Epo Zakladni Desky

EPO / Základní desky počítačů (určeno pro SPŠ Zlín ,SH) str.
: - 1 –
ZÁKLADNÍ DESKY POČÍTAČŮ

Typy - form faktory - základních desek
Základní deska je bez jakýchkoliv pochyb nejdůležitější součástí PC. Některé společnosti nazývají tyto
desky také systémovými deskami, ale oba pojmy jsou vzájemně zaměnitelné. Existuje několik základních
tvarů (nazývaných též formy nebo form faktory) základních desek. Přitom formou se myslí fyzické
rozměry desky a rozmístění některých součástí na jejím povrchu.
Některé z dále popisovaných forem základních desek jsou skutečnými standardy (tj. všechny desky téže formy jsou
v PC zaměnitelné), zatímco někteří výrobci dodávají ve svých počítačích vlastní základní desky. Máte-li takový
počítač, pak obvykle nemáte žádnou možnost provést modernizaci takového PC, neboť tyto specifické základní
desky nelze většinou nijak nahradit. Mezi základní standardy forem základních desek patří:
Zastaralé formy: Soudobé formy:
• Baby-AT • ATX (305 x 244)mm
• Mini-ATX (284x208), Micro-ATX (244 x 244) mm
(rozměr: 228 x 205 mm)
• Flex-ATX (229 x 191)mm
• AT plné velikosti • NLX – zákl. deska se vsunuje do konektoru v expandéru
(rozměr: 220 x 270mm) • WTX – deska pro 2 procesory
• LPX (spíše spec. forma)
Jednotlivé formy základních desek se postupně vyvinuly z původního tvaru Baby-AT, použitého fiirmou IBM v
počítačích XT a AT. Pravděpodobně nejobvyklejší soudobou formou je ATX, která má několik variant (Micro-ATK
či Flex-ATX). Přehled typického použití jednotlivých forem najdete v následující tabulce:
Forma Použití
ATX Běžné počítače typu desktop, minitower nebo tower; dnes nejobvyklejší forma
základní desky; tento typ nabízí největší flexibilitu při modernizacích
Mikro ATX Tato forma je určeno pro levnější počítače typu desktop či minitower; jedná se o
zmenšenou verzi ATX (244 x 244 mm)
Flex-ATX Nejlevnější forma pro počítače desktop či minitower
NLX Základní deska pro podnikové počítače typu desktop či minitower; obsahuje
integrovanou síťovou kartu; nabízí nejrychlejší a nejsnazší servis
WTX Toto forma se používá především ve vysoce výkonných pracovních stanicích a serverech
Desky Baby-AT
Tato deska se vyvinula ze základní desky původního IBM PC XT v průběhu 80. let. Poté, kdy se na trhu objevil
první PC AT s 16 bitovou technologií, zjistili další výrobci počítačů, že všechny nové obvody z desky PC AT se
vejdou i na tu desku, která byla používána v PC XT. Z obchodních důvodů pak byla takto upravená deska nazvána
Baby-AT a díky svému rozšíření mezi výrobci se stala standardem. Tyto základní desky mohou být použity k
náhradě původních desek AT o plné velikosti. Současně lze říci, že rozměrově se tyto desky vejdou téměř do všech
skříní. Základní desky této formy byly nejvíce rozšířeny v letech 1983 až 1996, kdy začaly být nahrazovány
modernějšími deskami ATX. Nevýhodou však je to, že desky ATX obvykle nelze jednoduše použít k náhradě desky
Baby-AT. Jedním z rozlišovacích znaků těchto desek je to, že prakticky na všech najdete velký konektor pro
klávesnici s 5 vývody (standardní DIN). Použití malého konektoru pro klávesnici s 6 vývody (tzv. mini-DlN) či
dokonce dvou těchto konektorů (jeden pro klávesnici, druhý pro myš) je spíše výjimečné. Dalším charakteristickým
rysem je, že všechny rozšiřující karty se do desky Baby-AT zasunují pod úhlem 90°.
Z hlediska podpory různých procesorů platí, že desky Baby-AT byly vyráběny pro téměř všechny procesory.
Desky LPX
Desky tohoto standardu byly navrženy firmou Western Digital v roce 1987. Úvodní písmena LP znamenají Low
Profile. (tedy v podstatě nízký). Charakteristickým rysem počítačů s těmito deskami je tedy celkově velmi nízká
výška skříně, daná tím, že rozšiřující karty byly instalovány rovnoběžně se základní deskou. Standard LPX však
nikdy nebyl specifikován písemně, což znamená, že záměna jedné desky LPX za druhou je obvykle nemožná.
Rozdílnou byla především poloha konektoru pro speciální kartu, obsahující pouze další konektory a umožňující
instalaci rozšiřujících karet rovnoběžně se základní deskou (tzv. expandér). K dalším typickým znakům těchto
desek patří konektory pevně připojené k zadní hraně desky. Mezi nimi naleznete konektor pro monitor (VGA s 15
vývody), paralelní port (s 25 vývody), dva sériové porty (po 9 vývodech) a konektory mini-DIN (PS/2) pro
klávesnici a myš. Aby byly konektory přístupné i zvenku, musí mít skříň počítače speciální výřez odpovídající
téměř celé šířce základní desky.
EPO / Základní desky počítačů (určeno pro SPŠ Zlín ,SH) str.: - 2 –
Desky ATX
Deska typu ATX je kombinací nejlepších prvků desek formy Baby-AT a LPX. Jedná se v podstatě o
desku Baby-AT otočenou o 90", přičemž byl přesunut i zdroj napájení a byly změněny konektory pro
napájení desky. Velmi podstatným faktem však je to, že tato forma desky je nekompatibilní s deskami
typu Baby-AT či LPX. Jinými slovy řečeno, deska ATX vyžaduje jiný zdroj a odlišnou skříň.
Desky ATX se ve větším množství objevily na trhu v polovině roku 1996. Od té doby byla jejich
specifikace několikrát změněna.
Forma ATX obsahuje - ve srovnání s deskami Baby-AT a LPX- řadu vylepšení:
• Vestavěny panel pro vstupně/výstupní konektory s dvojnásobnou výškou. Na zadní straně desky najdete
panel s konektory, který má šířku 15,87 cm a výšku 4,45 cm. To znamená, že všechny konektory pro
vstup a výstup jsou připájeny přímo k desce.
• Jediný konektor pro napájení desky s klíčem. Jedná se o výrazné vylepšení oproti deskám Baby AT, u
nichž záměna konektorů znamenala obvykle zničení desky. Desky ATX jsou napájeny jediným
konektorem, který navíc nelze instalovat nesprávně. Navíc na jednom z vývodů konektoru je napětí 3,3 V,
čímž je odbourána nutnost instalace poměrně poruchových regulatorů napětí na samotnou desku.
• Přemístěný procesor a paměť. Procesor a paměťové moduly byly přesunuty tak, aby nepřekážely při
instalaci rozšiřujících karet. Na deskách ATX jsou umístěny poblíž zdroje napájení, jehož součástí je vždy
primární systémový větrák. Tím je vylepšeno proudění vzduchu nad procesorem. Navíc CPU se nachází v
oblasti, ve které je dostatek prostoru, takže instalace jakkoliv velkého chladiče nečiní žádné problémy.
• Změna polohy vnitřních konektorů pro vstup a vystup. Konektory pro připojení datových vodičů od
disketových mechanik a pevných disků jsou přesunuty do blízkosti samotných šachet. Zkrátila se tím
nutná délka těchto vodičů a navíc přístupu ke konektorům nebrání žádné karty či mechaniky.
• Vylepšené chlazení. Vyplývá ze změněné polohy CPU. Původní návrh specifikace ATX počítal s tím, že skříně
budou mírně přetlakovány, tj. větrák ve zdroji bude vyfukovat vzduch směrem do skříně. Protože ale tento způsob
větraní poněkud snižuje účinnost chlazení, byla v nedávné době specifikace upravena a nyní je možné skříň s
deskou ATX větrat i opačným způsobem, tj. vyfukováním vzduchu ven ze skříně.
• Snížení výrobních nákladů. Je dáno především tím, že nejsou zapotřebí žádné speciální vodiče pro
vstupně/výstupní konektory, nejsou nutné regulátory napětí apod.
Z hlediska celkových rozměrů existují dvě varianty desek ATX:
- ATX o plné velikosti. Rozměry desky jsou 305 x 244 mm
- deska mini ATX. Rozměry jsou zmenšeny na 284 x 208 mm
SOUČÁSTI ZÁKLADNÍ DESKY

Na moderní základní desce naleznete několik vestavěných součástí, mezi něž patří např. různé typy patic,
konektorů, čipů apod. Tato část se těmito součástmi desky bude podrobněji zabývat.
Většina soudobých základních desek obsahuje tyto důležité součásti:
• Patici či konektor pro procesor
• Čipovou sadu (sestávající z čipů North a South Bridge či z rozbočovačů)
• Čip pro vstupy a výstupy (Super I /O)
• ROM BIOS (Flash ROM)
• Patice pro paměťové moduly DIMM / SIMM / RIMM (či jiné novější typy paměťových modulů)
• Sběrnice (ISA / PCI / AGP/ PCI express, USB, SATA)
• Konektory AMR (Audio Modem Riser) a konektor CNR (Communications and Networking Riser)
• Regulátor napětí pro procesor a baterie
Na některých deskách můžete také nalézt integrované videokarty, zvukové karty, síťové karty, řadiče SCSI atd.
(Pozn.: pod pojmem řadič obecně míníme elektronické obvody, řídící nějaké zařízení – např. pevný disk a
zprostředkovávající přenos dat mezi daným zařízením a počítačem).
Čipové sady (Chipset)

Chceme-li se zabývat základními deskami, musíme se především
věnovat čipovým sadám. Čipová sada totiž je jednou z
nejdůležitějších součástí základní desky. Od čipové sady se odvíjí
další parametry základní desky. Je určujícím faktorem, jakými
technologiemi a rozhraními bude finální základní deska oplývat,
ovlivňuje také stabilitu celého systému. Jedná se o skupinu
integrovaných obvodů (čipů), které jsou navrženy ke vzájemné
spolupráci a jsou obvykle prodávány jako jediný produkt. U počítačů
třídy PC tento termín obvykle označuje dva čipy na základní desce –
Nordbridge a Southbridge. Součástí čipové sady je rozhraní
(Rozhraní neboli interface – v informatice zařízení, program nebo
formát zajišťující správnou komunikaci a přenos dat mezi jinými
zařízeními a programy) pro procesor, řadič paměti, řadič sběrnice,
řadiče vstupu a výstupů a další. Procesor není schopen komunikovat s
pamětí, rozšiřujícími kartami či různými zařízeními bez čipové sady.
Jestliže tedy čipová sada definuje rozhraní mezi procesorem a
ostatními součástmi systému, pak také čipová sada určuje, jaký
procesor můžete ve svém systému použít. Kromě toho určuje, na jaké
rychlosti tento procesor (či jiné zařízení) bude možné provozovat, jak
rychlé budou sběrnice či jaký typ pamětí budete moci použít.
Obr.: Blokové schéma systému staršího typu základní desky
Vývoj čipové sady

Základní desky prvních PC, vyráběných firmou IBM, obsahovaly kromě procesoru mnoho dalších čipů, které -
z hlediska své funkce - vytvářely čipovou sadu. K těmto obvodům patřil např. generátor hodin, řadič sběrnice,
systémový časovač, řadič přerušení a řadič přímého přístupu do paměti, řadič klávesnice, CMOS RAM apod.
Roku 1986 firma Chips and Technologies přišla na trh s revoluční novinkou: vyvinula čip nazvaný 82C206, který
tvořil nejdůležitější část první čipové sady pro PC. Tento jediný obvod byl schopen zajistit funkce generátoru hodin
82284 (Clock Generátor), řadiče sběrnice 82288 (Bus Controller), systémového časovače 8254 (Systém Timer),
dvojitého řadiče přerušení 8259 (Interrupt Controller), dvojitého řadiče přímého přístupu do paměti 823 7 (DMA
Controller) a dokonce paměti CMOS s hodinami MC146818 (CMOS RAM/Real-Time Clock). Čip 82C206 byl na
základní desce doplňován ještě čtyřmi dalšími obvody, zajišťujícími funkce řadičů paměti a zásobníků. Počet
nejdůležitějších čipů na základní desce tehdy klesl na pět. Je zřejmé, že díky tomuto obvodu výrazně klesla cena
základních desek. V dnešní době někdy výrobce impletuje jak Southbridge tak Nordbridge do jednoho čipu. Mezi
nejznámější producenty čipů patří společnostem jako Intel, AMD, VIA Technoligies, SiS, NVIDIA.
Čipové sady založené na architektuře North / South Bridge

Většina starších čipových sad firmy Intel (a téměř všechny čipové sady jiných výrobců) sestává z několika součástí
označovaných jako North Bridge, South Bridge a Super I/O.
• Čip North Bridge je také znám jako systémový řadič. Jeho hlavním úkolem je propojení rychlejší procesorové
sběrnice (200/133/100/66 MHz) s pomalejšími sběrnicemi pro grafiku (AGP 66 MHz) a pro další součásti systému
(PCI 33 MHz). Frekvence, kterou je taktována sběrnice mezi procesorem a severním mostem je označena FSB
(Front Side Bus). Čip North Bridge bývá také někdy označován jako PAC (PCI / AGP Controller). Jedná se o
nejdůležitější součást základní desky a také o jediný obvod pracující na plné rychlosti základní desky (sběrnice
procesoru). U většiny moderních základních desek naleznete pouze jediný čip North Bridge.
• Čip South Bridge je také znám jako vstupně-výstupní řadič (I/O Controler Hub). Úkolem je např. spojení
sběrnice PCI (33 MHz) s ještě pomalejší sběrnicí ISA (8 MHz). Čip South Bridge je pomalejší součástí čipové sady
a je tvořen jediným čipem. Čip South Bridge se připojuje ke sběrnici PCI. Pokud má základní deska integrovanou
zvukovou či síťovou kartu, najdeme ji nejčastěji přímo v jižním mostu (tyto mohou být připojeny i jako přídavné
moduly). Jeho součástí je rozhraní nebo most pro spolupráci se sběrnicí ISA, jejíž rychlost je pouze 8 MHz.
• Super I/O čip je oddělený čip připojený ke sběrnici ISA nebo South Bridge, který však nebývá považován za
součást čipové sady (vývoj některých připojovaných periferií byl ukončen – např. klávesnice či myš připojená přes
rozhraní PS2, sériový port RS232, paralelní port atd.). Tento čip umožňuje připojení běžných periferií k systému.
Obr.: příklady blokových schémat základní desky s čipovými sadami
Čipové sady založené na architektuře rozbočovačů

Některé čipové sady (např. Intel řady 800) jsou založeny na rozbočovačích, přičemž čip North Bridge je nazýván
rozbočovačem řadiče paměti a čip South Bridge je označován pojmem rozbočovač řadiče vstupů a výstupů. Na
rozdíl od architektury „North Bridge / South Bridge“ jsou tyto dvě základní části čipové sady propojeny
speciálním rozhraním rozbočovače, pracujícím na rychlosti 4x66 MHz. Toto rozhraní je ve srovnání s PCI sběrnicí
dvakrát rychlejší a navíc tuto sběrnici nevyužívá pro své přenosy. Výsledný datový tok tohoto rozhraní je 266
MB/s, přičemž ostatní zařízení připojená ke sběrnici PCI, pracují také rychleji, neboť přenosy mezi rozbočovači
nejsou prováděny po PCI.
V dnešní době někdy výrobce impletuje jak Southbridge tak Nordbridge do jednoho čipu. Mezi nejznámější
producenty čipů patří společnostem jako Intel, AMD, VIA Technoligies, SiS, NVIDIA.
Čipy SUPER I/O

Třetí nejdůležitější součástí, kterou naleznete na většině základních desek, je čip Super I/O. Tento čip obvykle
integruje funkci zařízení, která dříve bývala součástí několika různých rozšiřujících karet.
Čip Super I/O má přinejmenším tyto funkce:
• Řadiče disketové mechaniky
• Řadiče dvou sériových portů a řadič paralelního portu
Ve většině případů řadič disketové mechaniky podporuje dvě mechaniky; podpora pouze jedné mechaniky je spíše
výjimečná. Řadič sériových portů bývá navržen se zásobníky, tj. odpovídá standardizovanému návrhu UART.
Přitom každý port má svůj zásobník. V podstatě všechny moderní čipy Super I/O obsahují rychlý paralelní port,
podporující několik různých režimů. Lepší čipy podporují tři režimy, kterými jsou standardní (obousměrný), EPP
(Enhanced Parallel Port) a ECP (Enhanced Capabilities Port). Nejrychlejším z těchto režimů je ECP.
Funkce a vlastnosti systémových sběrnic

Srdcem každé základní desky jsou sběrnice. Přitom pojmem sběrnice se označuje jakákoliv skupina vodičů, po
které jsou data v systému přenášena z jedné součásti desky do druhé. Sběrnice v PC jsou uspořádaný hierarchicky
podle přenosových rychlostí. Platí, že pomalejší sběrnice je vždy připojena do rychlejší. Každé zařízení v PC musí
být k některé sběrnici připojeno, sběrnice jsou pak propojeny přes mosty (North Bridge / South Bridge ), které
obsahují řadiče těchto zařízení a vyrovnávají rychlosti různých sběrnic a jejich šířky.
Obecné rozdělení sběrnic: - datová sběrnice (obousměrná)
- adresová sběrnice (jednosměrná)
- řídící sběrnice
Každé zařízení v systému je pak připojeno k jedné z těchto sběrnic, přičemž některá zařízení (především čipová
sada) vykonávají funkci mostů mezi sběrnicemi.
Mezi základní parametry každé sběrnice patří:
Parametr Význam Jednotka
Šířka přenosu Počet bitů, které lze zároveň po sběrnici přenést bit
Frekvence Maximální frekvence, se kterou může sběrnice pracovat Hz
Rychlost (propustnost) Počet Byte přenesených za jednotku času (nebo bitů za sekundu) B/s
Sběrnice dále můžeme posuzovat podle:

- počtu vodičů – sériové (1bit) a paralelní (více bitů)
- podle směru přenosu – jednosměrné a obousměrné
- podle synchronizace přenosu – synchronní (přenosy dat jsou řízeny - synchronizovány hodinovými impulsy).
Tyto jsou nevhodné pro přenos dat mezi zařízeními, které pracují různou rychlostí) a asynchronní (nepoužívají
pro řízení přenosových operací hodinový signál. Tyto využívají potvrzovací signály, jimiž si vysílač a přijímač
potvrzují vysílání a přijetí informací).
Lokální sběrnice
Současné počítače jsou postaveny na hierarchické sběrnicové struktuře. Základní je tzv. lokální sběrnice. Po ní
musí komunikace probíhat nejrychleji, protože na ni vstupuje procesor, který je nejrychlejší součástí počítače.
Pomalá sběrnice by výrazně zpomalovala jeho provoz. Patří zde procesorová sběrnice (FSB, QPI, Hypertransport),
která je dnes součástí procesoru, sběrnice propojující řadič operační paměti s moduly operační paměti a grafická
sběrnice (AGP, PCI-Express x16).
Rozšiřovací sběrnice (systémová)
Odděluje mikroprocesor od "okolního světa", je cestou pro připojení dalších komponent (většinou od různých
výrobců). Sběrnice vyúsťuje konektory - jednotlivými sloty, do kterých se přídavné karty zasazují. U systémové
sběrnice jsou kladeny nejvyšší nároky na rychlost přenosu a na důslednou standardizaci (kompatibilitu) tak, aby do
slotů sběrnice mohly být instalovány přídavné karty různých výrobců.
Rozšiřovacích sběrnic je u počítačů IBM PC kompatibilních hned několik druhů, ty se liší především svou
propustností (množstvím dat, která projdou přes sběrnici za jednotku času).
Starší typy sběrnic:

- XT BUS - stará osmibitová sběrnice
- osmibitová ISA (lndustry Standard Architecture) - nejstarší varianta sběrnice osobních počítačů PC XT (před
80286). Stará a relativně pomalá sběrnice, která se vyskytuje ve dvou variantách (starší 8 a novější 16 bitová).
- šestnáctibitová ISA - zdokonalená verze pro počítače PC AT a 80286, má 16bitové rozšíření, počet karet
připojených přes sběrnici není už omezen. Slot sběrnice bývá hnědý nebo černý, v BIOSu lze zvýšit její kmitočet,
nastavení - pomocí jumperů.
- MCA (MicroChannel Architecture) - sběrnice vyvinutá firmou IBM pro počítače řady PS/2, 80386, není
kompatibilní s ISA.
- EISA (Extended ISA) - jak název napovídá, jedná se o zdokonalení dřívějšího standardu ISA - kompatibilní s
ISA, stále však nízká frekvence, slot sběrnice je dvoupatrový (vytvořený ze starých ISA slotů), konfiguruje se
programově. Nedosáhla velkého rozšíření.
- VL-BUS (Video Local Bus), VESA VL-BUS - standard vytvořený v roce 1991 několika výrobci základních
desek. Předchůdce PCI, používala se hlavně u starších mikroprocesorů 80486. Je koncipována jako rozšíření ISA.
VL-BUS není klasickou sběrnicí - je jen nástavbou ISA. Nevýhodné je, že s rostoucí frekvencí rychle stoupá
zatížení sběrnice - mohlo se použít jen pár slotů, a proto se sběrnice také nerozšířila.
Popis sběrnic současných základních desek

Procesorová sběrnice
Tato sběrnice slouží k přenášení dat mezi procesorem a čipovou sadou základní desky, přesněji mezi procesorem a
obvodem North Bridge (či rozbočovačem řadiče paměti čipové sady základní desky). Sběrnice pracuje na plné
rychlosti základní desky (vnější rychlosti procesoru), pohybující se v závislosti na typu desky a čipové sady od 100
MHz výše. U systémů s procesorem páté generace (Pentium apod.) slouží také k přenosům dat mezi procesorem a
vnější pamětí cache. U starších základních desek se používala procesorová sběrnice FSB (Front Side Bus), která
byla postupně nahrazena novou, vysokorychlostní procesorovou sběrnicí QPI (Intel procesory) nebo
HyperTransport (AMD procesory). V současnosti se procesorová sběrnice kruhové topologie nachází společně s
obvody severního mostu přímo v procesoru.
Na předchozích obrázcích blokových schémat je vidět jedno z možných schémat počítače se všemi jeho
sběrnicemi. Ze schématu je patrné umístění procesorové sběrnice a rozdělení sběrnic do různých úrovní.
Samotná sběrnice je tvořena elektrickými vodiči a obvody pro data, adresy (adresová sběrnice) a řízení (u PC s
procesorem Pentium má procesorová sběrnice 64 vodičů pro data, 32 pro adresy a další pro řízení sběrnice.
V případě systémů s procesorem Pentium Pro byl zvýšen počet adresových vodičů na 36). Každý vodič je pak
schopen v průběhu jednoho cyklu přenést l bit. To znamená, že sběrnice se šířkou 64 bitů přenese za jeden cyklus
64 bitů. Při výpočtu přenosové rychlosti pak stačí vynásobit šířku sběrnice její rychlostí. Např. pro systém s
procesorem Pentium a základní deskou o rychlosti 400 MHz bude přenosová rychlost:
400 MHz x 64 bitů = 25600 Mb/s 25600 Mb/s : 8 = 3200 MB/s =3,2 GB/s
Pro procesory Intel nabývá základní pracovní frekvence FSB především těchto hodnot: 133, 200, 266, 333 a 400
MHz. Ve skutečnosti dokáže FSB během 1 hodinového taktu přenést data 4x, neboť se data přenášejí jak s
náběžnou, tak sestupnou hranou hodinového impulsu a navíc na místo jednoho datového kanálu používá procesor
dva – jeden pro čtení a druhý pro zápis. Tato technologie se nazývá QPB (Quad Pumped Bus). Celková frekvence
FSB je s využitím této technologie (tj. pro oba kanály):
4 x 133 MHz = 533 MHz
4 x 200 MHz = 800 MHz
4 x 266 MHz = 1066 MHz
4 x 333 MHz = 1333 MHz
4 x 400 MHz = 1600 MHz
Firma Intel zavedla pro vyjádření obecné přenosové rychlosti jednotku [GT/s] - „Gigatransfers per second“, neboli
„počet přenosů za 1 sekundu“. 1 transfer = přenesení dat o velikosti šířky sběrnice v bajtech. V současnosti je
max. přenosová rychlost FSB sběrnice 1,6 GT/s. Přepočteno na GB/s:
1,6 GT/s * 8 B = 12,8 GB/s (souhrnně pro oba směry přenosu dat)
Paměťová sběrnice
Tato sběrnice se využívá pro přenosy dat mezi procesorem a systémovou pamětí RAM. Sběrnice je připojena k
obvodu čipové sady a její rychlost závisí na typu paměťových modulů, které je čipová sada schopna podporovat.
Propojuje řadič operační paměti (v současnosti vícekanálový) s DIMM moduly operační paměti.
Počítače, které využívaly moduly typu EDO (Extended Data Out) s přístupovou dobou 60 ns měly paměťovou
sběrnici o rychlosti pouhých 16 MHz. Novější čipové sady a základní desky podporující moduly typu SDRAM
umožňují provozování paměťové sběrnice taktované 133 MHz (příst. doba modulů 7,5 ns) a výše. Výsledkem je
pochopitelně výrazné zvýšení výkonu paměti.
Poznámka: je nutné zdůraznit, že paměťová sběrnice má vždy stejnou šířku jako procesorová sběrnice. Tím je také
definována velikost tzv. banky paměti.
Typy vstupně / výstupních sběrnic

Od doby uvedení prvních PC na trh bylo standardizováno několik různých typů vstupně/výstupních sběrnic. Důvod
vzniku různých nových typů sběrnic je prostý: zvyšující se výkonnost počítačů vyžaduje používání
výkonnějších vstupně/výstupních sběrnic. Poměrně překvapující je zjištění, že i u soudobých počítačů téměř
vždy naleznete jednu sběrnici, která je v podstatě totožná se sběrnicí prvních PC AT (zpětná kompatibilita).
Současně však tyto počítače mívají i druhou, výrazně výkonnější sběrnici, kterou bývá např. PCI. Třetí často
využívanou sběrnicí je grafická sběrnice AGP, sloužící výhradně pro instalaci grafických karet a umožňující
výrazné zvýšení výkonu systému v grafických úlohách ve srovnání s kartami pro sběrnici PCI. Různé typy
vstupně/výstupních sběrnic můžete poznat podle jejich architektury.
Základním rozdílem mezi jednotlivými sběrnicemi je množství dat, které může být najednou přeneseno, a rychlost
provádění přenosů. Každá sběrnice je v systému vytvářena čipovou sadou připojenou k procesorové sběrnici.
Sběrnice ISA
Označení sběrnice je zkratkou slov Industry Standard Architecture a jedná se o původní sběrnici, jejíž 8bitová
podoba byla součástí již prvních IBM PC XT. V roce 1984 byla standardizována její l6bitová podoba, která se
využívá dodnes. Využívání této sběrnice se s ohledem na její malou rychlost může v současné době zdát zarážející,
ale je nutné si uvědomit, že sběrnice je v počítačích zachovávána z důvodu zpětné kompatibility a spolehlivosti. Je
nutné uvést i to, že tato sběrnice je stále rychlejší než mnohá zařízení, která jsou k ní připojována. Rychlost
l6bitové verze této sběrnice byla standardizována na 8,33 MHz. Existují systémy podporující i sběrnici ISA o vyšší
rychlosti, ale některé karty nejsou schopné na zvýšených rychlostech pracovat. K jednomu přenosu dat potřebuje
tato sběrnice dva až osm cyklů, z čehož vyplývá, že její maximální přenosová rychlost je okolo 8 MB/s.
Sběrnice PCI
Roku 1995 vznikla zatím poslední verze 2.1 této sběrnice. Sběrnice PCI poněkud mění koncepci původních PC,
neboť mezi procesor a samotnou vstupně/výstupní sběrnici zavádí další sběrnici, a to pomocí mostů. Tyto mosty
jsou zároveň řadiči nové sběrnice a jejich hlavním cílem je vyhnout se značným problémům s časováním, se
kterými se setkala sběrnice VL-Bus v důsledku svého přímého napojení na procesorovou sběrnici. Sběrnice PCI
obchází standardní vstupně/výstupní sběrnici; ke zvýšení své rychlosti využívá systémovou sběrnici. Počítače se
sběrnicí PCI začaly být dostupné v roce 1993. Rychlost sběrnice PCI je 33 MHz. Je-li sběrnice PCI využita v
počítači s 32bitovým procesorem, je výsledná přenosová rychlost 132 MB/s (33MHz x 32 bit / 8). Pokud se však
tato sběrnice použije v 64bitovém systému, její přenosová rychlost vzroste na dvojnásobek, tj. 264 MB/s.
Sběrnice AGP
V roce 1996 firma Intel zveřejnila specifikaci sběrnice AGP (Accelerated Graphics Port), navržené za účelem
výrazného zvýšení výkonu počítačů v oblasti grafiky a zpracování videa. Principiálně vychází AGP ze sběrnice
PCI, avšak je rozšířena o několik doplňků a je fyzicky i elektricky nezávislá na PCI. Jedním z hlavních důvodů,
proč se firma Intel vůbec zabývala návrhem speciální grafické sběrnice, nebylo jen zvýšení výkonu v oblasti
grafiky; velmi významným důvodem byla snaha o umožnění přímého přístupu grafické karty k systémové paměti.
Díky tomu jsou do jisté míry redukovány rostoucí nároky na samostatnou video paměť, která je součástí grafické
karty. Původní verze specifikace obsahovala definici sběrnice AGP pracující na rychlosti 66 MHz a umožňující
jeden či dva přenosy dat během jednoho cyklu (označení 1x nebo 2x). Napětí sběrnice bylo 3,3 V. V roce 1998
byla publikována verze 2.0, definující možnost až čtyř přenosů dat během jednoho cyklu. Současně bylo napětí
sníženo na 1,5 V. Uvážíme-li, že šířka sběrnice AGP je 32 bitů, pak z výše uvedených čísel vyplývají tyto
přenosové rychlosti:
Režim sběrnice AGP základní rychlost efektivní rychlost přenosová rychlost
1 x (verze 1.0) 66 MHz 66 Mhz 266 MB/s (8 B přeneseno za 2 takty)
2 x (verze 1.0) 66 MHz 133 Mhz 533 MB/s (8 B přeneseno během 1 taktu)
Oddělením sběrnice AGP od PCI se uvolnila šířka pásma sběrnice PCI, která tak může být využita pro větší
přenosy dat z klasických vstupů a výstupů (např. z řadičů ATA, SCSI, USB, zvukových karet apod.).
Slot AGP je podobný slotu PCI s tím rozdílem, že kromě 32 kontaktů pro adresy a data má ještě 8 kontaktů pro
SBA (Sideband Addressing). Těchto 8 bitů adresuje oblast operační paměti, kde jsou uložena grafická data v době,
kdy se realizují datové přenosy z adres zadaných v předcházejícím cyklu. To znamená, že v okamžiku, kdy se mají
data začít přenášet z operační paměti přes sběrnici AGP do video paměti, jsou již na straně operační paměti k
dispozici. Bez SBA by se proces čtení zahájil teprve po přenosu. SBA umožňuje realizovat AGP 4x a AGP 8x.
Další metoda pro zvýšení rychlosti sběrnice je zřetězené adresování (pipelining). Při zřetězeném adresování se
adresy generují a přenášejí zřetězeně, tzn. bezprostředně za sebou, data jsou pak čtena postupně. U PCI se
zřetězené adresování nepoužívalo, a proto ke generování adresy A2 mohlo dojít až po načtení dat adresy A1.
USB, FireWire - náhrady sériového a paralelního portu.

V nedávné době byly vyvinuty specifikace dvou sériových sběrnic použitelné jak pro stolní, tak i pro přenosné
počítače. Tyto standardy se nazývají USB (Universal Serial Bus) a IEEE-1394 (též i-Link nebo FireWire). Jedná
se o sběrnice s přenosovou rychlostí značně převyšující přenosovou rychlost klasického sériového či paralelního
portu. Přenosová rychlost těchto sběrnic je tak vysoká, že jimi lze dokonce nahradit i rozhraní SCSI. Kromě
vysokého výkonu nabízejí tyto sběrnice také konsolidaci zařízení, což znamená, že k těmto sběrnicím lze
připojovat všechny typy externích zařízení. Oba standardy jsou odrazem soudobého trendu ve vývoji sběrnic,
směřujícího k používání sériové architektury, u které je v daném okamžiku po vodiči přenášen jen jeden bit.
Paralelní architektura je založena na používání 8, 16 či více vodičů. To znamená, že při stejné frekvenci sběrnice je
paralelní sběrnice rychlejší; platí však, že technicky je podstatně jednodušší zvýšit frekvenci sériové sběrnice než
paralelní. Paralelní sběrnice má totiž několik slabin, z nichž nejvýznamnější jsou zpoždění signálů a kmitání
signálů. Tyto jevy jsou také příčinou značně omezené maximální délky všech sběrnic, založených na paralelní
technologii (např. SCSI). Zpoždění signálů je dáno rozdílnými fyzikálními vlastnostmi jednotlivých vodičů: i když
jsou všechny bity odeslány současně, na stranu přijímající mohou dorazit v rozdílném čase. Čím delší je kabel, tím
větší jsou pak rozdíly v čase příjmu prvního a posledního bitu. Kmitáním signálu se pak označuje ta skutečnost, že
každý ze signálů má tendenci dosáhnout své určené hodnoty, lehce ji překročit, vrátit se pod její úroveň atd. Kromě
toho se zvyšující se frekvencí sběrnice roste i vzájemná interference signálů. Vyšší počet vodičů a nutná ochrana
proti interferenci vedou také k poměrně vysoké ceně paralelních kabelů.
Naopak u sériové sběrnice jsou data posílána po jednotlivých bitech. A protože časování v tomto případě nečiní
žádný problém, je možné zvýšit frekvenci takové sběrnice velmi výrazně. Díky tomu, že k sériové komunikaci je
potřebný jeden vodič (max. dva vodiče), je interference i při vysokých frekvencích zanedbatelná. Důsledkem je
samozřejmě výrazné snížení nároků na konstrukci kabelu a tedy i nízká cena sériových kabelů, umožňujících navíc
přenos dat na větší vzdálenosti.
Univerzální sériová sběrnice USB

Hlavním cílem při vývoji sběrnice USB bylo umožnit připojování externích zařízení k počítači bez jakékoliv
starosti o nastavení systémových zdrojů a bez nutnosti restartu počítače. Dalším cílem bylo vyhnout se používání
dalších rozšiřujících karet. První verze standardu USB byla zveřejněna v lednu 1996. V září téhož roku následovala
její první modifikace, označovaná USB 1.1. Sběrnice USB 1.1 podporuje přenosovou rychlost až 12 Mb/s
(1,5MB/s), přičemž data jsou přenášena po jednoduchém kabelu, tvořeném čtyřmi vodiči (dvěma je vedeno napětí
5V a jeden pár je kroucený a určen pro přenos dat). Topologie sběrnice má stromovou strukturu - sběrnice
umožňuje připojení až 127 zařízení a je založena na topologii stupňovaných hvězdic. Hostitel tvoří centrální
jednotku každé sběrnice a zároveň je spolu s kořenovým rozbočovačem první vrstvou sběrnice. V každé sběrnici
USB může být pouze jeden hostitel, který řídí přidělování přenosového média metodou výzvy (polling) v logickém
kruhu, tj. všechna zařízení poslouchají na síti a pokud zachytí pověření (token) se svojí adresou, odpoví na něj.
S použitým adresováním lze připojit až 127 nezávislých zařízení k jednomu hostiteli. Základem této topologie jsou
rozbočovače, které mohou být umístěny v samotném počítači, v jakémkoliv jiném zařízení připojeném ke sběrnici,
či mohou být tvořeny samostatnými zařízeními. Je nutné zdůraznit, že ačkoliv sběrnice umožňuje připojení 127
zařízení, všechna připojená zařízení sdílejí jedno přenosové pásmo o šířce 1,5 MB/s (ve verzi 1.1). To znamená, že
každé přidané zařízení může vést ke zpomalení sběrnice. Lze však očekávat, že v praxi počet připojených zařízení
nepřekročí 8. Pro připojení pomalejších zařízení, jakými jsou např. myši, klávesnice apod., má sběrnice USB
vyhrazený subkanál o přenosové rychlosti 1,5 Mb/s (pro přenosové rychlosti do 1,5 Mb/s nemusí být datové vodiče
zkrouceny, nemusí být použito stínění a maximální délka takovéhoto kabelu je 3 m).
Data přenášená po sběrnici USB jsou kódována metodou NRZI (Non Return Zero Invert). Metoda je založena na
tom, že jednotlivé bity (0 a l) jsou určeny dvojicí signálových vodičů D+ a D- s rozdílovým signálem (jsou
reprezentovány opačnými a střídajícími se vysokými a nízkými úrovněmi napětí). Přitom mezi jednotlivými bity
nenásleduje žádný návrat k nulovému napětí (nebo nějakému jinému referenčnímu napětí). U kódování NRZI je
log.1 přenášena bez jakékoliv změny napětí a log.0 je představována změnou napětí. To znamená, že řetězec log.1
nezpůsobí žádnou změnu napětí, zatímco při přenosu log.0 bude napětí po každé přenesené log.0 znovu změněno.
Jedná se o poměrně efektivní způsob přenosu dat, neboť eliminuje potřebu přenášení dodatečného časovacího
signálu.
Podle specifikace USB lze jednotlivá zařízení rozdělit do tří kategorií: rozbočovače (hub), koncová zařízení či
kombinovaná zařízení. Rozbočovače umožňují připojení dalších zařízení ke sběrnici, zatímco koncová zařízení
jsou ta zařízení, která se ke sběrnici připojí a v nichž je sběrnice ukončena (klávesnice, myš, fotoaparát apod.).
Počáteční porty v počítači jsou počátkem celé sběrnice, a proto jsou nazývány kořenovým rozbočovačem (root
hub). Na většině moderních základních desek naleznete 2 či 4 porty USB, z nichž každý může být připojen ke
koncovému zařízení či dalšímu rozbočovači. Každý připojovací bod rozbočovače se nazývá portem. Běžný počet
portů je 4 nebo 8, avšak existují i rozbočovače s více porty. Rozbočovač řídí jak připojení jednotlivých zařízení, tak
také přívod napájení k těmto zařízením. Každý připojený rozbočovač má přidělenou jedinečnou adresu. Další
výhodou sběrnice USB je snadná instalace zařízení, neboť žádné z připojovaných zařízení není nutné konfigurovat
a celá sběrnice využívá pouze jediné přerušení. Jednotlivá zařízení mohou být také odpojována či připojována
během chodu počítače.
Verze USB 2.0 nabízí 40 násobné zvýšení přenosové rychlosti (480Mb/s tj. 60MB/s). Přitom sběrnice využívá
stejné kabely a konektory; pouze rozbočovače musí být navrženy pro tuto verzi. Samozřejmě je možné ke sběrnici
připojit i rozbočovač USB 1.1; všechna zařízení připojená k tomuto rozbočovači však budou s počítačem
komunikovat rychlostí pouze 1,5 MB/s. Přitom sběrnice umožňuje, aby se vzájemně propojená zařízení
„domluvila" na přenosové rychlosti. Pokud některé ze vzájemně komunikujících zařízení nepodporuje vyšší
přenosové rychlosti, budou tato dvě zařízení spolu komunikovat sníženou rychlostí, tj. 1,5 MB/s. Standard USB
poskytuje možnost automatické instalace zařízení Plug and Play a připojování zařízení za chodu PC.
Kabel: dva diferenciální datové vodiče (označené: D+ a D-) a dva napájecí vodiče, které poskytuje stejnosměrné
napájecí napětí 5V. Maximální stanovená délka kabelu mezi dvěma zařízeními je 5 metrů. Připojené zařízení může
po sběrnici odebírat proud až 100 mA, v případě potřeby může zařízení požádat o větší proud, maximálně však o
500 mA (pouze při jednom zařízení na sběrnici)
Verze USB 3.0 disponuje více než 10× větší rychlostí než verze USB 2.0. Přenosová rychlost je 5 Gbit/s. Nová
verze má 9 vodičů namísto původních 4 (počet datových vodičů vzrostl na 4), přesto zpětně podporuje USB 2.0.
Navíc má nižší spotřebu energie (díky režimu Power managment).
Rozhraní FireWire (i-Link)

Standard IEEE 1394 (též i-Link či FireWire) je vysokorychlostní sériovou sběrnici. Celý standard je odpovědí
počítačového průmyslu na požadavky přenášení rostoucích objemů dat. Přenosová rychlost tohoto rozhraní je 400
Mb/s (přesnější označení: IEEE 1394a), přičemž je možné použít ještě rychlejší varianty. Název: i-Link začala pro
toto rozhraní používat firma Sony, zatímco FireWire je termín, který si nechala patentovat firma Apple.
V současné době definuje standard IEEE 1394a (používá se 6pinový kabel) tři varianty sběrnice, odlišující se
přenosovou rychlostí: 100 Mb/s, 200 Mb/s a 400 Mb/s. Většina rozšiřujících karet pro počítače podporuje rychlost
200 Mb/s.
K jediné kartě s rozhraním IEEE 1394 lze připojit až 63 uzlů sběrnice (zařízení) a to v jednom řetězci nebo
větvením. Nejčastěji se tato sběrnice používá pro připojení digitálních videokamer.
Zařízení pro USB i pro IEEE 1394 se připojují ve stromovité struktuře – kořenem je řadič v počítači, a místy, kde
se sběrnice rozvětvuje, je speciální zařízení zvané rozbočovač (hub). Zařízení lze připojit za chodu. Významnější
rozdíl mezi těmito rozhraními je ve způsobu komunikace mezi zařízeními – zatímco u USB musí vše probíhat přes
řadič (který tak bude pořádně vytěžován), IEEE1394 dovoluje přímou komunikaci. Díky tomu je možno tímto
zařízením přímo spojit i dvě zařízení bez přítomnosti počítače (třeba skener s tiskárnou). Další verzí IEEE 1394 je
verze 1394b (používá 9pinový kabel), která definuje maximální rychlosti 800 či l600 Mb/s. Tato verze umožní
připojovat zařízení do vzdálenosti až 100 m a celkově zvyšuje výkonnost sběrnice.
Sériová sběrnice PCI Express ( náhrada sběrnic PCI i AGP)

Sběrnice PCI Express (taky označení PCIe) se významně odlišuje od svých předchůdců, protože mění celkovou
filozofii pohledu na sběrnice. Obvyklá představa sběrnic vycházela z propojení několika zařízení sdílející stejnou
skupinu vodičů. Přenos po těchto sběrnicích probíhá paralelně a po sběrnici může probíhat pouze jedna transakce, a
to jen jedním směrem. Naproti tomu sběrnice PCI Express je typu point-to-point a data se přenáší po
paketech. Jedná se vlastně o obousměrnou sériovou sběrnici spojující vždy pouze dvě zařízení, čímž se zvyšuje
propustnost sběrnice i samotného systému. Na PCI Express se přechází také kvůli zvýšení přenosové rychlosti,
zkvalitnění datového přenosu, úspory místa na plošných spojích, zjednodušení návrhu plošných spojů, snížení
elektromagnetického vyzařování a sjednocení přístupu ke sběrnicím pro všechna zařízení. Dále PCI Express
podporuje technologii Hot Plug/ Hot Swap, která umožňuje připojovat a odebírat komponenty za chodu počítače.
PCI Express také zvyšuje napájení, jenž je schopna dodat sběrnice zařízení, které je na ní připojeno. A proto
připojené zařízení (hlavně grafické karty) nebudou potřebovat další přídavné napájení.
PCI Express používá pro přenos adres, dat i prakticky všech řídicích signálů dva páry vodičů; každý pár vodičů
přitom provádí přenos v jednom směru s rychlostí 2,525 Gb/s (u verze 2 je to dvojnásobek). Všechny čtyři vodiče
tvoří dva páry a tyto se nazývají lane (pruh, dráha). Důvod, proč se v každém směru používá dvojice vodičů a
nikoli vodič jeden (jehož potenciál by se porovnával s jedinou „zemí“), spočívá v tom, že dva vodiče mohou tvořit
uzavřenou proudovou smyčku, po které je možné data přenášet velmi vysokou rychlostí, aniž by docházelo k
většímu vyzařování signálu do okolí (naproti tomu u klasických paralelních sběrnic fungují jednotlivé vodiče
jako antény). Karty, které pro svoji funkci nevyžadují velké datové toky, mohou použít pouze jednu dráhu (lane),
čímž je efektivně dosaženo přenosové rychlosti cca 250 MB/s v obou směrech (reálná přenosová rychlost bude o
cca 5 procent nižší, protože je nutné přenášet i řídicí sekvence, opravné kódy atd). Jak se z hodnoty cca 2,5 Gb/s
získala hodnota 250 MB/s, když byte obsahuje osm bitů? Při přenosu je použito kódování 8b/10b, tj. každých osm
bitů surových dat je převedeno na deset bitů, přičemž je zajištěna maximální délka sekvence nul a jedniček – to je
nutné pro synchronizaci přenosu na tak vysokých rychlostech, i když se tím přenosové pásmo sníží o 25%.
U karet, které vyžadují větší datové toky (například se jedná o grafické akcelerátory), je možné použít několika
drah současně zavedených do jednoho konektoru. Délka konektoru a počet jeho pinů se samozřejmě zvětšuje.
Podle počtu drah se takové konektory a karty označují ×1 (jedna dráha), ×2 (dvě dráhy), ×4, ×8, ×12, ×16 až ×32.
Komunikace po PCI Express
Možná nejzajímavější je na sběrnici PCI Express způsob komunikace jednotlivých karet a mikroprocesoru. U PCI
Express již není použita klasická sběrnicová topologie, u které jednotlivé karty musí žádat o přístup na sběrnici a
sdílet přenosové pásmo s ostatními zařízeními. Místo toho vedou od všech konektorů jednotlivé dráhy do přepínače
(switch), který dokáže libovolné dvě dráhy propojit a vytvořit tak strukturu typu point-to-point. Na jednu stranu je
sice nutné, aby byl na základní desce přítomen poměrně složitý přepínač, na stranu druhou však odpadá arbitrážní
obvod (tento řídil přídavné karty, připojené na paralelní sběrnici a také nebyl zcela jednoduchý) a především: každá
dráha může přenášet data maximální rychlostí (samozřejmě obousměrně, čehož se však nedá vždy zcela využít) a
zařízení se tak nemusí dělit o jedno přenosové pásmo tak, jak tomu bylo například u sběrnice PCI.
PCI Express Link
PCI Express Link reprezentuje komunikační kanál mezi dvěma zařízeními (komponent A a B – viz obr.) sběrnice
PCI Express. Základní PCI Express Link je sestaven ze dvou nízkonapěťových diferenciálních párů a to přijímacího
a vysílacího komunikačního páru označovaného jako Lane. Činnost vysílače i přijímače je na sobě nezávislá a
Link tvoří plně duplexní komunikační kanál.
Komponent A Paket Komponent B
Paket
Základní vlastnosti komunikačního kanálu Link:

 Základní link se skládá ze dvou jednosměrných diferenciálních párů v každém směru, reprezentující
přijímací a vysílací pár. Hodinový signál je kódovaný do datového toku, aby mohlo být dosaženo
maximální přenosové rychlosti. Samostatně vedené hodiny a data na vysokých frekvencích jsou náchylné k
fázovému posunu a jitteru (jitter je nežádoucí odchylka jedné nebo více charakteristik periodického signálu
v elektronice a telekomunikacích. Jitter je důležitým faktorem při návrhu elektronických obvodů a používá
se při korekci hodinových signálů).
 Každý Link může pracovat s příslušnými signálovými úrovněmi, pro které byl navržen. Přenosová rychlost
dle současné specifikace dosahuje 2,5Gb/s na jeden Lane v jednom směru. Zvýšení pracovní frekvence se
předpokládá v dalších verzích specifikace.
 Každý Link musí podporovat alespoň jeden Lane. Pro zvýšení přenosové rychlosti je možné využít
sdružování Lanes do Linků v povolené šířce. Obvykle se jedná o hodnoty x1, x2, x4, x8, x12, x16 a x32.
Stejná šířka musí byt dodržena jak pro přijímací, tak vysílací část.
 Během hardwarové inicializace Linku se vyjedná pracovní frekvence a počet Lanes sestavujících Link.
(Obdoba vyjednávání pracovní frekvence sítí typu Ethernet).
Původní označení sběrnice PCI Express bylo Third Generation I/O (3GIO). Třetí generace jednoduše proto, že
následuje po ISA a PCI. Sběrnice používá napětí 0,8V, běží na frekvenci 2,5 GHz a ve dvaatřicetibitovém módu
dosahuje přenosové rychlosti až 8 GB/s jedním směrem. Každý slot sběrnice PCI Express je připojený k jižnímu
můstku na základní desce. Výjimkou je slot, který slouží pro osazení grafickou kartou (obdoba dnešního AGP).
Ten je propojený přímo se severním můstkem (potřeba přímého přístupu do paměti). Model fyzické vrstvy sběrnice
PCI Express je podobný sítím typu peer-to-peer. Jistá podobnost architektury PCI Express je v dělení vrstev se
síťovým modelem ISO-OSI. Architektura typu peer-to-peer umožňuje nezávislou komunikaci mezi jednotlivými
zařízeními, kdy jedno zařízení nemusí čekat na uvolnění sběrnice při vzniku požadavku na komunikaci s jiným
zařízením, jak tomu bylo u architektury PCI. Pochopitelně komunikace neprobíhá pouze jedním směrem, ale
oběma - rozhraní je plně duplexní.
Další významnou změnou je způsob přenosu signálu po vedení. Sběrnice PCI využívaly k přenosu jeden vodič
s dvoustavovou modulací (logická úroveň 1 nebo 0) naproti tomu sběrnice PCI Express využívá dva vodiče v
diferenciálním zapojení. Modulace vodičů je obvykle vícestavová - používají se obvody preemfáze sloužící k
úpravě signálů na vedení. Tento typ víceurovňové modulace slouží ke korekci ztrát vznikajících na vedení při
vysokých frekvencích (skinefekt, vyzařování).
Sběrnici PCI Express v konkrétním počítači tedy můžeme vnímat jako soustavu několika nezávislých
obousměrných propojení typu 1:1 které dokážou data přenášet tak, jako by tyto sběrnice byly široké např. 32
bitů. Díky tomu, že k přenosu dat stačí jenom pár pinů, není problém k řadiči (ty jsou typicky umístěné v
Southbridge) připojit několik nezávislých "portů" PCI Express ( viz obrázek).
V základní verzi máme k dispozici sběrnici o propustnosti 250MB/s v každém směru (PCI Express x1), což je
prakticky dvojnásobná propustnost sběrnice PCI.
Nesmíme také zapomenout, že v případě klasické sběrnice PCI je propustnost celé sběrnice sdílena veškerými
připojenými periferiemi, zatímco PCI Express má celé pásmo pro sebe. Situace kdy jedno zařízení bude omezovat
jiné by tedy neměla nastat.
Nejčastěji používanými sloty mohou být x1, x4, x8 a x16:
Souhrn
Využití sběrnice PCI Express přináší zvýšení propustnosti dat v oblasti počítačů PC, zmenšení rozměrů karet,
zjednodušení návrhu plošných spojů a sjednocení různých platforem, jako jsou síťové karty, grafické karty a
komponenty přenosných počítačů. Dále specifikace umožňuje připojovat zařízení pomocí kabelů, což vede k
vysoké univerzálnosti standardu (nepředpokládá se nahrazení rozhraní Seriál ATA).
Konfigurace x1 představuje jeden spoj (link) oběma směry.
Konfigurace x2 představuje dva sériové spoje (každý pro oba směry).
Konfigurace x4 představuje čtyři sériové spoje (každý pro oba směry).
Konfigurace x16 představuje šestnáct sériových spojů (každý pro oba směry).
Zvýšení pracovní frekvence sběrnice ze současných 2,5Gb/s (verze 1.1) na 5Gb/s (verze 2) a později na 10Gb/s
povede k lineárnímu nárůstu výkonu s frekvencí.
Počet lanů v linku X1 X2 X4 X8 X12 X16 X32

Počet vodičů pro jeden směr 2 4 8 16 24 34 64
Přenosová rychlost v Gb/s 2,5 5 10 20 30 40 80
Přenosová rychlost v MB/s 250 500 1000 2000 3000 4000 8000
Tabulka: Přehled přenosových rychlostí sběrnice PCI Express v závislosti na počtu lanu v linku
Propustnost PCI-Express verze 2.0: 1× - 500 MB/s (obousměrně 1 GB/s), 4× - 2 GB/s (obousměrně 4 GB/s),
8× - 4 GB/s (obousměrně 8 GB/s), 16× - 8 GB/s (obousměrně 16 GB/s)
Propustnost PCI-Express verze 3.0: 1× - 1GB/s, 4× - 4 GB/s, 8× - 8 GB/s, 16× - 16 GB/s
Rozhraní IDE
Poznámka: obecně rozhraní je komunikační zařízení či protokol, umožňující vzájemnou komunikaci dvou zařízení.
Rozhraní provádí takové úpravy signálu z jednoho zařízení, aby výsledná data přesně odpovídala požadavkům na
vstup do druhého zařízení.
Zkratka IDE (Integrated Drive Electronics) je poměrně obecná a může jí být označena kterákoliv mechanika s
vestavěným řadičem. Rozhraní IDE se v té podobě, v jaké se dnes využívá, označuje správně ATA (AT
Attachment) a je standardizováno. Písmena AT ve zkratce ATA jsou odvozena od původního IBM AT, u kterého
byla poprvé použita l6bitová sběrnice ISA. To znamená, že zkratka ATA obecně označuje jakýkoliv pevný disk,
který se připojuje přímo k nějaké verzi sběrnice počítače AT (neboli k l6bitové sběrnici ISA).
První pevné disky s integrovanými řadiči se nazývaly hardcard; sestávaly z pevného disku, k němuž byla přímo
přišroubována deska s řadičem sběrnice ISA a připojovaly se do systému jako jedna mechanika. V současnosti
existuje mnoho různých druhů disků s integrovanými řadiči. Obvykle je u takového disku řadič pevně připojen k
samotnému disku a tato kombinace disku a řadiče se pak připojuje ke konektoru sběrnice umístěnému na základní
desce či na rozšiřující kartě. Toto pevné propojení disku s řadičem má několik výhod: nemusí se instalovat zvláštní
vodiče pro signály a data, vedoucí z řadiče do disku; je snížen celkový počet součástí a vodiče pro jednotlivé
signály jsou kratší a tedy odolnější vůči rušení. Díky integraci řadiče a disku je také možné zvýšení rychlosti
převodu digitálního signálu na analogový a zvýšení kapacity disku.
Samotný konektor IDE, nacházející se na základních deskách, je v podstatě jen ochuzenou verzí standardního
konektoru sběrnice. Obvykle má tento konektor 40 vývodů z 98, které tvoří standardní konektor l6bitové sběrnice
ISA. Existují však i menší, 2,5" mechaniky ATA, používající konektor se 44 vývody. Tyto konektory obsahují totiž
další vývody pro vodiče napájení a konfigurace. Přitom ze standardního konektoru sběrnice ISA byly ponechány
jen ty vývody, které jsou opravdu potřebné. Například primární řadič disku ATA používá jen přerušení IRQ 14;
(sekundární: IRQ 15), proto součástí konektoru na základní desce jsou jen vývody pro přerušení 14. Vývody
konektoru a jejich význam jsou stejné i v případě, že rozhraní ATA je připojeno k obvodu South Bridge čipové
sady základní desky a pracuje na rychlosti sběrnice PCI.
Poznámka: mnoho lidí, používajících systémy s konektory IDE přímo na základní desce se domnívá, že řadič
pevného disku je vestavěn do základní desky. Ve skutečnosti je ale řadič součástí pevného disku. Ačkoliv jsou porty
pro připojení ATA integrované na základní desce často označovány za řadiče, není tento termín zcela správný: ve
skutečnosti by měly být nazývány hostitelskými adaptéry.
Je také nutné zdůraznit, že pojmem IDE může být označena jakákoliv mechanika, u které je řadič vestavěn do
mechaniky. Naopak pojmem ATA lze označit pouze některé typy mechanik s rozhraním IDE. Protože však v
současné době jsou nejvíce využívány mechaniky ATA, oba pojmy se často zaměňují, a to i přesto, že z
technického hlediska tato záměna není správná.
Verze rozhraní IDE

Byly vyvinuty a specifikovány různě rychlé a výkonné verze rozhraní ATA IDE, které se pak označují číslicí (např.
ATA-2, ATA-3 apod.). Jinými označením pro tyto výkonnější varianty jsou EIDE (Enhanced IDE), Fast ATA,
Ultra ATA či Ultra-DMA.
Poznámka: z hlediska připojování pevných disků k systémům s 32bitovou sběrnicí PCI vzniká mnoho
nedorozumění o tom, zda se jedná o 16 bitové či 32bitové připojení. Zde je vhodné připomenout, že samotná
sběrnice PCI má šířku 32 bitů (u serverových desek 64 bitů) až do obvodu South Bridge čipové sady základní
desky, jehož součástí je hostitelské rozhraní IDE. Avšak mezi samotným hostitelským rozhraním a mechanikou je
sběrnice o šířce 16 bitů. Mohlo by se zdát, že takto úzké rozhraní by mohlo být kritickým místem systému. Ve
skutečnosti tomu tak není proto, že jeden či dva pevné disky nestačí zaplnit tento 16 bitový kanál.
Ultra DMA (správněji Ultra DMA/33) je protokol pro přenos dat mezi pevným diskem a pamětí RAM
uskutečňovaný pouze prostřednictvím sběrnice (procesor se tedy tohoto přenosu neúčastní, na rozdíl od PIO
módů). Ultra DMA/33 protokol podporuje přenos dat v burst módu rychlostí 33,3 MB/s, tedy dvakrát rychleji než
předchozí DMA (Direct Memory Acces).
Protokol je standardizovaný formát přenosu dat mezi dvěma zařízeními. Protokol určuje:
 jaký se použije typ kontroly chyb
 metodu komprese dat (používá-li se)
 jak vysílací zařízení ukončí přenos
 jak přijímací zařízení oznámí převzetí dat
Protokolů existuje celá řada, přičemž každý z nich má jisté výhody i nevýhody. Některé jsou jednodušší, jiné
spolehlivější nebo rychlejší. Protokol může být uskutečňován jak hardwarově tak softwarově.
DMA (přímý přístup k paměti) je schopnost sběrnice posílat data přímo z připojeného zařízení (např. pevný disk)
do paměti, bez účasti procesoru.
Burst mód znamená obecně rychlejší přenos dat. Umožňuje zařízení posílajícímu data převzít řízení sběrnice a
nepovolit přerušení jiným zařízením. Při přenosu dat z paměti RAM burst mód automaticky načte více dat, než je
požadováno s ohledem na jejich pozdější využití.
Ultra DMA disky budou pracovat i se staršími systémy a naopak. Samozřejmě i zde platí pravidlo nejpomalejšího
(výsledná rychlost závisí na nejpomalejším zařízení), takže k tomu, abyste dosáhli požadovanou přenosovou
rychlost, musí Ultra DMA podporovat pevný disk, základní deska, BIOS i operační systém.
Standardy ATA
Rozhraní ATA a jeho vývoj je dnes řízeno nezávislou skupinou představitelů významných výrobců PC, disků a
dalších komponent. Standardy rozhraní ATA:
DMA přenosy typu Multi word DMA přenosy typu Ultra DMA
DMA Doba Přenosová standard Ultra DMA Doba Přenosová standard
přenos cyklu (ns) rychlost (MB/s) přenos cyklu (ns) rychlost (MB/s)
0 480 4,2 ATA Mód 0 240 16,7 Ultra ATA
1 150 13,3 ATA-2 Mód 2 120 33,3 Ultra ATA33
2 120 16,6 ATA-2 Mód 4 60 66,7 Ultra ATA66
Mód 5 40 100 Ultra ATA100
Mód 6 133 Ultra ATA133
Každá varianta tohoto rozhraní je navržena tak, aby byla zpětně kompatibilní. To znamená, že starší disky s
rozhraním ATA-1 či ATA-2 musí být funkční i v systému, obsahujícím rozhraní standardu ATA-4 či ATA-5.
Rozhraní ATA-1
Mezi základní charakteristiky specifikace rozhraní ATA-1 patří:
· Konektory a vodiče se 40, resp. 44 vývody
· Možnost konfigurovat pomocí propojek disk jako Master/Slave či možnost nastavit roli disku podle toho, ke
kterému konektoru je připojen (Cable Select)
· Časování signálů pro základní režimy PIO a DMA
· Překlady parametrů disků CHS (Cylinder Head Sector) a LBA (Logical Block Address)
Standard rozhraní ATA-1 mimo jiné definoval použití jednotlivých vodičů na konektoru se 40 vývody, časování a
funkce signálů apod. V dalších částech proto naleznete popis některých základních součástí rozhraní ATA.
Konektory rozhraní ATA
Konektor rozhraní ATA má bud' 40 nebo 44 vývodů a jeho součástí jsou klíče zabraňující instalaci konektoru v
nesprávné poloze. Funkci klíče plní vývod 20, který není využit a na obou konektorech (na zásuvce i na zástrčce)
tedy chybí. Některé konektory mají navíc na horní straně tělesa plastový výstupek, zapadající do výřezu konektoru
nacházejícího se v samotné mechanice.
Poznámka: mnozí výrobci levnějších základních desek a vodičů však klíče na konektorech vůbec nevytvářeli.
Díky tomu bylo možné konektor zasunout do mechaniky i v opačné poloze; naštěstí jediným důsledkem tohoto
omylu je nefunkční disk. Náprava je velmi jednoduchá: stačí konektor instalovat do disku ve správné poloze. Z
hlediska správné orientace konektoru vodiče vůči pevnému disku platí jednoduché pravidlo, které říká, že vývod 1
vodiče by měl být u konektoru napájení.
Kabely rozhraní ATA
K přenosu jednotlivých signálů mezi vlastní mechanikou a obvody na základní desce slouží speciální plochý kabel
se 40 vodiči. Z důvodu ochrany proti případnému rušení a zajištění časování by délka tohoto kabelu neměla
přesáhnout 0,46 m. Je nutné uvést, že na rušení, projevující se problémy při zápisu či čtení, jsou citlivé především
novější a rychlejší varianty rozhraní ATA.
V současné době existují dvě základní varianty tohoto kabelu: jedna má 40 vodičů a druhá má 80 vodičů. Obě
varianty však využívají konektory s pouze 40 vývody. V případě kabelu s 80 vodiči to tedy znamená, že všechny
přidané vodiče jsou propojeny se zemí a zajišťují dodatečnou ochranu proti rušení. Použití kabelu s 80 vodiči je
nutné pro připojení mechanik s rozhraním standardu ATA-5 či vyšším.
Konfigurace systémů se dvěma disky
Standard ATA umožňuje provozovat v jednom systému dva disky, které jsou k rozhraní připojené za sebou.
Primární (řídící) disk (disk 0) se nazývá Master, zatímco sekundární disk (disk 1) se nazývá Slave. Funkci určitého
disku lze určit nastavením speciálních spojek na tělese disku (obvykle spojky MS a SP). Určení funkce disku u
systému se dvěma disky: je-li v systému jediný disk, odpovídá řadič tohoto disku na všechny příkazy rozhraní;
jsou-li v systému dva disky, oba disky přijímají všechny příkazy rozhraní, ale reagovat musí vždy pouze jeden z
nich. Znamená to, že každý řadič pak musí být nastaven tak, aby věděl, kdy má reagovat na příkazy rozhraní. Proto
musí být jeden řadič označen jako Master a druhý jako Slave.
Příkazy rozhraní ATA
Jednou ze základních a důležitých vlastností rozhraní ATA IDE je rozšířená sada příkazů. Rozhraní ATA IDE bylo
navrženo podle původního řadiče WD1003, požívaného firmou IBM v původních počítačích AT. Znamená to, že
všechny disky standartu ATA musí podporovat všech 8 příkazů tohoto řadiče. Kromě příkazů řadiče WD1003 jsou
součástí specifikace ATA i další příkazy zvyšující výkon disku a vylepšující jeho vlastnosti.
Rozhraní ATA / ATAPI-4
Roku 1998 bylo standardizováno rozhraní ATA-4, které se stalo další významnou modernizací rozhraní ATA.
Součástí standardu se totiž stala i vlastnost Packet Command, která byla stěžejní součástí definice odděleného
rozhraní ATAPI (AT Attachment Packet Interface). Díky tomu je možné k rozhraní ATA-4 připojovat mechaniky
CD-ROM, disketové mechaniky typu LS-120, páskové mechaniky apod. Druhou významnou novinkou tohoto
standardu se stala podpora přenosové rychlosti 33 MB/s. Níže následuje přehled všech podstatných změn tohoto
rozhraní:
· Podpora režimu Ultra-DMA, umožňujícího přenášet data rychlostí až 33 MB/s (režim je označován jako
UDMA/33 či Ultra ATA/33)
· Integrovaná podpora rozhraní ATAPI pro připojení disků CD-ROM
· Podpora vylepšené správy napájení
· Součástí standardu se stala definice volitelného kabelu s 80 vodiči a konektory se 40 vývody, zlepšujícího
odolnost kabelu vůči rušení
· Podpora karet standardu Compact Flash
Kromě zvýšení přenosové rychlosti přináší režim UDMA/33 i snížení zatížení procesoru, což vede k dalšímu
zvýšení výkonu systému.
Rozhraní ATA 5/ ATAPI-5
Tato verze rozhraní ATA přinesla další novinky, mezi které patří:
· Podpora režimu Ultra-DMA umožňujícího přenášet data rychlostí až 66 MB/s (režim je označován jako
UDMA/66 či Ultra ATA/66)
· Kabel s 80 vodiči se stal podmínkou pro režim UDMA/66
· Přidána automatická detekce kabelu se 40 či 80 vodiči
· Režimy UDMA, které jsou rychlejší než UDMA/33, jsou umožněny jen v případě, že mechanika je do systému
připojena kabelem s 80 vodiči
Přenosová rychlost rozhraní ATA-5 byla oproti ATA-4 zdvojnásobena díky zkrácení časů pro nastavení a zvýšení
rychlosti rozhraní. Jak již bylo řečeno, kabel obsahuje navíc 40 vodičů pro uzemňující signál, čímž se zvyšuje
ochrana jednotlivých signálů proti rušení. Tento kabel je však možné použít i se staršími zařízeními
nepodporujícími režimy UDMA.
Současně se u tohoto kabelu stala standardem podpora signálu Cable Select a byla také normalizována barva
jednotlivých konektorů. Modrý konektor by měl být připojován k hostitelskému rozhraní, tj. k základní desce.
Černý konektor, umístěný na opačném konci kabelu, je určen pro řídící mechaniku (master) a šedý konektor by měl
být využit pro sekundární mechaniku (slave).
Rozhraní Ultra ATA/100 je definováno pro maximální přenosovou rychlost 100 MB/s.
Rozhraní Ultra ATA/133 je definováno pro maximální přenosovou rychlost 133 MB/s..
Chcete-li ve svém systému využívat jeden z režimů UDMA, musí být vybraný režim podporován samotným
rozhraním ATA, pevným diskem, BIOSem počítače, kabelem i operačním systémem (ten musí podporovat práci s
kanály DMA). Platí, že podpora těchto režimů je standardní součástí systémů Windows (od verze: Windows 95
OSR2). V případě starších verzí systémů Windows 95 či Windows NT (až do Service Pack 3) musí být do systému
nainstalovány aktualizované či nové ovladače.
Omezení kapacity disků

Jednou z nevýhod rozhraní ATA je omezení maximální kapacity disku na 136,9 GB. V závislosti na použitém
BIOSu se tato maximální velikost disku může ještě snížit na 8,4 GB či dokonce jen na 512 MB (max 16 hlav, 64
sektorů a 1024 cylindrů = 512MB). Tyto hodnoty jsou dány kombinací omezení daných rozhraním ATA a
BIOSem. Jednotlivá omezení jsou podrobněji vysvětlena níže. Ovladač pevných disků, který je součástí BIOSu, se
volá pomocí softwarového přerušení INT13 a nabízí funkce pro čtení a zápis dat na úrovni sektorů. Podmínkou při
volání tohoto přerušení však je, že adresa daného sektoru bude sestávat z čísla cylindru, hlavy a sektoru. Tomuto
způsobu adresování se říká CHS (Cylinder-Head-Sector) a byl vyvinut firmou IBM jako součást BIOSu původního
PC XT. Přitom k určení jednotlivých částí adresy sektoru se používají binární čísla, jejichž velikost je omezená.
Nevýhodou disků s rozhraním ATA byla jejich omezení daná samotným rozhraním a BIOSem. Rozhraní ATA je
schopné adresovat disky o maximální velikosti 528 MB a BIOS – po zajištění překladu parametrů – disky o
velikosti 8,4 GB. Možnost adresovat disky nad 8,4 GB zajistil od r.1998 EDD BIOS (Enhanced Disk Drive BIOS),
který je založen na adresování sektorů čistě pomocí adres LBA (Logical Block Adress - lineární způsob číslování
sektorů, začínající číslem 0) - bez použití jakýchkoliv překladů. Je nutné zdůraznit, že přímé adresování sektorů
pomocí LBA je podporováno pouze novějšími operačními systémy.
Sériová sběrnice SERIAL ATA (náhrada Ultra ATA)

U rozhraní pevných disků nedochází k nárůstu výkonu příliš často. Zde totiž nemůžete neustále zvyšovat počet
otáček. Z konstrukčních hledisek je stanovena maximální rychlost otáček kolem 15 000 za minutu, a ta už patrně
nejde překonat z fyzikálních a mechanických důvodů. Rychlost na obvodu plotny disku se totiž blíží rychlosti
zvuku a namáhání ložiska je tak vysoké, že se disky velmi rychle dostávají na hranici životnosti. Vždyť těm
nejrychlejším se plotna otočí 260 x za sekundu! V trendu je zvyšování kapacit disků. Logicky dochází k tomu, že
se na stejné ploše nachází více dat a přístupová doba čtení či zápisu těchto nahuštěných dat je kratší. Stejně tak se
urychlují přenosové protokoly. Cílem totiž je, aby se při ideálních podmínkách dalo přenést co největší množství
dat za co nejkratší dobu z disku do paměti. Důvodem je koncepce přenosového protokolu rozhraní IDE, kde celou
činnost transportu dat z pevného disku po kabelech do paměti a z ní na místo určení musí řídit procesor. Pokud
použijete rychlejší protokol k přenosu dat, bude se procesor zatěžovat řízením toku podstatně kratší dobu než při
použití starého a pomalého přenosového protokolu. Frekvenci, s jakou se přenášejí data po paralelní sběrnici, však
zejména kvůli přeslechům nelze zvyšovat do nekonečna.
Novým řešením je přechod na sériový přenos dat. Dostal pojmenování Serial ATA a data přenáší (na rozdíl od
starší technologie PATA) sériově přenosovou rychlostí 150 MB/s a to díky mnohem vyšším pracovním frekvencím
(Oproti PATA a UDMA 5 využívající 16bitovou šířku, pracující na frekvenci 25 MHz a dosahující maximální
přenosové rychlosti 100 MB/s využívá původní verze SATA pouze 1bitovou šířku, ale frekvenci 1500 MHz a to je
tedy i výsledných 1,5 Gbit/s). Další verze Serial ATA, běžně označovaná jako SATA II má dvojnásobnou
maximální propustnost a to 3Gb/s. Je třeba zmínit odlišné kódování přenosu, které je na rozdíl od PATA disků
využívajících standardní 8bitové kódování hned 10bitové, a proto můžeme také zmíněné přenosové rychlosti
vyjádřit jako 150 MB/s (1,5 Gb/s) či 300 MB/s (3 Gb/s). Díky technologii Advanced Host Controller Interface
(AHCI) disponuje vlastnostmi jako hotplug (hot swap) - je možno disk za chodu připojit a odpojit. Pokud
porovnáme fyzické provedení současného paralelního ATA a nového Serial ATA uvidíme na první pohled patrnou
rozdílnou koncepci. Klasické ploché kabely umožňují připojit za pomoci 40/(80) žilových IDE kabelů dvě zařízení,
z nichž každé však musí mít napájení zvlášť. Serial ATA potřebuje k připojení jediného zařízení jeden vodič o
sedmi pinech. Tři z nich jsou vyhrazeny pro napájení a čtyři jsou určeny pro sériový datový přenos. Jeden kabel
Serial ATA je vyhrazen jen pro jedno zařízení. Už žádné Master nebo Slavě, či v případě 80 žilových kabelů
(používaných od Ultra ATA 66) Cable Select. Serial ATA kabely nejsou omezeny ani délkou půl metru jako ploché
80 žilové kabely a v průřezu budou jen o něco větší než třeba telefonní dvojlinka. Zatím je připravena možnost
připojit k jedné základní desce až šest zařízení. Žádný disk se nedělí o přenosovou kapacitu s dalším diskem a také
instalace je jednodušší. Ve skříních už není chumáč plochých kabelů bránící v proudění vzduchu, takže dochází k
lepšímu chlazení. Další výhodou je nižší cena, a to jak čipových sad a řadičů, tak zařízení ukládajících data.
Důležitá bude rovněž unifikace, protože u všech provedení disků (tedy
pro stolní počítače i přenosná zařízení) se počítá s jedním konektorem.
U mobilních zřízení je díky nízkému napětí výhodná také úspora
elektrické energie. Zajištěná je i zpětná kompatibilita s IDE pomocí
hardwarového adaptéru, jímž lze převádět data z paralelního ATA na
sériové ATA a opačně.
Přehled verzí Seriál ATA:
Verze Seriál ATA Teoretická přenosová rychlost
SATA I 1,5 Gb/s (150 MB/s)
SATA II 3 Gb/s (300 MB/s)
SATA III 6 Gb/s (600 MB/s)
Rozhraní SCSI
Označení rozhraní SCSI (vyslovuje se skazi) je zkratkou slov Small Computer System Interface a označuje obecné
rozhraní, používané k připojování mnohých zařízení k PC. Toto rozhraní se velmi často využívá především pro
připojování rychlých disků k výkonným pracovním stanicím a serverům. Principiálně je jediná sběrnice SCSI
schopna podporovat až 8 či 16 fyzických zařízení, z nichž každému je přiděleno tzv. SCSI ID. Protože ale jedno ID
je přiděleno samotnému řadiči, lze ve skutečnosti připojit jen uvedených 7 až 15 zařízení. Rozhraní SCSI, které se
většinou používá v profesionálních pracovních stanicích či serverech. Toto rozhraní je dobře navrženo, protože na
rozdíl od klasického IDE rozhraní nemusí transport dat řídit procesor. Řadič tuto činnost vykonává bez toho, že by
při přesunu dat z jednoho disku na druhý musel používat paměť. Od CPU dostane příkaz, co a kam má přesunout, a
až to vykoná, ohlásí CPU, že je hotovo. Bohužel i tento protokol má svá omezení a především je poměrně finančně
nákladný. To se týká nejen řadičů, ale především samotných pevných disků.
Řadič SCSI, nazývaný hostitelským adaptérem, vykonává vlastně funkci brány mezi sběrnicí SCSI a systémovou
sběrnicí PC. Každé zařízení na sběrnici má svůj vlastní vestavěný řadič. Sběrnice SCSI pak nekomunikuje přímo se
samotnými zařízeními, ale s řadiči těchto zařízení.
(Pozn.: obecně adaptér je deska s obvody, tvořící rozhraní

nebo taky interface, mezi samotným počítačem a zařízením,
připojeným k PC – je to vlastně počítačová karta.
Termínem adaptér však může být označen i speciální
konektor či kabel s konektory, umožňující změnu jednoho
typu konektoru na druhý).
Při nákupu zařízení SCSI většinou koupíte samotné zařízení

s řadičem a adaptérem v jednom obvodu; takové zařízení se
pak nazývá integrované SCSI zařízení, neboť je lze připojit
přímo ke sběrnici SCSI.
Z technického hlediska se však pevné disky SCSI značně
podobají diskům IDE jediným rozdílem je přidání obvodů adaptérů sběrnice SCSI (tyto obvody jsou však součástí
jediného čipu) na desku řadiče. Přitom se nemusíte vůbec zajímat o to, jaký řadič daný SCSI disk využívá, protože
systém komunikuje s diskem přes hostitelský adaptér nainstalovaný do počítače. To znamená, že systém
komunikuje s diskem pomocí SCSI protokolů.
Většímu rozšíření rozhraní SCSI u počítačů PC z počátku bránila absence potřebného standardu. Postupně se však
díky své spolehlivosti a výkonnosti toto rozhraní prosadilo především u dražších a výkonných počítačů. V oblasti
levnějších počítačů se výrazným konkurentem SCSI stala sběrnice USB.
Z důvodu chybějícího softwarového standardu není podpora SCSI součástí BIOSů základních desek počítačů.
Namísto toho je tato podpora vestavěna do ROM BIOSů samotných hostitelských adaptérů.
Standardy SCSI
Samotné standardy rozhraní SCSI definují fyzické a elektrické parametry paralelní vstupně/výstupní sběrnice,
použité k připojení všech zařízení do jednoho řetězce. Vůbec první standard SCSI byl schválen roku 1986, o osm
let později následoval standard SCSI-2 a první část definice SCSI-3 byla zveřejněna v roce 1995. Jedním z
problémů původního standardu SCSI-1 bylo to, že mnohé příkazy byly definovány jako volitelné. Nebylo tedy
možné se spolehnout na to, že určité zařízení bude tyto příkazy podporovat. Proto se výrobci zařízení SCSI dohodli
na sadě standardních příkazů (Common Command Set- CCS), jejichž podpora byla vyžadována. Tato sada příkazů
se pak stala základem standardu SCSI-2. Další novinkou SCSI-2 byla podpora podstatně více typů zařízení (např.
mechanik CD-ROM, páskových mechanik, vyjímatelných zařízení apod.). Současně byly definovány i rychlejší
varianty, z nichž jedna se nazývala Fast SCSI-2 (8bitová), a druhá Wide SCSI 2 (l6 bitová). Standard SCSI-2 také
zavedl podporu řazení příkazů do fronty, což znamená, že zařízení je schopno přijmout několik různých příkazů
současně, uložit je do fronty a následně je vykonat v tom pořadí, které je z hlediska zařízení optimální.
Samotný standard SCSI-3 sestává z několika dalších specifikací či "podstandardů". Jedním z nich je i SPI (SCSI
Parallel Interface), definující paralelní propojování SCSI zařízení. Pojmem SCSI-3 se označuje sada standardů,
jejichž vývoj začal ve druhé polovině 90. let. Na rozdíl od standardů SCSI-1 a SCSI-2 není SCSI-3 tvořeno
jediným dokumentem, popisujícím všechny vrstvy; jedná se o sadu dokumentů specifikujících sady příkazů,
elektrická rozhraní a protokoly. Mezi sady příkazů patří např. příkazy rozhraní pevného disku, příkazy pro
páskové mechaniky, příkazy pro řadiče diskových polí typu RAID (Redundant Array of Inexpensive Drives) apod.
Součástí specifikace je i definice modelu architektury SCSI, určujícího fyzická a elektrická rozhraní. Další
významnou součástí specifikace SCSI-3 je SPI (SCSI Parallel Interface).
Přehled jednotlivých typů SCSI:

Rodina Druh SCSI Datová šířka Max. rychlost Frekvence Počet zařízení Max. délka
(bit) (MB/s) (MHz) kabelu (m)
SCSI-1 SCSI-1 8 4 5 7 6
SCSI-2 Fast SCSI 8 10 10 7 3
SCSI-2 Wide SCSI 16 20 10 15 3
SCSI-3 Ultra SCSI 8 20 20 7 1,5
SCSI-3 Wide Ultra SCSI 16 40 20 15 1,5
SCSI-3 Ultra2 SCSI 8 40 40 7 12
SCSI-3 Wide Ultra2 SCSI 16 80 40 15 12
SCSI-3 Ultra3 SCSI 8 80 40 7 12
SCSI-3 Wide Ultra3 SCSI 16 160 40 15 12
Terminátory: protože sběrnice SCSI přenáší el. signály s poměrně vysokou rychlostí, může být kvalita přenosu
ovlivněna el. odrazy vznikajícími na sběrnici. Pravděpodobnost vzniku těchto odrazů či jiných druhů rušení mají
snížit zařízení připojená ke každému konci sběrnice a sloužící k ukončení sběrnice. Obvykle se tato zařízení
nazývají terminátory.
Porty na základní desce vytvářené obvodem SUPER I/O

Sériové porty
Asynchronní sériové rozhraní bylo navrženo jako port pro komunikaci mezi dvěma zařízeními. Asynchronní
znamená, že neexistuje synchronizace nebo hodinový signál, takže jednotlivé znaky se posílají s libovolným
časováním. Každý znak, poslaný přes sériové rozhraní, je definován standardním signálem počátku a konce.
Znakem počátku je tzv. start bit, mající hodnotu log.0, a znakem konce jsou jeden či dva stop bity. Po každém start
bitu tedy následuje dalších 8 bitů (l bajt), tvořících vlastní přenášená data. Přijímající zařízení pak jednotlivé znaky
rozpoznává právě podle signálů počátku a konce. To znamená, že celé rozhraní je orientováno znakově.
Pojem sériový znamená, že data jsou posílána po jednom vodiči, kde každý bit je seřazen v sérii bitů, které se
posílají. Tento typ komunikace se používá v telefonních systémech, protože tyto systémy poskytují pro každý směr
přenosu dat jeden vodič. Sériové porty počítače obvykle najdete na jednom z multifunkčních adaptérů nebo na
kartách, obsahujících alespoň paralelní port. Součástí základní desky počítačů je vestavěný čip Super I/O,
vytvářející jedno (či dvě sériová rozhraní). To znamená, že u těchto počítačů nejsou nutné žádné rozšiřující
adaptéry. Součástí interních modemů je také vestavěné sériové rozhraní, vytvářené obvody modemu. V tabulce
níže je popis jednotlivých vývodů sériového portu typu s 9 vývody. K sériovým portům lze připojit různá zařízení
jako např. modemy, plottery, tiskárny, další počítače, čtečky čárových kódů či obvody pro řízení dalších zařízení.
Popis Označení Vývod 9 pin
Detekce nosné (Carrier Detect) CD 1
Příjem dat (Receive Data) RD 2
Vysílání dat (Transmit Data) TD 3
Připravenost koncového zařízení (Data Terminal Ready) DTR 4
Signálová zem (Signal Ground) SG 5
Data připravena (Data Set Ready) DSR 6
Požadavek na vysílání (Request to Send) RTS 7
Připravenost k příjmu (Clear to Send) CTS 8
Indikátor vyzvánění (Ring Indicator) RI 9
Tabulka: propojení a popis vodičů u kabelu majícího na jednom konci konektor s 9 vývody (typ: Canon)
Sériová komunikace je definována standardem Reference Standard 232 revize C (RS-232C). Z tohoto důvodu se
někdy o sériových portech hovoří jako o portech RS-232. Doporučená délka sériového kabelu je 16,7 m.
Logický stav „0“/„1“ přenášených dat je reprezentován pomocí dvou možných úrovní napětí, které jsou bipolární a
dle zařízení mohou nabývat hodnot ±5 V, ±10 V, ±12 V nebo ±15 V. Nejčastěji se používá varianta při které
logické hodnotě 1 odpovídá napětí −12 V a logické hodnotě 0 pak +12 V. Základní tři vodiče rozhraní (příjem
RxD, vysílání TxD a společná zem GND) jsou doplněny ještě dalšími vodiči sloužícími k řízení přenosu (vstupy
DCD,DSR,CTS, RI, výstupy DTR,RTS). Ty mohou a nemusí být používány (zapojeny), nebo mohou být použity
pro napájení elektronických obvodů v zařízení.
Čipy UART
Základem každého sériového portu je čip UART (Universal Asyncbronous Receiver/Transmitter). Tento čip
zajišťuje proces rozdělení původně paralelních dat na sériová a v případě příjmu jejich zpětnou konverzi ze
sériových na paralelní. Původní počítače PC a XT používaly UART 8250. V l6bitových počítačích PC se začal
používat UART 16450. Jediným rozdílem mezi těmito čipy je jejich vhodnost pro rychlou komunikaci. UART
16550 byl první sériový čip použitý v počítačích řady PS/2. Čip funguje stejně jako předcházející 8250 či 16450,
avšak obsahuje l6 bajtový zásobník, zvyšující rychlost komunikace. Často se setkáte s pojmem zásobník FIFO
(first in / first out). U soudobých počítačů je čip UART součástí čipu Super I/O.
Někteří výrobci začali také vyrábět čipy UART s ještě většími zásobníky. Tyto čipy jsou obvykle označovány
16650 (zásobník o velikosti 32 bajty) či 16750 (zásobník o velikosti 64 bajty). Maximální přenosová rychlost
takových čipů pak je 230 kb/s, resp. 460 kb/s. Použití těchto čipů je tedy výhodné zejména v případě požadavku na
rychlé komunikace (např. linky ISDN).
Vysokorychlostní sériové porty (ESP a Super ESP)

Porty standardů ESP (Enhanced Serial Ports) a Super ESP umožňují modemu o rychlosti 28,8 kb/s komunikaci s
počítačem rychlostí až 921,6 kb/s. Vyšší rychlost těchto portů je dosažena díky zvětšení velikosti zásobníku.
Popisované porty jsou obvykle založeny na čipech UART 16550, 16650 či 16750 a některé z nich mají dokonce
další přídavnou paměť na adaptéru. Běžná rychlost portu s těmito čipy je 230 či 460 kb/s, což je výhodné zejména
v případě připojování počítače k vysokorychlostnímu externímu zařízení, jakým je např. koncový adaptér linky
ISDN. Pro účely připojení více zařízení k počítači pomocí sériových portů byly vyvinuty víceportové komunikační
karty, vybavené až 32 porty.
Konfigurace sériových portů:
Jakmile sériový port přijme nějaký znak, musí jej předat systému. K tomu je však nutné, aby se systém dozvěděl o
datech, přijatých tímto portem. Proto port po příjmu dat odesílá do systému požadavek přerušení IRQ. Zpracováním
těchto požadavků se pak zabývá čip 8259, nazývaný řadič požadavků přerušení. Po instalaci sériového portu do
počítače je nutné tomuto portu přiřadit nějakou specifickou vstupně/výstupní adresu a vyhrazené přerušení.
Přitom je nejlepší využít standardní hodnoty uvedené v tabulce:
Port Vstup/Výstup adresa Přerušení IRQ Je nutné zdůraznit, že výrobci BIOSů základních desek
nikdy do svých výrobků nezahrnuli podporu pro porty
COM1 3F8-3FFh IRQ4 COM3 a COM4. To je také důvodem, proč operační
COM2 2F8-2FFh IRQ3 systémy řady DOS nemohou pracovat s porty COM3 a
vyššími: operační systém si totiž načítá informace o
vstupně/výstupních rozhraních z BIOSu. U operačních systémů Windows 9x/Me a Windows NT/2000 však použití
více portů nečiní žádné problémy, neboť všechny uvedené systémy podporují až 128 portů. Výhodou použití
víceportových karet je také to, že tyto karty používají pouze jeden slot a jedno přerušení.
Paralelní porty
Název paralelní vychází z toho, že paralelní porty mají 8 vývodů pro současné vysílání jednotlivých bitů, tvořících
l bajt. Paralelní porty jsou většinou využívány pro připojování tiskáren k počítači. Ačkoliv původně toto bylo jejich
jediné předpokládané využití, v průběhu let byla vyvinuta mnohá další zařízení, která lze k počítači připojit přes
paralelní port. Původní paralelní porty byly jednosměrné, sloužily pouze k vysílání dat. Později byly vyvinuty
modemové paralelní porty, které lze použít jak k vysílání, tak i k příjmu dat. Díky tomu lze paralelní porty použít i
k vzájemnému propojení dvou počítačů. Jedinou nevýhodou paralelních portů je to, že použití paralelních kabelů o
větší délce vyžaduje zesilovače signálu. Bez zesilovače se totiž v přenášených datech začnou objevovat chyby.
Paralelní porty standardu IEEE-1284
Standard IEEE-1284 definuje paralelní port podporující několik režimů činnosti; podpora všech režimů však není
vyžadována. Současně tento standard umožňuje vývoj dalších režimů. Hlavním cílem IEEE-1284 je standardizace
komunikace mezi počítačem a připojeným zařízením, zejména tiskárnou. Přitom popisovaný standard lze
považovat především za hardwarový standard: nezabývá se totiž komunikací softwaru s paralelním portem.
Standard IEEE-1284 umožňuje podstatné zvýšení přenosové rychlosti mezi počítačem a připojeným zařízením,
neboť se předpokládá, že ke komunikaci nebudou využívány standardní paralelní kabely, ale kabely založené na
principu kroucené dvoulinky. Výsledkem je podstatné zvýšení spolehlivosti a snížení chybovosti komunikace.
Další součástí uvedeného standardu je definice konektorů pro paralelní porty. Typ A odpovídá konektoru DB25 (25
vývodů), který naleznete na zadní straně většiny počítačů; typ B je běžný Centronics port (36 vývodů), nacházející
se na tiskárně; a konečně typ C (36 vývodů) je novější typ konektoru, používaný na některých typech tiskáren
(zejména firmy Hewlett-Packard). Z hlediska komunikace standard IEEE-1284 definuje celkem pět různých
režimů, přičemž důraz je kladen na režimy EPP (Enhanced Parallel Port) a ECP (Enhanced Capabilities Port),
které umožňují obousměrný přenos dat s přenosovou rychlostí
(500 kB/s - 2 MB/s).
Standardní paralelní porty (SPP):
Jedná se o původní paralelní porty, určené pouze k vysílání dat. Protože se však na trhu objevila zařízení vyžadující
i příjem dat (např. postscriptové tiskárny), byl port upraven tak, aby mohl data i přijímat. Výsledkem byl port
umožňující 8bitové vysílání dat a 4bitový příjem dat. U moderních PC však tyto porty již nenaleznete.
Paralelní porty typu EPP:
Jedná se o vývojově další standard vyvinutý firmami Intel, Xircom a Zenith Data Systems a označovaný někdy
jako rychlý paralelní port. Lze říci, že všechny soudobé počítače, u nichž je paralelní port vytvářen obvodem Super
I/O, podporují port typu EPP. Hlavním cílem při návrhu tohoto typu portu bylo zvýšení přenosové rychlosti, které
by umožnilo připojovat přes paralelní port taková zařízení, jako jsou páskové mechaniky, síťové adaptéry či
přenosné pevné disky (500kB/s až 2MB/s). Problémem je to, že byly publikovány celkem dvě verze specifikace
portu EPP. verze 1.7 (původní) a verze 1.9 (součást IEEE-1284). Protože mezi těmito dvěma verzemi existují
menší rozdíly, je možné se setkat se zařízeními vybavenými pouze portem EPP verze 1.7. Taková zařízení však
nemusí po připojení k počítači s portem EPP verze 1.9 pracovat zcela správně. Z tohoto důvodu najdete v programu
Setup některých počítačů i možnost nastavení verze portu EPP.
Paralelní porty typu ECP:
Dalším typem paralelního portu je ECP. Stejně jako EPP i ECP nabízí výrazné zvýšení přenosové rychlosti portu.
V podstatě od počátku byl port ECP zahrnut do standardu IEEE-1284. Hlavním cílem při vývoji ECP však nebyla
podpora přenosných zařízení připojovaných k paralelnímu portu; port byl navržen proto, aby umožnil komunikaci s
vysoce výkonnými tiskárnami a skenery s velmi vysokým rozlišením. Kromě toho port ECP je založen na
využívání jednoho z kanálů přímého přístupu do paměti - DMA kanál (což ale někdy může vést ke vzniku konfliktů
při využívání systém. zdrojů). Většina soudobých počítačů je vybavena obvodem Super I/O schopným vytvářet jak
porty typu EPP, tak i ECP, přičemž konkrétní typ je možné si vybrat v programu Setup systémového BIOSu. Platí
však, že nejvyšší přenosovou rychlost vám zajistí porty ECP.
Pro konfiguraci paralelního portu LPT1 platí: Vstupně/výstupní adresa: 3BC-3BFh a přerušení IRQ: IRQ7
Rozhraní ukazovacího zařízení – připojení myši k PC:

Typ konektoru, který naleznete na konci kabelu sloužícího pro připojení myši k počítači, závisí na rozhraní
konkrétního ukazovacího zařízení. Pro připojení myši se využívají základní rozhraní:
• Sériové rozhraní (RS232C)
• Port na základní desce vyhrazený pro připojení myši (PS2)
• Rozhraní USB
Sériové rozhraní:
Toto rozhraní se využívalo především u starších počítačů. Na konci kabelu, vedoucího od myši, byl buď konektor s
9 nebo 25 vývody. Přitom pro vlastní komunikaci se využívalo pouze velmi malé množství vývodů. Myš s tímto
rozhraním může být připojena jak do portu COM1, tak do portu COM2. Ovladač myši totiž při své inicializaci
kontroluje sériové porty a snaží se zjistit, ke kterému z nich je myš skutečně připojena. Protože se tato myš
nepřipojuje přímo k počítači, nevyužívá žádné systémové zdroje: ke komunikaci se systémem totiž využívá
standardní zdroje příslušného portu.
Rozhraní, tvořené portem na základní desce:
Většina nových počítačů obsahuje základní desku s vestavěným portem pro připojení myši. Tento způsob připojení
myši zavedla firma IBM u svých PC řady PS/2 roku 1987; proto se rozhraní mnohdy označuje jako rozhraní PS/2.
Z hardwarového hlediska je konektor potřebný pro připojení k tomuto portu shodný s mini-DIN konektorem
klávesnice (v současnosti se u výrobců ustálilo i barevné značení na základních deskách typu ATX – pro myš
zelený konektor a pro klávesnici fialový konektor) Ve skutečnosti je port pro připojení myši také propojen s
řadičem klávesnice 8042, tvořícím součást základní desky či vestavěným přímo do čipové sady. Připojení myši k
vestavěnému portu je pravděpodobně nejvýhodnějším způsobem připojení myši: nevyužívá se žádné systémové
rozhraní, žádný slot a činnost samotného ukazovacího zařízení není ovlivněna rychlostí sériového portu.
Standardními systémovými zdroji pro port vestavěný na desce jsou přerušení IRQ12 a vstupně/výstupní adresy 60h
a 64h.
Funkce a činnost zdroje napájení

Zdroj napájení je jednou z důležitých částí PC. Je třeba se zabývat důležitějšími parametry zdroje, jakými jsou
stabilita výstupního napětí či schopnost odfiltrovat různá přepětí apod.
Základní funkcí zdroje je převod vstupního napětí a proudu na ty hodnoty, které mohou být využity k napájení
počítačových obvodů. Zdroj napájení běžného stolního počítače je navržen tak, aby převáděl střídavý proud o
napětí 230 V a frekvenci 50 Hz na stejnosměrná napětí +3,3 V, +5 V a +12 V.
Napětí +3,3 a +5V jsou obvykle využívána pro napájení samotných obvodů a adaptérů, zatímco napětí +12V se
využívá pro napájení různých pohonů a motorů. Jedním ze základních předpokladů úspěšného chodu počítače je
stabilita výstupních napětí zdroje napájení.
Pokud se podíváte na technické parametry zdrojů napájení, zjistíte, že mnohé z nich (zejména starší typy) produkují
také napětí –5V a –12V. Tato napětí však nejsou k ničemu využívána; zdroje napájení je produkují jenom kvůli
zpětné kompatibilitě (dříve bylo napětí –12 V využíváno některými komunikačními obvody a napětí –5V bylo
používáno staršími řadiči disketových mechanik - obě napětí však v současnosti nejsou vůbec využívána). Novější
typy zdrojů (např. SFX) na svých výstupech vůbec napětí –5 V nemají. Jediným důvodem, proč se tato napětí ještě
někdy vyskytují, je to, že jsou součástí standardu sběrnice ISA. Z těchto důvodů je napětí –5V základní deskou
pouze přesměrováno na vývod B5 sběrnice ISA. U systémů se sběrnicí PCI pak toto napětí není potřebné vůbec.
Základní funkcí pro napětí +12V je pohon motorů disku a jiných mechanik. Obvykle lze tento obvod zatížit i
poměrně velkým proudem, a to zejména u počítačů, u nichž se předpokládá využití v roli serverů, tj. předpokládá se
vyšší počet pevných disků. Kromě toho se napětí +12V používá pro pohon všech větráků, které mají odběr okolo
100 mA. Přenosné počítače však bývají vybaveny větráky, vyžadujícími napětí jen +3,3V či +5V.
Signály zdroje napájení:

Kromě toho, že zdroj napájení produkuje napětí potřebná pro pohon různých komponent, zajišťuje také to, že
systém se nerozběhne dříve, než na výstupech zdroje bude takové napětí, které bude postačovat pro pohon počítače.
Jinými slovy řečeno, úkolem zdroje je zabránit spuštění počítače ve chvíli, kdy není k dispozici dostatečný výkon.
Ještě před spuštěním systému zdroj napájení provede interní testy. Pokud v jejich průběhu zjistí, že výkon je
dostatečný, pošle na základní desku signál Power_Good. Není-li tento signál zajištěn, počítač se nespustí. To ale
také znamená, že pokud začne vstupní napětí zdroje nějak kolísat a zdroj začne být přetížený či přehřály, signál
Power_Good je zrušen a počítač se resetuje nebo dokonce úplně vypne.
Novější systémy se základními deskami typu ATX, micro-ATX či NLX využívají další speciální signál zdroje
napájení. Tento signál, nazývaný PS_ON, může být využit k softwarovému vypnutí a zapnutí počítače. Využití
tohoto signálu se projevuje zejména u počítačů s moderními operačními systémy, podporujícími specifikace APM
(Advanced Power Management) či ACPI {Advanced Configuration and Power Interface). Pokud např. u takových
počítačů zvolíte příkaz Vypnout v nabídce Start, systém Windows zajistí úplné vypnutí počítače - nejen ukončení
chodu operačního systému. Počítač, který uvedené vlastnosti nepodporuje, pouze zobrazí hlášení, které říká, že je
možné vypnout počítač. Použití signálu PS_ON však závisí na dalším vývodu, nazvaném 5V_Standby (5VSB).
Tímto vývodem je na základní desku přiváděno malé napětí i v době, kdy je počítač vypnut. Je tak zajištěno
napájení těch obvodů, které jsou potřebné ke spuštění počítače např. na základě signálu ze sítě (v BIOSu počítače
volba Wake on LAN), modemu (v BIOSu volba Wake on Ring) apod.
Typy zdrojů napájení

Zdroje napájení používané u počítačů PC obvykle odpovídají typu základní desky, pro který jsou určeny. V
podstatě lze říci, že existovalo celkem 7 různých typů zdrojů napájení, z nichž v současnosti se využívají pouze tři.
Jedná se o tyto typy:
Zastaralé typy: PC/XT, AT pro stolní počítače (AT/Desk), AT pro skříně typu věž (AT/Tower) a Baby-AT, LPX.
Soudobé formy: ATX, SFX.
Každý z těchto typů zdrojů je dostupný v celé řadě různých konfigurací a úrovní výstupního výkonu. Až do doby
zavedení standardu ATX se převážně využíval typ LPX. Od té doby v podstatě dominují zdroje typu ATX s tím, že
u velmi malých počítačů se začínají prosazovat zdroje SFX.
Zdroje typu ATX
První verze specifikací ATX byly firmou Intel zveřejněny v roce 1995. Specifikace ATX ve verzi 2.01 definují nový
tvar základní desky, novou skříň a nový typ zdroje. Tvar zdroje ATX (viz obrázek) vychází z řešení zdroje LPX,
avšak v mnoha ohledech byl zdroj značně změněn.
Zdroj ATX řeší několik problémů, které se občas vyskytovaly v souvislosti s používáním předcházejících typu
zdrojů. Hlavním problémem bylo to, že starší typy zdrojů měly dva téměř identické konektory pro napájení
základní desky. Pokud se tyto konektory zapojily špatně, mohlo dojít až ke spálení obvodů na desce. Konektor pro
napájení základní desky je u zdrojů ATX zcela nový. Namísto dvou konektorů je na konci vývodů od zdroje pouze
jeden, mající 20 vývodů a klíčování. Později se začalo
používat konektoru s 24 vývody.
Na vývodech tohoto konektoru také naleznete napětí +3,3V,
která byla v té době nová. V důsledku zavedení tohoto
napájecího napětí bylo možné upustit od používání regulátorů
napětí. Kromě nového napětí byly pro zdroje ATX definovány
také dva nové signály. Jedním z nich je signál PS_ON
(Power_0n) a druhým je 5V_Standby (5VSB). Oba tyto
signály bývají označovány souhrnným pojmem Soft Power.
Zátěž zdrojů napájení

Zdroje napájení používané u počítačů jsou spínané. Druhým možným typem zdrojů jsou lineání zdroje, které však
mají ve srovnání se spínanými několik nevýhod: zaprvé výstupní napětí je přímo úměrné vstupnímu napětí (což
znamená, že jakékoliv kolísání vstupního napětí se projeví i na výstupu), zadruhé poměrně vysoké nároky na proud
by u počítačů znamenaly použití těžkého vinutí transformátoru a zatřetí frekvence 50Hz, typická pro vstupní
napájení, by se ve zdroji těžko odfiltrovávala.
Naproti tomu spínané zdroje pracují tak, že vstupní napětí je detekováno pouze ve velmi krátkých časových
okamžicích. Přitom jednotlivé detekce jsou prováděny rychle za sebou. Díky tomu je možné ve zdrojích napájení
použít vysokofrekvenční transformátory, které jsou výrazně menší a lehčí. Kromě toho vyšší frekvence se na
výstupu snáze odfiltrovává a výstupní napětí ztrácí přímou závislost na vstupním napětí. Počítač je pak schopen
normálního provozu i za podmínek, kdy se napětí v síti mění v rozsahu např. 200 až 230 V.
Jednou ze základních charakteristik spínaných zdrojů napájení je také to, že nepracují bez zátěže, tj. ke zdroji musí
být stále připojené nějaké zařízení odebírající proud. Pokud byste zkusili zapojit takový zdroj naprázdno (bez
zátěže), buď by po chvíli shořel nebo by jej ochranné obvody vypnuly. Podobnými ochrannými obvody je
vybavena většina kvalitnějších zdrojů; některé levné typy však tyto obvody neobsahují. Na druhé straně existují i
zdroje, v nichž jsou vestavěny rezistory vytvářející zátěž i v případě, že ke zdroji není připojeno žádné zařízení.
Výkon zdrojů napájení
Výrobce počítače by měl být schopen poskytnout zákazníkovi veškeré údaje o zdroji, použitém v jím vyrobeném
počítači. Někdy lze tyto informace také nalézt v dokumentaci k systému; poslední možností jejich zjištění je štítek,
který bývá přilepen na horní stranu zdroje. Současně i výrobci zdrojů by měli být schopni dodat technické
specifikace svých výrobků, a to buď přímo nebo prostřednictvím svých webových stránek.
Technické parametry zdrojů napájení.
Kromě samotného výstupního výkonu existuje několik dalších parametrů ovlivňujících kvalitu daného zdroje.
Typickým příkladem může být odolnost vůči kolísání vstupního napětí: čím méně kvalitní zdroj, tím menší rozpětí
vstupního napětí, které ještě zajistí chod počítače. Pokud pak bude počítač s nekvalitním zdrojem provozován v
místnosti s mnoha dalšími zařízeními a v průběhu jejich zapínání bude vstupní napětí kolísat, tento počítač se bude
restartovat. Naproti tomu počítač s kvalitním zdrojem poběží bez jakýchkoliv problémů dále.
Lze říci, že kvalitní zdroj by se neměl poškodit při žádné z těchto událostí:
• Úplném výpadku napětí libovolné délky.
• Jakémkoliv kolísání napětí.
• Napěťových špičkách o velikosti až 2 500 V (např. naindukovaných do rozvodu v průběhu bouře).
• Dalším měřítkem kvality zdroje je nízké probíjeni vůči zemi: mezi fází a zemí by neměl protékat proud o velikosti
větší než 500 mA. Tento parametr je důležitý zejména tehdy, je-li zásuvka ve zdi špatně zapojena. Výrobci zdrojů
ve své dokumentaci uvádějí několik dalších parametrů, podle nichž lze kvalitu zdroje alespoň odhadnout. Protože
však žádný z výrobců neuvádí význam těchto parametrů, je zákazník jen těžko schopen rozpoznat, zda konkrétní
zdroj je kvalitní či nikoliv.
Z tohoto důvodu níže následuje seznam uvedených parametrů:
• Střední doba do poruchy - vypočítaná průměrná doba, po kterou by zdroj měl běžet bez jakýchkoliv poruch.
Obvykle se u zdrojů uvádí hodnoty okolo 100 000 hodin. Je tedy jasné, že se nejedná o empiricky ověřené hodnoty,
ale pouze vypočtená data. Mnohdy se k tomuto údaji přidává ještě průměrné zatížení a teplota prostředí, ve kterém
zdroj pracoval.
• Vstupní rozsah (Input Range nebo Operatíng Range). Rozsah vstupního napětí umožňující činnost zdroje. Pro
nominální vstupní napětí 230 V bývá vstupní rozsah 180 až 270 V.
• Špičkový nárazový proud (Peakinrush Current). Nejvyšší proud, který si zdroj odebere ze sítě krátce po zapnutí.
Vyjadřuje se v A při daném napětí. Čím nižší proud, tím nižší tepelný šok pro celý systém.
• Časová prodleva po výpadku (Holdup Time). Udává se v milisekundách a určuje dobu, po kterou zůstane
zachováno výstupní napětí po výpadku napětí vstupního. Obvyklá hodnota je 15 až 25 ms.
• Doba potřebná pro stabilizaci výstupu (Transient Response). Jedná se o dobu (v mikrosekundách), kterou zdroj
potřebuje k tomu, aby se po náběhu či naopak vypnutí nějakého zařízení odebírajícího proud parametry výstupu
stabilizovaly a vrátily do svých standardních mezí. Například vypne-li se pohon disketové mechaniky, v daném
okruhu klesne odebíraný proud a zvýší se napětí. Popisovaný parametr pak určuje dobu, kterou zdroj bude
potřebovat k tomu, aby hodnoty napětí vrátil do udávaných mezí.
• Přepěťová ochrana (Overvoltage Protection). Jedná se o špičková výstupní napětí, po jejichž dosažení zdroj
daný výstupní okruh uzavře. Obvykle se udává v procentech (např. 120 % pro okruh +3,3 V) nebo absolutními
hodnotami (např. +4,6 V pro okruh +3,3 V).
• Maximální výstupní proud (Maximum Load Current). Maximální proud, který může být z daného výstupního
okruhu bezpečně odebírán. Tento údaj bývá specifikován v ampérech, a to pro každý výstupní okruh zvlášť.
• Minimální výstupní proud (Minimum Load Current). Nejmenší proud, který musí být z daného výstupního
okruhu odebírán, aby okruh zůstal funkční. Klesne-li proud na některém z okruhů pod tuto hodnotu, zdroj buď
uzavře pouze konkrétní okruh nebo se vypne celý.
• Regulace výstupního napětí (Load Regulation). Určuje změnu napětí způsobenou přechodem daného výstupního
okruhu z minimální zátěže do maximální. Hodnoty jsou v % a běžné rozmezí je ± l % až ±5 %.
• Regulace vstupu (Line Regulation). Změna výstupního napětí způsobená přechodem vstupního napětí z jeho
minimální hodnoty na maximální. Běžně se udává v procentech a platí, že kvalitní zdroj by měl být schopen na
výstupu udržet napětí v rozmezí ±1 % od standardní hodnoty bez ohledu na vstupní napětí.
• Účinnost (Efficiency). Poměr výstupního výkonu zdroje k jeho příkonu. Udává se v procentech, přičemž soudobé
zdroje mívají účinnost v rozpětí 65 - 85 %. Zbývající příkon je v průběhu konverze napětí ztracen a přeměňuje se v
teplo. Lze tedy říci, že zdroj s vyšší účinností je pro počítač výhodnější, neboť znamená menší ohřev systému;
rozhodně by ale toto kritérium nemělo být přeceňováno např. na úkor regulace vstupu či výstupu.
Určení potřebného výkonu zdroje
Při rozšiřování či modernizaci PC je nezbytné se předem ujistit, že použitý zdroj napájení novou zátěž snese.
Jedním z možných způsobů je výpočet spotřeby každé komponenty systému a odečtení součtu spotřeb komponent
od udávaného výkonu zdroje.
Pro okruh +5V: (max. 20A) Pro okruh +12V (max. 8A)
základní deska: -5,0 A 4 sloty (každý odebírá 0,175A): -0,7 A
4 sloty (každý po 2A) : -8,0 A Pohon disketové mechaniky: -1,0 A
řídící obvody disketové mechaniky: -0,5 A Pohon pevného disku: -1,0 A
řídící obvody pevného disku: -0,5 A Pohon mechaniky CD-ROM: -1,0 A
řídící obvody mechaniky CD-ROM: -1,0 A Pohon ventilátoru: -0,1 A
Zbývající proud, který lze využít: 5A Zbývající proud, který lze využít: 4,2 A
V tabulce je uveden příklad různých odběrů pro zdroj 200W (kde maximální odběr okruhu +5 V je 20A a odběr
okruhu +12V je 8A).
Systémy pro úpravu a ochranu napájení

Jejich úkolem je ochrana počítačů před následky vysokých přepětí a výpadků napájení. Zejména přepětí mohou
vést ke značnému poškození hardwaru počítače, zatímco nečekané výpadky napájení mohou způsobit ztrátu dat.
Celkově lze do kategorie systémů pro úpravu a ochranu napájení zahrnout čtyři různé typy těchto systémů.
Dostatečně kvalitní zdroj však určitou ochranu proti výpadkům a přepětím poskytuje sám o sobě. Podmínkou
úspěšného využívání všech dále popisovaných systémů je potřeba jejich řádného propojení se zemí. Je tedy vhodné
se ještě před nákupem systému ubezpečit, že silové rozvody v kanceláři či firmě jsou skutečně dobře uzemněny. Je
však nutné zdůraznit, že vysoká napětí se mohou indukovat i do telefonních rozvodů. V tomto případě je riziko
výrazně vyšší, neboť modemy nejsou vybaveny žádnou ochranou proti přepětí. Samozřejmě pokud se jedná o
externí modem, může dojít i ke zničení adaptéru se sériovými porty, ke kterému je modem připojen. Je tedy vhodné
přemýšlet i o přepěťové ochraně pro modem. Mezi systémy pro úpravu a ochranu napájení patří tato zařízení:
• Přepěťové ochrany
• Zařízení pro úpravu parametrů vstupního napájení
• Záložní zdroje napájení - SPS (Standby Power Supplíes)
• Nepřerušitelné zdroje napájení - UPS (Uninterruptable Power Supplies)
Přepěťové ochrany:
Základní přepěťovou ochranu lze zajistit pomocí komerčně dostupných zařízení instalovaných mezi zásuvku a
počítač. Tato zařízení jsou obvykle schopná zachytit veškerá přepětí způsobená blížící se bouří; nabízený stupeň
ochrany je však poměrně nízký.
Jednou ze základních součástí přepěťové ochrany je varistor vyrobený z oxidu nějakého kovu (MOV). Tento
varistor je schopen zachytit veškerá napětí převyšující určitou úroveň a propojit je se zemí. Uvedené varistory
bývají navrhovány pro maximální přepětí až 6 000 V, avšak platí, že takto vysoká přepětí již způsobují spálení
varistoru a jakékoliv následné přepětí již může přepěťovou ochranou volně projít až k počítači. To ale znamená, že
pokud přepěťová ochrana není vybavena nějakou signalizační diodou, nikdy zcela přesně nevíte, zda je
nainstalovaná ochrana ještě funkční či nikoliv.
Podobným způsobem jsou konstruovány i přepěťové ochrany pro telefonní linky. Existují i kombinovaná zařízení,
zahrnující jak přepěťovou ochranu pro přívod elektrické energie, tak i pro telefonní linku.
Zařízení pro úpravu parametrů vstupního napájení:
Kromě napěťových a proudových špiček se parametry vstupního napájení mohou měnit i v důsledku jiných
událostí. Příkladem může být pokles napětí pod určitou hranici, díky čemuž dojde k zastavení chodu počítače.
Druhým příkladem mohou být různě velké napěťové špičky přenášené rozvodem elektrické energie a
naindukované do něj různými elektromotory či vysílači apod.
Proto při propojování dvou digitálních zařízení nikdy nezapomínejte na tyto dvě skutečnosti:
• Kterýkoliv vodič může působit jako anténa, což znamená, že se do něj mohou naindukovat různá napětí, vyvolaná
elektromagnetickými poli, existujícími v daném prostoru. Nezapomeňme, že anténou se může stát i rozvod
elektřiny v celém domě.
• Všechny digitální obvody poměrně citlivě reagují i na malá naindukovaná napětí velikosti jednoho či dvou voltů.
Zařízení pro úpravu parametrů vstupního napájení je schopné mnohé podobné poruchy napájení odfiltrovat. Kromě
jiného vykonává toto zařízení i funkci přepěťové ochrany, avšak na rozdíl od ní se jedná o aktivní zařízení, které je
v činnosti neustále. Díky tomu, že popisovaná zařízení obsahují transformátory i kondenzátory, umožňují i
překlenutí velmi krátkých výpadků napájení.
Záložní zdroje napájení (SPS):

Záložní zdroj napájení je zařízením pracujícím v režimu offline: zařízení se stává aktivním pouze tehdy, dojde-li k
výpadku napájení. SPS obvykle obsahuje speciální obvod, testující napětí na vstupu z elektrického rozvodu. Pokud
tento obvod zjistí, že došlo k výpadku napájení, systém rychle přepne výstup na záložní baterii a invertor napětí,
jehož úkolem je změnit stejnosměrný proud, odebíraný z baterie na střídavý. Ten je pak odebírán počítačem.
Kvalita těchto systémů se pozná právě v okamžiku výpadku. Není-li totiž přepnutí na baterii dostatečně rychlé,
počítač se stejně restartuje, čímž vlastně popře nutnost instalace podobného systému. Kvalitnější systémy SPS
obsahují ferrorezonantní transformátor, což je poměrně velký transformátor, který má schopnost uchovat malé
množství elektrické energie. Toto množství je však dostatečné k tomu, aby počítač zůstal v chodu po celou dobu
přepínání. Některé dražší systémy SPS mají také vestavěné obvody pro úpravu parametrů napájení.
Nepřerušitelné zdroje napájení (UPS):
Pravděpodobně nejlepším řešením všech případných problémů s napájením je instalace takového zdroje, který
zajišťuje úpravu parametrů napájení a nemůže být přerušen. Takovým zdrojem je právě tzv. nepřerušitelný zdroj
napájení. Hlavní rozdíl oproti SPS je, že UPS je neustále aktivní, zatímco SPS se aktivuje pouze v případě
výpadku napájení. Skutečný zdroj typu UPS se svojí konstrukcí značně podobá SPS, ale protože počítače jsou
neustále napájeny z baterií, neobsahuje žádné obvody pro přepínání. Invertor napětí pak převádí stejnosměrné
napětí o velikosti 12 V na střídavé napětí 230 V. Současně je baterie dobíjena, a to proudem odebíraným z
elektrického rozvodu. Přitom speciální obvody UPS se starají o to, aby rychlost nabíjení nepřevýšila rychlost
vybíjení baterie. Pokud u takového systému dojde k výpadku napájení, stane se vlastně pouze to, že baterie přestane
být dobíjena a počítač pokračuje dál ve své normální činnosti. Vybíjení baterie je úměrné její zátěži, avšak obvykle
je tak pomalé, že máte dostatek času na normální ukončení činnosti. Délka chodu počítače je pak závislá jen na
velikosti baterií. Jakmile dojde k obnovení napájení, baterie se začne opět dobíjet, přičemž žádné přepínání není
nutné.
Mnohé systémy UPS jsou dodávány se speciálním softwarem a kabelem umožňujícím propojení UPS s počítačem.
Software pak umožňuje automatizované regulérní ukončení chodu operačního systému na základě signálu z UPS.
Některé operační systémy, (jako např. Windows NT čí Windows 2000, jsou vybaveny vlastními softwarovými
komponentami umožňujícími spolupráci s UPS). Cena UPS je většinou přímo úměrná kapacitě baterií, které
obsahuje, a výkonu, který je schopná dodávat. Při výpočtu potřebné kapacity baterií nezapomeňte i na příkon
monitoru. Přibližně lze říci, že běžný stolní počítač se 17" monitorem má příkon okolo 600 W.

Epo Zakladni Desky

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Epo Zakladni Desky

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

EPO / Základní desky počítačů (určeno pro SPŠ Zlín ,SH) str.

ZÁKLADNÍ DESKY POČÍTAČŮ

SOUČÁSTI ZÁKLADNÍ DESKY

Čipové sady (Chipset)

Obr.: Blokové schéma systému staršího typu základní desky

Vývoj čipové sady

Čipové sady založené na architektuře North / South Bridge

Čipové sady založené na architektuře rozbočovačů

Čipy SUPER I/O

Funkce a vlastnosti systémových sběrnic

Sběrnice dále můžeme posuzovat podle:

Starší typy sběrnic:

Popis sběrnic současných základních desek

Typy vstupně / výstupních sběrnic

USB, FireWire - náhrady sériového a paralelního portu.

Univerzální sériová sběrnice USB

Rozhraní FireWire (i-Link)

Sériová sběrnice PCI Express ( náhrada sběrnic PCI i AGP)

Komponent A Paket Komponent B

Základní vlastnosti komunikačního kanálu Link:

Počet lanů v linku X1 X2 X4 X8 X12 X16 X32

Verze rozhraní IDE

Omezení kapacity disků

Sériová sběrnice SERIAL ATA (náhrada Ultra ATA)

(Pozn.: obecně adaptér je deska s obvody, tvořící rozhraní

Při nákupu zařízení SCSI většinou koupíte samotné zařízení

Přehled jednotlivých typů SCSI:

Porty na základní desce vytvářené obvodem SUPER I/O

Vysokorychlostní sériové porty (ESP a Super ESP)

Rozhraní ukazovacího zařízení – připojení myši k PC:

Funkce a činnost zdroje napájení

Signály zdroje napájení:

Typy zdrojů napájení

Zátěž zdrojů napájení

Systémy pro úpravu a ochranu napájení

Záložní zdroje napájení (SPS):

You might also like