ATMOSFÉRA

- plynný (vzdušný) obal Země

Složení atmosféry

- hlavními složkami jsou dusík (78 %) a kyslík (21 %)

- dusík (N2): do atmosféry proniká při sopečné činnosti. V současné době se dostává do ovzduší hlavně
lidskou činností (zvláště při spalování kapalných paliv používaných v dopravě).
- kyslík (O2): je nezbytný pro život na Zemi. Vzniká při procesu fotosyntézy. Kyslík produkují rostliny.
Zvláštní modifikací kyslíku je ozon (O3). Pohlcuje nebezpečné ultrafialové sluneční záření a brání tak
jeho pronikání na zemský povrch.
- oxid uhličitý (CO2): do ovzduší se dostává sopečnou činností a dýcháním organismů. Pohlcuje část
tepelného záření a vysílá ho zpět k Zemi, čímž dochází k druhotnému oteplování zemského povrchu.
Tento jev zvaný skleníkový efekt chrání Zemi před ochlazováním. Antropogenní činností (spalováním
fosilních paliv) koncentrace CO2 v atmosféře narůstá, což vede ke globálnímu oteplování Země.
- vodní pára: do vzduchu se dostává výparem, zejména z půdy, vodních ploch a vegetace. Hromadění
vodních par v podobě oblaků, které jsou přenášeny vzdušnými proudy, je příčinou vzniku
atmosférických srážek. Vodní páry stejně jako oxid uhličitý pohlcují tepelné záření, které vychází ze
zemského povrchu. Pohlcené záření uvolňují zpět a zmenšují tím ochlazování Země.
- tekuté nebo pevné částice obsažené ve vzduchu tvoří atmosférické aerosoly (např. mlha nebo kouř).
Dělí se na přirozené (např. sopečný nebo půdní prach) a antropogenní (vytvořené lidskou činností při
dopravě, vytápění domů apod.).

Vertikální členění atmosféry

- troposféra: nejníže položená vrstva atmosféry. Sahá od zemského povrchu asi do výšky 15 km. Probíhá
tu většina meteorologických jevů a procesů. Soustřeďují se zde vodní páry, tvoří se oblaka a srážky.
Také se zde formují vzduchové hmoty a vzdušné proudy.
- stratosféra: vrstva sahající do výšek kolem 50-60 km. Ve výšce 25-35 km leží ozonosféra – dílčí vrstva
stratosféry, ve které je maximální koncentrace ozonu. Díky ozonosféře proniká na zemský povrch pouhé
1 % z celkového množství ultrafialového (UV) slunečního záření, které je životu nebezpečné.
- mezosféra: vrstva sahající do výšky 80-85 km. Na její horní hranici klesá teplota vzduchu až na -100 °C.
- termosféra: dosahuje výšky 500-700 km. Teplota vzduchu v této vrstvě stoupá až na 1 400 °C.
Vyskytují se tu polární záře (v polárních oblastech severní i jižní polokoule).
- exosféra: okrajová část atmosféry. Horní hranice atmosféry se nachází ve výškách od 20 000 do 70 000
km nad zemským povrchem.
- z geografického hlediska je nejdůležitější troposféra a spodní část stratosféry (po ozonosféru),
protože se tu odehrávají všechny jevy a procesy spadající do počasí a podnebí

Počasí

- stav atmosféry v daném čase na určitém místě

- charakterizují ho meteorologické prvky (viz níže), které se měří na meteorologických stanicích. Pro
předpovědi počasí se využívají také informace získané z meteorologických družic.
- studiem počasí se zabývá věda zvaná meteorologie
- hodnoty jednotlivých meteorologických prvků se zakreslují do synoptických map
- k nejdůležitějším meteorologickým prvkům patří sluneční záření, teplota vzduchu, tlak vzduchu,
proudění vzduchu (vítr) a atmosférické srážky (dále také vlhkost vzduchu, oblačnost aj.)
- sluneční záření tvoří dlouhovlnné infračervené (tepelné) záření (45 %), viditelné světlo (48 %) a
krátkovlnné ultrafialové záření (7 %)
- převážná část slunečního záření se při průchodu atmosférou a dopadu na povrch Země přeměňuje na
tepelnou energii
- linie spojující na synoptické mapě místa se stejnou teplotou vzduchu se nazývá izoterma
- na synoptických mapách se místa o stejném tlaku vzduchu spojují liniemi zvanými izobary: oblasti,
ve kterých je tlak vzduchu nižší než v okolí, se nazývají tlakové níže (cyklony); oblasti, ve kterých je
tlak vzduchu vyšší než v okolí, se nazývají tlakové výše (anticyklony).
- v tropických oblastech se nad oceány vytváří tropické cyklony: vzdušné víry o rozsahu 200-500 km.
Vítr v nich dosahuje rychlosti přes 100 m/s. Jsou typické ničivými účinky a přívalovými srážkami. Podle
různých regionů se označují např. jako hurikány (oblast Karibského moře) nebo tajfuny (oblast
Jihočínského moře).
- proudění vzduchu souvisí s rozdíly tlaku vzduchu na zemském povrchu. Pohybem vzduchu vzniká vítr,
který proudí z míst vyššího tlaku vzduchu do míst s nižším tlakem. Meteorologové sledují směr a
rychlost větru.
- při přechodu cyklony přes určité území bývá počasí s velkou oblačností a vydatnými srážkami.
V anticykloně převládá jasné suché počasí, které v zimě přináší silné mrazy a v létě vysoké teploty.
- atmosférické srážky vznikají kondenzací vodních par v ovzduší. Vyskytují se v kapalném (déšť,
mrholení) i v pevném stavu (kroupy, sníh). Úhrn srážek se udává jako výška vodního sloupce
v milimetrech na plochu 1 m2. Místa se stejnými srážkovými úhrny se na mapě spojují pomocí linií,
které se nazývají izohyety.

Podnebí

- podnebí = klima
- je to dlouhodobý režim počasí v určité oblasti
- je relativně stálé
- k posledním velkým výkyvům podnebí došlo ve starších čtvrtohorách (pleistocénu), kdy se chladné
doby ledové (glaciály) střídaly s teplejšími dobami meziledovými (interglaciály)
- zákonitosti podnebí studuje vědní obor zvaný klimatologie
- klima ovlivňují klimatogeografičtí činitelé: zeměpisná šířka, cirkulace atmosféry, stupeň kontinentality,
oceánské proudy, vlastnosti zemského povrchu a antropogenní činnost
- zeměpisná šířka ovlivňuje množství slunečního záření a tím také tepelné energie: intenzita slunečního
záření klesá od rovníku k pólům
- cirkulace (oběh) atmosféry přenáší vzduchové hmoty rozdílných fyzikálních vlastností (teplé a studené,
suché a vlhké)
- stupeň kontinentality (tj. vzdálenost místa na pevnině od moří a oceánů): rozlišuje se klima oceánské a
kontinentální; povrch oceánů se otepluje pomaleji než pevninský povrch; nashromážděné teplo vydává
oceán podstatně delší dobu než pevnina; pro oceánské klima jsou charakteristické malé denní a roční
výkyvy teploty vzduchu, vysoká vlhkost, velká oblačnost a vyšší úhrn srážek rovnoměrně rozložených
během roku
- oceánské proudy ovlivňují klima blízkých pevnin přenosem tepelné energie na velké vzdálenosti; teplé
proudy oteplují podnebí na pobřeží pevnin ve vyšších zeměpisných šířkách, studené proudy naopak
ochlazují podnebí v mírných, subtropických a tropických klimatických pásech
- vlastnosti zemského povrchu: nejvýrazněji se projevuje vliv nadmořské výšky (výškové členění
klimatických pásem v horských oblastech); podnebí dále ovlivňuje orientace reliéfu ke světovým
stranám (ke Slunci), barva a vlhkost zemského povrchu (půdy), vegetační kryt, sněhová pokrývka aj.
- antropogenní činnost: dochází ke změnám klimatu menších regionů, ale také z hlediska globálního
(např. zvyšování teploty atmosféry – globální oteplení; úbytek ozonu v atmosféře se naštěstí snižuje;
rostoucí množství oxidů síry a dusíku v atmosféře – vznik kyselých dešťů)
Všeobecný oběh atmosféry

- podél rovníku vznikají díky vysokým teplotám výstupné proudy, které se stáčí k obratníkům a
vytváří antipasáty. Nad rovníkem existuje trvale pás nízkého tlaku vzduchu (po větší část roku zde
panuje bezvětří → tzv. pás rovníkových tišin). Ve výšce se vzduch ochlazuje, takže vodní páry se
srážejí, což vede ke každodenním pravidelným srážkám.
- ochlazené vzduchové hmoty nahromaděné podél obratníků obou polokoulí klesají k zemskému
povrchu a vytváří subtropické pásy vysokého tlaku vzduchu. Chladný vzduch s minimem vodních par
se v nižších vrstvách nad Zemí otepluje → jasné a suché počasí.
- vzduchové hmoty odsud proudí při zemském povrchu na sever i na jih. Stálé vzduchové proudy
směřující celoročně od obratníků k rovníku se nazývají pasáty. Pasáty vanoucí z pevniny jsou suché,
pasáty vanoucí na východní břehy světadílů z oceánů jsou vlhké a přináší deště.
- část teplého vzduchu ze subtropických tlakových výší proudí k pásu tlakových níží podél polárních
kruhů. Vzduchové proudy na obou polokoulích se vlivem rotace Země usměrňují na západní větry (jde
o typický směr větrů v mírných zeměpisných šířkách). Podél 40° jižní zeměpisné šířky jsou tyto větry
nejbouřlivější (tzv. „řvoucí čtyřicítky“).
- v okolí zemských pólů s vysokým tlakem vzduchu se vytváří těžký studený vzduch, který proudí do
oblastí tlakových níží na polárních kruzích a mění se ve východní vítr

Monzuny

- nerovnoměrné zahřívání pevnin a oceánů narušuje systém všeobecné cirkulace atmosféry sezónními
vzdušnými proudy, kterým se říká monzuny. Jsou charakteristické zejména pro jižní (např. Indie),
jihovýchodní (např. Indonésie) a východní (Japonsko) Asii
- monzuny mění svůj směr dvakrát za rok: letní monzun: vane z chladnějšího oceánu (tlaková výše) na
teplejší pevninu (tlaková níže) a přináší vydatné srážky; zimní monzun: směřuje z prochladlé pevniny
(tlaková výše) na teplejší oceán (tlakován níže) a je příčinou období sucha

Místní větry

- bríza: vítr na březích moří a jezer

- fén: teplý, suchý vítr vanoucí z hor do údolí (typický pro Alpy či Kavkaz)
- harmatan: suchý, horký vítr odnášející ze Sahary drobné částečky písku
- jugo: teplý a vlhký vítr vanoucí z Jaderského moře do vnitrozemí
- mistral: silný a chladný vítr na středomořském pobřeží Francie vanoucí z vnitrozemí

Podnebné (klimatické) pásy Země

- tři základní klimatické pásy: tropický, mírný a polární

- tropický pás: asi 40 % zemského povrchu, rozložení srážek během roku je rovnoměrné
- mírné pásy severní a jižní polokoule: 52 % zemského povrchu, atmosférické srážky a teploty vzduchu
jsou rozdílné v závislosti na zeměpisné poloze oblasti (vliv oceánu, pevniny a nadmořské výšky)
- polární pásy (arktický a antarktický): 8 % zemského povrchu, průměrná teplota nepřesáhne 0 °C
- mezi tři základní klimatické pásy se vkládají dva přechodné podnebné pásy: subtropický a subpolární
- subtropický pás na severní a jižní polokouli: přechodná oblast mezi mírným a tropickým podnebím
- subpolární pás na severní a jižní polokouli: přechodná oblast mezi mírným a polárním pásem

Použité učebnice

Karas, Petr – Hanák, Ludvík: Příprava na státní maturitu – Zeměpis. Praha 2018.
Kašparovský, Karel: Zeměpis I v kostce pro střední školy. Havlíčkův Brod 2006.