VLADIMÍR körner (1939 - dodnes)

ADELHEID 1967

ŽIVOTOPIS AUTORA
Vladimír Körner je uznávaný český prozaik, dramaturg a filmový a televizní scénárista.
Rodina Körnerů pocházela ze Sudet. V roce 1939 odtamtud museli odejít do vnitrozemí. Syn Vladimír se narodil „cestou" v Prostějově, už v oblasti
protektorátu. Rodina se usadila v Uhřičicích u Kojetína. Otec Vladimíra Körnera patřil během války k představitelům vojenského odboje v Kojetíně. Byl v tajné
vojenské organizaci, která připravovala povstání na Moravě v roce 1944. Padl v posledních bojích války 7. května 1945 - pouhé tři dny před koncem druhé
světové války,
„in memoriam" dostal dva válečné kříže. Vladimír byl tedy již od dětství poloviční sirotek.
Po válce se rodina vrátila na severní Moravu do Zábřeha. Zde Vladimír Körner zažil odsun Němců. V letech 1954 - 1957 vystudoval Filmovou průmyslovou školu
v Čimelicích a ve studiu pak pokračoval v letech 1958 - 1963 na FAMU - obor dramaturgie - u profesora F. A. Dvořáka a M. Kundery.
Během studií působil Körner jako dramaturg a později i jako scenárista Filmového studia Barrandov. K jeho prvním pracím patřily scénáře k filmům
Deváté jméno (1963) a Čas jeřabin (1963).

Körnerovo dílo rozhodně patřilo k tomu málu kvalitnímu, co do roku 1989 vycházelo v oficiální produkci. Za své tvůrčí úsilí je Vladimír Körner držitelem řady
ocenění z našich i mezinárodních festivalů - Berlín, Karlovy Vary, Sapporo, Monte Carlo, Cannes a další. V roce 2004 obdržel prestižní „Cenu Vladislava
Vančury".
Většina jeho novel i románů vznikla původně pro filmové zpracování. Celé Körnerovo dílo je prodchnuto tématy existenciální úzkosti a beznaděje. Často
náměty svých děl zasazoval do období II. světové války. Další témata, která se Körnerovy tvorby, která se v jeho knížkách vzájemně prolínají, jsou Sudety, odsun
Němců či fanatický fašismus. Nemálo jeho próz se stalo podkladem ke kvalitním filmům.

SHRNUTÍ
• český prozaik, dramaturg, filmový a televizní scénárista
• narodil se roku 1939 – již za protektorátu (12.října)
• jeho tatínek padl těsně před koncem války 1945, vyrůstal s maminkou
• vystudoval FAMU
• v jeho dílech se vyskytují témata jako beznaděj, existenciální úzkost, účinky války na lidskou psychiku
• chudý děj, rozpracovaná psychologie postav, atmosféra války
• některé jeho novely a romány posloužily jako předlohy filmů (i Adelheid)
• ve svých dílech se zaměřuje na válku, odsun Němců ze Sudet, psychologii postav, nezvratitelnost dějin
• jeho postavy jsou většinou osamělé
• v roce 2004 obdržel Cenu Vladislava Vančury

JEHO DÍLA:
*„Střepiny v trávě“ (1964) – novela – autorova prvotina, o děvčátku, které bylo odebráno rodičům během II.sv a dáno na převýchovu do Německa
*„Slepé rameno“ (1965) – román o činnosti odbojové skupiny za II.sv
*„Adelheid“ (1967) – novela – novela o odsunu Němců po válce ze SV (severovýchodní) Evropy
*„Zrození horského pramene“ (1979) – rozsáhlý román o mládeži činné v odboji
*„Údolí včel “ (1975) – baladická historická novela z období 13.století
*„Lékař umírajícího času“ (1984) – historický román o životě lékaře Jana Jessenia a jeho osudu za 30leté války
- dvě první díla obsahují téma destruktivního účinku války na lidskou psychiku

FILMOVÉ SCÉNÁŘE a NÁMĚTY:

• Adelheid (1937) – doba těsně poválečná
• Zánik samoty Berhof (1983) – válečná atmosféra
• Stín kapradiny (1985) – jako námět posloužila novela Josefa Čapka
• Krev zmizelého (2005) – námět i scénář – válečná atmosféra

AUTOŘI, kteří TVOŘILI ve STEJNÉ DOBĚ:

*Jan Drda – Němá barikáda
*Ota Pavel – žid. původ, Smrt krásných srnců
*Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
*Ludvík Aškenazy – Vajíčko
*Ladislav Fuks – Spalovač mrtvol
*Josef Škvorecký – Sedmiramenný svícen
*Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky (vzpoura proti fašismu)
*Jan Otčenášek – Romeo, Julie a tma
 ZARAZENÍ AUTORA, ZNAKY OBDOBÍ
• Česká literatura 2. poloviny 20.století
Poválečná literatura (po roce 1945)
• reakce na válku, válečná témata
• 1946 – první sjezd československých spisovatelů
Únor 1948
• Únorový převrat → nástup komunistů k moci → zavedení cenzury; emigrace některých autorů
60.léta
• rozvolnění poměrů → „zlatá éra literatury“ → uvolnění cenzury
1968
• literatura se jako kdyby rozdělila na 3 skupiny: samizdatová, exilová a oficiální:
- samizdat: Ludvík Vaculík, Ivan Klíma
- exiloví autoři: Milan Kundera, Pavel Kohout, Josef Škvorecký, Arnošt Lustig
- oficiální autoři: Ladislav Fuks, Jan Drda, Jan Otčenášek
70.-80. léta
• doba normalizace, cenzura
1989 – sametová revoluce
• zrušení cenzury, demokracie, návrat některých autorů z exilu, noví autoři

ROZBOR DÍLA
-Novela odehrávající se těsně po druhé světové válce. Hlavním tématem je vztah Čechů a Němců po druhé světové válce a také zakázaná láska. Češi se na
-Němce dívají s nenávistí, touží po pomstě, těžko hodnotit, není to jednoznačně černobílý problém.
-Děj není příliš rozsáhlý, většina postav je jen na jeho okraji (některé ani nemají uvedeno jméno, jsou pouze děleni na Čechy a Němce)
-Novela je uvedena německými verši, které jsou následně přeloženy do češtiny:
Úvod: „Adelheid, deine Schönheit, dein Mut! Adelheid, bald wird´s alles wieder gut…“
„Adelheid, tvá krása a tvá odvaha! Adelheid, brzy bude zase všechno dobré…“
Obecná charakteristika:
• Literární forma: próza
• Literární druh: epika
• Literární žánr: novela (tragická) – téma II.sv; - novela s historickým a psychologickým námětem
• doba děje: podzim a zima těsně po válce (rok 1945)
• místo děje: severovýchodní – severomoravské pohraničí – Severní Morava - obec Schwarzbach (Černá voda) – škola, zámeček…
• téma (námět): samota, vztah Čechů vůči německému obyvatelstvu po II. Sv, zakázaná láska, touha po pomstě, nenávist, poválečná situace v ČSR a odsun
Němců
• hlavní myšlenka: zachycení atmosféry poválečného Československa, vliv války na psychiku a život člověka, problematika mezilidských vztahů

Jazykové a kompoziční prostředky:

• vypravěč: er forma – příběh je vyprávěn z pozice vypravěče, který se děje přímo neúčastní
Jazyk
• většinou spisovný, v dialogu se objevuje i hovorová čeština a také němčina
• dialogy, přímá řeč – střídají se s vypravěčovým vyprávěním – tyto dvě roviny vyprávění se střídají, prolínají
- v dialozích se objevuje také hovorová čeština a němčina
• krátké věty
• v knize se vyskytují Viktorovy monology – Adelheid neumí česky a on neumí německy
Kompozice
• členění – kniha je rozdělena do osmi kapitol
• časová posloupnost děje
• kapitoly:
• V cizím domě
• Žena
• Jasné dny
• Večírek
• Zádušní mše
• Bolest
• Hořké ráno
• Protokol

Postavy:
• Viktor Chotovický – hlavní postava – poručík čs. perutě RAF, který se vrací po válce domů, je nemocný (trpí žaludečními vředy), touží po odpočinku, klidu,
štěstí; z jeho rodiny nikdo válku nepřežil, už nikoho nemá – citlivý*, touží po lásce, osamělý; kritizuje chování k pohraničním Němcům
• Alfréd Heidenmann – továrník, nacistický důstojník, původně obyvatel Schwarzbachu, nyní v Olomouci čeká na popravu
• Adelheid Heidenmannová – Němka,jméno Adelheid znamená šlechetná - dcera Alfréda, za války patřila mezi elitu - místního nacisty – má zášť vůči Čechům –
po válce je její otec zatčen a ona musí sloužit v jejich bývalé vile, která nyní paří Viktorovi, Viktor se k ní jako jediný z mužů příběhu chová hezky
• Hansgeorg Heidenmann – bratr Adelheid, původně prohlášen za mrtvého
• nadstrážmistr Hejna – velitel místních četníků
• štábní kapitán

Poručík, vrchní strážmistr, štábní kapitán – 3 rozdílné postavy – strážmistr a pan štábní se znají ještě z mobilizace
- *poručík Viktor je citlivý – (Vy nemáte maminku?)

DEJ
Děj se odehrává po konci druhé světové války, v čase, kdy na severní Moravě ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo a to jak část otřesená a zničená
porážkou, tak i nepoučitelní fanatici stále se snažící mstít a zabíjet. Z vnitrozemí se sem začínají vracet ti, kdo odsud museli kdysi utéci. S nimi samozřejmě i noví
osadníci a také lidé, kteří doufají, že se jim zde podaří nalézt a ukrást nějaký nehlídaný majetek.

Děj se odehrává v malé pohraniční vesničce na SZ Moravy po 2.sv na konci roku 1945. Do pohraničí severozápadní vesnice Schwarzbach se z Anglie vrací
poručík – Viktor Chotovický.

Děj začíná příjezdem Viktora zpět do ČSR, kde je mu přidělen k užívání zámeček po zatčeném nacistovi Heidenmannovi. Zde se poprvé potkává s Adelheid,
která mu byla do zámečku přidělena jako služka – a hlavně kuchařka, protože Viktorův jídelníček vyžaduje speciální přístup – časté stravování. Vstupuje do
místa jakoby odloučeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Nevedla ho sem ani touha po pomstě, ani touha po zbohatnutí, ani
budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný a osamělý a chce se v klidu usadit a najít alespoň zdání domova. Upíná se k Adelheid a to tím více, čím víc
poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní Němku ani dceru nacisty, ale těžce zkoušeného člověka jako je on sám, a i když mezi nimi stojí jazyková bariéra, hledá u
ní porozumění, cit a lidský kontakt a věří v to, že může překonat minulost. Složitý vývoj jejich vztahu je plný napětí, chvilek porozumění i odcizování a je vlastně
hlavním tématem. To se prolíná s historickou realitou doby, nenávistí mezi Čechy a zbývajícími Němci a jejich odsunem. Viktor domluví s Hejnou, že Adelheid
nebude muset do odsunu a zůstane jako služka na zámečku. Možný šťastný konec ale ničí zpráva o popravě nacisty Heidenmanna, jejího otce, v olomoucké
věznici. Adelheid se uzavírá do sebe, s Viktorem nekomunikuje a potají se schází s bratrem, který podle zpráv z východní fronty měl být po smrti, ale přežil a
vrátil se. Naplánují spolu útěk, při kterém zabijí nadstrážmistra Hejnu (ten zůstal přes noc na zámečku jako hlídka) a Viktora těžce zraní, Adelheid ale nedovolí
bratrovi, aby ho zabil. Při útěku jsou dopadeni, Hansgeorg je zastřelen a Adelheid zadržena. Viktor ji na četnické stanici navštěvuje a chce s ní mluvit, ona s ním
ale nekomunikuje. Krátce po jeho odchodu spáchá ze ztráty všech nadějí a rodiny sebevraždu a Viktor zůstává opět sám. Odjíždí z vesničky.

Vlastní hodnocení a VÝZNAM sdelení

• dílo bylo v roce 1969, tedy 2 roky po svém vydání, zfilmováno Františkem Vláčilem, a to jako jeho první barevný film

• „Často si říkám, zaplať pánbůh za tyhle zapšklé Körnery (a Kryly)! Jsou pořád sví, ať už řádí komunismus nebo kapitalismus, ať je konjunktura nebo krize, léto
nebo zima, ať lidé jásají nebo si stěžují, zkrátka za každé situace. Tihle Körnerové (a Krylové) si pořád jedou na svou temnou notu, s varovně pozdviženým
prstem. Jako řezbáři, kteří nemusí konkurovat strojové výrobě, si v tichu svých pracoven vyřezávají krátké, poctivé, výstižné věty, a skládají z nich svá pomalá,
ponurá, temná, melancholická, depresivní či tragická díla o lidech a pohnutých dobách, ve kterých žijí, a se kterými se musejí porovnat, srovnat nebo porvat.
• dílo není radostné, ale to vůbec nesnižuje jeho hodnotu – literatura jako paměť národa – a to je přesně to, co naše generace, která hrůzy války nezažila,
potřebuje číst, aby si uvědomila, jak obrovskou vzácností a pokladem je svoboda, mír a dostatek.
•skvělý autor – dokáže propojit historickou tématiku s psychologií jedince. Líbí se mi, že postavy nejsou černobílé.
•slova knížky a zážitky z četby člověka polévají natrvalo – zlo opláceno zlem, stále přítomná nenávist…
•příběh a film byly jako jedno, mé představy z knihy se s filmovou adaptací až neuvěřitelně ztotožňovaly. Citlivý styl vyprávění, ponurá atmosféra doby. Příběh
o lidské samotě a potřebě a touze po druhých, realistický s významným historickým podtextem. Vystihuje vztahy Čechů vůči německému obyvatelstvu po
skončení války. Smutná doba, smutný příběh. Dívka s mlékem, minová pole… Dva osamělí lidé, dvě ztracené duše, každý zdánlivě z opačné strany barikády,
beznaděj, achjo…
• smutná novelka ze smutné doby. Körner zachytil hodně zvláštní a smutnou atmosféru doby těsně po válce, kdy rozum šel stranou a všechno ovládaly
rozjitřené emoce. Tehdejší vztahy Čechů vůči Němcům jsou děsivé, stejně, jako opačné vztahy během války… nečernobílé
 PODVOJNÝ DENÍK
Adelheid - Vladimír Korner Milostný příběh s nadčasovým významem. Tragický vztah dvou lidí, kteří si jsou cizí národnostně, společensky, svým nejvnitřnějším
založením i neřešitelným rozporem dobové situace. Hlavním hrdinou je voják západní armády, který se v úloze správce majetku po zavřeném nacistovi zamiluje
do jeho dcery Adelheid.
(Adelheid, tvá krása a tvá odvaha! Adelheid, brzy bude zase všechno dobré…) Adelheid, deine Schönheit, dein Mut! Adelheid, bald wirďs alles wieder gut…
Kapitola 1 V CIZÍM DOMĚ
Viktor Na zaprášeném skle spatřil obraz své tváře, jako by potkal někoho neznámého, kdo dosud vyčkával v podvědomí. Lidé jeli i na střeše — Proč jsme
zastavili? — oddechovali, — stojíme v poli. —Tady není stanice! Viktor se mezi nimi netísnil, ani se nezajímal o místo, kde vlak zůstal stát. Vojenské bedny čpěly
chlórem. Pod bundou se leskla na popruzích armádní pistole. …znal z Anglie.. Z bělavé šedi vystupovala československá vlajka. Potvrzuji, že Viktor Chotovický,
poručík v záloze, se aktivně zúčastnil československého zahraničního odboje. V letech 1940—1944 byl činný u provozní služby RAF. Byla mu udělena záslužná
medaile M. M. —Moc jsem toho nenalítal. Byl jsem v zásobovacím skladu, ve Skotsku. A nám dali hovno. —Je tu celkem nuda, ale řádí tu občas nějaký Němec.
sovětský samopal. Neříkejte mi poručíku, jestli je to možné. Pane Chotovický, proč jste sem vlastně přišel? Neodpověděl…Ale v zahradách a za okny se nic
nepohnulo. Slezsko. Vrchní strážmistr. obrázky Beneše a Stalina. Byly to portréty z novin, blednoucí sluncem. Viktor Chotovický, postižen válkou, osamělý. válka
skončila. Polozahrabané miny, kudy to jdete?! Vy jste Češka? Jo, my tu bydleli celou válku jedni mezi nima. Které prve nevědomky překročil. Na mezích
setrvával klid a cvrkot kobylek, jako by si sama příroda přála, aby bylo vše rychle zapomenuto. Dívka v letních šatech na konvici, dala mu mléko.
Zámek. A tehdy se k němu s tím nesmírným klidem horské noci proplížila dobře uzamknutými dveřmi a pevně zabedněnými okenicemi tolik známá, jediná a tak
blízká přítelkyně: osamělost. ... a rozplakal se... Proč jste sem vlastně přijel? — Nemohl odpovědět. ES IST VOLLBRACHT! Dokonáno jest! OPFER DER LIEBE.
Oběť lásky.
Kapitola 2 ŽENA
Zrovna vytírala podlahu. Ano, jen dva klíče. Ani se nezeptal, jestli se vrátí.
Kapitola 3 JASNÉ DNY
Heidenmannova dcera, dceruška továrníka. Musela se pěkně přetvařovat, když ji považoval za venkovskou služku. Am 12. Oktober 1939. Září je nejhezčí měsíc
Kapitola 4 VEČÍREK
Pohybovala se jako pravá zámecká paní. —Kde jste všude byl, pane poručík? Zeptal se Jindra —Maďarsko, Jugoslávie, pak jsem se dostal přes Egypt po moři do
Anglie. V Port Saidu jsem trčel tři měsíce s horečkou. Jinak jsem byl až do konce v Aberdeenu. —Ano. Černošky, Arabky, Židovky.
Kapitola 5 ZÁDUŠNÍ MŠE
neklamná předzvěst končících jasných dnů Pak pochopil, že se bojí se ženou setkat. —Cože, kdo má ještě klíče? —Za války, — pozvedl konečně hlavu Viktor, —
v tom byl rozdíl, to bych taky neomluvil, to prostě neomlouvá nic na světě. Ale teď je přece konec, krve už bylo dost. —Neexistuje. Není žádný konec, vážený
pane, — ukázal za sebe k oknu vrchní strážmistr, — ti zůstanou pořád stejní, jinak to ani nejde. Podívejte se dobře. —Oni s tím začali, pamatujte si to, — vnímal
tvrdý hlas vrchního strážmistra. — My ne. My jsme byli jenom první v řadě. Pomsta. vrchní strážmistře —Tak se jim mstěte, jestli to dokážete
Kapitola 6 BOLEST
Končil podzim, lilo. Bolest uvnitř těla. Pořád se něčím trýznil, a pak vlastně zjistí, jak je duševní utrpení nepatrné proti skutečné bolesti těla, a že je člověk
šťastný už proto, že vůbec existuje a nic ho zrovna nebolí. Už je tu přítelkyně bolest, Mám v sobě krysu, řekl si, hladovou, šerednou krysu, která mne uhryže.
Bude se bolesti bránit. Panebože, pomoz mi, řekl si a spadl z postele. teplo druhého těla zmírňuje každou bolest. —Es schneit… Konečně, řekl si a zavřel oči,
jsem doma, konečně jsem šťastný. Došel jen ke gotickému okénku a zvracel.
Kapitola 7 HOŘKÉ RÁNO
Žena měla hruď protknutou mečem, svatá Maří Magdaléna, patronka zdejšího kraje. Stejně zobrazenou ji vídával i na křížích a kapličkách v okolí.
Hansgeorg Heidenmann! —Její bratr? Ten přece padl v Rusku. —Pozor, byl jenom nezvěstný. To už jsem viděl moc takzvaných nebožtíků, co najednou obživli.
— Doufám, že nesete ty dvě flašky, co jste dlužen. —Nesnesu, aby ji někdo ponižoval. Co když mě má ráda? —To vám řekla? —Vím to, — přisvědčil Viktor a
přál si, aby tomu tak skutečně bylo. Ale tentokrát je to takzvaná láska, že? —To je jediná věc, ve kterou ještě věřím. To je právě jediná věc, — začal nečekaně
prudce, — největší lež, jakou si kdy lidé vymysleli. Tím se omlouvá každé svinstvo. Kdo tohle dovede překonat, poručíku, zvýšil hlas a pozvedl ruku se sklenicí,
— to je u mě jedině člověk. Kdo na celý ty vášně a takzvaný lásky prostě kašle. Viktor ho chvíli užasle pozoroval, pak si prohlédl svoje ruce. Snad poprvé v životě
zjistil, že se mu chvějí. Blížilo se něco, čeho se bál, strašlivě známý pocit, proti kterému byl bezmocný. V té chvíli mu bylo vrchního strážmistra líto .
Angst? —Ničeho se neboj, netrap se. Chtěl bych ti nějak pomoci. —Uvidíš, — řekl ještě do tmy, — všechno bude zase dobré. — Co když mě má skutečně ráda,
napadlo ho pojednou, a uvěřil tomu už bez pochybování. A při tomto zjištění znovu pocítil, jak se v něm zvedá onen bezbřehý, vše umrtvující soucit. Ten druhý
člověk ustoupil do přítmí ke knihovně. —Nein, — zadržela ho Adelheid. Tváří k ozdobným bílozeleným kachlíčkům ležel na podlaze vrchní strážmistr. Muž se
rozhlédl.
Kapitola 8 PROTOKOL
měl vrásčitý, ale příjemný obličej. —Půjdeš k soudu. —Já vím. — Viktor sklonil čelo k podlaze. —Ale ne, — pousmál se štábní kapitán, — Špatně jsi rozuměl.
Proti tobě přece nikdo nemá ani to nejmenší. Jakej tu udělaly masakr ty dvě bestie. —Chudák Hejna, tolik se snažil. Chtěl jsem ho udělat předsedou v Bruntále.
— Řekl štábní kapitán —Jednu radu, Viktore. O tom, co bylo mezi tebou a tou Němkou, neříkej ani slovo! —Hansgeorg Heidenmann, žije! Viktor věděl, že se
sem nevrátí. —Chtěl jsem, aby sis tu odpočinul, našel tu větší klid, — naslouchal hlasu štábního kapitána, — a zatím to dopadlo opačně. Čím víc o tom
přemýšlím, tak vidím, že jsem tě neměl pouštět. Ty sem nepatříš. Neměl ses o nich raději nic dozvědět. — každé další slovo, které slyšel, ho zamrazilo. Stejně je
to fantastické, jak se ten chlap dostal z toho Žitomiru až sem. -A teď budeš na všechno sám, —Chytli ji na nádraží. Vůbec se nebránila, pane štábní kapitáne.
Ne, zbraň nemá… Představte si, mohla nám ujet, má platnou jízdenku, ale nepoužila jí… — V otevřeném vojenském voze seděla v hustém kožichu Adelheid. —
Nemusíte se bát, — pronesl po chvíli, — neřeknu proti vám ani slovo. Nikdy neřeknu slovo, abych někomu ublížil. —Do nejdelší smrti mně vás bude líto. —
Chvilkový třpyt v jejích očích —Já nechci zase zůstat sám. — A pak řekl tak, že ho bylo sotva slyšet: — Já už nemám jinak nikoho. — Byla oběšená. PROTOKOL O
NÁLEZU MRTVÉ ADELHEID HEIDENMANNOVÉ, svobodné. Příčina smrti: sebevražda. jejich ručičky stojí a ukazují na 7.25 hodin. U krku má volně visící zlatý
řetízek s medailonkem nepatrné hodnoty. 22. prosince 1945. Přikývl a vyšel ze školy. Na návsi na něho čekali lidé. Některé z nich poznával, pamatoval si je z
vlaku, když přijížděl. Vedl je mladý gardista Jindra. Udeřili Viktora a povalili ho do sněhu, kdosi ho kopl do zad. — Taková krysa, — oddechovali lidé, — měl by
se taky oběsit. —Ano, jdu na nádraží. Můžete jít přes pole, — volala dívka za ním, — miny tu už nejsou….
FILM podle novely Vladimíra Körnera František Vláčil – režie, scénář, Petr Čepek, Emma Černá
ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi
ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s
nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně
příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do
samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňuje totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery
Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra
a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby
odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský
elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím
víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá
lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné",
co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového
pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i
trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho
filmu.

Adelheid je český film režiséra Františka Vláčila, natočený v roce 1969 podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera.
Děj se odehrává v Sudetech krátce po skončení druhé světové války. Do vesnice je jako správce
znárodněného majetku přidělen bývalý voják ze západní fronty (Petr Čepek), je ubytován ve vile po místním aktivním
nacistovi, kde se setkává s jeho dcerou (Emma Černá). Ve filmu se stýkají traumata obou hlavních postav, způsobená
prožitými událostmi. Atmosféru filmu úspěšně doplňuje a spoluvytváří sborová hudba ve stylu germánské majestátní
hudby Richarda Wagnera od skladatelů Bacha a Strausse mladšího. Film byl natáčen v Kryštofově Údolí u Liberce a na
zámečku v Lužci u Lubence na Podbořansku.
Vyrobilo Filmové studio Barrandov ČSSR roku 1969.

https://program.rozhlas.cz/beda-porazenym-hanba-vitezum-pribeh-vladimira-kornera-8325504