společensko-ekologický časopis, 2/2010 | XIX.

ročník | 60 Kč

Sedmá generace
Reportáž:
Hledání ztracených
zemědělců /10/

Seriál:
Dobývání renty /13/
Facebook: visíte v tom? /14/

Drobnohled:
Energie, moc a prachy /21/
Nastává čas sdílečů /28/
Šumavské panoptikum /31/

Kulturní zahrada:
Klimatické umění /35/
Těkavý čas hlupáků /40/

Rozhovor:
Čestmír Klos /42/

Téma:
Konoptikum
země české
 Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

je statisticky dokázáno, že 97 % lidí ales-

poň jednou za život prožilo déjà vu ne-
boli intenzivní pocit, že jste něco právě
14| Facebook: podle tváří ne/poznáte je 34| Umenie a zmena klímy probíhajícího už viděli v minulosti. Ne-
foto: archiv F Uprchlíci, autor: Zbysek Jakubowicz vím jak vy, ale v poslední době jsem jej
pocítil hned několikrát: Šumava sežraná
kůrovcem, rozestavěný Temelín, bou-
rané obce v severních Čechách, ne-
vhodné sluneční elektrárny. Možná
TÉMA že za jevem déjà vu stojí krátkodobý
Vojtěch Pelikán
3| Víc než jen tráva 24| Eva Štefková
Kreativita s respektem k přírodě
výpadek pozornosti nebo zpoždění
Van Gogh z něj namaloval slunečnice, Gutten- Rákosová ošatka, kovaný svícen, tkaný
přenosu informací mezi pravou a levou
berg na něj tiskl první Bibli. Řeč je o konopí. koberec, vůně dřeva a bylin. Čím mohou hemisférou mozku. Možná ale i něco
starobylá řemesla oslovit dnešního člověka? méně prozaického: schopnost nahléd-
6| Zuzana Geryková nout do budoucnosti, vytušit varování.
Po ekostopách pěstitelů konopí
Pěstovat konopí ve skříni nebo na záhonku?
26| Jasna Flamiková
Charitativní obchody přicházejí
Nenabrali jsme mnohaleté zpoždění při
V západní Evropě běžná věc, u nás si přenosu klíčových informací? Neřítíme
8| Vít Kouřil
Odvrácená strana zelených listů
zatím cestu razí první vlaštovky. se do nepojistitelných rizik?
Nebo platí jiná psychologická teorie
Konopný underground se proměnil v bau-
hausové hobby.
28| Michal Šimoník
Nastává čas sdílečů
a nám se to všechno v devadesátých le-
Přibývá automobilů a s nimi také silnic, dál- tech viděné vlastně zdálo — v nějakém
REPORTÁŽ nic, parkovišť, výfukových plynů, spálené ro- hrozném ekologistickém snu? A i kdyby
py, dopravních zácp či hluku. Jak z toho ven?
10| Zuzana Geryková
Hledání ztracených zemědělců
jistá podobnost současnosti se vzpo-
mínkami přece jen byla, nepřehlížíme
Do Česka přijela delegace z Francie, aby
podpořila biokluby. Byli jsme u toho.
31| Jaromír Bláha
Šumavské politické panoptikum zásadní rozdíly? Vždyť tehdy měl Teme-
Národní park se stal politickým tématem, lín jenom odlehčit severním Čechám,
SERIÁLY a tak jsme poskládali mozaiku z výroků zato dnes si střihne hned kladnou dvoj-
i činů politických lídrů. Vzniklý obraz
13| Jan Keller
Dobývání renty připomíná panoptikum.
roli: nejprve třetím reaktorem odvrátí
energetickou krizi a následně tím čtvr-
„Univerzity byly zmasověny takovým .
způsobem, že to snižuje jejich kvality KULTURNÍ ZAHRADA tým položí na lopatky krizi klimatickou.
někam na úroveň vyšších odborných škol.“ 34| Lenka Kukurová
Umenie a zmena klímy
A Horní Jiřetín to mezitím mezinárod-
ně-bezpečnostně vychytá. In memori-
V Kodani se poprvé do klimatické diskuse
14| Vít Kouřil
Facebook: podle tváří ne/poznáte je ve velké míře zapojilo i umění. am. Také máte rádi happy endy?
Co ne/můžeme od sociálních sítí očekávat? V tom případě si některými články
36| Šárka Zahradníková
Představovat si zdravé ekosystémy z tohoto čísla nenechte kazit dobrou
16| Naďa Johanisová
Rovnoměrná distribuce vlastnictví
Víme toho o krizi životního prostředí tolik, náladu a zaměřte se na drobnou eko-
a přitom to s námi nehne. Jak to? práci: vyjeďte sdíleným autem na nákup
G. K. Chestertona známe především jako
autora detektivek, ovšem své místo má do bioklubu, kupte si Zelenou svatozář
i mezi ekonomickými disidenty. 38| Jan Miessler
Těkavý čas hlupáků v charitativním obchůdku, vyberte si
Ano, je to hloupé. Kvůli klimatickým doma vyrobenou rákosovou ošatku,
DROBNOHLED změnám se řítíme do záhuby a režisérka zafanděte na Facebooku nějaké nevlád-
Franny Armstrong o tom natočila pouze
18| David Ord
Jak poznáme opravdu ekologické firmy? průměrný film.
ce, pak si dejte organicky vypěstova-
Existuje jednoduchý způsob, jak změřit ného jointa, mrkněte na Věk hlupáků
dopad činnosti firem na klima? ROZHOVOR a dlouho do noci si v mysli předsta-
43| Rozhovor s Čestmírem Klosem
Hledám příležitost, o co opřít svůj
vujte zdravé ekosystémy. Neboli jak
21| Karel Polanecký
Energie, moc a prachy optimismus
říká v rozhovoru Čestmír Klos: je třeba
Kolik nových jaderných elektráren potře- S patrně nejdéle píšícím tuzemským nalézt příležitosti, o co opřít náš opti-
bujeme ke štěstí? Kolik uhlí musíme spálit ekologickým novinářem jsme obkroužili mismus.
a kolik vesnic zbourat, abychom nepomrzli? média, minulost, Sněžku i Kodaň. A abych nezapomněl — taky je statis-
ticky dokázáno, že slunce vyjde každé
ráno. Jen jej pustit dovnitř.
PŘIPRAVUJEME: politiku Lesů ČR • bezplenkovou metodu • výlet za geomancií • recenzi knihy The Last Předvolební Love, Peace & Harmony
Lost Empire • Nabucca v Turkmenistánu • až na dno kontejnerů rok poté • a spoustu dalšího čtení pro přeje
současné i příští generace

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich
webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.
foto: G Schouten de Jel
| TÉMA

V ojtěch P elikán

Víc než jen tráva

Van Gogh z něj namaloval své legendární slunečnice, Guttenberg měl díky němu na co vytisknout první Bibli. Padák
z něj zachránil život Georgi Bushovi staršímu, když se v roce 1944 nad Pacifikem katapultoval z hořícího torpédového
letadla (později se odvděčil úsilím o zrušení výzkumu jeho lékařského využití). Královna Viktorie si jím léčila
migrénu a v jeho kouření jsou čeští teenageři evropskými rekordmany. Řeč je samozřejmě o konopí. Je veliká škoda,
že se většinou dočtete jen o tom posledně zmíněném využití.

„Při přemýšlení a práci s konopím se před vámi otevírají stále nové
a nové obzory,“ přesvědčuje Michal Ruman z občanského sdružení
Konopa, které sází na konopnou cestu do udržitelnější budoucnosti.
„Ve srandě říkám, že na konopí se vytváří závislost. Kdo jednou
zkusí, už nechce jinak. Potenciál jeho využití je totiž nezměrný, ať
už se vydáte cestou sanace ekologických zátěží nebo výroby spor-
tovních potřeb,“ dodává. Nakolik přehání?
Na džíny i do lahváče
Všestrannost konopí zaujme už při pohledu na rostlinu samotnou.
Využít jde totiž „do mrtě“ celá. Ze semínek si můžete vylisovat
trochu oleje anebo je s chutí slupnout, jako to dělávaly generace
před námi. Nejčastěji se však stále používají jako ceněný ptačí zob
a návnada na ryby. Uvidíme, zda více strávníků přivábí první české
konopné pivo, stáčené pod švýcarskou licencí v Nové Pace (chmel
je s ním ostatně nejpříbuznější rostlina).
Stonky zase ukrývají nejdelší a nejpevnější vlákna v rostlinné říši,
což je předurčuje zejména k textilnímu využití. Bývají až čtyřmet-
rová a díky své pružnosti mohou být oproti bavlně i osminásobně
pevnější; v trvanlivosti ji předčí čtyřikrát. Proto si nakonec Levi Strauss
vybral pro své první džíny právě konopí.
Proti bavlně mluví i její vyhlášená náročnost. Patří totiž mezi
jednu z nejvíce nenasytných plodin, co se týče hnojení a chemického
ošetření. Oproti lnu je zase konopí dvakrát až třikrát výnosnější.
Navíc podobně jako termotričko to konopné v létě chladí, v zimě
hřeje a odvádí vlhkost. Pohlcuje i veškeré UV záření a je vhodné
pro alergiky.
Dřevnatý vnitřek stonku zvaný pazdeří se zas výborně hodí k to-
pení. Slisovaný do briket zahřeje lépe než hnědé uhlí, navíc bez
fosilního stigmatu a s minimálním množstvím popela i oxidů síry.
Díky schopnosti nasát až pětinásobek své hmotnosti se pazdeří vý-
borně hodí i jako podestýlka.
Všelék místo betonu
Tím jsme pozitivní konopný trip zdaleka neskončili. Mimořádný
potenciál ukrývá třeba oblast stavebních materiálů, zejména izo-
lačních. Důvody přibližuje docent Josef Chybík z brněnské fakulty
architektury: „Konopné materiály vynikají pevností, lehkostí a trvan-
livostí. Izolace má možná trošku horší vlastnosti, ovšem v ochraně
před letním horkem nad skelnou vatou vede. Také příjemně reguluje
množství vzdušné vlhkosti. Odolává požáru, hnilobě, hmyzu i hlo-
davcům. A samozřejmě má v porovnání s betonem či polystyrenem
velmi úzkou ekologickou stopu.“
Z konopí je též možné připravit papír, který je odolnější a dá se
vícenásobněji recyklovat než klasický dřevitý. Navíc časem nežlout-
ne, což dovoluje ekologicky přijatelnější bělení. A protože konopný
papír dobře odolává rozkladu, používá se nejčastěji pro výrobu ban-
kovek, cenných dokumentů, ale i cigaretových papírků.

|4 Sedmá generace 2|2010


Zapomenout nesmíme ani na léčivé aromatické listy a květy. Ne na-
darmo se totiž konopí říkávalo panacea, tedy „všelék“ (k léčivým
účinkům více 7.G 2/2006). „Uživatelům prostě přináší šetrné alter-
nativy — nealergenní, kvalitní, většinou příjemné na pohled, dotyk,
chuť i vůni,“ shrnuje konopný obhájce Ruman.
Nedosti na tom, pozoruhodnými vlastnostmi je ověnčen i pěs-
tební proces. Tato původně středoasijská rostlina má vysokou
schopnost adaptovat se na prostředí. Charakteristické listy na nás
proto mohou zamávat prakticky kdekoli na zeměkouli, snad kromě
mimořádně chladných či naopak vyprahlých oblastí. Při zachování
správného osevního postupu navíc konopí půdu odpleveluje,
obohacuje ji vrstvou humusu, a dokonce z ní vytahuje těžké kovy.
Velkým konopným trumfem je také až čtyřikrát větší výnosnost bio-
hmoty než u lesa.
Zkrátka, samá pozitiva, zdá se.
Od špagátku k autu z trávy
Nelze se proto divit, že otisk konopného provázku najdeme již
v čínské keramice staré deset až dvanáct tisíc let. Význam konopí
byl v této zemi dokonce tak veliký, že se jím v určitých obdobích
platily daně.
Když se ve středověku tato bylina dostala do Evropy, brzy se
stala běžnou součástí skoro každé oblasti života. Co jiného než
konopné plachty svázané lanovím téhož původu mohly dopravit
Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa? A zřejmě nebude ani
těžké odhadnout, na čem bylo o tři století později sepsáno Prohlá-
šení nezávislosti USA.
Dalšího vrcholu dosáhlo konopářství se vzestupem manufak-
turní výroby na počátku 19. století. Z konopných polí v té době
pocházela většina papíru, barev či oblečení. Kolonialismus a rozvoj
strojní sklizně však znamenaly pro nezdolnou kytku, jež je však
náročná na technologické zpracování a ruční práci, ústup ze slávy.
Do popředí se začala tlačit bavlna, dřevěný papír a ropa.
Labutí píseň na konopné motivy zazněla ve třicátých letech minu-
lého století. V té době se úspěšně rozvíjel nový vědní obor — che-
murgie. Odvětví, prosazované mezi jinými Thomasem Alvou Edi-
sonem, usilovalo o výrobu přírodních plastických hmot a biopaliv.
Tlak petrochemických, farmaceutických a dřevařských firem však
v roce 1937 napomohl přijetí „protidrogové legislativy“ vládou Spo-
jených států. Změnu nepřinesl ani Henry Ford, který v roce 1941
představil automobil, z převážné části „vypěstovaný“. Byl o třetinu
lehčí než tehdejší vozidla a poháněl jej rostlinný olej.
Během druhé světové války protikonopný zápal trošku povadl,
ovšem posléze většina zemí západní Evropy příklad USA následovala.
Pěstební plochy, avšak pod výrazným státním dohledem, zůstaly za-
chovány pouze ve Francii a Španělsku.
Poté, co se v polovině 80. let podařilo vyšlechtit odrůdy s mizi-
vým obsahem omamných látek (jakkoli konopí seté jich vždy mělo na
rozdíl od indického beztak minimum), však konopí, zdá se, nabírá
druhý dech. Získaný přídomek „technické“ otevřel konopářství
dveře na evropská pole. Zároveň odstranění dvojpohlavnosti rost-
liny zvýšilo výnos semínek a nové technologické postupy usnadnily
sklizeň i zpracování. Pěstitelská plocha v EU se tak dnes pohybuje
již okolo 15 tisíc hektarů (pro srovnání: je to stejně, kolik ho kdysi
rostlo jen na našem území).
Sedmá generace 2|2010
TÉMA |
Navazování na sýkorku
Konopnou renesanci také nedočkavě vyhlížejí mnozí našinci. I u nás
si totiž tato rostlina vypěstovala slušnou tradici. Zejména v 18. století
zažívalo textilní konopářství nebývalý rozmach, postupně ovšem
zájem uhasínal. Nic nepomohlo, že konopí mezitím pevně vrostlo
do tuzemské kultury — stačí vzpomenout zámek Konopiště, sýkoru
konopku či obsah nejedné lidové rýmovánky.
Definitivní rozloučení s českým územím přišlo v roce 1955. Tehdy
se konopí vydalo na Slovensko, kde po třech desetiletích vyšumělo do
ztracena. Poněkud paradoxně přitom bylo zakázáno až v roce 1996.
Tři roky nato však obstálo před bedlivým státním dozorem a jeho
technická varianta se směla vrátit na pole.
Od té doby se konopný byznys nesměle rozvíjel. Důležitou změnu
přinesl rok 2005, kdy vznikla zastřešující organizace — Konopářský
svaz ČR. „Zaměřili jsme se na menší plochy v jednotlivých regionech
s tím, že uprostřed přibližně stokilometrového pomyslného kruhu
budou postupně přibývat malé zpracovatelské provozy a přidružená
výroba,“ líčí zakladatelskou vizi předsedkyně svazu Marie Široká.
A podle jejích slov si nevedli zle: „Dá se říci, že se nám záměr dařil:
v roce 2007 jsme byli s přibližně 1600 hektary čtvrtými největšími
producenty konopí v zemích EU. V provozu byla celkem čtyři centra
na zpracování stonku. Postupně vznikali i první výrobci.“
Biokytky z Transylvánie
Během let vykvetla spousta nápadů, co vše se dá z konopí ukutit.
Zřejmě nejsilněji to platí u kosmetiky a potravin. Rozvinula se i tuzem-
ská výroba briket, s novinkami se ale chystají třeba i obuvníci. Po-
zadu nezůstalo ani stavebnictví. Mediálně známé, jakkoli nepříliš
přesvědčivě působící, je budování konopného domu na Litoměřicku
rukou svérázného nadšence Petra Žáčka. Podle Josefa Chybíka se
nicméně konopí začíná šířit i dál: zejména v podobě tepelně či zvu-
kově izolačního materiálu. Probouzí se i zájem o „betonové“ desky
z lisovaného pazdeří, osvědčené například ve Francii.
Někteří ze zarputilých fanoušků konopí pak možná ani netuší, že
ho často pokuřují hnedle nadvakrát: tradičním velkoodběratelem
je totiž olšanská továrna na cigaretové papírky. Netradičně naopak
může působit pěstování pro výrobu bioplastů. Kvůli potížím s re-
cyklací „vyjetých“ vozů tak bývá v některých autech i pár desítek
kilogramů vysoce odolného „konoplastu“.
Většina představených výrobků má sice v různé míře původ
u českých zemědělců, podíl dovozu je přesto značný. Zvláště tex-
tilní konopí většinou pochází buď z Maďarska, Rumunska, anebo
čím dál častěji i z Číny. A právě původ čínských látek bývá tradičně obe-
střen aurou tajemství. Pochybnosti se vznášejí hlavně nad takzvaným
máčením stonku, kdy se ve vodních nádržích značně nešetrně od-
děluje vlákno. Přestože tato metoda ohrožuje kvalitu vody, dosud
se využívá i ve východní Evropě. V EU ji nicméně často nahrazují
pouze chemikálie. Podle Marie Široké u nás už nešetrné metody
zmizely: „U konopí sklizeného v České republice probíhá takzvané
rosení, kdy se stonek rozrušuje přírodní cestou.“
Kvůli neprůhlednému původu zahraničního konopí má tím spíše
smysl poohlédnout se po certifikátu. Zvlášť když už se místy bioko-
nopaří i u nás. David Festa z firmy Ecovoice, obchodující s obleče-
ním z biobavlny a biokonopí, vysvětluje: „Stoprocentní biokonopí
z Transylvánie dodává pouze firma Ecolution. Ostatní prodávají
směsi, často s bavlnou. A o fair trade v současnosti podle mých
5|
| TÉMA
Vancouver 2005, foto: some.old. nobody
Konopné lano, foto: Nicolas Raymond
informací nikdo neuvažuje. Ecolution o něj usilovali, ale z hlediska
členství Rumunska v EU už je to asi passé.“
Přešlapování na křižovatce
Navzdory všem uvedeným pozitivním vlaštovkám se však v posled-
ních letech tuzemské konopné odvětví ocitá na křižovatce. „Nedá
se sice říct, že by přešlapovalo na místě, žádný dynamický rozvoj se
ale nekoná,“ ohlíží se Michal Ruman. V důsledku hospodářské krize
totiž poklesly ceny vlákna a následovalo uzavření nebo omezení
provozu i u českých zpracovatelů. V návaznosti na to loni poklesla
osetá plocha na necelých tři sta hektarů, tedy na úroveň začátku
dekády. „I tak má ale konopářství u nás celkem slušně našlápnuto.
Objevily se nové technologie, zemědělci se už plodinu naučili pěs-
tovat, sklízet i zpracovávat,“ optimisticky hledí do budoucna Marie
Široká. „Mnohem dál je i distribuce. Po první živelné vlně se snad
vytvářejí propracovanější a trvanlivější podnikatelské záměry,“ ne-
hází flintu do konopí ani Ruman.
Pořád však platí, že většímu rozšíření konopářství stojí v cestě
množství překážek. „Vedle nedostatku zpracovatelských kapacit
a váznoucího odbytu, na kterém se podepsala i krize, mezi nimi
stále vede naprostý nezájem státu,“ má jasno Marie Široká. Naráží
na nedostatečnou podporu ze strany ministerstva zemědělství, ale
i na legislativní a administrativní překážky provázející pěstování
„nebezpečné“ byliny.
|6
Nízké znalosti a nezvyk zas podle Josefa Chybíka stojí za dosavad-
ním malým rozšířením konopí mezi stavaři. Zásadní překážkou je
i ostych panující mezi zemědělci. Ti o konopí stále mnoho nevědí,
navíc počáteční neúspěšné pokusy o sklizeň klasickou technikou
mnoho z nich odradily. To potvrzuje i Michal Ruman: „Překážkou,
přes kterou stále klopýtáme, je především technika. Pevné vlákenné
stonky se totiž špatně sklízí. A kupříkladu tírenský stroj na jejich
zpracování dnes v Česku neběží ani jeden.“
Za další překážky Ruman považuje omezený pohled veřejnosti,
často jen umanutě rozumující, zda se konopné tričko dá „hulit“
nebo jestli mě konopný olej „zmastí“. Zapomenout podle něj ne-
lze ani na obrovský tlak agrochemických konglomerátů, v českém
případě navíc stále zapřažených ve vleku kolektivizace. „Existují
také snahy o omezení decentralizovaného šíření konopí, o mono-
polizaci a zvyšování závislosti zemědělců na výrobcích osiv, hnojiv
a chemických postřiků,“ uzavírá výčet obtíží.
Vstříc chemizovaným mackům?
Dotýká se tím dilemat, která přinesly aktuální změny v konopaření.
Kotrmelce se totiž nevyhnuly ani původním idejím. Vystřízlivění
z vidiny decentralizované alternativní sítě sdružující drobné pěsti-
tele lze cítit ze slov předsedkyně Široké: „Je otázka, jestli v době,
která evropskými dotacemi nahrává jen ekonomicky silným, mají
malí farmáři vůbec šanci na přežití. Kvůli hospodářské krizi se jeví
jako nutnost jít cestou ,silných‘ zahraničních subjektů, které si bu-
dou nasmlouvávat pěstební plochy v Česku.“
Je zatím předčasné soudit, co by posun ke konopnému velko-
byznysu znamenal. Již nyní lze nicméně leccos odhadnout. Třeba
z toho, že drahé sklízecí stroje tlačí farmáře k osívání co největších
ploch, aby se koupě vyplatila. Na drobné konopáře by si proto při
představě monokulturních plantáží vsadil asi málokdo. Nabízí se
také obavy ze vzniku velkých monopolů, nárůstu dopravy a vytržení
z lokálního podhoubí.
Vidinu širých konopných lánů připomíná i osud energetických
plodin. Hlavně díky nenáročnosti rostliny se nabízí otázka, kolik
podnikavců by zlákalo osít s vidinou trochy bionafty některou
„méně jakostní“ louku, pastvinu či nevyužitou divočinu.
Tlak by velmi pravděpodobně vzrostl i na intenzifikaci produk-
ce. Konopí je totiž sice schopno růst rychlostí až centimetr denně,
jeho vyhlášenou odolnost a přizpůsobivost je ovšem v takovém
případě nutné o něco povzbudit. Pokud totiž chcete zajistit větší
výnosy, stává se z konopí docela pořádný jedlík. V průmyslovém
konopném zemědělství tak vedle chlévské mrvy zaujímají místo
i průmyslová hnojiva. A masivnějšímu užití chemických postři-
ků zřejmě stojí v cestě jen prozatímní řídké rozmístění políček,
jejich malý rozsah a střídání osetých ploch, díky čemuž se žádný
„škůdce“ zatím neukázal. Pořádný konopný macek také vyžaduje
až dvakrát více vody než obiloviny, příjemné teplíčko a úrodnou
půdu. V zahraničí proto již dumají i nad nějakým tím genetickým
„vylepšením“.
„Na hodnocení dalšího vývoje je zatím příliš brzy. Věříme ale, že
konopí nabere nový dech,“ vybízí ke zdrženlivosti v prognózách
Marie Široká. Vyčkejme tedy, zda bude konopí i nadále oplývat éto-
sem sympatické alternativy, anebo se promění ve výnosný mainstrea-
mový byznys, jako se to stalo u pěstování biopaliv.
Sedmá generace 2|2010
 TÉMA |

foto: Mateusz Atroszko

Z uzana G eryková

Po ekostopách pěstitelů konopí

„Podle policejních zpráv připadají na každý větší panelák v Praze dvě domácí pěstírny marihuany,“ říká teď už bývalý šéf-
redaktor časopisu Konoptikum Zbyněk Crha. V České republice také funguje něco kolem čtyřiceti growshopů — obchodů
specializovaných na prodej vybavení pro pěstování (hádejte čeho) mezi čtyřmi stěnami a pod jednou střechou. Nadto patří
Česká republika k evropské špičce v užívání konopí. Jaké má pěstování environmentální souvislosti?

Pěstovat konopí (nebo taky marihuanu, trávu, zelí, ganju…) lze
uvnitř nebo venku, řečeno interním jazykem: v indooru nebo out-
dooru. Co obnáší toto svérázné zahrádkaření pod širým nebem, si
zřejmě umíte představit. V zásadě zahrabete do země pár semínek,
sem tam je přihnojíte nebo zalijete a pak už se jen bojíte, aby vám
úrodu někdo neukradl, případně aby na vás u „záhonku“ jednoho
dne nečekal veřejný činitel.
Indoor je však pro běžnou veřejnost, pokud o něm vůbec někdy
slyšela, opředen více otazníky. Jak vypadá? Jedná se o pěstování ve
speciálně upravené skříni, kterou můžete mít klidně doma v bytě.
Pěstitel rostlinám ve skříni vytvoří jakýsi ekosystém snů: ideální,
až nepřirozeně příznivé podmínky k růstu. Potřebuje k tomu po-
chopitelně byt a skříň — uvnitř bílou, případně vylepenou reflexní
fólií mylar. Dále se neobejde bez květináčů, lampy, řetězů, kterými
lze lampu posouvat nahoru a dolů, výbojek, větracího systému,
větráku na rozhánění tepla produkovaného výbojkou, nůžek, lupy
a časového spínače. V případě, že rostliny nedosahují stejné výšky,
tj. nejsou stejně daleko od výbojky, měl by květináče něčím podklá-
dat… Prostě laboratoř.
Nesmíme zapomenout, že pěstování se neobejde bez množství
hlíny a hnojiv, případně hydroponie. O co jde? Hydroponický sys-
tém nahrazuje půdu jiným médiem. Běžní zahrádkáři znají napří-
klad keramzit, indooráři však nejčastěji používají rockwool, mate-
riál zamýšlený a určený především k tepelné izolaci budov.
Trochu jiná botanika
„Je mi jedenatřicet a trávu kouřím od čtrnácti let. Nejdříve to byly
samozřejmě nekvalitní vzorky, co rostly kdovíkde. V sedmnácti jsme
se ale s partou asi deseti kamarádů vrhli jako jedna z prvních skupin
v Brně na pěstování uvnitř. Začali jsme se zajímat o chemické slo-
žení ganji, genetické souvislosti, všechno možné kolem pěstování.
Odebírali jsme prestižní, dalo by se říct odborný, časopis High Ti-
mes, který vychází v Kalifornii. O pěstování jsme se dokázali bavit
dvacet hodin denně,“ vzpomíná Kryštof Trávníček, doktorand na

Sedmá generace 2|2010 7|

| TÉMA
religionistice, k němuž jsem se přes nejrůznější známosti dostala
jako k jednomu z místních „guru indooru“.
V začátcích indoorářům chyběly nejen informace, ale i obchod se
všemi potřebnými udělátky. „Všechno jsme si museli najít a vymys-
let sami. Ve skalních dobách se dokonce kupovaly od technických
sítí vyjeté výbojky. Později už se pro ně jezdilo do velkoobchodu.
Prodejce nechápal, proč si jdeme už po osmé pro čtyři sta wattů,
které se používají jen na osvětlení na dálnicích. Jiné věci jsme zase
sháněli ve velkoobchodech pro stavebnictví,“ dodává Trávníček a zá-
roveň vzpomíná, kolikrát doma přednášel o svých znalostech méně
zkušeným pěstitelům, kteří si vše pečlivě zapisovali do bloků.
Podle Kryštofa Trávníčka se dá trávě a jejímu fungování nejlépe
porozumět právě přes indoorovou zkušenost: „Pochopíte, co
všechno se venku děje automaticky: fotoperioda, střídání ročních
období, vání větru, střídání teplot. To vše a mnoho dalšího pak
musíte zařídit uměle.“ Dodejme, že k domácímu pěstování se člo-
věk zpravidla dostane přes zkušenosti s venkovním. A obojímu
předchází aktivní kouření.
Rozum nebo cit
Jenomže jde-li něco provádět dvojím způsobem, dříve nebo později
prostě musí dojít na názorové rozpory či přímo střety zastánců té
či oné cesty. Nejinak je tomu v případě pěstování konopí. A vzhle-
dem k tomu, že se tato subkultura prolíná s příznivci reggae, dre-
daři, neohipíky a přírodu milujícími volnomyšlenkáři, přirovnávání
indooru ke kuřatům z velkochovu a outdooru ke šťastné a veselé
drůbeži u babičky na dvorku na sebe nenechala dlouho čekat.
„Kolik lásky, péče a svobody kytce dám, tolik mi jí vrátí. Při kou-
ření se člověk stává citlivější a vnímavější přímo úměrně tomu, jak
citlivý a vnímavý byl při pěstování,“ vysvětluje outdoorář Ladislav,
známý pod svým hudebním pseudonymem eL. Přidává také kritiku
ve smyslu, že venkovní sklizeň se na rozdíl od vnitřní neprodává, ale
daruje. Navíc podle jeho zkušenosti není tak silná a tlumící.
Exaktně orientovaný Trávníček si z romantického přístupu outdo-
orářů rád utahuje: „Tihle poeticky naladění, romantičtí, naivističtí,
utopističtí, esoteričtí — a co se týče té rostliny — často nevzdělaní
hipíci a raplové prosazují například sklízení za úplňku. Dříve se vy-
značovali ještě jednou specialitkou: křížili vlastní odrůdy. Jenomže
to je holý nesmysl. Napodruhé by z toho vyrostla úplně jiná kytka.
Skutečná odrůda musí mít standard, zůstávat pořád přibližně stej-
ná. Podobně jako třeba ryzlink rýnský u vína. Třeba holandská firma
Sensi Seeds se věnuje šlechtění konopných kultivarů soustavně od
sedmdesátých let a drží odrůdy, které vznikly ještě před Ruskou
invazí do Afghánistánu.“
Smíření
„Jestli jsme někdy o indooru zapochybovali? Podle účtů za elektřinu
nám docházelo, že to není žádná ekohitparáda. Ale hlavně jsme si
kladli otázku, zda jde ještě pořád o konopí, nebo o jinou rostlinu,
silnější drogu,“ zamýšlí se Trávníček, jehož skříň už zeje čtvrtou
sezonu prázdnotou. Poslední tři roky totiž strávil vždy šest měsíců
bádáním v Asii. Po dlouhém outdoorovém období opět vysadil se-
mínka venku. A nutno dodat, že většina jeho nejbližších kamarádů
také: „Hodně lidí, co pěstovali pod lampami, si díky nabytým zku-
šenostem zase dokáže užít outdoor. Svou roli samozřejmě hrají
i mnohem nižší náklady nebo strach. Pokud pálíte 1200wattové
|8
výbojky — ano, i k tomu někteří z nás dospěli — může se o vás začít
zajímat společnost distribuující elektrickou energii. Dnes už taky
mají všichni auta, takže se dostanou v pohodě dál do terénu a do-
vezou si profi hlínu.“
Že se trend obrací směrem ven, tvrdí i Zbyněk Crha: „Všímám
si, že poslední dobou narůstá popularita venkovní produkce. Ve
velkých městech se zvedá poptávka po outdooru, protože lidi už
jsou z těch podlampovek překouření. Navíc na Západě se už začíná
za outdoor platit, někde dokonce více než za indoor.“
Zájem o venkovní produkci ale neznamená návrat k minulosti
plné nekvalitní marihuany. Pod širým nebem lze díky orientaci na
kytky s „dobrou genetikou“ vypěstovat silné a dobré rostliny.
Přecitlivělí dredaři
Existuje jakýsi stereotyp, že marihuana rovná se dredy, a dredy rovná
se příroda: „Jestliže konopí roste venku, pomůže mi k napojení
na Zemi a zdroj bytí,“ říká eL. Jenomže v případě 400-, 800- nebo
dokonce 1200wattových pěstíren o nějakém souznění s přírodou
vážně nemůže být řeč. Growshopy sice nabízejí úsporné zářivky,
nicméně při jejich použití musíte pomocí jiného zdroje zajistit
teplo.
Stejně tak téma substrátů nezůstává bez poskvrnky. Například
u „směsi směsí“ s názvem Royalty mix výrobce inzeruje: organická
směs bílé a černé rašeliny, perlitu, humusu, organických hnojiv, kali-
fornských žížal, stopových prvků, bakterií, minerálů, obsahuje dosta-
tek živin pro rostlinu na prvních osm týdnů, pH 5,8—6,2, EC 2,1, ba-
lení 25 l. Za žížaly fungující jako spotřební materiál a těžbu rašeliny
by příroda huličům jenom těžko poděkovala.
Otázkou zůstávají environmentální dopady výroby pesticidů
a hnojiv pro pěstování konopí nebo působení substrátů někde
v lese za městem, kde skončí poté, co doslouží.
„Podle mé zkušenosti ekologie představuje pro část uživatelů
poměrně důležité téma — jde asi hlavně o ty dredaře a lidi kritizující
současný systém,“ uzavírá Crha.
A dál?
Před čistším outdoorovým pěstováním se možná otevírá slibná bu-
doucnost. Žravým lampám možná zvoní umíráček. Možná… Psát,
činit závěry a vymýšlet prognózy o ilegální činnosti není snadné.
Slibovat si, že outdoor všechno vyřeší, nemá smysl. Asi bychom
nechtěli, aby všichni konopní zahradníci začali okupovat okolní
přírodu a ještě v ní čoudili s automobily, v nichž přece musí přivá-
žet ty super „profi hlíny“.
I když mnohé naznačuje, že pěstování konopí je v České repub-
lice nebývale rozšířené, stále jde třeba v porovnání s řepkou a bio-
palivem nebo obecně s konvenčním zemědělstvím o marginální
téma.
Poptávka zákazníků growshopů momentálně poukazuje na na-
sycení trhu. „Některé obchody v Praze už zkrachovaly,“ říká Crha.
O neexistenci velkopěstíren orientovaných pouze na prodej za
účelem zisku se, doufejme, postará policie.
A co kdyby přece jen někdy nastala legalizace? Relevantní zku-
šenosti naznačují, že zakázané ovoce skutečně přitahuje více než
to povolené.
Sedmá generace 2|2010

foto: A. Carlos Herrera
V ít K ouřil
Odvrácená strana zelených listů
Valná většina našinců si při vyslovení slova konopí vybaví jedno: marihuanu neboli trávu neboli ganju neboli
zelený list, jenž se musí „v dubnu zasít, v září sklidit a v zimě kouřit“. Musí? Nemusí. Můžeme ho totiž sklízet
čtyřikrát ročně, aniž bychom vytáhli paty z domu. A zároveň spočinout v tom nejintimnějším lůně Přírody. Opravdu?
Neskáčeme náhodou konopnému byznysu na „špek“?
„Lidi se přestávají bát,“ nabízí jednu z možných odpovědí na otáz-
ku, co stojí za nebývalým vzestupem growerství (pěstitelství)
a growshopů (obchodů s pěstitelskými potřebami) Viktor Kopp,
majitel „tak trochu jiného growshopu“ My-Garden v Brně. A také
je těch lidí stále víc. Alespoň jednou ročně kouří marihuanu přes
šest set tisíc tuzemců z nejrůznějších socio-demografických kate-
gorií: kouří zobáci i důchodci, děvčata i chlapci, boháči i chuďasi,
měšťáci i vidláci, intouši i dělňasi. Aspoň jedenkrát za život si
šluklo dokonce půldruhého milionu z nás, každý týden se „hodí
do pohody“ na dvě stě tisíc spoluobčanů. A to už je solidní tržní
potenciál.
Podle nedávné konopné inventury v časopise Reflex (3/2010),
který díky svatému zápalu J. X. Doležala roztíná konopný uzel
nejvehementněji, navíc zavládl v České republice „úplný dro-
gový smír“. Od letošního ledna sice nedošlo k legalizaci marihuany,
ale přechovávání menšího množství než 15 gramů už je „pouze“
přestupkem s maximální pokutou 15 tisíc korun; stejně tak zákon
pouze „přestoupíte“, pokud trávu kouříte veřejně nebo pěstujete
méně než pět kytek. Všechno ostatní je stále trestné: vývoz, dovoz
i bezúplatná distribuce jakéhokoli množství nebo přechovávání
pověstného „většího než malého množství“. A jestli si pěstujete
víc než pět kytek, můžete jako zelení lvi bít o mříže až půl roku.
A podle počtu prodaných květináčů neboli growboxů takových
odvážlivců nebude zrovna málo.
Sedmá generace 2|2010
TÉMA |
100% bio-eko-green
Dalo by se říct, že došlo alespoň k legalizaci (a zdanění) growerského
byznysu. Leckterého laika by sice při pohledu na nabídkové katalogy
growshopů mohlo napadnout, že cílí na venkovní i domovní pěs-
titele jakýchkoli „rostlin“.V praxi však vítězí marihuana. „Ta speciální
hnojiva jsou příliš drahá na to, aby si s nimi někdo hnojil angrešt
na zahradě,“ vysvětluje Viktor Kopp. Stejně tak je většina výrobků
z growshopů určena pro pokojové pěstování — výstižný je v tomto
smyslu reklamní slogan obchodní sítě Mladý pěstitel: „vše pro pěs-
tování nejen pod umělým osvětlením“.
S marihuanou a jejími uživateli se tradičně pojí obraz pomalé-
ho, vyklidněného, nesoutěživého světa lásky k bližnímu, respektu
k ostatním bytostem a harmonie se Zemí. Z growerských interne-
tových portálů se na vás však vyvalí trochu jiné pojmy: rychlejší, sil-
nější, větší, vyšší, plnější nebo produktivnější. Řeč je samozřejmě
o růstu, stoncích, květech či takzvaných palicích.
Navzdory pěstování v umělém prostředí a konvenční zahrádkář-
ské rétorice se však marihuanový marketing navenek tváří, že jede
po zelených kolejích. Tvrzení typu 100% Natural, 100% Bio, Pure
Organic či EarthSafe najdeme na obalech, propagačních letáčcích
či v inzerátech konopných časopisů (Konoptikum, Soft Secrets)
habaděj. Nakolik se jim dá věřit?
Odpovědět je těžké už jen proto, že největší domácí growshopy
mají ve své nabídce zhruba dva tisíce výrobků — počínaje semínky,
9|
| TÉMA
hnojivy, substráty či „bio-ochranou rostlin“, přes osvětlovací, ven-
tilační a zavlažovací systémy až po stroje zpracovávající sklizené
rostliny. Dotkněme se tedy alespoň několika oblastí.
Kam se hrabe příroda
Ideálům ekologického zemědělství se vzdaluje už využívání vše-
možných půdních substrátů, zpravidla na jedno použití, a jejich so-
fistikované hnojení podle pečlivě vypočítaných dávkovacích tabulek.
Některé substráty jako třeba Bio-Coop už jsou rovnou předhnoje-
ny, aby vám na pár týdnů ulehčily práci. Vedle biominerálních hno-
jiv jsou hojně zastoupená hnojiva či humusy biologické, například
z ryb, žížal, netopýřího trusu nebo slupek od vína. Hlavní potíž je,
že jakožto organické, přírodní nebo bio se tváří skoro všechny zemi-
ny, hnojiva a jiné posilovače. Jen nemnozí výrobci (Grotek, Canna)
však splňují certifikaci OMRI, která zaručuje sníženou zátěž pro
životní prostředí, nebo jiné ekoznačky. Ojedinělým případem je
firma BioBizz, která kromě OMRI nese i logo ekologicky šetrného
výrobku a značku CU zaručující ekologický původ vstupních ma-
teriálů. „Někteří zákazníci se na složení ptají, ale je jich menšina,“
říká Viktor Kopp při pohledu na pytle „biosuper mixu“ v malém
chlaďáku, který dřív sloužil masně. Častá tvrzení konopných firem,
že jsou „bio“, podle něj odpovídají pravdě tak z poloviny.
Velká část doma vypěstované marihuany však už dnes ať už
bio či nebio zeminu nepotřebuje, nahradila ji kokosová vlákna či
hydroponické, respektive aeroponické pěstební systémy, které si
vystačí s živnými roztoky, vzduchem a různými růstovými stimu-
látory. Důraz na maximalizací výnosů na malém prostoru nedávno
vyústil do vertikálního pěstování, kde se rostliny štosují nad sebou
po obvodu „kolosea“. (Podobnost s drůbežími velkochovy je čistě
náhodná.) Aby se v něm kytky jen tak neflákaly, můžeme jim třeba
přikoupit Bio-G-Power tablety s rozpustitelným CO2, a dosáhnout
tak „optimální rychlosti růstu“. Kam se hrabe příroda.
Za přírodní hranou se ocitají též pokusy vyšlechtit co nejefek-
tivnější a nejodolnější odrůdy. Pomocí ozařování se tak zrodila fe-
minizovaná semínka, u nichž je zaručeno, že z nich vzejde kýžená
samice-nosnice. Poměrně novým hitem jsou pak samonakvétací
semena, urychlující dobu pěstebního cyklu. Spousta firem v čele
s těmi nizozemskými tak neúnavně nabízí nové, vzrušující odrůdy —
můžete zkusit třeba Červeného nebo Bílého trpaslíka ze světoznámé
semenné banky Buddha.
Častým problémem vedoucím — přese všechny kultivační po-
kroky — k horší kvalitě byliny a jejich účinků je neproplachování.
To by se mělo provádět týden či dva před sklizní, aby se všechny ty
„organické“ a „přírodní“ chemikálie odplavily. Velkopěstírny orien-
tované na co nejvyšší zisk tuto fázi mnohdy přeskakují. A samo-
zřejmě — když už proplachovat, tak kupříkladu přípravkem Final
Solution…
OMLUVA: V článku Skleníková generace (7.G 1/2010) jsme napsali: „V duchu tohoto poměrně rozšířeného přesvědčení hovoří i psycholog Marek Franěk z královéhra-
decké univerzity: ‚Nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.‘“ Marek Franěk v textu Děti potřebují pro
svoji hru přirozené venkovní prostředí (Psychologie dnes 4/2001), ze kterého jsme čerpali, však napsal: „Mnozí environmentálně orientovaní psychologové a další
odborníci soudí, že řešení současných environmentálních problémů musí začít výchovou těch nejmenších. A nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější
pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.“ Za zjednodušení se autorovi omlouváme.
|10
Individuální slunce
Dále je nasnadě, že velkou ekologickou zátěž představuje inten-
zivní osvětlování, v prvních týdnech růstového cyklu 18hodinové,
v následujících „jen“ 12 hodinové. I když už jsou na trhu LED diody
(zhruba pětkrát energeticky efektivnější, ale zatím příliš drahé) i běžné
úsporné zářivky, většina growerů dosud zapíná mnohasetwattové
sodíkové či metalhalogenidové výbojky. Svícení je tak přijde na
docela slušné peníze. Ne nadarmo používá policie při odhalování
pěstíren jak informace ČEZu o abnormálním odběru energie, tak
termovizní techniku zaznamenávající výrazné zdroje tepla. „So-
díku se ale navzdory tomu zatím nic nevyrovná, má v účinnosti
nejblíže ke slunci. V blízké budoucnosti jej ovšem ty LED diody
nahradí,“ předpokládá Viktor Kopp. Jejich další výhodou totiž je,
že na pestrobarevných LED panelech můžete zacílit bodovku na
konkrétní rostlinku. No řekněte, nechtěli byste takové individuální
slunce?
Spousta energie i vody pak padne i na čím dál tím automatizo-
vanější pěstební systémy s čerpadly, ventilátory, měřicími přístroji
a jinými nezbytnostmi. Stejně jako u jiných hobby se tak konopný
kutil snadno chytne do nekonečné smyčky nových, jistěže vymaka-
nějších technologií.
Také s počtem domácích značek na trhu to není kdovíjaké. Mezi
desítkami mezinárodně zavedených firem je těch tuzemských jen
několik, například MikroLab (s třísložkovým hnojivem JungleInDa-
Box zaručujícím „zdravé listy, masivní produkci a megakořeny“) či
AgroBio Opava (fungicidy a insekticidy). V některých growshopech
můžete koupit i konopné masti firmy Bayer & Ramsy nebo třeba
cigaretové papírky z OP papírny v Olšanech u Šumperka. Napro-
stá většina souvisejícího zboží pochází z dovozu, který ekostopu
výpěstků pochopitelně prodlužuje.
Pravá svoboda?
Zdá se, že pěstování (i konzumování) marihuany provázejí podobné
trendy industrializace, individualizace nebo komercionalizace, jaké
jsou běžné u baumaxových zahrádkářů nebo třeba snowboarďáků;
alespoň v tomto smyslu se konopná scéna stává pevnou součástí
moderní společnosti.
Ano, možná jsme teď vykreslili příliš temný obraz, který není
vůči v mnohém sympatické subkultuře (konopí je opravdu lék),
dlouhodobě buzerované státními orgány i „chlastající většinou“,
spravedlivý. Kdyby se mohlo, jistě by se v daleko větší míře pěsto-
valo konopí venku. Pokud si ale nemáme lhát do eko-kapsy, měli
bychom si odpovědět na otázku, kdo všechno za onu „pravou svo-
bodu bez kouře“, jak zní jeden reklamní slogan na vaporizér, vlastně
platí.
Sedmá generace 2|2010
 reportáž
TÉMA |

Farma v Holubí Zhoři, zleva Jan Kotěra, Jan Šmarda, překladatelka Iva, Sabine a Anne, foto: Zuzana Geryková
Z uzana G eryková

Hledání ztracených zemědělců

CSA není zkratka pro České státní aerolinie vyťukaná na anglické klávesnici. Pod těmito třemi písmenky se skrývá spo-
jení „community supported agriculture“, prostě komunitou podporované zemědělství. Anglický název napovídá,
že tento zajímavý koncept nejen ekonomického vztahu mezi zemědělcem a zákazníkem má kořeny v zahraničí. U nás
se svými drápky již nějakou dobu zachytává ve formě bioklubů a bedýnkových systémů (viz 7.G 2/2009). V půli
letošního března dorazila do Brna a do Prahy dvojice Francouzek z organizace, která mimo jiné pomáhá šířit CSA
v postkomunistických zemích.

Nevím, jestli to platí všude v České republice, ale zapadnete-li v Brně
prakticky do kterékoliv středně velké sámošky, můžete si vybrat z rela-
tivně pestré nabídky biopotravin. Navíc už nemálo z nich pochází
od českých chovatelů, pěstitelů a výrobců — v porovnání ještě
s rokem 2008, kdy Hnutí DUHA hledalo ve své kampani „českou
biobuchtu“ a ministerstvo zemědělství ozdobilo billboardy s foto-
grafiemi místních ekofarmářů kdejaké město a dálnici.
Nevím taky, jestli ji ještě stále prožíváme, nebo zda už utichá
vlna biomódy, jež vtrhla do všemožných českých seriózních, ne-
seriózních i mysteriózních novin, časopisů a televizních pořadů.
Tak jako tak mám ale pocit, že biopotraviny se pomalu odpoutaly
od nejrůznějších alternativně-makrobioticko-duchařských před-
sudků. Možná za tím stojí i přívětivější ceny a nabídka zastoupená
běžnými druhy potravin, jako jsou uzeniny, mléčné výrobky, pečivo
a podobně. Znamená to, že má česká občanská společnost pustit
podporu ekologického zemědělství k vodě?
Měl to být jen experiment
Prodej biopotravin prostřednictvím konvenční prodejní sítě není
načančaný tak jako regály v obchodech. Řetězci naslibované výkupní

Sedmá generace 2|2010 11 |

| reportáž
TÉMA
ceny se jakoby mimochodem smrskávají a výrobci zlákaní vidinou
biobyznysu tratí. V souladu s přísnými podmínkami ekologického
zemědělství zainvestovali do drahých zařízení a speciálně uprave-
ných místností. Náklady se však vracejí velmi pomalu. Některé eko-
farmy zvolily jinou cestu: zákazníky si hledají samy a na mezičlánky
kašlou.
Osmnáctého března, s prvními skutečně hřejivými paprsky v zá-
dech, brázdím v malém osobním autě spolu s Francouzkami Anne
a Sabine, překladatelkou Ivou a Janem Kotěrou z Hnutí DUHA Čes-
komoravskou vrchovinu. Cíl: dvě farmy, které svou úrodu prodávají
tak trochu jinak. Nejprve míříme k Pospíšilům do Holubí Zhoře.
Před domem na nás čeká mladá paní domácí — v jedné ruce vodítko
s čtyřměsíčním rotvajlerem, ve druhé asi dvouletá dcerka. Později
se dovídáme, že děvčátko má další tři sestry — v rodině zemědělců
jistě ideální stav.
Farma, na níž Pospíšilovi hospodaří, se rozkládá na necelých třia-
dvaceti hektarech. „Na jednom pěstujeme brambory. Dále máme
kořenovku, cibuli, česnek, z jarní zeleniny ředkvičky, kedlubny,
saláty nebo špenát. Nabízíme taky dýně hokkaido a patizony. Letos
chceme přidat ještě rajčata a bylinky,“ popisuje pestrou produkci
rodinného hospodářství paní Ludmila. Své místo na pozemcích
u Pospíšilů mají také kozy, ovce, vepři, krávy a slepice. V době naší
návštěvy poskakuje ve všudypřítomném lepkavém jarním blátě
spousta mláďat. V roztomilosti vítězí několik týdnů stará jehňata.
Zatímco naše výprava obhlíží chlévy, stáje a pole — domácí chytře
v holínkách, my v teniskách, paní Pospíšilová popisuje historii hos-
podářství. Rodina jejího muže zdejší půdu obdělávala po několik
generací a po kolektivizační „přestávce“ se v roce 1993 opět vráti-
la. Jenomže konvenční zemědělství milovnici zvířat nebavilo. „To
byla pořád jenom pšenice a pšenice. A tak jsem opatrně navrhla, že
bych zkusila na jednom hektaru hospodařit ekologicky. Nakonec se
toho nápadu chytili všichni a v roce 2006 přešla na bio celá farma,“
vzpomíná.
Do velkoobchodu nechceme
S odbytem výpěstků farmy v Holubí Zhoři pomáhá Pospíšilovým
Jan Šmarda — někdejší extraligový hokejista, kterého v době nej-
větších úspěchů přestal „vrcholový sport naplňovat“. Jak sám
konstatuje, k biopotravinám se dostal přes vztah k tělu, jenž mu
jako sportovci rozhodně nechyběl. Finanční nezávislost mu navíc
dovolila pojmout novou profesi zčásti jako hobby. „Jednoho dne
se u nás objevil a chtěl pomáhat na poli, což se tady na Vysočině
moc nevidí. Říká se, že na jižní Moravě chlapi okopávají, ale tady
tak nasednout do traktoru. Byli jsme překvapení,“ vzpomíná se
smíchem paní Pospíšilová. Prostě nečekaný a překvapivý jako puk
ve vlastní brance…
Ačkoliv váhám, jestli se k němu lépe hodí hokejka nebo spíš
motyka, Jan Šmarda vypadá na farmě jako doma. Na otázky účast-
níků exkurze odpovídá s nadšením: „Všechnu úrodu prodáme buď
ze dvora, nebo přes Tři sudičky, brněnský obchůdek, jehož zákaz-
níci si předplácejí bedýnky s čerstvou zeleninou od lokálních ze-
mědělců. V určené dny si je sami vyzvedávají.“ Přidává také svou
vizi faremního obchodu, který by mohl z iniciativy zemědělců
jednoho dne začít fungovat v Brně — byla by to prodejna nebo
tržnice, kde by sami farmáři a zahrádkáři prodávali úrodu nebo
přebytky.
|12
Svou vlastní byznys-cestou kráčí také Aleš Horák, svérázný eko-
zemědělec z Lesoňovic. Už od šestadevadesátého roku prodává
biozeleninu prostřednictvím bioklubu založeného Petrou Veteč-
níkovou, někdejší pracovnicí Hnutí DUHA. V praxi to vypadá tak,
že každý pátek odpoledne zaparkuje dodávku u sídla Hnutí DUHA
a čeká na své věrné i nové zákazníky, kteří přicházejí s prázdnými
a odcházejí s naditými batohy. Jinými slovy: neoficiální obchod na
kolečkách fungující díky známostem a tiché poště. „Přes bioklub
prodám asi polovinu úrody, takže je pro mě velmi důležitý. Někdy
dovážím i ovoce, zeleninu a mléčné výrobky od jiných zemědělců.
Záleží hlavně na tom, co chtějí zákazníci,“ popisuje.
Bedýnky po francouzsku
Opouštíme Lesoňovice a vracíme se do Brna. Na dnešní večer je
v plánu ještě setkání bioklubů, kde si své zkušenosti a poznatky
vymění lidé, kteří bedýnkují (neboli účastní se nějaké z forem ko-
munitou podporovaného zemědělství), zájemci o bedýnkování,
zemědělci zapojení do bedýnkování a Anne se Sabine — misio-
nářky bedýnkování ze Západu. Energická, asi šedesátiletá Anne
zastupuje zákazníky a pro věc má neuvěřitelný zápal. Sympatická
Sabine, zhruba čtyřicetiletá farmářka, která chová sto dvacet vep-
řů, si přímý prodej taktéž nemůže vynachválit. Před sedmi lety ji
vytáhl z bryndy. Systém, jenž přijely představit, ve Francii spadá
pod dobrovolnickou organizaci Association pour le Maintien d‘une
Agriculture Paysanne (Amap, Asociace pro udržení venkovského
zemědělství).
Amap sdružuje zemědělce a zákazníky. Jednoduše řečeno po-
máhá zájemcům o čerstvé místní potraviny hledat dodavatele a far-
mářům odbyt. „Amapy fungují tak, že každý nový zákazník předplatí
na začátku roku svému farmáři úrodu, kterou dostává postupně
v průběhu sezony. Usilujeme o to, aby měl zemědělec klid na práci
a cítil zázemí,“ vysvětluje Anne.
Jakmile úroda začne dozrávat, členové Amapu si pro ni týden
co týden dojíždějí či docházejí na smluvené místo nebo rovnou na
farmu. Produkty nemusí hlídat žádný prodavač. Všechny potřebné
pokyny, například na kolik kusů mrkve má která rodina nárok, stojí
na jednoduché tabuli. „Lidé se sami nejenom obslouží, ale zpra-
vidla po sobě také zametou nebo přijedou zadarmo pomoct se
sklizní,“ dokresluje Anne a přidává historku o farmáři, který přišel
po prudkém krupobití o všechny skleníky a celou úrodu. Jeho zá-
kazníci údajně nejenom nevyžadovali zpět své investované peníze,
ale ještě přispěchali na pomoc a zdrceného zemědělce přesvědčili,
aby ve své práci nadále pokračoval.
Obchod s důvěrou
„Přes Amap prodávám maso už sedm let. Mám tři skupiny zákazníků
a výhodou je, že když se s nimi sejdu na začátku roku, dokážu velmi
dobře odhadnou, kolik mám chovat dobytka,“ dodává Sabine. Při-
znává ale, že z počátku se na Amap dívala spíš skepticky. Zřejmě
ještě mnohem skeptičtěji se však momentálně tváří obecenstvo bio-
klubové seance: „Tohle by v České republice nemohlo fungovat,“
zaznívá unisono. „Lidé u nás reagovali úplně stejně, když jsme
s Amapy začínali,“ namítá Anne. Nakonec se však našlo dostatečné
množství těch, kteří k sobě našli důvěru. Řečeno jazykem čísel,
v průběhu desetiletí se do Amapu zapojilo 120 farem a 3500 ro-
din.
Sedmá generace 2|2010

Farma v Holubí Zhoři, foto: Zuzana Geryková
Projev vzájemné důvěry může mít více forem. Na svých cestách po
českých a moravských ekofarmách se pravidelně mimo záznam
dovídám, že k běžné praxi zdejších zemědělců patří prodej doma
zpracovaných mléčných, masných a dalších výrobků. V čem je pro-
blém? Podle zákonů musí být každý zpracovatel vybaven speciál-
ními výrobními linkami, chladicími boxy a dalším velmi nákladným
vybavením. Podpultové výrobky však zemědělci nabízejí hlavně
svým známým, kteří o domáckém procesu výroby dobře vědí. Mů-
žeme to v zásadě přirovnat k situaci, kdy pro vás sousedka upeče
koláč a vy jí za něj darujete tucet vajec nebo mísu angreštu. „Dokud
neprodávám úředníkům ministerstva zemědělství, nemám se čeho
bát,“ smál se před časem jeden ekofarmář.
Dodejme, že Amapy, bedýnky či prodej ze dvora mohou mít
přínos nejen pro mezilidské vztahy. „Měšťáci“ díky nim získají pří-
ležitost ohmatat si či alespoň nahlédnout do práce s půdou. Lokální
ekonomika chrochtá blahem a příroda si přijde taky na své — komu-
nitou podporované zemědělství bývá zpravidla ekologické, navíc
zde neexistuje problém s nadbytečnými obaly. A ještě jedna ne-
zanedbatelná zajímavost: „V bioklubu prodám všechnu zeleninu.
Moji zákazníci nemají nároky na dokonalé tvary a podobně. Ale
dodávám-li do obchodu, chodí to přesně naopak,“ libuje si Aleš
Horák a Francouzka Anne souhlasně pokyvuje.
Zájem roste…
Výlet s Francouzkami a setkání bioklubů jsou jen kamínkem v mo-
zaice dění na poli CSA v České republice. Bedýnkovací aktivity na-
bírají v posledním zhruba roce na síle: nové biokluby už vznikají
ve všech koutech republiky. Připomeňme také foodbloggera pana
Cuketku a jeho projekt Vesničan (viz 7.G 5/2009). Rodí se zajímavé
weby: například www.bedynky.cz a www.najdisisvehofarmare.cz.
Ekologické organizace otevírají téma obnovy městských tržnic.
A snad se hodí zmínit také vřelé ohlasy na nové mlékomaty.
Osobně se nemůžu dočkat nových výsledků Statistického šetření na
ekofarmách. V roce 2008 nabízelo prodej ze dvora pouze 123 z 1849,
které ministerstvo zemědělství oslovilo. Dojde snad k nějakému po-
sunu?
Sedmá generace 2|2010
reportáž
TÉMA |
Farma v Holubí Zhoři, foto: Zuzana Geryková
Sami zemědělci se snaží být v hledání cest na kuchyňské stoly zá-
kazníků vynalézaví. „Když nám vloni padl jeden z klíčových odběra-
telů, přemýšleli jsme, co dál. Spřízněné nevládní organizace, hlavně
Hnutí DUHA a Veronica, nám poskytly nejrůznější kontakty. Získali
jsme tak osmdesát zákazníků, kterým jejich objednávky dovážíme
domů. V pondělí zakliknou na internetových stránkách, oč mají
zájem, a ve čtvrtek porážíme zvíře,“ popisuje Jiří Pykal z biofarmy
Sasov, která zatím jako jediná v České republice otevřela certifiko-
vaná biojatka.
Teprve začínající farmář pan Bogar z Víceměřic počítá, že své
první výpěstky jednoho dne naskládá do bedýnek.
Čili zájem proudí z obou stran. Ilustrativní chvilka na setkání
bioklubů nastává, když ekofarmář Aleš Horák jen mimochodem
zmíní, kdy a kde v Brně prodává. Jako na povel obecenstvo vytahuje
propisky a diáře.
…zemědělců málo
Suma sumárum však nelze tvrdit, že nastává konec tisíckrát kriti-
zované éry supermarketů. Téma nákupu přímo z farem sice směle
překračuje hranice ghetta apriorních nadšenců, ovšem i kdyby po
bedýnkách začali bláznit všichni Češi najednou, je tady háček,
vlastně hák. Navzdory tomu, že v rámci Evropy se naše země drží na
špičce v poměru ekologicky obhospodařované půdy vůči konvenč-
ní, pěstitelů bioovoce a zeleniny máme zoufale málo. Prim hrají
takzvaní trávníkáři — lidé, kteří v režimu ekologického zemědělství
udržují jen trvalé travní porosty. S nedostatkem farmářů se ostatně
podle Anne a Sabine potýká i Francie.
A neměli bychom ignorovat ani zatím tiché námitky z farem: Jak
se máme věnovat efektivnímu prodeji, například na tržnici, když
v sezoně trávíme celé dny na poli?
Čili odpověď na mou otázku po angažmá občanské společnosti
v podpoře biofarmaření v úvodu článku je jasná, ne?
13 |
| seriál
J an K eller
Dobývání renty
Pokud bychom popsali spolu s Konrádem Paulem Liessmannem,
autorem knihy Teorie nevzdělanosti (viz 7.G 6/2009 — pozn. red.),
vývoj evropských univerzit v poslední době, zjistili bychom, že na
prvý pohled nedává žádný smysl. Univerzity byly zmasověny tako-
vým způsobem, že to snižuje jejich kvality někam na úroveň vyšších
odborných škol. Základní úlohu v tomto neblahém vývoji sehrálo
rozbití studia do bakalářského a magisterského stupně. Zavedení
bakalářského studia zvýšilo sice výrazně průtok studentů univer-
zitami, avšak za cenu, která je obrovská. Bakaláři jsou z hlediska
disciplíny, kterou v rychlokurzu absolvují, z hlediska akademických
měřítek vlastně nedostudovanými studenty. Přitom nejsou o to
použitelnější ani po praktické stránce a na trhu práce často končí-
vají na místech maturantů.
Zvýšení průtoku studentů univerzitou vcelku spolehlivě za-
jišťuje pokles kvality vzdělávání. Učitelé jsou přetěžováni učením
a zkoušením těch, o kterých dopředu vědí, že stejně nezůstanou
v oboru, natož aby se kdy pokoušeli dělat vědu. Čas, který po takto
bezútěšné práci vysokoškolským učitelům zbývá, vyplňují adminis-
trativní prací, která jako kdyby narůstala s každým dalším počítačo-
vým programem, jenž ji má usnadnit. Zbytek času věnují shánění pe-
něz, tedy píší stále nové a nové projekty a žádosti o udělení grantů.
Musejí se o to snažit stále intenzivněji, protože jsou hodnoceni
podle kritérií, která souvisejí mnohem méně s vědou než s prodej-
ností. Liessmann konstatuje, že pro dnešní kariéru univerzitního
profesora se hodí mnohem více průměrně zběhlý účetní než oprav-
dový vědec anebo dokonce filozof.
Celý tento proces však má svůj velice dobrý smysl. Ze stále vy-
datnějších toků studentů univerzitami mohou nejvíce profitovat ti,
kdo jejich studium financují půjčkami. Povinnost každého vzdělá-
vat se otevírá bankám a fondům šance srovnatelné s těmi, jež se jim
naskýtají kvůli hrozbě nemocí v soukromých fondech zdravotního
pojištění nebo kvůli procesu stárnutí v oblasti fondů penzijních.
Platit si za vzdělání se ve společnosti vědění stává stejnou přírodní
nutností jako platit si pro případ nemoci či platit si na stáří.
Nutnost studovat, která pro mnohé znamená také nutnost kvůli
studiu se zadlužit, tak pro jiné představuje vzácnou příležitost obohatit
|14
SERIÁL — sociální světy |
foto: Margan Zajdowicz
se v nové oblasti dobývání renty. Obecně rozumíme dobýváním
renty schopnost jednotlivců či skupin využívat pro vlastní zisk příle-
žitostí, jež vznikají rozhodnutím státu v kterékoliv z oblastí veřejné
politiky a zvýhodňují některé na úkor jiných.
Možnost ziskově podnikat v těch případech, kdy stát zákonem
stanoví nutnost nechat se tím či oním soukromým fondem pojistit,
můžeme považovat za jakési vyšší stadium dobývání renty. Umož-
ňuje soukromým subjektům podnikat v oblasti, na kterou ostatní
musejí povinně přispívat.
Na rozdíl od tržního dobývání zisku není dobývání renty spojeno
prakticky s žádným podnikatelským rizikem. Klienti jsou přímo
ze zákona povinni přispívat na chod příslušné firmy a na její zisky,
ať již platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného či
půjčkami na studium, platbami sociálního pojištění pro případ ne-
zaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení a jinými.
V jistém smyslu se jedná o systém legalizované korupce. K oby-
čejné korupci, jak známo, dochází, když někdo využije svěřeného
veřejného úřadu k soukromému obohacování. Z ekonomického
hlediska je klasická korupce pochopitelně zcela ideální formou pod-
nikání. Veřejný úřad se stává „výrobním nástrojem“ dotyčného
úředníka. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost,
zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník či politik.
Na podobném principu, ovšem zlegalizovaném, spočívá dobývání
renty. Stejně jako v případě klasické korupce, také zde lidé povinně
přispívají na chod „firmy“, jejímž držitelům z toho plyne soukromý
zisk. Občané se tak stávají povinnými sponzory soukromého pod-
nikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají
patřičné vzdělání, že prožijí své stáří v bídě a chudobě.
Společnost vzdělání toho má se skutečným vzděláváním společ-
ného velice málo. Naprosto spolehlivě však otevírá dobyvatelům
renty nové pole ke zvyšování jejich profitu.
Text je zkrácenou verzí jedné z kapitol připravované knihy Tři sociální
světy, kterou letos v létě vydá Sociologické nakladatelství SLON.
Sedmá generace 2|2010
| SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY
V ít K ouřil
Facebook: podle tváří ne/poznáte je
Hitem poslední mediální sezony se nepochybně stalo slovo Facebook. Ani my v redakci jsme nezůstali pozadu a za
uplynulých deset měsíců se k facebookovému profilu Sedmé generace přihlásilo 582 fanynek a fanoušků. Řada z vás také
jistě slyšela o MySpace, Twitteru, Orkutu, Badoo, Bebo nebo domácích Spolužáci, Líbímseti či Lidé.cz. Co vlastně od
takzvaných sociálních sítí či komunitních serverů ne/můžeme očekávat?
V předchozích dílech Kurzu mediální sebeobrany jsme se nejednou
dozvěděli (viz například 7.G 5/2006), že žijeme ve věku digitálních
médií. Moderní mytologie praví, že na rozdíl od médií primárních
(písmo), sekundárních (telegraf) a terciálních (televize) nabízejí
tato nová, síťová média řadu výhod: snadno překonávají země-
pisná i časová pásma, umožňují aktivní zapojení, zrovnoprávňují
účastníky komunikace, jsou šité na míru každého z nás a zbavují
závislosti na několika oficiálních informačních zdrojích. A na webu
druhé (2.0) či třetí (3.0) generace se právě tyto přednosti zhutňují.
Zmiňovaný Facebook tak slouží jako nástěnka, kalendář, seznam-
ka, fotoalbum, diskusní fórum nebo zpravodajský portál v jednom.
Ale to už mnozí z vás dobře znají — během loňského roku totiž vy-
šplhal počet jeho tuzemských uživatelů ze sto padesáti tisíc na více
než dva miliony. I při odečtu různých účelových identit je toto číslo
mimořádné a v návštěvnosti tak mohou Facebooku konkurovat už
jen zavedené značky jako Seznam nebo Centrum.
A nejsme v tom zdaleka sami — celosvětově si dosud faceboo-
kový profil vytvořilo přes 400 milionů uživatelů (pro srovnání: na
internet má v současnosti přístup cca 1,7 miliardy lidí). Průměrný
uživatel Facebooku stráví na serveru hodinu denně, má 130 „přá-
tel“, je členem třinácti různých skupin a napíše pětadvacet komen-
tářů měsíčně. On-line sociální média tak údajně odsunula porno
z čela žebříčku nejčastějších webových aktivit.
Rizika informačního exhibicionismu
Jak už to tak ale s každou novou mediální technologií bývá, na
komunitních serverech se zároveň koncentruje řada rizikových
trendů — od zahlcení informacemi přes zneužívání osobních údajů,
Sedmá generace 2|2010
seriál |
foto: Zoe Talkin
komercionalizaci, získání závislosti až po sociální vylučování těch
off-line. Což se ale v mnohém týká internetu obecně. Všimněme si
stručně alespoň několika z nich.
Jedním z rizik je takzvaný sociální hacking neboli nabourávání se do
cizích osobních profilů či účtů. Například zodpovězením kontrolní
otázky při zapomenutí vašeho přihlašovacího hesla tím, že člověk
o vás na síti posbírá volně dostupné informace a pak se do odpovědi
trefí. Podle loňského šetření společnosti Trend Micro sociálně „há-
kuje“ 40 % teenagerů, 30 % z nich pak s cílem vydělat peníze.
S invazí do soukromí souvisí i případy kyberšikany či kyberstal-
kingu. Internetová šikana spočívá mimo jiné v zavěšování zesměš-
ňujících či urážlivých videí nebo fotografií, viz neblahý případ se-
bevraždy před třídou ponížené gdaňské školačky Anny Halmanové.
Facebook v minulých letech podnítil „exhibicionistickou revoluci“
a kvůli spoustě dobrovolně poskytovaných informací se zejména
mladiství uživatelé vystavují riziku, že je začne někdo obtěžovat
či pronásledovat (stalking) v reálném životě. Známé jsou také tra-
gické případy znásilnění a zabití ženy vylákané přes Facebook na
schůzku nebo vražda ženy manželem, který zjistil, že si na svém
facebookovém profilu změnila status na „svobodná“.
Je tam vlastně někdo?
Sociální sítě, zejména ty makro-komunitní jako Facebook, také při-
nášejí méně drastická nebezpečí. Kupříkladu i tak banální, jako
je nenaplnění původních očekávání. Zejména kulturní projekty
nebo neziskové organizace se často musejí vyrovnávat s realitou,
že navzdory slušnému počtu přihlášených „přátel“, „fanoušků“
či „členů“ jim pšenka až tak nekvete: na jejich akce reálně nikdo
15 |
| DROBNOHLED SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

nepřijde, počet podpisů pod peticemi moc nepřibývá a komentáře
jsou mnohdy okrajové a kusé. Což souvisí jak s informační přesy-
ceností „síťanů“, na nichž se denně valí desítky novinek a událostí,
tak s určitou fiktivností daných skupin. Na rozdíl od mikro-serve-
rů, sdružujících třeba fanoušky Dračího doupěte nebo nějakého
hudebního stylu, jsou facebookové skupiny příliš roztříštěné, po-
vrchní a — ehm — virtuální. Není divu, že řada lidí stále preferuje
diskusní kluby typu Nyx.cz, vytváří vlastní sítě na Ning.com nebo
jednoduše zůstává na vlastních webových stránkách. Někteří ale
doufají, že na facebookovou palubu se postupně nalodí starší roč-
níky, kterým tolik nepůjde o zábavu.
Jak se vlastně zdejší ekologické a lidskoprávní iniciativy zasíťo-
valy? K českým pobočkám Amnesty International a Greenpeace se
zatím na Facebooku přihlásilo přes dva tisíce sympatizantů, po-
dobně si vede i pražský Auto*Mat. Hnutí DUHA nebo Nesehnutí
registrují více než šest, respektive pět set příznivců, Arnika nebo
Ekologický institut Veronica kolem tří stovek, a tak dále. Nejúspěš-
nější je v této oblasti iniciativa proti tunelování zdejších lesů s více
než 5900 podpůrci. Pro srovnání: Kofola jich má 180 tisíc, Daniel
Landa šestkrát méně.
dělat zdarma dříve placenou nemateriální práci. Lidé tak plní weby,
přičemž za možnost participovat na interakci se svojí sociální sítí
vlastně prodávají sebe i se svými obsahy provozovateli serveru.
I když řada sociálních sítí stále hledá fungující ekonomický model,
čile na nich vznikají nové reklamní formáty. Tradiční bannery nahra-
zuje takzvaná engagement (zapojující) reklama, například ve formě
anketních otázek, pozvání na určitou událost, tipu na dárek nebo
videoreklam následně komentovaných uživateli. Již tak nejasná hra-
nice mezi zprávou a reklamou se tím ještě více rozmazává.
Frekventovanou kratochvílí je zakládání podvodných skupin, na
které se v extrémních případech nachytají stovky tisíc lidí (napří-
klad skupině „SMS zdarma přímo z Facebooku“ naletělo 200 tisíc
uživatelů) a vystaví se tak spamu, virům, zveřejnění osobních dat
či sociálnímu inženýrství různých firem.
Jak tvrdí jedno podmanivé video na — jak jinak — YouTube: Už
zprávy nehledáme, zprávy si nacházejí nás. Stejně tak nebudeme
hledat zboží a služby — najdou si nás skrze sociální média. A vý-
robci bio, fair trade nebo z FSC dřeva jistě nechtějí zůstat pozadu.
Protože jednou tam budeme viset všichni.

Najdeme si vás
Z kritického politicko-ekonomického pohledu je na sociálních
sítích zajímavé to, čemu se říká crowdsourcing neboli „vytěžování zá-
stupů“ — on-line sociální sítě v podstatě žijí z toho, že nechávají lidi

MEDIANA / Jan Miessler

Slunce je nejisté, Prunéřov jistý

Jen máloco můžeme očekávat se stejnou
jistotou jako to, že každé ráno vyjde slunce.
Jednou z věcí, která je podobně zákonitá, je
jistota mediálního zpochybnění všech jistot.
Lidé, kteří si jsou zítřkem jistí, nemají důvod
kupovat noviny. Pokud to udělají, noviny se
postarají o to, aby si už víckrát jistí nebyli.
V posledních měsících jsme se proto
mohli dozvědět, že slunce vlastně žádná
jistota není, že naopak vnáší do rozvodné
sítě chaos a že by se mělo alespoň dočasně
zakázat. Už žádné další solární panely,
křehká rovnováha elektrického ekosys-
tému české přenosové soustavy by mohla
být narušena, ozývalo se celý leden a únor.
Jinak mocný mediální akord navíc doplňo-
vala velká melancholická septima (myslím
onen Plíhalův „nejkrásnější akord“ Amaj7),
zpívající tklivou píseň o tom, jak lukrativní
byznys se u nás z fotovoltaiky stal poté, co
cena jednoho panelu klesla rychleji než
dotované výkupní ceny za jednu kilowattho-
dinu. Státem garantovaný lukrativní byznys,
o kterém se jindy hovoří v souvislosti s po-
pulární firmou ČEZ, je samozřejmě tak čisté
zlo, že nemravnou a neoprávněnou podporu
solárním panelům museli odsoudit dokonce
i ekologičtí aktivisté.
Konečně jsme tedy přišli o jistotu, že
slunce je čistoskvoucí a dobré. A když už
jsme u toho ČEZu, v souvislosti s Prunéřo-
vem nám mohutná basová struna rozvibro-
vala žaludky poznáním, že Prunéřov II není
ani ve své méně efektivní rekonstrukci zcela
špinavoskvoucí a zlý. „Snad o žádném tech-
nickém problému nebylo v minulých letech
namluveno více bludů než o připravované
rekonstrukci elektrárny Prunéřov,“ vysvětlil
vše 24. března 2010 v MF Dnes sám její pan
ředitel Otakar Tuček. Popletený ministr Du-
sík, který s povolením špinavější varianty
rekonstrukce váhal tak dlouho, až raději
odešel, proto „odešel nikoli pod tlakem ČEZ
či premiéra Fischera, ale pod tlakem ekolo-
gických aktivistů a zelených politiků. A to je
velmi negativní signál pro všechny investo-
ry“. ČEZ navíc samozřejmě nechce nemoc-
ným Severočechům ničit zdraví zastaralou
technologií, v hádkách o CO2 se prý zapo-
mnělo, že je to plyn bez chuti a zápachu,
který lidem přímo neškodí. Jde především
o emise síry a dusíku, před kterými nás
klaďas ČEZ i bez Dusíka ochrání.
A ekoaktivisté Greenpeace na prunéřov-
ském komíně? Žaloba je nemine, jako obvykle.
Soukromý majetek, na který vnikli, je zatím
poslední nezpochybněná mediální jistota.
Jak to bude se soukromými plícemi Severo-
čechů a soukromými životy Mikronésanů, je
ale vysoce nejisté.

|16 Sedmá generace 2|2010

| SERIÁL — ekonomičtí disidentI
N aďa J ohanisová
Gilbert Keith Chesterton:
Rovnoměrná distribuce vlastnictví
Mohutná postava, laskavý pohled, břitké pero: tak ho poznali jeho současníci. Dnes ho známe z jeho knížek, zejména
postavička detektiva otce Browna se těší nehynoucí oblibě. Ale Chesterton jako ekonomický disident? Není to trochu
přitažené za vlasy?
„Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn,“ zpívá
o něm Jiří Suchý. „Byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze
samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člo-
věčiny,“ napsal jiný jeho obdivovatel, Karel Čapek. Gilbert Ches-
terton svým dílem inspiroval řadu dalších velmi různorodých osob-
ností: například Jana Wericha, Hannah Arendtovou, Ferdinanda
Peroutku, Terryho Pratchetta, Michela Foucaulta či Tomáše Halíka.
Jeho kněze-detektiva, otce Browna, který rozplétá ty nejbizarnější
kriminální záhady díky své hluboké znalosti lidského srdce, si oblí-
bily generace čtenářů v mnoha zemích. Nových vydání se dočkávají
i další jeho knížky: životopisy Tomáše Akvinského či Františka
z Assisi, sbírky esejů a povídek, verše, romány (Anarchista Čtvrtek,
Paradoxy pana Ponda a řada dalších). Hlásí se k němu anarchisté
i konzervativci, katolíci i postmodernisté, pragmatici i idealisté —
Sedmá generace 2|2010
foto: autor si nepřeje být uveden
všichni právem. Kdo vlastně byl tento muž plný paradoxů a jak se
stalo, že se žurnalista a spisovatel ocitl v seriálu, který se má zabývat
„ekonomickými disidenty“?
Neškodný imbecil
Paradoxní dimenzi měla již Chestertonova chlapecká léta. Narodil
se v Londýně v roce 1874 v blahobytné rodině a jeho dětství zde
plynulo mimořádně šťastně, zejména díky tvořivému a laskavému
otci — malého Gilberta nejvíce okouzlilo tátovo loutkové divadlo.
Ve škole naproti tomu zasněný a osamělý čahoun propadal a byl
považován za neškodného imbecila. To vše se později změnilo
a Chestertonova hvězda začala prudce stoupat na přelomu stole-
tí, kdy se začal živit jako spisovatel na volné noze. Pár let předtím
se seznámil s dívkou Frances, s níž se roku 1901 oženil a žil až do
17 |

smrti ve spokojeném, i když bezdětném manželství. Druhé osudové
setkání proběhlo v roce 1900 v jedné londýnské restauraci, kde se
Chesterton poprvé setkal s mnohomluvným mladým mužem s fran-
couzským přízvukem, Hillaire Bellocem.
Belloc, historik, spisovatel a politický myslitel, se stal Chester-
tonovým celoživotním přítelem a ovlivňoval jeho názory natolik,
že je dramatik G. B. Shaw pokřtil přízviskem Chesterbelloc. Spolu
s Chestertonovým bratrem Cecilem (který později zahynul v první
světové válce) se stali zakladateli nového sociálně-ekonomického
směru: distributivismu (distributism).
Aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí
Chceme-li distributivismus pochopit v kontextu, je nutné nejprve
nahlédnout do anglického intelektuálního kadlubu přelomu 19.
a 20. století. Aspektem, který nešlo nevidět, byla přetrvávající ex-
trémní chudoba (v Londýně jí trpěl každý třetí — plasticky vylíčil svůj
úděl chudého londýnského dítěte té doby ve své biografii například
Charlie Chaplin). Morální klima se však měnilo: chudoba se otevřeně
odsuzovala a intenzivně se hledala řešení. Pryč byly Malthusovy teze
o její neodstranitelnosti. Belloc, který byl na čas poslancem dolní
sněmovny za Liberální stranu, vyjadřoval ducha doby, když svým
voličům sdělil: „…klíčovým úkolem člověka, který měl příležitost
cestovat, číst, setkávat se s lidmi, je změnit sociální podmínky v Anglii
tak, aby bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí.“
Dalším aspektem byl bohatý kulturní a politický život. Velké
množství periodik dávalo možnost lidem, jako byli Gilbert, Cecil či
Hillaire Belloc, živit se jako žurnalisté na volné noze. Sám Gilbert
byl postupně členem řady sociálně-politických sdružení, dlouhá
léta redigoval vlastní časopis a navíc po desetiletí vystupoval jako
řečník na nesčetných tribunách, kde spolu s jinými celebritami — často
to byl G. B. Shaw či H. G. Wells — ohnivě diskutovali. Nikoliv však
o literatuře, ale o tom, jaké reformy podpořit, jaké instituce založit,
aby „bohatí byli méně bohatí a chudí méně chudí“.
Není socialismus jako socialismus
Nabízely se tu dva základní myšlenkové proudy, oba svého času
nazývané „socialismem“. Ten první, starší, bychom mohli nazvat
„komunitárním socialismem“. Rostl z mnoha kořenů, jak teoretic-
kých (například texty Roberta Owena, Williama Morrise, křesťan-
ský solidarismus), tak praktických (například družstevní hnutí).
Jeho zastánci prosazovali vizi drobných producentů, kteří by se
dobrovolně sdružovali do větších entit, a postupně tak vytěsňovali
odcizený kapitalistický systém. Druhý, mladší „socialismus“ volal po
větší roli státu, po znárodňování soukromého majetku a po státním
sociálním zabezpečení. Tento směr, prosazovaný i G. B. Shawem,
se nazýval fabiánským a politicky uspěl po druhé světové válce, kdy
se většina jeho cílů stala v Británii skutečností.
Myšlenka distributivismu měla podstatně blíže k proudu prv-
nímu. Gilbert Chesterton vycházel z křesťanského (i liberálního)
pohledu, že všichni lidé jsou si rovni. Jako takoví mají všichni nárok
na svobodu a s ní i na majetek, který jediný může tuto svobodu
garantovat. Potud by s Chestertonem souhlasil asi každý mainstrea-
mový ekonom. Chesterton však pokračoval: „Pokud vlastní vévoda
ze Sutherlandu všechny statky na svých pozemcích, je to stejná ne-
gace principu vlastnictví, jako by byla negací principu manželství,
kdyby měl všechny naše manželky v jednom harému.“ Jinde napsal:
|18
SERIÁL — ekonomičtí disidentI |
„Pokud nám někdo říká, že si musíme vybrat mezi státním socia-
lismem a kapitalismem, je to jako kdyby nám dával na vybranou:
buď všichni muži odejdou do klášterů, anebo bude mít pár mužů
harémy.“ Myšlenku, že v kapitalismu dojde ke koncentraci majetku
v několika málo rukou a všichni ostatní se stanou de facto otroky,
byť možná spokojenými otroky, rozvedl v úspěšné knížce Otrocký
stát (1912) i Hillaire Belloc.
Distributivismus chce pravý opak: ekonomickou demokracii, v níž
má každý majetek — teprve tehdy, domníval se Belloc, se budou lidé
zajímat o to, co se v jejich komunitě děje. Majetkem distributivisté
mínili to, čemu říkáme kapitály nebo výrobní prostředky. Řečeno
slovy Gilberta Chestertona: „Proč by neměl nájemník vlastnit svůj
dům? Proč by neměl řemeslník vlastnit svou dílnu a zemědělec svou
farmu?“ Soukromé vlastnictví mělo být spravedlivě — tedy co nej-
rovnoměrněji — distribuované mezi jednotlivé rodiny. Větší podniky
by ideálně patřily všem, kdo v nich pracovali. Privátní monopoly by
byly vyloučeny. Státní vlastnictví by vyloučeno nebylo, velkou roli
by však hrálo především družstevnictví, které kombinovalo indivi-
duální vlastnictví a iniciativu se vzájemnou solidaritou.
Ohromné maličkosti
Klíčovým kritériem bylo pro distributivisty měřítko. Malé měřítko
bylo zárukou snadnější kontroly moci zdola. Belloc, ovlivněn čet-
bou Rousseaua i svým nepříliš úspěšným obdobím v parlamentu,
nevěřil na skutečnou demokracii mimo malé komunity (což později
bohužel vedlo u distributivistů k oslavě „silných“ vůdců typu Musso-
liniho). V Chestertonově románu Napoleon z Notting Hillu (1904) se
po oživení vlastenectví jednotlivých londýnských čtvrtí rozhodnou
obyvatelé čtvrti Notting Hill bránit jednu malou uličku, která má
být zrušena kvůli stavbě velké silnice, a vyhrávají válku proti ostat-
ním londýnským čtvrtím. Bohužel je začnou utlačovat a v konečné
bitvě s nimi Notting Hill prohrává, a to zaslouženě, protože „když
už se stal národem, nikdy se neměl snížit k tomu, být pouhým im-
périem“.
Chestertonovy knížky jsou ale něčím víc než hlásnou troubou
jakkoliv ušlechtilé ideologie. Jsou mnohovrstevnaté a pokorné,
jiskřivé a hluboké. Snad nejlépe odráží jeho pohled na svět název
jeho sbírky esejů: Ohromné maličkosti (1909). Není proto možná tak
překvapivé, že knížka nestora ekologických ekonomů E. F. Schuma-
chera Malé je milé měla původně nést název Chestertonská ekonomie.
Chesterton, který příliš jedl, pil, kouřil a pracoval, zemřel náhle
v dvaašedesáti letech. Distributivistické hnutí jej dlouho nepřežilo.
Někoho odradil antisemitismus jeho periodik, jiným chyběl jasnější
návod, jak k distributivismu dospět. S odstupem času však vidíme,
že distributivismus byl variací na téma, které je stále aktuální. Ches-
terton a jeho kolegové si možná ani neuvědomovali, že navazují na
starší myslitele, a dnešní autoři, kritizující agresivní ekonomický
liberalismus či propagující jeho alternativy, si možná neuvědomují,
že Chesterton, mystik i humorista, klaun i prorok, jim může být i dnes
inspirací. Třeba i v tom, aby se nebrali příliš vážně.
Autorka v tomto textu čerpala zejména z knížek: Dudley Barker: G. K: Ches-
terton: A Biography (1973), Jan Lukavec: Fanatik, prorok či klaun?
G. K. Chesterton a jeho interpreti (2008) a Race Mathews: Jobs of our
own: Alternatives to the Market and the State (1999).
Sedmá generace 2|2010

D avid O rd
Jak poznáme opravdu ekologické firmy?
Tvrzení o ekologičnosti toho či onoho výrobku či podniku jsou všude kolem nás — jistě tedy musí existovat nějaký
jednoduchý způsob, jak změřit dopad činnosti firem na klima. Opravdu?
I když se v minulých měsících mohlo zdát, že téma strachu z finanční
krize vytlačilo klimatickou změnu z titulních stránek, dopad firem
na životní prostředí zůstává pevnou součástí vládních regulací
a nemizí z povědomí zákazníků a akcionářů. Zkrátka, podniky,
které mohou prokázat opravdový pokrok ve zlepšování udržitel-
nosti svých výrobků a postupů, budou v budoucnosti úspěšné.
Nicméně budou muset být schopny přesvědčit čím dál informo-
vanější a pochybovačnější pozorovatele. Poradenská společnost
pro udržitelnost Futerra poukazuje na fakt, že důvěra v udržitel-
nost podniků je na rekordně nízké úrovni: pouze deset procent zá-
kazníků říká, že věří prohlášením o ekologičnosti podnikatelského
sektoru a vlády. Je tedy pochopitelné, že důvěryhodná měření nikdy
nebyla žádanější. Sama Futerra cítila potřebu vydat svoji vlastní
příručku ke greenwashingu (k pojmu viz 7.G 1/2008) zaměřenou na
zkrocení přílišného zápalu tiskových mluvčích pro ekopřátelskost
jejich firem.
Co se měří
Základní principy jsou prosté: společnost toužící zapůsobit na své
zákazníky a akcionáře potřebuje pochopit, jak její aktivity přispívají
Sedmá generace 2|2010
DROBNOHLED |
foto: Dimitri Castrique
ke klimatické změně, a tak si nechá změřit svoji uhlíkovou stopu.
Komplikace však nastávají téměř okamžitě.
Existuje spousta způsobů měření uhlíkové stopy za použití roz-
ličných nástrojů a metodologií. Některá firma si může počítat do
svých kalkulací výhradně to, za co je přímo odpovědná, například
energii spotřebovanou při výrobním procesu, zatímco jiná se roz-
hodne brát v potaz dopad nepřímých emisí — těžbu surovin, do-
pravu či likvidaci odpadu. Toto může omezit použitelnost srovnání
mezi podniky, dokonce v rámci jednoho odvětví.
Navzdory ústřednímu postavení udržitelnosti v obchodních
plánech mnoha podniků metodologie měření uhlíkové stopy stále
nepodléhají pevným pravidlům — záleží na vás, zda se rozhodnete
si stopu změřit. Koordinační a monitorovací mechanismy stále
chybějí a debata o tom, zda by měly být globální, regionální či míst-
ní, stále pokračuje.
Britská vláda loni v říjnu zveřejnila dlouho očekávané poučení,
jak by podniky měly měřit své emise skleníkových plynů. Ale i to se
setkalo s pochybnostmi: „Abychom se vyhnuli zmatkům, měla by
vláda vysvětlit podnikům, jakým způsobem je tento nejnovější návod
slučitelný s ostatními směrnicemi pro hlášení emisí včetně Systému
19 |
| DROBNOHLED
emisního obchodování Evropské unie a nastávajícího závazku ke
snížení emisí uhlíku,“ říká Neil Bentley, ředitel pro obchod a životní
prostředí Konfederace britského průmyslu (CBI).
Proč si s tím dělat hlavu?
Strategie „jít do toho sám“ nejenže jednotlivé firmy finančně zatě-
žuje, ale vytváří také riziko, že některé z nich, ať už záměrně nebo
jinak, svá měření nezveřejní. Bez podpory a jasných pravidel může
být složitost procesu překážkou k přijetí dobrovolných iniciativ,
obzvláště v časech napjatých rozpočtů.
I když máme ke standardizovanému globálnímu měření ještě da-
leko, v posledních deseti letech jsme svědky vývoje několika systémů
určených ke zjišťování a srovnávání „ekovýkonnosti“ podniků.
Dow Jonesův index trvalé udržitelnosti (Dow Jones Sustainability
Index, DJSI) byl představen v roce 1999 a šlo o první pokus o za-
vedení celosvětového kritéria udržitelnosti. Neomezuje se však na
pouhé stanovení uhlíkové stopy. Společnost, která se chce hodno-
cení účastnit, je podrobena zkoumání na základě tří kritérií: ekono-
mická výkonnost, vztah k životnímu prostředí a sociální dopad.
Loňské výsledky vyhlášené v září ukazují, že počet společností
na seznamu se nezměnil: třicet tři jich přibylo a stejný počet jich
ze seznamu zmizel. Do první skupiny patří Johnson and Johnson,
Coca-Cola a Samsung Electronics, do druhé například energetická
společnost National Grid, Mitsubishi Estate nebo SABMiller.
Podle tohoto indexu lze zaznamenat posun v přístupu spolupra-
cujících subjektů. V devadesátých letech se snahy firem o zohled-
nění udržitelnosti řídily převážně vnějšími směrnicemi a značný
počet i těch nejlepších měl jen vágně nastavené postupy k dosažení
udržitelnosti. DJSI má nyní za to, že v průběhu času firmám došlo,
že udržitelnost představuje opravdovou konkurenční výhodu —
chovat se ekologicky se zkrátka vyplácí.
Zelená je dobrá
Podniky si bezesporu začaly uvědomovat, že dobrá praxe, pokud
jde o udržitelnost, může vést k vyšší efektivitě. Joanna Leeová, ředi-
telka tiskového oboru a podnikového partnerství iniciativy Carbon
Disclosure Project (Zveřejňování emisí uhlíku, CDP), konstatuje:
„Hodně firem nám říká, že jakmile začaly měřit oblasti, kde dochází
k plýtvání energiemi, získaly tak rámec, jehož prostřednictvím mo-
hou vyhledat oblasti s možnými energetickými úsporami.“
Organizace Carbon Disclosure Project byla založena v roce 2000
ve snaze přispět ke standardizaci postupu posuzování — v současné
době spravuje největší databázi obchodních informací o změně kli-
matu na světě. Toto sdružení reprezentuje investory, nákupní orga-
nizace a vládní orgány. Zúčastněné firmy jsou požádány o vyplnění
podrobného dotazníku o výsledcích měření jejich emisí skleníko-
vých plynů a o účetních systémech. CDP se nyní ročně dotazuje
kolem 5000 společností včetně pěti set největších světových firem
podle časopisu Fortune (Global 500) a 350 největších společností
podle objemu kapitálu (FTSE 350).
„Mnohé společnosti začnou o změně klimatu přemýšlet v oka-
mžiku, kdy se náš dotazník objeví u ředitele v kanceláři,“ tvrdí Leeová.
Sama věří, že nutnost položit si ty správné otázky a odpovědět na
ně zvyšuje informovanost a vede ke změnám uvnitř zúčastněných
korporací. „Pomáhá zmapovat oblasti, kde je prostor pro snížení
emisí, a rozvíjet strategie k jejich zvládání.“
|20
Dotazníky jsou komplexní a podrobné, nicméně všechny informace
jsou v závěru sloučeny do jediného „výsledku“. Odezva firem je
vysoká — výzkumu se účastní kolem 90 % firem ze skupiny sta firem
FTSE 100. Některé podniky se „odmítnou zúčastnit“ — důvodem
může být buď neschopnost požadovaná data shromáždit, nebo
pocit, že změna klimatu nepatří k firemním prioritám.
Z nikoho nechceme dělat hříšníky
Větší společnosti mají pochopitelně menší problém zareagovat.
„V rámci skupiny 350 největších firem je už odezva nižší. Menší spo-
lečnosti už nemusejí být tak vyspělé, aby problematice porozuměly.
V roce 2008 zareagovalo 77 % firem,“ shrnuje Leeová. Kromě zeměpis-
ných rozdílů existují podstatné odlišnosti v kvalitě zveřejňování mezi
jednotlivými průmyslovými odvětvími, ale překvapení je jen málo.
Všeobecně platí, že uhlíkově náročná odvětví, která musí mít
své postupy pod kontrolou, podávají lepší výkon než uhlíkově ne-
náročná. Odvětví lačná po energii — veřejné služby, těžba surovin
či papírový průmysl — jsou na tom dobře. Finanční sektor naproti
tomu celkově dosáhl horších výsledků a byl nejhorší mezi uhlíkově
nenáročnými odvětvími. Také měl ze všech sektorů nejnižší ode-
zvu, což není dobrá vizitka pro sféru, kterou nedávno zatracoval
předseda britského vládního Výboru pro změnu klimatu lord Adair
Turner jako „společensky neužitečnou“.
Výroční zprávy CDP (projekt nyní prezentuje výsledky dvaceti
různými způsoby) vyzdvihují pozitiva. „Z nikoho nechceme dělat
hříšníky,“ říká Leeová. „Bodujeme firmy v rámci toho, čemu říkáme
žebříček vedoucích společností v oblasti zveřejňování emisí uhlíku
(Carbon Disclosure Leadership Index, CDLI), což je jasné a jedno-
duché ohodnocení kvality odpovědí, které od firem dostaneme.
CDP navzdory nedostatkům ve firemní účasti konstatuje, že se
věci hýbou kupředu. Jako klíčové hnací síly Leeová uvádí zvýšenou
informovanost zákazníků a rostoucí firemní povědomí o příležitos-
tech, které nabízejí lepší uhlíkové strategie.
Problematické nepřímé emise
I když se stále používají rozdílné metodologie, postupy se začínají
sjednocovat na základě směrnice Greenhouse Gas (GHG) Protocol
Corporate Reporting and Accounting Standard připravené environ-
mentálním think tankem Ústavu pro světové zdroje (World Resour-
ces Institute, WRI) a Světovou podnikatelskou radou pro udržitelný
rozvoj (World Business Council for Sustainable Development,
WBCSD). V roce 2006 tento protokol použila Mezinárodní orga-
nizace pro normalizaci (ISO) jako základ své normy.
Jak úsilí o přesné změření environmentálního dopadu podniků
nabírá na síle, začínají se tím věci komplikovat. Zatímco legislativa
tlačí firmy k tomu, aby se vypořádaly s přímými emisemi (Indikátor 1
podle směrnice GHG) a těmi snadněji měřitelnými nepřímými emi-
semi (Indikátor 2), WRI a WBCSD stále pracují na vývoji standar-
dizované metodologie pro stanovení těch obtížně měřitelných
(Indikátor 3), což je zatím dobrovolné.
Jenže nepřímé skleníkové emise mohou být stejně závažné jako
Indikátory 1 a 2. Zahrnují například dopady čističek odpadních
vod, obchodního cestování, těžby nerostných surovin nebo použití
výrobků a jejich likvidace po skončení životnosti. Společnosti tak
zatím mohou selektivně prezentovat aktivity, které se buď snadno
měří, nebo jsou jejich výsledky navenek přitažlivé.
Sedmá generace 2|2010
 DROBNOHLED |

Vyvážený uhlík? opomíjet nebo manipulovat velmi významnou částí informací

Pokud zahrneme do propočtů použití výrobků, můžeme dostat
nečekané výsledky. Německý chemický gigant BASF vedl spolu
s dalšími společnostmi v období předcházejícím zavedení chemické
legislativy REACH razantní (podle Greenpeace „zničující“) kam-
paň proti mnoha předkládaným zákonům. Nicméně co se týká uh-
líkových emisí, firma se velmi snažila ukázat, že její výrobky jsou
přátelské k životnímu prostředí, anebo alespoň poukázat na to, že
z hlediska environmentálních dopadů má i své pozitivní stránky.
Činnost firmy BASF za rok 2006 byla přezkoumána a počátkem
roku 2008 bylo vydáno prohlášení, prověřené a z velké části pod-
porované freiburským nezávislým ekologickým think tankem Öko-
Institut, že příznivý environmentální dopad vyplývající z používání
izolačního materiálu a dalších výrobků firmy BASF může vyvážit
jejích „slušných“ 87 milionů tun emisí CO2 v poměru tři ku jedné.
Taková obsáhlá sbírka údajů se netvoří rychle ani snadno. Firmě
BASF trvalo více než rok, než zpracovala analýzu celého životního
cyklu svých 90 výrobků. Firma má v úmyslu informace aktualizovat,
ale nebude je publikovat každoročně.
Odezva nevládních organizací na toto prohlášení byla mírně
příznivá, ale panovala obecná shoda, že výpočty jsou příliš složité,
než aby se daly jednoduše ověřit, pokud to vůbec jde. Bez standar-
dizovaného protokolu hlášení emisí v Indikátoru 3 mohou firmy
o svém celkovém vlivu na životní prostředí.
Chceme vaše data
Není sporu, že DJSI i CDP jsou velmi vlivné systémy hodnocení
a že jsme byli za poslední dekádu svědky značného zlepšení infor-
movanosti firem o jejich uhlíkové stopě. Ať už za tím byly poža-
davky zákazníků nebo akcionářů, nefalšovaný pocit společenské
odpovědnosti či jen vlastní zájem (vyšší efektivita s sebou obvykle
nese úsporu nákladů), můžeme mluvit o opravdovém pokroku.
Nicméně platí i skutečnost, že se jedná o běh na dlouhou trať.
Náklady na čas a zdroje potřebné k provedení úplného výpočtu
uhlíkové bilance znamenají, že bez nutné legislativy zůstane hlá-
šení emisí Indikátoru 3 dobrovolné a mnohé firmy se mu budou
vyhýbat. Bez zavedení systému, který nutí firmy posuzovat celkový
environmentální dopad jejich činnosti, bude stále nemožné přesně
stanovit, jak „zelený“ podnik vlastně je.
David Ord je nezávislý novinář. Z časopisu The Ecologist upravil a pře-
ložil Petr Švec.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán a Zuzana Geryková

Exot z Buckinghamu

Při své udržitelně spanilé jízdě střední Evro-
pou zavítal princ z Walesu i na půdu Masa-
rykovy univerzity. Před tím se však nechal
hradním klimatickým expertem poučit
o pravých nepřátelích svobody, trefně se
přeptal ropáckého premiéra na jeho eko-
názory a prošel se bělokarpatským Hostětí-
nem, o kterém konečně uslyšel někdo jiný
než hrstka zasvěcenců. Brněnská nefor-
málně laděná diskuse slibovala Charle-
sovi příležitost zjistit, co navrhuje prostý
studentský lid udělat proti tomu, aby
nám planeta neproletěla komínem.
Těžko soudit, nakolik byla rozprava,
kterou Charles uvolněně moderoval, pří-
nosná pro něj samotného. Nás ale překva-
pila a potěšila zároveň. Kdo čekal prázdné
fráze v koženém podání, jejichž účelem je
především utvrdit obraz prince-pohodáře,
musel se divit. Charles přišel s něčím, co
není v českém prostředí vůbec samozřejmé
(a to ani mezi zelenými politiky): s kohe-
rentní a srozumitelnou vizí, jak přehodit
výhybku na kolej vedoucí k vlídnějšímu
postoji vůči Zemi.
Krátké setkání v nás vyvolalo dojem
prince-aktivisty. Diskusi se studenty tak
trochu využil k předávání svého ekoposel-
ství. V něm se neomezil na pouhá techno-
kratická řešení, okořeněná sem tam legis-
lativními návrhy, jak jsme u nás zvyklí.
Vedle nízkouhlíkových technologií vyzdvihl
i občanskou angažovanost, odpovědný zá-
jem o věci veřejné a potřebnost nezisko-
vého sektoru. Spíše než k inženýrské snaze
o novou a lepší přírodu vybízel k respektu
vůči přirozeným procesům; namísto gene-
ticky „perfektní“ flóry navrhuje zamyslet se,
zda naše domnělé potřeby nekončí zbytečně
v odpadkových koších.
Vzhledem k tomu, že už tři desítky let
holduje biozahrádkaření, nepřekvapila jeho
podpora decentralizované Orsillo pracuje vseprogramu
soběstačnosti.
Nicholas
Mezi hroudami hlíny možná vzklíčila i snad
až hlubinně ekologicky znějící proklamace
žít nejen na Zemi, ale především s ní. Podle
Charlese není kapitalismus jen honba za
ziskem. Bez vyhodnocení služeb poskytova-
ných přírodou mu něco podstatného chybí.
Vezmeme-li v úvahu, že princ zastupuje
stát, kde kapitalismus vymysleli, působí
jeho názory v českých podmínkách až
svatokrádežně.
A co na to česká média? Namísto tlumo-
čení planetárních výzev zvítězily otázky vzná-
šející se nad princovou garderobou a problém
toho, co jednou účastníci diskuse povědí
vnoučatům. Nezájem a bezradnost českých
médií, kdykoli se zabrousí na zelené pole, se
ukázaly v celé své nahotě.
Hodinové setkání s princem z Walesu
bylo ve vyschlých vodách zdejšího fosilně-
skeptického rozumbradovství příjemným
osvěžením. Témata, která si v očích české
společnosti šudlá parta podivínů z ekoghetta,
totiž v Charlesově domovské
Zemědělství Británii po-
Hnutí DUHA.
dle všeho docela samozřejmě zabydlují i mezi
jeho „poddanými“.

Sedmá generace 2|2010 21 |

| DROBNOHLED

foto: Bruma Mihai

K arel P olanecký

Energie, moc a prachy

Kolik nových jaderných elektráren potřebujeme ke štěstí? Kolik uhlí musíme spálit a kolik vesnic zbourat, abychom
nepomrzli? Kdy sluneční elektrárny položí přenosovou soustavu? V posledních měsících skoro není možné otevřít
noviny, ze kterých jedna z těchto otázek nevyskočí. Mediálně provařené otázky ale bohužel nemíří správným směrem.

Každý, kdo v devadesátých letech protestoval proti stavbě temelín-
ských reaktorů, často slyšel větu: „Můžete si vybrat: buď Temelín,
nebo devastace severních Čech.“ Jednalo se přitom pochopitelně
o stavbu dvou temelínských reaktorů, které ČEZ s obtížemi spustil
začátkem tisíciletí. Devastací severních Čech pak byla míněna těžba
uhlí do hranice stanovené územními limity. O jejich prolomení se
ministři Dlouhý ani Grégr nikdy nezmínili.
Spuštění dvou temelínských reaktorů devastaci severních Čech
nezastavilo. Provoz Temelína neomezil emise skleníkových plynů
ani dalších škodlivin. Uhelné elektrárny pokračovaly v provozu,
Česká republika se stala předním světovým exportérem elektřiny.
Po patnácti letech se bývalí, současní i stínoví ministři průmyslu
shodují, že je potřeba postavit další, patrně větší, dva bloky Temelí-
na. A k tomu prolomit územní limity, zbourat Horní Jiřetín a Černice
a spálit další stovky milionů tun hnědého uhlí. Argumentace zůstává
stejná: neuskuteční-li se některý z jaderných či těžebních projektů,
nastane energetická krize, zhasnou světla, vymrznou domy.
Oproti devadesátým letům však došlo k několika změnám. Česká
republika vstoupila do Evropské unie, která sází na rozvoj obnovi-
telných zdrojů a vyžaduje jej i od členských států. Výroba energie
z obnovitelných zdrojů prudce vzrostla a také u nás se o ní začalo
nahlas mluvit. Na rozdíl od Německa, Dánska či Španělska se ovšem
debata nevede o přínosech a potřebách čistých zdrojů, ale o děsu-
plných hrozbách a nutnosti omezit jejich rozvoj.
Vývoj se posunul i v dalších oblastech. Víme, že vytápění budov
je potřebné pouze tam, kde jsme nevyužili nejlepší stavební tech-
nologie. Pro energetické stratégy má však větší význam epizoda ze
začátku roku 2009, kdy Rusko pozastavilo dodávky zemního plynu.

|22 Sedmá generace 2|2010


Ve jménu bezpečnosti
Ministerstvo průmyslu a obchodu představilo na podzim 2009 svoji
energetickou koncepci. O potřebě prolomení územních limitů těžby
hnědého uhlí se píše hned na první stránce a pak ještě několikrát.
Zdůrazňuje potřebu blokovaného uhlí zejména pro teplárny, ale
i pro novou generaci uhelných elektráren. Hlavním důvodem je za-
jištění energetické bezpečnosti. Uhlí je přece domácí zdroj.
Rozvoj jaderné energetiky pak hodlá ministerstvo podporovat
všemožně: novými uranovými doly, závodem na obohacování ura-
nu, reaktory čtvrté generace (proč jednou nebýt první na světě?).
Za dvacet let již počítá s malými reaktory pro postupnou náhradu
uhelných tepláren. Prodlužování životnosti stávajících reaktorů
bere jako samozřejmost, s elektřinou z nových temelínských bloků
počítá od roku 2020. Podpora těžby uranu je opět zdůvodněna po-
silováním energetické bezpečnosti. Koncepce sice neříká, s jakým
množstvím uranu počítá, ani neřeší, kdo a kde z uranu vyrobí palivo
(továrna na výrobu jaderného paliva je jedním z mála zařízení,
které ministerstvo zatím nehodlá v Čechách vystavět), ale posílení
bezpečnosti pokládá za jasnou věc.
Přestože nechci podceňovat nebezpečí jaderných snů, hlavní
smysl energetické koncepce je zjevný: prolomit limity pro těžbu
uhlí. Prostým schválením koncepce by totiž vláda nemohla zajistit
ani úspěšný vývoj reaktoru čtvrté generace, ani otevření uranového
dolu. Územní limity těžby hnědého uhlí ovšem může teoreticky
zrušit na stejném zasedání, kde se shodne na podpoře předložené
koncepce. (Nejde o akutní hrozbu — úřednická vláda premiéra Fis-
chera kontroverzní koncepci nejspíš schvalovat nebude, rozhodu-
jící bude výsledek voleb.)
Proto ekologické organizace zpracovaly podrobnou analýzu, jak
zajistit zásobování teplem a elektřinou a zároveň nechat uhlí za
limity pod zemí. Zateplení domů vytápěných teplárnami, postupný
přechod na obnovitelné zdroje tepla a optimalizace systémů cen-
trálního vytápění můžou problém vyřešit.
Ministr Vladimír Tošovský na osobní schůzce analýzu ekologic-
kých organizací nezpochybnil. Na nutnosti prolomení územních
limitů těžby ovšem trval. Uhelné zdroje jsou podle ministra ne-
zbytné kvůli potřebě regulace sítí. Ze setkání s ministrem Tošov-
ským mi ovšem utkvěla v paměti jeho základní vize, s níž energetic-
kou koncepci připravoval: zajistit dodávky energie v dostatečném
množství a za rozumnou cenu každému, kdo bude mít zájem.
Pro vaše blaho zajistíme
Nedivil bych se, kdyby se ministrova vize s drobnými obměnami
objevila ve volebních programech. Zní to přece skvěle: energie pro
každého, kdykoli a v libovolném množství, cena přijatelná. Bez-
pečnost je taky hezké slovo. Dodávky budou stoprocentně jištěné,
Putin a Medveděv si na nás nepřijdou, ochráníme vás před neoče-
kávanými výpadky.
Spoléhám však na to, že voliči jsou schopni prokouknout, že
slib neomezených dodávek pro všechny zájemce se nedá dlouho-
době splnit. A už vůbec ne díky prolomení územních limitů těžby.
Pod Horním Jiřetínem je sice poměrně velké ložisko hnědého uhlí,
ale ne Perský záliv. I kdyby těžaři dostali povolení zničit všechny
vesnice a továrny, které jim stojí v cestě, bude těžba hnědého uhlí
postupně klesat. Za padesát let bude ukončena. Na neomezené
dodávky zapomeňte.
Sedmá generace 2|2010
DROBNOHLED |
Ministru Tošovskému ovšem nelze upřít snahu o dodržení slibu.
Plánem na rozmístění malých jaderných reaktorů jako zdrojů pro
teplárny evidentně zamýšlí nahradit docházející hnědé uhlí. Prav-
děpodobnost uskutečnění tohoto plánu je sice mizivá, ale nedá
mi to, abych nepřipomněl jednu z jeho mezer. Vyhořelé palivo
z reaktoru okresního významu by bylo stejně nebezpečné jako to
z velkých elektráren. Že by součástí dodávky byly i příruční me-
zisklady s ostrahou?
Naštěstí to s hrozbou pohasnutých a vymrzlých měst nebude
tak žhavé. Světe div se, ale většina evropských zemí se obejde i bez
hnědého uhlí. Prostě se na jejich území nevyskytuje. Teplárenský
reaktor pochopitelně také nenajdete jinde než v plánech českého
ministerstva.
Nic není zadarmo
Bohužel úřednická idea neomezených dodávek energie pro každého
není pro Horní Jiřetín hlavním nebezpečím. Uhlí, které pod ním
leží, znamená pro společnost Czech Coal desítky miliard korun.
Ostatně, kdo by si mohl myslet, že Pavlu Tykačovi záleží na něčem
tak těžko uchopitelném, jako je energetická bezpečnost? Pro ener-
getickou bilanci České republiky není pokračování těžby zdaleka
tak významné jako pro podnikání Tykačovy firmy.
Rozpor mezi bezpečností zásobování a podnikáním energetic-
kých firem je nejlépe vidět na dlouholetých masivních vývozech
elektřiny. Pro zisky ČEZ jsou jistě výhodné, ale uvěřit, že rozumně
hospodaříme se strategickou surovinou, když každoročně spálíme
několik milionů tun uhlí pro zahraniční odběratele? Na to už rozum
nestačí. Že by se vize ministra Tošovského vztahovala i na zahra-
niční zájemce?
Je ovšem nepravděpodobné, že by povolební vláda měla po-
litickou vůli omezovat vývozy elektřiny, přestože energetickou
bezpečností se bude ohánět podobně jako současné ministerstvo
průmyslu. Stát jako majoritní vlastník ČEZ totiž dostává z jeho
zisků miliardové dividendy. Pár miliard navíc se hodí každé vládě.
O návrhy na jejich využití není nikdy nouze — přilepšení penzis-
tům, výstavba dálnic, utrácet umíme. Sláva, nazdar, vivat ČEZ.
Vztah mezi ministerstvem a energetickými firmami je vůbec podiv-
ný. Očekával bych, že odpovědný státní orgán ve svém strategickém
dokumentu stanoví podmínky, za kterých budou energetické firmy
podnikat, aniž by škodily občanům. Místo toho jim zametá chodník
a v koncepci například navrhuje: „Při tvorbě legislativy v oblasti vy-
užívání nerostného bohatství řádně zohledňovat zájmy a potřeby
těžebního průmyslu.“ Snad nedostanou obyvatelé obcí v blízkosti
atraktivních ložisek zákonem nařízeno, aby těžařům čistili boty.
O příčinách servilního chování ministerských úředníků, ale
i většiny politických elit k energetickým manažerům můžu jen spe-
kulovat. Přirozená úcta k lidem schopným vydělat velké peníze?
Nedokážu ani odhadnout, o čem se přesně mluvilo na prozrazené
schůzce šéfa ČEZ s premiérem a předsedy nejsilnějších politických
stran. Jasno mám jen v tom, kdo si koho pozval.
Bez uhlí a bez jádra
Chmurný obraz předchozích odstavců vybízí k otázce, zda můžeme
něco změnit. Není podivný propletenec politiků a byznysmenů
jedinou strukturou schopnou zajistit dodávky energie? Lze vůbec
Horní Jiřetín zachránit, když stojí na hromadě peněz?
23 |
| DROBNOHLED
| Bezjaderný a nízkouhlíkový scénář ekologických organizací
neslibuje neomezené dodávky energie, protože respektuje
přírodní limity. Jeho naplnění by však nepřineslo bídu, tmu
ani mráz.
Vývoj pozitivním směrem je nejen možný, ale i pravděpodobný.
Pro Horní Jiřetín hraje čas. I přes úspěšné pokusy ČEZ a jemu naklo-
něných politiků oddálit nutnost nakupovat povolenky na vypouš-
tění emisí skleníkových plynů bude muset už v roce 2013 každý
provozovatel uhelné elektrárny sáhnout do kapsy. V roce 2020 pak
zaplatí za každou vypuštěnou tunu. Po dalších šesti letech skončí
i rozdávání povolenek výrobcům tepla zadarmo. Cenu povolenky
určí trh, ale vzhledem k záměrně snižované nabídce bude patrně
o dost vyšší než současných 13 eur. Pro velkou uhelnou elektrárnu
to znamená výdaj v desítkách milionů eur. Najednou nezní vůbec
nepravděpodobně, že Pavel Tykač bude za pár let obchodovat s ji-
ným artiklem.
Ale není severočeské uhlí opravdu nenahraditelnou pojistkou
před zhroucením energetického zásobování? Co když nečekaně
vypadne temelínský reaktor? Správná otázka. V současné soustavě
plní uhelné elektrárny i funkci záložních zdrojů. Odstavení uhel-
ných elektráren bude velkým problémem pro jaderné. Situaci lze
řešit tak, že uhelné elektrárny nahradí plynové, s drobným rizikem
nepředvídatelných rozmarů ruských politických elit. Je ovšem sou-
časný energetický systém jediný možný?
České ekologické organizace si nechaly na základě řady studií
o potenciálu úspor v jednotlivých sektorech ekonomiky a možnos-
tech výroby z obnovitelných zdrojů vymodelovat alternativní scé-
nář vývoje energetiky. V roce 2050 nepředpokládá žádné spalování
uhlí v elektrárnách a teplárnách ani provoz jaderných reaktorů.
Slyším logickou námitku, že zejména zásobování elektřinou ne-
jde postavit na obnovitelných zdrojích, když už nepatrný zlomek
jejich potenciálu způsobuje v současné době problémy provozova-
teli přenosové soustavy. Nelze popřít, že do současného systému
je možné integrovat jen omezené (byť několikanásobně větší než
stávající) množství obnovitelných zdrojů a původní mechanismus
podpory by mohl vést k překročení této meze. Ale to neznamená,
že většinové zastoupení obnovitelných zdrojů není možné. Vyža-
duje ovšem zásadní proměnu struktury i řízení sítí.
Změna systému je potřebná v několika oblastech. Především
se neobejdeme bez pokroku v možnostech řízení poptávky — vý-
znamná část spotřebičů (chladící zařízení, čerpadla) bude muset
být schopna přizpůsobit svůj provoz potřebám sítě. Spotřebitelé
|24
budou motivováni k upřednostnění odběru za příznivých podmí-
nek. V době dostatku produkce lokálních slunečních a větrných
elektráren budou tyto zdroje využívány prioritně. Zdroje nezá-
vislé na počasí budou pokrývat poptávku za nepříznivých povětr-
nostních podmínek. Bude třeba vybudovat dálková vedení, která
umožní přenos elektřiny z větrných farem v Severním moři a ze
saharských solárních elektráren do Evropy.
Přestože význam obnovitelných zdrojů stále roste — například
ve Španělsku už během některých dní trvale pokrývají 40 % poptáv-
ky, nedokážeme zatím fungování soustavy s jejich převahou přesně
popsat. Dílčí technologie jsou ovšem k dispozici a vývoj rychle
postupuje. V tomto bodě nemůže scénář ekologických organizací
konkurovat koncepci ministerstva průmyslu. Ta představuje fun-
gování stávajícího systému do podrobností. Ovšem do budoucna
pro něj potřebuje zdroje, které zatím nebyly postaveny ani v pro-
totypech.
Konec sladkých časů?
Bezjaderný a nízkouhlíkový scénář ekologických organizací nesli-
buje neomezené dodávky energie, protože respektuje přírodní limi-
ty. Jeho naplnění by však nepřineslo bídu, tmu ani mráz. Jen menší
spotřebu tepla v kvalitních domech a limitovanou výrobu elektřiny.
Současnou spotřebu elektřiny by domácí obnovitelné zdroje doká-
zaly pokrýt jen z 80 %, zbytek by bylo potřeba dovézt nebo ušetřit.
Výroba elektřiny by se lišila také podle jednotlivých dní.
Je třeba si přiznat, že zdroje energie jsou omezené, stejně jako
třeba území, které máme k dispozici, nebo zásoby pitné vody. Na
osvětlení, chlazení, praní či pohony strojů vyrobíme domácí obno-
vitelné elektřiny dost — a zbude nám tím víc, čím úspornější zaří-
zení budeme používat. Na vyhřívaná záchodová prkénka nemáme.
V blízké době budeme volit mezi dočasnou bezstarostnou jízdou
na plný plyn, nebo trvalým zodpovědným hospodařením. Kdo si
napíše do volebního programu druhou variantu?
Autor pracuje v programu Energie Hnutí DUHA.
Sedmá generace 2|2010

E va Š tefková
Kreativita s respektem k přírodě
Rákosová ošatka, kovaný svícen, tkaný koberec, vůně dřeva a bylin. Když navštívíme řemeslné trhy, necháváme se
pohltit nostalgií po něčem starobylém, ušlechtilém, opravdovém. Mnozí oceníme také originalitu, kvalitu, materiál
výrobků, nebo nás osloví charisma prodávajícího. Dědictví předků, osobitost dneška. Nemá však řemeslná tvorba
ještě jiný, aktuální rozměr?
Na každou tunu produktů, které dorazí ke spotřebiteli, připadá 30 tun
odpadu. A během šesti měsíců se v odpad promění i 98 % samot-
ných věcí. Měřítka a charakter výroby tak v tomto světle dostávají
opravdu důležitý rozměr. Dříve drobní řemeslníci využívali materiál
mnohem efektivněji. Plýtvání si zkrátka nemohli dovolit; získávali
suroviny i ze zdrojů, které by se dnes už nevyplácely. A také mezi
sebou více spolupracovali — co nepoužil jeden, využil druhý. Tím,
že si uchovávali kontrolu nad celým výrobním postupem i životním
cyklem výrobku, museli mít dobrou znalost vlastností materiálu
i jeho zdroje. Dokázali jej tedy využít efektivně, navíc uměli výro-
bek znovu a znovu opravovat, a křísit tak k dalšímu životu.
V záplavě laciných věcí na jedno použití je právě tohle velmi in-
spirující. U tvorby, která má snahu zmenšit negativní environmen-
tální a sociální dopady, se setkáváme s pojmem udržitelný design.
Zatím se však jeho principy zohledňují pouze u jednoho z deseti
tisíc případů. U nás se můžeme setkat se značkou Domácí výrobky,
kterou získávají tradiční regionální produkty vstřícné k životnímu
prostředí. Od roku 2004 tímto typem certifikace prošlo na 150 vý-
robků z deseti regionů.
Tempem sobě vlastním
Pomalá řemeslná výroba svým způsobem nastavuje zrcadlo čím
dál technokratičtějšímu a rychlejšímu světu. Obecně platí, že po-
malý způsob života dokáže ocenit tzv. temporálie — činnosti či věci,
které nám připomínají jejich opravdovou časovou dimenzi; které
poukazují na to, že přírodní i kulturní jevy mají svůj historický roz-
měr. Každý si uvědomí hodnotu času, když namísto nakupování
v supermarketu usedne na zahradu a uplete si proutěný košík. Bude
pro něj pravděpodobně hodnotnější než koupený artefakt. Co bylo
dříve tím nejprostším, je dnes „ekologickým luxusem“. Jak často
přemýšlíte nad takovými věcmi, jako že proutí je nejohebnější na
jaře? Že housle ze stoletého javoru budou znít jinak než housle
Sedmá generace 2|2010
DROBNOHLED |
foto: Missa H.
smrkové? Nebo že krajina, kterou procházíte, je dědictvím baro-
ka? Právě řemesla nám připomínají temporálie. Připomínají nám
procesy vznikání a zanikání, nutí nás přemýšlet, kolik času mezi
počátkem a koncem uběhne ve zrychlené modernitě a kolik času by
pohltila jejich skutečná životnost (např. vzrůst stromu, zpracování
dřeva ve výrobek a jeho používání až do konečného opotřebení).
Sociolog-environmentalista David Orr zajímavě rozlišuje tak-
zvané „rychlé“ a „pomalé“znalosti. Rychlé znalosti, které ovládly
dvacáté století, vytěsnily staré výrobní postupy a svébytnost růz-
ných životních způsobů a nabyly ambice vyřešit problémy světa.
Říkají nám, že genetické inženýrství, mobilní komunikace, myčky
na nádobí, vyasfaltované cyklostezky a poznávací zájezdy typu
„all- in-one“ jsou tím, co nás nesporně obohacuje. I kdyby se „něco
porouchalo“, vždy se najde řešení. Už dnes však vidíme, že rychlé
technologie plodí komplikované problémy mnohem rychleji, než je
můžeme rozpoznat a reagovat na ně. Netušíme, jak si s překotnými
antropologickými vynálezy poradí komplexní přírodní systémy.
Pomalé znalosti se vytvářely během dlouhodobého kulturního
vývoje a v tempu přiměřeném biologickým procesům i lidskému
vnímání a chápání. Tento charakter nacházíme i u tradičních ře-
meslných postupů. Uchopitelné, přizpůsobivé, prověřené časem.
Kontinuita jejich vývoje byla narušena v průběhu společensko-eko-
nomických změn. Nyní se však opět dostávají na výsluní coby ele-
gantní řešení pro hledání udržitelnějšího způsobu výroby. Důležité
je, že pomalé znalosti nemají ctižádost řešit problémy a negativní
nezamýšlené důsledky, nýbrž se jim snaží především předcházet.
Místo pro řemesla
Kulturní historici hovoří o zániku řemesel, protože pro ně není v sou-
časné ekonomice místo. S příchodem industrializace získala cejch
pomalé, málo produktivní, příliš diferencované a na znalosti ná-
ročné výrobní činnosti, čímž byla odsunuta do ústraní. Ovšem už od
25 |
| DROBNOHLED

počátku 19. století se ozývá volání po renesanci dřívějších poměrů.
Mnohé z těchto vln, které povznášely naději pro řemeslnou tvorbu,
bychom dnes asi označili za utopistické. Vzedmutí zájmu o řemesla
pozorujeme rovněž po první a druhé světové válce, kdy ustupovala
bezmyšlenkovitá důvěra ve světový trh a mnozí byli zklamaní praxí
velkých podniků. Malé dílny na venkově si zřizovali především kerami-
ci, tkalci, pletaři, nábytkáři, zpracovatelé kůží nebo třeba šperkaři.
V současnosti se obrozujícím impulsem stala rozšiřující se en-
vironmentální osvěta. Můžeme sem zařadit nespočet center eko-
logické výchovy nebo volnočasových center; řemesla se také čím
dál častěji objevují na různých outdoorových akcích, táborech či
kurzech pro veřejnost. Rovněž řada chráněných dílen nabízí vlastní
rukodělné výrobky. Není bez zajímavosti, že Národní ústav lidové
kultury ve Strážnici registruje šest stovek řemeslníků, z nichž část
se řemeslem přímo živí.
Ovšem i v komerční sféře se objevují zajímavé perspektivy. Tak-
zvaný udržitelný management se čím dál víc prodírá do slovníků
podnikatelů i mezi faktory, které pokládají za důležité pro komerční
úspěch. Pro podporu udržitelné ekonomie dokonce vznikl v rámci
programu Leonardo da Vinci projekt Euro Crafts 21. Zaměřuje se
na vzdělávání drobných řemeslníků, vytvoření informačních sítí
nebo hledání inspirativních materiálů. Řemesla totiž udržují lidi na
venkově, posilují místní ekonomiku, využívají převážně lokálních
zdrojů, přičemž zohledňují jejich kapacitu.
Šance pro třetí svět
Řemesla mohou sehrát důležitou roli také v zemích třetího světa,
což se prokázalo v poválečné Indii. Jedním z nosných témat Gán-
dhího politického hnutí za nezávislost a národní sebeurčení byla
reforma textilního průmyslu, jejímž symbolem se stal kolovrátek.
Stovky tisíc lidí odmítaly látky z anglických továren a sami se učily
příst a tkát. Tímto směrem by se měla ubírat i rozvojová spolupráce na-
místo dosavadního transferu vyspělých technologií. Už E. F. Schu-
macher v 60. letech minulého století upozornil, že moderní průmysl
a jeho sofistikované technologie se vyvíjely v kapitálově bohaté
společnosti chudé na pracovní síly. V zemích třetího světa, kde je
tomu naopak, tedy nemohou být relevantně použitelné. Živobytí
zdejších lidí závisí do značné míry na jejich půdě, domácnostech
a drobných dílnách, a to je potřeba respektovat. Podle Schuma-
chera jsou proto řešením drobné technologie. Pozitivně ovlivňují
rozdělování příjmů, kvalitu životního prostředí i dělbu politické
moci v konkrétním společenství.
Autorka studuje obor krajinářství na Mendelově univerzitě v Brně.
Článek vychází z bakalářské práce Environmentální aspekty řemeslné
výroby (Masarykova univerzita, 2009).

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil

Bojujeme o přežití (v jarním větru změn)

Stejně jako loni platilo březen — za kamna
vlezem. „Drze si zajeli s dodávkou až ke ko-
mínu,“ komentoval mluvčí ČEZ Ota Schnepp
akci členů Greenpeace, kteří vylezli na komín
hnědouhelné elektrárny Prunéřov s transpa-
rentem Globální ostuda. Gratulujeme. Pár
dnů předtím neustál prunéřovské tlaky mi-
nistr životního prostředí za SZ Jan Dusík,
kterého — navzdory nesčetným konfliktům
zájmů — promptně vystřídal stávající ministr
zemědělství Jakub Šebesta. Pískáme. Gay
a lesbické organizace vyzvaly parlament
a vládu, aby odstranily zákaz individuálních
adopcí dětí pro lidi žijící v registrovaném
partnerství; výzvu během prvních týdnů
podpořilo přes 2000 občanů/ek. Amnesty
International zkritizovala záměr slovenské
vlády posílat romské děti do internátních
škol jakožto pokus o zoficiálnění segregace.
Nejvyšší správní soud napodruhé zakázal
neofašistickou Dělnickou stranu, jejíž
osazenstvo následně přešlo do Dělnické
strany sociální spravedlnosti; v den vynesení
rozsudku však policie protestující sympati-
zanty DS rozehnala nezákonně, samotné
neoznámení demonstrace totiž není dosta-
tečným důvodem. A ještě jedna soudnička:
podle zveřejněného nálezu Ústavního soudu
se nedopouštíte přestupku, pokud neupos-
lechnete nezákonnou výzvu policie, například
že máte odstranit reproduktory z chodníku
během oznámené demonstrace nebo přestat
hlásat na ulici své názory. Děkujeme. Václav
Klaus vetoval zákon umožňující krajská refe-
renda. Neděkujeme. „Naše země se nachází
ve válečném stavu, bojujeme o přežití,“ ko-
mentoval řecký premiér George Papandreou
riziko státního bankrotu a sociálního chaosu.
Podle Světového potravinového fondu OSN
se 2,7 milionu Jemenců ocitlo ve vážném
potravinovém nebezpečí. Na irácké, íránské
a afghánské frontě stále klid. Loňský rok
bylo na světě zabito rekordních 71 novinářů.
Naše hlavní média rychle zapomněla na hait-
skou katastrofu a obsadila titulní stránky ho-
mofobním odborářem Jaromírem Duškem,
upřímně filozofujícím Mirkem Topolánkem
a zlatou Martinou Sáblíkovou. Podle průz-
kumu Národního bezpečnostního úřadu
a společnosti Ernst&Young sledují tři ze
čtyř českých firem své zaměstnance během
přístupu na internet. Režisér James Came-
ron nedostal šanci podpořit při děkovací
řeči ohrožený indický kmen Dongria Kondh,
jelikož za Avatara Oscara nezískal. „Pokud
si domyslíte koně s dlouhými trupy a válčící
androidy, odehrává se dnes fundamentální
příběh Avatara u hory Niyamgiri,“ podotknul
ředitel britské charitativní organizace Sur-
vival International k případu zamýšlené těžby
bauxitu firmou Vedanta Resources. Český lev
zařval na Protektora. Plastici vydali po osmi
letech desku — a dobrou. Zato němečtí Scor-
pions ohlásili rozpad, načež se rozhořel boj
o práva na jejich megahit Wind of Change
mezi Zemanovou SPO, Kalouskovou TOP 09
i Johnovými VV. Kdo nevěří, ať k urnám běží.

|26 Sedmá generace 2|2010


J asna F lamiková
Charitativní obchody přicházejí
V západní Evropě mohou lidé skrze ně zcela běžně podpořit dobrou věc. U nás si zatím cestu razí první vlaštovky.
Narážejí nejen na neznalost veřejnosti. Ale nevzdávají se. Řeč je o charitativních obchodech.
Jak financovat neziskovky a zároveň k jejich práci více přitáhnout
veřejnost? Jednou z odpovědí mohou být takzvané charity shops ne-
boli charitativní obchody. Tento způsob komunitního financování
funguje především v západní Evropě. Princip je jednoduchý. Lidé
do těchto obchodů odkládají věci, které už nepotřebují, ale které
by mohl ocenit někdo jiný. Charitativní obchody také nabízejí vý-
robky z vlastních dílen nebo neprodané zboží od firem. Provoz
obchodů stojí z velké části na dobrovolnících, kteří pomáhají s pro-
dejem, tříděním zboží i propagací. Většinou se angažují studenti,
přechodně nezaměstnaní nebo staří lidé, které nebaví sedět doma
a rádi pomohou dobré věci. Z utržených peněz pak neziskovky
financují svoji práci.
Knihy a oblečení vedou
Už Mezinárodní červený kříž během druhé světové války zakládal
něco na způsob dobročinných obchůdků. V roce 1947 na něj navá-
zala mezinárodní organizace Oxfam, která v současné době provozuje
Sedmá generace 2|2010
DROBNOHLED |
foto: Christian Heins
ve Velké Británii a Irsku více než sedm set charity shops. A není
sama. Tento způsob získávání peněz se zalíbil také třeba British
Heart Foundation, Save the Children a řadě lokálních organizací,
například hospiců, nemocnic či útulků pro zvířata. Tyto obchody
mají dokonce i svoji asociaci (Association of Charity Shops), která
sdružuje necelé tři stovky členů s více než 6900 obchody, a to pře-
devším na zmíněných ostrovech. Návštěvou konkrétního obchodu
tak mohou lidé podpořit vybranou organizaci. Někde si dokonce
volbou zboží sami určí, zda chtějí peníze dát raději na léčbu rako-
viny nebo mozkové obrny.
Charity shops jsou většinou příjemnou všehochutí. Nejvíce se
prodává především oblečení a knihy, nábytek, retro věci a vybavení
do domácnosti. I proto se zřejmě některé obchody začaly specializo-
vat na konkrétní zboží. Oxfam například provozuje více než 130 anti-
kvariátů a knihy prodává i v dalších svých obchodech, což z něho
dělá největší řetězec knižních second handů v Evropě. Ročně prodá
kolem 11 milionů svazků. A co neprodá, dostane prostor na takzvaném
27 |
| DROBNOHLED
festivalu knih, který Oxfam pořádá dvakrát ročně. Akci provází kul-
turní program, kde vystupují různí spisovatelé, probíhají autorská
čtení nebo třeba autogramiády.
V oblibě nakupujících se hned za knihami řadí oblečení. Charity
shops jej však získají mnohem víc, než můžou reálně prodat. K zá-
kazníkům se z celkového objemu dostane jen malá část vybraných
nejkvalitnějších oděvů. Většinu zboží prodávají firmám, které ob-
lečení třídí, zpracovávají a nabízejí k prodeji, třeba i do České re-
publiky. Některé třídírny provozují i samotné neziskovky. Zaměst-
návají tělesně postižené, přistěhovalce a sociálně handicapované
občany, kteří by jinou práci těžko našli. Nekvalitní oblečení končí
jako druhotná surovina nebo čisticí textilie.
A ještě malá kuriozita. Moje kamarádka se ve Velké Británii na
dveřích některých charitativních obchodů setkala s upozorněním
typu: „Prosím vás, už nám nic nedávejte! Nic nám sem nenoste,
máme už darů plné skladiště a nestačíme je vyhazovat. Nenechávejte
dary v pytlích před vchodem, překážejí na chodníku. Děkujeme
vám!“ V bohaté společnosti je zřejmě na záplavu věcí, které průmysl
chrlí a lidé neustále nakupují, krátká i dobročinnost.
První české vlaštovky
U nás jsou charity shops teprve na začátku. Ten první založila v roce
1996 společnost Domov Sue Ryder, která pečuje o seniory. Podle
ředitele Matěje Lejsala však jejich snažení nedosahovalo kýžených
výsledků: „Obchody sice byly takovým výborným klubem, kde se
lidé rádi scházeli, ale nic moc to nevydělávalo.“ Teprve před něko-
lika lety se jim díky profesionalizaci a pomoci britských partnerů
začalo dařit lépe. Nyní v Praze provozují pět obchodů, přičemž každý
z nich je něčím specifický. Ve Štěpánské ulici například nabízejí
cizojazyčnou literaturu, o kterou je zde velký zájem, v Michelském
dvoře zase prodávají elektroniku a třeba v Dejvicích najdete knihy,
hračky nebo různé drobnosti za pár korun. Pro všechny obchody
ovšem platí, že nejprodávanějším zbožím je oblečení.
Svůj charity shop má i moravská metropole. Před dvěma lety
jej založila Nadace Veronica a v současné době sídlí na Pekařské.
Nás i spřízněné studenty z humanitní environmentalistiky nadchla
myšlenka návratu věcí do života. Výtěžek z prodeje putuje pro-
střednictvím fondu Společně pro Brno neziskovým organizacím
a školám na podporu ochrany životního prostředí a komunitního
života. Co to konkrétně znamená? Třeba výsadbu 300 stromků či
obnovení zeleně v některých mateřských a základních školách, ná-
kup odpadkových košů na tříděný odpad nebo i vzdělávací akce pro
dobrovolníky, kteří pracují s dětmi a ohroženými rodinami. I přes-
to, že se nejedná o velké částky (5—20 tisíc korun), dovedou často
nastartovat velký dobrovolnický potenciál, který přináší mnohem
větší zrealizovanou hodnotu. Například základní škola Pavlovská
v Kohoutovicích získala na obnovu zahrady 20 tisíc korun, které
spustily vlnu dalších darů a stovek hodin dobrovolnické práce. Je to-
tiž vždycky jednodušší podpořit věc, která už běží, než tu, která
teprve začíná od nuly. V konečném důsledku to zmíněné škole
umožnilo zrealizovat projekt za několik set tisíc korun.
Brněnský obchod má hned několik specifik. Jednak funguje na
principu veřejné sbírky, protože nadace nemůžou podle zákona
podnikat, jednak jde o pilotní projekt, což s sebou nese výhody
i nevýhody. Nesnází je, že se nevejdeme do žádných grantových
schémat, takže projekt rozjíždíme prakticky bez peněz. Navíc
|28
statut veřejné sbírky požaduje, abychom na její účet pravidelně
odváděli pevně stanovenou částku i v případě, že ji nevyděláme.
Loni jsme proto museli obchod částečně dotovat. Naopak výhodou
veřejné sbírky je, že se nám díky tomu podařilo navázat spolupráci
s úřadem práce, čímž jsme pro práci v obchůdku získali šikovné
lidi.
Cesta k profesionalizaci
V západní Evropě stačí říct charity shops a všichni už vědí, o co se
jedná. U nás musíme celou myšlenku dlouze vysvětlovat, což kom-
plikuje situaci. Dá se to srovnat třeba s příběhem značek BIO, FSC
nebo Fair Trade — čím více zákazníků ví, co tyto certifikace garan-
tují, tím jde zboží lépe na odbyt. Lidé si pod pojmem dobročinný
obchůdek většinou představují prodejnu pro sociálně slabé nebo
bezdomovce. I proto od tohoto názvu částečně upouští i zmíněná
společnost Sue Ryder. Neplatí to však pro cizince. Rádi u nás naku-
pují, protože charity shops znají z domova a jejich podporu poklá-
dají za součást dobrého vychování.
Stejně jako Sue Ryder čeká i náš obchod na Pekařské nutná dávka
profesionalizace. K tomu patří třeba lepší výběr zboží a darů, které
od lidí dostáváme. Možná se zdá být příjemné a výhodné, že v ob-
chodě zákazník najde všechno možné, jenže právě toto některé
odrazuje. Obchod i zboží musí mít zkrátka určitou úroveň. Výsledky
ankety, s kterou jsme se nedávno obrátili na naše návštěvníky, po-
tvrdily zkušenosti zahraničních charity shops — i naši zákazníci
preferují knihy a oblečení. Ukázaly také, že lidé k nám chodí nejen
za zajímavým nákupem, ale hledají i ochotné prodavače a příjem-
nou atmosféru. Zajímavé je, že teprve na dalších příčkách se umís-
tily motivace typu „chci podpořit dobrou věc“ a ještě níže „chci se
chovat ekologicky“ nebo „být užitečný“.
S profesionalizací souvisí i nelehká úloha vysvětlit našim dár-
cům, že jen malou část z oblečení, které nám přinesou, můžeme
skutečně prodat. Většinou se to týká starších lidí, kteří mají k da-
rovaným věcem citový vztah. Na druhé straně se setkáváme s lidmi,
kteří si nás pletou se sběrným dvorem. Očekávají od nás, že za ně
zlikvidujeme jejich nepoužitelné věci. Takové zboží nám výrazně
komplikuje práci. Oblečení nechceme jen tak vyhodit, zároveň
však pro ně nenacházíme odbyt ani u sociálních organizací, kte-
rým je nabízíme zdarma. A tak nyní hledáme další možnosti, jak
toto oblečení vrátit do oběhu. Možná nás čeká i z našeho pohledu
nepopulární rozhodnutí část věcí odvážet do sběrných dvorů či
kontejnerů na textil.
Má to smysl?
Každá dobrá věc musí projít porodními bolestmi. A přestože zatím
máme s charitativním obchůdkem více starostí než radostí, věří-
me, že i u nás se tento typ financování dostane mezi vyhledávané
možnosti, jak podpořit prospěšné projekty. A když už jsme zmínili
radosti, jednu velkou prožil v našem obchodě primáš cimbálové
muziky Veronica Jaroslav Ungermann. Naše pomocnice mu omylem
do obchůdku odnesly spolu s jinými věcmi i jeho kroj. Zachránil jej
však dřív, než se stačil prodat.
Autorka je ředitelkou Nadace Veronica.
Sedmá generace 2|2010
 DROBNOHLED |

Část členů a vozového parku Autonapůl, foto: archiv Autonapůl

M ichal Š imoník

Nastává čas sdílečů

Centra měst se v posledních letech proměňují ve stále přeplněnější parkoviště. Auta stojí nejen na vyhrazených
plochách, ale také okrajích silnic, chodnících nebo dokonce trávnících. Statistiky praví, že každým z nich se jezdí
v průměru jen hodinu denně. Takže efektivita nic moc. Přesto automobilů a s nimi také silnic, dálnic, parkovišť,
výfukových plynů, spálené ropy, dopravních zácp či hluku stále přibývá. Nesmíme zapomenout ani na energii,
materiály a odpady z výroby nových vozů. Jak z toho ven?

Ano, je pravda, že naši pra-pra-předkové autem nejezdili, a taky pře-
žili. A stejně tak platí, že spousta lidí usedne za volant i přesto, že
by se do cíle pohodlněji a rychleji dostala městskou dopravou či
dokonce pěšky. Snad kromě totálního celosvětového kolapsu ropy
asi automobilovou dopravu z našich životů jen tak mávnutím ruky
něco nevymaže. Pojďme se tedy pobavit o tom, jak její negativní
dopady snížit.
Jednou z cest může být sdílení automobilů. Je totiž velký rozdíl
mezi tím, jestli jeden automobil připadá na každého člena rodiny,
celou rodinu nebo skupinu lidí. Pro poslední z těchto variant, tedy
sdílení, se v České republice ujal zahraniční název car-sharing. Prů-
zkumy říkají, že se vám sdílení aut/a vyplatí, pokud ročně najezdíte
do 10—15 tisíc kilometrů. Především lidé z města často urazí
řádově jen tisíce kilometrů, a přesto si auto koupí. Právě pro ně se
car-sharing nejvíce hodí. Teď už ale k tomu nejdůležitějšímu. O čem
to celé je?
Sdílím, sdílíš, sdílíme
Ovšem zatímco v bohatých zemích lidé car-sharingem řeší občas-
nou potřebu druhého auta do rodiny, v těch chudších se tímto
způsobem snaží získat možnost mít aspoň nějaké auto k dispozi-
ci. Podobným systémům se často dostává podpory od radnice či
magistrátů měst, například v podobě levnějších parkovacích míst.
Důvody jsou nasnadě — čím více sdílených aut, tím menší část
městského rozpočtu putuje na stavbu a rozvoj dopravní infrastruk-
tury, tedy parkovišť, silnic, křižovatek či kruhových objezdů.

Sedmá generace 2|2010 29 |

| DROBNOHLED

Označení parkovacích stání teilAuto, foto Michaela Valentová

jako jeden integrovaný systém a všichni operátoři jsou propojeni
s podniky veřejné dopravy. V Evropě jde o jedinečnou kombinaci
vládních regulací a působení soukromého sektoru.

Brněnské sdílení
U nás zatím nemá car-sharing příliš dlouhou tradici. Lidé často neví,
co si pod tím mají představit, čemuž napomáhá i pojmový hokej
za našimi hranicemi. Sdílení aut, která lidé nevlastní, se ve většině
západoevropských zemí říká car-sharing. Na britských ostrovech‚
a v USA však toto označení znamená spolujízdu. Třeba kolegové
z práce se domluví, že pojedou na šichtu společně autem jednoho
z nich. Přičemž vozy mají pochopitelně doma všichni. A tomu sku-
tečnému sdílení bez vlastnění pak říkají car-clubs.
Skutečně fungující sdílecí systémy najdeme u nás dva, a to zatím
pouze v Brně. Oba za sebou mají už několik úspěšných let a běží
Označení aut společnosti teilAuto, Drážďany, foto: M. Valentová
na neziskovém principu. Jmenují se Autodružstvo a Autonapůl.
Sám mám bohaté zkušenosti s Autonapůl, mezi jehož spokojené
členy se řadím už více než rok. Dohromady je nás v této organizaci
založené jako občanské sdružení šestnáct a dělíme se o čtyři vozy:
Opel Corsa, Škodu Felicii, Oktávii a sedmimístný Volkswagen Sha-
ran. K výbavě počítáme ještě jeden přívěs. Mezi mé „spolusdíleče“
patří rodiny s mladšími dětmi, několik mladých párů, jedna menší
neziskovka a několik jednotlivců.
Samozřejmě, že systém funguje tím pružněji, čím více aut a sdí-
lečů zahrnuje. Pokud se vám ze dvou sdílených aut jedno pokazí,
je to velký problém. Pokud se vám současně pokazí dva vozy z še-
desáti, už si s tím hravě poradíte. Tak může zároveň neustále růst
poměr členů na auto. Začínající systémy startují někde okolo tří až
pěti domácností na auto. A velké firmy počítají s jedním vozem
na 25, 35 nebo i 50 rodin.
Jestliže je v Česku car-sharing zatím jenom nemotorné batole, ve Každý ze členů zaplatil při vstupu do Autonapůl vratnou zálohu
Švýcarsku, Německu, Itálii, Británii nebo v některých amerických pět tisíc korun. Při každém výjezdu pak už platíme pouze ujeté
městech se právě nachází v nejlepších letech. Z fáze, kdy fungoval kilometry. Jeden kilometr nás přijde na 5 až 6 korun, záleží na typu
amatérsky, podobně jako brněnské Autonapůl, o kterém bude řeč auta. V ceně je zahrnuto vše od paliva přes nákup vozu, opotřebení,
později, se postupně dopracoval až do komerční sféry. Profesio- údržbu, servis a pojištění. Pokud se vám tato částka zdá vysoká,
nální firmy nabízejí desítky, stovky až tisíce aut až desetitisícům zkuste si veškeré náklady rozpočítat. Na internetu najdete kalku-
zákazníků. Každý z nich vlastní čipovou kartu, s jejíž pomocí odemkne lačky určené k tomuto účelu. Zřejmě první česká, ačkoliv zkušební,
jakékoli nabízené auto, pokud si jej telefonicky či přes internet do- verze visí na http://auto.na-mytince.cz.
předu zarezervoval. Na tuto kartu také jezdí a tankuje, auto vrací Vedle platby za kilometr už vás sdílení víc stát nebude. Sytém
na stejné místo a každý měsíc dostává vyúčtování. Všechno ostatní dobře motivuje k tomu, abyste si rozmysleli každou jízdu navíc, za
včetně servisu a úklidu obstarává firma. což vám poděkuje příroda, chodci i peněženka.
První komerčně úspěšná car-sharingová organizace se zrodila Každé auto v našem sdružení má svého patrona, který dohlíží na
v roce 1987 ve Švýcarsku. Dnes zde funguje největší světová firma běžné fungování. Hlídá termíny pravidelných servisních prohlídek,
poskytující tyto služby, která vznikla spojením menších provozo- údržby, přezouvání zimních a letních kol či technickou prohlídku.
vatelů. Mobility Car Sharing Switzerland má více než 50 tisíc zá- Za to si každé čtvrtletí odečítá drobnou částku, kterou auty pro-
kazníků a přes dva tisíce aut ve čtyř stech městech. Ve spolupráci jezdil. Ovšem pokud kdokoliv z nás vozidlo zaneřádí, musí ho sám
se švýcarskými železnicemi a curyšskou veřejnou dopravou nabízí umýt a vyčistit. Patron nepatron.
takzvaný Mobility balíček, který zahrnuje pololetní jízdenky pro
všechny typy veřejné dopravy i snížené poplatky na car-sharing. Všední den s car-sharingem
Osm stovek vozidel Mobility je k dispozici do dvou set metrů od Život se sdíleným automobilem je potřeba dobře plánovat. Aby
stanic nebo východů z 350 vlakových zastávek po celém Švýcar- u členů Autonapůl nedocházelo k časovým kolizím, máme inter-
sku. netový rezervační systém. Takže pokud chci vyjet o víkendu s přá-
Podobně je tomu v Německu. Zdejší dráhy, provozující car-sha- teli na lyže nebo dopravit babičku do nemocnice, šup na počítač.
ring, nabízejí cestujícím auta přistavená u desítek velkých nádraží Zjistím si, kdo má auto vypůjčené přede mnou, a domluvíme se
po celé zemi. A v Brémách si lidé mohou sdílení připlatit k roční jíz- na čase a místě předání. Než vyrazím na cestu, do knihy jízd za-
dence na městskou hromadnou dopravu. V Itálii car-sharing funguje píšu počáteční stav tachometru. Nedostatku paliva se nemusím bát,

|30 Sedmá generace 2|2010

 DROBNOHLED |

protože pravidla Autonapůl velí předat auto s alespoň polovinou
nádrže. Starosti s tankováním tedy po několik stovek kilometrů
odpadají.
Platí také, že pokud nakupujeme benzín, vkládáme účet i se
svým podpisem do knihy jízd. Pravidelně vždy jednou za čtvrt
roku vypočítá někdo z matematicky zběhlých členů našeho sdru-
žení, kolik kdo za benzín utratil: chybějící částku doplatíme, pří-
padně dostaneme přeplatek, pokud jsme tankovali navíc, „i pro
ostatní“.
Zřejmě si již nyní všímáte skulinek, kterými lze tento systém
nabourat. A máte pravdu. Prostě byste měli mít jasno, jestli o tuto
službu opravdu stojíte a jestli jste schopni snést, že vám občas po
dětech spolusdíleče zůstane na zadním sedadle pár zapomenutých
drobečků nebo pod sedadlem klacík po hravém pejskovi. A přede-
vším: bez vzájemné důvěry a ochoty domluvit se a vyhovět ostat-
ním se car-sharing neobejde. Pokud někdo důvěřuje mně, musím
důvěřovat i já jemu a předpokládat, že by společnou věc úmyslně
nepoškodil. My máme samozřejmě výhodu v tom, že sdílení je pro
nás de facto jedinou schůdnější možností, jak přijít k autu (nikdo
žádné vlastní doma nemá). Takže si dost vážíme toho, že nám to
pořád pěkně šlape.
Jak začít
Pokud vás sdílení automobilů zaujalo, můžete začít odlehčenou
variantou. Spojte se s rodinou nebo s přáteli. Dojíždíte-li do práce
stejnou cestou jako vaši kolegové, zkuste se domluvit na střída-
vém či společném cestování. Samozřejmě se můžete připojit k již
fungujícím systémům — zatím tedy pouze těm brněnským. Jejich
členové vás rádi uvítají. Pociťujete-li dostatek odvahy i odhodlání
a nebojíte se mravenčí práce ani krušných začátků, vrhněte se rov-
nou do založení vlastního sdružení či firmy.
Je jasné, že car-sharing není vhodný pro každého. Lidé, kteří
sedí za volantem každý den a na tachometru jim každoročně naská-
čou mnohamístné cifry, se sdílením nepochodí. A dvě zajímavosti
na závěr: průzkumy naznačují, že až deset procent všech majitelů
aut by ho při zapojení do systému sdílení nepotřebovalo a navíc
by ušetřili. A řidiči, kteří využívají car-sharing, jezdí v průměru
o 50—70 % méně než vlastníci automobilů.
Autor studuje humanitní environmentalistiku a pracuje v Hnutí DUHA.
Více informací o car-sharingu najdete na stránkách http://autodruzstvo.
webz.cz/?/Main/Carsharing, http://autonapul.org.

KLIMAX / Vojtěch Kotecký

Konec klimatologie na straně 493

Světová klimatologie je víceméně v tros-
kách. Takový dojem si během posledních
měsíců patrně odnesl průměrný čtenář
českých novin ze čtení svého oblíbeného
listu. Hlavně Mezivládní panel pro změny
klimatu (IPCC) — expertní tým asi 2500 vědců
a ekonomů, který sestavila OSN — je prý už
víceméně odepsaný. „Jak praská dogma“,
uvedl svůj komentář Daniel Kaiser, konzer-
vativní redaktor Lidových novin. Takže se na
praskliny podívejme.
IPCC udělal hloupé, zbytečné a neomlu-
vitelné chyby. Konkrétně dvě.
První si vezměme tu, která nejčtenějšímu
českému serióznímu deníku stála za otvírák
na titulní straně. Každá zpráva IPCC má asi
tři tisíce stran. V desáté kapitole druhého
dílu té poslední na straně 493 je půl věty
a jedno číslo špatně.
Což vyžaduje trochu vysvětlení. Vyso-
kohorské ledovce slouží coby hlavní zdroj
vody pro řeky, které zásobují stamiliony lidí
v nížinách. IPCC uvedl, že čtyři pětiny ledu
v Himálajích roztají do roku 2035, což — jak
se ukazuje — není správně. Příběh, jak celý
omyl vznikl, je poměrně komplikovaný.
Někteří čeští komentátoři tvrdí, že panel
citoval z článku v populárně vědeckém
časopise. Prostým pohledem na dotyčnou
stranu 493 a do přehledu pramenů lze zjis-
tit, že se mýlí. Údaj pochází z osmdesáti-
stránkové technické studie, kterou napsali
tři glaciologové, tedy badatelé přes ledov-
ce. Ano, byl v ní omyl. Ne, IPCC nečerpal z ame-
rického magazínu.
Navíc celá chyba nevypovídá vůbec nic
o klimatologii. Ve zprávě IPCC je bezchybná
pětačtyřicetistránková kapitola o ledu, sněhu
a ledovcích plus několik dalších stran prog-
nóz jejich úbytku. Omyl se objevil úplně jin-
de: v druhé části zprávy, jež pojednává o do-
padech změn klimatu na společnost a kterou
nepíší klimatologové, nýbrž povětšinou biolo-
gové, agronomové, lékaři nebo sociální vědci.
Druhá chyba je ještě směšnější. IPCC tvrdí,
že 55 % Nizozemska leží pod hladinou mo-
ře. Neleží. Správné číslo by bylo 26 %. Je-
nomže dokonce i holandské úřady používají
několik různých definic, co znamená „pod
hladinou moře“. Například ministerstvo
dopravy kalkuluje dokonce se 60 %, poně-
vadž započítává i plochy, jež mohou zalít
zimní bouře. Ale hlavně omyl nemá žádný
praktický důsledek. Je to údaj pozname-
naný mimochodem, coby zajímavost v textu.
Panel z něj nevyvozuje žádnou prognózu ani
propočet.
To je všechno. Tři tisíce stran. Dvě špatná
čísla. Aby bylo jasno: stát se to nemělo a jde
o velký průšvih. Vědci nyní vymýšlejí praktická
řešení, která by zajistila, že příště k omylu
nedojde. Nicméně, kdo kdy sepsal 1500 stran
a neudělal ani jednu chybu, nechť se při-
hlásí.

Sedmá generace 2|2010 31 |

| DROBNOHLED

foto: Matt Willmann

J aromír B láha

Šumavské politické panoptikum

Národní park Šumava je tématem předchozí i právě probíhající předvolební kampaně. Poskládejme si nyní mozaiku
z výroků politiků i jejich činů v posledních dvou letech. Vzniklý obraz lze přirovnat k panoptiku, které je směšné
a zároveň hrůzné. Pochybnosti o smyslu okázalého politického klání za „záchranu zelených lesů před kůrovcem“
nechejme nakonec.

Bývalý jihočeský hejtman Jan Zahradník (ODS) udělal z boje proti
kůrovci v šumavském národním parku ústřední téma posledních
krajských voleb. Chtěl tím získat legitimitu pro kácení napadených
stromů: „Na svých názorech nemám co měnit, a proto budou sou-
částí volebního programu, se kterým půjdeme do krajských voleb
letos [2008] na podzim. I v těchto volbách budou moci občané zvá-
žit, jaký je veřejný zájem na Šumavě.“
Kdybych chtěl být jízlivý, dodal bych, že občané rozhodli a Jan
Zahradník už není hejtmanem. Ovšem v Jihočeském kraji se tehdy
k němu názorově připojili i lídři ostatních politických stran — s vý-
jimkou Strany zelených. Ta se však do krajského zastupitelstva vů-
bec nedostala. Občany-voliče tedy evidentně mnohem více pálí jiné
věci, než je mediálně nejznámější brouk.
Co říkají politici
Názory stranických představitelů zkoumala před krajskými volbami
mimo jiné MF Dnes a Regionální televizní agentura (RTA). Šumavu
voličům vesměs líčili jako apokalypsu. „Šumava coby zelená střecha
Evropy se stává minulostí. Experiment ekologistů … nabývá hrozi-
vých kontur,“ tvrdil Jan Zahradník (ODS). „Koho by nevzal u srdce
pohled na mrtvý les? Odborníci sice tvrdí, že pod kůrovcem zlik-
vidovanými stromy už žije les nový, ale to vás při pohledu na tuto
zkázu nemůže uspokojit. Navíc hrozí, že nečinností dojde k ohro-
žení lesů mimo park…,“ komentoval situaci Jiří Zimola (ČSSD).
„Snímek Šumavy spíše připomíná oblast dopadu Tunguského me-
teoritu než prosperující národní park v centru Evropy,“ zhodnotil
Lumír Mraček (SNK-ED). Podle Rudolfa Vodičky (KDU-ČSL) by
problematiku životního prostředí Šumavy vyřešila řízená a disci-
plinovaná těžba a Petr Braný (KSČM) podporoval stranický návrh
zákona, který by umožňoval kácet i v prvních zónách parku.
Výjimkou byl Jiří Guth (SZ), kterému by těžba v tzv. zásahových
zónách nevadila, ovšem kácení v bezzásahových oblastech podle
něj nepřipadá do úvahy: „Chtít v cenných místech kácet a sázet je
nehoráznost. Za pasekami a pěstovaným lesem by turisté na Šumavu

|32 Sedmá generace 2|2010


nejezdili, to najdou i jinde.“ A přestože Jiří Zimola a Lumír Mraček
připustili existenci bezzásahových území, jejich rozlohu chtěli mi-
nimalizovat.
Trochu odlišná byla rétorika krajských stranických lídrů v Pl-
zeňském kraji. Pro respektování přírody se vedle Strany zelených
vyslovila také Strana pro otevřenou společnost (SOS): „O Šumavu
se vůbec nebojím. Zajděte se někdy podívat třeba za Modravu na
Březník. Uvidíte tam sice mrtvý les, ale také uvidíte obrovskou sílu
přírody, která vytváří zcela čerstvý les, vyrůstající na zbytcích pad-
lých smrků…,“ řekl Pavel Stelzer. Podle lídryně SZ Svatavy Štěrbové
kůrovec k Šumavě prostě patří, naopak se do národního parku ne-
hodí tradiční lesnické metody, což — jak upozornila — ukázal orkán
Kyrill.
Lídři ODS a ČSSD se vyjadřovali umírněně: „Kůrovec a neko-
nečná diskuse jsou pro odborníky. Nemám názor na řešení tohoto
problému,“ poctivě konstatoval Pavel Rödl (ODS). Jedním dechem
však doplnil, že vítá zákonodárnou iniciativu kraje — ta však navrho-
vala odborníky z rozhodování vyloučit. Miladu Emmerovou (ČSSD)
znepokojovalo jak rozšíření kůrovce, tak i ničení lesů při kácení
napadených stromů.
A tak těžbu v prvních zónách parku výslovně požadovaly pou-
ze KSČM a Koalice (KDU-ČSL a SNK-ED). „Je velmi nepříjemný
pohled na zbytky smrků napadených kůrovcem, které schnou
a jsou ponechány napospas přírodním procesům,“ myslel si Karel
Šídlo (KSČM). Václav Červený z Koalice kritizoval pracovníky ná-
rodního parku, „pod jejichž ‚odborným‘ dohledem šumavské lesy
usychají na tisícihektarových rozlohách a zelená Šumava se mění
v hnědavou plochu, stigmatizovanou torzy stromů… Nezapomí-
nejme, že Šumava tu byla mnohem dříve než ochránci přírody“.
Vidět to na vlastní oči
Politická debata o Šumavě pokračovala i po krajských volbách.
Nový jihočeský hejtman Jiří Zimola (ČSSD) je stejně agilní kritik
národního parku jako jeho předchůdce. V jeho názorech je obtížné se
orientovat. Na jednu stranu připouští, že v národním parku by měla
být území ponechaná přírodě (akceptoval by 20 až 25 %) a opráv-
něně kritizuje roztříštěnost zonace. Na druhou stranu zaštiťuje akce
namířené proti samotné podstatě národního parku. Podobně, jen
ve větší tichosti, tak činí i západočeská hejtmanka Milada Emme-
rová (ČSSD). Nepříliš promyšlený Zimolův návrh na vyhlášení
stavu nebezpečí v národním parku svorně odsoudili bývalí minis-
tři životního prostředí Bedřich Moldan (ODS), Libor Ambrozek
(KDU-ČSL), Martin Bursík (SZ) i Ladislav Miko. Zimolu naopak
přijel podpořit Václav Klaus a při zahájení výstavy Země Živitelka
v Českých Budějovicích jako první podepsal petici Za zdravou Šu-
mavu. „Jsem na straně zdravého rozumu. To, co se děje a co nám
předvádějí naši Zelení a jejich spřátelená ministerstva, je pro mě
nepřijatelné a hloupé. Úkolem každého rozumného člověka je se
proti tomu postavit,“ řekl krátce po podpisu petice. Tím stanovil
i zásadní kritérium pro výběr rozumných lidí: „Všichni musíme
říkat, že jsme součástí přírody. Nejsme méně než zajíc, žába či ků-
rovec.“ Krátce po Klausovi podepsal Zimolovu petici předseda
KSČM Vojtěch Filip.
Loni přiměla diskuse o Šumavě poctivější politiky k tomu, že se
jeli do národního parku podívat. Budiž jim to ke cti. Jako první vyra-
zil senátor za Strakonicko Miroslav Krejča (ČSSD). Postupně se
Sedmá generace 2|2010
DROBNOHLED |
Malý kvíz o velkých věcech
Zanícený popis šumavské katastrofy nás inspiroval k uspořádání
malého kvízu. Na fóru kandidátů v Českých Budějovicích, které
pořádalo pět ekologických organizací, položil moderátor několik
faktických otázek. Zajímalo nás, jestli politici vědí, o čem rozho-
dují a o čem vedou předvolební kampaň. Na ukázku uveďme dvě
otázky.
Kolik procent národního parku tvoří lesy, kde v posledních
patnácti letech proběhla kůrovcová kalamita a kde je správci
ponechali přírodě a nezasahovali zde?
František Štangl (ODS): 10 %
Jiří Guth (SZ): 3—5 %
Luboš Dvořák (KSČM): 12 %
Lumír Mraček (SNK-ED): 15—20 %
Správná odpověď: 2 %
Lídr ODS a tehdejší hejtman Jan Zahradník v televizních novi-
nách v této souvislosti uvedl: „Rozloha uschlého lesa po všech
těch současných kůrovcových kalamitách se blíží takřka dvaceti
procentům rozlohy šumavského parku.“
Kolik hektarů holin vzniklo v národním parku za posledních
15 let kácením kůrovcem napadených stromů a souvisejícími
větrnými polomy?
František Štangl (ODS): 15 tisíc hektarů (tj. asi 22 % parku)
Jiří Guth (SZ): řádově tisíce hektarů
Luboš Dvořák (KSČM): 20 % národního parku
Lumír Mraček (SNK-ED): 20 tisíc hektarů (tj. asi 29 % parku)
Správná odpověď: 2346 hektarů, tedy asi 3,4 % národního parku.
Kandidátka ČSSD Jana Krejzová odmítla na kvíz odpovědět s argu-
mentem, že „čísla nejsou podstatná“, ale jde o osobní zkušenost
s národním parkem. KDU-ČSL se fóra pro jistotu rozhodla nezú-
častnit vůbec.
Co z výsledků kvízu vyplynulo? Politici mají hodně zdivočelou
představu o tom, kolik stromů na Šumavě odumřelo kvůli kůrovci.
Tomu odpovídají i jejich apokalyptická líčení, která ovšem podávají
tak sugestivně, že příjemci mediálních zpráv mají za to, že Šumavu
sežral kůrovec. (Mají-li stejně přesné znalosti i o ostatních pro-
blémech, o kterých rozhodují, Bůh s námi.) Ovšem přinejmenším
jihočeští politici si zjevně uvědomují, že kvůli kácení kůrovcem
napadených smrků a souvisejícím polomům padlo za oběť mnoho-
krát více stromů než tam, kde lesníci nezasahovali. Otázkou však
zůstává, proč tedy většina z nich podporuje další a další kácení.
seznámil se stavem parku u nás i na bavorské straně. Stejně jako jeho
kolegové senátoři Tomáš Jirsa (ODS) a Jiřina Rippelová (ČSSD)
si vzal Šumavu za své téma, avšak na rozdíl od nich se snaží kon-
flikty nerozdmýchávat, ale vést k dohodě. Druhým výletníkem byl
jihočeský poslanec a herec Vítězslav Jandák (ČSSD). „Zcela jsem
33 |
| DROBNOHLED

Pod uschlými smrky vyrůstají nové stromky, Trojmezná, foto: Jaromír Bláha
S ochranou několika policejních vozidel se zapnutými majáky a po-
četnou ochrankou dorazil loni na Šumavu předseda Senátu Přemysl
Sobotka (ODS). V obleku a lakýrkách nemohl opustit cestu a po-
dívat se dovnitř lesa. Názor si nicméně asi udělal, protože navrhl
založit meziparlamentní česko-rakouskou komisi, která bude mít
národní park pod kontrolou. „Já znám devastaci Jizerských hor, ale
ze Šumavy byl můj dojem daleko strašnější,“ řekl.
Snaha některých politiků obnovit kácení v jádrových oblastech
parku znepokojila 1200 vědců ze 65 zemí světa na prestižním Ev-
ropském kongresu biologie ochrany přírody do té míry, že tomu vě-
novali mimořádnou sekci. Pak vyzvali předsedu vlády Jana Fischera,
aby zajistil ochranu posledních smrkových horských lesů na Šumavě
před kácením. Bezprecedentní apel odborníků však není první. Ob-
dobná doporučení už české vládě daly Světový svaz ochrany pří-
rody (IUCN) i Světový fond ochrany přírody (WWF).

Co si myslí voliči
Naprostá většina Jihočechů je ráda, že na Šumavě existuje národní
park, a má za to, že ochrana přírody má mít v kraji přednost před
nejrůznějšími rozvojovými projekty. Vyplývá to ze sociologického
průzkumu agentury STEM. Podpora se příliš neliší ani podle po-
litických preferencí — národní park hodnotí kladně 89 % příznivců
ČSSD, 87 % příznivců ODS, 85 % příznivců SZ a 68 % voličů KSČM.
změnil svůj názor a dnes již vím, že mne některá média a i někteří V otázce, jak postupovat v lesích na území národního parku,
politici zcela mystifikovali, když říkali, že Šumava je mrtvá a že se které zasáhl kůrovec, mírně převažují zastánci jejich ponechání
řítí do zkázy. Není to pravda…,“ konstatoval po návratu. přírodě. Převaha těch, kteří chtějí kácet, a to i v národním parku, je
Nejvíce pozornosti na sebe ovšem strhl pochod Miloše Zemana pouze mezi lidmi s nižším vzděláním a mezi stoupenci KSČM.
k Plešnému jezeru. Postavil se do čela protikůrovcové armády spolu Ještě zajímavější výsledky přinesly ankety mezi turisty přímo
s bývalým velitelem tankové divize plukovníkem Zdeňkem Zbyt- v národním parku, které loni a předloni uspořádalo Hnutí DUHA
kem, který byl v roce 1989 připraven zasáhnout proti sametové ve spolupráci se správou parku a sdružením Přátelé Šumavy. Pro
revoluci. Informace ze zákulisí Zemanova výletu získala MF Dnes: 68 % návštěvníků Šumavy hraje klíčovou roli skutečnost, že je zde
„Tihle dva [ministr Miko a ředitel parku Krejčí] musí pryč! A k tomu národní park. Pouze třetina turistů by sem jela i bez toho. Dva ze
slouží i sobotní návštěva Miloše Zemana,“ mobilizoval před akcí tří návštěvníků ví, že hlavním posláním národních parků je ochrana
Zbytek, „lavina se dává do pohybu a zelené fundamentalisty sme- divoké přírody, bez zásahů člověka. Anketa také podrobně zjišťo-
te!“ Zemana a Zbytka v jejich tažení přišli podpořit i další politiko- vala, jak návštěvníci vnímají suché stromy či holiny vzniklé káce-
vé: Jana Bobošíková, senátor Tomáš Jirsa, bývalí ministři František ním kůrovcem napadených stromů a zda ovlivní volbu výletních
Benda, Miloš Kužvart, Jiří Schling a Jan Fencl, poslanec Jan Látka, tras. Někteří místní lidé se totiž obávají, že plochy lesů se suchými
exhejtman Jan Zahradník, bývalý ředitel parku Ivan Žlábek i jeho stromy mohou turisty odradit. Stejně jako v sousedním bavorském
přítel Petr Smutný, bývalý senátor, dnes plzeňský krajský radní pro parku se ukázalo, že jsou tyto obavy neopodstatněné. Pohled na
životní prostředí, který navrhuje zmenšení národního parku. suché stromy sice polovině návštěvníků vadí, ale od příští návštěvy
Miloši Zemanovi sice neuniklo, že pod starými uschlými stromy to odradí pouhá čtyři procenta. Naopak 27 % návštěvníků chce tato
vyrůstají mladé, ale nepřesvědčilo ho to: „Až vyrostou, stejně je tu se- místa opakovaně navštěvovat, aby viděli, jak se lesy vyvíjejí. Mnohem
žere kůrovec.“ Očekávanou lavinu ovšem Zeman neutrhl, naopak — více než suché stromy vadí turistům pohled na vykácené holiny (75 %),
v přímé konfrontaci s Trojmezenským pralesem i procesím lidí, kteří kterým se příště raději vyhne 17,5 % návštěvníků. A to už může ná-
se přijeli na jeho výlet podívat, dopadl jak Napoleon u Waterloo. vštěvnost národního parku skutečně ovlivnit.
Pěšky a bez televizních kamer prošel parkem také místopřed-
seda parlamentního výboru pro životní prostředí, poslanec Ro- Bezbřehá iracionalita
bin Böhnisch (ČSSD): „Přírodní zákony fungují a les se přirozeně Na Šumavě však zdaleka nejde jen o kůrovce a uschlé stromy. Pro-
obnovuje. Vyděsila mě spíš místa na naší a rakouské straně, kde blém vězí mnohem hlouběji. Proto selhávají i pokusy o dohody.
došlo k zásahům proti kůrovci, než suché stromy v bezzásahových Ilustrujícím příkladem je otevření přeshraničního přechodu Modrý
lokalitách. Smrt k lesu patří stejně jako nový život, který je už vi- sloup a dalších dvou v jádrovém území parku s prioritou ochrany
dět ve všech porostech, které jsem měl příležitost projít. Pokud tetřeva hlušce. Jde o kompromis mezi požadavky starostů místních
nezvítězí touha politiků o zviditelnění a krátkodobou popularitu, obcí a ochranáři. Podařilo se jej vyjednat po více než sedmnácti le-
máme šanci získat v Šumavě unikátní kus divoké přírody, za kterou tech úsilí díky diplomacii vedení parku, zeleného ministra a jeho ná-
jednou budeme my i další generace dnešním správcům národního městka. A reakce? Dohoda paradoxně jen přilila olej do ohně zástupci
parku vděční.“ Jihočeského kraje Jiřího Stráského a předsedy Svazu šumavských

|34 Sedmá generace 2|2010

 DROBNOHLED |

obcí Františka Nyklese. Neústupně trvali na nereálných požadav-
cích otevření dalších přechodů, mimo jiné v oblasti Roklanu. To
by ukončilo naděje tetřevů na alespoň minimální klidové území.
Později se ukázalo, že Františka Nyklese platil jako svého asistenta
senátor Tomáš Jirsa (ODS).
Nezdarem skončila i dohoda Vize 2020 mezi obcemi, správou parku
a ministerstvem životního prostředí. Měla obcím zajistit rozsáhlé vý-
hody, například příliv dalších peněz na různé projekty. Správu parku
a MŽP zavazovala k tomu, že území ponechaná přírodě do roku 2020
nepřekročí 30 % rozlohy parku. Byla už připravena k podpisu.
Jako první proti dohodě vystartoval šéf lesnicko-dřevařského lobbi-
stického sdružení Šumava 21 Jiří Štich. V emailu, jenž unikl na ve-
řejnost, starostům šumavských obcí sděluje, že jejich případný
podpis Vize 2020 považuje za zradu, a vyhrožuje jim, že bude „po-
kračovat v boji proti správě NP, MŽP i některým z Vás“. Otevřeně
popisuje, jak lobbistické sdružení připravovalo starostům kampaň
proti národnímu parku. Únik emailu je zajímavý i adresářem — mezi
příjemci byli také spolupracovníci z řad senátorů a krajských poli-
tiků. Přesně ti, kteří se nejvíce angažují v politických a mediálních
útocích na správu parku.
Mnohem více ale uzavření dohody vadilo všem, kteří na konfliktu
mezi obcemi a parkem politicky či jinak profitovali. Dosud se jim
spor dařilo udržovat. Představa, že by si ministr za Stranu zelených
připsal zásluhu na dosažení dohody o národním parku, sešikovala
a mobilizovala nevídané množství lidí. Starostové se dostali do-
slova pod palbu. Návštěvy obecních zastupitelů s cílem zviklat či
ohrozit pozice starostů, kteří by dohodu podepsali, různé dopisy
a výhrůžky, v novinách jeden kritický článek za druhým. Sliby, že po
volbách nová vláda zatočí se zelenými na ministerstvu i s národním
parkem a obce dostanou ještě víc peněz, než kolik vyjednali ve vládě
zelení ministři. Starostové od podpisu dohody couvli. Jenže lidé,
kteří dosud měli zájem konflikt v národním parku udržet, nemají
zájem na tom, aby se obce měly dobře. Přišli by totiž o hračku v po-
době politického tématu, na kterém se zviditelňují jako bojovníci
za záchranu Šumavy. Také by přišli o záminku, skrze kterou chtějí
dostat území parku pod svou kontrolu.
Naštěstí Šumavu ještě nemají pod svým vlivem. Zdejší lesy ještě
nejsou vytunelované. A na Smrčině a Hraničníku ještě nestojí sjez-
dovky. Zatím.
Autor pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil

Než to za nás vezmou srny

Soumrak vratných lahví, holoseče ve Fin-
sku, záplava levných aut v Albánii, vraždy
ekologických aktivistů v Rusku, růžové
či krémové žáby na britských loukách, bi-
zoní maso v supermarketech Tesco, první
McDonald’s na Slovensku — dvě jarní čísla
Poslední generace 1995 věru pozitivními
vibracemi neoplývala. Ano, jistě, dočteme
se v nich i o počínající výrobě ekologického
uzeného sýru Zeus v josefovské sýrárně.
Happy end ale vyvanul, sýrárnu o osm let
později zavřeli.
Nedosti na tom, dubnové číslo muselo
být věnováno památce tragicky zesnulého
Josefa Vavrouška. Na jeho textu Hledání
lidských hodnot slučitelných s trvale udr-
žitelným způsobem života netřeba nic měnit
ani dnes. Stejně tak na konstatování, že
zdejší ekosmečka je bez tohoto rytířského
starého vlka veskrze ztracená.
Jak ale velí dobový bonton, nabídněme
také pozitivní příběhy. Lesní expert Hnutí
DUHA Jaromír Bláha otevřel později velmi
známou kauzu „přírodního“ rekreačního
městečka na území bývalé německé obce
Rajchéřov v takzvané České Kanadě. Holand-
ští investoři zde chtěli s pomocí místních
podnikavců vystavět na ploše 270 ha jakési
mini Las Vegas s autokempem, kasinem,
krytým bazénem a jinými přírodninami.
Koalice odpůrců stavby nakonec po letitém
souboji plném dezinformací a účelových
posudků překvapivě uspěla. „Ukázalo se,
že má smysl jít i do zdánlivě naprosto bez-
nadějných kauz,“ vzpomínal pak v roce 2003
Jaromír Bláha pro Sedmou generaci.
Jakub Patočka následně za Hnutí DUHA
vyzval k demisi proslulého ministra život-
ního prostředí Františka Bendu. Ve výzvě
mimo jiné čteme: „Jste znám jako vášnivý
zastánce ,monitoringu‘. Pozorovat rozpad
ekosystémů je jistě důležité, ale zásadně
důležitější je mu bránit. V tom jste však ne-
vynikl, spíše naopak.“ Ministr sice stoicky
nehnul brvou, už za pár týdnů ale dostal
za svou monitorovací dřinu Ropáka a na-
přesrok v politice skončil — a pak že boží
mlýny melou pomalu.
Milan Štefanec nato zkritizoval olbřímí pro-
jekt mezinárodního uzlového letiště v Br-
ně-Tuřanech. S investicí sedmi miliard ko-
run mělo odbavit milion pasažérů ročně.
Výsledná rekonstrukce letiště však byla da-
leko skromnější a počet cestujících od té
doby vzrostl z necelých sta tisíc jenom na
půl milionu. To je panečku padesátipro-
centní sukces!
„Od ekologických hnutí bych také očeká-
val víc jakési laskavosti… Ukazovat, že to
jde, a vytvářet v tomto smyslu ,ostrůvky pozi-
tivní deviace‘, vidím jako nesmírně důležité.
Možná i nejdůležitější.“ Ne, to není výňatek
z nedávné debaty k dvaceti letům ekohnutí
po roce 1989, ale názor tehdejšího ekologic-
kého novináře Petra Jokeše.
Takže na závěr ještě jednu pozitivní de-
viaci, inspirovanou písní tehdy v PG intervie-
wovaného Jiřího Dědečka: už zbývá ne 500,
ale jen 485 let, než to za nás vezmou srny.

Sedmá generace 2|2010 35 |

| KULTURNÍ zahrada

Justicia, foto: press archiv

L enka K ukurová

Umenie a zmena klímy

To, že konferencia v Kodani dopadla napriek veľkým očakávaniam fiaskom, je jasný fakt. Ak však nechceme prepad-
núť pokodanskej depresii, je dobré zamyslieť sa nad množstvom nenápadných avšak pozitívnych procesov, ktoré sa
vďaka konferencii prejavili. Zjednotenie ekologických, ľudskoprávnych hnutí a hnutí za sociálnu spravodlivosť posu-
nie globálnu snahu o nutnú zmenu súčasnej neudržateľnej situácie ďalej. Jedným z dôležitých javov je, že v Kodani
sa po prvý krát zapojilo do klimatickej diskusie vo veľkej miere aj súčasné umenie.

Umelecké aktivity v Kodani nebolo možné prehliadnuť. Konfe-
renciu sprevádzalo množstvo umeleckých iniciatív: zo sféry akti-
vistického umenia (happeningy, kostýmy, rekvizity), no i vysoko
oficiálnych. Zameriam sa na dva najvýraznejšie výtvarné projekty:
jeden sa odohrával vo verejnom priestore a bol iniciatívou zdola,
druhý bol súčasťou oficiálneho kultúrneho programu ku konferencii
a prebehol v niekoľkých kodanských galériách. Oba projekty mali
spoločnú myšlienku: prostredníctvom umenia sa vyjadriť k problé-
mom súvisiacim so zmenou klímy.
Utečenci na klimatickej konferencii
Pri vstupe do priemyselného Bella centra, v ktorom sa konferencia
odohrávala, čakali dva zástupy ľudí — zástup návštevníkov konfe-
rencie a zástup nahých podvyživených postáv klimatických ute-
čencov. Druhý zástup bol prítomný symbolicky — ako sochárske
dielo dánskeho umelca Jensa Galschiota (1954). Galschiot, ktorý
so svojimi dielami patrí k pravidelným návštevníkom protestov pri
dôležitých konferenciách, umiestnil bronzové sochy vyhladovaných
ľudí v rade za sebou do plytkého kanála priamo pri vchode. Vo ve-
černých hodinách dostali postavy hrozivý modrastý nádych. Zá-
stup sôch nebolo možné ignorovať — rovnako ako nemožno igno-
rovať fakt, že klimatické zmeny spôsobia vlny migrácie a sociálnych
problémov. Na opustenom priestranstve vedľa Bella centra bolo už
z diaľky možné zbadať ďalšie Galschiotve sochy — tri desať met-
rov vysoké postavy zahalené v pestrých vo vetre vlajúcich látkach
s tvárami pripomínajúcimi africké masky. Figúry symbolizujúce su-
dánske utečenkyne v strede industriálnej púšte vyvolávali rozličné
emócie, najviac však asi pocit smútku.
Justícia stále nad vodou
Okrem klimatických utečencov sa nad radmi ľudí pri vstupe týčila
socha hrozivej štvormetrovej postavy v plášti nazvanej Posol s dis-
plejom odpočítavajúcim klimatických utečencov až do čísla 200 mi-
liónov. Trochu apokalyptické vyznenie tejto inštalácie vyvažovala
socha umiestnená v inej časti mesta — na pobreží hneď vedľa naj-
známejšej kodanskej skulptúry — malej morskej panny. Ak si návštevníci

|36 Sedmá generace 2|2010


konferencie odbehli do mesta za atrakciami, aj na tomto typickom
turistickom mieste ich uvítala postava vyhladovaného klimatického
utečenca, tentokrát však s tučnou bohyňou spravodlivosti na pleciach.
Zatiaľ čo obézna dáma bola dostatočne „nad vodou“, utečenec stál
po pás vo vode. Kým dokonalý ženský akt zasnenej morskej panny
hľadel do diaľky na more, nahá 150kilová Justícia držiaca váhy bola
skôr zahľadená do seba. Ktoré zobrazenie je narcistnou predstavou
a ktoré viac zodpovedá personifikácii západnej civilizácie, je úloha
pre divákov.
Sedem metrov
Keďže umelec Galschiot je zároveň aktivista, neostal iba pri pre-
zentovaní svojich diel. Jeho projekt „Sedem metrov“ je kampaňou
so zapojením verejnosti. Jej symbolom sú červeno blikajúce LED-
-diódy umiestnené vo výške sedem metrov. Číslo znamená zvýšenie
hladiny oceánov, pokiaľ by sa roztopil všetok ľad v Grónsku. Na
diaľnici pri Bella centre boli blikajúce diódy pripevnené ku stĺpom
osvetlenia celkovo na dĺžke niekoľkých kilometrov. Autor vyzval ve-
rejnosť na zapojenie do projektu a využitie nápadu tykajúcich „kli-
matických bômb“ v akciách a kampaniach o klimatických zmenách.
Údaj zvolil symbolicky a obvinenia z alarmizmu odmieta, nakoľko
sa jedná o umelecký a nie vedecký projekt. Čo sa týka pomenovania
vlastných umeleckých snažení, Galschiot sa označuje za umelca,
ktorý bráni etické hodnoty spoločnosti bez ohľadu na politické,
náboženské alebo ekonomické záujmy.
Z demonštrácie do galérie
Zatiaľ čo Galschiotove sochy samy „prišli“ za divákom, za rozsiahlym
výstavným projektom Rethink (prehodnotiť, prehodnoť) s podtitu-
lom „Súčasné umenie a klimatické zmeny“ bolo nutné vypraviť sa
do kodanských galérií. Veľkoryso poňatá expozícia bola rozdelená
do troch tematických celkov a troch výstavných priestorov. Výni-
močnosť tejto výstavy spočívala v jednoznačnom odkaze potreby
ochrany klímy — témy pomerne neobvyklej pre súčasné inštitucio-
nálne umenie. Výstava si kládla za cieľ „zamerať pozornosť na kul-
túrnu dimenziu klimatických zmien a na procesy, ktoré súvisia
s politickými diskusiami o energetike a emisiách CO2.“
Kým sochy Jensa Galschiota vo verejnom priestore využívajú
klasické a ľahko zrozumiteľné umelecké médium, v galérii návštev-
níkov čakalo množstvo novomediálnych technológií: projekcií,
video a pohybových inštalácií… Rovnako témy načrtnuté dielami
boli komplexnejšie a zložitejšie.
Rozpustenie protikladov
Najdôležitejšia časť výstavy sa zaoberala myšlienkou nutnosti pre-
hodnotenia nášho pohľadu na svet, na svet postihnutý klimatic-
kými zmenami. V novej situácii sa tradičné protikladné kategórie
ako príroda a kultúra úplne rozpúšťajú, pretože už nikde na svete
neexistuje príroda nedotknutá ľudskou aktivitou. Zároveň sa
rozpúšťajú dichotómie ako národný/medzinárodný alebo indivi-
dualita/spoločnosť. Klimatické zmeny majú nedozierne následky
a ovplyvnia všetky sféry ľudskej spoločnosti, pričom umenie môže
byť jedným z indikátorov tejto zmeny.
Z 26 diel výstavy predstavím len niektoré. Pri vstupe do expozí-
cie v galérii umiestnenej v kostole svätého Mikuláša sa návštevník
zrazu ocitol uprostred kusov rozbitého skla zavesených zo stropu,
Sedmá generace 2|2010
KULTURNÍ zahrada |
ktorými musel prejsť. Odkaz islandskej umelkyne Ruri je abstrakt-
ný, no zároveň veľmi fyzický — zážitok pocitu ťažkej situácie, ne-
bezpečia, ohrozenia. V ďalšej miestnosti bolo predstavené dielo
autorskej dvojice Lise Autogeny a Joshuu Portwaya, ktoré využíva
najnovšie technológie — dáta zo satelitu a atmosferických senzorov
sa v reálnom čase spracúvajú a vyhodnocujú výskyt momentálne
najmodrejšej oblohy na planéte. Divák má možnosť vidieť len štvo-
rec priezračnej modrej farby a vidieť na mape sa meniace označenia
miest. Komplexnosť procesov prírody ale aj súčasných technológií
je ohromujúca. Toto technologické riešenie však prírodu nedeštruu-
je, prináša len intenzívny zážitok.
Kanadský umelec Bill Burns vystavil vtipnú sériu bezpečnost-
ných pomôcok pre malé zvieratá v mini-veľkosti: záchranné vesty
a kolesá, ochranné rukavice… Pripomenul tak, že následky klima-
tických zmien nepostihnú len človeka. V miestnosti pod strechou
kostola návštevník vstúpil na trávnik umiestnený na kruhovej rampe.
Trávnik sa neustále sám natáča tak, aby bol v pravom uhle k dopadu
slnečných lúčov, takže je vyňatý zo zemskej rotácie. Umelec Erik
Andersen týmto dielom upozorňuje, že veci a činy majú kozmický
rozmer. Kto chodil ulicami Kodane s otvorenými očami, mohol si
všimnúť modrú líniu namaľovanú na dlažbe. Bolo to dielo nemeckej
dvojice Haubitz + Zoche nazvané Voda nepozná steny, ktoré zobrazili
zvýšenie hladiny o sedem metrov reálne v priestore centra. Hranica
ukazovala, ktoré miesta by boli nad a ktoré pod vodou.
Premyslieť vzťahy
Expozícia v dánskej Národnej galérii sa zamerala na vzťahy k život-
nému prostrediu a riešenia budúcnosti. Tu zaujal predovšetkým
argentínsky umelec Tomas Saraceno a jeho v hale galérie sa vzná-
šajúce Biosféry. Saraceno, ktorý vyštudoval architektúru, z plastu
vytvoril guľové objekty s kolóniami rastlín prepojené lanami. Do
najväčšej bubliny bolo možné vojsť. Umelec vo svojom diele s vyu-
žitím množstva poznatkov o prírode skúma alternatívne možnosti,
ako pretvoriť ľudské obydlia, sociálne priestory a ako využiť tech-
nický vývoj na to, aby sme pozitívne zmenili spôsob, akým sme
doteraz organizovali svet. Švéd Henrik Håkansson zas nevystavil
nič iné ako spomalené video letu motýľov — uvedomiť si spôsob
mávania motýlích krídel bol dosť jedinečný zážitok.
Projekt Rethink je spojený s množstvom prednášok a podujatí,
rovnako katalóg k výstave obsahuje články nielen z oblasti umenia
a teórie ale aj politiky, sociológie a antropológie. Úloha umelcov už
nie je nostalgicky spomínať na krásnu prírodu a inšpirovať sa ňou.
Environmentálne umenie by malo podľa článku v katalógu od T. J. De-
mosa „prispieť k trvalému zaangažovaniu verejnosti v politike trva-
lej udržateľnosti a vyvíjať kreatívne návrhy pre alternatívne formy
života založené na environmentálnej spravodlivosti v globálnom
meradle“. Ešte radikálnejšie je vyjadrenie Rogera Malinu z Asociá-
cie Leonardo: „Práca umelcov využívajúcich vedu a technológiu je
nevyhnutná pre naše prežitie. Títo umelci nevytvárajú hračky pre
bohatých, ale sú súčasťou razantných kultúrnych projektov, ktoré
potrebujeme na to, aby sme čelili horúcim otázkam súčasnosti.“
Autorka vystudovala dějiny umění. Více informací k uvedeným projek-
tům najdete na www.aidoh.dk a www.rethinkclimate.org.
37 |
| KULTURNÍ zahrada
LIBRARIUM / Vít Kouřil
Pavel Klvač (editor)
Člověk, krajina,
krajinný ráz
MUNI press,
prosinec 2009
Může být bažina krásná? Opravdu máme rádi
savanu? Jak vnímají zemědělci krajinné prvky?
Odpovědi na tyto i řadu jiných otázek souvise-
jících se vztahem člověka a krajiny najdeme
v další publikaci Katedry environmentálních
studií FSS MU v Brně. Zatímco některé texty
jako Tři cesty pralesem od Martina Tomáška
přímo navazují na sborník Člověk a les (2006),
většina zůstává „před bukem“. Teoretické úvahy
(Krajinný ráz a „lidová“ estetika od Vlastimila
Zusky) doplňují empirické výzkumy, kupříkladu
hledání autenticity v českých vesnicích v ru-
munském Banátu. Na závěr připomíná socio-
log-fotograf Rudolf Šmíd nezastupitelnou roli
(mizejících) strašáků, „posledních mohykánů
tradiční rurální společnosti“.
Richard Višňák
Les v hodině dvanácté
Abies, březen 2010
Dlouho připravovaná monografie o tuzemských
lesích přichází zrovna vhod — v době, kdy se
je státní Lesy ČR snaží dlouhodobě pronajmout
soukromým těžařům. Geobotanik (a dlouholetý
přispěvatel 7.G) Richard Višňák nejprve vyme-
zuje pojmy přírodní a kulturní les a následně
přibližuje vývoj zdejší vegetace od třetihor až
po současnost. Analýzu nevalné kondice sou-
časných lesů ilustruje na výstražných příkla-
dech Šumavy, Krušných a Jizerských hor, na-
čež představuje nedávné pokusy chránit lesy
územními systémy ekologické stability (ÚSES)
i současnou Naturou 2000. Podle autora ještě
na záchranu lesů není pozdě, ale veřejnost se
musí hlasitě ozvat. Laiky potěší terminologický
slovníček i seznam doporučené literatury.
|38
Kritika depolitizova-
ného rozumu
Grimmus, únor 2010
Jedenáct statí s podtitulem Úvahy (nejen)
o nové normalizaci volně spojuje „prosté slovo
myšlení, doplněné adjektivy jako ,politické‘,
,kritické‘ nebo ,radikální‘“, píše v předmluvě
filozof Martin Škabraha. Nebezpečí depolitizace
pak spočívá v tom, že vládnutí se už nebude
vytvářet z alternativ, ale z takzvané ekonomické
nutnosti nebo expertními autoritami. Mezi při-
spěvatel(kam)i sborníku budete znát zejména
Václava Bělohradského, který reaguje na „mo-
dernizaci“ levice Postkomunistickým manifes-
tem, Pavla Baršu, kritizujícího postup státu
Izrael vůči Palestincům, či Terezu Stöckelovou,
podle níž se dnes devalvuje vše, co není spoči-
tatelné. Dále přispěli Ondřej Slačálek, Mirek
Vodrážka nebo Petr Schnur.
Stanislav Cetkovský,
Bohumil Frantál, Josef
Štekl (editoři)
Větrná energie
v České republice
Ústav geoniky AV ČR,
březen 2010
Pokud se chcete vybavit základní argumentací
pro hospodské či rodinné hádky na téma „vr-
tulí v krajině“, sáhněte po tomto útlém lesk-
lém svazku. Zdejší akademici vám sice lehce
toporně, ale fundovaně vysvětlí, jaký je větrný
potenciál Česka a legislativní i ekonomický rá-
mec větrného podnikání, respektive osvětlí pro-
blémy s hlukem, živou přírodou, krajinným rá-
zem nebo cestovním ruchem. Autoři chtějí bořit
mýty, které brání výstavbě větrníků ve vhod-
ných lokalitách. A souhlasí s předpovědí B. Lud-
víka, že „stejně jako větrné mlýny, tak i větrné
elektrárny jednoho dne splní svou dějinnou
úlohu a zaniknou, ale než se tak stane, užijme
si je, protože je možné, že právě vstupujeme
do století větru“.
Erik Baláž, Bruno
D’Amicis
Posledná pevnosť
ADIN, únor 2010
Ekolog a člen Lesochranářského sdružení VLK
Erik Baláž a strávil společně s biologem-fotogra-
fem Brunem D’Amicis patnáct let pozorováním
medvědů v tatranské Tiché a Kôprové dolině. To
vše s jediným cílem: upozornit, že divoká pří-
roda je v Evropě stále přítomná, i když už z ní
zbývá jen pár kousků. A že pokud poskytneme
medvědům a jiným „neochočitelným“ zvířatům
dostatek prostoru, zachovají si přirozený (a ně-
kdy i krutý) způsob života a nemusí somrovat
u kontejnerů rekreačních objektů. Balážovo
poutavé povídání o ročních i životních cyklech
doplňuje D’Amicis spoustou nádherných foto-
grafií tatranské fauny i flóry. Vedle této výpravné
knihy se autoři podíleli i na souvisejícím filmu
Strážce divočiny.
Thomas Hylland
Eriksen
Syndrom velkého
vlka: hledání štěstí ve
společnosti nadbytku
Doplněk, březen 2010
„My, příslušníci globální střední třídy, máme
v podstatě ráj na zemi: dožíváme se vyššího
věku než kdokoli před námi, méně pracujeme
a jsme zdravější než předchozí generace… Pře-
sto však nejsme spokojeni.“ Jak známo, výzkumy
veřejného mínění v posledním půlstoletí uka-
zují, že ani dlouhodobý růst blahobytu v prů-
myslových zemích nezajišťuje šťastnější životy
jejích obyvatel, spíše naopak. Kniha známého
norského sociálního antropologa (jeho Tyranie
okamžiku narážela na jiný paradox — proč nám
všechny ty technologie vynalezené k úspoře
času ve skutečnosti čas ukrajují?) se podobně
jako Paradoxní štěstí G. Lipovetského snaží
odpovídat na přetěžkou otázku: čím se vlastně
šťastný a spokojený život vyznačuje?
Sedmá generace 2|2010

Š árka Z ahradníková
Představovat si zdravé ekosystémy
Proč snahy podporovat u veřejnosti udržitelný způsob života nepřinášejí zamýšlený efekt? Jak to, že toho tolik víme
o krizi životního prostředí, a přitom to s námi nijak nepohne? K čemu vede vyvolávání pocitů viny v souvislosti s touto
krizí? Jak lidem usnadnit, aby se mohli chovat udržitelněji?
Nejen na tyto otázky odpovídá kniha Psychologie environmentálních
problémů autorek Deborah Du Nann Winterové a Susan Kogerové,
nově vydaná v nakladatelství Portál. Jde o první českou publikaci
mapující prostor, v němž se překrývá environmentalistika s psy-
chologií. Očekává se od ní tedy, že české zelené obci pomůže po-
chopit souvislosti enviromentálních problémů s lidským chováním
a psychikou.
Přemístění a další triky
Kniha psaná jakožto vysokoškolská učebnice pro psychologické
laiky začíná popisem hlavních environmentálních problémů a jejich
souvislostí s lidským chováním. Jádro výkladu poté tvoří kapitoly
přibližující základní psychologické směry. Velmi jsem ocenila hlavně
část věnovanou fyziologické psychologii a psychologii zdraví — téma
vlivu toxických látek v prostředí na lidský vývoj a fungování lidského
organismu se v ekopsychologické literatuře tak často nezpracová-
vá. Winterová s Kogerovou dále čtenáře uvádějí do psychoanalýzy
a teorie objektních vztahů, behaviorismu, kognitivní, sociální a ho-
listické psychologie.
Na začátku jednotlivých kapitol autorky velmi srozumitelně
a uceleně představují základní východiska toho kterého psycho-
logického směru. Dále ukazují, jak jednotlivá zjištění souvisejí
s problémy životního prostředí. Vysvětlí tak například, jak fungují
obranné mechanismy, pomocí kterých si držíme od těla všechno,
co v nás vyvolává strach. Chceme si dopřát pohodlné bydlení, chut-
nou stravu, kvalitní zábavu, úspěšnou kariéru. Víme, že naplňování
těchto potřeb urychluje nástup ekologického kolapsu — něčeho
Sedmá generace 2|2010
KULTURNÍ zahrada |
foto: Dora Pete
nepředstavitelně hrozivého. Obranné mechanismy nám umožňují
si hrozbu nepřipustit. Jak? Jedním takovým mechanismem je racio-
nalizace, kdy sami sebe přesvědčíme, že pro určité chování jsme
měli dobrý důvod. Například jedu autem na víkend na chalupu,
i když by bylo možné tam jet vlakem. Zdůvodním si ale svoji volbu
tím, že jedu na plyn, tedy produkuji méně zplodin. Obranných me-
chanismů je přitom celá řada. Zajímavé je přemístění, kdy si udr-
žíme ohrožující událost od těla tím, že vyjádříme své pocity vůči
něčemu jinému, třeba méně závažnému, ale snáze zvládnutelnému:
například třídíme odpad a máme pocit, že tím pádem pro planetu
opravdu něco děláme.
Takových psychologických souvislostí autorky popisují desítky.
Namátkou: Proč lidé mění své postoje tak, aby odpovídaly jejich
chování, spíš než aby se chovali podle zastávaných postojů? Co mají
lidé společného se žábami v postupně ohřívané vodě? Proč je lidem
vlastní omezená schopnost odkládat uspokojení?
Na daném prostoru autorky pochopitelně nejdou do podrob-
ností, přinášejí ale jasné a uchopitelné teze, vhodně doprovázené
konkrétními příklady, většinou z vlastního života. To činí text osob-
ním, v kladném smyslu angažovaným. Text oživuje také řada myš-
lenkových cvičení. Autorky čtenáře například v úvodu kapitoly
o globálních ekologických problémech vyzvou, aby si při čtení
všímali svých reakcí. V následující kapitole se potom zeptají, jaké
reakce se u nich vyskytly, a zasadí je do kontextu vyprávění o boom-
sters a doomsters, tedy, slovy překladatele, o prorocích rozkvětu
a prorocích zániku. Text tak mnohdy působí dojmem živého roz-
hovoru.
39 |
| KULTURNÍ zahrada
Co (se s tím dá) dělat?
Winterová a Kogerová na různých místech knihy doporučují, co
z psychologického pohledu pro udržitelný svět dělat, přičemž ně-
která z doporučení jsou příjemně neotřelá a nadějeplná. Například:
představujme si co nejdetailněji zdravé ekosystémy. Pocity viny
nebo zoufalství k akci nemotivují — k tomu, abychom se mohli ak-
tivně podílet na řešení environmentálních problémů, potřebujeme
pozitivní vize. Nevyhýbejme se zásadním problémům proto, že
jsou velké a nad naše možnosti. Kvůli zmíněnému obrannému me-
chanismu přemístění je důležité „pracovat s velkými myšlenkami“.
Spíš než ztrácet čas nad malými problémy doporučují autorky
řešit ty velké po malých krůčcích. Účelné je definovat problémy
v podobě malých vítězství, jež jsou bezprostřední, hmatatelná
a zvladatelná.
Dále si máme hlídat, s kým se porovnáváme. Poznatky sociální
psychologie tak můžeme využít k omezení tlaku norem velících
nadměrně spotřebovávat. Své chování totiž hodnotíme ve srovnání
s druhými lidmi, buď s těmi, s nimiž jsme často v kontaktu, nebo
se členy skupin, do nichž bychom chtěli patřit. Chci-li tedy omezit
nakupování, udělám dobře, nebudu-li chodit před Vánocemi do
města. Obědvám-li s vegetariány, objednám si mnohem spíše také
bezmasé jídlo. Stejného principu mohou využívat programy pro-
pagující udržitelné chování.
Návrhy, jak se v jednotlivých oblastech denního života (tepelná
izolace domácnosti, úspora vody, příprava jídla a tak dále) chovat
šetrněji k životnímu prostředí, autorky už bez dalšího vysvětlování
shrnují v dodatku: mimo jiné radí nekupovat spotřebiče na baterky,
co nejméně otevírat vyhřátou troubu a používat co nejúspornější
ledničky a mrazničky.
Jak jsou na tom Evropané?
V knize navíc nechybí rejstřík a přehledná zahraniční i česká bib-
liografie. Ale abych jenom nechválila: věcně velmi kvalitní text
trpí ne úplně kvalitním překladem a také nedbalými korekturami.
Vnitřní členění kapitol není vždy srozumitelné a čtenář se někdy
těžko orientuje v jejich logické výstavbě. Kniha samozřejmě nezo-
hledňuje nejnovější události, například poslední vývoj diskuse
o klimatických změnách, a prameny mladší roku 2004 (tehdy vyšlo
v USA vydání použité pro překlad). Zásadně to však nevadí. Co může
být spíše nepříjemné, je „americkost“ uváděných reálií. „Severo-
američané jsou největšími uživateli světové komerční energie.“ Jak
jsou na tom Evropané, se čtenář, s výjimkou několika lektorských
poznámek, nedozví.
Psychologie environmentálních problémů je o stupeň méně čtivá,
než aby šlo o popularizační knihu. Zainteresovanému čtenáři ale
určitě poskytne dobrý úvod do psychologických souvislostí ochrany
životního prostředí. Šance, že kniha naplní očekávání do ní vkláda-
ná, jsou tedy značné.
Autorka studuje psychologii na FF UK v Praze. Deborah Du Nann Winter
a Susan Koger: Psychologie environmentálních problémů. Portál 2009.
|40
ZÁLOŽKA / Tereza Stöckelová
Staňme se informačními environmentalisty!
Potřebujeme informační environmentalismus, tvrdí americký
právník James Boyle ve své knížce The Public Domain: Enclo-
sing the Commons of the Mind (Veřejná sféra: Zábory společ-
ných duševních statků) o vývoji práva v oblasti duševního
vlastnictví ve Spojených státech a jeho důsledcích pro podobu
veřejné sféry. Jestliže se v 50. letech minulého století objevilo
environmentální hnutí, které začalo upozorňovat na skutečnost,
že o přírodu a životní prostředí je potřeba se starat jako o ve-
řejný statek, dnes potřebujeme informační environmentalis-
mus, který začne podobným způsobem hájit nemateriální
skutečnosti — vědění, metody, jazyk, umělecká díla.
Boyle uvádí na scénu úvahy Thomase Jeffersona, který
považoval duševní vlastnictví za nepřirozené: ideje se podle
něj mají šířit jako oheň. Jediné ospravedlnění pro soukromé
duševní vlastnictví je podle Jeffersona inovace. Vlastnictví má
být uznáno, pokud a jen dokud umožňuje inovativní jednání,
které by se bez něj neodehrálo. Právo duševního vlastnictví
se ale v USA od toho principu zásadně odchýlilo. Stále více
skutečností, které dříve patřily do veřejné sféry, se dnes stává
předmětem komercializace a nabývá podobu soukromého
vlastnictví. Dnes jsou tak patentovány i genetické informace
či obchodní metody; jestliže se copyright neboli autorské právo
do roku 1978 vztahovalo na 28 let po vydání díla (autor si
ho mohl dále prodloužit, ale to se obvykle nedělo), dnes je to
70 let po úmrtí autora! Copyrightu tak podléhá převážná část
kulturní produkce 20. století. Boyle v knize líčí řadu konkrét-
ních kauz — od problému copyrightu na internetu po otázku
ochrany genetických technologií vytvářených syntetickou
biologií — a ukazuje slepé uličky, do kterých současný systém
duševního vlastnictví vede.
Boyle není anarchista, který by hájil konec soukromého
vlastnictví, byť jen v oblasti idejí. Důsledně však vyžaduje,
aby se dodržoval princip definovaný původně Jeffersonem:
soukromé vlastnictví je legitimní, jen pokud stimuluje inovaci.
Vše ostatní je třeba vrátit do veřejné sféry, ze které primárně
všichni, včetně držitelů patentů a copyrightů, čerpáme. V tomto
duchu byl Boyle v roce 2002 jedním z těch, kdo stáli u zrodu
licence Creative Commons, v jejímž rámci si autoři na rozdíl
od copyrightu nastavují požadovanou míru ochrany a většinou
dovolují volné šíření díla. Stejně tak Boyle obhajuje open a free
software a další formy „distribuované kreativity“ a ukazuje, že
navzdory neoliberálním ekonomickým poučkám fungují.
Jakkoli se knížka soustředí na severoamerickou realitu, útok na
veřejnou sféru dnes citelně zasahuje i nás. Staňme se informačními
environmentalisty, dokud je ve veřejné sféře co hájit.
Autorka je socioložka (rozhovor v 7.G 2/2009). James Boyle: The
Public Domain: Enclosing the Commons of the Mind. New Haven
& London: Yale University Press 2008, viz www.thepublicdomain.org.
Sedmá generace 2|2010

foto: BSK
J an M iessler
Těkavý čas hlupáků
Ano, je to hloupé. Lidstvo se kvůli klimatickým změnám řítí do záhuby, včera už bylo pozdě — a britská progresivní reži-
sérka Franny Armstrong o tom natáčí film, který bohužel zanechává pouze průměrný dojem.
Namlsáni jízlivými eskapádami Michaela Moora, přesvědčivou ar-
gumentací Ala Gora nebo vizuálními hody jinak školometsky dřevě-
ného Domova nenalezneme v Času hlupáků nic, čím by bylo dosaženo
vyšších met či hlubších souvislostí. Poněkud vykonstruovaně pů-
sobí už zarámování ve stylu postkatastrofické science fiction, která
navíc navozuje nepříjemný pocit, že za hlupáky má ekologicky uvě-
domělá autorka možná částečně i své vlastní diváky.
Popravdě řečeno, Čas hlupáků má tak razantní název, že přímo láká
k nejrůznějším očekáváním — která pak ale nesplní. Liché jsou nadě-
je, že dokáže vysvětlit nynější střemhlavý pád do ekologického pekla
jedním univerzálním faktorem (lidskou blbostí) stejně úderně, jako
to umí Moore. Všichni jsou blbí, jenom já jsem vševědoucí letadlo,
které se spravedlivě a moudře vznáší nad stoupajícími vodami glo-
bálně tajících ledovců, dala by se parafrázovat ústřední perspektiva
filmu, ukotvená do půl století vzdálené postkatastrofické budouc-
nosti a fixovaná postavou Archiváře, který se z „objektivizujícího“
odstupu probírá minulostí lidstva — tedy naší současností.
Tehdá v nula osmém
O tom, do jaké míry jsou lidé ve filmu blbí, bychom ovšem debato-
vat neměli — je to politicky nekorektní, je to nespravedlivé a také
to není úplně důležité. Jako vždy, i tady by spíše než sondování
mělčin některých vybraných lidských duší stálo za to proklepnout
spíš sociální podmínky, kterými byly tyto duše formovány. A opět:
je poněkud hloupé, že na to není položen větší důraz.
Sedmá generace 2|2010
KULTURNÍ zahrada |
Nicméně to není celé lidstvo, ale právě konkrétní lidé, kterým se
ve filmu dostává empatické pozornosti. Dokument nás seznamuje
s dvaaosmdesátiletým francouzským horským průvodcem, který
pamatuje alpské ledovce ještě tehdá v pětačtyřicátém; s Nigerijkou,
která se chce stát lékařkou, protože její sestra zemřela i kvůli Shellu
na malárii, a jelikož ryby už ve znečištěné vodě nevyloví, vydělává si
šmelinou s benzínem; dále s bohatým indickým filantropem, který je
ovšem na své podřízené ras; s americkým ropným geologem, který
se zároveň cítí být ekologem; s Britem, kterému zatrhnou výstavbu
větrných elektráren, protože by sousedům narušily krásný výhled
do krajiny; a také s klukem z Iráku, kterému Američani zabili tátu
a který je kvůli tomu chce taky zabít. To vše je jako hamburger pro-
loženo najemno nastříhanými plátky dobových (čti: ne tak starých)
zpravodajských relací a animovaných sekvencí.
Glokalizace bez kontextu
Co je ve filmu dobře vidět, je to, že většina pozorovaných globál-
ních duší je okolnostmi hnána do nějakého rozporu. Irácký kluk,
který nemá rád Američany, je televizní reklamou zpracován úplně
stejně jako americké děti — když si se sestrou hraje na televizní vysílá-
ní, je nabíledni, že jimi hýbe stejný konzumerismus, který poslal do
Iráku ony nenáviděné vojáky zajistit ropu, na které je tento životní
styl závislý. Stejně tak je rozporná i zdánlivě milá paní, oslavující
vítězství nad větrníky a zároveň podporující boj proti klimatickým
změnám.
41 |
| KULTURNÍ zahrada
Problém je ovšem v tom, že je režisérkou do rozporů hnán také
film samotný. Akcentuje globální perspektivu z velké výšky, dálky
i časového odstupu, zároveň se ale babrá v emocích a detailech.
Postkatastrofická vložka, která ostatně vznikla až dodatečně, pak
slouží jako oslí můstek, který to má všechno dohromady propojit,
aniž by ovšem tvůrci museli sami příliš dumat nad tím, co všechny ty
detaily opravdu spojuje. Výsledek by se asi dal nejvýstižněji popsat
slovem glokalizace: globální problémy prezentované ve svých lokál-
ních kontextech. Dávkování kontextu je ovšem dietní, dynamicky
„nadupaný“ střih působí spíš nemotorně než sexy, a většinu sou-
vislostí si musí divák domyslet na základě toho, co už věděl dříve
odjinud.
Hlupáci nemají šanci.
Těm ostatním ale většinou není třeba vysvětlovat věci, které už
znají. Zároveň není třeba ani podceňovat jejich inteligenci někte-
rými příliš lacinými ingrediencemi, mezi které patří jednak příliš
povrchní a nenápaditý hudební doprovod, animované sekvence
tepající americký imperialismus s vervou Rudého práva a především
ono již zmíněné postkatastrofické zarámování, které dost nad-
bytečně a do značné míry falešně konstruuje v úvodu zmíněnou
objektivizující perspektivu. Co naopak chybí, je především jasné
vymezení tématu a nějaké ty vyargumentované závěry.
Čas tvůrců, nebo čas diváků?
Když se pak v roce 2055 podle všeho zřejmě poslední Pozemšťan,
ztělesňovaný Pete Postlethwaithem, ve své věži uprostřed tající
Antarktidy naposledy probírá centrálním archivem lidstva a jeho
patetické glosy jsou střídány těkavým surfováním nashromážděnými
inforamcemi, nemohli bychom si přát výstižnější shrnutí autorského
přístupu. Ty archivní střípky jsou ostentativně zaměnitelné, jako
kdyby nás filmaři stejně dobře mohli seznámit i s řadou jiných lid-
ských osudů a zpráv o přírodních katastrofách. Ty glosy jsou příliš
polopatistické a hrají spíš na emoce než na racionalitu. Ale hlavně:
zpracování celé té postkatrofické myšlenky působí nedomyšleně
a nepřesvědčivě.
Přitom přesvědčivost a pádnost by měly být hlavními devizami
filmu, pokud by nás chtěl opravdu přesvědčit, že zná odpověď na
otázku po příčinách globálních změn klimatu a že touto odpo-
vědí je lidská hloupost. Tíhu svého názvu se filmu unést nedaří,
a to navzdory řadě pozoruhodných momentů, kdy protiklady ži-
votní reality a životních přání hlavních protagonistů filmu vystu-
pují na povrch.
V každém případě film díky těkání z jednoho detailu na druhý
nenudí a navíc není ani příliš dlouhý, trvá pouze hodinu a půl. Je
to čas lidí zachycených ve filmu? Je to čas tvůrců, nebo čas diváků?
A jaký čas přijde poté, co čas hlupáků skončí?
Já vím, samé hloupé otázky. Ten film si o to ale přímo říká.
Čas hlupáků (The Age of Stupid). Režie Franny Armstrong, Velká Britá-
nie, 2008, 89 minut.
Poznámka: Již tradičně jsme se v redakci nad hodnocením filmu ne-
shodli, tato recenze představuje kritičtější pohled. Svůj názor si můžete
udělat snadno, film je k vidění zdarma na webu ČT: www.ceskatelevize.
cz/specialy/jedensvet/cs/filmy/cas-hlupaku/.
|42
PROMÍTAČKA / Pavlína Binková
Mimo dobro a zlo. Už zase?
Máme strach. Vedeme emotivní debaty nad pochybeními policie,
děsíme se mezer v právním systému, které umožňují propuštění
mladistvého vraha na svobodu, bojíme se na potemnělé ulici.
V symbolických zákoutích svých Já ovšem rádi propadáme kouzlu
zla, zločinu a zločinců. „Archetypální potřeba hrdinských vzorů“,
tak odůvodňuje tento stav naší mysli i úspěch snímku Jacquese
Audiarda Prorok (2009) kritik Ondřej Kavalír (A2).
Postoupil do nejužší nominace na Oskara v kategorii zahra-
ničních filmů, sbírá ocenění ve Francii i jinde. Prorok se tak řadí
k několika dalším evropským filmům posledních let, kterým
slouží jako odrazový můstek populární téma lidí mimo zákon.
Charakterizuje je sice profesionální vytříbenost, ale zůstává v nich
prostor pro tvůrčí originalitu. Mohou se také chlubit nadstan-
dardními hereckými výkony a dokonalou výpravou, a cílit tak na
většinového diváka. Podobnou podívanou nabízel Veřejný nepřítel
č. 1/Epilog Jean-Françoise Richeta (2008) nebo politická freska
Bader-Mainhof Komplex Uliho Edela (2008).
S jejich postavami se stejně jako s hlavním hrdinou Proroka
nemůžeme z pozice diváků jednoznačně identifikovat. Postava
Malika al Djebeny osciluje mezi pohrdáním, jež pociťujeme k so-
ciálně vyloučeným a k lidem mimo zákon, a pochopením, které
zakládá jeho bezelstnost i meritokratický postup od negramot-
ného odsouzence až na pozici vůdce vězeňského gangu. Zvenku
nepřehlednou, ač uvnitř přesně hierarchizovanou sítí vztahů,
včetně těch, jimiž je totální instituce propojena s vnějším svě-
tem, se po šesti letech a dvou hodinách filmového napětí pro-
plétá Malik až k závěrečnému propuštění, aniž by naše morální
dilema bylo jednoznačně vyřešeno.
Film se odráží od palčivých a žádaných otázek diskriminace
a postavení muslimských obyvatel Francie k většinové společ-
nosti. Přísná logika dělby světa podle náboženských a jiných hra-
nic (a s ní spojené sociální vyloučení) je přitom v úvodu filmu
narušována (Malik při svém vstupu do vězení nechápe, proč se
ho vyšetřovatel ptá, zda se modlí a zda může jíst vepřové), aby
byla na konci snímku stvrzena Malikovým začleněním se do
„etnicky správné“ party. Příběh zločince Malika je tak příběhem
nevyhnutelnosti. Ta také vede hrdinu k syrovému, animálnímu
jednání s prostým cílem udržet se naživu. Intuitivní osahávání
si prostředí, lopotné studium a vůle přežít kontrastují s pro-
myšleným světem intelektuála a bonvivána Jacquese Mesrina
z Veřejného nepřítele. Mesrin, zločinec klasické epochy, získává
„politicky korektní“ protipól v poněkud upoceném a impul-
sivním al Djebenovi.
Jde o žádané téma s profesionálním režisérským výkonem
v žánru akčního krimifilmu. A to může být právě kámen úrazu.
Kritik Kamil Fila upozorňuje na Audilardovo „vykoupení a glo-
rifikaci zločinu“, na „romantizující rozměr“ záliby v lidech na
okraji zákona. Zanechá v nás Prorok něco víc než pocit ze
skvěle odvedené práce filmového štábu?
Sedmá generace 2|2010
| rozhovor KULTURNÍ zahrada |

foto: Markéta Jedličková

R ozhovor s Č estmírem K losem

Hledám příležitost, o co opřít svůj

optimismus
Čestmír Klos (*1943 ve Velichovkách u Jaroměře) je možná nejdéle píšícím tuzemským ekologickým novinářem. Cesta
k tomuto prvenství však rozhodně nebyla přímá: „Můj příběh, to je samej loping, tak uvidíme, jestli se z toho vymotá-
me,“ glosuje náš host, když si sedá do křesla v brněnském sídle Hnutí DUHA. V šedesátých letech vystudoval v Brně na
leteckého konstruktéra, pracovat však začal jako programátor-analytik sálového počítače ICT 1905. V téže době ho osu-
dově zlákala hudební publicistika. Následujících patnáct let prožil jako redaktor časopisu Melodie, současně uváděl
známý televizní pořad Písničky pod rentgenem. V roce 1983 byl spolu s celou redakcí z Melodie vykázán a přestěhoval
se do Krkonoš, kde ve stejnojmenném časopise načal svou ekožurnalistickou pouť. Po revoluci působil v Lidových
novinách, Týdnu a od roku 2001 zakotvil v redakci Eura. Nadto čtrnáct let týden co týden uvádí na Českém rozhlase
ekologický magazín Zeměžluč.

Dlouhodobě se věnujete solární energetice,
v roce 2004 jste dokonce dostal cenu Solární
ligy ČR. Jak jste k ní přišel?
Soláru se věnuji od té chvíle, kdy u nás ně-
kteří zoufalci myšlenku na využití energie
ze slunce vyslovili. Je přitom zajímavé, že
na začátku jsme vypadali jako šílení blázni,
kteří podporují něco, co je padesátkrát
dražší (samozřejmě ten koeficient pře-
háním) než energie z uhlí. Když však teď
řeknu, že někde podporuji stavbu solární
elektrárny, koukají se na mě, jako bych
něco ukrad. Sotva projevil zájem byznys,
celé se to přehodilo do úplného protipólu.
Něco podobného se děje i s bioplyno-
vými stanicemi. Na začátku za nimi stál
v podstatě stejný entuziasmus: plánovalo
se, jak budou zpracovávat kuchyňské

Sedmá generace 2|2010 43 |

| KULTURNÍ zahrada
odpady z restaurací, školních jídelen i do-
mácností. Očekávalo se, že odpomohou
skládkám od zeleného odpadu, který
uvolňuje skleníkový metan. Nakonec to
ale dopadá tak, že se bioplynové stanice
převážně orientují na kukuřičnou siláž
a v podstatě tímto směrem ženou i země-
dělskou výrobu.
Takže když si nevládní či novinářské
iniciativy dají za cíl prosadit podobné
věci, musí očekávat, jak to dopadne, až
se toho chopí byznys. A zdá se, že tako-
váto proměna je neukočírovatelná.
Očekával jste před rokem či dvěma, že dojde
v solární energetice k takovému boomu a že
ČEPS (Česká energetická přenosová sou-
stava) zastaví další rozvoj tím, že odmítne
připojovat nové elektrárny?
To jsem neočekával. Ale že se celé odvětví
rozvine díky zákonu z roku 2005 (zákon
č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie — pozn.
red.), v to jsem doufal. Ten zákon byl velmi
dobrý a pojistka maximálně pětiprocent-
ního zvýšení ceny byla v té době pocho-
pitelná. Všichni přece víme, že rozmary
úředníků můžou být značné, a co kdyby
udusili celé odvětví prudkým snížením
výkupních cen hned na začátku?
Ale pak najednou ten limit začal šíleným
způsobem vadit nikoli ve smyslu, že by byl
špatně stanoven, ale že legislativa měla být
nastavena jinak vůči solární energetice jako
celku. Při prudkém rozvoji fotovoltaiky se
mělo počítat i s prudkým poklesem ceny
panelů.
Energie je obecně vaše veliké téma. Jak
hodnotíte dvě nedávno publikované vládní
koncepce — od tehdejšího ministra životního
prostředí Ladislava Mika, jež sází na úspory
a obnovitelné zdroje, a tu od ministra prů-
myslu a obchodu Vladimíra Tošovského,
která počítá s prolomením limitů těžby či
rozšířením Temelína?
Tošovského koncepce, to je otevřená
skříňka v muzeu. To je koncepce někdy
z roku 1985 nebo kdy, která nedoznala
vůbec žádných změn s ohledem na sou-
časné poznání. Naproti tomu klimatická
koncepce navržená ministerstvem život-
ního prostředí jde myslím velmi dobrým
směrem. Má však jednu vadu — přišla do
doby, kdy ten rozjetý rychlík zabrzdil v Ko-
dani. Zejména v Česku pak klimaskeptici
|44
začali vytahovat nějaké nesmyslné argumen-
ty, čímž u veřejnosti poněkud pomohli té
diluviální energetické koncepci na svět.
Předtím by šla odmítat daleko lépe.
Jak kvalitně podle vás zdejší média o těchto
tématech referují?
Co se týče tisku, je to prodejná děvka. Píše
ve chvíli, kdy si redaktoři myslí, že je něco
zajímavé, a píši na jednu i na druhou stra-
nu. Záleží, jak se to v té chvíli jeví. Už za
starých časů jsem říkal: „Já jsem redaktor
toho a toho časopisu!“ Tehdy to mělo i po-
litické konotace. Tím, že bych řekl: „Já jsem
novinář,“ jako bych se už hlásil k tehdej-
šímu establishmentu. Takže jsem se k no-
vinářskému stavu raději nehlásil. No a teď
bych to asi taky neměl dělat. Když si pře-
čtu nějaké články, přijde mi, že většina
z nich je skutečně motivovaná honbou
za efektností, nikoli snahou dopracovat
se nějakých zásadních sdělení. Ale jsou
samozřejmě současní novináři, kterých si
vážím. Tím spíše proto, že jejich kolegové
píší ve velké většině buď nedostatečně,
anebo pochybně.
Když ze svého pětadvacetiletého nadhledu
sledujete vývoj ekologické žurnalistiky,
odkud a kam její cesta vede?
Nejvýznamnější proměnou podle mě pro-
šlo povědomí lidí. V roce devadesát byla
ještě naprostá většina lidí ochotná říct,
že životní prostředí je na prvním nebo
druhém místě z věcí, které se musí řešit.
A přestože pro to většinou v praktickém
životě beztak nic nedělali a seděli doma
stejně jako dnes, aspoň cítili potřebu to
takto formulovat. Takže to vypadalo, že se
ekologičtí novináři obracejí k většině lidí.
V současnosti však začínám mít spíš
pocit, že ochrana přírody a krajiny začíná
být víceméně hobby. Velmi potěšitelné je,
že pod vlivem lidí, jako byla Emilka Strejč-
ková, začaly děti doma třídit, a když pak
úřady rozhodily kontejnery po městech,
ve třídění je následovali i jejich rodiče.
A je dobře, že se to ustálilo alespoň v téhle
podobě. Ale když se lidí zeptáte na sklení-
kový efekt a co si o tom myslí, většina jich
bude tápat, anebo vás s tím zažene.
Takže se o environmentálních otázkách nepíše
proto, že tolik nerezonují ve společnosti?
Nerezonují. A když už se třeba i píše, děsí
mě snaha prezentovat cokoli jako jedna ku
rozhovor |
jedné. Na jedné straně tři tisíce vědců, kteří
napíšou takhle tlustou knihu, kterou ni-
kdo z těch kritiků nečetl. Ale pak vystoupí
jeden novinář, ocituje ho jeden prezident
a najednou vzniká jakási snaha vyrovnávat
ty dva názory. Přitom na druhé straně je
jen rozmařilý názor, byť i opřený o něja-
kého výjimečného vědce, který si prostě
myslí něco jiného. Ale jsou tu dva názory,
mezi kterými se začíná takzvaně vyvažo-
vat. Termín „vyvážené novinářství“ je to
nejprohnanější, co se může člověk dočíst.
A dočte se to velmi často, protože my jsme
země všelijakých komisí a rad. A protože
ti všichni nevědí, co by říkali, tvrdí, že pří-
spěvky musí být vyvážené. To bych vyletěl
z kůže! Naopak se totiž domnívám, že na
místě je sousloví „zpravodajsky objektiv-
ní“. Když má člověk příležitost projevit
vlastní názor v nějakém komentáři, měl by
být přesvědčen o pravdě, kterou předklá-
dá, a měl by ji umět dokumentovat. A ne
bez názoru „vyvažovat“, aby byl z obliga,
když si nic nemyslí ani nemá nutkání se-
hnat si objektivní informace. A nakonec
nemá ani prostředky dopídit se do nějaké
větší hloubky. Takže objektivita a názor,
nikoli vyváženost.
Jaké informační zdroje byste tedy lidem,
kteří se zajímají o životní prostředí v České
republice, doporučil?
To je jednoduché, ať poslouchají Země-
žluč! (smích) Ta je ještě trochu rozma-
nitější než práce v Euru. To je už samo
nějakým způsobem specializované, při-
nejmenším je tam prvořadá ekonomie. To
mě nakonec nasměrovalo k tomu, že se
zabývám více solárními elektrárnami než
třeba úbytkem medvědů.
Aby mi ti medvědi nechyběli, realizuji
se i v Zeměžluči. Podobným věcem —
všem těm endemitům a glaciálním relik-
tům — jsem se věnoval, když mě jeden
z životních lopingů přivedl z Melodie
do časopisu Krkonoše. Tenkrát se mi to
hodně líbilo a myslel jsem si, že to budu
dělat napořád. Ale změna je život a jedna
taková mě přivedla do Eura, kde mi dávají
dostatek prostoru a kde mám s vedením
výbornou spolupráci.
I když třeba teď tam kolem solárních elekt-
ráren vyrostla ohromná hráz v podobě
jednoho kolegy. Ten se z ničeho nic vypro-
filoval jako člověk, který přesně následuje
pohled ministerstva průmyslu a obchodu.
Sedmá generace 2|2010

Tím pádem jsme se střetli. A je zajímavé,
že vyznavači zastaralých přístupů jsou asi
rychlejší psavci, vypadalo to, že můj názor
bude převálcován. Naštěstí se nakonec
ozvali někteří přátelé, takže to teď máme
„vyvážené“.
Do jaké míry jste v Lidových novinách, Týdnu
a Euru — zvláště vzhledem k jejich řekněme li-
berálně-ekonomickému pohledu na svět — pů-
sobil jako „exot“? Cítil jste se tam vždy svo-
bodně a respektovaně, nebo jste byl spíš
trpěnou osobou?
Nejhůř jsem se cítil v Lidovkách. Nikoli
proto, že by mě snad někdo omezoval,
ale proto, že se stalo něco nepředpoklá-
daného. Představoval jsem si, že jdu do
komentářového plátku, jaký vycházel
v době samizdatu. V tom rychlém kvasu
jsem slíbil účast a netušil jsem, že oni
přitom pojali rozhodnutí vytvořit deník.
A ten mě strašlivým způsobem svazoval,
protože oblast životního prostředí tam
byla omezována krátkými nebo středně
krátkými rozsahy. Takže na patnácti řád-
cích vůbec nezáleželo na tom, že jsem se
snažil přijít na nějakou zajímavost nebo
jít víc do hloubky. Takový rozsah sedí na
někoho, kdo jenom přiběhl na tiskovku,
která ho moc vážně nezajímala, a poznačil
si něco z těch papírů, co mu tam rozdali.
A když jsem cpal do novin něco víc, nako-
nec to velmi často bylo potřeba zkracovat.
Sedmá generace 2|2010
A když se sesypávaly stránky, najednou jsem
zjistil, že veškeré zajímavosti, co jsem dával
na konec článku, odpadly. Takže jsem z toho
neměl dobrej pocit.
Mění se nějak reakce čtenářů či posluchačů
na vaše články a pořady? Ubývá těch kritic-
kých nebo vulgárních?
Těch vulgárních jsem nikdy moc neměl. Spíš
dostávám reakce psané s despektem, ve sty-
lu: „Proč to ten člověk píše, když já jsem celý
život energetik, a on neví toto…“ Ale když
rozdráždíte vosy, nedostanete snad žihadlo?
Mám dokonce jednoho člověka, jakého
mají přední hokejisti nebo fotbalisti — ta-
kovou osobní obranu. Je to senátor ODS
a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš
Jirsa. Cokoli napíšu, vždycky to téma roz-
sekne. Začalo to Šumavou a stejné je to se
všemi dalšími tématy. A v posledním čísle
o solární energetice o tom samozřejmě
zase věděl víc, a tak to dával najevo. A se-
nátoři se přetisknou za každých okolností…
V čem podstatném jste se mýlil? Myslel jste
si třeba v devětaosmdesátem, že tady nyní
bude mnohem vyšší ekologické povědomí?
Myslel jsem si, že žádný osmdesátý devátý
nebude. Do Krkonoš jsem odešel jako do
takové vnitřní emigrace. Představoval jsem
si, že se po zbytek života budu věnovat
horám. Vůbec jsem si nemyslel, že ještě
jednou z těch hor slezu dolů, a co víc, že
rozhovor | R
na ně v podstatě budu mít čas jen tehdy,
když přijedu spravit střechu, aby mi neza-
tékalo domů. To byl můj největší omyl.
To je docela šťastný omyl. Sledujete stále
situaci v Krkonoších? Nepodléhá Správa
KRNAP lobbistickému tlaku?
Myslím, že podléhá. A je to asi nevyhnu-
telný proces, i kdyby tam byl pozlacený
člověk. Myslím, že patří k celkové spo-
lečenské atmosféře, že málokteří čeští
občané jsou hrdí na život v národním par-
ku. V územních plánech proto neustále
probíhá boj mezi ochranářskými koncep-
cemi a představami měst a obcí. Z toho,
co národní park představil ještě za Bursíka
jako vidinu rozvoje lyžování v Krkonoších,
mi šel mráz po zádech. Chtěli vybudovat 31
nových vleků a lanovek. Ale pak jsem si uvě-
domil, že naprostá většina projektů nebu-
de mít dostatek peněz ani sil k završení.
Ovšem kvůli velikosti toho náporu se opět
prohloubí devastace Krkonoš.
Jako svůj největší úspěch jste kdysi zmínil
zastavení výstavby nové lanovky na Sněžku,
což bylo v roce 1989. Jak se tento případ
vyvíjí?
Mezitím se vyvinuly především lanovky,
takže v horních partiích už nevyžadují ně-
jakou super budovu. Zmíněná lanovka
měla mít na nejvyšším českém vrcholu
ohromnou betonovou budovu, zčásti
45 |
| rozhovor
vyrubanou do skály. Splňovala tehdejší
představu luxusu — měla mít několik
podlaží s restaurací, hotelem a koneč-
nou stanicí.
Asi to bylo nejdál, kam jsem mohl dojít,
aniž bych pak musel zvolit úplně jinou
životní cestu. Mě by nebavilo nechat se
vyhodit. Do disidentské kolonky jsem ni-
jak nespěchal, i když jsem si připustil, že
věci k tomu možná spějí. Průšvih většinou
způsobily ty největší hovadiny a maličkosti.
S tou lanovkou jsme třeba zlobili do té
míry, že ředitel Správy KRNAP, což byl náš
foto: Markéta Jedličková
vydavatel, dal do jednoho usnesení zapsat,
že redaktor Klos nesmí psát o Sněžce. Šo-
fér ředitele mě záhy přišel varovat, že vy-
slechl rozhovor přemítající o mém vyha-
zovu. Ale to už bylo v polovině listopadu
osmdesát devět. Osud byl ke mně mno-
hem milostivější než k osnovateli.
Jaké byly před Listopadem možnosti psát
o otázkách životního prostředí? Mohlo vů-
bec zaznít, že ty světlé zítřky zas tak světlé
nejsou?
Když začaly usychat lesy v Krušných ho-
rách, prezentovali to poměrně otevřeně.
Ale najednou si uvědomili, že to nějak nepa-
suje k tomu socialismu. Když se totéž začalo
dít v Jizerských horách a posléze v Krkono-
ších, tutlali to. Najednou se o tom prostě
nepsalo, lidé nic netušili. Vědci o tom
publikovali jen v odborných časopisech,
|46
kde mezi samými latinskými názvy zmínili:
„Odcházejí lesy Krkonoš.“
V té době mě posedlo jezdit do Krkonoš
na běžky. Najednou jsem uviděl, jak lesy
ubývají, a měl jsem výčitky: Ty se tady sta-
ráš o nějaký nahrávky a koncerty, a přitom
odcházejí lesy a nikdo o tom nepíše. Musíš
to někam napsat! No ale člověk hlavně mu-
sel odevzdat texty, aby časopis vůbec vy-
cházel, a tak se přihodilo, že jsem o tom
nenapsal vůbec nic.
A když pak v roce 1983 přišli do Melo-
die soudruzi a řekli: „Je konec, my to tady
všechno přebíráme,“ šel jsem do naprosté
prázdnoty. Ale věděl jsem, že se mi líbí
časopis Krkonoše a že mám v hlavě dluh —
že jsem nenapsal, že Krkonoše umírají.
A tak jsem nakopl své ekologické vozi-
dlo Trabant a odjel jsem se zeptat, jestli
nepotřebují takového člověka, jako jsem
já. A štěstí stálo při mě: jedna redaktorka
zrovna odcházela.
Kam až sahají kořeny vašeho zájmu o příro-
du?
Do dětství, protože jsem vyrůstal na ven-
kově. Nebyl jsem kdovíjaký badatel, spíš
jsem jen vnímal venkovské okolí. Věděl
jsem, co třeba znamená, když je něco v ne-
pořádku s lesem. Takže mi to asi už bylo
dáno od kolébky. Narodil jsme se deset
metrů od lesa, byť v hustě obydlené lázeň-
ské vesnici Velichovky.
Měl jste přehled, jak to vypadalo za hranice-
mi, například v sousedním Polsku? Problémy
jsme přece měli v lecčem obdobné.
Právě takto jsem se dopracoval k dneš-
nímu nazírání na lesy napadené kůrov-
cem. Mně totiž přišlo velmi zvláštní, že
Poláci nechávají umírající lesy stát. Říkal
jsem si, to je nepořádek, to je ještě horší
než u nás. Ale přitom jsem dostával i první
praktické pohledy na věc. Tenkrát to nebylo
tak jasné jako dnes na Šumavě. Koncepce,
jak u takto zničených lesů postupovat, se
teprve rodily. Ale Poláci byli první, kteří
nechávali suché stromy stát. Na mě to pů-
sobilo strašlivě depresivním dojmem, proto
jsem se tím hodně zabýval. K pohledu „ne-
chat stát, ať si poradí příroda“ jsem se tedy
dopracovával léta.
Přesuňme se z Krkonoš zpět do Prahy. Mys-
líte si, že jste v posledních dvaceti letech svým
psaním něčemu konkrétnímu napomohl?
Už jsem si udělal představu, že takové přímé
kroky neexistují. V souladu s kolegy z ne-
vládek ale cítím, že velmi často se nějaký
tlak najednou zúročí. Nepřisuzuji si však,
že by samotný článek mohl zbourat něja-
kou zapeklitou hradbu poslanců nebo ně-
čeho jiného. Tak přímo to podle mě nefun-
guje. Ale na druhou stranu jsem přesvěd-
čený, že nepřímo ten efekt působí. Proto
to dělám. Věřím, že má práce posouvá
určité společenské povědomí.
Nemrzí vás, že se některá témata, o kterých
jste psal třeba před deseti patnácti lety,
stále vracejí? Vzpomeňme opět těžební limi-
ty, Temelín či Šumavu. Neříkáte si: „marnost
nad marnost“?
Když chce člověk něco dělat, musí to pro-
stě dělat, dokud je potřeba. A také dokud
má vůbec možnost něco dělat. Takže si ne-
říkám, zabalím to, už v životě nebudu psát
o limitech, ať si tam toho Buřta (místosta-
rosta Horního Jiřetína — pozn. red.) třeba
zasypou. Budu s tím furt zlobit. Obtížné
je, že je to pořád stejné. Vždyť na důvo-
dech, proč nebourat Jiřetín, se nezměnila
ani řádka! Člověk má pocit, že už to téma
autorsky celé vyčerpal. Tím se ovšem nelze
nechat odradit.
Když zůstaneme u těchto dlouhodobých kauz,
nemění se přece jenom postoje úřadů nebo
veřejnosti? Nejsou třeba alespoň informova-
nější?
Vidíte, kdybych takto domýšlel souvislos-
ti, musel bych říct, že to opravdu nestálo
za to. Vezměme Šumavu. Když jsem o ní
psal na začátku, někteří starostové národ-
ní park podporovali. Dnes nikdo z nich
park veřejně nepodpoří, aby řekl: „Dyť
oni to dělaj dobře, tak je nechte. Naší obci
to pomohlo. Kdyby nebyl park, nikdy ne-
budeme mít čističku, a sračky by dál tekly
do Otavy…“ Takhle nevystoupí žádný ze
starostů. Ani tehdy se nehladili po hlavě,
avšak teď mám pocit, že ti starostové,
co souhlasí se správou národního parku,
loajálně mlčí, a ti, co nesouhlasí, dělají
humbuk. Je to horší.
Ještě tady máme jednu trvalku, klimatickou
politiku. Před deseti lety jste v článku Vstříc
klimatickému chaosu napsal: „Ještě je šance
na rozumnou redukci emisí.“ To bylo po kli-
matickém summitu v Haagu. Co říkáte teď po
Kodani?
Sedmá generace 2|2010

| „Jedinou cestou je, aby se ti, kdo se ekologické novinařině
věnují, té profesi opravdu věnovali. Řada lidí totiž o život-
ním prostředí píše, ale tak jaksi povětrně. Jen v tuto chvíli,
ale pak zase odlítnout.“
Šance pořád je, protože se trošku odpo-
vědněji počítá. Třeba teď, jak říkali, že
v roce 2035 nebudou ledovce, a pak se
ukázalo, že zaměnili desetiletí se staletí-
mi. Nechci teď nic zpochybňovat, ale říkal
jsem si, vždyť to jde rychleji, než stačíme
s dechem! I proto se domnívám, že je pořád
ještě čas. A zatímco jsem měl ze začátku
pocit, že už to nikdy nedoženeme a že při-
jde průšvih, teď mám pocit, že třeba ten
kalup nemusí být až tak ohromný. O to víc
se však musíme snažit s lidským podílem
na klimatické změně něco dělat.
Nabízí se možná až kacířská otázka: Nezdá
se vám, že emise oxidu uhličitého a přilehlá
agenda až příliš dominují v mediálním pro-
storu? Jsou naopak některá témata v ekolo-
gické žurnalistice podhodnocena?
Domnívám se, že masovým psaním o kli-
matu se příliš věcí rozmělňuje. Klima na
vás vyjede všude, ale zítra si třeba někdo
všimne nějaké úplné maličkosti, a toto
hlavní téma novináři klidně opustí, jako by
nebylo. Vždyť oni si splnili svoje, psali
o tom ve chvíli, kdy to bylo světově zají-
mavý. Tehdy to napsali všude a nikde. A to
mi někdy vadí. V tomto ohledu jsem totiž
nepříliš pružný člověk. Mně se víc líbí si
to téma osvojit a pak psát, zatímco systém
deníku je: „Neosvojuj si to a napiš to, pro-
tože to napíšeš ostřeji.“ A když člověk ví,
že tam a tam je to trochu zpochybnitelné,
má pak najednou pocit, že mu to hřiště tak
nějak vymetli. A získá spíše pocit, že ještě
musí s tím shrnujícím materiálem vyčkat,
že to v tu chvíli prostě není prodejné ani
ve vlastním časopise. Když řeknete: „Já
Sedmá generace 2|2010
napíšu o tomhle,“ pak to nejhorší, co mů-
žete na redakční poradě slyšet, je: „Ale
vždyť to měly všechny noviny!“
Která z témat, jimiž jste se v poslední době
zabýval, oslovilo více lidí, než byste očekával?
Víte, který byl můj nejčtenější článek na webu
Eura? Když se mi podařilo o dva dny dříve
než ostatním zjistit, jaké bude složení do-
zorčí rady Lesů ČR. Nějaká takováhle ší-
lená kravina. Tu informaci posléze ocito-
valy všechny deníky a byla z toho veliká
sláva. To pak člověka mrzí a říká si, proč to
všechno dělám? Mně samotnému ta jména
nepřišla až tak zajímavá… Prostě jsem měl
možnost si je zjistit, tak jsem si je zjistil
a zveřejnil.
Vy jste loni na podzim dostal Cenu Ivana Dej-
mala…
To mě potěšilo strašně moc.
…Ivan Dejmal byl váš blízký přítel, dokonce
vám svědčil na svatbě. Co tady chybí od
doby, kdy už není mezi námi?
Mně chybí strašně moc on sám. Jak jsem
říkal, že bez názoru se nedá psát, tak když
jsem v něčem neměl jasno, volal jsem
Ivanovi. On mi řekl svůj názor a já jsem
se někdy najednou polarizoval na druhou
stranu. A v téhle diskusi jsem si ujasnil,
jaký mám vlastně názor na tu věc já sám.
Někdy jsme si notovali, ale dost často jsme
měli názory mírně odlišné. Taky někdy
ostře protichůdné, jako třeba na kůrovce
na Šumavě.
Dejmal mi hodně chybí i v tom, jak byl
velmi přemýšlivý. Měl velmi široký rozhled
rozhovor |
a nezatěžoval se detaily, které člověk vět-
šinou musí znát, když chce o něčem psát.
Když něco psal, pak většinou z takového
filozofického nadhledu. Dal tam to, co si
rozmýšlel, a nemusel k tomu načítat vše-
možné věci. Právě proto, že naše pohledy
byly různé, jsem k němu vždycky vzhlížel
jako k veliké autoritě, která mě může k ně-
čemu povzbudit.
Na začátku února jste se ve svém pravidelném
pořadu Zeměžluč nechal slyšet, že „v konfron-
taci s Dejmalovým ryzím svědomím by pre-
miér Fischer neobstál“. Jaký je váš názor na
změny probíhající za současné vlády?
Zklamalo mě, že se současná vláda pořád
tváří jako služebníci, kteří mají něco pře-
klenout. Ve skutečnosti se však stali ka-
nálem pro různé lobbisty, kteří se bez
jakéhokoli politického protitlaku snaží
prolomit limity, a vůbec protlačit celou tu
fosilní politiku. A Jan Fischer se tváří, že se
ho to netýká. V korespondenci se staros-
tou Litvínova však najednou tuto masku
odhodí a píše mu, že je potřeba těžbě
ustoupit. A já si říkám, co ho opravňuje
najednou razantně vystupovat tam, kde
není příliš vidět? Myslím si, že když chtěl
těžařům stranit, měl to veřejně oznámit.
To mě strašně naštvalo, když je ještě navíc
nejpopulárnějším politikem snad od té
doby, co dělají tuhle anketu. A vadí mi,
že veřejnost nic neprokoukne.
Jak mohou ekologičtí novináři podobným
lobbistům konkurovat a veřejnost zaujmout?
Jedinou cestou je, aby se ti, kdo se ekolo-
gické novinařině věnují, té profesi opravdu
47 |
| rozhovor

věnovali. Řada lidí totiž o životním pro-
středí píše, ale tak jaksi povětrně. Jen
v tuto chvíli, ale pak zase odlítnout. A při-
tom by to chtělo systematičtější přístup,
aby bylo zřejmé, že každý občan si někde
může nalistovat otázku, která ho trápí,
a uslyší tam argumenty i ze strany zastánců
přírody. A právě toho většinou moc není.
No a protihráči mají takový argumenty,
na které nestačíte, a to jsou peníze. A pe-
níze rozhodují neuvěřitelně mnoho věcí.
Ty peníze ani nemusí být podvodně inves-
továny, nemusí to být hned nějaký tunel.
Stačí prostě zasponzorovat nějakou obec,
aby měla osvětlení a chodníky, a ti lidi jsou
ohromně šťastní. A pak už stačí jen dál
vhodně působit. A celé je to vlastně jakýsi
druh charity nebo něčeho takového.
Na závěr položíme naši tradiční otázku: V jaké
společnosti podle vás dnes žijeme? „Ohromně
šťastných“ lidí?
Nemám pocit šťastného soužití. Měl jsem
představu, že po dvaceti letech si už budeme
moci dovolit luxus zabývat se jen nějakými
detaily. Že už všechno v tom trvale udržitel-
ném rozvoji bude zhruba rozmyšleno, že
tady budou nějaké opěrné body a že společ-
nost o nich nebude pochybovat. A mezi-
tím je to hrozné. Ono se pochybuje úplně
o všem. Včetně věcí, které mi připadají evi-
dentně doloženy, jako je klimatická změna.
O té se zejména u nás pochybuje s velkou
chutí a fámy kolem chyb v protokolech IPCC
uvítala spousta lidí. Tehdy mi najednou člo-
věk, co se vůbec nezajímal o problematiku
skleníkového efektu, poslal s velikou radostí
e-mail, kde je napsáno: „Vědci lžou!“ Takové
povědomí mi ve společnosti vadí.
Použil jsem termín trvale udržitelný roz-
voj. Z něj už se stalo opravdu takové... máslo
a namazat ho na chleba. Je to vyprázdněný
termín opakovaný v kdejakém vládním ma-
teriálu. Jako existoval svého času socialis-
tický rozvoj, teď je rozvoj trvale udržitelný.
Má to úplně stejnou vypovídací hodnotu.
A to mi velmi vadí. Ale nakonec, když přijde
na lámání chleba, ho člověk beztak musí
použít. Žádný důvěryhodnější pojem se
místo něj nevygeneroval. Ten pojem byl od
samého začátku právě akorát vymyšlený
pro ty úředníky a jeho obsah nepřešel do
něčeho pořádnějšího.
Abychom nekončili v takto skeptickém du-
chu, jaký motor vás žene znovu a znovu
vyjíždět do terénu?
Není to jen jeden motor. Do Zeměžluče si
vždycky seženu alespoň ještě jeden nebo
dva další, které to popoženou dál. Moti-
vující je třeba situace, když se podaří do
studia dostat i protistranu. To je debata
najednou o mnoho podnětnější. Tehdy
totiž člověk vidí, že argumenty existují,
že v rámci sporu existuje nějaké výcho-
disko. Jenže druhá strana většinou už ani
nemá chuť se bavit. Velmi obtížně se shání
někdo, kdo by přišel obhajovat názor, že
je třeba zastavět kdejaký kus volné zeleně,
přestěhovat nádraží, aby už nesloužilo tak
dobře cestujícím, ale zato ve středu města
uvolnilo drahé parcely, a tak dále.
Navíc mám šestnáctiletou dceru a chtěl
bych, aby jednou měla děti. Třeba se jich
ani nedožiji. Přál bych si však, aby ty děti
vyrůstaly v takové pohodě, v jaké jsem vy-
růstal já v tvrdém bolševickém rozpuku.
Tehdy jsem měl ohromnou možnost běhat
do lesa, chodit do jednotřídky a mít tam
skvělého kantora, který mě ty základní věci
vtloukl do hlavy. Člověk měl prostě pořád
pocit, že budoucnost je stále před námi.
Kdežto když vidím, jak poslední vývoj ve
stylu „urvi si, co můžeš“ předhání ales-
poň nějaké dlouhodobé lidské snažení,
vzpomínám na Pepu Vavrouška nebo Ivana
Dejmala. Uměli v tomto duchu apelovat.
Ale kde jsou teď nějaké společností uzná-
vané autority, které by to říkaly? Třeba
pan profesor Kohák je člověk, který přišel
z jiné společnosti a samozřejmě oslovuje
nás, ale už méně veřejnost, pro niž je příliš
hodný. Kdežto Vavroušek i Dejmal uměli
ještě oslovit i lidi za bariérou nazelenalých
mozků.
Byl bych rád, kdybych mohl říct něco po-
vzbudivého, zaostřit pohled dopředu s tím,
že se něco podařilo dokázat. Třeba po Kjótu
bylo obtížné vysvětlovat lidem všechno okolo
trhů s povolenkami. Ale bylo to povzbudi-
vé, protože existovalo řešení. Kdežto teď to
řešení není, a to mi strašně vadí.
Tak jsme z té skepse nakonec nevybruslili…
Ptali jste se mě, jestli mě psaní neznechu-
cuje. Ne, jsem duší pořád optimista. Teď
ale bohužel nemám, o co ten optimismus
opřít, a hledám příležitost.
Připravili Vojtěch Pelikán a Vít Kouřil.

17.dubna–2.května 2010

Ekologické dny Olomouc

ztraceni ve světě | mávnutím motýlího křídla mezi iluzí a deziluzí | podobou a nápodobou
vzpourou a ochočením | mocí a nemocí | vnitřním a vnějším
dvacátý ročník festivalu plného kultury, výstav a informací o přírodě a jejím bohatství, o vztahu člověka a krajiny
Pavel Barša | Václav Bělohradský | Fatima Cvrčková | Ivan Hoffmann | Stanislav Komárek | Pavel Kouba
Zdeněk Kratochvíl | Martin Konvička | Václav Magid | Anton Markoš | Tereza Stöckelová | Ladislav Šerý
Mirek Vodrážka | Jan Zrzavý | Václav Žák | a další
Pořádá Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s.; aktuální program na www.slunakov.cz

|| inzerce
48 Sedmá generace 2|2010
| 7.G rozhovor |

Trička jsou vyrobena ze 100% biobavlny (gramáž 155 g/m2)

a výhradně za využití obnovitelných zdrojů energie.
Tričko stojí 300 Kč plus poštovní poplatek (v případě platby
bankovním převodem 40 Kč, při zaslaní dobírkou 80 Kč).

Kde si můžete koupit Sedmou generaci

BRNO: Hnutí DUHA, Bratislavská 31 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví
Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví
Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE:
NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; JIHLAVA: NATURAL CENTRUM, nám. Svobody 11;
OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38 • Knihkupectví Votobia, Švédská 3 • Zdravá výživa – STUDÁNKA, 8. května 15; OSTRAVA: ACADEMIA, Zámecká 2;
PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Kavárna Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7,
Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Knihkupectví Maťa-Aurora, Opletalova 8; ZLÍN: Ekoporadna, Městské divadlo,
tř. T. Bati 4091/32

Název časopisu, který do roku 1997 vy-
cházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo-
­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že
chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě
ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­-
ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich
potomků. A to i těch, kteří přijdou
sedm ge­ne­ra­cí po nás.
Vydává: Hnutí DUHA (www.hnutiduha.cz). Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Zuzana Geryková,
Jan Miessler, Vojtěch Pelikán a Dagmar Smolíková (redaktoři). Redakční rada: Kateřina Je­lín­ko­vá,
Naďa Jo­ha­ni­so­vá, Ľuba La­ci­no­vá, Kateřina Kotásková, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má­chal,
Pavel Ša­ra­dín, Mojmír Vlašín. Ty­po­gra­fic­ká osnova: Luděk Janda a Leoš Knotek. Sazba: Jana Klouč-
ková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Dagmar Smolíková
(sgenerace@hnutiduha.cz). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2010 (6 čísel): 350 Kč
(ČR) / 17 eur (SR). Distri­buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA,
Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: ekoobchod@zivica.sk.
Uzávěrka tohoto čísla: 19. 3. 2010. 7.G 3/2010 vyjde 18. 6. 2010. Evidováno: Ministerstvo
kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře.
Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky laskavé finanční podpoře Ministerstva životního pro-
středí ČR a města Brna. Časopis nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP a města Brna.

Kontakt / Sedmá generace

Údolní 33, 602 00 Brno
telefon: 545 214 431
e-mail: sgenerace@hnutiduha.cz
www.sedmagenerace.cz Fotografie na obálce: archiv fotobanky / archiv F

Sedmá generace 2|2010 49 |

|50
| rozhovor

Konopný growbyznys — deset let po památném výroku Jana Macháčka ve filmu Samotáři („Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici.“) už v této zemi konopí úspěšně zakořenilo.
A vlastně nejen v zemi, ale i ve vodě, vzduchu či kokosu — dnes totiž pěstitelé neboli groweři zpravidla piplají své byliny doma v pokojích, aniž by potřebovali zeminu. Někteří tradiční venkovní
pěstitelé namítají, že využíváním automatizovaných pěstebních systémů s intenzivním svícením lamp se ztrácí organický vztah mezi rostlinou, jejím sadařem a Zemí. Konopní pragmatici to však
považují za romantické utopie a spoléhají se na stále efektivnější semena, substráty, hnojiva, růstové stimulátory nebo LED-diody. Výzvě intenzifikovat produkci jsou vystaveni i momentálně

Sedmá generace 2|2010

stagnující drobní konopáři, legálně pěstující takzvané technické konopí. Cannabis jakožto všestranná rostlina s obrovským ekologickým a léčebným potenciálem (viz www.jackherer.com/chapters.
html) tak stojí na nejednom rozcestí. Co dodat? (Organic) Grow Must Go On…