3a) Tvar Země, glóbus, mapa, plán, jednoduchá kartografická zobrazení,

zkreslení, měřítko

TVAR ZEMĚ
Střední poloměr Země je asi 6 371 km (poloměr tzv. referenční koule = koule, která má stejný
povrch, nebo objem jako Země), z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená
geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení vzniklá v důsledku “kulatosti”. Proto se lidé
ve starověku domnívali, že Země je plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké
poznatky a pozorování (loď mizející za obzorem, stín Země při zatmění Měsíce). Kulatost Země je dána
vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně do těžiště a má sférickou (=kulovou) symetrii.

Tvar dokonalé koule je však narušen, a to hlavně vlivem zemské rotace. Lepším přiblížením skutečnosti
je tak rotační elipsoid s malou excentricitou (=výstředností). Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km
menší než střední rovníkový průměr. Rotace Země způsobuje odstředivou sílu, v jejímž důsledku se
hmota hromadí v rovině rovníku. Vektor odstředivé síly směřuje od osy rotace a skládá se s gravitační
silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou
tedy kružnice, zatímco poledníky jsou půlelipsy s malou výstředností.

Skutečný tvar Země je však ještě složitější a používá se pro něj označení geoid. Geoid je těleso, které
by vzniklo, kdyby volná hladina světového oceánu pokračovala i v oblastech, kde je souše. Překvapivě
by se jednalo o nepravidelné těleso, protože gravitační síla je na různých místech povrchu rozdílná
kvůli nehomogenitě (=nestejnorodosti) vnitřní stavby Země.

GLÓBUS
Jako glóbus se v kartografii označuje obvykle zmenšené prostorové, především kulové, znázornění
určitého vesmírného tělesa pomocí kartografických prostředků. Mezi nejčastější patří glóby zemského
tělesa a nebeské sféry. Glóby řadíme mezi skutečně trojrozměrná znázornění vyjadřující třetí
rozměr pomocí hmotných prostředků. Mezi glóby lze zařadit i mnohostěny a výřezy, které zobrazují
pouze určitou část zemského povrchu.

Skutečný tvar Země bývá u glóbu nahrazen koulí. Existují ale i glóby, které mají tvar elipsoidu, případně
dokonce glóby plasticky reprezentující i zemský reliéf. Plastické glóby mají ale výrazně zkreslené
relativní výšky terénu. Ty jsou převýšené (tzn. výškové měřítko je výrazně větší než měřítko délkové)
tak, aby byly vůbec patrné.

Zobrazení Země na glóbu je poměrně realistické – je zároveň úhlojevné (tzn. nezkresluje úhly) i
délkojevné (nezkresluje vzdálenosti), a tím pádem i plochojevné. Na glóbu tak lze (např. pomocí
provázku) měřit délky v libovolném směru bez nebezpečí zkreslení (na rozdíl od map). Glóby jsou
zpravidla zhotoveny tak, že jsou otáčivé kolem osy, která svým sklonem odpovídá sklonu osy otáčení
Země. Je na nich tudíž možné demonstrovat rotaci Země kolem její osy. Starší globy jsou kromě toho
často obepjaty rovníkovou a poledníkovou kružnicí, na nichž lze odečítat zeměpisné souřadnice.

MAPA
Co je vlastně mapa? Mapa je zmenšený a zjednodušený rovinný obraz Země, nebo její části,
nebo jiného vesmírného tělesa, či jeho části, výjimečně i jiných objektů (například mapa
hvězdné oblohy). Tvorbou map se zabývá zvláštní vědní obor – kartografie.

Pro znázornění objektů na mapě je zapotřebí znát jejich polohu na zemském tělese. K tomu slouží síť
zeměpisných souřadnic – zeměpisné šířky a délky. Zeměpisná šířka je velikost úhlu mezi normálou
vedenou daným bodem na povrchu (normála je kolmice k tečné rovině zemského tělesa v určitém bodě
vedená tímto bodem; normála je na obrázku označena nB) a rovinou rovníku. Pro zjednodušení
můžeme uvažovat, že se jedná o úhel mezi spojnicí daného místa se středem Země a rovinou rovníku
(na obrázku označen ). Nepatrný rozdíl mezi těmito dvěma přístupy spočívá v tom, že Země nemá tvar
koule, ale geoidu. Spojíme-li všechna místa, která mají stejnou zeměpisnou šířku, získáme
rovnoběžku. Na sever od rovníku hovoříme o severní (zeměpisné) šířce, na jih o jižní. Zeměpisná šířka
nabývá hodnot od 0° do 90° (póly). Zeměpisná délka je pak velikost úhlu (na obrázku označen )
mezi rovinou místního poledníku (místní poledník je nejkratší povrchová spojnice severního a jižního
pólu, která prochází daným místem na povrchu, zjednodušeně můžeme uvažovat, že se jedná o
půlkružnici) a rovinou greenwichského neboli nultého poledníku. Na západ od nultého poledníku
hovoříme o západní (zeměpisné) délce, na východ o východní. Obě nabývají hodnot od 0° do 180°, kde
se setkávají (datová mez). Pro všechny body ležící na stejném poledníku platí, že je na nich stejný
čas, tzn., že zde nastává poledne (tzn. Slunce je nejvýše na obloze) ve stejný okamžik.

Na rozdíl od glóbu má každá mapa určité zkreslení. Je to dáno tím, že povrch koule (elipsoidu, geoidu)
není možné rozvinout do roviny. Uvedené zkreslení deformuje plochy, délky, úhly a tvary zemského
povrchu. Zkreslení je tím větší, čím menší je měřítko mapy. Z map malých měřítek proto není možné
příliš přesně odečítat ani vzdálenosti, ani úhly.
Délkové zkreslení: Je závislé na poloze bodů, jejichž vzdálenost chceme znát, na mapě a na směru
úsečky, která je spojuje. Určuje se ve směru poledníkovém a rovnoběžkovém.
Plošné zkreslení: Je poměr plochy na mapě k jejímu obrazu na referenční ploše (např. na globu).
Úhlové zkreslení: Je rozdíl velikosti úhlu na zobrazovací ploše a jeho obrazu na referenční ploše.

Obsah map
Matematické prvky: kartografické zobrazení, geodetické podklady (bodové pole), měřítko mapy,
souřadnicové sítě, rám mapy, klad listů, kompozice (=uspořádání) mapy, …
Fyzickogeografické prvky: vodstvo, reliéf, vegetace, půdy, podložní horniny, další přírodní složky
krajinné sféry (jeskyně, vodopády, prameny, …)
Socioekonomické prvky: sídla, komunikace, socioekonomické jevy a objekty, hranice, jiné lidské
výtvory (rozhledny, kostely, technické památky, …)
Doplňkové a pomocné prvky: popis, legenda a vysvětlivky, tiráž (text, který uvádí technické údaje –
např. kdo mapu vytvořil a vytiskl, kdy byla mapa vydána apod.)

Vybraná dělení map

A) Podle obsahu
 mapy s topografickým obsahem – jednotlivé prvky (reliéf, vodstvo, rostlinný a půdní kryt, sídla,
komunikace, hranice atd.) vzájemně vyvážené; dle měřítka se dále dělí na:
o mapy katastrální – velmi podrobné (měřítko nad 1 : 5 000), zobrazují hranice pozemků,
případně půdorysy staveb
o topografické mapy (=místopisné) – velmi podrobné, měřítko od 1 : 500 000 do 1: 5 000
o obecně zeměpisné – zobrazují hlavní geografické objekty, jevy a charakteristiky
(georeliéf, vodstvo, sídla, komunikace apod.), zobrazují větší geografické celky, jsou
méně podrobné); měřítko pod 1 : 500 000
 tematické mapy – topografický obsah je v nich redukován na úkor tematického obsahu;
mohou zobrazovat jevy přírodní (mapy fyzické, geologické, hydrologické, biogeografické,
klimatické, …), jevy společenské (mapy hospodářské, politické, mapy obyvatelstva, integrace,
konfliktů, …) a ostatní jevy (mapy životního prostředí, mapy dějepisné apod.)
B) Podle měřítka (bráno z kartografického pohledu, z geodetického by to bylo jinak)
 Mapy velkého měřítka (větší než 1 : 200 000)
 Mapy středního měřítka (1 : 200 000 až 1 : 1 000 000)
 Mapy malého měřítka (menší než 1 : 1 000 000)
C) Podle formy záznamu
 mapy digitální
 mapy analogové (=papírové)
 mapové transparenty (=mapy na průsvitkách určené k promítání)
 mapy reliéfní (plastické)
 tyflomapy (=slepecké mapy)

PLÁN
Jedná se o kolmý průmět obrazu zemského povrchu do horizontální (=vodorovné) roviny. Při jeho
konstrukci zanedbáváme zakřivení Země a nepoužíváme při jeho tvorbě kartografické
zobrazení. Plán zobrazuje pouze malou část zemského povrchu, zpravidla se jedná o území do
poloměru 15 km (tedy nejvýše asi 700 km2), tzn., že plány jsou sestrojovány ve velkých měřítkách (1
: 1 000, 1 : 500). Nejčastěji vznikají plány měst nebo jejich částí. Plány rovněž slouží jako podklad pro
podrobné technické projekční práce (např. staveb nebo infrastruktury).

JEDNODUCHÁ KARTOGRAFICKÁ ZOBRAZENÍ

Jsou to taková kartografická zobrazení (matematické postupy, které pomocí rovnic převádějí polohu
bodu na kouli, či elipsoidu do roviny), která využívají pouze jednu zobrazovací plochu, na kterou
rovnou převádí povrch elipsoidu, či koule. Protože povrch koule a elipsoidu není rozvinutelný do roviny,
je zapotřebí převést jej na povrch některého geometrického objektu, jehož povrch do roviny
rozvinutelný je. Takovými objekty jsou válcová plocha (zjednodušeně plášť válce), kuželová plocha
(zjednodušeně plášť kuželu) a samozřejmě také rovinná plocha sama. Převod kulové plochy do roviny
znamená vždy tvarové zkreslení části obsažených informací. Ve výsledném rovinném zobrazení
nemohou nikdy být současně zachovány nezkreslené všechny hlavní charakteristiky (délky, úhly a
plochy). Vždy dochází ke zkreslení. Proto byla postupem času vyvinuta řada mapových zobrazení, z
nichž každé klade důraz na minimální zkreslení jiné z důležitých charakteristik. Při vytváření map
malých území (do několika set km²) je zkreslení téměř zanedbatelné, je-li však třeba zachytit na mapě
větší oblast je nutné pečlivě volit mapové zobrazení tak, aby odpovídalo účelu mapy.

Azimutální zobrazení využívají jako zobrazovací plochu rovinu, tzn., že povrch glóbu přímo promítají
do roviny, která se dotýká glóbu v jednom bodě. Tato zobrazení jsou vhodná pro území, která se svým
tvarem blíží kruhu. Podle polohy bodu dotyku rozlišujeme polohu normální (polární) – dotykovým
bodem je geografický pól, polohu příčnou (transverzální) – bod dotyku se nachází na rovníku a
polohu šikmou (obecnou) – nachází-li se dotykový bod na jiném, než výše zmíněném, místě.

Válcová zobrazení zobrazují glóbus nejprve na plášť válce, který se dotýká Země. Následně se plášť
rozvine do roviny. Tento typ zobrazení je vhodný pro území protáhlá podél rovníku, některého
poledníku, nebo jakékoliv hlavní kružnice (=kružnice na povrchu Země, která má stejný poloměr
jako Země). I u tohoto zobrazení rozlišujeme polohu normální (osa válce je totožná se zemskou osou),
příčnou (osa válce leží v rovině rovníku) a obecnou (všechny zbývající případy).

Kuželová zobrazení nejprve zobrazují povrch glóbu na plášť kužele, jež se glóbu dotýká. Plášť kužele
je pak rozvinut do roviny. Tento typ zobrazení se využívá zejména pro území protáhlá podél
rovnoběžek ve vyšších zeměpisných šířkách, nebo pro území protáhlá podél jiné vedlejší
kružnice (kružnice na povrchu Země, která má poloměr menší než je poloměr Země). Opět rozlišujeme
polohu normální (osa kuželu je totožná se zemskou osou; využívá se nejčastěji), příčnou (osa kuželu
leží v rovině rovníku) a obecnou (všechny zbývající případy).

MĚŘÍTKO MAPY
Udává poměr zmenšení glóbu, ze kterého byla mapa odvozena. Mezi nejpoužívanější vyjádření
měřítek na mapě patří číselné měřítko, tedy číselný poměr zmenšení glóbu vůči skutečnosti (např. 1 :
100 000) a grafické měřítko. Měřítka umožňují vytvořit si přibližnou představu o podrobnosti mapy a
lze je podle toho členit na měřítka velká (nejpodrobnější mapy), střední a malá (nejméně podrobné
mapy) – viz výše. Číselné měřítko udává, kolikrát jsou vzdálenosti na glóbu, ze kterého je mapa
odvozena, zmenšené oproti skutečnosti. Rovněž na mapě, ač dojde ke zkreslení můžeme získat pomocí
měřítka přibližnou představu o vzdálenostech. Čím je však měřítko menší, tím více se liší údaj o
vzdálenosti určený z mapy od skutečnosti. Číselné měřítko je ve tvaru poměru 1 : m, kde m je tzv.
měřítkové číslo. Platí tedy, že měřítko je převrácená hodnota měřítkového čísla a naopak. Pokud
vynásobíme vzdálenost na mapě měřítkovým číslem m, získáváme přibližnou vzdálenost ve skutečnosti.
Na mapě najdeme často i grafické znázornění měřítka (nejčastěji v podobě černobílé úsečky). Pokud
si přeneseme toto grafické znázornění na proužek papíru, můžeme pomocí něj na mapě přibližně měřit
vzdálenosti. Velkou výhodou grafického měřítka je, že při zvětšování či zmenšování mapy (např. při
kopírování) se mění spolu s ní, takže je na rozdíl od číselného měřítka i po těchto změnách použitelné.