1.

Kartografie jako obor

1.1. Proč kartografie? - Hudeček, T. (2014) – upraveno

Výsledkem snažení kartografů je především mapa. Proč jsou mapy důležité:

- mapy zachycují realitu kolem nás, proto se využívají v mnoha pracovních činnostech (viz
dále)
- mapy se používají ve vědě a výzkumu, mapování je důležitou metodou
- mapy se používají v běžném každodenním životě (viz příklady dále)
- mapy slouží pro orientaci v krajině, městě, vesmíru, podzemí, i uvnitř velkých budov
- mapy jsou svědectvím doby, mapy mají historickou, kulrurní a uměleckou hodnotu (viz
dále)
- mapa je specifickým druhem jazyka – jednoduché mapy umí číst všichni, je to vlastně
určitý světový jazyk. Mapy tak umožňují propojení národů.

1.2. Definice kartografie - Hudeček, T. (2014) – upraveno

Kartografie je vědní obor zabývající se znázorňováním zemského povrchu (i nebeských
těles) a jevů na něm ve formě kartografického produktu, nejčastěji mapy.
Krátká definice – Kartografie se zabývá tvorbou map.
Jiná definice – Kartografie je věda (1), technika (2) a umění (2) vytváření map.

1.3. Kartografii příbuzné vědy

Vědy spolupracující s kartografií nebo ji využívající:
V mnohých vědních oborech a technických disciplínách se kartografie používá jako
pomocná metodická disciplína – v geografii, geologii (petrografii), pedologii
(pedogeografii), klimatologii, meteorologii, astronomii, biologii (biogeografii, geobotanice),
hydrologii (hydrogeografii), ochraně přírody, krajiny a životního prostředí, krajinném a
územním plánování (územní plány), regionálním rozvoji, zemědělství, lesnictví (lesnické
mapy), rybářství, těžbě nerostů, v námořní, letecké, silniční (autoatlasy), i v železniční
dopravě nebo ve vojenství (vojenské mapy).

Vědy pomáhající kartografii:

Geografie – tradiční a nejsilnější vazba. Kartografie se od geografie oddělila až v novověku.
Geografie poskytuje kartografii některá data, zvláště pro tematické mapy, geografie také
následně mapy interpretuje.
GIS (geografický informační systém) je systém počítačového hardware, GIS software a
geografických údajů (naplněná geografická databáze) umožňující ukládat, spravovat a
analyzovat prostorová (geografická) data. Na obrazovce počítače se prezentuje jako vrstvy
map a údajů, které spolu komunikují.
Topografie se zabývá terénním mapováním reliéfu a vybraných prvků krajiny.
Kartografie se následně zabývá až dalším zpracováním tohoto terénního mapování, tedy
tvorbou úplné mapy.
DPZ (dálkový průzkum Země) a fotogrammetrie poskytují upravená data zobrazující
povrch země pro kartografii, GIS a pro další obory analyzující zemský povrch.
(Nižší) geodézie – nauka o polohovém a výškovém měření na zemském povrchu pro jeho
znázornění v plánech a topografických mapách.
1.4. Členění kartografie - Hudeček, T. (2014) – upraveno
Hlavní členění kartografie do kartografických disciplín:
Nauka o mapách – zabývá se studiem map, jejich tříděním, hodnocením a historií
Matematická kartografie – řeší způsoby kartografického zobrazení referenčních ploch
tělesa Země (RPTZ) do roviny mapy
Sestavování map – jde o uplatňování kartografické generalizace, kartografických
vyjadřovacích prostředků a metod tematické kartografie při vytváření mapy
Odvozování map – jde o odvozování mapy z jiné mapy
Kartometrie – jde o měření na hotových mapách (délky, plochy, úhly, charakter mozaiky)
Metakartografie – řeší obecné, teoretické a terminologické otázky kartografie – viz také
tato kapitola

Členění kartografie dle užití kartografických produktů:

- atlasová kartografie
- turistická a sportovní kartografie
- školní kartografie
- užitná kartografie – námořní, letecká, lesnická, geologická, vojenská, územně plánovací a
další

1.5. Kartografie dnes a zítra - Hudeček, T. (2014) – upraveno

Současnost kartografie = digitální kartografie:
- na základě vývoje počítačů a kartografického, resp. GIS software je možné mluvit o
revoluci v kartografii směrem k digitální kartografii
- také státní správa a další praktické obory začaly digitální kartografii využívat ve velkém
- digitální kartografie tedy využívá digitální databáze geografických dat, příslušný
kartografický (GIS) software a vizualizaci geografických jevů pomocí obrazovky
počítače oproti papírovým databázím a ručnímu kreslení map
- digitální kartografie zvládá rozsáhlé výpočty při tvorbě map, mapy rychle vytváří a může
je rychle rozšiřovat (také internet), mapy rychle aktualizuje x oproti papírové kartografii

- software digitální kartografie je stroj a nezaručuje správné uplatnění kartografických

zásad a pravidel, včetně generalizace a estetiky kompozice.
1.6. Kartografická gramotnost - Hudeček, T. (2014) – upraveno
Stupně kartografické gramotnosti při čtení a tvorbě mapy:
Schopnost čtení mapy:
vnímat základní obsah a kompozici mapy (co mapa všeobecně zobrazuje)
+ používat legendu mapy (například vyhodnotit objekty na řece v mapě – jezy, přehrady,
mosty) – vyzkoušejte si
+ + chápat celý obsah a vnitřní souvislosti mapy (reliéf pomocí vrstevnic + oslunění +
vegetace) – vyzkoušejte si
Dovednost tvorby mapy:
navrhnout projekt mapy (vymezit území, navrhnout měřítko, specifikovat tematické
zaměření, …) – budeme dělat
+ vytvořit kompozici mapy (rozvrhnout rozložení legendy, názvu, mapového pole a dalších
součástí mapy) – budeme dělat
+ + vytvořit legendu mapy (vyzkoušejte si, například pro cesty a silniční komunikace)
+ + + vytvořit celou mapu

Dva druhy kartografické gramotnosti co do získání:

- přirozená (vrozená)
- získaná učením (na ZŠ, SŠ, VŠ)

1.7. Organizace kartografů - Hudeček, T. (2014) – upraveno

Mezinárodní organizace kartografů:
Mezinárodní kartografická asociace (ICA/ACI) – státy jsou zde zastoupeny státními
kartografickými společnostmi, v Česku je to Česká kartografická společnost. Asociace také
vytváří odborné komise pro vybrané kartografické problémy (komise pro výchovu
kartografů, historii kartografie, teorii kartografie, kartografickou vizualizaci, kartografickou
generalizaci, kartografii pro děti).
Mezinárodní společnost pro fotogrammetrii a dálkový průzkum
Evropská organizace pro geoinformace

Domácí organizace kartografů:

Česká kartografická společnost. Předseda – Talhofer Václav, doc. Ing. CSc., Univerzita
obrany v Brně, místopředseda – Voženílek Vít, prof. RNDr. CSc., PřF UP v Olomouci
Česká kartografická společnost také pořádá soutěž „Mapa roku“.
1.8. Uplatnění kartografů v Česku
Uplatnění kartografů ve státní správě:
Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK) – Praha – zajišťuje pokrytí území Česka
topografickými mapami a plány (nyní v digitální podobě), jejich aktualizaci a také vedení
katastru nemovitostí
Součástí ČÚZK je:
Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický – aplikovaný výzkum
Katastrální úřady v krajích – s okresními pracovišti
Mimo ČÚZK jsou:
Vojenský geografický a hydrometeorologický ústav Dobruška
GIS odborníci na ministerstvech a krajských úřadech, na jejich referátech s územní
problematikou
Uplatnění kartografů v privátní sféře:
Kartografická nakladatelství:
- Freytag & Berndt, Marco Polo (zahraniční, působící také v ČR) a další
Firmy v územním plánování, krajinném plánování a v regionálním rozvoji

Uplatnění kartografů ve výuce na vysokých školách:

- fakulta stavební ČVUT Praha – katedra mapování a kartografie
- katedry kartografie a geoinformatiky na přírodovědeckých fakultách UK Praha, MU
Brno, UP Olomouc, OU Ostrava, významné postavení má Katedra geoinformatiky PřF UP
– prof. Vít Voženílek.
- geografické katedry na různých VŠ mající ve svých studijních oborech předměty
kartografie, GIS a DPZ či geoinformatika.

1.9. Kartografické publikace a konference

Časopisy:
Domácí – Geodetický a kartografický obzor (ČR), Kartografické listy (SR), některé články
v Geografii, Moravian Geographical Reports, Geografických rozhledech
Mezinárodní – The Cartografic Journal (Velká Británie), International Journal of
Cartography, Kartographische Nachrichten (Německo), Geoinformatics a další
Mapové sbírky:
Karlovy Univerzity na PřF UK na Albertově
Strahovského kláštera
2. Mapa
2.1. Definice mapy – Hudeček, T. (2014) – upraveno
Mapa je zmenšený a generalizovaný obraz povrchu Země převedený do roviny pomocí
kartografického zobrazení nebo kartografické projekce.
 Elipsoid, geoid = není matematicky zjistitelný
Někteří kartografové ještě do definice vkládají další záležitosti kartografických zobrazení či referenčních ploch
tělesa Země, další upozorňují, že mapa může zobrazovat také povrch jiného vesmírného tělesa, než je Země.
Mapové dílo tvoří více mapových listů zpracovaných v jednotném měřítku,
kartografickém zobrazení a mapovém klíči, tak, aby beze zbytku pokryly celé zájmové
území, například celou ČR (příklad – Základní mapy 1 : 10 000 pokrývající beze zbytku celou ČR).
Mapový soubor představuje více map, které znázorňují totéž území, ale liší se tématem
(příklad – národní (velký odborný) atlas ČR), nebo zpracovávají totéž téma, ale v různých
územích (příklad – atlas národů světa), nebo jde o kombinaci obojího (školní atlas světa).

působivá

2.2. Mapě příbuzná zobrazení země, území, prostoru, krajiny - Hudeček, T. (2014) –
upraveno

Mapě příbuzná zobrazení země:

- glóbus (3D) – zmenšený kulový model Země
- plastická reliéfní mapa (3D, s velkým převýšením reliéfu)
- kreslený model krajiny (2D, s 3D vizualisací reliéfu)
- blokdiagram (2D, s 3D vizualisací reliéfu, zobrazuje povrch a jevy pod povrchem)
- pohledová mapa (2D, s 3D vizualisací reliéfu, viz ukázka mapy lyžařského areálu, značné
navýšení reliéfu, možné stínování, většinou na základě šikmého leteckého snímku a
dokresleno ručně)
- anaglyf (2D, s 3D vizualisací reliéfu) – snímek, který uplatňuje dva záběry jedné scény -
pohled levým okem (červeně) a pohled pravým okem (modře) při pozorování speciálními
brýlemi
- počítačová mapa s 3D vizualizací (2D, poté upravená softwarem počítače na 3D
vizualisaci reliéfu, velké navýšení reliéfu a stínování)

2.3. Dělení map – Kubeš, J. (2014), Hudeček, T. (2014) - upraveno

Mapy lze rozčleňovat podle měřítka, podle obsahu, podle koncepce vyjádření skutečnosti v mapách, podle
jejich účelu, podle zobrazeného území, podle způsobu podání, podle počtu mapových listů, podle stáří, a ještě
jinak. Poznání členění map odkrývá rozmanitost a využívání využití map.

 Mapy malých měřítek velká čísla (např. atlas) a naopak

Dělení map podle měřítka:
Mluvíme o mapách malých měřítek (velká čísla!!!!, mapy světa a kontinentů) nebo mapách
velkých měřítek (malá čísla!!!!! – plány měst).
Z pohledu geodetického, který se užívá častěji, se rozlišují plány a mapy velkého měřítka 1
: 200 až 1 : 5 000, mapy středního měřítka 1 : 5 000+ až 1 : 200 000 (jde hlavně o základní
topografické mapy ČR) a mapy malého měřítka 1 : 200 000+.

Dělení map podle obsahu:  bývá v testu

- mapy katastrální – velká měřítka, zobrazují hranice parcel, jejich druhy a jejich čísla v
katastrálních územích, měřítka 1 : 1000, 1 : 2000, 1 : 2880, 1:5000 (někde).
- mapy topografické – střední měřítka, zobrazují především výškopisné a fyzicko-
geografické prvky, sídla a komunikace, většinou se jedná o mnohalistová mapová díla –
1 : 10 000, 1 : 25 000, …. . Obvykle se jedná o Základní mapy ČR.
- mapy obecně geografické (obecně zeměpisné) – malá měřítka, zobrazující rozsáhlé
regiony, státy a kontinenty, členitost povrchu je zobrazena barevnou hypsometrií, dále
vodstvo, města, hlavní komunikace, jsou přehledné, v atlasech
- mapy tematické – velká (informační plány měst), střední a malá měřítka (např. jazykové
rozdělení Evropy v atlase), dále se dělí podle témat, která zobrazují.

Dělení map podle originality jejich vyhotovení:

- mapy původní (originální) – např. základní mapy 1 : 10 000 a 1 : 50 000 vzniklé v terénu
(geodetickými a topografickými pracemi) a z leteckých snímků
- mapy odvozené (z originálních map) – např. Základní mapa 1 : 25 000 odvozená ze Základní
mapy 1 : 10 000.
Dělení map podle jejich účelu:
- mapy pro výuku (školní mapy) -> Holub, co nosil na hodinu + školní atlasy
- mapy pro vědu (mapy hvězdné oblohy, podrobnější kartogramy a kartodiagramy s
demografickými daty, …, mapy v národních atlasech)
- mapy pro orientaci v území (autoatlasy, mapy na orientačních tabulích ve městech) ->
turistické mapy
- mapy pro plánování a ochranu území (pro územní plánování, pro ochranu přírody a
krajiny)
- mapy pro hospodaření v území (pro zemědělství, lesnictví (lesnické mapy), těžbu nerostů)
- mapy pro obranu státu (vojenské mapy) -> důležitý místa, kde dokážou projet, silnice,
nosnosti mostů
- mapy pro sport a turistiku (turistické, lyžařské, orientačního běhu, horolezecké,
cyklistické, vodácké)
- mapy pro nevidomé a slabozraké (tyflomapy)

Dělení map podle počtu mapových listů:

- samostatné (jednotlivé) mapy
- mapová díla (viz dříve, např. Základní mapy ČR 1 : 10 000, pokrývající mapovými listy
ČR)
- mapové soubory (viz dříve, např. Soubor map poznáváme svět, také atlas, který je
samostatnou podkategorií)
- atlasy – atlas představuje systematicky uspořádaný mapový soubor většinou obecně
zeměpisných a tematických zpracovaný jako celek podle určitého záměru (atlas státu, atlas
Evropy, atlas regionu)

Dělení map podle stáří:  v TESTU

- aktuální mapy (relativní pojem, aktualizace Základních map ČR má svá pravidla)
- historické mapy – mladší (např. z 1. republiky), ze 17. a 18. století, renesanční mapy,
nejstraší mapy (x rané mapy – mapy z počátků mapování (u nás do poloviny 18. století))

- inkunábule map – prvotisky map (od vynálezu knihtisku do konce 15. stol.)
- faksimile map – dovedné napodobeniny či nové tisky starých map

2.4. Mentální mapy - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Mentální mapa je zobrazením krajiny v mysli lidského jedince (bez toho, že by danou
krajinu právě pozoroval) následně převedeným do kreslené mapy.
- tvorba a analýza mentálních map odkrývá chápání a znalost krajiny. Je zajímavou
aktivitou ve výuce zeměpisu, která se dá následně analyzovat.
- faktory ovlivňující tvorbu mentálních map – znalost území, znalosti, zkušenosti a
dovednosti v kartografii, osobnostní vlastnosti, věk, pohlaví, vliv sdělovacích prostředků,
……
Mentální mapa lynchovského typu je zobrazením existující krajiny a událostí v ní.
Jedinec krajinu viděl a zažil a to se snaží promítnout do mentální mapy vyjadřující jeho
vnímání krajiny a událostí. Rozložení krajiny je poněkud pokřivené osobitou
představou vzdáleností a objektů.
Mentální mapa gouldovského typu vzniká jako obraz osobních krajinných preferencí,
představ a přání. Vzniká přenesením těchto myšlenkových pochodů do vlastní „mapy“. Je
odtržena od reálné krajiny a událostí v ní.
Myšlenková „mapa“ Tonyho Buzana – nejde o mapu, ale o schéma bez vazby na území.

3. Matematická kartografie
3.1. Definice matematické kartografie a geoidu - Hudeček, T. (2014) - upraveno
Definice matematické kartografie:
Matematická kartografie se zabývá převodem povrchu Země, přesněji referenční plochy
tělesa Země (RPTZ), na kartografickou zobrazovací plochu a do roviny mapy. Tento
převod se většinou děje pomocí matematicky definovaných vztahů – pomocí rovnic
kartografických zobrazení, nebo pomocí geometrické projekce.
Při tomto převodu se uplatňují různé souřadnicové systémy na referenčním tělese Země
(RTZ), nejčastěji zeměpisné souřadnice φ a λ na kouli či elipsoidu, a různé rovnice
kartografických zobrazení s příslušnými souřadnicovými systémy v rovině mapy –
většinou jde o pravoúhlý rovinný systém souřadnic s osami x a y, ve kterém x = f(φ,λ) a y =
f(φ,λ), méně často o polární rovinný systém souřadnic, ve kterém se pracuje s úhlem přímky
vedené ze středu a se vzdáleností od středu (u azimutálních kartografických zobrazení).

Geoid jako RPTZ:

Geoid je nejbližší aproximace (přiblížení) povrchu Země. Je to nepravidelná a
matematicky nedefinovatelná referenční plocha tělesa Země (RPTZ) kolmá k tížnicím u
povrchu Země.
-> geoid k nivelacím (nadmořská výška)
Tížnice je přímka, která ukazuje směr zemské tíže na daném místě povrchu Země. Geoid
má poněkud zvlněný povrch, neboť směr tížnic je ovlivňován nerovnoměrným
rozmístěním hmoty v zemské kůře.
Geoid nelze matematicky definovat (nelze na něm rozprostřít matematicky (geometricky)
definovaný souřadnicový systém) a je proto nepoužitelný jako RPTZ v kartografii.
Jako RPTZ se proto nejčastěji používají povrchy různých koulí a elipsoidů tělesa Země,
v současné době hlavně složitého trojosého elipsoidu WGS84.

3.2. Referenční plochy (tělesa) Země - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Definice referenční plochy tělesa Země (RPTZ):
Referenční plocha tělesa Země je matematicky definovaná plocha tělesa, které se svým
tvarem a velikostí blíží skutečnému zemskému tělesu. Používá se jako matematický
základ pro konstrukci mapy.
Referenčních ploch tělesa Země je více, liší se přesností (mírou shody s geoidem a tělesem
Země) a použitelností pro mapu konkrétního území na Zemi.

RPTZ v podobě zemských elipsoidů:

Elipsoid vystihuje tvar a rozměry Země zvláště při použití více os, resp. poloměrů (dvouosé
x trojosé elipsoidy), protože Země je zploštělá na pólech i na rovníku.
Jednoduchý dvouosý rotační zemský elipsoid – má zploštění na pólech a vzniká rotací
elipsy okolo kratší (vertikální) osy. Oproti OZE (níže) se jedná o značné zjednodušení,
protože má pouze zploštění pólové. Jeho střed není totožný se středem Země, jeho
rovnoběžky jsou kružnice, jeho poledníky jsou elipsy a jsou stejně dlouhé. Poloměr kružnice
rovníku tohoto elipsoidu r = 6378 km („šetři se osle“). Používá se pro tvorbu topografických
map menších měřítek.
Obecný zemský trojosý elipsoid (OZE) je nejbližší aproximace Geoidu. Jeho matematický
popis je velmi složitý a proto se v praxi nepoužívá a je nutné další zjednodušení elipsoidu.
Střed OZE je totožný s hmotným středem Země. OZE má rovníkové i poledníkové
zploštění, poledníky jsou různě dlouhé (nejsou to elipsy), rovnoběžky jsou elipsy.
Referenční zemský trojosý elipsoid Besselův (1841) se používá se ve státech střední
Evropy, v ČR v civilní zeměměřické praxi a pro Základní mapy v Křovákově
kartografickém zobrazení a tedy i pro souřadnicový systém Systém jednotné
trigonometrické sítě katastrální (S-JTSK).
Referenční zemský trojosý elipsoid Hayfordův (1909), vhodný pro západní polokouli
(USA), byl přijat za mezinárodní elipsoid. Pro Evropu ale vykazuje příliš velké odchylky od
Geoidu.
Referenční zemský trojosý elipsoid Krasovského (1940) byl vyvinut pro východní polokouli
– Rusko, neboť Besselův elipsoid vykazoval pro SSSR odchylku (výškovou) až 370 m. Dříve
(do roku 2004) byl používán v zemích východního bloku ve vojenství (tedy i v
socialistickém Československu) pro vojenské mapy 1 : 25 000 (souřadnicový systém S-1952).
Referenční zemský trojosý elipsoid WGS 1984 má střed totožný se středem Země, je blízký
OZE. Je nejnovější a nejpřesnější, odchylka od geoidu je menší než 60 m. Na něj navazuje
souřadnicový systém WGS84 (World geodetic System 1984). Využívá se v GPS.

RPTZ v podobě koule Země:

Vykazuje velké odchylky od Geoidu (oproti elipsoidu) a proto se používá ve dvou případech:
1) pro přesné úlohy u tzv. geodetických zobrazení (to je pro nás už těžké)
2) pro méně náročné (méně přesné) kartografické úlohy – při tvorbě map malých měřítek
– obecně-geografických map 1 : 1 000 000 a menších (mapy ve školních atlasech)
Poloměr koule se vypočítává několika způsoby: z koule o stejném povrchu jako referenční
elipsoid (a), z koule o stejném objemu jako referenční elipsoid (b), z koule s poloměrem
vypočítaným jako průměr poloměrů na osách referenčního elipsoidu (c), průměrováním
poledníkových kvadrantů (d – to už je těžké).
Poloměry takto vzniklých referenčních koulí Země bývají v rozmezí od 6.367 km do 6.371
km, běžně používaný poloměr referenční koule Země odvozené z Besselova elipsoidu má r =
6371 km.

RPTZ v podobě referenční roviny menšího území na Zemi:

(Kartografický) plán je relativně málo zmenšený pravoúhlý průmět malé části zemského
povrchu do roviny (měřítka 1 : 1 000 či 1 : 500). Maximální rozsah území pro tento plán
většinou představuje kruh o poloměru 25 km.
Při jeho vytváření se nepoužívá se žádné kartografické zobrazení, je zmenšení. Zanedbává se
zakřivení Země. Polohopis je v něm neznatelně zkreslen, výškopis je zkreslen více, neboť na
vzdálenost 15 km činí výškový rozdíl již 15,3 m.

3.3. Kartografická zobrazovací plocha - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Definice kartografické zobrazovací plochy (KZP):
Kartografická zobrazovací plocha (KZP) je plocha, na kterou se pomocí kartografického
zobrazení zobrazují body, linie a objekty z RPTZ. Z KZP v podobě válce či kužele vzniká
po rozvinutí rovina mapy. Pamatovat si RPTZ --> KZP --> rovina mapy.

Druhy kartografických zobrazovacích ploch:

- rovina – azimutální kartografické zobrazení
- plášť válce – válcové kartografické zobrazení
- plášť kužele – kuželové kartografické zobrazení
- žádná KZP nebo více KZP – obecné kartografické zobrazení

Možné polohy kartografické zobrazovací plochy vůči referenčnímu tělesu Země:

- normální poloha KZP
Normální poloha je u azimutálního kartografického zobrazení tehdy, když je KZP kolmá k
ose pólů, u válcového kartografického zobrazení tehdy, když se KZP „dotýká“ rovníku a u
kuželového kartografického zobrazení tehdy, když se KZP „dotýká“ nějaké rovnoběžky.
- příčná (transverzální) poloha KZP je „opakem“ normální poloha (viz obrázky)
- obecná poloha KZP (jiná než výše uvedené polohy)
- tečná a sečná poloha KZP
Normální poloha je u azimutálního KZ tehdy, když je KZP kolmá k ose pólů, u válcového KZ
tehdy, když se KZP „dotýká“ rovníku a u kuželového KZ tehdy, když se KZP „dotýká“
nějaké rovnoběžky. Tečná poloha je dotýkající se polohou, sečná poloha prochází vnitřkem
RPTZ.

3.4. Souřadnicové systémy na RPTZ - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Zeměpisné souřadnice (Geographical Coordinates):

- rovnoběžky (Parallels) – křivky na RPTZ s konstantní zeměpisnou šířkou
- poledníky (Meridians) – křivky na RPTZ s konstantní zeměpisnou délkou
- zeměpisná šířka (Latitude) je úhel (φ) sevřený normálou (nB) vedenou ze středu RPTZ (S)
k určovanému bodu (B) a rovinou rovníku na RPTZ.
- zeměpisná délka (Longitude) je úhel (λ) sevřený rovinou poledníku určovaného bodu (B) a
rovinou základního (nultého) poledníku RPTZ.
Dohodnuté nulté poledníky – Ferrský (podle ostrova v Kanárském souostroví El Hierro),
Pařížský, Pulkovský (v Sankt Petěrburgu) a v současnosti používaný Greenwichský (uznaný
za mezinárodní v roce 1883). => v testu !!!!
Poledníků a rovnoběžek je nekonečně mnoho, avšak vyberou-li se pouze ty se
zaokrouhlenými hodnotami stupňů (např. 10°), vzniká zeměpisná síť.
Uspořádání zeměpisné sítě v mapě závisí na použitém kartografickém zobrazení.
Významné křivky na RPTZ v podobě koule:
Ortodroma – je to část hlavní kružnice Země (má střed ve středu koule Země), představující
nejkratší spojení míst na této kouli představující Zemi.
Loxodroma – je to část vedlejší kružnice Země (nemá střed ve středu koule Země)
protínající poledníky pod stejným úhlem. Je delší než ortodroma. Je výhodná pro
navigaci – využívá se v letecké a námořní dopravě.
Jako souřadnicové systémy na Zemi se vedle zeměpisné sítě poledníků a rovnoběžek rovněž
používají kartézské pravoúhlé souřadnice v prostoru, s osami x, y, z.

3.6. Kartografická zobrazení - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Definice kartografického zobrazení (KZ):
Kartografické zobrazení je způsob, který každému bodu na referenční ploše tělesa Země
(RPTZ) přiřazuje právě jeden bod na kartografické zobrazovací ploše (KZP).
Kartografická zobrazení jsou hlavním předmětem studia matematické kartografie.
- existuje přes 300 kartografických zobrazení (přibližně 50 jednoduchých, ostatní jsou
obecná), z nichž se v praxi používá jen několik desítek. V atlasech jich bývá 5-10, protože pro
různé kontinenty a státy je vhodné právě určité kartografické zobrazení s určitou polohou (viz
výše).
- každé kartografické zobrazení je matematicky určeno pomocí kartografických
zobrazovacích rovnic. Na levé straně rovnice nejčastěji bývají pravoúhlé souřadnice v
rovině mapy, vpravo je funkce zeměpisných souřadnic na RPTZ:
x = f(φ,λ) y = f(φ,λ)
Příklad rovnic pro Marinovo válcové tečné (rovník) jednoduché kartografické zobrazení v
normální poloze:
x = r * arc λ y = r * sin φ

Někdy se používají polární souřadnice v rovině mapy (zde je konstrukční pól uprostřed
KZP).
V případě, že obraz zemského povrchu vznikne geometrickou cestou, tedy přímou
projekcí, nejde o kartografické zobrazení, ale o geometrickou projekci!!

3.6.1. Zkreslení kartografických zobrazení - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Definice zkreslení kartografického zobrazení: Každý převod kulové nebo elipsoidické
RPTZ do KZP a do roviny mapy má za následek kartografická zkreslení. Tato zkreslení
nejsou v celé ploše mapy stejná. Existují tři druhy kartografických zkreslení – délková,
plošná, úhlová.

3.6.2. Klasifikace kartografických zobrazení

Klasifikace KZ podle názornosti převodu do KZP:
- jednoduchá (pravá, prostá) – převedení RPTZ přímo do KZP (toto převedení není
matematicky složité a dá se prostorově nakreslit)
- obecná (konvencionální, smluvní) – složitý převod, konstrukci nelze názorně nakreslit
- geodetická (pro nás složitá)
- speciální

Klasifikace KZ podle polohy konstrukční osy:

(už probráno a obrázek na další str.)
- normální poloha – mapy světa ve válcových KZ, mapy polárních oblastí v azimutálních KZ
- příčná (transverzální) poloha – používá se nejméně, mapy zemských polokoulí
- obecná (šikmá) poloha – používá se nejčastěji – pro konkrétní různě položené a protažené státy a kontinenty

Klasifikace KZ podle vlastností z hlediska zkreslení:

(viz předchozí strana):
- délkojevná
- plochojevná
- úhlojevná
- vyrovnávací

3.6.3. Jednoduchá kartografická zobrazení a geometrické proj ekce - Hudeček, T.

(2014) - upraveno

V případě jednoduchých kartografických zobrazení jde o převod RPTZ relativně

jednoduchými matematickými funkcemi do jednoduché KZP (do roviny nebo pláště,
válce či kužele), je to znázornitelné.
Jedná se o jednoduchá azimutální, válcová a kuželová kartografická zobrazení, a to v
normální, příčné a obecné (šikmé) poloze.

3.6.3.1. Jednoduchá azimutální kartografická zobrazení

Kartografickou zobrazovací plochou je rovina. Jsou vhodná pro území kruhového
charakteru – hlavně polární oblasti. Obrazy poledníků v normální poloze – trs paprsků
vycházejících z pólu, obrazy rovnoběžek v normální poloze – soustředné kružnice se
středem v pólu. -> Francie, Rumunsko, bolívie, Polsko
JAP – Postelovo kartografické zobrazení (z r. 1581):
Je konstrukčně nejjednodušší, délkojevné podle poledníků. V jiné než normální poloze jsou
poledníky a rovnoběžky velmi složité křivky.
ρ= r * arc δ, ε= λ (polární souřadnice)

JAL – Lambertovo kartografické zobrazení:

Je plochojevné, často užívané ve školních atlasech (15 % map). V příčné a obecné poloze
mají obrazy poledníků i rovnoběžek složité křivky.
ρ = 2r * sin δ/2, ε = λ (polární souřadnice)

JAB – Breusingovo kartografické zobrazení:

Jde o geometrický průměr Lambertova (plochojevné) a stereografického zobrazení
(úhlojevné), jde o typické vyrovnávací (kompenzační) zobrazení.

3.6.3.2. Jednoduchá válcová kartografická zobrazení

KZP je plášť válce, většinou v normální poloze kolem rovníku, nebo protíná RPTZ ve dvou
vzájemně paralelních vedlejších kružnicích téhož poloměru (sečný válec). Dříve pro mapy
světa, avšak u pólů většinou velká zkreslení.
Marinovo válcové kartografické zobrazení – někdy nazýváno jako čtvercové zobrazení,
obvykle jde o tečný válec, velké zkreslení u pólů. Je délkojevné podél poledníků a rovníku.

Dále může jít o Mercatorovo (polovina 16. století), Behrmannovo, Gallovo, Lambertovo
válcové kartografické zobrazení.

3.6.3.3. Jednoduchá kuželová kartografická zobrazení

Vznikají zobrazením RPTZ na plášť kužele (KZP). V normální poloze („čepice“ na pólu)
je délkově zachovaná dotyková rovnoběžka, obrazy rovnoběžek tvoří části soustředných
kružnic se středem v počátku souřadnic, obrazy poledníků tvoří trs paprsků (polopřímek). V
šikmé (obecné) poloze jsou obrazy poledníků a rovnoběžek křivky.
Nejčastěji se používá v normální poloze pro mapy částí světadílů ve středních
zeměpisných šířkách a v obecné poloze pro protáhlá území podél vedlejších kružnic
(ČSR, Japonsko).
Může jít o Lambertovo, Ptolemaiovo nebo Gaussovo kuželové kartografické zobrazení.

3.6.3.4. Geometrické projekce

Gnómická projekce:
Jedná se o projekci ze středu Země. Používá se pro navigační účely a pro zákres ortodrom.
Stereografická projekce:
Jedná se o projekci z bodu protilehlého k dotykovému bodu. Je úhlojevné, vzdálenosti
rovnoběžek se od středu mapy postupně výrazně zvětšují.
Ortografická projekce:
Jedná se o projekci z nekonečně vzdáleného bodu. V normální poloze je délkojevné podél
rovnoběžek, plošné zkreslení narůstá k rovníku. V příčné poloze jsou poledníky jako části elips a rovnoběžky
jako rovnoběžné přímky, v obecné poloze obojí jako elipsy. Také pro zobrazení jiných vesmírných
těles – mapy jsou podobné pohledu pozorovatele ze Země.

3.6.4. Obecná kartografická zobrazení

Mají převod RPTZ do kartografické zobrazovací plochy složitý a nelze ho proto prostorově
znázornit.
- nepravá obecná kartografická zobrazení
- polykónická obecná kartografická zobrazení
- víceplošná obecná kartografická zobrazení
- neklasifikovaná obecná kartografická zobrazení

3.6.4.1. Obecná kartografická zobrazení nepravá

Jsou odvozena z jednoduchých kartografických zobrazení. Rozvoj výpočetní techniky
umožnil provádět rozsáhlé výpočty transformace jednoduchých kartografických zobrazení
na vyrovnávací nepravá kartografická zobrazení.
- pseudoazimutální
- pseudoválcová – např. Robinsonovo vyrovnávací kartografické zobrazení
- pseudokuželová – např. Bonneovo KZ kartografické zobrazení

3.6.4.2. Obecná kartografická zobrazení polykónická

Vznikla, proto, že u kuželových zobrazení není mimo jednu až dvě zachované rovnoběžky nic
dalšího délkojevného. Proto zobrazují každou rovnoběžku na samostatný kužel.
CNIIGAIK – americké polykónické KZ

3.6.4.3. Obecná kartografická zobrazení víceplošná

Zmenšují zkreslení pomocí rozdělení zobrazovaného území na menší části, na které je
použito určité kartografické zobrazení se samostatnou souřadnicovou soustavou.
Výsledkem jsou mnohostěnové a hvězdicové mapy.

3.6.4.4. Obecná kartografická zobrazení neklasifikovaná

3.6.5. Geodetická kartografická zobrazení - Hudeček, T. (2014) - upraveno

Slouží pro (vojenské) topografické mapy velkých měřítek. Bývají úhlojevná – aby
nezkreslovala úhly jakožto základní (vojenský) měřičský prvek. Vycházejí z RPTZ v podobě
elipsoidů!!!! (nikoli jako předchozí kartografická zobrazení z koule).

Gauss-Krügerovo kartografické zobrazení:

- úhlojevné válcové příčné kartografické zobrazení v podobě sférických dvojúhelníků
podél poledníků na RPTZ v podobě elipsoidu
- 1952 pro vojenské mapy států Varšavské smlouvy (Krasovského elipsoid, souřadnicový
systém S-1952)

Křovákovo kartografické zobrazení:

- 1922 – kuželové sečné v šikmé poloze („čepice na stranu)“ podél protažení
Československa. Používalo se nejprve pro katastrální mapy a mapy tzv. definitivního
vojenského mapování. Vychází z Besselova elipsoidu. Je v šikmé (obecné) poloze, a proto
mapy musí mít směrovku k severu.
- 1968 – pro Základní mapy ČR a S-JTSK (systém jednotné trigonometrické sítě
katastrální)

UTM (Universal Transverse Mercator) kartografické zobrazení :

- úhlojevné válcové příčné sečné modifikované Gauss–Krügerovo kartografické
zobrazení na elipsoidu WGS84 (pro mapy USA a NATO)

4. Obsah a náplň map

4.1. Hlavní součásti plochy mapy a její kompozice Hudeček, T. (2014) - upraveno
- okraj mapy (je vně mapového rámu)
- mapový rám (jedno či dvě ohraničení)
- mapové pole (největší část, alespoň 2/3 plochy)
- název mapy (poloha – většinou nahoře)
- legenda (bývá v místech nepokrytých řešeným územím, často vpravo dole)
- tiráž (je v uvnitř mapového rámu – většinou vpravo dole)
- měřítko (poloha – většinou dole)
Uvedené hlavní součásti plochy mapy jsou povinnými součástmi mapy.

Kompozice mapy:
Je to vzájemná poloha a estetické působení jednotlivých součástí a prvků mapy.
Kompozici mapy musí rozvrhnout kartograficky zkušený a kartografii znalý autor mapy, je
nebezpečné nechat tuto činnost na software GIS. Kompozice také zohledňuje cíl mapy,
okruh budoucích uživatelů a způsob užívání mapy. PROČ?
Mapa se vnímá ze dvou vzdáleností – z větší vzdálenosti se vnímá kompozice, název,
hlavní rysy a územní rozdíly, z bližší vzdálenosti se čtou detaily obsahu mapy.

Název mapy:
Musí být věcně a gramaticky správný, jednoznačný a výstižný. Neměl by být delší než 3
řádky a 11 slov. Je-li dlouhý, rozdělí se na titul a podtitul. Obvykle se píše se velkými
písmeny, podtitul malými a menšími písmeny. V názvu se používají jen obecně známé
zkratky, nepíše se tam slovo mapa (pokud jde ale o více map, pak Mapa 1, Mapa 2, …).
Vhodný je font Arial(?). Umísťuje se nejčastěji k hornímu okraji mapy doprostřed
V názvu by mělo být trojí vymezení tématu mapy – věcné, prostorové a časové!!!!
PRŮMĚRNÁ DOJIVOST KRAV V OKRESECH JIHOMORAVSKÉHO KRAJE
MEZI DUBNEM 2001 A LISTOPADEM 2002
Měřítko mapy:
Udává zmenšení referenční plochy tělesa Země (RPTZ) v mapě.
Číselné měřítko mapy – má podobu 1 : d, kde „d“ je tzv. měřítkové číslo, které je vždy
zaokrouhleno. Mezera se píše před i za dvojtečku a mezi trojčíslí (1 : 10 000). Je dobré
stanovit měřítko shodné s měřítky Základních map. Je třeba umět spočítat měřítko mapy a
převádět vzdálenosti ve skutečnosti a v mapě.
Grafické měřítko – pokud číselné měřítko nelze zaokrouhlit, a/nebo bude mapa různě
reprodukována a zvětšována, potom použijeme pouze grafické měřítko s celočíselnými
hodnotami – např. s 0 a 5 a 10 km.
Umísťuje se nejčastěji na dolní okraj mapy, někdy i pod název. Do mapy nepíšeme slovo
„Měřítko“.

Tiráž:
Nenápadný, ale nezbytný prvek související s autorským právem, nejlépe u spodního okraje
mapy vpravo – příjmení a jméno autora, instituce a místo vydání (nebo vydavatel), rok
vydání (zhotovení), autorství (původ) zdroje dat (v mapě je třeba uvést všechny prameny
převzatých dat a dalších informací použitých pro tvorbu mapy) a použitý software.

Mapové pole:
Je nejdůležitější. Musí zaujímat největší část mapového listu, minimálně 2/3.

Legenda (vysvětlivky) mapy:

- v legendě jde o kódování mapového jazyka do klasického jazyka. Jde o výklad
mapových znaků
- legenda musí být úplná, v mapovém poli nesmí existovat mapové znaky nevysvětlené v
legendě a naopak, přičemž podoba a velikost znaků v mapovém poli a v legendě musí
být shodná
- mapové znaky by v legendě měly být logicky a hierarchicky uspořádány (Vodstvo: vodní
toky (řeky, potoky, náhony), vodní plochy; Komunikace: silniční (státní, místní), železnice,
lanovky; …). Na prvních místech legendy by měly být takové mapové znaky, které jsou
hlavními nositeli tématu mapy (pokud je mapa věnována vodním tokům, tak by to měly být
vodní toky). Popisy v legendě začínají malým písmenem (kromě dílčího nadpisu).
- nadpis „Legenda“ není nutný, popisy v legendě začínají malým písmenem (kromě
dílčího nadpisu).
- pokud jsou v legendě rámečky s barvami (odstíny barev) pro intervaly hodnot, měly by
být barvy a odstíny voleny tak, aby byla patrná jejich gradace a nedošlo k „propadání“
barev.
- legenda se umísťuje co nejblíže k mapovému poli. Legendu s malým množstvím
mapových znaků lze někdy umístit přímo do mapy. Pokud je legenda obsáhlejší, pak se pro
ni vytváří zvláštní místo uvnitř mapového rámu.

Nepovinné – nadstavbové součásti mapy

- směrovka v mapě označuje směr k severu. Pokud směrovka není, pak je mapa orientována
k severu. Některé GIS výstupy nejsou orientovány k severu a do mapy je třeba dát směrovku.
Ty výstupy z GIS, které vycházejí z Křovákova kartografického zobrazení a S-JTSK
směrovku mít musí. Pokud výstup pochází z WGS84 33, který je orientován k severu, potom
směrovku nemusí mít.
Dále je možné do mapy doplnit logo, obrázek (obvykle mimo rám mapy), diagram, nějaké
textové pole k obsahu či metodám mapy, schéma, přehledové a vedlejší mapy – viz dále.

4.2. Prvky mapy

- matematické prvky
- přírodní prvky (fyzickogeografické)
- společenské prvky (socioekonomické, sociogeografické)
- kartografické názvosloví – „němou“ mapu je třeba doplnit geografickými názvy (hlavně
toponymy – místními názvy, bude probráno později)
- doplňkové a pomocné prvky

4.2.1. Matematické prvky mapy Hudeček, T. (2014) - upraveno

Souvisejí s lokalizací mapového pole a bodů uvnitř tohoto pole na zemském povrchu, resp.
s převodem části RPTZ do KZP (viz dříve).

Členění matematických prvků mapy:

1. Zeměpisná síť poledníků a rovnoběžek (zeměpisná souřadnicová síť) je v mapě
rozložena na základě použitého kartografického zobrazení, či kartografické projekce.
Někdy se navíc ještě zobrazuje síť pravoúhlých souřadnic mapy – pole této sítě jsou
čtvercová, obvykle kilometrová (ve vojenských a některých turistických mapách).
2. Směrovka k Severu v mapě (viz dříve).
3. Bodové pole mapy – síť „pevných“ konstrukčních bodů mapy odrážející
trigonometrické (geodetické) a další body se zeměpisnými souřadnicemi. Tvorba bodového
pole mapy u odvozených map se nazývá “vlícování mapového obrazu”.
4. Měřítko mapy – už probráno, číselné či grafické
5. Matematické prvky v rámu mapy
- někdy rám mapy obsahuje stupně (a minuty a vteřiny) zeměpisných souřadnic, někdy také
označení sousedních listů, sklonové měřítko či magnetickou deklinaci (úhlový rozdíl mezi
směry k zeměpisnému a magnetickému severnímu pólu Země, je na různých místech Země
různá a v čase mění, protože severní magnetický pól se vůči zeměpisnému pomalu pohybuje)
- pravoúhlý rám (obdélník, čtverec) je nejčastější, u topografických map se ale většinou
jedná o „mírný“ (okem nerozpoznatelný) lichoběžník
6. Klad listů (státních) mapových děl
Základní mapy ČR mají „Křovákův“ klad mapových listů:
- první mapou v kladu listů Základních map ČR je mapa 1 : 200 000, která má označení
například 11 + název největšího sídla na listu
- uvnitř této mapy jsou čtyři mapy 1 : 100 000 s označením např. 11 – 2 Mladá Boleslav
- uvnitř této mapy jsou čtyři mapy 1 : 50 000 s označením např. 11 – 23 Neratovice
- uvnitř této mapy jsou čtyři mapy 1 : 25 000 s označením například 11 – 231 Pacov
- uvnitř mapy 1 : 50 000 je dvacet pět map 1 : 10 000 s označením např. 11 – 23 – 03, v
názvu již není sídlo.
Zvláštní klad listů je u Státních map 1 : 5 000. Zvláštní klad listů je také u vojenských
topografických map.

4.2.2. Fyzicko-geografické prvky mapy

- vodstvo (vodní toky, objekty na vodních tocích, průplavy, vodní nádrže, rybníky, bažiny,
moře). Problémy – generalizace výskytu, vinutí a šířky toků, zobrazení nestálých a
podzemních toků, zobrazení hloubnic (izobat) v jezerech a mořích, … .
- výškopis a reliéf – vrstevnice, stínování, barevná hypsometrie, kóty – viz další kapitoly
- vegetační (krajinný) pokryv (land cover) – vyznačení polí, luk, intravilánů, lesa, vodních
ploch ,…). Problém generalizace výskytu malých plošek, výběžků, vyznačení liniových a
solitérních prvků, les/neles, bylinno-křovinné vegetace, … pole, zemědělská krajina,
intravilánová zeleň, zastavené pozemky, vodní plochy, lesy) – problém generalizace malých
plošek, výběžků a solitérů, problém les/neles, problém bylino-křovinné vegetace, problém
břehové vegetace

4.2.3. Sociogeografické prvky mapy

- sídla – znak do reálného středu sídla (kde je?). Problémy – kompaktní x rozptýlená x
liniová sídla, bodový mapový znak pro malé sídlo x pro rozsáhlejší zastavěný prostor města,
ohraničení sídelní aglomerace, …
- komunikace – pozemní, námořní, letecké. Problém odlišení druhu a významu (třídy)
komunikace, generalizace vinutí komunikací, …
- linie a prvky technické infrastruktury – vedení elektřiny, vody, kanalizace, plynu, tepla,
lokace ČOV, skládky – řešeno v mapách územního plánování, bude probráno
- průmyslové, zemědělské a další hospodářské objekty – zavedené mapové znaky v
topografických základních mapách. Zavedené barvy pro odvětví průmyslu v obecně
zeměpisných mapách (červená = hutní průmysl, modrá = strojírenství,….).
- využití země (land use) – vyznačení druhů zemědělských pozemků (orná půda, louky a
pastviny, vinice, …), lesa a dalších druhů, nicméně realita vegetačního (krajinného) pokryvu
(land cover) může být v realitě jiná
- objekty služeb pro obyvatele, sportovišť
- územně-správní (administrativní) hranice – státní, krajské, okresní, SOORP, obecní),
také územně-technické = katastrální území
4.2.4. Doplňkové a pomocné prvky mapy Hudeček, T. (2014) - upraveno
Doplňují obsah mapy uvnitř rámu mapy i mimo něj. Účelem je zvýšit atraktivitu a
informační náplň mapy, někdy jde o financování tvorby a vydání mapy z reklamy v mapě.
- lokalizační mapy a výřezy podrobnějších map (umístění zobrazovaného území a
podrobnější zobrazení klíčové či zahuštěné části území)
- další vysvětlení k mapám – např. kartometrické návody (např. sklonové měřítko)
- doplňková statistika k obsahu mapy – grafy, tabulky, rejstříky, profily, diagramy
- doplňkové texty a rejstříky k tématu a obsahu mapy
- doplňkové estetické a reklamní prvky – rytiny na starých mapách, loga, obrázky,
fotografie, reklamy, ...

4.3. Obsah map Hudeček, T. (2014) - upraveno

Členění map podle zvláštního charakteru jejich obsahu (opakování, už probráno v 2.3.):

Obsah katastrálních map (a technicko-hospodářských map):

Jde o mapy (plány) velkých měřítek – 1 : 2 000, 1 : 2 880, 1 : 5 000(?). Obsahují hranice
parcel (polohopis), typy parcel (mapové znaky pro les, zahradu …), čísla parcel, stavební
objekty s popisnými čísly, geodetické body, mapy jsou obvykle černobílé, podávají hlavně
obraz parcel v území. V technicko-hospodářských mapách jsou navíc barevně vyznačeny
technické sítě.

Obsah topografických map:

Obsahují výškopis (vrstevnice a kóty) a polohopis (rozmístění lesů, toků, nádrží, zástavby,
sídel, komunikací, …), podávají maximálně podrobný obraz krajiny.
V ČR jde o Základní mapy ČR 1 : 10 000, 25 000, 50 000, 100 000 a 200 000 (500 000) a o
Vojenské topografické mapy ČR 1 : 25 000, 50 000, 100 000, 250 000 a 500 000.

Obsah obecně geografických map:

Jde o mapy v atlasech, nástěnné mapy, mají malá měřítka – menší než 1 : 500 000.
Zaznamenávají hlavní rysy území – povrch vrstevnicemi, barevnou hypsometrií, obsahují
pouze větší řeky, velká sídla, významné komunikace, … Vyznačují se značnou generalizací.

Obsah tematických map:

upřednostňují určité jevy nad ostatní jevy. Například v geologické mapě je upřednostněn
výskyt hornin, jsou v nich i vrstevnice a vodní toky, ale ne vegetace, …. .
5. Kartografické vyjadřovací prostředky

5.3. Kartografické vyjadřovací prostředky Hudeček, T. (2014) – upraveno

Jsou to mapové znaky a ještě další kartografické vyjadřovací prostředky.

Mapový znak (dříve mapová značka):

Je grafický symbol, pomocí kterého se na mapách znázorňuje poloha, kvantita, kvalita, také
struktura, orientace, pohyb nebo vývoj určitého jevu.

Každý mapový znak může zobrazovat až 6 vlastností jevu (objektu):

- polohu (kde jev (objekt) leží, jakou má matematickou polohu)
- druh (kvalitu) (o jaký jev (objekt) se jedná – pomocí tvaru (v 2D i 3D), barvy, textury
mapového znaku)
- velikost či význam (kvantitu) (kolik je jevu (jak velký je objekt) – pomocí plochy, výšky,
méně často objemu mapového znaku)
případně i:
- orientaci, pohyb (kam jev (objekt) směřuje – pomocí šipky)
- intenzitu (zatížení plochy či něčeho jiného jevem – odstín barvy)
- skladbu, strukturu (vnitřní struktura jevu (objektu))

5.4. Znakový klíč a legenda mapy Hudeček, T. (2014) – upraveno

U znakového klíče i legendy mapy jde o převod mapového jazyka, resp. mapových znaků,
do lidského jazyka (např. češtiny).
Znakový klíč mapového díla (mapový klíč) je souborem mapových znaků s vysvětlením
jejich významu předepsaným pro celé mapové dílo topografických map, většinou v podobě
brožury mimo mapové listy.
Legenda mapy je souborem mapových znaků s vysvětlením jejich významu pro jednu
konkrétní mapu.
- musí být úplná – co je v mapě, musí být v legendě a naopak
- mapové znaky by měly být v legendě a mapovém klíči dobře uspořádané – hierarchické
uspořádání mapových znaků a jejich logická posloupnost

5.5. Základní druhy mapových znaků Hudeček, T. (2014) – upraveno

- bod (jde o malý kroužek, různé barvy)
- linie (čára různé tloušťky, i strukturovaná, také úzký pás, různé barvy)
- plocha (různě barevná či rastrovaná)
- geometrický a figurální (kruhy, čtverce, písmena, piktogramy, třírozměrné objekty)
- pohybový mapový znak (nejčastěji v podobě šipky)

Druhy podle formy: – viz následující podkapitoly

5.5.1. Geometrické a figurální mapové znaky Hudeček, T. (2014) – upraveno

Charakteristika gfmz:
- existuje přímá úměra mezi velikostí gfmz (v podobě plochy kruhu či čtverce, objemu
krychle či koule, výšky písmene, …) a velikostí jevu (kvantitativní stránka)
- vytváříme intervalové či funkční stupnice velikostí gfmz

Druhy gfmz:
- geometrické obrazce tvarem ukazují druh (kvalitu) jevu (např. zda jde o vesnici, městys,
město, velkoměsto) a plochou !!!! kvantitu jevu (velikost, např. počet obyvatel).
- strukturované geometrické obrazce (např. „koláčové“ diagramy)
- piktogramové – tvarem připomínají objekt, který znázorňují (zjednodušený obrázek
ovce v mapách zemědělství, kotvy u přístavů). Stupeň stylizace bývá různý. Při jejich
nahloučení se umísťují vedle sebe do řádků. Velikost – 2 až 3 velikosti.
- písmenkové a číslicové (alfanumerické) – např. značky chemických prvků pro těžbu, také
zažité zkratky: nemocnice (H), informace (i) apod. Velikost – 2 až 3 velikosti.
- obrázkové (ikonografické) – představují konkrétní objekt (např. kreslený obrázek Zámku
Hluboká n. V. v mapě zobrazující hrady a zámky Jižních Čech)

5.5.2. Liniové a pohybové mapové znaky Hudeček, T. (2014) – upraveno

Charakteristika lmz:
- slouží k vyjádření liniových a pásových jevů, jejichž šířkový rozměr nelze v měřítku
mapy přesně plošně vyjádřit.
- mohou mít tyto parametry – polohu a orientaci, délku, vinutí, tloušťku, barvu, někdy také
strukturu

Druhy lmz:
- identifikační – slouží ke znázornění existujících prvků – vodní toky, komunikace,
inženýrské sítě, ropovody,... . Kvantita – tloušťka (různá tloušťka modré čáry pro potok,
říčku, řeku, veletok). Kvalita (druh) – barva, struktura a výplň (vyznačení pěšiny,
nezpevněné a zpevněné dvoustopé cesty, silnice III, II a I třídy, dálnice)
- hraniční – vyznačují administrativní hranice, většinou fyzicky neexistující (hranice států,
regionů, administrativních jednotek, také území se stejným typem).
- izolinie – spojují místa o stejné hodnotě jevu. Různé druhy: izohypsy (vrstevnice),
izobaty (hloubnice), izobary, izotermy, izochory, izochrony, potenciálové izolinie.
Vznikají interpolací celých hodnot mezi body s rozdílnými přesnými hodnotami. Izolinie
bývá na chvíli přerušena a zde doplněna číselnou hodnotou ---- 500 ---- (nejlépe ve sloupci u
více izolinií).

5.5.3. Pohybové mapové znaky Hudeček, T. (2014) – upraveno

- pohybové mapové znaky vyjadřují změny určitého jevu ohledně místa (směry mořských
proudů, útočící armády, migrace) i času (v jakém období).

Druhy pohybových mapových znaků :

- šipky, pásy nebo klíny vyjadřující polohu (začátek šipky), změnu polohy (konec šipky),
druh (kvalitu – barvou, charakterem a strukturou velikost (kvantitu –tloušťkou), i čas.

5.5.4. Plošné mapové znaky Hudeček, T. (2014) – upraveno

Druhy pmz:
- obrysové
- vyplněné barvou, nebo rastrem
- vyplněné symbolickými mapovými znaky
- vyplněné popisem
- kombinované

Parametry pmz:
- poloha a výplň (barva, rastr, text) zobrazující druh (kvalitu) jevu

5.5.5. Prostorové mapové znaky Hudeček, T. (2014) – upraveno

Jde o znaky a prostředky vyvolávající představu třetího rozměru.
Druhy (prmz):
- v podobě prostorových geometrických těles – koulí, krychlí, kvádrů, …, které zobrazují
velikost objektu či jevu pomocí svého objemu (viz mapa s městy vpravo)

5.6. Znázornění výškopisu na mapách Hudeček, T. (2014) – upraveno

Používané metody:
- vyznačení výškových bodů (body s nadmořskou výškou)
- vrstevnice = izohypsy (jde o izolinie, čáry se stejnou nadmořskou výškou)
- barevná hypsometrie (odstíny barev vybarvené zóny mezi vrstevnicemi)
- stínování (na určitých svazích podle sklonu)
- šrafy (tloušťka spádového šrafování podle sklonu)
- kopečková metoda = obrázky kopců (už se nepoužívá, je nepřesná)
- skály, terénní stupně, závrty (znázorňují pomocí zvláštních mapových znaků)
Vjem terénního reliéfu vzniká nejlépe při použití kombinace metod (např. vrstevnice +
barevná hypsometrie + stínování + skály + výškové body)

Výškové body:
- křížky, trojúhelníky, body s číselnou hodnotou nadmořské výšky v metrech nad mořem
- zakreslují se nejčastěji na hřbetnicích – v místech vrcholů, sedel, také u hladin jezer, ústí
potoků a řek, u mostů, komunikací, kostelů
- počet výškových bodů závisí na účelu a měřítku mapy a na výškové členitost

Vrstevnice:
- vrstevnice (izohypsy) prvně zavedl Ducarla (Francie, 1771)
- rozeznáváme vrstevnice základní (např. po 10 m), zdůrazněné (viz mapa, např. po 50 m),
doplňkové (např. po 5 m – přerušované čáry, jen někde – v rovinách)
- ze vzdálenosti vrstevnic lze spočítat či pomocí sklonového měřítka odečítat sklon
- hloubnice (izobaty) prvně zavedl Nikolas Cruquius (Holansko, 1727)

Barevná hypsometrie:
- barevné znázornění výšek zemského povrchu především v obecně zeměpisných mapách
– každá výšková vrstva se vykrývá odstínem barvy podle hypsometrické stupnice

Dříve používané varianty barevné hypsometrie:

- dnes používaná Sydow-Wagner hypsometrická stupnice: středně zelená – světle zelená –
světle okrová – ….. – hnědo-červená

Stínování (tónování):
Podporuje vnímání členitosti reliéfu.
Druhy stínování:
- sklonové – při kolmém osvětlení – čím strměji, tím tmavěji, vodorovné plochy jsou bílé.
Celkově nepůsobí dostatečně plasticky.
- stínování při šikmém osvětlení – přivrácené svahy světlé, odvrácené svahy tmavé.
Působí plasticky. Směry osvětlení pro tvorbu „stínu“ – hlavní směr – většinou SZ, vedlejší
směr – S
- kombinace obou druhů stínování
Šrafování:
- jde o krátké čárky, kterými se v mapě zobrazují půdorysné průměty spádnic zemského
povrchu, jsou tedy kolmé na vrstevnice
- hustota šraf je stálá na celé mapě, rozdíl v jejich síle (tloušťce)
- čím strměji, tím temněji díky větší tloušťce šraf

Kopečková metoda:
- nejnázornější, ale nejméně přesná, terénní hřbet je vyjádřen soustavou kopců

5.7. Stupnice v mapách – dle Kaňok, J., Voženílek, V. (2008): Chyby v mapách. Stupnice. Geobussiness, s. 28-32.
- kartografové pracují v legendách map s intervalovými a funkčními stupnicemi

Intervalové stupnice:
- určuje se počet a šířka (hranice) jednotlivých intervalů. Striktní pravidlo pro určení
intervalů neexistuje. Používá se 4 až 10 intervalů.
- interval je reprezentován hodnotou středu intervalu, pro největší „oddělené“ hodnoty je v
legendě vhodné zvolit samostatné znázornění velikosti bez intervalu
- rozlišují se intervalové stupnice pravidelné navazující (konstantní, pravidelně rostoucí či
klesající), nepravidelné, i nenavazující
- intervaly je třeba nastavit tak, aby vhodně vykrývaly křivku četností jevu a aby
reprezentovaly celou šíři výskytu jevu
- v případě normálního rozložení četností hodnot („symetrický kopec") je vhodné
intervalem reprezentovat málo četné nízké hodnoty vlevo, pozvolný růst četnosti vlevo,
prudký růst četnosti vlevo, vrcholovou četnost, prudký pokles četnosti vpravo, pozvolný
pokles četnosti vpravo a málo četné vysoké hodnoty vpravo
- u rovnoměrně rozložených hodnot lze použít pravidelné navazující intervaly, např. v podobě
decilů (desetin) a dalších kvantilů.
- pokud je rozložení četností blízké exponenciální křivce, potom je dobré udělat užší
intervaly pro tu část křivky, kde je největší nárůst hodnot a naopak.
- i v dalších případech se snažíme pomocí nastavení intervalů reprezentovat křivku
rozložení četností.
Použití barev reprezentujících intervaly stupnic – u čtenáře/pozorovatele nesmí vyvolat
pocit nesrozumitelnosti. Barvy a odstíny na sebe musí navazovat. Dvě hlavní barvy a jejich
odstíny použijeme tehdy, když je třeba zmapovat o protilehlé extrémy (přírůstky – červeně, úbytky –
modře).

- každý interval musí být v mapě reprezentován odstínem barvy, doporučuje se nepoužívat
bílou barvu
Funkční stupnice:
Velikost každého mapového znaku se vypočítá z funkce a v legendě se znázorní křivka
funkce pro plynulé odečítání velikostí jednotlivých mapových znaků – ploch kruhů, čtverců,
objemů koulí a krychlí, vkládaných do mapy či kartodiagramu.

5.8. Písmo a popis v mapách Hudeček, T. (2014) – upraveno

Popis v mapách obecně:
- úloha popisu v kartografickém díle – nezbytnost, někdy ale zabírá příliš mnoho místa a
může vést k nepřehlednosti
- používá se standardizované geografické názvosloví (na území ČR podle databáze
GEONAMES ČÚZK a Názvoslovné komise ČÚZK – viz
http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/?wmcid=604)

Druhy popisů:
Geografické názvy (toponyma):
- geonyma pro toponyma na Zemi, kosmonyma pro toponyma na jiných vesmírných tělesech
- choronyma – pro větší oblasti/regiony (název kraje, státu, světadílu, pohoří, ..)
- oikonyma – místní názvy spojené s obýváním (názvy obcí, sídel, katastrálních území, ulic,
budov)
- anoikonyma – pomístní názvy spojené s fyzicko-gerografickým a zemědělstvím (hlavně
hydronyma – toky a nádrže, oronyma – pohoří, nížiny, pozemkové trati, také cesty a
„územíčka“ – Za humny, Pod Šibeníkem)
Obecná označení a zkratky (např. JZD, krav., hř., hřb., drůb.)
Číselné údaje (např. výškové body)
Doplňkové údaje (legenda, mimorámové, …)

Geografické názvy podle státní standardizace:

Endonyma jsou standardizované geografické názvy v úředních jazycích určitého státu
(Praha, Brno, České Budějovice; Paris; Regensburg; Warszawa; København)
Aby mohly používat endonyma i lidé používající jiné typy písma, musí se uskutečnit:
- převody názvů z jiných abeced (azbuky, řecké, arabské, …) do latinské abecedy
(transliterace) a naopak. Jde o převod hlásek podle převodních tabulek.
- převody názvů ze znakového písma do latinské abecedy (transkripcí) pomocí
fonetického převodu. Tento převod je v poslední době státně standardizován.
Peking (exonymum = cizí vžitý název) – čínsky 北京 (北 pej = sever a 京 ťing = hlavní
město), donedávna endonymum – Pej-ťing, ovšem Čína požaduje nový převod – Běijīng nebo
Beijing (endonymum).
Exonyma = vžitá geografická jména pro cizí území, které používáme např. v Česku (např.
Paříž, Řezno, Varšava, Kodaň, Řím, Benátky (Venezia),
Podle rezolucí OSN se doporučuje nevytvářet nová exonyma a co nejvíce používat
endonyma. Postkoloniální země usilují o změny koloniálních exonym
Exonyma na cizích mapách zobrazujících území Česka – Prag, Prague, Praga, Karlsbad
(Karlovy Vary), Reichenberg (Liberec), Budweis (ČB; Budweiser Beer).

Zásady pro provádění popisu na mapách:

- popisuje se hlavně vodorovně, šikmý popis pro hydronyma
- název umísťovat tak, aby bylo jasné, ke kterému objektu název patří
bez popisu (?), popis sídel vždy vodorovně (mimo hustě obydlené oblasti)
- název nemá protínat pobřežní čáry, státní hranice, vodní toky

6. Kartografická generalizace
6.1. Úvod do kartografické generalizace Hudeček, T. (2014) - upraveno
Důvody kartografické generalizace:
Je to nutnost, protože bez kartografické generalizace by bylo možné mapovat pouze v
měřítku 1 : 1. Do map musíme z krajiny vybírat to, co je důležité a ostatní vynechat
Často je potřebná kartografické generalizace i při převodu z mapy do mapy, kdy je třeba
změnit měřítko či účel mapy (např. z topografické mapy do obecně mapy zeměpisné).

Kartografická generalizace:
Kartografická generalizace představuje výběr důležitého (1 – co je důležité a co už ne),
geometrické zjednodušení (2 – napřímení meandrování toků, zatáček silnic, vlnění okrajů
lesa) a zevšeobecnění jevů pro jejich grafické znázornění v mapě (3 – už ne druhy budov, ale
jen budovy, už ne jednotlivé budovy, ale jen areál zástavby).

Fáze kartografické generalizace:

- primární kartografická generalizace při mapování v terénu – topografické práce (1 - výběr
mapovaných jevů)
- vlastní hlavní kartografická generalizace při tvorbě mapy doma (2 – viz definice)
- závěrečná fáze kartografické generalizace (3 - harmonizace proporcí, souladu, ..)

6.2. Činitelé kartografické generalizace Hudeček, T. (2014) - upraveno

Měřítko mapy - mezi měřítkem mapy a kartografickou generalizací existuje silná vazba.
Účel mapy - stanovuje do určité míry její podrobnost (topografické mapy x orientační
plánek města). Z podrobné topografické mapy se topografický obsah většinou generalizuje
do mapy tematické (jde o mapy stejného měřítka).
Největší kartografickou generalizaci mají nástěnné školní mapy, protože se studují z větší
dálky a jde v nich o didaktickou redukci jevů a názvů. V tematických mapách se nejvyšší
podrobnost přisuzuje prvkům důležitým z hlediska zaměření mapy (například v
geologických mapách je to rozmístění hornin, nikoliv sídel – ta jsou zjednodušena či
redukována).
Cílový uživatel – je nutné počítat s cílovým uživatelem – kdo to je a jak podrobné
informace bude potřebovat (vojenské mapy x mapy pro děti).
Charakter území – ovlivňuje kartografickou generalizaci – v rovinaté poušti je tato
generalizace malá nebo žádná (v mapě je tam každá drobnost) x v zalesněných horách s
potoky nebo v oblastech s velkou hustotou sídel je generalizace nezbytná.
Důležitost objektu – čím důležitější objekt (určitého druhu) leží v území, tím spíše je ho
třeba zobrazit v mapě. Hledá se rozhraní zobrazení/nezobrazení jevu (například rozhraní
počtu obyvatel sídla) a také hierarchie velikostí použitých mapových znaků (výrazná a velká
zřícenina hradu x lokální zřícenina hradu se zachovalou věží x rozpadlé zbytky hrádku v lese).

Kartografickou generalizaci v mapovém díle ovlivňuje charakter a rozsah znakového klíče

(Základní mapy 1: 50 000 x zaplněnější vojenské mapy 1 : 50 000 s podrobnějším mapovým
klíčem).

7. Tematická kartografie
Vybrané zásady tematické kartografie:
Při tvorbě tematických map se používají jednotlivé metody tematické kartografie, tyto
metody lze v řadě případů v mapě kombinovat.
Tematickou kartografii využívá jak fyzická geografie, tak hlavně geografie sociální, také
geografie regionální, ale i jiné negeografické obory – územní plánování, regionální rozvoj,
lesnictví, vodohospodářství, botanika, doprava, geologie, ….
Použití metod tematické kartografie vyžaduje určitou kartografickou a současně
geografickou znalost a zkušenost.
Pro geografy je znalost a dovednost tematické kartografie velkou výhodou proti ostatním
profesím. Tematická kartografie je zásadní metodou geografických analýz i syntéz a
formou prezentace geografických výzkumů.

7.1. Metody tematické kartografie pro znázornění především kvalitativních

údajů
7.1.1. Metoda barevných ploch
Metoda barevných ploch je ve své podstatě jednoduchá – pomocí barev a jejich odstínů,
eventuálně pomocí rastrů, se v mapě vyznačí plochy příslušné k určitému typu jevu v
rámci stanovené typologie (například příslušnost k jednotlivým typům zemědělství,
vegetace, klimatu, území s převahou určité národnosti nebo jazyka obyvatel, ….), odstíny
barev mohou vyznačovat subtypy či příbuzné typy. Celé mapované území je u této
metody pokryto typy (subtypy), resp. barvami, odstíny barev nebo různými rastry.
Barvy by měly evokovat daný typ – např. hnědá ornou půdu, tmavě zelená les, světle zelená
louky a pastviny, modrá vodní plochy u map znázorňujících land use. Sytě fialová a červená
jsou na geologických mapách určeny pro vyvřeliny, světle zelená a žlutá pro sedimenty, ….
Tyto barvy jsou již zažité.
7.1.2. Areálová metoda
Pomocí areálové metody se vymezují (ohraničují) plochy (areály) výskytu určitého,
většinou specifického jevu. Na rozdíl od metody barevných ploch se v mapě vyskytují jak
areály, tak také území nepokrytá areály. Kromě toho se areály mohou i překrývat (např.
areály pěstování určitých plodin v mapách zemědělství).
Areály jsou vyznačeny určitou barvou, rastrem, drobnými mapovými znaky, obvodovou
čarou, nebo jen slovním popisem (slovní popis je podél hlavní, nejdelší osy areálu).

7.1.3. Metoda geometrických a figurálních mapových znaků

Nesprávné alternativy názvu – znaková/značková metoda. Pomocí metody geometrických a
figurálních mapových znaků lze v mapě zobrazovat rozmístění a velikost jednotlivých
druhů objektů a jevů.
Druhy gfmz (viz kapitola 5.5.1.):
- geometrické obrazce
- piktogramy
- písmena
- obrázky
Gfmz mají svou polohu, svůj druh (kvalitu), vyjádřenou tvarem a barvou, svou velikost
(kvantitu), vyjádřenou výškou, plochou či objemem, mohou mít také určitou záměrnou
orientaci.

7.1.4. Metoda liniových mapových znaků

Při použití metody liniových identifikačních mz (také kap. 5.5.2.) lze vedle druhu objektu
či jevu pomocí barvy a struktury linie/pásu (vodní tok, komunikace, inženýrská síť,
ropovod) vyjádřit také velikost (kvantitu), a to tloušťkou znaku (např. různá tloušťka modré
linie pro potok, říčku, řeku, veletok).
Podobné to je s metodou liniových hraničních mz, kde tloušťka, struktura a barva znaku
označuje charakter a význam většinou administrativní hranice, která není v reálné krajině
obvykle vyznačena.

7.1.5. Metoda pohybových mapových znaků

V metodě pohybových mz jde o změny objektu či jevu ohledně místa i času (směry
mořských proudů, útočících armád, migrace). Šipky, pásy nebo klíny vyjadřují: počáteční
polohu (začátek šipky), změnu polohy (směr a doběh šipky), druh pohybu (barva a
struktura šipky = kvalita), velikost pohybu (tloušťka šipky = kvantita), někdy i čas, časové
období (datumy u šipky).
Příkladem užití pohybových mz jsou vojensko-historické mapy zobrazující pomocí šipek
útoky vojska v době války (směr šipky udává směr útoku, tloušťka šipky velikost útočících
jednotek, barva útočící stát, nějaká značka v šipce může zobrazovat tankový, letecký nebo
jiný útok, datum u šipky je datem útoku). Tato metoda se také používá v dopravní geografii,
kdy mapové znaky mají podobu různě širokých a strukturovaných pásů (stužek) mezi
dopravními uzly a u migračních analýz.

7.2. Metody tematické kartografie pro znázornění především

kvantitativních údajů
7.2.1. Metoda lokalizovaných bodů
Metoda lokalizovaných bodů (bodová metoda) je založena na tom, že jeden bod (nejčastěji
malý kroužek) představuje určité množství (např. 100 obyvatel nebo 1000 tun sklizených
obilovin) a tyto body jsou lokalizovány do míst výskytu jevu (těchto 100 obyvatel nebo 1000
tun sklizených obilovin). Koncentrace bodů v mapě pak dokumentuje územní rozložení
jevu (rozmístění obyvatel v území – velké koncentrace ve městech a malé na venkově,
analogicky u sklizně obilovin).
Lze použit jednu až dvě velikosti bodů – jeden malý kroužek (bod) představuje například
100 obyvatel, druhý, v podobě většího kroužku s desetinásobnou plochou oproti předchozímu,
1000 obyvatel. Namísto kroužků lze také použít malé čtverce.
Body lze obarvit, pak představují různé druhy (kvality) objektů či jevů.
Pokud jeden bod představuje jedno procento (nebo jednu promili), pak mluvíme o metodě
lokalizovaných procentních (promilových) bodů. Pak lze odečítat % či ‰.
Metoda lokalizovaných bodů má dobré využití v národnostních nebo náboženských
mapách, a to zvláště tehdy, existují-li národnostně či nábožensky smíšená území.
Jednotlivé národnosti či církve mají svou barvu bodů. Vhodná je i pro mapy zemědělství.

7.2.2. Metoda diagramů v mapách

Někdy přechází do metody geometrických a figurálních mapových znaků.
Metoda diagramů v mapách spočívá v tom, že jednotlivé diagramy (kruhy s výsečemi,
sloupcové a křivkové grafy) jsou lokalizovány do míst výskytu objektu či jevu, v případě
kartodiagramu do středů regionů.
Nejčastěji se používají kruhové diagramy s výsečemi. Výseče (odlišené barvami)
představují podíly dílčích jevů na celku a celková velikost jevu je reprezentována plochou
kruhu kruhového diagramu (P = π × r² , ne poloměrem kruhu!!!!).
Při konstrukci kruhového výsečového diagramu je třeba převést podíly v procentech na
podíly ve stupních (1 % = 3,6 stupňů). Postupuje se tak, že se začne na 12 hodině a
přidávají se další podíly ve stálém pořadí jevů (barev) ve směru hodinových ručiček.
V mapách průmyslu většinou představuje plocha kruhu počet zaměstnanců v průmyslu v
daném městě celkem a různobarevné výseče pak představují počty a podíly zaměstnanců v
jednotlivých průmyslových odvětvích (zavedené barvy pro hutnictví, strojírenství, …). V
mapách zemědělství může plocha kruhu přistavovat rozlohu orné půdy (+- osevní plochy
celkem) v regionu a jednotlivé barevné výseče pak představují osevní plochy zde pěstovaných
plodin.
Kruhové diagramy srovnávací se dělají v podobě spojených půlkruhů, když např.
zobrazují počty obyvatel v sídlech s časovým odstupem – ve starším roce v půlkruhu vlevo a
v novějším v půlkruhu vpravo, nebo rozdíly v počtech mužů a žen. Další variantou jsou
barevné soustředné kruhy srovnávající počet obyvatel ve městech dříve (menší vybarvený
kruh) a v současnosti (vnější mezikruží).

7.2.3. Metoda izolinií

Zvláštní formou liniových mapových znaků jsou izolinie – čáry spojující body o stejné
hodnotě jevu. Většinou vznikají interpolací významných (celočíselných, desítkových)
hodnot mezi body, ve kterých je hodnota sledovaného jevu přesně (na desetiny) změřena.
Prostor mezi izoliniemi může být obarven odstíny zobrazujícími růst a pokles hodnot (viz
např. hypsometrická stupnice barev mezi vrstevnicemi).
Izolinie mají použití v meteorologii a klimatologii – izotermy, izohyety (srážky), izobary,
izolinií jsou i vrstevnice (izohypsy). V územním plánování se například používají izofony –
čáry o stejné hladině hluku, většinou uspořádané podél významných komunikací. Izochrony
(viz mapa) představují čáry o stejné časové vzdálenosti (chůzí, jízdou vlakem, autobusem, ...)
od nějakého bodu. Izochory představují čáry o stejné geometrické vzdálenosti, většinou po
komunikacích, od určitého bodu. Izochrony a izochory se používají při dopravních analýzách,
například v analýzách pokrytí území městskou hromadnou dopravou.

7.2.4. Metoda anamorfózy mapy

V metodě anamorfózy mapy jde o transformaci geometrické kostry mapy pro výraznější
vyjádření zvoleného tematického obsahu. Lze rozlišit:
- plošná anamorfóza mapy (a) – transformace plochy regionů probíhá relativně
rovnoměrně na celém povrchu mapy. Často se plochou zobrazuje počet obyvatel států ve
světě či počet obyvatel regionů ve státě. Podmínkou je zachování sousedství států či regionů.
- radiální anamorfóza mapy (b) – transformace uspořádání území vychází z určitého
centra ven rovnoměrně na všechny strany. Používá se v geografii dopravy, kdy skutečné
vzdálenosti v měřítku mapy jsou nahrazeny vzdálenostmi po komunikacích či časovými
dopravními vzdálenostmi od nějakého místa (centra) – dopravního bodu či uzlu.
Použití jednotlivých metod anamorfózy mapy vyžaduje značné zkušenosti.

7.3. Metoda kartogramu a kartodiagramu

Využit článek Kaňok, J., Voženílek, V. (2008) Chyby v mapách. Kartogramy a pseudokartogramy. Geobussiness, s. 36-39.

7.3.1. Metoda kartogramu (a pseudokartogramu)

Kartogramy a pseudokartogramy znázorňují barvou (odstínem barvy, rastrem) relativní
hodnoty za jednotlivé celé regiony (ne za lokality – ne za sídla) uvnitř řešeného území.
V kartogramu jsou data vztažena na jednotku plochy každého regionu – např. počet
obyvatel regionu na 1 km² regionu (hustota zalidnění v regionu), délka vodních toků v povodí
toku v m na 1 km² povodí toku (hustota říční sítě v povodí).
Také v pseuokartogramu se pracuje s relativními hodnotami, ty ale nejsou přepočítány na
plochu, nýbrž se jedná o procentní a jiné poměrové hodnoty vztažené k obsahu regionu –
např. míra nezaměstnanosti v regionu, přirozený přírůstek obyvatel na tisíc obyvatel regionu,
index maskulinity v regionu, ….
Nejčastější chybou je znázorňování absolutních hodnot pomocí kartogramu (pomocí
barvy regionů). Je také třeba vhodně nastavit stupnice relativních hodnot – viz. kapitola 5.7.
Zvláště u pseudokartogramu by měly být jednotlivé regiony přibližně stejně velké (problém
okresů Plzeň-sever, Plzeň-jih a Plzeň-město).
Pro znázorňování fyzickogeografických jevů pomocí kartogramu jsou vhodné
fyzickogeografické regiony (geomorfologické útvary, povodí), pro znázorňování
sociogeografických jevů jsou jako regiony vhodné a často i nutné územně správní
(administrativvní) regiony (státy, kraje, okresy, SOORP, obce), se kterými jsou spojeny
statistické údaje.
Geometrický kartogram pracuje s čtvercovou či šestiúhelníkovou sítí položenou na mapu.
Jednoduchý kartogram zobrazuje hodnoty 1 jevu, složený kartogram 2 jevů. V druhém
případě je třeba kombinovat barvu s rastrem (různě hustou šrafurou).
Kvalifikační kartogram pracuje s průměrem či mediánem a vyznačuje intervaly nad a pod
těmito statistickými hodnotami.
Selektivní kartogram pracuje se dvěma vzájemně se doplňujícími jevy (např.
emigrace/imigrace).
Korelační kartogram pracuje tak, že jeden jev je zobrazován různě hustou šrafurou ve
svislém směru a druhý jev různě hustou šrafurou ve směru vodorovném, přičemž o určité
korelaci lze mluvit tehdy, pokud je vzniklá síť šraf v jednotlivých regionech čtvercového
charakteru.

7.3.2. Metoda kartodiagramu

Kartodiagram zobrazuje absolutní údaje za jednotlivé celé regiony uvnitř řešeného
území pomocí velikosti geometrických a figurálních mapových znaků či kruhových
výsečových diagramů, které se vkládají do středů regionů !!!!!!.
Nejčastěji jsou používány kruhové výsečové diagramy, ve kterých je velikost (kvantita)
dána plochou kruhu a vnitřní struktura – uspořádání výsečí – pak představuje zastoupení
jednotlivých součástí na celkové velikosti (začíná se na „12“ hodině po směru hodinových
ručiček, zachovat pořadí)
Běžná je také kombinace (pseudo)kartogramu a kartodiagramu. V tomto případě je třeba
uplatnit jak zásady pro tvorbu (pseudo)kartogramu, tak i zásady pro tvorbu kartodiagramu.
Nejběžnější kartodiagramy:
- jednoduchý kartodiagram s plochami kruhů či čtverců
- strukturovaný kartodiagram s kruhovými výsečovými diagramy

8. Práce při vzniku mapy, kartometrie

Původní (originální) topografické mapy vznikají na základě přímého mapování v terénu a
pomocí vyhodnocení leteckých snímků. Následně se kabinetně (doma) upravují do
konečné podoby. Na základě původních map pak vznikají mapy odvozené, také tematické
mapy. Lze tedy rozlišit práce při vzniku původní a při vzniku odvozené mapy.
8.1. Práce při vzniku původní topografické mapy Hudeček T. (2014) – upraveno
Jde o tyto práce v tomto pořadí:
- práce astronomické
- práce geodetické
- práce topografické
- práce kartografické
- práce polygrafické a reprodukční

8.1.1. Práce astronomické Hudeček T. (2014) – upraveno

Účelem astronomických prací je určení polohy (v síti souřadnic na trojosém elipsoidu)
nejvýznamnějších geodetických bodů (astronomických bodů a geodetických bodů
nultého řádu a nižšího řádu) v terénu a následně v mapě.
Základním astronomickým bodem byl dříve bod v Josefově (rakousko-uherská pevnost u
Jaroměře), dnes je to Pecný u Ondřejova, kde je Astronomický ústav ČAV . Nám (Českým
Budějovicím) nejbližším astronomickým bodem je Kleť, kde je hvězdárna. Touto
problematikou se zabývá tzv. vyšší geodézie.

8.1.2. Práce geodetické Hudeček T. (2014) – upraveno

Účelem geodetických prací je doplnění (zahuštění) sítě astronomických a vyšších
geodetických bodů dalšími geodetickými body.

Česká státní trigonometrická síť:

- zahrnuje geodetické body I. – V. řádu, přičemž souhrn bodů I. – IV. řádu se nazývá
Jednotná trigonometrická síť katastrální (JTSK).
- významné geodetické body jsou v krajině stabilizovány, vyznačeny a chráněny, jsou v
hloubce v podobě dvou destiček, na povrchu je kamenný blok, ten je chráněn skruží a
vyznačen tyčí. Kolem se ještě umísťují pomocné body, aby jej bylo možné po poškození
zpětně zaměřit.
- zákresem geodetických a dalších doplňujících bodů do mapy vznikne bodové pole mapy
(jde o matematické prvky mapy)

Nivelace:
Součástí vyměřování geodetických bodů bývá i určení jejich nadmořské výšky. Nivelace je
geodetická metoda pro určování nadmořských výšek bodů na povrchu země. Propojením
těchto bodů vzniká nivelační síť.

Česká státní nivelační síť:

- státní nivelační síť zahrnuje nivelační body I. – III. řádu (existuje 22 bodů I. řádu)
- nivelační body jsou vyznačeny pomocí nivelačních značek
- významnější nivelační body jsou situovány do blízkosti sídel a významných komunikací,
hlavně železnic (na nádražích), po kterých se za Rakouska-Uherska vyměřovalo
- začalo se od mořské hladiny Jaderského moře v Terstu a postupovalo se dále po
komunikacích porovnáváním výškových rozdílů dvou viditelných bodů pomocí nivelačního
přístroje
- nejdříve byl zaveden Jadranský systém nivelace podle mola v Terstu (Jaderské moře),
pak byl zaveden Baltský systém nivelace (1948) podle hladiny Baltského moře ve Finském
zálivu na ostrově Kronštadt (u Petrohradu), rozdíl je 350–420 mm
- základním nivelačním bodem pro ČR je Lišov 565,1483 m (Jadran), resp. 564,7597 m
(Balt). Byl zřízen roku 1889 (v bývalém lomu na okraji lesa u Lišova, u silnice do Českých
Budějovic).
- nivelační výšková měření se vztahují ke geoidu, kdežto geodetické práce (body) k
referenčnímu trojosému elipsoidu

8.1.3. Práce topografické Hudeček T. (2014) – upraveno

Topografie:
Jde o mapování reliéfu a dalších prvků spočívající ve vymezování topografických bodů
(zahušťují geodetické a nivelační body) a objektů v krajině a jejich zakreslení do náčrtu
mapy (kót nadmořské výšky, vrstevnic, toků, cest, lesa, domů, …).
Vybrané postupy pozemní a letecké topografie:
K definování topografických bodů se používá přístroj teodolit. Teodolit měří vodorovné
úhly, svislé úhly (pro odvození nadmořských výšek) a na základě toho také vzdálenosti.
K jednoduchým nivelačním pracím se používá nivelační přístroj (měří rozdíly výšky bodů).
V kombinaci s pozemní topografií se používají letecké snímky, fotointerpretace těchto
snímků a letecká fotogrammetrie, vyhodnocující reliéf pomocí překryvů leteckých
snímků.
Fotointerpretace spočívá ve vyhodnocování leteckých (a družicových) snímků z hlediska
jejich obsahu a ve vazbě na mapový klíč.
Výhodou použití leteckých snímků oproti pozemnímu mapování (pozemní topografii) je
rychlé zpracování rozsáhlých území.
Snímky je třeba prostorově vyrovnat/georeferencovat (odstranit zkreslení vzniklé
objektivem fotoaparátu) a doplnit hranicemi. Výsledkem je ortofotomapa.

8.1.4. Práce kartografické a kartografická polygrafie Hudeček T. (2014) – upraveno

Kartografické práce:
- z topografických náčrtů z terénu jsou v kartografické pracovně do topografické mapy
přeneseny topografické body, objekty, linie a plochy zjištěné topografickými pracemi v
terénu
- při vytváření vrstevnic se používá interpolace mezi kótovanými body
- v dalším zaplňování mapy mapovými znaky (dle mapového klíče) se využívají letecké
snímky a různé databáze údajů o území
- uplatňují se postupy kartografické generalizace
- výsledkem je autorský, následně sestavitelský (redakční), vydavatelský a nakonec
tiskařský originál mapy

Kartografická polygrafie a práce reprodukční:

- účelem je z jednoho originálu mapy vytvořit více kopií
- dříve byla autorským originálem mapy většinou (mědi)rytina, ze které se tisklo. Existují
tyto techniky tisku map – z plochy (kamenotisk, ze zinkového plechu, hliníkového plechu,
ofsetový tisk), z výšky (dřevořez) a z hloubky (mědirytina).
- na počátku je tiskařský originál mapy
- současné techniky následné reprodukce map – různé kopírky a scanery, které ale většinou
kvalitu tiskařského originálu zhoršují

6. Reambulování, revidování a aktuaklizace map:

- po vzniku Československa musela nastat reambulace map – jednorázové vyšetření
obsahu a provedení změn (uplatnění českých názvů, …) původních map, event. i uplatnění
nového kartografického zobrazení (Křovák)
- následovalo průběžné revidování map (zda nebylo něco špatně zakresleno) a aktualizování
map (zakreslování změn v krajině od předchozího vydání mapy), dnes s využitím leteckých a
družicových snímků, GIS a různých, postupně aktualizovaných geobází

8.3. Kartometrie
Kartometrie:
Kartometrie se zabývá měřením na topografických mapách.
Na těchto mapách lze měřit délky, úhly, plochy, sklony, nadmořské výšky, členitost
reliéfu, orientaci svahů ke světovým stranám, také různé charakteristiky mozaiky typů
plošek krajinného pokryvu (land cover).
V současnosti, v éře digitálních map, jsou kartometrické postupy mnohem rozmanitější a
kartometrická měření lze provádět automatizovaně.

Měření vzdáleností v mapách:

V topografických mapách, kde zkreslení délek zde není tak velké, lze vzdálenosti měřit
pravítkem či odpichovátkem.
K měření zvlněných linií (toků, komunikací) se používá křivkoměr (obr. na další straně),
tento postup je rychlý, ale je značně nepřesný
Na mapách internetových mapových portálů lze měřit vzdálenosti dvou i více bodů
automaticky – viz např. portál mapa.cz.

Měření úhlů v mapách:

Úhly v mapách lze měřit úhloměrem nebo buzolou. Na mapách malých měřítek jsou úhly
značně zkreslené.

Měření ploch v mapách:

Plochy v mapách potřebujeme měřit často, používají se k tomu různé technické pomůcky,
například planimetr, dá se také použít čtverečková síť (např. milimetrový či
„půlčtverečkový“ papír ofocený na fólii) a odečítat čtverce o známé ploše z mapy
Nové možnosti poskytuje software GIS a mapových portálů, kde lze odečítat plochy pomocí
několika kliknutí myší (mapa.cz a další).

Měření sklonů v mapách:

Sklony v mapách lze měřit sklonovým (svahovým) měřítkem, které pracuje se vzdáleností
vrstevnic a je umístěno v rámu základních a vojenských map.

Zjišťování členitosti reliéfu a orientace svahů v mapách:

Geomorfologové mají vypracované postupy měření členitosti reliéfu v mapách.
Jedním z postupů je měření délek vrstevnic v plošce (čtverci) o změřené rozloze a
následný poměr délky vrstevnic na tuto plochu. Čím je tato délka vrstevnic na jednotkové
ploše větší, tím je reliéf členitější. Digitální kartografie může postupy urychlit.
Orientaci svahů ke světovým stranám (ke Slunci) lze z map snadno zjišťovat, ale vyžaduje
to určitou zkušenost.

Měření a vyhodnocování mozaiky krajinného krytu z map a ortofotomap:

Z digitálních map lze pomocí specifického software automaticky odečítat rozsahy a další
parametry mozaiky plošek určitých typů (zastoupení, mozaikovitost, délka okrajů, ..).

9. Státní a další mapová díla

9.1. Plány a ortofotomapy
Kartografický plán:
Je zmenšeným pravoúhlým průmětem malé části zemského povrchu do roviny mapy. Při
velikosti území do 200 km2 není nutné používat kartografické zobrazení. Dosti značné je
ale výškové zkreslení v tomto plánu.
U kartografických plánů se používají měřítka 1 : 500, 1 : 1000, 1 : 2000, 1 : 2880 i 1 :
5_000 (už rozhraní s mapami).

Technická mapa:
Pro správu v území se vyhotovují technické mapy (jde o kartografické plány).
Technická mapa města bývá v měřítku 1 : 500 až 1 : 1000, bývá barevná (barevné linie
obvykle označují druhy sítí technické infrastruktury). Obsahuje zákres budov, ulic, hranic
pozemků, také čísla popisná a evidenční a hlavně kabely a potrubí. Používají ji úředníci
města, správci technické infrastruktury a stavebníci.
Prostorově rozsáhlejší průmyslové závody si nechávají vypracovat technickou mapu závodu.
Ředitelství silnic a dálnic vyhotovuje pásovou technickou mapu dálnice. Existuje také
technická mapa letiště nebo technická mapa povrchových a podzemních dobývacích prostor.

Územní plán:
Také územní plán obce či zóny sídla má u menších obcí podobu tematického zákresu do
kartografického plánu. Většinou bývá v měřítku 1 : 1000, 1 : 2000, 1 : 5 000. Barevně se
zakreslují funkční plochy, linie technické infrastruktury a mnoho dalšího s odlišením
současného stavu a stavu plánovaného – viz další kapitola.

Plán města:
Historická geografie a urbanismus si velmi cení starých plánů měst ze středověku, barokního
období, z 18. a 19. století, i z první poloviny 20. století. Umožňují poznání rozšiřování a
proměňování prostoru města.
Z kartografických plánů a map také vznikají současné informační (orientační) plány měst,
vesnic či rekreačních areálů v tištěné či vývěskové podobě. Slouží obyvatelům a
návštěvníkům. Jsou do nich doplněny informace o službách, památkách, MHD, atp.

Katastrální mapa:
Kartografickým plánem je vlastně i katastrální mapa – 1 : 2880, 1 : 1000, 1 : 2000.

Ortofotomapa:
Ortofotomapy vznikají na základě leteckého snímkování. Pořízené letecké snímky se
vzájemným překryvem se pak propojují a upravují georeferencováním („roztažením“,
„vyrovnáním“ snímku do vlícovacích bodů podkladové topografické mapy), doplněním
hranic a úpravou měřítka (většinou 1 : 10 000) do podoby fotografické mapy –
ortofotomapy.
Ortofotomapy bývají důležitou vrstvou GIS a mapových portálů. Georeferencované letecké
snímky se také využívají ve vojenství, geobotanice, lesnictví, zemědělství a také v
archeologii.
V době pořízení zobrazuje ortofotomapa aktuální stav krajiny – krajinného (vegetačního)
pokryvu, včetně uspořádání zastavěných ploch a nové výstavby, vodních toků (zobrazuje
skutečné a ve skryté podobě i původní meandrování toku) a komunikací (také nové obchvaty,
dálnice). Ortofotomapu lze využít k tvorbě a aktualizaci základních map.
K dispozici je archiv leteckých snímků pořizovaných nejprve vojenskou topografickou
službou, a to už od 30. let 20. století. Srovnáním historických a současných leteckých snímků
je možné identifikovat změny v krajině, včetně změn v jejím osídlení.
Pro velká města existují atlasy ortofotomap a pro celé území ČR mapové portály s
ortofotomapami – viz dále.

9.2. Státní mapová díla

Jednotlivá mapová díla ČR zobrazují a mapovými listy pokrývají celé území České
republiky. Mají stanoveno jednotné měřítko, kartografické zobrazení, systém uspořádání
a značení mapových listů (klad listů), velikost mapových listů a jednotný mapový klíč.

Mapová díla ČR lze rozdělit na státní mapová díla ČR zajišťovaná ČÚZK a mapová díla
ČR ostatní, která ale také většinou vydávají státní instituce.
Český úřad zeměměřický a kartografický (ČÚZK) v Praze vytváří, spravuje, aktualizuje
a vydává státní mapová díla ČR v měřítcích 1 : 5 000, 1 : 10 000, 1 : 25 000, 1 : 50 000,
1 : 100 000 a 1 : 200 000. Mapy existují v podobě tištěné a digitální.

9.2.1. Mapa 1 : 5 000 a ZABAGED

Státní mapa 1 : 5 000:
Státní mapa 1 : 5 000 je státním mapovým dílem ČR velkého měřítka. Jsou v ní vyznačeny
geodetické body, vybrané hranice parcel (ne všech, ne parcelní čísla), druhy pozemků,
stavby, komunikace a zpevněné plochy, územně správní (administrativní) a katastrální
hranice (vše černě), vrstevnice (hnědě, 2 m) a názvy.
Zobrazuje ČR na 16.301 mapových listech (jeden list jeden list = 2 x 2,5 km = 5 km 2). Od
roku 2001 jsou analogové mapy nahrazovány mapami digitálními.
Do podkladu státních map 1 : 5 000 byly také zakresleny údaje o půdních typech na
zemědělské půdě ČR – mapy bonitovaných půdně-ekologických jednotek (BPEJ),
využívané v zemědělství, ochraně přírody a při oceňování pozemků.

ZABAGED:
Základní bázi geografických dat ČR (ZABAGED) spravuje ČÚZK. Umožňuje vytvořit
digitální geografický model krajiny ČR v systému S-JTSK. ZABAGED je jedním z
informačních systémů veřejné správy ČR. Legenda ZABAGED rozlišuje 128 typů
geografických objektů.
Polohopisná část ZABAGED obsahuje dvourozměrné polohopisné informace a popisné
informacemi o jednotlivých geografických objektech. Výškopisná část ZABAGED obsahuje
trojrozměrné informace o reliéfu – o vrstevnících. Databáze Geonames doplňuje ZABAGED
o názvy geografických objektů.
Aktualizace ZABAGED probíhá jednou za 3 roky, u komunikací i častěji. K této činnosti se
využívá letecké snímkování a hlášení územních změn.
ZABAGED bývá součástí geografických informačních systémů (GIS), zejména těch, které
používá státní správa.

9.2.2. Základní mapy ČR ČÚZK

Základní mapa ČR 1 : 10 000:
Základní mapa ČR 1 : 10 000 je originální (neodvozenou) barevnou topografickou mapou,
ve které jsou zobrazeny budovy, komunikace, vodní toky a nádrže, základní typy
vegetačního krytu a pozemků (les, křoviny, louky+pastviny, pole), hranice územně
správních jednotek a katastrálních území, hranice chráněných území a další prvky. Terén je
zobrazen vrstevnicemi s intervalem 2 m a kótami. Součástí mapy je souřadnicová síť
zeměpisných souřadnic v rámu mapy. K mapovému dílu je vydán mapový klíč.
Česká republika je zobrazena na 4.533 mapových listech, každý zobrazuje přibližně 18 km2 a
má podobu „mírného“ lichoběžníku.
Mapy využívají Křovákovo kartografické zobrazení v rámci souřadnicového systému S-
JTSK (systém jednotné trigonometrické sítě katastrální) a výškový systém baltský (po
vyrovnání). To platí pro všechny základní mapy.

Klad listů je společný pro všechny Základní mapy ČR (už jsme měli).

Základní mapa ČR 1 : 25 000:

Základní mapa ČR 1 : 25 000 je topografickou barevnou mapou odvozenou
(generalizovanou) ze Základní mapy ČR 1 : 10 000.
Název mapového listu je shodný s názvem největšího sídla na mapovém listu. Interval
vrstevnic je 5 metrů. ČR pokrývá 773 listů těchto map.
Je to mapa především topografického charakteru, dobře využitelná ve fyzické geografii a
v ochraně přírody a krajiny.

Základní mapa ČR 1 : 50 000:

Základní mapa ČR 1 : 50 000 je originální (neodvozenou) barevnou topografickou mapou
zobrazujícím na mapovém listě již poměrně velké území, takže je využívána ve veřejné
správě na úrovni SOORP a mikroregionů obcí, také jako podklad pro různé státní
tematické mapy – viz dále. Jsou v ní zvýrazněny hranice katastrálních území a hranice obcí.
Název listu mapy obsahuje název největšího sídla mapě, vrstevnice jsou po 10 m.
.

Základní mapa ČR 1 : 100 000 a 1 : 200 000:

ZM 1 : 100 000 je topografickou mapou odvozenou ze ZM 1 : 50 000. Rozprostírá se na
59 mapových listech, každý zobrazuje plochu asi 1.820 km2.
ZM 1 : 200 000 je spíše přehlednou obecně-zeměpisnou mapou ČR na 18 mapových
listech.
9.3. Charakteristika ostatních mapových děl
Mapy územních celků:
Mapa správních obvodů obcí s rozšířenou působností (SOORP) 1 : 50 000 vychází ze ZM
1 : 50 000 (spojení listů tak, aby byl zobrazen celý SOORP). Lze ji využít pro tvorbu Územně
analytických podkladů SOORP a pro různou územní agendu úřadu ORP. V mapě jsou
zvýrazněny hranice územně správních jednotek a katastrálních území.
Analogický účel (pro krajské úřady) a původ (ZM 1 : 200 000) mají Mapy krajů 1 : 200 000,
které lze využít jako podklad pro vytváření územně plánovacích podkladů krajů (Územně
analytický podklad kraje, podkladová mapa pro Územní plán kraje) a pro různou územní
agendu krajských úřadů.

Mapy správního rozdělení ČR:

V sociální geografii jsou využívány Mapy správního rozdělení ČR 1 : 200 000, a také 1 :
500 000, 1 : 1 000 000 a 1 : 2 000 000.
V těchto mapách je zásadně potlačen topografický obsah. V mapách 1 : 200 000 jsou
hranice státní, krajské, okresní, statutárních měst, městských obvodů, SOORP,
správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem (SOOPOÚ), obcí a hranice
katastrálních území, jsou zde také vyznačeny a popsány všechny části obcí.

Silniční mapa ČR 1 : 50 000:

Vychází ze Základní mapy ČR 1 : 50 000 a má stejný klad listů.
Zvýrazněny jsou státní silnice všech tříd a dálnice. Doplněna je kilometráž, charakteristiky
mostů, stoupání a také různé body spojené se systémem silniční databanky (v té jsou např.
údaje o průjezdech vozidel za hodinu).

Vodohospodářská mapa ČR 1 : 50 000:

Vodohospodářská mapa ČR 1 : 50 000 (VÚV) zdůrazňuje vodní toky a nádrže, rozčleňuje
území na povodí toků, znázorňuje také zátopová území, prameny (včetně minerálních),
ochranná pásma vodních zdrojů, chráněná území přirozené akumulace vod, lze zde nalézt
různé číselné hydrologické charakteristiky toků a nádrží (objemy, průtoky, plochy), také
hlavní vodovodní řády a kanalizační sběrače, čistírny odpadních vod a zdroje znečištění vod.
Je vytvořena na podkladu ZM ČR 1 : 50 000. Mapa je průběžně aktualizována.
V současné době ji vydává Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka v Praze.

Geologické mapy ČR:

Česká geologická služba vydává různé druhy geologických map s různými měřítky. Podrobné
Geologické mapy 1 : 25 000 zatím nepokrývají celé území České republiky, protože
geologické mapování je náročné.
Geologické mapy 1 : 50 000 jsou zpracovány pro celou ČR (mapové dílo ČR) a zahrnují
vlastní geologické mapy, k tomu ještě hydrogeologické mapy, mapy ložisek nerostných
surovin, geochemické mapy, půdní mapy a další

Vojenské mapy ČR:

Vojenské mapy ČR – mapy Armády České republiky (AČR), zpracovává Geografická
služba AČR, konkrétně její Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad v
Dobrušce (VGHMÚř).
Armáda nejprve používala mapy zpracovávané pro celou bývalou Varšavskou smlouvu v
kartografickém zobrazení Gauss-Krügerově. Postupně tyto mapy armáda upravila pro nové
potřeby a pro zapojení do NATO. V současné době nepoužívá S-JTSK ale WGS84.
Nejpodrobnější a originální je Vojenská topografická mapa 1 : 25 000 zobrazující území
ČR na 1.058 listech.
Dále existují mapy AČR v měřítku 1 : 50 000 (používají se jako podklad některých
turistických map), 1 : 100 000, 1 : 250 000 (zde jinak než ZM) a 1 : 500 000.

Turistické mapy:
K průzkumům a analýzám území lze také využít běžné turistické mapy. Mapové listy těchto
map většinou pokrývají celé území České republiky s většími překryvy přes sebe (proč?).
Bývají zpracovány na podkladu Základní mapy ČR 1 : 50 000 nebo 1 : 100 000, event. map
vojenských 1 : 50 000. Také měřítka 1 : 75 000 nebo 1 : 25 000 (skalní města, lyžařské
areály).
V turistických mapách je do topografického podkladu doplněn turistický tematický obsah
zobrazující barevně vyznačené turistické trasy a turistické cíle (atraktivity – památky,
chráněná území), také služby pro turisty (stravovací a ubytovací zařízení)
Rozvoj technologií umožnil tvorbu digitálních turistických map pro mobilní telefony a
tablety.

9.4. Mapové internetové portály

Internetový portál je webový server, který pomocí internetu poskytuje tematicky uspořádané
informace, se kterými lze v různé míře dále pracovat. Internetové portály lze rozdělit na
veřejně přístupné a neveřejné, neplacené a placené, obecné (Seznam, Google) a oborové (Web
of Science, ČGS, ….).
Databáze prostorových dat je databázovým systémem schopným spravovat prostorová
(2D,3D) data (např. bod, úsečka, polygon, vrstevnice v mapě). Databáze prostorových dat
pak využívají jak mapové internetové portály, tak geografické informační systémy (GIS).
Mapový internetový portál je oborový internetový portál zobrazující mapy a připojené
informace, se kterými obvykle lze v různé míře dále pracovat (nastavení měřítka, polohy,
mapové vrstev, překryv vrstev, vyhledávání, někdy i měření v mapě). Bývá založen na
topografických mapách a ortofotomapách a bývá propojen s databází prostorových dat.
Pojem geoportál nebo GIS portál je širší.
Ukázky státních mapových internetových portálů:
Digitální mapa veřejné správy (v krajích) ČR (DMVS):
Vzniká postupně na základě spolupráce krajských institucí, které mají územní agendu. Měla
by zahrnovat a propojovat data z různých mapových portálů v jedné aplikaci. Ke
sjednocení zatím nedošlo.
Podkladem DMVS jsou digitální mapy ČÚZK – digitální ortofotomapa, digitální základní
mapy ČR, digitální katastrální mapa a digitální technická mapa. Připojen je registr
územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN).

Geoportál veřejné správy – Národní geoportál INSPIRE

(https://geoportal.gov.cz/web/guest/map)
Nabízí mapy ĆÚZK 1 : 10 000, 1 : 50 000, staré a nové ortofotomapy, katastrální mapy,
staré mapy vojenského mapování, mapy AČR

Mapový portál ČÚZK:

(http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/)
Jde o základní mapový portál České republiky.
Umožňuje prohlížení digitálních Základních map ČR 1 : 10 000, 1 : 25 000, 1 : 50 000, 1 :
100 000 a 1 : 200 000, Státní mapy 1 : 5 000, ortofotomapy, katastrální mapy, mapy
správního členění a lze připojit databázi Geonames a další. Práce s ním vyžaduje zkušenost.

Portál územního plánování:

Pod Ministerstvo pro místní rozvoj ČR spadá Ústav územního rozvoje v Brně. Na jeho
stránkách je také Portál územního plánování (portal.uur.cz).
Zprostředkovává texty a mapy materiálů územního plánování krajů, malých okresů
(SOORP), obcí a částí obcí – http://www.uur.cz/iLAS/iLAS_Hledani.asp
Konkrétně jde např. o územně analytické podklady krajů (ÚAPK) a spádových obvodů
obcí s rozšířenou působností (ÚAPSOORP), zásady územního rozvoje krajů (ZÚRK) a také
územní plány měst, všech ORP, i některých menších obcí. Některé územní plány měst a obcí
jsou rozložitelné do mapových vrstev, které lze jednotlivě a v překryvu spouštět.

GIS portál HZS (Hasičského záchranného sboru):

(http://gis.izscr.cz/map2/)
Vychází ze základních map a ortofotomap ČÚZK a přidává další vrstvy – lokalizaci jednotek
hasičů, policie a zdravotnické pomoci, hranice obcí a krajů, … . V mapách umožňuje
provádět jednoduchá měření nebo do nich dokreslovat barevné mapové znaky a linie (GIS
portál?) a tím vytvářet tematické mapy.

Mapový portál Cenia:

(http://kontaminace.cenia.cz/)
Zobrazuje v mapách a snímcích také Národní inventarizaci kontaminovaných míst.

Portál ČHMÚ (Českého hydrometeorologického ústavu):

Zobrazuje mapu předpovědní povodňová služba (http://hydro.chmi.cz/hpps/hpps_main.php)
s vodními toky a s grafikou vodních stavů na tocích, k dispozici je také mapa zobrazující
hladiny spodních vod na měřených vrtech.
V meteorologické části jsou aktuální satelitní mapy oblačnosti a srážek a také mapa s
meteorologickými stanicemi, ve které lze otevírat aktuální stav hodnot na stanicích.
V mapě index kvality ovzduší ČR je několik desítek měřicích stanic kvality ovzduší, po
rozkliknutí se objevují rozmanité měřené hodnoty v hodinových intervalech.

Geoportál Praha:
(http://www.geoportalpraha.cz/mapy-online)
Na podkladech základních map, ortofotomap, i historických map, lze v tomto geoportálu
zobrazovat rozmanité mapové vrstvy – např. veřejných toalet, knihoven, škol, cyklostezek,
linek pražské integrované dopravy, zón placeného stání.

Mapový portál AOPK (Agentury ochrany přírody a krajiny):

(http://mapy.nature.cz/)
Zobrazuje chráněná území a množství dalších vrstev.

Obecné veřejně přístupné nestátní mapové internetové portály:

Mapy Google:
(https://www.google.com/maps)
Má v podkladu mapy bez vrstevnic nebo družicové snímky, vše lze doplnit názvy ulic a
jejich prostorovým prohlížením v Google Street View a vyhledáváním podniků. Také
existuje produkt Google Earth představující virtuální přenos zemské koule ze „satelitu“ s
mnoha aplikacemi.

Mapy.cz:
(http://beta.mapy.cz/)
Je součástí vyhledávače Seznam.cz a slouží k zobrazení území v jednoduchých mapách a
snímcích, k vyhledávání míst a k měření vzdáleností. Zobrazuje také turistické cíle a cesty.
Je uživatelsky jednoduchý.

Mapa.cz:
(http://mapa.cz/)
Je podobný, mapy a snímky se ale zdají být kvalitnější a lze v nich vedle vzdáleností také
měřit plochy.

11. Katastr nemovitostí

11.1. Katastr nemovitostí
Katastr nemovitostí:
Katastr nemovitostí je katastrálními úřady průběžně aktualizovaný soubor údajů o
nemovitostech (pozemcích a stavbách) v jednotlivých katastrálních územích ČR, který
zahrnuje soupis a popis nemovitostí (1) a jejich geometrické a polohové určení (2). Jeho
součástí je evidence listin vlastnických a jiných práv k nemovitostem (3).
Je veden jako informační systém o území ČR. Územní jednotkou této evidence je
katastrální území a parcela.
11.2. Katastrální mapa
Katastrální mapa:
Katastrální mapa je závazné státní mapové dílo obsahující hranice všech nemovitostí
(parcel a staveb na nich) a geodetické body v území.
Vyskytuje se v digitální, digitalizované či grafické podobě, má obvykle měřítko 1 : 2880 či
nově 1 : 1000 (2000).

Druh pozemku:
V katastru nemovitostí ČR má parcela stanoven druh pozemku. Rozlišují se zemědělské
pozemky (orná půda, chmelnice, vinice, zahrada (zpravidla u domů), ovocný sad, trvalý
travní porost (dříve louky a pastviny)), lesy, vodní plochy, zastavěné plochy + nádvoří (viz
stavební parcela), ostatní plochy (v tom komunikace, veřejná zeleň, sportoviště, rekreační
plocha, hřbitov, lom, neplodná půda, .…). O změnu druhu pozemku se musí žádat a získat
rozhodnutí o změně druhu pozemku.
12. Historické mapy a atlasy
12.1. Atlasy zobrazující Česko
Definice atlasu:
Atlas je koncepčním a systematickým mapovým souborem obsahujícím obecně zeměpisné
a tematické mapy obvykle menších měřítek věnovaných z hlediska rozsahu území celému
světu, kontinentu, státu, méně často regionu. Existují také atlasy zaměřené na území
určitých typů krajin (atlas velehor, ostrovů, oceánů).
- atlasy všeobecné mají obecně geografické mapy doplněné jednoduchými tematickými
mapami (např. školní atlas světa s mapami kontinentů a s tematickými mapami národů,
náboženství, ...)
- atlasy tematické (atlas obyvatelstva, historický atlas, ...) se věnují určitému tématu,
obsahují především kartograficky náročnější speciální tematické mapy
- rozlišují se také atlasy národní (jsou velkoformátové se speciálními tematickými mapami),
školní, rodinné a profesní (např. vojenský, námořní), rozlišují se také atlasy tištěné a
digitální.
Národní atlasy:
Národní atlasy jsou velkoformátovými atlasy s mnoha tematickými mapami, kartogramy
a kartodiagramy odborného charakteru zobrazující území státu. Česká republika, na
rozdíl od Slovenska, měla potíže s jejich tvorbou.
- starší národní atlasy Československa – Atlas RČS z roku 1935 a Atlas ČSSR z roku 1966
– lze využít pro historická srovnávání. První obsahuje téměř 500 map a získal mezinárodní
ocenění, druhý přes 400 map.
- Atlas krajiny České republiky (2009) obsahuje přes 300 tematických map, kartogramů a
kartodiagramů. Představují ČR z hlediska klimatického, hydrografického, geologického,
geomorfologického, životního prostředí a ochrany přírody a krajiny, mapy zobrazují také
obyvatelstvo, osídlení, zemědělství, průmyslovou výrobu a využití země (zastoupení a
změny druhů pozemků). Kolektiv (2009): Atlas krajiny České republiky. Praha: Ministerstvo životního prostředí České
republiky - http://www.mzp.cz/cz/atlas_krajiny_cr

Profesní a odborné tematické atlasy:

- Československý vojenský atlas z roku 1965 zobrazuje tehdejší ČSSR, Evropu a celý svět a
má také vojensko-historickou část s mapami velkých bitev. Obecně-zeměpisné mapy tohoto
atlasu jsou velmi kvalitní (Švýcarsko, Slovensko, Střední Asie).
- Atlas československých dějin z roku 1965 (redigoval J. Purš) má také školní verzi
- Český historický atlas. Kapitoly z dějin 20. století. Z roku 2019 (redigovala E.
Semotanová)
- Atlas sociálně prostorové diferenciace ČR z roku 2011 z UrrLab PřF UK
Ouředníček, M., Temelová, J., Pospíšilová, L. (2011): Atlas sociálně prostorové diferenciace České republiky. Praha, Karolinum, 2011, 137
s. - http://www.atlasobyvatelstva.cz/cs/atlas-diferenciace

Školní atlasy:
- Školní atlas J. Brunclíka a F. Macháta (později přepracovaný B. Šalamonem a K.
Kuchařem) vycházel téměř 50 let, od začátku 20. století až do roku 1957. Utvářel představu
našich praprarodičů a prarodičů o světě a Československu.
- (školní „socialistický“) Atlas světa (redigoval V. Vokálek) využívaly základní a střední
školy v 70. a 80. letech 20. století.
- Školní atlas světa z roku 2004 (Kartografie, Praha) vytváří představu současných žáků a
studentů o ČR.
- Školní atlas dnešního světa (Terra, M. Hanus a L. Šídlo) obsahuje hlavně sociálně
geografické tematické mapy. Byl od roku 1993 několikrát inovován.
Školní (školská) kartografie je částí kartografie zabývající se tvorbou a hodnocením
školních map a školních atlasů, spadá sem i problematika žákovských mentálních map.
Školní atlasy a školní nástěnné mapy se ve fyzické podobě používají stále a jsou symbolem
předmětu zeměpis (geografie) na základních a středních školách. Zároveň do výuky vstupují
digitální formy školních map a atlasů, mapové portály, geoportály a GPS prostřednictvím
počítačů, tabletů, interaktivních tabulí a chytrých telefonů.
Školní atlasy by měly být propojeny s používanými učebnicemi zeměpisu, resp. učebnice
zeměpisu by měly využívat map v atlasech (viz také otázky a úkoly). Jednotlivé školní
atlasy (světa, ČR, regionu, historický) by měly mít relativně podobnou formu a používané
mapové znaky, zvláště v obecně zeměpisných mapách.
Tematické mapy ve školních atlasech by měly zobrazovat hlavní složky geografického
prostředí v České republice, Evropě, dalších kontinentech a na celém světě, zejména
klimatické rozdíly, povodí a úmoří, vegetační pokryv, ochranu přírody a krajiny, hustotu
zalidnění, uspořádání sídel, průmysl, zemědělství, případně i služby a cestovní ruch.

12.2. Historické mapy světa

Už velmi dávno lidé vytvořili primitivní mapy (náčrty map) pro znázornění a poznání
území, ve kterém bydleli, lovili, hospodařili, válčili, či kterým putovali za obchodem či
vírou.
Dochovaly se velmi staré jednoduché mapy z doby kamenné, vyryté do mamutích klů,
nebo nakreslené uhlíky či hlinkou na stěnách jeskyní.
Přibližně z roku 2400 př. n. l. se dochovala starověká mapa Mezopotánie vyrytá na hliněné
destičce.

Kartografie starořeckého a starořímského období:

Řecká civilizace pěstovala námořní plavbu, pro kterou potřebovala námořní mapy.
Řekové považovali zemské těleso za kouli. Anaximandros z Milétu sestavil první řeckou
mapu tehdy známého světa, která se dochovala.
Klaudius Ptolemaios byl největším řeckým kartografem (žil v Alexandrii, už v římském
období). Vytvořil mapu tehdy známého světa (Ptolemaiovo kartografické zobrazení),
počítal zeměpisné souřadnice míst, v mapách lokalizoval nultý poledník, zobrazoval
pohoří. Jeho mapa se používala přes 1000 let, jiná nebyla.
Římané kartografii příliš neobohatili, jejich mapy byly schematickými náčrtky bez
správného matematicko-kartografického základu, sloužily jako cestovní itineráře pro
obchodníky, administrativu a vojsko po Římském impériu.

Kartografie středověku:
V období stěhování národů a v raném středověku byla kartografie v úpadku. Zeměpisné
vědomosti měly nízkou úroveň také proto, že křesťanská církev potlačila poznatek o
kulatosti Země.
Arabové zachovali evropské civilizaci dílo Ptolemaiovo, které přeložili a čerpali z něho.
Plavili se ve Středozemním moři, Rudém moři a Indickém oceánu a tyto prostory zanesli
do svých map. Za největšího arabského kartografa lze považovat Al Idrísího.
Postupně se rozvíjející se obchodní mořeplavba v okolí jižní a severozápadní Evropy ve 13.
a 14. století vyvolala potřebu vytváření přesnějších námořních map a map pobřeží Evropy.
Nejprve námořní mapy vznikají v Itálii (Benátky, Janov) a Katalánsku (dochované krásné
mapy Katalánského atlasu), následně také v jihozápadní a severozápadní Evropě
(Španělsko, Portugalsko, Francie a Holandsko).
Jde o námořní portolánové (portulánové, kompasové) mapy vztahující se k přístavům
(porto) pro plavby podle kompasu. Portolánové mapy nebyly ze začátku jejich tvorby
opatřeny sítí geografických souřadnic. V těchto mapách jsou směrové růžice pro plavbu
podle kompasu, který již v té době byl znám. Mají měřítko 1 : 4 000 000 až 1 : 7 000 000.
Podrobně jsou v nich zakresleny pobřežní oblasti a ostrovy. Uvnitř pevnin jsou bílá místa
nebo rytiny či nápisy „terra incognita“ či „hic sunt leones“.

Kartografie období renesančních zámořských objevů:

Po rozvoji plaveb v okolí Evropy se evropští mořeplavci vydávají za hranice Evropy – plují
kolem Afriky, přes Atlantik do Ameriky a také do jižní, jihovýchodní a východní Asie.
Období renesance na přelomu 15. a 16. století navrátilo do vzdělanosti poznatek o kulatosti
Země.
Opět se začaly vypočítávat zeměpisné souřadnice lokalit na zemské kouli a na základě
těchto souřadnic se tyto lokality umísťovaly v mapách. Vznikala potřeba nových
kartografických zobrazení pro mapy světa a kontinentů.
Zvláště nizozemští a vlámští kartografové vytvářeli kvalitní renesanční mapy tehdy
známého světa, na okrajích doplněné obrazovými výjevy. Vytvářely se většinou otiskem z
mědirytiny mapy.

Gerhard Mercator byl autorem mnoha map, glóbů a atlasu. Byl významným vlámským
kartografem období renesance. Nejenže vytvářel na základě jednotlivých zápisů a mapových
zákresů tehdejších mořeplavců relativně kvalitní mapy objevených kontinentů, ostrovů a
moří, které vybavil bohatými doprovodnými ilustracemi, ale také chtěl, aby se jeho mapy
prakticky používaly. Proto je doplňoval návody, jak mapy číst a jak v mapách měřit (položil
základy námořní navigace a kartometrie).
Je autorem kvalitního globu (1541). V roce 1595 vyšlo jeho nejvýznamnější dílo „Atlas“,
jako soubor map tehdy známého světa. Vylepšil mapový popis, významně přispěl
matematické kartografii (Mercatorovo válcové zobrazení).
Další z Vlámů – Abraham Ortelius – sestavil v roce 1570 skutečně první atlas světa –
„Theatrum orbis terrarum“.

Pieter Platevoet byl nizozemsko-vlámským astronomem a kartografem. Je autorem slavné

mapy „Moluk“ z roku 1592 s muškátovými oříšky a poupaty hřebíčku, která posílila zájem
Nizozemí o výpravy do JV Asie.

Kartografie 17. až 19. století:

Na konci 16. stol. byly poznány obrysy všech kontinentů, mimo Antarktidu a Austrálii (a
Beringova průlivu), ovšem vnitrozemí Severní Ameriky a Afriky ještě poznáno nebylo.
V 18. století se začaly používat nové technické prostředky pro navigaci a topografii, např.
sextant pro zaměřování polohy lodi pomocí Slunce nebo hvězd, nebo teodolit pro topografii.
Kartografie se odděluje od geografie a stává se řádnou vědeckou disciplínou.
Především generalita evropských států koncem 18. století iniciuje podrobná vojenská
mapování na svém území. Provádí ho vojenská topografická služba. Vznikají topografické
vojenské mapy měřítka 1 : 25 000 (28 800) až 1 : 500 000. Spojitě a ve formě mapového
díla s kladem listů pokrývají území evropských mocností.
Výběr pozemkových daní inicioval vznik map stabilního (pozemkového) katastru, v
měřítku 1 : 2 880.

12.3. Historické mapy Česka

Nejstarší mapy českých zemí:
Nejstarší dochovanou mapou Čech je Klaudyánova mapa z roku 1518 (Mikoláš Klaudyán;
nedávno slavila 500 let). Je orientována k jihu, protože sloužila také k poutním cestám do
Říma. Vyznačeny jsou v ní pohraniční lesy, řeky a desítky měst a hradů. Mapa má české
názvy. Je doplněna rozsáhlou heraldikou významných českých šlechtických rodů.
Podrobnějším dílem je mapa kněze Jana Crigingera z roku 1568 a mapa pražského
měšťana Pavla Aretina z roku 1619 se zákresem administrativního rozdělení Čech na
kraje.
První mapou Moravy je mapa Pavla Fabricia z roku 1569, známá je pozdější mapa
Moravy Jana Ámose Komenského z roku 1626 (obsahuje také veduty moravských měst,
používá kopečkovou metodu pro znázornění pohoří, má český popis).

Müllerova mapa Čech:

Rakouské státní Müllerovo mapování Čech (Jan Kryštof Mϋller) probíhalo v letech 1712 –
1722. Autor předtím zpracoval mapu Uher a následně mapu Moravy).
Mapové dílo má měřítko 1 : 132 000 a celkem 25 listů. Celková plocha spojených map je
velká 2,8 x 2,4 m (viz mapa na chodbě Přf UK na Albertově).
Má bohatou náplň s městy, kláštery a většími sídly, s kopečkovým reliéfem, vodními toky
a hranicemi tehdejších krajů. Názvy jsou německy a česky. V rozích jsou obrazové rytiny.
Tato mapa se používala více než 100 let a stala se podkladem pro I. vojenské mapování.
Jde o velmi hodnotné dílo i v evropském měřítku.

Rakouská vojenská topografická mapování:

I. Vojenské mapování (1763 – 1787) zmapovalo celé území rakouské monarchie v měřítku
1 : 28 800. Prvotní zákres prováděli důstojníci na koních projíždějící krajinou metodou „a
la vue" (od oka), vše pak rakouští kartografové překreslovali a upravovali. Mapy byly
značně nepřesné.
II. Vojenské mapování (1805 – 1869) znovu a přesněji zmapovalo území rakouské
monarchie, opět v měřítku 1 : 28 800. Mapování předcházelo budování trigonometrické
sítě. Reliéf byl znázorněn šrafami. Z podrobných map byly následně odvozeny mapy
menších měřítek.
V této době probíhalo i podrobné katastrální pozemkové mapování (mapy stabilního
katastru) v měřítku 1 : 2 880. V jeho mapách se vyznačovaly pozemky různých druhů a
jejich výměru, „spalitelné a nespalitelné“ stavební objekty, … . Dnes se tyto mapy
používají pro hodnocení vývoje krajinného krytu.
III. Vojenské mapování (1870 – 1883) bylo uskutečněno pro celé území Rakousko-
Uherské monarchie v měřítku 1 : 25 000. Podnětem byla potřeba dokonalejších
topografických map pro vojsko po prohraných válkách s Pruskem a také pro výstavbu
silnic a železnic. Byl nastaven tzv. jadranský výškový systém podle výše mořské hladiny u
mola v Terstu. Reliéf byl znázorněn šrafami a současně i vrstevnicemi. Následně byly
odvozeny speciální (1 : 75 000) a generální (1 : 200 000) mapy. Po vzniku Československa
v roce 1918 toto mapové dílo převzal Vojenský zeměpisný ústav v Praze a reambuloval ho
(úprava názvů, hranic, kartografického zobrazení, …). Bylo používáno až do roku 1956!!!.