Formování regionální identity:

nezbytná součást geografických výzkumů

PAVEL CHROMÝ

A: Příspěvek pojednává o regionální identitě, procesu formování územních iden-

tit a o institucionalizaci regionů. Cílem je aplikace a diskuze teoretických rámců vzniku
a formování regionální identity (zejména podle A. Passiho) na příkladu Česka. Dále nazna-
čení vztahu mezi formováním regionální identity a vývojem polarizace prostoru a vývojem
krajiny (změnami využití ploch). Formování regionální identity v Česku je mj. představeno
na příkladu vytváření regionální symboliky nových vyšších územně samosprávných celků
v Česku. Parciálně je diskutován i vztah regionální identity k potenciálu regionálního roz-
voje území.
K : regionální identita – centrum – periferie

Věnuji doc. Ivanu Bičíkovi s úctou a obdivem k jeho nezlomnému elánu, optimismu a smyslu
pro fair play.

Příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu GA UK: Metodologické přístupy v geogra-
fickém výzkumu kulturních oblastí Česka (215/2002/B-GEO/PrF) a GA ČR: Periferní oblasti
v Česku jako součást polarizace prostoru v souvislostech evropské integrace (403/03/1369). Au-
tor děkuje oběma agenturám za podporu. Autor děkuje studentce geografie katedry sociální geo-
grafie a regionálního rozvoje PřF UK v Praze, Kateřině Štětinové, za pomoc při získávání pod-
kladů, nezbytných pro vypracování příspěvku.

Úvod – „Nová“ regionální geografie

Pojmy, definice a paradigmata jednotlivých vědních disciplín se vyvíjejí, jednak v čase, jed-
nak ve vztahu k sociálnímu kontextu a mají velký význam pro identitu předmětu mezi
ostatními vědními disciplínami a obory. Ve společenských vědách mají tyto pojmy de facto
dvě role. Z hlediska oboru, kterého se týkají, vytvářejí a řídí přístupy zaměřené na analyzo-
vání teoretických a empiricky založených rámců společnosti, dále jsou významné ve vztahu
k samotné společnosti (např. v politice, kultuře atd.). Jedním ze základních pojmů geografie
(dlouhodobě) a geografického myšlení (v jeho proměnách), je pojem region (příp. obměny
pojmů prostor či místo). Ten je vlastní i disciplíně, která se často chápe jako „královna geo-
164 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

grafie“ – regionální geografii –, která v posledních letech (po překonání dlouhodobě kriti-
zované popisnosti, pod vlivem vývoje myšlení v sociálních vědách a vzrůstajících interdisci-
plinárních perspektiv vědy obecně) získává opět na významu.
Cílem tohoto příspěvku není poskytnout ucelený přehled nových trendů v regionální
geografii, ten ostatně nabízí domácí i zahraniční literatura. Cílem je upozornit na aspekty,
kterým nebyla v české geografii věnována dostatečná pozornost a které vycházejí z dosa-
vadního poznání dílčích disciplín – historické a kulturní geografie.
Inspirativní je v tomto směru zejména kritika již vytvořených pojmů místa a regionu
(Pred 1984 cit. v Paasi 2001), která se zaměřuje na vytváření rámce rozšiřováním představ
moderní teorie strukturace a pojmů „time-geography“. A. Pred (1984) kritizuje dosavadní
hodnocení míst a regionů jako přesně měřitelných či viditelných statických oblastí. Jednou
ze základních Predových myšlenek je vytvoření pojmu „místo“ jako procesu reprodukce
sociálních a kulturních forem a zdůraznění důležitosti časoprostorově specifických aktivit
a dynamiky role místa. I přesto, že nepředkládá definici pojmu region a pojmově nerozli-
šuje místo a region, se jeho myšlenky jeví stále jako inspirativní. Mj. proto, že ve spojení
s moderní sociální teorií poukazuje na podstatné pohyby od „technických“ a teoretických
zájmů vědění k aplikacím (na posun od pouhého sbírání informací o faktech objektivního
světa k pochopení kultur a k určení sociálních a psychologických „pout“ v prostoru/území).
Podobně jako A. Pred např. i N. hrit (1983 cit. v Paasi 2001) vidí region jako prostor, jenž
vytváří řada různých, vzájemně propojených interaktivních prvků, včetně skutečnosti (a to
je podstatné), že v regionu žijí lidé a existuje tedy i vzájemný vztah mezi regionem/místem
a jeho obyvateli.
Socializace, během které se jednotlivci stávají součástí společnosti, je aktivní proces,
kdy se reprodukují společenské struktury a u jednotlivců dochází ke změně jejich pozice.
Společenské instituce (tj. politické, ekonomické atd.) a jejich zaměstnanci (politici, úřed-
níci, novináři atd.) propojují prostorové struktury, takže okolo lidí vytvářejí hierarchicky
organizovanou strukturu. A je to právě dělba práce (a její prostorové důsledky), jež se od-
ráží v ekonomických a mocenských vztazích a určuje roli každého jednotlivce při vytváření
a udržování společenských struktur, tedy i symbolických rozměrů prostoru.
Geografové přejali představy o struktuře časoprostorových vztahů ve společnosti od teo-
retiků moderní sociologie. Snaží se na základě historie a logiky geografie zjistit, jaké jsou
role a rozdíly pojmů region a místo v každodenním životě člověka. Kromě analýzy významu
obou pojmů se jeví jako účelná diskuze o pojmu region jako humánní a sociální katego-
rii. Základem je pochopení regionu jako procesu, který začal, reprodukuje se a nakonec se
transformuje v individuální a institucionální zkušenosti. Například vztah mezi národním
státem, administrativní oblastí a každodenním prostředím člověka je významný, neboť od-
ráží plynule se měnící roli časoprostorových vztahů, v nichž se společnost utváří a utváří se
i její vědomí. Region hraje důležitou roli ve vtahu k ve stejném čase, prostoru a společnosti
probíhajícím procesům.

Region a místo

Geografové obvykle nerozlišují mezi pojmy region a místo, což vychází z rozdílných definic
těchto pojmů. Největším přínosem „time-geography“ do geografických úvah je metodika,
PAVEL CHROMÝ 165

která volá po analýze vytváření a vývoje každodenních zkušeností. Humanistická interpre-

tace prostoru zní, že místo je jedinou dynamickou sférou, ve které se odehrává život člověka
a každodenní zkušenosti. Pokud pojem místo omezíme jen na neosobní každodenně se
opakující život, pak se místo stává jasně statické. Argument pro oddělení regionu od místa
vychází z faktu, že jednotlivci nejsou ve světě sami. Místo je chápáno jako individuální ka-
tegorie a neprotiřečí si s institucionálně vytvořenými strukturami dominance, významnosti
a legitimnosti, jelikož ty jsou v sociálním životě přebudovány prostřednictvím jednotlivých
zkušeností. V každodenním životě se mohou stát místy člověka rozdílné regiony a lokality.
Z toho plyne, že rozdíl mezi místem a regionem není založen na velikosti plochy těchto pro-
storových jednotek, ale na jejich každodenním vztahu k jednotlivci. Oba pojmy spolupra-
cují při vytváření např. národního státu. Cíle sociální reprodukce a socializace se také ob-
vykle označují za nejvýznamnější prostředníky při tvorbě národní identity.
Pojmy region a místo se vnímají jako abstraktní pojmy, které mají být pochopeny díky
strukturalizačnímu procesu ve společnosti. Region je kategorií s kolektivním rozměrem,
jež zastupuje institucionální zkušenosti a historii regionu, ne tedy historii jednotlivce, jak
je tomu u místa. S regionem se setkáváme každodenně, a to ve formě různých symbolů,

Obr. 1 – Vznik a vztahy regionu a místa

Zdroj: K. Štětinová (2003) podle A. Paasiho (1986, s. 115).
166 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

jež jsou shodné pro všechny subjekty a aktéry v regionu, avšak jejich významy se vytvá-
řejí na základě individuálních životních situací a historií regionu jako součástí prostorové
struktury společnosti. Funkční diferenciace společnosti je patrná ve struktuře společnosti
a v prostorové dělbě práce, kde se odráží ekonomické, politické, administrativní atd. zku-
šenosti. Ve vztahu k procesu vzniku regionů a regionálního podvědomí je patrné, že je dů-
sledkem dělby práce, stejně jako je odrazem rozdílných zájmů i ideologií a bezesporu i ko-
munikace.
Rozdíl mezi regionem a místem je možné nalézt mezi jednotlivci a institucionalizovanou
sférou, jež je prostředníkem mezi jednotlivci a společností (celkem). Místo člověka (v pro-
storu) zaniká jeho smrtí. Region má, na druhou stranu dlouhé trvání (longue durée), je his-
torickým procesem uvnitř společnosti a obsahuje specifický rozměr prostorové struktury
společnosti.
Region se v geografii chápe jako část zemského povrchu, která má kvality koheze, vychá-
zející ze vztahu začleněných prvků. Region si udržel svoji pozici základního geografického
pojmu, nyní jako aplikovaný nástroj pro klasifikaci a organizaci geografických informací.
Region se stal významný nejen pro pojmy kulturní a přírodní, ale i pro praktické a tech-
nické účely. Největším problémem je ovšem skutečnost, že se region považuje spíše za sta-
tický a stálý než za rozvíjející se, transformující se „objekt“, plynule reprodukující specifické
časoprostorové vztahy a struktury společnosti. Metodologický problém spočívá v prostoro-
vém oddělení od sociálních procesů.
Pro geografy se region stal významný i jako technická kategorie pro klasifikaci (regiona-
lizaci), která je důležitá např. pro administrativu a plánování uvnitř společnosti.
Při analýzách definic regionu je vidět, že jeho podstata se běžně hodnotí ze stejného úhlu
pohledu. Hlavními problémy jsou pak povaha geografického popisu a povaha pojmu region
tj. logické (pojmové) významy regionu. A. Passi (1986, 2001) poukazuje na fakt, že nejen
metodologové geografie, ale i historičtí geografové kladou důraz na roli historické perspek-
tivy v geografii.

Region jako společenský a kulturní celek

V oblasti zájmu humánní geografie jsou již dlouhou dobu problémy obyvatel komunit, pro-
storové uspořádání lidí, regionálně specifické formy života. Geografové zdůrazňovali exis-
tenci specifických kulturních regionů. Role regionů ve společném vědomí národa se později
proměňovala v čase, až nakonec region (vyššího řádu) začal symbolizovat národ. Psycholo-
gický vztah mezi regionem a jeho obyvateli je často poznamenán v metodologické diskuzi.
Využitím pojmů týkajících se charakteru či mentality, jež jsou typické pro individuální psy-
chologii můžeme objevit regionální stereotypy, jež ovlivňují naše chování. Pokud porovná-
váme rozdíly v chování a reakcích mezi lidmi žijícími v různých oblastech, zdá se být opráv-
něné hovořit o kulturních znacích.
Role sociální a kulturní perspektivy je zdůrazněna vytvořením symbolických regionů,
jež má každý ve své mysli. Socializační proces nevyhnutelně vytváří myšlenku „náš re-
gion“, neboť téměř všechny charakteristiky, které odlišují člověka od zvířete (kultura,
schopnost učení, znalost historie, tradic, jazyka atd.) jsou vytvořeny pro udržení již začle-
něných skupin.
PAVEL CHROMÝ 167

Region jako humánní a sociální kategorie

Zdůrazněním (popisem) některých znaků společenských regionů se ovšem nedotýkáme

procesu, ve kterém regiony vznikly a vytvořily se do dynamické prostorové struktury spo-
lečnosti. Izolované charakteristiky znaků regionů nepodávají zprávu o tom, jak regiony
v průběhu doby vznikají, příp. jak se vytvořila funkční role regionů atd. A. Passi (1986)
chápe region spíše jako výraz časoprostorově specifických vztahů vytvořených během vý-
voje společnosti. Zabýváme-li se regiony specifické společnosti v nějakém okamžiku, je re-
gion zastoupen určitou specifickou kulturou a historickou fází rozvoje společnosti. Rozvoj
regionu tedy souvisí s jeho tradicemi, historií a její dělbou práce ve společnosti. Významný
problém je spojen se vznikem, reprodukcí a transformací regionů (a míst). Účelem vědec-
kého výzkumu je pochopit vznik regionů jako socioprostorových struktur a vědomí společ-
nosti, resp. pochopení vzniku regionální identity.

Regionální identita

Identita je způsob, jímž se jednotlivec nebo skupina jednotlivců definuje, pociťuje svou exis-
tenci (jedinečnost) a o který se opírá, když si uvědomuje (vymezuje) sama sebe ve vztahu
k jiným. Identita může mít mnoho podob (forem), které se vzájemně překrývají či doplňují.
Jedním z aspektů, který při formování identity bývá zastoupen, je aspekt prostorový (geo-
grafický). Vztah lidí k území (jejich regionu) je přirozenou součástí jejich života. Určitý pro-
stor se specifickými sociálními, ekonomickými či vývojovými podmínkami (specifickým
historickým vývojem), tak vystupuje jako základ pro formování územní/regionální identity.
Klíčovou roli při formování územní identity mohou hrát také přírodní podmínky a krajina,
jako výsledek soužití člověka s přírodou.
Prostoru (v různých hierarchických úrovních: místo/lokalita – mikroregion – region)
byl a je často přisuzován „smysl“, případně „vědomí“ (sense of place). Pomineme-li význam
teritoria státu a státních hranic při formování národní (státní) identity, může regionální/
územní identita a vztah k místu sehrát roli i v regionálním rozvoji menších územních
celků – administrativních/správních regionů, kulturních oblastí, příhraničních území/
území pohraničí apod.
Breakwell (1992, cit. podle Gustafson 2001) navrhuje principy identity, tedy způsoby, ja-
kými lidé využívají místa k vytvoření vlastní identity:
1) Prvním i z hlediska důležitosti je princip odlišení nás samých od ostatních na základě
místa, kde žijeme (samostatným problémem je pak vymezení hranic).
2) K „definování“ nás samých přispívá také vědomí kontinuity vlastního života, který
prožíváme dlouhou dobu na stejném místě nebo jsme se přistěhovali z místa podob-
ného.
3) Princip „sebeúcty“ (self-esteem), kdy máme pocit pýchy na místo, kde žijeme.
4) Místo také svými kvalitami může náš život určitým způsobem usnadňovat a takovéto
usnadnění Breakwell považuje za poslední princip identity a nazývá ho „sebeúčin-
nost“ (self-efficacy).
Breakwellovy principy se týkají identity individuální a také individuální prostorové kate-
gorie – místa –, alespoň tak, jak ho chápou a zkoumají humanisticky orientovaní geografové
168 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

Obr. 2 – Dimenze regionální identity

Zdroj: K. Štětinová (2003) podle A. Paasiho (1986, s.132).

přibližně od poloviny 70. let. Vedle individuální identity (místní, lokální) je možné hovořit
o výše zmíněné kolektivní (regionální) identitě, ale také o identitě regionů.
Identitu regionů můžeme vnímat ve dvou rovinách: subjektivní a objektivní. Subjektivní
rovina zahrnuje představy obyvatel a jedinců žijících stranou regionu (hovoříme také o re-
gionálním povědomí). Objektivní rovina ukazuje na klasifikace vytvořené uvnitř rozdíl-
ných vědeckých disciplín (na základě dělby práce, dojížďky, fyzickogeografických podmínek
apod.). Dimenze regionální identity jsou vyjádřeny v obrázku č. 2.

Regionální identita a vývoj regionů

Regiony se v čase mění (vyvíjejí se) stejně jako se vyvíjí společnost, která je vytváří, a kra-
jina, která je společností přetvářena. Je nutné odlišit individuální a institucionální formování
regionů. Podstatou formování územní identity lidí je jednak vazba k území, jednak zakot-
venost v čase. Samostatným problémem je pak ohraničení území, které je předmětem iden-
tifikace. Je možné rozlišovat hranice fyzické (fyzickogeografické, administrativní, státní aj.),
hranice kulturní (šířeji společenské), symbolické aj. Tyto hranice (zejména hranice historic-
kogeografické, Chromý 2000), stejně jako deklarování identity, mohou být předmětem sporů.
Např. prosazování národní identity na úrovni státu se může dostat do konfliktu s identitou
menších územních celků (historických zemí, regionů, kulturních oblastí, etnicky homogen-
ních oblastí, oblastí národnostních menšin apod.; Siwek 1996, Siwek, Kaňok 2000).
Komplexně pojatý průběh vzniku regionu poskytuje Paasiho institucionalizace regionů
(1986). „Institucionalizace regionu je socioprostorový proces, během něhož vzniká prostorová
jednotka jako část prostorové struktury společnosti a stává se viditelnou a jasně identifikovatel-
nou v různých sférách sociální praxe a sociálního povědomí“ (Paasi 1986, s. 121).
Důležitou součástí formování regionů je iniciativa jednotlivců, image regionu (vnitřní
i vnější), název regionu, vytvoření institucí a regionálních symbolů, vzdělávací systém, regio-
nální literatura, média (denní tisk) apod. Územní identita je tedy nezaměnitelnost, jednota
a shodnost, harmonie v chování obyvatel území v konkrétním čase.
PAVEL CHROMÝ 169

Pro všechny regiony (v různých hiererchických úrovních – ať už jde o město nebo stát)
platí, že lze analyticky rozlišit čtyři stádia procesu při jejich institucionalizaci. Pořadí stádií
se může v jednotlivých regionech lišit, často probíhají současně.
Prvním stádiem je (1) nabývání prostorového tvaru, jako další A. Paasi (1986) uvádí (2) vy-
tváření symbolického „tvaru“, následuje (3) rozvoj institucí a jako poslední fázi (4) uvádí za-
kotvení regionu jako části regionálního systému a regionálního povědomí společnosti.
Během institucionalizace samozřejmě probíhá budování regionální identity, na němž se
jednotlivá stádia podílejí rozdílnou měrou a způsobem. A. Paasi (2001) vyjmenovává jed-
notlivé „stavební kameny“ územní identity, které se tedy tvoří při tomto procesu.
Podstatu prostorové identity tvoří (a) její svázanost s ohraničeným územím (vznik pře-
devším v prvním stádiu) a (b) zakotvenost v určitém čase (podílejí se všechna stádia).
1a) Stádium vytváření prostorového tvaru, během nějž získává region hranice (v pří-
padě administrativních regionů utvářených převážně „shora“), z hlediska identity znamená
především budování základu regionálního vědomí, protože lidé a komunity užívají hranic
k rozlišení mezi těmi, kteří k nim patří a těmi, kteří k nim nenáleží. Hranice navíc musíme
hledat také všude ve společnosti, nejen v jejích prostorových strukturách. Nadto hranice ne-
jsou tvořeny jen fyzickými překážkami, ale především na nižší než státní úrovni také téměř
neviditelnými liniemi kulturními a symbolickými. Na úrovni národů se stávají částí národní
geopolitické vize, která přehání uniformitu území uvnitř hranic a zveličuje rozdíly patrné
za hranicemi.
1b) Jak se jednotlivá stádia podílejí na vzniku druhého pilíře regionální identity – za-
kotvenosti v čase? Prostorové vymezení se jak při procesu vzniku, tak postupem vývoje sa-
mozřejmě mění (viz např. L. Jeleček, P. Chromý, 1999, E. Semotanová 2002). Pokud se však
v neakademických debatách mluví o „našem“ regionu tak, jak existoval v jednotlivých his-
torických obdobích, bere se jako dané většinou jeho vymezení v současnosti. Tím je vlastně
prolongována existence soudobého regionu do minulosti, stejné se ale děje i s budoucností,
v níž se počítá, že se rozsah regionu příliš nezmění. Ale především u národního státu, u ně-
hož jsou podstatné administrativní hranice, politická vyjádření národní identity – naciona-
listická hnutí usilují o získání území, která patřila ke státu v době „zlaté“ éry jeho existence
(myšleno zejména z hlediska rozsahu území).
2) Stádium vytváření symbolického tvaru zejména vytvořením nejdůležitějšího symbolu,
tj. jeho jména (2a) umožňuje regionu stát se součástí každodenní reality právě díky jeho
používání v každodenních rozhovorech, ale i akademických debatách. Institucionalizované
jméno (mám zde na mysli zeměpisné jméno regionu, státu) navíc region spojuje s minulostí,
poněvadž se používá i při označování tohoto území v diskusi o historických obdobích, kdy
současný region ještě nebyl vytvořen (resp. nebyly vytvořeny jeho hranice). Praktickým pří-
kladem je i úsilí České geografické společnosti, občanského sdružení Czechia a jednotlivců
z řad geografů a jazykovědců prosadit užívání oficiálního, standardizovaného, zkráceného,
geografického, jednoslovného označení České republiky – Česko (např. Stanovisko 1998,
Chromý 1998, Čižmárová 1999, Jeleček 1999a, 1999b). V souvislosti s následující analýzou
upozorňujeme i na změny názvů jednotlivých vyšších územně samosprávných celků proti
původním názvům uvedeným ve zřizovacím (ústavním) zákonu z roku 1997 (viz tab. 1).
2b) Vytváření teritoriálních symbolů, mezi něž patří např. i znaky, vlajky apod., formuje
aparát pro rozlišování mezi „naším“ regionem a regiony ostatními, a proto reprezentuje dů-
ležitou součást formování regionální identity.
170 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

Usnesením parlamentního výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu

ze dne 8. 11. 2000 byla schválena kritéria pro udělování znaků a praporů krajům, stanovená
výborem pro heraldiku. Znakem má být čtvercový štít, v němž první čtvrť má obsahovat
znak historické země, na jejímž území kraj leží. V případě, že kraj sahá ještě do další his-
torické země, má být její znak v poslední čtvrti, pokud je to heraldicky a výtvarně vhodné.
Jinak může být i v jiné čtvrti. Další čtvrť má obsahovat znak hlavního města kraje, je-li to
znak jednoduchý, v opačném případě jeho derivát, tj. jen některé výrazné znamení z něj.
Třetí čtvrť má být vyhrazena symbolice kraje samotného. Pro naši analýzu je relevantní
právě tato čtvrť.
Jaké symboly zvolila zastupitelstva jednotlivých krajů Česka k vyjádření regionálních
specifik? Co jednotlivé kraje považují za podstatný rys regionu a k jakým tradicím se hlásí?
Z předloženého přehledu (tab. 1) vyplývá, že většina krajů vyjádřila svoje regionální spe-
cifika symboly, které se váží ke geografickému prostředí kraje, resp. propagací fyzickogeo-
grafických prvků a krajiny. V souvislosti s teoriemi budování národní identity koresponduje
v oblasti formování regionální identity i skutečnost, že v řadě případů kraje vyzdvihují svoji
minulost („zlatou dobu“), příp. odkazují na významné osobnosti z oblasti kultury (hudební
skladatelé). Zajímavým fenoménem je odkaz na zastoupení kulturních regionů (oblastí) na
území kraje, jako hierarchicky nižších regionů s nimiž se obyvatelé identifikují.
3) Zejména při reprodukci regionu a jeho regionální identity směrem do budoucnosti
sehrávají nejdůležitější roli instituce jak ekonomické, kulturní apod. ale i administrativní;
vzdělávací systém, regionální média (zejména denní tisk; události, o nichž přináší informace
se odehrávají v určitém ohraničeném území, a proto média určitým způsobem vymezují
„náš“ region). K posílení role těchto institucí v procesu formování regionální identity slouží
i symbolika (loga), které si zmíněné instituce vytvářejí, případně je podle zahraničních
vzorů umísťují na hranicích (vjezdech/výjezdech z území krajů).
3a) Mnoho geografů také zdůrazňuje roli regionální literatury, která se podílí na vytvá-
ření jak vnitřní, tak vnější identity regionů. Její autoři podávají obraz chování obyvatel urči-
tého regionu, jaké mezi nimi panují stereotypy, které se týkají jich samých či těch, kteří žijí
jinde. Poezie i próza, písně, filmová tvorba apod. přetváří územní symbolismus v součást
všedních zkušeností. K začátku formování regionu mohou přispět důležití jednotlivci.
Podobnou roli jako v případě upevňování národní identity hraje státní hymna (…voda
hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napo-
hled…), jsou pro upevňování regionální identity důležité regionální písně (např. identita
s historickou zemí je často upevňována písní „Moravo, Moravo…“, regionální identita pak
např. písněmi „…ta jižní Morava, je jistě krásná zem, osázená vinohradem…“, „Moje jižní
Čechy, moje rodná vlast…“ Z odborného hlediska sehrála minimálně v posledních 150 le-
tech významnou roli regionální vlastivěda, v období do roku 1945 zejména v případě čes-
kých Němců (Chromý 2003c).
Ke zvolenému regionu má úzký vztah příklad takovéhoto stereotypního rozlišení v po-
pisu Karla Klostermanna v knize Mlhy na Blatech (Štětinová 2003): „Blaťáci se vůbec málo
soudí, v čemž se valně liší od Podlesáků a ještě více od pohraničních Němců šumavských;
v prvé řadě blatští sedláci jsou lidé vzorně poctiví a o cizí majetek nestojí svého si hledíce.“
Příklady však nalezneme i v zahraničí. Např. W. Müller (1999) charakterizuje obyvatele dol-
norakouské oblasti Waldviertel následovně: „Lidé zde nejsou ze stejného těsta, jak by se
mohlo zdát, většinu však nepochybně charakterizuje jistá uzavřenost, ostýchavost v řeči,
PAVEL CHROMÝ 171

Tab. 1 – Přehled názvů a regionální symboliky krajů Česka

Název kraj Regionální specifika symboliky kraje

(původní název kraje)
Jihočeský vyjadřuje geografickou charakteristiku kraje – zelená barva symbolizuje lesy
(Českobudějovický) Šumavy, zlatá barva připomíná významnou Zlatou stezku, stříbrná půle pak
na území kraje pramenící řeku Vltavu
Jihomoravský kraj dosud nemá oficiální znak, jeho absence je na internetových stranách
(Brněnský) krajského úřadu zastoupena logem Jihomoravského kraje
Karlovarský symbol lázeňství (fontána) a hornictví (kladívka)
Královéhradecký modré pole se zlatou korunou českých královen – odkaz na historickou tradici
Liberecký stříbrný volný vydutý hrot symbolizující dominantu kraje – televizní vysílač
na vrcholu Ještědu
Olomoucký zlatá barva symbolizuje lány zralého obilí na Hané, tok řeky Moravy je vyjádřen
modrým pruhem
Moravskoslezský pole je půlené – derivát znaku Těšínského knížectví a znaku Opavského
(Ostravský) knížectví (pravá půle stříbrno-červeně, vlevo půl doleva obrácené zlaté orlice
s červenou zbrojí)
Pardubický stříbrná hradební zeď symbolizuje historické kořeny kraje a otevřená brána se
zlatým glóbem vstřícnost vůči vnějšímu světu; malá lyra je symbolem hudby
a slavných hudebních skladatelů, modrý podklad značí množství řek, rybníků
a přehrad
Plzeňský stříbrné a zlaté břevno pole symbolizuje zalesněnou hranici – Šumavu
a Český les; dvě břevna symbolizují dvě hlavní řeky, stříbrné Berounku a zlaté
zlatonosnou Otavu
Středočeský odkazuje na přemyslovské tradice (svatováclavská orlice); dvě vlnitá modrá
břevna symbolizují mj. dvě největší české Vltavu a Labe
Ústecký Porta Bohemica, stylizovaná jako brána vystavěná z kvádrů; vodstvo a pohoří
kraje; přemyslovská tradice
Vysočina symbolem dílčí identity kraje jsou jeřabiny; jeřáb jako typický strom Vysočiny
(Jihlavský) vyjadřuje nezdolnost a prostou krásu regionu
Zlínský obsahuje symboliku Velké Moravy (knihu a patriarší kříž), zkřížené valašky
zastupují Valašsko, radlice Hanou a vinný hrozen Slovácko
Hl. město Praha užívá historický znak hlavního města

přímočarost a obezřetnost v jednání.“ (Müller 1999, s. 194). P. Claval (1998) užívá velmi po-
dobný příklad: „Franche-Comté je hornaté území s tmavými lesy borovic a smrků a tamní
horští obyvatelé jsou hrdí, upřímní a nebojácní. Oni dodávají této provincii tón a určují
svoji identitu.“ (A dále uvádí příklady z Francie, jakým způsobem ráz krajiny ovlivňuje
identitu).
3b) K důležitým institucím formujícím obraz regionu patří i organizace, které používají
ve svých názvech určité regionální symboly. Tyto organizace mohou používat územní sym-
boly pouze k rozlišení sebe samých od ostatních, ale mohou se také aktivně podílet na zlep-
šování ekonomických a kulturních podmínek uvnitř regionu.
Tyto organizace se mohou aktivně podílet na řízení/managementu území, často vstu-
pují do organizačních sítí a vystupují jako partneři státní správy, samosprávy, podnikatelské
sféry apod. (P. Dostál, 2002, užívá termín territorial governance; viz též Raco, Flint 2001). Na
172 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

poli regionálního rozvoje sehrávají tyto organizace a řízený management svoji roli zejména
v periferních oblastech. Příkladem alespoň jedné z mnoha může být opět dolnorakouský
Waldviertel (Chromý 2003c).
4) Poslední fází popisovaného procesu je zakotvení regionu jako části regionálního sys-
tému a regionálního povědomí společnosti. Např. na úrovni státu je tohoto stádia dosaženo
většinou potvrzením jeho suverenity. Vyvrcholením procesu může (ovšem nemusí) být
ustanovení administrativní role regionu. Existuje mnoho regionů, které se nestaly adminis-
trativními jednotkami, a přesto jsou rozpoznatelné v každodenním společenském konání
(v Česku např. Chodsko, Valašsko, Horácko aj.). V souvislosti s předchozí analýzou sym-
boliky jednotlivých krajů v Česku je dobré upozornit, že řada kulturních oblastí byla no-
vou územněsprávní reformou rozštěpena do více administrativních celků. Tak se nám např.
symbolika úrodné oblasti Hané objevuje ve znaku Olomouckého i Zlínského kraje, symbo-
lika Slovácka ve znaku Zlínského kraje (přičemž Slovácko leží i v Jihomoravském kraji) atd.

Vývoj regionů a regionální identity

Z vývojového hlediska můžeme rozlišit několik typů regionální identity, resp. regionů,
k nimž se váže regionální vědomí:
a) Regiony, které dosáhly suverenity a formování identity následovalo. Z nových krajů
můžeme jako příklad jmenovat Vysočinu či Moravskoslezský kraj (obě území jsou výrazně
rozdělena tradiční identitou s historickými zeměmi a historickogeografické hranice jsou na-
dále patrné v myslích obyvatel (Siwek 1996, Chromý 2000, Siwek, Kaňok 2000, Zeman 2001
a další).
b) Regiony s tradičním regionálním vědomím (regionální identitou), které nedosáhly
plné suverenity a jejichž institucionalizace nebyla završena. Příkladem mohou být již výše
zmíněné tradiční kulturní oblasti v Česku – Chodsko, Valašsko, Slovácko aj.
c) Regiony se „ztracenou“ identitou, které lze rozdělit do dvou základních skupin. První –
oblasti formované na základě národnostního uvědomění v 19. století (např. Podřipsko, Pod-
blanicko), které ztratily svoji dominantní ideovou funkci a druhé – oblasti po 2. světové
válce vysídleného pohraničí, které ztratily nositele identity (místní obyvatelstvo). Pozoru-
hodně přežívá identita českého pohraničí (do roku 1945) za hranicemi Česka. Regionální
identita dnešních obyvatel se tak v řadě případů dostává do pomyslného „konfliktu“ s pů-
vodní identitou vysídlených obyvatel. Např. obyvatelé česko-rakouského pohraničí v oblasti
České Kanady na Jindřichohradecku (Chromý 2003c) se považují za Jihočechy, ale Němci,
kteří v této oblasti žili do 2. poloviny 40. let minulého století se nadále identifikují s jiho-
moravskými Němci (území Novobystřicka, Slavonicka, Znojemska a Mikulovska je z jejich
strany nadále považováno za „jejich“ region). Za zmínku zde stojí i poněkud „schizofrenní“
identitární situace obyvatel historického území jihozápadní Moravy – Dačicka a Slavo-
nicka –, kde část obyvatel, zejména těch, kteří do oblasti přišli v rámci dosídlení nebo po
zrušení zemského zřízení, se cítí být Jihočechy, přičemž „domorodé“ obyvatelstvo vyjadřuje
(např. ve volbách) identitu s historickou zemí – Moravou (Zeman 2001).
d) Regiony částečně/účelově institucionalizované, zejména mikrotegionální účelová
sdružení obcí, užívající tradiční povědomí (Podblanicko, Horácko), dnes v jiném významu,
než jaký měly v 19. století.
PAVEL CHROMÝ 173

V tomto úseku vývoje spojují obyvatele regionu tzv. struktury očekávání, způsoby, kte-
rými nahlížejí na události, jež se okolo odehrávají, ovlivněné oblastmi, kde žijí. Na závěr
rozboru procesu institucionalizace musí být zdůrazněno, že vytvořením regionu proces sa-
mozřejmě nekončí, dochází ke změnám např. jeho rozsahu, jeho významů apod. Nakonec
může nastat jeho zánik, protože vznik dalšího regionu nutně vede ke změně dosavadního
prostorového řádu a k deinstitucionalizaci stávajících regionů. „Územní identitou lze rozu-
mět onu nezaměnitelnost, jednotu a shodnost, a především pak harmonii v chování sou-
boru obyvatel daného území v konkrétním momentu (čase).“ (A. Paasi 1986) Skutečné
regionální povědomí prociťované a prožívané prezentuje pouze jednu složku mnohovrs-
tevnatého jevu a omezení se pouze na tuto dimenzi by jistě znamenalo určité zjednodušení
(Vencálek 1998).
Z hlediska environmentálních dějin pak vyvstává otázka, zda existuje vztah mezi for-
mováním regionální identity a proměnami krajiny. Jde zejména o to, zda současná územní
identita obyvatel s krajinou odpovídá současnému stavu krajiny, případně, kdy byly polo-
ženy „základy“ (vytvořeny podmínky) pro tuto identifikaci s krajinou (Chromý 2003b).
Tradiční kulturní oblasti v Česku se utvářely na základě identifikace obyvatel s geogra-
fickými prvky a územními jednotkami. V Čechách docházelo k identifikaci např. podle
příslušnosti k historickým správním jednotkám, dále především v období národního uvě-
domování v 19. století s prvky/místy nesoucími symbolickou (národní) hodnotu (např.
Podřipsko, Podblanicko, Český ráj). Na Moravě se jednalo především o identifikaci s histo-
rickou zemí, resp. s folklórní regiony, udržovanými tradicí, katolicismem a pozdějším nástu-
pem industrializace.
„Obraz české krajiny by nebyl úplný bez malebných vesnic a vesniček, ať již schoulených
v náručí zalesněných chlumů nebo rozložených v melancholických rovinách mezi zrcadly ryb-
níků. Podoba českých vesnic s kostelíky, kapličkami, výstavnými usedlostmi i obyčejnými chalu-
pami je zakořeněná hluboko v našem povědomí. Možná více, než si to vůbec dovedeme připus-
tit. Lidové stavby, tak citlivě a přirozeně usazené v krajině, jsou totiž živou spojnicí mezi námi
a našimi předky.
Podoba českého venkova vznikla po staletí jako výsledek mnoha různorodých vlivů. Do
vzhledu vesnické zástavby se promítaly místní přírodní podmínky – terén, klima i převažující
způsob obživy obyvatel. Lidové stavby odrážely cit a dovednost místních řemeslníků, ale také et-
nickou příslušnost obyvatel i jejich zvyklostí. Svou roli sehrála také blízkost regionálních kultur-
ních center, která byla pro stavitele i stavebníky vděčným zdrojem inspirace.
… Právě díky různorodosti krajinných typů i etnografické pestrosti se na našem území
dnešní České republiky vyvinulo nesmírné bohatství regionálních forem venkovských sídel i li-
dových staveb. Právě v této rozmanitosti nemá Česká republika v Evropě srovnatelné obdoby.“
(Pešta 2003, s. 7).
Kulturní oblasti tak mohou být vymezeny i na základě společných sociokulturních, resp.
kulturních znaků, způsobu utváření kulturní krajiny apod. (biosférické rezervace MaB
UNESCO), případně na základě identifikace obyvatel s určitým typem krajinného rázu.
Krajina se stává symbolem a tím i prostředkem k identifikaci obyvatel. V této souvislosti je
nutné zmínit roli subjektů/aktérů identifikace. Oblasti s relativně nenarušenou a turisticky
přitažlivou krajinou jsou zároveň územím s výrazným zastoupením fenoménu druhého
bydlení (zejména chalupaření). Právě zde mohou jako iniciátoři identifikace vystupovat lidé,
kteří v dané oblasti trvale nežijí (Bičík a kol. 2001).
174 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

Příkladem posledně jmenovaných oblastí mohou být i periferní území Česká Kanada
(vnější periferie v česko-rakouském pohraničí; viz Chromý 2003b, c), oblast Ralska, Brd či
Český Merán (vnitnří periferie na rozhranní Středočeského a Jihočeského kraje, resp. okresů
Benešov, Příbram, Tábor a Písek), která se obvykle charakterizují následujícím způsobem:
„Kámen byl typický pro tuto oblast: velké balvany různých tvarů rozhozené v lesích, polích
i rybnících či menší úhledně srovnané na hranicích katastrů. Opracovaný v základech selských
stavení i hradů nebo zdobící rozcestí ve formě velkých křížů často na paměť lidské tragedie
(smírčích křížů – pozn. autora). Byl součástí mohyl při pohřbech před tisíci lety i dnes a pomá-
hal rovněž při stavbě silnic či železnic. Někde se s ním můžeme setkat jako sochou rozdávající
úsměv, radost nebo zamyšlení. Přes dlouhodobé hospodářské využívání krajiny se zachovaly
četné lokality s výskytem unikátních rostlin i živočichů reprezentující původní přírodní ráz. Cí-
lené ekologické hospodaření je dosud patrné na Čimelicku, kde již v minulém století byl ráz kra-
jiny vhodně upravován. Šlo především o výsadbu alejí ve funkci větrolamů i budování a využí-
vání vodního hospodářství. Kamenitá půda a špatná přístupnost pozemků jsou důvodem toho,
že se v oblasti Nadějkovska, Chýšečka, Kovářovska i Petrovic můžeme dosud setkat s původními
mezemi a porosty.“ (Střední Povltaví – Zvíkov a Orlík 1993). Případně, jak ukazuje P. Toufar
(2001) i následujícím způsobem: „Mnoho o těchto místech nevíme. Po léta zůstávala stranou
pozornosti. Zalesněné kopce, pastviny, hluboká údolí, která bývají v zimě pověstná chladem
a drsnými mrazy, nevelké obce či spíše polosamoty, železniční trať odbočující kousek před Voti-
cemi od hlavního tahu z Prahy na Tábor a končící už v Sedlčanech. Dál vede jen spleť úzkých
a klikatých asfaltek. Mezi polosamotami se táhnou silničky po svazích i vrcholech kopců, vrhají
se zejména na severu prudce do údolí a záhy zase bystře stoupají bezmála až k samotnému
nebi. Na mnoha místech se před vámi objeví skvosty lidové architektury. … Vesničky a samoty
zůstaly, s nimi mnohá tajemství ukrývaná po staletí v zamyšlené krajině, ochráněné od okolního
světa. Vstoupíte do míst, kde čas plyne pomaleji.“

Geografické identity: ideologické atributy a dimenze

Prostor je jedním z hlavní faktorů stmelujících společenské skupiny. Jednak může být pro-
středkem sentimentální zabarvení identit, jednak přispívá k probuzení vědomí společného
původu, podobných cest života, rolí v sdíleném systému (obyvatelé jader či periferií) a pře-
svědčení. Nejedná se tedy o poznání pouhého základu formování individuálních identit
(životního prostředí ve kterém člověk žije s různorodým reliéfem, lesy, loukami, farmami,
vesnicemi, krajinou), ale o poznání procesu formování skupinových identit (kde jedineč-
nost zmíněných prvků hraje pouze jednu z rolí, vedle skupinových vzpomínek, kolektivních
zvyků, tradic apod.). Pouhá představa je dostatečná k připomenutí členům skupiny, ke kte-
rému celku patří. Region jako kulturní realita je založena na symbolech.

Shrnutí

V obecné rovině se autor zamýšlí nad dimenzemi regionální identity, zejména její struk-
turou (identitou regionu a regionální identitou jeho obyvatel), hierarchizací a vývojovými
aspekty jejího utváření (hranice, totožnosti a příslušnosti nejsou dány provždy, mění se
PAVEL CHROMÝ 175

v průběhu vývoje, a to pod vlivem vnějších i vnitřních podmínek). Diskutován je i význam

regionální identity v procesu institucionalizace regionů (nabývání prostorového tvaru, vy-
tváření symbolického tvaru, rozvoj institucí, zakotvení regionu jako části regionálního sys-
tému a regionálního povědomí společnosti).
Proces utváření regionální identity je založen na určité identitární mobilizaci (která je
jedním z prostředků mocenského a teritoriálního ohraničení). Dostatečně odlišná regio-
nální identita může ospravedlnit nárok na utváření vlastních (oddělených) společenství,
resp. politicko-teritoriálního systému.
Autor dále diskutuje význam aktivizace územních společenství a význam identitární
mobilizace obyvatel v procesu utváření politického/administrativního systému. Ten totiž
zahrnuje dvojí ohraničování: teritoriální a sociální a také utváření teritoriálně a sociálně
definovaných příslušností a identit (při vědomí existence překlenujících, sdílených iden-
tit). Konkrétně se zabývá významem identitární mobilizace na příkladu symboliky nových
vyšších územně samosprávných celků v Česku i významem identitární mobilizace v rámci
vztahu (konfliktu) centrum–periferie, resp. aspekty umožňujícími identitární mobilizaci pe-
riferních společenství.
Centrum vnímá jako privilegované místo v prostoru, kde jsou soustředěny rozhodu-
jící nástroje a zdroje „řídící“ moci a kontroly (sídlo ústředních politických, hospodář-
ských, kulturní aj. institucí), přijímají se zde nejdůležitější rozhodnutí, zde nejčastěji do-
chází k interakci dominantních aktérů, zde je identita utvrzována příslušnými ceremoniemi
a symbolizována různými „ústředními“ památníky. Periferie je pak opakem centra – mo-
censko-politicky neprivilegovaná oblast, jejíž klíčovou vlastností je vzdálenost, odlišnost
a závislost. Periferie je řízena (podřízena) centrem (několika centrům) a je jím kontrolo-
vána (Barša, Strmiska 1999).
Na jakých základech lze formovat regionální identitu obyvatel? Vztah centrum perife-
rie není jednosměrný a jednorozměrný. Formování center a periferií je logickým a přiroze-
ným výsledkem procesů strukturálně-funkční diferenciace prostoru. Utváření a reprodukce
periferií a center představuje komplexní proces se specifickou dynamikou. Ten je potřeba
zkoumat v příslušném geopolitickém, geoekonomickém, geokulturním i geohistorickém
kontextu. V úvahu je třeba vzít kvalitativně odlišné podmínky a faktory působící na tyto
procesy, především odlišnou míru sociální a politické mobilizace, okolnosti a načasování
vytváření pevných vazeb mezi centrálními a lokálními elitami.
Žádná teritoriální identita nemůže být definována pouze na základě ekonomické struk-
tury a většinou ani na základě třídní sociální struktury periferie. V úvahu je třeba brát pře-
devším kulturně-historické a kulturně-jazykové dimenze.
Identitární mobilizace periferní skupiny může vyvolat kontramobilizaci příslušného
centrálního establishmentu. Každá periferie disponuje v daném kontextu jistou minimální
odlišnou identitou (přinejmenším jako ne-centrum). Míra a charakter této odlišné (a po-
tenciálně oddělitelné) identity (totožnosti) podmiňuje povahu interakcí centrum–periferie
a podílí se i na utváření mocensko-politických důsledků těchto interakcí.
Periferie, které disponují dostatečně silnou a vlastní identitou, mohou využít této okol-
nosti jednak k vystupňování či umocnění rezistence vůči centru prostřednictvím účinné
delegitimace rámce daného politického systému (sociokulturního i politicko-teritoriálního
ohraničení), jednak k posílení vnitřní integrity území a pragmatickému využití vývojových
specifik (fázového zpoždění procesu modernizace).
176 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

V procesu modernizace vystupovalo centrum jako její hlavní nositel, periferní oblasti in-
klinovaly ke konzervativním postojům a obhajobě starobylého řádu věcí. Proces přechodu
tradiční společnosti v moderní se v takto pojímaných periferiích dostavil později a tradiční
společnost se zde zachovala v řadě kulturních a hospodářských reliktů i v krajině.
Aktivizovat územní společenstva znamená dát společenskému úsilí o růst kvality života
a jeho udržitelný rozvoj nejen komplexní obsah, ale zejména lidský rozměr a obsah.
Důležitá je podpora vytvoření svobodného prostoru pro veřejnou formulaci a naplňo-
vání mnohorozměrné cílové funkce územního společenství samotnými lokálními aktéry.
Jde o to podpořit schopnost (potenciál schopnosti) územní komunity vyvinout vlastní,
komplexní a přitom relativně autonomní strategie rozvoje. Proces aktivizace územních spo-
lečenství přináší prospěch jednak lokální/regionální, jednak obecný (druhý je podmíněn
prvním).
Poznání regionální identity, jakož i procesu jejího formování a důsledků jejího utvoření,
by mělo být významnou součástí geografických výzkumů.

Literatura

BARŠA, P., STRMISKA, M. (1999): Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva.
Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 329 s.
BIČÍK, I. a kol. (2001): Druhé bydlení v Česku. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje
PřF UK v Praze, Praha, 197 s.
BIČÍK, I., CHROMÝ, P., JANČÁK, V., JELEČEK, L., KUPKOVÁ, L., ŠTĚPÁNEK, V., WINKLEROVÁ, J.
(2001): Land Use/Land Cover Changes in Czechia over the past 150 Years – An Overwiev.
In: Land Use/Cover Change in Selected Regions in the World. Ed. by Y. Himiyama, A. Mather,
I. Bičík, E. V. Milanova. Vol. I, Part IV, Issued by IGU SG LUCC. IGU-LUCC Research Reports IL-
2001-01, Institute of Geography, Hokkaido Univ. of Education, Asahikawa, s. 29–39.
BIČÍK, I., CHROMÝ, P., JELEČEK, L., KUPKOVÁ, L., ŠEFRNA, L. (2002): Comparison of land use
changes in and outside biosphere reserves in Czechia. In: Land Use Changes in Comparative
Perspective. Eds. Y. Himiyama, M. Hwang, and T. Ichinose, Chapter 19. Oxford & IBH Publishing,
New Delhi, s. 249–258.
CLAVAL, P. (1998): An Introduction to Regional Geography. Oxford, 299 s.
ČIŽMÁROVÁ, L. (1999): K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918.
In: Naše řeč, 82, č. 1, s. 1–15.
DOSTÁL, P. (2002): Territorial government and flexibility: a critical assessment. Belgeo, 3, s. 1–15.
HAVLÍČEK, T., CHROMÝ, P. (2001): Příspěvek k teorii polarizovaného vývoje území se zaměřením
na periferní oblasti. Geografie – Sborník ČGS, 106, č. 1, ČGS, Praha, s. 1–11.
CHROMÝ, P. (1998): Čechy, Čechrava, Česko. In: Geografické rozhledy, 7, 1997/98, č. 4, s. 98–99.
CHROMÝ, P. (2000): Historickogeografické aspekty vymezování pohraničí jako součást geografické
analýzy. Geografie – Sborník ČGS, 105, č. 1, ČGS, Praha, s. 63–76.
CHROMÝ, P. (2003a): Historical-Geographical and Cultural-Geographical Research
of the Development in Border, Marginal and Peripheral Regions in Czechia. In: A. Kowalczyk
(ed.): heoretical and Methodological Aspects of Geographical Space at the Turn of Century.
Warsaw University, Faculty of Geography and Regional Studies, Warsaw, s. 187–192.
CHROMÝ, P. (2003b): Memory of Landscape and Regional Identity: Potential for Regional
Development of Peripheral Regions. In: L. Jeleček, P. Chromý, H. Janů, J. Miškovský, L. Uhlířová
(eds.): Dealing with Diversity. 2nd ICESEH, Prague 2003, Proceedings. Charles University
PAVEL CHROMÝ 177

in Prague, Faculty of Science, Dept. of Social Geography and Regional Development, Prague,
s. 246–256.
CHROMÝ, P. (2003c): Vývoj krajiny a formování identity území: příspěvek k environmentálním
dějinám na příkladu České Kanady. Historická geografie 32, HiÚ AV ČR, Praha (v tisku).
JELEČEK, L. (1991): Některé ekologické souvislosti vývoje zemědělské krajiny a zemědělství
v Českých zemích. Český časopis historický, 89, č. 3, s. 375–394.
JELEČEK, L. (1999): Česko versus Czechy? On the geographic name of the Czech Republic. Acta
Facultatis Rerum Naturalium Universitatis Comenianae, Geographica Supplementum No 2/I,
Bratislava, s. 279–285.
JELEČEK, L. (2000): Územněsprávní reformy v Česku v letech 1848–2000. Geografické rozhledy, 9,
1999/2000, č. 5, s. 136–137.
JELEČEK, L. (2002): Historical development of society and LUCC in Czechia 1800–2000: Major
societal driving forces of land use changes. In: Bičík, I., Chromý, P., Jančák, V., Janů, H. (eds.):
Land use/land cover changes in the period of globalization. Charles University in Prague, Faculty
of Science, Dept. of Social Geography and Regional Development, s. 44–57.
JELEČEK, L., BOHÁČ, Z, (1989): Mountains, Forests, Rivers: Medieval Bohemia in the
Context of Central Europa. In: Montagnes, fleuves, forets dans l’histoire: barrieres ou lignes
de convergence? Ed. by J. F. Bergier, Scripta Mercaturae Verlag, St. Katharinen 1989, s. 147–166.
JELEČEK, L., CHROMÝ. P. (1999): Vývoj českého státu v pojmech a datech. Geografické rozhledy, 7,
1997/98, č. 2, s. 41–44.
JOHNSON, N. C. (1999): Framing the past: time, space and the politics of heritage tourism in Ireland.
Political Geography 18, s. 187–207.
LIGHT, D. (2001): “Facing the future”: tourism and identity-building in post-socialist Romania.
Political Geography 20, s. 1053–1074.
MÜLLER, W. (1999): Waldviertel. In: A. Bartoněk, B. Beneš, W. Müller, F. Polleross: Waldviertel –
Weinviertel – Jižní Morava. Průvodce krajem a jeho kulturou. Moraviapress, Břeclav, s. 193–194.
KEARNS, G. (2001): “Educate that holy natref ”: place, trauma and identity in the Irish nationalism
of John Mitchel. Political Geography 20, s. 885–911.
KNEAFSEY, M. (2000): Tourism, place identities and social relations in the European rural periphery.
European Urban and Regional Studies 7(1), s. 35–50.
PAASI, A. (1986): he institutionalization of regions: a theoretical framework for understanding
the emergence of regions and the constitution of regional identity. Fennia, 164, č. 1, Helsinki,
s. 105–146.
PAASI, A. (2001): Europe as a social process and discourse. Considerations of place, boundaries
and identity. European Urban and Regional Studies 8, č. 1, s. 7–28.
PEŠTA, J. (2003): Encyklopedie českých vesnic. Vesnické památkové rezervace, zóny a ostatní
památkově hodnotná vesnická sídla v Čechách. Díl I., Střední Čechy a Praha. Libri, Praha, 327 s.
POTŮČEK, M. a kol. (2003): Putování českou budoucností. Travelling in the Czech Future.
Nakladatelství Gutenberg, Praha.
PRED, A. (1984): Place as Historically Contingent Process: Structuration and the Time-geography
of Becoming Places. Annals of the Association of American Geographers, 74, s. 279–297.
RACO, M., FLINT, J. (2001): Communities, places and institucional relations: assessing the role
of area-based community representation in local govarnance. Political Geography 20, s. 585–612.
SEMOTANOVÁ, E. (2002): Historická geografie Českých zemí. Historický ústav AV ČR, Praha, 279 s.
SCHMIDT, M. H. (1998): An integrated systemic approach to marginal regions: from definition
to development policies. In: Jussila, Leimgruber, Majoral (ed.): Perceptions of Marginality:
theoretical issues and regional perceptions of marginality in geographical space, s. 45–66.
SIWEK, T. (1996): Česko-polská etnická hranice. Ostravská univerzita, FF, Ostrava, 96 s.
178 REGIONÁLNÍ GEOGR AFIE

SIWEK, T., KAŇOK, J. (2000): Vědomí slezské identity v mentální mapě. Ostravská univerzita, FF,
Ostrava, 98 s.
Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního
jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku. In: Geografické rozhledy, 7, 1997/98,
č. 4, s. 99–100.
Střední Povltaví – Zvíkov a Orlík. Soubor turistických map 1:50 000. 1. vydání, Klub českých turistů
Praha 1993.
ŠTĚTINOVÁ, K. (2003): Územní identita obyvatel okresu Prachatice. Ročníková práce. UK v Praze,
PřF, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 46 s.
THRIFT, N. (1983): On the Determination of Social Action in Space and Time. Society and Space, 1,
s. 23–57.
TOUFAR, P. (2001): Český Merán. Tajemnou českou krajinou. Nakladatelství Start, Benešov, 255 s.
VENCÁLEK, J. (1998): Protisměry územní identity. Nakladatelství Olza, Český Těšín, 246 s.
ZEMAN, K. (2001): Vliv hranice na příhraniční území na příkladu Jindřichohradecka. Magisterská
práce. UK v Praze, PřF, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Praha, 105 s.

Mgr. Pavel Chromý

Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje,
Albertov 6, 128 43 Praha 2; e-mail: chromy@natur.cuni.cz.