2a) Země, její pohyby a důsledky, Měsíc, zatmění

Země (latinsky Terra, řecky Gaia) je třetí planeta sluneční soustavy, největší terestrická planeta
(=planeta složena především z křemičitanových hornin) a jediné planetární těleso, na němž se dle
aktuálních poznatků vědců vyskytuje život. Vznikla cca před 4,54 mld. let a má tvar geoidu
(=nedokonalá koule, na pólech zploštělá). Povrch Země je pokryt ze 71 % světovým oceánem.
Zbylých 29 % tvoří pevnina. Povrchová vrstva Země je tvořena pomalu se pohybujícími tektonickými
deskami, které se vzájemně ovlivňují a podmiňují orogenezi (vznik pohoří), vulkanickou
(=sopečnou) a seismickou (=zemětřesnou) činnost.

Země vznikla formováním z pracho-plynného disku, který obíhal kolem rodící se centrální hvězdy, tj.
Slunce. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací na sebe
přitahovala další malá tělesa a okolní plyny – vznikly tak první planetesimály, které se srážely a
vytvářely větší tělesa. Na konci tohoto procesu vznikly v soustavě 4 tzv. protoplanety. Formování
proto-Země trvalo přibližně 5 mil. let. Poté následovalo masivní bombardování povrchu zbylým
materiálem ze vzniku sluneční soustavy. Tím se povrch tehdejší proto-Země stále přetvářel. Během
této doby nejspíše docházelo k tzv. gravitační diferenciaci zemského tělesa (=proces, kdy těžší
prvky např. železo klesaly do středu planety). Vzniklo těžké jádro a lehké prvky vytvořily kůru.
Uvnitř Země zůstala akumulovaná energie z předchozích období doplňována rozpady radioaktivních
látek. Toto teplo se postupně začalo uvolňovat na povrch  vznik tektonických procesů, vulkanismu
a pravděpodobně i deskovou tektoniku. Život na Zemi prokazatelně existoval již asi před 3,5 mld.
let v podobě vodních mikroorganismů. Některé u nich produkovaly jako odpadní látku kyslík, což
připravilo podmínky pro pozdější výstup života na souš.

POHYBY ZEMĚ

1) Oběžný pohyb kolem Slunce

Země obíhá kolem Slunce po eliptické dráze při pohledu na severní polokouli proti směru
hodinových ručiček (tj. od Z k V). Jeden oběh Zemi trvá asi 365,25 dne (=tropický rok – doba mezi
dvěma průchody Slunce jarním bodem – viz níže). Kalendářní rok má však jen 365 dní, a proto se
musí každé 4 roky zařazovat přestupný rok o 366 dnech (nezařazuje se jen tehdy, je-li rok
dělitelný stem a zároveň není dělitelný 400 – důvodem je, že doba oběhu je nepatrně kratší než
365,25 dne). Délka trajektorie Země kolem Slunce je asi 940 mil. km, za hodinu tedy Země urazí asi
107 tis. km. To znamená, že se Země pohybuje kolem Slunce průměrnou rychlostí 30 km/s. Rychlost
Země však není konstantní, neboť Země obíhá po eliptické dráze s malou výstředností (střední
vzdálenost Země-Slunce je přitom 150 mil. km, což je tzv. astronomická jednotka – AU – menší
jednotka vzdálenosti používaná v astronomii). Je-li Země Slunci nejblíže (je v přísluní neboli
perihéliu; 147 mil. km; začátek ledna), pohybuje se nejrychleji, naopak prochází-li Země
nejvzdálenějším místem své oběžné dráhy (odsluní neboli afélium; 152 mil. km; začátek července),
pohybuje se nejpomaleji (důsledek druhého Keplerova zákona). Pohyb Země po eliptické dráze, v
jejímž jednom ohnisku se nachází Slunce, a sklon rotační osy k rovině ekliptiky (rovina oběhu
Země), způsobuje střídání ročních období. Poloha zemské osy je totiž stále víceméně konstantní
(směřuje k Polárce), a tím se v průběhu roku mění úhel dopadu paprsků na určité místo, čímž se
mění množství přijaté energie. Čím menší je úhel dopadu paprsků, tím méně energie sluneční záření
předá. V důsledku oběhu Země kolem Slunce se také během roku proměňuje délka světlého dne
(=část dne, kdy je světlo) a noci. Za polárním kruhem můžeme pozorovat polární den (Slunce 24
hodin nezapadne), resp. polární noc (Slunce 24 hodin nevyjde nad obzor). Čím blíže jsme pólům,
tím delší je polární den, resp. noc.

Střídání ročních období v mírném pásu severní polokoule:

- letní slunovrat (nejčastěji 21. nebo 22. 6.) – začátek astronomického léta, severní pól maximálně
přikloněn ke Slunci, sluneční paprsky dopadají kolmo na obratník Raka (a u nás dopadají pod
největším úhlem – 63,5°), na severní polokouli je nejdelší světlý den (u nás 16 h), od tohoto
okamžiku se výška Slunce na obloze snižuje a světlé dny se zkracují
- podzimní rovnodennost (nejčastěji 22. nebo 23. 9.) – začátek astronomického podzimu,
sluneční paprsky dopadají kolmo na rovník (u nás pod úhlem 40 °), délka světlého dne a noci je
teoreticky na celé Zemi stejná (obojí 12 hodin), pokračuje snižování výšky Slunce nad obzorem a
zkracování světlého dne
- zimní slunovrat (nejčastěji 21. nebo 22. 12.) – začíná astronomická zima, jižní pól maximálně
přikloněn ke Slunci, sluneční paprsky dopadají kolmo na obratník Kozoroha (u nás dopadají pod
nejmenším úhlem během roku – 16,5°), na severní polokouli je nejdelší noc (u nás 16 h), od tohoto
okamžiku se začínají světlé dny prodlužovat a výška Slunce nad obzorem se zvětšuje
- jarní rovnodennost (nejčastěji 20. nebo 21. 3.) – začíná astronomické jaro, sluneční paprsky
dopadají kolmo na rovník, délka světlého dne a noci je teoreticky na celé Zemi stejná (obojí 12
hodin), pokračuje zvětšování výšky Slunce nad obzorem a prodlužování světlého dne

Některé důležité pojmy:

Ekliptika = průsečnice roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce s nebeskou sférou
Světový rovník = průsečnice roviny zemského rovníku s nebeskou sférou
Ekliptika a světový rovník se protínají ve dvou bodech – jarní bod (je-li v něm Slunce, nastává jarní
rovnodennost) a podzimní bod (podzimní rovnodennost)

2) Rotace kolem vlastní osy

Země se otáčí kolem své osy od západu k východu. Při pohledu na severní polokouli se tedy otáčí
proti směru hodinových ručiček. Jedno otočení kolem vlastní osy vůči Slunci se nazývá sluneční
den a trvá 24 hodin (doba mezi dvěma po sobě jdoucími kulminacemi Slunce na obloze na určitém
poledníku). Země rotuje kolem vlastní osy a zároveň obíhá ve stejném smyslu kolem Slunce,
přičemž se posune každý den asi o 1° na své oběžné dráze. Země se tedy do stejné polohy vůči
hvězdám dostane za kratší dobu než vůči Slunci, a sice za tzv. hvězdný den, který trvá 23 hodin 56
minut a 4 sekund a hvězdy se tedy každý den objevují na obloze o čtyři minuty dříve. Rotace Země
kolem osy má za následek střídání světlého dne a noci. Délka světlého dne a noci se v průběhu
roku (s výjimkou míst na rovníku) mění, a to v důsledku oběhu Země kolem Slunce a stálého směru
zemské osy (viz výše). Důsledkem rotace Země kolem své osy je dále zdánlivý pohyb vesmírných
těles po obloze (včetně Slunce), zploštění Země (v důsledku odstředivé síly se hmota hromadí v
rovině rovníku) a Coriolisova síla, tedy uchylující síla zemské rotace. Ta způsobuje, že tělesa
pohybující se na zemském povrchu se na severní polokouli stáčejí doprava a na jižní doleva.
Coriolisova síla také mj. mění původní směr vzdušných proudů a proudících vodních mas.
V důsledku toho, že Slunce vrcholí nad různými poledníky (tzn. je v nadhlavníku neboli zenitu) v
různou dobu, rozdělujeme Zemi do časových pásem. Ta jsou stanovena vždy 7,5° na západ a na
východ rovnoběžky, která je násobkem 15°. Toto pravidlo však není striktně dodržováno. Rozhodující
roli hrají hranice států, protože je značně nepraktické mít na různých částech území různý čas (týká
se menších států, větší samozřejmě mají různé časy v různých částech). Výchozí čas (tzv. světový
neboli greenwichský čas) je na nultém poledníku. Od něj na východ čas přičítáme (v ČR o 1 h) a
směrem na západ čas odečítáme. Tichým oceánem prochází poledník 180°, který se označuje jako
datová mez. Na východ od ní je datum o den nižší než na západ.

Přechod mezi světlým dnem a nocí (světlý den + noc = den) nazýváme soumrak. Dělíme na 3 fáze:
Občanský soumrak: Slunce je maximálně 6° pod obzorem. Lze provádět běžné činnosti, včetně
čtení, bez nutnosti umělého osvětlení. Nautický (=námořní) soumrak: Slunce je 6° až 12° pod
obzorem. Venku lze rozeznat obrysy předmětů a nejjasnější hvězdy. Je možné odlišit hladinu oceánu
od oblohy – astronomická měření pro určení polohy na moři. Astronomický soumrak: Slunce je
12° až 18° pod obzorem. Prakticky již tma. Patrná většina hvězd. Astronomická noc: Slunce je
více jak 18° pod obzorem. Provádění astronomických pozorování bez ovlivnění slunečními paprsky.
Přechod mezi nocí a světlým dnem se nazývá svítání a má stejné fáze, avšak v obráceném pořadí.

3) Rotace kolem barycentra

Měsíc a Země tvoří vzájemně gravitačně spjatou dvojici, která se otáčí kolem společného těžiště –
barycentra. To leží vzhledem k poměru hmotnosti obou těles (Země je 81x těžší) na spojnici středů
Měsíce a Země asi 1 700 km pod zemským povrchem. Rotací kolem barycentra vzniká odstředivá
síla, která má, spolu s gravitací Měsíce a Slunce (v poměru 2:1 pro Měsíc), důležitou roli při vzniku
slapových jevů. Nejvýraznějším slapovým jevem je mořské dmutí – příliv a odliv. Slapové jevy
však probíhají i v atmosféře a v zemské tělese.

Zatímco příliv na straně Země přivrácené k Měsíci je způsoben převahou přitažlivé síly Měsíce,
vzniká současně příliv i na odvrácené straně, kde je naopak odstředivá síla rotace kolem barycentra
větší než přitažlivost Měsíce. Z toho plyne, že příliv i odliv nastává dvakrát denně. Rozdíl mezi
dvěma přílivy však není 12 h, jak by si někdo mohl myslet, ale 12 h 25 minut (polovina tzv.
měsíčního dne), což je způsobeno pohybem Měsíce na oběžné dráze kolem Země.

Velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti. Měsíc tedy přitahuje silněji
tělesa na přivrácené straně Země, a naopak slaběji na odvrácené straně. Odstředivá síla je naopak
konstantní.
Podle fáze Měsíce lze určit, jak výrazný bude příliv a odliv. Jejich výše se totiž mění podle vzájemné
polohy trojice Slunce-Země-Měsíc. Pokud jsou v jedné linii (při úplňku a novu), gravitační síly Slunce
a Měsíce se sčítají a příliv a odliv jsou největší (tzv. skočný příliv a odliv). Pokud spojnice Země-
Měsíc a Země-Slunce svírají pravý úhel (při první a poslední čtvrti), gravitační síly Slunce oslabují
síly Měsíce a příliv a odliv jsou nejméně výrazné (tzv. hluchý příliv a odliv).

4) Další pohyby Země

Precese = krouživý pohyb Země – zemská osa opisuje plášť dvojkužele; jeden cyklus trvá asi 25 800
let (tzv. Platónský rok); způsobena gravitací Slunce, Měsíce a planet sluneční soustavy
Nutace = kolísavý pohyb Země – mírné kolísání sklonu zemské osy vůči rovině oběhu, čili roviny
ekliptiky; kolísá je v rozpětí od 65°30´ po 68° v cyklu 41 tisíc let (nejkratší perioda, kterou je možno
v rámci nutace pozorovat má délku 18,6 roku); vyvolána zejména oběhem Měsíce kolem Země
(Měsíc neobíhá Zemi v rovině ekliptiky)

P – precese, N – nutace, R - rotace

MĚSÍC (latinsky Luna, řecky Seléné)

Jediná přirozená družice Země. Střední poloměr 1 737 km (cca 4x menší než Země). Kolem Země
obíhá po eliptické dráze ve střední vzdálenosti 384 tis. km (nejblíže 363 tis. km, nejdále 405 tis.
km). Měsíc oběhne Zemi za zhruba 29,5 dne (synodický měsíc). Měsíc je v synchronní (=vázané)
rotaci se Zemí, což znamená, že doba jeho oběhu kolem Země a doba otočení kolem vlastní osy je
stejná. Důsledkem je, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi.
Druhou, „odvrácenou stranu“, z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje
disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky libraci (důsledek nerovnoměrné rychlosti oběhu
Měsíce kolem Země a toho, že Měsíc neobíhá Zemi přesně v rovině zemského rovníku). Většina
odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Synchronní rotace je výsledkem
působení slapových sil, které zpomalovaly rotaci Měsíce v jeho rané historii, až došlo k rezonanci
(sjednocení) oběhu a rotace. Měsíc je dosud jediné vesmírné těleso, na kterém stanul člověk
(poprvé r. 1969 Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin, Apolo 11; zatím celkem 12 astronautů).

Teorie vzniku
1) Teorie kolize
Měsíc se mohl zformovat z materiálu na oběžné dráze, který sem byl vyvržen po kolizi Země s jiným
vesmírným tělesem (nejpravděpodobnější vzhledem k horninovému složení Měsíce).
2) Teorie zachycení
Měsíc se zformoval jinde a byl zachycen gravitací Země.
3) Teorie společné akrece
Země a Měsíc vznikly společně při formování z tzv. akrečního disku (disk hmoty okolo Slunce, ze
kterého se formovala tělesa sluneční soustavy).
4) Teorie jaderné exploze
Nová (2010) teorie, která předpokládá, že v proto-Zemi došlo vlivem odstředivé síly k nahromadění
radioaktivních prvků v rovině rovníku při hranici jádra a pláště, což vedlo k jaderné reakci a explozi.

Povrch Měsíce
Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky
miliónů nebo miliardy let. To, že nedošlo k jejich erozi, je dáno velmi řídkou atmosférou Měsíce.
Nepřítomnost počasí a nových geologických procesů (Měsíc již nemá žhavé jádro, ač ho v minulosti
měl) zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována.
Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare, v množném čísle
maria), protože starověcí astronomové věřili, že jde o moře naplněná vodou. Ve skutečnosti se jedná
o rozlehlé prastaré čedičové výlevy lávy, které vyplnily pánve velkých impaktních (=dopadových)
kráterů.

Měsíční fáze
Tvar Měsíce se při pohledu ze Země zdánlivě proměňuje, což je dáno tím, že během jeho oběhu
kolem Země vidíme různou část jeho Sluncem ozářené polokoule. Jeden cyklus průběhu všech fází
Měsíce se nazývá lunace a trvá jeden synodický měsíc, tj. asi 29,5 dne.
- nov – Měsíc je k Zemi přivrácen neosvětlenou stranou, nachází se mezi Zemí a Sluncem
- první čtvrť – Měsíc urazil čtvrtinu své dráhy okolo Země, má tvar písmene D („dorůstá“)
- úplněk – Měsíc je k Zemi přivrácen osvětlenou stranou, Země se nachází mezi Sluncem a Měsícem
- poslední čtvrť – Měsíc urazil tři čtvrtiny své dráhy okolo Země, má tvar písmene C („couvá“)
Speciálním případem úplňku je tzv. superúplněk. Ten nastává, je-li Měsíc v úplňku a zároveň v
přízemí neboli perigeu (nejblíže Zemi; opakem je odzemí=apogeum). Měsíc se jeví asi o 30 % větší.

ZATMĚNÍ
1) Zatmění Slunce
Astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně nebo
zcela zakryje. Taková situace může nastat jen, pokud je Měsíc v novu.

Typy zatmění Slunce:

Úplné
Nastává, když Měsíc zcela zakryje Slunce. Velmi jasný sluneční disk je nahrazen černou plochou
Měsíce a korónou, která má mnohem menší jas a za normálních okolností není vidět. Úplné zatmění
je pozorovatelné jen z oblasti Země, které se říká pás totality. Z dalších částí Země je zatmění
vidět jako částečné.

Prstencové
Je možné ho pozorovat, když Slunce, Měsíc a Země jsou v jedné přímce, ale zdánlivá velikost Měsíce
je menší než velikost Slunce (Měsíc je dále od Země než v předcházejícím případě – eliptická oběžná
dráha Měsíce kolem Země). Z tohoto důvodu je ze Slunce vidět velmi jasný prstenec.
Částečné
Objevuje se, když Slunce, Měsíc a Země nejsou přesně v přímce, takže je Slunce zakryto jen zčásti.
Tento typ zatmění je pozorovatelný z mnohem většího území. Některá zatmění jsou pozorovatelná
pouze jako částečná, protože oblast plného stínu leží mimo povrch Země.

Kombinované (hybridní)
Vzácný případ, kdy z jednoho místa se zatmění jeví jako úplné a z jiného jako prstencové.

2) Zatmění Měsíce
Astronomický jev, kdy měsíční kotouč je zastíněn Zemí. Může nastat při úplňku, pokud se Slunce,
Země a Měsíc ocitnou v jedné přímce. Měsíc se ve stínu Země pohybuje rychlostí přibližně 1 km/s, a
zatmění tak může trvat až 107 minut. Vzhledem k vzájemnému poměru velikostí a vzdáleností
Slunce, Země a Měsíce nastává zatmění Měsíce častěji než zatmění Slunce.

Typy zatmění Měsíce:

Polostínové
Nastane, když Měsíc vstoupí do polostínu (=penumbra) Země, ale žádná část Měsíce není v plném
stínu (=umbra) Země. Hypotetičtí pozorovatelé na povrchu Měsíce by viděli částečné, ale nikoliv
úplné zatmění Slunce. Projevuje se pouze poklesem jasnosti měsíčního kotouče.

Částečné
Nastává, když část povrchu Měsíce se nachází v plném stínu Země a část v polostínu.

Úplné
Nastává, když je celý Měsíc v plném stínu Země. Měsíc v tomto případě nezmizí (nemá černou
barvu), ale zbarví se dočervena (vliv slunečních paprsků rozptýlených zemskou atmosférou).