašně moc na nic.

Opravdu došli až před pracovnu Umbridgeové, která jí hůlkou odemkla a počkala až celá trojice

vstoupí dovnitř.

Ocitli se v nemalé obdélníkové místnosti, která měla uprostřed honosný křišťálový lustr. Stůl

Umbridgeové, plný voňavých kytiček, byl jen o něco menší, než ten, co byl v kanceláři ministra kouzel.
Po obou stranách místnosti byly naskládané dřevěné regály se zdobnými tvary a úchytkami tvaru

skleněné hadí hlavy, dále v místnosti byl jakýsi bar, šatna s dvěmi velkými skříněmi a nakonec to, co

trojici navýsost překvapilo, tam byla pohovka pro hosty, na kterou jim Umbridgeová hned pokynula.

„A Harry, prosím, nezakrvácej mi polstrování, je čerstvě umyté,“ pousmála se ještě na chlapce s

brýlemi.

Když se od ředitelky odklonili, tak Hermiona mrkla na Harryho, ten si sundal pihu z obličeje a nechal

jí v ruce kterou měl krytou stolem před pohovkou.

„Tak to bychom měli,“ povzdychla si Umbridgeová a popošla ke svému křeslu. „Popravdě jste mě

zase zklamali, mí drazí přátelé,“ řekla Umbridgeová poklidně. „Zvláště pak Ron Weasley, který si tak

moc naivně myslel, že projde přes mou obranu zcela nepozorovaně,“ odfrkla si směrem na Rona.

„Takovou naivnost jsem jaktěživ nezažila. No ale co, už se stalo, náš školník pan Filch mě na vás

upozornil a já jsem přišla právě včas,“ Umbridgeová si vychutnávala každičkou vteřinku z této situace

a občas si pomlaskla jako kdyby jí to opravdu snad i chutnalo. „Už vám nedávám další možnost,

všechny jste je vyčerpali, proto z tohoto incidentu nebude žádný další přihlouplý školní trest, je mi líto.“

Následně popošla k jednomu dřevěnému regálu, za skleněnou hadovitou hlavu jej otevřela a začala v

něm něco hledat.

„Teď nebo nikdy,“ hlesla potichu Hermiona.

Harrymu se v tu chvíli piha v ruce změnila na malý měšec, který okamžitě otevřel a vyndal z něco

opatrně brouka, ještě si pamatoval, jak se naposledy řízl, a nechtěl tak před Umbridgeovou ještě více

krvácet.

Následně vyndal kuličku se sluchátkem a otevřel jí.

„No jo, ale co mu mám říct?“ zděsil se Harry.

Hermiona dostala do očí hrůzu a pokrčila rameny, u Rona Harry hledat pomoc ani nemohl, ten seděl

na židli se zraky sklopenými k zemi.

 „To se mi snad zdá…“ posteskl si Harry. „tahle místnost, jdi odposlouchávat, do akce.“

Brouk však nepohnul ani krovkou a stále ležel v kuličce.

„To ne,“ zděsila se Hermiona.

„Co teď?“ zděsil se i Harry a naklonil se znovu k broukovi. „Odposlech téhle místnosti, n…“ to už

do něj ale drcla Hermiona, protože Umbridgeová se již otočila s jakýmsi úhledně rovným papírem a

regál za sebou loktem zavřela.

„Ano, tady to máme, prospěchová karta vás tří,“ pousmála se Umbridgeová a přešla ke svému stolu.

„Ale, ale, tak to vypadá jako kdyby v ní někdo nepatrně poupravil známky, není-li pravda.“

Hermiona vztekle zatnula pěsti, Harry viděl podle jejího pohledu, že by na Umbridgeovou nejraději

skočila a celou jí rozsápala.

„Tato karta je nanejvýš vzácná,“ řekla Umbridgeová a zamávala jim s ní nad hlavami. „Založila jsem

jí speciálně pro vás tři a jen tak se znovu založit nedá, trvá to více než měsíc…“ Harry ucítil, jak ho

Hermiona znovu šťouchla a poukázala na brouka v kuličce, který nečekaně začal po Harryho posledních

slovech nadzvedávat krovky. Už se s ním musí pokusit něco udělat.

„Stačí když zde udělám několik škrtanců a budete vyloučeni ze studia v Bradavicích…“

„Nejvyšší utajení,“ řekl z ničeho nic Harry a Umbridgeová krapet znejistěla.

„Cože?“ zeptala se zmateně a měřila si pohledem sedící trojici.

„Do akce!“ špitl znovu Harry a se zmateným posměškem Umbridgeové se brouček ladně vznesl nad

kuličku a zamířil si to přímo do nitra stolu.

„Co to mělo znamenat?“ divila se Umbridgeová a rázem jí přešel smích, začala být naštvaná. „Tak

vysvětlíte mi to konečně?“

„Harry si… občas povídá sám pro sebe,“ řekla Hermiona.

„To určitě, a já jsem Santa Klauska,“ odsekla Hermioně. „Vstaň!“ křikla na Harryho.

Hermiona a dokonce i Ron se na Harryho podívali s pohledy plnými obav, Harry však nechtěl znovu
okusit kletbu Cruciatus, takže raději poslechl.

„Čelem ke zdi a roztáhni nohy,“ přikázala Umbridgeová a Harry následně krkolomně ještě s bolavými

zády tak učinil.

Umbridgeová k němu přešla a začala ho šacovat odshora až dolů, důkladně mu prohledala všechny

kapsy a pak s namířenou hůlkou mu přikázala aby se narovnal.

„Takže žádnou hůlku po kapsách nemáš,“ ujistila se ředitelka a podezíravě si ho měřila pohledem.

„Proč jsi to tedy říkal?“

„Lokomotiva jezdí po kuřecích stehýnkách,“ pravil Harry s úsměvem.

„C-c-cože?“ vykoktala ze sebe vykuleně Umbridgeová.

„Říkala jsem vám, že občas mele hlouposti,“ ozvala se Hermiona. „copak takhle zní nějaké kouzlo?“

Umbridgeová zatnula zuby a švihla hůlkou vzduchem směrem k pohovce. „Sedej!“

Harry se obrátil zpátky k pohovce, když se zhrozil, podíval se totiž na polstrování křesla

Umbridgeové, na němž seděl špiónobrouk. Následně si ale už musel sednout, aby to nevypadalo

podezřele.

„Co je?“ zeptala se ho šeptem Hermiona.

„Ten brouk, sedí jí na židli… „šeptal Harry. „jestli si Umbridgeová sedne, tak…“

„Tak kde jsme to skončili?“ zeptala se Umbridgeová sama sebe. „Aha, už vím, takže je mi líto,“

pravila a vzala kus papíru a brk.

Už už se chystala si sednout, když Hermiona vyjekla se slovy: „Proč to děláte?“

Umbridgeová se zarazila a pousmála se. „Protože na to mám právo,“ následně si zase chystala

sednout.

„Musíme jí donutit říct něco, čím by se prozradila,“ pošeptala Hermiona Harrymu.

„Víte, že jsem vás začal mít rád?“ vyštěkl rychle Harry, protože ho šílenější věta, kterou by

Umbridgeovou zaujal, už fakt nenapadala.

 „Opravdu?“ podivila se Umbridgeová. „Oh, to je od tebe velice šlechetné Harry, avšak pochybuji, že

pravdivé.“

„Je to pravda,“ trval na svém Harry a předstíral pevnou tvář. „A to i přes to, co jste mi řekla minulý

rok.“

„A to bylo co?“ optala se ho.

„Sama to moc dobře víte, těsně před tím, než jste na mě chtěla použít kletbu Crucio.“ pravil Harry

pevně.

„To už je hodně dlouho na to, abych si pamatovala, co jsem tam řekla,“ pousmála se Umbridgeová, s

tím se pousmála nadějně i Hermiona.

„Prozradila jste mi tam to o těch mozkomorech na začátku pátého ročníku,“ napověděl jí Harry.

„Ahááá, ty myslíš tohle,“ uchechtla se mu na to. „No ano, i když jsem se velice dlouho na to pokoušela

zapomenout, tak ano, vzpomínám si na to, vzpomínám si také, jak jste mě zavedli přímo do spárů toho

zvěrstva!“ křikla jim do obličeje, až jim naděje z obličejů citelně poklesla.

Hermiona se už nadechovala a chtěla něco říct, když jí Harry zastavil a pošeptal… „Nech to na mě.“

„Co si to mezi sebou šuškáte, hm?“ optala se jich naštvaně.

„To, že víme všechno,“ pravil Harry naštvaně. „To, že víme, že jste Voldemortův nejlepší pomocník,

jste smrtijed, víme to, že jste na mě na začátku pátého ročníku poštvala mozkomory, také víme, jak jste

mi chtěla ublížit na konci pátého ročníku, chtěla jste mě mučit, víme také o vašich rozhovorech s

Voldemortem, co jste opravdu zač a jakou roli hrajete na ministerstvu, víme všechno o tom fingovaném

útoku, to vy jste zaútočili na ministerstvo, to vy jste odnesli kamenný oblouk, Oblouk smrti, odnesli

jste jej svému pánovi zla, víme všechno drahá paní ředitelko!“ dopovídal Harry rozzuřeně. „Moc dobře

víte, že to všechno je pravd…“

„TICHO!“ křikla z ničeho nic Umbridgeová a práskla rukou do stolu. „Nevíte nic, vy spratci,

nemůžete nic z toho dokázat, nemáte žádné trumfy v rukou, všechny je držím já, mám vás v hrsti jako
jsem měla po celou tu dobu! Nemůžete mi nic z toho dokázat a tebe Pottere! Tebe jednou konečně

zabiju.“

Harry na Hermionu skrytě mrkl a ona mu gesto potají opětovala, ovšem hned celá trojice zatajila

hrůzou dech, když Umbridgeová konečně dosedla na své křeslo… Bum!

V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která však vycházela zvenčí, Umbridgeová vykulila oči na trojici,

která byla z hluku stejně tak překvapená jako ona.

„Počkejte tady, opovažte se pohnout,“ řekla jim naštvaně a papír pečlivě schovala do šuplíku.

Následně přešla ke dveřím a otevřela je, zvenčí se ozval křik, hluk a dusot pobíhajících strážců, trojice

se snažila naklonit, aby přes otevřené dveře alespoň něco viděli.

„Filchi!“ křikla Umbridgeová. „Co se to proboha děje?“

Filch k ní přiběhl celý udýchaný a chraptěl. „To ten… to ten… ten…“

„Kdo?“ vyhrkla Umbridgeová.

Ale to už se z dáli ozval křik, který se k nim přibližovat, avšak v chodbě nikdo nebyl. Umbridgeová

vyndala hůlku a připravila se k výpadu, pak si ale všimla, že křik vychází z obrazů.

Každým obrazem probíhal jako šílenec Sir Cadogan a řval na celé kolo, jeho zadní část brnění byla

rozžhavená do červena a stoupal z ní čoud.

„Co to má krucinál znamenat?“ zhrozila se Umbridgeová.

„Ten idiot si lehnul na obraz sopky Vesuvu,“ řekl naštvaně Filch. „ucpal jí, tím natlakoval až

vybouchla.“

„Až se ten idiot uklidní, tak okamžitě jeho obraz spalte i s těmi ostatními, rozumíte?“ přikázala

načertěně Umbridgeová. „Mimochodem…, kdo je teď v Brumbálovo pracovně?“

Filch náhle vykulil oči a neoholené vousy na tváři mu slehly stejně tak jako šedivé vlasy na hlavě. V

tu chvíli mu začal zděšeně tancovat ret a on začal koktat něco absolutně nesmyslného.

„Neříkejte mi, že jste ty dveře nechal se zavřít!“ pískla Umbridgeová rozzuřeně a Filch s vykulenýma
očima a drncavýma zubama jen letmo přikývl a tvářil se jako pětileté děcko, které právě něco rozbilo.

„VY JEDEN IGNORANTSKEJ IDIOTE! VY TLAMO NEOHOLENÁ, BLBČE! JAK JSTE JEN MOHL?

KLIĎTE SE MI Z OČÍ NEBO SI MĚ NEPŘEJTE! PADEJTE! PADEJTE! PADEJTEEEEE!“

Umbridgeová řvala a poskakovala vzteky na prchajícího Filche ještě dobrou půlminutu, když se

nakonec opřela o rám dveří a zrychleně oddechovala.

Trojice se zatím podívala na sedadlo židle a obávali se toho, co uvidí. Naštěstí tam nebyl žádný flek,

nebyl tam však bohužel ani špiónobrouk. Trojice se po sobě s obavami podívala, ale to už se

Umbridgeová začala vracet na své místo, bohužel tehdy to uviděli, měla toho chudáka přitisknutého na

svém pozadí.

Harry rychle našeptal do sluchátka: „Stáhni se!“. V tu chvíli se brouček odlepil od Umbridgeové a

spadl bezvládně na zem, kde začal opilecky klopýtat ze strany na stranu. Hermiona se na Harryho

vyděšeně podívala, ten neměl slov a jen s hrůzou hleděl, jak se brouček snaží vzlétnout do vzduchu.

„Mám nápad,“ ozvala se náhle Umbridgeová. „Vždyť vy jste se přece do té jeho pracovny dostali…

to znamená, že se tam dostanete znovu…“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zarazil jí pyšně Harry.

Umbridgeová se zastavila a pohlédla na něj. „Co jsi tím myslel, spratku?“

„Myslel jsem tím, že máme všechno, k čemu jste se tady přiznala nahrané a můžeme to kdykoliv

ukázat veřejnosti, všechno, k čemu jste se tady přiznala by vyšlo napovrch, už žádné ministrování, už

žádné ředitelování, vše o co jste usilovala a čím vás Voldemort pověřil bude nadarmo… babo.“

Umbridgeová zděšeně ucukla jako kdyby na ní vyskočil pavouk, s hrůzou v očích sledovala trojici a

nezmohla se k odpovědi. Hermiona se na Harryho pyšně usmála a objala ho kolem ramen, což

Umbridgeovou vytočilo k maximální šílenosti.

„Myslíte si, že jsem tak naivní? Hm?“ křikla na celé kolo a mávla hůlkou na Harryho, tomu se hned

z ruky vyškublo sluchátko a maličký brouček se odlepil od země, obojí přistálo Umbridgeové v ruce.
„Tak to jste se přepočítali milánkové!“

Trojice dostala zatím největší výraz hrůzy, všechno se zase zdálo být ztracené.

„Stáhni se!“ křikl Harry tentokrát nahlas, nevěděl, co jiného dělat, ale to už Umbridgeová s úsměvem

začala drtit v ruce sluchátka až se začalo ozývat praskání, následně, když ruku znovu otevřela, tak se

zadostiučiněním trojici ukázala zničené sluchátko. Všichni tři zůstali nehnutě a vyděšeně stát s pusami

do velkého „O“.

Umbridgeová se teď ledově pousmála na broučka a pravila: „A teď ty, ty jeden…“ ale v tom se jí

brouček vysmekl z ruky a začal zase opilecky létat po místnosti, Umbridgeová vykřikla úlekem a začala

brouka chytat jako nějaký obtížný hmyz až několikrát narazila do svého stolu.

Brouček se klátil ze strany na stranu, vyletěl nahoru, pak zase začal padat dolů, až nakonec se zaměřil

na trojici a krkolomně doletěl až k Harrymu, bohužel nevěděl kam zaparkovat, sluchátka Harry nedržel,

takže to brouk napral přímo do Harryho děsem otevřené pusy.

Harry jí úlekem zavřel a vzápětí se ozvalo hlasité polknutí rozléhající se na celou místnost.

Všichni tři se teď překvapeně podívali na Harryho, který si začal vyděšeně ohmatávat tělo, jestli se s

ním něco nestalo.

„Tak a dost!“ křikla Umbridgeová a přešla ke svému stole. „Přeškrtám to a vyhodím vás ze školy, teď

hned… kde je ten papír?“ zděsila se.

Trojice o tom neměla ani páru, ale v té chvíli Umbridgeovou do hlavy praštila tlustá kniha až celá

zavrávorala.

Všichni pohlédli nahoru, kde se vznášel rozjívený Protiva a na Umbridgeovou prskal, jak nejvíc mohl.

A co víc, v ruce držel tu vzácnou listinu se známkami Harryho, Hermiony a Rona.

„Okamžitě mi to vrať!“ křikla Umbridgeová a hladila si bolavou hlavu.

Následně schytala další ránu do hlavy knihou od doktora Čmouda, kterou po ní Protiva zase hodil, v

zápětí začal prolétat po místnosti a vyškubával šuplíky z regálů, takže celá místnost začala vypadat jako
kdyby z nebe pršely papíry.

„PŘESTAŇ!“ rozeřvala se Umbridgeová a dupala jako vzteklá kobyla. „OKAMŽITĚ TOHO NECH,

TY IDIOTE!“

Náhle opravdu všechno utichlo a vyházené papíry se volně snesly k zemi. Umbridgeová zůstala civět

na rozjíveného Protivu, který se houpal na lustru, co jí ale o mnoho více zaujalo bylo to, že pořád v ruce

držel papír se známkami trojice.

„Buď hodný duch a vrať mi ten papír,“ snažila se ho ředitelka mile přemlouvat.

Protiva se s předstíraným uražením otočil na lustru zády ke všem čtyřem a záhy se začalo ozývat

ohýbání a šustění papíru.

„Co to vyvádíš?“ ječela Umbridgeová a vztekle po Protivovi hodila chomáč papíru, který ovšem spadl

zpátky na ní.

Konečně se Protiva obrátil a všichni ztuhli, z papíru totiž udělal vlaštovku a se slovy: „Prdolez

Umbridgeová to chtěla vrátit, tak Protiva vrací!“ vlaštovku vypustil.

V tu chvíli začala Umbridgeová pobíhat po místnosti, protože vlaštovka zázračně létala stále dál a

dál. Protiva teď využil nesoustředěnosti Umbridgeové a Hermioně ukázal, aby otevřela dveře.

Hermiona se podívala na své dva společníky, kteří přikývli a rychle běžela otevřít dveře.

V tu ránu vlaštovka z nich vyletěla ven a Umbridgeová jako vzteklý ohař běžela za ní, ovšem nevšimla

si nataženého provazu za dveřmi a s hlasitým jeknutím sebou plácla na podlahu, jak široká, tak dlouhá.

V tu chvíli se Protiva rozeřval smíchy na celé kolo, za dveřmi se objevil Otrava a také se chlámal, jak

nejvíc mohl, ale pak se Harrymu na tváři objevil úžas, k nohám Umbridgeové přihopsaly dvoje křusky,

jedním skokem jí zuly její děsné střevíce a na druhý skok už se navlékly na její nohy.

V tu chvíli se vše uklidnilo a oba dva duchové zakrytě koukali, jak se Umbridgeová vzpamatovává.

Ta si nejdřív klekla a s nenávistným pohledem na dva praštěné duchy se postavila na nohy.

„Vy… vy… vy darebáááááááá!“ rozkřičela se na celé kolo, když jí náhle nohy přestaly poslouchat a
ona začala uhánět přes celou chodbu do dáli. Trojice si sebrala ze stolu své hůlky, vyběhla i s

chlámajícími se duchy na chodbu a běželi za Umbridgeovou, Hermiona přitom pomáhala Harrymu,

který pořád cítil to píchání v zádech.

Po celém hradu se ozýval křik utíkající Umbridgeové, která vždy nezapomněla vymést sebou všechny

kouty a zdi, jak boty sekaly zatáčky až dorazila zpátky k trojici a k duchům, kteří stáli u hlavního

schodiště.

Boty však ještě neskončily, doběhly i s Umbridgeovou přímo před schody, kde se na místě zarazili,

takže Umbridgeová se překotila a začala padat volným pádem svým dolů, v tu chvíli se jí nad hlavou

začali objevovat ptáčci, kteří s hlasitým nadáváním nikdy nezapomněli na ředitelce vykonat svou

potřebu.

Nakonec bylo slyšet, jak Umbridgeová dorazila do nejbližšího odpočívadla, kde se k ní přihnali

strážní.

„Vy jste naživu,“ hlesl nevěřícně a ještě vesele Harry směrem na stojící boty.

„A co sis myslel… ehm… sakra…, jak jsme mu to říkali?“ zeptal se Kecal.

Kéca koutkem úst napověděl. „Maňásku.“

„Jo, co sis myslel Maňásku? Na nás jen tak nikdo nemá… tedy přesněji na mě, tenhle mamlas všechno

vyslepičil…“

„Já nic nevyslepičil krutibrku!“ křikl Kéca.

„Ale jo, fňukal jsi jako prťavej hnis, vohnoute.“

„Ty jsi vohnout.“

„Ne, ty!“

„Ne, ty jsi vohnout!“

„Ty!“

„Ty!“
 „Ty!“

„Ty!“

„Dost!“ křikla Hermiona a obě boty na ní naštvaně pohlédly.

Harry se otočil na dva stále se chlámající duchy a zjistil, že Protiva stále ještě drží ten papír s jejich

známkami. „Vrátíš mi to Protivo?“

Protiva se přestal smát a snesl se k Harrymu, Hermiona se nepatrně k němu přiblížila s připravenou

hůlkou, ale Harry zůstal absolutně v klidu.

Protiva začal Harrymu papír podávat, Harry začal natahovat ruku, přesně v momentu, když už se

papíru dotýkal s ním Protiva cukl zpátky k sobě, dal si hranu listu mezi rty a začal pískat na papír na

celé kolo, v té chvíli se začal Otrava okamžitě tlemit jak nejvíc mohl, v zápětí Protiva vyhodil papír do

vzduchu a oba dva duchové zmizeli v nedohledu, až na Otravu který zase narazil na nejbližší zeď.

Harry papír sebral a všichni tři se na něj ze zhnusením podívali. Byl plný těch nejhorších známek a

nesl jejich tři jména, naštěstí neměl na sobě žádný škrtanec ani nic podobného.

„Pošleme to po Hedvice Lupinovi,“ pravil Harry. „ta jediná dokáže utéct kontrole.“

„A co my Maňásku?“ ozvalo se zase od bot.

„Co co vy?“ divil se nevraživě Harry.

„To jsou mi otázky, uhlíku… vezmeš nás zpět, krucinál?“ ptal se Kéca.

„Dobře, vezmu si vás,“ svolil Harry nevrle. „ale pamatujete, na čem jsme se domluvili.“

„Samozřejmě, že pamatujeme, na ničem,“ odvětil spokojeně Kecal a Kéca ho šťouchl do paty.

„Teeeda… chci říct, ano, budeme zticha.“

Pod neviditelným pláštěm se Harrymu a Hermioně podařilo dojít do Sovince, kde dali výkaz známek

Hedvice do pouzdra, tak i na ošetřovnu, kde se o Harryho postarala madam Pomfreyová, která zuřila z

toho, když se dozvěděla, že Umbridgeová by klidně poslala Harryho spát bez ošetření.

Nakonec Hermiona už zmizela ve své ložnici, Harry jí nezapomněl poděkovat a společně s Ronem
vyšel ke své ložnici.

„Rone, chci jenom říct, že… že mezi Hermionou a mnou nic není, opravdu ne,“ řekl Harry potichu,

když se měli rozejít každý do své ložnice.

Ron si povzdechl a pevně se mu podíval do očí. „Víš, Harry, byl jsi můj nejlepší kamarád, co jsem v

životě měl,“ pravil smutně Ron. „A taky ten největší proradnej podrazák, kterýho jsem kdy potkal.“

Následně se otočil a začal vycházet po schodech do své ložnice v nejvyšším patře věže.

Harrymu se semklo srdce, znovu mu připadalo jako kdyby mu ho chtěl někdo rozmáčknout, a možná,

že to také tak bylo, ztratil znovu nejlepšího přítele, to, čeho se bál se stalo skutečností a moc dobře

věděl, že Ron mu tohle už opravdu jen tak neodpustí.

Tu noc se mu spalo velice špatně, sice si nezapomněl pročistit před spaním mysl, ale nemohl stále

zapomenout na to, že přišel o jednoho ze svých dvou nejlepších kamarádů. Hodně minut té noci

proplakal do svého polštáře, ani užvaněné boty nemukly, nechaly ho v jeho zármutku samotného. Harry

věděl, že teď udělá cokoliv na světě, cokoliv, jenom aby neztratil i Hermionu, protože pak už, jak sám

řekl, by neměl pro co žít.

Kapitola 77.
Závěrečné zkoušky
D nešní noc se mu nezdál žádný sen, noc totiž prožil ve strašlivém žalu, který ho svíral jako natřásaná

limonáda a nechtěl jít ven. Harry si připadal v tu chvíli tak sám, na stěnách ložnice začal vidět obrazy

hrůzných netvorů, jak se mu vysmívají, jak si libují v jeho zármutku, čímž mu žal ještě zvyšovali. A

ráno, když překvapeně zjistil, že dokázal alespoň na malou chviličku usnout, si přál, aby to všechno byl
jenom zlý sen. Dokonce to bylo tak nepravděpodobné, že tím byl skálopevně přesvědčený. Ovšem šrám

na zádech, který mu včerejší noc léčila madam Pomfreyová a spousta dalších indicií ho přesvědčily o

opaku.

Už od rána se ve společenské místnosti tvořili hloučky dětí, z nichž většina na Harryho koukala velice

nepřívětivě. V té s nejnezávistnějšími pohledy byl Ron, Seamus a Dean, v jiných zase byli děti, které si

Harryho nevšímaly, tam například byla Giny nebo Colin Creevey, další hloučky Harryho zdravily, mezi

nimiž byl třeba i Neville. Jen Hermiona seděla sama ve křesle u krbu a se stoupající nudou se snažila v

krbových uhlících dělat podivné obrazce.

Harry okamžitě vycítil tu nenávist, kterou na něj Ron roznesl po společenské místnosti a která ho

provázela spoustu dalších bezesných dní. Jediná kamarádka, která mu zbyla byla již zmiňovaná

Hermiona, která s ním byla pořád a stále za jedno. Každý večer s ním chodila pod neviditelným pláštěm

nepozorovaně do Brumbálovo pracovny cvičit nitroobranu a obrazy na stěnách je vždy rády přivítaly.

Phinease jaksi popudila poslední zápletka mezi Ronem a Harrym a tak vždy, když přišli vytrhl z rukou

noviny řediteli o obraz níž a začetl se předstírajíc nezájem a děj v místnosti.

V půli června všichni s obavami zjistili, že z dýmového mraku zahalujícím Bradavice začali padat

jakési divné oharky, až zanedlouho byla celá země pokrytá dusivým popelem jako kdyby znovu nastala

zima. Každý s nechutí očekával až se spustí déšť a na školních pozemcích se z popela udělá učiněné

blátivé svinstvo.

Hermiona se již druhý týden zeptala, proč Harryho jizva na tváři se stále nechce zahojit, Harry jí raději

nechtěl vykládat, jak k ní přišel a tak pokračoval ve výmluvě, že se mu stala nehodou. Ovšem hned den

na to se od Hermiony dozvěděl něco, co ho dokonale vyvedlo z míry. Aniž by to tušil, tak na Odboru

záhad mu Voldemort vzal Pegasskou krev do jakési lahvičky a zároveň s ní zmizel neznámo kam. I

když si už počátkem června rázně řekl, že skoncuje s bláznivými výpravami, protože po posledním

incidentu málem připravil o život všechny své kamarády, tak ho tato informace dokonale pomátla.
Vůbec nevěděl, že Voldemort na Odboru záhad něco takového učinil, v tu chvíli byl v deliriu a

nevnímal, co právě dělá jeho sok. Avšak, i kdyby chtěl se o to zajímat, nemá již nikoho ve škole, s kým

by se o tom mohl bavit.

Vedle Ronovo zlých pohledů na dvojici Harry a Hermiona také mnohdá černovlasý chlapec za okny

zahlédl zase nějakého podivného ptáka, jak se rychle vytratil pryč, i když měl zvláštní tušení, že ho po

celou dobu sledoval. Následující týden dostal podezření, že je to Lexter v těle orla, i když ho vyvedla z

míry informace v novinách, že Lexter je na druhé straně světa, snažíc se najít Voldemortovo nové sídlo,

o kterém se v poslední době tak často mluví. Harry věděl, že Lexter tam je na příkaz Fénixova řádu,

který nenáviděl ve všem, co představuje. Zprvu jejich vedoucí, pan Albus Brumbál… z toho se mu

dělalo opravdu na nic a pak jejich členové Lexterem konče… z nich také nebyl nijak nadšený z toho,

jak mu stále něco tají. Ale jak už bylo zmíněno, Harry se přestal zajímat o dění tam venku, noviny nečetl

a snažil se prostě jen dodělat ročník jako normální student z Bradavic.

Což také byla další výhoda v nevýhodě. Prospěch trojice sice již neobsahoval samá háčka vinou ztráty

jakéhosi důležitého dokumentu, který po nich pomlácená a naštvaná ředitelka den po té nehodě mámila,

ovšem Ronovo známky doznaly nepřítomnosti Hermiony. Nedokázal se tak dobře učit, neměl od koho

opisovat domácí úkoly, které se v poslední době neodlišovaly od těch Deanovo a Seamusovo, které

ovšem byly taktéž chybné. Za to Harryho prospěch se zlepšoval den za dnem. Oba dva se pilně učili a

Hermiona každý den zírala, když Harry za ní přišel s prosbou, jestli by ho nevyzkoušela z daného

předmětu.

Harry nevěděl vlastně proč mu jde tak dobře učení, možná proto, že neměl náladu na zábavu a jediné,

co stejně tak dobře odpoutá pozornost od problémů, je nejspíš právě to učení, navíc Hermiona byla teď

jeho nejlepší a jediná kamarádka, takže byl vždy rád, když s ní mohl trávit společné chvíle.

Když se půle června přehoupla ke svému konci a začala druhá, tak se po škole začal ozývat i o poznání

větší lomoz. Všichni učitelé studenty urgovali, aby nezapomněli se pořádně učit na nastávající zkoušky
a Harryho hlava v této době snad zvětšovala i svůj objem. Ovšem sklízel za to i ovoce, protože výsledky

zkoušení, které preventivně podstoupil s Hermionou byly více, než pozitivní… tedy kromě Lektvarů.

Co se týče předmětů, zde se udála jedna velká změna, všichni totiž po pár dnech zjistili, že profesorka

Kostková je jaksi prostořeká a na veřejnosti vyslovuje svůj názor na zdejší ředitelku. To samozřejmě

nemohlo ujít ani Percyho hbitým uším a tak hned den na to dostala profesorka Červotočková výpověď,

aby na její místo mohla nastoupit profesorka Kostková, která tímto počinem měla doslova přebitý den…

a nejvíce jí zaráželo, že dvakrát za týden měla vyučovat na dvou hodinách zároveň. Když se snažila

tento problém vyřešit s paní ředitelkou, uspěla tak, že následné týdny se po celé škole rozléhaly její

běžící kroky a rozplácnutí se o zem, jak přebíhala z učebny do učebny.

Umbridgeová se již po pár dnech snažila znovu nachytat Felixe, ovšem když jí to ani po třetí nevyšlo

kvůli užvaněným botám, na které zkoušela různé omamující taktiky, tak to naštvaně vzdala a Harry s

nechutí vždy zjišťoval, jak jakási malá postava až nápadně se podobající místní ředitelce ho pozoruje

pokaždé, když vychází z toalet. Moc dobře věděl o co jí jde… tento problém řešil i s Hermionou, i když

pokaždé, když na něj přišla řeč, tak se červenal až za ušima. Brouček jaksi stále nechtěl ven a zůstával

v Harryho těle a Umbridgeová moc dobře věděla, že kdyby se to, co je v něm ukryto dostalo na povrch,

tak její kariéra je rázem v troskách. Proto v posledních dnech s Harrym nevycházela ani trochu mile,

pokaždé se na něj rozzuřeně ksichtila a neopomněla Harrymu a Hermioně přidělit školní trest navíc,

přičemž tresty pokaždé byly v podobě čištění toalet. Harrymu však tyto tresty až zase tolik nevadily,

protože je vždy absolvoval se svou nejlepší kamarádkou a vždy si měli o čem povídat, i když se tišili

jak nejvíc mohli. Tento pohled na dvojici však stále měl v očích i Ron, který již několikrát se s Harrym

po chodbách chytl do potyčky, ne-li klučičí rvačky. Ovšem Ron nebyl jediný, kdo viděl tento pevný

přátelský vztah mezi Hermionou a Harrym. Ještě jedna osoba jej bedlivě pozorovala, osoba se světlými

vlasy a slizkým pohledem.

 Konec června se nezávratně blížil a Harry byl víc, než kdy rád, že jej, jak vidno, nečeká žádný divoký

konec ročníku, jako tomu bylo zatím pokaždé. Nyní již profesoři přistupovali k posledním

předzkušebním krokům a Hermiona byla v téhle době u vytržení. S Harrym se učili, jak jen mohli s

přestávkami, ve kterých spolu hráli společenské hry, Ron už o poznání měl méně času na zlostné

pohledy, které jim uštědřoval, protože mu učení opravdu v těchto dnech nešlo.

Konečně přišlo pondělí dvacátého třetího června, měsíce, který má pouze třicet dní. Tudíž pro

Harryho nadešel poslední týden studia šestého ročníku v Bradavicích. Samozřejmě v tomto týdnu se již

zkoušky rozjely naplno a všichni studenti si toho byli nanejvýš vědomi. Každému se toho pondělního

rána zrovna moc dobře nevstávalo, Bradavice sice byly kouzelné místo, kouzelnická škola, ovšem

studentům teď jejich kouzlo jaksi unikalo, když si ještě na poslední chvíli probírali učivo, ze kterého

budou už od první hodiny zkoušeni.

Ani u Harryho tomu nebylo jinak. Moc dobře věděl, že až se ocitne ve společenské místnosti, tak ho

hned popadne Hermiona a začne s ním opakovat látku, která mu nešla. Vlastně ho docela překvapilo,

jak poslední týdny rychle utekly na to, co v nich cítil. Sice stále byl rád, že se nemusí starat o záležitosti

vnějšího světa, avšak uvnitř… v hloubi duše se něco stále více a více probíralo k životu. Ne, nebyl to

žádný vetřelec vyskakující vám z hrudníku, byl to o hodně jiný pocit. Harry si totiž pamatoval, jak ho

po celé dny minulého měsíce pobolívala hlava, kdežto teď… nic. Absence této bolesti donutila se drát

na povrch jiný cit a to lásku. K Hermioně jí cítil, to se musí nechat, avšak ne tak bláznivě jako v poslední

kapitole. Navzdory tomu právě tato bláznivá láska mu chyběla, začal se zajímat o jiná děvčata ve škole,

zjišťovat jestli ony mají zájem, ovšem nikdy nenašel tu odvahu žádnou z nich oslovit. Byl si víc, než

kdy jindy vědom, že mu něco schází, ať už to byl Sirius, na kterého ani na okamžik nezapomněl, nebo

prostě spřízněná duše.

Čím víc se však blížil konec školního roku, tím více Harryho trápila jiná myšlenka. Kam půjde až rok

skončí?
 Osobně si na tuto otázku dokázal odpovědět velice lehce a z této odpovědi se mu zvedal žaludek.

Naposledy ho Dursleyovi vyhnali ven z domu… navíc, vždyť dům Dursleyů je opuštěný, jeho obyvatelé

byli převezeni na bezpečnější místo, tak kde bude tedy trávit prázdniny?

Jestli se tyto otázky zdají někomu absurdní, tak Harrymu tedy vůbec ne.

Alespoň teď, když vstával z postele ho tyto myšlenky zdaleka neobtěžovaly jako zkoušky, které ho

čekaly. Sám v osamělé ložnici měl dostatek klidu se vždy učit, ovšem když byl sám, tak to nebylo tak

lehké. Od jisté doby se Hermiona vždy nenápadně prosmekla ve společenské místnosti a pomáhala v

ložnici Harrymu s učením. Ovšem samozřejmě zvědavé oči Rona Weasleyho to viděly jinak.

Harry se podíval na dvě ošoupané křusky ležící mu u postele na jakémsi koberečku, který si

vyškemraly za to, co museli protrpět a následně si je otráveně nasadil, přičemž se ozvalo jen Kecalovo

tiché ukrknutí. Jednou ho napadl skvělý plán, a sice to, že by se boty naučily každá jeden předmět a pak

mohly Harrymu radit aniž by to někdo slyšel… ovšem udělal chybu, neměl se o tom plánu zmiňovat

před Hermionou, která mu jeho skvělý plán rázem narazila a začala botám tak vyhrožovat, že Harry

raději zapomněl na jakékoliv podvádění. Rozhodně nechtěl, aby boty projely drtičem odpadů nebo ještě

hůř, pod lisem papíru, který vyvine sílu 50-ti tun. Tedy alespoň, co říkala Hermiona, že její rodiče mají

v práci.

V tu chvíli zjistil, že zase něco sedí za oknem. Už několikrát se to snažil načapat, ovšem teď viděl stín

toho tvora dopadající na podlahu, byl k němu zády. Potichu se narovnal i natahování nohavice a dělal,

že se vrací k posteli pro další oblečení, i když byl již hotov. V zápětí vystartoval k oknu a ve stejném

okamžiku se ozvalo doplápolání křídel neznámo kam, ať to bylo cokoliv, bylo to rychlejší snad než

kulový blesk.

Harry naštvaně přešel ke dveřím, ještě naposledy se ohlédl k oknu a následně vyšel o pár schodech

do společenské místnosti.

Jako vždy zde byly hloučky studentů, kteří se halasně bavili a mávali papíry ať už s učivem nebo
obrázky. Jeden hlouček zase zkoušel Fredovo a Georgeovo blbůstky, jiný pro změnu Taškářovi

kouzelné rekvizity. Společenská místnost již doznala toho, že nebyla uklízena armádou domácích

skřítků, všude se válel prach a špína, poházené odpadky a obaly od bonbónů. Navíc, vylité inkousty již

málem přebarvily původní barvu koberce. Harry dokonce před několika dny zjistil, že jediná

společenská místnost, která je uklízená služebnictvem je samozřejmě Zmijozel, což se dalo očekávat.

Co však Harryho nanejvýš překvapilo bylo to, že Hermiona tu nebyla, místo ní seděl v křesle u krbu

Felix, hryzal horečně vršek brku a luštil křížovku… která, jak vidno byla pro děti.

„Felixi?“ oslovil ho Harry a Felix sebou škubl až jeho brk vyletěl do vzduchu a odplápolal oknem

ven. „Oh, moc se omlouvám!“ zděsil se Harry.

„A-a-a-a-ale t-to nic,“ zakoktal ještě řádně vyděšeně Felix a protřepával si hlavu. „T-t-t-ty br-br-br…

jak se to jen… br-…“

„Brky?“ napověděl Harry.

„Ano br-br-br… no pr-pr-pr-prostě mi vydr-dr-dr-ží jen jednu kř-kř-kř-křížovk-ku,“ dopověděl Felix

a vypadal jako kdyby právě doběhl přespolní maratón jak ho věta zmámila.

„Já… no…“ divil se Harry. „chtěl jsem se jen zeptat… neviděl jste Hermionu?“

„Je v kn-kn-kn…“

„V knihovně,“ dopověděl zase Harry a přestal být překvapený, kde tak může ta knihomola být.

„Děkuju, půjdu za ní…“ řekl a naznačil, aby se Felix zvedl, ten pozvedl obočí a rychle vyskočil.

„S-S-Samozřejmě… mám jít s v-v-vámi,“ odvětil nesměle.

„LIDI!“ rozeřval se hlas z průchodu do společenské místnosti. „Hej lidi, mám novinku!“

Následně se z průlezu vynořil maličký Colin a hulákal na celé kolo.

„Zápas! Ten zápas! Víte o tom už? Víte, co se stalo?“ hulákal jak na lesy.

„Coline uklidni se, dostaneš infarkt,“ odvětil otráveně sedmák Rodgers.

„To je mi ukradený!“ řičel Colin a přeběhl doprostřed místnosti. „Ten včerejší zápas Zmijozelu!“
 „Říkal jsem, abys nám to nepřipomínal,“ pokáral ho naštvaně Seamus.

„Ale oni…!“

„Vyhráli, my víme, tak už si sedni a uč se!“ okřikl ho tentokrát jeden student z jeho ročníku.

„Já vím, ale…“

„Dej pokoj Coline!“ zakřičela Ginny.

„NEBELVÍR BUDE HRÁT ZNOVU PROTI ZMIJOZELU!“ rozkřičel se netrpělivě Colin na celé

kolo a celá společenská místnost utichla.

„To je vtip,“ oněměla Ginny. „Vždyť včera přece vyhráli a…“

„A rozhodčí madam Hoochová jim neuznala ty góly za fauly, které udělali,“ hlásal dál Colin. „Nikdo

tomu nemůže uvěřit, ale body jsou nerozhodné, máme jich stejně jako oni a Umbridgeová už nechce s

takovou - podle ní – pitomostí dál vyčkávat, hrajeme už zítra!“

„To si děláš legraci!“ vykřikla Ginny a rázem byla na nohou.

„Nedělám… zítra se rozhodne, kdo vyhraje školní pohár,“ vydechl Colin a zhroutil se konečně na

křeslo.

„A můžeš hrát?“ zeptala se Ginny Colina, který jen vyčerpaně přikývl.

V druhé chvíli všichni stočili pohledy na Harryho, který stál už u východu, jasně věděl, co mu tím

říkají a co tím naznačují. Harry se jen naštvaně nasupil a raději vyběhl ze společenské místnosti dřív,

než uslyší o tom, že je zase ta ‚poslední šance‘“

Jak vidno, ve škole se novinky šířily ještě rychleji než letax, protože už toto ráno Harryho zastavili tři

studenti nabízející mu sázku, kdo v zápasu vyhraje. Sám o sobě už na koštěti neseděl celou věčnost,

Umbridgeová rázně přikázala všechna košťata zamykat pod zámek, ale štvalo jí, že Harryho kulový

blesk nemohla nikde najít. Harry moc dobře věděl, kde ho má, v pize na obličeji, kam se, ač se divil,

vešlo celé koště.

Knihovnice madam Pinceová zrovna zkoušela narovnat listy jedné hodně staré knihy, kterou nejspíš
nějaký student nevrátil v původním stavu, takže si ani nevšimla nově příchozích. Harry se rozhlížel ze

strany na stranu a marně se pokoušel Hermionu najít, avšak jakoby se po ní slehla zem. Začal obcházet

regály s jejími oblíbenými knihami až se zarazil u posledního v rohu knihovny. Za regálem slyšel jakési

hlasy, jejichž majitelé ho jak vidno nezaregistrovali, ba ani neviděli.

„Ale já s tebou chci kamarádit, rozumíš?“ vyrozuměl Harry první slova, která jistojistě patřila

Hermioně.

„Ale to nejde, když jsi pořád s ním,“ odvětil jiný dívčí hlas.

„Ale pak jsi strašně moc sama, každý den tě vidím, vypadáš hrozně… teda jako… smutně a tak…“

„Já tě chápu, Hermiono,“ zarazil jí dívčí hlas. „Podívej se, poslední dny se mu snažím se stranit, ani

jednou na mě nepohlédl a já jsem na to pyšná…“

„Jak to můžeš říct?“ divila se Hermiona.

„Protože už mu nezpůsobuju tu hroznou bolest, to mi nerozumíš?“ odvětil dívčí hlas.

„Ale co ty?“ řekla potichu Hermiona.

Nastala chvíle ticha, při které si obě dívky, jak vidno poposedly a zkontrolovaly, že je nikdo

neposlouchá…, což byly na omylu.

„Podívej se, přesedla jsem si ve Velké síni, sedím úplně na opačné straně stolu, k němu zády. Pokaždé,

když ho potkám, tak se otočím a… a… a dělám, že si zrovna zavazuju tkaničku, nebo… cokoliv

jiného…“

„Ale takhle to dál přece nejde…“

„Ale chápeš, že pro mě je to lepší?“ vykřikla a Hermiona jí hned naléhavým pšššš utišovala. „Takhle

je to pro mě lepší, když vím, že mu nic není, je ve škole, už nemá žádné nehody, ani se nesnaží zachránit

svět… víš, jak je mi dobře, když vím, že konečně je jak normální člověk?“

Harry poznal, že ta slova nejsou ani trochu hraná, jsou řečena od srdce a přesně tohle si přál, aby

nějaká vyvolená cítila k němu. Při těch slovech se usmíval a přemýšlel, co by dal za to, aby myslela
právě jeho.

„Ale ty nejsi jako normální člověk,“ řekla potichu Hermiona. „A víš, jak moc by Harryho mrzelo, že

se takhle trápíš?“

Harry znatelně při vyslovení svého jména oněměl, vykulil oči a hlasitě polkl. Hned na to si začal

namlouvat, že ve škole je spousta Harryů a že on nemusí být zrovna ten, koho myslela. Ale tohle řekla

Hermiona, ne ta tajemná dívka, a Hermiona zná takhle dobře jen jednoho Harryho.

„Šmíruješ?“ ozvalo se mu náhle za zády.

Harry se tryskem vylekaně otočil a spočinul pohledy na Ronovi.

„Co je ti do toho?“ odvětil podrážděně.

Ron se načertil asi tak jako se šklebí Malfoy a přešel regál knihovny, aby viděl, kdo je za ním.

Následně se ušklíbl ještě víc…, i když měl v sobě ten škleb i jiný nádech, který Harry u něho viděl

pokaždé, když zahlédl Hermionu.

„Alespoň vidíš, jaký to je,“ pravil zase Ron směrem k Harrymu. „Když ti někdo sebere tu, co máš tak

rád.“

„Nevím o čem to mluvíš,“ odvětil vyzývavě Harry.

„Ale ovšem, že nevíš, to se dalo čekat,“ uchechtl se Ron. „Ty neznáš Hermionu, že ne? Ty se s ní

vůbec nekamarádíš a nemáš jí rád, jak mi pořád tvrdíš!“ křikl na něj a postavil se před něj, takže Harry

musel koukat nahoru, aby mu svým vzdorným pohledem koukal stále do očí.

„Rone přestaň,“ ozvalo se od Hermiony.

„A v neposlední řadě neznáš Cho, že ne?“ pousmál se Ron a Harry znejistěl, začal bloumat v mysli

po někom, kdo se jmenuje Cho a právě v tu chvíli hlasitě sykl.

„Přestaň!“ křikla tentokrát ta druhá dívka, když se Harry chytil za hlavu a odklonil pohled od Rona.

„Nepamatuješ si na Cho, co?“ pokračoval Ron jako by si vychutnával sladkou pomstu a nebral v

ohled, že tím Harrymu způsobuje bolest. „To vaše cukrování, pusinky a romantický hovadiny!“
 „To není pravda!“ oponoval Harry.

„Ale je, vzpomeň si!“ křikl na něj Ron a v tu chvíli se Harry rozkřičel až padl na kolena, mysl mu

doslova dělala bolestné kotrmelce, takovou bolest už dlouho nezažil, Ron se nad ním skláněl a stále mu

opakoval o Cho, čímž mu způsoboval ještě větší bolest. Ani protesty dvou dívek či madam Pinceové

ho nezastavily.

Nakonec Harry uslyšel jakýsi hluk, Ron se nejdřív ohnul, pak s ním někdo praštil o stěnu knihovny,

nakonec schytal kopanec do břicha a ještě s ním ten někdo praštil na zem.

Harry pomaličku otevřel uslzené oči a viděl, jak ta druhá, o hlavu a půl menší dívka drží Rona v

sevření, ruce mu otočila za zády a ohnula přes jednu nohu tak, že se nemohl pohnout ani o kousek.

Hermiona na Cho vyvaleně koukala, dokonce i madam Pinceová.

„Holka se musí umět bránit,“ odvětila na to a pustila Rona. „Teď už zmiz, Rone, nebo budu

pokračovat.“

Ron se naštvaně narovnal, naposledy se provinile podíval na Hermiona, která jen nechápavě kroutila

hlavou a hned na to zhnuseně vyšel ven z knihovny.

„To se mi snad jen zdá!“ křikla jim náhle za zády madam Pinceová. „Takový randál pro nic za nic…

a ještě jsem kvůli vám roztrhla stránku knihy od Růžase Tříkulového!“

„Je nám to moc líto,“ omlouvala se Hermiona. „Hned budeme pryč.“

„Líto?“ zhrozila se madam Pinceová a chtěla něco dodat, když na ní mrkla Cho. V tu chvíli zmlkla a

pro jistotu si dala hůlku do kapsy.

„Co se to proboha vlastně stalo?“ ozvalo se od Harryho ležícího na zemi.

Hermiona mu pomohla na nohy a on se mohl konečně podívat na Cho zblízka. Ta učiněně ztuhla,

když mu pohlédla do očí a sevřela ústa.

Hned ale se musel chytit za hlavu, protože se mu zdálo jako kdyby mu jí někdo prohnal sněžnou

frézou. Jako kdyby tam měl zpřeházená kolečka, která do sebe bolestivě narážejí.
 Cho opustila veškerá odvaha, kterou použila vůči Ronovi a bolestně zkřivila obličej jako kdyby s

Harrym soucítila, tím víc jí to bolelo uvnitř, tím víc se nedokázala ovládat, a právě kvůli tomu mu padla

do objetí a tiskla se na něj, jak nejvíc mohla, jako kdyby to potřebovala nejvíc na světě a chybělo jí to

celé roky.

Harrymu se v tu chvíli začala podlamovat kolena, jak ztrácel nad svým tělem kontrolu, objetí Cho už

vůbec necítil, navíc v tu chvíli se ozvala i jizva na čele, kvůli které si ho bolestivě začal mnout.

„Cho!“ křikla Hermiona a snažila se jí od Harryho odtáhnout. „Přestaň, ubližuješ mu!“

V tu chvíli Harry dostal další ránu, rozevřel oční víčka a otevřel překvapením pusu. V jedné chvíli

prožíval bolest, jakou už dlouho nezažil a v druhé chvíli jizva rázem povolila a jeho polil studený skoro

až mrazivý pocit po celém těle. Znovu se mu zamotala hlava a obraz před očima se mu rozmlžil. Cho

ucukla a odlepila se od něho a společně s Hermionou zůstaly překvapeně na Harryho zírat.

„Oh, promiň Harry,“ lekl se Skoro bezhlavý Nick, který právě proplul regálem knih skrz Harryho,

čímž mu způsobil mrazivý pocit v těle.

Harry se otočil a chytil se za poličky regálu, jak ztrácel rovnováhu. Ve stejné chvíli se začal k nim

blížit překvapený Felix.

Harry si po chvilce protřepal hlavu jako kdyby se tím snažil shodit všechny ty děsivé pocity, které se

na něho vyvalily jako přívalová vlna a otočil se za sebe.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptal se znovu Nick a natočil hlavu jako divící se pes.

Harry se pustil regálu a překvapeně začal pochodovat směrem ven z knihovny, vlastně ani nevěděl

proč, to nohy ho nesly ven v domnění, že těm všem pocitům uteče.

Prásk!

V tom se regál, o který se před chvilkou Harry opíral a který byl už poničený Choinými chvaty s

Ronem, sesypal v mohutném třesku k zemi a všechny knihy se skutálely k Felixovo nohám, ten jediný

totiž zůstal na místě u regálu.

 „TO SE MI SNAD JEN ZDÁ!“ rozkřičel se hlas po celé knihovně.

Hned na to se zpoza jedné řady polic s knihami, které stále byly na svém místě vyřítila madam

Pinceová s hůlkou v ruce a z očí jí doslova šlehaly na Felixe žhavé plameny.

„Za prvé!“ pokračovala v bujném jekotu. „Nemáte tady co pohledávat! Za druhé, nejste student! A

za třetí, nemáte ani platný knihovnický doklad!“

„J-j-j-já v-v-vím, ale…“

„Jak můžete zrovna vy si dovolit ničit knihovnický majetek?“ ječela jako začarovaná siréna a Felix

jen kvapně koktal a začaly se mu třást nohy.

„Pojďte okamžitě se mnou!“ pískla na něj a chňapla mu za hábit. „Tohle si vypijete, vy pane

bodyguarde! Budete ty knihy rovnat až do skonání duše, i kdybych se tu měla z vás zbláznit a tančit

Čačača!“

Dál už víc nerozuměli, jenom slyšeli, jak stále ječí a Felix jako vždycky letmo koktne, což mu

samozřejmě není nic platné.

V další chvíli Hermiona, Cho a Skoro bezhlavý Nick spočinuli pohledy na Harrym.

„Tedy příště si rozmyslím, než si zajdu potají do knihovny,“ zhrozil se Nick a celý se otřepal, bohužel

mu tím spadla hlava a zůstala viset na tenkém cáru kůže. Všichni se osypali nechutí a odvrátili tváře.

Nickova hlava však ve svěšené poloze pokračovala.

„No sami se na ní podívejte na potvoru!“ rozhněval se na celé kolo a bouchl se do hlavy. „A neupadne

a neupadne.“

„Neznám člověka, který by si přál, aby mu upadla hlava,“ hlesla Hermiona.

Nick vykulil oči a bleskově si narovnal hlavu zpátky na místo.

„Tedy… slečno Grangerová, kdyby jste to nebyla vy, tak bych vás nařknul těmi nejhoršími

nadávkami, které mi duchové používáme…, jak můžete nás srovnávat s lidmi?“

Hermiona vykulila oči a hned a zatvářila omlouvačně. „Promiňte… já… já jsem z toho všeho nějak
zmatená… já…“

„To je v pořádku… konec konců, když jste ve škole se samými… no… chuligány…“ řekl Nick a

podíval se rozhněvaně na jednoho ministerského strážného, který právě přešel kolem. „tak si na to už

prostě musíte zvyknout,“ zhrozil se naštvaně Nick a znovu mu upadla hlava.

„A proč tedy chcete, aby vám upadla?“ zeptala se Cho.

„To jsou mi otázky,“ řekl Nick stále naštvaně, ale pak se uklidnil a již poněkud mírně se na trojici

podíval. Hned na to ale zkřivil úzkostlivě obličej a odvrátil pohled. Následně se od něho ozval

duchaplný pláč.

„Co se vám stalo?“ zeptal se tentokrát Harry.

„Dal… dal… dal jsem si… hlavu…“ popotahoval Nick jak plakal. „useknout docela…, abych se

konečně mohl zúčastnit mého vysněného bezhlavého honu… ale… ale prostě…“

„Co?“

„Nejde to!“ vyjekl Nick a otřel si tvář o svůj prastarý oblek. „Duch si nemůže změnit podobu,

rozumíte?“ naříkal dál. „Dokážete si představit tak strašnou klec, ve které se mi duchové nacházíme?“

Všichni začali hned souhlasně přikyvovat.

„Ale nedokážete,“ hlesl Nick. „Jsem zakletý svou věčnou podobou… a…. a… neupadlou hlavou!“

zavřeštěl a zmizel ve stěně takovou rychlostí, že kdyby to byl Otrava, tak si zlomil nos natřikrát.

„Teda vážně ho lituju,“ hlesl Harry zapomínajíc na své předchozí pocity.

„A co ty?“ zeptala se Hermiona.

„Nic… jsem v pořádku,“ odvětil.

„Víš to jistě?“ ptala se tentokrát Cho a divila se, že ho nic v její přítomnosti nebolí.

„Jen se mi na chvilku zamotala hlava, nic víc,“ povzdychl si Harry a na chvilku se vzpamatoval,

protože zjistil, že kouká do tváře cizí osoby. „Ehm… jak se jmenuješ… já se asi představovat nemusím.“

Cho pozdvihla obočí a vykuleně pohlédla na Hermionu.

 „Jestli mi to nechceš říct, tak nemusíš,“ ozvalo se zase od Harryho.

„Cho Changová,“ pípla hned dívka a usmála se na Harryho.

„Proč mi neřekneš, že máš novou kamarádku, Hermiono?“ otázal se jí naštvaně.

Hermiona mrkala pohledem z jednoho na druhého a pak jí v hlavě svitlo. „Jo… totiž… já… já totiž…

to je moje příbuzná,“ kvákla doslova Hermiona a hned si vyděšeně zakryla pusu, kvůli tomu, co právě

řekla.

Harry na ní vykulil ještě víc své zraky a otázal se. „Ty máš… no… asijské příbuzné?“

„Lépe řečeno moje máma,“ pípla zase Hermiona a raději se nedívala na pohledy Cho.

„Proč jsi mi o Cho ještě neřekla?“ divil se dál Harry.

„A proč se o ní tak zajímáš?“ bránila se Hermiona.

„Protože mě před chvílí zachránila od pomateného Weasleyho,“ pravil Harry.

„Páni, to je úplně někdo jinej,“ řekla potěšeně Cho.

„A… ani… ani mě nezná,“ hlesl Harry udiveně.

„Ona teď přicestovala… a… a má amnésii,“ pravila Hermiona a hned zbrkle polkla.

„Cože má?“ vykulil Harry oči.

„Neeee, tak jsem to nemyslela… má… krátkodobou ztrátu paměti… na… na tváře, nepamatuje si tě,

chápeš?“ řekla Hermiona a začala bouchat jednou nohou o druhou jako kdyby se chtěla potrestat za

takové řeči.

„Aha…“ odvětil Harry s otevřenou pusou. „A jak to, že si teda pamatuje tebe?“

Hermiona vykulila zase oči a lapala po dechu, i když se zdálo jako kdyby lapala po nápadu. „Jsem

rodinný příslušník.“

Cho se potají chichotala, Hermioniný řeči jí byly ukradené, největší štěstí cítila v tom, že se Harrymu

nedělá špatně při pohledu na ní.

„Ráda jsem tě poznala Har… totiž… jak se jmenuješ?“ zaonačila svojí ztrátu paměti.
 „Harry Potter,“ pravil Harry a potřásl si s ní ruku.

„Harry, ještě poslední otázku,“ zarazila ho Hermiona. „Cítíš k mojí… příbuzné… něco zvláštního?“

Harry se překvapeně na Hermionu otočil a podivil se o čem to mluví, následně lhostejně a zcela

pravdivě řekl. „Ne, proč bych měl?“

Obě dívky se v tu chvíli zarazily v nabývající radosti a zklamaně se po sobě podívali.

„To chce čas, Cho,“ řekla jí Hermiona a poplácala po rameni.

„Půjdete se mnou na snídani?“ zeptal se Harry, když nechápal o čem to mluví.

„Ne,“ štěkla okamžitě Cho, až to ostatní překvapilo.

„Ne, musíme počkat na náš… doprovod…“ zamluvila to Hermiona. „přece jenom nejsme jako ty,

nemáme bodyguarda.“

„Jaké to štěstí,“ pousmál se poprvé Harry a začal odcházet z knihovny.

„A Harry!“ křikla za ním ještě Cho. „Dej a sebe pozor.“

Harry překvapeně přikývl a civěl na Cho, nechápal proč mu úplně cizí děvče říká zrovna tohle, když

v tom zády do někoho vrazil.

Byl už nevědomky na chodbě před knihovnou a ten nešťastník, který do něj vrazil byla shodou

okolností Ginny.

„Oh… ahoj,“ vypravil ze sebe Harry.

Ginny něco překvapeně zamumlala, co se podobalo pozdravu a hned se od Harryho odtáhla.

„Promiň, že jsem… do tebe… tak… vrazil,“ řekl Harry potichu.

Ginny jen mlčenlivě pokývala hlavou a dívala se vedle na hradební stěnu z velkých kvádrů kamene.

„Tak… tak, jak se máš… poslední dobou?“ vylezlo nakonec z Ginny a na malej okamžik se na

Harryho podívala.

„Nic moc,“ hlesl Harry a hned na to se zeptal. „A co ty?“

„Co myslíš?“ odvětila Ginny zle otázkou.

 „Koukni Ginny, ať už se mezi námi stalo cokoliv,“ pokračoval Harry a snažil se mluvit klidně. „tak

to nech být, důležité je, abys udělala zkoušky a mohla jít zase domů.“

„Mluvíš jako moje máma,“ pravila naštvaně Ginny. „A co to, co cítím? To není důležité, o to se nikdo

nestará?“

„Ale ano…“

„To určitě,“ zavrhla to uštěpačně Ginny. „Pořád abych byla v pořádku, Ron pokaždé zbije toho, kdo

mi zlomí srdce, máma se může přetrhnout, abych dostudovala, táta mě schovává pod neviditelné pláště,

aby se mi nic nestalo… a ty…“ zakončila to Ginny dusivě a bylo jí k pláči. „Ty už se o mě vůbec

nestaráš, jen na mě vždycky zařveš, když ti chci pomoct.“

„To… to…“ hlesl Harry smutně a když si uvědomoval, co říká, tak zjistil, že má pravdu. „já…“

„Se omlouvám… že?“ napověděla mu Ginny. „Nikdo z vás nechápe, co mám uvnitř. Jsem taky

člověk, ne jen nějaká cennost, která je většinou přehlížená v muzeu!“

Harry už zase nevěděl, co má říct, ani se jí neodvažoval kouknout do očí, i když ona teď do těch

Harryho hleděla stále.

„Tak chápeš mě už konečně?“ vyjekla na něj. „Mě nevadí, že mě nemáš rád, i když já jo!“ pak se k

němu přiblížila a pokračovala aby to nikdo neslyšel. „Mě nevadí, že si sháním tvé fotky, vystřihuji

články v novinách, schovávám si věci, které upustíš… a mě je jedno, že tohle neopětuješ, protože si

myslíš jako všichni ostatní, že v sobě mám jenom holčičí poblázněnou lásku po nějakém idolu z

Hollywoodu!“ naříkala Ginny plačtivě a hleděla mu do očí. „Já chci jen, abys mě chápal, aby ten, koho

mám tak ráda, mě alespoň jednou pochopil.“

Harry svíral bolestně oči, snad teď prožíval ještě větší bolest z pravdy, kterou se dozvěděl, nemohl se

na ní podívat, nemohl se podívat kamkoliv, bylo mu hnusně ze sama sebe.

Přes to všechno ale měl Ginny rád, jaká ale tohle byla láska?

„Já tě chápu Ginny,“ hlesl Harry smutně a podíval se jí do očí.

 Ginny uhnula s pohledem a uviděla v knihovně stát Hermionu a hlavně Cho. Hned na to vzdychla a

přikryla si obličej. „Já jsem takový blbec, neskutečný blbec,“ nadávala si a hned na to se obrátila uslzená

zpátky na Harryho. „Od teď jediné, co od tebe očekávám, je, že zítra nějak zvládneš ten famfrpál,

protože pochybuju, že ho přežijeme ve zdraví.“

„Přesně tak!“ ozval se jim za zády jízlivý hlas Draca Malfoye. „Oh jaká to krásná zamilovaná dvojice,

že ano?“ pokračoval se svými jedovatými slovy, za sebou měl samozřejmě dva své bezmozkové strážce

Goyla a Crabbeho, kteří jako vždy měli sepnuté ruce a povýšeně na všechny hleděli.

„Mám pár novinek Pottere,“ pousmál se Malfoy. „Předně… být vámi bych předem ten zápas vzdal…“

„Vím, že ty bys to udělal, ale my se nezvídáváme,“ odvětil Harry rozhněvaně.

Celá Zmijozelská tvojice začala se sarkasmem dělat, že se bojí a smáli se, kdo to umí nejlíp.

„Jak teda myslíš… ale překvapí tě asi,“ pokračoval Malfoy šprťounským hlasem. „že naše ředitelka

povolila Zmijozelu jako jedinému tréninky a to klidně i každý den.“

Harry uslyšel od Ginny tiché zděšení, což ještě víc pobouřilo jeho zlost.

„Kolik podvodů sis připravil tentokrát Malfoyi?“ zeptal se ho a tisknul pěsti.

„Já a podvody?“ zděsil se předstíravě Malfoy a podíval se nevinně na své společníky. „Já ani podvádět

neumím…“ následně se pekelně pousmál a sevřel rty jako nějaký labužník, co právě dostal na stůl

dvacetipatrový dort. „Varuju tě, Pottere, nemáte sebemenší šanci, jsme vytrénovaní, máme i vaše

košťata tím, že jsou zavřená u ředitelky.“

„Jedno ale nemáte,“ ozvala se neodbytně Ginny. „Nemáte Harryho Kulový blesk.“

Malfoy se ledově a vítězoslavně pousmál a vyndal za zády svůj nimbus 2006, ultra tenké a ultra rychlé

koště.

„Tím všechny vaše trumfy jsou pryč,“ zakončil to Malfoy.

Ginny zalapala po dechu a popošla směrem k Harrymu, nastalo ticho, které po chvilce přerušilo až

Harryho. „Ale my stejně vyhrajeme.“

 Zmijozelská trojice se zase začala bavit sarkastickým vystrašením a následně se Malfoy zeptal.

„Chceš se o to vsadit?“

„Klidně,“ řekl Harry s pevným odhodláním.

„Harry, ne,“ vyvracela mu to Ginny.

„Ty do toho nemluv zrzku,“ opáčil Malfoy povýšeně. „Tak dobrá Pottere, vsadíme se… když

vyhrajeme, budeš nám ty a celý vás slavný famfrpálový tým dělat celý týden sluhy.“

Ginny vyvalila vyděšeně oči a rázně začala Harrymu kroutit hlavou před očima. „Harry to ne! To je

šílenství! To nesmíš!“

„A když vyhrajeme?“ zeptal se Harry.

Malfoy se k Harrymu pomalu přiblížil a ledově mu šeptal. „Na začátku roku jsem poprosil jednu jistou

osobu, abych mohl skoncovat s jistým problémem. Ta osoba stále vyčkává… stejně jako já a jestli

vyhrajete. Přísahám ti, že se jí ani nedotknu,“ pravil Malfoy stroze.

Harry nadmul hruď, moc dobře věděl, o kom je řeč. Určitě jde o Hermionu a tu nedá za nic na světě.

„Harry to nesmíš!“ úpěla Ginny. „Ať ti už řekl cokoliv, nestojí to za to, existuje i jiný způsob.“

„Zklapni!“ křikl Malfoy a vrazil Ginny facku.

Harrymu vystřelily samovolně ruce do vzduchu a v další chvíli už tiskly Malfoye u zdi.

„Chceš to riskovat?“ zasýpal Malfoy a i v přiškrcení ze sebe vyloudil mrazivý smích.

V dalších chvíli už Harry ucítil, jak ho popadly Malfoyovo gorily a odvlekli od stěny.

„Tak co slavný Potter udělá?“ zvolal naposledy Malfoy. „Přijme to? Nebo uteče jak zbabělá holka?“

Harry se na něj pevně a smrtelně podíval, v očích se mu jiskřil neuvěřitelný vztek, který se nekupil

přes celý tenhle ročník, ba co víc, před všechny ročníky, které strávil v Bradavicích, vztek, který ho

donutil říct… „Přijímám.“

„Bravo,“ pousmál se Malfoy a Ginny hladící si tvář dostala do obličeje hysterický výraz. „Je váš

hoši,“ řekl Malfoy Crabbemu a Goylovi, kteří se na Harryho s úsměvem podívali a začali si mnout pěsti.
 „Ginny uteč,“ hlesl Harry a přitiskl se ke stěně, aby měl krytá záda. „Tak slyšíš!“

Hned na to se Goyle rozpřáhl nohou, ale Harry jako na začátku školního roku uhnul a Goyle třísknul

nohou do zdi až hlasitě zařval.

Bohužel ale hned na to Harry cítil, jak ho Crabbe bolestivě praštil do žaludku až se sklátil na zem.

„Parchante jeden čtyřokej!“ zařval Goyle s bolící nohou, sehnul se nad svíjejícího se Harryho,

rozpřáhl se pěstí, když v tom do něj vrazilo kouzlo, pěst se mu stočila a on praštil namísto Harryho sebe

až se svalil na zem.

Crabbe se otočil a spatřil Ginny mířící na něj hůlkou.

„Varuju tě, Vincente!“ křikla Ginny a neúprosně pěnila vzteky.

Crabbe na chvíli zaváhal, pohlédl na Harryho, naposledy do něj kopnul a začal utíkat pryč směrem,

kam zmizel i Malfoy.

Hned na to se Ginny přihnala k Harrymu a skláněla se nad ním.

„Jsi v pořádku?“

„Asi ne,“ řekl Harry přiškrceně, jak ho žaludek svíral a postavil se na všechny čtyři, přitom hlasitě

odkašlával. „Neměla jsi tu být.“

„To určitě… a zmalovali by tě k nepoznání,“ zamítla to Ginny. „Bože, co jsi to jen provedl.“

„Ty to nechápeš,“ odvětil Harry. „Narážel na něco kvůli čemu bych… já…“ řekl odevzdaně Harry.

„rád bych, aby se to ostatní z týmu do zítřka nedozvěděli.“

„Nejraději bych na to zapomněla i já,“ řekla vážně Ginny. „Krucinál Dean měl pravdu, jsi namyšlenej,

každou výzvu musíš přijmout.“

„Ginny já jsem…“

„…to zmrvil,“ dopověděla to za něj a přestala mu pomáhat na nohy. „A zítra za to všichni zaplatíme!“

křikla nakonec, vstala a odešla naštvaněji víc, než přišla.

Harry se dosoukal ke zdi a opřel se o ní, zavřel oči a potichu oddychoval, rozhodně se mu o takovém
začátku týdne ani nezdálo.

Seděl tam asi ještě tak dobré dvě minuty, než se odvážil se zvednout, překročit ležícího Goyla a vydat

se směrem k Velké síni.

Zanedlouho se k němu připojil i značně zrudlý Felix, Harry si až do teď neuvědomil, že ho celou tu

dobu, co vyšel z knihovny neměl s sebou. Obrazy na stěnách si už zvykly, že když kolem nich prochází

černovlasý brýlatý chlapec, tak většinou je buď smutný, domlácený, nebo otrávený, takže se nikdo

nesnažil jej oslovit. Harry si poslední dobou stále opakoval, že si musí dávat pozor na otáčející se

schody, protože už nejednou zamyšlen málem neudržel rovnováhu, když pod ním schodiště začalo

měnit svou polohu. V Bradavicích byl celkově zvláštní dusivý vzduch, který sem nejspíš vnikal zvenčí.

Harry se zde čím dál víc cítil jako vězeň stejně jako ostatní studenti, tento pocit naštěstí v poslední době,

až na pár výjimek, je opustil, když se museli připravovat na zkoušky, které už dnešním dnem měly začít.

Stejně tak celý rozvrh hodin se kvůli zkouškám změnil, bohužel hned první dnešní vyučovací hodiny

bude čtyřhodinovka Lektvarů s milým profesorem Snapem, který v poslední době se stále více a více

zaměřoval na dvojici Harry a Neville.

Harry sešel už i poslední schodiště, moc se mu nelíbilo, jak závistivě na něj ostatní hledí, že nemusí

vždy čekat na doprovázejícího ochránce, když má svého bodyguarda, ovšem Harry věděl, že kdyby byli

v jeho kůži tak hned na věc budou mít jiný názor.

„Ehm… Ehm!“

Harry se bleskově otočil na podpatku a spočinul zraky na Umbridgeové, která právě vycházela z

Velké síně. Umbridgeová už si dávno zvykla snídat dříve než studenti, protože stále ještě její najatí

kouzelníci a alchymisté nenašli způsob, jak odstranit to otravné kouzlo kálejících a nadávajících ptáčků.

„Copak, že tak brzo na snídani?“ zeptala se Umbridgeová, pokynula vedle sebe, kde stál Percy, který

okamžitě nakázal potají strážcům obklopující Umbridgeovou, aby obklopili Harryho, který se vzápětí

ztratil za zástupem lidí z ministerstva.

 Harry nenávistně přelétal pohledem jednoho strážce po druhém a stále měl připravenou ruku blízko

kapsy se svou hůlkou, jako tomu bylo pokaždé, když se za červen setkal s Umbridgeovou.

Umbridgeová popošla až k, oproti ní, vyššímu Harrymu a začala. „Fénixův řád upadá, je v troskách,

Pán zla se na něj zaměřil a vede s ním nelítostný boj, který vyhrává. Nebude už dlouho trvat a bude po

všem, Harry. Lidé jsou pro dobro ochotni udělat mnoho věcí, ovšem pro zlo ještě víc,“ řekla mu

Umbridgeová ledově.

„Proč mi to říkáte?“ zeptal se chladně Harry.

„Veškerá tvá obrana padá, Harry Pottere, za pár dní se dostaneme až k tvým přítelíčkům…“

„Buď mi řekněte, co chcete nebo jděte,“ zarazil jí naštvaně Harry. „nemám náladu na vaše

vyhrožování.“

„Opravdu ne?“ vyhrkla horečně Umbridgeová. „Oh Harry, Harry, zklamal jsi mě, nestaráš se o

celosvětové problémy… však ty víš, co se stalo u Hillwoodu…“

„Vyvraždili jste chladnokrevně celé město,“ řekl Harry trpce při vzpomínce na oslňující novinový

článek starý sotva pár dní. „Vaše drahá armáda zabijáků…“

„… blížící se k Londýnu,“ sykla Umbridgeová. „K Londýnu, městu s milióny lidí, statisíci kouzelníků

a mudlů, městu, kterému já kraluji.“

„Nemáte takovou moc,“ zamítl to Harry a zhnusil se mu její omračující parfém.

„Oh, ale mám, královna mi padne k nohám, jen když si to budu přát,“ pousmála se Umbridgeová.

„Mudlové se jen tak nevzdají,“ trval na svém Harry.

„Opravdu?“ uchechtla se mu na to. „A co udělají? Zavolají policii? Pak národní gardu? Nebo dokonce

armádu? Londýn padne, Harry a žádné novodobé technologie mudlů nepomůžou oproti černé magii

smrtijedů.“

„Jste šílení, chcete porazit celý svět?“

„Když to bude třeba…“

 „To nedokážete,“ zarazil jí.

„A kdo nám v tom zabrání?“ optala se s úsměvem.

„Já,“ řekl Harry, vyrazil kupředu a začal si klestit cestu mezi lidmi z ministerstva.

„A mimochodem Harry, večer pro tebe tu budu mít překvapení!“ zvolala na něj ještě Umbridgeová,

ale to už Harry zmizel ve Velké síni.

Z jejích slov mu bylo špatně, o to víc ale, že už se blíží chvíle, kdy to všechno začne… jak

Umbridgeová sama řekla, za pár dní. Pokud se má spustit až takový masakr, tak přece Brumbál musí

proti tomu něco udělat.

I když se to Harrymu příčilo, tak se začal rozmýšlet nad tím, co udělá, když to opravdu začne. Jak o

tom vlastně může přemýšlet, vždyť je obyčejný student, nedokáže přece něco jen tak změnit… tak proč

má v sobě ten zvláštní pocit, jako kdyby měl tu obrovskou moc.

Usedl k Nebelvírskému stolu a oddechl si. když muzikanti za halasného protestu studentů vzdali své

snažení o něco. co se nazývá hudba. Naproti Harrymu seděl pouze Neville a uždiboval kousky housky.

která tady zbyla snad už od včerejška.

„Zase den stará snídaně?“ optal se Harry.

Neville na něj krátce podíval a pak pokývl hlavou.

Harry si povzdychl a narovnal se na židli, žaludek. který před chvilkou schytal ránu jako by nechtěl

žádná sousta, a tak jen seděl a koukal na Nevilla.

„Trápí tě učení?“ zeptal se po chvilce. když se Nebelvírský stůl začal konečně zaplňovat.

Neville však zavrtěl hlavou a dál civěl do neumytého talíře.

„Tak už asi vím, ta čtyřhodinovka se Snapem která nás teď čeká, co? Zvlášť. když budeme dělat

závěrečné zkoušky,“ pravil Harry chápavě.

Neville znovu zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Nedokázal jsem se pořádně učit, nemůžu se soustředit,“ řekl Harrymu. „Víš… všichni mi… ale… to
máš jedno.“

„Nadávají ti za mě?“ uhádl Harry.

„Nechápu je… já je prostě nechápu,“ kroutil Neville hlavou. „Jak tě můžou za něco vinit…, víš…,

když jsem tě tam viděl u té truhly s tvojí maminkou…“ Neville se zhluboka nadechl stejně jako Harry,

který se tohle téma snažil perně zapomenout. „zkrátka jsem si představil sebe na tvém místě… soucítil

jsem s tebou, vím, asi co musíš prožívat.“

„Co mi tím chceš naznačit?“ ptal se Harry a snažil se nemyslet na sužující bolest kterou cítil když

myslel na svou maminku.

„Oni to ví…, ví to celá škola,“ hlesl Neville a zabořil ruce do obličeje.

„Co ví?“ ptal se Harry. „Neville, co všichni vědí?“

Harry se otočil za sebe a uviděl, jak se nějací Zmijozelští Nevillovi na dálku vysmívají a naznačují,

že je blázen. Následně se otočil i na Nebelvírské, Dean se právě usmíval tomu, co Zmijozelští předvádějí

a ještě se na Nevilla díval, jak to prožívá.

Harry měl jasno, to nejhorší, co se o Nevillovi mohli dozvědět.

„Vyjdu ven na chodbu…“ pravil Neville se skloněnou hlavou. „a už na mě volají… Longbottom

Neville, po rodičích blbost zdědil.“

Harry bolestně zvrátil hlavu, dneska se mu snad vybrečí na rameno i Snape. Tohle doopravdy nečekal

a navíc moc dobře věděl, jaké to musí mít Neville těžké, zvláště, když kamarádí s Potterem smrtonošem.

„Tak a dost,“ zavrhl to rozhodně Harry a přisunul se k Nevillovi. „Jsou to omezenci, rozumíš?“

„Ale já jsem nemehlo, všechno zkazím,“ odvětil odevzdaně Neville.

„Ty nejsi nemehlo, krucinál!“

„Ale jsem, viděl jsi, že bych něco udělal pořádně?“ zeptal se Harryho.

„Na Bylinkářství máš samé V.“

Neville se uchechtl a zase mu hlava padla na založené ruce.

 „Nejsi nemehlo… slyšíš!“ pomáhal mu Harry se vzchopit. „Nejsi a já ti to dokážu. Pamatuješ si na

minulý rok, na tu věštbu?“

„Jak bych mohl zapomenout,“ opáčil mu na to.

„Říkala o tom, kdo bude mít moc porazit samotného Pána zla a víš ty co? Neměl jsem to být jenom

já, měl jsi to být i ty.“

Neville se na něj překvapeně podíval a otevřel pusu. „Cože?“

„Řekl mi to sám Brumbál,“ ujistil ho Harry. „Nejsi nemehlo, máš v sobě sílu a moc, už několikrát jsi

to dokázal, naposledy, když jsi mě zachránil na ministerstvu.“

„Počkej, ale… nejsem to já kdo…“

„Nejsi, podle Brumbála jsem byl zcela jistě vybrán já,“ řekl Harry blazeovaně. „Z jejich řečí si nic

nedělej… a taky chci, aby ses zase začal scházet s Lenkou.“

„Nemůžu, vždyť víš, že…“

„Vím,“ zabránil mu ve vyslovení odevzdanosti. „Ale pokud chceš se s ní setkat, tak ti v tom přece

nemůže nikdo zabránit!“

„A co Umbridgeová!“ namítl Neville. „Ta mě vykopne ze školy, pošle domů nebo v horším případě

předá smrtijedům.“

„Stačí, když jí řekneš, že…“ Harry chvíli přemýšlel a nakonec pravil. „tak hele, kdyby tě otravovala,

tak jí řekni že: ‚Harry říkal, že mu… ehm… zácpa pomalu povoluje.‘“

Neville na Harryho vykulil oči a znovu otevřel překvapeně pusu.

„Věř mi, zabere to,“ ujišťoval ho Harry a hodil za sebe shnilou housku, která mu smrděla do nosu.

„No, dobře Harry… sice nevím, jak to myslíš… ehm… opravdu jsi řekl zácpa?“

„Necháme toho, teď se připravíme na zkoušku z Lektvarů,“ zarazil ho naštvaně a zrudle Harry.

Následně oba dva si pročítali a zapamatovávali ingredience a postupy přípravy na lektvary, stejně tak

jejich účinky a vedlejší efekty. Harry zjistil, že to Nevillovi docela jde, i když pro profesora Snapea
dokonalost není definována. Když jim pak začala pomáhat Hermiona, která také zahodila svou housku

za záda, kde už se hromadily hory za poslední dny, tak jim to šlo o hodně líp, bohužel kvůli tomu také

čas běžel rychleji a je čekaly první zkoušky nového týdne.

Kapitola 78.
Vrba, vlkodlak a jelen
„H arry?“ ozval se hlásek za chlapcovo zády.

Harry se otočil a spatřil Cho, jak se kouše do rtu a netrpělivě přešlapuje.

„Ano, Cho?“

„Já jen…“ hesla Cho a vrtěla se jako štěně. Snažila se ze všech sil něco říct, ale prostě to z ní nešlo a

tak stále jen kroutila hlavou a netrpělivě přešlapovala.

„Co potřebuješ?“ ptal se dál Harry, protože už se společně s ostatními vypravoval na čtyřhodinovku

Lektvarů.

„Já jen… jen jsem ti chtěla říct…“ pípla zase Cho a zase se zarazila.

„Šesťáci jdeme!“ zvolal Hagrid, který měl od profesora Snapea povolení studenty doprovázet na jeho

hodiny.

„Už musím jít,“ zakončil to Harry a začal odcházet, když ho někdo zadržel za lem hábitu.

„Harry, počkej!“ pískla Cho a zastavila ho.

„Musím už jít, Cho, až potom…“ naléhal Harry.

„Jen ti chci říct, že…“ přemáhala se Cho, ale nakonec povolila. „jen… jen ti chci říct… hodně štěstí

u zkoušek.“

Harry zjistil, že se zároveň tváří zklamaně, i když vlastně nevěděl proč. Také ho řádně překvapilo, že
dívka, kterou poznal teprve dnes, mu hned přeje, aby měl štěstí u zkoušek.

„No… nevím, jestli je možné mít štěstí zrovna u Snapea…“ pravil Harry zdráhavě. „ale děkuju…

tobě taky hodně štěstí… já… já fakt už musím, v poledne u oběda si zase můžeme popovídat.“

Ale to už se otočil a uháněl za ostatními, protože byl pozadu. Připojil se ke svým dvěma přátelům,

kteří, v této skupině jdoucí na Snapeovo testy, se počítali za jeho přátele, bohužel to byl už jenom

Neville a hlavně Hermiona.

„Zase zazmatkuju, něco vyvedu, já to vím,“ obával se Seville, když společně s ostatními scházeli do

temného a chladného sklepení, kde byli pavouci na svých sítí jeden vedle druhého.

„Když si to budeš říkat, tak se to také stane,“ pokárala ho Hermiona.

„Děkuju za pomoc,“ ceknul Neville naštvaně.

„Hermiona to tak nemyslela Neville…“

„Víte, jaké to je?“ přerušil Neville Harryho. „Jít na zkoušku k tomu nejnenáviděnějšímu profesorovi

na světě, to mě snad zabije.“

Hermina a Harry si společně povzdechli a protočili oči v sloup.

„Koukni, já se taky bojím,“ pravil Harry. „A taky tolik nevyvádím jako ty… navíc… jsi naučený,

umíš to, tak čeho se bojíš?“

„I kdybych byl chodící Hermiona… tedy chodící knihovna jako Hermiona,“ opravil se Neville a vrátil

jí předchozí narážku. „tak bych stejně to nezvládl, protože zazmatkuju, rozumíš mi, co tím myslím?“

„Ale chápeš, že ty zmatkuješ právě kvůli tomu, jak moc se obáváš?“ řekla Hermiona.

Neville se nad tím chvíli zamyslel a klimbal s hlavou jako kdyby měřil pro a proti, ale nakonec stejně

rozhodně řekl:

„Zazmatkuju a zkazím to.“

„Krucinál Neville přestaň už, uklidni se, rozumíš?“ okřikla ho téměř Hermiona.

Neville si povzdechl a vyšlo z něho jen tiché: „Děkuju za podporu.“

 „Tak dobře…“ navrhl Harry a popošli trochu stranou. „uděláme to takhle, budeš dělat úplně přesně

to, co já, rozumíš mi?“

„Snape si toho všimne,“ zamítl to hned Neville. „Nebo, co když každému dá jiný lektvar?“

„Nedá, vždycky mají všichni stejný,“ posteskl si Harry, když musel trpět Nevillovo nářky. „Bože můj,

myslel jsem, že když jsi na něj před pár týdny tak bujaře zakřičel, tak, že se ho už tolik nebudeš bát.“

„Víš, moc dobře, na co v tu chvíli narážel,“ ohradil se Neville.

„Neville… budeme tam s tebou… a budeme ti pomáhat, rozumíš?“ zakončila to Hermiona tentokrát

přátelským tónem. „Snape pokaždé zadává celé třídě jeden lektvar, i letos to tak dělá, třeťáci o tom

mluvili.“

Neville na ně naposledy kouknul a nakonec se usmál.

„Děkuju vám, alespoň za tu snahu.“

„Co tady dělá?“ ozvalo se najednou na celou chodbu.

To se právě k Nebelvírským připojili i Zmijozelští a Malfoy s vyvalenýma očima sledoval netknutého

Harryho.

„Kde je Crabbe a Goyle?“ zeptal se zase Harryho nenávistně.

„Myslím, že si léčí své rány,“ zazubil se Harry.

„Jak jsem si myslel…“ řekl naštvaně Malfoy. „co si sám neuděláš…“

„Nech ho být Malfoyi!“ křikla Hermiona a postavila se před Harryho. „Jestli se ho jenom dotkneš

tak…“

Následoval smích zmijozelských, téměř tak bujarý jako když Ron na Halloweenském plese se objevil

v té své maškarní róbě.

„Grangerová…“ procedil skrz zuby Malfoy a popošel k ní.

Hermioně se na ramenou objevily Harryho ruce, aby jí ochránily nebo spíše držely zpět.

„Kdybys tak věděla, jaká jsi ve skutečnosti pitomá husa,“ pousmál se Malfoy. „Co pro tebe někteří
ostatní hodlají podstoupit…“

„Vím jenom to, že jsi prachsprostej grázl, Malfoyi… a už jinej nebudeš!“ zakončila to jedovatě

Hermiona a otočila se zase na Harryho.

Malfoy k ní rázně přišel a začal jí tahat za vlasy, aby se k němu otočila, to už však dvě ruce svírající

Hermionina ramena popadly Malfoye a Harry s ním v zápětí mrštil na zeď studeného sklepení.

„Být tebou bych se tolik nevytahoval, když s sebou nemáš své bodyguardy… nezapomeň, že bez nich

jsi nic!“ prsknul mu do tváře Harry.

„Já je nepotřebuju,“ zachroptěl Malfoy. „Stačí jen, když prozradím jistou sázku a…“ Harry v tu chvíli

ztuhnul a stisk v jeho rukou o poznání povolil. Moc dobře věděl, že jeho Nebelvírští spoluhráči, Dean,

Seamus a Jack naslouchají. „… a ty povolíš,“ pousmál se Malfoy, když ho Harry pustil.

Hned na to Malfoy popadl Harryho ruku a zkroutil mu jí za záda až Harry bolestně syknul.

„Myslíš si, že se tě bojím, Pottere?“ zakřičel mu do ucha Malfoy. „Nebo, že jsi silnější?“

„Malfoyi přestaň!“ křikla Hermiona a vedle ní se ukázal Neville s vytaženou hůlkou.

Hned na to vytáhli hůlky i Zmijozelští a nastalo ticho.

V další chvíli Malfoy málem poklesnul v kolenou, protože mu někdo poklepal na rameno takovou

silou, že málem padl na zem.

„Hele mladej, laskavě s tim přestaň,“ zahřímal Hagrid tak silně, až se jeho hlas odrážel od kamenných

zdí a Malfoy zbělal. „Čovek tě tady nemůže ani na chvilinku nechat samotnýho, hned musíš dělat

problémy, ty zlosyne!“

„Nechte ho Hagride,“ ozvalo se za ním.

„A to řiká kdo?“ zvolal Hagrid načertěně, ale když spočinul zraky do vraždného výrazu Snapea, tak

se rázem umoudřil.

„To říkám já, váš profesor,“ procedil Snape zle. „A jakožto váš profesor mám právo vám udělovat

školní tresty za potyčky, které zde utváříte.“

 Hagrid našpulil naštvaně svou vousatou pusu, i když byl o mnoho vyšší než Snape, tak, jak vidno, se

ho jejich profesor Lektvarů ani trochu nezalekl.

„Všichni… hned… do… třídy,“ odříkal jim skálopevně Snape a hleděli si s Hagridem nepřívětivě do

očí. „Až po vás… studente,“ pravil na Hagrida a pokynul mu směrem do třídy.

Všichni začali usedat bezhlasně na svá místa, Hagrid si něco pro sebe naštvaně říkal a házel

naštvanýma očkama po Snapeovi, který stále ještě stál se založenýma rukama na chodbě a vychutnával

si svůj malý triumf.

Harry ještě naposledy stačil na Hagrida pohlédnout vděčným tónem a mrknutím, tomu se při tom

pohledu, jak vidno, ulevilo a s mrknutím se usmál.

„Takže Neville, dělej přesně to samé, co já, rozumíš?“ šeptl ke svému sousedovi Harry, Neville mu

na to se stále ještě vyděšeným pohledem přikývl a v zápětí padl místo na židli na zem, protože si myslel,

že židli má pod sebou, ale opak byl pravdou.

„Uklidni se,“ domlouval mu Harry a pomáhal mu zpátky na nohy.

„Tobě se to…“

PRÁSK!

To Snape právě prásknul s dveřmi až všem nadskočila srdce a hned na to už rázně procházel kolem

tmavě hořících svící ke své katedře.

„Předně…!“ zahřímal na celou třídu a otočil se ke všem čelem. „Nehodlám tu dnes trpět žádné nářky,

ani povyk. Děláte závěrečnou zkoušku z Lektvarů… proto očekávám…“ a přejel pohledem k lavici s

Harrym a Nevillem. „že tu bude naprostý klid.“

Harry se koukl ke svému sousedovi a zjistil, že se Nevillovi začínají třást kolena jako malému štěněti.

„Uvědomte si, že závěrečné testy z šestého ročníku jsou velice důležité při hledání práce,“ pokračoval

Snape. „Zvláště pak, když si někteří z vás vybrali zaměstnání, na které nemají ani po stránce

zdatnosti…,“ a znovu se podíval na Harryho, který se na něj načertil. „ani po stránce rozumu.“
 Následovalo Malfoyovo hlasité zasmání, při kterém Snape nehnul ani brvou.

„Dále vás musím upozornit, že závěrečné testy jsou v mém předmětu nadmíru obtížné,“ pokračoval

a Neville se začal klepat ještě víc. „Pokud závěrečný výsledek nebude takový, jaký jsem si představoval,

tak dostanete tu nejhorší známku a garantuji vám, že se postarám, aby jste museli tento ročník

opakovat…“ řekl Snape chladně a zaryl se pohledem do Nevilla. „… na jiné škole.“

Harry uslyšel, jak Neville hlasitě polkl a vykulil oči, také si uvědomil, že mu řekl, aby dělal vše po

něm, ale on sám přece zkazí většinu lektvarů, tak jak by to mohl Neville podle něj udělat správně? S

tímto pocitem začal dostávat také řádku strachu, zvláště pak po Snapeovo slovech.

„A tím se blížím už k závěru mé úvodní řeči, jelikož po zbytek hodiny už doufám, že nebudu muset

promluvit, protože zde očekávám naprosté ticho,“ zakončil to a přešel do kouta kde stála obrovská

kopule přikrytá jakousi černou látkou, které si až doteď nikdo nevšiml. „Toto, jsou Výralové,“ řekl a

odkryl černý hadr z kopule ve které všichni hned po té poznali velkou klec pod níž bylo jakési hejno

myší.

Některým studentům začali připadat směšní, vlastně nemohli poznat jaký mají tvar, protože byli

nakupení na sobě, radost je ovšem přešla ve chvíli, kdy Snape otevřel kleci dvířka, vzal hůlku, mávl s ní

a v okamžení se celá klec začala natřásat, jak tvorečkové po ní běhali a skákali až na vrchol tak, jako

kdyby tam bylo hejno obrovských divokých much.

V další chvíli všichni ve třídě zařvali, když z klece dvířky tvorečkové doslova vytryskli ven a začali

kroužit kolem temného stropu.

„Pokud si někdo z vás myslel, že tito Výralové jsou součástí zkoušky, tak to se mýlí,“ promluvil do

lomozu zvířectva Snape. „Jsou zde k jinému účelu!“ a následně mávl hůlkou.

Všichni tvorečkové létající u stropu a podobající se spíše takto z dálky netopýrům se začaly snášet k

jednotlivým lavicím jako roj včel. Někteří studenti a hlavně studentky začali ječet, což přerušilo až

Snapeovo ohlušující prásknutí rukou na tabuli.

 Všichni ztichli, jen ze zadní řady se ozýval Hagrid, který se mazlil se svým Výralem.

„Hagride… ti tvorové zde nejsou na lísání,“ řekl Snape jedovatě a rozhlédl se po celé třídě.

Na každé lavici seděl uprostřed na horním okraji jeden Výral, až teď si je vystrašení studenti mohli

prohlédnout, tvorové byli něco jako kříženci netopýra a menší vrány, hlava se ovšem podobala soví. Co

ale všechny studenty do jednoho zaujalo byly jejich podivné oči. Skládaly se z několika očních panenek

naskládaných do sebe jako u terče. Barva jejich oči se neustále měnila podle barev duhy a tvorečkové

ani jednou nemrkli, protože neměli žádná víčka.

„Výralové jsou noční tvorové, mají zvláště uzpůsobené oči na noc,“ pokračoval ve svém proslovu k

překvapené třídě. „Tito jsou ovšem odchovaní zde v Bradavicích našimi lidmi…“ v ten moment se od

Hagrida ozvalo hlasité odfrknutí, které Snape jen velice těžce snášel. „Ve dne vidí velice dobře, dokáží

dokonce prohlédnout váš trup a vidí vaší stavbu těla do nejmenších detailů. Ovšem to není účel toho,

proč jsou zde,“ hned na to začal procházet mezi lavicemi a bedlivě pozoroval nepřívětivě každého

studenta. „Tito budou pozorně sledovat každý váš směr pohledu, dokáží ovládat každé oko zvlášť, takže

vás budou mít pořád v merku. Pokud někdo z vás jen kouskem oka zamhouří k sousedovi, Výral to

zaregistruje a rozkřičí se na celé kolo, ten dotyčný dostane okamžitě za H a to i ten, ke kterému koukal.“

Neville v tu chvíli zkameněl a vydal ze sebe pár nářků.

„Máte nějaký problém Longobottome?“ rozeřval se na něj Snape, zřejmě stále ještě nezapomněl na

Nevillovo nervový výbuch.

Neville začal křečovitě vrtět hlavou a vycházelo od něho jen slabé kvílení.

„Lektvar, který budete připravovat a který rozhodne o vaší zkoušce se nazývá… Krevový lektvar.“

prozradil Snape celé třídě, normálně by se studenti dali do vyměňování názorů, ale teď třída ani

nemukla.

Harrymu ztuhla v tu chvíli krev žilách, protože si moc dobře pamatoval, jak tento lektvar musel

připravovat, nakonec mu ho Malfoy potají zkazil a on ho musel vypít tak, že v příští hodině padl hlavou
na lavici. Nyní víc, než kdy dřív potřeboval, aby neudělal žádnou chybu, alespoň se nemusel bát, že mu

Neville zkazí lektvar, i kdyby to chtěl udělat, tak Výral se postará o to, že by to ani nešlo.

„Nyní vám rozdám ingredience,“ prohlásil Snape a přinesl velký tác plný surovin, který postavil před

jednoho studenta ze Zmijozelu, který jej začal okamžitě všem rozdávat. V zápětí se Snape vrátil s dalším

tácem, který postavil na lavici před Nevilla.

„Toto je krev, pro vás lektvar… rozdejte jej,“ řekl mu Snape a ukázal na rudé lahvičky plné krve, sem

tam jí i polité.

V tu chvíli Neville vyvalil oči, povolila mu kolena a on se svezl až na zem.

„Longbottome!“ křikl Snape.

„Nechte ho!“ křikl i Harry a skláněl se k Nevillovi. Hned na to ale ucítil bolestivé zatahání za vlasy,

které nepovolovalo, ba naopak ještě sílilo, Snape ho za pačesy doslova vyrval zpátky do postoje a

zahleděl se mu smrtelným pohledem do očí. „Tohle… si už nikdy nedovolujte, rozumíte?“

Harry ještě syčel bolestí a ztěžka vzteky oddechoval, pak ale přece jen se mu vrátila dávka rozumu a

tak jen přikývl.

„Longbottome!“ zařval Snape jak na lesy a Neville tryskem vyskočil na nohy. „Okamžitě to rozdejte

nebo váš odváží vlak domů!“

Neville se naklonil k několika tuctům lahviček naplněných krví a s třesoucí se rukou začal každou

rozdávat jednotlivým studentům, přitom hlasitě sípal a u očí se mu objevovaly slzy. Když došel ke

Zmijozelským, tak se odevšad ozýval smích na jeho účet, hlavně pak od Malfoye, který víc, než to, že

se posmívá Nevillovi věděl, že to nejvíc ze všeho naštve Harryho. A právě v tom měl pravdu, Harry

zatínal vzteky pěsti a měl co dělat, aby se udržel na místě.

„Bravo Longbottome,“ řekl Snape. „Rozdal jste je všechny podle krevních skupin.“

V tu chvíli Neville vykuli své uslzené oči a otevřel pusu.

„Vy jste nekontroloval krevní skupiny?“ zahřímal Snape.

 Neville se začal celý třásl, v obličeji byl absolutně celý červený, tác mu poskakoval na ruce, Harry v

tu chvíli věděl, že se blíží moment, kdy vybuchne a dostane se do takého maléru, jaký svět neviděl.

„Neville klid,“ řekl Harry, aby ho uklidnil.

„Srážím Nebelvíru deset bodů za nedovolené promluvení,“ cekl Snape naštvaně s ukazováčkem

napřaženým na Harryho. Avšak Nebelvírští se Snapeovo poznámce jen zasmáli, Nebelvírské počítadlo

ve Velké síni bylo už notnou dobu na nule.

Neville tedy převzal od všech lahvičky zpět a stejně tak mlčenlivě je zase začal tentokrát už správně

rozdávat.

„Na lektvar máte čtyři hodiny, což je podle mého uvážení dostatek času,“ pravil Snape a přešel k

velikým přesýpacím hodinám. „Začněte pracovat… teď!“ a zároveň s tím přetočil přesýpací hodiny.

Harry okamžitě skončil s pohledem na svém kotlíku, za nic na světě nehodlal připustit, aby ho Výral

viděl koukat tam, kam nemá a tím by zkazil výsledek nejenom sobě, ale také nejspíš i Nevillovi. Začal

si tedy připravovat suroviny, Krévový lektvar mu naštěstí opravdu dobře utkvěl v hlavě, protože si ho

tehdy tolikrát přečetl, aby neskazil žádnou ingredienci. Modlil se, aby Neville o něj nezavadil ani

očkem, aby se udržel pohledem na své straně stolu.

Ovšem když začal krájet už druhou přísadu do ohřívajícího se kotlíku, tak se od Nevilla znovu ozval

tichý naříkavý pláč, který musel slyšet každý ve třídě. Pro Harryho to byla hrozná situace, bylo jako

kdyby mu Nevillův nářek procházel celým tělem, tak neuvěřitelně soucítil s jeho bolestí, snad dokonce

si myslel, že je to všechno jeho chyba, že to Nevillovi způsobil on sám. Začal ho popadat učiněný vztek

a tak krájel přísady víc a více tvrději.

Byl naštvaný na všechno kolem sebe, zvláště pak na Snapea a hned potom na Výrala… Harry

nevědomky na něm skončil s pohledem, hned na to hlasitě polkl a očekával Týralův křik, ten však nic

neudělal, vždyť nekouká k sousedovi, tak proč by měl Výral křičet. Harryho však vztek neopouštěl,

když Neville načínal už druhý kapesník, tak s ním doslova lomcoval. Nemohl spustit zrak z Týralovo
duchových očí, z jeho panenek, které pro Harryho pohled opravdu sloužily jako terč, do kterého se

zabodával. Harry řičel nenávistí a pomstou tak silně, až si to ani neuvědomoval.

V tu chvíli začal malý ptáček přivírat obě očka. Obě oční víčka se mu na přeskáčku zavírala, Harryho

to notně překvapilo, avšak nepolevoval ve svém očím kontaktu. Hned na to ovšem Výral zavřel obě

očka a plácnul sebou na lavici.

Harry vykulil oči a začal se trochu třást, protože měl jakési ošklivé tušení, že ho právě zabil. Ovšem

opak byl pravdou, Výral stále dýchal, pouze spal.

Harrymu to v tu chvíli docvaklo, stalo se něco podobného jako s tetou Marge v jeho třetím ročníku,

nekontroloval své pocity.

Harry, aniž mu to stačila jakákoliv část jeho mysli říct, stočil automaticky pohled na Snapea sedícího

u katedry a začteného do knihy.

Hned na to se mu Harry také vpil do očí, dostával ještě větší záchvaty vzteku, než před tím, chtěl

Nevillovi tak strašně pomoct, tak strašně mu ho bylo líto a hlavně tak strašně moc nenáviděl Snapea.

V tu chvíli si Snape začal podpírat hlavou rukou a mrkal očima jako právě probuzený. Harry se svým

kouzelným pohledem neustával, drtil rukama hrany stolu, jaké měl v pohledu odhodlání, z očí mu

doslova chrčely plameny, jak byl na Snapea soustředěný.

Náhle Snapeovi uklouzla ruka až málem padl hlavou na knihu, avšak udržel se, čímž Harryho poštval

ještě víc. Nyní už opravdu veškeré své úsilí vstřebával na Snapea, na svůj lektvar už dávno zapomněl,

zíral na svého učitele jako gepard připravený k útoku. V tu chvíli se Snape na něj podíval a hned na to

padl hlavou na učebnici a usnul.

Harry od něho odvrátil bolavé oči, až teď zjistil, jak ho neskutečně pálí, že s nimi ani jednou nemrkl

a tak si je začal mnout.

„Neville,“ oslovil ho Harry.

„Co se stalo s tím Výralem?“ zeptal se neslyšně Neville.

 „To samé co se Snapem,“ řekl Harry.

„On usnul,“ uvědomila si Parvati.

„Pst!“ okřikla jí Levandule Brownová. „To nevíš jistě.“

Zanedlouho se ode všech studentů začalo ozývat šeptání, které se posílilo, když Snape začal hlasitě

chrápat. Po další hodině měli už valná většina Výralů zalepené oči kouzlem a studenti spolu

spolupracovali, tedy ti z Nebelvíru spolu a ti ze Zmijozelu také spolu. Hermiona se zhrozila nad tím do

Neville ukuchtil a tak mu po marném pomáhání darovala svůj lektvar se slovy, že s tím jeho něco udělá.

Po další čtvrt hodině, po kterou to Neville nechtěl přijmout se uvolil, když Hermiona zatím, co se s ním

přela, udělala další vzorový nedodělaný lektvar, stejný, který Nevillovi před čtvrt hodinou darovala.

Toho hned opustil smutek, když měl kamarády, kteří mu tak ochotně pomáhají a když už odbíjela

třetí hodina, tak se s Harrym poklidně bavil. Všichni samozřejmě nahlíželi do učebnic, takže věděli moc

dobře, jaké přísady jak, kdy a kolik mají přidat do kotlíků. Jen Hagrid si stále hrál s Výralem, jemu

nezáleželo na výsledcích jeho zkoušek, on podle svých slov nestudoval, takže mu to bylo lhostejné.

Následně už všichni přilévali své lahvičky s krví a hned na to jej v kotlíku pětkrát zamíchali. Harry s

tím Nevillovi pomohl, ten už opravdu podle svých vlastních slov nechtěl mít s krví nic společného.

Hodinu poté již odbíjela poslední čtvrtá hodina, zároveň s ní Snapeovo chrápání přestalo a třída se

poněkud uklidnila, protože se všichni báli, aby se jejich profesor nevzbudil. Už několikrát ho

kontrolovali, stáli nad ním a dívali se mu do očí, avšak stále si byli jistí, že spí.

„Teda Harry,“ začal Neville. „jestli nám to vyjde, tak to bude poprvé, co dostanu z Lektvarů dobrou

známku.“

„Ještě to raději nezakřikni, on je schopen všeho,“ varoval ho Harry, protože spícímu Snapeovi nevěřil.

„Myslíš, že nespí, že to celou dobu jen dělá?“ ptal se Neville.

„Nevím,“ odpověděl Harry. „A taky nevím, jak dlouho zabírá ten můj uspávací pohled.“

Hned na to však se po celé třídě rozeřval ohlušující křik. Všem vyrazil doslova dech a nikdo se
nezmohl ani na slůvko. Řev vycházel od Harryho a Nevillova stolu, všichni se vyděšeně dívali na

Výrala, který se právě probudil a vřeštěl na celé kolo.

Harry si sundal svrchní hábit a přikryl ho jím, snažil se ho nějak umlčet, až nakonec utlumil Týralův

řev na přijatelnou hranici.

„Sakra,“ hlesl Harry bojácně se podíval na Nevilla který měl znovu v očích smrt.

„To bylo hrozný,“ zděsil se Neville. „Ten Výral se už probudil.“

„Tak to bylo těsný,“ zkonstatoval Harry. „No jo, ale když se probudil on, tak…“

„POTTERE!“ rozeřval se hlas po celé učebně snad stejně tak silný jako ten Výralův.

Harry se tak příšerně lekl a nadskočil, že upustil hábit s Výralem, který se znovu rozkřičel na celé

kolo. Snape Harryho popadl za zbylý hábit a táhl ho ven ze třídy. Na chodbě ho opřel o zeď a prásknul

za sebou dveřmi.

Nastala chvíle ticha, po kterou si s Harrym nenávistně hleděli do očí.

Snapea, jak vidno nenapadala žádná věta, kterou by mohl použít a stále jen lapal po dechu snažíc se

najít tu správnou výhružku.

„Vy jste… vy jste mě…“ odříkával nenávistně Snape a tlačil Harrymu pěstí do hrudě, jak si ho

přidržoval za lem hábitu.

„Neměl jste právo takhle se k němu chovat,“ sykl na něj Harry a vzdoroval jeho zlému až smrtelnému

pohledu.

„Kdo ještě opisoval?“ zeptal se Snape skálopevně. „TAK KDO JEŠTĚ?“ rozkřikl se, když nemohl

dostat z Harryho odpověď.

„Jen… jen já… a všichni Zmijozelští,“ sykl znovu Harry se zadostiučiněním, že ho má v hrsti.

„Vysmíváte se mi Pottere,“ hlesl Snape s tou největší nenávistí, jaké kdy byl schopen. „Jen mi

vysmívejte, jako váš otec. Ale až budete potřebovat pomoc, budu to já, kdo se bude vysmívat! Pamatujte

si ty vy špíno jedna! Pamatujte si to!“

 Hned na to Harryho pustil a narovnal si svůj dlouhý plášť.

„Jestli o tom někde ceknete, tak vám garantuju, že…“

„…Že Nevillovi teď dáte dobrou známku,“ pravil Harry skálopevně, osobně se divil kde se v něm ta

jistota bere.

„To je nehoráznost!“ křikl Snape. „Nejraději bych vám všem dál známku T jako Troll!“

„Slibte mi to,“ nenechal se odbýt Harry.

„P, lepší mu nedám, vy dostanete za H,“ řekl Snape nenávistně a přešel ke dveřím do své třídy.

„Nezapomeňte na má slova.“

Následně vešel dovnitř a práskl dveřmi až se z okolního kamenného obložení vysypal jemný prach.

Harry v té temné chodbě zůstal stát sám po své první zkoušce v šestém ročníku.

„Harry, jsi v pořádku?“ obávala se Hermiona, když spolu s ostatními ona a Neville vycházeli ze

Snapeovo třídy.

„Samozřejmě,“ odvětil Harry. „Co vám řekl?“ zeptal se když se všichni vydali na oběd do Velké síně.

„Tak naštvaného jsem ho snad nikdy neviděla,“ odvětila Hermiona a oklepala se. „On nám

vyhrožoval.“

„Dokážu si to plně představit,“ pravil Harry. „Pochybuji, že by někdo měl tu odvahu o tom mluvit.“

„Přesně tak,“ přitakal Neville. „z toho důvodu Harry… bych byl radši… kdybys už…“

„Mám být ticho, jasné,“ uhádl Harry, když došli do Velké síně.

K obědu měli obalovanou brokolici v sójovém těstíčku, což byla taková delikatesa, že se jí téměř ani

jeden student nedotkl. Samozřejmě, že si mnozí stěžovali, jak mohli, na tuhle strašlivou stravu, nebo

posílali domů dopisy svým rodičům, ty však procházeli kontrolou ředitelky Umbridgeové, takže

člověku došlo, jaký to všechno mělo asi výsledek. Proto se již od jisté doby přestali snažit se

stěžováním, pouze naléhavě čekali na koncem roku až budou všichni zase moci jet domů ke svým
rodinám.

Harry však takové štěstí neměl. Nevěděl, kam pojede, ani nevěděl, co se s ním stane, pouze měl jakési

hlodavé vědomí, které mu říkalo, že přeci jen neměl Snapea tak burcovat, že ty jeho poslední slova

možná budou mít nějakou důležitou úlohu, co když mu půjde o život a Snape mu nepomůže? Jediné,

čím si byl Harry jistý, bylo to, že Snape je toho schopen, nebo dokonce je schopen být on sám tím

nebezpečím.

Po obědě Harryho zase zastavila Cho a o něčem se spolu s Hermionou bavili, Harry zjistil, že ta dívka

z něho nemůže ani na chvilku spustit zraky, což mu až tolik příjemné nebylo. Bohužel stále k ní však

nic necítil a pokaždé, když se o tom zmínil, tak Cho odkráčela se svěšenou hlavou, až Harryho to začalo

mrzet.

Za pár minut je už ale vedla po školních pozemcích profesorka Kostková společně s tuctem dalších

obránců, kteří je pokaždé doprovázeli na hodiny Péče o kouzelné tvory.

Profesorka Kostková neměnila své oblečení absolutně vůbec, o tom, jak vypadá, když si své oblečení

pere, nechtěli studenti ani přemýšlet, i když pochybovali o tom, že si své oblečení vůbec čistí alespoň

kouzly. Už mnohokrát se stalo, když šel celý třídní zástup, že jejich vedoucí profesorka upadla, jakožto

u ní bývá zvykem a že jí pak zástup studentů začal pošlapávat jako nějaký koberec. Následně všichni s

nevinnými pohledy se jí dívali do očí a usmívali se od ucha k uchu.

Profesorka Kostková však měla jednu slabinu, neuvěřitelně jí nervovali Zmijozelští studenti, kteří jí

měli jako svou prvořadou atrakci, proto byla paní profesorka ráda, že tuto dvouhodinovku může strávit

ve společnosti Nebelvírských a Mrzimorských. Ovšem pokud tohle je slabina, tak to se nedalo srovnávat

s tím, jak se hrozně moc bála dvou Nebelvírských studentů. Jeden, jak už mnozí hádáte správně, byl

právě Harry, který jí téměř před měsícem nechtěně udusil, a tím druhým nebyl nikdo jiný než Hagrid.

Ten totiž věděl o kouzelných tvorech o hodně víc, než profesorka Kostková a proto pokaždé, když jí

chtěl pomoci a objevil se po jejím boku, se lekla, nadskočila v domnění, že se z lesa za ní přihnal
medvěd a mnohdy jí nestačili zastavit ani tělesní strážci, kteří studenty vždy doprovázeli.

Tuto hodinu však měli mít zkoušky a i když je profesorka Kostková nic nenaučila, tak jim vždy radil

právě Hagrid, který je naučil spoustu nových věcí a každý, alespoň z Nebelvíru, ho měl rád.

„Dobchá… takše… bchavo, konečně jste dochli,“ postěžovala si káravě Kostková a všechny přejela

ještě káravějším pohledem, kam jen v těch posledních zbytcích mlhy dohlédla. „Pchvní hodidu budebe

probírat ještě jeddoho trocha, ktechý da vás jistě zabůsobí svým pchíjemným zjevem.“

„Dyť ste je sama eště neviděla!“ zavolal Hagrid.

„Co je váb do togo?“ ohradila se.

„Nejdřív mi řeknete, abych je obstaral a pak se s nima ani neseznámíte,“ postěžoval se Hagrid.

„Takže… pokud bdě debude tady dáš… nejdražší student už dále otravovat…“ řekla a snažila se

udělat zlý obličej, i když Harry nevěděl proč, ale vypadalo to, jako že se něčeho bojí, že by zase

Hagrida? „tak bás busíb upozordit, že bříští hodinu pak budebe dělat zgoušgy.“

„Bože dyť se jí nedá rozumnět,“ postěžoval si Seamus.

„Jo, mluvte normálně!“ zakřičel na ní Dean.

„Ticho!“ křikla Kostková aby nastolila pořádek. „Hagride… přiveďte je!“

„No vidíte, jak vám to jde,“ pousmál se Seamus a Kostková se načertila jako holub.

Hagrid znovu něco zabručel, prošel kolem Kostkové jako dravec obcházející kořist, Kostková se při

tom pohledu začala zmenšovat a následně zmizel v dálce v mlze.

„Co je to za tvory?“ zeptal se Justin Finch-Fletchley.

„Však sami uvidíte… d…. dejsou… dejsou debezbečdí,“ řekla a nejistě si přešlápla. „doufáb.“

Harry viděl, jak několik studentů na sebe vyděšeně vytřeštilo oči a kroutili přitom nevěřícně hlavou,

stejně tak i Ron ve společnosti Seamuse a Deana přestával mít smysl pro humor, i Neville se začal

přibližovat k Harrymu jako kdyby byl jeho matka.

Hned na to se z mlhy začaly ozývat prapodivné zvuky, které se k nim stále víc a víc přibližovaly.
Zněly jako kdyby někdo říkal rychle za sebou „Ka-ka-ka-ka-ka-ka-ka!“ a stupňovaly se vždy z

hlubokých tónů do vyšších.

V zápětí se v dálce v mlze objevil obrys Hagridovo těla jak něco za sebou vede. Třída se pokaždé

začala třást, když se měli setkat s novým zvířetem, které zvláště ještě k tomu měl obstarat Hagrid.

Následně se křiky tvorů ještě více stupňovaly a množily a nakonec se objevil Hagrid, jak za sebou vede

něco na řetězech.

Třída vydělala hlasitý vzdych a všichni sborovitě couvli dozadu, kde ale narazili na svou tělesnou

stráž.

„Krucinál, co to je?“ děsil se Neville vedle Harryho, Hermiona se s obavami dívala na tvory a pak se

konečně uklidnila, což o poznání uklidnilo i Harryho.

„To jsou dvoubřitníci!“ zvolala potěšeně.

„Správně Hermiono,“ pousmál se Hagrid a mrkl na ní.

Tvorové na řetězech se podobali raku nebo langustě či humru, ovšem zde podobnost končila. Měl

několika vrstvou rejnokovitou tlamu a dvě očka na jejích koncích. K rozhlížení oči téměř nemohl

používat, takže aby se rozhlédl, tak kroutil celým svým tělem. Byly různorodě zbarvení, někteří byli

tmavě, jiní světle šediví, stejné však měli všichni zelené skvrny, které je pro někoho hyzdily, pro jiné

zdobily.

„Dyť to je humr,“ zasmál se Dean. „Toho měli moji rodiče na dovolený, prý je dobrej.“

„Samozřejmě, mudlové taky musí všechny ty roztomilý tvory sníst…“

„Hagride!“ okřikla ho o poznání menší Kostková. „Tady snad vyučuji já, vy etnaived.“

„Oh, prosím, jak je libo,“ podvolil se Hagrid a předal jí pětici řetězů, hned na to se vzdálil mezi

studenty, kteří znejistěli, když řetězy dostala do rukou zrovna ona. To se ovšem nedalo měřit s pocitem,

jaký teď dostala Kostková, když se k ní začala pětice dvoubřitníků dlouhých asi čtyřicet centimetrů

blížit.
 „Kšc!“ pískla Kostková a začala je odhánět. „Jděte! Jděte, jděte, jděte kšá vy ychrm!“ vyháněla je, v

tu chvíli se ozvalo Hagridovo skromné odkašlání.

Paní profesorka se při pohledu na pobavenou třídu vzpamatovala a uklidnila. „Tak tedy.. abych

začalaáááá!“ v tu chvíli se po ní jeden dvoubřitník ohnal klepetem až hlasitě zaječela a vyskočila na

špalek opodál. Pětice dvoubřitníků se shromáždila kolem špalku a klapali na ní klepety s hlasitým „Ka-

ka-ka-ka-ka!“

Znovu se ozvalo Hagridovo odkašlání a zdecimovaná profesorka, která začala udržovat rovnováhu na

špalku spustila.

„Tedy… toto je dvoubchitník! Je… je… je poběrdě plachý… avšag… dedí poživatelný… po…

ehm… jego požití... ááá!“ křikla, když jí jeden dvoubřitník sundal botu a rozstříhal na kousky. „bože…

bože bůj… ehm… tak tedy… po jeho božití se dotyčdý potýgá s vysokýby horečkabi, prodože se lidsgé

tělo snaží jeho bagterie…e…ee…“ kvičela a mávala rukama jako kdyby plavala kraula, aby udržela

rovnováhu. „vyb…b … budit ven… dále… zel… zeledá vyrážka podobdá jejich zbarbení…“

„Nenabídnete nějakému studentovi si na něj sáhnout?“ zvolal Hagrid a vykročil napřed.

„De, aňruk!“ křikla Kostková, to ale neměla, překotila se a padla rovnou do bílého popelavého prachu,

který pokrýval trávu kolem hradu až se kolem z ní zvedla oblaka čoudu a celou jí zakryla.

Následně se celá třída rozchechtala na celé kolo, protože lepší vystoupení už dlouho nezažili, ovšem

v tu chvíli se dvoubřitníci otočili ke všem studentům, kteří rázem zkameněli.

„Pryč!“ zakřičela Hannah Abbottová a všichni rázem začali zdrhat ke škole, když se k nim

dvoubřitníci rozeběhli.

„Nebojte se jich!“ křikl na ně Hagrid. „Nic neudělají tomu, kdo se jich nebojí!“ křičel a snažil se je

zastavit. „Oni to vycítí, zůstaňte stát! Nebojte se jich!“

Bohužel to nemělo smysl, všichni se horečně rozeběhli, Neville taky, Harry zůstával u Hagrida, věděl,

že u něj je v bezpečí, stejně tak i vyděšená Hermiona, jinak všichni ostatní brali nohy na ramena, i
Seamus, Dean a Ron, který bohužel o své dva kamarády zaškobrtl a také padl do popela.

V tu chvíli se mu vedle obličeje objevil dvoubřitník, který se noroval místním popelem jako krtek a z

jeho rejnokovité huby se vyvalil dlouhý jazyk, jež se začal Rona dotýkat.

„Rone, neboj se ho!“ křičel na něj z dálky Hagrid.

Ron se však třásl na celé kolo, instinkt mu říkal zdrhat a to také udělal, avšak než se stačil vůbec

zvednout na nohy, tak na něj dvoubřitník doslova vystřelil a zakousl se mu do nohy. Ron zakřičel a padl

znovu obličejem do popele.

Ostatní studenty zatím stačili tělesní strážci zastavit s tím, že je ochrání, jen Ron křičel na celé kolo a

snažil se odehnat zakouslého dvoubřitníka.

„Rone vydrž!“ křičel Hagrid a rázem s ostatními byl u něho.

Okamžitě připlácl svou velkou ruku dvoubřitníkovi na oči, ten po pár vteřinách povolil stisk a zůstal

ležet klidně na zemi.

„Blázen jedna bláznivá,“ zabručel Hagrid. „Teď abych je všechny zase pochytal,“ postěžoval si.

„Ale ne, Rone, on tě kousl!“ uvědomila si Hermiona.

„Dobrej postřeh!“ ohradil se na ní Ron vztekle a mnul si bolestivou nohu.

„A víš, co to vůbec znamená?“ odvětila Hermiona naštvanou otázkou.

„Ne!“ křikl Ron rozzuřeně. „Já nejsem pojízdná knihovna, zapomnělas?“

„Hagride,“ poprosila Hermiona Hagrida pohledem.

„Je to ale blbost,“ nesouhlasil Hagrid.

„Co?“ ptal se tentokrát vyděšeně Ron. „Co se mi má stát?“

„Prej je dokázaný, že když tě dvoubřitník kousne, tak budeš mít tejden samou smůlu,“ řekl Hagrid

nevrle, když musel pomlouvat svá oblíbená zvířátka.

„Cože?“ zhrozil se Ron. „Teď na zkoušky? To se mi snad zdá!“

„Ale tomu nevěř, to jsou povídačky!“ uklidňoval ho Hagrid.

 V tu chvíli ale pod Ronem něco puklo. Všichni ztuhli a hned na to se Ron propadl o třicet centimetrů

níž do kalné vody, do níž plesknul jako ryba.

Všichni ho hned začali tahat ven, Ron nadával na celé kolo, jak jen mohl, v tu chvíli zjistil, že ztratil

obě boty. Sáhl znovu do kalné vody a vyndal je, ovšem byly k sobě svázané asi pět centimetrů tlustým

uzlem.

„Ehm… no…“ přemýšlel Hagrid.

„Hagride!“ křikl Ron. „Můžeš mi říct, kde se tady proboha může vzít na začátku léta zamrzlá kaluž?

A…. a…“

„Klid Rone,“ uklidňoval ho Hagrid a pomáhal mu na nohy. V tu chvíli Ronovi spadly kalhoty.

Ron zrudl jako rajče, rozječel se a hned si je natáhl zpět.

„Ernie,“ přivolal k sobě Hagrid Ernieho Macmilliana. „Jdi s jedním strážným za ředitelkou

Umbridgeovou a řekni jí, že profesorka Kostková to nevydržela, že za ní zaskočím na hodině buď já,

nebo ať si ještě do půl hodiny najde náhradu, jasný?“

Ernie přitakal a byl rád, že odtud může zmizet.

Hagrid zatím znovu se snažil Rona uklidnit, ovšem když se do Rona zakousla zrezlá past na zajíce,

tak začal skotačit jako malé dítě a nadávat na celé kolo, že to zrovna on si to ani trochu nezasloužil.

Ernie se zanedlouho vrátil s tím, že Hagridovo „poslední“ vyučování může začít a tak se už druhou

hodinu studenti snažili ohnivé salamandry co nejdéle udržet naživu, což bylo nadmíru těžké, když je

živí oheň a oni byli už z ohně venku přes sedm hodin. Takže studenti dosytosti vypotřebovali pepř i

zápalná kouzla, ale nakonec se většině podařilo udržet své salamandří ještěrky při životě. Tedy až na

Rona, který si za tu dobu stačil jednou podpálit hůlku, oblečení, brašnu, svojí i Seamusovo, také své

vlasy, prsty a nakonec se mu kamínka rozpadla a ještě k tomu propadla až do sklepení Bradavic.

Hagrid však uznal, že se snažil a tak celý zuhelnatělý Ron odcházel na další dvouhodinovku alespoň

s dobrým výsledkem jako například Harry a samozřejmě i Hermiona.

 Hnedka se každý Rona na chodbě stranil, protože na něj, jakmile vstoupil do Vstupní síně, spadlo

brnění a to i s brněním na koně na kterém stálo. Následně ho schodiště odvezlo neznámo kam, takže se

k němu neznali už ani Seamus a Dean, kteří sice stále chtěli být jeho kamarádi, ale po tom, co se

společně všichni tři, prý podle jejich slov, vrátili z astronomické věže se mu začali opatrně stranit.

„Kde je Seamus, Ron a Dean?“ ptala se Hermiona, když se všichni sešli v učebně Kouzelných formulí.

„Schodiště je odvezlo o asi tucet pater výš,“ prozradil jim Neville.

Harry a Hermiona na sebe vykulili překvapeně oči a Harry se zeptal. „Teda Ron mě v poslední době

hodně štve… ale tohle mu nepřeju, zvláště teď, když jsou ty zkoušky…hek!“ Harry pojednou vykulil

oči a zvedl se mu žaludek.

„Harry, co je ti?“ strachovala se Hermiona.

„Nic,“ pravil polohlasně. „To ten… ten… ty víš… škrábe mě v břiše.“

Hermiona podruhé vykulila oči, jen Neville nechápavě přejížděl pohledem od jednoho k druhému.

Právě v tu chvíli do třídy vstoupil většinou neregistrován maličký profesor Kratiknot. Za ním se potají

připlazila - aby je profesor neviděl - trojice Ron, Seamus a Dean, zatím, co studenti zjistili Kratiknotovu

přítomnost až když se postavil na stoh knih před jeho katedrou.

„Takže drazí studenti!“ zvolal profesor Kratiknot, rozhodil ruce čímž se ale převážil a záhy zmizel za

katedrou s hlasitou ránou.

Studenti se rozchechtali, Hermiona si přikryla s obavami pusu a zpod katedry se začaly ozývat

škrábavé zvuky. Profesor Kratiknot se těžkopádně na svou malou postavu zvedal ze země a záhy se za

katedrou objevil jeho kouzelnický klobouk, nic víc z pana profesora totiž nebylo vidět, když stál za

svou katedrou a neměl pod sebou kupu knih.

„Proklaté kramářské vazby!“ postěžoval si Kratiknot a zpod katedry vzápětí začaly vylétat cáry papírů

a hned na to odletěla celá kniha.

„Profesora Kratiknota nejspíše také pokousal dvoubřitník,“ zažertoval Dean a hned schytal naštvaný
obličej od Rona.

Za katedrou však stále byla vidět jen kouzelnická čepice, která letmo poskakovala, jak se profesor

snažil vidět na studenty.

„Takhle to jak vidno nepůjde,“ zkonstatoval udýchaně Kratiknot a přešel ke dveřím do učebny.

„Takže třído, za mnou!“ zavelel všem a všichni se hned začali zvedat ze židlí překvapení změnou,

kterou očividně profesor přichystal.

Třída procházela celými Bradavicemi v doprovodu s asi tuctem strážných v čele s maličkým

Kratiknotem, který cupital po zaprášené a nestarané podlaze. Studenti šli poklidně, však také s

Kratiknotovo krokem stačili, naopak se líně ploužili a využívali čas na to, aby se spolu poradili, co na

ně pak profesor chystá.

Následně zahnuli vedle vstupu do astronomické věže do zašlé nestarané uličky, která se až podivně

podobala sklepení, i když byla několik pater nad zemí. Nyní si všichni uvědomovali, že touto cestou

ještě nikdo z nich nikdy před tím nešel, ani Harry a jeho kamarádi o ní neměli ponětí. Nevěděli, kam je

profesor Kratiknot vede, jediné, co tušili byl neblahý pocit jakési zkoušky, kterou pro ně na závěr roku

přichystal.

Konečně prošli na konec chodbou osvětlenou pouze zašlými lustry, které se pokaždé rozsvítily a když

studenti popošli dál, tak zase sami zhasly. Na konci chodby byly, k velkému překvapení studentů,

obzvláště prapodivné dveře. Byly kulaté a měly asi tak dva metry v průměru. Na dvou svých stranách

měly dvoje svislé bronzové kliky, které byly na rozdíl od zdejšího prostoru až zvláštně čisté a

nablýskané. Profesor Kratiknot vzal jednu kliku a začal se natahovat k druhé, ale zbývalo mu opravdu

mnoho aby na ní dosáhl.

„Zatracené bezpečnostní systémy,“ postěžoval si zase Kratiknot. „Dnes opravdu nemám svůj den…

ehm… Hagride? Pomohl by jste mi?“

Hagrid, který se právě bavil s jakousi dívkou z Havraspáru o rozmarech kostitřesu listového se lekl,
když ho profesor oslovil, ale když zjistil, že se jedná pouze o Kratiknota, tak přiběhl, zatáhl za obě kliky

najednou, uchopit je dokázal lehce, vysunul je, otočil od sebe od 45° a znovu zastrčil.

Ozval se ohromný zvuk škubnutí mocných kulatých dveří, které musely vážit snad tunu a studenti za

nic za světě nemohli přijít na to, z čeho jsou složené, a hned na to se pomaličku samy od sebe otevíraly.

Hagrid jim uhnul z cesty a společně s ostatními hned na to nakoukl dovnitř.

„Tak, milí studenti,“ zvolal zase Kratiknot. „žádné otálení, hezky rychle dovnitř… ať už to máme za

sebou,“ dodal nakonec.

Studenti začali vstupovat po dvou dovnitř, Harry byl až mezi posledními a společně s netrpělivou

Hermionou a vystrašeným Nevillem se snažili zahlédnout z dálky, co v místnosti je. Pomaličku

posunovali studenty stojící před nimi, kteří se těžkopádně prosoukávali již po čtyřech kulovitým

otvorem, až konečně byla řada na nich. Všichni tři vstoupili najednou do nové místnosti.

Ocitli se v přenádherné podívané. Místnost celá byla obrovská kopule jejíž stěny promítaly prostorově

noční oblohu. Všechny hvězdy na obloze, všechny planety, souhvězdí a mlhoviny zde byly tak

překrásně vidět, zářily na celé kolo jako kostel plný zapálených svíček. Navíc se v horní části místnosti

vznášela asi stovka velkých, malých i středních planet, s prstenci i bez, jejichž povrch měnil barvu a

někdy dokonce i tvar. Uprostřed místnosti pak byl jakýsi asi pět metrů vysoký stupínek, na který vedly

jen jedny schody mířící ke kulatým dveřím sloužícím jako východ. Studenti stále jen áchali a óchali,

ukazovali prsty na obrazce a zářící oblohu, kterou jako kdyby někdo přetečkoval hvězdami, někteří se

snažili dosáhnout na vznášející se planety kolem.

„Tak tohle je pýcha ředitele školy, profesora Brumbála,“ pravil věhlasně Kratiknot a rozhodil své

malé ruce. „Vítejte, v Transální síni!“

Bylo to tak, byla to ta místnost, ze které se dalo přemístit pouze ven, nikoliv dovnitř, avšak to

nahrazovala svou krásou a okouzlující mocí. Všichni jen bezhlasně sledovali nádhernou noční oblohu,

která byla ještě krásnější než ta, která je vidět při bezmračném počasí nad Bradavicemi, když nesvítí
ani maličký srpek měsíce.

„Ehm… pane profesore?“ ozvalo se ode dveří. „Já… asi tudy neprojdu.“

Všichni spočinuli pohledy na Hagridovi, který se právě soukal dovnitř a jak vidno zasekl se.

„Počkejte Hagride…“ zadržel ho Kratiknot. „nerad bych, aby jste tu zůstal na věky věků, vyřešíme to

nějak jinak…“

„Víte, pane profesore, já tuhle část kouzlení… ehm… jaksi… jistě mě chápete…“ hledal Hagrid

namačkaný ve dveřích ta správná slova. „… nějak moc nemám přemísťování v lásce a tak…“

„To vyřešíme,“ zarazil ho Kratiknot. „konec konců, vy již jste byl začleněn do kurzu přemísťování,

splňujete již dávno odpovídající věk, tak bych vám… řekněme mohl udělit jiný test.“

„To by bylo fakticky fajn profesore,“ zazubil se Hagrid, jedním škubnutím se vyškubl ze dveří a

posadil se na chodbu, kde si začal pohrávat s něčím, co vyndal ze svého spratkového kožichu.

„Takže, jak už tady Hagrid správně podotkl, bude se jednat o přemísťování,“ začal Kratiknot. „jistě

vám už po takové době, po kterou jsme jej probírali není cizí, i když jsme byli přerušení naši paní

ředitelkou. Nyní před vámi stojí závěrečný test z šestého ročníku, záleží jen na vás jestli jste si všechno

zapamatovali, musím vás ale upozornit, že pro vaše dobro doufám, že jste tak učinili,“ pravil Kratiknot

poprvé opravdu vážně a zadíval se postupně každému do očí.

Nikdo ani nemukl, všichni s napětím očekávali, co se bude dít dál, a všechny nejvíce frustroval onen

vysoký stupínek, který byl svou pozicí přesně uprostřed místnosti.

„Nebudu vám již říkat další informace, vše už máte mít nastudované, takže přistoupíme rovnou k

věci,“ zakončil to rychle Kratiknot a postavil se před schody vedoucí na stupínek.

Nastalo hrobové ticho při němž nikdo ani nemukl, všichni si moc dobře pamatovali na slova profesora

Kratiknota, když říkal, že se dotyčný může rozdělit na dvě části, nebo se dokonce v transálním světě

ztratit a nebýt už nikdy nalezen. Všem teď vstoupal strach výš a výš strašlivým tempem, každý si v tuto

chvíli přál, aby to byl jen zlý sen a jeden po druhém ustupovali dál.
 „Takže, kdo to zkusí jako první?“ ozval se z ničeho nic Kratiknot až studenti sebou cukli.

Samozřejmě nikdo se nepřihlásil, tentokrát měl strach i sám Harry, konec konců moc dobře o sobě

věděl, že není žádný hrdina a tak také instinktivně se snažil vzdálit od profesorova pátravého pohledu

co nejdál.

„Nikdo?“ otázal se Kratiknot rozpačitě a pokrčil rameny. „Tak dobrá, nuže nejdříve by to měl

vyzkoušet někdo, kdo je v kouzlech a učivu velice zdatný a já neznám nikoho tak dobrého jako je…

slečna Grangerová.“

Při těch slovech Hermioně ztuhla krev v žilách a přitiskla se k Harrymu, hned na to hlasitě polkla a

zatvářila se, jako kdyby měla jít na smrt.

„Tak pojď Hermiono,“ vyzval jí Kratiknot, Hermiona však jen bojácně zakroutila hlavou a snažila se

schovat za Harryho. „Dřív nebo později to zkusí každý, buď teď, nebo za pár minut, z téhle místnosti

neodejde nikdo jiným způsobem, než tím, že se přemístí.“ řekl Kratiknot nesmlouvavě, všichni studenti

si panicky posteskli a už se chystali profesora přemlouvat. „A pokud někdo nebude souhlasit, nebudu

mít jinou možnost, než nedat mu známku dostačující k tomu, aby prošel, nebo prošla dál studiem,“

dodal profesor a stále se nehybně díval na Hermionu, která měla pořád v očích hrůzostrašný výraz.

Hned na to se ale Kratiknot dobrácky na Hermionu usmál a natáhl k ní ruku.

Hermiona poněkud povolila, odpoutala se od Harryho a s větou, kterou položil Kratiknot jako

poslední a která jí uvízla v hlavě se vydala mu vstříc.

Kratiknot jí zavedl až ke schodům a Hermiona se hned na to podívala nahoru na stupínek. Harry mohl

jasně vidět, jak dostala zatím největší strach, který dnes mohla zažít. Ten pohled nahoru musel být

strašlivý, když měla takový výraz. Navíc před očima všech studentů, když stoupala nahoru, musela být

opravdu hystericky vyděšená. Její kroky nebyly v této síni skoro ani slyšet, tohle opravdu nebyl výstup

pro ty, co trpí závratí, Hermiona se v zápětí dostala do takové výšky, že se začala i trochu motat a

profesor Kratiknot vytáhl hned na to hůlku do pohotovosti.

 Ale ona však nepovolila, vzepřela se a vykráčela až na samý vrchol stupínku. Následně se otočila na

profesora Kratiknota a vyloudila ze sebe nucený úsměv.

„Ty to zvládneš Hermiono, jsem si tím jistý,“ pousmál se Kratiknot a mávl jejím směrem hůlkou.

Hermiona málem ztratila rovnováhu, když se ozvala další rána a vedle ní vyjela nahoru na jakémsi

vznášejícím se podnosu zlatavá průhledná miska plná zeleného zlatavého třpytícího se prášku.

„Nyní, uchop hrst toho prachu, vyhoďte jej nad sebe a nechte jej ať tě celou posype,“ napověděl jí

Kratiknot.

Hermiona se nahnula k misce a nabrala hrst toho prazvláštního prášku. Harry by dal i své boty za to,

že teď slyší její hlasitě tlukoucí srdce, které jí stoupá snad až do krku.

Hned na to vyhodila prášek nad sebe a v zápětí začala celá její pokožka zářit a třpytit se, jak prášek

na ní dopadal a dělal prazvláštní kroužky v prostoru.

„Nyní Hermiono, jsi připravena,“ řekl naposledy Kratiknot. „Pravidla znáš, můžeš se přemístit pouze

někam sem do školy, nyní si vyber jeden objekt z této místnosti, ten bude tvůj zpětný bod a vrátí tě při

nepovedeném pokusu zpět, ale nyní už… hodně štěstí..“

Hermiona se zhluboka nadechla, zavřela oči, rukou zajela do kapsy kde, jak Harry hádal, uchopila

svojí hůlku, když v tom… Prásk!

Všechny objekty v místnosti na jednu setinu vteřiny jakoby zazářily a pak se znovu vrátily do své

pozice, na místě, kde před chvíli stála Hermiona se vznášel akorát malý obláček čmoudu a nic víc.

Studenti se hned začali vyděšeně bavit, ale profesor Kratiknot je okamžitě zarazil. „Ticho, klid, kdyby

se musela vrátit,“ nakázal jim a přejížděl pohledem celou místnost, jako kdyby hledal objekt, který se

Hermiona vybrala.

Kratiknot poté vyndal ze svého hábitu malé zrcátko tvaru kočičí packy a usmál se na celé kolo.

„Hermiona se dokázala úspěšně přemístit do Nebelvírské společenské místnosti,“ zvolal a aniž by to

Harry čekal, tak se studenti roztleskali na celé kolo.

 Konečně si mohli o tom vyměnit názory a povídat si, Transální síň hned na to obklopil hluk bavících

se studentů, jež ale profesor okamžitě přerušil.

„Nyní by to mohl zkusit naopak ten nejméně zdatný,“ navrhl a ukázal na Nevilla, který se krčil vedle

Harryho, aby byl co nejmenší. „Pojďte Longbottome, stejně vás to nemine.“

Neville se provinile narovnal a vyšlapoval ke Kratiknotovi jako oběšenec. Ještě jednou po něm hodil

smlouvajícím pohledem, ale když neuspěl, tak začal vycházet po schodech nahoru.

Ani nebyl v polovině a podíval se dolů, v tu chvíli jekl a padl na všechny čtyři. Studenti se

rozchechtali, ale profesor se okamžitě postaral o klid. Neville s třesoucíma se kolenama a po pár

schodech vlastně celým tělem se začal drápat po čtyřech nahoru. Vrcholu dosáhl už notně bledý a stále

zůstával na všech čtyřech.

„Musíte se posypat přemísťovacím práškem pane Longbottome,“ upozornil ho Kratiknot.

Neville se natáhl k nádobě s práškem, jak nejvíc mohl a ještě, než z ní vytáhl ruku, tak s ní cukl, aby

vyhodil prášek nad sebe, ovšem podařilo se mu vyhodit celou misku, která mu skončila na hlavě, takže

vypadal opravdu legračně.

„Okamžitě si to sundejte z hlavy!“ pískl na něj skřípavě Kratiknot a Neville tak učinil, zářil ovšem na

celé kolo jako radioaktivní chameleón. „Budu se modlit, aby vám takové množství přemísťovacího

prášku neublížilo,“ pravil Kratiknot otráveně a vyzval Nevilla, aby pokračoval. „Nyní si vyberte vy

svůj objekt.“

Neville se se zájmem zadíval na planetu s širokým prstencem, která jasně vystupovala oproti ostatním.

Hned na to zavřel oči a ozvalo se další ohromné prásknutí, při kterém každému téměř ztuhla krev žilách.

Zase se zablýsklo vše, co v místnosti bylo a nastalo ticho. Nyní již studenti ani nemukli, rozhlíželi se

po celé místnosti jako před tím Kratiknot, na kterého také občas házeli očkem.

Jenže něco se začalo dít, planeta s širokým prstencem jakoby se začala chvět a vibrovat, pojednou

dokonce začala létat po místnosti a opisovat po ní hrozitánské kruhy.

 „Co se děje?“ ptali se studenti v hluku který planeta vytvářela.

„Neville to nezvládá, snaží se ho to vcucnout zpět!“ skřípal Kratiknot. „Zdá se, že ani to se mu nedaří,

tak se mu snaží jeho vybraný objekt pomoci.“

V tom se ozvala další mohutná rána a na stupínku se objevilo jakési prazvláštní jiskření jakoby cesta

do jiného neuvěřitelně bouřlivého světa.

Prstencová planeta se k jiskření okamžitě přiblížila a začala se natáčet ze strany na stranu, když v tom

vystřelila obrovskou rychlostí dovnitř a hned na to ven vypadl rozkřičený Seville, který sebou mlátil ze

strany na stranu jako protestující nemluvně. Hned na to se jiskření s další ránou zavřelo a na obloze

vznikla další hvězda tvaru prstencové planety.

„Pane Longbottome, jste v pořádku?“ ptal se Kratiknot a vyběhl za ním po schodech, které se proti

němu zdály být nesouměrně velké.

„Potřebuje doktora,“ zkonstatoval ode dveří Hagrid, který potají nakukoval dovnitř.

„Moje řeč,“ souhlasil Kratiknot, který hysterického Nevilla dovedl až ke dveřím. „řekněte jednomu

ze stražných ať toho chlapce dovede na ošetřovnu.“

„Bože můj!“ křičel Neville. „To byla hrůza, mačkalo mě to, zabíjelo…“

„Tak pojď Neville,“ řekl dobrácky Hagrid a záhy s ním zmizel ve dveřích.

Kratiknot se otočil a spočinul pohledem na Ronovi.

„Pane Weasley, teď vy,“ zkonstatoval.

Ron vypoulil oči v děsu a zalapal po dechu.

„Blázníte?“ zhrozil se. „Potom, co se stalo Nevillovi?“

„Panu Longbottomovi se nic nestalo, nyní čeká zkouška vás, bude pouze jedna, tak vám radím jí

využít,“ řekl na svůj hlas až příliš pevně Kratiknot, zřejmě měl opravdu špatný den. „Jděte nahoru.“

Ron se otočil na stupínek do výšky a znovu vykulil oči.

„Ne-ne-ne, tam nejdu,“ zamítl okamžitě.

 „Nerad to říkám, ale chcete kvůli tomu riskovat špatnou známku?“ řekl Kratiknot s povzdechnutím.

„A co když…“

„Nic se vám nestane, slibuji,“ řekl Kratiknot, poskočil, aby Rona popadl za ruku a dovedl ho ke

stupínku.

Ron začal nepřítomně stoupat nahoru, ale čím dál víc dostával závratě a natahoval před sebe ruce

připraven k tomu, že padne na všechny čtyři jako před chvílí Neville.

„Rone, zavři oči!“ zavolal na něj Seamus. „Nedívej se dolů!“

Ron tedy zavřel oči, samozřejmě při jeho smůle hned na dalším schodu zakopl a začal rolovat všechny

schody až dolů přitom to vypadalo jako že volá jako indián.

Když se studenti dosmáli, tak už byl Ron konečně nahoře na stupínku a nabral hrst přemísťovacího

prášku. Vyhodil ho nad sebe a samozřejmě všechen dopadl vedle.

„Ale pane Weasley,“ řekl konečně usměvavě Kratiknot. „Tak lehce se z toho nevymaníte, poprašte

se pořádně.“

Ron i zklamaně povzdychl a znovu hrábl do misky, která byla po předchozí Nevillovo lapálii stále

plná. Hned na to prach vyhodil nad sebe, ale znovu jako kdyby ho někdo od něj sfoukl na něm nepřistálo

ani jediné zrníčko.

„To je ta zatracená smůla!“ křikl Ron, začal nabírat prášek hrstmi a házet jej na sebe, prach však

pokaždé těsně před opadnutím uhnul a odletěl stranou.

Všichni dole pod ním se smáli, dokonce i profesor Kratiknot dostával záchvaty smíchu, to už však

Ron nabral obě hrsti prachu a připlácl si je na obličej.

V tu ránu se ozvalo hlasité PRÁSK! a Ron byl ten tam.

„Ou, proboha to ne…, že ten popleta si zapomněl vybrat svůj objekt,“ zděsil se Kratiknot a společně

s ostatními koukal nahoru, poté vyndal zrcátko a civěl do něj jak u vytržení.

Všichni studenti se kolem zrcátka nashromáždili kromě mlžení však nic neviděli. To ale ustupovalo
a za chvíli viděli Ronovo nohy, jak visí ze stropu nějakého hostince ve kterém policie právě prováděla

kontrolu a když spatřili kroutící se nohy, tak začalo pro pana hostinského opravdové peklo.

V zrcátku se však znovu zamlžilo a hned na to se objevila Ronova hlava, jak se snaží protřepat z

něčeho nadmíru děsivého. Byla to horní část jeho těla, která se právě objevila na jakémsi umyvadle,

profesor Kratiknot zakroužil prstem nad zrcátkem a to okamžitě začalo zabírat Rona z jiného pohledu.

V té chvíli se ozval ohlušující písklavý křik, drancující jim doslova ušní bubínky, Ron vykulil oči a uši

mu zrudly jako rajská jablka, koukal právě na sprchující se třeťačky, které se hnedka zakryly závěsy a

začaly po něm okamžitě házet mýdla, šampóny, ručníky, útěrky, ba dokonce i boty.

„Musíme ho odtamtud dostat!“ zděsil se Dean.

„Kolik stojí to zrcátko?“ zajímal se s úsměvem Seamus.

„Jak se můžeš zrovna teď starat o něco takovýho?“ okřikl ho Dean.

„Strážní už jsou na cestě,“ pravil Kratiknot. „jsou připravení v případě, kdyby se stala nehoda a zařídí,

aby se pan Weasley dal do pořádku,“ Kratiknot sklopil zrcátko a ohlédl se po ostatních. „Nyní je na

řadě Harry Potter!“

A bylo to. Tahle věta Harrymu přinesla do srdce učiněné šílenství a strach. Horce polkl a lapal po

dechu stejně jako jeho předchůdci. Teď byl na řadě on, musel vyjít tam nahoru a udělat přinejmenším

to, co Hermiona. Ale hned na to ho přepadly myšlenky co se s ním stane, když to nevyjde, jako kdyby

někdo vědomě šel na oddělení části těla. Byl to pro něj hrozný pocit, po všech těch dnešních lapáliích

vůbec nepočítal, že se bude na přemísťování tak bát.

„My čekáme, pane Pottere,“ podotkl Kratiknot a narovnal si brýle.

Harry se otočil, přešel pomaličku ke schodům, ještě naposledy se podíval po ostatní a následně už

začal vykračovat nahoru. Po asi deseti schodech se mu začalo nějak obtížněji stoupat, bylo to úplně

jiné, než na koštěti, spíš jako kdyby byl volně ve vzduchu a drželo ho jenom slovo boží. Po dalších

schodech už věděl, proč Ron natahoval ruce před sebe a skláněl se, přesně ten samý pocit měl i on, když
byl čtyři metry vysoko.

„O co se to sakra snažíš Maňásku?“ zeptal se znenadání Kéca a vyděšeně koukal ze strany na stranu.

„Teď buďte ticho,“ okřikl je Harry, když se Kratiknot začal zajímat s kým si to povídá.

„Ty nás chceš zabít?“ obával se Kéca.

„Hele, Maňásku, tohle nedělej!“ ozval se i Kecal. „Poslednímu kouzelníkovi, co se s námi přemísťoval

skončily nohy na dně latrýny!“

„Pane Pottere?“ vydal maličký Kratiknot ze zdola hlásek.

„Sklapněte nebo půjdete zpátky ke Ghůlovi,“ pohrozil jim Harry a obě boty s klapnutím zavřely svá

kukadla.

V pěti metrech, když vystoupal na poslední schod se mu trochu zamotala hlava a Harry měl co dělat

aby udržel rovnováhu. Zeleno zlatý stříbřitý prášek se na něj lesknul jako nabroušené rubíny, sáhl do

něj, dal ruku nad sebe, neustále však kontroloval rovnováhu a nechal prášek, aby na něj sám padal jako

déšť. Celý se rozzářil, cítil jakési podivné šimrání po celém těle, kůže mu jakoby žhavila avšak ani

trochu nepálila, naopak příjemně studila a svědila. Hned na to záře opadla a svědění jakbysmet, Harry

tam stál pořádně vystrašený, před pohledy všech ostatních, kteří se dívali stále jen a jen na něj, a díval

se na Kratiknota, který mu kývnutím hlavy pokynul, aby se dal do toho.

„Nejdřív si vyberte svůj objekt,“ řekl mu ze zdola skřípavým hlasem Kratiknot.

Harry se rozhlédl kolem sebe, všude viděl samé planety, slunce a galaxie, avšak nic ho tolik

neupoutalo jako jakési modravé oko nějakého podivného tvora až nápadně se podobajícímu Pegasovi.

Věděl teď, co má udělat, vyslovit jedno jediné zaklínadlo, ani se nemusí obtěžovat sahat na hůlku,

stačí jej prostě vyslovit a hned se objeví v podivném zvráceném světě, který si s ním bude pohrávat jako

ústa se žvýkačkou. Soustředil se na to, co se naučil, musel si vzpomenout na místnost kterou si vybral,

Harry měl v tomhle jasno, vybral si pracovnu, Brumbálovu pracovnu, byla pro něj silným orientačním

bodem ve fantasii a věděl přesně za ty dny nacvičování Nitroobrany, jak vypadá. Znamenala pro něj
velké Nitrozpyritské vytížení a stále jí měl v mysli, stejně, jak byla už mnohdy klíčem k mnoha

hádankám.

Takže, měl vybraný objekt, místo kam se přesune, byl posypán práškem, nenabil si pusu na schodech,

tak už by se do toho mohl snad pustit, rozvažování a hlavně váhání to bylo nadmíru obtížné.

„Jiní také čekají na zkoušku, pane Pottere,“ ozval se ze zdola hlas netrpělivého Kratiknota.

Harry zavřel oči a uklidnil se, začal se zhluboka nadechovat, nádech, výdech, nádech, výdech, nádech,

výdech… transio!“

Harry zaslechl ohlušující ránu a ještě k tomu se mu vše zablýsklo před očima, v tu chvíli ucítil jako

kdyby mu někdo odpojil nohy, nechal je na místě a jeho si odnesl neznámo kam, hned na to měl nohy

náhle před sebou, oči mu zaostřily a on zjistil, že je v prostoru kterému se ani Transální místnost

nevyrovná, všude kolem se míhaly hvězdy nadbožskou rychlostí, Harry se ale začal soustřeďovat na to,

co neměl, ruce se mu začaly scvrkávat do těla, v další chvíli jedna byla dlouhá až do nedohledna, začalo

mu být špatně a o motání hlavy nemluvě. Hruď se mu zkroutila do elipsy a hlava do kosého trojúhelníku,

náhle ho něco ze zadu začalo pohlcovat zpět, avšak on měl stále jednu tu ruku v dálce a nechtěla se

vrátit.

Harry se ohlédl za sebe, za otvorem, který ho vcucával byl vidět poletující Pegas složený ze

souhvězdí, jak se snaží marně Harryho osvobodit, avšak ruka nepovolila ani omylem. Začalo se dít to

nejhorší, začínal zde zůstávat a to nemohl připustit. Začal instinktivně tahat ruku zpět, křičel přitom na

celé kolo a tekl z něho pot proudem. V té chvíli se mu do ruky zamotala noha čímž mu definitivně

zpečetila snahy o vymanění, Harry jen koukal jak se jeho extra prodloužené končetiny zamotávají mezi

samy sebe.

V další chvíli jeho záchrana zmizela, otvor za nímž byl Pegas složený ze souhvězdí s hlasitou explozí

zmizel a on se začal celý zmačkávat a deformovat, rozplývat a snad i rozpouštět. Harry mizel ze světa,

mizel ze života všem jeho blízkým.

 Konečně mu svitlo ale v hlavě, pokud to nejde zpátky, musí to jít dál. Pevně se soustředil na místo,

kam se chtěl dostat, přestal křičet a začal si ho představovat v mysli a opakovat: „Brumbálova pracovna,

Brumbálova pracovna, pracovna, pracovna, pracovna…“ začal si uvědomovat místnost, která ho tak

moc zasáhla po stránce Nitroobrany, začal si opakovat „pracovna“ tyto dva pojmy se mu míhaly hlavou,

konečně vymanil druhou volnou ruku, avšak ta už byla taky příliš dlouhá, než aby se jí dal udělat

jakýkoliv pohyb, Harrymu zbývala poslední šance, šance, kterou využil jen málokdo. Znovu se pekelně

soustředil, soustředil se na to, že chce z tady toho bizardního světa pryč, nechce už být deformován,

chce získat znovu kontrolu nad svým tělem, znovu žít. Pocit, který mu dodával vůli, jednu z

nejsilnějších lidských vlastností a když jí ještě posílil s láskou a přátelstvím, které cítil k Hermioně a

svým přátelům, dostal takové mocné odhodlání, jaké umí vyvolat jen málokdo. Soustředil se na slova

pracovna a Nitroobrana, a v tu chvíli znovu vyslovil formuli „TRANSIOOOOOOOOOO!“.

PRÁSK!

Ocitl se konečně v jakési místnosti, bohužel, která se ovšem nepodobala ani trochu Brumbálovo

pracovně. Ne, tohle byla jiná místnost, Harry se pomaličku vzpamatovával a zvedal ze země, začal

uklidňovat svůj splašený dech a utíral ze sebe pot, našel poslepu nějakou židli a sedl si na ní s největším

vyčerpáním. Konečně otevřel oči a rozhlédl se pořádně po místnosti.

Hned na to ztuhl jako když ho opaří čajem. Místnost byla spoře osvětlená, obklopená regály

obsahující zástupy lahviček a sér s různými vnitřnostmi, květinami i živočichy. Harry seděl u stolu

uprostřed a zíral nevěřícně na Snapeovu pracovnu v níž se teď nacházel. Ze všeho nejmíň si přál být

zrovna tady, ovšem než vůbec mohl začít přemýšlet o tom, jak se odsud dostane, zaujalo ho něco jiného.

Sejf, do kterého Snape pokaždé schovával mydlinku, byl pootevřený. Harryho převládla zvědavost a

když už konečně dýchat zase jako člověk, tak přešel k sejfu a pomaličku ho ještě víc otevřel. Byla tam,

v celé své kráse, myslánka. Na jejím stříbrném povrchu lesknoucím a vlnícím se jako rtuť se zobrazovaly

jakési obrazce, když v tom Harry ztuhnul podruhé.

 Zahlédl mezi jednotlivými obrazci jakousi noru, kterou si pamatoval z jiných vzpomínek jiného

člověka.

Opatrně se naklonil do sejfu a nakoukl dovnitř do myslánky, stále ale nemohl vidět jasně, co se tak

děje, nakláněl se čím dál víc, až se náhle zarazil. Vždyť si moc dobře pamatoval, jak to dopadlo minule,

dostal by se to takového maléru, jaký svět neviděl, nemůže se odvažovat vstoupit do myslánky znovu.

Okamžitě to zamítl i přes lákající touhu, chtěl se zase narovnat, ale zapomněl, že je shrbený v sejfu,

bolestivě se udeřil do zátylku a hlavou padl nechtěně do myslánky jako kámen do vody.

Znovu pocítil jako kdyby ho něco vcuclo, protáhlo nízkým otvorem a on padal a padal až nakonec

opadl na suchou kamennou zem.

Harry vykašlal prach z úst a trochu se zvedl ze země, rozhlédl se zaprášenýma očima kolem sebe a

hned pak nahoru, otvor kterým se díval dovnitř do myslánky byl pryč, nemohl se nikudy zase vrátit,

bude tu teď muset počkat než se vrátí Snape, surově ho vyndá a on i bude moci sbalit saky paky a jet

domů.

V tu chvíli si ale uvědomil, že stojí ve Vstupní síni a že v Velké síně právě vychází jakýsi chlapec s

hákovitým nosem. Mohl být tak stejně starý jako Harry, který po bližším zkoumání okamžitě poznal

Snapea začteného do učebnice Lektvarů. Harry se vyškrábal na nohy a namířil si to rovnou za Snapem,

doběhl ho a nakročil na schod, když v tom Snape zastavil a ztuhnul. Harry se polekal a také se zarazil,

v tu chvíli zjistil, že Snape hledí přímo jemu do tváře, čímž mu doslova srdce udělalo kotrmelec o tři sta

šedesát stupňů. Snape se v tu chvíli vydal přímo naproti Harrymu, ten byl stále ztuhlý a jediné v co věřil

bylo, že tohle pouze a jenom vzpomínka, že se mu nic nestane, právě v tu chvíli jím Snape prošel jako

duch, avšak bez toho mrazivého pocitu.

„Co chceš?“ sykl Snape do prázdna.

Harry nasucho polkl a neměl se k odpovědi, otočil se na Snapea, ale překvapilo ho, že Snape k němu

mluví zády.
 „Já… já jen… já jsem jen…“ koktal Harry.

„Vím, že jsi tam schovanej Blacku!“ křikl znovu mladý Snape a namířil hůlkou na protější závěs

Nebelvírské koleje. „Vylez!“

Zpoza závěsu se zanedlouho objevily dvoje ruce, Harry dychtivě popošel a nespouštěl oči ze závěsu,

vedle kterého se teď vynořil ten, o kterém tak stále přemýšlí.

Mladý Sirius vyšel zpoza závěsu a v očích měl strach.

„Sevi, to byla vážně jen legrace,“ řekl Sirius omlouvačně, mnul si prsty a pomalu přistupoval ke

Snapeovi.

„O čem to mluvíš Blacku?“ zeptal se Snape netrpělivě a rozhněvaně.

„Jde o Lexe, Sevi,“ pravil Sirius provinile. „Možná jsem to trochu přehnal.“

Snape zachrčel, popadl hůlku, vystartoval směrem k Siriusovi a přitiskl ho na zeď, Harry chtěl

Siriusovi pomoct, ale věděl, že by to bylo k ničemu.

„Vyklop to!“ zakřičel Snape. „Okamžitě to vyklop ty černá ovce rodiny!“

„Byla to jen legrace, ale on to vzal vážně!“ vymlouval se Sirius.

„Tak mluv ty bastarde!“ křičel Snape.

„Nekřič na mě!“ ohradil se Sirius.

„Má to něco společného s Lupinem?“ vyptával se Snape.

„To, že ses dozvěděl naše tajemství ještě neznamená, že to můžeš rozkřikovat…“

„Kde je?“ rozeřval se Snape na celé kolo.

„Běžel do Vrby Mlátičky,“ sykl Sirius. „Nic se mu nestane, koukej už ze mě slízt!“ odehnal ho od

sebe, Snape se kupodivu dal. „Je mi to líto, jste oba dva parchanti, ale nebudu riskovat, že by mohl

zemřít, nejsem vrah!“

Snape pěnil nenávistí, nejraději by Siriuse zabil, místo toho se však otočil a uháněl k hlavní hradní

bráně vedoucí ven na pozemky. Seběhl po vstupních schodech dolů a upaloval směrem k Vrbě Mlátičce
s udýchaným Harrym v patách, který mu jen tak tak stačil. Snapea jako kdyby popoháněla nějaká

zvláštní síla, utíkal jak o závod, Harry slyšel, jak chrčí, jak se dusí, jak nestačí dýchat, ale stejně běží

dál, jako kdyby byl omámen. Zanedlouho doběhl k Vrbě Mlátičce a…

„Stůj!“ zařval Harry, ale to však už vrba třískla svou větví těsně vedle Snapea kterému se podlomila

kolena a padl na zem.

„Pozor, další!“ zařval Harry nevědomky, že je mu to na nic, Snape otevřel oči a uviděl řítící se větev

chystající se ho zamáčknout, na poslední chvíli uhnul, avšak větev ho zachytila za hábit a Vrba ho

zvedla do vzduchu, hned na to s ním praštila o zem až Snapeovi vyrazila dech. Ten se však skutálel do

jejího kmene a zmizel v jejích útrobách.

Harry na nic nečekal, běžel hned za ním, Vrba, která se ještě stále oháněla si ho však nevšímala,

viděl, jak se Snape pochroumaně zvedá a drží si poraněnou ruku, stejně tak jako kulhal na jednu nohu.

Avšak i tak se zvednul a začal uhánět kulhavě dál chodbou vyhloubenou v zemi. Harry mu byl v patách,

teď už nebylo tak těžké s ním držet krok, Snape však stále běžel dál, bez zastávky, i když ho noha musela

přímo katastrofálně bolet, nevzdával to, něco ho vedlo dál. Po asi pěti stech metrech se ani jednou

nezastavil, jeho chrčení bylo tak silné, že se rozléhalo po celé chodbě a bylo snad i hlasitější než jeho

uspěchané kroky. Až po dalších stech metrech zakopl a padl bolestivě na zem až zakřičel ze všech sil.

Harry k němu přiběhl a shýbl se nad ním.

„No tak, jdi dál,“ hulákal na něj. „Jdi dál, slyšíš?“ domlouval mu Harry.

Snape doslova dusil, tekla mu krev a dech měl snad nejdivočejší za celý jeho život, i tak se ale znovu

začal škrábat na nohy a zanedlouho kulhal dál chodbou.

„ÁÁÁÁÁ!“ rozlehlo se celou dutinou a Snape ztuhnul, stejně tak i Harry.

„LEXI!“ rozeřval se Snape se slzami na krajíčku. „LEXI VYDRŽ!“

Hned a to začal zatím nepoznanou rychlostí i přes všechna zranění uhánět dál, Harry soucítil s ním

tu jeho bolest, náhle to pro něj nebyl ten nelítostný učitel Lektvarů, ale člověk, který chce někoho, jak
vidno zachránit a je pro to ochoten obětovat cokoliv.

V tu chvíli společně s ním Harry doběhl na konec dlouhé podzemní chodby, vyběhli z ní ven a ocitli

se v Chroptící chýši, kudy se právě prohnal jakýsi malý černovlasý chlapec, který ztuhnul, když uviděl

Snapea, hned na to se rozběhl a vrhl se mu do náruče.

„Severusi, prosím, pomoz mi! Pomoc!“ křičel malý chlapec. „promiň mi to, promiň, pomoz mi!“

„Klid Lexi! Klid!“ uklidňoval ho Snape a snažil se krýt bolest, kterou mu Lex objetím způsobil.

„Je za mnou!“ křičel Lex.

„Kdo je za tebou?“ ptal se Snape, ale v tu chvíli se z horního patra ozvalo několik ohlušujích dopadů

tlap.

„Vlkodlak!“ křikl Lex a v tu chvíli do místnosti vběhl právě zmiňovaná nestvůra, která se zarazila,

když viděla i Snapea.

„Lexi…“ řekl Snape s hrůzou v očích pomalu. „rychle se otoč a utíkej odsud jak nejrychleji dovedeš,

jasné?“

„Neopustím tě,“ pískl Lex a mačkal se ke Snapeovi.

V té chvíli se oběma chlapcům vedle hlavy objevila vlkodlačí tlama a jeho zuby ostré jako břitvy ze

kterých odkapávaly smrtelné sliny.

„Až řeknu teď, tak začneš utíkat, jak jen umíš,“ řekl potichu Snape a nedal šanci chlapci

zaprotestovat.

Vlkodlak zvrátil svou hlavu, napřímil se na obě zadní a hlasitě zavyl až všem třem zalehly uši.

„TEĎ!“ zařval Snape, v tu chvíli po Lexi vlkodlak chňapl, avšak Lex byl rychlejší a zmizel uvnitř

podzemního tunelu.

Snape se odkutálel stranou, vytáhl hůlkou a klekl si v obranné pozici naproti Vlkodlakovi.

Harry vše sledoval s tou největší hrůzou, hůlku nevědomky držel v ruce, ale rozum mu říkal, že by

stejně nebyla co platná.

 „Impedimenta!“ zařval Snape na celé kolo a z jeho hůlky vyšlehl záblesk, který povalil Vlkodlaka na

police na protější straně. Snape se zvedl na nohy a obezřetně přešel k podzemní díře, však v tu chvíli

po něm vlkodlak šlehnul pohledem a mrštil na něj celý obrovský utržený regál, Snape se pokusil ubránit

kouzlem, ale nebyl dostatečně rychlý, regál ho praštil a on se sklátil k zemi pod hromadou suti.

Vlkodlak se vymanil z haldy rozbitého nábytku, dvěma skoky byl u Snapea a očuchal jeho

zdevastované tělo. Hned na to vycenil zuby, rozevřel uslintanou hubu a…

„Tady!“ ozvalo se z útrob dutiny. „Tady jsem!“

Vlkodlak se zarazil, sklapl tlamu, otočil se a rozeběhl se do dutiny.

Lex, který na něj volal asi ze sto metrů dál jasně slyšel jeho blížící se kroky, zabralo to. Ovšem

nevypočítal vlkodlakovo rychlost, netušil, že to ani ne za patnáct vteřin dožene. Lex utíkal, co mu síly

stačily, náhle však ztratil hůlku z ruky, zarazil se a přemýšlel, jestli jí ještě zvednout, ale vlkodlak byl

už příliš blízko, rozeběhl se tedy dál, bohužel po tmě hned na prvním kroku zakopl a padl bolestivě na

zem až si narazil celé své tělo.

V té chvíli se v dálce objevil rozzuřený vlkodlak ještě chrčící z honičky kterou ho Lex obšťastnil,

zarazil tlapy do země jako buldozer a přikrčil se k výpadu. Lex věděl, že je v kaši, ležel na zádech, a

vyděšeně se na připraveného vlkodlaka díval, v tu chvíli se vlkodlak odhodlal k výpadu, aby to

skoncoval.

Náhle se z opačné strany tunelu na ně vyvalila jakási zář, která sílila víc a víc, vlkodlak se zarazil

těsně před tím než se zakousl do Lexe, v tu chvíli přiběhl oslnivý statný dvanácterák a vyslal na

vlkodlaka vlnu své mocné záře, vlkodlak couvnul dál do chodby oslněn světlem a zmaten situací, Harry

ho viděl, stál za ním a také uviděl někoho jiného… někoho o kom poslední dobou jen snil.

Ze záře za jelenem náhle vyšel další chlapec, byl černovlasý a měl až na stavbu nosu téměř identický

obličej, jaký měl Harry, byl to James Potter, Harryho otec.

„Tati…“ hlesl z toho všechno vyděšený Harry.

 Přiběhl k Lexi a vyšvihl ho na nohy. Harry nemohl uvěřit, že ho vidí, byl asi tak stejně starý jako on

teď, podlamovala se mu při tom pohledu kolena.

„Lexi, musíme utéct!“ křikl na něj James. „Utíkej, jak nejrychleji umíš, rozumíš?“

„Dobře,“ souhlasil vyděšeně Lex.

Oba dva se připravili k běhu, James se ještě naposledy otočil na svého patrona dvanácteráka a ukázal

mu na vlkodlaka. Patron se na vlkodlaka otočil a vyslal na něj další vlnu záře. Vlkodlak se otřásl a

vztekle zaštěkal.

„Musíme už zmizet!“ křičel James a stále tahal zmítajícího se Lexe.

„Ale já nemůžu!“ křikl mu na to Lex se slzami v očích. „Je tam Severus!“

„Tomu už nepomůžem!“ řval mu do očí James.

„Je ještě naživu!“ ječel zmítavě Lex a snažil se běžet zpátky do Chroptící chýše.,

„Poslouchej mě ty blázne!“ křikl na něj James. „Vlkodlak nikoho nikdy nenachává naživu…“

„Ale já to nalákal na sebe!“ řval na něj Lex. „Je naživu, tak mu pomoz, krucinál!“

„Pomož mu,“ hlesl i Harry, ale hned na to zařval zděšením, když jím proskočil vlkodlak, kterému již

nevadil Jamesův patron a zařval na dvojici mladých kouzelníků.

„Dobrá jdi!“ křikl James a šlehl po Vlkodlakovi kouzlo, které se od něj odrazilo.

„Slibuješ, že ho zachráníš?“ trval dál Lex na svém.

James ho popadl za ramena a vyřkl mu do tváře. „Slibuju ti to! A teď už padej! Vrba mlátička ti nic

neudělá, jdi rovnou za Brumbálem a všechno mu řekni!“

Lex se ještě naposledy podíval do temna chodby směrem ke Chroptící chýši, ještě, než mu pohled

zaclonil vlkodlak, který zatím nejpříčetněji zařval, to už však Lex vyběhl zpět k Vrbě mlátičce.

„Tak dobrá, Remusi!“ křikl James. „Tohle jsi už krapet přehnal!“

Vlkodlak třikrát monstrózně zaštěkal a vystartoval na Jamese, kterého povalil na zem a zakousl se

těsně vedle něho.

 „Tati!“ zakřičel Harry a přihnal se k svému mladému otci.

Vlkodlak se znovu rozpřáhl svou tlamou, vycenil tesáky na Jamese, kterého v tu chvíli škrtil a hned

na to vystartoval hlavou k té Jamesovo, ten však stačil na poslední chvíli mu vrazit do tlamy svou hůlku.

Vlkodlak se zakuckal, James toho využil a odkutálel se.

„A dost hraní Remusi,“ zakřičel na něj James, zavřel oči a něco v duchu vyslovil.

Náhle se jeho tělo začalo měnit, obličej se mu začal prodlužovat a ztenčovat, začal celý mohutněn a

tělo se mu natahovalo. Z hlavy mu vyrašilo obrovské paroží a oblečení hned na to se změnilo v jelení

srst.

Teď tu proti sobě stáli, jelen a vlkodlak.

Vlkodlak rozevřel svou tlamu a zase se rozeřval jak na lesy až mu z tlamy odpadávaly hnisu a slizu,

který přistával na Dvanácterákovo srsti. Jelen se vzepjal na zadní a hlasitě a mohutně zaštěkal jako

obrovitý pes, hned na to dopadl na všechny čtyři a jako parní lokomotiva se rozběhl naproti vlkodlakovi,

kterého povalil stranou, běžel dál chodbou a zanedlouho byl svými dlouhými jeleními kroky v Chroptící

chýši, kde se probíral k životu Snape.

„Jestli chcef fít, tak fi mi vyhoupni na hfbet!“ křikl James jelením hlasem, Snape se zatvářil rozzuřeně,

ale když se z dálky znovu ozvalo zavytí a dusavé kroky, tak tak těžkopádně učinil a začal se držet

jeleních parohů.

V té chvíli však dorazil vlkodlak a narazil do nich jako pancířová pěst, Snape sletěl z jeho hřbetu

zpátky na zem a James se skácel také k zemi.

Vlkodlak hned na to se zahryzl do Jamesovo paroží a začal jeho jelení tělo sunout po zaprášené

místnosti. Hned na to ho popadl celého a hodil s ním do ostré vitríny na zdi. Jelen se skácel k zemi a

zůstal tam nehnutě ležet, zatímco se vlkodlak otočil zpátky na Snapea a vycenil na něj své zuby. Snape

se jen marně pokoušel najít svou hůlku, i když by mu vlastně byla k ničemu, došoupal se k rohu

místnosti a dál už nemohl. Vlkodlak se vzepjal na zadní a jedním skokem byl u něho a slintal mu na
hábit. Rozevřel tlamu a objal s ní Snapeův krk, přitlačoval stále víc a víc až se jeho zuby začaly

pomaličku ale jistě zabodávat do Snapeovo kůže…

V tu chvíli vlkodlaka zezadu nabral statný dvanácterák na svá ohromná paroží a mrštil s ním na druhou

stranu místnosti.

Snape se okamžitě zvedl, vyškrábal se na zkrvavená dvanácterákovo záda, jelen hned na to se rozeběhl

dutinou ven.

Harry už se chytal vyběhnout za nimi, když v tom…

„Nikdo nemá stát mezi vlkodlakem a jeho potravou,“ ozvalo se chlapci za zády.

Harry se otočil a spatřil dospělého Lextera, jak na něj hledí.

„V takovém případě zapomene na to, že je dotyčný také zvíře a je schopen ho zabít,“ řekl zase Lexter.

„Vy mě vidíte?“ zeptal se zmateně Harry.

„Samozřejmě, nejsem vzpomínka… ale díváš se právě na… část mé vzpomínky,“ prozradil mu

Lexter.

O kus dál se vymanil právě z trosek nábytku vlkodlak, který však v zápětí zmizel v temnotě, Harryho

a dospělého Lextera obklopila temnota nepropustná jako pytel.

„Tady vzpomínka končí Harry,“ upozornil ho Lexter, přešel ke chlapci, vzal ho za hábit a v tu chvíli

ho začal tahat kamsi ven. Harry ani nevěděl, jak to dělá, ale připadalo mu, jako kdyby zase se soukal

nějakým úzkým otvorem až se konečně zase z ničeho nic objevil ve Snapeovo pracovně.

„Vy… vy… vy mě sledujete?“ zeptal se Harry ještě udýchaně.

„A co si myslíš?“ odpověděl Lexter lhostejně otázkou.

„Že jste…, že jste…, že jste tak neskutečný lhář, až to není možné,“ pravil nechutně Harry a odfrkl

si.

„Jsem lhář,“ přiznal Lexter. „Přiznávám a také za to pykám,“ pravil i on a posadil se na nejbližší židli.

„Vzpomínka, kterou jsi právě viděl, byla nesmírně tajná a já se jí snažil před tebou utajit, jak jen jsem
mohl,“ začal Lexter. „Dal jsem ji sem, k profesoru Snapeovi, který dovnitř připojil i tu svou.“

„Neříkejte mu Snape,“ řekl Harry nechutně. „Pro vás je to přece Severus.“

„Nečekám, že mi někdy odpustíš Harry,“ přiznal Lexter. „A možná si to opravdu ani nezasloužím,“

řekl a odmlčel se. „Ale řekni mi, jak by ses cítil ty v mé kůži?“

„Kdybych byl ve vaší kůži?“ zeptal se Harry a popošel k Lexterovi. „O jak já nechci být ve vaší kůži,

Lextere,“ řekl Harry zhnuseně. „Byl bych ten největší podrazák, jakého tenhle svět viděl a hlavně, byl

bych bratr Snapea.“

„Jak to víš?“ zeptal se Lexter naštvaně.

„To dojde i hluchýmu, Lextere!“ ohradil se Harry. „Teď už vím, jak se to doopravdy v tu noc stalo,

bylo to všechno kvůli vám!“

„Je to jen můj nevlastní bratr… a Sirius mi neměl říkat…“

„Vždyť Snape věděl, že tam je vlkodlak, Sirius počítal s tím, že to víte, on vám nechtěl ublížit!“

obhajoval ho Harry. „Vy Siriuse nenávidíte Lextere! Poslal jste ho do té klece, kde strávil tak velkou

část svého života! Do Azkabanu! Vy ho nenávidíte Lextere, a já nenávidím vás!“ zakřičel mu do tváře

Harry a posléze práskl s dveřmi od Snapeova kabinetu.

Znovu cítil na Lextera ohromnou zlost, protože poslední dobou velice často myslel právě na Siriuse

a Lexterova slova ho popudila na nejvyšší možnou míru.

Sklepení bylo jako vždy chladné a bezlidné, byl tu absolutní klid jen tu a tam se tu ozýval kapot vody

či pískání myší. Harry hned po pár krocích zjistil, že je někdo za ním a tak se zarazil.

„Podle mě by neměl člověk posuzovat lidi podle hříchů těch ostatních Harry,“ řekl mu stařecký hlas

za zády, Harry hned poznal, kdo to je a i když se v něm už nezvedla ta ohromná vlna zlosti, tak stále

cítil zášť a vztek.

„Ale já ho tak neposuzuji,“ odvětil Harry a obrátil se na Brumbála.

„Opravdu?“ zeptal se ho Brumbál a vyšel zpoza stínu.

 V tu chvíli Harry vykulil oči jako u vytržení, byl zcela překvapen z toho, co právě viděl. Brumbál

vypadal o tolik let starší, měl o hodně víc zdeformovanou kůži na obličeji, vrásky se mu ještě

prohloubily a oči se propadly. Celkově vypadal vyčerpaný a strašlivě ustaraný, Harry dokonce měl

pocit, že se mu zde každou chvílí sklátí.

„C-c-c-co se vám stalo?“ vykoktal ze sebe Harry.

„Oh…“ došlo Brumbálovi. „no vidíš, každý to už přehlíží… víš, už jsem se dlouho nevyspal, několik

týdnů, abych pravdu řekl.“

Harry znovu vyvalil oči a nezmohl se ke slovu.

„I když mám nějaké prostředky, jak se udržet vzhůru, hodně to člověka ničí,“ prozradil Brumbál a

opřel se o zeď, aby neztratil rovnováhu, Harry v tom člověku rázem vyděl invalidního staříka a ne osobu

schopnou ubránit se samotnému Pánovi zla.

„Musel jsem tě vidět, Harry,“ řekl Brumbál po chvíli. „Všichni se o tebe bojí, a věř mi, že nejvíc já a

Lexter.“

„Tomu na mě nezáleží,“ pravil nesouhlasně Harry. „Stále mě jen pronásleduje v tom svém… orlím

těle a…“

„To není Lexter ale Falkon, jistě jsi o něm slyšel. Harry něco ti řeknu…“ začal Brumbál stařecky.

„Lexter je… je v poslední době velice nepozorný, dělá chyby a zmatkuje, nedokáže usnout, nezdají se

mu žádné sny, nemá chuť k jídlu… a téměř s nikým nemluví. Víš, proč tomu tak je?“

Harry sklopil zrak a zadíval se do země, zase se neměl k odpovědi, pouze doufal, že Brumbál bude

pokračovat.

„A teď si představ někoho, kdo pochází s neuvěřitelně zlého rodu. Všichni jeho příbuzní, rodiče,

bratranci, ba i sourozenci, jsou černokněžníci, kteří si vychutnávají bolest ostatních, avšak tento jeden

chlapec… má dobré srdce. I když je v něm nahromaděná Testrálská krev, jeho dobré lidské srdce to

dokáže utlumovat… a ta Testrálská krev vyplouvá na povrch pouze, když jde do úzkých a nebo do
extrémů. Avšak ten člověk… chlapec je uvnitř dobrý… a nikomu by nikdy nic neudělal. Považoval bys

ho tedy za podvodníka a zlotřilce?“

„Ale Lexter je něco jiného…“

„Ale já nemluvím o Lexterovi, mluvím o Siriusovi,“ zarazil ho Brumbál a Harry se na něj obrátil s

překvapeným pohledem. „Tu noc, když chtěl zabít Pettigrewa, tys mu v tom zabránil, on to chtěl

opravdu udělat, chtěl se stát vrahem, stejně jako Lexter v Azkabanu, kterého jsi také zadržel. Oba mají

v sobě testrálskou krev, kterou ale zapuzují svým dobrým srdcem…“

„Nesrovnávejte Siriuse a Lextera!“ křikl Harry úzkostlivým hlasem.

„Zlomil ti srdce Harry?“ optal se Brumbál. „Pak věř, že ty mu teď lámeš srdce o hodně víc, všichni

mu umřeli kromě profesora Snapea, rodiče mu vzali Démoni, jeho přátele, které měl tak rád, zase

Voldemort a jediný pozůstalý, kterému se celou dobu stranil, protože věděl, že by se na něj hned upnul,

ten jediný ho teď nenávidí a říká o něm, že zklamal jeho rodiče… přitom Lexter se je celou dobu snažil

najít, aby ti je mohl vrátit,“ Brumbál popošel ještě blíž k Harrymu a rukou mu zlehka nadzvedl obličej,

aby si podívali do očí. „Přemýšlej, odkud vlastně pramení ta tvá zloba. Přemýšlej o tom, co děláš.“

Hned na to se otočil a začal mizet v dálce sklepení, na poslední chvíli se však zase otočil a ještě

Harrymu vzkázal. „A prosím tě Harry, do ničeho se nezatahuj, zvláště v téhle době, prosím tě o to ze

všech svých sil. Hodně lidem na tobě záleží.“

Hned na to se ztratil v temnotě sklepení.

Harry celý den prožil jako v mdlobách, s Hermionou sotva promluvil, většinu čas utrávil zíráním z

okna, večer se večeře vůbec nedotkl a na večerní Nitroobraně téměř nevnímal žádná slova obrazů

ředitelů.

V noci, když ulehával do své postele s nebesy si všiml něčeho, co mu kdosi dal na stolek. Byl to jakýsi

strojek, malá zlatá soška tančící dvojice, která se neslyšeně pohupovala a otáčela, když přístroj Harry
zapnul. Navíc zevnitř sousoší malé dvojice vycházely jiskřičky štěstí a Harry z té podívané nemohl

spustit oči, jediné, co k tomu bylo přibaleno byl vzkaz:

„Vzpomeň si na mě“
Harry usnul při pohledu a cinkotu tančící dvojice na nablýskaném parketu a kdo ví, třeba se mu bude
zdát, jak před měsíci tančil s Cho na Halloweenském plese a byl ten nejšťastnější člověk na světě.

Kapitola 79.
Famfrpálový pohár
Ú terý nastalo a Harry měl tak těžkou hlavu, že jí snad ani nemohl zvednout z polštáře. Stále se jen

převaloval ze strany na stranu a přál si být někde se svými rodiči. I když mu to nahánělo strašlivý žal,

tak někdy se dokázal překonat a myslet jenom na to, jaké by to bylo, kdyby s nimi opravdu byl. Ten

úžasný pocit mu přivedl tak silný úsměv do tváře, jak jen může být silný i jeho Patron pokaždé, když si

vzpomene na své rodiče či přátele. Jakoby mu zároveň s tím bylo hned líp, jakoby peřina byla ještě

teplejší a polštář ještě měkčí.

Snění však musel velice rychle opustit, když mu do ložnice vtrhla Hermiona jako už to měla ve zvyku,

nehledíc na chlapcovo soukromí a tahala ho ven z postele jako neposlušného synáčka. Zrovna ho

vyrušila z krásného zasnění a tak jí Harry alespoň vyhnal na okamžik, kdy se potřeboval převléct a

raději přehodil i své staré ponožky přes kliku, aby si byl jistý, že Hermiona na něj nemůže vidět klíčovou

dírkou, aby se ujistila, že si zase nelehl do postele.

Hned, jak vyšel z ložnice, zjistil situaci ve společenské místnosti. Asi čtveřice židlí byla již rozpadlá

a Ron byl odkázán do kouta, aby tam zůstal stát. Koberec u krbu byl sežehnut, když kolem něj Ron

prošel a také byl chudák podrápán od Křivonožky, když mu už popáté za dnešní ráno šlápl na ocas.

Když kolem Rona Harry procházel s neurčitým pohledem, tak mu jej Ron opětoval svou typickou
naštvanou grimasou a červenýma ušima. Harry hned v zápětí se posadil do křesla vedle Hermiony a

znovu se podíval na tu celou podívanou. Od té doby, co tu Felix měl Huňáče se podoba společenské

místnosti opravdu změnila. Zvláště pak po dnešním vstávání Rona Weasleyho, pod kterým, vinou jeho

smůly, nevydržela snad ani jeho postel, ba i podlaha.

Jediná v koutku zamlklá osůbka byla dívenka se zrzavými vlasy, koukala smutně ven směrem k

famfrpálovému hřišti svýma unavenýma kaštanovýma očima a podle všeho zahazovala veškeré své

starosti za hlavu. Jako kdyby i jí ovlivňovalo počasí tam venku, kde právě začalo kalně mrholit.

„Začalo poprchávat, Harry,“ ozvalo se od Hermiony.

„Díky za upozornění, ty moje rosničko,“ zkřivil Harry obličej.

„Ale to jsem neplácla jen tak, uvidíte na zápas, a ty hlavně… teda doufám… na Zlatonku,“ zakončila

ho Hermiona a doufala, že mu tím nažene lepší náladu.

„A víš, že mě ten zápas ani nezajímá?“ odpověděl jí Harry a hleděl stále na Ginny. „A nejsem jediný.“

Avšak naopak skupina Jack Sloper, Colin Creevey, Seamus Finnigan a Dean Thomas byli u vytržení.

Jak vidno se spřátelili a teď se horečně spolu bavili o nadcházejícím zápase. Navíc naštvaně pohazovali

očka po Ginny, z toho nejvíc Dean, který jen vždycky pohodil rukou jejím směrem jakoby naznačoval:

„Kašleme na ní.“

Harry dostával při tom pohledu na tu skupinku zlost, věděl, že někteří z nich, jako například Colin, ty

posměšky neberou tak vážně, ale u Deana to byla jiná. Každý z nich však měl něco společného, všichni

kroutili rezolutně hlavami a snad se i domlouvali, že hrát nebudou, že jim to za ta zranění nestojí.

„Pojď na snídani, probereme tam učení,“ navrhl Harry a Hermiona byla hned na nohou.

Snídaně jako vždy nechutná, jestli vůbec se dá popsat slovem obsahující slovo „chutná“ byla pro

dvojici jen minutovou záležitostí, jejich žaludky si na to již zvykly a všichni studenti začali ztrácet svá

přebytečná kila. Dnes měli o hodně více zkoušek a tak o to více se pilněji s Nevillem na ně připravovali.

Harryho překvapilo, že Umbridgeová ihned, jak vešla, zamítla veškerou hudbu, po celou dobu snídaně
stále něco vyjednávala, někde něco podepisovala a domlouvala se s ostatními přívrženci z ministerstva.

Harry si myslel, že začíná už snad třetí válku nebo co, protože si nedala pokoj a v na ní brzkém čase

odkráčela pryč, Harrymu však stačila věnovat jeden pohled, ve kterém se zračilo strašlivé

zadostiučinění.

Hned na to nastal čas jít na hodiny, první zkoušení bylo z Bylinkářství, ačkoliv si všichni mysleli, že

budou přesazovat Liliputky, tak jim profesorka Prýtová zadala zcela jinou práci a to vydrhnout skla

skleníku.

Všichni si mysleli, že si snad dělá legraci, co je to za zkoušku, hned ale zjistili, že odstranit plíseň,

která se na skla, ve skleníku číslo pět, nachytala není jen tak ledajaká a že museli použít precizních

postupů, aby se jí vůbec zbavili a že se to někomu také nepodařilo zcela stoprocentně, pokud tedy

nepočítáte Hermionu.

Z Bylinkářství všichni šli zcela vyčerpaní a beze sil, a to je hned na to čekala další zkouška z Obrany

proti černé magii. Profesorka Kostková hned jakmile vstoupila do učebny (přitom se stačila přerazit na

prahu) všem rozdala své testy, takže zkouška z tohoto předmětu byla pouze na papíře, přesně, jak to

zamýšlela Umbridgeová. Hodinu ukončili o něco rychleji, když Kostková se rozkřikla na celé kolo kvůli

malému červíčkovi v jejím jablku.

Následovalo další zkoušení, studentům hlavy doslova bubnovaly na poplach a již několik z nich

chodilo do třídy s mokrým obličejem, jak se potřebovali opláchnout. Z Dějin čar a kouzel museli napsat

pojednání na celé dvě hodiny, zatímco profesor Binns si vyndával miniaturní hůlčičkou moly ze svého

obleku.

Poslední předmět, ze kterého byli zkoušeni, bylo Přeměňování. Ale abych shrnul Ronův prospěch, na

zkoušce v Bylinkářství místo, aby plísně mu mizely, tak se naopak rozmnožovaly až nakonec ho celého

zarostly a profesorka Prýtová je z něj musela seškrabávat. Na Obraně proti černé magii se Ron nervově

zhroutil a když plíseň, kterou z něj profesorka seškrábala na něm zase začala růst, takže nakonec
vypadal, jak sněhulák a na Dějinách dostal oddělenou lavici a tucet náhradních lahviček s inkoustem,

které se mu samy vylévaly a uskakovaly před brkem jako splašené. V Přeměňování ho jeho bratr hrdě

navrátil zpět do původní podoby, ještě čtvrt hodiny podával výklad, jak se toto těžké kouzlo musel

sáhodlouze učit až do tří ráno, nakonec všem rozdal testy z otázek, které pokládal na začátku svého

učiva zde na Bradavicích, takže pro studenty bylo obtížné si na ně vzpomenout. Ron však i zde

zabodoval, když začal psát, tak se mu utrhla špička brku, odrazila se bleskově od papíru, dále od stěny,

narazila na křišťálek v lustru, který se utrhl, spadl do horkého vývaru Hagrida, kterého to popálilo tak,

že drknul do Padmy Patilové, které uletěla sponka z vlasů jako prakem, střelila do zdi, o které se

odrazila, přetrhla provázek držící kostru a ta se následně sklátila na Percyho, kterého kousla do zadku

až hlasitě zakřičel.

Potom, co se třída dosmála a odevzdala své práce, které všichni drželi co nejdál od Rona, vyučování

skončilo.

V tu chvíli se po škole strhl doslova ohlušující poprask, všichni se svými strážci utíkali jako zběsilí

na famfrpálové hřiště, které začalo praskat ve švech a to jim ani nevadilo, že lilo jako z konve. Kvůli

tomu se zem proměnila v nechutnou popelavou břečku podobnou nesmírně lepkavému bahnu, což to

všechno ještě dokonalo.

Harry se ani nestačil vzpamatovat a všichni členové jeho týmu kromě Ginny přiběhli s nějakou

listinou k Percymu a hulákali na něj jak na lesy. Záhy se Harry od Hermiony dozvěděl, že listina

obsahuje žádost o zrušení zápasu.

„Podívejte se, famfrpál mne absolutně nezajímá, to je zcela na vás jak se rozhodnete,“ pravil lhostejně

Percy a hladil si své pozadí.

„Oni nás zabijí, jsou vycvičení a navíc neměnili ani trochu mužstvo!“ řičel Dean s obavami.

„Jo, nehodlám se nechat zmrzačit kvůli takový krávovině,“ dodal i Seamus.

Ovšem Harry věděl, že to zrušit nemohou, to prostě nejde, protože si vzpomněl na svou sázku, pokud
by nevyhráli, ostatní členové týmu by ho snad zabili za to, co by museli podstoupit, navíc jim to Harry

ještě ke všemu neřekl.

Přešel tedy ke hloučku stojícím u Percyho, vytrhl mu z ruky listinu a poctivě jí na několik částí přetrhl.

Seamus, Dean, Jack, Colin a Ron na něj koukali s otevřenou pusou. Nezmohli se ke slovu, Harry

viděl, jak se v nich kypí vztek a zároveň panický strach.

„Hrát se bude, klidně i bez vás,“ řekl Harry naštvaně.

„Bravo Pottere,“ řekl Dean nenávistně. „Spočítal sis to. Budeš hrát sám, sám samotný proti celému

Zmijozelskému družstvu, tak co? Spokojený? Roztrhají tě na kusy, vymlátí z tebe duši a budou si s

tebou hrát jako kočka s myší! Zabijí tě!“

Harry při těch slovech doslova a do písmene znejistěl, přelétal pohledem z jednoho na druhého a začal

se v něm objevovat strach, který se tak pečlivě snažil udusat.

„Podepsal sis rozsudek smrti!“ křikl Seamus. „Jseš mrtvej kámo.“

„Harry tohle nepřežiješ,“ přidal se i Colin, který mu dodal ještě více strachu.

Zavřel tedy oči a nechal spadnout strhaný papír ze své ruky. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a

následně otevřel oči.

„Tak ať to mám už za sebou,“ hlesl a odkráčel pryč jako někdo jdoucí na smrt.

Přidal se k němu hned za dveřmi Felix, aby spolu s ním mohli procházet uličkou smrti. Harry se zděsil,

když to uviděl, studenti si zjistili, ve které třídě právě je a masově jí obklopili. Udělali Harrymu

uprostřed cestičku vedoucí přímo dolů po schodech do Vstupní síně. Harry procházel mezi všemi

studenty Bradavic, některý si na něj chtěl sáhnout, někteří se ho naopak štítili. Harrymu se zvedl žaludek

do nedohledných výšin, začalo se mu špatně dýchat a trochu se dusil. Studenti z něho nemohli spustit

oči, byla to hrozná procházka, procházka trním neštěstí, které Harryho bodalo ze všech stran. Dole

narazil na Zmijozelské a začal schytávat rány od odpadků a jiného bordelu, který na něj studenti v

zeleném házeli. Když dorazil k poslednímu schodišti, uviděl dole Malfoye, srdce měl až dole u nohou,
tlouklo mu tak neuvěřitelně silně, že se mu snad i nadouvalo oblečení, třásl se jako osika po celém těle

a snažil se do skrýt za každou cenu. Začal scházet dolů po posledním schodišti, kolem něho byli samý

Zmijozelští, kteří se mu potichu smáli a ukazovali si na něj, Harry věděl, že nesmí ztratit oční kontakt

s Malfoyem, nesměl se vzdát, bohužel to se mu stalo osudné. Na posledním schodu špatně našlápl

zvrátil si chodidlo a spadnul bradou na bolestivě na zem.

Ten smích… ten srdcervoucí smích, Harry chtěl nechat oči zavřené napořád, hlavou mu prostupoval

tak neuvěřitelně zlomyslný a nelítostný smích, že se nedokázal přemoct a ukápla mu slza. Otevřel oči a

rozhlédl se, byl v odklopení Zmijozelských, kteří právě se doslova váleli po sobě smíchy, řvali a vřeštěli

svými bujarými hlásky na celé kolo. Harry tam byl v pozici na všech čtyřech a z očí mu odkapávaly

slzy.

Avšak neplakal, nechtěl plakat, to jen emoce nedokázal ukočírovat a oči povolily. Když se zvedl, tak

si do něj začali Zmijozelští strkat a házeli si ho mezi sebou. Harry byl jako ten penál, který studenti

někomu vezmou a pak si ho k jeho stesku mezi sebou hází. Nikdo mu nepomohl, nikdo mu ani pomoct

nemohl, Hagrid byl dávno ve svém srubu, Harryho přátelé se sem přes Zmijozelský zástup nedostanou,

Harry tu byl otloukán zcela sám a to ještě dřív než začal zápas. Nakonec ho chytily ruce Malfoye, Harry

schytal už pár ran a měl na obličeji několik rudých fleků. Hleděl na Malfoye uslzenýma očima a i přes

to všechno ze sebe vyloudil ten nejnenávistnější pohled jakého kdy byl schopen. Malfoy se zašklebil a

vzpírajícího se Harryho vyhodil spolu s Crabbem a Goylem ven z brány z hradu. Harry se skutálel po

schodech dolů čímž si bolestivě narazil ramena až skončil v tom odporném zuhlenatělém bahně.

Zůstal tam ležet, zatímco všichni ostatní studenti o kus dál odcházeli na hřiště a ukazovali si na ležící

hroudu neštěstí, která se ani nehnula.

V tu chvíli Harry povolil, už to nemohl vydržet, stesk se v něm nakupil a on se rozbrečel na celé kolo.

Zuhelnatělý déšť mu smáčel celé tělo, takže se ani nedalo říct, že by mu smýval uhelné bahno, i tak ale

dokázal odkrýt jeho uplakaný obličej. Harry se znovu cítil zase beze všech, zvedl obličej ze země a
naříkal na celé kolo. Studenti se za ním ohlíželi, někteří se smáli, jiní zvážněli, nikdo si ho však ani na

okamžik nevšiml až na jednu dívku, která se k němu o přes veškeré bahno přihnala.

„Harry, proboha!“ křikla a v běhu k němu padla na kolena. „Harry, ty moje chudinko, jsi v pořádku,

prosím!“

Harry se na ní vzlykavě otočil, uviděl Cho, jak si svléká hábit a otírá mu obličej a celé tělo.

„Bože, co ti to ti hajzlové provedli,“ zděsila se a zatvářila se nenávistně při slovu hajzlové.

„Cho?“

„Harry?“ usmála se šťastně, že promluvil. „Jsi v pořádku! Díky bohu, vezmu tě na ošetřovnu, pak si

půjdeš lehnout a na všechny se vykašleš a…“

Harry její slova přestal vnímat, zadíval se na zem do bahna a ač se mu to zdálo nebo ne, uviděl v něm

obrys obličeje Siriuse. Nemohl uvěřit svým vlastním očím, má vidiny? Co to má znamenat?“

V té chvíli Sirius otevřel oči. „Tvůj otec by se nevzdal Harry, nikdy to nevzdávej! Nikdy to

nevzdávej!“ zakřičel na něj, až Harry rázem procitl.

„… tohle nemáš zapotřebí, ukaž, zvednu tě ze země a půjdeš si lehnout.“

„NE,“ zarazil jí Harry a o překot se postavil. „Ne, já nejdu Cho,“ zamítl to rázně Harry.

„Kam tedy jdeš?“ zeptala se Cho úzkostlivě.

„Jdu to dohrát, Cho,“ řekl Harry skálopevně a zaťal pěsti. „Jdu to dohrát!“

Následně se sám už narovnal, pohlédl do dálky skrz špinavý déšť a rozešel se směrem ke hřišti. Za

jeho zády se zatím k Cho přihnala řádně rozcuchaná Hermiona, jak vidno se také k Harrymu snažila

dostat a obě dvě na něj hleděly, jak jim mizí v dálce.

Harry cítil bolest v noze. Avšak podle svého názoru neměl nic vymknutého, pouze natažený sval,

nebo tak něco, nakonec usoudil. Avšak bolelo to jako čert celou cestu na hřiště, on to však ale nechtěl

dát znát, také nechtěl jít s ostatními v davu, takže se brodil v břečce popela až se nakonec došoural ke

vchodu do hřiště. Opřel se o kamennou zeď chvíli po sobě nechával stékat kapky vody, nakonec se
otočil, otevřel dveře a vešel do šaten.

Hned na prahu zůstal stát jako opařen, v Nebelvírské šatně nebyl sám, byla tam dokonce i Ginny už

převlečená do červeného dresu.

Když uviděla zdecimovaného Harryho, tak jen hlesla: „Pane bože,“ a přeběhla k němu. „Okamžitě to

ze sebe shoď!“ nakázala mu a začala z něj strhávat špinavé oblečení.

„Co tu děláš?“ zeptal se překvapeně Harry.

Ginny mu pohlédla do očí a odpověděla. „Jdu hrát.“

Následně pokračovala ve svlékání a vyndala z Harryho skříně jeho dres.

„Ublíží ti,“ obával se Harry stále udýchaně.

„Stejně jako tobě,“ odvětila mu příkře Ginny a strhla z něho poslední kus hábitu takže před ní byl jen

v trenkách a tílku.

Harrymu byl v tu chvíli ukraden nějaký stud, divil se, že tu je.

„Krucinál, to tě museli takhle odrovnat ještě před začátkem?“ postěžovala si Ginny.

Harry jí však uchopil za ramena, aby přestala popocházet sem a tam a shánět věci.

„Ginny to nemůžeš jen kvůli mně,“ řekl jí upřímně.

„Právě proto to udělám a přestaň s těmi řečmi,“ opáčila mu.

„Ginny, tohle je sebevražda a ty to víš!“ křikl na ní Harry, avšak ona se ani trochu nezalekla.

„Já se jich nebojím!“ odpověděla mu křikem. „A půjdu tam s tebou! Půjdu s tebou kamkoliv Harry!

A vždycky ti budu chtít pomoct! Rozumíš? Vždycky! Protože jsi můj kamarád… a protože tě mám

ráda,“ řekla mu úzkostlivě. „Tak tu na mě nekřič, prosím.“

Harry zůstal na ní udýchaně civět, byl stále ticho až nakonec jí padl k nohám. „Ginny, prosím, odpusť

mi to. Prosím odpusť mi to všechno, to, jak jsem si tě nevšímal, prosím odpusť mi to, že jsem byl ten

největší idiot v dějinách kouzelnictví! Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň, promiň,

promiň, promiň, promiň, promiň…“ odříkával stále dál a dál, uslzenou tvář měl tak i tak, tulil se k ní a
nechtěl jí pustit dokud alespoň trochu dostatečně se jí neomluví. „Tohle je ten nehorší rok v mým životě,

všechno se mi před očima bortí, já vím, za hodně věcí si můžu sám. Svojí nafoukaností,“ Harry nevěděl,

co dál říct, jen mu tekly jedna slza za druhou. Ginny na něj překvapeně dolů hleděla s otevřenou pusou.

„Víš, jak jsi mi řekla, abych tě pochopil alespoň já? Alespoň ten, kterého máš tak ráda? Abych tě

chápal?“ ptal se Harry a podíval se na ní nahoru. „Teď už vím, jak tě to bolí, tenhle rok jsem to poznal…

Ginny já tě chápu… a mám tě rád… mám tě strašně moc rád…“ odříkával a Ginny se také chtělo plakat,

klekla si k němu a hleděli si do tváře. „…ale nemiluju tě... nemiluju.“

Ginny stekla po tváři slza a opřela hlavu o jeho rameno, Harry slyšel, jak potichu naříká. Naříkali oba

dva sklonění sami nad sebou, soucítili svou bolest, dva opuštění hráči z Nebelvírského družstva, kteří

si byli vědomi, že jsou možná i na svůj poslední zápas v životě, dvě osoby, které se tak strašně moc

navzájem měly rády, až se jejich vztah mohl nazývat čistou láskou.

Ginny se na něj podívala a Harry jí palcem něžně otřel slzy.

„Stačí, když budeš můj kamarád Harry,“ řekla potichu. „A budeš si mě všímat.“

„To slibuju,“ řekl Harry pevně a sevřel křečovitě obličej. „Slibuju ti, že už nebudu takový idiot,

rozumíš? Slibuju ti to!“

Ginny se z očí vyvalily další dvě velké slzy a v zápětí se vrhla Harrymu do náruče, tiskli se k sobě,

jak nejvíc mohli, jako kdyby tím chtěli stvrdit své sliby, hlavně Harry jí držel pevně a zároveň něžně

hladil, v tu chvíli se ozval zvenčí zvon který vyzýval hráče na plac.

Oba dva, když se od sebe odtáhli měli v očích tak neuvěřitelné odhodlání, že by ho mohli rozdávat

celým Bradavicím.

„Půjdeme tam… ať to dopadne jakkoliv… budu s tebou,“ ujistil jí Harry.

Ginny se konečně poprvé pousmála a pohladila Harryho po tváři.

„Tak dobře, ale nejdřív se obleč,“ řekla mu s úsměvem.

Harry se také uchechtl a začal na sebe natahovat svůj famfrpálový dres chytače.
 Vzduch byl nějak zvláštně nasáklý těžkým oparem, možná to spíš byla těžká nálada než něco

podobající se počasí. Bradavické famfrpálové hřiště stále vydatně smáčel déšť barvy šedé a studenti

nyní, již řádně připravení na tribunách, se snažili přehlušit sama sebe.

Když Harry a Ginny stoupali po chodbě směrem dovnitř hřiště, ze všech stran slyšeli ohlušující dusot,

jako kdyby se nad nimi hnalo neustálé stádo slonů. Dvojice se však držela za ruce, kapitánka a její

chytač byli spolu a neopouštěli se, teď si věřili víc, než kdy dřív a byli připraveni jít spolu na všechno.

Dveře se před nimi otevřeli a je skropil silný příval dujícího větru ženoucího v sobě nelítostnou krůpěj

špinavých kapek.

„Repelentus.“ pravil Harry s hůlkou v ruce namířenou na své brýle, Ginny si, zatímco Harrymu

přestaly kapky smáčet brýle, nasadila koženou helmu pokrývající střelcovu hlavu a taktéž se očarovala

kouzlem odpuzujícím vodu.

Hned na to oba dva s bušivými srdci vyšli ven na hřiště.

Harry měl sto chutí si zacpat uši, křik studentů ho doslova lomcoval, hned, jak vyšli, tak na ně

Nebelvírští zeshora začali házet okvětní lístky a barevné proužky, které je teď obsypaly jako kdyby jim

naposledy chtěli vzdát poctu za to, že bojují předem prohranou bitvu.

Harry hned na to ucítil, jak se ruka Ginny začíná lehce třást, sám měl trému vysokou jako hora K2 ale

snažil se jí ovládnout a aby Ginny dodal odvahu, stiskl jí pevně ruku na znamení, že stojí při ní. Hned

na to si sundal pihu z obličeje, ještě se na ní chvilku zadíval, jak mu leží na prstu, hned na to se mu

zvětšila na malý měšec ze kterého kouzelně vysoukal celé velké koště dlouhé jako on samotný. Hned

na to si pihu připnul zpět na obličej a nablýskaný Kulový blesk vzal do ruky.

Studenti jakmile zaznamenali, že Harry drží v ruce své slavné koště tak začali hulákat ještě víc, jejich

ornamenty, ohromné vývěsky, návěstí a plátěné plakáty, které drželo i několik desítek studentů

najednou, teď vyčnívaly na celou podívanou jako na mistrovství světa ve famfrpálu.

Pro Harryho a Ginny to byla věčná cesta, brodili se skrz popelavé bahno, které zakrývalo i hraniční
čáry hřiště, šli stále dál doprostřed, kde se v dálce tyčil zástup jejich protihráčů, ohromných hromotluků,

kteří na ně se složenýma rukama koukali jako na neškodný hmyz.

Harry viděl, jak Ginny lapá po dechu, když vidí ty gorily stát naproti nim, sám byl také dostatečně

vyděšený, Goyle a Crabbe jako odrážeči se na ně šklebili, Montague, kapitán a střelec Zmijozelského

mužstva se na ně vyzývavě koukal s napřímenou bradou, byl to ohromný hromotluk velikosti Dudley

Dursleyho. Dále další dva střelci Warrington a Pucey byli nanejvýš podobní. Harry se jim zadíval na

rukavice, měli je něčím vycpané a pečlivě zamaskované, ať to byli cokoliv, nebude to nic příjemného.

Dále jejich brankář Bletchley stál na jedné straně zástupu a mnul si pěsti o sebe jako nějaký

wrestlingový zápasník. A nakonec Malfoy, který byl na opačné straně zástupu, stál absolutně nehnutě,

po jeho plavých bílých nagelovaných vlasech stékaly kapky deště jako nějakému králi po helmě a

brnění, Harryho zaskočil i jeho pohled, protože jak vidno se ho mladý Malfoy naučil od svého otce. Byl

plný nenávisti, avšak k tomu, aby jí Malfoy dal znát se nepotřeboval ani šklebit, ani cenit zuby, prostě

jen nenávistně k Harrymu vzhlížel a v rukou držel svůj nový Nimbus 2006, kterého se snad nedotkla

zatím ani jedna kapka, jak byl úzký.

Celá scenérie byla naprosto příšerná, osamělá dvojice tam stála jako dva hrdinní gladiátoři před lvi

uprostřed kolosea čekajíc na svůj verdikt. Ginny se stále Harryho držela, nechtěla se ho pustit ani na

okamžik, zřejmě si nyní uvědomila, jak hrozné to bude až zápas započne. Byli tam sami a nikdo se jim

neobtěžoval pomoct. Oběma dvěma srdce tlouklo jako o život, oba dva promočení a špinaví, oba dva

však s odhodláním, které si sami sobě slíbili.

Poté ale zaslechli v dálce nějaký hlas jak na ně volá, Zmijozelské mužstvo se začalo pochechtávat a

ukazovat si na tečku v dálce, která se k nim blížila, oba dva se tam podívali a už z dálky poznali, kdo

se k nim blíží, protože hned po pár krocích upadl vinou zavázání tkaniček k sobě, aniž by mu to však

někdo udělal.

Ron se k nim přihnal celý špinavý a udýchaný a začal hulákat.

 „To snad nemyslíš vážně!“ křičel, jak na lesy a mával rukama. „Okamžitě pojď odsud pryč, slyšíš!“

zakřičel a popadl Ginny za ruku.

„Nech mě, Rone!“ okřikla ho na oplátku a vymanila se mu ze sevření.

Hned na to znovu přešla k Harrymu a vzala ho s očima upřenýma na Rona za ruku.

„Co to… co…“ Ron koktal a nezmohl se ke slovu, Harry z něj vycítil ohromný vztek směřující právě

na něho. „ne! TO NE!“ zakřičel a znovu zatáhnul za Ginny, která ho ale zase odstrčila a natlačila se na

Harryho. „Vezmi mi cokoliv, jenom ne sestru, ty hajzle!“ křikl na vykuleného Harryho. „Uvědomuješ

si, že jí vedeš na smrt ty… ty…“

„Rone, měl by ses radši vrátit zpátky k těm ostatním srabům a čuchat naše míhající se pláště z dálky,

jak jsi to měl v úmyslu,“ řekl Harry nenávistně, byl na Rona rozzlobený, jak snad nikdy v životě.

„Harry, přestaň,“ varovala ho Ginny, zatímco se Zmijozelští smáli a Malfoy dělal jako kdyby se

Harryho slov strašně moc zalekl.

Ron na Harryho napřímil ukazováček, chtěl něco říct, ale nezmohl se ke slovu, prostě stále jen kroutil

hlavou, zatímco všechny smáčel déšť a obklopoval je ohromný křik.

„Weasley!“ zahřímal Montague a přistoupil k němu. „Budeš hrát nebo utečeš?“

Ron se na všechny nenávistně díval a pak zavřeštěl. „Jděte do háje, všichni jděte do háje!“

Hned na to ho Montague popadl za límec jako malého haranta a mrštil s ním o pár metrů dál do bahna.

„A vypadni nebo přijdeš k úrazu!“ křikl Montague a postavil se zpátky mezi své spoluhráče.

„Ehm… ehm.“ ozvalo se jim za zády.

Harry a Ginny se s obavami otočili, tušíc, komu ten hlas patří a byla to opravdu ona.

„Jak vidím, o něco jsem přišla…“pravila Umbridgeová ve své ohromné zelené pláštěnce. „to bych

jako… rozhodčí neměla.“

Harry a Ginny na sebe vykulili oči, horší to snad již být ani nemohlo, opravdu se pustili do pekel,

Umbridgeová Zmijozelské klidně nechá je mrzačit a bude se jen z dálky usmívat.

 Ginny také hned o poznání se začal třást ještě víc a koukala na Harryho se smrtelným pohledem.

„Tak co? Budete tedy hrát?“ zeptal se jich Montague.

Harry a Ginny se na sebe znovu podívali, kolem nich létaly kapky špinavého deště jak zběsilý draci

a ohlušující dusot diváků jim pronikal až do žaludku až cítili ty odporné vibrace uvnitř těla. Hned na to

se po celém hřišti začalo sborově a přímo děsivě ozývat: „Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel!

Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel! Zmijozel!“

„Zabijí nás a strašně se bojím,“ začala Harrymu šeptat do ucha Ginny. „bojím se, že odsud

neodejdeme živí a nejspíš je to také pravda… ale já tě neopustím Harry, jdu do toho s tebou, ať se ti to

líbí nebo ne.“

Harry se na ní naposledy jímavě podíval, hned nato se otočil k Umbridgeové a řekl: „Hrajeme.“

„Bravo,“ zkonstatovala a mávla do dálky na svého sluhu, který jí přinesl bednu s hracími míči.

„Ginny,“ oslovil jí ještě v poslední chvíli Ron a vzal jí za rameno. „Naposledy tě prosím, nech toho.“

„A já ti naposledy říkám,“ odvětila Ginny. „jdi odsud nebo přijdeš k úrazu.“

„Slyšel jsi jí,“ prohlásil Harry a ukázal vzteklému Ronovi místo, odkud přišel.

„Všichni nasedněte na svá košťata!“ křikla Umbridgeová, když k ní přišel její zřízenec a položil bednu

na zem.

Harry v tu chvíli ztuhl, na zřízencově ruce se na malý okamžik odkrylo z pod oblečení znamení zla.

Podezřele si zřízence prohlížel do té doby, než se jim ztratil v dálce.

„Takže, můžeme!“ pískla Umbridgeová svým ječákem.

„Vítám vás na letošním posledním utkání mezi Nebelvírem!“ po hřišti se po slovech Elianor

komentující zápas začalo rozléhat fandění Nebelvírských, kteří stále ještě vzdávali hold dvojici

postávající osamoceně ve smečce vlků. „A Zmijozelem!“

Tentokrát se ozval takový ohlušující křik, že se snad bortily i tribuny sahající až do nepřeberné výše.

Hřiště doslova praskalo ve švech řevem, který ho právě naplňoval jako nafukující se balón. Pokud před
tím jim hluk doléhal do žaludků, tak teď to bylo snad stokrát horší. Harry dokonce cítil, že se mu trochu

podlamují kolena, za celou dobu povyku Ginny nepustil, ani jednou sebou necukl, když k nim doletěl

nějaký odpadek či podobná zvrhlost, proti které Umbridgeová ani trochu nic nenamítala. Stáli tam dvě

malé osoby uprostřed kolosea a čekaly na svůj soud.

Umbridgeová hned vzápětí otevřela bednu, vypustila v hlasitým zafučením větru dva železné

Potlouky, poté okryla pouzdro se Zlatonkou, vzala jí do ruky a vyhodila směrem k Malfoyovi, který jí

okamžitě začal sledovat, jak mu tančí před očima. Harryho pohled teď doslova byl zhypnotizován,

nekoukal jinam, než na malou třepetající se kuličku mizející jim v dálce.

Umbridgeová vzápětí zvedla Camrál do výše a okázale se rozhlédla.

„Podmínky pro dnešní zápas jsou opravdu dobré s porovnání s těmi minulými,“ ozvala se zase Elianor

a snažila se přehlušit řvoucí davy na tribunách. „proto můžeme očekávat zajímavý zápas, zvláště pak,

když se hraje v ohromné přesile. Nebelvírští hráči, jak všichni víme, jsou pouze dva, takže můžeme

očekávat brzký konec zápasu.“

„Neboj Ginny, to bude dobrý,“ hlesl k ní Harry se stoupajícím napětím. „Všechno dobře dopadne,

rozumíš?“

„Rozumím Harry,“ přitakala třesoucím se hlasem.

„Buď rychlá jako střela, obratná jako vlaštovka a bystrá jako rys.“

„Budu Harry,“ přikývla Ginny odhodlaně a sevřela pevně své koště.

„Jdeme na to, ukážeme jim,“ řekl Harry naposledy, když mezi ně a pošklebující se Zmijozelské přešla

Umbridgeová s připraveným Camrálem.

„A ředitelka školy, profesorka Umbridgeová má Camrál připravený v ruce, hra může začít!“ zvolala

Elianor a Harry ucítil, jak se mu dusivé ovzduší ještě přitížilo.

Umbridgeová se rozmáchla s Camrálem, naposledy ještě pohlédla na Harryho a pravila. „Hodně štěstí,

budeš ho potřebovat drahoušku,“ a hodila Camrál do výše.

 „A utkání začíná, ale co to!“

Harry se učiněně lekl, Ginny už se chtěla vypravit vystartovat nahoru k Camrálu, ale místo toho jí

smetli dva protihráči, kteří vystartovali dřív, než po zapískání a letěli s ní pryč, zatímco Montague se

nerušeně vznesl pro Camrál.

„GINNY!“ zařval Harry a ohlédl se po ní, avšak na jejím místě po ní zbylo jenom její koště.

Tribuny se rozeřvaly v jásot a dusot, Harrymu podkleslo srdce někam až dolů do bahna, sebral

Ginnyino koště a se slovy: „Letíme blesku!“ vystartoval za Ginny, ovšem hned na to přiškrceně hekl,

když mu Crabbe zatáhnul za hábit a shodil ho z koštěte.

Harry dopadl do zuhelnatělého bláta na zemi, hned však vystartoval na nohy, bohužel jeho Kulový

blesk měl v držení Goyle a usmíval se na celé kolo. Harry cítil, jak Ginny odtahují bolestivě dál a dál,

rozzuřeně natáhl ruce ke Goylovi, kterého náhle smetla jakási neviditelná vlna a upustil Kulový blesk.

Harry k němu přispěchal, nasedl, vyhnul se hbitě Crabbemu, jehož koště na Kulový blesk nemělo, sebral

ze země ležící koště Ginny a vystřelil jako kulka nejvyšší ráže za Ginny.

V tu chvíli se to stalo, Harry seděl znovu na Kulovém blesku, v tu chvíli dostal do těla ohromné

odhodlání, tělo mu doslova vibrovalo odvahou, blesk letěl strašlivou rychlostí až z Harryho trhal plášť,

v zápětí dohnal Warringtona a Puceyho, kterým zatím dávala Ginny co zabrat, jen tak se nevzdávala a

bránila se zuby nehty, Harry vzal její koště do obou rukou a fláknul s ním Puceyho do obličeje až se

svalil v ohromné rychlosti na zem, Ginny zatím kopla Warringtona do slabin, tomu se protočily panenky

a začal klesat, s ním však i Ginny, ale hned na to jí zachytila Harryho připravená ruka a ona se posadila

zpátky na své koště.

„Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se Ginny potlučeně.

„Promiň, měl jsem nějaký jednání,“ pousmál se Harry, také řádně potlučen, ale Ginnyina poznámka

mu vehnala do tváře úsměv.

„…se konečně sebrala… ale podívejte se, kde je Montague!“ křičela Elianor jejíž komentář dvojice
hned po písknutí přestala vnímat.

Montague se vznášel před brankovými tyčemi a točil si s Camrálem na jednom prstě. Přitom měl ten

nejvítězoslavnější úsměv, jakého kdy byl schopen. Hned na to Camrál zvedl, mrkl ještě na dva

vznášející se protihráče v dálce a ladně nechal spadnout Camrál skrz nejvyšší obruč.

Ozval se zvon ohlašující gól a Umbridgeová, jež jásala na celé kolo až málem spadla z koštěte zvedla

ruku do vzduchu, aby dala najevo, že gól jednoznačně platí.

„Nebelvír prohrává o prvních deset bodů! Vskutku nečekaná taktika od Zmijozelské strany, ale co

jiného bychom od nich mohli očekávat…“

„Leť k tyčím, teď je Camrál tvůj,“ řekl Harry Ginny, se kterou cloumal vztek.

Ta hned na to vyrazila kupředu, hábit za ní vlál jako za Supermanem, rozrážela jednu kapku za druhou,

Harry byl jí těsně v patách a očkem hledal Zlatonku, která byla nenávratně v tahu, avšak Malfoy se

nahoře netknutě vznášel a až přehrávaně dělal, že jí hledá, jak nejvíc může.

Avšak těsně před tím než Ginny stačila Camrál zvednout jí ho popadnul ze země Pucey a zašklebil se

na ní.

„Hej!“ křikla Ginny. „Teď je přece náš!“

„A to jsi slyšela kde, zrzku?“ opáčil jí dráždícím tónem Pucey.

„To je psáno v pravidlech pitomče!“ odvětila taktéž rozzuřeně Ginny.

„V pravidlech je psáno, že Camrál má rozehrávat brankář, avšak já tu žádného nevidím!“ křikl Pucey

tentokrát až mrazivě nenávistně, hodil Camrál Warringtonovi, ten zase Montagueovi a ten již na druhé

straně brankoviště, než byla Ginny s pohledem na ní hodil Camrál do obruče.

Neslyšel však žádný zvon oznamující gól, jenom zvuk odrážejícího se Camrálu, ohlédl se a zůstal

hledět do očí Harryho, který se na něj zubil a právě před chvílí Camrál odrazil koštětem.

Pak se ale ozval pískot píšťalky Umbridgeové, která si to hned přihasila k nim.

„Co to mělo znamenat, Pottere?“ křikla na něj. „Vy jste snad brankář? Nebo střelec?“
 Harry se na ní nechápavě díval, ale pak mu došlo kam tím míří a nechápavost se měnila v nenávist.

„Jak to, že jste se toho Camrálu dotkl?“ řičela dál Umbridgeová předstíraným naštváním, ve

skutečnosti se zadostiučiněním potutelně smála.

„Ale to bylo koštětem, ne rukou a…“

„To je to samé!“ křikla na něj. „Trestné střílení pro Zmijozel!“ křikla a pískla až Harrymu ohluchly

uši a pískání v nich slyšel dál a dál.

Montague sebral Camrál, vyletěl k obručím a lehce ho přes tu nejvyšší přehodil na druhou stranu.

Na počítadle se objevilo rázem 20:00 pro Zmijozel. Harry se na Umbridgeovou, která se usmívala od

ucha k uchu, zuřivě mračil a zatínal vztekle prsty do svého Kulového blesku, v té chvíli k němu přiletěla

Ginny.

„Harry, tenhle zápas máme jasně prohraný, pokud co nejrychleji nechytíš Zlatonku,“ řekla mu

nešťastně. „Pokusím se zatím nějak přežít, ty ale hledej Zlatonku!“

„Já… já… já nemůžu!“

„Přestaň si hrát na hrdinu Harry,“ domlouvala mu Ginny. „Já to zvládnu, věř mi, hledej Zlatonku, to

je tvůj úkol.“

Hned na to se od něho odpojila letěla pro Camrál ležící na zemi, ke kterému se zase stahoval lačný

Pucey.

Zavřel zamračeně oči a mocně se snažil se přemáhat, aby jí nepomáhal, dalo mu to dost práce, ale

nakonec se uvolil a vznesl se nad všechny do výšky.

Ginny zatím sebrala ze země Camrál a čekala až Umbridgeová písknutím znovu rozjede zápas, ještě

však, než se tak stalo, se vedle Ginny objevil Montague a ledabyle se díval do oblohy jako kdyby luštil

tvary z mraků, přitom bylo vidět, jak mu kapky smáčí obličej a že to dělá jen schválně, Harry věděl, že

zase něco chystá a znovu přestával dávat pozor na Zlatonku.

Hned na to se na druhé strany Ginny objevil Pucey a Warrington jí obstoupil přímo před nosem, do
zbylých pozic se přihnali Crabbe a Goyle a všichni civěli na obklopenou malou Ginny držíc Camrál a

čekající na písknutí rozhodčí. Ginny s vyvalenýma očima hořce polkla, když viděla, jak si hromotluci

na ní mastí svaly, Harry kroutil hlavou a pomaličku se posouval jejím směrem, jak se přemáhal. Byla v

dokonalém obležení, jen z dálky se skrz mohutný křik studentů ozýval slabý hlásek Rona volající na

svou sestřičku.

Umbridgeová se snesla k nim dolů s připravenou píšťalkou a usmívala se na Ginny od ucha k uchu.

„Proboha Ginny,“ hlesl Harry.

Chtěl se už rozletět jejím směrem, ale Umbridgeová sahala dávno po píšťalce, už to nemohl stihnout,

nedorazí tam včas, Ginny je na to sama, v obklopení hromotluků třikrát tak těžších než ona.

V tu chvíli Umbridgeová pískla.

„GINNY!“ zařval Harry jak na lesy a natahoval instinktivně ruce…

Ginny v setině vteřiny se nadzvedla na koštěti, kopla do jeho zadní části čímž ho stočila do svislé

polohy, přilepila se na něj a vystřelila jako dělová koule vzhůru. Neskutečně lehce vyklouzla ze sevření

nepřátel a pelášila na druhou stranu brankoviště.

„JOOOOO!“ řičel Harry a letěl za ní jako šíp, ostatní Zmijozelští ještě řádně překvapení se otočili a

oba dva je pronásledovali.

Dostali se až k Harrymu, který se hned Montagueovi postavil do cesty a začal ho zdržovat, Montague

začal kličkovat ze strany na stranu, přitom omylem vrazil do svého spoluhráče Warringtona, který se

odpojil, bohužel však jediný Pucey proletěl a mířil stále dál a dál za Ginny.

Ta však již měla náskok, Elianor právě zpívala nějakou pochodovou píseň, aby Ginny dodala odvahu,

její hlas se rozléhal po celém hřišti a doháněl i Ginny na svém koštěti, která se řítila jako raketa přímo

na Bletchleyho. Naneštěstí jí dohnal Pucey, zatáhl jí za proutky koštěte, které jí rázem změnilo směr a

oba dva, jak Ginny, tak Pucey proletěli v ohromné rychlosti kolem brankových tyčí pryč ze hřiště.

Ginny dostala znovu své koště pod kontrolu, otočila ho zpět, v náručí jí přitom stále pevně trůnil
Camrál, letěla zpátky k nepřátelským brankovým tyčím, tam však už byli připravení všichni protihráči,

kteří se začali na Ginny stahovat, ta proletěla znovu kolem obručí směrem do hřiště, viděla že se blíží

do náruče všem protihráčům, stočila to šikmo doleva, tam však byl připravený Warrington, už to

nestihla.

Buch!

Warringtona smetla červená zablácená šmouha podoby Harryho Pottera, Ginny si to uvědomila,

narovnala svůj šikmý let, namířila zpět k nejzazší brankové tyči, brankář tam nebyl, měla volno,

Bletchley byl na druhé straně a teď se marně snažil dostat zpět.

V tu chvíli Ginny cítila na sobě několik párů rukou, hned na to se však rozpřáhla a mrštila s Camrálem

do dálky…

Ozvalo se však sborové bručení míšené s jásotem Zmijozelských, Ginny se netrefila do brankové

obruče, Bletchley bleskově přihrál chycený padající Camrál Montagueovi, který vystartoval na druhou

stranu.

Harry otevřel oči potom, co je zavřel, když Ginny házela a uslyšel, jak na něj jeho spoluhráčka volá:

„Harry! Hledej Zlatonku! Musíš hledat Zlatonku!“ křičela na něj odlétala za Montaguem.

‚Dobře, budu hledat Zlatonku!‘ křikl Harry v duchu naštvaně, namířil si to zpět k obloze a přestal

sledovat zápas, jeho oči se soustředily na hledání malé zlaté kulaté a okřídlené věcičky, vznášející se

teď u vchodu na hřiště.

„A Camrál má stále Montague, myslím, že teď už je zase jasné, jak to dopadne. Je přímo před bránou,

rozmáchává se ale… ale nehází na branku, hází to za sebe, no viděli jste to?“ divila se Elianor, hřiště

však vědělo o co jde, studenti bubnovali botama a rukama do tribun, Harry si připadal, jak v obrovském

městě bubnující indiánů. „Camrál má Warrington, létá kolem dokola jako komár kolem světla, pozor

Ginny! To byl odporný Potlouk od Crabbea, kterému se Ginny Weasleyová jen tak tak stačila vyhnout.

A teď si to namířila k Warringtonovi, ten zlotřilec se usmívá, vidíte to? No to se mi snad zdá!“ zděsila
se Elianor. „Oni si s ní hrají jako ve škole, chudák Ginny…“

Opravdu to tak bylo, trojice střelců si přehazovala Camrál z ruky do ruky zatímco Crabbe a Goyle se

pokoušeli trefit Potloukem do Ginny. Byl to odporný pohled, Ginny věděla, že nemůže ustat ve snažení,

vždyť jejím úkolem je získat Camrál, ale je v situaci, která Zmijozelským vyhovuje, vysmívali se jí do

tváře a vábili jí na Camrál jako psa.

„Tohle není žádná hra, to je sprosté, aby jste věděli!“ křičela Elianor. „Jak jen je to kouzlo na zapuzení

školních škůdců?“

Začali s Ginny prolétat kolečka kolem hřiště, Ginny se snažila ze všech sil Camrál získat, párkrát se

ho dokonce i dotkla, ale hromotluci jí vždycky odstrčili.

„To se mi snad zdá tohleto, to je nuda! Přestaňte s tím! To se mi nelíbí!“ křičela Elianor a skákala na

svém hlasatelském postu jako malý zajíc. „Ginny pozor!“

Harry to nevydržel a podíval se, právě včas, Ginny schytala ránu do zad od Potlouku, Harry

nezaregistroval od koho ten Potlouk byl mířený, ale Ginny se sklátila na koštěti a těžce oddychovala

zatímco trojice střelců s úsměvy se odpravila lstivě k Nebelvírským brankovým tyčím.

„Ginny, jsi v pořádku?“ strachoval se Harry a byl hned u jejího boku.

„Co tu děláš?“ zaskučela a hned na to dlouze zakašlala.

„Musí to hrozně bolet, musíš na ošetřovnu!“ hulákal na ní skrz neutuchající déšť.

„Ale co Camrál, tolik jsem se snažila…“

„Já vím,“ konejšil jí Harry. „Byla jsi úžasná.“

„Ale ne… Ne! Ne!“ křikla Ginny s pohledem k Nebelvírským brankovým tyčím. „To nesmí!“

Trojice se tam vznášela, Camrál měl Montague a byl přímo před nejvyšší obručí.

„Ta je za tebe Ginny!“ zakřičel Montague, jak nejvíc mohl, aby to zaslechla, rozpřáhl se a hodil.

„Neeee!“ rozkřičela se Ginny a natahovala ruce do dálky.

Camrál svištěl vzduchem přímo do obruče, když v tom ho chytly čísi ruce.
 Trojice střelců se podívala, co se stalo, u obruče se vznášel Ron ve svém školním hábitu a třímal v

ruce Camrál.

„Proč máte tak kamenné obličeje, přátelé!“ zvolal Ron a zašklebil se.

„Co to má znamenat?“ rozkřikl se Montague.

„Změna plánu, ty Zmijozelskej trychtýři!“ křikl Ron.

Harry se na Ron z dálky podíval, ten jeho pohled zachytil, oba dva se snažili si stále v očním kontaktu

vzdorovat, jako kdyby měl každý svou vlastní pravdu, ale to už se na Rona vyřítil Warrington. Ron se

lekl, bleskově uhnul až Warrington narazil do obruče jako pytel slámy.

„Hej! Nemůžete mi brát Camrál, jsem brankář!“ hájil se Ron.

„Tak sleduj!“ křikl Montague a vystřelil kupředu.

Ron vykulil překvapeně oči, napřímil koště do úhybného manévru, v tu chvíli mu ale nešťastně spadly

boty. Ron se podíval vyděšeně dolů, jak pod ním boty mizí, hned na to ještě nešťastněji upustil Camrál

a v tu chvíli Rona už zbytečně popadl Montague.

Poslední Zmijozelský chytač Pucey se však vrhnul střemhlav a opravdu něco chytil… k jeho smůle

to však byla bota.

To už se ale pod nimi prohnala červená šmouha, Ginny udělala kolečko kolem Puceyho, chytila

Camrál v letu a řítila se zpět ke Zmijozelským obručím, zatímco Harry vše sledoval z dálky, přitom

koutkem očí hledal Zlatonku.

Ginny však neměla až tak dostatečný náskok a Camrál, který měla v náručí a který jí omezoval v

maximální rychlosti jí už brzdil natolik,