Albert Camus – Mýtus o Sysifovi

Jaroslav Bouda
Proč zrovna Camus?
Můj pohled je laický, nýbrž filozofie vyžaduje nadání a pochopení, které já
esenciálně postrádám. Vyžaduje určité pochopení pro víru a náboženství které mi
schází. Když, jsem měl první hodinu filozofie, tak jsem si říkal o čem je vlastně
filozofie? Představil jsem si moudré lidi, kteří dumají nad podstatou života a pro
co je vlastně hodno žíti. Hned na první stránce Mýtu o Sysifovi Camus dává
najevo, že nejdůležitější jev, kterým by se filozof měl zabývat je sebevražda. Tím
mně z velké části upoutal, protože to si myslím, že je jedna z nejdůležitějších
podstat filozofie. Spíše, než podstat bychom mohli říci témat, kterými se můžou
filozofové zabývat.
Extrakt z životopisu
Nebudu se zaměřovat na Camusův kompletní životopis, protože si myslím,
že to není ta nejdůležitější část filozofa, i když je častým zdrojem jeho myšlení a
názorů.
Nejdůležitější informace o Camusovi
Narodil se v Alžírsku v chudinské čtvrti Mondovi otec mu zahynul v bitvě.
Vystudoval filozofii a klasické literatury.
Byl členem komunistické strany ale opustil jí přes názorové neshody.
Stal se novinářem, zapojil se do protifašistického hnutí a později publikoval
v ilegálním časopise Combat.
Začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky a stal se jejím
čelním kritikem
Obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel při autonehodě (v jeho kapse byl nalezený neproplacený lístek na vlak)
Nihilismus x Absurdismus
Ačkoliv Camus takové označení odmítal, tak je považován za předního
představitele Existencionalismu. Jeho uvažování o sebevraždě je jeden z důvodu,
že si toto označení zasloužil. Někdo by mohl Camuse zařadit do Nihilismu.
Idealogie Nihilismu ve vší podstatě říká, že život nemá smysl. Nihilista by mohl
říci, že jelikož žijeme život, jež je nesmyslný, tak všechno, co vytváříme také
nemá žádný smysl. Je to vlastně taková obrovská poušť a všechno co z ní
vytvoříme bude vždycky jenom písek. Z důsledků našeho logického podmiňování
se vždy spoléháme na domněnku, kruhové odůvodňování, nebo nekonečnou
regresi, a tudíž si nemůžeme nikdy skutečně odůvodnit jakoukoliv naši vědomost
ať už je v čemkoliv, včetně smyslu života.
S tím ale Camus, tak úplně nekoresponduje, nýbrž on byl spíše něco jako
absurdista, který by navrhnul, že musíme překonat absurdní a můžeme tak učinit
několika různými cestami. Můžeme se prostě „pustit“ nějakého jistícího lana a
ponořit se do životního absurdna a spíše než ho odmítnout, ho máme přijmout a
„obejmout“ a vytvářet si vlastní odůvodnění a smysl života. Možná, že náš život
má smysl, ale nemůžeme to nijak ověřit. Je zde nějaký větší důvod k tomu
abychom žili náš život? Možná, ale v našich racionálních myslích ho nikdy
nebudeme znát.
Mýtus o Sysifovi
Jak jsem již zmínil, tak autor hned na začátku eseje zmiňuje, že sebevražda
neboli jestli život má nebo nemá smysl je fundamentální otázkou filozofie. Tento
výběr Camus argumentuje tak, že jakmile začneme přemýšlet seriózně (jak
ostatně filozofové dělají), tak uvidíme, že život nemá žádný smysl a tím pádem
budeme donuceni zvážit, jestli s tím vším prostě neskoncujeme.
Abychom pochopili tento velice extrémní názor, tak musíme umístit
Camuse v historii jeho názorů. To, že se máme zasebevraždit, protože život
možná nemá smysl je postavený na jeho minulé představě a sice, že život by mohl
ve skutečnosti být plný bohem-uděleného smyslu. Koncept, který většině z nás
bude dnes připadat vzdálený, ale musíme pamatovat na to, že v posledních 2000
let byla představa, že život má smysl, stanovena jednou institucí, která byla nad
všemi ostatními a tou byla křesťanská církev.
Camus patří do dlouhé linie myslitelů od Kierkegaarda, Nietzscheho,
Heideggera až po Sartreho kteří se potýkají s uvědoměním faktu, že zde ve
skutečnosti není žádný předem daný smysl života. Jsme jen biologická hmota,
která se točí na malém kulatém kusu kamene v rohu generické galaxie. Nebyli
jsme sem umístěni žádnou nadpřirozenou či božskou silou která nám přikázala
dodržovat deset přikázání. Nedostali jsme žádnou „mapu“ která by nám ukazovala
cestu k většímu smyslu života. Toto uvědomění leží ve středu všech krizí, o
kterých napsali myslitelé, které nyní známe pod pojmem Existencionalisté.
Albert Camus připouští, že naše životy jsou absurdní ve velkém koloběhu
přírody, avšak narozdíl od jiných filozofů odolal naprosté bezvýznamnosti a
beznaděje Nihilismu. Říká, že musíme žít s vědomím, že naše úsilí bude víceméně
zbytečné, naše životy zapomenuty a náš druh nevyhnutelně zkorumpovaný a
násilný, ale i přesto bychom měli vytrvat. Jsme jako Sisyfus postava z řecké
mytologie, která byla odsouzena Diem k tomu, aby celou věčnost zůstal v Hádově
říši a dostal přidělen úděl chudáka, který tlačí kámen před sebou do kopce a pak
se musí dívat, jak se skutálí zpátky dolů, jenom aby ho Sisyfus mohl znova tlačit
zpět nahoru v nekonečném koloběhu selhání a zbytečnosti.
Ale nakonec Camus říká, že bychom se měli co nejlépe smířit s tím co je
naším údělem a přijmout absurditu naší existence a poté jásat nad stálou možností
beznaděje. Říká, že si musíme představit Sisyfa jako šťastného protože, ačkoliv
je uvězněn v beznaději, tak (podáno laicky) má v jeho životě, co na práci.
„Opouštím Sysifa na úpatí hory! Člověk vždycky nachází své břímě. Avšak
Sysifos nám vštěpuje vyšší věrnost, jež popírá bohy a zvedá balvany. I on soudí,
že vše je v pořádku. Ten vesmír, jenž napříště už nemá žádného pána, mu
nepřipadá ani neplodný, ani marný. Každé zrnko toho kamene, každý nerostný
záblesk hory zahlcené nocí samy o sobě vytvářejí nějaký svět. Samo snažení dostat
se na vrchol stačí zaplnit lidské srdce. Musíme si představit, že Sysifos je
šťasten.“1
Camus tímto říká, že ačkoliv nám mohou naše životy připadat jako
beznadějné, smutné nebo naopak veselé a krásné, tak nesmíme zapomínat na to,
že to, co dělá náš život tím, co je nejsou jenom ty krásné a veselé nebo smutné a
beznadějné okamžiky, ale jsou to především každodenní rutiny a úděly. To, na co
jsme si zvykli dělat mezi těmi podstatnými okamžiky veselí a smutku.
Pokusím se Camusovu interpretaci rozvést na příkladu. Plánujeme sraz
s kamarády, se kterými jsem se 10 let neviděl. Naplánujeme, kam půjdeme na
jídlo, já si začnu vzpomínat jak kamarádi vypadali, začnu si vybavovat naše
společné chvilky, poté se jdu osprchovat, vyčistit si zuby, oholit se, obléknout se,
obout se, vzít si všechny osobní předměty, nasednu do auta, jedu do města kde je
restaurace kde máme naplánovaný sraz, zaparkuji na parkovišti, jdu pěšky parkem
a následně vcházím do obchodního centra, mám oběd s kamarády v restauraci
v obchodním centru který trvá hodinu a já následně odcházím a jedu domů kde se
věnuji svým esejím, učení, a nakonec si dávám relaxaci u dobré knížky či seriálu.
Oběd trval hodinu, ale já jsem strávil půl hodinu výběrem restaurace, 20 minut
nostalgií, 5 minut sprchováním, 5 minut oblékáním, 30 minut cestou do města, 10
minut procházkou do restaurace. Většinu toho absolvuji podruhé při zpáteční
cestě. To co opravdu tvoří z největší části jsou obyčejné věci a úkony které nás
provázejí celý život a opakují se pořád dokola. A proto Camus říká, že bychom si

1
CAMUS, Albert. Mýtus o Sysifovi. Praha: Svoboda, 1995, str.166
je měli užívat, protože teprve tehdy, když si člověk začne užívat všednosti svého
života, tak může být doopravdy šťastný stejně jako Sisyfus, který pozoroval a
důvěrně si prohlížel každou část hory a kamene který se stali jeho každodenní
náplní života.
 Zdroje
CAMUS, Albert. Mýtus o Sysifovi. Praha: Svoboda, 1995

Novák, Vojtěch Camusův „Sisyfos“ v perspektivě metafyzických schémat. Praha, 2010.

Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova v Praze, Fakulta Humanitních studií

"The Myth of Sisyphus by Albert Camus: Summary & Analysis." Study.com, 5 Května 2017,
[9.6.2020] dostupné z study.com/academy/lesson/the-myth-of-sisyphus-by-albert-camus-summary-
analysis.html

Citace
1
CAMUS, Albert. Mýtus o Sysifovi. Praha: Svoboda, 1995, str.166